náboženství Číny - P. Robert Bergman, osobní web

3.2.3 Čínské náboženství
Čínské národní náboženství se vyznačuje uctíváním předků a vírou v duše a duchy. V ní se spojují
prvky máhájánového buddhismu (viz výše), lidového taoismu a konfucianismu. V lidové víře existují tato
náboženství vedle sebe, bylo běžné i členství ve více náboženských společenstvích najednou.
Konfucianismus se staral o morálku, taoismus pomáhal ve všedním životě a buddhismus sliboval spásu
duše v ráji.
3.2.3.1 Uctívání předků a víra v duše a duchy
Základy civilizace v Číně byly položeny již ve třetím tisíciletí před Kristem. Mezi lety 2000-1500
př. Kr. ovládli většinu této oblasti Siaové. Jejich totemovým zvířetem byl původně had, který se objevuje
v některých nejstarších mýtech Číny. Později ho nahradil drak, trvalý symbol čínské mytologie a kultury.
Kultické a náboženské myšlení této doby je založeno na silném universismu, který je zaměřen na
harmonickou svázanost člověka s kosmem. V době Šang (16.-11. stol. př. Kr.) hrály pravděpodobně
hlavní úlohu nábožensko-šamanské praktiky, které se vyznačovaly uctíváním předků a vírou v posmrtný
život. Nejvyšším božstvem byl Šang-ti, uctívaný jako předek dynastie. Mezi méně důležité patřili bohové
slunce, měsíce, mraků, země, hor, řek a čtyř hlavních světových stran. Kromě toho už asi v této době
vyrostly základy učení Jin a Jang dále rozpracované v taoismu (viz níže). Císař jako Syn nebes měl
ústřední roli. Jestliže při svém panování rušil harmonii, mohlo mu nebe jeho pravomoci Syna nebes
odejmout. Vůle nebe se projevovala v přírodních katastrofách nebo lidových povstáních.
Pro čínské náboženství je významnou dobou změn 6.-5. stol. př. Kr. Dvě reformátorské postavy
tehdy už natrvalo poznamenaly čínskou kulturu a politiku a také národní náboženství. Vznikl
konfucianismus a taoismus.
3.2.3.2 Konfucianismus
Zakladatelem konfucianismu byl Kchung-fu-c´ (551-479 př. Kr.), jehož jméno později přepisovali
jezuitští misionáři, kteří překládali jeho spisy, jako Konfucius. Byl velmi vzdělaný, ve svém domě
vyučoval žáky. Debatoval s nimi o morálních, sociálních a politických problémech své doby. Jeho
„učení“ se odvozuje od Lunjü (Hovory - sbírka promluv a dialogů shromážděných jeho žáky).
Konfucianismus se zrodil v době, kdy byla Čína zmítána válečnými konflikty, a vyznačoval se
hledáním harmonie a míru v mezilidských vztazích. Náboženství a ritus sice mělo pro Konfucia
významnou roli, jeho učení je však charakteristické více příklonem k člověku, praktickému životu. Má
tedy spíše filozofický než náboženský charakter. „Smysl mé práce je sloužit lidem živým!“ Podle jeho
učení může člověku poskytnout radost, mír a vnitřní uspokojení pouze skutečný svět. Tohoto cíle může
dosáhnout každý jednotlivec na základě ovládnutí své vlastní vůle.
Konfucius zdůrazňoval význam Li (= „správné způsoby“, kodex zdvořilého chování). Postupně se
vytvořil konfuciánský ideál „správného člověka“, jehož život je řízen touto disciplínou. Takový člověk je
spolehlivý v osobním chování, uctivý k nadřízeným, spravedlivý a vlídný k lidem. Jeho povinností je
pečovat o rodiče a uctívat předky.
