docBulletin pro cizince ao cizincích
download 
Stížnost Transkript
Bulletin pro cizince ao cizincích
SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Slovo #04_2012 9. rocník NEPRODEJNÉ 03 24 Kultura skrze kontinenty Úvodní slovo Obsah: Zdravím Vás v posledním čísle tohoto roku. Za několik dnů budeme mít konec léta Páně 2012, které vůbec nesvědčilo přistěhovalcům. A nemáme žádné náznaky, jak to bude dál. I když má příští rok v sobě číslo třináct, nesmíme dát na pověry a musíme si zachovat naději – že určitě bude lépe. Ekonomická krize úplně zastavila příchod imigrantů všude ve světě a jenom na vývoji národních ekonomik v příštím roce záleží (předpovědi nejsou moc optimistické), jestli přistěhovalci budu znovu vítáni. Přesná čísla, kolik cizinců přišlo do České republiky v tomto roce, dostaneme nejdříve v prvním čtvrtletí příštího roku, ale soudě dle některých ukazatelů, si myslím, že to bude nejmenší číslo od roku 1990. Zdá se, že by v poslední době více přistěhovalců s trvalým pobytem chtělo požádat o občanství; jak se říká: doba je zlá, ekonomická krize trvá, jeden nikdy neví… Česká republika byla vždy velmi skoupá na udělování občanství cizincům. V letech 1999–2008 bylo 48 procent žádostí zamítnuto, což je nejvyšší počet v Evropské unii. Pro srovnání v Nizozemsku je to 13 procent, v Portugalsku 19, ve Velké Británii 9. Jestli budou od příštího roku předpoklady pro dostávání občanství pro žadatele přijatelnější, se můžete dozvědět v rozhovoru s JUDr. Václavem Henychem, ředitelem odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra, jenž byl jménem MV předkladatelem návrhu nového zákona o státním občanství a který vláda schválila v říjnu tohoto roku. Tak uvidíme, jestli to bude Konec trnité cesty za českým občanstvím (strany 5 a 6). Když se nám pro toto číslo začaly scházet texty z nevládních organizací zabývajících se cizinci, samo se nám vnutilo téma tohoto čísla: jak zaměstnat cizince. V roce, ve kterém bylo obtížné najít práci i pro Čechy, „nevládky“ realizovaly projekty: Začlenění migrantské mládeže (strana 12), Jak zlepšit postavení migrantů a migrantek v nízce placených a nestálých pracovně-právních vztazích? (strana 13), Šance pro cizince najít zaměstnání (strana 11) a Začínáme znovu na trhu práce (strana 14). Problém zdravotního pojištění cizinců z třetích zemí trvá už řadu let a týká se několika desítek tisíc migrantů, kteří dlouhodobě žijí v ČR za účelem podnikání, studia či následování rodiny. Totiž, nevztahuje se na ně veřejné zdravotní pojištění a současně mají povinnost kupovat si zdravotní pojistky od komerčních pojišťoven, které se často chovají nejen diskriminačně, ale v řadě případů i nelidsky. O tomto problému natočili film s výstižným názvem Obchodníci se zdravím mladí vietnamští filmaři: Do Duy Hoang, který žije v Praze od svých šesti let, se svou ženou Nghiem Quynh Trang, která vystudovala v Paříži filmovou školu (přečtete si článek na straně 19). A v rámci Mezinárodního dne migrantů se 19. 12. konal u sídla Všeobecné zdravotní pojišťovny happening za zahrnutí migrantů do veřejného zdravotního pojištění s heslem „Ne obchodníkům se zdravím! Za veřejné zdravotní pojištění pro všechny migranty“. Večer se v kině Světozor promítal film Obchodníci se zdravím. Nakonec bych Vám doporučil, abyste si přečetli zajímavý rozhovor s Marwanem Alsolaimanem (strana 20), který se narodil v Sýrii, vystudoval v Česku obor stavební inženýrství a již řadu let zde žije. Je to taková, mohlo by se říct s nadsázkou, renesanční osobnost: učí matematiku, fyziku, arabštinu a češtinu pro cizince, příležitostně působí i jako tlumočník a překladatel, založil arabskou kapelu Ziriab, píše poezii, pořádá poeticko-hudební večery, workshopy s arabskou tematikou pro děti a s arabskou hudbou seznamuje děti v dětských domovech v rámci projektu Múzy dětem. Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić Úvodní slovo 04 12 3 Internacionální mateřství a mezigenerační solidarita 4 Konec trnité cesty za českým občanstvím? 5 Jak to chodí na úřadech práce 7 Informační linka Ministerstva vnitra 9 Vykořisťování cizinců Integrační centrum Praha nevymýtí, na to jsme krátcí 10 Šance pro cizince najít zaměstnání 11 Začlenění migrantské mládeže v rámci projektu iYouth IOM a META o. s 12 Začínáme znovu na trhu práce 14 Projekt Rodina Odvedle se pro svou úspěšnost rozrostl do dalších 7 států EU 15 Festival Nad Prahou půlměsíc letos počtvrté 18 Vždycky budu vděčný životu že jsem si z obou kultur mohl vybrat to, co mi vyhovuje 20 Mongolský večer ve Svitavách 25 Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] Jazyková redakCE: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Koktejl kultur, R.Adamek, Diversityonmytable 04 Text: Foto: 05 Komentár Jiřina Šiklová Archiv Text: PhDr. Jiřina Šiklová Internacionální mateRství a mezigeneraCní solidarita Před deseti lety byla v Čechách velká voda a říkalo se, že Prahu z toho bahna vyprostili Ukrajinci. Tedy ukrajinští dělníci, kteří u nás pracovali. U mnoha stánků a v prodejnách na náš dotaz odpovídají ženy se zvláštním měkkým přízvukem, ale rozumíte jim. Když chvíli počkáte, tak slyšíte, jak jedna té druhé volá řečí, která zní jako ruština. Rozumíte té řeči ale snadněji než ruštině. Je to totiž ukrajinština, která je češtině podobnější. Podle vzhledu a oblečení se ty ženy, ale i zde pracující ukrajinští muži, nijak neliší od ostatních. Jedině snad tím, že jsou ochotni pracovat i o sobotách a nedělích. Proč? Protože obvykle bydlí na ubytovnách, které jsou sice levné, ale nepohodlné a bez většího soukromí. A stejně zde nemají svoje rodiny. Tak raději jdou i o víkendu do práce. Většinu peněz, které zde vydělají, posílají do svých domovů, rodičům a prarodičům, kteří se jim starají o jejich děti. Tam citově žijí, zde si jenom peníze vydělávají. Nás, tedy zdejší občany, tím ale o nic neokrádají. Naopak, platí zde daně, a když někdo někoho okrádá, tak to nejsou oni nás, ale okrádají je často jejich zaměstnavatelé či spíše ti, kteří jim práci zde zprostředkují, což většinou jsou zase jiní Ukrajinci. V minulém měsíci se v Praze konala konference, kterou organizovaly Gender Studies o. p. s a Fakulta humanitních studií, a námětem bylo jakési internacionální mateřství a mezigenerační solidarita. Jasněji řečeno, bylo to o tom, jak ženy z Ukrajiny odcházejí za prací do ciziny a děti jim vychovávají jejich babičky a příbuzní. Mluvilo se také o neplacené práci v České republice, kterou je práce žen v domácnosti. Samozřejmě také práce žen-pomocnic v domácnostech, což zde vykonávají převážně migrantky z Ukrajiny. Oblíbili jsme si je, jsou nám blízké a blízcí, tak jim svěřujeme svoje děti i domácnost. Migrantky, které sem přijíždějí za prací, posílají svoji mzdu do vesnic a měst západní Ukrajiny a zde u nás často vychovávají děti těch, u kterých pracují jako pomocnice v domácnosti. Obdobně zde pracují také muži z Ukrajiny a také posílají peníze do svých domovů. Jestliže je na Ukrajině průměrný plat ekvivalentem asi 200 dolarům, oni si zde vydělají více, a tak posílají domů třeba i tisíc dolarů měsíčně. To je již podstatný rozdíl. Podporují tak své děti, rodiny i svoje staré rodiče. Máme tyto otce či matky odsuzovat za to, že dali přednost výdělku před péčí o vlastní děti? Nebo je litovat a snažit se jim vyjít vstříc? Jsem pro ten druhý přístup. Mít pro ně pochopení! Příčinou není a nebylo opomíjení potřeb jejich dětí ani dělání „vlastní kariéry“, ale naopak snaha výdělkem v cizině zlepšit situaci jak svých dětí, tak členů širší rodiny, tedy příbuzenstva, postavit si domek, zajistit se na stáří a umožnit dětem lepší start do života. Cenou za to bylo a je snížení jejich vlivu na výchovu svých dětí, ochuzení toho, čemu se říká hodnota mateřství a hodnota otcovství. Přitom ti lidé převážně nemysleli jen na sebe, na vlastní kariéru, ale na svoji širší rodinu. Jinak řečeno, obětovali se. Když se pak vracejí dvakrát či třikrát do roka ke své rodině, často se pak cítí vykořeněni, větší vliv na děti mají prarodiče než oni sami. Snaží se tedy tu svoji nepřítomnost svým dětem vynahradit různými dárky, módním oblečením,výpočetní technikou, prostě něčím, čím by se pak jejich děti mohly chlubit mezi svými kamarády. A tím zdůvodnit ve vlastních očích nepřítomnost otce a často i nepřítomnost matky. Proč to odsuzujeme? Nezapomínejme, že zde u nás to taky bylo! Kdy? Asi před sto lety, kdy naši lidé odcházeli pracovat jak do USA, tak do dolů ve Francii, a vraceli se jednou za rok domů, do svých chudých krajů, odkud utíkali před tamější nouzí. Většinou si polepšili, přinesli domů nejen peníze, ale i znalosti jiných, modernějších technik stavby, organizace práce, obchodu, tedy to, co bychom dnes nazvali managementem. To potom uplatnili zpětně u nás, v této zemi. Jejich rodiny přežily a jejich domovy se zlepšily. Když to, co dělávali naši předkové převážně z nouze, dělají nyní ti druzí, tak nad tím „ohrnujeme nos“, a někdy to i odsuzujeme. Příliš rychle zapomínáme, příliš rychle jsme si zvykli, že jsme ve srovnání s ostatními postkomunistickými státy (tedy státy, které se obnovily po rozpadu SSSR) o trochu bohatší. Tak jako mnozí naši lidé chodívají pracovat alespoň na čas na Západ, tak tito Ukrajinci zase jezdí k nám. Buďme proto hrdí na tuto svoji lepší pozici a snažme se těmto matkám a otcům, kteří tu hledají práci a výdělek, vyjít vstříc. Třeba jen úsměvem a snahou jim porozumět, když se na něco ptají. Goranka Oljača Konec trnité cesty za Ceským obCanstvím? V rozhovoru s JUDr. Václavem Henychem, ředitelem odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra, představujeme některé prvky návrhu nového zákona o státním občanství z úhlu pohledu cizinců. Bude Česká republika štědřejší v udělování občanství a přiláká možnost dvojího občanství větší počet zájemců o český pas? Získávání státního občanství udělením, na žádost cizince, je součástí návrhu nového zákona o státním občanství. Vláda ho schválila 3. října roku 2012 a tím ukončila dlouhé období analýz právní úpravy, s kterou jsou spojeny problémy zejména při prokazování splnění zákonných podmínek nebo při jejich objektivním zhodnocení. „Naše snaha, byť postupná, směřuje k tomu abychom na lidech za každou cenu ‚nehledali hnidy‘, na základě kterých bychom jim řekli ne, ne, ne. Ta naše snaha bude, aby byly dodrženy podmínky, a pokud nejsou, tak abychom hledali nějaké rozumné řešení a důvody, zda občanství udělit, či ne,“ říká jménem Ministerstva vnitra, předkladatele návrhu, ředitel odboru všeobecné správy JUDr. Václav Henych. Soudě podle těchto slov, cizincům svítá na lepší časy při dosahování na tzv. vrchol zdejší integrační dráhy. Návrh je možné vnímat jako upřesnění podmínek. Ano, pravdou by ale mohlo být i vnímání návrhu jako zpřísnění dosavadní praxe, protože se zvýšil počet podmínek, které cizinci budou muset splnit. „Bude povinnost skládat jazykovou zkoušku a zkoušku ze znalostí o ČR. Někdo to bere za zpřísnění, já bych naopak řekl, že jde o to, aby cizinci dostali možnost seznámit se s českou realitou, tak aby pak tady mohli co nejméně problémově existovat. Čili je možné, že to je zpřísnění, pak ta zkouška bude náročnější, ale určitě není cílem eliminovat obrovské skupiny lidí, které by nikdy zkoušku nemohly udělat. Pokud jde o to, že někdo nemá deset nebo víc let uděleno státní občanství, tak k tomu bych chtěl velmi stručně říci tolik: Pokud splňuje podmínky pro udělení státního občanství, tak skutečně neznám případ, že by někomu po takhle dlouhou dobu nebylo uděleno státní občanství.“ Teď nebudu odkazovat na případy, u kterých reagoval i Nejvyšší správní soud tak, že občas zrušil vaše rozhodnutí. „To je v pořádku, a pokud soud řekl, že v některých případech jsme nepostupovali tak, jak on si představoval, tak my jsme to okamžitě napravili. Proto tady ten soud je, a my jsme reagovali na jeho rozhodnutí.“ Nevládní organizace zabývající se migrací mají dlouhý seznam případů žadatelů, kteří čekali na rozhodnutí soudů a následnou reakci Ministerstva vnitra. Zmiňují se mimo jiné o případu žadatele, který nezaplatil pokutu MHD nebo to udělal se zpožděním 10 dnů, a přesto že splňuje veškeré jiné požadavky, byl odmítnut. Ten zákon dává opravdu velký volný prostor správnímu orgánu, aby uvážil, jestli udělí, nebo neudělí občanství. Setkáváme se situacemi, kdy občanství není uděleno žadateli, který před čtyřmi lety dlužil na zálohách na zdravotním pojištění nebo sociálním pojištění 2 000 Kč − doplatil je až po dvou měsících, což je situace, která se českým občanům stává dnes a denně. Sankce byla neudělení státního občanství i po nějakých 12 nebo 15 letech pobytu na území, přestože ostatní prvky integrace splněny byly. Tím se otevírá ještě jedna otázka a tou je nejistota žadatelů, zda dostanou občanství, když mají splněné podmínky. „Právě naopak, z těchto případů vyplývá, že některé podmínky splněny nebyly a to že byl důvod k zamítnutí. Souhlasil bych asi s tím, že je třeba, aby důvody byly přiměřené, a proto v současné době, poslední rok nebo dva, už vycházíme z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nebo Městského soudu v Praze, který nastavil určité mantinely. My jsme docházeli k závěru, že pokud dojde k porušení některých povinností, například placení pojištění nebo daní, přihlížíme k tomu, jestli v době, kdy ta žádost byla podána, už to porušení bylo odstraněno, to je první věc. A nebo se to stalo až tehdy, kdy dotyčný byl vyzván a bylo mu sděleno, že má nedoplatky. Takže, i k tomu se přihlíží a samozřejmě se přihlíží i k výši té částky. Asi jednorázové porušení, nezaplacení částky ve výši tisícovky do dvou tisíc nebude důvodem k zamítnutí, pokud všechno ostatní bude v naprostém pořádku. Ale aplikační praxe, právě to procento zamítnutých žádostí v ČR, je indikativní. V letech 1999–2008 bylo 48 procent zamítnutých žádostí, což je nejvyšší počet v Evropské unii. Pro srovnání v Nizozemsku je to 13 procent, v Portugalsku 19, ve Velké Británii 9. Takže i na základě takové analýzy si můžeme udělat názor. „Možná by bylo zajímavé se podívat, jak jsou v těch státech podmínky nastavené a jestli je splňují osoby, které žádost podali. Teď to zase nechci zlehčovat, ale když nebudete vědět konkrétní podrobnosti, což já nevím, tak se velmi obtížně diskutuje na téma, jestli je to procento velké, nebo malé. Neumím teď přesně říci, jestli jsme strašně přísní, nebo ne. To procento tomu nasvědčuje, to máte pravdu.