1 Izrael – země mešit, synagog a křížů. (27.10.

Izrael – země mešit, synagog a křížů.
(27.10. - 3.11.1985)
Pár slov úvodem:
Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní
příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je
získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení
nejsou v češtině naprosto korektní.
Když jsme se v roce 1981 vrátili z Egypta a začali plánovat naší další cestu, tak padla volba
na Izrael. Dokonce jsem si pořídil i všechny cestovní příručky a začali prohlížet prospekty, ale
v našem nadšení jsme zapomněli na jednu věc a sice na politiku, kterou v těch místech neprosazují
zrovna nejmírumilovnějšími metodami a která měla nakonec za následek, že z naší cesty sešlo a my
místo v Izraeli skončili v Tunisku. A tak se to opakovalo pravidelně každý rok až do loňska, kdy už
jsme byli na cestě do cestovní kanceláře s úmyslem cestu objednat. Moje spolucestující ale
zaslechla v práci z rádia, že v Jeruzalému vybuchla na ulici bomba, my místo v Izraeli nakonec
skončili v Jordánsku a ani letos to nevypadalo o moc lépe. Události minulých týdnů opět začaly
slibovat, že se podíváme zase někam jinam, ale nakonec se to v Izraeli uklidnilo a my měli konečně
letenky do Tel Avivu v ruce. S teoretickou přípravou cesty jsem moc práce neměl, protože jsem měl
udělaného "strejčka" z dřívějších (zbytečných) příprav. Stačilo jen prolistovat Polyglotta a vypsat si
nějaká ta slovíčka a obraty z hebrejštiny. Jediný problém byl s tím, se kterou společností jet, protože
jsme chtěli být na cestě od neděle do neděle a proto vyřadili všechny společnosti, které odlétaly
v půli týdne. Šlo také ještě o to, jestli někdo odlétá ze Stuttgartu, což jest výhodnější než
z Mnichova a mimoto je tam lepší Duty free shop - bezcelní obchod. Nic nám ale nevyhovovalo a
ani moje přání, letět místo do Tel Avivu do Elatu u Rudého moře, se mi nesplnilo. Po loňských
zážitcích z Akaby bychom si to tam bývali byli rádi prohlédli ještě jednou i z druhé strany hranice.
Nakonec zůstaly jen dvě společnosti – Jet-Reisen a Kreuzter. Jet-Reisen, se kterými máme dobré
zkušenosti, byl ale asi o 100 DM dražší než Kreutzer a protože jsem vycházel z toho, že se různé
společnosti nakonec stejně sejdou v jednom autobuse, jsme vzali cestovku Kreutzer a odlet
z Mnichova. Z popisů v prospektech jsme ale moc moudří nebyli a nakonec se nastěhovali do
cestovní kanceláře a telefonovalo se tak dlouho, až jsme měli jasno. Problémy byly hlavně kvůli
tomu, že jsme vzali termín od 27.10. - 3.11., což bylo přesně mezi letní a zimní sezónou a termíny
se překrývaly. Nakonec se ale všechno urovnalo a my už jen doufali, že se na poslední chvíli
v Izraeli ještě něco nesemele. Jediná starost, která nám zůstala, byla s cestou do Mnichova, protože
mělo letadlo startovat v 7:15 a na "check in“ do Izraele jsou nutné dvě hodiny. Jet autem se mi
vůbec nezamlouvalo a jediný vlak odjížděl na noc. Časově bychom autem nic neušetřili a poplatky
1
na parkovišti u letiště by stály to samé co jízdenky na vlak. Nejjednoduším řešením bylo, že jsme se
v sobotu dívali na televizi až do konce a když film skončil, tak jsme se akorát stačili obléci a
objednaný taxík na nadraží byl před barákem. Čekali jsme nějaký rychlík, kde bychom si
v prázdném kupé trochu schrupli, ale chyba lávky. Dorazil courák a navíc poměrně plný. Na spaní
nebylo ani pomyšlení, protože parta, která s námi ve vagónu jela, byla poměrně čiperná a hlasitá.
Zřejmě se už také těšili na cestu. V každém případě se na každém kufru houpala kartička s nápisem
Kreutzer a místem určení - Tel Aviv. Dělalo to dojem, že Kreutzer pronajal celý vagón. Až do
Mnichova mi jen vrtalo hlavou co jsou asi zač ti šikmoocí, kteří seděli proti nám a jejichž jedinými
zavazadly byl obrovský buben, ukulele a svačina. Ti ale ceduli od Kreutzer na oněch „zavazadlech“
neměli.
V Mnichově jsme vypadli z nádraží a zjistili, že autobus na letiště jede moc pozdě a už to
vypadalo, že pojedeme taxíkem, když jsem si všimnul, že ti ostatní z vlaku míří k nějakému
autobusu a nastupují. Tak jsme se k nim přidali a čekali kam nás dovezou. Ukázalo se, že je to
parta, která si cestu sice objednala u stejné cestovní společnosti jako my, ale okružní cestu dělali
samostaně jako jiná skupina. Měli s sebou i vlastního průvodce, který když v autobuse lidi počítal,
jestli tam už všichni jsou, tak u mne zůstal viset, bylo na něm vidět, že si se mnou neví rady, já se
jen usmál a on mávnul rukou. Důležité ale bylo, že jsme byli na letišti včas a s prodáváním jízdenek
nás v autobuse nikdo neobtěžoval.
Odletová hala pro Izrael stála úplně někde jinde než všechny ostatní haly a poněkud
připomínala pevnost. Není to dlouho, co v Mnichově u izraelské přepážky vybuchla bomba a od té
doby pasažéry do Izraele odbavují ve zvláštní hale za ostnatým drátem. Nebyla tam ale ještě ani
noha a my museli nějakou dobu čekat. Horké kakao zapůsobilo jako balzám a my poklimbávali
v hlavní odletové hale. Pak jsme se sebrali a šli se podívat jestli je u Izraelců už otevřeno. Nebylo,
ale bylo vidět, že už to nebude dlouho trvat. Před branou s pletenci ostnatého drátu zaparkoval
policejní obrněný transportér, na každém rohu se objevil policajt se samopalem a to celé ještě
doplňovali civilisté s legitimací na klopě saka, které jim v podpaží dost odstávalo. Odletová hala
byla postavena z prken a překližky a s ostatními halami, které jsme dosud viděli, neměla nic
společného. Dělalo to dojem, že zase čekají nový atentát a nechtějí do stavby moc strkat peníze.
Nakonec jsme se dostali k podání kufru a tam to začalo. Sesypala se na nás rota policajtů, kteří se
pustili do rozebírání zavazadel. Všechno otevřeli, všechno přehrabali a neobyčejně zpozorněli, když
objevili fén na vlasy, který jsem tam musel zastrčit do zásuvky a předvést, že opravdu funguje a že
to není maskovaná puma. Ještě jsem musel vyndat z fototašky blesk a dát ho do kufru, protože
v něm jsou monočlánky, které bych mohl asi ještě na poslední chvíli použít při sestavení nějaké
rakety či pumy. Nalepili nám na zavazadla nálepky že jsou neškodná a už jsme na ně nesměli
sáhnout. Všechno nám sami odnesli až k další kontrole, kde nás prošacovali a ohledali detektorem.
Už jsme měli kontrolu skoro za sebou, když se strhl povyk. Prohledali kde co, ale kabelku mojí
2
spolucestující, kterou měla na rameni, nějak přehlédli. Nějaké bystrooké seržantce kabelka ale přeci
jen nakonec neušla a dost se do mojí spolucestující navezla. To ale neměla dělat, protože byla moje
spolucestující už skoro 24 hodin na nohou, na vynadání v půl sedmé ráno moc náladu neměla a
podle toho reagovala. Kabelku prohlédli, policajtka se omluvila a moje spolucestující, která pěnila
jako šumák, se začala pomalu uklidňovat. Ještě jsme stačili bezcelně nakoupili v DFS a už pro nás
přijel autobus. Hlídání ale nebralo konce. Před autobusem jeli policajti v autě, další auto jelo za
autobusem a jiné eskorty byly roztroušeny po celé cestě k letadlu, které bylo obšancované hlídkami
tak, že by ani myš neproklouzla.
Poznali jsme opět nový typ letadla - Boeing 757, které se mi moc zamlouvalo. Místa moře,
žádné uskrovňování a žádná sedadla uprostřed. Netrvalo to dlouho a mašina se hnula. Byli jsme
rádi, že jsme se konečně zbavili eskort, ale moc jsme se mýlili. Aut jsme se sice zbavili, ale přes
celé letiště nás až ke startu doprovázel onen obrněný transportér. Tah motorů nás vmáčkl do sedadel
a během čtyřiceti vteřin jsme byli nad Mnichovem. Uvelebili jsme se v sedadlech a měli v úmyslu
trochu spát. Ukázalo se ale, že není prvotřídní jen letadlo, ale i obsluha. Tzn., že se nás stále někdo
ptal, co bychom si přáli. Teprve po snídani a sklenici sektu nás nechali trochu v klidu, ale jen proto,
abychom si mohli prohlédnout katalog cigaret, pití, voňavek, hraček a všeho ostatního, co na palubě
bezcelně prodavali. Objevili jsme nafukovací letadlo, které jsme chtěli koupit už dávno, ale nikdy
na palubě nebylo. Tentokrat je měli a nám ubylo v tašce opět drobet místa a současně i starost jakou
hračku po cestě koupit. Chvílemi jsme klimbali a chvílemi listovali v palubním magazínu. Čas od
času se přihlásil ke slovu pilot s informací co zrovna přelétáváme a po třech a půl hodinách jsme
začali nalétávat na přistání v Tel Avivu. Jen jsme si ještě stačili otřít ruce horkým a vlhkým
ubrouskem, kterých letušky roznašely stohy a použít slušnou sbírku kolínských a krémů
v umývárce. Zanedlouho na nás začala blikat světélka kvůli upoutání a v 10:45 hodin jsme přistáli
v Tel Avivu na letišti Ben Gurion. Posunuli jsme si hodinky o hodinu dopředu a byli na místě.
Když jsme odlétali, tak byl chladný říjen a když jsme přistáli, tak byl teplý červen a my
doufali, že by se to tentokrát mohlo obejít bez deště, kterého jsme si na minulých cestách užili až
příliš. Ještě jsme ani nebyli v autobuse, který nás měl odvézt od letadla k příletové hale a už jsme
měli zase eskortu a tentokrát ještě pečlivější, což se projevilo tím, že necelou minutu po přistání
prvního čundráka sebrali a v nedaleko stojícím "antonu" začali zpovídat. Náš první dojem proto
nebyl zrovna nejlepší. Trochu mi vrtal hlavou náš salám, který jsme si vzali s sebou a pašovali jej
v kufru. Sice se to nesmí, ale kus buřta se na cestách nikdy neztratí. Nevím, co by se stalo, kdyby jej
našli. Po všech těch zážitcích jsem byl přesvědčen o tom, že bych šel asi bez milosti ke zdi.
Kontrola se ale nekonala a nakonec se skupinka utrmácených a mrzutých turistů sešla u přepážky
s cedulí „Kreutzer“, kde nám bylo sděleno, kam se máme odebrat. Šlo se k autobusu a my už málem
nastupovali, když si to přihasila tetka s lejstrem, zkomolila naše jméno a ještě s jedním párem, který
měl namířeno k Rudému moři, nás sbalila a předala taxikáři, který s námi vyrazil do ulic. Čekali
3
jsme odevzdaně kde nás vyklopí a jestli se z toho nevyklube nějaký únos. Nakonec jsme skončili u
hotelu Astoria, kde nás taxikář vyklopil, prohlásil, že je to tak OK a vyrazil s těmi dvěma opět do
ullic. V zápětí dorazilo taxíků ještě několik a když jsme mezi nimi objevili povědomé tvář, tak jsme
začali být pomalu přesvědčeni, že to v pořáku opravdu je. Těšili jsme se na sprchu a pelech, ale
ukázalo se, že naše pokoje ještě nejsou připravené. Hvězdiček ten hotel měl sice pět, ale organizace
tam byla jak v poslední špeluňce. Čekání nebralo konce, ale my to už ani nevnímali. Nakonec jsme
se přeci jen dostali do vany a měli možnost si před večeří trochu schrupnout. Večeře byla v 19:00
hodin a my doufali, že se objeví někdo, kdo nám konečně řekne co a jak bude dál. Nikdo ale
nepřišel a ani na vývěsní tabuli žádný informační letáček nevisel. Věděli jsme ale, že vlastní cesta
začíná až v pondělí a dál si tím hlavu nelámali. Dorazili jsme k jídelně a trochu se divili, když se
tam každého ptali na jméno, které si na nějakém lejstru odškrtli. Také jsme se seznámili s první
izraelskou zvláštností. Vedle toho strejce u vchodu stál talíř, kam se dávalo zpropitné. Ještě jsem
nikde neviděl, aby se zpropitné dávalo dřív, než si jeden vůbec sedl ke stolu. Vyložili jsme si to tak,
že to bylo zpropitné za obsluhu u oběda a protože jsme neobědvali, tak jsme pouze nahlásili jméno
a číslo pokoje. K večeři byla nějaká paštika jako předkrm a něco na způsob bifteku. Moc jsme to
jídlo ale nevnímali. Trochu jsme ožili až tehdy, když jsme se dali do řeči s rakouskými
spolustolovníky, kteří za sebou měli týden koupaní v Elatu a ted' se těšili na okružní cestu.
Dozvěděli jsme se několik zajímavostí o tom, jak jsou turisté informováni v Elatu o tom, jak to je
s turismem u sousedů v Akabě. S tím, co je v Elatu informoval v tom směru, že v Akabě není ani
kapka alkoholu v hotelích a že se pánové a dámy nesmí koupat na společné pláži, bych si hrozně
rád popovídal. Po večeři jsme se ještě zašli podívat k moři, které burácelo jako Atlantik, málem
šlápli na „myšku“ velikosti morčete a vrátili se opět do hotelu. Bylo to tam opravdu honosné, ale
nejhonosnější byly ceny, které byly udávány zásadně v US$. Pivo 1.80 $, litr minerálky 3 $, víno
7 - 9.50 $, šnaps 3.50 - 5 $ a sekt 50 $. Při přepočtu 1US$ = 2.70 DM se tam dá i celkem dost
utratit, když je žízeň. Před izraelskými cenami nás ale všichni varovali už předem. S penězi byl
vůbec dost velký problém. Doma jsem si chtěl udělat tabulky, aby se mi to na ulici lehčeji
přepočítávalo, ale nebylo to možné. Když jsem se ptal ve spořitelně co stojí 100 šekelů, tak mi řekli,
že 30 feniků. V bance ale chtěli za 100 šekelů 250 DM a jeden i druhý byl přesvědčen, že je to
správně a každý mi řekl, že je lepší měnit až na místě, protože dostanu víc. Na letišti jsme vyměnili
50 DM a zjistili, jak k těm hrozným rozdílům doma vůbec došlo. Asi týden před naším příletem
měli v Izraeli měnovu reformu, kterou provedli tak, že jednoduše škrtli tři nuly, takže 1000 starých
šekelů je ted' jeden nový. S přepočítáváním to bylo jednoduché. Zhruba dvojnásobek ceny v nových
šekelech byla cena v markách a poměrně velkou část našeho pobytu jsem věnoval počítání na
kalkulačce, protože se mohlo platit všude jak v šekelech, tak i v markách či dolarech a já neustále
přepočítával cenu něčeho z jedné měny na druhou, abych vybral tu nejvýhodnější.
4
Trochu jsme courali po okolí hotelu a po návratu od moře jsme se ještě trochu poohlédli
v hale, kde jsem zahlédl první "štreimel" - jejich pověstný klobouk, prohlédl si stánek se suvenýry a
nakonec jsme jeli výtahem na pokoj. Výtahů tam byla řada, my měli štěstí, že nebyl jejich sobotní
svátek – sabat a že byly v provozu všechny a ne pouze jediný s označením "sváteční výtah". Ten
totiž jezdí stále dokolečka a staví v každém patře, aby se nemuselo mačkat na knoflíky, protože
když je sabat, tak ti židé, kteří ho na 100% dodržují, nesmí vůbec nic dělat, tudíž ani mačkat
knoflíky. Trochu jsme srovnali ten blázinec, který jsme v pokoji zanechali po našem příchodu
odpoledne, já si ještě poopravil menší omyl, kterého jsem se ten den dopustil a šli jsme dohánět
spánek. S tím omylem to bylo následovně. Když jsme v letadle dostali jídlo, tak tam byla i kartička
s namalovaným prasetem, které bylo přeškrtnuté. V prvním okamžiku jsem to interpretoval jako:
„Nechovejte se jako prasata“, což mojí spolucestující dost spravilo náladu a nakonec jsme se
dohodli na tom, že to byla pouze informace, že jídlo neobsahuje vepřové maso. Tím skončil náš
první den cesty a my doufali, že se vše v pondělí organizačně trochu srovná a že se konečně dovíme
co, kdy, kde a jak bude.
Pod námi zářil noční Tel Aviv, já stál na balkóně a přemýšlel o tom, jestli se mi konečně
podaří si ten kout přeci jen nějak srovnat. Nekolikrát jsem se na cestu už připravoval, ale pokaždé
došel k názoru, že ten zašmodrchaný uzel dějin a církví snad nikdy nedokaži rozmotat.
Izrael leží na území spojující severní Afriku a přední Asii v tzv. úrodném půlměsíci, kde měl
dostatek vody zásluhu na tom, že se zde historické události koncentrovaly daleko víc, než
v okolních pouštních oblastech. Stopy prvních sídlišť, pocházející už z doby kamenné, byly
nalezeny nejen v pohoří Karmel, ale i v Galileji a u jezera Genezareth. Detailnější doklady ale
pocházejí až z doby kolem roku 2500 př. n. l. Za vlády Sargona z Akkadu (2441 – 2358 př. n. l.)
vznikla semitská říše a vliv Amoritů se rozšířil i na velkou část předního Orientu. V letech 2000 1795 př. n. l. se dostávají do Palestiny semitští Kananité a z té doby pochazejí první zprávy o
loupeživém kmeni Hapirů, který má být totožný s pozdějšími Hebrejci. Do tohoto časového období
(1830 - 759 př. n. l.) spadají i první zprávy obsažené v Genesis, podle kterých se Abraham z Uru
v Mezopotámii (pozdější Chaldea) vydal do Kanaanu – země zaslíbené (l. kniha Mojžíšova 12,5
...vzal Abram Sarai, manželku svou, a Lota, syna bratra svého, a ... brali se do země Kananejské ...).
Zde se setkávám s prvním důkazem, že na cestu po Izraeli je bible snad jeden z nejlepších
průvodců. Vyskytl se ale nový problém. Jelikož jsme ve škole náboženství neměli, tak mi nejsou
běžné české překlady všech jmen, se kterými jsem se nezřídka poprvé setkal. Nakonec jsem se
rozhodl ponechat jména jak jsem je kde našel a do závorky připsat český překlad, který by podle
mého mohl odpovídat. Rovněž jsem ponechal i jména kmenů, měst a vládců a pouze je gramaticky
„počeštil“. Počítám, že jsem neměl v každém případě zrovna nejšťastnější ruku ve volbě, ale vidím
v tom jedinou možnost, jak se přeci jen vyhnout nedorozumění způsobeným špatnou volbou (mého)
překladu. Čeština citátů z bible také není zrovna nejmodernější, protože jsou vesměs převzaty ze
5
staré bible, kde na 1. strance stojí, že: „... jde o text kralický z roku 1613, podle původních textů
opravený...“. Tím jsem si zde připravil alibi pro nesrovnalosti, kterých se v mém popisu cesty určitě
nevyvaruji a mohu se opět vrátit k dějinám.
V letech 1715 - 1580 př. n. l. se do Palestiny a Egypta dostávají Hyksové a Hebrejci odcházejí
do Egypta, kde je Josef vícekrálem a jeho otec Jakob dostává přízvisko Izrael (1. kniha Mojžíšova,
32,28 ... nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jakob, ale take Izrael ...). Moc egyptských faraónů
se začíná stále více projevovat a po vítězství Thutmosa III. (18. dynastie, 1490 - 1436 př. n. l.), roku
1480 př. n. l. u Megida, se Palestina stává egyptskou provincií. Za vlády Ramsese II. (19.dynastie,
1290 - 1224 př. n. l.), což byl takový egyptský „Karel IV.“, dochazí k útlaku Hebrejců, kteří po 430
letech exilu opouštějí s Mojžíšem Egypt (2. kniha Mojžíšova, 12,40 ... čas pak bydlení synů
Izraelských, kteříž byli v Egyptě, byl čtyři sta a třiceti let ...) a následuje 40 let dlouhá pouť do
zaslíbené země a její dobytí Mojžíšovým nasledovníkem Jošuou.
Zhruba roku 1200 př. n. l. zastavil Ramses III. (20.dynastie, 1184 - 1153 – časové údaje se
v různých pramenech rozchází) postupující maloasijské kmeny u Pelusia nedaleko Port Saidu a ty
zůstaly jako Philister (Filištínští) v Palestině, která po nich dostala její jméno. Současně dochazí
k obsazení částí Palestiny Izraelity. Nasledujicích sto let je dobou soudců, z nichž nejznámějšími
jsou Samson, Gideon a podle Knihy soudců i velmi průbojná žena jménem Deborah.
1000 př. n. l. se Izrael stává královstvím a Saul z kmene Benjaminitů byl pomazán profetem
Samuelem na krále (1. Samuel, 10,1 ... tedy vzal Samuel nádobku oleje a vylil na hlavu jeho a
políbil ho i řekl: „Není-liž tak, že tě pomazal Hospodin nad dědictvím svým na vůdce?“...).
Následovala doba bojů s Philistry a porážka a smrt Saula u Gilboa. Saulovým následovníkem se stal
úspěšný vojevůdce David z Betléma, který se roku 1004 př. n. l. stává králem a kterému se podařilo
sjednotit všech dvanáct kmenů. Dobytý Jeruzalém se stává hlavním městem a Davidova říše sahala
až k Damašku. O další upevnění moci, rozšíření říše a zvelebení Jeruzaléma, se zasloužil v letech
950 - 925 př. n. l. Davidův syn Salomon, který vládl nad uzemím rozprostírajícím se od Eufratu až
k Rudému moři. Jeho pohádkové bohatství pochází hlavně z dolů na měd' a z obchodních smluv
s fenickým králem Hiramem I. z Tyrosu a s královnou ze Sáby (Jemen). Za jeho vlády byl
v Jeruzalému postaven l.chrám (l. Králů, 6,1-38, ... I stalo se léta čtyřstého osmdesátého po vyjití
synů Izraelských ze země Egyptské, že Šalamoun měsíce Živ, jenž jest měsíc druhý, čtvrtého léta
kralování svého nad Izraelem, počal staveti domu Hospodilnova ...). Za vlády Šalamounova syna
Rehabeama se říše rozpadla na dvě části, přičemž vypověděla severní část spojenectví a vznikl
samostatný "stát" - Izrael, který se ale brzy dostal pod vliv Sýrie. Rehabeamovi zůstala pouze část
jižní - Judea a Jeruzalém, ale ani zde se neubránili vlivu okolí a sláva Jeruzaléma končí roku 920 př.
n. l., kdy města dobyl faraon Schoschenk I. (22. dynastie, 950 - 929 – opět nesrovnalosti
v pramenech). Dochází i k neshodám v náboženství, což ale nebylo nic nového, protože už dříve
používali na severu jméno boha Elohim, zatímco kmeny na jihu jméno Jahwe. Nyní to bylo ale o to
6
horší, protože se sever začal vracet ke krvežíznivému kultu Molocha a Baala a pouze jih zůstal i
nadále u Jahwa.
