Pan Hart

Pan Hart
Pan Hart vám již pouhou svojí přítomností způsobil dobrou náladu! Patřil k té
převzácné skupině jedinců, jako Jacques Tati, Louis de Funes, Fernandel, Bourvil,
Peter Sellers, Stephen Leacock, Vlasta Burian, Jindřich Plachta nebo komik Jarda
Štercl. Ještě nic legračního nestačili pronést, ale z jejich vzezření, mimiky a pohybů
je vám už jasné, že za chvíli bude švanda. Zrovna tak tomu bylo, když jste se ocitli v
blízkosti pana Harta. Když se o vás pokoušel mindrák, deprese, či se vám prostě v
ten den nedařilo, hned jste se cítili lépe. Zkrátka když se objevil pan Hart, slunce
prorazilo skrze temné mraky a byl tu najednou někdo jako třeba pan Hulot.
Nejvíce si na něho vzpomínám v jeho dlouhém hnědém koženém kabátě a
rádiovce s anténkou. Takto ustrojeného ho bylo často vidět, jak se hlučně mihl
sousedstvím na svém červeném čtyřtaktním „půllitru“ – JAWA 500 OHC! Za těch
časů byl motocykl s tak velkým obsahem raritou. Parkoval ho v garáži táborského
děkanství za kostelem. Kam takto jezdil jsem jako kluk nevěděl. Dnes si myslím, že
tomu bylo asi tak, že pan děkan řekl, „Pepo, potřeboval bych, abys mi zahrál při mši
(na pohřbu, při svatbě) v Mladé Vožici, Malšicích nebo v Chotovinách… “
Jinak pan Hart fungoval v kostele
Proměnění Páně na Žižkově náměstí
jako regenschori. Za sobotních dopolední hrál na varhany při svatbách.
Když se někdy stalo, že se svatební
procesí nedostavilo na čas, preludoval
zatím tiše na varhany. Bylo to
obyčejně něco z klasiky nebo co ho v
tu chvíli právě napadlo. Jednou v
padesátých letech se kvůli tomu
dostal do maléru. Nějaký bdělý a
ostražitý špicl ho udal, že hrál hymnu
Spojeného Britského království „God
Save the Queen“.
Pan Hart byl aktivně zapojen do
hudebního života města. Legendárními byly vánoční koncerty v kostele za
účasti dvou táborských těles, symfonického orchestru „Bolech“ a pěveckého
souboru „Hlahol“. Kombinace těchto
vyhlášených těles s chrámovými
varhanami, a panem Hartem za
klaviaturami, byl zážitek na který se
vzpomíná po celý život. Na programu tradičně bývala Vánoční mše Jakuba Jana
Ryby.
Ta se za mého dětství konala na Štědrý den při půlnoční mši. Obě hudební
tělesa byla shromážděna, zachumlána v šálách a zimácích, nahoře na kůru vedle
varhan. Vše jen čekalo, kdy pan Hart již rozezvučí svůj mohutný nástroj, kdy
tympány zaduní a skvělá hudba a zpěvy od kantora Ryby naplní prostory chrámu
až po vysoko se pnoucí gotické klenby. Celý kostel povstal a jako jeden muž zapěl
1
zahajující chorál večera, „Narodil se
Kristus Pán, veselme se...“
Ó, byly to slavné chvíle! Svíce
hořely a vůně kadidla naplňovala
chrámovou loď. V nevytopené
kamenné prostoře však byla zima
jako na ruské stepi. Od všech úst
šla pára. Protože maminka se dobře
s panem Hartem a paní Hartovou
znala, bylo nám dopřáno sledovat
toto skvělé dění z kůru. Pan Hart
zde seděl za klaviaturou o několika
poschodích, spoustou knoflíků a
nožních pedálů. Mne, malého
chlapce tehdy velmi zaujalo, že pan
Hart měl nad klávesami elektrický
teplomet, aby neměl zkřehlé ruce a
mohl v té zimě vůbec hrát.
