Celé číslo EVS ke stažení

Transkript

VOLUME: 8
ISSUE: 1
Studie
L
L
Vliv generační výměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3–21
R
Š
Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22–36
Články
I
J
Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37–45
M
S
Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček a stranická soutěž v Itálii (2011–2013) . . . . . . . . . . . . . . . . . 46–61
M
N
Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62–74
P
M
Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75–87
Recenze
M
N
Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88–91
Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného
záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských
demokraciích“ (kód 0021622407).
Linek, L. Vliv generační výměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až 2010
3
Vliv generační výměny na pokles volební účasti v ČR
mezi lety 1990 až 2010
Lukáš Linek ∗ ([email protected])
Abstract
The aim of the paper is to analyze the generational effects in voter turnout in the Czech Republic during the years
1990–2010; and to estimate the effect of generational replacement on turnout decline. Based on the assumptions
of both the persistence and impressionable years’ models, this study examines six political generations associated
with: the Second World War, building communism, the Prague Spring era, Normalization, post-Velvet Revolution
transition and contemporary decline in political trust. This paper utilizes pooled cross-sectional post-election
surveys from the Czech Republic from 1990 to 2010 and uses standard cohort analysis approaches: contingency
tables, algebraic decomposition and logistic regression modeling. The effect of generations on turnout is moderate
and statistically non-significant. The strength of these generational effects steadily decline as the analyses move
forward in history toward considering the present generation. Overall, the effect of generational replacement on
turnout decline in the Czech Republic has been weak and is estimated to have contributed two percentage points
to the decline observed. Because of the declining participation of later cohorts, it is reasonable to expect that the
effect of generational replacement will in the future continue to add to turnout decline.
Keywords
turnout, political generations, cohort analysis, generational replacement
Note
Tato studie vznikla na základě podpory Grantové agentury ČR, projekt „Zdroje, povaha a vliv politické informovanosti“ (grant č. P408/12/1474). Autor děkuje oběma recenzentům za cenné připomínky.
∗ PhDr. Lukáš Linek, PhD., je vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., a vyučuje politickou sociologii
na Katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze v České republice. Kontakt: Sociologický ústav AV
ČR, Jilská 1, Praha 1, 110 00
4
European Electoral Studies, Vol. 8 (2013), No. 1, pp. 3–21
Úvod
Pro vývoj volební účasti v Česku platí stejná hádanka, kterou řešili odborníci na volební účast v USA
od 70. let a později i v Západní Evropě (Brody 1978; Heath 2007; Miller 1992; Wa enberg 2002). Proč
dochází k poklesu volební účasti, když se věková a vzdělanostní struktura společnosti proměňují tak,
že by volební účast měla být vyšší. V Česku totiž od konce 90. let klesá podíl nejmladší skupiny voličů,
která se účastní voleb v nejmenší míře, zatímco roste podíl voličů starších 50 let, u nichž bývá volební
účast nejvyšší. Z hlediska vzdělanosti je trend ještě příznivější pro vývoj volební účasti, neboť dochází
k výraznému nárůstu především vysokoškolského vzdělání u mladších generací. Na základě těchto
demografických a sociálních změn bylo možné očekávat, že volební účast by v Česku měla vzrůstat.
Proč tedy došlo v Česku k poklesu volební účasti? V obecné rovině lze jakoukoli sociální změnu
vysvětlit na základě dvou mechanismů. Prvním je změna na úrovni jedinců (změna v jednání jednotlivců v čase, tzv. individuální změna) a druhým je změna na úrovni společnosti (strukturální změna ve
složení společnosti, tzv. generační výměna). Pro jakékoli studium sociální změny je stěžejní odlišit tyto
mechanismy změny. Jejich identifikace totiž předurčí, jakým způsobem bude tato změna vysvětlována.
Otázku po vysvětlení poklesu volební účasti v Česku tak lze dekomponovat na dílčí otázky. Je pokles
účasti způsoben generační výměnou? A jestliže ano, v jaké míře? Anebo je pokles způsoben změnou
v jednání jedinců napříč celou společností?
V této studii se zaměřím na to, zda generační výměna přispěla k poklesu volební účasti v Česku.
Generační výměna byla v řadě dlouhodobých demokracií identifikována jako významný zdroj poklesu
volební účasti (viz Blais a Rubenson 2013; Franklin 2004; Wass 2007; Blais et al. 2004). Je proto oprávněné
očekávat, že jednotlivé generace mohou mít odlišné míry volební účasti i v Česku a volební účast tak
může být generačně podmíněna. Vzhledem k tomu, že za posledních dvacet let došlo k podstatné změně
v demografické struktuře voličů, je navíc možné považovat generační výměnu za jeden z významných
faktorů při vysvětlování poklesu volební účasti, který může působit proti nárůstu vzdělanosti a stárnutí
voličů. Cílem této studie je tedy zjistit, zda je nutné vysvětlení poklesu volební účasti v Česku hledat
v kompoziční změně společnosti (generační výměna) nebo ve změně na úrovni jedinců (individuální
změna).
Hlavní pozornost tedy zaměřuji na odlišení vlivu generační výměny a individuální změny na
volební účast. Tuto úlohu při zkoumání volební účasti výrazně komplikuje věk voličů, jelikož mezi
věkem a volební účastí existuje nelineární vztah, kdy účast postupně roste až do věku přibližně 65 let,
od kdy mírně klesá (viz například Milbrath 1965; Wolfinger, Rosenstone 1980; Waas 2007).¹ Stárnutí je
tak samo o sobě faktorem, který stojí v pozadí individuální změny. Zatímco ale věk a volební účast mají
nelineární vztah, tak vztah mezi věkem a generací je lineární a funkčně závislý, neboť v konkrétním
období lze na základě věku jedince určit jeho rok narození (a tedy příslušnost ke konkrétní generaci).
Při analýzách je proto obtížné odlišit efekt věku a generací a v případě, že by věk nebyl do analýz
zařazen, docházelo by k nadhodnocení vlivu generací na volební účast. Proto je nutné do analýz zařadit
i věk, díky čemuž má použitá analytická strategie charakter kohortní analýzy.² Jelikož primárním cílem
je zjistit, zda k poklesu volební účasti přispěla generační výměna, nejsou do analýz zařazovány další
proměnné, které by mohly pokles volební účasti vysvětlit.
Nejprve se zaměřím na teoretickou argumentaci pro odlišnou míru volební účasti jednotlivých generací a tyto generace specifikuji. Následně představím analytickou strategii zkoumání vlivu generační
výměny na pokles volební účasti. Proto stručně vysvětlím principy kohortní analýzy a nastíním použité
analytické přístupy. Zároveň představím data, která používám pro analýzy. V analytické části nejprve
¹Studie z poslední doby situují pokles volební účast do věkových skupin starších 70 let; kolem věku 80 let nastává strmý
pokles, často k úrovním prvovoličů (Bha i, Hansen 2012b; Fieldhouse, Tranmer, Russell 2007).
²V textu používám slova kohorta a generace zaměnitelně. Snažil jsem se nicméně, abych pojem kohorta používal pouze
při popisu analytické strategie, zatímco pojem generace pro aktuální popis a analýzy volební účasti v Česku. Striktně vzato
totiž kohorta označuje pouze skupinu jedinců, kteří se narodili ve stejném roce, případě ve stejně dlouhých intervalech let
(například tříletých, pětiletých nebo desetiletých). Generace je kohortou nebo seskupením kohort, které společně zažívaly
určité období. Z toho plyne, že generace je kohortou určenou rokem narození, zatímco každá kohorta nemusí představovat
generaci (Alwin a McCammon 2006).
5
Obrázek 1: Kohortní struktura oprávněných voličů v Česku (ČSÚ)
Pozn.: Graf je založen na údajích o věkové struktuře obyvatel ČR z Demografických ročenek ČR (a to vždy k 1. červenci jednotlivých let).
Struktura obyvatel z hlediska roku narození se částečně odlišuje od struktury občanů oprávněných hlasovat ve volbách, a to především
kvůli tomu, že mezi oprávněné voliče nepatří obyvatelé ČR bez státního občanství. Těchto obyvatel bez českého občanství je podle údajů
ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011 více v kohortách narozených po roce 1960.
využĳi kontingenční tabulky a algebraickou dekompozici změny a následně pak logistický regresní
model, jehož pomocí souběžně analyzuji vliv generací, věku a období.
Proč by generace měly mít odlišnou volební účast?
Hledat vysvětlení poklesu volební účasti v Česku v generační výměně je relevantní, neboť se zde mezi
lety 1990 a 2010 výrazně proměnila demografická struktura oprávněných voličů. Obrázek 1 prezentuje
strukturu českých voličů z hlediska období, v němž se jedinci narodili. Zatímco v roce 1990 tvořili ti
jedinci, kteří se narodili před rokem 1930, necelých 23 procent, tak v roce 2010 již to byla pouhá čtyři
procenta. V mnohem menší míře klesl podíl jednotlivých kohort narozených v letech 1930 až 1959, a to
přibližně o přibližně o pět procent v každé z desetiletých kohort. Podíl kohorty, jejíž členové se narodili
v roce 1970 a později, se zvýšil o 36 procentních bodů ze šesti na 42 procent. Zatímco mezi voliči v roce
1990 bylo velmi málo těch, kteří se narodili po roce 1970, tak v roce 2010 byl v této skupině každý čtvrtý
volič z deseti. Pro analýzu změny volebního chování v období uplynulých dvaceti let to znamená, že
generační struktura oprávněných voličů se změnila přibližně z jedné třetiny. Jinými slovy: jedna třetina
voličů z roku 1990 už v roce 2010 nežila, zatímco jedna třetina voličů z roku 2010 se v roce 1990 nemohla
účastnit voleb nebo dokonce ani nebyla na světě.
Argument pro existenci generačního efektu na volební účast (a v obecné rovině na jakékoli jednání
a hodnoty) vychází z modelu stálosti hodnot, které jsou naučeny v mládí a přetrvávají po celý život.
Podskupinou tohoto modelu je model vnímavých let, který vysvětluje, kdy a jak byly hodnoty získány
(Alwin 1993; Sears 1975). Podle tohoto modelu jsou politické hodnoty nejméně pevné a nejnáchylnější ke
změně v období adolescence a raného dospívání (Sears 1975). V následujících letech může sice docházet
k dalšímu posílení stability těchto hodnot, nicméně v počátečním období ustavený vztah zůstává po
zbytek života víceméně stabilní (Krosnick, Alwin 1989; Sears, Levy 2003: 83–87). Model vnímavých let
v obecné rovině předkládá dva argumenty proto, že člověk je v daném věku vnímavý k politickému
kontextu (Sears, Levy 2003: 83). Zaprvé se jedná o období první zkušenosti jedince s politikou, která se
6
již v další fázi života nikdy v takové podobě neopakuje (Mannheim 1952; Searing, Wright a Rabinowitz
1976; Searing, Schwarz a Lind 1973). Zadruhé je pro adolescenci charakteristické hledání vlastní identity,
jejíž součástí je i její politická komponenta (Erikson 1968).
Jak jsou tato tvrzení modelu vnímavých let využitelná pro definování politických generací při výzkumu generační podmíněnosti volební účasti? Model vyžaduje existenci společné historické zkušenosti pro ustavení politické generace (Mannheim 1952). Generací tedy je skupina lidí, která byla narozená přibližně ve stejném období a která proto sdílí společné společensko-historické socializační zkušenosti, které mohou ovlivňovat jejich postoje, hodnoty a jednání (Mannheim 1952; Inglehart 1989;
Goerres 2009).³ V literatuře, která analyzuje efekt politických generací na volební účast, bývají při definici generací nejčastěji používány následující argumenty (Blais et al. 2004; Wass 2007; Bha i a Hansen
2012a):
• politika – zážitek druhé světové války, protestního období v 60. letech a konce studené války;
• hospodářství – zážitek hospodářské krize, nedostatku spojeného s válkou, industrializace a globalizace;
• společnost – zážitek urbanizace, individualizace společnosti a konzumní společnosti;
• technologie – rozvoj televize a informačních technologií.
Vzhledem k tomu, že politické generace bývají národně specifické, je možné argumentovat, že
výše zmíněné zdroje odlišných socializačních zkušeností jsou typické pro dlouhodobé demokracie
a že v kontextu post-komunistických států budou faktory, které formovaly politické generace, odlišné
a že budou primárně politické. Které události a socializační zkušenosti by tedy měly být důležité pro
vytváření politických generací v České republice? A to navíc takových politických generací, které by
měly mít odlišný vztah k volební účasti. Jako první rozlišení se nabízejí změny politických režimů,
na jejichž základě lze odlišit generace, které byly socializovány v období první republiky, v období
komunistického režimu či v období po pádu komunistického režimu.
Základní argument pro to, proč by měly změny režimů mít vliv na formování politických generací,
které by navíc měly mít odlišnou výši volební účasti, využívá srovnání povahy voleb v komunistickém
a demokratickém režimu. Volby, které zažívali občané komunistických režimů, nebyly smysluplné, neboť v nich nebyla žádná možnost volby. Navíc v těchto volbách byla vyžadována volební účast (Furtak
1990; Hermet 1978). Rose (1995) proto argumentoval, že lidé v post-komunistických státech oceňují svobodu účastnit se politiky podle svého zájmu a nikoli z donucení. Z tohoto argumentu lze dovodit, že
lidé, kteří byli socializováni v komunistickém režimu, by se měli účastnit voleb v menší míře, protože
mají na základě nucené účasti v minulosti vypěstován negativní vztah k volební participaci. Tento argument podporují zjištění o nižší občanské participaci mezi jedinci, kteří byli socializováni v období
komunistického režimu (Pop-Eleches, Tucker 2013). Naopak Bernhagen a Marsh (2007) argumentují,
že občané, kteří byli socializováni za komunismu, budou více oceňovat právo svobodně hlasovat, a to
především ve srovnání s těmi, kteří byli socializováni až po přechodu k demokracii, pro něž je možnost svobodně hlasovat „samozřejmostí“. Zavedení demokratických, smysluplných voleb má u těchto
občanů socializovaných za komunismu vést k cenění si možnosti účasti na smysluplných volbách. Zatímco Roseův argument zdůrazňuje svobodu od povinné politické angažovanosti, Bernhagen a Marsh
kladou důraz na právo hlasovat (konečně) svobodně.
V případě, že voliči socializovaní za komunistického režimu budou mít vyšší volební účast než
ti, kteří byli socializovaní v následujícím demokratickém režimu, bude platit argument Bernhagena
a Marshe ohledně toho, že voliči socializovaní v komunistickém režimu si cení svobody hlasovat v demokratickém režimu více než voliči socializovaní později. Naopak v případě, že jedinci, kteří byli socializovaní v komunistickém režimu, budou mít nižší volební účast než ti, kteří byli socializovaní později,
³Generační podmíněnost politického jednání a hodnot může mít ještě odlišný charakter, než jen efekt způsobený společnou
sdílenou politickou socializací v období adolescence a raného dospívání. Generace totiž mohou mít odlišné politické a socioekonomické zkušenosti v průběhu svého pozdějšího života a mohou na ně reagovat odlišným způsobem než jiné generace.
Takováto hypotéza o vlivu generací by vyžadovala interakci generace a období při modelování efektu generací (Goerres 2009:
30–31).
7
bude možné tento rozdíl vysvětlit pomocí Roseova argumentu ohledně cenění si práva nehlasovat. Poslední možností je, že volební účast nebude v Česku generačně vůbec podmíněna, což by znamenalo,
že v post-komunistickém kontextu ovlivňují volební účast spíše krátkodobé faktory, resp. že tyto krátkodobé faktory dokáží přebýt vliv dlouhodobých faktorů.
Vliv změny politických režimů na formování politických generací poskytuje užitečnou, ale velmi
hrubou míru, neboť komunistický režim trval více jak čtyřicet let a demokratický režim po roce 1989
již více jak dvacet let. Rozhodl jsem se proto rozlišit uvnitř jednotlivých fází komunistického a demokratického režimu dílčí období, která se mohou lišit z hlediska formování identit a postojů k politice.
Pro období komunistického režimu se tak nabízí odlišení generace socializované: 1) v období budování
komunismu, 2) v období destalinizace a liberalizace komunistického režimu po roce 1956 a 3) v období
normalizace po invazi sovětských a spřátelených vojsk v roce 1968. Tyto generace by měly mít odlišný
vztah k demokracii jako režimu, což by se mělo projevit i v jejich odlišné míře volební účasti. Čím
později byly jednotlivé generace socializovány, tím větší podporu by mezi jejich členy měl mít demokratický režim (na rozdíl od komunistického). Podpora demokracie by se měla projevit vyšší volební
účastí těchto skupin, a tedy nejvyšší účast by měla mít generace socializovaná v období normalizace
a nejnižší generace socializovaná v období budování komunistického režimu.
V období demokratického režim po roce 1989 rozlišuji generaci, která byla socializována v 90. letech
v období důvěry v politický režim, jeho instituce a hlavní aktéry, a generaci, která byla socializována
v období opoziční smlouvy a později, pro které je symptomatický pokles legitimity demokratického
režimu, politické důvěry a spokojenosti s politikou (Linek 2010). Argumentem pro odlišení těchto
generací je Franklinova teorie volební účasti, podle níž má kontext voleb vliv nejen na aktuální volební
účast v daných volbách, ale i na socializační zkušenost a pozdější volební účast nejmladších generací
voličů, kteří si teprve ustavují zvyky hlasovat. Generace socializovaná v období 90. let by měla mít vyšší
volební účast než generace socializovaná později, a to proto, že byla socializovaná v období, kdy voliči
vnímali smysluplnost hlasování ve volbách a byli přesvědčeni o vlivu hlasování na směr řízení státu.
Tyto odlišnosti mezi generacemi socializovanými po transformaci režimu by se měly reprodukovat
i v následujícím období.
Výzkum politické socializace naznačuje, že proces primárního politického učení začíná v rané fázi
adolescence a většina jedinců má na jejím konci již zformovány základní politické orientace (Easton
a Dennis 1969). Proto považuji hranici 15 let věku za dostatečnou k zformování základní politické
identity (obdobně z poslední doby viz Down a Wilson 2013; Hadjar a Schlapbach 2009; Mishler a Rose
2007). Politické generace jsou tak definovány pomocí roku narození osob, které v určitém – generaci
formujícím – období dosáhly 15 let. To je v kontrastu s téměř všemi studiemi generačního vlivu na
volební chování (typicky například Franklin 2004), které definují generace pomocí dosažení hranice 18
let, od kdy je možné hlasovat a být socializován do volebního procesu. Důvod této odlišnosti spočívá
ve větším důrazu, který kladu na obecnou politickou socializaci, která končí kolem věku 15 let, zatímco
ostatní autoři kladou větší důraz na volební socializaci, která ve většině současných demokracií probíhá
po dosažení 18 let.⁴ Pro účely analýzy vlivu generací na volební účast proto odlišuji šest následujících
generací:
• generace druhé světové války narozená do roku 1933⁵;
• generace budování komunismu narozená v letech 1934–1943;
• generace Pražského jara narozená v letech 1944–1953;
• normalizační generace narozená v letech 1954–1973;
• porevoluční generace narozená v letech 1974–1983;
• generace poklesu důvěry v politiku narozená po roce 1983.
⁴Rozdíl tří let při definování politických generací je relativně zanedbatelný. Zde prezentované výsledky analýz se pouze
nepatrně liší v situaci, kdyby politické generace byly definovány na základě dosažení věku 18 let (namísto 15 let).
⁵Generace socializovaná v období druhé světové války nemusí pokrývat pouze tu skupinu, která dosáhla 15 let v období
1939–1945. S velkou pravděpodobností byly primárně socializovány v dané době i mladší jedinci. Politická a sociální traumata
spojená s daným obdobím a vystavení extrémnímu násilí a hmotné nouzi mohly jedince formovat i mnohem dříve než
v období kolem 15 let.
8
Toto rozlišení jednotlivých generací je založeno nejen na teoretickém argumentu odlišnosti jednotlivých režimů a jejich fází (obdobně viz Pop-Eleches, Tucker 2013), ale i na řadě neprezentovaných analýz jak kontingenčních tabulek, tak regresních modelů, jejichž cílem bylo nalézt generace, které jsou
z hlediska volební účasti vnitřně nejpodobnější a zároveň odlišné mezi sebou. Tyto analýzy využívaly
různě definované generace. Nejprve jsem využíval mechanické rozlišení jednotlivých generací na základě roku narození, kdy jsem jedince seskupil do pětiletých a desetiletých skupin s různě definovanými
začátky/konci daného období. Následně jsem spojoval jednotlivé skupiny do větších, jestliže měly obdobné hodnoty volební účasti. Na základě těchto analýz dat vznikla kategorizace, která má zároveň
teoretický korelát v odlišnosti politických režimů a jejich fází.⁶
Při definování jednotlivých politických generací pro účely statistické analýzy dat z dotazníkových
šetření bylo nutné se vypořádat s výraznými omezeními, která způsobuje samotný způsob analýzy
dat. Zaprvé je nutné mít dostatečné množství případů v jednotlivých kategoriích politických generací,
vlivem čehož je nutné rezignovat na zkoumání početně malých generací (z toho důvodu jsem například
rezignoval na generaci, která byla socializována v období první republiky). Zadruhé je nutné při analýze
zařadit všechny případy do některé z kategorií generací, i když určitá skupina jedinců definovaná
konkrétními roky narození nemusí vůbec představovat specifickou politickou generaci (viz kritika
konceptu generací od Alwina a McCammona 2006). Proto není možné respektovat skutečnost, že by
generace měly být jednolité. Některé zde definované generace tak mohou být vnitřně heterogenní,
i když jsem se snažil tuto heterogenitu co nejvíce eliminovat.
Analytická strategie a kohortní analýza
Základní analytickou strategií, která umožňuje odlišit efekt stárnutí od efektu doby narození a efektu
období, je kohortní analýza. Ta slouží ke zkoumání sociální změny z hlediska dobou narození definovaných skupin. Tyto skupiny mývají odlišné historické zkušenosti, v důsledku čehož mohou mít takto
definované skupiny odlišné postoje a chování, a tím pádem přispívat k sociální změně. Kohortní analýza se snaží o vysvětlení jevů pomocí rozdílů mezi kohortami při zohlednění rozdílů způsobených
věkem jedinců a dobou sběru dat (Glenn 2005; Mason, Wolfinger 2002).
Kohortní analýza využívá informace o populacích či výběrových skupinách měřených opakovaně
v různých obdobích; nepracuje však s informacemi o stejných jedincích tak jako analýzy založené na
panelových šetřeních (podrobněji viz Katrňák 2009; Firebaugh 2008: kapitola 6). Proto kohortní analýza
nemůže hovořit o změně či stabilitě v postojích či jednání jedinců, ale vypovídá o sociálních celcích,
které jsou jedinci reprezentovány, ať už se jedná o věkové skupiny, období či kohorty. V mém případě
volební účasti například zjistíme, že účast ve věkové skupině 18–29 let v roce 1996 a ve věkové skupině
30–39 let v roce 2006 dosahovala shodně 64 procent. Kohortní analýza na základě těchto informací říká,
že u dané kohorty nedošlo ke změně volební účasti. Neznamená to nicméně, že by mezi jedinci uvnitř
této kohorty nedošlo ke změně ohledně volební účasti. Část voličů z roku 1996 se v roce 2006 nemusela
účastnit voleb a naopak ti, kteří se v roce 1996 neúčastnili, se mohli voleb v roce 2006 účastnit. V tomto
smyslu vypovídá kohortní analýza o sociálních celcích.
Při vysvětlování společenské změny využívá kohortní analýza tři zdroje této změny: věk, období
a příslušnost ke kohortě (Glenn 2005). Věk je spojen s biologickými procesy stárnutí a souvisí s životní
etapou, v níž se jedinec nachází, s jeho rolemi a statusem. Vliv věku odkazuje ke změnám v jedincově
vývoji v průběhu jeho života; formálně je nicméně měřen jako věk v letech, kde věk slouží jako náhražka
za přímý indikátor těchto změn. Vliv věku se navíc vztahuje přímo k jedincům na rozdíl od vlivu
období a kohorty, které odrážejí vůči jedincům vnější faktory. Období odkazuje k době, v níž jedinec žĳe;
formálně se jedná o období, v němž probíhá měření postojů či jednání. Vliv období mohou představovat
různé společenské a politické transformace, hospodářské krize či války; očekáváním je, že vliv období
ovlivňuje a proměňuje společnost jako celek. Kohorta technicky vzato představuje jedince, kteří se
⁶Odlišně definované generace, především ty, které jsou založené na mechanickém rozčlenění jedinců do skupin na základě
jejich přináležitosti do pětiletých a desetiletých kohort, vedou k mírné odlišným efektům kohort/generací. Při odlišné definici
jsou ale efekty kohort/generací vždy menší. Definice generací, která je využita v této studii, tak vede k odhadu nejsilnějších
efektů generací na volební účast.
9
narodili ve stejném roce či období. Takto definované kohorty mají ale představovat rozdílné skupiny
lidí, přičemž tato rozdílnost je založena na unikátní socializační zkušenosti. Jedinci v těchto skupinách
se pohybují životními cykly společně a zakouší různé společenské podmínky ve stejném věku. Různé
kohorty se tím pádem liší v míře, v jaké byly vystaveny společenským změnám a událostem; mají tedy
odlišné historické zkušenosti.
V případě volební účasti by vliv jednotlivých faktorů mohl vypadat následovně. Vliv věku na
volební účast má zaoblený tvar, kdy se jedinci s rostoucím věkem více účastní voleb a od určité fáze
kolem 65 let jejich účast mírně klesá. Vliv událostí na volební účast může být založen na specifickém
kontextu voleb (jejich významnosti, volební nabídce, soutěživosti apod.). Například volby v roce 1990
byly velmi specifické a účastnili se jich skoro všichni oprávnění voliči bez ohledu na věk a dobu
narození. Po odeznění tohoto specifického období politické transformace volební účast klesá. Vliv
kohorty na volební účast by se mohl projevit například tím, že rokem narození definované skupiny
mají v čase stejnou či systematicky se měnící volební účast. Například lze očekávat, že jedinci, kteří se
mohli účastnit voleb za první republiky a byli socializovaní v období demokracie, by měli mít vyšší
volební účast i při kontrole věku.
Uvedené tři zdroje změny lze konceptuálně snadno odlišit, nicméně při jejich studiu je obtížné
identifikovat jejich efekt, neboť jsou funkčně (lineárně) závislé: období (doba sběru dat) se rovná součtu
věku osoby a roku jejího narození. Problém spočívá v tom, že věk je funkcí období (sběru dat) a kohorty
(roku narození), období je funkcí kohorty a věku a kohorta je funkcí věku a období. Víme-li, že konkrétní
volič dosáhl 65 let v roce 2010, víme také, že reprezentuje kohortu narozenou v roce 1945. Tato závislost
je popisována jako tzv. identifikační problém a v literatuře bylo představeno množství způsobů jeho
řešení (jejich přehled viz Glenn 2005; Fienberg, Mason 1985; Robertson, Gandini, Boyle 1999; další
literatura viz Katrňák 2009).
První řešením bylo odstranění lineární závislosti věku, období a kohort odlišným časovým seskupením proměnných věku, období a kohort (například Mason et. al 1973). Druhým řešením je využití
nelineárního vztahu mezi věkem a zkoumanými fenomény (Feinberg a Mason 1985), a to například zavedením kvadratické funkce věku, jako je běžně ve studiích volební účasti. Dalším řešením je využití
hierarchického modelu, který - na základě jejich rozdílného ontologického statusu - odlišným způsobem zachází s informacemi o věku, období a kohortách, a to tak, že věk je považován za charakteristiku
specifickou pro jednotlivce v době sběru dat, zatímco období a kohorta jsou považovány za nadindividuální (kontextuální) charakteristiky (Yang a Land 2006, 2008).
Identifikační problém kohortní analýzy nemá jediné a správné řešení, nicméně existují řešení, která
jsou lepší, například proto, že používají realističtější předpoklady (Glenn 2005, 2006). V následující
analýze postupně využĳi různé postupy. Díky tomu bude možné na problém vlivu generací na volební
chování nahlédnout z více úhlů a v případě shodných výsledků považovat tato zjištění za robustnější.
Nejprve popíši vývoj vztahů mezi politickými generacemi a volební účastí a její změnou v po sobě
jdoucích volbách za pomocí kontingenčních tabulek. Jejich cílem je zároveň představit míru volební
účasti jednotlivých generací v čase. Vliv generační výměny na pokles volební účasti vypočítám na
základě tzv. algebraické dekompozice. Tato analýza nicméně neumožňuje odlišit vliv věku a generací
na volební účast. Proto v další části využĳi jednoúrovňový vícenásobný logistický regresní model věku,
období a generací. Tento model řeší identifikační problém kohortní analýzy tím, že odstraňuje lineární
závislost věku, období a generací pomocí odlišného seskupení proměnných a nelineárním vztahem
věku k volební účasti. Pomocí tohoto modelu odhadnu efekt generační výměny na pokles volební
účasti, a to na základě celkových efektů generací (očištěných pouze od vlivu věku a období). Vzhledem
k malému počtu analyzovaných období (šest voleb od roku 1992, případně sedm, jestliže by byl použit
i rok 1990) nepoužívám víceúrovňový regresní model.
K analýzám používám data z dotazníkových šetření konaných po volbách do Federálního shromáždění (České národní rady) v letech 1990 a 1992 a do Poslanecké sněmovny v letech 1996 až 2010.
Všechna šetření probíhala metodou osobních rozhovorů s respondenty, kteří byli vybráni kvótní metodou. Cílovou populací bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Sběr dat provedlo IVVM a CVVM (data
jsou dostupná v Českém datovém archívu) s výjimkou šetření pro rok 1996, který provedla agentura
STEM (data jsou dostupná z internetových stránek programu CSES). Sběr dat probíhal ve všech přípa-
10
dech krátce po volbách. Počty respondentů v jednotlivých letech variují mezi 644 (v roce 1990) po 2035
(v roce 1998); přesné údaje o počtu respondentů v jednotlivých letech udává tabulka 1. Data ze všech
šetření byla vážena tak, aby odpovídala volebním výsledkům a aby každý rok měl při výpočtech stejný
počet případů. Sloučený datový soubor za všechny roky v tabulkách označuji jako Česká volební studie
1990–2010.
Analýza efektu generací na volební účast v letech 1990–2010 pomocí kontingenčních tabulek
Základní představu o vlivu generací na volební účast poskytuje tabulka 1. V ní jsou prezentovány
údaje o volební účasti šesti politických generací definovaných na základě jejich odlišné socializační
zkušenosti v komunistickém a demokratickém režimu.⁷ Horní část tabulky 1 obsahuje údaje o volební
účasti jednotlivých generací v celkem sedmi volbách od roku 1990 do roku 2010. Spodní část tabulky
prezentuje údaje o změně účasti v po sobě jdoucích volbách, a to jak uvnitř jednotlivých generací, tak
i celkově. To umožňuje srovnat odlišnost vnitrokohortní změny od celkové změny.
Tabulka 1:
Volební účast dle období narození a roku voleb v letech 1990–2010 (v %), Česká volební studie 1990–2010
Účast
1990
1992
1996
1998
2002
2006
2010
Generace války (do 1933)
97
86
83
77
67
65
59
76
Generace budování komunismu
(1934–1943)
98
84
88
81
63
77
76
81
Generace Pražského jara
(1944–1953)
97
86
83
77
59
70
67
77
Normalizační generace (1954–1973)
97
85
72
72
59
69
65
74
Porevoluční generace (1974–1983)
–
−80
59
65
49
60
61
59 (62)
Generace poklesu důvěry v politiku
(po roce 1983)
–
–
–
–
−47
38
49
43 (45)
97
85
76
74
58
65
63
84
644
805
1 229
2 035
944
2 002
1 857
9 526
Průměrná účast
N
Průměr
Průměrná změna
Změna účasti
−3
–
−11
−14
Generace Pražského jara
(1944–1953)
–
celková
absolutní
−6
−4
6
10
−10
−19
−1
4
−6
−6
14
−6
−1
−11
−4
−6
−19
11
−3
−5
9
–
−12
0
−4
–
6
10
1
−5
0 (−4)
9
–
−13
−15
10
−13
−21
8 (11)
Generace poklesu důvěry v politiku
(po roce 1983)
–
–
–
–
–
−10
12
12 (1)
12 (11)
Průměrná změna účasti
–
−12
−9
−2
−16
6
−2
−6
8
–
Generace budování komunismu
(1934–1943)
Poznámka: N = 9 526 – váženo dle volebních výsledků.
Hodnota pro porevoluční generaci v roce 1992 je založena pouze na 15 případech a hodnota pro generaci poklesu důvěry
v politiku v roce 2002 je založena na 19 případech. Proto jsou tyto hodnoty a výpočty založené na nich uváděny v závorce.
⁷S analyzovanými daty není možné vytvořit standardní kohortní tabulku, která obsahuje informace za jednotlivce agregované na úroveň kohort a věkových skupin. Věk, generace a období by měly mít v takové tabulce stejný interval (například 10
let). Takovéto uspořádání umožňuje souběžně sledovat vliv stárnutí a generací.
11
V prvních dvou volbách v letech 1990 a 1992 neexistovaly žádné rozdíly ve volební účasti jednotlivých generací. S velkou pravděpodobností to bylo důsledkem celkově vysoké volební účasti v těchto
volbách, která neposkytuje mnoho prostoru pro variabilitu volební účasti v jednotlivých podskupinách.
V druhé polovině 90. let již lze zaznamenat variabilitu v účasti jednotlivých generací. Maximální rozdíl ve volební účasti jednotlivých generací byl kolem deseti procentních bodů, kdy nejvyšší účast měla
generace budování komunismu a nejnižší účast měla normalizační generace. Výjimkou je porevoluční
generace, jejíž účast byla systematicky nižší především kvůli nízkému věku této generace v druhé polovině 90. let.
V třech sněmovních volbách z první dekády 21. století došlo pouze k minimálním změnám v rozdílu
volební účasti čtyř nejstarších generací, který se stále pohyboval kolem deseti procentních bodů. Došlo
nicméně k celkovému poklesu volební účasti všech generací. Tento pokles měl odlišný průběh u nejstarší
generace, která byla socializována v období druhé světové války a před ní. S tím, jak postupně tato
generace stárne a věk jejích členů převyšuje 70 let, u ní dochází k poklesu účasti, který je pravděpodobně
způsoben zaobleným efektem věku na volební účasti, kdy u jedinců s věkem nad přibližně 65 let dochází
k poklesu volební účasti. Vstup generace poklesu důvěry v politiku do voleb v roce 2006 umožňuje
porovnat volební účast dvou generací, které se poprvé účastnili voleb až po přechodu k demokracii
v roce 1989. Zatímco v porevoluční generaci se svých prvních voleb v roce 1996 účastnili téměř tři její
členové z pěti, tak v generaci poklesu důvěry v politiku se svých prvních voleb v roce 2006 účastnili
pouze dva její členové z pěti. Jedná se o dvacetiprocentní pokles účasti, který nereflektuje celkový pokles
volební účasti mezi volbami v letech 1996 a 2006, který dosáhl pouze devíti procent (ještě větší pokles
je vidět při srovnání hodnot v závorce; ty jsou ale založeny na málo případech).
Ve spodní části tabulky prezentuji údaje o změně účasti v po sobě jdoucích volbách, díky čemuž
lze porovnat změny uvnitř jednotlivých generací a celkovou změnou. Mezi lety 1990 a 1992 byl pokles
volební účast téměř konstantní ve všech generacích. Naopak mezi roky 1992 a 1996 se pokles volební
účasti objevil především u normalizační generace, u níž účast poklesla o přibližně 13 procent. U ostatních generací klesla účast pouze o 3 až 4 procenta (v generaci budování komunismu došlo dokonce
k mírnému nárůstu účasti); tyto rozdíly jsou ale v rozmezí statistické chyby. Mezi volbami 1996 a 1998
došlo k poklesu volební účasti především u starších generací, zatímco u mladších byla účast stabilní
nebo dokonce mírně vzrostla. Tento fenomén, kdy při celkovém poklesu volební účasti dojde k mírnému nárůstu účasti u nejmladších generací, se opakuje ještě mezi volbami v letech 2006 a 2010. Roli
v tomto odklonu od celkového trendu může hrát jak efekt stárnutí (a tedy nárůstu účasti u nejmladších
voličů a tedy i nejmladších generací), tak skutečnost, že ve volbách, při nichž došlo k nárůstu účasti
mladších skupin voličů, uspěly (středo)pravicové strany Unie svobody a TOP09, které k volbám mobilizovaly mladé městské voliče.
K největšímu poklesu volební účasti došlo mezi lety 1998 a 2002. Pokles byl největší u generací
budování komunismu a Pražského jara, a to necelých 19 procentních bodů. Celkově byl ale tento
pokles volební účasti relativně rovnoměrně rozprostřen mezi všechny generace. Nárůst volební účasti
v následujících volbách v roce 2006 se projevil ve všech generacích s výjimkou nejstarší generace války,
u níž dochází k postupnému poklesu účasti především kvůli stárnutí této generace. Mezi volbami v roce
2006 a 2010 byl pokles volební účasti také přibližně rovnoměrně rozprostřen mezi všechny generace
s výjimkou nejmladší.
Průměrná celková změna volební účasti jednotlivých generací v období 1990 až 2010 je prezentována ve spodní části tabulky v předposledním sloupci. Účast klesala rovnoměrně ve všech generacích
přibližně o pět procentních bodů s výjimkou dvou nejmladších, u nichž především kvůli efektu věku
účast buď stagnovala (porevoluční generace) nebo rostla (generace poklesu důvěry v politiku). Poslední
sloupec spodní části tabulky ukazuje průměrnou absolutní změnu volební účasti uvnitř jednotlivých
generací. Tento údaj nerozlišuje, zda mezi volbami došlo k nárůstu nebo poklesu účasti; všímá si tak
celkové volatility volební účasti. Na rozdíl od zjištění ze západní Evropy (Franklin 2004) není v Česku
větší variabilita volební účasti dominantním jevem mezi mladšími generacemi. Náchylnost jednotlivých
generací ke změně volební účasti je tak přibližně stejná s výjimkou nejstarší generace války.
Tabulka 1 naznačuje, že pokles volební účasti mezi jednotlivými volbami bývá v Česku relativně
stejný ve všech generací. To by naznačovalo, že zdrojem poklesu volební účasti není generační výměna,
12
ale spíše události, které působí na všechny generace. Na druhou stranu odlišná míra volební účasti
generací, které získaly volební právo až v průběhu demokratického režimu, může být zdrojem alespoň
částečného vlivu generační výměny na pokles volební účasti. Efekt generační výměny nyní odhadnu
pomocí analytické strategie, která bývá označována jako dvoukomponentová algebraická dekompozice
(Firebaugh 1992, 1997: 27–29). Ta umožňuje dekomponovat celkovou změnu na dvě složky: individuální
změnu uvnitř jednotlivých generací a generační výměnu. Dekompozici umožňuje předpoklad, že
změna v hodnotách volební účasti jednotlivých generací odráží individuální změnu. Jestliže se tato
individuální změna odečte od celkové změny, zůstane změna způsobená generační výměnou.⁸
Při výpočtu individuální (vnitrokohortní) změny, je nutné vzít v potaz velikost jednotlivých kohort.
Jestliže je kohorta málo početná a dochází v ní ke změně, tak tato kohorta přispívá k celkové změně
pouze málo. Jestliže podíl kohorty v čase klesá, přispívá k celkové změně: za prvé kvůli kohortní
výměně a za druhé, dochází-li v ní ke změně, tak kvůli změně v samotné kohortě. Proto se vypočítává
průměrná vnitrokohortní změna: změna v dané kohortě, která je vážená změnou velikosti dané kohorty.
Takto vypočtená průměrná vnitrokohortní změna určuje průměrnou změnu v jednotlivých kohortách
při kontrole jejich velikosti. Rozdíl mezi průměrnou vnitrokohortní změnou a celkovou změnou je proto
důsledkem generační výměny. Čím je hodnota průměrné vnitrokohortní změny nižší, tím větší hraje roli
generační výměna.
Tabulka 2 prezentuje základní údaje pro výpočet vnitrokohortní změny mezi lety 1992, 2002 a 2010.
Vzdálenost dob měření není pro výpočet důležitá a obdobné výpočty je možné udělat i s dalšími roky
voleb (1996, 1998 a 2006); vliv generační výměny na pokles volební účasti byl přibližně stejný při použití
jakéhokoli časového období. Pro účely výpočtu efektu generační výměny pomocí algebraické dekompozice jsem sloučil dvě nejmladší generace, neboť pro tento výpočet je důležité, aby vstupující (nové)
generace a vystupující (staré) generace byly zastoupeny ve výpočtu. Jinak by nebylo možné vypočítat
vnitrokohortní změnu pro dané kohorty a podstatná část celkové změny by tak byla přisouzena generační výměně, ačkoli by mezi nejmladší a nejstarší generací nemusel být žádný rozdíl.
Efekt generační výměny na volební účast v letech 1992–2010, dvoukomponentní algebraická dekompozice
(v %), Česká volební studie 1990–2010
Podíl generace
86
23
67
7
59
2
Generace budování komunismu (1934–1943)
84
12
63
18
76
9
Generace Pražského jara (1944–1953)
86
23
59
17
67
20
85
40
59
38
65
34
Porevoluční generace a generace poklesu důvěry
v politiku (po roce 1973)
80
2
49
19
55
36
Celkem
85
100
58
100
63
100
Průměrná vnitrokohortní změna
Efekt generační výměny
1992–2010
Účast
Období narození
2002–2010
Podíl generace
Změna
Účast
2010
Podíl generace
2002
Účast
1992
1992–2002
Tabulka 2:
−19∗
−22∗
−28∗
−26∗
−31
−7
+13∗
−26∗
−8
−19∗
−20∗
−25
−27∗
−25
−2
+ 5∗
9
6
6
7
−2
−22∗
−20
−2
Hvězdičkou jsou označeny hodnoty změny volební účasti v čase, které jsou významné na 99 procentních hladině
významnosti.