V letech 881 - 871 př. n. l. se dastal na severu k moci král Omri, který si začal upevňovat
pozici. Jeho syn Ahab vliv i moc říše ještě rozšířil, ale protože se začal stále více projevovat kult
Baala, začaly narůstat i vnitřní nepakoje. Omridův vnuk Joram situaci nezvládl a toho využili
Aramejci a Moabité, kteří obsadili velkou část říše. Nespokojenost vrcholí v letech 854 - 815 př. n.
l., kdy dali profétové Elias a Elisa popud k povstání, které skončilo provoláním vojevůdce Jeha za
krále (2. Králů 9,13 ... Odpověděl Elizeus: Ukázaltě mi Hospodin, že budeš králem ...) a sesazením
dynastie Omridů.
Nepokojů v severní části využil Asyřan Tiglatpilesar III. (745 - 727 př. n. l.), který celou
severní část zpustošil a jeho nástupce Sargan II. udělal z Izraele roku 722 př. n. l. asyrskau
provincii. Judea přežila pád Izraele ještě o 150 let. Král Josia (639 - 609 př. n. l.) se pokusil
reformami říši zachránit, ale i jeho moc skočila roku 609 př. n. l., kdy u Megida nepřežil bitvu
s vojsky faraona Necha (26.dynastie, 609 - 594 př. n. l.), spojence Asyřanů proti Babylonu. Ale i
doba asyrské nadvlády pomalu končila a tečku za jejich mocí udělali Babyloňané roku 605 př. n. l.
v bitvě u Karkemisch a Judea se stala babylonskau "kolonií". Léta 605 - 562 př. n. l. jsou dobou
vlády babylonského krále Nebukadnezara. V Jeruzalému dochází stále častěji k nepokojům a
následky se dostavily roku 597 př. n. l., kdy Nebukadnezar město dobyl. Výsledkem bylo úplné
zničení Jeruzaléma včetně 1. Salamonova chrámu a odvlečení obyvatel do Mezopotamie, nebo jak
se o tom i píše - k vodám babylonským. Teprve roku 538 př. n. l. končí doba exilu, když perský
vládce Cyrus (Kyros) zničil babylonskou říši a z Palestiny udělal perskou provincii. Židé žili za
vlády Peršanů v poměrné svobodě, po návratu z exilu začínají jejich náboženství upevňovat a roku
520 př. n. l. staví 2. chrám. Na upevnění získaných svobod měl nemalou zásluhu perský guvernér
Nehemia (445 - 433 př. n. l.). Další osobností té doby byl profet Esra, od kterého židé obdrželi
zákony (Nehemia 8,1 ... a řekli Ezdrasavi učiteli, aby přinesl knihu zákona Mojžíšova, kterýž
přikázal Hospodin lidu Izraelskému...), - pravděpodobně Pentateuch (5 knih Mojžíšových).
Roku 336 př. n. l. se objevuje na scéně dějin Alexander Veliký a Palestina se dostává pod
řeckou nadvládu, která trvala až do Alexandrovy smrti roku 323 př. n. l., kdy se severu zmocnili
Seleukidé a jihu Ptolemaiovci. Nakonec Seleukidé obsadili kolem roku 200 př. n. l. celou Palestinu
a potlačování židovského naboženství vyvrcholilo za vlády Antiocha IV., který je zakázal úplně.
Následkem toho bylo roku 169 př. n. l. povstání, které vedl Hasmonejec Mattathias s jeho syny
Judas, zvaným Makabejský, Janathan a Simon, kterým se podařilo abnovit Jahwův kult a donutit
Antiochova následovníka, aby uznal Jonathana jeruzalémským vládcem. Doba kolem roku 100 př.
n. l. je spojena se jmény Hyrkanus I., Alexander Janaeus a Aristabulos, který se nakonec stává
králem. Vládnoucí vrstva se stále více přikláněla k helénské kultuře a následkem toho se přívrženci
Jahwa odtrhli – Pharisejští a Essener, jejichž sídliště byla objevena v Qumranu u Mrtvého moře.
7
Roku 64 př. n. l. se stává Judea římskou provincií a vojevůdce Pompejus jako prokurátora
dosadil Antipatera, jehož syn Herodes (39 př. n. l. - 4 n. l.) se stává králem Palestiny. Za jeho vlády
se bez přestávky stavělo nejen v Jeruzalémě, ale i na pobřeží, kde bylo na počest císaře Augusta
založeno město Caesarea a u Mrtvého moře byla postavena pevnost Massada. Po Herodově smrti,
kterou lidé přijali s jásotem, byla říše rozdělena mezi jeho syny Archeala a Heroda Antipa a
Herodes Antipas (4 př.n.l - 40 n.l) se nakonec zmocnil vlády nad celým územím. Roku 66 n. l. došlo
k nepokojům, které měl urovnat Vespasián. Jelikož ale mezitím zemřel císař Nero a Vespasián se
stal císařem, nastoupil na jeho místo jeho syn Titus, který roku 70 n. l. dobyl Jeruzalém a roku 73
poslední místo židovského odporu – pevnost Massadu. V zemi to ale nadále vřelo a když začal
Hadrián v Jeruzalému stavět chrám bohovi Jupiterovi, došlo k opětnému povstání, v jehož čele stál
Simon ben Kosiba, zvaný Ben Kochba (Syn hvězd). Kochbova partyzánská válka trvala až do jeho
smrti roku 135. Z Jeruzaléma se stala římská vojenská kolonie Aelia Capitolina a židům byl vstup
do města zakázán. Historie se opět opakovala a židé odešli do exilu – diaspory (rozptýlení).
Z Palestiny se začalo šířit nové náboženství a když roku 313 císař Konstantin (306 - 337)
křesťanství uznal, stala se Palestina Svatou zemí.
Roku 396 se římské impérium začíná rozpadat a Palestina se dostala pod vládu Byzance
(Ostrom). Ta trvala až do začátku 7. století, kdy se k moci přihlásili opět Peršané. Jeruzalém byl
osvobozen a židé získali opět přístup k jejich chrámům. Doba svobody ale netrvala dlouho a roku
628 byla u žezla opět Byzanc.
Mezitím se roku 570 narodil v Mecce Mohamed, který to z kupce dotáhl až na hlasatele
nového náboženství – islámu, které po jeho smrti, roku 632, rozšířil 2. kalif Omar nejen do
Palestiny (636), ale i Sýrie (638), Egypta (642) a které se nakonec dostalo až do Španělska. Islám se
projevil jako velmi snášenlivé náboženství a křesťané a židé s ním neměli problémy. Islám se
rozdělil na Sunity a Schiity a k moci se dostávají nejdříve omajádští kalifové (661 - 750) a poté
Abasidé (750 - 969) s Harunem al-Rašídem (786 - 909). Roku 1071 se zmocnili moci turečtí
Seldžukové a od té doby měli křesťané velmi těžkou pozici. Omezování se rozrůstalo do stále
větších a větších rozměrů až nakonec došlo v křesťanských zemích Evropy k výzvě ke křížovým
tažením. Roku 1099 dobyl Gottfried de Bouillon Jeruzalém, kde se stal králem. Po celé zemi byly
stavěny pevnosti, které byly zárukou úspěšné obrany získaného území proti nájezdům okolních
kmenů. Frankové, jak se křižákům říkalo, se udrželi až do roku 1174, kdy utrpěli v bitvě u Hittim
porážku s vojsky Kurda Salah ed-Dina (Saladina) a museli se stáhnout na malé území u Tyrus.
Následovalo další křížové tažení, kterému velel anglický král Richard Lví srdce. Křižáci obsadili
území až po Jaffu, jejich hlavním městem se stalo Akko, ale Jeruzaléma se nezmocnili. Teprve až
Fridrich II. dosáhl dohodami vydání Nazaretu a Jeruzaléma Frankům. Dny jeruzalémského
království byly ale už sečteny. Roku 1244 obsadili muslimové Jeruzalém a egyptský Mamelik
Baibars dobyl do roku 1271 i zbytek křižáky obsazeného území s výjimkou Akka, které padlo
8
teprve roku 1291. Za vlády Mameluků se z Palestiny stala bezvýznamná oblast. Mameluci, kteří
byli původně tureckými otroky v Egyptě a kteří se tam nakonec zmocnili moci, se v Palestině
udrželi až do roku 1516, kdy byli poraženi tureckým sultánem Selimem I. Palestina opět začíná
nabývat na významu a pravým požehnáním byla doba od roku 1520 - 1566, kdy vládl sultán
Suleiman. Všude se opět staví a začínají se vracet i židé ze španělského exilu - Sephardim. Po vládě
Suleimana ale následovala doba temna. Všude vládla korupce a vše bylo poznamenáno rivalitou
jednotlivých panství. Jedině Akko se udrželo a začalo se osamostatňovat. To se ale vůbec
nezamlouvalo istambulské vládě, která tam poslala Ahmeda pašu, aby udělal pořádek. Ten se svého
úkolu zhostil s takovou vervou, že dostal přízvisko Jazzar – řezník. To bylo v 18. století, době
poznamenané v Evropě Napoleonem, který se dostal až do Egypta. Napoleonovi ale šlo vlastně jen
o oslabení moci a vlivu Angličanů. Turci proti němu vyslali vojsko podporované Angličany, ale
Napoleon se přesto dostal až do Gaza a Jaffy a nakonec porazil turecká vojska na hoře Tabor a
jediná pevnost, která mu odolala, bylo Akko.
Moc Turků ale byla oslabena natolik, že již nebyli schopni udržet si vládu nad Palestinou plně
v rukou a začíná se ve větší míře projevovat vliv evropské diplomacie a i církve. Ale ani ted' tam
nevládla jednota. Např. dohadování Francie a carského Ruska o patronát v Palestině bylo jedním
z důvodů krymské války (1853 - 1856).
Koncem 19. století se začínají stále častěji ozývat hlasy, požadující vlastní židovský stát.
Význačnou osobností se stal vídeňský novinář Theodor Herzl, který roku 1895 sestavil program,
podle kterého byli Židé jen roztroušený národ, který se může sjednotit pouze ve vlastním státě.
Podle vytouženého cíle Židů, Davidova města Sionu, dostalo celé hnutí název sionismus. První cíl
byl vytyčen v Basileji roku 1897 - vlastní stát v Palestině. Brzy nato začínají Židé, mající možnosti
a prostředky, skupovat rozsáhlá území v Palestině a podporovat návrat z exilu. První světová válka
celé dění urychlila a když anglická vojska s generálem Allenbym obsadila Palestinu, bylo přislíbeno
jednak zřízení velkoarabské říše Arabům a - v tzv. Balfourské deklaraci -, zřízení židovského
národnostního území v Palestině. Dochází k dalším návratům židů z exilu a k osídlování rozsáhlých
území. Arabové se začínají stavět na odpor, který vyvrcholil roku 1929, kdy jeruzalémský mufti
vyzval všechny Araby ke svaté válce proti pohanům, kterými v jeho očích nebyli jen Židé, ale i
Angličané a nastala doba teroru. Arabové ale nebyli jednotní a zanedlouho byli vydáni na milost a
nemilost jak Angličanům, tak i Židům, kteří se začali organizovat nejdříve v malých bojůvkách, až
posléze vznikla tajná vojenská organizace Haganah. Nemalou roli hrál i svaz odborů - Histadrut.
Za druhé světové války bojovali židovští dobrovolníci po boku Angličanů proti francouzkým
Vichy-vojskům v Sýrii, a tak se stalo, že po válce disponovala Haganah dobře vyzbrojenými a
vycvičenými vojáky. Pronásledování židů a jejich vyhlazování v německé 3. říši vedlo
k neobyčejnému zvýšení politického sebevědomí a ke sledování jediného cíle – vlastního
židovského státu. Začal boj radikální tajné sionistické organizace Irgun proti Britům i Arabům.
9
Britové byli nuceni brát ohled na sliby dané Arabům a proto se snažili omezovat návrat židů do
Palestiny. Problémy s tím spojené, začaly být neřešitelné a celou záležitost Angličané nakonec
předali OSN a 29. listopadu 1947 bylo rozhodnuto rozdělit Palestinu na židovský a arabský stát.
Arabové to odmítli, Židé rozhodnutí ale přijali, čímž bylo o vzniku státu Izrael rozhodnuto. Když se
14.5.1948 Britové jejich mandátu nad Palestinou vzdali, vyhlásili sionisté v čele s Davidem Ben
Gurionem nezávislost státu Izrael. Okolní Arabové opět sáhli ke zbraním, ale Izraelci byli
úspěšnější, získali jeruzalémské nové město a jen stará část zůstala v rukou Jordánců. Velký
politický úspěch byl roku 1949 vstup Izraele do OSN. Když roku 1956 došlo k zestátnění suezského
kanálu, tak využili Izraelci neshod v těch končinách k obsazení celého Sinajského poloostrova, ale
museli nakonec pod nátlakem OSN opět ustoupit. V následujících letech začíná sílit odpor Arabů a
dochází ke vzniku PLO, mající za úkol osvobození Palestiny a zničení státu Izrael. Nejaktivnější
v tomto směru byla jejími teroristickými akcemi pověstná Al-Fatah a v této souvislosti snad každý
zná jméno Jásir Arafát. Když se roku 1967 stáhla vojska OSN, střežící zemi nikoho na Sinajském
poloostrově a Egypt uzavřel tiranskou cestu do Rudého moře pro izraelské lodě, reagoval Izrael
další vojenskou akcí – Šestidenní válkou. Byl obsazen nejen celý Sinai, ale i jeruzalémské staré
město, území západně od Jordánu a Golánské výšiny. Snaha OSN o opětné urovnání konfliktu
tentokrát nikam nevedla a ani Egypt a Sýrie neměly roku 1973 v tzv. Yom-Kipur válce úspěch.
Teprve roku 1977 došlo ke snaze celou situaci urovnat, když Anwar es-Sádát navštívil Izrael.
Výsledek se projevil 26.3.1979, kdy byla ve Washingtonu uzavřena mírová smlouva, podle které
Izrael vydal Egyptu obsazený Sinajský poloostrov. K tomu došlo 25.4.1982, ale to už jsou události
doby novější. Neshody, ke kterým došlo v souvislosti s golánským územím a s územím na
západním břehu řeky Jordán, měly rozhodující vliv na to, proč jsme byli nuceni naší cestu do
Izraele několikrát odložit. Tak se nakonec stalo, že jsme byli událostmi v onom úrodném, ale velmi
neklidném půlměsíci, začínajícími prakticky již v době kamenné, nakonec postiženi i my.
V pondělí 28.10. začíná naše okružní cesta a my doufáme, že se konečně dovíme co a jak
bude. Po delším bloumání a vybírání jsme si u buffetu naplnili talíře různými sýry, saláty a
neznámými tvarohovými krémy a nasnídali se. Snídaně by byla typicky anglická, ale chybělo maso,
protože se podle jejich náboženských zvyklostí nesmí míchat maso a mléčné výrobky. Všude se tam
řídili tím, že jídlo musí být košer, tzn. že musí odpovídat jejich náboženským předpisům a ani pro
turisty nedělali výjimky.
V hale už na nás čekal zástupce společnosti od kterého jsme se dověděli, že se náš odjezd
poněkud opozdí, protože se ještě čeká na pár lidí, kteří ještě nedorazili. Nějak jim popletli dobu
odletu v letenkách a oni letadlo propásli. Bylo nám řečeno, že se můžeme jít asi tak na hodinu
projít, což jsme obratem udělali. Trochu jsme bloumali podél moře, zastavili se u rybářů a
pošťuchovali místní kočky. Doba čekání pomalu uplynula a já se vrátil do haly, kde jsem chtěl ještě
koupit pohled. Byl to opět zážitek, protože mi cenu řekl v markách, já zaplatil dolarem a vrátili mi
10
v šekelech. Posléze dorazili scházející turisté, ale šest jich stále ještě chybělo a nakonec bylo
rozhodnuto, že se vydáme na cestu a ten zbytek za námi pošlou taxíkem. Rozhodnuto bylo, jako
poslední si to přihasil náš průvodce Dudi, či správněji Doody, překontroloval listinu a jelo se. Řidič
Mano se začal proplétat uličkami a namířil nejdříve do Jaffy. Provoz mají v Izraeli poměrně
civilizovaný, žádné ježdění na červenou jako v Egyptě, či kličkovaní mezi auty jako v Maroku.
Průvodce Dudy nás mezitím informoval o všem co nás čeká a jaké s námi má plány. Původní cesta
byla trochu pozměněna, ale byli jsme ujištěni, že uvidíme vše, co prospekty slíbily a to, že byly
v našem autobuse mimo cestovky Kreutzer ještě i 2 další společnosti, včetně dražšího JET, mne
nijak nepřekvapilo, jen trochu uspokojilo, jak jsme to doma dobře vyřešili.
Jízda netrvala dlouho a my byli na místě. Jaffa, hebrejsky Yafo, sloužila jako přístav pro
přistěhovalce, kteří jako první založili Tel Aviv, protože Jaffa začala být brzy pro všechny malá.
O tom, jak byla Jaffa založena, existuje několik legend. Podle židovské tradice pochází jméno od
Japhet, Noemova syna a podle Římanů od Joupy, dcery boha Aeola, která měla město čtyřicet let
před potopou založit - cca. 4000 př. n. l. Ale i Řekové měli vlastní teorii. Jaffa měla být místem, kde
byla dcera Joppy, Andromeda, přikovaná ke skále jako oběť mořské nestvůře. Syn Zea a Danae ji
ale osvobodil a - ... žili šťastně až do smrti. Až potud legendy. Starý zákon se zmiňuje o Japho
(krásná) jako o místu, které bylo přiděleno kmeni Dan (Josua 19,46 ... s pomezím naproti Joppe ...).
Jméno faraona Ramsese II. na jedněch kamenných dveřích je důkazem toho, že tam vládli i
Egypťané a další doklady na střepech jsou důkazem, že tam měli moc v rukou i Philister. Filištínští
o Jaffu přišli roku 1000 př. n. l., když ji dobyl král David, jehož synovi Salomonovi sloužila jako
přístav (2.Paralipomeon - Kronika 2,16 ... dříví z Libanonu ... a připlavíme je tobě ve vořích po
moři k Joppe). Další zmínka se najde v knize Ezdrášově 2,7, kde se mluví o cedrovém dříví
z Libanu po moři k Joppe. Salomon v té době v Jeruzalému dost stavěl a to bez dřeva pochopitelně
nešlo.V Jaffě také začala Jonášova výprava do Ninive, při které byl vržen do moře, spolknut
velrybou, aby se nakonec dostal opět na břeh asi 8 km jižně od Jaffy u Tel Yona.
K vládě se tam dostali i Assyřané, Feničané a Řekové a roku 142 př. n. l. nakonec i Židé.
Sláva Jaffy upadá až roku 50 n. l., kdy Herodes vystavěl nový přístav Cesarea. Historie města byla
opravdu pohnutá. Válčilo se tam všemi prostředky a často i lstí. David, který prý měl s dobytím
města nemalé potíže, přišel na nápad, že pošle do města dvacet oslů s ohromnými džbány plnými
darů. Místo darů se ale v těch kádích schovali vojáci, kteří otevřeli brány. Proto není úplně
vyloučené, že trojský kůň pochází z Davidových oslů, a že to celé Homer v 9. století jen opsal a
použil jako předlohu.
Křesťanství se do Jaffy dostalo prostřednictvím apoštola Petra, který byl v blízkém Lod
(Lydda). Po zázraku zmrtvýchvstání Tabei (Tabity) zůstal delší dobu v Jaffě u koželuha Simona
(Apošt. 9,36-43). Následovala doba Římana Vespasiána, objevili se tam i islámští vojevůdci a
křížoví rytíři a last not least i Napoleon, který použil arménský klášter jako lazaret. Úzké uličky nás
11
zavedly až na místní "Akropolis", kde Dudi nejdříve delší dobu žasnul nad jedinečnou viditelností a
nadšeně nám ukazoval nějakou věž v 50 km vzdálené Cesareji. Dobrou viditelnost vysvětloval tím,
že krátce před naším příletem pršelo. Dost to se mnou škublo, protože mi bleskla hlavou myšlenka
na moje "baraka" (požehnání), které se už několikrát projevilo potopami na poušti v Tunisku a
Maroku a i lijákem v Jordánsku. Dudi se nakonec vrátil k místním pozoruhodnostem. Město Tel
Aviv jsme měli jako na dlani a kontrast moderního města se starou Jaffou byl opravdu jedinečný.
Posloucháme výklad o jednotlivých historických památkach, ze kterých byly nejpozoruhodnější
Mahmudijova mešita a arménský klášter, který má stát na stejném místě jako stál dům koželuha
Simona. V tom se ale prameny různí. Podle dalších měl Simon bydlet na místě, kde dnes stojí
Dschama Budrus (Petrova mešita). V arménském klášteře měl údajně nechat Napoleon otrávit jeho
vojáky, kteří onemocněli morem a cholerou. Celému městu dominuje věž kostela Sv. Petra,
postaveném Františkány roku 1654 na troskách středověké pevnosti. Převážná část stavby byla
obnovena v 19. století. Úzké uličky nás zavedly opět k moři, kde jsou zachovány pouze žalostné
zbytky starého přístavu s Andromedinou skálou u vjezdu. Podle další legendy zde mělo moře
vyvrhnout ony pohádkové Šalamounovy poklady. Osobně se ale přikláním k názoru, že ony
poklady měl spíše z jeho dolů na měd' a že v tom určitě měla prsty i královna ze Sáby.
Na nábřeží nás autobus opět vyzvedl a začala jízda moderním Tel Avivem.V překladu to
znamená „jarní pohorek“ a město bylo založeno teprve roku 1909, jako předměstí Jaffy. Jaffa
obrovské množství přistěhovalců již nemohla zvládnout, začala se rozšiřovat a v roce 1921 došlo
k rozdělení obou měst. Se vznikem Tel Avivu je úzce spjato jméno prvního starosty Meira
Dizengoffa a nejsou tam prakticky žádné historické památky. Je to moderní město muzeí, univerzity
a hotelů. Pouze jsme projeli a jediným dojmem byla moderní výstavba, která má ale daleko k tomu,
město úplně zabetonovat.
