Bretaňský deník

Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo
nemůže myslit, kdo tu zemi druidů a dubů, korigánů a
menhirů vlastníma očima nespatřil.
JULIUS ZEYER, PONT AVEN 1889
BRETAGNE
2003
V Bretani jsme pobývali v srpnu 2003 (10.8. – 23.8.). I když citát Julia Zeyera, který zdobí úvod
tohoto zápisu byl napsán před 114 lety, jeho obsah stále platí. Těm co se bretaňské cesty zúčastnili
přeji při listování příjemné vzpomínání. Těm co tam s námi nebyli přeji příjemné čtení. Zápis je
sestaven z výběru textů mého osobního deníku. Fotky jsou výsledkem snažení všech zúčastněných
fotografů. Obrázky nakreslil pan Jan Zrzavý.
Sokol
Tak jak začít vyprávění o Bretani? Věru těžká volba. Na začátku by se asi slušelo napsat něco o historii
tohoto kraje a letmo ho popsat. Ale to by vydalo na několik pěkně tlustých knih. Navíc knihy o Bretani
už dávno napsali jiní, povolanější. Ale nakonec tou historií přece jen začnu. Tedy lépe řečeno začnu
historií bretaňského praporu nebo chcete-li vlajky. Je to věru zajímavý příběh. Jak jsem se k němu
dostal? Hnala mě zvědavost. Vlajky a prapory v kombinaci černé a bílé barvy vlály v přístavech, na
hradech i na plážích. Bylo je zkrátka vidět všude. No a když jsem v St. Thégonnecu narazil na pohled,
který měl podobu bretaňské vlajky bylo rozhodnuto. Získat informace nebyl problém. Francouzské
vyhledávače na internetu vychrlí spoustu informací. Jen je těžké je protřídit a zejména přeložit. Navíc
je k tomu potřeba znát trochu heraldiku nebo mít po ruce dobrou encyklopedii. Takže připouštím, že
ne vše se z francouzštiny podařilo zdárně přeložit a tak je možné, že v historii praporu může být pár
drobných nepřesností.
Nejstarší bretaňský prapor je
doložen z roku 1188. Tehdy odešla část
bretaňských rytířů na III. křížovou výpravu
do Palestiny. Bretaň tehdy byla ještě
samostatným vévodstvím a bretaňské voje
toužili po vlastním znaku. Byla tedy zvolena
jednoduchá kombinace černého kříže na
bílém poli. Prapor byl přesným opakem
znaku dolnobretaňské diecéze Cornouaille
(Quimper). Černá a bílá byly odedávna
bretaňské barvy. Ovšem v Marseille, odkud
část křižáků vyplula k břehům Svaté země,
byly Bretonci nuceni barvu svého kříže
změnit. Křižáci obecně používali jako svůj
znak prostý kříž na bílém poli. Původně měli všichni kříž červený. Ale při III. křížové výpravě došlo ke
změně. Barvy křížů se rozdělili podle národností. Černý kříž nosili Němci, červený kříž připadl
Francouzům, modrý Angličanům, zelený Vlámům a ostatní národy používali žlutý. Tvrdohlaví Bretonci
nechtěli patřit mezi „ostatní“ a pro svůj kříž zvolili barvu azurovou.
Křižácká tažení měla pro heraldiku velký význam. Díky výbojům křesťanských rytířů na
východě se do jejich znaků dostal tzv. hermelín. Co je to hermelín, když vynecháme odpověď, že
velmi dobrý sýr? Nechám promluvit heraldickou encyklopedii: Hermelín je druh heraldické kožešiny
z hranostaje, lat. Mustela Erminea, jejíž název je odvozen z latinského pelles Armeniae tj. kožešiny
z Arménie. Ve skutečnosti představuje zimní bílou kožešinu hranostaje s našitými useknutými konci
jeho ocásků, které zůstávají na konci i v zimě černé. Hermelín se v Evropě běžně používá jako podšití
královských stanů a knížecích plášťů. Zjednodušeně se kreslí třemi tečkami (elipsami), z nichž vybíhají
směrem dolů tři čárky. Hermelín se těšil po Evropě značné oblibě, Bretaň nevyjímaje. A tak se bílý
hranostaj s bílou pokrývkou pomalovanou černými hermelíny na červeném pozadí – tzv. tinktuře
dostal například do znaku bretaňského města Vannes. Možná Vám ty názvy jako pokrývka, čí kožešina
připadají nelogické. Ale heraldika má svůj specifický slovník. Používá slova jako kožešina, klenot a další
a další, která v běžné řeči mají úplně jiný význam.
Od roku 1316 se bílý prapor se šachovnicově uspořádanými černými hermelíny stal znakem
bretaňských vévodů. Po sjednocení s Francií byl tento prapor v roce 1532 označen jako oficielní
bretaňský prapor a starý prapor s křížem byl zapomenut. Bretaňský vévoda Pierre Mauclerc měl černé
hermelíny na bílém poli ve svém rodovém erbu.
Po první světové válce, ve které za Francii položilo život 240 000 Bretonců (1 padlý na 14
obyvatel), chudý kraj věřil, že francouzská vláda pomůže lidem zlepšit jejich tvrdý a drsný život. Žel
nestalo se a tak se v Bretani začalo rodit silné autonomistické hnutí. Aktivisté se nechtěli odtrhnout od
Francie, pouze žádali zrušení francouzského centralismu, kdy o všem rozhodovala Paříž. Aktivní byli
zejména studenti. Založili skupinu Gwen ha Du (Bílá a černá), která se stala jádrem uskupení Breiz
Atao (Bretaň vpřed). Její čelný představitel Morvan Marchal se rozhodl oživit tradici bretaňského
praporu a pro Gwen ha Du vytvořil v roce 1923 nový bretaňský prapor, který se postupem doby stal
oficielním symbolem Bretaně a symbolizuje tuto část Francie do dnešních dnů.
Prapor je opět v kombinaci černé a bílé barvy a inspirací pro jeho podobu byl znak města
Rennes, které je správním centrem celé Bretaně. Má 9 horizontálních pruhů. 5 jich má černou barvu, 4
pruhy mají barvu bílou. Vlevo nahoře je pole s hermelíny. Černé pruhy symbolizují 5 „bretaňských
diecézí“ Horní Bretaně: Dol – de - Bretagne, Nantes, Rennes, Saint - Malo, Saint Brieuc. Bílé pruhy
představují 4 „francouzské diecéze“ v Dolní Bretani – v oblasti i dříve spíše než bretonština byla jako
jazyk používána francouzština, diecéze byly v daleko těsnějším kontaktu s francouzským územím:
Tréguier (bretonsky Trégor), Saint-Pol-de-Léon (Léon), Quimper (Cornouaille), Vannes (Vannetais).
Hermelíny v bílém poli jsou připomínkou bretaňských vévodů.
***
... kdyby mě nějaké letadlo, letící v noci okolo země,
dopravilo před úsvitem do některé ze zátočin
bretaňského poloostrova, jediným pohledem
na venkovskou cestu, rozcestí, na starý kamenný kříž,
na neukončené bukové stromořadí bych poznal,
v kterém koutku světa jsem se ocitl ...
ANDRÉ CHEVRILLON
... země přírodních krás bez počtu, země všech
architektonických zvláštností, Bretaň je navíc zemí
historie, hrdinství, legend ...
FRANCIS GOURVIL
Neznám a nevím kdo jsou Ti pánové jejichž krásná slova jsem si kdesi opsal. Ale tvrdím, že
v těch slovech je ukryta pravda. Ta slova byla napsána jistě před mnoha a mnoha lety a mnoho se
od té doby v Bretani změnilo. Je docela možné, že Ti kteří se mnou Bretaň letos navštívili Vám
budou tvrdit, že v Bretani se změnilo úplně všechno a výše opsaná slova už dávno neplatí. Jak se
k tomu postavit? Těžká rada, těžká volba. Klidně se může stát, že 11 cestovatelů bude stát proti
mému jedinému hlasu a mé argumenty u neznalého člověka zcela propadnou. Nevadí. Já mám „tu
svou Bretaň“, to „své vidění Bretaně“ uschováno ve své paličaté makovici. A odtamtud ho nikdo
nedostane. Klidně se může stát, že všichni co tam se mnou byli, stáli na stejném místě, šli stejnou
ulicí nebo viděli stejné útesy a vlny Atlantiku Vám budou tvrdit, že nic z toho co je na dalších
stranách popsáno na tom či onom popisovaném místě nezahlédli. Ani nemohli. Nemluvil jsem
s nimi o všem co jsem o Bretani a jejích krásách, moři, městech, pobřeží, útesech a místech věděl,
co jsem tam cítil a jak to tam na mě působilo. Něco jsem se o tom či onom místě dozvěděl až po
návratu. Na něco jsem si vzpomněl když už jsme byli kilometry vzdáleni. Něco dodatečně odhalily
dávno zažloutlé listy knih a časopisů.
Musím Vás také upozornit, že i letos jsem se nevyhnul na bretaňské cestě vzpomínání na
války. Bitvy, místa bitev, válečné operace a pozůstatky z doby války jsou mé věčné cestovatelské
prokletí. Jejich poznávání mě pronásleduje na všech mých cestách. A tak i letos mi odpusťte, že
čas od času přehodím „výhybku“ svého vyprávění na „zelenou kolej“. Je to má nemoc na kterou
není léku.
FORÊT DE PAIMPONT / FORÊT DE BROCÉLIANDE
Vnitrozemí Bretaně pokrýval v časech Keltů hustý prales a
Keltové tuto část Bretaně nazývaly Argoat – země lesů. Dnes už z pralesa
ve vnitrozemí nezbylo skoro nic. Bretaň je dnes maximálně zemí luk,
remízků a hájů. Památkou na původní prales by měl být les Huelgoat,
který je dnes součástí Armorického národního parku (po zážitku
v Brocéliandském lese jsme jeho návštěvu z našeho programu vyškrtli) a
právě Brocéliandský les.
Důvod proč do lesa míří turisté jsou Artušovské legendy. Právě
zde se prý čaroděj Merlin setkal s jezerní paní Vivianou, která z něj
navždy udělala svého zajatce, když jí zamilovaný Merlin jednoho dne
usnul u pramene na kolenou a ona kolem něj, za pomoci kouzelného
závoje, udělala začarovaný kruh. Tady byla studánka bouří, díky které si
své ostruhy vysloužil rytíř krále Artuše Yvain. Tady žila Yvainova láska
Laudina. Do lesa ke studánce bouří jednoho dne zavítal dokonce i sám
Artuš se svou družinou. A v Bretani mizí i poslední stopy po Artušových
rytířích Kulatého stolu. Právě zde po bratrovražedné válce dožili v klášterech svůj život Lancelot,
Lionnel, Bohor a Hektor. Navíc prý Brocéliandský les skrýval hned několik druidských obětišť.
Tolik legendy a lákání turistických průvodců. Výchozím bodem našeho poznání Brocéliandy se
stalo opatství Paimpont z 13. století. Odtud jsme po břehu rybníka vyrazili mezi staré stromy,
kapradiny a břečťan. Vypadalo to na velmi příjemnou procházku. Ale ráz lesa se brzy změnil. Starých
stromů výrazně ubylo. Objevil se dub pýřitý, jedlý kaštan a spousta borovic. Bohužel s pralesem už to
mělo pramálo společného. Úspěšně jsme našli pramen Baranton, což by údajně mohla být ona
v legendách zmiňovaná studánka bouří. Eva zde přečetla část Artušovských legend o Brocéliandě.
No a pak jsme vyrazili do „Údolí odkud není návratu“ – Val sans Retour. Milý les nám
několikrát úplně zmizel a mi za třicetistupňového vedra šlapali po rozpálené silnici. Značení stezek bylo
velmi chaotické a ani na mapu nebyl stoprocentní spoleh. Jak jsme později zjistili většina návštěvníků
na tom byla stejně. Informační tabule jsou sice plné plánků a obrázků o Merlinově hrobce, Vivianině
prameni, o keltském opidu, či o druidských obětištích. Ale podle plánků, které jsou k dostání v info
centrech v Paimpontu a Tréhorenteucu a podle turistických značek je najdou jen Ti nejvytrvalejší.
Několikrát jsme se ptali Francouzů kudy k tomu či onomu místu a oni odpovídali, že sami nevědí a už
notnou chvíli hledají.
Val sans Retour je malé údolíčko s mělkým rybníčkem sevřené skalami. Na kraji rybníka stojí
„dílo“, které možná má co do činění s nějakou z Artušovských legend (foto Drak). Nevím! Možná to byl
jen něčí ztřeštěný nápad. Na malém prostranství stojí 4 pahýly ohořelých stromů, z nichž jeden je
natřen zlatou barvou. Pod nimi „vyrůstají“ z trávy desítky kamenných jehel. Nejde však o dílo přírody.
Jehly jsou zapuštěny v mělkém betonovém loži. Ale to zjistíte až při podrobnějším ohledání. Tráva už
betonové lože skoro přikryla.
I když z tohoto údolí prý nemá být návratu mi čím dále více toužili po návratu k autům a po
vykoupání
v paimpontském
rybníce.
Děsivé vedro alespoň na čas ztlumily
stromy
lesa,
který
opět
trochu
zmohutněl. V le Chaternay jsme nakonec
došli na hlavní silnice. Pokusili jsme se o
stop, abychom se co nejdříve dostali
k autům. Míša s Honzou byli úspěšní.
Odjeli na parkoviště, vrátili se Feldou pro
řidiče a za chvíli už se všichni cachtali
v rybníce. Rychlý výpočet ukázal, že jsme
ušli 15 km. Nansen a Padák to odnesli
úpalem. Padlo rozhodnutí, že příště už
všude jen autem :-)
FORÊT DE BROCÉLIANDE
= rozporuplné zážitky
VANNES
Kdysi bývalo hlavním městem kmene Venetů (mořeplavců), nejmocnějšího a nejváženějšího
galského kmene , který žil na březích Morbihanského zálivu a jeho ostrovech. Venetové byli zdatní
námořníci a kupci a jejich lodě udržovali obchodní spojení mezi Bretaní a Británií. V roce 56 př. Kr. byli
Caesarem poraženi ve velké námořní bitvě. Bitva se zpočátku nevyvíjela pro Římany dobře, avšak
Venety zradil vítr. V rozhodující chvíli přišlo bezvětří a galské lodě nemohli dostatečně manévrovat.
Římané přirazili na svých veslicích k jejich bokům a dobyli jednu po druhé útokem pěchoty (Dokud
foukal vítr nebyly Římané schopni se svými loděmi těm venetským vážněji uškodit. Příďové klouny se
ukázaly proti dubovým trupům venetských lodí neúčinné a paluby římských lodí i věže, které na svých
lodích Římané postavili byly pod úrovní palub venetských lodí, takže nebylo možné galské posádky
účinně odstřelovat) Aby Caesar upevnil v Galii moc Říma nechal popravit celý venetský senát a zbytek
kmene prodal do otroctví.
Vannes však nezaniklo. V 9. století si ho za sídlo zvolil první bretaňský vévoda Nominoë. Ve
středověku zde sídlil bretaňský parlament. Výsadní postavení Vannes upadlo po roce 1532, kdy se
Bretaň spojila s Francií do unie a střediskem bretaňského vévodství se stalo Rennes.
Památkou na středověk jsou městské hradby, věže, brány a „kymácející“ se hrázděné domy
(foto Tygr, Drak). V Porte
Prison bývalo kdysi městské
vězení. Mohutná Tour de
Connétable pochází z roku
1425. Pod starými hradbami
se rozkládá květinový park
Jardins des Remparts a na
břehu říčky La Marle stojí
stará prádelna Vieux Lavoirs
z roku
1532.
V centru
středověké
čtvrti
stojí
Cathedrále St. Pierre (foto
Drak) na které se pracovalo
takřka 600 let. Stavba začala
ve
13.
století.
V kapli
Nejsvětější
svátosti
jsou
uloženy ostatky sv. Vincence,
který v katedrále zemřel v roce 1419 při motlitbě. A pokud by snad někomu chyběl přístav, když
Venetové byli tak zdatní mořeplavci, stačí ze středověké čtvrti vyjít bránou Porte St. Vincent a
jachtařský Port de Plaisance máte přímo před očima. Podél kamenných zdí a mola zde kotví stovky
plachetnic a pohled na Vannes přes jejich lanoví a stěžně si rozhodně nenechte ujít. Pokud Vás bude
ve Vannes trápit hlad zkuste pugasy. Jak chutnají vědí Míša s Honzou. Pakliže dostanete chuť na olivy
100x jinak zajděte do Marché Couvert na Place des Lices. Mají tam velký výběr. Špatná volba je
nemožná.
VANNES = bloumal bych tam uličkami klidně ještě jednou
POLOOSTROV PRESQU`ÎLE DE RHUYS
Z Vannes jsme si to namířili na poloostrov de Rhuys, který z východní strany obepíná
Morbihanský záliv. Tenhle záliv je pořádně veliký a skrývá mnoho zajímavostí a tak ho teď ve
stručnosti trochu popíšu. Mor Bihan bretonsky znamená malé moře. Od Atlantiku ho oddělují dva
poloostrovy. Na východě, jak již bylo napsáno, je to poloostrov de Rhuys na západě poloostrov
Locmariaquer. Na Atlantik vyplouvají lodě ze zálivu úzkou 750 m širokou úžinou kolem přístavu Port
Navalo. V úžině je velmi silný příliv i odliv. Malé plachetnice za přílivu nezvládnou silný protiproud a
nedostanou se na volné moře. V zálivu je mnoho ostrovů. Asi 40 z nich je obydleno. Pěstují se zde
ústřice a další plody moře. Jiné jsou břehy za přílivu a jiné za odlivu. Někomu se možná může zdát
divné co se mi tak líbí na bahně, které půl dne zůstane na místě vody. Nebo co je tak úžasného na
slané vodě, která líně šplouchá o kamení nebo za tichého šumění olizuje písečnou pláž. No to se těžko
vysvětluje. To se musí vidět. A hlavně musíte to chtít cítit a slyšet. Protože podle mne 75% Bretaně
vnímáte nosem a ušima. Pouhých 25% zbývá na oči. Ale k tomu se snad ještě dostanu někde dále.
Celá oblast zálivu je jedno velké naleziště z období megalitu. Ale ještě moment. Nejdříve se o slovo
přihlásil středověk.
Jmenovitě Château de Suscinio na jižní straně poloostrova de Rhuys. Suscinio je vodní hrad
z 13. – 14. století. Býval sídlem bretaňských vévodů. Dodnes z něj zbyly mohutné obvodové zdi a
věže. Bývala to zřícenina, kterou však majitel zakonzervoval a postupně zrekonstruoval. Uvnitř hradu
je k vidění část původní podlahy, která byla vyrobena z glazovaných dlaždic, dále je zde malá
obrazová galerie a horní patra věží a paláců jsou věnována proměnám a stavební historii hradu. Hrad
je to úctyhodný a jeho krása vynikne zejména při pohledu na paláce a věže z hlavního nádvoří či
hradebního ochozu. Břidlicové střechy a prosté a přesto masivní kamenné zdi to já můžu. Jestli chcete
vědět čemu je to podobné u nás, rovnou říkám nevím. Z našich hradů vycházejících z koncepce
francouzského kastelu se toho dodnes moc nezachovalo. Na hmotových rekonstrukcích se Susciniu
podobá třeba Týřov. Ale z toho dnes nezbylo skoro nic. Pravdou je, že Suscinio by se mi asi také líbil
více jako zřícenina. Jenže co kdyby pak dopadl právě tak jako Týřov. Na fotkách v expozici vypadaly
ale ruiny fantasticky. Zvláště v pozadí s brakickými jezírky, které jsou za vodním příkopem rozesety
dokola kolem hradních zdí.