⁸Na základě algebraické dekompozice není možné určit, zda je individuální změna uvnitř jednotlivých generací způsobena
stárnutím nebo vlivem událostí. To ale není v tuto chvíli důležité, neboť hlavní otázkou je, jaká část změny ve výši volební
účasti pochází ze změny jednání a jaká z nahrazení starších jedinců mladšími (Firebaugh 1997: 21–22).
13
V tabulce je prezentována volební účast jednotlivých generací a jejich podíl na počtu oprávněných
voličů. Zároveň jsou v tabulce uvedeny hodnoty změny volební účasti mezi dvěma obdobími (srovnání
let 1992 a 2002, 2002 a 2010 a 1992 a 2010). Pokles volební účasti mezi lety 1992 a 2002 probíhal ve všech
generacích a pohybuje se v rozmezí 19 až 31 procentních bodů. Celkový pokles účasti o 27 procentních
bodů je z velké části vysvětlitelný změnou účasti ve všech generacích, zatímco efekt generační výměny
je přibližně mínus 2 procentní body (rozdíl mezi hodnotou mínus 27 pro celkový pokles a hodnotou mínus 25 pro průměrnou vnitrokohortní změnu). Stejný efekt generační výměny na pokles volební účasti
produkují srovnání let 2002 a 2010. Mezi lety 2002 a 2010 došlo k celkovému nárůstu volební účasti
o 5 procentních bodů; tento nárůst byl viditelný ve všech generacích s výjimkou nejstarší generace.
I v tomto období byla změna volební účasti produkována převážně individuální změnou napříč jednotlivými generacemi. Kdyby nedošlo ke generační výměně, volební účast by dokonce vzrostla v daném
období nikoli o pět procentních bodů, ale o sedm. Příspěvek generační výměny k celkovému poklesu
volební účasti o 22 procent mezi lety 1992 a 2010 je také velmi malý a změnu v úrovni volební účasti lze
přičíst primárně individuální změně uvnitř jednotlivých generací. Na základě analýz kontingenčních
tabulek lze uzavřít, že efekt generační výměny na pokles volební účasti v Česku byl minimální a přispěl
k poklesu volební účasti přibližně z jedné desetiny.
Logistická regresní analýza efektu věku, období a generací a vliv generační
výměny na volební účast
Při analýze vlivu generační výměny na pokles volební účasti pomocí kontingenčních tabulek a algebraické dekompozice není možné určit, nakolik stárnutí přispívá k vnitrokohortní změně. Jestliže by
byl efekt stárnutí (věku) na volební účast lineární, nebylo by to takovým problémem. Vliv věku na volební účast je ale zaoblený, a proto se musí projevovat odlišně u různých generací: u nejstarších generací
by měl přispívat k poklesu volební účasti, zatímco u nejmladších generací by měl vést k jejímu nárůstu.
Díky tomu, že v předchozích analýzách nebyl odlišen efekt věku od vnitrokohortní změny, mohlo dojít
k nepřesnému odhadu průměrné vnitrokohortní změny a tím pádem i vlivu generační výměny. Proto
v této části přistoupím k vícečetné regresní analýze, která umožňuje souběžně analyzovat efekt věku,
období a generací. Díky tomu bude možné přesněji vypočítat vliv generační výměny na pokles volební
účasti.
Efekt věku, období a generací na volební účast analyzuji pomocí analytické strategie, kterou pro
volbu strany navrhl Johnston (1992) a pro volební účast použili Blais et al. (2004), Wass (2007) či Bha i
a Hansen (2012a). Tato strategie využívá opakovaná dotazníková šetření sloučená do jednoho datového
souboru, což umožňuje analyzovat volební účast jednotlivých generací v průběhu jejich stárnutí. Tento
přístup zahrnuje do výpočtu přímé efekty věku, období a generací. V případě, že by nebyl do modelu
zahrnut věk, došlo by k nadhodnocení efektu generací (a generační výměny), neboť důvodem nižší
účasti mladších generací není pouze generační odlišnost, ale i jejich pozice v životním cyklu (viz
srovnání modelů 2 a 4 v tabulce 3).
V této studii se zaměřuji primárně na to, zda a nakolik lze pokles volební účasti v Česku vysvětlit
generační výměnou. Proto je mým hlavním zájmem odhadnout celkový efekt generací, při kontrole
věku a období bez ohledu na to, čím jsou tyto efekty způsobené. V literatuře existuje relativní konsensus,
že v případě zájmu o celkové efekty věku, období a generací je vhodné do analýzy zahrnout pouze
ty proměnné, které časově předcházejí věk (Blais et al. 2004: 224; Miller a Shanks 1996). Je otázkou,
zda takové proměnné vůbec existují. V literatuře se nicméně můžeme setkat s přístupem, který mezi
vysvětlující proměnné zahrnuje ještě pohlaví (Blais et al. 2004; Wass 2007; Bha i a Hansen 2012a). Proto
zařazuji do analýz i pohlaví; zahrnutí této proměnné do modelu nemá vůbec žádný vliv na směr, sílu
a statistickou významnost efektů věku, období a generací.
Efekt věku je měřen pomocí věku jedince v letech a jeho vztah k volební účasti je specifikován jako
zaoblený (modely s lineární specifikací vztahu věku a volební účasti mají horší statistiky shody modelu s daty). Efekt období je měřen pomocí dichotomické proměnné, která odlišuje volby v 90. letech
20. století a volby v první dekádě 21. století. Volební účast v 90. letech byla v průměru o 16 procentních
14
bodů nižší a tato dichotomická proměnná by tento rozdíl měla zachytit. Efekt generací měřím pomocí
souboru dichotomických proměnných, které identifikují jednotlivé generace představené v předchozí
části (generace války, generace budování komunismu, generace Pražského jara, normalizační generace,
porevoluční generace a generace poklesu důvěry v politiku). Takováto specifikace pomocí dichotomických proměnných neklade žádné předpoklady na směr a intenzitu efektu generací na volební účast.
Při analýze dat z opakovaných šetření mezi lety 1990 až 2010 je nutné se vypořádat s řadou omezení
dat. Zaprvé je ve sloučeném datovém souboru velmi malý počet respondentů, kteří se narodili před
rokem 1920, a také těch, kteří jsou starší 80 let. Proto jsou jedinci, kteří se narodili před rokem 1920
anebo kteří přesáhli věk 80 let vyloučeni z analýzy. Není tak možné například zkoumat, nakolik přispívá
k vyšší volební účasti socializace v období první republiky, neboť jedinci socializovaní v tomto období,
byli vyloučeni z analýzy. Zadruhé jsem z analýzy vyloučil volby v roce 1990, neboť v jejich případě
byla volební účast téměř konstantní jak z hlediska věku, tak generací. Zahrnutí těchto voleb do modelu
by zkreslilo odhady efektu věku a generací (zahrnutí roku 1990 do modelu vede ke snížení efektu
věku a generací na volební účast). Zatřetí je vzhledem k relativně krátkému časovému období, na
němž budu analyzovat efekt věku, období a generací na volební účast, nutné si uvědomit, že u řady
generací (především těch nejstarších a nejmladších) není vůbec možné zkoumat efekt stárnutí. Lze jen
předpokládat, že je obdobný jako u ostatních generací. Tento předpoklad podporuje stabilita vlivu věku
na volební účast v čase.⁹
Tabulka 3 prezentuje zjištění pomocí čtyř modelů: první model vysvětluje volební účast pouze pomocí období a pohlaví, druhý model pomocí generací, období a pohlaví, třetí model pomocí věku, období a pohlaví a čtvrtý model pomocí věku, generací, období a pohlaví. Ačkoli je mým primárním
zájmem celkový efekt generací při kontrole efektu věku a období (viz model 4), je důvodem této prezentace možnost vypočítat příspěvek kompoziční změny z hlediska generací (a věku) na pokles volební
účasti. Tabulka prezentuje jak nestandardizované logistické koeficienty, tak jejich statistickou významnost, robustní směrodatné odchylky a průměrné marginální efekty. Především poslední zmíněný údaj
umožňuje snadno porovnávat efekt jednotlivých proměnných na volební účast, neboť udává změnu
volební účasti při změně vysvětlující proměnné o jednu hodnotu při fixaci ostatních proměnných na
jejich průměrné hodnotě. Udává-li model 4 průměrný marginální efekt generace války na volební účast
o hodnotě 0,09, znamená to, že jedinci z dané generace mají volební účast o devět procentních bodů
vyšší než jedinci z tzv. základní či srovnávací generace (generace poklesu důvěry v politiku), a to i při
kontrole věku, období a pohlaví.
Schopnost modelů vysvětlovat data je relativně omezená. Nicméně vzhledem k tomu, že při modelování jsou využity pouze tři demografické charakteristiky a jedna charakteristika období, to nepředstavuje žádným problémem (podobné či nižší hodnoty jsou běžné v jiných zemích, viz Blais et al. 2004,
Bha i a Hansen 2012a). Model 4, který zahrnuje všechny analyzované proměnné, dokáže správně zařadit přibližně o osm procent případů více než tzv. nulový model. Mnohem podstatnější je efekt jednotlivých charakteristik. Statisticky významný vliv na volební účast mají pouze věk, období a pohlaví,
zatímco efekt jednotlivých dichotomických proměnných měřících efekt politických generací je statisticky nevýznamný.
Věk má podle očekávání podstatný a zaoblený efekt na volební účast. Tento zaoblený vztah není
důsledkem rozdílů v účasti mezi jednotlivými generacemi, ale jedná se o vztah, který je nezávislý na
generacích. Muži mají přibližně o čtyři procentní body vyšší volební účast než ženy. Vliv pohlaví je
v Česku podmíněný věkem, neboť účast starších žen nad 65 let klesá, zatímco účast mužů je stabilní
a neklesá. Tato interakce pohlaví a věku je signifikantní na desetiprocentní hladině významnosti. Její zahrnutí do modelu nicméně nevede ke zlepšení shody modelu s daty. Zároveň vede ke snížení významnosti efektu kvadratického efektu věku. Experimentoval jsem i s interakcí pohlaví a generací, nicméně
kvůli výrazné multikolinearitě interakčních efektů nelze odlišit, zda je daná interakce způsobená věkem
⁹V konvergenčních modelech, které zkoumaly, zda se v čase změnil efekt věku na volební účast, nebyla interakce věku
a období statisticky významná na pětiprocentní hladině významnosti. Přesto hodnota interakce naznačovala mírný nárůst
vlivu věku na volební účast. Tento nárůst byl ale způsoben zahrnutím voleb v roce 1992 do výpočtu, neboť v těchto volbách
byl efekt věku nepatrný. Interakční efekt úplně zmizí, jestliže analyzujeme vliv věku na volební účast pouze v období 1996 až
2010.
15
nebo obdobím narození. Nakonec je z modelu 4 zřejmý efekt období, neboť ve volbách v 90. letech byla
účasti přibližně o 16 procentních bodů vyšší než v první dekádě 21. století. Tyto efekty jsou obdobné
i v modelech 1 až 3.
Tabulka 3:
Vliv věku, období a generací na volební účast (logistická regrese), Česká volební studie 1992–2010
Model 1
LK (RSE)
Model 2
PME
Generace války
LK (RSE)
1,12
Model 3
PME
***
LK (RSE)
0,23
−0,14
(do 1933)
Generace budování
1,15
Generace Pražského
***
0,24
0,99
Normalizační generace
0,77
Porevoluční generace
***
0,21
0,38
***
0,22
0,16
0,20
**
0,08
0,15
0,07
Věk – kvadratický
0,00
efekt (v letech)
0,00
0,17
Pohlaví (muž)
−0,05
Konstanta
−0,05
1,22
Nagelkerke R2
2LL
***
**
−0,17
0,04
−0,65
−0,06
0,18
***
**
−0,14
–
0,33
**
−0,86
−0,06
0,04
0,18
–
−0,06
−0,50
−0,21
−0,06
***
0,04
0,03
−0,13
***
0,01
−0,01
−0,82
−0,06
0,05
−0,17
Věk (v letech)
2002–2010
0,08
−0,25
−0,11
(1974–1983)
0,09
0,40
−0,10
(1954–1973)
PME
0,42
−0,30
−0,11
jara (1944–1953)
LK (RSE)
−0,35
−0,12
komunismu (1934–1943)
Volby v letech
Model 4
PME
−0,11
0,07
***
0,01
***
0,00
***
−0,16
−0,01
***
0,00
0,00
0,00
***
**
*
−0,18
−0,79
−0,09
0,04
0,18
–
−0,06
−0,60
−0,25
**
*
0,04
–
0,05
0,07
0,08
0,08
9 556,00
9 451,00
9 382,00
9 378,00
Statistická významnost koeficientů: *** p < 0,001, ** p < 0,01, * p < 0,05.
Koeficienty představují nestandardizované logistické koeficienty. V závorkách jsou uvedený robustní směrodatné odchylky.
Sloupec PME uvádí průměrné marginální efekty. Efekt generací byl analyzován pomocí šesti generací; šestá byla použita
jako základ pro srovnání.
Hodnoty VIF přesahují hodnotu 10, která je považována za známku multikolinearity, nejen u lineární a kvadratické
specifikace věku, ale i v případě nejstarších 4 generací.
Vliv jednotlivých generací je při kontrole efektu věku v modelu 4 statisticky nevýznamný na
pětiprocentní hladině významnosti¹⁰, nicméně intenzita tohoto vlivu prezentovaná pomocí průměrného
marginálního efektu je docela významná substantivně. Generace války narozená do roku 1934 se tak
při kontrole ostatních proměnných účastnila voleb přibližně o 9 procentních bodů více než srovnávací
generace (generace poklesu důvěry v politiku narozená po roce 1983). Můžeme vidět mírný zlom
v efektu generací, a to mezi dvěma nejstaršími generacemi a zbylými. Rozdíl mezi těmito dvěma
skupinami je přibližně 4 procentní body v účasti. Efekt generací na volební účast postupně klesá s tím,
jak se období roku narození blíží k současnosti. Nejnižší volební účast lze registrovat u generace poklesu
důvěry v politiku narozené po roce 1983 (jedná se o referenční kategorii). Generační efekt je u českých
voličů méně než poloviční oproti efektu, který je uváděn pro Kanadu (Blais et al. 2004), Finsko (Wass
2007) či západoevropské země (Bha i a Hansen 2012a).
Přestože efekty generací nejsou statisticky významné, větší pravděpodobnost hlasování u generací
socializovaných za komunistického režimu oproti generacím socializovaným po něm naznačuje, že platí
spíše hypotéza Bernhagena a Marshe (2007) o cenění si možnosti (konečně) smysluplně hlasovat ve
volbách než hypotéza Rose (1995) o využití možnosti (konečně) nehlasovat. Zároveň tyto výsledky
¹⁰Srovnání modelů 2 a 3 ukazuje, jak důležité je při analýze vlivu generací kontrolovat efekt věku. To je další argument,
proč v analýze využít i jiné analytické metody než jen kontingenční tabulky.
16
ukazují mírné rozdíly ve volební účasti generací socializovaných v demokratickém režimu po roce
1989. Tato zjištění poskytují argument pro Franklinovu tezi o vlivu období na získání zvyku hlasovat ve
volbách. V obecné rovině navíc postupně klesající vliv generací ukazuje, že čím déle měl člověk možnost
účastnit se voleb (i když nedemokratických), tím větší má pravděpodobnost účasti ve volbách.
Pro lepší představu o generačních efektech na volební účast prezentuji v tabulce 4 kombinovaný
efekt jednotlivých proměnných na volební účast. Tato tabulka obsahuje tzv. předpovězené pravděpodobnosti hlasování pro jedince daného věku a generace v období 90. let minulého století a počátku
21. století (na základě modelu 4 z tabulky 3). Tabulka prezentuje informace pouze tehdy, jestliže bylo
možné, aby v daném období existoval jedinec daného věku a narozený do dané generace. Tabulka potvrzuje silný efekt věku na volební účast. Volební účast se zvyšuje přibližně o šest až devět procentních
bodů mezi věkem 20 a 30 let, o čtyři až šest procentních bodů mezi věkem 30 a 40 let a o dva procentní
body mezi věkem 40 až 50 let. Pak zůstává účast již stabilní, resp. po věku 60 let začíná klesat. Celkově roste účast mezi věkem 20 až 50 let o 12 procentních bodů v 90. letech minulého století a dokonce
o 17 procentních bodů v prvním desetiletí 21. století. To je docela podstatný nárůst.
Tabulka 4:
Předpovězená pravděpodobnost účasti na základě věku, generace a období, 1992–2010 (v %), Česká volební
studie 1992–2010
Věk
20
30
40
50
60
70
80
–
–
–
–
85
83
80
–
–
–
84
84
–
–
–
–
80
82
–
–
–
69
75
79
–
–
–
–
67
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
69
64
–
–
–
–
71
68
–
–
–
–
67
67
–
–
–
58
64
66
–
–
–
47
56
–
–
–
–
–
Generace poklesu důvěry v politiku (po roce 1983)
44
–
–
–
–
–
–
Období 90. let 20. století
Generace poklesu důvěry v politiku (po roce 1983)
Období prvního desetiletí 21. století
Prezentovány jsou předpovězené pravděpodobnosti volební účasti na základě modelu 4 z tabulky 3. Uváděny jsou pouze ty
případy, kterých mohly jednotlivé kohorty a věkové kategorie v daném období dosáhnout. Tučně jsou označeny buňky,
srovnáním jejichž hodnot lze porovnat efekt období a generací na volební účast.
Tabulka zároveň potvrzuje mírné generační efekty na volební účast. Ve stejném věku je volební
účast nižší o jeden až tři procentní body v po sobě jdoucích generacích. Největší rozdíl existuje mezi
generací budování komunismu a generací Pražského jara, a to dva procentní body v 90. letech (84 a 82
procent) a dokonce čtyři procentní body v prvním desetiletí 21. století (71 a 67 procent). Tříprocentní
rozdíl existuje mezi generací porevoluční a generací poklesu důvěry v politiku (47 a 44 procent).
Dvouprocentní rozdíl ve volební účasti existuje mezi normalizační a porevoluční generací (69 a 67
procent v prvním období a 58 a 56 procent ve druhém období). Při součtu je rozdíl mezi generací
války a generací poklesu důvěry v politiku 10 procentních bodů ve volební účast. To se shoduje
17
s devítiprocentním rozdílem v účasti mezi válečnou generací a generací poklesu důvěry v politiku
z modelu 4 v tabulce 3.
Z tabulky navíc vyplývá zřetelný efekt období, který má největší vliv na pokles volební účasti. Tento
efekt získáme srovnáním volební účasti v buňkách pro stejnou generaci a věkovou skupinu v obou
obdobích (tučně označené v tabulce). Volební účast je o 14 až 19 procentních bodů nižší ve volbách
konaných v první dekádě 21. století. Nejsilnější je tento efekt u nejmladších voličů (a zároveň generací
narozených později) a postupně se tento efekt zmirňuje.
Zde prezentovaný způsob zkoumání efektu věku, období a generací ve většině případů představuje problém z hlediska stability a přesnosti odhadů, neboť indikátory věku a generací bývají silně korelované. Problém multikolinearity je větší v situacích, kdy je rozpětí analyzovaného období relativně
krátké na to, aby indikátory věku a generací přestaly být zkorelované (viz například Bha i a Hansen
2012a). Proto lze oprávněně namítnout, že odhady modelu 4 jsou nestabilní, neboť hodnoty VIF, které
indikují multikolinearitu, jsou vyšší než 10 nejen v případě lineární a kvadratické specifikace věku (což
je logické), ale i v případě čtyř nejstarších generací. Tento problém nelze odstranit jinak, než odlišnou
specifikací modelu nebo rozšířením analyzovaného období. Zatímco druhé řešení není realizovatelné,
odlišnou specifikaci modelu lze provést. Je totiž možné odlišným způsobem specifikovat politické generace.
Hodnoty nestandardizovaných regresních koeficientů v tabulce 3 naznačují podobnost v efektu
mezi prvními dvěma generacemi (generace války a budování komunismu) a mezi dalšími dvěma
generacemi (generace Pražského jara a normalizace). Proto jsem provedl logistický regresní model
pouze s třemi generacemi: jedinci narození do roku 1943, jedinci narození mezi lety 1944 až 1973 a jedinci
narození po roce 1974 (výsledky nejsou prezentovány). V případě této specifikace má model přibližně
stejné charakteristiky jako model s šesti generacemi. Efekty věku, pohlaví a období se nezmění téměř
vůbec. Efekty generací jsou statisticky nevýznamné a průměrný marginální efekt generace narozené
do roku 1943 je pět procent a u generace narozené mezi lety 1944 až 1973 dosahuje jednoho procenta.
To reflektuje efekty prezentované v modelu 4. Mnohem důležitější ale je, že při takovéto specifikaci
nedosahují VIF hodnoty pro jednotlivé generace úrovně 10. Tato specifikace poskytuje oporu pro
výsledky a závěry prezentované v tabulce 3.
Analýzy prezentované v tabulkách 3 a 4 ukázaly, že období, kdy se čeští voliči narodili, má mírný
vliv na míru jejich účasti, a to i při kontrole efektu věku a období: jedinci, kteří se narodili dříve,
mají větší pravděpodobnost účasti při kontrole efektu stárnutí a období. Proto se nyní zaměřím na
to, jak podstatnou část poklesu volební účasti v Česku lze vysvětlit pomocí generační výměny. Při tom
zohledním i to, jakou část změny ve volební účasti lze přisoudit zvýšenému průměrnému věku voličů.
Dekompozici změny ve volební účasti provedu na základě výpočtu z modelů v tabulce 3.
Model 1 z tabulky 3 ukazuje hrubý efekt období, tedy pokles volební účasti o 17 procentních bodů
(viz řádek volby v letech 2002–2010, sloupec PME), ke kterému došlo mezi 90. lety a první dekádou
21. století. Cílem následující prezentace je zjistit, jakou část tohoto poklesu lze vysvětlit generační
výměnou a stárnutím voličů a jaká část je efektem období. Model 4 ukazuje, že pokles zapříčiněný
obdobím se sníží na 16 procentních bodů, jestliže kontrolujeme efekt stárnutí a generační výměny.
Znamená to, že změna věkové a generační kompozice elektorátu je zodpovědná za pokles volební účasti
pouze o jeden procentní bod. Kompoziční struktura tak nehrála téměř žádnou roli při poklesu volební
účasti.
Tento zanedbatelný kompoziční efekt je způsoben na jedné straně generační výměnou, která přispěla k poklesu volební účasti, a na druhé straně stárnutím voličů, které přispělo k mírnému nárůstu
volební účasti. Mezi 90. lety a první dekádou 21. století došlo k nárůstu průměrného věku voličů o 1,7
roku. Přibližnou hodnotu efektu stárnutí získáme pomocí odhadu pravděpodobnosti volební účasti při
změně průměrného věku o 1,7 roku na základě modelu 4. V případě pouhé změny věkové struktury
voličů mezi oběma obdobími by mělo dojít k nárůstu volební účasti o nepatrné tři desetiny procentního
bodu.
Vliv generační výměny na pokles volební účasti by byl mírně větší v případě využití pouze vlivu
období a generací (viz modely 1 a 2). Celková sedmnáctiprocentní změna ve volební účasti se při kontrole generační struktury změní na čtrnáctiprocentní. Znamená to, že v každé generaci došlo průměrně
18
k poklesu volební účasti o 14 procentních bodů a že rozdíl tří procentních bodů je důsledkem generační
výměny (jedná se o srovnatelný údaj s tím, který byl získán pomocí algebraické dekompozice v předchozí části). Jestliže ale zahrneme do analýzy vliv věku (model 4), efekt generační výměny klesne na
necelé dva procentní body (rozdíl mezi efektem období v modelu 3 a 4). Pokles podílu generace s nejvyšší pravděpodobností volební účasti, která byla narozená do roku 1933 a která tvořila v 90. letech
17 procent oprávněných voličů, zatímco o deset let později již pouze 5 procent, a nárůst podílu generace narozené po roce 1983, která má nejnižší volební účast a jejíž podíl vzrostl z nuly na deset procent
ve volbách v prvním desetiletí 21. století, přispěl ke snížení volební účasti o necelé dva procentní body.
Závěr
Cílem této studie bylo odhalit, zda lze pokles volební účasti v Česku vysvětlit na základě kompoziční
změny v generačním složení společnosti nebo je pokles volební účast spíše důsledkem změny v jednání
jednotlivců. Pro účely analýzy vlivu generační výměny na volební účast jsem definoval šest generací,
u nichž jsem předpokládal odlišnou výši volební účasti, a to na základě odlišné socializační zkušenosti
v komunistickém a demokratickém režimu a jejich jednotlivých fázích. Tyto generace jsem pojmenoval
generace války (narozená do roku 1933), generace budování komunismu (narozená v období 1934 až
1943), generace Pražského jara (narozená v období 1944 až 1953), generace normalizační (narozená
v období 1954 až 1973), generace porevoluční (narozená v období 1974 až 1983) a generace poklesu
důvěry v politiku (narozená v období po roce 1983).
Jak analýza kontingenčních tabulek, tak logistická vícenásobná regresní analýza odhalily mírný
vliv jednotlivých generací na volební účast, a to i při kontrole efektu věku a období. Tento vliv generací
nicméně nebyl silný ani statisticky významný. Efekty jednotlivých generací na volební účast postupně
klesaly s tím, čím blíže současnosti se generace narodila: nejvyšší účast měla generace války a nejnižší
generace poklesu důvěry v politiku (rozdíl ve volební účasti mezi nimi byl přibližně 9 procentních
bodů). Generace Pražského jara a normalizační generace měly volební účast přibližně o 5, resp. 4 procentní body vyšší než generace poklesu důvěry v politiku. Zjištění ohledně vyšší volební účasti generací, které byly socializovány za komunistického režimu, oproti generacím, které byly socializovány po
přechodu k demokracii, podporuje platnost hypotézy Bernhagena a Marshe (2007), kteří tvrdili, že voliči, kteří zažili nedemokratické volby za komunismu, si budou cenit možnosti (konečně) smysluplně
hlasovat ve volbách a budou se proto více účastnit voleb.
Na druhé straně neplatí hypotéza ohledně vlivu specifické fáze komunistického režimu, v níž byl
jedinec socializován, na výši volební účasti. Původní hypotéza totiž předpokládala, že jedinci, kteří byli
socializování v období budování komunismu, budou mít nižší volební účast než jedinci socializovaní
později, a to na základě předpokladu, že negativní postoj k demokracii u této skupiny se projeví
v menším zájmu o demokratické volby. Naopak, jedinci socializovaní v období budování komunismu
mají vyšší volební účast než jedinci, kteří byli socializovaní v pozdějších fázích komunistického režimu.
Postupně klesající vliv generací na volební účast ukazuje, že čím déle měl člověk možnost účastnit
se voleb (i když nedemokratických), tím větší má pravděpodobnost účasti ve volbách, a to i když je
souběžně kontrolován lineární a kvadratický efekt věku. Generační efekt a vliv politické socializace tak
je u volební účasti nejspíš odlišný od efektu, který má socializace na občanskou participaci a členství
v zájmových organizacích (Pop-Eleches, Tucker 2013).
Relativně malé generační efekty se projevily v mírném efektu generační výměny na pokles volební
účasti. Pomocí algebraické dekompozice jsem přisoudil generační výměně pokles o 2 procentní body
z celkového poklesu účasti o 22 procentních bodů mezi lety 1992 a 2010. Tento způsob dekompozice
nekontroloval efekt věku. Proto jsem pomocí logistického modelu, v němž vysvětlující proměnné měřily
efekt období, věku, generací a pohlaví, vypočítal, že generační výměna přispěla k poklesu volební
účasti o necelé 2 procentní body, a to z celkového poklesu účasti o 17 procentních bodů mezi 90. lety
minulého století a prvním desetiletím 21. století. Ve srovnání s efektem, jaký má generační výměna
na pokles volební účasti v tradičních demokraciích, je její efekt v Česku zanedbatelný. Například
v Kanadě způsobila generační výměna pokles o 5 procentních bodů z celkového poklesu o 8 procentních
19
bodů (Blais et al. 2004). Ve volbách do Evropského parlamentu způsobila pokles o 3 procentní body
z celkového poklesu o 5 procentních bodů (Bha i a Hansen 2012a).
Přestože je efekt generační výměny na pokles volební účasti v Česku relativně malý, vzhledem k postupně klesající míře účasti později narozených generací je oprávněné očekávat, že generační výměna
bude přispívat k dalšímu poklesu volební účasti i v budoucnu. Generace, které získaly volební právo
v posledních dvou dekádách, budou mít s velkou pravděpodobností v budoucnu nižší volební účasti
než generace socializované dříve. Zatímco mladí voliči reagují na nové podmínky a vliv politického
okolí je na nich nejvíce viditelný, starší voliči jsou už příliš usazení a konzervativní v tom, jak věci dělají
(Franklin 2004: 216; Green et al. 2002: 107–108). Jestliže má dojít ke zvýšení volební účasti, bude nutné
současné mladé voliče přesvědčit o smysluplnosti účasti ve volbách. Většina dlouhodobých změn se
totiž děje pomocí generační výměny.
Vzhledem k tomu, že vliv generační výměny na pokles volební účasti v posledních dvaceti letech
byl v Česku malý a celkový pokles účasti nedokáže vysvětlit, měl by se následující výzkum zaměřit na
to, jak lze vysvětlit pokles volební účasti z hlediska změny na úrovni jedinců.
Seznam použité literatury
A
, D. F. 1993. Socio-Political A itude Development in Adulthood: The Role of Generational and
Life-Cycle Factors. In K
, D., S
, P. (eds). New Directions in A itude Measurement. Berlin:
De Ggruyter, s. 61–93.
A
,D
M
B
,P
,M
M
. 2007. Voting and Protesting: Explaining Citizen Participation in Old
and New European Democracies. Democratization 14 (1), s. 44–72.
B
,Y
,K
M. H
. 2012a. The Effect of Generation and Age on Turnout to the
European Parliament. How Turnout Will Continue to Decline in the Future. Electoral Studies. 31
(2), s. 262–272.
B
,Y
,K
M. H
. 2012b. Retiring from Voting: Turnout among Senior Voters. Journal
of Elections, Public Opinion & Parties. 22 (4), s. 479–500.
B
,A
. 2004. Where Does Turnout Decline Come From? European Journal of Political
Research. 43 (2), s. 221–236.
B
,A
,D
R
. 2013. The Source of Turnout Decline New Values or New Contexts?
Comparative Political Studies. 46 (1), s. 95–117.
B
,R
. 1978. The Puzzle of Participation in America, s. 287–324. In A
K
New American Political System. Washington, D. C.: American Enterprise Institute.
D
,I ,C
J. W
. 2013. A Rising Generation of Europeans? Life-Cycle and Cohort Effects
on Support for ‘Europe’. European Journal of Political Research. 52 (4), s. 431–456.
E
,D
,J
D
York: McGraw Hill.
E
,E
F., R
,M
J. M C
J. S
. 2006. Generations, Cohorts, and Social Change. In J
T.
(eds). Handbook of the Life Course. New York: Springer, s. 23–49.
(ed.). The
. 1969. Children in the Political System: Origins of Political Legitimacy. New
. H. 1968. Identity, Youth, and Crisis. New York: Norton.
F
,E
,M
T
,A
R
. 2007. Something about Young People or
Something about Elections? Electoral Participation of Young People in Europe: Evidence from
a Multilevel Analysis of the European Social Survey. European Journal of Political Research. 46 (6),
s. 797–822.
F
,S
E., W
Springer-Verlag.
F
,G
. 1992. Where Does Social Change Come from? Estimating the Relative
Contribution of Individual Change and Population Turnover. Population Research and Policy
Review. 11 (1), s. 1–20.
M. M
(eds). 1985. Cohort Analysis in Social Research. New York:
20
F
,G
. 1997. Analyzing Repeated Survey. Sage University Paper Series on Quantitative
Applications in the Social Sciences. Series No. 07–114. Thousand Oaks, CA: Sage.
F
F
,G
. 2008. Seven Rules for Social Research. Princeton, NJ: Princeton University Press.
,M
N. 2004. Voter Turnout and the Dynamics of Electoral Competition in Established
Democracies since 1945. Cambridge: Cambridge University Press.
F
,R
. K. (ed.). 1990. Elections in Socialist States. New York: St. Martin’s Press.
G
,N
. 2005. Cohort Analysis (2nd ed.). Thousand Oaks, CA: Sage.
G
,N
M
G
,D
,B
P
,E
S
. 2002. Partisan Hearts and Minds. Political Parties
and the Social Identities of Voters. New Haven, CT: Yale University Press.
G
,A
. 2009. The Political Participation of Older People in Europe: The Greying of Our
Democracies. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
H
,A
,F
S
. 2009. The 1968 Movement Revisited: Education and the
Distinction in Values, Political Interest and Political Participation in West Germany. German
Politics. 18 (2), s. 180–200.
H
,O
. 2007. Explaining Turnout Decline in Britain, 1964–2005: Party Identification and the
Political Context. Political Behavior. 29 (4), s. 493–516.
H
R
. 2006. Distinguishing Age, Period and Cohort Effects. In J
T. M
,
J. S
(eds). Handbook of the Life Course. New York: Springer, s. 465–476.
, G . 1978. State-Controlled Elections: A Framework. In G H
,R
(eds). Elections Without Choice. New York: John Wiley, s. 1–17.
R
,A
I
,R
. 1989. Culture Shi in Advanced Industrial Society. Princeton, N. J.: Princeton
University Press.
J
,R
. 1992. Political Generations and Electoral Change in Canada. British Journal of
Political Science 22 (1), s. 93–116.
K
,T
. 2009. Kohortní analýza jako alternativa k panelovému výzkumu. Data a výzkum –
SDA Info. 3 (1), s. 53–74.
K
,J
A., D
F. A
. 1989. Aging and Susceptibility to A itude Change. Journal of
Personality and Social Psychology 57 (3), s. 416–425.
L
,L
. 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím v letech
1996–2006. Praha: Slon.
M
,K
. 1952 (1927). The Problem of Generation. In K
M
Sociology of Knowledge. London: Routledge and Kegan Paul, s. 276–320.
(ed.): Essays in the
M
,W
M., N
H. W
. 2002. Cohort Analysis. In N
J. S
,P
B.
B
(eds). International Encyclopedia of the Social and Behavioral Sciences. New York: Elsevier,
s. 2189–2194.
M
,K
O.
. 1973. Some Methodological Issues in Cohort Analysis of Archival Data.
American Sociological Review. 38 (2), s. 242–258.
M
,L
W. 1965. Political Participation: How and Why Do People Get Involved in Politics?
Chicago: Rand McNally & Company.
M
,W
E. 1992. The Puzzle Transformed: Explaining Declining Turnout. Political Behavior. 14
(1), s. 1–43.
M
,W
E., M
University Press.
M
,W
,R
R . 2007. Generation, Age, and Time: The Dynamics of Political
Learning during Russia’s Transformation. American Journal of Political Science. 51 (4), s. 822–834.
J. S
. 1996. The New American Voter. Cambridge, Mass.: Harvard
21
P
-E
,G
,J
A. T
. 2013. Associated with the Past? Communist Legacies and
Civic Participation in Post-Communist Countries. East European Politics and Societies. 27 (1),
s. 45–68.
R
,C
,S
G
,P
B
. 1999. Age-Period-Cohort Models: A Comparative
Study of Available Methodologies. Journal of Clinical Epidemiology. 52 (6), s. 569–583.
R
,R
. 1995. Mobilizing Demobilized Voters in Post-Communist Societies. Party Politics. 1 (4),
s. 549–563.
S
,D
D., J
J. S
,A
E. L
. 1973. The Structuring Principle: Political
Socialization and Belief Systems. American Political Science Review. 67 (2), s. 415–432.
S
,D
D., G
W
,G
R
. 1976. The Primacy Principle: A itude
Change and Political Socialization. British Journal of Political Science. 6 (1), s. 83–113.
S
,D
O. 1975. Political Socialization. In F
I. G
,N
of Political Science. Vol. 2, s. 93–153, Reading, MA: Addison-Wesley.
S
,D
O., S
L . 2003. Childhood and Adult Political Development. In D
O. S
,
L
H
,R
J
(eds). Oxford Handbook of Political Psychology. s. 60–109. Oxford,
New York: Oxford University Press.
Y
Y
,K
C. L
. 2006. A Mixed Models Approach to the Age-Period-Cohort Analysis of
Repeated Cross-Section Surveys, With an Application to Data on Trends in Verbal Test Scores.
Sociological Methodology 36, s. 75–98.
Y
Y
,K
C. L
. 2008. Age-Period-Cohort Analysis of Repeated Cross-Section Surveys:
Fixed or Random Effects? Sociological Methods and Research. 36 (3), s. 297–326.
W
,H
. 2007. The Effects of Age, Generation, and Period on Turnout in Finland, 1975–2003.
Electoral Studies. 26 (3), s. 648–659.
W
,M
W. P
(eds). Handbook
P. 2002. Where Have All The Voters Gone? Cambridge, MA: Harvard University
Press.
W
,R
E., S
JR
. 1980. Who Votes? New Haven: Yale University Press.
22
Volební reforma ve Velké Británii – vítězové
nemění pravidla hry
Electoral Reform in Great Britain – Winners Do Not Change
the Rules of the Game
Radek Švec ∗ ([email protected])
Abstract
The text deals with the possibility of electoral reform in the current UK at national level. It is based on the static
theory of electoral reforms of Richard Katz, which is combined with the dynamic concept of “veto game”. It
examines the a itudes of individual actors (government, parliament, citizens) and their influence in the process
of electoral reform. It further describes the evolution of debates about electoral reform since the 80th years with
an emphasis on a empt a er the 2010 elections associated with the referendum in 2011.
Keywords
Great Britain, Electoral systems, Electoral reforms, FPTP
Note
Text vznikl v rámci Specifického vysokoškolského výzkumu č. 265 502 „Problémy legitimity politického rozhodování na počátku 21. století“ realizovaného na UK, FSV, IPS.
∗ Mgr. Radek Švec je interním doktorandem na IPS, FSV, UK v Praze.
Švec, R. Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry
23
Úvod
Jednokolový relativně většinový systém¹ je vedle listinných poměrných systémů nejrozšířenější volební
metodou, která se používá pro volbu zákonodárných institucí na celém světě. V kontextu tohoto
prohlášení je zajímavé sledovat vývoj četnosti systému FPTP v posledních přibližně deseti letech.
Zatímco Blais v roce 2000 udává 55 zemí používajících FPTP pro legislativní volby (Blais 2000: 203),
Reynolds a Reilly v roce 2005 už pouze 47 (Reynolds et al. 2005) a v roce 2009 nalezneme již pouze 38
zemí u kolonky FPTP (Chytilek et al. 2009). Od devadesátých let můžeme pozorovat ústup od metody
relativní většiny. K jejímu opuštění došlo např. na Novém Zélandu, Fidži, v Mongolsku nebo Nepálu.
Za zmínku rovněž stojí techniky, které jsou použity (či se o nich uvažuje) jako náhrada původních
metod. Vedle systémů smíšených a MMP² je diskutován přechod k alternativnímu hlasování. To bylo
implementováno na Fidži, v Papue-Nové Guinee (byť zde se jednalo o návrat k původnímu systému),
v některých státech Spojených států Amerických, pokus o reformu proběhl ve Velké Británii. Nemusíme
hovořit o „australském institucionálním imperialismu“ (Reilly 2004), pravdou však je, že alternativní
hlasování je významným činitelem v diskuzích o změnách volebních metod.
Richard Katz definuje několik možných příčin volební změny z pohledu vítězů. Proč tedy vítězové
mění pravidla hry, kterou vyhrávají?
1. Vítěz(ové) si mohou myslet, že jejich vítězná tendence může být v budoucnosti ohrožena.
2. Vítěz(ové) nemají pod kontrolou celý politický systém (vlivem bikameralismu, federalismu, …)
a volební reforma jim může být vnucena.
3. Za volební reformou mohou stát rozdílné zájmy členů vládnoucí koalice.
4. Ti, kdo podporují volební reformu, jsou optimističtí a věří v úspěch za podmínek nových pravidel.
5. Strany mohou upřednostnit dlouhodobější cíle před krátkodobým zvýhodněním.
6. Strany mohou vyměnit volební změnu za prosazení jiných záležitostí. (Katz 2008: 63)
Katz poskytuje dobrý všeobecný teoretický základ, přestože jeho výčet není všezahrnující. Nebere
v potaz např. situace, kdy dochází ke krizi politického systému a změna volebního systému je jedním
z nástrojů v rámci řešení problémů celkového ústavního či politického nastavení.³ Zároveň bychom
měli vnímat příčiny volebních reforem v kontextu volebního a stranického systému. Jiná logika funguje
u multipartismu a jiná u bipartĳních modelů.
Přestože systém FPTP automaticky nevede k systému dvou stran v každé zemi, v případě Velké
Británie je spojen s (na centrální úrovni) desítky let trvajícím bipartismem. Ten byl narušen od 70. let,
kdy došlo k posílení především třetí liberální strany ale i jiných regionálních uskupení. Třetí straně se
dvakrát (1974 a 2010) podařilo znemožnit jednobarevné většinové vládnutí a umocnit svůj význam. Od
původních 90 a více procent hlasů v součtu pro obě velké strany klesl tento počet na 75 % v 70. letech
a později pod 70 %. Strany získávaly vládní většinu na základě stále nižšího podílu hlasů, tato většina
byla čím dál více uměle generována volebním systémem a měla sníženou legitimitu.
