Quo vadis, Kuba? marta kolarova

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
Reportáž:
Rozhovor:
Quo vadis, Kuba? marta kolarova
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
328
V PRODEJI OD 28. DUBNA 2009
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
OBSAH
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
fejeton:
VĚČNÝ ČECH
Pořekadlo praví, „dětmi nezatopíš“ a je to
pravda. Můj syn Orlík nám takhle loni v ohništi
sice skončil, ale hned zase vyskočil. Naštěstí, bylo to totiž v odlehlých horách Srbska,
nedaleko Prištiny, kde jsem trávil svou první
šéfredaktorskou dovolenou. Volili jsme ihned
bleskový přesun zpět do vlasti, i když si dnes
říkám, že místní lékaři měli díky nedávným
válečným událostem možná s podobnými zraněními více zkušeností, než ti naši. Zpáteční
cesta po rozbitých silnicích v dodávce, která
nevynikala ani rychlostí, ani spolehlivostí, se
sténajícím synem za zády, patřila k nejhorším
otcovským zážitkům. Rodičovství je zkrátka
velmi nevděčná a nepohodlná role. Zvlášť, když
okolní svět je plný nástrah a neoplývá zrovna
vstřícností a pochopením k vašemu potomkovi. Děti jsou sice naší budoucností, ale my jim
mnohdy moc růžovou budoucnost nechystáme.
Dovedete si představit, jak se náš svět musí
jevit z perspektivy ani ne metrového a ani ne
čtyřletého caparta?
Dětské výšplechty a svérázné logické výroky
patří k vděčnému arzenálu televizních bavičů
a možná právě proto jim málokdo věnuje náležitou pozornost, natož aby se nad nimi vážně
zamyslel. Je to škoda, protože dítě umí být velmi všímavý pozorovatel a nemilosrdný duchovní
mistr, uštědřující rány zenovou holí.
Výchova dítěte je velké dobrodružství s nejistým
výsledkem, každá chyba může mít dalekosáhlé
důsledky a výsledek je předem dán: Nakonec
vám potomek tak jako tak přeroste přes hlavu.
Stejně jisté je, že každý rodič bude svým dítětem
někdy zahanben a je velmi těžké v takové situaci
nepodlehnout pokušení a nevyužít své převahy
k popření nebo dokonce pomstě za takovou
situaci. Dětský svět zkrátka není žádná idyla
a vztah rodičů a dětí už vůbec ne. Svět je plný
malých tyranů i rodičů požírajících své děti. Zlí
a nesympatičtí lidé se takovými nestali přes
noc, mnoho z nich bylo zlými a nesympatickými
dětmi. Přes všechny stíny ale platí: S dětmi je
lepší a veselejší život, pořiďte si je!
/Stern/
DĚTI: MAJÍ SI
KDE HRÁT?
BÍDA V DĚTSKÉM
PATŘE
Pošli to dál
DĚTI: MAJÍ SI
KDE HRÁT?
DĚLNÝ ÚDĚL
/Křížková/
/Havlín/
DĚTI: MAJÍ SI
KDE HRÁT?
DĚTSTVÍ JAKO
VÝCVIKOVÝ TÁBOR
/Brodilová/
HRAČKY PLAČKY
/Budka/
4–5
6–7
dějiny
reportáž:
přítomnosti:
QUO VADIS,
VÝCHODNÍ BLUDY KUBA?
V ČESKÉ KOTLINĚ /Fiala/
8–9
referát:
HUDEBNÍ
PRŮMYSL
(ZNOVU) NA
ROZCESTÍ
/Just/
10 – 11
rozhovor:
REBELSTVÍ
S GLOBÁLNÍ
PŘÍČINOU
/Novotná/
/Veselý/
12 – 13
~:
14 – 15
komiks:
SAMOROST
HOZENÁ
PUNČOCHA
MICHELLE
OBAMOVÉ
/Bažant, Novák/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
HUDBA
/Hajdáková, Děd/
/Veselý/
21
kultura:
DIVADLO
/Dubcová/
22
uličníci:
ZPROPADENÉ
SPROPITNÉ
23
SMS a E-maily:
/tým NP/
24 – 25
světozor:
HEART OF THE
MATTER
/Clifton/
FILM
/Prejdová/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Puk-Puk
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Chudoba cti netratí, ale mají u nás chudí
skutečně možnost žít kvalitním a důstojným
způsobem života? Bojuje naše společnost
s chudobou nebo ji jen zametá pod koberec,
aby těm šťastnějším nekazila konzumní
radovánky?
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
VĚČNÝ ČECH
Milí východoevropané,
možná si vzpomenete, že nedávno navštívil Prahu sám nejvyšší, tedy americký prezident. Asi si
řeknete: „Ježiš, co to sem tahá? Vždyť už je to
hezky dávno, to jde teda s křížkem po funuse.“
Ale pomalu s tím unuděným vzdycháním, které
slyším až sem. Považte, jak by asi dopadli autoři bible, kdyby jejich spoluobčané na zprávy
o návštěvě nejvyššího reagovali takovýmhle
kňouráním, že „už je to dávno“. Považte, jak by
asi dopadl sám Ježíš, kdyby po zmrtvýchvstání
pořád někdo remcal a trousil cosi o „křížku po
funuse“. Takhle to nejde.
Jen hezky vzpomínejte. Předtím než měl sám
nejvyšší promluvit na Hradčanském náměstí,
konaly se přípravy. Součástí příprav byl, jak
si možná vybavíte, i seznam zapovězených
předmětů, které si návštěvníci za žádných
okolností nesmějí vzít sebou. Patřila mezi
ně i pet-lahev, neboť prý by do ní šlo nalít
jakousi třaskavou tekutinu a zahubit s ní prvního muže, první dámu, prvního mediálního
specialistu, prvního řidiče a kdo ví, zda by
se v ohrožení nemohl octnouti i první pes
a jeho první blecha. Možnost výroby bomby
v pet-lahvi nechci nijak zpochybňovat, jen mě
okamžitě zarazilo, jak bude první ochranka
tuto pet-lahev u obamychtivých Čechů vyhledávat. Po chvilce zamyšlení jsem již neváhal,
dychtivě se v Den D a v Hodinu H usadil do
svého Křesla K a hledal ho.
Koho? Já mu říkám Věčný Čech. A věřte mi:
zase přišel. Nemohl jsem si ho nevšimnout.
Zatímco se čekalo pár Hodin H na Prezidenta P,
kamera na Jeřábu J pročesávala shromážděný
dav a tu jsem ho spatřil. Věčný Čech si povšiml, kterak k němu míří oko kamery, sáhl pod
kabát a ukázal ji. Celému světu. Ano, pronesl
svou pet-lahev! Třímal ji v ruce jako živoucí
Socha svobody (než ji zase rychle schoval pod
kabát). Byla samozřejmě prázdná a byla to
jen půlitrovka. Ale přesto to byl výkon hodný
Věčného Čecha.
Prvně jsem o něm slyšel před léty. Tehdy, jistě
za velkých obětí a po namáhavém úsilí conquistadora, objevil, že česká pětikoruna má
stejnou váhu a velikost jako jistá mince našich
západních sousedů. A brzy také zjistil, kterak
využít této osudové náhody. Ta pětikoruna totiž
přesně zapadala do jistého západoněmeckého
automatu a šlo za ní získat balíček silonových
punčoch. Však víte, jak bylo těžké se k našim
západním sousedům propracovat přes železnou
oponu, ale Věčný Čech se, kupodivu, přeci jen
dokázal propracovávat tak hojně, až museli naši
západní sousedé ten automat zrušit.
4
Tudle se Věčný Čech zase ohlásil. Možná si vzpomínáte, že jistý pražský restauratér, pod tlakem
globální ekonomické krize, dal na vědomí, že
u něj za jídlo může každý zaplatit, kolik uzná
za vhodné. Pevná cena měla být jen za pití (ten
restaurant se specializoval na lepší vína). No, byl
to zajímavý reklamní tah. V zahraničí, odkud to
pan restauratér odkoukal, docela zabral. Avšak já
se válel smíchy, ledva jsem o tomhle „marketingovém nápadu“ uslyšel. Kdepak s marketingem
na Věčného Čecha! Ihned jsem věděl, že se opět
otevře Blaník, náš hrdina vyjede v zářivé zbroji
a vezme sebou i svou družinu. Věru vzal. Pan
restauratér musel svůj „trik“ zrušit po dvou
dnech. Varianta, že přišel takový zvláštní pán
s veselýma očkama, objednal si minerálku, želví polévku, nadívané labutí krky, sacherdort,
a pak s dobráckým úsměvem vložil číšníkovi do
rukou dvacetikorunu, byla tak častá, že by si
pan restauratér mohl brzy za hrst těch dvacetikorunek jít koupit leda provaz, a bylo by mu
asi i jedno, že je vyrobený v protekcionisticky
chráněné robotárně v Ulanbátaru.
Pokud se vám zdá, že o Věčném Čechovi vykládám tak nějak s hořkostí, opravdu se vám to
jen zdá. Kupodivu, já ho mám docela rád.
Asi i proto, že kus jeho nesmrtelné podstaty
sálá i v mé duši. Pochopil jsem to, když mne
nedávno zavalila lavina cukru. Přesněji malých
pytlíčků cukru. Aby bylo jasno: já si totiž nikdy
nesladím ani kávu, ani čaj. A tak, když mi
dva pytlíčky cukru položí na talířek hrníčku
s kávou v restauraci, s vrozenou nonšalancí
ho nenápadně přesunu do kapsy své košile.
Přeci jim ho tam nenechám, že. Přeci jsem si
ho zaplatil, že. Pravda, párkrát jsem se optal
sám sebe, co s těmi cukry budu dělat, když
nesladím ani doma. Ale sám sebe jsem vždy
odbyl pohrdlivým úsměvem. Pravda, cukr časem
ukázal svou sílu. V mé kuchyni zabral veškeré
mísy, krabičky, šuplátka, kořenky, anektoval
příborník a začaly se mu sbíhat imperiální sliny
i na lednici a sporák. Právě ve chvíli, když jsem
si řekl, že takhle už to dál nejde, vytrestal mě
diktátor cukr lavinou spuštěnou rafinovaně
z kredence. Pak už přišel rázný krok a během
jednoho slunného odpoledne jsem s pomocí
kolečka na maltu svou kuchyň od cukru sametově osvobodil.
A teď schválně: myslíte, že se od té doby balíčku
cukru na talířku v restauraci odřeknu? Zkuste
hádat, věční Češi!
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
MARKETINGOVĚ VYMAZLENÁ BIBLE
O Bibli se často říká, že je nejprodávanější
knihou všech dob. Přesto je současné třeštění
kolem tzv. překladu 21.století nevídané. Kdo
by se nadál, že v naší ateismem proslulé zemi
se octne Bible na předních místech žebříčků
bestsellerů a největší knihkupectví jí věnují
celé výlohy. I největší skeptici připouštějí,
že náhlý masový zájem o Písmo je potěšující.
Na místě je však i trocha opatrnosti. Coby
bývalý knihkupec mám v živé paměti mnoho
podobných, umným marketingem vyvolaných
bublin a dobře vím, že knihu zakoupit ještě
rozhodně neznamená také přečíst. Vysoké
prodeje Bible rozhodně neznamenají nějaké
duchovní probuzení národa, tak jako česká
kotlina není plná neonacistů jen proto, že se
před pár lety ve stejné roli trháku octl Mein
Kampf.
NEW!
Znalost biblických příběhů patří ke všeobecnému
vzdělání, stojí na nich samotné základy naší
kultury a běžně už ani nevnímáme, kolik rčení,
obratů a lidových historek je z ní odvozeno. Vše
co tyto poklady více zpřístupňuje, navíc bez přímé vazby na institucionalizované náboženství, je
proto potěšitelné, zvlášť když to není vykoupeno
přílišným zpovrchněním původního textu ve
stylu „letem biblickým světem, snadno a rychle“.
Bylo by však škoda pro nový překlad zapomínat
na ty staré osvědčené, které nám i přes propast
staletí dokáží zprostředkovat poselství textu
v celé jeho mohutnosti. Tak jako mé oblíbené přísloví Šalamounovo v podání Bible Kralické: „Bys
blázna v stupě mezi krupami píchem zopíchal,
neodejde od něho bláznovství jeho.“
Alexandr Budka
BEZPEČNÝ ŽIVOT (PRO PŘIZPŮSOBIVÉ)
Když byl před časem v maďarské vesnici Tatárszentgyörgy zastřelen romský otec s pětiletým
synem na útěku z hořícího domu, zdálo se, že
podobná zvěrstva zůstanou vyhrazena místům,
kde se „západ“ objímá s Balkánem a české bory
budou poklidně šumět dál. Pak ale, doprovázeny
výkřikem „Cikáni, vyhoříte!“, prolétly oknem
domu ve Vítkově na Opavsku čtyři zápalné láhve
a nechaly za sebou tři zraněné. Nejhůř dopadla
dvouletá Natálie, která v době uzávěrky bojovala v nemocnici o život s popáleninami na
osmdesáti procentech těla.
Stojí za pozornost, jakým způsobem se kauzy
chopila média. Samozřejmě, v prvním kroku
striktně odmítla násilný čin. Na pozadí nešťast-
né události ale ihned začaly vycházet články,
které detailně prozkoumávají soukromý život
napadené rodiny Sivákových.
Nejprve jsou zobrazováni jako normální bezproblémová rodina. „Nejsou s nimi žádné problémy.
Jen děti občas vbíhaly pro zábavu na silnici,“
psaly například Lidové noviny, jejichž redaktor
neváhal zajít se pozeptat na prospěch dětí do
místní školy. „Jsou bezproblémoví. Jejich rodiče
chodí na třídní schůzky a platí jim různé kroužky,“
prozradila učitelka.
Pak se na okrajích textu objevily spornější zprávy. Sivákovi prý neměli v domě trvalé bydliště,
děti občas povykovaly na náměstí a otec Sivák
měl už před útokem nastoupit do vězení za
menší krádež. V rámci mediální logiky zřejmě
záleží na tom, jestli oběť trestného činu platí
dětem kroužky anebo odklízí v zimě sníh.
Kádrování životního stylu a ujištění o bezproblémovosti Sivákových může sice přiklonit latentně rasistickou českou společnost
k odmítnutí útoku, ale také ustavuje důvodové
spojení mezi „přizpůsobivostí“ a napadením.
A zdůvodnění, to je první krok k legitimizaci.
Jsme svědky toho, jak je vyplácení sociálních
dávek vázáno na „přizpůsobivost“. Snad se
nedožijeme dne, kdy bude na míru sociální
konformity vázána také bezpečnost.
Tomáš Havlín
DÍTĚ JAKO RUKOJMÍ
Když ČSSD počátkem dubna, krátce poté co se
ji podařilo vyslovit nedůvěru současné vládě,
začala představovat svá programová témata
pro nadcházející volby, bylo možné si mezi
nimi všimnout i zmínky o problému sociálního vyloučení českých Romů. Což o to, jakýkoli
náznak promyšlené koncepce v oblasti, které
doposud za důležité téma považovali snad
jen populističtí politici regionálního formátu
typu Jiřího Čunka či starostky Chomutova Ivany
Řapkové, je jistě chvályhodný. Některé části
tvz. Oranžové knihy, která ambiciózní plán
likvidace českých ghett představuje, však budí
přinejmenším rozpaky.
Kromě obecné analýzy mapující příčiny chudoby
Romů, se dokument obsáhle věnuje také jejich
nízkým šancím na dosažení kvalitního vzdělání.
Nápravu současného katastrofálního stavu, kdy
tři čtvrtiny romských dětí končí ve zvláštních
školách, vidí autoři textu v jejich větším zapojení do systému předškolního vzdělávání. Navrhovaný způsob, jak zvýšit motivaci romských
rodičů k tomu, aby své dítě zapsali do školky,
však není zrovna nejšťastnější. Předpokládá
se totiž, že výplata resp. výše sociálních dávek
bude docházkou čtyřletých a starších romských
dětí do mateřské školky podmíněna.
Praktickým důsledkem tohoto principu je jen
těžko představitelná situace, kdy by v budoucnu
sociální pracovníci zodpovědní za výplatu dávek
museli lustrovat rasový původ rodin s předškolními dětmi. Přitom rozhodnout z pozice státní
autority, kdo je Romem, a kdo nikoli je nejen zhola nemožné, ale také bezesporu diskriminační.
Oranžová kniha nadto působí dojmem, jakoby se
její autoři nedokázali přesně rozhodnout, zda
mají být navrhovaná opatření spíše represivní
– tedy žádná školka, žádné dávky, či zda mají být
romští rodiče s dětmi zapsanými ve školce finančně zvýhodněni oproti jiným rodinám. V prvním
případě by se k romské národnosti zřejmě nehlásil
vůbec nikdo z žadatelů o sociální dávky, v případě
druhém pak naopak nejspíše všichni.
K pošramocené důvěryhodnosti navrhované
koncepce navíc přispěla i česká média, která ji
prezentovala ve stereotypním líbivém hávu biče
na nepřizpůsobivé Romy. Ne nadarmo se někdy
říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými
úmysly.
Tomáš Malík
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
DĚTI JSOU SPOLEČNOSTI SVATÉ, ALESPOŇ TEORETICKY. VLÁDNOU ALE JEN DO CHVÍLE, NEŽ OPUSTÍ
DOMOV A VSTOUPÍ DO VEŘEJNÉHO PROSTORU. ŠPINAVÉ ULICE PLNÉ AUT Z NICH DĚLAJÍ VYHNANCE
VE VLASTNÍM KRÁLOVSTVÍ. A NEZACHRÁNÍ TO ANI DĚTSKÁ HŘIŠTĚ.
míná prezidentka Sítě mateřských center Rut
Kolínská. Ve srovnání s tím jsou dnes veřejné
prostory pro matky s dětmi o dost přístupnější
a dříve obvyklý přeškrtnutý kočárek se stává
druhem na vymření.
ZÁBAVA S TETRAPAKEM
„Jak se tady pak má člověk vejít?“ ptá se brněnský kavárník Martin Roztočil. Pne se na špičkách a s imaginárním tácem v rukách se pokouší
protáhnout v prostoru mezi stolky kolem
imaginárního kočárku, který mu přehrazuje
cestu. Nejde to. „Matky s dětmi sem nepatří, ať
chodí jinam,“ vysvětluje, proč si dal na dveře
piktogram přeškrtnutého kočárku. Sám má dvě
děti, ale ty už jsou odrostlejší. Když přijdou do
kavárny, sednou si, usrkávají brčkem džus a ani
nedutají. Roztočil vysvětluje averzi k dětem
obvyklou rétorickou směsí na téma slušnosti
a nepřizpůsobivosti: jedno dítě se chová slušně, ale devět z deseti jsou nevychovanci. To si
pak začnete v tramvaji hlídat tašku, taky vás
mohou pokousat. Nejsem rasista, ale…Ztrácím
6
přehled, jestli se mluví o Romech, dětech nebo
volně pobíhajících psech. Existuje podnik, kam
smí romské dítě se psem?
