1. Diagnóza: citové vydírání

1
2
Praha 1999
3
Přeloţila Eva Hauserová
Copyright © 1997 by Susan Forward
Published by arrangement with HarperCollins Publishers, Inc.
Translation © Eva Hauserová, 1999
Photography © Vendula Vydrová, 1999
ISBN 80-7246-023-4
4
Úvod
Řekla jsem manţelovi, ţe mám v plánu chodit jednou týdně na
večerní kurz, a jeho to hrozně naštvalo. Jak má ve zvyku, dával mi
to najevo zamlklostí a mrzoutěním.
„Dělej si co chceš, to si stejně děláš pořád,“ prohlásil, „ale
nečekej, ţe na tebe budu doma čekat, aţ se vrátíš. Já chci být s
tebou pořád, tak proč ty nechceš být se mnou?”
– Věděla jsem, ţe nemá pravdu, ale přesto jsem se cítila jako
sobec a účast v kurzu jsem odřekla, svěřuje se Liz.
S manţelkou jsme si plánovali, ţe si o Vánocích vybereme
dovolenou a vydáme se na cesty. Moc jsme se na to těšili. Zavolal
jsem mámě, abych jí oznámil, ţe jsme si koupili letenky, a ona se
při té zprávě skoro rozplakala.
„Ale co štědrovečerní večeře?”začala mi vyčítat. „Vánoce má
trávit celá rodina pohromadě. Jestli k nám o Vánocích nepřijdete,
nebudeme z nich nic mít. Jak mi můţeš něco takového udělat? Jak
dlouho myslíš, ţe tady ještě budu?”
– A tak jsem dovolenou zrušil. Moje ţena mě asi zabije, ale já
bych nedokázal mít z té cesty poţitek, protoţe bych trpěl hrozným
pocitem viny, říká Tom.
Sdělila jsem šéfovi, ţe potřebuju na ten nový projekt buď
asistentku, nebo delší termín, ale on hned vyjel:
„ Vím, ţe se odpoledne chceš vţdycky vrátit brzy domů k
rodině, ale manţel a děti by to měli chápat. Však to ocení, aţ tě
povýším. Na tvém místě potřebujeme mít někoho, kdo je svou
prací opravdu nadšený. Ale jestli je ti rodina přednější neţ práce,
pak moţná přehodnotím plány, které s tebou mám.”
– To mě úplně zdrtilo a nevím, co mám dělat, líčí svoji situaci
Kim.
5
Co mají všechny tyto případy společného? Proč mají někteří
lidé zvláštní schopnost vyvolat v nás velmi nepříjemné pocity
viny, výčitek a obav, které nás přimějí jim vţdycky ustoupit?
Dodatečně pak nemůţeme pochopit, proč si nikdy neprosadíme
svou. Z nějakého důvodu těmto lidem neumíme klidně a rozumně
vysvětlit své stanovisko a trvat na něm.
Kdyţ těmto obratným manipulátorům vyhovíme, odměňují nás
svou láskou, náklonností či uznáním. A naopak nám vyhroţují, ţe
pokud jim neustoupíme, přestanou nás mít rádi, budou nesmírně
trpět nebo nás nějak potrestají.
Takovému člověku se zkrátka podařilo si nás doslova omotat
kolem prstu.
Ukaţme si to na příkladu třicetileté novinářky Sarah a jejího
přítele Franka. Všechno jim klapalo, ale jen do chvíle, neţ začali
pomýšlet na sňatek. „Náhle se celé jeho chování vůči mně
změnilo,” vypráví Sarah. „Jako by pořád chtěl, abych mu
dokazovala, ţe si ho zaslouţím.” Jednou ji Frank pozval na
romantický víkend do své horské chaty. „Jakmile jsme dorazili na
místo, zjistila jsem, ţe uţ má připravené plechovky s barvami a
štětce. Hned mi podal štětku a mně nezbylo neţ se pustit do
natírání.” Celý den pracovali, většinou mlčky, a kdyţ si pak
konečně sedli a odpočívali, Frank vytáhl zásnubní prsten s
velikým diamantem. „Vysvětlil mi, ţe si chtěl ověřit, jestli umím
taky přiloţit ruku k dílu a nebudu od něj čekat, ţe v manţelství
všechno odře jen on sám.”
No budiţ, jenţe tím to všechno neskončilo.
„Pak jsme se dohodli na termínu svatby a začali jsme s
přípravami,” vypráví dál Sarah, „jenţe on mě dál podroboval
nejrůznějším zkouškám. Tak například chtěl, abych jednou přes
víkend pohlídala děti jeho sestry. Nehodilo se mi to a odmítla
jsem. Frank prohlásil, ţe to dokazuje, ţe nemám dostatečný smysl
pro rodinu a moţná bychom měli svatbu zrušit. Nebo jsem začala
uvaţovat o tom, ţe bych si přibrala nějaké pracovní úkoly, ale
Frank to pokládal za důkaz, ţe mi na něm doopravdy nezáleţí. A
tak jsem od svých nových pracovních plánů upustila. A tak to jde
pořád.”
6
Frank se nerozčiloval, jeho hrozby byly vţdy klidné a tiché,
ale tím účinnější: chvíle, kdy si byli oba snoubenci velmi blízcí a
cítili se šťastní, se střídaly s obdobími, kdy Frank kvůli něčemu
trucoval. A Sarah – jako většina z nás – se vţdy snaţila všechno
napravit, aby byl jejich vztah zase hezký jako dřív. Zdálo se jí, ţe
její ústupky nestojí ani za řeč a ţe je mnohem důleţitější, aby byl
Frank šťastný. Postupně ji to všechno začalo dráţdit a zlobit, ale
přesto pokaţdé raději kapitulovala, jen aby zachovala klid a mír.
V takových situacích se za kaţdou cenu vyhýbáme konfliktům
a hádkám – jenomţe zároveň také ztrácíme naději na zdravý a
vyváţený vztah.
K podobným neshodám někdy dojde téměř v kaţdém vztahu.
Kdy však přestává jít o běţné nedorozumění a jedná se o něco
váţnějšího? Dochází k tomu tehdy, kdyţ jeden partner něco
opakovaně získává na úkor druhého. Jakmile postiţený partner
uslyší pojem „citové vydírání”, většinou okamţitě pozná, ţe právě
tenhle problém ho trápí. Je ovšem pravda, ţe termín „vydírání”
nebo „vyděrač” máme spojený spíše s kriminálními činy, a tak se
těţko smiřujeme s představou, ţe nás vydírá vlastní manţel nebo
babička. Přesto právě termín „vydírání” velmi přesně popisuje
procesy, které v těchto vztazích probíhají.
Co je to vlastně citové vydírání?
Je to velmi účinná forma manipulace ze strany lidí, kteří jsou
nám blízcí. V případě, ţe bychom jim nevyhověli, nám hrozí
nějakým přímým nebo nepřímým trestem. V samém jádru
jakéhokoli vydírání leţí hrozba, která můţe být vyjádřena mnoha
různými způsoby: Kdyţ se nebudeš chovat tak, jak si přeju, budeš
trpět! Lidé, kteří nás citově vydírají, dobře znají naše zranitelná
místa. Často jim na udrţení vztahu s námi skutečně záleţí, ale
jakmile se začnou bát, ţe neprosadí své poţadavky, pouţijí své
důvěrné znalosti o naší osobě a dají svým pohrůţkám přesně tu
podobu, která na nás účinkuje nejlépe.
7
Vydírající osoby dobře vědí, po čem touţíme – v podstatě
vţdy po jejich lásce nebo uznání – a tak nám vyhroţují, ţe nám je
odepřou. Vyvolají v nás pocit, ţe lásku a uznání si musíme
zaslouţit. A jakmile jim uvěříme, příště se celá situace bude
opakovat a my se začneme propadat stále hlouběji do víru
pohrůţek, ústupků a nepříjemných pocitů.
Ztraceni v OPARu
Jak je moţné, ţe tolik inteligentních a schopných lidí nevidí
jasně, oč jde, kdyţ je to přece na první pohled tak zřejmé? To je
způsobeno především faktem, ţe vydírající osoby vypouštějí
kolem sebe hustou mlhu, která zatemňuje a zamlţuje podstatu
toho, co ve skutečnosti dělají.
Této mlze budeme říkat zkratkovitě OPAR, protoţe má
následující sloţky:
• Obavy ze ztráty vztahu nebo jistot
• Pocit povinnosti (nejlépe morální)
A
• Rozervanost z pocitu viny.
Tímto OPARem je velmi těţké dohlédnout dál a vidět věci s
odstupem, ve správné perspektivě a objektivně. Abychom vám
pomohli posoudit, zda jste se stali obětí citového vydírání,
předkládáme vám k zamyšlení následující seznam otázek. Zkuste
si je zodpovědět.
Existuje ve vašem okolí člověk, o kterém platí následující
věci?
• Vyhroţuje vám, ţe vám bude komplikovat ţivot, kdyţ
neuděláte to, co od vás chce?
• Opakovaně vyhroţuje, ţe se s vámi rozejde ve zlém, kdyţ
neuděláte, co chce on?
• Říká vám nebo naznačuje, ţe pokud neuděláte, co chce,
dotkne se ho to či bude trpět?
• Chce pořád víc, ať mu ustupujete, jak chcete?
8
• Předpokládá, ţe mu budete ustupovat opakovaně?
• Nepokládá na důleţité nebo úplně ignoruje vaše pocity a
přání?
• Za plnění svých poţadavků vám toho spoustu naslibuje, ale
pak své sliby jen málokdy dodrţí?
• Neustále vám dává najevo, ţe jste sobečtí, špatní, chamtiví,
necitelní nebo nezodpovědní, pokud mu neustoupíte?
• Kdyţ ustoupíte, zahrne vás uznáním a chválou, ale veškeré
oceňování zase stáhne, pokud byste mu neustoupili znovu?
• Pouţívá peníze jako nástroj, aby prosadil svou?
Pokud jste na jednu a více těchto otázek odpověděli kladně,
stali jste se obětí citového vydírání. Nezoufejte však – v kaţdém
případě máte mnoho moţností, jak okamţitě zasáhnout a celou
situaci změnit.
Vyjasnění situace
Neţ začneme usilovat o jakékoli změny, musíme poznat a
pochopit, jak naše vztahy s citovými vyděrači vlastně fungují.
Potřebujeme rozsvítit světlo, aby proniklo OPARem a všechno
jsme konečně viděli jasně. Nebude to snadné, protoţe čím víc se
budeme snaţit OPAR rozptýlit, tím usilovněji se vydírající osoba
bude snaţit nafoukat a napumpovat do našeho vnitřního světa
novou mlhu. Problém je v tom, ţe OPAR nám silně mate smysly,
naše emoce se pravidelně vzbouří a veškeré rozumové uvaţování
selhává. Citoví vyděrači dokáţí svůj nátlak velmi obratně
zamaskovat a my pak opravdu nevíme, co se vlastně kolem nás
děje a o čem nám naše smysly vypovídají. Navíc obvykle existuje
obrovský rozdíl mezi tím, co vyděrači skutečně dělají, a jak své
chování vykládají nám i sami sobě.
V naší knize najdete mnoho příkladů citového vydírání, které
ukazujeme na příbězích konkrétních lidí. Určitě si mezi nimi
najdete takové, které vám budou zvlášť blízké, a mnohému se od
nich naučíte.
9
V první části knihy si ukáţeme, jak přesně citové vydírání
funguje a proč jsou někteří z nás vůči němu obzvlášť bezbranní.
Předvedeme si, jak celý proces probíhá a co v něm obě strany –
vyděrač i vydíraný – získávají a ztrácejí.
Citové vyděrače si ovšem nesmíme představovat jako osoby,
které se kaţdé ráno budí s myšlenkou: „Tak jakpak bych nejlépe
zničil svoji oběť?” – Nemyslí své jednání zle, spíš je pohání strach
a úzkost. Snaţí si zajistit bezpečí, jistotu, pocit, ţe mají nad svým
okolím kontrolu a ţivot se jim nevymyká z rukou. Děsí se změn.
Samozřejmě by nad námi neměli vůbec ţádnou moc, kdybychom
neměli svá citlivá, zranitelná místečka. Citový vyděrač dosáhne
ţádoucího účinku jen v případě, najde-li takové naše „červené
tlačítko”. Jakmile ho zmáčkne, zaplaví nás vír nepříjemných
emocí a jednáme instinktivně tak, abychom své výčitky nebo
obavy co nejdřív zaplašili. A to znamená, ţe ustoupíme.
Cena, jakou za to platíme
Citové vydírání se nedá snášet bez úhony donekonečna a
časem na něj začneme doplácet. Někdy přenášíme pocity
zklamání, napětí a podráţděnosti, které v nás vyděrač vyvolal, na
slabší a zranitelnější osoby, neţ jsme sami, třeba na děti nebo
podřízené. Kromě toho patřívají lidé, kteří vůči nám pouţívají
citové vydírání, k našim nejbliţším; a právě ve vztazích, na
kterých nám záleţí nejvíc, bychom neměli nechávat citové
vydírání rozbujet, protoţe je spolehlivě pokazí.
Nejhorší ze všeho je, ţe pokaţdé, kdyţ ustoupíme, ztrácíme
víc a víc kontakt sami se sebou, se svým bytostným já, s vnitřním
kompasem, který nám pomáhá určovat naše hodnoty a chování.
Atmosféra citového vydírání nás však stravuje a váţně ohroţuje
naši sebedůvěru a sebeúctu.
10
Jak se vydírání bránit
Často si ani neuvědomujeme, jak velice se bojíme a děsíme
změn. Snaţíme se jim vyhnout a představa, ţe bychom měli
změnit své ţivotní zvyklosti a začít něco dělat od základu jinak,
nám nahání hrůzu.
Přesto je jedna věc naprosto jistá: v našem ţivotě se nezmění
vůbec nic, pokud nezačneme se změnami chování sami u sebe.
Nestačí, ţe pochopíme, co se s námi děje. Kdyţ budeme druhého
člověka za jeho chování jen kritizovat a ţádat na něm, aby se k
nám choval jinak, samo o sobě to nepomůţe. Musíme se
především změnit sami a začít se podle toho chovat. Tenhle první
krok závisí jen na nás.
V druhé části této knihy společně probereme široký rejstřík
moţností, jak řešit situaci, kdy jsme se stali terčem citového
vydírání. Často si myslíváme, ţe naše situace je bezvýchodná, ale
přitom existují různé moţnosti volby, na které jsme ve své
zaslepenosti OPARem vůbec nepřipadli. V této knize najdete
různá cvičení, podrobně propracované metodiky chování a
modelová řešení podobných situací.
Navíc si probereme různé ţivotně důleţité etické, morální a
psychologické otázky kolem citového vydírání, například:
• Kdy se chovám sobecky a kdy jenom dávám upřímný
průchod svým přáním a prioritám?
• Kolik toho mohu druhému člověku poskytnout a jak moc mu
mohu ustoupit, aniţ by mi to začalo váţně vadit a ubliţovat?
• Kdyţ ustoupím vyděrači, porušuji tím svoji vnitřní integritu?
Tato kniha vám pomůţe zvládnout i pocity viny, které v nás
vyděrači tak obratně vyvolávají a kterých se často jen obtíţně
zbavujeme. Ukáţeme si, jak se znovu začít chovat normálně a
volně, jak znovu přiměřeně projevovat, jací jsme a co chceme. A
ukáţeme si, ţe jakmile se vyděrači nepodaří v nás vyvolat pocit
viny, rázem bude naprosto bezmocný.
11
Uvidíte, ţe aţ se vám povede vymanit se z vyčerpávajícího
kolotoče citového vydírání, získáte rázem obrovské mnoţství
ţivotního elánu a energie.
12
Část I
Jak funguje citové vydírání
13
1.
Diagnóza: citové vydírání
Citové vydírání se dá občas rozpoznat jen těţko. Někteří citoví
vyděrači nám hrozí jasně a konkrétně, zatímco jiní nám vysílají
smíšené a nejasné signály,,chovají se k nám z velké části mile a k
vydírání se uchylují jen občas“.
Přímočaří vyděrači nám jasně oznámí, jak s námi zatočí, kdyţ
se nepodřídíme jejich představám o správném chování: „Jestli ode
mě odejdeš, nikdy uţ neuvidíš svoje děti.” –
„Jestli nepodpoříš tenhle můj projekt, dám ti vyhazov.”
Tyhle hrozby jsou zcela nezastřené.
Nejčastěji však citové vydírání probíhá skrytě a dochází k
němu ve vztazích, které, nám poskytují i mnoho dobrého a
pěkného. Svého partnera známe v té nejlepší podobě, kdy se k
nám chová moc hezky, a tak dovolíme svým láskyplným
vzpomínkám a pozitivním zkušenostem, aby zatlačily do pozadí
veškerá podezření, ţe něco začíná být v nepořádku.
A tak se do vztahu nenápadně vplíţí citové vydírání a
postupně ho vychýlí od normálu. Všechno se zdá zpočátku
malicherné a snadno nad tím můţeme mávnout rukou, ale
postupně se čím dál víc vynořují věci, které nás nutí slevovat ze
svých obvyklých zásad, ţivotních cílů a vůbec pocitu vnitřní
rovnováhy a ţivotní spokojenosti.
Neţli však označíme chování nějakého člověka za citové
vydírání, musíme se přesvědčit, zda opravdu obsahuje prvky,
které jsou pro citové vydírání typické. Můţeme stanovit diagnózu
podobně jako lékař – prostě se podíváme na symptomy.
Následující příklad se bude týkat milostného vztahu, ale stejné
příznaky se objevují i u partnerů, jejichţ vztah je přátelský,
pracovní nebo příbuzenský.
14
Šest stadií
Jim a Helen spolu chodí uţ přes rok. Helen je profesorka
literatury na vysoké škole. S Jimem se seznámila na jednom
večírku a okamţitě se jí zalíbil. Je vysoký, má jemné chování a
píše úspěšné písňové texty. Velmi se do sebe zamilovali, ale
postupně se vynořil problém, který hlavně v Helen vyvolával
rozpaky a nejistotu. Jejich vztah totiţ procházel typickými šesti
stadii citového vydírání.
1. Vznesení poţadavku. V tomto případě vyšel poţadavek od
Jima. Navrhl Helen, ţe by se k ní mohl přistěhovat.
„Vţdyť u tebe stejně prakticky bydlím,” přesvědčoval ji a
dodával, ţe Helen má přece velký byt a on uţ tady stejně má
polovinu svých věcí.
Vyděrači někdy nevyjadřují svůj poţadavek tak jasně, ale
místo toho ho jen naznačují a chtějí, abychom si všechno
domysleli sami. Jim například mohl po svatbě nějakého přítele
nasadit smutný výraz a nechat Helen, aby z něj sama tahala, co
mu tak zkazilo náladu. Pak by utrousil poznámku o tom, ţe se cítí
osamělý, a aţ po delším přemlouvání by přiznal, ţe by se k Helen
rád přistěhoval.
Na Jimově ţádosti není nic špatného, ale brzy se ukáţe, ţe
další vývoj uţ směřuje k citovému vydírání, protoţe Jim není
ochoten o svém přání diskutovat ani ho měnit.
2. Odpor. Helen nemá z představy, ţe by se k ní Jim
nastěhoval natrvalo, dobrý pocit, a tak mu vysvětluje, ţe se ještě
necítí na takovou změnu v jejich vztahu připravena.
Má ho opravdu ráda, ale chce, aby raději bydlel zvlášť.
Kdyby Helen byla zvyklá jednat méně přímo, mohla by‚ se na
něco začít vymlouvat. Například by se mohla k Jimovi chovat
chladněji nebo mu říci, ţe má v plánu celý byt vymalovat a ţe si
naopak má odnést všechny svoje věci, dokud to nebude hotovo.
Ale ať uţ vyjádří svůj nesouhlas jakkoli, odpověď je jasná. Zní
záporně.
15
3. Nátlak. Kdyţ Jim zjistil, ţe Helen nezareagovala podle jeho
představ, nesnaţil se pochopit její stanovisko, ale zaměřil se na to,
aby Helen svůj názor změnila. Nejdřív s ní začal o celé věci
hovořit, ale rozhovor se brzy změnil v jednostrannou přednášku.
Jim překroutil partnerčino stanovisko a vyloţil si je po svém:
začal říkat, ţe Helen je chladná, sobecká a dost ho nemiluje. „Chci
jen to, co je pro nás oba nejlepší. Vţdyť s tebou chci všechno
sdílet.
Kdyţ se dva lidé skutečně milují, měli by spolu ţít,”
přemlouval ji. „Tak proč se ode mě odtahuješ? Jsi příliš
soustředěná na vlastní osobu, měla by ses víc otevírat lásce.”
4. Pohrůţky. Pokud Jim bude dál naráţet na neprostupnou
hradbu odporu, dá své partnerce najevo, ţe kdyţ mu neustoupí,
bude to mít své důsledky. Vyděrači nám vţdy vyhroţují proto,
abychom byli nešťastní a trpěli. Mohou se sice tvářit, ţe ve
skutečnosti působíme utrpení my jim, ale v podstatě nás právě tím
chtějí potrestat. Také nás mohou zkoušet nalákat na sliby, co
všechno nám poskytnou nebo jak moc nás budou za odměnu
milovat, aţ se jim podvolíme. Jim působí na Helen zastřenými
hrozbami: „Jestli to pro mě nemůţeš udělat a dokázat tím, ţe jsme
jeden pro druhého stvořeni, bude moţná lepší, abychom si oba
hledali jiné partnery.” Nehrozí přímo rozchodem, ale Helen
samozřejmě pochopí, co těmi řečmi naznačuje.
5. Ústupek. Helen nechce Jima ztratit, a tak si řekne, ţe se
moţná mýlila, kdyţ nechtěla, aby se vzdal svého bytu a
přistěhoval se k ní. Přesto si tím stále není vůbec jistá a má z toho
trochu nepříjemné pocity. Kdyţ se pokoušela s Jimem mluvit o
svém postoji, vůbec se nesnaţil její stanovisko pochopit nebo se
domluvit na nějakém kompromisu. Helen tedy přestala odolávat a
Jim se k ní skutečně nastěhoval.
6. Opakování. Po Jimově vítězství se načas všechno uklidnilo.
Jim dosáhl svého, přestal na Helen tlačit a jejich vztah byl na
povrchu zase vyrovnaný. Helen sice není tak úplně spokojená s
16
tím, jak všechno dopadlo, ale ulevilo se jí, ţe napětí pominulo a ţe
získala zpátky Jímovu lásku a uznání. Jim ale zjistil, ţe vyvíjení
nátlaku na Helen je spolehlivá metoda, jak dosáhnout svého. A
Helen zase přišla na to, ţe nejpohodlnější způsob, jak se zbavit
Jimova nátlaku, je prostě mu ustoupit. Tím jsou poloţeny základy
pro to, aby se celý kolotoč poţadavků, nátlaku a ústupků roztočil
naplno.
Těchto šest charakteristických znaků patří neodmyslitelně k
citovému vydírání; v této knize je budeme zkoumat blíţ a do
hloubky.
Kdyţ je to tak jasné, proč to nevidíme hned?
Všechny tyto příznaky se člověku zdají být na pohled naprosto
zřejmé. Nemůţeme se vynadivit, proč na ně okamţitě
nezareagujeme, všechno nevyřešíme, dokud je čas, a nezadusíme
citové vydírání v samém zárodku. Většinou se ale bohuţel
ocitneme přímo uprostřed citového vydírání dřív, neţ si
uvědomíme, ţe je něco v nepořádku. Citové vydírání je totiţ jen
silnější stupeň toho, co lidé pouţívají běţně a s čím se setkáváme
dnes a denně – totiţ manipulace.
Manipulace nám často ve své mírné a neškodné podobě nijak
nevadí. Často ji pouţíváme jako zdvořilejší formu vyjádření
nějaké ţádosti. Tak například: „Uf, tady je ale dusno, kéţ by tak
někdo otevřel okno!” – Místo abychom řekli rovnou: „Mohl bys
prosím otevřít okno?” – Bůhvíproč se nám zdá lepší něco jen
naznačit, neţ to říci přímo – a bereme to jako běţnou součást
ţivota a chování vůči jiným lidem.
Čím důleţitější je věc, o kterou chceme poţádat, tím větší
potíţe nám dělá říci si o ni přímo. Bojíme se, ţe bychom se třeba
mohli setkat s nějakými překáţkami, nebo ještě hůř
– mohli by nás odmítnout. Pokud neproneseme ţádost nebo
dotaz přímo, pak můţe i odmítnutí být jaksi zaobalené a celý střet
se nás tolik nedotkne. A ještě k tomu nebudeme působit příliš
17
agresivním nebo náročným dojmem. Proto s oblibou naznačujeme
svá přání jen nepřímo: „Ten pes vypadá, ţe potřebuje vyvenčit.”
(Tak dojde ti to?)
Někdy to dokonce děláme i beze slov. Stačí povzdech, smutný
výraz ve vhodnou chvíli, vyčítavý pohled. Takové věci přece
pouţíváme všichni, a to i v těch nejharmoničtějších vztazích. Kdy
se tedy tato kaţdodenní manipulace zvrhává v něco horšího?
Z manipulace se stává citové vydírání tehdy, kdyţ ji vyděrač
pouţívá opakovaně, aby přiměl svoji oběť k ústupkům, a to na
úkor jejích vlastních přání, potřeb a vnitřní vyrovnanosti.
Právo stanovit hranice
Kdyţ jeden člověk něco chce a druhý si to nepřeje, do jaké
mír}‟ můţe ten první prosazovat svou vůli? Kdy uţ je nátlak
druhé osoby neúnosně silný? Musíme si dát pozor, abychom to
zas nepřehnali na druhou stranu a nezačali okamţitě označovat
kaţdý konflikt nebo důrazné vyjádření nějakého přání jako citové
vydírání.
Abychom se naučili lépe rozpoznávat hranice, kam aţ můţeme
zajít, uvedeme si několik příkladů a konkrétních situací, ve
kterých se tento problém objevuje.
Denise, fotografce na volné noze, se podařilo získat velkou a
výhodnou zakázku – knihu fotografií, na které měla pracovat
téměř celý rok. Amy, její přítelkyně ze studií, se podobně jako
Denise rozhodla pro práci na volné noze, ale zdaleka tak úspěšná
nebyla. Denise popisuje její chování takto:
Vţdycky jsme k sobě navzájem byly naprosto upřímné a mohly
jsme si říci cokoli. Celé hodiny jsme si povídaly o tom, jak je těţké
být na volné noze, protoţe to se člověk musí spoléhat jen sám na
sebe. Předtím jsme obě byly zaměstnané u velkých společností a ta
jistota nám teď chyběla. Vzájemně jsme si dodávaly odvahu a
povzbuzovaly jsme se. Byly jsme si velice blízké, dokud jsem jí
nepověděla, ţe jsem získala tu velkou zakázku.
18
Nejdřív mi připadala Šťastná, ţe mi to vyšlo, ale po nějaké
době mi zavolala a řekla mi: „ Víš, tak trochu ti to závidím.
Sama se pořád usilovně snaţím, ale ţádný velký výsledek se
nedostávaje. Byla bych ráda, kdybys se mnou o té své knize raději
nemluvila – víš, je to takové moje bolavé místo.” Souhlasila jsem s
tím a bavily jsme se o tom, co dělá ona.
Teď ale věci došly tak daleko, ţe stačí, abych se zmínila o
čemkoli, co s mou knihou souvisí, a ona mě hned zarazí a řekne
mi, abych o tom nemluvila. Začíná to pro mě být opravdu těţké,
mám Amy pořád ráda, ale jak se s ní mám dál přátelit?
Na první pohled by se mohlo zdát, ţe Amy činí na Denisu
nedovolený nátlak a snaţí se v jejich vztazích dominovat. Ve
skutečnosti ale Amy upřímně odkrývá své pocity a jenom se snaţí
udrţet si vlastní vnitřní rovnováhu tím, ţe stanovuje hranice, kolik
dobrých zpráv o Denisiných úspěších je schopna unést. Amy na to
má právo. Je naprosto lidské, ţe začneme cítit závist, kdyţ někdo
jiný získá něco, po čem jsme touţili, obzvlášť kdyţ na tom sami
zrovna nejsme v ţivotě nejlíp. A Denise má zrovna tak právo se
rozhodnout, ţe se jí tyto meze, které stanovila Amy, vůbec nelíbí,
a můţe jí dát najevo, jak je jí to nepříjemné, nebo s ní prostě trávit
méně času.
V této situaci Amy zatím ničím nehrozí, přímo ani nepřímo,
nenaznačuje nic, čím by Denisu potrestala, kdyby nevyhověla
jejímu poţadavku. Nevyvíjí ţádný tlak, jen sděluje, co cítí a co
potřebuje. Konflikt tady však uţ existuje.
A také je pravda, ţe Denise jez této změny vztahu k přítelkyni
nesvá. Existují tu silné negativní pocity. Ale o citové vydírání
ještě stále nejde.
Teď si však představíme, ţe se daná situace skutečně zvrtne k
citovému vydírání. Dejme tomu, ţe kdyţ Amy uslyší od Denisy o
jejím úspěchu, zareaguje přibliţně takto: „To jsem ráda, ţe jsi
získala zakázku na tu knihu! Vím, ţe s ní budeš mít příšerně moc
práce. Nebylo by skvělé, kdybychom na ní mohly pracovat
společně? Pomohu ti jako tvoje asistentka!”
19
Denise jí odpoví, ţe podobnou pomoc nepotřebuje. Amy
řekne: „Myslela jsem si, ţe jsi moje přítelkyně. Dobře víš, v jak
těţké situaci teď zrovna jsem. Ten rozchod s Rogerem mě úplně
rozhodil, a navíc jsem na tom hodně mizerně s penězi. Jsem z
toho všeho v depresi. Myslela jsem si o tobě, ţe jsi kamarádka,
která člověka nezradí, kdyţ je na tom špatně – ale asi jsem se v
tobě mýlila.”
Kdyţ Denise trvá na svém, Amy svůj nátlak zesílí. „Nechápu,
v čem by ti ublíţilo, kdyby ses se mnou podělila o svůj úspěch,”
řekne třeba. „Víš přece, ţe já bych to pro tebe udělala bez mrknutí
oka.” Začne Denise naznačovat, ţe je sobecká a chamtivá, a
zdůrazňuje, v jak hrozné situaci je sama. Zároveň hrozí, ţe to
bude znamenat konec jejich přátelství, pokud jí Denise nedá práci
asistentky. A tak se nakonec Denise vzdá.
Tady uţ máme všechny prvky citového vydírání: ţádost,
odmítnutí, tlak, hrozby a konečný ústupek. A zároveň se tím
vytvářejí podmínky pro to, aby se všechno v budoucnu
zopakovalo.
Jeden konflikt, dvě řešení
Teď si ukáţeme situace, kdy se konflikt týká něčeho opravdu
váţného: milostného poměru partnera, závislosti na alkoholu,
nějakého podvodu v práci. V takových případech si lidé vzájemně
mohou říkat hrozné věci, protoţe pocity, které tu vyvřely na
povrch, jsou příliš silné. Přesto i tady existuje velký rozdíl mezi
přiměřeným stanovováním mezí a citovým vydíráním.
I tady si uvedeme dvě odlišná řešení stejného problému.
Jack a Michelle, oba hudebníci, měli harmonické manţelství,
kterému se jejich přátelé vţdy obdivovali. Jednou mi to nedalo a
Jacka jsem se zeptala, v čem spočívá tajemství jejich šťastného
vztahu. Jak to dělají, ţe je jejich manţelství na pohled tak
dokonalé?
K ménu údivu mi Jack začal vyprávět o tom, co je potkalo.
20
Ve skutečnosti to vţdycky takové nebylo. Aspoň já jsem se moc
perfektně nechoval. Povím ti něco, o čem ví jen pár lidí. Před
třemi lety jsem udělal hloupost, začal jsem se scházet s dívkou,
která v našem orchestru hostovala jako houslistka. Náš milostný
poměr byl krátký, ale já jsem se cítil hrozně provinile.
Bylo to ode mě hloupé a bezohledné. Nedokázal jsem Michelle
tajit, co jsem udělal, tíţil mě pocit viny a věděl jsem, ţe kdyţ se jí k
tomu nepřiznám, uţ nikdy si nebudeme ve všem všudy tak upřímně
blízcí jako dřív. A tak jsem se rozhodl, ţe jí to musím povědět a
riskovat moţné důsledky, ať uţ budou jakékoli.
Nejdřív jsem si myslel, ţe mě snad zabije. Pár týdnů se mnou
skoro ani nepromluvila a já jsem přespával v přízemí našeho
domu ve své pracovně. Pak mě ale překvapila. Řekla mi, ţe o všem
hodně přemýšlela a uvědomila si, ţe jestli máme spolu strávit
zbytek ţivota, potřebujeme vymyslet nějaké řešení. Přiznala, ţe se
na mě pořád strašně zlobí, ale chce mi nabídnout dohodu: nebude
uţ o té věci mluvit a nebude mi ji předhazovat nebo pouţívat proti
mně jako zbraň. Ale jestli jí nebudu nadále naprosto věrný a
nepůjdu s ní do manţelské poradny, pak by ode mě musela odejít.
A jestli jí to nedokáţu slíbit, pak nemůţe v našem manţelství
zůstat, protoţe nehodlá ţít v neustálé nejistotě a podezírání.
Řekla j sem Jackovi, ţe má velké štěstí, protoţe Michelle
dokázala stanovit hranice toho, co je ochotná snést, velmi
zdravým způsobem. Michelle totiţ ve vztahu k Jackovi udělala
následující věci:
• definovala jasně svůj postoj
• sdělila své potřeby
• dala najevo, co je ochotná přijmout a co ne
• dala Jackovi na výběr, aby odpověděl buď „ano”, nebo „ne”
A také trvala na tom, ţe do poradny půjdou oba.
Kaţdý z nás má právo dát jiným lidem na vědomí, kdy je
jejich chování pro něj uţ nepřijatelné, a právě to Michelle udělala.
21
Všichni máme základní právo nemuset ţít v otrávených,
pokaţených vztazích, ať uţ jde o podvádění, závislost na alkoholu
a drogách nebo o jakoukoli formu týrání či zneuţívání.
Pokud jsme v takové situaci otevření a upřímní, pak o vydírání
nejde. Stanovení přiměřených mezí toho, co sneseme a co ne, je
něco jiného neţ manipulace druhým člověkem pomocí různých
tlaků nebo opakovaného vyjadřování názoru, ţe s ním není něco v
pořádku.
Jak by v pozici Michelle jednal citový vyděrač?
Porovnejme si její chování s krizí jednoho páru mých
bývalých klientů. Manţelství Stephanie a Boba hrozilo rozpadem,
a kdyţ ke mně přišli, skoro vůbec uţ spolu nemluvili.
Oba byli atraktivní třicátníci, Bob byl právník se vzkvétající
praxí a Stephanie zase agentka s nemovitostmi. Protoţe s
nápadem, aby se na mě obrátili, přišel Bob, poţádala jsem ho, aby
začal mluvit on.
Mám pocit, ţe uţ jsem na konci sil. Před rokem a půl jsem se
dopustil hrozné chyby, která nám dodneška ničí ţivot. Na sluţební
cestě jsem měl krátký poměr s jednou ţenou. Vím, ţe je to moje
chyba, a lituji, ţe se to stalo. Opravdu bych chtěl manţelství se
Stephanií zachránit, protoţe ji mám rád a chci s ní zůstat. Máme
spolu dvě krásné děti a předtím nám to klapalo. Ale ona se mnou
stále jedná jako s masovým vrahem, není ochotná mi můj hřích
zapomenout a vytahuje ho na mě pokaţdé, kdyţ něco chce. Diktuje
si, kdy k nám přijedou její rodiče a jak dlouho u nás zůstanou, i
takové hlouposti, jako na jaký film spolu půjdeme, nebo co jí mám
koupit, aby byla šťastná. Teď zrovna chce jet do Evropy právě v
době, kdy mám jeden velký proces, a tak nepřipadá v úvahu, ţe
bych si vzal volno. Byl bych moc rád, kdyby do Evropy jela třeba s
nějakou přítelkyní, ale to ona nechce, protoţe teď nedělá vůbec
ţádné kompromisy. Jako by si myslela, ţe ji musím snad po celý
zbytek ţivota poslouchat na slovo, protoţe jsem ji jednou zradil. A
mám pocit, ţe kdybych jí jedinkrát v čemkoli nevyhověl, okamţitě
mě opustí. Já uţ ale takhle nemůţu ţít. Jak bychom z toho mohli
vybřednout?
22
Stephanie má stejně jako Michelle plné právo še zlobit. Její
reakce je však nezdravá – chce svého manţela stále trestat a úplně
ho ovládat. V tomto případě jde o citové vydírání.
Kdyţ se Stephanie dozvěděla o Bobově poměru, cítila paniku
a strach. Chybně usoudila, ţe ho k sobě můţe připoutat tím, kdyţ
v něm bude neustále vyvolávat silné pocity viny a přinutí ho, aby
se jí úplně podřídil. Stále mu dávala najevo, ţe je morálně
podřadný a méněcenný, a jeho přestupek proti němu stále
pouţívala jako zbraň. Její pohrůţka zněla:
„Jestli nedostanu, co chci, budeš trpět.” Říkala tím: „Teď tady
vládnu já.”
Michelle vyuţila stejnou situaci k tomu, aby znovu a jasně
definovala, co od vztahu s Jackem očekává: vzájemnou blízkost,
věrnost, upřímnost. Stephanie ale zabředla do marasmu nikdy
nekončící zloby a pomsty.
Jaký je skutečný motiv?
Jak můţeme zjistit, zda má náš partner větší zájem na vítězství
nebo na vyřešení daného problému? On sám nám to nepoví.
Rozhodně za námi nepřijde a neprohlásí: „Na tom, co chceš ty, mi
nezáleţí, chci prostě, abys mě poslechl.”
V situaci nabité emocemi se naše vnímání zastře, a kdyţ na
nás někdo vyvíjí nátlak, cítíme se jen tím hůř. Následující body
vám pomohou citové vydírání lépe diagnostikovat.
Pokud si lidé upřímně přejí vyřešit konflikt s vámi ohleduplně
a spravedlivě, pak:
• s vámi budou o konfliktu otevřeně hovořit
• vyslechnou si, jaké jsou vaše pocity a obavy
• bude je zajímat, proč nechcete ustoupit jejich poţadavku
• přijmou svoji část odpovědnosti za konflikt
23
Jak jsme viděli na příkladu Michelle a Jacka, můţete se na
někoho zlobit, aniţ byste se ho proto museli snaţit citově zdeptat.
Neshody, dokonce i silné, nemusí být spojeny s uráţkami nebo
naprostým odsouzením partnera.
Pokud jde naopak někomu především o to, aby za kaţdou cenu
získal palmu vítězství a stal se pánem situace, pak z jeho chování
vyčtete následující přístup:
• bude se snaţit vás ovládnout
• bude ignorovat vaše protesty
• bude trvat na tom, ţe jeho charakter a motivy jsou lepší neţ
ty vaše
• vyhne se jakékoli zodpovědnosti za problémy, které mezi
vámi vznikly – všechno je jen vaše vina
Zkrátka kdyţ se druhý člověk bude snaţit vás přimět, abyste se
chovali podle jeho představ, a to bez ohledu na to, jak na to
doplatíte, pak jde zcela jistě o citové vydírání.
Vztah pruţný a vztah strnulý
Kdyţ zkoumáme různé situace a ptáme se, zda v nich hraje roli
citové vydírání, měli bychom si poloţit ještě jednu otázku: kolik
pruţnosti ve vztahu zůstalo, kolik manévrovacího prostoru mám k
dispozici? A kolik volnosti v jednání poskytuji partnerovi?
Jakmile se do nějakého vztahu vplíţí citové vydírání, začneme
cítit značný posun v jeho celkové atmosféře. Zdá se, jako by vztah
uvízl beznadějně na místě, pohrůţky a tlaky se stanou běţnou
součástí kaţdodenních vztahů a v ovzduší se trvale usadí napětí.
Všechno je strnulé, chodíme po špičkách a bojíme se cokoli
udělat, abychom nevyvolali výbuch.
Dokud ve vztahu existuje dostatečná pruţnost, bez potíţí se
dokáţeme dohodnout o nejrůznějších podrobnostech našeho
ţivota – co bude k večeři, na jaký program přepneme televizi,
jakou barvou vymalujeme obývák. Obvykle prosadí svou partner,
kterému na určité věci záleţí víc. I tady dochází k nesouhlasu
24
nebo manipulaci, ale ve víceméně pravidelném rytmu se tu střídají
ústupky s výhrami – partneři se v obou rolích střídají.
Jakmile ale začne mizet ochota ke kompromisům, pak se
rovnováha ze vztahu ztrácí. Kdo ustoupí jednou, ustoupí i podruhé
– jako by nám nebylo dovoleno cokoli měnit nebo vystoupit z
role, kterou jsme uţ jednou dostali přidělenou.
Nesmíme beztrestně měnit svá stanoviska, jednání, chování.
Allen je bystrý a zábavný muţ, majitel malé společnosti
vyrábějící nábytek. Kdyţ však ke mně přišel poprvé, působil
velmi sklíčeně a líčil mi, jaké má problémy se svou
novomanţelkou Jo.
Myslel jsem si, ţe Jo je přesně taková ţena, jakou jsem vţdycky
chtěl – má velký smysl pro humor, je inteligentní, hezká, prostě
skvělá. Ale teď se v našem vztahu děje něco divného, i kdyţ vím, ţe
mě Jo má pořád ráda. Kdyţ jí navrhnu, abychom strávili
sebeméně času odděleně – moji kamarádi po mně pořád chtějí,
abych s nimi šel do kina nebo po práci někam posedět – chová se,
jako by ji to nesmírně zraňovalo.
Vrhne na mě pohled raněné laně a řekne: „Co se to s tebou
děje? Copak tě uţ nudím? Utíkáš ode mě? Myslela jsem si, ţe jsi
do mě celý blázen.” Dává mi jasně najevo, ţe ji tím velmi trápím.
Netušil jsem, ţe je takhle náročná. Vůbec by mi nevadilo, kdyby
ona sama chtěla zase někam jít se svými kamarády, ale to ona
dělá čím dál tím míň. Strašně na mně visí.
Jednou jsem opravdu strávil večer s kamarády, ale ona se
mnou pak týden nemluvila. Zpočátku jsem byl nadšený, ţe ji mám,
ale teď mi to začíná opravdu vadit. Náš vztah je jinak po mnoha
stránkách skvělý, ale hrozně mi vadí, ţe v tomhle prosazuje vţdy
jen svou.
Tento případ není tak vzácný; nároční a závislí lidé mohou
zpanikařit, jakmile jejich partner chce také mít nějaké zájmy a
zábavu mimo příslušný vztah. Zachvátí je obavy, ţe je partner
opustí, ale o těchto svých pocitech otevřeně nemluví. Uvědomují
si totiţ, ţe jako dospělí lidé by se měli chovat nezávisle a ne jako
25
vyděšené malé děti, které se bojí chvíli zůstat samy. Jo ví, ţe
Allen chce větší svobodu, ale místo aby mu přímo sdělila své
pocity, dává jim průchod nepřímým způsobem. Vyvolává v
Allenovi pocity viny jen proto, ţe chce dělat něco tak naprosto
normálního, jako jít někam večer bez ní.
Allen se opravdu snaţil svou ţenu pochopit. Sám mi líčil, ţe
Jo měla těţké dětství, a tak potřebuje pocit jistoty a lásky. On sám
je někdy dokonce rád, ţe má manţelku, která ho tolik potřebuje.
Jenţe tohle je něj příliš. Jo v něm vyvolává pocity viny, a kdyţ jí
neustále ustupuje, připadá si potom jako kus hadru.
Jak si ukáţeme ještě dál, pokusy vyděrače pochopit, vţít se do
něj a soucítit s ním zpravidla k ničemu nevedou. Naopak jen přilijí
olej do ohně a vyděrač se ocitne tím víc na koni. Uţ dávno jste
totiţ ztratili rovnováhu sil a neplatí, ţe se střídáte v tom, kdo
prosadí svůj názor nebo představy.
Tam, kde jste dosud za lásku nebo respekt nemuseli „platit”, si
je teď stále víc kupujete – za cenu svých ústupků a podřizování.
26
2.
Čtyři tváře
citového vydírání
„Kdybys mě skutečně miloval…”
„Jestli mě opustíš, tak já snad…”
„Nikdo jiný neţ ty mi nemůţe pomoci…”
„Mohl bych ti hodně věcí usnadnit, jen kdybys…”
V řeči vyděračů znamenají všechna tato prohlášení ve
skutečnosti vyloţení karet na stůl. Musíte splnit jejich poţadavek,
nebo ohrozíte celý vztah a ztratíte jejich lásku či uznání.
Podívejme se na citové vydírání blíţ a ukaţme si čtyři typy
vyděračů, na které můţeme v ţivotě narazit.
Trestající typy nám jasně dají najevo, co od nás chtějí a jaké
následky bude mít, kdyţ jim neustoupíme. Mohou se projevovat
otevřeně agresivně, nebo jen skrytě doutnat pod povrchem, ale v
kaţdém případě v nich rozpoutáme hněv, pokud jim neustoupíme.
A svoji zlobu pak namíří přímo proti nám.
Typy sebemrskačské naproti tomu trestají samy sebe a
očekávají, ţe my tím budeme trpět také. Zdůrazňují nám, jak
nesmírně jim ublíţí, kdyţ nesplníme jejich ţádost, případně nám
naznačují, co všechno si udělají (skočí pod vlak).
Trpitelé jsou trochu podobní předchozímu typu, ale mají
mimořádný talent na vyvolávání pocitů viny v jiných lidech.
Přimějí nás, abychom se usilovně snaţili dopídit, co se jim
vlastně stalo a čím jsme jim tak strašně ublíţili. Dávají nám
najevo, ţe závisí jen na nás, abychom zajistili jejich štěstí a
spokojenost.
Typy lákající nás podrobují celým sériím zkoušek a lákají nás
přísliby skvělých odměn, pokud ve zkouškách obstojíme.
Kaţdý z těchto čtyř typů pouţívá trochu jiný slovník a metody,
jakými rozbíhá mašinérii poţadavků, nátlaku, hrozeb a
27
odsuzování. Tím těţší pak pro nás můţe být citové vydírání
rozpoznat, protoţe často jsme připraveni jen na některou z těchto
variant.
Teď si probereme kaţdý typ vyděračů jednotlivě.
Typ trestající
Je ze všech nejvýraznější, nejnápadnější a vyskytuje se ze
všech nejčastěji. Střet s trestajícím vyděračem určitě neujde vaší
pozornosti, protoţe jakýkoli odpor u něj vyvolá výbuch zlosti.
Tento hněv můţe vyjádřit agresivně, přímými hrozbami – tuto
skupinu nazývám aktivně trestající typy nebo dát najevo tichou
zuřivost, coţ jsou typy pasivně trestající. V kaţdém případě si ale
přejí v daném vztahu naprosto dominovat.
Podívejme se nejprve na aktivně trestající typy.
„Jestli nezůstaneš doma s dětmi a vrátíš se do zaměstnání,
odejdu od tebe.”
„Jestli se neujmeš naší rodinné firmy, vydědím tě.”
„Jestli se pokusíš o rozvod, postarám se, abys uţ v ţivotě
neuviděl své děti.”
„Jestli nebudeš ochotna pracovat přesčas, nepočítej s tím
povýšením.”
Tato prohlášení jsou vyslovována z pozice síly a skutečně nám
nahánějí strach. Také jsou velice účinná, neboť z nich získáme
zcela jasnou představu o trestu, jaký bude následovat, pokud
neuposlechneme. Mohou nám velmi znepříjemňovat ţivot nebo
nás dokonce připravit o to, co je v našem ţivotě nejcennější.
Trestající typy si vţdycky nemusí plně uvědomovat dopad svých
slov ani to, jak často nám něčím vyhroţují, shazují nás před
ostatními nebo nás připravují o něco, co je pro nás důleţité.
Nemusí chápat, jak nám ubliţují. Mezi jednotlivými záchvaty
vzteku se k nám mohou chovat docela mile a své hrozby ani
nemusí doopravdy uskutečňovat, ale my jim stejně raději
ustupujeme, protoţe si nejsme jistí, čeho by byli doopravdy
schopni.
28
Liz je štíhlá ţena s tmavýma očima a tichým hlasem. Přišla za
mnou, aby se poradila, jestli ještě můţe zachránit své manţelství,
ze kterého se ztratila veškerá vřelost a vzájemná blízkost. S
Michaelem se setkala několik let po maturitě na kurzu pro
prodejce počítačů. Líbilo se jí, jak autoritativně umí jednat s lidmi
a jak dokáţe skvěle analyzovat kaţdý problém a vyloupnout z něj
jádro. Navíc i velmi dobře vypadal.
Na začátku se mi Michael zdál být báječný. Byl něţný a
odpovědný, ještě dnes spolu občas proţíváme hezké chvíle. Proto
mi trvalo dost dlouho, neţ jsem pochopila, ţe musí i v manţelství
vţdycky prosadit za kaţdou cenu svou. Rok po svatbě jsem
otěhotněla a narodila se nám dvojčata. Kdyţ šly děti do školy,
chtěla jsem si doplnit vzdělání a začít něco dělat. V našem oboru
vám nesmí ujet vlak. Michael je ale toho názoru, ţe matky
školních dětí mají zůstat v domácnosti, a nehodlá o tom
diskutovat. Kdykoli jsem zavedla řeč na to, ţe bych si mohla
doplnit kvalifikaci, jen kdybychom najali na pár hodin denně
nějakou paní k dětem, byl hned oheň na střeše.
Byla jsem z toho tak nešťastná, ţe jsem začala uvaţovat o
rozvodu a řekla jsem mu to. V tom okamţiku se začal chovat jako
šílenec. Vyhroţoval mi, ţe jestli od něj odejdu, postará se, abych
nedostala vůbec nic a skončila na ulici jako bezdomovkyně.
Najednou mi připadal jako docela cizí člověk, aţ jsem se ho bála.
„Líbí se ti bydlet v hezkém domě? Líbí se ti naše ţivotní úroveň?”
křičel na mě. „Jen si zkus poţádat o rozvod a já se postarám, abys
zůstala bez halíře a bez střechy nad hlavou. A děti uţ taky v ţivotě
neuvidíš. Tak zapomeň na ty nesmysly s rozvodem a koukej se
chovat jaksepatří!”
Ţádost o rozvod jsem sice stáhla, ale teď Michaela nenávidím
a vůbec nevím, co si mám počít.
Jak Liz zjistila na vlastní kůţi, pro trestající typy neexistuje
úrodnější půda neţ manţelské neshody, rozchod milenců nebo
rozvod. Lidé jako Michael jsou schopni na svého partnera, uţ tak
dost zničeného stresem a bolestí, navalit ještě víc problémů
29
pohrůţkami, ţe mu zastaví přísun peněz nebo zabrání jeho stykům
s dětmi – prostě hrozí jakýmkoli trestem, na jaký jen dokáţou
přijít.