“ Návrh zákona přináší některá významná zlepšení, která českou legislativu přiblíží moderním standardům, a to zejména umožnění dvojího občanství, řešení situace tzv. přistěhovalců druhé generace nebo řešení situace osob, které v minulosti ztratili české občanství získáním cizího občanství. Po dlouhých debatách Ministerstvo vypustilo povinnost žadatelů zříci se svého dosavadního občanství. Co vás k tomu vedlo? „Když jsme si vyhodnocovali dlouhodobě tu podmínku, tak jsme došli k závěru, že jsme se trošičku dostali do pasti. Protože 06 07 Text: máme státy, které jestliže jejich státní občan nabude cizí státní občanství, tak pozbývá to své původní, například Austrálie a některé další. Druhá skupina států jsou státy, které institut pozbytí jejich státního občanství vůbec neznají. Máte další skupinu států, které ve své právní úpravě mají, že dojde k pozbytí, ale nedělají to, například Řekové. Máte státy, které mají ve své úpravě ano, propustíme svého občana, ale musí předložit doklad, že má jiné. To je příklad Španělska, celé Latinské Ameriky a Střední Ameriky. A tak se dostáváme do toho, že v podstatě v zákoně pak musíme upravit obrovské množství výjimek, sledovat, kontrolovat, hlídat, a ten efekt, podle našeho názoru, není tak velký. To byly důvody, které nás vedly k tomu, že jsme navrhli tuto podmínku vypustit.“ Paragraf 13 říká, že se bude posuzovat, zda mezi žadatelem a ČR existuje úzký, trvalý a faktický vztah a zda je žadatel integrován z hlediska rodinného, pracovního a sociálního. O tom samozřejmě rozhodují úředníci MV. Neprohlubuje se tím netransparentnost řízení, na kterou si mnozí cizinci stěžují? „Zaprvé se domnívám, že je to trend, který v řadě států existuje naprosto běžně. Řekl bych, že se tím nic neprohlubuje, protože to nebude otázka libovůle. Může se stát, že zezačátku budou nejednotné názory a výklady na tuto otázku, co je splněno, co ještě není splněno. S tím souhlasím, ale myslím si, že velmi brzo v této oblasti tyto mantinely nastaví rozhodování soudů. Soudy řeknou ano, vy to vykládáte tak, jak si i my představujeme, že by tyto mantinely měly existovat. Anebo řeknou, myslíme si, že to je příliš přísné, měli byste přihlížet, a teď řeknou k čemu. Tím pádem se vytvoří obecná povědomá situace o tom, že tato ustanovení se vykládají tímto způsobem.“ Podívejme se na jednotlivé podmínky. První, délka pobytu, se liší u občanů Evropské unie a občanů z třetích zemí. „U obou kategorií vznikla změna. U občanů EU je lhůta tříletá, tam se snižovala. Pokud jde o klasické cizince z třetích zemí, i tam vznikla změna. V současné době člověk tady může žít například 30 let a bude mít dva roky trvalý pobyt čili celkem 32 let pobytu, a přesto nesplňuje tu podmínku. Nová právní úprava říká, že se do toho počítá i ten faktický legální pobyt. Takže když bude mít tady pobyt 10 let a z toho bude mít jen rok trvalý pobyt, tak tuto podmínku splní, a to je to zjednodušení. Tipl bych si, že to je i ku prospěchu osob z třetích států.“ Zároveň se uvádí jako podmínka faktická nebo převážná přítomnost na území. Jak prokazovat a doložit tu přítomnost? Proč je důkazní břemeno jenom na žadateli? Musí celou dobu pobytu vést nějaký deník? „Ne, tak to určitě není myšleno. Nám se bohužel stávaly případy, kdy sem například někdo přijel a tady získal trvalý pobyt, tím měl vstup do EU a v ČR se téměř nezdržoval. Pak přišel a řekl, podívejte, mám tady prokazatelně pět let trvalý pobyt, splňuji podmínku pro občanství. Může se stát zcela výjimečně, že budou okolnosti, které mu znemožní pobyt na našem území. V tom zákoně se říká, že by se ten pobyt mimo území měl omezit na dva po sobě jdoucí měsíce nebo ze závažných důvodů na půl roku. Například, když bude ošetřovat své rodiče v domovském státě a zdrží se čtyři měsíce, no kvůli tomu mu neřekneme, máš smůlu.“ A teď o dokládání. „To je jednoduché. Z těch dokladů, které nám dotyčný předloží, se to dozvíme, třeba z cestovního pasu. Takže není to o notýsku, kterým se prokazuje, že jste se z ČR vůbec nehnula.“ Plnění povinností ze stanovených právních předpisů, prokázání výše a zdroje příjmů a ještě prokázaní, že žadatel není neodůvodnitelnou zátěží dávkových systémů – to jsou tři velice důležité podmínky. Na rozhodování o plnění těchto podmínek výrazný vliv má správní uvážení. „Co se týká zdroje příjmů, máme tady obrovské množství žadatelů, kteří nám předloží žádost a v ní uvedou, že se měsíční příjem pohybuje kolem 50−60 tisíc Kč. Pak předloží daňové přiznání a z něj vyplývá, že jsou už tři roky v minusu a nepobírají žádný plat. To je v pořádku? Nebo žadatel uvede, že bere dva tisíce měsíčně a jenom někde pomáhá a vypomáhá za třeba pět tisíc. A napíše, že vlastní dva domy v hodnotě osmi miliónů. To je trošku nepoměr. A on to vysvětlí tím, že mu vždycky přijede bratr nebo strýc a přinese v kabele jednou 50, podruhé 10 tisíc euro… Že existují nějaké předpisy o převodu finančních prostředků, že se tady bojuje proti korupci, o to se nestaral. Jasný a logický závěr je, jestliže má legálně nabyté finanční prostředky, to je jedno, jak je získal, zda zdědil, vyhrál, vydělal si, tak je to v pořádku. Jestliže to tak není, potom má problém, to uznávám.“ Bodování – teď mluvíme o podmínce zátěž dávkových systémů. Opravdu budete bodovat? „Ne. Určitě nechceme nic bodovat. Samozřejmě se to bude rovněž posuzovat, ale v kontextu. Jestliže já programově nebudu nikdy chtít nic dělat a budu závislý na systému, přestože můžu sehnat místo, můžu se nějak zapojit, tak vzniká otázka, proč udělovat státní občanství? Není to tak, že někdo bere sociální dávky, a proto nikdy nedostane státní občanství – takto to nemůže být vykládáno.“ Já zůstávám u toho názoru, že počet podmínek, ve kterých se uplatňuje správní uvážení, je velice velký. Jak zajistíte, aby nedocházelo k libovůli? Neobáváte se neodbornosti při rozhodování, protože existuje celá škála věcí, které se musí doložit, respektive ověřit, prověřit atd.? „Této věci se neobávám. Zaprvé musí být předložený doklad, například u zkoušky z jazyka o jejím průběhu. V tomto případě není více co posuzovat. Jestliže někdo přinese potvrzení od daňového úřadu, že nemá žádné nedoplatky a že plní řádně své povinnosti, co by se tam mohlo více posuzovat? Ta situace nastane v okamžiku, kdy některé věcí neplní, pak může být v některých věcech trošku složitější posoudit, jestli tedy míra neplnění je tak závažná, nebo naopak není.“ V dopise Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty české vládě se žádalo, aby se z návrhu zákona vypustily ty pasáže, které dávají úředníkům Ministerstva vnitra nepřiměřenou moc nad cizinci a cizincům naopak jen povinnosti a nejistotu, což v sobě samozřejmě skrývá i rizika korupční. Dopis zůstal bez odezvy. Přestože Evropská úmluva o státním občanství zavazuje k tomu, aby se žádosti o občanství vyřizovaly v přiměřených lhůtách, čeští úředníci navrhují 6 namísto současných 3 měsíců na rozhodování o žádosti. Nová žádost se bude moci podat nejdříve po uplynutí dvou let po odmítnutí. Milan Daniel Jak to chodí na úRadech práce Po roce 2010 došlo k výraznému poklesu příchodu nových migrantů ze třetích zemí. Na konci třetího čtvrtletí roku 2012 činil tento počet necelých 280 tisíc osob, 43 procent z nich pobývalo v Praze. Z výše uvedeného celkového počtu tvořili Ukrajinci 115 tisíc, Vietnamci 58 tisíc, Rusové 33 tisíc, Američané a Moldavané shodně přibližně 7 tisíc osob. Restriktivní politika státu vůči cizincům vedla k dramatickému poklesu počtu udělených pracovních povolení. Jak na konferenci „Cesta za prací – příběhy migrace“ pořádané počátkem listopadu 2012 Radou pro mezinárodní vztahy uvedla metodická ředitelka Integračního centra Praha Pavla Jenková, došlo za poslední tři roky k trojnásobnému propadu počtu pracovních povolení: z téměř 129 tisíc na konci roku 2008 jejich počet poklesl na necelých 37 tisíc v roce 2011. Organizovaný zmatek Ze strany státu je tendence podmínky pro zaměstnávání cizinců dále zpřísňovat a upřednostňovat české uchazeče. Zaměstnavatelé se tomu však důrazně brání, protože je to pro ně v řadě případů neefektivní. Politika MPSV v této oblasti tak prodělávala v roce 2012 řadu změn, které nakonec našly výraz ve směrnici generálního ředitele Úřadu práce České republiky č. 19/2012 − Postup a pokyny k realizaci politiky zahraniční zaměstnanosti, platné od 17. 8. 2012. Zmíněná směrnice dává úřadům práce možnost udělovat nová povolení na různě dlouhou dobu podle stupně dosaženého vzdělání. Jen osoby s vysokoškolskou kvalifikací tak mohou dosáhnout na povolení v délce dvou let. Úřady práce v celé republice mají od svého nadřízeného orgánu, jímž je Generální úřad práce, závazné pokyny. V loňském roce 2012 dostaly několik takových pokynů, přičemž ty následné rušily předchozí. Celá veřejnost se v důsledku toho přestala dobře orientovat, úřady i žadatelé přestali mít přehled o tom, co všechno musí vyřídit, jakým to udělat způsobem, co si opatřit za doklady. Vyřídit si v současné době povolení k zaměstnání je proto podstatně dlouhodobější a obtížnější proces, než tomu bylo v minulosti. Zaměstnavatelům přibyla povinnost projednat s úřady záměr zaměstnat na nahlášeném volném pracovním místě cizince. Zákon to dokonce postavil tak, že pokud tento záměr zaměstnavatel s úřadem práce neprojedná, úřad práce povolení k zaměstnání vydat nesmí. Nemalá část cizinců zastává nekvalifikovanou práci. Této kategorie cizinců se týkal pokyn, který ÚP od července 2012 znemožňoval na tyto práce vydávat pracovní povolení. Práce měla být povolována až od pozic, které vyžadovaly středoškolské vzdělání s maturitou. To vyvolalo na ÚP nápor žádostí před datem předpokládané platnosti. Opatření bylo pod obrovským tlakem nejen zahraničních, ale i českých zaměstnavatelů záhy zrušeno. Kdyby totiž některé velké firmy jako je například Metro nebo Skanska neměly zajištěny levné subdodávky, ocitly by se v existenčních potížích. Od ledna loňského roku navíc měl začít fungovat nový program pro vyřizování žádostí, podle interních informací z ÚP však fungoval do počátku listopadu téhož roku přibližně 17 dnů. Program se neustále testoval, byly problémy s pro- pojením s nahlášenými volnými místy od zaměstnavatelů. Úředníci zpracovávali jejich agendy ručně, zapisovali do sešitů či excelových tabulek. Vrátili se zkrátka o cca dvacet let zpátky, ovšem s daleko větším počtem vyřizovaných žádostí. V období leden – říjen 2012 tak např. ÚP Praha, který je vystaven tlaku největšího počtu žadatelů, vydal kolem osmnácti tisíc rozhodnutí o povolení k zaměstnání, resp. prodloužení, které se musely do systému dodatečně dostat. Pozice menších úřadů práce byla jednodušší, nicméně i ty doplácejí na to, že se systém testoval neodzkoušený a za provozu. Pro zmíněný pražský ÚP znamenal nefunkční systém obrovský problém, který byl řešen jen za cenu obrovského nasazení, přesčasů a pracovních sobot. Pro vyřizování agendy to znamenalo nesmírnou zátěž. Od počátku nasazení nového a dlouhodobě nefunkčního programu však platilo, že docházelo ke značným zpožděním, a objektivně tak nemohly být dodržovány zákonné lhůty pro vydávání rozhodnutí, a to jak u nových žádostí, tak u žádostí o prodloužení. Pro cizince měl zmíněný stav často fatální dopad. Úředníci jsou si vědomi toho, že nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě má bezprostřední vliv na víza, prodloužení pobytu na území republiky. Máte na to zdění papíry? Těžší pozici mají i cizinci, kteří chtějí získat či prodloužit povolení na práci vyžadující kvalifikaci. Od února 2012 jim přibyla povinnost nostrifikovat své vzdělání, a to pro cizince, kteří mají vzdělání v rozsahu od vyučení až po vysokou školu. Musí mít krajským úřadem nostrifikovány 08 09 Text: Markéta Hartmanová, OAMP MV InformaCní linka Ministerstva vnitra doklady o dosaženém stupni vzdělání. Cizinci s VŠ vzděláním se obraceli na jednotlivé fakulty vysokých škol a nechávali si zpracovat osvědčení či rozhodnutí o uznání rovnocennosti vzdělání. Teprve po polovině srpna loňského roku se do této činnosti mohlo zapojit Centrum pro studium vysokého školství se sídlem v Praze Smíchově, které může k VŠ diplomům vydávat stanoviska. Zatímco na vysokých školách trvá proces nostrifikace obvykle nejméně dva měsíce, toto Centrum pracuje pružněji – obvykle tak činí přibližně za měsíc. Je to ovšem spojeno s poplatkem 1400,- Kč. Ne každý cizinec, který musí platit za řadu dalších úkonů, může vydat další peníze či má zaměstnavatele, který je ochoten udělat to za něj. Často jde přitom o cizince, u nichž se vyžaduje znalost cizího jazyka na úrovni rodilého mluvčího či jde o úzce specializované IT odborníky, lektory atd., kteří jinak na českém pracovním trhu nejsou. Dodatek směrnice Generálního ředitelství úřadu práce ČR z 25. května 2012 stanovil povinnost žadatelů o prodloužení pracovních povolení tyto nostrifikace doložit. Nařízení překvapilo nejen cizince, ale i úředníky. Úřady práce zajišťující agendu pro velký počet cizinců neměly možnost s předstihem oslovit stovky zaměstnavatelů, aby s touto povinností počítaly a cizince informovaly, už proto, že pro to nemají pracovní kapacitu. Pro žadatele, kteří využili horní hranici zákonného rozsahu pro podání žádostí o prodloužení (nejpozději 30 dnů před vypršením platnosti starého povolení), tak nastala často neřešitelná situace a nezřídka byli zdrceni faktem, že je český stát svým administrativním opatřením fakticky připravil o možnost dalšího pobytu. Tristní situace nastala u některých cizinců, kteří léta v ČR pracovali v některém oboru, pro nějž je v ČR vyžadována plná odborná kvalifikace a tříletý výuční obor. Např. kuchaři – čínský kuchař dostane ve své zemi kvalifikační průkaz po 150 hodinovém kurzu, kuchaři z Vietnamu či Indie a dalších zemí obdobně. Ukrajinští zedníci a další řemeslníci, kteří k plné spokojenosti svých zaměstnavatelů vykonávají léta na českých stavbách kvalifikovanou práci, museli odjíždět domů, aby si dali dohromady potřebné doklady, výpisy toho, kolik hodin se ten který předmět učili. Běda těm, kteří už doma nedosáhli na potřebný kontakt, protože „jejich“ učiliště třeba skončilo a nenašli po něm ani stopu. „Aby nám nebrali práci“ Úřady práce si nechávají ve správním řízení někdy předkládat smlouvy o dílo, aby se ujistily, že cizincům je skutečně zajištěna práce v deklarovaném rozsahu. Cena práce v posledních letech obecně klesá. Je tomu tak i v případě tuzemských pracovníků, v případě cizinců je však možnost obrany před špatnými mzdovými a pracovními podmínkami menší. I oni se však učí. Svědčí o tom praxe častějšího střídání zaměstnavatelů z důvodu možnosti získat u nového zaměstnavatele vyšší mzdu. Nově se však snaží po letech strávených v ČR na nekvalifikované pozici svoji kvalifikaci uplatnit. Nejfrekventovanějším argumentem pro restriktivní opatření vůči cizincům na trhu práce je tvrzení, že „cizinci nám berou práci“ a obsazují pracovní pozice, na nichž by mohli pracovat Češi. Skutečnost, potvrzovaná úřady práce, je však taková, že cizinci obsazují takové pozice, na něž není Čechy možno dostat. Protože jsou úřady práce přetížené, dostanou se déle nezaměstnaní uchazeči o práci na úřad zhruba jednou za dva měsíce a řada z nich se práci úspěšně brání. Nejvíc se to týká uchazečů, kteří jsou úplně bez kvalifikace. Přes veškeré vynaložené úsilí a sofistikované metody, jimiž se snaží nabídnout úřady práce české uchazeče bez kvalifikace těm zaměstnavatelům, kteří na odpovídajících pracovních pozicích chtějí zaměstnat cizince, jsou výsledky žalostné. „I chlapi, kteří by mohli jak se říká skály lámat, mají samá zdravotní omezení. Jiní nechtějí „takhle ráno“ „tak daleko“ dojíždět. Zůstávají neobsazené práce v chladném prostředí, práce špinavé, fyzicky náročné a podobně,“ říká pracovník nejmenovaného úřadu práce. „Umístili jsme tak tolik uchazečů, že by mi na to stačily prsty na rukách, a z toho část po několika dnech dala sama výpověď.