stáhnout publikaci v

Stavby na Novodvorsku a Žehušicku v průběhu staletí
Stavby
na Novodvorsku
a Žehušicku
v průběhu
staletí
Obsah
Úvod / 7
1.Územně správní vývoj / 11
2.Urbanistický vývoj / 17
3.Šlechtická sídla / 24
4.Voluptuární stavby / 31
5.Vrchnostenské hospodářské dvory a další stavby / 35
6.Selské hospodářské stavby / 46
7.Zemědělské stavby druhé poloviny 20. a počátku 21. století / 55
8.Zemědělské usedlosti a rodinné domy / 78
9.Bytové domy / 100
10.Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby / 103
11.Stavby pro zájmovou spolkovou činnost a rekreaci / 123
12.Stavby pro sociální a zdravotní služby / 129
13.Stavby pro obecní správu / 132
14.Školy a školky / 134
15.Církevní stavby / 137
16.Stavby technické infrastruktury / 148
17.Pomníky / 151
18.Vodní stavby / 153
Závěr / 157
Prameny a literatura / 174
Resumé / 178
Rejstřík místní / 180
Rejstřík osobní / 182
Rejstřík věcný / 184
Úvod
Jednou z devatenácti chráněných krajinných památkových zón je i Žehušicko.1 Tvoří jádrovou oblast bývalých panství Žehušice a Nové Dvory.
Důvodem jejího vyhlášení byla skutečnost, že se jedná o krajinu s dochovanými historickými krajinnými úpravami, cennou „vysokou“ architekturou i dochovanými zbytky lidové architektury. Krajinné historické
úpravy byly v nedávné době zevrubně prozkoumány zejména zásluhou průkopnické publikace Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve
středních Čechách. Ta mapuje proměny krajiny od pravěku, ale důraz
je položen na období od baroka. Novodvorsko, vzhledem ke stavu pramenů, je zde popsáno podrobněji než Žehušicko.
Stavby na sledovaném území nebyly dosud souhrnně zpracovány.
Existuje pouze několik šířeji zaměřených publikací a dílčí studie sledující jednotlivé objekty „vysoké“ architektury. Velmi dobře je zachycena
architektura kostelů, je však směřovaná pouze na středověké objekty.2
Velká pozornost byla věnována zámku Kačina.3 Lidová architektura regionu se zatím ocitla na okraji pozornosti.4 Poněkud více se jí dostalo
venkovským stavbám.5 Velké množství pramenů k venkovské architektuře pro období od druhé poloviny 19. století do poloviny 20. století
obsahují archivní fondy berních úřadů Kutná Hora a Čáslav a dále obecních úřadů jednotlivých obcí. Pro období druhé poloviny 20. století jsou
klíčové fondy místních národních výborů a stavebních odborů okresních národních výborů Kutná Hora a Čáslav a také fondy jednotných
zemědělských družstev, obsahující především stavební dokumentaci.
Sledovaný region má již zpracovány své dějiny. Novodvorsko z pera
Josefa Ledra, ředitele Novodvorské školy z konce 19. století, Žehušicko
a jeho dějiny zpracoval ředitel žehušické školy František Novák v meziválečném období.6 Zde lze nalézt i stručnou stavební historii některých objektů.
Předmětem předkládané práce je historie a současnost staveb na
Novodvorsku a Žehušicku. Takto vymezený region je chápán šířeji než
chráněná krajinná památková zóna Žehušicko. Geograficky jde o výběžek Polabské nížiny přecházející do Čáslavské kotliny. Historicky se
jedná o nížinnou část bývalých panství Nové Dvory a Žehušice v jejich
rozsahu z roku 1848, kdy panství zanikla. Jedná se o dvacet osm katastrálních území dvaceti osmi obcí a sedmi osad okresu Kutná Hora.7
Zkoumaná oblast byla omezena na nížinnou část obou panství, neboť
jejich „horské“ části – okolí Radvančic (v sousedství Zbraslavic), které rovněž patřilo Chotkům, i okolí Litošic (na hřebenech Železných
hor), jež bylo součástí žehušického panství, měly po stránce tehdy
ještě bohatě rozšířené starší vrstvy lidové architektury již poněkud
Vyhláška MKČR 208/1996 o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny ze dne 1. července 1996.
2 KIBIC, Karel ml.: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku. Společnost
přátel starožitností Unicornis, Praha 2010. – KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká
venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis,
Praha 2012.
3 KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla doby klasicismu. Praha Akropolis 1999.
4 POSPÍŠIL, Bohumil – ČEPEK, Josef: Špýchárky. Podoubraví 12, 1840, s. 9.
5 NOVÁK, Pavel: Venkovské stavby na Novodvorsku a Žehušicku 1848–2014. Prameny
a studie 51, Praha NZM, 2013. Zde i odkazy na další literaturu.
6 LEDR, Josef: Dějiny městyse a panství Nové Dvory. Kutná Hora, Šolc 1884. NOVÁK,
František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Praha 1932, druhé rozšířené vydání Žehušice 2002.
7 Jedná se o katastrální území obcí Bernardov, Brambory, Bílé Podolí, Bojmany, Církvice,
Dolní Bučice, Habrkovice, Hlízov, Horka u Žehušic, Horní Bučice, Horušice, Jakub, Kobylnice, Lišice, Lovčice, Nové Dvory, Rohozec, Semtěš, Starkoč, Sulovice, Svatá Kateřina, Svatý
Mikuláš, Třebešice, Vlačice, Záboří nad Labem, Zbyslav a Žehušice. Vedle stejnojmenných
obcí se dále jedná o osady Borek (k. ú. Horka u Žehušic), Druhanice (k. ú. Chotusice), Koukalka (k. ú. Bramobry, Lochy (k. ú. Třebešice) Ovčáry (k. ú. Nové Dvory), Svobodná Ves
(k. ú. Horka u Žehušic)).
1
6/7
Habrkovice – vzorně
opravená roubenka rodu
Kopeckých
Titulní list základního díla
o dějinách Novodvorska
od Josefa Ledra
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Úvod
Žehušice – předzámčí sloužilo
k ubytování zámeckého
personálu a úřednictva
Titulní list základního
díla o dějinách Žehušicka
od Františka Nováka
8/9
1.
Územně správní
vývoj
odlišný charakter.8 Rovněž výrobní aktivity v těchto částech panství
byly odlišně zaměřeny.
Stavby jsou v této publikaci chápány úžeji, než je vymezuje stavební
zákon.9 S jistou dávkou zjednodušení můžeme říci, že stavby zde jsou
chápány především jako budovy. Stavby jiného charakteru jsou zmiňovány pouze doplňkově.
Stavby dochované na sledovaném území pocházejí z dvanáctého až
dvacátého prvního století. Starší stavby vysoké architektury jsou zde na
příkladech pojednány jednotlivě, zatímco ostatní stavby jsou popisovány hromadně po skupinách podle jejich účelu. Snahou autora bylo
postihnout všechny podstatné druhy staveb nacházející se v daném regionu. Pozornost není zcela záměrně soustředěna pouze na památkově
chráněné objekty a to hned ze dvou závažných důvodů. Tím prvním je
skutečnost, že některé druhy staveb jsou trvale na okraji zájmu společnosti i památkářů, chátrají a postupně mizí. Příkladem mohou být hospodářské dvory. Tím druhým důvodem je fakt, že společnost si staveb
všímá až se značným časovým odstupem. Teprve když se stanou ojedinělými a vzácnými, dočkají se památkové ochrany. Často však již jde
o stavby v rámci dané skupiny nepříliš kvalitní či netypické. Zachycení
rozmanitosti staveb dnes, kdy jich je ještě dostatek, tak umožní selekci
jejich reprezentativních ukázek v budoucnosti. Ty by se pak měly dočkat ochrany bez ohledu na dobu jejich vzniku či sféru lidského života,
v němž našly stavby uplatnění.
Publikace je rozdělena, kromě úvodu a závěru, na osmnáct tematicky zaměřených kapitol. Každá z nich sleduje jednu oblast, resp. jeden
druh staveb. Úvodní dvě kapitoly jsou věnovány územně správnímu
vývoji dané oblasti a urbanistickému vývoji regionu a poté již následují
kapitoly věnované jednotlivým druhům staveb. Nejprve jsou sledována šlechtická sídla, poté jejich voluptuární stavby, vrchnostenské dvory
a další stavby sloužící šlechtickému podnikání. Následují selské, dříve
poddanské, hospodářské stavby a zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku století jednadvacátého. Samostatná kapitola je
věnována zemědělským usedlostem a jejich mladší vývojové fázi venkovským rodinným domům. K této kapitole se tematicky pojí i další
kapitola věnovaná bytovým domům na vesnici. Následují stavby pro
řemesla, průmysl, obchod a služby, stavby pro zájmovou spolkovou
činnost a rekreaci, stavby pro sociální účely a pro obecní správu, školy
a školky, církevní stavby a na samý závěr i stavby technické infrastruktury, pomníky a pro doplnění i vodní stavby.
8 Stavby na hřebenech Železných hor inklinují k lidovému domu na Pardubicku, Radvančicko zase k lidovému domu Posázaví.
9 Pojem stavba podle par. 2, odst. 3 stavebního zákona (SZ): § 2 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon): Stavbou se rozumí veškerá stavební
díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.
Naproti tomu podle §2 písmeno l) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) Budova je nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena
obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.
Území budoucích panství Nové Dvory a Žehušice bylo osídleno od pravěku.1 Horší podmínky pro osídlení skýtala široká niva Doubravy, která
se pravidelně rozvodňovala a kde byly rozsáhlé močály. Dnešní vesnice
mají své počátky zřejmě někdy ve 12. století. V té době zdejší krajina
patřila panovníkovi, který ji ovládal z královského hradu v Čáslavi. Ve
12. století tu již byly první malé šlechtické domény. Předpokládá se, že
před tím, než Miroslav, velmož na dvoře Vladislava II., daroval v letech
1142–1143 Sedlec cisterciákům, zde měl svoje sídlo. Prokazatelně soukromou doménu tvořila roku 1165 obec Svatý Jakub, neboť v tomto
roce tady nechala paní Marie se syny Slaviborem a Pavlem, kteří byli
ve starší literatuře považováni za příbuzné moravských Švábeniců, vybudovat románský kostel sv. Jakuba.2
Vedle asi nepříliš rozsáhlých šlechtických domén zde vznikly v průběhu 12. století i dvě domény církevní. Okrajově na sledované území
pronikl beneditinský klášter z Vilémova, jemuž patřily vsi Vlačice a Dolní
Bučice, a v okolí Sedlce vyrůstala a zvětšovala se doména cisterciácká.3
Jí patřily zřejmě již ve 12. století i Hlízov, Chotusice, zaniklá ves Kačina
a, soudě podle charakteru kostela, pravděpodobně i Církvice. S cisterciáky je spojena i kolonizace velkého lesa Bor pokrývajícího území od
Labe až k Železným horám. Zde někdy po roce 1278, kdy cisterciáci od
panovníka les Bor dostali, založili vesnice Svatý Mikuláš, Svatá Kateřina
a Rohozec. Později získali i další vesnice v sledovaném regionu – Habrkovice, Horušice, Kobylnice, Lišice, Nové Dvory, Ovčáry a Záboří.
Jako šlechtický statek jsou v 13. století doloženy Bojmany, a v následujícím století obce Žehušice a Zaříčany. Přestože máme nedostatek
pramenů, je pravděpodobné, že v rámci vnitřní kolonizace nejpozději
do 14. století vznikla současná struktura sídel. Ve 14. století tak v zájmovém regionu existuje jedno rozsáhlé panství sedleckých cisterciáků
a několik menších šlechtických statků.
Tuto situaci radikálně změnily husitské bouře vedoucí k rozkladu
sedleckého klášterního panství. Velká část jeho obcí na Novodvorsku
se poté stala součástí zástavního kolínského panství, které nejprve držel
husitský hejtman Bedřich ze Strážnice, po něm Jiří z Poděbrad a jeho synové a několik dalších majitelů a od roku 1553 Žerotínové. Ti již o dva
roky dříve koupili Žehušice s okolními obcemi, ale roku 1558 je prodali. Žerotínové požádali roku 1593, aby jim byly Nové Dvory s okolními obcemi zapsány dědičně do desek zemských. Současně přikoupili
v průběhu 16. století nově vytvořený samostatný zemskodeskový statek Ovčáry. Tak vzniklo panství Nové Dvory.
Žehušicko mělo poněkud odlišný správní vývoj. Žehušice patřily ve
14. století rytířům z Žehušic a v roce 1430 je získali i s okolními vesnicemi rytíři Žehušičtí z Nestájova. Ti později přikoupili i panství Žleby
a Tupadly a vytvořili zde rozsáhlé panství. To jim ale bylo za účast ve
stavovské vzpouře 1546–1547 zkonfiskováno. Ferdinand I. v roce 1551
daroval Žehušice s okolními vesnicemi Karlovi ze Žerotína, ale ten je
o sedm let později prodal Zdenkovi Meziříčskému z Lomnice. Od toho
Žehušice koupil purkrabí z Donína, od něhož získal Žehušické panství
s vesnicemi Žehušice, Chotusice, Bojmany, Semtěš, Rohozec a další
vsi Adam z Valdštejna. Valdštejnové přikoupili i některé další vesnice
K osídlení v pravěku srovnej: LIPSKÝ, Zdeněk a kol.: Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha Karolinum, 2011. Kapitola Vývoj kulturní krajiny v pravěku, s. 25–28.
2 Domněnku o příbuznosti Švábveniců vyvrátil PAPAJÍK, David: Švábenicové velcí kolonizátoři a jejich následovníci. NLN Praha 2009.
3 Srovnej: CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. I.,
Fundace 12. století. Praha Karolinum 2013 a dále SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541). Nakladatelství Ivo
Ulrych – Růžičkův statek, Praha 2010.
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Úvod
10/11
na druhé straně Železných hor a roku 1661 prodali panství Michalu
Osvaldovi Thun Hohensteinovi.
V zájmovém území se formovaly i další menší šlechtické statky. Takovýto statek vzniká kolem Zbyslavi, která patřila jednu dobu k sedleckému
panství, poté Žehušickým z Nestájova a Žerotínům. Roku 1641 kupuje
Zbyslav Wolf Bernard z Gerštorfu, po jehož smrti přikupuje vdova Jana
Polyxena, rozená Mitrovská z Nemyšle, Zaříčany, Bílý Podol, Starkoč
a Lovčice, a vytváří tak Zbyslavský statek. Statek dědí Šofmanové z Hemrlesu, jímž později patřil i Hlízov, a ti ho prodávají roku 1665 Václavu Rudolfovi Věžníkovi. Od něho kupuje zbyslavský statek v roce 1694
Michal Osvald Thun Hohenstein a sceluje ho s žehušickým panstvím.
Samostatným statkem byly i Třebešice, v jejichž vlastnictví se vystřídalo nejprve několik rodin kutnohorských a čáslavských měšťanů
a poté v 16. století šlechtické rody Maternové z Květnice a počátkem
17. století Lukavečtí z Lukavce, kteří po určitou dobu vlastnili i Kobylnice. K statku Třebešice tehdy patřily i Kluky. Poté získal část Třebešic
Jan Rudolf Trčka z Lípy. Tomu byly jeho statky, mezi nimi i část Třebešic, zkonfiskovány. Část Třebešic koupil od Lukaveckých (zřejmě roku
1642) Václav Rudolf Věžník. Ten v roce 1644 přikoupil od barona Ferdinanda Sigismonda Kurze zbylou část vsi, a Třebešice tak vlastnicky spojil do jedněch rukou. Roku 1653 přikoupil i Lochy a o dva roky
později i statek Zbyslav. Roku 1679 jeho syn Bernard, tehdy čáslavský
hejtman, koupil panství Nové Dvory a v roce 1694 prodal Zbyslavský
statek už zmiňovaným Thun Hohensteinům.4 Tak se v zájmovém území koncem 17. století vytvořila dvě rozsáhlá panství.
Vedle nich stál již jen samostatný statek v Hlízově. Původně patřil
sedleckému klášteru a po husitských válkách se zde vystřídalo několik
měšťanských i šlechtických majitelů. Za třicetileté války se o Hlízov ucházelo několik majitelů a statek, na němž vázla řada dluhů a dědických
pohledávek, spravovala královská komora. Od ní získal Hlízov Adam
Jan Šofman z Hemrlesu, jenž vyplatil pohledávky a Hlízov připojil ke Konárovicím a Veltrubům. Rodu Šofmanů zůstal Hlízov až do roku 1736,
kdy vymřeli po meči. Hlízov zdědila dcera Kateřina, provdaná za pana
z Vidersperku, a Hlízov se stal opět samostatným statkem. Po ní se vystřídali ve vlastnictví Hlízova další tři vlastníci, až roku 1791 přikoupil
Hlízov ke svému Novodvorskému panství Jan Rudolf Chotek.
Když byla v roce 1848 zrušena patrimoniální správa, patřilo celé sledované území dvěma panstvím – Žehušickému a Novodvorskému. Výjimku tvořily dvě vesnice – Habrkovice a Horušice, které náležely od středověku k sedleckému panství a po rozpuštění cisterciáckého řádu se staly
roku 1819 součástí schwarzenberského panství se sídlem v Sedlci.
Patrimoniální správu nahradilo v roce 1850 obecní zřízení, kdy se
každá obec v čele se zvoleným obecním výborem spravovala sama.
Jednotlivé obce byly začleněny v roce 1854 do okresů.5 Obce bývalého Novodvorského panství připadly do okresu Kutná Hora, zatímco
obce bývalého Žehušického panství do okresu Čáslav. Oba okresy náležely zprvu do obvodu krajské vlády v Pardubicích a po jejím zrušení
pod Krajský úřad Čáslav, který byl zrušen roku 1869.
V tomto správním uspořádání vydržel region až do počátku 50. let
20. století, kdy byly opět vytvořeny kraje. Při této příležitosti obce
4 Podrobnostmi majetkových změn v daném regionu se zatím nikdo podrobněji nezabýval.
Zajímavé je, že v regionu se objevuje stále stejný okruh šlechtických rodů, který postupně
kupuje a zase prodává jednotlivé statky. Do jaké míry šlo o spekulační prodej, můžeme bez
hlubší znalosti okolností prodeje jen spekulovat.
5 Obce byly zřízeny zákonem ze 17. 3. 1849 o zrušení panství a vrchnostenského zřízení.
Okresy sice vznikly rovněž v roce 1850, ale jednotlivé obce k nim byly přičleněny až na základě nařízení č. 274 z 19. října 1854.
Jan Rudolf Chotek
a rodový erb
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
1. Územně správní vývoj
12/13
Josef Matyáš Thun
a rodový erb
Chvaletice
Zaboří nad Labem
Bernardov
Kobylnice
Kolín
Svatá Kateřina
Sedlecké panství
Sulovice
Horušice
hranice panství
Lišice
Habrkovice
Hlízov
Svatý Mikuláš
Horka u Žehušic
Borek
Brambory
Rohozec
Nové Dvory
Ovčáry
Kutná Hora
Jakub
Svobodná
Ves
Žehušice
Chotusice
Církvice
Novodvorské panství
←
Třebešice
Zaříčany
Koukalka
Semtěš
Bojmany
Druhanice
Vlačice
Bílé Podolí
Zbyslav
Starkoč
Žehušické panství
→
Lochy
Dolní Bučice
Výčapy
Lovčice
Horní Bučice
Vrdy
Čáslav
sídla panství
sídla bývalých samostatných panství a statků
Glockspergerova mapa
novodvorského panství z roku 1734
střediskové obce v období socialismu
podtrženě – městečka (městyse)
příslušnost ke střediskovým obcím
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
1. Územně správní vývoj
14/15
2.
Urbanistický
vývoj
Bernardov, Sulovice a Horušice připadly do přeloučského okresu, zatímco zbytek zůstal v kutnohorském a čáslavském okrese, které tehdy
náležely do Pardubického kraje. V roce 1960, když byly zrušeny soudní okresy, bylo celé území zceleno do kutnohorského okresu, jenž byl
začleněn do nově vzniklého Středočeského kraje. V této době se také
od zrušeného přeloučského okresu vrátily zpět obce ležící na úpatí
Železných hor.
Po zániku okresních úřadu (počátek roku 2003) a vzniku pověřených obcí opět obce historicky spadající pod Žehušické panství náleží
do kompetence Čáslavi, zatímco obce bývalého Novodvorského panství patří pod Kutnou Horu.
V roce 1961 vznikly v daném regionu střediskové obce a ostatní
malé dosud samostatné obce i nepočetné nesamostatné osady byly
jako jejich místní části přičleněny k nim.6 Po roce 1989 se pouze část
z nich opět osamostatnila a je řízena svým vlastním voleným obecním
zastupitelstvem.7
6 Po reformě územní správy v roce 1960 vznikly v zájmovém území následující střediskové
obce: Bernardov, Bílé Podolí (Brambory s Koukalkou, Lovčice, Semtěš, Starkoč, Zaříčany),
Církvice (Jakub, Třebešice), Čáslav (Lochy), Horka I (Svobodná Ves), Chotusice (Druhanice),
Nové Dvory (Hlízov, Ovčáry), Mikuláš (Kateřina, Rohozec), Vlačice (Výčapy), Vrdy (Dolní
Bučice, Horní Bučice, Zbyslav), Záboří n.L. (Habrkovice, Kobylnice)), Žehušice (Bojmany,
Borek, Horušice).
7 Riziko osamostatnění podstoupily obce: Bernardov, Hlízov, Horka I, Horušice, Kobylnice,
Rohovec, Semtěš, Starkoč, Sukovice, Třebešice.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
1. Územně správní vývoj
16/17
Až do 12. století se na sledovaném území nacházely vesnice založené
podle starého českého práva. Jak takové vesnice vypadaly, ukazuje příklad nedalekého Třebonína, který byl archeologicky prozkoumán. Tehdejší vsi měly shlukový charakter, jednotlivé usedlosti byly nepravidelně
rozmístěny a nepravidelná byla i jednotlivá políčka rozmístěná okolo
nich. Nad takovýmto shlukem staveb, často na vyvýšeném místě, stával
kostel, případně panské sídlo. Volné půdy byl dostatek, takže polnosti
nebylo nutno nijak rozměřovat a vzájemně od sebe oddělovat.
Změnu přinesla kolonizace a s ní přicházející emfyteutické právo.
Podle něho byly zakládány vesnice nové a nově vysazeny i vesnice stávající. Již podle německého práva byly zřejmě vysazeny vesnice založené na sklonku 13. století cisterciáky v lese Bor – tj. obce Svatý Mikuláš,
Svatá Kateřina a Rohozec. Starší obce Dolní Bučice a Vlačice, doložené
již ve 12. století a patřící Vilémovskému klášteru, byly roku 1279 nově
založeny podle německého práva.1 Zřejmě v této době byly nově vysazeny i další již existující vesnice, patřící buď šlechtickým vlastníkům,
nebo sedleckému klášteru. Dokladem může být ves Svatý Jakub, šlechtický statek z 12. století, jehož tribunový kostel se při novém založení,
zřejmě někdy koncem 13. či začátkem 14. století, ocitnul excentricky
na samém okraji návsi.
Většina vesnic měla ulicový či potoční charakter, pouze několik z nich,
(mezi nimi již uvedený Svatý Jakub, Chotusice a do jisté míry i Bílé Podolí) měly návesní charakter. Pozemky náležící k jednotlivým usedlostem
byly kolmo na komunikaci či potok rozměřeny na úzké pruhy počínající usedlostí, pokračující zahradou, polem, případně loukou a někdy,
zejména v nejstarším období, zakončené lesem. Veškerá půda v obci
byla rozměřena, aby z ní bylo možno získat maximum užitku v podobě
poddanských dávek, resp. zemědělských výrobků. Na čestném místě,
zpravidla na konci návsi, někdy na vyvýšeném místě, stálo panské sídlo,
uprostřed obce nebo návsi býval i kostel a u něj fara. Ve středu obce
stávala také krčma a rychta. Okolo návsi nebo střední části obce byly
vyměřeny statky sedláků, zatímco menší usedlosti chalupníků bývaly
situovány při okrajích obce.
Toto schéma zůstalo zachováno po celý středověk a změny nastaly
až v 16. století, kdy se do struktury vesnic s panským sídlem vklínil, obvykle v blízkosti panského sídla, pivovar či hospodářský dvůr. Příkladem mohou být Žehušice a o století později Nové Dvory. V 17. století
začala šlechta podnikat v zemědělství a začala zakládat velkostatkové
dvory ve velkém měřítku. Ty mohly být založeny jak v bezprostřední
návaznosti na panské sídlo, ale také v dalších vesnicích. Jelikož uprostřed obce byly pozemky již rozděleny, býval dvůr situován obvykle na
samém okraji vsi resp. nedaleko za vsí.2
V dalším vývoji pak obvykle pokračoval rozvoj obce tak, že postupně vyplnil mezeru mezi obcí a dvorem. Jindy byl dvůr vysazen ve značné vzdálenosti od obce. Pak majitel velkostatku často u dvora vysazuje
menší obec pro zaměstnance nového dvora.3 Další možností vlastníka
velkostatku, jak zmnožit své příjmy, bylo zakládání městeček, kde příjmy pramenily především z pravidelně pořádaných trhů. Domy řemeslníků a obchodníků postupně vyplnily střední část obce a zemědělské
usedlosti byly vytěsněny spíše k okraji obce. Instruktivní je příklad Nových Dvorů, povýšených na městečko roku 1703. Povýšení předcházela několikaletá investiční příprava hraběte Bernarda Věžníka, který
1 SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: c. d. s. 25.
2 Tento případ je dvůr v Chotusicích a Horce, Mikuláši či Církvici-Netřebi.
3 Jedná se o obce Bernardov u Věžníků na Novodvorském panství a Josefov a Františkov
u Thun-Hohensteinů dnes Svobodná Ves a Borek na Žehušickém panství.
Obec Starkoč s dominantou
kostela a školy
nechal v centru Nových Dvorů, při částečném respektování dosavadního půdorysu obce, postavit nové domky pro řemeslníky i sloužící.4
Zatímco stávající zástavba byla převážně dřevěná, nové domky byly
většinou celé zděné nebo alespoň na podezdívce. Usazování řemeslníků podpořil úlevami na poddanských dávkách i přídělem pozemků
k jednotlivým domkům.
Se vznikem městeček je spojen vznik další veřejné budovy – radnice,
umístěné na čestném místě, zpravidla uprostřed náměstí. Uprostřed
obce nachází své místo i další instituce – škola a často i drobné církevní stavby, kaplička či alespoň socha svatého.
Rozvoj zemědělství i dalších odvětví vedl v 18. století k přelidnění
vesnice, které bylo dosud vázáno nevolnictvím, jež ztěžovalo odchod
do měst. V urbanismu vesnice se projevilo přelidnění vesnice jednak
postupným rozrůstáním vesnice při okrajích podél přístupových komunikací, ale především v postupném zastavování návsí. V 19. století
již byly možnosti zástavby návsí vyčerpány a obce se musely rozvíjet
mimo svá jádra. Zrušení nevolnictví v roce 1781 a poddanství a roboty
roku 1848 vedlo k uvolnění stavebních aktivit na venkově.
Zavedení volného dělení půdy v roce 1869 usnadnilo získání stavebního pozemku a podél komunikací se vesnice rozrůstají do délky. Přístup k půdě také usnadnila ve 20. letech 20. století pozemková reforma,
jež umožnila stavět i lidem, kteří dříve neměli nejmenší šanci si postavit
vlastní domek. Jejich miniaturní usedlosti vyrůstají podél přístupových
komunikací, často jsou s paralelní hlavní komunikací založeny další komunikace nebo domky rostou podél cest do polí.5
Koncem 19. a počátkem 20. století vyrůstají školy, umísťované do
středu obce. V centru bývají umístěny rovněž obecní úřady. Na návsi
se tak kumulují veřejné budovy, ale i řada obchodů, případně hostince. Jelikož o umístění hospod a krámů rozhodovaly pouze možnosti jejich majitelů, bylo možno najít i krámky zastrčené někde na konci obce
a hospody stojící na přístupových cestách do vesnice.
Až do poloviny 20. století byl územní rozvoj obcí živelný. Záviselo
pouze na tom, kde si zájemce sehnal pozemek. Nepočetné regulační
plány (v zájmovém regionu neexistoval žádný) řešily pouze úpravu
společných prostranství.6 Uliční čáry, výškovou hladinu zástavby nebo
charakter staveb v té době ještě nikdo neřešil, nicméně síla tradice zajišťovala do značné míry jednotnou výstavbu co do jejího charakteru,
avšak na druhé straně pestrou co do architektonického detailu.
Změna nastala v období socialismu. Tehdy začalo být plánováno umístění nových areálů zemědělské výroby v obci. Současně byla
v 60. letech provedena kategorizace obcí a vznikly tzv. střediskové
obce, které se mohly nadále rozvíjet, zatímco obce nestřediskové byly
ponechány na dožití a stavět se zde nesmělo. Kategorizace nastartovala dvourychlostní rozvoj obcí. Pouze do střediskových obcí, mezi něž
patřila všechna dosavadní městečka (která byla svého statusu zbavena), ale i další větší obce, jako např. Mikuláš či Záboří nebo Církvice, byly směřovány veřejné investice. Tady byly budovány mateřské
školky, investovalo se do oprav škol a zdejší školy se při úbytku žactva
Bílé Podolí – náves resp.
náměstí se selskými statky,
kostelem, školou a veřejnou
zelení
Třebešice – ulice do polí
s domky chudších vrstev
z meziválečného období
4 LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora K. Šolc, 1884, s. 73.
5 Příkladem budování paralelní komunikace je obec Rohozec. Budování nových usedlostí
podél cesty do polí jsou např. Sulovice.
6 SIXTA, Václav: Co rozumíme úpravou obcí, Postup obcí při plánování a provádění úprav.
In: SEMRÁD, Stanislav – SIXTA, Václav a kol: Úprava vesnic, Praha 1941, s. 11–14. Sixta
zde upozorňuje na malou využitelnost regulačních plánů pro úpravu vesnice. Tyto plány považuje za evidenční pomůcku, kterou nelze slučovat s upravovacím a zastavovacím plánem,
který řeší odstraňování komunikačních, stavebních, zdravotních a estetických závad, vodohospodářské úpravy včetně vodovodu a kanalizace, úpravy zdravotnicko-technické, úpravy
komunikací a povrchové a sadové úpravy veřejných prostranství.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
2. Urbanistický vývoj
18/19
Zemědělský výrobní
areál (původně kravíny,
dnes výkrmny broilerů)
za obcí Semtěš
nezavíraly. Zde byla umístěna zdravotnická střediska, zde vyrůstaly
nové prodejny a zde zůstávala otevřena alespoň jedna hospoda. Tady
byla rovněž podporována individuální bytová výstavba a přednostně
tu byly budovány bytové domy. Od 60. let se zde začal postupně plánovat územní rozvoj obce.
Nestřediskové obce spíše živořily na okraji zájmu společnosti. Sice
v nich byla již v 60. letech povolena údržba a přestavba stávajících rodinných domků a od sklonku 90. let nastala i nesmělá výstavba domků nových, ale veřejná infrastruktura zůstávala nerozvinuta. Postupně
však i zde začaly vyrůstat nové prodejny, aby si rychle stárnoucí obyvatelstvo vesnic mohlo alespoň základní potřeby pořídit v místě bydliště.
K doktorovi a do škol se ale odtud muselo dojíždět.
V 70. a 80. letech došlo k výrazné akceleraci individuální výstavby rodinných domů a bylo nutno pro ni vymezit nové plochy. Zatímco dříve
se zastavovaly různé proluky a řada nových rodinných domků vyrostla
na zahradách do té doby intenzivně obdělávaných, nyní byly tyto možnosti již vyčerpány a bylo nutno hledat nová rozvojová území.
Problém byl nejpalčivější v Chotusicích, kde si stavěla své rodinné
domky řada vojáků a především civilních zaměstnanců z místního letiště. Pro ně byla vyhrazena nová čtvrť, navazující na prvorepublikovou
zástavbu a vyplňující proluku mezi vojenskou základnou, hřbitovem
a komunikací do Čáslavi. V Žehušicích se pro nové domky našlo místo blízko středu obce, v prostoru mezi hřbitovem a silnicí do Chotusic,
kterou do té doby lemovala jediná řada převážně prvorepublikových
domů. V Nových Dvorech výstavba propojila Nové Dvory s Ovčáry.
V menších obcích pokračoval meziválečný trend výstavby podél příjezdových komunikací.
Ani v této době se nedbalo na to, jak nová výstavba vypadá, takže
vedle sebe stojí naprosto různorodé domy. Dodržují se však již uliční
čáry. Zemědělské areály umísťované za vesnicemi, jimž byly změkčeny hygienické normy, se v této době opět přiblížily obytné části vesnic.
Více se však již dbalo na to, aby byly lokalizovány po větru, a neznepříjemňovaly tak život v obci zápachem a prachem. Areály byly rovněž
ozeleňovány. Jejich plošný rozsah se však výrazně zvětšil.
Pád komunismu se i na vesnici projevil stavebním boomem, který
pozvolna utichá až v prvním desetiletí 21. století. Územní rozvoj obcí
již není živelný. Obce si povinně musely pořídit územní plány vymezující jednotlivé funkční zóny vesnic. Správní a obchodní zóna je zde
koncentrována do historického jádra obcí. Vybočují z ní však živelně
vznikající obchůdky a provozovny služeb, provozované v garážích a bývalých obytných místnostech domků při okrajích vesnice. Jejich obyvatelé buď měli obchodního ducha, nebo přišli o původní zaměstnání.
Výrobní zóna byla vytyčena za obcí v místě či sousedství zemědělských
výrobních areálů, které zejména v žehušické části sledovaného regionu zůstaly v důsledku nepovedené privatizace opuštěny. Jen obtížně
se hledali zájemci o jejich využití.
Územní plány vymezují i nové lokality pro individuální bytovou výstavbu. Od stavby bytových domů na vesnici je upuštěno a nadále se
počítá s individuální výstavbou. Obce si vymezují rozsáhlá rozvojová
území, vzácně i více než jedno. Tam, kde historický vývoj dosud nespojil jednotlivé části obce, je rozvojové území pro bytovou výstavbu
situováno do tohoto prostoru7. Většinou musí obce hledat území při
svém okraji. Jedním z největších problémů územních plánů obcí na Novodvorsku a Žehušicku je rozsah rozvojových území. Obzvláště obce
Svatá Kateřina – správní
centrum této obce bez
vlastního obecního úřadu
tvoří tyto vývěsky u zastávky
autobusu
Žehušice – nově budovaná
část obce v proluce mezi
historickou částí obce a školou
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
2. Urbanistický vývoj
20/21
Příkladem může být obec Nové Dvory, kde se výstavba soustředila do prostoru mezi nové
Dvory a Ovčáry a zčásti i Církvice, kde se staví mimo jiné i v proluce mezi Jakubem a Církvicí.
7
Zaříčany – veřejná zeleň
s dětským hříštěm na návsi
v širším okolí chotusického letiště NATO uvěřily, jak další vývoj ukázal,
nepravdivým prognózám, že personál letiště bude chtít v zázemí letiště
stavět rodinné domy a svá rozvojová území naddimenzovaly.
V samotných Chotusících byl zvolen jako rozvojové území pro výstavbu rodinných domků prostor za školou směrem k Brslence, čímž
by se časem měla propojit starší zástavba z první republiky poblíž mostu k Druhanícím a oblast kolem bývalého dvora. Vesnice by se tak výrazně zcelila. V Žehušicích bylo vybráno území mezi silnicí do Rohozce
a výstavbou podél zadní cesty do Rohozce, jež zde postupně vyrůstala
od konce 19. století, přičemž zadní hranici výstavby tvoří nová škola.
Nová výstavba zde má již typické znaky satelitu, který je nyní téměř po dvou desetiletích ze zhruba dvou třetin zaplněn velmi různorodou výstavbou rodinných domků. Nejproblematičtější je satelit
u Svatého Mikuláše při silnici do Kobylnic. Rozsáhlá rozvojová plocha bez patřičné infrastruktury je dosud zaplněna ani ne z jedné čtvrtiny, paradoxně od nejvzdálenějšího konce, takže zde vznikla jakási
novodobá samota.8
Ostatní vesnice byly umírněnější. V Hlízově vznikla nová čtvrť za zahradami směrem ke hřišti a před výstavbou sem byly zavedeny nejen
sítě, ale promyšleným způsobem i vybudovány přístupové komunikace.
V Nových Dvorech byla dokončena jednak výstavba při komunikaci na
okraji obce směrem k Mikuláši, ale větší, krásně klidné a schované rozvojové území, dnes již z větší části zaplněné, bylo vymezeno mezi bývalou bažantnicí, hřištěm a zahradami domků lemujících ulici do Ovčár.
V Církvici-Jakubu se výstavba soustředila na hranu svahu za kostelem.
Jde o jedinou lokalitu, kde byl povolen pouze jeden typ projektu a to
ve dvou velikostech, takže toto území má jednotný charakter. Staví se
rovněž za dvorem v Netřebi. V Rohozci je zastavována proluka mezi
zahradami a paralelní komunikací u hřiště. V daném území jsou však
i obce, resp. osady, kde je rozvoj omezen na několik domů. Patří k nim
např. Sulovice, Brambory nebo Lovčice.
Z celého regionu se zásluhou rozsáhlého průmyslu jako jediný vyvíjí městys Vrdy ( jehož součástí jsou i Dolní Bučice) směrem k sídlu
městského typu. Ostatní městyse směřují svým charakterem k sídlům
typu vesnice.
Kromě naddimenzovanosti rozvojových ploch pro individuální bydlení představují vážné problémy do budoucna jednak absence občanské vybavenosti v nových částech obcí a jednak nijak neregulovaný charakter individuální výstavby rodinných domů. Dbá se pouze na jejich
výškovou hladinu a odstup od hranic pozemků.9
Jakub – skupina nových
domků za kostelem postavená
podle jednotného projektu
Výčapy – kryté posezení
na jediné upravené veřejné
travnaté ploše v obci
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
2. Urbanistický vývoj
22/23
8 Nová rozvojová plocha je navržena o velikosti odpovídající třetině stávající zástavby. Zůstává pro legislativní problémy neobsazena a místo toho vznikají další menší rozvojová území v těsné návaznosti na stávající zástavbu.
9 Tento problém byl široce diskutován během řešení projektu výzkumu a vývoje MŠMT
2B06013 Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v intenzivně využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinářských úprav – pilotní studie Nové Dvory-Kačina,
kde během diskusí s veřejností byla ze strany starostů postrádána metodická příručka, která
by pomáhala jejich stavebním komisím resp. územně příslušnému stavebnímu úřadu v kladení smysluplných podmínek na charakter povolovaných staveb. Část starostů pociťovala
potřebu udržet historický ráz zdejší architektury. Částečně je tato diskuse zahrnuta do alternativních scénářů budoucího vývoje regionu, publikovaném v druhém dílu publikace LIPSKÝ, Zdeněk a kol.: Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha
Karolinum, 2013.
Šlechtická sídla vznikala na Novodvorsku a Žehušicku zřejmě souběžně
s vytvářením šlechtických domén již od 12. století, kdy jednotliví šlechtici získávali od panovníka dědičně pozemkový majetek. Jak takováto
sídla vypadala, nevíme. Existenci šlechtických sídel indikuje založení
kostela sv. Prokopa velmožem Miroslavem – zakladatelem Sedleckého kláštera. Byť nešlo o tribunový kostel, ale zřejmě o patrovou kapli,
lze předpokládat nějakou formu šlechtického sídla i zde. U tribunového kostela sv. Jakuba v Jakubu je dochován vchod na panskou tribunu
v úrovni prvního patra a předpokládá se, že zde dříve existovala krytá chodba do nedaleké tvrze v místě dnešního čp. 26. Archeologický
průzkum v místě silnice dnes procházející nádvořím tohoto statku však
existenci tvrze neprokázal.1 Nejstarším archivně doloženým sídlem tak
zůstává Zbyslav, kde je sídlo doloženo již k roku 1267. Zda šlo jen o neopevněný dvorec, nebo o tvrz, není zřejmé. Více zmínek o šlechtických
sídlech, a konkrétně již o tvrzích, pochází ze 14. století. Tehdy existovaly tvrze v Semtěši, Žehušicích, Druhanicích a Vlačicích. Šlechtická sídla
jsou uváděna v této době i v Starkoči a Výčapech. Jediným pozůstatkem
šlechtického sídla z tohoto období je věž bývalé tvrze v Semtěši, postavená v první polovině 14. století. Další gotická tvrz existovala v Třebešicích. První zmínka o ní pochází z roku 1309.
V 15. století přibyly další tvrze. Především na bývalém cisterciáckém
panství v Hlízově, ale zřejmě i v „soukromých“ Dolních Bučicích. Podobu tvrzí z tohoto období stále neznáme. Lze předpokládat, že alespoň
část z nich byla jako v předchozích staletích dřevěná. Nejstarší, dodnes
zčásti dochovaná tvrz (shodou okolností ve sledovaném regionu také
jediná) se nachází v Žehušicích. Nejstarší části zdiva tzv. starého zámku
pocházejí z 16. století. O ovčárecké tvrzi víme, že ji roku 1563 Jan Balbín z Vorličné přestavěl z dřevěné tvrze na zděnou.2 Tvrze jsou v této
době stále ještě obývány, ale již nastává jejich soumrak. V 16. století
pozvolna dochází ke koncentraci roztříštěné šlechtické držby a tvrze
v zaniklých menších sídlech se stávají nepotřebnými a jsou ponechány zániku. Tento proces výrazně urychlila třicetiletá válka. Ta ve sledovaném území dotvořila dvě panství – žehušické a novodvorské, které
pojmuly až na výjimky dřívější samostatné statky. Ještě v 16. století jsou
uváděny v Jakubu dvě tvrze. Na jedné z nich byl v roce 1621 zajat stavovský direktor Vilém starší Konecchlumský z Konecchlumí a následně byl v Praze na Staroměstském náměstí popraven. Tvrz ve Zbyslavi
je uváděna roku 1641 jako pustá.
V druhé polovině 16. století si začala šlechta ve sledovaném regionu budovat reprezentativnější a pohodlnější sídla – zámky. Na místě
zbyslavské tvrze vybudovala Johana Polyxena, vdova po Wolfu Bernardovi z Gerštorfu, honosnější renesanční sídlo. Zámeček byl obýván až
do roku 1694, kdy hrabě Věžník prodal Zbyslavské panství Thun Hohensteinům. Ti ho spojili s Žehušickým panstvím a zbyslavský zámeček
se stal nepotřebným.
Když Bernard Věžník koupil Novodvorské panství, nechal si postavit v Nových Dvorech zámek a do té doby obývanou tvrz v Ovčárech
opustil. Většina tvrzí zpustla a postupně byla rozebrána na stavební
materiál. Dnes již v řadě obcí nejsme schopni identifikovat ani místo,
kde tvrz stávala.
Na zmíněném území byla provedena pouze sondáž v prostoru povolované nové zástavby, která nezahrnuje současnou usedlost čp. 26. I tak je však nepravděpodobné, že zde tvrz
stála.
2 Jan Balbín z Vorličné byl humanistický básník, který byl povýšen do vladyckého stavu.
Jeho pravnukem byl Bohuslav Balbín (1621–1688), kněz, historik, pedagog, obránce českého jazyka a autor díla Miscelanea historica regni Bohemiae.
3.
Šlechtická
sídla
Semtěs – věž zaniklé tvrze
Žehušice – tzv. starý zámek
Třebešice – zámek
s vodním příkopem
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
3. Šlechtická sídla
24/25
Nové Dvory – zámek
s kostelem sv. Martina
Některé tvrze však měly štěstí a byly využity druhotně. To je příklad
žehušické tvrze, kde byl vybudován v druhé polovině 18. století nejprve pivovar a poté cukrovar. Díky tomu se, byť ve velmi špatném stavu,
dochovala tvrz dodnes. V polovině 16. století byla tvrz v Třebešicích
za Maternů přestavěna v renesanční zámek. Dle tradice, zatím nepotvrzené stavebně historickým průzkumem, část tvrze obsahuje i novodvorský zámek. Pravděpodobněji se ale jedná pouze o pozůstatky
renesančního zámku.3
Rytíři z Donína, podle novější literatury spíše Valdštejnové, kteří vlastnili Žehušice v druhé polovině 16. století a vytvořili žehušické
panství, nechali gotickou tvrz renesančně přestavět a rozšířili ji na zámek.4 V 17. století však již byl objekt renesančního zámku využíván
jako skladiště a byty pro úřednictvo. Noví majitelé Žehušic – hrabata
Thun Hohensteinové – si nechali, pravděpodobně v letech 1671–1681,
neznámým architektem, jenž velmi dobře znal římské vily, vybudovat
nový barokní lovecký zámek. Starý zámek, který v mnohém stále připomínal tvrz, opustili.
V roce 1593 Kašpar Melichar ze Žerotína spojuje jednotlivé části
svého pozemkového majetku do nově zřízeného Novodvorského panství a za jeho centrum si volí Nové Dvory. Pravděpodobně krátce poté
zde začíná budovat (dle starší, dnes již zpochybněné literatury) zámek
na troskách tvrze, která je uváděna už roku 1539 jako zpustlá. Zámek
je poprvé zmiňován v roce 1628. Podle novější literatury se stavbou
zámku započal již Martinický z Chřenovic po polovině 16. století, a nikoliv až Žerotínové.5 V prodejní smlouvě z roku 1674 je zámek uváděn
jako „poněkud vystavený“, je tedy možné, že ho dostavěli až následující majitelé. Během třicetileté války byl však zámek roku 1639 vypálen
Švédy. Švihovští, kteří od Žerotínů novodvorské panství mezitím koupili, se museli na čas přestěhovat do ovčárecké tvrze. Zámek v Nových
Dvorech obnovili Věžníkové. Ti koupili panství roku 1679 a na troskách
renesančního zámku vybudovali do roku 1686 barokní zámek. Jeho
podobu ukazuje obraz barokní komponované krajiny kolem Nových
Dvorů z doby Bernarda Věžníka. Přední arkádová galerie zámku byla
snesena koncem 18. století.
Ve sledovaném regionu existují ještě dva další menší zámky: zámek
v Třebešicích a zámek, či spíše zámeček, v Hlízově.
Původní renesanční trojkřídlý zámek v Třebešicích přestavěli v pozdně barokním duchu po roce 1718 Věžníkové. Jelikož Třebešice byly využívány pouze jako správní sídlo a nebylo třeba se tímto zámkem reprezentovat, nebylo patro zámku nikdy dokončeno.
Hlízov byl až do roku 1791 samostatným statkem. Poté ho přikoupil Jan Rudolf Chotek k Novodvorskému panství. Někdy po roce
1736 zde byl postaven Kateřinou Schofmannovou jednoduchý barokní patrový zámeček s vížkou. K zámečku byla roku 1764 přistavěna
zámecká kaple.
Poslední zámecká novostavba v zájmovém území vznikla po dlouhých
průtazích v letech 1806–1823 a nebyla v úplnosti nikdy dokončena. Jan
Rudolf Chotek nechal saským královským architektem F. Ch. Schurichtem vyprojektovat na výšině u hostince Husa sloupový zámek, který
Nové Dvory – zámek,
dnes škola
Hlízov – zámeček s branou
do hospodářského dvora
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
3. Šlechtická sídla
26/27
3 Při opravách střech a krovů v roce 2013 byla objevena na záklop druhotně použitá prkna
z renesančních podhledů stropů. Existence tvrze, kterou uvádí LEDR v Dějích města a panství Nové Dvory, není prokázána a KUČA, K. (Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, IV díl. Praha Libri, 2000) předpokládá jako první šlechtické sídlo až renesanční zámek.
4 LIPSKÝ: c. d. s. 37.
5 LIPSKÝ: c. d. s. 36, podle KUČI, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl. Praha Libri, 2000.
Žehušice –
Thun-Hohensteinský zámek
dostal v průběhu stavby jméno Kačina.6 Stavbu z převážné části realizoval J. P. Joendl, v závěru stavby řídil stavební práce A. Arche. V důsledku nedostatku financí bylo upuštěno od stavby hospodářských
křídel zámku a stavba tak získala na výjimečnosti. Dnes je považována
za nejkrásnější empírovou stavbu ČR. Jako jeden z mála zámků nebyla
v pozdějších obdobích dodatečně stavebně upravována a dochovala
se dodnes v téměř nezměněné podobě.
Vlastníci druhého ze sledovaných panství – Thun Hohensteinové –
šli jinou cestou (tu ostatně původně zamýšleli i Chotkové). Nepustili
se do stavby nového zámku, ale v letech 1825–1828 přistoupili k přestavbě zámku v Žehušicích.7 Zatímco dispozice na půdorysu písmene
H zůstaly v zásadě nezměněny, zámek dostal jinou, empírovou fasádu.
Před ním bylo přistavěno předzámčí s byty služebnictva a mohutná
přístupová brána. Tyto stavby vymezovaly čestný dvůr.
Zámky v Třebešicích, Nových Dvorech a Hlízově sloužily jako správní objekty a byty hospodářského úřednictva.
Do osudů zámků výrazným způsobem zasáhla první pozemková
reforma, realizovaná ve 20. letech 20. století. Zámky byly sice ponechány původním majitelům, ale byla jim odňata ekonomická základna, z níž byly zámky udržovány a opravovány. Thun Hohensteinové
tuto situaci vyřešili prodejem zámku rodině ředitele Agrární banky
Václava Stome, který zde měl svoje „rekreační“ sídlo a který zde rovněž velmi úspěšně rozvíjel podnikání v podobě světoznámých koniferových školek. Novodvorské panství takové štěstí nemělo. Dědic
Chotků, Quido Thun Hohenstein, přistoupil ve 20. letech k opravám
Kačiny, ale vyčerpal panství finančně natolik, že musel před dluhy
uprchnout do ciziny.8 Celý jeho majetek se dostal do konkurzní správy a za druhé světové války byl zámek prodán vysokému důstojníkovi
wehrmachtu. V této době na novodvorském zámku sídlilo výcvikové
středisko Hitlerjugend. Příslušníci Hitlerjungend chodili pravidelně
cvičit do zámeckého parku na Kačině, kde bydlel německý velící důstojník střediska.
Třebešický zámek si upravil na rodinné sídlo majitel třebešického
zbytkového statku Vojtěch Vraný, který ho v roce 1924 zrekonstruoval.
Novodvorský zámek dále sloužil správě okleštěného velkostatku Nové
Dvory a nebyly zde prováděny žádné stavební změny, stejně jako v hlízovském zámečku, kde bydlel nájemce zdejšího zbytkového statku.
V roce 1945 byla Kačina i Nové Dvory konfiskovány.9 V roce 1948
byl Stomeům státem zabaven i žehušický zámek, Vraným třebešický zámek a z hlízovského zámečku byli vyhnáni jeho nájemci. Do žehušického zámku se nastěhovala nejprve měšťanská škola, poté zahradnické
učiliště i s internátem a nakonec ZDŠ, která dostala do užívání i novodvorský zámek. V Třebešicích sídlil po určitou dobu zemědělskolesnický
archiv a poté se pro něj hledalo využití. Objekt byl dlouho opuštěný
a chátral. V hlízovském zámečku byla úřadovna MNV. Jako jediný ze
6 K ideovým vzorům stavby a jeho výstavbě srovnej: KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla
doby klasicismu. Praha Akropolis, 1999 a dále CERMAN, Ivo: Chotkové, příběh úřednické
šlechty. Praha NLN, 2008, s. 51–54.
