Rozhovor: Referát

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
Referát:
Rozhovor:
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
325
V PRODEJI OD 16. BŘEZNA 2009
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Denně nás sice kdekdo přesvědčuje, že nám
do života přinese tu pravou kvalitu, případně
trvalé hodnoty, ale pravda je jiná. Je načase si
přiznat, že nás obklopuje brak. Tedy nic proti
romantickým šestákovým ikonám, milému
retro kýči, co časem získal patinu a nostalgické
kouzlo. Proti takovému braku lze těžko něco
namítat, má svou poesii a nezastupitelnou
funkci. Kdo by si čas od času nechtěl odpočinout v jednoduchém světě, kde ženy jsou
krásné a povolné, padouši sveřepí, policisté
neochvějně bojující za spravedlnost a hrdinové
vždy vítězí. Cliftonky, rodokapsy i Pulp Fiction
jsou dnes už léty prověřené hvězdy žánru. A co
teprve Váchalův Krvavý román! Každý máme
zkrátka svůj oblíbený kýč či brak, kolega Stern
nedá dopustit na normalizační pop, já se slzou
v oku vzpomínám na hrající si koťátka, stálice
televizních přestávek, jež patřily k tomu nejlepšímu v tehdejším programu. Tak jako poctivá
detektivka má pevné místo na nočním stolku
nejednoho duchovního titána, bez inspirace
pokleslými žánry by vysoké umění už dávno
zašlo na úbytě. Nic nepotěší tak jako přímočará
zápletka završená jednoznačným rozuzlením.
Všechny kampaně za vymýcení braku se vždy
míjely účinkem a byly neklamným znamením, že
poměry přituhují a je načase hledat přívětivější
kout k životu.
Vedle bezelstné varianty ale existuje i notně
potměšilý brak, který se nám vnucuje, aniž
bychom o něj stáli. Seriózní noviny naplněné
bulvárem, špekáčky nastavené sójou, prázdná
manýra tvářící se jako umění a politici slibující
prosperitu a bezpečí místo skutečných řešení se
nás snaží neustále ošálit a upomínají na původní význam slova brak, tedy zmetek. Občas by se
přeci jen hodila nějaká ta „opravdová hodnota“,
od které nám brak slibuje odreagování. Nejspolehlivější je vydat se do přírody, nekonečného
zdroje inspirace pro všechny milovníky kýče.
V pátek 20. 3. ve 12:43 začíná jaro a já se těším,
že i letos budou barvy náležitě syté, pupence
nalité a líhnoucí se mláďátka roztomilá.
OBSAH
fejeton:
FALEŠNÁ
SLOVÍČKA O JARU
BRAK
ŽIVOT V BRAKU
BRAK
TYGR JEŠTĚ ŽIJE
/Novotná, Havlín/
/Stern/
/Stern/
BRAK
VRAŽDA NA
HILLARY ROAD
/Křížková, Toy_Box/
Pošli to dál
4–5
dějiny
přítomnosti:
HOLOCAUST
FASCINUJÍCÍ
I UNAVUJÍCÍ
6–7
8–9
10 – 11
reportáž:
TAK TROCHU
JINÁ RALLYE
referát:
KARTA JMÉNEM
OPENCARD
rozhovor:
ŠÁRKA
HAVLÍČKOVÁ
/Kreuz/
/Havlín/
/Krausová/
/Strobach/
12 – 13
~:
CO VYPRÁVĚLY
NAŠE BABIČKY
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
/Kolářová/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
HUDBA
/Veselý/
21
22
kultura:
DIVADLO
uličníci:
PYTLÁCI V PRAZE
/Drábek/
/Vosáhlová/
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
NORMAL IS
UNBEARABLE
/Keglevic/
FILM
/Kolář/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Jan Kříbek
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Až při jarní procházce lesem potkáte tlupu skřetů,
zachovejte klid. Je to jen trochu bizarnější
náhradní identita, kterou si vaši spoluobčané
zvolili. Proč se někdo cítí být klingonem, někdo
buddhistou a někdo mluví plynně lakotsky a tráví
každý víkend v týpí?
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
FALEŠNÁ SLOVÍČKA O JARU
Drazí rozjívenci,
tak tu máme jaro. Pro fejetonistu úlevné zjištění. Možná víte, že existují fejetonisté, kteří píší
fejetony jen a pouze o jaru, neboť si nemohou
pomoci. Ale nebojte se, já vás ušetřím veškerých cukrbliků typu „pupeny pučí, bradavky se
tyčí“, ba dokonce vynechám ještě chlípnější,
byť zdravovědou maskovanou variantu „sukně
se zkracují, vaječníky trpí“. Ostatně, ve chvíli,
kdy píši tyto řádky, nemohu vůbec ručit za
jarní počasí, a tedy ani za pupeny, bradavky
či minisukně.
Můj záměr je dnes mnohem vážnější. Jistě
víte, že existují jaro-fanatici a jaro-skeptici.
Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem zkrátka
jen jaro-realista. Proto bych chtěl zcela nezaujatě zhodnotit, jaké nám jaro přináší výhody
a nevýhody. Nic si nezastírejme: jaro, to je
lavina problémů. Povodně, nevyzpytatelné
přeháňky, záludně číhající bláto, probuzená
havěť, senná rýma, koordinovaný útok alergenů,
návrat hlučícího ptactva, sadistické excesy
velikonoc, související cholesterolový útok na
naše cévy kvůlivá nadspotřebě vajec, mobilizace
obranných složek kvůli padesátihlavým davům
fanoušků fotbalové ligy a každý z vás by jistě
sám hravě doplnil tuto řadu katastrof o kupičku
tragédií osobních. Těch pár pozitiv, jakým byl
pro nás vzdělance kdysi kupříkladu Měsíc knihy,
během něhož jsme mohli bez obav manifestovat
svou největší životní vášeň, smetla doba. Teď
máme Měsíc internetu, patrně proto, aby se
porno lépe šířilo a lidi bláznili ještě více.
Ano, samozřejmě, že jaro nemá alternativu.
Představa, že bychom se jaru vyhnuli je zcela
falešná a fantaskní, nikdo snad nemůže říci,
že by ji někdy z mých úst slyšel. Ale jde o to,
abychom jednoho dne nezjistili, že jsme kvůli
jaru ztratili svou identitu, kterou jsme tak
bolestně ukovali během zimy, kterou samozřejmě nechválím, i já sám učinil mnoho ku jejímu
zahnání, především pak sveřepým čekáním, ale
jistě si rozumíme.
Jaro dnes chválí všude a každý. Ale podívejme
se na argumenty těchto pánů chvaličů trochu
podrobněji. Prý se na jaře „probouzí život“.
Tak na to, přátelé, může skočit jen ten největší
naiva. Cožpak jsme byli dosud mrtví? Cožpak
v dobře vytopených domech neodehrávaly se
lecjaké hrátky i během zimy? Cožpak jsme dnes
a denně nenaráželi kolem sebe na havrany, kapry v kádích, čiperné viry a bakterie (chcete jim
snad odebrat status života?) či neochvějně se
zelenající jehličnany (ano, vím, budete mi jistě
oponovat výjimkou modřínu, ale uznejte sami,
jestli už to není trochu vyčpělý argument).
4
Další oblíbenou fanglí jaromilných tokačů
a cukrblikačů je růst teploty a z toho plynoucí
údajné erotické napětí, jež má být snad jaksi
„plodné“. Tak za prvé: růst teploty není vůbec
jistý a nijak zaručený. Nějaké ty dva stupně,
které přihodí průměrný březen ve srovnání
s mírným únorem, jsou zcela směšné. Za druhé: opravdu si ti, kdo tolik oslavují hic, jsou
tak jisti, že sandály jsou o tolik více sexy než
dobře naleštěné kozačky? Já myslím, že sami
cítíte v této věci dost velkou pochybnost! A to
vůbec nechci otevírat otázku, jak moc sexy jsou
muži v bermudách s chlupy trčími z jejich lýtek
na všechny strany. Ženy jsou dnes zastrašené
propagandistickou mašinerií, ale kdyby mohly
mluvit otevřeně, jistě by vám řada z nich přiznala, že muže v beranici a montgomeráku si
snad lze vážit, ale již s odhozením této první
zimní vrstvy začíná mužský sex-appeal nebezpečně korodovat.
A konečně je tu ona údajná „plodnost “.
Podívejte: já sám se narodil v září, a to po
zcela regulérních a konzervativních devíti
měsících, nikoli po dnes módních sedmi, jimiž
si soudobí rozmazlenci vynucují pobyt ve
státem dotovaných inkubátorech. Na prstech
dvou zdravých rukou lze tedy spočítat, že
leden se pro mé rodiče stal zcela postačujícím plodným obdobím a nepotřebovali
k tomu souhlas jakéhosi „superročního
období“, nečekali na př itakání z jakéhosi
centra plodnosti, za nějž se jaro bezostyšně
vydává, ačkoli každý ví, že říje je u člověka
jen věcí vůle a šikovnosti.
No a pak tu je ten nejkomičtější z komických
výšplechtů jarouky: prý že se nám konečně vrací sluníčko a s ním optimismus a serotonin do
mozku. Tak vážení, k tomu musím již zcela autoritativně profesorsky podotknout: slunce nikam
necestuje, je zcela jednoznačně prokázáno, že
stojí na místě, cesta Země po eklipitice, ba ani
některými poťouchlíky tolik vzývaná módní
precese, nemá na Slunce prakticky žádný vliv,
a chcete-li to říci úplně natvrdo: toto Slunce za
několik miliard let stejně vyhasne, a pak jsem
vážně zvědavý, co budou ti dnešní sluníčkáři
říkat, jakými kličkami budou omlouvat to,
že nám tady propagovali ten pyšný sluneční
projekt a dokonce nám namlouvali, že se nám
každý rok vrátí.
Zkrátka a dobře, pokud bych měl shrnout
svůj dnešní apel a vypíchnout jeho jádro, pak
zcela kategoricky prohlašuji: neustupujme
jaru. A zvláště tedy za ty kozačky bych se
přimlouval tak nějak osobně, přesněji za nás
disidenty-fetišisty.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
GUANTÁNAMO, VOL. II
Fanoušci nového prezidenta USA Baracka Obamy
budou muset krotit nadšení. Mezi marketingem
naděje a každodenní politikou se totiž objevuje
trhlina. Obama kandidoval jako anti-Bush.
Sliboval do roka zavřít Guantánamo, které
označil za ostudu Spojených států, chystal se
zrušit šedou zónu bez práva, ve které se nacházejí zatčení v rámci „války proti terorismu“
a kritizoval neochotu bývalého prezidenta stíhat
přestupky agentů. Po dvou měsících v Bílém
domě se ale zdá, že změny budou jen pozvolné.
„V posledních dnech se vrší náznaky, že Obamova antiteroristická politika bude té Bushově
nakonec podobnější, než se čekalo,“ napsal
německý Die Zeit.
První indicií je zpráva o podmínkách na Guantánamu, kterou si Obama vyžádal hned druhý den
u žezla. Ačkoli ochránci lidských práv upozorňují
na přežívání v samotkách bez oken, podle narychlo spíchnutého materiálu admirála Patricka
Walshe probíhá vše v souladu s ženevskými
konvencemi. Zajatcům, kterých je momentálně
245, pouze navrhuje vyjít vstříc a nechat je spolu
častěji komunikovat. Od nové vlády bychom
čekali víc, stěžují si aktivisté. Další se obávají,
že mírná zpráva je prvním krokem k prodlužování
„americké ostudy“ i v dalších letech.
Jedním z důkazů jsou prohlášení týkající se
zajateckého tábora v afghánském Bagramu,
který zůstává v porovnání se svým „kubánským“
bratrem mimo pozornost médií. Zhruba šest set
vězňů žije na neoficiální americké základně ve
výrazně horších podmínkách než jejich kolegové z Guantánama. A na rozdíl od nich nemají
možnost odvolat se k justici. Obamova vláda na
tom nic měnit nehodlá. „Přejímá tím Bushovu
politiku, držet vězení mimo právní systém,“ tvrdí
Jonathan Hafetz z Americké unie pro občanské
svobody.
Zastánci politiky věznění na dobu neurčitou
obhajují tábor tím, že na něm platí válečné
právo. To je ale sporné. Na Bagramu totiž nejsou
vězněni jen lidé odchycení s kalašnikovem v ruce
v afghánských horách. Mnoho z nich bylo uneseno
z domovů, zaměstnání a ulic po celém světě.
Obama sice může tábor na Kubě nechat zavřít,
ale co si o tom myslet, když si nechá druhé Guantánamo v rukávu. Ze slibované změny s velkým
„Z“ tak mohou mohou zbýt jen rozpaky.
Tomáš Havlín
KDE SE VZAL, TU SE VZAL, JE TU KOČKA KRÁL
Je to jako z dětské říkánky. Včera ho kromě pár
podnikatelů, politiků, mafiánů a novinářských
investigavců nikdo neznal. Dnes o něm neví jen
málokdo. Respektive o nich, protože celá rodina
Kočků zřejmě velmi úspěšně pronikla do spletitých struktur státního úředního království.
Na začátku byla zpráva Útvaru pro odhalování
organizovaného zločinu z roku 2006 známá jako
Kubiceho, ve které v neblahých souvislostech
vystupovali Kočka starší a poslední expremiér. Že se Paroubek stýká s rodinou Kočků,
jež podniká s Andrejem Korpljakovem, jehož
za vlivného mafiána označily samotné české
tajné služby, vadilo před volbami i tehdejšímu
předsedovi ODS Mirku Topolánkovi tak, že se
proti tomu na veřejnosti tvrdě ohradil. Pak
byl brutálně zavražděn Kočka junior na oslavě
pořádané právě Paroubkem a vyhořela část
pražského Výstaviště. A náhle se ukázalo,
že šarmu rodiny Kočků, která již čtyřicet let
kraluje kolotočům a cukrové vatě na Matějské
pouti, nedokáží odolat ani politici z ODS.
Zjistilo se, že otec rodu má své slovo i u firmy
Incheba, jež si za velmi výhodných a dokonce
čím dál výhodnějších podmínek pronajala slavný výstavní areál od pražského magistrátu.
Na začátku března se v médiích objevilo, že
přes společnost MEXX Reality spolupracují
současné Ministerstvo vnitra (Ivan Langer)
s Janem Kočkou, bratrem zastřeleného Václava
a Ministerstvo zemědělství (Petr Gandalovič)
pro změnu váže spolupráce s jeho firmou
Prostor. A to je jen co víme. K větší citlivosti
na jméno Kočka mezi výkvětem naší politické
scény bylo ale nutné jedněch voleb, brutální
smrti a požáru, jinak bychom nevěděli nic.
Kdopak je tu potom král?
Martina Křížková
KDO „PŘIZPŮSOBÍ“ PŘIZPŮSOBENÉ?
Halasná urputnost, se kterou se v posledních
měsících v českém mediálním a společenském
prostoru prosadily magické slovní formule
„nepřizpůsobivý“ a „neplatič“ mohla uniknout
jen málokomu. Je přitom veřejným tajemstvím,
že novináři stejně jako politici používají toto
instantní spojení zhusta v situacích, kdy píší
a mluví o Romech žijících v sociálně problematických místech. Možná pochvala za elegantní
úkrok od nepříjemného stereotypu však není na
místě. Zvlášť, když zdánlivá politická korektnost zakrývá spiklenecký konsensus o pravém
významu „zaručeně čistých“ slov, a ospravedlňuje tak i existenci výroků a názorů, ze kterých
při domyšlení naskakuje husí kůže. Také ne každý, kdo žije třeba na problematickém sídlišti, je
Rom a rozhodně ne každý Rom je neplatičem.
Až neuvěřitelně pak působí nerozlučné spojení
termínu „neplatič“ a „nepřizpůsobivý“ – dlužníkem byl někdy v životě asi každý a neplatit
se dá leccos, těžko ale z jakéhokoliv dluhu
(případně zkrátka z chudoby) usuzovat na
„sociální nepřizpůsobení“.
Za pozornost stojí i významová podstata
oblíbeného sousloví „nepřizpůsobivý občan“,
které propast mezi Romy a bílou majoritou
ani nezakrývá, ale naopak otevírá její novou,
netušenou dimenzi. Ten, kdo se „nepřizpůsobil“, je přeci zákonitě jiný, nepatří mezi nás,
protože mu některé podstatné rysy chybí...
Ke ghettům prostorovým, kdy „oni“ žijí jinde
a jinak než většinová, „správná“ společnost, se
tak zdatně přidává i vyloučení jazykové, které
už dost jasné oddělení spořádaného „my“ od
nebezpečného „oni“ jen podtrhuje.
Není přitom od věci se také ptát, co se za
oním magickým „přizpůsobením“ schovává.
Znamená-li nepřizpůsobení krajní, dokonce
nebezpečnou polohu, pak přizpůsobení musí
být zákonitě polohou středovou, bezpečně
průměrnou. Odpor k nepřizpůsobivým se v tomto světle ukazuje jako projev nesnášenlivosti
k odlišenostem od většinového postoje. Dějiny
tlaku k průměrnosti jsou koneckonců bohatou
součástí lidské minulosti, většinou však překvapivě nestojí zrovna v dobrém světle.
Zuzana Brodilová
5
ŽIVOT V BRAKU
BRAKEM A KÝČEM SE OBVYKLE ROZUMÍ POKLESLÝ ŽÁNR NEBO PSEUDOUMĚNÍ. NA VÝRAZNÉ, ALE
KULISOVITÉ OBRYSY BRAKU A SLADKOBOLNOST KÝČE OVŠEM NARÁŽÍME NA KAŽDÉM ROHU. NÁŠ
PRŮVODCE NAZNAČÍ, KOLIK DRSNÝCH KOVBOJŮ ČI PŮVABNÝCH PRINCEZEN MŮŽEME POTKAT DENNĚ
VE ŠKOLÁCH, POLITICE ČI V MÉDIÍCH…
Představme si typický kýč a příkladný brak. Pro
kýč si navoďme melodii písně Štaidla a Svobody
Lásko má, já stůňu.
V kýči jsou především jasné role a vztahy: král,
který pýchu pochopitelně jen hrál (kladné
postavy nemohou být pyšné doopravdy!), den je
poklidný a sen ošidný. Slabá dívka versus mocný
král ochranitel, kterého pokoří svou krásou…
Dobro je v kýči stoprocentní, právě tak jako zlo,
černá a bílá jsou syté, právě tak jako červená
a růžová. Podstatné je dojetí. Stavem, který
chce kýč navodit, je slovy Milana Kundery dojetí
z vlastního dojetí.
