apaideusia aneb nutnost výchovy k společensky

APAIDEUSIA ANEB NUTNOST VÝCHOVY K SPOLEČENSKY ODPOVĚDNÉMU
JEDNÁNÍ
APAIDEUSIA OR ELSE THE NECESSITY OF EDUCATION TO SOCIAL
RESPONSIBLE BEHAVIOR
Martin Zielina
Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., Ústav společenských věd
[email protected]
Abstrakt: Tento článek se zabývá tím, jak vzdělání ovlivňuje společenskou odpovědnost. Tato úvaha se děje
na pozadí antického konceptu apaideusia, který označuje opak řádně socializovaného člena společnosti.
Ukazuje se, že člověk postrádající dostatečnou výchovu nedokáže naplňovat společné cíle, ba dokonce
společnosti škodí. A proto jakákoliv snaha uzavřít mezinárodní dohodu týkající se společenské odpovědnosti
(např. ISO 26000) je odsouzena k nezdaru, pokud není brán zřetel na odstraňování problémů při vzájemné
komunikaci jednotlivých zúčastněných stran (stakeholders). Dříve než lze vytvořit všemi akceptovanou normu,
je potřeba „vychovat“ jednotlivé aktéry k budoucího konsensu. Tato výchova může probíhat pouze v rámci
vzájemné komunikace a sledováním cílů všech zúčastněných stran.
Klíčová slova: apaideusia, výchova, společenská odpovědnost, ISO 26000, vzájemná komunikace
Abstract: This article deals with the fact, how education effects social responsibility. This reflection is
occuring on the background of the antiquity concept of apaideusia, which marks the opposite of the properly
socialized society member. It is evident that a man without a proper education doesn´t manage to meet
community goals, he even causes damages to the society. That is why whatever effort to conclude an
international agreement involving social responsibility (e.g. ISO 26000) is condemned to failure, if it doesn´t
consider removing the issues within mutual communication of particular stakeholders. Prior to a possibility to
create an acceptable standard, it is necessary to „educate“ participants of the prospective consensus. This
education can také place only within mutual communication and targeting goals of all stakeholders.
Key words: apaideusia, education, social responsibility, ISO 26000, mutual communication
JEL Classification: A13, A14, M14
Úvod
Termín použitý v názvu tohoto článku je možná in prima facie bezprostředně nepochopitelný. Základem
tohoto slova je naopak velice známé slovo paideia (výchova), přičemž je znegováno literou „a“ podobně jako
a/teista nebo a/morfní (tzv. alfa privativum). Tento řecký termín apaideusia lze pak překládat jako nedostatek
vzdělání/výchovy1. „Obvykle označuje absenci určitého typu sociálního a mezilidského vědomí; někdy je toto
slovo zaměnitelné se slovy, která znamenají ´prostý´ či ´naivní´; ale někdy v souvislosti se slovy ´chrapounský´
či ´hrubý´ označujeme aktivnější zavržení zvyklosti.“2
V současnosti bychom mohli tento genuině řecký termín nahrazovat nedostatečnou socializací či
a fortiori považovat takového člověka vůbec za nezačleněného do společnosti. Mým záměrem je v tomto
1
2
Termín paideia má podobně jako jeho anglický ekvivalent education v češtině dvojí význam, tedy vzdělání a výchova.
Nussbaumová, M. Křehkost dobra, s. 490. pozn. 36.
19
článku předložit důležité výskyty tohoto termínu v antice společně s jeho kontexty. Důraz však budeme klást
na Aristotela a jeho snahu založit vědu (epistémé) na nezpochybnitelných principech (archai), z nichž
nejzákladnější je tzv. zásada sporu. A právě v této souvislosti se ukáže, že jedině řádně proběhlá socializace
(výchova) je nutnou podmínkou pro porozumění a v konečném důsledku pro vědeckou práci. A dokonce, že
lidé, u kterých bude diagnostikována nevalná výchova, mohou ostatním škodit v jejich snaze o pospolitý
způsob života. Vytvoříme tak nutně zjednodušující model etických dopadů antických nevzdělanců na
soudobou společnost, který následně aplikujeme na současnost, a to zejména na koncept společenské
odpovědnosti, jak je popisován v podkladech pro tvorbu normy ISO 26000.