7 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 146–147. Motivací rekonstrukce byl
přechod k celoročnímu obývání Kačiny.
8 K opravám Kačiny blíže: NOVÁK, Pavel: Meziválečná oprava zámku Kačina. Kutna Antiqua V, Kutná Hora 2015, v tisku. Podle torzálně v různých fondech dochované korespondence se Quido Thun Hohenstein nikdy nesmířil s pozemkovou reformou, která podlomila
ekonomiku panství, díky níž o Kačinu přišel.
9 Kačina a Nové Dvory byly ve vlastnictví Hitlerjugend zastoupené Hansem Ziegrosserem.
Z tohoto důvodu se na Kačinu vztahoval dekret presidenta republiky č. 12 ze dne 21. června
1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců
a kolaborantů.
Svatý Mikuláš –
Chotkovský zámek Kačina
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
3. Šlechtická sídla
28/29
4.
Voluptuární
stavby
zdejších zámků byl veřejnosti v roce 1951 zpřístupněn zámek Kačina,
který se stal sídlem Československého zemědělského muzea, jež zde
sídlí dodnes a jež zde v 90. letech zpřístupnilo i Chotkovskou expozici.
Žehušický zámek byl po roce 1989 vrácen dědicům rodiny Stome,
v roce 1995 se odtud vystěhovala ZDŠ a poté chátral. Dnes již má nového majitele, který ho v současné době rekonstruuje. Třebešický zámek koupil nový majitel italské národnosti a upravil ho na hotel a současně galerii. Hlízovský zámeček byl zčásti opraven, ale není využíván
a postupně opět chátrá.
Voluptuární stavby jsou takové stavby, které sloužily pouze pro potěchu,
relaxaci, případně reprezentaci majitelů panství. Patří sem především
stavby v zámeckých parcích, ale i ve volné krajině. Historie zámeckých
parků na Novodvorsku a Žehušicku byla již dostatečně podrobně popsána, proto zde pouze shrnujeme základní údaje o zámeckých parcích a oborách.
Na Novodvorsku je vznik zámeckého parku spojen s osobností hraběte Bernarda Věžníka, který na přelomu 17. a 18. století barokně komponoval celou krajinu kolem Nových Dvorů. Její součástí byla i zámecká
zahrada, zřízená na místě starší zahrady. Postavil zde skleníky, pavilon
Saleta, kašnu s vodotryskem a pěstoval tu pomeranče a další jižní ovoce. Část zdiva Věžníkových skleníků zřejmě obsahují současné budovy
zahradnictví, ze Salety zbyla jedna obvodová zeď. Fontána zanikla zcela. Po přesunu panstva na Kačinu byla zámecká zahrada přeměněna
na užitkovou a později byla její rozloha zmenšena výstavbou domů kolem náměstí.1 Věžník založil rovněž oboru a bažantnici v prostoru mezi
Novými Dvory a Ovčáry a také v prostoru současné kačinské obory.
V Nových Dvorech je archivně doložena ještě jedna voluptuární
stavba a tou byl letohrádek na Svatoanenském rybníce, k němuž zřídili
zvláštní kanál, aby tam mohly snáze připlouvat lodě. Nástupce Věžníků,
hrabě Pachta, dokonce nechal postavit námořní loď, která kanálem křižovala k letohrádku. Dnes již není po letohrádku ani stopa.
Další voluptuární stavby na Novodvorsku jsou spojeny až s Chotky.
Ti začali v 80. letech 18. století budovat na Kačině rozsáhlý zámecký park,
v němž byla řada drobných i větších voluptuárních staveb. Dokončení
jejich výstavby zabránila finanční krize počátku 19. století. Tehdy byla
téměř zastavena stavba zámku Kačina a bylo upuštěno od výstavby řady
drobných objektů.2 Do dnešních dnů se dochovala pouze novogotická
zřícenina v lesíku Libuše, sloužící zřejmě jako lovecká chata ke krátkodobým pobytům hraběcí rodiny z roku 1785, kaplička na Vojanském
kopečku z let 1856–1857 a mostek s delfíny v oboře z roku 1819. Přístaviště, japonský domek, rybářská chýše, památník Diany a Jacquinův
památník nebyly realizovány.
Chotkové se však ve svém zkrášlování panství nezastavili na hranici
parku. Roku 1796 vybudovali na počest hraběnky Vilemíny Thun Hohensteinové na vrchu Kamajka letohrádek v maurském slohu a v roce
1799 postavili pavilon na vršku Skalka u Třebešic.3 Okolí obou objektů
nechali parkově upravit. V Nových Dvorech bylo v panské zahradě zřízeno letní zahradní divadlo a Saleta byla přestavěna na zimní divadlo. Další
z voluptuárních objektů vznikaly i mimo hranice zájmového území.
Na Žehušicku si nechali Thun Hohensteinové kolem roku 1679
postavit lovecký letohrádek a v jeho sousedství založili zámecký park,
upravený ve francouzském stylu a obehnaný roku 1817 příkopem se
zdí ha-ha. V 60. letech 19. století byl park rozšířen a ze sádek zde byl
zřízen rybník. Park byl nově upraven v přírodně krajinářském stylu
a bylo v něm vysázeno velké množství vzácných druhů stromů. Na park
navazovala obora (založená roku 1820 na místě vypuštěného rybníka
Kravinec), která byla v roce 1867 rovněž přírodně krajinářsky upravena. V parku v blízkosti zámku byly zřízeny v třicátých letech 19. století skleníky na pěstování ananasů a fíků. Vedle své funkce užitné měly
i funkci reprezentační a tvoří tak přechod od staveb voluptuárních
K vývoji Novodvorské zahrady: BORUSÍK, Pavel: Projekt revitalizace zámecké zahrady
v Nových Dvorech u Kutné Hory. Třeboň 2010.
2 K voluptuárním stavbám v parku nejnověji VLČEK, Martin: Realizované a nerealizované
projekty zahradních staveb v zámeckém parku na Kačině za hraběte Jana Rudolfa Chotka.
Prameny a studie 51, Praha NZM, 2013.
3 LIPSKÝ: c. d. s. 85–88.
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
3. Šlechtická sídla
30/31
Červený domek,
Chotkovský letohrádek,
později polní hájovna
Žehušice – krytá
(zimní) jízdárna
Nové Dvory – původní
jízdárna, z níž zbyl jen štít,
je dnes využívána
jako sokolovna
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
4. Voluptuární stavby
Nové Dvory – torzo oranžérie
v zaniklé zámecké zahradě
Nové Dvory – torzo Salety,
divadla v zámecké zahradě
Platanový mostek
v kačinském parku
32/33
5.
Vrchnostenské
hospodářské
dvory a další
hospodářské
stavby
k hospodářským. Byly zbourány v 80. letech. Thun Hohensteinové se
na rozdíl od Chotků věnovali intenzivně dřevinám a dalším rostlinám
pěstovaným v zámeckém parku a na další výstavbu voluptuárních objektů se nezaměřili.
Voluptuárním objektem jiného typu je zámecká jízdárna a s ní spojené konírny. Chov jezdeckých koní měl na obou panstvích dlouhou
tradici. V Žehušicích Jan Josef Thun Hohenstein v polovině 18. století vyměňoval koně s hrabětem Kinským z Chlumce nad Cidlinou. Konírny tehdy zabíraly celou jednu stranu dvora a v roce 1783 v nich
bylo chováno 56 kusů koní a dalších 16 mezků a 5 oslů.4 V roce 1734
nechal hrabě vybudovat v sousedství stájí rozsáhlou jízdárnu o délce 43 a šířce 14,5 metru. Chov koní v Žehušicích trval až do války
roku 1866 a pak byl zrušen. Objekt jízdárny byl využíván jako plesový i koncertní sál. V letech socialismu v něm bylo skladiště zeleniny.
V posledních třech letech byl objekt jízdárny i sousední konírny současným majitelem velmi citlivě zrestaurován a opět bude sloužit svému původnímu účelu.
V Nových Dvorech vybudoval hrabě Bernard Věžník hřebčín a jízdárnu na přelomu 17. a 18. století, kdy usiloval o povýšení Nových Dvorů na městečko. Současná budova jízdárny je však mladší. Je postavena v pozdně barokním stylu, někdy v poslední třetině 18. století již
za Chotků. Po přestěhování Chotků na Kačinu ve 20. letech 19. století
byla jízdárna opuštěna a byla využívána jako skladiště. Při zřizování
cukrovaru ve 30. letech se uvažovalo právě o této budově. Od meziválečného období byl objekt příležitostným divadelním sálem a tělocvičnou Sokola. V 80. letech 20. století budova vyhořela a z původního objektu zbyla jen štítová zeď. Dnes bývalá jízdárna opět slouží
novodvorskému Sokolu.
Hospodářské dvory, které dodnes v krajině Novodvorska a Žehušicka
vidíme, nelze směšovat s historickými hospodářskými dvory středověku,
o nichž se dozvídáme z archivních pramenů.1 Až do 16. století a v případě většiny vrchností až do století následujícího šlechta nepodnikala
ve vlastní režii a základ jejích příjmů tvořily poddanské dávky. (O podnikání v pivovarství bude řeč dále.) Většina šlechticů měla obvykle jeden
i více dvorů, kde pro svoji potřebu, nikoliv pro trh, produkovala obilí,
hovězí maso a další zemědělské produkty. K tomu ovšem stačil dvůr
velikostí příliš se nelišící od selských usedlostí. O takovýchto dvorech
máme zprávy ve sledovaném regionu již od sklonku 14. století. Vůbec
nejstarší zmínka o hospodářském dvoře se týká svobodného dvora
v Lochách z roku 1390. První zpráva o Novém Dvoru, pozdějších Nových Dvorech, pochází z roku 1410.
Od šlechtických hospodářských dvorů musíme odlišit dvory církevní. Ty sedlečtí cisterciáci zakládali souběžně s kolonizací lesa Boru, kde
po roce 1278 založili minimálně tři vesnice: Svatý Mikuláš, Svatou Kateřinu a Rohozec. U prvních dvou z nich byly zřízeny i hospodářské
dvory, tzv. grangie, kde bylo produkováno obilí a další zemědělské výrobky, zajišťující provoz sedleckého kláštera. Existence další z grangií
byla prokázána ve 13. století v Hlízově. O osudech grangií nevíme nic
bližšího.2 Po přechodném zániku kláštera za husitských válek není zřejmé, zda zůstaly hospodářské dvory zachovány i za nových šlechtických
majitelů nebo zda zanikly.
V 15. a 16. století jsou hospodářské dvory uváděny téměř ve všech
vesnicích, kde bylo šlechtické sídlo. O jejich podobě však nic nevíme.
Je velmi pravděpodobné, že byly stejně jako poddanské usedlosti dřevěné. Můžeme se pouze domnívat, že např. v případě Ovčár (původně
klášterní ovčín), které byly roku 1562 jako samostatný alodiální statek
zapsány do desek zemských Janu Balbínovi z Vorličné, jenž následujícího roku přestavěl zdejší dřevěnou tvrz na kamennou, byl při přestavbě
z kamene postaven i hospodářský dvůr.
Donínové v Žehušicích nechávají renesančně přestavět a rozšířit
někdy v druhé polovině 16. století starou tvrz. S ní byl zřejmě přestavěn a rozšířen i hospodářský dvůr. V Žehušicích, jako v jediném
případě na teritoriu obou sledovaných panství, se dochoval panský
hospodářský objekt z doby renesance, byť zřejmě následně upravovaný. Tím je centrální sýpka panství, umístěná za tvrzí v hospodářském
dvoře.3 Jde o výrazně převýšenou stavbu s pro sýpku atypickými střílnovitými okénky a s hřebínkovou klenbou komor v přízemí, jež se výrazně odlišuje od mladších, v širším regionu již bohatě dochovaných,
barokních sýpek.
Obdobné stavební aktivity snad lze předpokládat i v Nových Dvorech, kde si Kašpar Melichar ze Žerotína začal snad někdy po roce
1593, kdy vytváří Novodvorské panství, budovat renesanční zámek. Za
třicetileté války však zámek i se sousedícím hospodářským dvorem vyhořel. Pokud zde vůbec existovaly renesanční zděné hospodářské objekty, pak část jejich zdiva buď skrývá barokní podoba těchto objektů,
nebo bylo zdivo pouze druhotně využito. Nejstarším hospodářským
Starší šlechtické hospodářské dvory sloužily k samozásobení rodiny šlechtice a jeho personálu. Co do velikosti se takový dvůr podobal velké selské usedlosti. Velcí sedláci – dvouláníci obhospodařovali kolem 40 hektarů polí. Naproti tomu pobělohorské hospodářské dvory
již sloužily tržní produkci a tomu odpovídala i jejich rozloha. K jednotlivým dvorům patřilo
200–300 hektarů polí. Rozloze půdy odpovídala i velikost budov hospodářských dvorů.
2 O cisterciáckém hospodaření blíže CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu
v Čechách 1142–1420. I., Fundace 12. století. Praha Karolinum 2013, kapitola Ekonomika,
s. 136–140.
3 V roce 1924 byl při opravách objeven nad vchodem do sýpky pásek renesančních sgrafit.
Kronika Žehušic, zápis za rok 1924, s. 76.
1
4
NOVÁK, František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Žehušice 2002, s. 88.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
4. Voluptuární stavby
34/35
Bernardov – hospodářský dvůr
objektem v novodvorském dvoře je centrální sýpka, která již má typickou barokní podobu.
V případě Žehušic je pravděpodobné, že Donínové patřili k těm prozíravým šlechtickým rodům, které se snažily získat dodatečné finanční
prostředky z vlastního podnikání v zemědělství. K tomu sloužily právě
vrchnostenské hospodářské dvory, na nichž pracovali poddaní. V případě novodvorských Žerotínů, kteří byli především válečníky, lze o podobných aktivitách pochybovat.
Zásadní změnu do hospodářského podnikání přinesla třicetiletá
válka, jež připravila šlechtu o velkou část poddanských dávek. Šlechta
proto musela hledat jiné zdroje příjmů a vzhledem k dostatku půdy bez
hospodářů, kteří buď ve válce zahynuli, nebo utekli před zvyšujícím se
hospodářským útlakem, se nabízelo především podnikání v zemědělství. Od druhé půlky 17. století dochází k mohutnému rozvoji dvorového hospodaření šlechty a šlechtický velkostatek, založený dříve na
vybírání poddanské renty, dostává podobu robotního velkostatku, kde
základním zdrojem příjmů jsou výnosy hospodářských dvorů, v nichž
robotují poddaní.
Alespoň část hospodářských dvorů tohoto období je již kamenná. Dvory jsou zařízeny na chov až stovek kusů dobytka a zpracování a uskladnění stovek metráků obilí. V této době se také dotvořila struktura budov
velkostatkových hospodářských dvorů, které jsou od této doby téměř
neměnné. Hospodářský dvůr měl nejčastěji podobu uzavřeného čtyřúhelníku, v němž obvykle dvě strany tvořily stáje pro skot a pro koňské
potahy, zbývající strany tvořily stodoly a sýpka. Obvykle součástí traktu
chlévů byla i obytná část dvora s bytem šafáře, tj. správce dvora. Tento
byt někdy míval kvalitnější architektonické provedení a působil dojmem
zámečku uprostřed jedné ze stran dvora a na stáje skotu navazovala
obydlí obsluhy a často i ratejna.4 Teprve v druhé polovině 19. století do
ustáleného schématu budov dvora přibyly kůlny na hospodářské stroje,
protože pole již byla obdělávána vlastními, a nikoliv robotními potahy
a stroji, a koncem 19. století i malé budovy vepřínů.
Stavební podobu hospodářských dvorů ze 17. století neznáme. Stavebně historický průzkum dvorů na Novodvorském a Žehušickém panství nebyl nikdy proveden. Z analogií s hospodářskými dvory z jiných
panství, která byla z tohoto pohledu prozkoumána, lze usuzovat, že
velká část dvorů již byla zděná a toto zdivo může být skryto pod mladšími přestavbami dvorů dodnes.
V archivních pramenech je dostatek údajů o stavebních aktivitách
na obou panstvích.
Výrazné byly zejména na Novodvorském panství, které kupoval Bernard Věžník roku 1679 se zpustlými dvory, které systematicky obnovoval. Ve Svatém Mikuláši je pro rok 1660 uveden dvůr jako zcela zpustlý,
po roce 1679 byl obnoven a v roce 1734 v něm bylo chováno 40 krav
a 500–600 ovcí.5 Bernard Věžník však neobnovil všechny dvory, vynechal
například ty ve Svaté Kateřině, ve Svatém Jakubu aj. Rozložení dvorů
v krajině ukazuje na snahu o racionální využití dominikálních pozemků.
Pro Žehušické panství je dochován urbář z roku 1643, který uvádí
osm dvorů, z nichž jeden leží již mimo sledované území. Podle osazení dvorů dobytkem je patrné, že se nejedná o nijak zpustlé dvory, ale
o dvory plně fungující. Počty chovaných kusů dobytka se pohybovaly v rozmezí od 6 do 20 koní, 13–60 krav, 8–40 jalovic a 12–60 prasat,
Hospodářskými dvory především středočeských panství se systematicky zabýval Jan ŽIŽKA. Novodvorskému ani žehušickému panství se však zatím publikačně nevěnoval. Objekty
jsou mu však známy z památkového dohledu.
5 LEDR: c. d. s. 138.
Druhanice – brána
do hospodářského dvora
Lochy – stodoly
v hospodářském dvoře
4
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
5. Vrchnostenské hospodářské dvory
a další hospodářské stavby
36/37
Zbyslav – špýchar
v hospodářském dvoře
upravený pro obytné účely
neodpovídají však kapacitě dnešních staveb.6 Je zřejmé, že tehdejší
dvory byly později přestavěny a jejich kapacita byla zvýšena.
Na Novodvorsku jsou větší stavební aktivity spojeny až s rodem Chotků, který zakoupil panství roku 1764 a rychle se pustil do jeho zvelebování, mimo jiné i do obnovy hospodářských dvorů. Z roku 1776 pochází zmínky o renovaci dvora ve Svatém Mikuláši, kde Jan Karel Chotek
nechal přistavět dvě stodoly. Od přelomu 18. a 19. století investiční
aktivity Chotků výrazně přibrzdila stavba zámku Kačina, která Chotky
dovedla až na pokraj ekonomického kolapsu panství.
Na Žehušickém panství, jak víme, došlo v roce 1778 k výstavbě teletníku na místě části starších maštalí. V následujících desetiletích postihla
žehušický dvůr série požárů, po nichž bylo nutno vždy jednotlivé části
dvora obnovovat. Roku 1820 postavil žehušický zámecký stavitel Jan
Jelínek ve dvoře dvě dodnes zčásti stojící stodoly. V roce 1818 byl nově
postaven dvůr v Druhanicích a zhruba v téže době byl přestavěn i dvůr
v Horce. Stavební aktivity se tak kumulují do období asi tří – čtyř desetiletí, spojených v Žehušicích především s osobnostmi Františka Josefa
a Josefa Matyáše Thuny.7 Tyto aktivity vyvrcholily empírovou přestavbou zámku v roce 1826. Právě z tohoto období pochází na Žehušicku
(na Novodvorsku z konce 18. století) většina vrchnostenských dvorů.
Na Chotkovském panství po výstavbě Kačiny z finančních důvodů
komplexní přestavby dvorů na delší dobu ustaly a v následujících desetiletích se budování omezovalo pouze na stavby jednotlivých objektů.
V roce 1834 byly upraveny chlévy v mikulášském dvoře, v roce 1840
byla vybudována stodola v hlízovském dvoře apod. Obdobně tomu
bylo na Žehušicku.
Výkup robot po roce 1848 vedl ke kumulaci finančních prostředků
v rukou šlechty. Ta je však na sledovaných panstvích investovala spíše
do strojního vybavení a meliorací pozemků, ne do nové výstavby. Pak
přišla hospodářská krize, která naruby převrátila představy Chotků
i Thun Hohensteinů o podnikání v zemědělství. Oba rody hospodářské
dvory pronajaly, a tak ukončily rozsáhlejší investiční aktivity. Nájemci
prováděli jen nezbytně nutnou údržbu.
V éře úprav na přelomu 18. a 19. století dostaly v jádru barokní hospodářské dvory obvykle klasicistní fasády, na nichž se někdy objevují
shodné zdobné motivy jako na zámcích Kačina a Žehušice. Typické lizénové rámy (případně slepé arkády) známé z Novodvorského zámku se
objevují nejen na novodvorském hospodářském dvoře, ale i v Hlízově
či na Žehušicku na dvoře v Horce.8 Z mladšího období je pouze zatím
blíže nedatovaná úprava hospodářského dvora v Třebešicích nesoucí
již prvky historismu.
Meziválečná pozemková reforma vytvořila z hospodářských dvorů
zbytkové statky, které byly prodány zájemcům. Majitelům panství byly
propuštěny za záboru některé dvory – u Novodvorského velkostatku se
jednalo o dvory Svatý Mikuláš a Nové Dvory, u Žehušického velkostatku
Lovčice – obytná budova
hospodářského dvora
Hlízov – kůlny a sýpka
v patrech nad ní
v hospodářském dvoře
6 NOVÁK, F.: c. d. s. 39.
7 Zejména Josef Matyáš Thun (1794–1867) se od roku 1816 zřekl svojí vojenské kariéry
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
5. Vrchnostenské hospodářské dvory
a další hospodářské stavby
38/39
a věnoval se správě panství. Obdobně jako Jan Rudolf Chotek a po něm Karel Chotek byl
i významným veřejným činitelem, který stál například za vznikem pojišťovny proti ohni, stavbou řetězového mostu a nábřeží Františka I. v Praze, spoluzakládal Českou spořitelnu a byl
prezidentem Vlastenecko – hospodářské společnosti pro Čechy. Do němčiny přeložil Rukopis královédvorský a vydal spis Der Slavismus in Böhmen, kde se zastával české národnosti.
8 O projektantech úprav nebo u části dvorů zřejmě komplexních přestaveb dvorů blížících
se novostavbám není dostatek pramenů. J. Žižka se domnívá podle paralel z jiných panství,
že projektantem řady žehušických dvorů je František Pávíček, který se podílel na rekonstrukci
žehušického zámku. U Chotkovských dvorů, jejichž rukopis má poněkud odlišnou podobu
není autor znám, inspirace Joendlovými stavbami, je však zřejmá. Joendl přitom dohlížel na
stavbu Kačiny, projektoval Chotkovskou hradbu a podílel se i na dalších Chotkovských stavebních aktivitách.
Lovčice – sýpka
v hospodářském dvoře
s torzem chlévů
o dvory Žehušice, Horní Bučice, Vlačice a Výčapy. Z ostatních dvorů
se staly zbytkové statky. Noví majitelé zbytkových statků do stavebních
úprav příliš neinvestovali, neboť byli obvykle finančně vyčerpáni. Stávající budovy však zcela vyhovovaly meziválečným požadavkům na chov
dobytka, a tak vlastně rozsáhlejší úpravy nebyly ani třeba. Požár v bernardovském dvoře vedl k výstavbě nové obytné budovy.
Specifický osud měl chotusický hospodářský dvůr. Z něho totiž nebyl
vytvořen zbytkový statek, ale pro množství zájemců o půdu byl rozparcelován beze zbytku celý. Rozparcelovány byly i budovy hospodářského dvora. Zdejší dvůr byl dvoutraktový, podélně průjezdný, na jedné
kratší straně byla menší sýpka. Ta byla adaptována na sokolovnu, zatímco trakt chlévů byl rozdělen podle klenebních pasů na jednotlivé díly,
z nichž byly upraveny byty. K nim přiléhal i pás nádvoří, stejně široká
část stodol na protější straně dvora i pozemků za dvorem.
Samotný princip zbytkových statků napadla revize první pozemkové
reformy těsně po druhé světové válce. Zbytkové statky měly být rozparcelovány, ale dříve než se tak stalo, přišla další pozemková reforma
a kolektivizace zemědělství. Bývalé hospodářské dvory, později zbytkové statky, byly zabrány jako jedny z prvních a stala se z nich jádra
budoucích JZD, případně farem státních statků. Zde se historický vývoj dvorů obou panství mírně odlišoval. Zatímco v Žehušicích se dvůr
stal součástí čáslavského státního statku a JZD zde bylo vytvořeno až
koncem 50. let. Na Novodvorsku vznikala JZD záhy a dvory jim byly
prakticky ihned předány k obhospodařování.9 JZD zde hospodařila až
do roku 1989.
V období socialismu přestávaly hospodářské dvory již podmínkám
velkovýroby pozvolna vyhovovat. Byly stále ještě po konstrukční stránce
a zčásti i kapacity využitelné, ale bylo nutno vyměnit především u stájí
jejich vnitřní technologii. Archivní doklady ukazují, že v průběhu socialismu byla v jednotlivých stájích vyměněna technologie dvakrát i třikrát.
Původní vybavení stájí z dob šlechtického podnikání zde tudíž nenajdeme, autentické jsou pouze prostory. Svůj původní účel zavedením
dělené sklizně ztratily stodoly a následně i sýpky, z nichž se staly garáže a sklady nejrůznějšího materiálu. Méně často byly stodoly upraveny
na seníky, vzácně z nich byly vytvořeny chlévy na hluboké podestýlce.
Uprostřed nádvoří např. v Nových Dvorech či Mikuláši vyrostly dílenské objekty či kolny pro sušení obilí, případně objekty pro hospodářské
stroje. Až do konce 80. let byly všechny hospodářské dvory využívány
pro zemědělskou výrobu.
Po roce 1989 byly některé dvory jako objekty nejméně vyhovující moderní zemědělské velkovýrobě opuštěny. Nové využití se pro ně
hledalo jen obtížně. Dvůr v Horce, který odkoupila firma Pinelli, vyrábějící energetické nealkoholické nápoje, byl výjimkou. Tento dvůr
byl kompletně opraven a upraven pro potřeby nápojového průmyslu. V Žehušicích část objektů posloužila jako skladovací prostory. Na
Novodvorsku, kde nedošlo k rozpadu zemědělských družstev, je část
dvorů dosud nástupnickou zemědělskou společností využívána. V odprodaném lošském hospodářském dvoře, kde byla zřízena soukromá
jatka, která posléze zkrachovala, došlo ke zřícení části objektů. Dnes
však již nový majitel dvůr postupně rekonstruuje. Některé dvory dnes
9 S obhospodařováním hospodářských dvorů po jejich vyvlastnění v rámci revize pozemkové reformy v roce 1948 nastal problém. Někde se těžce hledala organizace, která by na
nich hospodařila. Předat je do soukromých rukou nepřipadalo v úvahu a tak je většinou
dostal Státní statek, ale i jiné organizace. Např. mikulášský dvůr spravovala krátce kutnohorská družstevní mlékárna, hlízovský dvůr postátněný cukrovar v Ovčárech. Jakmile vznikla
JZD a ta vznikala na Novodvorsku na rozdíl od Žehušicka velmi záhy, tyto organizace rády
dvory předaly JZD.
Vlačice – samostatně
stojící stáj
Lochy – samostatně
stojící ovčín
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
5. Vrchnostenské hospodářské dvory
a další hospodářské stavby
40/41
Bojmany – opravená
oborní hájovna
Horušice – hájovna,
bývalá jezuitská rezidence
Žehušice – zámecké
zahradnictví
Žehušice – panské
pivovarské sklepy
Nové Dvory – Hrázecká
polní hájovna
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
5. Vrchnostenské hospodářské dvory
a další hospodářské stavby
42/43
chátrají bez využití, nebo je využívána jen část objektů. Nejhůře dopadl
hospodářský dvůr v Horních Bučicích, který se z větší části zřítil.10 Částečně se zřítil i dvůr v Třebešicích, ten ale na rozdíl od bučického nový
majitel opravuje.
Hospodářské dvory nečeká zřejmě příliš radostná budoucnost. Jejich
oprava a úprava pro novodobé využití je natolik nákladná, že se případným investorům vyplatí vkládat peníze do mladších zemědělských
staveb, případně budovat stavby na zeleném drnu. Hospodářské dvory tak zřejmě čeká postupná zkáza.
Součástí hospodářských dvorů, častěji však jako samostatná budova
někde v sousedství, bývaly ovčíny. Mohutný rozmach chovu ovcí nastal již v 17. století a vytrval až do první poloviny 19. století. Souvisel
s rozmachem soukenictví, které dodávalo sukno pro vojenské uniformy i civilní oděvy. S levným dovozem bavlny bylo sukno zatlačeno do
pozadí a chov ovcí postupně upadal.
V Žehušicích jsou doloženy stavy ovcí v jednotlivých dvorech k rokům 1643 a 1783.11 Tehdy se ovce chovaly při všech dvorech, k mladšímu roku však v některých dvorech až v dvojnásobném počtu kusů.
Obdobně tomu bylo i na Novodvorském panství, kde jsou dochovány
číselné údaje k roku 1734.12 Ve dvorech poměrně spolehlivě ovčíny
prozradí široký klenutý vjezd v úzké čelní stěně stájí. Ovčíny měly také
často na rozdíl od stájí pro skot ploché stropy. Ze samostatných ovčínů
se dochoval ovčín v Lochách, nyní využívaný jako drobná živnostenská
provozovna, resp. sklad. V Hlízově byl ovčín přestavěn na nájemní byty.
S chovem ovcí souvisela i další „stavba“ – koupadlo ovcí. Bylo využíváno před střiží ovcí, kdy byly ovce hnány přes široký, zpevněný brod,
aby si umyly rouno. Zarostlé koupadlo se dodnes dochovalo pod hrází
Nového rybníka za Novými Dvory.
Z dob velkostatků se zachovaly i další hospodářské objekty související s podnikáním šlechty a později i nešlechtických majitelů velkostatků
a jejich částí. Jsou to především budovy zahradnictví a skleníky. Zahradnictví jako podnikatelsky zajímavý obor se začalo na Novodvorském
panství rozvíjet již na sklonku 18. století. Po přenesení sídla Chotků do
nového zámku na Kačině byla zdejší okrasná zahrada využita jako zahrada užitková. Vznikly zde rovněž rozsáhlé školky, jejichž katalog je
starší než dosud nejstarší známý katalog lednických lichtensteinských
školek na Moravě.13 Dodnes je zde zachována část původních budov
zahradnictví. I zahradní výroba tu probíhá dodnes. Z bývalých skleníků
se však nedochovalo nic, současné skleníky pocházejí ze socialistické
éry. Dnes soukromé zahradnictví využívá především fóliovníky.
Chotkové založili zahradnictví i na Kačině a původní klasicistní budova zahradnictví, k níž byla připojena roku 1832 budova kočárovny,
stojí dosud. Skleníky se nedochovaly, současný zámecký skleník je novostavbou z přelomu 20. a 21. století.14
Na žehušickém panství je zahradnictví zmiňováno v době přestaveb
zámku a přístavby předzámčí v první čtvrtině 19. století. V rámci přestavby zámku byl přistavěn i provozní dvůr a také ananasovna a fíkovna.15
Pravděpodobně v této době však šlo stále ještě o voluptuární stavby,
jejichž výpěstky sloužily nanejvýš k obohacení tabule majitele panství.
Rozvoj zahradnictví v Žehušicích je spojen až s novým majitelem panství – Václavem Stomem, který získal Žehušice v první pozemkové reformě v roce 1925. Jedním z prvních počinů nového majitele bylo založení koniferových školek na rozloze 15 hektarů. Součástí zahradnictví
byly i nově vybudované skleníky. Koniferové školky zde sídlí dodnes,
v období socialismu zde byla postavena účelová hala. Po vrácení koniferových školek původním majitelům počátkem 90. let si řada zaměstnanců založila v Žehušicích své vlastní firmy a tradice zahradnictví tak
v Žehušicích trvá. Tyto firmy však obvykle vystačí pouze s fóliovníky.
Dalším druhem vrchnostenských budov jsou hájovny. Nejstarší hájovny tvoří přechod mezi hospodářskými a voluptuárními budovami,
neboť sloužily personálu pečujícímu o bažanty v bažantnicích, případně
o vysokou zvěř v oborách. Hájovna v žehušické bažantnici je doložena
již roku 1643. V 18. století však převážil nad péčí o zvěř zájem o lesy,
které se staly významným zdrojem příjmů velkostatku, a v jednotlivých
lesních celcích byly budovány hájovny. Řada z nich se dochovala až do
dnešních dnů, zpravidla ovšem již v přestavěné podobě z 19., případně
z první poloviny 20. století. Hájovna v Bojmanech je jedním z nejhezčích příkladů novogotické architektury v sledovaném regionu. Vedle
„lesních“ hájoven ( jagerhaus) existovaly i polní hájovny (hegerhaus).
Ty neměly s lesnictvím nic společného. Zde sídlili polní hajní, kteří
dozírali na panská pole, aby se poddaní nedopouštěli polního pychu.
Jsou to osamocené přízemní budovy, nijak se neodlišují od malých zemědělských usedlostí. Některé jsou bez jakéhokoliv hospodářského
příslušenství, roztroušené v polích. Ty, které se dochovaly, např. u Nových Dvorů, nyní slouží jako rekreační objekty16.
Na hájovny, ať již polní či lesní, byly někdy adaptovány objekty původně sloužící jinému účelu. Příkladem může být původně letohrádek
Červený domek při silnici z Nových Dvorů do Kateřiny nebo cisterciácká rezidence v Horušicích.
10 Jednalo se přitom o nejstarší dochovaný hospodářský dvůr zřejmě již ze 17. století. Jednalo
se o jediný jednořadý vrchnostenský chlév, který byl v 19. století zvýšen o skladovací podstřeší.
11 NOVÁK, F.: c. d. s. 17, 39.
12 LEDR: c. d., s. 139.
13 Ústní informace Doc. Ing. Pavla Šimka, PhD, projektanta revitalizace zámeckého parku
na Kačině z roku 2012.
14 Při skrývce půdy před stavbou skleníku byly odhaleny základy starší stavby velikostí o cca
čtvrtinu menší než dnešní skleník. Nenavazovaly však na zdivo objektu zahradnictví a jednalo
se zřejmě o samostatnou stavbu.
15 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 138.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
5. Vrchnostenské hospodářské dvory
a další hospodářské stavby
44/45
16 Při rekonstrukci bývalé Hrázecké hájovny bylo soukromým majitelem zjištěno, že se jed-
ná o roubenou stavbu v kožichu.
Stejně jako stavby obytné nacházíme ve sledovaném regionu i hospodářské rolnické stavby, respektive jejich torza, pocházející ze starší vrstvy lidové architektury, která byla i ve zdejším regionu roubená. Také
hospodářské stavby byly přestavěny v průběhu 19. století. Hospodářské stavby, jmenovitě chlévy, dokonce dříve než stavby obytné, protože
dobytek měl tehdy před lidmi přednost, neboť lidi živil. Nejstarší vrstva
zděných hospodářských staveb pochází z první poloviny 19. století, výjimečně se i v selském prostředí najdou stavby z konce 18. století. Nyní
již k jednotlivým druhům hospodářských staveb
Stodoly sloužily k ukládání především nevymláceného obilí. Nejstarší stodoly spolehlivě prozradí všude stejně silné kamenné zdi bez
větracích otvorů a podezdívky s kamennými štíty, kde bývá často patrna mladší dozdívka, jež změnila původní polovalbovou střechu na
valbovou.1 Krovy bývají hambalkové soustavy. Jejich trámy nevhodně
člení prostor stodoly, takže je obtížné ji plnit výše než obvodové zdivo. Již v závěru století se začalo více dbát na to, že obilí v záděních leží
na zemi a od země dochází postupně k jeho ničení. Proto bývá v záděních budována dřevěná podlaha, odvětraná v obvodových zdech
příčně průduchy opatřenými pletivem proti hlodavcům. Ve stěnách se
objevují svislé uvnitř lomené průduchy a na hřebení bývá buď osazen
žaluziový dýmník, nebo je v celé délce střechy u hřebene nízký větrací
otvor. Liší se však i samotné zdivo stodol. Bývá výrazně tenčí, většinou
již z cihel a dělí se na pilíře a podpozednicové ztužovací silnější pásy
a slabší výplňové zdivo. Rovněž vazba se mění. Starší typy nahrazuje
úsporná vazba vaznicová. Již před první světovou válkou se objevují
postupně stodoly na podezdívce s asfaltovou izolací a řádkou nastojato postavených cihel, oddělující obvodové zdivo. Časté jsou i složitější
vazby s šikmou stolicí či věšadlovou konstrukcí, které lépe zpřístupňují
podstřešní prostor. Nad záděněmi se stále častěji buduje patro soužící
k ukládání vymláceného obilí, luštěnin apod.
S rozvojem strojního mlácení byla stodola potřeba stále méně. Tak
obvykle již koncem meziválečného období dostává stodola celé patro
sloužící jako skladiště a rovněž podlaha mlatu i zádění bývá v jedné úrovni, aby byla stodola celá průjezdná. Postupně se mění i způsob odvětrání stodol. Svislé průduchy nahrazují cihelné vazby s otvory ve zdivu.
Ty tvoří často zajímavé obrazce.2 Někde se objevují v podstřeší dřevěná bednění s mezerami mezi prkny. Mezery zajišťují proudění vzduchu.
V jediném případě bylo na chotusické faře ve stodole v 90. letech doloženo větrání šachtovým dýmníkem z fošen s výřezy u podlahy. Dýmník
odváděl vzduch z již nedochovaných kanálů pod dřevěnou podlahou
nad střechu. Již od sklonku meziválečného období patřily stodoly k neproduktivním typům zemědělských staveb. Bylo jasné, že jejich funkce
skladovat nevymlácené obilí postupně zaniká, a proto se doporučovalo
do zádění umístit silážní komory či sklepy na okopaniny.
Vymlácené obilí se skladovalo ve špýcharech neboli sýpkách. V malých usedlostech se obilí ukládalo v podstřeší. Ve větších byly sýpky často
kombinovány s jinými budovami, kdy v přízemí byla např. kolna, někdy
i nedoporučovaný chlév a v patře špýchar. Pouze u největších sedláků
a ve všech velkostatkových dvorech bývaly špýchary jako samostatné
jednoúčelové budovy. Vždy se jednalo o budovy s masivními zděnými
zdmi a mohutnými trámy, nesoucími značné zatížení obilí rozloženého do půlmetrové vrstvy. Vzácně nesou budovy dochovaných selských
Tyto stodoly stejně jako další hospodářské stavby se dochovaly nejvíce v oblasti Žehušicka pod Železnými horami, kde byla snadno dostupná jako stavební materiál snadno těžitelná
a opracovatelná opuka.
2 V okolí Semtěše, kde byla evangelická fara, ale např. i v Kobylnicích jsou větrací vynechávky ve zdivu uspořádány do tvaru kalicha.
6.
Selské
hospodářské
stavby
Zbyslav – pilířová stodola
s prkennými výplněmi
Bílé Podolí – stodola zděná
z lomového kamene
Vlačice – stodola zděná z cihel
se zdobnými režnými pilastry
a římsami
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
6. Selské hospodářské stavby
46/47
Habrkovice – chlévy
z roku 1911 se skladovacím
podstřeším
špýcharů slohové rysy.3 Špýchary ve dvorech bývaly vícepatrové. Ležatá
malá okna byla umístěna 60 cm nad podlahou, aby mohl vzduch proudit těsně nad obilím. V sledované oblasti není doložena žádná obilní
sinclairská věž, do níž se obilí napouštělo v podstřeší a bylo v několikametrové vrstvě provzdušňováno trojhrannými kanálky procházejícími
napříč budovou.4 Dole se pak obilí vypouštělo do pytlů. Mladší špýchary z počátku 20. století a z meziválečného období jsou stále podlahovými sklady a mění se na nich pouze to, že jejich obvodové zdivo je
odlehčené. Směrem nahoru se zdivo po patrech zužuje a pod nosnými
trámy jsou zesílené pilíře, vystupující z vnější fasády, a mezi nimi je výplňové tenčí zdivo s ležatými okny. Pokud byla sýpka umístěna v přízemí, vždy měla zvýšenou podlahu odvětranou otvory v obvodním zdivu.
Rovněž špýchary patřily ke stavbám určeným k zániku. V malých
usedlostech postačilo bohatě k ukládání obilí podstřeší a největší usedlosti si pořizovaly několikapatrové hráďové sýpky. Ty nejsou v regionu
doloženy, ale tohoto typu je hospodářské skladiště v Dolních Bučicích.
Zatímco dříve byla snaha po co nejlepším provětrání obilí, nyní se přecházelo k ukládání obilí za nepřístupu vzduchu. Jeho nedostatek spolehlivě ničil všechny škůdce. Na jednotlivých patrech sýpky již nebylo
uloženo obilí na podlahách nebo v pytlích, ale ve dvoumetrových hrádích – dřevěných komorách přístupných ze všech stran a s vypouštěcími otvory v podlaze. Stabilní součástí sýpek se stala kladka, později
i kapsový elevátor.
Poměrně mladým typem hospodářských budov jsou kolny k ukládání zemědělských strojů a nářadí. Ve větším množství se začaly objevovat až v druhé polovině 19. století v souvislosti se vzrůstající strojovou vybaveností zemědělských závodů. V malých závodech stačil malý,
často otevřený přístavek k některé další budově, jinde kolna vhodně
vyplnila mezeru mezi jinými budovami u ohradní zdi. Jen u velkých
usedlostí, pravidelně ve dvorech, to byla samostatná stavba uprostřed
dvora. Konstrukce kolen se téměř neměnily a jejich stáří lze nejčastěji určit podle užitého materiálu. Přístavky a stavby u obvodových zdí
byly zprvu dřevěné a velmi lehké, ale postupně dostaly podobu zděnou s lehkou pultovou střechou. Tam, kde na nich byla umístěna ještě
sýpka, byly zaklenuty nebo měly bytelný trámový strop. Kolny umístěné samostatně uprostřed dvora byly pilířové či sloupové stavby, ve
starší době obvykle neměly strop a bylo vidět do vazby. Takovéto kolny
měly zpravidla nižší valbovou střechu krytou taškami. Později bývala do
podstřeší umísťována sýpka, vzácně se objevuje i hrázděná, tj. vylehčená, konstrukce sýpkového patra. Kolny byly vždy průjezdné, někdy se
laťováním oddělovala část kolny určená k ukládání kočárů a dražších
vozů a zvenčí se uzavírala laťovými dveřmi. Jindy zde bývaly ukládány
i motorové stroje – stabilní motory a traktory či párnice. Pak musely
mít kolny již od roku 1911 nespalitelné stropy.
Kolny byly naproti výše uvedeným dvěma druhům staveb stavbami
s perspektivou. Ještě koncem 40. let se objevují lehké otevřené kolny
se složitějšími šikmými stolicemi či jinými vazbami, které umožňují bez
podpor překlenout široké rozpony. Konce trámů byly kotveny do vyzděných nebo betonových patek. Tyto kolny měly často lehkou eternitovou
3 V Rohozci se u čp. 29 dochoval špýchar s novogotickými rysy. Jeho projektantem resp.
stavitelem je zřejmě žehušický zámecký stavitel Josef Míča, který stavby v podobném duchu
stavěl v širším okolí Žehušic na sklonku 19. století.
4 V širším regionu propagoval americká sila známý vynálezce zemědělského nářadí a projektant zajímavých levných lehkých typů zemědělských staveb ze dřeva na nedalekém kolínském velkostatku František Horský. Nejbližší jim postavené americké silo dodnes stojí v Ovčárech u Kolína.
Vlačice – chlévy s režným
zdobným cihelným pásem
a odvětráním nad střechu
Vlačice – chlívky u bytovky
pro zaměstnance státního
statku
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
6. Selské hospodářské stavby
48/49
Záboří – chlívky a kůlničky
u bytového domu zřízeného
z administrativní budovy
cukrovaru
či lepenkovou krytinu. Ve sledovaném regionu se dochovaly především
v hospodářských dvorech, např. v Nových Dvorech.
Pýchou každého rolníka byly chlévy. Podle nich se poznalo, jaký je
hospodář a také se podle nich dal přičlenit k různým sociálním vrstvám
venkova. Přestože chloubou sedláků byli koně, živil je především skot.
Jemu také byla věnována při stavbách chlévů velká pozornost. Konírny
se od druhé půlky 19. století do poloviny 20. století téměř nezměnily.
Přechod od vazných stání k boxům se pracovních koní netýkal a jedinou
změnou byly nové materiály použité při stavbách koníren a postupné
nahrazování krmných mís krmnými žlaby či stoly. U chlévů pro skot se
výrazně projevují dva druhy inovací – inovace stavebního charakteru,
kdy jsou používány nové materiály, a inovace, které jsou důsledkem
snah o úsporu práce. Ty spočívaly především ve vnitřním uspořádání stájí a jednotlivých prostor souvisejících s provozem stájí, jako byla
míchárna, seník či mléčnice. U stájí pro prasata se připojil ještě jeden
proud inovací – pokrok v zootechnice. Poznání životních požadavků
prasat pak vedlo k výrazné změně vepřinců. V tom je výrazný rozdíl
od staveb pro rostlinnou výrobu, kde jediné, co se zohledňovalo, byla
snaha udržet plodiny v suchu a mimo dosah škůdců.
V regionu převažovaly spíše menší chlévy, kde se pokrok nemohl
příliš uplatnit. Nejvýrazněji je vidět v chlévech hospodářských dvorů, ale i ve velkých chlévech selských. Chlévy byly první zděné stavby
v selských hospodářstvích a to z toho důvodu, že výkaly a výpary zvířat rychle ničily dřevěnou konstrukci chlévů.5 V selských usedlostech
ve druhé polovině 19. století většinou přicházelo do úvahy, vzhledem
k počtu krav, jednořadé ustájení. V případě, že stály krávy hlavami ke
zdi, tak u zdi bylo přistaveno koryto a nad ním jesle na seno. Stály-li
hlavou ke krmné chodbě, pak jesle chyběly. Jednořadé stáje měly pouze jednu chodbu a buď ke krmení, nebo k dojení se musela obsluha
proplétat mezi kravami. Velké stáje byly dvouřadé. I tam, pokud stály
krávy hlavami od sebe, bývala pouze jediná chodba. Pokud stály hlavami proti sobě, byly ve stájích již chodby tři, středová krmná a okrajové hnojné. Od počátku 20. století to je pravidlem. Chlévy měly silné
obvodové zdivo, protože velká část chlévů byla klenutá. Vedle valené
klenby do pásů se uplatnila i česká placka a od 70. let 19. století i ploché cihelné klenby do traverz. Chlévy měly co nejblíže ke stropu malá
okna a skrz zdi vedly větrací průduchy.6
Koncem 19. století se rozšířily i vazné stáje na hluboké podestýlce,
kde se hnůj odstraňoval jednou za tři čtyři měsíce. Volné ustájení na hluboké podestýlce se začalo rozšiřovat až ve 20. století. Známá byla i příčná stání. Postupně se začalo více dbát na důkladné větrání stájí. Vedle
staršího větrání okny se objevují různé systémy větrání, kdy se čerstvý
vzduch přiváděl otvory v obvodových stěnách a vydýchaný stropem nad
střechu. Existovaly i dýmníky, tj. trubky o více odděleních, kde se jednou
trubkou přiváděl i odváděl vzduch, přičemž ventilaci bylo možno regulovat klapkami. Pokrok ve stavbě chlévů dále spočíval v zavádění nových
materiálů a konstrukcí, jako byly betonové podlahy, asfaltové izolace,
kameninové žlaby či klenby cihelné do železných profilů.
Již před první světovou válkou (a o to více v meziválečném období)
se začalo více dbát na racionalizaci provozu stájí. Vždy po dvanácti stáních byla vkládána příčná chodba s dveřmi, jimž bylo možno vyhánět
Sulovice – kurník
a králíkárna stály v době
socialismu snad u každého
venkovského stavení, nyní se
vyskytují již jen vzácně
Zbyslav – drobné hospodářské
stavby vznikají na zeleném
drnu vzácně i dnes
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
6. Selské hospodářské stavby
50/51
5 Nejstarší zděné chlévy s trámovými stropy mají ještě často dvě tři řady trámů těsně pod
střechou. Není přitom často zřejmé, zda šlo o dorovnání úrovně stropních trámů při výměně vazby nebo o přesvědčení rolníků, že v této výšce nad zemí jsou již trámy v bezpečí před
zemní vlhkostí.
6 Často je na konstrukci zdí vidět, že průduchy byly proraženy zdmi až dodatečně a byly
osazeny kameninovými kanalizačními rourami.
Horušice – nová maštal
dobytek ven ze stájí. Střední krmné chodby se budovaly širší, někdy
s kolejemi, aby se sem mohlo jezdit s vozíky, kanalizace dostala pachovou záklopku, řezárna bývala umisťována doprostřed stáje nebo před
čelní stěnu stáje. Pak pod ní býval sklep a nad ní seník s otvorem pro
shoz sena. Pilíře, na něž byly sklenuty jednotlivá pole klenby, nahradily litinové sloupy, podpírající průvlaky s plochou klenbou a to jak do
I profilů, tak i z hurdisek nebo z armovaného betonu.
Ve čtyřicátých letech se budovaly chlévy se zvýšenou krmnou chodbou
usnadňující zavážení krmiva.7 Společná hnojná chodba bývala většinou
situována doprostřed stáje. Stání bývala vždy spádovaná k močůvkové
stružce, nyní bylo výškově odlišeno kaliště od lože. V této době se také
používá větrání dutinami utvořenými v cihelné vazbě obvodových stěn
a začíná se objevovat řada dalších stavebních materiálů a konstrukcí,
zejména na stropech. Betonové stropy, překlady a další části staveb se
obkládají heraklitem. Ve velkých usedlostech se začaly již v 19. století
odlišovat stáje pro mladý dobytek, telata, voly a býky. Lišily se však většinou jen odlišnými rozměry stání. U voláren se v pozdější době objevuje
močová stružka uprostřed stání. U mladého skotu se uplatnilo i volné
ustájení na hluboké podestýlce a někdy byly stáje propojeny s vnějším
krytým výběhem kvůli zdravému vývoji zvířat.
Prasata bývala ustájena v malých hospodářstvích až do poloviny
20. století v oddělené části chlévů, v dřevěných kotcích. Pouze největší statky zřizovaly samostatné budovy vepřínů, které byly obvykle
přistavěny ke štítové zdi některé z dalších staveb. U prasat bylo třeba
dbát na dostatečně vysokou teplotu chléva a na to, aby se nedostala
do průvanu. Tomu bylo uzpůsobena celá konstrukce vepřínů. Měly
silnější zdi, byly nižší a měly dokonalejší systém větrání s nasávacími
otvory u vršku obvodových zdí a otvory výdechovými u jejich paty. Ve
vepřínech byly umístěny dřevěné kotce. Jedním z projevů uvědomění si zoohygienických požadavků prasat bylo i to, že kolem chladných
obvodových stěn bývala ulička. Vlastní kotce měly dlážděnou podlahu, u dvířek do kotce stávalo dřevěné, později železné koryto a v zadní části dřevěné, mírně vyvýšené lože. Často nechyběl ani drbací pilíř.
U vepřínů bývaly již od počátku 20. století umísťovány tvrdé a měkké
výběhy a někdy i brodiště.