“ Cizinec ráno jede do práce třeba i několik kilometrů, svou práci si spolehlivě udělá, potřebuje si vydělat peníze. Bez cizinců by jezdily špinavé vlaky a vozy metra, nepekl by se chleba a pečivo, zastavily by se některé potravinářské provozy. Úřady práce řeší v těchto situacích neřešitelné. Na jedné straně mají skupinu nezaměstnatelných českých uchazečů, na straně druhé mají požadavky zaměstnavatelů, z nichž nemalá část je ze zemí původu cizinců, nejčastěji zemí „třetích“. A ti mají zájem hlavně o své krajany. Suma sumárum: český stát činí v oblasti zaměstnávání cizinců byrokratická opatření, která se snaží toto zaměstnávání co nejvíce omezit. Děje se tak především na úkor skutečných potřeb českého hospodářství a kontraproduktivně proti skutečným zájmům státu. V lednu roku 2011 došlo k převodu větší části agendy z cizinecké policie na odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP). V jeho rámci došlo také k přesunu informační linky pro cizince. Tato linka v současnosti poskytuje informace po telefonu, emailem a skrze webové stránky, a to jak v českém jazyce, tak v anglickém. Nejdůležitějším informačním zdrojem pro cizince jsou webové stránky Ministerstva vnitra (www.imigracniportal.cz nebo www.mvcr.cz/ cizinci). Tyto stránky jsou pravidelně aktualizovány a poskytují podrobné informace týkající se pobytu/žádosti o pobyt na území ČR. Stránky jsou provozovány v obou výše zmíněných jazycích, přičemž aktuality jsou vyvěšovány také v jazyce ruském. Na stránkách lze najít vše o pobytu na území, o náležitostech žádosti, lhůtách, průběhu řízení. K dispozici jsou i formuláře pro jednotlivé žádosti. V případě, že cizinec nenajde na webových stránkách odpověď na své otázky, může se se svým dotazem obrátit na informační linky MV. Informace jsou poskytovány na dvou telefonních linkách od pondělí do pátku mezi 8. a 15. hodinou a na informačním emailu, kam mohou cizinci zasílat své dotazy elektronicky. Infolinka zodpovídá pouze obecné dotazy k imigračním záležitostem, k náležitostem žádosti, k cestování po schengenském prostoru apod., neposkytuje právní stanoviska ani nemůže posoudit správnost doložených dokumentů. Také není možné cizince objednat na jednotlivá pracoviště MV prostřednictvím Infolinky. Infolinka neposkytuje informace o konkrétním případu ani o stavu řízení. Od 1. 8. 2012 je na webových stránkách MV pravidelně každý týden vyvěšován přehled povolených / prodloužených přechodných, dlouhodobých a trvalých pobytů. Cizinec si může sám na webu dle jednacího čísla najít, zda je jeho žádost již vyřízena, či nikoliv. Během letošního léta byla zavedena nová pravidla komunikace s Infolinkou. Standardně jsou tazatelé informováni o tom, že si na zpracování dotazů zaslaných emailem ponecháváme 30 dnů. Obecně však jsme schopni vyřídit dotaz do 5−7 dnů. V případě komplikovaných dotazů, které jsme nuceni konzultovat s dalšími odděleními, je lhůta na vyřízení delší. Často nás kontaktují tazatelé s dotazy, které nepatří do kompetence Ministerstva vnitra. Na Infolinku MV se obrací lidé s dotazy právě i v případech, kdy se jedná o jakoukoliv záležitost týkající se cizince. Bohužel se však nemůžeme zasvěceně vyjádřit např. k povinnosti vyměnit dvě zimní pneumatiky při příjezdu z Francie do ČR. Část dotazů je také zaměřena na zaměstnávání cizinců a povolení k zaměstnání, kdy cizince odkazujeme na Ministerstvo práce a sociálních věcí či příslušný úřad práce, do jejichž kompetence tato problematika spadá. Vždy je lepší kontaktovat přímo instituce řešící danou problematiku, které cizincům dokáží komplexně zodpovědět jejich dotazy. Týdenní průměr zodpovězených dotazů na jedné telefonní lince se pohybuje kolem 500 hovorů. 90 % dotazů je pokládáno v českém jazyce. Emailově je zpracováno zhruba 300 emailů týdně. Nejvíce dotazů se týká stavu řízení a žádostí o dlouhodobý či trvalý pobyt. Ve většině případů jsou tazateli sami cizinci. Často se ptají občané ČR za své rodinné příslušníky, ale dotazují se i velké firmy, školy a ubytovatelé. Infolinka občas i plní funkci jakési psychologické poradny, kdy se na nás cizinci obrací s dotazy např. ohledně vyhledání partnera, kterého potkali naposled v 60. letech, ztracených známých a přátel. Snaží se zde i řešit své rodinné a zdravotní problémy. Pracovníci na Infolince vyslechnou hodně zajímavých životních příběhů a osudů. Dost často musí pracovníci detektivně vyhledávat v dotazu to, na co přesně se cizinci ptají a co potřebují. Většinou se jedná o případy, kdy cizinci ještě příliš nezvládají český jazyk. Pak může docházet i k milým nedorozuměním, nad kterými se shovívavě pousmějeme. Kontakty na informační linku MV: e-mail: [email protected] telefon: (+420) 974 832 421, 974 832 418 PO−PÁ 8:00 −15:00 Kurzy Ceštiny pro cizince v nových prostorách v Karlíne Centrum pro integraci cizinců otevře od nového roku nové vzdělávací prostory, které budou nabízet široký výběr kurzů češtiny pro cizince. První kurzy v nových prostorách budou začínat od 14. ledna 2013 a návštěvníci kurzů se především můžou těšit na tradiční nízkoprahové kurzy češtiny, které budou probíhat každý večer a platí pro ně stejně jako pro celé vzdělávací prostory: přijít může opravdu každý. V další nabídce kurzů a aktivit bude mimo jiné: • Příprava na zkoušku pro trvalý pobyt A1 (gramatika, čtení a psaní, komunikace v práci) • Intenzivní kurzy češtiny • Poradna pro cizince, každý čtvrtek odpoledne • Dětský koutek s možností hlídání dětí a další Nové vzdělávací prostory Centra pro integraci cizinců najdete na Karlínském náměstí 7, Praha 8 ve 3. patře budovy Domu dětí a mládeže (za kostelem). Více informací a konkrétní rozvrh naleznete již brzy na www.cicpraha.org nebo na tel.: 222 360 834, [email protected]. 10 Text: Foto: 11 Tomáš Bystrý Rena Horvátová Text: Foto: Šance pro cizince najít zamEstnání VykoRisTování cizincU IntegraCní centrum Praha nevymýtí, na to jsme krátcí Praha má už čtvrtým měsícem vlastní integrační centrum. Od srpna funguje jeho centrála v Žitné ulici, další tři pobočky na Praze 4, 12 a 13 vznikly záhy a ta v Městské části Prahy 14 už v červnu. Centrum, které disponuje s rozpočtem 13,5 milionů korun, nabízí sociální a právní poradenství, výuku češtiny nebo kurzy sociální orientace. Nejčastěji ho prý navštěvují příslušníci zemí bývalého Sovětského svazu nebo Vietnamci. Proč s ním česká metropole přišla až tak pozdě, když už v dalších 10 českých městech integrační centra fungují? A co za dobu své existenci cizincům ze třetích zemí zatím nabídlo? Odpoví Zdeněk Horváth, ředitel Integračního centra Praha který se integrací cizinců zabývá dlouhodobě. I proto se zasadil o jeho vznik. Přestože má česká metropole největší koncentraci cizinců v Česku, Praha je až jedenáctým městem, kde integrační centrum vzniklo. Jak si to vysvětlujete? O tom můžeme spekulovat. Já si myslím, že tu chyběla politická vůle. Vznik integračního centra byl úsilím hned několika jednotlivců a pak samozřejmě klíčových neziskových organizací, ale v té době tomu magistrát příliš nakloněn nebyl. Čili ta geneze byla dlouholetá, nicméně ten poslední vstřícný krok udělal radní pro kulturu Václav Novotný, který dal vzniknout Integračnímu centru Praha v takové podobě, jak ho známe dnes. Kdybyste měl odpovědět na otázku, proč Praha potřebuje integrační centrum? Potřebuje ho zejména proto, aby tu začal existovat nějaký systematický přístup, společné úsilí řešit integrační politiku na území Prahy. To v podstatě jednotlivá občanská sdružení dělají řadu let, nicméně Integrační centrum Praha je vyjádřením vůle města se do procesu integrace aktivně zapojit – a to je podle mě velmi důležité. Navíc Integrační centrum Praha pochopitelně nabízí cizincům aktivity, které lidé ze třetích zemí skutečně potřebují a vyhledávají je. Proto je důležité, aby v Praze existovalo. Jedním z hlavních cílů centra má být vytvoření koncepce integrace cizinců v Praze, která tu doposud není. Co bude vaším konkrétním úkolem? My koncepci vytvářet nebudeme, pochopitelně, ale naším úkolem bude artikulovat základní priority a na základě nich by se dál koncepce měla rozvíjet. Je důležité, že vůle vytvořit takovýto materiál tady je, ale samozřejmě je to všechno o čase. Jde o dlouhodobou koncepční práci. Nicméně zhruba za půl roku bychom měli mít jasnou představu o tom, co konkrétního by koncepce měla zahrnovat. A v dalším roce by se tyto priority, mezi které patří například více jazykového vzdělání pro cizince, měly transformovat do konkrétních opatření. S kým budete tyto priority diskutovat? Na celém procesu se v podstatě podílí velká pracovní skupina, která čítá zhruba kolem čtyřiceti členů. Jsou v ní zástupci cizinců, pracovníci Odboru azylové a migrační politiky, policisté nebo zástupci neziskových organizací. Jeden z dalších cílů Integračního centra Praha, jak například uvádíte, je i eliminace zneužívání znevýhodněného postavení cizinců v různých oblastech života – co si pod tím můžeme představit? Představit si pod tím můžeme například znevýhodňování cizince při přístupu k informacím nebo zneužívání cizinců v zaměstnání, kdy jsou nuceni podepisovat naprosto šílené pracovní kontrakty. Zprostředkovatelské firmy například také nutí cizince podepisovat tak zvané generální plné moce, které cizince vykořisťují – to je velmi častým jevem. My se snažíme v tomto ohledu nabízet sociálně-právní poradenství, nabízíme konzultace lidem, kteří jsou nějakým způsobem zneužívaní. Pakliže nám vyjde jeden projekt, tak začneme připravovat také pracovní poradenství. Nicméně já si myslím, že konkrétně tento cíl není stoprocentně uskutečnitelný. Vymýcení tohoto problému je vskutku nemožné. Nabízíte tedy sociální a právní poradenství, kurzy češtiny, sociální orientace – kolik klientů od vzniku Integračního centra Praha až doposud zatím využilo vašich aktivit? Pokud nebudu počítat kulturní akce, které také pořádáme hlavně proto, aby cizinci Petra Hakenová Iva Zímová navazovali dobré kontakty s majoritou, tak jde zhruba o více než tisíc klientů. Hojně navštěvované jsou především kurzy češtiny, tam je kapacita míst vždy rychle vyčerpaná. Původně měly být kurzy pro 300 lidí, s největší pravděpodobností se ale pro velký zájem toto číslo zvýší. Jakým způsobem se vlastně nejčastěji cizinci dozvídají o tom, že v Praze existuje něco jako integrační centrum? Mají informace z internetových stránek, měli jsme také poměrně silnou propagační kampaň v MHD. Informace poskytují ale také jednotlivé městské části, magistrát, partnerské neziskové organizace. Cizinci ale o fungování centra vědí především díky terénní práci našich pracovníků. To znamená, že navštěvují komunity cizinců, jako jsou večerky, tržnice, restaurace a další místa, kde je informují o našich službách. Pokud tu za 20 let bude snaha politiků, aby centrum fungovalo i nadále. Jak by podle vás mělo vypadat? Byl bych rád, kdyby bylo ceněnou, tradiční a odpovědnou institucí, na kterou se budou všichni účastníci integrace cizinců v rámci Prahy obracet s důvěrou. Nemusí být jedinou možností pro lidi, ale přál bych si, aby bylo kvalitní alternativou. CENTRÁLNÍ POBOČKA ICP PRAHA 1 – NOVÉ MĚSTO Žitná 1574/51, 110 00, Praha 1 (blízko stanice metra I. P. Pavlova) Telefon: +420 252 543 846 http://www.icpraha.com POBOČKA PRAHA 4 – PANKRÁC Hvězdova 1594/19, 140 00, Praha 4 - Nusle (blízko stanice metra Pankrác) Mobil: +420 775 771 944 [email protected] POBOČKA PRAHA 12 – MODŘANY Sofijské náměstí 3400, 143 00, Praha 12 - Modřany (OD Prior, 2. patro) Mobil: +420 775 791 202 [email protected] POBOČKA ICP PRAHA 13 – STODŮLKY Oistrachova ulice - autobusová točna, 155 00, Praha 13 - Stodůlky (na autobusové zastávce Sídliště Stodůlky, 5min. od stanice metra Luka) Mobil: +420 775 564 654 [email protected] POBOČKA ICP PRAHA 14 – ČERNÝ MOST Bratří Venclíků 1072/6, 198 00, Praha 9 - Černý Most (blízko stanice metra Rajská zahrada) Telefon: +420 225 295 515 [email protected] Paní Papyan působí velmi přátelským dojmem a na první pohled není vůbec patrné, že je cizinka. Na domluvenou schůzku přichází dobře naladěná a ochotná povědět svůj příběh. Až její přízvuk dává tušit, že není původem z České republiky. Přišla sem z Jerevanu v Arménii před 18 lety se svým manželem architektem, který zde získal práci. Sama je inženýrkou těžkého průmyslu, ale začala tu pracovat jako uklízečka a pomocná síla v Domově důchodců v Praze a na této pozici vydržela dlouhých 15 let. Poté došlo ke snižování stavu a dostala výpověď. Od známých dostala tip na Centrum pro integraci cizinců a na internetu zjistila, že organizace realizuje projekt Nová perspektiva, který pomáhá cizincům najít pracovní uplatnění. „Dostala jsem i takovou psychickou podporu, že já mám větší schopnosti i dělat nějakou vedoucí práci. Já se vždycky držím zpátky.“ Paní Papyan docházela na konzultace s pracovní poradkyní, spolu upravily životopis, motivační dopis, vybraly rekvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách. „Nebylo moc nad čím váhat, jsem v tomto oboru už dlouho,“ komentuje paní Papyan výběr kurzu. Po jeho absolvování začala hned posílat životopisy, zúčastnila se tří pracovních pohovorů v různých sociálních službách. Tam vždy potenciálnímu zaměstnavateli prezentovala možnost čerpat příspěvek na její mzdu. „Moc nám pomohl ten příspěvek, zdůraznila bych, že je to opravdová motivace pro zaměstnavatele.“ Po krátké době hledání se jí podařilo najít práci opět v Domově důchodců, tentokrát na pozici pečovatelky. „Už mi prodloužili i smlouvu. Já měla jen na půl roku po dobu poskytování příspěvku. Ale teď mám prodlouženou na rok,“ říká radostně. Její práce je náročná, musí zvládat dvanáctihodinové služby, ale moc si pochvaluje kolegy i nadřízené. V rámci projektu absolvovala také kurzy komunikačních dovedností a výběrového řízení, kde se potkala s ostatními účastníky projektu. „Moc mi to pomohlo, lidi potřebují psychicky podpořit, protože jsou v cizím prostředí, každý může být dobrý ve svém státě, mezi svými, tam je taková mentalita trochu jiná, nevíte, jak máte chovat, nevíte, jak máte oblíkat, jak máte mluvit a odpovídat. Lidé se tam potkají, vymění kontakty, bylo tam velice přátelské prostředí,“ nešetří paní Papyan chválou. Jako aktivní žena využila vše, co mohla. I když to není zdaleka podmínkou, při práci s klienty se vychází vždy z jejich individuálních potřeb. Tak absolvovala i např. nácvik pracovního pohovoru, aby se tak ještě lépe připravila na opravdové interview. Na otázku, co jí v projektu chybělo, má jasnou odpověď: možnost zdokonalit češtinu. „Čeština je základ. Všichni nějak mluví, na trvalý pobyt a průměrnou práci to stačí. Ale aby dostali lepší práci, musí mluvit hodně dobře.