Paní Hartová mne v první třídě
učila náboženství. To bylo v roce
1951. Příštího školního roku byla
výuka naboženství zrušena. Podnes
si pamatuji na její vyprávění o
třech králích, kteří se přišli k
jesličkám do Betléma narozenému Ježíši poklonit, o zlém králi Herodesovi, o malém
Mojžíšovi v košíku plovoucím po Nilu, o tom, jak se Rudé moře rozestoupilo, o
hodném Ábelovi a zlém Kainovi, o Noémovi a jeho spásném korábu, Davidovi a
Goliáši, Danielovi ve lví jámě…
Paní katechetka měla
razítko, které zobrazovalo
trnovou
korunu,
jakou
nasadili před ukřižováním
Pánu Ježíši. To razítko
jsme každý měsíc dostali do
našich notýsků. Účelem
bylo, po každém dobrém
skutku namalovat pastelkou kytičku na jeden z těch
dlouhých ostrých trnů, aby
to Pána Ježíše tak moc
nebolelo. Tím dobrým skutkem byla třeba pěkná
známka ve škole, že jste
nanosili vodu od stojánku,
uhlí a dříví ze sklepa,
vynesli před dům popel z kamen do popeláku, pro něco doběhli do krámu nebo
pomohli mamince s umýváním nádobí.
Pan Hart byl za války, jako mnoho mladých lidí, poslán nacisty do Německa na
2
práci, do tak zvaného „totálního nasazení“. Tam při leteckých náletech nedaleko
něho dopadla bomba. Výbuch způsobil, že pan Hart někdy trochu koktal. Maminka
mi vypravovala, jak se jí pan Hart kdysi svěřoval s bolavým kolenem:
„J-j-j-já n-n-n-nevím, p-p-p-proč mi p-p-p-pořád t-t-t-tahají z k-k-k-kolena v-vv-vodu, k-k-k-když j-j-j-já p-p-p-piju j-j-j-jenom p-p-p-pivo!“
V létě panoval čilý společenský
život na Sokolské plovárně. Pokaždé,
když jsme tam uháněli Střelnickou
ulicí, zastavili jsme na chviličku u
okna Hartových, které bývalo za
letních žárů do ulice dokořán. I
Hartovi už byli po obědě a též se už
chystali vyrazit k Jordánu. Stará paní
Šterclová, maminka paní Hartové,
pokaždé přistoupila k oknu, aby s
námi prohodila pár slov. Byla vždy
upravená jako hraběnka. V uších
krásné naušnice, okolo krku korále.
Starobylá
brož
spínala
krajkový
límeček její blůzy. Na plovárnu stará
paní nechodila. Byla ze staré školy,
která
neschvalovala
přílišné
se
vystavování slunci.
V roce 1983 se Helen s dětmi konečně rozjela do vlasti. Bylo horké léto, takže se
často vydali na plovárnu. Tam naše děti, Martin a Helenka, pana Harta poznali.
Když se vraceli do Kanady, pan Hart je obdaroval opravdickou píšťalou ze starých
varhan a valčíkem „U Jordánu“. Ve věnování se praví: „Památka na léto 1983.
Helence a Martinovi zkomponoval a věnuje Josef Hart. V Táboře 27.8.1983“
Díky své mamince mohu zde nyní přiložit několik střípků vzpomínek, jak pan
3
Hart uměl na plovárně bavit, a též
některé jeho kousky.
V koňském řeznictví a uzenářství
„U Čadilů“ byla vždy fronta až dolů do
Arbeiterovy ulice. To když se jednou
týdně prodávala čerstvá uzenina.
Každý dostal za 25 kčs jen dvě kila.
Jeden chlapík pak s taškou točeného
koňského salámu zašel k Horovým na
pivo. Pověsil tašku na věšák a šel na
záchod. Chlapi mu z tašky salám vzali
a dali mu tam stočenou gumovou
hadici. U Horů nikdy žádnou legraci
nezkazili. Paní Horová vzala salám do
kuchyně, nakrájela na menší kusy,
ohřála a nastrouhala křen. Chlapík se
vrátil ze záchodu a zas zasedl ke
svému pivu. Vtom už paní Horová
nese kouřící mísu na stůl. V celém
lokále to zavonělo. S ostatními
štamgasty se s chutí pustil do hostiny
„když je to dneska zadarmo“. Všechno
spucli. Druhý den se přišel k Horům s
modřinami ukázat, jak ho žena doma
tou hadicí mlátila hlava nehlava.