Pokud bychom za rys bipartismu považovali střídavé vládnutí obou stran (Sartori 2001: 52), nalezli
bychom odchylku i u tohoto bodu. Místo pravidelné alternace se objevují dlouhé periody dominance
jedné strany. V letech 1979–1997 zažila Británie éru čtyř volebních období konzervativců, která byla
vystřídána třemi vítězstvími labouristů v letech 1997, 2001 a 2005 v řadě. V roce 2010 nezískala žádná
ze stran absolutní většinu hlasů a musela být sestavena koaliční vláda konzervativců a liberál. Tyto
anomálie působení volebního systému způsobují sníženou důvěru v jeho fungování a mohou zapříčinit
úvahy o jeho nahrazení.
¹Na tomto místě nebudu řešit problematiku pojmu relativně většinový systém, v textu používám tento název, případně
označení FPTP (first past the post).
²Mixed-member proportional systém – personalizovaný poměrný systém.
³Mám na mysli např. Itálii na počátku devadesátých let, kde se změna volebního systému stala nástrojem boje proti
zavedeným politickým stranám a klientelistické struktuře politiky.
24
Tento článek využívá dvě teoretická východiska. První vychází z teorie Richarda Katze a zabývá
se možnými příčinami, které mohou vést k volební reformě. Druhé je dynamické pojetí teorie „veto
hry“ (viz další kapitola), které koncentruje pozornost na jednotlivé aktéry procesu. Tato teoretická východiska budou konfrontována s realitou na příkladu Velké Británie posledních přibližně 40 let. Zmapovány budou předpoklady a změna politického klimatu, které vedly k prvním diskuzím o možném
nahrazení volebního systému, postoje jednotlivých aktérů a jejich vývoj v čase, bariéry, které bránily či
stále brání přĳetí reformy. Zvýšená pozornost bude věnována situaci po roce 2010, kdy mělo reformní
úsilí nejkonkrétnější obrysy a v této souvislosti referendu v roce 2011, ve kterém byla změna odmítnuta.
Na tomto příkladu lze ukázat komplikovanou situaci procesu přĳetí volební změny a postoj jednotlivých politických aktérů včetně občanů-voličů.
Případ Velké Británie bude využit ke konfrontaci s teoretickými východisky. Přestože v rámci
jednoho případu nelze účinně vytvářet obecněji platná pravidla, umožní nám aplikace teorie na praxi
ověření našich poznatků. Zkoumání pouze jedné situace též umožní hlubší a důkladnější výzkum.
Teoretická východiska volební reformy
Důvody k nahrazení FPTP jinou volební metodou mohou být dvojího typu. První skupina se týká
působení relativně většinového systému, jeho účinků a nespokojenosti s nimi. Jedním z takových
efektů může být alokace mandátů jdoucí od stran s menší volební podporou ke stranám s podporou
větší. Pokud ve stranickém systému v delším časovém horizontu posilují menší politické strany, které
získávají relevantní podíl mandátů, případně dokonce zabraňují vzniku jednostranické vlády, může
vzrůst tlak pro volební reformu⁴. Volební změna pak může například nastat v rámci koaliční dohody
jako výměna za vládní podporu. V této souvislosti lze uvažovat o převrácené logice Duvergerových
zákonů – stranický systém předchází systému volebnímu (např. Colomer 2005).
U systému FPTP lze pozorovat několik efektů, které lze označit jako „systémové chyby“ (systemic
failure). Systémové chyby lze popsat jako neschopnost volebního systému naplnit očekávaný výsledek.
Shugart uvažuje o třech možnostech: a) pokřivená většina (lopsided majority), kdy vítěz zítra nadměrný
podíl mandátů; b) převrácené vítězství (reverse winner), kdy strana s nejvyšším podílem hlasů získá až
druhý nejvyšší podíl křesel⁵; a c) menšinová vláda (minority government), kdy žádná ze stran nezíská
absolutní většinu křesel (Shugart 2008: 13). K těmto třem jevům bych přiřadil ještě bod d) sklon systému
(bias), který znamená zvýhodnění jedné strany oproti jiné, za předpokladu, že obě získají stejný podíl
hlasů. Výše uvedené efekty poškozují jednoho z politických aktérů a mohou být důvodem pro iniciaci
reformy.
Vedle těchto vnitřních (inherentních) faktorů existují dále faktory kontingentní. Ty se týkají chování
politických aktérů a zahrnují situace, za kterých budou aktéři ochotni uskutečnit reformu. Shugart
mezi těmito faktory rozděluje dva typy: outcome-contingencies a act-contingencies (Shugart 2008: 14 až
15). První skupina zahrnuje případy, kdy političtí aktéři iniciují volební změnu, neboť se domnívají,
že jim nová pravidla přinesou větší zisk. Druhý typ předpokládá situace, kdy aktér pokládá samotný
proces reformy za přínosný z důvodu popularity reformní politiky u občanů. Kontingentní faktory
proto nemusí přímo souviset s volebním systémem jako takovým.
Výše uvedené poznámky můžeme rozpracovat do několika bodů a pokusit se odpovědět na otázku,
proč vítězové mění pravidla hry v prostředí bipartismu:
A. Politická elita podporuje reformu, protože sdílí přesvědčení, že je to správné. Příčinou může být
snaha o zlepšení fungování systému – větší „férovost“ voleb, podpora „voter choice“, podpora
odpovědných členů parlamentu atd.
⁴Používám pojem volební reforma v užším významu, jako nahrazení jedné volební metody jinou. V širším smyslu je volební
reformou každá změna parametrů volebního systému mimo metodu přerozdělování hlasů, např. tzv. redistricting, tedy
nové vymezení volebních obvodů v souvislosti se změnou rozložení obyvatelstva; změny ve financování voleb; rozšiřování
volebního práva a další.
⁵Tento jev nastal např. na Novém Zélandu dokonce ve dvou volbách po sobě (1978 a 1981), kdy poškodil tamní Labour
Party, a stal se jedním z argumentů pro volební reformu.
25
B. Politická elita podporuje reformu, protože se cítí být poškozena stávajícím volebním systémem.
Toto poškození má dlouhodobější charakter (např. bias).
C. Politická elita podporuje reformu, aby zabránila špatnému výsledku v příštích volbách a zmírnila
svoji porážku.⁶
D. Politická elita podporuje reformu, protože čeká od nového volebního systému zlepšení svého
postavení.
E. Politická elita podporuje reformu v případě popularity tohoto tématu mezi občany a očekává
odezvu ve formě zvýšení preferencí.
V prostředí narušeného bipartismu a přítomnosti třetí strany je pak možné uvažovat o dalším
důvodu:
F. Politická elita podporuje reformu, aby získala podporu třetí strany v prostředí parlamentu bez
vítěze s absolutní většinou.
G. Politická elita podporuje reformu výměnou za prosazení jiných cílů.
Specifickým případem je situace, kdy je reforma iniciována občany a schválena formou lidového
hlasování, pokud takový nástroj v politickém systému existuje:
H. Volební reforma je iniciována občany na základě iniciativy a je přĳata v lidovém hlasování.⁷
Z výše uvedených řádků vyplývá i to, kdo je původním iniciátorem reformy. V drtivé většině
případů se jedná o politickou elitu, tedy politické strany v celostátním legislativním orgánu. K prosazení
reformy je nutné mít většinovou podporu v orgánu, případně jít cestou referenda. Iniciátorem mohou
být i občané jako celek či jednotlivci sdružení v neziskových či politických organizacích, a to v dvojím
smyslu. Jednak nepřímo, pokud je téma populární a přítomné v obecném diskurzu, politici na něj
mohou reagovat pozitivně ve směru vlastní aktivity. Zájmové organizace také mohou lobovat u politiků
a snažit se je přesvědčit o prospěšnosti volební změny. Méně častá varianta je pak možnost přímé iniciace
reformy skrze některou z forem lidového hlasování.
Výše uvedené body popisují volební změnu staticky, vnímají konkrétní stav a vychází z něj. Volební
reforma je nicméně proces dynamický, proto je nutné a vhodné tomu přizpůsobit teorii. Na tomto místě
využívám teorii o „veto hře“ (např. Blau 2008: 77). Veto hra chápe volební reformu jako proces s několika
veto hráči, kteří mohou zastavit reformu v jakémkoliv jejím kroku. Tyto aktéry si je představit jako
bariéry, které je třeba překonat pro úspěšné prosazení reformy. V následujícím schématu naznačuji
roviny veto hráčů:
Vláda (Vládní koalice)
↓
Politická strana
↓
Parlament
↓
Občané
Obrázek 1: Veto hráči v politickém systému
⁶Mimo oblast FPTP bychom příklad nalezly ve Francii po roce 1981 nebo Itálie 2005.
⁷Tento prvek se na celostátní úrovni běžně nevyskytuje, spíše se týká úrovní nižších. Příklad bychom nalezli v San
Franciscu. V dalším textu nebude z důvodu vysoké nepravděpodobnosti s touto alternativou počítáno.
26
K jednotlivým úrovním:
1. Vláda (Vládní koalice): ve vládě složené z více subjektů existují rozdílné zájmy aktérů, což platí ve
zvýšené míře, pokud se exekutiva sestává z velké a malé strany, z nichž každá mají jiné požadavky
na volební systém. Výsledná podoba změny se musí stát kompromisem mezi stanovisky nebo
výměnou za prosazení jiného cíle.
2. Politická strana: tato rovina je podstatná, pokud vedení strany nemá absolutní kontrolu nad všemi
svými poslanci. To se týká i systému FPTP, který ze své podstaty podporuje nezávislost zástupců.
Ti se mohou vzbouřit proti stranickým špičkám, pokud považují změnu za nesprávnou, zvláště
pokud jsou v ohrožení jejich posty.
3. Parlament: tato úroveň se stává důležitou, pokud vláda nemá dostatečnou podporu k prosazení
zákona, což může nastat v případě menšinové vlády nebo pokud je pro přĳetí potřebná kvalifikovaná většina (dvě třetiny; tři pětiny apod.). Dále se zvyšuje její důležitost při existenci více
komor, nemá-li vládnoucí síla oporu v jedné z nich.
4. Občané: síla občanů jako veto hráče je dvojí. Jednak v případě referenda coby konečného rozhodnutí o volební změně, k tomuto bych dodal, že v některých zemích je změna volebního systému
podmíněna souhlasem voličů v referendu (např. Irsko⁸); dále skrze veřejné mínění, které může
ovlivnit politiky v jejich činnosti. Pokud by celková společenská nálada byla silně protireformní,
může politická elita stáhnout svůj návrh kvůli obavě z poškození v očích veřejnosti.
Šipky ve schématu naznačují, v jakém pořadí vstupují jednotliví veto hráči do procesu reformy.
První dvě úrovně mohou mít opačné pořadí, vztaženo na britské reálie je vzhledem k centrálnímu
postavení vlády pravděpodobnější uvedená varianta. K uvedeným aktérům mohou v konkrétních
zemích přibýt i další (např. z České republiky známe roli Ústavního soudu), obecně vstupují do hry
výše uvedené čtyři roviny.
Od teoretické úrovně nyní přejděme k té praktické, následující kapitola se bude věnovat vývoji
debat ohledně změny volebního systému ve Velké Británii v posledních přibližně 40 letech s důrazem
na konkrétní kroky vládní koalice konzervativců a liberálů po volbách 2010. Velká pozornost bude
věnována referendu o změně volebního systému z roku 2011 a jeho možného dopadu na jednotlivé
politické strany i celkově na politický systém Velké Británie.
Vývoj reformního úsilí ve Velké Británii od 70. let 20. století
Ve Velké Británii byly jednomandátové obvody s metodou relativní většiny zavedeny jako standardní
volební jednotka v roce 1885, následně se s výjimkou tzv. univerzitních křesel (zrušeny 1948) používaly v celé zemi. Volební systém provázely po značnou část své existence debaty a více či méně aktivní
pokusy o jeho změnu. Pravděpodobně nejblíže nahrazení byl FPTP v období spolupráce labouristů a liberálů v letech 1929–1931. Zákon o zavedení alternativního hlasování byl schválen v Dolní sněmovně,
ale odmítnut v konzervativci ovládané Sněmovně lordů. Kvůli finanční krizi a rozporům uvnitř koalice
vláda padla a reformní úsilí nebylo dovedeno do konce (Klíma 2001:159).
Po druhé světové válce se stranický systém přetavil do modelu dvou politických stran, které získávaly 90 a více procent hlasů a střídaly se na vládní pozici. Další strany byly marginální a neexistovala
větší pobídka ke změně. Zlom nastal v polovině 70. let, kdy se shromáždilo několik jevů. Ve volbách
v únoru 1974 výrazně klesl zisk obou stran z předchozích 90 % na 75 %. Posílili třetí Liberální demokraté ale též regionální subjekty – Skotská národní strana, Ulsterští unionisté a velšská Plaid Cymru.
Těsný rozdíl mezi labouristy a konzervativci způsobil, že žádná ze stran nedosáhla na absolutní většinu v Dolní sněmovně. Zároveň se projevil efekt převrácené většiny, kdy na hlasy druzí labouristé
získali nejvyšší počet křesel. Opakované volby v říjnu téhož roku sice přinesly většinu labouristům, ale
pouze velmi těsnou (tří poslanců), o níž přišly v roce 1976 (Blau 2008: 66). Nestabilita byla sice načas
⁸Přesněji řečeno, změna volebního systému je možná pouze dodatkem Ústavy, který je možný přĳmout pouze referendem.
V Irsku byly uskutečněny dva pokusy o změnu volebního systému (1958 a 1969), oba návrhy byly v referendech odmítnuty.
27
vyřešena paktem s liberály, ten ale netrval dlouho a celkový pocit otřesené rovnováhy spojený s dalšími tématy (krize v Severním Irsku, první volby do Evropského parlamentu) poprvé otevřel dveře
k diskuzi o možné změně. Ty se opět zavřely po volbách v roce 1979 v souvislosti s nadcházející érou
konzervativců, kteří čtyřikrát za sebou vyhráli volby.
Pro další vývoj diskuze o volební reformě byla klíčová třetí porážka labouristů v řadě v roce 1987. Tři
prohry za sebou jsou pádným důvodem pro reflexi v programové podobě. V následujících letech bylo
vytvořeno několik orgánů zabývajících se možností volební změny. V roce 1990 byla ustanovena komise
pod vedením akademika Raymonda Planta. Ta ve svých zprávách přišla s několika doporučeními –
zavedení systému poměrného zastoupení pro volby do Evropského parlamentu a pro nové orgány ve
Skotsku a Walesu; pro volbu Dolní sněmovny doporučila doplňkové hlasování (suplementary vote⁹)
(Mitchell 2008: 175).
Volby 1997 přinesly spolupráci labouristů a liberálů a shodu mezi těmito stranami na volební reformě. Ve volebním manifestu slibovali labouristé „… referendum o volebním systému pro Dolní sněmovnu. Nezávislá komise k volebnímu systému bude ustanovena pro doporučení poměrnější alternativy k systému FPTP“ (Labour manifesto 1997). Volby 1997 přinesly obrat situace a drtivé vítězství
labouristů, kteří získali přes 63 % hlasů. Zároveň odstartovaly novou éru labouristických vítězství. Po
volbách iniciovali Labouristé komisi pod vedením Lorda Jenkinse, její závěry¹⁰ však nebyly realizovány
pro Dolní sněmovnu. Referendum o volebním systému se sice objevoval nadále ve volebních manifestech, ale již ne se silným akcentem na jeho uskutečnění, pouze s naznačením jeho možnosti. Manifest
2001 nadnesl eventualitu: „Posoudíme zkušenosti nových systémů a Jenkinsovy zprávy ke zhodnocení,
zda je možné učinit změny ve volebním systému pro Dolní sněmovnu.“¹¹ Manifest 2005 obsahuje větu:
„Referendum zůstává správnou cestou pro přĳetí změny pro Westminster“¹² Tento ústup je logický,
po vítězství je vždy menší ochota ke změně, zvláště když jste systémem zvýhodněni. Potvrzuje se tak
Katzův předpoklad, že vítězové nemění pravidla hry, kterou vyhrávají.
Přesto se nedá zcela popřít vliv reformního úsilí na jiných úrovních voleb. Doplňkové hlasování bylo
zavedeno pro volby starosty v Londýně a dochází k rozšíření počtu obcí, kde je doplňkové hlasování
aplikováno. Pro volby do Evropského parlamentu došlo skutečně ke změně volebního systému z FPTP
na systém uzavřených listin (closed list). A pro nově vytvořené legislativní orgány ve Skotsku a Walesu
byl přĳat smíšený systém dodatečných míst (AMS – additional member system).
Pro další vývoj reformních snah jsou klíčové volby v roce 2010, které skončily stejným výsledkem
jako ty v únoru 1974, tedy bez vítěze s absolutní většinou mandátů.¹³ Konzervativci získali 306 křesel,
k absolutní většině jim chybělo 20 poslanců. V pětidenních povolebních rozhovorech ve dnech 7. až
12. května byla dohodnuta vládní spolupráce konzervativců a liberálních demokratů a podepsána koaliční dohoda s názvem The Coalition: Our Programme For Government (Koaliční smlouva, 2012). Tato dohoda obsahovala i část nazvanou Politické reformy (Political reform), která obsahovala dvě změny týkající se volebního systému. Za prvé uvažovala snížení počtu členů Dolní sněmovny, které by se odrazilo
v překreslení volebních obvodů; za druhé slibovala referendum o alternativním hlasování. Zavazovala
zástupce obou stran v obou komorách parlamentu k souhlasu ohledně uskutečnění referenda, zároveň ponechávala volný prostor pro zaujetí pozice k systému alternativního hlasování. Referendum jako
nástroj konečného rozhodnutí bylo v tomto případě zvoleno z více důvodů: 1) dlouhodobé slibování
referenda v otázce volební reformy vyvolalo očekávání u voličů, které vládní strany chtěly naplnit; 2) referendum je vhodný nástroj pro obejití parlamentu, pokud, pokud si vedení strany není jisté podporou
svých členů či nechce poslance tlačit do rozhodnutí, lidové hlasování umožňuje vyhnout se potenciálnímu odporu; 3) u konzervativců mohl existovat předpoklad o negativním výsledku referenda.
⁹Doplňkové hlasování nabízí velice omezenou možnost vyjádření preferencí, oproti alternativnímu hlasování nabízí voliči
pouze první a druhou preferenci.
¹⁰Přĳetí tzv. systému AV Top-Up, kdy 80–85 % poslanců by bylo voleno alternativním hlasování, zbylá část listinnou
metodou.
¹¹„We will review the experience of the new systems and the Jenkins report to assess whether changes might be made to
the electoral system for the House of Commons“ (Labour manifesto 2001).
¹²„A referendum remains the right way to agree any change for Westminster“ (Labour manifesto 2005).
¹³Takový parlament je označován jako „hung parliament“.
28
Je zřejmé, že alternativní hlasování bylo pro obě strany velkým kompromisem. Zatímco konzervativci jsou tradiční odpůrci změny a AV pro ně bylo „příliš“, pro liberály je AV „moc málo“, neboť sami
prosazují metodu jednoho přenosného hlasu (single transferable vote) nebo jinou formu poměrného
hlasování.
Tabulka 1: Vývoj voličských preferencí k otázce volební reformy;
šedě vyznačené průzkumy, které dopadly v neprospěch AV
(http://ukpollingreport.co.uk/av-referendum)
Survey End Date
AV
FPTP
Would not vote
Don’t know
ComRes/Independent
01/05/11
34
66
n/a
n/a
YouGov/Sunday Times
29/04/11
45
55
n/a
n/a
YouGov/Sun
26/04/11
41
59
n/a
n/a
ICD/New Statesman
25/04/11
39
53
n/a
9
ComRes/No2AV
25/04/11
40
60
n/a
n/a
Angus Reid
21/04/11
42
58
n/a
n/a
YouGov/Sun
19/04/11
42
58
n/a
n/a
TNS-BMRB/Independent
18/04/11
32
34
13
20
ICM/Guardian
17/04/11
42
58
n/a
n/a
ComRes/Indy on Sun
15/04/11
37
43
n/a
21
YouGov/Sunday Times
15/04/11
40
41
1
17
YouGov/Sun
12/04/11
37
44
0
19
Harris/Metro
11/04/11
31
32
n/a
37
Angus Reid
11/04/11
32
28
8
32
YouGov/Sunday Times
08/04/11
39
38
1
22
YouGov/Sunday Times
01/04/11
40
37
1
22
Angus Reid
21/03/11
29
28
7
35
YouGov/Sunday Times
18/03/11
39
37
1
23
ComRes/Indy on Sun
10/03/11
34
37
n/a
28
YouGov/Sky News
10/03/11
37
32
7
24
Angus Reid
04/03/11
32
26
7
35
YouGov/No2AV
01/03/11
33
30
6
30
ICM/Guardian
20/02/11
37
37
n/a
27
Angus Reid
16/02/11
37
22
6
35
ComRes/Indy on Sun
10/02/11
40
30
n/a
30
Angus Reid
07/01/11
37
20
6
37
ICM/Guardia
03/12/10
44
38
n/a
18
ICM/ERS
03/12/10
36
30
n/a
34
ICM/Yes to fairer votes
28/11/10
48
35
n/a
17
ICM/ERS
28/11/10
35
22
9
35
Referendum bylo naplánováno na 5. května 2011 společně s volbami do velšského a skotského a severoirského parlamentu a místními volbami v Anglii. Lídr liberálů Nick Clegg argumentoval potenciálními úsporami v hodnotě 17 milionů liber.¹⁴ Podrobnosti referenda byly schváleny v zákoně Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011 (Parliamentary Voting System …, 2012). Kromě již
zmíněného data konání se jednalo o otázce, zvoleno bylo následující znění: „V současnosti Velká Británie používá systém FPTP pro volbu zástupců do Dolní sněmovny. Měl by být místo něho používán
systém alternativního hlasování?“¹⁵ Hlasování předcházela vyhrocená kampaň, kterou popíšu dále.
¹⁴Clegg announces date for AV referendum, 2012.
¹⁵“At present, the UK uses the ‘first past the post’ system to elect MPs to the House of Commons. Should the ‘alternative
vote’ system be used instead?” (Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011, čl. 1/7).
29
Výsledek referenda dopadl katastrofálně pro příznivce alternativního hlasování, 67,9 % voličů hlasovalo proti zavedení AV. Referendum doprovázel nezájem voličů, i přes souběžné volby se účast vyšplhala na pouhých 42 % voličů (oproti 65 % ve volbách 2010). Nejvíce občanů se zúčastnilo referenda
v Severním Irsku (55,8 %), nejméně v Londýně (35,4 %)¹⁶. Původně přitom mělo AV podporu většiny
voličů. Z následující tabulky vyplývá změna voličské nálady v průběhu posledních měsíců před referendem:
Do tabulky 1 byly zařazeny průzkumy, které se ptaly přímo na otázku použitou v referendu. Jak je
patrné, až do dubna převažovala většina ve prospěch alternativního hlasování. Po 11. dubnu však každý
průzkum potvrdil prohru podporovatelů AV. Příčinu neúspěchu je možné vidět v několika bodech:
1. Nedostatečná politická podpora a slabá kampaň – AV podporovali aktivně pouze liberální demokraté. Labouristé byli rozděleni a nezaujali oficiální stanovisko. Vůdce liberálů Nick Clegg navíc
udělal během kampaně několik chyb. Kolovali pověsti o označení AV jako „mizerného malého
kompromisu“ (miserable li le compromise), které se Clegg snažil zmírnit, ale pošramocenou pověst nezachránil¹⁷.
2. Alternativní hlasování samotné – AV není nejsložitější z volebních systémů, přesto v přímém porovnání s FPTP vyznívá mnohem komplikovaněji. K referendu byly vydány brožury popisující
mechanismus AV¹⁸, oproti půl straně vysvětlující systém relativní většiny, zabral popis alternativního hlasování strany tři. AV se tak ocitlo v defenzivě vůči jednoduchosti FPTP.
3. Nezájem voličů k tématu – tento bod souvisí s předchozími, příznivcům AV se nepodařilo
dostatečně vysvětlit pozitiva volební změny a oslovit občany. Souběh voleb mohl také paradoxně
uškodit, protože kampaň se soustředila na předvolební témata a ne na téma volebního systému.
4. Silná protikampaň – Odpůrci AV vynaložili nemalé prostředky na silnou antikampaň i za použití
ne zcela korektních argumentů. Některé detaily jsou vidět níže spojené s komentářem k použitým
argumentům.
Plakát naznačuje, že pod AV může poražený zvítězit, což vyvolává dojem nespravedlnosti systému.
K podstatě AV ovšem patří, že kandidát, který nezíská nejvyšší počet první preferencí, může v konečném součtu prokázat schopnost oslovit nejvíce voličů jako nejkonsenzuálnější kandidát a zvítězit.
Konzervativci dále poukazovali na potenciální sílu Liberálních demokratů, kteří by se mohli stát
jazýčkem na vahách a rozhodovat o tom, kdo povládne. Nápadné je zobrazení Nicka Clegga ve stylu
Baracka Obamy.
Následující obrázek přináší silný emoční náboj. Billboard popisuje alternativní hlasování jako
plýtvání finančními prostředky, které by se daly využít k pořízení nemocničního zařízení a záchraně
dětských životů.
Dalším ze sporných argumentů bylo posílení extrémní Britské národní strany (BNP – British national party). Alternativní hlasování má zcela opačný efekt, podporuje umírněné kandidáty oproti extrémním, ostatně BNP byla sama proti AV.
Možný efekt alternativního hlasování
Referendum 2011 selhalo, v žádném případě neúspěch neznamená konec reformním ambicím. Zauvažujme nyní možné scénáře. Historie ukázala nepravděpodobnost prosazení volební změny v případě
silné jednostranické vlády. I přesto, že strana má volební reformu v programu, po vítězství ve volbách
a ustanovení vlády reformní nadšení opadne a iniciace procesu je nepravděpodobná. Volební změna
¹⁶Všechna data jsou převzata ze stránek Volební komise (The Electoral Comission) –
http://www.electoralcommission.org.uk/home
¹⁷Nick Clegg targeted as anti-AV campaign links him to broken promises, dostupné online z:
http://www.guardian.co.uk/politics/2011/feb/05/av-get-clegg-campaign, datum ověření:
26. 12. 2012
¹⁸Ke stažení zde: http://www.electoralcommission.org.uk/__data/assets/file/0005/109877/Eng-
web.pdf
30
Obrázek 1: Příklad kampaně „Ne AV“
(http://www.flickr.com/photos/conservatives/5630975562/)
Obrázek 2: „Ne presidentu Cleggovi“
(http://www.flickr.com/photos/47836507N08/5520770510/)
31
Obrázek 3: Hra na city v podání odpůrců AV (No to AV campaign reject rivals’ ‘scare stories’ claim, 2012)
potřebuje podporu politické elity, v případě Velké Británie jedné ze dvou velkých stran, aby měla šanci
na úspěch. Tato podpora sama o sobě v současné době neexistuje. Labouristé jsou v otázce reformy
rozdělení, část strany je pro, ale celkové stanovisko je spíše neutrální. Konzervativci jsou zásadně proti
změně, přestože podpora by mohla být logická. V současné době systém FPTP v Británii zvýhodňuje
labouristy. Pro toto zvýhodnění se používá termín bias (sklon systému). Bias můžeme doložit na výsledcích z několika posledních voleb.
Tabulka 2:
Index deformace∗ ve volbách do Dolní sněmovny
(http://www.electoralcommission.org.uk/)
Volby
%v
cons
%s
cons
Ar
%v
labour
%s
labour
Ar
1987
42,20
57,90
1,37
30,80
35,20
1,14
1992
41,90
51,70
1,23
34,40
41,60
1,21
1997
30,70
25,00
0,81
43,20
63,40
1,47
2001
31,70
25,20
0,79
40,70
62,50
1,54
2005
32,40
30,70
0,95
35,20
55,20
1,57
2010
36,10
47,10
1,30
29,00
39,70
1,37
∗ Index deformace neboli Advantage ratio (Ar) vyjadřuje poměr mezi podílem mandátů a hlasů, které strana obdrží ve
volbách. Hodnoty 0–1 znamenají podreprezentaci strany, hodnoty 1 a více její nadreprezentaci.
Z tabulky 2 lze poznat, že v posledních několika desítkách let je systém výhodnější pro labouristy.
FPTP by v prvé řadě mělo bonifikovat vítěznou stranu na základě známého krychlového pravidla (cube
rule), které lze podle Taagepera a Shugarta (1989: 158) vyjádřit matematicky následovně:
sk
=
sl
(
vk
vl
)3
32
Poměr hlasů mezi první a druhou stranu by se měl rovnat poměru mandátů mezi nimi umocněný
na třetí. Pokud vítězná strana obdrží dvojnásobek hlasů než strana druhá v pořadí, měla by získat
osminásobek mandátů.
Tato poučka vyjadřuje efekt volebního systému ve vztahu mezi první a druhou stranou, přestože
výše uvedené pravidlo nemá všeobecnou platnost, a dnes se hovoří spíše o čtvercovém pravidlu:
sk
=
sl
(
vk
vl
)2
Nelze srovnávat přímo podíl hlasů jedné či druhé strany, je však možné sledovat z (ne)výhodnění
první a druhé strany ve vzájemném srovnání při shodném pořadí. Z této komparace vychází jednoznačně lépe labouristická strana. V tabulce jsem šedým zvýrazněním naznačil některé podobné výsledky. Za zisk 40,7 % hlasů, získali labouristé 62,5 % mandátů v roce 2001, za podobný podíl hlasů konzervativci v roce 1992 o více než 10 % křesel méně. Pokud se labouristé ocitnou na druhém místě, systém
jim přesto nadělí více mandátů, zatímco konzervativci jsou při porážce podreprezentováni (srovnání
let 1987 a 2010 u labouristů a 1997 u konzervativců).
Příčinu tohoto sklonu (bias) můžeme hledat ve více bodech:
1. Labouristé vítězí v menších volebních obvodech (hlavně ve Walesu).
2. Labouristé vítězí v obvodech s menší volební účastí.
3. Labouristé vítězí s menší většinou nutnou k vítězství (a tedy mají méně nadbytečných hlasů).
4. Labouristé méně prohrávají v souboji s třetími stranami (Johnston, Rossiter a Patie 2005).
Labouristé tedy využívají své hlasy mnohem efektivněji než konzervativci, k získání mandátu jim
v průměru postačí jejich menší počet.
Nebylo by tedy pro konzervativce výhodné usilovat o změnu volebního systému? Odpověď je ano
i ne. Přestože konzervativce nezvýhodňuje FPTP tolik jako labouristy, přesto jsou jím v případě vítězství
zvýhodněny. Tento bonus by se mohl v případě jiné volební metody vytratit. Matematické modely
ohledně možných výsledků AV v Británii naznačily pravděpodobné posílení liberální strany. To nastane
jednak v absolutním počtu získaných mandátů, podstatnější by byla posílená vyjednávací podpora
v rámci stranického systému tedy koaliční potenciál. V případě AV by se zvýšila pravděpodobnost
parlamentu bez absolutní většiny jedné strany (hung parliament). Liberální demokraté by tak byli
nezbytní pro vytvoření většinové koalice. Pro konzervativní stranu může být výhodnější situace, kdy
budou vládnout s menší pravděpodobností, ale sami bez nutnosti spolupráce s jinou stranou. Simulace
výsledků z roku 2010 při použití AV přinesla následující výsledky:
Tabulka 3:
Srovnání výsledků voleb 2010 za použití FPTP a AV (Sanders et al. 2010)
FPTP
AV
Rozdíl
Labour
306
283
Cons
258
248
−23
−10
57
89
32
Liberal
Simulace byla prováděna na základě hlasování v systému FPTP, takže její platnost je omezená. Pod
alternativním hlasováním může být taktika voličů a jejich hlasování odlišné. FPTP by mělo odrazovat
voliče od odevzdání hlasů třetí straně, u AV tento efekt nenastává. AV je také citlivější na strategické
hlasování a předvolební pobídky. Zkušenosti z Austrálie ukazují chování politických stran v rámci
alternativního hlasování. Strany vydávají návody pro voliče, jak volit – tzv. how-to-vote-cards. Volič
pochopitelně nemusí nutně tyto poradní karty poslechnout, ale z výzkumů vyplývá, že přibližně
padesát procent tak skutečně činí (Farrell a Mc Allister: 2006: 136). V Austrálii můžeme pozorovat
33
i preferenční výměnu mezi stranami podobného ideologického zaměření, konkrétně mezi tamními
labouristy a menší stranou zelených. Zelení se mohou prosadit část svého programu výměnou za
podporu strany práce.¹⁹ Alternativní hlasování tak podporuje třetí stranu na více úrovních. Jiný volební
systém s ještě proporčnějším efektem by popsané jevy ještě umocnil a dále by posílil pozici liberálů. Ti
by mohli získat pozici dvou a půl té strany obdobně jako liberální strana v Německu od 60. let, prakticky
by rozhodovali o budoucí podobě vlády. Volební reforma je proto z pohledu velkých stran nevýhodná.
Možnost přĳetí volební reformy
V této části se pokusím aplikovat teoretická východiska na britské reálie. Vzhledem k tomu, že historická zkušenost ukázala, že pravděpodobnost přĳetí změny volebního systému za většinové situace se
v Británii blíží nule, můžeme vyřadit možnosti A až E z teoretického úvodu a věnovat se pouze dvěma
alternativám, které předpokládají situaci „hung parliament“:
F. Politická elita podporuje reformu, aby získala podporu třetí strany v prostředí parlamentu bez
vítěze s absolutní většinou.
G. Politická elita podporuje reformu výměnou za prosazení jiných cílů.
Na následujících řádcích se pokusím spojit statické i dynamické teoretické východisko a následující
dvě možnosti rozeberu s ohledem na jednotlivé politické aktéry – veto hráče – v britském politickém
systému.
Jak pravděpodobná je možnost F? Vezměme v potaz situaci, která nastala po volbách 2010, kdy jedna
z velkých stran nezíská absolutní většinu a bude donucena vytvořit koalici s liberály. Druhá velká strana
tuto možnost mít nebude, protože ani společně s liberály by nezískaly absolutní většinu (a ani společně
s ostatními stranami nebo o takovou koalici nemá zájem). V takové situaci je vyjednávací postavení
liberálů oslabeno, neboť nemají jinou možnost než vstoupit do koalice s vítězem, což omezuje sílu jejich
potenciálu.
Jiný případ by nastal, kdyby výsledek voleb skončil těsným rozdílem mezi oběma stranami a liberální demokraté by mohli vytvořit většinovou koalici s oběma stranami. Liberálové by si pak mohli dát
volební reformu jako podmínku pro podporu vlády. I v takovém případě by konečný výsledek nebyl
stoprocentně zajištěn, vyjednávání o reformě se může zaseknout v jakémkoliv bodě negociací, případně
může selhat konečná rozhodující fáze. Referendum se ukázalo jako nejistý nástroj k prosazení reformy
a existuje pouze malá pravděpodobnost úspěšného opakování v nejbližší době. Zkušenosti z jiných zemí
dokládají, že opakovaná hlasování se potýkají s nižším zájmem voličů a mají menší šanci na pozitivní
výsledek.²⁰
Neméně problematické je uvažovat o přĳetí skrze parlamentní cestu. Koaliční smlouva dohodnutá
na úrovni lídrů politických stran může narazit na odpor v řadách vlastních poslanců. Přestože jsou
britské politické strany poměrně disciplinované, ukázněnost zástupců není absolutní, zvláště v případě,
že jde o jejich vlastní budoucnost a nový volební systém by ohrozil šanci na jejich znovuzvolení. Pokud
by liberálové prosazovaly systém s více proporčním efektem, např. dříve zmiňovaný AV Top-up, nebo
dokonce úplné opuštění většinového volebního systému a nahrazení např. STV, znamenalo by to snížení
počtu jednomandátových obvodů, respektive jejich celkové opuštění, v každém případě přerýsování
volebních obvodů. Členové Dolní sněmovny by se právem mohli cítit ohroženi na svých mandátech
a jejich loajalita ke straně by se dala zpochybnit.
¹⁹Je záhodno přiznat, že preferenční výměna v Austrálii je umocněna podobou místního dokonalého bikameralismu.
Australský Senát používá STV pro svoji volbu, u kterého je pro malé strany klíčové, aby si zajistili hlasy zbylé po velké straně.
V Austrálii funguje mezikomorová výměna preferencí (cross-house preference trading) – podpora velké strany malou v dolní
komoře a podpora malé strany velkou v komoře horní. Více k tématu např. (Sharman, Sayers a Miragliota 2002).
²⁰V Britské Kolumbii nepřekonalo první referendum v roce 2005 s 57 % těsně 60 % nutnou pro jeho úspěšnost, druhé
referendum v roce 2009 dosáhlo podpory pouze cca 39 % (Flinders 2010). V Itálii v roce 1999 těsně neprošel návrh na zavedení
systému poměrného zastoupení, hlasovat přišlo 49,6 % voličů, potřebné kvorum bylo 50 %, o rok později klesla volební účast
na 32 % (Renwick 2011).
34
Bod G je více pravděpodobný, otázkou je, jak vysoká by byla cena výměnou za volební reformu.
I pro tento bod platí závěry z předchozího odstavce, Adrian Blau používá anglické rčení „turkeys do
not vote for Christmas“²¹ (Blau 2008: 62) – tedy poslanci nebudou hlasovat pro něco, co je může stát
jejich křeslo.
Možnost výměny se týká i nynější situace, paradoxně v obráceném pořadí. Jsou to konzervativci,
kteří požadují změnu volebnímu systému, konkrétně snížení počtu poslanců na 600, které by umožnilo
překreslit hranice volebních obvodů, zvětšit nejmenší z nich a snížit tak zvýhodnění labouristů. Liberálové požadují výměnou reformu Sněmovny lordů, jejíž složení by se dle navrhovaného zákona²² zcela
změnilo. Tento návrh vyvolal silný nesouhlas v řadách konzervativních poslanců a od návrhu a výměny bylo upuštěno. Přesto je tato drobnější změna více očekávatelná než celková reforma systému
a dokládá, že i přes celkové zachování volební metody jsou jednotlivé dílčí kroky možné.
Závěr
Jaká je vyhlídka na změnu volebního systému ve Velké Británii? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá
odpověď, šance budou záviset na momentální situaci. V případě návratu ke stavu běžnému poválečné
Británii, tedy jednobarevným většinovým vládám, je pravděpodobnost minimální. Přestože se agenda
reformy může objevovat i v prohlášení politiků a předvolebních programech, zájem na přenesení do
praxe rychle opadá po vytvoření vlády. Větší příležitost se nabízí v případě „hung parliament“ –
parlamentu bez jednobarevné většiny. Tento článek popsal možnosti, které za takové situace nastávají,
a poukázal na malou pravděpodobnost změny, pokud menšinová situace po volbách bude výjimkou
a ne pravidlem. Jestliže by se dnešní situace opakovala i po příštích volbách, mohla by být důvěra
v systém FPTP silně narušena. Dnešní stav může být vnímán jako krátkodobá anomálie, opakovaný
výsledek jdoucí oproti očekávání by výrazně snížil legitimitu volebního systému a víru na straně občanů
i politiků. Velké strany se dnes brání změně pravidel hry, pokud by však nevyhrávaly tolik, jako dříve,
mohly by být více ochotné k případné změně. Liberálové by navíc měli delší časové období k prosazení
svých cílů.
Je možné uvažovat i dílčí změnu v podobě snížení počtu poslanců v Dolní sněmovně, kterou
obsahuje koaliční smlouva současné vlády. Nezávislá komise pro úpravu volebních obvodů (Boundary
Comission) navrhla snížení členů dolní komory z 650 na 600.²³ Tato úprava by opravila nerovnost
mezi velikostí volebních obvodů a zmenšila současné zvýhodnění labouristů pramenící z vítězství
v těchto malých distriktech a získávaní mandátů za menší počet hlasů. Koaliční rozhovory zatím
dopadly s negativním výsledkem a ukázaly, že strategie výměny volební reformy za jiné téma nemusí
automaticky dopadnout kladným výsledkem. Prozatím tak v britském systému zůstává status quo.
Závěrem je možné potvrdit, že v souvislosti se studiem volebních reforem je velmi těžké vytvářet
zobecňující výpovědi a všeobecně platné zákonnosti. Zkoumání jednotlivých zemí nám ukazuje, že
v každém politickém systému fungují trochu jiná pravidla, do hry vstupují jiní aktéři a i chování
aktérů samotných se nedá zcela generalizovat. Tím nechci tvrdit, že bychom se neměli snažit vytvářet
zobecňující teorie, ale vždy je nutné je konfrontovat s realitou skutečných případů. Dostaneme tak
komplexnější obraz a větší porozumění o politických procesech. Tomuto účelu snad přispěly i předchozí
řádky.
B
, A. 2008. Electoral Reform in the UK: A veto Player Analysis. In B
First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.
, A. To Keep or To Change
²¹Volně přeloženo: „kapři by nehlasovali pro Vánoce“.
²²http://www.publications.parliament.uk/pa/bills/cbill/2012-2013/0052/cbill_2012-
20130052_en_2.htm#pt1-l1g1
²³Větší detaily zde: http://consultation.boundarycommissionforengland.independent.gov.uk/
whats-proposed/
35
Clegg announces date for AV referendum. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na
http://news.bbc.co.uk/democracylive/hi/house_of_commons/
newsid_8788000/8788869.stm.