Zákaz kočárků přinesl Roztočilově kavárně nové
zákazníky. Lidi, kteří si nezvykli na přítomnost dětí na veřejnosti a považují ji stále za
něco nenormálního, co do „pánského klubu“
nepatří. Přesto jde o ojedinělý konzervativní
retroskanzen. Nejen restaurace a kavárny se
totiž učí vstřícnosti. Nemusí nabízet rovnou
dětský koutek, ale židličku pro děti už má
kdekdo a obvykle se najdou také pastelky
nebo nějaká společenská hra. „Situace se za
posledních dvacet let hodně zlepšila. Tehdy bylo
skoro nemožné chodit s dětmi třeba do galerie
a i kojit na veřejnosti bylo nenormální,“ vzpo-
To ale neznamená, že se děti mohou volně pohybovat všude a prostředí je k nim přátelské. Aby
aktivisté pojmenovali problémy, se kterými
se děti ve veřejném prostoru stále setkávají,
mluví někdy o „dětském patře“. Na mysli přitom
mají způsob, jakým byste uviděli svět, kdybyste
měřili metr dvacet. Co se děje vysoko nad touto hladinou, nemá pro děti zásadní význam.
Nestudují výlohy a billboardy, rozhoduje to, co
je na jejich úrovni a na dosah ruky. A co se často
nachází pod rozlišovací schopností architektů
a plánovačů.
Výsledný obraz není zrovna útěšný. Podle
Kolínské doplácí dětské patro zejména na
prostou lidskou nedbalost a bezohlednost.
Lidé v klidu odhazují věci na zem, aniž by si
kolikrát uvědomili, že ho tak zaplňují odpadky.
V lepším případě obaly a nedopalky, v horším
nebezpečnými střepy nebo injekčními stříkačkami. „Kapitolou sami o sobě jsou pejskaři.
Po svých miláčcích, kterých si váží nad zlato,
nejsou často ochotni uklízet,“ tvrdí Kolínská
a poukazuje na výzkum, který si její sdružení
udělalo mezi matkami. Nečistota v něm stojí
na prvním místě seznamu věcí, které dětem
komplikují venkovní pobyt.
Špína ale představuje obtíž spíš pro rodiče. Pro
děti, které mají odpadky za vítané zpestření, je
podstatnější, že zejména městský pseudoprostor na ně vůbec nemyslel. Rodiče už své ratolesti mnohdy raději nepouštějí ven, aby nepadly
za oběť přebujelé automobilové dopravě. Děti
zůstávají doma, ale o mnoho tím nepřicházejí,
protože v ulicích designovaných podle hesla
„nakupuj nebo jeď dál“ chybí cokoli, co by si
mohly osvojit nebo přetvořit. Venkovní prostor
jim neposkytuje materiál pro aktivitu a představivost, a tak není divu, že v tomto chudém,
nudném a navíc nebezpečném dětském patře
vezmou zavděk i odhozeným tetrapakem.
Změna je přitom možná a dá se začít od maličkostí. Dobrý příklad nabízí třeba mateřské
centrum v Táboře, které před několika lety
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
FOTO: DAVID KUMERMANN
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
nenechávají žádný prostor pro fantazii. Koneckonců, kdo si pokusí připomenout nejvýraznější vzpomínky na dětství, nejspíš nazná, že
nejlepší hřiště bylo všude jinde než tam, kde je
hřiště oplocené a oficiální. Jakékoli křoví, skrýš
nebo oprýskaná zídka naplní obrazotvornost
dítěte spolehlivěji než pár ohnutých železných
trubek, i kdyby měly být vytvarované do podoby
středověkého hradu.
především tvořit. Tato možnost je nyní okleštěná. Kvůli přísným normám, na které tlačí
i stavební lobby, třeba není dost dobře možné,
aby dětská hřiště svépomocí vytvářeli rodiče
společně se svými potomky, pokud se nejedná o soukromý pozemek. Například obyvatelé
jihočeských Borovan už před pár lety zjistili,
že kvůli přísným vyhláškám nejsou schopni ani
oprávněni postavit hřiště, které by odpovídalo
všem bezpečnostním parametrům.
NE PRO DĚTI, ALE S DĚTMI
Za problémy dětí ve veřejném
prostoru může hlavně obyčejná lidská
nedbalost, říká Rut Kolínská
uspořádalo výstavu Cesty malých chodců
a následně prosadilo ozvláštnění chodníků. „Do
pásů s žulovou mozaikou byly vloženy kamenné
žulové desky většího formátu tak, aby vytvářely
klikatou cestu, kterou dospělý chodec vnímá jako
dekor, ale dětem poskytuje prostor pro jejich
fantazii. Pro někoho to mohou být třeba kameny
ve vodě, které je možno přeskakovat, pro jiného
cesta z bludiště,“ vysvětluje Kateřina Bláhová
z místního mateřského centra. Dětské patro se
tak dá obohatit celkem jednoduše. Chce to jen
trochu pozornosti k obyvatelům suterénu.
DOSPĚLÁ HŘIŠTĚ
Špína a nepřízeň, kterým jsou děti vystaveny ve
veřejném prostoru, vedou k jejich vytlačování
do přesně vyhrazených míst. Urbanisté tomu
říkají funkční dělení prostoru. Každá věc (a tedy
i dětská hra) v něm má své místo a proluky mezi
jednotlivými body představují pouze únavné
intermezzo, které je třeba co nejrychleji překonat. Plavat se chodí do akvaparku, za zábavou
do multiplexu a děti? Dětský prostor, to je stále
především prostor dětského hřiště.
I kdybychom ale přistoupili na to, že dítě se
nemá cítit dobře všude, ale aspoň někde, vyjde
nám, že prostorově segregované „oázy“ pro
děti trpí těmi stejnými nedostatky jako širší
prostor města. Průzkum, který si Síť mateřských
center udělala před dvěma lety, ukázal, že dětská hřiště v České republice jsou v žalostném
stavu. „Monitorovali jsme více než sto hřišť,
pouze k deseti z nich nebyly žádné výhrady,“
vzpomíná Kolínská. Rodiče si opět stěžovali na
nepořádek, rozbité lavičky, chybějící oplocení
nebo neudržované herní prvky.
Stejně jako v případě městského prostoru je
ale zásadnější, že hřiště neodpovídají ani tak
dětským potřebám, jako spíš představám, které
si o potřebách dětí utvořili dospělí. Hřiště za
miliony pro certifikované firmy se tak zaplňují
unifikovanými hračkami, které svou doslovností, definitivností a jednoznačným užitím
Pokud existuje způsob, jak vytvářet prostředí
pro děti, pak se neobejde bez zapojení jich
samotných. Podle architekta Karla Havliše
z brněnské VUT se podobné pokusy v Česku
v minulosti vyskytly, ale byly typické spíš pro
státem podporovanou hromadnou výstavbu.
„Například když Kurt Gebauer vytvářel v 80.
letech umělou krajinu na sídlišti v OstravěFifejdách, pokoušel se do ní zapojit prvky, které
by vyhovovaly těm nejmenším i už odrostlejším
dětem,“ říká Havliš s tím, že plán se měl opírat
o komunikaci s místními obyvateli. „Myslím si,
že vůle tehdy existovala, ale znalost dětských
potřeb nebyla zrovna vysoká,“ dodává.
Dnes se zapojení komunity objevuje spíše zřídka
a pokud k němu vůbec dojde, mají místní jen
poradní hlas. Příkladem může jít třeba projekt
Plácky, který připravil brněnský magistrát ve
spojení s antropology z Masarykovy univerzity.
„Naši studenti chodili během semestru do sociálně vyloučené lokality známé jako brněnský Bronx
a mluvili s dětmi i staršími obyvateli. Na základě
toho jsme vytipovali několik míst i podobu prostoru pro děti, který ve čtvrti zatím chybí,“ říká
Irena Kašparová z fakulty sociálních studií.
Magistrát už si z nabízených variant vybral.
„Máme tři místa, teď jsme zažádali o peníze
z Evropské unie,“ tvrdí zastupitelka za Stranu
zelených Kateřina Dubská.
Ideální by ale bylo, aby se zejména děti mohly
podílet nejen na určení místa, ale také na jeho
podobě – aby ho mohly nejen konzumovat, ale
KDYŽ VAŠE DÍTĚ POSTAVÍ LOĎ
V legislativní zdi ovšem zeje skulina, která
by aspoň částečně mohla odkrývat vchod do
dětské zahrady. Připouští totiž existenci takzvaných „hřišť plných dobrodružství“, která
mají volnější režim. Na západ od nás se jedná
o zaběhaný model, stačí se podívat do Německa
nebo Rakouska, a rozdíl oproti běžným hřištím
je znát na první pohled. Děti jen nekorzují mezi
připravenými atrakcemi, ale naopak si je samy
staví. Vzít a použít mohou cokoli, co se jim
dostane pod ruku. Výsledky někdy připomínají
organicky rostoucí města třetího světa. Domky
slepené ze všeho, co je k mání, bunkry, atypické
lavičky nebo dokonce dřevěné lodě.
V Česku zatím dobrodružná hřiště nezdomácněla, což je chyba. Volnost je na nich sice
vykoupená stálým dohledem pedagoga, ale
dětská kreativita dostává zelenou. Pokud bychom navíc chtěli být optimisté, mohli bychom
si myslet, že svěřit dětem vládu nad vlastním
prostředím může být první krok k tomu, nechat
je překročit rezervace hřišť a vepsat se do
širšího prostoru města. (Pouze) zahraniční
projekty, jako je přestavba nábřeží v německém
Lipsku, dokazují, že dát dětem slovo nevede
k žádné katastrofě. Naopak, jak ukázal další
projekt s dětskou účastí – stavba italského
příměstského bydlení Coriandoline – děti
mohou mít leckdy rozumnější představy než
dospělí, plnící si v izolovaných satelitech sen
o rodinném bydlení.
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
V kuchyni panuje mírný chaos. Špinavé a čisté
nádobí, časopisy, knihy, hračky rozložené všude v dosahu, z kouta je slyšet pračku. Laura
Kopecká je se synem doma už rok a v tuto chvíli
jí zabírá většinu energie. Původně jsme se měli
sejít v nedaleké kavárně, ale manžel, který
slíbil hlídání, musel zůstat v práci. Pokoušíme
se o plynulou konverzaci. František ovšem
potřebuje stálou pozornost. Alena se snaží
v jeden okamžik: vařit čaj, odpovídat na
otázky, podávat mu hračky, krmit a udržovat
jeho, sebe i návštěvu v dobré náladě. Je nevyspalá, včera do noci psala článek, který měl
uzávěrku. Syn ale dnes vstal už v šest ráno.
„Chci aspoň trochu pracovat, a tak píšu články,
překládám nebo tlumočím. Jsem sice doma
s dítětem, které mám ráda, ale potřebuji čas
od času používat i svoji hlavu,“ vysvětluje své
poněkud hektické životní tempo sympatická
třicátnice.
Péče o malé dítě nemusí duši ženy zcela uspokojit. Zejména hned na několik let, které s ním
v Česku obvykle doma tráví. Přesto rodičovský
pár, který se snaží stočit kormidlo času do
současného století a starost o dítě si rozdělit,
částečně svěřit ratolesti příbuzným či soukromým nebo veřejným institucím a realizovat se
i jinak, stále naráží.
Alena Vávrová by se i na mateřské ráda profesně
uplatnila, moc šancí u nás ale nemá.
VÁHA MLADÝCH ŽEN
Alena Vávrová se snaží být stále aktivní, sama
ale přiznává, že to příliš nejde. I když pracuje
z domova, musí mít hlídání, aby se mohla na
práci soustředit. Druhá možnost je psát po
nocích, když František usne. Uvítala by proto,
kdyby se na den dva v týdnu mohla vrátit do
práce. Syna by hlídala babička. Půlúvazek,
o který by stála, jí ale její předchozí zaměstnavatel neumožnil a při hledání jiné práce zatím
nebyla úspěšná: „Vedla jsem předtím několik
zahraničních projektů a nechci jenom proto,
že mám dítě, někde postávat u kopírky. Ráda
bych měla práci, která by mne někam posouvala
a považuji to za normální,“ říká Vávrová.
Jak ale vyplývá z tři roky staré studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, normální
to vůbec není. Alespoň u nás. Na trhu práce
obecně chybí flexibilní úvazky a málo se
využívají možnosti jako práce z domova či
volná pracovní doba. Pro české ženy s malými
dětmi, které by rády pracovaly v době rodičovské dovolené na menší úvazek, nebo i pro
jejich partnery, kteří by si naopak chtěli děti
trochu více užít, nastává proto období hledání
jehly v kupce sena. Zaměstnavatelé, kromě
pár opravdu velkých nadnárodních firem, si
pracovního potenciálu především mladých
žen příliš neváží a nesnaží se podobná místa
ani nabízet. Takže většině z nich nezbývá než
brát příležitostné práce a zůstat po dobu
rodičovské dovolené pár let v domácnosti.
K mýtickému půlúvazku přitom v Česku v současnosti zřejmě nestačí ani znalost pěti cizích
8
MÍT DĚTI JE TAK PODSTATNÉ, ŽE KVŮLI TOMU ČLOVĚK LECCOS
PŘEKOUSNE. A NEMUSÍ TO BÝT SNADNÉ. ZEJMÉNA PRO ČESKÉ ŽENY
ZNAMENÁ RODIČOVSTVÍ ŽIVOT V PROSTORU PLNÉM NEJRŮZNĚJŠÍCH
SPOLEČENSKÝCH OMEZENÍ, JEŽ SE MĚNÍ JEN POMALU.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
KRKAVČÍ MATKA
Touha po adekvátním uplatnění prácechtivých českých matek ale nedochází příliš
často naplnění ani po skončení rodičovské
dovolené. „Když vidí svoje vzdělání a praxi
a srovnají je s místy, která se jim po rodičovské
nabízí, obvykle nakonec rezignují na vlastní
kariéru a vezmou, co je,“ podotýká ředitelka
Gender Studies Linda Sokačová. Ženy přitom
nejčastěji doplácejí na obyčejné předsudky.
Prý je natolik vytěžuje starost o potomstvo,
že nejsou schopny vydržet pracovní nápor,
navíc často zůstávají doma s nemocnými
dětmi. Převeden do statistiky tento názor
například znamená, že ve věkové skupině od
třiceti do čtyřiceti let je nezaměstnaných až
několikanásobně větší procento žen (zejména
středoškolaček) než stejně starých mužů.
„Je to obrovský luxus nevyužívat takovýto
potenciál pracovních sil,“ říká kolegyně
Sokačové Lada Wichterlová, která je toho
času již potřetí na mateřské dovolené. Poukazuje na snahy evropských vlád o zvýšení
zaměstnanosti žen, neboť je to jedna z možností, jak zvýšit prosperitu celé společnosti.
Když bylo prvnímu synovi tři čtvrtě roku,
sama nastoupila do zaměstnání na poloviční
úvazek. „Kromě dobré nabídky v tom určitě
hrála svou roli i obava z horší možnosti dalšího uplatnění, pokud bych na pár let zůstala
doma,“ říká Wichterlová. V takové situaci se
ovšem pracující matky musejí vyrovnat se
silným společenským tlakem. Převažuje zde
psychologická škola, která říká, že děti mají
zůstávat do tří let doma s jedním s rodičů,
nejlépe s matkou. „Děti dnes dobře prosperují, ale když jsem nastupovala takhle do práce
poprvé, nemohla jsem se úplně zbavit pocitu, že
nejsem dobrá matka, nesouhlas okolí byl velmi
silný,“ vypráví Lada Wichterlová. Přestože
o tom, že o syna bude částečně pečovat chůva,
rozhodli s manželem společně, zodpovědná
před vnějším světem byla téměř automaticky
pouze ona.
vzájemná rodičovská výpomoc nebo miniškolky, ale problémy s jinak chronicky narvanými
školkami, kam vždycky bude chodit většina
dětí a kam se nyní nevejdou, neřeší.
„Skoro likvidační je pak situace u jeslí,“ podotýká ředitelka Gender Studies a vychvaluje
instituci, jež u většiny obyvatel vyvolává
negativní asociace na pomezí nočních můr.
Podle ní těch pár desítek zařízení pro děti
zhruba od jednoho roku, jež v republice zbyla, dávno nepřipomínají bývalé socialistické
jesle. Naopak personál i péče jsou zde velmi
kvalitní. Pokud sem ale rodiče umístí dítě na
více než pět dnů v měsíci, přijdou automaticky
o rodičovský příspěvek. „Má to částečně svoji
logiku, není důvod, aby stát platil jednu službu dvakrát. Peníze, které vezme rodičům, ale
nedává zpět do jeslí, nýbrž vrací do státního
rozpočtu,“ říká Sokačová. Jesle nejsou zadarmo, mohou stát od jednoho do pěti tisíc korun
měsíčně a doplácí na ně ještě obce, které je
zřizují a často na ně prostě nemají. Z těchto
důvodů se ocitají na pokraji zájmu, i když by
problém žen, které chtějí či musejí pracovat
a potřebují hlídání, mohly do značné míry
řešit. „Ne všichni mají babičky, jež nepracují,
bydlí blízko a automaticky se starají o vnoučata
a ne všichni si mohou dovolit chůvu,“ doplňuje
ji Wichterlová. Systém, který předpokládá, že
jeden z rodičů několik let nepracuje, může
podobné detaily snadno přehlédnout. Největší
rozdíl oproti západnějším evropským zemím
tak Linda Sokačová vidí především ve faktu,
že tam diskriminaci rodičů na rozdíl od nás
nikdo nezpochybňuje a snaží se s ní aktivně
něco dělat.
MUŽI, KTEŘÍ MIZÍ
„Řekla mi to jasně: jestli chceš dítě, tak budeš
aspoň částečně doma,“ popisuje s jistou nadsázkou bývalý zaměstnanec úřadu vlády Hynek
Bečvář, jak se při večeři dohodl s partnerkou
o své pracovní budoucnosti. Novou práci pak
už hledal s ohledem na tuto dohodu. Současný
zaměstnavatel mu neumožnil zkrácený úvazek, za to ale může tři dny v týdnu pracovat
z domova. Jeho přítelkyně Marie Černá díky
tomu musela přerušit vědeckou kariéru jen
částečně. V české realitě by možná nemuselo
jít až o tak ojedinělý čin, pokud by společenské
klima nenahrávalo přesně opačným trendům.
Kromě tradičního českého konzervatizmu
jde především o fakt, že zde muži stále berou
vesměs větší platy než jejich partnerky. V analýze Centra pro ekonomický výzkum a doktorské
studium se říká, že je to dlouhodobě v průměru
okolo 30% ve prospěch mužů. Nerovnováha
je daná především tendencí k segregaci
jednotlivých povolání podle pohlaví. Méně
placená práce skoro dědičným údělem patří
ženám. V situaci, kdy má rodina vyžít z jednoho
platu, je tak rozhodování poměrně snadné.
Až na mizivé výjimky v řádu několika procent
tak domů k dětem a vstříc výše nastíněným
problémům nastupuje stále stejná polovina
populace. A muži pak bez odžité zkušenosti
mizí fyzicky z rodin, které musejí finančně
zajistit.
Marie Černá má zkušenosti z předchozího
vztahu, z něhož má již dvě děti, kde to zhruba
takto fungovalo. „Manžel normálně pracoval
a chodil denně domů po sedmé. Psala jsem
disertaci a byla doma s dětmi. Nutně se nám
pak rozdělily naše zájmy a potřeby. Nebylo to
dobré pro nikoho: ani pro mě, ani pro mého
bývalého partnera, ani pro děti ani pro náš
vztah,“ vysvětluje, proč se snažila dopředu
s Hynkem dohodnout na jiném modelu a dodává: „Mít děti ovšem není jen o ztrátách a faktu,
že se člověk nemůže realizovat. Řada lidí leccos
kvůli dětem skousne, právě proto, že získali
něco zásadnějšího, co tyto věci přesahuje.