Studium zoohygienických požadavků prasat ve 40. letech přineslo
zásadní změny ve vybavení vepřínů. Zatímco konstrukce zůstávala stejná, důraz byl kladen na jeji tepelnou izolaci. Změnilo se vnitřní vybavení kotců. Kotce byly vyvýšeny oproti obslužným chodbám a samotný
kotec byl rozčleněn na několik výškově oddělených částí. Nejníže leželo kaliště a krmiště, výše bylo situováno lože a nejvýše doupě. Jednalo
se o dřevěnou budku, sahající až po strop, s úzkou ventilační mezerou
pod stropem a se vchodem, krytým závěsem z pytloviny. Doupata měla
svoje vnitřní mikroklima, a jelikož byla až pod stropem vepřínů a byla
uzavřená, byla také nejteplejší.8
Ke každé zemědělské usedlosti patřil kurník. Ještě v 19. století to
bývala samostatná malá zděná stavba s pultovou střechou, přistrčená
někde ke zdi větší stavby. V první polovině 20. století se kurníky umísťovaly obvykle nad chlívky pro prasata. Tam musely slepice po žebříčku.
Vždy se dbalo na to, aby se do kurníku nedostala škodná.
Od konce meziválečného období se opět začaly doporučovat samostatné dřevěné rámové stavby, pobité prkny a propojené s hrabaništi.
Horušice – otevřená kolna pro
ukládání zemědělských strojů
Rohozec – vzorně opravený
selský špýchar
V selském prostředí se nepodařilo podobné uspořádání chléva doložit. Doložen je však
např. v druhanickém hospodářském dvoře.
8 Vzhledem ke snadné odstranitelnosti této vnitřní úpravy vepřinců, se chlévy pro prasata
tohoto typu zřejmě již v regionu nedochovaly, resp. nebyly objeveny.
7
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
6. Selské hospodářské stavby
52/53
7.
Zemědělské
stavby
druhé poloviny
20. století
a počátku
21. století
Na rozdíl od předchozích dob, kdy kurníky buď vůbec žádná okna neměly a vnitřek osvětlovaly jen průlezy pro slepice, nebo měly jen okna
malá, nyní naopak bývají proskleny celé přední strany kurníků. Chov
králíků se postupně šířil až v první polovině 20. století, ale spíše než rolníci králíky chovali domkáři a nezemědělské obyvatelstvo vesnice. Pro
jejich chov stačily dřevěné, podomácku vyrobené králíkárny.
Stavební aktivity období socialismu vztahující se k zemědělské výrobě
na Novodvorsku a Žehušicku se týkají především dvou jednotných zemědělských družstev – Kačina se sídlem ve Svatém Mikuláši a Žehušice
se sídlem ve Vrdech. V menší míře zde hospodařil Státní statek Čáslav.
Historie těchto výrobních podniků byla poměrně komplikovaná.
V letech 1949 až 1957 vzniklo na území později obhospodařovaném
JZD Kačina celkem třináct JZD – v každé obci jedno. Zprvu se obhospodařovala jen menší část polností a teprve v druhé polovině 50. let se
začalo hospodařit na většině zemědělské půdy katastru příslušné obce.
Na Žehušicku trvalo vytváření původních malých JZD ještě o rok déle.
I zde vzniklo JZD ve čtrnácti obcích, tj. kromě Výčap a Vlačic v každé
obci. V roce 1960 byla malá družstva sloučena do větších.
Stát potřeboval silnou zemědělskou výrobu, a proto slučoval stabilizovaná družstva s dobrými hospodářskými výsledky s těmi nestabilními, které ještě nepřekonaly počáteční obtíže. Výsledkem byla nespokojenost na všech stranách a zákulisní boje proti slučování družstev. Na
Novodvorsku tak vznikla JZD Nové Dvory, Kačina (Mikuláš), Jakub, Záboří a samostatnost si udržel Bernardov. Na Žehušicku byla vytvořena
družstva Žehušice, Vrdy a Bílé Podolí. Každé z družstev obhospodařovalo katastry tří až čtyř obcí, bývalých malých JZD.1
V roce 1974 byla družstva na Žehušicku sloučena do JZD Žehušice
se sídlem ve Vrdech a o rok později na Novodvorsku do JZD Kačina se
sídlem v Mikuláši. Slučování se neobešlo bez boje o to, kde bude centrum družstva, neboť s centrem byla spojena velká část investičních aktivit.
Bývalé hospodářské dvory Lochy na Novodvorsku a dvory Vlačice,
Výčapy a Horní Bučice obhospodařoval státní statek. Ve Vlačicích vzniklo sice JZD, ale záhy se rozpadlo a jeho pozemky převzal státní statek.
Státní statek byl založen roku 1949 v Žehušicích, ale v roce 1951 přesídlil do Čáslavi. V této době obhospodařoval i řadu hospodářských dvorů
na Přeloučsku. Při reorganizaci roku 1953 předal svá hospodářství na
Přeloučsku tamnímu státnímu statku a naopak převzal celé hospodářství státního statku Chotěboř. V roce 1960 byla provedena delimitace
a čáslavský státní statek od této doby obhospodařoval pouze pozemky
na Čáslavsku. Hned následující rok byl sloučen se státním statkem Kutná
Hora. I v tomto případě šlo o vyrovnávání hospodářských rozdílů.2 Státní
statek Kutná Hora vybudoval kolem Kutné Hory řadu nových hospodářských středisek, zatímco na Čáslavsku hospodařil státní statek ve starých
budovách bývalých vrchnostenských hospodářských dvorů.
V Žehušicích v 50. letech hospodařil i Školní statek Žehušice zdejšího učňovského střediska. Na sledovaném území působily v 50. letech
i strojní traktorové stanice Tupadly – na Žehušicku a Uhlířské Janovice – na Novodvorsku. S činností traktorových stanic však bylo spojeno jen minimum stavebních aktivit. Jejich místní střediska v řadě obcí
sídlila obvykle v konfiskovaných statcích. Koncem 50. let byly stroje
traktorových stanic předány JZD a místní střediska byla zrušena. STS
se od této doby zaměřila na opravárenskou činnost a na zemědělské
práce těžkou mechanizací. Za sídlo STS s celookresní působností byly
zvoleny Uhlířské Janovice.
Zemědělské stavby socialismu se na první pohled od těch meziválečných liší svým měřítkem. Dokonce i první novostavby, realizované
nově vznikajícími JZD případně státními statky, byly větší než dřívější
Původní družstva měla obvykle výměru 250–450 hektarů, sloučená poté 1200 i více hektarů. Velká družstva z poloviny 70. let pak obhospodařovala v případě JZD Kačina 5406 ha
a v případě JZD Žehušice 5210 ha.
2 Bývalý hlavní zootechnik Státního statku Čáslav ing. Karel Šrajber ke sloučení ironicky
poznamenal: „Statek Kutná Hora vnesl do sloučeného statku nově vybudované moderně vybavené farmy, statek Čáslav titul nositele řádu práce.“
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
6. Selské hospodářské stavby
54/55
Bílé Podolí – dvouřadý
kravín K-96
velkostatkové stavby.3 Rozvoj socialistických zemědělských podniků
však byl založen v 50. letech (u podniků, které vznikly až v závěru 50. let,
ještě déle) na adaptacích stávajících hospodářských staveb. Odhaduje
se, že 80 % zemědělských staveb užívaných jednotnými zemědělskými družstvy v 50. letech bylo adaptacemi a pouze 20% představovaly
novostavby.4
Velký potenciál byl v 50. letech spatřován v rozvoji družstevní výroby vajec, případně drůbežího masa. Jednalo se o odvětví nenáročné
na investiční i na provozní náklady. Stavby drůbežáren realizovaly JZD
v naprosté většině případů svépomocně a získávaly tak sice nevelký, ale
pozornosti zemědělců dosud unikající příjem. Proto byl rozvoj drůbežnictví JZD doporučován. Drůbežárny vznikly prakticky v každé vesnici. Často i dvě, vzácně i více. V sledovaném regionu nebyly postaveny
pouze v některých osadách (např. Lišice či Druhanice).
Nejběžnější typy drůbežáren byly projektovány na 250 nebo 500 kusů
slepic. Jednalo se o přízemní nízké poměrně malé stavby s pultovou
střechou. Byly prosvětlené velkými okny v čelní stěně, u níž býval výběh
pro slepice. Na Kutnohorsku byly zděné z cihel, případně škvárobetonových tvárnic, kryté obvykle vlnitým eternitem. Vedle nich se vyskytovaly i drůbežárny montované z panelů z lisovaných dřevovláknitých
desek s izolační výplní z drcených kukuřičných klasů. Vzhledem k rozměrům drůbežáren – 4 × 20 m – byly drůbežárny v následujících desetiletích, kdy došlo ke koncentraci chovu drůbeže v socialistické zemědělské velkovýrobě, jen obtížně použitelné, tj. adaptovatelné pro jiné
účely. To je i důvod proč, až na odchovnu kuřat v Záboří nad Labem,
všechny drůbežárny na Novodvorsku a Žehušicku zanikly.5 Naprostá většina JZD se zaměřila v chovu drůbeže na produkci vajec. Pouze
družstva v Jakubu a Záboří vedle produkce vajec zajišťovala i odchov
kuřat a vybudovala si odchovny. Jednou z nich byla zmiňovaná zachovaná odchovna v Záboří nad Labem.
Další rozvoj drůbežářství je spojen až s koncentrací tohoto odvětví živočišné výroby, kdy se začala drůbež chovat od 60. let jednak v podlahových halách a jednak v klecích umístěných v několika
úrovních nad sebou. Tuto, v podstatě již průmyslovou, výrobu vajec
provozoval na Kutnohorsku Okresní společný zemědělský podnik
v Markovicích. Na územích obhospodařovaných JZD Kačina a JZD
Žehušice byl chov drůbeže opuštěn, resp. předán do společného zemědělského podniku.
Chov drůbeže se však na sledované území vrátil po roce 1989. Po zániku JZD Žehušice, kdy se hledalo využití pro opuštěné objekty živočišné
výroby, si po roce 2010 odkoupila firma Rabbit Trhový Štěpánov v Semtěši čtyři haly kravína a dvě skladovací haly na seno a slámu. Ty byly spojeny, bylo v nich vybudováno patro. Tak je adaptovala na halový výkrm
brojlerů na hluboké podestýlce s celkovou kapacitou 147 000 brojlerů.
Krmné, napájecí, vytápěcí a větrací systémy jsou od firmy Big Dutchman.
Obdobně rekonstruoval Rabbit i velkokapacitní kravín a další halu pro
chov skotu v Borku, kde pomocí stejné technologie odchovává na hluboké podestýlce 226 000 brojlerů.6 Nyní patří objekty Rabbitu k nejlépe
udržovaným hospodářským objektům v celém regionu.
Sulovice – dřevěný
dvouřadý kravín
Zbyslav – dvouřadý kravín
s atypickým lamelovým
krovem
3 Obvyklá kapacita velkostatkových kravínů v hospodářských dvorech byla do 70 kusů, za-
tímco první kravíny z 50. let byly obvykle koncipovány pro 96 dojnic.
4 SÝKORA, Jaroslav: Venkovský prostor I. Praha ČVUT, 1998, s. 43.
5 Nejistý je původ odchoven bažantů provozovaných mysliveckými sdruženími v Bernar-
dově. Zde by mohlo jít o výrazně přestavěnou původní drůbežárnu.
6 mzp.cz/www/ippc4.nsf/xpid/mzpxxfe8vmgi farma na odchov drůbeže na hluboké podestýlce Semtěš. http://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_STC210 farma na odchov drůbeže
na hluboké podestýlce Borek
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
56/57
Starkoč – čtyřřadý kravín
Základ živočišné výroby tvořil vždy chov skotu. V počátcích své existence JZD využívala stáje jednotlivých členů JZD. Po svodu dobytka do
společných stájí využívala i stáje rozkulačených zemědělců a především
stáje postátněných hospodářských dvorů, které se musely modernizovat. Státní statek Čáslav využíval stáje hospodářských dvorů ve Výčapech, Vlačicích, Lochách, Dolních Bučicích a velkého selského statku
na Vrchách až do svého zániku počátkem 90. let.
Adaptace starých a výstavba nových objektů začala být aktuální okamžikem svodu dobytka do společných stájí. Ve většině stávajících stájí
byl ruční provoz, a tak adaptace spočívala především v instalaci krmných drážek, někde i shrnovačů hnoje, případně rozvodu podtlakového potrubí na strojní dojení. Většina stájí byla nevyhovujících, a proto
družstva i statky přistupovaly k výstavbě nových stájí. Ve sledovaném
regionu si všechna JZD do tří let po založení pořídila první nový kravín. Některá stihla ještě do konce 50. let postavit i další. Pozdě založená JZD stavěla své první kravíny až počátkem 60. let.
Jednalo se výlučně o dvouřadé vazné kravíny, pro něž se ustálilo označení K-96.7 Takovéto kravíny postupně vyrostly ve všech obcích zájmového území. Nenajdeme je pouze v malých osadách. Až na jednu výjimku se
vždy jedná o objekty zděné, s podstřeším určeným pro skladování sena,
případně slámy. Vzhledem k promořenosti stáda tuberkulózou a dalšími
chorobami bylo upřednostňováno uspořádání, kdy krávy stály hlavami
od sebe, takže uprostřed byla hnojná chodba a krmné chodby s krmnými žlaby. Hnůj se odstraňoval obvykle pomocí oběžného shrnovače
hnoje, krmivo se rozváželo drážkou nebo vozíkem na kolejnicích a ručně se zakládalo do žlabu. Stelivo se podestýlalo ručně.
Z výše popsaných kravínů vybočoval kravín v Horušicích. Jde o jediný
kravín montovaný z dřevěných panelů. Navíc krávy v něm byly otočeny
hlavami k sobě a krmení se zaváželo až do krmné chodby. Jako v jediném kravíně zde byla různě dlouhá stání pro jalovice a dojnice. Rovněž
jako jediný kravín nemá podstřeší.8 Další výjimku, tentokráte konstrukčního charakteru tvoří dvouřadý, zřejmě již průjezdný kravín ve Zbyslavi. Vymyká se z běžného průměru svým krovem lamelové (skružové)
konstrukce, která umožnila vynechat mezilehlé podpory a umístit do
podkroví větší množství steliva. Poslední výjimku tvoří kravín v Habrkovicích. Je již průjezdný, má železobetonovou konstrukci s výplňovým
cihelným zdivem, je bez podstřeší, s dvěma výškově posunutými pultovými střechami, mezi nimiž je souvislý pás oken prosvětlujících interiér.
Svojí koncepcí již odpovídá čtyřřadým kravínům.
Významný impuls pro vznik nových staveb pro chov skotu znamenalo slučování JZD počátkem 60. let. Ukázalo se totiž, že vznik JZD ještě
automaticky neznamená přechod na velkovýrobní zemědělské technologie. Naopak, prvotní JZD hospodařící na katastru jediné obce pracují
sice společně, ale i nadále malovýrobním způsobem. Slučování družstev
do větších celků, kdy tři až pět malých družstev vytvořilo jedno družstvo
velké, již umožňovalo hospodařit velkovýrobním způsobem. V oblasti
živočišné výroby se to projevilo zvýšenou koncentrací hospodářského
zvířectva, které bylo ustájeno ve stavbách s větší kapacitou. Druhým
důsledkem byla specializace. Družstvo již nechovalo všechna hospodářská zvířata, a dokonce ani v rámci jednoho druhu všechny farmy nechovaly všechny kategorie zvířat. Koncept smíšených farem byl opuštěn.
Jakub – vzdušný odchov
telat v moderní verzi
Štajmanových bud
Bernardov – bývalý teletník
Ve skutečnosti šlo o celou skupinu typových projektů velmi podobného stavebnětechnického řešení využívajících obdobnou technologii. Jen samotný kravín K-96 existoval v sedmi variantách. Kapacita kravínů, ač měla být dle názvu na 96 krav, byla ve skutečnosti na 98
krav. Menší dvouřadé kravíny s kapacitou 60 krav byly postaveny např. v Jakubu.
8 Dnes jsou přípravny a další místnosti příslušenství kravína přestavěny ve dvě bytové jednotky a část kravína slouží k ustájení koní.
7
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
58/59
Rohozec – odchovna
mladého dobytka
Uzavřený obrat stáda byl ještě dodržen, avšak v rámci celého družstva, takže v jedné vesnici byly kravíny či teletník, v další odchovny
mladého skotu, v další výkrmny býků apod.
V rámci kooperace spolupracovala zdejší „nížinná“ družstva s družstvy „horskými.“ Již v 50. letech posílalo JZD Jakub mladé jalovice na
pastvu do JZD Kamenná Lhota a na podzim si přiváželo otužilé krávy.
Obdobně spolupracovalo JZD Kačina v následujících desetiletích s JZD
Sudějov a Úžice. JZD Žehušice spolupracovalo s JZD Zbýšov, které pro
ně páslo jalovice. Státní statek Čáslav kooperoval se státním statkem
Uhlířské Janovice.9
Místo dvouřadých vazných kravínů se začaly stavět od počátku 60. let
vazné kravíny čtyřřadé. Jejich výstavbu umožnila prefabrikace stavebních
dílů, které byly koncipovány stavebnicovým způsobem, takže ze stejných
dílů bylo možno postavit na základě objednávky investora libovolnou typovou stavbu. Kravíny a další stavby se tak lišily svojí délkou, a tím i kapacitou. Modulový systém se uplatnil především u železobetonových konstrukcí, částečně i u dřevěných konstrukcí, které se uplatnily především
u drobnějších staveb a později i u ocelových konstrukcí.10
Podle uplatněné technologie krmení, odklízení hnoje a dojení se
jednotlivé stavby v detailech lišily a dodnes, i po několika přestavbách
a úpravách, lze původně navrženou technologii podle rozměrů identifikovat. Obvyklá kapacita čtyřřadých kravínů byla 174 krav, ale existovaly i kravíny pro 208 a 240 krav. Společný pro ně je vysoký stupeň
mechanizace prací. Existovalo několik systémů krmení, odklízení hnoje, dojení a stlaní, ale na Novodvorsku a Žehušicku se uplatnily jen ty
základní. Nejrozšířenějším způsobem krmení bylo zavážení krmiva
krmnými vozy průjezdnou krmnou uličkou. Z vozů se shazovalo krmení zprvu ručně, později mechanicky – dopravníky přímo do žlabů. Na
farmách JZD Žehušice se uplatnil výlučně tento způsob, v JZD Kačina
se uplatnil i další způsob: krmení pomocí krmných dopravníků. Hnůj
se z čtyřřadových kravínů odstraňoval oběžným shrnovačem. Dojení
bylo zdokonaleno rozvodem mléčného potrubí, takže se dojilo na místě
a mléko bylo potrubím vedeno přímo do mléčnice. Nezmechanizováno
zůstalo podestýlání, ale zkracování stání a úprava kaliště umožňovaly
postupně množství steliva redukovat.
Zemědělské podniky na Novodvorsku a Žehušicku se držely tradičních technologií. V Kobylnicích byly vybudovány roštové stáje, kde
ustájený dobytek prošlapával výkaly případně redukovanou podestýlku
a zbytky krmiv roštovou podlahou do podroštového prostoru. Odtud
byly přeronem na vodním polštáři odstraňovány ze stáje. Rošty zde
byly vzápětí zlikvidovány. Obdobně v Církvici byl kravín vybavený rošty přebudován na výkrm prasat. Kobylnická stáj byla vybudována jako
volná, ale vzápětí byla přebudována na vaznou. V Kateřině byl kravín
s volným ustájením využit jako odchovna mladého skotu.
Čtyřřadé kravíny lze nalézt pouze v některých obcích. Obvykle v těch,
kde došlo ke specializaci na produkci mléka. V 60. letech byly postaveny čtyřřadé kravíny převážně typu K-174 v Bernardově, Borku, Hlízově, Kobylnicích, Nových Dvorech, Semtěši a v Církvici. V následujícím
desetiletí přibyly ještě v některých obcích ke stávajícím čtyřřadým kravínům další. V 70. letech se stavěly již kravíny o větší kapacitě – přes
200 krav. Takový vyrostl v Starkoči a poslední čtyřřadé kravíny byly
budovány ještě v 80. letech, kdy byly v Jakubu postaveny dva kravíny
9 Pamětníci ze všech tří zemědělských subjektů vzpomínají na tuto kooperaci shodně v dobrém jako na přínosnou pro obě dvě strany.
10 Jelikož dřevo bylo na přelomu 50. a 60. let nedostatkovým zbožím, byly dřevostavby povolovány jen výjimečně a to především v podhorských krajích, kde bylo možno použít místní
dřevo a kam bylo pro strmost svahů obtížné zajet s těžkou stavební mechanizací.
Nové Dvory – výkrmna býků
Borek – dřevěná výkrmna
prasat
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
60/61
Bílé Podolí – nově opravená
porodna prasat využívaná
pro komerční účely
o kapacitě 240 krav. Větší se již nestavěly. Dvouřadé kravíny byly využívány již jen sporadicky a obvykle byly adaptovány již v 60. nebo
v 70. letech pro jiný účel.
Souběžně se od druhé poloviny 70. let stavěly halové monobloky. Jejich jediným zástupcem v sledovaném regionu je velkokapacitní kravín
v Borku pro 1741 krav.11 Jedná se o ocelovou opláštěnou konstrukci.
Krávy v produkční stáji zde byly ustájeny volně na roštech s boxovými
nastýlanými lehárnami. Dojení probíhalo ve třech kruhových dojírnách.
Vedle kravína zde byla i porodna krav. V polovině 80. let zamýšlelo velkokapacitní kravín vybudovat i JZD Kačina, ale rozhodlo se jít cestou
výstavby dvou nových kravínů K-240 v Jakubu a nikoliv cestou výstavby halového monobloku.
Po roce 1989 došlo k postupné redukci počtu skotu až na cca třetinu stavu konce 80. let. JZD Kačina soustředilo chov skotu do tří objektů z původních patnácti. Ve sledovaném regionu existuje dnes jediný
kravín a to v Jakubu. Jeho vlastníkem je Zemědělská obchodní společnost Kačina, nástupce JZD Kačina. V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce stávajících dvou K-240 v Jakubu a z jednoho dvouřadého
vazného kravína byla zřízena porodna skotu. Čtyřřadé kravíny K-240
byly rozšířeny na pětiřadé, čímž se jejich kapacita zvýšila na 350 dojnic. Současně se změnila i technologie. Vazné stáje byly přeměněny na
volné s podestýlanými boxy v lehárně. Hnůj se vyhrnuje z krmiště nakladačem. Pro dojení byly vybudovány dvě nové rybinové dojírny pro
18 krav. V kravíně je krmný stůl a krmivo dávkuje v přednastaveném
složení krmný automat. Stlací vůz zajišťuje podestýlku. Součástí farmy
je i porodna krav a boudy pro studený odchov telat.
Radikální snížení stavů skotu mělo za následek, že řada staveb zůstala
opuštěna, nebo se pro ně hledalo nové využití, případně byly prodány
či restituovány. JZD Žehušice i Státní statek Čáslav zanikly a uplatnění
budov pro živočišnou výrobu se zde hledalo ještě obtížněji. Část objektů dnes chátrá. I ve většině dnes funkčních areálů je ponechána část
starších staveb svému osudu.12 Jindy jsou využívány k nezemědělským
účelům. Příkladem může být kovovýroba v části kravínů K-174 v Borku. Kuriozní je využití dvouřadého kravína a přilehlého skladu steliva
v Habrkovicích. Sídlí zde minizoo Ringeland, chovající především sibiřské tygry a lvy. V jednom dvouřadém kravíně v Církvici nalezl útočiště
jediný vesnický supermarket na Kutnohorsku s názvem Heymarket. Do
dvou kravínů se po několikaleté přestávce vrátila hospodářská zvířata.
Nikoliv již krávy, ale brojleři. V Borku se nyní vykrmují v bývalém velkokapacitním kravíně a v Semtěši ve třech bývalých kravínech K-174
a jednom skladu sena.
Kravíny byly sice nejvýznamnějšími stavbami pro chov skotu, ale
zdaleka ne jedinými. A to i přesto, že zásluhou svodu krav do společného kravína se staly symbolem socialismu. K dalším stavbám patřily
porodny krav, odchovny mladého dobytka a výkrmny býků, případně
izolační a karanténní stáje apod.
Ještě v meziválečném období neexistovaly porodny krav jako samostatné objekty. Krávy se telily ve stáji, nanejvýš je ustájili v odděleném
stání, které bylo prostornější, aby se ke krávě vešlo i tele. V 50. letech
Bernardov – jediná funkční
porodna prasat v regionu
Druhanice – soukromá,
dnes již opuštěná výkrmna
prasat z 90. let
11 Stavba byla budována jako celostátní stavba mládeže. U příležitosti jejího otevření byla
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
62/63
vydána pamětní publikace HAMPL, Dagmar: JZD Žehušice se sídlem ve Vrdech. Republiková
stavba mládeže ČÚV SSM výstavba velkokapacitního kravína pro 1741 kusů dojnic nedílná
součást hospodářského a sociálního rozvoje družstva. Žehušice 1976.
12 Pro účely zemědělské výroby jsou nejvhodnější nejmladší stavby umožňující vysoký stupeň
mechanizace resp. automatizace prací. Proto zůstávají opuštěny dvouřadé kravíny. Naopak
pro nezemědělské účely jsou snáze využitelné a také lehčeji upravitelné ještě zděné menší
dvouřadé kravíny K-96.
Bernardov – bývalé
drůběžárny, dnes odchovny
bažantů
byly adaptovány obvykle starší původně soukromé chlévy a další stavby na porodny krav. Např. v Mikuláši JZD upravilo kolnu v čp. 5 na porodnu v roce 1953. V Jakubu v letech 1957–1958 postavili porodnu
s teletníkem jako jednu z mála novostaveb. Vybavení těchto poroden
se příliš nelišilo od starších chlévů. Pokrok přineslo první slučování JZD
počátkem 60. let a stavba větších čtyřřadých kravínů.
Tehdy byly některé uvolněné budovy dvouřadých kravínů K-96 adaptovány na porodny krav. Od produkčních stájí se lišily dlouhým a širším
stáním, později s omyvatelnými stěnami. Součástí poroden byly i porodní boxy. U halových stájí, jaké stály v Borku, byla porodna součástí
monobloku. V této podobě zůstaly porodny v sledované oblasti až do
počátku 21. století. V roce 2002 byla v rámci přestavby farmy v Jakubu vybudována z bývalého kravína K-96 nová porodna. Od starších
poroden, které byly vazné, se liší tím, že je volná s boxy. Součástí jsou
čtyři porodní boxy.
Telata bývala dříve v chlévě uvázaná v sousedství matky v chodbičce
nebo volně v kotci vyděleném v části chléva. Pouze některé velkostatky
měly samostatné teletníky.13 V 50. letech došlo k poměrně významné
změně. Pod vlivem propagace sovětských zkušeností byl prosazován
studený odchov telat, který zvyšoval jejich odolnost. Telata byla ponechána u matek v profylaktoriu porodny pouze 14–21 dní a poté byla
umístěna do Štajmanových bud, což byly jednoduché dřevěné přístřešky,
stojící pod širým nebem v sousedství kravína. Na zimu byly Štajmanovy boudy přemístěny pod společný přístřešek. Od třech měsíců do půl
roku, než přešly do odchoven mladého dobytka, byla telata chována
po čtyřech–šesti kusech ve společných zastřešených kotcích s otevřenými stěnami. Průkopníkem studeného odchovu telat ve sledovaném
regionu bylo JZD v Jakubu. Některá JZD se držela tradiční technologie
chovu a v 50. letech si na teletníky adaptovala starší objekty.
Novostavby teletníků byly v této době výjimečné. Zřejmě první z nich
byl postaven roku 1950 v Žehušicích. Častěji se objevují až v 60. letech,
obvykle v přímé návaznosti na kravíny. Tak tomu bylo např. v Třebešicích
či Kobylnicích. Stavby teletníků se konstrukčně podobaly kravínům K-96.
Důraz byl kladen na kvalitní tepelnou izolaci, proto byly často jejich stěny
zhotovovány z různých izolačních desek na bázi řepkové slámy či kukuřičné drtě. Uvnitř byly dvě řady boxů pro různý počet telat podle jejich
věku. Boxy byly rozdělené krmnými a hnojnými uličkami. Zakládání krmiva a odstraňování hnoje bylo obdobné jako u kravínů.
V letech 1977–1979 si JZD Kačina vybudovalo ústřední teletník v Rohozci pro 1015 telat se třemi pavilony. Svážení telat z různých kravínů
do společného teletníků se především ze zdravotních důvodů příliš neosvědčilo. V JZD Žehušice šli jinou cestou. Po vybudování velkokapacitního kravína v Borku začali dávat telata ke kojným kravám, umístěným v starých dvouřadých kravínech v Horušicích a Chotusicích.14 Ke
každé krávě vždy po dvojici telat.
Počátkem 90. let se JZD Kačina vrátilo k studenému odchovu telat,
zatímco JZD Žehušice až do svého zániku využívalo kojné krávy. V Jakubu byly mezi halami nově adaptovaného velkokapacitního kravína
postaveny individuální boxy – moderní obdoby Štajmanových bud –
pro telata, která se nyní přemísťují do plastových bud s miniaturním
výběhem již ve věku dvou dnů. Starší telata jsou poté chována ve společných zastřešených, z boku otevřených, kotcích, jež jsou postaveny,
13 V zájmovém regionu je jeho existence doložena pouze v žehušickém hospodářském dvoře.
14 Kojné krávy byly „vynálezem“ kutnohorského veterináře Václava Vančury staršího. Na je-
jich využití zpracoval v druhé půli 70. let diplomovou práci pozdější hlavní zootechnik Státního statku Čáslav ing. Karel Šrajber.
Záboří – bývalá odchovna
kuřat
Borek – velkokapacitní
kravín, nyní výkrmna brojlerů
se zásobníky na krmení
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
64/65
Semtěš – čelní strana
dvoupatrové výkrmny broilerů
Borek – garáže
Borek – sklad píce, dnes
víceúčelově využívaná hala
Svatý Mikuláš – silážní žlab
Svatý Mikuláš – bývalé
konírny zčásti přestavěné
na garáže v hospodářském
dvoře
Svatý Mikuláš – zásobník
a hala výrobny krmných směsí
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
66/67
Nové Dvory – senážní věže
stejně jako individuální boxy pro malá telata, pod širým nebem. Telata chráněná mlezivem od matek zde vydrží bez následků, pokud jsou
dostatečně podestlána, i patnáctistupňové mrazy.15
Svádění zvířat z řady specializovaných farem do společných stájí vyvolalo nutnost budování karanténních stájí, v nichž byla nově příchozí
zvířata ustájena po dobu, než se prokázalo, že jsou zdravá. Pro nemocná zvířata byly budovány izolační stáje. Svým vybavením se nelišily od
běžných produkčních stájí.
Mladý skot ve věku šest až dvanáct, resp. dvacet čtyři měsíců byl ustájen v odchovnách mladého skotu. Jalovice po otelení a odstavení telat
přecházely ve věku dvou let do kravínů, zatímco býčci byli do jednoho
roku vykrmeni v oddělených výkrmnách natolik, že mohli jít na jatka.
Ještě v první polovině 50. let byl mladý skot ustájen poté, co opustil
skupinové kotce pro telata, vazně v oddělených částech stájí společně
s kravami. Vzápětí po budování prvních společných kravínů se začaly
budovat také první odchovny mladého skotu. Obvykle se k tomuto účelu adaptovaly starší objekty. U mladého skotu se již ve druhé polovině
50. let prosadil jako u první kategorie skotu volný odchov na hluboké
podestýlce.16 Adaptovaly se nejčastěji stodoly. Například Na Koukalce byly na odchovnu upraveny tři navazující stodoly. Ve čtvrté stodole byla zřízena přípravna krmiva. Úprava byla jednoduchá a finančně
nenáročná. Část prostory byla odpažena žlaby, které byly zakládány
krmivem z krmné chodby, a ve větší části prostoru se dobytek volně
pohyboval na podestýlce, jež postupně rostla a vyhrnovala se traktorem jednou dvakrát do roka. Později se krmiště umísťovalo vně budovy
a uvnitř zůstávala pouze lehárna.
Koncem 50. let se začaly budovat i otevřené přístřešky pro volné
ustájení s krmnými žlaby venku a spojené s výběhy. Pořídilo si ho např.
JZD Jakub. Novostavby odchoven mladého skotu se ve zdejším regionu objevují až od 60. let a přibývalo jich až od následujícího desetiletí. Jako první byla postavena dnes opuštěná odchovna v Třebešicích
v roce 1961. První novostavby odchoven odpovídaly svým stavebním
charakterem dvouřadým kravínům, mladší odchovny již čtyřřadým
kravínům. Technologie však byla odlišná. Původní hluboká podestýlka byla většinou opuštěna a nahrazena pravidelným odklízením hnoje.
V některých odchovnách byly zřízeny roštové podlahy, jimiž dobytek
prošlapával výkaly do podroštového prostoru, odkud byly odstraňovány přeronem. Od 70. let byla lehárna doplněna o boxy, které byly buď
nastýlány, nebo vybaveny pryžovou izolační podložkou. U části odchoven byly zřízeny výběhy.
Velké odchovny mladého dobytka byly budovány až od 70. let, kdy
si družstva po druhé vlně slučování rozhodla o své specializaci a kdy
odchovny budovala cíleně (obdobně jako kravíny) pouze v některých
lokalitách. Tak byla postavena odchovna pro 560 kusů roku 1979 ve
Zbyslavi. V Kateřině vznikla odchovna z právě dostavěného kravína.
Další odchovna pro 200 kusů byla již koncem 60. let vybudována
v tehdy ještě samostatném Bernardově. Jinde byly naopak odchovny přebudovávány. Specifický je případ Nových Dvorů, kde byly čtyři
haly odchoven, dvě adaptované a dvě nové z poloviny 70. let, využity
k výkrmu býků.
Bernardov – kejdové
hospodářství
Církvice – dřevěná
otevřená kolna na nádvoří
hospodářského dvora
15 Skot zdejšího klimatického pásma je geneticky dobře vybaven na snášení zimy. Navíc te-
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
68/69
lata po porodu jsou chráněna mlezivem matek. Podstatně větší problém pro skot představují
vysoké letní teploty, což býval problém některých čtyřřadých kravínů se špatně izolovanými
stropy.
16 Volný odchov na hluboké podestýlce byl široce propagován pro veškeré zvířectvo. U dojných krav se však v této době, kdy ještě nebylo uspokojivě vyřešeno dojení a krmení, nerozšířilo. Volné ustájení dojnic se začalo stále více využívat až o více jak dvě desetiletí později.
V Rohozci byly naopak odchovny koncem 70. let přebudovány na velkokapacitní teletník. Jalovice se sem však znovu vrátily po roce 2000, kdy
ZD provedlo nově specializaci živočišné výroby v rámci družstva. Odchov jalovic byl soustředěn do Rohozce. Jalovice jsou zde ustájeny volně,
krmení se jim naváží krmným vozem do žlabů podél průběžné střední
chodby, hnůj je periodicky vyhrnován traktorem. Lehárna se pravidelně
podestýlá a z lehárny mají jalovice volný přístup do výběhů. V JZD Žehušice byly ustájeny jalovice v odchovnách v rámci jednotlivých farem
až do zániku družstva. Použitá technologie byla obdobná jako u JZD Kačina. Státní statek Čáslav využíval až do svého zániku odchovny jalovic
v jednotlivých hospodářských dvorech a na statku na Vrších.
Býci na žír byli nejdříve chováni ve vazných stájích.17 Původní malá
JZD ve sledovaném regionu často pro tento účel využívala starší, dříve
soukromé, adaptované objekty. Koncem 50. let se začali býci ustájovat ve volných stájích na hluboké podestýlce. Pro tento účel se často
adaptovaly stodoly. Státní statek používal k výkrmu býků ve stodolách
dvora Horní Bučice. Po opuštění dvouřadých kravínů v 60. letech byly
tyto někdy adaptovány na výkrmny býků.
Novostavby výkrmen býků jsou ve zdejším regionu jen nepočetné,
k nejvýznamnějším z nich patří výkrmna pro 450 býků na farmě Státního statku v Lochách z první poloviny 80. let. Na Žehušicku byl výkrm
býků soustředěn do farmy v Semtěši, na Novodvorsku do farmy Nové
Dvory. Zde se využívaly i starší objekty. Nové volné výkrmny s každodenním vyhrnováním hnoje, s krmištěm venku a s výběhy byly vybudovány v roce 1975. Celý objekt tvoří čtveřice hal. Jako v jediném objektu
zde vznikla i baterie senážních věží, která byla pro potíže při spodním
vyprazdňování v roce 2000 předělána na ukládání mokré kukuřice. Dnes
jedinou farmou, kde se chovají býci na výkrm, jsou právě Nové Dvory.
Co do významu je hned za skotem v rámci živočišné výroby chov prasat. Jeho význam s dobou roste, neboť stavy prasat neklesají tak rychle
jako stavy skotu. JZD si obvykle stavby pro chov prasat budovaly záhy
po svém založení, mnohdy dříve než společný kravín.
Zprvu se adaptovaly původně soukromé stáje a také často i stodoly
na vepříny pro výkrm prasat. Prasata v nich byla chována zprvu v kotcích
a od konce 50. let i na hluboké podestýlce a krmení, napájení a odstraňování hnoje zde bylo ruční, resp. u hluboké podestýlky se vyhrnoval
hnůj traktorem. Novostavby vepřínů jsou v 50. letech velmi ojedinělé.
Jedinou zaznamenanou stavbou je typový vepřín KV2 postavený za hospodářským dvorem v Mikuláši v druhé půli 50. let. Jednalo se o nízkou
zděnou stavbu s dvěma řadami kotců s průběžnými koryty podle krmné
chodby. Za koryty následovala ložová část kotce a hnojná ulička sloužila
jako kaliště. Otevřená dvířka mezi ložovou částí a kalištěm tvořila mezikotcové zábrany a po uzavření umožňovala mechanické odstraňování
hnoje z kaliště.18 V 60. letech se nové vepříny až na výjimky nestavěly,
využívaly se stávající prostory včetně části hospodářských dvorů (např.
v Netřebi, Vlačicích, Svobodné Vsi, Žehušicích či ve mlýně v Lanžově).
Nová výkrmna byla postavena pouze v Třebešicích. V Církvici byl na
výkrm prasat upraven jeden z kravínů K-174.
Kvalitativně novou situaci přineslo až vybudování výkrmny prasat
Společného zemědělského podniku (Agropodniku) v Kutné Hoře. Výkrmna byla postavena ve dvou etapách: v druhé polovině 70. a v první polovině 80. let. Tato velkovýkrmna má celkem 15 hal, které jsou již
roštové s automatickým, zprvu suchým a později již mokrým krmením
až do žlabu. Ve starší části objektu byl hnůj odstraňován šípovými lopatami, v novější části je zřízen špuntový systém a kejda je z van pod
roštovými stáními čas od času vypouštěna. Unikom zde hospodařil do
roku 2000. Areál byl koncipován pro uzavřený obrat stáda, takže zde
byla porodna prasnic, odchovna selat i výkrmna. Dnes již objekt slouží jen jako velkovýkrmna pro 2000 prasat. Od roku 2012 ji provozuje
ZOS Kačina. Část hal je dosud neobsazena. V rámci restitucí vznikla
po roce 1989 soukromá farma pana Vláška v Druhanicích, při níž byl
vybudován nový, moderní technologií vybavený objekt výkrmny. Ta
však dnes již nefunguje.
Zejména ve starším období byly mnohem početnější než výkrmny
vepřů porodny prasnic. V nich byly ve dvou řadách individuálních kotců s dřevěnými rošty na podlaze umístěny vysokobřezí prasnice, které
byly na oprasení umístěny do klecí, jež bránily zalehnutí selat. Ta byla
po narození umístěna v příkrmištích, oddělených podbíhací mezerou
od matky. Po čtrnácti dnech byla selata i s matkou přemístěna do zateplených dřevěných bud umístěných venku a spojených s otevřeným
výběhem. Porodny byly na rozdíl od výkrmen budovány ve většině případů jako novostavby. Jako první si porodnu postavilo již v roce 1954
JZD Hlízov a záhy následovalo JZD Jakub, Mikuláš, Bílé Podolí, Bojmany, Zaříčany, Třebešice a Borek.
Paralelně s porodnami, obvykle typu Pp-32 pro třicet dva prasnic
si JZD budovala i boudy pro prasnice. Zatímco porodny byly budovány často dodavatelsky, boudy si stavěla JZD svépomocně. V obvodu
JZD Žehušice měla ústřední postavení porodna prasnic v Borku. Zde
byla již v roce 1964 postavena první porodna a v následujícím desetiletí i druhá, velkokapacitní, která byla spojena s odchovnou selat. Selata byla předávána v rámci kooperace do výkrmu ve výkrmně Agropodniku na Kačině.
V obvodu JZD Kačina byly původně porodny prasnic v Jakubu, Záboří a Rohozci. Po roce 1989 byla vytvořena jediná porodna v rekonstruované odchovně mladého dobytka a kravínu K-174 v Bernardově.
V Záboří byl jako v jediné lokalitě v celém zájmovém území prováděn
rozmnožovací chov prasnic, které byly poté dodávány do ostatních zemědělských podniků v okrese. Objekt, sloužící původně jako drůbežárna, v roce 2000 vyhořel a dnes je již opuštěn.
Dnes se tedy prasata chovají již pouze v Bernardově, kde je porodna pro 180 prasnic a dále odchovna selat do hmotnosti 8 kg. Každé tři
týdny odtud je expedováno 550 selat.19
Součástí poroden bývaly i odchovny selat. Mohly to však být i samostatné budovy. Důraz v nich byl kladen na tepelnou izolaci a zabránění
průvanu. Byly v nich dvě řady kotců, v nichž bylo teplé lože a doupě.
Mladší odchovny měly část kotce vybavenou rošty a krmení bylo zajišťováno krmnými vozy či automatickými krmítky. Pokusy s klecovým
dvouetážovým odchovem selat se Novodvorsku a Žehušicku vyhnuly.
Zprvu si většina malých JZD odchovávala vlastní selata.
Po slučování JZD do větších celků se budovaly specializované odchovny. Na Žehušicku byla odchovna s kapacitou 4000 selat v Borku,
tvořily ji čtyři vzájemně propojené haly a součástí byla i porodna prasnic. Na Novodvorsku se odchovávala selata především v Jakubu a Rohozci, kde existují odchovny dodnes. Selata jsou odtud převáděna do
výkrmu ve velkovýkrmně na Kačině.
V období socialismu výrazně poklesl význam chovu koní. Přitom koně
představovali pro sedláky vždy prestižní záležitost, a byli tudíž významnější
17 Až do meziválečného období se spíše než býci vykrmovali voli. Volárna bývala součástí
řady hospodářských dvorů.
18 Objekt dodnes stojí, ale je již po desetiletí využíván pouze jako skladiště a původní tech-
nologie z něj byla odstraněna.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
70/71
19 Ústní informace Ivana Švába, hlavního zootechnika ZOS Kačina ze dne 7. 9. 2014.
Zaříčany – víceúčelová
ocelokolna
než skot. Koně byli pozvolna nahrazováni traktory a dalšími stroji. Pro
koně se na sledovaném území nestavěly žádné nové stavby. V průběhu 50. let však byla např. v Habrkovicích, Kobylnicích, Nových Dvorech
i Mikuláši adaptována vždy jedna stáj pro skot na konírny. Tažní koně
zmizeli ze zdejších JZD v roce 1967.20 V následujících desetiletích s gradací po roce 1989 se však pozvolna opět objevovali, avšak v soukromém
držení a nebyli určeni k tahu, ale k sportovnímu ježdění.
Pro chov hospodářského zvířectva bylo nutno ukládat ve specializovaných stavbách seno a slámu. Dříve k tomuto účelu sloužily seníky
a stodoly. V 50. letech došlo k dílčímu posunu v ukládání sena a slámy.
Sláma se ukládala především do stohů, menší část i do bývalých soukromých stodol, především těch největších v hospodářských dvorech,
pokud nebyly adaptovány pro živočišnou výrobu.21 Píce se ukládala
především do podstřeší novostaveb kravínů K-96 (po vzoru bývalých
stájí v modernějších vrchnostenských hospodářských dvorech).
Přechod na stavbu stájí bez půdních prostor v 60. letech vyvolal
nutnost budovat samostatné seníky. Postupně si je u svých kravínů vybudovala všechna JZD. Jedná se o typizované velkoobjemové stavby
s kapacitou až 8000 m³. První seníky byly ještě dřevěné konstrukce, ale
ty záhy nahradily skeletové betonové konstrukce s výplňovým zdivem
z cihel či tvárnic. Později se objevují i seníky celé postavené z betonových panelů. Od 70. let se objevují i ocelové konstrukce skladů sena,
jež jsou oplášťované profilovaným plechem.
Ve starších skladech píce bylo seno skladováno na dřevěných improvizovaných roštech uložených na tvárnicích. Novější sklady již měly
v podlaze kanály kryté roštem a byl do nich vháněn vzduch ventilátory,
zabudovanými v obvodových stěnách. Tyto seníky již umožňovaly mechanizované vyskladňování sena. Seníky se stavěly až do závěru 80. let
v lokalitách, do nichž byla soustředěna živočišná výroba.
Okopaniny se skladovaly dříve především ve sklepích a krechtech.
Krechty se využívaly i v 50. letech. Později se okopaniny a další krmné
odpady krechtovaly v silážních jamách či žlabech. JZD Kačina, které se
specializovalo na pěstování raných brambor, si vybudovalo v roce 1971
bramborárnu v Mikuláši. Měla být využívána současně jako nakličovna
sadbových brambor, ale zůstalo pouze u uskladnění brambor.
Od 70. let, kdy se rozšířilo krmení krmnými směsmi, pařenými
bramborami se přestala prasata krmit. Pro krmné směsi se budovaly od 70. let velkoobjemové, zpravidla kovové, zásobníky při jednotlivých stájích prasat a drůbeže. Naopak tam, kde byl ustájen skot, byly
již zmíněné sklady píce a v jediném případě (výkrmna býků v Nových
Dvorech) od 80. let i ocelové senážní věže z Vítkovic. Tyto věže se však
kvůli permanentním obtížím se spodním vyskladňováním neosvědčily.
Byly tedy v letech 1999/2000 vzduchotěsně přeplášťovány a používají
se pro ukládání mokré kukuřice v atmosféře kysličníku uhličitého. Kukuřice se používá do krmných směsí.
V období socialismu se výrazně rozšířilo krmení silážemi. Od poloviny 50. let si jednotlivá malá zemědělská družstva budovala své silážní jámy. Zprvu byly zděné, výjimečně i jen dřevem pažené, ale již od
přelomu 50. a 60. let se zhotovovaly z železobetonových prefabrikátů
20 Na likvidaci koní jako přežitku starých dob byl vyvíjen celostátní tlak. Přitom ne všechna
družstva měla v té době dostatek mechanizačních prostředků a ne všechny práce bylo racionální vykonávat strojně. Navíc likvidace koní přinesla i další problémy jako bylo přeškolení
kočích na traktoristy či podkovářů na kopytáře aj. Blíže: NOVÁK, Pavel: Od kočího k traktoristovi a TÝŽ: Mezi podkovářem a kopytářem. Prameny a studie 43 /2009/, s. 33–46
a 127–136.
21 Jako sklad slámy byla využívána především stodola při zámku v Třebešicích. Jedná se
o největší vrchnostenskou stodolu nejen na Novodvorsku, ale v širokém okolí Kutné Hory
o rozměrech 80 × 15 metrů. Objekt z 19. století je výjimečný svojí vazbou s ondřejskými kříži.
Svatý Mikuláš – bramborárna
Vlačice – sušička obilí
v nádvoří hospodářského
dvora
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
72/73
Svatý Mikuláš – sušička obilí
se zásobníky
a v podobě silážních žlabů byly umísťovány obvykle v úrovni terénu. Silážní žlab či jáma byla součástí každé farmy živočišné výroby. Zde byly
budovány i močůvkové a kejdové jímky, zpevněná hnojiště a v 80. letech se budovala i polní, betonovými panely zpevněná, hnojiště.
Vedle kombajnové nedělené sklizně, kdy bylo obilí současně sklizeno
a ihned vymláceno, byla část obilí sklízena až do počátku 60. let děleně,
tj. obilí se svezlo do dvora nevymlácené a mlátilo se na polních mlatech. Ty si postupně vybudovala řada JZD a vymlácené obilí ukládala
do podstřeší polních mlatů. Později se obilí ukládalo i do skladů v hromadách na podlaze. Množství obilí ukládaného přímo v závodech se
výrazně zmenšilo, neboť potravinářské obilí bylo odváženo do skladů
a později sil podniku Zemědělského zásobování a nákupu, pozdější
Obily v Kutné Hoře. Sklizeň nedostatečně proschlého obilí si vynutila
budování sušáren zrní. Jako první byla postavena v letech 1969–1970
v Jakubu.22 Další sušárny byly vybudovány v Žehušicích, Bílém Podolí,
Církvici – Netřebi, Vlačicích a po roce 1995 byla postavena centrální
sušička JZD Kačina (včetně věžových skladů obilí) v Mikuláši.
S přechodem od jednoduchých krmiv na krmné směsi souvisí i výstavba mícháren krmných směsí a výroben tvarovaných krmiv. Ty byly
budovány až po druhé fázi slučování JZD v polovině 70. let. V roce 1978
byla v Mikuláši vybudována výrobna tvarovaných krmiv VTK-700 a o tři
roky později zde byla zřízena i centrální míchárna. Na Žehušicku byla
roku 1980 v Zaříčanech vybudována granulovací linka, ale ústřední
míchárnu krmiv si JZD Žehušice nevybudovalo. Vlastní míchárny měla
jednotlivá střediska živočišné výroby. Po rozšíření míchacích krmných
vozů ústřední míchárna v Mikuláši zanikla.
V rostlinné výrobě se část zemědělských podniků, později farem sloučených JZD v sledovaném regionu zaměřovala na zelinářství a ovocnictví. Oba obory zde měly dlouhou tradici. Ovocnářství se rozvíjelo
především na svazích Železných hor v obvodu JZD Žehušice. Krom
rozsáhlých závlah, vybudovaných v 70. a 80. letech, však stavby na
ukládání a zpracování ovoce JZD Žehušice nebudovalo a vypěstované
ovoce v rámci kooperace předávalo do skladů Společného zemědělského podniku (Agropodniku) v Kutné Hoře.
Na pěstování zeleniny se zaměřovalo JZD Kačina. Rovněž vybudovalo závlahy, ale stavělo i sklady a další stavby pro ukládání, případně
zpracování vypěstované zeleniny. V 50. letech byly v Hlízově, Kateřině, Záboří a Nových Dvorech budovány pařníky a skleníky. Později již
byla zelenina pěstována polním způsobem. V 80. letech byly zbudovány prefabrikované železobetonové, případně ocelové, sklady a třídičky zeleniny v Kateřině, Hlízově, Mikuláši a Kobylnicích.23 V Kateřině
byla v polovině 80. let zřízena i kruhárna zelí. Postupem doby byl sortiment pěstované zeleniny snižován a nyní se zde pěstuje již jen cibule,
zelí, mrkev a rané brambory. Třídičky a sklady zeleniny byly vystavěny
v Hlízově, Kobylnicích, Kateřině, Rohozci a Mikuláši.
Po revoluci byla kdysi soukromá Melkusova kruhárna zelí v Záboří
vrácena majiteli, který od krouhání zelí upustil. Výrobu kysaného zelí
nyní zajišťuje již jen soukromá firma Baše ve Starém Kolíně.