Pro mnohé z nás mohou antické mýty a vůbec názory této doby představovat něco na způsob pohádek.
Přesto je potřeba si uvědomit, že právě pohádky hrají klíčovou roli i v současné výchově, když nabízejí
jednoznačně popsané situace a jednání jednotlivých aktérů určených k nápodobě3. Takto formulovaná teze
pak dovoluje proniknout za infantilitu popisované látky a následně brát vážně etické kategorie inkorporované
do pohádek, jejichž naplňování vyžaduje společnost od svých členů. Není důvod se domnívat, že by mýty
v antice plnily radikálně odlišnou roli. Ba právě naopak se může zdát účinek mýtů v tomto období daleko
návodnější. Někteří autoři (např. Kessidi, 1976; Vernant, 1993; Brouzek, Kratochvíl, 1994) připisují
významnost Řeků právě v proměně způsobu myšlení v tzv. odklonu od mýtu k logu. Přesto uvedou vyprávění
(mythos) i mnozí antičtí filosofové, když chtějí doložit svůj logický argument (logos).
Apaideusia v antice
Pokud se vrátíme zpátky k tématu tohoto článku, tak v rámci mytologie byli tradičně označováni za
„nedostatečně vzdělané“ (apaideusia) kyklopové (např. Euripidés, Kyklop 493). Tito starověcí burani pro svou
sociální tupost nebyli schopni založit jakékoliv společenství. A právě v tomto ohledu se ukazuje, jak je
dostatečná výchova důležitá pro komunitní život v obci. Tento tradovaný fakt o kyklopech se vyskytuje také
v Homérově Odyssei: „Nemají poradných sněmů a vůbec zákonných řádů, nýbrž jim prostorná sluj jest
obydlím, každému jiná, na vrších vysokých hor, kde každý si zákony dává, vlastní ženě a dětem a jeden
druhého nedbá“ (Homéros, Od. 9, 112-115).
Nussbaumová ve své knize Křehkost dobra podává stručný historický rozbor užívání termínu
apaideusia. Za první doložený výskyt tohoto slova v pojednávaném významu považuje zlomek připisovaný
Démokritovi (B 212). Tvrdí se zde, že když lidé příliš spí přes den, tak to svědčí buď o tělesné chorobě, anebo
o zmatku, lenivosti nebo nevzdělanosti duše (apaideusia). Tuto pasáž Nussbaumová komentuje v následující
citaci. „Apaideusia je tu podle všeho jakýmsi odmítnutím běžné společenské praxe“ (Nussbaumová, 2003,
s. 490). Další výskyt lze najít u slavného řeckého historika Thúkydida (Hist. III, 42), který zaznamenává
Diodotův názor, že apaideusia je příčinou unáhleného rozhodnutí. Jedná se o takový rys charakteru, který
vede ke ztrátě pečlivého morálního myšlení (srov. Nussbaumová, 2003, s. 490).
O důležitosti tohoto termínu svědčí i fakt, že ho neponechali bez zájmu ani dva největší athénští
filosofové, kterými byli Platón a již zmíněný Aristotelés. U Platóna je apaideusia spojována zejména
s nedostatkem charakteru, ale také s nedostatkem shody (Platón, Gorg. 527e), s nedostatkem občanské
výchovy (Platón, Alc. 123d7) či s dětinsky bázlivým postojem ke smrti (Platón, Phd. 90e-91a). V dialogu
Theaitétos Platón srovnává filosofa s člověkem, který postrádá sebeuvědomění a schopnost reflexe hodnot
svého společenství. Jakmile je tento člověk, obviněný z apaideusia (Platón, Tht. 175a), podroben
systematickému vyvrácení svého názoru (tvz. elenchos), měl by podle všeho působit směšně se svou
nadutostí a zmateností. Ovšem ne tak před jinými „nevzdělanci“ (apaideutoi), „neboť ti to nezpozorují, nýbrž
přede všemi těmi, kdo vyrostli jinak než otroci“ (Platón, Tht. 175d).