Opustili jsme Tel Aviv a pokračovali po historické Via maris na sever. Přejeli jsme přes
Yarkon (Zelená řeka) a zanedlouho jsme v Herzlia, pojmenované na počest Theodora Herzla, která
je dnes městem diplomatů a její okolí izraelskou rivierou. Dudi je ve vykládání poměrně pilný a my
jsme upozorněni na pomník třicetidvou Izraelců, kteří zahynuli, když arabští teroristé přepadli
autobus. Stále se rozhlížím a hledám známky pouště, ale zjišťuji, že Izrael nemá nic společného se
zeměmi, které jsme dosud navštívili. Všude, kde jsme dosud byli, začala poušť tam, kde skončilo
město. Zde ale leží jedno pole vedle druhého a kde není pole, tam jsou ovocné sady. Jedeme kolem
pole, které je úplně bílé – nesklizená bavlníková plantáž. Protože pršelo, tak museli sklizeň přerušit
a čekali až vše uschne. Velkou radost z toho nemají, protože tím ztrácí čas. Po sklizni bavlny se
totiž hned seje obilí a tím dosáhnou dvou sklizní z jednoho pole za rok. Netrvalo to dlouho a
dorazili jsme do Kefar Vitkin. Trochu se divíme, když Mano zpomaluje a Dudi začíná ukazovat
sýpky a vykládat, jak to tam funguje, kde mají kulturák a obchod a po asi patnáctiminutové
přednášce o siláži a krmivu pro kuřata, nakonec zastavujeme u školky. Netrvá to dlouho a Dudi se
12
vrací s jeho synem Jonathanem (Dar boží) v náruči. Asi jsme všichni dost divně koukali, protože
jsme při první zastávce čekali historické chrámy a nakonec jsme, obrazně řečeno, skončili
v zemědělství, siláži a krmení pro kuřaza. S úsměvem nám Dudi nakonec vysvětlil, že v té vesnici
bydlí a že se jen stavěl pro svůj kufr. Tu sobotu před naším příletem měl totiž velkou nepříjemnost
s turisty u Mrtvého moře. Vykradli jim tam celý autobus a prakticky až do pondělního rána byl
zaměstnán s vyšetřováním u policie. Proto to také s naším přijetím na letišti a v hotelu neklaplo jako
na drátku a to byl také důvod naší zastávky ve Vitkim – prostě si nestačil sbalit pingl na okružní
cestu s novou skupinou. Autobus zastavil u domku kde bydlí a my si šli trochu protáhnout kosti.
První, co jsme objevili, byla granátová jablka. Byli jsme jediní ze skupiny, kteří se s nimi setkali už
dříve a po chvíli už probíhalo „školení“ co se s tím vlastně dělá. Od řidiče jsem se dověděl, že tam
tomu neříkají romen, jako u Arabů, ale pomogan a že náš další úlovek jsou ořechy pekano. Ty
vypadaly jako muškátový oříšek a přestože nebyly ještě úplně zralé, chutnaly už docela dobře. Dudi
si s balením dost pospíšil a pouze to mu asi zachránilo úrodu na zahradě. Ještě se pochlubil
kohoutem, který mu stál jako plastika na verandě a kterého vlastnoručně svařil z kovového šrotu.
Autobus se opět hnul a my se dovídáme, že žije v tom domku s dvěma dětmi ve dvou cimrách, jeho
manželka je učitelka, za nájemné platí 140 US$ za měsíc a že farmy jeho sousedů stojí kolem
150.000 US$. Také se pochlubil tím, že tam, kde se ted' rozkládají pole, byly dříve pouze bažiny,
které první přistěhovalci vysušili.
Přejeli jsme řeku Alexander, pojmenovanou po hasmonejci Alexandru Janaeovi a dostali se
do Hadery (arabsky El Chader – zelený). V místech, kde byly dříve pouze bažiny, jsou dnes pole a
sady a mimoto je zde i část industrie, která se v Izraeli soustředila na pobřeží. Dudi nám pyšně
ukazuje tepelnou elektrárnu jak na uhlí, tak i na olej a dodává, že uhlí dovážejí z Jihoafrické unie.
Automaticky se mi vybavil článek v novinách, ve kterém byl jednou žebříček popularity
jednotlivých států světa a na dvou posledních místech byla Jižní Afrika a Izrael. Myslím, že to už
stačí jako důvod k tomu, aby si rozuměli a obchodují spolu dost čile. Mimo uhlí ještě Izraelci
dovážejí i surové diamanty a zlato a když k těm diamantům a zlatu ještě přidáme turismus, tak
máme celou izraelskou industrii celkem kompletní. Sem tam se najde ještě nějaká malá fabrička, ale
převážně se věnují zemědělství, na které jsou velmi pyšní a Dudi si nenechal ujít jedinou příležitost,
aby nám neukázal kde, dokud to patřilo Arabům, byla jen poušť a co se tam ted' všechno pěstuje a
kolik toho do roka sklidí a jen občas se tam zahlédnou známky pouště v podobě písečných dun,
řídce porostlých křovisky. To jsme se ale už blížili k městu Cesarea a já byl rád, že se dovíme také
něco jiného, než jak se míchá krmivo pro krávy.
První sídliště na tomto místě založil Straton ze Sidonu ve 4. st. př. n. l., celá oblast se dostala
roku 104 př. n. l. do rukou již zmíněného Alexandra Janaea a roku 13 př. n. l. tam začal stavět
Herodes přístav, který po césaru Augustovi pojmenoval Caesarea. Caesarea začala dělat konkurenci
Jaffě, která měla s konkurencí i jinak dost velkou smůlu. Nejdříve s Caesareou a potom, v době
13
poměrně nedávné, s Haifou. Jaffa sloužila jako přístav, kde se nakládalo ovoce pro vývoz. Byly to i
pomeranče, z nichž každý dostal razítko JAFFA. Když Jaffa prohrála jako přístav konkurenci
s Haifou, tak přístav zanikl docela a to jediné, co zůstalo, byla jen ona razítka JAFFA na
pomerančích, protože ta už byla u spotřebitelů známá a „zaběhnutá“. Člověku se v této souvislosti
přímo vnucuje myšlenky na plzeňské závody Škoda, kde z původního označení výrobků také zůstal
jen onen znak se šípem. Ale zpátky k historii Caesarei.
Herodes vystavěl nejen město, kterému nechyběly ani trhy, chrámy, hipodrom a amphiteater,
ale nechal vyhloubit i přístav se silnými vlnolamy. Popis stavby a vývoje města se zachoval
v „Židovských válkách“ kronikáře Flavia Josepha. Roku 63 n. l. se tudy přehnala válka mezi Římem
a Židy a v té době tam byl vězněn prokurátory Felixem a Festem i apoštol Pavel, než byl odvezen
do Říma. Zde byl Vespasián provolán římským císařem a město dostalo jméno Colonia Prima
Flavia Augusta Caesarea. V letech 113 - 136 n. l. město sloužilo římským legiím jako garnisona za
povstání Bara Kochby. Ve 4. st. se Caesarea stala důležitou oporou římského imperia, kde působili
Origines a biskup Eusebius (380 - 420), jehož onomastikon byl jedním z podkladů při vzniku
mozaikove mapy v Madabě, jejíž dochovalé zbytky jsme si prohlédli loni v Jordánsku. Nájezdům
Arabů se město ubránilo až do roku 640, kdy pozbylo svého významu. Teprve roku 1101, kdy
města dobyli křížoví rytíři, se zašlá sláva poněkud obnovila. Objevili tam antickou skleněnou misku
o níž byli přesvědčeni, že je to svatý grál, do kterého byla zachycena Ježíšova krev. Město i přístav
byly obnoveny a sloužily až do roku 1187, kdy se před hradbami objevil Saladin, který to tam
nakonec zabral. Nic ale netrvá věčně a křesťané v čele s Ludvíkem IX. se roku 1218 vrátili.
Caesarea bylo opravdovým jablkem sváru a celé to nakonec vyřešil Mameluk Baibars, který tam
roku 1265 nenechal kámen na kameni.
Vystupujeme před hradbami a po mostě nad příkopem se dostáváme k bráně. Vstup je
postaven ve tvaru L, čímž se zabránilo přímému proniknutí do města a zpomalení útoku. Jsme
upozorněni na zbytky obrovských mramorových soch a za výkladu, kdo se tam kdy s kým popral,
míříme k divadlu. Je krásně zachovalé a ještě dnes tam má 20.000 diváků možnost sledovat
pravidelná představení a koncerty. Jako ve všech amphiteátrech, tak i tam se dovídáme kde je
orchestrion, jakou má divadlo ideální akustiku a jdeme římským fórem ke zbytkům Herodova
chrámu, sousedícímu s troskami křižácké katedrály. Všude je vidět, že se tam neustále přestavovalo
a materiál se bral kde se dalo. Není proto těžké objevit ve zdech z dob křižáků kvádry mramoru,
mající u Římanů určitě daleko fajnovější funkci než jen obyčejných cihel. Ze staveb toho moc
zachováno nezůstalo a pouze rozlehlost ruin svědčí o zašlé slávě Caesarei. Trochu jsem se pozdržel
prohlížením sklepení pod divadlem, kde jsou dnes herecké šatny a musel dobíhat skupinu mířící k
majáku u přístaviště, kde byla jedna z jedinečných pozoruhodností. Usídlili se tam umělci,
produkující vše možné od porcelánu přes kovotepce až k řezbáři, vyrabějícím ze dřeva velmi
moderně působící skulptury. Hned vedle jeho dílny se tyčila bronzová socha bohatýra "in natura",
14
jehož zářící oblýskaná intimní část těla svědčila o tom, že má podobnou funkci přinašeče štěstí, jako
plzeňský „andělíček“ na mříži kostela sv. Bartoloměje. Zastavili jsme se i u rybářů na vlnolamu a
snažili se o co nejefektnější záběry zbytků pevnosti přes gejzír, který působily vlny deroucí se
skulinami mezi balvany na molu. Tříští mořské vody vysprchovaná skupina se začala pomalu ubírat
do blízké restaurace, kde byl plánován oběd. Chvíli jsem si ponuře prohlížel vystavené saláty a
nakonec se rozhodl pro smažený karfiol. Trochu jsem těm salátům nevěřil a nechtěl riskovat nějaké
zažívací potíže. Ukázalo se ale, že to smažený karfiol nebyl a já zas prázdný talíř zklamaně odložil.
Moje spolucestující se však obsloužila a já se začal vyptávat co v tom je, abych byl pro příště
informován. Nic ohromujícího to nebylo a já se v autobuse obsloužil z vlastních, určitě
bezúhonných, zásob. Odjezd se ale opozdil, protože hned vedle byla bavlníková plantáž, kam jsme
se všichni vydali podívat, jak vypadá bavlna z blízka. Ještě jsme se zastavili u aquaduktu
vedoucímu do Caesarei až od Karmel, kde se rozkládá město Haifa. Cestou tam okukujeme
nekonečné řady banánovníků, ale místo trsů banánů vidíme pouze modré plastikové pytle, které je
chrání. Pečují o ně potomci černochů, kteří byli dovezeni jako otroci před 200 lety a kteří za to, že
vysušili tamnější močály, dostali svobodu. Brzy nato jsme opustili silnici vedoucí podél moře a
začali jsme šplhat po karmelském úbočí. Jedeme čtvrtí zvanou Stella Maris (mořská hvězda) a jsme
upozorňováni na čistotu a upravenost okolí. Dostává se nám i vysvětlení proč tomu tak je.
Obyvatelé jsou potomky prvních přistěhovalců z Německa a není se proto čemu divit. Autobus nás
vyvezl až na nejvyšší bod a celé město máme jako na dlani.
Město Haifa, o kterém se bible nezmiňuje, je dnes největším přístavem a když se člověk dívá
na jeřáby a haly u vody, tak je dost těžké pochopit, proč město nepřejmenovali. Haifa pochází od
Hof Jaffe a znamená krásný břeh, což dnes již nijak moc nepasuje, ale zřejmě to tam dříve muselo
být krásnější a proto to jméno. Historie města sahá až do roku 520 př. n. l., kdy tam byly jen dvě
rybářské osady Salmona a Shikmona. Vlastní město Haifa vzniklo až pod vládou Byzance. Význam
města stále stoupal a teprve když byli roku 1099 vyhnáni Arabové křižáky, město opět upadá a za
vlády Turků z celého města zbyla pouze bezvýznamná vesnice. Teprve začátkem l9. století, kdy se
tam začali usazovat přistěhovalci, se opět začíná stávat městem a o konečném významu města bylo
rozhodnuto roku l905, kdy císař Vilém II. uvedl do provozu tzv. Hedschasbahn, železniční trať
vedoucí až do Mekky. Na stránky novin se Haifa dostala i po druhé světové válce jako středisko
ilegálních přistěhovalců v době britského mandátu. Dnes už o nějaké vesničce nemůže být ani řeči.
Kam se člověk podívá, tam se tyčí moderní budovy a dá to dost práce najít jednotlivé historické
stavby, mezi které patří v první řadě karmelitánský klášter, postavený roku l828 na místě, kde 7 let
předtím akkonský paša Abdalah původní klášter zničil. Kostel kláštera je zasvěcen Sv. Eliáši a
hlavní oltář stojí nad jeskyní, která mu měla sloužit za obydlí. Před klášterem se nachází hrob
vojenských invalidů, které tam Napoleon po obléhání Akka zanechal a kteří byli na rozkaz Ahmeda
Jezzara (Řezníka) roku 1799 povražděni. Na pohled nejhezčí je ovšem mauzoleum Mizra Ali
15
Mohameda, zvaného El-Bab (brána k poznání), zakladatele Baha’i náboženství, mající za úkol
sjednotit všechna náboženství v jedné víře. El-Bab byl roku 1850 zavražděn v perském Tebrisu a
jeho přívrženci jej po 59-ti letech tajně převezli, pohřbili v Haifě a roku l953 bylo nad jeho hrobem
postaveno mauzoleum se zlatou kopulí, obklopené parky. Tam také stojí archiv a muzeum,
postavené jako panthenon. Průvodce opět žasne nad viditelností a ukazuje nám libanonské hranice a
shluk domů v dálce, což má být Nazaret – náš další cíl. Pak se ještě málem pohádal s řidičem o tom,
jestli kopec v dálce je opravdu hora Hermon a může se jet dál. Sjeli jsme opět k moři a dovídáme se
důvod, proč je všude plno vojáků. Vojenská prezenční služba trvá u mužů tři a u žen dva roky.
Mimoto mají v každém roce jeden měsíc cviční pro záložáky, a tak není divu, že polovina Izraelců
běhá v uniformě. Já si osobně myslím, že tam bylo tolik uniforem hlavně kvůli blízké libanonské
hranici, kde se stále něco děje. Ptáme se jak je to s výcvikem u žen a dovídáme se, že je to stejné
jako u mužů, jen s tím rozdílem, že když se něco semele, tak nemusí na frontu, ale slouží v zázemí.
Chvíli nato jedeme kolem kasáren, kde jsou tzv. ostří hoši. Výkvět podsvětí, často analfabeti a
každý od rány. A právě tam „slouží" vojandy, mající za úkol naučit je číst a psát a vůbec jim dát
základy civilizace, aby to s vlastním vojenským výcvikem přeci jen někam vedlo. Dělá to dojem, že
to jsou kasárna s polepšovnou a školou jako přidruženou výrobou. Jen by mne hrozně zajímalo, jak
si 19-ti letá holka poradí s l8-ti letým chuligánem. Zřejmě to ale nějak fungovat musí, protože podle
našeho průvodce mají být ony učitelky velmi úspěšné. O metodách výuky a trestech se v té
souvislosti ale nezmiňoval.
Opustili jsme Haifu a ještě měli možnost se krátce podívat na vysoké pece, postavené na
podkladě výzkumu v blízkém pohoří. Byla tam nalezena železná ruda, ale když bylo vše postaveno,
tak se ukázalo, že se těžba nevyplatí. Počítám, že je to jeden z nejdražších "památníků" jejich
industrializace. Hlavu si tím nejspíš ale moc nelámali, protože jim to určitě někdo financoval
z ciziny. Silnice vede údolím Yizreel a průvodce nás upozorňuje opět na jeden kibuc. Jedná se o
kibuc Yagur, který je s třemi tisíci členy největší kibuc v Izraeli. Opět nadšeně vykládá co se tam
všechno pěstuje a chová a jak se jim vše daří. Zeleň polí a sadů se však docela dobře obejde i bez
jeho výkladu a nekonečná zavodňovací potrubí jsou sama o sobě tím nejlepším důkazem, že to tam
nemají lehké.
Výklad začal být zajímavější teprve tehdy, když se objevilo městečko Bet Shearim (dům
bran). Dovídáme se, že bylo založeno Makabejci a roku 352 zničeno Římany a působil tam rabín
Yehuda Hanassi, autor sbírky zákonů zvané Mischna. Po čtyřicetipěti kilometrech jsme přijeli do
Nazaretu, prvního města křesťanů.
Nazaret, arabsky En Nesra je městem, kde měl Ježíš prožít jeho dětství, ale protože o
Nazaretu není zmínka ani ve Starém zákoně a ani v Talmudu, tak se objevil názor, že místem
Ježšova dětství je Capernaum (Kafarnaum) a přízvisko Nazaretský pochází spíše ze syrského slova
nesarja – ochránce, ale nakonec se přeci jen prosadily údaje v evangeliích. Jako všechna
16
významější města, tak i Nazaret, má velmi pohnutou historii. Poprvé bylo město zničeno v době
židovské války roku 67 a teprve později bylo křesťany a židy opět obnoveno. Dostali se tam i
křížoví rytíři a po nich Saladin, což městu pochopitelně nijak moc neprospělo a teprve roku l229 jej
Fridrich II. nechal opět obnovit. Objevili se tam i Turci a v té době nebyl ve městě jediný křesťan.
Válka se městem přehnala opět roku l799, kdy se zde s Turky potýkal Napoleon. Za doby
Angličanů bylo město krajskou správou pro celou Galileu a v roce 1948 je zabrala arabská vojska a
Nazaret sloužil jako jejich hlavní stan.
Vystupili jsme z autobusu na živé ulici plné krámků a halasu a ubírali se k bazilice
Zvěstování, kde anděl Gabriel zvěstoval Marii narození Ježíše (Lukáš 1,26-80. ...V měsíci pak
šestém - po zvěstování narození Jana Křtitele Zachariašovi a Alžbětě, poslán jest anděl Gabriel od
Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazaret, ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno
bylo Josef, z domu Davidova a jméno panny Maria ... a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš ...).
Ze všech stran na nás dotírali prodavači pohlednic a suvenýrů, kteří vidí pouze turisty a vůbec je
nenapadne, že by mezi nimi mohl i být i poutníci, mající myšlenky na něco úplně jiného, než jen na
koupi pohlednic. Vlastní kostel je moderní stavba dokončená roku 1969 v italském renezančním
stylu. Zde měl stát dům Marie přenesený za vpádu mohamedánů anděly do italského Loreta.
Vcházíme do chrámu a průvodce Dudi nám šeptem vykládá historii. Šeptem proto, poněvadž
nechce rušit mši. Z výkladu toho proto moc nemáme, a tak se spíše je rozhlížíme a posloucháme
anglicky mluvícího kněze. Je pozoruhodné, jak se povedlo spojení moderní architektury se
zachovalými historickými částmi stavby. Jedinou výzdobou jsou obrazy, věnované nejrůznějšími
státy světa. Přímo nad oltářem je kruhový otvor do horního poschodí, znázorňující oko Boží. Je
vidět, že bylo vše stavěné v moderní době a s kostely v naší představě, zde toho moc společného
není. Nádvořím františkánského kláštera jsme šli dál ke kostelu Sv. Josefa, kde se podle tradic měla
kdysi nacházet jeho dílna. Sestupujeme do podzemí k jeskyni, kde měli bydlet a kde měl Josef i
pracovat. Moc tam toho není a jen uprostřed stojí kámen, který sloužil jako stůl. Historikové se
domnívají, že jde spíše o starý pohanský hrob, který v pozdějších dobách sloužil jako obydlí. Dnes
je ale celkem těžké si představit, že se tam dříve bydlelo. Vše je miniaturní a často sotva projde i
hubeňour. Prohlídka netrvala dlouho a naše skupina opět míří k autobusu obtěžovaná pouličními
obchodníky se vším možným a hlavně nemožným. Část snaživých obchodníčků ale měla úspěch a
tašky našich spolucestujících se začínají plnit. Tašky se plní, peněženky se prázdní – snad aby se
vyrovnala váha a nakonec jsou nuceni se zeptat, kde tam je banka. Musíme na ně čekat, bloumáme
po ulici a nakonec zůstávám stát u mouřenína obklopeném koši s pomeranči, grapefruity, citrony a
co ja vím co tam všechno ještě měl. Před sebou měl něco jako otočný lis, pod který postavil
sklenici, někam doprostřed lisu dal půlku pomeranče, zatáhl za páku nahoře a výsledkem bylo, že
z pomeranče zbyla jen slupka a sklenice byla napolovic plná. Totéž opakoval s půlkou grapefruitu a
už nabízel plnou sklenici na prodej. Stále jsem ale ještě nevěděl jak se tam s mým zažíváním
17
dohodnu a proto nevím, jak ten jeho lektvar z upatlaného lisu chutnal. Nejspíš jako pomeranč
smíchaný s grapefruitem.
Dudi nás nakonec v autobuse spočítal, nikoho mu neunesli, nikdo se v tamních kryptách
nezapomněl a mohlo se jet dál. Řidič Mano se s autobusem obratně vymotal z uliček města ležícího
na svahu kopce a připomínající polohou a i tvarem římský amphiteatr a vydal se opět do kopců.