Mechanizace zemědělství v druhé polovině 20. stoletísi vynutila vznik
staveb pro ukládání a opravy zemědělských strojů. V 50. letech se stroje
Žehušice – čerpací stanice
pohonných hmot v nádvoří
hospodářského dvora
Svatý Mikuláš –
bioplynová stanice
22 Jakub tak využil své výhody proti ostatním JZD, že leží na trase plynovodu a má tudíž
k dispozici relativně levné topné medium nutné k sušení obilí.
23 V Kobylnicích byla vybudována třídírna cibule z oplášťované kolny na stroje hned po jeho
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
74/75
kolaudaci, aniž by byl k původnímu účelu použit. Obdobně v Mikuláši byla hala míchárny
použita pro třídírnu brambor. Nikoliv ojedinělé využití právě dokončených staveb k jinému
účelu je dokladem těžkopádnosti socialistického plánování, kdy k realizaci investičního záměru došlo v době, kdy již měl zemědělský podnik odlišné potřeby.
Svatý Mikuláš –
administrativní budova JZD,
dnes ZOS Kačina
ukládaly pod otevřené dřevěné kolny, postavené obvykle uprostřed bývalých hospodářských dvorů stejně, jak to dělali jejich předchozí majitelé. Dřevěné kolna dosud stojí např. v Nových Dvorech. Jakmile se
začalo jednat o motorové stroje vysoké ceny, začaly se budovat z nespalitelných materiálů uzavřené stavby, s ohledem na požární bezpečnost. Obvykle se jednalo nejprve o stavby zděné, později o skeletové,
vždy ze tří stran uzavřené a s nízkou sedlovou nebo pultovou střechou.
Jejich čtvrtá strana mohla, ale nemusela být uzavřena vraty. Od 70. let
se uplatnily i panelové a ocelové konstrukce přístřešků na stroje a garáží. Nejvíce strojů bývalo ukládáno v centrech obou družstev, tj. na
Novodvorsku v Mikuláši a na Žehušicku v Borku.
Původně byly budovány v každém JZD malé opravárenské dílny, ve
kterých nalezli obživu bývalí soukromí kováři a koláři.24 S postupem koncentrace zemědělských družstev se vytvářely dílny větší v jednotlivých
hospodářských střediscích. JZD Žehušice mělo velkou dílnu v Zaříčanech a menší na Borku a v Dolních Bučicích. JZD Kačina si vybudovalo
v 80. letech centrální dílny v Mikuláši. Velkoryse byly pojaty zejména
dílny v Mikuláši. Jedná se o mohutnou patrovou zateplenou železobetonovou halu, kde je možné opravovat i nejrozměrnější zemědělské
stroje v teple i v zimě. V souvislosti se zaváděním motorové techniky si
jednotlivá JZD budovala od sklonku první poloviny 60. let vlastní čerpací stanice pohonných hmot, s nimi spojené nádrže paliv a také úložiště ropných látek. Od počátku 60. let byly na jednotlivých farmách
budovány mostní váhy. U nových areálů, budovaných v následujících
desetiletích, již byly mostní váhy součástí areálu.
Jako jedna z posledních staveb JZD vznikaly administrativní budovy.
Velmi dlouho měla družstva své kanceláře v upravených bývalých soukromých budovách v jednotlivých vsích. Nové budovy se začaly stavět
teprve po slučování. Družstva sice investovala i do administrativních
budov na jednotlivých farmách, ale největší pozornost byla vždy věnována centrální administrativní budově. Ta vyrostla v JZD Kačina v první
polovině 80. let v sousedství hospodářského dvora v Mikuláši, v JZD
Žehušice v areálu velkokapacitního kravína v Borku.
24 V samotných počátcích JZD se družstva obešla bez dílen, neboť opravárenskou činnost
stejně jako velkou část mechanizačních prací pro ně zajišťovaly místní střediska traktorových
stanic.
Svatý Mikuláš – centrální dílny
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
7. Zemědělské stavby druhé poloviny
20. století a počátku 21. století
76/77
Podle dochovaných staveb i podle historických stavebních plánů došlo na Novodvorsku a Žehušicku k přestavbě starší vrstvy lidové architektury z větší části již v první polovině 19. století. V druhé polovině
19. století již byla plošná přestavba jen dokončována. Na celém sledovaném území se nedochovala jediná stavba ze starší vrstvy. Ojedinělé případy dochovaných staveb z obcí v těsném sousedství sledované
oblasti a především staré fotografie dokládají, že i zde byla venkovská
architektura starší vrstvy roubená. A to i přesto, že v důsledku hornické
činnosti odlesněné okolí Kutné Hory vytvářelo prostor pro velmi brzký
vznik zděných staveb.
Zdejší venkovský obytný dům starší vrstvy byl přízemní, tříprostorový, komorového typu, někdy s vydělenou černou kuchyní v zadní
části síně. U selských statků a větších chalupnických usedlostí jednotlivé budovy obklopovaly ze tří stran dvůr. Z jedné strany byl obytný dům obvykle s chlévy, kolmo k nim vzadu byla umístěna stodola,
přes mlat průchodná do zahrady. Proti obytné budově stával výměnek, někdy i špýchar, otevřená kolna a případně menší chlívky. Menší
usedlosti měly hákový tvar. Kolmo na obytnou budovu, na níž navazovaly chlévy, byla většinou pod jednou střechou umístěna stodola,
případně přístodůlek. Ještě chudší usedlosti měly podobu jednotného
domu, kdy pod jednou střechou byly vpředu obytné místnosti, na ně
navazoval chlév a usedlost končila stodůlkou resp. otevřenou kolnou.
U bezzemků a domů venkovské chudiny hospodářské příslušenství
zcela chybělo. Zdejší stavby jsou obvykle zařazovány k lidovým stavbám středního Polabí.1
V celém sledovaném regionu se dochovala pouze desítka roubených
staveb.2 Z jejich rozložení je patrné, jakým způsobem postupovalo
přestavování starších dřevěných staveb. Dřevěné stavby jsou koncentrovány do vesnic na úpatí Železných hor, v ostatních vesnicích jsou
dochovány jen ojediněle. Roli zde hrála snadná dostupnost dřeva na
Železných horách, menší úrodnost tamější půdy i vliv železnice, s níž
přicházely na venkov i znalosti o moderní architektuře. Vliv na přestavování usedlostí měly i sociální poměry včetně konkrétní rodinné situace majitele usedlosti.3
Stejné členění a situování jednotlivých budov a jejich částí zůstalo
i po přestavbě usedlosti v druhé polovině 19. století. Někdy se zvýšila
kapacita některých budov, nově se objevily přístřešky pro nářadí apod.
Největší změnu spojenou s přestavbou představovalo použití odlišného
stavebního materiálu. Dřevo nahradil kámen a pálené cihly, na střeše
došky nahradila pálená krytina. Objevily se nové konstrukce nespalitelných stropů v podobě plochých kleneb, později kleneb do traverz.
Změnil se systém vytápění. Pece vytlačily sporáky s přikládáním přímo
ze světnice. Koncem století se rozšířily i nové krovové konstrukce, kdy
hambalkovou a mladší Rankovu soustavu vystřídaly vaznicové krovy,
K regionální typologii lidové architektury srovnej: VAŘEKA, Josef: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. Český lid 66, 1979, č. 3, s. 149–155.
2 Je velmi pravděpodobné, že podrobnější terénní průzkum by objevil ještě další stavby.
U některých drobnějších chalup a domků není zřejmé, zda jsou roubené a nahozené nebo
jsou zděné. Teprve snaha chalupářů zrekonstruovat si své chalupy vedla k odkrytí původního
roubení a někdy i k výměně shnilých trámů. Naopak tam, kde je roubena součástí usedlosti
resp. dnes rodinného domu a slouží jen jako skladiště, tam ji majitele obvykle v rámci oprav
fasád otloukli heraklitem či lignoporem a nahodily, aby ani nerovnosti povrchu nedokazovali,
že jde o roubenou stavbu.
3 V Hlízově, kde již od sklonku 19. století značná část obyvatel dojížděla za prací do Kutné
Hory a Kolína a poté si stavěla malé zděné domky odpovídající možnostem továrních dělníků, zůstávala jediná roubená usedlost. Vlastnila ji rodina Kosteleckých. Otec pracoval na
dráze, matka byla ve vyšším věku duševně nemocná a měli deset dětí. V 50. letech jako jediní se svými třemi hektary odolali kolektivizaci a jejich poměry jim nikdy nedovolily domek
modernizovat a ten stojí v roubené podobě v Hlízově dodnes.
8.
Zemědělské
usedlosti
a rodinné domy
které umožnily využití půdního prostoru. Sem byla přesunuta ze samostatného špýcharu nebo komory sýpka.
Po celé sledované období se venkovské domy jednak postupně přestavovaly a jednak se stavěly nové na zeleném drnu. Zejména u přestaveb pak vidíme prolínání starších a mladších konstrukcí i celkových
přístupů ke stavbě. Pro starší, tj. předsocialistické období, je charakteristické, že zemědělská usedlost nebyla přestavována kompletně, ale
po částech. Obvykle se přestavovaly jednotlivé hospodářské budovy
a teprve nakonec se předělávala obytná část usedlosti. Patřilo k osobní cti každého zemědělce, aby měl v pořádku chlévy, stodoly či sýpky,
které ho živily, a teprve poté, když na to zbylo, se přestavovalo bydlení.
Je proto běžné, že obytná část je jiného data než zbytek usedlosti. Setkáváme se tak s dvěma modely. Buď majitel usedlosti stihl vše přestavět, pak je obytná část usedlosti nejmodernější a často má výstavnou
podobu, nebo to již nestihl a obytná část je archaická. To je případ téměř všech dochovaných roubenek, které v sledovaném regionu však
spíše jen tušíme pod obezdívkami a „kožichem“.
Přestavovalo se i nově stavělo ve vlnách shodujícími se s obdobími
hospodářské prosperity. Zde byly takovéto vlny především v 60. letech
19. století, kolem zlomu 19. a 20. století a ve 20. letech. V druhé polovině 20. století především v 70. letech a poté hned po sametové revoluci.
Stavby byly budovány jednak dodavatelsky, jednak svépomocně. Tendence směřovala k zvyšování podílu práce dodavatelů. Svépomocně
a za pomocí sousedské a příbuzenské výpomoci se především přestavovalo. V sociálně nižším prostředí si stavebníci budovali častěji sami
i nové stavby, zatímco sedláci si nechávali postavit stavbu na klíč.
Ze stavebního zákona vyplývala povinnost i při svépomocné stavbě
mít odborný stavební dozor, což bylo občas ze strany obecních úřadů
kontrolováno. Povinností stavebníka bylo mít odborníkem zpracovaný
projekt stavby. Bez něj nemohl stavbu ani začít. Historické plány ukazují, že většinou byl projektant obytné stavby totožný s realizátorem
stavby.4 Většina projektantů a stavitelů pocházela z nejbližšího okolí
stavby. Případy, kdy stavbu projektoval projektant ze vzdáleného města, jsou vzácné i u bohatých investorů a často jsou v těchto případech
za zakázkou příbuzenské vazby. Výjimečně se zdejší stavebníci obraceli
na stavební poradnu Zemědělské rady, která měla k dispozici typové
projekty hospodářských staveb, zpracované podle nejmodernějších
technologií. Černé stavby byly vzácnější, než ukazuje obecné povědomí ovlivněné érou socialismu. Schvalovací a kontrolní orgán – obecní
úřad seděl přímo v dané vsi a kontrola byla velmi snadná. Načerno se
stavěly svépomocně nanejvýš různé drobné přístavby, chlívky, přístřešky apod. To platí až do začátku socialismu.5
Za socialismu byly hned v první polovině 50. let znárodněny stavební
živnosti a obyvatelé venkova zůstali odkázáni na vlastní šikovnost. Stavělo se tudíž především svépomocně. Projekt musel dodat projektant
některého podniku z nejbližšího okresního města. Drobnější úpravy
se proto dělaly většinou bez projektu a načerno. Kontrola byla rovněž
složitější, neboť malé obce přišly o místní národní výbory a u větších
místních národních výborů existovaly pouze stavební komise s omezenými pravomocemi, jež se vztahovaly pouze na drobné stavby a ohlášky
1
To neplatí u projektů školních budov, kdy naopak velmi často ve výběrovém řízení byla
vybrána jiná firma, než projektanta, který se rovněž řízení na dodavatele stavby účastnil.
5 Archivní materiály z působnosti obecních úřadů obsahují velké množství stavebních spisů, z nichž větší část obsahuje stavební plány. Ke stavbě se vyjadřovali i sousedi a vzácně se
zde najdou doklady různých sousedských sporů a také udání černých staveb. V sledovaném
regionu nebyl zachycen žádný případ černé stavby, V rámci celého okresu Kutná Hora pouze dva případy.
4
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
78/79
Horušice – roubený statek
na návsi
stavebních úprav netýkajících se nosných konstrukcí. V řadě stavebních
záležitostí se muselo z obcí Novodvorska jezdit na stavební odbor do
Kutné Hory a z Žehušicka do Čáslavi.
Hromadnou přestavbou usedlostí, dokončovanou v druhé polovině
19. století, vznikla na Novodvorsku a Žehušicku mladší vrstva venkovské architektury. Stavby si ponechávají své dispoziční schéma z předchozí doby a vedle celkového vzhledu se liší především úpravou fasád.
Nejstarší dochované stavby mladší vrstvy a stavební plány ze třetí čtvrtiny 19. století ukazují inspiraci klasicismem. Domy mají jednoduché
lizénové rámy, mírně odsazenou podezdívku, lizénami je orámován
štít, okna i dveře. Fasády jsou velmi prosté, vzácně i zcela hladké bez
jakéhokoliv členění.
Často bývá zdůrazňována inspirace panskými stavbami. Jak hospodářské budovy kolem Novodvorského zámku, tak přestavba Žehušického zámku a jeho předzámčí i novostavba zámku Kačina jsou provedeny
v empírovém stylu. Dochovaný výše uvedený typ staveb byl však spíše
inspirován staršími zděnými domy, které byly hromadně či jednotně
postaveny v Nových Dvorech a jejichž základ pochází z doby povýšení Nových Dvorů na městys roku 1701. Jejich vnější střízlivá klasicistní
podoba má svůj původ zřejmě v první polovině 19. století. Zachycené
stavební plány ukazují již jen dokončování hromadné přestavby. V panské architektuře se takto jednoduchá úprava objevuje jen vzácně na
ryze hospodářských budovách.
Přesto lze najít některé stavby, které na svých fasádách nesou prvky
použité např. na zámku Kačina. Nejčastěji se jedná o lunetové suprafenestry s výplní z palmet, o supraporty a vrubořez či vejcovec, použitý
na hlavní římse. Charakteristická jsou i dveřní křídla s motivem slunce.
Nejdokonalejší stavbou tohoto druhu je hraběcí hostinec v Záboří nad
Labem, jehož fasáda se však již nedochovala. Přestože se jedná o panskou stavbu, nemůžeme o inspiračním vlivu Kačiny mluvit s jistotou.
Stačí se podívat do Kutné Hory, ale i vzdálenějších měst, kde lze nalézt
řadu empírových fasád na měšťanských domech. Projekt hostince navíc
zhotovil stavitel ze Žiželic na Kolínsku, jehož jméno se na plánech jinde
nepromítlo. Domnívám se, že spíše než o inspirací Kačinou šlo o obecnou inspirací empírem a klasicismem v rámci období historických slohů
a o vliv tehdy rozšířené stavební příručky J. P. Joendla.6
Novodvorsko a Žehušicko je velmi chudé na stavby ze starší vrstvy
lidové architektury. Naopak staveb mladší vrstvy je zde velké množství
a jsou dochovány často v podobě, v jaké vznikly. Z tohoto důvodu lze
sledovat pronikání jednotlivých slohových vlivů na zdejší venkov. 7 Poměrně značný počet domů dodnes nese historizující fasády. Z historických
slohů zde byla nejoblíbenější novorenesance. A to v její poměrně strohé, „rakouské“ podobě. Ve Zbyslavi na Žehušicku však byla vybudována
škola ve stylu francouzské novorenesance. Ojediněle se zde dochovaly
stavby v novogotickém stylu. Ty jsou jednoznačně spojeny s žehušickým
zámeckým stavitelem J. Míčou, zatímco stavby v ostatních neoslozích
projektovala a následně stavěla řada osob. Baroko se na Novodvorsku
a Žehušicku projevuje hned ve dvou podobách: jako tzv. selské baroko, které zde vznikalo v první polovině 19. století, a jako druhé baroko,
6 Jan Filip JOENDL je autorem v mnoha vydáních vydané příručky Landwirtschaftliche
Baukunst I–III, která byla v první polovině jedinou příručkou o zemědělských stavbách, mezi
něž ovšem Joendl zařazoval i úřednické domy, hospodářské správy panství apod. Joendl byl
současně zaměstnán Chotky jako „stavbyvedoucí“ zámku kačina a je autorem řady dalších
především hospodářských staveb na Novodvorsku.
7 K slohovým vlivům blíže NOVÁK, Pavel: Architekti, stavitelé a zedničtí mistři poslední
třetiny 19. století a první poloviny 20. století na Kutnohorsku s důrazem na chráněnou krajinnou památkovou zónu Žehušicko. Sborník z konference o lidové architektuře Volyně 2013.
V tisku. Zde i konkrétní údaje o jednotlivých stavbách a jejich autorech.
Semtěš – menší roubená
usedlost
Zbyslav – vzorně obnovená
roubenka
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
80/81
Zaříčany – menší zděná
usedlost s připojeným
výměnkem se samostatnou
sedlovou střechou
Jakub – usedlost se silně
přestavbami zjednodušeným
volutovým štítem ve stylu
lidového baroka
Habrkovice – vzorově
opravená usedlost ve stylu
lidového empíru
Chotusice – usedlost s fasádou
v historizujícím stylu
Záboří – usedlost
s jednoduchou klasicistní
fasádou
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
Bílé Podolí – usedlost
z roku 1909 s jednoduchou
novorenesanční fasádou
82/83
Kobylnice – usedlost
z roku 1913 se secesní štukovou
výzdobou
v němž se stavělo kolem roku 1900. Ze selského baroka se do dnešních
dnů dochovaly pouze dvě stavby na jakubské návsi.8
Již v závěru 19. století proniká do sledovaného regionu nový sloh –
secese. Ve své ornamentální podobě se secese příliš neprosadila, přesto
snad v každé vesnici je na historických plánech doložena jedna nebo
dvě stavby s typickou vegetabilní ornamentální výzdobou fasád. Dochováno jich je však naprosté minimum. Geometrická secese se zde
prosadila výrazněji. Objevuje se počátkem druhého desetiletí 20. století a v jejím duchu se stavělo ještě ve 20. letech. Pouze jednotlivé stavby byly inspirovány švýcarským stylem. Charakteristické je rámování
jejich štítů vyřezávanými dřevěnými výplněmi a zdobné provedení ve
štítu přiznaných nosných trámů a krokví. Někdy poslední dvojici krokví
nahrazuje z trámu provedená kružba. Individualistická moderna se v našem regionu projevila zcela okrajově. Na Žehušicku je v tomto duchu
provedena přestavba hostince v Zaříčanech, na sousedním žlebském
panství se dochovaly kvalitní rodinné domy ve Vrdech.9
Dominujícím slohem meziválečného období se ve zdejším regionu stal funkcionalismus. V naprosté většině případů se projevuje opět
pouze na fasádách, a nikoliv v konstrukci staveb. Ploché střechy jsou
kvůli uskladnění sena nahrazeny sedlovými, vystupující římsy stropních
a podlahových desek jsou nahrazeny plochými římsami, často provedenými pouze v omítce. Pásová okna chybí, supluje je spojení jednotlivých oken římsou do pásu. Sešikmené, „podseknuté“ suprafenestry
oken venkovských stavení jsou vzdálenou ozvěnou kubismu a obloukovité suprafenestry spolu s kruhovými terčí naznačují inspiraci obloučkovým dekorativismem.
Posledním slohem, který se na venkovských stavbách Novodvorska
a Žehušicka projevil, byl socialistický realismus 50. let. V tomto stylu
byl vybudován např. bytový dům pro zaměstnance státních statků ve
Vlačicích. Chybí mu však charakteristická výzdoba údernicky motivovanými sgrafity a terakotovými dílci, což bylo použito při nové výstavbě v nedaleké Čáslavi.
V mladším období již lze hovořit o bezeslohové architektuře. Rodinné domky nepříliš movitých stavebníků nestály nikomu za projekt, který
by vybočoval z běžné produkce typových domů a z nich odvozených
individuálních variant. To samé platilo o provozních budovách zemědělských socialistických podniků. Zde, např. na centrální administrativní budově JZD Kačina, se v první polovině 70. let objevila fasáda ze
skleněných panelů a hliníková okna, ale za prvek high-tech architektury je můžeme považovat jen stěží. Stejně tak minimálně členěné stavby provozních budov nelze považovat za projev minimalismu. Spíše
zde šlo o maximální zjednodušení výroby dílů a poté o jednoduchou
výstavbu objektu, to vše kombinované se snahou po minimalizaci nákladů. Jedinou velkou stavbou období závěru socialismu je zde budova Základní školy Žehušice. Vznikala za spolupráce architekta a celého učitelského sboru a jedním z vůdčích požadavků bylo, aby stavba
zapadla do krajinného rázu a respektovala charakter stávající venkovské architektury. Žádný výraznější slohový prvek se na ní neuplatňuje.
Zdobné nefunkční štíty lze jen sotva považovat za postmoderní citaci
starších vzorů.
Ani v postsocialistickém období zde nenajdeme nějaké slohově výraznější stavby. Naštěstí ale ani „venkovskou postmodernu“, slučující
Dolní Bučice – vila Štefanka
Svatá Kateřina – secesní vila
říšského poslance J. Švejka
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
84/85
8 Jedná se o čísla popisná 5 a 65. Původně šlo o jediný statek. Objekty mají nyní břízolitovou tvrdou omítku a změněný formát oken.
9 Dvojice vil navržených a postavených ve 20. letech Josefem Hemelíkem se dochovaly
dodnes v původním stavu.
barokní balustrádu, gotický oblouk vchodu do zahrady, klasicistní sloupy nesoucí balkon, což nacházíme v nedaleké Kutné Hoře. Nová architektura je nenápadná, což je zřejmě její největší deviza, neboť příliš
neruší charakteristický vzhled zdejších vsí. Jediná moderní architektura,
přesahující svojí kvalitou běžný průměr, stojí v Bernardově u vjezdu do
areálu JZD a jejím vlastníkem je zahraniční společnost.
Základním typem venkovských staveb na Novodvorsku a Žehušicku
byly až do 50. let 20. století zemědělské usedlosti. Jedná se o soubor
obytných a hospodářských staveb, v případě menších usedlostí jsou
chlévy, stodoly, sýpka i kolna spolu s obytnými místnostmi spojeny
pod jednou střechou. V nich je spojena obytná a hospodářská funkce. Tyto dvě funkce se však začaly oddělovat již dříve než v 50. letech,
kdy toto oddělení bylo provedeno násilným způsobem prostřednictvím kolektivizace. S postupným vydělováním obytné funkce je spojen vznik domu tzv. městského typu, který bývá tradičně považován
za venkovskému prostředí cizí.10 Při jeho posuzování je však potřeba
postupovat velmi obezřetně a to na základě jeho funkce, jež se jednoznačně projevuje v jeho vnitřní dispozici, na vnějším vzhledu ji však
často nelze rozeznat.
Pro venkovský dům je za základní schéma považováno tříprostorové schéma. To se mohlo u bohatých usedlostí rozrůznit tak, že
vedle středové síně (později již jen chodby) byly v řadě za sebou jak
na straně světnice, tak i na straně komory dvě místnosti, přičemž již
od druhé poloviny 19. století bývaly komory nahrazovány obytnými
místnostmi. Dům je výrazně delší než širší a vchod má uprostřed delší
strany. Má sedlovou střechu, která umožňuje využít podstřeší, a vzhledem k veřejnému prostoru je štítově orientován. Naopak pro městský dům je charakteristický téměř čtvercový půdorys, kde buď jednu
rohovou místnost, nebo mezeru mezi krajními místnostmi, avšak jen
do hloubi poloviny domu, zabírá příslušenství a komunikační prostory. Přístupný je z čela, případně z rohu. Má obvykle valbovou střechu
a okapovou orientaci.
A právě takovéto domy se začínají na Novodvorsku a Žehušicku objevovat v meziválečném období, vzácně i dříve. Často však jde o další
vývojovou fázi tradiční zemědělské usedlosti. Usedlosti byly totiž modernizovány a nároky se zvýšily nejen v oblasti zemědělských technologií, ale i v oblasti bydlení. Řada venkovských stavebníků to vyřešila
tak, že obytnou část usedlosti rozšířila do boku a nově byl vztyčen krov,
který nyní dostal okapovou orientaci. Připomínkou staré štítové orientace bývá velký vikýř do obytné místnosti v podkroví. Smíšená funkce takovýchto usedlostí zůstala zachována. V závěru meziválečného
období měly modernizované usedlosti v přízemí dvě kuchyně. Jednu
obytnou a druhou hospodářskou, přístupnou přímo ze dvora a často
prostupnou do chlévů. Zde se připravovalo krmení pro zvířata a nebylo třeba zatěžovat obytnou kuchyň hospodářským provozem. U těchto venkovských domů, byť vnějškově podobných městským domům,
zůstává zachováno propojení s hospodářskou částí usedlosti obvykle
pod jednou střechou, byť jiného tvaru a výškové úrovně, navazující na
obytnou budovu.
Na venkově však vznikají i rodinné domy bez hospodářského zázemí. Jde o obdoby městských vil. Bydlely v nich nezemědělské dobře situované vrstvy venkovského obyvatelstva – lékař, řídící učitel, úspěšný
obchodník či řemeslník (pak v domě byla obvykle i dílna nebo krám).11
I když existují vily statkářů a bohatých sedláků, které si postavili nezávisle na svém statku někde v sousedství, tento případ na Novodvorsku
a Žehušicku nebyl prokázán. Zřejmě nejvýstavnější je selská secesní vila
Josefa Švejka ve Svaté Kateřině, bohatého statkáře a akcionáře cukrovarů v okolí a také říšského poslance v závěru rakouské éry. Ta je zakomponována do areálu moderní zemědělské usedlosti.
Na venkově obecně, nejenom ve zdejším regionu však najdeme velké
množství obytných staveb, které nejsou zemědělskými usedlostmi. Jde
o domky zemědělských dělníků, dělníků a úředníků dojíždějících za prací do blízkých měst. Jedná se o malé domky o dvou, a někdy dokonce
o jediné místnosti a chodbičce, které se nijak neliší od obydlí chudých
vrstev v okrajových částech měst. Často byly, vzhledem k nedostatku
prostoru a do jisté míry i kvůli zlevnění stavby, stavěny okapově orientovány a tvoří souvislé řady podle komunikace.12 Právě tyto domky
nahradily na venkově bývalá podruží a ratejny, kdy se v jedné místnosti
tísnilo několik rodin zaměstnanců sedláků. Mít svůj vlastní domek bylo
životním snem každého zemědělského dělníka a bezzemka a pozemková reforma realizaci tohoto snu výrazně usnadnila.
V 50. letech, jakmile polevil kolektivizační tlak, který znemožňoval
výraznější stavební aktivity na venkově, začaly se venkovské stavby
adaptovat.13 Uvolněné chlévy pro velká hospodářská zvířata bylo možno přebudovat pro jiný účel. Nejčastěji jím bylo bydlení. Pro adaptaci
na obytné účely byly nejvhodnější, neboť v tradiční dispozici venkovského domu byly situovány v těsném sousedství obytné části usedlosti.
Na ostatní části usedlosti, které rovněž přestaly být využívány pro účely zemědělské výroby, došlo později. Z kolen, někde i ze stodol se staly
obvykle garáže a dílny, případně sklady všeho možného. Kde existovala
samostatná sýpka, byla využívána jako skladovací prostor.
Již od 50. let se sice rozeběhla státem podporovaná výstavba nových
domů pro družstevníky a zaměstnance státních statků, ale těch bylo
jen velmi omezené množství. Variabilita nově vznikajících venkovských
domů byla malá. Nicméně ve srovnání s meziválečným obdobím, kdy se
obytná část domu podřizovala primárně výrobní funkci usedlostí, byla
větší. Nadále pokračovala výstavba domků meziválečného typu o jedné
místnosti v přízemí. Pravidelně však nyní mívají jednu místnost i v podkroví a součástí domů se stává krytá veranda. Dalším typem jsou větší
domy o dvou obytných místnostech, s příslušenstvím v přízemí a jednou, někdy i dvou ložnicích v podkroví. Od meziválečných usedlostí je
odlišuje vchod na rohu delší strany místo uprostřed. Jiný typ navazuje
na městskou výstavbu. Jde o přízemní dům na téměř čtvercovém půdoryse s polovalbovou střechou a s obytným podkrovím, z nějž je jedna místnost prosvětlena velkým vikýřem na straně veřejného prostoru.
Dům je přístupný z boční strany skrz krytou verandu.
Jelikož venkovští lidé si drželi i v době kolektivizace alespoň drobné
hospodářské zvířectvo, případně prase, tak venkovské domy potřebovaly alespoň malé hospodářské příslušenství. Za usedlostmi, obvykle
11 Méně obvyklé byly vily městského typu, které si postavili rodáci z dané vsi, kteří se domů
10 Ke genezi městského typu domu na vesnici blíže NOVÁK, Pavel: Architektura a urbanis-
mus první poloviny 20. století v obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko. Sborník
z konference Památky lidového stavitelství. Kokory 2007. Přístupno na www. npu.cz sekce
semináře a konference.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
86/87
vrátili ve vyšším věku a někteří z nich zamýšleli strávit v rodné obci sklonek života. Během
jejich profesní dráhy však vilu využívali jako letní byt. V zájmovém území není tento případ
doložen.
12 U selských usedlostí je okapová orientace zachována pouze v části návsi v Chotusicích,
která patřila k nejbohatším obcím v regionu a dále zčásti i v městysích, bývalých sídlech panství Nové Dvory a Žehušice. Důvod přeorientace lze nejspíše hledat ve velké ceně stavebních
pozemků a jejich nedostatku v těchto sídlech s nejrozvinutější strukturou sídelních funkcí.
13 Adaptace byly rovněž upřednostňovány pro nedostatek stavebního materiálu, který byl
ještě v první polovině 50. let na příděl. Součástí žádosti o stavební povolení bylo prohlášení
stavebníka, že nebude po státu požadovat žádný materiál.
přes vybetonovaný dvůr, byly proto postaveny chlívky, kůlny a další
potřebné drobné stavby. Právě tyto stavby udržují kontinuitu se starším stavebním vývojem vesnice. Typ staveb na obdélném půdoryse
s vchodem na rohu je vizuálně podobný starším usedlostem, od nichž
se obvykle liší okapovou orientací. Pro venkovské domy 50. let je typická předzahrádka.
V 50. letech výrazně převažovaly nad novostavbami přestavby starších usedlostí. I zde je možné vydělit několik základních typů přestaveb. Ty nejjednodušší a nejstarší spočívaly v přístavbě verandy. Nešlo
přitom pouze o vytvoření krytého zádveří, ale často se sem muselo
vejít i nově budované sociální zařízení. V zadní části předsíně se našlo místo pro WC, které dosud stálo ve dvoře, a někdy i pro koupelnu. Složitější přestavba spočívala v úpravě části nebo celých chlévů.
Tam, kde chlévy nebyly k dispozici, tedy u drobných usedlostí, byla
stavba prodloužena směrem do dvora. U okapově orientovaných staveb tak dostala půdorys tvaru L, vzácněji T. Adaptace podkroví pro
obytné účely jsou v 50. letech poměrně vzácné. Drobnější úpravy
venkovských domů se týkaly především oken. Starší dvoukřídlá, vodorovně členěná okna byla nahrazována třídílnými, širšími bez vodorovného členění.
V 60. letech se pozvolna rozeběhla výstavba nových domů i na vesnicích, mimo stabilizační výstavbu zemědělských podniků resp. státu.
Mezi novostavbami převažuje typ původem městského domu na téměř
čtvercovém půdorysu. Bývá již podsklepen, což vyvolalo nutnost jeho
zvednutí výše nad terén kvůli prosvětlení suterénu okny. Dům má valbovou střechu, která je do veřejného prostoru proražena mohutným
vikýřem s třídílným oknem. Některé domy mají vikýře i do bočních stran.
I V této době je za domem budováno miniaturní hospodářské příslušenství. Druhý typ venkovských domů nově postavených v 60. letech má
blízko k meziválečným usedlostem. Jde o přízemní dům na obdélníkovém půdoryse se sedlovou, případně polovalbovou střechou s obytným
podkrovím, které prozrazuje mohutný centrálně situovaný vikýř otočený do ulice. Přístup do domu je z boku, kde je situována krytá veranda.
Na její střeše bývá vybudována terasa přístupná z jedné z podkrovních
štítových místností. Jelikož je dům podsklepen, je proti starším stavbám,
které se mu svým dispozičním členěním i celkovým vzhledem značně
podobají, výrazně zvýšen nad úroveň terénu.
V 60. letech se pokračovalo intenzivně v přestavbách starších domů.
Pokud byla volná alespoň část bývalých chlévů nebo komor, navazujících na obytnou část, byly přestavěny pro obytné účely ony. Často však
již byla tato možnost vyčerpána, a jelikož přestavba ostatních hospodářských budov byla náročnější, pozornost stavebníků se soustředila
na podkroví. Někteří stavebníci vybudovali z boční strany usedlosti
směrem nad dvůr široký vikýř, který umožňoval prosvětlit dvě i více
místností. Někteří stavebníci k přestavbě přistoupili ještě velkoryseji
a zvedli celou jednu stranu budovy, resp. její část, až ke stodole (pokud se jednalo o jednotný dům nebo usedlost na půdorysu tvaru L).
Střecha tak dostala asymetrický sklon. K sousedům zůstal původní
strmý, do dvora vznikl nový mírný. Druhým typem přestaveb, který
má rovněž svůj předobraz již v meziválečném období, je boční přístavba štítově orientovaných domů. Byla spojena s přeorientací domů
okapovou stranou do ulice a na rozdíl od meziválečného subtilního
vikýře jsou tyto ze 60. let mohutné a prosvětlují střední obytnou místnost, kterou nebylo možno osvětlit okny ve štítech. Tam, kde se neodhodlali k rozsáhlejší adaptaci, tam vyměnili alespoň okna a domy
dostaly novou fasádu.
V 70. letech se začalo na Novodvorsku a Žehušicku stavět a přestavovat v masovém měřítku. Umožnila to jednak změna přístupu
Koukalka – meziválečná
usedlost s typicky
jednoduchou úpravou fasády
Horní Bučice – režné zdivo
představuje prvek typický
pro individualistickou
modernu
Hlízov – rodinný domek
z první vlny stabilizační
výstavby z 50. let 20. století
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
88/89
Hlízov – domek
s členěním fasád typickou
pro 50. a 60. léta
Výčapy – domek s maximálně
zjednodušenou fasádou, jehož
jediným zdobným prvkem je
režné zdivo podezdívky
Bernardov – přistavěná
a přestavěná usedlost
s fasádou z přelomu
60. a 70. let s atypicky
ponechaným vyřezávaným
okřídlím
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
Horka – starší obytná část
zemědělské usedlosti byla
nahrazena přístavbou ve stylu
„šumperák“
Výčapy – okály se staly
populární pro rychlost
výstavby a poměrně
příznivou cenu
Žehušice – pro venkov
atypické atriové domky
90/91
Rohozec – samostatně
uprostřed parcely stojící
patrový dům
k nestřediskovým obcím a jednak celkově dobrá ekonomická situace
obyvatel venkova. Obyvatelstvo se již zcela smířilo se socialistickou
formou hospodaření, které (po vyrovnání rozdílů mezi špatně a dobře
hospodařícími družstvy sloučenými do velkých celků) konečně začalo
přinášet výhody hospodaření ve velkém.14
Mezi novostavbami vynikal jeden typ domů, který zcela odmítal dosavadní stavební tradici venkova. Představoval ho patrový dům na čtvercovém nebo skoro čtvercovém půdorysu. Byl celý podsklepený, výrazně
zvýšený nad terén. Do suterénu se nově musela vejít i kotelna ústředního
topení s uhelnou a často i prádelnou a sušárnou, vzácněji i garáž. Domy
mají stanovou, případně valbovou střechu s kratičkým hřebenem. Běžný
je balkon a terasa. Na rozdíl od starších domů, které jsou koncipovány
jako jedna bytová jednotka pro vícegenerační venkovskou rodinu, tyto
domy již bývají navrhovány jako dvě samostatné bytové jednotky – přízemí pro rodiče, patro pro děti. Samostatný vchod do patra byl však výjimkou. Společné prostory se však omezovaly většinou pouze na schodišťovou halu. Teprve v této době se v plánech objevuje jednoznačné
určení účelu místností. Již ne obytná místnost, ale ložnice, dětský pokoj,
případně dokonce pokoj dcery, pokoj syna. Variací tohoto městského
typu domu je dům o stejné dispozici s plochou střechou.
V 70. letech se začaly více stavět i na venkově typové rodinné domy.
V Žehušicích bylo postaveno několik přízemních plochostropých atriových montovaných domků. Jelikož k nim nebyly projektovány garáže,
musela vzniknout v sousedství samostatná řada garáží. Pro rodinné
domky 70. let je charakteristické, že jim často chybí jakékoliv hospodářské zázemí. Vzestup životní úrovně na venkově umožňoval obejít se
bez přilepšení z vlastní zahrádky a nebylo již ani nutné chovat vlastní
králíky, slepice či prase. Navíc pro mladou generaci byly tyto činnosti
neatraktivní. Dalším významným rysem, který dokládá změnu priorit
venkovského člověka, je sadová úprava celého pozemku, nikoliv jako
dříve pouze předzahrádky. Svoji potřebu dělat něco rukama tak muži
vybíjeli v garážích a ženy na zahrádkách, a nikoliv jako dosud zemědělskými pracemi.
V 70. letech se na venkově rovněž intenzivně přestavovalo. V této
době se však prosadil odlišný přístup k přestavbám. Nyní byly pojímány
většinou komplexně jako novostavba. Nešlo o to vytvořit navíc jednu či
dvě místnosti, ale dát celému domu novou tvář. Proto ti nejradikálnější
stavebníci starou usedlost zbourali, provizorně bydleli buď u rodičů či
známých, nebo v upravených prostorách hospodářské části usedlosti
a na místě obytné části usedlosti postavili v podstatě nový dům. Většinou navazuje na stávající hospodářský trakt usedlosti, ale jsou i případy, kdy dům stojí izolovaně, od hospodářské části oddělený úzkou
uličkou.15 Vzácně byl nový dům postaven zčásti nebo zcela mimo základy staré budovy a na původním místě vznikla zahrádka. Ti méně radikální stavebníci zvedli celou stavbu o patro. Tam, kde již dříve byla
provedena přestavba zvednutím jedné strany o patro, byla zvednuta
i druhá část a z původního krovu někdy zbyla jen špička původní střechy, na níž jsou napojeny pultové střechy obou nástaveb. Při přestavbě
byla obvykle rozšířena přední část domu, takže půdorys obytné části
Jakub – patrový rodinný
dům se zajímavě členěnou
fasádou zvýrazněnou režným
zdivem komína
Chotusice – českému
prostředí cizí typ přízemního
rodinného domu
14 Přestavba zbytku hospodářských prostor pro účely bydlení je svým způsobem baromet-
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
92/93
rem vztahu zemědělců k JZD. Starší generace, která se dosud zčásti nesmířila se ztrátou soukromého majetku, přestala věřit po roce 1969 v možnost návratu soukromého hospodaření. Mladší generace již brala družstva za své, neboť jim přinášela srovnatelné možnosti jako
práce ve městech a navíc možnosti legálního i nelegálního samozásobení.
15 Je to případ např. čp. 7 ve Svatém Mikuláši. Tento dům je zajímavý i z dalšího hlediska
ukazujícího změny poměrů na vesnici. Jeho stavebník přestal na rok pracovat v JZD a věnoval se výlučně stavbě rodinného domu.
domu se blíží čtverci. Spíše ojediněle byly adaptovány i zbývající hospodářské budovy na různé sklady a garáže.
Stavební boom 70. let pokračoval na Novodvorsku a Žehušicku i v následujícím desetiletí. Typová rozmanitost novostaveb výrazně vzrostla.
Běžnými se staly typové projekty, na druhé straně se movitější stavebníci obraceli i na renomované architekty, resp. architekty z velkých měst,
u nichž předpokládali vyšší úroveň jejich projektů. Pro domy z 80. let
je typická absence nejenom hospodářského zázemí, ale i dlážděného
dvora za domem. Dům bývá zasazen do zeleně. Stabilní součástí domu
se stává garáž a většinou i dílna, která umožňovala jednak uspokojovat
touhu venkovského člověka po kutění a jednak svépomocně nahrazovat stále častější výpadky a úzké profily národního hospodářství. Domy
nově postavené v 80. letech bývají jak přízemní, tak i patrové. Ty přízemní většinou jsou již celopodsklepené a v suterénu je nově umístěna i garáž. Potřebu kontaktu člověka s přírodou, zcela pochopitelnou
u městského člověka, mají uspokojovat balkóny, lodžie a terasy často
obepínající jednu, někdy i dvě strany domu a to i nad zvýšeným přízemím. Pravidelně je obýváno i podkroví.
Nově se staví i nepodsklepené domy. V nich se musí veškeré příslušenství vejít do přízemí. Nejde v nich o návrat k přírodě, jak tomu bylo
v následujícím desetiletí, ale spíše o zlevnění a urychlení stavby. Častěji se objevují typové projekty domů s plochou střechou. Oblíben je
zejména tzv. Šumperák, kterému byl dodatečně zazdíván nepotřebný
balkon.16 Na oblibě získává opět sedlová střecha. Je však jiná než v předchozích desetiletích. Někdy mívá asymetricky situovaný hřeben, který
obvykle člení štít a v jeho jedné části vytváří lodžii. Obě strany střechy
pak mívají odlišný sklon. Jindy je sklon sice stejný, ale boční verandy
jsou buď plochostropé, někdy dokonce s terasou, nebo s nízkou pultovou střechou. Opticky bývají verandy začleněny do stavby a jsou skryty
pod přesah střechy, která nad nimi nemění svůj sklon. Na střechách se
objevují první střešní okna. Třídílná okna minulých desetiletí vystřídala
velkoformátová výklopná okna. I dispozice domů je jiná. Model dvou
bytových jednotek bývá opuštěn a celý dům slouží potřebě jednogenerační rodiny, z nichž každý člen má svoji místnost. Součástí dispozic se
stávají pracovny (i pro ženy). Ty umožňují uspokojit nejenom potřebu
manuálních, ale nově i intelektuálních zálib obyvatel venkova.
V 80. letech se začaly v sledovaném regionu stavět i oblíbené montované dřevostavby Okálů, navrhované pro řadovou výstavbu.17 Vzhledem k dostatku prostoru byly budovány jako samostatně stojící domy
na vysoké podezdívce, která umožňovala bez dodatečných přístaveb
pojmout potřebné hospodářské zázemí domu.
V 80. letech se začaly budovat v omezené míře i nové hospodářské
stavby. Většinou tam, kde nebylo možno pojmout garáž do dispozice
obytného domu. Starší typ staveb s vysokým průčelím a vzad se snižující pultovou střechou, který umožňoval využít jejich podkroví pro
skladování sena nebo umístění třeba holubníku, již dožil. Nově se začal stavět jiný typ staveb: přízemní stavba na obdélníkovém půdoryse
s nízkou sedlovou střechou. V čelní stěně byl vjezd do garáže, na ni
navazovala dílna a na tu různé skladovací prostory a vzácně i chlívek
pro slepice či přístřešek pro králíkárnu.
Po celá 80. léta se v daném regionu přestavovalo. Někde již podruhé, vzácně dokonce již potřetí. Přes mnoho podob mají přestavby některé společné rysy. Opět se stala moderní sedlová střecha. Často je
asymetricky posazena s různým sklonem obou jejích stran. Ve štítě se
objevuje balkon či lodžie. Zádveří bývá opticky začleněno do stavby. Jinak se uplatňují všechny varianty starších přestaveb – vybudování obytného podkroví, zvednutí celé stavby o patro, rozšíření stavby směrem
do dvora i pouhá výměna oken či nová fasáda. Při zvednutí o patro
je charakteristické, že zahrnuje v případě jednotných domů i bývalou
kolnu či stodůlku, která dosud zůstávala stát v průvodní podobě. Dispozice místností je však již nová a šitá na míru potřebám jednotlivých
členů rodiny. Proti novostavbám měly přestavby jednu výhodu. Měly
dostatek hospodářských prostor z původní usedlosti a to bylo možno
v 80. letech využít pro obnovené drobné podnikání, jako byl smluvní
výkrm býků či pěstování zeleniny.
V letech po sametové revoluci se po kratičkém útlumu rozeběhly
stavební aktivity nebývalým tempem. Staví se především nové domy,
padl totiž problém s volnými stavebními pozemky, ale rovněž se přestavují domy starší. Počet různých typů domů se zmnohonásobil. Vedle
typových projektů se objevují i individuální zakázkové práce. V posledních letech jejich počet spíše stoupá. Novým prvkem je přenášení zahraničních vzorů do českého prostředí, což se bohužel nevyhnulo ani
Novodvorsku a Žehušicku. Přes mnohotvárnost nové výstavby lze rodinné domy v sledovaném regionu rozdělit na dva základní typy. První
typ představují přízemní domy s obytným podkrovím, druhý typ přízemní domy bez obytného podkroví.
Pro první typ je charakteristický obdélníkový půdorys a sedlová střecha se sklonem 40–50 stupňů. Bývají často poměrně malých rozměrů
a garáž mívají vybudovánu formou otevřených stání při kraji pozemku,
vzácněji umístěnou jako v předchozím desetiletí v suterénu. Podkroví
je prosvětleno střešními okny, ve štítě někdy bývá lodžie.18
Druhý typ bez obytného podkroví bývá postaven často na složitém
půdorysu, do něhož je zakomponována i garáž, resp. dvojgaráž, která
někdy bývá předsunuta a vytváří tak pohledovou dominantu celého objektu. Dům je nízký, nepodsklepený, často jen jeden schůdek nad úrovní terénu a má nízkou valbovou střechu, na niž navazuje nižší valbová
střecha garáže. Pro oba dva typy domů jsou charakteristická velká okna
s izolačními dvoj a trojskly, se vsazovanými niťovými příčkami, jež vytvářejí iluzi starého typu šestidílných oken. Pro oba typy domů jsou rovněž typické velmi dobré izolační vlastnosti, zajištěné izolačními obklady,
a výrazná barevnost fasád. Zvláště u větších domů je charakteristická
absence jakýchkoliv dalších technických staveb. Zato nechybí garážová
stání a většinou ani (krytý) venkovní bazén. Charakteristická je rovněž
zahradní úprava celého pozemku. Převažuje krátce střižený trávník, minimum ovocných stromů, někde maličká skalka či ojedinělý květinový
záhon. Výstavby různých kanadských srubů a pravých krkonošských roubenek, stejně jako výstavby podivných věžiček a balkónů nesených antickým sloupovím nebo barokních balustrád zůstalo Novodvorsko a Žehušicko ušetřeno. V posledních letech počet různých stavebních výstřelků
spíše klesá. Lze jen hádat, zda za touto skutečností stojí lepší povědomí
stavebníků o možnostech výstavby, či snad dokonce úcta k stávajícímu
obrazu vesnice nebo jen obyčejný nedostatek financí.
I po roce 1989 se v daném regionu stávající rodinné domy intenzivně přestavovaly. Opravovaly a upravovaly se nejenom obytné stavby,
16 Šumperák vyprojektoval koncem 60. let architekt Josef Vaněk pro ředitele šumperské
nemocnice. Dům odráží vlivy bruselského Expa 58. V Šumperku byly postaveny dva vůbec
první rodinné domy typu V, jak se oficiálně nazývaly a podle tohoto města dostaly jméno.
17 Okály začaly vyrábět Rudné doly Rýmařov od roku 1969 na základě západoněmecké licence firmy Okal – Otto Kreinbaum. Od 80. let, kdy vypršela licence, musely být označovány
jinak, ale v lidovém povědomí zůstalo označení těchto velmi populárních a levných dřevostaveb i nadále.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
94/95
18 Tento typ se nejvíce podobá starším obytným stavbám v regionu a alespoň svojí hmotou
odpovídá regionálnímu typu domu sociálně slabších vrstev.
Svobodná Ves – v hloubi
parcely těsně za „šumperákem“
z období socialismu vyrostla
v postsocialistickém období
budova nového rodinného
domu
ale i ty hospodářské a ostatní. A to jak pro účely bydlení, tak i pro podnikání. Různé přestavby se dotkly všech historických vrstev domů od
starší vrstvy lidové architektury až po období konce socialismu. Přestavby jsou většinou méně razantní než v období socialismu. Nová střešní
okna prozrazují, že byly obytným účelům uzpůsobeny dosud pro jiné
účely využívané podkrovní prostory. Jinde se nad střechou objevují vikýře navazující na bývalé vikýře na shoz sena. Jejich počet bývá někdy
naddimenzován. Zvednutí stavby o patro je nyní již jen velmi vzácné.
Objevil se však nový fenomén – kupování starších staveb, které jsou následně do základu strženy, stavební materiál se často vyveze na skládku
a na jejich místě vyroste nová stavba. To však nepatří mezi rekonstrukce. Značná pozornost je věnována zateplení budov, při níž dodatečná
izolace většinou vede k zániku původní členitosti fasád. Běžná je rovněž výměna oken. Velké nečleněné formáty již nejsou moderní a nahradila je falešně členěná nová, většinou plastová okna. Starší domy
dostaly nové fasády. Fasády z prvních let po roce 1989, kdy se používaly neprodyšné materiály, se prozrazují již nyní oprýskáváním. Fasády
jsou výrazně barevné. Až po roce 1989 se dočkala adaptace část stodol a dalších budov dosud využívaných jen jako sklad všeho možného.
Byly přizpůsobeny pro účely podnikání a vznikly v nich zateplené dílny
případně skladovací prostory.
V jednotlivých obdobích sledovaných více než 150 let se měnil nejenom vzhled a dispozice venkovských domů, ale i materiály, z nichž byly
domy zhotoveny. Až do poloviny 19. století se používal na Novodvorsku a Žehušicku ke stavbám na vesnici především kámen a pálené cihly.
Dřevo se používalo již pouze na drobné hospodářské stavby, jako byly
různé chlívky, kůlny a dřevníky. Nepálené cihly se zde pro dostupnost
kamene a dřeva rovněž nepoužívaly, event. jen na nepodstatné části
konstrukcí.19 V rolnickém prostředí se občas při opravách narazí na část
chlívků apod. zhotovených původně (zřejmě jako dočasné provizorium)
z vepřovic. Po zrušení zákazu výroby cihel poddanými v roce 1819 se
pálené cihly staly všeobecně dostupným materiálem. Na velkostatku našly v druhé polovině 19. století uplatnění i další nové stavební materiály.
Jednalo se především o konstrukční litinu a železo, především v podobě
traverz a podpůrných sloupů nesoucí klenby. V rolnickém prostředí se
z nových materiálů uplatnil ve větším měřítku pouze térový papír, používaný jako střešní krytina a později i jako izolační materiál.