Rodičovská láska pak může být v tomto smyslu
zneužitelná.“
2 X FOTO: DAVID KUMERMANN
jazyků, studia doma i v zahraničí, stáže na
Harvardu či Columbia University, spolupráce
na mezinárodních projektech a manažerský
post v jedné z největších českých neziskovek,
jako je tomu v případě Aleny Vávrové.
Z POMEZÍ NOČNÍCH MŮR
Na podobném předpokladu, tedy že některý
z rodičů (obvykle se míní žena) bude tři roky
s dítětem doma, stojí i současná politická
aktivita směrem k rodinám. Podle Sokačové
je velmi nevyvážená. Zavádí se sice novinky
jako vícefázová možnost čerpání rodičovské
dovolené, na druhou stranu se ale ztěžují
podmínky například ženám, které nejsou
zaměstnané a podnikají. Stejně tak ministr
(dnes již v demisi) Petr Nečas navrhuje alternativní modely péče o předškolní děti, jako je
Linda Sokačová,
ředitelka Gender Studies
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Zuzana Brodilová
COS TO ZASE UDĚLAL? NEŠAHEJ NA TO! A TO SE NEMÁŠ CO UČIT? PŘEMÝŠLEJ KONEČNĚ O SOBĚ… KONVERZACE RODIČ – DÍTĚ. MOŽNÁ NESPOKOJENÝ RODIČ A NESNESITELNÝ VÝROSTEK, CO POTŘEBUJE
USMĚRNIT. MOŽNÁ ALE TAKY RODIČ, JEHOŽ NESPOKOJENOST JE PROSTĚ K NESNESENÍ A HLAVNĚ
S KONCEM V NEDOHLEDNU.
vlastních nenaplněných ambic a plánů. „Tlak na
výkon je tu stejný, ale rodiče přitom sami nemají
zkušenost ani představu, jaké je pod takovým
tlakem žít,“ říká k tomu Barbora Krčmářová.
Dítě, které má uspokojit potřebu naplnění kariéry rodičů, si přitom často ani nemůže vybrat
a dělat aspoň to, co ho baví – svými neúspěchy
a neschopností se s nimi vyrovnat to za něj už
před lety rozhodli rodiče.
Pokud má dítě dobře „našlápnuto“ a nepotká
na začátku života zapšklou sudičku, která by
mu postavila do cesty jednotku šikanujících
spolužáků, nemoci nebo asociální rodiče, ale
podaří se mu krom dalšího v porodnici vyhrát
rodiče milující, může se zdát, že je na dobré
cestě. I s nejušlechtilejšími úmysly míněná
rodičovská snaha „dát potomkovi to nejlepší“
ale může někdy stát na začátku průšvihu, jehož
ozvěny se mu budou s otravnou vlezlostí vracet
celý život.
SEBER MI TU MOŽNOST
NEUROTICI NA DÁLNICI
Litanii podobné té v úvodu se asi sem tam
nevyhne nikdo, kdo má děti. Občas se dá při
pohledu na přidrzlého potomka pochopit,
občas to přetaženým rodičům prostě ujede.
Někdy je ale v jejím podtextu i mantra doby
o osobním úspěchu a výkonu jako nejdůležitější hodnotě povýšená na první přikázání. Pokud se u takového „milujícího“ rodiče
navíc potká s představou, že co je dobré pro
něj, je nutně dobré i pro jeho dítě, můžete se
vsadit, že za chvíli uslyšíte opakování výčitek, zákazů a příkazů v obměněné podobě
znova. A zítra zas.
Urputná snaha o to, aby mělo dítě život přímý
a rychlý jako novou dálnici, často stojí v protikladu s výchovou, která připomíná podmínky
výcvikového tábora. Místo blízkosti přísnost,
místo pochvaly nekončící kritika. Jedničky,
výhry a úspěchy jako jednoznačná samozřejmost. Na konci výchovného „tréninku“ pak ale
překvapivě nestojí zocelený voják nebo vojanda, ale vystrašený, neurotizovaný a chronicky
přetížený dospělý – nároky rodičů vzal za své
a tvrdé podmínky si ordinuje zcela samostatně.
Dokáže sice „tvrdě zamakat“, tam ovšem jeho
jistota nejednou končí.
PETRA ANEB STRATEGIE
SEBEZNIČENÍ
Oba rodiče vysokoškoláci s velkou knihovnou a spoustou zájmů. Ideální prostředí
pro rozvoj dítěte. Každý den po škole první,
druhý, třetí kroužek a samé jedničky jako
samozřejmost – příslib budoucí kariéry na
dosah. Petra.
10
„Doma už naštěstí nebydlím dlouho. To nekončící dusno bylo k nevydržení,“ říká možná trochu
překvapivě pětadvacetiletá Petra a na každém
jejím slovu je slyšet, jak moc se kontroluje. Nejen
ve škole musela být ve všem nejlepší, selhání jí
snadno neprošlo ani nikde jinde. „Myslela jsem
si, že na vysoké to bude konečně lepší, ale našim
se nelíbí obor, co studuju, nepřijde jim dost perspektivní. Když se objevím doma, je to tak vlastně
pořád ten stejný stres,“ říká Petra a vysvětluje,
proč začala chodit na terapii. „Možná i kvůli podvědomé snaze konečně se jednou rodičům zavděčit
jsem si pořád přibírala další a další povinnosti,
až se to prostě nedalo zvládnout. Pak jsem
zkolabovala v tramvaji a začalo mi být jasné, že
takhle nemůžu dlouho vydržet. Došlo mi taky,
že i kdybych nakonec učila na Harvardu, naši mi
řeknou jen: Fajn, a co dál?“
Psycholožka Barbora Krčmářová mluví v této
souvislosti o extrémně náročných rodičích.
Jejich motivace k tvrdé výchově přitom může
být různá. Petřiny rodiče by nejspíš označila jako
„výkonové“. Sami možná zažili podobně náročnou
výchovu, každopádně v současnosti zabírá práce
a výkonnost medailové příčky jejich hodnotového
žebříčku. A z hodnot rodičů se snadno stávají
hodnoty dětí. Těžké potom je, když se dítě takových výkonově orientovaných rodičů rozhodne
– podobně jako třeba Petra – rodičovskou životní
strategii odmítnout. Ačkoliv své rozhodnutí
dokáže racionálně snadno zdůvodnit, emočně
se s ním a s výčitkami, které je provází, vyrovnává
těžko. Jde koneckonců o přání mámy a táty.
Ještě o něco složitější je pak život s rodiči,
kterým dítě slouží jako prostředek k uspokojení
Petřin příběh je vlastně překvapivě známý
a jeho protagonisté by mohli mít tisíce jiných
jmen, jejich osudy jsou si ale každopádně
v mnohém podobné. Třeba v tom, že jenom zřídka někdo zvenčí pochopí, jak těžké to v životě
mají nebo měli jako malí. Jejich rodiče jim přece
do života otevřeli tolik možností…
Na rozdíl od dětí bitých či zanedbaných si
také nikdo hned tak nevšimne, že něco není
v pořádku. Kdo by věnoval speciální pozornost
vážně a dospěle se tvářící spořádané holčičce, která nosí samé jedničky? Přetížením
zúzkostnělých dětí přitom nemusí být málo.
To potvrzují třeba statistiky Linky Bezpečí.
„Za rok 2008 se na nás kvůli problémům v rodině
obrátilo více než sedm tisíc dětí. Téměř polovina
z nich volala buď kvůli obavám z reakce rodičů
na špatnou známku či jiný problém nebo přímo
kvůli jejich přehnané přísnosti či přílišné kontrole doma,“ říká Hana Petráková, která Linku
bezpečí vede.
VYKRMENÍ STRAŠÁCI
Zvýšení tlaku na výkon a úspěch souvisí i se
změnou atmosféry ve společnosti, jejíž furianti
nezapomenou nikdy zdůraznit, že „každý dnes
musí spoléhat jen sám na sebe, každý strůjcem svého štěstí“. Za přehnaným tlakem na co
nejlepší výsledky a „úspěch“ ve společensky
oceňovaných oblastech tak často může být
prostě rodičovská víra v hesla doby a strach, že
milované dítě zůstane osamocené a neschopné
se o sebe postarat. Jenže z rodičovských strašáků se snadno stávají dětské noční můry a fobie
ovládající každodenní fungování. A proti nim
rozhodně nejde bojovat ani pečlivou přípravou
ani soustředěným výkonem.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
HRA JE TOU NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČINNOSTÍ KAŽDÉHO DÍTĚTE, JE DOSLOVA JEHO „PRACÍ“. HROU OBJEVUJE SVĚT, OVĚŘUJE SI SVÉ POZNATKY, HLEDÁ ŘEŠENÍ ŽIVOTNÍCH SITUACÍ, KTERÉ UŽ BRZO PŘIJDOU
DOOPRAVDY. HRAČKY BY TOTO DĚTSKÉ ÚSILÍ MĚLY PODPOROVAT, NIKOLI HATIT.
K profesionálnímu výkonu je třeba profesionálních nástrojů. Toto reklamou hojně využívané pravidlo ovšem pro svět dětských her
platí jen částečně. Jistěže je třeba, aby hračky
byly kvalitní a hlavně bezpečné, ale myslet
si, že čím kvalitnější či spíše dražší hračka,
tím lepší hra, by bylo velmi pošetilé. Přesto
právě této pošetilosti rodiče často propadají.
První zásadou by proto měla být uměřenost.
Vždyť mnohý velikán dojatě vzpomíná, jak jeho
nejoblíbenější hračkou bylo dřevěné polínko
a hračky z odpadu, vlastnoručně vyrobené chudými dětmi z rozvojového světa, patří k hitům
dobročinných aukcí.
TEORIE HRY PRO RODIČE
Jen s malou mírou nadsázky je možno říci, že
výběr správného druhu, kvality a množství
hraček pro vlastní ratolesti, navíc s přihlédnutím k osobnostnímu typu a vlohám dítěte, je
úkol tak náročný, že by zasluhoval samostatný
studijní obor. Klasická teorie her naneštěstí
nepomůže, to přenechejte ekonomům. Vlastní
zkušenosti jsou téměř nepoužitelné, neboť
vývoj kráčí příliš rychle a reklama leda tak
uvede v omyl či znechutí. Nakonec vybíráme
hračky hlavně podle vlastních nenaplněných
tužeb z dětství, naštěstí co uchvátí tatínka,
většinou baví i syna. Pro inspiraci můžete
vyrazit na Pražský hrad, kde se nachází druhé
největší muzeum hraček na světě. Dětem je
ovšem vstup zakázán, což je velmi rozumné
pravidlo, z přemíry lákadel hrozí totiž psychická újma.
Jistým vodítkem můžou být doporučení spotřebitelských organizací, soutěž o hračku roku
a různé certifikáty a značky. Těch existuje celá
nepřehledná džungle, místních i mezinárodních. Některé hodnotí jen zdravotní nezávadnost, jiné se snaží zohledňovat i kvalitu
a pedagogický přínos hraček. Bohužel žádná
příliš neposuzuje dopad hraček na životní prostředí. Ten je totiž značný. Více jak osmdesát
procent hraček na našem trhu pochází z Číny
a převažujícím materiálem jsou samozřejmě
plasty, z nichž nejhorší pověst má měkčené
PVC. Je to produkt chlorové chemie a k jeho
změkčení se používají ftaláty, velmi záludné
toxické látky, které se mohou třeba cucáním
uvolňovat do organismu.
NEBEZPEČÍ PIŠTÍCÍCH PŘÍŠEREK
Nemenší mohou být škody na psychickém zdraví
a to nejen dětí, jejichž mladá nervová soustava
je celkem odolná, ale hlavně rodičů. Neporušitelným výchovným pravidlem se tak pro mě stal
zákaz všech hraček, které piští a vyluzují jakékoli elektronické zvuky. Přesvědčila mě k tomu
stonožka, jež po zmáčknutí každého z mnoha
článků svého plastového těla přehrávala výběr
klasických melodií „od Bacha po Vlacha“,
v digitální, osmibitové úpravě. Bohužel v době
všudypřítomného akustického smogu tichých
hraček mnoho není, i u nevinně vypadajícího
dřevěného předmětu nemáte jistotu, že na vás
nepromluví syntetickým hlasem. Pokud se něco
takového do rukou dítěte vloudí, doporučuji
zanechat hračku navždy třeba u prarodičů,
aspoň si také trochu užijí.
UNIKÁT ABC
Pro generaci Husákových dětí byl jednou
z nejoblíbenějších hraček časopis ABC mladých techniků a přírodovědců. Také byl náležitě
nedostatkový a na svou dobu i drahý, celé tři
koruny!
Zdroj mnoha návodů, plánků a tipů jak si vyrobit
hi-tech hračky, tehdy jinak nedostupné, byl
i průkopníkem dnes nejoblíbenějšího předmětu
hry – počítačů. Hlavně v něm ale pravidelně
vycházely světově unikátní papírové modely
architekta Richarda Vyškovského, dokonalá
prověrka šikovnosti a trpělivosti každého kluka. Dnešní ABC, součást vydavatelství Ringier,
už je bohužel jen stínem své slavné minulosti.
Návody a informace nahradila hlavně více či
méně skrytá reklama na pomíjivé produkty
hračkářského a zábavního průmyslu.
LEGO VERSUS MERKUR
O kvalitách stavebnice Lego nelze pochybovat,
nadchne spolehlivě každou další generaci. Přesto i zde lze vysledovat, že komerční tlaky poněkud snížily kvalitu a výchovný efekt. Minulostí
jsou dříve převládající krabice univerzálních
kostek, z nichž bylo možno tvořit s nespoutanou fantazií. Nahradily je specializované
sběratelské řady, vybízející ke koupi dalších
a dalších doplňků, jinak si přece není možno
dobře hrát! Kreativitu nahradila doslovnost – co
bylo dříve nutné vytvořit samostatně z mnoha
různých kostiček, zastane dnes jednoúčelový
plastový výlisek.
Běda rodiči, který by se chtěl vzepřít tomuto
diktátu! Stavebnice vznikají i v návaznosti na
další produkty. Zakoupit tak můžete třeba řadu
stavebnic Indiana Jones, zobrazující hrdiny
v typických filmových situacích nebo loď plnou
pirátů z Karibiku.
Trochu opomíjenou popelkou je naproti tomu
česká stavebnice Merkur. Už tím, že je z kovu,
odkazuje na dávno minulé časy, však také vznikla v roce 1920. O to obdivuhodnější je, že se
stále vyrábí v Polici nad Metují a vznikají nové
sady. Dokonce zde naleznete muzeum s nádherným ocelovým městem, jež je důstojnou
konkurencí proslulému Legolandu.
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Michal Just
VÝCHODNÍ BLUDY V ČESKÉ KOTLINĚ
Od Petra z Lásenice po Haré Krišna
PATŘÍME K ZÁPADU, ZDÁLO BY SE, ŽE DOMOVSKÉ PRÁVO ZDE MÁ PŘEDEVŠÍM KŘESŤANSTVÍ A ZÁPADNÍ
VĚDA. A PŘECE V MNOHA NAŠICH DOMÁCNOSTECH ZAPALUJEME INDICKÉ VONNÉ TYČINKY, CVIČÍME
JÓGU A V ULICÍCH POTKÁVÁME HALASNÁ PROCESÍ „KRIŠŇÁKŮ“, K NIMŽ MŮŽEME ZAJÍT I DO VEGETARIÁNSKÉ RESTAURACE. A NEJEN TO. VÝCHODNÍ MYSTIKA U NÁS OVLIVNILA I NĚKTERÉ UMĚLCE
Konec devatenáctého století byl obdobím
vrcholící víry v moc vědy. Nepřetržitá krize
autority, probíhající po celé dvacáté století
dodnes a živená otřesnou zkušeností světových
válek, byla ještě daleko. A tak moc, o kterou
pomalu přišel kněz, nabýval vědec, zatím
neotřesitelně vybavený dogmaty o objektivní a nezávislé vnější realitě, mechanisticky
fungujícím vesmíru, kumulativním charakteru
poznání, kulturním šovinismem a sekularismem, nebo spíš za něj se vydávajícím odvarem
z protestantského pohledu na svět. Daleko bylo
do Einsteinova relativistického vesmíru, daleko
do kvantových principů neurčitosti a komplementarity, o postmoderně nemluvě.
TANTRA PROTI VLÁDĚ VĚDY
Není divu, že tak silná vědecká „reformace“
vyvolala s ní spjatou a podobně silnou „protireformaci“. Nebyla to ovšem už protireformace
katolická, spojená se starou dobrou římskou
technologií moci. Ta totiž už byla dávno na
straně „racionální“ vědy. Šlo o protireformaci
okultní, esoterickou, hermetickou a mystickou.
Vždyť kam už jinam by se vystěhovaly nešťastné
duše i duchové, které z přírody houfně vyhánělo
práskání raně pozitivistických důtek. Součástí
tohoto proudu byl i obnovený zájem o staré
kultury Egypta a Indie.
V české kotlině pluli na této vlně Petr Kohout
alias Pier de Lasenic (1900-1944), napojený
spíše na francouzskou jazykovou komunitu,
a Karel Weinfurter (1867-1942), spojený spíše
s německy a anglicky mluvícími kulturními
oblastmi. Oba byli částečně ovlivněni indickými
naukami, Lasenic však spíše pozdně antickým
hermetismem, o kterém se v jeho době věřilo, že
je ve své dochované podobě v podstatě egyptský. To mu ale nebránilo občas přimíchat do
svého díla prvky indické mystiky, se kterou se
seznámil na svých cestách po dálném východu.
Mnohem pevněji stál v indické tradici Karel
Weinfurter, jenž zejména svým hlavním dílem
12
FOTO: WWW.HAREKRSNA.CZ
A MYSLITELE.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
REPRO: FRANTIŠEK DRTIKOL
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Ohnivý keř (1923) přivedl k živému a praktickému zájmu o okultismus a esoterismus východní
i západní obrovské množství čtenářů od první
republiky až po dnešek. Jeho nauka tzv. písmenkových cvičení pochází od německého
mystika Kerninga a je pozoruhodně podobná
praxím indické tantry.
Weinfurter sám překládá některá indická díla,
např. Bhagavadgítu, nejprve zprostředkovaně
přes němčinu, později prý i s omezenou znalostí
jazyka originálu. Pro českého čtenáře byl zejména objevitelem anglického právníka, učence
a „tantrického konvertity“ Johna Woodroofa
alias Artura Avalona, z jehož dlouho nepřekonaných knih přeložil obsáhlé pasáže do svých
spisů, zejména z díla o mystické „hadí síle“ The
Serpent Power, jehož součástí je i překlad autentického středověkého textu Satčakranirúpana
(O podobě šesti čaker). S trochou nadsázky se dá
říci, že všechno, co čeští, západní a před nimi
i mnozí indičtí novodobí mystici učí o energetických centrech v lidském těle, tzv. čakrách,
a jejich možném kontemplativním využití, má
svůj kořen v tomto dílku, respektive jeho Avalonově překladu, takže Weinfurter držel v tomto
ohledu opravdu krok se světem. Během druhé
světové války byl Weinfurter zatčen, vyslýchán
gestapem a uvězněn, následkům věznění v roce
1942 podlehl.
SETKÁNÍ PŘI MEDITACÍCH
Příbramský fotograf František Drtikol (18831961) byl jedním z nejranějších českých
mystiků kráčejících buddhistickou stezkou.