Podle prospektu jsme si Nazaret ten den sice prohlédnout neměli, ale jak se brzy ukazalo, tak to
nebyla jediná změna v plánu. Tu noc jsme měli být v kibucu Beit Chava, ale Dudi se nechal slyšet,
že je tam plno, a že budeme nocovat v jiném kibucu, ležícím o kousek dál. To jsme ještě netušili,
jak velkoryse se dá ono slůvko "kousek" interpretovat. Asi po deseti kilometrech jízdy jsme dorazili
do městečka Kana (Káň), známého tím, že tam Ježíš na jedné svatbě proměnil vodu ve víno (Jan
2,1-11 ...To učinil Ježíš počátek divů v Káni Galilejské a zjevil slávu svou...). Jedeme stále směrem
na Tiberias a já mám za to, že náš kibuc musí ležet někde u jezera Genezareth. Světla ubývalo a
když jsme v půl šesté odbočili na Safed, tak už bylo skoro tma. Dostali jsme se do míst, která byla
roku 1187 svědkem porážky křížových rytířů Saladinem. Král Guy de Lusignan shromáždil jeho
vojska, jdoucí na pomoc obleženému Tiberias, na hoře Qarne Hittim. Bylo léto, slunce sálalo a
v brnění to určitě nebylo zrovna nejpříjemnější. Saladin ještě navíc přišel na nápad křovím
porostlou horu zapálit a není divu, že v té peci rytíři moc slavně nedopadli. Z té porážky se už
křižáci nevzpamatovali a Saladin po několika měsících ovládl celou zemi. Nedlouho poté jsme
minuli odbočku na Safed, ale Mano stále mířil na sever. Když jsme nakonec dorazili až do Kiryat
Shmona, tak jsem věděl, že už to dlouho nemůže trvat, protože do Libanonu to už byl jen kousek
v pravém slova smyslu. Byli jsme v tzv. galilejském „prstu“, což jest izraelský „poloostrov" mezi
Libanonem a Sýrií a do nejsevernějšího města Mettully to bylo už jen asi tak deset kilometrů. Když
jsem si prohlížel prospekty, tak jsem měl pochopitelně zájem na tom, abychom se podívali i na ten
neklidný sever, ale přímo do jámy lvové nás přeci jen zavézt nemuseli, tak zvědavý jsem zase
nebyl. To fakt ne. Odbočili jsme nakonec ze silnice, asi po sto metrech zastavujeme u brány se
strážním domkem a hlídkou a nevěřím vlastním očím. Na to, že tam má každý druhý na rameni
samopal, jsme si už zvykli. Že ale budeme spát za plotem obaleným čtyřmi spirálami ostnatého
drátu, s tím jsme přeci jen nepočítali. Byli jsme v kibucu Hagoshrim, za ostnatým drátem čekali už
jen na přidělení cel, ale byli jsme mile překvapeni. Uprostřed zahrady je řada domků a v centru se
nachází skutečná recepce v budově, sloužící zároveň i jako jídelna, obchod se suvenýry a kavárna.
Obdrželi jsme klíče a vy-dali se hledat bydlení. Ukázalo se, že jsme ubytováni v jednopatrové
budově postavené do čtverce s miniaturní zahrádkou místo dvorku. Trochu mi to celé připomínalo
křížence mezi domem pompejských patricijů a pouštní pevnůstkou. Pokoje ale měly stejné
vybavení jako dobré hotely a ani klimatizace nechyběla. Jen na provedení bylo vidět, že se vše
řídilo zákonem účelnosti. Po vysprchování jsme se všichni sešli opět v jejich "domě hostů“ na
večeři. Oč bylo jednodušší provedení pokojů, o to ale byla lepší večeře. Žádní číšníci s motýlky, ale
18
místní mládež v džínsách rozvážela hory vlašáku jako předkrm, kýble polévky připomínající
italskou minestrone, maso s omáčkou a zvláštními knedlíky, které byly dělané nejspíš ze
šunkafleků. Pak ještě přišlo něco na způsob špenátu a nakonec kompot jako dezert. Celá atmosféra
mi dost připomínala pionýrský tábor, ale v luxusním provedení. Po večeři jsme se ještě zastavili u
tetky se suvenýry, koupili několik pohledů a čekali až začne schůze. Ano, přesně tak – schůze. Dudi
nám totiž v autobuse slíbil, že se pokusí splašit někoho z místních, ochotného udělat malou
přednášku o tom, jak to v jejich kibucu vlastně funguje. Zatím se ale nic nedělo a tak jsem seděl
venku a klábosil s Dudim o všem možném. Trochu jsme se zakecali a když jsem se vrátil do haly,
tak už tam nebyla ani noha. Naštěstí tam ale Mano "tankoval" u baru a ztracená ovečka byla
nasměrována ke zbytku stáda, které sledovalo refrát obstarožního funkcionáře. Opět se na nás
snesla záplava informací o tom, jak jim tam všechno prima roste, a že už jsou na tom tak dobře, že
zavedli i přidruženou výrobu a vyrábějí tam ještě vodováhy a mířidla na puška. To je pochopitelně
zajímavá kombinace a na posluchačích bylo vidět, že dost dobře neví, co si o tom všem mají myslet.
Společnost trochu ožila až tehdy, když začal povídat jak to u nich v kibucu vlastně funguje. Každý
má vlastní domek, kde s rodinou bydlí a vše ostatní je společné. Tak např. jsou děti stále ve školce
či škole a domů přijdou jen odpoledne. Večer se opět vrací a ve školce či škole spí. Dospělí pracují
teoreticky osm hodin denně, ale prakticky deset i více. I dovolenou mají, je placená kibucem a
jednou za sedm let mají nárok i na dovolenou v zahraničí. Ženy pracují pouze sedm hodin a mají k
dispozici nejen obchod, ale i jakousi službu domácnosti. Pracovní doba je mimoto odstupňovaná
podle stáří a důchodci zůstávájí i nadále v kibucu. Plat sice všichni dostávají, ale není to nijak valné,
poněvadž vše, co je k životu nutné, dostanou bezplatně. Ať už je to stravování v kantýně, lékařské
ošetření či kultura. O všem si rozhodují sami na valném shromáždění, kde má každý jeden hlas.
Přednáška skončila a máme možnost se ptát. Je pochopitelné, že se první otázka týkala ostnatého
drátu všude kolem. Dostalo se nám vysvětlení v tom smyslu, že je vše ohrazené proto, protože je to
privátní pozemek a vlastnictví. Hm. Jako vysvětlení to bylo dost chabé, ale i otázka sama byla
celkem zbytečná. Stačí se podívat na mapu a každý má hned vysvětlení proč tam asi není ostnatý
zátaras a pytle s pískem k zahození. Ještě se dovídáme, že kolem plotu jezdí celou noc auto s
hlídkou, čímž to „privátní vlastnictví“ docela rozseknul a mohl hned na rovinu vyklopit, že se bojí
přepadu atentátníků a neplácat něco o ohraničení privátního pozemku. To by jinak muselo stačit pár
cedulí – když už by to bylo vůbec nutné. Nejspíše ale nechtěl plašit už i tak vyjukané turisty
nějakou zmínkou o teroristech, protože ono tam k atentátům zas tak zřídka nedojde. Další otázky se
týkaly lékařského zabezpečení. Doktora mají přímo na místě a když je to něco většího, tak pacienta
pošle bezplatně do nemocnice. Další otázka, ovlivněná opět ostnatým drátem, se týkala toho, jestli
mají místní také nějaké vycházky. Referent na to koukal dost divně a nakonec přitakal, že jako mají.
A jak je to vůbec s novými kibucníky? Přijít může každý a můžes se tam hned usadit. Dostane
bydlení a práci, která ale nemusí odpovídat jeho kvalifikaci. To ale prý nemá být na škodu a když
19
mají na jedno místo třeba tři akademiky, tak to jde podle metody – každý chvilku tahá pilku. Jeden
třeba šéfuje v podniku a druzí dva mezitím myjí nádobí v katýně a po čase se zase vystřídají. Mají
tam právo na práci, ale zároveň i povinnost jakoukoliv práci přijmout. S nováčky se to praktikuje
tak, že každý nový dá co má a dostane co potřebuje. To se sice pěkně poslouchá, ale zda to tak vždy
bezproblémově funguje, zůstává otázkou a s nováčky problémy jsou. První rok si připadají jako
v ráji, druhý rok přijde vystřízlivění a třetí rok často opět zase jdou. Potíže jsou ale i se
starousedlíky. Ti si totiž zvykli na to, že se nemusí o nic starat a když třeba odejdou do
„normálního“ života, tak mají obyčejně velké potíže, protože se musí o vše starat sami a neobstojí,
protože právě tomu v kibucu odkvykli, nebo se tomu ani nenaučili. Ti se do kibucu zase nezřídka
vrací. Ještě mne zajímalo, jak se tam řeší třeba spory, což byly taková trochu zabalená otázka,
protože jsem se nechtěl ptát otevřeně na kriminalitu a takhle to obešel. Stejně to ale asi prokoukl,
protože hned začal odpovídat, že se jim tam lidi moc neperou. Bodejť by se asi prali, když má doma
každý samopal. Všechny spory tam doposud dokázali vyřešit před jakýmsi výborem, který je
současně kompetentní i na rozvody. Nakonec se ukázalo, že je kibuc vlastně státem ve státě a řídí se
jakousi směsicí ráje a komunismu. Přednášející ještě dodal, že nejvyšším trestem je u nich odnětí
volebního práva a potlach byl u konce. Tak jsme mu zatleskali, probudili tím několik dřímajících
turistů a celá společnost se odebrala do baru, kde jsme se dohodli na tom, že tam jako kibucník
nikdo z nás nezůstane. Mne ještě napadlo, že úplně opomněl ještě jeden zdroj příjmu a sice
turismus. Podle toho, jak na to byli vybaveni, byla nejspíš zelenina a mušky na kvéry jen jakýsi
druh koníčkaření. Mimo kibuců jsou rozšířeny ještě i tzv. moshav. Jediný rozdíl je v tom, že má
každý jeho polnosti, kde sám hospodaří a společné jsou jen jídelny, školky, kulturák, atp. Další
formou jsou moshav shitufi, kde sice všechno patří všem jako v kibucu, ale každá rodina žije sama
pro sebe a děti vyrůstají doma a nespí pohromadě ve školce či v internátě. Mimo těchto tří forem
existují ještě moshawa - spolek naprosto soběstačných sedláků a nachal – speciálně na hranicích,
kde vesnice funguje spíše jako vojenský předvoj. V každém případě byla ale ta přednáška zajímavá,
dala nám dost námětů na diskuzi, která sice celkem nikam nevedla, ale alespoň jsme se mezi sebou
ve skupině trochu poznali. Ještě se na nás přišel podívat Dudi (jeho vesnice je moshav) a s ním jsme
se nakonec dostali i na takové věci, jako jsou teroristické přepady vesnic a srážky na hranicích.
Vyjádřil se v tom smyslu, že to bylo dříve na denním pořadku, ale od té doby, co "...Izraelci vešli do
Libanonu a postarali se tam o klid ..." se již nic nestalo. Nám nezbylo, než jen doufat, že to tak
zůstane i příští dny a seanci jsme rozpustili. Trochu jsme ještě bloumali venku a nakonec se
odebrali na kutě. Ještě jsem si prolistoval prospekt kibucu Hagoshrim se všemi možnostmi sportu
včetně lyžování na blízké hoře Hermon a při přemýšlení, co asi znamená občasná střelba na
nedaleké hranici s Libanonem, nakonec přeci jen usnul.
V úterý, 27.10., jsme se cestou na snídani trochu zdrželi prohlížením nejrůznějších "šťovíků"
v parku. Skoro vše jsme sice znali z domova z květináčů, ale tam měli všechno ne jako kytky, ale
20
pomalu jako stromy. Po obvyklé procházce kolem snídaňovéhu buffetu jsme se nakonec sešli u
autobusu, kde k naší skupině přibyli ještě čtyři opozdilci, kterých jsme se v Tel Avivu nedočkali.
Ukázalo se ale, že stále ještě dva schází, ale nebyla naděje že nás ještě někde doženou a tak jsme
vyjeli. Plán jsme na ten den měli dost našlapaný a dlouho se čekat nemohlo. Až po zuby ozbrojená
hlídka nás nechala projet branou "lágru" a my zamířili opět na jih. Zanedlouho jsme projeli vesnicí
Kiryat Shmona (město osmi), mající jméno po osmi obráncích, kteří tam roku 1920 padli, když
Arabové přepadli sídliště přistěhovalců na nedalekém Tel Hai. Velitel oněch obránců, Joseph
Trumpeldor, je uctíván jako národní hrdina. Dudi nás ještě upozornil na malou vodní elektrárnu
patřící „našemu“ kibucu a pustil se do výkladu o dějinách míst, kam jsme měli namířeno. Výklad
čas od času přerušil jen když se objevila nějaká zajímavost na polích kolem silnice. Takovou
zajímavostí jsou i pojízdné"kropičky" na pole, skládající se z několika desítek metrů dlouhých rour
na kolech. Jezdí se s tím z jednoho konce pole na druhý a tak se tam zavlažuje. Na levém břehu
Jordánu bylo vidět pohoří Golan a Dudi nám slíbil, že se podíváme i tam. Někomu to mohlo vyznít
i jako výhružka, protože mohl mít pocit, že jsme toho z Golanu viděli už i takhle dost, ale plán je
plán a ten se musí dodržet. Dudi se ještě se stačil zmínit o čtyřech svatých městech Izraele – Safed,
Tiberias, Hebron a Jeruzalém a to už se objevilo městečko Hazor, kde žijí ortodoxní židé, kteří do
puntíku dodržují zákony dané Mojžíšovi. Dalo by se říci, že mají podobný uděl jako Skotové
v Evropě. Každý si tam z nich taky jen utahuje a nemají je ani moc rádi. Stále chodí v černém na
znamení smutku nad ztraceným chrámem, nosí kaftan a štreimel (klobouk) a pochopitelně nechybí
ani peiyot (pejzy). Říká se jim Chaledim, což znamená „ti, kteří mají strach“. A proč je vlastně
nemají ostatní rádi? Řídí se totiž podle nejstarších zákonů a dodržují je do puntíku a do písmene a
v oněch zákonech je psáno, že lid izraelský povstane teprve tehdy, až přijde nový Mesiáš. Podle
nich ale ještě nepřišel a všechny změny jsou nezákonné - včetně založení státu Izrael. Jsou to svým
způsobem i sabotéři státu Izrael a tak se na ně ostatní i dívají. Nestačí, že odmítají vojenskou
službu, ale ještě kolaborují i s Libanonem a Sýrií. Není proto divu, že jim ostatní nemohou přijít na
jméno.
Autobus se s námi začal šplhat do kopců nad jordánským údolím a projíždí malými
vesničkami, kde nejspíš právě probíhá soutěž o nejupravenější domek a zahrádku. Nejčastější
ozdobou těch miniparčíků jsou kaktusy. Ty tam sice rostou i kolem silnic jako jeřabiny, ale u
domků dosahují obřích rozměrů. Nesou plody - opuncie, které známe už z dřívějška pod názvem
hendija, ale kterým v Izraeli říkají sabre. Tam se mi dostalo odpovědi na mojí dřívější otázku, proč
mají Izraelci přezdívku právě po těchto plodech. Prostě proč je to u nich obdobné, jako třeba „kiwi“
u Nozéland'anů. U „sabre“ se ale jedná jen o potomky přistěhovalců, kteří se v Izrali narodili. Kdo
měl jednou hendiju v ruce a nebyl předem varován, ten na to tak rychle nezapomene. Žlutooranžová
slupka je pokrytá chomáčky bodlinek, které zůstanou viset v kůži a mají stejné účinky, jako když se
pohladí skelná vata. Proto sabre, jako přezdívka pro domorodé Izraelce. Ti jsou také na povrchu
21
pichlaví a nepřístupní, ale ten, kdo se dostane přes tu slupku, najde velmi chutnou, sladkou a
aromatickou dužinu. Jelikož byl i náš průvodce tzv. "sabre", tak jsem se neodvážil zeptat, jestli není
i nějaká alegorie v metodě, jak se na ten vnitřek plodů kaktusu nejlépe dostat. Opuncie se totiž hodí
do vody a máchají tak dlouho, až se bodliny navzájem omlátí. Nevím, jestli by to vzal jen jako vtip,
proto jsem se radši nezeptal a dodnes zůstal nevědomý.
Pomalu se blížilo město Safed, kde žil Josephus Flavius, autor spisu Židovské války. Flavius
žil dlouho u Římanů a dodnes se neví, jestli byl zrádcem, špionem či pouhým kronikářem. Vědci si
ale libují že vůbec byl, poněvadž se zjistilo, že byl poměrně spolehlivým a svědomitým
"reportérem" té doby. Zanedlouho se před námi objevila hora Meron, kde Josua porazil kanaanitská
vojska (Jos. 11, 1-9). Dudi nám ukázal stavbu, kde je hrob Simeona Bar Yohay – Rashbay, který
byl duchovním vůdcem v boji Bara Kochby proti Římu a autor Zohary – nejdůležitější knihy
kabbalské mystiky (kabbala = tajemství). Městečko Safed je položené opravdu romanticky a pěkné
počasí slibovalo, že poznáme i schechinu (zář věčnosti), která nad městem prý stále leží. Dudi
dokonce tvrdil, že se to pozná i na fotografiích. Mihlo mi hlavou, že určitou roli bude hrát při focení
nejen schechina, ale i kvalita filmu a čoček kamery, ale nechal jsem to bez poznámky, protože
autobus zastavil a my vystoupili.
O Safedu, nebo také Zefat, není ve Starém zákonu ani zmínka a jméno bude nejspíše pocházet
od pevnosti Seph, postavené již zmíněným Flaviem roku 66 na obranu proti římským vojskům.
I tam se opět opakovala historie s křižáky, jejichž velitel Fulco von Anjou tam roku 1140 postavil
zámek. Asi proto, aby měl Saladin co zničit, templáři co obnovovat a aby jej roku 1266 mohl sultán
Baybara opět zdevastovat. Velké slávy dosáhlo město v 16. a 17.století, když se tam usadili
kabbalisté. Mezi ně patřili rabíni Lurie Jitzhak - Ari (lev) a Joseph Caro. Zánik města měla na
svědomí dvě zemětřesení v letech 1759 a 1837 a teprve po vyhlášení nezávislosti státu Izrael se
město opět vzpamatovalo.
Procházeli jsme uličkami města, poslouchali výklad o historii a posléze vstoupili do
aschkenázké Ari-synagogy. Aschkenasim znamená německý, byli to židé z Německa a podle toho
je i celá synagoga postavená. Při bohoslužbě předzpívává chazan jednotlivé pasáže z thory
(židovská bible) a věřící sedí v lavicích v řadách za sebou. To je hlavní rozdíl oproti synagóze
Josepha Caro, patřící sephardiům – židům ze Španělska, kde se nesedí za sebou, ale v kruhu. Další
rozdíl je i v melodii zpívané při čtení thory. Textu sice rozumí všichni bez ohledu na to jestli přišli
z Německa či Španělska, ale různé melodie brání spojení jejich „mší“. Architektura obou synagog
je poměrně jednoduchá a pouze oswal ("oltář"), postavený v synagóze Carově na straně
k Jeruzalému, upoutal naši pozornost, protože tam měli exemplář prastaré thory a ukazovátko
v podobě malé ručičky, poněvadž se v thoře nesmí ukazovat prstem. Ještě jsme si vyslechli malou
přednášku o diskriminaci žen v synagóze, kde nesmí být s muži společně, aby je při bohoslužbě
nerozptylovaly a nepřiváděly třeba na myšlenky, které jsou ve svatostánku poněkud nemístné.
22
Po prohlídce jsme se zastavili u stánků se suvenýry, Dudi nám ukázal jednotlivé věci a podal
vysvětlení nač vlastně jsou. Nejdříve to byla mezuza – plochá destička velikosti plnícího pera,
kterou jsme viděli na dveřích v celé zemi a ani jedny dveře se bez ní neobejdou. Ať je to vchod do
banky, či dveře do pokoje v hotelu, všude jsme ji našli na futrech. Dudi nás pobízí ke koupi, ale
zároveň varuje, že když by u nás doma někdy došlo k pogromu, tak že to schytáme také. Další věc
už známe, je to ruka Fatimy – chamsa a jen nás trochu překvapuje ji tam potkat, poněvadž je to
oblíbený symbol islámu. Fatima byla dcerou Mohameda a nad slabými a chudými držela ochrannou
ruku. Židé ruku Fatimy jen ozdobili Davidovou hvězdou, jinak ji kompletně i s významem převzali
a je i pro ně symbol ochrany. Napadlo mne, jestli by se tak jednoduše nedaly vyřídit i další věci,
kvůli kterým se lidi mezi sebou stále perou. Trochu všechno přizpůsobit a navzájem přijmout a
určitě by ubylo hodně tahanic a nesvárů. Nejzajímavějším suvenýrem ale byl šofar - beraní roh jako
trubka. Při svátku Yom Kippur, obdobný německému Buß- und Bettag, což jest něco jako den
pokání a modlení, se na zakončení oslav troubí právě na ten šofar. Má to být znamení k otevření
bran nebe pro modlitby věřících. Je docela možné, že hradby Jericha nezbořilo troubení na
pozouny, ale troubení na šofar, který v té době už existoval. Výklad skončil a vedle mne cvakla
uzávěrka kamery, snímající ortodoxního žida nedaleko. Majitel kamery zřejmě přeslechl, že se ti
konzervativci nemají fotit, protože si to nepřejí a mohou být i dost nepříjemní a občas i od rány.
Dudi to také zahlédl a obratem dává informaci v tom smyslu, že je fakt dost riskantní tam domácí
fotit a když už to musí být, tak nefotit nějakého hromotluka, ale spíše nějakého střízlíka, kterého
člověk snadno přepere, aby to zůstalo bez následků, kdyby se měl ten dotyčný konzervativec do
fotografa pustit pěstmi.
Uličkami plnými koček jsme se vrátili k autobusu, zastavili se ještě u kramářů, kde jsem
bezvýsledně hledal nějaký stařičkou fotoaparát do sbírky a nakonec jsme skončili na prostranství
plném miniaturních galerií. Safed je totiž i městečkem umělců, ale obrazy ani plastiky mne moc
nezaujaly a spíše jsem si se smíšenými pocity prohlížel rozstřílenou zed' domu. Známky bojů tam
najde člověk prakticky na každém rohu. Do odjezdu ještě něco málo chybělo a já se vydal trochu do
okolí. Nakonec jsem skončil v pěkné čtvrti vilek, kde moderní architektura, využívající tradičních
stavebních materiálů a stylu, vytvořila krásnou oázu klidu a pohody. Žádný mumraj a jen sem tam
obchůdek malíře s nezbytnou kočkou na zápraží. Pak na mne ale začaly pípat nastavené hodinky a
já musel upalovat zpět k autobusu. Z tichých zákoutí jsem vyšel na náměstíčko, kde byla kavárna
narvaná halasícími poutníky a já uviděl i několik známých tváří, nepatřících k naší skupině. Není
ale divu, poněvadž všechny společnosti mají na programu stejná místa a mezi těmi poutníky byl i
nositel trička, který u snídaně seděl u vedlejšího stolu. Zajímavý na něm byl ale jen nápis na onom
triku: „Amerika don't worry, Izrael is behind you“ - Nestrachuj se, Ameriko, Izrael za tebou stojí.
Tato trika se tam dají koupit na každém rohu a jsou svědectvím nejen jejich smyslu pro humor, ale i
pro kšeft. Moje spolucestující ještě fofrem dopila kafe a už mažeme rovnou k autobusu.