Řada dalších nových materiálů se objevila na venkově v meziválečném období. Šlo o nové formáty cihel. Vedle plných cihel se objevují i cihly duté. Začínají se používat i betonové tvárnice. Využití se i ve
venkovském prostředí dočkala také keramická dlažba či lehká střešní
krytina – eternit a betonová alternativa k páleným střešním taškám. Na
fasádách se objevil stříkaný a škrábaný břízolit.
V letech socialismu se vedle cihel a nově i velkoformátových cihelných bloků zdilo z tvárnic. Část stavebníků si škvárobetonové tvárnice
vyráběla svépomocně sama. Od 70. let je začaly postupně vytlačovat
plynosilikátové a křemelinové tvárnice. Z materiálů na stavbu stropů
se rozšířily již dříve známé, ale na venkově jen velmi sporadicky používané, hurdisky pokládané do železných I profilů. Méně populární byly
stropy z keramických trámců a vložek. Pozvolna se začaly šířit různé
materiály na zateplení na bázi minerálních vln a polystyrénu.
Po roce 1989 se výrazně rozšířil sortiment veškerého stavebního materiálu. Mezi konstrukčními dřevovláknitými deskami se prosadily OSB
Chotusice – soudobý rodinný
dům se zajímavě řešeným
venkovním vřetenovým
schodištěm
Církvice – velký rodinný
dvojdům skrytý v hloubce
zahrady
19 Neočekávaně lze najít vepřovice i v zámeckém prostředí. V kočárovně na zámku Kačina
byla ještě zřejmě zkraje meziválečného období vybudována příčka z vepřovic, oddělující od
kočárovny garáž pro automobil.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
96/97
Nové Dvory – rodinný dům
s postmoderně členěnými
střechami předsíně
desky. Ve zdících materiálech výrazně zlepšily nabídku cihelny, které
dodávají cihelné bloky s tepelněizolačními vlastnostmi srovnatelnými
s tvárnicemi. Fasády se začaly zateplovat nejenom u starších budova,
ale i u novostaveb a kryjí se tenkovrstevnými omítkami. Mezi střešními
krytinami se rozšířily velkoformátové plechové šablony a bitumenové
lepenky imitující taškovou či šindelovou krytinu.
Ještě počátkem 20. století byl pojem vnitřní instalace na venkově
neznámou záležitostí. Zvýšené civilizační nároky, které především stály
za jejich rychlým rozvojem, se postupně začaly prosazovat i na venkově. Oproti městům opožděně, většinou až od počátku meziválečného
období, se začala řešit otázka WC. Do této doby představovala sociální zařízení na vesnici kadibudka nad hnojištěm ve dvoře.20 V meziválečném období však na plánech novostaveb již většinou nechybí místnost WC. Ve stejném období se také zavádí voda ze studny přímo do
domu, veřejná vodovodní síť na sledovaném území zatím neexistovala.
Obvykle jen do síně případně do kuchyně. Těsně před první světovou
válkou si v prvních vesnicích Novodvorska a Žehušicka poprvé rozsvítili a koncem 20. let si i zapnuli rádio.
K pronikavému zlepšení sociálního vybavení venkovských domácností došlo až v letech socialismu. Tehdy se už v naprosté většině domácností Novodvorska a Žehušicka svítilo a byla zde postupně stále větší
řada domácích elektrických spotřebičů. Naprostá většina domácností
měla již i splachovací záchod. Od 60. let se také budují jako samozřejmá součást venkovských bytů koupelny. Ve starší zástavbě se postupně
dobudovávají během následujícího desetiletí. Končí tak praxe nedělního velkého koupání v prádelních neckách. Do některých vesnic byl zaveden plyn, jinde si lidé pořizovali spotřebiče na propan-butan a pravidelně si kupovali náplň do plynových bomb. Od 70. let se postupně
stává standardem i ústřední, případně etážové topení, nahrazující dřívější lokální. Samozřejmostí se stává boiler či průtokový ohřívač a rozvody teplé a studené vody. V 50. letech se první zemědělci zmohli na
osobní auta a od 70. let se začínají v sledovaném regionu hromadně
budovat garáže.21 Od 60. let se na venkově postupně zvětšuje počet
televizorů. Telefon bývá v této době obvykle jen jeden v celé vsi a slouží jako veřejná telefonní stanice. Teprve v letech normalizace počet telefonních přístrojů na vesnici postupně rostl.
Po roce 1989 se již nemění struktura vybavení domácnosti, ale jeho
kvalita a zčásti i kvantita. K vaně přibývá sprchový kout, koupelna bývá
vybudována na každém podlaží. Ke splachovacímu záchodu přibyl někde i bidet. Na zahradě vyrůstá u movitějších venkovanů i krytý bazén.
K první garáži někdy vyrostla i druhá. Počet televizorů, videí a DVD přehrávačů v jedné domácnosti roste. Pevnou telefonní síť nahradily mobilní telefony. Standardní součástí venkovské domácnosti mladší generace se stává osobní počítač s připojením na internet a na sociální sítě.
Porovnáváme-li vybavení domácnosti předměty dlouhodobé spotřeby
nebo i sociálním zařízením, začaly od 70. let mizet rozdíly mezi městem
a venkovem a dnes již v této oblasti prakticky neexistují.
Horušice – moderní
dřevostavba rodinného domu
a pomocných budov
ve svahu nad vsí
20 Kadibudkám bylo přisuzováno významné místo v hospodaření s živinami. Lidské exkre-
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
8. Zemědělské usedlosti a rodinné domy
98/99
menty se stejně jako hnůj používaly ke hnojení polí. V meziválečném období byl kladen velký důraz na to, aby ani močůvka nepřišla nazmar, a pod hnojišti byly budovány zpevněné
plochy s jímkou.
21 Kde nebyly k dispozici nevyužité hospodářské budovy, byly garáže vestavěny do dvora
proti obytné budově buď přímo v uliční čáře, tedy v místech, kde u zemědělských usedlostí
stávaly sýpky nebo v zadní části parcely a pak byl obvykle příjezd ke garáži vybetonován.
Pro venkov je charakteristické individuální bydlení. Co dům, to jedna
rodina. Přesto existují, a již v minulých staletích existovaly, výjimky, kdy
v jedné budově bylo několik bytů. Starobylou formu bytových domů
na venkově představují tzv. úřednické domy, označované někdy také
jako důchod. Jednalo se o dům, kde bydlelo několik rodin vrchnostenských úředníků. Úřednické domy vznikají v době, kdy se výrazně rozrostl počet vrchnostenského a hospodářského úřednictva a prohloubila se jeho profesní specializace. To bylo většinou až v 18. století. Na
sledovaných dvou panstvích však ještě koncem 18. století bydleli úředníci buď individuálně, nebo v méně exponovaných částech zámku spolu s panstvem. Pro úředníky nechal postavit hrabě Věžník na přelomu
17. a 18. století několik úřednických domků hned v sousedství zámku
v Nových Dvorech.1 Po nastěhování Chotků do novostavby kačinského zámku v roce 1823 byl novodvorský zámek přeměněn ve správní
centrum panství a do zámku byly umístěny byty úřednictva. Zůstaly
tam až do zániku velkostatku po druhé světové válce a pak sem byla
umístěna škola. Úředníci sídlili i v panských sídlech dříve samostatných menších statků. Tak tomu bylo např. ve Zbyslavi či Hlízově nebo
na zámku v Třebešicích.
První skutečný úřednický dům však vznikl ve sledovaném regionu až
počátkem 19. století v klasicistním stylu. Projektant stavby není znám,
do úvahy připadá tehdy u řady šlechtických rodů velmi populární stavitel František Pávíček.2 Vlastní stavbu realizoval, resp. stavební dozor
měl thun-hohensteinský stavební ředitel Jan Jelínek. V letech 1815–1816
byl tento dům vybudován v Žehušicích a to nepříliš obvyklou formou.
Vznikl jako patrová nástavba nad konírnami sousedícími s jízdárnou.
Obdobně jako pro úředníky vznikaly byty pro služebnictvo sloužící na
zámku. Byly to byty v předzámčí přestavovaném v roce 1823 a 1848.
Jak úřednické, tak i služebnické byty byly obývány až do druhé poloviny 20. století. Teprve v závěru století byly pro zchátralost opuštěny.
Úřednický dům byl v minulých třech letech opraven a jsou zde kanceláře společnosti nového majitele. Předzámčí s byty služebnictva se
právě opravuje.
Bytové domy však existovaly nejenom ve vrchnostenském, ale i v rolnickém prostředí. Zde samozřejmě nesloužily úřednictvu, ale stálým
zaměstnancům. Šlo o deputátní domy. Své deputátní domy měly jak
velké statky, resp. hospodářské dvory, tak i velcí sedláci. V selském
prostředí šlo především o deputátní chalupy, tj. chalupy, které sedláci nevyužívali pro vlastní bydlení, ale které koupili či zdědili a upravili
je pro bydlení deputátníků.3 Na pohled se neliší od běžných usedlostí,
prozradí je však větší počet komínů a dveří, neboť v těchto chalupách
bylo několik bytů za sebou. Jednotlivé byty měly obvykle jednu, maximálně dvě obytné místnosti, ale topit se dalo jen v jedné. Vždy do dvojice bytů byl přístup ze společné chodby.
Novostavby přízemních deputátnických baráků byly budovány na
principu řadových domů. V případě potřeby k nim bylo možno přistavět další byty. Ve sledovaném regionu se dochovaly např. v Druhanicích
a Lochách. Pochází z meziválečného období. Jde o jedno až dvoupokojové byty s vlastní kuchyní a se společným sociálním zařízením, často
i s miniaturním hospodářstvím za deputátnickým barákem. Druhanické
9.
Bytové domy
Žehušice – úřednický dům
s koňskými stájemi v přízemí
Výčapy – deputátní barák
Výčapy – čtyřbytovky alespoň
částečně vytvářely iluzi
vlastního rodinného domku
1 LEDR: c. d. s. 73.
2 BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o. Kutná Hora) Stan-
dardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8, s. 13.
3 Tento typ chalup s více byty navazuje na podružské chalupy z předchozích staletí, v nichž
bydlely zprvu rodiny sourozenců, kteří nehospodařili na rodovém statku, ale pomáhali majiteli – svému sourozenci. Z nich se postupně stali zaměstnanci a z podružských chalup a světniček deputátnické byty.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
9. Bytové domy
100/101
10.
Stavby pro
řemesla, průmysl,
obchod a služby
domky jsou dvoubytové, lošské čtyřbytové. V Chotusicích se dochoval
i patrový dům pro zaměstnance cukrovaru z počátku 20. století.
Potřeba ubytovat zaměstnance nově vyvstala před státními statky
v 50. letech. Jejich zaměstnanci totiž často neměli své kořeny v daném
regionu a neměli kde bydlet. Pro ně se stavěly bytové domy odpovídající
městským bytovým domům. Takovýto dům s miniaturním hospodářským
příslušenstvím pro každou rodinu je dochován ve Vlačicích.4
V 70. letech se na Novodvorsku a Žehušicku opět začaly stavět bytové domy pro zaměstnance JZD. Ke starším jedno a dvoupatrovým
čtyř a osmibytovkám přibyly i třípatrové dvanáctibytovky. Ty již výrazně vybočují ze stavebního obrazu vesnice. V jejich sousedství opět byly
vybudovány dřevníky, případně chlívky a nově i garáže.
Novým typem bytových domů, který se uplatnil např. v Žehušicích,
byly řadové patrové čtyřbytovky s garážemi pod zvýšeným přízemím.
Později byla dávána přednost spíše řadové výstavbě, která umožňovala kombinovat levnější hromadnou výstavbu s téměř individuálním
bydlením. Po listopadu 1989 zájem o bydlení v bytových domech na
venkově upadl a nyní se již bytové domy na Novodvorsku a Žehušicku nestaví.
Jako jediný z vesnických domů ve sledovaném regionu nese tento dům členěním svých
fasád nesmělé znaky socialistického realismu.
4
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
9. Bytové domy
102/103
Až do dnešních dnů se dochovala na Novodvorsku a Žehušicku řada staveb, které sloužily k nezemědělskému podnikání ať již poddaných, nebo
vrchnosti. K nejstarším z nich patřily mlýny. První zmínka o mlýnech v archívních pramenech pochází z roku 1494, kde je uváděn mlýn Klejnar
nedaleko Lochů. Z poloviny 16. století pochází zmínky o třebešickém
a ovčáreckém mlýnu. Ze 17. století pochází dochované urbáře a gruntovní knihy jak pro novodvorské, tak i pro žehušické panství. A z nich
se dozvídáme i o ostatních mlýnech. Nepochybně existovaly i v předcházejících staletích, velmi pravděpodobně již od vrcholného středověku, neboť ruční mlýnky běžné v jednotlivých zemědělských usedlostech nemohly svojí kapacitou stačit a současně mlynářství představovalo
pro vrchnost zajímavý zdroj příjmů. O podobě mlýnů až do 16. století
nevíme nic. V 17. století v Baubelově urbáři z roku 1643 je dochován
první popis mlýna a to přímo v centru žehušického panství – v obci Žehušice. Tamější mlýn byl na vrchní vodu a měl čtyři kola na mletí mouky a jedno kolo, jež pohánělo sedm stoup používaných k výrobě oleje.
Dále zde byla jedna jahelka na výrobu ječných jáhel.1 Mlýn byl postaven celý z kamene. Patřil sice vrchnosti, ale ta ho pronajímala. Je zde
uvedena ještě jedna technická zajímavost. Za jarních tání nemohl mlýn
kvůli vysoké zpětné vodě pracovat a v této době byl v provozu mlýn na
protějším břehu se dvěma koly na spodní vodu, který jinak v provozu
nebyl. Ekonomiku mlýna, kromě tlačení oleje, zlepšovala i pila, neboť
mlýn v době, kdy nemlel obilí, řezal stavební dříví.
Z téhož urbáře pochází i soupis mlýnů na žehušickém panství. Je tam
však uveden pouze počet kol, jahelek a stup, ale chybí podrobnější popis.2 Většina mlýnů však bude obdobně jako v Žehušicích již kamenná.
U mlýnů situovaných přímo na větších tocích ( jako byla Doubravka)
můžeme předpokládat, že jde o mlýny na spodní vodu. U mlýnů zásobovaných vodou dlouhým náhonem, který mohl množství vody regulovat, nebo na malých tocích pod rybníky, jež umožňovaly nadržet k mletí
potřebnou vodu, půjde pravděpodobně o mlýny na horní vodu. V roce
1643 bylo na žehušickém panství i s už zmiňovaným žehušickým mlýnem
celkem sedm mlýnů ( jeden z nich mimo zájmové území). Ten žehušický byl největší. Převažovaly mlýny o dvou složeních a urbář zachycuje
i mlýn pod dnes již neexistujícím rybníkem Kmotrov. Kromě tohoto mlýna měly všechny mlýny stoupy a bučický mlýn i jahelku. Na Novodvorsku známe mlýny na základě gruntovní knihy z roku 1660. Stav zde byl
podstatně horší než na Žehušicku. Uváděny jsou v něm zpustlé mlýny
v Lišicích a v Lanžově a dva fungující panské mlýny v Kobylnicích a Jakubu. Podle názvu mlýna Třebešický však zřejmě půjde o nynější mlýn
Vrabcov pod Třebešicemi. Podrobnější popis mlýnů chybí.
Další soupis mlýnů, opět bez podrobnějšího opisu pochází z roku
1734, kdy na Novodvorském panství bylo pět mlýnů. Pouze k jedinému
mlýnu se dochovaly archivní prameny, které umožňují blíže rekonstruovat jeho historii. Jedná se o mlýn Lanžov. Ten byl postaven Kašparem
Melicharem ze Žerotína roku 1604 a následně pronajat. Další zpráva
o něm pochází z roku 1757, kdy byl opět nově postaven. Poněkud více
víme i o hlízovském mlýně. Byl někdy v letech 1736–1741 vybudován
majitelkou hlízovského statku. Stál u staršího splavu, který indikuje,
že zde již dříve mohl mlýn stát. Na rozdíl od Žehušicka, s výjimkou
právě Lanžova a Kobylnic, všechny ostatní mlýny ležely na Klejnarce,
která měla podstatně menší povodí. Rozvodňovala se tudíž podstatně méně a množství vody jdoucí na mlýny bylo možno regulovat stavidly na náhonech, jež byly dlouhé často několik kilometrů. To byla
1 NOVÁK, F.: c. d. s. 87.
2 NOVÁK, F.: c. d. s. 87.
nutnost, aby bylo možno zřídit v mlýnech mnohem účinnější kola na
horní vodu. Přestože se jednalo již o mlýny zděné, v současných mlýnech se z těchto objektů zřejmě zachovala jen část zdiva, neboť byly
později přestavěny.
Vlna přestaveb mlýnů ze staročeského na umělecké (amerikánské)
složení, jež započala po polovici 19. století, na Novodvorsko a Žehušicko zasáhla až na jeho sklonku.3 Přestavby se vyhnuly pouze malým
mlýnům. Zde však obvykle zasáhl věčný nepřítel mlýnů – oheň a dnešní
podoba mlýnů pochází z přelomu 19. a 20. století. Původní staročeský
mlýn a mlýn umělecký se liší na první pohled. U mlýna uměleckého bychom marně hledali vodní kola, nahradila je turbína. Neméně razantní
zásah postihl i provozní část mlýnské budovy. Dosud stačila dvě podlaží: na horním se sypalo obilí mezi mlýnské kameny a dole se odebírala
mouka. Umělecký, neboli amerikánský mlýn však potřeboval čtyři podlaží, na nichž byly umístěny jednotlivá části mlýnské technologie. Zatímco staročeské mlýny vystačily s mlýnským složením, nyní je nahradily
mlýnské stolice s porcelánovými, později litinovými válci a doplnily je
početné další stroje, které mouku prosévaly a čistily. Zápisy z vodních
knih obvykle zachycují stav mlýnů před jejich přestavbami.
Do první světové války byla většina mlýnů v zájmovém území přestavěna na mlýny umělecké. Překvapivé je, že některé mlýny si postupně
pořídily několik stále výkonnějších turbín a tomu přizpůsobily i počet
mlynářských strojů. U hlízovského mlýna je zachycena i jedna technická zvláštnost. V době před jeho modernizací z přelomu 19. a 20. století
měl mlýn jedno kolo na náhonu na jalovou vodu. To fungovalo v případě
povodní, kdy ostatní kola pro vysokou zpětnou vodu stála. Po stavební
a technologické stránce se mlýny v první polovině 20. století příliš nevyvíjely. Základem zůstala čtyři technická podlaží. Poněkud větší pestrost
vykazuje obytná část mlýna, která podléhala vlivům architektonických
slohů. Zatímco např. v Dolních Bučicích si ponechal tamější mlýn stále
svoji barokní podobu z přelomu 18. a 19. století, mlýn v Hlízově dostal
v meziválečném období funkcionalistickou podobu.
Zásadní změnu mlýnům přinesla socializace po roce 1948. Již předtím
zůstaly některé mlýny zavřeny. Buď vyhořely za německé okupace, nebo
byli jejich provozovatelé perzekvováni, ale skutečně zásadní změna přišla až se vznikem socialistického mlynářského průmyslu. Za jeho základ
byly vzaty největší a nejmodernější mlýny. Ve sledované oblasti se nestal součástí národního podniku Československé mlýny žádný. Všechny
byly ponechány k dispozici JZD, případně státnímu statku a část z nich
byla zavřena.4 Družstva v nich v 50. letech šrotovala obilí, později byly
mlýny umrtveny, ač v nich zůstalo zachováno strojové vybavení. Až do
konce 80. let byl v provozu hlízovský mlýn, nikoliv ovšem ve svém původní funkci, ale jako mísírna krmiv pro hospodářské zvířectvo kutnohorského Zemědělského zásobování a nákupu, pozdější Obily.
Tak tomu bylo až do roku 1989. Po něm byla část mlýnů vrácena původním majitelům. Žádný z nich se nevrátil k mletí obilí. Pouze majitel
mlýna Lanžov obnovil malou vodní elektrárnu a po několik let dodával část proudu do veřejné sítě. Krádež turbíny ho však od další obnovy mlýna odradila. Některé z mlýnů jsou nyní využívány jako rekreační
objekty, další slouží obytným účelům. V Habrkovicích se nezdařil podnikatelský záměr, během něhož byla část mlýna zbourána, a z mlýna
zůstalo jen torzo.
K významným technickým stavbám patřily pivovary. Jejich počátky nejsou na Novodvorsku a Žehušicku pro nedostatek pramenů jasné. Nevíme, zda vznikly ve velké vlně zakládání šlechtických pivovarů
v 16. století nebo až později. První zprávy o pivovarech pochází až ze
století sedmnáctého. Žehušický pivovar je poprvé zmiňován v urbáři
z roku 1643, kde se o něm píše, že se tu vařilo pivo již před třicetiletou válkou. V 18. století byl pivovar umístěn do starého zámku. V roce
1800 byl Josefem Thun Hohensteinem vybudován pivovar nový, jehož
budova s pěkným barokním štítem se dochovala dodnes.5 V 19. století
byl v pivovaře zřízen i výčep a přistavěn kuželník. Pivovar Thunové často pronajímali a v roce 1910 byl přeměněn ve skladiště kutnohorského
pivovaru. Od té doby se v něm již pivo nikdy nevařilo.
První zmínka o novodvorském o pivovaru pochází z roku 1679, kdy
Novodvorské panství koupil hrabě Bernard Věžník, a jelikož začal v Nových Dvorech stavět na troskách vyhořelého zámku nový zámek, přesunul pivovar, situovaný původně do hospodářského dvora za zámkem,
do nedalekých Ovčár.6 Novodvorský pivovar nechal zbourat. V Ovčárech existoval pivovar nepřetržitě až do roku 1942, kdy se v něm naposled vařilo. O podobě pivovaru mnoho nevíme, byl umístěn do zdejší
kamenné tvrze, ale v druhé polovině 19. století, byl modernizován. Zatímco v polovině 18. století se v něm vařilo 2500 hektolitrů piva ročně,
koncem 19. století představoval roční výstav 12 000 hektolitrů. V roce
1923 byl pivovar začleněn do rolnické akciové společnosti Ovčárecký
cukrovar, pivovar a mlýn a přežil dobu hospodářské krize. Za okupace byl cíleně zlikvidován a jeho prostory v následujících desetiletích využíval sousedící lihovar.7 V 90. letech byl pivovar spolu s cukrovarem
zbourán. Do dnešních dnů se dochovala část spilky.
Posledním pivovarem na Novodvorsku byl hlízovský pivovar. O něm
však máme pouze jedinou zmínku z dědictví po Anně Marii Kaučové
z Kaučic z roku 1757, kdy je uváděn pivovar za zámkem. Popisy hlízovského statku z předcházejících desetiletí, uváděné při změnách majitelů,
žádný pivovar neuvádějí a ani v mladší době pivovar není zmiňován.
Velký význam pro ekonomiku velkostatku (srovnatelnou s významem
pivovarů v 17. a 18. století) měly v 19. století cukrovary. Vlna jejich zakládání se nevyhnula ani Novodvorsku a Žehušicku.
V Žehušicích byla část starého zámku v letech 1850–1870 využívána jako továrna na sirob a cukr, a výrazně tak znehodnotila celý renesanční objekt.
V Nových Dvorech spadají počátky cukrovarnictví do roku 1835.
Tehdy kníže Bedřich Oettingen-Wallerstein navrhl hraběti Jindřichu
Chotkovi, že na jeho panství vybuduje cukrovar.8 Původně měl být v nevyužívané zimní jízdárně, ale objekt nebyl shledán vhodným a v následujícím roce byl cukrovar postaven v severozápadní části hospodářského dvora za novodvorským zámkem. Chotek se stal na dvanáct let
dodavatelem řepy a palivového dříví a kníže Oettingen-Wallerstein se
stal nájemcem. Teprve v roce 1860 převzal Rudolf Karel Chotek od
nájemců cukrovar do vlastní režie. Cukrovar byl velmi primitivní, byť
se postupně jeho strojní vybavení zlepšovalo. O jeho stavební podobě
nevíme však nic. V následujícím roce, v roce 1861, Chotek přestěhoval cukrovar do novostavby cukrovaru v nedalekých Ovčárech, kde byl
umístěn rovněž lihovar. O osudu cukrovarských budov v Nových Dvorech nic nevíme, avšak stavební účty velkostatku nevykazují v této době
3 K principu přestavby na umělecké (amerikánské) mlýny blíže ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVA-
5 V záměru nového majitele zámku a obory je pivovar opravit a opět v něm vařit pivo.
6 LEDR: c. d. s. 70.
7 LINHARTOVÁ, Klára: Cukrovar Ovčáry. Prameny a studie 47/2011. Cukrovarnictví,
NOVÁ, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha Argo, 2000.
Tyto mlýny sloužily jako záloha pro případ živelné katastrofy či válečného konfliktu a nesmělo v nich být demontováno technologické vybavení.
4
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
104/105
cukrovary a cukrovarníci, s. 349.
8 LEDR: c. d. s. 168, poznámka 394.
Bernardov – původně
panská hospoda
rozsáhlé investice v Nových Dvorech, a je tudíž pravděpodobné, že se
pouze vystěhovalo vnitřní zařízení a budovy byly dále využívány jako
součást hospodářského dvora. Ovčárecký cukrovar byl na svou dobu
moderně vybaven Frey-Jelínkovou saturací a zejména Robertovou difuzí,
kvůli níž musel být jeden trakt cukrovaru zvýšen o patro. V roce 1883
přešel v důsledků dluhů cukrovar do nájmu Úvěrní pozemkové banky,
která v něm výrazně investovala a postavila k němu železniční vlečku
z Kutné Hory Sedlce. Lihovar zde již zřejmě nebyl v provozu. Nástup
cukerní krize vedl k dočasnému úpadku cukrovaru.
V roce 1886 Chotek pronajal cukrovar Marku Taussigovi, nájemci
ovčáreckého pivovaru, a tomu se podařilo cukrovar opět pozvednout.
V roce 1888 vybudoval u cukrovaru rybník, o dva roky později zvýšil
počet difuzerů na jedenáct a postavil 12 metrů vysokou vápenku. Místo filtrování šťávy přes spodium zavedl třetí saturaci. Vybudoval novou
kovárnu a rozšířil počet usazovacích jímek. V roce 1894 proběhla zásadní rekonstrukce objektu. Byla zbourána hlavní budova, v nové byla
v patře umístěna kalolisová stanice a v přízemí hašenka s hasidlem
a čerpadlová stanice na vápenné mléko. Rekonstrukce zvýšila výkon
cukrovaru o 100 % a spotřebu uhlí naopak snížila o 40 %. Další stavební změny nastaly v roce 1899, kdy byla provedena rekonstrukce elektrického zařízení objektu, zvětšena kotelna, zavedena filtrace sirobů aj.
V roce 1902 bylo vybudováno nové rozsáhlé skladiště spojené krytou
chodbou s hlavní budovou. Pivovar odstoupil cukrovaru část pozemků,
byly rovněž zbourány menší budovy a vytvořen zadní dvůr, kam byly
přeneseny řemeslné dílny.
V roce 1917 po třicetipětiletém nájmu se vrátil cukrovar do rukou
posledního šlechtického majitele novodvorského velkostatku Quida
Thun Hohensteina. V nejnevhodnější možnou dobu – uprostřed války.
Cukrovaru hrozil reálně zánik. Zásluhou statkáře Josefa Švejka ze Svaté
Kateřiny, předválečného říšského poslance, byl cukrovar v roce 1921
porolničen, tj. rolníci z okolí si koupili jeho akcie a zavázali se dodávat
do něj řepu. Tím ho udrželi při životě. V roce 1923 byly k cukrovaru
přikoupeny prostory zaniklého ovčáreckého pivovaru a mlýna a areál
cukrovaru se tak rozšířil. Při rekonstrukci zanikly původní historické fasády objektu. Cukrovar fungoval až do roku 1994. Po stavební stránce
nebyl od dob porolničení výrazněji upravován. Koncem 90. let byl na
cukrovar uvalen konkurz, technologie byla sešrotována a v roce 2006
byla převážná část objektu zbourána. Dnes zde stojí jen torzo administrativní budovy s vrátnicí a také komín.9
Vznik akciové formy podnikání a přijetí družstevních zákonů v 70. letech 19. století umožnil vznik akciových podniků a družstev. Na rozdíl
od předchozích staletí, kdy bylo finančně náročné podnikání vyhrazeno
pouze šlechtě, se mohly zapojit do rozvoje průmyslu a obchodu i drobní
rolníci a další společenské vrstvy. V roce 1869 byl v Záboří nad Labem
nedaleko železnice vybudován akciový cukrovar. V roce 1910 však byl
uzavřen a část zařízení prodána do cukrovaru ovčáreckého. Objekt cukrovaru využívaný od té doby jako skladiště byl demolován až v 90. letech 20. století. Dnes z areálu cukrovaru zbyl jen dům pro zaměstnance
cukrovaru a kanceláře cukrovaru z konce 19. století.
Těsně za hranicemi popisovaného regionu, ve Vrdech, byl v roce 1856
založen cukrovar. Do něho dodávali řepu zemědělci jak z Žehušicka, tak
v menší míře i z Novodvorska. Po koupi tohoto cukrovaru firmou Schoeller byl zlikvidován cukrovar v Dolních Bučicích. Cukrovar fungoval až
do roku 1998. Po dvou letech byla činnost obnovena a v roce 2005 byl
přestavěn na výrobu bioethanolu z pšenice a kukuřice.
9 Objekt byl v druhé polovině 20. století adaptován a byly v něm zřízeny byty.
Záboří – hospoda s jen
v plánu dochovanou krásnou
klasicistní fasádou
Záboří – nádražní restaurace
ještě z 19. století
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
106/107
Nové Dvory – hotel Rudolf
Církvice – prodejna
moravských vín nad mlýnským
náhonem
Chotusice – vzorně
rekonstruovaná budova
bývalého obchodu
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
Zbyslav – zaniklý obchod
z doby socialismu
Horní Bučice – typová
prodejna sloužící svému účelu
od 70. let až dodnes
Církvice – fenomén posledních
let, prodejna točené zmrzliny
u hlavních silničních tahů
108/109
Církvice – zřejmě jediný
vesnický supermarket nejenom
v kutnohorském okrese
Co do ekonomického významu zůstalo ve stínu pivovarství a cukrovarnictví další historicky velmi staré odvětví šlechtického podnikání. Je
jím vinopalnictví. Nejstarší zprávy o vinopalnách na Novodvorsku a Žehušicku pocházejí z 18. století. V Žehušicích bývala vinopalna v čp. 30.
Poprvé je zmiňována v roce 1722, pravděpodobně je však starší. Jejím
vlastníkem byl velkostatek, ale neustále ji pronajímal. Její roční výstav
byl v 80. letech 18. století 36–40 várek po 37 sudech. Pálilo se zde obilí,
z něhož se vyráběla kořalka, která byla později prodávána v krámu při
vinopalně.10 Od konce 18. století byla vinopalna v nájmu židovských
nájemců. Kořalka byla v Žehušicích pálena až do roku 1907. Později
byla budova upravena pro účely poštovního úřadu. Dnes již na budově vinopalny nic její původní účel nepřipomíná.
Na Novodvorském panství je vinopalna, vlastně již lihovar, poprvé
připomínána roku 1712 v Ovčárech, v dědictví po Bernardu Věžníkovi.
S ním je zřejmě spojen rozvoj tohoto odvětví potravinářského průmyslu, což plně dokresluje situaci, kdy se Věžník novým pivovarem, povýšením Nových Dvorů na městečko a obnovou hospodářských dvorů
snažil zvýšit výnos ze svých panství. Lihovar zde existoval až do 19. století. V roce 1841 byl postaven nový lihovar, který byl později připojen
k v roce 1861 postavenému cukrovaru. Lihovar zde působil zřejmě až
do počátku 80. let, kdy byl cukrovar rekonstruována a rozšířen.
Obě sledovaná panství leží ve velmi úrodné oblasti, kde se dařilo nejenom cukrovce, ale i zelenině, ovoci a čekance. S nimi je spojeno i další
odvětví podnikání, pro nějž byly charakteristické budovy sušáren, a to
především čekanky. Sušení čekanky se rozvinulo až po zrušení patrimoniální správy a rozvíjelo se jednak na družstevním základě a jednak
jako soukromé podnikání. Do sušárenství čekanky již šlechta nezasáhla.
Na území bývalých panství Nové Dvory a Žehušice dříve existovaly tři
sušárny čekanky. První z nich byla sušárna Volmannova v Záboří nad
Labem z konce 19. století. Její objekt byl využívaný po ukončení provozu jako kravín a poté jako skladiště JZD a stojí v málo pozměněné podobě dodnes. V téže době založil pozdější žehušický starosta Fr. Lenk
sušárnu čekanky, která byla v provozu až do roku 1906.11
Největším podnikem tohoto druhu však byla sušárna čekanky a První česká továrna na cikorii Antonína Štefana v Dolních Bučicích. Sušárna vznikla z původního cukrovaru, který byl roku 1872 přestavěn pro
zpracování hospodářských plodin, ovoce a zeleniny. Vyráběl vedle octa
a hořčice i cikorku. Pražírna prosperovala a byla v meziválečném období
výrazně modernizována. Původní výrobní program se zde udržel až do
roku 1940, kdy továrnu koupila pražská firma Slavoj Zapletal a zavedla tady výrobu léčiv a chemickou výrobu. Po válce podnik začal upadat.
V roce 1948 byl začleněn do národního podniku České mlýny, ale ke konci roku 1948 byl uzavřen. V roce 1949 její objekty převzal Kovolis, který
upravil provozní budovy pro potřeby kovovýroby.12 Budovy sice z větší
části dodnes stojí, ale původní účel budovy již nepřipomínají. V těsném
sousedství továrny je dochována funkcionalistická vila majitele továrny
Štefana, včetně zahrady a malého zahradního pavilonu.
V roce 1885 založili J. Krupička a Č. Ptáček ve Starkoči První českou továrnu na zužitkování ovoce.13 Následujícího roku ji koupilo
Dolní Bučice – vpředu zděné
podlahové obilní skladiště,
za ním již moderní ocelové
silo na obilí
Dolní Bučice – barokní
budova Červeného mlýna
10 NOVÁK, F: c. d. s. 84.
11 NOVÁK, F.: c. d. s. 132, Lenk prodal sušárnu dolnobučickému továrníkovi A. Štefanovi,
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
110/111
který zde budoval filiálku své továrny na cikorku. Sušárna zpracovávala až osm vagonů čekanky týdně. 18. února 1906 v den hasičského plesu sušárna vyhořela. Podle pamětníků se
v obci předem povídalo, že během bálu sušárna vyhoří.
12 MORAVEC, Josef – KŘÍŽ, František – CICHÝ, Jiří: Vrdy 1307–2007. 700 let od první
písemné zmínky. Vrdy 2007, s. 91.
13 BRUNER, Jaroslav: Starkoč u Čáslavi. Starkoč 2006, s. 7.
dvanáct rolníků a dostala název Bedřich Váša, Josef Volenec a spol.
Majitelé rozšířili výrobní program o sušení čekanky. V roce 1908 sušárna vyhořela a obnovena byla v roce 1909. V rodině Vášů zůstala
sušárna i v meziválečném období a čekanka se zde sušila až do poloviny 50. let. Pak byla sušárna zavřena. Příležitostně se zde ještě počátkem 80. let sušil chmel Školního statku Čáslav. V roce 1997 byla
sušárna demolována.
Další menší sušárnu ovoce provozoval na přelomu 19. a 20. století
ve Zbyslavi Josef Výborný. Malé rolnické sušárny ovoce se ve sledovaném regionu nedochovaly. V Bramborách je dochována budova sušárny ovoce z přelomu 19. a 20. století.
Posledním oborem potravinářského průmyslu, který se rozvíjel ve
sledovaném regionu, bylo zpracování zelí. V Záboří vznikly již v meziválečném období kruhárny zelí dvě: Melkusova a Málkova. Melkusova
byla v provozu až do sklonku prvního desetiletí 21. století, kdy nedošlo k dohodě mezi restituentem a nájemcem a kruhárna byla uzavřena.
Budova dosud stojí. Málkova kruhárna zanikla během kolektivizace. Na
jejím místě si zřídilo JZD dílny. Dnes zde sídlí Kovošrot.
Pouze okrajově se sledovaného území dotklo budování skladištních
družstev. To se soustřeďovalo spíše do měst, do sousedství železnice,
na něž byla skladiště vlečkou napojena. Vůbec nejstarší hospodářské
skladištní družstvo vzniklo roku 1887 v sousední Čáslavi.14 Na Novodvorsku nebylo vybudováno žádné skladištní družstvo, na Žehušicku
byla vybudována družstevní sýpka v Dolních Bučicích roku 1947. Její
typická zděná věžovitá budova se v téměř nezměněném stavu dochovala až do dnešních dnů.
Součást stavebního fondu vesnic až dodnes tvoří budovy hostinců.
Hospody či krčmy, jak se dříve nazývaly, jsou institucí velmi starou. Na
Novodvorském a Žehušickém panství pocházejí první zmínky o krčmách již z 15. století a lze se důvodně domnívat, že zde byly již dříve.
Nejstarší archivně doloženou krčmou je kobylnická, známá již z roku
1454. V Ovčárech je uváděna krčma k roku 1562. Z roku 1490 pochází
krčma v Druhanicích. Nepochybně bylo krčem více. Celkový přehled
o hospodách na novodvorském panství pochází z roku 1734, kdy již
byla hospoda v každé vesnici.15 Obdobný přehled pro žehušické panství je z roku 1783.16 Na rozvoj hospod měl nepochybně velký vliv rozvoj šlechtického pivovarství v 16. a 17. století, kdy hospody směly odebírat pivo pouze z panských pivovarů.
Hospody existovaly v zásadě dvojího druhu. Jedny byly určeny především pro místní obyvatele, ty bychom našli v každé vesnici. Dále to
byly hospody zájezdní, určené především (nikoliv však výlučně) pro
cestující. Tyto hospody byly často rozmístěny podle hlavních komunikačních tahů, v sledovaném regionu především podle zemské stezky,
která byla v 18. století přebudována na císařskou silnici. Jelikož zde
bylo vybíráno clo, vznikly záhy „objezdové cesty“, na nichž můžeme
hospody rovněž najít. Nalézáme je i v městečkách, kde byl velký pohyb
zboží a tudíž i formanů.
„Místní“ krčmy se příliš nelišily od běžných venkovských usedlostí.
Pouze ve světnici býval výčep a rodina se musela spokojit s na bydlení upravenou komorou, Později již byla struktura místností členitější,
ale v zásadě stále platilo, že hospoda bývala současně usedlosti, neboť hospodský obvykle měl i určitou výměru polí a choval dobytek.
Hospodářská část objektu byla většinou poněkud redukována, zatímco šenkovna tvořila největší místnost celé stavby.
Zájezdní hostince vypadaly poněkud odlišně. Především byly zařízeny na ustájení formanských potahů, proto měly velké stáje a kolny pro
vozy a také byly obvykle zařízeny pro ubytování formanů i cestujících,
pro něž měly zpravidla v patře několik hostinských pokojů. Často bývala
u takovéto hospody i kovárna. Z roku 1703 se dochoval popis Výsadní
panské hospody v Nových Dvorech, která právě tomuto popisu odpovídá.17 Zájezdních hospod se dochovalo v regionu několik. Patří k nim
především hospody na císařské silnici: Nepřízeň nad Hlízovem, Kuchyňka poblíž Ovčár a Vosrkáč v Církvici Netřebi. K zájezdním hospodám je
možné přiřadit i hospodu Na Huse (na objezdové trase u zámku Kačina) i Velkou hospodu v Nových Dvorech a snad i hospodu v Žehušicích.
Většina budov hospod se zachovala do dnešních dnů. Některé jsou již
k nepoznání přestavěné, jiné dodnes slouží svému původnímu účelu.
V stavebním fondu jednotlivých vesnic patří hospody k větším objektům a často mají dodnes výrazné slohové rysy, neboť se jednalo
většinou o panské hospody, na jejichž projekci se podíleli panští stavitelé. Např. bývalá hospoda v Bernardově nese dosud výrazný rukopis
žehušického panského stavitele Josefa Míči. Hospoda v Záboří patřila k nejhezčím klasicistním stavbám v regionu, dnes však již má silně
zjednodušené fasády. I po roce 1848, kdy si mohl hospodu vybudovat
kdokoliv, patřily hospody k výstavným objektům. To je případ i druhé
zábořské hospody ve stylu novorenesance. Velmi kvalitní je i hospoda
ve Svobodné Vsi, která vznikla z bývalého ovčína.
Ještě po druhé světové válce tvořily hospody centrum kulturního a společenského života venkova. Zde působila většina spolků, hrálo se tady
divadlo, pořádaly plesy a končívaly tu lidové slavnosti i rodinné oslavy.
V každé vesnici obvykle bývaly dvě, vzácně i více hospod, které měly své
stálé návštěvníky. Soumrak hospod nastal v 50. letech, kdy byla v rámci socializace část hospod zavřena, takže se řada obcí ocitla bez vlastní
hospody. Od druhé půle 60. let (v rámci oživení výstavby vesnic) byly
v některých obcích hospody, tehdy již restaurace, obnoveny či rozšířeny.
Výjimečně byly vybudovány i hospody nové. Tak se tomu stalo např. ve
Výčapech. Po roce 1989 došlo k obnově řady hospod. Někdy v původních objektech, jindy v jiných prostorech, které měli zájemci o hostinskou živnost k dispozici. Dodnes se tak ve sledovaném regionu dochovala řada hospodských budov, z nichž část je ve velmi dobrém stavebně
technickém stavu, byť často již neslouží původnímu účelu.
Na obou panstvích máme v 16. století doloženu existenci řady masných krámů.18 Byly ale asi staršího původu. Sloužily k prodeji masa. Po
zrušení cechů a vzniku živností je nahradila řeznictví. Jako další drobné
živnostenské provozovny nevyžadovaly ani ony žádné zvláštní prostory
a, na rozdíl od hospod, ani výrazně větší prodejní prostor, tudíž je dnes
již nelze mezi ostatními venkovskými stavbami identifikovat.
To však obvykle neplatí o venkovských krámech. Zde se dalo zpravidla nakoupit zboží všeho druhu. Až do meziválečného období se nazývaly obchod zbožím koloniálním, po druhé světové válce, kdy byl počet
venkovských krámů v období socializace živností drasticky zredukován,
to byl obchod smíšeným zbožím. Tyto obchody dodnes připomínají
17 LEDR: c. d. pozn. č. 335 na s. 137.
18 Masné krámy jsou ve městech institucí středověkou. Specifická architektura masných
14 Blíže k vývoji hospodářských družstev na Čáslavsku: FOUSEK, Josef: 60 let ve službách
zemědělství. HD v Čáslavi. Čáslav 1947.
15 LEDR: c. d. s. 137.
16 NOVÁK, F.: c. d. s. 40.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
112/113
krámů je dochována v řadě měst, kde tvoří jedny z nejhezčích objektů industriální architektury. Specifičnost architektury (velké ledárny, důmyslný systém větrání) vzala zasvé s rozšířením chladících strojů na sklonku první poloviny 20. století. Objem obchodu s masem na
venkově nikdy nenabyl takového rozsahu, aby se kvůli němu vyplatilo budovat masné krámy
toho typu, jak je známe např. z Českých Budějovic či z Prahy.
výkladce, kde bývalo vyloženo zboží. Vnitřní uspořádání budov obchodů na vesnici bylo podobné trojdílnému schématu zemědělských
usedlostí. Pouze obytnou část nahrazoval krám, za nímž býval sklad,
a tam, kde v zemědělské usedlosti bývaly komory, bylo obydlí kupce.
Obchodníci obvykle měli i své vlastní malé hospodářství. Dochované
venkovské obchody pocházejí z meziválečného období. V městečkách
se již od sklonku 19. století objevují i některé specializované obchody.
Hodně jich bylo zejména v Žehušicích, kde byl např. i obchod střižním
zbožím a obuví. V Chotusících si v meziválečném období otevřel svoji
pobočku také Baťa.
Za socialismu byl ve větších obcích ponechán jediný obchod, v menších obcích byly zavřeny obchody všechny a místní obyvatelé byli odkázáni na jednou či dvakrát týdně zajíždějící pojízdnou prodejnu. I zde
nastala postupně obleva. Zejména od 70. let byly v některých obcích
svépomocně budovány nové obchody se smíšeným zbožím podle jednotného projektu. Tyto budovy s typickou plochou střechou a terasou před výkladcem, změněným ve výlohu, se dodnes zachovaly např.
v Sulovicích či Církvicích. V Chotusicích nový obchod nabyl charakteru malého obchodního střediska. Po roce 1989 rychle v obcích, kde
dosud nebyl krám nebo zde s ním nebyla spokojenost, vyrostly nové
obchody. Často pro ně byla využita přední obytná část bývalých venkovských usedlostí. Jen zcela výjimečně se v sledovaném regionu objevily novostavby obchodů.
Přestože řemeslné a později průmyslové činnosti jsou především
doménou měst, můžeme dodnes i na vesnici najít řadu staveb, které
souvisely s řemesly a od 19. století i s nepotravinářským průmyslem.
Největší koncentrace takovýchto objektů je ve velkých, za socialismu
střediskových obcích (původních městečkách, která tvoří mezistupeň
mezi vesnicí a městem), ale najdeme je i na velmi malých vesnicích.
Nejstarším nepotravinářským venkovským řemeslem bylo kovářství.
Žádná středověká vesnice se bez kováře neobešla. Pouze zemědělci
z těch nejmenších sídel – dnešních samot museli chodit ostřit pluhy
a opravovat nářadí do větších vesnic. Žehušickou kovárnu uvádí již urbář z roku 1643. Byla umístěna v žehušickém dvoře hned vedle vjezdu
a jednalo se o kamennou budovu. Zdejší kovář zásoboval ostatní dvory kovářskými výrobky a zajišťoval opravy vrchnostenského nářadí. Na
panství Novodvorském se dochoval výkaz panských kováren zásluhou
přeměření panství v roce 1734 za účelem jeho prodeje. Kovárny tehdy
stály v Nových Dvorech, Svaté Kateřině, Záboří, Kobylnicích, Netřebi
a Třebešicích. Mikulášská kovárna byla tehdy prázdná. Jak tehdy kovárny vypadaly, nevíme. Vzhledem k tomu, že se výskyt kováren kryje – kromě Záboří a Kateřiny – se dvory, je pravděpodobné, že panské kovárny byly ve dvorech, a byly tudíž zděné. Mikulášská kovárna
ve dvoře se dochovala až do 20. století. Jedná se o malý zděný jednoprostorový přízemní domek, kterému dnes již chybí otevřená podsíň
pro kování koní a jehož nejvýznamnější součástí byla výheň s měchy
a špalek s kovadlinou.
Vedle panských kováren nepochybně existovaly i kovárny poddanské, ale ta se žádná z doby před zrušením patrimoniální správy nedochovala. Samostatnou kategorií kováren byly kovárny při zájezdních
hostincích. Prokázána je např. u hostince Nepřízeň. V 19. století byl
objekt hospody přeměněn v běžnou zemědělskou usedlost, a kovárna
tak zanikla. Ve druhé polovině 19. století již existovaly kovárny v každé obci. Kováři zde působili až do poloviny 20. století. Dochované objekty kováren, např. v Kobylnicích, Mikuláši či Horce, pocházejí z první poloviny 20. století. Prozrazují je typická dílenská okna, členěná na
malé tabulky, a uvnitř výheň. Podsíň pro kování koní se dochovala jen
v Horce. V období socializace mohli kováři přejít buď do vznikajících
Hlízov – mlýn inspirovaný
funkcionalismem
Chotusice – výrobna
a závodní prodejna sýrů
Záboří – Volmanova sušárna
čekanky
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
114/115
Záboří – Melkusova
kruhárna zelí
Církvice – kadeřnictví, jehož
budova vychází z tradic
drobných venkovských staveb
Žehušice – barokní pivovar
za starým zámkem
Církvice – rodinný dům
se svatebním salonem
Ovčáry – z cukrovaru zbyla
jen bývalá administrativní
budova a komín
Církvice – erotický klub
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
116/117
Bernardov – kovárna tvořící
součást venkovského domu
družstev či státních statků, nebo odejít do průmyslu ve městě. Část kovářů tak na vesnici zůstala.19
Některé kovárny se používaly i za socialismu, ale většina kovářů provozovala svoje řemeslo v rámci dílen JZD a státních statků. Kovářské,
a stále více opravářské či zámečnické dílny se budovaly často v nádvořích starých hospodářských dvorů, jako je tomu například ve Svatém
Mikuláši. Mají charakteristickou „hrázděnou“ konstrukci. Soukromé
kovárny, které nebyly pro socialistickou velkovýrobu využitelné, zůstaly zakonzervovány. Jelikož byly využitelné jako domácí dílny či garáže,
většinou přežily období socialismu a jejich stavební podstata (a místy
i jejich inventář) se dochovala dodnes. Návrat kovářského řemesla do
původních kováren je však spíše výjimkou. Příkladem může být kovárna v Kobylnicích.
Na vesnicích byla celá řada dalších řemesel. Kováře doplňoval kolář,
který zhotovoval dřevěné součástky zemědělského nářadí a vedle toho
samozřejmě i kola k vozům. Dále zde žili a pracovali tesaři a truhláři,
ševci a krejčí, ve větších obcích i sklenáři a malíři, v Žehušicích dokonce
i puškař. Jejich dílny obvykle nevyžadovaly, na rozdíl od kováren, žádnou zvláštní stavební úpravu. Tam, kde v zemědělské usedlosti bývala
komora případně chlév, v řemeslnických domcích bývala dílna. Se socializací řemesel, kdy řemeslníci museli ukončit svojí činnost, byly dílny
adaptovány na obytné místnosti s menšími problémy než v zemědělských usedlostech chlévy. Někde zůstala část dílenských prostor zachována jako domácí dílna, případně byly tyto prostory později adaptovány
na garáže. Dnes, i když se podaří identifikovat jednotlivé objekty jako
dílny, většinou už nic na jejich původní účel neukazuje. V tomto smyslu postihla socializace řemesel řemeslné objekty na venkově silněji než
kolektivizace venkova zemědělské usedlosti.
V městečkách působili již minimálně od 17. století i další řemeslníci.
Z řemesel, pro něž bylo nutno budovat specializované stavby, to byli
především hrnčíři. Proslulá byla především novodvorská výroba hrnčířského zboží. Dnes však již není možné ani identifikovat, kde měli
hrnčíři svoje dílny. V Nových Dvorech a Třebešicích působili i koželuzi. V Žehušicích existovala „sanýtrna“. Po jejích stoupách není dnes
ani stopy.
Především v městečkách přerostla řemeslná výroba do výroby tovární. Za tovární pro účely této studie považujeme takovou nezemědělskou
výrobu, ve které již nejde o výrobu kusovou, zajišťovanou obvykle jedním řemeslníkem od počátku do konce, a to většinou na jednoduchých
ručně poháněných strojích, ale o výrobu sériovou (byť v sériích v řádu
desítek, případně prvních stovek kusů), ve které byla výroba rozčleněna na jednotlivé výrobní operace, vykonávané různými zaměstnanci za
pomoci strojů, centrálně poháněných nejdříve parou, později elektřinou.