Byl to samouk, zaměřený na praktické jádro
Buddhova učení, proslulý svým neformálním
jazykem. Svoje rozhodnutí zanechat řemesla
a věnovat se buddhistické praxi na plný úvazek
(odhodlal se k tomu roku 1935) shrnuje slovy
„Vysrat se na všechno!“, zpětně pak ale i poeticky: „Dříve jsem kreslil světlem do papíru, dnes
světlem poznání rovnou do lidských duší.“ Vize
způsobené probouzením hadí síly, jimž někteří
věnují velkou pozornost, odbývá Drtikol dehonestujícím názvem rachomejtle atd… Drtikol,
který jako starý praktik nic za svého života
z oblasti mystiky nepublikoval, byl i jedním
z přátel a učitelů Míly a Eduarda Tomášových.
Tito manželé publikovali naopak velké množství
knih, za komunismu nejprve pod pseudonymy,
po roce 1989 pak ve vlastním nakladatelství
Avatar. Vedle toho vedli oba pravidelné veřejné
meditace navštěvované velkým množstvím
neformálních zájemců.
Eduard Tomáš (1908-2002) vycházel zejména
z nauky indického světce Ramany Maharišiho
z hory Arunáčaly (nezaměňovat s kontroverzním Maharišim Mahéšem, propagátorem „transcendentální meditace“ a učitelem Beatles),
kterou znal ve zjednodušené, indického folklóru
zbavené formě skrze anglického novináře Paula Bruntona. Sám však dodává, že se později
v meditaci napojil přímo na zdroj nauky, Ramanu
Maharišiho, a v meditačním pohroužení s ním
splynul. Hlavní praxí této nauky je tzv. Átmavičára neboli dotazování se na Já, spočívající
v odvržení žité zkušenosti jako objektu – s tím,
že co je objektem, nemůže být Já, které je naší
pravou podstatou, čirým pozorovatelem. Hledání
tohoto pozorovatele pomocí otázky „kdo jsem Já“
a následné splynutí s ním je pak podstatou této
nauky. V současné době je metoda átmavičáry
hlavní praxí několika indických tradic působících na našem území, např. nedávno zesnulého
papadžího („taťky“) z Půny, nebo bombajského
baliče listových cigár Nisargadatty maharádže
(1897-1981) a jejich přímých žáků.
Vedle átmavičáry nacházíme u Tomáše stopy
po naukách klasické jógy, šankarovské advaity,
tantry, tibetského buddhismu a občas i mystického křesťanství. Fragmenty těchto nauk,
roztroušené po Tomášových spisech, jsou
pozoruhodně soudržné a svědčí o bohatém
vhledu, jenž se však nikde nestaví na odiv
poznámkovým aparátem a jinými učeneckými
finesami. Když Tomáš cituje, dělá tak po paměti nebo intuitivně, výsledek je však většinou
věrnější než nějaký překlad z druhé ruky přes
angličtinu nebo jiný jazyk. Tomášův celkový
intuitivismus opřený o „poznání z předešlých
inkarnací“ se dobře zrcadlí v anekdotickém líčení první návštěvy Dalajlámy v Praze, kdy si oba
dědečkové padli do objetí jako staří přátelé,
načež dalajláma začal žertovně Eduarda tahat
za fousy se slovy „tohleto jsi minule neměl“.
jen „odvarem z fuseklí (buddhistického učitele) Nágardžuny“ a jóga „nebezpečná technika
autosugesce“. Buddhismus v Česku je ovšem
mnohem komplexnější a jeho zpracování nad
rámec tohoto textu. Osa tohoto příběhu by
se odvíjela okolo jmen Miltner, Fišer a ovšem
skandálník Frýba. Dále pak kolem zaniklého
časopisu Dotek, historie buddhistických center
typu pražského „Lotosu“ a popisu celé škály
komunit zastupujících různé větve buddhismu
u nás.
Asi největší změnou na scéně je po listopadu
1989 nástup organizovaných hnutí jako Haré
Krišna nebo Jóga v denním životě. První z této
dvojice je rovněž reprezentací teistické školy, jejíž protagonista Šríla Prabhupáda zvolil
strategii přenosu nejen jádra učení, ale celého
jeho širšího sociálního, literárního a rituálního kontextu. Po Praze a jinde v Čechách tak
potkáváme „Krišňáky“ v růžovém „prostěradle“
kteří nejedí maso, nepijí, nekouří, žijí cudně
a odříkávají růženec. Radují se nejen z narozenin, ale i z „odchodů“ svých stařešinů, jak
pohotově skandalizovala média. Pravdou je,
že se profesionální jádro hnutí příliš neliší od
nějakého klasického mnišského kontemplativního řádu, snad až na výjimku jisté kulturně
podmíněné expresivity.
Co se naopak Jógy v denním životě týče, jedná
se o školu hlásící se formálně k nauce áčárji
Šankary, a tak je pro ně neosobní princip nadřazený různým zosobněným aspektům božství.
Odtud pak pramení redukce rituálního „křepčení“, které je tak cizí upjaté západní mentalitě,
na minimum, alespoň tedy na západní půdě.
Jóga v denním životě tak zabrala niku vzniklou
potřebou nějaké zdravé kompenzace našich
nezdravých životních návyků a sedavých
zaměstnání, kterou nabízí v poměrně autentickém pojetí hatha jógy podpořeném vegetariánskou dietou a jako taková se těší popularitě,
srovnatelné řekněme s nějakou středně velkou
církví. Pro tradiční, dnes skomírající křesťanské
církve je to jistě výzva.
Autor je zemědělec, indolog a jogín.
OD BONDYHO K JÓZE
Po roce 1989 se začíná bohatě strukturovat
česká buddhistická obec, navazujíc při tom
na publikační i jiný potenciál nashromážděný
v českém undergroundu, kde byl buddhismus
ve značné oblibě. Zejména filozof Egon Bondy,
rovněž v mládí ovlivněný Drtikolem, si jej cenil
mnohem více než různých hinduistických škol,
a tak je pro něj metafyzická výkladní skříň ortodoxního bráhmanismu, šankarovská advaita
13
FOTO: JAMES EMERY (FLICKR.COM)
QUO VADIS, KUBA?
ZDÁ SE, ŽE PADESÁT LET PO VÍTĚZSTVÍ REVOLUCE KUBA STOJÍ NA KŘIŽOVATCE. PO OBDOBÍ HLADOVÝCH
DEVADESÁTÝCH LET PROŠLA DÍKY TURISMU A EKONOMICKÉ PODPOŘE Z ČÍNY A ŘADY ZEMÍ LATINSKÉ
AMERIKY I EVROPY HOSPODÁŘSKÝM RŮSTEM. TEN JE DNES JIŽ MINULOSTÍ, PROTOŽE I NA „OSTROV
SVOBODY“ DOLEHLA EKONOMICKÁ KRIZE. PRAGMATIČTĚJŠÍ RAÚL CASTRO NYNÍ OZNÁMIL, ŽE JE
OCHOTEN JEDNAT S AMERICKÝM PREZIDENTEM O VŠEM, VČETNĚ LIDSKÝCH PRÁV.
Na ulici Obispo v turistickém centru staré
Havany bývá rušno. Davy cizinců tu procházejí
okolo barevných koloniálních budov, navštěvují
muzea, restaurace a potácejí se z koktejlových
barů, ve kterých znějí líbivé melodie legendárního uskupení Buena vista social club. Potkáte
tu ale samozřejmě mnoho místních – kromě běžných kolemjdoucích, zaměstnanců restaurací
nebo policajtů, také žebráky, zchudlé maminky,
které prosí o peníze pro děti a hlavně nabízeče
a prodavače všeho druhu, včetně sebe sama.
ÚČTY PROSTĚ NESEDÍ
Pes je zakopán v tom, že na Kubě je v oběhu jiná
měna pro místní a pro turisty – kubánské a konvertibilní peso (CUC). Jeden CUC má hodnotu
zhruba jako jeden dolar, ale Kubánci k němu
mají obtížný přístup. Běžné platy dostávají
v národní měně, za kterou si mohou pořídit
základní věci, a jejich průměrná výše se pohybuje
okolo pětadvaceti dolarů měsíčně. Když si chtějí
přilepšit, musejí se dostat ke konvertibilnímu
14
pesu. Podobně jako se u nás sháněly bony, jenže
v masovějším měřítku. A tak, pokud nedostali
konvertibilní příplatek od zaměstnavatele, povolení k pronájmu dvou místností nebo k provozu
drobné živnosti či restaurace o dvanácti židlích,
snaží se zkrátka jinak.
Pro zemi třetího světa to není neobvyklý
obrázek. Nabízeči a prosebníci všeho druhu
jsou i v jiných zemích Latinské Ameriky, stejně jako třeba v Egyptě či na Blízkém východě.
A extrémně nízký příjem na osobu (který je
tu mimochodem nižší než v Afghánistánu)
zase vyvažují levné sociální služby. Nájemné
a poplatky přijdou v přepočtu na pár desítek
korun měsíčně, lékařská péče a studium jsou
podle zákonů bezplatné. Na rozdíl třeba od
Kolumbie nebo řady zemí střední Ameriky tu
nepobíhají gangy a – byť tu občas dojde k přepadení – noční ulice jsou bezpečnější.
Jenže ani tyto sféry života nejsou bez problémů. Nízké platy jsou pro lidi demotivující. Je
přeci výhodnější vydolovat z turistů pevnou
měnu než chodit za směšnou částku do práce.
Nájem je sice za hubičku, ale chybí peníze
na opravu domů a památek, které chátrají.
Mnoho lékařů a učitelů odjíždí za výdělkem
do jiných států Latinské Ameriky (hlavně do
Venezuely a Bolívie) a jelikož výuku často přebírají studenti nebo dobrovolníci, její kvalita
klesá. A ani s lékařskou péčí to není vždycky
úplně jednoduché. Například na oční klinice
v Havaně se provádí náročné operace, ale jsou
určené hlavně pro cizince, pacienty z jiných
zemí Latinské Ameriky, méně už pro Kubánce. A neobvyklé není ani to, že se za lékařské
zákroky platí bokem sjednaná částka.
Tohle všechno ale vypovídá i o změně k lepšímu. Proč? Protože vám o těchto nedostatcích
a životních trampotách vyprávějí na potkání
místní lidé. To ještě před pár lety nebylo možné. Kritika dokonce občas zaznívá i v médiích.
„Státní účty prostě nesedí,“ přiznal vloni v prosinci veřejně sám Raúl Castro. A Max Lesnick,
nezávislý rozhlasový komentátor z Miami,
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jaroslav Fiala
(nebo alespoň jeho padělky). Jedná se většinou
o kradené zboží ze státních podniků a zahraničních dodávek, nebo o ilegální o dovoz. Policie
i úřady to většinou tiše tolerují. „Dokud se
člověk nezačne míchat do politiky, nechají ho
být,“ komentuje to Javier.
KŠEFTUJE TU KAŽDÝ
ZMĚNA, ALE POMALU
„Výdobytkem revoluce je školství, zdravotnictví
a bydlení. Nevýhodou je oběd a večeře,“ směje
se ve vlaku z Havany dvacetiletý hudebník
Javier. Základní potraviny tu jsou na příděl
a každý má nárok na pár kilo rýže a půl litru
oleje měsíčně. V obchodech na lístkový systém
jsou také k mání fazole, cukr, káva, cigarety,
mýdlo, prostředek na mytí nádobí, toaletní
papír a pro děti sušené mléko. Tohle všechno
ale najednou nebývá na skladě. Přesto tu lidé
neumírají hlady. Nedostatečné státní dodávky
totiž supluje obrovský černý trh.
„Je to samozřejmě nezákonné, ale kšeftuje tu každý,“ pokračuje Javier. Hodně se prodává kuřecí
a vepřové maso; opravdová vzácnost je hovězí,
takzvané „červené zlato“. Na ostrově je totiž
málo krav, mléko dostávají přednostně děti ve
školách a pro běžnou spotřebu se dováží z Evropy. To se odráží i na jeho ceně. Litr tu v přepočtu
vyjde asi na 80 korun, na černém trhu o něco
méně. „Opravdový zločin je zabít tele nebo krávu,
za to můžete dostat až dvacet let natvrdo.“ Když to
Javier vypráví, lidé kolem nás se smějí. Přisedá
si k nám starší paní s taškou, ve které má korále,
jejichž prodejem se živí. „Nejhorší je, že se takhle
učí žít mladí lidé. Mají za to, že černý trh je běžnou
součástí života. Lhát, předstírat a uplácet je pro
ně normální,“ stěžuje si.
Na černém trhu je k dostání o něco levněji
všechno, co je k mání za tvrdou měnu pro
turisty anebo prostě to, čeho je nedostatek.
Lepší potraviny, deodoranty (na Kubě dost
důležitá věc), elektronika i značkové oblečení
Poté co Raúl Castro před více jak rokem nastoupil do čela státu, oznámil, že chystá změny.
Povolil legální prodej počítačů a elektrospotřebičů. Jenže většina tohoto zboží je dost
drahá, a tak se ti, co nemají přístup k pevné
měně nebo nesehnali přístroje na černém trhu
ničeho zvlášť podstatného nedočkali. Poměrně zamrzlý je i přístup k internetu. Mohou se
k němu dostat jen ti nejprověřenější, dále
specialisté, především vědci a lékaři, a taky
studenti, ti ovšem po omezenou dobu a s cenzurovanými stránkami.
„Raúl slíbil, že provede reformy, ale k ničemu
zásadnímu ještě nedošlo,“ říká Hilda, paní středního věku, která pracuje jako učitelka, a zároveň
pronajímá místnosti ve svém bytě turistům.
K něčemu ale dojít musí, protože se Kuba opět
nachází v obtížné hospodářské situaci. Podle
The Economist někdejší „cukřenka“ světa dováží
80 % potravin a její obchodní deficit za loňský
rok dosáhl zhruba 11 miliard dolarů. Pokles ceny
niklu na světových trzích ztenčil Kubáncům
příjmy z tohoto jejich hlavního vývozního artiklu a pokles cen ropy zase ztenčil ekonomické
dodávky z Venezuely. Kromě toho tu hurikány
Gustav a Ike vloni koncem léta poškodily infrastrukturu za zhruba deset miliard dolarů.
Drobné podnikání, které vláda před několika
lety povolila, čelí těžko prostupné byrokracii
a neúměrnému zdanění. Otevřít si soukromé
ubytování pro turisty je pro Kubánce již dva
roky legálně nemožné. Vláda s Raúlem však
nyní chystá prosadit nový zákon na „zlepšení
obchodu“. Každý podnik by podle něj měl jednat
samostatně, nezávisle na státních direktivách
a přijmout kapitalistický management, i když
zůstane ve státních rukou. V mnohém to připomíná Gorbačovovu „Perestrojku“. Otázkou
ovšem zůstává, zda něco takového může v podmínkách kubánského socialismu fungovat.
Ekonomické statistiky ukazují, že změna je na
pořadu dne a odtud s vekou pravděpodobností
pramení i liberalizační snahy Raúla Castra. Jak
by tento politik bez charismatu lidi přesvědčil,
že si musí smažit banánové slupky a obejít se
bez pravidelných dodávek elektřiny, jen aby
zachránili socialismus, jako po pádu SSSR
v devadesátých letech? Budoucnost je přesto
nejasná. Kubánci si navykli být závislí na státu,
který jim zajišťuje základní věci, překonat jeho
silnou roli bude obtížné. Další otázkou zůstává
postoj Baracka Obamy, stejně jako několikamilionové kubánské komunity v Miami a dosavadních obchodních partnerů. „Myslím, že všichni
Kubánci, které znám, nechtějí změnu rychle,
ze dne na den. Bojíme se konfliktu, vyřizování
účtů. Chceme si zvyknout, mělo by to proběhnout
pomalu,“ přemítá Hilda.
Bude tedy záležet na tom, kam až budou Obama
i Castro mladší ochotni zajít. Dojde ke zrušení,
nebo alespoň k neutralizaci důsledků kritizovaného amerického embarga? A bude Raúl ochoten změnit postoj k lidským právům výměnou za
obchodní výhody? Když vloni nazpíval punkový
zpěvák Gorki Águila se svou kapelou Porno Para
Ricardo píseň „Comandante“, ve které se tvrdě
obul do Fidela, trest „čtyři roky za společensky
nebezpečné chování“ mu byl po internetové
kampani za jeho propuštění zmírněn na pokutu
600 pesos. Ve vězení jsou samozřejmě další, ale
možná případ Gorkiho naznačuje, že Raúlovi
nezbude než systém rozprodat.
Autor je historik.
2 X FOTO: JAROSLAV FIALA
který má přátelské vztahy s Castrem, nedávno
prohlásil: „Lidé na Kubě si myslí, že změna je
nevyhnutelná.“ Vše má ovšem stále pevné
hranice. Od kritiky jednotlivostí je krůček ke
zpochybnění celého systému, jenže k tomu se
odváží málokdo.
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
HUDEBNÍ PRŮMYSL
(ZNOVU) NA ROZCESTÍ
MÁLOKDO ASI BUDE SOUHLASIT S NÁZOREM, ŽE HUDBA JE JEN ZBOŽÍ. A PŘESTO SI KUPUJEME
CDČKA NEBO MP3 NA INTERNETU A PLATÍME PENÍZE, ZE KTERÝCH HUDEBNÍCI UVIDÍ JEN MINIMUM. VÍTEJTE DO SVĚTA HUDEBNÍHO PRŮMYSLU.
16
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Hudbu jsem si začal kupovat od okamžiku, kdy
jsem dostal svoje první kapesné. Na začátku devadesátých let to byly vinyly, které jsem si přehrával
na gramofonu svých rodičů. Když jsem dostal
walkman, přešel jsem na magnetofonové kazety.
Teď se na ně práší nahoře na skříni, ve které mám
v poličkách poskládané CD nosiče. Dnes si některé
z nich občas vezmu do auta, kde ještě nemám MP3
přehrávač. Jinak už ale poslouchám hudbu vesměs
jen z počítače a kamenný obchod, kam jsem chodil
hudbu nakupovat, nedávno zavřeli. Za necelých
dvacet let jsem vystřídal čtyři hudební formáty
a se mnou miliony dalších hudebních fanoušků.
Hudební průmysl za tu dobu prošel dramatickými
změnami, které ho dostaly na okraj propasti.
OD EDISONOVÝCH KOTOUČŮ K MP3
Historie hudebního průmyslu je úzce spojená
s technologickými inovacemi. Všechno začalo
v roce 1877, kdy Thomas Edison vynalezl fonograf. Slavný vynálezce i všichni, kteří od něho
kopírovali (včetně autora gramofonu Emile
Berlinera), vyvíjeli své přístroje tak, aby se na
nich dal zvuk hlavně zaznamenávat. Mělo se za
to, že brzy nahradí stenografy u soudu nebo
v kancelářích, ale byl o ně minimální zájem. Už
se zdálo, že Edison a spol. se ocitli ve slepé uličce,
když v tom přišel zázrak. Gramofony na mince
přehrávající v obchodních pasážích populární
šlágry – neboli předchůdci pozdějších jukeboxů
– si získaly takovou popularitu, až to přesvědčilo
vynálezce, že stojí za to vytvořit jejich domácí
verzi. Na konci století se začaly prodávat jejich
levné verze a samozřejmě také první desky z tvrdé
gumy, které brzy nahradily maličko neohrabané
Edisonovy kotouče. Trh s nimi ovládly tři firmy
soupeřící také na poli gramofonů - Victor, Edison
a Columbia (poslední dvě jmenované vytvořily
v Evropě spojenectví pod hlavičkou HMV).