23
Mano se uvelebil za volantem a vydal se serpentinami směrem na Rosh Pina (základní kámen
naděje), kde se nám otevřel pohled na jezero Genezareth a pohoří Golan. Netrvalo to dlouho a byli
jsme opět níže než je hladina moře a jeli jsme jordánským údolím. Patří k syrsko-africkému zlomu,
tvořícímu dříve hranice. Všude jsou známky toho, že to tam nebylo vždycky tak klidné jako nyní a
všude bylo plno vojáků, ostnatého drátu a pytlů s pískem. Nejen kasárna, ale i vesnice dělají spíše
dojem pevností a v jedné vesnici stál v okopu dokonce i tank. Byla to vesnice typu nachal, jejichž
obyvatelé mají za úkol odrazit první případný útok a vydržet do příchod posily regulérního vojska.
Silnice mířila směrem k Jordánu a Dudi vysvětlloval, proč je kolem ní alej eukalyptů. Přímo za
Jordánem totiž až do šestidenní války seděli Syřané a stříleli na všechno, co se na izraelské straně
hnulo. Stromy ted' mají za úkol silnici trochu krýt a umožnit tak provoz, kdyby se mělo něco
takového někdy opakovat. V 11:00 hodin dopoledne jsme dojeli k mostu přes Jordán - mostu dcer
Jakubových a k tomu se váže i pověst o vzniku Jordánu. Jakub měl dvanáct synů, z nichž po
Benjamínovi byl nejmladší Josef. Ten byl ze všech nejhodnější a bratři jej moc v lásce neměli.
Nejdříve ho chtěli zabít, ale nakonec ho prodali jako otroka egyptským kupcům, jeho šaty zamazali
zvířecí krví a doma řekli, že Josefa sežrala dravá zvěř Zatímco byl doma oplakáván, stal se z Josefa
- otroka, Josef-vícekrál. Nejvíce byl Josef oplakávan jeho sestrami, z jejichž slzí nakonec vznikla
celá řeka Jordán.
Zastavili jsme na úzkém kovovém mostě a poslouchali výklad o bojích zuřících svého času
v těch místech. Jordán tam na šířku nemá snad ani pět metrů a je to spíše potok než řeka. Po pár
minutách jsme vjeli na bývalé syrské území, kde Syřané postavili něco jako Maginotovu linii. Tři
řady pevností, bunkrů a okopů, propojených zátarasy a minovými poli. Všude jsou vidět zbytky
betonu, pytlů s pískem a ostnatého dratu. Autobus zastavil na návrší, kde jsme vystoupili. Všude je
ostnatý drát a žluté cedule varující před minami. Tam se nacházelo hlavní syrské velitelství a nyní
je to památník bojů s mohylou a hroby a je to taková jejich izraelská „Dukla“. Dudi nám ukazuje
silnici s eukalypty po které jsme přijeli a vesnici Gadot a je těžké si dnes představit, že v té vesnici
tenkrát po ostřelování nestál kámen na kameni. Syrské pevnosti stály ve třech liniích dlouhých
čtyřicet kilometrů a jejich palebnou sílu si lze snadno představit. Zastavili jsme se u pamětní desky
s vytesanými slovy hlavního velitele izraelských vojsk, pronesená na adresu obyvatel údolí, kteří
žili roky pod syrskou palbou: „Z těchto míst se jevíte ještě 7x větší, než jsme si vás vůbec dovedli
představit“. Hned vedle je památník a hroby padlých. Jsou tam jména nejen řadových vojáků, ale i
důstojníků a dokonce i generálů. Ve vojenské mentalitě Izraelců je jejich největší síla zároveň i
jejich největší nevýhodou. Všichni si tam tykají a zdravení důstojníků vůbec neznají. Oslovují se
pouze křestními jmény bez hodností a prakticky jediný povel velitele při útoku je: „Všichni za
mnou!“ Ať plukovník či generál, všichni jdou všude jako první. Morálně je to pro vojáky obrovská
podpora, ale strategicky je to často neúnosné, poněvadž mezi prvními padlými byli obyčejně i velící
důstojníci.
24
Dudi nás tam neustále varoval před minami, poněvadž Syřané nedodrželi ženevské konvence,
neexistují plány minových polí a vše muselo zůstat jak bylo. Hledačky min jsou bezúspěšné,
poněvadž jsou to plastické miny a na ty detektory nereagují. Všude kolem jsou vidět zrezivělé
rozstřílené vraky bojových vozidel a na všech ve skupině je poznat, že nad okolím a výkladem dost
dumají. V autobuse Dudi navrhl, že by nám ukázal i dnešní hranice se Sýrií, nikdo sice netleskal a
nejásal, ale jelo se. Každé návrší slouží dnes jako opěrný bod, všude vidíme tanky a kasárna,
ostnatý drát, pytle s pískem a tankové zátarasy. Tohle stačilo už samo o sobě a když se ještě
dovídáme, že v posledních čtrnácti dnech jsou sledovány u Sýrijců přísuny vojáků a techniky, tak
ani nemáme moc velkou chuť jet dál. Mimoto tam ani není mír, ale pouze příměří. Jedna věc se ale
Izraelcům musí nechat. Všude, kde to jen trochu jde, se objevují pole, kde se se stopami tanků mísí
stopy traktorů. Dorazili jsme na návrší odkud je vidět nejen hora Hermon, zčásti pokrytá sněhem,
ale i syrský vojenský tábor a rozstřílená vesnice Kuneitra v zemi nikoho. Máme zato, že už to dál
nejde, protože tam to mají pod dohledem vojáci OSN, tvořící jakýsi nárazník mezi Sýrii a Izraelem.
Ale omyl. V zemi nikoho se až k hranici se Sýrií rozprostírají pole přeoraná traktorem a průvodce
nám tam ukazuje velký rozdíl mezi Izraelem a Sýrii, kde není ani stopa po polích či zeleni.
Argument jednoho z nás, že asi nebudou mít Syřané zapotřebí zakládat pole tam, poněvadž mají
úrodnější oblasti jinde, se Dudimu ale vůbec nezamlouval, ale k další diskuzi na toto téma už ale
nedošlo. Mano autobus neobrátil a mířil tvrdošíjně dál do Kuneitry. Přijeli jsme k barikádě
z obrovských balvanů, kde je průjezd ve tvaru písmene S. Byli jsme v zemi nikoho, na začátku
Kuneitry, kde to dál opravdu nešlo. Kolem rozstřílené cedule jsme se dostali k zátarasu z ostnatého
drátu, kde je stanoviště UN-vojáků obložené pytli s pískem. Voják, mající tam stráž, byl z Vídně a
bylo na něm vidět, že je mu každá návštěva vítaným zpestřením služby. Jeho úkol viděl pouze
v tom, že pozoruje kde se co šustne a podává hlášení. Zbraň použít nesmí, jen pouze v sebeobraně.
Mimo Rakušanů jsou tam ještě Kanad'ané, Finové a Poláci, mající za úkol zásobování. Mně se jen
hlavou mihla myšlenka na to, jak to tedy s jejich zásobováním asi vypadá, když se o to starají Poláci
a kolik toho kde tzv. „spadne z náklad'áku“. Vídeňák tam dělal dost opuštěný dojem a na naši
otázku, proč tam vlastně je, se dovídáme, že je to dobře placené. Mezitím ale dorazil další autobus a
my vidíme, že nejsme jediní turisté v tom koutě. Na zpáteční cestě mně vrtalo hlavou, proč tam
poslední dobou začaly jezdit autobusy turistů a napadly mne celkem dva důvody. Bud' chtějí ukázat
Izraelci jejich mírové úmysly a poukázat na syrský militarismus, nebo jsou autobusy turistů jen
jakýmsi štítem proti případnému útoku Sýrie. Syřané ted' musí vycházet z toho, že tam celé dny
pendlují zájezdy, a že by to mohlo mít nepříjemné následky, kdyby nějaký ten turistický autobus
omylem odstřelili. Oni by ti turisté také mohli být ze země, která Sýrii třeba i podporuje. Zřejmě
těch důvodů ale bude víc a určitě mezi nimi budou i takové, na které jsem nepřišel.
Vrátili jsme se po úbočích pohoří, kde se začala opět objevovat pole. Některá byla už
sklizená, jinde úroda teprve dozrávala a pak jsme se dostali k jednomu právě zakládanému poli,
25
které se teprve připravovalo k použití. Jezdil tam buldozer, mající vzadu tři drápáky, tahající ze
země balvany a vpředu měl něco na způsob hřebene, který ty balvany shrnul na stranu, zemina se
jen prosela a po instalaci zavlažovacího potrubí je pole hotové. Každé místečko je využito a pouze
svahy strmějších kopců jsou pokryty kamenitou pouští, řídce porostlou trnitými křovisky. Vyjeli
jsme na kopeček, kde se nám otevřel pohled na jezero Genezareth a začali pomalu sjíždět do
Capernaum (Kafarnaum) v údolí.
Capernaum, nebo také Kefar Nahum, je místem, kde měl být podle názoru mnoha historiků
skutečný domov Ježíše. Tam vyléčil Ježíš Petrovu tchýni ze zimnice, tam naplnil sítě neúspěšných
rybářů rybami, tam uzdravil ochrnulého a malomocného, tam vzkřísil mrtvou dceru představeného
synagogy Jaira a na cestě do Kafarnaum kráčel i po vodě. V žádném jiném městě nevykonal tolik
zázraků jako právě v Capernaum. Podle Nového zákona bylo Capernaum Ježíšovým bydlištěm
poté, co opustil Nazaret (Matouš 4,13 ... A opustiv Nazaret, přišed, bydlil v Kafarnaum při moři ...).
Zde učil v synagóze a zde se k němu přidali první učedníci (Matouš 4,18-20). Jedním z nich byl
rybář Simon – „Ty jsi Simon, syn Jonášův, budeš slouti Petr, to jest skála“. (Matouš 4, 19-20
"...pojd'te za mnou a učiním z vás rybáře lidí. A oni hned opustivše sítí šli za ním...“).
V Capernaum jsou zachovalé zbytky synagogy z 2. a 3. století, mající čtvercový půdorys a
postavené v římskořeckém slohu. Zachována zůstala řada sloupů, části zdí a řada stavebních
elementů, zdobených židovskými motivy – granátové jablko, hrozny, olivové větvičky, Davidova
hvězda, Salomonova hvězda a sedmiramenny svícen. Hned vedle byla odkryta mozaiková podlaha
ze 7. století na místě označeném jako Petrův dům. Ještě jsem si tam prohlédli lis na olivový olej a
prohlídka byla u konce. Vykopávky nebyly nijak zvlášť pozoruhodné ani zachovalými částmi a ani
rozlohou. Nesmí se ale zapomínat, že nejde o římský či řecký chrám, ale o synagogu v tom stylu
pouze stavěnou.
Prohlídka Capernaum skončila a my se vydali podél jezera Genezareth směrem na Tiberias.
Jezeru se také říká Galilejské moře, protože je místy až 60 metrů hluboké a zabírá plochu 170 km².
Jeho hebrejské jméno Kinneret pochází od Kinor (harfa) a na mapě je opravdu vidět jeho tvar ve
formě harfy.
Dostali jsme se 212 metrů „pod“ mořskou hladinu a vydali se do míst, kde je snad každý kout
v bibli popsán. Po pár kilometrech přišla Tabgha, kde podle Matouše, Lukáše a Jana Ježíš dvěma
rybami a pěti chleby nasytil 5000 mužů a ještě i ženy a děti (Matouš 14,13-21 ...a vzav těch pět
chlebů a dvě ryby, vzhlédl v nebe, požehnal a lámaje, dával učedníkům ty chleby a učedníci
zástupům...). Jméno Tabgha pochází od řeckého heptapegon, znamenající sedm pramenů. Ještě dnes
jej jich pět zachováno a přispívají nemalou měrou k úrodnosti celéno okolí.
Dalším místem stojícím za zmínku je Migdal. Stojí na místě popsaném v bibli jako Migdal
Nunia (věž rybářů) nebo i jako Magdala. Maria z Magdaly, zvaná Máří Magdaléna, doprovázela
Ježíše a jeho učedníky. Lukáš o ní píše jako o hříšnici (Lukáš 7,37 ...žena v městě, která byla
26
hříšná...), Matouš se zmiňuje o tom, jak pomazala Ježíše drahou mastí z alabastrové nádoby
(Matouš 26,7) a další zmínka se týká odpuštění jejích hříchů Ježíšem (Lukáš 7,47 ...odpustěniž jsou
jí hříchové mnozí, neboť milovala mnoho...), Přímo se vnucuje myšlenka, že by se mezi řádky dalo
třeba vyčíst i to, že mohla být prostitutkou a masérkou, či spíše lazebnicí a tím, že se stala svatou,
udělala celkem i dost velkou kariéru. Také je zajímavé, kolik „zakukleného“ textu je někdo schopný
napsat i v případě, kdy se vše dá vyjádřit jedním jediným slovem – šlapka.
Další historické poznámky, týkající se Migdalu, najdeme u Flavia Josepha, který psal o boji
migdalských proti Herodovi a Římu. Pochopitelně tam zavítali i křižáci, kteří postavili kostel,
sloužící později mamelukům jako stáje. V dálce se objevil kopec Hittim a Dudi opět vypraví, jak
tam Saladin křižáky doběhl. Po pěti kilometrech další jízdy jsme se dostali do města Tiberias,
hebrejsky Teverya, které založil v l. století Herodes Antipas a pojmenoval ho po římském císaři
Tiberiovi. Město bylo pověstné horkými prameny a sloužilo už v dávných dobách jako galilejské
„Mariánky“. Po zničení Jeruzaléma, roku 70 n. l., se stalo Tiberias náboženským centrem židů a
posléze se stalo jedním ze čtyř svatých židovských měst spolu se Safedem, Jeruzalémem a
Hebronem. Existoval i názor, že je jméno města odvozeno od hebrejského tabur, znamenající střed.
Tam vznikla kolem roku 400 gemara, tvořící spolu s mišnou talmud.
Při projíždění městem se Mano nakonec procpal branou, nechávající autobusu po stranách
necelé tři centimetry, na parkoviště u restaurace, kde jsme vystoupili. Šlo se na oběd a koupat. Nám
šlo hlavně o koupání a místo do restaurace jsme zamířili do vedlejší samoobsluhy, prohlédli si jídla
na pultu, ale nic si nevybrali a rozhodli jsme se zlikvidovat náš "žrádelní pytlík". To klaplo bez
problému a chvíli poté, co jsem si ještě koupil misku čerstvých datlí, jsme byli u vody. Beduínůn
vystačí hrst datlí na celý den, my ještě vlastnili pořádný gáblík navíc a hladomor proto nehrozil.
Trochu nedůvěřivě jsme si prohlíželi listopadovou podzimní hladinu jezera a nakonec do vody
vlezli. Překvapení bylo velké, protože byla voda teplejší než letní Adrie, a tak si každý dovede
představit, jak se nám to zamlouvalo. Jako Ježíš jsme sice chůzi po hladině nezvládli, ale plně to
vynahradil pohled přes vodu na jordánské pohoří, rýsující se na obzoru a na vegetaci na břehu. Po
vykoupání jsme dojedli zbytky svačiny a nataženi na lehátkách jsme sledovali západ slunce, dělající
dojem zrychleného filmu. Šlo to tak rychle, že by se to dalo nejlépe popsat asi jako: „ .... a slunce
žuchlo za kopec ...“ Pomalu jsme už začali balit, když teprve dorazili ti z restaurace. O nějakém
bahnění ve vodě u nich nemohlo být ani řeči, prostě jen hup do vody, hup z vody, hurá na autobus a
padla i poznámka, že to měli udělat jako my a neztrácet čas jídlem v restauraci.
Vrátili jsme se autobusem opět směrem na Capernaum a mně stále vrtalo hlavou, čím to je, že
tam slunce zapadá prakticky už odpoledne. To bude ale tím, že jsme tam byli ještě o nějaký ten metr
níže než je v Evropě vůbec někde možné, plus ty kopce kolem navíc, protože sotva jsme z údolí
vyjeli, tak byl opět den a slunce na obloze. Tudíž jsme ten den zažili západy slunce hned dva. Dudi
nám ještě ukázal vodovodní potrubí o průměru 3,5 metru a vykládal, že je dlouhé 300 km a vede
27
vodu až na Negevskou poušť. Čekal jsem jen na to, že zase spustí o tom, co se zavlažuje a jak na to
konto všechno krásně roste, ale tentokrát mne zklamal. Nejspíše proto, poněvadž se objevila
banánová plantáž s obligátními PVC-pytli na trsech a Dudi se dmul pýchou nad váhou každého trsu,
dosahující až 45 kg. Také ještě konstatoval, že máme dost času a on nám proto ten den ukáže i
Mons Beatitudinis – Horu Blahoslavenství s kostelem a klášterem mnichů františkánů.
Kostel nebyl ani tak pozoruhodný jeho architekturou, jako spíše polohou oprostřed tropického
parku na kopci nad jezerem. Nechtěli jsme v kostele rušit mši výkladem a zůstali na ochozu, dívali
se na slunce zapadající za Galilejské pohoří lemující jezero a jedna ze skupiny četla z bible kázaní
na hoře (Matouš 5,1-48 ...Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské...).
Uvnitř kostela se s ohledem na modlící se věřící fotit bleskem dost dobře nedalo a proto jsem udělal
jen několik obrázků venku. Vše tam dělalo dojem kýče a já si musel neustále uvědomovat, že
příroda být kýčovitá v žádném případě nemůže. Jak ale může působit žhnoucí rudá sluneční koule
rámovaná vějířem palem? Procházíme parkem, okukujeme kdejaké křoví a náhle mám pocit, že
mám halucinace. Opodál stály lavičky, kde se zpívalo. Nejdříve byla melodie kostelní a najednou
slyším tóny písničky "Tancuj, tancuj, vykrucaj...". Čekal bych tam opravdu všechno možné, ale
tohle bylo přeci jen nečekané překvapení. Slovům jsem sice nerozuměl, česky to nebylo, ale s
melodií jsem si naprosto jistý. Slunce pak zapadlo podruhé - ten den už s konečnou platností, já si
ještě trochu popovídal o dojmech s Rakušáky, které jsme měli v Tel Avivu při večeři u stolu a které
jsme pravidelně potkávali s jinou skupinou po celém Izraeli. U ovocnáře jsme ještě koupili
mandarinky a mango a mohlo se jet domů, tzn. do Hagoshrim. Dudi si ještě šel sednou dozadu a
nám se povedlo ho zatáhnout trochu do politické diskuze. Názory měl poněkud odlišné a do
poznámek jsem si napsal, že: Politicky je průvodce zažraná nula. Ať šlo o co šlo, vždycky mají
Izraelci pravdu a dokonce i nálet na tábor PLO v Tunisku byl prý naprosto v pořádku. Tak jsme
toho nakonec radši nechali. Dostali jsme se i na jejich jordánské sousedy a jakmile zjistil, že jsme
tam byli, tak nás začal zpovídat jak policajt. S Jordánci to vypadá na to, že se s nimi dohodnou a
Dudi byl přesvědčen, že se Izrael s Jordánci dohodne lépe než s Egypťany a to bylo zase něco,
s čím jsme mohli jen souhlasit. Pro nás bylo opět novinkou, že když to vypadalo na pranici mezi
Sýrií a Jordánskem, tak byli Izraelci připraveni Husajnovi pomoci. Nejvíc Dudiho fascinovalo, že
jsme navštívili i jordánské skalní město Petru, protože to je jakási Mekka židovské mládeže a
zároveň platí návštěva Petry i jako zkouška odvahy. Izraelci do Petry jako turisté jet nemohou a
jejich výpravy byly tajné a jen málo se jich vrátilo. Některé Jordánci chytli a zavřeli, ale převážnou
většinu postříleli jako narušitele hranic.
Autobus dorazil do kibucu a my se po vysprchování odebrali na večeři. Opět se vozilo jídlo
ve velkém a na nás čekalo kuře s rýží, auberginy, něco jako piroh a avokádo jako kompot. Moje
spolucestující ten večer vyzkoušela víno, dost připomínající tuniský Mornag a já pivo, které trochu
připomínalo pivo, protože mělo moc bublinek a spíše to bylo něco jako radler. Po večeři jsme se
28
vydali ven, ve tmě podle sluchu našli v parku malý vodopád a nakonec skončili u plotu s ostnatým
drátem, zalitým oslepujícím světlem reflektroů. Dál jsme se nedostali, protože tam „lágr“ končil a
my se museli vrátit. Musím ale dodat, že tam po nás nikdo nestřílel a jen výstřely v dáli nám byly
ukolébavkou. Toho střílení tam bylo ale stejně až moc a my si docela libovali, že druhý den
odjíždíme do (trochu) bezpečnějších koutů. S Dudim jsme mluvili i o té noční kanonádě a nechal se
slyšet, že samotná střelba ještě nic neznamená a pouze tehdy, když se ke střelbě připojí pískaní na
píšťalku, tak to znamená syrský útok. Aha, takže to byla docela klika, že onu noc nikdo nepískal.
Uplynulý den byl plný nových dojmů a zážitků a začalo se stále častěji ukazovat, že je Izrael
nejen tyglíkem dějin a národů, ale především různých náboženství. Asi 85% Izraelců jsou židé
jejichž hlavou je hlavní rabinát. Ten slouží nejen řešení náboženských otázek, ale je odpovědný i za
řešení problémů v souvislosti se svatbou, rozvody a naboženskou výchovou dětí. Hlavní rabinát má
nemalý vliv i na celkovou politiku státu a neomezuje se jen na předpisy týkající se třeba jídla a
svátků. Náboženské tradice se neomezují pouze na náboženství jako takové, ale řídí i normální
všední život lidí. Příkazy a zákazy provázejí žida na každém kroku a ve všem co dělá po celý život.
Často jsou to věci, jejichž pochopení není pro člověka, neznalého materie, zrovna nejjednodušší.
Sem patří třeba i obřízka a zdálo by se, že je to barbarský rituál, nehodící se do moderní doby. Podle
židovského náboženství jde ale o jistý druh přísahy, prováděný osmý den po narození, jako
potvrzení smlouvy mezi Bohem a Abrahamem, ochotným podle božího příkazu obětovat jeho syna
Izáka (... Já jsem Bůh všemohoucí; služ mi věrně a budiž dokonalý! A učiním úmluvu svou s tebou ...