Lidé, kteří se snaţí s trestajícími typy vyjednávat, si vţdycky
připadají jako mezi Scyllou a Charybdou. Kdyţ odolávají a snaţí
se trvat na svém stanovisku, riskují, ţe trestající typ uskuteční své
hrozby. A pokud kapitulují, získají tím sice moţná trochu času,
ale zaplaví je nesmírná zloba: jednak na vyděrače, který je donutil
k něčemu, co se jim příčí, a jednak na vlastní slabost a
neschopnost se mu postavit.
To této kategorie vyděračů velmi často spadají rodiče
dospělých lidí, kteří své potomky stále udrţují v pozici
podřízeného dítěte. Často se stává, ţe rodiče mají potřebu ovládat
své děti i poté, co uţ dávno takříkajíc vyletěly z rodného hnízda.
Chtějí rozhodovat například o manţelských partnerech svých
potomků, o způsobu výchovy vnoučat nebo o tom, kde a jak by
mělo dospělé dítě bydlet. Rodiče nad námi mívají ohromnou moc,
protoţe se vůči nim nechceme zachovat nevděčně a zklamat je;
navíc se po celý ţivot bojíme, ţe nám neschválí, co děláme, a
odsoudí nás. Tento strach můţe mimořádně vzrůst, kdyţ rodiče
vystupňují svůj nátlak a pouţijí takové zbraně jako hrozbu
vyděděním nebo odepření slíbené finanční pomoci, jen aby si
zajistili naši poslušnost.
Josh je dvaatřicetiletý průmyslový výtvarník a našel si ţivotní
lásku, obchodnici jménem Beth. Jsou spolu nesmírně šťastní, ale
vyskytl se problém: postoj Joshova otce Paula.
Táta je přísný katolík a všichni naši příbuzní vţdycky měli
církevní svatby. Ale já jsem se samozřejmě musel zamilovat do
ţidovské dívky! Snaţil jsem se o tom s tátou mluvit, jenţe on se
hned rozzuřil. Řekl mi, ţe jestli si Beth vezmu, neposkytne mi
půjčku na zaloţení vlastního podniku, se kterou jsem uţ najisto
počítal, a ještě k tomu mě vydědí. A já docela věřím tomu, ţe by to
byl schopen udělat. Nesmím se rodičům o Beth ani zmínit, natoţ
abych ji tam přivedl ukázat! Je to absurdní. S tátou o celé téhle
věci prostě nemůţu mluvit. Kdyţ jsem to zkoušel, prohlásil, ţe o
30
tomhle se před ním uţ mluvit nebude, a odkráčel z místnosti.
Copak jsem ale nějaké zboţí na prodej? Mám přestat rodiče
navštěvovat, nebo jim snad mám lhát a předstírat, ţe jsem se s
Beth rozešel? Hrozně tím trpím.
Nejde vůbec jen o ty peníze – vţdycky jsme si byli s rodiči
blízcí, a teď k nim ani nemůţu jít na návštěvu a říkat jim o sobě
pravdu.
Trestající typy rodičů často nutí své děti, aby si vybraly mezi
nimi a někým jiným, koho milují, a tak navozují situaci, ve které
nemáte volbu, a ať děláte co, děláte, dopustíte se na někom zrady.
Děti, které jsou terčem jejich vydírání, často podlehnou mylné
představě, ţe kdyţ se vzdají „vadného” partnera kvůli zachování
klidu v rodině, v budoucnu si najdou někoho, kdo v očích rodičů
projde. Tohle je samozřejmě omyl. Takoví rodiče totiţ najdou
nějakou vadu na jakémkoli partnerovi, a vůbec na kaţdém
člověku, který bude představovat ohroţení jejich nadvlády nad
potomkem.
A pokud vám partnera schválí, budou stejně prosazovat svoji
dominanci a autoritu v různých jiných otázkách.
Josh se nakonec zpronevěřil svým morálním zásadám a
rodičům lhal. Kdyţ začneme manévrovat, abychom se vyhnuli
hněvu trestajících vyděračů, často se dopouštíme věcí, které
bychom jinak nedělali. Chováme se, jako bychom ještě byli
dospívající výrostci, bouřící se proti rodičům, a ne zralí dospělí
lidé. Samozřejmě tím pak trpíme a poniţuje nás to.
Nyní se podíváme na druhý typ trestajících vyděračů, který
jedná méně hlasitě a otevřeně. Volí tichý přístup a svá přání někdy
ani nevysloví nahlas. Místo toho mrzoutí, mlčí, šíří kolem sebe
napětí a nechává nás hádat, co jsme provedli.
Vraťme se k příkladu Jima, textaře, o kterém jsme mluvili na
začátku této knihy. Kdyţ se přistěhoval k Helen, začal se
projevovat jako tichý trestající typ. Helen jeho chování líčí
následujícím způsobem:
31
Kdyţ se Jim na mě kvůli něčemu zlobí, pokaţdé se uzavře do
sebe. Vím, ţe mi něco v duchu vyčítá, ale on mi odmítá říci, co to
je. Onehdy jsem se vrátila domů a trpěla jsem hroznou bolestí
hlavy. Přednášky byly zvlášť vyčerpávající a šéf katedry ode mě
narychlo poţadoval zprávu, kterou potřeboval připojit k návrhu
rozpočtu – prostě hrůza. Jim připravil večeři, zapálil svíčky a
krásně mě doma přivítal, opravdu mě to dojalo. Umí být hrozně
milý. Kdyţ se pak se mnou chtěl na gauči mazlit, věděla jsem, co
očekává – ţe se budeme milovat. Kdykoli jindy bych se na to
těšila, ale tentokrát jsem byla úplně vyčerpaná, hlava mi třeštila a
musela jsem myslet na všechno, co jsem v práci nestihla udělat, a
tak jsem neměla na sex nejmenší náladu. Snaţila jsem se mu sdělit
co nejpříjemněji, ţe se cítím opravdu mizerně, ale on si to vyloţil
úplně špatně. Neřekl ani slovo, ale vrhl po mně ten svůj typický
temný pohled a odkráčel. Pak uţ jsem slyšela jen přibouchnutí
dveří jeho pracovny a na plné pecky puštěné stereo.
Mrazivé ticho plné napětí, které tyto trestající typy kolem sebe
šíří, se velmi špatně snáší. Většina z nás by byla ochotna skoro
zaprodat vlastní duši, jen aby se tomu vyhnula.
„Tak řekni něco,” ţadoníme. „Třeba na mě křič, všechno je
lepší neţ tohle tvoje mlčení!” Čím víc se ale z těchto jedinců
snaţíme vydolovat, co se děje, tím víc se od nás odtahují a
uzavírají do svého trpitelského mlčení.
Helen cítila strašlivé hryzení viny, měla pocit, ţe se Jimovi
špatně odměnila za romantický večer a ţe ho zklamala. Proto za
ním šla do pracovny a snaţila se mu všechno vysvětlovat. Jim ale
jen hleděl nešťastně před sebe a pak konečně utrousil: „Radši na
mě vůbec nemluv.” Nezbývalo jí neţ se převléci do saténové
noční košilky, obejmout Jima a za všechno se mu omluvit.
Nakonec se milovali, ale pro
Helen to bylo pravé utrpení. Dodatečně měla pocit, ţe něco
podobného uţ by nikdy v ţivotě zakusit nechtěla.
Tichý typ trestajících vyděračů se skrývá za neproniknutelnou
fasádu a tím přenáší odpovědnost za celou situaci a veškerou vinu
jen a jen na svého partnera. Ten je pak jakoby uzavřen v
32
přetlakovém hrnci plném stresu a napětí. Většina z nás se stejně
jako Helen raději podvolí, protoţe to je nejsnazší a nejrychlejší
způsob, jak vrátit věci do normálu.
Dvojitý trest
Kdyţ je váš vztah „zdvojený” – například váš šéf je zároveň
vaším milencem, nebo váš nejlepší přítel je zároveň vaším
společníkem v podnikání – pak potenciál pro potrestání roste
přímo exponenciálně. Trestající vyděrač totiţ přenáší pocity
zmatku a provinění mezi oběma vztahy.
Osmadvacetiletá Sherry je ctiţádostivá mladá ţena, krásná
jako modelka. Kdyţ ke mně poprvé přišla, byla do krajnosti
rozrušená, protoţe se pokoušela o rozchod se svým šéfem. Sherry
se před časem rozhodla přijmout práci sekretářky, aby pronikla do
filmového byznysu. Rychle se vypracovala na asistentku šéfa
trikového studia, dvaapadesátiletého filmového producenta
jménem Charles. Oba měli prvotřídní vzdělání a společnou zálibu
ve starých němých filmech a moderním výtvarném umění. Charles
prokazoval Sherry respekt a seznamoval ji s tím, jak to ve
filmovém průmyslu chodí. Několik měsíců si ji pěstoval pro
funkci své zástupkyně. Po této pozici Sherry velmi touţila,
protoţe to znamenalo účast na jednání s klienty a aktivní vliv na
celý chod studia. Sherry věděla, ţe by si s šéfem neměla nic
začínat, obzvlášť kdyţ je ţenatý, ale připadal jí mnohem
zajímavější neţ muţi jejího věku, a tak se s ním postupně sblíţila
a začalo mezi nimi sílit sexuální napětí, které vyústilo v milostný
vztah. Bylo to opojné, krásné, i po sexuální stránce velmi
uspokojující. Sherry říká:
Samozřejmě moc dobře vím, ţe člověk si nikdy a za ţádných
okolností nemá nic začínat se svým šéfem. Charles je ale
výjimečný muţ. V ţivotě na mě nikdo nezapůsobil tak jako on.
Moc se mi líbí, jak mu to myslí, a taky jak je zkušený a
světácky. Opravdu hodně jsem se toho od něj naučila a měla jsem
pocit úţasné výsady, ţe si mě vybral a jsem něco jako jeho
premiantka. Zboţňovala jsem pocit, ţe jsme si vzájemně blízcí, a
33
to jsme taky byli – měli jsme toho tolik společného! Říkal mi, ţe se
svou manţelkou se vůbec nemůţe bavit o své práci tak jako se
mnou – vykládal mi o ní, ţe je alkoholická a ţe je většinou duchem
úplně mimo tento svět. Dokonce i předtím, neţ jsme spolu navázali
milostný poměr, se vyjadřoval v tom smyslu, ţe jakmile bude jeho
ţena schopná stát zase na vlastních nohou, rozvede se s ní. A já
mu na to skočila. Ani po dvou letech se ale k rozchodu s
manţelkou neměl a mne začalo být jasné, ţe ji nikdy neopustí.
Konečně jsem pochopila, ţe takhle to Charlesovi právě
báječně vyhovuje, ale zůstávat dál v roli pouhé milenky a hrát
věčně druhé housle se mi uţ nechtělo. Ráda bych taky někdy
zaloţila normální rodinu. Jednou jsme spolu šli na večeři a on mi
začal líčit své plány na prázdniny v Paříţi, kam se chystal se svou
manţelkou a dcerou. Věděl, ţe Paříţ zboţňuju, a mluvili jsme o
tom, ţe bychom tam jednou mohli mít svatbu, ale teď mi najednou
bylo jasné, ţe z toho nikdy nic nebude.
Kdyţ jsem si to naplno uvědomila, úplně mě to zdrtilo.
Nakonec jsem Charlesovi řekla, ţe si přeju vrátit náš vztah na
začátek – vynechat z něj sex, ale uchovat si přátelství, tak jako to
bývalo. Bylo by mi to sice líto, ale aspoň bychom oba mohli
pokračovat ve svém skutečném ţivotě.
Do té doby se ke mně Charles vţdycky choval tak laskavě a
mile, ţe mě doslova šokovalo, jak na můj návrh zareagoval. Řekl
mi, ţe jestli chci, aby náš poměr skončil, můţu se rozloučit také se
svou prací. Opravdu nevím, jak bych se vyrovnávala s rozchodem
a ztrátou práce současně. Málem jsem uţ získala vytouţenou
pozici a bojím se, ţe mi ji Charles nakonec nedá. Ale kdybych s
ním zůstala, připadala bych si jako prostitutka. Uţ bych se
nemohla sama sobě podívat do očí.
Charles se cítil ohroţen ztrátou vášnivého milostného vztahu,
díky kterému se pravděpodobně cítil mladší a svěţejší, a tak
propadl zoufalství a snaţil se poměr se Sherry za kaţdou cenu
udrţet. Jeho reakce Sherry šokovala, ale ve skutečnosti takhle
končívají milostné poměry dost často.
34
Sherry teď musela řešit problém, který potkává především
ţeny: vţdycky je velmi nebezpečné navázat intimní vztah s
někým, kdo má moc rozhodovat o vaší pracovní dráze. Kdyţ pak
totiţ dojde k nějakým neshodám a chcete se z takového vztahu
vyvázat, můţete stejně jako Sherry zaţít hluboké zklamání, ţe vás
člověk, který vám býval tak blízký, najednou trestá. Jak ale
uvidíme později, Sherry není v tak beznadějné situaci, jak si
myslí. Má určité moţnosti volby, které si v této knize probereme
později.
Všeobecně platí, ţe čím jsme si s citovými vyděrači bliţší, tím
jsme zranitelnější a víc jejich chováním trpíme. Ze všech sil se
pak snaţíme vyhnout jakémukoli konfliktu s nimi a pokoušíme se
uvěřit jejich výkladu celé situace.
Například Josh si vůbec nemohl srovnat v hlavě, ţe jeho otec
sice pro něj chce jen to nejlepší a tvrdí, ţe ho má rád, ale zároveň
se chová nesmírně sobecky a vůbec se nezajímá o to, co jeho syn
skutečně cítí. To je ale bohuţel pro trestající typ vyděrače typické.
Trestající vyděrači však své vlastní chování příliš nerozebírají.
Upřímně věří, ţe jednají správně. Na to, abychom se jim postavili
čelem, potřebujeme ohromné vnitřní zdroje síly a energie, ale
přesto se to dá dokázat. Všechny oběti vydírání, se kterými jsme
se v našich příbězích setkali, nakonec dokázaly znovu získat
sebedůvěru dospělého člověka, odpovědného za své jednání, a
situaci citového vydírání ukončily.
Sebemrskačský typ
Tento typ citových vyděračů nám dává najevo, ţe pokud mu
nesplníme jeho přání, bude v důsledku toho trpět a moţná to zcela
rozvrátí jeho ţivot. Vyhroţuje, ţe udělá něco, co ohrozí jeho ţivot
nebo čím si velmi ublíţí, protoţe ví, ţe tak se mu podaří námi s
úspěchem manipulovat.
„Nehádej se se mnou, nebo se mi z toho udělá špatně,
onemocním nebo propadnu depresi!”
35
– „Snaţ se, abych byla spokojená, nebo dám výpověď!” –
„Jestli neuděláš to a to, přestanu jíst, spát, přijímat tekutiny, brát
léky. Ohrozíš můj ţivot.”
– „Jestli mě opustíš, něco si udělám.”
To všechno jsou typické hrozby sebemrskačů.
Allen, jehoţ manţelství s Jo jsme uţ začali probírat, si
postupně začal uvědomovat, ţe se stává obětí vydírání, protoţe
mu manţelka stále vykládala, co všechno ji postihne, kdyţ jí
nevyhoví. S postupujícím časem v něm sílil pocit, ţe ho její
obrovské nároky a neochota najít si nějaké vlastní zájmy stále více
omezují a dusí.
Snaţil jsem se s ní mluvit o tom, co mezi námi nefunguje, ale
Jo se na tohle téma naprosto odmítá bavit. Prostě jen mlčí a za
chvíli se jí v očích objeví slzy. Pak odejde do loţnice a zamkne za
sebou. Já ji pak prosím, aby odemkla a vyšla ven, a ona po nějaké
době konečně začne mluvit – ale spíš bych měl říct, ţe mě zahrne
proudem výčitek.
Teď naposledy jsem nechtěl nic jiného, neţ jet se svou sestrou
na její chatu do Oregonu a týden tam s ní pobýt.
Z reakce mé ţeny by vám spíš připadalo, ţe chci opustit
planetu a nenechat jí ţádnou adresu, kde mě najde. „Víš, ţe
nemůţu vůbec spát, kdyţ tady nejsi, a nebudu schopná pracovat,”
vyčítala mi. „Potřebuju tě mít u sebe. Působí mi strašný stres,
kdyţ jsi pryč. Víš, ţe tě potřebuju, abych se dostala do formy před
tím naším velkým výprodejem. Jestli tady se mnou nebudeš,
všechno se mi to rozsype pod rukama. Je to pro mě takový tlak, ţe
nedokáţu vůbec myslet ani pracovat. Copak je ti jedno, ţe tě
potřebuju? Copak mi chceš zničit ţivot jen kvůli tomu, ţe
potřebuješ strávit týden na nějaké chatě?”
Řekl jsem jí: „Prokristapána, vţdyť to není ţádný konec světa.
Jenom chci strávit trochu času se sestrou.” Ona se ale bála, ţe ji
opouštím! Tak jsem ten výlet zrušil. Od chvíle, kdy jsem Jo slíbil,
ţe zůstanu doma, se ke mně chová tak mile a láskyplně, ţe si
připadám znovu jako v líbánkách. Ale občas mám pocit, ţe se tady
opravdu dusím.
36
Podobné drama z nafouknutých maličkostí, hysterie a
atmosféra krize (kterou jste samozřejmě způsobili jedině vy)
jsou charakteristickými rekvizitami sebemrskačů, kteří často
bývají přehnaně nároční a závislí na pozornosti a společnosti
jiných lidí. Nedovedou dobře rozlišit hranici mezi sebou a
ostatními lidmi a často mají velké potíţe, aby převzali
odpovědnost za vlastní ţivot. Kdyţ se uchýlí k vydírání,
ospravedlňují své poţadavky tím, ţe vás obviní ze všech svých
potíţí, ať uţ skutečných nebo imaginárních.
Zatímco trestající typy se snaţí dostat své oběti do rolí dětí,
sebemrskači je naopak vmanévrují do role dospělých a sami
zůstávají v závislé úloze. Od svých blízkých poţadují, aby
okamţitě přispěchali, kdyţ začnou plakat, aby je utěšovali, kdyţ
se bojí a cítí úzkost, aby sami přišli na to, co sebemrskačům vadí,
a napravili to. Představují si, ţe je ostatní musí chránit, protoţe
jsou křehké a zranitelné bytosti.
Ohrozíš mé zdraví
Velmi často se setkávám s případy rodičů středního věku,
jejichţ dítě má problémy s drogami, odmítá pracovat nebo
studovat a snaţí se ţít na útraty rodičů. Jakmile se však rodiče
pokusí tuto situaci změnit, potomek začne okamţitě vyhroţovat:
„Dobře, tak já tedy odejdu z domova. Určitě budete mít radost, aţ
mě uvidíte na ulici jako bezdomovce.
Stejně jste mě nikdy neměli rádi.” Nebo: „Uvidíte, ţe mi
nezbude nic jiného neţ se dát na prostituci, a pak asi budete
konečně šťastní!” Rodiče to zastraší a raději za své dospělé dítě
dál platí bydlení, stravu, telefony a dávají mu i kapesné, i kdyby
daný stav věcí byl sebenezdravější a všechny členy rodiny deptal
a zatěţoval je nad jejich síly.
Karen je ošetřovatelka v důchodu. Vyhledala terapii, protoţe
má velké problémy se svou dcerou Melanií. Pomáhala jí překonat
silnou závislost na drogách, a tak jí zaplatila drahý rehabilitační
program, a přitom sama chodila do psychologické poradny a
vstoupila do podpůrné skupiny rodičů drogově závislých mladých
lidí. Zároveň Melanii radila, aby si udělala kurzy pro
37
ošetřovatelky v nemocnici, kde sama pracovala předtím, neţ šla
do důchodu. Karen od Melanie neočekávala nějaký zvláštní vděk,
ale také ne vydírání, jaké popisuje:
Melanie je báječná dcera a jsem opravdu pyšná na všechno,
co podnikla, aby dala svůj ţivot do pořádku. Ale pořád se spolu
hádáme o peníze. Kdyţ se vdala za Peta, chtěli si koupit dům a
poţádali mě o půjčku. Víte, jak nízké máme my ošetřovatelky
penze. Moc ráda bych mladým pomohla, ale nemám uţ ţádné
úspory, ledaţe bych vyčerpala celé své penzijní pojištění, a toho
se pochopitelně bojím. Do budoucnosti nijak jinak zajištěná
nejsem. Mel mi ale dávala jasně najevo:
„Jak to, ţe ty máš peníze, a my je přitom tolik potřebujeme,
abychom si zajistili slušné bydlení?”
Dělám si o ni starosti; sice se vyléčila z – drogové závislosti,
ale můţe se to ještě zvrtnout, protoţe Melanie pořád není dost
silná. Jako by mi naznačovala, ţe jestli s ní nebudu jednat v
rukavičkách a nebudu na ni dost hodná, pak hrozí, ţe se vrátí k
drogám a alkoholu! A tak zřejmě nemám na výběr a musím jim na
ten dům peníze dát.
Karen prohlašuje, ţe nemá na výběr, a podobná tvrzení
slýcháme od obětí citového vydírání často. Ve skutečnosti můţe
Karen volit mezi několika moţnostmi, ale v dané chvíli si je
neuvědomuje a musí vynaloţit určité úsilí, aby je rozpoznala.
Melaniina hrozba totiţ zasáhla matčino nejcitlivější místo – strach
o budoucnost dcery. Ve skutečnosti tady Melanie jedná z pozice
síly a ne slabosti, jak to na první pohled vypadá. Přesně k takové
kamufláţi se totiţ sebemrskači často uchylují.
Hrozba nejvyšším trestem vůči vlastní osobě
Největší kalibr, jaký mohou sebemrskači pouţít, aby nám
nahnali strach, spočívá v hrozbě, ţe si sáhnou na ţivot. Tuto
pohrůţku nesmíme nikdy brát na lehkou váhu, ale na druhé straně
38
si musíme uvědomit, ţe se k ní sebemrskači uchylují typicky a
pravidelně.
Eve je mladá půvabná výtvarnice, která ţije se čtyřicátníkem
Elliotem, úspěšným malířem. Zpočátku se jejich vztah zdál velmi
pěkný, ale jakmile se k němu přistěhovala, romantická láska a
vášeň se změnily v dusivou závislost.
Uţ kdyţ se scházeli, všímala si, jak je Elliot náladový, ale
připisovala to jeho senzitivní umělecké povaze. Nebyla vůbec
připravena se vyrovnávat s jeho pravidelnými depresivními stavy
a zřejmě i se závislostí na prášcích na spaní. Proto se v jejich
vztahu začaly objevovat trhliny. Vytratil se sex a s ním i pocit
blízkosti. Eve pracuje jako Elliotova asistentka a on ji ţiví, ale
brání jí v jakémkoli pokusu vybudovat si vlastní profesionální
dráhu. Trvá dokonce i na tom, ţe své práce musí vţdycky
vystavovat jedině společně s jeho.
Eve říká:
Konečně jsem si uvědomila, ţe pokud chci mít vůbec nějaký
vlastní ţivot, musím se s ním rozejít. Pokaţdé, kdyţ projevím
sebemenší samostatnost, mi hrozí, ţe se předávkuje prášky na
spaní. Poprvé jsem se tomu skoro smála a nevěřila jsem, ţe by to
mohl myslet váţně. Jen jsem se zmínila, ţe se chci zapsat do kurzu
kreslení, zareagoval na to výrokem: „To mě můţeš rovnou zabít.”
Udělal z toho takové drama, ţe jsem si nejdřív myslela, ţe si snad
dělá legraci. Elliot mi ale pořád říká věci jako „bez tebe nemohu
ţít” nebo „jestli ode mě odejdeš, tak opravdu nevím, jestli to
unesu”. Uţ to vůbec není zábavné nahání mi to hrůzu. Pořád ho
miluju a cítím s ním soucit, kdyţ se trápí, ale zároveň se na něj
zlobím. Proč mě prokristapána vmanévroval do takové pozice?
Vţdyť jsem nechtěla nic tak strašného, jen chodit do kurzu!
Pro tento typ vydírání je typické, ţe Elliotovy pohrůţky hrají
na strunu Evina silného pocitu odpovědnosti. „Byl ke mně
vţdycky tak hodný. Nemohu najít sílu, abych ho opustila. Kdyby
si opravdu něco udělal, nikdy v ţivotě bych si to neodpustila,”
39
říká Eve. A pak dodává s naprostým přesvědčením: „Vţdyť bych
umřela z toho hrozného pocitu viny.”
Většina sebemrskačů nezachází tak daleko jako Elliot, ale
vţdy platí, ţe kdyţ někomu za podobných okolností vyhovíme,
vůbec tím nezaručujeme, ţe ho zachráníme. Rozhodnutí k
sebedestrukci je totiţ jejich a ne naše. Člověka, který má
sebevraţedné sklony, můţete přimět, aby vyhledal odbornou
pomoc, nebo mu nějak pomoci sami. Není ale dobré, kdyţ cítíme,
ţe na nás leţí celá odpovědnost za to, abychom tyto lidi chránili
před nimi samými.
Trpitel
Typický obrázek trpitele vypadá takto: kysele se tvářící
zachmuřená ţena sedí v zešeřelém bytě a čeká na telefonát
některého ze svých dětí. Kdyţ telefon konečně zazvoní, spustí:
„Jak se mám? Coţe, ty se mě ještě ptáš, jak se mám? Nezavoláš
mi, nepřijdeš mě navštívit, tak jak se asi můţu mít? Zapomínáš na
vlastní matku! To jsem se dočkala! Můţu si klidně pustit plyn a
kaţdému to bude úplně jedno.”
Trpitelé zastávají názor, ţe kdyţ se cítí smutní, nemocní,
nešťastní nebo mají prostě v ţivotě smůlu, je na to jen jediný
univerzální lék: jejich oběť jim poskytne to, co chtějía to i v
případě, ţe jí neprozradili, co to má být. Na rozdíl od sebemrskačů
nám nevyhroţují, ţe si ublíţí. Místo toho nám dají jasně na
srozuměnou, ţe kdyţ neuděláme, co po nás chtějí, budou trpět a
bude to jen naše chyba. Tato poslední část obvinění – bude to
tvoje chyba! – zůstane často nevyslovena, ale přesto můţe na
svědomí člověka, který se stal obětí trpitele, účinkovat přímo
magicky.
40
Vynikající herecký výkon
Trpitelé jsou naprosto soustředěni na svoji trýzeň a často si
vykládají naši neschopnost číst jim myšlenky jako důkaz, ţe je
nemáme dost rádi nebo nám na nich dostatečně nezáleţí. Jinak
bychom přece hned uhodli, co je trápí! Tuhle hru bychom mohli
nazvat „hádej, čím jsi mi ublíţil”.
V takových chvílích jsou trpitelé očividně deprimovaní, mlčí,
často se jim v očích objevují slzy. Stáhnou se do sebe a neřeknou
nám, co je trápí – leda aţ podle jejich názoru nadejde ta vhodná
doba a my se dost podusíme ve vlastní šťávě, moţná za několik
dní nebo i týdnů.
Patty je třiačtyřicetiletá úřednice. Vyprávěla mi, ţe kdykoli se
v něčem neshodne se svým manţelem Joem, její choť se
dramaticky uchýlí do postele.
Je velmi uzavřený a málokdy mi vůbec řekne, co chce a co cítí.
Pokud to ale udělá a já projevím nejmenší nesouhlas, okamţitě se
začne tvářit zhrzeně a chmurně a stáhne se do ústraní. V očích má
ten nejsmutnější výraz, jaký si dovedete představit. Tyto neshody
jsme mívali třeba tehdy, kdyţ se k nám chystala na návštěvu jeho
matka – coţ bylo obvykle v tom nejnešikovnějším termínu. Kdyţ
jsem ale viděla, jak strašně smutný Joe kvůli tomu je, přestala
jsem raději v této věci prosazovat svůj názor.
Obvykle si utrápeně, velmi dramaticky povzdechne, a kdyţ se
ho zeptám, co se děje, vrhne na mě ukřivděný pohled a řekne:
„Ale nic.” A pak je na mně, abych vypátrala, jaký zločin jsem
tentokrát spáchala. Sednu si k němu na postel a omlouvám se a
říkám mu, jak je mi líto, ţe jsem udělala něco, co ho tak
rozesmutnilo, ale mohl by mi alespoň naznačit, oč jde?
Asi tak po hodině z něj konečně vypáčím, čím jsem se
provinila. Jednou jsem mu řekla, ţe podle mého názoru si
nemůţeme dovolit nový počítač, který si přál. Podle jeho názoru
to z mé strany byl projev největší bezohlednosti a lakomství.
Samozřejmě jsem mu řekla, ať si ho tedy koupí – a on se jako
zázrakem rozveselil a migrény ho hned přešly!
41
Joeovi bylo z nějakého důvodu nepříjemné si s Patty sednout a
otázku koupě počítače s ní rozumně probrat. Proto prosadil svou
jiným způsobem – hereckým výkonem, kterým jí dával najevo, ţe
ho zklamala, rozesmutnila, ţe je mu kvůli ní špatně a trápí ho
bolesti hlavy. Propadal depresi z toho, jak „zlá” Patty je. Trpitelé
si vţdycky připadají jako oběť. I oni se na pohled mohou zdát
slabí, ale ve skutečnosti jde o tichou formu tyranie. Nekřičí sice a
nedělají bouřlivé výstupy, ale jejich chování nás zraňuje, mate a
dráţdí.
Oběť okolností
Všichni trpitelé nemusí být tiší a zamlklí. Někteří nás naopak
zahrnují prosbami, stíţnostmi a ţádostmi, abychom všechno
napravili a oni nemuseli tolik trpět.
Zoe je sedmapadesátiletá vedoucí pracovnice v jedné velké
reklamní agentuře. Přišla za mnou poradit se o problémech, které
má v zaměstnání s jednou kolegyní.
Tess je nejmladší ze všech zaměstnanců agentury a
neuvědomuje si, ţe my ostatní jsme se vypracovali na své pozice
aţ po létech únavné rutinní práce. Má o patnáct let kratší praxi
neţ většina našich pracovníků, ale chce rovnou dostat totéţ co
oni. Snaţila jsem se jí to vysvětlit, ale nepodařilo se:
je strašně netrpělivá. Pak začala mít potíţe s naším šéfem a
posedla ji hrůza z toho, ţe přijde o místo. Kaţdý den mi chodila
bědovat do kanceláře a vykládala, co všechno se zase zvrtlo v její
neprospěch. Dale, jeden z našich obchodních partnerů, odmítl její
text k reklamnímu letáku. Nedokázala navázat spojení s jedním
důleţitým klientem a myslí si, ţe se jí snad vyhýbá. Počítač jí
nefunguje. A ještě k tomu jí pes seţral papíry, které si vzala domů!
Její stíţnosti někdy zněly aţ legračně, ale pravda je, ţe trpěla
obrovskými pocity nejistoty.
Pravidelně mi říkala, ţe trpí takovými depresemi, ţe ráno
skoro nedokáţe vstát z postele, zapaluje si jednu cigaretu od
42
druhé, ztrácí váhu… snaţila jsem se ji povzbuzovat, jenţe to
postupně začalo mít neţádoucí důsledky. Tess na mě totiţ začala
tlačit, abych ji zařadila do svého týmu, který má pracovat na
novém velkém projektu. „Jestli mě nevezmeš, dostanu vyhazov,”
naléhá na mě. „Šéf mě nesnáší, ale tobě důvěřuje, a kdybys mi
pomohla, změnilo by to pro mě celou tuhle situaci.” Opakovala mi
to kaţdý den a lícila mi, jak se strašně bojí, ţe přijde o místo, a ţe
já jsem její jediná záchrana.
Pravda je taková, ţe podle mého názoru nemá dost zkušeností
ani zatím neprojevila dost talentu, aby byla platnou a
rovnocennou členkou našeho týmu, ale přesto jsem ji nakonec k
práci na tom projektu přijala, protoţe se mi zdálo skoro sobecké
to neudělat. Naletěla jsem jí na tvrzení, ţe jedině já ji můţu
zachránit před depresí a nezaměstnaností. Přitom chyba je v
něčem úplně jiném – v jejím přístupu k práci. Teď se bojím, ţe my
ostatní za ni budeme dělat její úkoly, protoţe nám vlastně bude
chybět jeden člen týmu. Mám pocit, ţe mě vyuţila a zneuţila. Teď
po mně dokonce chce, abych jí svěřila ještě větší odpovědnost,
přestoţe uţ takhle na své úkoly nestačí. Chci jí pomáhat, mám
pocit, ţe je to správné, protoţe je tak mladá, ale mám pocit, ţe mi
to uţ přerůstá přes hlavu a ţe na to nakonec sama doplatím.
Trpitelé jako Tess nás přesvědčují, ţe se proti nim spikl celý
svět, ale pro překonání celé krize potřebují jedině naši malou
pomoc, a pak bude zase všechno v pořádku. Utočí na naše
instinkty, které nám velí chránit slabší a pomáhat jim.
Problém je v tom, ţe kdyţ jim pomůţeme jednou, celá hra se
opakuje a brzy na nás začnou vznášet další a větší poţadavky.
Typ lákající
Metody lákajících vyděračů jsou ze všech nejjemnější a
nejméně nápadné. Tito lidé nám slibují lásku, peníze nebo
povýšení, zkrátka přesně to, po čem touţíme, jen kdyţ pro ně něco
uděláme. Jde však o onu příslovečnou mrkvičku, kterou drţíme
43
oslovi před nosem, aby za ní šel, ale nikdy se k ní nedostane.
Odměny od vyděračů tohoto typu se totiţ zpravidla nikdy
nedočkáme, smyslem jeho jednání je udrţovat nás v nejistotě a
docílit toho, abychom se stále chovali podle jejich přání. Obvykle
si slíbenou odměnu přejeme tak silně, ţe se dlouho smiřujeme se
zklamáním a věříme, ţe nás v budoucnu lákavá odměna přece jen
nemine.
Moje kamarádka Julie mi vyprávěla o typickém lákajícím
vyděrači. Byl to její přítel Alex, bohatý, dvakrát rozvedený
podnikatel, kterým byla na počátku vztahu upřímně nadšena. Julie
se chtěla stát scenáristkou, ţivila se psaním různých reklamních
textů a po večerech pracovala na scénářích. „Tvoje scénáře jsou
vynikající,” lichotil jí Alex a velmi ji tím povzbuzoval.
Řekl mi, ţe zná pár producentů, kteří hledají přesně takové
scénáře, jaké píšu – jak se vyjádřil, vtipné a inteligentní. Slíbil mi,
ţe mě s jedním producentem seznámí o víkendu na večírku.
Připravila jsem oslavu, pohoštění, mohla jsem se zkrátka
přetrhnout. Ta šance mi připadala úţasná. Alex mi řekl:
„Ale nezvi ty své bohémské přátele, ti tě jen zdrţují v kariéře.”
To mě nepříjemně překvapilo a odmítla jsem na jeho
poţadavek přistoupit. Alex reagoval tím, ţe rázem stáhl své
přísliby seznámení s různými vlivnými přáteli. Dával mi drahé
dárky – pěkný počítač, také mi zaplatil paní na hlídání pro mého
sedmiletého syna Trevora. Sliboval, ţe mi otevře dveře do
společnosti, v níţ se pohybují důleţití lidé kolem filmu, kdyţ mu
budu pomáhat organizovat v jeho domě další večírky a vystupovat
v roli hostitelky. Bylo samozřejmé, ţe své večery budu věnovat
jemu a ne psaní scénářů.
Nakonec mi oznámil, ţe by podle jeho názoru bylo daleko
lepší, kdyby Trevor ţil nějakou dobu u svého otce. Tak bych měla
víc času na práci, psaní a rozvíjení své kariéry. Tvrdil, ţe kariéra
nejde sloučit s péčí o dítě. To pro mě znamenalo poslední kapku.
44
Julie se s Alexem rozešla. Celý vztah najednou viděla úplně
jasně jako nekonečnou sérii zkoušek a poţadavků z jeho strany.
Alex byl typický lákající typ: zahrnoval ji dárky a sliby, ale
všechno doprovázely poţadavky, jak má Julie změnit své chování:
opustit přátele, dokonce dítě, a místo psaní scénářů dělat
hostitelku na jeho večírcích nebo trávit večery s ním.
Mnoho lákajících vyděračů však nepracuje s viditelnými,
hmotnými odměnami a výhodami, jaké sliboval Alex Julii.
Často pouţívají spíš citový typ odměny, příděly vlastní lásky,
uznání, rodinné blízkosti, pocitu bezpečí. Po těchto věcech velmi
touţíme, a tak vyděrači poskytneme všechno, co po nás chce.
Jan je atraktivní padesátiletá podnikatelka, osm let rozvedená,
a má dva dospělé syny. Díky celoţivotní tvrdé práci je majitelkou
prosperujícího klenotnictví. Velmi se však trápí svým
nepovedeným vztahem se sestrou.
S mou sestrou Carol jsem to vţdycky měla těţké. Naši rodiče
nás vychovali tak, ţe jsme spolu neustále soutěţily, mimo jiné o
jejich přízeň. Já jsem vţdycky byla mámin miláček a sestra zase
tátův. Penězi ovšem disponoval táta. Mně jich dával velmi málo,
ale Carol přímo rozmazloval. A ona to s ním moc dobře uměla.
Můj otec byl ten typ, co musí mít vţdycky navrch, a nesnesl, kdyţ
mu někdo v něčem odporoval. Já jsem s ním vţdycky bojovala o
to, kdy mám přijít večer domů a jestli můţu jít na rande, ale sestra
uměla mistrně hrát tatínkovu poslušnou holčičku. K šestnáctým
narozeninám dostala jaguára, mohla jezdit na prázdniny do
Evropy, táta jí zaplatil nejlepší školy a tak dále. Na druhé straně
se nikdy nenaučila spoléhat sama na sebe, na rozdíl ode mě,
protoţe já jsem si všechno v ţivotě musela vydobýt vlastními
silami. Pak otec zemřel a dokonce i ve své závěti dal jasně najevo,
které z nás straní. Většinu peněz nechal Carol a mně neodkázal
skoro vůbec nic. Velmi se mě dotklo, ţe se se mnou Carol sama
nepodělila a nepřenechala mi ani malý díl svého dědictví, a naše
vzájemné vztahy se tím zhoršily ještě víc. Radu let jsme spolu
vůbec neudrţovaly styky. Mohu říci, ţe jsme se nikdy v ţivotě
neměly moc rády.
45
Minulý měsíc ale přišel blesk z čistého nebe: Carol mi
zatelefonovala, plakala a chtěla si ode mě půjčit tisíc dolarů, aby
prý měli vůbec co jíst. Její manţel je naprostý packal a nic mu
nevychází, a tak přišli o všechny peníze jeho hloupými investicemi.
Carol uţ dala do zastavárny své šperky a půjčili si peníze od mé
matky, aby je exekutofi nevystěhovali z domu.
Ale ani v téhle situaci nezačali ţít skromněji. Pořád ještě mají
sbírku vzácných obrazů a dokonce ferrari.
Kdyţ Carol zjistila, ţe nejsem ochotná jí peníze půjčit, začala
říkat: „Na celém světě nemám, na koho bych se obrátila, jen tebe!
Nevím, co si počít – myslela jsem si, ţe kdyţ je člověk v tísni, můţe
se obrátit na sourozence! “ Najednou si na mě vzpomněla!
Carol se nejprve chovala jako typická trpitelka, naznačující, ţe
jedině Jan jí můţe v těţké situaci pomoci. Kdyţ ale
Jan na tuto taktiku nezabrala, změnila ji Carol na metodu
lákajícího vyděrače a nastraţila jí před nos mrkvičku: začala
mluvit velmi mile a řekla, ţe by strašně ráda pozvala Jan na večeři
nebo na společnou dovolenou. Bylo by to jako za starých časů!
Tím se dotkla citlivého místečka v sestřině duši, protoţe Jan
vţdycky touţila po harmonických rodinných vztazích. Na rozdíl
od Jan, která teď ţila sama, měla Carol manţela a dvě dospívající
děti a Jan se po nejbliţších příbuzných vţdycky v podstatě
stýskalo. Proto ji stálo velké úsilí, aby si dokázala stále
uvědomovat, ţe její sestra to všechno jen hraje. Ale jak ještě
uvidíme, právě tento záţitek s citovým vydíráním znamenal pro
Jan bod zásadního obratu, který jí pomohl nalézt vnitřní
vyrovnanost a nové sebevědomí.
46
3.
Zaslepující OPAR
Citovému vydírání se nejlépe daří v podmínkách, kdy je naše
vnímání zastřeno mlhou vzbouřených emocí. Jak uţ jsme se
zmínili, tento stav můţeme dobře vystihnout zkratkou OPAR, coţ
znamená trojici emocionálních reakcí, které v nás vyděrač umně
vyvolává:
Obavy ze ztráty vztahu nebo nějaké jistoty,
Pocit povinnosti (nejlépe morální)
A
Rozervanost z pocitu viny.
Všechny tyto tři stavy či pocity se v nás vyděrači snaţí co
nejvíc posilovat. OPAR proniká všude, dezorientuje nás a
zamlţuje a zatemňuje naši schopnost uvaţovat a vidět věci reálně;
převládá v nás pouze obrovská rozjitřenost, velmi nepříjemný
pocit, kterého se hledíme za kaţdou cenu zbavit.
Tyto emoce pro nás přitom nejsou neznámé ani nové, protoţe
s nějakým tím strachem nebo obavou ţijeme běţně.
Všichni také máme smysl pro závazky a povinnosti, a pokud
máme vůbec nějaké svědomí, uvědomujeme si, ţe naše ţivoty
jsou propojeny s ţivoty jiných lidí a ţe za své blízké neseme
určitou odpovědnost. Všichni také někdy trpíme pocity viny a
různých svých činů litujeme. Všechny tyto emoce nás provázejí
ţivotem, jsme na ně zvyklí a většinou nás nijak osudově nedrtí.
Vyděrači však tyto pocity zesilují na maximum, jako kdyby
vytočili hlasitost tak, aţ bychom nedokázali myslet na nic jiného
neţ jak zase ztlumit hluk na snesitelnou úroveň.
Naše reakce jsou téměř automatické, spontánní, snaţíme se
celou nepříjemnou situaci skončit co nejrychleji.
Většina vyděračů tohle všechno nedělá nějak promyšleně, ale
uchyluje se k takovým metodám neúmyslně a nevědomky.
47
OPAR uvádí do pohybu navenek neviditelnou řetězovou
reakci. Neţ ji přerušíme, musíme nejprve pochopit, jak funguje.
Začněme tím, ţe se podíváme blíţ na jednotlivé prvky OPARu.
Popíšeme si je sice jeden po druhém, ale přitom budeme mít na
paměti, ţe ve skutečném ţivotě bývají vzájemně propleteny,
překrývají se a působí na nás v nejrůznějších kombinacích. Také
zdrojů všelijakých obav, pocitů závazků či povinností nebo viny
existuje nekonečné mnoţství – tolik, kolik je na světě lidí. Slova
nebo činy, které v nás tyto procesy odstartují, proto mohou být
nesmírně různorodé a mohou se lišit od těch, které si na
následujících stránkách popíšeme. Jejich účinky jsou však
vţdycky stejné – nutí nás, abychom se stali obětí vyděrače.
Obavy
Citoví vyděrači budují své vědomé i nevědomé strategie na
informacích, které jim sami poskytneme a které jim umoţní
vytušit, čeho se nejvíc obáváme. Všímají si, před čím raději
prcháme a stahujeme se do ústraní, neţ abychom tomu čelili, co
nás znervózňuje, co v nás vyvolává napětí. To všechno dokáţeme
poznat podvědomě, zvlášť u lidí, kteří jsou nám blízcí, a dobře je
známe. V procesu citového vydírání cítí strach a obavy i sám
vyděrač – to si popíšeme v páté kapitole, která se zabývá jeho
vnitřním světem. Právě strach, ţe nedosáhne svého, ho ţene k
tomu, aby se aţ křečovitě zaměřil na svůj cíl a nebral ohledy na
nic jiného – to znamená na negativní účinky, jaké jeho chování
bude mít.
Vyděrači nás tedy instinktivně zasahují na našich
nejcitlivějších místech. Jejich signál zní: „Udělej, co chci, a já na
oplátku neudělám to, čeho se bojíš.” To znamená:
• Neopustím tě
• Neupřu ti své uznání
• Nepřestanu tě milovat
• Nebudu na tebe křičet
• Nebudu ti znepříjemňovat ţivot
48
• Nebudu se s tebou hádat
• Nevyhodím tě z práce
A tak dále. V kaţdém případě bude zcela zřejmé, čeho se
můţeme v případě neuposlechnutí obávat. Jednou z
nejbolestnějších stránek citového vydírání je, ţe jím lidé, na
kterých nám záleţí, zrazují naši důvěru. Uţ se před nimi
nemůţeme volně otevřít a rozvíjet upřímný vztah, který by se
neomezoval na chladné a povrchní styky. Na následujících
příkladech si všimněte, jak se vyděrači vţdy neomylně soustředí
na ty obavy, které nás trápí nejvíc.
Náš základní strach
Se strachem se poprvé setkáváme v raném dětství, protoţe v té
době doslova nejsme schopni přeţít bez péče dospělých lidí. Z
této bezmoci pramení hrůza z opuštěnosti, ze které někteří lidé
nevyrostou nikdy. Člověk je biologický druh ţijící ve skupinách, a
tak nás představa, ţe by nás naše tlupa opustila a přišli bychom o
společnost a lásku ostatních, hluboce děsí. Proto patří tento strach
k nejmocnějším a nejrozšířenějším.
Lynn je čtyřicátnice, pracující na daňovém úřadu. Pět let je
vdaná za Jeffa, o něco staršího tesaře. Přišla za mnou, protoţe v
jejich manţelství se stupňovaly rozepře a Lynn si přála všechno
zase zlepšit. Vysvětlila mi, ţe po svatbě Jeff zanechal svého
zaměstnání. Domluvili se, ţe Lynn má dost dobrý plat, aby Jeff
mohl věnovat veškerý čas péči o malý ranč poblíţ Los Angeles,
na kterém ţili. A toto uspořádání se právě stalo zdrojem jejich
neustálých neshod.
Můj vztah s Jeffem vypadá tak, ţe já vydělávám a on utrácí.
Ale to vlastně není spravedlivé. Já chodím do práce a on se
stará o náš ranč – o dům, o zvířata, o pozemky a o mě. Někdy se
mi to opravdu líbí, ale byla bych ještě radši, kdyby si přece jen
našel na část úvazku nějakou práci.
49
V poslední době jsme se dost hádali o to jeho přehnané
utrácení. Jeff se začal tvářit nevrle a trucovat, kdykoli se v něčem
neshodneme. Vţdycky bouchne dveřmi, vykřikne něco jako „Jdu
ven!”, a pak zmizí někde ve stáji. Ví, ţe mi strašně vadí, kdyţ se
takhle ode mě odtahuje. Tady doma se s ním vţdycky snaţím být v
jedné místnosti – jakmile jde do jiného pokoje, cítím se opuštěná.
Po rozpadu svého prvního manţelství jsem nejhůř ze všeho nesla
právě pocit osamělosti, kdyţ jsem přišla domů z práce, a byt byl
prázdný – to uţ nechci nikdy v ţivotě zaţít. Jeffovi jsem o tom
pověděla a on se mnou vţdycky míval trpělivost, protoţe věděl, jak
moc mi záleţí na vzájemné fyzické blízkosti. A tak teď úplně šílím,
kdyţ mi dělá zrovna tohle a nechává mě doma samotnou.
Pokaţdé se vyděsím, ţe chce ode mě odejít nadobro. Přitom si
uvědomuju, jak je to celé absurdní. Někdy se sice hádáme, ale
jinak se máme opravdu rádi a Jeff by ode mě jen tak zničehonic
neodešel. Ale přesto mě to dohání k šílenství.
Pro Lynn je samota to nejhorší, co by ji mohlo potkat.
Vypráví, ţe nedávno prošel jejich vztah velkou krizí: staré terénní
auto uţ doslouţilo a Jeff začal trousit naráţky na téma, jak by bylo
skvělé pořídit si nové. S novým autem by mohl lépe objíţdět
okolní ranče a hledat si práci. Lynn namítla, ţe podle jejího
názoru si to nemohou dovolit, a on se hned rozčílil. Lynn trvala na
tom, ţe prostě nemají dost peněz, ale
Jeff jí po několika dnech vyčetl, ţe jí záleţí jedině na
penězích, ţe neoceňuje jeho práci na ranči a ţe by si ho moţná víc
váţila, kdyby od ní na nějaký čas odešel. Pak zmizel a neukázal se
doma celé čtyři dny. Lynn se strašně bála, co se s ním stalo.
Nakonec ho našla u jeho bratra a ţadonila, aby se vrátil. On to ale
odmítal a poţadoval, aby mu Lynn nejdřív začala projevovat víc
respektu.
Bylo znát, ţe Jeff reaguje jako poraněné zvíře, jako by se bál o
svůj status v rámci manţelství. Zřejmě ho poniţovalo, ţe je na
Lynn do takové míry finančně závislý. Problém tkvěl samozřejmě
také v tom, ţe zatím není běţné, aby ţena vydělávala víc neţ muţ
50
a takzvaně muţe „ţivila”, a oba manţelé se s tím těţko
vyrovnávali.
Lynn nakonec Jeffa přece jen uprosila, aby se vrátil domů, ale
on toho stále moc nenamluvil a napětí mezi nimi by se dalo krájet.
Lynn tohle znala od svých rodičů – ti se na sebe také zlobili
mlčky, panovalo mezi nimi tiché napětí, chlad a odměřenost, a to
z hloubi duše nesnášela. Nakonec si poloţila otázku: Co je pro mě
důleţitější – Jeff, nebo peníze?
A tak si Jeff mohl koupit zbrusu nový terénní vůz. Získal tím
pocit, ţe ve vztahu přece jen něco znamená, ale zároveň se naučil,
čím si vydobýt souhlas Lynn. Vědomě si sice nezformuloval
strategii celé hry, v níţ vyuţíval manţelčina strachu z osamělosti a
z atmosféry napětí, ale kdykoli měl pocit, ţe nedostává to, co
potřebuje a co si také zasluhuje, vyloţil na stůl své trumfy.
Vyvinul se z toho navyklý způsob chování: pokaţdé, kdyţ se Jeff
od Lynn odtáhl, mu ustoupila. Lynn tím ovšem velmi trpěla, a
dokonce začala uvaţovat o tom, ţe by se s Jeffem rozešla – jenţe
se tak strašně bála samoty, ţe do toho neměla vůbec chuť.
Vysvětlila jsem jí, ţe vylévá s vaničkou i dítě. Je pravda, ţe se
s Jeffem přou o peníze, ale její strach z osamělosti ji zaslepuje
natolik, ţe se nedokáţe podívat na celou situaci objektivně. Místo
aby se pokusila vymyslet nějaký zdravý kompromis a dohodnout
se o finančních otázkách, Lynn prostě jen pokaţdé kapituluje,
ačkoli je jí to krajně nepříjemné.