Byl to fenomenální úspěch. V roce 1900 se jen
v USA prodaly tři miliony desek a gramofony šly
na dračku. Během prvních dvou dekád nového
století vzniklo sto padesát společností, které
produkovaly a vyráběly desky. První zlatou éru
ale měl utnout nástup rádia. Rozšíření rozhlasového vysílání po roce 1922 způsobilo hudebnímu průmyslu první vážné problémy. Proč si
kupovat desky, když si oblíbenou písničku můžu
poslechnout v rádiu? Gramofonové firmy reagovali novinkami (tzv. elektronické desky s lepším
záznamem, gramofony kombinované s rádiem,
atd.), ale pokles zastavit nedokázaly. Fonografická pobočka Edisonovy firmy zbankrotovala v roce
1929, další dvě výše zmíněné firmy byly koupeny
většími korporacemi. Oživení průmyslu přinesl
až zvukový film, který v začátcích používal desky
místo zvukové stopy a také zakázky americké
armády, která nahrávky posílala na rozptýlení
svým vojákům na bojiště 2. světové války.
Poválečná prosperita přinesla velký boom. V roce
1948 začala firma Victor lisovat nové disky přehrávané rychlostí 45 otáček za minutu, skutečnou
revoluci ale způsobily ty s rychlostí 33 1/2, na
které se vešlo až 26 minut záznamu na každou
stranu. Zatímco v padesátých letech hudební průmysl táhly tehdy mimořádně módní hi-fi zařízení
a stereofonní inovace, s nástupem rock‘n‘rollu se
hudba stala součástí životního stylu mladých.
V šesté dekádě se prodej desek zdvojnásobil a jen
v USA se v roce 1970 prodalo 1,2 miliardy desek.
(V roce 2005 to byla jen zhruba čtvrtina.) Kromě
největších firem jako byly RCA-Victor, Columbia či
britská EMI (pokračovatel HMV) se dařilo i malým
značkám, jako Capitol, Atlantic, Elektra či Motown,
kterou doslova na koleně vybudoval do podoby
továrny na soulové hity Berry Gordy.
REVOLUCE NEZÁVISLÝCH
Všechny úspěšné firmy ale nakonec skončily jako
Motown - v náručí velkých společností. Hudební
pobočky velkých nadnárodních společností se
na začátku osmdesátých let ujaly vlády nad
populární hudbou a zdálo se, že je už nemůže nic
zastavit. V podzemí ale už zuřila revoluce, která
zužitkovala energii punkového hnutí. V roce 1978
vznikl triumvirát důležitých nezávislých labelů
- Rough Trade a Factory Records v Británii a na
druhé straně oceánu SST Records. Operovaly
v okrajových hudebních žánrech s vlastními
distribuční kanály a ukázaly, že k přežití není
potřeba hrát podle pravidel velkých firem. Ještě podstatnější ale bylo to, že k hudebníkům
přistupovali jako k partnerům a ne strojům na
peníze. Idealistický šéf Factory Tony Wilson
díky tomu skončil na mizině, dal ale stovkám
svých následovníků naději, že spojení „hudební
labely“ nemusí evokovat jen výrobní linku, která
produkuje hvězdičky pro masový konzum.
V devadesátých letech čím dál více hvězd
začalo zjišťovat, že je nahrávací firmy okrádají
a zatoužily po nezávislosti. Prince nebo George Michael s velkým humbukem opustili svoje
chlebodárce, aby záhy zjistili, že dosáhnout
bez nich na žebříčkové úspěchy není vůbec
lehké. Velké nahrávací firmy si za tři dekády
vybudovaly propracovaný systém mediální
prezentace, jehož důmyslné nitky zasahují do
velkých rádií, populárních i odborných tiskovin
i televizí a umí udělat pořádnou reklamu, která
desku prodá. Proti takové přesile jsou nezávislé
labely nebo dokonce jednotlivci skoro bezmocní. I přes oslavovaný nástup minoritních žánrů
a alternativního rocku, probíhala v 90. letech
cesta stylů jako grunge, nu-metalu i hip hopu na
vrchol pod taktovkou velkých firem a s pomocí
takzvaných falešných nezávislých labelů.
PLAŤ A BUDEME VÁS HRÁT
V našem desetiletí zamíchal výrazně kartami
internet. Jednoduchá a levná digitální distribuce i nástup nezávislých mediálních kanálů
nahlodali dominanci velkých firem. Od začátku
tisíciletí klesá počet prodaných nosičů s hudbou
a vydavatelé hlásí velké ztráty. Takzvaná Velká
šestka největších hráčů se smrskla na současnou
Velkou čtyřku (Universal, Warner, Sony, EMI).
Hudební průmysl jako kdyby se rozdělil na dva
zcela nezávislé světy. V jednom vládnou velké
firmy produkující masový pop pro většinového
posluchače a spravující katalogy velkých hvězd.
V druhém světě operují stovky malých firem,
které chrlí zajímavou a neokoukanou hudbu,
o které se píše v nezávislých tiskovinách či na
internetu. Světy mainstreamu a undergroundu
od sebe ještě nikdy nebyly tak vzdálené. Zatímco
první je „poslední bašta středověku“, v němž
vládne „forma úpisného nevolnictví“, jak nedávno konstatoval článek ve Wall Street Journal,
v „indie“ světě se žije podstatně svobodněji.
V roce 2005 stanuli před americkým soudem
zástupci firem Sony BMG, Warner a o rok později
i Universalu za údajné podplácení rozhlasových
dramaturgů. Tato praxe - tzv. payola - není vůbec
nic nového. Historici tvrdí, že v médiích se takto
podplácí už od 20. let minulého století. Ačkoliv
proti ní existují zákony, firmy se jejich porušení snaží vyhnout na první pohled nevinnými
dárky pro zaměstnance rádií. „Stálo nás to čtyři
tisíce dolarů, abychom dostali Franz Ferdinand
na stanci WKSE. V ceně jsou zahrnuty čtyři výlety
do Miami a cena hotelů,“ zněl například jeden
e-mail odeslaný z firmy Sony BMG, který byl
před soudem citován jako důkaz. Přes všechny
nekalé praktiky je ale třeba podotknout, že ani
„payola“ nebo síť poslušných novinářů nezaručí
automaticky vysoké prodeje a stále platí, že jen
zhruba deset procent vydaných desek si na sebe
vydělá a zbytek je ztrátových.
STRACH ZE SVOBODY
V posledních letech se velké firmy soustředí
především na boj s nelegálním vypalováním
CDček a stahováním z internetu. Světová síť je
pro ně velkým nepřítelem už od konce 90. let,
kdy uživatelé začali sdílet hudbu přes nelegální
službu Napster. Místo aby velké firmy přemýšlely,
jak internet využít k pohodlné distribuci hudby,
bojovaly úporně s piráty, až jim na tomto poli
zcela vypálil rybník Apple, který v roce 2005 rozjel
svůj veleúspěšný obchod iTunes. Represivní filosofie velkých firem se nezměnila, i nadále hrozí
žalobami fanouškům, kteří umísťují jejich videoklipy na YouTube. Není to ostatně nic nového.
Nástup každé nové technologie ohrozil dosavadní
status quo v hudebním průmyslu. Když začala hrát
rádia, přišly magnetofonové kazety s možností
záznamu nebo vypalovačky CD-romů. Pokaždé
dostali šéfové hudebního průmyslu strach. Byl
to strach z nižších příjmů a hlavně z toho, že
posluchači dostávají do rukou příliš velkou svobodu. Přeladit na jinou stanici, nahrát si oblíbené
písničky z rádia nebo pověsit hudbu ve formátu
MP3 na internet vážně narušuje schopnost velkých
firem vnutit lidem hudbu. Přichází s autonomií
posluchačů konec hudebního průmyslu, jak ho
známe? Na to odpoví jen čas.
Autor je hudební kritik. Bloguje na karlmuzziklab.blogspot.com.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Andrea Novotná
REBELSTVÍ S GLO
JSOU MUŽI GLOBÁLNÍ A ŽENY LOKÁLNÍ? A BYLI ODPŮRCI MEZINÁRODNÍHO MĚNOVÉHO FONDU
A SVĚTOVÉ BANKY JEN VANDALOVÉ SNAŽÍCÍ SE ZNIČIT PRAHU, JAK O NICH MLUVILA ČESKÁ MÉDIA?
SOCIOLOŽKA MARTA KOLÁŘOVÁ, KTERÁ SE VÝZKUMU GLOBALIZACE, PROTESTNÍHO HNUTÍ A ROLI
ŽEN DLOUHODOBĚ VĚNUJE, SE S LACINÝMI ODPOVĚĎMI NESPOKOJILA. SETKALI JSME SE S NÍ NAD
KNIHOU, KTEROU O SVÉM VÝZKUMU VYDALA.
Co vlastně znamená to zaklínadlo
„globalizace“?
PŘÍRODA NENÍ ZDROJ,
LIDÉ NEJSOU VĚCI
Možná to je částečně zaklínadlo, protože tenhle
pojem bývá používán v mnoha významech a stal se
určitým symbolem. Ale globalizace je především
proces „zhušťování zeměkoule“, kdy to, co se
děje na určitém místě, ovlivňuje i dění na místech
značně vzdálených. Když to řeknu velmi zjednodušeně, globalizační procesy probíhající zejména
v posledních třiceti letech (nás se dotýkají více od
roku 1989) byly vedeny zejména globalizováním
ekonomickým, pod vlajkou neoliberální politiky.
To znamená, že velké nadnárodní firmy mohly
expandovat a hledat si co nejlevnější pracovní
sílu zejména v zemích třetího světa. Na jedné
straně tedy hon za zvyšováním zisků, na druhé
straně zneužívání milionů lidí.
Ale globalizace má i své pozitivní stránky, už
jen to, že o těchto pracovních podmínkách třeba
v Číně víme, znamená nové „globální vědomí“,
informační propojenost světa. Globalizace má
mnoho aspektů, ekonomické, politické, kulturní
a tak dále, to by bylo na dlouhou debatu.
Jenže není to tak, že čím víc toho víme,
tím víc jsme zároveň zahlceni přemírou
informací a neschopní odlišit nedůležité
od podstatného a něco s tím udělat?
Určitě. A navíc: lidé sice jsou informovaní,
mohou si informace najít, vědí o nespravedlnostech třeba ve třetím světě. Ale vytěsňují
je, protože s vědomím tolika negativ prostě
nejde žít. Navíc mají svých problémů ve
svém každodenním světě dost a dost. Nebo
nevědí, jak konkrétně pomoci, nebo se jim
taková činnost zdá jako kapka v moři, která
nic nezmění.
Já sama jsem v USA poté, co jsem se rok zabývala podmínkami otrocké práce ve sweatshopech, odmítala nakupovat oblečení vyráběné
ve třetím světě nebo migranty v USA (což je
vlastně všechno oblečení). A to mi všichni
v Česku říkali: jé, ty jedeš do Ameriky, tam si
nakoupíš, tam je levné oblečení. Ale já jsem
chodila jen do secondhandů. Osobně nesnáším
nakupování, zejména v hypermarketech. Ale
vyhnout se tomu nedá, spoustu věcí z druhé
ruky nepořídíte. Nejde jednoduše odmítnout
nakupovat produkty nebo dělat činnosti, které
v jiných částech světa souvisí se zneužíváním
jiných lidí.
Hnutí proti ekonomické globalizaci
překvapilo v Praze i jinde roku 1998
během Global street party, a pak roku
1999 v Seattlu a 2000 v Praze. Odkud
se vzalo, z jakých důvodů? Proti čemu
vlastně protestovalo?
Odkud se vzalo? No, v zahraničí se často mluví
o Seattlu jako spouštěči tohoto hnutí, ale tyhle
protesty byly jen vyvrcholením dlouhodobé
práce menších hnutí, která se v Seattlu propojila v mnohohlas.
Hnutí proti ekonomické globalizaci má kořeny
zejména v hnutích Latinské Ameriky, která
už dlouho protestují proti tvrdým dopadům
neoliberalismu: proti privatizacím, škrtům
sociálních výdajů a propadu širokých vrstev
Se socioložkou Martou Kolářovou o tom, co má společného
18
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
BÁLNÍ PŘÍČINOU
společnosti do chudoby. Někdy se o začátku
alterglobalizačního hnutí mluví v souvislosti
s povstáním mexických zapatistů v Chiapasu,
kteří 1. ledna 1994 vystoupili jak proti bídě
místních obyvatel a za uznání jejich indiánské kultury, tak proti Severoamerické dohodě
o volném obchodu, která toho dne začala platit
a která vtahovala Mexiko do zóny „volného“
obchodu s USA.
Každá součást hnutí přichází se svým vlastním
programem, ale jejich společným jmenovatelem
je boj za skutečnou demokracii, trvale udržitelnou planetu, lidská práva. Hnutí odmítá situaci, kdy víc než miliarda lidí na světě nemá ani
dolar na den, kdy miliony lidí ročně umírají na
nedostatek potravin nebo pitné vody. Aktivisté
také kritizují pojímání přírody jako pouhého
„zdroje“ pro lidské aktivity a zdůrazňují, že
Hlavním heslem onoho hnutí je „jiný
svět je možný“. Jak si takový jiný svět
konkrétně představují jednotlivé proudy
v hnutí?
Různé proudy zase různě, ale co spojuje zdola
organizovaná hnutí angažovaná v sociálních fórech, je snaha o společnost s decentralizovanou
mocí, tedy takovou, kde lidé mohou ovlivňovat
rozhodnutí, která mají dopad na jejich životy.
6 X FOTO: RUSTY STEWART
A jak to bylo v Česku?
U nás hnutí vzniklo na základě sítí anarchistických, socialistických a radikálně ekologických
skupin, které fungovaly od začátku devadesátých let. V Česku můžeme mluvit hlavně
o hnutí radikální levice, ale ve světě zahrnuje
alterglobalizační hnutí mnohem širší paletu
účastníků od odpůrců neoliberalismu přes
feministky po různá lokální hnutí, jako jsou
brazilští bezzemci.
Co tak široké hnutí spojuje?
Hlavním jednotícím prvkem je asi globální
spravedlnost, ať už ji vyjadřují domorodé
komunity, ženy ve třetím světě, dělníci pracující ve sweatshopech, ekologové. Protesty se
týkají světového rozložení bohatství a moci. Je
například symbolické, že šéfem Světové banky
je pokaždé muž z USA a šéfem Mezinárodního
měnového fondu muž z Evropské unie. Většina
světa je škrtnuta, a to přitom tyto instituce
mají klíčový dopad právě na rozvojové země
a ženy.
příroda není lidský majetek, ale zatím jediné
prostředí, v němž lidská společnost může žít.
Až si ji zničí, žádnou náhradní mít nebude…
GLOBÁLNÍ SPRAVEDLNOST,
GLOBÁLNÍ OBČANSTVÍ…
Mluví se o antiglobalizačním ci alterglobalizačním hnutí – co je jejich cílem
a proč ten pojmový zmatek?
To je dobrá otázka, sama se rozlišení pojmů docela detailně věnuji. „Anti-globalizační“, stojící
„proti“ globalizaci, je vnímáno samotným hnutím
jako nálepka vnucená médii, protože aktivisté
tvrdí, že nebojují proti globalizaci jako takové,
oni také chtějí propojit svět, jenže zezdola, ale
brání se určité formě globalizace – kapitalistické, neoliberální. Pojem alter-globalizační, za
jinou globalizaci, vyjadřuje spíše pozitivní náboj
hnutí, který spočívá ve vytváření alternativních
projektů globalizace založených na solidaritě
a spolupráci. V Americe se více používá pojem
„hnutí za globální spravedlnost“, u nás se to
moc neuchytilo, asi je to příliš dlouhé.
Na úrovni ekonomiky je to zejména přerozdělení
obrovských majetkových nerovností, svět, ve
kterém budou firmy odpovědné místnímu společenství a životnímu prostředí. Jsou to různé
projekty systémů místních peněz v menších
komunitách, tzv. LETS systémy. Aktivisté také
prosazují globální občanství ve smyslu volného
pohybu lidí přes hranice,
Celkově rozhodně nejde mluvit o nějaké
jednotné, soudržné představě o „beztřídní
společnosti“. Tahle vize ztroskotala a většina
hnutí si je toho vědoma a reflektuje to.
TENHLE CIRKUS JE BEZ ZVÍŘAT
Ve své knize píšete, že jste hnutí pozorovala zúčastněně, jaké byly nejzajímavější akce a aktivity antiglobalizačního
hnutí, kterých jste se účastnila?
Nejzajímavější byly samozřejmě protesty v Praze v září 2000 proti Mezinárodnímu měnovému
fondu a Světové bance. Praha se v tu dobu stala
místem, kam vedly cesty a upíraly se zraky
globálních elit i lidí angažovaných
házení plyšových medvídků s amazonskými indiány
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
v mnoha hnutích po celém světě. Lokálně to
byly protesty největší od sametové revoluce.
Zajímavá byla různorodost používaných taktik, některé byly v Praze použity vůbec poprvé
(jako třeba kreativní protest růžového bloku
s hudbou a divadelními performancemi nebo
občanská neposlušnost italských Ya Basta!,
kteří oblečeni v bílých overalech katapultovali
plyšové medvídky a balonky na policii) a dále se
uplatňovaly v následujících protestech v Evropě
a jinde. Fascinující byla i spolupráce českých
aktivistů se zahraničními, kulturní bariéry,
mnohajazyčné mítinky, babylon jazyků. I když
česká média vykreslila tyto protesty jako válku
a zničení naší krásné Prahy těmi zlými cizinci,
tak globálně je Praha 2000 považována za
úspěch alterglobalizačního hnutí, neboť summit MMF byl z důvodů protestů ukončen o den
dříve a delegáti museli Kongresové centrum
opustit potupně metrem.
Ale abych nemluvila jen o protestech, tak velmi
zajímavou aktivitou hnutí je organizování Světového sociálního fóra od roku 2001 a dalších
regionálních a lokálních fór. To je otevřený
prostor věnovaný debatám o podobě současného světa, kterých se účastní zástupci mnoha
hnutí ve světě a kritičtí intelektuálové. Světové
fórum vzniklo v Brazílii a od svého počátku
vytvořilo velké množství pozitivní energie,
napomohlo vytváření různých alternativních
projektů a propojilo aktivisty z různých koutů
světa.
Sociálního fóra jste se také zúčastnila,
co tam na vás udělalo největší dojem?
Ano, účastnila jsem se letošního fóra v brazilském Belému, ta akce mě nabila obrovskou
pozitivní energií. Nemohla jsem se účastnit
všeho, jednak tam bylo velké množství paralelních diskusí a setkání, jednak valná většina
probíhala v portugalštině. Takže můžu mluvit
jen o zlomku toho, co bylo překládáno do
angličtiny nebo španělštiny. Hodně na mě
zapůsobilo setkání žen z mnoha zemí světa
pod hlavičkou World March of Women. Setkaly se tu například „ženy v šátcích“ – Kurdky,
Palestinky, které si vzaly na mušku válečné
konflikty, s ženami s Brazílie, pro které jsou
ženské otázky spojené s právy domorodců na
půdu a s černoškami z Jižní Afriky, pro které
zase představuje velký problém epidemie AIDS.
Nás bělošek bylo jen poskrovnu, hlavně jsme
naslouchaly. Brazilky také předvedly energickou hudební show s boucháním na vlastnoručně
vyrobené bubny.
Jak jsou takové velká události, jako je
protestní akce, nebo sociální fórum,
spojené s místními lidmi? Do místa
protestů nebo mezinárodního setkání
přijedou tisíce nebo i desetitisíce lidí,
ale za pár dní zase odjedou… odrazí se
to v daném místě dlouhodoběji?