Po návštěvě hradu přišlo na řadu poznávání toho co do dnešních časů zbylo z doby neolitu.
V Morbihanském zálivu se památek na tuto dobu nachází značné množství. Stáří některých se
odhaduje na 4000 – 6500 let. Část těchto pozůstatků dávných věků se nachází i na ostrůvcích a
některé jsou dnes dokonce zcela nebo částečně zatopeny vodou a objevují se jen v době odlivu. To je
způsobeno tím, že záliv se utvořil v době, kdy se zvedla hladina moře a část původního terénu byla
zaplavena. První památkou, kterou jsme hledali byl dolmen v Saint Gildas. Není moc významný a je
hodně nenápadný. Stojí sice přímo na břehu Atlantiku, ale spíše než dolmenu si všimnete mohutné
přístavní zdi vlnolamu. Nevadilo. Někteří z nás aspoň poprvé spatřili Atlantik. Pokračovali jsme
k tumulusu v Tumiacu, který je nejvýznamnějším pohřebištěm v oblasti. Našli jsme ho bez problémů.
Obrovská hora hlíny porostlá ostružiním a kapradinami nešla přehlédnout. Jen nás zklamalo, že vchod
do pohřební chodby byl uměle zavalen. Po chvilce hledání ho v trní našel Honza. Ani do třetice se na
nás štěstí neusmálo, neboť tumulus Poin-Hiu, již na předměstí Port Navala, byl za plotem a uzavřen.
Vypadal úplně jinak. Žádné ostružiny a kapradí. Velká, pečlivě srovnaná, mohyla kamení s úzkým
vchodem s mohutným kamenným překladem (foto Honza). A v zadní části z tumulu koukal beton :-)
Tak jsme si aspoň po pěšinkách mezi kapradím a kručinkou došli vychutnat Atlantik z nízkých útesů.
Na moři panoval čilý ruch. Spousta plachetnic, motorových člunů a dalších bárek.
Na závěr dne jsme si zajeli do Port Navala které leží na břehu průlivu, který odděluje
Morbihanský záliv od Atlantiku. Prošli jsme se po místní promenádě. Na vodě byly mohutné bóje
vyznačující plavební dráhu. V přístavu ležela na kotvách obrovská flotila lodí a lodiček všech velikostí a
tvarů. S přicházejícím večerem houstl provoz v úžině. Připlouvalo stále více lodí. Přímo pod námi se
pod plnými plachtami pod ochranu přístavních hrází hnala docela velká plachetnice. Na motor se
k Navalu blížil obrovský katamarán a před očima se nám mihl i člun plný potápěčů, kteří se vraceli
z ponoru od jednoho ze skalisek na obzoru. Byl to pro mne, kovanou suchozemskou krysu, hezký
zážitek. Ten den, jsme jen tak, tak našli kemp, kde pro nás bylo trochu místa na spaní.
TUMULUS NA OSTROVĚ GAVRINIS
Návštěvou Port Navala skončil náš pobyt na východní straně Morbihanského zálivu. Trajekty
přes průliv bohužel nejezdí, pouze malé lodi pro osobní dopravu a tak jsme museli celý záliv objet po
silnicích. Mířili jsme do Larmor – Badenu a pak ještě kousek po mořské hladině. Cílem byl ostrov
Gavrinis s netypickým tumulusem. V Larmor – Badenu jsme si zaplatili lodičku, která nás měla na
ostrov odvézt. Než přijela potloukali jsme se po přístavu. Kolem přístavní hráze kroužilo pár malých
plachetnic a na přístavní rampě se k výletu připravovala parta s mořskými kajaky. Dospěl jsem tu
k názoru, který se mi potvrdil i v několika dalších dnech. Pokud chce člověk poznat Bretaň musí na
moře, musí na loď a alespoň 3 – 4 dny plout podél pobřeží. Eva, Tygr, Míša, Honza a Nansen slezli
z přístavní hráze na kus, nad vodu, vyčnívající skály a jali se zkoumat faunu a flóru žijící u paty larmor
- badenského vlnolamu. Asi po hodině čekání přirazil k přístavišti malý člun a my vypluli na Gavrinis.
Když jsme se dostali do úžiny mezi Gavrinis a ostrov Ille de la Jument začali se na poklidné hladině
úžiny dít věci. Ve vzdálenosti několika desítek metrů tekly dvě „mořské řeky“, kolem skalisek číhajících
těsně pod hladinou se dělali víry a moře doslova vřelo. Začal také trochu více foukat vítr, který zvedl
pár vln a něco mořské vody nám přes boky přeskočilo do člunu. Zíral jsem na to v údivu s otevřenou
pusou. Byl to jen obyčejný odliv, ale pro mě to bylo překrásné divadlo. Moře bylo živé. Hučelo,
šumělo, pěnilo a bublalo. Kolem skalisek a útesů klokotala voda a nad zvláště ostrými hranami skal se
rozstřikovala bílá tříšť. Ve vzduchu byla cítit ona nepopsatelná a přece typická vůně slané vody.
Nasával jsem tu vůni seč mi nosní dírky stačily. Mezi tím mořským divadlem se pohybovaly lodě.
Některé si klidně jely za svým cílem, ale některé najížděly do „mořských řek“ a nechaly se jejich
proudem unášet do oparu na obzoru, kde se dal spíše tušit než vidět přístav Port Navalo.
Náš člun se všem zrádným proudům a vírům zdárně vyhnul a přirazil k jihozápadní části
Gavrinisu. Moře dočasně ustoupilo a na kamenech mezi chaluhami a řasami bylo vidět sběrače škeblí,
mušlí a snad i krabů. Nos zachytil novou vůni. Vůni mořského dna ve chvíli, kdy moře na čas zmizí. Ta
vůně je silně aromatická, těžká a je nesnadné jí popsat. Někomu to možná smrdí, ale pro mě se právě
tato vůně stala hlavním poznávacím znakem Bretaně. Do smrti na ní nezapomenu. Vždy když jsme se
dostali blízko k pobřeží v době odlivu, cítil jsem tuto sladko slanou vůni kolem sebe. Nikdy jsem moře
nijak v lásce neměl, ale to bretaňské to jsem si zamiloval.
Ještě než jsme vyrazili k tumulusu neodolal jsem a odběhl vyfotit lavice na pěstování
mořských mušlí. Mezi Gavrinisem a ostrovem Ille Longue jich stála celá „plantáž“. Byly zrovna sklizené.
Brodil jsem se k nim po kotníky v mořských řasách a klouzal po černých kamenech. Lavice na pozadí
s kotvícími loděmi vypadaly naprosto úchvatně. Část lavic byla zpola pod vodou, některé byly celé na
souši. Nad nimi se v lehkém vánku sotva znatelně kymácely dlouhé tenké dřevěné tyče prozrazující
lodím, kdeže leží podmořské plantáže. Malé moře mě opravdu uchvátilo.
Ale zpět k tumulusu. Cairn de Gavrinis, jak ho tam nazývají, má hned několik zvláštností. Tou
nejpodivnější je, že kameny, které tvoří stěny chodby, která do tumulu vede jsou vyzdobeny rytinami.
Nikdo neví co mají představovat. Tumulusy takto zdobeny nebyly. Některé rytiny připomínají luk a šípy
či snad špičáky, kterými neznámí řemeslnící zdobily kameny. Záhadou je i stropní deska na konci
chodby, která je opatřena rytinou něčeho co připomíná kozu. Není však vidět, neboť stropní deska
byla zřejmě omylem – další hypotéza, usazena nad chodbu obráceně. Deska má však ještě jednu
zvláštnost. Našli se k ní dva „bratříčkové“ a to ve značně vzdálených lokalitách. Expertízy prokázali, že
3 kusy kamene k sobě patří. Navíc na jednom z nich je zbytek rytiny s kozou. Jak a proč byl kámen
rozdělen na tři kusy a jak se zbylé dva dostaly tak daleko už se asi nikdy nedozvíme. Podrobný popis
tumulu je v prospektu, který je přiložen. Další záhadou je, že v tumulu nebyly nalezeny žádné
organické zbytky. Tento druh stavby zastával funkci pohřebiště nebo hrobky. A tak se moudří
domnívají, že šlo zřejmě o svatyni. Kameny jsou zdařile nasvíceny, ale prohlídka je značně zdlouhavá,
protože chodba je úzká a zájemci, kteří jí chtějí navštívit se musejí střídat.
Když prohlídka skončila byli jsme nuceni počkat na člun, který nás měl přijet vyzvednout.
Dlouhou chvíli jsme si krátili projížděním obzoru dalekohledem a sledovali mořské proudy. Do „bílého
jazyku“ najížděli mořské kajaky, motorové čluny i jachty. Jak už jsem jednou napsal: bylo to kouzelné
divadlo. Při zpáteční plavbě do Larmor - Badenu se na pravoboku člunu objevili menhiry cromlechu,
který stojí na ostrůvku Er Lannic. Při první plavbě z nich koukaly sotva špičky. Pomocník kormidelníka
vyprávěl o dávné galské královně a ukazoval, kde kdysi bývaly lomy, kde dávní obyvatelé Armoriky –
kraje podél moře, dobývali kámen na stavbu menhirů a dolmenů.
GAVRINIS = tanec lodí v mořských proudech
LE GRAND MENHIR BRISÉ
U městečka Locmariaqueru bylo
vybudováno tzv. Cité megalites. Hlavní
atrakcí je největší menhir Bretaně tzv.
Kámen víl, zvaný též Le Grand Menhir
Brisé (Velký rozlomený menhir). Váží 350
tun a jeho výška je 20,4 m. Bohužel už
ale nestojí. Při zemětřesení, snad v roce
1722, se zřítil a rozlomil na čtyři ohromné
kusy (foto Honza). Výzkumy bylo
zjištěno, že kámen pochází z poloostrova
Quiberon. Z Locmariaqueru je to na Quiberon vzdušnou čarou asi 15 km přes Atlantik. Otázka
transportu takovéhoto balvanu na takovou vzdálenost zůstává dodnes nevysvětlena a jen těžko asi
někdo najde rozumné vysvětlení. Samozřejmě, že Kámen víl je obestřen mnoha legendami a
vědeckými teoriemi. Jedna z nich například tvrdí, že menhir byl nejdůležitějším kamenem gigantické
astronomické observatoře, podle které stavitelé menhirových řad byli vyspělými astronomy a pomocí
menhirů studovali pohyb nebeských těles – především Měsíce a Slunce. Dále pak prý menhiry mohli
sloužit jako obrovské vesmírné hodiny, které určovaly vhodný čas k osetí či orbě. Další vědci, ale tuto
teorii vyvrátili. A tak odborná i laická veřejnost ve spojení s menhiry hledá stále nová a nová
vysvětlení. Pokud mám věřit tomu, že Bretaň v minulosti pokrývaly husté lesy a pralesy, tak i mě to
s tou observatoří připadá velmi nereálné. Menhiry od sebe dělily poměrně velké vzdálenosti a vyklučit
v lese takové obrovské plochy, aby šlo něco vyměřit, případně sledovat mi připadá v době neolitu
nereálné. Ale já nejsem vědec a ono neuškodí, když můžete vidět něco co je opředeno záhadami a
mýty. Minimálně Vám z toho může pěkně hučet v hlavě :-)
Kromě velkého menhiru stojí v Cité megalites ještě dolmen nazývaný Stůl obchodníků – Table
des Marchands a tumulus dér Vinglé. Většině z nás se poštěstilo vidět jen Kámen víl a tumulus. Za
vstup do Cité megalites se totiž platí, ale kromě dolmenu je všechno vidět docela dobře přes plot. A
tak snad dolmen viděl alespoň Ježek, který díky svému věku měl vstup zdarma a na chvíli do
megalitického města vyrazil. Při focení přes plot jsme zkoušeli různé fígle. Šoupnout objektiv mezi
pletivo bylo jednoduché. Za ty roky je v pletivu pár míst, kde jsou dráty podivně ohnuté přesně tak,
aby si fotograf nestěžoval. Dalším pokusem byl teleobjektiv a fotka z hromady písku kousek za cestou
vedoucí kolem plotu, no a nakonec se jeden nejmenovaný fotograf posadil na Padákova.
***
U Le Grand Menhir Brisé jsme se rozloučili s Morbihanským zálivem a vyjeli vstříc Carnacu –
městu menhirů. I když jejich návštěvu jsme si nechali až na následující den. U Ploëmelu za humny
vesničky Kergo jsme v kempu postavili stany a vyrazili do Carnacu na pláž, vyzkoušet jestli je Atlantik
opravdu tak studený jak se říká. Na pláži to byla hlava na hlavě. Moře bylo klidné. Žádné vlny. Po
hladině plavaly řasy a chaluhy. Teplota vody nebyla nejhorší, ale v Carnacu na pláži byl Atlantik jen
tou obyčejnou slanou vodou jako třeba na Baltu, Jadranu, či ve Středomoří. Ale skvostné „atlantické“
chvíle ještě měly přijít. Když už jsme se dostatečně nalokali slané vody uspořádali jsme mezi sebou
malý turnaj v pétanque. Asi hodinu jsme našimi těžkými nerezovými koulemi rozrývali jemný písek
carnacké pláže. Dodnes nepochopím jak se mohlo stát, že moje družstvo vyhrálo a mě to házení
docela šlo, protože obyčejně, když mám něčím trefit nějaký cíl – při pétanque „prase“, dopadne to
vždy žalostně. No v Carnacu na pláži to bylo přesně naopak.
CARNAC
Tak a je to tady.
Možná si někdo říká. Pořád
píše o menhirech, dolmenech a
tumulech. Ale co to vlastně je?
Jaký je mezi nimi rozdíl? Tak
tady je vysvětlení. Myslím, že
je názorné a přehledné.
Zatímco účel menhirů je stále
obestřen tajemstvím, v případě
dolmenů a tumulů panuje
obecná shoda, že jde o
pohřebiště pro jednu nebo více
osob.
A
teď
nechme
promluvit populárně vědeckou
literaturu.
Záměrně
píšu
populárně vědeckou ne jen
čistě vědeckou. Protože je
možné, že ne vše co jsem
z chytrých knížek vyčetl je
pravda a navíc podobných
knížek jsou desítky a v lecčems
si odporují.
Megalitické
památky
jsou roztroušeny po celé
Evropě v širokém pásu, který
se táhne od jihu Itálie, přes
Británii, po Skandinávii. Carnac
je nejrozsáhlejší megalitickou
památkou na kontinentě. Je tu
soustředěn větší počet kamenů
než kdekoliv jinde v Evropě.
Vytvářejí složité obrazce a
zabírají území dlouhé asi 8km.
O lidech, kteří tyto kameny
vztyčili je známo, že byli zruční
stavitelé, měli dostatečný počet
dělníků a postupovali podle
předem připraveného plánu.
Mohyly a menhiry v Carnacu
patří
k nejstarším
lidským
stavbám v Evropě.
Carnacký
komplex
zahrnuje tři hlavní seskupení
menhirů - soustavy Le Ménec,
Kermario a Kerlescan. Na Le
Ménecu stojí 1100 kamenů
v celkem 11 řadách na území
1000 m dlouhém a 100 m
širokém. Ze všech tří Alignements je nejúplnější. Východně od něj se nalézá pole Kermario, které je
1200 m dlouhé a menhiry, kterých tam stojí asi 1000, jsou uspořádány v 10 řadách. Ještě dále na
východ stojí čtvercová soustava Kerlescan. Tvoří jí celkem 540 kamenů ve 13 krátkých řadách, jež po
800 metrech končí půlkruhem 39 obrovských menhirů. Čtvrtá soustava Le Pétit Ménec se skládá asi ze
stovky kamenů a stojí poněkud bokem. Všechna seskupení jsou zhruba stejná. Stojí v řadách
směřujících od západu k východu. Rozestupy mezi jednotlivými řadami nejsou stejné – směrem
k vnějším okrajům polí (na sever a na jih) se krajní řady zmenšují. Čím dále na východ se člověk dívá,
tím blíž k sobě kameny stojí a tím jsou vyšší. Tu a tam kameny netvoří řady, ale souběžné křivky.
Kolísá i výška menhirů. Nejnižší měří 90 cm, nejvyšší dosahují výšky 7 m.
Je možné, že 3000 menhirů carnackého komplexu představuje polovinu původního počtu.
Některé podlehly erozi, další použili farmáři na stavbu svých statků. Něco odnesli archeologové. Část
kamenů se skácela a roztříštila za zemětřesení, které Carnac a okolí postihlo v roce 1722. Jednotlivá
seskupení vznikla v různých dobách, přibližně mezi léty 3500 – 1500 př. Kr. Jsou tedy přibližně stejně
staré jako Stonehenge a egyptské pyramidy. Kameny jsou z místní žuly a jejich založení je poměrně
mělké. Vzdálenosti starých žulových lomů od tří hlavních soustav činí asi 3 – 4 km. Předpoládá se, že
menhiry byly na místa vlečeny za pomoci lan, protože v Evropě v té době ještě nebylo známo kolo. To
vyžadovalo pro stavbu obrovský počet lidí. Přitom není pravděpodobné, že by se člověk podílející se na
zahájení prací v určité části komplexu dožil jeho dokončení. Menhiry ale nepatří k nejstarším
památkám v okolí Carnacu. Např. tumulus St. Michel, který se nachází přímo v Carnacu byl postaven
kolem roku 4000 př. Kr. Tumulus Kerkado vznikl kolem rocu 3800 př. Kr.
Carnac už celá staletí přitahuje tisíce návštěvníků a stovky badatelů, kteří se snaží objasnit
smysl carnackých řad. Gustava Flauberta, známého spisovatele 19. století, zájem o Carnac tak dopálil,
že napsal: „O Carnacu se napsalo víc nesmyslů, než kolik tam stojí kamenů.“ A nakonec prohlásil , že:
„Carnacké kameny jsou prostě veliké kameny.“ Jedna z nejpopulárnějších teorií tvrdí, že Carnac sloužil
jako náboženské centrum. O mnoho let později si ho přivlastnili Římané a vytesali do kamenů jména
svých bohů. S příchodem křesťanství se na kamenech objevily kříže. Místní pověst zase tvrdí, že řady
menhirů jsou šiky římských legií, proměněných v kámen zdejším světcem sv. Corneliem, když byl
Římany pronásledován
Další pověry tvrdí, že
kameny mohou zvýšit plodnost.
Neplodné ženy spávaly několik nocí
na dolmenech pomazané voskem,
olejem a medem. Ženě, která se
prý dotkla kamene klínem se
dostalo plodnosti. Ženy si také
mohly vykasat sukně a na kámen
se posadit nebo po něm sklouznout
a vstřebat tak jeho magickou moc.