Např. Betty B. Lanham a Masao Shimura ve svém článku Folktales Commonly Told American and Japanese Children: Ethical
Themes of Omissions and Commission vycházejí z obdobné premisy (s. 33) při srovnání japonských a amerických pohádek (folktales). Ačkoliv dochází k mnoha variacím stejné pohádky, např. O Popelce je údajně vytvořeno 134 verzí (s. 43), nemění se jejich účel,
jímž je výchova dětí k etickým hodnotám (s. 44), ať už „americkým“ (dobro) nebo „japonským“ (klid a uměřenost). V této komparaci
však existují i zajímavé podobnosti, mezi které patří zejména fakt, že ve většině pohádek je hlavním hrdinou dítě a zápornou postavou nevhodně socializovaný dospělý člověk (s. 37).
3
20
Člověk, který nebyl podroben řádné výchově (apaideusia), jakkoliv může být inteligentní v jiných
oblastech4, je někým daleko více „zotročeným“, než by se na první pohled mohlo zdát. Jednat podle pravidel
totiž dovoluje smysluplně spolupracovat s ostatními ctícími pravidla, zatímco druzí u svévolného jednání
z principu nemohou předvídat činy takovéhoto svéhlavého jedince. A proto pravidla, ať už se jejich původ
pokládá za božský, přirozený či arbitrární, zakládají společenskou kohezi a vzájemné porozumění. Každý, kdo
v rámci socializace není obeznámen s platnými pravidly, se tak stává někým, komu chybí sociální kompetence
(apaideusia). Aby tedy svoboda mohla skončit tam, kde začínají práva druhého, je potřeba, aby začala
osvojením si platných společenských pravidel (socializace).
Aristotelés užívá termín apaideusia ve smyslu nedostatku lidské zkušenosti a kultivovanosti. Tohoto
označení se dostává zbohatlíkovi pro jeho nedostatečnou osobní zkušenost (Aristotelés, Rétorika 1391a17)
nebo mladým lidem, kteří se dopouštějí unáhlených generalizací u toho, s čím nemají osobní zkušenost
(Aristotelés, Rétorika 1395a6). Dále jsou tomuto neblahému označení podrobeni ti, kteří se smějí hrubým,
sprostým vtipům v divadle, zatímco lidé s paideiou prý dávají přednost jemné narážce (Aristotelés, Etika
Níkomachova 1128a nn.). Prostřednictvím termínu apaideusia Aristotelés rozumí, proč se mohou někteří
špatní řečníci sami považovat za ty nejlepší (Aristotelés, Rétorika 1356a29). A konečně o apaideusia lze
hovořit také v souvislosti s logikou (Aristotelés, Metafyzika, 1005b3).
Možnost dodatečného vzdělání lidí bez řádné výchovy (apaideusia)
Aristotelés uvádí postup, jak bychom měli jednat s člověkem, který zpochybňuje ty nejjistější logické
principy, mezi které patří tzv. zásada sporu (stejnému subjektu nemůžeme najednou připsat protikladné
predikáty). „Někteří pak kvůli apaideusia požadují důkaz i o tomto. Neboť nevědět, pro co by se měl hledat
důkaz, a pro co nikoli, to je apaideusia“ (Aristotelés, Metafyzika 1006a5-7). Bez uznání základních axiomů
(pravidel) nelze budovat geometrii (např. Eukleidovy Základy, popř. neplatnost pátého axiomu
v neeukleidovských geometriích), ba ani řádnou výchovu. Nussbaumová komentuje citované místo z Aristotela
následovně. „Apaideusia zde není hloupost, nesmyslnost, logická chyba, dokonce ani zatvrzelé setrvávání
v omylu. Je to nedostatek paideie, vzdělání v obvyklých postupech a pravidlech, jež uvádějí mladého Řeka do
zvyklostí jeho společenství; toto slovo se většinou překládá jako ´kultivovanost´ nebo ´morální výchova´“
(Nussbaumová, 2003, s. 490).