20
První světové fórum se odehrávalo v brazilském
Porto Alegre, a to není náhoda. Tohle město
je známé svým „participačním rozpočtem“,
reformním programem na omezení obrovských
nerovností mezi lidmi, zejména chudoby
obyvatel slumů. Rozhodovací proces probíhá
každoročně, lidé se setkávají v místních a celoměstských shromážděních, kde navrhují, co
se má zlepšit a jak mají být městské peníze
rozděleny. Takže prostředí Porto Alegre hodně
světové fórum formovalo.
chom tu určitě našli, nesporně je pravda, že
na fórum si nemůže dovolit letět přes půlku
světa každý. Já jsem se tam také dřív z vlastních
zdrojů nedostala. Ale mnohá hnutí vysílají na
fórum své delegáty, takže třeba na jednu cestu
společně ušetří. A pokud někomu nevadí spát
ve stanu, tak pobyt v místě jde zařídit levně.
Překvapilo mě ale, že „bohatých, bílých“ turistů
byla jen asi jedna desetina, valná většina lidí
přicestovala v rámci Latinské Ameriky nebo
přímo Brazílie, a byla tu spousta amazonských
indiánů.
ŽENY U GLOBÁLNÍHO
BĚŽÍCÍHO PÁSU
Jak byste vysvětlila pojem gender
a jaký dopad měly podobné otázky
na hnutí?
Marta Kolářová (*1977) je socioložka
zabývající se sociálními hnutími, genderem,
globalizací a nerovnostmi. Nedávno vydala
knihu Protest proti globalizaci: gender a feministická kritika o dopadech globalizace na
ženy a muže a o sociálních hnutích vystupujících proti negativním dopadům globalizace,
konkrétně o českém alter-globalizačním
hnutí. Pracuje v Sociologickém ústavu
Akademie věd a v Centru globálních studií.
Ale obráceně, jak ty davy, účastnící se fóra,
ovlivňují lokalitu? Přece jen to bylo 100 tisíc
lidí, co se na týden sjelo na jedno místo. Amazonský Belém je sice na příval turistů zvyklý. Ale
přesto jsme mohli pozorovat velkou chudobu
místních slumů, které sousedily s univerzitou,
kde se setkání odehrávalo. Četli jsme o tom, že
město nechalo v přilehlých oblastech alespoň
vybudovat cesty, pustilo obyvatelům vodu
a policie se snažila udržet na uzdě vysokou
kriminalitu. Ale místní se domnívali, že to je
jen na dobu konání fóra.
A jak je to v hnutí samotném? Neměl
trochu pravdu Tony Blair, když protesty
označil za „potulný anarchistický cirkus“? Není to do značné míry záležitost
„revolučních turistů“, lidí, kteří mají
dost času a prostředků jezdit od štace
ke štaci?
No, cirkus to možná částečně je, hlavně proto, že součástí setkání je i spousta kulturních
aktivit. Jenom mi tam nějak chybělo to krocení
divoké zvěře... (smích) Revoluční turisty by-
Gender je nástroj pro zkoumání rozdílů mezi
muži a ženami, pro významy, které se pojí
s mužstvím a ženstvím. Gender znamená
vlastně pohlaví, ale kromě biologických rozdílů
s sebou nese i kulturní a sociální.
Při mém zkoumání hnutí jsem se především
zabývala otázkami, jak jsou genderová témata
začleněna v hnutí. Proč je to vlastně důležité?
Globalizace má genderové rozměry v tom, že
jednak instituce ovlivňující nejvíc globalizační procesy (jako nadnárodní korporace, státy,
mezinárodní organizace jako MMF, armády
a tak dále) jsou maskulinní a privilegují muže
a jednak že u „globálního běžící pásu“, tedy
ve výrobnách valné většiny produktů, které
denně používáme, stojí především ženy. A je
to proto, že mohou být v důsledku stereotypů
placeny mnohem méně než muži. Zajímalo
mě, jestli hnutí ve své kritice globalizace
bere tato fakta v potaz. Gender můžeme ale
vidět i ve složení hnutí, to znamená, kolik žen
a mužů se účastní protestů a v jakých rolích,
nebo jaké používají ženy a muži protestní
taktiky.
A v čem se to liší?
Tak určitě mnohem více mužů než žen najdeme
v řadách černých bloků, vrhajících dlažební
kostky, ženy tu mají spíše podpůrné role
zdravotnic ošetřujících raněné. Nezapomenu
na to, co mi řekl jeden český anarchista, když
jsem se ho ptala na účast žen mezi bojovníky:
Ale holky byly také užitečné, podávaly nám
dlažební kostky...
Já se domnívám, že celkově důraz anti-globalizačních protestů na konfrontaci je maskulinní
strategií, která může být oprávněná a z hlediska hnutí nutná, neboť bojuje s velmi silným
nepřítelem, který také používá mužský princip
(policie, armáda, politické rozhodování, finančnictví na vysoké úrovni – to všechno jsou světy
dominované muži). Tenhle konfrontační přístup
ale zastiňuje jiné formy protestu – nenásilné,
umělecké – a i vnesení genderových témat
a vůbec účast žen.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorství: Iveta Hajdáková a Michal Děd
HOZENÁ PUNČOCHA MICHELLE OBAMOVÉ
JE MÓDA VÝRAZ DOBROVOLNÉHO ROZHODNUTÍ JEDNOTLIVCŮ,
NEBO DŮSLEDEK SPOLEČENSKÝCH PRAVIDEL? VYMÝŠLÍME SI NA
SEBE SAMI MUČÍCÍ NÁSTROJE? A TAKÉ VÁS POHORŠILY ODHALENÉ
NOHY MICHELLE OBAMOVÉ PŘI JEJÍ NÁVŠTĚVĚ PRAHY?
První dáma Spojených států na sebe strhává
tolik pozornosti, že její předchůdkyně z Bílého
domu by jí mohly tiše závidět. Snad jen s výjimkou Jacqueline Kennedyové, která v roce 1961
při návštěvě Francie okouzlila tamější obyvatele natolik, že se její manžel raději skromně
představil jako „muž, který doprovází Jacqueline
Kennedyovou do Paříže“. S odkazem na svého
populárního předchůdce se Barack Obama při
svém pražském projevu hrdě uvedl jako „muž,
který přivedl Michelle Obamovou do Prahy“.
Michelle Obamová dává vzpomenout na
Kennedyovou i v jiném ohledu. Také ona se
po boku svého manžela stala vůdčí postavou
světa módy, která se nebojí narušit zažité
konvence. Zatímco Jacqueline Kennedyová
nenásilně razila cestu dámským kalhotám,
Michelle Obamová zcela beze studu odmítá
nosit punčochy. Důvody udává prosté: „Je to
s nimi otrava, trhají se a nesedí.“
NADVLÁDA MUŽŮ… A MÓDY
Ačkoli česká média strhla povyk kolem jejích
holých nohou až při pražské návštěvě prezidentského páru, Michelle se odmítala halit do
silonu už během předvolební kampaně svého
manžela. Mnoho žen tento trend vítá, najdou
se ale i ti, které pobuřuje. Jejich názor shrnul
na serveru idnes.cz přeborník v etiketě Ladislav
Špaček: „Nejde o průlom v protokolu a v módních
trendech, ale spíše o selhání jednotlivce. Pravidla
určuje většinová společnost, nikoliv jedinec, byť
je to třeba významná celebrita.“
Proč se tak přísně vyžaduje, aby ženy zakrývaly
své dolní končetiny punčochami, které stejně
svou barvou často imitují holou nohu? Ve své
knize Nadvláda mužů analyzuje sociolog Pierre
Bourdieu symbolickou podřízenost žen vůči
mužům, která se projevuje mimo jiné i v pravidlech oblékání. Ačkoli žena má formálně stejná
práva jako její partner, stále se od ní očekává, že
bude menšího vzrůstu a hlavně mladší. Pokud
jde o oděv, Bourdieu tvrdí, že jeho účelem je
ženy nejen zahalovat, ale také disciplinovat,
vést je k pořádku: „Buď je nutí pohybovat se
určitým způsobem – jako třeba vysoké podpatky,
či kabelka, jež neustále zaměstnává ruce, nebo
brání různým činnostem, jako například sukně,
která neumožňuje běh nebo pohodlné sezení.“
MODERNÍ ALTERNATIVA
ŠPANĚLSKÉ BOTY
Chůze v botách na vysokém podpatku někdy
skutečně vyžaduje tolik koncentrace, že ženy
pak sotva mohou přemýšlet o něčem jiném než
zemské přitažlivosti. Při chaotickém balancování na hrbolaté dlažbě je zachrání pouze
obětí partnera, čímž se symbolicky stvrzuje
jeho role ochránce. Naopak ženy, které si boty
se zdviženou patou neobují (jako Michelle Obamová při prohlídce Prahy), mohou být terčem
obvinění z lenosti a nedostatku pevné vůle.
Americké feministky v šedesátých letech mluvily
o „mučících nástrojích“ v souvislosti s podprsenkou nebo natáčkami na vlasy. Silonky také patří
do kategorie oděvů, jejichž nošení nepřináší
zrovna požitek. Kvůli jejich jemnosti se žena
musí mít neustále na pozoru, aby je neroztrhla
třeba o vlastní nehet. A kromě toho jim Michelle
vytýká, že jsou jednoduše nepohodlné.
Slavné ženy se ale módním očekáváním tak
často nevzpírají. Zatímco Michelle Obamová
svádí boj proti punčochám, Victoria Beckhamová se vzepřela samotné gravitaci. Britská
módní ikona propaguje moderní alternativu
španělské boty – vysoké kozačky bez podpatku,
ve kterých je nutno se pohybovat jenom po špičkách. Noha v nich vypadá možná ladně. Šance
na samostatné přesouvání se z místa na místo
jsou však sraženy na minimum. Její manžel,
David Beckham, se teď může hrdě vydávat za
„muže, který podepíral Victorii Beckhamovou
pří focení“.
Autorka studuje obecnou antropologii na FHS UK
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK
Vyjadřuje tato fotografie chápání ženy v rámci
tradiční etikety?
Dámami se nerodíte,
dámami se stáváte.
Takto by Ladislav Špaček mohl parafrázovat
známy výrok filozofky Simone de Beauvoir,
která v něm nemluví o dámách, ale ženách.
Špaček ve svém pořadu Etiketa poučuje
o tom, jak šaty dělají dámu a radí, že „žena
se do společnosti obléká tak, aby ladila se
svým partnerem“. Na obálce Špačkovy Velké
knihy etikety vskutku ladí partnerčin kabát
s jeho kravatou. Ale podívejme se, kdo je tou
partnerkou? Předmět, figurína – nevzdorující, neživá! Takto si patrně partnerské sladění
představuje muž, který se pyšní tím, jak byl
už v sedmnácti pro svoji galantnost oblíben
u děvčat. Zřejmě za předpokladu, že nebyly
feministkami, protože ty, jak říká náhle bez
jakýchkoli zdvořilostních servítků v rozhovoru pro MF Dnes, nesnáší.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Dokončení citátu Jiřího žáčka „Kdo si ...“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 327: Lásce a vaření se oddávejte bez ohledu na nebezpečí.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Zdeňka Fardová (Popovičky), František Krejčíř (Rousínov), Jan Vondra
Soutěží se o: 3x CD Karla Čapka – Měl jsem psa a kočku.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
BATMANŮV NOVÝ ZÁKON
NA PULTY ČESKÝCH KNIHKUPECTVÍ SE DOSTAL KULTOVNÍ KOMIKS SCOTTA MCCLOUDA. JE TO DEFINITIVNÍ DŮKAZ, ŽE ŽÁNR DOSPĚL A BERE SE U NÁS VÁŽNĚ.
Nakladatelství BBart vděčíme za překlady
mnoha hodnotných titulů zahraničního komiksu. Vydáním knihy Scotta McClouda Jak rozumět komiksu jako by nakladatelé dávali českým
čtenářům najevo, že je s konečnou platností
uznali za dospělé. Nejedná se o další ze stále vyhledávanějších zpracování historických,
politických či existenciálních námětů, jde
o teoretickou studii o komiksu. Znamená krok
od prožívání k reflexi. Po jejím přečtení už
nemusíme pouze překvapeně objevovat nová
území, na která komiks vstoupil. Můžeme také
rozpoznávat zákonitosti, podle nichž jsme se
na těchto územích chovali dosud intuitivně.
GENIÁLNÍ ZAKLADATEL
Američan McCloud napsal a nakreslil Jak rozumět komiksu na začátku 90. let. Neměl mnoho
předchůdců a tak se odhodlal vytvořit komplexní
teorii komiksu sám. Z apelativního charakteru
některých pasáží je také zřejmé, jak moc si přál
vybojovat bitvu s podceňováním komiksu veřejností. Aby mu rozuměl každý, dbal na srozumitelnost a názornost. Geniálním nápadem ovšem
bylo, že srozumitelnost a názornost podpoří stejnou formou, o jaké je řeč. Coby zběhlý a nápaditý praktik, věnující se tvorbě komiksů už v 80.
letech, si „kreslenou přednášku“ mohl dovolit.
Záběr jeho výkladu je obdivuhodný. Dějiny
komiksu protahuje až do starého Egypta. Srovnává vývoj amerického, evropského a japonského „sekvenčního umění“. Porovnává komiks
s filmem, malířstvím nebo literaturou. Zabývá
se jeho složkami: úlohou panelů, škarp (mezer)
a jejich rozložením na archu, kresbou a její stylizací, oboustrannými vazbami textu a obrazu
či základními vyprávěcími postupy. Uvažuje
o charakteru emotivního působení komiksu,
zaobírá se fungováním lidského mozku, díky
kterému komiks umíme „číst“. Vytváří definice,
kategorie a pojmy.
Kniha je doslova nabitá myšlenkami. Protože
ji však předkládá šikovný učitel, neustále je
„ilustruje“ pomůckami (grafy nebo ukázkami od mnoha kolegů). A když se nahromadí
informací příliš, zopakuje na závěr kapitoly ty
nejpodstatnější. Komentátoři McCloudova díla
mu někdy vyčítají, že v analýzách nebyl přesný
a zcela důsledný. Nemohou mu ale upřít ani
pozici jednoho ze zakladatelů teorie komiksu,
ani přínos k popularizaci spojení slov a obrazů, které „mají obrovskou schopnost vyprávět
příběhy“. Neřeknou nic špatného o ohromující celistvosti jeho přístupu, ani o strhujícím
a zábavném provedení, o brilantní kresbě
a mistrném vypravěčství.
KONEC SUBKULTURY
Jak rozumět komiksu si Američané přečetli
v roce v roce 1993. Lze jen litovat, že čeští čtenáři si na ni museli počkat tak dlouho. Kdyby
vyšla dříve, mohla uspíšit emancipaci komiksu,
kde musel vyvracet předsudky veřejnosti, pro-
hloubené desetiletími nesnášenlivých výpadů
ze strany komunistického režimu. Na konci
první dekády 21. století přichází do řádově
odlišného prostředí. Stále větší počet knihkupců komiksům vyhradil oddělení (nebo alespoň polici). Jeho čtenáři se postupně zbavují
nálepky „subkultura“. Tempo nabralo vydávání překladových titulů, úspěch mají komiksy domácí provenience. Podle „dospělého“
komiksu o Aloisovi Nebelovi vzniká celovečerní
animovaný film. McCloudův osvětový záměr
ovšem ani dnes nevyjde naprázdno. Otevřít
oči může nejen nejzatvrzelejším odpůrcům
„čtení obrázků“, ale také autorům a čtenářům
komiksu, jimž představuje komiks jako nekonečný vesmír s nekonečnem možností, čím se
může stát. Stačí jen vyrazit za tou správnou
hvězdou.
http://scottmccloud.com/
Scott McCloud: Jak rozumět komiksu. BBart,
Praha 2008, 216 stran, 499 Kč.
VLADIMÍR SKREPL
TOMÁŠ VANĚK
Každý rok Moravská galerie uděluje Cenu Michala Ranného vlivné osobnosti českého
výtvarného umění. Malíř Vladimír Skrepl (1955) je jejím loňským laureátem. Výstava
uspořádaná v této souvislosti je prvním přehledným zmapováním autorovo přístupu
k malbě, kresbě a tvorbě objektů, v nichž má své místo kreativní hysterie, nekontrolované
toky myšlenek a slastné bahnění v barevných pastách.
Patero sluchátek, prostor a zvuk. Tomáš Vaňek (1966) nazývá
své zvukové nahrávky audiosochami či audiosituacemi. Přímo
na místě inscenuje události a posluchač je popleteně vnímá,
jakože se zrovna dějí kolem něj.
Vladimír Skrepl: Jako v zrcadle. Pražákův palác, Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno
(www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 28. června.
Tomáš Vaněk: Particip č. 93. Dům umění, Nám. Přemysla
Otakara II. 38, České Budějovice. Výstava potrvá do 10.
května.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
KNĚŽNA MONÍKOVÁ
NAKLADATELSTVÍ ARGO SE V EDICI SOUČASNÁ SVĚTOVÁ PRÓZA VYTRVALE STARÁ O TO, ABY SE ČESKÁ
OBEC ČTENÁŘSKÁ SEZNÁMILA S DÍLEM SVÉ ZTRACENÉ RODAČKY – EMIGRANTKY Z PRAHY DO NĚMECKA
– LITERÁRNÍ KNĚŽNY LIBUŠE MONÍKOVÉ. TATO ODTRŽENÁ SPISOVATELKA NAPSALA VŠECHNA SVÁ DÍLA,
VYRŮSTAJÍCÍ Z PROSTORU MATEŘSKÉHO JAZYKA, V NĚMČINĚ.
KOLEKTIVNÍ ZAPOMNĚNÍ
BOHYNĚ SAMOTY
Argo vydalo po postmoderně-pikareskním
románu Fasáda ještě novelu Pavana za mrtvou infantku a nyní Zjasněnou noc. Spolu
s Ledovou tříští z nakladatelství Hynek tak
vzniká ucelený obraz o autorčině tvorbě. Jak
stojí v doslovu poslední novely, zdá se, že za
celým dílem stojí „autorský kolektiv Libuše
Moníková“. Tvarová a stylová proměnlivost
autorky je téměř přízračná, podobně jako
nekonečná skrytost a zamaskovanost Emilie
Marty z Čapkova dramatu. K této ženě-propasti
času se Zjasněná noc odvolává, do ní se obléká
hlavní postava.
Leonora Marty je proslulá evropská tanečnice
a choreografka. Po vystoupení svého souboru
s kusem Makropulos zůstává ještě nějaký čas
v Praze inkognito. Pronajme si malý a ošuntělý příbytek kdesi na Břevnově, aby mohla
při cestování tramvají číslo dvaadvacet přemýšlet nad Pražským hradem o původu slova
Drinopol nebo o významu bitvy na Bílé hoře.
Každá ulice, každé setkání a každé slovo, pro
nás tak obyčejné a zevšednělé, nahlíží díky své
odloučenosti znovu, ostrým a nesmlouvavým
pohledem. Nesmlouvavost platí ovšem i vůči
vlastní osobě, a tak si Lena jasně uvědomuje
sentimentalitu a jinak skrývané city, které
v ní posvátné město a paměť s ním propojená
probouzí. Je ve „své“ Praze! Zjitřená vnímavost
vidí jasně i proměnu, která se „jejímu“ světu
děje po převratu roku osmdesát devět. „Nyní
náměstí nese jméno Jana Palacha oficiálně,
bez rizika, bez napětí a zavazujících vzpomínek – tuto funkci převzaly tabule. Kolektivní
paměť natrvalo neexistuje, jen kolektivní
zapomnění.“
Nenechme se ale mýlit, jedinečnost této knihy
nespočívá pouze v intelekt tříbícím esejistickém rozmachu, který pojímá a nazírá dějinné
kotrmelce historie střední Evropy v detailu
i celku. Je ukryta především v protilehlém živlu
knihy, tělesnosti a smyslovosti. Z propojení
těchto dvou světů – abstraktního filozofujícího
nadhledu, který je porcován prudkým a závratným prožitkem vlastního těla v jeho ubohosti
i velkoleposti, vyplývá jádro autorčina stylu,
tajemství její zvláštně silné ženskosti.
