Pokusní králíci

Nesmiřujme se s tím, když se ve jménu vlasti vraždí, ponižuje, zrazuje a krade.
Pokusní králíci
Krycí název doposud nejsilnějšího amerického testu termonukleárních zbraní, který byl
proveden na Marshallových ostrovech, byl Castle Bravo. Byl to první test z dlouhé série testů
nukleárních zbraní v rámci operace Castle. Narozdíl od tekutého deuteria, které bylo použito
v bombách první generace operace Ivy Mike, posloužil jako palivo pro fúzi deuterid lithný,
takže bombu už bylo možné transportovat letecky. Výbuch dosáhl ekvivalentní hodnoty
15 Mt TNT (2krát přesáhl očekávání), takže byl přibližně tisíckrát silnější než atomová bomba shozená na Hirošimu a čtyřicetkrát silnější než sovětská Sacharovova bomba. V atolu byl
vyhlouben kráter o poloměru 1,5 km a hluboký 80 m, 3 menší ostrovy se vypařily.
pokusný vodíkový výbuch prvního testu Castle Bravo na atolu Bikini měl i své diváky (vzdálenost 50 km)
(následná měření radioaktivity však ukázala, že bylo velkou chybou nevarovat předem okolní obyvatelstvo)
Přestože řídící pracovníci testu věděli, že v důsledku změny počasí může radioaktivní
spad zasáhnout i oblasti, které nebyly vysídlené, rozhodli se pro uskutečnění testu, který ale
trojnásobně překročil jejich očekávání. Až tři dny po explozi evakuovalo americké námořnictvo 229 ostrovanů a 28 členů amerického personálu na základnu na ostrově Kwajalein.
U všech se projevily účinky z ozáření (krátkodobá nevolnost, vypadávání vlasů, četné kožní
léze). Mnoho obyvatel Marshallových ostrovů od té doby trpí vrozenými vadami, za což od
vlády USA obdrželi kompenzaci.
Utajovaný test se provalil o několik týdnů později, kdy se do domovského přístavu vrátili
japonští rybáři. Do kontaktu s radioaktivním spadem totiž přišla posádka japonského rybářského člunu Lucky Dragon No. 5 (Šťastný drak). Třiadvacetičlenná posádka trpěla akutní
nemocí z ozáření, jeden námořník nakonec zemřel. Tato událost vyvolala silný japonský
i mezinárodní odpor proti atmosférickým termonukleárním testům. Radioaktivita z testu ohrozila i mnoho dalších plavidel, posádku amerického letadla a rozličná testovací zařízení na
atolu Bikini. Radioaktivní spad zasáhl Austrálii, Indii, Japonsko a dokonce i USA a části
Evropy.
Vláda Spojených států zachovávala dlouho mlčení (bylo to nejpřísněji střežené státní tajemství). Ale jak už to tak bývá, do San Franciska byli z Japonska dovezeni tuňáci, o kterých
se rozkřiklo, že jsou radioaktivní. Osvědčení o zdravotní nezávaznosti vydala FBI, která ryby
proměřovala přímo na trhu. Předseda Komise pro atomovou energii Stross pak světu vysvětloval, že celou dobu měli vědci pokus pod kontrolou. Některá vyjádření Washingtonu ale byla
hodně hloupá. Např. dávky ozáření udávali v jednotkách slunečního svitu, což mělo zastřít
podstatu skutečnosti.
75
vzápětí po testu Bravo se u domorodého obyvatelstva projevily důsledky ozáření, podobně i u posádky japonského rybářského člunu
celkové zamoření po testu Bravo vyvolalo obavy, zda tuňáci, dovezení do USA, nejsou radioaktivní
(pracovníci FBI proměřovali ryby přímo na trhu, naštěstí se ukázalo, že radioaktivní nejsou)
Sovětský svaz výsledky testu Bravo rovněž zlehčoval, ale
vědci byli jeho silou šokováni. Kurčatov odeslal stranickému
vedení zprávu, že v případě nasazení vodíkových zbraní ve
válečném konfliktu hrozí zánik všeho živého na zemi. Dokument šel přímo proti linii nastoupené sovětskou vládou, ale
v Kremlu Kurčatovovu zprávu nikdo nekomentoval. Krátce
nato však proběhlo vojenské cvičení s nasazením atomových
zbraní, které mělo prokázat, že veškeré obavy jsou bezdůvodné
(poblíž uralské vesnice Tockoje, 1954). Už 30 minut po výbuchu vstoupily do zamořené zóny pěší i tankové jednotky
akademik Kurčatov
v plynových maskách. Na konci cvičení maršál Bulganin prohlásil, že žádný z vojáků nebyl vystaven takové dávce záření,
aby odůvodňovala strach, které tyto zbraně vyvolávají. Z toho měl vyplynout závěr, že „atomová válka není tak hrozivá, jak se nám imperialisté snaží namluvit“.