Paní Štraufová byla matrikářkou na MNV. Byla sobota. Pan Hart přišel do
obřadní síně z kostela, aby vyzvěděl, kdy už se dotyčná svatba dostaví k oltáři. Ta se
na cestě někde zdržela, takže se ještě nedostavila ani sem. V síni už bylo všechno
připraveno, fotograf, oddávající úředník, varhaník u harmonia a někteří hosté. Pan
Hart nahlas od dveří: „Paní Štraufová nezlobte se, ale včera jsem na to rande
nemohl přijít, protože nám netekla voda a smrděly mi nohy.“ Paní Štraufová též
nikdy žádnou srandu nezkazila: „To nevadí pane Hart, vždyť se můžem sejít někdy
jindy, až vám ta voda poteče.“
Jiným fórem pana Harta prý bylo, že na ulici občas oslovil úplně cizí ženu,
„pořád mne ještě milujete?“
Stará paní Beringrová z Křížkovy ulice měla na pivo velkou láhev od okurek. K
té si z drátu vyrobila držadlo. Jednou k večeru se vydala k Horovým pro pivo. Pan
Hart mezitím spravoval v garáži na děkanství staré auto. Jak ležel pod motorem do
obličeje se mu vylil vyjetý olej. Otřel si tvář hadrem, který však též byl od šmíru,
takže byl v obličeji černý jako kominík. Neměl však o tom ponětí. Naštval se a šel na
jedno pivo. Paní Beringrová čekala ve výčepu než panu Horovi spadne pěna na
půlitrech, aby byla dobrá míra, než je přeleje do té její lahve. Do výčepu vejde pan
Hart v kombinéze, černý k nepoznání. „Jsem výsadkář, voni mě tu shodili, nevím
kde jsem, peníze nemám a mám hlad.“ Pan Hora na něho mrkl okem a načepoval
mu pivo. Než pan Hart stačil pivo donést k ústům, paní Beringrová se z výčepu
vypařila. Ve chvilce byla nazpět s papírovým pytlíkem a strčila ho hladovému
„výsadkáři“ do kapsy. Když se svým pivem odešla, pan Hart pytlík rozbalil. Byly to
dva obrovské krajíce se sádlem a škvarkami!
4
Pan Hart a pár muzikantů se sešlo před děkanstvím. Jeli někam hrát. Pan Hart
vyvezl auto z garáže a všichni nasedli. Pan Hart nastartoval, ale po rozjetí auto
náhle dostalo jiný zvuk… „že jsem toho jezevčíka namotal na osu? Nezlobte se
pánové, musím couvnout!“
Maminka mi vyprávěla, že takových šprýmařů znala víc. Pan Adam, dentista,
prý jednou večer, když už děti měly jít spát, pronesl ke své choti, „Tak umejem ty
děti, nebo si uděláme nový?“
Naposledy jsem se s panem
Hartem viděl ve čtvrtek 7.
června 1990. To vím podle svého
deníku přesně. Byl jsem po 22
letech zas poprve v rodném
městě. Zašli jsme si na oběd na
„Besedu“. Bylo hezky a tak jsme
se uvelebili u stolu venku na
sluníčku a rozhlíželi se po
náměstí. Tu mne maminka zatahala za rukáv, „Pepo, támhle
je pan Hart a Petr Hrabánek.“ Ti
spolu zrovna odcházeli z oběda.
Přihlásil jsem se jim a na chvíli
jsme se dali do řeči. Pan Hart
stále ještě tesknil po zesnulé
paní Mileně. Chvíli mi vyprávěl o
svých plánech, o komponování,
varhanních koncertech v Lourdech a v Mariacell, v Taormině,
v Katánii, a že nyní je zván
koncertovat do Norimberku a
Pasova.
I s Petrem Hrabánkem to
bylo první setkání po té předlouhé době. Svého času jsme
byli kamarádi. Nyní prý je
řidičem pohřebního vozu. Toho
slunného poledne před Besedou jsem neměl ponětí, že je oba vidím naposled. Když
zemřel pan Hart, Petr s ním prý objel celé náměstí krokem. Za čas jsem se dozvěděl,
že i on už je po smrti.