Obavy a strach nás nutí, abychom danou situaci viděli
černobíle a často katastroficky. Lynn si byla jistá, ţe kdyby s
Jeffem začala celý problém otevřeně řešit, opustil by ji. Ve
skutečnosti se tu však nabízela třetí cesta: hledat rozumné řešení
té stránky jejich vztahu, která jim oběma působila tolik nesnází a
trápení.
Strach z hněvu
Hněv jako by přímo vytahoval na povrch naší duše strach a
obavy; aktivuje v našich tělech stresovou reakci útoku a útěku. Jen
51
málokdo dokáţe vyjádřit svůj hněv nějakým přijatelným
způsobem, protoţe si ho silně spojujeme s konflikty, ztrátou
našich blízkých a s moţným násilím.
Tato naše reakce je správná a pochopitelná a ochraňuje nás,
protoţe zajišťuje, abychom v případě ohroţení buď utekli, nebo se
skryli. Ve skutečnosti však musíme zacházet s hněvem stejně jako
s kteroukoli jinou emocí, samozřejmě kromě takových vztahů, ve
kterých opravdu dochází k násilnostem a týrání. I hněvu musíme
čelit s klidem a rozvahou.
Většina lidí se bojí dokonce i svého vlastního hněvu.
Slyšela jsem mnoho lidí vyjadřovat obavy, ţe kdyby se
rozzlobili, někomu by tím ublíţili, ztratili by sebekontrolu nebo by
je to vůbec nějak strašně poškodilo. Proto často potlačujeme
pocity hněvu i sami v sobě a nepřiznáme si je, a před jinými lidmi
prcháme i při jejich nejmenším náznaku.
Tak například Josh nejvíc ze všeho trpí právě otcovým
hněvem, který ho ochromuje a zabraňuje mu začít s otcem
rozumně vyjednávat o volbě ţivotní partnerky. „Stačí, abych se o
té věci jen zmínil, a celé jeho chování se rázem změní,” líčí to
Josh. „Hned začne být celý napjatý a hlas mu zesílí nejmíň o
dvacet decibelů. Při pohledu na ten jeho rozzuřený výraz, a kdyţ
slyším, jak zvyšuje hlas, se ho skutečně bojím, přestoţe jsem o půl
hlavy vyšší neţli on.”
Rodiče mívají obzvláštní schopnost vyvolávat ve svých dětech
strach. Josh si vzpomíná, jak ho v dětství otec zastrašoval
vzteklými scénami, a stále ještě to na něj působí.
Události a pocity, které jsme zakusili v dětství, v nás jsou totiţ
stále ţivé a často se znovu vynoří, kdyţ se ocitneme v nějakém
citovém zmatku nebo stresu. Dospělá část naší duše dobře ví, jak
jsou naše obavy bláhové, ale naše vnitřní já se tak docela dospěle
necítí a snadno propadá panice.
52
Pocit povinnosti a závazku
Do dospělosti všichni vstupujeme s jasně vymezenými
pravidly, kolik jsme toho povinni dělat pro ostatní lidi a do jaké
míry by naše chování mělo být určováno hodnotami, jako je
povinnost, poslušnost, oddanost blízkým lidem, altruismus a
sebeobětování. Všichni máme tyhle pojmy hluboce vryté v duši a
dokonale jsme si je přisvojili, ale ve skutečnosti nemusí odpovídat
našim skutečným vnitřním morálním normám. Rodiče nám
například říkali, ţe „starším se nesmí odmlouvat”, a ačkoli víme,
ţe je to nesmysl, pořád ještě nám i v dospělosti dělá potíţe s nimi
o něčem diskutovat jako s rovnocennými partnery. Ve škole nám
vštěpovali, ţe správné chování znamená tiše sedět, poslouchat a
nerušit, a tak nám i v dospělosti dělá potíţe přiměřeným
způsobem se ozvat.
Velmi často pro nás není snadné vyváţit odpovědnost k sobě
samým s odpovědností k ostatním lidem. Ve jménu plnění
povinností, různých závazků a ohledů pak poškozujeme sami
sebe.
Vyděrači vţdycky vysondují, jak daleko sahá náš pocit
povinnosti či závazku, a zdůrazňují nám, jak moc se pro nás
obětovali a čeho se kvůli nám sami vzdali. Své poţadavky mohou
podepřít náboţenskými zásadami nebo tradicemi dané společnosti.
Tak například:
• Dobrá dcera by si měla vţdycky najít čas na svou matku.
• Já se můţu pro tuhle rodinu udřít, všechny vás ţivím, a tak
bys alespoň mohla být doma, kdyţ odpoledne přijdu z práce.
• Cti (a poslouchej) svého otce!
• Šéf má vţdycky pravdu.
• Tahala jsem tě z toho strašného vztahu s tím pitomcem,
vţdycky ses mi mohla vyplakat na rameni. A teď chci jenom
půjčit mizerných dvě stě dolarů. Vţdyť jsem tvoje nejlepší
kamarádka!
53
Tak nás vyděrači tlačí daleko za hranice běţných vztahů, v
nichţ střídavě dáváme a bereme, a dávají nám najevo, ţe ať se
nám to líbí nebo ne, je jen a pouze naší odpovědností, jestli jim
vyhovíme, nebo se zachováme jako padouši.
Vlastní postoj nezpochybňují nikdy. Zvlášť těţké to pro nás
bývá v případech, kdy se k nám vyděrač v minulosti skutečně
zachoval velkoryse a něco pro nás udělal. Láska, přátelství a
dobrá vůle se ale velmi snadno vyčerpají, kdyţ je nahradí pocit
nucené povinnosti a obtíţného závazku.
Uvedeme si příklad ţeny, která sebou nechala manipulovat ve
jménu morálních závazků a povinnosti. Maria je sedmatřicetiletá
úřednice v nemocnici, vdaná za známého chirurga. Sama sebe
popisuje jako obětavou a láskyplnou manţelku a matku, která ţije
především pro druhé. Kdybyste trpěli depresí a potřebovali
povzbuzení, byla by k vám ochotná přijít třeba ve čtyři ráno. Celá
by se rozdala, protoţe ji velmi uspokojuje, kdyţ můţe něco dělat
pro druhé.
Její manţel Jay však těchto jejích povahových rysů silně
vyuţívá a zneuţívá.
Patřím ke generaci, kdy byl pro ţeny ten nejkrásnější úděl vdát
se, mít děti a stát se dobrou a oddanou manţelkou, a Jay si mě
pravděpodobně přesně proto vybral. Svoji práci mám moc ráda,
ale rodina je pro mě středem mého světa. V naší církevní
komunitě jsem absolvovala kurz, ve kterém jsem se naučila něco,
co s sebou uţ vţdycky ponesu: aby nějaký vztah fungoval, jeden z
partnerů se do toho musí cele vloţit a v případě potřeby se
obětovat. Pokud to dokáţete a budete věřit v Boţí pomoc,
překonáte všechny bouře, které váš vztah prodělá. Jako ţena cítím
povinnost drţet rodinu pohromadě a Jay to moc dobře ví. Bohuţel
mi připadá, jako by si myslel, ţe kdyţ nosí domů hodně peněz,
můţe si jinak dělat, co se mu zlíbí.
Lidé nás vţdycky pokládali za dokonalý pár, ale netušili, ţe
Jay je velký sukničkář. Uţ před svatbou mi vykládal o svých
sexuálních dobrodruţstvích a chlubil se tím, kolik ţen ho zboţňuje
a svádí ho. Bylo mi nepříjemné to poslouchat, ale na druhé straně
54
jsem byla pyšná na to, ţe mám tak atraktivního manţela a ţe si
mezi všemi vybral právě mě. Teď vím, jak jsem byla naivní.
Nejsem si jistá, kolik milostných poměrů měl po svatbě, ale o
několika vím určitě. To víte, různé kongresy v jiných městech,
pozdní příchody z ordinace, noční sluţby… často bylo jasné, ţe mi
neříká pravdu, protoţe si v řadě podrobností odporoval a choval
se ke mně stále lhostejněji. Potom mi začali volat různí „dobří
přátelé” a upozorňovali mě, ţe ho viděli s jinými ţenami. Tušila
jsem, ţe ti lidé si to vůbec nevymýšlejí, ale i tak mi trvalo ještě
dlouho, neţ jsem mu to otevřeně vyčetla. Pořád jsem se ale cítila
jako jeho dluţnice – vţdyť kvůli své rodině, pro mě a pro děti, tak
usilovně pracuje!
Jay vyvinul na Marii nátlak, ţe s ním musí za všech okolností
zůstat – je to přece její povinnost.
Ke svým nevěrám se nepřiznal a všechno vytrvale popíral.
Tvrdil, ţe jde jen o zlomyslné klepy a ţe nedělá nic jiného, neţ ţe
tvrdě pracuje a obětuje se pro rodinu. Vlastně vůbec nechce
zůstávat v nemocnici tak dlouho do noci, ale kvůli rodině přijímá
noční sluţby. Předhazoval Marii, jaký má vysoký ţivotní standard
ve srovnání s jinými lidmi, a ona to musela uznat. Také nechtěla
ublíţit dětem. Bylo pro ni nepředstavitelné, ţe by rozbila rodinu a
odtrhla děti od tatínka, kterého zboţňují. A tak se stáhla a přestala
o celé věci mluvit.
Jay přesně znal Mariina citlivá místa a zaútočil na její velký
smysl pro odpovědnost vůči rodině. Dal jí najevo, ţe by nejen
opustila obětavého, tvrdě pracujícího manţela, ale i děti by trpěly
nedostatkem a byly by nešťastné, a to jen a jen kvůli ní.
Mnoho lidí nechce rozbít rodinu a raději zůstává ve vztazích,
které se dávno pokazily. Nikdo si nepřeje ubliţovat vlastním
dětem, vykořenit je, působit jim bolest a trápení.
Některé oběti vydírání se právě v zájmu svých dětí rozhodnou
pro kapitulaci, kterou mylně pokládají za ušlechtilé
sebeobětování, a vzdají se práva vést dobrý, kvalitní ţivot.
Maria byla sice nešťastná, ale nechtěla otřást základy své
rodiny a myšlenka na rozvod ji zcela ochromovala. Byla tak hrdá
55
na svůj smysl pro povinnost, ţe se na něj odvolávala a bránila se
vnitřnímu hlasu, který jí připomínal, ţe neţije podle vlastních
morálních měřítek a zásad. Jay nafukoval a překrucoval význam
slov „povinnost” a „odpovědnost” takovým způsobem, ţe se v
jejich stínu jeho zálety úplně ztrácely. Od Marie vyţadoval, aby se
mu obětovala úplně, ale jeho vlastní závazky končily tam, kde si
to přál on sámv tomto případě nezahrnovaly jeho věrnost. Zaujal
mučednický postoj („Jak bys mi mohla něco takového provést!”)
a vůbec se nezamýšlel nad tím, jak on můţe něco takového
provádět manţelce a dětem, které samozřejmě vycítily, ţe je jejich
matka nešťastná a mezi rodiči panuje napětí. Bylo by opravdu
hezké, kdyby vyděrači byli stejně citliví k našim pocitům, jako
jsou vnímaví ke svým vlastním!
Jay odmítal ze své strany cokoli měnit a stále jen tvrdil, ţe nic
špatného neudělal, a jestli je Maria nešťastná, tak ať jde na
psychiatrii a nechá se dát zase dohromady, aby všechno bylo jako
předtím.
Připomněla jsem Marii, ţe bez ohledu na postoj Jaye nebo
kohokoli jiného má vţdycky také povinnost pečovat sama o sebe
alespoň tak, jako pečuje o všechny ostatní. Maria zapírá sama
sebe, ale za cenu ztráty sebeúcty a sebedůvěry. Nezvolila si
takový ţivot z vlastní vůle, jen automaticky reaguje na manţelovo
citové vydírání,
Většina z nás má velké potíţe s definováním hranic, kde končí
naše závazky a povinnosti vůči jiným lidem a kdy se také musíme
starat sami o sebe. A pokud je náš pocit povinnosti silnější neţ
naše sebeúcta a ohledy k vlastní osobě, vyděrači toho rychle
vyuţijí.
Když se oběť vydírání sama stane vyděračem
Hned na počátku své práce s Lynn jsem zjistila, ţe začala
Jeffovi vracet jeho vydírání tím, ţe ho na oplátku vydírala také.
Pozvala jsem na společné sezení s ní i Jeffa a vyzvala jsem ho,
aby popsal manţelské neshody ze svého hlediska.
56
Opravdu jsem potřeboval od Lynn na několik dní odjet. Nikdy
předtím mi neřekla, co pro ni náš vztah vlastně znamená, aţ
teprve kdyţ mi zatelefonovala k mému bratrovi po té hádce o nový
vůz. Strašně plakala a nakonec začala vykřikovat něco jako:
„Kdybys mě opravdu miloval, nikdy bys mi něco takového nemohl
provést. Jak můţeš být takový sobec? Jediný člověk, na kterém ti
záleţí, jsi ty sám. Víš dobře, kdo z nás vydělává peníze. Tolik jsem
toho pro tebe udělala, tak jak si můţeš dovolit takhle mi
ubliţovat? Jestli mi něco takového ještě někdy provedeš, utnu ti
všechny peníze tak rychle, ţe ani nestačíš mrknout.” Z toho jsem
viděl, ţe náš vztah je opravdu v krizi. Oba jsme se pak rozhodli jít
do psychologické poradny.
Stejně jako mnoho vyděračů se i Lynn zaměřila na Jeffův pocit
závazku a vděku, připomněla mu, kolik jí toho dluţí, a spojila to s
odsouzením jeho morálky, charakteru a motivů. Ze všech sil se
snaţila, aby Jeffa přiměla zůstat. Začala se poniţovat a ţadonila,
aby se k ní vrátil, a aby si zase dodala sebedůvěru a získala
původní silnou pozici, uchýlila se k citovému vydírání.
Někdy si partneři vyměňují role a střídavě hrají vyděrače a
jeho oběť. Zcela jednostranné vydírání je poměrně vzácné. Také
můţeme být terčem vydírání v jednom vztahu a stát se vyděračem
v jiném vztahu, například tím, ţe přeneseme své nepříjemné
pocity a tlaky ze vztahu k šéfovi do vztahu k dětem.
Pocity viny
Pocity provinilosti jsou naprosto přirozené a v ţivotě je
potřebujeme k tomu, abychom si uvědomovali svoji odpovědnost
za to, co děláme. Představují nástroj našeho svědomí a ve své
zdravé, nezdeformované podobě nás upozorňují, ţe jsme se
dopustili něčeho, co porušuje náš osobní nebo společenský etický
kód. Abychom se vyhnuli pocitům viny a výčitkám svědomí,
snaţíme se nikomu neubliţovat a nepoškozovat lidi ze svého
okolí.
57
Tyto signály však nemusí být vţdycky spolehlivé. Někdy
mohou připomínat příliš citlivý alarm automobilu, který se
rozezvučí jen proto, ţe kolem projel kamion nebo o karosérii
náhodně zavadil chodec. V tom případě trpíme nezaslouţeným
pocitem viny. To znamená, ţe cítíme výčitky, které nesignalizují
skutečně špatné chování, jaké by někomu opravdu ublíţilo.
Jednoduše se dá proces, který v nás vyvolá nezaslouţené pocity
viny, popsat takto:
1. Něco udělám.
2. Druhému člověku se to nelíbí.
3. Přijmu plnou odpovědnost za nepříjemné pocity druhého
člověka (za to, ţe je rozčilený, zklamaný, podráţděný), ať uţ jsem
je skutečně zavinil nebo ne.
4. Cítím se provinile.
5. Jsem ochoten udělat cokoli, jen abych situaci napravil a cítil
se zase lépe.
Na konkrétním příkladu:
1. Řeknu přítelkyni, ţe s ní dnes večer nemůţu jít do kina.
2. Kamarádku to zklame.
3. Cítím se hrozně a mám pocit, ţe jsem její špatnou náladu
zavinila já. Připadám si jako úplný padouch.
4. Zruším plány, které jsem původně měla, jen abych s ní
mohla do kina jít. Ona se hned cítí lépe a já také.
Nezaslouţené pocity viny nemusí vůbec souviset s tím, ţe
bychom někomu skutečně ublíţili, ale vţdycky jsou podmíněny
tím, ţe uvěříme, ţe jsme mu ublíţili. Citoví vyděrači nás
manipulují k tomu, abychom přejímali odpovědnost za jejich
nejrůznější stíţnosti a špatné pocity, a všemoţně usilují o to,
abychom cítili vinu za všechno zlo světa.
Takové jednání je opravdu účinné. Kaţdý z nás chce věřit, ţe
je dobrý člověk, a tak pocity viny, které v nás vyděrači vyvolávají,
58
ohroţují naše pojetí sebe samých jako láskyplných a hodnotných
lidských jedinců.
Jakmile uvěříme, ţe jsme se na vyděrači skutečně provinili,
propadneme sebeobviňování.
Podrobnosti toho, jak různí vyděrači postupují, se mohou lišit,
ale všichni nám vysílají stejný, často nevyslovený signál: Všechno
je to jen tvoje vina. Tak například:
• Mám mizerou náladu (a můţeš za to ty).
• Hrozně jsem nastydl (a je to jen tvoje chyba).
• Vím, ţe moc piju (ale je to jedině tvoje vina).
• Měl jsem špatný den v práci (ale můţeš za to jedině ty).
Často se podobné obvinění zdá na první pohled absurdní.
Poselství je však podáno tak nepřímo a zastřeně, ţe nám
nezbývá neţ uvěřit a začít se obviňovat. Jak si jinak vysvětlit, ţe
člověk, který je nám blízký, je stále zklamaný, naštvaný,
podráţděný, nešťastný? A vyděrač je pochopitelně rád, ţe s ním
tak pěkně spolupracujeme a sami jsme přišli na to, co se nám
snaţil naznačit. A pak uţ zbývá jen krůček k tomu, abychom mu
ustoupili a tím se zbavili tíhy výčitek.
Vzájemně propletené pohrůţky
Emoce, které vytvářejí OPAR, nemůţeme dost dobře oddělit
jednu od druhé. Kdyţ identifikujete jeden prvek OPARu, ostatní
budou s největší pravděpodobností hrát také určitou roli.
Tak v případě Marie byly pocity povinnosti a viny vzájemně
propleteny. Většinou se cítíme provinile, kdyţ nesplníme něco, co
pokládáme za svoji povinnost, a Maria nebyla ţádnou výjimkou.
Jay jí stále vtloukal do hlavy, ţe případný rozpad manţelství
bude jen a jen její vina. Maria měla v důsledku toho pocit, Ţe by
rozchod s Jayem znamenal její naprosté selhání v roli matky a
manţelky, a cítila se hrozně provinile. Především si vyčítala, ţe by
na její spory s manţelem měly doplatit děti. Rozbít rodinu jí
59
připadalo jako obrovský zločin – vůbec nedokázala uvaţovat o
tom, ţe by to byla vlastně Jayova vina.
Ačkoli měla mnoho dobrých důvodů, aby se kvůli Jayovu
chování cítila rozzlobená, uraţená a dotčená, tyto pocity si ani
nepřipustila, protoţe byly úplně zastíněny jejím pocitem
provinilosti.
Vydírání nikdy nekončí
Jakmile vyděrači zjistí, ţe se jim v oběti podařilo vyvolat pocit
viny, čas pro ně přestane hrát roli. Pokud se nemohou odvolávat
na nějaký incident z nedávné doby, jistě si najdou něco ve
vzdálené minulosti. Neexistuje ţádná časová hranice, kdy by stará
„křivda” dostatečně vybledla a vyděrač nám ji přestal připomínat.
Vraťme se ke Karen a její dceři Melanii. Karen vyprávěla, jak
jí Melanie neustále připomíná jednu událost z dětství.
Můj muţ, Melaniin otec, zemřel při autohavárii, kdyţ byla
Melanie ještě malá. Melanie s ním byla v autě, utrpěla váţné
zranění a na tváři jí zůstaly jizvy. Zaplatila jsem jí zásah
plastického chirurga a dnes vypadá dobře, ale pořád ji trápí
několik zbývajících jizviček na čele. A pak jsem jí samozřejmě
platila dlouhá léta psychoterapie, protoţe jsem věděla, ţe to pro
ni všechno muselo být těţké.
Mně samotné trvalo dlouho, neţ jsem se vyrovnala se svými
pocity viny, které z té osudné havárie pramenily. Vím, ţe to byla
chyba druhého řidiče – ale kdybychom nebyli zahnuli zrovna do
téhle ulice… kdybychom počkali ještě den a odjeli tehdy, kdy to
můj manţel původně plánoval… Kdyby, kdyby.
Melanie má vlastní verzi toho, proč zrovna já za všechno
můţu.
Pořád mi připomíná, ţe jsme jeli tábořit, protoţe jsem si to
přála já. Kdybych nebyla tak sobecká a nevytáhla je na ten výlet,
k nehodě by nedošlo. Vím, ţe takové úvahy jsou nesmyslné, jenţe
60
to přesně rezonuje s mými vlastními pocity viny, a abych se z nich
vykoupila, nakonec jí vţdycky ve všem ustoupím.
Také Karenin pocit viny se proplétá a splývá s pocitem
odpovědnosti a závazku vůči vlastní dceři. V hloubi duše má
Karen pocit, ţe bude Melanii vţdycky za tu hroznou věc z
minulosti něco dluţit, přestoţe je jasné, ţe to vůbec nebyla její
chyba a ţe Melaniiny potřeby stejně nikdy neuspokojí.
Oprávněný pocit viny se můţe také vymknout z ruky
I v případě, ţe vinu cítíme oprávněně, můţe citový vyděrač
náš prohřešek donekonečna zveličovat, nafukovat a připomínat
nám ho. Bob, právník, se kterým jsme se uţ setkali, věděl, ţe svou
nevěrou zklamal důvěru své ţeny Stephanie.
Nesmírně si ale přál všechno napravit a vrátit manţelství k
normálu. Stephanie mu však neustále jeho vinu připomínala. Bob
se musel vyrovnávat s nepřiměřeně zveličenou a stále
připomínanou vinou, Stephanie mu nenabízela ţádné východisko.
Zmatek, mlha, opar
Kdyţ náš ţivot opanuje OPAR, ztratíme schopnost vidět svoji
situaci objektivně. Mlha vypouštěná vyděračem překrucuje naše
minulé proţitky, zatemňuje naše vnímání a ochromuje naše
myšlení. Ke slovu se dostávají primitivní, emocionální reflexy.
Leţíme na lopatkách a nejsme schopni se bránit. Jak to vlastně
vyděrač dokázal? Na to se podíváme v příští kapitole.
61
4.
Nástroje a metody
vyděrače
Jak vyděrači vytvářejí ve vztazích s námi OPAR? Jak se jim
podaří nás přimět k tomu, abychom přestali dbát svých zájmů a
stále jim ustupovali, přestoţe na to tak nesmírně doplácíme?
V následujícím textu si probereme nástroje, pomůcky a
postupy, které vyděrači pouţívají k vypouštění a zahušťování
OPARu. Pomáhají jim nejen zvyšovat tlak na oběť vydírání, ale
také si ospravedlnit své jednání před sebou samým. Vydírání tak
bývá zastřeno, zahaleno a prezentováno v přijatelné podobě,
dokonce se můţe zdát, ţe jeho cíle jsou vznešené a ušlechtilé.
Podobně jako rodiče, kteří trestají své děti se slovy „dělám to jen
pro tvé dobro”, jsou i citoví vyděrači pravými odborníky na
racionalizaci, to znamená na dodatečné zdůvodňování toho, co si
umanuli, a snaţí se nás přesvědčit, ţe všechno, co dělají, je i v
našem nejlepším zájmu.
Otočení situace o sto osmdesát stupňů
Vyděrači pohlíţejí na konflikty, které s námi mají, jako na
důkaz, ţe jsme skutečně naprosto pomýlení a ocitli jsme se na
šikmé ploše. Sami na sebe se dívají jako na moudré osoby, které
jsou vedeny těmi nejlepšími úmysly. Kdyţ to hodně
zjednodušíme, pak my jsme v jejich očích padouši a oni kladní
hrdinové.
Jednoho dne mi zatelefonovala Margaret, čtyřicetiletá ţena,
která se bála, ţe je její manţelství váţně ohroţeno.
Kdyţ ke mně přišla, překvapilo mě, jak je půvabná a
šarmantní. Vyprávěla mi, ţe byla uţ pět let rozvedená, kdyţ se
seznámila v církevní komunitě se svým druhým manţelem.
62
Hned jeden druhého zaujali a brzy se s Calem vzali. Kdyţ se
na mě obrátila, ţili spolu zhruba rok.
Jsem z toho všeho celá deprimovaná a bezradná. Nevím uţ,
jestli mám pravdu já nebo on. Cal je pohledný, úspěšný a vţdycky
jsem ho pokládala za velmi laskavého, milujícího muţe. Seznámili
jsme se v církevní skupině, a to pro mě bylo důleţité, protoţe jsem
z toho usuzovala, ţe oba máme podobné hodnoty a představy o
ţivotě. Představte si tedy můj šok, kdyţ mě po osmiměsíčním
manţelství začal přesvědčovat, abych se s ním zúčastnila
skupinového sexu! Prozradil mi, ţe této zábavě holduje uţ mnoho
let. Řekl mi, ţe mě miluje tolik, ţe se se mnou chce i o tento záţitek
podělit a sdílel ho.
Řekla jsem mu, ţe něco takového pro mě nepřichází v úvahu –
uţ ta představa mi byla odporná – a on se tvářil, ţe ho to velmi
nepříjemně překvapilo. Řekl mi, ţe na mně vţdycky miloval moji
smyslnost a teď mi chce ukázat něco, co neobyčejně obohatí můj
ţivot. Prý váhal, zda mi to má navrhnout, ale právě jeho oddaná
láska ke mně ho dovedla k tomu, ţe se se mnou chce podělit úplně
o všechno, co patří k jeho ţivotu.
Kdyţ s ním do toho půjdu, bude to důkaz mé lásky k němu.
Kdyţ jsem trvala na tom, ţe to nepřichází v úvahu, začal se
chovat ublíţeně a dokonce rozzlobeně. Řekl, ţe jsem ho váţně
zklamala. Pokládal mě za liberální, otevřenou a milující ţenu, a
vůbec netušil, jaká jsem prudérní puritánka – takovou partnerku
by milovat nedokázal. A pak mi zasadil největší ránu. Prohlásil, ţe
kdyţ tam s ním nepůjdu já, má dost bývalých přítelkyň, které k
tomu budou ochotny.
Všimněte si, jak Cal celou věc otočil úplně naruby tak, aby mu
vyhovovala. Své vlastní touhy popsal v zářivě pozitivním světle a
Margaretino odmítnutí interpretoval jako něco sobeckého a
naprosto negativního. Vyděrači nás obvykle přesvědčují, ţe to, co
chtějí, vnese do vztahu víc lásky, otevřenosti, zralosti, zkrátka to
nejlepší. Ve vlastních očích mají plné právo to chtít. A zároveň z
toho plyne, ţe kdyţ to odmítáme, jsme (i kdyţ to někdy formulují
velmi zdvořile) sobci, nesnesitelní konzervativci, nezralí, šílenci,
63
nevděčníci nebo slaboši. Jakékoli odmítání z naší strany je
překrouceno a označeno jako morální (nebo jiný) nedostatek,
který působí, ţe jsme v jejich očích opravdu klesli!
Matoucí nálepky
Zaměřím se na označení, jakými Cal častuje Margaret. Na nich
totiţ nejlépe uvidíme, jak otočení o sto osmdesát stupňů funguje:
pozitivní vlastnosti si uzurpuje vyděrač a negativní přiřkne své
oběti. Cal dal Margaret jasně najevo, ţe s ní něco není v pořádku.
To nás dezorientuje, protoţe sami bychom tak své chování nikdy
neoznačili, a začneme pochybovat, zda vyděrač nemá přece jen
pravdu; zapochybujeme sami o sobě, o správnosti svého vnímání
a pohledu na svět, o svém charakteru, lidské hodnotě, o své
přitaţlivosti a vůbec o všech svých hodnotách. Ocitneme se
uprostřed hustého OPARu toho nejhoršího druhu.
Margaret byla v naprostém šoku a vůbec nemohla pochopit, ţe
je Cal tak naprosto odlišný od toho muţe, za jakého ho pokládala
a za kterého se vdala. Dával jí najednou najevo, ţe ho svým
chováním mátla, ţe vytvářela dojem, jako by byla docela jiná,
mnohem smyslnější a svobodomyslnější.
A pořád opakoval, jak by to, co navrhuje, nesmírně prospělo
jejich vztahu. Proto se Margaret nakonec ocitla v pokušení uvěřit,
ţe jí skutečně něco chybí, něco ještě v ţivotě nepochopila a
neobjevila a ţe by třeba mohla Calovo zanícení pro skupinový sex
pochopit, jen kdyby se trochu snaţila.
Začala si myslet, ţe moţná doopravdy je nesmyslně
konzervativní a měla by to změnit.
Margaret se snaţila nějak zahrnout celou tuhle situaci do
představy, jakou měla o svém ţivotě s Calem. Věděla, ţe kdyby
jeho návrh rázně odmítla, zpochybnilo by to celé jejich
manţelství, a to se jí příčilo. Nechtěla sama sobě přiznat, ţe se v
Calovi osudově zmýlila. Přece jen tedy přistoupila na Calův
model reality, nepostavila se mu otevřeně a netrvala na svém
stanovisku.
64
Cal navíc útočil i na její pocit povinnosti. Obrátil situaci
naruby tak, ţe teď byla dokonce její povinnost jako jeho manţelky
účastnit se s ním skupinového sexu – prohlašoval, ţe si nepřeje
mít partnerku, která mu tuhle věc upírá.
Dokonce jí vyhroţoval, ţe ji nahradí jinou ţenou, která bude
souhlasit s jeho „naprosto rozumnými” poţadavky; jak nesmírně
zaskočená a zdrcená se musela Margaret cítit!
A tak mu k vlastní škodě ustoupila. Dodatečně skoro nemohla
uvěřit tomu, ţe mu skutečně vyhověla a souhlasila, ţe to tedy
jednou zkusí, kdyţ to pro něj tolik znamená. Bylo to hrozné.
Hluboce se pak styděla, příčilo se jí to, cítila se pošpiněná,
rozzlobená a silně deprimovaná. Ukázalo se, ţe její původní
stanovisko bylo správné a ţe udělala chybu, kdyţ se přemáhala.
Staneme se „těmi špatnými”
Vyděrači nejen zpochybní správnost našeho vnímání světa, ale
často také vystupňují tlak tím, ţe zpochybní náš charakter, motivy
a lidskou hodnotu. Tento typ taktiky je oblíbený v rodinných
konfliktech, zvlášť v takových, kde se rodiče snaţí stále ovládat
své dospělé děti. Lásku a úctu zaměňují s naprostou poslušností, a
kdyţ s tím neuspějí, chovají se, jako by se děti na nich dopustily
nějaké strašné zrady. Jejich základní teze zní: Tohle děláš jen
proto, abys mi ublíţil. Na mých pocitech ti vůbec nezáleţí.
Kdyţ se Josh zamiloval do Beth a začali uvaţovat o sňatku,
věděl, ţe jeho rodiče tím nebudou nadšeni, ale nepočítal s
frontálním útokem svého otce, který pouţil všechny páky, aby ho
přivedl k poslušnosti.
Z otcova chování se mohlo zdát, ţe ho Josh touţí rafinovaně
zavraţdit, trápit na mučidlech, ţe ho bodá přímo do srdce. Z
hodného syna se náhle změnil v černou ovci rodiny, která otci
naprosto zničila ţivot.
Josh uţ bydlel odděleně od rodičů několik let, ale stejně jako
většina z nás těţko snášel, kdyţ mu rodiče dávali najevo, ţe jim
ublíţil nebo je zklamal. Taková slova od nejbliţších lidí dokáţí
65
hluboce rozkolísat naši sebedůvěru. Nejhorší je, kdyţ nás jako
sobce, necitelné nebo neschopné označí vlastní rodiče, protoţe
právě oni v dětství formovali naši osobnost a pokládali jsme je za
vzory moudrosti a neomylnosti. Proto nad námi rodiče mají i v
dospělosti v tomto ohledu zvláštní moc.
Naše chování je označeno jako patologické
Někteří vyděrači se nám snaţí vsugerovat, ţe jim klademe
odpor jen proto, ţe nejsme tak docela v pořádku a máme nějakou
duševní poruchu. V psychoterapii se tomu říká patologizace:
vyděrač se prostě snaţí nám dokázat, ţe nejsme normální. Označí
nás třeba za neurotika, podivína, hysterku. Nejhorší na takovém
jednání je, ţe rázem zničí důvěru, kterou jsme do příslušného
vztahu vkládali, protoţe vytáhnou všechny nešťastné události,
které jsme s nimi proţili, a hodí nám je do tváře celé pokroucené,
jen aby nám dokázali, ţe jsme to všechno zavinili jedině my,
protoţe jsme po citové stránce takové zrůdy.
Kdyţ nás někdo patologizuje, můţe to znamenat ničivý úder
pro naše sebevědomí a sebeúctu, a tak je tento nástroj obzvlášť
nebezpečný a účinný.
Žádá se od nás láska
K patologizaci často dochází v milostném vztahu tehdy, kdyţ
v něm existuje nevyváţenost tuţeb a přání. Jeden partner poţaduje
víc neţ druhý – víc lásky, času, pozornosti, oddanosti – a kdyţ se
jich nemůţe dočkat, snaţí se to všechno z druhého partnera
vydolovat zpochybňováním jeho schopnosti skutečné lásky.
Mnoho z nás mylně věří, ţe „kdyţ mě někdo tolik miluje, musím
mu to oplácet – nebo by to znamenalo, ţe je se mnou něco v
nepořádku”.
Roger, pětatřicetiletý scenárista, musel čelit pravé smršti
patologizace, protoţe měl pocit, ţe ve svém vztahu potřebuje víc
66
nezávislosti a volnosti neţ jeho partnerka Alice, herečka, se kterou
se seznámil před osmi měsíci na podpůrné skupině bývalých
alkoholiků.
Mám pocit, ţe Alice mě miluje oddaněji a bezvýhradněji neţ
kterákoli jiná ţena, jakou jsem kdy v ţivotě poznal. Kdyţ jsme se
spolu začali scházet, připadalo mi prostě nádherné s ní být.
Přišla ke mně, seděla na mé posteli, četla si náčrty mých
scénářů a rozplývala se nad nimi. Zdálo se, ţe moji práci oceňuje
a líbí se jí to stejně jako mně. Zamiloval jsem se do ní aţ po uši.
Viděla snad všechny filmy, jaké kdy kdo natočil, je zábavná,
krásná a domnívá se, ţe jsme byli stvořeni jeden pro druhého.
Po dvou nebo třech měsících na mě ale začala vyvíjet nátlak,
abychom se sestěhovali. Pořád mi opakovala, jak je nesmírně
nadšená, ţe jsme se my dva našli, a ţe je přesvědčená, ţe je to pro
nás pro oba počátek nového, lepšího ţivota. Chtěla, abych se tomu
úplně podvolil a stejně jako ona se nechal pohltit naším skvělým
vztahem. Říkala, ţe chápe, ţe si tím nejsem tak moc jistý, protoţe
minulý rok jsem proţil velmi nepříjemný rozchod s předchozí
partnerkou, ale přesvědčovala mě, ţe se ke svým obavám musím
postavit čelem a neutíkat před nimi. Znělo to dobře, jenţe mně
stejně připadalo, ţe to všechno postupuje aţ moc rychle.
Alice s Rogerem strávili spoustu času hovory o protialkoholní
léčbě, kterou oba podstoupili, a vzájemně se podporovali v
rozhodnutí obejít se bez pití. Alici se ale zalíbila role terapeutky,
zvlášť kdyţ Roger mluvil o svých obavách z toho, ţe se jejich
vztah vyvíjí příliš rychle. Přesvědčovala ho, ţe by měl dát věcem
volný průběh a přestat se bránit přirozenému vývoji. Uţ v tomto
raném stadiu Alice důsledně interpretovala Rogerovo váhání jako
pozůstatek neurotického chování ze dnů závislosti na alkoholu,
třebaţe uţ vydrţel nepít jedenáct let. A Roger si bral to, co mu
říkala, k srdci.
Hlodalo v něm sice podezření, ţe je to všechno spíš naopak,
ale přesto se rozhodl Alici uvěřit. A tak souhlasil, aby se k němu
Alice nastěhovala.
67
Měla tak jasnou představu o naší společné budoucnosti a
dávala mi najevo tolik lásky, ţe to na mě působilo opojně. Cítil
jsem sice trochu napětí, ale s tím jsem se nějak vyrovnal. Jenţe v
posledních měsících začala mluvit o tom, ţe chce dítě. Je jí
pětatřicet, a tak po dítěti doopravdy touţí. Říká, ţe se nemusíme
kvůli tomu brát, ale ţe by to byla báječná příleţitost, jak tvořivě
vyjádřit naši ohromnou lásku. Začala mi číst dětské říkanky a
vytahovat moje fotografie z dětství, abych si začal představovat,
jak bude děťátko vypadat. Na mě je to ale uţ příliš. Nevím ani to,
jestli s ní opravdu chci strávit zbytek ţivota, natoţ jestli se chci
stát otcem dítěte. Potřebuju hlavně prostor na práci a psaní.
Ne ţe bych Alici neměl rád a nepokládal ji za skvělou ţenu, ale
potřebuju si spoustu věcí ujasnit. Nejsem si jistý, jestli ji miluji
tolik jako ona mě – prostě nevím. A tak jsem jí řekl, ţe potřebuju
ţít nějakou chvíli zase sám, abych dokázal vidět situaci s
odstupem.
Alici to rozzuřilo. Řekla mi, ţe jí nahání strach, kdyţ říkám
takové věci. Vyčetla mi, ţe jsem lhal, kdyţ jsem tvrdil, ţe ji miluji.
Doufala prý, ţe se konečně dokáţu zbavit stínů minulosti a začnu
ţít naplno v přítomnosti. Myslela si o mně, ţe jsem schopen stejně
silných citů jako ona sama, ale teď uţ mě můţe jedině litovat,
protoţe se bojím ţít naplno a proţít skutečnou lásku. Chci se
zahrabat v tom svém hloupém, malicherném škrabáctví. Stejně
jsem zůstal na něčem závislý, i kdyţ na psaní a ne na alkoholu.
Pořád na to, co mi řekla, musím myslet, přemílám si to v hlavě
a uvaţuju, jestli náhodou nemá pravdu. Vţdycky mi dělalo potíţe
navazovat důvěrné vztahy. Moţná ţe prostě neumím ţít s někým,
kdo mě opravdu miluje.
Řekla jsem Rogerovi, ţe si neuvědomil jednu věc, na kterou
lidé často zapomínají: ţe totiţ s námi není nic „špatně” jen proto,
ţe po svém partnerovi netouţíme tak silně jako on po nás. Jako
mnoho vyděračů pouţívajících patologizaci zneuţila i Alice slova
láska. Svým chováním dávala jasně najevo závislost a úpěnlivou
touhu ovládnout Rogera a vnutit mu své představy, a to nemá se
skutečně vyzrálou láskou vůbec nic společného. Ona sama si ale
68
svůj nátlak ospravedlnila svou ohromnou, vše překonávající vášní
k němu – a kdyţ Roger neproţíval stejně intenzivní cit,
nedokázala si to vysvětlit ničím jiným neţ tím, ţe musí mít nějaké
hrozné problémy sám se sebou.
Nebezpečná tajemství
V mnoha rodinách existují tajemství, za která se rodina stydí a
odmítá o nich otevřeně mluvit. Rodina můţe takto drţet pod
pokličkou třeba zneuţívání či týrání dětí, alkoholismus, duševní
nemoc nebo sebevraţdu. Kdyţ pak některý člen rodiny přestane
celou věc popírat a utajovat, ostatní ho často označí za šílence, za
morální zrůdu, neschopnou odpuštění, nebo za černou ovci rodiny.
Zvlášť časté to bývá v případech, kdyţ se lidé, kteří v dětství
trpěli sexuálním zneuţíváním nebo týráním, v dospělosti chtějí se
svými záţitky vyrovnat a vracejí se k nim. Tito lidé přijdou na
terapii, postupně se uzdravují a přejí si a přímo potřebují o
minulosti s ostatními členy rodiny hovořit, ale rodiny se někdy
velmi tvrdě brání porušení svého tabu.
Nejbliţší příbuzní pak „provinilci” hrozí, ţe s ním přeruší
styky, potrestají ho, pomstí se mu nebo jím budou opovrhovat.
Tím často dokáţí rozdrtit odhodlání člověka, který se statečně
pokouší vyrovnat s minulostí, ale místo pomoci se setká s
patologizaci a je označen za sobeckého vyvrhele.
Roberta je třicetiletá vedoucí pracovnice telemarketingu.
Dodneška má následky zranění krku a kostí, které v dětství
utrpěla od násilnického otce. Seznámila jsem se s ní, kdyţ byla
hospitalizována s depresí a já jsem působila v její nemocnici.
Hned zpočátku mi řekla, ţe uţ nedokáţe déle skrývat rodinné
tajemství, spočívající v tom, ţe ji otec velmi krutě týral.
Připomněla jsem matce, ţe přece ještě mám ta stará zranění
po tátově bití. Ale ona to naprosto odmítla. Řekla, ţe mluvím, jako
by mě snad táta chtěl zabít nebo co. Řekla jsem:
69
„Vzpomínáš si, jak mě táta chytil za vlasy, točil se mnou ve
vzduchu a mrštil se mnou o podlahu?”
Podívala se na mě, jako bych byla nějaký mimozemšťan.
Řekla mi: „Paneboţe, kde takové věci bereš? Co ti to propána
doktoři vykládají? Vymyli ti snad mozek nebo co?” Namítla jsem:
„Mami, tys u toho přece většinou byla, kdyţ mi táta ubliţoval –
dívala ses na to ze dveří.” Ona se k tomu ale nedokáţe přiznat.
Trvala na tom, ţe si to všechno vymýšlím a ţe jsem se musela
zcvoknout. Jak můţu mluvit o tátovi tak ošklivě? Řekla, ţe se se
mnou nemůţe bavit, dokud nepřestanu tak strašně lhát; ať prý
vyhledám psychiatra, který mě dá dohromady. Cítila jsem se úplně
zdrcená.
Pro Robertinu matku znamenaly dceřiny vzpomínky takové
ohroţení, ţe je nejen sama popírala, ale vyvíjela tlak i na Robertu,
aby je popřela také, a pohrozila jí, ţe se s ní nebude stýkat, dokud
ji tím Roberta nepřestane rozrušovat.
Takové případy jsou bohuţel časté a lidé, kteří se snaţí odhalit
pravdu o své minulosti, bývají označováni za lháře.
V situaci, kdy zoufale potřebují vyjádřit pravdu o tom, co se
jim dělo, je pak třeba nesmírného odhodlání i podpory okolí, aby
dokázali takové patologizaci čelit. Někdy dokonce začnou
pochybovat o své příčetnosti a zdravém rozumu.
Vyděrač si najde spojence
Kdyţ vyděrači neuspějí podle svých představ, často si
vyhledají nějaké pomocníky. Můţe jít o členy rodiny, přátele,
kněze a podobně, které přesvědčí, aby jim pomohli nás zpracovat.
Vyuţijí k tomu jakoukoli osobu, kterou jejich oběť dobře zná a
respektuje, a tak se oběť nakonec můţe cítit v beznadějné pozici.
Právě v případě Roberty jsem brzy byla svědkem toho, jak
tento nástroj funguje. Robertini rodiče se dostavili na terapeutické
rodinné sezení v doprovodu Robertina bratra a dvou sester, kteří je
touţili podpořit. Kdyţ jsem se jich zeptala, co si myslí o Robertině
70
přání mluvit otevřeně o tom, jak ji v dětství otec týral, všimla jsem
si, jak se úplně fyzicky uzavřeli do sebe, jako by se jejich řady
sevřely. Sourozenci si vyměnili pohledy a konečně promluvil
Robertin starší bratr AI: „Máma nám zavolala, abychom přišli a
pomohli jí vysvětlit vám, jaká je pravda. Jsme dobrá rodina a
Roberta se snaţí nás pošpinit. Víte, ţe je duševně nemocná – stačí
se na ni podívat, ty její pokusy o sebevraţdu, teď je zase v
nemocnici s depresí… ani by mě nepřekvapilo, kdyby začala
slyšet hlasy nebo něco takového.”
Usmál se a rozhlédl se kolem sebe. Rodiče i sourozenci
souhlasně přikyvovali.
„Upřímně bychom jí chtěli pomoci, ale opravdu nemůţeme
snášet, aby o nás vykládala takové hrozné historky. Celou tu věc s
týráním si vymyslela, a přitom jí to spousta lidí věří. Chceme, aby
naše rodinné jméno zůstalo čisté a aby se Roberte dostalo patřičné
psychiatrické péče.”
Roberte uţ dělalo potíţe drţet se svého stanoviska tváří v tvář
matce, která všechno popírala, ale teď tu měla proti sobě všech pět
členů své rodiny. A všichni jí dávali najevo, ţe pokud nebude
zticha, jednomyslněji odsoudí a vyvrhnou z rodinného kruhu.
S podobným přístupem se setkala i Maria, o jejímţ případu
jsme tu uţ slyšeli. Kdyţ svému manţelovi přišla na opakované
nevěry a řekla mu, ţe uvaţuje o tom, ţe ho opustí, vyzkoušel
všechno moţné, aby ji přiměl ke změně postoje – včetně toho, ţe
povolal „do zbraně” své rodiče.
Kdyţ viděl, ţe uţ na mě nepůsobí pohrůţky, osobní kouzlo ani
nic jiného, co na mně vyzkoušel dřív, uchýlil se k nejtěţšímu
kalibru – ke svým rodičům. Vţdycky jsem je měla ráda a váţím si
jich. Jeho otec je také lékař a matka je taková jemná duše, která
se ke mně vţdycky chovala přímo báječně. Kdyţ tedy Jayův tatínek
zatelefonoval a pozval mě na rodinnou radu v jejich domě, nejdřív
jsem váhala, ale převládl ve mně pocit, ţe je moje povinnost tam
jít.
Od okamţiku, kdy jsem k nim vkročila, jsem ale věděla, ţe to
byla chyba. Jay tam přišel mnohem dřív a bylo vidět, ţe uţ dlouho
71
mluvil o tom, jak nerozumně se chovám. A jak by oni mohli vidět
objektivně svého mazánka? Jak by ke mně mohli být spravedliví?
Přes hodinu do mě hučeli na téma, jak kaţdé manţelství
prochází nějakým tím těţkým obdobím a jak člověk nesmí utéct
hned při prvních známkách potíţí. Řekli, ţe Jay je přece ochoten
trávit víc času doma a méně v nemocnici, a to by mělo naši
drobnou neshodu vyřešit. Nejlepší bude, kdyţ nu to ošklivé slovo
„rozvod” zapomenu. Ptali se mě, zda bych si skutečně dokázala
vzít na svědomí rozvrat rodiny, zvlášť s ohledem na to, jak moc mě
Jay miluje. Líčili mi, jak je ničí, kdyţ ho vidí tak utrápeného. A
copak si neuvědomuju, jak strašlivý dopad mají takové věci na
děti? Jak bych si vůbec mohla vzít na svědomí, aby kvůli mému
rozmaru bylo tolik lidí nešťastných?
Kdyţ jsem se jich zeptala, jestli jim Jay pověděl o svých
nevěrách, viděla jsem z jejich reakce, ţe to neudělal. Chvíli
vypadali tak vyvedení z míry, ţe uţ jsem doufala, ţe snad pochopí
o něco lépe moje důvody k rozvodu. Pak ale jeho otec řekl něco
neuvěřitelného. Prohlásil: „To přece není pořádný důvod, proč by
člověk měl rozbíjet rodinu! Rodina musí být vţdycky na prvním
místě. Měla bys myslet na děti – na naše vnoučata!”
Někdy se stane, ţe členové rodiny a přátelé nepředstavují pro
citového vyděrače dostatečnou podporu, a tak si vezme na pomoc
vyšší autoritu, například bibli nebo jiné zdroje moudrosti a
zkušeností. Stačí třeba vyčítavě poznamenat:
„Můj terapeut říká, ţe se chováš jako potvora,” nebo: „V
našem kurzu nás učili…”
Vyděrači zkrátka vyuţijí jakoukoli autoritu nebo zdroj
moudrostí, který se jim právě hodí a je po ruce, aby podepřeli
jedinou pravdu – tu svoji.
72
Negativní srovnávání
Vyděrači před nás často staví zářné vzory lidí, kteří se chovají
přesně podle jejich představ. „Proč nemůţeš být jako…,” říkají.
„Škoda, ţe nejsi jako…”
Taková slova znamenají emocionální úder pod pás, který
velmi silně nahlodává naši sebedůvěru a vyvolává na povrch naše
pochybnosti o vlastní hodnotě. Témata mohou být různá:
„Podívej se na svoji sestru – ta je ochotná nám pomáhat v
rodinném podniku.”
– „Frank vţdycky bez problému stíhá všechny termíny –
moţná by ses s ním měl poradit, jak to dělá.”
– „To Mona by nikdy neopustila svého muţe jen proto, ţe mají
nějaké menší neshody.”
Negativní srovnání působí, ţe se najednou cítíme jaksi
méněcenní. Nejsme tak dobří, tak oddaní, tak schopní jako XY, a
cítíme se proto provinile a úzkostně. A zároveň zatouţíme
vyděrači dokázat, ţe se v nás přece jenom mýlil!
Leigh je burzovní makléřka, jejíţ matka Ellen je pravá
mistryně negativního srovnávání.
Kdyţ táta umřel, máma byla úplně bezradná. Po celý ţivot se o
ni starali nějací muţi, a tak po otcově smrti začala automaticky
chtít po mně, abych o ni ve všem pečovala.
Rychle jsem zjistila, ţe máma ode mě očekává, ţe s ní budu
trávit velmi mnoho času a ţe jí najdu právníka, účetního a vyřídím
za ni spoustu podobných věcí, které by samozřejmě klidně
zvládala sama. Ona je ale pravá mistryně v tom, jak si hraje na
bezmocnou chudinku, a já jsem jí na to okamţitě skočila.
Dělat všechny tyhle věci mi nijak zvlášť nevadilo, ale člověk by
za ně přece jen čekal trochu ocenění. Jenţe matce jsem se nikdy
dost nezavděčila. Účetní chtěl příliš velkou provizi, právník nebyl
dost dobrý a tak dále a tak dále. A já jsem byla úplný padouch,
kdyţ jsem s ní někdy nemohla jít na oběd, protoţe jsem třeba
slíbila svému synovi, ţe se půjdu podívat na jeho sportovní utkání.
73
Kdykoli jsem do puntíku nesplnila všechny její poţadavky,
okamţitě na mě vytáhla zářný příklad mé sestřenice Caroline.
Například: Caroline by se mnou chtěla být prostě pořád…
podívej, chová se jako moje dobrá dcera – jako bych ani neměla
svoje vlastní dítě!