Je nutné, abychom si povšimli, že odpůrce zásady sporu není považován za hloupého, ale spíše za
někoho, kdo neví, jak zacházet s věcmi (slova, pojmy, předměty) tak, jak s nimi zacházíme my (společnost).
Burnyeat tento nedostatek nazývá „intelektuální návyk“, tedy citlivé vědomí vypěstované výchovou
a zkušeností.
Aristotelés navrhuje konkrétní způsob jednání, jak lze poučit odpůrce takového základu, jakým je
zásada sporu. Napřed musíme zjistit, zda nám ten člověk vůbec něco říká. Pokud nic, tak je zbytečné zabývat
se touto osobou. „Je směšné snažit se zjistit, co říci někomu, kdo sám nic říci nechce. Neboť takový člověk se
jako takový podobá rostlině“ (Aristotelés, Metafyzika 1006a13-15). Jestliže říká něco určitého, co má nějaký
konkrétní obsah, pak mu můžeme ukázat, že se mýlí. Neboť při sveřepém odmítání zásady sporu využívá
přesně tohoto principu, který se snaží napadat. Tuto úvahu pak shrnuje Nussbaumová následujícími slovy.
„Aby totiž mohl říci něco určitého, musí něco jiného vyloučit jako s tím neslučitelné; což přinejmenším odporuje
tomu, co tvrdil“ (Nussbaumová, 2003, s. 492).
Ukazuje se, že jestliže člověk s atributem apaideusia nekomunikuje, tak ho na základě tohoto nesdílení
nelze počítat za jednoho z nás a stejně tak není žádný důvod, abychom ho brali na vědomí. Až v rámci
vzájemné interakce ho můžeme přimět, aby se zamýšlel nad pravidly používání jazyka. V tomto ohledu mu
vlastně poskytujeme onu paideiu, kterou před touto diskuzí postrádal. Jedná se vskutku o zasvěcení, jak
s věcmi nakládáme my (společnost). Může dost dobře nastat, že odpůrce nebude chtít naslouchat. A ani
v tomto případě není Aristotelés bezradný, když uvádí následující. „Jedny je třeba přesvědčit, u druhých je
nutno užít násilí“ uvádí poněkud výhružně v Metafyzice (Aristotelés, Metafyzika 1009a17-18). Takové závěry
mohou znít pro mnohé velice překvapivě, nicméně i proto lze považovat termín apaideusia alespoň za hodný
pozornosti. „Zdá se, že filosofie na úrovni prvních počátků je záležitostí, jak usměrnit izolovaného člověka, jak
4 V roce 1920 zavedl E. L. Thorndike termín sociální inteligence. V roce 1995 publikoval D. Goleman knihu s názvem Emoční inteligence popisující titulní název jako nutné rozšíření zjednodušujícího pohledu na lidskou inteligenci. Tyto koncepty ukazují důležitost
začlenění do společnosti jako indikátor úspěšnosti jedince.
21
rozptýlit iluze, které způsobily zhroucení komunikace. Někdy to lze učinit jemně, někdy jen s použitím násilí;
a někdy to nejde vůbec“ (Nussbaumová, 2003, s. 493).