Leonora Marty je tanečnice. Tvoří a pracuje
s tělem a zároveň jako režisérka tvaruje pohyby
druhých. V Praze roku 1992, těsně před rozpadem federace, se setkává nejen s realitou svého
vysněného města, ale také s mladým mužem
Thomasem Aspergerem. Emilia Marty se zaplétá
s dalším nedůležitým zbožňovatelem? Probíhá
souboj o duši a o důvěru, o pečlivě chráněnou
a nedobytnou samotu silné ženy. Jako krásná
socha, tvrdá a nepřístupná, čněla by dál na
stupínku strachu před setkáním, kdyby její
obranné hradby neprovalila obyčejná angína.
Thomas se k ní může prozatím přiblížit na pečovatelský dotek… I jejich křehký a vášnivý vztah
má výsostně dějinnou rovinu – on je Němec,
potomek vyhnaných předků ze Sudet – ona je
Češka, emigrantka, tvořící v Německu. (Jako
v dalších knihách jsou i zde autobiografické
rysy z autorčina života. Všechna díla Moníkové
byla napsána v němčině.) Jejich zápasení a přibližování pak má symbolický význam.
Leonora v blouznivé horečce, která ji vlastně
zdrží od dalšího úprku do tvorby a „žití nanečisto“, proplouvá vzpomínkami na dětství v Čechách,
ale i dávnými mýty o bohyních, které dolovaly
čas. „Vedro vzrůstá. Cestou míjím Gízu, Memfis,
Karnak, Luxor, Dér el-Bahrí. Jsem Hatšepsut,
Maatkare Hatšepsut, na hrnčířském kruhu mě
vymodeloval bůh Chlum s beraní hlavou a bůh
Thot písemně zaznamenal můj vznik.“ Prostupuje
ženstvím tisíciletí jinak než Čapkova a Janáčkova
Marty… Prostupuje a vstřebává doteky jiných
děl a těl, dělá jim v sobě místo, propůjčuje jim
vlastní příběh. Zjasněná noc se místy proměňuje
v živoucí džungli odkazů a souvislostí, kterou
není snadné zdolat a projít. Člověk musí mít
ostře nabroušenou mačetu a musí umět najít
směr podle hvězdné oblohy.
Libuše Moníková, Zjasněná noc
Překlad: Jana Zoubková, Argo, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
Jáchym Topol , Chladnou zemí, Torst, 2009
Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za
vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli,
kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě
zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování
příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity
– a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky.
24
Petr Borkovec,
Berlínský sešit/ Zápisky ze Saint-Nazaire
Fra, 2008
Moře odstrkuje rozjedenou rybu, tak jako by se
nikdo nedíval. V hlubokém soukromí rozebírá
vlákna, páteř se usmívá, a potom je zas věší
zpátky…
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
KREATIVNÍ CHAOS
BLÁZNIVÉ ALBUM JEWELLERY LONDÝNSKÉHO TRIA MICACHU & THE SHAPES VÁS NAUČÍ NIKDY NEVĚŘIT DESCE, KTERÁ ZAČÍNÁ ZVUKEM ROZLADĚNÉHO BENDŽA.
Sotva skončí první minuta úvodní skladby Vulture, máte za sebou: hiphopové beaty, melodii
hranou na stařičké klávesy Casio, metalový
kytarový riff a lakonické skandování distortovaného vokálu. Šéfová tohoto cirkusu – 21-letá
londýnská umělkyně Micachu (ano, skutečně se
to rýmuje s Pikaču z Pokémonů) opravdu vůbec
neztrácí čas. Do sotva půlhodinové stopáže
svého debutového alba napěchovala všechno,
co jí přišlo pod ruku – xylofon ze žárovek, zvuk
zubní vrtačky i vysavač použitý jako basovou
linku.
TROCHU VÝSTŘEDNÍ HYENA
Michachu je trochu kulturní hyena, která se
pase na smetišti populární kultury posledních
třiceti let a ze smrdutých odpadků vytahuje
bizarní artefakty, jimž se pak zdobí jako
šperky. Její Jewellery je bláznivá jízda, na níž
přerývané elektronické impulzy dodávají rytmus výbuchům nespoutané kreativní energie,
kterou nejspíše s velkými obtížemi musel ve
studiu kočírovat producent Matthew Herbert
( jinak také fanoušek ujetých zvukových
koláží). Je to trochu experimentální sound
art, trochu punkové „udělej si sám“ aplikované
na výrobu nástrojů z odpadků a trochu ohmatávání hranic nespojitelných hudebních žánrů
(co takhle osmibitový-hip hop-country?). Ze
všeho nejvíce je to ale obyčejný výstřední
pop, dobrosrdečné písničky pro konzumaci
v prosluněném dni, při kterých budete muset
překousnout, že melodii v Calculator vypípá
kalkulačka a v Curly Teeth pro změnu hraje
zásadní roli zvuk zubní vrtačky.
Britská hudba má dlouhou tradici excentriků,
kteří se snaží spojit údernost popu s neobvyklými experimenty. Výstřední muzikanti
jako Robert Wyatt, Kate Bush nebo Brian Eno
to dotáhli až do pozice nezpochybnitelných
stylotvorných géniů a jejich tvorba tvoří kostru
moderní britské pop-music. Poslední desetiletí
jejich nástupcům příliš nepřeje – Beta Band,
Tuung nebo právě Matthew Herbert si vybudovali slušnou reputaci mezi kritiky, ale masového úspěchu se nedočkali. Ani drzá Micachu
asi nebude lámat prodejní rekordy, přesto je
Jewellery možná prvním krokem v pozoruhodné
kariéře. Jenže, kdo ví...
PROBLÉMY SE SOUSTŘEDĚNÍM
...kdo ví, jestli Mica Levi vůbec bude pokračovat v popové tvorbě. Studentka proslavené
Guildhall School of Music and Drama hraje na
housle a violu a pro své vynikající výsledky
dostala zakázku složit jeden kus pro Londýnskou filharmonii. Kam se asi vydá její těkavý
talent? Bude pokračovat v slibně rozjeté kariéře
ve vážné hudbě? Bude psát spíše čitelnější,
popové skladby, která na jejím debutu repre-
zentují Golden Phone či Calculator nebo se
ztratí v čirých podivnostech jako Floor nebo
Sweetheart s minutovou stopáží. Anebo dá
přednost psaní hudby pro reklamu, kam by se
ostatně zvukově vynalézavé skladby z Jewellery
dokonale hodily?
Internetový magazín Drowned Sound popsal
desku Jewellery jako „pop pro generaci, která nedokáže udržet pozornost déle než třicet
sekund“. Jiné tiskoviny srovnávají Micachu
s Captainem Beefheartem nebo eklektikem
Beckem z časů jeho divokých začátků. To
všechno berme jen jako publicistické berličky,
nad kterými není potřeba se příliš vzrušovat.
Důležité je, že tu máme zatím jeden z nejoriginálnějších letošních debutů.
Micachu & the Shapes Jewellery
(Rough Trade/Beggars Group, 2009)
NA ZDRAVÍ!
Den po Prvním máji zaburácí strahovskou Sedmičkou americký kvartet HEALTH. Patří mezi kapely, které vzešly
z losangelského rockového podhoubí soustředěného kolem klubu The Smell a podobně jako třeba No Age nebo Abe
Vigoda produkují hlučný rock, pod jehož neučesanými riffy se ale často skrývá nečekaná krása – v případě HEALTH navíc
podpořená retro zvuky starých syntezátorů. HEALTH debutovali před dvěma lety bezejmenným dlouhohrajícím albem,
které stylově nahráli uvnitř domovského klubu. Deska se pak dočkala zremixování na kompilaci HEALTH//DISCO a ze
skladby Crimewave (Crystal Castles vs. HEALTH) se stal nečekaný indie hit. Kapela momentálně pracuje na druhém albu.
Health (USA), Fiat Eno, 2. 5. 2008, 007 Strahov, Praha
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Jitka Hudcová
CHAPLINŮV PROCES
DIVADELNÍ SPOLEK SPITFIRE COMPANY PODNIKL NEOBVYKLÝ EXPERIMENT – POKUSIL SE PROPOJIT
CHAPLINOVY ŽIVOTNÍ OSUDY S PŘÍBĚHEM KAFKOVA PROCESU. PROČ? TUTO OTÁZKU SI BĚHEM SLEDOVÁNÍ PŘEDSTAVENÍ POLOŽÍTE HNED NĚKOLIKRÁT.
Představení začíná losováním: z řad diváků je na
jeviště vytažena oběť předem připraveného procesu (v tomto případě jí byla Miřenka Čechová,
která v hlavní roli alternuje s Jakubem Slachem),
ta se sice dost zdráhá, ale nakonec se podvolí.
Zřízenci jí sundávají mikinu, při té příležitosti si
všimneme, že má kšandy a široké černé kalhoty,
teď dostává frak a pod nos malinkatý knírek.
Ano, už se tu objevují první Chaplinovy rysy,
jak nám sliboval program. V průběhu procesu
budou postupně přibývat další.
OPRAVDU NEŠŤASTNÁ LOTERIE
Nebohý Ch. je po marných pokusech o útěk
z jeviště zpět mezi diváky surově zbit a následně
spoután. Vysílá zoufalé tázavé pohledy směrem k obecenstvu, čímž se má zřejmě umocnit
pocit naší sounáležitosti; je přece jedním z nás,
zrovna tak jako on mohl teď na jevišti sedět
kdokoliv z diváků. Jenže to zrovna nefunguje.
Ch. je pak vláčen nespočtem absurdních situací
– výslechy, telefonáty, sexuální nátlak ženyvamp (Jindřiška Křivánková), návštěva strýčka
atd. – během nichž získává další chaplinovské
atributy: buřinku, hůlku a velké boty. Proč?
Všechny tyto výjevy, které vypadají i díky
obličejovému líčení ostatních aktérů jen jako
nepovedená groteska, jsou dokreslovány
projekcí (záběry psacího stroje, do kterého
někdo vyťukává zápisy z procesu, např. „Podle
velikosti rtů se dá poznat, jak proces dopadne.“,
popřípadě jen úplné nesmysly, možná kdyby si
někdo nebyl jistý, že sleduje vskutku absurdní
exekuci) a živou hudbou (taková punk-rocková
„elevator music“).
ČETBA POVINNÁ!
Bohužel pro diváka bez bližší znalosti Kafkova
Procesu je představení téměř nesrozumitelné,
působí jako beztvará hmota bez pevné kostry. Nechápeme, kde se vzal strýček a co tu
vlastně dělá, kdo je ten pán v křemílkovském
obleku, se kterým se strýček baví, a na čem
se dohodli, zkrátka přišli a odešli, zůstala po
nich hůlka a boty. Nesrozumitelnost by sama
o sobě nemusela být problém, jenže jednotlivé
situace zde samy neobstojí, jsou plytké, prázdné, jejich absurdita spočívá v tom, že aktéři
mluví pozpátku nebo na sebe dělají legrační
obličeje.
CHAPLIN, JOSEF K., EVERYMAN?
Hlavní postava prochází v průběhu hry určitým
vývojem. Na samotném začátku se tváří jako
jedna z nás, po počátečním šoku z „uvěznění na
jevišti“ se však rychle přizpůsobuje novým pra-
ZLOMVAZ 2009
13. 5. v Disku začíná studentský
divadelní festival Zlomvaz 2009,
tentokrát s podtitulem „Najdi
deset rozdílů“. Festival, který
každoročně prezentuje to nejlepší, co vzniklo na studentských
jevištích DAMU, JAMU a VŠMU,
potrvá do 16. 5.
26
vidlům. Kromě vnějších atributů získává i kuráž,
své věznitele si svým způsobem oblibuje. Ale
je to skutečně Chaplin? Pokud správně chápu,
záměrem Spitfire Company bylo spojení dvou
velikánů 20. století, Franze Kafky a Charlieho
Chaplina. Jenže nespojili Chaplina s Kafkou,
nýbrž s postavou Josefa K., jenž rozhodně
žádným velikánem nebyl, spíš naopak.
Jak si pak vykládat závěr hry, kdy je Ch. stejně
jako Josef K. nemilosrdně popraven, zatímco na
plátně sledujeme záběry z Chaplinova slavného
filmu Diktátor? Proč?
Chaplinův proces, scénář a režie: Miřenka
Čechová, hrají: Jakub Slach/Miřenka Čechová,
Jindřiška Křivánková, Radim Vizváry (j.h.),
Štěpán Coufal
FLORA OLOMOUC
12.–21. 5. 2009 proběhne v Olomouci
13. ročník festivalu Divadelní Flora.
Motto nesoutěžní přehlídky zní
– v roce 20. výročí tzv. Sametové
revoluce – „Válka idejí“. Návštěvníci se mohou těšit na více nez pět
desítek produkcí, které proběhnou na
několika scénách.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Dominika Prejdová
RŮZNÉ ODSTÍNY MELANCHOLIE
KLASIK SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFIE CLINT EASTWOOD SE PO NEDÁVNO UVEDENÉ VÝMĚNĚ VRACÍ
ZNOVU V PLNÉ FORMĚ S KOMEDIÁLNÍM DRAMATEM GRAN TORINO. NEJENŽE FILM REŽÍROVAL, ALE
HRAJE V NĚM TENTOKRÁT I HLAVNÍ ROLI. A MŮŽE SI HO PŘIPSAT KE SVÝM NEJPOZORUHODNĚJŠÍM
SNÍMKŮM.
Možná to od Eastwooda po Million Dollar Baby,
Tajemné řece nebo Vlajkách našich otců nebudete čekat, ale na filmu se budete především
skvěle bavit. Eastwood hraje veterána korejské války a bývalého dělníka továrny Ford
v důchodu. Jeho zahořklý Walt je mrzout,
trochu rasista, stará škola, katolík kvůli ženě,
který příliš nekomunikuje se svými syny ani
vnoučaty. Po smrti ženy tráví dny postupným
pitím piv na verandě svého domu a pozorováním okolního světa, ale když přijde na jeho
trávník nebo zásady, je pořád schopen rychlé akce. Není příliš rád, že se do sousedního
domu přistěhuje hmongská rodina původem
z jižní Asie. Ale právě přibližování se k ní,
a zvláště jeho vztah s dospívajícím Thaem, je
jádrem snímku.
KOMEDIE V ŠEDÝCH TÓNECH
Film je pozoruhodný už svým žánrovým vymezením, odvíjí se vlastně jako čirá komedie,
která těží z konfrontace tvrďáckého, politicky
nekorektního Walta se světem, který se dostal
už někam dál, než ho znal. Pod tím se ale neustále ozývá spodní proud smutku, hluboké
melancholie. Odkrývání, z čeho pramení, je
pak nenápadnou hnací silou filmu. Odkazuje
k ní nasnímání filmu v monotónních chladných
tónech, které zobrazují prostředí Detroitu
jako by Waltovým pohledem, jemně použitá
hudba s nádechem smutku, zachycení rituálů
všednodennosti stáří, jednotlivých gest, které
film nijak neakcentuje, ale zachycuje je v jejich
čase. Film tak má rozpětí od komedie k dramatu a tragédii, jež svébytně, nemechanicky spojuje v jeden celek. Stejně tak si pořád udržuje
rovnováhu mezi konkrétním lidským příběhem
v současné multikulturní Americe, a tím, jak
film zároveň dosahuje neustále mimo sebe,
k širšímu lidskému údělu.
NAUČENÍ ZESTÁRLÉHO DRSŇÁKA
Eastwood tu navazuje na své předchozí filmy. Jako v Million Dollar Baby tematizuje
motiv adoptivního rodičovství, které vzniká
teprve přijatou odpovědností a konkrétními
nesamozřejmými činy. Proti jinak konzervativnímu duchu jeho filmů jde v Grand Torinu
motiv sebezpytování vlastní metody a pohledu
na svět. Film lze číst jako svého druhu epitaf
neohroženým hrdinům, jimiž Eastwood proslul
v rané herecké kariéře. I Walta charakterizují
činy a důvěra v ně, ale zároveň si je vědom už
jejich limitů a současně jejich nezvratnosti. Tak
je popsána i jeho válečná zkušenost. Není tím,
z čeho se v závěru vyzpovídá, jak divák možná
očekává. Věci, které se staly, nejdou odestát,
a není z nich žádné poučení, zmoudření, jedna
správná interpretace. To je nakonec i to jediné, co může předat dál, jeho skutečné dědictví.
Vědomí, že každý čin je nenapravitelný. Kouzlo
filmu je v tom, jak možná banálnímu sdělení
dává pozoruhodnou sílu a váhu, obdařuje ho
veškerým emocionálním i racionálním prožitkem. Film tak vlastně dává znovu hodnotu
a význam drobným činům, právě směrem k druhému člověku, a vytváří jasný odstup od těch,
jež směřují k velkým kontextovým činům, k historii, za rámec individuálního světa. V tom se
film spojuje se svým tématem rodičovství skrze
činy, vytváří tak jasnou opozici individuality
vůči společnosti. Čin ve válce je pro Walta jen
břímě, i když společensky za něj dostal největší uznání. A zatímco historie se jen opakuje,
v životě má člověk větší šanci se svými činy
svobodně naložit. V tom Eastwood reviduje své
předchozí, ryze konzervativní filmy. Zúčtování, v němž je, přes všechnu melancholii s ním
spojenou, velká naděje.
ANIFEST 09
Anifest – 8. ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů proběhne letos tradičně v Třeboni 1.-4. května a nově i v Teplicích 7.-10.května. Jako obvykle jsou součástí programu kromě soutěžních projekcí i odborné
semináře, tvůrčí a praktické dílny. Program nabídne například Italskou retrospektivu animované tvorby nebo
retrospektivu tvorby českého režiséra Eduarda Hofmana. Vedle Krysaře Jiřího Bárty a pásma jeho krátkých
filmů, bude uvedena i výstava k jeho novému filmu do Na půdě, chystá se i doprovodná výstava prací studentů
Visegradu. Zajímavými sekcemi dále slibují být Poklady z historie rakouské animace, k připomenutí dvacátého
výročí pádu železné opony připravili Jiří Kubíček a Edgar Dutka pásmo Svoboda animace, tvořené českými
animovanými snímky, kterými se totalitní režim nechlubil, ba naopak je „upravoval“ či zakazoval.
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: tým NP
ZPROPADENÉ SPROPITNÉ
ZNÁTE JE. MOŽNÁ JE POTKÁVÁTE KAŽDÝ DEN CESTOU DO PRÁCE ČI DO ŠKOLY. MOŽNÁ VÁM JSOU SYMPATIČTÍ, MOŽNÁ JE VÁM JICH LÍTO. TŘEBA SI TAKY ŘÍKÁTE: ŽIVOT NENÍ ŽÁDNÁ SRANDA A JE FAJN,
ŽE SE TENHLE ČLOVĚK SNAŽÍ A S NATAŽENOU RUKOU JEN NEČEKÁ, CO DOSTANE. PODPOŘÍM HO.