Stavební objekty velkých řemeslných dílen, resp. malých továren, se tak
od běžných dílen lišily. Byly členěny na jednotlivé části – ať již samostatné objekty nebo oddělení v jedné velké budově. Tyto části byly vybaveny odlišným strojním vybavením a zde probíhala pouze určitá pracovní
operace. Zjednodušeně lze říci, že zatímco řemeslná dílna se vešla pod
jedinou střechu, továrničku tvořil soubor účelových budov.
Vůbec nejstarším odvětvím průmyslové výroby bylo ve sledovaném
regionu cihlářství. Až do první poloviny 19. století bylo vyhrazeno výlučně vrchnosti, která ovšem cihelny často pronajímala. Žehušické
Kobylnice – samostatně
stojící kovárna
Bílé Podolí – dílny, typická
forma postsocialistického
garážového podnikání
19 Blíže NOVÁK, Pavel: Mezi podkovářem a kopytářem. Prameny a studie 43 /2009/,
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
118/119
s. 127–136. U kovářského řemesla došlo v 50. letech k paradoxní situaci, že mladí kováři se
neměli u koho učit, a tak – v době socializace – odcházeli do učení k tehdy ještě soukromým
kovářům.
panství mělo svoji cihelnu v Dolních Bučicích. K panské cihelně, poprvé uváděné v urbáři z roku 1783, později přibyla i další – soukromá cihelna. Novodvorské panství mělo cihelnu v Ovčárech. Podoba
zdejších cihelen z této doby není známa. Zřejmě až v druhé polovině 19. století byly přestavěny na kruhové cihelny, které se dochovaly až do počátku 90. let 20. století, kdy obě byly zbourány. Na místě
bučické cihelny jsou dnes objekty panelárny. V Ovčárech zůstala do
dnešních dnů jen torza základů budovy. Zaniklé cihelny však dodnes
můžeme bezpečně identifikovat podle zaniklých, v terénu však stále
velmi dobře patrných hliníků.
Nezemědělský průmysl se rozvíjel velmi nerovnoměrně. Na Žehušicku vznikly větší řemeslnické dílny, jež přerostly do tovární podoby
pouze v Žehušicích. Roku 1919 založil Čeněk Havelka dílnu na výrobu hospodářských strojů a nářadí, kterou po něm převzal jeho syn Oldřich. Vedle této továrny existovaly i dvě větší řemeslnické dílny Josefa
Kulicha a Václava Ryšavého. Ty rovněž vyráběly zemědělské stroje.20
V Záboří nad Labem působila v meziválečném období firma vyrábějící svíčky a krém na boty, z níž vznikla za války firma Galtol, vyrábějící
minerální oleje. Po válce byla začleněna do národního podniku Benzina a zlikvidována byla v polovině 60. let.21 Dnes na jejím místě stojí
mostárna. V Nových Dvorech, kde by se dal předpokládat vznik malých
továrniček, sice existovala řada řemeslných dílen, ale žádná z nich nepřerostla do podoby malé továrny. V Dolních Bučicích vznikla v meziválečném období továrnička na hospodářské stroje Josefa Cincibuse. Ta
se po roce 1948 stala mechanizačním střediskem čáslavského státního
statku. V roce 1993 z tohoto střediska vznikla společnost Kars, která
se zabývá přestavbami autobusů a dalších vozidel. Ta také v roce 1995
zakoupila prostory bývalé STS. V roce 2003 byla společnost výrazně
modernizována a působí zde dodnes.
Vedle těchto nepotravinářských průmyslových závodů v Dolních Bučicích existovala v 50. letech i strojní a traktorová stanice, která ovšem
koncem 50. let předala stroje zemědělským družstvům. Zde však nešlo
o výrobu, ale o provádění zemědělských prací stroji za mzdu.
V Dolních Bučicích vznikly i další dvě průmyslové provozovny. Již
v roce 1881 zde Jaroslav Čapek založil parní pilu, kterou roku 1909 koupil Josef Štambergr a provozoval ji až do znárodnění. Pilařský provoz
se zde udržel ještě v 50. letech, ale v roce 1957 se tady rozjel program
výroby železobetonových panelů a závod byl začleněn do národního
podniku Prefa. V roce 1995 získala Prefa nového německého majitele,
který zde od této doby mohutně investoval a postavil několik hal a dalších provozních objektů na výrobu panelů Spiroll. Pod názvem Goldbeck zde výroba panelů probíhá dosud.22
Strojírenský průmysl zastupovala v Dolních Bučicích firma Strojírny
a slévárny Třemošnice-Hedvikov, pozdější Kovolis, v nějž se transformovala v roce 1949 bývalá továrna na výrobu kávových náhražek Štefanka. V Kovolisu se vyráběly brzdové systémy pro kolejová vozidla 2.23
Na výrobu Kovolisu, která skončila v roce 1992, navázala o deset let
později v části areálu firma Transcelco CZ, s.r.o. Část areálu Kovolisubývalé Štefanky dnes chátrá, část byla demolována a na těchto místech
vyrostly nové výrobní objekty.
Specifickou formu služeb v oblasti řemesel představovaly za socialismu tzv. Komunální služby. Sdružovaly bývalé soukromé řemeslníky.
20
21
22
23
NOVÁK, F.: c. d. s. 138.
Ústní informace Ladislava Čvančary ze Záboří z 21. 10. 2014.
MORAVEC, c. d. s. 88–90.
Tamtéž, s. 92–93.
Podniky Komunálních služeb byly zřízeny v Nových Dvorech a v Dolních Bučicích-Vrdech. Několikrát měnily název, stávaly se samostatnými
a opět byly začleňovány do čáslavských či kutnohorských komunálních
podniků, ale z hlediska fungování se jejich podstata neměnila. Poskytovaly nejrůznější služby od zednických a malířských až po kadeřnické a kosmetické. Z hlediska staveb působily v bývalých soukromých
objektech, které byly pro jejich potřeby upravovány a přistavovány.
V Dolních Bučicích byl v roce 1978 otevřen Dům služeb. V Mikuláši
se od 70. let snažil MNV vyjít občanům Mikuláše vstříc, takže zřídil
v obci kadeřnictví, otevřené každý pátek. Dojížděla do něj kadeřnice
z Kutné Hory.24
Na venkově vznikaly od závěru 19. století i peněžní instituce – úvěrní družstva s neomezeným ručením, lidově zvané kampeličky. Jejich
účetní většinou úřadovali doma. Jen minimum kampeliček využívalo
spolupráce s jinými institucemi. V Hlízově byla stavba kampeličky zakomponována do stavby sokolovny. V Nových Dvorech sídlila kampelička na radnici, v Bílém Podolí ve škole. Pouze v jediné obci – v Horušicích – si členové kampeličky v roce 1933 postavili dodnes téměř
nezměněnou budovu kampeličky. Kampeličky byly začleněny počátkem 50. let do České spořitelny, která měla svá jednatelství, obvykle
spolu s kanceláří pošty, ve větších obcích. Pošta sídlí v bývalé horušické kampeličce dodnes.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
120/121
24 Ústní informace Nadi Končelové ze Svatého Mikuláše z 21. 10. 2014.
Církvice – železářství
u silnice I/38
11.
Stavby pro
zájmovou činnost
a rekreaci
Bernardov – moderně řešený
administrativní objekt
firmy Dombau
Horušice – jediná samostatná
budova kampeličky v regionu,
nyní zde má úřadovnu pošta
Nepočetné stavební objekty souvisejí s trávením volného času, tj. se
zájmovou, dříve spolkovou, činností. Nejstaršími z nich jsou hasičské
zbrojnice. Nejstarší hasičské spolky v sledovaném regionu vznikaly od
80. let 19. století a postupně měla svůj hasičský spolek každá vesnice.1
Vedle hašení požárů vyvíjely hasičské spolky pestrou kulturní činnost
a v řadě obcí tvořily základ společenského života vesnice. Jako hasičské
zbrojnice zprvu sloužily soukromé kůlny, ale snahou každého hasičského
spolku bylo vybudovat si vlastní hasičskou zbrojnici. Bohužel na sledovaném území již žádná zbrojnice z 19. století neexistuje, ale dochovaly
se jejich přestavby z meziválečného období. Ty byly v letech socialismu
nadále upravovány, aby mohly pojmout rozměrnější techniku.
Jednalo se zprvu o jednoprostorové přízemní stavby menších rozměrů. Měla se do nich vejít požární stříkačka (později požární vozidlo)
a další hasičské náčiní. U zbrojnice byl obvykle vztyčen dřevěný, pak již
trubkový sušák na hadice. Budovy zbrojnice často měly vížku se zvonem.
Tu v období socialismu nahradila siréna. Mladší hasičské zbrojnice měly
již více místností. Největší sloužila jako garáž, za ní byl sklad materiálu
a náčiní a v letech socialismu přibyla často i společenská místnost. Tehdy
také hasičárna ztratila svoji původní podobu malého domku se sedlovou
střechou a se širokými vraty v čelní stěna a dostala tvar kolny s pultovou
střechou a s jedněmi, u bohatších sborů se dvěma, plechovými vraty.
Tuto podobu si zbrojnice v zásadě uchovávají až dodnes.
Dalším objektem, spojeným se spolkovou činností, jsou sokolovny.
Na vesnicích v daném regionu se začal Sokol rozvíjet až těsně před první
světovou válkou, takže prostředky na stavbu sokolovny shromáždil až
v meziválečném období. Stavbu sokoloven tehdy usnadnilo přídělové
řízení v rámci pozemkové reformy. Umožnilo sokolům získat stavební
pozemek pro sokolovnu i pro letní venkovní cvičiště, vzácněji dokonce
i budovu pro sokolovnu. To je případ Chotusic, kde sokolovna vznikla
adaptací sýpky hospodářského dvora. V Nových Dvorech získal Sokol
prostory bývalé zámecké jízdárny.2 Jinde bylo nutné stavět od základu.
Sokolovny jsou v naprosté většině případů přízemní stavby se sedlovou
střechou, s velkým cvičebním sálem a nezbytným zázemím. Většina sokoloven sloužila svému účelu i v letech socialismu a slouží mu dodnes.
Jen málokde (např. ve Sv. Kateřině) se však dochoval kdysi nezbytný
symbol – soška sokola ve štítě sokolovny.
V meziválečném období zakotvil na venkově i fotbal, vzácně i některá další sportovní odvětví. Většinou potřebovala pouze venkovní
hřiště. Ta vznikají od dvacátých let obvykle v sousedství sokoloven,
s nimiž fotbalisté většinou úzce spolupracovali. Teprve v letech socialismu byly na hřištích vybudovány jednoduché kabiny k převlékání
fotbalistů a ukládání nezbytných potřeb. V Církvici bylo v roce 1945
počítáno se zimním stříkáním hřiště vodou, aby vzniklo kluziště pro
tamní hokejový klub.3
V roce 1934 bylo v Semtěši zřízeno koupaliště. Další následovaly až
v období socialismu. Obvykle byly do podoby koupaliště upraveny místní rybníky. Výjimečně byly u koupališť vybudovány i převlékací kabiny.
K dalším, na venkově velmi aktivním, spolkům patřili myslivci. Ti
si postupně vybudovali svoje odchovny bažantů. V Dolních Bučicích
si tamní myslivecké sdružení Doubrava vybudovalo vlastní odchovnu
Nejstarší hasičská zbrojnice byla postavena roku 1888 v Záboří nad Labem. Obecní
studna jako zdroj vody pro hasiče však byla zřízena až roku 1934. Kronika obce Záboří n. L.
s. 33–34.
2 Sokolovna v 70. letech vyhořela a z původního objektu zbyly pouze obvodové zdi. Barokní charakter štítu, včetně jeho barevnosti, zůstal zachován.
3 Kronika obce Církvice, zápis za rok 1945.
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
10. Stavby pro řemesla, průmysl, obchod a služby
122/123
Záboří – hasičská zbrojnice
bažantů roku 1964.4 V Bernardově k tomuto účelu využili starou drůbežárnu. Leckde si postavili i vlastní klubovnu.
Již za socialismu se začal při některých JZD rozvíjet jezdecký sport.
Pro koně byly využívány stáje JZD. Po roce 1989 došlo k privatizaci
jezdeckého sportu a vznikly jednotlivé stáje. Pro koně byly opět používány především chlévy ve starých objektech a vybudovány obvykle
byly pouze výběhy. Vzácně byly postaveny i nové stáje, resp. přístřešky pro koně, mnohdy z druhotně použitého nebo odpadového materiálu. Zřejmě jedinou výjimku tvoří nová moderní stáj v Horušicích. Při
některých stájích vznikly i klubovny.
Specifickou kategorii tvoří stavby pro kulturní vyžití. Na venkově se
v podstatě až do dnešních dnů odehrává značná část kulturní činnosti v hospodských sálech. S rozvojem spolkového života v 19. století se
začaly budovat hospody s velkými sály, sloužícími pro kulturní aktivity hasičských, divadelních, později mysliveckých, rybářských a dalších
spolků. V těchto sálech se konají už od druhé poloviny 19. století nejenom plesy a taneční zábavy, ale slouží často i jako divadelní sály či kinosály nebo jako přednáškové místnosti. Kulturní domy představují
socialistickou variantu bývalých hospodských sálů. I nadále zůstávají obvykle spojeny s restaurací, někdy sdílejí budovu s provozovnami
drobných služeb, případně zde nacházejí útočiště i kanceláře místních
úřadů. Kulturní dům tohoto kombinovaného typu vznikl pouze v Bílém Podolí. Ten byl otevřen v polovině 80. let.5 Nový kulturní dům byl
rovněž vybudován ve Výčapech, zde v kombinaci s restaurací. V roce
1977 byl vybudován společenský sál s restaurací v Hlízově. V řadě dalších obcí vznikly kulturní domy rekonstrukcí a přístavbami starších objektů, obvykle restaurací.
Sály hospod bývaly využívány i pro promítání biografu. Nejdříve se
kino v sledovaném regionu promítalo v Záboří, a to již ve 20. letech
20. století. Promítání zajišťoval Sokol. Kino se více rozšířilo až za německé okupace, kdy se promítalo i v Církvici a v Žehušicích. Po válce
nastala doba velkého rozvoje venkovských kin. Promítalo se snad v každé vesnici. V 50. letech jezdilo po venkově i tzv. vesnické kino, jehož
provozovatelem bylo ministerstvo zemědělství. V roce 1966 si Církvice pořídila i širokoúhlé kino. V některých obcích byly hospodské sály
upraveny pro promítání kina. Jejich podlaha byla šikmo zvýšena, takže na plátno bylo dobře vidět i ze zadních řad sedadel.6 Vesnická kina
padla jako první za oběť rozšíření televizí a videí v závěru socialistické
éry a v následujícím desetiletí. Dnes již žádné z vesnických kin sledovaného regionu nepromítá.
Vedle stálých kin existovala v dobách socialismu na Novodvorsku
a Žehušicku i letní kina. Existovala např. v Horce, na Zbyslavi, v Chotusících. Po stavební stránce šlo o konstrukci, na níž bylo připevněno
plátno, a o řady přenosných či pevných lavic před ním. Jeho provoz byl
mnohem méně náročný než provoz stálého kina, a proto se tato kina
udržela déle. Teprve v roce 2014 ukončilo činnost letní kino ve Vrdech
na hranicích sledovaného regionu.
Na venkově i v dobách socialismu žila početná skupina lidí, kteří
nevlastnili žádnou zděděnou půdu. Byli to jednak zaměstnanci (nečlenové) JZD a jednak nezemědělci, dojíždějící za prací do měst. I ti však
měli zájem si vypěstovat vlastní ovoce a zeleninu, případně chovat
drobné hospodářské zvířectvo, a tím vylepšit svůj jídelníček. Ve velmi
Dolní Bučice – odchovny
bažantů mysliveckého
sdružení Doubrava
Zbyslav – klubovna a stáje
jezdeckého klubu
4 MORAVEC: c. d. s. 64.
5 Výstavba domu služeb – kulturního domu od zhotovení projektu po předání do užívání
trvala od roku 1970 do roku 1986, tj. šestnáct let. In: Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé Podolí 2007, s. 22.
6 Příkladem může být sál ve Svatém Mikuláši.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci
124/125
Jakub – vzorně opravená
sokolovna
Lovčice – venkovská
rekreační chalupa s osobitou
výzdobou štítu
Hlízov – fotbalové hřiště
s kabinami
Špačkova jezera –
chatová osada
Bílé Podolí – kulturní dům
kombinovaný s menším
obchodním domem
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci
126/127
12.
Stavby pro
sociální
a zdravotní
služby
omezené míře tak i ve vesnicích Novodvorska a Žehušicka vznikají zahrádky a na nich zahradní domky. Nikde nepřerostly v zahrádkářské
kolonie a rozměry domků obvykle vylučují přenocování. Největší akumulace zahrádek je v Záboří nad Labem. Zahrádky vznikly i v době po
roce 1989, např. ve Zbyslavi.
Novodvorsku a Žehušicku se až na vzácné výjimky vyhnul fenomén
chataření. Ojedinělé chaty, pocházející převážně ze 70. let, lze nalézt
především na svazích Železných hor. Jediná miniaturní chatová osada
vznikla již v 60. letech u slepého ramene Labe Na Hornické poblíž Záboří nad Labem. V přestavěné podobě zde chaty stojí dodnes.7
Od 70. let se zde naopak rozšířilo chalupaření. Svůj předobraz mělo
v letním pobytu městských lidí v soukromí, které bylo rozšířeno zejména ve vesnicích podél Labe a které začalo již na sklonku rakouské éry.8
Tehdy však nebylo spojeno s žádnou výstavbou. Od 70. let, vzácně i dříve, si městští lidé kupovali, či dědili venkovské chalupy, které následně
upravovali. Chalupaření se rozšířilo především v menších obcích a osadách. Někdy chalupáři zcela zničili charakter původních chalup, jindy
se naopak snažili uchovat původní podobu vesnických stavení, vzácně
i odstranili novodobé úpravy a vrátili domek do původního stavu. Příkladem může být obnova roubené chalupy čp. 52 ve Starkoči. Zdejší
region, který nepatří k přírodně a rekreačně nejzajímavějším, zůstal
ušetřen výstavby novodobých roubenek.
Podle Zdeny Čvančarové, rodačky ze samoty Na Hornické, sem začali jezdit budoucí
chataři již v době okupace pod stan. Po válce si zde postavili jednoduché dřevěné chaty na
černo a teprve později je postupně legalizovali a obvykle současně i přestavovali a rozšiřovali.
8 Významným letoviskem nadregionálního významu byl na počátku 20. století Týnec nad
Labem sousedící se Zábořím nad Labem. Byl nazýván perlou Polabí.
7
Chudinská péče byla až do roku 1848 na bedrech vlastníků panství. Byla
dobrovolná, ale současně se počítalo s tím, že vlastník panství bude dle
svých možností přispívat na chudé a nemocné. Proto byly zřizovány
chudinské fondy a stavěny vrchnostenské špitály, kde chudí a nemohoucí žili, měli zdarma bydlení a denně se za své dobrodince modlili.
Ti jim přispívali obvykle velmi skromnou částkou na denní stravu. Na
menších statcích špitály zpravidla nevznikly a chudí se museli spokojit
s nepatrnými chudinskými příspěvky.
V Nových Dvorech založil špitál již Bernard Věžník na přelomu
17. a 18. století. Tehdy, před očekávaným povýšením vesnice na městečko, vystavěl v Nových Dvorech velké množství domů a právě mezi
nimi i špitál. V roce 1703 je popisován jako dřevěný, se dvěma světnicemi, dvěma síněmi, dvěma komorami a jednou malou zahrádkou.
V roce 1737 byl domek již sešlý, a špitál byl proto přesunut do rovněž
vrchnostenského domku č. p. 17. Sedm špitálníků dostávalo zde denně 3 krejcary na stravu a sáh dříví ročně.1 Roku 1826 hrabě Jindřich
založil chudinský ústav, který postupně získával peněžní jmění, ale ke
stavbě budovy špitálu stejně nedošlo a špitálníci obývali od roku 1829
bývalou starou prádelnu.
Na Žehušickém panství byli chudí závislí na příležitostné, byť poměrně pravidelné podpoře, ale ke stavbě špitálu zde nedošlo.
Po zrušení patrimoniální správy přešlo chudinství na obecní úřady.
Pro ubytování chudých bývaly často využívány domky obecních pastýřů, tzv. pastoušky. Někdy v tomto domku bydlel i obecní strážník (dříve
ponocný) a spíše výjimečně sloužily obecní domky jiným účelům. Pastouška se tak změnila z obydlí obecních zaměstnanců ve formu chráněného bydlení. Pastoušky se od běžných venkovských usedlostí odlišovaly chybějícím hospodářským příslušenstvím. Většinou se jednalo
o menší domky, ale bohatší obce měly i pastoušky větší – o čtyřech,
vzácně i více místnostech. Každou místnost obývala obvykle jedna sociálně potřebná rodina. Záchod představovala většinou dřevěná budka za domem. Zvnějšku dodnes pastoušku dokládá větší počet komínů, velký počet oken a někdy i umístění pastoušky – obvykle na návsi,
neboť daňoví poplatníci chtěli mít obecní chudé na očích, tedy pod
neustálou kontrolou.
V roce 1872 postavila novou pastoušku obec Žehušice a dala jí popisné číslo 60. V Nových Dvorech sloužil jako pastouška bývalý panský
špitál. Dochované pastoušky pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Nacházejí se např. v Horních Bučicích, Starkoči (z roku 1865) či v Chotusicích. Dnes jsou přestavěny na obytné domky. Výstavba obecních
domků pokračovala vzácně i v meziválečném období, tehdy však již bývala v obecním domě vyhrazena jedna místnost jako obecní úřadovna.
Poté na dlouhá léta objekty pro přestárlé a nemocné z vesnic zmizely.
V sledovaném regionu se opět objevily až v 90. letech, kdy byl v Dolních Bučicích zřízen dům s pečovatelskou službou.2
Zdravotní služby poskytovali až do poloviny 19. století na Novodvorsku a Žehušicku panští lékaři. V souvislosti s reorganizací zdravotnictví v druhé polovině 19. století byla vytvořena síť lékařských obvodů,
v nichž ordinovali jednotliví obvodní lékaři. Zpravidla ordinovali ve svých
rodinných domcích, kde byla jedna místnost upravena jako ordinace,
případně druhá jako čekárna. Poskytovali však i terénní služby a jezdili za svými pacienty po celém obvodu. V 50. letech bylo i zdravotnictví
1 LEDR: c. d. s. 230.
2 V sousedství regionu vznikly domy s pečovatelskou službou např. v Miskovicích. Ve FiliStavby na Novodvorsku a Žehušicku
11. Stavby pro zájmovou činnost a rekreaci
128/129
pově, v tamějším zámku vzniklo Alzheimercentrum. Zařízení pro seniory by mělo vzniknout
i v objektu bývalé dominikánské rezidence v Nových Dvorech.
Starkoč – obecní úřad,
dříve pastouška
znárodněno a lékaři byli soustředěni ve městech do poliklinik a zdravotních středisek. Na vesnicích byla situace obdobná. Působili zde
pouze obvodní lékaři a ve střediskových obcích (alespoň některé dny
v týdnu) i zubní, případně dětští lékaři. Ale byla snaha i ty soustředit
do jednoho zdravotního střediska. Obvykle pro ně stačilo adaptovat
některou starší budovu, obvykle rodinný dům nebo méně často využívaný výrobní objekt.3 Po roce 1989 si část lékařů otevřela ordinace ve
svých rodinných domech.
Zbyslav – špýchar upravený
v meziválečném období na
19 bytů pro chudé
3 Např. v Žehušicích vzniklo zdravotní středisko adaptací bývalé Voldřichovy továrny na
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
12. Stavby pro sociální a zdravotní služby
130/131
výrobu zemědělských strojů. Naopak v Nových Dvorech bylo zdravotní středisko umístěno
do novostavby bytového domu.
Zatímco pro města jsou radnice typické již ve středověku, na vesnicích,
kde měla samospráva jen velmi omezený rozsah, jsou radnice věcí neznámou. Rychtář spolu s vesnickými konšely úřadoval doma a společně se scházeli v hospodě. Tak tomu bylo mnohde ještě i po zavedení
obecního zřízení v polovině 19. století. Výjimku však tvořila městečka,
kde agenda samosprávy byla přece jen širší.1 V Nových Dvorech úřadovala samospráva v jednom z vrchnostenských domů. U příležitosti
povýšení Nových Dvorů na městečko (roku 1703) nechal Bernard Věžník vystavět i budovu radnice. Bylo to patrové zděné stavení, kryté taškami, kde byl v přízemí umístěn panský hostinec, a v patře měla čtyři
místnosti samospráva městečka. Roku 1869 přešel celý dům do majetku obce. Po zániku patrimoniálního řízení si Nové Dvory postavily roku
1862–1863 za obecní peníze, které vyčerpaly téměř do poslední zlatky,
novou radnici v historizujícím stylu. Obecní úřad v ní spolu s poštou
v přízemí sídlí až do dnešních dnů.
V Žehušicích, které statut městečka ztratily roku 1601 a dosáhly jeho
obnovení až v roce 1865, radnice nevznikla a k úřadování využívala obec
vrchnostenské prostory. Po roce 1948 byla úřadovna MNV umístěna
do vily MUDr. J. Věšína a sídlí tam dodnes. V Chotusících nalezl obecní úřad stálé sídlo až po dostavbě nové školní budovy v druhé polovině 30. let 20. století, kdy se pro něj uvolnily prostory ve staré školní
budově proti budově děkanství. Objekt byl tehdy rekonstruován pro
účely obecního úřadu podle projektu čáslavského stavitele J. Charváta a obecní úřad zde sídlí dosud. Jednoduchá funkcionalistická fasáda
však byla v letech socialismu zlikvidována, a tak dům dnes již nenese
žádné slohové rysy.
V Bílém Podolí sloužil do roku 1860 jako radnice dům čp. 72 na náměstí. Šlo o patrový dům z asi 18. století, ale v roce 1848 vyhořel a byl
obnoven již bez podloubí a věžičky. V přízemí byla zřízena škola, v patře úřadovny. V roce 1860 obec prodala budovu žehušickému výrobci
likérů Meislovi. Později zde byla prodejna smíšeného zboží. Od roku
1860 musel každý starosta úřadovat doma.2 Dům čp. 72 byl po roce
1989 zbořen.
V menších obcích obecní zastupitelstvo, včetně starosty, úřadovalo
buď doma, nebo po hospodách. Již v meziválečném období se však objevují úřadovny v některém ze starších obecních domků. V Horušicích,
Sulovicích a Záboří si postavili domek nový, jenž nesloužil již pouze
jako pastouška, ale i jako úřadovna. Po roce 1945 byly zřízeny místní
národní výbory, které nalezly, volné prostory, pokud neměly své historické úřadovny, v některém ze znárodněných objektů. Po roce 1989
si obecní úřady v nově osamostatněných obcích vybudovaly své úřadovny buď v budovách historicky patřících do majetku obce, nebo si
musely koupit nový objekt.
Městečka, též městce či městyse, vznikaly od 14. stoletía šlechta jejich zakládáním získávala
dodatečné zisky z konání týdenních případně výročních a dobytčích trhů. Dalším atributem
městyse byla právě radnice. Statut městyse byl udělován ministerskou radou po vzniku ČSR
v roce 1918. Statut městyse byl zrušen v roce 1950 a opětovně na žádost městysů obnoven
až v roce 2006.
2 Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé Podolí 2007, s. 8.
13.
Stavby pro
obecní správu
Rohozec – obecní úřad,
v zadní části domu má mládež
svojí klubovnu
Žehušice – obecní úřad,
dříve dům lékaře J. Věšína
Nové Dvory – radnice
s fasádou s prvky secese
i novobaroka
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
13. Stavby pro obecní správu
132/133
K dominantám vesnic patřila od přelomu 19. a 20. století školní budova. V menších obcích, kde chyběl kostel a panské sídlo, byla dominantou jedinou. Nejstarší zmínky o školách na Novodvorsku a Žehušicku
nalézáme v archivních pramenech z poloviny 17. století a to obvykle
v souvislosti s farami, neboť se jednalo o školy farní. S nimi se také školy stěhovaly z jedné vesnice do druhé. Někdy byla škola přímo v jedné
místnosti fary, mnohem častěji ale v pronajaté světnici některé z chalup. Vzácněji byla pro školu obcí pronajata nebo koupena chalupa celá.
V Kobylnicích chodil v době záplav kateřinský učitel zdejší děti učit do
hospody.1
Účelové novostavby škol se ve sledovaném regionu objevují vzácně
již počátkem 19. století. Vůbec nejstarší novostavbou školy je školní budova v Horních Bučicích, pocházející z roku 1809. Škola v Chotusicích
byla postavena v roce 1823 a ve Svaté Kateřině roku 1834. Chotusická škola byla jako jediná z této „generace“ škol patrová. V druhé polovině 19. století, kdy počet dětí na venkově rychle rostl, jsou budovány
nové školní budovy v celé řadě vesnic. Některé z nich, jako např. v Kobylnicích či ve Svaté Kateřině, se dochovaly dodnes. Od venkovských
usedlostí se nejstarší školy svým vzhledem příliš neliší. Jde o přízemní
budovy tradičně třídílného půdorysného schématu, kdy větší světnici nahrazovala školní třída a komoru (případně přístěnek) byt učitele.
Učitel někdy míval u bytu i malé hospodářské zázemí. Suché záchody
stávaly ve dvoře. Zachované školní budovy z tohoto období již nejsou
původními jednotřídkami z doby jejich výstavby. Vzrůstající počet dětí
si totiž ve druhé polovině 19. století vyžádal otevírání druhé, případně
třetí třídy. Musela být provedena přístavba, někdy padl za oběť i byt
učitele. Na přelomu 19. a 20. století však ani tyto rozšířené původní
jednotřídky svému účelu nepostačovaly, obce musely pro další třídy
pronajímat místnosti v okolí a jediným perspektivním řešením se stala
výstavba nové školní budovy.
Od sklonku 80. let se začínají na větších vesnicích stavět nové, tentokrát jednopatrové školní budovy. Jsou v nich již čtyři třídy, nebo i více,
a také byt řídícího učitele. Zatímco pro starší přízemní školy byla charakteristická jednoduchá fasáda obvykle bez slohových vlivů, pro nové, již
patrové, školy jsou charakteristické jejich novorenesanční fasády. Fasády
bývají jednoduché s šambránami kolem oken a dveří, někdy s bosovaným soklem a nárožími. Mezi školami z tohoto období vynikají dvě. Tou
první je zábořská, pro niž zhotovil plány kutnohorský profesor a znalec
kutnohorské historické architektury Jiří Zach. Tato škola z let 1873–1874
zaujme propracovaností detailů. Tou druhou školou je škola zbyslavská,
která byla postavena ve slohu francouzské novorenesance roku 1879
podle plánů žehušického panského stavitele a architekta Josefa Míči. Tyto
školy svojí kapacitou postačily až do období socialismu. V poslední třetině 19. století se totiž postupně „odškolovaly“ jednotlivé obce, které si
postavily vlastní školní budovu, a nároky na kapacitu škol se ve velkých
obcích snížily. Výjimkou nejsou ani případy, kdy původní trojtřídky byly
po odtržení některých obcí redukovány na dvoutřídky.2
V daném regionu existují pouze nepočetné výjimky z výše popsaného
vývoje školních budov. Jednou z výjimek je škola v Nových Dvorech, kde
14.
Školy a školky
Kobylnice – budova staré
školy z 19. století
Zbyslav – škola postavená
v neobvyklém stylu
francouzské novorenesance
Chotusice – nově opravená
a zateplená mateřská školka
1 ZAVADIL, Antonín: Kutnohorsko slovem i obrazem. Kutná Hora 1911, s. 186.
2 Obce, které si pořídily školní budovy, se odškolení menších obcí intenzivně bránily. Vět-
šinou jim to nebylo nic platné, neboť obecní zastupitelstva si prosadila zřízení nové školy.
Obvykle jejich žádost byla schválena až napodruhé či dokonce napotřetí. Výjimku představuje obec Sv. Mikuláš, kde rovněž zamýšleli koncem 19. stoletípostavit školu. Pro odpor části
zastupitelů, kteří argumentovali zbytečnými náklady, přes opakované pokusy stavbu školy
prosadit, se nikdy nepodařilo stavbu odhlasovat a dodnes zde škola nestojí. (Kronika obce
Svatý Mikuláš, s. 104.)
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
14. Školy a školky
134/135
15.
Církevní stavby
byla, jako v jediné obci, zřízena škola městská, která získala roku 1784
zrušenou dominikánskou rezidenci, tzv. klášter. Kapacitně tato budova
postačovala až do období socialismu. Jako jediná byla tato škola roku
1808 povýšena na školu hlavní a postupně v ní vzniklo pět tříd.
Výjimkou jiného typu je spojená škola vrdovsko- bučická. Obce
Vrdy a Bučice se roku 1880 dohodly na výstavbě společné nové školní budovy pro trojtřídní školu. Tato školní budova měla celkem dvacet
dva místností, z toho sedm velkých tříd, a zbytek tvořily byty pro jednotlivé učitele.
Další výjimkou je škola v Rohozci z roku 1910, která je jako jediná
z nové generace školních budov přízemní, neboť v malém Rohozci se nepočítalo ani do budoucna s velkým nárůstem počtu školních dětí.
V meziválečném období vznikla na Novodvorsku a Žehušicku jen
jedna nová škola – v Chotusicích. Jedná se o kvalitní funkcionalistickou
stavbu, jež zahrnuje opět i byt pro učitele. Po druhé světové válce se
pro školní účely uvolnily některé dříve soukromé budovy, pro něž nebylo nyní využití. V Nových Dvorech se uvolnila konfiskací velkostatku
zámecká budova, kam byla z bývalé dominikánské rezidence přenesena
škola. Obdobně tomu bylo i v Žehušicích, kde ale v zámku určitou dobu
působilo zahradnické učiliště. Teprve po něm zde nalezla sídlo základní
devítiletá škola. Využití zámeckých budov pro školní účely bylo velmi
problematické. Budovy byly obvykle pro školu nevhodné, ale vzhledem
k počtu místností zde bylo možno umístit první i druhý stupeň ZDŠ.
V nestřediskových obcích byly školy naopak omezovány a posléze
likvidovány. Opakující se havárie v žehušické zámecké budově vedly
počátkem 90. let k výstavbě nové, moderní školní budovy, umístěné
na okraji obce za plánovanou rozvojovou plochou pro výstavbu rodinných domků. Škola byla pojata jako pavilonová, čímž se, bohužel, příliš nezohlednily energetické nároky. Spolu se starší školou v Potěhách
z počátku 70. let se jedná o jediné novostavby školních budov nejen ve
sledovaném regionu, ale i na celém kutnohorském okrese.
Po roce 1989 získaly některé obce bývalé školní budovy do svého vlastnictví. Malý počet dětí jim však znemožňuje školy v obci obnovit. Snaží
se proto pro ně najít nějaké jiné, obvykle kulturní, využití, kombinované
s podnikatelskými aktivitami, které by byly k budově šetrné.
Změna životního stylu vyvolaná kolektivizací, kdy ženy musely nastoupit do práce, vyvolaly nutnost vzniku na venkově dosud neznámé instituce – mateřské školky. První mateřské školky se objevují na Novodvorsku
a Žehušicku již dříve, během nacistické okupace. Vedle nich se objevily
i tzv. žňové útulky, které se rozšířily v průběhu kolektivizace. V provozu
byly útulky zprvu pouze přes žňové práce.3 Poté svůj provoz rozšířily na
celý rok. Z počátku pro ně JZD či MNV našlo obytné místnosti v nějakém
ze zkonfiskovaných statků, které byly upraveny pro potřeby mateřských
škol. Jinde našly mateřské školy prostory v budovách základních devítiletých škol, které se začaly postupně potýkat s nedostatkem žáků. Od
70. let byly budovány podle typových projektů nové, účelové budovy.
Jednalo se o přízemní budovy složené z jednotlivých pavilonů, zasazené obvykle do rozsáhlých zahrad, aby měly děti snadný a bezpečný přístup ven, na zahradu. Takovéto školky vznikly např. v Nových Dvorech,
Žehušicích či Církvici. V provozu jsou obvykle dodnes.
Nejstaršími dochovanými stavbami v regionu jsou stavby církevní
a z nich kostely. Jednalo se o nejstarší kamenné stavby, které se právě díky svému materiálu dochovaly až do současnosti. Vznik prvních
kostelů na Novodvorsku a Žehušicku je spojen s vytvářením prvních
šlechtických statků a se vznikem šlechty jako společenské vrstvy, která
měla právo jmenovat svého kněze. První kostely jsou tzv. kostely vlastnickými. Ve sledovaném regionu jsou první šlechtické léna, propůjčená panovníkem, doložena pro 12. století. V letech 1142–1143 založil
v Sedlci velmož Miroslav z Cimburka, který působil na dvoře krále Vladislava II., cisterciácký klášter, kterému věnoval svoje pozemky a pravděpodobně i své sídlo v Sedlci. Poté, jak praví starší literatura, přesídlil do Záboří, kde nechal vybudovat na svoji dobu výjimečný kostel
sv. Prokopa a kde snad i založil své nové sídlo. Novější literatura tuto
verzi zpochybňuje, nicméně zdejší románský kostel má zřejmě počátky ve 12. století.1 V archivních pramenech je kostel doložen poprvé až
k roku 1352. Nejednalo se však o typický vlastnický kostel s tribunou
vyhrazenou majiteli kostela a často přístupnou přímo z nedaleké tvrze,
ale snad o patrovou románskou kapli. Složitý pozdější vývoj kostela
znemožňuje poznat počáteční stadia jeho vývoje.
Druhý románský kostel na Novodvorsku stojí v obci Jakub a je zasvěcený sv. Jakubu. Je výjimečný hned ve dvou ohledech: jednak svojí
architektonickou výzdobou a jednak autentikou, která dokládá jeho založení k roku 1165. Jde o typický tribunový kostel se standartní skladbou prostoru: apsida – kněžiště – loď. Je ale poměrně úzký a má rovněž nezvykle vysokou věž.
Další kostely vznikají v sledovaném regionu o více jak století později
a nesou již znaky raně gotických staveb. V jejich prostorové skladbě už
chybí apsida a tvoří je pouze kněžiště a loď. Sakristii, určenou k ukládání předmětů sloužících k bohoslužbě, nahrazují výklenky ve zdi kněžiště. Tyto kostely jsou větší, rozšířen je zejména prostor kněžiště, což
odpovídá vzrůstající složitosti obřadů a vyšší vybaveností kostela liturgickými předměty. Mírně se rovněž zvýšil počet věřících, takže stavitelé počítali s větším prostorem lodi. Vznik raně gotických kostelů ve
sledovaném regionu je z převážné části spojen s kolonizační činností
sedleckých cisterciáků v lese Bor. Cisterciácké stavby se od ostatních
kostelů tohoto období odlišují chórovou věží nad kněžištěm, která je
jinak neobvyklá. Nové kostely byly vybudovány ve Svatém Mikuláši,
Svaté Kateřině, Rohozci, Církvici a Chotusicích. V Chotusicích bylo na
poslední chvíli od stavby chórové věže upuštěno.
Další gotické kostely vznikaly v průběhu 14. století. Některé z nich,
jako ty v Dolních Bučicích, Starkoči, Zbyslavi a Žehušicích, již neexistují,
nahradily je mladší stavby, ale dozvídáme se o nich z knih papežských
desátků k roku 1352. Někdy ze druhé čtvrtiny 14. století pochází kostel
sv. Bonifáce v Lochách, postavený snad na místě staršího dřevěného
románského kostelíka.2 Naopak až z konce 14. století pochází kostel
sv. Václava v Bílém Podolí.
Přestože se jednalo o bytelné kamenné stavby, i ony začaly pozvolna
chátrat a rovněž se změnily společenské požadavky kladené na kostely, zejména vzrostl počet věřících. Proto již v 16. století proběhly úpravy a opravy některých kostelů v duchu renesance. V Církvici vznikla
Shrnutí názorů obsahuje publikace KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká
venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis,
Praha 2012, heslo Kostel sv. Prokopa Záboří.
2 Ke vzniku kostela v Lochách se váže legenda, že v jeskyni ve skále pod kostelem našel
úkryt před útočníky rytíř. Přes ústí do jeskyně pavouk upředl svoji síť a útočníci, když síť viděli, dále v jeskyni nepátrali a rytíř se zachránil. Na výraz své vděčnosti nechal postavit nad
jeskyní kostel.
1
3 Zatímco mateřské školky byly otevírány se souhlasem ministerstva školství, k otevření
žňového útulku stačil souhlas okresního úřadu, později okresního národního výboru. Mnoho obcí, resp. JZD, šlo proto touto snazší cestou.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
14. Školy a školky
136/137
Jakub – románský kostel
sv. Jakuba Většího
přístavba s renesančním portálem, v Jakubu byla loď zastropena hřebínkovou klenbou a přibyla zde nová okna. Nejrozsáhlejší renesanční
úpravy jakubského kostela realizovali zřejmě noví vlastníci Novodvorského panství, Žerotínové, krátce po roce 1593. Tehdy snížili románskou patrovou kapli o horní patro a druhotně použili její architektonické články pro úpravu stavby v duchu historismu. Jejím výsledkem je
dnešní loď s druhotně osazeným portálem a zřejmě i věž.
Velmi rozsáhlé úpravy zasáhly většinu kostelů v 17. a 18. století.
Souviselo to na straně jedné se zpustnutím kostelů za třicetileté války
a na straně druhé s barokní zbožností, v níž patřilo ústřední místo dobrovolně masově navštěvovaným kostelům. Nové náboženské obřady
a nové formy zbožnosti si vyžádaly velké úpravy kostelů. Především
bylo nutno zvýšit jejich kapacitu. Dále bylo především nutno upravit
interiéry kostelů tak, aby i vizuálně připomínaly spojnici mezi nebem
a zemí. Někdy drobné, ale mnohem častěji rozsáhlé úpravy postihly
všechny kostely beze zbytku.
I před necelým stoletím radikálně upravovaný kostel v Záboří byl
opět přestavěn. Loď kostela byla rozšířena o osm klenebních polí a věž
byla stabilizována rozsáhlou přestavbou. Věž románského kostela v Jakubu dostala cibulovou báň, do lodi byla prolomena segmentově zakončená okna. V Kateřině dostala loď nová barokní okna a roku 1732
byl původní dřevěný strop nahrazen omítaným. Zřejmě v téže době
byla přistavěna i jižní předsíňka. Kostel sv. Václava v Bílém Podolí byl
přestavěn mnohem radikálněji. Z původního kostela byla ponechána
při přestavbě, iniciované Věžníky někdy v 17. století, pouze loď, která
byla prodloužena a ukončena pravoúhlým presbytářem. Z této doby
pochází asi i věž. I v Lochách byla pravděpodobně roku 1673 postavena při severní straně kostela věž, která nahradila starší dřevěnou zvonici. V Chotusicích byla roku 1716 postavena nová loď, posunut presbytář (asi i věž nad chorem) a výrazným způsobem byl upraven i interiér.
Zásadní změny nastaly i v kostele v Rohozci, kde byla, zřejmě někdy ve
stejné době jako v Chotusicích, snesena chórová věž a prostor byl prodloužen k západu, takže vznikla nová loď. Z lodi původní se stal presbytář a z původního presbytáře sakristie. Zřízen byl i nový vchod a barokní kruchta. Ve Svatém Mikuláši sice hrabě Věžník roku 1686 kostel
opravil, ale roku 1786 byl kostel pro zchátralost zavřen a měl být stržen.
Na žádost obce byl ponechán pouze presbytář jako hřbitovní márnice, zbytek byl odbourán.3 V Církvici byla nejprve přistavěna sakristie
a poté byla původní loď kostela zbořena a nahrazena větší, barokní
klenutou lodí se severní a jižní kaplí. Nadezděná věž nad presbytářem
byla zakončena barokní bání.
Nejradikálnější změnu v této oblasti představovalo stržení starých
kostelů a vybudování nových. Stalo se tomu tak nejprve ve Zbyslavi,
kde byl tamní kostel Nanebevzetí Panny Marie postaven někdy mezi
lety 1660–1692 a následně byl ještě v 18. století upravován. Ve Starkoči byl současný kostel Nanebevzetí Panny Marie postaven v roce 1738.
V Žehušicích nechal Jan Josef Thun Hohenstein v roce 1760 strhnout
starý kostel a dal postavit nový kostel sv. Marka.
V 17. a 18. století vyrostly i některé novostavby kostelů na zeleném
drnu. Mezi ně patří kostel sv. Martina v Nových Dvorech, jehož nechal
postavit Bernard Věžník roku 1679 a arkádovou galerií ho propojil
s nově postaveným zámkem. Bernard a Barbora Věžníkovi se rozhodli
vybudovat v Nových Dvorech dominikánský klášter. V roce 1695 nechali postavit kostel svaté Anny a při něm klášterní patrovou čtyřstrannou
3 V nedaleké Kutné Hoře (a jejím těsném okolí), kde nebyla společenská objednávka pro
další využití kostelů, bylo v této době odsvěceno a postupně zbouráno osm kostelů.
Svatá Kateřina – gotický
kostel svaté Kateřiny s věží
pevnostního typu
Svatý Mikuláš – kostelík
sv. Mikuláše, původně
presbytář zbouraného kostela
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
15. Církevní stavby
138/139
Církvice – barokní kostel
sv. Vavřince s farou
Chotusice – empírová
budova děkanství
Záboří – opravená fara,
v pozadí již zčásti zničené
farské hospodářství
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
15. Církevní stavby
Nové Dvory – barokní budova
dominikánského kláštera
Žehušice – maurská zvonice
se sochou sv. Floriána
Horušice – kaplička na návsi,
jedna z nejmladších církevních
staveb regionu
140/141
Třebešice sloupová Boží muka
při silnici do Církvice
budovu, která byla dokončena až v roce 1727. Již pět let před dostavbou byla vysvěcena. Zřízení řádného konventu o dvanácti členech jim
nebylo povoleno a nadále zde pobývali pouze tři dominikáni a jeden
sakristián.4 V roce 1785 byla v rámci církevních reforem rezidence přeměněna nejprve ve školu a vzápětí zrušena. Z roku 1765 pochází i nová
zámecká kaple, přistavěná k hlízovskému zámečku.
Devatenácté století bylo, až na výjimky, ke kostelům šetrnější než doba
baroka. Úpravy kostelů už nejsou tak razantní. Např. ve Svaté Kateřině
byl roku 1892 nahrazen původní dřevěný strop stropem cihelným, který
byl vyklenut do traverz, a pod ním byl zřízen falešný dřevěný strop. Věž
kostela byla zvýšena a interiéry kostela získaly dnešní podobu. Ve Svatém Mikuláši byla k torzu gotického kostela přistavěna roku 1872 krátká novogotická loď. V Chotusicích byla pouze upravena fasáda a byly
zazděny boční vchody. V Rohozci dostal kostel novou zjednodušenou
klasicistní fasádu a rovněž novou střechu. V Lochách prošel roku 1871
kostel jednoduchou historizující úpravu, získal nový krov a byl vymalován. V Bílém Podolí byla zvýšena věž, kostel i věž dostaly nový krov
a barokní úpravu fasády nahradila úprava klasicistní. I ve Zbyslavi byla
roku 1837 zvýšena loď a nově byla upravena okna i průčelí chrámu.
Celkové opravy, především fasád a střechy se dočkal roku 1866 i kostel v Žehušicích. Ve Starkoči byla oprava zaměřena na statické zajištění
kostela, ale minula se účinkem a kostel dále praskal.
V 19. století byly opravovány a upravovány i oba dva románské kostely ve sledované oblasti. V Záboří byl nejprve vyměněn roku 1826 krov,
v roce 1835 byla zřízena dnešní kruchta a z let 1850–1851 pochází
dnešní sakristie s oratoří v patře. V roce 1870 byl kostel vybaven novým
hlavním oltářem a kazatelnou a byla položena nová dlažba. Koncem
80. let navrhl Ludvík Lábler opravu románského ústupkového portálu.
Ta spočívala v nahrazení portálu kopií (stejně tak to učinil u kutnohorských kostelů). Naštěstí k této opravě nedošlo a šetrnou opravu realizoval až v roce 1895 Č. Dajbych. V Jakubu byla ve 30. letech zazděna
dvě patra sdružených okének v horních patrech věže a částečně byla
upravena i fasáda. V roce 1845 byla objevena při výměně varhan autentika z roku 1165, což vedlo patrona kostela, hraběte Jindřicha Chotka,
k omezení zásahů do poprsní zdi. Pozdější zásahy již mají konzervátorskou povahu, kontrastující s restauračními akcemi v nedaleké Kutné Hoře.5 V 70. letech probíhaly poměrně rozsáhlé stavební práce, při
nichž bylo obnoveno románské členění fasády. Jižní předsíň byla odstraněna a do dnešní podoby byla upravena okna lodi, což si vyžádalo
doplnění románského členění fasád. V 80. letech vedl stavební práce
Josef Mocker. Kostel dostal zpět původní stanovou střechu, současně
však byla vyměněna část poškozených románských prvků oken a fasád
za kopie a přezděna byla i část věže.
Jediným opravdu razantním zásahem do církevní architektury bylo
v 19. století stržení gotického kostela v Dolních Bučicích (v roce 1851)
a následující výstavba nového – novogotického v letech 1852 až 1864.
Koncem století byl postaven ve Starkoči i první evangelický chrám v novogotickém stylu.6
Horušice – litinový křížek na návsi
ZAVADIL, A.: Kutnohorsko slovem i obrazem II/1, Kutná Hora 1910, s. 172–173. Zbožnost zejména Barbory Věžníkové hraničila zřejmě s duševní chorobou a potomci se snažili
zabránit dalšímu rozdávání majetku církvi.
5 Tam byla realizována puristická obnova chátrajících kutnohorských chrámů Panny Marie
Na Náměti a především Panny Barbory a také bývalé mincovny a královského sídla Vlašského
Dvora a měšťanského Kamenného domu. V odborných kruzích vznikla o způsobu obnovy
diskuse, která požadovala citlivější přístup. Zástupci Kutné Hory si však prosadili původní
puristický přístup. I na těchto akcích se účastnila stavební firma zmíněného Č. Dajbycha.
6 Regionu se vyhnula vlna demolic a přestaveb starších kostelů, která na přelomu 19. a 20. století zasáhla nedaleké Kolínsko, kde vyrostla celá řada nových kostelů.
4
Kobylnice – socha sv. Jana Nepomuckého
Záboří – Mariánský sloup se sochou
Panny Marie Immakulaty
142/143
Sekularizace společnosti ve 20. století se odrazila ve výrazně menším
rozsahu úprav a oprav kostelů. Ve Zbyslavi roku 1900 opravovali krytinu kostela a nové výmalby se dočkaly interiéry. Ve Starkoči se pokoušeli
roku 1909 zajistit statiku kostela. Opět bez výraznějšího úspěchu, takže
v meziválečném období byl již kostel v silně zuboženém stavu. V roce
1910 byl kostel v Jakubu nahozen silnou sprašovou omítkou s tvrdým
povrchem, který překryl i část románských článků. V prvých dvou desetiletích 20. století probíhaly i menší stavební práce na kostele v Záboří, ale v roce 1933 byla provedena významná akce, která měla zajistit statiku kostela. Čtyři sloupy, nesoucí věž, byly podloženy ocelovými
traverzami a v úrovni hlavic byly staženy ocelovými táhly. V roce 1933
si evangelíci v Semtěši postavili zimní vytápěnou modlitebnu, kterou
pojmenovali po tamním faráři Pelíškova síň.
