stáhnout - Slovanský výbor ČR

28. ¤ÍJEN 1918 – âE·I SPOLEâNù SE SLOVÁKY
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
Dnes v ãísle
BOJOVALI ZA
âESKOSLOVENSKO
(s. 2)
OBHÁJCE
PRONÁSLEDOVAN¯CH
(s. 3)
I. SEKANINA
MÁSLO NEBO KANONY (s. 4)
TRIBUNÁL V HAAGU
(s. 5)
VELK¯ SYN SLOVENSKA
(s. 6)
ALEXANDROVCI
ZNOVU V âR
(s. 7)
POPRAVILI BISKUPA
GORAZDA
(s. 8)
Dny NATO v Ostravû
Přílet amerického obřího bombardéru
B-52 17. září zaregistrovaly jako relikt
studené války všechny TV kanály a další.
Stal se tak po třech letech senzací a středem zájmu četných fanoušků techniky.
Stroj byl vyroben v roce 1961 a může
nést nukleární bomby. Letecká show je
zábavná, horší je, když zbraně promluví
naostro. Dobový tisk prozradil, že tyto
stroje přinášely smrt a zkázu v severním
Vietnamu, Laosu, Iráku, Afghánistánu.
Horkou válku zažili i bratři Srbové. Nejprve nepřijatelná americká „dohoda“
(obdobně jako v Sýrii). Útok NATO byl
bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.
Prezident Havel zneužil ve vší tichosti
své pravomoci a jako jiní jestřábi (Solana, Blair, Albrightová...) vyslovil souhlas
s „humanitárním“ bombardováním. Na
lidech byly vyzkoušeny zakázané bomby
s ochuzeným uranem. Kromě vojenských
objektů byla zničena infrastruktura a při
„přesném“ bombardování zasažena i čínská ambasáda. Tehdejší titulky: Údery
budou pokračovat dokud Miloševič nepřijme dohodu – Živé štíty u cílů útoků.
Tehdy bombardovaly F-16 a F-18.
ČÍSLO 191, ŘÍJEN 2015
CENA 10 Kč
Slavnostní zasedání k SNP
Slavnostní zasedání k 71. v˘roãí
Slovenského národního povstání
se uskuteãnilo za úãasti ãlenÛ
Parlamentu âeské republiky
a dal‰ích v˘znamn˘ch hostÛ na
Ministerstvu obrany âR 27. srpna.
Pfii této pfiíleÏitosti byli
vyznamenáni zaslouÏilí ãlenové
âeského svazu bojovníkÛ za
svobodu a veteráni.
Na snímku Evy Holečkové předává
pamětní medaile předseda ÚV Českého
svazu bojovníků za svobodu Jaroslav
Vodička.
Îádost
prezidentovi
Spolek českých novinářů zaslal jménem svých členů žádost prezidentovi
ČR Miloši Zemanovi, aby při příležitosti Řádového dne 28. října udělil
státní vyznamenání in memoriam Janu Švermovi.
Tento vynikající antifašistický novinář
byl poslancem předválečného Parlamentu ČSR, kde trvale varoval před nebezpečím zfašizovaného Německa pro Čechy.
V roce 1939 spolu s dalšími odjel do
Moskvy, kde se zapojil do boje proti fašistům všeho druhu a spolupodílel se na
přípravě koncepce poválečného uspořádání v osvobozeném Československu.
V Paříži se za dramatických okolností
setkal s E. Benešem, aby ho s navrhovanou koncepcí seznámil. Šverma udržoval spojení s interbrigadisty, po likvidaci
Francouzského centra se vydal do Jugoslávie. Byl delegátem Kominterny a složitě se vracel do Moskvy. Později dobrovolně odlétá pomoci SNP. Bohužel, při
přechodu Nízkých Tater 10. listopadu
1944 umírá na úpatí Chabence.
Jan Šverma byl jediný náš poslanec,
který za svou vlast položil život v Slovenském národním povstání.
(pn)
Alexandrovci znovu v âR
V měsíci říjnu přijedou Alexandrovci s nejlepšími ruskými pěveckými sólisty, hudebníky a tanečníky. Nebude
chybět Vadim Ananěv, Boris Dyakov
a miláček publika osmiletá Valeria
Kurnuškina.
Se souborem zazpívají české hvězdy
Helena Vondráčková a Michaela Nosková.
V našich devíti městech se konají koncer-
ROČNÍK XVIII
ty v těchto termínech: Brno (10. 10.), Ostrava (11. 10.), Olomouc (12. 10.) , Zlín
(13. 10.), Pardubice (15. 10.), České Budějovice (16. 10.), Praha (17. 10.), Hradec
Králové (18. 10.), Liberec (19. 10.).
Záštitu turné souboru udělil prezident
České republiky Miloš Zeman u příležitosti 70. výročí osvobození a ukončení
druhé světové války.
Arogance západních politikÛ
vÛãi ãínsk˘m obûtem
Mnohdy zapomínáme, Ïe hrÛzy
druhé svûtové války zasáhly nejen
Evropu, ale zufiily i v Asii
a rozhodnû nebyly o nic men‰í
neÏ to, co víme o jejím prÛbûhu
v Evropû.
Před sedmdesáti lety, 2. září 1945, byla podepsána, za účasti spojeneckých
představitelů na americké lodi Missouri,
kapitulace Japonska. Tímto aktem končí
válka v celosvětovém měřítku. Toto datum i přes celosvětový význam mnohdy
unikalo naší pozornosti. Přiznejme
upřímně, že nebýt trapných a mnohdy až
vulgárních útoků na prezidenta Zemana,
prošlo by toto výročí bez zvýšené pozornosti.
Válku v asijské podobě si očima Evropana dovedeme jen těžko představit.
Představitelem válečných hrůz pro Evropana bylo výhradně fašistické Německo, jemuž v Asii zdatně a mnohdy vyna-
lézavěji sekundovalo Japonsko. V japonsko-čínské válce mezi lety 1937-1945
zahynulo podle některých čínských údajů více než třicet milionů lidí, podle jiných je tento údaj o třetinu nižší. Podle
údajů se řadí Číňané na druhé místo (za
SSSR) v počtu obětí ve druhé světové
válce.
Účast prezidenta Zemana je hodná
ocenění. Nejen pro její pozitivní výsledek, ale zejména pro přístup a úctu k milionům obětí druhé světové války v Asii.
Ty uctili v Pekingu z celé Evropy pouze
tři další prezidenti slovanských zemí:
V. Putin, A. Lukašenko a T. Nikolič. Vojáci jejich zemí tam také spolu s čínskými pochodovali na přehlídce. Asi proto,
že Rusové, Bělorusové a Srbové nezapomínají ani po sedmdesáti letech na miliony svých obětí.
Pokud se společnost opírá o tradice
a hodnoty solidarity, sounáležitosti a humanismu, nemůže k poctě padlým zůstat
lhostejná. K vysokému stupni lhostejnosti u většiny evropských politiků, právě ve vztahu k 70. výročí konce války
bez diskuse došlo. Žádný důvod tuto
lhostejnost neospravedlní, naopak setrvává na straně útočníka, kterým bylo
tehdejší fašistické Japonsko, pilíř Osy
Berlín-Řím-Tokio.
Prezident Zeman jako hlava členského státu Evropské unie splnil nejen svoji občanskou povinnost, ale i povinnost
politika tím, že vzdal osobně hold těmto
obětem.
Nic na tom nezmění ani rozpoutaná
hysterie v domácích sdělovacích prostředcích. Ale již jsme si, bohužel, zvykli na to, že prezident prý je člověk, který není schopen vykonat nic pozitivního,
tak jak jsme médii každý den informováni a hlavně přesvědčováni. Ale také
jsme přesvědčeni, že nejen tato hysterie,
ale všechny jí podobné jsou organizovány z pera jeho osobních odpůrců.
Neãinnost EU dusí Evropu
Bruselská vrchnost EU přijímá stovky
dobrých i špatných rozhodnutí, včetně
toho, aby nedocházelo k novému stěhování národů. Ale pro naplnění už dělá
minimum. Taktně se také mlčí o tom,
kdo je za vývoz krvavé revoluce a její
nezvládnutí zodpovědný. Nyní ti, kteří
svou dlouhou nečinností (a za tučné pe-
níze) váhali s řešením uprchlické krize,
vymysleli v Bruselu recept proti exodu
imigrantů v podobě povinných kvót pro
jednotlivé státy a přenést tak břemeno
přijímání uprchlíků především na středoevropské státy. A vyhrožují sankcemi
za neposlušnost. Jenže tak již napnuté
rozpočty nepočítaly s tím, že např. v Sý-
rii (země, která nevyhověla USA a nyní
je trestána) měli zlikvidovat prezidenta
„povstalci“ za arabské peníze, kteří se
nyní sjednotili v Islámský stát. A ten
bombardují Američané, Kanaďané a také
Francouzi – rafinerie, ale školy, památky, obytné čtvrti ap. Obdoba Srbska.
(el)
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
191/2015
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
Neu‰lo nám
■ První architektka âSR
Milada Petříková-Pavlíková (18951985) „je promovanou architektkou Československé republiky s vírou, že ji budou
následovat další ženy v naší zemi. Stala se
ozdobou čs. architektury.“ Řekl to doktor
Oldřich Janota, ředitel Kotěrova centra architektury a majitel umělecké agentury
FOIBOS BOOKS při zahájení výstavy
v Trmalově vile desátého pražského obvodu, věnované jejímu manželovi a architektovi Theodoru Petříkovi. Milada pocházela z táborské lékařské rodiny stejně jako
její muž Theodor. Měla vyhraněné sociální cítění, zejména přemýšlela o sociálním
postavení osamělých žen. To se například
zrcadlí i v jejím projektu Domova Elišky
Purkyňové v pražských Dejvicích. Poslední z jejích projektů je mateřská školka na
pražské Lhotce. Vyučovala také studenty
architektury a ti si svoji pedagožku velice
oblíbili a nazývali ji Naše Madona. (jel)
■ Sleva na vlak do práce
Poloviční slevu na jízdné pro cestující,
kteří jezdívají vlakem pravidelně, například do práce, poskytuje Slovenská republika. Rozhodla o tom vláda jejího
předsedy Roberta Fica (Smer-sociální demokracie). Fico je přesvědčený, že se tím
stane železniční doprava atraktivnější
a může i stoupnout počet cestujících vlakem. Slevu poskytuje kromě Železniční
společnosti Slovenska i soukromý přepravce na trati Bratislava-Komárno. Jak
vidno, kam se hrabeme v české kotlině na
Slováky. Tady již od loňského listopadu
cestují zadarmo důchodci, studenti a děti
a pravičáčtí asociálové skřípou zuby, že to
je populistické.
■ Placená dovolená v rodné
zemi
Na Slovensku se blýskli dalším pěkným
gestem. Poukazy na rekreaci pro rodiny se
školáky, pokud stráví dovolenou doma,
hodlá zavést zdejší vláda jako součást sociálního balíčku. Premiér Robert Fico
zdůraznil, že poukazy mají pomoci nejen
rodinám s dětmi, ale i domácímu turistickému ruchu. Jde o systém poukazů a šeků,
které mohou dostat zaměstnanci s dětmi
školou povinnými.
Systém dovolenkových šeků již slouží
k užitku rodinám ve Švýcarsku, Francii,
Polsku a v Maďarsku. A kdypak vláda ČR
se rozhoupe k následování? Vždyť to skvěle může vést naše děti a mládež při výchově k vlastenectví a hlubšímu poznávání
rodné země.
■ Zlomí metlu lidstva?
Polský profesor Tomasz Ciach z varšavské Polytechniky vypracoval novou metodu léčby rakoviny. Cytostatika navázal na
cukr, protože rakovinou napadené buňky
pohlcují mnohonásobně více cukru než
zdravé. Tím dosáhl toho, že lék působí
tam, kde je skutečně třeba, a neohrožuje
zdravé buňky. Uvedla to ČTK. Rakovinou
napadené buňky pohlcují dvěstěkrát více
cukrů než ty zdravé, řekl Ciach. proto
jsme cytostatika záměrně obohatili o specifickou formu cukru, který se po vniknutí do jádra napadených buněk rozpadá,
a zůstává jen samotný lék likvidující rakovinu. Nyní probíhají klinické testy, jež sledují přední polští onkologové. Jen v Polsku každým rokem přibude 180 000 pacientů, onemocnělých touto metlou lidstva
a na světě další miliony. Držíme polským
onkologům palce!
■ âech zvítûzil
na severním pólu
Jednačtyřicetiletý český atlet Petr Vabroušek nedávno zvítězil v extrémním
maratonu světa na severním pólu, který
uběhl v čase 4 hodiny 22 minut a 24 sekund. Na start v Arktidě přišlo podle ČTK
45 závodníků z 22 zemí, kteří na ledu soupeřili také s devětadvaceti stupňovým
mrazem a silou větru, jenž vál rychlostí
dvacet kilometrů v hodině. Světový rekord
z roku 2007 v maratonu na tomto pólu drží irský borec Maguire, který jej zdolal za
3:36:10 hodiny. Vabroušek je vskutku
houževnatý chlapík, což prokázal i v Antarktidě. V rekordních časech totiž již v listopadu 2013 vyhrál maraton i následně
v ultramaratonu na 100 km na jižním pólu. A tak je možná škoda, že tyto dálkové
běhy nejsou pořádány také v rámci zimních olympijských her.
■ BerlíÀané si pfiejí vidût
Lenina
Německo chystá výstavu zapomenutých monumentů jeho hlavního města. Má
zde být ukázána také mramorová hlava
Vladimíra Iljiče Lenina o hmotnosti 3,5
tuny. Hlava byla součástí jeho sochy, postavené v Berlíně k 100. výročí narození
tohoto ruského génia a vůdce socialistické
revoluce.
Po pádu berlínské zdi, kdy nastalo obrazoborecké běsnění, byla socha zbourána,
rozřezána na díly a zakopána v jednom lese na předměstí německé metropole. Pod
tlakem sdělovacích prostředků a mnoha
obyvatel povolili berlínští radní Lenina
exhumovat. To pění krev v žilách zarytým
antikomunistům.
■ S transplantovan˘m
penisem bude tátou
Jihoafričan, kterému poprvé na světě
transplantovali chirurgové penis, se má na
podzim stát otcem, neboť jeho přítelkyně
je již několik měsíců těhotná. Jak napsala
ČTK, potvrdil to lékař, který jednadvacetiletého muže úspěšně operoval. Ten o penis přišel před třemi roky, údajně při nepovedeném tradičním rituálu obřízky, která na africkém kontinentě mrzačí především mladé ženy. Věřme, že se brzy dočkáme nejrevolučnější události v medicíně
(jel)
– transplantace hlavy člověka!
Bojovali za âeskoslovensko
a slavnû zvítûzili
Ve Slovanské vzájemnosti dokončujeme zajímavá fakta z vystoupení historiků na nedávné konferenci uspořádané
Společností Ludvíka Svobody v Domě
armády v pražských Dejvicích. První
část jsme publikovali v zářijovém čísle
našeho listu.
Boje 1. čs. smíšené letecké
divize v SSSR
Poutavé bylo rovněž vyprávění Ondřeje
Koláře ze Slezského zemského muzea
o účasti 1. československé smíšené letecké
divize v SSSR v osvobozovacích bojích
v ostravsko-opavské operaci. Divize vznikla 5. ledna 1945 pod velením Ludvíka Budína a byla začleněna do sestavy 8. letecké
armády SSSR, které velel generál Ivanov.
Její piloti létali na stíhačkách Lavočkin
a bitevnících Iljušin. Také Budín dosáhl generálské hodnosti a zemřel v roce 1956.