Vyslancem braku budiž Rambo, který se v jedničce vrací z Vietnamu stejně jako Odysseus z obléhání Tróji. Ve Spojených státech, jeho Ithace,
ho ale na rozdíl od antického reka nečeká ani
Penelopé ani synek Telemachos. Spolubojovník
z džungle je po smrti a náš veterán se vydává
na potulku. Kolize s autoritou na sebe nenechá
dlouho čekat. Vesnický šerif nemá pobudy v lásce, i když jsou neškodní, a kolesa nespravedlivé
policejní šikany se tak roztáčí naplno. Rambo
prchá do hor, ale ani tam ho horliví čmuchalové
nenechají být. Psi už štěkají na úpatí…
6
Pod brakem si obvykle představíme něco
pokleslého, ale vhodnější kritéria jsou po
ruce. V Rambovi je především všechno jasné
a odkryté jako Mackova facka. Máme zde jasně
vymodelované postavy. Klaďase v podobě zneuznaného zeleného baretu ovenčeného metály
i padoucha, který sice nešetří siláctvím, ale pod
ostřím Rambova tesáku se mění v blekotající
sulc. Gesta a pohyby hlavních hráčů jsou výrazná. Automaticky reagují na zjevné okolnosti.
Rambo se v jednu chvíli klepe zimou, v druhou
už párá jakousi plachtu a s pomocí motouzu
z ní vyrábí improvizovanou halenu. Není zde
žádné místo pro skrytost, rafinovanost a mizí
i nutnost přemýšlet. Nejlepší definici braku tak
nakonec podává jeho královna Britney Spears,
která v jednom songu (shodu okolností sama
o sobě) zpívá: what you see is what you get.
Neznamená to nutně, že máme co do činění
s podívanou pro idioty. Nebo bychom za ně
museli považovat i milovníky antických tragédií, kterým se Rambo může směle rovnat.
Před námi se rozvíjí morální drama s jasně
vyprofilovanými hrdiny extrémních gest.
Každý mu rozumí, protože každý nějak chápe
hodnoty a emoce, které postavy ztělesňují:
pocit nespravedlnosti, zneuznání, zlosti i beznaděje. Mučení na policejní stanici prostříhané
vzpomínkami na vietnamské zajetí zastupuje
kolizi, očistné rozuzlení zase přináší závěr
s pohledem na veterána, který se z berserka
mění v beránka, vzdává se policii a nadává na
válku. Nakonec i poslední znak je společný:
stejně jako se v antických dramatech dnes
už těžko rozpoznatelně zrcadlí společenské
a politické pohyby své doby, je i Rambo výkřikem hlubšího problému. S otázkou, jak zapojit
veterány do společnosti, aby nezabíjeli sebe
nebo své blízké, se Američané potýkají dodnes.
Je to sice výkřik schématický a jednoduchý, ale
o to více srozumitelný, zasahující a zapamatovatelný. Je to brak.
TITULY NA LEASING
Akademické tituly se stávají nepostradatelnou společenskou pomůckou. Na vejšce záleží,
přesvědčuje nás jedna z reklam v metru – a má
pravdu v celé řadě oborů, ve kterých ještě před
pár lety nikdo titul bakalář nepožadoval. Vzniká
tedy celá řada vysokých škol, které fungují
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autoři: Andrea Novotná a Tomáš Havlín
CITOVÉ VYDÍRÁNÍ
KULT OSOBNOSTI
DĚTS TVÍ JAKO SYMBOL
NEVINNOSTI A NADĚJE
STYLIZACE DO TAJEMNA
FOTO: WWW.JEDENSVET.CZ
VÝRAZNÝ, ÚSEČNÝ
TITUL, KOMBINACE
VZNEŠENÉHO
A NÍZKÉHO
spíše na principu leasingu: několik let splátek
a (někdy) docházky a na konci padá do klína
produkt v podobě akademického titulu. Z kultury diskuze, otevřeného poznávání a akademické
úrovně zbývá v brakových školách pouze on.
„Studentům musíme trochu lichotit, i když jsou
úplně nemožní,“ říká nejmenovaný vyučující na
pražské soukromé vysoké škole. „Jednou jsem
celou hodinu vykládal o kolonizaci Belgického
Konga a v úplném závěru se jedna studentka
přihlásila s dotazem, kde že je přesně v Belgii
to Kongo…“
Neplatí ovšem, že soukromá škola rovná
se brakové vzdělání a státní škola vzdělání
hodnotné. I mnohé soukromé vysoké školy,
zejména některé z těch, na nichž probíhá výuka
v cizích jazycích, pouze neprávem doplácejí na
špatnou pověst svých jiných privátních sestřiček. A naopak, některé obory na prestižních
státních univerzitách představují přesně stejné
produkty odpadkového vzdělávání, jako jsou
ty, za něž nepříliš schopným mládežníkům
platí jejich rodiče těžké peníze na soukromých
univerzitách.
KLAUS JE Z MARSU,
HAVEL Z VENUŠE
Politiku bez kýče a braku si lze těžko představit. Dobře to známe z propagandistických
plakátů totalitních režimů a diktatur. Vůdce
nese malé dítě, jásající davy dělají stafáž
diktátorovi – to vše máme prokouknuté.
Jazykovědec a společenský kritik Noam
Chomsky ale upozorňuje, že demokracie na
tom nejsou s propagandou o nic lépe. Jelikož
umožňují svobodu, potřebují ji dokonce ještě více než samotné diktatury, které mohou
člověka přinutit. Na využívání braku a kýče
pro přesvědčování voličů se už specializuje
oblast nazvaná příznačně politický marketing.
Dávno před tím, než ji někdo pojmenoval, se
její postupy uplatňovaly v praxi.
Můžeme si to ukázat na třech předních
polistopadových politicích. Zatímco Klaus
a Zeman reprezentují politický brak, v Havlovi
filozof Petr Rezek rozpoznal ještě v době, kdy
oba byli disidenti, předního představitele
politického kýče. Klaus a Zeman přeskakují
laťku braku především výraznou mužskou
stylizací. Zeman ji podtrhuje hraním na plebejce a nevybíravým slovníkem (každá svině
najde svého řezníka), Klaus důrazem na svou
silnou roli profesora a ekonoma a popisem
vlastních činností a gest (velmi se mračím…
mažu si vás z mobilu…). U Havla se kýč projevuje zejména barvotiskovým moralismem:
zlo, proti kterému stojí, je bezvýhradným
zlem, ať už se jedná o komunismus, Rusko
nebo darebácké státy, zatímco dobro, které
podporuje, je stoprocentně bílé, ať už jde
o válku v Iráku, radar, kavárnu Slavii nebo
novou budovu Národní knihovny.
Krásným příkladem politického kýče jsou
plakáty na letošní ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět. Kult
známé osobnosti a jejích zásluh se zde snoubí
s využitím dětí, které signalizují nevinnost
a naději. Průvodní heslo Před 20 lety jste přišli
do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit
představuje apel, který citově vydírá vděčností
k minulým zásluhám.
PRODUKTIVNÍ BRAK
Zdálo by se, že umění hraje ve vztahu k braku
a kýči roli oběti. Je jím zastíněno, brak a kýč také
leckdy se zpožděním vykrádají původně inovativní umělecké postupy, zplošťují je a banalizují.
Jenže určitý typ umění si s brakem také dokáže
hrát a vzít jej jako zdroj inspirace.
Když avantgardní básníci a malíři zkoušeli
vytvářet umění osvobozené od konvencí, často
se učili od „pokleslé zábavy“ jejich doby: cirkusů, černých a gotických románů, šestákových
lidových říkaček. Za brak byl dlouhou dobu
pokládán komiks, současná doba zněj udělala
žánr na pomezí literatury, výtvarného umění
a románu, který dokáže spojením vyprávění
a stylizovaného obrazu udělat dojem z příběhu mnohem silnější než tradiční formy umění
a kterýse v posledních letech stal i u nás intelektuální módou.
Postmoderní literatura těží z „upadlých žánrů“
dodnes. Umberto Ecco nebo Boris Akunin někdy
kupříkladu dávají svým knihám podobu detektivky. V tom je následuje i český spisovatel Miloš
Urban, jehož kniha Lord Mord působí z obálky
dojmem beletristicky zpracované vraždy ze
staré Prahy. Chyba lávky – kniha budovaná na
půdorysu detektivního příběhu představuje
vhled do myšlenkově bohatého světa, který
promlouvá právě tak o Praze konce 19. století
jako o naší současnosti.
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
TYGR JEŠTĚ ŽIJE
Brutální svědectví o kýči a nostalgii
JE NEDĚLE VEČER. SEDÍM V KŘESLE, TŘÍMÁM OVLADAČ V RUCE A MARNĚ ZAHÁNÍM „PRAJMTAJMOVOU“
NUDU. NA JEDNIČCE DÁVAJÍ DRÁMO-INSCENACI NADĚJNÉHO MLADÉHO TVŮRCE. VIDÍM DLOUHÝ
ZÁBĚR NA PODZIMNÍ ZAHRADU A RYCHLE TASÍM SVŮJ OVLADAČ, ABY SE MI NEUDĚLALO ŠPATNĚ. NA
NOVĚ TŘESKUTÁ REALITY-SHOW. CHVILKU MĚ VTÁHNE SVOU NEUVĚŘITELNOSTÍ, PAK SE VZPAMATUJI
A FORMÁLNĚ TESTUJI PRIMU. DÉČKOVÝ KRIMI SERIÁL. JAK JINAK. VYPÍNÁM TELEVIZI A CHVÍLI
KOUKÁM, JAK DÉŠŤ SKRÁPÍ MÉ SÍDLIŠTĚ, NA KTERÉM JSEM VYROSTL. KTERÉ MÁM VEPSANÉ V DUŠI.
ANO, JSEM HUSÁKOVO DÍTĚ.
Můj nedělní večer končí, tak jako mnoho
jiných. Zapínám internet. Zkouším chvíli chatovat v místnosti „Lesbičky a kalhotky“. Moje
přezdívka Sladka.Lulu však u ostatních mužů
pod podobnými přezdívkami neslaví úspěch.
Odcházím zfrustrován. Chvíli přemýšlím nad
tím, jestli nezasunu nějaké dývko. Jenže všechno jsem viděl už stokrát. Zkouším tedy ICQ.
A mám kliku. Kamarád Tomáš, ročník 1974, je
online. Srdce se mi rozbuší. Vím totiž, co bude
následovat. Ano, perverzní orgie.
NAŠE STARÉ KAMARÁDY
NEHODÍME DO SMETÍ
Tomáš má pro mě už připraveny pikantní filmečky, které vyštrachal na Youtube. I on je
rád, že jsem se připojil a obvyklá úchylárna
může začít. Ne, nebojte se. Tomáš mi nepošle
ani klípek se silonovým fetišem, ani líbající se
puberťačky. Posílá mi odkaz na čtyřminutovou
ukázku z jakéhosi pořadu z osmdesátých let.
Zpívají Standa Hložek a Petr Kotvald. Je to
božské! Jsem okamžitě v náladě. Dostal jsem
svou dávku ostalgie.
„To je kuřba!“ píšu do okénka „ajska“, což má
být cosi jako poděkování. Klip je opravdu neuvěřitelný. Péťa se Standou zpívají coververzi
písničky Oh Suzie švédské skupiny Secret service
(i originál je na Youtube k vidění a je to také
síla). „Ou Súzí, lásko z místních front, já nejsem
na mamon, tvůj muž je samý bon, a tak má tě
on,“ slyším a cosi hluboko ve mně plesá.
Na klipu je něco fascinujícího, co nedokážu
popsat. Dvojice zpěváků si pro tv show připravila choreografii, která nemá obdoby (fakt si
8
to najděte). A ten ohoz! Jakási lesklá elastická kombinéza. Neumím to popsat jinak: je to
magické!
Okamžitě počínám pátrat v záplavě klipů,
abych se Tomášovi také něčím odvděčil. Brzy
nacházím opravdovou perlu: Péťa se Standou
přezpívali titulní píseň seriálu Sandokan. Tričko
se Sandokanem jsem nosil, když mi bylo šest.
Sandokan formoval mou představu o mužství
a teď mě dostává do zvláštního extatického
stavu. Na konci písně zazní jedna věta z českého dabingu: „Tygr ještě žije,“ hlásí hlas Viktora
Preisse. Tomáš na druhé straně sídliště má
orgasmus.
„Tygr ještě žije“ se stane na několik měsíců
heslem, kterým se zdravíme i loučíme. Tomáš
vyhrožuje, že si ho nechá vytetovat na rameno.
Samozřejmě kecá, jako bytostný konzervativec
a volič ODS by nikdy do tattoo salonu nevstoupil. Do ráje socialistické zábavy se však noří
zcela pravidelně. „Cucám Jesenku!“ hlásí mi
přítel, jak posiluje svůj ostalgický rauš. Šumák
ani Sisinky pochopitelně už koupit nemohl.
Tak má v lednici aspoň Kofolu a kondenzované
zahuštěné slazené mléko Jesenka či Pikao,
poslední zbytky starého světa na trhu. Každý
má prý v této době svou drogu...
JESTLI TO NEBUDE LÁSKA
Ten večer byl pekelný. Z lůna bezbřehé sítě ke
mně přiletěla během té ďábelské jízdy znělka
Rozmarýnku (Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí...), znělka Magionu a Vegy,
česká verze úvodní písně k seriálu Dva roky
prázdnin (Vzhůru na palubu, loď už vyplouvá...),
Děti ráje z TKM, v nichž se Michal David za boha
nemůže trefit do playbacku a hymnou večera
se stala píseň Jestli to nebude láska z osmdesátkové televizní klasiky Princové jsou na draka
(Tam, kde je srdce, srdce a nejbližší okolí, něco
mě svírá, svírá a vůbec to nebolí...). Já poslal
na oplátku tátu Homolku (Ježišmarja Ludvo,
to si přišel vo moc. Sparta má takovej útok
teďka!...), nějaké remixy s hláškami z majora
Zemana a pak jsem objevil perlu, s níž jsem
si u Tomáše opravdu šplhnul. Na Youtube je
kompletně k dispozici celý seriál Slovenské
televize Spadla z oblakov z roku 1978. Chcete-li
vidět čtyřletého Michala Suchánka, zalovte.
„Ty bláho, to shánim už rok, to nikdy neopakovali!“ hlásil mi Tomáš. Strávil u Majky z Gurunu
několik pracovních dní. Nadnárodní korporaci,
v níž pracuje, celkem lituji. Teď už chápu, proč
vypukla globální ekonomická krize. Jestli v sobě
všichni třicátníci na světě mají ten strašný
nostalgický virus, tak můžeme zapomenout
na ratingové podvody. Prostě nás rozhlodali
Sandokanové a Majky z Gurunu.
KOMUNISMUS A MODERN TALKING
Pročítám diskuse pod těmi perlami a kuřbami na
Youtube. Povětšinou jsou trojího druhu. Zoufalí
antikomunisté zvrací, jejich pošťuchovači je
provokují větami „byla to krásná doba, taková
pohodová! Jsem tak šťastná, že jsem vyrostla
v osmdesátých letech!“, a pak jsou tam pochopitelně perverzáci typu Tomáše či mě, co neřeší
dobu a čepují si tu tajemnou manu z pradávných
kýčů, znělek, hlášek... Všechny tři skupiny
diskutérů podstatu věci nejspíše míjejí. Třetí
skupina pak zcela záměrně, protože analyzovaná láska přestává být plně vzrušující.
Pokud bych měl věc však přeci jen analyzovat,
musel bych si povšimnout, že se celý fenomén
rozpadá do dvou témat: nostalgie na jedné
straně, kýč na straně druhé. Zdá se, že nemají
spolu až tak moc společného. Vždyť nostalgicky
tesknit lze i po nekýči, a naopak kýč přeci vzniká v každé době a v každém režimu.
Zkusím tedy ty fenomény prozkoumat nejprve
odděleně. Téma prvé, téma nostalgie, je bohužel
velmi zpolitizované, jak dokazují i ony diskuse.
Těžko se přes tuto politizaci proklestit k jádru. Za nejzajímavější názor, který jsem k tomu
vyslechl, však považuji právě ten zformulovaný
mým přítelem Tomášem. Když jsem ho při přípravě článku požádal o vyjádření k této věci,
napsal mi: „Nostalgie je něco jako onanie. Je to
naprosto soukromá věc. Nikomu do mé nostalgie
nic není a nikdo mi ji nebude zakazovat. Nevím,
co to má dělat s politikou. Jestli je Michal David
propagací komunismu, znamená to, že Abba
a Modern Talking jsou propagací kapitalismu?
Ať jdou všichni intoušové do háje.“
POP PATŘÍ NÁM!
Téma kýče je ještě složitější. U něho je vachrlatá
už sama definice. Sociolog Miloslav Petrusek do
Slovníku mediálních studií napsal, že kýč je buď
imitace originálního díla, anebo je založen na
tom, že vyvolává emoce těmi nejjednoduššími
prostředky. Jenže, cožpak v časech „postmoderní“ kultury není vše tak trochu „citací
nějaké citace“? Kopie, remix, odkaz – to je přeci
podstata celé dnešní kultury. A „vyvolávání
emocí“? Není to snad obecná funkce každého
uměleckého díla?
Omezit tedy definici na ony „nejjednodušší
prostředky“? To lze věru těžko obhájit, když
se za vysokohodnotná umělecká díla kupříkladu vydávají tři čáry přes plátno nebo divoce
rozmatlaná barva. Někdy se zdá, že naopak
kýč je velmi složitým výrobkem, narozdíl od
současného umění.
Tomáš Kulka napsal o kýči celou knihu (Umění
a kýč). Tam zformuloval to, co kdysi naznačil
již Teige: kýč nikdy nevybočuje ze zobrazovacích
standardů obvyklých v dané době, je z podstaty
napodobivý. Jenže tím Kulka i Teige za opozici
kýče vlastně určují jen avantagardní umění. Da
Vinci, Rembrandt, Jirásek či Karel Čapek však
také nepřekračovali nijak razantně „zobrazovací standardy“ své doby. Byli tedy kýčaři?
Kulka kýč definuje také tím, že „neobohacuje
diváka“, že v něm „nevyvolává otázky“. Jenže
to je také krajně ošidné. Žádný tvůrce, i kdyby
chtěl, nemůže přeci jasně určit, jak bude divák
s jakýmkoli dílem nakládat, co v něm toto dílo
vyvolá. Natož kritik či kulturní teoretik. Jednoho z největších kulturních teoretiků, Marshalla
McLuhana, ostatně nejvíce k myšlení podněcovaly reklamy či příběhy Sherlocka Holmese.
Znamená to, že tím vypadly z kategorie kýče,
když „vyvolaly otázky“?
Mimochodem, pozoruhodný byl i Tomášův
komentář k celé věci: „Kritici a teoretici by se do
popu vůbec neměli vměšovat (Tomáš použil jiné
slovo – pozn. aut.). Pop patří jenom lidem. Je
vlastně podvratný vůči každému režimu, protože
kašle na jeho ideje a obrací se jen a pouze na to
věčné v nás.“
BEZNADĚJNĚ KRÁSNÉ,
AŽ STRACH MÁŠ
Co to ale je, to „věčné v nás“, na něž se obrací
pop a kýč? Jako věrného čtenáře Sigmunda
Freuda mě nakonec napadla banální, ale docela
ústrojná myšlenka: to „věčné“ je pochopitelně
to „dětské“ v nás. Článek v pouličním časopise
není od toho, aby takovouhle tezi dokazoval.