Svatby mezi kameny chodívaly
tančit v kruhu, aby si přisvojily
jakési neznámé požehnání. Nazí
manželé nebo milenci se mezi nimi
honili. Avšak pozor! To vše neplatí
na Štědrý den, kdy je celá Bretaň
plná záhad a kdy i zvířata nabývají
lidského hlasu. Tehdy tu bílé paní a
černí mužíci pořádají půlnoční
průvody a kameny také ožijí a
vydají se k moři, aby se jednou do
roka napily. Mnozí lidé věřili, že
kameny představují duchy jejich
předků,
anebo
sloužili
jako
pomníky mrtvých. Bretonské slovo
carnac prý znamená hřbitov
mrtvých. Tolik literatura.
My jsme se nejdříve vydali
na pole Le Ménec. Je sice
oplocené, ale plot je nízký a tak si
kameny můžete vychutnat do
sytosti. Pak jsme obešli pole
Kermario. Jen se nám nezdálo, že
by menhiry měly až 6 metrů, jak
píší průvodce. Pole Kerlescan a Le
Pétit Ménec jsme vynechali,
protože i když je to působivé, na většinu naší sestavy bylo těch kamenů za poslední dny už přece
jenom moc. Stejné to bylo z tumuly. Nenechali jsme si ale ujít nejvyšší, dosud stojící, menhir celé
carnacké soustavy le Géant du Manió. Pokusili jsme se ho shodit, ale špatně jsme se domluvili a tlačili
proti sobě :-) Pak jsme Carnacu dali sbohem. Ještě jsem auto otočil na dva mohutné dolmeny kousek
před Erdevenem. Nejdříve jsme navštívili dolmen de Mané - Groc´h (foto Honza). Byl to typický
příklad staré hrobky s několika pohřebními komorami. Každý se tam zabavil po svém. Nansen se jal
boudrovat. Někdo přeskakoval z kamene na kámen no a někteří si vyzkoušeli jaké to je odpočívat
v pohřební komoře (foto Honza). Pak jsme jen kousek poodjeli k dolmenu Crucuno. Po cestě jsme se
domluvili, že budeme lepší než Japonci, před dolmen jen předjedeme autem, protože jsme věděli, že
stojí přímo na návsi vesnice u silnice, stáhneme okýnka a vyfotíme ho a pojedeme dál. Nakonec jsme
ale stejně vystoupili a dolmen pěkně oblezli. Bylo patrné, že vesničané ho udržují, protože je velkou
atrakcí a lehce ho přestavili. Posledním pozdravem megalitů v Bretani byly Alignements de Kerzerho
před Erdevenem. Kameny jsme měli za sebou.
CARNAC =
kamení, kamení a nic než kamení
PORT LOUIS a ATLANTIK
Asi 12 km před Port Louisem se do Atlantiku vlévá řeka Etel. Nad jejím ústím se klene vysoký
most na kterém jsme se na chvíli zastavili. Ústí řeky je poměrně mělké a protože zrovna vrcholil odliv
bylo pod mostem vody pomálu. Podél obou břehů se táhly, teď už i nám dobře známé, lavice na
pěstování mušlí ve velkém. V divokých proudech se samozřejmě odehrávalo jezdecké rodeo na
motorových člunech a pláž za mostem patřila sběračům – amatérům, kteří na pláži hledali tolik
oblíbené „plody moře“. Každý takový sběrač má hrabičky, lopatku a hlavně pořádně velký kýbl do
kterého ukládá všechny ty poklady, které najde v bahně. Ti zkušenější s sebou navíc ještě nosí
speciální síťku na prohledávání malých jezírek, které na plážích za odlivu v písku vzniknou. Bretonci
tomuto „lovu“ v písku, chuchvalcích řas, bahně a mezi kameny říkají pêche a pied. A co se sbírá a
hledá: mušle, škeble, šneci, krabi, garnáti a spousta další mořské havěti.
Blížil se čas oběda a tak jsme návštěvu Port Louisu na nějakou dobu hodili za hlavu, zastavili
v obchodě, nakoupili jídlo a rozhodli se poobědvat na pláži u Atlantiku. Silnice nás na samém konci
Plání dávných civilizací a tragických pohrom – Champ de Tir de Gâvres navedla na úzkou písečnou
kosu. V oparu na obzoru bylo vidět domky Port Louisu a Gavresu. Silnice vedla po vršku písečné duny.
Na jedné straně byla pláž a nekonečná vlnící se hladina Atlantiku. Na straně druhé nyní suchý záliv
Baie de Locmalo. Vzduch byl prosycen solí a jemný bílý písek se lepil na zpocené prsty v sandálech.
Podél silnice byly „rozházené“ šedé bloky železobetonu ozdobené tu a tam grafiti. Kdysi ty bloky byly
Hitlerovým Atlantickým valem. Nám posloužily jako stůl i postel (foto Tygr). Střílny a vchody mají
dávno zabetonované a mořské bouře a příboj dávno poddolovaly jejich mělké základy. Zkoušeli jsme
do objektů alespoň nahlédnout za pomoci baterky tím co zbylo z ventilace. Ale uvnitř je jen písek,
písek a nic než písek. Na písečné kose se poprvé v celé své kráse ukázal Atlantik. Pláž byla plná
malých mušliček a krabíků. Voda ustoupila o dobrou stovku metrů dále od pobřeží a tak to chvíli trvalo
než si člověk mohl nechat proběhnout šumící slanou vodu mezi prsty u nohou. Přílivová čára tvořená
valouny bílé a šedé barvy, ale jasně ukazovala, že když se moře rozbouří z překrásné pláže moc
nezbyde. Ale my měli krásný slunný i když větrný den. Atlantik hučel a bílé jazyky vln se rozbíhaly
v pravidelných intervalech po žlutém písku k pobřeží. Mořská voda si kreslila do písku a její kapky se
třpytily na bílých mušličkách. Dokázal bych na tu hru moře a liduprázdné pláže koukat snad hodiny.
Stačí jen zavřít oči a vidím, slyším i cítím to celé znovu. To znamená, že už mi brzy opravnu v té bedně
řádně hrábne :-)
Pláž byla prázdná. Přišli jsme v pravou chvíli. Když nám moře dostatečně ošplouchalo nohy a
prosolilo lýtka přišel čas na oběd. Lehký a ne nijak veliký, ale tuze dobrý. Rozteklý kozí sýr s čerstvou
bagetou a trocha hroznů a broskví s hučícím modrozeleným Atlantikem před očima, slanou vůní moře,
písčin, slanisek, bahnisek, sítin a trav v nose, jemným pískem mezi prsty i zuby a větrem ve vlasech.
Tak vypadá pohádka. Po obědě přišel čas i na odpočinek. Stropní deska německých blockhausů je
přímo ideálním místem k malému šlofíčku. Však Drak usnul během chvíle jako špalek. Po dvou
hodinách vítr zesílil a pláž se začala plnit lidmi. Mezi bílými hřebeny vln se míhali kluci na surfech,
které mezi vlnami tahaly velcí řiditelní draci. Jedna z těch nových zábav vycházejících ze slova
boarding. Koukalo se na ně moc hezky.
Nadepsal jsem tuto kapitolku Port Louis a ještě o něm nepadlo ani slovo. Tak to musím rychle
napravit. Port Louis je stará pevnost s městečkem, které už nějaké to století střeží vjezd do přístavu
Lorient. Kdysi tu býval hřbitov lodí. Vlastně kvůli němu jsme sem přijeli. Ale hřbitovy lodí už v Bretani
nenajdete. Jsou dávno zapomenutou minulostí a tak se o nich dnes dá už jen číst. Třeba v Kožíkově
Bretani dceři oceánu.
Port Louis je místem, které hodně
pamatuje. Třeba návštěvu vyhlášené proutnice
madame de Sévigné, která byla dvorní
kronikářkou Ludvíka XIV. – krále Slunce. Nebo
krutou příhodu z doby hugenotských válek, o
statečných portlouiských ženách, které raději
dobrovolně utonuly než aby se vydaly do rukou
Španělů. Na dobu okupace Německem si
vzpomenete pokaždé když narazíte na zbytky
opevnění Atlantického valu, kterých je v Port
Louis požehnaně. Toto smutné období Vám
připomenou i ohromné ponorkové bunkry
Kéroman, které jsou hlavní dominantou
lorientského přístavu, který před sebou máte jako na dlani. Celé městečko je obehnáno středověkými
hradbami. Jsou zachovalé, je z nich krásný výhled na moře a lorientský přístav a po hradebním ochozu
dojdete až k tomu nejcennějšímu čím se Port Louis může pyšnit – staré zachovalé citadele.
Místní pevnost, nebo chcete-li citadela, se významně zapsala do bretaňských dějin. Zejména
v 16. a 17. století. Všechno to začal vévoda Mauclerc, náš starý známý s hermelíny. Po vraždě
francouzského krále Jindřicha III. měl na francouzský trůn usednout Jindřich IV. Navarský. A to se
Mauclercovi nelíbilo neboť Jindřich Navarský byl hugenot a Bretaň byla odjakživa katolická. Vévoda
Mauclerc se vzbouřil a v Bretani vypuklo protikrálovské povstání. Katoličtí páni spojení v tzv. Bretaňské
lize požádali o pomoc, ústy vévody Mauclerca, španělského krále Filipa II. V roce 1590 se v Port
Louisu vylodilo 3000 Španělů. Asi u obyvatelstva nebyli dvakrát oblíbení, když místní ženy raději
spáchaly hromadnou sebevraždu. Správa nad městem byla svěřena do rukou Dona Juana del Aguilly,
který na tomto důležitém místě, chránícím vstup do přístavu Lorient, započal s budováním pevnosti.
Pevnost dostala jméno Fuerta del Aguilla a dokončena byla v roce 1591. Stavbu vedl Cristobal de
Rojas, který se podílel na výstavbě pevnosti Roscavel u Brestu a opevnění Cádizu. Španělská okupace
Port Louisu skončila v roce 1598 a francouzský maršál Brissac tehdy rozkázal citadelu částečně
pobořit. Stát měli zůstat jen dva bastiony obrácené k moři, spojovací kurtina mezi nimi, most přes
obranný příkop spojující citadelu s pevninou, strážnice a kasárna s kaplí. V roce 1610 si francouzský
král Ludvík XIII. uvědomil o jak strategicky důležité jde místo a přikázal ho znovu řádně opevnit.
Úkolem byl pověřen Jacques Corbineau. Příprava plánů nové pevnosti a stavba se však vlekly. V roce
1641 kardinál Richelieu pověřil Nikolase Gillese úplným dokončením pevnosti. V roce 1683 pevnost
navštívil maršál Vauban (velký francouzský fortifikační odborník který opevnil většinu francouzských
přístavů na pobřeží kanálu a Atlantiku). Nebyl spokojen s celkovou dispozicí a palebnými možnostmi
pevnostních bastionů avšak po rekognoskaci terénu a okolí uznal, že lépe citadelu postavit nelze a
v rámci daných možností je vstup do lorientského přístavu velmi dobře opevněn. Citadela nesloužila
vždy jen k obraně přístavu. Jak už bylo řečeno navštívila ji a po nějakou dobu zde pobývala madame
de Sevigné. Uvězněn zde byl princ Napoleon Bonaparte (čert ví který).
Popisovat tu do detailu vlastní pevnost by bylo velmi složité. Terminologie mi je hodně
vzdálená. Tak snad jen stačí říci, že při návštěvě máte šanci vidět práci všech zmíněných inženýrů i
jejich následovníků. Jen namátkou. Předsunutý ravelin nechal postavit kardinál Richelieu v roce 1636.
Jeho autorem byl jistý Destouches. Most přes obranný příkop, hlavní brána a palebná postavení
dělostřelectva bránící vstup do citadely z pevniny jsou dílem Španěla Rojase. Bastiony a kurtiny byly
několikrát přestavovány. Uvnitř bastionů hluboko dole, až na úrovni mořské hladiny, je možné
navštívit bývalou prachárnu a sklad dělostřeleckých kulí. Z bývalých kasárenských baráků a budov pro
důstojníky je dnes námořní muzeum a muzeum Francouzské východoindické společnosti. No a na
jednom z bastionů bylo vybudováno moderní kontrolní stanoviště hlídající přes radary a antény provoz
ve vjezdu do lorientského přístavu.
PONT AVEN
Kdysi to bývalo „městečko čtrnácti mlýnů a patnácti domů“. Dnes je to jedno
z nejnavštěvovanějších míst Bretaně. Kdo za to může? Paul Gauguin! Tedy on vlastně ne. Mohou za to
lidé, kterým se líbili jeho obrazy, díky čemuž se s Gauguina stal slavný malíř. Jak to tak bývá dostal se
Gauguin do Pont Avenu vlastně náhodou. Existenční potíže ho donutili v červnu roku 1886 opustit
Paříž. Původně zamýšlel odjet do Rouenu, ale nakonec dostal možnost přesídlit do Pont Avenu. Nebyl
jediným malířem, který se v tomto bretaňském městečku usadil. Gauguin jako vůdčí osobnost
pontavenské malířské kolonie položil základ tzv. malířské pontavenské škole, která čerpala motivy
z bretaňské krajiny a lidu a která v Pont Avenu a v nedalekém le Pouldu působila úspěšně až do roku
1896. Mezi nejvýznamnější představitele pontavenské umělecké kolonie patřili vedle Gauguina, Emile
Bernard a Paul Sérusier. Právě tito tři vytvořili v Pont Avenu nový malířský styl zvaný syntetismus nebo
cloisonnismus. A já si do teď myslel, že impresionismus byl prostě impresionismus. Ale kdepak i ten se
větvil, štěpil a vyvíjel :-)
Pravda je, že Gauguin se mi nikdy moc nelíbil, ale řekl jsem si, že i když spíše než člověk
kulturní a vzdělaný jsem cosi co se podobá opici, když kolem toho přeslavného Pont Avenu pojedu, že
bych se tam měl podívat, protože to je místo kudy kráčely dějiny. Navíc, když už jsem tam byl tak
proč bych nenavštívil Musée de Pont Aven. Vždyť v Pont Avenu nemaloval jen Gauguin. A trocha
výtvarného umění mě nezabije. A udělal jsem dobře. Sotva jsme vkročili do expozice, usmálo se na
nás štěstí. V malém kinosále pouštěli asi desetiminutový film o malířích pontavenské školy. Bylo to sice
francouzsky, ale na plátně k tomu promítali spoustu fotografií a obrázků, takže i ten kdo francouzsky
nerozumí to nejdůležitější pochopil. Po filmu jsme vyrazili do galerie. V přízemí část expozice tvoří
fotografie a dokumenty, které popisují a ukazují dobu, kdy zde všichni Ti věhlasní malíři pobývali. No a
pak je tam po stěnách rozvěšeno spousta obrázků. Když člověk někde něco čte o impresionistech
často narazí na jméno Emile Bernard. Věděl jsem, že to byl malíř a znal se se spoustou těch
nejznámějších impresionistů. Měl částečně prsty i v nějakém tom popisu teorie impresionismu a jeho
směrů. Ale obraz jsem od něj, do návštěvy Pont Avenu, neviděl. No ten chlapec mě nadchnul. Ne tedy
vším co namaloval, ale jeden obraz mě v pontavenském muzeu dostal. Jeho Les Ramasseuses de
Coquillages z roku 1891 bylo, z mého pohledu to nejlepší co jsem v muzeu viděl. Takže pro mne jen
Pont Aven místo Gauguina spojen se jménem Emila Bernarda. Ten obraz je naprosto fantastický. Je
namalován jakoby jednoduše a přece je prokreslen “do detailu“. Když jsem pak zjistil, že je možné si
koupit tento obraz jako pohlednici cena mě nezajímala. Jen škoda, že na pohledu není patrná
plastičnost toho díla. V muzeu se mi líbilo i pár dalších obrazů, ale tenhle „modrozelený Bernard“ vše
ostatní zastínil. Prostě se mi líbil na první pohled. Když jsem se vrátil domů vrhl jsem se na knihovnu a
hledal a hledal. Něco jsem o Bernardovi a syntetismu – stylu který pomáhal vytvářet, našel. Emile
Bernard tvrdil : „Studuješ-li výjev, rozpomínáš-li se na něj později v ateliéru, nenamaluješ tento výjev,
ale jeho podstatu. Imaginace zjednodušuje, co oko vidí, odvrhuje nepodstatné podrobnosti. Z tvarů se
stanou jasné linie geometrické architektury, tóny se omezí na sedm barev obsahujících světlo.“ Jistý
Maurice Denis, teoretik syntetismu navíc řekl: „Syntetizovat neznamená vždy zjednodušovat, ale
znamená to zjednodušovat ve jménu srozumitelnosti. ve skutečnosti to znamená podřídit každý obraz
jedinému dominantnímu rytmu, obětovat, podvolit se, generalizovat.“ Když jsem to tak doma četl, část
z toho mě přesně na tom obraze zaujala. Asi teď vypadám jako snob. Myslím, že snob nejsem. Prostě
se řídím emocemi.
Ze starého Pont Avenu toho dnes příliš nezbylo. Pravda domy stojí, tam kde asi stávali, ale
vypadají jinak. Klasické mlýnské kolo jsem viděl jen jedno. Říčka Aven teče stále stejným korytem, ale
z bývalých mlýnů jsou dnes restaurace a galerie. Nad korytem řeky aspoň vedou lávky na kterých
kvetou květiny. Paul Gauguin a další malíři jsou s Vámi takřka na každém kroku. Nejznámější náměty
jejich děl totiž zdobí plakáty a dózy zdejších máslových sušenek – Biscuit des galettes (poznáte je
podle typické jemné chuti slaného másla, které bretaňská kuchyně používá). Nemá to nic společného
se současnou komercí turistického ruchu. Malíři dózy a reklamní plakáty se sušenkami oživovali už
v dobách svého pobytu v Pont Avenu. No a pak má Pont Aven ještě jednu zvláštnost. Roztomilé
kamenné záchodky u mostku na křižovatce Place Paul Gauguin a Rue du Port :-). Navíc za záchodky je
Biscuiterie a nad výlohou na zdi visí plakát jednoho z malířských velikánů. Řekněte sami, kde jinde jste
viděli zátiší obrazu malířského titána se záchody? Já ještě nikde. Jen do kaple Trémalo na dřevěného
Ježíše na kříži podle kterého Gauguin namaloval svůj známý obraz Žlutý Kristus jsme se nešli podívat.
Nevadí. Jak už jsem jednou napsal:
PONT AVEN = Emile Bernard
CONCARNEAU
Concarneau
je
městem
rybářů.
Zaregistrováno je zde 250 lodí, zaoceánské 35
m dlouhé rybářské traulery nevyjímaje. Zdejší
posádky často plují až na Seychelské ostrovy.