V roce 1965 v okolí města i v Táboře samém natáčel režisér Ivan Passer film
„Intimní osvětlení“. Díky tomuto filmu máme pana Harta zvěčněného coby dirigenta.
Oakville, Ontario, Kanada
únor 2007
5
P.S.
Když jsem před časem nemohl sehnat nějakou pěknou fotografii pana Harta za
klaviaturami, ale i to se díky mamince a jejím známostem podařilo, netušil jsem, že
jednou si ty klaviatury nafotografuji sám. To se podařilo, díky nynějšímu
varhaníkovi panu Oldřichu Jelínkovi v květnu 2007.
P.S.2
Následující vyprávění bylo napsáno coby vánoční přání před několika roky.
Pojednává o Vánocích, jak bývaly kdysi slaveny v Táboře, a jak před několika
staletími mezi Indiány kmene Huronů, na březích jezera, které podnes nese jejich
jméno. Vyprávění přikládám, jelikož se i v něm se píše o panu Hartovi a jeho
varhanách.
Vánoce Huronské a Táborské
Celý rok zas rychle uběhl a člověk se ani nenadál a již se zase přiblížil ten roční
čas, kdy vzpomínáme narození Kristovo. Nerad chodím do obchodů s gratulacemi,
kde koupíte krabičku vánočních karet s předtištěným textem, kde se stačí už jen
podepsat. Tak jsem přemýšlel, jak to udělat jinak, a o čem napsat Vám, našim
přátelům, kteří jste zeměpisně tak vzdáleni. Dostal jsem nápad podělit se o něco
z kanadské historie a též, aby to zároveň obsahovalo právě něco o Vánocích.
6
Přenesme se na počátek 17. století do Nové Francie, která se za toho času již
rozkládala přes celou polovinu dnešní Kanady a Spojených Států až hluboko k jihu,
k teplým vodám Mexického zálivu, oproti dnešní a o mnoho menší francouzké
provincii Quebec.
Francie totiž měla v objevování tohoto světadílu před Anglií značný předstih,
takže ranná historie evropského osidlování měla převážně francouzkou povahu.
Mám zde okolo sebe spoustu poznámek, hrubou osnovu a celou řadu
naskenovaných obrázků, o které bych se chtěl podělit, a vždy se mi stane, že v tom
množství zajímavého materiálu nevím pak odkud začít. Kalendář však hlásí, že
Vánoce se blíží, takže rychle do toho.
Píše se tedy rok 1634. Osidlování severoamerického světadílu je v plném
proudu. Církev ve Francii toto chápe jako Boží signál získávat pro spásnou zvěst
Ježíše Krista domorodé obyvatelstvo.
Otec Jean de Brébeuf byl
Francouz. Přišel do tehdejší Nové
Francie
nést
Kristovo
poselství
Indiánům. Je to velmi zajímavá historie, ale dnes zůstaňme jen u času
Vánoc, které se v Huronii blížily stejně
rychle, jako se nám blíží ty letošní.
Otec Brébeuf žil mezi Indiány
národa Huronů, kteří za těch časů
obývali jihovýchodní pobřeží zálivu
Huronského jezera, později pojmenovaném po anglickém králi Jiřím II –
Georgian Bay. Jejich území se odtud
táhlo dál k jihu, až tam, kde dnes leží
města Orillia a Barrie. Právě v Barrie
žijí naši mladí – dcera Helenka a Steve
a vnoučata – Emily, Alexander, Ayden
a Liam.
Otec Brébeuf byl inteligentním a
vzdělaným mužem, vzácným o to víc, že měl i velké srdce. V historických záznamech
se dočteme, že se snadno a rychle naučil jazyku Huronů, které měl velmi rád. I
Indiáni si později otce Jeana zamilovali. Pochopitelně, když nadešel vánoční čas,
otec Brébeuf se chtěl sdílet s Indiány o úžasný příběh, kdy sám Bůh navštívil naší
planetu. Andělský posel byl tehdy vyslán, aby sdělil Marii, mladé dívce žijící v
Palestině, že byla Bohem vyvolená, aby měla podíl na kolosálním spásnému plánu
pro celé lidstvo. Další andělští poslové byli po Ježíšově narození vysláni, aby
zvěstovali pastýřům pasoucím svá stáda okolo města Betléma, že se právě narodil
Spasitel, Vykupitel, Zachránce. Andělé je vyzvali, aby se o tom šli ihned do Betléma
k jesličkám na vlastní oči přesvědčit.