Německá protiletadlová obrana čítala
v prostoru kolem Moravské Ostravy 50
protiletadlových baterií a nepřítel měl
k dispozici dvě stovky stíhacích letounů.
Kvůli nedostatku paliva jejich nasazení do
vzduchu však nebylo tak intenzivní. Úkoly
čs. smíšené letecké divize byly jen podpůrné pro pozemní jednotky, ze vzduchu kryla
postup 1. čs. tankové brigády, monitorovala pohyb německých sil a ochromovala dopravu protivníka na komunikacích.
Kolář přitom s odkazem na leteckého
historika Eduarda Čejku uvedl, že čs. letci v ostravsko-opavské operaci vykonali
282 vzletů, z nichž bylo 262 namířeno proti pozemním cílům. Ale oficiální statistiky
dle Vojenského historického ústavu vypovídají o 987 bojových letech, v době od 14.
dubna do 9. května 1945, do konce bojů
v Brně. Ve vzdušných soubojích na Ostravsku a Těšínsku měla divize devět padlých
mužů. Do Prahy pak 9. května 1945 symbolicky přiletěly její dva stroje. Na Kbelském letišti jako první přistál pilot František Hypl.
Na východní frontě se bili
i španěláci
Velmi zajímavé bylo vyprávění Miroslava Brože z Československé obce legionář-
ské o působení čs. interbrigadistů z občanské války ve Španělsku v řadách čs. vojenských jednotek v SSSR. Na jeho území se
dostali zranění nebo nemocní, kdy sovětská
vláda je do země Sovětů nechala převézt
z Francie. Nebo se sem dostali čs. vojáci,
kteří se vrátili do protektorátu Čechy a Morava ze Španělska, a potom utíkali přes Polsko do Sovětského svazu. Brož se například
zmínil o osudech hrdinných španěláků
Aloisi Haklovi, Karlu Bejbrovi, Janu
Hajkovi či Halině Petránkové. Ta v čs.
vojenské jednotce v SSSR jako žena dosáhla poprvé v historii naší armády hodnosti
podporučíka a v roce 1963 hodnosti plukovníka!
Interbrigadista Rudolf Šimáček patří
k našim jediným zahraničním vojákům,
který obdržel v roce 1985 v ČSSR v anketě našich nejmladších občanů Řád Dětského úsměvu! Tento veterán bojů proti fašismu totiž velmi rád chodíval na besedy mezi děti a mládež a vyprávěl jim o bojích ve
Španělsku, o naší vojenské jednotce v Sovětském svazu, která se nesmrtelně zapsala
prolitou krví do historie druhé světové války. A Šimáček tento řád považoval za nejvyšší vyznamenání, jež překonalo i četná
vysoká vyznamenání válečná, která mu kdy
byla připnuta na hruď!
Generál Klapálek jel
na bílém koni
Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu se zmínil o triumfální vojenské přehlídce vojáků z východní fronty
1. čs. armádního sboru, kterou vykonali na
Václavském náměstí v osvobozené Praze
17. května 1945. Největší zadostiučinění
se tady dostalo generálovi Karlu Klapálkovi. Tomu kdosi ještě v Londýně vytknul
jeho sebevědomá slova o tom, že po vítězné válce s nacisty se vrátí domů a pojede
po Václavském náměstí na bílém koni.
A skutečně. Generál Klapálek toho 17.
května jako velitel sboru na přehlídce na
běloušovi jel a za ním jeli ještě další důstojníci sboru.
K prvním čs. vojákům z východní fronty, kteří dorazili do Prahy, byl 9. května
průzkumný oddíl tankové brigády. O den
později dosáhli hlavního města tankisté
Karel Šerák, Valerián Klaban a Vasil
Pobjega. Přitom je krásné a úsměvné, že
tihle tři mládenci předtím v Praze nikdy
nebyli! A všichni pak společně s ostatními
bojovými druhy 17. května na vojenské
přehlídce zažili jeden z nejhezčích dnů
svého života. Podle historika J. Marka ale
vůbec prvními Čechoslováky, kteří v pětačtyřicátém stanuli na půdě své vlasti, byli
vojáci západní armády, kteří se zúčastnili
po boku Američanů bojů o Cheb. Byli to
filmoví dokumentaristé – kameraman Piter, Václavík a fotograf a řidič v jedné osobě Fabián.
Pro děti a učitele o vojácích
západní i východní fronty
Na konferenci také vystoupil Eduard
Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány na Ministerstvu obrany ČR. Ocenil, že
Společnost Ludvíka Svobody (SLS) nežije
jen sama pro sebe, ale i pro naši zemi a odvádí obrovský kus práce při propagaci našich národních a vojenských dějin. Stehlík
označil generála Ludvíka Svobodu za jednu z nejvýznačnějších osobností protinacistické rezistence.
Podle něho je málo společností u nás, jako je SLS, jež mohou nést takové jméno,
jakým je náš bývalý prezident a představitel protifašistického hnutí Ludvík Svoboda. Dodal, že však počet veteránů druhé
světové války klesá a nyní jich ještě žije
921.
Zoe Klusáková, dcera L. Svobody, hovořila na konferenci o spuštění nové internetové stránky www.bojovali – za ceskoslovensko.cz. Je orientována na širokou veřejnost a zejména pak na mládež, především na žáky základních škol druhého stupně a na jejich učitele historie, neboť internet
je nejdostupnější pro mladou generaci.
Jak doplnil Miroslav Klusák, pravnuk L. Svobody, tak na webu sledujeme
naše vojáky na západní i východní frontě,
nabízíme historické souvislosti a události
i medailonky vojáků a vojákyň.
JAN JELÍNEK
Pietní shromáÏdûní PlzeÀanÛ
Pietní shromáždění k uctění památky národního hrdiny Julia Fučíka se konalo 9. září na Ústředním hřbitově v Plzni u hrobu jeho rodičů Marie a Karla Fučíkových. Tady
jsou pochováni také Fučíkova sestra Věra
a její manžel ing. Miroslav Roučka. Pietní
akt s položením kytic uspořádala plzeňská
odbočka Společnosti Julia Fučíka (SJF)
v čele s jejím předsedou Jiřím Nohovcem
a zdejší Matice Čech, Moravy a Slezska.
Na pietním shromáždění byla přítomna ta-
ké Jana Kubelíková (na snímku), neteř
J. Fučíka. Promluvili na něm exposlanec
Evropského parlamentu Jaromír Kohlíček,
předseda SJF v ČR Jan Jelínek a rodák ze
syrského Damašku Issam Ramadan, pedagog Západočeské univerzity v Plzni. (jel)
Vzpomínka na SNP na Bumbálce
Jednasedmdesáté výročí Slovenského
národního povstání si připomněli lidé
z obou stran státní hranice ČR a SR, 27.
srpna 2015, u Památníku 1. československé brigády Jana Žižky na Bumbálce. Vzpomínkový akt pořádala slovenská obec Makov ve spolupráci se Žilinským samosprávným krajem. Uskutečnil se na místě, kde se 25. září 1944 odehrálo největší ozbrojené střetnutí s fašistickými okupanty na území Čech
a Moravy.
Pietního aktu se zúčastnila také přímá
účastnice SNP Zlíňanka Helena Hajná,
která SNP prožila ve svých 17 letech. Na
setkání nechyběli zástupci Českého svazu
bojovníků za svobodu (ČSBS), Slovanského výboru ČR, LKŽ a KČP a OV
KSČM ze Vsetína, Frýdku-Místku, Kroměříže a Olomouce. Zúčastnili se také
plukovník v záloze Pavel Skácel (vedoucí
projektu péče o druhoválečné veterány
ČSOL) a členové historické skupiny 1. čs.
partyzánské brigády Jana Žižky.
„Toto místo je symbolem přátelství
dvou mírumilovných národů,“ řekl starosta Makova. Kdyby na každé straně hranice, kdekoliv na světě, žili takoví lidé jako
Češi a Slováci, nebylo by válek. Přejeme
si, ať se znovu za rok tady sejdeme ve
zdraví a míru,“ zdůraznil Miroslav Mikulčák.
VLASTA BABOVCOVÁ
Pietní akt u hrobu rodiãÛ Julia Fuãíka. Foto Jan Jelínek.
Podpásovka pfiedsedy Evropské komise
Vlasta Babovcová pokládá kvûtiny
Stránku 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stránku druhou Jan Jelínek.
Když nepomohlo přesvědčování přijmout povinně stále rostoucí kvóty na
přijímání uprchlíků, přišel předseda
Evropské komise Jean-Claude Juncker
s těžkým kalibrem. Západní státy přece
po srpnu 1968 přijaly s otevřenou náručí naše emigranty. Tady nebyla válka,
ale náhlý vpád vojsk Varšavské smlouvy, který vytvořil stav nejistoty. Také
počty odcházejících byly tisícové. Byli
to lidé vesměs jazykově vybavení, s vysokoškolskými diplomy, případně s jiným vzděláním.
Komentujeme
Doba jejich emigrace ukázala, že se svou
kvalifikací se vesměs dobře začlenili do společenství států, kam docestovali. Také většinou v novém prostředí uspěli. jak ukázal jejich polistopadový návrat. A tak se mnohé
západní státy dnes pyšní vynikajícími osobnostmi s českými nebo slovenskými kořeny.
Panu předsedovi Junckerovi bych chtěl
připomenout, že Československo bylo po roce 1989 rozkradeno se souhlasem tehdejších
pravicových vlád. Navíc jsme do EU vstupovali jako „druhořadý“ stát – ty původní si
zachovaly své výhody a to platí dodnes. Za
vzpomínanou dobu jsme se jako stát nevyrovnali s kapitalistickým „dárkem“ – s bezdomovci, žebráky a nepřizpůsobivými občany, nezaměstnaností a enormním dluhem.
Takže pečovat o další běžence, kteří už teď
nerespektují naše zákony, není otázka jen
sounáležitosti, vůle, pomoci a dalších faktorů. Opravdu nejsme tak bohatí (existují statistiky), jako vy, pane předsedo Evropské
komise.
PAVEL NOVÁK
191/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
Není zapomenut!
Je tomu již dlouhých dvě stě let od okamžiku, kdy se 29. října 1815 ve středoslovenském Uhrovci narodil v rodině tamějšího učitele Ľudovít Štúr, který svým životním dílem se zařadil mezi nejvýznamnější
osobnosti slovenského národního hnutí. Byl
člověkem, který vynikl nejen jako politik,
básník, novinář, ale též jako filozof, jazykovědec a revolucionář, mající význam pro
slovanskou vzájemnost i po dlouhých letech. Právem proto věnoval Ľudovítu Štúrovi patřičnou pozornost i slovenský čtvrtletník Slovanská vzájomnosť v článku Michala Eliáše a neměl by uniknout pozornosti ani
našich čtenářů. Z článku, uveřejněného
v č. 2/2015 zmíněného časopisu, uvádíme
aspoň několik myšlenek.
„Vrcholom Štúrovej politickej i kultúrnej
činnosti bolo uzákonenie spisovného jazyka
pre Slovákov – štúrovčiny na stredoslovenskom jazykovom základe. Tento krok si vyžiadal proces utávrania moderného slovenského národa. Bibličtina – čeština Kralickej
biblie – ktorú používali slovenskí evanjélici,
zostarla. Bernolákovčina, ktorá sa opierala
o kultúrnu západoslovenčinu, sa nestala celoslovenským spisovným jazykom.
Nový spisovný jazyk bolo potrebné uviesť do života, a to nemohol urobiť jednotlivec, preto v auguste 1844 zriadili spoločnosť Tatrín. Bol to literárny spolok na vydávanie kníh a podporu štúdia chudobných
mládencov. Na jeho schôdzi roku 1847 sa
uskutočnilo jazykové zjednotenie slovenských katolíkov – bernolákovcov s evanjélikmi-štúrovcami.
Doležitú úlohu pri uvádzaní slovenčiny
i v národnom uvedomovaní Slovákov mali
politické noviny. Štúr sa o ích vydávanie
usiloval od roku 1841, povolili ich až po
štyroch rokoch pod názvom Slovenské národné noviny (vychádzali dvakrát za týždeň). Požadovali zrušiť poddanstvo, zabezpečiť politické práva ľudu, zrušiť výsady
šľachty a zrovnoprávniť všetkych občanov.
Tieto požiadavky usiloval sa Štúr uplatniť aj
ako poslanec na uhorskom sneme.
V revolučnom roku 1848 revolúcie v Taliansku, Francúzsku, Nemecku zmietli základy feudalizmu, občanom priniesli osob-
né slobody s niektorým národom kolektivné
samourčovacie práva. O to, čo iné národy
dostali automaticky, Slováci museli úporne
bojovať petíciami, žiadosťmi, i so zbraňou
v ruke. V máji 1848 Slováci zostavili Žiadosti slovenského národa – ako celonárodný
revolučný program. V nich požadovali. rovnoprávnosť národov, bratské spolunažívanie, národné snemy, zriadenie slovenských
škôl, rozšírenie demokratických práv – všeobecné, rovné a tajné hlasovacie právo, slobodu tlače a zhromažďovania. Odpoveďou
novej ‚revolučnej‘ vlády bolo vyhlásenie
štatária a vydanie zatykača na Štúra, Hurbana a Hodžu. Vodcovia národného hnutia
museli zo Slovenska utiecť, žiadali pomoc
u Slovanov.
Začiatkom júna 1848 konal sa v Prahe
Slovanský zjazd – prvé zhromaždenie slovanských národov. Mal prerokovať otázky
súvisiace s revolučnými udalosťami, usporiadanie národnostných pomerov, spoločný
postup a vzájomnú podporu. Jeho konanie
organizoval za Slovákov Ľudovít Štúr. Vyhlásil: Ak sa slovanské národy spojá, nebu-
dú viac sluhami, ale budú tým, čím budú sami chcieť. Až keď budú Slovanmi, budú slobodnými, budú aj Čechmi, Poliakmi, Chorvátmi, Srbami, Slovákmi... Prišiel čas, aby
sme i my Slovania sa uzrozumeli a zjednotili svoje úmysly. Málo známe a nedocenené sú Štúrove návrhy na Slovanskom zjazde, ktorý odsúdil politický a národnostný
útlak a požadoval rovnoprávnosť národností
– ‚my Slovania navrhujeme a bridí sa (protiví se – pozn. red.) nám každé panstvo púhej sily, stavajúce sa po bok zákonu. Zavrhujeme všetky politické rozdiely stavov. Žiadame bez výnimky rovnosť pred zákonom
i rovnakú mieru práv a povinností pre každého.“
Čteme-li dnes, po dlouhé řadě desetiletí,
myšlenky Ľudovíta Štúra, uvědomíme si jejich aktuálnost v mnohém i v současnosti.
Jeho úvahy o budoucnosti Slovanstva nás
zavazují i v naší dnešní činnosti, směřující
k slovanské vzájemnosti a překonání rozporů, jež ji brání a oslabují tak slovanské národy.
(ms)
Obhájce pronásledovan˘ch I. Sekanina
Levicový novinář, obhájce pronásledovaných předválečných komunistických představitelů a bojovník proti fašismu
JUDr. Ivan Sekanina se narodil 31. října
1900 v Novém Městě na Moravě. Byl syn
básníka a kritika Františka Sekaniny. Po studiu na Právnické fakultě UK se později
z popudu svých přátel – politika B. Vrbenského a básníka Jiřího Wolkra - přiklonil
k levici a v r. 1925 vstoupil do KSČ. Nabídl zde své právnické služby a stal se právním zástupcem komunistické strany a Rudého práva.
V té době se přátelil s mnoha předními
osobnostmi, mj. s Fučíkem, Vančurou, Clementisem, Slánským, Švermou, Kopeckým
a dalšími. Stal se také obhájcem často nemajetných dělníků i dalších. Angažoval se
ve fašisty inscenovaném procesu proti G.