Není proto divu, že Concarneau je druhým
největším rybářským přístavem Francie. První
místo patří nedalekému Lorientu. A v přístavu si
toho nelze nevšimnout. K pravému rybářskému
přístavu patří nejen rybářské traulery, škunery i
obyčejné bárky, ale také budovy mrazíren,
konzerváren, nějaký ten jeřáb, opravárenské
haly, bóje a především hladoví a stále křičící rackové (foto Drak). Je jich stále plná rejda. Na velké
množství lidí si už dávno zvykli. Zatímco brzy ráno si mohou pochutnat na „rybích odpadcích“ kterými
je pravidelně zásobují rybáři, přes den s neskutečnou drzostí žebrají o jídlo u návštěvníků. Rackové
zkrátka ke concarneauskému přístavu patří. A ještě jednu zvláštnost má tenhle rybářský přístav. Rybí
aukci, zde nazývanou criéé. Bohužel probíhá brzy ráno, takže jsme neměli možnost jí vidět, ale musí to
být úžasné divadlo. Vše začíná ještě za hluboké noci, kdy jsou z lodí, které se vrátili z několikadenního
lovu na širém moři, vyloženy ryby. Úlovek je poté roztříděn podle druhu a váhy do velkých přepravek,
které putují do obrovských hal místních mrazíren, kde mezi nimi od šesti od rána procházejí licitátoři a
obchodníci. Vlastní dražba prý částečně probíhá v bretonštině. Licitátor vždy oznámí jméno lodi,
kapitána, druh ryby a cenu za 1 kg a pak se obchodníci dají do licitování. Jedna skupinka má vždy tak
kolem dvaceti kupců. A mezitím vším se prý mohou proplétat turisté, fotit a poslouchat. A co že je
možné vidět v přepravkách: tresky, tuňáky, sardinky, platýze, makrely, mečouny, ale třeba i žraloky a
spoustu dalších ryb. Prostě concarneauský přístav je plně zasvěcen rybářskému průmyslu.
Pro turistu je ale symbolem města tzv. ville close – opevněné město které od 14. století chrání
vjezd do přístavu. Je přístupné pouze po mostě neboť bylo postaveno na 300 m dlouhém ostrově. Jak
už to bývá, nechali ho místní obyvatelé v minulosti dokonale zpustnout a až když se hradby, věže,
bašty a brány staly ruinou, kterým hrozilo zřícení a demolice francouzská vláda se rozhodla tento
unikát opravit a prohlásit ville close za národní kulturní památku. Je pravda, že město na mě až tak
středověkým dojmem nepůsobilo, ale to stáří tam patrné bylo. Hradby jsou postaveny z pořádných
žulových kvádrů a jsou obrostlé letitým lišejníkem. Třeba ještě pamatuje samotného maršála Vaubana,
který městské opevnění z doby středověku přestavěl a zmodernizoval tak, aby bylo možné umístit na
hradby kanóny :-) Možná Vauban byl tím, kdo první začal měnit středověkou podobu městečka na
ostrově. Ono je to asi dáno i tím, že Francouzi nejen, že
v uličkách vybudovali obchody ze suvenýry, crepérie a restaurace,
ale asi hlavně tím, že i když domy jsou staré stále v nich žijí a
bydlí lidé a Ti si je prostě čas od času upraví dle svého. A tak se
v Concarneau zdařile mísí minulost s přítomností.
Větší část města se dá obejít po hradbách. Odtud je
výhled na rozsáhlou rejdu přístavu nejlepší. Kromě rybářů zde
samozřejmě mají přístav i jachtaři a u přístavních zdí se na klidné
vodě kolébají malé veslice, joly a bárky. Pokud však není odliv. Za
odlivu, často letité loďky, leží odevzdaně na černozeleném bahně
(foto Drak) a jejich uvazovací lana a řetězy, kterými jsou
přivázány k pacholatům na kamenných přístavních hrázích,
vytvářejí dokonalé pavučiny. Opět jsem se nemohl vynadívat na
tu krásu, kterou dokáže vytvořit odliv, „bretaňské bahno“ a
několik lodiček.
Pěkným zakončením prohlídky byl poslech živé muziky na
nádvoří hned za hlavní vstupní bránou. Nevím co to bylo za
muziku, možná nějaké staré keltské písně, ale ono je to vlastně
jedno. Na nádvoří pod hradebními zdmi to mělo svůj půvab.
CONCARNEAU = keltská melodie nesoucí se po hradbách a malé bárky uvízlé v bahně zálivu
PAYS BIGOUDEN
Jihozápadní cíp Bretaně. Větrný poloostrov v departementu Finistère, což prý v bretonštině
znamená konec světa. Poloostrov pověstný historií, starými tradicemi a legendami. Území v minulosti
proslulo vysokými bílými čepci, zvanými bigouden či coiffes, které dříve nosili bretonské ženy. Dnes už
je možné je vidět pouze v muzeu a příležitostně o slavnostech.
Tak kde začít? Na úvod něco málo o „mořských hradech“. Že nevíte co to je? Ale ano víte. Jde
o majáky. Plně se ztotožňuji s autorem článku „Mořské hrady“, který vyšel kdysi v Koktejlu. Čeština je
v tomto směru omezená a nemá přesné pojmenování. Srovnávat 60 m vysoký bretaňský maják
odolávající pekelným bouřím třeba s malým majákem někde na konci přístavního mola je nevkusné.
Někdo možná může říci, že majáky patří do historie. Ale není tomu tak. Pravda jejich význam díky
satelitním navigačním přístrojům a GPS trochu poklesl, ale plavba podél evropského atlantického
pobřeží a kanálem La Manche je i v dnešní době bez jejich pomoci nemyslitelná. A tak tyto „mořské
hrady“ září do tmy a houkají do mlhy od Severního Irska až po Gibraltar. Nejbouřlivější moře a
nejnebezpečnější pobřeží má na tomto mnohatisícikilometrovém pobřeží právě departement Finistère.
Je zde osmdesát mlhavých dní za rok, časté bouře, velké vlny a silné a zrádné proudy způsobené 4 –
15 metrů vysokým přílivem a navíc četné skalnaté ostrůvky a útesy. Správa majáků Finistère sídlící
v Brestu spravuje 30 velkých majáků, stojících osamoceně v moři na útesech nebo na pobřeží. Dohlíží
na práci 14 radiolokačních a navigačních stanic a stará se o 325 menších majáků a svítících mořských
bójí.
Bohužel většinu proslulých bretaňských majáků jsme neviděli. Na Pointe du Raz a Pointe de
Pen – Hir nám to nedovolila mlha, mraky a opar a vyjet si na moře na lodi na okružní plavbu po
„mořských hradech“ bylo zase moc pro naše peněženky. Neviděli jsme je tedy v reálu, ale kdo chtěl,
tak je mohl obdivovat alespoň na pohlednicích a plakátech. Číst o jejich historii a zejména stavbě je
mnohdy lepší než detektivka. Tak třeba se ještě do Bretaně někdy podívám a „mořské hrady“ spatřím
na vlastní oči. Zatím mi musí stačit obrázek, který vyfotil u některého stánku Drak. Bouři na něm
odolává maják Pierres Noires. Jeden ze tří dosud lidskou obsluhou obsazený maják ve Finistère.
Většina byla již plně automatizována, protože život na majáku nebyl a není žádný med. Maják stojí
osamocen vydán na milost a nemilost moři 28 km před vjezdem do Rade de Brest. Ale jeden
z proslulých bretaňských majáků Eckmühl jsem přeci jen viděl. Phare d´ Eckmühl září do tmy právě
z poloostrova Bigouden, přesněji z jeho výběžku Pointe de la Torche. Stojí na nízkých skalách u
městečka Penmarc´h. Jméno dostal po německé knížeti. Během roku je přístupný i veřejnosti, ale na
vyhlídkový ochoz je třeba vystoupat 307 schodů. Pohled na okolní rovinu beze stromů plnou písečných
dun z výšky 60 metrů je prý neopakovatelný. Možná příště. Když jsme byli u majáku my už byl
zavřený, protože večer byl na spadnutí. Před současným majákem ještě stojí maják starší, moderní
radiolokační stanice a stará kaple. Právě její zvonice byla prvním majákem na zdejších pobřežních
skaliskách. Mniši každou noc zapalovali olejovou lampu a v čase mlhy zvonili na zvon.
Městečko Penmarc´h se může pochlubit nejen majákem. Za návštěvu stojí i kostel sv. Nonna,
světce, který prý připlul do nedalekého Loctudy v kamenné bárce. Ten kostel je obdivuhodný. Má
velmi nesouměrný tvar, jeho střechu zdobí hned několik věžiček a lomené oblouky a opěrné pilíře jsou
ozdobeny řadou plastik. Kostely v Bretani jsou překrásné všechny. Jsou to úžasná umělecká díla.
Jejich kamenná výzdoba je fantastická, ale kostel v Penmarc´hu měl v sobě ještě něco navíc. Hlavně
ty věžičky to je potěcha pro oko.
V úvodu jsem psal, že poloostrov je proslulý svými
legendami. Od majáku Eckmühl není daleko ke kapli Notre
Dame de la Joie Aupéril de la Mer (Panna Maria radosti
v bezpečí moře – foto Honza). Tady prý statečný rek
Tristan vyhlížel svou životní lásku Isoldu. Příběh Tristana a
Isoldy je dlouhý a spletitý. Tady u Penmarc´hu ale prý
vyvrcholil. Tristan, který musel opustit dvůr krále Marka,
manžela jeho lásky Isoldy světlovlasé odplul z Cornwalu do
Armoriky a dal se do služeb krále Hoela. Časem se spřátelil
s jeho synem rytířem Kahredinem. Aby na Isoldu zapomněl
rozhodl se, že se ožení. Aby to čtenář legendy neměl
jednoduché vzal si za ženu sestru rytíře Kahredina, která
se taktéž jmenovala Isolda, ale přezdívalo se jí Isolda
s bílýma rukama. Ale ani svatba nepomohla Tristanovi
zapomenout na Isoldu světlovlasou. Bylo na něm vidět, že
jeho srdce patří jen jí. Jednoho dne Tristana vážně zranil
trpaslík Beladis. Tristan poprosil Kahredina, aby odjel do
Cornwalu pro Isoldu světlovlasou, protože jen ona ho mohla zachránit. Kahredin souhlasil, protože
Tristan byl zraněn, kvůli Kahredinovým tajným námluvám s Beladisovou dcerou. Raněný Tristan se
denně nechal vynášet na břeh moře a vyhlížel Kahredinovu loď. Bylo dohodnuto, že Kahredin vztyčí
bílou plachtu, bude-li Isolda na palubě. V opačném případě měl vyvěsit plachtu černou. Tristanova
žena však tajně vyslechla onu rozmluvu a protože žárlivost jí nedala spát, ve chvíli kdy se na obzoru
objevila Kahredinova loď a Tristan - už příliš slabý na to, aby hlídal obzor - jí požádal, aby řekla jakou
má plachtu řekla že černou. Tristan zesláblý zraněním a s myslí upnutou na to, že jeho milá ho
opustila zármutkem zemřel dříve než loď přirazila k pobřeží. Avšak loď měla samozřejmě plachtu
bílou. Když Isolda světlovlasá spatřila Tristanovu mrtvolu padla k zemi a vydechla naposled. Milenci
pak byli pochováni bok po boku. Krásná pověst. Navíc získá na síle, když Vám v hlavě běží za
večerního soumraku při kterém se můžete dívat na Atlantik a skalnaté pobřeží. Dnes už tu lodě
s plachtami ale nikdo nevyhlíží.
Od legend zpět do reality. Silnice
Vás od kaple dovede do městečka St.
Guénolé. Navečer to byl ospalý, liduprázdný
rybářský přístav. Podél přístavních zdí stály
uvázané traulery, mrazírny a skladiště byly
docela opuštěné. Na rohu jedné z budov
pomalu roztávaly ohromné ledové kostky.
Stánky, kde se čerstvý úlovek přímo z lodí,
prodává zájemcům byly prázdné a jejich
nerezové pulty byly pečlivě omyté. Jen
obrovští bílí rackové s křikem hodovali u
jedné z přístavních hal na hromadě odpadků
tvořených rybími vnitřnostmi a rozlámanými
dřevěnými bedýnkami. Ve vzduchu byla cítit
směs vůní moře, nafty, oleje a ryb. Po špinavé hladině přístavního bazénu plavaly duhové olejové
skvrny a místy rezavějící rybářské čluny se tu a tam zhouply na jinak klidné hladině. Na palubách
ležely stočené kotouče pevných úvazových lan. Kovová oka na ocelových drátech natočených na
obrovské navijáky tu a tam cinkla o hranu rotačního bubnu navijáku. Velké parkoviště uprostřed
přístavu zelo prázdnotou. Přístav i rybáři se připravovali na nedělní slavnost. Jak je z popisu patrné
přístav zrovna čistotou neoplýval, ba právě naopak. Ale takto liduprázdný a ztichlý měl své kouzlo.
Bláhově jsme doufali, že ráno bychom zde mohli býti svědky criée. Hned naproti přístavu stála budova
velké tržnice. Ale v neděli a navíc ve svátek se criée nedělá. Takže zbyla jen vzpomínka na tichý
špinavý rybářský přístav, který někoho očaroval a někomu prostě obyčejně smrděl :-)
V úvodu jsem napsal, že tenhle jihovýchodní cíp Bretaně je plný tradic, legend a historie.
Jedna historická perla leží kousek od pláží, kde jsme nocovali. Je jí kaple Notre Dame de Tronoën
s nejstarší kalvárií v Bretani. Pochází z 15. století. Kaple i kalvárie stojí osamoceně na konci slaných
písčin. Postavičky zobrazující výjevy z bible
notně poznamenaly deště, vichřice, mořská
sůl a lišejníky. Ale moc se mi to líbilo. Jen
škoda, že mám mezery v základním
vzdělání a neznám příběhy Starého a
Nového zákona. V době, kdy jsem sedával
ve školních lavicích probírali se jiné zákony
- třeba zákony a pravidla socialistické
morálky nebo zákony třídního boje :-( Když
to hodně přeženu, tak bretaňské kalvárie
jsou něco jako středověký komiks. Ty
postavičky jsou prostě úžasné. Bretaňští
kameníci minulosti byli něco jako vypravěči.
Ale o kalváriiích ještě bude řeč později,
protože Bretaň je jimi proslulá.
POINTE du RAZ
Strmé žulové stěny, bílý příboj pod skalními věžemi, úzké skalní štěrbiny kterými moře
promlouvá k těm kteří, do tohoto zapomenutého koutu Bretaně, přišli vzdát hold hlubokým vodám
oceánu. Podmořské útesy, silné mořské proudy a zrádné víry. To je Pointe du Raz - Hrot divokého
proudu, skála vzdorující mořským bouřím a vichrům. Tady končí Francie v Atlantickém oceánu. Tady
před Kolumbovým objevením Ameriky končil svět. Útesy se nad stále neklidnou mořskou hladinu
zdvihají do výšky 80 m. Pointe du Raz žulové skalisko, kterým končí Sizunský poloostrov. Moře je
odtud vidět na sedm stran. Západním směrem se odtud těsně nad mořskou hladinou táhne do hlubin
Atlantiku řetěz zrádných a ostrých útesů lemovaných bouřícím příbojem. V úžinách mezi skalisky tečou
ony úžasné „mořské řeky“ ale tady „na konci světa“ je projíždějí jen Ti nejodvážnější. Na
nejnebezpečnějším útesu zvaném Gorlé – Belle postavili kdysi maják Phare de la Vieille. Nacisté jej za
války vyhodily do povětří, ale Bretonci ho postavili znovu. Dělníci museli být připoutáni ke skalám a ve
vlnobití mohli pracovat sotva několik hodin týdně. Za majákem v dálce vlny Atlantiku omývají břehy
ostrova Ile de Sein. Podle keltských legend sídlo vestálek a zemřelých, neboť keltská duše nejde po
smrti do nebe, ale na daleké ostrovy. A za ostrovem, zcela osamocena, ještě poslední hlídka pevniny
Phare de Ar – Men nejdále na západ „vystrčený“ maják a dál už jen vlny Atlantiku a pak Amerika.
Když přijdou do tohoto kraje „na
konci světa“ černé měsíce stává se z vytí
větru nářek utopenců pochovaných na dně
moře, kteří volají po kusu země. Dávno
potopené koráby si razí cestu hradbami
vysokých vln a mrtví námořníci drží u
zpuchřelých stěžňů a ve hvízdajícího lanoví
čestnou stráž. Na jejich počest a památku
byla postavena na skalách mysu socha
Notre Dame des Naufrages – spása
trosečníků. Stará moudrost praví, že na
mysu Pointe du Raz ztroskotalo více lidí a
utonulo víc námořníků, než jich má celá
Francie dohromady. Mají tu i Zátoku
utonulých, kde moře vrací po čase své oběti do rukou pozůstalých. Bez zkušených lodivodů se tudy do
přístavu není možné dostat. Tolik alespoň část historek, kterými je toto místo opředeno.
Nevím zda jsme ten den, kdy jsme proslulý útes navštívili, měli smůlu nebo štěstí. Ten den
totiž byla špatná viditelnost. A tak jsme na moři v oparu zahlédli jen další z bretaňských „mořských
hradů“ maják la Vieille a jeho menšího bratříčka la Plate. Ostrov Sein, který leží v průměru jen 1,5 m
nad mořem a přesto na něm žije kolem 500 obyvatel a maják Ar – Men byly skryty v mlze. Z té
naopak do zrádných proudů, úžin a mezi útesy čas od času vplula štíhlá plachetnice. Pod plnými
plachtami proplouvali štíhlé loďky mezi žulovými skalisky a jisté ruce kormidelníka je vedly na jejich
pouti po vlnách toho dne poměrně rozbouřeného Atlantiku. Nářek utopenců a divoké vlnobití jsme
však nezažili. Počasí nebylo tak špatné. Ani déšť ani Le temps gris de la Bretgne tedy šedé bretaňské
počasí jsme nezakusili. Při cestě po úzkých stezkách kolem skal k nám vítr přinášel hluk příboje z té
úžasné hloubky pod námi a tak té špatné viditelnosti nakonec ani moc nelituji. Díky oparu si mys
podržel své genius loci. Chtěl bych to místo vidět za bouře skrápěné deštěm.
POINTE du RAZ = majáky na obzoru a zrádné útesy přímo pod nohama
... když se má Bretonec námořníkem stát
a místo pláně dávají mu moře za ženu
a jeho loď se chystá do islandských moří na západ,
zbývá jenom známý nápěv refrému ...
... až ho potom jednou moře vyvolí
temným hlasem, který z černých hlubin pluje,
Islanďan je statečný a tiše přivolí,
ještě naposled se pokřižuje ...
... už zmizela jeho hlava,
mrtvý stín se z něho stává,
tiskne medailon a oceánem bez dna
padá dolů, vzpomínaje naposled
na ubohou dívku,
která čeká, že se za ní vrátí do Bretaně zpět ...