Pro otce Brébeufa to nebyl snadný úkol. Jak přiblížit dítkám severské divočiny
velké a slavné události, které se udály kdesi v daleké, neznámé a naprosto odlišné
zemi před více než půldruhým tisíciletím? V zemi, kde neznají led a hluboké
sněhové závěje, kde bobři nestaví své hráze, kde se po jezerech a řekách necestuje
7
na kanoích z březové kůry,
kde nejsou nedozírné pralesy,
kde se jeleni a losi neloví luky
a šípy, aby poskytovali potravu a veškerý materiál ke
zhotovování oblečení a přístřeší.
Otec Brébeuf to však
zvládl
dokonale.
Napadá
mne, že si ten dobrý muž
patrně vypomohl stejným
způsobem, jako ti naši dávní
čeští písmáci a skladatelé,
jako třeba pan učitel Jan
Jakub Ryba, a všichni ti
lidoví
řezbáři
dřevěných
„betlémů“, aby ty vzácné
události přiblížili místnímu
lidu. Ten se pak „ubírá
k Betlému s vervou a radostí
velikou a zvučnou muzikou“.
Mudrci z daleké východní země přicházejí se karavanou, aby se narozenému
Kristu poklonili a přinášejí dary zlata, kadidla a myrhy.
Prostí lidé lid z Podkrkonoší,
Pošumaví, Táborska či z Vysočiny nic takového přinést nemohou, ale to jim nebrání, aby
se přišli Spasiteli též poklonit a
přinést to co mohou. V rukou
generací řezbářů takto vznikají
všechny ty půvabné figurky na
které se okolo Vánoc chodíme
tak rádi dívat do kostela. Selka
zabalená v šálu pospíchá k
Jezulátku s hroudou tvarohu, či
je to hrouda čerstvě utlučeného
másla? Sedláček v beranici nese
v nůši kopu vajec, druhý tlačí
trakař s košem jablek, jiný zas
přináší darem jehňátko. Dudák
od Strakonic přichází Jezulátku
zadudat a zpěváčci zazpívat.
V kostele na hlavním náměstí
v Táboře byly jesličky obzvláště
krásné, utopené ve voňavé zeleni
jehličnatých stromků a nádherně
osvětlené reflektory. Člověk tam
8
vydržel dlouho stát a dívat se na tu
nádheru. Když jsem se před časem do
svého rodiště podíval právě v čas
vánoční, pochopitelně jsem se vydal do
kostela, abych jesličky mohl po dlouhém
čase zas spatřit. Betlém byl stejně
krásný jako kdysi.
Potkal jsem se tam s nynějším
panem farářem, který si během řeči
postěžoval, že mu vloni někdo pár
figurek ukradl, takže musel vyhledat
dobrého řezbáře, aby ta prázdná místa
byla zacelena.
A co potom ta půlnoční Rybova mše,
jak byla hraná a zpívaná za mého dětství!
Bývala tehdy ,oproti dnešním dnům,
opravdu až o půlnoci a se vším všudy!
Obě slavná táborská hudební tělesa –
symfonický orchestr „Bolech“ a pěvecký
sbor „Hlahol“ – byla shromážděna v
plném počtu nahoře na kůru vedle
velikých varhan. Vše jen čekalo na
varhaníka pana Harta, kdy již mohutně
rozezvučí svůj skvělý nástroj, kdy
tympány zaduní a skvělá ta hudba
Rybova naplní prostory chrámu až po
vysoko se klenoucí klenby, a celý kostel
povstane a všichni jako jeden muž zapějí
zahajující chorál „Narodil se Kristus
Pán, veselme se...“
Ó, to byly slavné chvíle! Svíce hořely a vůně kadidla naplňovala chrámovou loď.