Dimitrovovi a jeho druhům, kteří byli obviněni ze zapálení Říšského sněmu. Říšská
justice však nepřipustila Sekaninu jako obhájce. (Nakonec byli obžalovaní osvobozeni.) Ve třicátých letech minulého století byl
spoluzakladatelem a funkcionářem několi-
ka levicových a antifašistických organizací:
Levá fronta, Svaz přátel SSSR, Výbor pro
pomoc demokratickému Španělsku, Socialistická akademie, Divadlo E. F. Buriana
D34 a další. Spolu s filozofem J. Fischerem
koncipoval definitivní text petice na obranu
republiky Věrni zůstaneme.
Po příchodu nacistů ihned naše policie
předala seznamy levicově smýšlejících vlastenců a komunistů. Hned 16, března 1939
byl I. Sekanina zatčen v soudní síni a vězněn na pražské Pankráci, pak byl převezen
do Berlína, kde byl připravován politický
proces. Ten byl po vypuknutí války již bezpředmětný a vězeň byl bez soudu deportován do Sachsenhausenu.
Za předchozí angažovanost byl fašisty nenáviděn za Dimitrova a E. Thälmanna...
I v hrůzných táborových podmínkách rozdává optimismus a naději především přivezeným vysokoškolákům, kteří se snažili v nových a tvrdých podmínkách zorientovat:
„Jaké to tu je? Dá se to vydržet?“ Odpovídá
jim pravdivě a statečně: „Je tu zle, ale vydržet se musí!“ Spoluvězňům pomáhal, kde
tomu je u zajímavých předpisů asyrských
vladařů pro palác a harém a už nejde si
z nich brát poučení pro současné ústavní
představitele.
Dnes naši současnost postihují zcela jiné
starosti. Konají se porady státníků o neutuchajícím přílivu imigrantské vlny do Evropy a také k nám. Také náš prezident se vyslovil k nezbytnosti přijetí přiměřených
opatření. Tisk (např. MF Dnes, 1. 6. 2015)
má na čelné stránce burcující nápis „Uprchlická krize tříští EU. Blíží se zásadní střet“
Televize a další sdělovací prostředky přinášejí každodenní informace, mnohdy značně
znepokojující povahy.
Lidé si kladou otázky, jak tomu bude
v budoucnu u nás. Vždyť z minulosti víme,
jak se za první Československé republiky
zachovala německá minorita, a to nejen
ona. Také na Slovensku mají z té doby své
zkušenosti. A nyní u nás? Jde o imigranty
ze zcela odlišného civilizačního okruhu...
Islamofóbie je nepatřičná, ale obavy jsou
pochopitelné. Vždyť vraždění zajatých rukojmí a barbarské ničení archeologických
pokladů lidstva též o něčem vypovídá!
A Evropská unie, ke které mnozí vzhlíží
jako k jakémusi samospásnému uspořádání
v Evropě? Má vůbec tento útvar schopnost
dohodnout se na společných opatřeních například na hranicích? Proč se také přešlapuje a mlčí o pravých příčinách, jež daly do
pohybu tento hromadný útěk lidí z oblastí
postižených tam vyvolanými válkami
a propadajících se do bezvládí a neúnosné
bídy! Jaký hybrid bude z Evropské unie?
To naznačí už blízká budoucnost!
V úvodu tohoto příspěvku jsem vyšel
z poznámky z dávné historie. Dodat bych
chtěl ještě jedno: lidstvo vždy přečkalo
Pamûtní deska I. Sekaniny
mohl. Byl však přistižen a poslán do vražedného štráfkomanda. Zde utrpěl zranění: přeražená ruka, těžká vnitřní zranění. Slitoval se
i táborový lékař, ale zasahuje velitel Kampe,
nařizuje bez vyléčení vrátit zpět. Lágrem se
rozšířila zpráva, že statečný právník podlehl
mučení 21. května 1940.
V roce 1949 byl Ivan Sekanina in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva.
PAVEL NOVÁK
období těžkostí, byť s mnoha oběťmi. Přečkalo i všelijaké „tisícileté“ říše a vypořádalo se s imperiálními aspiracemi mnoha
velmocí. To dodává optimismus do bu-
doucna a vlévá naději i na lepší soužití národů nejen slovanských. Pesimismus by
byl zdrojem slabosti!
(da)
Nejsou imunní
V tomto případě nejde o imunitu lidského organismu proti jeho postižení ve
smyslu lékařské terminologie. Nejde ani
o imunitu ve smyslu vynětí z působnosti
právních předpisů, ale o skutečnost, kterou zvláště v poslední době nelze nevidět:
imunní proti možným rozporům a žel,
i konfliktům nejsou ani vztahy mezi slovanskými národy. Pomyslným pacientem
v daném případě bychom mohli nazvat
slovanství a slovanskou vzájemnost, která
trpí.
Také zde bychom mohli v rámci důkladné anamnéze prozkoumat tzv. předchorobí. Dodnes některé příznaky z minulosti, jejich nedbání varovných signálů,
včetně pochybení, současné vztahy mezi
slovanskými národy narušují, byť se udály,
popřípadě byly zaznamenány již před
mnoha roky. Tak tomu bylo v minulosti
nejen u jižních Slovanů, ale též v historii
polsko-ruských vztahů, u nás ve spojitosti
se srpnovými událostmi roku 1968,
a dnes, k naší lítosti, ve vřavě, doprovázené i lidskými oběťmi na Ukrajině.
Vztahy mezi slovanskými národy nejsou něčím, co jaksi existuje samo o sobě.
Jsou výrazem a vyjádřením vztahů mezi
slovanskými národy a státy. A lze v nich
spatřovat kvalitativně nové dokonalejší
vztahy, za předpokladu a pod podmínkou,
že vyjadřují soužití slovanských národů
■ Zátarasy nejsou řešením před
neslábnoucím přílivem uprchlíků ze zemí
postižených válkou. O příčinách má jasno
politik Schwarzenberg, který soudí, že došlo k chybě, že jsme tam neposlali žádné
vojáky pěšky. Jak konstatoval v rozhovoru
pro Právo (12. 9. t. r.) : „Když dělat válku,
tak jedině pořádně. Pouze leteckými útoky
to nejde...“ - Naskýtá se otázka: nemá
v úmyslu kandidovat na ministra obrany?
■ Spolehlivá záštita? Generální štáb
již několik let volá po masivních náborech, protože pětina české armády funguje pouze na papíře. Podle strategických
dokumentů ministerstva obrany by úkoly
mělo vykonávat 26 tisíc vojáků, ve skutečnosti již je jen 21 tisíc. Z toho je nejvíc
4000 vojenských policistů a zpravodajců.
Každoročně také odejde z armády okolo
1000 vojáků z různých důvodů, např. do
důchodu ap. (Převzato z deníku Právo 7.
9. 2015).
■ Bojovnost jim nechybí ani v zámoří. Opožděně aspoň titulek jednoho
příspěvku pro The Globe and Mail, znějící „Ukrajina potřebuje zbraně NATO, nikoliv jeho slova“. Podle původce článku
„moskevská agrese na Ukrajině může být
zastavena pouze rozhodnou odpovědí NATO a zemí tzv. G7. Historická pravda však
je: Kdo na válku sází, často od ní schází!
■ Česká vesnice daleko od nás tak je nazvaná zajímavá informace z krajanského časopisu Nový domov č. 9/2015,
která čtenáře seznamuje s Czech Village,
tedy českou vesnicí ve městě Cedar Rapids. V americkém státě Iowa se už před
sto lety usídlila česká komunita. Dnes má
vlastně školu, muzeum a posledních téměř
40 let také festival. Ten nese název Houby
Days, ale zdaleka při něm nejde pouze
o houby. Vedle ochutnání tradičních českých pokrmů se účastníci pobaví i při tradiční hudbě, prezentují se různé produkty
a organizují aktivity. U našich krajanů
funguje i Sokol a mají tam i dvoujazyčné
obchody. Zaznamenáváme s přáním spokojenosti a úspěchů!
NeváÏnû o váÏném
Už Cicero před mnoha staletími
v pasáži „O řečníkovi“ usoudil, že „historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života
a zvěstovatelkou dávných dob“. Tato
moudrá myšlenka přetrvala věky a je
třeba ji respektovat. Problémem, se
kterým se, žel, i v přítomnosti můžeme
setkávat, je, že tzv. živá historie je zaměňována za lživou historii, ale tento
nešvar zakořeněný v naší mediální oblasti je znám.
Nepochybuji o tom, že občas některé autory článků napadne kacířský názor, zda by
nebylo lepší a též pro autora přijatelnější
nevyslovovat se k mnohdy naléhavým otázkám současnosti, ale spíše setrvávat u témat
z daleké minulosti. Vždyť koho může nyní,
s výjimkou úzkého kruhu specialistů, jitřit
mnohé z toho, jak tomu bylo například
v Asýrii a s pokračovateli Chammurapiho,
i když této problematice byla u nás věnována svého času celá pozoruhodná kniha Josefa Klímy, která byla vydána v Academii
Praha v roce 1985. A přece: i v tomto vědeckém díle lze nalézt zdroj poznání pro
našeho ministra financí, a to na straně 232,
kde se konstatuje:
„Velmi složitou část asyrské správy tvořil sektor fiskální, zabývající se určováním
a vybíráním daní, dávek a poplatků obyvatelstva Asýrie, a také vymáháním tributů,
uložených poraženým zemím. Daní a dávek v širším slova smyslu lze v asyrských
pramenech najít velké množství. K základním pojmům, ve finančním asyrském sektoru patří zejména pozemkové dávky
a služby....“
Samozřejmě mnohé z dávné historie již
zastaralo a je dnes u nás nepoužitelné. Tak
Neu‰lo nám
v duchu idejí slovanské sounáležitosti,
slovanské vzájemnosti a vzájemného respektování i nezbytné míry tolerance.
Také pro „slovanský svět“ platí, že
hlavním nástrojem politické moci je stát.
Tak je ostatně tomu v každé třídní společnosti. Nejinak je tomu i v současném slovanském světě. Nevidět sounáležitost vzájemných vztahů slovanských národů a této
skutečnosti vede k iluzorní představě
o vztazích mezi slovanskými národy jako
jakémsi nadčasovém jevu, existujících bez
souvztažnosti na konkrétní státní útvar.
Vztahy mezi slovanskými národy představují do budoucna první stupeň vztahů
nového typu. Zatím jsou zatíženy nejen
historickými omyly, složitostmi a deformacemi, ale též důsledky, jež pro celý slovanský svět znamenal rozpad Sovětského
svazu a zažehnutí občanského konfliktu
v oblasti dříve společně o socialistickou
společnost usilujících východních slovanských a dalších národů.
Dnes se stává velice naléhavou další
otázkou skutečnost, kdy úsilí o slovanskou
vzájemnost a sounáležitost je předmětem
pokusů o jeho rozštěpení a oslabení v zájmu slovanským národům cizích imperiálních snah. Jejich výsledkem je i nynější
ukrajinská současnost, kterou těžce v budoucnu bude vypořádávat ukrajinský národ!
MIRKO SVOBODA
■ Válečné zločiny nelze zapomenout! Neblahé vzpomínky na válečné
zločiny, které byly spáchány na obyvatelích bývalé Jugoslávie, připomenul článek
„Nešťastný Gudovac“, jehož autorem
v časopise Společnosti přátel jižních Slovanů v České republice „Slovanský jih“
(č. 4/2015) je Bořivoj Sedláček. Píše mj.
„Ihned po okupaci Jugoslávie chorvatští
představitelé vyhlásili nový stát NDH
(Nezavisna država Hrvatske) pod ochranou Německa. Po vzoru Hitlera se stal jediným samovládcem „poglavnik“ Ante
Pavelič, velitel ilegálních bojovníků proti
Jugoslávii, kterým poskytovala azyl Itálie
a Maďarsko. Největší chorvatská opoziční
organizace za doby Jugoslávie „Seljačka
zaštita“ (Selská ochrana) se nyní dala Paveličovi k dispozici a ujala se převzetí moci ve státě, při zavedení německých rasových zákonů. Tím nastaly černé dny pro
Židy, Romy a především pro Srby a zejména pro komunisty. Tehdy nastal konec
jugoslávské demokracie.“
■ Slovenský měsíčník Zem a vek
(2015/I) přinesl obsáhlý článek na téma
„Vzkriesenie slovanskej duše“ od Jozefa
Jantáka pod názvem „Sme potomkami
najstaršej európskej civilizácie“. V něm
uvádí: „Stopäťdesiat rokov pred Kristom
hovorí rímsky historik Strabón o Kvádoch
a Sarmatov. V prvom storočí po Kristovi
píše Plinius starší o markomanoch a Moravanoch a o tom, že najbližšie Panonii
žijú Veneti. Napriek tomu naďalej na školách učíme, že Slovania sem prišli v 5. storočí po Kristovi. Asi si naozaj myslíme, že
sme múdrejší ako Plinius, ktorý vtedy žil.
Byzantský historik Jordan v roku 500 po
Kristovi píše: ‚Veneti majú mnoho kmeňov a každý má svoje meno, ale všetci sa
považujú za Venetov-Slovanov.‘“
(da)
Stránku 3 připravil a rediguje
Mirko Svoboda.
4
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ K ruské národnostní menšině
se podle sčítání lidu, domů a bytů na Slovensku v roce 2011 hlásilo 1997 občanů
Slovenské republiky, k srbské národnostní menšině 698 občanů Slovenska.
Návrh uznat ruštinu a srbštinu za menšinové jazyky schválila Rada slovenské vlády pro lidská práva, národnostní menšiny
a rovnost pohlaví. Ministr zahraničních
věcí Slovenska Miroslav Lajčák k tomu
již inicioval vnitrostátní proceduru. Uznání jazyků za menšinové iniciovali ještě
v roce 2012 zástupci ruské a srbské národnostní menšiny.
Slovenská republika uznáním reaguje
i na doporučení Výboru expertů Evropské
charty regionálních či menšinových jazyků, který uvedl, že se jeví, že ruská a srbská menšina je ve Slovenské republice tradičně přítomna a vyzval slovenské úřady
k tomu, aby přezkoumaly, zda je možné
ruštinu a srbštinu považovat za regionální
nebo menšinové jazyky v SR. Ruský
a srbský jazyk se mají zařadit do kategorie
tzv. ostatních jazyků, do které jsou v současnosti zařazeny bulharský, český, chorvatský, německý, polský a romský jazyk.
191/2015
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
■ Moskevská policie vytváří
Máslo nebo kanony
Je moÏné nadepsat zamy‰lení
redaktora Severoãeské pravdy
Václava Svatka k informacím
na‰ich sdûlovacích prostfiedkÛ.
Mnohdy je až groteskní, jak a co se lidem předkládá a oni tomu slepě věří. Situace někdy nabývá až tak absurdních rozměrů, že už dnes nelze vyloučit, že se neobjeví v parlamentech některých zemí,
včetně toho Evropského, jedinci, kteří
účelově, obrazně řečeno, navážou na hitlerovský Reichstag a v souladu s tehdejším
sloganem zde budou vyřvávat výzvy obdobného typu jako: „Chcete máslo nebo
kanony?“ ap. Samozřejmě, že se najdou
i ti, kteří jim budou nejenom freneticky
tleskat, ale i s patřičnou vehemencí odpovídat: „Kanony!“ A nebude jich rozhodně
málo.