DOUARNENEZ
Starý Port Rhu - přístav lodí,
které mají svou poslední plavbu
dávno za sebou je srdcem dalšího
z proslulých bretaňských rybářských
měst. Na počátku 20. století měla
douarnenezská rybářská flotila téměř
tisíc lodí. Ale doby velkých lovů u
Islandu na Great Banks jsou už dávno
minulostí. Ze staré slávy zbyl jen
rybářský přístav – bazén s kamennými
zdmi, které obrůstají zelenou řasou a
zdymadlo, které udržuje hladinu
v přístavním bazénu na konstantní
výšce. Podél přístavních zdí stojí
loděnice a sklady. Dehet, koudel,
rybářské sítě, plachty, motory, olej,
mazivo , uhlí a všechno to haraburdí,
které je uskladněno v každé loděnici tu už ale nehledejte. Dnes je tu námořní muzeum. V expozici pod
střechou je umístěno více jak sto lodí ze všech moří a oceánů a to nejen rybářských. Pokud Vás to
zajímá dozvíte se v muzeu jak založit kýl lodi. Stanete se diváky při stavbě lodního trupu. Máte
možnost projít si tu staré plány a výkresy rybářských šalup i výletních plachetnic či prostudovat
schémata parních strojů a pohon lodního šroubu na dávno zažloutlých výkresech. A pokud Vám to
stále bude málo stačí opustit loděnice a kolem staré těžkopádné veslice dojít na dřevěný můstek
vedoucí k molu kolem kterého přímo na vodě kotví pět rybářských lodí. Na starém dvoustěžníku Anna
Rosa si můžete prohlédnout zrestaurované lanoví, kladky, stěžně a ráhna a pokusit se proniknout do
tajů ovládání plachet a natáčení ráhen. Na parníčku St. Denys si můžete prohlédnout obrovský
kompas, vyzkoušet zvukovod i spojení se strojovnou pomocí toho podivného kulatého mechanismu
s pákou co je na něm ta spousta příkazů STOP, FULL, SLOW atd. Ale především máte možnost
sestoupit dolů do podpalubí do strojovny mezi parní kotle, ventily, kohouty, vačkové hřídele, potrubí,
úzké obslužné lávky, kovové žebříky, uhelné bunkry a všechno to ostatní co bylo kdysi domovem
topičů a strojníků. Reproduktory ukryté kdesi ve spleti trubek simulují hluk strojů. Co chvíli se ozve
zazvonění z můstku a pokyn strojníka. Jen ta pára tady chybí. Vůně olejů, vazelíny a uhelný mour tu
zůstaly i dávno poté, co byla loď vyřazena z provozu. Stále ještě nejste unaveni. Vstupte tedy na
palubu trauleru, který kdysi jezdíval lovit langusty, humry a kraby ke břehům severní Afriky a který
zažil i několik sezón lovu na tuňáky. Jeho záď je plná krabích košů a bójí, které byly navázány na
kilometrové šňůry s udicemi. Sestupte do podpalubí, projděte si kajuty mužstva a prohlédněte si kóje
ve kterých námořníci spávali. Kajuta kdysi sloužila nejen jako ložnice, ale i jako jídelna a společenská
místnost. Zastavte se na chvíli u videoprojekce, kde uvidíte jak se langusty a humři loví. A pak se
vydejte podpalubím na příď a prohlédněte si místnost, kde se zpracovávaly ulovené ryby. Stojí tam
dva dlouhé stoly s nerezovou deskou, ve skříňce je sada nožů, nechybí koše na odpad. Nahlédněte do
místnosti na výrobu ledu, do obrovských lednic i koutku s hadicí, kterou se pak celá kajuta opláchla.
Pořád nemáte dost. Tak co třeba záď Nortdownu, staré plachetnice s nádherným kormidlem a pokud
ani to Vám nestačí, tak pak se stačí rozhlédnout po přístavním bazénu. Scarweather je stará majáková
loď, o kousek dál stojí na kotvách dva rezavějící traulery a jestli ani nyní nemá Vaše dušička pokoj,
pak u vrat zdymadla kotví remorkér a samozřejmě i nějaká ta jachta. A nedivte se, že Vám při tom
všem bude ve foťáku ubývat jeden snímek za druhým.
Ale ne všichni jsme šli obdivovat staré lodě. Míša s Honzou dali přednost „lovu“ ve stylu pêche
a pied. U aut se objevili s taškou plnou mušlí. O večeři bylo ten den postaráno :-)
Douarnenez = lodě, loďky, lodičky
LOCRONAN
O Locronanu se dočtete v každém turistickém průvodci. No a když se o nějakém místě píše
v každém turistickém letáčku a sebezoufalejším průvodci většinou ho automaticky škrtám ze svého
programu. Obyčejně totiž takové místo turistický ruch dokonale převálcuje a zničí. I když nebývá to
tak vždy. Specielně v Bretani. Tedy alespoň z mého pohledu. A tak jsem si Locronan poznamenal do
svého itineráře jen jako zálohu a s klidným srdcem jsem se mu chtěl vyhnout. Chtěl jsem dát přednost
návštěvě pobřežních útesů. Ale mlha a mraky mi udělaly čáru přes rozpočet. A tak jsme místo
obdivných pohledů z vysokých pobřežních útesů na modrozelené vlny Atlantiku zamířili ke starému
renesančnímu městečku. Je pravdou, že jeho kamenné ulice byly plné turistů, ale když je přestanete
vnímat bude se Vám v Locronanu zaručeně líbit.
Městečko je to malé. Projdete ho za 20 minut a můžete s klidem odjet, ale nedělejte to! Byla
by to škoda. Zapomeňte na turisty, suvenýry a všechen ten ruch a shon, který máte kolem sebe a
zkuste se dívat jinak a zkuste trochu „snít“. Staré renesanční domy z kamene Vám určitě pomohou.
Položte ruku na lišejníkem porostlé žulové kvádry domovních zdí, zakloňte hlavu a prohlédněte si staré
dřevěné okenice, zacloňte si oči proti slunci a pohleďte na břidlicové střechy, kamenné mansardy,
štíty, vikýře a vysoké komíny. Zaposlouchejte se do pozdravu, který Vám z vysoké zvonice každou půl
hodinu pošle zvon kostela sv. Renana, který je hlavní dominantou Locronanu. Potěšte své tulácké a
zasněné oko pohledem na rozkvetlé červené pelargonie, kterých jsou plná okna. Zaposlouchejte se do
vánku šumícího v lístkách břečťanu, který se kroutí po starých kamenných zdech. Mezi vysokými
zahradními zdmi porostlými trním šípkových růží si poslechněte jak šumí locronanské koruny platanů,
buků, javorů, kaštanů a lip. Prohlédněte si malované štíty starých hostinců zavěšené na rezavějících
řetězech. Projděte se po věkem ošlapaném dláždění z kočičích hlav. Vstupte do kostela. Nechte se
omámit vůní kadidla. A potom všem tam budou s Vámi. Patří sem. To byl a je jejich svět. Kdo? No
přece hrabě de La Fère, Abbé d´Herblay, pan du Vallon de Bracieux de Pierrefonds, Planchet, Bazin,
Mousqueton, Grimaud. Stará francouzská jména. Těžko se pamatují a ještě hůře píší, ale Ti kteří se za
nimi skrývají jsou Vaši dobří známí. Opravdu nevíte, kdo s Vámi může kráčet po ulicích Locronanu?
Přidám tedy ještě jedno jméno: d´Artagnan!! Už víte? Hrabě de la Fère – Athos nejušlechtilejší a můj
nejoblíbenější z mušketýrů, Abbé d´Herblay – Aramis sukničkář, kněž i mušketýr v jedné osobě, pan
Du Vallon – Porthos excelentní šermíř, jedlík a „náfuka“ a kvartet věrných sluhů Planchet, Bazin,
Mousqueton, Grimaud. Můžete je pozdravit a popít s nimi džbánek dobrého červeného v hostinci „ U
kůzlete“ v ulici Rue des Charretes. Můžete s nimi třeba na Place do la Mairie zažít souboj s gardisty
jeho Eminence. Pokud vydržíte v Locromanu do soumraku možná uvidíte v okně s tváří zakrytou
vějířem madame de Chevreuse, paní de Rambouillet, nebo samotnou Milady de Winter. Ve zšeřelých
zákoutích určitě potkáte jednookého hraběte Rocheforta. Bude to stále jen Locronan na hony vzdálený
Paříži Ludvíka XIII., ale co na tom záleží. Locronan starobylé
městečko, tkalců, kupců a řemeslníků proslulé kdysi výrobou
lodních plachet Vám když jen trochu budete chtít vykouzlí časy
kardinála Richelieua lépe než sám pan Dumas. A když se budete
chtít vrátit zpět do reality snadná pomoc. Zajděte do parku u
Chapelle Notre Dame de Bonne Nouvelle a nechte myšlenky
odvát větrem, který Vám nad hlavou korunami statných stromů
odšumí strmým svahem a hlubokým údolím do hvozdů, roklí a
strží Forêt du Tuc.
Rázem máte zpět davy turistů, obchody ze suvenýry a
ten odporný křik, ruch a shon, který umějí udělat jen turisté.
Tak co zlákal jsem Vás k návštěvě kamenného městečka i když
se o Locronanu píše v kdejakém prospektu a cestovní kanceláře
na něj pořádají nájezdy. Pevně věřím že ano.
LOCRONAN = můj meč je Vám k službám pane hrabě de la Fère
CAP DE LA CHÈVRE a POINTE DE PEN-HIR
LANDÉVENNEK
Poloostrov Crozon, je proslulý svými žulovými rozeklanými útesy. Na jihu končí poloostrov
útesy na Cap de la Chévre. Uzounké pobřežní stezky se tu kroutí po vřesovištích a mezi kručinkovými
keři. Na západě padají do mořských vln 70 m vysoké stěny Pointe de Pen-Hir a na severu Atlantik
omývá břehy Roscanvelské šíje. Kdo je jejím pánem ten ovládá přístup do přístavu Brest.
Cap de la Chévre sliboval 100 m hlubokou propast. Nebyla tam. Tedy alespoň já jí neviděl.
Věřil jsem, že tentokrát budeme mít štěstí a z útesů bude výhled na vzdálený Pointe du Raz a „mořské
hrady“ postavené na útesech a skalách před vjezdem do Rade de Brest. Ale nad oceánem byl šedý
opar. Z mlhy na vřesovišti se občas vynořila jen moderní radiolokační stanice a zbytky dělostřelecké
baterie Atlantického valu. A tak jsme neodolali a vlezli do pozorovatelny která měla Němcům posloužit
k řízení palby dělostřelectva, které mělo být umístěno na nikdy nevybudovaných železobetonových
platformách. Opuštěná a zničená německá dělostřelecká
baterie a památník francouzského
námořního letectva. To byl zamlžený Cap de la Chévre.
Počasí se nechtělo umoudřit a tak jsme
vynechali mořem vymytý skalní oblouk na
Pointe de Dinan a kolem poledne jsme dorazili
na skalnatý Pointe de Pen-Hir. Jeho žulové
útesy jsou prý děsivé za hučení západního
větru, kdy pod kolmými skalními stěnami syčí
zpěněná voda rozbouřeného oceánu. Když je
moře klidné ozývá se v žulových stěnách cinkot
karabin. Ze skal visí lana a na žulových
plotnách bojují a excelují francouzští lezci. I my
jsme s sebou měli lano, karabiny a sedáky. Ale
počasí nebylo pro lezení ideální a stěny se zdály
obtížné. A tak jsme jen chvíli bezcílně bloudili
po skalnatém hřebeni, obdivovali lezecké umění
několika odvážlivců a děkovali alespoň za
několik chvil, kdy vítr odvál od útesů mraky a
my mohli spatřit takřka kolmé sklaní srázy
penhirských útesů. Na skalách nám zkrátka
nepřálo štěstí.
Bylo třeba se zabavit jinak. Opět tu byl
Atlantický val. Nad pláží Pen-Hat stály tři
betonové dělostřelecké kasematy. Mezi starým
vaubanovským opevněním bylo rozeseto
několik „tobruků“ a do skal nad starými
prachárnami postavili Němci dělostřelecké řídící
stanoviště s pozorovatelnou. Nechci tu dlouho
unavovat železobetonovými monstry, konec
konců zatím toho moc nevím. Odborná
literatura je stále na cestě z Francie. Ale na
Pen-Hiru se nám naskytla možnost prohlédnout
si typický opěrný bod Valu. Samozřejmě jsme
toho využili. Jsou mezi námi tací, kteří jakmile
vidí železobetonovou ruinu, potažmo tuší
v okolí podzemní chodby a sály nic je neudrží.
Takže během pár chvil jsme se rozeběhli po
celém perimetru baterie. Někdo prolézal
vaubanovské tunely a náspy, někdo se věnoval
prohlídce
dělostřeleckých
kasemat
(mimochodem v podobných byla na Valu
umístěna i československá děla ukořistěná
Hitlerem po 15. březnu 1939 a nebylo jich tam
zanedbatelné množství). Nakonec jsme se
všichni sešli u pozorovatelny a i když stejnou jsme viděli a prolezli už na Cap de la Chévre museli jsme
samozřejmé i do té penhirské. Nakonec přišel bonbónek. Nevím kdo s tím přišel a hlavně kdo tu
chodbu do nitra žulových útesů objevil (foto Honza). Ale dopravit do chodby baterku byla otázka
okamžiku a za chvíli už jsme stáli ve vlhkém a tmavém podzemním sále bývalého muničního skladu či
kasáren. Němci zde velmi zdařile využili starého francouzské opevnění z dob Ludvíka krále Slunce.
Staré cihlové prostory rozšířili a zpevnili železobetonem. Sál se zdál ohromný a my ho samozřejmě
prošmejdili. Prý tam někde na polici ležel i starý rezavý granát. No myslím, že to byla cvičná atrapa.
Rozhodně jsme nebyli první kdo se tam dostal. Na konci sálu byl ve stěně malý otvor tak, tak na
protažení. Vedl do úzké ventilační šachty, která se, teď už rostlou skálou, táhla západním směrem.
Končila kamennou zdí, kterou někdo dávno provalil. Stačilo se protáhnout a byli jsme přímo ve stěně
penhirských útesů na malé plošince. Celá baterie byla o dobrých 20 m výš. Po zjištění, že se bezpečně
po římse dostaneme zpátky nahoru na perimetr baterie nás všech 12 výtečníků vylezlo zpět z podzemí
na „světlo světa“ a vyrazili jsme dostatečně ukojeni zpět k autům. Ten kdo by chtěl prolézat staré
německé bunkry by si na své přišel na Roscanvelské šíji, ale usoudili jsme, že pevností už bylo dost a
vyrazili do Landévennecu.
***
Landévennec, malé ospalé městečko ležící v ústí řeky L´Aulne. V roce 480 tu byl založen
klášter, který patří k nejstarším ve Francii. Dnes z něj zbyly už jen ruiny. Je vůbec div, že z něj do
dnešních dnů něco zbylo. Vždyť s jeho ničením začali už Vikingové, několikrát se tudy přehnali rytířské
hordy za stoleté války. Své si klášter užil za Francouzské revoluce. V místním muzeu stojí za shlédnutí
expozice starých knih a iluminací. Tiché přítmí, vystavené mnišské hábity a staré zažloutlé knihy a
pergameny Vás rázem přenesou do temných dob středověku.
DEUS LE VOLT.
BREST
Nevím jak začít. Co je Brest? Starý korzárský přístav? Ne, ne už dávno ne. Velký obchodní
přístav? Špinavé nevzhledné město betonových paneláků? Věřte mi, že zpočátku se Vám tam
rozhodně líbit nebude. Možná se budete snažit z tohoto města betonových budov a špinavých ulic
rychle ujet. Ale když překonáte tenhle první nepěkný pocit a chvilku vydržíte poznáte, že Brest dokáže
být přinejmenším zajímavý.
Město stojí na břehu obrovské zátoky. Bretonci jí nazývají Rade de Brest a je to největší
přírodní přístav v Evropě. Do obrovského zálivu se vplouvá dva kilometry širokým vjezdem, kterému se
přezdívá „hrdlo láhve“. Vjezd stráží dva mysy. Na severní straně zálivu Pointe de Portzic, na jižním
Pointe de Espagnols – poslední výspa Roscanvelské šíje Crozonského poloostrova. Již Římané si
uvědomili obrovský význam tohoto výjimečného přírodního kotviště. A tak je jasné, že dějiny města
jsou úzce spojeny s mořem a loděmi. Na rejdě přístavu již sice dávno nekotví královské fregaty
Ludvíka XIV. Dnes je Brest moderním přístavem se samostatným ropným terminálem, kde mohou
kotvit ty největší tankery a obchodní lodě světa. Důstojným nástupcem francouzských válečných a
korzárských fregat jsou atomové ponorky, které mají v Brestu svou hlavní ponorkovou základnu.
Ale atomové ponorky to je horká současnost. A Brest si rozhodně zaslouží hluboký pohled do
minulosti. Je na co vzpomínat a co obdivovat. A co je třeba udělat? Maličkost! Navštívit Tour Tanguy.
V jednotlivých patrech této staré kamenné věže ze 16. století, která kdysi byla součástí městského
opevnění, se Vám připomene starý, dnes už neexistující, Brest. Sporé žluté osvětlení, vrzající dřevěné
podlahy a prošlapaná schodiště Vás při troše fantazie přenesou o mnoho let nazpět do minulosti. Staré
mapy a plány jsou z časů maršála Vaubana. Nahlédněte do podrobných plánů pevností střežících Rade
de Brest i vlastní vstup do tehdejšího obchodního přístavu v ústí řeky Penfeldy. Na modelech města
uvidíte přístavní hráze plné dokařů, námořníků a dělníků, kteří nakládají královské fregaty, korvety a
brigy, rybářské šalupy i bárky proplétající se po Penfeldě mezi koráby. Stará dřevěná vrzající podlaha
Vám může po chvíli znít jako vrzání ráhen a stěžňů starých korábů, tlusté závěsy pověšené na zdech
věže zastoupí lodní plachty, lodní lanoví nahradí tlusté konopné provazy které ve věži slouží u
některých schodišť jako zábradlí a zdmi tlumený hustý provoz na brestských ulicích Vám rázem může
připomínat šumění moře a ruch starého přístavu. O kousek dál můžete na dalším modelu obdivovat
jednu z podob Pont de Recouvrance – mostu, který se od nepaměti klene na Port de Penfeld. Vystřídal
mnoho podob. Kdysi býval mostem padacím a mechanismus zdvihu se ovládal pomocí koňské síly,
později most předělali na otočný a ozubená kola otáčecího mechanismu poháněl parní stroj. Dnes je
Pont de Recouvrance z betonu a oceli. Mostní pole se posouvá nahoru a dolů po drážkách
v mohutných betonových pilířích. Dříve pod mostem proplouvaly ke vzdáleným skladištím obchodní
plachetnice s vysokými stěžni. Dnes pod ním do lodního arzenálu, po zvednutí, propluje moderní
fregata s několika vrtulníky na palubě. Ale to předbíhám. Pěkně popořadě. Na dalším modelu jsou
k vidění vysoké šedivé činžovní domy. Omítky jsou oprýskané. Plakátovací plochy na malém náměstí
jsou polepeny plakáty zvoucími na cirkusové představení. V úzkých křivolakých uličkách svítí
nazelenalým světlem plynové lampy.
Skoro se zdá, že uličky jsou plné mlhy.
Na liduprázdných přístavních hrázích jsou
stočená lodní lana a složeny balíky a
bedny lodního nákladu. Na vodě kotví
dvě obchodní lodě a několik rybářských
kutrů. Do temných uliček starého Brestu
19. století proniká špinavými okny světlo
z několika zakouřených námořnických
krčem. Jedna má otevřené dveře. To do
sychravého večera z taverny odchází
námořník nebo snad rybář posilněn
skleničkou něčeho ostřejšího - snad
pastisu či calvadosu. V ústech má
zapálenou dýmku a prozpěvuje se starou
bretonskou písničku. Trochu se motá má „něco pod čepicí“.