Budu s tebou i s potomstvem tvým. Na znamení této úmluvy nechť každý pacholík osmého dne po
narození jest obřezán...). Apropos barbarství ... Může opravdu existovat Bůh, který by dokázal
požadovat, aby mu někdo obětoval vlastního syna? Není třeba i v tom důvod existence mnoha
ateistů? Nejpřísnější jsou ale předpisy týkající se svátků. Bar-Mitzva je slavnost náboženské
dospělosti chlapců ve třinácti letech a Rosch Haschana je židovský Nový rok. Rosch (hlava,
začátek), schana (rok) je zároveň i den stvoření světa a dnem počátku židovského kalendáře. Každý
měsíc v roce začíná při úplňku měsíce a týden začíná v sobotu večer. Rok nezačíná v lednu, ale v
září a podle jejich kalendáře jsme tam nebyli koncem roku 1985, ale začátkem roku 5743. Dalším
svátkem je den pokání - Jom Kippur, kdy k jedné z ceremonií patří i již zmíněné troubení na šofar,
otevírající modlitbám brány nebes. Jméno svátku je poměrně známé ale z jiných souvislostí –
z války s Egyptem a Sýrií roku 1973. Sukkoth je svátek chýší z větví, na památku chýší stavěných
na cestě po útěku z Egypta. Svátek trvá sedm dní a končí dnem radosti ze zákona (Simchat Thora),
kdy v synagogách začíná nový roční cyklus čtení z thory. Svátek Purim je něco jako karneval a
slaví se osvobození z perského otroctví. Pasah by odpovídal velikonocím, ale trvá osm dní a
všechna jídla jsou přesně určena. Nekynutý chleba - protože při útěku z Egypta před faraonovými
vojáky nebyl čas nechat chléb vykynout, v popelu pečená vejce a hořká koření na znamení hořké
doby otroctví. Něco podobného jako pasah slaví i židé ze severní Afriky – svátek Mimona.
29
Schavuot jsou dožínky, slavené hlavně v kibucích a Chanuka je svátek světla na oslavu vítězství
Makabejců nad Řeky a zá-zračné lahvičky s olejem. Když totiž chtěli v zneuctěném chrámu opět
zapálit lampy, měli v malé lahvičce jen miniaturní zbyteček oleje. Oleje ale neubývalo a vydržel tak
dlouho, než stačili přinést další olej. Je to zároveň i svátek, kdy děti dostávají dárky a mají ještě i
poměrně nový svátek - státní svátek nezávislosti.
Základem židovského náboženství je snaha řídit se ve všem přikázáními boha Jahwa, tzn.
zákony thory (zákoník). Tyto zákony pocházejí z pěti knih Mojžíšových a thora je centrem nejen
náboženského učení, ale i literatury. Po zničení Jeruzaléma se tannaim (učitelé zákona) zabývali
zkoumáním a výkladem (midrasch) písma, interpretovali ústně a písemně předávané zákony
(halacha) a doplnili je morálními komentáři (haggada). Kolem roku 200 sepsal rabín Jehuda Hanasi
všechna ústní podání (mischna), tvořící spolu s později sepsanými (kolem roku 500), "návody
k použití" (gemara), talmud (poučení). Celkem existovaly dvě konečné formy talmudu. Jeden
jeruzalémský a druhý babylonský, který byl asi 4x obsáhlejší. To už byl ale spíše lexikon, sloužící
ještě dnes k pochopení Mojžíšových zákonů. Není proto divu, že někdo, kdo má potíže s orientací
v jednotlivých názvech (o obsahu ani nemluvě), to nemá ani lehké s pochopením jednotlivých
zvyklostí a obyčejů. Není ale nijak nutné si tím lámat hlavu, protože i židé v tom mají určité
nesrovnalosti. O extrémně ortodoxních židech – Chaledim (mající strach) jsem se už zmiňoval.
Komplikace jsou také s tím, že každá skupina židů – přistěhovalců přinesla i něco z cizí kultury.
Mimo Aschkenaziů z Německa a Sephardiů ze Španělska to jsou "starousedlíci" Moriskové, mluvící
arabsky a Ma'ariové ze severní Afriky, převážně z Maroka, Alžíru a Tuniska. Dále jsou to židé orientálci z Jemenu (Teimanim) ovlivnění islámem, potomci židů z babylonského exilu, Kurdistánu,
Persie, Afganistánu, ruské Buchary a židé z indické provincie Cochim.
Tím jsem zde učinil pokus si vše drobet srovnat, ale to jediné, co jsem tam opravdu pochopil,
je to, že se to všechno dost dobře srovnat a pochopit nedá. Určitě ne hned a ne někým, kdo má
k náboženství přeci jen velmi světský postoj.
Dalším náboženstvím by byl lslám - ochota následovat Allaha. Muslimové, což znamená
někoho, kdo se podřídil, věří, že má každý jeho vlastní kismet (osud), který nelze změnit. Islám je
poměrně nové náboženství, které začalo roku 632 smrtí Mohameda, který byl původně kupcem a
narodil se roku 570 v Mecce. Islám má za základ 5 zákonů, ovlivňujících celý život muslima.
1) Schada – vyznání. Asch hadu ana la illaha illa-llahu, we mohamedum rasulu-illahi.
Což znamená, že není boha nad Alaha a Mohamed je jeho prorok. Nebo také:
Ešhedu an lá iláhe ille Lláh we ešhedu anna Muhammedan ‘abduhu we resúluhu vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammed je jeho služebník a posel.
2) Salat - pět denních modliteb směrem k Mecce – původně jich bylo prý celkem šest.
3) Sakat - povinnost dávat almužnu žebrákům, která dnes funguje spíše jako povinná podpor
dobročinných spolků.
30
4) Sawn – půst v měsíci ramadan, omezený ale pouze na denní hodiny a v noci se jídlo dohání.
5) Hadž – Povinná pouť do Mekky, opravňující k titulu hadž, přidávaného pak ke jménu.
Jeden z prvních vlastníků toho arabského „sir“ o němž jsem kdy četl, byl Hadži Halef
Omar, Karla Maye.
Často se čte, že je islam náboženství šířené mečem. Na tom sice něco pravdy je, ale týká se to
hlavně doby pozdější. V prvopočátcích to bylo jedno z nejsnášenlivějších náboženství v dějinách a
jen křížoví rytíři později asi často hleděli se smíšenými pocity na Saladinova vojska, jdoucí do
útoku s výkřiky Allah akbar – Bůh je veliký. I to se vztahovalo k jejich víře, protože tomu, kdo
zemře ve svaté válce, se totiž automaticky otvíraly brány ráje bez ohledu na všechny jeho předchozí
hříchy.
Mohamedánskou „biblí“ je kur‘an – korán, což znamená „často čtený“, obsahující celkem
stočtrnáct sůr (poučení). Je to nejen náboženská kniha, ale zároveň i zákoník. Sůry na mne ale
dělaly dojem, že jsou to jen odstavce násilně spojených slov, jejichž význam jsem ani po
opakovaném přečtení nebyl schopen pochopit a navíc se ty texty daly chápat i různě. O to víc si
dnes cením žáků medres (školy koránu), učících se celý korán nazpaměť. Islám má ale jednu věc,
která zanechá u každého turisty hezký dojem. Je to svolávání věřících k modlitbě muezzinem na
minaretu, přičemž jsou to dnes často již jen zvukové záznamy a reproduktory. Ráno v pět hodin to
buzení sice moc příjemné není, ale večer je to opravdu zážitek, který nesmí v žádném popise cesty
chybět. Muezzinovo „.... Allah akbar, khaia khala salat, khaia khala fallah ...“, nesoucí se v záři
zapadajícího slunce nad mešitami a palmami, opravdu za zmínku stojí. Dalo by se to srovnat
s klekáním ve večerní zasněžené horské vesničce, ale pochopitelně pouze pocity, které u obojího
člověk má. V té horské vesničce ale Evropanovi chybí ten punc exotičnosti. Jsem přesvědčen, že
Arab by s jeho dojmy s klekáním také zaplnil alespoň jednu stránku, nemohu ale vyloučit, že by
mohamedán možná psal jen o nepochopitelných rouhavých zvycích barbarských neznabohů.
Islámskou náboženskou sektou jsou i drůzové. Původně vznikla v 11. století v Persii, prvním
představeným té sekty byl Ismail al-Darazi a moc se o nich neví. Je to způsobeno tím, že věří, že
teprve ten, kdo v naboženské hierarchii zaujme nejvyšší místo, je hoden, aby mu bůh sdělil všechna
náboženská "fakta". Jaké pocity má ale ten, který se nakonec stane jejich „papežem“ a Allah se u
něj s žádnými „fakty“ nakonec neukáže, to opravdu nevím. Asi bude záležet jen na jeho vlastní
„kreativitě“ co „uslyší“. Uctívají Nebi (profet) Shu'eib, jehož hrob leží poblíž Tiberias a onen
Shuleib má být biblickým Jethrem. Drůzů je asi 42000 a je zajímavé, že doposavad stáli vždy na
straně Izraelců a dokonce slouží i jejich armádě.
Nejméně početnou sektou jsou zastánci baha' i náboženství. V Izraeli je jich asi jen 200, jsou
jinak roztroušeni po celém světě a má jich být celkem přes pět milionů. S těmi jsme se už setkali i
v Haifě, kde stojí jejich chrám - mausoleum. Hlásají rovnost všech lidí, nutnost lásky k bližnímu,
světový mír a co nejrychlejší vyřešení všech sociálních problémů. Jedná se vlastně o velmi
31
sympatickou sektu, která by v tom koutě mohla jednou převzít žezlo místo všech těch splašených
„spasitelů“ světa.
Tím jsem skončil s nejmenšími náboženskými společenstvími a je na čase se vrátil k těm
velkým. Je zajímavé, že na území Izraele jsou nejpočetnější národnostní složkou, která vyznává
křesťanství, Arabové. Celkem existuje asi třicet náboženských směrů, z nichž nejpočetnější jsou:
řecko-katoličtí (30.000), řecko-ortodoxní (24.000), římsko-katoličtí(20.000), protestanté (3.000) a
maronité (3.000). Dalších 5.000 se dělí na gregoriánské a katolické Arménce, syrské katolíky,
řecko-katolické Melchity, syrsko-ortodoxní a koptské a etiopské. Je to docela pesrá směsice a
všichni tvrdí, že Bůh je pouze jeden a je veřejným tajemství, že když je někde nějaká náboženská
„tlačenice“, tak že spolu nezacházejí zrovna ohleduplně. Zaznamenána již byla i nějaká ta rvačka
oněch svatý mužů.
Náboženským centrem všech je Jeruzalém, kde sídlí představení řecko - ortodoxní, římsko katolické a armensko - ortodoxní církve. Dalšími svatými městy jsou Nazaret a Betlém, kde se
nachází i kláštery nejrůznějších řádů, mající za úkol nejen péči o všechny památky, ale také i péči o
poutníky. Přičemž je turista jen turistou a s poutníkem do svaté země nemá nic společného. Problém
je jen v tom, že jsou jednotlivé památky poměrně nepřehledné, poněvaž se každá církev snaží o to,
aby byl její oltář co nejvelkolepější a to je často důvodem různých třenic, když se někde dohadují o
místo v kostele. V tomto směru bylo nějak na náboženskou skromnost a zdrženlivost zapomenuto.
Kostely jsou přeplněné nejen výzdobou, ale i mnichy a poutníky a když ještě navíc dorazí i turističtí
čumilové, tak jsou to úplná mraveniště. A protože se mše různých náboženských směrů v kostela
často i překrývají, tak je to nakonec i docela zajímavý Babylon, kde se ateista nakonec nijak cize
necítí, protože mu tam zanícení zbožní poutníci zcela nenábožensky šlapou na nohy a strkají do něj
jako ve výprodeji.
Jedním z pojítek jednotlivých náboženských směrů je pochopitelně bible. Jméno pochází
z řeckého biblia (kniha) a odtud i jiné označení bible - kniha knih. Na rozdíl od židů, řídících se
pouze podle knih Starého zákona, používají křesťané i Nový zákon. Starý zákon obsahuje celkem
tři oddělení, které se ale mohou u židů, katolíků a protestantů lišit, tzn., že nemusí obsahovat stejné
knihy a některé mohou i chybět, nebo být součástí jiné části. Je poněkud zarážející, že není ona
kniha knih jednotná, ale vládnou v ní docela zmatky podle toho, jak si ji kdo upravil.
Prvním oddělením je zákon, hebrejsky thora a řecky pentateuch – pět knih Mojžíšových.
V l. knize (Genesis), je popsáno stvoření světa, ve 2.knize (Exodus), je vylíčen útěk židů z Egypta,
ve 3.knize (Leviticus - kniha kněží) je určen vlastní náboženský rituál, 4. kniha (Numeri - sčítání
lidu) a 5. kniha (Deuteronomium) obsahuje nové přepracování zákonních předpisů. To mne trochu
zaráží, protože když je něco dokonalého dáno přímo od Boha, tak co na tom má ještě kdo nově
přepracovávat? A navíc obyčejný člověk? To na mne dělá tak trochu dojem, jako kdyby se měl
někdo rozhodnout, že nově přemaluje třeba Monu Lisu od da Vinciho. Do 2. oddělení patří knihy
32
profétů a do 3. oddělení patří knihy vyprávějící, poetické a knihy moudrosti. Katolická církev
přijala ještě 4. oddělení s řadou tzv. apokryphen – utajených knih.
Nový zákon obsahuje také 3 části. V 1. části jsou 4 evangelia a spisy apoštolů. Za označením
evangelium se schovává řecké slovo euangelion, znamenající radostné poselství a od 2. století je to
název pro spisy zabývající se životem, učením a smrtí Ježíše. Podle tradice platí za autory Matouš,
Marek, Lukáš a Jan, přestože byla všechna evangelia anonymní a jejich autoři nebyli historicky
prokázáni. Kritik křesťanství Kelsos ve 2. století napsal, že jsou evangelia neustále předělávána a
přepisována. Z toho se dá usoudit, že dnešní forma evangelií již dávno neodpovídá původní formě a
bude na místě opět zamyšlení nad tím, jak si mohl nějaký docela obyčejný smrtelník vůbec dovolit
přepsat něco, co mělo být v originále naprosto dokonalé. Také je známo, že bylo evangelií daleko
víc než ona čtyři nyní používaná a odhady se pohybují mezi 25 - 50 evangeliemi. Známé jsou již jen
některé názvy těch ztracených, jako např. evangelium Nazarénů, Ebionovců, evangelia
z Oxynrynchu a Fajumu a evangelium Barnabášovo. Těžko říci, jestli to byla cenzura, jestli se ona
evangelia prokázala být falešnými, jestli přestala vyhovovat tehdejší době, či jestli docela obyčejně
skončila na indexu. Navíc jsou ještě apoštolské listy, které vznikly po roce 80. Jsou pokračováním
Lukášova evangelia a jedná se v nich o rozšiřování Ježíšova učení jeho učedníky.
V 2. části Nového zákona jsou mj. hlavně dopisy Pavla, Petra, Jakuba, Jana a Judy a 3. část
obsahuje zjevení Sv. Jana, řecky zvané apokalypse, kde je líčen konec světa, Boží soud a vidina
nového Jeruzaléma. Je zajímavé, že židé, řídící se thorou (pouze Starým zákonem!) věří, že dojde
ke konci světa a jediní, kdo přežijí, budou právě oni. To by ale odpovídalo té části Nového zákona,
která pro židy vlastně neexistuje a je na místě opět údiv ateisty, jak tedy na tohle židé vlastně přišli
a kde to vůbec sebrali?
Dá se vycházet z toho, že je dnešní bible výsledkem nejrůznějších úprav původních textů a
pokud k těm úpravám docházelo jak to kdo potřeboval, tak to není zrovna uklidňující pomyšlení.
O tom, zda se jedná o přepisy opravdu původních textů, existuje také řada teorií. Ono totiž není
vyloučeno, že je to jen výsledek překladů, úprav a předělávek spisů ještě daleko starších. Živnou
půdou pro nejrůznější teorie a dohady bylo objevení Gilgamešova eposu, popisujícím život a činy
krále Gilgameše. V eposu bylo nalezeno velké množství statí známých z bible a podobnost je tak
očividná, že to až zaráží. Jako např. zmínka o potopě světa. V knize Veliká dějeprava biblická
z roku 1913 je doba potopy udána asi 2400 př. n. l. a Gilgamešův epos pochází z 3. tisíciletí př. n. l.
Není proto vyloučeno, že pro bibli existovaly daleko starší písemné podklady, které byly jen
převzaty a pochopitelně asi i přepracovány a přepsány, jak se to zrovna hodilo. Ale ony jsou známy
i jiné teorie, týkající se i dalších knih bible. O těch se ale zmíním až na patřičném místě.
Středa, 30.10 - dnes opouštíme kibuc Hagoshrim a čeká nás nejdelší etapa naší okružní cesty.
Cestou na snídani jsem neodolal a vyfotil si květ stromu, podobající se lučnímu zvonečku. Rozdíl
33
byl ale ve dvou věcech. Onen „zvoneček“ nebyl modrý ale bílý a neměl velikost náprstku, ale měl
dobrých dvacet centimetrů.
Po obvyklé ranní procházce kolem buffetu se celá společnost nakonec sešla u autobusu a Dudi
se nás ptal, jestli jsme neviděli někde poslední dva chybějící členy naší výpravy, protože minulý
den dorazili taxíkem jen 4 opozdilci a mělo jich být celkem šest. Jeho otázka byla poměrně
nelogická a nedalo se na ni odpovědět jinak, než že nevíme. Třeba jsme je viděli, ale odkud máme
vědět, že to jsou ti které hledá, když je vůbec neznáme? Rozhodl se ještě chvíli počkat a při té
příležitosti se s námi trochu projít po kibucu. Jeden ranní přespolní běh k včera v noci slyšenému
vodopádu už jsem sice za sebou měl, ale přesto se připojil. Nakonec to skončilo tím, že jsme
oblézali všelijaké šťovíky a moje spolucestující marně přemýšlela, jak a v čem domů transportovat
jejich odnože. Vše tam dosahovalo na naše poměry nepředstavitelných rozměrů a v pravém slova
smyslo to tam rostlo jako z vody. Není ale divu, poněvadž jsme všude zakopávali o trubky
vodovodního a zavlažovacího vedení. Důkazem toho, že tam vodou opravdu nešetřili, byl i papyrus,
který normálně roste na způsob rákosí. Tam jsme lovili v paměti a vzpomínali na přednášku
nedaleko pyramid v Gizeh, kde nám v papyrusové manufaktuře vysvětlovali techniku výroby onoho
„papíru“ starověku. Cestou k autobusu jsem se zastavili ještě u kohoutku pitné vody, což by nebylo
nic tak zvláštního, nebýt skutečnosti, že ta studánka vězela v ledničcce uprostřed parku. To, že tam
mají všude vody dost, se nepoznalo jen na takovýhle věcech, ale i na skutečnosti, že stál u každého
jídla na stole džbán s ledovou vodou a dokonce i v autobuse tekla u řidiče pitná voda z kohoutku na
palubní desce, což jsme doposud ještě nikde nezažili. Pokud byla jinde voda někde v autobuse
k mání, tak jen v lahvích. Zářící Dudi nám nakonec ještě představil chybějící dvě turistky, ale
poněkud posmutněl, když zjistil, že jsou to Američanky, žijící sice v Německu a neumějící
německy ani koukat. Výklady pak dělal ve dvou řečech, když se mu u památek nepodařilo ty dvě
podstrčit některému z kolegů, kteří vedli výklad v angličtině. Ten den jsme přestali být věrni našim
místům za řidičem a odebrali se na zadní sedadlo, kde jsme se zabyleli na zbytek celé cesty.
Autobus projel zadrátovanou branou a vydal se směrem na Sasa. Dudi nás už podruhé pyšně
upozorňuje na vodní elektrárničku patřící kibucu a zvěstoval, že máme na programu prohlídku
Akka na pobřeží a dlouhou cestu vnitrozemím do Jeruzaléma. Také ještě dodal, že nepojedeme
obligátní cestou turistů, ale že nám ukáže daleko hezčí krajinu kolem silnice, vedoucí podél
libanonských hranic. V autobusu na to konto zavládlo hrobové ticho, protože jsme už zase lezli do
jámy lvové a zatím to na odsun do bezpečnějších končin nijak moc nevypalo. Pochybuji, že měl
někdo zájem se podívat tam, odkus v noc zněla střelba. Dudi nás ale uklidnil konstatováním, že od
té doby, co se v Libanonu postarali o pořádek a klid, se tamtudy už dá jezdit. Projížděli jsme
vesnicemi, kde byly jedinou ozdobou památníky bojů a různobarevně natřené ukořistěné tanky a
poslouchali výklad o tom, že tam chodí i obyvatelé z blízkého libanonského území a že se jim
v případě nutnosti dostane i bezplatné lékařské péče. Vůbec jsme tam podle Dudiho měli stále
34
dojem, že Izrael nedělá nic jiného, než že se jen stará o sousedy. Výklad byl zajímavý, ale na našem
názoru, že se u sousedů starají hlavně (vojensky) o "klid“, to nic nezměnilo. Jsem ale dalek toho,
psát o okupaci, protože tam je to přeci jen něco trochu jiného a u Izraelců se spíše jedná jen o pud
sebezáchovy.
Po třiceti kilometrech jízdy jsme se dostali do Sasa o odbočili na západ k moři. Netrvalo to
dlouho a jeli jsme podél plotu z ostnatého drátu a s uhrabaným pruhem země. Hrabou to 2x denně a
zároveň hledají stopy ilegálních přechodů. Naše jízda mi tam dost připomínala jízdu autobusem
podél hranice s NDR a nechyběly ani cedule, které tam ale byly žluté. Jestli to byl jen zákaz vstupu,
nebo označení minových polí, to nevím, přečíst jsem to neuměl. Ale ani zde nechyběla pole a
ovocné sady jako jinde, ale přeci jen tam jeden rozdíl oproti vnitrozemí byl. Byl v tom, že tam jsou
všechny cesty asfaltované a to není kvůli blátu nebo lepší sjízdnosti, ale docela obyčejně kvůli
bezpečnosti, protože do asfaltu teroristé jen s potížemi kladou miny a je to navíc hned vidět. Krajina
tam je ale opravdu hezká. Kopcovitý terén byl zpočátku holý, ale s přibývající výškou začalo
přibývat i lesů. Ale čím víc lesů, tím víc i vojska. Všude čouhaly hlavně tanků, stály jeepy
s namontovaným kulometem a stála opevněná kasárna. Hranice tam hlídají daleko pečlivěji než
jinde, protože koho nechytí na „čáře“ toho už z těch lesů nedostanou. Všude tam byly vidět stopy
bojů. Ať už to bylo rozstřílené auto, či silniční ukazatel. Najednou autobus zase nečekaně zastavil a
opět bereme stopaře – vojáka a jeho tři kolegyně. Každý z nich měl u sebe nezbytnou sportovní
kabelu, což bylo neklamnou známkou, že od toho okamžiku náš autobus už nebyl bezbranný,
protože se v každé takové kabele ukrývá mašinkvér. Vojáček se usadil u nás na zadním sedadle a po
chvíli jsme se dali do řeči. Dozvěděli jsme se, že je to tam stále ještě dost „hot“ (horké), že se tam
stále něco děje a že tam autobusy s turisty začaly ojediněle jezdit od minulého týdne. Aha, to je mi
nějaké povědomé, ..... a opět mne napadá, jestli zase nesloužíme jako nějaký štít, aby si vojáci, krytí
turistickým autobusem, mohli v té době udělat třeba pauzu na kafe. Nahlas jsem ale pochopitelně
nic neříkal a už se radši ani moc nevyptával.