76
„atomové“ cvičení na Urale
(jestlipak se bomba strefila na vyznačený cíl?; závěrem to vojenští experti proměřili)
opravdovými pokusnými králíky byli vojáci (vstávalo se brzy, ten poslední „to“ pečlivě proměřil)
Obdobné pokusy prováděla i americká armáda v Nevadské poušti, neboť byla rovněž
zvědavá, jestli je možné jaderný výbuch přežít. Obavy vojáků, např. že nikdy nezaloží rodinu
nebo že po explozi budou zářit, zlehčovala tím, že jim vytýkala, že si nikdy nenalezli čas, aby
77
si zjistili, jak je třeba se v případě jaderné války zachovat. „Zůstaňte v zákopech, dokud
v určeném čase nezazní povel vztyk. Pokud vstanete dříve, způsobí vám vyvinuté horko silný
úžeh. … Všichni zůstaňte v pokleku přikrčeni se skloněnou hlavou. Vztyk!“ Stejně jako protivník dospěla i americká armáda k optimistickému závěru. „Mnozí z těchto vojáků dříve v duchu
pochybovali, ba dokonce měli strach, jejich obavy nyní vystřídala důvěra, která pramení
z osobní zkušenosti. Na místě je respekt, nikoli hrůza.“
Vedle pozemních pokusů se experimenty uskutečňovaly i na moři. Operace Crossroads
použila k jadernému testu mnoho válečných lodí. Flotila, určená pro operaci, byla svého času
pátá největší na celém světě. Našli bychom v ní bitevní lodě, křižníky, torpédoborce, ponorky
i letadlové lodě. Mnoho z nich sehrálo důležitou roli ve válce a byly stále funkční, když se
vydaly k atolu Bikini, kde měly být obětovány pokusu jejich vlastní armády. Ale lodě
z „flotily duchů“ se nestaly jedinými pokusnými objekty v operaci Crossroads. Pro sledování
důsledků jaderného výbuchu použilo námořnictvo i kozy, ovce, krysy a prasata. Všechna tato
zvířata umístili vojáci na paluby lodí flotily duchů. Na palubu jedné lodi byla umístěna i plně
vyzbrojená letadla s plnými nádržemi a další výzbroj včetně proviantu. Vojáky zajímalo, „co
se s tím stane“.
přípravy na operaci Crossroads
Vojsko potřebovalo mít i jistotu, že se jejich jadernému testu dostane náležité pozornosti.
Celá polovina filmovacích prostředků na světě dostupných se proto přesunula na Bikini. Událost zaznamenávalo 750 filmových kamer z okolních lodí a letadel. Jejich úkolem bylo přinést
celému světu působivý obrázek pokusu tak rychle a zřetelně, jak to jen šlo. V té době měly
jaderné zbraně pouze Spojené státy. Zřejmě chtěly všem lidem ukázat, že mají mnohem více
těchto zbraní, než si kdo dosud myslel. Mělo to být velké a okázalé představení.
Dne 1. července 1946 bylo vše připraveno na první jaderný test. Bomba měla mít stejnou
ničivou sílu jako ta, která o rok dříve zničila japonské Nagasaki. Byla to teprve čtvrtá jaderná
bomba v dějinách lidstva a první, která měla vybuchnout v době míru. Nastal však problém.
Bomba nevybuchla ve středu flotily duchů, jak bylo původně v plánu. Letadla a vše, co nebylo pevně ukotveno, z palub lodí doslova ulétlo, ale ačkoli byl výbuch strašný, vše se obrátilo
v naprostý neúspěch, protože jen velmi málo lodí se potopilo. Všechen ten předchozí humbuk
totiž nutil lidi věřit, že tahle zbraň doslova lodi smete. Zklamání proto bylo obrovské, a to
především pro letectvo, které počítalo s mnohem větším efektem.
78
operace Crossroads byla pojata jako velkolepá show – kameramani byli v letadlech i na lodích, ale kromě
„sfouknutých“ letadel a těžce nemocných či mrtvých zvířat skončila fiaskem
Přesto bylo přerušeno vysílání rozhlasových stanic a hlasatel oznámil senzační zprávu, že
před několika hodinami byla svržena atomová bomba na atol Bikini. Rovněž neopomněl dodat, že „pro armádu a námořnictvo to byl velmi úspěšný experiment, který však pro pozorovatele ze vzdálenosti 19 km až tak zajímavý nebyl“. Velení řešilo katastrofální prezentaci akce na
veřejnosti, ale jaksi pozapomnělo na neviditelnou ničivou sílu uvolněnou při výbuchu, na
radiaci. Dva z nejhorších prvků uvolněných při výbuchu, plutonium a cesium 137, padaly
během testu na cílová plavidla i do oceánu, aby nakonec klesly až na dno laguny.
V daleké Paříži měli zcela jiné starosti. Propukla zde zcela odlišná atomová hysterie, neboť inspirace atomovým testem předvedla světu explozi francouzskou. Na módní přehlídce
byly představeny dvojdílné plavky, nazvané Bikini.
79
francouzská exploze – na módní přehlídce byly poprvé představeny dvojdílné plavky, nazvané Bikini
Reálná ničivá síla bomby tak byla opět podceněna, zato se začal připravovat další test,
který už musel být úspěšný. Aby se lodě potopily, bylo třeba je značně poškodit pod čarou
ponoru. Proto místo svržení z letadla byla bomba zavěšena asi 30 m pod výsadkovým člunem.