Nevím, jestli vůbec tušila, jak hluboce se mě takové srovnávání
dotýká, zraňuje mě, a jak se cítím provinile. Zjistila jsem, ţe s ní
opravdu trávím víc času jen proto, aby mě prokristapána pořád
nesrovnávala s tou protivnou Caroline!
Nebezpečný nátlak
Na pracovišti mohou negativní srovnání vyvolat stejně
napjatou atmosféru jako v nezdravé rodině, protoţe ţiví nenávist a
přehnanou soutěţivost. Například se snaţíme vyhovět
nerealistickým nárokům, které na nás klade panovačný šéf,
rozeštvávající navzájem své podřízené tím, ţe je srovnává a
vzájemně je dává jednoho druhému za vzor.
Šéfredaktorka Kim se ocitla pod intenzivním nátlakem šéfa,
ředitele vydavatelství, který k její „motivaci” pouţíval právě
negativní srovnání. Třicátnice Kim měla tu smůlu, ţe nahradila ve
funkci Mirandu, legendární šéfredaktorku časopisu, která odešla
do důchodu.
Jsem dost výkonná a mám hodně dobrých nápadů. Umím
pracovat s autory a vţdycky jsem měla svoji práci moc ráda.
Můj šéf mě ale nutí k vyšším výkonům, neţ podává kdokoli
jiný, a neustále mě srovnává s Mirandou. Nikdy toho neudělám
dost. Kdyţ zpracuju čtyři velké materiály týdně, můj šéf Ken řekne
něco jako: „No, to je ohromné, ovšem Miranda to zvládala v
odpočinkovém týdnu. Normálně dělala tak osm nebo devět.” Kdyţ
jednou projevím přání odejít normálně v pět hodin, místo abych
pracovala jako obvykle do sedmi nebo do osmi, prosloví ke mně
řeč o tom, jak etika práce v redakci bez Mirandy zoufale upadá.
74
Ta ovšem víceméně bydlela v redakci, pila jako Dán a neměla
rodinu.
Na rozdíl od ní mám rodinný ţivot a také pracuji ve své
církevní komunitě, coţ je pro mě opravdu důleţité. Ken mě ale
neustále nutí pracovat víc a víc a vyuţívá kaţdé příleţitosti, aby
mě upozornil, ţe se Mirandě prostě nemůţu rovnat. A zároveň mi
říká, ţe mám na to, abych se vypracovala na stejnou hvězdu, jako
byla ona – pokud ovšem udělám tu práci navíc, kterou po mně
chce.
Moje rodina mě samozřejmě postrádá, jsem z toho všeho
vyčerpaná a začínám trpět bolestmi v rukou a krku, protoţe pořád
jen sedím u počítače – a nejhorší ze všeho je, ţe začínám
pochybovat o vlastních schopnostech. Ale pořád mě trápí, ţe se
prostě nemůţu vyrovnat Mirandě, ani kdybych se rozkrájela. Jako
bych toho cíle musela dosáhnout za kaţdou cenu!
Na pracovišti se obvykle bojíme nejvíc ze všeho jedné věci
– totiţ propuštění. Ve skutečnosti však často v zaměstnání
vznikají podobné vztahy jako v rodině a uplatňuje se tu i podobná
dynamika toho, jak spolu lidé jednají. I tady můţeme vzájemně
soutěţit podobně jako sourozenci. Pokud se ale budeme snaţit
vyhovět nesmyslně náročným poţadavkům, můţeme se ocitnout v
situaci, kdy jim postupně obětujeme svůj rodinný ţivot, zájmy a
dokonce i své zdraví.
Naštěstí však můţeme vyděračovy nástroje docela dobře
zneškodnit, takţe mu budou k ničemu. Neţ si ukáţeme, jak na to,
nejprve ještě podnikneme výlet do vyděračova vnitřního světa.
75
5.
Vnitřní svět vyděrače
Citoví vyděrači nesnášejí prohru. Nemusí si to uvědomovat,
ale řídí se heslem „účel světí prostředky”; jsou ochotni pouţít
cokoli, jen kdyţ tím dosáhnou kýţeného cíle. Pro citového
vyděrače není podstatné, zda si udrţí vaši důvěru, zda bude
respektovat vaše pocity a názory, zdaje vůči vám spravedlivý.
Proč je pro něj tak nesmírně důleţité, aby prosadil svou?
Proč nám něco takového dělá a je ochoten nám i ublíţil, jen
aby bylo po jeho?
Vyděrači nesnášejí zklamání
Vrátíme se do chvíle, kdy jsme vyděrači něco odmítli. Aţ
dosud bylo totiţ všechno v pořádku. Na tom, ţe jeden člověk
druhého tak trochu přemlouvá, ţadoní a snaţí se ho přesvědčit,
aby mu vyhověl, totiţ pořád ještě nic špatného není.
Horší je, kdyţ se s odmítnutím nedokáţeme smířit. V takovém
případě můţeme pochopitelně cítit zklamání i zlost, ale ve
fungujícím vztahu bouře brzy pomine a partneři se budou snaţit
vyjednávat o nějakém přijatelném řešení či kompromisu.
Vyděrač reaguje jinak: zklamání v něm nevyvolá snahu
vyjednávat o kompromisu, ale naopak ho přiměje, aby se uchýlil k
hrozbám a nátlaku. Vyděrači totiţ pocit zklamání nesnesou.
Je těţké pochopit, proč pro ně odmítnutí znamená takovou
katastrofu. Z nějakého důvodu ale pro ně je taková situace natolik
nesnesitelná, ţe nedokáţí zabrzdit, získat odstup, couvnout. Cítí
totiţ hluboký strach ze ztráty někoho blízkého nebo se bojí, ţe
přijdou o pozici, na které jim záleţí. A náš nesouhlas si vyloţí
jako varovný signál, ţe pokud okamţitě něco nepodniknou, věci
se budou dál vyvíjet k horšímu a nakonec pro ně budou úplně
nesnesitelné.
76
Vyděrači jsou v mnoha ohledech docela normální lidé, ale
jejich nitro v něčem připomíná situaci za velké hospodářské krize,
kdy mnoho poctivě pracujících lidí náhle bez vlastní viny zchudlo
a ztratilo práci i všechny dosavadní jistoty. Tito lidé pak často
měli i později v ţivotě tendence velmi šetřit a různými způsoby se
zajišťovat proti další podobné ţivotní katastrofě. U citových
vyděračů se projevuje podobná reakce. Pokud něco otřese jejich
pocitem jistoty a vyvolá to v nich strach z nějaké ztráty, hned si
začnou představovat, ţe i za zdánlivou drobností vězí katastrofa.
Jsou skálopevně přesvědčeni, ţe pokud na danou situaci
nezareagují agresivně, přijdou o něco, co k ţivotu nutně potřebují.
V hlavě se jim začnou pořád dokola honit obavy typu:
• Tohle nevyjde.
• Nikdy nedostanu, co chci.
• Nevěřím, ţe ostatním lidem sebeméně záleţí na tom, co chci
já.
• Na rozdíl od jiných lidí nikdy nedostanu, co potřebuji.
• Nevím, jestli bych vydrţela, kdybych ztratila to, co chci.
•Nikomu na mně nezáleţí tolik, jako mně záleţí na ostatních.
• Vţdycky ztratím kaţdého člověka, který je mi blízký.
Pod tlakem tohoto přesvědčení vyděračům připadá, ţe nemají
v ţivotě šanci nic získat, pokud nebudou pouţívat ty nejsilnější
kalibry. A právě to je všem vyděračům společné.
Ozvěny minulosti
Chování některých vyděračů má kořeny v jejich minulosti.
Je moţné, ţe si kdysi dávno připadali odstrkovaní, trpěli
úzkostmi a nejistotou.
Allen, podnikatel, jehoţ manţelka mu bránila dělat cokoli,
čeho by se neúčastnila i ona, začal chápat kořeny jejího chování v
den výročí smrti jejího otce, kdy Jo začala být obzvlášť
přecitlivělá.
77
Vytáhla fotky, které jsem nikdy neviděl, ze závěrečné oslavy
prvního ročníku střední školy. Její otec zemřel dva dny předtím,
neţ se fotografovala, a Jo působila dojmem vyděšené holčičky,
která se násilím snaţí přimět k úsměvu. Ukázalo se, ţe po otcově
smrti leţela celá tíha všech starostí na ní, musela obtelefonovat
příbuzné, zařizovat pohřeb, a dokonce se i připravil na oslavu ve
škole, protoţe měla slavnostní projev, který jí ještě otec pomáhal
napsat! Musela se ovládat, protoţe ostatní členové její rodiny to
nedokázali. Nedávno jsem se na to ptal její mámy a ta mi
vyprávěla, ţe Jo tehdy dokonce ani příliš neplakala. Jen se stáhla
do svého pokoje.
Jo se mi svěřila, ţe v ţivotě nikoho neměla raději neţ svého
tatínka, a tak pro ni jeho náhlá smrt znamenala strašnou ránu.
Myslím, ţe se vţdycky bála toho, ţe ji opustím i já, a právě proto
tolik poţaduje, abych stále zůstával s ní.
Emocionální vydírání je pro Jo jediným způsobem, jak čelit
světu, kterému nedůvěřuje a který by ji mohl oloupit o to, co
miluje nejvíc. Lidé, kteří v dětství proţili podobnou ztrátu, často v
dospělosti bývají přehnaně závislí, protoţe se touţí ubránit
pocitům odmítnutí nebo opuštěnosti.
Smíšené příčiny
V případě Jo se kořeny jejího strachu daly velmi snadno
vystopovat, ale vţdycky to tak nebývá. Lidské chování je sloţité a
mají na něj vliv nejrůznější fyziologické i psychologické faktory.
Často se jakémukoli jednoduchému výkladu vymyká.
Eve, která ţila s malířem Elliotem, nesmírně přecitlivělým
muţem, který jí často vyhroţoval, ţe si něco udělá, mi vylíčila
svůj zajímavý rozhovor s jeho sestrou.
Kdyţ jsem se jí zeptala, proč má Elliot pořád kvůli všemu
hysterické záchvaty, začala se smát a řekla mi, ţe takový byl uţ od
narození. Dokonce, i kdyţ byl miminko, nelíbilo se mu, jaký má
78
dudlík, nebo stačilo, aby se trošku počůral, a uţ brečel tak, ţe se
div nezbořil celý dům. A kdyţ trošku povyrostl, všichni se báli jeho
záchvatů vzteku. Řekla mi, ţe uţ prostě je takový od přírody – v
ţivotě prý neviděla náročnější a nervóznější dítě.
A z tohoto dítěte vyrostl náročný a nervózní dospělý, který dál
reaguje hysterickými záchvaty, kdykoli něco chce. Podobné
vrozené sklony se samozřejmě mohou výchovou buď posilovat,
nebo naopak usměrňovat či tlumit. Naše zkušenosti z dětství a
mládí se často vynoří a projeví právě v situacích, kdy proţíváme
nějaký konflikt nebo se ocitneme ve stresu. Tehdy se vracíme ke
starým zaţitým způsobům chování, protoţe jsou nám důvěrně
známé a nacházíme v nich určitou jistotu.
Kdyţ je katalyzátorem krize
Člověk můţe přehnaně reagovat na určité problémy také v
případě, kdy se v něm probudí vzpomínky na poměrně nedávné
nejistoty nebo stresy. K vydírání se lidé často uchylují během
takových krizí, jako je rozvod, ztráta zaměstnání, nemoc nebo
odchod do důchodu, protoţe všechny tyto události otřásají naším
sebevědomím.
Pro Stephanii bylo takovou krizovou situací manţelovo
přiznání k nevěře. Bob se pak velmi usilovně snaţil, aby se
manţelství dalo dohromady, a vyhledal psychoterapii, ale
Stephanie neústupně trvala na tom, ţe má právo Boba zcela
ovládat neustálým citovým vydíráním. Po roce její nepřetrţité
pomsty a hněvu uţ Bob pomýšlel na to, ţe všechno vzdá a
rozvede se. Řekla jsem mu, ţe by s ním jeho ţena měla přijít na
společnou konzultaci, a Stephanie s tím souhlasila. Řekla mi:
„Právě vy byste mě měla pochopit, protoţe hodně píšete o tom,
jak je důleţité ostatním lidem dát jasně najevo, co si mohou vůči
vám dovolit a co ne, a stanovit jasné hranice. A já mám právo se
na Boba zlobit, zaslouţí si odplatu za to, co mi provedl.”
79
Řekla jsem Stephanii, ţe má právo cítit hněv, ale ţe existuje
velký rozdíl mezi otevřenou diskusí a snahou o řešení situace a
mezi citovým vydíráním. Moţná ji uspokojuje, kdyţ se Bobovi
neustále mstí, jenţe to bude mít jediný důsledek, a to zničení
jejich manţelství.
Stephanie pak v slzách začala popisovat, jak se cítila, kdyţ se
dozvěděla o Bobově milostném poměru, a přitom vyšla najevo
důleţitá věc.
Není to poprvé, co jsem dala srdce a plnou důvěru nějakému
muţi, který mě pak zradil, a Bob to dobře věděl. Jak si mohl něco
zaěít s jinou ţenou, kdyţ věděl, jak mě zničila nevěra mého
prvního muţe? Skoro mě to zabilo. A co si mám počít teď? Jak mu
budu moci ještě někdy důvěřovat? Nikdy v ţivotě jsem se necítila
tak poníţená, tak nepřitaţlivá… jako takový ţivotní zkrachovalec!
Stephanie se tedy nemusela vyrovnávat jen s tím, co jí provedl
Bob, ale navíc i s bolestnou zkušeností se svým prvním
manţelem. Nemohla teď věřit Bobovi a ztratila důvěru i v sebe.
Uchýlila se k citovému vydírání, protoţe neviděla ţádný jiný
způsob, jak mít pod kontrolou citový chaos ve vlastním nitru…
Stephanie si uvědomila, ţe svou reakcí jen poškozuje vyhlídky
na to, ţe se její manţelství s Bobem kdy zlepší, a souhlasila, ţe
bude chodit na psychoterapii k jiné psycholoţce.
Teď se oba s Bobem snaţí, aby svoji manţelskou krizi vyuţili
k přehodnocení svého vztahu a jeho novému vybudování od
samých základů. Zdá se, ţe to nakonec dokáţou.
Ţivot jako v bavlnce
Někteří vyděrači jsou v ţivotě tak úspěšní, aţ se zdá
nepochopitelné, ţe jim můţe něco chybět a ţe se kvůli tomu
mohou uchylovat k citovému vydírání. Často se ale stává, ţe lidé,
kteří bývali v dětství a mládí přehnaně chráněni a rozmazlováni, si
80
nerozvinou důvěru ve vlastní schopnosti, která by jim umoţnila
vyrovnat se si nějakou ţivotní ztrátou.
Jakmile je něco jen trochu v nepořádku, propadnou proto
panice a začnou se chránit vydíráním. Do této kategorie
jednoznačně spadá Mariin manţel, úspěšný lékař Jay. Od dětství
byl pokládán za téměř zázračné dítě, vynikl v chirurgii tím, ţe
přišel s řadou nových postupů, a pohyboval se s úspěchem v těch
nejprestiţnějších společenských kruzích. Jako by měl v ţivotě
právo úplně na všechno. Maria to popisuje:
Dětství měl nádherné. Nikdo mu ani v nejmenším neubliţoval,
všichni ho zboţňovali a hýčkali. Jeho otec pocházel z chudých
poměrů a jako první z rodiny vystudoval vysokou školu. Při
studiích medicíny musel tvrdě pracovat, aby si přivydělal; často
spal jen dvě hodiny denně. Proto se vţdycky snaţil dělat všechno
pro to, aby Jay ničím podobným projít nemusel. Jay byl prostě
obdivované dítě, které mělo cestičku k úspěchu pěkně umetenou.
Kdyţ projevil přání stát se lékařem, rodiče byli nadšení a ochotně
mu platili drahé letní přírodovědné tábory a dětské soupravy
chemických pokusů. Ani pomyšlení na to, ţe by si musel
přivydělávat! Měl prostě všechno – včetně lekcí tenisu,
prvotřídního oblečení a spousty děvčat.
Jay vedl privilegovaný ţivot – aţ skoro neskutečný. Tato
výchova ho ale naprosto nepřipravila na moţná ţivotní zklamání.
Takoví lidé však mívají nerealistická očekávání od ţivota a
věří, ţe ať zatouţí po čemkoli, spadne jim to samo do klína.
Nedovedou se vyrovnávat se zklamáním a neúspěchem. Jejich
příliš pečující rodiče ve skutečnosti vychovali ze svých dětí citové
mrzáky.
Maria zaútočila na Jayovo přesvědčení, ţe má právo mít v
ţivotě naprosto všechno – to znamená kariéru, rodinu i milenky –
a tím se stala vůbec prvním jeho blízkým člověkem, který mu
hrozil, ţe ho připraví o něco, co pro něj bylo důleţité. Jay
zpanikařil, protoţe někdo náhle změnil pravidla hry, a tak se
uchýlil k citovému vydírání, aby všechno vrátil do starých kolejí.
81
Maria ke své hrůze pozorovala, jak se z Jaye stává podivný,
manipulující cizinec. Kdyţ vůči nám naši blízcí začnou pouţívat
citové vydírání, často nás překvapí proměnou celé své osobnosti a
cítíme kvůli tomu mnoho bolesti a zmatku.
Všechno se točí jen kolem nich
Jak vidíme, vyděrači jsou zaměřeni téměř výhradně jen na své
vlastní potřeby a touhy; jako by je ani za mák nezajímalo, co
potřebujeme a po čem touţíme my.
Vyděrači dovedou postupovat zcela bezohledně. Moje osobní
„jednička” v tomto směru je Pattyn manţel Joe, který se uchýlil
do postele s bolestmi hlavy, kdyţ mu jeho ţena řekla, ţe podle
jejího názoru si nemohou dovolit koupit nový počítač. V
následujícím střetu se ukázalo, ţe v sobectví a zahleděnosti do
vlastní osoby se mu opravdu hned tak nikdo nevyrovná:
Joe dost slušné vydělává, jenţe utrácí peníze rychleji, neţ je
oba dohromady stačíme vydělat, a tak obvykle platíme všechny
účty opoţděně. Minulý týden jsme měli uţ neúnosnou hromadu
nezaplacených účtů a Joe mě poţádal, abych zatelefonovala své
tetě a poţádala ji o půjčku. Moje teta má peněz dost, jenţe právě
teď prodělala operaci nádoru prsu. Řekla jsem mu, ţe teď ji s
něčím takovým v ţádném případě nemohu obtěţovat. Nemohla
jsem uvěřit, jaký nátlak na mě začal vyvíjet: „Tady je její telefon
do nemocnice,” řekl mi. „Zavolej jí hned – vţdyť je to pro ni
maličkost. Určité netrpí bolestmi a tebe měla vţdycky moc ráda.
Proč pro mě nemůţeš udělat ani tuhle drobnost?”
Pro tohohle vyděrače nepředstavovala ţádný problém rakovina
prsu, operace, nemocnice… důleţité pro něj bylo jedině to, ţe
něco chtěl, a to hned. Toto sobectví, které se často u vyděračů
vyskytuje, často pramení z víry, ţe příděl pozornosti a lásky,
kterých se jim v ţivotě můţe dostat, je omezený a rychle vysychá,
takţe ho musí vyuţít do krajnosti. Také Elliot je natolik sobecký,
82
ţe kdyţ chce jeho přítelkyně navštěvovat kurz, vztáhne si to na
sebe a cítí se připravený o její lásku. Kdo se o něj bude starat,
kdyţ od něj Eve odejde do školy? Co kdyţ bude v její
nepřítomnosti něco potřebovat? Celý vesmír se prostě točí kolem
něho, stejně jako kdyţ byl malé dítě. Připomíná batole, které
svými poţadavky tyranizuje celou rodinu.
Z komára velblouda
Citoví vyděrači se často chovají, jako by kaţdá neshoda s
partnerem musela ohroţovat celý vztah. Kdyţ se setkají s
odporem, cítí tak strašlivé zklamání a frustraci, ţe nafouknou i ten
nejmenší rozdíl v názorech a tváří se, jako by šlo o skutečnou
katastrofu. Proč by člověk měl dělat takové drama kupříkladu z
toho, ţe jeho partner nechce jít na oběd k jeho rodičům, ţe chce
navštěvovat nějaký kurz nebo jet na ryby? Zdá se, ţe tito lidé
nereagují pouze na danou konkrétní situaci,‟ale ţe je pro ně
symbolem něčeho, co si odnesli z minulosti.
Z toho, co mi vyprávěla Eve o Elliotovi, bylo zřejmé, ţe je
přesvědčen, ţe ţádný muţ nemůţe od nezávislé ţeny získat to, co
potřebuje, a tak musí partnerku udrţet v naprosté existenční
závislosti.
Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o svém otci; tensi prý stále
stěţoval, ţe je v rodině zanedbávaný. Elliotova matka byla
úspěšná podnikatelka. Měla malou společnost vyrábějící dětské
oblečení – ale jejímu manţelovi to strašně vadilo.
Elliot si vzpomínal, ţe jeho matka často nebyla doma. Pokud s
ním trávila čas, věnovala se mu a chovala se láskyplně, ale pak
najednou odjela na nějakou sluţební cestu a jemu se po ní hrozně
stýskalo. Otec se na ni skoro pořád zlobil a říkal třeba: „Ty
zatracené ţenské – kdyţ člověka potřebujou, to se můţou
přetrhnout, ale jakmile se postaví na vlastní nohy, hned na tebe
zapomenou!” Myslím, ţe kdyţ to slyšíte dost často, přejde vám to
do krve.
83
Elliotovy přehnané reakce na Evino jednání jasně ukazují, ţe v
něm vyvolalo vzpomínky na otcova slova. Elliot vnímal jakoukoli
známku nezávislosti u ţeny jako hrozbu. Eve mu splynula s jeho
matkou, která ho přece také opouštěla, kdyţ ji potřeboval, a jeho
otce také!
Tady je srovnání toho, co Elliot říká a co tím skutečně myslí:
Nahlas říká: „Budeš chodit ode mě pryč a dělat si co chceš, a
já tady budu sám - jaký má takový ţivot smysl? Vůbec ti na mně
nezáleţí!”
Myslí tím: „Bojím se, protoţe se měníš. Na začátku jsem ti
stačil, ale teď chceš něco víc. Jestli budeš chodit do té školy,
začneš se ţivit sama a třeba na mě uţ nebudeš mít čas, a to mi
nahání strach. Bojím se, ţe třeba potkáš jiného muţe a zamiluješ
se do něj. Bojím se, ţe budeš příliš nezávislá. Nebudeš mě
potřebovat a opustíš mě.”
City a vzpomínky
Roger, náš známý scenárista, byl nepříjemně zaskočen
zuřivým útokem, kterým zareagovala Alice na jeho nesouhlas s
návrhem, aby měli dítě.
Křičela na mě: „Nikdy ti na mně nezáleţelo! Jak můţeš tohle
pokládat za lásku, kdyţ vůbec nestojíš o další sblíţení! Uţ k tobě
necítím důvěru. Nejsem si dokonce ani jistá, jestli tě ještě miluju!
Jestli to nevíš, tak máš opravdu váţné problémy sám se sebou a
měl by ses léčit!”
Jednou na podpůrné skupině vyléčených alkoholiků však
Roger pochopil, co můţe tkvět za Alicinou zoufalou touhou
dotlačit ho k nějakému stálejšímu vztahu. Svěřila se skupině:
Nevěřím ničemu jinému neţ tomu, co se děje právě teď, v
přítomnosti. Ţiju v přítomném okamţiku a nechávám se jím úplně
pohltit. Můj otec byl závislý na hazardních hrách. Vţdycky jsem
84
ho velmi obdivovala. Jenţe ve skutečnosti to znamená, ţe jednoho
dne jste bohatí a druhého dne musíte nakupovat u Armády spásy a
raději nezvedáte telefon, protoţe víte, ţe vás budou upomínat o
zaplacení účtů. Jako dítě jsem se musela spokojit s drobnými
sumami, které přicházely nepravidelně – peníze za hlídání dětí,
dárky od různých lidí, menší částky ze zastavárny. Dokonce i táta
se někdy objevoval doma a zase mizel. Někdy byl pryč třeba celé
týdny. Je něco špatného na tom, ţe teď touţím po nějaké jistotě a
po trvalém vztahu? Vţdyť jsou to krásné hodnoty! Co je špatného
na trvalé lásce, manţelství, dětech?
Alice strávila mnoho let v obavách, ţe to, co má, jí náhle
zmizí, a tak si přála do budoucího ţivota záruku jistoty. Jako
většina vyděračů však pouţívala příliš velký nátlak, kterým chtěla
překonat neochotu své oběti.
Díky podpůrné skupině si Alice sama uvědomila, ţe na Rogera
vyvíjí přílišný nátlak, a pochopila, ţe by měla podobné potíţe v
jakémkoli vztahu a ţe se nejprve musí vyrovnat sama se sebou.
Od té doby dokázala svůj nátlak na Rogera značně sníţit a
poskytla jejich vztahu čas, aby se vyvíjel přirozenou cestou.
Vyhrát bitvu, ale přitom prohrát celou válku
Vyděrači často dosáhnou svého za cenu, ţe v příslušném
vztahu vznikne nepřekonatelná bariéra. Přesto se jim krátkodobé
vítězství často jeví jako triumf – jako by nebylo potřeba brát ohled
také na dlouhodobější perspektivu.
Liz získala nějaký čas na rozmyšlenou tím, ţe navenek
ustoupila Michaelovým pohrůţkám.
Zavolala jsem svému právníkovi a řekla jsem mu, aby zatím
nic nepodnikal. Doufala jsem, ţe se Michael uklidní a bude
alespoň schopen nějakého racionálního dialogu. Skutečně se ke
mně začal chovat mile, protoţe se domnívá, ţe dosáhl svého a ţe
se s ním postupné usmířím úplně. Já jsem ale pořád v šoku z toho,
85
ţe ţiju s muţem, kterého uţ ani nemám ráda a není mi sympatický,
natoţ abych ho milovala!
Vyděrači tak strašně touţí udrţet si nebo získat to, co chtějí, ţe
se z jejich jednání vytrácí veškerá logika nebo schopnost vidět
důsledky vlastního jednání. I oni ţijí v OPARu, který jim
zabraňuje vidět, jak nesmírně si odcizují ostatní lidi svým
nátlakovým chováním. Záleţí jim jenom na tom, aby se zbavili
okamţitého strachu ze ztráty – bez ohledu na to, co za to zaplatí v
dlouhodobějším měřítku.
Proč nás vyděrači trestají
Budiţ – vyděrači jsou vedeni slepým strachem. Ale proč nás
ještě ke všemu trestají? Proč nám ubliţují, pokud jim
nevyhovíme?
Často se opravdu zdá, jako by cílem citového vydírání nebylo
jen to, aby se vyděrač cítil dobře, ale i to, aby se jeho oběť cítila
špatně. Ve svých snahách ukázat správnost a oprávněnost svých
poţadavků vyděrači zpochybňují náš charakter i naše motivy. Ať
uţ hrozí trestem přímo nám, nebo dávají najevo, ţe potrestají sami
sebe, v kaţdém případě se nás snaţí přímo zaplavit pocity viny.
Vtip je v tom, ţe vyděrači sami sebe nevnímají jako trestající –
v tomhle se dopouštějí stejného obratu o sto osmdesát stupňů, o
jakém jsme uţ mluvili. Jsou přesvědčeni, ţe jen udrţují pořádek a
správný řád věcí, drţí své i naše záleţitosti pevně v rukou a starají
se, aby se nezvrhly, nebo nám jen dávají najevo, ţe si s nimi
nemůţeme dělat, co chceme.
Sami sebe vidí jako silné a schopné ovládat situaci. A jestli
nám jejich chování ubliţuje, pak to je naše chyba. Účel, kterého
chtějí dosáhnout, světí prostředky.
Navíc, jak uţ jsme si ukázali, mnoho trestajících vyděračů vidí
samo sebe jako oběti. Platívá, ţe čím hůř se k nám vyděrači
chovají, tím víc si překrucují realitu ke svému obrazu. Jsou krajně
senzitivní a sebestřední, a to nafukuje pocit ublíţenosti, který cítí,
86
a pomáhá jim ospravedlnit zásahy vůči nám, protoţe naše chování
vidí jako záměrné pokusy jim ublíţit a zdeformovat jejich ţivot.
Strach ze ztráty
Často nás nejvíc trestají ti vyděrači, kteří zaţili v minulosti
nějakou ztrátu nebo se obávají ztráty někoho blízkého, ať uţ z
důvodu citového odcizení, rozvodu, rozchodu nebo nějakého
podstatného posunu celého vztahu.
Vrátíme se k případu Sherry a jejího šéfa Charlese.
V jedné chvíli jsem ta nejkrásnější a nejzajímavěji ţena na
světě, ale jakmile mu řeknu, ţe mám takový pocit, jsem se ocitla ve
slepé uličce a ţe musím začít nějak jinak a od začátku, hned se o
mně začne vyjadřovat jako o chladnokrevné bestii, které vůbec
nezáleţí na tom, v jakém je on stresu a jak moc se snaţí celou
situaci řešit. Dokonce mi vykládá, ţe mi jen pořád dává a obětuje
se a já jen pořád beru – coţ je ve skutečnosti o sto osmdesát
stupňů otočený pohled na naši situaci.
A najednou hledá a také nachází chyby úplně na všem, na co v
práci sáhnu, a dělá mi tím ze ţivota peklo. Vůbec nechápu, jak se
ke mně můţe chovat tak bezohledně a s takovou zlobou.
Kam se poděla jeho láska?
Charles se cítí ohroţen moţnou ztrátou své mladé milenky a
vidí, ţe jeho pohrůţky na ni neúčinkují. Proto udělal něco, co mu
ulevilo v jeho trápení – sniţuje její hodnotu ve vlastních očích.
Tím získá pocit, ţe zase o tolik nepřijde. Přesvědčí sám sebe, ţe
jde o zboţí druhé jakosti, a s tím se člověk loučí daleko snáze.
Také jí bude moci snáze dát výpověď, kdyţ sám sobě dokáţe, ţe
je vlastně neschopná.
A tak ji poniţuje, sniţuje a trestá na dvou frontách najednou.
Vyděrači také upřímně věří, ţe nám uštědřují lekci a
vychovávají nás. Někdy přitom vyděrači splyne přítomné dění s
nějakými záţitky v minulosti, které mu zanechaly v duši jizvy.
87
Pak můţe oběť útoku mít pocit, ţe vyděračovu přehnanou reakci
vůbec ničím nevyvolala a nezavinila.
Michael je moţná nejvýraznější trestající typ vyděrače, se
kterým jsme se mezi našimi případy setkali. Kdyţ jsem se Liz
zeptala, proč se k ní podle jejího názoru Michael chová tak
ošklivě, po chvilce přemýšlení odpověděla:
Michael měl těţké dětství a mládí. Uţ od čtrnácti let musel
tvrdě pracovat v rodinném podniku. Byl to poměrně úspěšný
obchod s kancelářským zařízením. Michael měl sportovní nadání,
ale rodiče mu nedovolili, aby se sportu věnoval. Vţdycky mu
přidělili nějakou práci – dělat inventuru, zametat obchod nebo
sedět u pokladny.
Kdyţ jsme se začali scházet, vyjeli jsme si do Chicaga a já
jsem zjistila, ţe ví o tamních budovách úplně všechno. Řekl mi, ţe
vţdycky snil o studiích architektury. Rodiče mu to ale nedovolili.
Vím, ţe se na ně dodnes kvůli tomu zlobí, ale nikdy jim to ani
slovíčkem nevyčetl. Zřejmě přenáší své zklamání na mě.
Kdyby Michael dokázal vyjádřit, co cítí, moţná by Liz řekl:
„Prosím, nepřipravuj mě znova o mé sny. Uţ od dětství jsem
cítil neustále nějaké zklamání a ukřivděnost, nikdy v ţivotě jsem
nedostal to, po čem jsem touţil. A teď ode mě chceš odejít i ty!
Kolik zklamání mám ještě v ţivotě unést?”
Zdá se to podivné, ale právě trest pomáhá vyděrači, aby s námi
udrţel silné citové spojení. Tím, ţe vytvoří atmosféru nabitou
napětím, totiţ vybudí a zesílí city své oběti vůči sobě a získá její
pozornost. Moţná budete vyděrače nenávidět, ale aspoň vám
nebude lhostejný a nestane se, ţe byste ho docela lhostejně a
chladně opustili.
Také Allena trestala jeho bývalá ţena Beverly na
nejcitlivějším místě – pouţívala jako zbraň proti němu děti. Jejich
rozvod byl velmi trpký, a přestoţe v manţelství byli oba
nešťastní, Beverly se rozvádět odmítala.
88
Myslím, ţe dost lidí si neuvědomuje, jak hrozně je pro otce,
kdyţ nemůţe se svými dětmi trávit čas. Beverly mi nejdřív hrozila,
ţe jestli ji opustím, děti uţ v ţivotě neuvidím. Nakonec se všechno
urovnalo a směl jsem své děti navštěvovat. Ale jakmile jsem se
oţenil s Jo, znova se rozpoutalo peklo.
Beverly nesnese pomyšlení, ţe mám novou lásku. Snad si
předtím myslela, ţe ještě existuje šance, ţe bych se k ní mohl
vrátit. Pořád je hodně zatrpklá a trestá mě přes děti. Stačí, kdyţ se
s jejich vyzvednutím opozdím o deset minut, a uţ je někam odveze.
Minulý týden jsem na ně musel čekat skoro hodinu a půl. A kdyţ
se opozdím jen o den s placením alimentů, uţ mi telefonuje a
hrozí, ţe mě dá znovu k soudu a omezí moje práva na styk s dětmi.
Je to absurdní, ale kvůli tomuhle všemu teď spolu mluvíme víc,
neţ kdyţ jsme ještě nebyli rozvedení!
Nejdůleţitější fakt, který bychom si měli odnést z vyhlídkové
trasy po vyděračově duši, je, ţe vyděrač vţdycky vyvolává dojem,
jako by se všechny problémy a konflikty týkaly pouze nás a jen
my jsme za všechno mohli. Ve skutečnosti je pravda právě
opačná: nejde ani tak o naši osobu jako o zranitelná místečka v
duši vyděrače, která si tímto způsobem chce chránit. Většina jeho
výčitek a obviňování neodpovídá ţádnému našemu skutečnému
provinění. Velmi často má celé vydírání daleko víc společného s
minulostí neţ s přítomností a jde v něm daleko spíš o uspokojení
vyděračových potřeb neţ o to, co děláte nebo neděláte vy.
K vydírání by ovšem přes to všechno nemohlo dojít,
kdybychom nereagovali podle vyděračova přání. Proto se teď
podíváme na mechanismy v naší duši, díky kterým mívají
vyděrači takové úspěchy.
89
6.
Na vydírání
musí být dva
Citové vydírání není sólové představení, ale duet, ke kterému
nemůţe dojít bez aktivní spoluúčasti vyděračovy oběti.
Pro všechny z nás je mnohem snazší zaměřit se na chování
druhého člověka, na to, co nám provádí a jak nám ubliţuje, neţli
sám na sebe a na své vnitřní postoje. Pokud se ale chcete z
vydírání vymanit, nezbude vám nic jiného neţ se podívat dovnitř
vlastní duše a zjistit, proč jste byli ochotni celou hru přijmout.
Zamyslete se nad tím, jak byste odpověděli na následující
otázky:
• Ustupujete vyděrači a pak za to sami sebe plísníte?
• Jste z toho často nešťastní a rozladění?
• Cítíte se provinile a vyčítáte si, ţe jste nemorální nebo
nevděční, pokud neustoupíte jeho tlaku?
• Bojíte se ztráty vztahu, pokud neustoupíte?
• Jste jedinou osobou, na kterou se vyděrač v nějaké kritické
situaci obrací, přestoţe existuje víc lidí, kteří by mu mohli
pomoci?
• Věříte, ţe jste vyděrači zavázáni (vděčností, povinnou úctou
apod.) víc neţ on vám?
Pokud jste třeba jen na jedinou z těchto otázek odpověděli
kladně, pomáháte svými reakcemi vytvářet ideální klima pro
citové vydírání.
Červená tlačítka
Někteří lidé jsou náchylnější neţ jiní k tomu, aby se stali
oběťmi citového vydírání. Důvodem je, ţe mají ve své duši určité
spouštěče – říkejme jim červená tlačítka nejrůznější potlačené
90
obavy, pocity viny, nejistoty, komplexy, prostě slabá místa.
Bývají to nedořešené záleţitosti z minulosti, které v sobě stále
neseme, a úzce se dotýkají představy, jakou sami o sobě máme,
naší sebedůvěry a sebeúcty.
Jakmile někdo takové červené tlačítko zmáčkne, rozpoutá v
nás nekontrolovanou a nepřiměřeně silnou reakci;
vzkypí v nás emoce, které jsme někdy i velmi dlouho drţeli
pod pokličkou a nedávali jim průchod.
Na zdroje těchto pocitů se nemusíme vţdy rozpomínat a při
sloţitosti našich ţivotních situací si uţ vůbec nemusíme být jistí
tím, co je vlastně příčina a co následek. Ale pokud ve vás náhle
vzkypí podobné emoce, pak uděláte dobře, kdyţ budete hledat
příslušná červená tlačítka.
Většina lidí si to ani neuvědomuje, ale v ţivotě se chová tak,
aby si tato choulostivá červená tlačítka za kaţdou cenu chránila.
A právě tím, jak kolem těchto míst chodíme po špičkách,
velmi přesně naznačujeme, v které oblasti naší duše leţí. Lidé z
našeho okolí to dobře vycítí a veškeré informace, které o nás takto
získají, pak mohou ve vypjaté situaci vyuţít k vydírání.
Tady jsou naše nejčastější projevy naznačující, ţe máme
citlivé místo, na které lze snadno působit:
• přehnaná potřeba ocenění
• silný strach z hněvu
• touha po klidu a míru za kaţdou cenu
• tendence přejímat odpovědnost za ţivoty jiných lidí
• silné pochybnosti o vlastní osobě
Ţádný z těchto rysů není sám o sobě v mírném stupni
škodlivý. Kdyţ se ale ocitneme v jejich vleku a začnou převládat
nad jinými našimi vlastnostmi – nad naší sebedůvěrou, asertivitou
nebo schopností rozumné úvahy, pak se můţeme snadno stát
terčem různých manipulací.
Nyní si probereme jednotlivé typy uvedeného chování.
Všimněte si, do jaké míry je chování takového člověka reakcí
na proţitky z minulosti a jak často jsou tito lidé zrazováni právě
těmi reakcemi, o kterých si myslí, ţe je budou chránit.
91
Typ drogově závislý na ocenění
V úvodu této knihy jsem mluvila o Sarah, která musí stále
dokazovat svému snoubenci Frankovi, ţe je pro něj dost dobrá.
Neustálý boj o jeho ocenění popisuje takto:
Nesnesu, kdyţ mi dává najevo, ţe se ve mně zklamal. Kdyţ
jsem mu řekla, ţe natírání chaty zrovna neodpovídá mé představě
o tom, jak strávím víkend, zavrtěl jen hlavou a odešel ven na
verandu. Šla jsem za ním a on mi řekl, ţe nemůţe věřit tomu, jak
jsem rozmazlená a dětinská. Bylo mi bídně.
A tak jsem se znovu převlékla do starých šatů a chopila jsem
se štětce. Frank se na mě usmál, objal mě a mně se nesmírně
ulevilo.
Všimněte si, ţe Sarah se „napravila” podle Frankova přání.
Lidé závislí na ocenění okolí prostě neuvěří, ţe je s nimi
všechno v pořádku, dokud jim to někdo jiný nepotvrdí, a jejich
vnitřní jistota závisí téměř úplně na oceňování zvnějšku. Jako by
si stále říkali: „Kdyţ mě neoceňují, udělal jsem určitě něco
špatně.” Nebo dokonce: „Jistě je se mnou něco v nepořádku.”
Sarah se rozpomněla, ţe toto přehnané lpění na neustálém
oceňování pramení z výchovy její babičky, která o ni pečovala,
zatímco rodiče chodili do práce.
Bydlela v přízemním bytě a já jsem k ní chodívala kaţdý den
po škole. Pořád mě kritizovala – říkala mi, ţe jsem moc hlučná
nebo líná. Říkala mi, ţe Bůh nemá rád líné holčičky, a někdy prý
se i posílají pryč. Myslím, ţe mě nechtěla nějak strašlivě děsit, a
určitě něco podobného slýchala sama, kdyţ byla malá. Já jsem se
ale hrozně bála, ţe mě někam odvezou od rodiny, kdyţ budu
zlobit. Naučila mě říkanku, kterou asi uţ v ţivotě nezapomenu:
„Dobře, líp a pak nejlíp, nikdy nesmíš polevit, vţdycky se lze
polepšit, a pak budeš nejlepší!“
92
Sarah měla babičku moc ráda a v raném dětství s ní trávila
hodně času, a tak toho od ní hodně pochytila. Vrylo se jí do
paměti, ţe kdyţ bude hodná a poslušná holčička, babička ji
pochválí a bude v bezpečí. Naučila se však také, ţe nikdy nemůţe
být dost pilná, hodná a poslušná, ţe by to vţdycky mohlo být ještě
o něco lepší a ţe nikdy nebude dost vzorná, ani kdyby se
rozkrájela.
V raném dětství potřebujeme ocenění dospělých, kteří se nám
jeví jako všemocní obři, na nichţ jsme úplně závislí.
A tato potřeba nás můţe pronásledovat ještě dlouho v
dospělosti, kdyţ uţ se sami o sebe můţeme dobře postarat. Sarah
byla zvyklá, ţe lásku dostane jen tehdy, kdyţ si ji „zaslouţí”, a tak
se u ní vyvinula neobyčejně silná potřeba, aby ji ostatní lidé
oceňovali. Frank toho mistrně vyuţil, kdyţ jí upřel své uznání.
Také Maria trpěla velkou hrůzou z toho, co by jejímu rozvodu
řeklo okolí: sousedi, spolupracovníci, příbuzní, lidé z církevní
komunity. Kdyţ jsem se jí ptala, proč má tak silnou potřebu
uznání ze strany svého okolí, rozpomněla se na příhodu, kterou
vţdycky pokládala za nevýznamnou a která se odehrála v prvním
ročníku střední školy.
Vţdycky jsem byla vzorně hodná dívenka, ale jednou před
koncem školního roku mě můj tehdejší kluk Danny navedl,
abychom utekli ze školy před poslední hodinou a šli se projít k
moři. Tak jsme to udělali a já jsem to pustila z hlavy. Za pár dní
se mě ale můj táta začal vyptávat, jestli mu náhodou nechci něco
říct. Kdyţ jsem si na nic nevzpomněla, prohlásil, ţe je
neuvěřitelné, ţe mu vlastní dcera takhle lţe do očí, a znova mi
poloţil stejnou otázku.
Srdce se mi rozbušilo, ale nedokázala jsem se přiznat, a tak
jsem mlčela. Pak mi táta oznámil, ţe volali ze školy a ţe se
dozvěděl, co jsem provedla. Vrhla jsem stín na celou naši rodinu a
u večeře se budu muset všem omluvit a připravit pro nedělní školu
řeč na téma, proč je důleţité mluvit pravdu.
93
Úplně mě to zdrtilo. Poslechla jsem ho, ale nikdy nezapomenu
na ten pocit poníţení a osamělosti, který jsem tehdy zakoušela.
Bylo to, jako by mi vypálili cejch, ţe jsem lhářka.
Moţná ţe to bylo naposledy v ţivotě, co jsem se dopustila
sebemenšího přestupku.
Otec jistě myslel svůj výchovný zásah dobře, ale v Marii
zůstal hluboce zakořeněný pocit, ţe všechna podpora a láska,
kterou dostává od svých nejbliţších, je podmíněná jejím vzorným
chováním. Jakmile se jim něčím (třeba malicherným) nezavděčí,
okamţitě o jejich ocenění a uznání přijde.
Proto se musí stále snaţit, aby si je zaslouţila.
Typ, který se vyhýbá hněvu jiných lidí
Mnoho z nás ţije tak, jako by existovalo ještě jedenácté
přikázání: „Nikdy se nerozzlobíš” a dvanácté: „Nevyvoláš hněv
jiných lidí.” Proto při první známce nesouhlasu našeho protějšku
začneme všemoţně usilovat o udrţení klidu a míru. Samozřejmě
není nic špatného na tom, kdyţ se dokáţeme za všech okolností
chovat klidně a racionálně, ale problémy začínají tehdy, kdyţ
lpíme na přesvědčení, ţe nic nemůţe být horšího neţ otevřený
střet názorů. Pak se totiţ bojíme vyjádřit odlišný názor a v
čemkoli odporovat třeba i přátelům, protoţe se obáváme, ţe se tím
náš vzájemný vztah pokazí.
Právě tohle je případ Liz. Chová se za všech okolností klidně a
těţko se na ní pozná, jestli se zlobí nebo se jí něco nelíbí. Kdyţ
jsem jí to řekla, zasmála se.
No ano, to je moje kamufláţ. Kdyţ jsem byla malá,
odpozorovala jsem, ţe sourozenci, kteří začali na mámu křičet a
vztekat se, vţdycky slízli nějakou tu facku nebo jiný trest, zatímco
těch, kteří byli zticha, si ani nevšimla. Asi jsem si z toho odvodila,
ţe kdyţ jste sami klidní, můţete uklidnit i ostatní lidi – asi jako
kdyţ hladíte vyplašené zvíře a mluvíte na něj jemným a
94
vyrovnaným tónem, aţ ho zklidníte. Myslím, ţe mám skutečně
talent rozpouštět napětí mezi lidmi. Líbí se mi to, mám pocit, ţe se
nemusím bát vzteku a zlosti, protoţe s nimi umím zacházet.
Do Michaela jsem se zamilovala asi právě proto, ţe jsme byli
tak odlišní. On se projevuje velmi otevřeně, je energický a přímý –
má v sobě hodně vášně a ohně. A já se zase drţím při zemi, jsem
ústupnější a klidnější. Vţdycky jsem si uvědomovala, ţe Michael je
ten typ, co můţe mít záchvaty vzteku, ale strašně dlouho jsem u něj
nic takového nezaţila. Jenţe teď najednou zjišťuju, ţe jsem vdaná
za zuřícího maniaka, příšerně se ho bojím, a přitom jsem o sobě
pořád přesvědčená, ţe dokáţu zlost a vztek zvládat! Tedy aspoň
jsem si to myslela. V poslední době vidím, ţe všechny moje
obvyklé metody – konejšení, uklidňování a omluvy – ho jenom
pokaţdé víc rozzuří.
Liz uţ záhy v ţivotě zjistila, ţe naše společnost skutečně
oceňuje lidi, kteří dovedou ovládat vlastní hněv. I v Michaelově
případě dlouho věřila tomu, ţe stačí, aby se chovala dost klidně a
vyrovnaně, a všechno bude v pořádku. Jenţe v dané situaci to
přestalo fungovat a Liz se najednou začala cítit bezbranná a
nešťastná. Její obvyklý rejstřík chování nestačil a ona si nevěděla
rady.
Vztek a hněv můţe mít i zcela tiché projevy, které ovšem
nejsou o nic příjemnější. Helen, profesorka literatury, se kterou
jsme se uţ setkali, vypráví:
V ţivotě bych si nic nezačala s muţem, který by na mě křičel.
Zaţila jsem si toho dost od mámy a táty. Táta je typ rebela, a
tak se vůbec nehodí pro kariéru v armádě. Za celých dvacet let ho
z tohohle důvodu nepovýšili. Hrozně mu vadilo, kdyţ ho různí
blbci – to je jeho vlastní výraz – sluţebně předstihovali jen proto,
ţe se nebouřili proti nadřízeným. Doma pak křičel na mámu, ona
zase na něj, bouchali dveřmi, házeli po sobě nádobí – nám dětem
to nahánělo opravdu strach.
A tak uţ si nepřeju nikdy v ţivotě nic podobného zaţít.
95
Kdyţ se Helen seznámila s Jimem, okamţitě si pomyslela, ţe
je to ten pravý: byl velmi klidný, tichý a jemný, dokonce jí psal
básničky – prostě opravdový romantik. Vůbec si nedokázala
představit, ţe by někdy křičel nebo dělal scény.
Jenţe postupně zjistila, ţe Jim projevuje svoji zlost jinak, neţ
byla zvyklá: stáhne se do sebe a zahalí se do neprostupného,
napjatého mlčení. Helen z něj pak marně doluje, co se vlastně
stalo. Teď si dokonce přeje, aby na ni raději křičel, protoţe i to by
jí bylo příjemnější!
Nikdo z nás pochopitelně nemá rád hněv a zlost, ale pokud se
jim snaţíme za kaţdou cenu vyhnout, podstatně si tím zuţujeme
manévrovací prostor a snadno se stáváme oběťmi citových
vyděračů.
Typ sebeobvinující
Je jistě správné, kdyţ jsme ochotni nést odpovědnost za vlastní
činy. Mnoho z nás má ale sklony přebírat na sebe odpovědnost a
obviňovat se úplně ze všech problémů, které se objeví jak v našem
vlastním ţivotě, tak v ţivotech jiných lidí. A citoví vyděrači nás v
tom pochopitelně jen utvrzují.
Kdyţ je něco rozladí a jsou s něčím nespokojení, pak za to
zcela jistě můţeme my!
Bizarní vina
Po jedné hádce s Evou si Elliot vzal velkou dávku prášků a
musel zůstat několik týdnů na pozorování na psychiatrii.
Kdyţ se vrátil domů, okamţitě Evu obvinil ze svého utrpení a
ze všech svých problémů.
Pořád dokola mi vykládal, ţe to všechno byla jen moje chyba.
Řekl mi, ţe jestli ho zavřou na zbytek ţivota do blázince, bude to
moje vina. Aţ z toho všeho umře, mám to na svědomí jedině já.
96
Bylo to hrozné. Vyvolal ve mně pocit, ţe strašně trpí tím, jaká
jsem, a vůbec jsem nevěděla, co si mám počít!
Zdá se skoro neuvěřitelné, ţe bystrá dívka jako Eve brala
Elliotovo absurdní obviňování váţně. Ona mu ale přesto věřila!
Kdyţ jsem se jí zeptala, proč tak ochotně bere veškerou vinu na
sebe, hned si vzpomněla na svůj vztah k otci a okamţitě bylo
jasné, kde se to v ní všechno bere.
„Můj otec pořád mluvil o smrti a umírání,” vysvětlovala mi.
„Jako by tím byl posedlý.” A pak popsala jednu příhodu, která
se jí stala v osmi letech a kterou si stále ţivě vybavovala.
Seděla jsem na předním sedadle našeho velkého pontiaku a
můj táta řídil. Zastavili jsme na křiţovatce a já jsem pozorovala
nějaké děti, jak si hrají před domem. Zničehonic se ke mně otec
obrátil a zeptal se mě: „ Ty by sis nevěděla rady, kdyby šlo o něco
opravdu důleţitého, co?”
