Sk 9,1-19 „Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je

Sk 9,1-19 „Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je

Sk 9,1-19
„Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal
si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se
hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do
města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova;
slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za
ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.
V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově
vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš
a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého,
kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl
mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k
tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu
vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní“
„Obrácení Saula“, jak je nazván tento příběh, tedy obrácení muže, kterého známe spíš pod jménem
apoštol Pavel, je v Novém zákoně vylíčeno celkem 5x; z toho 3x ve Skutcích apoštolských, 2x pak
Pavel o této události mluví ve svých dopisech. A to vždy v souvislosti se svou obhajobou svého apoštolství, které mu bylo upíráno. Za apoštoly totiž bylo považováno jen 12 Ježíšových učedníků, tedy jen
ti, které si Ježíš osobně povolal ještě za svého pozemského života. Pavel k těmto 12 učedníkům nepatřil, za apoštola se ale považoval; protože, jak dokazoval právě vyprávěním o svém obrácení, i on se s
živým Ježíšem setkal a byl jím pověřen nést evangelium do světa. Právem proto, tvrdil, užívá titulu
„apoštol“, Ježíšův vyslanec.
To setkání s živým Kristem u Damašku a Pavlovo obrácení ovšem nebyla jen příhoda, která se
Pavlovi hodila do misijního kázání nebo k obhajobě svých pozic. To, co Pavel u Damašku prožil, byla
zkušenost, která hluboce ovlivnila celý jeho myšlenkový svět. Z této zkušenosti pramenila jeho teologie, tady měl základ jeho důraz na spásu pouhou milostí, spásu bez zásluh. Protože tak to Pavel prožil,
tu milost sám u toho Damašku dostal. Kristus ho neodsoudil za jeho nenávist k jeho následovníkům,
nic mu nevyčítal! Ale ani mu nenakázal, že má-li mu být odpuštěno, má-li být přijat na milost, musí
nejdřív činit pokání. Nic takového, Kristus mu daroval svou milost jen tak, zcela bez podmínek. A to
Pavel nikdy nezapomněl, ale také si to nenechal jen pro sebe. Co přijal, dával při svém misijním působení dál.
My se dnes s Pavlem ovšem nesetkáváme poprvé, už jsme se s ním už setkali a to právě jako s horlivcem, který byl rozhodnut očistit židovství od sektářů, tedy od lidí, kteří se drželi Krista. Dnes ho
v této roli vidíme opět. Do Damašku nejede na výlet, jede tam uskutečňovat své velkolepé plány. Nestačilo mu totiž vyhnat následovníky Krista jen ze srdce Božího lidu, tedy z Jeruzaléma, on byl rozhodnut očistit celý svět od této „nákazy“! Protože viděl, že se rozlézala pomalu dál a dál, a to ho děsilo. Co když se celý svět dá za Kristem!? Pavel se tedy horlivě pustil do díla očisty světa, jak věří,
Hospodinova díla očisty světa.
Proč s tou očistou světa začíná zrovna v Damašku, nevíme. Ale možná, že už tady vidíme strategii,
kterou potom Pavel používal při své misii. Damašek, který byl střediskem východní Sýrie, byl totiž
tehdy důležitým obchodním centrem. Damašské sukno, damascénská, tedy damašská ocel – to byly a
jsou dodnes pojmy. Město ale bylo proslulé i jinými výrobky dovezenými z velkých dálek. Mělo prostě výhodnou polohu, leželo na staré obchodní stezce a tak sem přicházeli obchodníci z různých stran a
spolu s nimi i různé myšlenky. V Damašku se prostě mísil Východ se Západem, Jih se Severem. Je-li
tu usazeno křesťanství, jistě se proto rychle roznese dál, byl Pavel přesvědčen; bude-li tady zničeno
jako nebezpečné a klaté, i to se jistě rychle roznese. Bude jasné, že je třeba si na křesťany dávat velký
pozor.
Jak už jsem řekla, Pavel měl velké plány. Zničení křesťanství v Damašku měl být jeho triumf nad
„nepřítelem“. Chtěl do města vstoupit jako pán a vítěz, jako ten silný, před kterým se budou křesťané
třást hrůzou a Židé ho budou jako horlivého Božího bojovníka oslavovat. Opravdu velké plány Pavel
měl, nezbylo z nich ale vůbec nic. Místo aby do města vjel jako triumfátor, je tam doveden jako bezmocný slepec.
V Ž 2 jsme četli: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme. Ten, jenž trůní na nebesích, se
směje, Panovníkovi jsou k smíchu.“ Ano, nikdo a nic nemůže překazit Boží plány; i nepřítel je pouhým nástrojem Božím; nástrojem, který si Bůh může ukovat podle svých potřeb a nasměrovat, kam on
chce. Což v případě Pavla také udělal. Z nenávistného nepřítele Krista si učinil jeho nejhorlivějšího
přívržence a spolupracovníka.
A stačilo k tomu jediné: aby se Pavel osobně setkal s tím, kterého tak horlivě pronásledoval a o
kterém vlastně vůbec nic nevěděl. Krista znal jen z vyprávění, nikdy se s ním za jeho života nesetkal,
nikdy ho neslyšel. Ve své nenávisti k němu se nechal vést jen svými úvahami a představami. Což platí
o mnohých dodnes. Krista neznají, nic o něm nevědí, nikdy mu doopravdy nenaslouchali, přesto jsou
proti němu zaujati. Ale opravdu proti němu? Já bych řekla, že jsou spíš zaujati proti své představě
Krista, představě, kterou si udělali na základě informací z druhé ruky, z doslechu od kdoví koho.