V nevytopené kamenné prostoře však
byla zima, od všech úst šla pára, a mě,
co by malého chlapce tehdy velmi
zaujalo, že pan Hart měl nad těmi
několika poschoďovými klaviaturami a
nesmírnou spoustou všelijakých knoflíků postavený elektrický teplomet, aby
neměl zkřehlé ruce a mohl vůbec hrát.
Na takové okamžiky pak po celý život
nedá zapomenout.
V Huronii opět nastala zima. Otec
Brébeuf sice nemá teplomet, ale ohřívá
se u ohně uprostřed svého wigwamu ze
zohýbaných větví a potažený kůrou z
bříz a jilmů. Ten mu Indiáni postavili,
9
aby měl své soukromí. Přemýšlí nyní o tom, jak svým „farníkům“ přiblížit ty
prazvláštní události, které se udály tak dávno v daleké Palestině. Určitě ve
vzpomínkách zalétá do svého dětství, jak byly Vánoce slaveny v rodné Francii.
Napadlo ho vymalovat hudbou a slovem Betlémský obraz tak, aby byl srozumitelný i
tady v mrazivé divočině. Sami za chvíli posoudíte, že se mu to povedlo dokonale.
Takto nějak vznikl text vánoční písně „Estennialon de tsonoué Jesous ahatonhia“, který otec Brébeuf složil na prastarou francouzkou vánoční melodii pro jeho
milované Hurony v roce 1643, a to dokonce v jejich vlastním jazyce! Až v roce 1926
byla píseň přeložena do angličtiny a je dnes známá pod názvem „The Huron Carol“ –
„Huronská koleda“. Při obstarávání textu jsem se dozvěděl, že před časem byla v
upomínku na vznik této písně vydána i serie vánočních poštovních známek, takže
následovala ještě krátká zastávka v místním filatelistickém krámku, a zde to vše je.
"Estennialon de tsonoué Jesous ahatonhia"
Jean De Brébeuf
Twas in the moon of wintertime
Za času zimního měsíce svitu,
when all the birds have fled,
kdy všichni ptáci dávno již odletěli,
that mighty Gitchi-Manitou
tehdy mocný Bůh Manitú
sent angel choirs instead.
místo nich seslal andělské sbory.
Before their light the stars grew dim
Před jasem jejich i hvězd svit pohasl,
and wondering hunters heard the hymn: a užaslí lovci chorál uslyšeli:
Jesus your King is born, Jesus is born, Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil,
In excelsis gloria.
In excelsis gloria.
Within a lodge of broken bark
Ve wigwamu z kůry stromů
the tender babe was found,
malé děťátko leží,
a ragged robe of rabit skin
krásu jeho zahaluje pokrývka jen hrubá
enwrapped his beauty round.
ze zaječích koží.
But as the hunter braves drew nigh
Když lovců skupina sem dorazila,
the angel song rang loud and high:
andělská píseň zhůry mocně zazněla:
Jesus your King is born, Jesus is born, Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil,
In excelsis gloria.
In excelsis gloria.
The earliest moon of wintertime
is not so round and fair,
as was the ring of glory
on the helpless infant there.
The chiefs from far before him knelt
with gifts of fox and beaver pelt:
Jesus your King is born, Jesus is born,
In excelsis gloria.
Nejčasnější zimy měsíc
je srpek pouhý, svitu jen chabého,
byla však to zář slávy nebes
okolo chlapce v jesličkách malého.
Náčelníci z dálek na kolena klesli, když
dary z lišek, bobrů koží ssebou jemu nesli:
Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil,
In excelsis gloria.
10
O children of the forest free,
o seed of Manitou,
The holy child of earth and heaven
is born today for you.
Come, kneel before the radiant boy,
who brings you beauty, peace and joy:
Jesus your King is born, Jesus is born,
In excelsis gloria.
Ó, nespoutané děti lesů,
ó, synové Manitú,
Svaté dítě země a nebes
dnes se vám narodilo.
Přistupte blíž a poklekněte před jasem jeho,
přináší vám krásu, pokoj a zvěsti radostné:
Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil,
In excelsis gloria.
Hezké a pokojné prožití
svátků vánočních
a
hojnost Božího požehnání zdraví, spokojenosti, pohody
do Nového roku
Vám všem přejí
Helena a Pepa Kratochvílovi
11