Pokud bychom na ni ovšem přistoupili, pak si
povšimněme, že tu náhle máme spojnici mezi
kýčem a nostalgií. S touto tezí bychom mohli
opravdu pochopit, proč ty dva fenomény patří
k sobě. Kýč oslovuje dětské struktury v naší
mysli, kdežto nostalgie naše dětské dějiny.
Když se ty dva fenomény spojí, dostáváme
jakousi „dvojitou dávku“ infantility. A Freud
by asi dodal: zvýšenou dávku infantility lze od
jisté intenzity zcela poprávu nazývat magií.
Je-li to tak, pak se nám kruh uzavírá. A my
víme, proč podléháme a vždy podléhat budeme. A propos, schválně jestli poznáte, čím při
psaní tohoto článku duněl můj ipod. Jakoby ta
písnička snad ani nebyla jen o dívčích očích,
ale o všech těch bižu-perlách rozkutálených
po naší duši, o nichž byl i tento článek: „Když
jsi pouhým všedním dnem, jsou snad míň, než
čím jsou. Bezbarvé, že žasneš. Marně čekáš
závrať. Ale když se střetnou se svým snem, moc
mají úžasnou: být beznadějně krásné, až strach
máš. Tak ahoj a dík, cesta se točí. Ale kam? Čtu
jí z očí. Co je tam? Jsem tam já“...
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorky: Martina Křížková a Toy_Box
VRAŽDA NA HILLARY ROAD
V DOMĚ NA HILLARY ROAD JE NALEZENA DORIS LEHMANOVÁ, SNOUBENKA BOHATÉHO OCELÁŘSKÉHO
MAGNÁTA PHILLIPA SCOTTA, MRTVÁ V TRATOLIŠTI KRVE. TĚLO OBJEVÍ JEJÍ PŘÍTELKYNĚ A ZÁROVEŇ
SCOTTOVA SEKRETÁŘKA SLEČNA HAMILTONOVÁ. NIKDO NEVÍ, CO SE STALO, ALE NA SCÉNĚ JE OPĚT
GANG ČÍŇANA FONGA. DETEKTIV MCFERRY A SERŽANT KNIGHT SE UJÍMAJÍ NEJTĚŽŠÍHO PŘÍPADU
V JEJICH DOSAVADNÍ KARIÉŘE.
„Nechápu, proč jste nezůstala na místě až do
příjezdu policie,“ říkal zrovna McFerry, když
ho slečna Hamiltonová znova vyvedla zmíry.
Místo odpovědi se jen dlouze nadechla, a pak se
rozplakala. Jako vždy pohotový seržant Knight
jí podal svůj kapesník a ona se na něj pokusila přes proudy slz usmát. „Díky,“zamumlala
za chvíli, když se trochu uklidnila. Knight jí
nabídl cigaretu z jejího vlastního pouzdra
a škrtl zápalkou. Slečna Hamiltonová se usmála
o několik stupňů zářivěji. Ruka s cigaretou se
jí ale stále třásla. V té druhé svírala Knightův
kapesník jako by na tom závisel její život.
„Omlouvám se,“ řekla nakonec a podívala
se směrem k oknu, tedy přesně na opačnou
10
stranu, než stál McFerry. Přemýšlel, jestli
na ni vyhlídka do starého špinavého dvora
s několika zaparkovanými policejními vozy,
působí stejně depresivně jako na něj. Místnost na chvíli ovládlo ticho. Byly slyšet pouze
zvuky z vedlejších kancelářích. Seržant Knight
nakonec zakašlal. McFerry sebou trhl a slečna
Hamiltonová se odvrátila od okna. McFerry
nesnášel výslechy svědků, alespoň pokud se
chovali tak nevypočitatelně a vypadali tak
dobře jako slečna Hamiltonová.
„Nejenom že jste nepočkala na policii, ale ještě
jste zničila deník Doris Lehmanové,“ obořil se
na ni znova příkře. Slečna Hamiltová vypadala, že se znova rozpláče. McFerry cítil, že
dostává vztek. Příliš se podobá Betty, uvědomil
si. Jenomže ta se pohybovala spíše v úzkých
zavšivených uličkách východní čtvrti a ne
v domech, jaké stojí na Hillary Road.
„Měla jsem strach,“ řekla slečna Hamiltonová
tiše a poprvé se přímo zadívala McFerrymu do
očí. Všiml si, že ty její nejsou modré, jak si zprvu
myslel, ale světle zelené. Bůhví proč ho to opět
vyvedlo z míry, dokonce více než následující
věta: „A byl tam ten Číňan.“
„Jaký Číňan?,“ zeptal se jí McFerry trochu
nesoustředěně.
„Ten samý, kterého jsem potkala už ráno, když
jsem šla k Doris s těmi dokumenty,“ vyhrkla
slečna Hamiltonová rychle a dodala: „ale to
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
si, aby policie přijela rychle, vlastně nevím, co
jsem…,“ krátce polkla a zmlkla.
„Byl to šok,“ rychle jí pomohl Knight, dříve
než se mohl McFerry nadechnout. Vděčně se
na něj usmála.
McFerry se zamračil. „Co jste dělala potom?“
„Někdo zazvonil,“ odpověděla slečna Hamiltonová a znova se odmlčela. McFerry ji
rukou netrpělivě pobídl, aby nepřestávala
mluvit. Nervózně poposedla na židli. Snažil
se nevnímat její krátkou sukni a štíhlé opálené
nohy.
„Věděla jsem, že to nemůže být ještě policie,
nejbližší stanice je dole ve městě a nahoru to
trvá alespoň deset minut,“ vysvětlovala slečna
Hamiltonová s očima pevně upřenýma někam
nad McFerryho hlavu. „Šedozelené spíše,“
pomyslel si McFerry trochu nesouvisle. Chtěl
ji mít rychle z krku. Potřeboval ven z dusné
kanceláře a potřeboval se napít.
„Kdo to byl?“ zeptal se zcela automaticky.
„Ten Číňan, co přinesl ráno maso z jatek,“ řekla
slečna Hamiltonová. „Nevím proč, ale Doris
hrozně vyděsil,“ odříkávala.
„V kolik tam ráno byl?“
„Přišla jsem kolem desáté, akorát odcházel.“
„Slečna Lehmanová s ním mluvila?“
„Ano, ale nechtěla mi říct, o co šlo, byla hrozně
rozrušená.“
„A odpoledne, když jste jí našla,“ McFerry se na
vteřinu zamyslel: „mrtvou v hale, přišel znova.
Otevřela jste mu?“
„Ne, bála jsem se.“
„Jak jste tedy mohla vědět, že je to on?“
„Stál za dveřmi.“
„Tak jak víte, že to byl on?“ zopakoval McFerry
svoji otázku.
„Viděla jsem ho oknem z haly. Byl to on, měl
na sobě takový směšný klobouk.“
„Fongův gang,“ artikuloval Knight směrem
k McFerrymu. „I malé děti ve městě dneska vědí,
jaký Fongovi Číňani nosí klobouk,“ poznamenal
k tomu McFerry a zadíval se na slečnu Hamiltonovou s již neskrývaným podrážděním. Znovu
mu připomněla Betty.
„Bála jsem se, že mě tím oknem také viděl
a utekla jsem proto zadním vchodem pryč,“
dodala po chvilce do nepřátelského ticha slečna
Hamiltonová.
„Proč jste šla odpoledne znova na Hillary Road,
když jste tam byla už ráno?“ zeptal se McFerry
náhle.
„Zapomněla jsem si tam šálu, byla má oblíbená, z kašmíru, chtěla jsem si jí vzít večer do
divadla,“ říkala slečna Hamiltonová již trochu
unaveně.
„A vzala jste si ji?“ zeptal se McFerry
bezmyšlenkovitě.
„Neměla jsem čas ji hledat,“ odpověděla trochu
vzdorně.
McFerry měl opět intenzivní pocit, že nemluví úplně pravdu. Navíc mu Knight už předtím
řekl, že v domě žádnou podobnou šálu nikdo
neviděl. Jenomže teď se musel ještě zeptat
na ten deník.
Zazvonil telefon. Všichni tři se po sobě podívali. Knight ho zvedl a chvíli poslouchal. „To
je doktor,“ řekl nakonec směrem k McFerrymu
a předal mu ho.
ILUSTRACE: TOY_BOX
už jsem všechno řekla seržantu Knightovi do
telefonu.“
„Kdybyste počkala na policii, nemusela jste..,“
chtěl ostře namítnout McFerry, ale pohled mu
zavadil o seržantův kapesník, který slečna
Hamiltonová stále křečovitě svírala ve své levé
ruce. Nakonec řekl jen: „To nevadí, klidně mi
to můžete říct ještě jednou.“ Všiml si, že se na
něj Knight překvapeně podíval.
„Když jsem našla Doris,“ začala slečna Hamiltonová a otřásla se. McFerry věděl, že další slzy
už dnes nezvládne. Řekl proto rychle: „Zavolala
jste na policii, a pak?“
„Ano, zavolala jsem 911 a řekla jim, co se
stalo,“pokračovala slečna Hamiltonová mírně
roztřeseným hlasem. Bylo vidět, jak se snaží
soustředit na jednotlivá slova.
Seržant Knight se znova naklonil přes stůl
a nabídl jí její vlastní cigaretu. „Děkuji,“ řekla
slečna Hamiltonová a lehce se naklonila, aby
jí mohl připálit.
„Použila jste telefon v hale?“ nenechal ji dlouho
vydechnout McFerry.
Slečna Hamiltonová nepatrně zaváhala: „Ne,
ten v prvním patře“.
McFerry poznal, že lže, ale nechápal proč.
Rozhodl se to zatím nechat být.
Nahlas řekl: „A pak jste utekla,“ znělo to spíše
jako konstatování než otázka.
„Ne, šla jsem zpět do haly k Doris. Chtěla jsem
počkat až přijede policie a nechtěla jsem jí tam
taky nechávat samotnou, i když už byla..,“ slečna Hamiltonová se lehce zakoktala, ale pokračovala dál: „ všude bylo tolik krve…snažila jsem
se nepanikařit…stála jsem v hale a přála jsem
11
HOLOCAUST NÁS JEŠTĚ DLOUHO NEPŘESTANE PŘITAHOVAT,
FASCINOVAT TAK, JAKO VŠE NEUCHOPITELNÉ A (ALESPOŇ
ZDÁNLIVĚ) NEPOCHOPITELNÉ. PŘÍČÍ-LI SE NĚCO NAŠEMU
CHÁPÁNÍ, MOŽNOSTEM ROZUMU, ODLOŽÍME TO MIMO NĚJ,
DO SFÉRY TAJEMNA, KDE SE RODÍ MÝTY.
HOLOCAUST FASCINUJÍCÍ I UNAVUJÍCÍ
Holocaust má skvělý mýtotvorný potenciál
a nám nezbývá, než být na pozoru kdykoliv je
o něm řeč. Je dobré si vždy položit otázku: kdo
nám chce pomocí holocaustu co sdělit?
Holocaust, a to je nutné říci hned na počátku,
také unavuje. Ve veřejném prostoru to odkazy na něj víří dlouho a intenzivně. U nás se
navíc stále splácí dluh, který měl být zaviněn
přehlížením tématu po únoru 1948. Takové
splácení je do určité míry oprávněné, otázkou
je, jestli je vždy plodné. Únava a nepochopitelnost mohou být nakonec tím, co povede
v lepším případě k nezájmu, v horším přímo
k negativním reakcím.
PAN BISKUP A JEHO PŘÍBĚHY
Na nedávných výrocích katolického biskupa
Richarda Williamsona, který popřel plynové
komory v Osvětimi, je zajímavé snad pouze
to, že je pronesla v katolické hierarchii vysoko postavená osoba. Do jaké míry jsou tyto
názory u katolíků rozšířené, nelze přesně
12
posoudit, ale zřejmě jde o velmi okrajový jev.
Williamsonovy výroky zapadají do stokrát
převyprávěných příběhů a jednoduchých
schémat tzv. popíračů. Ti vycházejí v západním
světě převážně z řad extrémních nacionalistů
a ultrakonzervativců a židovství považují buď
za téma přitahující pozornost, anebo upřímně věří spikleneckým teoriím. Williamson,
který patrně patří do obou kategorií, se rád
a často prezentuje jako vypravěč fascinujících
příběhů, které vyděsí či nadchnou, ale vždy
především zaujmou tu část obecenstva, která
potřebuje jednoduché návody pro orientaci
v „našem chaotickém světě“. Již v minulosti tak ocenil například Protokoly sionských
mudrců, oblíbené u nacistických ideologů,
nebo kázal proti americké vládě, která se měla
spiknout s médii a zapříčinit tragédii z 11. září
2001. Rád napadá také komunisty, socialisty,
svobodné zednáře a obecně všechny revolucionáře, kteří se kdy postavili proti tradičním
autoritám.
Důležitá je konečná kompozice příběhů. Jejich
jednotlivé prvky vůbec nemusejí být nepravdivé
– mýtus vzniká až jejich propojením (zápletkou). Budeme-li chtít Williamsona označit za
antisemitu, najdeme pro to hodně důkazů.
K tomu, abychom zasáhli jádro problému, si
ale stejně jako u ostatních popíračů nevystačíme s nálepkou antisemitismu. Klíčový je
naznačený pocit ztráty jistot a hledání spásy
v jednoduchém řádu. Jestliže biskup v tomto
případě mluvil o plynových komorách, mohou
se zítra stejně dobře hodit svobodní zednáři či
média. Po viníkovi chaosu se shánějí všechny
konspirační teorie, které hledají řád a jednoduchost. Je pravda, že Židé se zde uplatňují
jako „materiál“ poměrně často.
JAK JE LEHKÉ BÝT POPÍRAČEM
Popírání holocaustu má ve světě dlouhou
tradici. Dá se říci, že začalo už snahou nacistů zahladit za sebou stopy v koncentračních
táborech na samém konci války a trvá dodnes.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Vít Strobach
Popírači se opírají o argumenty zakotvené ve
výzkumech prováděných s jediným cílem:
dokázat předem určené tvrzení. Bývá to tak
u „chemických důkazů“, zpochybňujících plynové komory v Osvětimi, i u zpochybnění počtu
obětí „konečného řešení“. Manipulace s čísly
je obzvlášť přitažlivá. Není a nikdy nebude
možné přesně spočítat, kolik Židů bylo za
války vyhlazeno. Sami historici se bohužel
někdy nechávájí strhnout k handlování s čísly
a pomáhají z něj dělat ústřední téma. I oni se
ovšem shodují pouze na stanovení velmi hrubé
škály. Ta následně představuje spolu s chybějícími prameny impuls k vlastním interpretacím
a teoriím. Je přeci tak jednoduché nevěřit
tomu, že se někde mohlo zabíjet v takovém
množství, historické důkazy se nakonec dají
najít téměř pro všechno.
V této zemi jsou lidé popírající holocaust uzavřeni v poměrně úzkých komunitách extrémně
pravicových skupin. Často se považují za dědice
nacistického či obecně rasistického „světového
názoru“ a jejich výroky pronikají na veřejnost
spíše zprostředkovaně. Pro trochu pozorného
posluchače není těžké prohlédnout primitivnost
argumentů a jednoduchých schémat mytologií,
které používají. Vliv (nejen) českých popíračů
je spíše nadsazován, hodí se totiž jako výplň
mediálního showbyznysu. I když je jistě třeba
mít se na pozoru, větší problém je jinde.
U nás se to asi nejlépe projevilo v kritice Pavla
Barši, jenž si dovolil upozornit, že holocaust
a antisemitismus je možné použít jako politikum z jakékoliv strany, tedy i ze strany sionistů
a izraelských politiků.
Druhé schéma se zakládá na rovnítku mezi
Židem a sionistou, tedy člověkem chápajícím
židovství jako národnost. Ve veřejnosti je posilována představa, že všichni Židé, bez ohledu
na zemi, jejíž jsou občany, tvoří jednolitou
skupinu hájící zájmy Izraele. Toto zjednodušení je závažné i proto, že jej spolu s antisemity sdílejí i sami sionisté. Odpovídá tedy jak
různým mýtům o židovských spiknutích, tak
sionistickému národnímu mýtu o jednotě všech
Židů světa. Mnohým Židům je tak vnucován
„národně-politický“ program, se kterým se
neztotožňují. Toto druhé schéma je přijatelnější
a tím pádem i rozšířenější než různé rasistické
a konspirativní antisemitské představy. Přes
tuto přijatelnost je to ale schéma nebezpečné
a v základech rovněž agresivní. Jde nakonec
o stejný typ zjednodušení, které ve svých radikálnějších podobách vyživuje další ze stále
živých a nebezpečných mýtů – kolektivní zodpovědnost Židů za komunistické zločiny. Tento
mýtus se přitom neobjevuje jen jako oblíbený
doplněk neonacistické rétoriky. Český čtenář
se s ním mohl setkat třeba v Solženicynově
knize Dvě stě let pospolu a vlastně téměř
kdykoliv, když dojde k diskusi o vztahu Židů
a komunismu.
V jednoduchosti, na kterých se schémata zakládají, je síla. Je to ale síla, které by se mělo
kritické myšlení vyvarovat.
JAK SPLÁCET DLUH
Pokud posuzujeme identitu českých Židů podle
toho, jak ji v současnosti prezentují židovské
obce, je zřejmý příklon k sionismu, spojený
s často nekritickým postojem vůči politice státu
Izrael. Otázkou zůstává, jaká část zdejších Židů
se se sionismem identifikuje a jaké jiné možnosti se nabízejí. Zbývá skutečně jen perspektiva
zmizení české i evropské židovské diaspory, jak
si myslí například ředitel Židovského muzea
v Praze Leo Pavlát? Na takovou otázku zde není
možné jednoduše odpovědět, pokusím se proto
představit pouze jednu tezi ...
Identitu Židů po druhé světové válce nesporně
ovlivňuje holocaust. Jeho prožívání v individuální i kolektivní paměti je různé, ale
nepominutelné. Stal se pojmenováním pro jedinečnost „konečného řešení židovské otázky“
prováděného nacisty. Tuto jedinečnost často
podpírá prostý počet židovských obětí, které
zahynuly v koncentračních a vyhlazovacích
táborech. Pokud bychom se ovšem na chvíli
pokusili odhlédnout od čísel obětí a uvědomili
si možné alternativy dějin, ve kterých by válka
neskončila tak, jak skončila, mohli bychom
možná uvidět „konečné řešení“ v rozsahu, který
by řešil mnohé další „otázky“ (například definitivně romskou, polskou, ruskou, českou ...
a samozřejmě „otázku“ všech ideových odpůrců). Jaký smysl má vnášet takové alternativy do
dějin, které se skutečně udály? V našem případě
snad k tomu, abychom mohli vyložit jedinečnost
židovského osudu v souvislosti širší tragédie.