V druhé polovině 20. století se přístup k církevním stavbám výrazně
diverzifikoval. Byly vybrány nejcennější stavby, na něž byla soustředěna pozornost, a ty se dočkaly opravy. Ve sledovaném regionu se opravovaly především románské kostely v Záboří a Jakubu. Na další kostely
zbyly pouze menší opravy. V Kateřině dostal kostel současnou režnou
omítku. V Bílém Podolí byl při opravách fasády odkryt středověký portálek v jižní straně lodi. Menší opravy fasád a zatékajících střech proběhly prakticky ve všech kostelech, s výjimkou starkočského. Tam byl
stržen krov a kostel byl zastřešen po několik desetiletí pouze provizorně. Další fáze oprav nastala po roce 2000, kdy byly prováděny rozsáhlé opravy kostelů v Chotusicích, Jakubu a Záboří. Menší opravy byly
realizovány i v dalších kostelech. Po roce 2010 se dočkal nového krovu
i poničený kostel ve Starkoči.
Kostely nebyly jedinými církevními stavbami. Dalšími byly především fary. Ačkoliv ze seznamů farních desátků známe již k roku 1352
jednotlivé farní kostely, a tudíž zde můžeme předpokládat i fary, o farních budovách z této doby nevíme nic. Vůbec první zmínka o faře se
vztahuje k Církvici a pochází z roku 1344.7 Můžeme předpokládat, že
kněz bydlel v těsné blízkosti kostela a ve svém obydlí měl i svoji „úřadovnu“. Fara se pravděpodobně příliš nelišila od běžných venkovských
usedlostí té doby a to včetně hospodářského příslušenství. Konkrétní
poznatky o farách máme až z období baroka, kdy se hromadně přestavují poničené kostely, rekonstruuje se po třicetileté válce a po dvousetletém období přijímání podobojí rozbitá farní síť. Nahradil ji systém
katolických vikariátů. A staví se fary. Farní agenda se výrazně rozrostla
a fara se tak stává nejenom obydlím kněze, ale především jeho úřadovnou a často i školou.
Nejstarší dochovaná farní budova, a současně nejstarší archivně
doložená budova fary, dodnes stojí v Církvici. Zdejší raně barokní fara
byla postavena v roce 1684. Je to poměrně rozměrná patrová stavba
s valbovou střechou a velmi jednoduchou fasádou. Obdobně vypadající,
ale menší budova fary v Záboří nad Labem pochází z poloviny 18. století a nepostrádá hospodářské budovy. Složitý byl vznik fary v Nových
Dvorech. Zde vznikla nejprve administratura, poté lokálie (neustále
se potýkající s místními dominikány), a ta byla povýšena roku 1789 na
faru. Faráři byly vyčleněny místnosti v bývalé dominikánské rezidenci.
Výstavná budova děkanství (fary) v empírovém slohu byla Thun Hohensteiny postavena roku 1825 v Chotusicích. I ona má rozsáhlé chlévy a stodoly. Další farní budova – ve Zbyslavi – pochází z první čtvrtiny
19. století. Budova fary v Dolních Bučicích je také zřejmě až z 19. století. Většina far doznala během staletí řady stavebních úprav. Nejsou
však na rozdíl od úprav kostelů příliš razantní.
7
ZAVADIL: c. d. s. 69.
Další druh církevních staveb představují zvonice. Jako samostatné objekty jsou ve sledovaném regionu dochovány pouze tři. Tam, kde kostely
měly věž, nebyly zvonice víceméně zapotřebí, a proto zvonice nacházíme především tam, kde kostelní věž měla nějaké (nejčastěji statické)
problémy, případně chyběla vůbec. Nejstarší ze zvonic je zvonice v Záboří nad Labem. Má zděné přízemí a dřevěné bedněné patro. Poprvé je
uváděna v inventářích k roku 1675 a její současná podoba je výsledkem
přestavby z roku 1756. Druhá zvonice dodnes stojí v téměř nezměněné
podobě v Církvici a vznikla souběžně s farou v roce 1684. Poslední nalezneme v Žehušicích a nechal ji postavit na místě starší dřevěné zvonice podle svých představ, jež získal po cestách Itálií, hrabě František Josef
Thun Hohenstein v roce 1800 a to v maurském stylu.8
Dalšími významnými církevními stavbami jsou hřbitovy a jejich příslušenství, tj. především márnice a kostnice. Od vzniku kostelů byly hřbitovy umístěny kolem nich a byly ohrazeny zdí tak, aby společenstvo živých
mělo své společenstvo mrtvých stále blízko sebe, ale aby byly současně
od sebe bezpečně odděleny. Tak tomu bylo až do 18. století. Tehdy bylo
ze zdravotních důvodů, ale i z důvodu přeplněnosti stávajících hřbitovů, pohřbívání na starých hřbitovech ukončeno a obce si musely založit
hřbitovy nové. Nejdříve byl založen nový hřbitov v Žehušících již roku
1812, poté roku 1827 bylo ukončeno pohřbívání ve Svatém Mikuláši,
v roce 1854 byl založen nový hřbitov v Církvici. Výjimku z uvedeného
schématu tvoří Nové Dvory, kde vznik hřbitova souvisel se založením
fary roku 1789, kdy byl současně zřízen i nový hřbitov. Až do této doby
byli novodvorští hřbitovem příslušni do Církvice, resp. Jakuba. Vůbec
nejmladším hřbitovem ve sledovaném regionu je hřbitov hlízovský, který
byl založen jako společný hřbitov pro obce Hlízov a Malín až počátkem
50. let 20. století v polovině cesty mezi oběma obcemi.9
Jen velmi málo údajů se zachovalo o márnicích a kostnicích. V Žehušicích byla márnice vybudována současně s kostelem roku 1812. Stará
v sousedství kostela zanikla při výstavbě nové zvonice roku 1800. V Nových Dvorech nebyla márnice nikdy vybudována a jako márnice sloužil
kostel sv. Martina. Také presbytář kostela ve Svatém Mikuláši (koncem
18. století zbouraného) sloužil jako márnice a teprve později byl přistavěn kostel v dnešní podobě. V daném území se nedochovala jediná
kostnice, ač podle archivních pramenů např. ještě v polovině 18. století existovala na zábořském hřbitově. Před první světovou válkou byly
k vidění základy kostnice u kostela ve Starkoči. Z některých zaniklých
hřbitovů se dochovaly, obvykle zazděny do obvodového zdiva kostelů
či do podlah v jejich interiérech, náhrobníky z 15. a 16. století. Na hřbitovech zakládaných v 19. století dnes již jen obtížně najdeme náhrobky
starší jak z konce 19. století. Jedinou výjimečnou funerální stavbou ve
sledovaném regionu je chotkovská rodinná hrobka na hřbitově v Nových Dvorech postavená roku 1829 podle projektu J. P. Joendla. Jedná
se o jednoduchou stavbu v empírovém stylu.10
Rekatolizace 17. století s sebou přinesla výraznou vlnu zbožnosti. V krajině se odrazila mimo již uvedené obnovy a přestavby kostelů
i stavbami drobných církevních objektů jako byly kapličky, boží muka,
zvoničky, sochy svatých a kříže. Mezi investory těchto drobných staveb
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
15. Církevní stavby
144/145
8 Drobná stavba je zajímavá nejenom svým stylem, ale i délkou své výstavby. Ta započala
již roku 1770, ale byla přerušena pro nedostatek peněz a dokončena byla až po třiceti letech.
9 Tento nejvelkoryseji založený a nejmladší hřbitov na celém Kutnohorsku byl dlouho předmětem sporů obou obcí. Každá z obcí chtěla mít hřbitov těsně u vsi. Jako v jediném hřbitově ve sledovaném regionu je zde vybudováno i kolumbárium a dnes je hřbitov zaplněn
z cca 15 %.
10 Blíže k hrobce Chotků PROVAZ, Lukáš: Chotkovská hrobka v Nových Dvorech. Cuthna
antiqua 4, v tisku.
Nové Dvory – hrobka rodu
Chotků
najdeme nyní nejenom majitele panství, ale i bohaté sedláky, faráře, venkovské řemeslníky a obchodníky a od druhé poloviny 19. století i obce.
Některé kapličky byly postaveny za peníze shromážděné sbírkou mezi
občany. Nejvíce drobných staveb se dochovalo v Nových Dvorech, neboť Bernard Věžník a zejména jeho manželka Barbora, která vstoupila
do laické větve dominikánského řádu, byli extrémně zbožní. Roku 1701
nechali Věžníkovi vybudovat na novodvorském náměstí sochu Panny
Marie doprovázenou čtyřmi světci jako památku na morovou ránu z let
1679–1682. Vedle ní postavili i kašnu se sochou sv. Františka, která ale
byla pro sešlost roku 1864 odstraněna. U kostela sv. Martina nechali
postavit sochu tohoto světce. V Čáslavské ulici vztyčili sochu sv. Václava a při cestě k Jakubu sochu sv. Máří Magdaleny. Nechali postavit
i dvě kapličky proti zámku a kříž při silnici ke Kutné Hoře.
V dalších obcích je již koncentrace soch výrazně menší. V Chotusících se dochovala socha sv. Donáta z roku 1735, která byla v roce
1826 přenesena z Žehušic, a socha sv. Floriána, dílo lidového sochaře
z 18. století. U silnice k Žehušicím se nachází nejstarší kaplička regionu, zasvěcená sv. Jiří, která je připomínána již roku 1694. Její současná
podoba je z počátku 19. století. V Žehušicích stojí socha sv. Floriana
z roku 1824. Je zde i jednoduchá trojboká kaplička s obrazy sv. Izidora, Vojtěcha a Gotharda při cestě k Chotusícím. Ta je z 18. století. Podobná kaplička stojí i v Rohozci. Socha Panny Marie v Záboří pochází
z roku 1739 a výklenková kaplička v hřbitovní zdi z roku 1756. Drobná
kaplička stojí i poblíž zaniklé cesty z Druhanic do Žehušic.
Tyto drobné stavby byly až do přelomu 19. a 20. století místními občany průběžně opravovány. Často bylo nutno na opravu vybrat peníze.
V této době také probíhá poslední vlna zbožnosti, jejímiž výsledky jsou
novogotické kapličky v obcích, které nemají kostel ani žádnou jinou církevní stavbu (např. Zaříčany a Horušice).
Vedle kapliček stojí v zájmovém území i několik zvoniček. Mají funkci
jak sakrální, tak i profánní. Mají informovat obyvatele dané obce v případě požáru. Existují jak ve zděné, tak i v dřevěné podobě. Nejmladší z nich, z doby socialismu, byly svařeny z traverz. Takováto zvonička
stojí např. v Borku.11
V meziválečném období již začaly drobné církevní stavby pozvolna
chátrat a v druhé polovině 20. století se chátrání výrazně urychlilo. Pouze několik málo umělecky hodnotných soch bylo v letech socialismu
restaurováno. Obnovy soch a dalších drobných církevních staveb se
tak musely ujmout obecní úřady až po roce 1989 za pomoci různých
dotačních titulů, vlastních prostředků i sbírek mezi občany.
Starkoč – renesanční
náhrobníky rodu
Chotouchovských u brány
do hřbitova
Hlízov – kolumbárium
a dosud jen z části hroby
osazená hřbitovní plocha
11 Později nahradily zvoničky sirény, obvykle umístěné na budovách obecních úřadů
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
15. Církevní stavby
146/147
Na bývalém Novodvorském a Žehušickém panství se dodnes dochovaly
některé zajímavé stavby spojené s technickou infrastrukturou. V Nových
Dvorech je to například bývalá vodárenská věž z počátku 18. století.
Obyvatelé vesnic v daném regionu byli až na nečetné výjimky odkázáni
na vlastní vodní zdroje. Teprve v posledních letech se zde buduje veřejný vodovod. V jednotlivých obcích je tak dochováno nespočet soukromých studní. Vedle nich byly od počátku 20. století budovány i studny
obecní, sloužící především v případě požáru jako zásobárna vody pro
hasiče. Nejstarší jsou zděné na kámen, mladší na cihly, později na betonové skruže. Nejmladší generace studní z 90. let je již vrtaná.
Velmi mladá je rovněž kanalizace. Byla budována nejprve v městečkách zásluhou přítomnosti průmyslových podniků (v případě Chotusic vojenského letiště), větší kumulace lidí, a tudíž i odpadů. V řadě
obcí byly až donedávna zaústěny přepady domovních žump do veřejných vodotečí. Např. Dolní Bučice byly kanalizovány již v roce 1953
a o dva roky později i Chotusice. V těchto lokalitách se také nejdříve
budují čističky odpadních vod.1 V Chotusicích v roce 1983 a následně i v Bílém Podolí. Teprve v posledním desetiletí, zásluhou závazků
vůči Evropské unii a evropským dotacím, si jednotlivé obce budují
vlastní kanalizace.
Daný region byl elektrifikován v širokém časovém rozmezí od let
těsně před první světovou válkou až do druhé poloviny 30. let. Elektřině, která v té době soužila především ke svícení, byl přikládán velký
význam. To byl i důvod, proč byly elektrické transformátory budovány všem na očích – na návsi, často v sousedství kostela či školy. Z dob
počátků elektrifikace pocházejí některé transformátory, např. v Chotusicích. Historické transformátory byly v letech socialismu většinou
vyměněny za novější, zprvu štíhlé betonové stavby. Později byly umístěné přímo na sloupech vedení a nejnověji jsou v plastových skříních
přímo na terénu.
Plošná plynofikace obcí probíhá teprve v posledních letech a v jednotlivých obcích tak vyrůstají měřící a regulační stanice.2
Od 70. let 19. století byly do poštovních úřadů v městečkách obou
bývalých panství zaváděny telegrafní linky a od dvacátých let 20. století
i linky telefonní.3 Z původního vedení se však již nic nedochovalo.
V regionu se dochovala řada dopravních staveb. Okrajem území
vedla zemská haberská stezka, jež byla v druhé polovině 18. století
zpevněná štětem a rozšířená do podoby císařské silnice. Ve třetí třetině 19. století byly budovány tzv. okresní silnice, financované okresním
zastupitelstvem. Měly skromnější rozměry, ale byly rovněž štětované.
Z této doby pochází kromě nepočetných výjimek, představovaných
zpevněnými, tj. asfaltovanými spojovacími cestami budovanými JZD,
všechny silnice zdejšího regionu. Povrch z žulových kostek byl položen
v průtahu některými obcemi již ve 20. letech 20. století, ale kompletně
bezprašnými se staly silnice v regionu až počátkem 70. let 20. století.
V roce 1951 se započala asfaltovat bývalá císařská silnice procházející
Církvicemi.4 S kvalitou povrchu silnic se region potýká dodnes.
LEHETOVÁ, Ludmila a kol.: Obec Chotusice 2013, Chotusice Městské knihy 2013, s. 30.
MORAVEC: c. d. s. 35.
2 Regionem prochází plynovod, díky němuž se Církvice, jíž prochází, dočkala jako první
vesnice ve sledovaném území plynofikace již v roce 1959. Plynovod připomínají oplocené
regulační stanice.
3 Telefonizace obcí byla záležitostí dlouhodobou. Např. v Mikuláši byl telefon zaveden až
v roce 1949.
4 Počátek asfaltování silnic v regionu je však staršího data. Již v roce 1929 byl zkusmo vyasfaltován první kilometr silnice Nové Dvory – Zdechovice. In: Kronika obce Svatý Mikuláš,
zápis za rok 1929, s. 107. Zřejmě jako poslední se naopak ještě silnice dláždila roku 1953
z Bílého Podolí do Zbyslavi.
16.
Stavby technické
infrastruktury
Chotusice – elektrický
transformátor
Chotusice – čistička odpadů
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
16. Stavby technické infrastruktury
148/149
Nové Dvory – vodárenská věž
zásobující vodou zámek
17.
Pomníky
Důležitými dopravními stavbami jsou především mosty. Nejstarší
mosty v zájmovém území jsou barokní. Nejhezčím příkladem je most
v Kobylnicích, který je významný i tím, že je inundační (to znamená, že
má za běžné situace suché oblouky, které odvádějí v případě záplav
nadbytečnou vodu, jež by jinak zaplavila obec). Vedle mostů klenutých
je zde i řada především menších mostů s betonovou mostovkou.5
Okrajem zájmového území prochází železniční trať z Kolína do Pardubic. Byla uvedena do provozu roku 1845. V Záboří bylo vybudováno
nádraží a proti němu vyrostla nádražní restaurace. V letech socialismu
bylo zdejší nádraží přestavěno do dnešní podoby a byl zde dokončen
podchod. Po roce 1989 tady byl vybudován železniční koridor. V roce
1867 protnula sledovaný region železniční trať Kolín – Havlíčkův Brod,
na níž byly vybudovány zastávky Církvice a Třebešice.
Neodmyslitelnou součást obrazu vesnic na Novodvorsku a Žehušicku tvoří pomníky obětem první světové války. Patřilo ke cti každé obce
postavit svým padlým pomník.1 První z nich byly vybudovány již rok
po válce a poslední obvykle k desátému výročí vzniku republiky. U pomníků byly vysazovány lípy svobody. První z nich byla vysazena roku
1919 v Semtěši. Nejvíce lip se objevilo ve zmiňovaném roce 1928. Ve
Zbyslavi byly čtyři lípy svobody vysazeny až těsně před druhou světovou válkou jako výraz odporu proti nacismu.
Na rozdíl od padlých z první světové války se oběti druhé světové
války pomníků nedočkaly. Musely jim stačit pamětní desky umístěné
zpravidla na pomník obětem první světové války.2 Pamětní desky byly
instalovány do tří let po válce.
Ve sledovaném regionu však najdeme ojediněle i pomníky starší.
Svého druhu pomníkem je např. morový sloup v Nových Dvorech, postavený roku 1701 hrabětem Bernardem Věžníkem na paměť morové
rány z let 1679–1682. Obdobnou připomínkou epidemie cholery je kříž
u Habrkovic, odkazující k roku 1850.
Pouze v obci Chotusice je v kronice zachycen odpor části občanů – členů lidové strany,
proti vybudování pomníků. Jeden z nich se vymluvil, že mu pomník brání ve vjezdu do dvora. Jeho námitka však nebyla obecním úřadem přijata. In: Kronika obce Chotusice, zápis za
rok 1921, s. 57.
2 Obětí druhé světové války bylo podstatně méně než té první. Důvodem byl prostý fakt,
že na občany Protektorátu na rozdíl od dob Rakouska-Uherska se nevztahovala odvodní povinnost. Mrtví z druhé světové války jsou oběti nacistické represe a odbojáři.
1
5 Při rekonstrukci mostu v Církvici-Netřebi, byl pod betonovou mostovkou z druhé poloviny 20. století krom parapetních zdí v nedotčené podobě zachován výrazně užší starší klenutý
most z 19. století.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
16. Stavby technické infrastruktury
150/151
Habrkovice – pomník obětem
epidemie cholery roku 1850
18.
Vodní stavby
Bílé Podolí – pomník padlým
první a druhé světové války
Přestože vodní stavby, tj. rybníky, protipovodňové úpravy a volně sem
přiřazené meliorace, jsou z hlediska stavebního zákona rovněž stavbami, pro účel této studie mají jen okrajový význam. Uvádíme tedy alespoň jejich základní přehled, neboť zejména rybníky ovlivnily urbanismus jednotlivých obcí. V kapitole vynecháváme jezy a mlýnské náhony,
neboť ty provázejí historii mlýnů.
V 16. století vznikla na Doubravě, tehdejší součásti ještě ne zcela
zformovaného Žehušického panství, soustava rybníků napájená náhonem od jezu nad Bojmany.1 Jedinou výjimku tvoří rybník Babík, založený někdy mezi léty 1480–1497 Václavem Žehušickým z Nestájova na
místech, kde před tím stála ves Babice.2 Tento příklad názorně dokumentuje posun v ekonomickém myšlení šlechty. Dosud dávali přednost
poddanským dávkám, nyní nově výnosům z rybničního hospodářství.
Baubelův urbář pro Žehušické panství z roku 1643 uvádí již pět velkých kapřích rybníků: Kravinec, ležící na území dnešní žehušické obory,
a dále rybníky Horecký, Borecký, Světnov a Kmotrov, napájené jediným
náhonem na pravém břehu Doubravy. Vedle nich bylo na panství dalších 14 potěrných rybníků a 21 vejtažních rybníků, kam se nasazovali
dvouletí kapři.3 Tyto dvě kategorie rybníků patřily k rybníkům malým.
Výstavba rybníků nejenom že přinesla majitelům panství zisk, ale současně i vyřešila problém močálovité krajiny v nivě Doubravy, kde si řeka
v pravidelných záplavách často nacházela nová koryta. Další rybníky
byly na tehdy ještě samostatném Zbyslavském panství. Největší z nich
byl rybník Zbyslavský.
Na Novodvorsku nedosáhlo rybníkářství takového rozsahu.4 Nebyly pro něj ostatně ani tak vhodné přírodní podmínky. Zde pochází nejstarší soupis rybníků z roku 1553. Rybníky netvoří žádnou soustavu, ale
u většiny vesnic se nacházel alespoň jeden větší rybník. K největším patřil Svatomikulášský rybník u stejnojmenné obce, Svatojakubský rybník
nad obcí Svatý Jakub, Utopenec nad Církvicí, Vrabcovský rybník pod
Třebešicemi a dále již menší rybník Outěšal na Staré Klejnarce a Haltýřek vedle Svatomikuláškého rybníka. V sousedství Lochů, jež tehdy
ještě k panství nepatřily, byl rybník Klejnar. Zakladatele známe pouze
u Svatoanenského rybníka v Nových Dvorech. Byl jim Hynek Martinický z Chřenovic a zřídil ho někdy mezi lety 1553–1568.
Právě tento rybník byl jako první v roce 1775 vypuštěn a přeměněn
na pole.5 O deset let později byl vypuštěn Svatojakubský rybník. Ostatní
rybníky přežily až do počátku 19. století, kdy byly vypuštěny. Jejich dna
byla zorána a pěstovala se na nich především cukrovka, která majitelům panství přinášela podstatně vyšší zisk než ryby. S cukrovkou, resp.
s ovčáreckým cukrovarem, souvisí i jediný nový rybník ve sledovaném
regionu – Ovčárecký rybník, založený v 19. století v bývalé ovčárecké
bažantnici. Na jeho náhonu bylo zřízeno stavidlo, které zvedlo vodu
o cca metr, což stačilo k tomu, aby překonala plochý hřbet u Nového
rybníka a rybníka Outěšal. Z něho byl napájen rybníček Templ v zámeckém parku na Kačině, jenž umožňoval využití Staré Klejnarky pro
plavbu na loďkách. Zcela novodobou rozsáhlou vodní plochou je žehušická pískovna, jež vznikla těžbou písku v průběhu druhé poloviny
Blíže FRAJER, Jindřich: Rekonstrukce historické krajiny Čáslavska s důrazem na vodní
hospodářství. Disertační práce. Ostravská univerzita v Ostravě, Katedra fyzické geografie
a geoekologie. Ostrava 2013. Pojednává však pouze o rybnících na území bývalého čáslavského okresu. Obdobná studie pro Kutnohorsko (Novodvorsko) dosud chybí.
2 Blíže: NOVÁK, F.: c. d. s. 108–110.
3 Tamtéž s. 39.
4 LEDR: c. d. s. 153–154.
5 Na tomto rybníce byl vybudován dnes nedochovaný lusthaus a kanál umožňující provoz
„námořní lodi“ na rybníce, na níž se pořádaly zejména za Pachty z Rájova nákladné barokní
slavnosti. LEDR, c. d. s. 73, poznámka 219.
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
17. Pomníky
152/153
Svatý Mikuláš – hráz
prázdného Mikulášského
rybníka s částí vesnice
na jeho dně
Habrkovice – jez na Doubravě
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
18. Vodní stavby
Kobylnice – inundační
pozdně barokní most
Zbyslav – protipovodňová
hráz u mlýnského náhonu
154/155
Závěr
20. století. Těžba zde po krátké přestávce pokračuje dodnes a vodní
plocha se tak postupně zvětšuje.
Povodí Doubravy, méně již Klejnarky, trpělo pravidelnými každoročními záplavami. Rybníky sice část vody zachytily, ale přesto byly
vesnice podél toku každý rok pod vodou. Proto se již od 19. století
snažili obyvatelé obcí před velkou vodou chránit. Mezi Habrkovicemi,
které patřívaly k nejvíce postiženým obcím, a Kobylnicemi si proto tyto
obce vybudovaly tzv. shrádky. To byly zemní valy, které alespoň z části
zabraňovaly rozlití vody až do vesnic.6Obdobný zemní val, zvaný Valach, byl zřízen nad Bojmany. Podstatný význam pro zadržení menších
povodní měla výstavba Pařížovské přehrady, která byla zbudována
v letech 1909–1913. Na plánovanou výstavbu obdobné přehrady na
Hostačovce však z finančních důvodů nedošlo. O regulaci Doubravy
se uvažovalo již roku 1836, ale k realizaci došlo až v roce 1927. Tehdy
byla zkolaudována regulace Doubravy od ústí do Záboří, v roce 1938
byla dokončena část do Kobylnic a roku 1953 pokračovala regulace až
k jezu v Habrkovicích. Dále již pro nedostatek financí nepokračovala,
ač měla skončit u ústí Brslenky.7 Během regulace byly odstraněny přírodní meandry, zaniklo druhé rameno Doubravy, jimž ústila do Labe,
koryto bylo narovnáno a zpevněno kamennou dlažbou.
O úpravách toků Klejnarky, Vrchlice, Brslenky a Černé strouhy nevíme pro nedostatek pramenů nic. Ještě na prvním vojenském mapování
tekla Vrchlice korytem dnešní Beránky. Na Klejnarce byla řada meandrů, které dnes již neexistují, a Černá strouha byla původně ramenem
Brslenky. Velké povodně po roce 2000 vedly k výstavbě protipovodňových opatřeních ve Zbyslavi. Zde byly vybudovány protipovodňové
hráze a také suché poldry.
K vodním stavbám volně přiřazujeme meliorace. Snahy odvodnit
zdejší podmáčené pozemky jsou velmi staré. Na Novodvorsku jsou
prokázány již pro závěr 17. století, kdy Bernard Věžník, nový majitel
Novodvorského panství, vedle obnovy dvorů přistoupil také k vysušování krajiny.8 V tehdejší době mělo vysušování podobu hloubení otevřených příkopů, které ještě dnes, ale o více jak století mladší, můžeme vidět v Kačinské oboře. Novodobé meliorace začaly již na přelomu
19. a 20. století a prováděl je jak velkostatek, tak nově zakládaná vodní
družstva. Výrazné zrychlení odvodňování přineslo až období socialismu, kdy byla provedena meliorace celé údolní nivy Doubravy i rozsáhlých ploch kolem Klejnarky a dalších menších toků. Při melioracích byly
menší toky napřimovány a zbavovány břehových porostů. Odvodnění
bylo natolik úspěšné, že některé pozemky, zejména na písčitých půdách, bylo nutno zpětně zavlažovat.
6 ZAVADIL: c. d. s. 135, NOVÁK, F: c. d. s. 112.
7 LIPSKÝ, c. d. s. 106.
8 LEDR: c. d. s. 67.
Novodvorsko a Žehušicko v rozsahu, o němž pojednává tato publikace,
je dnes již stabilní součástí Středočeského kraje, okresu Kutná Hora.
Není zde předpoklad, že by se správní začlenění jednotlivých obcí změnilo. (Tak tomu bylo v 50. letech 20. století, kdy byla část obcí uměle
vytržena z daného území a přičleněna k Přeloučskému okresu a Pardubickému kraji.) Jako okrajové území na samé hranici s Pardubickým
krajem nese sledované území některé rysy vnitřní periferie.
Území jednotlivých obcí se stále, snad kromě nejmenších osad, vyvíjí.
Ponecháme-li stranou samotné založení jednotlivých obcí a poté jejich
nové vysazení na emfyteutickém právu, pak se jejich největší urbanistický vývoj koncentroval do druhé poloviny 19. a zejména do 20. století.
Až do poloviny 19. století se urbanistický vývoj odehrával uvnitř obcí.
Od konce 19. století jednotlivé vesnice přerostly svá tradiční území
a začaly vznikat nové ulice, resp. celé nové části obcí. Tento vývoj gradoval ve 20. století. V průběhu kolektivizace urbanismus obcí výrazně
poznamenala výstavba farem JZD, které se charakterem svých staveb
vymykaly venkovské architektuře. Po roce 1989 jednotlivé vesnice na
základě územních plánů naplánovaly na okrajích zastavěného území
mnohdy nadbytečně velkoryse nová rozvojová území, na nichž postupně
vznikají satelitní vesnice bez vlastní infrastruktury. Slouží pak, obdobně
jako satelitní městečka v těsné blízkosti měst, pouze jako noclehárny.
Také se prakticky neliší charakterem své architektury od architektury
městské. Spíše jen vzácně se novou zástavbou podařilo vyplnit mezeru ve stávající zástavbě a obraz vesnic tak zcelit. Nová polistopadová
výstavba tak ve většině případů od základu změnila obraz současných
vesnic. Konkrétně na území chráněné krajinné památkové zóny Žehušicko tak ze značné míry setřela její unikátní ráz, kvůli kterému bylo toto
území vyhlášeno krajinnou památkovou zónou.1
Ve sledovaném území se nacházejí dvě významná šlechtická sídla
a tři další méně významné zámecké stavby. Jedná se o zámek Kačina,
který je prezentován jednak jako sídlo šlechtického rodu Chotků a jednak jako expozice Národního zemědělského muzea. Po architektonické
stránce jde o nejvýznamnější empírovou stavbu ČR, jež se od doby svého vzniku stavebně nezměnila, je průběžně udržována a do budoucna
se nepočítá se změnou užívání. Zámek v Žehušicích je v současnosti
přebudováván na honosné firemní sídlo. V Novodvorském zámku sídlí
základní škola. Třebešický zámek byl nákladně rekonstruován na rodinné sídlo a z části i na hotel. Hlízovský zámeček byl opraven, nyní však
není využíván a postupně chátrá.
Voluptuární stavby představují především přírodně krajinářské zámecké parky na Kačině a v Žehušicích. Kačinský park byl v roce 2013
nákladně rekonstruován a je přístupný veřejnosti. U žehušického parku,
který je nyní rekonstruován spolu se zámkem, není dosud jasné, zda
do něj bude mít veřejnost přístup. Řada drobných voluptuárních staveb byla vybudována v kačinském parku současně s ním na přelomu
18. a 19. století. Kvůli nim a kvůli chotkovským krajinářským úpravám
širšího okolí se zdejší krajině ještě začátkem 19. století říkalo České Eldorádo. Dnes již jsou dochovány v parku pouze tři významnější stavby,
vyžadují však naléhavou opravu. Vzdálenější voluptuární stavby, mimo
chotkovský památník na Kaňku, již zanikly. Na Žehušicku se však, na
rozdíl od Novodvorska, zachovala v současnosti velkoryse zrekonstruovaná konírna a jízdárna. V Nových Dvorech slouží bývalá, kromě štítu
výrazně přestavěná, jízdárna jako sokolovna.
Rozsah změn v některých obcích názorně dokládá prohlášení pracovníka SPÚ v Praze
ing. Arch. Miloše Solaře, tehdejšího památkového dozoru zámku Kačina, po návštěvě Nových
Dvorů z roku 2010, že dnes by již Nové Dvory za památkovou rezervaci prohlášeny nebyly.
1
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
18. Vodní stavby
156/157
Od 17. století zdejší krajinu doplňují vrchnostenské hospodářské dvory. Představují stavby pro velkovýrobní zemědělské podnikání šlechty
v zemědělství. Dodnes se dochovalo jedenáct z dvanácti. Z hospodářského dvora v Dolních Bučicích zůstal jen původní ovčín, dnes restaurace. Většina ostatních dvorů slouží původnímu účelu. Dvůr ve Svobodné
Vsi donedávna sloužil potravinářské výrobě a dnes je přebudováván na
firemní, resp. rodinné, rekreační sídlo zřejmě i s hotelem. Hospodářské
dvory patří k nejohroženějším druhům venkovských staveb. K dalším
dochovaným stavbám šlechtického zemědělského podnikání patří ovčíny, např. v Lochách, kde jsou adaptovány na dílnu a zčásti i na bydlení,
a v již zmíněných Horních Bučicích. Zachovány jsou i objekty sloužící
zahradnictví: na Kačině, v Nových Dvorech (ty vyžadují rekonstrukci)
a především v Žehušicích, které se proslavily koniferovými školkami.
Část mladších objektů zde stále slouží svému účelu, starší jsou spolu
se zámkem rekonstruovány. Poslední stavbou spojenou se šlechtickým
podnikáním jsou hájovny, pocházející z konce 18. století a z 19. století.
Dnes většina slouží k bydlení a k rekreaci. Hájovny v žehušickém parku
slouží svému účelu a byly nákladně rekonstruovány.
Na rozdíl od desítek vrchnostenských staveb pro zemědělské podnikání selských zemědělských staveb se dochovaly tisíce. Nejstarší z nich
pochází ze sklonku 18. století, největší část pak z meziválečného období. Starší vrstva roubených hospodářských staveb se nedochovala,
nahradily je zděné stavby mladší vrstvy lidové architektury. Přestavby
hospodářských staveb započaly dříve než přestavby staveb obytných.
Dřevěné jsou pouze drobné stavby, zejména v malorolnickém prostředí. Ty se stavěly téměř vždy ze dřeva až do 20. století. Mezi stodolami
převažují stodoly mladší s větracími lomenými průduchy a s odlehčeným zdivem. Odvětrání střešními průduchy, případně podstřešními
štěrbinami, je sice doloženo, ale nedochovalo se. Stodoly jako první
přišly o své původní využití a byly nejdříve adaptovány pro jiné účely.
Obdobně tomu bylo u sýpek. Samostatné budovy špýcharů, jež pocházejí z 19. století, vzácně z druhé poloviny 18. století a jež jsou dnes
adaptovány pro jiné účely, se dochovaly jen v omezeném počtu. Mnohem rozšířenější jsou podstřešní sýpky, pro něž byla koncem 19. století rekonstruována velká část obytných částí zemědělských usedlostí.
Stavby typu sinclairského sila (skladování obilí za nepřístupu vzduchu)
nebyly v selském prostředí doloženy.
Teprve od 19. století se v důsledku rozšiřujícího strojového parku objevují v zemědělských usedlostech kolny pro jejich ukládání. V selském
prostředí se objevují otevřené pilířové stavby s pultovou střechou obvykle při zdi dvora. Pouze v největších selských usedlostech stávaly otevřené kolny, jako v hospodářských dvorech, uprostřed dvora, někdy se
sýpkou v podstřeší. Zatímco kolen s pultovou střechou se dochovala
celá řada, samostatné kolny se již v terénu nepodařilo zachytit. Svým
způsobem je však nahradily samostatně stojící uzavřené garáže a otevřené garážové přístřešky budované v posledních desetiletích.
K chloubě každého zemědělce vždy patřily chlévy. Ty také byly, vzhledem k účinkům výkalů a výparů, nejdříve přestavovány. V regionu dochované chlévy pocházejí z větší části již z 20. století. Starší byly následně
upraveny. V malých usedlostech byla všechna zvířata ustájena v jedné
stáji, ve velkých selských usedlostech měl každý druh hospodářského
zvířectva svoji vlastní stáj. Přestože bylo krmení, napájení, podestýlka
i odklizení výkalů až do poloviny 20. století ruční, vnitřní úpravy chlévů
směřovaly jednak k dodržování základních zoohygienických požadavků,
které se poté odrážely ve zvýšených výnosech z chovu zvířat, tak i k racionalizaci provozu a tím k úsporám lidské práce. Velká pozornost byla
věnována i otázkám zateplení a větrání stájí. Chlévy, které bezprostředně navazovaly na obytnou část usedlosti, patřily obvykle k prostorám,
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
158/159
jež byly nejdříve adaptovány pro obytné účely. V dodnes dochovaných
chlévech již chybí jejich vnitřní vybavení.
Ve sledovaném regionu vzniklo postupně do konce 50. let dvacet
osm JZD. Ta se počátkem 60. let sloučila do sedmi větších JZD a v polovině 70. let do dvou velkých JZD. Vedle nich zde působil i Státní statek Čáslav se čtyřmi farmami. Od 50. let si začala vznikající JZD budovat stavby pro velkovýrobní zemědělství. K prvním společným stavbám
patřily drůbežárny, které však byly obvykle již od přelomu 50. a 60. let
opuštěny. Drůbež se však do zdejšího regionu vrátila v podobě halového odchovu na hluboké podestýlce v provozovnách Rabbitu Trhový
Štěpánov na farmách v Borku a Semtěši. Původní drůbežárna se v regionu dochovala již jen jediná.
Každé JZD mělo původně i svůj chov prasat a družstva si vybudovala
vlastní porodny prasnic, odchovny selat a výkrmny vepřů. V polovině
70. let byla vybudována Společným zemědělským podnikem velkovýkrmna na Kačině, kam zprvu družstva dodávala selata. I poté však družstva chovala prasata, ale stačily jim k tomu adaptované objekty. Dnes,
po určité přestávce, kdy byla velkovýkrmna opuštěna, ji koupilo ZOS
Kačina a opět se zde vykrmují prasata. Porodny prasat jsou v Bernardově a selata se odchovávají v Rohozci.
Pro chov skotu se symbolem kolektivizace staly kravíny K-96. Dodnes stojí v každé vesnici. V 60. letech je postupně nahradily čtyřřadé
průjezdné kravíny K-174, jejichž kapacita v následujících desetiletích
vzrostla až na 240 dojnic. V 70. letech v Borku vznikl první halový velkokapacitní kravín s volným ustájením pro 1741 krav. Zanikl v době
rozpadu JZD Žehušice a dnes je v něm ustájena drůbež. V současnosti
je chov dojnic soustředěn do farmy Zemědělské obchodní společnosti Kačina v Jakubu ve dvou rekonstruovaných kravínech pro 350 kusů
s volným ustájením. Vedle kravínů si družstva budovala od přelomu
50. a 60. let i porodny krav, teletníky, odchovny mladého dobytka a výkrmny býků. Často se k tomu používaly adaptované objekty, včetně upravených kravínů K-96. V 50. letech a opětovně v letech 80. se uplatnil
studený odchov telat. Mladý skot, včetně býků, je obvykle ustájen volně. Dnes je jak krmení, napájení a dojení, tak i podestýlání a odklízení
výkalů z převážné části mechanizováno. V současnosti je odchov telat
soustředěn do kravínů v Jakubu, odchov mladých jalovic do Rohozce
a výkrm býků do Nových Dvorů.
Součástí farem živočišné výroby jsou od 60. let velkoobjemové sklady píce, případně slámy. Obilí se zprvu ukládalo do podstřeší polních
mlatů, později se zpracovávalo na krmné směsi na granulačních linkách, vybudovaných na přelomu 70. a 80. let. Potravinářské obilí bylo
odváděno do sil Obily v Kutné Hoře. Obilí si JZD sušila ve vlastních
sušičkách, které byly postaveny v 70. letech oběma v regionu působícími JZD. OD 50. let se rozšířily i silážní jámy a později povrchové
silážní žlaby. Objevují se i nové specializované sklady na umělá hnojiva s konstrukcí odolnou vůči agresivnímu působení hnojiv. V jediném
případě – V Nových Dvorech – byly vybudovány ocelové senážní věže.
S vybavováním družstev mechanizací souvisela i stavba kůlen na stroje, stavba garáží, čerpacích stanic pohonných hmot a opravárenských
dílen. Výstavba tohoto druhu budov gradovala zejména na přelomu
70. a 80. let, kdy si JZD Kačina vybudovalo centrální dílny v Mikuláši.
V 80. letech si obě družstva postavila i centrální administrativní budovy v Mikuláši a ve Vrdech.
V zemědělských usedlostech se neoddělitelně propojuje jejich funkce obytná a hospodářská. Nejstarší usedlosti ve zdejším regionu pocházejí z druhé poloviny 18. století. Roubenou architekturou se může
pochlubit desítka převážně chalupnických usedlostí s největší koncentrací staveb v Horušicích. Velká část zděných usedlostí 19. století byla
v jeho závěru zvýšena o sýpkové polopatro, mladší usedlosti jsou již
budovány i s tímto polopatrem. Od meziválečného období se na venkově začínají objevovat i domy městského typu, tj. bez hospodářského
příslušenství. Jsou budovány především nezemědělskými vrstvami obyvatel často na čtvercovém půdorysu, dosud vesnici cizím. Vedle toho
jsou stávající usedlosti modernizovány a do půdorysů usedlostí se dostává i hospodářská kuchyň, jež tvoří spojnici obytné a hospodářské
části usedlosti. Součástí venkovského bydlení se stává postupně WC,
světnice se postupně mění v obytnou kuchyň, vedle níž existuje i ložnice, případně ložnice dětí.
V 50. letech hospodářská funkce usedlostí zanikla a z usedlostí se
staly venkovské rodinné domky. Přestavbou hospodářské části byly získány další obytné místnosti. Součástí bytu se staly i koupelny, od 70. let
i kotelny ústředního topení. Přibyly ložnice jednotlivých dětí a v 80. letech i pracovny rodičů, případně dílny. Stále více se na venkově staví
domy městského typu, stojící obvykle uprostřed parcely bez jakékoliv
vazby na zemědělství. Většina domů nemá architektonickou úroveň.
Zanedbáván je zejména architektonický detail. Výstavba i adaptace po
roce 1989 kopírují všechny chyby městských obytných staveb. I přesto
se, zejména u adaptací, alespoň zčásti daří dodržet hmotové proporce
staveb, odpovídající zdejšímu regionálnímu typu lidového domu. Ostatní regionální rysy jsou již setřeny.
Bytové domy představují na venkově nepříliš obvyklou formu bydlení. Nejprve vznikaly již počátkem 19. století úřednické domy, kde bydlelo velkostatkové úřednictvo. Dochován, nyní nově rekonstruován, je
takovýto dům v Žehušicích. V selském prostředí a mezi zaměstnanci hospodářských dvorů mají bytové domy podobu deputátnických
baráků. Mohlo jít o dvojdomky, čtyřdomky aj. Dochovány jsou např.
v Druhanicích či v Lochách. Pro deputátníky upravovali někteří sedláci i venkovské chalupy. Zcela jinou podobu mají bytové domy z období socialismu. Jimi byl řešen nedostatek bytů pro zaměstnance, kteří
nepocházeli z dané vsi. První z takovýchto domů vznikl již v 50. letech
pro zaměstnance státního statku ve Vlačicích, poslední vznikaly ještě
v 80. letech v řadě vesnic. Jedná se o čtyř až dvanáctibytovky. Charakteristickou odlišností od městských bytových domů je miniaturní hospodářské příslušenství vybudované v sousedství těchto domů.
Přestože zdejší region nepatří k průmyslovým, vznikala na jednotlivých vesnicích postupně celá řada nezemědělských podniků. K nejstarším z nich patří mlýny. Jejich počátky spadají do vrcholného středověku, v 18. století jich mlelo v zájmovém území dvanáct. Od přelomu
19. a 20. století byly postupně modernizovány a dostaly čtyřpatrové
mlýnice. Zanikly v 50. letech, v některých byla i v dalších desetiletích
šrotována krmiva, ale dnes již slouží pouze k obytným účelům. K dalším
průmyslovým podnikům patří pivovary. Existovaly v Ovčárech, Žehušicích a Hlízově. Doloženy jsou v 17. století. Jako poslední zanikl v letech
nacistické okupace ovčárecký pivovar. Budova žehušického pivovaru
dosud stojí a čeká na rekonstrukci.
K významným podnikům průmyslového charakteru patřily cukrovary
v Ovčárech, Žehušicích, Dolních Bučicích a Záboří nad Labem. Vznikly
postupně po roce 1835 a zanikly, kromě Ovčár, počátkem 20. století.
V Ovčárech se pracovalo až do 90. let 20. století. Výrobní objekty cukrovarů byly zlikvidovány. Dochován je starý zámek v Žehušicích, upravený pro cukrovarnické účely.
K starým průmyslovým oborům patří vinopalnictví. Vinopalny jsou
doloženy v první polovině 18. století v Žehušicích i Nových Dvorech.
V žehušické budově vinopalny vznikl počátkem 20. století poštovní
úřad, v Ovčárech pohltila lihovar v 80. letech 19. století rozšiřující se
cukrovarnická výroba.
Lochy – pohled na novou
část osady přes potok proti
hospodářskému dvoru s okály
pro zaměstnance státního
statku
Rohozec – stranově pootočené
drobné zemědělské usedlosti
z meziválečného období
Hlízov – zámeček,
pohled ze strany právě
rekonstruovaného nádvoří
hospodářského dvora
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
160/161
Žehušice – zřejmě nejstarší
hospodářská stavba
regionu – renesanční sýpka
se socialistickou dřevěnou
kolnou v sousedství
Vlačice – garáže a chlévy
meziválečné připouštěcí
a poválečné plemenářské
stanice
Horní Bučice – torzo
nejstaršího hospodářského
dvora s ještě jednořadou stájí
Habrkovice – atypický
dvouřadý kravín, dnes sídlo
minizoo
Horušice – velký selský
statek na návsi
Bílé Podolí – opuštěný
polní mlat se sušičkou obilí
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
162/163
Horka – starší vrstva roubené
lidové architektury
Lochy – deputátní
domek pro zaměstnance
hospodářského dvora
Dolní Bučice – bytový dům
pro zaměstnance bučického,
později vrdovského cukrovaru
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
164/165
Na sledovaném území se dochovala řada budov krčem. Přestože
zde existovaly již od středověku, nejstarší budovy dochovaných formanských hospod jsou pozdně barokní a klasicistní. Část budov krčem
slouží dodnes svému účelu, byť jsou interiéry k nepoznání změněny.
V Záboří, Žehušicích, Dolních Bučicích a Starkoči existovaly od
přelomu 19. a 20. století sušárny čekanky. Sušení čekanky a následná výroba cikorky se udržela nejdéle v Dolních Bučicích ve Štefanově
továrně na cikorku. Byla nahrazena chemickou výrobou až počátkem
německé okupace.
Ve Zbyslavi, Starkoči a Bramborách působily i rolnické sušárny ovoce. Od meziválečného období až do počátku 90. let se v Záboří krouhalo a nakládalo zelí. Na daném území vznikla družstevní skladiště v Záboří a Dolních Bučicích. Vlastní silo si však vybudovalo až v letech po
druhé světové válce pouze hospodářské skladiště v Dolních Bučicích.
Zatímco po masných krámech, doložených archivně, již není ani stopy, budovy obchodů, převážně již z 20. století jsou zachovány dodnes.
K nim přibyly od 70. let typizované obchody Jednoty a po roce 1989
obchody v upravených částech obytných budov, případně garáží.
Z nezemědělských řemeslných a průmyslových činností je ve sledovaném regionu zachována část venkovských kováren. Později je nahradily
zámečnické dílny JZD. Naopak se nedochovala žádná z koláren. Z mapy
Novodvorska a Žehušicka zmizely i početné cihelny. V Dolních Bučicích je nahradila průmyslová velkovýroba betonových panelů. Kovovýrobu zastupovala za socialismu firma Kovolis Dolní Bučice. MNV ve
střediskových obcích provozovaly střediska komunálních služeb, která
obyvatelstvu poskytovala nejběžnější řemeslné práce. V Dolních Bučicích byl dokonce otevřen Dům služeb. Po roce 1989 se stali jednotliví
řemeslníci soukromníky.
Samostatnou malou skupinu staveb tvoří stavby spojené se spolky a se
způsobem trávení volního času. K nejstarším z nich patří hasičské zbrojnice a obecní požární studny, budované od 80. let 19. století. Na řadě vesnic působí dobrovolní hasiči i dnes a průběžně obnovují svoje zbrojnice.
Sokolovny se na venkově začaly stavět až v meziválečném období,
kdy v rámci pozemkové reformy sokolové získaly buď budovu, nebo
alespoň stavební pozemek na sokolovnu a dále i pozemek na letní cvičiště. Tento pozemek začaly v druhé polovině meziválečného období
využívat jako hřiště fotbalové kluby. Výjimečně byla budována i koupaliště. Sportovní zařízení jsou na vesnicích dodnes jedním z nejpečlivěji
udržovaných zařízení.
V letech socialismu si myslivci budovali své odchovny bažantů a také
klubovny. Jezdecké kluby za socialismu (Zbyslav) využívali zařízení JZD.
Po roce 1989 se stáje privatizovaly a vznikla řada jednotlivých chovatelů, kteří si pro své koně vybudovali malé stáje a otevřené jízdárny.
S trávením volného času souvisí i porůznu, zejména po roce 1989,
budované zahrádky a zahradní domky na nich. Chaty se v daném regionu nikdy nerozšířily, existují pouze jednotlivé objekty, často zasazené do vesnické zástavby. Od 70. let se zde rozvinulo chalupářství, díky
němuž zůstávají některé venkovské objekty alespoň část roku obydleny, a tak udržovány.
Sociální péče spočívala do roku 1948 na bedrech vrchnosti, která pro
tyto účely budovala špitály. Na Novodvorsku ani Žehušicku, kde jsou archivně doloženy, se jejich budovy nedochovaly. Po roce 1948 převzaly
péči o chudé a nemocné obce a stavěly pro ně pastoušky, resp. využívaly
pro ně starší byty obecních pastýřů. Od přelomu století se často v pastouškách usídlily i úřadovny obecních úřadů, jinde byl postaven nový
obecní domek. Řada takovýchto domků dodnes existuje. Městečka si již
od 17. století budovala své radnice. Nejhonosnější radnice, sídlící ve své
historické budově z 20. let 20. století, je v Nových Dvorech.
O školách pocházejí nejstarší archivní zprávy ze 17. století. Nejstarší účelově stavěné školní budovy, v podstatě nelišící se od obytné části zemědělských usedlostí, vznikly až v 19. století. Největší
množství již patrových školních budov v regionu vzniklo počátkem
20. století. Jedná se obvykle o novorenesanční budovy, z nichž vyniká
zbyslavská školní budova postavená ve stylu francouzské novorenesance. V meziválečném období vznikla pouze jediná nová škola a to
v Chotusicích. Období socialismu přežily školy v původních budovách a v nově přidělených zámeckých objektech v Nových Dvorech
a Žehušicích. Nová školní budova byla v samém závěru socialismu
postavena v Žehušicích.
Mateřské školky vznikly mnohem později než školy. Za německé
okupace, kdy měly i ženy pracovní povinnost, se objevily první školky
a přibylo jich spolu se žňovými útulky v době kolektivizace. Od 70. letech se budovaly ve střediskových obcích podle typových projektů přízemní pavilonové mateřské školky. Část z nich zde slouží dodnes, na
rozdíl od škol, z nichž většina byla pro pokles počtu žáků postupně
uzavřena. Dnes jsou základní školy pouze v Nových Dvorech, Žehušicích, Záboří, Chotusicích a Bílém Podolí.
Církevní stavby, jmenovitě kostely, představují vůbec nejstarší stavby
v regionu. Kostely v Záboří a Jakubu jsou románské. Dalších pět kostelů je raně gotických. Velká část kostelů byla v době baroka přestavěna.
Stavební aktivity 19. století se sledovaného regionu dotkly jen okrajově.