C
, J. M. 2005. It’s Parties That Choose Electoral Systems (or, Duverger’s Laws Upside Down).
Political studies. 53 (1).
F
, D. M., M A
, I. 2006. The Australian electoral system: origins, variations and consequences.
Sydney. UNSW Press.
F
, M. 2010. Explaining Majoritarian Modification: The Politics of Electoral Reform in the
United Kingdom and British Columbia. International political science review. 31 (1).
C
J
K
K
, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
, R., R
, D., P
, C. 2006. Disproportionality and Bias in the Results of the 2005
General Election in Great Britain: Evaluating the Electoral System’s Impact. Journal of Elections,
Public Opinion & Parties. 16 (1).
, R. S. 2008. Why are there so Many (or so Few) Electoral Reforms? In G
, M., M
P. (eds.) The Politics of Electoral Systems. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press.
,
, M. 2001. Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha: Radix.
Koaliční smlouva: The Coalition: Our Programme For Government. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na
http://www.direct.gov.uk/prod_consum_dg/groups/
dg_digitalassets/dg/en/documents/digitalasset/dg_187876.pdf.
Labour Manifesto 1997. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://www.labour-
party.org.uk/manifestos/1997/1997-labour-manifesto.shtml.
Labour Manifesto 2001. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://www.labour-
party.org.uk/manifestos/2001/2001-labour-manifesto.shtml.
Labour Manifesto 2005. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://news.bbc.co.uk/2/
shared/bsp/hi/pdfs/13_04_05_labour_manifesto.pdf.
M
, P. 2008. The United Kingdom: Plurality Rule under Siege. In Plurality Systems. B
Keep or To Change First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.
, A. To
No to AV campaign reject rivals’ ‘scare stories’ claim. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na
http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-12564879.
Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na
http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2011/1/contents/enacted.
R
, A. 2011. The Politics of Electoral Reform: Changing the Rules of Democracy. Cambridge
University Press.
R
, A. et al. 2008. Electoral System Design. The New International IDEA Handbook. 1. vyd.
Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral Assistance.
R
, B. 2004. The Global Spread of Preferential Voting: Australian Institutional Imperialism?
Australian Journal of Political Science. 39 (2).
S
, D. et al. 2011. Simulating the Effects of the Alternative Vote in the 2010 UK General Election.
Parliamentary Affairs. 64 (1).
S
, G. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha:
Sociologické nakladatelství.
S
, C., S
, A. M., M
, N. 2002. Trading party preferences: the Australian
experience of preferential voting. Electoral studies. 21 (4).
S
, M. S. 2008. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation. In Plurality Systems. B
A. To Keep or To Change First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.
T
, M., S
, M. S. 1989. Seats and votes: the effects and determinants of electoral systems. New
Haven: Yale University Press.
,
36
Volební komise Velké Británie. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na
http://www.electoralcommission.org.uk/home.
Nezávislá komise pro úpravu volebních obvodů – Boundary Comission. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné
na http://consultation.boundarycommissionforengland.
independent.gov.uk/whats-proposed/.
Jarabinský, I. Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici
37
Diskuse nad povahou volebního podvodu
a pokus o redefinici
Ivan Jarabinský ∗ ([email protected])
Abstract
The essay deals with the meaning of the term electoral fraud. Recent scholars use this term in different meanings
and a spread of new more or less synonyms makes this research field chaotic and confusing. It appears highly
desirable to put an order into this mix of terms to adequately define electoral fraud and its position in ongoing
electoral integrity debate. It is necessary to observe the limits and imperfections of electoral frauds’ characteristics
to understand the problems which affect its potential validity. The goal of this paper is to introduce the new
definition of the electoral fraud which will be able to deal with the recent problems of existing definitions while
reaching its maximal validity.
Keywords
electoral fraud, electoral integrity, malpractice, systemic manipulation, definition
Note
Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany
a prosazování zájmů“ (kód MUNI/A/0742/2012). Tento příspěvek vychází z poznatků z autorovy diplomové práce
na téma: Volební podvody: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011.
∗ Autor je studentem doktorského programu oboru Politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
38
Úvod
V oblasti zkoumání volebních systémů je především v poslední dekádě věnována zvýšená pozornost
studiu volební integrity a způsobům jejího narušování. Volební nedostatky¹, jimiž některé systémy trpí,
však byly zkoumány dávno předtím, než se autoři začali blíže věnovat popisu a konceptualizaci volební
integrity. Přestože byl tento pojem využíván v odborných textech (především z oblasti demokratizace
a volebních systémů) již dlouhou dobu, až donedávna neexistovaly systematičtější práce, které by
byly vědomě schopny volební integritu definovat. Přitom by se dalo předpokládat, že je vhodné
nejprve stanovit, jaký je vlastně ideální předobraz či průběh volební soutěže k tomu, aby bylo možné
identifikovat projevy, které jej narušují.
Cílem předkládané stati je proto přispět, respektive přinést jiný náhled, k diskusím o povaze volebních podvodů, které jsou dnes ve stále rostoucí míře zkoumány v teoretickém vakuu. Tento příspěvek totiž reaguje na současné studie zabývající se volebními podvody, které zkoumají téměř pokaždé
do jisté míry různě definovaný fenomén, přičemž s sebou přináší nová pojmosloví, která jsou v této
fázi výzkumu sice potřebná, avšak v praktickém využívání se často jeví jako spíše zmatečná. Nabízí se
proto prostor pro redefinici pojmu „volební podvod“ tak, aby byl schopen zahrnout široké množství
jevů, spadajících pod různé dnes užívané kategorie, které však původně cílily na stejnou problematiku.
Takováto redefinice totiž bude mít dopad jednak na další snahy o konceptualizaci tohoto fenoménu,
avšak současně se pokusí přinést možné odpovědi na její potenciálně problémové formulace. K naplnění tohoto záměru je tedy nutné se zaměřit na následující otázky: Jaké jsou limity současných definic
volebních podvodů? Jak můžeme tento pojem definovat tak, aby odstranil nedostatky dosavadních definic? V návaznosti na odpovědi na tyto otázky pak lze nastínit, jak bude do budoucna možné s nově
zkonstruovanou definicí pracovat ve vztahu k vytyčení konceptu volebních podvodů.
Přestože se již mnozí autoři pokoušeli obdobné otázky zodpovědět, lze se v některých případech do
jisté míry domnívat, že při formulaci definic, či představování konceptů pro zkoumání volebních podvodů byly tyto snahy do značné míry ovlivněny dostupností dat, jež mohla být prizmatem zvolených
definic nahlížena. Některé definice (nejvýrazněji Su er 2003, ale i například Dočekalová 2012) jsou totiž
koncipovány (nebo se tak alespoň jeví) tak, aby pro ně existovala jednoznačná data, přičemž komparativní uplatnění je v tomto smyslu nejdůležitější. To se pak rovněž projevuje na neschopnosti některých
definic, potažmo konceptů, reálně zachytit volební podvody v co možná nejkomplexnější míře. Druhým
problémovým aspektem je pak vágnost nebo nedostatečná definice některých užívaných termínů.
Takovýto stav bádání, do značné míry nedostatečný, se v současné situaci jeví rovněž jako velmi
rozostřený a chaotický, kdy jednotka analýzy, tedy projev volebního podvodu, z důvodu špatného
ukotvení tohoto pojmu variuje napříč současnými pracemi – především jednopřípadovými studiemi
(např. Anderson 2000; Cox a Kousser 1981; Molina a Lehoucq 1999; Lehoucq a Molina 2002; Myagkov
a Ordeshook 2008). V reakci na tento fakt začali další autoři (Birch 2008a; Dočekalová 2012; Electoral
Integrity Project 2013; Lehoucq 2003; Lopéz-Pintor 2011; Vickery a Shein 2012 a další) přicházet s pracemi zabývajícími se především teoretickým vymezením volebních podvodů a jejich konceptualizací,
přičemž se do budoucna snažili z těchto prací vyextrahovat teoretické ukotvení dané problematiky.
Dnešní situace vypadá spíše tak, že se vědecká obec více či méně shoduje na rámcových charakteristikách jednotlivých druhů volebních nedostatků, avšak v praxi jakoby se autoři některým sporným formulacím snažili vyhýbat a pojmy si často zjednodušují. Proto je nyní velmi vhodné pokusit se přispět
do diskusí vztahujících se k ukotvení samotného termínu volební podvod, jehož vyjasnění a případná
inovace by měly mít za cíl maximálně konkrétní specifikaci termínu při jeho širokém uplatnění.
Zarámování termínu
Definovat volební podvod není vzhledem k šíři srovnatelných pojmů vůbec jednoduché. Někteří autoři
přichází s obdobnými termíny jako volební korupce (electoral corruption), volební manipulace (electo¹Pojem volební nedostatky (electoral flaws) v tomto textu zastřešuje širokou škálu pojmů, které narušují volební integritu, jako
například volební podvod (electoral fraud), volební pochybení (electoral malpractice), volební korupce (electoral corruption)
atp.
39
ral manipulation) či volební pochybení (electoral malpractice), které se však co do své kapacity mírně
liší. S relativně vyčerpávajícím sumářem základních užívaných definic přichází v českém prostředí
Pavla Dočekalová (2012: 18–21), která rovněž rozlišuje jednotlivé nuance mezi některými užívanými
pojmy. Cílem práce proto není znovu charakterizovat tyto pojmy, ale pokusit se pochopit rámcové postavení volebního podvodu v těchto diskusích.
Můžeme říci, že dosavadní snahy o zkoumání volebních podvodů a především jejich definic, vznikaly v teoretickém vakuu. Za všechny můžeme uvést ambici Dočekalové (2012) „definovat a roztřídit volební podvody“ (Dočekalová 2012: 18), přičemž upozorňuje na fakt, že její „text nevychází z žádného širšího
teoretického rámce“ (Dočekalová 2012: 18). Debatu o volebních podvodech však lze rámovat z hlediska
studia volební integrity. Volební podvody jsou dnes totiž nahlíženy jako protipól volební integrity. Ta
je chápána současnými autory (Norris 2012: 3–9; částečně Elklit 2012) jako schopnost volebních pravidel naplňovat mezinárodně uznávané standardy volebních soutěží v průběhu celého volebního cyklu.
Norris navíc přidává i oprávněnou potřebu dodržovat univerzální standardy, které by měly zabraňovat poškozování legitimity, přičemž klade důraz především na orgán (instituci) zajišťující správu voleb
(EMB – electoral management body) a volební pozorovatelské mise (EOM – electoral observation missions)
(Norris 2012: 9). Z tohoto hlediska můžeme identifikovat řadu principů na základě analýzy mezinárodních úmluv (OSN 1945, OSN 1948, OSN 1966, OSN 2005, OSCE 2010), odborných prací věnujících
se volebním principům z pozice teorií demokracie (Diamond 2002; Elklit a Svensson 1997) a novějších
projektů zabývajících se vymezením demokratických volebních standardů (Orozco-Henríquez; Ayoub
a Ellis 2010; Davis-Roberts a Carroll 2010). Mezi tyto principy tak mohou být zařazeny: volba lidu (občanů); pravidelné volby; rovnost před zákonem; správné sečtení a veřejné vyhlášení výsledků; volební
pravidla systematicky neznevýhodňující opozici; umožnění nezávislého dohledu; právo svobodně volit; všeobecné hlasovací právo; rovné hlasovací právo; tajné hlasování; právo být spravedlivě zvolen;
právo založit politickou stranu – rovné zacházení; otevřená a spravedlivá kampaň; nerušený přístup
k médiím – nediskriminace; právo na spravedlivé a veřejné slyšení; svoboda názoru a projevu; právo
na informace; svoboda pohybu; právo na sdružování a participaci na vládě a věcech veřejných; právo
na shromažďování; právo na osobní bezpečnost.
V minulosti se různí autoři snažili o postižení projevů, jež ovlivňovaly volební soutěž určitým
nepřípustným způsobem, přičemž se však zabývali různými aspekty voleb, které mnohdy chápali
jako podvodné. Dosud byla hlavní pozornost upřena, především prizmatem volebního inženýrství,
na systémové nastavení jako takové, kteréžto může zvýhodňovat některé aktéry volební soutěže před
jinými. Novější náhled na výstupy volebních systémů však přináší autoři (např. Cox a Kousser 1981;
King 2001; Lehoucq a Molina 2002 a další), kteří se soustředí spíše na projevy porušování daných
pravidel. Jinými slovy se jedná o to, nakolik je systémovou manipulací (systemic manipulation) ohýbáno
institucionální nastavení a do jaké míry můžeme pozorovat výskyt dalších vlivů, které narušují volební
proces jiným způsobem. Tyto skutečnosti pak můžeme rozdělit na záměrné a nezáměrné.
Na základě výše zmíněného a při snaze o redukci počtu pojmů se jeví jako nejvhodnější analyzovat
jednotlivé druhy volebních nedostatků ve třech kategoriích, a to: systémová manipulace, volební pochybení
(electoral malpractice) a volební podvody (electoral frauds). Tyto pojmy totiž mají potenciál komplexně
postihnout způsoby narušení volební integrity. Dále je navíc můžeme vůči sobě poměrně jasně vymezit,
přičemž se navzájem překrývají pouze minimálně (viz dále).
Definice volebního podvodu
Volební podvod se můžeme pokusit definovat dvěma způsoby – inkluzivně a restriktivně (Vickery
a Shein 2012). Přestože Vickery a Shein tento způsob definice využívají spíše k vymezení jakýchsi širších
volebních nedostatků, aplikujeme tento přístup výlučně na volební podvody.
Inkluzivní přístup předpokládá definovat pojem tak, aby zahrnoval co možná nejširší škálu potenciálních jevů, přičemž jeho logika často předpokládá odvolávání se na většinově akceptované demokratické standardy. Příkladem inkluzivního přístupu je Lehoucqova definice volebního podvodu:
„utajované snahy o formování volebních výsledků“ (Lehoucq 2003: 233), která je dále rozšířena o požadavek
nutnosti porušení zákona (Lehoucq a Molina 2002: 17; Lehoucq 2003: 235), čímž je do ní však přidána
40
restriktivní podmínka, odkazující spíše na národní zákony, než na mezinárodní normy. Určité restriktivní omezení se však jeví jako velmi žádoucí, protože jinak by takováto definice zahrnovala velmi široké
spektrum aktivit/jevů, které nemají s podvodnými aktivitami nic společného.² Více restriktivních podmínek obsažených v definici však může způsobovat problémy při identifikaci jednotlivých jevů jako
podvodných. Tyto podmínky by totiž mohly vylučovat různé jevy, které by tak nebylo možné identifikovat jako podvodné, přestože by se tak mohly jevit.
Z hlediska dnes využívaných definic a jejich vymezování vůči narušení různých druhů norem, můžeme identifikovat tři skupiny jejich autorů. Jedni do definice vkládají požadavek narušení volebního
zákona (jako např. Lehoucq 2002: 17; Lehoucq 2003: 235; Lopéz-Pintor 2011: 6), přičemž v tomto případě
panuje značný skepticismus pro využívání obdobné definice ke komparativním účelům. Jak poukazují
Alvarez, Hall a Hyde (2008): „relativní povaha volebního podvodu a velmi odlišné historické, kulturní a institucionální kontexty, ve kterých se volební podvody objevují, činí z vytvoření jasné a konzistentní definice komplikovaný,
ne-li nemožný, úkol“ (Alvarez, Hall a Hyde 2008: 9). Další problém, který s sebou přináší Lopéz-Pintorův
termín „neoprávněnost“³, spočívá v nastavení domácích zákonů, které mohou být v protikladu k široce uznávaným a žádoucím principům volební soutěže. V takovémto případě by narušení domácích
zákonů znamenalo fakticky spíše zvyšování míry volební integrity, respektive jejích indikátorů, než
volební podvod. Proto se rovněž z tohoto důvodu jeví jako vhodné využití jednotlivých komponent
volební integrity (viz výše) pro bližší vymezení zkoumaného pojmu.
Druhá skupina autorů je charakterizována požadavkem narušování širších, mezinárodně uznávaných principů. Z tohoto hlediska však při vymezování volebních podvodů argumentuje především
Andreas Schedler, který vztahuje volební podvody především k principu demokratické rovnosti, když
tvrdí, že „volební podvod vyžaduje zavedení předpojatosti do administrace voleb“, přičemž „podvodné praktiky
deformují preference občanů odpíráním volebního práva některým z nich, zatímco zesilují hlas jiných“ (Schedler
2002: 44–45). Zde vyvstává otázka, zda je možné jako volební podvod chápat takovou aktivitu, která
je v souladu s mezinárodně uznávanými principy, avšak porušuje domácí zákon. Lze si totiž představit takový zákon, jenž se nĳak nedotýká mezinárodních volebních norem⁴, avšak který by upravoval
určitou oblast volební soutěže tak, že při jeho porušení by došlo ke zvýhodnění některého z aktérů.⁵ Následující tabulka shrnuje podmínky, za kterých lze určitý jev, při splnění dalších definičních atributů,
ztotožnit s volebním podvodem.
Ostatní autoři pracující s pojmem volební podvod se těmto sporným formulacím většinou vyhýbají.
Přitom poukazují na jiné charakteristiky, které se však do velké míry shodují napříč jednotlivými
definicemi. Jedná se především o záměrnost aktu, narušení vůle voličů a v některých případech je
poukazováno rovněž na jejich v principu tajnou povahu (srovnej Lehoucq 2003: 233; Lopéz-Pintor
2011: 6; Dočekalová 2012: 21; Vickery a Shein 2012)⁶ Dočekalová se z tohoto hlediska nejspornějším
definičním atributům, do určité míry oprávněně, vyhýbá, respektive přichází pouze s vágními frázemi,
a to především ve vztahu k tajné povaze podvodů (viz Dočekalová 2012: 21). Její formulace, kdy
se jedná o jev „mnohdy nelegální“ a „negativní“ (Dočekalová 2012: 21), však již pro další práci tak
bezproblémové nejsou. Obrat „mnohdy nelegální“ zjevně naráží na problematiku míry restriktivnosti
²Například tajná schůze strany s cílem vytvořit volební strategii, jejímž přirozeným cílem je svým způsobem formovat
volební výsledky apod.
³Lopéz-Pintor definuje volební podvod jako „jakoukoli záměrnou akci s cílem neoprávněně zasahovat do volebních aktivit a volebních materiálů s cílem ovlivnit výsledky volby, což může narušit nebo zmařit vůli voličů“ (Lopéz-Pintor 2011: 6) .
⁴Text dále pracuje v pojmem „norma“ ve smyslu normy zajišťující jeden ze standardů charakterizujících volební integritu
(viz předchozí kapitola).
⁵Příkladem může být situace, kdy zákon zakazuje zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů ve vymezeném časovém
období před volbami. Překročení takovéhoto zákona by proto dávalo narušiteli (předpokládáme-li, že by zákon porušil
v situaci, kdy jej zveřejnění takového průzkumu mohlo zvýhodnit) možnost nepoctivého obohacení se v podmínkách, v nichž
se předpokládá, že všichni aktéři tento zákon budou respektovat. Může přitom vyvstat námitka, že v nedemokratickém
režimu, ve kterém byly dosavadní předvolební průzkumy falšovány, byl v tomto vymezeném období vydán první skutečně
objektivní průzkum pravděpodobně opoziční stranou. V tomto případě by se však velmi pravděpodobně jednalo o rozsáhlou
systémovou manipulaci, v jejímž důsledku by volební podvody nebylo nutné ani zkoumat, případně pouze doplňkově.
⁶Vickery a Shein (2012) charakterizují volební podvod jako: „záměrné provinění volebních úředníků nebo jiných volebně zainteresovaných aktérů, kteří narušují individuální nebo kolektivní vůli voličů“ (Vickery a Shein 2012: 9). Dočekalová (2012: 21) pracuje
s definicí skládající se ze tří komponent: „1) jedná se o úmyslnou a vědomou aktivitu; 2) zasahuje do vůle hlasujících (lidu) či omezuje/ovlivňuje možnosti, jak lid může vyjádřit svoji vůli; 3) je to jev negativní, obvykle utajovaný a mnohdy nelegální“.
41
vymezení volebního podvodu, která byla diskutována výše, přičemž ji dále neřeší. Autorka přitom
účelově upozorňuje, že „právní prvek není v definici a pojímání volebního podvodu primárně zohledňován“
(Dočekalová 2012: 19). Jinými slovy to zřejmě znamená, že není ani nĳak zvláště důležitý. K obdobné
nesnázi dochází i s charakteristikou volebního podvodu jako „negativního jevu“. Problém nastává
především se skutečností, jak s tímto termínem autorka pracuje. To, že má toto adjektivum vztah
k principům a cílům svobodných a soutěživých voleb, tedy jakýmsi obecnějším normám, se z její práce
totiž dozvídáme až v závěru, po představení konceptu na zkoumání volebních podvodů. Do té doby
tak není zřejmé, zda je v duchu obdobných principů její koncept konstruován.
Tabulka 1:
Schematické znázornění atributu definice volebního podvodu vztahujícímu se k porušení zákonů
a mezinárodních norem
Soulad/narušení∗
Vztah k normám/zákonům
−
+
Zákony v souladu s normami
+
+
Zákony v nesouladu s normami
Systémová manipulace
Normy
+
−
−
Zákony nevztažené k normám
Volební podvod
+
−
+
+
+
∗ [+] akt/jev je v souladu s normou/zákonem/podvodem; [-] akt/jev narušuje normu/zákon/podvod.
Před formulací finálního znění definice volebního podvodu je nutné ještě vymezit tento pojem
vůči dalším obdobným termínům z této oblasti, jelikož v dřívějších pracích často docházelo k jejich
matení. V první řadě je nutné poukázat na rozdíl mezi volebním podvodem a volebním pochybením (electoral
malpractice). Přestože se práce Sarah Birch (2008b) věnuje podle jejího názvu volebním pochybením
(electoral malpractice) jedná se z dnešního pohledu spíše o konceptualizaci volebních nedostatků
(electoral flaws). Její chápání pojmu, který definuje jako „manipulaci volebních procesů a výsledků za účelem
nahrazení osobních nebo stranických výhod za veřejný zájem“ (Birch 2008b: 9), totiž zahrnuje širokou škálu
jevů od nezákonných, jako jsou například volební podvody, až po legální, jako třeba účelové upravování
volebního systému, což by ovšem spadalo spíše do kategorie systémové manipulace (viz dále).
Tento dříve klasický terminologický problém byl však odstraněn v práci Vickery a Shein (2012).
Ti umně definují volební pochybení jako „porušení náležitých povinností volebními profesionály, pramenící
z neopatrnosti nebo zanedbání“ (Vickery a Shein 2012: 10). Jak je patrné, hlavní rozdíl mezi volebním
podvodem a pochybením tkví v jejich povaze. Zatímco podvod je chápán jako jev záměrný, pochybení
je tohoto přídomku zbaveno a je nahlíženo jako prostý nechtěný omyl. Přestože jejich dříve zmíněná
definice (Vickery a Shein 2012: 9) volebního podvodu neobsahovala odkaz na nezákonnost aktu, lze
jej nepřímo vysledovat v jejich konstrukci nového termínu kriminální pochybení (criminal malpractice).
Ten značí „pochybení úředníkem, které je tak nehorázné, že nabývá úrovně podvodu navzdory absenci záměru“
(Vickery a Shein 2012: 9). Na základě jejich definice volebního podvodu by se tedy dalo usuzovat, že
kriminální pochybení by bylo takové pochybení, jež by omylem narušilo individuální nebo kolektivní
vůli voličů. Pozici kriminálního pochybení ilustruje obrázek 1.
Co se týká vztahu volebního podvodu k systémové manipulaci (systemic manipulation), jejich
rozdílnost tkví v jiném aspektu. Systémovou manipulaci můžeme identifikovat jako „domácí zákonná
opatření a/nebo volební pravidla a procedury, která jsou v rozporu k široce akceptovaným demokratickým principům
a mezinárodním standardům, a která účelově deformují vůli voličů“ (Vickery a Shein 2012: 2). Zákonná
povaha systémové manipulace tedy umocňuje nutnost přĳetí prvku nezákonnosti jakožto restriktivní
součásti do definice volebního podvodu. Samotná charakteristika systémové manipulace navíc staví
tuto zákonnost do kontradikce k široce uznávaným mezinárodním demokratickým standardům, čímž
podporuje výše představenou podobu odstranění problému s nelegálností aktu.
Z výše zmíněného je zjevné, že je nutné stávající definice upravit bez ohledu na to, jak bude další
konceptualizace a případná operacionalizace složitá. Ve snaze zahrnout co možná nejkonkrétněji, avšak
42
Obrázek 1: Vztah volebního pochybení, podvodu a kriminálního pochybení (Vickery a Shein 2012: 9)
dostatečně široce, jednotlivé charakteristiky volebního podvodu, čímž bude možno dostatečně uspokojivě identifikovat jev na pomyslném Sartoriho žebříku abstrakce (Sartori 1970: 1033–1053), při současném vyvarování se některým problémovým aspektům, můžeme navrhnout následující definici: Volební
podvod je obvykle utajovaný, záměrný akt/jev, snažící se účelově formovat volební výsledky ve smyslu
narušení nebo omezení individuální nebo kolektivní vůle voličů, který předpokládá porušení domácích zákonů spjatých s volebním procesem a/nebo porušení mezinárodně uznávaných demokratických
volebních principů a norem.
Z předkládané definice tedy vyplývá, že porušení zákona je stejně jako porušení mezinárodních
norem (při současném plnění dalších atributů definice) dostatečnou podmínkou toho, aby bylo možné
jev charakterizovat jako podvodný. Volební podvod tedy nastane (při splnění dalších definičních atributů) v momentě, kdy je porušena obecně akceptovaná norma volební integrity, zákon spjatý s volebním procesem, který je v souladu s těmito normami, nebo v situaci, kdy je porušen zákon, který není
blíže vztažen k normám volební integrity, přesto však jeho překročení může narušiteli přinést neoprávněné zvýhodnění. Poslední možná problematická situace může být charakterizována narušením
zákona, který je v rozporu s danými normami a principy. V takovémto případě by bylo nutné, aby
identifikaci volebních podvodů předcházela důkladná analýza volebních pravidel a identifikace systémových manipulací, které by samy o sobě mohly volby zpochybnit. Obvykle utajovaný charakter
volebního podvodu pak definici nĳak významně nespecifikuje, přesto je daná charakteristika z povahy
tohoto termínu příhodná.
Dopady definice na následnou konceptualizaci
Pakliže bychom chtěli konceptualizovat volební podvody, bylo by možné využít některé dosavadní
pokusy o konceptualizace, avšak jednotlivé kategorie konceptů by nesměly být přĳímány a syntetizovány automaticky, ale musely by reagovat na utvořenou definici a její komponenty. Koncept pak bude
nutné dále precizovat, přičemž je nutné pamatovat na fakt, že volební podvody jsou velmi dynamickým
a flexibilním jevem, schopným reagovat na měnící se prostředí. Představit tak vyčerpávající, konečný
koncept se jeví jako velmi obtížný úkol. Jednotlivé druhy volebních podvodů tak budou muset být v rozporu s představenými principy volební integrity, přičemž na základě konkrétních pozorování může být
koncept případně doplněn o další možné projevy volebních podvodů. Do jednotlivých kategorií konceptu by tak na základě své podstaty jednotlivé projevy volebních podvodů zapadaly. Jejich množství
či rozsah se pak mohou odvíjet od nastavení volebních pravidel jednotlivých států, v interakci s nimiž
je volební podvod rovněž definován.
43
Závěr
Představená definice reagující na některé sporné body současných definic, či jejich slabou výpovědní
hodnotu, má potenciál v maximální možné míře navýšit validitu tohoto pojmu. Při její konstrukci bylo
přihlíženo v první řadě k nápravám problémových bodů stávajících definic a k možnostem zaplnění
jakýchsi hluchých míst volebních podvodů ve formulacích současných autorů.
Porušení zákona, jakožto jednoho z atributů definice volebního podvodu, má na jednu stranu složité
implikace pro následnou konceptualizaci, domnívám se však, že nikoli nepřekonatelné. Stejně tak, jako
se liší zákony v různých státech, tak jsou obdobně rozdílné i jednotlivé podvodné aktivity v různých
částech světa. Je proto evidentní, že vytvoření jednotného konceptu pro jejich zkoumání bude obtížné.
V praxi bude nutné, vzhledem ke znění definice, v první řadě vymezit principy volební integrity, tedy
široce přĳímané principy a normy volební soutěže. Posouzením souladu těchto standardů s konkrétní
volební soutěží může být posouzeno, nakolik jsou tyto principy porušovány. Na základě provedení
několika případových studií pak bude možné blíže identifikovat situace, které se mohou vymykat konceptu reagujícímu výhradně na volební integritu. Musel by být proto vytvořen takový koncept, který
by byl dostatečně flexibilní k tomu, aby byl schopen zahrnout všechny obdobné podvodné projevy.
Jednotlivé kategorie by tedy měly být navrženy tak, aby do nich bylo možné začlenit různé projevy
volebních podvodů, které mohou napříč zeměmi variovat přinejmenším v závislosti na nastavení jejich
domácí legislativy, přičemž koncept bude pravděpodobně nutné dlouhodoběji precizovat.
A
,M
R., H
,T
E., H
,S
D. (eds). 2008. Election Fraud: Detecting and Deterring
Electoral Manipulation. Washington: The Brookings Institution Press.
A
,M
L
. 2000. Practicing Democracy: Elections and Political Culure in Imperial
Germany. New Jersey: Princeton University Press.
B
,S
. 2008a. Pa erns of Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and
Semi-Democracies. Working Paper No. 4. [on-line]. [vid. 2013-03-01]. Dostupné na
http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/
workingpapers.htm.
B
,S
. 2008b. Conceptualizing Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and
Semi-Democracies. Working Paper No. 1. [on-line]. [vid. 2012-03-01]. Dostupné na
http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/
workingpapers.htm.
C
D
D
D
,G
W., K
,M
J. 1981. Turnout and rural corruption: New York as a test case.
Amercan Journal of Political Science. 25 (4), s. 646–663.
-R
,A
,C
,D
J. 2010. Using International Law to Assess Elections.
Democratization. 17 (3), s. 416–441.
,L
. 2002. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy. 13 (2), s. 21–35.
,P
. 2012. Definice a konceptualizace volebních podvodů. European Electoral Studies.
7 (1), s. 17–29. [on-line]. [vid. 2013-02-20]. Dostupné na
http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/013/EVS_7_1_2.pdf.
Electoral Integrity Project. [on-line]. [vid. 2013-03-05]. Dostupné na
http://www.electoralintegrityproject.com.
E
,J
,S
s. 32–46.
,P
. 1997. What Makes Elections Free and Fair. Journal of Democracy. 8 (3),
E
,J
. 2012. What Kind of Animal is Electoral Integrity. Paper prepared for presentation at the
Pre-IPSA Workshop „Challenges of Electoral Integrity“. Universidad Complutense de Madrid,
7th July 2012. [on-line]. [vid. 2013-03-05]. Dostupné na https://sites.google.com/
site/ipsaecp/ipsa-workshop/workshop-paper.
44
K
,R
F. 2001. Counting the Votes: South Carolina’s Stolen Election of 1876. The Journal of
Interdisciplinary History. 32 (2), s. 169–191.
L
,F
E., M
,I
. 2002. Stuffing the Ballot Box: Fraud, Electoral Reform, and
Democratization in Costa Rica. New York: Cambridge University Press.
L
,F
E. 2003. Electoral Fraud: Causes, Types, and Consequences. Annual Review of
Political Science 6. s. 233–256.
L
-P
,R
. 2011. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: A Basic Conceptual
Framework. Paper presented at the IPSA-ECPR Joint Conference. [on-line]. February 16–19, 2011,
Sao Paulo, Brazil. [vid. 2013-02-18]. Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/
Files/Publications/White%20PaperReport/2011/
IPSA_conference_paper_pintor.pdf.
M
,I
,L
,F
E. 1999. Political Competition and Electoral Fraud: a Latin American
Case Study. Journal of Interdisciplinary History. 30 (2), s. 199–234.
M
,M
,O
,P
C. 2008. Russian Elections: An Oxymoron of Democracy. Sea le: The
National Council for Eurasian and East European Research. [on-line]. [vid. 2013-03-06]. Dostupné na
http://www.ucis.pitt.edu/nceeer/2008_822-11_Ordeshook.pdf.
N
,P
. 2012. Are There Global Norms and Universal Standards of Electoral Integrity and
Malpractice? Comparing Public and Expert Perceptions. Faculty Research Working Paper Series.
[on-line]. March 2012. Harvard Kennedy School. [vid. 2012-06-09]. Dostupné na
web.hks.harvard.edu/publications/getFile.aspx?Id=771.
O
-H
,J
,A
,A
,E
,A
(eds). 2010. Electoral Justice. The
International IDEA Handbook. Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral
Assistance.
OSCE. 2010. Election Observation Handbook. [on-line]. Sixth edition. Warsaw: OSCE Office for
Democratic Institutions and Human Rights. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na
http://www.osce.org/odihr/elections/68439.
OSN. 1945. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. [on-line].
[vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/
soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statutmezinarodniho-soudniho-dvora.pdf.
OSN. 1948. Všeobecná deklarace lidských práv. [on-line]. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na
http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklaracelidskych-prav.pdf.
OSN. 1966. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. New York. [on-line]. [vid. 2013-05-30].
Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.paktobc.a.polit.prava.pdf.
OSN. 2005. Declaration of principles for international election observation. New York. [on-line].
[vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.ndi.org/files/
1923_declaration_102705_0.pdf.
S
,G
. 1970. Concept Misformation in Comparative Politics. The American Political Science
Review. 64 (4), s. 1033–1053.
S
,A
. 2002. Elections Without Democracy: The Menu of Manipulation. Journal of
Democracy. 13 (2), s. 36–50.
S
,D
. 2003. Detecting and Correcting Election Fraud. Eastern Economic Journal. 29 (3),
s. 433–451.
V
45
,C
,S
,E
. 2012. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: Refining the Vocabulary.
[on-line]. Washington: International Foundation for Electoral Systems. [vid. 2012-03-03].
Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/Files/
Publications/White%20PaperReport/2012/
Assessing_Electoral_Fraud_Series_Vickery_Shein.pdf.
46
Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček
a stranická soutěž v Itálii (2011–2013)
Electoral Rise of the Five Stars Movement
and the Party Competition in Italy (2011–2013)
Maxmilián Strmiska ([email protected])
Abstract
The paper focuses on the interpretations of the electoral rise of the Italian Five Stars Movement and of its
implications and consequences for the party competition in Italy, especially in the period from the May 2011
communal elections to the February 2013 parliamentary elections. The author argues that the most interesting
and analytically relevant results have been so far produced by the studies emphasizing the transversality of the
Five Stars Movement and the growth of its territorial pervasivennes.
Keywords
elections, Five Stars Movement, Italy
Note
Stať byla zpracována v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany
a prosazování zájmů“ (MUNI/A/0742/2012).
Strmiska, M. Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček a stranická soutěž v Itálii (2011–2013)
47
Úvod
Italské Hnutí pěti hvězdiček (MoVimento 5 Stelle; M5S)¹ představuje v současnosti patrně nejvýznamnější a nejzajímavější evropský případ výrazně volebně úspěšné nové politické formace, vymezující se
ostře vůči tradičním politickým stranám. Není tedy žádným překvapením, že velmi důležitou součástí
agendy výzkumu vývoje italského volebního chování a stranické soutěže se stala – přinejmenším v období od května 2012 – diskuse o souvislostech, příčinách a důsledcích volební expanze M5S. Zároveň
se ovšem jasně ukázalo, že interpretace volebně-politické evoluce Hnutí pěti hvězdiček není, z různých
důvodů, jednoduchou záležitostí, a že je spojena se zpochybněním řady donedávna převažujících představ o charakteru a vývojových tendencích italské stranicko-politické soutěže (srv. Biorcio, Natale 2013;
Tronconi 2013; Bordignon a Ceccarini 2013; Callegaro 2013; Cascioli 2013; Corbe a 2013; Ceccarini, Diamanti a Lazar 2012; D’Alimonte 2012; D’Alimonte a De Sio 2013; Paparo 2013a; Giache i 2013; Diamanti,
Bordignon a Ceccarini 2013).
V této stati jsou předmětem zkoumání italské interpetace volebního vzestupu Hnutí pěti hvězdiček
v období od jara roku 2011 do jara roku 2013. Hlavním cílem této stati je poskytnout alespoň základní
orientaci v těchto výkladech – se zvláštním zřetelem k těm jejich aspektům, jež bezprostředně souvisejí
jednak se zdůrazněním transversality M5S vzhledem k dosavadní bipolárně-blokové struktuře italské
volební soutěže a stranického systému, jednak s pozoruhodnou evolucí územního rozprostření tohoto
hnutí. Reflexe obou zmíněných momentů (transversality a expanze teritoriálního rozprostření) má totiž
v případě interpretací volebně-politické performance M5S klíčový význam.²
Od volebních počátků „pětihvězdičkových“ kandidátek k lokálním volbám
roku 2011
První volební experimenty s občanskými kandidátkami bezprostředně navázanými na masové protestní hnutí vedené janovským satirikem Beppem Grillem spadají do roku 2008, tedy do období před
založením Hnutí pěti hvězdiček (v říjnu 2009). V sicilských regionálních volbách 13.–14. 4. 2008 získala
kandidátka Přátelé Beppe Grilla (Amici di Beppe Grillo) 1,72 % hlasů a Sonia Alfanová jako kandidátka
na předsedkyni regionální exekutivy 2,44 % hlasů (Di Virgilio 2009a: 175, 177). O něco lepších výsledků
dosáhly v tomto roce podobně vymezené kandidátky v některých komunálních kontextech (za zmínku
stojí relativní úspěch kandidáta na starostu Davida Borrelliho a příslušné občanské kandidátky Grillitreviso v Trevisu: Borrelli získal 4,0 % hlasů, 3,6 % hlasů kandidátka Grillitreviso). V dubnových parlamentních volbách v roce 2008 „grillovské“ hnutí svou kandidátku nepostavilo.³ V případě voleb do
Evropského parlamentu v červnu následujícího roku toto hnutí podpořilo tři kandidáty na listině Itálie
hodnot (dva z nich, S. Alfanová a L. De Magistris byli pak zvoleni) a dočasně tak přĳalo roli subalterního
(v daném kontextu) spojence Itálie hodnot (IdV; srv. Di Virgilio 2009b: 157–158). Sporadické dílčí úspěchy s vlastními kandidátními listinami zaznamenalo „pětihvězdičkové“ hnutí v komunálních volbách
v roce 2009, především v obcích ve střední Itálii a zejména v regionu Emilia-Romagna (nejvýznamnější
byl výsledek v Bologni, kde získala „grillovská“ kandidátka 3 % hlasů).⁴
¹S přihlédnutím k nyní převažujícímu výkladu symbolu, resp. názvu hnutí, zdůrazňujícímu odkaz na „pětihvězdičkovou
kvalitu“, upřednostňuji český překlad „Hnutí pěti hvězdiček“. V rané fázi vývoje M5S byla v této souvislosti vyzdvihována
vazba symbolu pěti hvězd(iček) k pěti základním programovým profilujícím bodům-tématům M5S, ale tento moment ustoupil
záhy do pozadí v důsledku změny (navýšení) počtu těchto bodů (viz např. Pelosini 2013; Scanzi 2012; Di Majo 2012; Biorcio
a Natale 2013; srv. také volební programy M5S). Velké „V“ v italském názvu (MoVimento) vyjadřuje návaznost hnutí na
masové protesty (V-dny; zejména první V-den – „Vaffanculo-Day“ – 8. 9. 2007) z let 2007 a 2008 (V2-Day z 8. 4. 2008).
²Zvolená perspektiva je pochopitelně jen jednou z možných. Pro ilustraci rozvětvené problematiky zkoumání M5S viz
zejména Bordignon a Ceccarini 2012 a 2013; Fornaro 2012; Orazi a Socci 2008 a 2012; Biorcio a Natale 2013; Tronconi 2013;
Passarelli, Tronconi a Tuorto 2013; Corbe a 2013; Colloca a Marangoni 2013; Pinto a Pedrazzani 2013.
³Označení „grillovské“ kandidátky a „grillovské“ hnutí je zapotřebí používat – zejména v lokálních kontextech – opatrně,
protože „grillovské“ označení používaly i kandidátní listiny, jež nebyly navázány na B. Grilla (a na M5S). „Grillovsky“ znějící
název používaly například pravicově orientované kandidátky spjaté s hnutím Ne euru (Grilli Parlanti-No Euro), od nichž se
Beppe Grillo výslovně distancoval (srv. Grillo 2008).
⁴Kandidátka Lista Civica Beppegrillo. It získala 3,0 % hlasů a spojenecká kandidátka Lista Civica Fai Valere i Tuoi Diri i
Co.Da.Cons 0,2 %; kandidát na starostu Giovanni Favia obdržel 3,3 % hlasů (a získal mandát v městském zastupitelstvu).