To ale neznamená vynětí, či dokonce upozadění
holocaustu, ale pravý opak.
Připomínání holocaustu jako mnohem obecnější
kolize a tragédie, které našla ve vyhlazování
Židů pouze jedno z nejcharakterističtějších
vyjádření, je cestou, jak splácet dluh. Vstřebání
holocaustu jako identity nás všech by snad
mimo jiné pomohlo udržet alternativní (tedy
nesionistickou) identitu evropský Židů, která by
se zde – v Evropě, v České republice, ... – cítila
bezpečně.
Autor je historik.
OPRÁVNĚNÁ KRITIKA NEBO
ANTISEMITISMUS?
Dialog o holocaustu a obecněji antisemitismu
se zjednodušuje. Myšlení lidí, jako je monsignore Williamson a patrně velká většina pravicových extrémistů, jsme načrtli výše. Jsou
zde ale další zjednodušení, o které se zmíněný
dialog v současnosti opírá. První se zakládá na
rovnítku mezi antisionismem a antisemitismem.
Z něj vzešel pojem „nový antisemitismus“, který
považuje radikální kritiku izraelské politiky
za výraz nenávisti k Židům. Problém je, že do
„nového antisemitismu“ může vedle různých
Williamsonů spadnout také mnoho kritiků,
jejichž hlas do dialogu patří, ale kvůli nálepce
popírače či antisemity je jim neprávem odebrán.
Katolický biskup si myslí, že plynové
komory v Osvětimi nebyly.
13
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Pavel Kreuz
TAK TROCHU JINÁ RALLYE
AČKOLIV SE JEDNÁ O ZÁVOD INSPIROVANÝ ZNÁMÝM „DAKAREM“, ČTENÍ O BURÁCENÍ MOTORŮ, ŠOTOLINĚ, ČASOVKÁCH ANI KARLU LOPRAISOVI SE BÁT NEMUSÍTE. V RALLYE BUDAPEŠŤ-BAMAKO JDE
FOTO: LUKÁŠ HLAVÁČ
TOTIŽ O AUTA AŽ V POSLEDNÍ ŘADĚ.
Mesíční krajina Antiatlasu je občas střídána oázami jako je Tafraoute.
Africká rallye „Budapešť – Bamako“ (účastníky zkracovaná na jednoduché B2B) má ke
klasickým dálkovým závodům, jak je známe
ze sportovního zpravodajství, daleko už svou
podstatou. Jejím cílem je uspořádat závod,
který by Afričané vítali, symbolicky by spojil
oba kontinenty a také obnovil „původního,
nespoutaného ducha dakarské rallye“. Nejde tu
tedy o závodění v pravém slova smyslu – spíše
než lidi, kterým koluje v žilách vysokooktanový benzín, tu potkáte všemožné dobrodruhy
a celoživotní cestovatele. Váš úkol je přitom
jediný: „přežít“ a dojet s humanitární pomocí
(kterou veze každé zúčastněné auto) přes celou
západní Afriku do malijského Bamaka.
25.1.2009
„…dnes nás čeká jedna z nejočekávanějších částí
cesty. V ranních hodinách sjíždíme z nekvalitní
asfaltky a po chvíli bloudění dorážíme na začátek
etapy zvané B2B Beach. Projíždíme několik set
kilometrů lemovaných oceánem na straně pravé
a pouštními dunami na straně levé, balancujíc
14
Težba soli na březích Růžového jezera, tradičního cíle
mezi utopením auta a jeho zapadnutím. Tlačí
nás čas. Příliv má přijít brzy, a to by mohla být
osudná tečka za naším výletem. Minulý rok na
stejném místě oceán doslova unesl Peugeota
francouzské posádky…“
jsme udělali. Cenná tak pro nás byla hlavně jejich
„Roadbook“ s popisem cesty a instrukcemi, jak
jednat se silovými složkami jednotlivých afrických zemí. Pomohla nám k hladkému průjezdu
desítkami vojenských stanovišť.
DAKAR CHUDÝCH
18.1.2009
Registrace do u nás skoro neznámého závodu
sehnal kamarád náhodně na internetu. Zapůsobil
na nás sympatický komunitní rozměr akce, prakticky nulová regulace a absence pevného cestovního itineráře. Sestavení „závodního týmu“,
který jsme s odkazem k našim společným kořenům v Mariánských Lázních pojmenovali „Spa
riders“, bylo také hračka. S menšími obtížemi
se nám podařilo sehnat i několik sponzorů, bez
kterých bychom závod – navzdory jeho výmluvné
přezdívce „Dakar chudých“ – nezvládli.
Pro potenciální účastníky podotýkám – je třeba
se připravit na všechny možné scénáře a rozhodně nevynechat ty nejhorší. Nám se to podařilo
zčásti. S pomocí maďarských organizátorů jsme
od začátku radši nepočítali a musím říci: dobře
… při vyplňování jednoho z dokumentů nás celník
na marocko-španělských hranicích upozorní na
neuvěřitelnou věc: číslo naší SPZ se neshoduje
s číslem v techničáku (o jedno místo, překlep úřadu). Kouříme několik cigaret za sebou, nadáváme
všem a všemu a pomalu se s celou B2B loučíme. Po
300 metrech v Africe. Trapné. Takhle to přece nejde
vzdát. Adam, jediný člen vládnoucí francouzským
jazykem, vysvětluje celou záležitost šéfovi celnice.
Po několika hodinách, vyplněných opětovným
dohadováním s různým osobami a hodnostmi,
nakonec vítězoslavně projíždíme hlavní branou.
Vítejte v Africe. Ale co všechny další hranice?
Nakonec to vyřeší pár telefonátů domů a správné
doklady nám přes DHL expresně posílají do Rabatu,
kam dorážíme o den později. Máme štěstí.“
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
OD ANTIBIOTIK PO JÍZDNÍ KOLA
Vzhledem k postavení Mauretánie a Mali na
neslavném „žebříčku chudoby“ (4. a 5. nejchudší země světa) je důležitým rysem celé rallye
humanitární pomoc. Ta také ospravedlňuje jinak
nepěkný ekologický účet vystavený za osmnáct
tisíc kilometrů cesty.
Příjemné pro nás bylo, že nejde o prázdné marketingové řeči. I přes fakt (nebo možná právě proto),
že charita není centrálně organizovaná, berou
účastníci akce celou věc velmi vážně a vezou
Rallye Dakar, Senegal.
co se dá (tento rok dorazila pomoc za více než
sedm set tisíc eur). Evergreenem jsou především
léky, solární panely a školní potřeby. Letos se ale
podařilo třeba i předání dvou set třiceti jízdních
kol organizaci „Women on Bikes“. Ta pořádá pro
africké ženy kurzy jízdy na kole – díky větší mobilitě je mnohem snadnější sehnat práci. Náš tým
vezl krom léků také nový notebook. Nakonec našel
uplatnění u sympatické britské důchodkyně Pam
Zouny, která v jedné z malijských vesnic buduje
vzdělávací centrum pro děti.
22.1.2009
…po hodině čekání na hranicích mezi Marokem
a Mauretánií vyrážíme do „země nikoho“ – čeká
nás tři kilometry dlouhé minového pole. Jako
Češi odmítáme pomoc s navigací od neoficiálních
průvodců a vyrážíme sebevědomě vpřed. Naše
výchozí jistota nicméně mizí již po pár metrech
spolu s vyjetými kolejemi. Navíc, co čert nechtěl,
na jednoho z kolegů útočí neodkladná potřeba
„odskočit si“. Zrovna v místě, kde každý krok
takového „odskočení“ může být poslední. Zasta-
vujeme a dotyčný vše naštěstí zvládá bez úhony.
No comment…“
„YOUR CAR IS CONFISCATED“
Po dosažení cíle cesty se „soutěžící“ rozcházejí.
Pro část týmů je Bamako odrazovým můstkem
do nitra Afriky. Část z nich prodá auto v Bamaku
(což tu, na rozdíl od ostatních západoafrických
států, překvapivě není problém) a odlétá, kam
je to dál táhne. My po těžkém váhání nakonec
volíme Senegal.
confiscated“, pomlaskává velitel a ležérně ukazuje na několik zabavených francouzských aut
„parkujících“ před stanicí. Smlouváme. V Africe
má vše svojí cenu. Sto padesát eur a sto dolarů
nás nakonec propustí zpět do Mauretánie. Mohlo
být hůř...“
Cestu jsme plánovali s mírnými obavami
a nejistotou, podpořenou vraždou francouzských turistů v Mali v létě loňského roku. O to
větší bylo naše překvapení. Lidé, žijící až na
Neautorizovany servis, Nouadhibou, Mauretánie.
3.2.2009
„...Senegal se líbil. Po Dakaru a Růžovém jezeru
plánujeme cestu zpět. Před dalším městem nás
ale staví policajt a žádá „papíry“. Chybí nám
senegalské pojištění (víme) a razítko v celní
doložce (nevíme). Celou dobu jsme spoléhali
na předchozí zkušenosti – díky účasti v B2B,
která je jasně rozpoznatelná kvůli logům
a číslu na autě, jsme u policistů oblíbeni a ti
jen mávají: „jeďte!“. Teď si ale policajt žádá
„všimné“ a začíná na tisíci eurech. Smlouváme
a za pár minut odjíždíme o padesát eur chudší a s dobrou radou, jak se vyhnout dalším
hlídkám. Ještě nás ale čekají hranice. Volíme
menší přechod a doufáme, že celníci budou
benevolentní. Omyl.
Následuje stejná procedura, jen počáteční
„všimné“ je díky vyššímu počtu zainteresovaných několikanásobně vyšší. Začínáme být
nervózní. Vážně se tvářící celníci nás zvou
na večeři – z jedné mísy spolu s nimi bereme,
trháme rukama a jíme jakási nevábně vypadající holoubata. Víme, že je zle. „Your car is
výjimky v naprosté chudobě, byli nesmírně
ochotní a otevření. Koneckonců, statistika
organizátorů hovoří jasně: víc problémů
i zcizených věcí je hlášeno v evropské části
závodu.
Really Budapešť-Bamako
Po přesunu známého „Dakaru“ do Jižní Ameriky se stala největší trans-saharskou rallye na
světě. První ročník odstartoval 26.prosince
2005 z náměstí Hrdinů v maďarské Budapešti
a skončil na stejnojmenném náměstí v Bamaku
(Mali) o čtrnáct dní později. Trasa závodu je
dlouhá více než 8500 km a vede skrze devět
zemí (Maďarsko, Itálie, Francie, Španělsko,
Maroko, Mauretánie, Mali) na dvou kontinentech. Registrace vyjde na 400€ za osobu + 100€
za vůz. Více informací na www.budapestbamako.org, další fotografie, videa a deník z celé
cesty naleznete na www.spa-riders.tk.
15
FOTO: DAVID KUMERMANN
KARTA JMÉNEM OPENCARD
VSTUPENKA DO KLUBU SVĚTOVÝCH METROPOLÍ, RIZIKO PRO SOUKROMÍ, PROMRHANÉ DESÍTKY MILIONŮ NEBO VŠECHNO DOHROMADY? PRAŽSKÁ OPENCARD SI POŘÍDILA UŽ PŘES 300 TISÍC OBČANŮ.
NYNÍ SE ČEKÁ, KTERÁ BANKA SI POŘÍDÍ JI.
Elektronické jízdenky jsou trendy. Má je Londýn,
Paříž i Hong Kong. Tak zvaná „chytrá“ karta
pustí majitele do metra, zařídí věci na úřadě
i slevu na plovárnu – vše na jednom kousku
plastu. Praha přišla s podobným projektem už
před bezmála třemi roky. Dlouho to ale vypadalo na krach. Ve chvíli, kdy radní do opencard
nasypali už 160 milionů korun a kartu mělo
mít prvních padesát tisíc lidí, se občané stale
chovali poněkud netečně. Čipová karta, která
tenkrát umožňovala jen placení parkovného
a vstup do městské knihovny, evidentně nestála
za pozornost.
Zlom nastal loni v srpnu, kdy radní ohlásili, že
opencard začne fungovat i jako elektronická
tramvajenka a časem vytlačí papírové kupony.
Roční se přestal prodávat hned, další budou
následovat záhy. „Dopravní podnik se stal
jakýmsi beranidlem opencard,“ poznamenal
později trefně jeho šéf Martin Dvořák. Strhla se
16
lavina žádostí. Pražany mohla částečně přilákat
sleva na předem zakoupený celoroční kupon,
ale hlavní je, že pokud si ho chtěli pořídit, nic
jiného než zažádat o opencard jim nezbylo.
„Masová penetrace“, kterou si od přenesení
tramvajenky na čipovou kartu sliboval projektový manažer Milan Šindelář, se vydařila.
Opencard dnes má kolem tří set tisíc lidí.
PŘÍPLATEK ZA SOUKROMÍ
Na kartu Pražana se od začátku snáší kritika. Ta
nejhlasitější se se týká ochrany osobních dat.
„Město nepřemýšlelo nad tím, jak poskytovat
občanům co nejvíce služeb anonymně. Naopak
vždy existoval záměr shromažďovat osobní údaje,“ říká Filip Pospíšil z občanského sdružení
Iuridicum Remedium.
Sdružení se nejprve zaměřilo na karetní čip.
Takzvané RFID čipy fungují jako anténa, která
vysílá, kdykoli se přiblíží k přijímači. IuRe před
dvěma lety ukázalo, že tento systém jde zneužít.
Kryptolog Tomáš Rosa tehdy předvedl, že údaje
o jméně, pohlaví a datu narození uložené na kartě lze vytáhnout pomocí běžně dostupné čtečky,
a to i přes oděv nebo kabelku. Radnice tlaku
ustoupila. Zvýšila zabezpečení čipu a přestala
na něj ukládat některé údaje. „Na osobní kartě
je pouze číslo karty a datum narození držitele,“
říká dnes mluvčí projektu Martin Opatrný. Další
data – jméno a digitální fotografie – sice na
kartě stále jsou, ale už jen jako potisk.
Magistrát se tím IuRe nezbavil. Sdružení,
jež mu v soutěži Big Brother Awards udělilo
anticenu za největšího úředního slídila roku
2008, obrátilo pozornost k anonymním kartám.
Ty dal sice magistrát do oběhu v prosinci, ale
ne za stejných podmínek. Žadatel zaplatí za
anonymní kartu dvě stovky a roční kupon se mu
prodraží o několik set. „Pražané si musí připlatit
za ochranu soukromí,“ míní Pospíšil.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Fakt je, že elektronické jízdné – jediná služba,
o kterou Pražané projevili skutečný zájem – by
snadno mohlo fungovat zcela anonymně, nebo
alespoň bez ukládání osobních dat v centrální databázi. Pro příklad si stačí představit
revizi jízdenek. Revizor zkontroluje čtečkou
platnost kuponu a podle fotky na kartě ověří
její přináležitost k držiteli. „Pokud je kupon
prošlý, revizor si nesahá do centrální databáze
pro další údaje. Postupuje jako dosud. Vyžádá
si občanský průkaz nebo volá policii,“ popisuje proceduru Opatrný. Pokud ale spolu obě
databáze – dopravního podniku a magistrátu
– nekomunikují, je otázka, proč druhá z nich
vůbec musela vzniknout. Magistrát vytváří
masovou databázi osobních údajů a láká do
ní Pražany na službu, pro jejíž využívání není
odevzdání dat nezbytné.
Sám se k tomu koneckonců „přiznává“ vydáváním anonymních karet, od jejichž nákupu ovšem
odrazuje vyšší cenou. Zdůvodňuje ji přenositelností – kartu „bez jména“ může užívat více
lidí –, ale ta nepředstavuje výhodu pro ty, kdo
jezdí do práce každý den. Naopak karty, které
by nevyžadovaly odevzdání údajů do centrální
evidence a současně byly nepřenositelné, čímž
by odpadl argument pro vyšší cenu, magistrát
nenabízí. Technicky je to řešitelné snadno: na
„anonymní“ kartu by stačilo natisknout fotku
a jméno nositele stejně, jako u osobních karet.
Magistrát je ale k takové možnosti hluchý. Nejspíš proto, že by zrovnoprávněním anonymních
služeb pohřbil jednu z ambic projektu: vytvořit
opencard jako nástroj identifikace, jinými slovy
jako elektronickou občanku.
Znevýhodnění anonymních karet je nefér vůči
občanům a vytváření masové databáze znamená zbytečný hazard. Při vývoji technologií
a s ohledem na obchodování s daty asi nikdo
nezaručí, že osobní údaje už v tuto chvíli stovek
tisíc Pražanů zůstanou v bezpečí.
NA CESTĚ K TURNIKETU
Otazníky nevisí nad opencard jen z důvodu
ochrany soukromí. Nevyjasněná je také ekonomická stránka celého podniku. Opencard
totiž vyjde pěkně draho. „Zjistit přesné částky
je složité, ale město dosud zaplatilo kolem půl
miliardy,“ říká zastupitelka za Stranu zelených Petra Kolínská. Účet bude ještě vyšší
a ve výsledku má přesáhnout miliardu. I proto
je podle Kolínské s podivem, že radní z ODS,
jejichž dítětem opencard je, se netrápili tím,
jak získat peníze zpět. „Město investuje nemalé
prostředky bez představy o jejich návratnosti,“
tvrdí. Její slova ilustruje usnesení zastupitelstva z května 2006, které předpokládá
v pilotní fázi nulovou návratnost a výhledově
opírá příjmy jen o finanční spoluúčast Pražanů.
Tedy těch, kteří za kartu s výrobními náklady
patnáct korun platí dvě stovky.
Napjatý rozpočet se projevil právě v případě
dopravního podniku, který nevstoupil do
projektu dobrovolně, ale na příkaz radnice.
Ve chvíli, kdy mu chybí na opravu tramvajových tratí nepoměrně menší částky, musel dát
do validátorů a dalších propriet zhruba 230
milionů. Mezi ředitelem podniku Dvořákem
a pražskými radními se zablýskalo, když si
řekl o vrácení peněz, jež musel jeho podnik
do projektu nalít. „Nemůžete ty peníze po nás
chtít takhle nestoudným způsobem,“ kontroval primátor Pavel Bém. Magistrát tak nejspíš
proplatí jen zhruba šestinu a zbytek ponese
dopravní podnik sám.
Podle jednoho z magistrátních expertů na
dopravu jsou náklady dopravního podniku
tím bolestnější, že si od zavedení opencard
nemůže slibovat velké výhody. „Karta je zbytečná a drahá. Papírové kupony zvládaly to samé,
co opencard. Od provázanosti Prahy a vnějších
pásem až po integraci železnice do hromadné
dopravy,“ tvrdí. Podnik naopak podle něj přichází o další peníze. Ne všichni revizoři mají
totiž čtečky a pokud ano, baterie do nich vydrží
v zimních měsících asi dvě hodiny. „Stává se
pak, že když revizor uvidí opencard, radši ani
nekontroluje, zda je platná,“ popisuje.