Jedním takovým příkladem z poslední
doby je Ukrajina. To, co nám o ní černobíle prezentují naše masmédia, je skutečně
na pováženou. Na jedné straně vychvalování Jarošových neonacistických pohůnků,
prozápadních zaprodanců typu těch nejrůznějších Porošenků, Jaceňuků, Ťahnyboků, Saakašviliů a jim podobných, pro které
vždy platilo a stále platí staré latinské:
„Ubi bene, ibi patria.“ (Kde je dobře, tam
je vlast.) A na straně druhé, že za všechno
zlo, ke kterému na Ukrajině došlo a stále
dochází, mohou jen a jen Rusové, především pak osobně V. Putin.
Je neoddiskutovatelným faktem, že prim
v takovém zkresleném pohledu na Ukrajinu hrají vedle bývalého komunisty a dnešního „rusobijce“ Štětiny a jemu podobných
naši tzv. neoaktivističtí novináři a jejich
„přicmrdavači“. Ti jako by se zhlédli ve
svých protektorátních protějšcích K. Lažnovském, E. Vajtauerovi, K. Wernerovi
a dalších. A podle toho to také s jejich psaním a komentáři povětšinou vypadá.
Nezastupitelnou roli mají v tomto směru
i „náš“ rozhlas a „naše“ televize včetně té
veřejnoprávní, kterou si platíme! Jejich zahraničněpolitické relace jsou jak k pláči,
tak i pro smích. Jako by znovu ožívalo staré české rčení: „Cizí blbec pro smích,
vlastní pro ostudu.“
meziročně propadl o více než 16 procent.
Kyjev se sice tváří, jako by jeho novodobé
dějiny začaly až Majdanem, ale je třeba si
připomenout, že bez ohledu na různé vlády nebo i oranžovou revoluci z roku 2004
jeho HDP mezi lety 1991 až 2014 setrvale padá. Takových zemí je na světě jen pět:
Středoafrická republika (-0,94 procenta),
Zimbabwe (-2,3 procenta), Gruzie (-15,4
procenta), Moldova (-29 procent) a Ukrajina o 35 procent(!). Přitom finanční krach
údajně neohrozí Ukrajinu nejméně čtyři
roky poté, co se Kyjev dohodl s věřiteli
o restrukturalizaci zahraničního dluhu.
Ukrajina se dokázala dohodnout na odpisu 20 % dluhu a restrukturalizaci zbývajícího dluhu na čtyři roky.
■ Ukrajina nasazuje do bojových jednotek trestance – Neúspěšná sedmá vlna mobilizace a málo dobrovolníků nutí ukrajinské armádní vedení
sáhnout do „netypických lidských rezerv“.
Ukrajinské vedení kvůli nedostatku
branců a dobrovolníků začalo skládat prapory z odsouzených a posílá je do prostoru útoku na Donbas. Informaci potvrdil
zástupce vojenského velitele Doněcké republiky Basurin. Jen ve Lvovské oblasti
pátrají úřady po 11 tisících dezerterů.
Osm tisíc ukrajinských vojáků přešlo na
stranu domobranců. Plán šesté vlny mobilizace, iniciované na pozadí vojenského
konfliktu na východě země, se podle prokuratury podařilo zatím realizovat jen ze
47 procent.
■ Nový vlak tvořený dvoupatrovými vozy z Tverského vagonového závodu byl vypraven z Moskvy do Voroněže. Spoj se stal v pořadí čtvrtým dvouetážovým vlakem RŽD vedle linek MoskvaAdler, Moskva-Petrohrad a Moskva-Kazaň. Vagony mají skládací stoly, každá sedačka má individuální elektrickou zásuvku a osvětlení. Vstupy do kupé jsou řízeny
elektronickou kartou. Vlak má moderní
design včetně bufetu a sociálního zázemí.
Vozy 1. třídy jsou vybaveny křesly otočnými o 180°, umožňující cestujícím sezení vždy po směru jízdy vlaku.
■ Japonsko navrhuje Rusku užívat v platebním styku japonský jen místo
USD pro minimalizaci obchodního rizika,
prohlásil v pátek na Východním fóru starší správce Japonské banky pro mezinárodní spolupráci Tadaši Maeda.
■ Evropská unie se má „zabývat
svými věcmi“ a nevměšovat se do problémů vojenské spolupráce Srbska s Ruskem, řekl novinářům první vicepremiér
srbské vlády, hlava MZV Ivica Dačič.
■ Přesná částka, kterou Francie
■ Ruští odborníci nemají možnost seznámit se v plné míře se všemi
materiály týkajícími se vyšetřování pádu
malajsijského Boeingu na Donbas, prohlásila oficiální mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Maria Zacharovová
proti ruské propagandě“ lídry ze-
■ Podle oficiálních ukrajinských
údajů letos v prvním pololetí HDP země
zvláštní jednotku pro potírání silničních pirátů, řádících na ulicích metropole
a v jejím okolí, která bude mít k dispozici
auta Škoda Octavia a prohánět se budou
rychlostí až 245 km za hodinu.
zaplatila Rusku za dvě nedodané vrtulníkové lodě třídy Mistral, činí 949 milionů 754 tisíc 849 eur, vyplývá z návrhu
zákona o ratifikaci dohody uzavřené mezi
Paříži a Moskvou, zveřejněného na webu
Národního shromáždění (dolní sněmovny
parlamentu) Francie.
■ Schválení „Plánu opatření
mí EU se nestal senzací světových masmédií, přestože to byla událost v poválečném západním světě naprosto bezprecedentní. Poprvé od války s nacistickým Německem je zemím západní a střední Evropy navrhováno přímo bojovat na vlastním
území se zahraničními médii. Přitom ne se
všemi, ale jen s médii zvlášť vybrané země, konkrétně s Ruskem. V plánu se to
výslovně píše: je nutné bojovat s činností
ruských médií, takových jako RT (Russia
Today) a Sputnik.
Jednou vûtou
■ Ztrátovou ruskou leteckou
společnost Transaero převezme státní Aeroflot a z transakce tak vzejde jeden
z největších leteckých přepravců světa.
■ Státní institut ruského jazyka
Zeman a Putin v Pekingu -
Na ãínsk˘ch oslavách 70. v˘roãí konce druhé svûtové války v Tichomofií jednal prezident
Milo‰ Zeman v pekingském vládním komplexu Dijaoutaj se sv˘m rusk˘m protûj‰kem Vladimirem Putinem.
Je tfieba poznat nové váleãné ‰tváãe
Varoval v ãervenci ve svém
ãlánku, kter˘ pfiiná‰íme ve
zkráceném znûní, znám˘
americk˘ publicista Wayne
Madsen.
Krátce, „příšerná dvojka“ v americkoruských vztazích, náměstkyně ministra zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti Victoria Nulandová a nejvyšší velitel
NATO generál Philip Breedlove se dali
dohromady s dalším studenoválečníkem
generálem námořní pěchoty Josephem
Dunfordem, předpokládaným budoucím
náčelníkem generálního štábu a stanou se
„strašlivou trojkou“ amerických představitelů dožadujících se vojenského střetu
s Moskvou. Během svého schvalovacího
řízení před senátním Výborem pro ozbrojené síly Dunford řekl, že považuje Rusko
za největší hrozbu pro Ameriku.
Obama a Kerry se od harašení zbraněmi
„bojechtivého Joe“ Dunforda před senátním výborem rychle distancovali. Avšak
pokud by chtěli skutečně urovnat vztahy
s Ruskem, mohl by Kerry vykopnout Nulandovou. Byl to však on, kdo prosadil
právě ji, která je vdána za arci neokonzervativce a architekta Projektu pro nové
americké století (PNAC) Roberta Kagana
na post, který jí dal do rukou řízení americko-ruských vztahů. Obama by mohl zarazit Dunfordovo jmenování a oba by
mohli požádat NATO, aby si vyžádalo nového nejvyššího velitele.
Nicméně, jak varoval prezident Dwight
Eisenhower v r. 1961 ve svém projevu na
rozloučenou, před „vojenskoprůmyslovým komplexem“ jsou bezmocní a nemohou se zbavit těch, kteří jsou dosazeni
k moci tím, co se nově stalo „vojensko-výzvědným a smluvně-podnikatelským“
komplexem.
Obama a Kerry se tak mohou distancovat od Dunfordových alarmujících komentářů, jak chtějí, nicméně jsou to oni,
kdo dovolil individuím jako Nulandová,
Breedlove, Dunford a zbraněmi harašící
ministr obrany Ashton Carter stát se významnými politickými představiteli
v Obamově vládě.
Ještě znepokojivějším je, že Breedlove,
Dunford, Nulandová a Carter jsou zřejmě
připraveni nejen na zatažení Ruska a Číny
do nové studené války, ale jsou ochotni ke
konfrontaci s novým „antiNATO“ – Šanghajskou organizací spolupráce (SCO). Ta
spolu s vynořující se ekonomickou velmocí BRICS, aliancí Brazílie, Ruska, Indie,
Číny a Jižní Afriky, představující většinu
světové populace, která odmítá americkou
vojenskou a ekonomickou nadvládu a výhrůžné chvástání NATO a Pentagonu. Jako
by Dunford, Breedlove a Nulandová nikdy
neslyšeli o SCO, BRICS či Eurasijské
ekonomické unii.
Není to Rusko, ani Čína, kdo udržuje
vojenské jednotky ve 150 zemích po celém světě. Tato pochybná proslulost patří
Spojeným státům. Bojechtivý Joe Dunford
a generál Brredlove mohou o ruské a čínské „hrozbě“ mluvit, jak chtějí. Ale pro
zbytek světa, který považuje SCO
a BRICS za vítané klacky pod nohy u plánů na další expanzi NATO, je to Amerika
a její politika organizování „barevných revolucí“ a předvádění ukázek vojenské síly,
kdo představuje skutečnou hrozbu pro
globální stabilitu.
Co dodat? Snad jen smutné srpnové
konstatování irského žurnalisty Bryana
Mac Donalda:
Běžným Rusům se obecně americká
kultura líbí, konzumují americkou televizi
a filmy. Puberťáci na Sibiři kopírují pouliční módu New Yorku. V Jakutsku najdete lidi, kteří dokážou rapovat. Mnozí starší lidé
umí pár taktů od Elvise nebo Sinatry.
Ve státech jen pár Američanů by dokázalo citovat něco z Puškina. Vlastně většina amerických občanů o něm pravděpodobně nikdy neslyšela. nebo Pasternak či
Tolstoj. Když se zeptáte průměrného
Američana na názor na Rusko, je v současnosti nejpravděpodobnější odpovědí
něco, co líčí tuto zemi jako jeho nepřítele.
Kdokoli se skutečnými vědomostmi
o Rusku je dnes odsuzován jako „Putinova
figurka“.
A. S. Puškina v Moskvě představuje
rusistům a vyučujícím ruského jazyka
a všech typech škol portál Obrazovanie na
russkom, na němž je možné využívat celou řadu vzdělávacích aktivit a kurzů.
■ Rusko chce podpořit domácí
vinaře a ministerstvo zemědělství proto uvažuje o omezení nebo úplném zákazu
dovážet zahraniční vína i hrozny určené
k výrobě vína.
■ Rusko chce začít v prosinci vydávat vlastní platební karty, celkem jich centrální banka plánuje v roce
2016 rozdat 30 milionů, když podle prezidenta Putina „není normální, aby 90 procent platebních karet v zemi bylo od firem
MasterCard či Visa“.
■ Devadesát procent všech peněžních operací v samostatně vyhlášené Doněcké lidové republice se uskutečňuje v ruských rublech, ekonomického
rozvoje DLR. Od 1. září se ruský rubl stane klíčovou měnou.
■ Do Státní dumy byl předložen
návrh zákona o „baby boxech“, jak
se však ukazuje, stanoviska veřejnosti
k novému pohledu na právo dítěte na život
jsou v Rusku dosud nejednotná a diskuse
proto bude zřejmě zajímavá.
■ Potravinářský holding Roshen, jehož majitelem je ukrajinský prezident P. Porošenko, obvinil architekt a majitel společnosti D’Estate P. Hudson
z podvodů a neuhrazených faktur za práce, které D‘Estate pro něj provedla.
Lekce mírumilovnosti
Do oběhu v Rusku byla vydána speciální mince k epizodě, při níž ruská stíhačka
Su-24 vystrašila v Černém moři americký
torpédoborec Donald Cook, který 10. dubna 2014 připlul do centrálních vod Černého moře a později se přiblížil až k ruským
břehům. Šlo zjevně o demonstraci vojenské síly USA a ruští vojenští velitelé později zdůraznili, že to byla obyčejná provokace. Dva dny poté v Rusku slavili Den
kosmonautiky a oslavili ho dost netradičně: k americkému torpédoborci v neutrálních vodách u ruských hranic se přiblížila
ruská stíhačka Su-24.
Letadlo nebylo ozbrojeno, zato vybaveno komplexem radioelektronického boje
„Chibiny“. Na jednom z nejmodernějších
amerických torpédoborců vyhlásili bojový
poplach a posádka zaujala místa na obvy-
klých postech. Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že Američané budou
mít problémy. Radary spočítaly kurz
přiblížení cíle, věhlasný elektronický
systém „Aegis“ korektně řídil naváděcí systémy lodi a její palební síly –
až najednou všechno zhaslo. Elektronické přístroje na torpédoborci přestaly fungovat a letoun Su-24 proletěl volně nad palubou torpédoborce, udělal bojový obrat a simuloval raketový útok na námořní cíl... a pak zase, a zase, a zase...
Ruská stíhačka zcela zesměšnila nejmodernější americkou vojenskou loď:
celkem 12krát(!!!) proletěla nad Donaldem Cookem a imitovala útok – jako by
ukazovala, že už tolikrát mohla americké
plavidlo zlikvidovat. Na rozloučenou ironicky zamávala křídly a odletěla. Teprve
tehdy ožily obrazovky na americkém torpédoborci a začaly fungovat i další přístroje. Naplno se ukázalo, že jediná ruská
stíhačka dokázala „vypnout“ celou protivzdušnou obranu torpédoborce.
Pamětní žeton se hned stal hitem mezi
ruskými i zahraničními sběrateli a milov-
níky zajímavostí. Vydala ji ruská
Státní mincovna – Moskevský
mincovní dvůr. Dodejme, že netradiční pamětní minci – žeton
zdobí symbolický vše říkající
nápis: Hrozný, ale neozbrojen.
Neozbrojen, ale hrozný“. Na
minci jsou znázorněni i aktéři této epizody. Ne zrovna nejmodernější Su-24 a západem vychvalovaná loď amerického námořnictva Donald
Cook.
Lze tam číst i dovolávku na důvod vydání mince a datum historické události.
„Lekce z mirumilovnosti. Černé moře,
12. dubna 2014.“
Stránku 4 připravil a rediguje
Karel Dostál.
191/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
■ Pfiekvapení
Tribunál v Haagu znovu nastupuje
Od doby svého vzniku, tento tzv.
mezinárodní orgán pro prosazení
mezinárodního práva, vzbuzuje tribunál oprávněné pochybnosti. Jeho
vrcholnou soudní fraškou je pak ICTY, neboli Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v rozbité Jugoslávii. Jde de facto o bič v ruce
USA (potažmo NATO) a EU k potrestání Srbů a jejich sražení na kolena.
Pokud budeme sledovat činnost tohoto orgánu, jako červená nit se táhne
osvobozování skutečných válečných
zločinců. Naopak, pokud je postaven
před ICTY Srb, lze předem předpokládat výsledek tohoto pseudosoudu. A pokud se nedostávají argumenty či důkazy
o válečných zločinech, podrží se vyšetřovaný ve vazbě, bez ohledu na její délku a je šance, že zemře nebo vážně onemocní.
Zajímavý je postup proti Nesrbům.