Ačkoliv Konfucius věřil, že by se člověk měl o svůj osud zasloužit sám a nespoléhat na pomoc
božstev, přijal mnoho rysů starověkého čínského náboženství. Obhajoval názor, že při obětování
božstvům musí člověk věřit v jejich existenci. Modlil se k Nebesům a propagoval starověké rituály. Přijal
tradiční čínský řád vesmíru, považoval Nebesa za nejvyšší sílu a podporoval uctívání předků.
V konfucianismu nejsou žádní kněží ani sekty. Nekonají se pravidelné veřejné obřady a neexistuje
tedy ani osobní vztah k bohu. Během staletí byly vybudovány chrámy zasvěcené Konfuciovi, v nichž se
přinášely oběti sochám mudrce nebo tabulkám s jeho jménem. Šlo spíše o projev úcty než zbožnosti.
Konfucius nebyl uctíván jako svatý nebo jako bůh, nýbrž byl ctěn jako otec konfuciánského učení (kult
předků)
Za základní text konfucianismu je považováno pět Klasických knih. Jsou velmi ceněny, protože
patří k nejstarším čínským literárním památkám a protože je podle tradice sestavil Konfucius:
Š-ťing (Kniha písní) - sbírka nejstarší čínské poezie. Obsahuje více než 300 básní (písní). Básně popisují
běžné události - lásku, práci a válku, je zde ale také dvorská poezie, včetně ód na
zakladatele čouské dynastie (11.-3. stol. př. Kr.) a rituálních zpěvů. Tvůrcem sbírky
byl Konfucius.
Li-ťing (Kniha obřadů) - tato kniha se skládá ze tří rituálních textů. Čou-li (Obřady státu Čou) popisují
správní systém za panování čouské dynastie. I-li (Obřady a rituály) vysvětlují
etiketu, nabádají, jak se má jednotlivec chovat na svatbách, banketech, při
vykonávání obětí, na pohřbech atd. Li-ťi (Kniha obřadů) obsahuje vládní
nařízení, návody na vedení domácnosti, recepty na vaření, rady, jak se chovat ve
společnosti, jak ovládat vůz, jak dát nejvhodnější jméno dítěti atd. Tato kniha
obsahuje i díla z doby 2. stol. př. Kr. (počátek dynastie Chan).
Šu-ting (Kniha dokumentů) - je zdrojem čínských dějin. Je to obsáhlý soubor dokumentů z dvou tisíc
let čínských dějin až do Konfucia (zákony a výnosy vládců s komentáři,
proslovy, rady kancléřů atd.).
Čchun-čchiou (Letopisy jara a podzimu) - jedná se o krátkou kroniku událostí státu Lu v letech 722481 př. Kr. Tvrdí se, že Konfucius je jejich skutečným autorem
a použil pro svou práci záznamy ze státních archivů.
I-ťing (Kniha proměn) - je to věštecká kniha, která pomáhá čtenářům předpovídat události a pochopit
lidské bytí a přírodní jevy. Objevuje se zde např. i poučení o systému polarit
Jin a Jang. V harmonii s těmito polaritami spočívá správná cesta (Tao)
člověka. Ta dotvrzuje Spravedlivý Řád (viz výše).
Skládá se ze šedesáti osmi „hexagramů“ (každý je kombinací plných a
lomených čar) a jejich komentářů. Šedesát čtyři hexagramů je tvořeno
kombinací jakýchkoliv dvou z osmi „trigramů“ (ty jsou tvořeny třemi čarami
plnými nebo přerušenými), které jsou klíčem k výkladu čtení budoucnosti např.
z želvích krunýřů či obrazců rozhozených hůlek. Každý trigram znázorňuje
určitou přírodní sílu a zároveň symbolizuje nějaký element lidského života.
Počátky tohoto spisu jsou kladeny až do 12. stol. př. Kr.