Stále častěji se potom podél silnice začaly objevovat olivové háje, kde majitelé sklepávali
dlouhými bidly olivy na rozprostřené plachty a nakonec jsme dojeli do vesnice Hurfeisch, kde žijí
Drůzové a Dudi nás upozornil na jejich oblečení. Nosí hrozitánsky široké kalhoty s rozkrokem v
půli lýtek a uzoulinkými nohavicemi. Věří totiž, že až se Mohamed znova narodí, tak že ho porodí
muž a proto tolik místa v těch gatích a ony úzké nohavice, aby jim novorozeně nevypadlo. Majitelé
těch kalhot padákového střihu patří zároveň i k nějaké tajné náboženské sektě a proto se veškeré
informace o nich týkaly pouze jejich módy.
Vesnice se začínaly objevovat pravidelněji a se stejnou pravidelností se Dudi zmiňuje i o
častých přepadech teroristů. Při průjezdu městečkem Ma’alot Tarshiha, kde došlo k přepadení školy
a kde není rodiny, která by nepřišla alespoň o jedno děcko, již nijak nepochybuji o tom, že všechna
35
bezpečnostní opatření, která tam dělají, jsou naprosto oprávněná. V každém případě se jim musí
člověk obdivovat, že tam nadále zůstávají a neodešli někam jinam, kde je bezpečněji.
V 9:30 jsme měli moře na dohled a Mano namířil z kopců do údolí, směrem na Nahariya.
Čekal jsem sice, že s námi Dudi pojede ještě i na hraniční přechod do Rosh-Niqra, ale zřejmě
usoudil, že nám ostnatého drátu už ukázal dost, a že je pomalu na čase podívat se i na něco jiného.
Naši stopaři nás brzy nato opustili a my pokračovali podél moře a pozorovali dělové čluny hlídající
hranici. Do Akka nám chybělo ještě cca. deset kilometrů, Dudi se opět nechal unést nadšením nad
úrodností polí, ale my již spíše vyhlíželi historické památky.
Akko je jedním z nejstarších přístavních měst světa a první zmínky se našly na střepech z 19.
století př. n. l. Rozbíjení hliněných nádob mělo tehdy přivodit zkázu nepřátel faraonovy říše, takže
o tom nejsou pochybnosti. Pravdobně ale Akko existovalo už dávno předtím. Další záznamy o
existenci města pocházejí z roku 1480 př. n. l., kdy tam vládli Feničané, ale město tehdy nijak
důležité nebylo. Ve 12. století př. n. l. se pokusili o jeho dobytí Izraelité, ale bez úspěchu. Usídlili se
v okolí a město začalo bý známé nejen výrobou skla, ale hlavně purpurem, získávaným z mořského
šneka murexe. Dostali se tam i Řekové a od nich pochází i jméno Akko - od řeckého akos (lék).
Tam měl totiž podle báje najít Herakles léčivé byliny pro jeho rány. Po dobytí města Alexandrem
Velikým stoupal i význam Akka, stal se helénskou polis a egyptští Ptolemaiovci město nakonec
přejmenovali na Ptolemais.
Roku 143 př. n. l. tam zahynul Makabejec Jonatkan - jeden z vůdců povstání proti Řekům.
S dobýváním Akka to nikdy jednoduché nebylo a ani Hasmonejec Alexander Janneus neuspěl.
Z židovské války město sloužilo Vespasiánovi jako hlavní stan při jeho galilejském tažení.
K přejmenování města opět došlo za Římanů na Colonia Claudia Caesarea Ptolemaeis a jméno se
udrželo až do roku 632, kdy se jej zmocnili Arabové a od té doby je to opět Akko.
Roku 1104 se v Akku opevnil král Balduin I. s jeho křižáky, kteří město udrželi osmdesáttři
roky a teprve pak se bez boje vzdalo Saladinovi. Když křižáci roku 1187 ztratili Jeruzalém, tak
udělali z Akka jejich hlavní město a tam došlo k roztržce mezi Richardem Lvím srdcem a
Leopoldem rakouským, když nechal Richard strhnout Leopoldovu zástavu, což bylo také důvodem
pozdějšího Richardova uvěznění v Rakousku. Město začalo opět vzkvétat a teprve když se začali
křižáci mezi sebou hádat, tak se města roku 1291 zmocnil mamelucký sultán El – Aschraf - Khalil.
Tím skončila celá křižácká sláva, město začalo upadat a teprve začátkem 16. století začalo mít opět
význam jako přístav. Guvernéři města se začali osamostatňovat, to se vládě v Turecku pochopitelně
nijak moc nelíbilo a poslali tam udělat pořádek již zmíněného Ahmada Pašu, který si jeho metodami
vysloužil přízvisko al-Jezzar - řezník. Mimo jiné nechal popravit všechny raněné napoleonské
vojáky, kteří tam po šedesátidenním obléhání města zůstali. Význam jako přístav město ztratilo,
když se začala zvětšovat Haifa. Moře pomalu zaneslo přístav pískem a dnes tam mohou přistát
maximálně jen malé plachetnice.
36
Naše prohlídka začala procházkou po hradbách opevnění a ještě jsme se ani pořádně
nerozkoukali a už se na nás sesypala mračna komárů jak Saladinova vojska na křižáky. Dost jsem to
odnesl a když mi moje spolucestující začala "léčit" štípance za krkem oharkem cigarety, tak se na to
přišel podívat i zbytek celé výpravy. Princip je ten, že je v komářích „slinách“ bílkovina, která
způsobuje ono svědění a protože bílkovina koaguluje při 60°C, tak se dá komáří štípanec oharkem
cigarety trochu sežehnout, bílkovina se tím „uvaří“ a je po svědění. Tato metoda naprosto jistě
funguje, což bylo s díky vzato na vědomí i od několika jiných komářích obětí. Jen Dudi nad oním
projevem „lásky“ ještě delší dobu nevěřícně kroutil hlavou.
Pevnost dosáhla po několika přestavbách opravdu impozantních rozměrů a její dobytí nebyla
určitě jednoduchá záležitost. Zvlaště když obránci do řad útočníků pražili i z mohutných děl. Ta tam
stojí dodnes a jejich hlavně slouží (bohužel) turistům jako odpadkové koše. Celé město jsme měli
jako na dlani a člověk úplně pookřál, když se díval přes kvetoucí keře na nedalekou mešitu. Dudi
dokončil výklad o dějinách města a ještě se zmínil o tom, že nemáme nikde nechat něco ležet a
nemyslel tím odpadky, ale třeba ruksak nebo tašku. V Izraeli se při pohledu na opuštěnou tašku
automaticky vychází z toho, že je to bomba a přivolané komando ji bez prohlížení odstřelí. Moje
spolucestující okamžitě zpozorněla, na konto té informace obratem skončila s léčením mých
komářích štípanců, sbalila její odloženou tašku z trávníku a šlo se do města.
Po příkré rampě jsme opustili hradby a vydali se orientálními uličkami směrem k Ahmed
Jezzar mešitě, kde jsme se konečně dostali do koutů, které odpovídaly našim představám Orientu.
Každý dům připomínal sám o sobě pevnost, stále častěji jsme potkávali Araby, lišící se jejich
oblečením výrazně od Židů a když jsme se dostali k mešitě, tak malý bazar, plný typických krámků,
obrázek Orientu už jen korunoval. Jako všude, tak i tam, nesliboval vchod na nádvoří mešity nic
zvláštního, ale stačilo jen projít a dostali jsme se do úplně jiného světa. Rozlehlé nádvoří
s podloubím kolem, palmami a kvetoucími keři, tvořilo oázu klidu a pohody, kde se uprostřed tyčil
minaret a klenuly se tyrkysové kopule mešity. Roku 1781 ji nechal postavit Ahmed na troskách
křižácké katedrály z antického materiálu, dovezeného za tím účelem z Atlit a Caesarei. Na výzdobě
fasády nebylo šetřeno ani v nejmenším a arabesky a stěny vykládané barevnými kachlíky, jsou
úplný kaleidoskop arabského stavitelského umění. Byla to první mešita na naší cestě a po
návštěvách kostelů a synagog dělala dojem páva mezi vrabčáky. Mezi sloupovím u vchodu zůstala
hromada našich bot, poněvadž se v perkách dovnitř nesmí. Naštěstí tam byli k turistickým
neznabohům velkorysejší než jinde a dovnitř nás alespoň pustili. Vnitřek mešity dělá dojem, že je o
dvě čísla větší než vnějšek a je to způsobeno tím, že hlavní kopule je, až na řadu "gotických" oken,
prakticky bez výzdoby. O to víc ozdob je na stěnách, klenutích a sloupoví, kopuli nesoucí. Islám
nedovoluje zobrazovat lidi a zvířata a stavitelé byli odkázáni pouze na rostliny, různé symboly a
citáty z koránu. Dokázali ale mistrně spojit štukatérské práce s malovanými kachlíky a
vyřezávaným dřevem a výsledek je opravdu jedinečný. Vlastní hala byla vyložena rohožemi a
37
postrádala lavice a ostatní zařízení typické pro synagogy a kostely. Jediné, co pochopitelně nesmělo
chybět, byl mihrab (islamský "oltář") a minbar, což jest „kazatelna“, odkud imám (předříkávač)
cituje z koránu. Jejich provedení dělalo dojem, že to, co bylo ušetřeno na "nábytku", bylo použito
právě na jejich výzdobu. Kombinace výzdobou přeplněných stěn a volného prostoru haly zamezuje
dojmu přeplácanosti a kopule, prostá jakýchkoliv ornamentů, tvoří nejen kontrast k ostatním
částem, ale celý vnitřek i opticky zvětšuje. Dudi nás upozornil na zdobené mřížoví chránící
Mohamedův vlas, což jest islámský svatý ostatek a je jedním z nejhlavnějších důvodů, proč se
Ahmedova mešita počítá k nejvýznamnějším v Izraeli. Opustili jsme mešitu a po delší tahanici o
boty mohli pokračovat dál. Jako jinde, tak i tam, patří k mešitě škola koránu - medresa a ozdobami
přeplněné studně, sloužící k rituálnímu mytí před modlitbami a také se tam, mezi cypřiši a palmami,
na nádvoří nacházejí hrobky Ahmeda Jezzara a jeho následovníka Suleimana.
Uličky, hýřící barvami a hlavně obchodním duchem, nás zavedly k další pozoruhodnosti citadele Ahmeda Jezzara. Dnes je přestavěná a po úpravě začala sloužit jako ústav pro duševně
choré. Nejspíš nepůjde jen o tiché blázny, protože jednotlivé místnosti do roku 1948 sloužily jako
vězení. Vězení sloužilo nejen Angličanům, ale již dříve i Turkům, věznícím zde roku 1868
zakladatele Baha'i náboženství, Baha'u'llaha. Stáli jsme na malém nádvoří obklopeném do výše
několika pater mohutnými zdmi. Celá stavba je typickým obrázkem toho, jak při rozšiřování a
přestavbách každý nový stavitel použil zachovalé zbytky starších staveb. Často došlo i k tomu, že
bylo několik samostatných staveb spojeno v jeden komplex, jak tomu bylo i tam. Citadela stojí na
ruinách křižácké pevnosti a aby se tam vůbec získali pevný základ pro stavbu, tak byl Ahmen nucen
nechat mohutná sklepení dřívější křižácké pevnosti vyplnit pískem. Ze zachovalých dokumentů se o
tom vědělo, ale s ohledem na nosnost klenby sklepení nebylo jednoduché písek zase vyklidit.
Teprve nedávno bylo možné za pomoci nejmodernějších výpočtů a metod sklepení opět zpřístupnit.
Sestoupili jsme do podzemí a místo ve sklepě jsme se ocitli v mohutných halách, hodících se spíše
do katedrály než do podzemí pevnosti. Dudi nám ukázal zacementovaný otvor vysoko nad námi,
kde končil tunel kopaný vězni Angličanů, mezi nimiž byl i pozdější šéf vlády Menachim Begin. O
existenci podzemního systému chodeb a místností se vědělo a proto vězni předpokládali, že budou
existovat i pod citadelou. Jejich zklamání, když narazili na písek a dál se nedostali, si dovedu živě
představit. Vězni byli osvobozeni speciálním komandem a pouze zacementovaný otvor ve stropě
dnes svědčí o jejich marné snaze o útěk.
Naše cesta podzemními klenbami ale zdaleka ještě nebyla u konce. Tmavé chodby s gotickým
klenutím nás zavedly do systému hal - krypty řádu Johanitů. Vše tam dělá dojem starého hradu a
mohutná kamenná klenba spočívá na pilířích, dělajících velmi stabilní dojem. Váha staveb nahoře
však jejich nosnost daleko přesahuje a proto byly po odstranění písku na kritických místech
instalovány podpěry ze železných sudů vyplněných betonem. Moc stylové to sice není, ale omezené
finanční prostředky umožnily pouze tuto improvizaci. Velkou část podzemí nebylo možné
38
zpřístupnit vůbec, ale i to, co bylo rekonstruováno, umožňuje si udělat obrázek o tom, jak to tam
kdysi vypadalo. Pokračovali jsme dál a dostali jsme se do rytířského sálu, kde mohutné sloupy o
průměru 3,5 metru nesou gotickou klenbu, patřící k nejstarším na světě. Jedinou ozdobou hrubých
kamenných zdí jsou lilie vytesané při úpatí oblouků. Sporé světlo umožňovalo pouze tušit celkovou
mohutnost a bariéry sudů s betonem byly i tam neklamnou známkou, že je to pouze zlomek původní
rozlehlosti. Dudi dokončil jeho výklad a oznámil, že se ven dostaneme tajnou podzemní chodbou
vedoucí k moři. Rytíři totiž nikdy nepřestali myslet na zadní vrátka a ta se ted' stala jedinečnou
turistickou atrakcí - za předpokladu, že návštěvníci netrpí klaustrofobií. Po schodech jsme
sestupovali do nízké a uzoulinké chodbičky, ale jen do té doby, dokud jedna ze skupiny nezačala
panikařit. Přemlouvání ani vysvětlování nepomohlo a tetka se nakonec vrátila ven stejnou cestou,
kterou jsme přišli. Dudi jí ještě vysvětlil kde nás najde a už jsme se ubírali útěkovou cestou rytířů.
Chodbička snad nikde nebyla širší než půl metru a přestože nepatřím k čahounům, tak jsme musel
stále sklánět hlavu a není mi dost dobře jasné, jak se tamtudy prodrali kdysi rytíři s celou jejich
výzbrojí a navíc ještě v brnění. Netrvalo to ale dlouho a byli jsme opět na denním světle. Pocit
stísněnosti pomalu mizel a přestože je pouze 1/3 celého podzemí zbavena písku, mohou přístupné
části jejich rozlohou a mohutností směle konkurovat katakombám jordánského křižáckého hradu
Kerak, patřícímu k největším, které jsme kdy viděli.
Pokračovali jsme uličkami svědčícími o nepřílišném bohatství obyvatel a já se zastavil u
hokynáře a koupil plackovitý chléb - pita a moje spolucestující zanedlouho u pekaře druhý. Každý
jsme se potýkal s jeho plackou a jen jsme dojedli, už na nás čekalo další chuťové lákadlo. U vchodu
do Khan el-Umdan karavanserei – cíl a překladiště karavan, se postavil s jeho stánkem cukrář,
nabízející za jeden šekel kousky nejrůznější tuhé sladké masy s oříšky a mandlemi, dost
připomínající turecký med. Základním materiálem oněch kalorických bomb byl kandovaný cukr a
pouze nejrůznější koření a příchutě se postaraly o různorodost nabídky. Karavanserei Khan el Umdan pochází z roku 1785, nádvoří je obklopeno dvouposchod'ovými arkádami a uprostřed stojí
mramorová studna. Celé to dost připomínalo nádvoří nějaké mešity, jen tam místo minaretu stojí
poněkud pitoreskně působící věž, postavená Turky roku 1906. Všude je vidět, že si Ahmed Jezzar
ani tam s materiálem nijak moc hlavu nelámal. Např. na mramorových sloupech je na první pohled
vidět jejich původ - Caesarea.
Netrvalo to dlouho a dostali jsme se k moři. Prohlédli jsme si zbytky opevnění u vody a
namířili ke starému majáku. Kolem rybářů, opravujících sítě a jejich rybářské lodičky, jsme se
dostali na hradby nad vodou. Všude jsou vidět stopy křižáckých staveb zničených nejen ve válkách,
ale nakonec i roku 1837 zemětřesením. Naše prohlídka města skončila u kiosku se vším možným hlavně kávou. Malý koflíček sliboval, že by mohla být dobrá a stačilo k ní jen přičichnout a už jsme
věděli, že dobrá opravdu bude, protože v ním byl i kardamom. Ten jsme poznali již loni
v Jordánsku a menší zásobu jsme si odtamtud přivezli domů. Dudi viděl, že se nad něčím
39
dohadujeme, přišel nám pomoci a my se nakonec dozvěděli, že se tam tomu neříká kardamom, ale
hel. Využil jsem hned té příležitosti a zeptal se, jestli se dostaneme někde i ke správnému kořenáři,
protože jsme doposud nikde neviděli onen typický bazar, čili souk, kde stačí do uliček jen čichnout,
abychom věděli, jestli jsou tam cukráři, kořenáři či voňavkáři. To je celkem normální, ale mně je
naprosto nepochopitelná skutečnost, že moje spolucestující po čichu najde třeba i uličku zlatníků.
Dudi slíbil, že vše najdeme v Jeruzalému a já jsem si ještě neodpustil kritiku v tom směru, že nám
sice dává možnost naobědvat se někde v restauraci, ale úplně pomíjí skutečnost, že bychom třeba
rádi ochutnali i nějakou místní specialitu někde v jejich „bufíku“ na ulici. Vycházel jsem z toho, že
když jsem tam dosud neměl se zažíváním potíže já, tak že by to bylo bez následků i pro všechny
ostatní. Zbytek výpravy to schválil, což Dudiho poněkud překvapilo a i trochu vyvedlo z míry,
protože se s tím návrhem u turistů zřejmě moc často nesetkal. Hned ale prohlásil, že ani to není
problém a že bude k obědu falafel. Ve čtvrt na jednu jsme opustili Akko málem bez mojí
spolucestující, která se nemohla odtrhnout od chundelatého a velmi přítulného štěněte, přičemž byly
sympatie na obou stranách.
Jeli jsme podél moře směrem na jih a dostali se do míst, kde bylo vidět, že je tam soustředěna
převážná část izraelské industrie. Dověděli jsme se o problémech textilky v blízké Kiryat Ata, která
zkrachovala a o několika stech nezaměstnaných, kteří ted' hledají nějakou možnost uvést fabriku
zase do provozu. Do autobusu pronikl smrad poněkud připomínající ovzduší v okolí jugoslávské
Rijeky, svědčící o tom, že tam jsou i jejich rafinerie a chemičky a další odvětví jejich průmyslu
necítil (až na mojí spolucestující) nikdo, protože se jednalo o brusírny diamantů, kam s námi Mano
nakonec zamířil. Tam se nás ujala tetka prohýbající se pod vahou karátů v uších, na krku a na
prstech a po krátkém přivítání nás uvedla do vlastního provozu. Čekali jsme co přijde a podvědomě
začali s rozcvičováním prstových kloubů, kdyby se tam po zemi třeba válel nějaký „odpad“. Naše
rozvička ale byla zbytečná, protože jsme se dostali do místnosti, kde sedělo asi dvacet brusičů ve
čtvercové skleněné kukani. Poslouchali jsme výklad o tom, jak se jednotlivé plošky brousí tak, aby
se dosáhlo tvaru klasického briliantu, marquise, formy srdce, kapky či smaragdového brusu.
Největší problém je v tom, rozhodnout u surového diamantu, co z něj má nakonec být, aby byl
odpad co nejmenší. Po broušení na kotoučích pokrytých diamantovým prachem, protože pouze
diamant může diamant brousit, se vybroušený kámen vyčistí ve vroucí kyselině sírové a pak teprve
dojde ke zhodnocení a určení oněch 4 C: Carat – váha (1 karát = 0.2 g), Colour - barva (od
nejvzácnější modrobílé = river až po žlutou), Clarity - čistota (F – čistý i při 10x zvětšení a další
stupně vvsi – vsi - si), Cut - brus (forma vybroušení) a já si k tomu přidal ještě jedno „C“ jako
„cash“ – cenu, kterou někdo zaplatí, když si ten kámen nějaká jeho zpřízněná duše „vyčuchá“.
Umění brousit diamanty si s sebou přinesli přistěhovalci hlavně z Holandska a je to umění
předávané z pokolení na pokolení. Není proto divu vidět mezi brusiči vedle sebe sedět tři generace.
Instrukce skončila a jde se do kina. Čekalo nás krátké představení ukazující celou cestu diamantů od
40
těžby až ke konečnému briliantu. Film skončil a já věděl, že půjde do tuhého, protože na závěr byla
slíbena možnost nákupu. V hale, vyložené koberci, se dámská část výpravy vrhla na zasklené pulty
jak Saladin na nebohé křižáky a jen pánové nikam nepospíchali, s obavami v duchu jen listovali
obsahem peněženek, ale nakonec jsme do té jámy lvové museli také a hledali spásu u baru
s občerstvením, kde jsme jen odevzdaně čekali, až se objeví lepší polovička se slovy: "Pojd' se na
něco podívat ...". Auč... Těch věcí, tak často označovaných slůvkem "něco“, tam bylo opravdu
požehnaně a počet nul u cen, pokud nebyly náhodou cudně schované, ještě požehnanější. A koho by
tam neuspokojila nabídka pod sklem vitrín a nechtěl šperk, ale pouze kámen, tak ten měl možnost
prohlédnout si další mnohakarátové balvany v kabinkách u expertů. Nejtypičtější tam byla reakce
jednoho z nás po jeho návratu od jiskřících pultů: „Co by chtěla, to jí nedovolím a co jí dovolím, to
nechce.“ Netrvalo to dlouho, dostavila se i moje spolucestující a na můj dotaz, jestli něco objevila,
se dovídám, že ne. Ach, to ulehčení. Vzápětí ale dodává, jestli bych se nešel na „něco“ podívat - už
je to tady. Kolem kamenů, vrhajících blesky na všechny strany prošla bez povšimnutí a nakonec
skončila u pultu se zlatými řetízky. Mumlám sice něco o tom, že kupovat tam zlatý řetízek není
zrovna stylové, protože tam zlato vedou jen jako podřadnou přidruženou výrobu, ale dostává se mi
poučení, že je to tam daleko lacinější než doma a k tomu se připojila i prodavačka oznamující, že to
dostaneme nejen se slevou, ale že nám ještě na letišti před odletem vrátí daně přiražené k ceně. Pod
nátlakem té přesily jsem nakonec nabyl dojmu, že nám dají zlatý řetěz a ještě mi za to zaplatí, když
si ho vezmeme a navíc tím ještě hrozně ušetříme, když je to doma o tolik dražší. Tak jsem stál
nakonec uprostřed manželů odevzdaně vyplňujících šeky a zářících očí jejich manželek, hledal ve
futrále na krku "amexy" a snažil si v hlavě nějak srovnat, kdo mi kde ještě co vrátí a hlavně jak se
odtamtud dostat. Nakonec zářící oči manželek trochu pohasly a pánové měli škodolibou radost
z toho, že zakoupené šperky zavařili do plastikových pytlíků a oznámili, že se to smí otevřít až na
letišti po vyřízení vývozních formalit, protože jinak nebudou daně vráceny. Kam se člověk
v autobuse podíval, tam seděla tetka s pytlíkem v ruce a dělala dojem lišky nad stočeným ježkem.