48
Zřetelný posun ve vývoji Hnutí pěti hvězdiček jako volebně-politického aktéra s sebou přinesla jeho
účast v regionálních a komunálních volbách v roce 2010. M5S postavilo kandidátky v pěti ze třinácti
regionů přicházejících v úvahu, přičemž nejlepších výsledků dosáhlo v Emilii-Romagni (6 % hlasů
a dva mandáty) a v Piemontu (3,7 % hlasů a dva mandáty); 2,6 % hlasů M5S získalo v Benátsku 2,3 %
v Lombardii, 1,3 % v Kampánii (Tronconi 2010: 56–57; Demos 2010; Istituto Carlo Ca aneo 2010; Bosco
a Verney 2012: 148; Bordignon a Ceccarini 2013; Corbe a 2012; Paparo a Cataldi 2013). Tyto výsledky
ukázaly, že M5S zaujalo na italské stranicko-politické scéně postavení samostatné minoritní protestní
formace důsledně si pěstující svou odlišnost od tradičních stran a zároveň stojící mimo stranickopolitické bloky, formace která je, přesněji řečeno začíná být, s to v některých lokálních a regionálních
kontextech ovlivňovat strukturu stranické soutěže a vyústění jednotlivých volebních klání (Bobba
a Seddone 2010: 76–78; Passarelli 2010: 134, 136; Di Virgilio 2010b; Corbe a a Colloca 2010; Corbe a
2012).
Pozoruhodný prvek zahrnovaly interpretace role M5S v piemontských regionálních volbách roku
2010. Přítomnost „pětihvězdičkové“ formace jako solitérního aktéra byla totiž některými politology
pokládána za rozhodující příčinu prohry levostředové aliance a příslušné kandidátky (M. Bressové) na
předsedu regionální vlády (Bressová získala 46,9 % hlasů), resp. vítězství její pravostředové konkurence
(se ziskem 47,32 % hlasů; viz zvl. Di Virgilio 2010b: 155; Di Virgilio 2012a; srv. rovněž Istituto Carlo
Ca aneo 2010; Bobba a Seddone 2010).
Tento moment je jeví jako velmi zajímavý ze dvou různých důvodů. Jednalo o „pregnantně politický“ závěr odrážející stále více konfliktní vývoj vztahů M5S a osobně Beppe Grilla s Demokratickou
stranou (PD) jako vůdčí silou levostředového bloku. Z analytického hlediska bylo ovšem cennější zjištění, že uvedený závěr vycházel ze sporných a obvykle zamlčených předpokladů ohledně umístění
M5S nalevo od PD a ohledně začlenitelnosti voličů Hnutí pěti hvězdiček (když už ne samotné této formace) do sféry levostředového volebního konsensu a tudíž do tehdy ještě celkově jasně převládajícího
blokově-bipolárního vzorce italské volebně-stranické soutěže (srv. zvl. Bordignon, Ceccarini 2013; Di
Virgilio 2010b a 2012a).
Výše zmíněná témata postupně nabývala na významu v období podzim 2010–podzim 2011, a to
v souvislosti jednak s přetrvávající tendencí k nárůstu voličského potenciálu M5S, patrnému v dílčích
lokálních volbách (zejména voleb v květnu 2011) a v říjnových regionálních volbách v Molise, jednak
s měnící se – otevírající se – strukturou stranicko-politické soutěže, resp. rozvolněním italského stranického systému zřejmým přinejmenším od pádu Berlusconiho vlády v listopadu 2011, ne-li již od podzimu 2010 (srv. Di Virgilio 2011b a 2012a; Bordignon a Ceccarini 2013; Ceccarini, Diamanti a Lazar 2012).
Je ovšem třeba dodat, že v uvedeném časovém úseku (a v podstatě až do května 2012) v žádném případě ještě nebylo M5S považováno italskými politology a sociology za prvořadého volebně-politického
aktéra, jenž by snad mohl sehrát význačnou či dokonce hlavní roli při transformaci stranické soustavy.
Největší pozornost byla příznačně věnována – kromě dvou hlavních stranicko-politických polů (Demokratické strany a berlusconiovského Lidu svobody) – pozici a potenciální úloze tzv. Třetího pólu (Terzo
polo), utvářeného Svazem středu (UdC), Budoucností a svobodou pro Itálii (FLI) a menšími centristickými formacemi různé (pravostředové i levostředové) provenience. Nepřekvapuje tedy, že při zkoumání aktuální struktury stranické soutěže bylo upřednostňováno buď quasi-quadripolární (de facto
tripolární) schéma levostředový blok – pravostředový blok – Třetí pól – ostatní (tj. především občanské kandidátky) anebo rozšířená (quasi-pentapolární) varianta s M5S ad hoc vyčleněným ze zbytkové
kategorie „ ostatní“ (viz – pro obě varianty – zejména De Lucia a Maggini 2012: 34–41; srv. rovněž Di
Virgilio 2011b a 2012b; Maggini 2013a).
S výhodou nynějšího časového odstupu lze konstatovat, že analýzy a predikce přisuzující klíčovou roli Třetímu pólu vycházely z nesprávných předpokladů a s nimi spjatá očekávání vývoje italské
stranicko-politické soutěže se nepotvrdila doslova v ani jednom významnějším vytčeném ohledu. Je
Důležitost volebního výsledku „grillovské“ kandidátky v Bologni vyplývala spíše než z výše volebního zisku (kupříkladu
v dalším krajském městě Anconě – v regionu Marky – získala stejná občanská kandidátka větší podíl hlasů – 4,7 %, ovšem
žádné křeslo) z faktu, že zastoupení, byť minimální, v městském zastupitelstvu regionálního správního střediska významné
oblasti poskytovalo prostor pro propagaci tribunské role hnutí jako mluvčího a antioligarchické záštity občanů a jako „jediné
skutečné opozice“ (srv. Redazione 2009).
49
zajímavé, že podobně skončily – i když je třeba dodat, že s poněkud lepším celkovým vyzněním – ve
slepé uličce také méně ambiciózní odhady vývoje vztahů a zejména vývoje volebně-politického poměru
sil v prostoru „nalevo“ od Demokratické strany, se zvláštním zřetelem ke trojúhelníkové konstelaci Itálie hodnot (IdV) – Hnutí pěti hvězdiček (M5S) – radikální postkomunistická levice (zejména Levice,
ekologie a svoboda; SEL). I v tomto případě byl totiž, přinejmenším do léta 2012 (a do jisté míry až
do října 2012), potenciál volebního růstu M5S jednoznačně podceněn. Převažoval totiž – patrně ze setrvačnosti – okolnostem neúměrný zřetel k možnostem IdV vyplývajícím ze schopnosti této formace
operovat jak v rámci levostředového bloku tak mimo něj – jako více či méně věrohodné (a přinejmenším v některých důležitých arénách komunálních voleb včetně Neapole a Palerma ve sledovaném období nesporně funkční) jádro alternativní levostředově-levicové aliance. Je ovšem třeba zdůraznit, že
v tomto případě bylo zachycení převládajících vývojových tendencí opravdu mimořádně obtížným
úkolem (srv. např. De Lucia a Maggini 2012: Bobba a Seddone 2010: 76–77; Corbe a 2012: 169–170; Pinto
a Pedrazzani 2013; Paparo a Cataldi 2013).
Expanze M5S: květnové komunální volby a říjnové sicilské regionální volby
v roce 2012
Dílčí květnové komunální volby (první kolo 6.–7. 5., druhé kolo 20.–21. 5.) znamenaly významný milník
ve vývoji M5S jako volebně-politického aktéra ve trojím velmi důležitém ohledu: potvrdily výrazný
nárůst volebního potenciálu, který od dubna 2012 zaznamenávaly předvolební průzkumy; ukázaly,
že M5S zaujalo v řadě italských měst pozici vedlejšího nebo dokonce hlavního pólu (s většinovým
posláním); exponovaly v italském kontextu neobvyklé vlastnosti M5S jako transversálního aktéra,
schopného čerpat volební podporu z velmi různorodých zdrojů (srv. Emanuele 2012; Di Virgilio 2012b;
De Lucia 2013c; viz tabulka 1). Všechny tři uvedené momenty se současně promítly v proměně agendy
výzkumu Hnutí pěti hvězdiček jako specifického volebně-politického aktéra.⁵
Tabulka 1:
Provenience voličů M5S v období před květnem 2012 a v květnu roku 2012 (Osservatorio Elettorale LaPolis –
Univ. di Urbino; Atlante Politico Demos & Pi; Bordignon a Ceccarini 2012, 2013)
Voličstvo M5S
před lokálními volbami 2012 ( %)
Voličstvo M5S
v květnu 2012 ( %)
33
31
5
5
22
27
Ostatní
8
5
Nevoliči
32
32
Provenience voličů M5S
Levý střed – levice (PD, IdV, SA)
Střed (UdC, MpA)
Pravý střed-pravice (PdL, LN, Destra)
Největší pozornost vyvolalo vítězství kandidáta M5S Federica Pizzaro iho ve druhém kole voleb
starosty Parmy (nad favorizovaným levostředovým kandidátem): Pizzaro i získal v prvním kole 19,5 %,
ve druhém 60,2 %, jeho soupeř 39,2 % hlasů v prvním a 39,8 % ve druhém kole; Di Virgilio 2012b: 158)
a demonstroval tak schopnost M5S úspěšně akumulovat heterogenní voličskou podporu (Cataldi a Paparo 2012; Corbe a a Colloca 2012a; De Lucia 2012a a 2012b; srv. Pinto a Pedrazzani 2013). Nejednalo se
přitom o ojedinělý jev. Podobně – podobným způsobem – totiž M5S uspělo ve třech (Parma, Comacchio,
⁵Italští politologové Lorenzo De Sio a Aldo Paparo (De Sio a Paparo 2012) v této souvislosti zdůraznili, že výsledky
dílčích komunálních voleb z května 2012 se celkově zřetelně odchýlily od předcházejících očekávání, resp. předpokládaných
scénářů, a tuto odchylku následně interpretovali jako potvrzení významu a dosahu změn ve struktuře italské stranické
soutěže a vývojových tendencí na italské stranické scéně: zejména úpadku pravého středu postihnuvšího PdL i LN, vítězství
levostředových kandidátek ovšem bez akumulace masívního voličského konsensu a – v neposlední řadě – neočekávaně
významné afirmace M5S jako samostatného aktéra (De Sio a Paparo 2012: 12)
50
Mira) z pěti případů, kdy jeho kandidáti postoupili do druhého kola soubojů o starostu ve větších italských městech. Rozbory zaměřené na přesuny voličů (flussi ele orali) v rámci velkých italských měst ve
vztahu k předcházejícím volbám (obvykle k předcházejícím regionálním nebo parlamentním volbám)
navíc ukázaly, že Hnutí pěti hvězdiček disponuje překvapivě vysokou schopností úspěšně se přizpůsobit různým stranicko-politickým konstelacím, aniž by přitom rezignovalo na svou důsledně solitérní
pozici (aktéra stojícího mimo jakékoli předvolební aliance) a/nebo na vyhraněně protestní apel (Corbe a a Colloca 2012a a 2012b; srv. Corbe a 2012; Paparo a Cataldi 2013).⁶
Nicola Maggini, badatel z okruhu římského CISE (Italského střediska volebních studií), zdůraznil,
že nárůst volebního potenciálu v kritickém období – z hlediska vývoje M5S jako relevantního volebněpolitického aktéra – od podzimu roku 2011 do jara roku 2012 (z hodnoty 4,6 % zaznamenané v průzkumech z prosince 2011 na 12,7 % v dubnu 2012; srv. Maggini 2012a: 55) souvisel především se vzestupem
přitažlivosti M5S pro středové a na pravolevé škále „nezařazené“ voliče a nevoliče; tedy pro kategorie
lhostejné k bipolárnímu-blokovému dělení italské stranicko-politické scény nebo toto dělení odmítající,
pro něž bylo (vy)řešení otázky pravicové nebo levicové orientace, resp. umístění M5S druhořadé. Dílčí
změny, jež podpora M5S zaznamenalo v tomto časovém úseku u pravostředově a levostředově zaměřených voličů, se v této perspektivě jevily z hlediska vysvětlení volební expanze M5S jako nepodstatné.
Maggini dospěl k závěru, že středově orientovaní a „nezařazení“ voliči a nevoliči se v rámci voličské
základny Hnutí pěti hvězdiček posunuli do popředí, přičemž za zvlášť důležitou pokládal okolnost, že
levicová složka elektorátu M5S sice nadále převažovala nad jeho pravicovým komponentem, nikoli ale
nad spojenou kategorií střed-nezařazení (Maggini 2012b: 60–61; srv. např. Redazione 2013; Mackinson
2013).⁷
V této souvislosti je třeba ocenit rovněž dva další momenty, související s Magginiho snahou opravit
převažující zjednodušený pohled na vyvíjející se profil elektorátu M5S. Maggini si byl jasně vědom toho,
že vyzdvihování narůstající nestejnorodosti (a – přinejmenším implicitně – z této nehomogennosti nevyhnutelně vyplývající nestability) voličstva této formace vede k neúměrně zjednodušujícím závěrům.
Nicola Maggini příznačně poukázal na koexistenci rozdělujících (tradiční ekonomická témata) a sjednocujících (libertariánské pojetí občanských práv a sdílená pro-environmentalistická orientace) témat
a přístupů v rámci Hnutí pěti hvězdiček (Maggini 2012c: zvl. 72). Z hlediska kultivace analytického
potenciálu se taková perspektiva jevila jako výrazně produktivnější než poněkud jednostranné zdůrazňování rozdělujících a destabilizujích prvků, které ovšem doposud převládalo (např. Santoro 2012;
Bordignon a Ceccarini 2012 a 2013; srv. rovněž Diamanti 2012b a 2013b; Cascioli 2013; Callegaro 2013;
Collarusso 2012).
Neméně zajímavé a důležité bylo Magginiho zjištění, že z průzkumů (uskutečněných CISE) zaměřených na elektorát M5S, nevyplývají závěry slučitelné s rozšířenou představou o „antipolitické“ orientaci
voličstva Hnutí pěti hvězdiček, zejména kategorie na pravolevé škále nezařazených přívrženců a/nebo
nově mobilizovaných dřívějších nevoličů. N. Maggini v této souvislosti zdůraznil, že tyto sektory zaujímají vysoce kritický postoj k politické třídě, odmítají přĳmout tradiční kategorie pravice a levice a necítí
se být reprezentovány tradičními stranami, avšak tento postoj není spojen s nezájmem o politiku a nelze
jej interpretovat jako odmítání politiky jako takové. Podle Magginiho lze přitom tvrdit, že elektorát M5S
vykazuje v soudobém italském kontextu nadprůměrný podíl těch, jež deklarují zájem o politiku (Maggini 2012a: zvl. 55 a 57; srv. Milani 2010; Orazi a Socci 2012; Poli 2013).
Nezodpovězenou otázkou zůstalo i po květnových dílčích lokálních volbách to, do jaké míry je růst
volební základny M5S omezen jeho stále ještě relativně malým teritoriálním rozprostřením. Hnutí pěti
⁶Piergiorgio Corbe a a Pasquale Colloca poukázali prostřednictvím analýzy a srovnání přesunů hlasů v různých italských
městech (Monza, Verona, Janov, Piacenza, Parma atd.), na značnou rozrůzněnost identifikovaných vzorců, pro niž je obtížné
nalézt adekvátní, uspokojivé vysvětlení (Corbe a a Colloca 2012b). Z pěti uvedených případů měst podrobených zkoumání se
například jen se zřetelem k přesunům hlasů týkajících se Ligy Severu a Hnutí pěti hvězdiček daly odvodit čtyři různé vzorce,
přičemž pouze Piacenza a Monza představovaly případy jakž takž posuzovatelné dle jednoho modelu. Otázkou ovšem je, zda
v tomto případě představovaly odhady přesunů hlasů dosažené „Goodmanovou metodou“ či pomocí příbuzných postupů
dostatečně spolehlivý podklad pro rozbory a srovnávání tohoto druhu.
⁷S jiným, zřetelně divergentním výkladem vystoupili – pokud jde o akademické prostředí – například italští politologové
Fabio Bordignon a Luigi Ceccarini, pro něž byla naopak podstatná existence levicového a pravicového křídla M5S (Bordignon
a Ceccarini 2012; srv. Bordignon a Ceccarini 2013).
51
hvězdiček postavilo v květnu 2012 kandidátku pouze ve 101 z 1 012 zúčastněných obcích (ovšem ve 21
z 28 zúčastněných správních střediscích okresního-provinčního nebo regionálního charakteru). Přetrvávala rovněž zjevná nerovnováha ve schopnosti M5S prosadit se v severoitalských či středoitalských
regionech a na jihu Itálie: v jihoitalských městech nebyly „pětihvězdičkové“ kandidátky od počátků
„grillovského“ hnutí s to většinou překonat tříprocentní volební zisk; neexistovala zde žádná zjevná
obdoba komunálních volebních úspěchů z Bologne nebo Parmy (Di Majo 2012: 32–33).
Sicilské regionální volby 28. 10. 2012 byly očekávány s velkým zájmem jako obzvláště důležitý, poslední test před novými parlamentními volbami. Z hlediska vývoje M5S směřujícího ke statutu celonárodně relevantní formace byl jejich výsledek důležitý mimo jiné právě kvůli posouzení kapacity
„grillovského“ hnutí dosáhnout jednoznačného volebního úspěchu v jihoitalském prostředí. V tomto
ohledu byl výsledek tohoto volebního klání pro M5S nesporně příznivý: kandidát M5S na předsedu
regionální vlády G. Cancelleri získal 18,2 % hlasů (a skončil na třetím místě), samotné M53 pak obdrželo 14,9 % hlasů a co do počtu získaných hlasů nyní představovalo nejsilnější jednotlivou stranickopolitickou formaci na Sicilii (Emanuele 2012; Mannheimer 2012; Paparo a Cataldi 2012). V sicilském
a šířeji v jihoitalském rámci se jednoznačně jednalo o volební průlom M5S, umocněný oslabením dispozic všech dalších ústředních stranicko-politických aktérů ztělesňovat strany s většinovým posláním.
Hnutí pěti hvězdiček na změněné sicilské regionální stranicko-politické scéně zaujalo pozoruhodnou
pozici relevantní formace-pólu, tolerující a příležitostně podporující levostředovou-středovou vládní
koalici Rosaria Croce y (D’Alimonte 2012).
Vzhledem k pouze čtyřměsíčnímu odstupu italských parlamentních voleb od zmíněných sicilských
regionálních voleb je obtížné posoudit, jaký vlastně byl samostatný dopad sicilského úspěchu M5S na
agendu politologického výzkumu vztaženého k působnosti Hnutí pěti hvězdiček a k jeho roli – nyní
již pojímané odbornou i laickou veřejností jako nepominutelná, nepopiratelně důležitá – v procesu
proměny italské stranické soustavy a volebně-stranické soutěže na různých institucionálních úrovních
(srv. De Sio a Emanuele 2013). Lze konstatovat, že do popředí se posunula otázka neurčitosti vyústění
transformace stranického systému a možné, resp. pravděpodobné krize vládnutelnosti.⁸
M5S v parlamentních volbách 24.–25. 2. 2013
Přední italský politolog Roberto D’Alimonte charakterizoval výsledek únorových parlamentních voleb (srv. tabulky 2 a 3) jako průlomový, a to v prvé řadě se zřetelem k překvapivě velkým volebním ziskům M5S v prvních národních parlamentních volbách, jichž se tato formace zúčastnila (Paparo 2013a; srv. D’Alimonte a De Sio 2013; Paparo a Cataldi 2013; Diamanti, Bordignon a Ceccarini
2013).⁹ V podobném duchu se vyjádřili další badatelé s tím, že úspěch M5S není možné vysvětlovat
pouze poukazem na vysokou volatilitu a probíhající proměnu stranického systému, nýbrž je třeba brát
v úvahu vlastnosti „obtížně klasifikovatelného“ volebně-politického aktéra, jakým je Hnutí pěti hvězdiček (srv. např. Tronconi 2013; Mannheimer 2013; Diamanti 2013a, 2013b; Paparo a Cataldi 2013; Navaro
2013; Poli 2013; Callegaro 2013; Cascioli 2013; Berti 2013; De Sio, Cataldi a De Lucia 2013a).
⁸Roberto D’Alimonte (2012) zdůraznil v „sicilské souvislosti“ právě problém vládnutelnosti a většinového poslání. Jediným pozitivnímů aspektem podle jeho názoru bylo, to že aliance mezi PD a UdC se v daném, partikulárním kontextu
ukázala jako funkční, ovšem toto spojenectví nedokázalo využít mimořádné situace (v regionu s přetrvávající převahou středopravicově orientovaného voličstva, na čemž nic podstatného nezměnil nesporný úspěch M5S) ke skutečné volební expanzi.
Převládající trend k fragmentaci se zde projevil – byť s přihlédnutím ke specifikům regionální volební soutěže (uplatnění
občanských kandidátních listin navázaných na kandidáty na předsedu regionální vlády) v nízké úrovni volebního konsensu
dosaženého stranickými kandidátkami (M5S necelých 15 % hlasů, PD 13,5 %, PdL 12,9 %) přinášejícím systémově relevantní
– a podle D’Alimonta převážně negativní – důsledky.
⁹Vzhledem k malému odstupu od uvedených parlamentních voleb je pohled na zde zmíněné názory a reakce italských
badatelů nutně neúplný a prozatímní. Vzhledem k rozsahu článku a k jeho účelu při této příležitosti ponechávám stranou
první italské reflexe výsledků regionálních voleb v Lombardii, Laziu a Molise, které ostatně měly na agendu výzkumu vývoje
M5S minimální bezprostřední dopad.
52
Tabulka 2:
Přehled výsledků voleb do Poslanecké sněmovny 24.–25. 2. 2013 v Itálii (zahrnuty pouze strany, jež získaly
mandáty; nezahrnuje výsledek voleb v zahraničí), Ministero dell’Interno 2013
Počet hlasů
% hlasů
Počet mandátů
PD
8 644 523
25,42
292
SEL
1 089 409
3,20
37
CD
167 072
0,49
6
SVP
146 804
0,43
5
PdL
7 332 972
21,56
97
LN
1 390 014
4,08
18
FdI
665 830
1,95
9
M5S
8 689 458
25,55
108
SC
2 824 065
8,30
37
608 210
1,78
8
UdC
Poznámka: Příslušnost uvedených stran k volebním aliancím: Bersaniho aliance: Demokratická strana (PD), Levice, ekologie,
svoboda (SEL), Demokratický střed (CD), Jihotyrolská lidová strana (SVP); Berlusconiho aliance: Lid svobody (PdL), Liga
Severu (LN), Italští bratři (FdI); Montiho aliance: Občanská volba (SC), Svaz středu (UdC).
Tabulka 3:
Přehled výsledků voleb do Senátu 24.–25. 2. 2013 v Itálii (zahrnuty pouze strany-kandidátky, které získaly
mandáty; nezahrnuje výsledek voleb v zahraničí), Ministero dell’Interno 2013
Počet hlasů
% hlasů
Počet mandátů
8 400 161
27,43
105
SEL
912 308
2,97
7
Il Megafono – L. C.
138 581
0,45
1
PdL
6 829 587
22,30
98
LN
7 332 972
4,33
17
122 100
0,39
1
M5S
7 285 850
23,79
54
Con Monti per l It.
2 797 486
9,30
18
PD
Grande Sud
Poznámka: Příslušnost uvedených stran-kandidátek k volebním aliancím: Bersaniho aliance: Demokratická strana (PD),
Levice, ekologie, svoboda (SEL), Megafon – Croce ova kandidátka; Berlusconiho aliance: Lid svobody (PdL), Velký Jih
(Grande Sud); Montiho aliance vystupovala s jednotnou kandidátkou (S Montim za Itálii).
Filippo Tronconi (Tronconi 2013) příznačně zdůraznil neobvyklou regionální homogennost volebních zisků M5S – co do velikosti obdržených podílů hlasů – s tím, že jistou výjimku v tomto ohledu
představuje Lombardie a specifické regiony jako Údolí Aosty a Tridentsko-Horní Adiže, vyznačující
se odlišnou strukturou soutěže danou především přítomností relevantních etnoregionalistických stran.
Volební základna M5S v únorových parlamentních volbách podle Tronconiho neodpovídá tradičním
schématům, s nimiž operovala italská volební geografie; vykazuje totiž uniformnost tam, kde – u velkých i malých stran – dříve vůbec nebyla obvyklá, což vede k relativizaci dosavadních představ o působení, resp. přetrvávání významných subkulturních-teritoriálních dělítek (Tronconi 2013; Diamanti
2013a; srv. Demos 2013a).
Podobně Vincenzo Emanuele vyzdvihl neočekávanou vyrovnanost voličské podpory Hnutí pěti
hvězdiček v různách kategoriích italských obcí (Emanuele 2013a; viz tabulka 4).
Sociolog Ilvo Diamanti upozornil na výrazně „mezitřídní“ charakter voličské podpory M5S, připomínající sociální strukturu někdejších masových stran (Křesťanské demokracie a Italské komunistické
strany) z období tzv. První republiky (Diamanti 2013a; srv. Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013). Di-
53
amantiho postřehu přitom, mimo jiné, odpovídaly závěry z dalších průzkumů sociálně-ekonomického
složení elektorátu Hnutí pěti hvězdiček (srv. např. Mackinson 2013 a tabulku 5)
Tabulka 4: Podíly hlasů (v %) pro Lid svobody (PdL), Ligu Severu (LN), Demokratickou stranu (PD), Hnutí pěti hvězdiček
(M5S) a Občanskou volbu (SC) v pěti kategoriích obcí rozlišených podle počtu obyvatel (volby do Poslanecké sněmovny
24.–25. 2. 2013), Emanuele 2013a (CISE)
Itálie
Itálie celkem
Severozápad
Severozápad celkem
Severovýchod
Severovýchod celkem
„Rudá zóna“
„Rudá zóna“ celkem
Jih
Jih celkem
Kategorie obcí
PdL
LN
PD
M5S
SC
1–5 000
21,50
6,50
23,90
23,60
8,30
5 001–15 000
21,90
5,70
24,30
25,50
8,10
15 001–50 000
22,90
3,40
24,70
26,60
8,00
50 001–100 000
22,40
2,20
24,90
27,20
8,00
nad 100 000
19,40
2,10
28,70
25,20
9,00
–
21,60
4,10
25,40
25,60
8,30
1–5 000
21,90
6,20
22,50
28,30
9,80
5 001–15 000
20,30
4,80
24,30
29,80
9,70
15 001–50 000
19,10
3,60
26,20
29,20
9,90
50 001–100 000
19,50
3,30
26,60
28,80
10,10
nad 100 000
16,60
2,20
29,60
28,00
10,40
–
19,50
4,10
25,80
28,80
10,00
1–5 000
19,90
14,00
20,90
20,30
10,20
5 001–15 000
19,70
12,90
22,10
23,10
9,90
15 001–50 000
19,30
10,00
24,70
23,30
10,40
50 001–100 000
19,70
9,40
27,00
21,00
11,20
nad 100 000
18,20
6,90
27,90
20,00
12,80
–
19,40
11,20
23,70
21,90
10,70
1–5 000
19,90
1,70
31,80
27,20
7,00
5 001–15 000
17,30
1,70
35,60
26,60
7,20
15 001–50 000
17,20
1,10
35,50
26,30
7,50
50 001–100 000
17,10
1,30
33,50
27,00
8,10
nad 100 000
15,60
1,50
37,60
23,00
8,40
–
17,10
1,50
35,40
25,70
7,60
1–5 000
23,50
0,30
25,10
23,80
6,00
5 001–15 000
27,10
0,20
20,80
26,60
6,20
15 001–50 000
28,50
0,20
19,30
28,30
6,40
50 001–100 000
25,70
0,20
20,60
29,20
6,60
nad 100 000
22,40
0,10
24,90
27,90
7,10
–
25,60
0,20
22,00
27,30
6,50
Výše uvedené vybrané postřehy a závěry italských politologů a sociologů, byť vyslovené s malým
odstupem od posuzovaných parlamentních voleb, ukázaly, že v agendě politologického výzkumu dotýkajícího se nejen vývoje M5S, nýbrž celé italské stranické soustavy, se objevily nové momenty, jejichž
význam je však obtížné stanovit. V této souvislosti je příznačné, že prozatím chybí dostatečně podložené, přesvědčivé interpretace důsledků narušení bipolárně-blokové struktury italského stranického
systému a s ním souvisejícího přechodu k – alespoň dočasně – vzhledem k italským poměrům neobvykle otevřené struktuře stranicko-politické soutěže na národní úrovni (srv. zvl. Diamanti 2013c, 2013d;
Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013).
54
Tabulka 5: Voličská podpora Hnutí pěti hvězdiček (M5S), Demokratické strany (PD), Lidu svobody (PdL), Občanské volby
(SC) a Ligy Severu (LN) podle příslušnosti voličů k ekonomickým sektorům (průzkum datován 18.–22. 2. 2013), Mackinson
2013 (IPSOS Public Affairs – Active professional sectors reward M5S)
M5S
PD
PdL
SC
LN
Veřejný
31 %
29 %
14 %
9%
4%
Soukromý
30 %
21 %
20 %
9%
5%
Během jara roku 2013 došlo k dalším změnám v pohledu na volebně-politický vývoj M5S, souvisejícím – mimo jiné – s reakcemi na zřetelně nižší (ve srovnání s volební podporou M5S v únorových
parlamentních volbách) volební výsledky, jež Hnutí pěti hvězdiček dosáhlo v regionálních (viz Tab.
6)¹⁰ a jarních dílčích lokálních volbách.¹¹ Různé výklady příčin a souvislostí poklesu volební podpory,
resp. disproporcí mezi podporou akumulovanou M5S ve volbách na různých institucionálních úrovních (srv. např. Scanzi 2013; Diamanti 2013c, 2013d; Prospero 2013; De Lucia 2013a, 2013b, 2013c, 2013d;
Emanuele 2013b, 2013c; Pirone 2013; Paparo 2013b) se více méně shodovaly v tom, že období jednoznačného vzestupu volebního potenciálu Hnutí pěti hvězdiček se na jaře roku 2013 uzavřelo.
Tabulka 6:
Volební výsledky Hnutí pěti hvězdiček v regionálních volbách a v příslušných regionálních výsečích voleb do
Poslanecké sněmovny (v období únor až květen 2013), De Lucia 2013a; De Lucia 2013b
Region
Datum voleb
Účast ( %)
Zisk M5S
v regionálních
volbách ( % hlasů)
Zisk M5S ve volbách
do Poslanecké sněmovny
( % hlasů; 24.–25. 2. 2013)
Lombardie
24. 2. 2013
76,70
13,60
19,70
Lazio
24. 2. 2013
71,90
20,20
28,10
Molise
24. 2. 2013
61,60
16,80
27,70
Furlansko-Julské Benátsko
21. 4. 2013
50,50
19,20
27,20
Údolí Aosty
26. 5. 2013
73,00
6,60
18,50
Závěr
Vzhledem ke specifické povaze pojednávaného tématu, vyplývající, mimo jiné, z jeho zřejmé neuzavřenosti, není dost dobře možné ani užitečné pokoušet se o nějaké rádoby definitivní hodnocení. Domnívám se však, že předcházející výklad opravňuje k (v úvodu avizovanému) dílčímu průběžnému závěru,
že reflexe transversálního charakteru Hnutí pěti hvězdiček a jeho vazby k expanzi teritoriálního rozprostření M5S a k pozoruhodné schopnosti tohoto hnutí úspěšně se – přinejmenším v období do počátku
jara roku 2013 – po volební stránce přizpůsobovat rozrůzněným lokálním podmínkám má pro rozbor
a pochopení vývoje M5S jako volebně-politického aktéra mimořádný význam.
¹⁰V této souvislosti stojí za povšimnutí, že teprve v této pozměněné perspektivě byl zpětně přiznán větší význam interpretaci
výsledků M5S ve třech regionálních volebních kláních (v regionech Lazio, Lombardie a Molise), jež se uskutečnily současně
s únorovými parlamentními volbami. Původně byla performance M5S v těchto regionálních volbách zcela zatlačena do pozadí
„tsunami“ M5S v parlamentních volbách.
¹¹Zvláštní význam v této souvislosti nabyla interpretace výsledků M5S v červnových komunálních volbách na Sicílii (viz
zejména Emanuele 2013c). Je ovšem třeba dodat, že hodnocení těchto výsledků jako „kolapsu“ M5S bylo později poněkud
revidováno v důsledku jasného vítězství starostenského kandidáta M5S Federica Picci a ve druhém kole voleb ve městě
Ragusa (provinčním správním středisku), které představovalo obdobu „parmského úspěchu“ M5S z května 2012.
55
B
, D. 2013. La studiosa: Il successo di Grillo? Colpa dei partiti, Pd compreso. Gazze a di Modena.
[on-line]. 28. 2. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na
http://gazzettadimodena.gelocal.it/cronaca/2013/02/28/news/
la-studiosa-il-successo-di-grillo-colpa-dei-partiti-pdcompreso-1.6609802.
B
, R, N
Feltrinelli.
, P. 2013. Politica a 5 stelle. Idee, storia e strategie del movimento di Grillo. Milano:
B
, G. S
, A. 2010. Piemonte: una regione in bilico. In B
, B., T
, F. (eds). Le
elezioni regionali del 2010. [on-line]. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna:
Fondazione di ricerca Istituto Carlo Ca aneo, s. 67–80. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na
http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/misure/
Misure%20n.%2032%20(Baldi%20e%20Tronconi).pdf.
B
B
, F. 2012. Grillo-Di Pietro, finché morte non ci unisca. La Repubblica, 4. 11. 2012 [on-line]
[vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.repubblica.it/politica/
2012/11/04/news/grillo_di_pietro-45864448/.
, F., C
, L. 2012. 5 Stelle, un autobus in MoVimento. Il Mulino, č. 5, s. 808–816.
B
, F., C
, L. 2013. Five Stars and a Cricket: Beppe Grillo Shakes
Italian Politics. [on-line]. South European Society and Politics. Roč. 18. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na
http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/13608746.2013.775720.
B
, A., V
, S. 2012. Electoral Epidemic: The Political Cost of Economic Crisis in Southern
Europe, 2010–2011. South European Society and Politics. 17 (2), s. 129–154.
C
, F. 2013. L’intervista. Marco Revelli: “Il M5S avrà scossi interni e Beppe Grillo farà surf
sullo tzunami …”. [on-line]. Barbadillo. 18. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.barbadillo.it/lintervista-marco-revelli-il-m5s-avrascossi-interni-e-beppe-grillo-fara-surf-sullo-tzunami/.
C
, A. 2013. L’intervista. Marco Tarchi: “Area postmissina al capolinea, Grillo rompe l’asse
destra-sinistra”. [on-line]. Barbadillo. 7. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.barbadillo.it/lintervista-tarchi-area-postmissinaal-capolinea-grillo-rompe-lasse-destra-sinistra/.
C
, M. 2012. Il Riflusso della Lega Nord. In D S , L., P
Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 83–85.
, A. (eds). Le Elezioni comunali 2012.
C
, M., P
, A. 2012. Pizzaro i ricompa a tu o il centrodestra: i flussi ele orali a Parma tra
I e II turno. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2012/05/22/pizzarotti-ricompattatutto-il-centrodestra-i-flussi-elettorali-a-parma-tra-i-e-iiturno/.
C
, M. D L
, F. 2013. I flussi al Nord Est: ele ori a 5 stelle fra astensione e leghismo di
storno. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2013/05/30/i-flussi-al-nord-estelettori-a-05-stelle-fra-astensione-e-leghismo-di-ritorno/.
C
C
, L., D
, I., L
, M. 2012. Fine di un ciclo: la destru urazione del sistema partitico
italiano. In B
, A., D
, D. (eds). Politica in Italia. I fa i dell’anno e le interpretazioni.
Edizione 2012. Bologna: il Mulino, s. 63–82.
, G. 2012. Grillo? Come il Cav. Il Foglio. [on-line]. 21. 4. 2012. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.lettera43.it/politica/grillo-comeberlusconi_4367548201.html.
56
C
P., M
F. 2013. Lo shock ele orale. In C
Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 65–88.
, P., G
, E. (eds). Il partito di
C
, P. 2012. The 2010 Regional Elections in Italy: Another Referendum on Berlusconi. South
European Society and Politics. 17 (2), s. 155–173.
C
, P. 2013. Conclusioni. Un web populismo dal destino incerto. In C
(eds). Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 197–214.
C
, P., C
, P. 2010. I flussi ele orali a Bologna, Modena e Parma fra le elezioni europee
del 2009 e quelle regionali del 2010. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné
na http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/
, P., G
, E.
Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20%20Flussi%20elettorali%20in%20Emilia%20(9.4.2010).pdf.
C
, P., C
, P. 2012a. I flussi ele orali a Parma tra I e II turno. Elezioni amministrative –
2012. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.cattaneo.org/images/comunicati_stampa/
Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20-%20Voto%20comunale%202012%20%20Flussi%20elettorali%20a%20Parma%20tra%20I%20e%20II%20turno
%2021%20maggio%202012.pdf.
C
, P., C
, P. 2012b. I flussi ele orali a Monza, Verona, Genova, Piacenza, Parma: una
sintesi. Elezioni amministrative – 2012. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22].
C
, P., C
, P., P
, G. 2011. Elezioni amministrative – 2011. I flussi ele orali
a Torino, Milano, Bologna e Napoli fra le elezioni regionali del 2010 e il primo turno delle
comunali del 2011. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/
Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20-%20Voto%20comunale%202011%20%20Analisi%20flussi%20grandi%20citt%C3%A0.pdf.
D’A
, R. 2012. L’ombra dell’ingovernabilità. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali.
[vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/2012/10/30/
lombra-dellingovernabilita/.
D’A
, R., D S , L. 2013. Il Movimento 5 stelle prende voti da tu i partiti. [on-line]. Il Sole 24
ore. 27. 2. 2013. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://www.ilsole24ore.com/
art/notizie/2013-02-27/grillo-prende-voti-tutti105315.shtml?uuid=Ab3fGsYH.
D L
, F. 2012a. Ballo aggi 2012: le vi orie del M5S e la sua avanzata ele orale. [on-line]. Centro
Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/
2012/05/22/ballottaggi-2012-le-vittorie-del-m5s-e-la-suaavanzata-elettorale/.
D L
, F. 2012b. Il Successo del Movimento 5 Stelle. In D S , L., P
comunali. 2012. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 65–67.
, A. (eds). Le Elezioni
D L
, F. 2013a. Friuli VG: vince di un soffio Serracchiani su Tondo, i 5 stelle non sfondano.
[on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2013/04/27/friuli-vg-vince-di-unsoffio-serracchiani-su-tondo-i-05-stelle-non-sfondano/.
D L
, F. 2013b. Elezioni in Valle d’Aosta: benvenuto bipolarismo! [on-line]. Centro Italiano Studi
Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/
2013/05/29/elezioni-in-valle-daosta-benvenuto-bipolarismo/.
D L
, F. 2013c. Comunali 2013: il M5S ai ballo aggi, 2012 e 2013 a confronto. [on-line]. Centro
2013/06/12/comunali-2013-il-m5s-ai-ballottaggi-2012-e-2013-aconfronto/.
57
D L
, F. 2013d. In Molise e Fra ura, dopo 15 anni archiviata l era Iorio. In D S , L., C
D L
, F. (eds). Le Elezioni Politiche. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 165–167.
D L
, F., M
, N. 2012. Le elezioni comunali del 2011 nei comuni italiani con oltre 15.000
abitanti: il voto per blocchi e per partiti. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 68,
s. 31–50. [vid. 2013-04-14]. Dostupné na http://www.regione.toscana.it/
, M.,
documents/10180/452241/Osservatorio+elettorale+68/dec672989470-44d4-91e6-f674ca939d6f.
Demos (2010): Speciale Elezioni 2010 – Italia a colori 2010 – Movimento 5 Stelle. [on-line]. Demos.
[vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.demos.it/a00425.php.
Demos (2013a): La geografia delle elezioni politiche 2013. [on-line]. Demos. [vid. 2013-04-14]. Dostupné
na http://www.demos.it/a00821.php.
D S , L., P
, A. 2012. Introduzione. In D S , L., P
Centro Italiano Studi Ele orali, s. 11–13.
, A. (eds). Le Elezioni comunali. Roma:
D S , L., C
, M., D L
, F. 2013a. Introduzione. In D S , L., C
Le Elezioni Politiche. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 9–10.
, M., D L
, F. (eds).
D S , L., E
, V. 2013. Conclusioni. Dall’Europa alla Sicilia: verso le elezioni politiche 2013. In
D S , L., E
, V. (eds). Un anno di elezioni verso le Politiche. 2013. Roma: Centro Italiano
Studi Ele orali, s. 139–141.
D
, I. 2012b. L’autobus di Grillo nel paese della politica-che-non-c’è. La Repubblica. [on-line].
13. 7. 2012. [vid. 2013-04-07]. Dostupné na http://www.repubblica.it/rubriche/
bussole/2012/07/13/news/bussole_13_luglio-38970436/.
D
, I. 2013a. Destra e sinistra perdono il proprio popolo. M5S come la vecchia Dc:
interclassista. [on-line]. La Repubblica. 11. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://www.repubblica.it/politica/2013/03/11/news/
destra_e_sinistra_perdono_il_loro_popolo_m5s_come_la_vecchia_
dc_interclassista-54291989/?ref=HREC1-8.
D
, I. 2013b. Il partito autobus dei Cinque stelle. [on-line]. La Repubblica. 18. 3. 2013.
[vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.repubblica.it/politica/
2013/03/18/news/diamanti_cinque_stelle-54795281/?ref=HRER1-1.
D
, I. 2013c. Il risca o dei partiti. [on-line]. La Repubblica. 29. 5. 2013. [vid. 2013-05-30].
Dostupné na http://www.repubblica.it/speciali/politica/elezioni-
comunali-risultati2013/2013/05/29/news/il_riscatto_dei_partiti59873642/?ref=HREC1-3.
D
, I. 2013d. La repubblica dei partiti provvisori. [on-line]. Demos. [vid. 2013-07-11]. Dostupné
na http://www.demos.it/a00879.php.