O kus dál můžete listovat na stránkách starých zažloutlých novin. Co je v nich zajímavého?
Lákavé inzeráty na luxusní zámořské linky, fotografie zaoceánských obrů plavících se na trasách Brest
– New York nebo Brest – Montevideo. Na fotografiích poznáte, že starý Brest býval rušným přístavem.
Můžete se stát svědky slávy, která se tu udála v roce 1918, když se zde vylodily americké jednotky
gen. Pershinga, které se zapojily do posledních měsíců 1. sv. války. Kapely vojákům vyhrávaly do
pochodu a francouzské slečny čtverácky mrkaly na hrdé americké hochy. Můžete si prohlédnout staré
francouzské kreslené anekdoty z 30. let 20. století. Zkrátka Tour Tanguy je od přízemí až po střechu
plná historie života brestského přístavu.
Mluvím tu pořád o starém Brestu. Ale v úvodu jsem napsal, že dnes je Brest městem z betonu.
Může za to válka. Němci velmi rychle poznali, že Brest je pro ně důležitým opěrným bodem na
Atlantickém pobřeží. Celé město a rejdu opevnili, postavili zde železobetonové ponorkové kryty pro
své flotily nechvalně známých „vlčích smeček“ a místní suché doky a obchodní i válečný přístav
upravili pro svá válečná plavidla. Nejeden letec, pěšák nebo odbojář z 2. světové války by Vám řekl, že
Brest byl nejlépe chráněným přístavem v rukách Němců. Po invazi v roce 1944 Spojenci potřebovali
získat některý z velkých francouzských přístavů pro dopravu zásob z Británie. První jim do rukou padl
normandský Cherbourg. Ale ten Němci zcela zničili. 3. americká armáda generála Pattona proto
vyrazila do Bretaně s jediným úkolem. Osvobodit velké přístavy Brest, Lorient a St. Nazaire. Ale Němci
si důležitosti přístavů byli dobře vědomi a přeměnili je v pevnosti s vysokým počtem obránců.
Američané pověřili dobytím Brestu gen. Middletona s 2., 8. a 29. pěší divizí, kterým pomáhaly
francouzské jednotky vnitřních sil hnutí odporu F. F. I. Middleton byl značně skeptický. Už měl své
zkušenosti z dobývání přístavu St. Malo. První útok z chodu se nezdařil a tak bylo třeba zahájit
klasickou zdlouhavou obléhací operaci. Němci se tvrdě bránili. Spojenecké letectvo a dělostřelectvo a
tvrdý německý odpor přeměnily postupně starý Brest v ruiny a trosky. Přístav a jeho zařízení Němci
před kapitulací totálně zničili. Američané tedy nakonec zvítězili, ale za cenu obrovských ztrát. Navíc
přístav byl jako zásobovací základna zcela nepoužitelný. Ale to už jsem se dostal někam kam jsem
nechtěl. Rekonstrukce přístavu se táhla až do padesátých let. Starobylé město zmizelo navždy
v sutinách a na těch byl postaven současný betonový Brest.
Už jsem to nakousl. Brest byl a je dodnes důležitou základnou námořních sil. Když se vydáte
podél plotu, kterým je přístav Port de Penfeld obehnán brzy se dostanete k suchým dokům. Opravují
tam jak obyčejné přístavní remorkéry, tak moderní korvety, fregaty a další válečná plavidla. Nelze si
nevšimnout rozlehlého areálu námořního arzenálu. Podél přístavního bazénu sem a tam pendlují
autobusy plné námořníků a přístavních dělníků. Podél mol se ozývá syčení acetylenových hořáků a
řinčení kladiv. Po temné vodě Penfeldy křižují přístavní remorkéry a čluny francouzského válečného
námořnictva. Válečné námořnictvo! Pýcha i zhouba Brestu. Tady v docích a na rejdě kotvily za války
pyšné lodě německé Kriegsmarine Scharnhorst, Gneisenau, Prinz Eugen a jejich podpůrná plavidla
torpédoborce, minolovky a strážní čluny. Kolik to všechno stálo životů a kolik kvůli tomu teklo krve.
Britské, německé, americké, francouzské i československé. Posádky našich bombardérů od 311.
perutě by mohly vyprávět. Čechoslováci ač se to možná nezdá k Brestu patří. Třeba wellington KX – L
Václava Kordy. V noci z 1. na 2. července 1941 se jeho navigátorovi Gellnerovi podařilo shodit pumy
na dok, kam byl zatažen křižník Prinz Eugen. Jedna z pum zasáhla přímo obrněnce. O pekle nad
Brestem věděl své i Jaroslav Doktor kapitán wellingtonu KX – U, láskyplně nazývaného Uršula. Jedné
noci poslali jeho posádku nad Brest jako volavku, aby byla odlákána pozornost od torpédového útoku
swordfishů námořního letectva královského námořnictva. Nad Brestem na sebe tenkrát palbu lákaly tři
wellingtony Bomber command. Domů se vrátil jediný – Doktorův. Byl nad Brestem minimálně 6x. Na
Brest nemají dobré vzpomínky ani českoslovenští stíhači. Za denní doprovody bombardérů platil čs.
wing draze: František Burda sestřelen při náletu na Brest a zajat, Vladislav Chocholín sestřelen nad
Brestem nezvěstný, jeho letoun spadl do moře, Josef Příhoda sestřelen při doprovodu liberátorů nad
Brest zahynul v kabině svého spitfiru, Václav Řídkošil zahynul při doprovodu bombardérů nad Brest ....
Platili draze. Chlapci v šedomodrých battledresech s křidélky RAF a čs. pilotním odznakem na prsou a
domovenkou Czechoslovakia na rameni. Plíce sežrané od umělého kyslíku, nervy napjaté k prasknutí.
Denně se svými spitfiry, wellingtony a liberátory vzlétali do boje. Dobrovolně. Nikdo je nenutil. Přes
500 se jich nevrátilo domů. Kdo o nich dnes ví? A jejich odměna? Ta lepší nová emigrace. Ta horší
lágry, věznice, tresty smrti, zapomnění. Stál jsem tam nad brestským přístavem a koukal do šedých
mraků. Bylo ticho jen rackové křičeli a poletovali nad šedými trupy válečných lodí. Letecké motory
slyšet nebyly. A přece tam někde v mracích vysoko na obloze kdysi bylo slyšet v etéru:
„Brutus aircraft, drop your babies!
Hallo Turban, combat formation Go!
Brutus aircraft, open your eyes!Look out Brutus, Yellow One calling, smoke trails coming 3 o´clock!
Turban, break starboard!
Gimlet, attack port!
Turban Yellow two break!
Hallo Turban Yellow two, Yellow one calling. Are you all right?
Hallo Yellow one, Turban Yellow two answering. I am O.K. and going home!“
Jedna z mnoha epizod leteckých bitev nad Brestem. A přece všechno nadarmo. Německé
obrněnce v lednu 1942 z Brestu vyklouzly a podařilo se jim uprchnout do Německa a Norska. RAF
v Brestu zaplatilo krutou daň a neuspělo. Bohužel tak to ve válce chodí.
Válka a námořnictvo jsou v Brestu všudypřítomné. Château de Brest přístavní pevnost strážící
ústí Penfeldy od 12. století. Při obléhání města v roce 1944 byla totálně zničena. Ale ještě před válkou
byla prohlášena za národní památku a byla proto znovu vystavěna. Dnes v ní je muzeum námořnictva.
Můžete si vybrat čemu dáte v jeho expozicích přednost. Obrovskými námořními dalekohledy můžete
pozorovat Rade de Brest a ponorkovou základnu s bunkry po Němcích. Můžete si prohlédnout
německou pobřežní i sebevražednou ponorku. Ve věžích citadely můžete podniknout loupežnou
výpravu s korzáry jeho Veličenstva krále Francie. Můžete vidět modely nejslavnějších francouzských
lodí. Prostě bitvy a války pořád na každém kroku.
Tak alespoň na závěr zase z trochu jiného soudku. Obchodní přístav byl dávno z ústí řeky
Penfeldy přeložen na rejdu. Podél břehu se tyčí dobré dvě desítky ramen přístavních jeřábů. Podél
moderní přístavní hráze se táhnou montované haly. Nad jejich střechami se po rezavějících nosnících
vinou kilometry potrubí. Kolem přepouštěcích kohoutů a ventilů to pořád syčí a do vzduchu uniká
pára. Na chladírenské věže a skladovací sila vedou tucty ocelových schodišť. Mezi halami jsou desítky
ocelových lávek. Na mohutných úvazných pacholatech pokřikují rackové. U skladišť jsou složeny
dřevěné palety a přepravní kontejnery. Občas mezi halami projede kamión nebo auto. Moderní
obchodní přístav. Drak by Vám mohl vyprávět. Sedl do auta a odjel tam fotit. Co? Musíte se zeptat
jeho co ho fascinuje na špinavé průmyslové zóně, velkých montovaných halách a skladištích plných
prachu a odpadků. Obchodních lodí ten den u mola zrovna moc nekotvilo. A jestli Vám námořní
přístavy nic neříkají zeptejte se ostatních jaké to bylo ve městě daleko od stojatých špinavých
přístavních vod.
Tak co je Brest? Starý korzárský přístav? Velký obchodní přístav? Špinavé nevzhledné město
betonových paneláků? Město poznamenané válkou? Anebo místo, které Vás absolutně k návštěvě
neláká. Vyberte si sami. Já si v Brestu našel od každého kousek a užil jsem si to :-)
BREST = LETU ZDAR „NEBEŠTÍ JEZDCI“
LAMPAUL – GUIMILIAU
GUIMILIAU
ST – THÉGONNEC
Enclos
Paroissiaux,
v překladu farní dvory, jsou
jednou ze specialit Bretaně. Nic
podobného nikde jinde na světě
nenajdete. Farní dvory vznikaly
v 16. – 17. století a odráží se
v nich náboženské cítění Bretonců. Největší a nejznámější farní dvory leží v údolí řeky Elorn. Farní
dvory stojí v sousedství několika malých osad, které v té době vzkvétaly a bohatly z námořního
obchodu a výroby látek. Velkolepé církevní stavby se někde budovaly i více než 200 let. Budovali je
obyvatelé malých vesnic (podobnou stavbu v okolí žádného bretaňského města nenajdete). Zpočátku
jako projev své oddanosti Bohu, později pak zejména z důvodu přetrufnout své sousedy. Jedna
vesnice si postavila kapli. Druhá tedy musela též postavit kapli a přidala hřbitov. Na to první vesnice
reagovala dostavěním hřbitova a přistavěla kalvárii. A tak dále a tak dále.
Farních dvorů má Bretaň opravdu hodně. Některé se zachovaly celé, jinde už ochraňují jen
jejich části. My se rozhodli navštívit jen tři nejzachovalejší a pravděpodobně i nejznámější. Přece jen,
když se pořádně neorientujete ve všech těch náboženských výjevech rychle Vám ty stovky postaviček,
zobrazené zázraky a biblické příběhy splývají. Církevní dvůr v Lampaul – Guimiliau je proslulý svým
fantasticky zdobeným interiérem kostela, zejména dřevěným vyřezávaným oltářem. Zvláštností
lampaul – guimiliauského farního dvora je tamní zvonice kostela. Má uraženou špičku. Na svědomí to
má blesk z roku 1809. Podle toho zdejší farní dvůr lehce poznáte. Pověst praví, že kamennou špici
zvonice nechal urazit Bůh, aby zkrotil pýchu místních obyvatel.
Farní dvůr v Guimiliau je proslulý zejména svou kalvárií. V náboženských obrazech Starého a
Nového zákona tam figuruje takřka 200 postav. Většina je na kalvárii spodobněna v oblečení z 16.
století. Řeknete si rarita? Ale kdepak to je pro Bretaň typické. Posledním farním dvorem, který jsme
navštívili byl St. Thégonnec. Tento dvůr se pyšní tím, že patří k těm nejucelenějším. V roce 1998 o
tento svůj primát St. Thégonnec málem přišel neboť zde vyhořel kostel.
Hlavním stavebním materiálem těchto architektonických a sochařských skvostů je žula nebo
jak v Bretani s oblibou říkají granit. Krásná tmavá žula, občas porostlá lišejníkem. Kamenné postavičky
na kalváriích mají často šat zbarvený několika odstíny zelené a šedé. Jak Bretonci říkají lišejník žulu
krášlí. Oživuje obličeje a halí těla do závoje. Ale běda kdyby to samé udělal mech. Ten musí z kamene
pryč, protože podle Bretonců, pokud se kámen obalí mechem jde o nemoc a ta kámen hubí.
Myslím, že o Enclos Paroissiaux se velmi těžko píše. Je těžké převést do lidské řeči to co
vypráví chladné granitové bretaňské kameny. Navíc je to o to těžší, když jde o stavby náboženského
charakteru a ten, který je má popsat nemá k náboženství pražádný vztah. Tak odbočím a napíšu raději
něco o bretaňských světcích. Poznávání života svatých, bretonsky Buez ar Zen, se těšilo u Bretonců
vždy velké oblibě. Pravých světců, uznaných Vatikánem, je v celé Bretani méně než prstů na jedné
ruce. A přece má takřka každá osada či vesnice svého svatého. Některé bretonské světce neznají
dokonce v sousední vesnici, natož ve Vatikánu :-) Věc nad kterou katolická církev po staletí přimhuřuje
oči. Je to pozůstatek starých pohanských náboženství, které jsou z bretaňskou křesťanskou vírou
spjata od časů Keltů a Římanů. Vzhledem k velkému množství světců by se mohlo zdát, že Bretonci
jsou velmi zbožný národ. Myslím, že tomu tak není. Bretonci k nebi nikdy nevzhlíželi příliš pokorně a
vztah se svými svatými mají do dnešních dnů velmi specifický. Traduje se historka, kdy jeden
z vesničanů hrozil svému svatému, že když mu nevyhoví, oková všechny jeho sochy ve vesnici a
v okolí jako koně. Své světce chápou Bretonci odjakživa jako dobré sousedy. Je to dáno asi proto, že
od dávných let mají všichni bretonští světci zvěčnění v kameni obličeje podobající se sousedům z té
poslední nejzapadlejší vsi a často mají i stejné oblečení jako obyčejní smrtelníci. No a které, že svaté
Bretonci uctívají? Jsou jich spousty. Tady je malý vzorek: sv. Fiakr se pozná podle rýče v ruce, sv. Eloi
je kovář s koženou zástěrou, sv. Cornely bdí nad telátky a rohatým domácím zvířectvem. Sv. Menart
nese odevzdaně vlastní vnitřnosti a léčí koliku, sv. Opolína zuby, které jí katovi pacholci kdysi vytrhali
při popravě, sv. Livertin pomáhá proti migréně, pozná se podle hlavy, kterou drží v náručí, sv. Hervé
je ochránce potulných zpěváků, sv. Renan nemá rád hašteřivé ženy, sv. Horniaule dokonce vymítá
depresi, sv. Yves je patronem právníků. Existoval prý i svatý, jehož jméno již upadlo v zapomnění,
jemuž bylo možné přednést prosbu za smrt zlého člověka. Žádost musela být pravdivá a poctivá, jinak
se trest obrátil přímo proti žadateli. Podivná směsice svatých což? A zajímavý výklad víry po bretaňsku
že?
ENCLOS PAROISSIAUX = stovky kamenných postaviček a světci, které bych asi mohl uctívat i já starý
bezvěrec :-)
CÔTE DE GRANIT ROSE
Trégastel. Malý ospalý přístav na pobřeží Kanálu. Bylo brzy po ráno. Ospalý jachtařský přístav
se jen zvolna probouzel do kouzelného slunečného rána. Modré nebe bylo tu a tam poznamenáno
bílými šmouhami mraků. Jakoby někdo máchnul prostorem širokou malířskou štětkou. Čisté a azurově
modré moře se jen líně vlnilo mezi fantastickými bloky žuly. Žuly jejíž struktura zdálky vypadá hladká,
ale ve skutečnosti je hrubá. Žuly hrajícími odstíny narůžovělé, hnědé, oranžové i červené barvy. Žuly
opojně vonící mořskou solí, chaluhami, řasami, na stinných místech však i plísní. Žuly obrostlé
drobounkými živočichy říše mlžů, plžů a další drobné mořské havěti. Žuly, kterou v puklinách mezi
skalními bloky můžete slyšet jak si vypráví s vlnami moře. Stačí jen sejít ze staré pobřežní stezky,
přejít úzký pás písečné pláže zbarvené temně béžově, oranžově či hnědě a zmizet v nejbližší štěrbině
mezi kameny. Rázem zmizíte v žulových kamenných bludištích pod balvany kam se slunce nikdy
nedostane. Rázem slyšíte jak voda mezi kameny klokotá a promlouvá ke granitovým stěnám. Ucítíte
chlad granitu, uslyšíte „nářek“ moře ztraceného kdesi pod balvany. Ruce Vám budou klouzat po
hrubých vlhkých žulových stěnách. Obrovské balvany se pod Vámi občas rozviklají. Zavzdychají svých
charakteristickým hlubokým zvukem, který mohou vydat jen dva kameny třoucí se o sebe . Ale pak
vše přehluší příboj. Kamenné bludiště skončí, slunce znovu obarví žulové bloky do růžova a před Vámi
se otevře pohled na bíle zpěněné moře na žulových skaliscích rozesetých po dně Kanálu u výjezdu z
trégastelské zátoky na širé moře.
Ve vzduchu ucítíte sůl. Na nízkých betonových molech poznáte rybáře. Jak? Jednoduše.
Vyvrhávají své ranní úlovky přímo na kotvištích mezi přepravkami. Mezi ulovenými rybami je možné
zahlédnout i malého žraloka. Nebojte se pachu rybích vnitřností. Hejna racků se o ně rychle postarají.
Jsou všude kolem. Rybáři to dobře vědí Dobře vědí i to, že při čištění ryb budou kolem sebe brzy mít
zvědavé hloučky turistů, které čekají na malé parníčky, které je odvezou k Les Sept Iles na jejichž
útesech hnízdí početné kolonie mořských ptáků, kormoránů, rybáků, kolih atd. V trégastelských
kotvištích spatříte jen racky. Křičí, poletují vzduchem a předvádějí tu nejtěžší leteckou akrobacii.
Trégastélská kotviště. Plachetnice a motorové čluny jsou rozesety mezi žulovými skalními
bloky. Stejné je do s domy na pobřeží. Stojí mezi skálami nebo přímo na nich (foto Drak). Mezi
nejznámější patří zámeček Coastares bretonsky Coz Seherenes (Sušárna). Světovou proslulost mu
zajistil Henryk Sienkiewicz. Do francouzštiny zde přeložil svou knihu Quo vadis. Kdysi se na ostrůvek
k zámku dalo za odlivu dostat suchou nohou. Časy se však mění. Cesta k zámečku suchou nohou
musela ustoupit potřebám malých plachetnic, kutrů a bárek. Barevné bóje a kovové tyče vyznačují
mezi žulovými bloky plavební dráhu umělého kanálu kterým se menší lodě i za vrcholícího odlivu
dostanou bezpečně do vnitřního trégastelského přístavu. My se na břehu kanálu, přímo naproti
zámečku, rozložili k obědu. Přímo pod námi, ve slabém větříku, křižovalo na širé moře hned několik
plachetnic. Společnost nám dělal hladový racek. Samozřejmě vyžebral svůj díl oběda :-) Do přístavu
podél žulových skal pod hladinou proplul v době našeho hodování malý žralok a v pobřežních
mělčinách dováděla hejna drobných rybek, které jsou obyvatelkami trégastelských skalnatých zátok.