Nechápavě jsem se na něj podívala a on pokračoval:
„Kdybych teď dostal srdeční záchvat, co bys udělala? – Nevíš to.
Umřel bych ti tady rovnou před očima.” Pak šlápl na plyn.
Mlčela jsem, oči jsem upírala na své puntíkované šaty a
nebyla jsem schopná myslet vůbec na nic.
Ale samozřejmě myslela na to, co tím asi otec chtěl naznačit:
je ti osm a měla bys být schopná mě zachránit, a přitom to
nedokáţeš. Eva měla pocit, ţe by byla jen její vina, kdyby teď
tatínek zemřel. Tím by se jí rozpadl – jako kaţdému malému dítěti
– celý její svět.
Eve vypráví, ţe jí z dětství utkvělo následující poselství:
„Kdyţ nebudeš na tatínka hodná, umře ti!” – Proto je pro ni
těţké vnímat Elliotovo bizarní chování z normální perspektivy.
97
Atlasův syndrom
Lidé, kteří trpí Atlasovým syndromem, věří, ţe musí na svých
ramenou nést celou zeměkouli: je na nich, aby vyřešili všechny
problémy, které se v jejich okolí vyskytnou, a své vlastní potřeby
staví aţ na poslední místo. Karen, ošetřovatelka v důchodu, se
kterou jsme se uţ setkali, si vyvinula Atlasův syndrom v době
dospívání, kdy se její rodiče rozvedli.
Kdyţ od nás táta odešel, máma byla hrozne osamělá a ode mě
čekala, ţe jí tu ztrátu vynahradím. Všechny příbuzné měla v New
Yorku a ţily jsme v Kalifornii, a tady měla jen jednu nebo dvě
bliţší přítelkyně, jinak kromě mě nikoho.
Vzpomínám si, ţe kdyţ mi bylo asi patnáct, měla jsem moţnost
jít na oslavu Silvestra. S matkou jsme měly původně v plánu jít
někam na večeři a pak do kina, ale někdy kolem
Vánoc mi zavolala jedna kamarádka a pozvala mě na
silvestrovské rande ve čtyřech – ona se tam chystala se svým
klukem, ten přivede kamaráda a já bych doplnila čtveřici.
Hrozně mě to nadchlo a touţila jsem tam jít, byla by to první
moje schůzka naslepo s klukem! Trochu jsem se ale bála, co tomu
řekne máma, a tak jsem se s tím svěřila tetě. Ta mi řekla:
„Frances by od tebe přece nemohla ţádat, abys strávila Silvestra
s ní! Jen na to rande jdi!”
Sebrala jsem veškerou odvahu a řekla jsem mámě, ţe chci jít
na schůzku místo s ní. Strašně se jí to dotklo, oči se jí naplnily
slzami a řekla mi vyčítavě: „Ale co budu dělat na Silvestra já?”
Na schůzku jsem šla a dobře jsme se bavili, ale kdyţ jsem se
vrátila domů, zjistila jsem, ţe máma je v posteli s migrénou a trpí
strašnými bolestmi. Věděla jsem, ţe je to jen moje vina. Cítila
jsem se strašlivě provinile.
Karen bylo jen patnáct let, ale uţ zjistila, ţe je na ní matka
úplně závislá. Kdyţ se nepostará o maminku, kdo to za ni udělá?
Vůbec ji nenapadlo, ţe matka se o sebe můţe postarat sama.
98
Mnoho z nás na sebe bere odpovědnost za spokojenost a štěstí
jiných lidí. Karenina dcera ji teď zase vydírala tím, ţe jí stále
připomínala bolestnou příhodu s autohavárií. Jistě byla svědkem
toho, jak se její matka chovala k její babičce a pravděpodobně i k
jiným lidem, a tak hned věděla, kde má její matka červené
tlačítko. Karen se málem dala přesvědčit, aby své dceři opravdu
poskytla peníze ze svého důchodového pojištění, protoţe se bála,
ţe jinak ztratí kontakt s ní i s vnoučaty nebo ţe Melanie znovu
propadne drogám.
Jako mnoho lidí trpících Atlasovým syndromem Karen
nerozlišuje, kam aţ sahá její odpovědnost vůči jiným lidem.
Pocity viny a odpovědnosti se prolínají a někdy je těţké
rozlišit jejich hranice. Karen musela pracovat na tom, aby
přerušila automatické spojení: „Máš pravdu – je to moje vina, je
to moje povinnost vůči tobě,” a aby si začala poprvé v ţivotě
definovat, jak si vymezí prostor pro vlastní potřeby.
Soucitné srdce
Soucit, laskavá povaha a schopnost vciťování do jiných lidí
jsou jistě obdivuhodné vlastnosti. I ony nám však mohou působit
obtíţe, kdyţ to s nimi přeţeneme. V tom případě totiţ obětujeme
vlastní vyrovnanost a spokojenost zájmům jiného člověka.
Vzpomeňte si na věty typu „Nemohu ho opustit, protoţe by mi ho
bylo tak strašně líto”, nebo „Ona se na mě podívá těma
uplakanýma očima a já pro ni udělám všechno na světě”, nebo
„Vím, ţe jí pořád ustupuju, ale kdyţ ona má chudák tak hrozný
ţivot…”
Čím se liší lidé, kteří jsou schopni soucitu s trpícími a dokáţí
jim nabídnout přiměřenou pomoc, od lidí, kteří cítí povinnost
přiletět okamţitě jako Superman kamkoli, kde je někdo sebeméně
potřebuje – i kdyby tomu měli obětovat svoji sebeúctu a zdraví?
99
Síla soucitu,
Patty, úřednice, se kterou jsme se uţ setkali, neměla moc
šťastné dětství. Matka trpěla depresemi (nebo to tak aspoň
vypadalo) a často mizela na celé hodiny a dokonce i dny ve své
loţnici. Patty ţertem říká, ţe její matka prospala celé její dětství.
Stále si však uvědomovala, ţe matka je v domě přítomna a ţe je
potřeba chovat se tiše, aby matku nikdo nevyrušoval a nebudil.
O mámu jsem se opravdu bála. Ostatní děti neměly maminky,
které by byly v jednom kuse nemocné, ale mé matce stačilo
sebemenší vyrušení nebo znepokojení a uţ byla v posteli.
Byla jsem na ni doslova vyladěná, vycítila jsem ze zvuků za
dveřmi její loţnice, jestli je vzhůru nebo spí, a jestli spí klidně
nebo se převaluje. Kdyţ spala dobře, chodila jsem ji zkontrolovat,
jestli pravidelně dýchá a je v pořádku. To patřilo k mým úkolům,
kdyţ nebyl doma táta.
Bydlíme-li s někým, kdo je nám blízký a fyzicky nebo citově
nás potřebuje, vyladíme se na ty nejnepatrnější signály, na kaţdý
tichý povzdech, zamrkání nebo důraz na určité slovíčko.
Patty dnes vidí, jak se tato její role uplatňuje i v dospělosti. Joe
je normální muţ a netrpí ţádnými depresemi, ale je velmi
náladový. Dává podobné signály jako Pattyina matka – povzdechy
a dokonce odchody na lůţko s migrénami!
Patty na toto chování reaguje téměř automaticky. Postupně jí
ale začíná celý tento opakující se scénář vadit: Joe se stáhne do
sebe a jde si lehnout, ona jde za ním, tahá z něj, co se mu zase
stalo, a nakonec mu pokaţdé ustoupí.
Typ pochybující o vlastní hodnotě
Jistě je zdravé vědět o sobě, ţe nejsme dokonalí a můţeme se
někdy dopouštět chyb. Existuje však rozdíl mezi přiměřeným
sebehodnocením a sebepodceňováním. Kdyţ nás někdo začne
kritizovat, nejdřív se třeba bráníme, ale postupně přestaneme věřit
100
sami sobě a začneme se vidět jeho očima. A tak často dovolíme
lidem ze svého okolí, aby nás definovali podle svých vlastních
měřítek, a jejich definice přijmeme za své.
Nejčastěji k tomu dochází ve vztazích s lidmi v pozici autority,
obzvlášť s rodiči. Snadno uvěříme, ţe tito lidé jsou moudří, silní a
vybavení schopností neomylně rozpoznat, jací doopravdy jsme.
Tím vytváříme ideální podmínky, aby nás mohli vydírat a
rozhodovat o tom, co je pro nás nejlepší. Přitom si často sice
uvědomujeme vlastní přání, touhy, přesvědčení, ale jaksi jim
nevěříme.
Pro Robertu, která v dětství trpěla týráním a kterou se její
rodina snaţí přesvědčit, aby o všem mlčela, je velmi obtíţné a
bolestné drţet se své verze reality.
„Celá rodina mi říká, ţe si vymýšlím,” stěţovala si. „Co kdyţ
mají přece jen pravdu? Co kdyţ jsem si to opravdu všechno
vymyslela? Co kdyţ nějak hrozně přeháním?”
Oběti týrání a zneuţívání často začnou pochybovat samy o
sobě a svém vnímání reality, aby se tak chránily před hroznými
záţitky z minulosti. Velmi často pak slyšíme prohlášení typu:
– „Moţná to nebylo tak strašné, jak mi to připadalo!”
– „Moţná reaguju přecitlivěle.”
– „Moţná se to ani vůbec nestalo!”
– „Třeba to byl jen sen.”
Roberta říká:
Přece kvůli tomu nemůţu ztratit celou svoji rodinu. Po celý
ţivot jsem se snaţila, aby mě ocenili, ale oni mi stejně nikdy
neprojevili uznání. Rodiče hýčkali bratra, protoţe to byl první syn,
a pak jsem přišla já, buclatá holčička, a můj otec mě nesnášel.
Vţdycky mě nenáviděl. Ať jsem udělala cokoli, bylo to špatně.
Nikdo mi dnes nevěří, jak se mnou jednal. Nechci nic jiného, neţ
aby mě měli rádi, ale oni mě teď uţ úplně nenávidí. Moţná ţe
nakonec mají pravdu, musím být cvok, kdyţ tohle všechno
podstupuju.
101
Občas se stává, ţe jeden člen rodiny začne zosobňovat
všechno špatné, co kdy rodinu potkalo. Roberta se stala rodinným
hromosvodem a musela vstřebávat veškeré obviňování, napětí,
pocity viny a úzkosti. Ostatní členové rodiny si nedokázali
uvědomit, jak nezdravé tyto vztahy jsou.
Otázka rovnováhy
Všechny typy chování, které jsme tu zatím probírali, vlastně
představují mechanismy přeţití, kterými si zajišťujeme své
bezpečí. Většinou se však do dané situace vůbec nehodí a
nepomáhají nám ji řešit. Tajemství spočívá v tom, ţe tyto typy
chování musíme vyvaţovat a střídat s jiným, rozumnějším
jednáním, jinak se z nás stane oběť citového vydírání. Vyhýbat se
konfliktům, dávat přednost klidu, a dokonce i trochu pochybovat o
sobě nikomu neublíţí – ale tohle všechno nesmíme přehánět.
Kdyţ jsme přesvědčeni, ţe opravdu nechceme nebo nemůţeme
udělat to, co po nás druhý člověk ţádá, neměli bychom mu
ustupovat. Jinak můţeme sklouznout na šikmou plochu citového
vydírání.
Jak sami vyděrače vycvičíme
Citové vydírání vyţaduje výcvik a praxi. Vyděrače bohuţel
cvičíme a dáváme mu instrukce my sami, a to svým chováním.
My sami ho upozorňujeme, kde najde naše červená tlačítka.
Citoví vyděrači toho z našich reakcí na své předběţné testy
dokáţí hodně vyčíst. Následující seznam vám pomůţe zjistit, jak
kvalitním osobním trenérem pro citové vyděrače jste.
Kdyţ se setkáte s nátlakem ze strany vyděrače, pak:
• se mu omlouváte
• obhajujete se
• hádáte se
• pláčete
102
• prosíte a ţadoníte
• měníte nebo rušíte důleţité plány a schůzky
• ustoupíte a doufáte, ţe je to naposledy
• podrobíte se.
Je pro vás těţké nebo nemoţné:
• Stát pevně za svým názorem?
• Otevřeně mluvit o tom, co se děje, a řešit to?
• Stanovit nějaké meze?
• Dát vyděračům jasně na srozuměnou, kdy je pro vás jejich
chování uţ nepřijatelné?
Pokud jste odpověděli kladně na kteroukoli z těchto otázek,
pak se účastníte vyděračových her jako spoluhráč a trenér.
Někdy máme sklon věřit, ţe obtíţné chování druhého člověka
prostě zmizí, kdyţ si ho nebudeme všímat nebo na něj nebudeme
upozorňovat, ale ve skutečnosti v takových případech vysíláme
signál: „Fungovalo to. Jen to udělej znova!”
Začíná to maličkostmi
Málokdo z nás si uvědomuje, ţe citové vydírání začíná sérií
předběţných sond. Nejprve se můţe projevit jen v maličkostech,
ale brzy se s ním setkáme znova a půjde o daleko důleţitější věci.
Kaţdým ústupkem neţádoucí chování vyděrače odměňujeme a
povzbuzujeme ho k pokračování.
Liz se rozpomněla, ţe Michael ji uţ dlouho předtím, neţ mezi
nimi propukla otevřená krize, podroboval podobným malým
testům, které vlastně byly nenápadnými případy citového
vydírání. Liz je snášela s tím, ţe to jsou jen maličkosti.
Michael je perfekcionista. Je to ten typ, co je schopný odejít z
místa sjednané schůzky, kdyţ se opozdíte jen o pět minut, musí
vám dát za vyučenou a ukázat vám, ţe máte chodit včas.
103
Mělo mě to napadnout, kdyţ mi začal rovnat časopisy na
konferenčním stolku a stěţovat si, kdyţ nezůstaly srovnány přesně
podle jeho představ. Má pevně stanovená pravidla pro kaţdý i
nejmenší detail a trvá na jejich dodrţování, coţ bylo zdrojem
napětí mezi námi uţ od chvíle, kdy jsme spolu začali ţít. Kdyţ byla
dvojčata malá, nebylo snadné udrţovat dům v naprostém pořádku.
Michael ale nechtěl pochopit, ţe to ani nejde. Pořád mě za to
kritizoval.
Například si vzpomínám, jak jsem jednou nechala několik
talířů ve dřezu, místo abych je uklidila do myčky. Kdyţ jsem přišla
domů, zjistila jsem, ţe je Michael postavil na podlahu.
Skoro jsem nemohla věřit vlastním očím – ale byla jsem zticha.
Prostě jsem je uklidila.
Jindy jsem zase odjela a nezamkla jsem dveře garáţe, a kdyţ
jsem se vrátila, zjistila jsem, ţe Michael vypojil automatické
otevírání vrat, takţe jsem musela vystoupit z auta a otevřít garáţ
ručně. Připomínalo to tresty, jaké si vymýšlejí rodiče na malé děti,
kdyţ si přejí, aby si něco opravdu zapamatovaly. Podařilo se mu
mě přesvědčit, ţe jsem nepořádná a nedbalá, takţe jsem se cítila
provinile a ještě jsem se mu za všechny podobné prohřešky
omlouvala.
Tresty, jaké uplatňoval Michael, nás zbavují lidské důstojnosti,
poniţují nás a podřizují. Kdyţ hru přijmeme, stanou se z nás
zlobivé malé děti, které potřebují dostávat za vyučenou.
Liz Michaelovi ani nenaznačila, jak jí jeho chování vadí, a tak
stále posilovala jeho trestající jednání. Vyděrači se snaţí zjistit,
jak daleko mohou zajít, prostě tím, ţe zkouší, co jim všechno
dovolíme. Podobné „maličkosti” tedy ignorovat nesmíme.
Sebevydírání
Přestoţe v titulu této kapitoly tvrdíme, ţe k vydírání jsou třeba
dva lidé, ve skutečnosti můţe někdy člověk vydírat sám sebe.
Stává se to tehdy, kdyţ trpíme silným strachem z negativních
104
reakcí ostatních lidí a představujeme si, co nejhoršího se můţe
stát: kdyţ po někom budeme něco chtít, odsoudí nás, emocionálně
se od nás odtáhne, rozzlobí se. A to nechceme riskovat.
Ukáţeme si to na příkladu. Moje přítelkyně Leslie dlouho snila
o cestě do Itálie a celý rok se na ni společně se skupinou svých
přátel připravovala. Před šesti měsíci však její dcera Elaine
prodělala obtíţný rozvod a Leslie jí pomohla půjčkou peněz a
hlídáním dvou jejích malých dětí. Leslie a Elaine spolu vţdycky
nevycházely nejlépe, ale během Elainina rozvodu se sblíţily a
Leslie je nadšená tím, jak je jejich vztah nyní přátelský.
„Neměla bych teď Elaine ničím komplikovat ţivot,” řekla mi
Leslie, „a je mi úplně jasné, ţe kdybych do té Itálie odjela, Elaine
by se na mě rozzlobila a myslela by si, ţe jsem sobecká. Jak bych
si mohla jet na dovolenou, kdyţ mě potřebuje vlastní dcera?”
Elaine by se s tím s největší pravděpodobností velmi snadno
vyrovnala, ale Leslie to nechce ani zkoušet a raději své vysněné
prázdniny odloţí.
Často se sami připravujeme o věci, které si opravdu
zaslouţíme a jsou naprosto rozumné, jen ze strachu, ţe na ně
někdo zareaguje špatně. Raději omezujeme, skrýváme a
odkládáme své sny a plány, protoţe jsme si jistí, ţe někdo proti
tomu bude určitě něco mít – ale nikdy nevyslovíme svá přání
nahlas! Někdy mohou být tyto obavy opodstatněné, ale často k
nim nemáme opravdu ţádný rozumný důvod. Vytváříme jen svůj
vlastní OPAR.
105
7.
Dopady vydírání
Citové vydírání moţná neohroţuje náš ţivot, ale zbavuje nás
jedné z nejcennějších věcí, které máme – totiţ naší integrity,
kontaktu s naším pravým, bytostným já. Integrita je místo uvnitř
naší duše, kde sídlí naše hodnoty a náš morální
„kompas”. Jde o samotné jádro toho, kdo jsme, jací jsme, co si
přejeme v ţivotě dělat a co nikoli.
Podle čeho poznáme, má-li člověk neporušenou integritu?
Prohlédněte si následující seznam – třeba si ho i přečtěte nahlas –
zamyslete se nad tím, které výroky pro vás ve vašem ţivotě
většinou platí.
• Stojím si za svým přesvědčením.
• Nedovolím, aby můj ţivot ovládaly pocity strachu.
• Kdyţ mi někdo ublíţí, řeknu mu to a snaţím se situaci
vyřešit.
• Sám definuji, kdo a jaký jsem, nedefinují mě jiní lidé.
• Kdyţ si něco slíbím, také to dodrţím.
• Chráním své fyzické i duševní zdraví.
• Nedopouštím se zrady jiných lidí.
• Mluvím pravdu.
Všechny tyto výroky mají velkou moc a působí osvobodivě.
Pokud opravdu odpovídají tomu, jak ţijeme, pak nám
poskytují počáteční záchytný bod k udrţení pocitu vyváţenosti
všeho ostatního. Z tohoto středu nebo těţiště bychom se neměli
nechat vychýlit různými stresy a tlaky, se kterými se v ţivotě
neustále setkáváme. Jakmile ustoupíme citovému vydírání,
vzdáváme se postupně uvedených bodů, tvořících naši integritu, a
zapomínáme, co je pro nás správné a dobré. A pokaţdé přitom
obětujeme další kousek svého bytostného já.
106
Dopad vydírání na naši sebeúctu
Jsem slaboch. Nevím, co chci. Jsem packal, všechno v ţivotě
jen kazím. Jsem prostě neschopný. Tak a podobně pohlíţíme sami
na sebe, poté co jsme zase jednou ustoupili citovému vyděrači.
Sami sebe začneme posuzovat skrz zamlţující OPAR: „Nemám
vůbec páteř, jinak bych pořád neustupoval!” říkáme si a nestačíme
se divit, jak můţeme být tak slabí a co je to s námi vlastně v
nepořádku.
Marii začalo být po nějaké době bolestně zřejmé, jakou cenu
musí za své přizpůsobování platit. Na jedné z našich schůzek byla
nezvykle zamlklá. Kdyţ jsem se jí zeptala, co se děje, pomalu ze
sebe začala soukat:
Zlobím se kvůli takové spoustě věcí. Samozřejmě mi vadí, co
mi Jay provedl. Ale nejvíc se zlobím sama na sebe za to, jak jsem
sama sobě ubliţovala. Pořád jsem si namlouvala, ţe rodina je na
prvním místě a ţe jsem pro ni ochotna udělat všechno, protoţe
můj nejdůleţitější úkol je drţet ji pohromadě. Kdyţ se teď ale
podívám do zrcadla, vidím v něm ţenu, která nemá dostatek
sebeúcty, aby dokázala říci otevřeně svému muţi:
„Uţ ti nedovolím, abys mě poniţoval a abys ničil naše
manţelství svými nevěrami!” Mám pocit, ţe jsem doslova a do
písmene zradila sama sebe. Nikdy jsem otevřeně netrvala na svém
stanovisku. To uţ jsem mu mohla rovnou říkat: „Jen do mě
kopni!”
Upozornila jsem Marii, ţe i kdyţ jí to tak nepřipadá, urazila uţ
dlouhou cestu, protoţe dokázala rozpoznat své vlastní potřeby a je
schopná se začít bránit tlakům okolí. Poprvé po letech – a moţná
v celém ţivotě – začala vidět svoji situaci jasně a výsledkem bylo
mimo jiné to, ţe si začala určité věci vyčítat.
Respektovat a chránit vlastní integritu není snadné. Vyděrači
překřičí náš vnitřní hlas zmatkem a povykem, který tropí, a spustí
v nás spontánní obranné reakce, takţe nakonec ztratíme kontakt
107
sami se sebou. Kdyţ se pak z toho všeho vzpamatujeme, zjistíme,
ţe jsme jim uţ zase ustoupili, a cítíme se bídně.
Patty, která se skutečně nechala svým manţelem Joem
přesvědčit, aby si od nemocné tety, která právě prodělala operaci,
půjčila peníze, líčí své pocity takto:
Byla to pro mě hrozná a bezvýchodná situace. Kdybych tetě
nezavolala, připadala bych si opravdu strašně, protoţe by to
znamenalo, ţe jsem Joea zradila a nepomohla mu. On přece
vydělává, ţiví rodinu, teď po mně chce jen tuhle maličkost a já
odmítnu… Ale kdyţ jsem tetu o peníze poţádala, cítila jsem se
teprve mizerně. Zaplavoval mě hrozný pocit viny a připadala jsem
si jako naprostý padouch. Cítila jsem se zneuţitá a bezpáteřní a
taky to tak bylo.
Patty si po celou dobu uvědomovala, ţe není pěkné ţádat o
peníze někoho, kdo právě prodělal operaci zhoubného nádoru.
Potřebovala ale udrţet ve vztahu s Joem klid, a tak mu v té chvíli
podlehla. Výsledkem však bylo, ţe cítila silné výčitky svědomí a
opovrhovala sama sebou.
„Kdybych však tetě zavolat odmítla,” říká Patty, „bála bych se,
ţe mě Joe uţ nebude mít rád. Nechtěla jsem ho zradit.”
Obvykle potřebujeme velmi mnoho duševní i emocionální
energie, abychom přesvědčili sami sebe, ţe se přece jen můţeme
smířit s něčím, co se nám původně hluboce příčilo. Mezi naší
integritou a nátlakem vyděrače se rozpoutá bitva, ve které
můţeme stejně jako ve skutečné bitvě utrpět citelné ztráty.
Obvykle ale přesto někde hluboko ve svém nitru slyšíme tenký
hlásek, který nám stále říká pravdu. Nemusí se nám vţdycky líbit,
jak ta pravda zní, a často se bráníme tomu, abychom si ji
vyslechli. Kdyţ to ale dokáţeme, náš vnitřní hlas nás povede
moudře, ve znamení zdravého a vyváţeného pohledu na
skutečnost a k jasnému rozlišování, co chceme a co nechceme.
Tento hlas totiţ patří stráţci naší integrity.
108
Vraťme se k případu Eve, která se zapsala do výtvarného
kurzu, který by jí pomohl získat práci a tím i určitou finanční
nezávislost. Pod Elliotovým tlakem ale od svých plánů upustila.
Chtěla jsem studovat počítačovou grafiku a trochu taky
ilustrace, abych snáze získávala zakázky. Elliotovi to ale strašně
vadilo a přesně ten den, kdy jsme měla jít k zápisu na počítačový
kurz, mi pohrozil, ţe se zase předávkuje prášky. Doslova mě to
omráčilo – bylo mi, jako by se uskutečnila moje nejhorší noční
můra. Seděl doma celý zničený s lahví nějaké lihoviny as celou
lahvičkou pilulek. Jak bych mohla v takové situaci odejít z domu?
Nevydrţela jsem to a své plány jsem vzdala.
Jako většina obětí vydírání si i Eve přestala uvědomovat, ţe
nejdůleţitější sliby jsou ty, které dáváme sami sobě. Ale jakmile si
připustila, ţe je odpovědná za Elliotovo přeţití,
Dopad na samotný vztah s vyděračem
Citové vydírání zničí pocit jistoty a důvěry v jakémkoli
vztahu. Svému protějšku uţ se nemůţeme otevřít a volně se před
ním projevovat, protoţe pravděpodobně uţ neprojeví pochopení
pro všechny naše nejvnitřnější pocity a myšlenky.
Tím se do vztahu vloudí napětí, mlčení, kolem některých
témat se chodí po špičkách – zkrátka chybí tu upřímnost a citová
ryzost, která nám dovoluje, abychom v určitém vztahu byli
skutečně sami sebou.
Eve popsala tento pocit ztráty důvěrnosti ve vztahu s Elliotem
velmi výstiţně:
Vím, ţe jeho chování vypadá bizarně a bláznivě, ale vţdycky to
takové nebylo. První rok, kdy jsem s ním chodila, vypadal úplně
jinak – všechno bylo krásné a romantické. Je velmi tyto sliby se jí
zdály skoro malicherné.
109
bystrý, vtipný a ohromně talentovaný a byli jsme do sebe velmi
zamilovaní. Teprve kdyţ jsem se k němu přistěhovala, začal se
chovat takhle vyšinutě. Teď si pořád připadám jako v tlakové
komoře. Je to asi jako city k někomu, na koho jste se v minulosti
zlobili a teď víte, ţe trpí nějakou strašnou nemocí, ale přesto ho
pořád milujete a záleţí vám na něm. Chybí v tom ale důvěrnost a
opravdová blízkost. To nemyslím po sexuální stránce, ale po
citové. Nemůţu mu říkat, co opravdu cítím a co si myslím, protoţe
je tak zranitelný… tak křehký.
Nemůţu mu líčit své sny a plány, protoţe se jimi cítí být
ohroţený. Jaká je to důvěrnost, kdyţ musíte pořád hlídat kaţdé
slovo, které vypustíte z úst?
Oběti citového vydírání natolik uvyknou odsuzování,
nedostatku uznání, nátlaku a přehnaným reakcím, ţe stejně jako
Eve uţ nechtějí vyděrači svěřovat věci, které jsou pro ně v ţivotě
důleţité. V takové situaci přestaneme mluvit o:
• hloupých nebo trapných věcech, kterých jsme se dopustili.
Vyděrač by se nám mohl totiţ vysmát.
• smutných tématech, nevyjasněných záleţitostech nebo
věcech, kterých se bojíme. Vyděrač by je totiţ mohl pouţít proti
nám, aby nám dokázal, ţe se mýlíme, kdyţ odmítáme splnit jeho
ţádosti.
• svých nadějích, snech, plánech, cílech, představách. Vyděrač
by je mohl rozdrtit nebo je pouţít jako důkaz naší sobeckosti.
• nešťastných ţivotních záţitcích, vzpomínkách, nešťastném
dětství. Vyděrač by v nich mohl spatřovat důkaz naší psychické
nevyrovnanosti nebo neschopnosti.
• čemkoli, z čeho by vyplývalo, ţe se vyvíjíme a měníme.
Vyděrači nemají rádi, kdyţ někdo mění daný stav věcí.
Co nám potom zbývá, kdyţ musíme takhle tančit mezi vejci?
Jen povrchní konverzace, odmlky, neustálé napětí. Hranice mezi
zdánlivým klidem obklopujícím uspokojeného vyděrače a jeho
oběť a mezi hlubokou propastí tragédie je velmi křehká.
110
Například Allen se snaţil být opatrný ve výběru témat, o
kterých se můţe bavit s Jo.
Nemůţu se Jo ani zmínit o svých pocitech nejistoty nebo
strachu, protoţe ode mě čeká, ţe budu pevný jako Gibraltarská
skála. Ale je to moje manţelka, a tak bych se jí rád svěřoval aspoň
zčásti – s problémy, jaké se mi v podnikání poslední dobou
vyskytly. Klesl mi dost značně prodej, a tak musím prodávat akcie,
které jsem měl, abych mohl zaplatit účty. V San Jose je jedna malá
továrna, na kterou se chci jet podívat; uvaţujeme o nových
smlouvách s nimi, které by mi mohly zachránit krk. Jenţe před Jo
se bojím zmínit o tom, ţe bych někam odjel a byl několik dní mimo
domov. Strašně by se poděsila. A pravdu jí taky říct nemůţu,
protoţe by začala panikařit. Připadá mi, ţe to uţ není partnerský
vztah, ale sólová hra!
Často se nám stává, ţe raději přestaneme o určitých věcech
mluvit, protoţe druhý člověk by je „neunesl”. Samozřejmě se to
pak projeví na atmosféře důvěrnosti celého vztahu. Allenovo
manţelství se změnilo ve vztah nabitý potlačenými emocemi a v
jeho atmosféře se skoro nedalo dýchat.
Jedním z velkých paradoxů citového vydírání je, ţe čím víc od
nás vyděrač vyţaduje obětí nebo projevů citu, tím méně jsme
ochotni mu cokoli poskytnout sami a dobrovolně. Často se raději
zdrţíme projevů lásky, uznání a vřelosti, protoţe se bojíme, aby si
to vyděrač nevykládal jako známku toho, ţe jsme mu ustoupili.
Scenárista Roger se svěřoval:
S Alicí někdy proţíváme nezapomenutelné, nádherné chvíle, a
já bych jí moc rád řekl, jak ji oceňuji a obdivuji. Vím ale, ţe
kdybych jí jakkoli vyjádřil lásku a uznání, okamţitě by si to
vyloţila jako nabídku k sňatku. Nebo by hned začala mluvit o
dítěti. Musím projevy svých citů brzdit, protoţe nechci, aby si to
vykládala nějak jinak – jenţe pak se zase cítím mizerně, protoţe se
nemůţu projevovat, jak bych chtěl, a ona zase má pocit, ţe o ni
nestojím.
111
V takovém vztahu pak musíme stále víc jen hrát a předstírat. Z
původního vztahu, který připomínal půvabný tanec vyjadřující
důvěrnost, lásku a blízkost, se stává maškarní bál, kde se všichni
přetvařují a nikdo uţ neví, co se vlastně pod maskami skrývá.
A teď se pustíme do rozebírání toho, jak se můţeme citovému
vydírání účinně bránit. Moţná vás udiví, jak rychle lze znovu
získat ztracenou integritu a od základu změnit vztah s vyděračem
k lepšímu.
112
Část II
Jak se citovému vydírání bránit
113
Úvod: nadešel čas změn
Jedno z mých oblíbených přirovnání vypráví o muţi, který
jede autem, kdyţ vtom uvidí na ulici ţenu, jak leze po čtyřech pod
pouliční lampou. Zastaví u ní.
„Co se vám stalo?” ptá se. „Mohu vám nějak pomoci?”
„Díky,” odpoví ţena. „Hledám tady klíče.”
Chvíli společně hledají a muţ se pak zeptá: „Máte tušení, kde
jste je asi upustila?”
„Ale ano,” zní odpověď. „Asi o kilometr dál na silnici.”
„Proč je ale v tom případě hledáme tady?”
„Protoţe tady to znám a je tu víc světla,” vysvětluje mu ţena.
Hodně lidí si počíná podobně, pokud se snaţí vyřešit problémy
s citovým vydíráním tak, ţe na vyděračovo obviňování přistoupí a
snaţí se hájit. Všelijak pak vyděrače přesvědčujeme o své pravdě,
rozčilujeme se, omlouváme se mu za různá příkoří a nakonec mu
ustoupíme. Jenţe to všechno nám nepomůţe, abychom citové
vydírání ukončili. Klíče k celé této situaci leţí o kilometr dál, v
neznámém prostředí a v temnotě. Spočívají v zásadní změně
chování. Je potřeba, abychom přestali vyděračovu kritiku přijímat
a bránit se jí, ale abychom se soustředili pouze a výhradně na to,
co si přejeme my a co také uděláme. Takovému chování budeme
říkat nedefenzivní jednání a osvojíme si je v této druhé části naší
knihy.
Tento krok k jinému typu chování je pro nás zásadně důleţitý.
Dozvěděli jste se, jak celý proces citového vydírání funguje, a tyto
znalosti se nám stanou východiskem k dalšímu postupu, který
nakonec učiní citovému vydírání přítrţ.
Ale pozor – většina z nás cítí silný podvědomý odpor, kdyţ má
v něčem své chování od základu změnit. Bojíme se, ţe se nám to
nepodaří. Obáváme se, ţe kdyţ se zbavíme špatných sloţek
určitého vztahu, přijdeme i o ty dobré. A tak si často dokonce
hledáme důvody, proč bychom raději měli ponechat všechno při
starém. Kdyţ ale budeme vyčkávat, vydírání se pravděpodobně
114
časem jen zhorší. A tak nezbývá neţ své obavy překonat a pustit
se do toho.
Krok za krokem
Kdyţ chcete, aby vaše jednání s vyděračem mělo ţádoucí
účinky, musíte zvládnout nové, naprosto odlišné reakce a
komunikační dovednosti. Budete říkat úplně jiné věci a osvojíte si
nový styl vyjadřování. Změnit se musí celé emocionální zabarvení
vašich reakcí. Musíte přerušit rituální schéma odporu, nátlaku a
kapitulace tím, ţe změníte své vlastní reakce, které způsobily, ţe
jste se nechali jakoby řídit automatickým pilotem.
Proto si zde krok za krokem projdeme celý postup, kterým se
dostanete z pozice, ve které jste teď, do pozice, kde být chcete.
Budeme postupovat souběţně po dvou kolejích.
První z těchto kolejí, po které se můţete vydat prakticky ihned,
je vaše chování. Vnější vystupování totiţ můţete změnit i tehdy,
kdyţ jste se ještě vůbec nezměnili uvnitř. Při střetu s vyděračem
pravděpodobně budete pořád cítit vinu, nutkání plnit závazky
nebo strach. Přesto však můţete začít se změnami chování a brzy
uvidíte první výsledky, které vás velmi povzbudí.
Zároveň budeme pracovat na druhé, emocionální koleji.
Tady půjde o poněkud delší proces změny vašeho vnitřního
světa, o odpojení vašich starých červených tlačítek a o změnu
vašeho vnitřního přesvědčení a systému hodnot, kvůli kterému jste
byli vůči citovému vydírání tak zranitelní.
Všechna tato práce se v principu dá uskutečnit samostatně,
vlastními silami. Samozřejmě ţe pokud jste závaţným způsobem
zneuţíváni nebo týráni nebo trpíte hlubokými depresemi a
váţným nedostatkem sebedůvěry, uděláte dobře, kdyţ vyhledáte
odbornou pomoc a tuto knihu pouţijete spíše jako její doplněk.
Ale ve většině běţných případů vám bude stačit kromě našeho
návodu uţ jen pevná vůle a odhodlání.
V minulosti jste reagovali na citové vydírání automatickým,
předvídatelným způsobem. Hádali jste se, obhajovali,
115
vysvětlovali, kladli odpor a nakonec jste se vzdali. Teď nadešel
čas toto chování nahradit takovým jednáním, které bude v daleko
lepším souladu s vaší sebeúctou a vnitřním přesvědčením.
116
8.
Neţ začneme
Hned na začátku si uvědomte, kolik cviku a praxe vyţaduje
zvládnutí jakékoli dovednosti. Rozpomeňte se, jak jste se učili
plavat, jezdit na kole nebo psát všemi deseti prsty na stroji. A
důleţitých změn ve svém ţivotě také nedosáhnete přes noc.
Zpočátku, neţ si nové postupy osvojíte, budete pravděpodobně
nejistí a nebudete se cítit ve své kůţi. Brzy ale uvidíte výsledky,
které budou stát za to!
Nejprve musíte začít u sebe. Budu po vás poţadovat, abyste si
ode dneška po celý týden vyhradili trochu času jen pro sebe a
pracovali se třemi jednoduchými nástroji: smlouvou, prohlášením
o vlastní síle a se sebepotvrzujícími větami.
Bude vám na to stačit patnáct minut denně. Radím vám, abyste
v této době vypnuli telefon, zajistili si, abyste se mohli skutečně
soustředit, a věnovali se opravdu pouze a výhradně sami sobě.
Někteří lidé tvrdí, ţe jediný čas, který mají opravdu pro sebe, je ve
vaně nebo u pracovního stolu v době, kdy jsou ostatní na obědě.
To je v pořádku. Tyto úkoly můţete plnit kdekoli.
Nejdřív bude potřeba, abyste podepsali smlouvu. Ta bude
obsahovat seznam slibů, které dáte sami sobě – budou to základní
pravidla, kterými se budete během celého procesu řídit. Teď na
začátku můţete mít váţné pochybnosti o tom, zda budete vůbec
schopni nějaké sliby dodrţet, zvlášť kdyţ jste se v minulosti uţ
mnohokrát marně pokoušeli citového vydírání zbavit. Zkuste však
na minulost zapomenout a začít úplně znova.
Tato smlouva pro vás bude důleţitá, protoţe bude
symbolizovat a konkrétně vyjadřovat vaše odhodlání ke změně, a
také vám pomůţe, abyste si lépe uvědomili vlastní cíle.
Můţete si ji opsat na kus papíru, anebo si ji vepsat na první
stránku sešitu, který vyhradíte našim cvičením. Pokud si budete
chtít do tohoto sešitu zaznamenávat také svá pozorování a pocity,
uděláte jen dobře.
117
Smlouvu si kaţdý den prvního týdne přečtěte celou nahlas.
Druhým bodem bude nácvik a opakování prohlášení o vlastní
síle, coţ je krátká, ale zázračně působící větička, která vám
pomůţe ubránit se přehnané emocionální reakci, aţ na vás
vyděrač zase vystupňuje tlak.
Tato větička zní: „Vydrţím to.”
Tato dvě slovíčka se vám mohou zdát nevýznamná, ale kdyţ je
budete správně pouţívat, mohou se stát jednou z vašich nejlepších
zbraní proti citovému vydírání. Jsou účinná, protoţe nám
zabraňují ustoupit poţadavkům vyděrače; působí, ţe před ním
necouvneme ve chvílích, kdy nás obvykle přemůţe pocit, ţe jeho
nátlak prostě nevydrţíme:
• „Nevydrţím to, protoţe mu tím ubliţuji!”
• „Nevydrţím, kdyţ mi říká takové věci!”
• „Nevydrţím ten pocit viny!”
• „Nevydrţím ten pocit strachu a úzkosti!”
• „Nevydrţím, kdyţ se takhle rozpláče!”
• „Nevydrţím, kdyţ se takhle rozzuří!”
Kdyţ skutečně uvěříte, ţe to vydrţíte – ať uţ jde o vyděračův
pláč, výbuchy vzteku nebo „jemnou” připomínku, jak velice jste
mu zavázáni – pak neztratíte ze zřetele svůj cíl.
Pocit, ţe to nemůţete vydrţet, je totiţ ta základní past, do které
se oběti citových vyděračů pravidelně chytají. Ve skutečnosti jste
ale mnohem silnější, neţ si myslíte, a nátlak vydrţíte!
Větičku „Vydrţím to” musíte opakovat nahlas, protoţe tím se
vám nejlépe vryje do vědomí i podvědomí. Po celou dobu prvního
týdne pro vás bude platit, ţe kdykoli začnete přemýšlet nad kroky,
které podniknete k odstranění citového vydírání, a vyvolá to ve
vás pocity strachu, nervozity nebo úzkosti, všeho nechte a
opakujte si pro sebe toto prohlášení. Zhluboka dýchejte a řekněte
si: „Vydrţím to.” Zopakujte toto cvičení alespoň desetkrát.
Můţete si také nacvičovat situaci, kdy se ve svých představách
ocitnete tváří v tvář vyděrači, který se na vás snaţí vyvíjet nátlak.
Představte si, ţe větička „Vydrţím to” je jakýsi průhledný štít
118
(podobný, jaký pouţívá policie při pouličních výtrţnostech),
kterým se budete chránit před vyděračovými slovy i jiným
nepříjemným chováním.
SMLOUVA
Já, tímto uznávám, ţe jsem dospělý člověk, který má v ţivotě
různé moţnosti, mezi kterými musí samostatně volit.
Slibuji, ţe budu soustředěně a zaujatě sledovat svůj cíl,
spočívající v tom, abych odstranil (a) citové vydírání ze svých
vztahů s jinými lidmi i ze svého ţivota. Abych tohoto cíle dosáhl
(a), slibuji následující:
• Slibuji sám (sama) sobě, ţe uţ nedovolím, aby mé
rozhodování bylo ovládáno pocity strachu, povinnosti nebo viny.
• Slibuji, ţe se naučím metody obsaţené v této knize a ţe je ve
svém ţivotě opravdu budu uplatňovat.
• Slibuji, ţe udělám-li krok zpátky, utrpím-li nějaký nezdar
nebo vrátím-li se ke starým způsobům chování, nebudu to
pokládat za záminku, abych se svou snahou přestal. Nezdar
nemusí vadit, pokud se z něj člověk poučí a jde za svým cílem dál.
• Slibuji, ţe během celého tohoto procesu budu sám (sama)
o sebe dobře pečovat.
• Slibuji, ţe sám (sama) sebe ocením za všechny pozitivní
kroky, i ty nejmenší.
datum
podpis
Sebepotvrzující věty
Následující krok směřuje také k tomu, abyste nahradili své
původní přesvědčení novým. K tomuto účelu si vytvořte sadu
sebepotvrzujících vět, které vás dokáţí uklidnit a způsobí, ţe se
budete cítit silnější a odhodlanější něco dělat.
119
Nejprve se podíváme na sadu prohlášení, která popisují
typické pocity a chování obětí citového vydírání vůči vyděračům.
Pro vás osobně mohou platit některé z nich nebo všechny.
Zamyslete se nad tím, co se pro vaši situaci hodí.
Kdyţ jednám s citovými vyděrači:
• Říkám si, ţe ustoupit jim mě zase tolik nestojí.
• Říkám si, ţe ustoupit stojí za to, pokud ten druhý člověk
konečně zmlkne.
• Říkám si, ţe to, co chci já, moţná není dobré, třeba se
mýlím.
• Říkám si, ţe mi to nestojí za hádání.
• Zatím to odloţím a někdy v budoucnu to vyřeším.
• Říkám si, ţe raději ustoupím, abych se jich nedotkl.
• Nestojím si za svým.
• Podřizuji se.
• Dělám pořád různé věci proto, abych se zavděčil jiným
lidem, a nevím pořádně, co chci sám.
• Nechávám si to líbit.
• Abych potěšil vyděrače, vzdávám se styků s lidmi, kteří jim
vadí, nebo svých oblíbených aktivit, proti kterým něco namítají.
Člověk, pro kterého platí tyto výroky, musí být pěkný slaboch,
nemyslíte? Ale nemusíte se proto stydět. Většina z těchto výroků
je v ţivotě řady lidí docela běţná a citové vydírání je velmi
rozšířený jev. Soustřeďte se na to, jaké pocity ve vás vyvolávají ty
výroky, se kterými jste se ztotoţnili, a pouţijte následující seznam
k tomu, abyste si ještě lépe uvědomili plné spektrum pocitů, které
vaše chování doprovázejí. Označte si termíny, které u vás platí, a
přidejte i další pocity, které v seznamu nenajdete, ale které u sebe
pozorujete.
Jak se cítíte při výše uvedeném jednání:
• Zahabení
• Dotčení
• Stydíte se
120
• Hněváte se
• Jako slaboši
• V depresi
• Zklamaní
• Citově otupělí
• Smutní
• Bezmocní
• Litujete se
• Nevíte si rady
• Jako mučedníci
• Rozrušení
• Bojíte se
• Pohrdáte sami sebou
• Jako oběti
Pokud cítíte hněv, je moţné, ţe se zlobíte především sami na
sebe, a dokonce i na mě, ţe vám tady připomínám nepříjemné
prvky vašeho chování, na které byste raději zapomněli. Právě
tento nepříjemný pocit vám však signalizuje, kde s vámi je něco v
nepořádku.
Teď vezměte svůj původní seznam výroků a změňte kaţdou
poloţku v její pravý opak. Například:
Starý výrok: „Říkám si, ţe to, co chci, je špatné.”
Nový: „Budu ţádat to, co chci, i kdyţ se to vyděrači nebude
líbit.”
Starý výrok: „Teď ustoupím a později to vyřeším.”
Nový: „Budu se drţet svého stanoviska, a to teď hned.”
Starý výrok: „Dělám různé věci jenom proto, abych se
zavděčil jiným lidem, a pak pořádně nevím, co vlastně chci.”
Nový: „Dělám něco proto, abych potěšil jiné lidi i sebe, a
jasně si uvědomuji, co chci.”
Také můţete říkat starý výrok v minulém čase („dělal jsem to
a to, ale uţ to nedělám”). Tyto nové pozitivní výroky si opakujte
nahlas, jako by uţ skutečně pro vaše chování platily. Samozřejmě
121
ţe zatím ještě neodpovídají realitě, ale představíte si, jaké to bude,
aţ se osvobodíte od chování, které je určováno především
strachem, pocitem povinnosti a provinilosti. To, ţe tyto výroky
budete říkat v minulém čase a nahradíte je jinými, pozitivními,
vám pomůţe, aby nad vámi ty staré ztratily moc. Někomu ještě
víc prospěje, kdyţ si tyto věty bude říkat nahlas a přitom se bude
dívat do očí svému obrazu v zrcadle.
Představte si, jak se budete cítit, kdyţ se vám podaří chovat se
tímto novým způsobem. K popisu svých pocitů pouţijte
následující seznam:
• Silný
• Radostný
• Sebevědomý
• Hrdý
• Triumfující
• Vyrovnaný
• Plný sebedůvěry
• Spokojený
• Schopný
• Odváţný
• Plný nadějí do budoucna
Tato přídavná jména vám pomohou si vizualizovat, jak budete
v budoucnu jednat s vyděračem. Kaţdá taková změna totiţ začíná
vizí, tím, ţe si představíme, čeho chceme dosáhnout, a je důleţité
mít o tom jasný obraz. Moţná si budete chtít tuto svou vizi napsat,
nebo si opakovat výrok, který ji vyjadřuje: „Dokáţu se postavit
citovému vydírání a cítit se silný, věřit si, být na sebe hrdý a mít z
toho radost.”
A teď si prosím po celý týden procházejte tyto seznamy
výroků a představ, a přitom si v duchu vybavujte, co se v
minulosti dělo a ještě stále odehrává mezi vámi a citovými
vyděrači. Pokaţdé si poznamenejte asi tak pět nebo šest pocitů,
které vám vytanou na mysli. Asi zjistíte, ţe se vaše pocity s časem
vyvíjejí, a moţná pro vás bude čím dál těţší opakovat negativní
výroky a naopak snazší si představovat, jak vydírání odoláváte.
122
Po týdnu této práce byste měli mít jasnější představy o tom,
čeho chcete docílit, a můţete začít řešit svoji situaci i v reálu. Tato
přípravná cvičení v ţádném případě nezanedbejte!
Vysílání signálu SOS
Neţ poprvé zareagujete na vyděračovy poţadavky odlišným,
novým způsobem, ještě si vryjte do vědomí postup, který se dá
vyjádřit zkratkou SOS. Nebojte se, nemusíte znát morseovku ani
mávat praporky. Prostě stačí se rozpomenout, co bude pro vás
SOS znamenat: Stop – Objektivní pohled – Správná strategie.
V této kapitole probereme dva první z těchto tří kroků a v
následující kapitole budeme věnovat pozornost různým nástrojům
a strategiím, jaké máte k dispozici. Ţádný z těchto kroků
nepřeskakujte – je nesmírně důleţité, abyste své metody a postupy
vystavěli na pevných základech.
První krok: Stop
Kdyţ jsem Patty vysvětlila, ţe první věc, kterou musí kaţdá
oběť citového vydírání udělat, je nedělat vůbec nic, zatvářila se
trošku zmateně. V první chvíli ale skutečně nesmíte dělat nic. To
znamená, ţe se nebudete rozhodovat, zda vyděrači ustoupíte nebo
ne, hned v té chvíli, kdy na vás vznese svůj poţadavek. Zdá se to
snadné, ale můţe to dát dost námahy – zvlášť kdyţ na vás vyděrač
tlačí, abyste se rozhodli rychle. Proto je důleţité se na to duševně
připravit a předem se obrnit.
Jádrem této metody je, ţe potřebujete poskytnout sami sobě
chvíli na rozmyšlenou, a to mimo dosah vyděračova nátlaku. K
tomuto účelu si musíte osvojit předem několik větiček, kterými
získáte trochu času a celý proces tím zpomalíte. Tady vám
nabízíme seznam moţností, ze kterých si moţná vyberete, anebo
vás budou inspirovat k vlastním podobným výrokům:
123
• Teď hned ti nemůţu dát odpověď, potřebuj u trochu času na
rozmyšlenou.
• Je to příliš důleţitá věc, neţ aby se to dalo rozhodnout tak
rychle. Nech mě, abych si to rozmyslel.
• Nechci se rozhodnout hned teď na místě.
• Musím si to nechat projít hlavou. Probereme to trošku
později.
Jakmile na vás bude vznesen poţadavek, pouţijte některou
větičku, kterou získáte čas, a pokud na vás vyděrač naléhá, abyste
se rozhodli okamţitě, prostě ji opakujte. Kolik času byste měli
ţádat? Je jasné, ţe čím je daná věc důleţitější, tím víc času budete
potřebovat. Rychle se člověk můţe rozhodovat o tom, kam pojede
na dovolenou nebo jestli si má koupit počítač, a kdyţ pak není se
svou volbou spokojen, koneckonců o tolik nepřišel. Kdyţ ale jde o
opravdu důleţité věci, ovlivňující celý náš ţivot, jako je osud
vašeho manţelství, dětí nebo změna zaměstnání, pak byste měli
být odhodláni získat na rozmyšlenou tolik času, kolik ho opravdu
potřebujete.
Rámcově si můţeme stanovit, ţe po vyděrači můţeme ţádat na
rozhodnutí o méně důleţitých věcech alespoň čtyřiadvacet hodin.
Během tohoto času se pak opravdu rozhodnete a připravíte se své
stanovisko obhajovat.