D
, I. B
Laterza.
D M
, A. 2012. Grillo for president. Che cos’è, da dove viene e cosa vuole veramente il Movimento 5 Stelle.
Roma: Editori Riuniti.
D V
, A. 2009a. Le elezioni in Italia. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 61, s. 167–192.
[vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.regione.toscana.it/documents/
, F., C
, L. 2013. Un salto nel voto. Ritra o politico dell’Italia di oggi. Bari:
10180/452241/Le%20elezioni%20in%20Italia/6eb59979-cad1-4b25acc1-5236dc41e5ac.
D V
, A. 2009b. Le elezioni in Italia. Le elezioni europee del 6–7 giugno 2009: il “sistema 2008”
tiene, la sua differenziazione territoriale cresce. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 62,
s. 167–192. [vid. 2013-03-22] Dostupné na http://www.regione.toscana.it/
documents/10180/452241/q62_Le%20elezioni%20in%20Italia/d022aa0c3bbd-4214-b9c5-2f17515026d6.
58
D V
, A. 2010a. Le elezioni in Italia. Un anno dopo: il centrodestra alla conquista dei territori, il
“sistema 2008” arranca. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 63, s. 159–192.
[vid. 2013-04-12] Dostupné na http://www.regione.toscana.it/documents/
10180/452241/q63_Saggio5/3dc661e7-408a-4c60-95b8-08c3e85f276b.
D V
, A. 2010b. Le elezioni in Italia. Regionali 2010: cambia la cornice del voto, il centrodestra
conquista posizioni di governo, alla prova del territorio il “sistema 2008” scricchiola. [on-line].
Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 64, s. 141–162. [vid. 2013-04-14] Dostupné na
http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/Saggio%205/
fce522e8-d37d-43bf-9418-65c1c8041282.
D V
, A. 2011a. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali e provinciali 2010: poca partecipazione, qualche
alternanza, il centro-destra se ne avvantaggia.
D V
, A. 2011b. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali e provinciali 2011: Il centrodestra perde
Milano e Napoli, il centrosinistra vince ma è frammentato. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio
ele orale, č. 66, s. 149–166. [vid. 2013-04-14] Dostupné na
http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/
Quaderno%20n.%2066%20-%20Elezioni%20Italia/0d25bf99-fd7a-49d0ab53-8e7be3527878.
D V
, A. 2012a. Le elezioni in Italia. Referendum 2011 e regionali in Molise: torna il quorum,
Iorio è confermato, crescono i segnali di insofferenza. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio
ele orale, č. 67, s. 163–172. [vid. 2013-04-14] http://www.regione.toscana.it/
documents/10180/452241/osservatorio%20elettorale
%2067_DiVirgilio/3ebe71c5-d8a1-4814-b127-728e840d59f9.
D V
, A. 2012b. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali 2012: centro-destra disintegrato,
centro-sinistra vincente, si afferma il Movimento 5 stelle. Mercato ele orale aperto come nel
1993? [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 68, s. 149–163. [vid. 2013-04-14]
http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/
Osservatorio+elettorale+68/dec67298-9470-44d4-91e6f674ca939d6f.
E
, V. 2012. Regionali in Sicilia, la geografia del voto: Grillo sfonda nelle ci à. [on-line]. Centro
2012/10/30/regionali-in-sicilia-la-geografia-del-voto-grillosfonda-nelle-citta/.
E
, V. 2013a. Il voto ai partiti nei comuni: la Lega è rintanata nei piccoli centri, nelle grandi
ci à vince il Pd. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2013/03/03/il-voto-ai-partiti-neicomuni-la-lega-e-rintanata-nei-piccoli-centri-nelle-grandicitta-vince-il-pd/.
E
, V. 2013b. Comunali 2013: l’Italia è ancora bipolare. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali.
comunali-2013-litalia-e-ancora-bipolare/.
E
, V. 2013c. Comunali in Sicilia, il M5S scompare ma il Pd non può esultare. [on-line]. Centro
2013/06/11/comunali-in-sicilia-il-m5s-scompare-ma-il-pd-nonpuo-esultare/.
F
G
, F. 2012. Un non-partito: Il Movimento 5 stelle. Il Mulino, č. 2, s. 253–261.
, D. 2013. Una rassegna di libri su Grillo. [on-line]. Guerra e Pace, 14. 3. 2013. [vid. 2013-04-13]
Dostupné na http://www.guerrepace.org/rivista/una-rassegna-dilibri-su-grillo-di-diego-giachetti/.
G
59
, B. 2008. Comunicato politico numero 6. [on-line]. Il Blog di Beppe Grillo. [vid. 2013-04-13].
Dostupné na http://www.beppegrillo.it/2008/03/
comunicato_poli_4.html.
Istituto Carlo Ca aneo. (2010): Elezioni regionali 2010. Chi ha vinto, chi ha perso, di quanto e dove?
[on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na
http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/
Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20-%20Voto%20regionale%202010
%20-%20Chi%20ha%20vinto,%20chi%20ha%20perso,%20e%20dove
%20(30.3.2010).pdf.
M
, T. 2013. M5S, un mese fa imprenditori e operai lo hanno scelto in blocco. Ancora
convinti? [on-line]. Il Fa o Quotidiano, 8. 4. 2013. [vid. 2013-04-08]. Dostupné na
http://www.ilfattoquotidiano.it/2013/04/08/m5s-mese-faimprenditori-e-operai-hanno-scelto-in-blocco-ancoraconvinti/553109/.
M
, N. 2012a. Gli ele ori del Movimento 5 Stelle: fuori da destra e sinistra, ma interessati alla
politica. In D S , L., M
, N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la politica, i partiti nelle
indagini campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 55–57.
M
, N. 2012b. Movimento 5 Stelle: oltre le intenzioni del voto, un’ampia area di simpatizzanti. In
D S , L., M
, N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la politica, i partiti nelle indagini
campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 59–61.
M
, N. 2012c. Il bacino del Movimento 5 Stelle: l’economia divide, il libertarismo e
l’ambientalismo uniscono. In D S , L., M
, N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la
politica, i partiti nelle indagini campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi
Ele orali, s. 67–73.
M
, N. 2013a. L’erosione dei tradizionali blocchi politici. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali.
lerosione-dei-tradizionali-blocchi-politici/.
M
, R. 2012. Partiti in ginocchio, il Pdl perde tre quarti dei voti. [on-line]. Corriere della Sera,
12. 10. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.corriere.it/politica/
12_ottobre_31/mannheimer-pdl-perde-tre-quarti-voti_7379eaf42327-11e2-b95f-a326fc4f655c.shtml.
M
, R. (2013. Si sono spostati 16 milioni di ele ori: il Pd perde un terzo di voti, il Pdl metà.
[on-line]. Corriere della Sera, 27. 2. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na
http://www.corriere.it/politica/speciali/2013/elezioni/notizie/
27-febbraio-16-milioni-mannheimer_f251a786-80a1-11e2-b0f8b0cda815bb62.shtml.
M
, S. 2010. Grillini in moVimento. [on-line]. Micromega, č. 5, s. 181–189. [vid. 2013-03-22].
Dostupné na http://temi.repubblica.it/micromega-online/
grillini-in-movimento/?printpage=undefined.
Ministero dell’Interno. 2013. Elezioni 2013 politiche e regionali del 24 e 25 febbraio. [on-line].
[vid. 2013-04-10]. Dostupné na http://elezioni.interno.it/camera/
scrutini/20130224/index.html#camera/scrutini/20130224/
C000000000.htm.
N
, I. 2013. Fornaro: il Pd, Grillo e l’ele orato volatile. [on-line]. Alessandria News. 6. 3. 2013.
[vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.alessandrianews.it/politica/
fornaro-pd-grillo-l-elettorato-voltatile-31934.html.
O
, F., S
, M. 2008. Il popolo di Beppe Grillo. Ancona: Ca edrale.
60
O
, F., S
, M. 2012. La post-politica, la militanza M5S e il successo di Grillo. [on-line]. Reset,
28. 5. 2012. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.reset.it/caffe-europa/
la-post-politica-la-militanza-m5s-e-il-successo-di-grillo.
P
, A. 2013a. Interviste 2#: Le elezioni italiane secondo Roberto D’Alimonte. [on-line]. Analisi &
Commenti. 17. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://theriskyshift.com/
2013/03/interviste-2/.
P
, A. 2013b. Comunali 2013: il bilancio complessivo delle vi orie nei 92 comuni superiori.
[on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-20]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2013/06/12/comunali-2013-il-bilanciocomplessivo-delle-vittorie-nei-92-comuni-superiori/.
P
, A., C
, M. 2012. I flussi ele orali in Sicilia: il Pdl diserta le urne e Grillo pesca dal
centrosinistra. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na
http://cise.luiss.it/cise/2012/11/02/o/.
P
, A., C
, M. 2013. Le ondate del 5 stelle fra 2010 e 2013. [on-line]. Centro Italiano Studi
Ele orali. [vid. 2013-04-14]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/2013/
04/10/le-ondate-del-05-stelle-fra-2010-e-2013/.
P
. G. 2010. Emilia-Romagna. Regione rossa ma contendibile? In B
, B., T
, F. (eds).
Le elezioni regionali del 2010. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna: Fondazione di
ricerca Istituto Carlo Ca aneo (Misure – 32), s. 123–138.
P
, G., T
programmi. In C
P
, G. 2013. Simboli delle elezioni: Movimento 5 Stelle. [on-line]. Astromagazine.
[vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.astrologiainlinea.it/
, F., T
, D. 2013. Dentro il Movimento: organizzazione, a ivisti e
, P., G
, E. (eds). Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 123–167.
Astro_Magazine/Articoli/astromagazine_dett_articolo.asp?ID=1197.
P
, L., P
, A. 2013. Gli ele ori del Movimento 5 stelle, In C
Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 89–122.
, P., G
, E. (eds).
P
, D. 2013. Elezioni comunali, l’astensione colpisce M5S e Pdl. [on-line]. Il Messaggero. 29. 5. 2013.
[vid. 2013-04-11]. Dostupné na http://www.ilmessaggero.it/primopiano/
politica/elezioni_comunali_astensione_colpisce_m5s_pdl_roma_pd/
notizie/285358.shtml.
P
, C. 2013. Beppe Grillo, l’estremo centro. Analisi del M5S. [on-line]. Termometro politico.
12. 03. 2013. [vid. 2013-04-11]. Dostupné na http://www.termometropolitico.it/
36792_beppe-grillo-lestremo-centro-analisi-del-m5s.html/2.
P
, M. 2013. Grillo e lo tsunami al contrario. [on-line]. Laboratorio di politica. [vid. 2013-06-02].
Dostupné na http://laboratoriodipolitica.comunita.unita.it/2013/
05/30/grillo-e-lo-tsunami-al-contrario/.
Redazione (2009): Il consiglio comunale debu a, Favia show, Corriere di Bologna. [on-line]. 13. 7. 2009.
[vid. 2013-04-13]. Dostupné na http://corrieredibologna.corriere.it/
bologna/notizie/politica/2009/13-luglio-2009/consigliocomunale-debutta-favia-show-1601564740275.shtml.
Redazione (2013): Il 32,7 per cento dei grillini e di sinistra. [on-line]. Cultura & Culture.
[vid. 2013-02-25]. Dostupné na http://www.culturaeculture.it/2013/02/il327-per-cento-dei-grillini-e-di-sinistra/26382.
S
S
, G. 2012. Un Grillo qualunque. Il Movimento 5 Stelle e il populismo digitale nella crisi dei partiti
italiani. Roma: Castelvecchi.
, A. 2012. Ve lo do io Beppe Grillo. Milano: Mondadori.
61
S
, A. 2013. M5S: perché Grillo cala (e a volte crolla). [on-line]. Il Fa o quotidiano. 13. 6. 2013.
[vid. 2013-06-15]. Dostupné na http://www.ilfattoquotidiano.it/2013/06/
13/m5s-perche-grillo-cala-e-a-volte-crolla/625287/.
T
, F. 2010. Chi vince e chi perde: L analisi del voto. In B
, B., T
, F. (eds). Le elezioni
regionali del 2010. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna: Fondazione di ricerca
Istituto Carlo Ca aneo (Misure – 32), s. 47–64.
T
, F. 2013. Da dove arrivano i voti del M5S? [on-line]. Il Mulino, č. 2. [vid. 2013-04-11].
Dostupné na http://www.rivistailmulino.it/news/newsitem/index/
Item/News:NEWS_ITEM:2089.
62
Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012
Putin’s Russia Votes: Russian Presidential Elections 2012
Miroslav Nemčok ∗ ([email protected])
Abstract
This article deals with the election of the President of Russia in 2012. It describes the political system of Russia
and the electoral system in the presidential elections. Than the results of the elections and regional support of the
candidates is commented, including criticism made by the international observatory missions.
Keywords
Russia, President, Putin, elections, political system
∗ Miroslav Nemčok je študent magisterského stupňa oboru politológia na Fakulte sociálních studií MU.
Nemčok, M. Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012
63
Úvod
Vladimír Putin suverénne zvíťazil v posledných ruských prezidentských voľbách, ktoré prebehli
4. marca 2012. To okrem iného znamená, že na konci jeho funkčného obdobia v roku 2018 bude zastávať
prezidentský úrad Ruskej federácie s prestávkou dokopy 14 rokov, čo bude viac ako polovica 27ročného fungovania štátu. Uvedená skutočnosť samozrejme sama o sebe nič neznamená, ale nepochybne
upriamuje pozornosť politickej vedy, aby sa fenoménu s menom Vladimír Putin venovala.
Aj napriek v úvodných vetách ukrytým ambíciám si táto práca, vzhľadom na svoj charakter, nekladie za cieľ dôslednú analýzu demokratickosti fungovania Ruskej federácie, ale iba monitoringu jej
určitého aspektu – spomínaných prezidentských volieb uskutočnených v roku 2012. V prvej časti priblíži politický systém Ruskej federácie, ktorý je nepochybne dôležitým pozadím pre pochopenie výsledkov sledovaných volieb. Druhá časť predstaví presné a podrobné informácie o použitom volebnom
systéme. Je dôležité zmieniť, že volebným systémom pri voľbe ruského prezidenta budeme rozumieť
nielen mechanizmus voľby a prácu s hlasmi, ale aj predpoklady, ktoré musia kandidáti splniť, pretože výrazne ovplyvňujú ich ponuku vo voľbách. V tretej časti budú predstavené výsledky zverejnené
Ústrednou volebnou komisiou Ruskej federácie, teda štátnej inštitúcie poverenej organizáciou a dozorom nad voľbami. A posledná časť bude analyzovať voličskú podporu kandidátov naprieč Ruskou
federáciou.
Politický systém Ruskej federácie
Vzhľadom na faktické fungovanie politického systému Ruska sú akademici, ktorí sa mu venujú, opatrní
pri jeho klasifikácii. Optikou inštitucionalizmu je vzťah medzi prezidentom a Štátnou dumou – dolnou
komorou Federálneho zhromaždenia Ruskej federácie – evidentne naklonený v prospech prvého menovaného. V prípade mocenského stretu o zloženie vlády alebo osobu na jej čele má prezident právo
Dumu rozpustiť a stanoviť nové parlamentné voľby. Nerovnosť výrazne nekorigujú ani obmedzenia,
vďaka ktorým nemôže prezident rozpustiť dolnú komoru počas prvého roku jej existencie, pokiaľ je obvinený z velezrady, v dobe vojnového alebo iného mimoriadneho stavu a ani počas posledných šiestich
mesiacov zastávajúcich svoju funkciu (Holzer 2004: 330). Navyše ruský prezident formálne nie je priamo hlavou exekutívy a svoju legitimitu čerpá z priamej voľby, pričom teoretické fungovanie ruského
štátneho mechanizmu zároveň predpokladá výraznú rolu vládneho zboru. Preto z inštitucionalistického hľadiska politické usporiadanie Ruska odpovedá modelovému príkladu semiprezidentského režimu
(Holzer 2001: 39).
Kvôli vyššie uvedenému sa v politológii v súvislosti s Ruskom, ale aj ďalšími post sovietskymi republikami ako Arménsko, Kirgizsko alebo Ukrajina, objavil termín superprezidentský systém. Formálne
tieto krajiny prĳali ústavný rámec inšpirovaný práve semiprezidentským systémom. Priamo volený
prezident disponuje silnými právomocami, vedľa ktorého stojí premiér a jeho vládny zbor. Fakticky sa
ale zaužíval model s nadštandardne silnými právomocami exekutívnej moci. Osoba na prezidentskom
kresle je slabo obmedzeným aktérom s neštandardne rozsiahlymi právomocami. Prezidenta neobmedzuje vláda, ktorá de facto predstavuje úradnícky kabinet a de iure je plne závislá na prezidentovej zhode
s parlamentom na jej obsadení. Jeho postavenie neobmedzuje ani fakticky bezzubý parlament, ktorý
disponuje iba minimálnou autoritou (Hloušek et al. 2011: 111; International Foundation for Electoral
Systems 2012: 1).
Pred prezidentskými voľbami bola v politickom systéme Ruska realizovaná ešte jedna zmena,
ktorú nemôžeme opomenúť v tejto práci, a sčasti je evidentná už z úvodu. Od roku 1996 až do roku
2012 boli funkčným obdobím prezidenta štyri roky. Koncom roku 2008, teda prvý rok prezidentovania
Dmitrĳa Medvedeva, bolo ústavným dodatkom predĺžené volebné obdobie prezidenta na šesť rokov
(Organization for Security and Co-operation in Europe 2012a: 4).
Záverom tejto časti si môžeme dovoliť dve konštatovania relevantné pre ďalší obsah. Koncentrácia
moci v rukách osoby zastávajúcej prezidentské kreslo je veľmi atraktívnou pre aktérov v politickom
systéme Ruskej federácie a voľby prezidenta sú preto pre politickú vedu najzásadnejšou volebnou
súťažou na skúmanie. Dôležitým predpokladom pre jej monitoring je ale aj zachovaná súťaživosť
64
systému v procese volieb. Superprezidentskému systému je možné vytknúť nerovnosť jednotlivých
zložiek moci. Z jeho definície ale nevyplýva absencia politickej súťaže vo volebnom procese a ani
medzinárodné pozorovateľské misie si nedovolia spochybňovať volebné výsledky¹, preto sú pre nás
relevantným materiálom na monitoring.
Volebný systém prezidentských volieb v Rusku
Pre voľby prezidenta Ruska je používaný dvojkolový väčšinový systém typický pre prezidentské voľby
(Chytilek et al. 2009: 144). Voliči hlasujú v prvom kole pre kandidátov, ktorí splnili podmienky pre
kandidatúru vo voľbách. Pokiaľ niektorý z kandidátov získal nadpolovičnú väčšinu hlasov stáva sa
víťazom. V prípade, že žiaden kandidát túto podmienku nesplnil, do druhého kola postupujú dvaja
najúspešnejší kandidáti a prezidentom sa stáva ten s nadpolovičným ziskom hlasov v druhom kole
(Article 76, Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“).
Kandidovať je dovolené občanom Ruskej federácie starším ako 35 rokov, ktorých súd neoznačil za
nesvojprávnych, neodsúdil alebo nezakázal im zastávať verejné funkcie. Zároveň sú z volieb diskvalifikované aj osoby zastávajúce ruský prezidentský post v dvoch posledných po sebe idúcich volebných
obdobiach (Article 3, Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“).
Vyššie uvedené podmienky sú v demokraciách bežne kladenými predispozíciami na kandidátov
uchádzajúcich sa o prezidentský úrad. Čiastočne atypickými, a to nie kvôli ich charakteru, ale skôr
kvôli náročnosti na ich splnenie, sú požiadavky pre nomináciu nezávislých kandidátov alebo kandidátov nominovaných politickými stranami bez zastúpenia v Štátnej dume. Kompetenciou nominovať
kandidáta disponuje politická strana alebo koalícia, ktorá spĺňa podmienky na účasť vo voľbách podľa
Federálneho zákona o politických stranách². Každý takýto kandidát musí Ústrednej volebnej komisii
doručiť nie neskôr ako 45 dní pred voľbami dva milióny podpisov podporujúcich jeho kandidatúru,
pričom komisia uznáva maximálne 50 000 podpisov z každého z 83 volebných dištriktov (Article 34–37,
Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“). Pri dôslednejšom delení to
znamená, že každý nezávislý kandidát alebo kandidát nominovaný mimoparlamentnou stranou musí
získať podpis od približne každého 54. obyvateľa oprávneného voliť. Náročnosť splniť túto podmienku
podporujú ústavné lehoty, ktoré umožňujú na zber podpisov iba veľmi krátke obdobie – 55 dní³ (International Foundation for Electoral Systems 2012: 6–7).
Prísne nároky na nomináciu potvrdzuje zloženie kandidátov, ktorým Ústredná volebná komisia
dovolila zúčastniť sa boja o prezidentské kreslo. Štyria z nich boli práve nominantmi štyroch politických strán so zastúpením v Štátnej dume: Vladimír Putin za Jednotné Rusko, Gennadĳ Zjuganov za
Komunistickú stranu Ruskej Federácie, Sergej Mironov za Spravodlivé Rusko a Vladimír Žirinovskĳ za
Liberálne-demokratickú stranu Ruska. Jediným nezávislým kandidátom, ktorému sa podarilo splniť
všetky zákonné podmienky na kandidatúru v prezidentských voľbách bol Michail Prochorov, označovaný za jedného z najbohatších mužov v Rusku.
Práve formálne pochybenia alebo nedostatok podpisov sa stali osudnými pre snahu až 11 kandidátov snažiacich sa o postup do volebnej súťaže, ktorých Ústredná volebná komisia nepripustila k voľbám⁴.
Vzhľadom na pomerne časté použitie dvojkolového väčšinového systému v prezidentských voľbách v iných krajinách generuje jeho použitie v Rusku zaujímavý fenomén. Od vzniku Ruskej federácie
v roku 1991 sa voľba prezidenta uskutočnila už šesťkrát, pričom iba raz znamenal volebný výsledok
prvého kola nutnosť uskutočniť kolo druhé. Boris Jelcin, ako nezávislý kandidát, v roku 1996 zasadol
¹Hodnoteniam priebehu volieb medzinárodnými pozorovateľskými misiami sa bude autor venovať v podkapitole Priebeh
volieb.
²Viď Federal Law No. 95-FZ of July 11, 2001 „On Political Parties“
³Táto doba môže čiastočne fluktuovať. V období skúmaných prezidentských volieb v roku 2012 to ale bolo práve spomínaných 55 dní.
⁴Jedná sa o týchto kandidátov: Grigorĳ Javlinskĳ, Dmitrĳ Mezentsev, Eduard Limonov, Leonid Ivašov, Svetlana Peunova,
Viktor Čerepkov, Renat Khamiev, Boris Mironov, Nikolaj Levašov, Dmitry Berdnikov a Lidiya Bednaya. Vzhľadom na rozpätie
a zámer tejto práce analyzovať výsledky prezidentských volieb sa ďalej týmto zamietnutým kandidatúram nebudem venovať.
65
na prezidentské kreslo až po tom, čo v druhom kole porazil komunistického kandidáta Gennadĳa Zjuganova, pričom ich volebný výsledok bol po prvom kole veľmi tesný – Jelcin získal 35,79 % a Zjuganov
32,49 % hlasov. V druhom kole už Jelcin zvíťazil o niečo málo suverénnejšie so ziskom 54,39 %, čo bolo
o 13,66 % viac ako Zjuganov⁵.
Výsledky volieb
Ruské prezidentské voľby, ktoré prebehli 4. marca 2012 svojimi výsledkami dopadli podľa očakávaní.
Zvíťaziť sa s prehľadom podarilo Vladimírovi Putinovi, kandidujúcemu za stranu Jednotné Rusko,
hneď v 1. kole so ziskom 63,60 % hlasov. Druhý v poradí sa umiestnil Gennadĳ Zjuganov za Komunistickú stranu Ruskej Federácie, pričom jeho volebný zisk bol až o 46,42 % nižší. Kompletné záverečné
výsledky predstavuje nasledujúca tabuľka:
Tabuľka 1:
Konečné výsledky ruských prezidentských volieb (Ústredná volebná komisia Ruskej federácie)
Vladimir Putin
63,60 %
Gennadij Zjuganov
17,18 %
Michail Prochorov
7,98 %
Vladimir Žirinovskij
6,22 %
Sergej Mironov
3,85 %
Z výsledkov je veľmi jednoznačné, že Vladimír Putin výrazne dominoval vo voľbe o nového ruského
prezidenta, pričom ho ruskí voliči nenútili ani obhájiť si svoje víťazstvo v druhom kole. Z Putinovho
výsledku vyplýva, že volebný zisk ďalších štyroch kandidátov by sa mu nepriblížil ani v prípade, pokiaľ
by jeden z jeho rivalov získal všetky ostatné hlasy. Aj z toho dôvodu bude zaujímavejšie sledovať,
či je vysoká volebná podpora Vladimíra Putina charakteristická celoplošne pre celú krajinu, alebo či
v niektorom z 83 volebných obvodov zvádza vyrovnanejší boj so svojimi súpermi.
Priebeh volieb
Momentálne faktické fungovanie politického systému Ruskej federácie sa ešte stále nedokáže odtrhnúť
od dedičstva Sovietskeho zväzu, a preto mnohí príslušníci odbornej verejnosti pochybujú o jeho demokratickosti. Práve kvôli tomu sa predstavitelia ruských úradov snažia vyvrátiť pochyby zvyšovaním
transparentnosti volieb a pozívaním zahraničných pozorovateľský misií za účelom volebného monitoringu. Počas prezidentských volieb 4. marca 2012 sledovali webkamery takmer všetkých 95 000 voličských miestností a dianie v nich vysielali priamo cez internet. Navyše bolo 5 233 volebných miestností
vybavených skenermi voličských lístkov, ktoré automatizovali proces sčítavania hlasov (European Institute for Democratic Participation 2012: 2; Organization for Security and Co-operation in Europe 2012a:
8). Inštalácia webkamier a priebeh volebného dňa, kým boli otvorené volebné miestnosti, bol hodnotený
pozorovacími misiami pozitívne. Pozorovatelia Organizácie pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe (OBSE)
navštívili 1 ,000 volebných miestností a v 95 % hodnotili priebeh ako výborný alebo veľmi dobrý. S vlnou kritiky sa ale stretol proces spočítavania hlasov, pri ktorom pozorovatelia OBSE hodnotili ako veľmi
zlé alebo zlé až tretinu zo 106 miest, ktoré navštívili. Rovnako pozorovatelia Európskeho inštitútu pre demokratickú participáciu upozornili, že webkamery nedokázali zachytiť dôležité momenty pri sčítavaní
hlasov a volebné komisie často nedodržiavali pravidlo, že výsledky volieb by mali po sčítaní prečítať
⁵Pre viac podrobností viď http://www2.essex.ac.uk/elect/database/indexElections.asp?
country=RUSSIA&election=ru96presidential
66
nahlas a ukázať na kameru (European Institute for Democratic Participation 2012: 4; Organization for
Security and Co-operation in Europe 2012a: 18, 20)⁶.
Časť procedurálnych nedostatkov môžeme pripísať faktu, že Ústredná volebná komisia Ruskej
federácie musela zorganizovať voľby v deviatich časových pásmach, 83 obvodoch a takmer 100 000
volebných miestnostiach. Kritika pozorovacích organizácií je ale príliš zásadná na to, aby podobný
argument mohol legitimizovať všetky nedostatky, ktoré nastali.
Regionálna podpora prezidentských kandidátov
Pred tým ako sa pustíme do analýzy rozvrstvenia voličskej podpory prezidentských kandidátov je
dôležité upozorniť, že prehľadnosť v nich výrazne sťažuje vysoký počet volebných obvodov – 83.
Z toho dôvodu sú regionálne výsledky kandidátov v prehľadnej tabuľke umiestnené až na konci práce
v prílohe 1.
Regionálna dominancia kandidátov
Pri pohľade na výsledky je voličská podpora Vladimíra Putina evidentná. Zvíťazil v každom z 83 volebných obvodov. Nutné je podotknúť, že v žiadnom z obvodov sa nejedná o tesné víťazstvo ale o víťazstvo
suverénne. Najmenší rozdiel medzi Putinom a druhým najúspešnejším kandidátom je 23,75 % v Oriolskej oblasti. Alarmujúcim je najväčší Putinov odstup 99,73 % v Čečensku. Pri dôslednejšom zhodnotení
volebných výsledkov je ale Čečensko skôr anomáliou⁷, pretože v obvode Ingušsko, kde je rozstup dvoch
najúspešnejších kandidátov druhý najväčší, činí rozdiel 87,46 %. Každopádne je pre ruské prezidentské
voľby v roku 2012 charakteristická celoplošná dominancia Vladimíra Putina.
Druhý v poradí skončil komunistický kandidát Gennadĳ Zjuganov. Pri pohľade na celoplošné výsledky musíme konštatovať rovnaké závery ako v Putinovom prípade. Zjuganov bol druhým najúspešnejším kandidátom v 81 z 83 volebných obvodov. Iba v dvoch – Moskva a Petrohrad – sa vyššej voličskej
podpore tešil Michail Prochorov⁸. Úspech nezávislého kandidáta Prochorova, označovaného za jedného
z najmajetnejších mužov Ruska, práve v najbohatších oblastiach možno označiť ako prekvapenie najmä
preto, že v minulých voľbách si aj v týchto dvoch oblastiach udržiavala druhú najvýraznejšiu podporu
Komunistická strana Ruskej federácie⁹.
Voličská podpora posledných troch kandidátov – Vladimíra Žirinovského, Sergeja Mironova a Michaila Prochorova – sa iba výnimočne priblížila k hodnote 10 %, samozrejme s výnimkou volebných
obvodov, v ktorých Prochorov porazil Zjuganova. Vzhľadom na ich nízku podporu je pochopiteľné, že
poradie medzi nimi v jednotlivých obvodoch fluktuuje. Údaje ale nie sú dostatočne signifikantné, aby
z nich bolo možné vyvodiť objektívne závery o regionálnej dominancii jedného z týchto kandidátov
pred ostatnými.
Z vyššie uvedeného vyplýva, že sa územie Ruska nedá rozdeliť na menšie celky podľa toho, ktorý
kandidát v danej oblasti dominuje. Celoplošne je totiž víťazom ruských prezidentských volieb Vladimír
Putin vo väčšine prípadov pred Gennadĳom Zjuganovom.
Rozdiely vo volebných ziskoch kandidátov v regiónoch
Keďže je vo všetkých volebných obvodoch jasná dominancia Vladimíra Putina, v nasledujúcej časti
budeme sledovať, v ktorých častiach Ruska získali konkrétni kandidáti najvyšší počet hlasov. Pri
⁶Koordinátor misie OSCE pre sledovanie prezidentských volieb Tonino Pincula zdôrazňoval aj nerovnú volebnú kampaň.
Tomu sa ale vzhľadom na zámer práce nebude autor venovať (Organization for Security and Co-operation in Europe 2012b).
⁷Diachrónna analýza ukazuje, že Čečenská oblasť je typická masívnou podporou kandidátov strany Jednotné Rusko.
Napríklad v roku 2008 tam bol výsledok Dmitrĳa Medvedeva bezmála 90 %. Hlas Putinovi o štyri roky skôr dalo až 92,30 %
(Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2008; Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2004).
⁸Prochorov porazil Zjuganova ešte v jednej volebnej oblasti, ktorá ale formálne nie je zarátavaná medzi ruské volebné
obvody, pretože sa jedná o voličov hlasujúcich mimo územia Ruska.
⁹Viď napr. výsledky prezidentských volieb 2008 a 2004 (Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2008; Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2004).
67
Vladimírovi Putinovi tak spoznáme oblasti, v ktorých si užíva najvýraznejšiu podporu. Pri analýze
rozloženia hlasov ostatných kandidátov, tak naopak spoznáme oblasti, kde Putinova voličská podpora
ustupuje v prospech ďalších kandidátov. Sledovať podporu budeme na vizualizáciách Ruskej federácie
rozdelenej do volebných obvodov, ktoré boli vygenerované programom Tableau Public 7.0. Autorkou
vizualizácií je Russian Sphinx¹⁰. Vychádzala ale z pripravených dát, ktoré nazhromaždil a upravil do
podoby zdrojových dát pre program Tableau Public 7.0 autor tejto práce. Vzhľadom na vysoký počet
ruských volebných obvodov by malo ich menovanie vo výsledkoch sledovania iba veľmi neprehľadnú
štruktúru. Preto sa autor rozhodol spolu s názvami volebných obvodov používať aj názvy federálnych
dištriktov, do ktorých je rozdelená Ruská federácia¹¹. Prehľadná mapa ruských volebných obvodov s ich
rozčlenením do federálnych dištriktov sa nachádza v prílohe 2.
Vladimír Putin
Voličská podpora Vladimíra Putina bola najvýraznejšia v Severokaukazskom federálnom dištrikte.
Práve tu sa nachádzajú aj tri oblasti Čečensko, Dagestán a Ingušsko, v ktorých dosiahol Putin najlepší
výsledok spomedzi všetkých 83 volebných obvodov. Priemerne v tejto oblasti získal Putin 84,01 % hlasov čo o viac ako 20 % prevyšuje jeho finálny volebný výsledok. Zjuganovov výsledok, ako druhého
najúspešnejšieho kandidáta, je až o 74,13 % nižší. Veľmi vysoké zisky dosiahol Putin ešte v dvoch volebných obvodoch. Putina volilo rovných 90 % voličov v Tuvinskej republike na juhu Sibírskeho federálneho dištriktu a 84,58 % v Jamalskonenetskom autonómnom okruhu na severe Uralského federálneho
dištriktu. Každopádne táto vysoká podpora ale nie je ani v jednom prípade charakteristická pre ktorýkoľvek z dvoch zmienených federálnych dištriktov.
Okolo Mosky, v ktorej bola Putinova podpora celkovo najnižšia, sa rozprestiera Centrálny federálny
dištrikt, v ktorom Putin získal priemerne 58,80 % hlasov. Jeho priemerný odstup od Zjuganova v tomto
dištrikte činí 37,66 %, čo je zároveň najmenším rozdielom medzi zmienenými dvomi kandidátmi na
úrovni dištriktu. Tento fakt môžeme pripísať najmä relatívnej vysokej podpore Michaila Prochorova
v Moskve – 20,45 %. Rozloženie Putinovej voličskej podpory je vizualizované v obrázku 1.
Gennadĳ Zjuganov
Rošírenie voličskej podpory v poradí druhého najúspešnejšieho kandidáta ruských prezidentských
volieb je omnoho pravidelnejšie ako v prípade Putina. Samozrejme je nutné zohľadňovať, že rozpätie
Zjuganovovej podpory je omnoho užšie. Kým Putinova podpora sa pohybovala v rozmedzí 46,95 % až
po 99,76 %, Zjuganovove výsledky sa nachádzajú v intervale 0,03 % až 29,09 %.¹²
Podpora nominanta Komunistickej strany Ruskej federácie sa vo väčšine obvodov naprieč Ruskom
pohybuje okolo alebo pod hranicou 20 %. Očakávateľnými výnimkami sú najmä obvody, v ktorých dominuje Putin – takmer všetky obvody v Severokaukazskom federálnom dištrikte, Jamalskonenetský
autonómny okruh na severe Uralského federálneho dištriktu a Tuvinská republika na juhu Sibírskeho
federálneho dištriktu.¹³ Na juhu Sibírskeho federálneho dištriktu bola ale Zjuganovova voličská podpora nízka aj v Kemorovskej oblasti (8,14 %). Pri pohľade na obrázok 2 je ale evidentné, že Zjuganovova
podpora bola oproti jeho výsledku 17,18 % výrazne nižšia aj v severovýchodnom obvode Ďalekovýchodného federálneho dištriktu – Čukotka (9,04 %).
Michail Prochorov
Volebné výsledky nezávislého kandidáta Michaila Prochorova v obvodoch ukazujú nie úplne stabilnú
podporu a to hneď v dvoch aspektoch. Prochorovova volebná podpora nie je nĳako geograficky ustá¹⁰Autorka nechcela zverejniť svoje skutočné meno. Je aktívnou blogerkou na adrese RussianSphinx.blogspot.com, kde
zverejňuje svoje štatistické sledovania.
¹¹Federálne okruhy boli zriadené prezidentom Putinom v roku 2000 a stali sa jednotkami štátnej správy Ruska. V roku 2010
prezident Dmitrĳ Medvedev vyčlenil z jedného z dištriktov Severokaukazský federálny dištrikt. (Pre viac informácií viď Ukaz
Prezidenta RF ot 13 maja 2000 g. N 849; Ukaz Prezidenta RF ot 19.01.2010 N 82)
¹²Analogicky je tento fakt nutné zohľadňovať aj pri všetkých ďalších kandidátoch.
¹³Tieto výnimky sú pochopiteľné z toho dôvodu, že sa v nich Putin tešil veľmi vysokej podpore blízko 90 % alebo až 100 %.
68
Obrázok 1: Rozloženie voličskej podpory Vladimíra Putina (Russian Sphinx)
lená. Navyše pri zohľadnení jeho celkového volebného výsledku 7,98 % badáme, že jeho partikulárna
podpora v regiónoch je skôr pod alebo nad týmto číslom. Zaujímavý podnet pre ďalšie skúmanie ale
prináša Prochorovova dominancia v najväčších ruských mestách – Moskva a Petrohrad – kde sa mu
dokonca podarilo poraziť komunistického nominanta Zjuganova a skončiť ako druhý. Jeho výsledky
v jednotlivých obvodoch sú vizualizované v obrázku 3.
Vladimír Žirinovskĳ
Vyššie uvedené upozornenie súvisiace s rozpätím voličskej podpory musíme obzvlášť zohľadňovať
pri dvoch najmenej úspešných kandidátoch, a preto budú závery o ich voličskej podpore formulované
veľmi opatrne. Prezidentský kandidát ruských liberálov, Vladimír Žirinovskĳ, získal v obvodoch podporu 0,02 % až 10,54 %. Jeho podpora bola najvýraznejšia v Ďalekovýchodnom federálnom dištrikte, kde
priemerne získal 8,60 % hlasov. V porovnaní s jeho celkovým výsledkom 6,22 % sa ukazuje, že spomedzi
obvodov v tomto dištrikte získal nižší ako celkový výsledok jedine v Jakutsku. V ostatných obvodoch
bola jeho podpora v intervale 7,18–10,54 % a práve horná hranica intervalu, výsledok v Kamčatskom
kraji, je aj najúspešnejším Žirinovského volebným obvodom. Liberálny kandidát sa teší podpore, aj keď
už nie natoľko vzdialenej od definitívneho výsledku, aj v Severozápadnom federálnom dištrikte. Priemerne tu získal 7,61 % hlasov, pričom v tomto prípade bol Petrohrad jediným obvodom, kde získal
menej ako bol jeho celkový výsledok.
Sergej Mironov
Kandidát nominovaný stranou Spravodlivé Rusko skončil posledný s výsledkom 3,85 %. Najvýraznejšej
podpore sa tešil v Severozápadnom federálnom dištrikte – priemerne 5,53 %. V Mironovovom, podobne
ako aj v Žirinovského, prípade je zaujímavým pozorovaním, že práve Severozápadný federálny dištrikt
sa skladá z obvodov, v ktorých získali spomedzi svojich výsledkov najvyššiu podporu práve najmenej
úspešný kandidáti v celkovom poradí.
Obrázok 2: Rozloženie voličskej podpory Gennadija Zjuganova (Russian Sphinx)
Obrázok 3: Rozloženie voličskej podpory Michaila Prochorova (Russian Sphinx)
69
70
Obrázok 4: Rozloženie voličskej podpory Vladimíra Žirinovského (Russian Sphinx)
Obrázok 5: Rozloženie voličskej podpory Sergeja Mironova (Russian Sphinx)
71
Záver a zamyslenie sa nad charakterom volieb v Rusku
V prvých dvoch častiach práce opísaný faktický charakter politického systému Ruskej federácie a volebný systém, ktorý kladie kandidátom veľmi ťažko prekonateľné prekážky, aby sa mohli zúčastniť
volieb, sú nepochybne indikátormi toho, že Ruská federácia nemôže byť zaradená medzi demokratické
zriadenia bez výhrad. Na opačnej strane ale stoja argumenty o prítomnosti súťaživosti v systéme, snahách o zvyšovanie transparentnosti volieb a čoraz pozitívnejšie hodnotenia procedúr bezprostredne
spätých s volebnými dňami.
Eric Shiraev sa v publikácii Russian Government and Politics venuje okrem iného aj náčrtu charakteristík dvoch opozitných táborov hodnotiacich fungovanie ruského politického zriadenia. Na jednej strane
stoja prívrženci názoru, že vnímanie ruskej demokracie deformuje neschopnosť vonkajších pozorovateľov pochopiť koncept líderstva, ktorý je atypický oproti (ďalším) demokraticky fungujúcim krajinám.
Navyše fungujúci multipartizmus a síce nie stále dokonalé, ale vo všeobecnosti demokratické a slobodné voľby, legitimizujú obľúbenosť jednej politickej strany pred inou. Odporcovia tvrdia, že procedurálne pochybenia volebných komisií nie sú náhodnými omylmi, ale cieľavedomými machináciami
a ruské politické elity si neužívajú iba volebné úspechy, ale aj neprimerane veľký priestor v masových
médiách a počas politických kampaní, ktoré úspech podmieňujú a vedú k nemu (Shiraev 2010: 186–188).