K pozorování výbuchu byl pozván i místní král.
další jaderný test už vojáky víceméně uspokojil
Po výbuchu dosáhl sloupec vody a sedimentů výšky zhruba 2,5 km, poté se zřítil na plavidla flotily. Šest lodí se potopilo okamžitě, tři další během několika hodin a dní. Plavidlo,
pod kterým byla umístěna bomba, se vypařilo. Armáda se konečně dočkala, divadlo se povedlo. Ale i po druhém výbuchu se mnoho lodí nepotopilo, dokonce se zdálo, že nejsou ani moc
poškozené.
Jen několik málo dní po výbuchu se na místo vydaly vojenské jednotky, aby začaly
s úklidem celé oblasti. Smrtelné nebezpečí radiace bylo opět podceněno. Bezprostředně po
výbuchu překročila úroveň záření (asi 8 000 rentgenů) 20krát smrtelnou dávku, takže vše živé
mělo být nejpozději do 60 sekund usmrceno. Přesto bylo několik dosud živých zvířat nalezeno. Jak mohla přežít i nárazovou vlnu a následné přívaly vody a úlomků bylo snad ještě větší
záhadou. Armáda věřila, že nebude problém lodi dekontaminovat a znovu obsadit posádkou.
Posílala proto čety vojáků, aby plavidla vydrhly, ale evidentně bez úspěchu. Vědci se nadále
snažili armádu varovat, že radiace na lodích dosahuje až 50ti násobku přípustné denní dávky,
80
ale vojsko chtělo dokázat, že lodě jsou stále plně funkční. Za toto rozhodnutí armády mnoho
tehdejších vojáků dodnes zaplatilo či platí velmi vysokou cenu.
atomový výbuch „pod hladinou“ z pohledu různých kamer
81
„Nikdo nám nic neřekl“, vzpomíná jeden z veteránů, kterému tehdy bylo osmnáct let.
„Měli jsme na sobě normální oblečení a gumové rukavice, jinak nic. Radiaci jsme byli vystaveni naplno. Je to skoro zázrak, neměl jsem žádné zdravotní potíže až do roku 1998, kdy se
objevily první problémy. Nejdřív to bylo nějaké onemocnění kůže. Jak se ukázalo později, byla
to rakovina kůže. Nyní je to ještě mnohem horší, vlastně teď bojuji se třemi různými druhy
rakoviny.“ Podobně na tom bylo mnoho jeho kamarádů. Už dávno ale zemřeli. Přitom až do
dnešních dnů (2008) popírá Úřad pro záležitosti vojenských veteránů jakoukoli spojitost mezi
operací Crossroads a jeho nemocí. „Nikdo z nich nechce přiznat, nebo dosud nepřiznal, že by
ionizující záření způsobovalo, nebo mohlo způsobit, rakovinu,“ odevzdaně konstatoval veterán.
„flotila duchů“, před a po výbuchu
paluby se drhly a měřily pořád dokola, radiace přesto neklesala
V následujících desetiletích po atomových pokusech (do roku 1958 se na Bikini uskutečnilo celkem 23 atomových a jeden vodíkový pokus) se stal atol předmětem zájmu vědců, kteří
zde zkoumali dlouhodobý vliv radioaktivního záření na přírodu. Většina původních obyvatel
ostrova je dodnes v exilu v USA, kde našla svůj nový „domov“, podobně jako obyvatelé dalších Marshallových ostrovů. V polovině 70. let 20. století se část obyvatel vrátila zpět na
Bikini, ale během krátkého pobytu se jim v těle začalo nebezpečně hromadit cesium 137,
takže byli opět odvezeni do Spojených států. Do dnešních dnů odplavily mořské proudy převážnou většinu radioaktivních zplodin a podmořský život se vrátil k normálu. Také na ostrově
poklesla radioaktivita na přijatelnou úroveň a Bikini se staly pro život celkem bezpečné. Přesto přetrvává jeden problém. Kokosové mléko a kokosová dřeň dosud obsahují ve vysoké míře
nebezpečné cesium. Protože cesium má po chemické stránce vlastnosti podobné draslíku, pak
pokud je v půdě málo draslíku, tak rostliny místo něj absorbují cesium. Recept na jeho plošné
odstranění prozatím není a obě základní potraviny ostrovanů ho obsahují více, než je přijatelné pro každodenní konzumaci.
Mořští biologové nalezli ve vodách u Bikini zmutovaného žraloka, kterému chyběla druhá hřbetní ploutev. Protože tato odchylka přetrvala v několika pokoleních po sobě, byl by to
první případ, kdy se pozměněné geny předávají dál. Jinak, díky nepřítomnosti člověka, se
ukázalo, že příroda má neuvěřitelnou sílu sama sebe obnovovat a znovu obsazuje území, které
kdysi patřilo jen jí. Laguny Bikiny se staly opět domovem neuvěřitelné rozmanitosti přírodních druhů.
82
tak co, pane místní králi, stálo to zato?
jedno z míst jaderných testů na Bikini
83