Váš časový rozvrh, nebo jejich
V situaci citového vydírání míváme často pocit, ţe v pozadí
stále tikají hodinky a zvyšují tím napětí. Vyděrač vyloţil na stůl
svůj poţadavek a vy musíte dříve či později nějak zareagovat.
Poměrně značná část vyděračova tlaku pramení z toho, ţe ve vás
zdařile vyvolá pocit, ţe času není nazbyt a musíte něco urychleně
udělat. Na podobné iluzi jsou zaloţeny napínavé filmy – jde
vlastně o závod s časem. Pak nás dramatická zápletka můţe
zaujmout natolik, ţe se přestaneme tázat, jestli to všechno není za
vlasy přitaţené a vykonstruované. Jakmile ale získáte od celé
124
situace odstup, zjistíte, ţe v naprosté většině případů o nic tak
strašně naléhavého nejde a nespěchá to – leda v představách
vyděrače.
Skoro veškeré vydírání je zaloţeno na téměř reklamním triku
„jednej okamţitě, nebo bude pozdě”, který je zdrojem velké části
napětí. Na tuhle hru nesmíme přistoupit. Ten úţasně výhodný
výprodej moţná končí v neděli – ale brzy bude další. Moţná ţe
vyděrač má nějaký konečný termín, dokdy se věc musí
rozhodnout – ale vy na něj nemusíte přistoupit.
Aspoň trochu rozumný člověk musí uznat, ţe na tomhle vašem
poţadavku není vůbec nic špatného. Patty se ale bála, ţe narazí i
tak. „To neznáte Joea,” řekla mi. „Jakmile mu sdělím, ţe chci čas
na rozmyšlenou, uţ se začne mračit a řekne: „Víš, ţe ten počítač
můţeme koupit levněji jen do konce týdne. Tak proč s tím chceš
čekat?”
„A co mu odpovíte?” zeptala jsem se.
„Zkusím něco jako: nechci se rozhodovat právě teď, ale vím,
ţe mu to půjde jedním uchem tam a druhým ven. Bude jako malé
dítě: ‚A kdy uţ to budeš vědět? A jak dlouho ti to bude trvat?„“
Řekla jsem jí, ţe v tom případě musí prostě opakovat svoji
nacvičenou větičku dál. Vyděrač vám samozřejmě můţe dávat
najevo, ţe se mu to moc nelíbí, ale smysl opakování nějakého
výroku spočívá v principu v tom, ţe dáme jasně najevo, ţe to
myslíme opravdu váţně.
Samozřejmě ţe naše výroky, kterými získáme čas na
rozmyšlenou, budou pro vyděrače něčím novým a asi ho zmatou a
nebudou se mu moc líbit. Porušili jste jimi totiţ obvyklý scénář,
kdy automaticky ustoupíte. Můţe se stát, ţe na tuto malou změnu
ve vašem chování hned zareaguje zvýšeným tlakem. Vyděrač se
totiţ rázem dostal do role, kdy musí čekat, jak se rozhodnete, a to
ho uţ samo o sobě zbavuje části moci, kterou nad vámi má. Vám
ale nezbývá neţ se drţet svých nacvičených větiček a mezitím si v
duchu občas připomenout svoji mantru „Vydrţím to”.
Síla starých, zaběhaných zvyků a vyděračovo zvýšené úsilí
vytvářet OPAR nám mohou připravit opravdu horké chvilky. U
trestajících typů, které obzvlášť nesnášejí jakýkoli náznak, ţe by
125
se jim převaha ve vztahu vymykala z rukou – au všech ostatních
vyděračů, kteří kladou velmi tuhý odpor vašemu poţadavku, ţe
potřebujete čas – je důleţité vyjasnit své motivy. Můţete říci něco
na způsob:
• Vţdyť tady přece nejde o to, kdo vyhraje!
• Já se ti přece nesnaţím poroučet!
• Vţdyť jenom potřebuji trochu času na rozmyšlenou, o nic
jiného nejde.
Pokud je váš protějšek aspoň trochu soudný, měly by ho
takové výroky uklidnit a ujistit ho, ţe ho nechcete ohroţovat.
Moţná se vám stane, ţe se budete řídit naším návodem,
všechno budete dělat správně, ale přesto se budete cítit hrozně.
Takhle to popisuje Zoe:
Tess mě nutila, abych ji přibrala k naší nové velké reklamní
kampani, protoţe chce udělat dojem na šéfa, o kterém si myslí, ţe
se jí chce zbavit. Všechno se mělo rozhodnout aţ za týden, ale ona
po mně chtěla, abych jí to stoprocentně slíbila právě teď,
okamţitě, na místě. A tak na mě vyzkoušela snad všechno. Řekla
mi: „ Vím, ţe mě určitě vyhodí, jestli mě k tomu úkolu nepustíš!
Nevím, co si počnu, kdyţ mi nepomůţeš!
Opravdu nerada na tebe tlačím, ale strašně potřebuju, abys mi
pomohla!” V očích se jí přitom objevily slzy.
Řídila jsem se návodem a řekla jsem: „Promiň, ale tohle
důleţité rozhodnutí nemůţu udělat v téhle minutě.” Okamţitě se
do mě pustila: „Ty víš, jak moc to pro mě znamená!
Strašně potřebuju, abys mi pomohla. Copak nejsme
přítelkyně? Nevěříš mi snad? Víš, ţe tu práci odvedu dobře, víš
přece, ţe bych tě nezklamala!”
V té chvíli se ve mně ozve panikařící vnitřní hlas a našeptává
mi: „Proboha, musíš jí pomoci! Ta holka je nešťastná a hrozí jí
průšvih, přece nebudeš taková sketa!” Srdce se mi rozbušilo a
taky jsem začala o něco rychleji dýchat. V duchu jsem si
několikrát zopakovala, ţe to vydrţím. Řekla jsem:
126
„Vím, ţe po mně chceš, abych se rozhodla hned, ale já si to
potřebuju rozmyslet. Promluvíme si o tom zítra.”
Podívala se na mě rozzuřeně a řekla: „Myslela jsem si, ţe jsi
nejen moje šéfka, ale taky kamarádka, a ţe naše přátelství pro
tebe něco znamená.” Pak odkráčela a já jsme se cítila mizerně. A
pořád ještě si vyčítám, ţe jsem ji v tom nechala. Doufala jsem, ţe s
pomocí těchhle metod se budu cítit líp, ale nastal pravý opak.
Cítím se příšerně.
„Gratuluju vám,” řekla jsem jí, „podařilo se vám rozbít stará
schémata chování.” Zvyk je ale jak známo ţelezná košile a velmi
nás to svádí, abychom se k němu vrátili – pokud ovšem po čase
nepocítíme jeho zhoubné následky. Získat čas na vyděrači nemusí
být snadné, ale časem vám to přestane dělat takové problémy.
Musíte si stále připomínat, ţe se nedopouštíte ničeho většího, neţ
ţe trochu oddálíte své rozhodnutí.
Dialog s nepříjemnými pocity
Zoe se s postupujícím časem cítila stále nepříjemněji. Tess na
ni vytrvale naléhala a celým svým zjevem a chováním dávala své
nadřízené najevo, jak strádá a trpí. Zoe však bylo čím dál jasnější,
ţe tentokrát jí ustoupit nemůţe. Přesto v ní sílil pocit, ţe je
cynický padouch bez srdce.
Tyto nepříjemné pocity se nám většinou vůbec nechce
rozebírat a raději si je vyloţíme nějakým chybným,
zjednodušeným způsobem, jen abychom se jich rychle zbavili.
Zoe byla stále v pokušení Tess přece jen ustoupit.
Řekla jsem jí, ţe své nepříjemné pocity musí naopak
vytáhnout na povrch, dobře je poznat a přijmout je za část své
duše. Pak se s nimi vyrovná a bude se cítit mnohem lépe.
Jedním ze způsobů, jak to udělat, je vstoupit s nepříjemnými
pocity do dialogu – vytahovat je ze svého nitra a seznamovat se s
nimi. Poţádala jsem Zoe, aby si na příští sezení přinesla z domova
nějaký předmět, který by mohl představovat tyto nepříjemné
127
pocity – třeba svetr, který ji kouše, nějakou fotografii, na které
nevypadá hezky, tlačící boty – as pomocí této věci se dozvíme o
nepříjemných pocitech víc.
Zoe si skutečně přinesla nehezké lodičky na vysokých
podpatcích, které jí nikdy neseděly, a postavila je před sebe na
prázdnou ţidli. Pak začala promlouvat k tomuto symbolu, jako by
to byl ţivý člověk. Později se vţila do nepříjemného pocitu a
mluvila zase za něj.
Zoe zpočátku cítila rozpaky, protoţe v ţivotě nic podobného
nezkoušela. Brzy se jí to ale zalíbilo a říkala asi tohle:
Vy moje nepříjemné pocity! Nějak moc si o sobě myslíte, víte,
ţe mě pokaţdé vytočíte na maximum, co? Dlouho jste mě ovládaly
a já uţ toho mám po krk. Dávala jsem vám nad sebou spoustu
moci, ale chci vám říct, ţe s tím uţ je konec. Myslela jsem si, ţe
jste větší neţli já – a ţe toho víc víte – ale kdyţ se na vás podívám,
vidím, ţe jste malinké, ošklivé a působíte mi jen potíţe. Vţdycky
kdyţ se mě zmocníte, stává se ze mě slaboch a zbabělec, zmatete
mě tak, ţe uţ ani nevím, kdo vlastně jsem. Uţ vás mám prostě dost.
Proč bych vás nemohla prostě vyprovodit ze dveří?
Dodatečně Zoe přiznala, ţe se jí skutečně velmi ulevilo a
uvědomila si, jak na tom opravdu je. Tyhle pocity ve svém ţivotě
nepotřebuje a nesmírně ji tíţí. A takhle mluvila za nepříjemné
pocity:
Tak ty nás chceš vyhodit? No to je ale směšné! Nikam
nepůjdeme. Tady se nám náhodou líbí a neodejdeme, dokud na
nás nepouţiješ násilí. Vím, ţe stačí, abychom jen trochu zapištěly,
a hned nám budeš zase zobat z ruky!
Zoe z tohoto sezení odešla s úplně novým pohledem na své
problémy; nepříjemné pocity uţ jí nepřipadaly tak naprosto
nesnesitelné a začala doufat, ţe se s nimi nějak vyrovná.
128
Můţete tuto metodu vyzkoušet a uvidíte, jak překvapující má
výsledky. Můţete i napsat svým nepříjemným pocitům dopis,
nebo zachytit písemně dialog, který s nimi povedete.
Uvidíte, ţe jsou menší a ohroţují vás méně, neţ vám
připadalo, kdyţ jste se jim tak usilovně snaţili vyhýbat.
Druhý krok: Objektivní pohled
V tomto stadiu musíte sbírat informace, vidět celou situaci z
nadhledu a dospět k rozhodnutí, jak chcete na vydírání reagovat.
Získali jste čas na rozhodování a teď ho vyuţijete k tomu, abyste
se stali objektivním pozorovatelem jak sebe sama, tak i svého
protějšku.
Použití vizualizace
Zkuste si následující cvičení ve vizualizaci: představte si
prosklený výtah v přízemí padesátipatrové vyhlídkové věţe.
Teď si představte, ţe jste uvnitř kabiny a ta se začíná pomalu
pohybovat směrem vzhůru. Kdyţ se díváte na okolní krajinu z
úrovní niţších pater, mnoho toho nevidíte, protoţe všude se válejí
chuchvalce mlhy. Občas se protrhávají a vy rozeznáváte obrysy
předmětů a lidí, ale jsou rozmazané a nezřetelné, objevují se vám
a zase mizí. Tohle je říše čirých emocí, do které nás vyděrači
vmanipulovali.
Náš výtah vyjíţdí stále výš a mlha zůstává dole, takţe máte
lepší výhled do kraje. Kdyţ vyjedete aţ nahoru, získáte
panoramatický výhled a zjistíte, ţe mlha nepokrývá docela
všechno, jak jste se domnívali, ale nahromadila se pouze v údolí
kolem věţe. Zdálo se vám, ţe zahaluje úplně všechno, ale není to
tak: byl to jen malý kousek krajiny, nepatrná část vašeho
nynějšího výhledu. Výtah se dostal na vyšší úroveň, na úroveň
rozumu a objektivního vnímání.
Teď vystupte z kabiny výtahu na horní plošinu rozhledny.
129
Můţete se těšit z ticha a jasného výhledu, který tu panuje.
Pamatujte, ţe na toto místo se můţete kdykoli vrátit.
Toto cestování z dolní, citové úrovně nahoru k úrovni myšlení
je uţitečné, kdyţ se ocitneme pod tlakem vyděrače, protoţe nám
pomáhá vyváznout z OPARu – z pocitů obav, povinnosti a
provinilosti – a naše vnímání bude narušeno a zúţeno. Neţádám
po vás, abyste ztratili kontakt se svými city a pocity – jen k nim
přidejte i rozumné, objektivní vnímání celé situace. Jak rozum, tak
emoce nám totiţ dodávají velké mnoţství informací a my musíme
zprostředkovat výměnu mezi oběma těmito aspekty. Chceme
myslet i cítit zároveň, a ne se řídit pouze emocemi. Uprostřed
palby vydírání nám bude perspektiva rozhledny velmi uţitečná.
Co se to vlastně děje?
Teď si vyhraďte nějaký čas na nerušené přemýšlení o
vyděračových poţadavcích, a to v roli objektivního pozorovatele.
Budete vnímat i své pocity, ale snaţte se celou situaci hodnotit
především rozumově. Zeptejte se sami sebe, co se vlastně stalo.
Radím vám, abyste si zaznamenali své odpovědi na následující
otázky písemně, protoţe to vám pomůţe získat určitý emocionální
odstup.
1. Co po vás vyděrač chtěl?
2. Jak vás o to poţádal? Například: láskyplně, agresivně,
netrpělivě? Popište přiléhavými výrazy celou situaci.
3. Co vyděrač udělal, kdyţ jste okamţitě nesouhlasili? Tady
asi budete brát v úvahu výraz tváře, tón hlasu, gesta a řeč celého
těla. Popište to co nejpodrobněji. Co se dělo s jeho očima, paţemi,
rukama? Jaký tón hlasu pouţíval, jaké emoce v něm převládaly?
Vyjádřete slovně obraz, který vám utkvěl v mysli.
Tady si jako příklad uvedeme poznámky, které si Patty udělala
po své nedávné scéně s Joem:
130
Stáhl se do sebe, mračil se a choval se velmi dotčeně. Celou
řečí těla a všemi gesty dával najevo, jak je smutný a zklamaný.
Sloţil si paţe na hrudi a odmítal se mi podívat do očí.
Hodně vzdychal a obíral si imaginární smítka ze svetru, a
pokud něco říkal, pak kňouravým tónem. Nakonec vstal, práskl za
sebou dveřmi a pustil si rádio v loţnici co nejhlasitěji.
Teď se podíváme na to, jak na vyděračovy ţádosti reagujete
vy sami.
1. Co si myslíte?
Zaznamenejte si, co vám běţí hlavou, a věnujte obzvláštní
pozornost myšlenkám, které se opakují nebo se stále vracejí a
pronásledují vás. Tím si nejlépe uvědomíte, čemu jste se naučili
za dlouhá léta svého ţivota věřit. Příklady toho, čemu věří oběti
vydírání, jsou:
• Je v pořádku, ţe ostatním lidem daleko víc dávám, neţ od
nich přijímám.
• Jsem odpovědná za spokojenost lidí, které miluji.
• Od dobrých a láskyplných lidí se očekává, ţe budou působit
ostatním jen radost.
• Kdybych dělal to, co opravdu chci dělat, partner by mě
pokládal za sobeckého.
• Nejvíc se bojím toho, ţe mě někdo odmítne.
• Pokud nikdo jiný tu situaci nenapraví, je to na mně.
• Proti tomuhle člověku nikdy nemůţu vyhrát.
• XY je chytřejší (nebo silnější) neţli já.
• Vţdyť mě to nezabije, udělám to, protoţe mě doopravdy
potřebuje.
• Jejich potřeby a pocity jsou důleţitější neţ moje.
Které z těchto výroků platí i pro vás? Se kterými se
ztotoţňujete nejvíc? Zeptejte se sami sebe: odkud jsem tohle
přejal a jak dlouho jsem tomu věřil?
131
Ani jedno z těchto zakořeněných přesvědčení totiţ není
pravdivé, ale my na nich přesto lpíme, protoţe během let nám uţ
přešly téměř do krve. Často podléháme dojmu, ţe jsme se pro ně
rozhodli sami, ale ve skutečnosti nám byly vštípeny autoritami –
partnery, učiteli, rádci, přáteli.
Naše city a pocity nejsou vůbec tak nezachytitelné, proměnlivé
a nezávislé, jak si myslíváme. Ve skutečnosti pramení z našich
zakořeněných přesvědčení. Skoro kaţdý pocit úzkosti, smutku,
strachu nebo viny, který v nás vyvolá citové vydírání, vychází z
nějakého negativního nebo chybného zakořeněného postoje,
týkajícího se toho, zda se chováme v dané situaci správně, zda
jsme dost odpovědní nebo hodní lásky a ocenění. Naše chování
pak je prostě jen snahou utišit nepříjemné pocity, pramenící z
našich zakořeněných přesvědčení.
Tak například kdyţ se Eve cítí tak provinile, ţe raději nechá
svých plánů na další studium, protoţe Elliotovi to vadí, vychází ze
zakořeněné víry, ţe jeho pocity mají větší hodnotu neţ její. Jako
by on byl důleţitější osoba neţ ona, a tak její přání nejsou
důleţitá.
2. Jaké máte pocity?
Jaké pocity proţíváte, kdyţ se v duchu vracíte ke střetu s
vyděračem a znova si ho vybavujete? Napište si co nejvíc pocitů,
na jaké si vzpomenete. Pro začátek se můţete nechat inspirovat
následujícím seznamem:
• Hněv
• Podráţděnost
• Pocit, ţe jednám špatně
• Strach
• Pocit, ţe jsem v pasti
• Pocit ohroţení
• Nejistota
• Neschopnost
• Pocit, ţe si nezaslouţím lásku a ocenění
132
• Je toho na mě moc
• Dotčenost
• Zklamání
• Pocit zavrţenosti
• Pocit odporu
• Provinilost
• Úzkost
Pozor na zaměňování pocitů s myšlenkami. Například větička
„Mám pocit, ţe můj manţel musí mít vţdycky navrch” není ve
skutečnosti pocit, ale myšlenka. Odpovídající vyjádření pocitu by
mohlo být třeba: „Cítím se bezmocná.”
A teď se soustřeďte na reakce svého těla.
Podívejte se na svůj seznam a zkoumejte, jaké máte při jeho
pročítání fyzické pocity. Svírá se vám ţaludek? Stahuje se vám
hrdlo? Pálí vás tváře? Cítíte strnutí v šíji? Dobře si všímejte reakcí
svého těla.
Někdy nám tělo poskytne pravdivější informace neţ naše
mysl. Můţeme si říkat, ţe vlastně necítíme ţádné obavy ani
úzkost – a pak si všimneme, ţe nás zalévá studený pot. Nic se
přece neděje – tak proč se nám tedy svírá ţaludek? Reakce našeho
těla však proniknou skrz naše popírání a racionalizaci, tělo nám
odmítá lhát.
3. Co vás nejvíc vyvádí z míry?
Vyděračova slova, gesta i řeč těla v nás vyvolávají různě
silnou reakci a je důleţité vědět, co přesně nám připadá
nejnesnesitelnější. Můţe to být výraz tváře, tón hlasu, gesto,
postoj, některé slovíčko, třeba i určitá vůně nebo zápach – to
všechno dokáţe aktivovat naše zakořeněná přesvědčení a tím i
pocity, které vyústí v náš ústupek jeho poţadavkům. Jsou to dráty
vedoucí k našim červeným tlačítkům, a čím víc se o nich dozvíme,
tím spíš je budeme schopni odpojit.
133
Pozorujte tedy vlastní reakce na různé vyděračovy projevy.
Pak si udělejte seznam toho, co na vás působí nejsilněji. Mezi
spouštěcí se často objevují:
• křik, řev
• bouchání dveřmi
• některé výroky, jako „jsi sobec”, „myslíš, ţe jsi hvězda,
ale…”
• pláč
• vzdechy
• hněvivý výraz – staţené obočí, mračení, zčervenám v obličeji
• napjaté mlčení
A teď spojte vţdycky příslušný typ chování se svým
odpovídajícím pocitem: „Kdyţ vyděrač udělá to a to, cítím to a
to.”
Kdyţ jsem poţádala Joshe, aby si spojil určité změny v otcově
výrazu a chování vţdy s určitou svou reakcí, všiml si, ţe v něm
nejsilnější stavy úzkosti vyvolává otcův zjev a ne slova. Zjistil, ţe
nejhorší ze všeho je, kdyţ otec zrudne v obličeji, a ani nemusí
otevřít ústa. Joshe se vţdy při pohledu na otcovu červenou tvář
zmocnila panika a instinktivní nutkání vyskočit a bojovat anebo
utéct. Tato reakce pocházela ještě z dětství, kdy mu otec svým
vztekem naháněl opravdovou hrůzu.
Neposuzujte a nehodnoťte své pocity a nesnaţte se
rozhodovat, jestli jsou hodnotné či oprávněné, nebo jestli máte
nárok je mít. Jen pozorujte. Mnoha lidem pomáhá, kdyţ svá
pozorování uvedou větičkami jako například:
• Je zajímavé, ţe…
• Začínám si všímat, ţe…
• Nikdy jsem si neuvědomil, ţe…
• Začínám si uvědomovat, ţe…
Joshovi se citelně ulevilo, kdyţ vyjádřil své pozorování takhle:
„Je opravdu zajímavé, ţe mě vyděsí, kdyţ vidím, jak táta zrudl v
obličeji.” Tato objektivita a odstup nám velmi pomáhají, abychom
se ubránili sebekritice a viděli všechno z pozice rozumu, v
134
Joshově případě z pozice nezávislého a samostatného dospělého
člověka a ne vyděšeného dítěte.
Toto pozorování provádějte tak dlouho, aţ si vytvoříte spojení
mezi svým zakořeněným přesvědčením, pocity a chováním.
Vyděrači totiţ právě tato spojení vyuţívají, aby vůči nám
získávali výhody. Vy teď ale máte v rukou nástroje, jak vyuţít své
přípravy a získané znalosti k vypracování účinných strategií,
nových způsobů chování, které dramaticky změní celý vztah mezi
vámi a vyděračem.
V minulosti jste byli zvyklí téměř reflexivně reagovat na
vyděračova naléhavě vyjadřovaná přání tím, ţe jste mu
automaticky ustoupili. Teď uţ jste ale získali potřebný čas a
můţete si srovnat v hlavě, co si opravdu přejete. Poradím vám,
jakým způsobem si pokládat otázky, které proniknou k podstatě
věci a díky kterým získáte objektivní pohled na vyděračovy
ţádosti; pak se budete moci odpovědně rozhodnout, zda mu
ustoupíte nebo ne. Jakmile si budete svým rozhodnutím jistí,
ukáţeme si účinné způsoby, jak vyděrači dát na vědomí, co si
skutečně přejete, a jak úspěšně čelit jeho reakci.
135
9.
Čas na rozhodnutí
Tři kategorie poţadavků
Nejdříve byste se měli vrátit k poţadavku vyděrače a poloţit si
několik otázek, které se ho týkají. Odpovědi na ně si napište a
nijak se přitom necenzurujte. Pokud na něco změníte názor nebo
vás napadne něco nového, vraťte se a připište nebo naopak
škrtněte, co je třeba.
• Co z vyděračova poţadavku ve mně vyvolává nepříjemné
pocity?
• Co z jeho poţadavku mi nevadí a co se mi opravdu příčí?
• Kdyţ mu vyhovím, ublíţí mi to?
• Kdyţ mu vyhovím, ublíţí to někomu dalšímu?
• Bere jeho ţádost ohled na to, co chci a co cítím já?
• Je na jeho poţadavku nebo na způsobu, jak mi ho přednesl,
něco, co ve mně vyvolává pocity strachu, závazku nebo viny? Co
to je?
• Jak mi splnění jeho poţadavku pomůţe nebo prospěje?
Moţná zjistíte, ţe vám nevadí všechno, co po vás vyděrač
ţádá, ale jenom část jeho poţadavku. Tak například váš manţel na
vás vyvíjí tlak, abyste se s ním vypravila na druhý konec země
navštívit jeho rodinu, coţ byste ráda udělala, jenţe v zaměstnání
máte zrovna teď nejvíc práce, a to vám vadí. To je důleţitá
informace a podle toho musíte reagovat.
Moţná ţe vás zaujmou vaše odpovědi na otázky o tom, zda
splnění poţadavku vám nebo někomu jinému ublíţí. Tyto otázky
totiţ jsou vaším vnitřním barometrem, který vás varuje před
ohroţením vaší integrity a vašeho bytostného já.
Kdyţ si projdete své odpovědi, zjistíte, ţe většina poţadavků
spadá do jedné z následujících tří kategorií:
136
1. Poţadavek nepředstavuje ţádný velký problém.
2. Poţadavek se týká důleţitých věcí a v sázce je vaše
integrita.
3. Poţadavek se týká něčeho opravdu ţivotně důleţitého, a
kdybyste ustoupili, ublíţilo by to vám nebo někomu jinému.
Pro kaţdou kategorii jsou přirozeně vhodné jiné reakce a jiná
rozhodnutí, a tak si v následujících částech naší knihy pomůţeme
zformulovat odpovědi a uváţit, jaké moţnosti výběru v
jednotlivých kategoriích máme k dispozici.
První stupeň: Ţádný velký problém
Ve většině vztahů s jinými lidmi musíme denně činit různá
nepříliš důleţitá rozhodnutí. Můţe jít třeba o to, co si koupíme a
co ne (pokud nejde zrovna o celoţivotní úspory), kam pojedeme
na prázdniny, kolik času s někým strávíme, jak přesně rozdělíme
čas mezi zaměstnání, rodinu a přátele.
Kdyţ se v něčem takovém s druhým člověkem neshodneme,
není to ţádné velké neštěstí; napětí a třenice vznikají v tomto
případě spíše v důsledku vyděračovy taktiky, neţ ze samotného
obsahu ţádosti. Někteří z nás v této kategorii vyděrači ustupují
vţdycky, protoţe si řeknou, ţe přece o nic nejde.
Přesto bychom však měli i v těchto případech vţdy postupovat
opatrně. Lepší je, kdyţ vůbec nikdy nic neděláme automaticky:
třebaţe jde o maličkost, vţdycky prozkoumejte jak ţádost
samotnou, tak způsob, jakým vám byla přednesena. Uvědomte si,
co vám na poţadavku vadí, a snaţte se vnímat tuto drobnou
příhodu v kontextu celého vztahu.
137
Jak postupovat
Burzovní makléřka Leigh měla v práci rušné období a
svěřovala se mi, ţe ji vůbec netěší, ţe bude muset jít se svou
matkou Ellen koncem týdne na večeři. Zeptala jsem se jí, zda by
neměla večeři prostě odříci.
„Ale to je absurdní,” vyhrkla okamţitě. „Nedá se nic dělat, ta
večeře mě uţ nezabije, jen budu prostě unavená.”
Poradila jsem jí, aby se uchýlila ke svému seznamu otázek a
ověřila si, co přesně jí na matčině poţadavku vadí.
Neochotně souhlasila a hned řekla, ţe jediné, co jí na celé věci
opravdu dráţdí, je fakt, ţe kdyţ matce řekne, ţe je unavená, matka
určitě zareaguje připomínkou Caroline a prohlásí, ţe ta si na ni
vţdycky moc ráda udělá čas. Jako by matce ani trochu nezáleţelo
na tom, co cítí a potřebuje Leigh.
„Ale co má být, sakra, vţdyť je to jenom večeře, tak o nic
nejde, ne?” pokárala se Leigh, jako by chtěla sama sebe
zakřiknout. „Rozhodně necítím ţádný strach ani pocit závazku,
no, moţná trochu provinilosti, ale to přece není důleţité. Vím, ţe
nakonec budu ráda, ţe jsem s mámou na tu večeři šla. Jí to udělá
radost a já z toho budu mít dobrý pocit. Tak co?”
Kdyţ se s tím tak rázně vypořádala, zeptala jsem se jí, jaké
tělesné pocity to v ní vyvolalo.
„No, řekla bych, ţe cítím trochu napětí v šíji a ve spodní
čelisti,” řekla. Dobře jsem věděla, ţe právě v těchto místech se u
ní projevuje napětí, kdyţ cítí zlost.
Stejně jako Leigh má řada lidí sklony podceňovat a popírat své
nepříjemné pocity. Pomocí různých racionalizací přesvědčují sami
sebe, ţe jejich odpor vůči poţadavkům jiných lidí je
neopodstatněný.
Navrhla jsem Leigh, aby si poloţila ještě další otázky, týkající
se toho, co od ní matka vlastně chce, aby si lépe uvědomila své
navyklé reakce. Samozřejmě od vás nechci, abyste podrobovali
úplně kaţdý svůj rozhovor podrobné pitvě. Kdyţ ale v určitém
vztahu zakoušíte nějaké nepříjemné pocity, pak je lépe podívat se
na všechno trochu kritičtěji.
138
Pokud máte podezření, ţe byste mohli patřit k lidem, kteří
potlačují a podceňují své skutečné reakce, poloţte si následující
otázky:
• Nevyvíjí se v tomto vztahu určité ustrnulé schéma chování?
• Začínám si zvykat, ţe se s něčím smířím a řeknu si „vţdyť o
nic nejde”, „není to ţádný velký problém”, „vlastně je mi to
jedno” nebo „vlastně na tom tolik nesejde”?
• Kdyby všechno záviselo jen na mně, jak bych se zachoval?
• Říkají mi reakce mého těla něco jiného neţ moje mysl?
Pokud jste na tyto otázky odpověděli kladně, měli byste se
vzchopit k činu a vyjádřit otevřeně vlastní touhy a potřeby.
Můţete vyděrači ustoupit, ale měli byste přesně rozlišit, co na
jeho ţádosti vám dělá potíţe, a povědět mu o tom. Dovolte sami
sobě říci „Nechce se mi” nebo „Nevyhovuje mi to”, aniţ byste
cítili povinnost doprovodit to sáhodlouhým vysvětlováním.
Nepochybujte o svém právu příslušnou věc odmítnout, i kdyţ se
vám zdá poměrně nedůleţitá. Tím, ţe si budete stát za svým i v
malých záleţitostech, si rozvinete dovednosti, které pak pouţijete,
aţ půjde o něco většího.
Pamatujte, ţe někdy člověku na celé záleţitosti nejvíc vadí
způsob, jak je prezentována. Například Leigh se nejvíc příčí, jak
se ji matka snaţí vmanipulovat do toho, aby její poţadavek
přijala. Nesnáší srovnávání s Caroline a přála by si, aby toho její
matka nechala.
Nátlak, který na nás vyděrači vyvíjejí, nás můţe uráţet,
poniţovat a bytostně se nám příčit, a tak je velmi důleţité nebrat
ho na lehkou váhu. V případě Leigh bylo nejdůleţitější upozornit
matku na to, jak velmi jí vadí negativní srovnávání se sestřenicí.
Problém tedy nevězel v tom, zda s ní jít nebo nejít na večeři, ale
jak ji upozornit, ţe nemá vůči své dceři pouţívat citové vydírání.
139
Vědomé ústupky
S vyděračovým poţadavkem můţeme souhlasit, ovšem je
nutné, abychom si jasně uvědomili, jaký je náš postoj a proč jsme
tentokrát raději ustoupili.
Vědomý ústupek je dobrá věc v těchto případech:
• Zjistili jste, ţe poţadavek pro vás nebude mít ţádné negativní
důsledky. Moţná ho doprovázela trocha ukřivděných pohledů
nebo napjatého mlčení, ale toto chování není ve vašem vztahu
pravidlem a se svým protějškem jste neustrnuli ve stále se
opakujícím kolotoči vydírání a ústupků.
• Zjistili jste, ţe poţadavek nebude mít negativní dopad, pokud
dojde ke spravedlivému „výměnnému obchodu”.
Vy se podvolíte tentokrát, ale vyděrač souhlasí, ţe podruhé
bude v podobné situaci zase po vašem. Například letos rozhodne
on, kam se pojede na prázdniny, a vy zase za rok. Neradím vám
udrţovat úplně ve všem vyrovnané skóre a všechno si úzkostlivě
hlídat, ale pokud si ve vztahu s určitým člověkem uvědomíte, ţe
převáţně ustupujete vy, pak můţe jít o počátek závaţnější
nerovnováhy sil.
• Zjistili jste, ţe beze škody můţete souhlasit s některými
částmi ţádosti. V tom případě musíte s vyděračem uzavřít jakousi
smlouvu – budete souhlasit s určitými věcmi a on na oplátku
upustí od těch zbylých.
• Rozhodnete se s poţadavkem na čas souhlasit – a v duchu si
řeknete, ţe tento ústupek je strategický. Víte, proč tentokrát říkáte
ano, a vytvoříte si plán, jak v budoucnu změníte situaci, aby pro
vás byla přijatelná.
První dvě kategorie asi nemusíme zvlášť vysvětlovat, ale na
druhé dvě se přece jen ještě podíváme blíţ. Jde totiţ o souhlas a
ústupek, ke kterému však váţeme určitou podmínku.
140
Leigh si při rozebírání své situace uvědomila, ţe si nepřipouští
víc neţ dvě moţnosti: buď s matkou na večeři jít, nebo odmítnout.
Navrhla jsem jí, ţe by mohla na večeři jít, ale odejít domů brzy a
omluvit se matce tím, ţe byla tenhle týden zavalená prací a je
skutečně unavená. A pokud je to pro ni opravdu důleţité, pak by
měla určitě matku poţádat, aby ji přestala srovnávat s Caroline, a
vysvětlit jí, jak moc jí to vadí a jakými přitom trpí pocity. Můţe
matku předem varovat, ţe kdykoli ji začne srovnávat s Caroline a
dávat jí sestřenici za vzor, Leigh automaticky odmítne veškeré
ţádosti, které na ni matka vznese, protoţe to v ní vyvolává příliš
nepříjemné pocity.
Leigh udivilo, ţe na něco podobného nepřišla sama. Ve
skutečnosti je ale běţné, ţe vyděrači nás natolik zaslepí OPARem,
ţe nás ta nejjednodušší řešení vůbec nenapadnou. Právě proto je
tak důleţité umět zpomalit a pozorovat vlastní situaci pokud
moţno objektivně.
Druhý stupeň: Kdyţ je v sázce něco víc
Jde o případy, kdy pro nás ústupek nebo souhlas neznamená
ţádnou maličkost. Kdyţ na vyděračovy poţadavky přistoupíme,
bude to v rozporu s našimi zásadami, přesvědčením, s naším
smyslem pro to, co je správné, a s naší sebeúctou. Kdyţ na
příslušný problém myslíme, máme opravdu hodně nepříjemné
pocity, protoţe na celé věci se nám něco hluboce příčí.
To byl případ Zoe, která postupně zjišťovala, ţe všechny
důvody pro to, aby ustupovala Tess, jsou vlastně falešné.
„Tvrdí mi, ţe na tu práci stačí,” říkala Zoe, „ale já jsem si jistá,
ţe jí takovou odpovědnost svěřit nemohu, protoţe by to nezvládla.
Pořád jsem ale její přítelkyně, a proto jí chci dát šanci. Jsem ale
také její šéfka a nesu za ni zodpovědnost. V hloubi duše jsem
přesvědčená, ţe tak velký projekt nemohu svěřit začátečnici, jako
je ona – znamenalo by to pro naši agenturu příliš velké riziko.
Kdybychom ten úkol nesplnili dobře, nakonec bychom na to
doplatili všichni, i sama Tess.”
141
Všimněte si, ţe Zoe si poloţila otázku, komu by její ústupek
mohl ublíţit, a dospěla ihned k závěru, ţe mnoha lidem, včetně
vyděrače samotného.
Také Jan se ocitla ve velkém pokušení přijmout „výměnný
obchod”, který jí sestra nabízela. Koneckonců mohla docela dobře
poskytnout Carol tisíc dolarů a pak by znova patřila k rodině – a
po tom přece nesmírně touţila!
„Přitom si ale uvědomuji,” líčí své rozhodování, „ţe naprosto
nepřichází v úvahu, abych se se svou sestrou a její rodinou
opravdu sblíţila. Nemá smysl si namlouvat, ţe se Carol třeba
změnila a ţe všechno bude úplně jiné.”
Pro Jan sice nepředstavuje tisíc dolarů zanedbatelnou částku,
ale kdyby o ni přišla, nic tak strašného by se nakonec nestalo.
Upozornila jsem ji na to, ţe horší na celé věci by bylo, ţe by
ztratila svou integritu. „Nemluvte mi tady o takových abstraktních
pojmech jako o integritě!” bránila se nešťastná Jan, „kdyţ mi
sestra říká, ţe se kvůli mně ocitne na ulici!”
Abych jí pomohla uvědomit si, ţe i takový zdánlivě mlhavý
pojem jako integrita je velmi důleţitý, poţádala jsem ji, aby
zodpověděla následující otázky. Mnoha lidem v podobné situaci
pomohou, aby si všechno vyjasnili.
Pokud ţádosti vyhovím:
• Budu se přitom drţet svého přesvědčení a nezradím své
zásady?
• Dovolím, aby mé činy ovládal strach?
• Řeším problémy přímo s lidmi, kteří mi ubliţují?
• Definuji sám, kdo jsem, místo abych dovoloval jiným lidem,
aby mě definovali oni?
• Dodrţuji sliby, které jsem dal sám sobě?
• Chráním své fyzické i duševní zdraví?
• Zrazuji někoho?
• Mluvím pravdu?
Moţná jste si všimli, ţe tyto otázky vycházejí z toho, čím jsme
definovali pocit integrity. Je to dobrý způsob, jak si uvědomit, zda
142
jsme zůstali věrní svému já. Kdyţ si Jan tyto otázky prošla,
několik z nich na ni silně zapůsobilo a rázem vystřízlivěla.
„Kdyţ jsem se zeptala sama sebe, zda řeším otevřeně
problémy s člověkem, který mi ublíţil, bylo to jako studená
sprcha,” svěřovala se. „Myslím totiţ, ţe Carol mi v minulosti
opravdu ubliţovala. Ukřivdila řadě lidí, ale nikdo jí kvůli tomu v
ţivotě nic neřekl. Pak jsem se dostala k té otázce o dodrţování
slibů, které si člověk sám dal. Kdyţ jsme se s Carol naposledy
chytily kvůli penězům z dědictví, slíbila jsem sama sobě, ţe uţ
nikdy nedovolím, aby se mnou manipulovala podle svého. Kdyţ
jde o peníze, nedá se jí totiţ důvěřovat a já to vím. A vůbec
nejhorší otázka se týkala toho, jestli člověk mluví pravdu. Carol se
totiţ samozřejmě nezměnila a celá naše rodina taky ne. Je
naprosto naivní si myslet, ţe najednou mávnu kouzelnou hůlkou,
dám Carol peníze a stane se z nás láskyplná rodina. A jestli
někoho zrazuju? Ano, sama sebe!”
Kdyţ si Jan tohle všechno uvědomila, najednou nemohla
pochopit, jak se vůbec ocitla v tak váţném pokušení na všechno
zapomenout a předstírat, ţe se v minulosti nikdy nic špatného
nestalo. To pomyšlení jí připadalo daleko horší neţ skutečnost, ţe
málem vyhodila oknem tisíc dolarů.
Intimní vztahy a integrita
Oblast milostných vztahů patří k těm, kde se lidé nejčastěji
potýkají s rozdílným očekáváním partnerů a s nátlakem.
A v ničem nejsme zranitelnější a citově obnaţenější, nikdy víc
netouţíme po tom, abychom byli přijímáni a abychom také sami
mohli přijímat. Pokud nedáme partnerovi na vědomí, co nás těší a
co ne, co nás vzrušuje a z čeho jsme naopak nesví, nikdy
nedosáhneme opravdové důvěrnosti a blízkosti. Na druhé straně se
partnera nechceme nějak nepříjemně dotknout, být příliš strnulí a
neochotní ke hrám a experimentům. Chceme být tolerantní k
tomu, co se partnerovi líbí, k jeho tuţbám i temperamentu. Známe
také velkou moc sexu a víme, jak je snadné pomocí sexu s někým
143
manipulovat. Pokud si nedáme pozor, můţeme začít dělat
rozhodnutí týkající se sexu ze špatných důvodů: abychom si
dokázali, ţe jsme přitaţliví, liberální, svobodomyslní, spontánní,
abychom si potvrdili, ţe nám druhý člověk „patří”, nebo dokonce
abychom ho potrestali, a konečně abychom unikli z OPARu.
Nejdůleţitější pravidlo v této často nejasné a těţko
postihnutelné oblasti zní, ţe vy i váš partner musíte s danou věcí
souhlasit a shodnout se na ní. Sex se naprosto a zcela týká dávání
a přijímání a je úplně v pořádku, abychom něco partnerovi
poskytli a přizpůsobili se, kdyţ ho to potěší. Například muţ se
ráno vzbudí a chce se milovat, ale jeho ţena je rozespalá a nemá
na to zrovna největší náladu. Přesto je ráda, ţe ho tím potěšila, nic
špatného se nestalo a její integrita není narušena, ovšem pokud se
to neopakuje neustále a ţena stále neustupuje, aţ jí to začne
opravdu vadit. Podobně třeba ţena můţe poţádat milence, aby
vyhověl její sexuální fantazii a vzal si vysoké kovbojské boty –
jeho fantazie to třeba není, ale ve zdravém vztahu jí můţe vyhovět
a nebude mu to vadit.
Na druhé straně musíme mít pocit, ţe kdyţ se nám něco příčí,
můţeme to bez problémů odmítnout. Vzpomeňte si, jak Helen
popisovala své hrozné pocity, kdyţ ji Jim nepřímo donutil k sexu
svým trucováním. Měla pocit, ţe jinak nezíská zpátky jeho lásku –
ale přitom se cítila nesmírně unavená a stresovaná. Ačkoli jinak
má sex ráda, v tomto případě si připadala velmi špatně – byla
vlastně zneuţívaná.
Zásadní rozdíl totiţ spočívá v tom, jestli se z vlastní vůle
trochu přemůţeme, abychom druhého člověka potěšili, a jestli se k
danému jednání cítíme donuceni. Kdyţ nás totiţ někdo nutí k
sexu, projevuje tím velký nedostatek lásky, a pak se právem
můţeme ptát, zda tady ještě vůbec jde o lásku, nebo spíš o snahu
získat nadvládu nad partnerem.
A v takovém případě je zásadně důleţité chránit si svoji
integritu a sebeúctu.
144
Třetí stupeň: Velká a důleţitá ţivotní rozhodnutí,
vyţadující opravdu odpovědný přístup
V těchto případech je v sázce skutečně velmi mnoho. Proto si
bezpodmínečně musíme dopřát co nejvíce času na rozhodování a
důkladně uváţit, jak která moţnost volby ovlivní náš ţivot a naši
integritu. Řeč tady bude o tak důleţitých ţivotních rozhodnutích
jako:
• Rozhodování o budoucí existenci či neexistenci manţelství
nebo milostného vztahu.
• Přerušení styků s rodičem, příbuzným či blízkým přítelem.
• Rozhodování, zda zůstat v zaměstnání, kde se cítíme
nespokojení, nebo zdaje opustit.
• Rozhodování o investicích velkých peněţních částek
(celoţivotních úspor).
V tomto případě můţe být výborným řešením nějaký
kompromis, který uchová náš vztah s vyděračem, ale odstraní ze
hry věci, se kterými se nemůţeme smířit, pokud bude ovšem
vyděrač ochoten na dohodu přistoupit. Naším cílem koneckonců
není zvítězit na celé čáře a za kaţdou cenu. Pokud je to moţné,
budeme se snaţit o obnovu normální rovnováhy braní a dávání,
kterou vydírání narušilo.
Dopřejte si čas na důkladné prozkoumání vyděračových
poţadavků a spektra reakcí, které se vám otevírá – kromě případů,
kdy to není moţné, protoţe:
• Váš partner vás fyzicky ohroţuje nebo vám hrozí násilím.
• Váš partner je závislý na alkoholu, drogách, hazardních
hrách nebo se neustále zadluţuje a odmítá si svůj problém
uvědomit a léčit se.
• Váš partner se účastní kriminálních aktivit.
V těchto případech si čas na rozmýšlení dopřát nemůţete a
musíte rychle zasáhnout, to znamená vyhledat pomoc příslušných
odborníků a institucí.
145
Rozhodnutí nerozhodovat se
Sarah chtěla původně se svým přítelem Frankem uzavřít
sňatek, ale protoţe ji neustále podroboval různým zkouškám,
svými úmysly si přestala být jistá. Při našich setkáních si
uvědomila, ţe ve vztahu k Frankem musí dojít k určitým změnám,
aby mohla klidně a bez obav pomýšlet na sňatek.
Poradila jsem jí, aby si napsala seznam věcí, které od Franka
poţaduje a jaké chování je z jeho strany ochotná přijmout a jaké
ne. Sarah se zeptala: „Můţu udělat dva seznamy, jeden
opravdový, a ten druhý bych nadepsala Ty blbečku, co si o sobě
vlastně myslíš? – Připadá mi, ţe se potřebuju trochu vyzuřit.”
Tohle je dobrá rada pro případ, ţe jste v sobě potlačovali své
pocity a nedovolovali jste si projevit hněv. V takové situaci je
dobré začít seznamem, dopisem nebo čímkoli jiným, co vyjádří
vaše nahromaděné nepříjemné pocity.
Výborný způsob, jak ventilovat tyto emoce, je postavit si před
sebe prázdnou ţidli a představit si, ţe na ní sedí váš partner. Ještě
lepší je dát na ţidli jeho fotografii. Pěkně nahlas mu říkejte, co
jste si o něm mysleli a co jste cítili po celou tu dobu, kdy jste se
drţeli zpátky a ovládali se. Uvidíte, jak vám to pomůţe a jak celou
situaci rázem uvidíte mnohem jasněji. Kdyţ místo toho začnete
křičet a rozčilovat se přímo při střetu s vyděračem, nejspíš se tím
vůbec nic nevyjasní a rozepře a napětí mezi vámi se jen dál
vystupňují.
Sarah tedy začala:
Nevím, co se to s námi stalo, Franku. Ze začátku ses ke mne
choval moc hezky. Myslela jsem si, ţe mě máš opravdu rád.
Ale k lásce přece zkoušky a testy nepatří. Jsem tvoje přítelkyně
a milenka, moţná budu tvoje manţelka, a opravdu mi hrozně vadí,
ţe ty si ke své lásce přidáváš tolik podmínek. Je to vůbec moţné?
Ţe si mě nevezmeš, protoţe se mi nehodilo hlídat děti své sestry?
Jak si vůči mně můţeš něco takového vůbec dovolit? Jak mě můţeš
takovým způsobem cejchovat?
146
Lásku si člověk nemůţe koupit, Franku, a já se prostě
nenechám nutit, abych si tvoji lásku kupovala. Pokládáš mě snad
za nějaký hadr? Jak se můţeš chovat tak idiotsky? Okamţitě s tím
přestaň!
Kdyţ Sarah domluvila, byla celá udýchaná. Usmála se na mě a
řekla: „Tak, a teď můţu sepsat ten seznam.” Zněl takto:
1. Uţ nebudou ţádné další zkoušky, které mají prověřit moji
lásku k tobě. Buďto si mě chceš vzít, nebo nechceš. Pořád tě mám
ráda a chci se za tebe vdát, ale uţ se nebudu chovat jako cvičená
opice a skákat podle tvých pokynů, abych ti to dokazovala. Jestli
trpíš nějakou nejistotou ohledně sňatku, prostě mi to řekni a něco
s tím uděláme.
2. Mám tě ráda a chci rozšířit svůj pracovní úvazek. Ty dvě
věci se vzájemně nevylučují a mohou existovat současně.
Jestli si myslíš, ţe nemohou, pak je v našem vztahu něco od
základu špatného a radši bychom měli rychle zjistit, co to je.
3. Potřebuju, aby sis přestal vykládat moje odmítání plnit do
puntíku naprosto všechny tvoje poţadavky jako důkaz, ţe tě
nemám dost ráda a nejsem ti dost oddaná.
4. Kdyţ po mně něco chceš, poţádej mě o to, a já ti ráda
vyhovím, pokud mi to nebude nějak podstatně vadit. Potřebuju ale
vědět, ţe něco smím občas taky odmítnout, aniţ ve mně pak budeš
vyvolávat pocity viny.
„Mám z toho seznamu dobrý pocit,” řekla Sarah, „ale dělá mi
starosti, ţe se mi Frank třeba jen vysměje. Nebo to všechno
odmítne a řekne, ţe na to přistoupit nemůţe.”
„To se člověk nikdy nedozví, dokud to nezkusí,” řekla jsem jí.
„Můţete si to předem zkoušet tak dlouho, aţ vám to nebude dělat
problémy, a pak to provedete doopravdy a budete sledovat jeho
reakce. Pořád si připomínejte, ţe v tomhle stadiu zatím jen
shromaţdujete informace a tříbíte si názory.”
147
Naděje na překonání manželské krize
Liz v sobě hromadila hněv po řadu let, a kdyţ Michael odmítl
její plán vrátit se do práce, reagovala na to přecitlivěle. Oba dva se
uchýlili k hrozbám – Liz vyhroţovala, ţe se rozvede, a Michael
zase, ţe jí znemoţní přístup k dětem i k penězům. Kdyţ se Liz
objektivně podívala na to, co po ní Michael chce – aby zůstala
doma s dětmi – uvědomila si, ţe to udělat nemůţe, aniţ by se
vzdala důleţité části svého já.
Navrhla jsem Liz, aby napsala Michaelovi dopis, ve kterém
vyjádří své pocity a vysvětlí, co potřebuje. Pokud se mu chce za
něco omluvit, můţe to udělat. Kladla jsem jí na srdce, aby
nepouţívala útočné formulace – stejně jako Sarah, kdyţ
popisovala, co chce po Frankovi.
Napsat vyděrači dopis, zvlášť kdyţ jsou naše vztahy uţ hodně
pokaţené, představuje bezpečný a spolehlivý způsob, jak můţeme
vyjádřit své postoje a názory. Při písemném vyjádření totiţ
nebudeme cítit takový strach, aţ zapomeneme, co jsme vlastně
chtěli říci, a lépe se soustředíme na body, které jsou pro nás
opravdu důleţité. Pomáhá nám to také udrţet si důstojnost.
Liz napsala Michaelovi tohle:
Milý Michaeli!
Rozhodla jsem vyjádřit své myšlenky a pocity písemně, místo
abych o nich mluvila, a to z několika důvodů. Hlavní důvod
spočívá v tom, ţe jsem se začala bát hněvu a zlosti, kterými
reaguješ, kdykoli se pokouším s tebou probírat naši situaci.