Je přitom možné, že miliony na zavedení opencard do MHD jsou jen předehrou pro mnohem
větší částky. I oficiální dokumenty projektu
totiž říkají, že čipová karta je prvním krokem
k návratu turniketů do metra. Náklady na
takový projekt lze odhadovat jen velmi zhruba.
Radní pro dopravu Radoslav Šteiner například
mluví o jedné až dvou milardách. Jiné odhady jsou až trojnásobné. Zdaleka totiž nejde
o oživení turniketů v podobě, jakou pamatují
starší generace. Uzavřený systém, ve kterém
by se pasažér prokazoval u vstupu i výstupu,
předpokládá nákladné rozšiřování vestibulů.
Magistrát si od turniketů slibuje zvýšení výnosů
z metra. Je ale otázka, zda by se „smrt” černého
pasažera opravdu vyplatila. „Možné to je. Ztráty se ročně pohybují kolem sto až sto padesáti
milionů. Kvůli turniketům ale bude třeba nabrat
nové lidi a o provoz se nejspíš postará soukromá
firma, která si nechá pořádně zaplatit,“ tvrdí
expert z magistrátu.
Proti turniketům brojí také ochránci soukromí.
Ačkoli město tvrdí, že turniket nebude uchovávat informace o cestujících, ale jen ověřovat
platnost kuponu, mají obavy ze sledování pohybu. Londýn, k jehož Oyster card se magistrát
hlásí, dokazuje, že nejde o chiméru. Tamní policie běžně vytahuje z databáze dopravního podniku informace o pohybu podezřelých. I proto
se mluví o Oyster card v zemi, kde dosud nemají
občanský průkaz, jako o občance-light.
Aktuálnější je proto hledání strategického
partnera, který by do opencard vnesl kýženou
finanční injekci. Počítá se s ním od začátku a od
začátku je také jasné, že má jít o banku. „V tuto
chvíli probíhají jednání s různými subjekty. Jsou
mezi nimi i bankovní domy,“ potvrzuje mluvčí
Opatrný. Získat další informace o identitě
partnera nebo formě účasti je nadlidský úkol.
Plány hovoří o různých možnostech spolupráce.
Banka by buďto převzala celý systém včetně
centrální databáze a město se stáhlo do role
strategického plánovače a „tváře“ projektu,
anebo by spravovala pouze jednu z dílčích aplikací opencard – elektronickou peněženku. Ta
umožní svým držitelům dobíjet na kartu kredit
a provádět ve vybraných obchodech menší platby. „Zatím nevíme. Hledáme průsečík zájmů,“
tvrdí Opatrný.
V každém případě se nabízí otázka, za jakých
podmínek komerční subjekt vstoupí do projektu
vybudovaného za veřejné peníze, a zda dojde
také k privatizaci centrální databáze údajů.
Ani jedno zatím není jasné, stejně jako jestli
o vítězi rozhodne veřejná soutěž. Její vyhlášení
by jistě oslabilo domněnky o korupci.
Podle jednoho z pracovníků v oblasti karet
by bylo lepší, aby magistrát nezvýhodňoval
jedinou banku a nedával jí monopol na data
potenciálních klientů. Místo toho by měl otevřít opencard konkurenci a umožnit nahrávání
aplikací na jakékoli vyhovující nosiče. „Bylo by
to demokratičtější a uživatelsky pohodlnější.
Lidé by si nemuseli pořizovat další kus plastu
a elektronickou tramvajenku by šlo nahrát na
jakoukoli platební nebo studentskou kartu s patřičnými parametry,“ říká. Poukazuje přitom na
Trnavskou univerzitu, kde studenti už dávno
používají jedinou kartu nejen jako ISIC, průkazku do knihovny a menzy, ale i na trnavskou
a bratislavskou hromadnou dopravu, železnici
a dokonce i jako platební kartu.
Zdá se, že o podobný postup by byl zájem
i v Česku. „Je to jistě zajímavá oblast. Propojování platebních a dopravních aplikací je trend
do budoucna,“ říká mluvčí České spořitelny
Kristýna Havligerová. Jedním dechem ale
připomíná, že jde o komplikovanou věc: „Vždy
záleží na přístupu místní samosprávy.“
HLEDÁNÍ STRATEGICKÉHO
PARTNERA
Stavba turniketů je ovšem hudbou budoucnosti a kvůli nákladům se postupně odsouvá
až k roku 2012. Do té doby čekají Prahu volby,
které mohou s vizemi ODS zamíchat.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Markéta Krausová
MOŽNÁ NEBUDOU DIVADLA
ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ (35) JE UMĚLECKOU ŘEDITELKOU A ČLENKOU SDRUŽENÍ MOTUS, KTERÉ PROVOZUJE PRAŽSKÉ DIVADLO ALFRED VE DVOŘE. VYSTUDOVALA DAMU, KATEDRU ALTERNATIVNÍHO
A LOUTKOVÉHO DIVADLA. MÁ ZA SEBOU DLOUHÝ SEZNAM REALIZOVANÝCH PROJEKTŮ V ŘADĚ PROFESÍ. NEJVÍC MĚ ALE PŘEKVAPILA INFORMACE, ŽE POSLEDNÍCH OSM LET SVÉHO ŽIVOTA STRÁVILA
KAŽDÝ ADVENT VÝROBOU BETLÉMU Z MÁSLA.
Prosím tě proč?
Je to takový můj každoroční soukromý rituál
– vzhledem k povaze té hmoty docela pomíjivý. Kdysi dávno jsem se seznámila s Vlaďkou
Sýkorovou, dnes starostkou a ředitelkou Muzea
másla v Máslovicích. Ve chvíli, kdy jsme dopíjely druhou láhev vína, tak se mi svěřila se
svým snem: mít každé Vánoce v muzeu betlém
z másla. A já odpověděla, že to není problém, že
v Tibetu vyrábějí z másla kde co a že jí ty sošky
udělám. Ona mi nevěřila, a bylo to. Zjistili jsme,
že v místnosti, kde se netopí, vydrží sošky i dva
měsíce, aniž by se úplně zkazily nebo zplesnivěly. Postupně jsem naučila modelovat taky
máslovické děti, takže poslední betlém měl
18
skoro devadesát figurek. Jde to fakt jako po
másle, a pak člověku ještě krásně voní ruce. Má
to jediný háček: čas adventu je zároveň nejhorší
období v divadle, uzávěrka grantů. Takže já
polovinu noci másluju a druhou polovinu píšu
žádosti.
To jen potvrzuje můj dojem z tvého
životopisu – že jsi totálně vytížená,
multifunkční osoba.
Já si to pro sebe pojmenovávám jako problém
renesančního rozptylu. Že mě baví tolik věcí
a že jsem schopná je skutečně dělat. A tak jsem
někdy těžko čitelná pro vnější svět – co je ta
Šárka vlastně za kvalitu? Okolí by si samozřejmě
nejradši vzalo nějakou formičku, do které už
se osobnost nějak vtěsná. Je ale pravda, že
poslední dobou jsem tak přetížená a že jsem
najela na program redukce. Sama jsem si řekla,
že bych si chtěla vydefinovat nějakou prioritu.
Jen se obávám, aby to neskončilo u devatera
řemesel a desáté bídy.
ZRÁNÍ A TŘÍBENÍ
Jak ten redukční program vypadá? Čemu
dáváš přednost, a před čím?
Během posledních pěti let se ze mě stala veřejná osoba, a pociťuju také negativní stránky.
Takže vyhledávám věci, které by byly dobré
i pro Šárčinu duši, pro její naplnění, pro ten
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
obsah. Protože člověk nemůže jenom dávat, ale
musí taky někde brát. Musí sám sobě vytvářet
určitá místa v čase a prostoru, kde se nabíjí.
Podle toho se teď rozhoduju, které aktivity víc
rozvinout, a kde naopak nasazení pro službu
věcem veřejným trochu zredukovat.
Souvisí s tím i tvoje nedávná svatba?
Souvisí. I když manželství, to byla invence,
která přišla ze strany mého muže. Asi usoudil,
že po šestnácti letech už by to fakt mohla být
jistota.
Tvrdíš o sobě, že jsi nesoutěžní typ.
Jak se s touhle povahou prosazuješ ve
veřejném životě?
Můj princip je jiný, baví mě spolupracovat.
Ukazuje se, že je možno dosáhnout spousty
výsledků i na principu spolupráce. Opravdu!
Jsem demokrat a jako šéf mám jednoduchou
strategii – vybrat si do týmu co nejkvalitnější
a nejsamostatnější spolupracovníky, od kterých
se naopak já mám co učit.
Původně jsi ale chtěla být malířkou, a ne
ředitelkou divadla...
To pořád chci. A doufám, že budu. Když jsem
končila DAMU, kam jsem se mimochodem dostala úplně náhodou, tak jsem jako svou diplomovou práci dělala autorské představení na
téma Faust. A došlo mi, že jsem asi nakročená
ke zpracovávání příliš náročných témat, aniž
by jim odpovídala moje životní zkušenost. Dala
jsem si tehdy jako umělkyně vnitřní zadání:
že se vrátím k aktivní tvorbě až ve chvíli, kdy
budu mít nabráno tolik životních zkušeností, že se budu cítit kompetentní k předávání
nějakého vzkazu skrze umění. Protože ať si
to tvůrci připouští nebo ne, tak vždycky jde
o to, že komunikuju s vnějším světem o svých
vlastních, vnitřních tématech. Po deseti letech
mám díky své hyperaktivitě pocit, že už jsem si
spoustu věcí nabrala. Teď prožívám fázi třídění,
kdy si uvědomuju, kde by mohla ta kreativní
plocha být. Třeba ne v malování, možná půjde
o tvorbu přesahových projektů... Vím jen, že
je doba zrání. A protože podle mojí filosofie
musí člověk k takovým věcem dojít přirozeně,
v určitém procesu, tak to bude trvat ještě rok
nebo dva, než se mi obrázek vyjasní.
Zatím ale stále ještě šéfuješ experimentální scéně pro nové české divadlo. Baví
tě to i po šesti letech?
Baví! Jen už nemám, co bych v Alfredu mohla
ze svého místa vylepšovat. Z role krizového
manažera, který sem byl v roce 2002 pozvaný,
aby tu organizačně uklidil, jsem se postupem
času přesunula i do roviny koncepční práce.
Nastavila jsem – v prvních letech společně
s Mariou Cavinou – systém toho, jak se má
Alfred tvářit navenek a jak má fungovat jako
otevřený produkční dům pro tvůrce. Největší
kompetence k dalšímu vývoji teď leží v rukou
lidí, kteří vytvářejí a prezentují představení.
Přichází fáze, kdy je potřeba pět šest let tvořit
a tvořit, a tvůrci musí dozrávat.
Poslední úkol, který si dávám, je vyprofilování
nějakého politicko-kulturního postoje, který
by divadlo mělo zastávat. A lidi, co tu hrají, by
ho měli formulovat podobně – neměl by každý
hned říkat, že s tím druhým nesouhlasí a že
si myslí něco jiného. Oni nechápou, že pokud
má tento způsob autorské tvorby fungovat,
tak nikdy nebude brán vážně, dokud nebude
společně definován přístup – vlastně něco jako
politický statement či prohlášení: Co je to za
dramaturgii? Jaký způsob reflexe nebo přesahu
nabízí divákům právě tahle scéna?
Musí Alfred před světem ještě obhajovat
právo na existenci?
Myslím, že Alfred už je obhájen. Já mám představu, že k nám chodí zhruba tisíc diváků, kteří
se objeví pětkrát šestkrát do roka – a to je pak
ve skutečnosti ten průměr šest a půl tisíce
diváků ročně. Pořád ještě žijeme v mentálním
dluhu, který byl způsoben minulým režimem.
To, co velmi snadno přijímá průměrný „mainstreamový“ divák v Německu nebo v Rakousku,
co je pro něj stravitelné a jaksi normální, tak
by tady bylo bráno jako prudký experiment.
A může to trvat třeba dalších dvacet let, než
se situace trochu narovná.
Naším úkolem je zpřístupňovat současné umění
ne jako nějakou nesrozumitelnou intelektuální pseudovědu, ale snažit se říct: hele, my
taky mluvíme k tomu, co teď všichni žijeme,
a mluvíme k tomu aktuálním jazykem. Právě
ekonomická krize přináší zajímavé výzvy, které
mohou změnit význam některých věcí, a možná
Šárka Havlíčková (35)
* 1974 v Praze
• je vdaná a žije na faře v Poříčanech
u Českého Brodu
• v roce 1998 vystudovala DAMU, Katedru
alternativního a loutkového divadla
• umělecká ředitelka divadla Alfred ve
dvoře
• kostýmní výtvarnice, scénografa,
světelná designéra a režisérka
pro celou kulturu obecně přinést novou funkci
a místo ve společnosti. V tom vidím velkou
naději. Moderní umění jsme v éře volného trhu
vytěsnili jako něco, co by nám mohlo zrcadlit
skutečnou povahu bytí. Teď, když systém
kolabuje, máme šanci vrátit se do zdravého
života – protože člověk samozřejmě potřebuje
věci, které ho přesahují. A analyticko-bankovní
tabulky to nejsou.
Není spíš na místě se obávat, že teď
bude mít kultura, nota bene ta nemainstreamová, uplné utrum?
Finanční? To samozřejmě. Ale to neznamená,
že nebude. Může se stát, že pokud se město
a stát nezachovají moudře, dotace na kulturu škrtnou. Protože vypadá jako nejméně
podstatná část lidských aktivit. Ale ve finále
ji stejně lidi budou provozovat sami. Možná
končí éra elitního umění, a možná také končí
éra placeného a etablovaného umění. Možná
se vracíme k nějakým kořenům kreativity, které
jsou – a tím jsem si naprosto jistá – součástí
zdravé lidské psýché. Možná nebudou galerie,
možná nebudou divadla... ale vzhledem k tomu,
kolik máme k dispozici informací a kolik inteligentních lidí se pohybuje právě ve sférách moci,
tak by k tomu snad nemuselo dojít.
KDO POTŘEBUJE ALFREDA
Ještě k té tisícovce pravidelných návštěvníků Alfreda ročně: Jak reaguješ na
argumenty typu Když děláte něco, co lidi
nezajímá, tak to asi neděláte dobře?
Připadá mi poměrně banální posuzovat
umělecký projev podle toho, kolik přijde lidí.
V jednom muzeu v Británii, myslím že v Tate
Gallery, zavedli digitální obrazovky, na kterých
si můžeš prohlédnout všechny obrazy, aniž bys
musel vstoupit do expozice. A mladá generace
návštěvníků mezi patnácti až dvaceti, kteří
přijdou se školou, si prohlíží obrazy skrze ty
obrazovky a vůbec nechápe, jaký je to rozdíl,
jít se na namalovaný obraz podívat. Myslím,
že to je pointa. Problém, ve kterém žijeme.
Nejde o to, že něco někoho nezajímá – otázka
je, kde jsme se vzděláním a s výchovou. Necítím
potřebu obhajovat divadlo, chápu ho jako přirozenost. Neprodávám zubní pastu ani nejnovější
značku mercedesu, nabízím vnitřní dialog na
téma, jaký život žijeme. Samozřejmě chci, aby
představení vidělo co nejvíc diváků. Samozřejmě se trápím, když to lidi nezajímá. Myslím ale,
že není v moci jednoho malého divadla změnit
obrovský trend, kterým se řídí celá společnost.
Je mnohem těžší tu otázku otočit a ptát se,
proč divadlo není pro společnost přirozenou
hodnotou, proč to má vždycky podobu výzvy:
Tak se ukažte, co nám nabídnete!
Jak se tedy má vychovávat divák?
Jde o to, být co nejvstřícnější. Psát takové texty
do programu, kterým divák rozumí.
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
la jako seznamovací hra, každý tvůrce
dostal tři minuty, aby svým projevem
okouzlil promotéry, pořadatele festivalů
a produkční za stolem. Kdo by měl šanci
sbalit tebe?
Mě sbalí ti, kteří si na nic nehrajou, kteří dokáží
být v kontaktu se mnou velmi upřímní. Kteří umí
dát najevo nejen, že vědí, ale i že nevědí. Mám
hrůzu ze sebevědomých umělců. Mě sbalí křehkost – možná ten, kdo se bude stydět a z koho
ucítím, že setkání se mnou bere fakt vážně.
A platí to i v soukromí?
No... ano.
Když porovnáš období svého příchodu
do Alfreda se svou dnešní zkušeností
– měla jsi nějaké úplně mylné předpoklady, mylná očekávání?
Snažit se být co nejpřístupnější v pozvánce
k účasti. Nejsem si jistá, že jde dělat víc, než
pořád dokola poskytovat nabídku informací,
protože rozhodnutí je nakonec na každém
člověku. Já ho nemůžu nějak machiavelisticky nutit nebo jako sociální inženýr plánovat
strategie, pomocí kterých lidi do divadla
naženu.
Na některá představení v Alfredu ovšem
musí být docela těžké napsat srozumitelnou pozvánku...
Alfred nabízí realizaci autorských nápadů těm,
které nikdo nezná. Umělecký ředitel zavedeného divadla by to bral jako totálně riskantní
skok do neznáma. Profil Alfreda byl vždycky
založený na tom, že jde o svého druhu laboratoř
– ne ve smyslu výzkumu, ale té dílny. Já tomu
říkám trenažér. Umělec dostane prostor setkat
se s diváky a my mu vytvoříme jakési bezpečné
a profesionální prostředí, ve kterém může pracovat na tom, co potřebuje, co chce. Snažím se
v programu udržovat stále volné místo pro nově
příchozí, které ani já sama neznám. Každý rok se
objeví, dva tři, a člověk musí „po čuchu“ vycítit,
jestli jim tu šanci má dát. Což mě hodně baví.
Jsem vděčná za možnost být svědkem, jak ti lidé
ještě nemají stylové hranice omezení a čtení
své práce, jak je jejich kreativita nespoutaná,
a možná někdy ulítne nebo se něco nepovede.
Ale čistota toho procesu, který si dopřávají, mi
vrací naději, že je na světě všechno v pořádku.
Že uchovávat takový prostor, jakým je divadlo
Alfred ve dvoře, znamená uchovávat jakousi
archu tvůrčího potenciálu. Všude kolem nás
se oceňuje neomezený výkon a systémovost.
Ve chvíli, kdy se systém hroutí, potřebujeme
tvůrčí lidi, kteří budou schopni vymyslet nové
modely fungování. Čehož ti na nejvyšších
manažerských postech často schopni nejsou.
20
Pro mě je krize vlastně nadějí – když budeme
nachystáni a budeme mít věci promyšlené,
můžeme tu šanci využít.