Jedinými novostavbami z tohoto období jsou katolický kostel v Dolních
Bučicích a evangelický kostel v Semtěši. Koncem 19. století byl (za přispění Chotků) na svoji dobu neobyčejně citlivě restaurován románský
kostel v Jakubu. Poslední drobné církevní stavby – kapličky, zvoničky,
kříže a sochy – vznikly ve sledovaném regionu počátkem 20. století
v době poslední vlny náboženské víry. Řada kostelů byla opravována
v druhé polovině 20. století. Zásadní obnovy se po roce 1989 dočkaly
románské kostely v Jakubu a v Záboří.
Farní budovy jsou archivně doloženy již ve středověku. Nejstarší
dochovaná farní budova je barokní. Najdeme ji v Církvici a pochází ze
závěru 17. století. Rovněž barokní fara v Nových Dvorech je z 18. století a empírová budova děkanství v Chotusicích pochází z roku 1825.
Z doby baroka pochází i zvonice v Záboří a Církvici. Nejmladší zvonicí
z roku 1800 je maurská zvonice v Žehušicích. Drobné zvoničky se budovaly na venkově z požárních důvodů i v době socialismu.
Nejstarší hřbitovy obklopovaly kostely. V 19. století však byly již
zcela zaplněny, a když se k tomu se přidaly i zdravotní důvody, začaly
si obce budovat nové hřbitovy a na nich márnice. Poslední hřbitov, již
i s kolumbáriem, vznikl v Hlízově po druhé světové válce.
V regionu je dochována celá řada drobných kapliček, božích muk,
zvoniček a soch. Vznikaly postupně od 17. století až do první světové
války. Donedávna byla většina z nich zchátralá, nyní, zásluhou péče
obecních úřadů, je již naprostá většina z nich nově zrestaurována.
V regionu se také dochovala řada zajímavých staveb technické a dopravní infrastruktury. Nejstarší z nich představuje novodvorská vodárenská věž. Veřejný vodovod je v obcích regionu zaváděn až v posledních letech. Kanalizace vznikla nejdříve zásluhou letiště v Chotusicích,
jinde je budována za evropské peníze až nyní.
Region byl elektrifikován postupně: v letech před první světovou válkou až do závěru meziválečného období. Dochováno je několik generací transformátorů, z nichž nejstarší jsou zděné. Přes Církvici prochází
plynovod, ostatní obce připojení na plyn nemají. Telegraf byl postupně
zaváděn do větších obcí již na sklonku 19. století, telefon až po začátku
20. století. Umístěny byly obvykle v budovách poštoven. Dnešní poštovní úřady obvykle již nemají přímou návaznost na původní poštovny.
Dolní Bučice – bytovka v ulici
Kosmonautů se nijak neliší
od městských bytových domů
Brambory – sušárna ovoce
Starkoč – dětské hřiště
na pečlivě udržované návsi
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
166/167
Záboří – původně hospoda
a vykřičený dům s kulečníkem
a kuželníkem, za socialismu
kino, nyní mateřská školka
Nové Dvory – bytovka
s ordinací lékaře
Habrkovice – obecní domek
na návsi
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
Chotusice –
funkcionalistická škola
Žehušice – škola postavená
až za obcí, dnes zásluhou
nedostavěného satelitu
je již spojena s obcí
Zbyslav – barokní kostel
Nejsvětější Trojice
s dvouramenným nástupovým
schodištěm
168/169
Chotusice – nepříliš podařená
symbióza občanské výstavby
se sochou svatého Floriána
Záboří – za peníze
z evropských fondů
modernizované nádraží
Hlízov – památník pozemkové
reformy a komplexních
pozemkových úprav
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
170/171
Regionem prochází bývalá haberská zemská stezka, z níž byla
v 18. století vybudována štětovaná císařská silnice. Struktura silnic do
dnešní podoby byla dobudována do přelomu 19. a 20. století. V meziválečném období si některé větší obce pořídily průtah obcí dlážděný žulovými kostkami. Výjimečně se již v druhé polovině meziválečného období začaly některé silnice asfaltovat. Velká část silnic zůstávala
dlouho prašná. Definitivně zmizely nezpevněné silnice až na přelomu
60. a 70. let 20. století. Důležitou součástí dopravní infrastruktury jsou
mosty. Nejstarší z nich jsou barokní. Nejhezčí z nich je ten v Kobylnicích,
který byl nedávno velice citlivě rekonstruován. Železniční infrastrukturu představují rychlíkové trati Kolín – Čáslav – Brno a Kolín – Česká
Třebová a nádraží a železniční zastávky na nich.
Vodní stavby jsou stavbami trochu jiného typu. Ve sledovaném regionu existovala do 19. století soustava rybníků na Doubravce. Pocházela z 15. století. Rovněž na Novodvorsku existovala ve stejné době
řada rybníků, netvořily však ucelenou soustavu. Rybníky ustoupily počátkem 19. století pěstování cukrovky. Dalším typem vodních staveb
jsou protipovodňové zábrany. Na Doubravce, sužované každoročními
záplavami, vznikly již v 19. století. V době kolektivizace a úprav koryta
Doubravy byly však protipovodňové valy poničeny. Nově vznikly rozsáhlé protipovodňové zábrany ve Zbyslavi po roce 2010.
Již od konce 17. století jsou prokázány na Novodvorsku meliorace. Novodobě se melioracemi zabývala vodní družstva zakládaná od
přelomu 19. a 20. století. Rozsáhlé meliorace byly prováděny zejména
v 60. a 70. letech. Někde tak důkladně, že pozemky bylo nutno následně opět zavlažovat.
Na závěr je třeba se zamyslet, co se na Novodvorsku a Žehušicku dochovalo cenného a co by si zasloužilo ochranu. Bezesporu jsou
to krajinářské úpravy, jejichž jádro – zámecké parky (včetně obor) na
Kačině i v Žehušicích se dočkaly citlivé revitalizace. Obdobně je tomu
i v případě šlechtických sídel. Zámek Kačina byl opraven v 90. letech,
nyní probíhají rekonstrukce uvnitř budovy. Generální rekonstrukcí prochází i zámek v Žehušicích. Tyto objekty, spolu se zámkem v Třebešicích,
který je v soukromých rukách, jsou mimo nebezpečí zániku. Otazník
visí nad hlízovským zámečkem. Voluptuární objekty v Žehušicích jsou
nyní rekonstruovány. Na Novodvorsku se dochovalo jen několik drobných stavbiček, které je třeba chránit, a dokud nedojde k nevratnému
poškození, je i opravit.
Ohroženy jsou i cenné hospodářské dvory jako celek. Některé z nich,
jako je například dvůr v Bernardově, patřící rodině Milíkových, či dvůr ve
Svobodné Vsi, který byl poměrně razantně upraven v 90. letech a nyní
je upravován pro účely rekreace, jsou rovněž uchráněny před zánikem.
V nedaleké budoucnosti se má dočkat opravy i žehušický dvůr. Ostatní
dvory víceméně chátrají, byť některé jsou dosud z větší, či menší části
využívány. Otázkou je, co s nimi. Jejich konverze se nedaří. Současná
zemědělská výroba má již odlišný charakter a využití pro jiné účely je
problematické.
Selských hospodářských staveb je tolik, že nehrozí jejich zánik. Reálně však hrozí jejich přestavba, která zcela změní jejich charakter. Je
zřejmé, že nelze v současných podmínkách, kdy tyto stavby již nejde využívat k původnímu účelu ve stávajícím stavu, trvat na nemožnosti jejich
úprav. Povolené úpravy by však měly vzhled měnit minimálně, stejně
jako použité nosné konstrukce a základní použité materiály těchto staveb. To samozřejmě není možné plošně, ale pouze výběrově. Znamená
to tedy vybrat pro vývojové etapy jednotlivých hospodářských staveb
typické ukázky, a u nich se snažit prosadit jejich ochranu.
Totéž v podstatě platí i pro druhou polovinu 20. století, jakkoliv se
nám dnes zdá, že jde o dobu nedávnou a zemědělských staveb z této
doby dosud stojí v každé vesnici dostatek. Již dnes však zřejmě v daném regionu neexistuje stavba s původní technologií z 50. let. Problém
spočívá v tom, že starší technologie jsou neekonomické a i v těch stavbách, které se i nadále používají pro zemědělské účely, jsou okamžitě
nahrazovány novými technologiemi. Zde bude nutné vícevrstevné řešení. Jeho jednou vrstvou bude dokumentace těchto staveb, zejména
jejich technologie. Druhou bude citlivé využití jednotlivých budov pro
nové účely, které nezmění stavební podstatu objektů. Perspektivním
řešením, jež ovšem není realizovatelné regionálně, je vybudování skanzenu socialistických zemědělských staveb. Ten by obsáhl základní typy
staveb pro jednotlivé druhy a kategorie hospodářských zvířat, typy staveb pro rostlinnou výrobu, stavby sloužící k uložení a opravám zemědělské techniky i ostatní zemědělské stavby socialismu. Přestože chybí
meziregionální srovnání, je jasné, že např. dvouřadý průjezdní kravín
v Habrkovicích patří k vzácně dochovaným typům. O jeho budoucnost
je však postaráno díky minizoo Ringelland.
Značný problém činí venkovské usedlosti a rodinné domy. Není chráněno ani zmíněných deset dochovaných roubených staveb. Ty by si, dle
mého názoru, zasloužily ochranu do jedné. Stejně tak cenné jsou ale
i stavby již zděné. Jsou to ty, které nesou znaky historických slohů, ale
i ty, ve venkovském prostředí ojedinělé, stavby v duchu individualistické
moderny či funkcionalismu. Výběr těch nejhodnotnějších by si zasloužil ochranu. Z bytových domů je nepochybně třeba chránit ojediněle
dochované úřednické domy i vybrané deputátnické domky.
Ze staveb pro řemesla, obchod, průmysl a služby již není mnoho
co chránit. Cukrovary, lihovary a pivovary jsou s výjimkou žehušického pivovaru zbourány. Žehušický pivovar je již dnes chráněn a má se
dočkat rekonstrukce. Sušárny už zmizely, resp. zábořská budova je již
přestavěna. Cenné jsou některé budovy mlýnů. Jde sice již o mladší
„uměleckou“ podobu mlýnů, ale i v této podobě jde o cenné objekty.
Objekt Volmanovy sušárny čekanky v Záboří sice existuje, ale k nepoznání přestavěn.
Ochranu by si zasloužily některé budovy hospod, především těch
formanských. Budova hospody v Záboří si dodnes zachovala svoji historizující fasádu. Ochranu by si zasloužilo i dolnobučické obilní silo.
Ze staveb související s trávením volného času stojí za pozornost především sokolovny. K nejkvalitnějším z nich patří ty v Jakubu a v Chotusicích.
Z pastoušek a obecních domků se nedochoval žádný ve stavu, který
by si zasluhoval ochranu. Obecní domek v Sulovicích byl poměrně citlivě rekonstruován pro obytné účely, a pokud takto zůstane, je podoba
obecního domku uchována i pro následující generace.
Ze školních budov se téměř v nedotčeném stavu dochovaly ty v Kobylnicích a zejména ve Zbyslavi. Starší generace školních budov byla
bohužel již často k nepoznání přestavěna. V budoucnosti se bude třeba
zamyslet nad ochranou pavilónových mateřských školek, z nichž k nejzdařilejším a nejlépe dochovaným patří ta v Církvici.
Církevní stavby jsou již v naprosté většině pod památkovou ochranou. Zachovány by měly být i některé železné zvoničky z doby socialismu, dříve než je zcela nahradí sirény a zlikvidují je sběrači kovů.
Ze staveb technické infrastruktury je již chráněna a čerstvě rekonstruována vodárenská věž v Nových Dvorech a kobylnický inundační
most. Uchovány pro budoucnost by měly být nejstarší verze elektrických transformátorů, tehdy ještě samostatných zděných staveb. Jedna
z nich dodnes stojí např. v Chotusicích.
Posílena by měla být ochrana hrází zaniklých rybníků, chráněných
dnes pouze statutem krajinné památkové zóny.
Obecně je třeba uvažovat i o ochraně vybraných staveb nejenom
z meziválečného období, ale i z období socialismu. Charakter zdejšího
regionu nejvýrazněji poškozuje bytová výstavba, která vychází téměř
výlučně z městských vzorů. Stojí za zvážení, zda se nepokusit o zpracování metodiky výstavby obytných staveb, která by vycházela ze zdejší
regionální lidové architektury, jak se o to pokusili např. v Podkrkonoší.2
O pohled do budoucnosti zdejší krajiny se pokusili autoři projektu
Implementace opatření Evropské úmluvy o krajině v intenzivně využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinářských úprav –
pilotní studie Nové Dvory – Kačina.3 Není to pohled příliš radostný.
Je třeba si uvědomit, že právě stavby podobu zdejší krajiny utvářejí
z valné míry.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Závěr
172/173
2 KLIMEŠ, Pavel – LOUDA, Jiří – MEJZROVÁ, Jana: Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor. Inspirační příručka pro stavebníky a projektanty. Vrchlabí KRNAP, 2010.
3 Srovnej: LIPSKÝ, Zdenek – ŠTROBLOVÁ, Lenka – WEBER, Martin: Současnost a vize
krajiny Novodvoska a Žehušicka. Praha Karolinum, 2013, kapitoly scénáře budoucího vývoje krajiny.
Fond Berní úřad Čáslav, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní
archiv Kutná Hora.
Fond Berní úřad Kutná Hora, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora.
Fond Okresní národní výbor Čáslav – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora.
Fond Okresní národní výbor Kutná Hora – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora.
Fondy Obecních úřadů – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha –
Státní okresní archiv Kutná Hora.
Fondy Místních národních výborů – stavební spisy, Státní oblastní archiv Praha – Státní okresní archiv Kutná Hora.
Fondy JZD Kačina a JZD Žehušice, Státní oblastní archiv Praha – Státní
okresní archiv Kutná Hora.
Prameny
a literatura
Pamětníci:
Vladislav a Zdena Čvančarovi, Záboří nad Labem
Ing. Josef Spudil, Kobylnice
Ivan Šváb, ZOS Kačina
Jaroslav Pekárek, ZOS Kačina
Zdeněk Lacina, Jakub
Pavel Stoklasa, ZOS Kačina, dříve JZD Žehušice
Ing. Karel Šrajber, Kutná Hora
BARTOŠ, Martin: Památky Kutnohorska. Kutná Hora 1998.
BERÁNEK, Jan – MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel: Žehušice (o.
Kutná Hora) Standardní stavebně historický průzkum. Praha 2005/8.
BORUSÍK, Pavel: Projekt revitalizace zámecké zahrady v Nových Dvorech u Kutné Hory. Třeboň 2011.
BRUNER, Jaroslav: Starkoč u Čáslavi. Starkoč 2006.
CAIVAS, Karel: Stavitelství v potřebách zemědělce. Praha J. Vilímek, 1949.
CERMAN, Ivo: Chotkové, příběh úřednické šlechty. Praha NLN, 2008.
ČEJKA, Josef.: Stavitelství hospodářské. Příruční kniha pro hospodáře, stavebníky, majitele domů a stavební živnostníky. Chrudim Matice rolnická, 1897.
ČERNÝ, Jan – ČERNÁ, Hana: Elektřina v domácnosti (topení a vaření). Východočeské elektrárny Hradec Králové, 1929.
DÝR, Petr: Architektura zemědělských staveb. Brno Mendelova univerzita, 2014.
FIERLINGER, Otakar: Nutnost péče o výstavbu obcí venkovských.
Praha MAP, 1925.
FROLEC, Václav – VAŘEKA, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie.
Praha SNTL, 1983.
GÉRYK, Miloš: Doba velkých přeměn. K 55. výročí budování socialistické zemědělské velkovýroby na Kutnohorsku. Kutná Hora SDR,
1984.
HAMPL, Dagmar: JZD Žehušice se sídlem ve Vrdech. Republiková
stavba mládeže ČÚV SSM, výstavba velkokapacitního kravína pro
1741 kusů dojnic nedílná součást hospodářského a sociálního rozvoje družstva. Žehušice, 1976.
HRUŠKA, Otakar – HÁLA, Zbyněk: Zemědělské stavby. Praha SZN,
1961.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–
1420. I., Fundace 12. století. Praha Karolinum, 2013.
JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha Vyšehrad, 2008.
JOENDL, Jan Filip: Atlas k poučenj o stawitelstwj pozemním. Praha
1840–1845.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Prameny a literatura
174/175
JOENDL, Jan Filip: Die landwirtschaftliche Baukunst I–III. Praha Schonfeld, 1826–1829.
JOENDL, Jan Filip: Poučenj o stawitelstwj pozemním vůbec a zwlasstě
szhledem na priwátnj a obecnj stawenj we wenkowských městech,
městečkách a wesnjicjch. Ponaučný a výkonný djl. Praha B. Haase
a synové, 1840.
KALINOVÁ, Lenka: Společenské proměny v čase socialistického experimentu. Praha Academia, 2007.
KUBLÁK, Jaromír: Selské a dělnické bydlení na venkově. Věstník České akademie zemědělské XIX, 1943, s. 352–361.
KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla doby klasicismu. Praha Akropolis, 1999.
KUTHAN, A.: Obydlí a vesnice jako prostředí práce a odpočinku. In:
Náš chov III, 1943, s. 392–395.
KIBIC, Karel ml.: Středověká venkovská sakrální architektura na
Čáslavsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2010.
KIBIC, Karel ml. – VAŇEK, Vojtěch: Středověká venkovská sakrální
architektura na Kutnohorsku. Společnost přátel starožitností Unicornis, Praha 2012.
KLIMEŠ, Pavel – LOUDA, Jiří – MEJZROVÁ, Jana: Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor. Inspirační příručka pro stavebníky
a projektanty. Vrchlabí KRNAP, 2010.
LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora K. Šolc,
1884.
LEHETOVÁ, Ludmila a kol.: Obec Chotusice 2013. Chotusice Městské knihy, 2013.
LINHARTOVÁ, Klára: Cukrovar Ovčáry. In: Prameny a studie 47 – Cukrovarnictví, cukrovary a cukrovarníci, NZM Praha, 2011, s. 338–351.
LIPSKÝ, Zdeněk – ŠANTRUČKOVÁ, Markéta – WEBER, Martin a kol.:
Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Praha Karolinum, 2011.
LIPSKÝ, Zdeněk – ŠTROBLOVÁ, Lenka – WEBER, Martin: Současnost
a vize krajiny Novodvorska a Žehušicka. Praha Karolinum, 2013.
MACKOVÁ, Libuše: Zámek Kačina. Nakladatelství československých
výtvarných umělců, Praha 1956.
Městys Bílé Podolí 700 let od první písemné zmínky 1307–2007. Bílé
Podolí 2007.
MORAVEC, Josef – KŘÍŽ, František – CICHÝ, Jiří: Vrdy 1307–2007.
700 let od první písemné zmínky. Vrdy 2007.
Na pomoc družstevní výstavbě. Praha SZN, 1955.
NOVÁK, František – SOJKA, Alois: Dějiny městyse Žehušic. Praha
1932, druhé rozšířené vydání Žehušice 2002.
NOVÁK, Pavel: Architekti, stavitelé a zedničtí mistři poslední třetiny
19. stoletía první poloviny 20. stoletína Kutnohorsku s důrazem na
chráněnou krajinnou památkovou zónu Žehušicko. In: Odborný seminář památek lidového stavitelství 2013, připraveno k publikaci na http:/
www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/
sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/
gallery.
NOVÁK, Pavel: Architektura a urbanismus první poloviny 20. stoletív obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko. In: Sborník
z konference Památky lidového stavitelství Kokory 2007. Přístupno
na www. npu.cz sekce semináře a konference.
NOVÁK, Pavel: Cesta k JZD. In: Prameny a studie 48, NZM Praha,
2012, s. 76–91.
NOVÁK, Pavel: Mezi podkovářem a kopytářem. In: Prameny a studie 43,
NZM Praha, 2009, s. 127–136.
NOVÁK, Pavel: Meziválečná oprava zámku Kačina. In: Kutna Antiqua 4,
Kutná Hora 2015, v tisku.
NOVÁK, Pavel: Obchod se zemědělskými usedlostmi na meziválečném
venkově na příkladu Kutnohorska. In: Prameny a studie 39 – Obchod, Praha NZM, 2007, s. 166–180.
NOVÁK, Pavel: Od kočího k traktoristovi (a zase zpátky). In: Prameny
a studie 43, NZM Praha, 2009, s. 33–46.
NOVÁK, Pavel: Proměny venkovské architektury a urbanismu na Novodvorsku a Žehušicku v letech socialismu. In: Odborný seminář
památek lidového stavitelství 2012, připraveno k publikaci na http:/
www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/
sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/
gallery.
NOVÁK, Pavel: Proměny vesnic na Novodvorsku a Žehušicku po roce
1989. In: Odborný seminář památek lidového stavitelství 2011, připraveno k publikaci na http:/www.npu.cz/ke-stazeni/pro odborniky/
pamatky-a-pamatkova-pece/sborníky/gallery/sborníky-pamatky-lidoveho stavitelství-seminare/gallery.
NOVÁK, Pavel: Ze selského jezdce jezdcem z povolání. In: Prameny
a studie 43, NZM Praha, 2009, s. 104–116.
Novinky v zemědělské výstavbě. Praha SZN, 1961.
OLDŘICH, František: Konstrukce pozemních staveb. Praha ČVUT, 1978.
PAPAJÍK, David: Švábenicové velcí kolonizátoři a jejich následovníci.
NLN Praha 2009.
PEKAŘ, Josef: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923.
PROVAZ, Lukáš: Chotkovská hrobka v Nových Dvorech. In: Cuthna
antiqua 4, Kutná Hora 2015, v tisku.
PETŘÍK, Teodor: Zemědělské stavby. Knihovna stavitele Praha, 1922.
POSPÍŠIL, Bohumil – ČEPEK, Josef: Špýchárky. In: Podoubraví 12,
1940, s. 9.
PRUCHA, Václav: Hospodářské a sociální dějiny Československa
1918–1992. 1. Díl – Období 1918–1945. Brno Doplněk, 2004.
PRUCHA, Václav: Hospodářské a sociální dějiny Československa
1918–1992. 2. díl – Období 1945–1992. Brno Doplněk, 2004.
SEMRÁD, Stanislav – SIXTA, Václav a kol.: Úprava vesnic. Praha 1941.
SOMER, Tomáš – ŠRÁMEK, Josef: Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541). Nakladatelství Ivo
Ulrych – Růžičkův statek, Praha 2010.
SLEPIČKA, Alois: Přeměna venkova – venkov našeho věku. Praha
Svoboda, 1989.
SLEPIČKA, Alois: Venkov a město. Praha 1982.
SOUČEK, Karel a kol.: Zemědělské stavby. Praha SZN, 1956.
Stavba města a vesnic. Urbanistická příručka. Praha 1955.
SÝKORA, Jaroslav: Venkovský prostor I. Praha ČVUT, 1998.
ŠKABRADA, Jiří: Konstrukce lidových staveb. Praha Argo, 2003.
ŠKABRADA, Jiří – VAJDIŠ, Jaroslav: Lidové stavby středočeského kraje. Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha 1984.
ŠKABRADA Jiří – VODĚRA, Svatopluk: Vesnické stavby a jejich úprava. Praha SZN, 1975.
ŠIMEK, Pavel: Regenerace zámeckého parku Kačina. Dokumentace
pro stavební řízení. Uherský Brod, 2008.
ŠIMEK, Pavel: Regenerace zámeckého parku Kačina. Studie. Lednice 2006.
ŠPERa, Richard: Zemědělské stavitelství. Praha Brázda, 1946.
ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVANOVÁ, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků
v Čechách. Praha Argo, 2000.
TLAPÁK, Josef: Chotkovské krajinářské úpravy na bývalém Novodvorském panství. In: Vědecké práce NZM 30, Praha 1993.
TYWONIAK, Jiří: Ústřední správa Chotkovských velkostatků. In: Sborník archivních prací, 1973, s. 6–102.
URBÁŠKOVÁ, Hana: Architektura zemědělských staveb. BRNO VUT,
Fakulta architektury, 2005.
VALENTA, Josef (předmluva): 30 let zemědělského stavebnictví. Praha Zemědělské stavby, 1988.
VAŘEKA, Josef: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. In:
Český lid 66, 1979, č. 3., s. 149–155.
VLČEK, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Praha Libri, 1994.
VOČADLO, Václav: Stavby hospodářské. Brno, nákladem vlastním 1914.
VOGEL, Anton: Beytrage zur Geschichte von Kuttenberg und seiner
Umgebung. Praha 1923.
VOJÁČEK, Alois: Vývoj socialistického polnohospodárstva na Slovensku. Bratislava Priroda, 1975.
VONDRUŠKA, Vlastimil – VONDRUŠKOVÁ, Alena: Průvodce českou historií – vesnice. Praha Vyšehrad, 2014.
ZAVADIL, Antonín: Kutnohorsko slovem i obrazem II/1. Kutná Hora
1911.
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Prameny a literatura
176/177
The publication presents the lowlands in the former Nové Dvory and
Žehušice manors. Today, this area is a part of the Kutná Hora district
in the Central Bohemia region. The monitored region includes 27 cadastral areas and 33 villages and settlements.
The author is mostly interested in constructions, especially buildings. Special attention is given to the historical development (of residential and agricultural buildings, which have not been mentioned in
any published literature so far), and to their structural development.
The text mostly mentions existing buildings, although no longer existing buildings are also briefly mentioned.
The publication is divided, apart from the Introduction and Conclusion, into eighteen chapters, sixteen of which are devoted to particular types of buildings, and the first two chapters to the administrative
and urbane development in the areas of interest.
The area has five castles today, with the Kačina castle being the only
one open to the public. There were a few fortresses before the castles were built; they are partly non-existing today and partly hidden by
later reconstructions of the castles. Buildings to represent the nobility
include several smaller buildings in two castle parks – in Kačina and in
Žehušice, and also the riding school buildings and stables in Žehušice.
There are also several farmyards and other seigniorial buildings. The
further existence of these farmyards is unsure, because they can be
hardly used, and some of them are even falling into ruins.
There is a rich resource of peasant farm buildings, such as barns,
granaries, sheds and stables. The most recent brick layer is the only
one that has been preserved and extensively restored for residential
purposes since the 1950s.
The production function of agricultural settlements was taken over
by farming cooperatives and state farms in the socialist period. There
were initially 28 cooperatives in this region, then in the 1960s only seven
and since the mid 1970s only two farming cooperatives and four state
farms. Many buildings for livestock have been preserved; nevertheless,
not so many buildings for crop production have remained. In contrast
with the first half of the 20th century, agricultural buildings started being very specialized and built in an industrial way from prefabricates.
The original technologies are missing in the buildings today, since they
have been replaced by newer ones. Some of the buildings have been
deserted after 1989 and are falling into ruins.
The development of residential buildings is studied in detail. Only
around ten chalets which show the older timbered layer of folk architecture were preserved. Nevertheless, brick buildings from the 19th
century, often bearing stylistic features of the architecture and rarely
the distinct style of its creator, are equally valuable. These buildings
quickly started loosing their regional character, and their architectural quality significantly declined, especially the details. Under socialism, empty farm settlements were used for residential purposes. New
buildings were built next to them, and they were increasingly focused
on urban planning. This development culminates in recent decades.
Since the 19th century, residential buildings have appeared alongside
family houses (homesteads). Today, this type of housing, which is out
of place in villages, has been abandoned.
Even though most buildings in the country were associated with agriculture, there were also buildings for trade, crafts and later industry
and services from the Middle Ages. Sugar refineries, chicory and fruit
drying houses, cabbage grating houses were adjoined to the oldest
mills, breweries, wine houses, blacksmith houses and brickworks in
the 19th century. The first small factories for production of agricultural
machines and sawmills also started appearing. In the second half of the
Resumé
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Resumé
20th century, most industrial enterprises and craft trades in the villages
and other market towns disappeared, apart from Dolní Bučice (Vrdy)
with its intensive industrial development. Today, only small craftsmen
provide their services here.
In the second half of the 19th century rich social life triggered building of houses related to leisure activities and free time. The fire brigade
associations’ houses were the oldest buildings. In the interwar years,
Sokol buildings and playgrounds were also built. In the years of socialism, hunters built their clubhouses and pheasantries and even riding
stables in the houses of farming cooperatives. Garden architecture and
garden houses, cottages and modifications of rural cottages is also associated with leisure time.
The countryside also had houses of social nature, such as seigniorial hospitals and sanctuaries, which have not been preserved as they
gradually got rebuilt and are hidden under present-day buildings. In recent decades, nursing houses for the elderly started appearing in the
countryside. In the second half of the 20th century, central villages built
health centres, which replaced private medical practices in family houses. Today, family houses serve as medical practices again.
Market towns also started building their own town halls from the
end of the 17th century. Villages started building their municipal offices at the turn of the 19th and 20th centuries.
Several school buildings originating from the 19th and 20th centuries in the region are preserved. Only one of them comes from the interwar period and one from the second half of the 20th century. Kindergartens, or the so called harvest children’s centres, were opened
in adapted buildings or schools from the 1940s to 1960s. New kindergarten buildings started appearing from the 1970s.
Religious buildings, namely churches, are the oldest buildings of the
area. Two Romanesque and five Early Gothic churches are preserved
in this region. They were significantly altered in the Baroque period.
Only two new churches were built in the last two centuries. Several
historical parish buildings, cemeteries and small sacred architectural
buildings, which were mostly repaired in the last two decades, are preserved next to the churches.
Valuable bridges from the 18th century were preserved as a part of
technical infrastructure. Only a few roads were given dustless surface
in the interwar period. Locally preserved transformer housing is the
reminders of the beginnings of electrification. The sewer system, public water supply and gas distribution system were introduced in the
second half of the 20th century.
In the years after the First World War, memorials to fallen soldiers
were built and lindens of freedom planted in many villages. These memorials were also given plates with the names of the war casualties after the Second World War. Memorials of other events, such as plague,
cholera or the Battle of Chotusice are also exceptionally preserved.
Several water constructions, or rather their remains, are also preserved in the region; in particular a system of defunct ponds on Doubrava, flood control structures and soil improvements.
The area has several interesting buildings, which would deserve
conservation protection. They are mostly farmyard, farmhouses and
residential buildings of more recent folk architecture. The protection
of buildings from the period of socialism should also be considered.
It is also necessary to act and raise mass awareness of the rural architectural values with the aim to preserve the regional character of the
local rural buildings.
178/179
Babice 152
Bernardov 6, 15–16, 36, 54,
56–57, 59, 61, 64, 67–68, 70,
85, 89, 106, 112, 116, 121,
123, 158, 170
Bílé Podolí 6, 15–16, 18, 46, 54,
56, 61, 70, 74, 82, 117, 120,
123, 125, 131, 136–137,
142–143, 147, 151, 162, 165
Bojmany 6, 10, 41, 44, 70, 152,
155
Borek 6, 16, 55, 59, 60, 62–66,
70, 75, 145, 158
Brambory 6, 15, 22, 166
Brslenka 22, 154–155
Církvice 6, 10, 15–17, 20, 22, 59,
62, 67, 69, 74, 96, 107–109,
112, 116, 121–123, 139, 144,
147, 149
Čáslav 6, 10–11, 15, 20, 54,
58–59, 62, 69, 79, 84, 111,
158, 170, 173
Černá strouha 155
Dolní Bučice 6, 10, 15–16,
22–23, 47, 58, 75, 83,
109–111, 119–120, 122, 124,
128, 136, 142–143, 147, 157,
163–164, 166, 159, 164, 177
Doubrav(k)a 10, 102, 152–153,
155, 170, 178
Druhanice 6, 23, 36, 38, 55, 61,
70, 99, 111, 159
Habrkovice 6–7, 10–11, 15, 48,
58, 62, 71, 81, 103, 150, 151,
153, 155, 162, 167, 170
Hlízov 6, 10–11, 15, 22–23,
25–26, 27, 29, 34, 37–39, 43,
59, 70, 74, 77, 88, 89, 99,
103, 112, 114, 120, 123, 125,
144, 146, 159–160, 165
Horka u Žehušic 6, 15–16,
38–39, 90, 113, 123, 163
Horní Bučice 6, 15, 39, 43, 54,
69, 88, 128, 133, 157, 161
Horušice 6, 10–11, 15, 41, 44,
51, 58, 63, 80, 97, 120–121,
123, 131, 140–141, 145, 159,
161
Chotusice 6, 10, 15–16, 20,
22, 62, 82, 91, 96, 101, 107,
113–114, 123, 128, 131,
133–137, 139, 142143, 145,
147–148, 150, 168–169, 174
Jakub 6, 10, 15–16, 20–23, 35,
54–55, 57–59, 62–63, 68, 70,
74, 82, 84, 91, 102, 125,
136–138, 142–145, 152, 159,
165, 171, 173
Kačina 6, 10, 27–2–30, 38, 79,
95, 112, 156, 170, 172–173,
177
Klejnar(k)a 102, 152, 155
Kobylnice 6, 10–11, 15, 45,
59, 63, 71, 74, 83, 102, 113,
117–118, 133–134, 141, 149,
154–155, 170–171, 173
Kolín 10, 47, 74, 77, 79, 143,
149, 170
Koukalka 6, 68, 88
Kutná Hora 6, 11, 54, 69, 71,
74–75, 77–79, 85, 105, 120,
137, 142, 145, 156, 158,
173–177
Labe 10, 127, 155
Lanžov 69, 102–103
Lišice 6, 10, 15, 55, 102
Litošice 6
Lochy 6, 10, 15, 34, 36, 40, 43,
55, 58, 69, 136–137, 143,
157, 159–160, 163
Lovčice 6, 11, 22, 37, 40, 126
Netřeb 16, 22, 69, 74, 112–113,
149
Nové Dvory 6, 10–11, 15–16,
20, 22–23, 25–27, 30–34,
38–39.41, 43, 50, 54, 59, 60,
67, 69, 71, 74–75, 79, 86,
97, 99, 104–105, 107, 110,
112–113, 118–120, 122, 128,
130–133, 135–137.140,
143–148, 150, 152, 156–159,
164–165, 167, 171–173, 175,
177
Novodvorsko 6–7, 10, 20, 23,
30, 38–39, 54–55, 59, 69–71,
75, 77, 79, 87, 93–95,
101–104, 110–111, 123,
127–128, 133, 135–136, 150,
152, 155, 164, 170, 175
Ovčáry 6, 10, 15, 20, 23, 30, 39,
47, 104, 110–111, 115, 119,
174
Radvančice 6
Rohozec 6, 10–11, 16–17, 22,
34.46, 51, 60, 63, 69–70, 74,
91, 132, 136–137, 142, 145,
158, 160
Semtěš 6, 10, 15, 19, 22–23,
25, 45, 55, 59, 62, 65, 69, 80,
122, 143, 150, 158, 165,
Starkoč 6, 11, 15, 18, 23, 57,
59, 110, 127–129, 136–137,
142–144, 146, 164–166,
173
Sulovice 6, 14–15, 17, 22, 49,
56, 113, 131, 171
Rejstřík místní
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Rejstřík místní
Svata Kateřina 6, 10–11, 15–16,
19, 34–35, 59, 68, 83, 86, 113,
122, 133, 136–138, 142
Svatý Mikuláš 6, 10, 15–17,
22–23, 28, 34–35, 38–39, 54,
63, 66, 69–76, 92, 113, 118,
120, 124, 133, 136–138, 142,
144, 147, 153, 158
Svobodná Ves 6, 16, 69, 96,
112, 157, 170
Třebešice 6, 11, 15, 23–24,
26–27, 38, 42, 63, 68–71, 99,
102–103, 113, 118, 141, 152,
170
Vlačice 6, 10, 15–16, 23, 39–40,
46, 48, 54, 58, 69, 72, 74, 84,
101, 159
Vrdy 15, 22, 54–55, 84, 105,
120, 123, 135, 158, 173
Vrchlice 155
Výčapy 15, 21, 23, 39, 54–55,
58, 89–90, 100, 112, 123
Záboří nad Labem 6, 17, 49,
54–55, 64, 70, 74, 79, 81,
105–106, 110, 112, 114–115,
119, 122–124, 127–128, 131,
180/181
136–137, 139, 141–145, 149,
155, 159, 164–165, 167, 171,
173
Zaříčany 10–11, 21, 70, 72,
74–75, 81, 84, 145
Zbyslav 6, 11, 15, 23, 37, 46, 49,
56, 58, 68, 79–80, 99, 108,
111, 123–124, 127, 133–134,
136–137, 142–143, 147, 150,
152, 154–155, 164, 168, 170,
171
Žehušice 6, 8, 10, 16, 20,
22–24, 26–28, 31, 33–34,
38–39, 42, 44, 54–55, 59, 63,
69–70, 73–75, 84, 86, 90,
92, 99–102, 104, 104, 110,
112, 114, 118–119, 123, 128,
130–132, 135–136, 140, 142,
144–145, 156–158, 161,
164–165, 168, 170, 173, 177
Žehušicko 6, 10, 20, 23, 30, 38,
54–55, 59, 69–71, 75, 77, 79,
84–87, 93–95, 101–102, 104,
110–111, 119, 123, 127–128,
133, 135–136, 150, 156, 164,
170, 175
Arche A., stavitel Kačiny 27
Balbín Jan z Vorličné 23
Baše, kruhárna zelí 74
Baťa, prodej obuvi 113
Bedřich ze Strážnice 10
Big Dutchman 55
Cincibus Josef, strojírna
hospodářských strojů 119
Čapek Jaroslav, parní pila 119
Česká spořitelna 38, 12
Dajbych Čeněk, stavitel 142
Donínové rytíři a purkrabí 10,
26, 34–35
Ferdinand I. Habsburský 10
Galtol 119
Glockspeker, zeměměřič 15
Goldbeck 119
Havelka Čeněk a Oldřich,
strojírna 119
Horský František,
velkostatkář 47
Charvát J., stavitel 131
Chotek Jan Karel 38
Chotek Jan Rudolf 11–12, 26,
38
Chotek Jindřich 104, 142
Chotek Karel 38
Chotek Rudolf Karel 104–105
Chotkové 27, 30, 38, 43, 99,
156
Jelínek Jan, stavitel 38–38
Joendl J. P., stavitel Kačiny 27,
38, 79, 144
Kars 119
Kaučová z Kaučic Anna
Marie 104
Kinský, hrabě 33
Konecchlumský Vilém
z Konecchlumí 23
Kostelecký, rodina
kovorolníka 77
Kovolis 111, 119, 164
Krupička J., sušárna ovoce 110
Kulich Josef, strojírna
hospodářských strojů 119
Kurz Ferdinand Sigismond 11
Lábler Ludvík, stavitel 142
Lenk František, sušárna
čekanky 110
Lukavečtí z Lukavce 11
Maisl, výrobce likérů 131
Málek, kruhárna zelí 111
Martinický z Chřenovic
Hynek 26, 152
Maternové z Květnic 11, 26
Melkus, kruhárna zelí 111
Meziříčský Zdeněk
z Lomnice 10
Míča Josef, stavitel 47, 79, 112,
133
Milíkovi, vlastníci
bernardovského dvora 170
Miroslav (velmož) 10, 23, 136
Mitrovská Jana Polyxena
z Nemyšle 11
Mocker Josef, stavitel 142
Obila 74, 108, 158
Oettingen Wallerstein
Bedřich 104
Pachra z Rájova Josef 152
Pávíček František, stavitel 38, 99
Prefa 119
Ptáček Čeněk, sušárna
ovoce 110
Rabbit Trhový Štěpánov 55,
158
Ryšavý Václav, strojírna
hospodářských strojů 119
Schuricht, F. Ch., projektant
Kačiny 26
Společný zemědělský
podnik (Agropodnik) 69–70, 74
Stome Václav, koniferové
školky 27, 29, 44
STS 54, 119
Šofmanová Kateřina
z Hammerlesu 26
Šofmanové z Hammerlesu 11
Štambnerger Josef, parní
pila 119
Štefan Antonín, sušárna
čekanky 110
Švábenicová Marie 10
Švejk Josef, statkář 86, 105
Švihovští z Riezenburgu 26
Taussig Mare, nájemce
pivovaru 105
Thun Hohenstein František
Josef 38, 144
Thun Hohenstein Jan Josef 33,
137
Thun Hohenstein Josef
Matyáš 13, 38, 104
Thun Hohenstein Michal
Osvald 11
Thun Hohenstein Quido 27
Thun Hohensteinová
Vilemína 30
Thun Hohensteinové 23, 26-27,
30, 38
Transcelko, CZ 119
Trčka z Lípy Jan Rudolf 11
Valdštejn Adam 10
Valdštejnové 26
Vančura Václav, zvěrolékař 63
Rejstřík osobní
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Rejstřík osobní
Vaněk Josef, autor
šumperáku 93
Váša Bedřich, sušárna
ovoce 111
Věšín Jarmil MUDr. 131
Věžník Bernard 16, 26, 30, 33,
35, 99, 110, 128, 131, 137,
145, 150, 155
Věžník Václav Rudolf 11, 23
Věžníková Barbora 141–142, 145
Viderspeková Kateřina 11
Vlášek Jarmil, soukromý
zemědělec 70
Volenec Josef, sušárna
ovoce 111
Volman, sušárna čekanky 110
182/183
Vraný Vojtěch, zbytkový
statkář 27
Výborný Josef, sušárna
ovoce 111
Wolf Bernard z Gerstorfu 11
Wolfová Johana Polygena
z Gerstorfu 23
Zach Jiří, projektant 132
Ziegrosser Hans, správce Kačiny
za okupace 27
ZOS Kačina 62, 158
Žehušičtí z Nestájova 10–11,
152
Žerotín Karel 10–11
Žerotín Kašpar Melichar 26, 34,
102
administrativní budovy 49,
75–76, 84, 105, 115, 121, 158
autobusy 19, 119
boží muka 141, 144, 164
bramborárny 71–72, 74
bytovky 9, 20, 48–49, 84,
99–100, 159, 163, 166–167,
101, 177
cihelny 98, 118–119, 164, 177
cukrovary 26, 33, 39, 49, 87,
101, 104–105, 110, 115, 152,
154, 163, 171, 174, 177
čerpací stanice PHM 73, 75
čistička odpadních vod 147–148
děkanství 139
deputátnické domy 99–100,
159, 163, 171
dílny 39, 75, 118–118, 158–159,
164
drůbežárny 55, 64, 70, 123,
158–159
družstevní skladiště (sila) 47,
111, 164
domy městského typu 85–87,
92, 159
Dům služeb 120, 164
fary 16, 45, 133, 139, 143–144,
165, 178
garáže 20, 39, 65, 75, 86, 92–95,
98, 101, 117–118, 122, 157–
158, 162, 164
granulační linky 74, 158
hájovny 31, 41, 44, 157
hasičské zbrojnice 122, 124,
164, 177
hnojiště 74, 98
hospodářské dvory 16, 22,
34–40, 43, 45, 47–50, 52, 55,
63, 65, 69, 71, 113, 157
hospody 17, 20, 106, 111, 113,
123, 131, 133, 164, 167, 171
hostince 26, 79, 85, 111, 113,
131
hotely 107
hřbitovy 20, 144, 146, 165, 178
hřiště dětská 21, 167
hřiště fotbalová 22, 122, 125,
164, 177
chalupy (chalupářství) 77,
126–127, 164, 178
chaty 126–127, 164, 178
chlévy 35, 38–40, 43, 45, 48, 50,
52, 63, 77, 85–87, 118, 123,
142, 157–158, 162, 177
chlívky 48–49, 52, 77–78, 89
jámy silážní 71, 74, 158
jezdecké kluby 123–124, 164
jímky močůvkové 74, 98
jízdárny 31–33, 104, 122, 156,
164, 177
JZD 39, 54, 58–59, 62–63,
69–71, 74–76, 84–85, 92,
101, 103, 110–111, 118, 123,
135, 147, 157, 164, 171,
173–174, 177–178
kampeličky 120, 121
kanalizace 147, 165, 178
kaple 23, 26, 136–137, 142
kapličky 17, 30, 140, 144–145,
165
kluziště 122
kolny 39, 45, 47, 51, 63, 67, 72,
74–75, 77, 85, 112, 122,
156–157, 161, 177
komory silážní 45
komunální služby 118, 120, 164
koniferové školky 27, 43–44
konírny 32–33, 50, 65, 71, 99,
156, 177
kostely 6, 10, 16, 18, 20, 22–23,
25, 133, 136–139, 142–145,
147, 165, 168, 178
koupaliště 122, 164
kovárny 112–113, 117–118,
164, 177
kovovýroba 62, 110, 119, 164
kraje 11, 15, 156, 176
králíkárny 95, 101
krámy 16, 86
kravíny 19, 55–59, 62–64, 68–
71, 110, 158, 162, 171, 173
krčmy 16, 111
kruhárny zelí 74, 111, 115, 177
křížky 141, 144–145, 150, 165
kurníky 49, 52–53
lihovary 104–105, 110, 159, 171
masné krámy 110, 112–113,
164
maštale 38, 51
mateřské školky 17, 134–135,
165, 167, 171, 178
meliorace 38, 152, 152, 155,
170
města 15, 17, 22, 78–79, 86,
92–93, 98, 111–113, 118,
123, 130–131, 156, 174–175
městečka 16, 33, 110, 128, 131
městyse 22, 79, 87, 131,
177–178
míchárny krmiv 50, 74
mlékárny 39
mlýny 69, 102–104, 109–110,
114, 152, 159, 171, 177
mostní váhy 75
mosty 22, 30, 32, 38, 149, 154,
170–171, 178
Rejstřík věcný
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Rejstřík věcný
184/185
náměstí 17–18, 23, 30, 131, 145
návsi 16, 17–18, 21, 80, 84, 86,
128, 140–141, 147, 161,
166–167
obce 10–11, 16–18, 20, 128,
133, 149
obecní domky 128, 131, 166,
171
obchodní dům 125
obchody 9, 17, 107–108,
112–113, 164, 171, 175, 177
obory 30, 41, 43–44, 74, 104,
152, 155, 170
obytné stavby usedlostí 35, 37,
39, 45, 77–78, 85–87, 90,
92–95, 99, 103, 113, 118,
128, 135, 157–159, 164–165,
171–172, 177–178
odchovny bažantů 55, 64,
123–124, 164, 177
odchovny kuřat 55, 62, 64, 124,
158
odchovny mladého skotu 59–60,
62, 62, 68–70, 158–159
okresy 6, 11, 15, 70, 78, 109,
135, 152, 156, 177
ovčíny 34, 40, 43, 113, 157
panelárny 119, 164
panství 9–11, 14–16, 22,
26–28, 30, 33–35, 38–39,
44, 79, 84, 86, 91, 102, 104,
110–113, 119, 128, 137, 152,
155, 177
parky 27, 30, 32–33, 152, 156,
170, 175, 177
pastoušky 128–129, 131, 164,
171, 178
pivovary 16, 26, 42, 104–105,
110–111, 115, 159, 171, 177
plynovod 74, 147, 165
pomníky 150
porodny krav 62–63, 68, 158
porodny prasnic 61, 70, 158
porodny selat 70, 158–159
poštovny 110, 147, 159, 165
prodejny 20, 107–108, 113–114,
131
protipovodňové úpravy 152,
154–155, 170, 178
radnice 17, 120, 131–132, 164,
178
rodinné domy 9, 20, 22, 77,
84–85, 88, 91–94, 96–97,
100, 116, 128, 130, 135, 159,
170, 177–179
roubené stavby 7, 45, 77–78,
80, 85, 127, 157–158, 163,
171, 177
rybníky 30, 43, 102, 105, 122,
152–153, 155, 170–171, 178
rychty 16
senážní věže 67, 69, 71, 158
silnice 20, 22–23, 44, 111–112,
121, 141, 145, 147, 170, 178
sila 47, 109, 157, 164, 171
sklady 55, 62, 65, 71, 74–75, 86,
93, 95, 159
sloup mariánský 141
sloup morový 150
sochy svatých 17, 140–141,
144–145, 165, 169
sokolovny 31, 39, 120, 122,
125, 164, 171, 177
stáje 33, 35, 39–40, 43, 50–52,
58–59, 62–63, 68–69, 71,
100, 112, 123, 125, 157, 161,
164, 178
statky 10–11, 16, 26, 34, 39, 80,
84, 161
státní statky 39, 48, 54–55,
58–59, 62–63, 69, 84, 86,
101, 103, 119, 158–160, 177
stodoly 36, 38–39, 45–46,
68–69, 71, 77–78, 85–87, 95,
143, 157, 177
supermarket 62
sušárny čekanky 110, 164, 171,
177
sušárny ovoce 111, 114, 164,
166, 177
sušička obilí 72–74, 158, 162
školy 9, 17–19, 21–22, 25, 27,
78–79, 84, 99, 120, 131,
133–135, 142–143, 147, 165,
168, 171, 178
špitály 128, 164, 178
špýchary 37, 45, 47, 51, 78,
129, 157, 175
Štajmanovy boudy 57, 63
telefon 98, 147, 165
teletníky 38, 57, 59, 63, 69,
158
továrny 104, 110, 118–119,
130, 164, 176
transformátory 147–148, 165,
171, 178
tvrze 23–24, 26, 34, 104, 136,
177
úřadovny obecního úřadu 27,
128–129, 131–132, 145, 164,
178,
úřednické domy 79, 99–100,
159, 171, 173
usedlosti 9, 16–17, 23, 34,
44–47, 50, 52, 77–83, 85–90,
92, 94, 98–99, 102, 111, 113,
118, 128, 133, 143, 157–160,
165, 171, 175, 177
velkostatky 35, 110, 155
vepříny 35, 50, 52, 69
vesnice 9–11, 16–17, 20, 22,
34, 53, 55, 59, 77, 84–85, 87,
92, 94–95, 98, 101, 111–113,
118, 122–123, 127, 129–131,
133, 147, 150, 152–153,
155–156, 158–159, 164, 171,
174–178
vinopalny 110, 159, 177
vodárenská věž 147–148, 165,
171
vodovod 147, 165, 178
výkrmny brojlerů 19, 55, 62,
64–65
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
v průběhu staletí
výkrmny býků 59–60, 62, 68–69,
71, 158
výkrmny vepřů 59–61, 69–70,
158
zahrádkářské domky 127, 178
zahradnictví 30, 42–44, 157
zahrákářská kolonie 127
zámky 6, 23–29, 30, 34, 38, 43,
71, 79, 95, 99, 104, 112, 115,
128, 137, 145, 148, 156–157,
159, 170, 174–175
zemské stezky 111, 147, 170
zvonice 137, 140, 144, 165
zvoničky 144–145, 165
železnice 77, 105, 111, 149,
170
žlaby silážní 66, 71, 74, 158
Autor:PhDr. Pavel Novák, CSc.
Odborná oponentura:Dr. Oldřich Janota – Kotěrovo centrum architektury o.p.s.
Grafická úprava, obálka a sazba:Jakub Troják (písmy John Sans a JBaskerville)
Jazyková korektura:Mgr. Jaroslava Šorčíková
Překlad: Mgr. Hana Ondráčková
Fotografie:PhDr. Pavel Novák, CSc., Daniela Mertlová
Vydalo:Národní zemědělské muzeum Praha
Vydání:první
Rok:2014
Tisk:ViaGaudium s.r.o.
ISBN:978-80-86874-57-9
Publikace je výstupem koncepce rozvoje
výzkumné organizace Ministerstva zemědělství
č. RO1213 řešeného v roce 2014-08-26
Stavby na Novodvorsku a Žehušicku
Rejstřík věcný