I ten Pavel, jak jsem řekla, znal Krista jen z doslechu, teprve před Damaškem ho poznal osobně. A
to osobní setkání jeho život změnilo od základu, jeho život v tu chvíli dostal zcela jiný směr. A
schválně říkám: dostal jiný směr, neříkám: Pavel se změnil. Protože Pavel byl vlastně pořád stejnou
osobností, byl pořád stejně horlivý v Božím díle. Jen ta horlivost teď dostala jiný směr. Ale hlavně:
nebyla už nesena Pavlovými osobními ambicemi a představami, nýbrž Kristem.
A to byla ta největší změna v jeho životě: Pavel už není tím, kdo velí a vede, ale tím, kdo se nechává vést, kdo je veden, naváděn na tu správnou cestu, opravdu cestu Boží. Za povšimnutí pak určitě
stojí i skutečnost, jakým způsobem je veden. Nebylo to prostřednictvím nějakých zjevení, Kristus
s Pavlem komunikoval prostřednictvím člověka. Je to Ananiáš, kdo Pavlovi tlumočil Kristovu vůli, byl
to on, kdo ho pokřtil a přivedl do společenství ostatních křesťanů.
Znovu tu slyšíme to, co jsme slyšeli už mnohokrát: Kristus jedná v tomto světě prostřednictvím
svého lidu, svých věrných. Prostřednictvím Ananiáše jednal s Pavlem, prostřednictvím Pavla jednal
zase s jinými, Židy i pohany. A dnes chce mluvit a jednat prostřednictvím nás.
Jsme posíláni jeden ke druhému, abychom si navzájem pomáhali nacházet tu správnou životní cestu, abychom si navzájem ujasňovali, co od nás Bůh čeká, kde nás chce mít. My mezi sebou navzájem
si máme takto pomáhat, ale následně máme stejně pomáhat i lidem kolem sebe. Kristus nepodporuje
individualismus, on vždy vede do společenství; tady, ve společenství, mluví, tady, ve společenství, je
přítomen ve svém Duchu. „Kde se shromáždí dva neb tři, tam budu uprostřed“, slíbil učedníkům, a
dnes v tom Pavlově příběhu vidíme, že své slovo skutečně plní. Pavel s Ananiášem tvoří společenství
kolem Krista; společenství požehnané, společenství, ve kterém se rodí noví lidé.
A říkám to schválně v množném čísle, protože novým člověkem se nestal jen ten Pavel, on se musel změnit i ten Ananiáš! Byl poslán za člověkem, o kterém věděl, že přišel zničit jejich společenství.
Pavel je pro něj nepřítel! Proč by za ním měl jít? Proč by měl věřit, že se Pavel změnil? Představte si
sebe na Ananiášově místě, jde vám to? Mně moc ne. Bráníme se styku s lidmi vůči kterým něco máme
nebo ze kterých máme obavy.
Ananiáš proto dostal hodně těžký úkol, když byl poslán za Pavlem. Taky se mu bránil, jak jsme
četli. Ten úkol totiž vyžadoval velkou odvahu i velkou důvěru v Kristovu moc. Taky vyžadoval velkou lásku. Ten Ananiáš musel Pavlovi odpustit, co udělal a udělat chtěl. Přijmout za svého bratra člověka s tak hroznou minulostí jakou Pavel měl, to není ani trochu lehké. Kdo z nás to dovede?
Ananiáš to nakonec dokázal. A my i na něm vidíme, jak velkou moc Kristus má, a jak moc se
změní tam, kde se mu člověk poddá. I díky Ananiášovi a jeho důvěře v Kristovu moc proměňovat
lidská srdce, se Pavel stal tím, čím byl. Zajisté další důvod k zamyšlení.
A je jich tam ještě mnohem víc. Například: co se stalo s tím Pavlovým doprovodem? Uvěřili i oni
nebo ne? Za zastavení stojí i ony tři dny, které Pavel strávil na modlitbách do příchodu Ananiáše. To
ale jen tak nadhazuji, myslím, že k zamyšlení jsme dnes dostali materiálu víc než dost. Bůh nám pomoz z něj něco vytěžit.
Modlitba
Pane Ježíši Kriste, radujeme se z tvého setkání s Pavlem, protože z něj máme užitek i my, žijeme
z toho, co u tebe poznal. Prostřednictvím něj jsi obdaroval i nás. Radujeme se proto z toho, že sis ho
zastavil, že jsi vstoupil do jeho života. Buď za to pochválen, Pane!
I do našeho života jsi vstoupil, i nás sis zastavil. Mají z toho ale užitek lidé kolem nás? Umíme
z toho, co jsme od tebe dostali, rozdávat dál? Žijeme tím, co jsme u tebe poznali, takže to druhé kolem
nás inspiruje, vede k zamyšlení, hledání? Odpusť, Pane, jestli tomu tak není.
Chceš, abychom se navzájem obdarovávali, abychom se navzájem učili poznávat, co znamená tobě
patřit. Proto jsi nás postavil do společenství druhých věřících. Chceš, abychom se drželi a podporovali
na cestě za tebou i ve svém svědeckém úkolu. Díky, Pane Ježíši, za bratry a sestry ve sboru, v církvi.
Díky za jejich svědectví, věrnost, za jejich modlitby, vytrvalost.
A prosíme: pomoz nám, abychom i my dokázali být bratrem a sestrou druhým. Jak jsme dnes poznali na tom Ananiášovi, které jsi za Pavlem poslal, není to jednoduché se druhému bratrem a sestrou
stát. Někdy nám v tom brání minulost toho druhého, naše neschopnost odpouštět, naše averze i domnění, že jsme lepší nežli ten druhý. Pomoz nám, Pane, abychom dokázali odpustit druhému tak, jako
odpustil Ananiáš Pavlovi. Posiluj naši důvěru ve tvou moc, i naši lásku vůči sobě navzájem.
Čtení: Ž 2