“ Paní Papyan se učila česky sama. Komunikovat musela hlavně práci, tam to jinak ani nešlo. Později se rozpovídá o svém osobním životě. O tom, jak „doma“ byla až po patnácti letech, i když v průběhu let v ČR měla pochybnosti a zvažovala, jestli se nevrátit. Neměla tu vlastně nikoho, všichni příbuzní zůstali v Arménii. A s hrdostí v hlase mluví o tom, že dosáhla takové soběstačnosti, že se po deseti letech manželství dokázala rozvést. Nyní čeká, jak dopadne její žádost o občanství. V současnosti se nezaměstnaní cizinci žijící v Praze mohou hlásit do podobného projektu s názvem PUSH-UP (Příležitost uplatnit svou hodnotu). Jeho cílem je naučit účastníky efektivně hledat práci a umožnit jim zvýšit si kvalifikaci nebo se naučit něco nového, a zvýšit tak své šance najít práci. Je možné využít: • podporu a asistenci při hledání práce (formou pracovního poradenství) • profesně-diagnostický pohovor u personalisty (zhodnocení možností pracovního uplatnění aktuálně i s výhledem do budoucna) • kvalifikační, rekvalifikační kurz či odbornou zkoušku • kurzy češtiny do práce a češtiny podle konkrétní profese • motivační kurzy (kurz komunikačních dovedností a kurz přípravy na výběrové řízení) • mzdový příspěvek pro zaměstnavatele (podaří-li se najít vhodné zaměstnání) Pro více informací o podmínkách projektu navštivte webové stránky organizace (www.cicpraha.org) nebo kontaktujte pracovní poradkyně na tel.: 222 362 142 nebo e-mailu: Kateřina Ošancová: [email protected] Kristýna Budská: [email protected]. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu a rozpočtu Magistrátu hl. m. Prahy. 12 Text: Marie Říhová ZaClenEní migrantské mládeže v rámci projektu iYouth IOM a META o. s. S rostoucím počtem přistěhovalců v České republice roste také počet mladých migrantů a dětí. Jedná se o skupinu první generace, která má své specifické potřeby spojené především s jazykovou znalostí a vstupem do českého vzdělávacího systému, který je bez znalosti češtiny dosti obtížný. Mnoho z těchto žáků a studentů nedostuduje, ale bohužel organizace a instituce pracující s cílovou skupinou mladých migrantů nemají dostatečné statistiky a informace o dalším osudu těchto mladých lidí. Další závažnou otázkou je, co se děje s mladými migranty po absolvování povinné školní docházky, zda se jim daří úspěšně pokračovat ve studiu nebo se začlenit na trhu práce. Jedná se často o rizikovou skupinu ve věku 16 až 18 let, které se tyto otázky týkají. Těmito a dalšími otázkami se zabýval workshop konaný v listopadu v Integračním centru Praha, který pořádala IOM Mezinárodní organizace pro migraci a META o. s. − Sdružení pro příležitosti mladých migrantů v rámci evropského projektu iYouth. Workshop byl určený pro neziskové organizace, migrantské organizace, neformální sdružení a jednotlivce z řad socio-kulturních tlumočníků, asistentů aj., kteří nicméně mohou svou činností intenzivně podpořit mladé migranty. V rámci workshopu pořádaného při evropském projektu iYouth byly předány i zahraniční zkušenosti z několika evropských zemí. Dne 4. prosince 2012 se uskutečnila na Ministerstvu vnitra konference organizována IOM a META, které se zúčastnili zejména institucionální partneři. Smyslem konference k projektu iYouth bylo především propojit různé organizace, krajské úřady, městské části, školy a pedagogy, nízkoprahová zařízení a volnočasové kluby, ale i jednotlivce angažující se pro podporu migrantů a mládeže, tak aby došlo k výměně informací a lepšímu zasíťování služeb. Evropský projekt iYouth si klade za cíl především posilovat kapacity organizací pracujících s mládeží a migranty, aby byly lépe schopné podpořit integraci cílové skupiny a působit preventivně proti sociální exkluzi mladých migrantů. Prostřednictvím tzv. peer skupin, které vyhodnotily politiku a praxi v jednotlivých partnerských zemích projektu, byly vyvinuty nejlepší integrační modely pro práci s cílovou skupinou a zároveň partnerské organizace získaly inspiraci ze zahraničí pro svou vlastní práci. Během procesu tzv. peer reviews bylo dotazováno celkem 203 lidí v 5 zemích a zorganizováno 88 interview a 39 workshopů z různých sfér. Účastníci peer reviews pomohli vyhodnotit činnost partnerských neziskových organizací a institucionálního prostředí v dané zemi. Projekt iYouth je realizován ve spolupráci s neziskovými organizacemi a institucionálními partnery v České republice, Rakousku, Finsku, Francii a Polsku. Veškeré výstupy ze sdílení této mezinárodní zkušenosti jsou v současnosti publikované na online školící platformě projektu iYouth pro migrantskou mládež na www.iyouth-project.eu. Všechny materiály jsou přeložené i do českého jazyka a mohou výborně posloužit neziskovým organizacím, institucím a nově vznikajícím uskupením pracujícími s mládeží, migranty nebo přímo s migrantskou mládeží. Online školicí platforma projektu iYouth na www.iyouth-project.eu Experti zapojení do vzniku školicí platformy projektu iYouth se zaměřili na tři klíčové oblasti při práci s migrantskou mládeží. Prvním je „pochopení mladých migrantů“, kteří mají své potřeby, prožitky, sny i dovednosti jako kdokoliv jiný, ale zároveň mají svou vlastní kulturní, náboženskou a etnickou zkušenost. Od pochopení jejich zájmů a potřeb se teprve mohou odvíjet poskytované služby a nabízená pomoc. Druhou oblastí je „zapojování mladých migrantů“ do místních komunit, což působí jako prevence izolace a vyloučení. Aktivní zapojení mladých migrantů do různých aktivit a akcí podporuje integraci – nabízí příležitosti, aby se mladí migranti seznámili s lidmi ve svém okolí, s místními zvyky a kulturou. V rámci projektu iYouth byly organizace pracující s migrantskou mládeží velmi podporované v tom, aby nejenom do svých aktivit zapojovaly přímo svou cílovou skupinu, tedy své klienty, ale aby tito mohli participovat i na vnitřním chodu organizace a strategických rozhodnutích týkajících se organizace pracující s migrantskou mládeží. A konečně třetí důležitou oblastí práce je „posilování postavení mladých migrantů“, a to jak prostřednictvím zlepšování jejich informovanosti o právech, povinnostech a dostupných příležitostech, ale také podporou osvojování nových dovedností a jejich ověřování v praxi. Díky těmto zkušenostem mládež nabývá sebevědomí, které jí umožňuje plně se začlenit do hostitelské společnosti a stát se jejím aktivním členem. Spolupráce Důležitou součástí projektu iYouth je také spolupráce různých aktérů. Nejenom neziskových organizací pracujících v oblasti migrace, ale také organizací pracujících s mládeží, volnočasových klubů a nízkoprahových zařízení, které by se měly stát důležitými partnery pro pomoc se začleněním cílové skupiny mladých migrantů. Během workshopu v listopadu bylo účastníky doporučeno, aby organizace a instituce pracující s mládeží více zapojily do svých činností i migranty a naučily se s touto cílovou skupinou pracovat. Vhodné by například bylo zapojovat do společných projektů formou partnerství různorodé organizace a instituce, které by mohly podchytit migrantskou mládež z různých úhlů pohledu. Zároveň bylo během workshopu zdůrazněno, že děti a mládež migranti se často nevejdou do kategorií vypisovaných finančních grantů a dotací. Česká republika začíná mít za sebou také již určitý úsek migrační zkušenosti, takže přibývá dětí a mládeže, která již nepatří mezi nově příchozí migranty, ale zároveň se potýká s otázkami identity a problémy vyplývajícími z jejich migračního původu. Proto by se společné projekty do budoucnosti mohly více zaměřovat i na další generace mladých lidí s migračním původem, kteří mohou řešit obdobné otázky spojené se svým začleněním jako nově příchozí migranti. Projekt iYouth je spolufinancován z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a Ministerstvem vnitra ČR. Jak zlepšit postavení migrantU a migrantek v nízce placených a nestálých pracovne-právních vztazích? V září 2012 v Praze proběhly veřejná debata a seminář zaměřené na prekérní práci, neplacení mezd a porušování pracovních podmínek. Dvě z účastnic těchto akcí, které organizovalo Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR ve spolupráci s Odborovým svazem pracovníků obchodu, se v následujících textech vrací k tomu, co je prekérní práce, v jaké podobě se s ní setkávají migranti a jak jí čelit. Záznam z debaty je dostupný na stránkách portálu MigraceOnline.cz, tématu prekérní práce se též bude dále věnovat buletin Konsorcia č. 7 a MigraceOnline.cz. Co je prekérní práce? Text: Zulfiya Hudayberganova Oficiálně jsou prekérní formy práce takové, které jsou nejisté, špatně placené a kde má pracovník malou kontrolu nad pracovním procesem. Ostřeji definováno to podle mého názoru může představovat téměř otrocký přístup k zaměstnancům. Zákazník přijde do obchodu, nakoupí a odejde, aniž by něco věděl o pracovním životě prodavaček a dalších pracovníků. Jaké jsou dnes povinnosti pracovníků obchodu? Pracovnice jednoho velkého obchodního řetězce na debatě „Prekérní práce v obchodech: co mohou dělat odbory“ zmínila, že rozdělení odpovědnosti a definice úkolů v práci se mění každou chvíli. Práci, kterou dříve dělalo několik lidí, má dnes v obchodě zvládnout navíc jeden člověk. V některých obchodních řetězcích navíc zkracují pracovní úvazky. Pracovníci si tak kvůli malému počtu odpracovaných hodin nevydělají dost na živobytí a musejí si hledat další práci. Dalším aspektem je nejistá pracovní doba. Represivní přístup se dotýká řady zaměstnanců maloobchodních řetězců, zvlášť zranitelná skupina jsou pracovníci-migranti. Jaké jsou jejich zkušenosti? „My jsme ještě v horší situaci než naši čeští kolegové,“ myslí si Natalia Shuga, další účastnice debaty. „Jsme nejlevnější a nejloajálnější pracovní síla. Uděláme jakoukoliv práci, protože zůstat dnes bez práce by byla katastrofa. (…) Musíme jít přes pracovní agenturu anebo zprostředkovatele, což pro nás znamená rozdělení naší výplaty.“ Práce a demokracie jsou si někdy hodně vzdálené Co můžeme jako zákazníci obchodů udělat pro to, aby se jejich management choval k pracovníkům civilizovaněji? Náš přístup je ale často jiný, takováto otázka nás nenapadne. Nezajímáme se o to, kdo tuto práci dělá a za jakých podmínek. Nejen to. Stěžujeme si na prodavače a prodavačky a nedochází nám, že někdy dělají téměř nesplnitelné množství práce. Je naše společnost skutečně demokratická, když jedna skupina lidí ponižuje druhou? Neměli bychom si vážit jakékoliv práce? Na tyto otázky budou mít lidé různé odpovědi. Jedno je ale jisté – jako zákazníci máme určitou moc: nakupujeme zboží a díky tomu máme právo se zastat lidí, kteří nás obsluhují. Jak na neplatiče mezd? V New Yorku to umí Text: Kateřina Červinková Představte si, že chodíte do práce každý den, měsíc v kuse, bez jediného volného dne a pracujete deset hodin denně. Je to dřina téměř nelidská, ale ty peníze navíc se vám určitě budou hodit. Jaké je potom překvapení, když nastane den výplaty a vy dostanete na ruku sedm tisícovek s tím, že to je adekvátní odměna. Toto je realita některých migrantek, které přišly do České republiky za prací s nadějí lepšího života a našly práci v jednom pekař- ství. Pracovní smlouvu nedostaly a bojí se konfrontovat zaměstnavatele, aby nepřišly i o to málo, co dostávají. Jsou si vědomy toho, že pokud by promluvily a obrátily se na úřady, byly by s největší pravděpodobností vyhoštěny kvůli práci na černo. Takový případ vykořisťování zaměstnanců v ČR bohužel není ojedinělý. Zaměstnavatelé jsou si často vědomi své převahy a svého postavení zneužívají. Často se jedná o stále stejné zaměstnavatele, působící zejména ve stavebnictví a službách. Obrátí-li se migrant či migrantka se svými problémy na nevládní organizaci hájící práva cizinců, pracovníci si velmi často lámou hlavu, jak v takovém případě pomoci. Inspirací pro řešení tohoto palčivého problému byl seminář „Jak čelit prekérní práci“, který proběhl koncem září v Domě odborových svazů. Seminář pro nevládní organizace, odbory a samotné migranty a migrantky se zaměřil na strategie, které je možné používat pro zlepšení pracovních a platebních podmínek pracovníků a pracovnic v nízce placených a nestálých pracovně-právních vztazích. Jako lektorka byla pozvána pedagožka a aktivistka Carrie Gleason, která koordinuje newyorský Retail Action Project (RAP). RAP vyrostl ze spolupráce odborů a místních občanských iniciativ, sdružuje několik set osob pracujících především v obchodech s módním oblečením na Manhattanu. Kampaně RAPu, které míří právě na hrubá porušení pracovních práv, v řadě případů úspěšně prosadily například vyplacení dlužných mezd. Seminář ukázal možnosti a cesty, jak přitáhnout k neutěšené situaci mnohých migrantů větší pozornost ze strany veřejnosti. Mířit na veřejnost ale nestačí, bez aktivní role samotných migrantů není možné úspěšnou kampaň uspořádat. 14 Text: 15 Ivana Jugović Text: Foto: Rena Horvátová archiv projektu ZaCínáme znovu na trhu práce Projekt Rodina Odvedle se pro svou úspEšnost rozrostl do dalších 7 státu EU Prvního června tohoto roku odstartoval projekt Organizace pro pomoc uprchlíkům s názvem „Začínáme znovu!