FESTIVAL ZDOLA
Prvního března skončil už sedmý ročník
festivalu současného českého nového
divadla Malá inventura, který Alfred
spolupořádá. Jaký je příběh téhle
přehlídky?
Malá inventura vznikla v roce 2003 jako taková
nenápadná, nevinná přehlídka premiérových
projektů Alfreda ve dvoře. Alfred funguje jako
hnízdo, ve kterém se rodí nové věci, a míval
i třináct až patnáct premiér ročně, což je
nepředstavitelné! Chtěli jsme vybrat ty nejlepší a ukázat je pěkně za sebou. Musím dodat,
že jedna z nejdůležitějších pobídek přišla od
profesora Ctibora Turby. Pak jsme pozvali ke
spolupráci NoD, kde také vznikaly projekty,
a pak další prostory a divadla... festival se
vyvíjel bez ambic, krok za krokem, a to já
považuju za velkou kvalitu. Nikdo se ze dne
na den nerozhodl, že chce obrovskou přehlídku
autorské tvorby. Taky v počátcích nebyl žádný
rozpočet, žádné speciální peníze, žádný grant.
Fungovalo to a stále funguje právě na principu
solidarity a spolupráce – dnes už sice o grant
žádáme, ale festival by byl v téhle podobě
stejně nerealizovatelný, kdyby se jednotlivé
subjekty nerozhodly na něm spolupodílet:
nabídnout prostor, zaplatit techniky, provoz,
honoráře umělcům. Díky tomu vzniká pocit
sounáležitosti – jednou ročně se v Praze jako
by objeví síť kulturních prostor, které podporují
tenhle typ divadla. Síť, která není normálně
vidět.
Novinkou letošní Inventury byla burza
projektů nazvaná Sbal ho/ji/to! Proběh-
Přišla jsem do Alfreda po několikaleté spolupráci s Tomášem Žižkou, sdružením Mamapapa a festivalem Čtyři dny v pohybu. Myslela
jsem, že si jdu tak na rok na dva odpočinout
po nomádské práci v terénu. Že tohle není to,
co mě skutečně zajímá. Že pomůžu věci zorganizovat a zase půjdu dál. Dokonce jsem vážně
uvažovala, že budu dělat shiatsu terapeuta.
Pak se ale situace vyvinula úplně jinak. A dalo
a dává mi to hodně. Naučila jsem se leccos
nejen o procesu, jak vzniká představení, ale
také jak se starat o něco, co běží každý den. Je
to úplně jiný energetický výdaj, než – jak každý
projektový manažer pochopí – když se realizuje
projekt. Ten má určitý kulminační bod, který
když člověk překoná, tak si může oddechnout
a skončit. Zato v divadelním provozu musí být
šéf citlivý, vědět kdy ty ostatní můžu tlačit
k nějakému výkonu a kdy naopak je pravý čas,
aby si všichni nabrali a odpočinuli... vlastně
se musí chovat trochu jako příroda. Aby ta věc
zůstávala udržitelnou. Ve chvíli, kdy jsem se
dostala ke sdružení Auto*Mat a začala dělat
projekty o udržitelné dopravě v Praze a zdravém přístupu k životnímu prostředí, tak jsem si
uvědomila, že spoustu věcí chápu právě proto,
že jsem se snažila – byť v rozměru malého
divadla – uchovat nějakou kvalitu a způsob
práce, aniž by člověk likvidoval svoje zdroje.
Ať už finanční nebo lidské. Vztahy, na kterých
je divadlo postavené.
Začaly jsme máslem. Jakou hmotu ti
asociuje nové české divadlo?
Napadá mě obloha. Mraky, které představují
spíš myšlenky než těžkou hmotu. Protože
největší síla současného divadelního projevu je podle mě v té myšlenkové sféře. Vidím
modrou oblohu, mraky, sem tam opar mlhy...
taková hmota nehmota, proměnlivé skupenství.
Mrak je vlastně kondenzovaná pára, za jiných
okolností rampouch nebo osvěžující pramen
nebo veletok. Tak koukám, že ta elasticita je
pro mě opravdu důležitá.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jitka Kolářová
CO VYPRÁVĚLY NAŠE BABIČKY
PŘI SLOVĚ „BABIČKA“ SE LECKOMU VYBAVÍ OBRAZ VRÁSČITÉ ŽENY, KTERÁ SKVĚLE VAŘÍ, PEČE A JEŠTĚ
SE STARÁ O VNOUČATA. ZKRÁTKA ARCHETYPÁLNÍ STAŘENKA Z POHÁDKY STEJNĚ JAKO Z REKLAMY
NA INSTANTNÍ POLÉVKU. JENŽE SKUTEČNÉ BABIČKY JSOU REÁLNÉ ŽENY, KTERÉ SVŮJ ŽIVOT PROŽILY
V KONKRÉTNÍ SPOLEČNOSTI A POLITICKÉM REŽIMU. ZAŽILY TŘEBA VÁLKU, HOSPODÁŘSKOU KRIZI
NEBO REVOLUCI…
Klasický dějepis, zaměřený na politické dějiny a velké aktéry, se na vzpomínky takových
„obyčejných“ babiček neptá. Přitom právě
jejich zkušenost může neosobní „velkou“
historii často doplnit, a někdy i pozměnit.
Jedním z projektů, který se o takový pohled
pokouší, je „Paměť žen“, mapující prostřednictvím rozhovorů život tři generací žen za
socialismu. Jeho iniciátorkou byla před třinácti lety socioložka Jiřina Šiklová. Otevřela tak
cestu pro jeho realizaci kolegyním z neziskové
organizace Gender Studies, zejména Pavle
Frýdlové, která se na dlouhá léta stala jeho
hlavní postavou.
Základním východiskem mezinárodního projektu
(běží i v dalších zemích východního bloku) je, že
dějiny píší vítězové, kteří mají moc interpretovat
minulost po svém. V patriarchální společnosti
(a s historičkami, které na „Paměti žen“ pracují
se shodnu, že stále v patriarchální společnosti
žijeme) jsou ti, kdo mají více moci psát dějiny,
muži. Specifická ženská historická zkušenost
často zůstane nezachycena. Cílem „Paměti žen“
je tedy kromě „pouhého“ zmapování historie žen
ve 20. století v socialistickém bloku také rozbíjet
předsudky a zaplňovat bílá místa. Jak se ženy
vyrovnávaly se emancipací za socialismu? Jak
dopadl holocaust na ženy? Jak se žilo Romkám?
Jaká byla role žen v disentu?
NEROZUMÍM TI
A proč právě ženy a socialismus? Po roce 1989 se
východní a západní svět začal znovu setkávat,
stejně to platilo i o západních a východních
feministkách. A setkání přinášela spoustu
neporozumění.
Ženy ze západu byly nadšené „nezávislostí“
post-socialistických žen: vysoká zaměstnanost
a ekonomická nezávislost, hustá a kvalitní síť
zařízení péče o děti nebo dobrý přístup ke vzdělání, to byly věci, za něž ženy na západě musely
dlouho a urputně bojovat. Ženy z východního
bloku je měly, ale byly nesebevědomé, přetížené
dvojí rolí pracovnice a matky pečovatelky. To
zase ženy ze západu nechápaly. Neznaly realitu
života v socialismu, kde emancipace žen byla
jednou z oficiálně proklamovaných hodnot
režimu a jejich osvobození tu přišlo shora,
nařízením. Zůstalo tak pokřivené a postrádalo
vnitřní smysl. Díky konfrontaci se západem,
ženy z bývalého východního bloku zjistily, že
tuto minulost je třeba zmapovat a vysvětlit.
A především tak pochopit sebe samé.
Projekt „Paměť žen“ je tak ze své podstaty projektem feministickým. Žádný životní příběh
zde není bezcenný, dějiny se nahlížejí zdola.
Dotazované ženy nejsou objektem, ale subjektem
zkoumání. Právě jejich životy projektu dávají
smysl. „Hovořila jsem s řadou žen i mužů a naslouchala jejich vyprávění. Až na několik výjimek nebyli
slavní a nepatřili ke společenské elitě. Byli to - jak
se obvykle říká - „obyčejní“ lidé. Z jejich vyprávění jsem si odnesla přesvědčení, že neexistují
„obyčejní“ lidé, že každý člověk žije svůj jedinečný
a neopakovatelný životní příběh a vůbec nezáleží
na tom, do které společenské vrstvy patří,“ píše
v úvodu k jednomu z příběhů Pavla Frýdlová.
ZNOVUOBJEVENÁ MINULOST
Kromě sběru dat usiluje Pavla Frýdlová dlouhodobě také o zveřejnění výsledků projektu. Na
základě rozhovorů napsala čtyři knihy, Ženská
vydrží víc než člověk (2005), Ženám patří půlka
nebe (2006), Ženy mezi dvěma světy (2007)
a Ženy odjinud (vyjde koncem března 2009).
V první z nich se setkáváme s deseti ženami
narozenými mezi dvěma světovými válkami,
druhá odkrývá příběhy žen narozených v letech
1938-58. Třetí se zaměřuje na životní příběhy
žen, které se po emigraci znovu po roce 1989
vrátily do Čech. Osudy bývalých emigrantek
dávají nahlédnout do životních podmínek žen
v socialistickém Československu i v nejrůznějších západních zemích. Další kniha je zaměřena na osudy cizinek, které se přistěhovaly
a dlouhodobě žijí v ČR. Projekt dal vzniknout
i dokumentárnímu filmu Válka v paměti žen
(2005), který přibližuje rozmanité příběhy šesti
hrdinek, jež zasáhla druhá světová válka. Krutá
zkušenost z koncentračního tábora, odbojová
činnost, totální nasazení či vojenská služba. To
vše na pozadí každodennosti života ve válce,
s obstaráváním živobytí, nálety či nucenou
prací, násilím a znásilňováním.
Paměť žen je obrovským a bohatým zdrojem
neuvěřitelně zajímavého materiálu: do dnešních dnů se natočilo na 450 rozhovorů, jejichž
přepisy zaberou 16 000 stran. „Ty příběhy
dávají široký vhled do role ženy ve společnosti
a v dějinách,“ říká Pavla Frýdlová, která spravuje mezinárodní archív projektu. Plánem do
budoucna je otevření celého archivu veřejnosti,
na to ale zatím bohužel chybějí peníze. „Myslím,
že náš projekt docení až lidé ob jednu nebo dvě
generace.“
Více informací o projektu lze nalézt na internetových stránkách www.womensmemory.net.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Dokončení citátu Oscara Wilda „Je lepší radovat se ... “ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 324: ...malovat na svých obrazech, protože se nehodí ke košíku s ovocem.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Jana Horová (Klecany), Vladimír Očenášek (Praha), Zdenka Chalupská (Brno)
Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 – Adina Mandlová – Dneska už se tomu směju. Četba z memoárů slavné české
herečky. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
PO STOPÁCH LOVCŮ PŘEDMĚTŮ
SBORNÍK MÍT A BÝT MŮŽE BÝT BIBLÍ SBĚRATELŮ, KTEŘÍ TOUŽÍ ZJISTIT, CO POHÁNÍ JEJICH VÁŠEŇ,
NEBO NÁVODEM PRO NE-SBĚRATELE, KTERÝ SI S EXISTENCÍ SBĚRATELSKÉ VÁŠNĚ NEVÍ RADY.
„Sbírat lze v podstatě cokoli,“ píše
hned v úvodu editorka sborníku Martina Pachmanová a jeden odstavec
věnuje vyjmenovávání hmotných
a nehmotných objektů sběratelského
zájmu. Mohla by popsat celou knihu,
nejspíš rovnou několik knih. Sbírat
lze opravdu cokoli a sbírá se leccos.
Navíc téměř každý z nás buďto něco
sbírá, nebo si alespoň vzpomene,
že v určitém období svého života
nějakou sbírku měl. Mohla sestávat
z pohlednic nebo známek, jak to známe u spousty lidí, nebo z něčeho, pro
co bychom nenašli obdobu. Přestože
sborník Mít a být vznikl na Vysoké
škole umělecko-průmyslové, sleduje
hlavně mimoumělecké sběratelství.
Vypovídá tedy něco o každém z nás.
MINCE MÉ NOVÉ SBÍRKY
Kniha Mít a být je rozčleněna do tří
oddílů. Do prvního jsou zařazeny
autorské stati studentek 2. ročníku
navazujícího magisterského studia
dějiny a teorie designu a nových médií
na VŠUP a jimi přizvaných odborníků.
Druhý oddíl přináší rozhovory s lidmi dostávajícími se do styku se sbíráním: s vetešníkem,
s umělci, nebo s lékařkou, která se zabývá
patologickým sbírání věcí, jež je třeba léčit.
Třetí oddíl je věnován překladům zahraničních
teoretických textů, na něž se, mimo jiné, odkazují někteří domácí autoři statí.
„Čtvrtým“, neméně důležitým oddílem knihy, je
nápadité řešení grafiky a obálky. Jeho autorem
je Marta Maštálková a zejména přebal Mít a být
zaslouží mimořádnou pozornost. Jeho pevný,
průhledný plast je vlastně vyskládán z malých
kapes, do nichž autoři vždy zastrčili několik
drobných předmětů. V mém exempláři napří-
klad dvě viněty čajových sáčků a jedna mince.
Každý přebal je tudíž originálem a zároveň se
může stát základem vaší budoucí sbírky.
KULTURA SBÍRÁ
Základem každého sborníku jsou každopádně
příspěvky. Přínosem Být či nebýt je neobvyklé
uchopení tématu. Jednak je znát už ve zmíněném členění knihy, v němž úvody do problematiky a odborné analýzy doprovází materiál,
který může každému dát podnět k přemýšlení
odborníka i laika. Zdánlivě neuspořádaná se
na první pohled mohou zdát témata odborných
statí. Zuzana Hošková pohlíží na sběratelství
"
z perspektivy fenomenologie, Jindra
Tichá se zabývá podobou rodinných
fotoalb. Mária Orišková zkoumá, jaké
vztahy z minulosti a současnosti lze
vidět mezi muzeem a obchodním
domem a upozorňuje na proces
„marketizace muzeí“, vedle ní Kateřina Kopalová píše o trendu znovu
využitého odpadu k tvorbě „garbage
designu“ a Hanka Sládková rozlišuje
mezi sběrači a sběrateli a snaží se
na jejich chování uplanit antropologická hlediska. Počet příspěvků
je v knize vyšší a jejich pořadí jsem
navíc neuvedl správně. Mým cílem
je však naznačit, že, podobně jako
každá sbírka, sborník nevyčerpává všechna možná hlediska, ale
navrhuje pohlížet na sbírání jako
na kulturní fenomén prostupující
duše jednotlivců, utvářející vztahy
v malých společenstvích i v celé
společnosti, ovlivňující ekonomiku,
spotřebu a vytváříjící problémy pro
filosofy i umělce. Určitý rozstřel do
více ohnisek výzkumu jen podporuje
intenzivní zážitek ze všudypřímnosti
sběratelského fenoménu.
Pozitivem publikace je také její čtivost. Je
překvapivé, s jakou bravurou zvládají příspěvky
„pouzí“ studenti vysoké školy. Nezaškolenému
laikovi sice nelze slíbit, že nenarazí na potíže
s pochopením některých textů, ale právě úvodní
stati a oddíl s rozhovory mu postupně umožňují
získat základní orientaci v tématu. Mít a být je
v každém ohledu ojedinělá kniha.
Martina Pachmanová (ed.): Mít a být (Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese).
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze,
Praha, 2008. 224 stran, cena 420 Kč.
IGOR MULLER A PETR PÍSAŘÍK
LUDMILA SMEJKALOVÁ
Oba původem z Jižních Čech a v 80. letech studovali stejnou střední výtvarnou školu v Uherském Hradišti. Mnoho let si rozumějí, ale vystavovat spolu
se rozhodli až letos. Müllerovi vyhovuje klasický závěsný obraz a malování
spíše klidných abstraktních kompozic, Písařík v obrazech a objektech
experimentuje s blyštivým glamour, extravancí a recyklací.
Pražské NoD se nedávno změnilo. Tam, kde byla zčásti galerie, je nyní kavárna,
a v bývalém prostoru kavárny je galerie. Výstavu nedávné absolventky jednoho
z malířských ateliérů AVU Ludmily Smejkalové by asi nejlépe vystihla pohádka
„Jak Punk přišel na Slovácko, vzal si Cimbál za ženu a narodil se jim krojovaný
Surrealistický Otesánek.“
Igor Müller, Petr Písařík: +-1. Wortnerův dům AJG, U Černé věže 22,
České Budějovice (www.ajg.cz). Výstava potrvá do 3. května.
Ludmila Smejkalová: Paintings 01-08. NoD/Café, Experimentální prostor
Roxy/NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (nod.roxy.cz). Trvání výstavy neuvedeno.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
ŽIVÝ CHRÁM MÝTU
STAŘÍ ŘEKOVÉ SLEDOVALI V AMFITEÁTRECH STÁLE TYTÉŽ PŘÍBĚHY. MÝTY PŘEVYPRÁVĚNÉ JEDNOTLIVÝMI AUTORY. DNEŠNÍ LIDÉ V MULTIKINĚ KŘÍSÍ LÁSKU NEBO SLEDUJÍ NEVĚROHODNOU ZÁCHRANU
SVĚTA V SCI-FI KULISÁCH. PRAPŘEDKOVÉ VĚDĚLI, JAK JE DŮLEŽITÉ MÝTUS NEJEN INTERPRETOVAT,
ALE I PROŽÍT V RITUÁLU. OLGA TOKARCZUKOVÁ VOLÁ STARÉ BOHY, A PROŽITEK NABÍZÍ ALESPOŇ
LITERÁRNÍ, COŽ V JEJÍM PŘÍPADĚ NENÍ MÁLO.
Bez příkras a bez předžvýkávání předkládá
polská autorka svou verzi nejstaršího objeveného mýtu. Na hliněných destičkách klínovým
písmem vytlačený a na slunci vysušený poklad,
objevený na území dnešního Iráku. Však také na
vztah dnešní bídy těchto končin k dávnověkému
rozkvětu tamější kultury autorka v rozsáhlém
doslovu, který je vlastně religionisticko-literární studií, upozorňuje.
VÝCHOD Z HROBŮ
Bohyně Inanna sestoupila do podsvětí, do říše
své sestry, aby zde překonala smrt a vrátila
se na zem s vítěznou zvěstí o překonaném
strachu a bolesti. Dnes v knize stejnou cestu
podstupuje Anna In. Autorka se ale nesnaží
příběh nějak násilně a překotně zatraktivnit.
Vlastně ani nově rytmizovat. Spíš než napínavé čtení nečekaného vývoje událostí nám
dopřává nahlédnutí do studny původního
a odvěkého způsobu přemýšlení o světě, jeho
smyslu a utváření. Pokorně na pravých místech
sklání svou literární hlavu, a vlastní um dává
do služeb pravidlům hliněných destiček. To
se týká způsobu vyprávění a děje samotného.