Teď, kdyţ jsi mi začal vyhroţovat různými hroznými tresty,
které by mě postihly, kdybych se s tebou rozvedla, se tě bojím ještě
víc. V takových chvílích jsem pak celá zmatená, nedokáţu myslet
jasně a neumím vyjádřit to, co chci. A také mi pořád skáčeš do
řeči a přerušuješ mě, kdyţ říkám něco, co nechceš slyšet. Takhle
se mohu vyjádřit systematicky a jasně.
148
Doufám, ţe si tenhle dopis opravdu pozorně přečteš, a pak si v
klidu sedneme a rozumně si o všem promluvíme, uţ ne v
atmosféře, kdy se někdo z nás snaţí za kaţdou cenu vyhrát.
Michaeli, já od tebe nechci odejít, pokud existuje vůbec nějaká
šance, ţe dokáţeme náš vztah vybudovat znova od začátku, jednat
spolu zdravějším a láskyplnějším způsobem a projevovat si
respekt. Pořád ještě tě miluji, přestoţe jsi mi v posledních letech
hodně ubliţoval, a vím, ţe pro tebe platí totéţ. Dokáţeš být ten
nejskvělejší a nejpřitaţlivější muţský na světě, ale pokud mám s
tebou zůstat, musíš převzít padesát procent odpovědnosti za to, co
se pokazilo, a udělat padesát procent práce potřebné k tomu,
abychom dokázali začít znova.
Slibuji ti, ţe já udělám totéţ. Přesněji řečeno začínám s tím
právě teď. Vím, ţe jsem reagovala přehnaně, kdyţ jsi tak rozhodně
odmítl moje přání vrátit se do práce. Vím, ţe moje řeči o rozvodu
a schůzky s právníkem hodně souvisely s tím, ţe jsem vůči tobě
cítila hněv a ţe ses ke mně choval tak panovačně. Oba jsme
přilévali oleje do ohně a ţádný z nás nemluvil o tom, co skutečně
cítí. Byla jsem rozhodnutá dát ti najevo, ţe nemůţeš úplně ovládat
můj ţivot, a beru na sebe plnou odpovědnost za to, ţe jsem to
vyjádřila tak špatným způsobem.
Je mi to opravdu líto.
Vyhledala jsem psychoterapeutku a zjistila jsem, ţe pro to, co
se mezi námi děje, existuje termín: citové vydírání. Začalo to mezi
námi uţ dávno. Věděla jsem, ţe tvoje malé „tresty”
jako s těmi talíři na podlaze kuchyně nebo s dveřmi garáţe
jsou uráţlivé a dětinské, ale ve srovnání se vším dobrým, co v
našem vztahu bylo, se mi nezdály tak moc důleţité. Teď si
uvědomuji, ţe k mým padesáti procentům odpovědnosti patří moje
tehdejší selhání, protoţe jsem ti měla dát najevo, ţe tohle tvoje
chování pro mě není přijatelné. Teď však vydírání zesílilo tak, ţe
mi násilnicky vyhroţuješ, ţe mě udrţíš „v lajně”, a tak musí v
našem manţelství nastat zásadní a velké změny, nebo v něm
nebudu moci zůstat.
S pomocí psychoterapie se snaţím znovu získat sebeúctu a
přicházím na to, jaké mé vlastnosti působily, ţe jsem se s citovým
149
vydíráním tak dlouho smiřovala. Na uzdravení našeho vztahu ale
sama nestačím. Vím, jak se vţdycky snaţíš dostat k jádru kaţdého
problému a hledat řešení, a tak mi dovol, abych ti sdělila, jaké
změny pokládám ze své strany za nezbytné, pokud máme mít šanci
ještě naše manţelství zachránit.
1. Okamţitě musí přestat tyranizování a pohrůţky. V tomhle
nemůţu ustoupit. Vím, ţe mi nemůţeš sebrat děti i všechny peníze,
tak se nenamáhej mi to říkat! Jestli se na mě zlobíš nebo tě děsí
moţnost, ţe bych od tebe odešla, můţeš mi to říct, ale nedovolím
ti, abys se mnou jednal jako se zlobivým dítětem, a pokud v tom
budeš pokračovat, okamţitě opustím místnost nebo dům.
Uvědomuji si, ţe to moţná budeš těţko zvládat vlastními silami, a
tak by mě velmi potěšilo, kdybys také vyhledal psychoterapii a s
její pomocí zjistil, proč se chováš tímto způsobem, a naučil se, jak
zacházet se svým hněvem.
2. Chci, abychom si kaţdý večer vyhradili čas jen pro sebe,
kdyţ děti usnou, a hovořili spolu s respektem, a laskavě.
Oba máme důvody k lítosti a výčitkám a samozřejmě nečekám,
ţe se všechno mezi námi urovná přes noc, ale musíme to probrat,
jinak to nepůjde, a pak se nějak domluvit na řešení našich
problémů.
3. Vím, ţe si potrpíš na pořádek daleko víc neţ já, a je pravda,
ţe nechávám věci různě poházené po bytě. Budu se snaţit je po
sobě uklízet, ale ty taky potřebuješ uvolnit svá nemoţně náročná
měřítka a dát mně a dětem v tomhle směru trochu víc volnosti.
Moţná ţe místo trestání bys mi mohl pomáhat.
4. Uţ ţádný křik. Křik a řev znamená uráţku pro duši a kromě
toho mi to připomíná mého tátu a jsem pak k smrti vyděšená.
Z celého srdce doufám, ţe tyhle podmínky jsou pro tebe
přijatelné. Jsem opravdu ochotná s tebou na našem vztahu
pracovat. Moje terapeutka navrhuje dvouměsíční zkušební lhůtu a
to se mi zdá být přiměřené. Pak můţeme všechno znovu zhodnotit
150
a uvidíme, jak nám to bude připadat. Právě teď se strašně bojím,
ale taky jsem plná nadějí. Myslím, ţe máme opravdovou šanci
vyuţít tuhle krizi k odrazu do lepší budoucnosti našeho manţelství.
Liz
Liz netušila, jak bude Michael na dopis reagovat, protoţe jeho
chování bylo skutečně hodně agresivní, ale i tak pro ni jeho
napsání znamenalo pozitivní krok.
Jak řešit vztahy na pracovišti
Na pracovišti, zvlášť kdyţ citovým vyděračem je osoba v
nadřízené pozici, můţeme mít často dojem, ţe jde o
nepřekonatelný problém. Ve vztazích k šéfům totiţ existuje
skutečná nerovnováha moci a my si stále uvědomujeme, ţe zdroj
našeho ţivobytí je v jejich rukou. Stejně jako v milostném vztahu
se nám můţe stát, ţe první stadia citového vydírání přejdeme jako
maličkosti a smíříme se s nimi, ale nakonec nám nezbude neţ ze
zaměstnání odejít.
Kim, šéfredaktorka časopisu, se cítila opravdu ohroţená:
Jsem uţ na pokraji zhroucení, ale Ken mě nepřestává
srovnávat s Mirandou a upozorňovat mě, ţe byla lepší. Bojím se,
ţe jestli neudrţím tohle zběsilé pracovní tempo, budu klesat níţ a
níţ v jeho hodnocení a nakonec mě moţná vydavatelství propustí.
Nevidím jiné řešení neţ si začít hledat jiné místo, ale jsem
úplné vyčerpaná jak fyzicky, tak duševně, a kdyţ se večer vrátím
domů, mám se co drţet, abych se nerozplakala nebo nezačala
křičet na někoho, kdo si to vůbec nezasluhuje. Nemůţu z práce
odejít taky proto, ţe potřebuju peníze. Tahle situace mi připadá
naprosto bezvýchodná. Je to opravdové peklo.
Je jasné, ţe Kim musí svoji situaci řešit. Nároky zaměstnání
ohroţují její fyzické i duševní zdraví, ale ona se domnívá, ţe
nemůţe dělat vůbec nic. Aby se z této pasti dostala, musí se
151
rozhodnout, ţe si sama pro sebe bude definovat, co potřebuje a co
chce, a pak se bude postupně snaţit svoji ţivotní situaci změnit.
Začneme tím, ţe se podíváme na Kenovy poţadavky. Čím
vlastně Kim vyhroţuje v případě, ţe by přestala podávat nadlidské
výkony?
Kim to přesně neví. „Asi by se mě chtěl nakonec zbavit, anebo
by s definitivní platností usoudil, ţe nikdy nebudu tak dobrá jako
Miranda, nejlepší šéfredaktorka, jaká kdy spatřila světlo světa.
Coţ znamená totéţ – ţe mě můţe propustit.”
„Proč si myslíte,” zeptala jsem se jí, „ţe kdyţ nevykonáte
naprosto všechny úkoly, které po vás Ken chce, hned vám hrozí
vyhazov? Říkal vám snad něco takového?”
„Ani ne,” odpověděla, „ale visí to ve vzduchu. U nás nikdo
nechce upadnout v nemilost.”
„A říkala jste mu o svých zdravotních problémech
způsobených přepracováním, o bolestech krku a paţí?” zeptala
jsem se.
„Děláte si legraci?” zněla odpověď. „To bych si nedovolila!”
Vysvětlila jsem Kim, ţe své domněnky o šéfových reakcích
staví na poměrně nejistých základech. Pak jsem ji poţádala, aby si
sama pro sebe určila, jaký pracovní výkon by pokládala za
rozumný.
Jakmile bude jednou mít vyhraněnou představu o tom, co
pokládá za rozumné, snáze obrátí pozornost k tomu, co rozumné
není, a uvidí, čím doplácí ona i ostatní její spolupracovníci na
nerozumné poţadavky.
„V našem oboru je naprosto běţné pracovat přes čas,” řekla
Kim. „Máme padesátihodinový pracovní týden plus přes víkendy
čtení materiálů. S tím jsem vyrovnaná, jenţe ve skutečnosti dělám
ještě mnohem víc. Je to takových šedesát nebo pětašedesát hodin,
a o víkendech pracuju taky.
V hloubi duše mi tenhle tlak strašně vadí. Není to motivující,
naopak to ve mně vyvolává strach a odpor.”
Poţádala jsem Kim, aby popsala, co by potřebovala a chtěla.
„Potřebuju převést část své práce na jiné lidi a chci, aby jim
Ken také dával úkoly, a nejen mně,” řekla. „Nakládá toho na mě
152
příliš. A taky potřebuju, aby přestal s tím svým negativním
srovnáváním, protoţe ten nátlak mi připadá nesnesitelný, a chci,
aby mě Ken prostě jen ţádal o práci a netlačil na mě tímhle nefér
způsobem.”
Namítla jsem: „Pořád mluvíte o Kenovi, ale jaká je vaše role v
tom celém problému?”
„Cítím na sebe zlost, ţe jsem nechala dojít všechno tak daleko.
Vím, ţe se musím naučit taky něco odmítat, kdyţ jsem unavená,
trpím bolestmi nebo potřebuju volný čas pro svůj osobní ţivot.
Mohlo by mi pomoci, kdybych se přestala v jednom kuse obávat
toho nejhoršího.”
Tak si Kim uvědomila, ţe velká část tlaku, který pociťuje,
pochází ve skutečnosti z jejího vlastního nitra. Copak by ji Ken
skutečně vyhodil, jakmile by mu řekla, ţe v zájmu svého zdraví
musí trochu zmírnit tempo práce? S největší pravděpodobností by
ho to ani nenapadlo. Tak si Kim konečně uvědomila, ţe to, co
pokládala za svou jedinou moţnost – vytrvávat v daném
pracovním tempu – ve skutečnosti nepředstavuje jedinou volbu,
kterou má.
Kim se hrozně bála střetu s Kenem, ale nacvičovaly jsme
společně, co mu poví, tak dlouho, aţ z toho přestala být nervózní.
V příští kapitole si ukáţeme, jak své rozhodnutí Kenovi
prezentovala.
Pokud jste ale přesvědčeni, ţe jakýkoli střet s šéfem by pro vás
skutečně měl váţné následky, a přitom není přímo ohroţeno vaše
fyzické nebo psychické zdraví, můţete v daném stavu věcí
nějakou dobu vytrvat.
Jak jednat s šéfem, který se dopouští citového vydírání nebo se
chová iracionálně, kvůli všemu hned dělá scény nebo vás
poniţuje?
Odpověď spočívá v tom, ţe nejprve musíme přehodnotit své
chování a vypracovat si strategii. Nesmíme stále před sebou vidět
jen jedinou moţnost – ústupky či úplnou kapitulaci. Strategický
postup znamená, ţe si vypracujete dlouhodobější plán.
Krátkodobě můţete ustoupit, ale mezitím si budete připravovat
půdu pro nějakou změnu ve svůj prospěch.
153
Při vypracovávání strategie se řiďte následujícími pravidly:
1. Nebuďte ochotni snášet nic, co by škodilo vašemu zdraví.
S tímhle se nediskutuje, protoţe své zdraví musíme chránit.
2. Rozhodněte se, ţe svou práci si budete definovat novým,
odlišným způsobem.
Místo abyste si říkali: „Je to dřina aţ do úpadu, ale musím se
tím ţivit, nedá se nic dělat,” raději si řekněte: „Dobrá, tak v této
situaci zůstanu, dokud si nenašetřím dost peněz, abych mohl
zkusit něco jiného.” Pokud máte moţnost se v zaměstnání dál
vzdělávat a zvyšovat si kvalifikaci nebo získat zkušenosti od
starších kolegů s větší praxí, co nejvíce ji vyuţijte. Usměrněte
energii své nespokojenosti k něčemu pozitivnímu – k plánu, jak se
z nepříznivé situace dostat.
3. Vytvořte si časový plán.
Uvědomte si, co všechno budete muset vykonat, abyste svoji
situaci změnili. Budete hledat jinou práci? Absolvujete nějaký
kurz? Soustředíte se na to, aby vás povýšili? Budete pracovat na
směny? Budete šetřit vydělané peníze, abyste měli větší svobodu
rozhodování? Kolik budete šetřit, jak pravidelně? Co nejpřesněji a
nejpodrobněji si stanovte, co budete ţádat sami od sebe, a zavaţte
se sami sobě, ţe svůj plán také dodrţíte.
4. Rozhodněte se k určitým menším akcím, které vaši situaci
zlepší.
Nemusíte se pouštět do ţádných velkých hádek s iracionálním
nebo tyranským šéfem, zvlášť pokud jste přesvědčeni, ţe byste
mohli snadno přijít o místo. Můţete ale udělat určité malé kroky,
kterými si otestujete, na čem vlastně jste.
Například Kim nemusí stále jen beze slova přijímat od Kena
úkoly, ale můţe mu jednou sdělit, ţe má důleţité plány a ţe v
určitou dobu mu nebude k dispozici. Moţná ji samotnou překvapí,
ţe Ken projeví porozumění, místo aby se na ni rozzlobil. Někdy se
154
taktika těch největších tyranů překvapivě zhroutí, pokud pevně
trváte na svém a začnete hájit své zájmy. A paradoxně vás pak
budou víc respektovat.
Když už jste se toho dozvěděli dost
Můţe se stát, ţe jsme stanovili hranice toho, co jsme ochotni
snášet a co ne, a jasně jsme dali druhému člověku najevo své
potřeby, ale zjistili jsme, ţe to vůbec nepomohlo.
Maria se několik měsíců pokoušela pracovat s Jayem na
zlepšení jejich vztahu, ale bezvýsledně: „Donekonečna jsme o tom
mluvili a já jsem ho ţádala, aby se mnou navštívil manţelskou
poradnu, ale to udělal jen jednou. Také souhlasil, ţe se mnou
půjde k našemu faráři – jenomţe tam celou dobu lhal, tvářil se
jako neviňátko a úplně tím faráře okouzlil.”
Některé vztahy připomínají mléko, které uţ zkyslo a nedá se
napravit. Zeptala jsem se Marie, jestli jí tento příměr připadá pro
její situaci s Jayem přiléhavý. Odpověděla:
Bojím se, ţe ano. Nemůţu mu dovolit, aby se mnou takhle
zacházel trvale. A na děti nemá tohle neustálé napětí dobrý vliv.
Jsem celá podráţděná a děti také. Zdá se mi, ţe uţ jsem
vyčerpala všechny moţnosti, jak udrţet tuhle rodinu pohromadě.
Opustit Jaye je pro mě opravdu strašně – mám pocit, jako bych si
měla uříznout pravou ruku. Ale uţ jsem si řekla, ţe v dlouhodobé
perspektivě je to přece jen to nejlepší, co můţu pro děti udělat.
Můj ţivot bude pak lepší a jejich nakonec z dlouhodobého
hlediska také. Kdyţ se na to podívám objektivně, připadá mi, ţe
daleko nejhorší by pro ně bylo ţít s otcem, který lţe a běhá za
ţenskými, a s matkou, která je kvůli tomu zahořklá a nešťastná.
Všichni se musíme tohohle jedu v našem ţivotě zbavit, to je jediný
způsob, jak se můţeme uzdravit.
Ujistila jsem Marii, ţe má pravdu a ţe pro děti bude takové
řešení skutečně lepší. Rodiče spolu často zůstávají takzvaně „kvůli
155
dětem”, ale ve skutečnosti to pro děti můţe být mnohem horší,
pokud jsou denně vystaveny projevům nepřátelství, zoufalství,
zahořklosti či podráţděnosti svých rodičů.
Podobně i Roberta dospěla k názoru, ţe se musí s rodinou
rozejít. Nutně potřebovala, aby ji přijali i s celou pravdou o jejím
dětství. To však její rodina odmítla a dokonce přešla do útoku a
obvinila Robertu z duševní nemoci. Za těchto okolností se musela
rozhodnout pro své skutečné duševní zdraví, to znamená pro
pravdu – as rodinou přerušit styky.
Toto rozhodnutí Roberta svým příbuzným sdělila ještě v
nemocnici, kde se cítila v bezpečí a měla podporu personálu.
Cítila se pak mnohem lépe a opravdu se jí ulevilo.
V tomto stadiu našeho kurzu uţ jste si vyvinuli vlastní názor
na danou situaci a značně jste pokročili od původního stavu, kdy
jste jen slepě emotivně reagovali na vyděračovy poţadavky.
Nezapomínejte si ani teď říkat naši mantru – „vydrţím to” – a
vizualizujte si, jak stoupáte vysoko nad mlhavou oblast citů a
stáváte se pozorovatelem. Větší klid a stabilitu v obtíţném období
vám také mohou poskytnout různé činnosti omezující stres, jako
meditace, jóga, tanec, různé sporty a koníčky, a také čas strávený
s lidmi, se kterými je vám dobře. A pokud jste uţ dospěli k
jednoznačnému rozhodnutí, čeho chcete ve vztahu s citovým
vyděračem dosáhnout, můţete se pustit do akce.
156
10.
Strategie
Všechny přípravy, které jste aţ dosud podnikli, vás dovedly k
nejdůleţitějšímu bodu – k okamţiku, kdy oznámíte vyděrači své
rozhodnutí. Dobře vím, ţe teď pociťujete velmi rozporuplné
emoce – strach a úzkost, které tak často doprovázejí snahy o
změny v chování.
Ukáţeme si několik účinných strategií, které vám pomohou
vyjádřit, co chcete, a trvat na svém. Kdyţ si nacvičíte a dobře
osvojíte čtyři základní strategie, které si ukáţeme v této kapitole,
mohu vám zaručit, ţe se vám podaří změnit rovnováhu sil v
daném vztahu. První z těchto strategií se říká nedefenzivní
komunikace a znamená, ţe se přestaneme stále jen hájit a
ospravedlňovat a budeme klidně trvat na svém. Další strategie
jsou: dělat si spojence z nepřítele, výměnný obchod a pouţití
humoru. Dohromady představují ty nejúčinnější nástroje, jaké
znám, s jejichţ pomocí se lze úspěšně s citovým vydíráním
vypořádat.
Strategie č.1: Nedefenzivní komunikace
Jak uţ jsme viděli, naše protějšky zatím prosazovaly svou
pomocí křiku, mračení, hraní si na oběť, výhrůţek a obviňování.
A my jsme na to všechno reagovali snahou vybudovat si obrannou
zeď a chránit se před pocity strachu, povinnosti a viny, které v nás
jejich chování vyvolávalo. Přitom jsme reagovali následujícími
způsoby:
• Snaţili jsme se jim vyvracet jejich názor na nás. Říkali jsme:
„Nejsem sobec, to ty jsi sobec! Jak o mně můţeš něco takového
říkat?”
157
• Kdyţ dávali najevo, jak trpí, snaţili jsme se jim číst
myšlenky. Prosili jsme je: „Pověz mi, co s tebou je! Co jsem zase
provedl? No tak, řekni mi, oč jde a jak ti mohu pomoci!”
• Pokoušeli jsme se koupit si jejich uznání v naději, ţe se na
nás přestanou zlobit. Říkali jsme třeba: „No, kdyţ ti to tolik vadí,
tak já tedy změním své plány (neodjedu, nepřijmu tu práci,
nebudu se stýkat se svým přítelem).”
• Zkusili jsme vysvětlování, vyvracení, omluvy, prostě
všechno, aby začali vidět situaci z našeho pohledu. Říkali jsme:
„Proč se na to propána neumíš podívat rozumně?
Copak nechápeš, jak se mýlíš? To, co chceš, je absurdní (šílené,
iracionální, uráţlivé).”
Problém s tímto typem reakcí je, ţe se jimi hájíme nebo také
útočíme, ale kaţdopádně ještě zvyšují emocionální napětí dané
situace. Tím vším jen přiléváme olej do ohně.
Místo toho se musíme snaţit, aby jiskry, které na nás vyděrač
dští, nepodpálily vůbec ţádný oheň. Musíme změnit scénář celého
svého jednání, neobhajovat se ani druhého člověka nekritizovat.
Zkuste na nátlak reagoval výroky typu:
• Je mi líto, ţe se zlobíš.
• Chápu, ţe to vidíš tímto způsobem (ţe na to máš takový
názor).
• To je zajímavé.
• Opravdu?
• Křik (hrozby, mlčení, pláč) na mě uţ nebudou zabírat, a
kromě toho se tím nic neřeší.
• Co kdybychom si o tom promluvili v nějaké klidnější chvíli?
Můţete dokonce říci (a nemusíte to myslet stoprocentně upřímně):
• Máš naprostou pravdu.
Tyto větičky jsou jádrem nedefenzivní komunikace. Naučte se
je nazpaměť a přidejte k nim nějaké vlastní. Nahlas si je opakujte,
aţ vám přejdou takříkajíc do krve a budete je pronášet s jistotou a
bravurou. Pokud máte moţnost, nacvičujte je s nějakým přítelem.
Je velmi důleţité, aby se tyto větičky staly částí vašeho slovníku a
158
abyste je měli stále v pohotovosti. Pamatujte: Nikdy na nátlak
nereagujte sebeobhajobou, nevysvětlujte své rozhodnutí – do toho
se zásadně nesmíte nechat zatáhnout.
Jsem si vědoma toho, ţe nejdřív budete mít z těchto větiček
podivný pocit. Jen málokdo z nás uţ zkusil reagovat na palbu
druhé osoby krátkou, citově nezabarvenou větičkou nebo dvěma.
Nesmí vás proto překvapit, ţe se vás bude zmocňovat pokušení
rozvinout tyto větičky různým vysvětlováním a sebeobhajobami.
To ale právě nesmíte udělat!
Ujišťuji vás, ţe tato metoda v situaci citového vydírání
opravdu funguje.
Jak nedefenzivně sdělit své rozhodnutí
Josh věděl, ţe aby si zachoval sebeúctu, zachránil svůj vztah s
Beth a nezničil postupem času úplně svůj vztah s otcem, musí
přestat se zapíráním své nevěsty a povědět otci otevřeně, ţe
chystají svatbu. Povzbuzovala jsem ho, aby kousl do kyselého
jablka co nejdříve a sdělil tuto zprávu oběma rodičům současně,
protoţe bude lépe, kdyţ jeho matka uslyší o jeho rozhodnutí
přímo a nedozví se o něm ze zkresleného podání jeho otce. Josh se
však cítil dost nejisté.
Poradila jsem mu tedy několik základních pravidel, kterými se
má řídit, aţ bude rodičům oznamovat své rozhodnutí. „Zaprvé to
musíte uspořádat tak, abyste se cítil co nejméně nervózní a druhý
člověk byl ve vnímavé náladě a ochotně vám naslouchal.” V
takové situaci totiţ chceme mít co největší výhody. To znamená,
ţe s druhou osobou nezačneme diskusi na oţehavé téma, kdyţ je
zrovna unavená, stresovaná nebo nás třeba ruší pobíhající děti.
Pokud jde o vašeho manţela nebo partnera, dejte mu vědět
předem, ţe si s ním chcete promluvit, a vyberte si na to nějakou
klidnou chvíli, kdy vás nebude nic vyrušovat. Vypněte telefon a
vyberte si k hovoru takové místo, kde se budete cítit dobře.
Nevybírejte si místa, na která se uţ váţí nějaké nepříjemné
159
vzpomínky, protoţe by vás snadno dostaly do podřízené pozice, v
jaké jste byli předtím.
Josh navrhl: „Mohl bych jim zatelefonovat a pozvat je na kávu
a moučník k sobě do bytu, ale myslím, ţe cesta je pro ně zbytečně
namáhavá, a stejně budou dva na jednoho. Raději půjdu k nim.”
Namítla jsem, ţe moţná má s domem rodičů spojeny nějaké
vzpomínky z dětství, které by mu mohly vadit, ale on to zamítl s
tím, ţe jeho rodiče dnes uţ bydlí jinde.
Jakmile jste tedy určili místo setkání, zaměřte se na přesné
formulace, které hodláte pouţít. Poradila jsem Joshovi, aby začal
ţádostí, zda by ho rodiče vyslechli, aniţ by ho přerušovali nebo
mu odporovali, a aţ domluví, teprve se k tomu vyjádřili podle
libosti. Společně jsme připravili následující řeč:
Mami a tati, teď potřebuju, abyste si tady sedli a vyslechli mě.
Není pro mě vůbec snadné vám to povědět. Hodně jsem o tom
přemýšlel, a protoţe vás mám rád a respektuji vás, chci k vám být
upřímný a skončit s tou nepříjemnou situací, která se mezi námi v
poslední době vyvinula. Chci, abyste věděli, ţe jsem se rozhodl
oţenit s Beth. Upřímně se stydím za to, ţe jsem vám neříkal
pravdu a po několik posledních měsíců jsem před vámi tajil, ţe se
s ní stále scházím. Dělal jsem to ale proto, ţe jsem se vás bál. A
stále se ještě bojím vašeho hněvu a odsouzení. Zrovna v téhle
chvíli cítím strach.
Chci, abyste věděli, ţe neexistuje nic, co byste mohli říci nebo
udělat, aby to změnilo můj názor na svatbu s Beth. Je to moje
rozhodnutí a týká se mého ţivota. A mně nezbývá neţ zjistit, jestli
je pro vás důleţitější, abyste prosadili svůj názor, nebo abyste si
udrţeli vztah se mnou. Z hloubi duše doufám, ţe se mnou
nepřerušíte styky. Je mi líto, ţe jsem se nezamiloval do nějaké
katolické dívky, která by se vám líbila. Ale vlastně ne, není mi to
líto! Buď to dokáţete přijmout, nebo ne. Mám vás moc rád a chtěl
bych vám navrhnout, abyste si nechali čas na rozmyšlenou, neţ mi
sdělíte svůj postoj.
160
Radila jsem Joshovi, aby si tuto řeč nacvičoval, jako by byl
herec, který se učí roli. Nacvičovat můţete s druhým člověkem,
mluvit k prázdné ţidli nebo k fotografii. Asi vám to bude připadat
podivné, ale uvidíte, ţe čím víc budete cvičení opakovat, tím víc
si budete věřit.
Pokud máte určitý počet podmínek, na kterých se budete chtít
se svým protějškem dohodnout, pak je v pořádku, abyste si udělali
na kousek papíru poznámky a předali je partnerovi s tím, ţe je to
přesná formulace toho, co chcete.
Ale v kaţdém případě si nacvičujte svoji řeč nahlas – nesmírně
vás to totiţ povzbudí.
Josh mi řekl, ţe pro něj nebude tak obtíţné to všechno rodičům
říci, ale ţe se daleko víc bojí jejich reakce. Předem si
představoval, jak otec sedí proti němu, pomalu rudne a dostává se
do varu.
Proto jsme s Joshem nacvičovali a přehrávali si v různých
rolích také další konverzaci, která bude pravděpodobně následovat
potom, co domluví. I tohle můţete dělat s nějakým přítelem nebo
o samotě.
„S jakou reakcí byste měl největší potíţe?” zeptala jsem se
Joshe.
„Myslím, ţe otec nejspíš řekne: ‚Víš, ţe to znamená, ţe ti uţ
nepomůţu v podnikání.„“
„A jak odpovíte?”
„Jdi se vycpat! Kašlu na tvoje prachy!”
„No, snad byste to mohl formulovat trochu méně
provokativně.”
„Dobrá. Tak třeba: Je mi líto, ţe se na to díváš takhle. Ale já
uţ jsem se rozhodl.”
Zkoušeli jsme další moţné reakce.
„Šokuje mě, ţe jsi nám lhal. Jak jsi mi mohl něco takového
udělat?” útočila jsem v roli otce.
„Nejsem moc pyšný na to, ţe jsem vám lhal, tati,” řekl
Josh, „ale bál jsem se tě. Je mi opravdu líto, ţe se vám to
nelíbí, ale oţením se s Beth.”
161
Ptala jsem se, co asi řekne jeho matka, a Josh vyslovil
domněnku, ţe se okamţitě zeptá: „A co aţ budete mít děti?
Budou to vůbec katolíci? Vychováte je jako katolíky?” Zeptala
jsem se dál, co Josh své matce odpoví. „Mami,” řekl, „vychováme
je s láskou a tak, aby z nich vyrostli dobří lidé.”
„Ale já chci vědět,” vţívala jsem se do jeho matky, „jestli to
budou katolíci nebo ţidé.”
„To budeme řešit, aţ na to opravdu dojde, mami,” řekl Josh.
„Teď zrovna si o to starosti nedělám.”
Pak Josh skutečně rodičům oznámil své úmysly. Byl přitom
nervózní a rozechvělý, ale drţel se nacvičených vět a skutečně se
nenechal unést a nezačal s rodiči polemizovat o tom, jestli je jeho
rozhodnutí správné, a obhajovat se před nimi.
Nebylo to zrovna snadné. Srdce mi tlouklo jako na poplach a
musel jsem zhluboka dýchat a párkrát si v duchu říci, ţe to
vydrţím. Táta mi skutečně vyčetl, co jim to provádím a jestli si
uvědomuji, jak strašně jim tím ubliţuji. Bylo mi, jako by mě bodal
přímo do srdce, ale řekl jsem jenom: „Je mi líto, ţe se na to díváš
takhle, tati.” Zatvářil se překvapeně, ale dál vedl svou: „Jestli se
s ní oţeníš, uţ nebudeš patřit k téhle rodině. Tvoji matku to
zabije.” Odpověděl jsem:
„Tati, tvoje pohrůţky zase zabíjejí náš vztah. Vím, ţe se zlobíš
a ţe ti to strašně vadí.” Pak řekl, jak jsme čekali: „Je
neuvěřitelné, ţe jsi nás obelhával!”
A já jsem odpověděl: „Dělal jsem to proto, ţe jsem se tě bál.
Doufám, ţe tohle se v budoucnu změní.”
Viděl, ţe na mě nic nepůsobí, a tak začal od začátku: „ Tolik
jsme se pro tebe s matkou obětovali…” a já jsem řekl: „ Tati,
jsem vám za všechno opravdu vděčný, ale můj vděk nesahá tak
daleko, abyste za mě rozhodovali, s jakou dívkou se oţením. “
Nakonec mě začal srovnávat s mým bratrem, který si vzal
katoličku, a mají spoustu roztomilých katolických dětiček. Řekl
jsem: „Tati, já nemůţu být jako Eric, prostě proto, ţe to jsem já a
já nejsem Eric.
162
Táta mi nakonec řekl, ţe toho po něm chci strašně moc. Má
svá pevná ţivotní pravidla, zásady a hodnoty, a tak si není jistý,
jestli se s tím, co chci udělat, dokáţe smířit. Vstal jsem a rodiče
mě doprovodili k autu. Táta mi na rozloučenou ještě řekl: „Vím,
ţe jsem tě vţdycky učil, ţe si máš stát za svým přesvědčením, ale
takhle jsem to tedy nemyslel.” Snad se dokonce pokusil o úsměv.
Pak jsem odjel.
Joshovi se přece jen nesmírně ulevilo. Udělal věc, které se
nesmírně bál, a svět se nerozpadl a jeho rodiče to přeţili.
Nebyl to příjemný záţitek, ale podstatně zvýšil jeho sebeúctu.
A jak to dopadlo? V ţivotě se jen málokdy setkáváme se
šťastnými konci v hollywoodském stylu. Joshův otec se rozhodl,
ţe nechce syna ztratit, ale Beth nikdy do rodiny přijmout
nedokázal. Josh došel k závěru, ţe musí trochu omezit čas, který
tráví s rodiči, protoţe v jejich vztazích stále panovalo citelné
napětí. Pořád doufá, ţe rodiče přece jen změní svůj postoj, moţná
aţ se narodí vnoučata. Ale ať to dopadne jakkoli, Josh udělal
správnou věc. Ţije v souladu se svým přesvědčením, říká rodičům
pravdu a nezrazuje svůj vztah s Beth.
Jak zvládat nejběžnější typy reakcí
Svůj protějšek znáte tak dobře, ţe dost snadno odhadnete, jak
bude reagovat, aţ ho seznámíte se svým rozhodnutím.
Protoţe však nemíváme velkou praxi v nedefenzivním
způsobu komunikace, můţe se nám stát, ţe budeme těţko hledat
správné odpovědi na vyděračovy výtky a obviňování, zvlášť v
citově vypjatých situacích.
Především si uvědomte, ţe nemusíte reagovat příliš rychle –
vůbec neuškodí, kdyţ po slovech druhého člověka nastane
chvilička ticha. Nejdůleţitější je odolat nutkání vrátit se ke
starému způsobu chování. Proto si ukáţeme na příkladech, jak se
dá v různých situacích reagovat. I tady je nesmírně důleţité
163
nacvičování, abychom si toto chování dokonale osvojili a přešlo
nám takříkajíc do krve.
Jak reagovat, kdyţ druhá osoba vysloví:
1. Katastrofické předpovědi a hrozby
Trestající a sebemrskačské typy vás mohou tlačit k tomu,
abyste změnili své rozhodnutí, tím, ţe vás začnou bombardovat
vizemi těch nejstrašlivějších následků, jaké bude vaše počínání
mít. Takovému obviňování se těţko odolává, protoţe vyděrači se
nás snaţí přesvědčit, ţe se stanou hrozné věci a všechno bude jen
naše chyba. Přesto musíte trvat na svém.
Kdyţ řeknou:
• Jestli se o mě nepostaráš, určitě to se mnou špatně dopadne
(dostanu infarkt, skončím na ulici, nebudu schopen pracovat).
• V ţivotě uţ neuvidíš svoje děti.
• Zničíš naši rodinu.
• Uţ tě nebudu pokládat za svého syna (dceru).
• Vydědím tě.
• Onemocním.
• Bez tebe to nedokáţu.
• Postarám se, abys trpěl. (Však já ti to osladím!)
• Budeš toho litovat.
Odpovězte:
• To je tvoje volba.
• Doufám, ţe to tak nebude, ale moje rozhodnutí to nezmění.
• Vím, ţe jsi teď velmi rozčilený. Aţ budeš schopný se nad tím
zamyslet, snad změníš názor.
• Promluvíme si tom, aţ budeme oba klidní!
• Hrozit mi a trápit mě slzami nemá smysl.
• Odpouštím ti tvoje chování.
164
2. Nadávky, odsudky, připisování špatných vlastností
Kdyţ vám někdo začne nadávat, je naprosto přirozené, ţe
máme chuť se bránit, ale tím bychom s největší pravděpodobností
jen zabředli do zbytečné a nikam nevedoucí sebeobhajoby („Ne,
nejsem…”) nebo vracení uráţek („Sám jsi…”).
Proto se raději zhluboka nadechněte a představte si, jak
necháváte své pocity strachu, povinnosti a viny (OPAR) dole pod
sebou a sami stoupáte výtahem vzhůru do úrovně objektivního
vidění a rozumu. Pamatujte, ţe teď není nejdůleţitější, co cítíte,
ale co říkáte. Nejdřív změníme své chování navenek, a teprve
potom se budeme zabývat tím, co se děje v našem nitru.
Kdyţ vyděrač řekne třeba:
• Nemohu věřit tomu, ţe jsi takový sobec. To ti vůbec není
podobné!
• Myslíš jen na sebe, ale vůbec se nezajímáš o to, co cítím já.
• Pokládal jsem tě za jinou, neţ jsou ostatní ţeny, které znám,
ale zřejmě jsem se v tobě mýlil.
• Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem v ţivotě slyšel!
• Děti by měly mít ke svým rodičům úctu.
• Jak můţeš být tak nevděčný?
• Chováš se jako cvok.
Odpovíte pouze:
• Máš právo na svůj názor.
• Dobře, tak takhle to vypadá z tvého pohledu.
• Můţe to tak být.
• Moţná máš pravdu.
• O tomhle musím ještě přemýšlet.
• Kdyţ mě budeš pořád jen uráţet, nikam se nedostaneme.
• Je mi líto, ţe se zlobíš.
165
3. Nebezpečná „proč” a „jak”
Váš protějšek od vás můţe poţadovat vysvětlení a
zdůvodňování vašeho rozhodnutí. V té chvíli vám třeba začne
připadat, ţe je to ohromná příleţitost mu všechno vysvětlit a
podrobně mu popsat, proč se vám celá situace tak příčí, jak
bezohledně se k vám choval, jak jste rozzuření a ţe uţ to
nehodláte dál snášet. Ale pozor! Vyděrač vám tady ve skutečnosti
otevírá dveře a zve vás přesně tam, kde uţ jste byli předtím – v
pozici, kdy se obhajujete, odporujete mu a hádáte se s ním.
Nesmíte se tím nechat zlákat!
Zůstaňte zaměření na svůj cíl. Prostě mu oznamujete své
rozhodnutí a tečka. Váš nesouhlas se neodehrává na úrovni
konkrétních argumentů (například dohadování, kdo komu má za
co být vděčný a jak kdo komu ublíţil), ale na jiné a nové úrovni –
totiţ na úrovni změny celého schématu opakujícího se chování,
kdy vás vyděrač k něčemu tlačí a vy opakovaně ustupujete. Tohle
musíte od základu změnit, a proto se nehádejte, nevysvětlujte,
neobhajujte se a nereagujte na jejich „proč” svým „protoţe”.
Kdyţ řeknou:
• Jak jsi mi to mohl udělat (kdyţ jsem se ti tak obětoval)?
• Proč mi ničíš ţivot?
• Proč jsi tak tvrdohlavý (neústupný, sobecký)?
• Co se to s tebou děje (co tě to popadlo)?
• Proč se tady takhle předvádíš (na co si to hraješ)?
• Proč mi chceš ublíţit?
• Proč tolik nafukuješ takovou prkotinu?
Odpovězte:
• Věděl jsem, ţe se ti to nebude líbit, ale takhle to zkrátka
bude.
• Nikdo tady není viník, prostě jen chceš něco jiného neţ já.
• Nechci přebírat víc neţ padesát procent odpovědnosti.
• Vím, jak jsi naštvaný (dotčený, zklamaný), ale v tom nemůţu
ustoupit.
• Kaţdý z nás na to má jiný názor.
166
• Věřím, ţe ti to tak připadá.
• Je mi líto, ţe se zlobíš.
Jak vydržet mlčení
Co dělat, kdyţ vyděrač dává průchod svému hněvu
prostřednictvím zamlklosti, tichého napětí a dává nám mlčky
najevo, jak nesmírně trpí? Mnoha lidem takové chování (zvané
„tichá domácnost”) vadí daleko víc neţ hádky a nadávky.
I tady budete mít největší úspěch, kdyţ se přidrţíte
nedefenzivního způsobu komunikace a budete mít na paměti
následující pokyny, co dělat a co nedělat.
Při jednání s tichým vyděračem nesmíte:
• Očekávat, ţe udělá první krok k vyřešení konfliktu.
• Doprošovat se ho, aby vám řekl, čím jste mu ublíţili.
• Naléhat na něj, aby něco řekl (bude reagovat jen tím, ţe se
ještě víc stáhne do sebe).
• Kritizovat, analyzovat nebo vykládat po svém jeho motivy,
charakter nebo neschopnost jednat přímo.
• Vzít na sebe vinu za to, kvůli čemu se zlobí, jen aby se mu
zlepšila nálada.
• Nechat se zastrašit atmosférou napětí a hněvu.
• Nechat se dohnat k hrozbám, které nemyslíte váţně
(např.: „Jestli mi neřekneš, co ti vadí, uţ na tebe v ţivotě
nepromluvím!”).
• Představovat si, ţe pokud se vám nakonec přece jen omluví,
budou pak následovat podstatné změny v jeho chování.
• Očekávat velké změny jeho vlastností a osobnosti, i kdyţ si
uvědomí, co dělá, a je ochoten to změnit. Pamatujte, ţe chování se
změnit dá, ale základní rysy osobnosti obvykle ne.
Následující techniky vám naopak doporučujeme:
• Mějte na paměti, ţe jde o lidi, kteří si nevěří, cítí se
bezmocní a bojí se, ţe byste jim mohli ublíţit nebo je opustit.
167
• Otevřeně si s nimi promluvte ve chvíli, kdy budou
vnímavější k tomu, co jim chcete sdělit. Uvaţte moţnost napsat
jim dopis. Moţná se tím budou cítit méně ohroţeni.
• Ujistěte je o tom, ţe vám mohou říci, kvůli čemu se zlobí, a
vy se jim nebudete mstít ani je trestat.
• Pouţijte takt a diplomacii. To jim dodá jistotu, ţe jim
nebudete ubliţovat a obviňovat je.
• Říkejte věci, které jim dodají jistoty, např.: „Vím, ţe se teď
zlobíš, a aţ si o tom budeš chtít promluvit, jsem k tomu ochotný.”
Pak je nechte být. Pokud je nenecháte na pokoji, odtáhnou se od
vás ještě víc.
• Nebojte se jim říci, ţe vám jejich chování vadí, ale začněte
nějakým oceněním. Například: „Tati, skutečně tě mám rád a jsi
podle mě jeden z nejchytřejších lidí, které znám, ale opravdu mi
vadí, kdyţ se takhle uzavřeš do sebe pokaţdé, kdyţ se v něčem
neshodneme, a beze slova odejdeš. Kazí to náš vztah a byl bych
rád, kdybychom si o tom mohli promluvit.”
• Zůstaňte zaměření na to, co vám vadí a co chcete probrat.
• Kdyţ těmto vyděračům řeknete, ţe vám něco vadí,
očekávejte, ţe na vás zaútočí, protoţe váš asertivní projev vnímají
jako útok.
• Dejte jim na vědomí, ţe si uvědomujete, ţe jsou rozzlobení, a
ţe s tím chcete něco dělat. Například: „Je mi líto, ţe se zlobíš,
protoţe nechci, aby u nás bydleli tvoji příbuzní, aţ přijednou na
návštěvu našeho města, ale jsem ochotná jim najít nějaký hezký
hotel a třeba jim na jejich pobyt i přispět.”
• Smiřte se s tím, ţe první krok budete muset udělat vy.
• Některé věci prostě přejděte a nechte je být.
Jak zůstat navenek klidní, když v duchu zuříme
Jak se ovládnout, kdyţ v nás vzkypí hněv? Allenova bývalá
ţena Beverly pouţívá děti k tomu, aby ho trestala, a jeho to velmi
frustruje.
168
Minulý týden jsem vzal děti tábořit, a kdyţ jsme se vrátili,
Beverly na mě začala křičet, protoţe byly ušpiněné a unavené.
Přitom se měly skvěle, ale podle ní to na ně bylo moc náročné.
Pak řekla, ţe kdyţ se o ně neumím starat, bude usilovat o omezení
doby, kterou s nimi mohu trávit. Vím, ţe to byla chyba, ale
neovládl jsem se a řvali jsme na sebe jako šílenci.
Strašně mě to ale rozzuřilo.
V takových situacích neexistuje ţádné zázračně snadné řešení.
Beverly je stále ještě hluboce zraněna rozvodem a pořád Allena
trestá. Allen však můţe alespoň změnit ty části svého chování,
které vedou ke zvyšování napětí.
Poradila jsem mu, aby se naučil vychladnout, ovládat se a
pouţívat nedefenzivní komunikaci. S Jo mu to ostatně jde docela
dobře, tak proč by to nedokázal i s Beverly? Samozřejmě je
nesmírně těţké zůstat navenek klidný, kdyţ má člověk chuť
vraţdit. Bez ohledu na všechno musí v podobné situaci drţet pusu
a říkat větičky jako: „Je mi líto, ţe se kvůli tomu táboření zlobíš,
ale my jsme se opravdu měli skvěle. Pomohlo by ti, kdybych tě
příště, aţ něco takového naplánuji, předem podrobně se vším
seznámil?”
Allen se také pravidelně dostává do stavu zuřivosti a hořkosti
kvůli tomu, ţe mu Beverly děti odmítá předat ve stanovenou dobu
a dělá kolem toho všelijaké potíţe.
Poradila jsem mu, ţe i v tomhle případě se musí zhluboka
nadechnout a říci něco jako: „Opravdu bych ocenil, Beverly,
kdybys měla děti připravené, kdyţ sem pro ně přijedu. Můţu ti to
nějak usnadnit?” Nevíme, jak bude Beverly reagovat, ale Allen se
bude v kaţdém případě cítit lépe méně jako oběť.
169
Strategie č. 2: Označit vyděrače za spojence
Kdyţ se emocionální vydírání dostane do slepé uličky, často
pomůţe zaměřit konverzaci jinam a poţádat druhého člověka, zda
by nám s řešením celého problému nepomohl.
Kdyţ někoho poţádáte o pomoc, informace a návrhy, co dělat,
často to můţe otevřít netušené moţnosti. V lidské povaze uţ je, ţe
druhý člověk vám bude rád pomáhat s uskutečňováním řešení, na
kterém se sám podílel, v kaţdém případě mnohem raději, neţ
kdyţ do věci vůbec nemohl zasahovat. Kdyţ budete přistupovat k
druhému člověku otevřeně, s ochotou se něco dozvědět a dobrou
vůlí zjistit, jak se na to dívá on, pak to můţe rychle a zásadně
změnit celou atmosféru vašeho vztahu.
Následující otázky nám pomohou překonat spoustu odporu a
napětí:
• Můţeš mi pomoci porozumět, proč je tahle věc pro tebe tak
důleţitá?
• Nenapadá tě, co bychom mohli udělat, abychom ten problém
vyřešili?
• Nenapadá tě, co bychom mohli udělat, aby se náš vztah
zlepšil?
• Můţeš mi pomoci pochopit, proč se kvůli tomuhle tolik
zlobíš?
K tomu ještě můţeme přidat další pobídku, která působí přímo
zázračně – totiţ výzvu, aby si náš protějšek společně s vámi zkusil
představit, jak by ta změna vypadala, jaké pocity byste z ní měli
nebo jak by se daný problém mohl konkrétně řešit.
• Dovedeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby…?
• Rád bych věděl, jestli bys mi mohl pomoci najít způsob,
jak…
• Zajímalo by mě, jak bychom mohli tohle zlepšit, aby to
fungovalo.
170
Těmito větičkami otevřete brány představivosti druhého
člověka, a dokonce v něm povzbudíte i hravost – coţ je ta
nejpříjemnější stránka nedefenzivního přístupu. Lidem se nelíbí,
kdyţ na ně někdo útočí nebo jim to tak připadá, ale často bývají
ochotni pomoci druhému člověku, kdyţ si neví rady s nějakým
problémem.
Žádost o radu
Allenův vztah s Jo byl mnohem méně sloţitý neţ jeho vztah s
Beverly, protoţe se vzájemně milovali a chtěli spolu zůstat. Allen
se však uţ musel rozhodnout, zda se vydá na sluţební cestu, která
byla pro jeho podnikání velmi důleţitá.
„Jakmile začnu mluvit o té sluţební cestě,” stěţoval si,
‚Jo začne hned vysilovat. Připadá mi, ţe nemůţu klidně odjet a
dát jí tím najevo, ţe je mi docela jedno, jak ji to rozčiluje a vyvádí
z míry. A tak mám starosti nejen s podnikáním, ale i s
přecitlivělou manţelkou!”
Řekla jsem Allenovi, ţe by jim oběma mohlo pomoci, kdyby
Jo poţádal o radu, to by zmírnilo její strach z osamění a
opuštěnosti. Tím si z ní udělá vlastně spojence. Nacvičili jsme
společně větičky typu „Zajímalo by mě…” a „Potřebuji lépe
porozumět tomu, co bych pro tebe mohl udělat”.
Allen to nejdřív zkusil takhle: „Podívej, Jo, nutně potřebuju
odjet na pár dní do San Franciska, a neţ z toho dostaneš
hysterický záchvat, tak by mě zajímalo, jestli bys mi mohla
vysvětlit, proč se pokaţdé chováš tak neuroticky, kdyţ se od tebe
na pět minut hnu.”
„Takhle ne,” upozornila jsem ho. „Druhého člověka bychom
neměli označovat nelichotivými nálepkami ani své výroky citově
zabarvovat. Jde nám opravdu jen o získání informací. Spíš takhle:
„Jo, uţ brzy musím odjet na pár dní do San Franciska kvůli
podnikání. Vím, ţe ti je nepříjemné, kdyţ se máme odloučit, a tak
by mě zajímalo, co bych mohl udělat, abych ti to usnadnil.”
171
Tímto způsobem uznáme pocity druhé osoby. Není to uráţlivé
a dveře pro řešení problémů zůstávají otevřené.
Allen mi pak vyprávěl:
Šlo to daleko lépe, neţ jsem čekal. Jo okamţitě reagovala
návrhem, abych ji tam vzal s sebou. Řekl jsem jí, ţe by to klidně
šlo, jenţe je to sluţební cesta a ne dovolená, a tak by byla
poměrně hodně sama, protoţe mě tam čeká spousta jednání.
Nejdřív řekla, ţe jí to nevadí, ale pak si všechno rozmyslela a
usoudila, ţe raději zůstane doma. Jenţe tentokrát to byla její
volba. Chtěla po mně jen to, abych jí kaţdý večer zatelefonoval.
Paneboţe, to ale byla úleva! Nikdy předtím jsme nebyli schopni
dospět k podobnému řešení – vţdycky to bylo všechno, nebo nic.
Požádat šéfa o pomoc
Kim pouţila různé nedefenzivní techniky, aby dala svému
šéfovi na vědomí, ţe chce, aby přestal s negativním srovnáváním,
a ţe potřebuje v zájmu svého zdraví omezit pracovní zátěţ.
Myšlenka, ţe ho poţádá o radu a udělá si z něj spojence, se jí
velmi líbila.