Po obědě jsme se po staré celní stezce sentier des douaniers vydali mezi skalami do
Ploumanac´hu. Mezi nejkrásnější úseky procházky patřilo okolí majáku. Moře, skaliska a jejich barvy
se nedají dost dobře popsat. Pozdě odpoledne jsme skončili na Plage de Trestraou. Byl zrovna vrchol
odlivu. Tam, kde jsme před několika hodinami viděli v zátokách a úžinách plout a kotvit malé
plachetnice byl jen písek a mokré bloky žuly. V mělkých „mořských hrncích“ žulových kamenů ve
slaných loužích čekali na příliv malí bílí krabíci a sasanky.
Rozložili jsme se pěkně na sluníčku na skalách a během několika minut většina z nás usnula.
Ten kdo nespal zkusil šnorchlování v úžině mezi skalami. Voda byla ledová. Kdo vydržel mohl vidět
velké kraby nemotorně chodící po písčitém dně úžiny, zahrady mořských řas a chaluh a když měl
opravdu velké štěstí proplulo pod ním hejno malých třpytivých rybek.
Když si člověk dokázal odmyslet všudepřítomné davy lidí nebo si najít nějaké místo na skalách
trochu stranou nemohlo se mu na pobřeží u Trégastelu nelíbit. Pobřeží růžové žuly má i přes značný
počet turistů své kouzlo a ten kdo chce poznat Bretaň by si ho rozhodně neměl nechat ujít.
Potápěčské brýle, šnorchl, ploutve, neoprén či vlastní jachta doporučeny :-)
CÔTE DE GRANIT ROSE = fantastické „kamení“
... a nablízku moře, jejich budoucí hrob,
zpívalo s nimi
PIERRE LOTI, ISLANDSKÝ RYBÁŘ
PLOUBAZLANEC – MUR DES DISPARUS EN MER
Ploubazlanec. Malý rybářský přístav na Côte de Goelo - pobřeží škunerů. Jedna z našich
krátkých zastávek, která osvětlila alespoň malý kousek, nedávné a slavné historie Bretaně, která je
dnes skoro zapomenuta.
Bretonci byli odjakživa známí jako zdatní námořníci a rybáři. V minulosti si získali nehynoucí
slávu při tzv „Velkém lovu“ na Great Banks u Islandu a New Founlandu v Severním Atlantiku.
Každoročně se tam vydávali na lov tresek. Každoročně se jejich rodiny strachovaly jestli své živitele,
muže a syny ještě někdy uvidí. Na paměť těch, kteří již nikdy nespatřili rodné břehy Bretaně vznikla na
hřbitově v Ploubazlanec tzv. Zeď ztracených v moři, Mur des disparus en Mer. Jsou na ní symbolické
desky, každá za jeden rok Velkého lovu, na kterých jsou zapsána jména ztracených rybářských
škunerů a počty utonulých námořníků. Pamětní deska v čele této zdi říká zhruba následující:
Zeď ztracených v moři
V celé oblasti tzv. Velkého lovu tresek, který se každoročně konal ve vodách kolem Islandu
v letech 1852 – 1935 padlo moři za obět 120 bretaňských škunerů. Tzn. ztrátu přibližně 70 utonulých
námořníků za jeden rok lovu. Celkem ve vodách kolem Islandu utonulo 2000 rybářů.
Tato zeď pohřešovaných byla postavena jako místo kam podle staré tradice mohou pozůstalí a
přátelé přicházet rozjímat a vzpomínat na utonulé nebožtíky z Islandu.
Narodil jsem se uprostřed moře,
tři míle od břehu,
tam dole mám bílý domek,
kručinka roste u dveří,
hlodáš pokrývá okolí,
narodil jsem se uprostřed moře
v kraji zvaném Armor.
Můj otec byl jako jeho předkové
námořník.
Žil neznám a beze slávy
– kdopak by slavil chudáky?
Každého dne a každé noci
můj otec – jako jeho předkové –
vláčel sítě po moři
JEAN PIERRE CALLOC´H
PAIMPOL
Starý rybářský přístav. Z Ploubazlanecu to sem je po silnici pár kilometrů. Po vodě by to bylo
ještě kratší. Stačilo by přeplout Anse de Paimpol. Paimpol nejkrásnější z bretaňských přístavů, který
jsem viděl. Pravda časy velkých lovů na tresky u břehů Islandu jsou dávno ty tam. Zmizeli zakouřené
krčmy, kde „islandští rybáři“ pořádali své pitky a vyprávěli svá dobrodružství a příběhy. Zmizela flotila
islandských škunerů. Čas se nedá zastavit. Tam kde dříve kotvily rybářské bárky stojí dnes vyvázány
podél přístavních zdí výletní plachetnice. Nevím jak vypadá město Paimpol, ale vím jak vypadá přístav
Paimpol. Můžete si tam nerušeně prohlédnout cokoliv. Nikdo Vás tam odtud nebude vyhánět nebo
Vám někam zakazovat vstup.
V hlavním přístavním bazénu kotví spousta lodí. Malé jednostěžňové plachetnice, motorové
čluny, luxusní motorové jachty, velké vícestěžňové jachty i starý dánský trojstěžník Freya. Není nic
lepšího než jen bezcílně bloumat po starých přístavních hrázích a přes les stěžňů, ráhen a lanoví
pozorovat střechy starých domů stojících podél přístavu. Možná Vám do toho odbije zvon poledne jako
mě. Možná budete mít chuť jako já zaklonit hlavu, zaclonit si oči rukou proti slunci a pohlédnout na
hlídkový koš na hlavním stěžni pomalu dosluhujícího trojstěžníku. Možná Vás kroky, stejně jako mne
povedou do přístavních loděnic a dílen. Budete si moci prohlédnout jak se opravuje kýl plachetnice,
uvidíte jak se plachetnice zvedá z vody za pomoci starého jeřábu. Vůně nafty a oleje Vás zavede před
jednu z hal, kde opravují lodní motory. Kolem pístů, válců, chladičů, převodovek, hřídelů a všech těch
od oleje a vazelíny zamazaných součástek pořád poskakuje spousta ušpiněných strojníků a
mechaniků. Všude se povaluje spousta mastného papíru z nových součástek a mezi tím stojí z půlky
vypité láhve červeného vína. Můžete být i svědky tankování velké jachty z obrovských palivových
nádrží.
Nakonec se dostanete k plavební komoře, která odlivu nedovolí, aby byl paimpolský přístavní
bazén v době jeho vrcholu bez vody. Neodoláte, usednete na blízkou lavičku, anebo si stoupnete na
samotná vrata komory uzavírající vjezd do přístavního bazénu. Stanete se svědky komorování člunů a
plachetnic. Jejich posádky budou na obou stranách trpělivě čekat až na ně dojde řada a sledovat
světelný semafor, který jim oznámí, že mohou vplout do úzkého prostoru mezi komorová vrata. Od
moře sem bude přes písečné pláže, které za zdymadlem začínají, profukovat svěží větřík. Paluby
plachetnic budete mít na dosah. Stačilo by natáhnout ruku a můžete se dotknout jejich stěžňových
lan. Na lodní paluby by se dalo klidně seskočit. Budete mít možnost nahlédnout posádkám takříkajíc
přímo do „kuchyně“. Já jsem to udělal. Ta plachetnice se jmenovala Lutea a byla tuším že,
z Plymouthu v Británii. Kolem kormidla sedělo trio nefalšovaných mořských vlků. Kormidelník měl
v ústech dýmku. Na hlavách měli všichni tři námořnické čapky z pod kterých vykukovaly šedí již notně
prokvetlé vlasy. Čekali na komorování a v poklidu se radili nad mapou. Dělal jsem jachtě společnost až
na její kotviště. Jakmile proplula komorou zvedl jsem se z lavičky a po přístavní hrázi jí doprovodil.
Nevím vlastně proč. Toulal jsem se po malém paimpolském přístavu déle než hodinu. Vím, že bych to
s klidem dokázal znovu. Přitom pro našince by to zcela určitě byl jen obyčejný tuctový přístav.
CHÂTEAU DE LA ROCHE JAGU
Stojí osamocen vysoko nad ohybem řeky Trieux. Od mysu Arcouest, na mořském pobřeží,
k němu vyplouvají celé flotily plachetnic. Musí to být krásný výlet. Vyplout z přístavu na moře, pod
plachtami zamířit k ústí říčky Trieux a proti jejímu proudu plout korytem kroutící se řeky sevřené mezi
stráně porostlé košatými duby až pod něj – zámek La Roche Jagu.
Je celý z kamene. Spíše než zámek připomíná hrad. Nad ohybem řeky se vypíná již od 15.
století. Je to už tedy pořádný stařík, ale stále vypadá velmi zachovale. Jeho silné zdi byly postaveny
z narůžovělé žuly. Ale nejkrásnější je jeho střecha pokrytá břidlicí a zámecké komíny (foto Drak).
Nejlepší pohledy na zámecké komíny jsou z vikýřů na půdě. V zámeckých komnatách a chodbách je
šero. Vévodí jim obrovské krby. Do ohniště se s klidem postaví dospělý člověk. Kdo by čekal místnosti
zařízené starým nábytkem, zdobené obrazy a gobelíny bude zklamán. Zámecké pokoje a sály jsou
prázdné. Tedy ne tak docela, neboť v zámku je expozice věnovaná životu sv. Yva.
Kolem zámku se rozprostírá park (viz prospekt) a malé hospodářství zásobující stylovou
zámeckou restauraci. Na zahradních záhonech se pěstuje levandule, dýně a cukýna. Trávníky jsou
pečlivě sestříhány. Chodníčky vysypány jemným bílým pískem. Hospodářský dvorec zámku má zdi
budov obrostlé křovisky z pokroucenými větvemi. Ticho zámeckého parku občas naruší jen motor auta
přijíždějícího nebo odjíždějícího z nedalekého parkoviště pro
návštěvníky. Starý kamenný zámek, tichý park a krásné
výhledy na řeku v údolí. La Roche Jagu samotář v ohybu
řeky Trieux.
LA ROCHE JAGU =
kdybych si tam tak mohl sednout za komín :-)
CÔTE D´EMERAUDE
Cap Fréhel, 70 m vysoký útes. Nejvyšší místo severního bretaňského pobřeží. Konečně se
počasí nad námi na útesech smilovalo. Bylo vidět hluboko do Kanálu La Manche. Na obzoru z moře
vystupovaly ostrovy. Možná dokonce britský ostrov Jersey. Mapě by to odpovídalo a dalekohledy jsme
měli s poctivými skly od firmy Karl Zeiss – Jena. Na východě bylo vidět členité pobřeží až k St. Malu.
Zkrátka neskutečná panoramata. Mysu Fréhel vévodí vysoký maják a samozřejmě se tu potulují davy
turistů. Zaparkovat tu v pozdním odpoledni není rozhodně snadná záležitost.
Nejinak tomu je u pevnosti Fort La Latte 6 km východně od mysu Fréhel. Staré kamenné
hradby nad kterými se vypíná kruhová věž jsou útesům „ušité na míru“. Po moři, které prý má tady na
severu Bretaně smaragdovou barvu, plují desítky plachetnic. Slunce tu prosvětluje mořskou hladinu až
z toho bolí oči. Vítr sem přináší odkudsi z hloubi kanálu vůni mořské soli. Hluboko dole pod skalními
stěnami příboj doráží v bílých gejzírech pěny na ostrá skaliska útesů. A davy a hordy turistů. To je
sever Bretaně. To je Smaragdové pobřeží.
***
Naše cesta Bretaní se pomalu chýlila ke konci. Večer nás zastihl v Dinardu, vyhlášeném
aristokratickém letovisku :-) Do aristokratů jsme měli daleko, ale naše žaludky si chtěli užít něco z
proslulé francouzské kuchyně. Když mohou v Dinardu pobývat rozmazlení aristokrati musí tam být
gastronomie na vysoké úrovni. Po chvilce bloudění ulicemi letoviska byla objevena vyhovující
restaurace. Dvanáct lidí u stolu to byl pro francouzského číšníka těžký oříšek. Než se podařilo ke
spokojenosti obou stran stvořit objednávku chvíli to trvalo. A to měl číšník štěstí, že Iva mluví plynně
francouzsky.
No a co se jedlo? Jako předkrm byly servírovány
mušle na víně, krevety, Drak neodolal a zkusil kraba ( foto
Tygr), většina se rozhodla pro salát gurmánů, na stole se
objevily hřebenatky sv. Jakuba zapečené v sýru. Hlavním
chodem byla kachna v pepřové omáčce, steaky, losos
v holandské omáčce a kontroverzní ryba Lot American
s bramborem a rýží. Jako zákusek se podával karamelový
dortík, „plovoucí ostrov“ bílý sníh plující ve
žlutém pudinku, zmrzlina a bretaňské koláče. Pil se
vychlazený Sauvignon a minerálka s colou. Hodovali jsme
v Dinardu dobré tři hodiny a z restaurace jsme odcházeli
mezi posledními. Někdo byl spokojen a francouzské
kuchaře velebil, někdo nadával, kuchaře proklínal a těšil
se na zbytky českého salámu a bagetu, které byly
zanechány v kempu :-)
CÔTE D´EMERAUDE = plný břicho dobrot
ST. MALO
Pan Kožík ve své knížce o Bretani píše, že při pohledu na St. Malo se Vám zatají dech. Měl
pravdu. St. Malo je něco naprosto úžasného: „Intra – muros, opevněné Staré město stojí na ostrově,
spojeno se zemí jen úzkou šíjí. Je zježené věžemi a vysokými komíny na domech a až po zuby
obrněno hradbami a baštami bran, jejichž mohutnost je ohromující“. Tolik František Kožík.
Kdysi dávno tu stával na pobřeží hustý les. V 6. století ale ke břehům Armoriky připlul
z Wallesu, či chceteli z Gwentu, mnich jménem Mac Law. Podle pověsti prý zakotvil u malého ostrůvku
a jal se sloužit mši. Po chvíli poznal, že není na ostrově, ale na velrybě. Přeplul tedy na ostrov
Cézembre, ale první kostelík své farnosti postavil na ostrůvku Aron. Ten pak po jeho smrti dostal
název Mac Law, což bylo později zkomoleno na Malo. Mac Law zemřel v roce 627. Církví byl prohlášen
za svatého. Dnes ho věřící nazývají sv. Malo.
St. Malo pro svou polohu bylo zapleteno do všech válek Francie a Anglie. Angličané sem
posílali své nejlepší admirály. Vše nadarmo. Malouinci nebo též Maloňané, jak obyvatelé města sami
sebe hrdě nazývali, si vždy dokázali poradit a navíc mistrně využít k obraně města přílivu a odlivu.
S Malouinci to ale měli těžké úplně všichni. Kdykoliv se měli podřídit francouzskému králi, vždy tvrdili,
že jsou vlastně na ostrově a ostrovy, že patří papeži. Když vznesl vůči nim nároky Svatý otec bouřili se
proti vůli Říma. Na svou obranu stavěli bašty a hradby. Aby je vzal francouzský král na milost
uspořádali kajícný pochod, ale zároveň kladli králi podmínku, že ve svém městě nechtějí žádnou
královskou posádku a budou své město bránit sami. Z té doby pochází heslo: „Ani Francouz, ani
Bretonec. Jsem Malouinec“. To bylo heslo zdejších hrdých kapitánů, proslulých korzárů. Nejslavnější
dobou korzárů bylo 17. století. Tehdy Malouinci pozvali do města maršála Vaubana, aby zpevnil
hradby města a pevnůstek na okolních ostrůvcích chránících vjezd na přístavní rejdu. Angličané
nemohli korzárům ze St. Mala přijít na jméno a snažili se potopit jejich lodi i zničit jejich přístav. Město
tehdy bylo ještě převážně dřevěné a Vauban ho nazval „velkou krabicí sirek“. V roce 1661 zachvátil
město požár a za půl dne shořelo na 300 domů. Tehdy se Malouinci rozhodli stavět své domy jen
z kamene, lámaného většinou na ostrově Bé (foto Tygr).
Město dostalo svůj specifický vertikální sloh, obrovité hradby vzdálily moře od ulic. Před
požárem se jimi za přílivu a častých bouří běžně probíralo. Vzniklo St. Malo jaké je možné spatřit i
dnes. St. Malo je městem vysokých domů, úzkých ulic, masivních hradeb, dělostřeleckých bastionů a
mohutných vstupních bran.
Za korzárských dob, když se vrátila šťastná výprava z moře do přístavu, se pro zábavu
mocných a rvačky chudých kutálely rozžhavené piastry Uličkou děravého bubnu. Víno teklo proudem a
ve starých krčmách se námořníci chvástali svými kousky. Mezi nejslavnější korzárské kapitány patřili
Duguay – Trouin a Robert Surcouf. Prvnímu padlo za obět více jak 500 lodí. Dobyl Alžír a vyplenil Rio
de Janeiro. Robert Sufcouf, kapitán lodi Clarissa, byl postrachem Angličanů v Indickém oceánu. Svůj
život začal jako obyčejný námořník a skončil s titulem barona. Na sklonku svého života si prý chtěl dát
zlaťáky vydláždit svůj byt. Králi se to zdálo příliš provokativní a tak se stárnoucí korzár spokojil pouze
s pozlacením stěn.
Město se hlásí ještě k jednomu velkému kapitánovi. Nebyl korzárem, ale objevitelem. Jacques
Cartier bývá nazýván objevitelem a otcem Kanady. V roce 1534 doplul na palubě Petite Hermine do
ústí řeky sv. Vavřince v nynější provincii Québec a prohlásil toto území za majetek francouzského
krále. Když sláva korzárů pominula nahradil ji věhlas rybářů „Velkého lovu“. Flotilám Malouinců se
přezdívalo New Founlandští psi. Rok co rok trojstěžníky Malouinců vyplouvali lovit tresky ke Grónsku, a
Islandu, na mělčiny rozlehlejší než je Irsko.
Ale město nebylo jen rodištěm námořníků, korzárů, pirátů, rybářů a dobrodruhů. V roce 1768
se tu narodil přední francouzský básník Francois René de Chateaubriand. Jeho rodné město mu na
sklonku jeho života prodalo šest stop půdy na ostrově Bé (Hrob). Přál si tam být pohřben. Jen on a
milované moře. Nikdo neměl rušit jeho věčný spánek. Velký básník tam hlavou otočený k oceánu spí
dodnes. Přátelé ho od jeho rozhodnutí odrazovali a poukazovali na časté námořní souboje v okolí
ostrova za účelem ovládnutí přístupů k přístavu. Za 2. sv. války se nad jeho hrobem skutečně
odehrávaly dělostřelecké souboje a letecké boje. Chateaubriand ještě za svého života řekl: Když můj
popel zasáhne několik kulek, nevadí jsem starý voják .... Jen moře určuje kdy ke hrobu velkého
básníka smějí přijít lidé.