Jako příklad může posloužit tehdejší kosovsko-albánský velitel UCK Ramush
Haradinaj, poté premiér Kosova. Při je-
ho zatčení je představován známou prokurátorkou ICTY Carlou del Ponteovou
(jinak výrazně protisrbskou) následovně: „Před vámi jsou lidé, obžalováni za
zločiny - hrozné, kruté, násilné zločiny,
zločiny vraždy, vyhánění a mučení, znásilňování, únosů, násilného věznění až
nejkrutějšího týrání. Nepochybujte ani
trochu, a obžaloba to i dokáže, že tito lidé (spolu s Haradinajem stáli před soudem i jeho spoluzabijáci Balaj a Brahimih) mají okrvavené ruce.“ .
No, ale všechno dobře dopadlo, tito
a jim podobní exponenti válečných hrůz
v Kosovu a jiných částech rozbíjené Jugoslávie, odešli z Haagu bez trestu, naopak s gloriolou osvoboditelů.
Není pochyb, že Tribunál ICTY je výrazně politická instituce, zneužívající
krytí mezinárodním právem, který
ospravedlňuje ilegální postupy, zločiny
USA, NATO a EU proti Jugoslávii, konkrétně Srbům.
Západ si tribunál vynutil rezolucí Rady bezpečnosti 827, i když neměla RB
k tomu mandát, mělo by ho pouze Valné
Tfiicetiletá válka
Konec války znamenal až mír uzavřený roku 1648 v městech Münsteru
a Osnabrücku ve Vestfálsku. Válka
znamenala především posílení mocenské pozice Francie a Švédska a naopak oslabení Španělska, které ztratilo řadu území a odtrhlo se od něj i dočasně připojené Portugalsko.
Pro rakouské Habsburky skončila válka o poznání lépe, ačkoliv nepříliš příznivě. Přesto se jim podařilo udržet si své
postavení v dědičných zemích, jimiž byly i české země, což kompenzovalo ztrátu vlivu za hranicemi.
Pro české země pak byla rozhodující
bitva na Bílé hoře. Ačkoliv další boje
probíhaly i na domácím území, nebyly
již z hlediska směřování země příliš významné. České království ztratilo Horní
a Dolní Lužici v roce 1635, která byla
na základě dohody císaře a saského kurfiřta přidělena Sasku. Vítězstvím nad
povstalými stavy se panovníkovi podařilo upevnit svou moc a naopak značně
oslabit stavovské pravomoci.
Do země se též vraceli jezuité stojící
v čele změn nesoucí název rekatolizace,
katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se znovu
stává většinovým a spolu s ním přichází
po válce kulturní obroda ve formě baroka, které zacelilo mnohé rány způsobené dlouhou válkou.
Tento jev však bývá i v dnešní době
značně opomíjen, jelikož bylo doposud
toto období pro mnohé spisovatele a dokonce i historiky onou pověstnou dobou
temna a útlaku národa.
Bílá hora též znamenala setrvání
v habsburském soustátí až do roku
1918, se všemi svými pozitivy i negativy. Mezi osobnostmi, které se bitvy na
Bílé hoře zúčastnily, nelze opomenout
významného francouzského filozofa,
který bojoval v řadách katolických jednotek. Byl jím René Descartes. Ten se
po bitvě účastnil války ještě celý rok,
ale po úmrtí svého velitele generála
Buquoye v Uhrách odchází zpět do
Francie, kde se svou filozofickou činností proslavil daleko více, než by se
mu bylo podařilo ve vojenské uniformě.
(Z internetu)
Pohledy do slovansk˘ch zemí:
Makedonie
Nahlédnutí do historie
ve starověku
od 2. století p. n. l.
v 7. století
1395
1912–1913
1918
1941–1944
1944
1945
1991
- součást Makedonského království,
poté říše Alexandra III. Velikého a jeho nástupců
- pod nadvládou Říma, poté Byzance
- příchod slovanských kmenů
- připojena k osmanské říši
- období protitureckých balkánských válek, po nich
rozdělena mezi Srbsko, Bulharsko a Řecko
- Makedonie nejprve rozdělena mezi Bulharsko
a okupovanou Albánii
- srbská část se stala součástí Království Srbů, Chorvatů
a Slovinců, později Jugoslávie
- srbská část rozdělena mezi Bulharsko a tzv. Velkou
Albánii
- vzniká Makedonský stát pod německou záštitou
- v tomto roce Makedonie obdržela statut svazové
republiky Jugoslávie
- po rozpadu Jugoslávie vzniká nezávislý stát Makedonie
ZBYNĚK KUCHYŇKA
Ne v‰ichni pfii‰li o rozum
Vždy se zájmem sleduji, pokud některý z politiků má odvahu projevit
vlastní názor, či formulovat myšlenky,
které nejsou v intencích politiky mocných.
Velmi mě zaujala myšlenka prezidentky Chorvatska Kolindy GrabarovéKitarovičové, která vyzvala EU ke spolupráci s Ruskem ohledně otázky řešení
krize v Sýrii a následné „krize uprchlíků“ v Evropě.
„Dnes stojíme proti Rusku v otázce
krize na Ukrajině. Ale my musíme pracovat s Ruskem na vyřešení syrské krize a řadě dalších krizí. U nás je krize vi-
dění, krize strategie, krize identity, a já
se bojím, že i krize vedení. Tyto krize
působí na úroveň jednoty, úroveň solidarity.“ Prohlásila Grabarová-Kitarovičová na zasedání politického oddělení
Evropského fóra v Alpbachu.
Podle slov prezidentky Chorvatska je
současná situace s desítkami tisíc
uprchlíků z Blízkého východu a Afriky,
směřujícími do Evropy, teprve začátek.
Mimo jiné se domnívá, že kvóty pro přijímání uprchlíků nemají být vnucovány
z Bruselu, ale mají je navrhovat samy
jednotlivé země.
(sh)
shromáždění OSN. Následný proces potvrdil političnost a podřízenost ICTY
světovému globalizovanému kapitálu,
jemuž rozbití Jugoslávie přišlo vhod.
Problematikou tribunálu v Haagu
jsme se na našich stránkách zabývali
mnohokrát. Dnes ale jeho úloha postoupila do dalšího kola. Významnou úlohu
v tom má hrát i naše vláda, tedy naše republika. Haag uvažuje o přesunu vězňů
z vlastní věznice Scheveningen do věznic jiných zemí Evropy, a tím i tedy do
některé z českých věznic. Všechno by
bylo jednoduché, kdyby vláda mohla
uplatňovat vlastní politiku a tuto aro-
ganci odmítnout. Nicméně toho „Černého Petra“ zřejmě poneseme. Již skandální přístup k událostem na Balkáně,
který provází naše vlády od časů Havla.
Jeho přivítání bombardování Bělehradu,
přes naše posvěcení ukradení Kosova
a výrazně protislovanské útoky a snahy
po likvidaci Srbska a Srbů vyvrcholí
tím, že Slované se budou podílet na věznění Slovanů.
Touto hanbou zřejmě vyvrcholí řada
ostudných rozhodnutí, na kterých jsme
se podíleli prostřednictvím našich vlád
a zprofanovaných politiků.
STANISLAV HRZINA
·e‰elj se obrátil k ruskému národu
Drazí bratři, já, moje rodina, moje
strana a celý srbský národ jsme s vámi
v tomto složitém období, v němž se
ocitla vaše země. Chci vám sdělit, že
rovněž my jsme po pět let trpěli sankcemi západního imperialismu. A dokonce
i my, Srbové – malí Rusové na Balkánu
– jsme to přežili.
Jen si vzpomeňte na dobu, kdy našeho prezidenta Slobodana Miloševiče
zbavili moci po bombardování. Velmi si
přeji, abyste pochopili, že Putina chtějí
zbavit moci také, protože je to rovněž
vlastenec, který miluje svou zemi, a nezradí ji.
Nechoďte na demonstrace, které připravili na jaro, aby destabilizovali Rusko a odstranili Putina! Máte podporu
mnohých zemí, silné Číny, silné Indie,
na stranu Ruska se staví Írán a Turecko,
a samozřejmě také Srbsko! Sankce nic
nezmohly, v tomto ohledu ani Srbsko
neskákalo, jak Západ pískal, ale opozice
sponzorovaná západními financemi pořádala demonstrace. Svého dosáhli ale
až vojenskou intervencí, když NATOvské zrůdy začaly bombardovat Srbsko.
Musíte pochopit, že situace je velmi
vážná. Šiřte mou výzvu, kde jen budete
moci, a já budu doufat, že si ji přečtou
všichni Rusové. Nezrazujte svoji zemi,
neopouštějte Vladimira Putina, svého
nejlepšího prezidenta. Zvítězíte, jen pokud budete jednotní! Nedovolte, aby
Rusko zopakovalo osud Jugoslávie!
VOJISLAV ŠEŠELJ
(Text uveřejnil internetový list
Russkaja Vesna, 18. 12. 2014)
âe‰i na pomoc Bulharsku
Snad málokterý národ ve světových
dějinách poskytl v duchu vzájemné solidarity takovou míru pomoci při obnově
národní a sociálně-kulturní svébytnosti
jako Češi a Slováci bratrským Bulharům, poté co vojenským zásahem ruské
armády sňal mnohasetletá pouta tureckých okupantů.
Byly to tisíce řemeslníků a specialistů v nejrůznějších oborech, včetně technických, vědeckých a světových, kteří
po skončení rusko-turecké války (18771878), zamířily na stále doutnající půdu
slovanské země. Není snad řemesla,
o jehož taje a umění by se nepodílely
české ruce a mozky s domácími „žáky“.
V nejpotřebnější chvíli, kdy země dychtivě usilovala zařadit se co nejdříve ve
všech směrech mezi evropské národy,
které se mohly po staletí normálně vyvíjet bez tmářského, sociálního a národnostního útisku, omezení a zábran.
Jmenujme za všechny ty s pomocnou
rukou – uzenáře, pekaře, pivovarníky,
typografy, agronomy, techniky, pěvce,
malíře, archeology, režiséry, historiky,
i lékaře a pedagogy atd., atd. – alespoň
jednoho: Konstantina Jirečka, profesora Karlovy univerzity, historika a etnografa. Snad jsme ho vybrali proto, že
letos je tomu 161 let, co se narodil (24.
7. 1854) a 136 let od jeho příchodu do
Bulharska.
Už rok po osvobození vyslyšel pozvání předsedy vlády Vasila Drumova
a vydal se na cestu podělit se svými znalostmi a zkušenostmi, pomoci ušlechtilému směřování Bulharska k nové budoucnosti. Pět let žil v povstávající zemi, kterou si očividně zamiloval už doma při poslechu o tureckých zvěrstvech
Neu‰lo nám
za Dubnového povstání v roce 1876
a statečném odporu hněteného lidu.
V době od roku 1879 do léta 1884, stihl
stát se hlavním tajemníkem ministerstva
osvěty, ministrem národní osvěty
a předsedou vědecké rady. A navíc ředitelem Národní knihovny Cyrila a Metoděje.
Nekonečný počet stran je popsán jeho
obrovskou a neocenitelnou činností.
Dodnes je v zemi populární jeho nejvýznamnější dílo Historie Bulharů, výsledek jeho všestranného studia, které
vydalo jedinečný a do těch dob neexistující vědecký, kritický plod – analýzu
země od pravěku do roku 1875. Kniha
vyšla bulharsky ve třech vydáních, po
jednom česky, německy a rusky.
Tento zakladatel české bulharistiky
zanechal po sobě nesmazatelnou stopu.
Přesně ji vystihuje literární kritik a historik Ivan Radoslavov, který o něm napsal:
„Jireček, jeho dodnes neocenitelný
spis o 700 stránkách Cesty po Bulharsku, zůstává navždy jedním z nejcennějších pramenů pro výzkum bulharismu v jeho nejrozmanitějších projevech
a zvláštností.
Konstantin Jireček se narodil ve
Vídni v české rodině, vnuk Pavla Josefa
Šafaříka, blízký příbuzný bratrů Karla
a Hermenegilda Škorpilových, archeologů a středoškolských profesorů, kteří
objevili hlavní město prvního bulharského carství, Plisku. Oba bratři přibyli
do Bulharska právě na pozvání ministra
Jirečka. Ten po návratu působil na Karlově univerzitě a Univerzitě ve Vídni,
kde zemřel 10. prosince 1918.
JIŘÍ STANO
Policie na bulharsko-makedonských
hranicích zadržela pětici „teroristů“,
kteří se vydávali za utečence. V jejich
mobilu se našla propagační videa Islámského státu, speciálně ta, na kterých hovoří o džihádu a ta, která zobrazují utínání hlav zajatcům. Celníci je odhalili
na základě pokusu o podplacení, za každou osobu chtěli zaplatit 175 eur.
■ Pfiátelské setkání
Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip na
pražské besedě s čínskými hosty, která
byla věnována 70. výročí ukončení druhé světové války a druhé čínsko-japonské války, otevřeně vystoupil proti pasivitě Evropské komise, resp. Evropské
unie.
Chargé d’affaires Čínské lidové republiky Čchen Ťien-ťün se s Filipem
shodl na tom, že konflikty se musí řešit
diplomatickou cestou a ocenil roli
KSČM ve stále pozitivnějí se rozvíjejících čínsko-českých vztazích. Nejdojemnějším momentem podvečera ale
bylo diplomatovo poděkování prezidentu ČR Miloši Zemanovi za to, že jako
jediný představitel členských zemí EU
odjel na oslavy výročí konce války v Číně. Jeho neskrývané slzy ocenili všichni
přítomní. Dalším dojemným momentem
besedy bylo zdůraznění faktu, že kdyby
se za každou oběť druhé světové války
měla stát minuta ticha, pak by svět mlčel a stál nejméně sto let!
■ Nov˘ svûtov˘ fiád
a zniãení Jugoslávie
Ačkoli kosovská válka a obžaloba
Slobodana Miloševiče představovaly radikální rozchod s mezinárodním řádem,
jak byl ustaven po druhé světové válce,
nespadly tak úplně z čistého nebe. Ideje
nadnárodního uspořádání se osnovaly
po celé desetiletí a byly povzbuzeny
především novým uvažováním vycházejícím z Washingtonu. 11. září 1990 vyhlásil prezident George H. W. Bush ve
své řeči v Kongresu „nový světový řád“.
Tento nabubřelý obrat původně uvedl
do politického diskurzu sovětský vůdce
Michail Gorbačov ve své řeči k Valnému shromáždění OSN dne 7. prosince
1988. Gorbačov se přimlouval za překonání bipolárního systému, sjednocení
světového hospodářství, posílení OSN
a za to, aby se konflikty řešily na základě vzájemné spolupráce supervelmocí.
■ Spolupráce Moldavska
a Ruska
Premiér Moldavska Valeriu Strelet
podpoří znovuobnovení spolupráce
a rozvoj vztahů s Ruskem. Řekl to během svého vystoupení na televizním kanálu Publika. Podle jeho slov je Rusko
důležitým partnerem pro Moldavsko,
ale ve vztazích mezi těmito zeměmi je
málo vzájemného porozumění. „Je třeba
obnovit dialog, vysvětlit národní zájmy.
Z hlediska mezinárodního práva jsme si
za jednacím stolem rovni, dokonce
i když v ekonomické a vojenské sféře se
lišíme,“ poznamenal Strelet.
■ Premiér a korupce
Rumunská prokuratura opakovaně
vyslýchala premiéra Victora Pontu, který je obviněn z korupce, padělání, daňových úniků a praní špinavých peněz. Po
několikahodinovém výslechu Ponta požádal, aby byl jeho případ rychle vyřešen. S protikorupční prokuraturou prý
spolupracuje, uvedla agentura AP.