Apaideusia v současnosti
Mohlo by se zdát, že po zavedení povinné školní docházky bude popisovaný problém s nedostatečným
vzděláním jednou provždy vyřešen. Nenechme se ovšem zmást podobně, jako se to stalo tzv.
encyklopedistům v období francouzské revoluce, kteří v područí osvícenské ideologii byli zcela přesvědčeni,
že za nedostatek podpory revolučních ideálů může nevědomost většiny obyvatelstva. Z toho důvodu
D. Diderot, J. d´Alambert, J. J. Rousseau, Voltaire a další vytvářeli encyklopedii, která uvádí na pravou míru
to, jak se má správně zacházet s věcmi, tzn. poskytuje onu paideiu směřující ke správné výchově.
Osvícenský koncept vše sjednocující racionality je v dnešní době notně kritizován. Často se hovoří, že
v současnosti žijeme v postmoderní době, aniž by byl schopen kdokoliv definovat, co se touto postmodernou
vlastně myslí. Jedna z mála tezí, na které se myslitelé této provenience snad shodují, je rozpad výkladu světa
do fragmentárních výpovědí vzájemně těžko srovnatelných, avšak prý stejně hodnotných. Takto nivelizovaný
přístup je velice nebezpečný při zachování hodnot, a tedy i etického jednání z nich vycházejícího.
Na jednu stranu je přinejmenším nekorektní povyšovat jakýkoliv soubor hodnot nad jiný, na druhou
stranu je velice nezodpovědné vzdávat se vlastních hodnot. Otázkou zůstává, zda je vůbec možné přistupovat
k věcem, aniž bychom je poměřovali, a tedy nevnášeli hodnoty do našeho zacházení s nimi. Pokud chceme
tedy proplout mezi Skyllou moderny a její neutuchající vírou v racionální řešení každého problému
a Charybdou postmoderny rezignující na jakýkoliv intersubjektivní projekt se škarohlídskou předtuchou
nezdaru, nezbývá než vstoupit do vzájemné komunikace směřující ke konsensu. A právě tímto typem
domluvy, která bude respektovat všechny zúčastněné strany, se může jevit vytváření mezinárodních norem.
ISO 26000
Mezi takové normy patří také ISO 26000, která je zaměřeně na společenskou odpovědnost. Na tvorbě
se podílejí jak vládní, tak i nevládní organizace. V současné době probíhá připomínkové řízení, které bude
vrcholit hlasováním, v němž je potřeba ke schválení souhlasu alespoň 75 % členských organizací. Klíčovým
pojmem v souvislosti se společenskou odpovědností jsou zainteresované skupiny (stakeholders), které
rozšiřují zodpovědnost organizace na všechny skupiny zapojené do jejího hospodaření. Samotným záměrem
společenské odpovědnosti je přispívat k udržitelnému rozvoji, zdraví a blahobytu společnosti.
Výkonnost subjektu je tak kromě pozitivní finanční bilance posuzována také z hlediska dopadu její
činnosti na zdraví ekosystému, sociální rovnost a optimální organizaci řízení. Důvodem je zvýšený dohled
různých zainteresovaných stran (např. zákazníků či spotřebitelů, pracovníků a jejich odborových organizací,
nevládních organizací, studentů, finančníků, investorů atd.). V pracovní verzi dokumentu, který by měl být
podkladem pro ISO 26000 se uvádí, že vnímání výkonnosti organizace v oblasti společenské odpovědnosti
může být ovlivněno následujícími kritérii:
Pověstí
její schopností přilákat a udržet pracovníky a pracovnice nebo členy, zákazníky, klienty nebo uživatele
udržováním morálky, závazků a produktivity pracovníků
pohledem investorů, dárců, sponzorů a finanční komunity
jejími vztahy s organizacemi, vládou, médii, dodavateli, partnery, zákazníky a společností, ve které
funguje.
Výslovně je v těchto podkladech pro ISO 26000 uvedeno, že je tato norma určena k dobrovolnému
použití. Tato mezinárodní smlouva poskytuje zejména návod k základním principům společenské
odpovědnosti a její implementace do již existujících strategií, systémů, praxí a procesů organizace. Neméně
důležité je také konstatování, že je tato norma určena k použití jako celek.