Bez Vás, kteří časopis čtete, bychom byli
namydlení. Jsme proto rádi, že Vás máme.
A jste to právě Vy, kdo může posoudit, jak se
prodejcům v práci daří. Když jste spokojeni,
jsou spokojeni prodejci i my. Chceme proto,
aby jste o nás věděli co nejvíc.
VÝSTAVNÍ ŽIVOTOPIS NETŘEBA
Lidem, kteří se dostali do složité situace
nabízíme program, který se v umělohmotném
profi slovníku světa sociálních služeb, kde se
žádá o granty a dotace nazývá sociální rehabilitace. Nerozdáváme zadarmo peníze, jídlo
ani oblečení, jen možnost pracovat a vydělat
si tak „normálním“ způsobem na živobytí.
Nevadí nám přitom to, co našim prodejcům
často zavírá dveře, když hledají práci jinde
– neřešíme popsaný trestní rejstřík, mezery
v životopise, nedodělané školy ani chybějící
praxi. Krátce řečeno: jsme nízkoprahoví. Stačí,
aby naši prodejci měli chuť pracovat a dodržovat pravidla spolupráce s námi. Vítáme, když
se snaží řešit okolnosti, které je do nepříznivé
situace přivedly.
Narozdíl od „standardních“ zaměstnání si u nás
nechceme zaměstnance/prodejce udržet. Naopak. Snažíme se, aby se, pokud to jen trochu
jde, vrátili zpátky na otevřený trh práce. I proto
se naše pravidla v mnohém blíží pravidlům,
která v práci všeobecně platí. Prodejci třeba
dodržují klasickou osmihodinovou pracovní
dobu (tu je ale možné zkrátit těm, kteří mají
nějaké zdravotní či osobní problémy).
Rozdíly ale samozřejmě existují a ten největší
spočívá už v podobě vzájemného vztahu. Zatímco za normálních okolností hledají zaměstnavatelé lidi, kteří by vyhovovali jejich požadavkům
a potřebám, my se snažíme přizpůsobit práci
tomu, kdo ji u nás hledá. Jeho osobním schopnostem a možnostem.
LEHKO NABYL, LEHKO POZBYL
S prodejci na ulici se setkáváte nejvíc vy sami
a nejlíp tak víte, jak jim práce jde. Jsme rádi, když
jste spokojeni a časopis si koupíte znovu. Často se
ale setkáváme s tím, že zákazník prodejci pouze
„odevzdá“ peníze, aniž by si časopis vůbec vzal.
Vítáme, když se někdo snaží podpořit prodejce
se kterým je spokojen. Ze zkušenosti ale víme, že
takový „peněžní dar“ prodejce často spíš odradí.
Práce nejde pokaždé dobře od ruky a zkušenost
s tím, že občas může být výdělek otázkou několika vteřin láká k tomu nestát s časopisem dlouhé
hodiny a zkusit „akci“ s darem zopakovat. Takovým mechanismem mohou být motivováni třeba
pytláci (tzv. „černí“ prodejci), kteří s časopisem
v ruce právě o dar žebrají.
CO SI MYSLÍTE O DÝŠKÁCH?
Ivana z Dejvické:
Radek z metra Karlovo nám.:
Magda z Letné:
Je vidět, že si Vás lidi všimnou,
mají soucit. Dívají se na nás úplně
jinak než na ty co žebraj a vybíraj
popelnice. Je na nás vidět snaha.
Je to přirozený projev sociálního
cítění a solidarity s lidmi bez přístřeší
a v sociální nouzi. Láska ví, že nikdy
není ničeho třeba víc než lásky.
Když člověk
dostane dýško,
tak může koupit
víc časopisů.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Podobné je to i s nepřiměřeně velkým spropitným, které občas prodejci dostanou. Extrémním příkladem je příhoda z letošních vánoc,
kdy jeden z našich prodejců získal od svého
zákazníka jako „spropitné“ pět tisíc. Měla to
být taková odměna na přilepšenou. Našemu
prodejci udělala obrovskou radost a radost
je někdy potřeba prostě zapít. Jenže záhy je
také třeba s pitím skončit. Tenhle krok už náš
obdarovaný bohužel nezvládl a propil tak nejenom celou částku, kterou dostal k vánocům,
ale i mnohem víc.
ZASLOUŽENÉ PŘILEPŠENÍ
Jsme rádi, když jste s prací prodejců spokojeni
a v tu chvíli může být úplně přirozené takovou
spokojenost odměnit drobnou částkou navíc
(podobně jako se „spropitné“ dává třeba
v restauraci, hospodě nebo obchodu). Zvlášť,
když prodejce stojí na svém místě, s platnou
průkazkou a časopisy označenými číslem, které
se shodují s tím na průkazce (to platí jen pro
Prahu). Zvažujte však prosím, zda částka,
kterou dáváte navíc odpovídá aspoň přibližně
realitě, ceně časopisu i práci, kterou prodejce
odvádí.
Dar či přehnaně vysoké „spropitné“ jsou tu
totiž až příliš podobné almužně, v tomto případě vylepšené a povýšené značkou časopisu,
který prodejce drží v ruce. To je samozřejmě
v přímém rozporu s tím, jaké jsou naše hodnoty a cíle.
Prodejce, který „žije“ ze „spropitného“ navíc
může ztrácet potřebu odebírat z našeho Denní-
ho centra časopisy, které si objednal a porušuje
tak smlouvu, kterou s námi udělal. Ohrožuje tím
nejenom svou existenci, ale i fungování celého
časopisu – z peněz za časopisy platíme tiskárnu,
distribuci do regionů, redakci atd...
NÁVOD NA KOUPI
Nejvíc nám prospějete tím, že si časopis koupíte, vezmete a pokud Vás zaujme, tak přečtete.
Můžete, ale nemusíte přitom dávat prodejci
něco navíc.
Pomůžete, když si najdete prodejce stálého,
od kterého budete časopis kupovat pravidelně
a dlouhodobě.
Pomůžete, když budete ke svému prodejci
přistupovat nikoliv jako k žebrákovi, ale jako
k rovnému partnerovi, kterým také je.
SMS A E-MAILY
Vraťte zpátky Samorosta! Neupírejte mu právo na existenci! FREEDOM
FOR SAMOROST!
XY
Nepřinesete na toto téma více informací nebo nevyjde Fisk přeci jen
česky? Nebylo by např. možné u podobně zajímavých a důležitých
rozhovorů je otisknout anglicky i česky?
Dále mě zaujal článek o OCEZ a rozhovor s Tranem Kimem, výborně
byl napsán Second Life a Thor z Arábie Tomáše Havlína. Naopak jsem
přeskočila rozečtené Náhradní identity a dle mého gusta plytký článek
o Obamovi. Chci vám za všechny dobré články poděkovat a oceňuji, že
v NP nepřestávají vycházet jiné názory, jako např. pod šéfredaktorováním Eriky Hníkové.
NP si příště ráda opět koupím.
S pozdravem,
Petra
Odpověď redakce: Buďte bez obav, Samorost se jako správný seriálový
hrdina v dalším díle vrátil v plné síle a nezraněn!
Prodejce Kamil z metra Dejvická děkuje všem svým zákazníkům za
přízeň u příležitosti pátého výročí svého působení v projektu NP!
Milá redakce,
pouze krátká reakce na fejeton pana Sterna. Jsem holka, je mi
čtyřiadvacet, kočárky zvedám jednou rukou a ochotně i ráda nabízím
své služby „pomstychtivé matce“. Pokud to bylo zamýšleno jako vtip,
jde o „vtip blbého typu“; byl-li myšlen alespoň zčásti vážně, pak mám
jedinou námitku – a sice vynechat v článku silná slova – a to „muž“
a „muži“.
S pozdravem a upřímným přáním všem maminkám, ať potkávají
v dopravních prostředcích a na zastávkách hromadné dopravy
pouze muže,
genderově zaostalá
Juliána Bindasová.
Prosím o darování rozkládací sedačky a pracovního stolku. Předem
děkuji, mimopražský prodejce
Pavel, Neratovice,
tel. 737433860
Vážená redakce,
chtěl bych Vám jen poblahopřát a poděkovat za práci, kterou děláte.
Nový prostor je nyní kvalitním alternativním periodikem, které rád
kupuju i bez ohledu na původně ryze charitativní smysl jeho existence.
Džím palce do budoucna a těším se na nová čísla.
Se srdečným pozdravem
Marko Ivanović
dirigent Národního divadla v Praze
Vážená redakce,
s nadšením jsem si přečetla Vaše poslední číslo NP a chci hlavně poděkovat za rozhovor s Robertem Fiskem. Mám k rozhovoru jeden dotaz:
za anglickou verzí chápu snahu poskytnout čtenářům NP prostor pro
procvičení angličtiny, nicméně mě mrzí, že Fiskovy názory na aktuální
palčivé otázky světa nezazněly v češtině, když je zde taková bída po
odlišných názorech týkajících se mj. okupovaných palestinských území
(tištěná média snad s výjimkou Práva a nyní i vás podobné rozhovory
vůbec nenabízí).
Dobrý den, tak jsem před hodinou koupila na Masaryčce v metru NP
od tak od tak hezkého mladého, upraveného a slušného chlapce, že
mám až strach, jestli má licenci na prodej. Dcera tvrdí, že to tam má
prodávat nějaká paní.
Odpověď redakce:
Vaše dcera má částečně pravdu. Masaryčka je skutečně hájemstvím
naší slavné dlouholeté prodejkyně Majky, ovšem jen vestibul
nádraží. Dole v metru skutečně můžete potkat jiného prodejce,
podobně jako jsou na některých stanicích takto obsazeny oba výstupy. Naši prodejci jsou zcela běžně slušní a upravení, nemusíte mít
obavy. Naopak černí prodejci bývají většinou nevábní a porušující
pravidla prodeje i slušného chování. Proto byli ostatně vyloučeni.
V případě pochybností zkontrolujte, zda má prodejce platnou
průkazku s číslem, které je otištěno i na časopisu. Průkazem musí
být viditelně označen každý prodejce a na požádání ho i předloží ke
kontrole.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Big Issue in the North, England, April 6, 2009
Helen Clifton
HEART OF THE MATTER
LIPITOR, ZOCOR, LIPOSTAT – DRUG BRAND NAMES THAT PROBABLY MEAN NOTHING TO MOST PEOPLE. BUT IF YOU HIT 40 OVER THE NEXT FIVE YEARS, YOU MAY FIND YOURSELF TAKING ONE OF THESE
POWERFUL ANTI-CHOLESTEROL STATIN DRUGS EVERY DAY FOR THE REST OF YOUR LIFE.
Statins now form a central part of the
government’s drive to tackle heart disease
and stroke. According to the NHS, the drugs
save 10,000 lives every year. Almost one in
five over-40s in England – around four million
people – currently take statins.
That figure is set to increase by 30 per cent
every year, and in five years’ time, more than
half of England’s over-40 population could be
on statins.
Cardiovascular disease (CVD) accounts for more
than one in three of all UK deaths, and costs the
NHS £18 billion a year. Faced with such a massive bill, the health service is desperate to find
solutions. And with the most popular statin
costing just five pence a day, some researchers
suggest mass prescription is like a no-brainer.
But doubts over their clinical effectiveness and
a raft of well-documented side-effects have led
medical professionals and patients to question
the wisdom of such a policy.
Dr Malcolm Kendrick, a Manchester-based GP
and author of The Great Cholesterol Con, says
clinical trials have failed to prove the benefits
of statins for both women and men who do not
already have CVD.
“If you are a man who has had a heart attack at
any age, it will increase your life expectancy
by a small amount. But because of side-effects
– like muscle wastage – it could probably prevent the one thing that is most beneficial,
which is doing some exercise.
“They are very toxic drugs. I have had endless
numbers of people write to me to say they
have had horrendous side-effects from taking
statins.
“In some clinical trials with high doses of
statins, up to 95 per cent of people suffer sideeffects. Here we have a drug that is supposed
to be prescribed to millions of people and no
one has ever done a study on the population
outside of a clinical trial.
I believe if they did, then 30-40 per cent would
suffer side-effects.”
Jeff Cable, a member of the International
Network of Cholesterol Sceptics (THINCS)
and a clinical nurse specialist for 25 years,
has set up an online petition calling on the
World Health Organisation to investigate statin
damage.
30
Slovníček:
Statin – skupina léčiv, hypolipidemika.
mass prescription – masové předepisování
side-effects – vedlejší příznaky
cells – buňky
outweigh – převládat
Hundreds of comments refer to severe symptoms including muscle and joint pain and
weakness, numbness and tingling in hands and
feet, memory loss, depression, nightmares,
libido loss and even the onset of Parkinson’s
disease.
“There is a huge amount of technical medical
documentation that supports the basic premise that statins are wrong and bad for all who
take them. It is not a case of if they will be
damaged by them, but when and how badly,”
Cable says. “I suggest we take it one small step
at a time.”
However, the British Heart Foundation (BHF)
believes the risk of developing side-effects
is as low as one in 10,000. It says statins
have side-effects – but they are “usually
mild, easy to recognise, reversible and very
rarely dangerous”. The BHF adds there is no
evidence statins cause Parkinson’s disease or
Alzheimer’s, but admits “some research has
identified an association”.
Statins work by stopping LDL – often referred
to as “bad cholesterol” – forming fatty deposits
on the inside of arteries. But some cholesterol
is necessary for cells to function.
A study by the University of Iowa published in
February states taking statins may reduce the
ability of neurotransmitters in our brains to
work effectively, affecting memory and brain
functions. Researchers who studied 500,000
Danish residents in 2002 found that statin users
were more likely to develop a form of nerve
damage characterised by weakness, pain in the
hands and feet, and difficulty walking.
Taking statins for one year raised the risk of
nerve damage by about 15 per cent — about
one case for every 2,200 patients. For those
who took statins for two or more years, the
additional risk rose to 26 per cent.
“I have looked at one study which states that
statins can cause irreversible neurological
damage. Some of these side-effects may be
terminal – in other words, they may kill you,”
Dr Kendrick says.
“Doctors aren’t aware of the numbers of people with side-effects because the majority of
people don’t report them.”
The total number of statins prescribed between
March 2003 and March 2008 has more than doubled from 21.64 million to 45.2 million.
The NHS spends around £500 million each year
on statins. From April to September 2008,
statin costs were £13.4 million in North East
England alone.
While the National Institute for Clinical Excellence (NICE) recommends that statins should be
given to those who already have CVD, or a one
in five chance of developing it over ten years,
the BHF has stated the at-risk group should
be doubled in size to anyone with a one in ten
chance of developing CVD over a decade.
It says the benefits of statins on heart health
have been demonstrated in several very large
clinical trials, saving thousands of lives in
the UK and improving the quality of life for
thousands more. Benefits “far outweigh any
potential side-effects”.
The BHF position is based on the 1995 West
of Scotland Coronary Prevention Study (WOSCOPS). Part funded by pharmaceutical company Bristol-Myers Squibb, WOSCOPS found
that almost 6,500 men with high cholesterol
levels who took statins over five years had their
risk of death from heart disease reduced by
31 per cent.
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
www.meziploty.cz
30. 5.divadelní festival 31. 5.
divadlo & muzika & výtvarné dílny
areál psychiatrické léčebny BOhnice
Pořádá Nedomysleno, Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR
Spolupořadatel: Psychiatrická léčebna Bohnice a Hlavní město Praha
sobota a NED ĚLE od 12,00 hodin
D IVAD LO
● D EJVICKÉ D IVAD LO
● ČINOHERNÍ STUD IO
ÚSTÍ NAD LABEM
● D IVAD LO V CELETNÉ VESELÉ SKOKY
● HBO NA STOJÁKA!
● D IVAD LO V ŘEZNICKÉ
● D IVAD LO NA ZÁBRAD LÍ
● MALÉ VINOHRAD SKÉ
D IVAD LO
● D IVAD LO MINOR
● D EMAGO
● LSD – IMPROVIZACE
● ZTRACENÁ EXISTENCE
● HAMU
● HAF D IVAD LO
● LAMPION
● Z PRAKU
● MARGARITAS
● LAURYCHOVO D IVAD LO
● TY-JÁ-TR
● BOHNICKÁ
D IVAD ELNÍ
SPOLEČNOST
● U.S. MARVIN
● D AMU - KATED RA
ČINOHERNÍHO
D IVAD LA
● SPOLEK MISIONÁŘI
● D AMU - KATED RA
ALTERNATIVNÍHO
A LOUTKOVÉHO
D IVAD LA
● PETR VÁŠA
● BIO D IVAD LO
● SKUTR
● VOSTO5
● NEPANTO
A PANTOMIMA S.I.
● LETÍ
● ŠANSONY ALŽBĚTY
SOMOROVSKÉ
● LOCO:MOTION
COMPANY
● D IVAD LO VIOLA
● TANEČNÍ SKUPINA
CROCK 14
● TANEČNÍ SKUPINA IF
● AMBROSIA
● D ANCE N EXTREMIS
● TRN V OKU
● D ENID A – MÓD NÍ
PŘEHLÍD KA
● PETRA MACHÁČKOVÁ
● FRISBEE SHOW
● CENTRUM TANCE
● D IVAD LO NAHOĎ
● D IVAD LO D UŠÍ
SPŘÍZNĚNÝCH
● D IVAD LO D OMA
● AHA
● D ĚTSKÝ D ŮM PRO
ZD RAV. POSTIŽENÉ
● KRÁTKÉ ÚD ERNÉ
D IVAD LO
● SACRA CIRCUS
● D NO
● D RAMATICKÝ SOUBOR
JED LIČKOVA ÚSTAVU sluníčko a naděje
● OLD STARS
● KABARET
ČERVENÁ 3
● OPERA D IVERSA
Muzika
● WOHNOUT
● HORKÝŽE SLÍŽE
● SUNFLOWER CARAVAN
● SUNSHINE
● D AN BÁRTA
● TEREZA ČERNOCHOVÁ
● JANA LOTA
● CLOU
● D AVID KRAUS
● UD G
● SKYLINE
● THE PLASTIC PEOPLE
OF THE UNIVERSE
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
THE TAP TAP
TIMUD EJ
100O C
MAGNETIK
KILL THE D AND IES!
TOXIQUE
SOUTHPAW
ON AIR
TOMÁŠ KLUS
ANIME
THE PROSTITUTES
NICELAND
GANG ALA BASTA
TAZAFAROU
MR.COCOMAN
TAM TAM
ORCHESTRA
ŠVIHAD LO
ČANKIŠOU
TLESKAČ
PRAGUE SKA
CONSPIRACY
D J KAYA
NAVIGATORS
STO ZVÍŘAT
AFROD ISIAK
THE CHANCERS
HYPNOTIX
EGGNOISE
SESTRY STEINOVY
Výtvarné dílny ● divadelní dílny ● jarmark chráněných dílen
Předprodej vstupenek: Ticketstream
Spojení: posílené autobusové linky č. 177 a 200 ze stanice metra c „kobylisy“
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
GARAGE
PSÍ VOJÁCI
VEGA
LENKA D USILOVÁ
KVĚTY
TYSYČÁCI
JIŘI
SCHMITZER
MARTA
TÖPFEROVÁ
IVA
FRÜHLINGOVÁ
GULOČAR
2WINGS
GLIOND AR
MALÁ BÍLÁ
VRÁNA
SHAMAN-KA
RI RA
CAMAEL
EL TENERE
D ID YMOS
SHAHAB TOLOUIE
TRIO
ZIRIAB
MANTRA
NSANGO
MALAMU
L´ARRCHE - COEUR
ARIONAS