Zámerom práce nebolo normatívne ohodnotiť ruskú demokraciu na škále demokracia – nedemokracia. Práve preto jej autor zaujal pozíciu niekde medzi dvomi vyššie opísanými vnímaniami a pristupoval k monitoringu prezidentských volieb v roku 2012 tak, akoby sa odohrali v akejkoľvek inej demokratickej krajine. Preto upozorňoval na všetky nedostatky a procedurálne pochybenia, ale zároveň
pristupoval k výsledkom zverejneným Ústrednou volebnou komisiou Ruskej federácie bez výhrad. Vo
výsledkoch nebolo možné prehliadnuť výraznú dominanciu nominanta strany Jednotné Rusko, Vladimíra Putina, s veľkým náskokom pred komunistickým kandidátom Gennadjim Zjuganovom. Analýzu
toho, ako k dominancii Vladimíra Putina došlo, by autor rád nechal otvorenú pre ďalšie skúmanie volebnej kampane alebo hľadanie objektívne dokázateľného defektu ruskej politickej súťaže.
Vďaka analýze akceptovaných volebných výsledkov autor v poslednej časti predstavil voličskú
podporu kandidátov v jednotlivých federálnych dištriktoch a obvodoch naprieč Ruskom. Táto práca
tak otvára priestor, aby sa ďalší výskumník s konzistentným vnímaním ruskej politiky mohol hlbšie
zamyslieť nad dôvodmi a okolnosťami podpory kandidátov v obvodoch, kde boli ich zisky najvyššie
alebo naopak najnižšie. Obzvlášť veľmi vysoká Putinova podpora v Severokaukazskom federálnom
dištrikte a lepší výsledok nezávislého kandidáta Michaila Prochorova nad Zjuganovom v Moskve
a Petrohrade sa naskytajú ako zaujímavý podnet pre ďalší výskum.
Přílohy
Príloha 1:
Výsledky ruských prezidentských volieb 2012 v jednotlivých obvodoch
(Ústredná volebná komisia Ruskej federácie)
Gennadij Zjuganov
Sergej Mironov
Michail Prochorov
Vladimir Putin
Belgorodská oblasť
6,62 %
23,45 %
3,96 %
5,53 %
59,30 %
Brjanská oblasť
6,14 %
20,91 %
3,35 %
4,59 %
64,02 %
Ivanovská oblasť
7,25 %
18,30 %
4,44 %
7,13 %
61,85 %
Kalužská oblasť
7,42 %
20,01 %
4,23 %
8,07 %
59,02 %
Kostromská oblasť
8,09 %
26,02 %
4,62 %
7,61 %
52,78 %
Kurská oblasť
8,20 %
20,24 %
3,81 %
6,26 %
60,45 %
Lipecká oblasť
7,13 %
21,13 %
3,95 %
5,55 %
60,99 %
Moskva
6,30 %
19,18 %
5,05 %
20,45 %
46,95 %
pokračování na další straně
72
pokračování z předchozí strany
Gennadij Zjuganov
Sergej Mironov
Michail Prochorov
Vladimir Putin
Moskovská oblasť
6,66 %
19,36 %
4,23 %
11,18 %
56,85 %
Oriolská oblasť
7,45 %
29,09 %
3,35 %
6,14 %
52,84 %
Rjazaňská oblasť
7,58 %
21,42 %
4,12 %
6,10 %
59,74 %
Smolenská oblasť
7,94 %
23,07 %
4,34 %
6,75 %
56,69 %
Tambovská oblasť
4,54 %
17,38 %
2,25 %
3,16 %
71,76 %
Tulská oblasť
5,79 %
16,95 %
3,41 %
5,06 %
67,77 %
Tverská oblasť
7,40 %
19,71 %
4,92 %
8,88 %
58,02 %
Vladimirská oblasť
8,40 %
20,75 %
6,57 %
9,45 %
53,49 %
Voronežská oblasť
6,22 %
22,42 %
3,68 %
5,35 %
61,34 %
Jaroslavská oblasť
7,72 %
19,89 %
6,14 %
10,58 %
54,53 %
Amurská oblasť
9,94 %
16,87 %
3,40 %
5,77 %
62,84 %
Čukotský autonómny okruh
7,18 %
9,04 %
2,16 %
7,53 %
72,64 %
Židovská autonómna oblasť
8,35 %
18,63 %
3,48 %
6,42 %
61,59 %
Kamčatský kraj
10,54 %
15,97 %
3,47 %
8,95 %
59,84 %
Chabarovský kraj
10,47 %
17,65 %
4,88 %
9,50 %
56,15 %
Magadanská oblasť
9,18 %
20,01 %
3,74 %
9,71 %
56,25 %
Prímorský kraj
8,63 %
20,36 %
4,36 %
7,95 %
57,31 %
Jakutsko
4,37 %
14,39 %
4,41 %
6,49 %
69,46 %
Sachalinská oblasť
8,77 %
20,03 %
3,88 %
9,78 %
56,30 %
Archangelská oblasť
8,90 %
15,94 %
5,78 %
10,45 %
57,97 %
Kaliningradská oblasť
7,79 %
21,33 %
3,53 %
13,56 %
52,55 %
Leningradská oblasť
6,77 %
14,18 %
5,86 %
9,98 %
61,90 %
Murmanská oblasť
8,09 %
16,00 %
5,05 %
9,65 %
60,05 %
Janalskonenetský autonómny okruh
9,04 %
17,27 %
5,30 %
10,04 %
57,05 %
Novgorodsá oblasť
7,41 %
17,70 %
7,12 %
8,72 %
57,91 %
Pskovská oblasť
6,71 %
20,64 %
4,57 %
7,30 %
59,69 %
Republika Karélia
8,59 %
16,47 %
6,10 %
12,22 %
55,38 %
Republika Komi
7,67 %
13,34 %
4,32 %
8,32 %
65,02 %
Petrohrad
4,65 %
13,06 %
6,61 %
15,52 %
58,77 %
Vologdská oblasť
8,13 %
15,35 %
6,62 %
9,38 %
59,44 %
Altajský kraj
8,33 %
22,26 %
3,90 %
7,13 %
57,35 %
Irkutská oblasť
8,24 %
22,57 %
3,84 %
8,76 %
55,45 %
Kemorovská oblasť
6,82 %
8,14 %
2,28 %
4,60 %
77,19 %
Krasnojrský kraj
8,61 %
18,03 %
3,54 %
8,42 %
60,16 %
Novosibírska oblasť
7,70 %
22,53 %
3,03 %
9,18 %
56,34 %
Omská oblasť
7,68 %
24,01 %
4,03 %
7,44 %
55,55 %
Republika Altaj
5,60 %
16,92 %
3,34 %
6,15 %
66,87 %
Burjatsko
5,34 %
18,04 %
3,36 %
5,87 %
66,20 %
Chakasie
8,48 %
20,56 %
3,59 %
7,84 %
58,40 %
Tuvinská republika
1,74 %
4,32 %
1,37 %
1,98 %
90,00 %
Tomská oblasť
7,67 %
18,85 %
3,70 %
11,57 %
57,07 %
Zabajkalský kraj
9,95 %
14,37 %
3,01 %
5,91 %
65,69 %
Astrachaňská oblasť
5,07 %
15,64 %
4,30 %
5,06 %
68,76 %
Čečensko
0,02 %
0,03 %
0,03 %
0,02 %
99,76 %
Krasnodarský kraj
6,54 %
18,46 %
3,31 %
6,75 %
63,72 %
Adygejsko
5,06 %
20,55 %
3,01 %
5,96 %
64,07 %
Dagestán
0,11 %
5,94 %
0,29 %
0,45 %
92,84 %
Ingušsko
1,17 %
4,45 %
1,06 %
1,16 %
91,91 %
Kabardsko-Balkarsko
3,08 %
13,81 %
3,05 %
2,32 %
77,64 %
Kalmycko
2,54 %
17,51 %
2,68 %
6,04 %
70,30 %
Karačajevsko-Čerkesko
0,98 %
5,81 %
0,74 %
0,90 %
91,36 %
Severné Osetsko
3,16 %
21,05 %
3,11 %
1,66 %
70,06 %
pokračování na další straně
73
pokračování z předchozí strany
Gennadij Zjuganov
Sergej Mironov
Michail Prochorov
Vladimir Putin
Rostovská oblasť
6,27 %
20,06 %
3,63 %
6,36 %
62,66 %
Stvaropolský kraj
6,99 %
18,03 %
3,14 %
6,33 %
64,47 %
Volgogradská oblasť
6,86 %
18,85 %
4,33 %
5,56 %
63,41 %
Čeljabinská oblasť
5,66 %
14,72 %
5,10 %
8,03 %
65,02 %
Chantymansijský autonómny okruh
8,11 %
13,80 %
3,29 %
7,14 %
66,41 %
Kurganská oblasť
8,57 %
17,40 %
3,99 %
5,75 %
63,39 %
Sverdlovská oblasť
5,20 %
12,14 %
5,47 %
11,46 %
64,50 %
Ťumeňská oblasť
7,07 %
11,41 %
2,45 %
5,15 %
73,10 %
Janalskonenecký autonómny okruh
5,21 %
5,59 %
1,49 %
2,33 %
84,58 %
Kirovská oblasť
7,90 %
18,54 %
5,22 %
9,27 %
57,93 %
Nižnonovgogradská oblasť
5,96 %
19,05 %
3,40 %
6,75 %
63,90 %
Orenburská oblasť
7,33 %
24,92 %
4,05 %
5,80 %
56,89 %
Penzianska oblasť
6,39 %
19,70 %
3,16 %
5,21 %
64,27 %
Permský kraj
4,60 %
15,78 %
4,40 %
10,86 %
62,94 %
Baškirsko
3,64 %
14,18 %
2,49 %
3,64 %
75,28 %
Čuvašsko
5,65 %
20,58 %
4,44 %
5,52 %
62,32 %
Marijsko
6,53 %
22,09 %
3,98 %
6,37 %
59,98 %
Mordvinsko
2,34 %
7,23 %
1,11 %
1,61 %
87,06 %
Tatarstán
2,23 %
9,66 %
1,76 %
2,93 %
82,70 %
Udmurtsko
6,27 %
14,82 %
3,42 %
8,59 %
65,75 %
Samarská oblasť
7,56 %
20,55 %
3,94 %
8,05 %
58,56 %
Saratovská oblasť
5,06 %
15,63 %
3,27 %
4,46 %
70,64 %
Uljanovská oblasť
6,96 %
24,03 %
4,17 %
5,62 %
58,18 %
Bajkonur (Kazachstan)
5,52 %
12,14 %
2,99 %
6,81 %
70,79 %
Územia mimo Ruska
2,72 %
7,19 %
1,96 %
13,56 %
73,24 %
Konečné výsledky
6,22 %
17,18 %
3,85 %
7,98 %
63,60 %
Príloha 2: Rozdelenie Ruskej federácie do Federálnych dištriktov (Wikimedia Commons)
74
Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii. 2012. Svodnaja tablica rezultatov vyborov. [on-line].
[vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://www.vybory.izbirkom.ru/region/
region/izbirkom?action=show&root=1&tvd=100100031793509&
vrn=100100031793505&region=0&global=1&sub_region=0&prver=0&
pronetvd=null&&type=227.
[vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://www.vybory.izbirkom.ru/region/
region/izbirkom?action=show&root=1&tvd=100100022249920&
vrn=100100022176412&region=0&global=1&sub_region=0&prver=0&
pronetvd=null&vibid=100100022249920&type=227.
[vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://pr2004.cikrf.ru/etc/svod_otchet.xls.
European Institute for Democratic Participation. 2012. International Election Observation. Russian
Federation, Presidential Election. Groningen. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na
http://eidp.org/images/mediamanager/documents/
eom_report_russian_presidential_election.pdf.
Federal Law “On the Election of the President of the Russian Federation”. [on-line]. [vid. 2012-06-11].
Dostupné na http://legislationline.org/documents/action/
popup/id/3984.
H
H
H
C
, V., K
, L., Š
, J. 2011. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal.
, J. 2001. Politický systém Ruska: Hledání státu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
, J. 2004. Rusko. In K
, M. et al. (eds). Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy.
Praha: Eurolex Bohemia, s. 325–354.
, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
International Foundation for Electoral Systems. 2012. [on-line]. Elections in Russia. The March 4
Presidential Election. Frequently Asked Questions. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na
http://www.ifes.org/∼/media/Files/Publications/
White%20PaperReport/2012/FAQ_Russian_Election_2012.pdf.
Organization for Security and Co-operation in Europe/Office for Democratic Institutions and Human
Rights. 2012a. Russian Federation Presidential Election. Warsaw: Final Report.
Organization for Security and Co-operation in Europe. 2012b. [on-line]. Russia’s presidential election
marked by unequal campaign conditions, active citizens’ engagement, international observers say.
[vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://www.osce.org/odihr/elections/88661.
S
, E. 2010. Russian Government and Politics. New York: Palgrave Macmillan.
Ukaz Prezidenta RF ot 13 maja 2000 g. N 849. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na
http://base.garant.ru/12119586/.
Ukaz Prezidenta RF ot 19.01.2010 N 82. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na
http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1048608.
Maškarinec, P. Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013
75
Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013
Turn to the right: The 2013 Icelandic parliamentary election
Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])
Abstract
This article deals with the election to the Icelandic parliament (Althingi) held on the 27th April 2013. This election
was interesting for several reasons. Firstly, the Independence Party, the most successful Icelandic party ever,
achieved its second worst result since 1923. Secondly, the Progressive Party has seen a significant increase, the
highest since 1979, which brought center-right parties an absolute majority of votes and secured them a majority
of seats in the Althingi. Thirdly, elections resulted in a complete decline for the Icelandic le . Social Democratic
Alliance, winner of the 2009 elections, has lost more than half of its voters (the largest single drop in the Icelandic
electoral history), and similar loss recorded Le -Green Movement – social democrats coalition partner. The article
describes electoral system, situation before the election and analyses election results. The results of the 2013
election are compared with the results of the 2009 parliamentary election.
Keywords
Iceland, Althingi, parliamentary elections, political parties, party system
Note
Tento text vznikl v rámci projektu „Severská politika I.“, který byl financován z prostředků na institucionální
výzkum FF UJEP v roce 2013.
∗ Pavel Maškarinec působí jako odborný asistent na Katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity
J. E. Purkyně, České mládeže 8, 400 96 Ústí nad Labem.
76
Úvod
Dne 27. dubna 2013 se na Islandu konaly parlamentní volby do jednokomorového parlamentu (Alting).
Parlamentní volby přinesly další výrazný posun do podoby islandského stranického systému. Zatímco
výsledky předčasných voleb do Altingu v roce 2009 se nesly v atmosféře posunu islandského elektorátu doleva, kdy strany levicového spektra dokázaly poprvé v historii islandských voleb získat nadpoloviční většinu hlasů i mandátů a vytvořit většinový levicový koaliční kabinet, volby v roce 2013
byly jejich téměř přesným opakem. Stejně jako o čtyři roky dříve přitom i letošní volby přinesly několik
historických rekordů. Pozici nejsilnější islandské strany získala zpět konzervativní Strana nezávislosti
(Sjálfstæðisflokkurinn, SF), nicméně zisk 26,70 % hlasů zůstal daleko za jejími dřívějšími zisky. Pouze
těsně za SF zaostali agrárníci – Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn, FSF) – a právě výrazný vzestup FSF, nejvyšší od roku 1979, přinesl středopravicovým stranám nadpoloviční většinu hlasů a bezpečnou většinu mandátů v Altingu. Naopak naprostým propadem skončily volby pro islandskou levici.
Sociálnědemokratické Spojenectví (Samfylkingin, S), vítěz voleb 2009, ztratilo více než polovinu voličů
– největší pokles jedné strany v islandské volební historii, a podobnou ztrátu zaznamenal i koaliční
partner sociálních demokratů Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð,
VG). Změny na politické scéně dovršil úspěch dvou nových subjektů: Světlé budoucnosti (Björt Framtíð, BF) a Pirátů (Píratar, P). Volební účast dosáhla 81,49 %, oproti volbám 2009 se snížila o téměř čtyři
procentní body a její výše dosáhla vůbec nejnižší úrovně v historii. Do volebního klání se současně zapojil rekordní počet patnácti kandidujících subjektů, což se odrazilo v počtu propadlých hlasů, který
narostl o téměř 10 % na historických 11,80 %.
Volební systém
Volební systém pro volby do Altingu vychází z pravidel poměrného zastoupení vázaných kandidátních listin s vyrovnávacími mandáty.¹ V současnosti (od roku 2003) je pro volební účely území Islandu
rozděleno do šesti volebních obvodů, jejichž velikost se pohybuje v rozmezí 7 až 11 mandátů (bez vyrovnávacích mandátů).² K rozdělování mandátů dochází na dvou úrovních. V první fázi se rozděluje
54 (z celkových 63) mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů. Pro přepočet hlasů na mandáty na úrovni volebních obvodů je využíván d’Hondtův volební dělitel (dělí se číselnou řadou 1, 2, 3,
4, …) bez využití omezovací klauzule. Při vlastním hlasování disponují voliči několika možnostmi: a)
mohou odevzdat svůj hlas celé kandidátce; b) provádět změny na kandidátce (označením kandidátů
čísly 1, 2, 3, … mohou stanovit jimi preferované pořadí kandidátů); c) případně vyškrtnout vybrané
kandidáty. Mandát následně získávají kandidáti dle počtu získaných hlasů. Voliči nicméně disponují
možností změn pouze v rámci kandidátní listiny jednoho politického subjektu. Následného rozdělování devíti vyrovnávacích mandátů, jehož cílem je na celostátní úrovni snížit disproporcionalitu volebních výstupů, se účastní pouze politické subjekty, které překročí 5% celostátní omezovací klauzuli.
Rozdělování vyrovnávacích mandátů probíhá metodou nejvyššího průměru. V tomto případě se počet hlasů daného subjektu vydělí počtem mandátů, které daný subjekt získal při rozdělování v první
fázi na úrovni volebních obvodů, zvýšeným o 1, 2, 3, … (dle mandátu, jenž má být přidělen).³ Mandát následně obdrží politický subjekt s nejvyšším průměrem, resp. volební kandidátka tohoto subjektu
¹Poměrný systém byl na Islandu zaveden v roce 1959 a Island tak představuje výraznou anomálii v rámci skandinávského
prostoru, kde se poměrný systém prosadil již na počátku 20. století. K historii vývoje islandského volebního systému viz
Hardarson 2002.
²V roce 2003 byly všechny volební obvody devítimandátové. Ke změně došlo před volbami 2007, vzhledem k vysokému
nepoměru mezi počtem hlasů nutných pro získání mandátů v jednotlivých obvodech (srov. HÍ 2004: 5). Počet mandátů ve
volebním obvodu Norðvesturkjördæmi byl snížen na osm a počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi zvýšen na deset.
K další změně došlo před volbami 2013, kdy byl dále snížen počet mandátů v obvodu Norðvesturkjördæmi (na sedm) a na
jedenáct zvýšen počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi.
³Ve volebních obvodech Norðvesturkjördæmi, Norðausturkjördæmi a Suðurkjördæmi je přidělován jeden vyrovnávací
mandát a v obvodech Suðvesturkjördæmi, Reykjavíkurkjördæmi suður a Reykjavíkurkjördæmi norður dva vyrovnávací
mandáty.
77
v daném volebním obvodu (Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the
Althing; Landkjörstjórn).
Vývoj po volbách 2009
Výsledek předčasných voleb 2009 přinesl narušení trendu stabilizace islandského systému politických
stran, k němuž docházelo, i přes jisté proměny v síle jednotlivých stran, od jeho částečné proměny
na konci 90. let 20. století (srov. Hardarson a Kristinsson 2001, 2004, 2008 a 2010b).⁴ Historický úspěch
stran levicového spektra islandské politiky (S a VG) umožnil po volbách 2009 poprvé v historii ostrova
vznik většinového levicového koaličního kabinetu. Na jedné straně tak islandská levice získala potenciál
transformace islandské společnosti, ale na straně druhé naplnění tohoto cíle bylo od počátku velmi
obtížné, vzhledem k ekonomickým problémům země, v souvislosti se zhroucením islandských bank.⁵
Výsledek voleb 2009 ale bylo podle islandských politologů Hardarsona a Kristinssona (2010a: 1015)
možné interpretovat spíše jako „trest“ pro konzervativce a „odměnu“ pro sociální demokraty (kteří
ostatně byli součástí vlády s SF po volbách 2007), než revoltu občanů proti stranickému systému jako
takovému. To dokládá i zisk Občanského hnutí (Borgarahreyfingin, BH), které z hlediska úspěšnosti
pouze napodobilo další menší subjekty, které pravidelně (krátkodobě) vstupují jako pátá strana do
systému;⁶ v letech 1999 až 2009 byli pátou stranou liberálové – resp. Liberální strana (Frjálslyndi
flokkurinn, FF).
Dalším testem podpory parlamentních stran se staly komunální volby konané rok po volbách do
Altingu (29. května 2010). Islandské parlamentní strany dlouhodobě nejsou příliš úspěšné v menších
obcích, ale na druhé straně ve čtyřech největších městech (Reykjavík, Kópavogur, Hafnar örður, Akureyri) dlouhodobě držely většinu mandátů.⁷ Výsledky komunálních voleb 2010 ale naznačily možnou
proměnu chování voličů, s potenciálním přesahem do celostátní politiky. V hlavním městě (dlouhodobé baště SF) konzervativci poprvé od roku 1930 nepřekročili 40 % hranici a zisk 33,61 % hlasů byl
hluboko pod průměrem SF, který v předchozích dvaceti komunálních volbách od roku 1930 dosáhl
50,41 % (Hagstofa Íslands). Vítězem voleb v Reykjavíku se stal protestní subjekt nazvaný Nejlepší strana
(Besti flokkurinn, BF) vedený známým islandským komikem Jónem Gnarrem, který získal 34,72 % hlasů
a šest z 15 mandátů (SF obdržela pět mandátů). Podobně dopadly volby v Kópavoguru (předměstí Reykjavíku), kde Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn, NBF) a Listina obyvatel Kópavoguru (Listi
Kópavogsbúa, LK) získaly 13,84, resp. 10,24 % hlasů a Akureyri (největším městě na severu ostrova),
kde Lidová listina (Listi fólksins, LF) obdržela 45,03 % hlasů a 6 z 11 mandátů. Jediným z největších
měst, v němž uspěly pouze parlamentní subjekty (SF, FSF, S, VG), se v roce 2010 stal Hafnar örður
(srov. HÍ 2010a: 39, 42).
Jádrem sporů se v povolebním období stala kompenzace ztrát, vzniklých v souvislosti s hospodářskou a bankovní krizí a pádem islandské internetové banky Icesave, které měly být vyplaceny investorům z Nizozemska a Velké Británie. Vláda sociálnědemokratické premiérky Jóhanny Sigurðardó ir
rozhodla o přĳetí odpovědnosti za tyto škody (i přes značný odpor uvnitř druhé z vládních stran VG)
⁴Na konci 90. let došlo k integračním pokusům na levici, jež vyústily ve vznik S a VG a do velké míry stabilizovaly levý
střed a levici politického spektra, rozdělený v 80. a 90. letech do několika vzájemně si konkurujících formací (srov. Kopeček
2003: 127–129).
⁵V letech 2009 a 2010 klesl islandský HDP o 6,6 %, resp. 4,1 %, nicméně již v následujících letech ekonomika zaznamenala
růst: 2,9 % (2011), resp. 1,6 % (2012). Podobně začalo docházet k postupnému snižování nezaměstnanosti. Zatímco za vlády
středopravicové koalice SF a FSF (2003–2007) dosáhla míra nezaměstnanosti v průměru 2,2 %, v letech 2009 a 2010 vzrostla na
8,0 %, resp. 8,1 %, a k mírnému poklesu došlo až v posledních dvou letech vlády S a VG (7,4 % v roce 2011, resp. 5,8 % v roce
2012) (Hagstofa Íslands).
⁶BH mělo silné kořeny v tzv. „revoluci hrnců a pánví“, která vedla k předčasným volbám 2009. Již po několika měsících
po volbách ale vznikly uvnitř BH značné rozpory a všichni čtyři poslanci stranu opustili. Tři z nich založili nový subjekt –
Hnutí (Hreyfingin, H), poslední se označila za nezávislou (Hardarson a Kristinsson 2010a: 1015). 18. března 2012 pak došlo
ke sloučení BH, H a FF do nového subjektu pojmenovaného Úsvit (Dögun, D).
⁷Celkový počet mandátů parlamentních stran se v komunálních volbách po roce 2000 pohyboval na přibližně polovině:
47,21 % v roce 2002, 51,38 % v roce 2006 a 53,83 % v roce 2010 (Hagstofa Íslands).
78
a 30. prosince 2009 přĳal Alting vládní verzi zákona (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1014).⁸ Veřejné mínění a opoziční strany nicméně tomuto kroku výrazně oponovaly (zejména FSF) a podobný
postoj zaujal i islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson, který 2. ledna 2010 využil svého ústavou
zaručeného práva legislativního veta. Zákon tak musel být předložen k referendu, v němž 6. března
2010 (první referendum na Islandu od roku 1944) 98,1 % islandských voličů zákon odmítlo (účast v referendu dosáhla 62,7 %). Vláda následně připravila novou verzi zákona, ale i ta byla po přĳetí v Altingu
vetována prezidentem (20. února 2011) a negativní výsledek přineslo i další referendum 9. dubna 2011,
jehož se zúčastnilo 75,3 % voličů, z nichž 59,8 % vyjádřilo odmítavý postoj (HÍ 2010b; HÍ 2011).⁹ Konečné rozhodnutí v této otázce padlo 28. ledna 2013, kdy soudní dvůr Evropského sdružení volného
obchodu (EFTA) zamítl všechna obvinění Kontrolního úřadu EFTA týkající se možného porušení dohody o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EEA) – více k vývoji celé kauzy viz Iceland
Review, 29. 1. 2013.
Důležitou událostí volebního období 2009–2013 se stalo rovněž historicky první svolání Ústavodárného shromáždění. Tento orgán dostal za úkol vypracovat návrh nové islandské ústavy, nicméně návrh
nakonec připravil tzv. Ústavní výbor (Stjórnlagaráð) poté, co Nejvyšší soud zrušil volby do Ústavodárného shromáždění. Ústavní výbor přĳal novou verzi ústavy 27. července, a o dva dny později předložil
návrh Altingu, který 24. dubna 2012 rozhodl o konání referenda (proti byli poslanci SF a FSF).¹⁰ Referendum se uskutečnilo 20. října 2012 a islandští voliči odpověděli kladně na všech šest položených otázek
(srov. HI 2013).¹¹ Vláda ovšem do voleb nepředložila zákon Altingu, což vedlo poslance H Þóra Saariho
k požadavku na vyslovení nedůvěry vládě. Hlasování se uskutečnilo 11. března a pro odstoupení kabinetu hlasovalo 29 z 61 přítomných poslanců (32 zákonodárců bylo proti) a vláda se udržela v úřadě
(Iceland Review, 11. 3. 2013).¹²
Zajímavým vývojem prošla na Islandu i otázka vstupu do EU. Na Islandu dlouhodobě docházelo
k nárůstu občanů podporujících vstup ostrova do EU, ale zlom přinesla finanční krize. Zatímco ještě
v období mezi dubnem a červencem 2008 zaznamenávaly průzkumy nadpoloviční většinu příznivců
unie, následný pokles se v únoru 2013 zastavil na čtvrtině elektorátu. Naopak počet odpůrců unie
vzrostl ke stejnému datu až na 58,5 %.
Současně lze zaznamenat postupný nárůst počtu občanů, kteří se staví za dokončení přístupových
rozhovorů. Jejich počet dosáhl před volbami (v březnu 2013) nadpoloviční většiny (54,0 %) proti pouze
třetině (34,6 %) těch, jež požadovali okamžité ukončení rozhovorů s unií, zatímco ještě v září 2012 převažovali zastánci ukončení vstupních rozhovorů před respondenty s opačným názorem (47,0 % vs. 42,6 %)
(srov. CG 2013a). Vláda S a VG ale již 14. ledna 2013 rozhodla, že do voleb nedojde k otevření žádné nové
přístupové kapitoly (práce na prozatím 16 otevřených kapitolách nicméně nebyly přerušeny). To lze interpretovat jako ústupek VG, z něhož se v několika posledních měsících ozývaly hlasy po přehodnocení
⁸Zákon uznával odpovědnost Islandu vyplatit náhrady vlastníkům vkladů z Nizozemska a Velké Británie až do plné výše
stanovené evropskou legislativou (vč. způsobu úhrady závazku). Islandský Záruční fond vkladatelů a investorů (Tryggingarsjóður innstæðueigenda og árfesta, TIF) totiž disponoval pouze zlomkem této částky a investorům z obou zemí byly po
krachu islandských bank vyplaceny náhrady vkladů vládami jejich zemí (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1013–1014).
⁹Aktivní vstup prezidenta do politiky (v minulosti nevídaný) přitom podle islandských politologů Kristjánssona a Indridasona (2011: 190–191) naznačil možný posun Islandu směrem k poloprezidentské formě vlády. Grímsson byl následně
30. června 2012 zvolen do již pátého funkčního období (srov. Maškarinec 2012).
¹⁰Hlavní návrhy změn ústavy se týkaly: a) distribuce moci (vyšší míra oddělení moci mezi exekutivou a legislativou,
zavedení konstruktivního veta nedůvěry atd.); b) transparentnosti a odpovědnosti; c) zvýšení možnosti participace občanů na
rozhodování (např. možnost, aby 10 % voličů mohlo iniciovat referendum k zákonu přĳatému Altingem, či možnost 2 % voličů
iniciovat návrh zákona); d) reformy volebního systému (zajištění rovnosti hlasů); e) návrhu, aby všechny přírodní zdroje, jež
nejsou v soukromém vlastnictví, byly prohlášeny za společné a věčné vlastnictví lidu Islandu atd. (srov. Stjórnlagaráð 2011).
¹¹1) Jste pro, aby se návrh Ústavního výboru stal základem návrhu nové ústavy?; 2) Jste pro, aby v nové ústavě byly
přírodní zdroje, které nejsou v osobním vlastnictví, prohlášeny za národní vlastnictví?; 3) Jste pro, aby nová ústava obsahovala
ustanovení o ustavení (národní) církve na Islandu?; 4) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení umožňující volbu
konkrétních osob do Altingu ve vyšší míře než je možné v současnosti?; 5) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení
dávající rovnou váhu hlasům odevzdaným ve všech částech země?; 6) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení
zaručující určité části elektorátu možnost požádat o vypsání referenda?
¹²Zatímco premiérka Sigurðardó ir ještě 31. prosince 2012 vyjádřila přání, aby návrh byl přĳat parlamentem do voleb,
prezident Grímsson návrh ústavy v novoročním projevu tvrdě kritizoval (Iceland Review, 4. 1. 2013), podobně se proti návrhu
stavěly SF s FSF.
79
Obrázek 1: Podpora islandských občanů vstupu do EU (%), CG 2013b
islandské žádosti o vstup do EU (Iceland Review, 14. 1. 2013), ale rovněž jako pokus odstranit evropské
téma z volební kampaně.
Velké přesuny ale probíhaly rovněž na islandské politické scéně. Již před volbami 2009 došlo k výměně ve vedení SF a FSF. Dne 18. ledna byl novým předsedou FSF, po v listopadu odstoupivším Guðni
Ágústssonovi, zvolen teprve třiatřicetiletý člen městské rady v Reykjavíku Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a o dva měsíce později (29. března) se novým předsedou konzervativců stal devětatřicetiletý poslanec Bjarni Benediktsson poté, co dosavadní předseda Haarde oznámil, že on sám nebude
ze zdravotních důvodů usilovat o znovuzvolení do předsednické funkce (Iceland Review, 19. 1. 2009;
27. 3. 2009; 30. 3. 2009). Změny ve vedení se před volbami 2013 nevyhnuly ani vládním stranám. Po oznámení premiérky Sigurðardó ir, že hodlá ukončit svou politickou kariéru, byl 2. února 2013 novým předsedou sociálních demokratů zvolen poslanec a bývalý ministr sociálních věcí (2009–2010), resp. ministr
obchodu (2010–2011) Árni Páll Árnason, který v souboji o předsednické křeslo porazil ministra sociálních věcí Guðbjartura Hannessona. Následně došlo i k nečekané výměně v čele VG. Předseda strany
Steingrímur J. Sigfússon se po čtrnácti letech překvapivě rozhodl neobhajovat předsednický post (Sigfússon stál v čele VG od jeho založení v roce 1999) a na sjezdu strany byla 23. února 2013 novou předsedkyní zvolena její dlouholetá místopředsedkyně (od roku 2003) a ministryně vzdělávání, vědy a kultury
Katrín Jakobsdó ir (Iceland Review, 2. 2. 2013; 18. 2. 2013; 25. 2. 2013).
Přesuny na politické scéně se ale odehrávaly rovněž mimo čtyři hlavní strany a byly způsobeny
odchody několika poslanců ze svých stran. Situaci dobře demonstruje pohled do Altingu, kde před
volbami 2013 mělo zastoupení devět subjektů, z nichž pouze čtyři (S, VG, SF, FSF) toto zastoupení
získaly ve volbách. Dvěma mandáty disponovaly BF¹³, Úsvit (Dögun, D)¹⁴ a Duha (Regnboginn, R)¹⁵
a po jednom mandátu drželi Piráti (Píratar, P) footnotePiráti vznikli 24. listopadu 2012 a předsedkyní
strany byla zvolena Birgi a Jónsdó ir, původně poslankyně BH a následně H. a Solidarita (Samstaða,
¹³BF vznikla 4. února 2012 a založili ji bývalí poslanci FSF Guðmundur Steingrímsson a S Róbert Marshall, spolu s Nejlepší
stranou Jóna Gnarra.
¹⁴Úsvit byl založen 18. března 2012 sloučením BH, H a FF a jeho dva mandáty drželi poslanci Margrét Tryggvadó ir a Þór
Saari, původně zvolení za BH.
¹⁵Duha byla ustavena v březnu 2013 a za jejím založením stáli poslanci VG Jón Bjarnason (člen Altingu od roku 1999
a v letech 2009–2011 ministr rybářství a zemědělství) a Atli Gíslason (člen Altingu od roku 2007) a bývalý poslanec FSF v letech
2007–2008 Bjarni Harðarson.
80
Obrázek 2: Preference politických stran 2009–2012 (%), Capacent Gallup
S)¹⁶. Mimo těchto stran se voleb 2013 účastnilo dalších sedm subjektů a počet kandidátních listin
dosáhl rekordních patnácti (po odstoupení Solidarity), přičemž jedenáct z nich kandidovalo ve všech
šesti volebních obvodech. Preference většiny (s výjimkou SF, FSF, S, VG, BF, P) ale dosahovaly pouze
minimálních hodnot, v nejlepším případě na hranici 3 %. Na druhé straně od předčasných voleb
2009 docházelo k téměř nepřetržitému a výraznému poklesu podpory vládních stran. Naproti tomu
preference konzervativců posilovaly, zatímco podpora FSF oscilovala až do konce roku na úrovni
volebního výsledku z roku 2009. Nejvýraznějšími výkyvy ale procházel počet respondentů preferujících
další strany, jenž v prosinci 2012 vystoupal až na 20 %.
S postupným vznikem nových stran ohlašujících svou kandidaturu v nadcházejících volbách začaly
výzkumné agentury sledovat i preference těchto subjektů. Již od podzimu 2012 přitom bylo zřejmé,
že největším adeptem na místo páté strany systému je BF, kterou zhruba od března 2013 doplnili
Piráti, jejichž podpora pomalu, ale setrvale stoupala a na počátku dubna poprvé překonala 5% hranici.
I data z roku 2013 potvrzovala propad vládních stran. Větší výkyvy ale ve volebním roce vykazovaly
i preference SF a zejména FSF aspirující v průběhu března a dubna na vítězství ve volbách. Nově
kandidující BF poté v několika průzkumech mezi lednem a březnem dokonce předstihla S i VG.
Samotná předvolební kampaň byla poměrně krátká a ostrá a soustředila se na tři hlavní témata. Prvním byl stav islandské ekonomiky jako celku, druhým hypoteční dluhy domácností vzniklé v důsledku
finanční krize a třetím otázka vstupu do EU (Gíslason 2013). Opoziční SF a FSF v tomto ohledu kritizovaly vládu za nevyužití investičních příležitostí, jež mohly zvýšit výkonnost islandské ekonomiky.
Důvodem byly podle opozice zejména „nepřátelství“ vůči průmyslovému sektoru a upřednostňování
environmentálních otázek. Ne nevýznamná byla podle SF s FSF rovněž ztráta času a energie, jíž vláda
věnovala svým „oblíbeným“ projektům, jako byly nová ústava, extravagantní plány na ochranu přírody nebo nová rybářská politika.¹⁷ Opoziční strany pak i přes existenci vysokého islandského dluhu
¹⁶Solidarita byla založena 15. ledna 2012 a jednou z jejích vůdčích osobností se stala Lilja Mósesdó ir, zvolená v roce 2009
do Altingu za VG. V únoru 2013 nicméně strana oznámila, že nehodlá kandidovat ve volbách 2013.
¹⁷Zatímco S, VG, BF a P v kampani prosazovaly přĳetí nové ústavy, opozice tento krok odmítala (SF výslovně uvedla,
že odmítá revoluční změny ústavy) (srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 16–20), nicméně otázka ústavních změn nepatřila
k hlavním tématům kampaně.
81
Obrázek 3: Preference politických stran 2013 (%), Morgunblaðið
navrhovaly výrazné daňové škrty, které měly podpořit růst ekonomiky, na což vládní strany nebyly do
velké míry schopny reagovat (Gíslason 2013: 3).¹⁸
Podobně opoziční strany prosazovaly daňové úlevy pro domácnosti postižené vysokými hypotečními splátkami vzniklými v období, kdy byl realitní trh na svém vrcholu. Zatímco SF ovšem byla spíše
opatrnější a představila plán obecných daňových škrtů pro domácnosti ve vážných problémech, FSF přišla s radikálnějším návrhem rozsáhlého daňového oddlužení, bez současného zvýšení veřejného dluhu.
Vládní strany naproti tomu prosazovaly pouze omezenou pomoc nejvíce zranitelným skupinám (Gíslason 2013: 3).
Konečně třetím důležitým tématem voleb se stal vstup Islandu do EU, tedy téma vytvářející jasné
a nepřekročitelné bariéry mezi jednotlivými stranami (Gíslason 2013: 3). Evropská integrace vytváří
poměrně jasné rozdělení mezi jednoznačně proevropskými sociálními demokraty a BF a euroskeptickými SF, FSF a VG. Sociální demokraté a BF jsou jediné islandské strany, které prosazují jak vstup do
EU, tak přĳetí eura, zatímco VG oba kroky odmítá, stejně jako opoziční SF a FSF. Zatímco ovšem VG
před volbami prosazovalo dokončení rozhovorů a konečné rozhodnutí bylo ochotno přenechat občanům v referendu, kongresy SF a FSF přĳaly v únoru 2013 usnesení požadující, aby o otázce pokračování
vstupních rozhovorů s EU rozhodli občané v referendu (Morgunblaðið, 9. 2. 2013; 23. 2. 2013). Rozhodujícím se nicméně v tomto ohledu stal výrok v kauze Icesave, který se pozitivně promítl zejména do
předvolebních preferencí FSF. Tato strana jako jediná dlouhodobě a nepřetržitě odmítala snahu o odškodnění britských a nizozemských investorů, zatímco např. SF se na počátku roku 2011 připojila ke
snaze vládních stran o dohodu s Velkou Británií a Nizozemskem před, v té době v očích strany, nejistým soudním sporem (Gíslason 2013: 4; Iceland Review, 3. 2. 2011).
Celkové výsledky voleb 2013
Oficiální výsledky voleb do Altingu byly vyhlášeny nedlouho poté, co se v sobotu 27. dubna 2013 večer
uzavřely volební místnosti. Výsledek voleb znovu výrazně proměnil politickou mapu Islandu a jejich
výstupy přinesly několik historických rekordů. Porážka vládních stran dosáhla historické úrovně, když
S i VG ztratily více než polovinu voličů. Sociální demokraté obdrželi pouhých 12,85 % hlasů, ztratili
¹⁸Např. FSF kritizovala časté změny v daňovém systému za vlády S a VG a jako nástroj stability a rozvoje islandské
ekonomiky prosazovala zjednodušení daňového systému (The Reykjavík Grapevine 2013: 19).
82
téměř 17 %, a jejich zisk byl nejnižší ze všech pěti voleb od roku 1999, jichž se strana, integrující na konci
20. století velkou část levicového spektra, účastnila. Podobně VG přišlo o více než 10 % hlasů a zisk
10,87 % znamenal návrat k podpoře, kterou strana disponovala po svém vzniku ve volbách 1999 a 2003.
Neúspěch levicových subjektů je zřejmý zejména při srovnání s volbami 1995, v nichž kandidovaly čtyři
strany, které následně vytvořily S a VG. Ty v roce 1995 získaly v souhrnu celkem 37,74 % hlasů, zatímco
společný zisk S a VG v roce 2013 se zastavil na 23,72 %. Podle islandského politologa Grétara Þóra
Eyþórssona (Iceland Review, 29. 4. 2013) stálo za propadem levice několik důvodů. Prvním byly spory
mezi vládními stranami v průběhu celého volebního období, a druhým příliš velké sliby, které nemohly
strany vládní koalice naplnit. Krachem skončil jak pokus o potrestání bývalého premiéra Haardeho,
jenž byl činěn zodpovědným za finanční potíže Islandu, tak snahy změnit volební systém či přĳmout
tzv. občanskou ústavu, kterou Islanďané přĳali v referendu v říjnu 2012. Od těchto kroků si přitom
islandští občané slibovali získání většího vlivu na tvorbu politiky. Konečně důležitým tématem, jež
ovlivnilo výsledky voleb, se stalo i rozhodnutí v kauze Icesave (viz výše). Zmínit je nutné i poměrně
tvrdá úsporná opatření vlády přĳatá z důvodu potřeby záchranné půjčky, kterou Island obdržel od
Mezinárodního měnového fondu.