Jinak odívá prapostavy a praminulé město do
svébytného slovníku. Kříží v něm současné
palčivé detaily s nadčasovou poezií sumerské
obrazivosti. Město jazyka mýtu o Anně In stojí
na pevných základech.
Labyrint města jako obraz světa je také jedním
z literárních archetypů. Nekonečně spletité,
zároveň křehké i neporazitelné je město nad
hroby světa. V jeho nejvyšších patrech sídlí
trojice legračních a zároveň děsuplných bohů
stvořitelů. Není snadné se k nim dostat přes
množství sekretářek a zaseklých výtahů, a když
se tak přeci jen stane, narazí žadatel na hranice
jejich absolutní do sebe zahleděnosti. Mapování skutečnosti nejstaršího z mýtů pokračuje
ještě u bohyně matky, která samozřejmě musí
nakonec všechno zachránit. Vize jejího obydlí,
vybydleného letiště daleko za městem, kde
v malých disidentských skleníčcích pěstuje
samostatné jedince lidského druhu, jiné než
jsou ti stádní z města, je jedním z nejsilnějších
momentů knihy. Konec i začátek světa, mezi
řádkami salátu, s motykou v ruce, před sebou
kočárek pro nepovedeného tvora, co se nemůže
bez pomoci pohybovat. Bohové stvořitelé si ho
splácali pro zábavu na jedné dlouhé hostině.
Není pak divu, že se Ninma, nemocnější bohyně,
odstěhovala za Město.
MOC ZAKRYTÉHO KOŠÍKU
Po vzoru klínového písma rytmizují novelu
především opakující se zaříkávadla. Uvozují
prostor každého z vypravěčů, připomínají věci,
které není dobré zapomenout. Přebírá tak další
působivý postup pradávných vypravěčů – výčet.
Jsou to vlastně malé básně, navrstvené v textu
v podobě vyjmenovávání dalších a dalších věcí,
které patří do popisované množiny. S vlastním
tempem, rostoucí obsažností i gradací.
Čtení z hrobů světa není zábavné a určitě
takové nemá být. Je to archeologický průzkum
osobního rezervoáru myšlenek, v porovnání
s nekonečnou důmyslností copánkovatých hlav
sumerských bohů a bohyň. Jejich nejsilnějším
pojidlem a nejsvětějším klíčem je tajemství,
schované v záhadném i obyčejném košíku, který
dosud ležel na větrných polích vedle letištních hangárů. Olga Tokarczuková ho bere do
rukou, ale látku, která ho přikrývá, nechává
nedotčenou. I my teď můžeme vědět o tomto
tmelu tajemství stvoření, které zneškodňuje
strach. Autorka nám o něm vyprávěla se vší
úctou, rozhodně ale neopomněla humor, který
dělá chrám jejího vyprávění místem skutečného
a živého setkání.
Olga Tokarczuková
Anna In v hrobech světa
Překlad Jan Faber
Kniha Zlín, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Ivan Wernish, Kominické lodě
Druhé město, 2009
Tomáš Halík, Dotkni se ran
Lidové noviny, 2008
Kominické lodě jsou souborem devíti prozaických
textů, komponovaných jako jakési mikroromány.
Jsou to přitom příběhy, z jejichž motivů by
nejeden spisovatel dokázal skutečně vytěžit
látku na rozsáhlý román nebo aspoň novelu.
Autor vychází z příběhu o „nevěřícím Tomášovi“. Představy o Bohu,
církvi a víře „bez zranění“ autor považuje za iluze. Zdrojem inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie
kříže, postmoderna i poklady lidové zbožnosti a umění i autorovy
vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
VOLNÝ PÁD DO PEŘINY ZE ZVUKŮ
NA SVÉM NOVÉM ALBU STAVÍ KANADSKÝ ELEKTRONICKÝ EXPERIMENTÁTOR TIM HECKER NÁDHERNÉ
ZVUKOVÉ KATEDRÁLY.
Kanadského hudebníka Tima Heckera jsem
viděl koncertovat vloni na festivalu v rakouské
Kremži. U jeho hudby se samozřejmě nedala
čekat žádná pódiová show - Hecker se v maximálním soustředění krčil na pódiu za svým
laptopem a mixem a snad ani na jeden okamžik nezvedl oči. Mnohem zajímavější ovšem
bylo, co jeho hudba dělala s posluchači. Po
prvních minutách si většina z nich posedala na
špinavou zem, zavřeli oči a hodinu se nechali
ovívat sonickými větry, které Hecker posílal
z reproduktorů. Byl to zvláštní zážitek absolutní individuální intimity s hudbou. Držené
elektronické tóny zaplňující celé slyšitelné
spektrum připomínaly měkkou peřinu, do které se dalo krásně ulehnout. Podobný zážitek
nabízí i jeho novinka An Imaginary Country
– výlet do mimozemských zvukových krajin na
pokraji ambientu a elektronického zvukového
designu.
AMBIENTNÍ REVOLUCE
Tim Hecker pochází z kanadského Montrealu
a v začátcích své hudební dráhy nejprve tvořil
elektronickou taneční hudbu pod jménem Jetone. Teprve jeho albový debut pod civilním jménem Haunt Me, Haunt Me Do It Again z roku 2001
znamenal vykročení do zcela nového hudebního
prostoru. Hecker převzal bombastičnost otevřených kompozic post-rocku, které odmítají
pracovat s tradičními písňovými atributy slok
a refrénů a aplikoval je na elektronickou hudbu. Jeho sonické mrakodrapy obsahují prvky
glitche (chybových zvuků) či postupů avantgardy (dlouhé držené tóny), nejblíže ale mají
k ambientu. To nejpodstatnější v jeho hudbě se
totiž odehrává v hlavách posluchačů.
První desetiletí nového milénia je na poli alternativní hudby ve znamení nenápadné zvukové
revoluce, v jejímž rámci se ohmatávají hranice
slyšitelného. Je to navázání na praotce hudební
avantgardy Johna Cage a zároveň reakce na primitivní žvýkačkový pop a snižující se zvukovou
kvalitu hudebních nahrávek, které trpí pod
komprimací. V okamžiku, kdy se elektronická
hudba zbavila dominance rytmu, mohla vstoupit do nové svobodné éry, jejímž symbolem je
současný ambient v jeho různých podobách.
Rakušan Fennesz (alba Endless Summer, Venice),
Němec Wolfgang Voigt alias Gas (Zauberberg,
Pop) nebo třeba norský hudebník Biosphere
umí stvořit fascinující kompozice, které maximálně využívají zvukové spektrum slyšitelné
lidským uchem. V posledních letech se k nim
přidávají i hudebníci z okrajových žánrů, aby na
ně aplikovaly pravidla ambientu - příkladem je
například jiný kanadský projekt Nadja operující
na rozhraní metalu a ambientu.
VZNEŠENÉ A FYZICKÉ
Právě s Aidanem Bakerem z Nadja natočil Tim
Hecker vloni velmi povedené album Fantasma
Parastasie, na němž se prolnuly elektronické
a kytarové plochy. Na svém sedmém studiovém albu An Imaginary Country se Hecker
vrací k elektronice. Deska nijak výrazně
nevybočuje z jeho diskografie, která v roce
2006 vyvrcholila albem Harmony in Ultraviolet.
Z reproduktorů se na posluchače vyvalí stará
známá sonická láva, vřelá a zároveň hypnotická. Oproti rozsáhlejším kompozicím poslední
desky tentokrát volí kratší skladby, s nimiž
jako kdyby chtěl namalovat obrysy neznámé
země kdesi za horizontem. Proto názvy jako
Borderlands nebo The Inner Shore. Do své zvukové palety přidává v první skladbě mellotron
a nezapře svoji lásku k My Bloody Valentine,
když například Sea Of Pulses v sobě má - přes
všechnu abstraktnost - jistý popový náboj.
Na pozadí majestátných držených tónů budují
jemné rytmické pulzace efektní crescendo,
kterým skladba končí. V nejdelší skladbě desky
- osmiminutové Where Shadows Make Shadows
po vzoru Nadja stupňuje hlukové nánosy až
k finálnímu zvukovému zahlcení.
Heckerova hudba připomíná katedrálu, ve své
mohutnosti je absolutně f yzická a zároveň
je v ní něco vznešeného a krásného. Dobrou
zprávou je, že Hecker přijede své nejnovější
album představit 29. května do pražského
Paláce Akropolis. Jsem zvědavý, jestli si
z něho čeští posluchači také sednou (doslova)
na zadek.
TANCUJ JAKO PANTHER
V rámci svého evropského turné dorazí na strahovskou Sedmičku oregonský hudebník Charlie Salas-Humara vystupující
pod jménem Panther. Chlapík s historií v punkových a math-rockových kapelách hraje originální fúzi rocku, soulu, blues
a funku, která skvěle zapadá do tavícího kotle současné brooklynské avantgardy. Od druhého alba 14 Kt. God, které vyšlo
na prestižním labelu Kill Rock Stars ho v Panther doplňuje bubeník Joe Kelly (zakládající člen kapely 31 Knots). Jejich živá
vystoupení se neobejdou bez Charlieho proslaveného epileptického tance, který v intimních podmínkách klubu 007 bude
bezpochyby zcela ojedinělým zážitkem.
Panther (USA), 27. 3. 2009, 007 Strahov, Praha
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Mirek Drábek
PIKANTNÍ JEDNOHUBKY
FESTIVAL MALÁ INVENTURA MÁ ZA CÍL UKÁZAT NOVÉ DIVADLO A TANEC V JEHO NEJPROGRESIVNĚJŠÍCH FORMÁCH. OVŠEM ZNÁM ČLOVĚKA, KTERÝ TVRDÍ, ŽE KRÁTKÉ, ÚDERNÉ A DOBŘE ZAŠIFROVANÉ
PERFORMANCE ODPOVÍDAJÍ SOUČASNÉMU STAVU SVĚTA. DOBŘE VYPADAT, PRODAT SE, ZAHRÁT
KDEKOLI A HLAVNĚ CO NEUNIVERZÁLNĚJŠÍM JAZYKEM, O TO JDE.
Inscenace Petra Šourka Zlatý Diviš ohromila
šachovou partií mezi narcistním zástupcem
moci pořádajícím laciné workshopy a vědcem.
Doménou inscenace je výtvarná stránka, kterou
přebil mix ironických bonmotů. Co znamená,
když si moc pohrává s talentem?
100 Wounded tears v divadle Ponec. Z jeviště
čišel pot, slzy a práce. Mluvené slovo vytvářelo
kontrapunkt a odlehčovalo. Po akademickém
tanci bylo rázem veta. Nebylo vidět nahotu
pro nahotu, ale nahotu a zároveň cudnost.
V přímočarosti je síla.
La Kantýna – mexická pohádka Anny Duchaňové
nepostrádala půvab a atypické miniloutky.
Marguézovské story je realizováno v barvách
i polotmě, s kostlivcem, rajčaty i ropuchou,
protože v těchto krajích se láska s krutostí
a bizarností snoubí.
Ve Stolování Jana Komárka nastoupilo sedm žen,
sedm odcizených vykrojených portrétů jako by
ze skicáře Modiglianiho. Světlo, stůl, sklenice,
brambora, buben, příbor, svíčka, róby, toť vše.
Tlukot vlastního srdce uslyšel. Nepřítomnost
mužů nikomu nechyběla.
Pokládám za dobré, že se Neúplný sen Jana
Nebeského s velkými texty světové dramatiky
/Goethe, Shakespeare, Pessoa,…/ odehrával
v prostoru připomínajícím kravín. K tomu igelit,
zemina, hudebník P. Fajt a výsostní hráči – D.
Prachař a L. Trmíková. Verše vystoupaly jako
slunce na pozadí komentářů: „to musí mít koule!“, „tohle dával Lála Pešek, pak dlouho nikdo,
a teď až já“. Punc zatuchlé klasiky byl ten tam.
A ve hře Každodennosti Štěpána Pácla aktéry
zotročilo životní tempo a den se z radosti
proměnil na povinnosti. Chceme to takhle?
Autobusová zastávka nás začne dohánět. Vidět
jako příčinu lidských tragédií životní tempo, je
zjednodušující a naivní. O hře Evropané Jiřího
Adámka bylo napsáno dost. Hra předběhla
svůj čas. Zjevuje „ptydepe“ nové evropské
scény a ukazuje politiky jako loutky, které
se ztrácejí v přívalu nikoli informací, nýbrž
formulací.
Oliva. Hermelín. Čabajka. Okurka. Rohlík. Money
transformace Sekond hand woman - show pěti
žen vedený Viktorií Čermákovou. Kabaretní čísla
na téma peníze balancují na hraně trapnosti.
Praní špinavých bankovek, magický vysávač /což
nebyl muž!/ a outsiderství H. Třešňákové s prezentací D. Voráčkové jsou scény nejzdařilejší.
Taneční soubor Nanohach si v Miluj mě vzal
jako inspiraci lásku a Shakespearovy Sonety.
Nezřízené řádění zamilovaných přivedlo aktéry mezi diváky. Nevadilo mu, že nenašel klíč,
protože byl uchvácen. Navíc tanec s panákem
- figurínou byla scéna tak občerstvující, neboť
nevinnost omlouvá.
Arktický Robinson Vojty Švejdy o postavě
cestovatele Jana Eskymo Welzla, který hledá
svůj ráj, ukázal především dětem, jak ke štěstí
dojdeme pouze skrze nepohodlí a rozhodnost.
Pointa dílka, že se z arktického tygra, nepřítele eskymáků, vyklubal vykutálený dobrodruh
– Čech, sice zapadla v záplavě dalších roztomilostí, nicméně hra nepostrádala vtip, hudební
i pohybová čísla.
A česko-německá hra Exit 89 napsaná J. Rudišem a M. Beckerem, režírovaná Jiřím Havelkou?
Kaviár. K vidění bylo nesrovnatelné produkční zázemí a vyšší rozpočet, ale také příběh
senilního starce, který je u benzínové pumpy
svědkem morálního česko-německého úpadku,
a přesto ho to u pomníku A. Dubčeka neodradí
od úmyslu založit stát s lidskou tváří. Hudba
živá i dobové šlágry. Scéna – benzínka, kde se
čistota mísí s olovem a tedy smrtí. Z kamionu
se rozutekla automatická hračka – plazící se
ruský voják.
MICHAL PĚCHOUČEK – MUŽI MALUJÍ / DIVADLO
Situace na vysokých uměleckých školách je vážná. Každým rokem se to zhoršuje. Všichni se staví do fronty a chtějí být umělci. Talent netalent. Všichni chtějí jen
tvořit a nikomu se nechce makat. Ovšem ani AVU není žádná nafukovací bouda. Na malbu mohou letos přijmout jen jednoho uchazeče ze sedmdesáti a v jednom
nevytopeném ateliéru připravuje zoufalý otec svého chlapce k talentovým zkouškám.
MeetFactory, o. p. s.,
Ke Sklárně 3213/15, 150 00 Praha 5
režie: Michal Pěchouček / Jan Horák, hrají: Karel Dobrý, Jan Lepšík, Eva Hromníková, hudba: Petr Kofroň,
autor sochy: Pavel Karous, zvuk: Roman Štětina, reprízy 6. a 27. 4., 20:00
26
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kolář
VIDĚT NEAPOL A ZEMŘÍT
UŽ LITERÁRNÍ GOMORA ROBERTA SAVIANA O NEAPOLSKÉM PODSVĚTÍ BYLA POSTAVENA NA PROLÍNÁNÍ
FIKCE, ŠOKUJÍCÍCH REPORTÁŽNÍCH PASÁŽÍ A BEZBARVÝCH CITÁTŮ Z POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ. I JEJÍ
FILMOVÁ ADAPTACE ZACHYCUJE ŽIVOTY LIDÍ OVLÁDANÉ MAFIÍ V KALEIDOSKOPU NESOUMĚŘITELNÝCH
VÝJEVŮ A NABÍZÍ OBRAZ, KTERÝ JE SOUČASNĚ NEPOCHOPITELNÝ I BOLESTNĚ NALÉHAVÝ.
Všechny hlavní rysy filmu Mattea Garroneho
jsou patrné už v jeho úvodní sekvenci, v níž se
muži vtipkující uvnitř luxusního kosmetického
salónu znenadání vzájemně povraždí. Třebaže
jde o scénu, jež se svou pečlivou inscenací
i nadupaným hudebním doprovodem vymyká
zbytku takřka dokumentárního snímku, setkáme se v ní s motivy, jež se v jeho průběhu budou
neustále vracet: s prudkou změnou v rovnováze
sil, kdy se přátelský rozhovor gangsterů náhle
překlopí v popravu, i s absencí jakéhokoli vodítka, jak událost, jíž jsme svědky, interpretovat.
Jako by jen náhoda rozhodovala o tom, komu
jaká připadne role. Ti, kdo zabíjejí, vypadají
před UV lampami solárií stejně jako ti, co umírají – jedna nahá těla nacházejí smrt z rukou
stejně nahých vrahů, jejichž tvář už navíc nikdy
nespatříme, protože s dalším střihem se z filmu
vytratí. Bezútěšný svět Scampie – neapolského
předměstí, v němž a s jehož obyvateli Garrone
svůj portrét Camorry natočil – se rozpadl do
střepů krvavých událostí, jejichž logika nám
zůstane navždy skryta. Je to blátivý prostor,
v němž se nelze vyznat; je v něm možné pouze
čekat na další děsivé bodnutí, které přinese
následující scéna.
Mafie je v Gomoře prezentována jako anonymní
systém, v němž jsou donekonečna směňovány zbraně, peníze, drogy, lidská těla i jejich
životy, aniž by bylo jasné, co má vlastně větší
cenu. Šestice postavy, které Garrone ve svém
filmu střídavě sleduje, tento mechanismus buď
s jejich souhlasem, či proti jejich vůli pohltil
– a přes všechny rozdíly, které si lze představit
mezi dvanáctiletým poslíčkem a šedesátiletým
bossem, mezi osamělým krejčím a dvojicí lupičů,
jsou to všechno lidé se stejným osudem: pro-
měnili se v objekty, které lze směnit za jakýkoli
jiný předmět, v trochu mechanické tvory, jež
usilují pouze o to přežít další den.
Gomora tudíž nelíčí konflikt mezi individuálním svědomím a osudovou předurčeností jako
Coppolův Kmotr nebo bizarní kontrast mezi
bezohlednou krutostí a kodexem cti jako Scorseseho gangsterky. Život v blízkosti Camorry
je podle Garroneho život ve válečném stavu
a jako televizní záznam války také svůj film
natočil. Ruční kamera, jejíž neustálý pohyb
nikdy nepředjímá, co se v záběru odehraje (jako
by byl i kameraman zaskočen tím, co spatřil),
ani střih, který bez přípravy přeskakuje z jedné epizody na druhou, nejsou vedeny snahou
odvyprávět smysluplný příběh, ale výhradně
cílem zachytit všechny podstatné okamžiky
a shromáždit je na co nejmenším prostoru.