Zcela zásadní se tak stává termín zodpovědnost (accountability), která je definována jako stav
organizace, kdy akceptuje odpovědnost za svá rozhodnutí a opatření (činnosti) a kdy je za tato rozhodnutí
a opatření (činnosti) odpovědná vůči svým orgánům vedení, právním autoritám a zejména zainteresovaným
stranám. V rámci popisu zodpovědnosti se také uvádí i její prospektivní charakter (kap. 4.2), který by se měl
projevovat ve snaze předcházet případnému vzniku omyly.
1)
2)
3)
4)
5)
22
V souvislosti s naším předchozím výkladem se budeme zabývat tím, jakým způsobem probíhá v oblasti
společenské odpovědnosti paideia (výchova/vzdělání) v rámci připravované normy ISO 26000. V kapitole
6.8.4.1 tohoto návrhu je uvedeno, že vzdělání je základem veškerého sociálního a ekonomického rozvoje.
Budeme však respektovat členění tohoto dokumentu a napřed uvedeme výčet definovaných termínů,
což lze považovat za obdobné s výše zmíněným typem řádného vzdělání/výchovy postupujícího od
základních principů. A právě princip je jedním z termínů, který není ponechán bez definice. Princip (principle)
je základ pro rozhodování nebo chování, jak se lze dočíst v kapitole 2.13. Dále jsou definovány také
následující pojmy: odpovědnost (2.1), spotřebitel (2.2), zákazník (2.3), povinná péče (2.4), životní prostředí
(2.5), etické chování (2.6), rovnost pohlaví (2.7), vliv organizace (2.8), iniciativa sociální odpovědnosti (2.9),
mezinárodní standardy chování (2.10), problematika společenské odpovědnosti (2.11), vedení organizace
(2.12), princip (2.13), služba (2.14), sociální dialog (2.15), společenská odpovědnost (2.16), sféra vlivu (2.17),
zainteresovaná strana (2.18), zapojení zainteresovaných stran (2.19), dodavatelský řetězec (2.20), udržitelný
rozvoj (2.21), transparentnost (2.22), hodnotový řetězec (2.23) a ohrožená skupina (2.24).
Dalším postupem je načrtnutí pozadí, trendů a charakteristik společenské odpovědnosti, aby se mohly
určit postupy vycházející z definovaných principů. To ale nelze učinit, pokud se ve společnosti budou
vyskytovat subjekty zachovávající se na způsob kyklopů. A proto dříve, nežli je možné zabývat se konkrétními
způsoby implementace společensky odpovědného jednání, nezbývá než poučit případné odpůrce
o nezbytnosti prosociálního jednání.
Závěr
Na základě tzv. vězňova dilematu5 se ukazuje, že je daleko přínosnější v synoptickém pohledu
spolupráce než konkurence. Pakliže žijeme v globalizované společnosti, nelze bagatelizovat neetické chování
jakéhokoliv subjektu. Ať už na státní, korporátní či individuální úrovni kdekoliv ve světě, jde vždy v případě
nadřazování vlastních cílů nad potřeby ostatních o protispolečenské jednání. Je zřejmé, že nelze pouze
z pozice jednoho státu, byť třeba ekonomicky i vojensky nejsilnějšího, kontrolovat dodržování etických norem,
které jsou přece jenom obsáhlejší co do míry závazků než normy právní. Stále platí, že právo je minimum
morálky. Nicméně bouřlivými nejenom sociálně-ekonomickými proměnami soudobé společnosti se zdá, že si
dnešní doba žádá spíše optima morálky, které sice vyrůstá z právního základu, avšak u něho zdaleka
nekončí. I z tohoto úhlu pohledu se dá spatřovat důležitost vytvoření ISO 26000, ačkoliv má pouze
dobrovolnou platnost. A pokud skutečně pouze komunikující subjekt může být považován za součást
společnosti, nelze jinak, než se s podklady normy ISO 26000 seznámit natolik, abychom byli schopni vést
diskuzi nad tímto textem nejenom v rámci našeho státu, ale v celosvětovém měřítku.