■ Italsk˘ tisk rozhofiãenû
USA zradily Evropu tím, že jí neumožnily vytvořit hospodářskou unii
s Ruskem a způsobily chaos na Blízkém
východě. To vše má negativní dopad na
evropské země, píše ve značně emotivním článku italský list Il Giornale.
Stranu 5 připravil a rediguje
Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ Galerie Miro
Unikátní výstavu sklářského umění
světově proslulého výtvarníka Bořka Šípka zahájili v prostorách Galerie Miro,
v někdejším kostele sv. Rocha na Strahově hudebníci, jejichž skleněné nástroje
vytvořil vystavující sklář. Spolu s B. Šíp-
191/2015
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
Velk˘ syn slovenského národa
Vedoucí osobností politického a kulturního života na Slovensku ve čtyřicátých letech devatenáctého století byl Ľudovít Štúr (Ludevít Velislav Štúr). Pod
jeho jménem vešla do dějin celá generace, která položila základy k novému spisovnému jazyku i nové slovenské literatuře.
Štúr se narodil 29. října 1815 v Uhrovci. Na studiích v Bratislavě vedl studentský spolek Spoločnosť československá, po
jejím rozpuštění působil na katedře řeči
a literatury československé na bratislavském lyceu. V dalších letech působil mezi
mládeží jako učitel i politik. Úřady ovládané maďarskými nacionalisty mu zakázaly přednášet, psal články proti maďarizaci
a stal se iniciátorem nové spisovné sloven-
štiny. Za základ vybral středoslovenské
nářečí.
Svobodné královské město Zvolen zvolilo v r. 1847 Štúra jako vyslance na uherský sněm. Dostal tak možnost a příležitost
bojovat za národní a sociální práva Slováků v nejvyšším zákonodárném orgánu
Uherska. Jeho zdejších pět vystoupení se
stalo plamennou výzvou za národní svobodu Slováků, za uznání jazyka na školách, soudech a ve veřejném životě. Dožadoval se zrušení poddanství, mířil proti feudálnímu uspořádání, bojoval za občanskou rovnoprávnost, demokratická práva
slovenského národa.
Jeho projevy se staly předzvěstí blížícího se revolučního pohybu. Po vypuknutí
maďarské revoluce 1848 zformuloval
s přáteli politické a národní požadavky
slovenského národa. To nová uherská vláda odmítla přijmout. Na Štúra, Hurbana
a Hodžu byl vydán zatykač. Tato trojice
pak vytvořila Slovenskou národní radu
a za pomoci českých důstojníků vedli boj
proti maďarské vládě.
Po porážce revoluce žil Štúr pod policejním dohledem v Modre. Ve svých spisech obhajoval Štúr nevyhnutelnost nového spisovného jazyka. V srpnu 1847 se na
shromáždění spolku Tatrín zástupci katolíků a evangelíků definitivně dohodli na
společném používání nového jazyka. To
otevřelo nové možnosti v literatuře.
Rok 1851 otevřel sérii úmrtí rodinných
příslušníků a blízkých přátel. V Modré se
staral o sedm dětí svého zesnulého starší-
Básník ‰umavsk˘ch lesÛ
kem vystavovali také jeho přátelé. Jejich
tvorba se zaměřila na protipóly – životsmrt. Na snímku P. Nováka jedna z vystavených plastik.
■ Obrazárna
PraÏského hradu
V letošním roce oslavila tato ojedinělá sbírka půl století od svého otevření.
Až do šedesátých let minulého století
nedošlo k odbornému vyhodnocení.
Teprve zásluhou prof. PhDr. Jaromíra
Neumanna a jeho spolupracovníků byla
odhalena mimořádná díla významných
mistrů. Mezi unikátní obrazy patří Tiziánova Toaleta mladé dámy, kterou později převedl do známkové podoby náš
přední rytec Josef Herčík. V současnosti
zdobí obrazy reprezentační prostory
Pražského hradu.
■ Moderní architekt
Český architekt Josef Gočár (18801945) vytvářel svá díla především z kubistického a funkcionalistického období. Patří k vrcholům české moderní architektury.
Gočár pracoval nejprve v Kotěrově ateliéru, ale pak se osamostatnil. K jeho nejvýznamnějším dílům patří dům U Černé
Matky boží, který byl dán státem hanebně
do zástavy za zkrachovalou podvodnou
Lotynku. Gočár významně přispěl k urbanistickému zvelebení Hradce Králové
i Pardubic. V letech 1932-37 byl předsedou SVU Mánes.
Podobný ortel postihl za Lotynku dům
U Hybernů, kdy souhlas se zástavním právem podepsali, tuším, že tehdejší ministři
Kočárník (ODS) a J. Talíř (KDU-ČSL).
Pronajímatel Hybernů investoval na rekonstrukci vysoké částky a má „předplaceno“. Značně vysoké dluhy fondu státu
spravujícího památky vede k úvahám prodat tuto národní kulturní památku.
Jeden z nejslavnějších ruských básníků
Sergej Jesenin (1895-1925) se narodil
v malé vesničce v Rjazaňské oblasti. Vyrůstal s prarodiči a navštěvoval církevní
školu. Měl se stát vesnickým učitelem.
V 17 letech odjel do Moskvy, pracoval
v účtárně, pak v tiskárně jako pomocník
korektora. Zaměstnavatel se přimluvil za
vydání několika jeho básní. V té době žil
se svou spolupracovnicí, která mu porodila syna. Se synem Jurijem se však nestýkal.
Stránku připravil a rediguje Pavel Novák.
V r. 1915 odjíždí do Petrohradu, kde se
ihned stává hvězdou literárních salonů.
Svým zjevem a mládím zde působil jako
zjevení. Záhy se seznamuje s nejvýznamnějšími osobnostmi nejen ruské, ale i světové literatury: A. Blokem, A. Bělým,
M. Gorkým.
Po revoluci 1917 se vrací do Moskvy,
snažil se odpoutat od alkoholu a pilně pracovat. Napsal a vydal několik sbírek. Současné dění příliš nepochopil. V té době
přijíždí z Ameriky irská tanečnice Isadora
Duncanová (1878-1927) podpořit revoluč-
Pomník ve Zvolenu se ·túrovou bystou vytvofiil Ján Kulich
Foto P. Novák
ho bratra. Nadále však zůstal tvořivě činný, byť pod dohledem policie. Předchozí
tragédie dovršuje i Štúrova vlastní. Na
prosincovém honu 1855 se při přeskoku
potoka nešťastně postřelil. Tento velký syn
slovenského národa umírá 12. ledna 1856
ve čtyřiceti letech.
PAVEL NOVÁK
Zemfiel kronikáfi Ïeleznic
Jeden z nejslavnûj‰ích – Sergej Jesenin
■ JoÏa Uprka
Joža Uprka se narodil v roce 1861
v Kněždubě na Slovácku. Studoval nejprve na Akademii výtvarných umění v Praze, ale nespokojen se zdejší konzervativní
výukou přešel na Akademii do německého Mnichova. Po studiích, která ukončil
ještě krátkým pobytem na pražské Akademii, se vrací do rodného kraje. Prochází
obdobím počátečního hledání a umělecky
rychle dozrává. V roce 1893 vykonal studijní cestu do Paříže, která měla pro další
vývoj jeho tvorby velký význam. Následovala léta umělcova vrcholného tvůrčího
vzepětí. Jeho díla vzbuzovala pozornost
na výstavách doma i v zahraničí. Umělec
se usazuje natrvalo v Hroznové Lhotě.
Sdružuje kolem sebe moravské a slovenské výtvarné umělce, jejichž společnou
výstavu zhlédl v roce 1902 i geniální
francouzský sochař Auguste Rodin. Ten
navštívil také Uprkovo sídlo v Hroznové
Lhotě.
Své dílo zasvětil Uprka výlučně motivům z lidového prostředí Slovácka a Slovenska. Umírá po těžké nemoci v r. 1940.
Ve svém třísvazkovém historickém románu zúročil dokonalou znalost českých poměrů ve dvanáctém století. S připomenutím spisovatele se ti, co každoročně obdivují krásy přírody na Šumavě, setkají ve
Frymburku s kamenným pomníkem s reliéfem, rodný domek se stal Památníkem.
Na spisovatelově oblíbené vyhlídce vyrostl za obtížných podmínek žulový patnáctimetrový obelisk na stěně u jezera. Od
r. 1876 pět horalů se vydalo jezerní pěšinou z Jeleních Vrchů až k vrcholu Plechého, aby dopravili nářadí a materiál. Bylo
třeba rozštípnout mnohatunový kvádr na
jiném místě a složitě dopravit. Vyhlídka
s jehlanem je na 220 metrů vysoké stěně
nad Plešným jezerem v nadmořské výšce
1311 metrů.
Zřejmě zdravotní problémy přivedly
Stiftera k pokusu o sebevraždu 26. ledna
1863. Zůstal v kómatu až do 28. ledna,
kdy umírá.
PAVEL NOVÁK
Hledáme-li krásná i nejjemnější ztvárnění přírodních krás Šumavy, musíme se
začíst do díla česko-rakouského spisovatele, básníka, zhlédnout obrazy Adalberta
Stiftera (pův. Alberta), patřícího v devatenáctém století mezi nejvýraznější osobnosti Čech.
Narodil se v r. 1805 v Horní Plané jako
syn tkalce. Po nehodě mu náhle zemřel
otec. V r. 1818 ho dědeček proti chlapcově vůli poslal k benediktínům do latinské
školy. Pro již Adalberta to bylo nejkrásnější období jeho života. Školu absolvoval
s vynikajícími výsledky, dále pokračoval
studiem práv na Vídeňské univerzitě. Projevoval zájem o fyziku, jazyky a filozofii –
studium si financuje z učitelského platu.
V roce 1839 se žení s modistkou Amálií, ale protože je manželství dlouho bezdětné, ujímají se neteře Juliany. Cestují do
rodné vsi, do Mnichova, Lince... Následuje řada učitelských míst, tři roky vzdělává
na kynžvartském zámku syna rakouského
kancléře Metternicha.
Revoluční rok 1848 a jeho myšlenky
Stiftera hluboce zasáhly. Později v ústraní
prožívá své zklamání. Své rodiště oslavil
v díle Z kroniky našeho rodu, Svým
Hvozdem si vysloužil titul básníka lesů.
ní hnutí. Má již za sebou vrchol svého
umění. Její moderní tanec vycházel z přirozeného pohybu těla. Po šťastných dnech
se svými dětmi, které později tragicky zahynou v Seině a rozchodu s manželem
Gordonem Craigem, je okouzlena Ruskem. Jesenin o 17 let mladší v ní probouzí
vášeň i žárlivost manželky. Následují
skandály, milostná dobrodružství.
Amerika ji za podporu revoluce zbavuje občanství. Přesto začíná turné po západních zemích a Americe. Zde ji často odsuzují pro její proruské postoje a haní její
umění. Jesenin se tu necítí dobře – neovládá jazyky a noviny o něm píší jako o exotickém manželovi božské Isadory. Opět
propadá alkoholu a před manželkou prchá
v r. 1923 z Paříže do Moskvy. Zde dokončuje nádhernou básnickou skladbu Anna
Sněgina. Na USA vzpomínal jako na
„smrad, v němž hyne nejen umění, ale
všechno nejlepší lidské hnutí vůbec“.
Verše střídají pijatiky, výtržnosti... Jesenin odjíždí na Kavkaz na ozdravný pobyt v Tbilisi, Baku – zde se setkává s politikem S. M. Kirovem, který nad básníkem
drží ochrannou ruku. Po návratu se Jesenin oženil se Sofií Tolstou, vnučkou slavného spisovatele. Ale i ji záhy opouští. Jeseninova cesta vede teď již do Leningradu.
Nakladateli předá rukopis Černý nepřítel,
kde předvídá svou smrt. Bydlí v hotelu
Angleterre; bydlí zde i jeho příbuzná Ustinovová s manželem. Přestat pít a začít
znovu byla utopie. Sergej běhá po hotelu
pořezaný (nemá prý inkoust) a píše krví.
V ten den 28. prosince 1925 na zaklepání své příbuzné se neozýval. Museli
otevřít paklíčem. Postele byly nedotčeny.
Ve smyčce u okna viselo básníkovo bezvládné tělo. Zůstala krví napsaná báseň.
Isadora Duncanová o dva roky později
tragicky zemřela na promenádě v Nice,
když se smyčka šály zamotala do kol její
bugatky.
PAVEL NOVÁK
Malíř a především grafik Jiří Bouda
(1934) opustil své milované mašinky, nádraží... Tento skromný člověk vyrůstal ve
stínu slavného otce Cyrila a matky z rodu
výtvarníků Šimonů. Od dětství ho lákal
svět techniky. Vedle výtvarných studií
(P. Dillinger, K. Müller, K. Svolinský) do
jeho života vstoupila jako srdeční záležitost – železnice. Brigády, práce a cesty za
režii, obdiv k čoudícím krasavicím, architektuře starých nádraží. To vše zaznamenáno do skicáku a později zúročeno často
s typickým poetickým humorem.
Kdysi mi řekl, že ho velká plocha vždy
odrazovala. Vítězila drobná grafika ex libris, novoročenky, hradlaři, lidičky
čekající na vlak, města a mašinky všeho
druhu. Tulácký život musel jednou skončit. Když se oženil se svou kolegyní Janou
Kalinovou, bylo třeba rodinu zajistit. Přišla ošidná, ale i lákavá nabídka restaurovat
prachem a lidmi zdevastovaný slavný
Langweilův model Prahy. Šest let čistili,
dotvářeli nenechavci zcizené objekty, renovovali. Dnes je tento již ochráněný
skvost opět lákadlem Muzea hl. m. Prahy.
Ke známkové tvorbě přivedl J. Boudu náš
vynikající rytec a grafik Josef Herčík.
J. Bouda zemřel 23. srpna, skromný
a přece významný kronikář zašlého času.
(pn)
Zdenûk Fibich bojoval proti nevkusu
V těchto dnech by se dožil český hudební skladatel Zdeněk Fibich 165 let.
Narodil se ve Všebořicích 21. prosince
1850, zemřel 15. října 1900 v Praze. Ve
14 letech dirigoval svou vlastní symfonii, o rok později komponoval operu.
Vedle Bedřicha Smetany a Antonína
Dvořáka byl Fibich nejvýznamnějším
představitelem generace české hudby druhé poloviny devatenáctého století. Studoval na gymnáziu ve Vídni a v Praze, hudební teorii u Zdeňka Kološovského a ve
Smetanově klavírní škole. Rovněž studoval na Konzervatoři v Lipsku, Paříži
a v Mannheimu.
Věnoval se především tvorbě oper, symfonických básní, komorních a klavírních
písní a melodramatům.
Fibich se vrátil jako 24letý do Prahy.
Bylo to ve chvíli, kdy jeho učitel i idol
Bedřich Smetana opouštěl Prozatímní divadlo a odcházel mimo Prahu.
Zanechal hudbymilovné generaci, stejně jako Smetana a Dvořák, významné hu-
dební dílo, např. osm oper Bukovín, Blaník, Nevěsta Messinská, Bouře, Hedy,
Šárka, Nedea, Pád Arkuna, melodramata
Hippodamie, Trilogie na námět J. Vrchlického Vodník, Polednice, Štědrý den,
Pomsta květin, Věčnost, Královna Emma.
Složil také pět symfonických básní a další skladby.
Vedle toho se věnoval také pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky patřili Karel
Kovařovic, Franz Lehár, Zdeněk Nejedlý
a Otakar Ostrčil.