“. Azylantům a cizincům s doplňkovou ochranou, kteří jsou registrovaní na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, nabízí pomoc při vyhledávání zaměstnání. Jeho hlavním cílem je pomoci cizincům zapojit se na český trh práce a je určen především pro ty, kteří jsou ochotni aktivně spolupracovat s pracovníky projektu. Vybraným cizincům je v projektu poskytnuta individuální asistence při hledání pracovního uplatnění, individuální kurzy českého jazyka nebo případně i možnost rekvalifikace. Projekt bude realizován až do 31. května roku 2014. Pod aktivitou s názvem „Individuální asistence při hledání pracovního uplatnění“ si každý může představit něco jiného. V podstatě jde o to, že pracovník projektu osobně přijíždí ke klientovi a v místě jeho bydliště s ním aktivně vyhledává zaměstnání. Účastník projektu tedy nemusí dojíždět do kanceláře Organizace pro pomoc uprchlíkům. Pro mnohé by toto cestování bylo složité a finančně náročné. Takto zatěžovat klienty určitě nechceme. Navíc k některým klientům mohou dojíždět asistenti, kteří se s nimi budou scházet alespoň jednou týdně a intenzivně pracovat na nalezení zaměstnání. A jak to vypadá, když se s cizincem hledá práce? Žádný jednotný postup neexistuje, jelikož se do projektu zapojili různí lidé z různých zemí a s různým stupněm pokročilosti v českém jazyce. Někteří jsou v jazyce tak pokročilí, že zvládají sami vyhledávání v nabídkách na internetu, rozumí inzerátům a zvládají i sami odpovídat zaměstnavatelům. S dalšími se však složitě domlouvá i pracovník projektu. Každopádně máme několik možností, jak při vyhledávání zaměstnání postupovat. Procházení nabídek úřadů práce nebo pracovních portálů, vyhledávání nabídek přímo na internetových stránkách firem, využití služeb personálních agentur nebo Koncem listopadu se po deváté uskutečnil integrační projekt Rodina Odvedle 2012 občanského sdružení Slovo 21, který představuje jedinečnou příležitost poznat zajímavé lidi, jejich osudy a dozvědět se víc o kultuře jiných národů jedním z nejpřirozenějších způsobů – společným stolováním. Letos se navíc projekt rozrostl pro jeho letitou úspěšnost i za české hranice. Pod názvem NEXT DOOR FAMILY EU Inclusive Neighbourhoods proběhlo neformální setkávání rodin v dalších sedmi státech EU. Vedle České republiky poobědvaly majoritní rodiny s rodinami cizinců také na Slovensku, v Maďarsku, Itálii, Belgii, Portugalsku, Španělsku a na Maltě. Během jednoho nedělního odpoledne podporujícího porozumění jiné kultuře, odbourávání předsudků, budování osobních vztahů mezi majoritními rodinami a rodinami migrantů se tak v osmi různých evropských zemích sešlo v jeden den, v jeden čas celkem 566 rodin, což je přibližně 2 000 lidí. přímé oslovování firem působících v bydlišti klientů. Pro příklad práce v tomto projektu si vyberu klienta, který moc dobře česky nerozumí, nemá moc pracovních zkušeností v České republice ani v zemi původu a na trhu práce se nevyzná. Jako první věc, je nejlepší zjistit, co tedy vše klient dělal, jaké absolvoval školy, kde pracoval, jaké má zájmy, jestli je třeba manuálně zručný nebo má mimopracovní zkušenosti s nějakou činností. Vše shrneme do klientova životopisu, který je nezbytností při hledání zaměstnání a hlavně usnadňuje výběr samotným firmám a potencionálním zaměstnavatelům. Jelikož můj modelový klient má pouze základní vzdělání v zemi původu a navíc o tom nemá žádný doklad a vzhledem k jeho jazykové nevybavenosti, je nejjednodušší s ním hledat nekvalifikované práce. Jediné plus, které by mu mohlo pomoci, je průkaz na vysokozdvižný vozík, který si udělal před necelým rokem za pomoci jiné neziskové organizace. Toto plus mu však kazí jedno mínus, a to že jediná doba, kdy na VZV jezdil, bylo v době, kdy dělal kurz. Jinak je úplně bez praxe. Takže při začátku práce s klientem se pokusím zjistit, jak ovládá internet, naučím ho, jak se dostat na pracovní servery, na nabídky příslušného úřadu práce a také si postup párkrát sám zopakuje, aby si ho zapamatoval. Při dalších schůzkách potom na stránky přichází on sám a já pouze dohlížím, zda je postup správný. Na serverech poté procházíme jednotlivé inzeráty. Snažím se klientovi vysvětlovat, co znamenají jednotlivé pojmy. K tomu by mu měla pomoci i individuální výuka češtiny. Na zajímavé inzeráty společně odpovídáme. Buď e-mailem společně s životopisem, nebo telefonicky. Telefonuji hlavně já, snažím se potencionálním zaměstnavatelům vysvětlit situaci a odpovědět na jejich případné dotazy. Zaměstnavatelé se často bojí a ptají se, jak se dá s klientem domluvit. Nemá cenu vyprávět jim, jak se to určitě zlepší, když budou v českém kolektivu a tak. Prostě je lepší říct, že to asi zezačátku bude těžší, že klient docela rozumí, ale moc nemluví. Další otázkou může být pracovní povolení. V tuto chvíli je nutné zaměstnavateli vysvětlit, jaký pobyt klient má (azyl nebo doplňkovou ochranu) a pracovní povolení nepotřebuje. Tuto informaci je dobré uvést rovnou v životopisu. Procházení inzerátů je dlouhodobá aktivita, která se dá s klientem realizovat na každé schůzce. Není to však jediná metoda, jak nalézt vhodné zaměstnání. Další možností, kterou máme, je přímé oslovování firem v okolí. Ať už najdeme nabídku volných pracovních pozic na internetových stránkách, nebo je oslovíme jen tak. Rozešleme s klientem e-maily, kde vysvětlíme jeho situaci, zeptáme se, zda náhodou někoho nehledají, a popíšeme, o co by měl klient zájem – v tomto případě o jakoukoli nekvalifikovanou práci. Je ale pravda, že firmy moc nereagují. Pak je dobré zkusit je kontaktovat telefonicky nebo se u nich osobně i s klientem zastavit. Pokud bych se krátce zaměřila na klienta, který je lépe jazykově vybavený, lépe se orientuje a je vzdělanější, u něj je šance na lepší zaměstnání vyšší. Práce s takovým klientem je samozřejmě o něco jednodušší. Dokáže si sám vyhledávat nabídky, rozumí jim, může na ně odpovídat. Může si také nechat uznat své vzdělání. Středoškolské na příslušném krajském úřadě, vysokoškolské na vysoké škole. Pokud úspěšně složí případné zkoušky a vzdělání je mu uznáno, otevírají se mu dveře k lepším pracovním příležitostem nebo ke studiu na vysokých školách. Celý proces hledání zaměstnání je velmi zdlouhavý. I čeští občané mají často problém najít si práci, natož potom cizinec, který se na trhu práce příliš neorientuje. Proto jsou tu nejrůznější neziskové organizace, které jim pomáhají, aby se stali právoplatnými členy naší společnosti. Rodinná setkávání v rámci projektu Rodina Odvedle úspěšně fungují ve všech krajích své mateřské země už od roku 2004. „Ke společným obědům zasedlo za dobu konání již 1098 rodin Čechů a cizinců, dohromady 3 843 lidí,“ říká koordinátorka projektu Bulgan O. Rico. Organizátoři se vždy snaží k prostřenému stolu přilákat lidi z domova a z ciziny, kteří bydlí nedaleko od sebe, jsou zhruba ve stejném věku, mají podobné vzdělání či profesi, zajímají se o tytéž koníčky a v lepším případně jsou i rodiči přibližně stejně starých dětí. Ke stolu tak tradičně zasedli cizinci z třetích zemí, letos to byly rodiny pocházející z 19 koutů světa, jako je například Nigerie, Turecko, Izrael, Čína, Angola, Kolumbie, Tunis anebo pro nás exotické Kongo či Ghana. Při samotných setkáních se podává tradiční tabule, hostitelská rodina může pohostit migrantskou rodinu ryze českým jídlem a naopak. Hovoří se bez menších výjimek česky, o to, aby na počátku hovor nevázl, se starají asistenti. Od nich hostitelé i návštěvníci dostávají už předem potřebné informace. Dozvědí se třeba o stravovacích zvyklostech dané rodiny, ale i případných potravinových alergiích. Rodina Odvedle se řadí mezi inovativní projekty, kterým v loňském roce udělila rakouská nadace prestižní cenu Unruhe SozialMarie 2011. Vedle ocenění je pro organizaci Slovo 21 velkým úspěchem podnícení ostatních členských států Evropské Unie k použití tohoto modelu v dalších zemích. Díky ocenění byl projekt za poslední dva roky ještě více zviditelněn a zatraktivněn pro nejrůznější přední zahraniční a domácí média. V posledních letech se ukázalo, že pokusy států – dokonce i těch s nejrozsáhlejšími zkušenostmi v oblasti integrace cizinců – najít úspěšné modely, které by zkvalitnily soužití majoritní společnosti a přistěhovalců, v mnoha ohledech selhaly. A i proto je podle ředitelky občanského sdružení Slovo 21 Jeleny Silajdžić nezbytné hledat a vytvářet nové způsoby, jak posílit mezikulturní dialog a odbourávat předsudky i extremistické a nenávistné projevy vůči migrantům. „Jsme přesvědčeni o tom, že jedním z takových úspěšných modelů se v České republice stal právě projekt Rodina Odvedle, který byl dokonce Evropskou komisí označen jako jeden z nejlepších způsobů individuální úrovně integrace cizinců do společnosti,“ říká autorka myšlenky integračního projektu. A právě Slovo 21 nalezlo jeden z těch fungujících modelů integrace a úspěšně jej nejen zrealizovalo, ale také nenásilně implementovalo jako neformální formu vzájemného poznávání kultur mezi majoritou a menšinami. Samotná setkání mnohdy vyústí v osobní přátelství mezi rodinami. Organizátoři projektu vědí, že přibližně 60 % všech zúčastněných rodin se nadále vzájemně navštěvuje i několik let po prvním setkání u oběda. A tuto šanci využívají každoročně také studenti, kteří se sejdou v rámci projektu a mají možnost poznat jiné kultury žijící v ČR. Takzvaného studentského setkání se letos zúčastnilo pět studentů pocházejících z Ruska, Kazachstánu a ČR, kteří se věnovali mimo jiné i otázce komunikační bariéry mezi českými studenty a studenty pocházejících mimo oblast ČR. Pro zdokonalení stránek projektu posloužily letos organizaci Slovo 21 dotazníky, které po skončení společných obědů vyplnili nejen jednotliví zástupci rodin, ale také asistenti, kteří jsou rodinnému setkání přítomni. Dotazníky budou následně vyhodnoceny pro budoucí potřeby projektu. Dokumentární film Rodina Odvedle, který byl natočen v prvním roce projektu a úspěšně šířil myšlenku nejen mezi lidmi, ale byl použit v pozdějších letech také pro podpoření multikulturní výuky ve školních lavicích v rámci projektu MKV – 400x na českých školách, byl určen nejen žákům a studentům základních a středních škol, ale také pedagogům. „Dokument rodina Odvedle se setkal s velkým zájmem veřejnosti a právě proto jsme se rozhodli i v tomto roce natočit dokumentární film pod názvem NEXT DOOR FAMILY, který by zobrazoval nejen samotné přípravy projektu, ale i setkání vybraných rodin u společného oběda v rámci ČR a ostatních států EU, kteří byli v letošním roce do projektu zapojeni,“ prozrazuje Bulgan O. Rico o připravovaném snímku režiséra Marko Simiće. 16 Text a foto : Karla Čížková „Barevné školy“ uCí malé cizince nejen Ceštinu Češi, Rusové, Japonci či Izraelci, to jsou všechno děti, které můžete potkat na chodbě Základní školy na náměstí Curieových v Praze 1. Děti-cizinci jsou v této škole zastoupeni ve velké míře, a tak v pestré směsici žáků z celého světa skoro ani nepoznáte, kdo je tady menšina a kdo většina. Podle zástupkyně ředitelky, paní Ivety Bassyové, jsou ve škole zastoupeni nejvíc Rusové a děti z bývalého Sovětského svazu. Potkáme tu ale i děti z exotičtějších zemí, jako je Japonsko, Sýrie či Afghánistán. „Většina cizinců k nám chodí už od první třídy, takže je pro ně snazší zvládnout češtinu i zapojit se do kolektivu,“ říká paní Bassyová. Výjimkou jsou v současné době sourozenci ze Sýrie, kteří nastoupili každý do jiné třídy a každý se vypořádal s češtinou i se zapojením mezi nové spolužáky jinak: „Jedna ze sester je ve čtvrté třídě, která je velmi multikulturní, takže tam dobře zapadla,a paní učitelka se jí hodně věnuje, aby dobře zvládla češtinu. Naopak její bratr v šesté třídě má větší problémy, moc do kolektivu nezapadl a komunikace s ním je složitější,“ uvádí příklady Bassyová. Jako hlavní problém uvádí paní Bassyová komunikaci s rodiči. V případě dětí ze Sýrie maminka chodí do školy vždy s někým, kdo jí do češtiny tlumočí, což komunikaci výrazně usnadňuje, ale na druhou stranu nepřijala návrh, aby její děti navštěvovaly hodiny češtiny pro cizince, kterou škola vyučuje zájemce nejen z řad svých žáků, ale nabízí ji i dětem z jiných škol. „Upřednostňují sportovní hry. A tam se konec konců taky učí česky, tak proč ne,“ dívá se na věc s nadhledem paní zástupkyně. Problémem podle paní Bassyové také je, když se v jedné třídě sejde větší skupina dětí ze stejné země, které se pak baví hlavně spolu a nemají motivaci k výuce češtiny a k většímu zapojení do třídy. S tím, jak se ve škole daří syrské dívce Susu a jejím spolužákům, jsem se na vlastní oči přesvědčila přímo v hodině, ve které se čtvrťáci učili, v jakých situacích se omlouváme a jak to správně udělat. Ve třídě bylo veselo a hlučno a opravdu nebylo na první pohled poznat, kdo je z jaké země. Děti před tabulí předváděly modelové situace, a když přišlo na řadu právě zmíněné děvče se spolužákem Josefem, začaly děti spontánně mluvit anglicky. Paní učitelka je jen napomenula a děti bez rozpaků přešly do češtiny. Na otázku, jestli má škola nějakou speciální integrační strategii, odpovídá paní zástupkyně Bassyová: „Ve školním vzdělávacím programu máme zahrnutou integraci všech žáků s odlišnostmi, jak cizince, tak nadané děti a děti se specifickými poruchami učení.“ Její slova dokazuje i školní vzdělávací plán, který nese název ŠANce a klade si za cíl dávat příležitosti všem bez rozdílu. Jak již bylo zmíněno, škola cizincům nabízí hodiny češtiny pro cizince, kterou vyučuje paní učitelka Klára Horáčková. V současné době vyučuje dvě skupiny dětí – v jedné jsou děti z první a druhé třídy, ve druhé jsou děti starší. Protože je kroužek dobrovolný, ne vždy se daří hodiny naplnit. „Stane se, že si přijdu pro děti do družiny a dozvím se, že už si je rodiče odvedli,“ přiznává Klára Horáčková. Děti učení baví a mají o češtinu zájem, ale rodiče někdy zapomínají, že tyto hodiny jsou pro jejich děti velmi užitečné. Hlavní náplní hodin jsou praktická témata a slovíčka, se kterými se děti setkají v běžném životě. V hodinách nejde ani tak o to, aby děti zvládly vyjmenovaná slova a znaly přesně českou gramatiku, ale spíše o to, aby porozuměly opravdovým základům češtiny, na kterých potom mohou stavět v ostatních hodinách společně s českými žáky. Na hodině češtiny pro menší děti jsou čtyři žáci: Japonec Tova, Číňanka Klára, Karim z Jordánska a Braňo, který je napůl Američan a napůl Slovák. Všichni čtyři se mi velmi ochotně chlubí, jakými se domluví jazyky a na první pohled/poslech se zdá, že i česky mluví velice dobře. Dozvídám se, že mezi jejich nejoblíbenější předměty patří matematika, tělocvik a překvapivě také čeština. S paní učitelkou Horáčkovou dnes probírají nakupování. V reklamních letácích jednoho potravinového řetězce nacházejí různé druhy zboží a vybírají, co by rádi nakoupili. Až teď se projeví, že v češtině mají opravdu trochu problémy, obzvlášť v té části slovní zásoby, kterou nepoužívají každý den. Paní učitelka je však velmi trpělivá, a tak se postupně dozvíme, že všechny děti mají nejraději sladkosti, ale do fiktivního nákupního košíku přidávají i třeba párky nebo prostředky do myčky na nádobí. Cizinci samozřejmě nechodí jen na tuto jednu školu v Praze. Své programy pro vzdělávání cizinců mají i další školy jak v Praze, tak i jinde v České republice. Z pražských škol se na vzdělávání cizinců zaměřuje mimo jiné také ZŠ Mezi školami, kde jsem se před časem zúčastnila hodiny češtiny ve třídě, již navštěvovalo několik žáků z Číny. Tito žáci přibyli do školy až v průběhu druhého stupně základní školy, takže jejich zapojení do třídy a postupné osvojování českého jazyka trvalo déle. Zajímavou zkušeností byla také návštěva Základní školy Staňkova v Brně, více než 30 % žáků v této škole jsou cizinci, takže prostředí je zde velmi pestré. Zkušenosti z těchto „barevných škol“ dávají krásný příklad toho, jak spolu mohou žít a pracovat děti z nejrůznějších koutů světa, a ukazují, že když si učitelé, žáci i rodiče vyjdou navzájem vstříc, zvládnou děti-cizinci bez problémů češtinu i zapojení do většinového kolektivu. ŽákU pUvodem z ciziny pRibývá, ale pomaleji Na základních a středních školách přibývá žáků z cizích zemí, aktuální číslo přesáhlo 23 tisíc. Přesto