Výsledek sociálních demokratů současně narušil dosavadní trend, signalizující, že se straně podařilo úspěšně etablovat jako jedné ze dvou hlavních stran systému. Podobně se jako pouze krátkodobé
ukázalo postavení VG jako třetí strany systému, získané na úkor FSF ve volbách 2007 a potvrzené v roce
2009. Největším vítězem voleb se stala FSF, která posílila o téměř 10 % a oslovila téměř čtvrtinu elektorátu (24,43 %). Pouze díky jejímu nárůstu pak obdržely středopravicové strany jak nadpoloviční většinu
hlasů, tak zejména bezpečnou většinu mandátů (38 z 63). Konzervativci, jako historicky nejsilnější islandská strana, totiž navýšili podporu o pouze tři procenta a dosáhli druhého nejhoršího výsledku od
založení strany (26,70 %).
Největším rozdílem oproti minulým volbám byl počet kandidujících subjektů. Na druhé straně ve
všech šesti volebních obvodech kandidovalo pouze 11 z celkově 15 kandidujících subjektů, zbývající
čtyři podaly kandidátky pouze v jednom či dvou obvodech a jejich zisky nepřekročily 0,2 % hlasů.¹⁹
Konečný výsledek islandských voleb potvrdil zjištění indikovaná předvolebními průzkumy. BF obdržela 8,25 % hlasů a šest mandátů a Piráti 5,10 % hlasů a tři mandáty. Zatímco ale výsledek Pirátů byl
spíše úspěchem, pro BF znamenal výsledek spíše zklamání, vzhledem k tomu, že preference této strany
se mezi lednem a březnem pohybovaly mezi 15 a 20 %.²⁰ Lze tak pouze spekulovat, do jaké míry se ve
výsledku strany projevilo její výrazně proevropské zaměření v situaci, kdy Island zvítězil ve své při
u soudu EFTA; BF a S byly před volbami jediné dvě islandské strany, které podporovaly vstup do EU
i EMU. Zklamáním volby skončily pro D. Strana vzniklá sloučením BH, H, a FF (tj. de facto strana se zastoupením v Altingu od roku 1999) obdržela pouhá 3,10 % hlasů, tj. v souhrnu více než o 6 % méně, než
získaly BH a FF při samostatné kandidatuře v roce 2009. Podpora zbývajících čtyř stran, jež kandidovaly v celé zemi, se pohybovala mezi 1,07 % až 3,02 %, přičemž z celkového pohledu lze konstatovat, že
právě rekordní počet nově kandidujících subjektů, které získaly 11,80 % hlasů, do velké míry prohloubil
porážku vládních stran. Jejich vznik a následná kandidatura totiž byly vedeny zejména skutečností, že
koalice S a VG nebyla schopna splnit mnoho ze svých slibů. Naproti tomu opozice (SF a FSF) dokázala
zabránit přĳetí nové ústavy, byla posílena i výsledkem sporu v kauze Icesave a její názor v otázce evropské integrace se také do velké míry shodoval se současným názorem islandských občanů. Konečně
většina nových stran se z hlediska ideového profilu nacházela v levé části stranického spektra (Gíslason
2013: 3; srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 14–20) a dále odebírala hlasy vládním stranám.
¹⁹Jednalo se o Stranu venkova (Landsbyggðarflokkurinn, LF), kandidátku Sturla Jónsson (SJ), Humanistickou stranu
(Húmanistaflokkurinn, HF) a Lidovou frontu (Alþýðufylkingin, AF).
²⁰V případě Pirátů je nutné upozornit na skutečnost, že strana dokázala získat zastoupení pouze po přidělení vyrovnávacích
mandátů a na úrovni volebních obvodů neobdržela ani jediný mandát.
83
Tabulka 1:
Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 (Landkjörstjórn)
2009
Strana
2013
Rozdíl 2013–2009
Hlasy
% hlasů
Mandáty
Hlasy
% hlasů
Mandáty
Hlasy
% hlasů
Mandáty
SF
44 369
23,70
16 (2)
50 455
26,70
19 (1)
6 086
3,000
3
FSF
27 699
14,80
9 (0)
46 173
24,43
19 (0)
18 474
9,630
10
S
55 758
29,79
20 (4)
24 294
12,85
9 (1)
VG
40 580
21,68
14 (2)
20 546
10,87
7 (1)
−31 464
−20 034
−16,940
−10,810
−11
−7
BF
–
–
–
15 584
8,25
6 (3)
15 584
8,250
6
P
–
–
–
9 648
5,10
3 (3)
9 648
5,100
3
D
13 519a
4 148b
7,22a
5 855
3,10
0
−11 812
−6,340
−4
2,22b
4 (1)a
0b
FH
–
–
0
5 707
3,02
0
5 707
3,020
–
LV
–
–
0
4 658
2,46
0
4 658
2,460
–
HGFF
–
–
0
3 262
1,73
0
3 262
1,730
–
R
–
–
0
2 021
1,07
0
2 021
1,070
–
LF
–
–
0
326
0,17
0
326
0,170
–
SJ
–
–
0
222
0,12
0
222
0,120
–
HF
–
–
0
126
0,07
0
126
0,070
–
AF
Celkem
–
–
0
118
0,06
0
118
0,060
–
187 180
100,00
63
188 995
100,00
63
–
–
–
a ve volbách 2009 kandidovalo BH
b ve volbách 2009 kandidovala FF
V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.
Teritoriální podpora politických stran
Pokud při analýze sestoupíme na úroveň volebních obvodů, lze konstatovat, že i přes výraznou proměnu voličské podpory nejsilnějších islandských stran nedošlo v převážné míře k zásadní proměně
teritoriálních vzorců jejich podpory.²¹ Výzkumy regionálního rozložení volební podpory islandských
politických stran ukazují na poměrně zřetelnou urbánně-rurální dělící linii mezi více urbanizovaným
jihozápadem ostrova a spíše agrárnějším severem a východem ostrova (srov. Maškarinec 2007: 202 až
204; Maškarinec 2009: 186–189). SF a S jsou silnější na urbanizovanějším jihozápadě ostrova a podobný
vzorec lze identifikovat i u některých menších stran (např. Islandské hnutí – živoucí země /Íslandshreyfingin – lifandi land, IH/ v roce 2007, či BH v roce 2009).²² Naproti tomu FSF, která vznikla na podporu
obrany zájmů rybářů a malých zemědělců na severu a východu ostrova (Kopeček 2003: 120, 132), si udržuje nejsilnější postavení v těchto oblastech, zatímco na jihozápadě ostrova dosahuje výrazně nižších
úspěchů. Výjimkami z tohoto vzorce byly pouze VG a FF, které disponovaly vyrovnanější teritoriální
podporou jak ve více urbanizovaných oblastech na jihozápadě ostrova, tak na více agrárním severu
a východu ostrova.
Výsledky voleb 2013 potvrdily tyto dlouhodobé trendy (viz tabulka 2). I navzdory přesunům hlasů,
k nimž došlo mezi jednotlivými politickými stranami, ale zůstal vzorec voličské podpory z let 2003 až
2009 do velké míry zachován. Konzervativci si udrželi nejvyšší podporu v obvodech Suðvesturkjördæmi (30,71 %), kde kandidoval předseda strany Benediktsson, a Suðurkjördæmi (28,26 %). Celkově SF
zvítězila ve třech obvodech (Suðvesturkjördæmi a obou reykjavických obvodech), zatímco ve volbách
2007 konzervativci zvítězili ve všech obvodech a v roce 2009 v pouze jediném. Nejslabších výsledků
naopak strana dosáhla na severu ostrova a v obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde počet voličů
²¹Teritoriálními vzorci voličské podpory je míněno jak rozložení podpory poltických stran v konkrétních oblastech, tak výše
této podpory.
²²V případě SF tento trend do jisté míry narušil výrazný pokles strany ve volbách 2009, kdy konzervativci výrazně oslabili
rovněž v Reykjavíku, a slabší výsledek v hlavním městě SF dosáhla i v roce 2013.
84
zůstal pod celostátním průměrem. Nejstabilnější vzorec teritoriální podpory potvrdila FSF, která stejně
jako v předešlých trojích volbách oslovila nejvíce voličů v obvodech Norðvesturkjördæmi (35,17 %),
Norðausturkjördæmi (34,62 %) a Suðurkjördæmi (34,46 %), kde se FSF stala nejsilnější stranou. Vzestup
strany ale nejlépe dokumentuje srovnání s rokem 2009. Ve třech výše zmíněných obvodech zisky FSF
narostly o 9,35–14,47 %, ale podobně FSF navýšila podporu (o 6,83–9,98 %) i v jižnějších (tradičně pro
stranu voličsky slabších) obvodech.
Zcela opačný regionální vzorec voličské podpory potvrdili sociální demokraté, jejichž podpora se
na úrovni obvodů snížila o 10,50–18,76 %. Největší ztráty S zaznamenalo ve svých bývalých baštách na
jihu ostrova a v hlavním městě, kde bez výjimky ztratilo více než 18 %. Zatímco v minulosti byl elektorát
S na jihu ostrova oproti severu silnější o přibližně 10 %, v roce 2013 se procentuální podíly téměř vyrovnaly a rozdíl mezi obvodem s nejvyšší (Reykjavíkurkjördæmi norður) a nejnižší (Suðurkjördæmi) podporou pouze těsně převýšil čtyři procenta (4,09 %). Rovněž úbytek hlasů VG dosáhl ve čtyřech z šesti
případů dvouciferných hodnot (celkově mezi 8,34–14,35 %). Z teritoriálního hlediska byl ale jediným
z obvodů, kde došlo k narušení dlouhodobého trendu obvod Norðvesturkjördæmi, který se po poklesu
o 14,35 % zařadil mezi obvody s podprůměrnou podporou strany, kam se tradičně řadí obvody Suðurkjördæmi a Suðvesturkjördæmi. Naopak vyšší míru voličské podpory, přesahující celostátní zisk, VG
zaznamenalo v hlavním městě (zejména obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde kandidovala nová
předsedkyně strany Jakobsdó ir) a ve své tradičně nejsilnější baště obvodu Norðausturkjördæmi. Zde
za úspěchem VG stojí kandidatura dlouholetého předsedy strany Steingrímura J. Sigfússona, tradičně
vedoucího kandidátku ve svém rodném regionu.
Regionální podpora politických stran, jež nově vstoupily do Altingu, také do velké míry potvrdila
urbánně-rurální dělící linii islandského stranického systému. BH uspělo zejména v Reykjavíku a obvodu
Suðvesturkjördæmi s podporou pohybující se na hranici 10 % (9,22–10,74 %), zatímco ve zbývajících
třech obvodech byla podpora tohoto subjektu přibližně poloviční (4,47–6,51 %). Úspěch v hlavním městě
a okolí lze spojit se skutečností, že právě v těchto oblastech výrazně uspěly v komunálních volbách 2010
neparlamentní subjekty, přičemž Nejlepší strana Jóna Gnarra (vítězná strana komunálních voleb 2010
v Reykjavíku) byla jedním ze subjektů, jež stály za vznikem BF (sám Gnarr, starosta Reykjavíku, do
parlamentu nekandidoval) a na spojení obou subjektů měly ukazovat i jejich totožné iniciály. Podobně
voličské jádro Pirátů se rekrutovalo z jihu ostrova (4,72–6,87 %), zatímco na severu strana obdržela
pouze kolem tří procent hlasů.
Tabulka 2:
Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 v jednotlivých volebních obvodech ( % hlasů / počet mandátů –
strany, které získaly parlamentní zastoupení), Landkjörstjórn
2009
SF
FSF
S
VG
BF
Norðvesturkjördæmi
22,93
2
22,53
2
22,73
2
22,82
3 (1)
3,33
Norðausturkjördæmi
17,46
2
25,27
2
22,73
3 (1)
29,69
3
2,95
0
0
Suðurkjördæmi
26,23
3
19,99
2
27,97
3
17,11
1
5,12
1 (1)
Suðvesturkjördæmi
27,64
4 (1)
11,55
1
32,17
4 (1)
17,40
2
9,09
1
Reykjavíkurkjördæmi suður
23,18
3 (1)
9,70
1
32,94
4 (1)
22,89
2
8,68
1
Reykjavíkurkjördæmi norður
21,38
2
9,61
1
32,94
4 (1)
24,01
3 (1)
9,56
1
Celkem
23,70
16 (2)
14,80
9 (0)
29,79
20 (4)
21,68
14 (2)
7,22
(4) 1
2013
SF
FSF
S
VG
BF
P
Norðvesturkjördæmi
24,67
2
35,17
4
12,23
1
8,47
1 (1)
4,56
0
3,09
0
Norðausturkjördæmi
22,57
2
34,62
4
10,61
1
15,81
2
6,51
1 (1)
3,03
0
Suðurkjördæmi
28,26
4
34,46
4
10,17
1
5,88
0
4,47
1 (1)
4,72
0
Suðvesturkjördæmi
30,71
5 (1)
21,53
3
13,64
2
7,86
1
9,22
1
5,00
1 (1)
Reykjavíkurkjördæmi suður
26,81
3
16,80
2
14,18
2
12,12
1
10,74
2 (1)
6,17
1 (1)
Reykjavíkurkjördæmi norður
23,35
3
16,44
2
14,26
2 (1)
15,67
2
10,21
1
6,87
1 (1)
Celkem
26,70
19 (1)
24,43
19
12,85
9 (1)
10,87
7 (1)
8,25
6 (3)
5,10
3 (3)
V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.
85
Závěr
Výsledek voleb jednoznačně předurčil směr sestavování nové vlády a již 30. dubna pověřil islandský
prezident Grímsson předsedu FSF Sigmundura Davíða Gunnlaugssona vedením rozhovorů o sestavení
nové vlády; volbu Gunnlaugssona před lídrem vítěze voleb SF Bjarni Benediktssonem preferovali
i zástupci některých menších stran (Iceland Review, 30. 4. 2013). Gunnlaugsson se poté sešel s předsedy
všech parlamentních stran, ale již 2. května se setkal pouze s předsedou konzervativců Benediktssonem.
Následně byly 5. května oficiálně zahájeny koaliční rozhovory mezi SF a FSF a v pozdních večerních
hodinách 21. května schválily nejvyšší stranické orgány SF a FSF dohodu o vytvoření společné vlády
dojednanou lídry obou stran (Iceland Review, 22. 5. 2013).²³
Novým islandským premiérem se stal předseda FSF Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a rozdělení
postů v desetičlenné vládě, jež se oficiálně ujala úřadu 23. května, je paritní. FSF získala mimo premiérského postu rovněž ministerstvo zahraničí, ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo rybářství,
zemědělství a životního prostředí (poslední ministerský post připadající FSF zůstal dosud neobsazen).
Předseda druhé z koaličních stran Bjarni Benediktsson se stal ministrem financí a ekonomických záležitostí a dále SF obsadila posty ministrů vnitra, zdravotnictví, vzdělávaní a kultury a průmyslu a obchodu. V novém kabinetu zasednou tři ženy ale největším změnou oproti minulým islandským vládám
je skutečnost, že žádný z nových ministrů nemá předchozí ministerskou zkušenost, což se na Islandu
stalo poprvé od získání nezávislosti v roce 1944 (Iceland Review, 23. 5. 2013).
I přes několik možných koaličních formulí tak došlo ke vzniku středopravicové koalice, vládnoucí
na Islandu naposledy v letech 1995–2007 (viz příloha 1). Jedním z možných důvodů preference této
volby ze strany FSF je fakt, že pro stranu by mohlo být riskantní vstoupit do vlády s novými subjekty.
Jak ukázal příklad BH z roku 2009, u těchto subjektů může existovat oprávněná obava z odchodu
jejich nově zvolených poslanců k jiným stranám, což by mohlo ohrožovat stabilitu a akceschopnost
vlády. Potenciální spolupráci se sociálními demokraty pak značně ztěžuje protikladný postoj obou stran
k otázce islandského vstupu do EU a EMU.
Výsledek islandských parlamentních voleb 2013 lze označit za historický v tom smyslu, že vrátil
podobu stranického systému (v určité míře) do stavu na konci 20. století, kdy dvěma nejsilnějšími
stranami byly SF a FSF jako zástupci pravé části stranického spektra, zatímco levicové spektrum
bylo rozdrobeno do několika subjektů. Následný vývoj (integrace levice) naznačil možnou modifikaci
islandské soutěže směrem k dvoublokové soutěži pravice vs. levice, kterou ovšem volby 2013 alespoň
prozatím vyvrátily. Otázkou po volbách 2013 je rovněž budoucnost BF a Pirátů. Pokud by si tyto
strany dokázaly udržet zastoupení v Altingu v delším časovém horizontu (což se nicméně dosud
většině nových stran nepodařilo), mohla by evoluce islandského stranického systému směřovat k další
proměně logiky dosavadního fungování stranického systému. I letošní volby na Islandu tak potvrdily,
že islandská politika nabízí mnoho témat ke studiu a i nadále bude zajímavé sledovat směr, jímž se
bude politika v tomto ostrovním ministátu v budoucnu ubírat.
Seznam použitých zkratek
AB
AF
AF
BF
Lidový svaz (Alþýðubandalag)
Lidová fronta (Alþýðufylkingin)
Sociálně demokratická strana (Alþýðuflokkurinn)
Nejlepší strana (Besti flokkurinn)
²³Koaliční dohoda zahrnovala např. naplnění předvolebního slibu FSF týkajícího se odepsání 20 % hypoték a společný
programový bod obou stran znamenající přerušení vstupních rozhovorů s EU do doby, než o případném pokračování
rozhovorů rozhodnou islandští občané v referendu. V dalších částech dokumentu se objevil důraz na vytvoření kapitálových
statků, udržení sociálního a vzdělávacího systému, zjednodušení daňového systému, vytvoření prostředí povzbuzujícího
firmy, snaha o zlepšení v oblasti kontroly rybolovu, podpora inovací, snaha o zastavení vylidňování venkovských oblastí,
využití velkých příležitostí v ropném a plynárenském sektoru a vytvoření státem vlastněné ropné společnosti, snaha být
lídrem v záležitostech arktického regionu, či neopomíjení otázek životního prostředí. V otázce ústavních změn se obě strany
přihlásily k potřebě úprav stávající ústavy, ale současně odmítly ideu kompletní změny ústavy a jako prioritní označily ústavní
změny týkající se národního vlastnictví přírodních zdrojů a celostátního referenda (Iceland Review, 22. 5. 2013).
86
BF
BF
BH
D
FF
FH
FSF
H
HF
HGFF
P
IH
LF
LF
LK
LV
NBF
R
S
S
SA-SF
Občanská strana (Borgaraflokkurinn)
Světlá budoucnost (Björt framtíð)
Občanské hnutí (Borgarahreyfingin)
Úsvit (Dögun)
Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn)
Strana domácností (Flokkur heimilanna)
Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn)
Hnutí (Hreyfingin)
Humanistická strana (Húmanistaflokkurinn)
Pravicová, zelená lidová strana (Hægri grænir flokkur fólksins)
Piráti (Píratar)
Islandské hnutí – živoucí země (Íslandshreyfingin – lifandi land)
Lidová listina (Listi fólksins)
Strana venkova (Landsbyggðarflokkurinn)
Listina obyvatel Kópavoguru (Listi Kópavogsbúa)
Demokracie se dívá (Lýðræðisvaktin)
Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn)
Duha (Regnboginn)
Solidarita (Samstaða)
Spojenectví (Samfylkingin)
Sjednocená lidová strana – Socialistická strana
(Sameiningarflokkur alþýðu – Sósíalistaflokkurinn)
Sturla Jónsson
Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn)
Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð)
SJ
SF
VG
Přílohy
Příloha 1:
Přehled poválečných islandských vlád (Indridason 2005; Stjórnarráð Íslands)
Rok
Premiér∗
Stranické složení
Typ∗∗
Rok
Premiér∗
1944
Ó. Tors
1947
S. J. Stefánsson
SF, SA-SF, AF
V
1983
S. Hermannsson
AF, SF, FSF
V
1987
Þ. Pálsson
1949
Ó. Tors
1950
S. Steinþórsson
1953
Ó. Tors
1956
H. Jónasson
1958
E. Jónsson
1959
1963
1970
J. Hafstein
1971
Ó. Jóhannesson
1974
G. Hallgrímsson
SF, FSF
1978
Ó. Jóhannesson
1979
B. Gröndal
1980
G. Thoroddsen
Stranické složení
Typ∗∗
FSF, SF
V
SF, AF, FSF
V
SF
M
1988
S. Hermannsson
FSF, AB, AF
M
FSF, SF
V
1989
S. Hermannsson
FSF, AB, AF, BF
V
SF, FSF
V
1991
D. Oddsson
SF, AF
V
FSF, AF, AB
V
1995
D. Oddsson
SF, FSF
V
AF
M
1999
D. Oddsson
SF, FSF
V
Ó. Tors
SF, AF
V
2003
D. Oddsson
SF, FSF
V
B. Benediktsson
SF, AF
V
2004
H. Ásgrímsson
FSF, SF
V
SF, AF
V
2006
G. H. Haarde
SF, FSF
V
FSF, AB, SFV
V
2007
G. H. Haarde
SF, S
V
V
2009
J. Sigurðardóttir
S, VG
M
FSF, AB, AF
V
2009
J. Sigurðardóttir
S, VG
V
AF
M
2013
S. D. Gunnlaugsson
FSF, SF
V
SF, AB, FSF
V
∗ Stranická příslušnost premiéra viz první ze stran stranického složení dané koalice.
∗∗ Typ vlády: V – většinová, M – menšinová.
87
Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the Althing. [on-line]. Dostupné na
http://eng.innanrikisraduneyti.is/laws-and-regulations/nr/6713.
Capacent Gallup. [on-line]. Dostupné na http://www.capacent.is/.
CG. 2013a. Já Ísland: Viðhorf til aðildarviðræðna við ESB. Reykjavík: Capacent Gallup.
CG. 2013b. Samtök iðnaðarins: Viðhorf almennings til ESB. Reykjavík: Capacent Gallup.
G
,I
V. 2013. Parliamentary Elections in Iceland. How the Elections Could Affect Future EU
Membership. Berlin: Friedrich-Ebert-Sti ung. [on-line]. Dostupné na
http://library.fes.de/pdf-files/id/09843.pdf.
Hagstofa Íslands. [on-line]. Dostupné na http://www.hagstofa.is/.
H
,Ó
, T . 2002. The Icelandic Electoral System 1844–1999. In G
, B., L
, A.
(eds). The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon
Press, s. 101–166.
H
,Ó
, T ., K
, G. H. 2001. The 1999 Parliamentary Election in Iceland.
H
,Ó
, T ., K
43 (7–8), s. 1024–1029.
H
,Ó
, T ., K
, G. H. 2008. The parliamentary election in Iceland, May 2007.
H
,Ó
, T ., K
49 (7–8), s. 1009–1016.
H
,Ó
, T ., K
, G. H. 2010b. The parliamentary election in Iceland, April 2009.
, G. H. 2004. Iceland. European Journal of Political Research.
, G. H. 2010a. Iceland. European Journal of Political Research.
HÍ. 2004. Alþingiskosningar 10. maí 2003. Reykjavík: Hagstofa Íslands.
HÍ. 2010a. Sveitarstjórnarkosningar 29. maí 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands.
HÍ. 2010b. Þjóðaratkvæðagreiðsla 6. mars 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands.
HÍ. 2011. Þjóðaratkvæðagreiðsla 9. apríl 2011. Reykjavík: Hagstofa Íslands.
HI. 2013. Þjóðaratkvæðagreiðsla 20. október 2012. Reykjavík: Hagstofa Íslands.
Iceland Review. [on-line]. Dostupné na http://www.icelandreview.com/.
K
, L. 2003. Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. Politologická
revue. 9 (2), s. 116–137.
K
, S., I
, I. H. 2011. Iceland: Dramatic Shi s. In B
, T., S
, K. (eds). The
Madisonian Turn: Political Parties and Parliamentary Democracy in Nordic Europe. Ann Arbor:
University of Michigan Press, s. 158–199.
Landkjörstjórn. [on-line]. Dostupné na http://www.landskjor.is/.
M
, P. 2007. Parlamentní volby na Islandu – květen 2007. Evropská volební studia. 2 (2),
s. 194–210.
M
, P. 2009. Parlamentní volby na Islandu 2009: historické vítězství levice. Evropská volební
studia. 4 (2), s. 183–193.
M
, P. 2012. Prezidentské volby na Islandu 2012. Evropská volební studia. 7 (2), s. 22–43.
Morgunblaðið. [on-line]. Dostupné na http://www.mbl.is/frettir/.
Stjórnlagaráð. 2011 [on-line]. Dostupné na http://www.stjornlagathing.is/english/.
The Reykjavík Grapevine. 2013. Grapevine Election Guide. The Reykjavík Grapevine, Apríl 5–May 9, č. 4,
s. 14–20.
88
Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010
Praha, Sociologické nakladatelství, 2012, 256 s.
Michal Nový
Vysoko nastavená laťka
Když koncem roku 2007 vyšla publikace Voliči a volby 2006 od Tomáše Lebedy a jeho kolegů ze
Sociologického ústavu AV ČR, vzbudila poměrně silný ohlas. A veskrze pozitivní, poněvadž přinesla
jednu z prvních, opravdu komplexních studií národních voleb v České republice. Teď, po pěti letech,
se objevilo pokračování – Voliči a volby 2010, tentokrát v režii Lukáše Linka. Samotný název již může
napovědět, že tato novinka nezapře inspiraci v kostře představené vydáním, které se věnovalo volbám
do Sněmovny 2006, nicméně při srovnání obou publikací lze konstatovat, že autoři knihy Voliči a volby
2010 jsou dnes zkušenější, a tím i výstupy, které v publikaci předkládají, postoupily zase o stupínek
výš. Hned na úvod proto konstatuji, že kniha svým kvalitním teoreticko-metodologickým arzenálem
přispívá k přiblížení české politické vědy úrovni západoevropských zemí.
V textu nejednou najdeme úsilí o demonstraci efektu socioekonomických zdrojů českých občanů na
volební účast, resp. volbu konkrétní strany. Analogicky se dá tvrdit, že objem disponibilních zdrojů je
klíčový i pro úroveň publikací, které zkoumají vzorce volebního chování. Asi každý politolog, kterého
alespoň trochu zajímá předmětná oblast výzkumu, ví, že pro studie tohoto typu je klíčové mít k dispozici kvalitní dotazníkové šetření. Jeho zajištění obvykle představuje nákladnou položku v rozpočtu té či
oné výzkumné instituce. Lukáši Linkovi a jeho spolupracovníkům se podařilo potřebné zdroje získat,
a proto mohla vzniknout Česká volební studie 2010, která je zrcadlem voleb do Poslanecké sněmovny
2010. Statistické zpracování dotazníků pak tvoří obsah naprosté většiny kapitol knihy a nabízí mimořádný objem poznatků, které jsou pro oblast politického chování stěžejní. Tabulky s výstupy statistické
analýzy (zejména regresní analýzy) jsou doplněny sofistikovaným výkladem a samozřejmě základním
shrnutím teorie, která ospravedlňuje, proč by nás měly analyzované proměnné zajímat. Autoři jednoduše volí osvědčenou cestu, k níž se ve své podstatě nedá uvést prakticky nic špatného.
Poměrně hodně chvály přinesly úvodní slova této recenze. V následujících odstavcích se tudíž
zaměřím spíše na rozporuplné záležitosti. Mou ambicí není nějak snižovat vysokou kvalitu posuzované
knihy; osobně ji považuji za jeden ze zdařilejších textů domácí provenience. Dále uvedenou kritiku lze
připodobnit situaci v motorsportu, kdy si člověk „dobírá“ vedoucí posádku, jež občas při průjezdu
ostrou zatáčkou provede manévr, který nevypadá nejjistěji. Ale své vedení tím neztrácí. Pokud alespoň
jedna z níže uvedených kritických připomínek najde u kolektivu autorů patřičnou odezvu, může za
čtyři roky vzniknout ještě hodnotnější text.
Zastavení nad jednotlivými kapitolami
V úvodní kapitole „Volební výsledky, účast a vzorce podpory politických stran“ seznamuje Lukáš Linek
čtenáře s vývojem stranicko-politických aktérů mezi lety 2006–2010, mapuje nejdůležitější čísla voleb
2010 a snaží se postihnout změnu výsledků volebního klání 2010 oproti tomu předchozímu. Vrcholem
první kapitoly je postihnutí voličských přesunů na individuální úrovni, které obnažují dynamiku voličů
mezi dvěma volebními soutěžemi. Autor solidně akcentuje křiklavé znaky voleb 2010, kterými bylo
např. téměř 19 % propadlých hlasů, vítězství – nevítězství sociální demokracie či odklon od zavedených
stran.
Nový, M. Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010
89
Ve druhé kapitole, kterou osobně hodnotím jako nejvíce problematickou, se Paulína Tabery a Gabriela Šamanová zabývají vnímáním volební kampaně. Efekty volebních kampaní na voliče jsou obecně
hodně nejasné a jejich text se snaží o identifikaci vlivů na příznivé nebo nepříznivé vnímání kampaně ze
strany voličů. Jistým problémem, na který upozorňují i autorky, je, že tato pasáž se vlastně příliš neváže
k volebnímu chování (nevysvětluje efekt kampaně na volební účast nebo na volbu strany), a proto se
dá říct, že z hlediska zacílení knihy jde o poněkud cizorodý prvek. Vysvětlování individuální percepce
kampaní provádějí na základě souboru determinant obsahující sociální charakteristiky respondenta,
stranickou identifikaci či pocit politické efektivity, ovšem této části chybí přesvědčivé teoretické ospravedlnění, proč by vybrané faktory měly mít vliv na percepci kampaní. Namísto toho, aby se autorky
snažily vystopovat mechanismus vlivu nezávisle proměnných na závisle proměnnou, se teoretická část
omezuje na pouhou konceptualizaci základních pojmů. Ve světle těchto okolností lze konstatovat, že
vysokou laťku, kterou publikace jako celek nastavuje, tato část bohužel překonat nedokáže. Tvůrci publikace dle mého soudu podlehli módnímu trendu v české politologii, který souvisí s explozí odborných
textů na téma kampaní. Bez adekvátních dat i teorie je však podobná kapitola vstupem na tenký led,
což se prokazuje i v případě tohoto oddílu textu.
Ve třetí kapitole Kláry Vlachové „Volební neúčast: kdo nešel k volbám?“ se autorka snaží zodpovědět klíčovou otázku, jaké sociální skupiny se neúčastnily voleb. Vlachová rozlišuje tři typy individuálních faktorů ovlivňující šanci na absentování (sociodemografické znaky, faktory sociální integrace,
politické postoje a angažovanost). Jinými slovy, zabývá se mikro-vysvětlením volební neúčasti. Sama
o sobě tato kapitola neurazí, nicméně i zde lze iniciovat několik námětů na vylepšení. Předně, Vlachová
ani v nejmenším nevyčerpává pole výzkumu potenciálních mikro-faktorů a nikde neudává, proč se některým vysvětlením vyhnula. Chybí tedy zdůvodnění, proč byla zvolena právě ta vysvětlení, která byla
zvolena. Navíc, členění vlivů v mých očích není úplně šťastné – především rozporuji spojení politických
postojů s angažovaností do jednoho okruhu vysvětlení. Postoje jsou dány určitým vnitřním přesvědčením, zatímco angažovanost konkrétním jednáním. Jako nepříliš adekvátní hodnotím rovněž tvrzení,
které lze parafrázovat tak, že další technické úpravy volební procedury by snížily náklady hlasování už
jen minimálně (s. 53). Při pohledu např. na dynamiku volební účasti v Estonsku po zavedení e-hlasování
si troufám tvrdit, že v budoucnu nějaká studie zpochybní autorčinu domněnku, z jejíhož uvedení jsem
trochu rozpačitý. Mám za to, že přinejmenším nevychází z dat, které v kapitole představuje.
Volební participaci řeší ještě následující dvě kapitoly. Ta čtvrtá, pod níž je podepsán Lukáš Linek,
má název „Volební účast mladých a její vliv na volební výsledky“. Tento oddíl se dotýká palčivého
tématu ve většině demokracií, a to nízké úrovně účasti mezi mladšími voliči. Linek nejprve – a nutno
říct, že obstojně – rozpracovává teoretické argumenty, proč mladí přicházejí do volebních místností
v menších počtech než ti, kteří mají vyšší věk. Pracuje především se dvěma přístupy k věku, které
v minulosti poměrně dobře identifikovala zahraniční literatura, tedy s efektem životního cyklu jedince
a efektem kohort. Tyto efekty poté vhodným způsobem usazuje do českého prostředí. Následuje
zajímavá kontrafaktuální analýza, kdy modeluje některé hypotetické situace (např. jak by se změnila
účast, kdyby byla sociodemografická struktura mladých stejná jako u starších). Výstupem je, že mladí
jsou „znevýhodnění“ tím, že jich méně žĳe v manželství, chybí jim vlastní bydlení apod. Tato pasáž je
obecně velmi inspirativní a obsahově silná. Drobnou výtku snad lze směřovat k tomu, že by kapitole
možná „slušelo“ obsáhlejší představení metody práce s daty, čili širší specifikace postupu, jakým autor
došel k prezentovaným výsledkům.
Kontrafaktuální analýza se objevuje také v páté kapitole, kterou Lukáš Linek věnoval vlivu volební
účasti na zisky jednotlivých politických stran. Autor řeší teoreticky i prakticky vysoce relevantní otázku,
jak by vypadaly volební zisky politických stran v situaci odlišné úrovně volební účasti. Tato pasáž je
opět postavena na solidním konceptuálním půdorysu, jenž spočívá v efektu kompozice, odvozeného ze
strukturálních vysvětlení volby strany, a efektu defekce, který má blízko k teorii stranické identifikace.
Linkovy analýzy ukazují, že vliv volební účasti na zisky stran je daleko složitější, než předpokládají
některé pionýrské studie. Především jde o nelinearitu vztahu příčiny a následku, která se prokazuje
např. u TOP09, jejíž zisk do určité hypotetické úrovně účasti roste, nicméně pak se křivka mění na klesající (s. 97). Analýzy jsou navíc prezentovány přehlednou grafickou formou, a tudíž dobře pochopitelné
i pro širší publikum.
90
Od šesté kapitoly se publikace věnuje vysvětlování volby strany. Vše začíná příspěvkem Tomáše
Kosteleckého „Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v regionálním pohledu.“ Jedná se o analýzu na
agregované úrovni, která je sice v českém prostředí velmi oblíbená, nicméně se potýká s řadou problémů
(ekologická chyba). Autor si je však dobře vědom limitů vztahujících se k práci s agregáty, a proto se
domnívám, že tato část není nadbytečná. Kostelecký se nejprve vymezuje k mediálnímu klišé o modrých
Čechách a oranžové Moravě povedeným argumentem o podmíněnosti daného konstatování zavedením
volebního systému prvního v cíli, který však v Česku není pro volby do Sněmovny využíván. Tím
pádem usvědčuje média z nekorektní interpretace výstupů voleb. V následujících pasážích představuje
prostorovou diferenciaci podpory hlavních politických aktérů voleb 2010, a to prostřednictvím velkého
množství grafických a tabelárních výstupů. Spíše periferní připomínku lze vznést k tomu, že Kostelecký
své grafické výstupy považuje za mapy, ačkoliv tematická kartografie by vzhledem k absenci některých
základních kompozičních prvků (např. měřítko) takové označení nejspíš odmítla.
Sedmá kapitola Pata Lyonse „Stranická identifikace a volební chování“ vrací analýzu na individuální úroveň a zabývá se silným prediktorem volební účasti i volby strany – pocitem blízkosti občana
k některému ze subjektů stranicko-politické soustavy. Tento oddíl působí velmi přehledně a v detailu
odkrývá specifika identifikace voličů s českými politickými stranami. Jako červená nit se tímto oddílem
táhne otázka, jestli je stranická identifikace v čase neměnná, jak předpokládaly některé starší studie. Indicie k jejímu zodpovězení jsou zprostředkovány na příkladu KDU-ČSL, které na rozdíl od předchozích
voleb jádroví voliči nestačili k tomu, aby se strana účastnila alokace křesel ve Sněmovně.
V osmé kapitole se Klára Vlachová spolu s Julií Häuberer zaměřuje na jedno z nejklasičtějších vysvětlení volby strany – třídní hlasování. Tuto sekci lze označit jako systematicky zpracovanou; především oceňuji jasnou (i když trochu zjednodušující) operacionalizaci třídní příslušnosti jako (1.) subjektivního postavení jedince v sociální struktuře a v kontrastu s tím (2.) objektivní pozici danou trhem
práce. Kapitola velmi dobře přibližuje, jak velkou roli v českém případě hraje způsob operacionalizace.
Zároveň na základě výsledků bivariační analýzy a logistické regrese označuje strany, které mohou v českém kontextu být reprezentantkami sociálních tříd. Velkým pozitivem je, že autorky výsledky analýzy
nikterak nepřeceňují; jsou si vědomi změn v posledních dekádách, které přinesly zburžoaznění části
dělnictva, dále specifické situace v postkomunistickém prostoru, ale třeba i změn ve stranické soustavě.
Tyto (a nejen ty) prvky posunují koncept třídního hlasování do nové pozice, jejíž vymezení se jistě stane
otázkou pro řadu studií v budoucnu.
Devátá kapitola s názvem „Volební podpora nových stran TOP 09 a VV“, jejímž autorem je Lukáš
Linek, se zaměřuje na proměnu českého stranického systému, kterou přinesly sněmovní volby 2010.
Linek s využitím základních charakteristik struktury voličů hledá zdroje podpory nových stran. Zajímavým zjištěním může být, že voliči nových parlamentních stran častěji označovali za hlavní důvod své
volby touhu po změně. Autor dále řešil poměrně záludnou otázku pro českou pravici, a to proč voliči
hlasovali pro TOP09, popř. VV a nikoli pro tradičního reprezentanta pravicové politiky, ODS. Otázka,
kdo byl k ODS loajální a kdo nikoliv, je docela složitá, a už proto stojí za to uvedenou kapitolu číst velmi
pozorně.
Předposlední desátá kapitola opět pochází z pera Lukáše Linka. Věnuje se vlivu tematického
hlasování a vlivu lídrů stran. Spojení dvou autonomních teorií volby strany do jedné kapitoly se
jeví logicky, neboť do velké míry zrcadlí dichotomii tzv. pozičních a valenčních témat. Česká volební
studie 2010 ukázala, že v rámci témat dále převažuje pravolevá agenda, byť v čase prochází určitou
proměnou. Část vztahující se k pozičním tématům tak nabízí do značné míry očekávané výstupy.
Mnohem zajímavější je pohled na vliv lídrů. Autor zde nabízí promyšlenou argumentační linii a zabývá
se například asociací poklesu sympatií k Jiřímu Paroubkovi a volebního zisku ČSSD, čímž přidává
další střípek do mozaiky komplexního vysvětlení, proč volby 2010 přinesly „zemětřesení“ v českém
stranickém systému.
Kniha je zakončena kapitolou 11 „Co rozhodlo volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 a co
jsme se dozvěděli o volebním chování v ČR?“ Tento oddíl již sadu analýz dále nerozšiřuje, spíše cílí na
utřídění poznatků z předchozích kapitol. Krom toho nabízí některé náměty k budoucímu výzkumu.
Přes poměrně hutné vysvětlení volebního chování totiž stále existuje řada témat, která by zasloužila
pozornost badatelů, a tudíž může čtenář v této části najít inspiraci pro vlastní práci.
Nový, M. Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010
91
Pozitiva výrazně převažují
Kniha jednoznačně stojí za přečtení. Nejednoho českého politologa sice nejspíš zarazí její matematickostatistická povaha, nicméně oblast politického chování jednoduše je z velké části postavena na analýze
hromadných dat. Kdo tedy očekává povídavé zamyšlení nad tím, co rozhodlo poslední volby do
Poslanecké sněmovny, bude zklamán. Text má za ambici rozebrat a interpretovat data České volební
studie 2010 a dle mého soudu se mu tuto metu se daří úspěšně naplnit. Voliči a volby 2010 jsou díky
zajištění dotazníkového šetření mnohem dál než většina jiných českých prací, které se věnují volebnímu
chování, a proto je třeba bez nadsázky konstatovat, že kolektiv autorů Sociologického ústavu AV ČR
vytvořil text, který má čtenáři co nabídnout.
Jistě, existují věci, které by šlo vylepšit, ale dojem z knihy zůstává pozitivní. Své kritické poznámky
k jednotlivým kapitolám jsem uvedl výše; na publikaci jako celku mě poněkud mrzí, že na začátku
není podrobněji popsán způsob výběru vzorku, a v některých kapitolách postrádám další metodologické aspekty (např. na s. 61 není vůbec uvedeno, co ukazují hodnoty v tabulce). Autoři se zároveň nĳak
nevymezují k dnes velmi rezonujícímu tématu kvantitativního výzkumu spočívajícím v tom, že struktura použitých dat by mohla být hierarchická, a prezentované jednoúrovňové modely by tudíž mohly
přinášet zkreslené výstupy.
Stejně jako lídra v závodu rally by ovšem nebylo odpovídající za tyto drobnosti „posádku“ Lukáše
Linka pranýřovat.

Celé číslo EVS ke stažení

Transkript

Podobné dokumenty

Re/konstrukce volebních systémů v procesu postkomunistické