Na sklonku života se stal dramaturgem
opery ND. V životě měl velké odpůrce pro
svůj nekonformní přístup vůči mělkému
dobovému vkusu. Fibichův zjev vyzvedli
O. Hostinský a Z. Nejedlý. Jen tak jeho dílo nezapadlo.
Ač zemřel mlád, v nedožitých padesáti
letech, zanechal této zemi a hudbymilovnému obecenstvu velký kulturní odkaz.
Pochován je na Vyšehradě spolu se svoji
ženou Betty.
JAROSLAVA KOMOŇOVÁ
191/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Válka skonãila, otazníky zÛstaly (2)
VLASTENCI NEZAPOMNùLI
V ãase, kdy po válce narození holobrádkové dnes plují na Ïádané vlnû ubliÏování hodn˘m NûmcÛm ze
strany zl˘ch âechÛ, povaÏujeme za vhodné pfiipomenout slova na‰ich vlastencÛ.
Pro âechy to tehdy byl kaÏdodenní boj o hol˘ Ïivot, kter˘ vám nûmeck˘ „nadãlovûk“ mohl v momentû vzít.
TRVALE PLATNÉ VAROVÁNÍ
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo.
Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl
věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem,
točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď
přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe.
Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím
nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to
staletí: jenom davy můžeš vést dnes tak
a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky; kde by se v něm tak najednou vzala!
Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl
dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila;
nikdo se nestane krásnější tím, že změnil
tvář.
Tvr dá zkouška je i tvr dé poznání. Budoucí foliant našich dějin bude mít jeden
podtitul: Kdo byl kdo. I dobr á paměť
patř í k těm stálým věcem, jichž je a bude
třeba.
KAREL ČAPEK
Lidové noviny – 4. 12. 1938
BUCHENWALDSKÁ P¤ÍSAHA
„K a m a r á d i !
My, buchenwaldští antifašisté, nastoupili
jsme dnes, abychom uctili památku 51 000
vězňů, kteří byli zavražděni v Buchenwaldu
a jeho pobočných pracovních oddílech nacistickými bestiemi a jejich pomahači.
51 000 vězňů bylo postříleno, pověšeno,
ubito, udušeno, utopeno, vyhladověno
k smrti, otráveno a zahubeno smrtícími injekcemi.
51 000 otců, bratrů a synů zemřelo strašlivou smrtí, protože byli bojovníky proti
vražednému nacistickému režimu.
51 000 matek a žen a statisíce dětí žalují.
My, kdo jsme zůstali naživu, my, svědkové
nacistické bestiality, jsme se v bezmocném
hněvu dívali, jak naši kamarádi umírají.
Jestliže nás něco drželo při životě, byla to
myšlenka:
Přijde den pomsty!
Boj ještě není u konce. Ještě vlají hitlerovské prapory. Ještě žijí vrazi našich kamarádů. Sadističtí mučitelé jsou ještě na svobodě. Proto přísaháme na tomto táborovém
náměstí v místech fašistických ukrutností
před celým světem:
Svůj boj zakončíme teprve tehdy až poslední viník bude stát před soudci národů.
Naším heslem je zničení nacismu a jeho
kořeny.
Naším cílem je vybudování nového světa
– světa míru a svobody. To je naše povinnost vůči zavražděným a jejich rodinám.
Na důkaz našeho odhodlání k tomuto boji p ř í s a h á m e !“
NÁVRAT PREZIDENTA
Událostí, tentokrát velmi radostnou, byla
cesta prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše s chotí Hanou ze zahraničního exilu
zpět do Prahy. Bylo to ve středu 16. května
1945. Vracel se z Košic, kde byl projednán
tzv. Košický vládní program, přes Slovensko do Blanska, odkud již bylo možno použít vlakové dopravy.
Česká Třebová se na svého prezidenta
opravdu těšila. Jeho salonní vlak přijel na 3.
nástupiště, které bylo střeženo vojáky, partyzány a příslušníky Revoluční gardy. V oknech, na střechách či nástupištích byly davy
lidí, mnozí v národních krojích. Lokomotiva zde brala vodu, takže se mohl pan prezident uvítat s představiteli města, poslechnout si železničářskou dechovku a pohovořit s obyvateli.
Bydleli jsme nedaleko, a proto jsme celá
rodina s otcem o holích šli vítat. O celé ces-
tě je natočen dokumentární film, který před
lety promítala televize v Čáslavského pořadu „Hledání ztraceného času“.
Nejdříve projel improvizovaný obrněný
vlak Moskva (dříve Praha I), který povstalci ukořistili ve Vršovicích již 5. května,
a který svoji palebnou silou výrazně zasahoval do revolučních bojů v Praze.
Půl hodiny nato jela prezidentská souprava. Bylo slunečno a pan prezident využil
stín, a tak jsem jej měl možnost poprvé
spatřit. Dr. Beneš měl světlý oblek a klobouk, v pravé ruce svíral pár rukavic, jeho
manželka, paní Hana, měla rovněž světlý
kostým a klobouček se závojem. Oba jásajícím davům kynuli rukou.
Pana prezidenta Praha uvítala na Wilsonově nádraží v 15.15 hodin 16. května
1945.
OLDŘICH GREGAR, Česká Třebová
SUDEËÁCKÁ ODVETA
Po politickém zvratu v roce 1989 si do
obce Pomezí nad Ohří v okrese Cheb navykli zajíždět takřka denně do hostince
pana Novohradského Bavoráci z obce
Schirnding a Hohenberg z protilehlého
příhraničí. Moc jim chutnalo české pivo
a česká kuchyně.
Postupně se v této restauraci ustavil jakýsi debatní kroužek česko-německý.
Z bavorské strany to bylo osm důchodců,
válečných vysloužilců wehrmachtu. Politicky byli různě laděni: od příznivců
KDU-CDU, sociální demokraté, bezpartijní. Dobrý vztah k nám, Čechům, měli
Karl a Erwin. Ti nás upozorňovali na zaryté sudeťáky, kteří dojížděli k nám vyhledávat zábavu s lehkými ženami a za nákupem cigaret ve vietnamských tržnicích.
Jednou se stalo, že jsem byl pozván přátelskými Bavoráky k nim do restaurace
v Hohenbergu. Když jsme tam zasedli
v klidné atmosféře a povídali si různě o životě, přišel k nám od vedlejšího stolu
místní štamgast-důchodce a pozval nás
k jejich stolu trochu pobesedovat. Naši
známí Erwin a Karl nás upozornili, že ten,
který nás zval k jejich stolu, je představitel místní odbočky sudeťáků, odsunutých
od nás, že je to zarputilý nacista.
Když jsme si přisedli a debata se rozvinula, došlo i na politická témata a události z historie. K našemu údivu se nám dostalo patřičného školení, tak říkajíc po sudeťácku. Dle sudeťácké šablony jsme byli
my, Češi, kritizováni, že jsme zradili Rakousko-Uhersko a pomohli ho rozbít. Měli jsme zůstat prý v přátelství s Habsburky
a měli bychom se dobře. Vznik Československa byl prý náš osudný omyl
(v r. 1918). Návrat Sudet do rámce Hitlerovy třetí říše byla prý odveta za tuto českou zradu v první světové válce.
Další chybou, ba zločinem byl prý
vstřícný postoj Dr. Beneše k Sovětům
a slovanský svazek s tím velkým státem.
Pak žvanili dědci z Hohenbergu o tom, že
jsme je vyhnali z Čech a povolali do našeho pohraničí cikány a Slováky. A podle toho prý naše pohraničí dnes vypadá. Když
jsem poznal, jak silně nás místní sudeťáci
nenávidí, omluvil jsem se a s mými německými přáteli jsme se odporoučeli.
Závěrem nás ubezpečovali sudeťáci, že
se vše napraví, protože v rámci Evropské
unie dojde k navrácení jejich majetků, které jim v Čechách patřily. Ani slovo o fašistickém teroru, o válečných hrůzách
a obětech této doby. Nejvíce mě urazil výrok alkoholem rozdivočelého sudeťáka ve
smyslu, že my, Slované, jsme tak dobří být
služkami a číšníky, že jsme špinaví a líní.
O ukrutnostech fašistů nechtěli bývalí
frontoví vojáci nic vědět. Naproti tomu
naši bavorští besedníci z Pomezí plně chápali odsun jako důsledek fašistické poroby, přiznávali hrdinství Sovětů a podíl
SSSR na porážce fašistů v Evropě.
RUDOLF VANĚK, Cheb
PROROCKÁ SLOVA
PREZIDENTA E. BENE·E
(Z projevu)
„...Žádný z vás nezadal k útoku jejich té
nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli,
že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září 1938 sousedního
početně velkého národa, můžete-li si takto
sami sobě konstatovat fakta ve světě, který
klesl v roce 1938 tak žalostně nízko...
Říkal jsem vám při jiných příležitostí, že
máte všecko zaznamenat a povědět, co jste
zažili ve svých vězeních a koncentračních
táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili
nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se
znovu mohli bránit, až oni začnou s touto
kampaní... A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
Chlapec a mrtvá obluda. Snímek Antonína Erharta zachytil 9. 5. 1945 zniãen˘ hitlerovsk˘ tank u Polné.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která
opět spojí útok na pokrok sociální s útokem
na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na
tento útok připraveni a mějte svá fakta, své
záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť
nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zas nutno podržet všem
našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět z jejich r ukou zažil v Osvě-
timi, v Dachau, v Maut hausenu, v Ravensbrücku a v ř adě německých mučíren.
Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále
a stále připomínat...“
Z projevu E. Beneše na sjezdu politických
vězňů v Praze 14. 12. 1945
GESTAPO ¤ÁDILO, ALE NIC NENA·LO
Celá naše rodina včetně ševcovských
tovaryšů poslouchala zahraniční vysílání
z Moskvy a Londýna, i když to bylo zakázané. Na rádiu jsme museli mít pověšené
papírové kolečko s nápisem: Poslouchání
zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.
Otec byl vlastencem. Pomáhal 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky
materiálně i zpravodajsky. Na příkaz protektorátní vlády byla všechna rádia vykuchaná o krátké vlny, na kterých se zahraniční rozhlas poslouchal. Bratranec Bohumil Pres nám však udělal nové rádio, na
kterém se dalo celkem bez problémů chytat Moskvu i Londýn. Nové rádio bylo
schováno pod kabátem pod oknem, ze kterého je vidět na město. Po válce otec pátral
po informacích, kdo nás zradil a poslal na
nás dvakrát gestapo. Gestapo hledalo kompromitující materiály o spolupráci s partyzány a poslouchání zahraničního rozhlasu.
V obou případech nic naštěstí nenašli.
Při prvním rabování, když gestapáci vyhazovali šuplíky v ložnici, si matka uvědomila, že pod oknem máme zakázané rádio, když ho gestapáci najdou, bude celá
rodina vyvražděna.
Obdobně uvažovala i má šestnáctiletá
sestra Zdenka. matka se rychle rozhodla.
Přistoupila k otevřenému oknu a když byli gestapáci zaměstnání rabováním ve skříních, vzala rádio a přehodila ho přes okno,
kde k jejímu překvapení čekala Zdenka, ta
vzala rádio, oběhla s ním dům a zahrabala
do hnoje. Bylo po rádiu, ale represe od
gestapa byla tímto zažehnána. Když se
matka u okna narovnávala, už u ní byl zvědavý gestapák a řval na ni, co tam dělá.
Matka pohotově odpověděla, že se dívala
na souseda, jak šel po cestě. Byla šťastná,
že se podařilo rádio ukrýt.
Zde je třeba zdůraznit, že v přítomnosti
gestapáků se nemohla matka s dcerou domlouvat na tom, co udělaly. Obě tak uvažovaly stejně. Byla to intuice Zdenky, která udělala, co udělala; a tak byla společně
celá rodina zachráněna před vyvražděním.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Gestapákům se nepodařilo nic kompromitujícího
najít. Rozhodnost a štěstí bylo tentokráte
při naší rodině.
Ze vzpomínek rodinných příslušníků
napsal
VIKTOR SPURNÝ, Vsetín
JAN ÎELIVSK¯ NA KARLOVO NÁMùSTÍ PAT¤Í
Karlovo náměstí v Praze je nejen pozoruhodné svou rozlohou, parkovou plochou
a historickým významem. Je také místem,
kde se lze setkat s celou řadou pomníků
vynikajících osobností z dějin české kultury a vědy. Vítězslav Hálek, Eliška Krásnohorská, Jan Evangelista Purkyně, Karolina
Světlá, Benedikt Roezl a donedávna i Jan
Želivský, jehož bronzová socha stála před
budovou Novoměstské radnice.
Je alarmující, že socha Jana Želivského
byla v tichosti odstraněna v době polistopadové. Stála na místě, kde Pražané dobytím radnice a vyhozením konšelů z oken
zahájili husitské reformační hnutí, které
pozitivně ovlivnilo velkou část Evropy.
V čele zástupu stál právě Jan Želivský,
charizmatický kazatel, působící v kostele
Panny Marie Sněžné. Toho dne, v létě roku
1419, už bylo zřejmé, že potlačit reformační hnutí už prostě nelze. Socha Jana Želivského tedy na toto místo jednoznačně patří.
Přesto je její místo dnes prázdné. Po dvacetileté rekonstrukci, která byla dokončena
v roce 1995, se kupodivu socha Jana Želivského na své místo už nevrátila. Bez vysvětlení, potichu, jako by nic. Pražský magistrát ji daroval obci Želiv, kde byla instalována. Je jistě v pořádku, pokud se obec
Želiv hlásí k osobnosti české reformace,
která je s ní historicky spojena. Pak by se
ale dalo očekávat, že Praha postaví Janu
Želivskému nový pomník a umístí ho na
původním místě. Proč se tak dosud nestalo?
Zdá se, že pravicovému vedení hlavního
města Jan Želivský ideologicky vadí. Nebo
se ho dokonce i po více než 500 letech bojí. Zato jsme svědky snah o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který oslavoval vestfalský mír (uzavřený 1648, ukončující třicetiletou válku –
pozn. red.), který pro nás v sedmnáctém
století znamenal asi totéž, co mnichovský
diktát ve dvacátém století. V té době nastupuje katolizace v církevní i světské moci
v českých zemích. Budeme tedy jen tiše
doufat, že někoho nenapadne odstranit Husův pomník ze Staroměstského náměstí,
nebo v tichosti zlikvidovat jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově? Lze si celkem
snadno představit, jak „příjemné“ jsou tyto
symboly dnešním pravicovým ideologům,
pro které jsou husité „bandou lupičů a žhářů“ a Bílá hora je v jejich ideologii největším požehnáním pro český národ. Že český
národ tehdy málem přestal existovat a klesl na nejnižší úroveň ve své historii, to už
dnes vidět nechtějí. Možná, že by mnohým
z nich i takové nevolnictví vyhovovalo.
Těmto lidem se samozřejmě Mariánský
sloup hodí daleko více než mluvčí lidu Jan
Želivský. Národní socialisté jim připomínají, že v nedávné minulosti i komunisté se
báli národních symbolů. Odstraňovali sochy T. G. Masaryka, Dr. Edvarda Beneše
a dalších osobností českých dějin. Jan Želivský k symbolům českých dějin patří.
I. PONDĚLÍČEK
NùMCI HNALI NEVINNÉ
Při Pražském povstání v květnu 1945
mi bylo sedmnáct let. Na Pankráci jsem se
narodila, žila ve starém domě, který dnes
již nestojí, naproti dnešnímu OD Arkády.
Prožila jsem zde poslední válečné dny.
Němci, přestože měli válku prohranou,
do poslední chvíle útočili a zabíjeli. Praha
povstala proti nacistické okupaci, stavěly
se barikády, kterých se aktivně zúčastnili
i můj o dva roky starší bratr a tatínek.