příliv cizinců do škol zpomaluje. Nejvíce jich je z Ukrajiny, Vietnamu a ze Slovenska. Stěžejní problém pro ně i jejich učitele představuje schopnost domluvit se česky. Ministerstvo školství sice integraci cizinců podporuje, o peníze ale musejí školy žádat. „Rozdělujeme děti na ty, které nemají komunikační problémy, a ty, které je mají,“ říká třeba Petr Vodsloň, ředitel FZŠ Mezi školami. Kdo je odkud, učitele u cizinců na školách příliš nezajímá, důležitější je čeština. Učitelům chybí speciální učebnice, na jejich vzdělávání nejsou peníze. S výukou nových studentů jim proto často musí pomáhat i spolužáci, kteří jsou v Česku déle. Ministerstvo školství sice dává školám na začleňování cizinců peníze, školy si ale musí žádat o granty a nemají jisté, že je dostanou. A pokud přece, většinou pozdě. „Ministerstvo školství ale, sice s drobným zpožděním, na požadavky škol reaguje,“ uvedl náměstek ministra školství Jindřich Fryč. (Zdroj: ČT24) 18 Text: Foto: Lucie Němečková Irena Vodáková Festival Nad Prahou pUlmEsíc letos poCtvrté Od 4. do 8. listopadu se v Praze, Hradci Králové, Liberci a Plzni konal již 4. ročník festivalu orientálních kultur Nad Prahou půlměsíc. Představil například alžírského autora Arezki Mellala, francouzsko-berberského herce a režiséra Rachida Akbala, původní českou hru Ras al Chajma, středověké arabské maqámy, moderní irácké povídky i premiéru arabsko-židovského večera hudby, poezie a humoru. Jsou, nebo nejsou Češi arabo či islamofobové? Každý rok je to stejné: Týden, čtrnáct dnů před konáním festivalu s ryze poetickým názvem Nad Prahou půlměsíc se vyrojí nejrůznější šťouralové, kteří v dobré či zlé víře zkoumají ideologickou bezúhonnost festivalového názvu v tom smyslu, zda-li to je, či není propagace islámu (to v té umírněnější verzi), či dokonce terorismu (v té fantasmagoričtější podobě). Novináři a redaktorky se vás pak pořád ptají, zda-li jsou, či nejsou Češi islamo a arabofobové, a vám nezbývá než znovu a znovu zdvořile a trpělivě vysvětlovat, obhajovat svůj mírumilovný a nejen Alláhu milý, veskrze kulturní, především na divadlo orientovaný projekt, který už zuby nehty táhnete čtvrtý rok. Ano, Nad Prahou půlměsíc je jiný, výlučný, ojedinělý festival. A věru potřebný! Zdá se, že jedním z jeho specifik je právě to, že musí pořád dokola bránit a obhajovat svou podstatu, svou existenci a již zmíněnou „ideologickou bezúhonnost“. Takovou cenzuru myslím jiné festivaly nemají. Prostě se a priori předpokládá, že tančit, dělat loutkové divadlo, ba dokonce věnovat se divadlu alternativnímu, není úchylka, že je to zdravé, a je tudíž zdravé podpořit či navštívit příslušně zaměřený festival. Festival s půlměsícem v názvu je však podezřelý. Takže co myslíte, jsou, nebo nejsou Češi arabo či islamofobové? O kultury Blízkého východu je v Čechách zájem Především je třeba říct, že o kultury Blízkého východu je v Čechách zájem. Najdou se lidé, Slimane odešel v drsných devadesátých letech z Alžírska do Francie, Arezki říká, že je silně spjat se svojí rodnou zemí, a to i přesto, že k ní má spoustu výhrad. Jak ostatně dokládá i jeho poslední hra REVOLUCE BUDE V SOBOTU, kterou zhruba dva měsíce před alžírskou premiérou četli v Café 35 Francouzského institutu v Praze Alexandra Ptáčková, Petr Semerád a RACHID AKBAL (vedl mj. na festivalu tvůrčí dílnu JAK NAMALOVAT OBRAZ SLOVY). Text přeložila a scénické čtení připravila Lucie Málková. Hra má svůj reálný předobraz. Odehrává se sice v současnosti, ale vztahuje se k nepoko- jům, které před dvěma roky vypukly v Alžírsku. Ke skutečné revoluci, jak o ní mluvíme třeba v případě Tuniska či Egypta, však nedošlo. Arezkiho hra je tedy o revoluci, na kterou Alžírsko čeká. S nadějí i úzkostí, aby se nezvrhla ve prospěch islamistických sil, tak jako se to přihodilo v jiných zemích. Ta obava je skutečně vážná. Země prošla kolonialismem, érou socialismu, nacionalismu, zažila demokracii, která paradoxně byla jedním z nejkrvavějších období v historii. Islamisté představují pro Alžířany novou možnost. Jejich „hard verzi“ nazývá autor zeleným fašismem, jeho součástí je skutečný teror a likvidace Mladí vietnamští filmaRi Text: a není jich věru málo, kteří se nespokojí se zkratkovými zprávami v médiích, chtějí se dozvědět víc. Především o tom pozitivním, o kultuře. Zájemců o procházku se Charifem Bahbouhem PRAHOU ARABSKOU přišlo tolik, že během asi dvouhodinového pochodu od Karolina k Národnímu divadlu připomínali malou demonstraci. Živá diskuse se rozvinula nad výstavou Jiřího Prokopa, který navštívil před několika lety Saúdskou Arábii a v Rock-café vystavoval FOTOGRAFIE ZE ZAPOVĚZENÉ ZEMĚ. Večer Divadlo Kampa praskalo ve švech při pražské premiéře humorných příběhů z arabského středověku MAQÁMY v podání členů Arabského nedivadla studentů arabistiky z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK. Divadlo pomáhá studentům při výuce arabštiny. A nejen to. Pomocí divadla se učí vystupovat na veřejnosti, správně mluvit, pracovat s energií, dechem, vnějším vzhledem. S nápadem hrát divadlo se studenty v arabštině přišel docent František Ondráš, náš přední arabista a znalec arabské literatury, který dává svým studentům daleko víc, než vymezují i ty nejnáročnější studijní plány. Studovat u něj je radost a zábava. Za dalším divadelním představením jsme jeli až do karlínského divadla Kámen. Hru RAS AL CHAJMA napsal Petr Macháček. Jednoduchá, přiléhavá, vtipná sonda nejen na téma naší někdy poněkud přílišné podezíravosti, přepjatosti, opatrnictví vůči cizincům či menšinám, ale také pokus načrtnout obrázek Araba v naší společnosti, který je záměrně vykreslen ve světlých barvách navzdory všem klišé a předsudkům proti už dopředu podezřelému Arabovi, od kterého lze čekat všechno, jen ne to, že se zachová čestně. Výjimečnou událostí byl pořad nazvaný TEĎ NEBO TADY, večer Kateryny Kolcové a Marwana Alsolaimana, dvou pozoruhodných umělců, dvou otevřených lidí, kteří víc než to, co nás rozděluje, hledají to, co nás spojuje. Prostřednictvím hudby, poezie a taky humoru. Tímto způsobem se podařilo propojit nejen dva tvůrce, ale také diváky v zaplněném hledišti divadla Viola. Setkání arabského hudebníka a básníka a židovsko-ukrajinské zpěvačky nebylo míněno jako řecko-římský zápas dvou tvůrců, muže a ženy, dvou kultur. Večer fungoval ve své dvojjedinosti a dvojjedinečnosti. To bylo na něm nejcennější. Čestní hosté z Alžírska AREZKI MELLAL je po Slimanu Benaissovi druhým alžírským autorem, kterého se našemu občanskému sdružení Komba podařilo dosud v České republice představit. Zatímco Pavla Frýdlová Většina českých Vietnamců se zaměřuje na obchod, a tak i „banánové děti“ studují hlavně ekonomii, právo, management. Stejně tak i Do Duy Hoang, který žije v Praze od svých šesti let, po gymnáziu studoval na VŠEM management. K filmu inklinoval vždy, díky přátelství s Tomášem Vorlem mladším si zahrál ve dvou filmech jeho otce, také v několika klipech, ale hraní ho příliš nelákalo. Pracoval na několika českých filmech i reklamách jako asistent produkce. Všechno nabralo jiné obrátky, když se ve Vietnamu seznámil s Nghiem Quynh Trang, dnes svou ženou, která vystudovala v Paříži filmovou školu. (Jejich příběh můžeme vidět v dokumentu Vietnamci nebo Češi? − www. ceskatelevize.cz/ivysilani/kosmopolis. Oba se zúčastnili realizace dokumentu The Three Workers Case, který v Čechách a Vietnamu natáčela německá filmařka Daniela Agostini. Protože jej budeme mít možnost vidět až za několik měsíců na festivalu Jeden svět, zajímalo nás, o čem film je. „Dokument popisuje kauzu rozsáhlého zneužívání zahraničních dělníků na otrockou práci v českých lesích. Natáčeli jsme příběhy cizinců z Vietnamu, Slovenska a Rumunska, kteří jezdí organizovaně do Evropy. Hlavní postava dokumentu je pan Long, který odešel ze své vesnice společně s dalšími třiceti muži do České republiky. Mysleli si, že letí do země snů, kde najdou dobře placenou práci a možná i lepší budoucnost pro své děti. Bohužel ale byli zlákáni podvodníky, kteří od nich vybrali za zprostředkování práce a povolení k pobytu v ČR osm až deset tisíc dolarů, a oni tak zadlužili svoje rodiny, aby se sem mohli dostat. Pro- tože místní měna je ve Vietnamu nestabilní, všechno se přepočítává na zlato, dluhy u bank nebo lichvářů mají obrovské úroky – půjčování na cestu za prací je rozšířený byznys. A tady jim odebrali pasy, žili v šílených podmínkách – o tzv. kauze „stromkaři“ se hodně psalo. Pracoval jsem na filmu jako asistent režie a Trang překládala výpovědi vietnamských dělníků do angličtiny. Film je celý v angličtině,“ říká Hoang. Noví „stromkaři“ už naštěstí nepřicházejí. Agentura, která dodávala pracovníky Lesům ČR, zkrachovala. Nicméně stejný problém může vyhřeznout kdekoliv jinde, jen to nebudou stromkaři, ale třeba „chmelaři“ nebo pracovníci v kterémkoliv odvětví, kde na jejich pracovní a životní podmínky není vidět. Jestliže se kauza „stromkaři“ týkala několika set cizinců (nejen Vietnamců, ale i Ukrajinců, Slováků, Poláků, Litevců, Bělorusů, Moldavanů a Rumunů), pak problematika zdravotního pojištění cizinců z nečlenských zemí EU se týká až stovky tisíc migrantů, kteří v ČR dlouhodobě žijí, např. za účelem podnikání, studia či následování rodiny. Nevztahuje se na ně veřejné zdravotní pojištění a současně mají povinnost kupovat si zdravotní pojistky od komerčních pojišťoven. Pokud migrant již nemocen je (má třeba cukrovku), komerční pojišťovny jej mohou odmítnout pojistit úplně. A co víc – komerční pojišťovny takto legalizují své zisky přímo před pobočkami Ministerstva vnitra, kde si cizinci vyřizují žádosti o povolení či prodloužení pobytu. Komerční zdravotní pojištění je nejen diskriminační, ale v řadě případů i nelidské (např. v případě lidí. „Soft varianta“ se snaží nenápadně, ale důsledně infiltrovat do politiky. Autor, který je zapřisáhlým antiislamistou, zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat. Zatímco víra muslima je jeho osobní, niternou záležitostí, islamista lpí na vnějškovém, ostentativním vyznání víry a nutí do něj ostatní. Západ prý občas dělá ve jménu demokracie, humanismu a lidských práv islamismu zbytečné ústupky. Ocitá se tak v pasti. Pokud islamistickým požadavkům nevyhoví, je jimi nařčen z falešné demokracie a nedodržování základních svobod a lidských práv, popře v podstatě sám sebe. Je však jasné, že skutečná náboženská svoboda vypadá jinak. předčasně narozených dětí). O tom, že tento způsob pojištění je výsledkem lobbyingu, se hovořilo v Parlamentu už v roce 2010 při schvalování novely zákona o pobytu cizinců. Ale právě že jen hovořilo. Mladí Vietnamští manželé natočili krátký dokument s výstižným názvem Obchodníci se zdravím, který měl premiéru 17. října. Zajímalo nás, jak film vznikl. Film je dostupný na YouTube, stačí zadat název filmu. „Bylo to v rámci kampaně za zdravotní pojištění emigrantů. Nabídka zněla, zda bychom pro Konsorcium nevládních organizací pro tuto kampaň nenatočili nějaký krátký videospot, který by na téma upozornil. Řekli jsme, že to je malý prostor na tak komplikované téma a hrát jenom na sentiment nestačí, a domluvili jsme se na 15minutovém videodokumentu. Nejde o nějakou objektivní výpověď nebo reportáž, netajíme se tím, komu v té kauze straníme a čeho chceme dosáhnout. Jeho funkcí je jakýsi „výkop“ k debatě. Proto jsme tam ani nedali lékaře nebo politiky, ostatně řada z nich nás odmítla. Teď mají možnost se k filmu a kauze vyjádřit. Pořádáme k němu debaty, jak pro různé organizace, tak na školách, a zatím byly všechny hodně zajímavé, vyvolaly u publika spoustu otázek. A to je hlavní funkce toho filmu: je určen široké veřejnosti, která o problému nic neví. Ale nejen jim, Konsorcium nyní jedná s Úřadem vlády o možnosti uspořádat promítání a debatu se všemi zúčastněnými stranami. Jsme zvědaví, zda přijde někdo z ministrů nebo aspoň jejich náměstků. Série projekcí s diskuzemi poběží v rámci kampaně za zdravotní pojištění emigrantů do jara příštího roku.“ Zbývá jen dodat, že dokument a Nghiem Quynh Trang a Do Duy Hoanga je i pro ně takovým „výkopem“ do jejich filmařské kariéry a že se můžeme těšit na jejich první dlouhometrážní film. 20 Text: Markéta Foto: Archiv Skočovská neuvěřitelný objem práce. Vrátil jsem se s lepší náladou a s vyšším sebevědomím, začal jsem bojovat a ta válka trvala pět let. Jakým způsobem ses učil česky? Tehdy fungovala střediska, kde se zahraniční studenti připravovali na vysoké školy. Já jsem byl v Dobrušce a přijel jsem o dva a půl měsíce později, takže jsem přišel o všechny základy. Na kurzu jsem byl asi sedm měsíců a pak mě hned šoupli na ČVUT. Na první přednášce jsem rozuměl jenom předložkám, ty jsem uměl perfektně. Nakonec jsem ale zvládl státnice a teď už několik let češtinu vyučuji. Co je pro arabsky mluvící na češtině nejtěžší? Gramatika. Výslovnost ne, myslím, že Arabové česky vyslovují nejlépe ze všech cizinců, nemají takový akcent. Těžké bylo také naučit se česky psát a hlavně myslet. Písmo jsem ale uměl, ve škole jsme se učili anglicky a francouzsky, psali jsme latinkou. Učí češtinu jinak český rodilý mluvčí a cizinec? Rozhodně. Čech nemusí vnímat momenty, které cizinci připadají divné. Já se na češtinu pořád dívám cizíma očima, vím, na co se cizinec hned zeptá, a to je výhoda. Vždycky budu vdECný životu že jsem si z obou kultur mohl vybrat to, co mi vyhovuje S Marwanem Alsolaimanem jsem si u výborné arabské kávy a čaje povídala třeba o tom, jak se stal „divným tvorem“ uprostřed dvou kultur, jaké to je psát poezii ve dvou jazycích, být hudebním samoukem a z čeho ve svém životě čerpá energii Co jsi jako mladý, když jsi ještě žil v Sýrii, věděl o Evropě nebo přímo o ČR? Evropa byla pro všechny Araby něco zajímavého. Z vyprávění kamarádů, kteří sem tam jezdili do Evropy buď studovat, nebo pracovat, jsme se na ni dívali jako na místo, kde je hezká příroda, disciplinovaní lidé a platné zákony. Jak to vypadá v Čechách, jak se tu žije, to jsem vůbec netušil. Také jsme měli trochu falešnou představu o socialistických státech. Komunistické strany tvrdily, že jsou to krásné státy, společensky výborné, všichni mají práci… Proč sis tedy vybral Československo? Já jsem si nevybral, podal jsem přihlášku, že mám zájem studovat mimo Sýrii, a oni pak rozřazovali studenty, kde měli místo nebo spíš podle protekce. Hodně studentů od nás jezdilo studovat hlavně do Ruska, to byl luxus, do Německa, na Kubu a sem málo. Já jsem neměl žádné známosti, tak mě na začátku dali do Sovětského svazu a pak mě za dva měsíce informovali, že pojedu do Československa. Jaké byly tvé začátky v Československu? Byly hrozné, v prvním ročníku jsem musel přerušit a na tři měsíce odjet domů. Zjistil jsem, že studium stavebního inženýrství je Co tě přimělo k návratu do ČR po tom, co ses po studiích vrátil do Sýrie? Od začátku jsem měl plán, že tady vystuduju, ale pak se vrátím do Sýrie na