„Ve své pozici musím být především dobrým členem týmu,”
řekla. „Dřív jsem si myslela, ţe to znamená plnit všechny
poţadavky, které na mě mají, a to za kaţdou cenu, ale teď je mi
jasné, ţe při správné týmové práci člověk sice dělá, co je v jeho
silách, ale ostatní by mu měli ulevit, kdyţ to nutně potřebuje pro
své zdraví a osobní ţivot.”
Vymyslely jsme následující způsob, jak na Kena:
Kene, moţná si to neuvědomuješ, ale prakticky pořád mě
srovnáváš s Mirandou. Nejdřív to pro mě bylo motivující, ale teď
uţ to na mě působí právě opačně. Jsem ochotná pracovat na sto
deset procent a dělat všechno, co je v mých silách, pokud si
nepodlomím zdraví, protoţe tahle práce se mi opravdu líbí. Ale
172
nechci, abys se mnou dál jednal jako dospělý s dítětem. Nejsem
malá holčička, ty nejsi můj otec a Miranda není moje skvělá starší
sestra.
Kim se dovedla vyjadřovat daleko lépe písemně neţ ústně, a
proto byl pro ni zvlášť důleţitý nácvik. Zkoušela si svoji roli s
kamarádkou, při řízení auta, poţádala o podporu manţela – aţ
dokázala celou řeč pronést plynule a klidně.
Strategie č. 3: Výměnný obchod
Tahle metoda se hodí pro případ, ţe chcete na druhé osobě
nějakou změnu chování, ale přitom si uvědomujete, ţe byste měli
změnit něco také na svém vlastním chování. Na tomto způsobuje
dobré to, ţe celá zátěţ změny nespočívá jen na jedné osobě. Nikdo
neprohrává, obě strany něco získávají.
Výměnný obchod se osvědčil v případě Lynn a Jeffa. Dohodli
se na tom, ţe u kořene jejich manţelských neshod leţí fakt, ţe
jeden vydělává mnohem víc neţ druhý. Tuto situaci obtíţně
přijímala hlavně Lynn. Kdyţ se snaţili najít řešení, kaţdý z nich
přišel s návrhem na určitou dohodu a snaţili se pouţívat
nedefenzivní vyjadřování.
Lynn začala: Vím, ţe ten problém s penězi si musím sama pro
sebe ještě vyřešit. Kdyţ jsme se brali, připadalo mi to v pořádku a
dohodli jsme se, ţe kvůli tomu s tebou nebudu jednat jako s
dítětem, přidělovat ti kapesné nebo něco podobného.
Potřebuju ale od tebe, Jeffe, ujištění, ţe aţ se zase vynoří
nějaký velký výdaj, jako koupě nového auta, probereme finanční
situaci společně a rozhodneme se spojenými silami na základě
toho, na čem se oba shodneme, ţe si to můţeme dovolit.
Jinými slovy, netlač na mě tím, ţe zase někam zmizíš a nevrátíš
se, dokud nebude po tvém. Potřebovala bych, abys mi vysvětlil,
proč takhle odcházíš, aniţ mi řekneš, kam jdeš, kdyţ víš, ţe mě to
dohání k šílenství.
173
Jeff odpověděl:
Někdy cítím takovou zlost, kdyţ musím ţadonit o něco, co
opravdu potřebuju, ţe prostě musím vypadnout z domu. Musím se
trochu vyzuřit a uklidnit, a kdyţ odcházím, netuším, jak dlouho mi
to bude trvat. V té chvíli ani sám pořádně nevím, kam jdu!
Vím, jak ses na mě zlobil kvůli mému postoji k penězům,
přiznala Lynn. Omlouvám se ti, ţe jsem ti předhazovala, ţe málo
vyděláváš. Jsem přesvědčená, ţe kdyţ o našich financích budeme
otevřeně mluvit, nakonec všechno vyřešíme. Ale potřebuju, abys
mi aspoň oznámil, ţe odcházíš, místo abys jen zuřivě vyběhl ven, a
potřebuju aspoň přibliţně vědět, jak dlouho budeš mimo dům.
Chápu, ţe to sám přesně nevíš, ale prosím, pokus se o to. Také bys
mi mohl zatelefonovat a oznámit mi, kdy se vrátíš, to bych se taky
cítila mnohem líp.
Víš dobře, vysvětloval jí Jeff, ţe tě mám rád a neodešel bych
nadlouho. A opravdu je asi načase, abychom se společně
zamysleli nad našimi financemi. Chci, abychom to společně
probrali – umím zacházet s penězi lépe, neţ si myslíš a taky můţu
nějaké peníze začít vydělávat. Uvaţoval jsem o tom, ţe bych’začal
s výcvikem koní, ale měl jsem takovou zlost, ţe jsem se ti o tom ani
nezmínil. Připadalo mi, ţe mě budeš věčně jen zesměšňovat,
protoţe zřejmě v ţivotě nebudu vydělávat tolik jako ty.
Jak je vidět, Jeff a Lynn spolu musí vyřešit ještě spoustu věcí,
ale výměnný obchod pro ně znamenal alespoň počáteční bod, ze
kterého mohou vyjít.
Činy a ne slova
Také Sherry se rozhodla Charlesovi navrhnout výměnný
obchod: nebyla ochotná ustoupit ze svého poţadavku, ţe uţ s ním
za ţádných okolností nebude spát. To pro ni totiţ byla otázka
ohroţení jejího bytostného já. Chtěla mu ale nabídnout, ţe zůstane
174
ve svém zaměstnání, neţ dokončí projekty, na kterých právě
pracovala, a ţe pomůţe Charlesovi najít a zapracovat za sebe
vhodnou náhradu. Na oplátku chtěla, aby se jí Charles omluvil za
to, ţe se k ní choval tak hrubě a panovačně, a aby jí slíbil, ţe se
jejich styky udrţí na zdvořilé úrovni a uţ ji nebude uráţet.
Opravdu jsem se bála, ţe mi dá na hodinu vyhazov, ale hodně
jsem si svoji řeč nacvičovala, abych získala jistotu. Myslím, ţe byl
nakonec překvapen, ţe se ho nebojím. Nejdřív to uţ vypadalo, ţe
skutečně prohlásí „nechceš sex, nebudeš mít práci”, ale kdyţ jsem
řekla, ţe v tomhle nemůţu dělat ţádné kompromisy, couvl. Řekl
mi, ţe neví, jestli mě snese kaţdý den vidět, protoţe je také citlivý
člověk. A tak jsem odpověděla, ţe by to mohl zkusit a uvidí, jaké to
bude, a on s tím souhlasil. Myslím, ţe pomohlo, ţe jsem mu měla
co nabídnout. Skutečně pracuji na věcech, které by někdo nový
těţko zvládal bez průpravy, a myslím, ţe si Charles uvědomoval,
ţe takhle to pro něj bude lepší, neţ kdyby mě okamţitě vyhodil.
Strategie č. 4: Humor
Ve vztahu, který není úplně narušený, můţe být humor
účinným nástrojem, abychom druhému člověku dali najevo, jak na
nás jeho chování působí. Uvedeme si dva příklady.
Patty si stále stěţovala na Joeovo ukřivděné chování a jednoho
dne poznamenala: „Paneboţe, člověk by mu skoro udělil Oskara
za nejlepší výstup v roli trpitele!”
„A co kdybyste to opravdu udělala?” vybídla jsem ji.
Nápad se jí zalíbil, šla do obchodu a koupila kopii Oskara.
Jakmile se Joe zase uchýlil ke svému mrzoutění a mlčení, zářivě
se na něj usmála, zatleskala mu a předala mu cenu. „Skvělý
výkon!” pochválila ho. „Nejvíc se mi líbil ten tichý povzdech na
konci.” Najednou celá ta situace vypadala tak směšně, ţe se oba
rozesmáli – a Joe se od té doby uţ nedokázal tak dobře vţívat do
svých trpitelských stavů.
Také Sarah se rozhodla, ţe trochu humoru by neškodilo.
175
Vytáhla z hloubi komory starou obruč na hula hop, a kdyţ
Frank zase vyrukoval s nějakou podmínkou pro jejich sňatek,
řekla: „Mohl bys mi to podrţet a já tím proskočím?”
„Co to má znamenat?” zeptal se nechápavě.
„No, miláčku,” vysvětlila mu, „připadám si jako cvičený tygr,
který musí plnit různé tvoje povely a pořád ti dokazovat, ţe jsem
pro tebe dost dobrá. Co kdybychom si o tom promluvili?”
„Nechápu, jak to myslíš,” bránil se Frank, „já nic takového
přece nedělám!”
„Určitě si to neuvědomuješ. Vím, ţe mě máš rád, ale mně
připadá, ţe mě podrobuješ nekonečná sérii testů a zkoušek.”
„No dobrá, tak mi o tom pověz něco víc,” souhlasil. Pak se
usmál a řekl: „Ale nejdřív bys mohla opravdu proskočit tím
kruhem!” Tím se z celé věci vytratilo to nejhorší napětí.
Nic lidi nesbliţuje víc, neţ kdyţ spolu sdílejí nějaký soukromý
ţertík. Vytváří se tím vzájemné vazby a vztah velmi posiluje,
kdyţ si společně vyvoláváme humorné záţitky.
Proto nás pouţití humoru ve vztahu s vyděračem můţe uvolnit,
uklidnit a vyvolat v nás i partnerovi vzpomínky na to, jak rádi
jsme v minulosti spolu bývali a jak nám bylo spolu dobře. Humor
je lék.
Zamyšlení nad výsledky
Nikdy nemůţeme s určitostí vědět, jak vyděrač na naši snahu o
nápravu zareaguje. Na terapeutických sezeních mě často
překvapovalo, jak moc se vyděrači, kteří přišli na konzultaci
společně se svou obětí, liší od představy, jakou jsem si o nich
předem udělala: někteří, popisovaní svými oběťmi jako velmi
rozhněvaní a neústupní, projevovali velkou ochotu ke spolupráci,
a naopak.
Velmi výrazným příkladem člověka, který reagoval lépe, neţ
jsem čekala, byl Michael. Liz se velmi bála jeho reakce, a tak byla
opravdu nadšená tím, jak ve skutečnosti všechno proběhlo.
176
Kdyţ jsem mu napsala ten dopis, hodně jsem přemýšlela o
tom, co dál. Mám mu ho prostě předat a odejít na nějakou dobu z
domu, nebo mu ho nechat v kanceláři? Nakonec jsem se rozhodla,
ţe úplně nejlepší bude, kdyţ si s ním sednu, poţádám ho, aby mě
bez přerušování vyslechl, a pak mu dopis přečtu.
Několikrát se mě pokusil přerušit, ale pokaţdé se ovládl a jen
tiše seděl a soustředěně naslouchal. Na okamţik jsem v něm
zahlédla toho mladého muţe, do kterého jsem se kdysi zamilovala,
místo toho dominantního tyrana, jaký se z něho stal. Pak se začal
rozhořčeně hájit a řekl mi: „Nic z toho by se nestalo, kdybys mi
nezačala hrozit rozvodem.” Měla jsem sice chuť na něj začít
křičet, ale řekla jsem klidně: „Michaeli, nejsem ochotná vzít na
sebe víc neţ padesát procent odpovědnosti.”
Uklidnil se a řekl: „Asi jsem nechtěl vidět, jak ti ubliţuji. Proč
jsi mi něco neřekla?” A pak slíbil, ţe bude také chodit na terapii,
a to mě opravdu nadchlo. Má hodně vznětlivou povahu a to
představuje problém, který by měl řešit. Jsem moc ráda, ţe to
pochopil.
Michael byl jako spousta jiných vyděračů překvapený, kdyţ se
dozvěděl, jak Liz trpí a je vyděšená. Často slýcháme lidi, kteří se
dopouštěli citového vydírání, v této situaci říkat:
„Ale proč jsi mi to nepověděla?” nebo „Kdybych jen tušil, jak
moc trpíš mým chováním, mohli jsme všechno nějak vyřešit, dřív
neţ se to takhle pokazilo.” Vyděrači si skutečně často
neuvědomují, jakou trýzeň svým obětem působí, protoţe oběti
jsou příliš vyděšené, zlobí se nebo nemají odvahu dát něco
otevřeně najevo, a také jsou přesvědčeny, ţe by to stejně nebylo k
ničemu. Jinými slovy, nereagujeme dost hlasitým „Au!”.
Často se cenzurujeme sami, protoţe se stále napomínáme, ţe si
přece nemůţeme pořád stěţovat, kňourat a litovat se.
Obzvlášť muţi se rádi navenek jeví jako silní a plní
sebedůvěry, a tak nechtějí působit nejisté, příliš citlivě nebo jako
slaboši. Proto své pocity nevyjadřujeme nahlas a neřekneme
vyděrači zřetelně: „Ubliţuješ mi. Prosím, přestaň s tím.”
177
Omluva nestačí
Upozornila jsem Liz, ţe i kdyţ její situace v manţelství začíná
vypadat velmi nadějně, je potřeba stále sledovat a analyzovat, co
se bude dít dál, aby získala jistotu, ţe vztah nabral nový a správný
směr.
Často nás první reakce druhé osoby nadchne a uvěříme, ţe
jsme celý konflikt vyřešili a překonali, protoţe vyděrač nám slíbil,
ţe nám uţ nebude ubliţovat. Přesto však hrozí, ţe sliby časem
upadnou v zapomnění a staré zvyky znovu vyplují na povrch.
Nechceme se stát hlídacími psy a vést si podrobné účetnictví
všech sloţek vztahu, ale přece jenom potřebujeme realisticky
pozorovat, co se mezi námi a vyděračem mění a jak to odpovídá
našim původním představám a poţadavkům.
Toto období, po které budeme bedlivě sledovat vývoj našich
vztahů, můţe trvat jeden nebo dva měsíce. Samotná omluva a
dobrá vůle nestačí; ale s čím se tedy můţeme spokojit?
Kdyţ vyděrač udělá následující věci:
1. Přijme odpovědnost za to, ţe k prosazování svých
poţadavků pouţíval vyvolávání strachu, pocitu povinnosti a viny.
2. Uzná, ţe existují lepší způsoby, jak vznášet poţadavky, a
bude upřímně odhodlaný si tyto způsoby osvojit.
3. Uzná, ţe jeho chování neodráţelo lásku nebo přátelství k
vám a ţe vám působilo bolest.
4. Souhlasí, ţe s vámi bude pracovat na vytvoření zdravějšího
vztahu, včetně případné pomoci psychologa.
5. Uzná vaše právo myslet, cítit a chovat se jinak neţ on sám a
souhlasí s tím, ţe „odlišný” neznamená „špatný”.
6. Je odhodlán pracovat na zrušení taktik vytvářejících OPAR,
které pouţíval v minulosti (například negativní srovnávání,
hrozby, ţe od vás odejde, kdyţ se mu nepodřídíte, vyvolávání
pocitů viny).
178
Budete silnější
Člověk se vţdycky bojí sdělit svému partnerovi: „Takový
jsem. Tohle chci.” A ještě víc se bojíme stát za vlastní pravdou –
nebo si hájit svoji integritu – ve chvíli, kdy dáváme svému
protějšku na výběr, aby se rozhodl nás buď přijmout, nebo
nepřijmout i s naším přesvědčením a rozhodnutími, které se liší od
jeho. Můţe nám připadat, ţe vyjadřování vlastních potřeb je
nebezpečně blízko vznášení poţadavků, ale připomeňte si, ţe to,
co ţádáme od vyděrače, je naprosto rozumné: chceme jen tolik,
aby námi přestal manipulovat. Neţádáme nic, co by nás nebo jeho
poškozovalo.
Ať uţ se náš vztah s vyděračem upraví k lepšímu, anebo tento
střet nepřeţije a bude následovat rozchod, v kaţdém případě z
celého procesu vyjdeme vnitřně opravdovější a silnější.
179
11.
Jak se vymanit z OPARu
Doufám, ţe jste s úspěchem pouţili rady z předchozích kapitol
a ve svých vztazích si vyvíjíte nové způsoby komunikace a
chování. Teď si ale ještě musíme ukázat, jak můţete vypojit svá
nejdůleţitější červená tlačítka. Jak jsme si říkali, změnit chování
je totiţ jednodušší neţ se vypořádat s nepříjemnými pocity, které
v nás vyděrač úspěšně vyvolával a které v sobě máme hluboko
zakořeněné.
Kaţdý z nás je nějak poznamenaný svou minulostí. Naše
zranitelnost vůči citovému vydírání souvisí s tím, jak si tyto staré
jizvy a bolístky „chráníme” a jak jsme opatrní, aby o ně nic
nezavadilo. Abyste se s těmito svými reakcemi vypořádali,
nemusíte se vracet hluboko do minulosti, stačí, kdyţ budete
pracovat se svými současnými reakcemi.
Připomínám, ţe pokud trpíte váţnými problémy typu
pravidelných depresivních stavů, úzkostí, závislostí na alkoholu či
drogách nebo jste byli v dětství týráni či zneuţíváni, měli byste
určitě vyhledat profesionální pomoc.
Zranitelná místa
Zkuste se nejprve soustředit na otázku, ke kterým prvkům
OPARu jste nejcitlivější. Projděte si následující body.
Proč zpravidla ustupuji někomu, kdo na mě vyvíjí nátlak:
1. Bojím se jeho odsouzení.
2. Bojím se jeho hněvu.
3. Bojím se, ţe mě uţ nebude mít rád a moţná mě opustí.
4. Jsem jeho dluţníkem.
5. Udělal toho pro mě tolik, ţe mu nemůţu nic odmítnout.
6. Je to moje povinnost.
7. Kdybych odmítl, připadal bych si hrozně provinile.
180
8. Kdybych odmítl, připadal bych si sobecky (necitelně, jako
lakomec, jako naprostý padouch).
9. Kdybych odmítl, nebyl bych dobrý člověk.
Všimněte si, ţe první tři výroky se týkají strachu, další tři
pocitu povinnosti a poslední tři pocitu viny. U některých lidí platí
většina těchto výroků současně, nebo se jich týkají dokonce úplně
všechny. To je případ Eve, která se bála odsudku jiných lidí,
kdyby Elliota opustila, cítila se mu zavázaná a ještě ke všemu
trpěla i pocity viny.
V jiných případech se červená tlačítka týkají hlavně jednoho
pocitu, který převládá. Tak Liz cítila především povinnost a vinu,
ale také strach z Michaelova hněvu. Zjistěte, co platí pro vás a na
čem tedy budete dál pracovat.
Odpojení tlačítek strachu
Pocit strachu je základní fyziologický děj, jehoţ účelem je,
abychom před ohroţením utekli. V případě citového vydírání se
však stává, ţe se obáváme nebezpečí, které ani nemusí existovat.
A vyděrači intuitivně vytuší, čeho se obáváme, a vyuţijí toho.
Abychom se dokázali se svým strachem vypořádat, musíme si
nacvičit postupy, které nám umoţní nezabývat se představami, co
se můţe stát nejhoršího, a vyvinout si pozitivní moţnosti volby.
Zatím vaše představivost pracovala proti vám, teď zařídíme, aby
pracovala naopak pro vás.
Strach z odsouzení
Na první pohled by se zdálo, ţe nám nemusí tolik záleţet na
tom, jestli nás někdo odsoudí nebo uzná, ţe to, co děláme, má
cenu. Ve skutečnosti je však tento strach svázán s naším
základním sebehodnocením a sebevědomím. Kdyţ dovolíme, aby
nás definovali jiní lidé, a to svým odsouzením nebo naopak
181
schválením toho, co děláme, budeme velmi snadno
manipulovatelní.
Abychom se osvobodili od strachu z nesouhlasu, musíme si
nejprve uvědomit, které hodnoty a soudy jsou opravdu naše a
které nám byly uloţeny a vštípeny zvnějšku. Kdyţ budeme vědět,
čeho si sami na sobě ceníme, pak budeme mít odvahu vzdorovat
odsouzení a drţet se svého přesvědčení a svých přání.
Sarah nadšeně popisovala, jak se jí to zdařilo.
Ţádala jste mě, abych přemýšlela o tom, co je na mně nejlepší,
a já jsem na první místa seznamu dala svého ducha a oblibu
náročných úkolů. Moje práce uspokojuje obě tyto potřeby a vím
jistě, ţe chci rozšířit svůj úvazek. Franka mám moc ráda, ale
nepředstavuje pro mě celý ţivot. Řekla jsem mu, ţe by si měl zkusit
představit moji situaci a uviděl by, ţe ţivot bude i pro něj mnohem
zábavnější, kdyţ mě bude moje práce bavit. Trochu reptal a
bručel, ale já jsem pouţívala nedefenzivní věty a on pochopil, ţe v
tomhle neustoupím. Teď se s tím smířil a já mám takovou radost,
jako by přišel Jeţíšek!
Strach z hněvu
Michael se rozhodl vypořádat se svými záchvaty vzteku, ale
změna nebyla rychlá ani snadná. „Jednou večer zakopl o hračku,
kterou děti nechaly pohozenou na zemi,” vypráví
Liz, „a já jsem z druhé místnosti slyšela jeho nadávky a křik.
Vztekal se jen pro sebe, ne na mě, ale přesto se mi rozbušilo srdce
a zaplavila mě úzkost.” Liz nesnesla, aby
Michael třeba jen zvýšil hlas, protoţe to v ní vyvolávalo velmi
silnou, hluboce zakořeněnou reakci, souvisící s jejími záţitky z
dětství. Poradila jsem jí, ţe by si někdy mohla promluvit se svým
otcem a bratrem o svém dětství a o tom, co tehdy proţívala, ale ţe
teď by se měla především zabývat Michaelovými „úlety”.
Většinou uděláme dobře, kdyţ v nějaké klidné chvilce
člověku, který se dopouští křiku a vzteklých scén, oznámíme:
182
„Nepřeji si, aby na mě někdo křičel, a tak příště, aţ začneš křičet,
prostě odejdu z místnosti.” Tím jsme zaujali silnou pozici; kdyţ
pak k takové situaci skutečně dojde, musíme drţet slovo, aby nás
druhý člověk bral váţně.
Ve chvíli, kdy opouštíte místo konfliktu, řekněte silným a
jasným hlasem třeba: „Přestaň s tím!” nebo „Dej s tím pokoj!” Liz
se upřímně divila, ţe můţe něco takového udělat.
Většinou si totiţ ani nezkoušíme představovat, co by se stalo,
kdybychom na křik reagovali sebevědoměji. Musíme se však
přestat chovat jako ustrašené malé dítě a začít vystupovat jako
dospělý.
Hra na vyděrače
Poradila jsem Liz způsob, jak se se strachem z Michaelova
hněvu vypořádat. Spočívá v tom, ţe se do svého vznětlivého
partnera vţijeme a zkusíme napodobit jeho chování ve chvíli, kdy
se chová nejhůř.
Liz se do toho nejdřív moc nechtělo, ale přesvědčila jsem ji, ţe
to bude zajímavé a pomůţe jí to mnoho věcí pochopit. Liz váhavě
poslechla, ale brzy ji to zaujalo a začala křičet podobně jako
Michael: „Ať tě ani nenapadne rozbíjet tuhle rodinu! Já se
postarám, abys toho litovala, jestli tě něco takového zase popadne!
Neuvidíš ode mě ani halíř, a s dětmi se rozluč!”
Kdyţ Liz svůj výstup skončila, chvíli mlčela a pak mi řekla:
„To ale bylo zvláštní! Při tom všem křiku jsem si nepřipadala
vůbec silná, ale naopak vystrašená a bezmocná, jako by mi někdo
chtěl sebrat něco, na čem mi strašně záleţí, a tak jsem si nevěděla
jiné rady neţ vyvádět a křičet!”
Podobně můţete postupovat i u vyděračů, kteří se zlobí
potichu – vţijte se do jejich ukřivděnosti a trucování a sledujte, co
se uvnitř vás děje. Pravděpodobně také pocítíte převáţně bezmoc
a strach.
183
Strach ze změny
Nikdo z nás nemá rád velké ţivotní změny. Také Maria byla
sice pevně rozhodnutá opustit Jaye, ale děsila se toho, co pak
nastane.
„Bojím se,” svěřovala se mi. „Bojím se stát rozvedenou,
osamělou ţenou, a také se bojím smutku, bolesti a nejistoty.
Bojím se i o děti. Bojím se začít znova.” A tak byla v pokušení
raději ţádost o rozvod stáhnout a trpět dál v nešťastném
manţelství.
Maria se musela rozloučit s rolí manţelky a matky, která plní
své povinnosti a úkoly přesně tak, jak to od ní okolí očekává, a to
pro ni bylo velmi tvrdé. A právě tohoto strachu vyděrači mistrně
vyuţívají. Řekla jsem Marii, ţe i já jsem v podobně špatném
manţelství zůstala daleko déle, neţ bylo zdrávo, a také jen proto,
ţe jsem se bála změn.
„Moc mi pomohlo, ţe to vím,” řekla, „a jsem moc ráda, ţe
nejsem ţádná zrůda nebo cvok, kdyţ jsem se takhle rozhodla.”
Vyděrači často útočí na náš strach ze změny výroky typu:
• Beze mě budeš strašně osamělý!
• Budeš toho litovat, ale uţ bude pozdě!
• Samotné ţenské to nemají vůbec jednoduché.
• Jak můţeš něco takového udělat dětem?
• Nevím, co vlastně chceš – nejsi schopná jasného uvaţování.
• Podívej se, kolik je kolem nás rozvedených lidí a jak jsou
nešťastní.
Klidně se jim můţete ke svým obavám přiznat, ale přesto dát
najevo, ţe to neotřáslo vaším rozhodnutím ke změně.
Odpovězte něco na způsob: „Moţná máš pravdu a já vím, ţe to
nebude snadné, ale přesto se chci rozvést.” V jiném typu vztahu
můţete třeba říci: „Je od tebe hezké, ţe si o mě děláš starosti” – a
dost. Pokud druhý člověk pokračuje ve vytváření hrůzyplných
obrazů vaší temné budoucnosti, uchylte se k nedefenzivnímu
způsobu komunikace a řekněte: „Uţ se o tom nechci bavit.”
184
Pamatujte, ţe máte právo na jakékoli téma buď mluvit, nebo
nemluvit, stejně jako oni!
Kdyţ se rozhodnete odloučit od člověka, který vám byl velmi
blízký, počítejte s tím, ţe projdete krizí – stavem zjitřených citů a
nejistoty. Kdyţ ale budete krizi zvládat s odvahou a s rozumovým
nadhledem, bude to zároveň skvělá příleţitost pro osobní růst a
zlepšení celého vašeho ţivota.
Strach, že budeme opuštěni
Strach z opuštěnosti můţe být zdrojem všech ostatních obav.
Trpíme jím všichni a někteří lidé se s ním dovedou dobře
vyrovnávat, ale jiní jím trpí obzvlášť hluboce. Pod tlakem tohoto
strachu pak dáváme celým svým chováním najevo: „Udělám pro
tebe cokoli – jen mě proboha neopouštěj.”
Lynn hodně uklidnilo, kdyţ jí Jeff slíbil, ţe uţ od ní nikdy
neodejde, aniţ by jí aspoň rámcově oznámil, kde bude a kdy se asi
vrátí. Přesto její strach ze samoty nezmizel přes noc.
Uvědomovala si, ţe si zbytečně spojuje to, ţe se na ni Jeff kvůli
něčemu rozzlobí, s tím, ţe by ji snad opustil navţdy. Negativní
myšlení však logické nebývá. Pokud vás podobně jako Lynn
pronásledují katastrofické myšlenky a představy, pak zkuste
výbornou metodu, jak jim uniknout – totiţ záměrně omezit čas a
mnoţství pozornosti, které jim věnujeme.
Omezení nežádoucích myšlenek
Je třeba, abyste si po dobu příštího týdne vyhradili trochu času
jen na své negativní myšlenky o tom, ţe budete opuštěni. Můţete
se tomu plně oddat a vyvolat si v mysli ty nejchmurnější a
nejhrozivější obrazy a představy. Trik spočívá v tom, ţe si na ně
vyhradíte přesně pět minut a omezíte své negativní myšlení pouze
na tuto dobu.
185
Stačí, kdyţ to uděláte jednou denně. Můţete tomu říkat „čas,
kdy šílím strachy”. Po uplynutí pěti minut však své myšlenky
poţádejte, aby odešly, asi jako by to byli nezvaní hosté. Kdyţ se
pak během dne ještě vrátí, odeţeňte je s tím, ţe pro ně není
správná doba a ţe mají přijít zítra. Kaţdý den časový interval
zkracujte o minutu. Moţná se vám to zdá dětinské, ale naše pocity
jsou skutečně spouštěny myšlenkami, a tak to opravdu funguje.
Černá díra
Lynn tato metoda pomohla, aby si přestala připouštět zbytečné
obavy, ale stále trpěla strachem z „černé díry”. Tak říkala tomu
hroznému místu, do kterého by se navěky zřítila, kdyby ji Jeff
opustil. Tento termín jsem slyšela mnohokrát a právě od lidí
trpících strachem z opuštěnosti.
Navrhla jsem jí, aby překročila práh černé díry, vstoupila do ní
a nahlédla, co je uvnitř. Lynn to odmítala. Řekla jsem jí, aby mě
vzala za ruku a přece jen to zkusila. Ať si představí, jak nakukuje
dovnitř, a popisuje mi, co tam vidí.
„Je tam tma,” řekla, „a hodně zima. Nejsou tu lidé, jsem
izolovaná a nemám si s kým promluvit. Jsem úplně odříznutá od
světa a dny jsou strašně dlouhé, protoţe mi chybí lidská
společnost… stěny se nade mnou uzavírají, jako by mě drtily…
nikdo mě nemá rád, nikomu na mně nezáleţí, je jim jedno, jestli
ještě ţiju.”
„A teď zkuste najít cestu ven,” vybídla jsem ji.
„Jenom Jeff mě odsud můţe dostat,” namítla.
„Ale ne – musíte se z černé díry dostat sama. Nechci
podceňovat, co pro vás Jeff znamená, ale je jen jedním z prvků,
které obohacují váš ţivot. Zkuste přemýšlet tvořivě. Co je pro vás
opakem černé díry?”
Lynn zavřela oči. „Myslím, ţe další blízcí lidé – příbuzní,
přátelé, někteří spolupracovníci… a taky věci, které ráda dělám…
počkejte, teď si vzpomínám na jeden důleţitý den.
186
Bylo mi dvanáct a táta mi daroval mého prvního koně.
Nemohla jsem vůbec věřit tomu, ţe patří jen mně. Vzpomínám si
na vůni sena, na to, jak svítilo slunce a hřálo mě v obličeji…
myslím,‟ţe tahle vzpomínka se ze všech mých záţitků nejvíc blíţí
stavu naprostého štěstí!”
„A na tohle místo se můţete vrátit, kdykoli zase budete
propadat panice,” řekla jsem. „Můţete si tu vzpomínku vyvolat i
se všemi příjemnými, krásnými podrobnostmi. A jistě jste
takových dní proţila víc. Máte manţela, přátele, příbuzné, ti
všichni vás mají rádi, jste úspěšná v práci a máte schopnost
hluboce prociťovat všechno, co vás potkává. To jsou všechno
nádherné dary! Vidíte – sama jste našla z černé díry cestu ven!”
Podobnou vizualizaci jako Lynn můţeme provádět všichni,
kdykoli se nás zmocní strach. Sedněte si, zavřete oči a několikrát
se zhluboka nadechněte. Vzpomeňte si na některé z nejlepších dní
vašeho ţivota. Můţe to být vzpomínka z dětství, nebo na návštěvu
nějakého hezkého místa, kde jste všemi smysly vnímali romantiku
a krásu, která vás obklopovala. Naplňte si mysl i tělo tím
záţitkem, zvuky, vůněmi, pohledy. Představujte si to tak dlouho,
dokud vás tyto vzpomínky neuklidní. Pamatujte, ţe tuto
vizualizaci můţete provádět vţdycky, kdyţ potřebujete vnést do
černé díry světlo.
Odpojení tlačítek pocitu povinnosti
Jistě se mnou budete souhlasit, ţe by bylo velmi praktické,
kdybychom si mohli přesně vyčíslit, kolik toho dluţíme jiným
lidem a kolik jsme jim povinováni, stejně jako si můţeme spočítat
daně. Bohuţel to ale není moţné.
Pojem závazku, vděku či povinnosti totiţ nemáme vrozený.
Učíme se jim od rodičů, ve škole, z náboţenství a celkově z
kultury, v níţ vyrůstáme. A celou věc ještě komplikuje, ţe v
ţivotě jsme stále bombardováni nějakými novými pravidly.
Sebeobětování bylo po mnoho staletí pokládáno za něco
ţádoucího. Pak přišlo v moderní době období někdy aţ
187
přehnaného sobectví. Zejména v posledních letech však lidé cítí,
ţe v ţivotě nestačí myslet jen na sebe, a zdůrazňují pocit
sounáleţitosti, soucitu, vzájemné péče. Pro ţádného člověka tedy
není snadné si z té spleti morálních norem vybrat ty, kterými se
bude řídit. A některé z těchto norem mohou působit, ţe budeme
zranitelní vůči vydírání – jsou to ty, které neodpovídají našemu
vnitřnímu přesvědčení, ale přece jen jsou v nás hluboce
zakořeněny.
Kde je to psáno?
Jedním z nejlepších způsobů, jak začít měnit některá svá
zakořeněná přesvědčení, kvůli kterým se cítíme stresovaní a
trpíme špatnými pocity, je uvidět je pěkně černé na bílém.
Pak je můţete začít zpochybňovat.
Začněte tím, ţe si uděláte seznam věcí, které od vás druhý
člověk čeká. Tak například XY vás ţádá, abyste:
• Vţdycky všeho nechal a pomohl mu.
• Hned přiběhl, kdyţ vás zavolá.
• Postaral se o něj fyzicky (emocionálně, finančně).
• Během prázdnin, dovolené, volného času vţdycky dělal to,
co chce on.
• Naslouchal jeho problémům bez ohledu na to, jak se cítíte
vy.
• Vţdycky ho vytahoval z potíţí a zachraňoval ho.
• Stavěl své vlastní zájmy, práci, přátele i aktivity aţ na
poslední místo.
• V ţádném případě ho neopouštěl, přestoţe se s ním cítíte
bídně.
A teď si přepište všechny tyto výroky, ale připište před ně větu
KDE JE TO PSÁNO? – psanou velkými písmeny. Například:
KDE JE PSÁNO, ţe si nesmím uţívat dovolené, protoţe ji musím
trávit s manţelovými rodiči? – Vidíte, ţe to zní úplně jinak neţ
„Můj manţel očekává, ţe budeme kaţdou dovolenou trávit s jeho
188
rodiči”. Kde je psáno, ţe potřeby někoho jiného jsou důleţitější
neţ vaše? Kde je psáno, ţe se musíte obětovat a věnovat všechen
svůj volný čas rodiči, který se o sebe můţe velmi dobře postarat
sám a mít své vlastní přátele? A tak dále. Nikde to psáno není,
existuje to pouze ve vaší hlavě, v přesvědčení, které vám někdo
kdysi naočkoval.
Odpojení tlačítek pocitu viny
I v tomto případě je velmi těţké rozpoznat skutečnou vinu od
viny nezaslouţené. Allenovo nadšení, ţe Jo reagovala na jeho
návrh tak vstřícně, trvalo asi pět minut. Pak se v něm okamţitě
ozval pocit viny. Představoval si, jak Jo sedí doma sama a
opuštěná, jak pláče a vyděšeně sebou trhá při jakémkoli šramotu.
Vadilo mu, ţe jeho manţelka bude přece jen asi trpět.
Poradila jsem Allenovi, aby si zodpověděl několik otázek.
Pomůţe mu to zjistit, jestli je jeho pocit viny přiměřený nebo
přehnaný. Tady jsou.
• Pramení to, co chci nebo co jsem udělal, ze špatného
úmyslu?
• Je to kruté?
• Je to násilí na druhém člověku?
• Je to uráţlivé, poniţující nebo odsuzující?
• Opravdu to ohroţuje dobré, přiměřené ţivotní podmínky a
štěstí druhé osoby?
Kladná odpověď na kteroukoli z těchto otázek znamená, ţe se
cítíte provinile právem. Bránit si svoji identitu totiţ neznamená, ţe
budete bezohlední a budete jiné lidi utlačovat.
Allen však nic takového neudělal. Kdyţ odjíţděl na sluţební
cestu, byl však stejně plný pochybností, jak to Jo ponese.
189
Nejhorší byl první večer. Kdyţ jsem jí zavolal, plakala do
telefonu, přesně jak jsem se obával. Nejdřív jsem jí chtěl začít
navrhovat, co by všechno mohla podnikat – scházet se s přáteli,
vyjít si někam mimo dům, navštívit rodinu – ale uvědomil jsem si,
ţe uţ jí nesmím říkat, co má dělat; na takové jednoduché věci
přece určitě přijde sama. A tak jsem jí jen pověděl, ţe se mi po ní
stýská, ţe s mými pracovními úkoly je všechno v pořádku a ţe jí
příští večer zase zavolám.
Druhý večer pro mě znamenal doslova bod obratu. Kdyţ jsem
jí zavolal, nebyla doma. Dělal jsem si o ni starosti, a tak jsem
nechal na záznamníku vzkaz a ona mi o něco později zavolala a
řekla, ţe byla v kině se svou kamarádkou Lindou.
Tentokrát zněl její hlas vyrovnaně a vesele. Najednou jsem měl
pocit, ţe jsem se kvůli ní nervoval úplně zbytečně. Příště to bude
pro nás oba daleko snazší!
Cvičení v paradoxech
Eve uţ věděla, ţe musí Elliota opustit, ale přesto měla pocit, ţe
to nedokáţe. Cítila silné výčitky, stále si připomínala, jak moc ji
Elliot potřebuje a jak ho má ráda. Tato půvabná a talentovaná
mladá ţena obětovala svému partnerovi doslova všechno.
Přerušila styky s přáteli, neexistovala pro ni ţádná zábava ani
koníčky, vzdala se svých plánů na rozvíjení pracovní dráhy a její
ţivot se zúţil pouze na opečovávání chorobně náročného partnera.
Konečně se po dlouhém váhání odhodlala k akci. Všechno
chtěla provést co nejšetrněji. Určila datum, kdy odejde, a zůstala s
ním tak dlouho, aby stačila zapracovat novou osobní asistentku,
která převzala její práci. Také uvědomila členy jeho rodiny o tom,
jakými stavy depresí trpí, a někteří z nich skutečně souhlasili, ţe s
ním budou stále v kontaktu a pokusí se ho přimět, aby vyhledal
profesionální pomoc.
Věděla jsem však, ţe Eve se nezbaví své obrovské haldy
nezaslouţených pocitů viny snadno. Dočasně se nastěhovala ke
své matce a snaţila se najít si zaměstnání. Kdykoli jí však Elliot
190
zavolal, znovu se ocitla uprostřed OPARu a přepadly ji staré
pocity výčitek a sebeobviňování.
Postavila jsem před Eve prázdnou ţidli a poţádala ji, aby si na
ní představila sedícího Elliota. Pak jsem jí dala pokyn, aby si před
ţidli klekla a řekla: „Vím, ţe beze mě nemůţeš ţít, a tak se k tobě
vracím. Uţ nikdy se od tebe ani nehnu. Vzdám se kvůli tobě všech
svých snů, cílů, celého ţivota, prostě všeho. Pro sebe nebudu
ţádat vůbec nic. Budu se o tebe starat věčně.”
Eve se na mě podívala, jako bych se zbláznila. „Děláte si
legraci?” ptala se. „Něco takového bych přece nikdy neřekla!”
„Jen to zkuste a uvidíte,” nabádala jsem ji.
Eve to neochotně udělala. Asi v půlce se zarazila a řekla:
„Počkat! Cítím se směšně. Přece nejsem takový idiot a
nenechám se takhle vláčet! Nevrátím se k němu! Chci přece mít
taky vlastní ţivot! Já za to nemůţu, ţe je takový – tak proč bych
ho měla napravovat?”
Tento postup se jmenuje terapie paradoxem. Paradox je
protimluv a označuje něco, co nám na povrchu můţe připadat
nesmyslné nebo směšné, ale ve skutečnosti to v sobě obsahuje
nějakou základní pravdu. Terapie paradoxem je obdivuhodně
účinná. Jak jsme viděli, Eve se vzbouřila, protoţe na ni zapůsobila
absurdita toho, co jsem po ní chtěla. Přitom se donedávna chovala
přesně podle těchto výroků. Paradox jí nastavil zrcadlo.
Za několik týdnů mi Eve oznámila, ţe si našla místo v
reklamní agentuře. Teď mluvila docela jiným tónem neţ ta
usouzená, zoufalá dívka na začátku. Připomněla jsem jí, jak mi
před časem říkala, ţe by snad „zemřela vinou”, kdyby Elliota
opustila.
„Dobře vím, ţe vinou nikdo nikdy neumřel,” odpověděla.
„Dnes uţ dokáţu být nezávislá a soběstačná!”
V této kapitole jsme si probrali několik metod, jak se vyrovnat
s přetrvávajícími pocity strachu, závazku a viny. Počítejte s tím,
ţe se jich nezbavíte přes noc. Buďte k sobě laskaví a vnímejte
dobře své city a pocity i to, co vám říkají.
Postupujte takovým tempem, jaké vám vyhovuje. Slibuji vám,
ţe vynaloţené úsilí se vám vyplatí.
191
Obsah
Úvod……… 5
Část I.
Jak funguje citové vydírání
1. Diagnóza: citové vydírání……… 14
2. Čtyři tváře citového vydírání……… 27
3. Zaslepující OPAR……… ..47
4. Nástroje a metody vyděrače……… 62
5. Vnitřní svět vyděrače……… 76
6. Na vydírání musí být dva……… 91
7. Dopady vydírání……… ..,……… 107
Část II.
Jak se citovému vydírání bránit
Úvod: nadešel čas změn……… 116
8. Neţ začneme……… 119
9. Čas na rozhodnutí……… 139
10. Strategie……… 159
11. Jak se vymanit z OPARu……… 181
192
Z anglického originálu Emotional Blackmail,
vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers, Inc.,
New York 1997,
přeloţila Eva Hauserová.
Obálku s pouţitím fotografie Venduly Vydrové
navrhla Michaela Vydrová.
Grafická úprava Ivan Pachman.
Vydalo nakladatelství MOTTO jako svou 137. publikaci.
Vydání první.
Praha 1999.
Odpovědná redaktorka PhDr. Eva Kubešová.
Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha.
Vytiskla Severografie Most, s. p.
Doporučená cena včetně DPH 119 Kč
ISBN 80-7246-023-4
193
Z EDIČNÍHO PLÁNU NAKLADATELSTVÍ MOTTO
Laura Schlessingerová:
DESET NEJVÉTSÍCH HLOUPOSTÍ,
JIMIŢ SI ŢENY KOMPLIKUJÍ ŢIVOT
Kniha dodává odvahu všem ţenám, které se dosud cítily jako
oběti a ze všech problémů vinily především ostatní. Autorka
rozebírá deset hlavních postojů, jimiţ si ţeny nejvíce ubliţují,
neboť nemyslí na sebe, ţijí pro iluze a rozum zahálí-broţ.,
184 stran, 109 Kč
Laura Schlessingerová
DESET NEJVĚTSÍCH HLOUPOSTÍ,
JIMIŢ SI MUŢI KOMPLIKUJÍ ŢIVOT
Po úspěchu bestselleru Deset největšfch hloupostí, jimiţ si ţeny
komplikují ţivot ve své další knize známá psycholoţka rozebírá
deset postojů, jimiţ si nejvíce ubliţují muţi – broţ., 208 stran,
109 Kč
194
Susan R. Shapirová, Michele Kassonová:
MUŢI KOLEM NÁS
Muţe kolem nás lze rozdělit na několik typů. Kniha
amerických autorek vám prozradí, jaké typy to jsou, který je pro
vás ten pravý a kterým typům muţů se máte raději vyhýbat –
broţ., 224 stran, 99 Kč
Ute Ehrhardtová:
HODNÉ HOLKY SE DOSTANOU
DO NEBE, ZLOBIVÉ KAM CHTĚJÍ
Kniha určená těm ţenám, které se zatím nedokáţou prosadit,
které dávají přednost tomu být hodné a kaţdému vyhovět, místo
aby se naplno radovaly ze ţivota broţ., 192 stran, 109 Kč
195
Ute Ehrhardtová:
TIPY A TRIKY PRO ZLOBIVÉ HOLKY
Pokračování autorčina bestselleru Hodné holky se dostanou do
nebe, zlobivé kam chtějípnnáší návod, jak po malých krůčcích
bezpečně dojít cíle, tedy změnit se z „hodné holky” ve „zlobivou”
– broţ., 184 stran, 99 Kč
Miroslav Plzák:
KLÍČ K VÝBĚRU PARTNERA
PRO MANŢELSTVÍ
Zkušený manţelský poradce poskytuje uţitečné návody, jak uţ
od prvopočátku pracovat na svém vztahu, aby měl naději být
úspěšný a harmonický – váz., 200 stran, 119 Kč
196
Miroslav Plzák:
OTHELON ANEB MANUÁL O ŢÁRLIVOSTI
Kniha známého psychologa je věnována problému
narušujícímu kaţdý partnerský vztah. Autor definuje jednotlivé
typy ţárlivosti a radí těm, kdo jí trpí, jak ji zvládnout, aby vztah
úplně nezničila – váz., 128 stran, 133 Kč
Miroslav Plzák: MANŢELSKÉ JUDO
Třetí vydání nejúspěšnější knihy oblíbeného autora, v níţ
moudře a zároveň humorně radí, jak bez úhony proplout všemi
úskalími manţelského ţivota a zvládnout i ty nejošemetnější
situace. Nabízí návody, jak řešit malé i velké krize v manţelských
vztazích a jak se zachovat v rodinných konfliktech-váz.,
164stran, 119 Kč
197
EvaRhenwaldová:
JAK VYCHOVAT ŠŤASTNÉ DÍTĚ
Rozšířené vydání úspěšné knihy Rodičovství není pro kaţdého
vychází z předpokladu, ţe i nenarozené dítě vnímá a cítí, a
vysvětluje, jaký význam má vliv otce a nejbliţšího okolí po
početí, při porodu a v raném dětství – broţ., 256 stran, 119 Kč
Tina S. Flahertyová, Kay I. Gilmanová
MĚJTE VŠECH PĚT POHROMADĚ
Základní kniha pro ţeny, které chtějí být úspěšné. Poradí vám,
jak najít toho pravého muţe, co udělat, abyste našli tu správnou
práci, a co všechno je potřeba zvládnout, abyste dokázali správně
ţítváz., 208 stran, 119 Kč
198
Knihy ţádejte především u svých knihkupců, ale můţete si
je také objednat na dobírku.
Přijímáme i telefonické a faxové objednávky.
Balné hradíme za Vás.
NAPIŠTE SI O NÁŠ EDIČNÍ PLÁN,
RÁDi VÁM JEJ NEZÁVAZNĚ ZAŠLEME.
OBJEDNÁTE-LI SI Z NAŠEHO EDIČNÍHO PLÁNU
ALESPOŇ TŘI KNIHY, OBDRŢÍTE OD NÁS
ZAJÍMAVOU KNIŢNÍ PRÉMII ZDARMA!
ROZDÍL V POŠTOVNÉM HRADÍME ZA VÁS.
Nakladatelství MOTTO
Spolupráce 4, 140 00 Praha 4
tel./fax: 02/61 22 56 19, tel.: 02/433 97 33, 02/90042403.
e-mail: [email protected]
199
SEZNAM KNIHKUPECTVÍ,
KDE LZE ZAKOUPIT VŠECHNY KNIHY
Z PRODUKCE NAKLADATELSTVÍ MOTTO
Praha
U Černé Matky Boţí, Celetná 34, Praha 1, tel.: 2421 1155
Jan Kanzelsberger, Václavské nám. 4, Praha 1, tel.: 2421 9216
Jan Kanzelsberger, Bělehradská 77, Praha 2, tel.: 2199 4420
Arbesovo knihkupectví, Vítězné nám. 2 (pasáţ),
Praha 6-Dejvice, tel.: 24 31 36 49
Knihkupectví Na Můstku, Na příkopě 3, Praha 1, tel.: 24 23 82
92
Knihkupectví (UNImarket), Archeologická 2256,
Praha 5-Luţiny (u stanice metra), tel.: 651 50 01-6,1. 244
Arbesovo knihkupectví, Štefánikova 26 (u KB), Praha 5Smíchov, tel.: 54 03 01
ELIB, Tusarova 17, Praha 7, tel.: 80 08 04
Knihkupectví Křiţíkova, Thámova 22 (metro B), Praha 8Karlín, tel.: 24 81 47 25
Čechy
Zlatý klas, Lannova 6, České Budějovice, tel.: 038/547 62
ROLAND, Varšavská 7, Karlovy Vary, tel.: 017/265 40
IKAR, Sedláčkova 22, Plzeň, tel.: 019/28 42 43
U Veselých, Revoluční 71, Dvůr Králové, tel.: 0437/2967
HELIOS, Pernštýnské nám. 49, Pardubice, tel.: 040/51 63 71
SKIPPY, E. Beneše 1414, Hradec Králové, tel.: 049/402 87
U Řeháčků, Husova 60, Jičín, tel.: 0433/230 06
U knihomila, Moskevská 1999 – obchodní centrum ATOL,
Most, tel.: 035/62 02 013
Kniha Českého ráje, Hluboká 280, Turnov, tel.: 0436/219 55 (i
zásilková sluţba)
OP knihkupectví, Panská 110, Jindřichův Hradec, tel.: 0331/36
13 75
DDD knihkupectví, Ruská 85, Chomutov, tel.: 0369/250 86
200
Knihkupectví FRYČ, Praţská 14, Liberec, tel.: 048/5105243
Morava
LASO, Masarykovo nám. 15, Ostrava 1, tel.: 069/622 35 66,1.
244
Labyrint, Hlavní třída 697, Ostrava-Poruba, tel.: 069/691 05
66
U stonku, Pekařská 9, Opava, tel.: 0653/46 23 43
TIMPO, třída Svornosti 57, Olomouc, tel.: 068/541 16 80,1.
219
Knihkupectví TYCHO, Ostruţnická 3, Olomouc, tel.: 068/52
25 095
U kostela, Kratochvílova 8, Přerov, tel.: 0641/21 78 47
Schmied, Slezské nám. 19, Bílovec, tel.: 0655/22 26
Budoucnost, nám. Republiky, Havířov, tel.: 069/942 37 31
K CENTRUM, Dukelská 60, Brno, tel.: 05/ 57 24 41
Knihkupectví, Palackého 66, Brno, tel.: 05/75 93 74
OD Prior, S. Nováčkova, 4. patro, nám. TCM, Zlín, tel.:
067/35217
J. Procházková, tř. E. Beneše 107, Bohumín, tel.: 069/60 15
446
Slovensko
Slovenský spisovatel„, Laurinská 2, Bratislava, tel.:
07/5333760
Modul spol. s r.o., KPC 1, ředinová 10, Bratislava, tel.:
07/826234
Modul spol. s r.o., KPC 2, A. Zarnova 11, Trnava, tel.:
085/42751
Ing. Pištek – FREDDIE, Borská 1, Bratislava, tel.: 07/65 42 79
62 (i zásilková sluţba)
201