V bitvě o rozhlas 5. května, kde byl i můj
bratr, zemřelo 81 lidí. Rozhlas nepřestal
vysílat po celou dobu povstání a za to patří dík našim vlastenecky založeným lidem. Boj o rozhlas sehrál nezastupitelnou
roli při stmelování národa.
A v ty poslední dny Pražského povstání
nás Němci vyhnali z celého domu ze sklepa, že prý se v okolí střílelo! Hnali nás
všechny před sebou na pole, stále na kaž-
dého z nás mířili pistolí. Tenkrát tam nebylo tolik domů jako dnes.
Nikdy nezapomenu na to, jak šla přede
mnou jedna maminka s malým, asi tříletým mrtvým dítětem v náručí, její dítě mělo jen půl hlavičky, a křičela. Němci na ni
mířili a ona nechtěla dát dítě z ruky. Upadl mi kabát, chtěla jsem ho zvednout, ale
Němec na mě mířil puškou a chtěl mě zastřelit. Jak jsme vyšli z domu a šli přes
pole, všude okolo nás bylo plno mrtvých
lidí. Němci všechny ženy a děti nahnali do
domu, který byl nejblíže pole, do sklepa,
kam šla i maminka s mrtvým dítětem a do
tohoto domu, do sklepa, dávali raněné lidi,
kde jsme byli dva dny bez jídla. Muži
s námi do sklepa nesměli a Němci je hnali dál až na hřbitov Na Zelené lišce, kde se
schovávali za pomníky. Mezi nimi byl i tatínek a bratr.
Přestože Němci kapitulovali, zde útočili a zabíjeli dál. Po skončení povstání bylo
hodně mrtvých. Na Pankráci, vedle hřbitova, byl objekt, kam se mrtví sváželi, aby je
mohli jejich blízcí identifikovat. Podle nových statistik zemřelo tehdy v Praze asi
3000 lidí.
Po osvobození Sovětskou armádou
jsme s ohromným nadšením vítali sovětské vojáky. Hodně jich položilo život za
naše osvobození. Byla jsem šťastná, že
jsme se s maminkou shledaly po skončení
povstání s mým bratrem a tatínkem. Bylo
však hodně těch, kteří se osvobození a takového šťastného shledání se svými blízkými nedočkali.
Neměli bychom nikdy zapomínat!
MILADA BARÁKOVÁ
Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
191/2015
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
Úãelová ztráta pamûti
BISKUPA GORAZDA POPRAVILI NACISTÉ
Vladyka Gorazd, vlastním jménem
Matěj Pavlík, se narodil 26. května
1879 v Hrubé Vrbce na Oravě, v rolnické rodině. Po ukončení studia na gymnáziu v Olomouci vstoupil na bohosloveckou fakultu a hned po jejím zakončení byl vysvěcen v římskokatolické katedrále na kněze. Ještě jako student se
zajímal o cyrilometodějství a pravoslaví, se kterým se seznámil při návštěvě
Kyjeva.
Po vypuknutí první světové války se
rozešel s většinou římskokatolických
duchovních, neboť nesouhlasil s jejich
podlézavým postojem vůči Rakousku.
Jeho slovanské cítění se dotklo věrolomného napadení Srbska, coby slovanského národa.Ještě před koncem války začal vydávat časopis Právo národa, ve
kterém se věnoval myšlence církevní reformy v podobě národní církve.
Po vzniku Československé republiky
se s římskokatolickou církví rozešel úplně a věnoval se práci v nově vzniklé
církvi československé. Byl zvolen jejím
administrátorem pro Moravu a Slezsko.
V roce 1921 založil a řídil časopis Za
pravdu, v němž hájil spojení s pravoslavnou církví srbskou. Na sněmu 29. května 1921 v chrámu sv. Mikuláše byla
schválena rezoluce a Československá
církev se stala formálně pravoslavnou
a srbská církev byla požádána o svěcení
biskupů.
Matěji Pavlíkovi bylo biskupské svěcení uděleno v katedrálním chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě patriarchou Dimitrijem a kde také přijal
jméno Gorazd.
Vladyka Gorazd dal všechny své síly
na budování pravoslavné církve v Československu. Pravoslavní věřící si ho
velmi vážili pro jeho skromnost a sociální smýšlení. Mimo jiné vydal také pra-
voslavný katechismus, který byl však
vydán až po osvobození Rudou armádou, neboť vše, co bylo za okupace spojováno s pravoslavnou církví a biskupem Gorazdem, bylo perzekvováno.
Gorazdův katechismus je velice aktuální i v dnešní době a měli by si ho přečíst hlavně naši dnešní mocní, kteří v roce 1989 se nejvíce oháněli Bohem, láskou, pravdou a přitom jim šlo pouze
o uchopení moci. Měli by si přečíst stať
o lásce k vlasti a bližnímu svému. Těmto našim novodobým farizejům slovo
vlast a lid však nic neříká. Mají jenom
jedinou modlu, a to je mamon. Klidně
nás prodali za jidášský groš Západu,
předhodili agresivnímu válečnickému
paktu NATO, jenom aby si mohli postavit svoje zlaté tele.
Činnost biskupa Gorazda nepolevila
ani po rozbití Československa a okupace českých zemí. Nemohl se smířit se
zrůdnou fašistickou ideologií a masovým vyvražďováním Hitlerových odpůrců.
Proto poslal dopis představitelům pravoslavných církví, kde mimo jiné uvedl:
„Jako pravoslavný biskup musím kromě
svého úřadu i jinak sloužit svému národu.“ Tím podtrhl to, že nestačí jenom teoreticky věřit, ale dokázat svoji víru bojem za vlast a pravdu.
Ve svém díle, psaném za okupace,
podtrhuje a vyzdvihuje odkaz doby cyrilometodějské a doby husitské. Se závěrečnou částí o husitství spěchá, jako by
tušil, že toto svoje dílo už nestačí dokončit. Biskup Gorazd psal toto svoje
dílo v r. 1942 ve víře, že se nepodaří Sovětský svaz ani ostatní slovanské národy
srazit na kolena a fašismus bude poražen. Při hodnocení mistra Jana Husa se
stále častěji zabýval myšlenkou osobní
oběti. Je cítit, jak rozvažuje o svém
vlastním postoji v boji za církev, národ
a vlast tváří v tvář ohrožení a smrti.
Vladyka Gorazd se svému učení a víře nezpronevěřil. Budiž mu věčná památka. Za heydrichiády byl popraven 4.
září 1942. Jako mučedník byl svatořečen ve dnech 4.-6. září 1987 v Olomouci.
NATAŠA WEBEROVÁ
V poslední době se stalo jakousi módou v naší televizi uvádět pořady o tom,
jak po válce Češi ubližovali Němcům.
Ke spravedlivému odsunu sudeťáků se
vyjadřují potrefení Němci, různí televizí
naverbovaní „očití svědkové“ či nezkušení holobrádci, ale také kolaborací nasáknutí stařešinové a různí vědátoři.
Vše se odvíjí v jednom protičeském
tónu. Fňukálci nad osudem právem postižených fašistů, válečných zločinců,
jaksi vymazali ze svých vzpomínek léta
válečná, kdy Němci šíleli láskou k Hitlerovi a fašismu a v nenávisti ke Slovanům vraždili, mučili a všelijak trýznili
„podlidi“, které okupovali. Žádná zmínka o tom, že upalovali a plynovali své
oběti v koncentracích. Nic o tom, co se
dělo u nás za heydrichiády, jak řádili
příslušníci SS a gestapo v Lidicích. Prostě z hlav a myslí pohrobků fašistů vymizela léta brutality.
Jaký div, že po letech utrpení, když se
osvobození Češi vraceli z koncentráků,
tak si i vyřizovali účty se svými udava-
či, za krutosti páchané na partyzánech,
odbojářích a komunistech. Je zcela pochopitelné, že ve žhavé revoluční době
se porůznu dály i excesy, ale v porovnání s miliony obětí fašismu to bylo minimum. Nestalo by se to nebýt zvířecího
běsnění okupantů, esesáků, gestapáků
a různých fašistických pohlavárů za dobu jejich panování. Zákeřně má být do
vědomí lidí zaseta představa o tom, že
Češi a Rusové jsou viníci událostí válečných a že po válce ubližovali nevinným Němcům. Do zapomenutí má být
odsunuta skutečnost rasistické genocidy
páchané systematicky proti českému
obyvatelstvu.
Na okraj pořadu televize, kde ufňukánci lkají nad osudem sudeťáků, vrahů
ze složek SS a katanů hitlerovské éry,
položme si otázku: Kdo zavinil druhou
světovou válku? Kdo napadl Československo, Polsko, SSSR? Kdo vraždil
v počtech milionů osob v celé Evropě?
Byli to přece Němci, fašisté a jejich spojenci!
RUDOLF VANĚK
Polistopadoví barbafii
Za každého režimu se najdou převlékači kabátů, ochotní patolízalové
za peníze i pochybnou slávu zpochybňovat a přepisovat historická fakta.
Kdysi jsem četl v oblíbeném Dikobrazu, že každá doba má své ŘITÍŘE.
Můj přítel říká, že dějepis je „děvka
prodejná“ a já mu musím dát za
pravdu.
Nedávno jsem na ČT24 zhlédl dokument o devastaci někdejšího Památníku
v rodném domě prezidenta Ludvíka
Svobody v Hroznatíně. A právě v čase,
kdy si budeme připomínat 120 let od narození tohoto statečného člověka a státníka, se průvodkyní po ruině domku stala jeho dcera Zoe. S bolestí v srdci ve
zničených prostorách vyprávěla, jaké
Pohádka z na‰í vesnice
Fejeton
Nepřestávám se radovat z naší české
kultury, zejména z literatury. V minulých
dnech jsem zalistoval ve sbírce básní
Viktora Dyka a došlo i na jeho Pohádky
z naší vesnice. Upoutala mě zejména báseň Smutná píseň vesnického šprýmaře.
Jsou v ní mj. tyto verše: „Vábeni věčně
vším, co pro nás cizí,/ šumařit jdeme
v chladný pro nás svět...“
Shledal jsem po přečtení dalších básní, že Viktor Dyk je vlastně stále aktuální. Škoda, že roku 1943 při koupání
v moři tragicky zahynul. Jeho Pohádky
z naší vesnice mě podnítily ke vzpomínce na píseň, která připomínala vyhánění
Čechů ze Sudet v roce 1938 po zabrání
této oblasti nacistickým Německem.
Zpívalo se v ní: Chaloupky pod horami,/ co se to stalo s vámi?/ Byly jste takové hezké,/ vy naše chaloupky české./
Smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem,/ o vás vyprávíme s láskou/
pohádky našim dětem...
Také někdy vyprávím dětem o naší
rodné vesničce. A mnohé z minulosti vypadá jako pohádka. Například: Obecná
škola tam byla od roku 1791 pro 170 žáků. Dnes tam není žádná a prvňáčci dojíždějí autobusem do Třeboně patnáct
kilometrů vzdálené. Z pěti set stálých
obyvatelů r. 1945 jich dnes zbývá jen
sto. Na návsi bývala hejna husí – dnes
tam neuvidíte ani jednu. Na fotbalovém
hřišti se kdysi pořádaly „sportovní dny“
s účastí mužstev z okolních vesnic. Dnes
není po hřišti ani památka. Pozemek je
zarostlý křovím. Každou zimu místní
ochotníci hráli divadlo. Dnes jsou takové „aktivity“ pojem neznámý.
Ale nechci být napomínán, abych nevyprávěl pohádky. Tak radši doporučuji
přečíst si znovu třeba Viktora Dyka. Ten
v zimě r. 1914 napsal v básni Buď jakkoli: Věc poražená není ztracená,/ zůstává národ, kde se mění mapa./ Může být
křivda zítra zvrácena./ I v noci cestu najde ten, kdo tápá.
MIROSLAV KUBÍN
Chlum u Třeboně
Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.
exponáty a panely tu připomínaly cestu
Svobodovců z Buzuluku do Prahy s vědomím, že fašistická kulka jim dříve
zkrátí život.
Polistopadoví vandalové pod záminkou nezájmu o expozici nechali ji
v r. 1999 zničit, aby napomohli v gumování protifašistické historie vlasteneckých mužů a žen. Bylo to politické rozhodnutí? Nebo iniciativa vedoucích
představitelů Západomoravského či třebíčského muzea? Kde jsou dnes tito „hrdinové“? Praví muzejníci, jak jsem je léta poznával, historické materiály sbírali
a ukládali. V tomto případě mě napadají nepublikovatelná přízviska. Strhali fotografie, zničili panely, stropní podhledy. Jen nahoře, kam ruce nedosáhly, zůstaly názvy jednotlivých oddílů...
Viděli jsme, kam až vede neznalost
hrdinné historie boje proti dnes „ukřivděným“ fašistům a jejich pohrobkům,
často vychovávaným ve stejné nenávisti
vůči Slovanům. Hluboce soucítím s paní Zoe Klusákovou, jejíž život nebyl
procházkou růžovým sadem. Věřím, že
se i v této podivné společnosti najdou
další lidé, kteří pozdvihnou prapor Ludvíka Svobody – vojáka i politika ve velmi těžké době.
(pn)
Blahopfiejeme!
● Ladislav Šimáček z Liberce, distributor Slovanské vzájemnosti, oslaví
7. října 75. narozeniny.
● V Kladně oslaví 86. narozeniny dne
8. října Drahomír Řezáč.
● Štefan Makula z Krupky bude slavit
10. října 30. narozeniny.
● Karel Kubíček z Jindřichova Hradce oslaví 86. narozeniny 10. října.
● Generál ruské armády Petr Broch
z Prahy bude slavit své 84. narozeniny 11. října.
● Jiří Vodička z Kladna, dlouholetý distributor Slovanské vzájemnosti,
oslaví 15. října 84. narozeniny.
● V Příbrami se dožívá 80. narozenin
18. října náš dlouholetý distributor
Slovanské vzájemnosti Antonín Dostál.
● Zdena Hrzinová z Prahy bude slavit
24. října 71. narozeniny.
● Ve Valašském Meziříčí oslaví 72. narozeniny Ludmila Indráková 30. října.
Všem oslavencům, i těm
nejmenovaným blahopřejeme!
Slavnost ãesko-slovenské vzájemnosti se uskuteãnila 29. srpna v Bru‰perku
Kozáci, Ïijící u nás, oslavili 11. ãervence v kempu Ostrov na bfiehu Berounky Den rodiny
Zázraky se dûjí
Naše poznámka
Jistě znáte ten pocit, když si zapomenete doma hodinky a jste celý den jako
bez ruky. Mladá generace to má jednodušší – hodinky nahradil mobil. Po čase
přijde chvíle, kdy baterie řekne dost.
Žádný problém? Stalo se – půjdu do hodinářství. Ale kam? Klenotnictví jsou na
každém rohu, ale to důležité pro mě ne.
Vyjdu tedy nazdařbůh z metra a studuji
názvy obchodů. Zase klenotnictví. Ale
pak, světe div se, malý nápis hlásá výměnu baterii.
Ochotný, česky mluvící cizinec se
ujme mého pacienta a za chvíli zpoza korálkového závěsu hlásí: „Baterie je v pořádku.“ No, nazdar. Tedy dlouhá oprava.
Pán opět cosi kutí a sděluje, že je špatný
kontakt. Pak hodinky vrací. Chci zaplatit.
„To je dobré. Baterie byla v pořádku.“ –
„A co oprava?“ ptám se nevěřícně a podržel se raději pultu. No, řekněte –
v dnešní tržní společnosti? Zázraky se
přece jen dějí. Ne každý je Bakala. (pn)
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 191/2015, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák,
Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek,
Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová.
Distribuci vede Alexandr Pospíšil.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral).
Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 21. 9. 2015.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.