Literatura a prameny
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova (přel. M. Mráz). Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3.
ARISTOTELÉS. Metafyzika (přel. A. Kříž). Praha: Petr Rezek, 2003. ISBN 80-86027-19-8.
ARISTOTELÉS. Rétorika-Poetika (přel. M. Mráz). Praha: Petr Rezek, 1999. ISBN 80-86027-14-7.
BOUZEK, J., KRATOCHVÍL, Z. Od mýtu k logu. Praha: Herrmann, 1994.
DIELS, H. Die Fragmente der Vorsokratiker. Berlin: Weidmannsche Buchhandlung, 1903.
EUKLEIDÉS. Základy. Knihy I-IV (přel. F. Servít, kom. P. Vopěnka). Nymburk: Otevřeně prospěšná
společnost, 2007.
[7] EURIPIDES. Elektra; Orestes; Iphigeneia in Taurica; Andromache; Cyclops; vol. II. (transl. A. S. Way).
London: W. Heinemann, 1919.
[8] EURÍPIDÉS. Héraklés a jiné tragédie (přel. J. Král, J. Klier, H. Kurzová). Praha: Svoboda, 1988.
[9] GOLEMAN, D. Emoční inteligence (přel. M. Bílková). Praha: Columbus, 1997. ISBN 80-85928-48-5.
[10] HOMÉROS. Odysseia (přel. O. Vaňorný). Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80-86027-04-X.
5 V roce 1957 vytvořený R. D. Lucem a H. Raiffem. Zadržené osoby podezřelé ze spáchání trestného činu jsou vyslýchané zvlášť.
Je jim přitom učiněna stejná nabídka. Pokud se přiznají oba, skončí ve vězení na 5 let. Jestliže budou oba zapírat, tak zůstanou
nějako dobu ve vazbě (1 rok). Avšak přizná-li se pouze jeden, tak získá odměnu, a navíc ten druhý skončí za mřížemi na 10 let (srv.
Vybíral, 2009, s. 182).
23
[11] KESSIDI, F. CH. Od mýtu k logu (přel. K. Martinková). Bratislava: Pravda, 1976.
[12] LANHAM, B. B., SHIMURA, M. Folktales Commonly Told American and Japanese Children: Ethical
Themes of Omissions and Commission. The Journal of American Folklore 80 (1967), p. 33-48.
[13] NUSSBAUMOVÁ, M. Křehkost dobra (přel. D. Korte). Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-089-0.
[14] PLATÓN. Faidón (přel. F. Novotný). Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-158-7.
[15] PLATÓN. Parmenidés; Filébos; Symposion; Faidros; Alkibiadés I, II; Hipparchos; Milovníci (přel. F.
Novotný). Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-063-7.
[16] PLATÓN. Theagés; Charmidés; Lachés; Lysis; Euthydémos; Prótagoras; Gorgias; Menón; Hippias
Větší; Hippias Menší; Ión; Menexenos (přel. F. Novotný). Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298066-1.
[17] PLATÓN. Theaitétos (přel. F. Novotný). Praha: OIKOYMENH, 2007. ISBN 978-80-7298-294-3.
[18] THORNDIKE, R. K. Intelligence and Its Uses. Harper's Magazine 140 (1920), p. 227-335.
[19] THUKIDIDÉS. Historiae (ed. C. Hude). Leipzig: Teubner, 1901.
[20] VERNANT, J.-P. Počátky řeckého myšlení (přel. M. Rejchrt). Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 8085241-45-5.
[21] VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-387-1.
Nárvh ISO 26000 dle ČNI:
URL:
<http://domino.cni.cz/NP/NotesPortalCNI.nsf/6f28e376f4ef9ed1c1256f8200606d97/FAFD303CC0520C25C12
57527002C39D6/$File/N157,%20ISO_CD_26000_(E).pdf> [cit. 2010-1-8].
24