stavby, kde jsem trávil všechny prázdniny mého mládí a kde jsem vždycky toužil pracovat. Po studiích jsem ale musel pracovat ve státním stavebním podniku mimo svůj obor. Po osmi letech jsem zjistil, že to, po čem jsem toužil celý život, se nesplnilo, tak jsem se rozhodl vrátit do Čech. Když jsem sem přijel, neměl jsem práci, bydlení, začínal jsem od nuly, navíc s dluhy. Pomáhali mi kamarádi ze studií, kteří se nevrátili do Sýrie a už nějakým způsobem ve společnosti fungovali. Hledal jsem práci v oboru, ale vždycky to dopadlo špatně, protože firma by mi musela zařídit trvalý pobyt, a to se jim nelíbilo. Tak jsem šel pracovat ke krajanům, kteří ubytovávali turisty. Byl jsem ředitelem hostelu a pak hotelu. Od této náročné práce jsem za pár let utekl a začal jsem učit. Co sis v běžném životě uchoval ze syrské kultury, ze zvyků, které ti předala rodina? Čechům jsem se úplně nepřizpůsobil v ničem. Já už jsem se stal takovým divným tvorem, že mě nikdo není schopný zařadit. Češi o mně říkají, že jsem divný Čech, a pro Syřany jsem divný Syřan. Ale já z toho mám radost, protože ne všechno, co funguje v nějaké společnosti, je správné, a tak jsem si mohl vybrat, co se mi hodí, z obou společností. Tady se mi třeba vůbec nelíbí společenské vztahy a v tom jsem naprosto Arab. Já nemůžu vidět souseda a nezeptat se ho, jak se mu daří a jestli něco nepotřebuje. V jiných věcech Arab nejsem. My jsme nebyli vychovaní k řádu, žili jsme spontánně, jak nás vedla společnost, a to je špatné. Kdybych třeba držel arabskou loutnu v rukách, když mi bylo pět let, stal bych se někým úplně jiným. A já jsem se k tomu dostal až ve dvaceti, když už jsem byl tady v Praze. Tam není disciplína, která by děti nasměrovala. Arabové jsou politikou a arabskými režimy jako osobnosti hodně potlačováni, emoce mají v sobě, moc o nich nemluví. Češi jsou taky uzavření, ale to má jiné příčiny. Ale když je Čech otevřený, tak se o něm dozvíš všechno za deset minut, a to se mi líbí. Mám rád prostotu, prosté lidi, prostá slova, nemám rád komplikace v ničem. Arabská povaha je hodně komplikovaná, politikou, náboženstvím, společností, různými modely, do kterých musíš vstoupit hned od narození. A tady ty modely nejsou, každý si může dělat, co chce. Jak se v tobě mísí arabské duchovní zázemí s evropskými duchovními vlivy? Já jsem nebyl vychován klasickým arabským způsobem, nejsem muslim. Naše komunita drúzů patří do islámu, ale základní pilíře víry se od něj trochu liší. Rodiče mě učili, že existuje něco, co se nazývá Bůh. A že Bůh o mně ví všechno. S vírou mám odmalička problém. Hledám nějaké absolutní měřítko, dejme tomu, že se nazývá Bůh. Ale i kdybych ho našel aspoň teoreticky, jak to pak uskutečnit v každodenním životě? Jak žít pravdou? Člověk to řeší odjakživa a k ničemu to zatím nevedlo. Já mám pořád co dělat s touto základní otázkou i s tím, co jsem se naučil doma, v arabské společnosti, a co jsem se naučil tady, a to je pro mě obrovské obohacení. Já budu vždycky vděčný životu, že jsem se mohl dívat na různé rozměry a získat z toho, co se hodí k mým životním názorům. Už několik desítek let se zabývám ezoterikou a vším, co k tomu patří. Alternativní medicínou, technikami meditace, hodně z toho i praktikuji. Má to obrovský pozitivní dopad na zbytek věcí, které dělám. Je to pramen, ze kterého čerpám síly a energii. Není jednoduché to praktikovat, pořád si být vědom, co se děje kolem tebe, a chovat se správně, to je velký boj, hlavně v dnešní době, kdy jsou hodnoty úplně jinde, a ty máš jít proti všemu. Jak vnímáš aktuální politickou situaci v Sýrii? To, co se děje v Sýrii, je na prvním místě režim versus Syřani, obyčejní lidé, kteří jsou čtyřicet let utlačováni. Mezi tím jsou tam teroristi, fundamentalisti, náboženství, ale to je automatické. Ale tady média propagují to, že je to válka mezi Sýrií a terorismem, a to není pravda. Skončí to dobře, určitě, režim padne, ale jak velká daň za to bude, to ještě nikdo neví. Nejdůležitější je, aby všechny arabské režimy zmizely, protože patří do středověku. S jakými předsudky vůči Arabům se v Čechách setkáváš? 22 23 Text: Foto: Nejen že informace o arabských státech jsou zkreslené, spíš nejsou žádné. Nikdo ani neví, které státy jsou arabské, včetně mých studentů, kterých se na to ptám na první hodině. Hraju hodně i pro děti. Jednou jsme jim ukázali fotku zahaleného člověka. Měly napsat první dojem. A skoro všechny napsaly terorista, muslim, Bin Ládin. Ale to není jejich chyba, ony jsou produkt společnosti. Proč politici nechtějí, aby se ukazovalo o arabských zemích i to hezké? Proč má být vše jen v područí Západu a Evropy? Kvůli ropě a zlatu! Kdyby tam vznikl demokratický režim, znamenalo by to konec veškerých zájmů Západu. Jak jsi začínal s muzikou? Hrál jsem na lidovou flétnu, tím jsem začal ve čtrnácti letech. Umí šest tónů, jednu stupnici, ve které se zpívá většina lidových písniček. Tehdy jsem neměl takovou krásnou kovovou flétnu, vyrobil jsem si ji sám z bambusu. Léta jsem každý den seděl u rádia a poslouchal písničky a všechny jsem uměl. Doteď z toho čerpám. Do Čech jsem si vzal flétnu a hrávali jsme tu na studentských večírcích. Pak jsem u někoho na návštěvě viděl loutnu, na kterou nikdo nehrál, tak jsem si ji vypůjčil a už za týden jsem na ni hrál písničky. Za měsíc jsem vystoupil na libanonském večírku. Pak jsem začal vyhledávat materiály, učebnice, ale nic tu nebylo. Nejvíc jsem se naučil z odposlouchávání, identifikoval jsem detaily, které začátečník potřebuje. Vliv na mě měla i evropská hudba. Pak jsem se začal učit na další arabské nástroje, na profesionální bambusovou flétnu, kánún, Z jeřábu spadla cihla, dole šla holka štíhlá, aby mé oči prošvihla, rychlost trošku zdvihla. Tak ji cihla nestihla. Zraněná Sýrie všechny vlády tu hrůzu pekly proti Sýrii se smrtí spikly *** přitom život má jen jeden díl nezná mezi národy rozdíl *** děti co se staly mrtvými nejsou pouze dětmi našimi *** Marwan ze Sýrie velký stolní nástroj. Učit se na ně hrát tady je velmi těžké, není koho se ptát. Je těžké se v Čechách prosadit s kapelou, která hraje arabskou hudbu? Hned po návratu ze Sýrie v roce 1997 jsem založil kapelu Ziriab a ta stále funguje. Nebylo těžké prosadit se a nemusí to být tím, že jsme dobří. Nikdo jiný to tu totiž nedělá. My nejsme profesionálové, ale dobří amatéři. Navíc ostatní arabské kapely v Čechách nehrají arabskou klasiku, hrají moderní arabskou hudbu, která je podobná české moderní hudbě. Celá písnička se hraje na tři tóny, rytmus musí být rychlý a nahlas. Jedině Ziriab používá pouze arabské stupnice, rytmy, zpěv v klasickém arabském stylu. Přizpůsobujete nějak Čechům repertoár? Zezačátku jsme se o to snažili, byla to dobrá zkušenost, vím, jak lépe muziku nabízet, ale pak jsem zjistil, že to vůbec není potřeba. Zjistil jsem, že čím klasičtější písničky hrajeme, tím větší mají dopad. Arabská klasika odvede Evropana úplně někam jinam, do neznámého světa, který nedokáže moderní hudba zprostředkovat. Jak reagují děti na dílny, které pořádáš v dětských domovech? To je taková spontánní záležitost, každý v domově předvede to, co umí. Já tam hraju na různé arabské nástroje, řeknu nějakou legrační poezii pro děti, vyprávím o arabských státech, o arabštině, učím je pár arabských slovíček. Děti reagují moc dobře, přináší jim to Marwan Alsolaiman (1962, Sýrie) odešel v roce 1982 do tehdejšího Československa studovat na ČVUT obor stavební inženýrství. Několik let pracoval v Sýrii, ale roku 1997 se do ČR vrátil. Učí matematiku, fyziku, arabštinu a češtinu pro cizince. Založil arabskou kapelu Ziriab, vystupuje s Hankou Blochovou (mix arabské, středověké a renesanční hudby) nebo kapelou Habub. S Františkem Kostlánem pořádá pravidelné poeticko-hudební večery, s arabskou hudbou seznamuje děti v dětských domovech v rámci projektu Múzy dětem a pod záštitou o. s. Romea pořádá workshopy s arabskou tematikou pro děti. Příležitostně působí i jako tlumočník a překladatel. Do arabštiny přeložil českou povídku Hodina pod drnem nový rozměr. Dítě, které nikdy nevidělo a neslyšelo arabskou loutnu a najednou ji má před sebou a může si na ni zkusit zahrát, to je pro něj velký zážitek. Píšeš poezii v arabštině i češtině. Jaké to je vyjadřovat se v češtině, která není tvou mateřštinou? Poezii a celkově i umění vnímám tak, že do nich nemá zasahovat hlava a logika. Většinou píšu, když už mám v hlavě vytvořený verš, jenom vstávám a vysypu to ze sebe. Takhle já funguju arabsky i česky. Někdy musím kvůli jazyku, hlavně v češtině, nad tím trochu přemýšlet, gramaticky, aby se to sladilo. Přijde období, že píšu každý den arabskou básničku, a někdy naopak. Jak kdy. To asi řídí Bůh. Češtinu neovládám, v oblasti poezie neumím nic. Když řekneš třeba rozjímání, rozmluva, já to slovo nějak cítím, ale Čech ho možná cítí jinak. Ve slovníku mám, že tohle znamená tohle, ale to je málo. Když člověk není rodilý mluvčí, má s tím co dělat. Proto jsou v mé české poezii významy trochu posunuté. Výhodou je, že Čech je překvapen už tím, jak mohl vzniknout nový význam nějakého českého slova. To nedělám záměrně, to vychází samo, protože tak já rozumím tomu jazyku. V jakém jazyce se ti zdají sny? Arabsky i česky. Někdy jsou v jednom snu oba jazyky zároveň, na někoho mluvím arabsky a on mi odpovídá česky. od Miroslava Sehnala z Ostravy, vyjít by měla ještě letos. Jeho celoživotní vášní je fotbal, z Kataru dostal dokonce profesionální nabídku. Pavla Frýdlová Jiří Vaněk Za Afrikou na Letnou Yé Traoré přijela do Československa v roce 1985 studovat biologii s tím, že se vrátí domů, do rodného Mali. Ale když po ukončení studia nenašla doma zaměstnání ve svém oboru – parazitologii – vrátila se do Prahy a nakonec se v Čechách usadila. Dnes bydlí kousek za Prahou, podniká v oboru farmacie a dováží africké zboží. Především se ale věnuje propagaci Afriky. Společnost African Culture and Art založila už v roce 1998. Ti, kdo se zajímají o africkou kulturu, „Jáju“ – jak Yé Traoré říkají čeští přátelé – dobře znají. A nejen z jejího malého krámku v Náprstkově muzeu. Žádná „africká“ akce se bez ní a jejího týmu neobejde – kromě prodeje dárkových předmětů, jsou to i přednášky, koncerty, výuka na hudební nástroje, výtvarné dílny. Velice oblíbené a žádané jsou cateringové služby ve stylu Afro. I kuchyně je nedílnou součástí kultury a Češi mají rádi zejména jídla z manioku a pečené banány… Letos na podzim pro svůj africký obchod získala velký prostor na Letné a splnila si tak sen – otevřít v Praze nejen důstojný obchod, ale i místo pro další aktivity. Slavnostního otevření obchodu se zúčastnilo několik desítek přátel Afriky, zájemců o zajímavé podněty odjinud i zvědavých obyvatel Letné, které přilákala výloha s atraktivními předměty. Měli možnost prohlédnout si vystavené zboží, které tvoří dekorativní předměty a bytové doplňky – především ty (jako např. nádherná truhla potažená kůží a zdobená mosazí), které se do malého starého krámku v Náprstkově muzeu nevešly. Obdiv jako vždy sklízely různé rituální masky a sošky. Dámy obdivovaly ručně tkané a barvené látky jak v metráži, tak v různých přehozech, polštářích i na oděvech. Největší zájem se už tradičně soustřeďuje na bižuterii – náhrdelníky, korále, závěsy, náramky, náušnice, prsteny – vesměs z korálků, dřevin, semen plodů a kostí zvířat. Děti si nejen prohlížely, ale i vyzkoušely různé hudební nástroje, hlavně je zaujaly africké bubny djembé. Návštěvníci večera si mohli vyslechnout i několik písní Miriam Makeby v podání zpěvačky Lucie Africy Kostelecké, z vystoupení afrických bubeníků zjistit, že zrytmizovat africkými bubny se dá i popěvek Skákal pes přes oves a v neposlední řadě mohli ochutnat ukázky africké kuchyně. Ne, nebyla tolik pálivá, jaká je obvykle naše představa o jídle černého kontinentu, i děti si šly přidat maniokovou kaši a fazolové placičky. V průběhu večera nastala i chvilka položit Yé Traoré pár otázek: Odkud všechny ty předměty jsou? „Většina předmětů pochází převážně ze západní Afriky, k níž mám nejblíž – Mali, Senegal, Burkina Faso −, ale stejně tak mám dobré kontakty na výrobce z Ugandy, Mozambiku, hodně věcí máme ze severní Afriky, z Maroka a Tunisu. Mým cílem je, aby zde postupně byly zastoupeny předměty a výrobky z celé Afriky. Spousta našich dodavatelů je na tomto obchodu závislá, často to pro ně představuje jeden z mála výdělků. Tímto způsobem tedy propaguji africkou kulturu a zároveň pomáhám malým africkým výrobcům zajistit obživu celé jejich rodině.“ Na aktualizaci webových stránek www. acaculture.cz zatím nezbyl čas, ale Yé Traoré to určitě v dohledné době napraví a budete se moc dočíst o tom, co na Letné chystá. „V zázemí obchodu jsou i další prostory. Od prosince se v nich rozjedou i výtvarné dílny, určené především dětem – budou se moci seznámit a naučit práci s korálky, vyzkoušet si, jak vznikají masky (ne, nebudou je vyřezávat ze dřeva, ale budou používat papír). Chceme tu pořádat pravidelné workshopy, přednášky o Africe, komornější hudební vystoupení. Všichni, kdo se zajímají o Afriku, by si tu měli najít něco pro sebe.“ Do obchodu na Letné, Kamenická 26 určitě zajděte – a nejen pro vánoční dárky. Příběh Yé Traoré je také jedním z příběhů „českých Afričanů“. Stejnojmenný dokument můžete vidět na: www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095908415-kosmopolis/211562210300014. 