Zlé časy potkaly město v roce 1944. Spojenci se vylodili v Normandii a protože nutně
potřebovali přístavy pro zásobování svých armád vtrhly pancéřové sbory americké armády do Bretaně.
St. Malo veliký a důležitý přístav na pobřeží Bretaně se stal krvavým bojištěm. Němci pod velením plk.
von Aulocka se fanaticky bránili útokům 3. US armády gen. Pattona. Pobřeží bylo znetvořeno
blockhausy Atlantického valu. Ve vnitrozemí byly spěšně budovány zákopy a tankové příkopy. 6. srpna
podnikli Američané první útok. Malouinci sestoupili do sklepů. Američané odstřelovali město z děl.
Letadla bombardovala fosforovými bombami. Nacisté v pevnosti Fort National na ostrůvku strážícím
severní vjezd do přístavu uvěznili 400 významných občanů města a odmítali se vzdát či ustoupit byť
jen o píď. St. Malo den po dni hynulo pod bombami a požáry. Němci zničili přístav budovaný po
staletí. Přesto Malouinci i v tomto pekle žili. Pekaři pekli chléb ve světle požárů, řezníci živili město
masem z deseti poražených koní. Lékaři ve sklepech operovali za svitu kapesních svítilen. Hrdí
Malouinci se nedali zlomit ani peklem války. Boje trvali dva týdny. Dva týdny 12 000 mužů plk. von
Aulocka zadržovalo jednu pěší divizi americké armády, které bylo zoufale třeba v bitvě o Brest.
Poslední baštou odporu byla kasemata na ostrůvku Cézembre. Von Aulock se zde vzdal 2. října 1944.
Když bitva skončila, staré St. Malo leželo v popelu a sutinách. Kamenné město bylo rozdrceno
na prach, ale jeho duše zůstala. Malouinci vylezli ze
sklepů a dali se do odklízení trosek. Spali na ulicích,
v ruinách a v provizorních dřevěných boudách. Dva
roky trvalo odklízení trosek. Mezitím bylo
rozhodnuto, že starobylé město Ville close či Intra
– muros bude obnoveno v původní podobě. Stovky
architektů a projektantů se dali do práce. Zkoumali
staré rytiny, pátralo se po starých městských
plánech, které přežili válečné požáry, zkoumali se
staré fotografie. V roce 1947 za přítomnosti
kanadského vyslance a díky kanadské finanční
pomoci byl položen základní kámen nového města.
Kanaďané nikdy nezapomněli odkud přišli jejich
první generace a považují sebe sama za potomky
Malouinců. Starobylé St. Malo znovu povstalo
z popela (foto Drak).
Jen starou slávu rybářského přístavu se již
obnovit nepodařilo. Velkým lovům tresek vysoko na
severu dávno odzvonilo. Současný přístav se snaží
uživit obchodem s uhlím a dřevem Tolik ve
stručnosti bohatá historie města.
Co napsat k současnosti. Nevím. Opravdu
nevím. Když přijíždíte autem pod hradby vypadá
město fantasticky. Ze tří stran ho obklopuje moře a
úzké písečné pláže. Na jihu a východě se táhnou
přístavní hráze a mola. V přístavních bazénech
kotví obchodní lodě a větší rybářské trawlery. Nad
vysoké kamenné hradby, tu a tam obrostlé zelenou
řasou ční jen šedé břidlicové střechy porostlé lišejníkem
a vysoké úzké komíny, které jsou charakteristickým
znakem St. Mala. Nenechte si ujít procházku po
městských hradbách. Budete mít krásné výhledy na
moře, útesy, skaliska a skalní rozsochy v celé v zátoce.
Na mnoha útesech stojí malé pevnůstky, které chránily
korzárský přístav před španělskými galeonami a
anglickými fregatami. Jejich černé kamenné zdi
s úzkými střílnami se pomalu rozpadají. Strážní oddíly
je již dávno opustily. Jen tu a tam je vidět na starých
hradbách radar a antény moderních radiolokačních
stanic.
Všichni tři nejznámější malouinští mořeplavci
mají na hradbách města své sochy. Robert Surcouf
„stojí na stráži“ na severozápadních hradbách a přes
Tour Bidouane ukazuje k ostrovu Bé. Fort National
(foto Tygr), největší a nejznámější z pevnůstek
rozesetých po útesech přístavní rejdy, střeží severní
stranu starobylého Château de la Duchenesse Anne.
Suchou nohou je Fort National přístupný pouze za
odlivu. Ten je v zátokách u St. Mala, stejně jako příliv,
velmi zrádný (foto Drak). Rozdíl v hladině dosahuje až
14 m. Château de la Duchenesse Anne, městská
citadela se čtyřmi věžemi z 15. století, střeží přístup do
vnitřního města a obrovitou Porte St. Vincent. Alespoň
prsty ruky nezapomeňte pohladit kameny Grande Porte
ve středu východní části městských hradeb. Podobných
vstupních bran s mohutnými válcovými věžemi po
stranách po Evropě už moc nestojí. Nevím jak popsat
dlážděné ulice kamenného starého města (foto Drak).
ST. MALO = slavné hnízdo korzárů,
Intre – muros s neobyčejnou atmosférou,
zkrátka jedinečné přístavní město!
Dosud jsem neviděl,
aby kámen zešílel a pokusil se vystoupit na nebesa.
Zde se mu to podařilo tím způsobem,
že se změnil v hudbu.
Ve viditelnou hudbu.
ZÁPIS DO PAMĚTNÍ KNIHY
MONT SAINT MICHEL / HORA SVATÉHO MICHALA
Mt. St. Michel je zázrak (foto Drak). A zázraky je třeba nechat popsat perem Mistra.
Následující řádky jsem opsal z Kožíkovi knihy o Bretani. Jeho postřehy o Hoře sv. Michala naprosto
vystihují mé zážitky z návštěvy tohoto skvostu, který mají na svědomí lidé. Pokud máte rádi
Francii nemůžete Mt. St. Michel nevidět. Nenechte se odradit davy turistů, kterých tam po celý rok
proudí zástupy. Nenechte se odradit tlačenicí ve vstupní bráně. Odbočte hned u Královské věže
úzkou uličkou na hradby táhnoucí se pod Gautierův skok a pod zdmi opatství se v klidu a pohodě
dostanete ke hlavnímu vstupu. Bez tlačenice. Tudy moc turistů nechodí. Strmé schody dokážou
unavit. Nenechte se odradit tvrzením, že v obrovských prostorách opatství není nic k vidění a sály
a síně jsou prázdné. Pravda nábytek tam není, ale právě ta obrovská prázdnota dává vyniknout
všemu jedinečnému této fantastické a nedostižné stavby.
Prostě dostaňte se dovnitř za každou cenu!!
Oficiálně patří Mt. St. Michel k Normandii, protože říčka Couesnon, která tvoří hranici mezi
oběma kraji, jednoho dne v písčité rovině zabloudila a zcela nevhodně přiřkla pověstný pahorek
Normandii. Ale minulostí, rázem a duchem patří k Bretani. Nedá se říci, že by hora sv. Michala
ležela na hranici obou krajů, protože vůbec neleží na pevnině a na mapě jí najdete jako puntík,
spojený se zemí vláskem: to je silnice na hrázi, kterou k tomu zeměpisnému a dějepisnému divu
vybudovali.
Kdysi dávno bývala Mont Tombe (hora Hrob) pahorkem v legendárním lese Scissy, obývaném
keltskými strašidly a později prvními poustevníky. Jednoho březnového dne roku 709 zalilo náhle
moře pobřeží a hora se stala ostrovem. Tak to zůstalo asi tisíc let, až zase jednou v 18. století,
zatímco na pevnině zuřil orkán, vynořilo se mořské dno a ráno uviděli obyvatelé skalnatý vršek
uprostřed nesmírných plání vlhkého písku. Tak to už zůstalo, ovšem moře sem občas přichází a ve
dnech největších přílivů dosahuje rozdíl výšky hladiny až patnácti metrů. Při odlivu zanechá moře
území asi 400 km2; písek okamžitě tuhne, jen tam, kde nezůstaly v písku pravidelné vlnité vrásky,
pozná domorodec nebezpečí pohyblivých vrstev.
Na ostrůvku vysokém 78 metrů, jehož obvod obejdete za několik minut, je zbudováno město.
Historikové odhadují jeho temný původ, archeologové popisují kdejaký kámen, životopisci nás
poučují o příhodách kapitánů stráží a opatů, básníci tu zanechávají sonety, vypravěči vypravují
krásné legendy.
Žula na ostrůvku je proražena románskými kryptami. Na úzkých skalnatých výstupcích se
zachytily klášter a pevnost a k nim se v závratné poloze přimklo několik domů a hotýlků. Vše je
úzké, stísněné, jediným uvolňujícím prvkem je výška. Hřbitov přejdete pěti kroky. Nevídaný
středověký mrakodrap: na mohutných sloupech stoupají schodiště a chodby, uprostřed drsných
obrysů hradeb a přísných věžovitých bašt strmí vzhůru katedrála z 13. století, jíž dal obdiv
generací jméno Merveille – Zázrak. Omračuje architekturou, která ji bez ohledu na přírodní
možnosti a lidské zvyklosti unáší stále výš a jako symbol vznešené náboženské touhy ji zavěšuje
mezi nebe a zemi. Městu se také říkalo Mont Virgo (Panna) nebo latinsky Villa Pendula (Visutá
stavba). Uvážíme-li, že bylo v první podobě postaveno na skále uprostřed močálovitých písčin před
tisíci lety, s úctou se skláníme před důvtipem a vůlí jeho stavitelů.
Fantastický výtvor odvážných mozků měl pro lidské pokolení odjakživa zvláštní přitažlivost.
Když tam keltští druidové skončili své oběti, vystřídali je Římané s Jupiterovým oltářem a pak kněží
frančtí. Ve zjevení jednoho moudrého biskupa si pahorek zvolil za své sídlo svatý Michal a jeho
kaple dala ostrůvku jméno. Zázraky, které se tu udály, jej brzy obestřely legendární slávou a
francouzští panovníci sem přicházeli pokleknout a vzdát hold statečnému archandělovi. Poloha
pahorku začala brzy zajímat i válečníky. Okolo kláštera se ovinulo důkladné opevnění dokončené
Vaubanem, a stalo se záštitou zejména proti Angličanům, kteří se v průběhu stoleté války – kdy
jim patřila skoro celá Francie – vícekrát marně pokoušeli tohoto sídla dobýt.
Dnešek byl nucen si město přizpůsobit. Zmizela kalvárie, k níž se sbíhaly ženy, když se
úzkostlivě ozval „zvon mlh“. Ale zůstalo celé opevnění, schodiště, mnoho schodišť, chodby a
prostory katedrály a „keltský kámen“, odvážně zasazený v kolmém zdivu a zdravený rybáři. Jako
všude, kde byly pevné zdi, zřídila i zde minulá staletí státní vězení. Jím si hora vysloužila nový, ne
příliš lichotivý titul – mořská Bastila. Nezaručené historky o tajemném muži s maskou a pravdivý
příběh pamfletáře Dubourga, který se odvážil otřít vtipem o milenky Ludvíka XIV. a byl tu
v železné kleci uhlodán krysami, zvýšily tajemný ráz tohoto místa.
Proud návštěvníků nepřetržitě směřuje vzhůru po ochozech nad baštami a po schodišti
opatství. Okouzlí vás obří hra sloupů, bran a můstků. Uctivě procházíte pod arkádami, pod vějíři
oblouků na klenbách, z vysokých teras shlížíte na hladinu písčin a na jazyky moře, obdivujete
klášterní ambity se sty granitových sloupků, jste ztraceni v obrovských pustých sálech, jichž jsou
tři poschodí nad sebou, čtete v květomluvě kamenné výzdoby, která ani po staletích neuvadá.
Když se po prohlídce vzdalujete směrem k pevnině, znovu a znovu se ohlížíte, abyste si vtiskli
do paměti menšící se siluetu zázračné hory. Nakonec se změní v štíhlý stín na podložce západu a
pak se vše ponoří do večerních mlh.
Tolik František Kožik ve své skvělé knize Bretaň dcera oceánu. Ještě se pokusím popsat fotky:
Černobílé fotky Drak a Tygr
FOUGÈRES
Stojí na východní hranici Bretaně od 11. století. Starý gotický hrad, či spíše pevnost z třinácti
obrannými věžemi a více jak tři metry tlustými hradebními zdmi. Dávno nad jeho věží a hlavní branou
nevlaje bretaňská korouhev. Dávno už na hradbách nestává zbrojný lid střežící bezpečí bretaňského
vévodství. Dávno z bažinatého kraje zmizeli urození rytíři a houfce jejich zbrojnošů. Nejslavnější
z Bretonců rytíř Bertrand du Guesclin spí již po staletí spokojeným spánkem v královské hrobce v St.
Denis u Paříže. Když Bertrand zemřel sám král Karel V. si přál, aby jeho první rytíř byl pochován mezi
francouzskými králi. Již nikdy se nezaleskne Bertrandův meč zdobený liliemi ve slunci na hradbách
Fougères.
Všechny věže hradu přesto dodnes stojí. Nepoškozený je i 320 m dlouhý prstenec hradeb,
které navíc chrání vodní příkop napájený říčkou Nancon. Slavná a Bretonci velebená vévodkyně Anna
Bretaňská hovořila často o Fougères, jako o „klíčku k jejímu pokladu“. Hrad v době, kdy plnil svůj
strážní účel tedy od 11. do 15. století nebyl nikdy dobyt a to přesto, že stojí v údolí pod kopci. Okolní
bažinatý terén znesnadňoval případným obléhatelům jakýkoliv manévr. A tehdejší střelné a palné
zbraně ještě nebyly na takové úrovni, aby mohly vážně uškodit pevným hradním zdem.
Ten kdo chce spatřit Fougères v celé kráse měl by rozhodně od hradních zdí vystoupat mezi
hrázděnými domky do zahrad na kopec ke kostelu Église St. Léonard (foto Drak).
FOUGÈRES = středověký hrad, který se dnes už jen tak nevidí
RENNES
VITRE
Rennes. Současné správní středisko celé Bretaně. Město kdysi založili Galové na soutoku řek
Vilaine a Ille. Po Galech se tu usídlili Římané. Korunováni tu byly v katedrále všichni bretaňští
vládcové. Že je Rennes správním střediskem Bretaně je důsledek politického sňatku, který musela
vévodkyně Anna, která Rennes zvolila jako své sídelní město, v roce 1491 uzavřít s francouzským
králem Karlem VIII. Zachránila tak obléhané město od vpádu francouzských vojsk. Bretaň se s Francií
původně spojila do unie, ale v roce 1532 vzala unie za své a Bretaň se stala součástí Francie.
Francouzský král pak přenesl správu nad novou provincií z Vannes do Rennes.
Na tyto dávné doby zbylo ve městě jen nemnoho památek v centru města. V roce 1720
způsobil opilý hrnčíř rozsáhlý požár města, který zničil skoro 1000 domů Jen pár uliček hrázděných
domků kolem městské katedrály se podařilo zachránit. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, že ze
starobylého Rennes toho zbylo tak málo. Návštěva úzkých starých uliček a zapadlých koutů mě stála
pěknou řádku fotek. Jo, uličky. To je moje. V Rennes jsou opravdu kouzelné. Barevné hrázděné domy,
pěkná a hlavně stará figurální výzdoba fasád. Některá místa si dodnes zachovala středověký ráz.
V uličkách jsou ve starých domech kavárny a crepérie, takže Váš nos na každém rohu narazí na jinou
vůni. No vidíte to. Už se opakuji. Nevím co více napsat. Ulice hrázděných domků jsou na první pohled
všude stejné. Mohlo by se stát, že bych se tu rozepsal o svých dojmech ještě více ze široka a je dost
dobře možné, že by byly velice podobné těm z Vannes. Prostě já mohu staré uličky a zapadlé kouty se
starými domy pořád a v jakémkoliv množství :-)
RENNES = uličky, ulice, uličky
***
Všechno jednou skončí. A tak ve Vitre skončilo i naše čtrnáctidenní toulání Bretaní. Zakončení
to bylo stylové. Vitre je dalším hradem nebo chcete-li městskou pevností, která chránila Bretaň od
východu. Mohutný hrad, pevné kamenné hradby a středověký ráz centra starého městečka.
V hrázděných domcích kdysi měli své dílny koželuhové. Dnes tu samozřejmě nenajdete ani jediného.
Všechno jednou skončí .....
A koho že jste mohli v srpnu 2003 v Bretani vidět? Šest Roverů Rodu Sovy, jednoho Sovího
Netopýra, dvě Soudné sestry a tři milé hosty. A jakpak, že se jmenují? Odpověď je o pár řádků níž.
Uvidíme kdo po přečtení téhle stránky bude mít chuť mi zakroutit krkem.
Vláďa Ptáček – Sokol
Řidič, foto, trochu papíroval a před odjezdem zjišťoval co stojí za to vidět v Bretani a
ten který všechny neustále honil a buzeroval :-(
Tomáš Bulis – Tygr
Člověk bez kterého bych mimo republiku na delší dobu vyrazil jen velmi nerad,
navigátor, chvilku řidič,foto a ten který splnil svůj choulostivý úkol
Eva Neudörflová - Evík
Prostřední z triumvirátu, který je za hranicemi ČR mou jistotou, čtenářka
Artušovských legend, Tygrova kuchařka, zdravotnice a ta kterou nikdy a nikde
nepřeslechnete – aspoň se Vám neztratí :-)
Petr Wolf – Drak
Poslední z trojlístku, o kterém vím, že mi vždy bude spolehlivě krýt záda a bez
kterého by to v cizině nebylo ono, protože by prostě chyběl, řidič, fotograf nombre 1
a ten který se mnou byl na všech velkých RS výpadech :-)
Matyáš Urbánek – Padák
Navigátor, chvilku řidič, bavič, pohodář na kterého se člověk může spolehnout,
excelentní opečovávatel Lucky a ten který se po roce opět vrátil do „cestovatelského
RS týmu“ :-)
Lucka Prokopičová – Včela
Úsměv, klídek, pohoda :-)
Jakub Průša – Nansen
Navigátor, autoDJ, foto, pohodář, zdravotník a prostě starý známý Nansen –
pokušitel :-)
Michal Dvořák – Gabo
Řidič, foto a ten který kecá o všem se všemi a proti všem a pořád dokola :-)
Štěpán Urbánek – Ježek
Benjamínek v sestavě, foto; před třemi lety vzali RS s sebou do Provence Muflona
a zanechalo to trvalé následky, uvidíme co Bretaň udělá s Ježkem :-)
Míša Mauleová – Anďoch
Ochutná veškeré jídlo, které se jí dostane pod ruku, pořád v klidu a pohodě,
stopařka a stále lepší inženýrka lidských duší :-)
Honza Heller
Znalec francouzského vína, řidič, navigátor, foto a ten kterému velká většina RS neřekne
jinak než Honzíno, jen nevím kdo to vymyslel :-)
Iva Kudláčková
Naše excelentní překladatelka z Tábora a ta která zamotala hlavu recepčnímu v kempu ve
Vitre :-)