Diagram osmi trigramů
_________
_________
_________
Li
Slunce vysušuje
(sláva)
_________
_________
____ ____
Sun
Vítr roznáší
(pronikání)
____ ____
____ ____
____ ____
____ ____
____ ____
Kchun
Země skrývá
(poddajnost)
____ ____
_________
_________
_________
Tuej
Vody dávají plynout
(rozkoš)
Čen
Hrom hýbe věcmi
(energie)
_________
____ ____
____ ____
Ken
Hory zadržují
(ustání)
_________
_________
_________
Čchien
Nebe panuje
(síla)
____ ____
_________
____ ____
Kchan
Déšť zavlažuje
(nebezpečí)
3.2.3.3 Taoismus
Taoismus byl zpočátku filozofickou školou, jež vznikala v letech 770-476 př. Kr. Za jeho
zakladatele bývá považován Lao-c´ (česky Starý mistr), jehož působení většina odborníků klade do 6.
stol. př. Kr. (tzn. Konfuciův vrstevník).
Původní učení taoismu se nachází v nejvýznamnější čínské filozofické knize Tao-Te-Ťing (česky
Kniha o Tao (řádu, cestě, smyslu) a Te (ctnosti, síle, moci)). Má dvě části rozdělené na 81 kapitol. První
část (1-38) se týká samotného Tao, jeho popisu a působení ve světě. Druhá část (39-81) popisuje, jak si v
životě vede světec znalý Tao.
Slovo tao znamená knižně stezka nebo cesta. Tao je nepopsatelný zdroj všeho bytí, prvotní
příčina, omezená skutečnost. Je to princip, který řídí a ovládá vesmír, cesta, která vede člověka k životu v
harmonii s tímto vesmírem. Pro konfuciány má každý jev či lidské zřízení své vlastní, individuální tao.
Avšak pro taoisty je pouze jedno Tao pro všechno. Moudrost a osvícení přijdou, pokud jednotlivec
pochopí Tao a žije v souladu s ním.
Symbolem tohoto nejvyššího bytí je znak těsně do sebe zapadajících principů, mužského Jang a
ženského Jin, jejichž spojení je podmínkou vzniku všech jevů. Kolem nich je rozloženo osm trigramů (viz
výše).
Jang, původně znamenalo svit či světlo, a Jin, což znamenalo stín nebo temnotu, začaly být
považovány za dvě kosmické energie, jejichž vzájemným působením vznikají vesmírné jevy. Jang
představuje mužský princip, aktivitu, žár, suchost, tvrdost atd., zatímco Jin představuje takové vlastnosti
jako ženský princip: pasivitu, chlad, vlhkost a vláčnost. Rysy Jin a Jang se často vykládají jako dvojice
tvořící protiklady, jako je smrt a život, žena a muž a také zlo a dobro. Podle filozofičtějšího výkladu se Jin
a Jang vzájemně doplňují a jsou oboustranně závislé.
Ve 2. stol. př. Kr. vzniká taoismus jako náboženský směr. Přispívá k tomu i rostoucí popularita
buddhismu. Taoistická praxe se značně vzdálila ideálům knihy Tao-te-ťing. Jako náboženský směr
vstřebává taoismus mnoho lidových mystických kultů. Od buddhismu přejal chrámy, mnichy, obrazy,
kadidlo a vytvořil panteon animistických božstev, hrdinských postav minulosti a různých dalších postav.
Taoistická božstva zahrnovala polidštěné planety a hvězdy, starověké hrdiny, všechny lidské činnosti
(včetně vzdělání, lupičství, nemanželského pohlavního styku a opilství) a zvířata. Taoisté měli i velkou
zálibu v alchymii a magických zaříkáváních.
____________________________________________________________________________________________ Balta, P. a kol.: Kniha o
náboženstvích, Albatros, Praha 1993.
Elser, M. a kol.: Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
Fojtíček, M.: Světová náboženství a sekty, Plzeň 1997.
Hooblerovi, D. a T.: Světová náboženství - Konfucianismus, NLN, Praha 1997.
Langleyová, M.; Butterwoth, J.; Allan, J.: Víry a vyznání, Slovart, Bratislava 1993.
Štampach, O. I., OP: Malý přehled náboženství, SPN, Praha 1992.
Willis, R.: Mytologie světa, Slovart, Praha 1997.