Kromě strhujícího vizuálního zpracování, které
přináší, však tato metoda – pouze zobrazovat
a nevysvětlovat, nehodnotit – občas působí
trochu alibisticky. Jako diváci jsme sice ušetřeni sentimentu i moralizování, ale reportážní
odstup, který nám zabraňuje identifikovat
se s myšlením kterékoli z postav, nás může
zároveň utvrzovat v pohodlné póze vnímat
organizovaný zločin jako do sebe uzavřený
svět, který nás sice může šokovat, ale nijak se
nás nedotýká. Ani přesto však Garroneho film
není ani chladný, ani konformní. Na to své svědectví o tom, jak se pod tlakem permanentního
strachu mohou děti i starci proměnit v bytosti, v nichž – kromě tvaru těl, počtu končetin
a povědomých vrásek v obličeji – nedokážeme
rozpoznat žádné lidské rysy, říká příliš nahlas
a příliš neodbytně.
EL PASO
PRACH ČASU
Ve filmu inspirovaném skutečnou událostí bojuje s úřady romská matka sedmi
dětí o právo vychovávat je navzdory existenčním obtížím. Zoufale nepřipravenou, ale odhodlanou ženu podporují jen mladá advokátka, která celou
kauzu zpočátku bere jako odrazový můstek své začínající kariéry, a poněkud
nepraktický kurátor, jehož snahu pomoci přiživuje především zájem o atraktivní advokátku. Vzájemné předsudky budou muset nakonec odložit všichni.
Druhý díl autobiografické trilogie vypráví o režisérovi natáčejícím film inspirovaný
osudem jeho matky. Až do konce svého života miluje dva muže, kteří jí lásku opětují.
Postavy ve filmu se navzájem ztrácejí a znovu nalézají, míjejí se v čase, prostoru i
v běhu nejdůležitějších událostí druhé poloviny 20. století. V prázdných berlínských
ulicích se bezhlučně snáší sníh na dobu minulou, přítomnou i na celý okolní svět.
El Paso (Česká republika, 2009, režie: Zdeněk Tyc, 98 min.)
Prach času (Řecko, Itálie, Německo, Francie, Rusko, 2008,
režie Theo Angelopulos, 125 min.)
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Alena Vosáhlová
PYTLÁCI V PRAZE
MOŽNÁ JSTE SE V PRAZE SETKALI S ÚKAZEM NADMÍRU NEPŘÍJEMNÝM: JDETE KOLEM NĚKOHO, KDO
SE TVÁŘÍ JAKO PRODEJCE ČASOPISU NOVÝ PROSTOR. OSLOVÍ VÁS, NABÍDNE VÁM ČASOPIS, A KDYŽ
ODMÍTNETE, SNESE SE NA VAŠI HLAVU SNŮŠKA NADÁVEK, PŘED KTERÝMI BY SE I VÍKO KANÁLU
ČERVENALO. POPŘÍPADĚ NA VÁS DOTYČNÉ INDIVIDUUM PLIVNE.
Anebo k vám přistoupí „prodejce“ s jedním
kusem ošmudlaného časopisu, začne vám ho
vnucovat a líčit dojemné příhody ze svého
života (mám hladové děti, nemáme kde bydlet,
pomozte atd.). Když se vám dotyčného nebo
dotyčné zželí, zahájíte obchodní transakci.
Jenže ouha: uslyšíte, že časopis sice stojí 40,Kč, ale že byste za něj měli zaplatit daleko
více, neboť „prodejce“ má přece ty hladové
děti a nemá kde bydlet a podá vám to tak,
že za to vlastně můžete i vy. Tak za časopis
zaplatíte třeba padesát nebo sto nebo dvě stě,
protože těžko odoláte tomuto teroru, který
na vás dotyčná osoba uplatňuje. A následuje
zlatý hřeb - předáte peníze a najednou nevěříte svým uším: časopis vám nemůžu dát, mám
poslední výtisk. Ale zítra, zítra přijďte, dám
vám třeba dva…
Potom nejspíš přemýšlíte, co se to odehrálo.
Možná máte vztek, možná vám to celé přijde
líto. Možná se vám honí hlavou: co to je za
projekt, že v něm nacházejí uplatnění takoví
podvodníci a sprosťáci?
PYTLÁCI
Nový Prostor má v Praze dlouhodobý problém.
Kromě našich legálních prodejců, kteří jsou
pod každodenní kontrolou a jejichž zapojení
do našeho programu je spojeno s povinností
dodržovat několik zásadních a poměrně přísných pravidel, existuje skupina „prodejců“
nelegálních, která si dělá, co chce. Interně jim
říkáme pytláci. No a právě na ty jste narazili,
pokud máte výše popsanou zkušenost. Na lidi,
kteří parazitují na našem programu a zneužívají
vaší dobroty.
Jsou to lidé, kteří byli z našeho programu
vyloučeni z důvodu závažného porušení
pravidel spolupráce. Nadávali lidem na ulici,
prodávali pod vlivem alkoholu i jiných drog,
peníze, které vydělali prodejem časopisu,
obratem ruky naházeli do výherního automatu. Anebo chodili tak špinaví (a odmítali
své hygienické návyky změnit), že jsme se
s nimi museli rozloučit. Zkrátka: rozhodli se
projekt zneužívat k prohlubování svých životních průšvihů, nikoli využívat ke zkvalitnění
svého života.
Možná si říkáte: no to je teda pěkný. Ale jak se
k pytlákům časopisy dostanou? Úplně jednoduše: někteří naši legální prodejci jim je prodají.
Ptáte se proč? Protože jsou hloupí nebo vyčůraní anebo vše dohromady. Vidí okamžitý zisk.
Nevidí ty zástupy lidí, kteří jsou z výše popsané
zkušenosti otrávení a s celým projektem už
nechtějí mít nic společného.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
HRRR NA NĚ
Z pytláků nám už jde hlava kolem. Rozhodli jsme
se, že jim maximálně znepříjemníme jejich fungování. A k tomu potřebujeme i vaši pomoc.
V prvním kroku je třeba začít rozlišovat legálního a nelegálního prodejce. Legálního prodejce
v Praze poznáte podle průkazky. Její vzory
najdete na konci tohoto článku.
Průkazka je vždy barevná a obsahuje:
• rok platnosti
• barevnou fotografii prodejce
• křestní jméno prodejce
• číslo průkazky
• číselné a slovní označení
prodejního místa
• razítko a podpis pracovníka, který
ji vystavil
• kontaktní telefon do Denního
centra Praha
Průkazka je vždy zatavená do laminovací
fólie.
Průkazka nikdy není černobílá, kopírovaná,
poslepovaná. Prodejce nikdy nesmí prodávat
v placené části přepravního prostoru metra.
Legální prodejce může – kromě standardní průkazky – disponovat orazítkovaným potvrzením
o doplňkovém či víkendovém prodeji vydaném
pracovníky Denního centra. Toto potvrzení
platí pouze a výhradně se standardní průkazkou
– samo o sobě je bezcenné.
Kontrolujte, prosím, prodejcům průkazky. Všímejte si, zda-li stojí na tom prodejním místě,
které mají uvedené na průkazce či potvrzení.
RAZÍME, RAZÍME, RAZÍME
Další naše opatření k zamezení pytláctví v Praze je to, že na titulní stránku časopisu razítkem
tiskneme číslo průkazky prodejce, kterému
jsme v Denním centru časopisy prodali. Číslice
jsou poměrně velké, z dálky viditelné.
Všímejte si, prosím, zda-li číslo na titulní straně časopisu odpovídá číslu průkazky, kterou
musí mít prodejce po dobu prodeje viditelně
umístěnou na svém oděvu. Jestliže čísla na
průkazce a časopisu nesouhlasí, nekupujte
si časopis od dotyčné osoby: podporujete tím
pytláctví.
Za přečtení tohoto textu a případnou spolupráci Vám děkuji pracovníci Denního centra
Praha, odborníci na razítkování jednoduché
i s mezidechem
SMS A E-MAILY
Vážená redakce!
Předem mého dopisu Vám chci poděkovat za veškerou práci, kterou vynakládáte na tvorbu a distribuci časopisu Nový prostor, potažmo pak i za
pomoc, kterou to pro mnohé lidi v tíživé životní situaci představuje.
Nový prostor si kupuji příležitostně, ale v podstatě vždy si v něm
najdu články i názory, které jsou pro mne zajímavé, obohacující
a k zamyšlení.
Zamýšlím se často i nad osudem lidí, kteří časopis prodávají, kteří musí
denně prostát mnoho hodin často v průvanu podchodů, metra či nádraží
aby prodali pár čísel NP...
Když si cestou k vlaku časopis kupuji ptám se jich vždy, jak se dnes prodej
dařil, kolik výtisků se podařilo prodat a většinou se mi dostane informace
že jen pár kusů.
Nevím, zda je to součástí „strategie“, zcela však pochopitelné, která má
více vyvolat soucit a pobídnout tak člověka k častějšímu a pravidelnému
nákupu a nebo smutná výpověď o tvrdé a nelehké realitě prodejců NP.
Probíral jsem tuto problematiku příležitostně s několika mými známými
či příbuznými a v podstatě se shodli na tom, že jim přijde jako dost možná
příčina nízkého zájmu o NP jeho cena...!
Jistě každý chápe že polovina je podíl prodejce, ale prostě 40 kč asi
lidem přijde hodně.
Bráno čistě prakticky – čili při odhlédnutí pomocného aspektu NP lidem
v nouzi, za 40 kč dnes člověk pořídí celou řadu plnobarevných periodik
nebo časopisů. Jejich kvalita co do obsahu a zaměření je samozřejmě věc
trochu jiná, ale to si bohužel ne každý uvědomí.
Proto si osobně myslím, že prodejnost nového prostoru by pravděpodobně
významně stoupla při snížení jeho ceny.
Ne však za cenu snížení podílu pro prodejce (20 kč je dle mne naprosté
minimum), ale třeba zvýšenou podporou časopisu z jiných zdrojů, nepůjdeli jinak, tak třeba i formou únosného zvýšení podílu reklamy. Tu člověk
v dnešní záplavě komerce samozřejmě bere jako spíše nutné zlo, ale mělo
li by to vést ke zvýšenému prodeji časopisu, mělo by to smysl.
Výše zmíněné celobarevné časopisy jsou reklam plné a i přes to (nebo
paradoxně právě díky tomu...?) mizí z regálů.
Myslím, že vzhledem k celkovému počtu prodejců a primárnímu účelu
zajistit jim obratem NP slušný a důstojný výdělek, by se orientace na
širší spektrum zákazníků (ne pouze na ty kteří mají smysl pro pomoc
druhému a tuto investici tak berou) lepší cenovou dostupností a konkurencí vyplatila!
Díky za čas pro názor čtenáře,
S pozdravem a přáním všeho dobrého,
Dan Nerad, Nymburk.
Děkujeme vám za podnět a zájem o náš časopis. Také my bychom byli
rádi, kdyby NP i svou cenou mohl konkurovat komerčním časopisům,
které se často cenově podbízejí. Bohužel nemůžeme zlevnit, vyšší cena
je daná tím, že nesledujeme čistě výdělečné zájmy a nemáme zázemí
velkého vydavatelství. Na samotný časopis nedostáváme žádné dotace,
příjem z prodeje je tedy zcela klíčový. I my bychom rádi zvýšili příjmy
z inzerce, bohužel sociálně odpovědných inzerentů, kteří by nás touto
formou podpořili a navíc zasáhli nemalou skupinu přemýšlivých čtenářů,
se u nás nedostává. Pro reklamní agentury a běžné inzerenty jsme nepřijatelní právě svým zaměřením, nechtějí být spojování s těmi chudými
a potřebnými. Prostě pro ně nejsme dost „sexy“. Realita je taková, že
většina firem chce být i v charitativní oblasti spojována s atraktivní
skupinou, jako jsou třeba hendikepované děti, nikoli s našimi prodejci,
kteří si „přece za vše můžou sami“.
Dobrý den,
chci Vás požádat, zda-li byste mi mohli podrobněji popsat, jak má vypadat
průkaz prodejce NP (podrobněji, než na Vašich web.stránkách). Potkala
jsem totiž už několik „prodejců“, kteří se mi nezdáli věrohodní: – jeden
z nich měl na průkazce Začátečník, ale neměl napsáno prodejní místo.
Tvrdil, že když je začátečník, že místo psané nemusí mít. – Já se domnívám,
že místo prodeje by měl mít každý, i začátečník.
– druhá prodejkyně mi zase tvrdila, že průkazku má její manžel, že ona ji
mít nemusí (pobíhali po ulici spolu, vnucovali NP každému).
Jsou to jen 2 prodejci z mnoha, které po Praze potkávám a nevím si
s nimi rady. Liší se totiž od mě známých prodejců, o kterých. vím, že
jsou opravdoví. Ti stojí pravidelně na svém místě, nepobíhají a časopis
nevnucují !!
Předem děkuji za jakoukoliv odpověď
S pozdravem,
Dadová Elena
Děkujeme, že vám není lhostejné, od koho si NP kupujete. Věříme, že
článek na této dvoustraně vám ozřejmí všechny nejasnosti okolo legálních
prodejců.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Apropos, Austria, March 2, 2009
Ana Keglevic
NORMAL IS UNBEARABLE
MOST PEOPLE EXPERIENCE THE UPS, DOWNS AND MOOD SWINGS THAT PERMEATE EVERY DAY LIFE.
CHEERFUL ONE DAY AND HAPPILY LEFT ALONE THE NEXT, THESE FEELINGS FLUCTUATE IN THE CONTEXT
OF INDIVIDUAL EXPERIENCE. SUFFERERS OF A BORDERLINE PERSONALITY DISORDER (BPD) HOWEVER,
DON‘T DO FLEETING MOODS. INSTEAD, MORE COMMON IS AN INTENSE ABYSS OF DEEP EMOTIONS.
The term ‘borderline’ was originally coined to
indicate a disorder somewhere between neurosis and psychosis. Today BPD is considered
a disease in its own right, affecting mainly
young women, but also men in varying degrees.
A recurrent theme in the life of affected persons
is something like an invisible barrier. The aim
is to get as close as possible and eventually
break through .
The life of a ‘borderliner’ is usually one of
extremes. Excessive use of drugs, excessive
alcohol consumption, sleeping around, self
harm, attempted suicide, bulimia, violent and
aggressive behaviour. Life oscillates between
heaven and hell, life and death. “I am capable
of anything, especially against myself. Quite
possibly I am balancing on the edge of a high
rise building this very moment, flirting lovingly
with death while gazing down, I feel incredibly
heavy today, my heart breaks, there I go and hit
the ground and gone is all of this pretty face
and another wonderful life ends” is how one
young female sufferer surmises her condition
on the web-page of a self-help group.
There is no way to tell when the mood swings
from total euphoria to doom and gloom.
LIFE WITHOUT NUANCES
“The basic emotion of sufferers from borderline-syndrome is one of desperation” analyses
Anton-Rupert Laireiter of the information
centre for clinical psychology, psychotherapy
and mental health psychology at the university
of Salzburg (Austria). Despair over the inner
void, over a lack of emotions and fear of being
nothing.
Life is black and white, with idealization and
devaluation alternating. Likewise perception
of oneself swings from feeling all powerful
to feelings of inferiority. The quest for love
and being close to someone contrasts with
the horror of being dumped. Knowing that at
some point in time everything will derail, the
great love turns into uncontrollable hate, truth
into a lie, longing for intimacy into a feeling
of being trapped. There are no shades of grey,
measured judgements, no compromise, no
moderation. Only all, or nothing. With the
30
desire to feel something, many borderliners
will deliberately harm themselves and others
either physically or emotionally. They walk
through life numbed and enhance this state by
dulling their senses with alcohol and drugs and
drugging their mind until comatose.
The inability to manage ones‘ emotions makes
life very difficult for borderline personalities,
according to psychologist Laireiter. Certain
impressions or situations continue to trigger
the same reaction – usually an over-reaction.
This makes life alongside with a borderliner
tough. A relationship is a constant emotional
roller coaster of unconditional love and furious
abuse, total unison and demands for freedom.
Arguments are commonplace and innocuous
events or thoughtless remarks can elicit strong
reactions and emotions. Perceived “misbehaviour” is routinely punished with sulking and
occasionally violence. Harmony is virtually
impossible.
Borderline sufferers in general are deemed
resistant to therapy – especially since many
of tend to get bored during the process and
prematurely discontinue. Thus is it crucially
important according to Anton-Rupert Laireiter “to weather the early storms and establish
a connection between therapist and patient
– but this can take years.” Time which a lot
of borderliners chose not to invest. Some
only attend therapy as long as they get a kick
out of it. Like the young woman, whose kick
consisted of defiantly staring at her therapist
while refusing to utter a word for six months.
Until one day she announced: “That‘s enough,
tomorrow I am going to take up work again and
will try to sort out my life.” Today she is leading
a “relatively normal” life – as far as this can be
said of a borderline-personality. Rather unusual
for someone suffering from BPS, most cases end
up way down – or at the top.
Difficult Fortune That Is Being A Celebrity”.
In his career Bandelow has encountered many
celebrities suffering from mental health problems, such as borderliners Robbie Williams
and Michael Jackson. Rather sadly the latter
once stated “there are only few moments in my
life when I am truly happy, that is when I am on
stage.” Bandelow views Borderline syndrome as
the classic “limelight hog”-disease, hence his
advice to people with an emotionally unstable
personality in a magazine interview to look
for a career as an artist because “the stage
for some is more of a help than our efforts to
therapy.”
Clearly though, since 99 % of affected borderliners are not Robbie Williams, therefore
not in the limelight, rather in hospital wards
and generally on the fringes of society. Unlike
those who can indulge themselves with fame,
the majority have to choose between therapy
or simply enduring their condition. The latter
option according to Bandelow, beacuse if
a sufferer manages to come through the age
between 20 and 30 years, “they sometimes turn
into very interesting personalities.”
Mental health diseases like “Borderline” have
received more public attention in recent years
via music, but also through books and films.
Generally a helpful trend according to psychologist Laireiter, because fear of something
hidden and unknown is being reduced. TV
series such as ‘Monk’ and films like ‘As good
as it gets’ which confront topics like anxiety
and compulsion to generate slapstick are
a double-edged sword, he feels. More helpful
would be something like an information event
on psychiatric diseases, that charities such
as ‘Promente’ organize, where experts are
available to discuss these problems, because
“after all life is not movie.”
BORDERLINE: THE “LIMELIGHT
HOG” SYNDROME
Slovníček
The German psychiatrist and head of the
anxiety outpatient clinic at the University of
Goettingen, Borwin Bandelow, has recently
written a book covering the subject “Of The
Unbearable – nesnesitelný
Surmises – doměnky
Trigger – spustit
Desperation – zoufalství
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500