24 Text a foto: 25 Anketa Rena Horvátová Kultura skrze kontinenty Číslo popisné Praha 14 neslo název multikulturního setkání, které uspořádala městská část Praha 14 koncem října v kulturním domě Kyje. Kromě ochutnávky mezinárodní kuchyně a úvodní diskuse se související tematikou se návštěvníci mohli setkat především s nevšední kulturní podívanou přibližující život těch, kteří tu nežijí pouze vedle nás, ale především s námi. Osmnáctá hodina se blíží mílovými kroky a do kulturního domu Kyje přichází první návštěvníci. U šatny se tvoří fronta, po očku pokukuji do otevřených dveří sálu. Ten se také bleskurychle zaplňuje více jak stovkou lidí usedajících do hlediště a postávajících všude kolem, kde je trocha volného místa. Děti běhající a překřikující se jedno přes druhé dávají tušit, že i ony mají pro návštěvníky připravené překvapení a těší se, až jim ho budou moci předvést. Sálem se nese hlahol veselých hlasů, lidé se zdraví, živě diskutují, ale jen do chvíle, dokud moderátorka večera Lyubov Grunkovskaya, která je původem z Běloruska, nezahájí program. Ta po chvilce předává slovo starostovi městské části Praha 14 Radku Vondrovi, který návštěvníky přivítá několika milými slovy a sám se poté zapojí do krátké diskuse o životě v městské části Praha 14. Během ní zazněl například i názor, že multikulturní společnost v této části Prahy je důležitá pro její další společenský rozvoj a vytvoření rasové tolerance. Konec diskuse dává jasný signál nejmenším vystupujícím večera, dětem z MŠ Lehovec. Ty už nedočkavě postávají na okraji sálu a během okamžiku jsou připraveny na své vystoupení. V choreografii tanečního vystoupení nechybí rekvizity jako paličky či barevné deštníčky. Děti střídá již publikem očekávaná skupina Kodrjanka, která představuje tradiční moldavský folklór. Dívky v tradičních krojích poděděných po svých předcích sklízejí u diváků úspěch a jsou oceněny nebývalým aplausem. To umělci původem z Angoly a Zimbabwe, Elmer, tanečník roku 2009, a J-ME, ovládnou pódium náročnou taneční choreografií i freestylem. Nechybí salta, hip-hopové a breakdancové prvky, které si získávají převážně mladší část publika. „Je fakt výborný,“ říká asi patnáctiletá dívka své kamarádce oslněné každým pohybem profesionálního tanečníka Elmera. Publikum, které je již ve varu, dostává další mistr svého umění. Osama Mimi Farag, egyptský tanečník, známý převážně z česko-slovenské talentové soutěže, ohromí návštěvníky mystickým tancem Tanora. Osama si tak po několika minutách jedinečného tance získává největší obdiv diváků. Závěr večera se nese v rytmech jazzu, funku a latino hudby, oficiální program totiž zakončuje kubánská hudební skupina Mezcla, jejíž vynikající zpěvačka Tanda svým sametově hlubokým hlasem navodí nezaměnitelnou atmosféru s příchutí Latinské Ameriky. Po chvilce se na parketu vytvoří několik tanečních párů a ti, kteří nemají odvahu ploužit se po parketu, ochutnávají tradiční mezinárodní kuchyni, kterou připravily ukrajinské a mongolské ženy navštěvující Mateřské centrum Klubíčko YMCA Praha. Nechybí sladké chrustyky, které nesmí chybět na štědrovečerní tabuli tradiční ukrajinské rodiny, nebo mongolské huushuur, taštičky plněné mletým masem. Sabina Jarošová, 23 let Dnešní večer byl příjemný, překvapil mě výběr programu a ochutnávka ukrajinské a mongolské kuchyně. Domnívám se, že multikulturní výchova je v dnešní době velmi důležitá a mělo by se s ní začít již v předškolním věku, protože není ojedinělé, že do českých školek a škol dochází stále více cizinců. A proto bych uvítala, kdyby se začalo právě v takto nízkém věku hovořit o tradicích a kultuře nejen cizinců, ale i Romů, kteří jsou rovněž nedílnou součástí naší společnosti. Petr Obeimajer, 35 let Jsem nadšený z programu, líbí se mi pestrost jednotlivých skupin, nápad doplnit multikulturní setkání o ochutnávku tradičních pokrmů cizinců z třetích zemí a tím návštěvníkům přiblížit mezinárodní kuchyni. Moc jsem si užil hip-hopové vystoupení a zpěv moldavské skupiny Kodrjanka. Ani nemusím nikam jezdit, zde, v kulturním domě, jsem měl možnost poznat kus světa. Věra Angerová, 69 let Dnes večer jsem měla možnost poznat úžasné tance. Společně se svým přítelem jsem obdivovala egyptského tanečníka, který tančil s dvacetikilogramovou sukní, byl to zážitek. Program byl ve skvělém tempu, živém, zábavném, a jelikož ráda tančím a jsem společenský člověk, velmi jsem to ocenila. Ráda bych uvítala, kdyby se takové večery konaly častěji, protože cizince na Praze 14 potkávám, ale nepovídám si s nimi, protože nemám zkrátka tu možnost, ale zde jsem jí konečně využila. Jiří Boštík, 70 let Když jsem se dozvěděl, že se bude konat akce v multikulturním duchu, hned jsem si musel udělat čas. Sám jsem byl dvakrát ženatý s Ukrajinkou a rád poznávám kultury těch, kteří se v ČR rozhodli trvale usadit. Snažím se také často cestovat, vždy navštěvovat místní kulturní akce. Myslím, že mám větší možnost potkávat se s cizinci než ostatní, už díky tomu, že jsem dlouhou dobu žil s cizinkami. Z dnešního večera se mi nejvíc líbil egyptský tanečník, nic podobného jsme ještě neměl možnost vidět. Text: Mgr. Ivona Baklíková vedoucí Centra na podporu integrace cizinců Mongolský veCer ve Svitavách Centrum na podporu integrace cizinců pro Pardubický kraj již druhým rokem spolupracovalo s Charitou Svitavy při realizaci kulturního programu se zapojením cizinců žijících v ČR přímo ve městě Svitavy. V loňském roce to bylo klavírní a pěvecké vystoupení ukrajinské klavíristky Ilony Vávrové, která učí na Základní umělecké škole ve Vysokém Mýtě a která si pro návštěvníky připravila pásmo ruských romancí. Na základě velmi příjemných ohlasů se obě organizace rozhodly v obdobné spolupráci pokračovat i v roce 2012. Téma pro letošní rok bylo Mongolsko. Jedním z hlavních důvodů je fakt, že přímo ve městě Svitavy (17 500 obyvatel) a jeho okolí žije a pracuje početná komunita Mongolů (cca 100 osob) a obě organizace chtěly touto zajímavou akcí podpořit vzájemné soužití majority a cizinců, možnost neformálního setkávání se, seznámení s kulturou, historií a dalšími tradicemi. Přípravy započaly již na začátku léta 2012, kdy se sešel organizační tým ve složení zástupců pořádajících organizací Centra a Charity. Úspěchu akce předcházela zároveň jednání se Střediskem kulturních služeb Města Svitavy, se zástupci, SOZE, o. s. (Centrum má ve Svitavách kontaktní místo, ve kterém SOZE poskytuje terénní a ambulantní sociální služby) a v neposlední řadě s personálním oddělením textilní firmy Svitap J. H. J., která převážnou část Mongolů zaměstnává, a i přes třísměnný provoz firmy v maximální možné míře vyšla vstříc svým zaměstnancům, kteří se tak akce mohli účastnit v kompletním počtu. Při vytváření programové části měla zcela nezastupitelnou roli paní Myanganbayar Bazarjav, se kterou Centrum již čtvrtým rokem intenzivně spolupracuje v oblasti tlumočení, asistencí a realizace akcí. Všichni organizátoři z řad majority i cizinců se shodují, že bez jejího aktivního nasazení, zápalu a koordinace by akce rozhodně nebyla tak úspěšná. Jejím hlavním zaměstnáním je koordinátorka mongolských pracovníků v jedné personální společnosti v Pardubicích, dále pak právě aktivně tlumočí pro Centrum na podporu integrace cizinců pro Pardubický kraj a za zajímavost stojí i to, že je členkou TJ Sokol Nový Ples. Podle etnografů jsou Mongolové národem veselým a pohostinným. Přesvědčit se o tomto tvrzení mohlo přibližně 150 účastníků večerního komponovaného programu, který celý mluveným slovem i vlastním zpěvem provázela právě Myangabayar Bazarjav. Večer zahájily úvodním slovem ředitelka Charity Svitavy Blanka Homolová a vedoucí Centra na podporu integrace cizinců pro Pardubický kraj Ivona Baklíková, které publiku představily i činnost obou organizací a nabídku svých bezplatných služeb. Paní Bazarajav pokračovala v prezentaci země, její historie i současnosti, a pak následovalo hudební a taneční vystoupení kapely Dunjingarav (je to jméno mongolské hory a zároveň název hudební skupiny, která vznikla již v roce 1980 v Mongolsku). Původně měla jedenáct členů, kteří se ale postupně rozprchli po Evropě. V současnosti vystupuje skupina, jejíž členové se usadili v Čechách, v sedmičlenné sestavě. V koncertním programu skupiny Dunjingarav jsou obsaženy tradiční stepní písně, nápěvné recitování lidového vypravěče – zpěváka, hra na mongolské lidové nástroje a malá ukázka lidových tanců a jógy. Nejkrásnější částí programu byly táhlé písně zvané urtyn duu. Jde o volné prozpěvování s variantně rozvíjenými vícehlasými nápěvy, které souzní s typickým charakterem mongolské krajiny proslavené krásou stepního prostoru. Ve svém repertoáru má i díla světových klasiků a ukázky děl slavných mistrů předvádí v provedení kla- sických mongolských nástrojů. Program sestává z hudby, zpěvu, tance. Soubor „Dundžingarav“ již vystupoval v Rakousku, Francii, Švýcarsku, Německu, Švédsku, Polsku, Bělorusku, v zemích bývalé Jugoslávie, Bangladéši, Číně, Ukrajině a samozřejmě i v ČR. Nedílnou součástí večera byl raut tradičních mongolských jídel, jež připravila svitavská mongolská komunita. Návštěvníci si mohli pochutnat na taštičkách plněných masem, tzv. búz nebo chušúr, nebo se napít mongolského slaného čaje. Ve foyer zároveň probíhala výstava fotografií z Mongolska, které přímo od mongolských autorů do Čech přivezla paní Bazarjav. V průběhu večera si přítomní mohli prohlížet prezentace činnosti Charity Svitavy a CPIC Pardubice. Závěr večera patřil mongolskému výtvarníkovi D. Sandagdorjovi, který přímo na pódiu seznámil diváky s tradiční mongolskou kaligrafií − s původním písmem. Zájemcům zároveň jako malý suvenýr vytvořil nápisy dle jejich přání. Díky množství zájemců se tak večerní program velmi příjemně protáhl. Největší odměnou pro organizátory byly spokojené reakce diváků z řad majority i Mongolů, kteří měli upřímnou radost, že svou kulturu a tradice mohli představit těm, se kterými se každý den potkávají v běžném životě přímo v jejich městě. Organizátoři – Centrum na podporu integrace cizinců pro Pardubický kraj a Charita Svitavy − by rádi touto cestou poděkovali všem spolupracovníkům a návštěvníkům a již nyní se těší na červen 2013, kdy se opět potkají při spolupráci na Indickém večeru. Reportáž z celého večera připravila regionální televize CMS TV a je ke zhlédnutí na www.youtube.com/watch?v=DiugKgBwg7I&feature=youtu.be. 26 Text: Redakce 26 Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Podíl cizinců ve vedení největších českých firem za posledních 12 let výrazně stoupl. Na nejvyšších pozicích dnes nalezneme 34,1 % zahraničních manažerů, v roce 2000 jich přitom bylo pouze 25 %. Ukazuje to průzkum společnosti Deloitte Corporate Governance Centra ČR. Největší podíl cizinců nalezneme mezi jednateli společností, cizích státních příslušníků je 39,1 % z nich. Paradoxem však je, že právě tato oblast zaznamenala v počtu cizinců od začátku tohoto tisíciletí největší pokles. V roce 2000 totiž pocházela ze zahraničí skoro polovina jednatelů, přesněji 48,4 %. Složením statutárních orgánů českých firem se nedávno zabývala také společnost Dun & Bradstreet (D&B). Podle této studie Ukrajinci tvoří 30,4 % cizinců ve statutárních orgánech všech českých firem, Rusové pak 22,8 %. S velkým odstupem následují Slováci, Němci Rakušané a Italové. ********* Za obchodování s lidmi, které nalákali na práci ve Velké Británii, poslal Krajský soud v Ústí nad Labem čtyři obžalované na pět až 9,5 roku do vězení. Dva z nich byli souzeni jako uprchlí. Obžalovaní nalákali podle obžaloby v roce 2009 nejméně pět lidí na vidinu vysokého výdělku až 30.000 korun na práci do Británie. Tam je podle soudce „doslova prodali“ – předali dalším dvěma dnes odsouzeným v nepřítomnosti. Když dva z poškozených začali pracovat v pekárně asi dvě hodiny cesty od Birminghamu, odebírali jim většinu platu. Museli navíc bydlet v jedné místnosti a dostávali málo jídla. Navíc poškozeným podle obžaloby vyhrožovali, že pokud peníze odevzdávat nebudou, vyhodí je na ulici bez prostředků. ********* Vietnamci v Česku by rádi patřili ke státem uznávaným národnostním menšinám. Chtějí mít své zástupce ve vládní radě pro menšiny. Svaz Vietnamců v ČR a Asociace českých občanů vietnamského původu o to požádaly vládu. Rada vlády pro národnostní menšiny se podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva shodla na tom, že návrh na jmenování nových členů má být připraven. O uznání a zastoupení v radě žádají i Bělorusové. V ČR je teď 12 oficiálních národnostních menšin. K vietnamské národnosti se při loňském sčítání lidu přihlásilo 29.660 lidí. Podle statistik ministerstva vnitra letos ke konci září pobývalo v ČR legálně 57.762 Vietnamců. Z nich 39.035 mělo povolení k trvalému pobytu, zbytek k přechodnému. V letech 2001 až 2010 dostalo české občanství podle statistiků 482 Vietnamců. ********* Židovské muzeum v Praze představuje nový vzdělávací program pro základní a střední školy s názvem „Nevítaní cizinci“. Jeho cílem je na příkladu československé uprchlické politiky konce 30. let 20. století přivést žáky a studenty k aktivní diskusi o tématu uprchlictví i v jeho současném kontextu. Kritický přístup k uprchlické politice Československa a některých dalších zemí v době před druhou světovou válkou, kdy docházelo k pronásledování etnických menšin a bezpříkladnému porušování lidských práv, je také předpokladem k diferencovanému pohledu na vlastní národní dějiny a k uvědomění si toho, že i demokratické státy mohou tváří v tvář totalitním režimům a genocidě selhat. Tento fakt pak může přinést zajímavé paralely z dnešního světa. ********* Malí cizinci v Česku, kteří se ocitnou v nouzi či bez doprovodu dospělých, by měli dostávat podobnou pomoc jako české děti. Neměli by už končit ve speciálním Zařízení pro děti-cizince, ale měli by se dostat třeba do náhradní Mongolský veCer ve Svitavách rodiny. Vyplývá to z nové koncepce ochrany a péče o nezletilé cizince bez doprovodu včetně žadatelů o azyl. Na změně péče se shodli experti z resortů školství, práce a vnitra. Migrační toky se totiž podle nich změnily, jiné je i složení skupin cizinců v Česku a nynější systém už je zastaralý a nefunguje. Zatímco před deseti lety do republiky ročně přicházelo podle autorů návrhu i několik stovek dětských uprchlíků bez doprovodu dospělých, nyní už je to jen pár dětí. ********* Na okraji Prahy by v budoucnu mohl vyrůst větší buddhistický chrám. Jeho stavbu plánuje vietnamské buddhistické sdružení v ČR. Svatostánek by měl vzniknout v zamýšleném vietnamském kulturním centru vedle areálu Sapa v Libuši. Buddhismus vyznávají asi čtyři pětiny Vietnamců. Buddhistický chrám v Česku je od roku 2008 ve Varnsdorfu. Menší svatostánek funguje i v areálu Sapa v Praze. V přízemí je místnost, kam věřící přinášejí obětiny, ovoce a květiny a kde zapalují vonné tyčinky. Přicházejí sem obvykle první a patnáctý den v měsíci podle vietnamského kalendáře. V patře budovy se nachází modlitební místnost s větším oltářem a sochami. Ani tady nechybí květiny a ovoce. Fotografie Koktejl kultur Projekt fotografické soutěže Koktejl kultur byl otevřen amatérským i profesionálním fotografům, jeho cílem bylo zachytit prolínání kultur v České republice. Projekt realizovalo Multikulturní centrum Praha ve spolupráci s partnery ze sedmi evropských zemí. Do soutěže bylo přihlášeno celkem 44 velmi vydařených snímků – různých pojetí kulturní rozmanitosti v Česku. Vítěznými snímky se staly: 1. místo: Setkání dvou světů, autor: Vítězslav Říha; 2. místo: Babička – U splavu – Hrdý táta (série) – autor: Martin Holík; 3. místo: Bubliny – autor: Jan Dítko.
Podobné dokumenty
Sokolská 2/2010 - Držíme ti místo
letech – Cage si byl naprosto jist, že jeho skladba není žert. Bylo to vyznání jakési podstaty, návratu k základním principům. „Neminul den, abych
tuto skladbu ve svém životě a práci nepoužil,“ nap...
PPT_10_11_První a druhá průmyslová revoluce a podnikatelé.…
železnice: 1804 hutní dráha Richarda Trevithicka, 1812 ozubnicová dráha
J. Blenkinsopa vuhelném dole v Middletonu, 1825 osobní vlak s parní
lokomotivou na dráze Stockton-Darlington, 1829 USA- spoje...
yen
pdf Zprávy DILIA léto 20131791.57 KB
Můžeš své herecké zkušenosti při režírování využít a naopak?
Myslím, že je hlavně důležité, že mám zkušenosti s tím, jaké to je být hercem, kterého někdo režíruje. Výhoda je také v tom, že jak si s...