Pánové se na to konto vesměs jen spokojeně uculovali a občas po sobě i šibalsky a spiklenecky
pomrkávali.
Moře jsme opustili po stejné silnici po které jsme jeli už v pondělí do Nazaretu. U městečka
Nahala, odkud pochází Mosche Dajan, jsme ale odbočili na jihovýchod a pokračovali do Afuly.
Tam jsme měli polední přestávku a tentokrát se nešlo na oběd do restaurace, ale na slíbený falafel
do kiosku na ulici. Z kiosku se vyklubala bouda asi 3 x 2 metry, kde prskaly v oleji nějaké smažící
se kuličky a kde stály na dvou stranách boudy pulty s talíři a mísami plnými omáček, koření a
salátů. Bylo to trochu nepřehledné a my nad tím vším stáli dost bezradně. Dudi šel ale příkladem a
pak to začalo. Borec za pultem vzal jeden plackovitý chléb, nahoře kousek utrhl a když jej uprostřed
na kraji trochu zmáčknul, tak vznikla jakási kapsa a začal kovovými klíšťkami bubnovat do
plechového tácu plného těch usmažených kuliček. Znělo to jako víření bubnů v cirkuse a kuličky
41
začaly z klíštěk obloukem létat do té chlebové kapsy, což bylo takové malé žonglérské vystoupení.
Do kapsy přibylo i trochu salátu, omáčka a opětné bubnování zvěstovalo další sérii létajících
kuliček. To se opakovalo tak dlouho, až byla chlebová kapsa plná a poslední kulička se nejdříve
odrazila od stropu té boudy, než skončila u těch ostatních. Jak často ten strop pucovali nevím a ani
jsem se radši neptal. Netrvalo to dlouho, každý měl jeho falafel v ruce, držel ho jako obří obloženou
žemli a dost dobře nevěděl jak se do toho pustit, aby mu oběd nakonec neskončil na chodníku. Měl
jsem většinu ve fousech, ale ani ti hladce vyholení na tom nebyli o moc lépe. Z těch kuliček,
velikosti vlašských ořechů, se vyklubala upravená hrachová kaše obalená nejspíš ve strouhance a
celé to neobsahovalo ani kousek masa. Ukusovali jsme delší dobu, než se nám ta obluda vešla jen
do jedné ruky a druhou mohli používat k nabírání z nabídky salátů a omáček z těch vystavených
mís. Zkusili jsme kde co, koštování nebralo konce a kritizovaní a chválení také ne. Nám ale nešlo
ani tak o jídlo, jako o dojmy, při té příležitosti získané. Měli jsme tam třeba možnost sledovat i
jeden místní zvyk. Kolemjdoucí si totiž nedělali žádné nasilí a aniž by něco koupili, tak směle hrábli
do vystavených talířů a s pusou plnou salátu pokračovali dál v jejich cestě. Těch krámků s falafelem
tam byla celá řada a když si představím, že to takhle udělali u každého, tak museli být vlastně po
obědě a navíc i zcela zadarmo. Náš "oběd" skončil, zážitek to opravdu byl a pár se nás vydalo na
blízké autobusové nádraží se starostmi ryze živočišnými, tzn., že jsme šli hledat hajzlík. I tam jsme
měli zážitek krásně ilustrující celou zemi. Na lavičce tam seděla vojanda, která najednou otevřela
její sportovní tašku a vyndala samopal. Koukám co bude a kde bych našel krytí až začne střílet, ale
kvér skončil vedle tašky, odkud následovala malá taštička obsahující kosmetiku. Dívčina se pečlivě
upravila, vrazila šminky a mašinkvér zase do tašky a odkvačila na autobus. Myslím, že jsem tam
byl jediný, kdo se nad tím pozastavil a z domácích to vůbec nikdo na vědomí nevzal. Udělat to
samé ale doma, tak to stálo příští den určitě v novinách. Tam ale patří taška s mašinkvérem ke
každému obdobně, jako asi doma aktovka s lejstry či taška s nákupem.
Na zpáteční ceste jsem ještě zabrousil do cukrárny a po příkladu jedné místní si samoobslužně
naskládal do pytlíku různé druhy kousků pečiva z vnitřní strany výlohy. Za 0.90 šekelů toho byl
plný pytel, za stejnou cenu k tomu vedle u ovocnáře přibyl ještě pytel blům a já měl pohromadě
proviant na další cestu. Blůmy byly dobré, pečivo také a my si po cestě spokojeně drobili do klína.
A nejen my, ale i sousedé, kteří zvědavě pokukovali co jsme to zase kde splašili dobrého a kterým
jsme pochopitelně nabídli.
Čekala nás ještě cesta do Jeruzaléma a Mano podle toho pilně šlapal na plyn. Dostali jsme se
do míst nejen historických, ale i opředených různými pověstmi – byli jsme v pohoří Gilboa. Tam se
nachází pramen Ein Harod, kde Jael usmrtila kannanského vojevůdce Sisera (Zizara), poraženého
Deborou (jedna ze soudců) u Megidda (Soudců, 4, 17-22). Tam měl také údajně zkoušet Gideon
jeho bojovníky podle toho, jak pili vodu (Soudců, 7, 1-8 ... Řekl opět Hospodin Gedeonovi: Ještě
42
jest mnoho lidu; kaž jim sestoupiti k vodám a tam jej tobě zkusím). Podle způsobu pití zbylo
nakonec třista bojovníků, se kterými Gideon porazil daleko početnější Madiánské.
Minuli jsme Moshav Gidona, pojmenovaném právě po Gideonovi a ocitli se přímo na úpatí
Gilboa. Tam došlo k bitvě mezi Philistry (Filištínští) a vojsky krále Saula (1.Samuel, 28,4 ...
Shromáždil Saul všeho Izraele a položili se v Gelboe). Izraelští byli poraženi, tři Saulovi synové,
mezi nimi i Jonathas, padli a ani Saul nepřežil. Filištínští sice vyhráli, ale jejich moc byla zlomena.
Na scéně se objevil Saulův nástupce David, který se narodil v Betlémě jako syn Isai a byl jedním ze
Saulových vojevůdců. Jeho nejznámějším činem byla porážka Goliáše v jedné z dřívějších bitev
s Filištíny (1. Samuel, 17,49 ... V tom David vztáhl ruku svou k mošničce, vyňal z ní kámen, kterýž
hodil z praku...). Pohoří Gilboa má jednu zajímavost, kterou vysvětluje stará pověst. Nároky a
chování Davida nebyly vždy křesťanské a jako trest bylo určeno, že tam nic neporoste. V Izraeli
jsou severní svahy kopců, mající dost vláhy, porostlé a pouze tam tomu tak není. Jižní svahy jsou
pusté všude, protože o to se postará slunce. Logické vysvětlení, proč na Gilboa vůbec nic neroste
ani na severu, se zatím nenašlo. Hlavou mi bleskla myšlenka, jak dlouho by to asi trvalo, kdybych si
tam s mým „baraka“ na déšt postavil stan, než by ho odnesla povodeň.
Opustili jsme jezreelské údolí a dorazili do Bet Shean, kde vítězní Filištínští po bitvě u Gilboa
(l. Samuelova, 31) přibili těla Saula a Jonaty na hradby. Prohlídka města ale na plánu cesty nebyla a
my pokračovali jordánským údolím dál na jih. Kam se člověk podíval, tam byla pole a Dudi byl
opět ve svém živlu. Pyšně nám ukazoval pole, dnes patřící a obdělávaná bývalými nomády. Něco
podobného bylo do roku 1967 absurdní. Žádné podrobnosti o tom, jak toho dosáhli neznám, ale je
to víc než zvláštní vidět Beduíny s motyčkou na poli. O něco podobného se pokoušeli i v Jordánsku
a dokonce jim postavili i domky, ale ty dnes slouží jen jako stáje a „Bedu" dál bydlí ve stanech a
vesele čundrují po kraji. Všude jsou vidět roury zavlažování a pracuje se tam se všemi triky včetně
toho, že jsou celá pole zakrytá plastikovými foliemi. A nejen pole, ale i celý kraj. Při žních se nikdo
nezdržuje skládáním folií na poli a vítr se postará o to, že všude leží jejich cáry, což nepůsobí
zrovna malebně. Pole jsou vidět nejen směrem k řece Jordán, ale i za ní - v Jordánsku. Dudi se
chlubil tím, že tam donedávna nebylo vůbec nic a teprve když se vše s Jordánci trochu uklidnilo, tak
tam odešli izraelští agronomové jako poradci a od té doby je to úrodná krajina. Nejsou tam úplně
oficiálně, protože do Jordánska vlastně Izraelci nesmí. Jsou tam ale přesto a mají mít velký úspěch.
Zřejmě se už déle nedokázali dívat na neobdělanou polopoušť za řekou.
Silnice vedla podél úbočí nízkých kopců asi 200 metrů pod hladinou moře, pravidelně se
objevovaly malé pevnůstky a zákopy s drátěnými zátarasy, svědčící o tom, že to tam nebylo
vždycky tak klidné jako nyní a pak se objevila opuštěná vesnice – bývalý lágr Palestinenců a my
věděli, že už jsme pomalu u cíle naší etapy - v Jerichu.
Jericho, arabsky Ar-Riha, leží uprostřed nejúrodnější oázy předního Orientu a je nejen nejníže
položené, ale i nejstarší město na světě, jehož dějiny se dají sledovat až do roku 7000 př. n. l. Již
43
v té době bylo obehnáno dva metry silnou zdí a chráněno devět metrů vysokou věží. Mělo na
tehdejší dobu vyspělou techniku a mj. tam již používali i umělé zavlažování. V pozdním neolitiku
(asi 6000 př. n. l.) bylo město zničeno a znovu postaveno a z té doby se našlo hodně hrnčířských
výrobků a dokonce i lebka s hliněnou maskou. V době bronzové (3200 - 1200 př. n. l.) bylo Jericho
celkem 17x zničeno a znovu postaveno. Následovala dlouhá doba o které se nic přesnějšího neví,
Jericho jako město zaniklo a bylo degradováno na bezvýznamné sídliště. O jerišských hradbách,
zbořených Izraelity, se sice bible zmiňuje, ale nikde se nenašly nějaké stopy a není vyloučené, že
byly zdi postaveny z nepálených cihel, které se časem rozpadly. Jericho dobyl Josua, nasledovník
Mojžíšův, kterému byla Mojžíšem ukázána země, mlékem a medem oplývající a tam se
s izraelskými kmeny vydal. Byl to prostě takový jejich izraelský praotec „Izrael“. Mojžíš zemřel na
hoře Nebo, odkud jsme měli loni poprvé možnost onu zaslíbenou zemi vidět. Pohled z hory Nebo
musel Mojžíšovi vidinu velmi usnadnit, protože je všude kolem prakticky jen poušt' a jen směrem
k Jordánu se otevírá pohled na tmavý pás zeleně kolem řeky. Josua se vydal přes řeku a jako první
se mu postavilo do cesty opevněné město Jericho. Opevnění bylo na tehdejší dobu opravdu
dokonalé a do-bytí města nebylo určitě lehké. Bible informuje o tom, že Hospodin poradil Josuovi,
aby město po dobu šesti dní obcházeli, křičíce a troubíce na beraní rohy. Nešlo o trubky či pozouny,
ale nejspíše o již zmíněný šofar, který byl už v té době známý. Sedmý den měli město obejít
sedmkrát a jaký to mělo účinek je z bible dostatečně známo (Josua 6,20 ... když slyšel lid hlas trub,
že křičel i lid křikem velikým, i obořila se zed' ...). Dosud jsem nikde nenašel nějakou novou teorii o
tom, co a hlavně jak způsobilo zřícení zdí. Že by to měly na svědomí pouze tóny beraních rohů - i
když určitě hlasité - je dost nepravděpodobné, protože na to byly zdi příliš bytelné. Jedna věc mi ale
vrtá hlavou. Není vyloučené, že měl Josua již v té době útvar „ženistů“ či zákopníků, kteří dostali za
úkol zed' docela jednoduše podkopat. Křik a troubení na rohy mohl mít za účel jejich činnost
přehlušit a odvést pozornost obránců. Týden jim mohl stačit, když se jednalo o nepálené cihly a to,
že sedmý den obešli město celkem 7x, mohlo mít důvod v tom, že už byli zákopníci u cíle jejich
snažení a bylo jim zapotřebí delsího "krytí“, než došlo ke konečnému průlomu a zhroucení
podkopaných zdí. Zde musím ale opět zdůraznit, že se jedná o teorii, kterou nemám ničím
podloženou a která vznikla pouze v mých představách.
Na významu Jericho získalo až po návratu židů z babylonského vyhnanství a stalo se opět
středem zájmu nejrůznějších vládců. Na výstavbě se podílel i Herodes, který si tam nechal postavil
zimní palác, kde nakonec zemřel. Samozřejmě se tam objevili i Arabové a křížoví rytíři. Jericho
dodávalo hlavně indigo a třtinový cukr. Město zůstalo až do 19. století malou vesničkou, zničenou
roku 1840 Ibrahimem pašou, egyptským guvernérem, donuceným opustit jeho rajón. Roku 1871
město ještě nakonec úplně vyhořelo a teprve začátkem 20. století se začalo opět rozrůstat. Začali se
tam usazovat arabští uprchlíci z Palestiny a mimo nich i jordánská prominence, kterým Jericho
sloužilo jako zimní lázně. V červnu 1967 se tam přišla izraelská vojska "postarat o klid" a
44
následkem toho tam zůstalo jen sedm tisíc obyvatel a z někdejšího "velkoměsta", zůstal pouze
městys.
Dorazili jsme na místo a měli dost naspěch, protože se začínalo stmívat a my chtěli udělat
přeci jen pár obrázků. Autobus s námi vyjel na kopec nad městem, odkud je vidět nejen celá oáza,
ale i malý kopeček s historickými vykopávkami. Byli jsme v místech, o nichž se bible zmiňuje i
v souvislosti s Ježíšem. Tam uzdravil slepého žebráka a ovlivnil výběrčího daní jménem Zacheus
tak, že nakonec rozdal polovinu jeho jmění chudým. Západně od Jericha leží na hoře Dok, zvané
dříve Mons Qarantana (hora čtyřiceti), klášter Pokušení, kde se Ježíš 40 dní a nocí postil a byl
pokoušen d'áblem (Matouš 4,1-5 ... tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od
Ďábla ...). Dudi nám ještě v dáli u řeky ukázal místo, kde byl Ježíš Janem Křtitelem pokřtěn a bylo
pomalu na čase jet se podívat na vykopávky. S těmi jsme byli hotovi poměrně rychle, protože je to
ve skutečnosti pouze hliněný pahorek s několika hlubokými děrami. Vyfotili jsme si jen zbytky zdí
a věže v těch jámách a prohlídka byla u konce. Už jsme odcházeli, když jsem zahlédl brouky.
Všude lovím různé „chrousty“ pro známého od biologů a protože jsem dosud nikde žádného brouka
neviděl, resp. po nich ani moc nekoukal, tak jsem to tam pilně doháněl. Doběhl jsem skupinu a
našel je u ovocnáře. Ovoce tam bylo nejen nepřehledné množství, ale i druhů, protože tam roste i
tropické ovoce a podle toho byla nabídka pestrá. K naší sbírce ovoce přibyl ještě pampelmus,
mango, marakuja, kaki a údajně i papaja. S tou papajou si tak jistý nejsem, protože když jsme to
ochutnali, tak to připomínalo spíše kedlubnu, než tropické ovoce.
Obtěžkáni ranci s vitamíny jsme se vydali k autobusu a Mano s námi už skoro za tmy vyrazil
do Jeruzaléma. Chybělo nám ještě necelých padesát kilometrů, ale to nebyla žádná vzdálenost. Dudi
neměl možnost nás ve tmě upozorňovat na polnosti kolem a pustil se do nadávání na hotel, kde jsme
měli být ubytováni. Jednalo se o hotel Ram a průvodce začal lamentovat nad vybavením, jídlem a
obsluhou. Vyjádřil se v tom smyslu, že se to s kibucem Hagoshrim nedá ani srovnat a my začali
pomalu, ale jistě, očekávat to nejhorší. Pokoje v kibucu byly účelné, ale to také bylo vše a my už jen
odevzdaně čekali kdo skončíme.
Mano se propletl ulicemi Jeruzaléma, kde jsme toho ve tmě moc neviděli a zanedlouho
skončil u věžáku s nápisem RAM. Hala hotelu nedělala špatný dojem a když jsme zjistili, že jsou
naše pokoje nad střechami okolních domů a hlavně vysoko nad blízkým autobusovým nádražím, tak
už to tak špatně nevypadalo. Vydali jsme se výtahem nahoru a skončili v neosvětlené chodbě, což
zas tak příjemné nebylo. Pokusy rozsvítit byly bezúspěšné, ale koneckonců jsme nebyli na cestě
poprvé a já měl, po zkušenostech z dřívějška, v mé fototašce i miniaturní baterku, což našim
spolucestujícím dost zvedlo náladu, protože jsme pokoje všichni našli bez problému. Mezuza na
dveřích slibovala, že to nebude tak zlé a bylo to opravdu docela dobré a pokoje lehce splnil nároky
kladené na standardní turistický hotel. Přeci ale jen nebylo vše na 100%. V koupelně stála pod
zrcadlem dost upatlaná sklenička v igelitovém pytlíku s nápisem, že byla speciálně pro nás
45
sterilizována. Možná, že ji ale sterilizovali medem. Po vybalení kufru jsem vlezl pod sprchu, ale
voda tekla teplá jen z kohoutku a ze sprchy jen kapalo. Stačilo ale použít naší cestovní kudly
s všelijakým nářadíčkem, trochu montovat a sprcha byla opět použitelná. Dudi se sice s jeho
sýčkováním moc nemýlil, ale tak zlé to přeci jen nebylo. Je ale docela možné, že tím, že nás
připravoval na nejhorší a vše líčil jen v nejčernějších barvách, nakonec dosáhl toho, že jsme byli
mile překvapeni. Tentokrát jsme si trochu pospíšili, abychom nepřišli na večeři zase jako poslední.
Měli jsme úspěch a dorazili jsme jako předposlední. Chvíli po nás dorazili Dudi a Mano a hned
zamířili k nám. Jen dosedli, už Dudi vyletěl, jako když ho píchne vosa. Usadil se v něčem lepkavém
a mne jen hrozně mrzelo, že nerozumím hebrejsky, protože se na přivolaného číšníka snesla
kulometná palba určitě nespisovných výrazů a trvalo to dost dlouho, než se Dudi zase uklidnil. Při
jídle se povídalo o všem možném a když jsme skončili s jídlem a průvodce se vydal poptat se jeho
dalších svěřenců jak jsou spokojený, tak jsme v povídání pokračovali jen s Manem. Ten mluvil sice
jen anglicky, ale nakonec jsme se přeci jen domluvilia ukázalo se, že je pyšným dědečkem. Dudi se
zanedlouho vrátil, aby informoval i nás o možnostech jak vyplnit večer. Oblíbeným místem turistů
je tam Sionské náměstí, kde jsou uličky v okolí plné obchůdků a kaváren a kde se dá příjemně
prožít večer. Ještě se vyjádřil, že tam každý pojede na vlastní pěst, protože on má už padla a jako
průvodce bude fungovat zase až příští den. To jsem docela chápal a o to větší bylo naše překvapení,
když se nechal slyšet, že on jezdí do Cinematheky, a že by nás vzal s sebou. Chuť na to jít do kina
jsme ale neměli, ale ujistil nás, že je tam i kavárna s terasou a pěkným výhledem na hradby. Byla to
zároveň i možnost podívat se někam, kam turisté nechodí a tak jsme si skočili pro svetry a vyrazili
do ulic. Nakonec nás byl malý hlouček a z autobusové zastávky jsme místní linkou zanedlouho
dokodrcali na Sionské náměstím kde jsme se jen trochu porozhlédli a pokračovali s Dudim dál.
Kousek jsme šli pěšky a zbytek cesty jeli taxíkem. Byl bych to šel pěšky celé, ale mojí
spolucestující krátce před odletem začala zlobit pata a protože jsme měli před sebou ještě hodně
běhání, tak jsme nakonec jeli. Bylo to tam opravdu pěkné a nastydlý Dudi zlobil číšníky a
konzumoval litry vroucího čaje. My spokojeně ucucávali rajčatovou šťávu a dívali se na osvětlené
hradby jeruzalémské mediny. Dával jsem si pozor abych nekladl turistické otázky a nakonec se
z toho vyklubal docela obyčejný pokec o všem možném, včetně vykládání vtipů. Romantické to tam
opravdu bylo a klidně by to cestovní společnosti mohly zařadit do programu. Z toho by ale domácí
určitě neměli radost, protože jsme tam jedinými cizinci. Hlavou mi bleskla myšlenka, že by to bylo
místo jako stvořené pro pumový atentát, ale tak jednoduché by to zas nebylo. Bystroočku u vchodu
neušla jediná taška a u kabely mojí spolucestující se musel o jejích mírumilovných úmyslech
přesvědčit na vlastní oči, než nás pustil dovnitř. Zůstali jsme tam skoro do půlnoci a bylo velmi
příjemné představovat si počasí doma za vlahé říjnové noci pod jeruzalémskými hradbami. Do
hotelu jsme se vrátili taxíkem a já byl stále na vážkách, jestli to Dudi s tím pozváním myslel
upřímně, nebo jen hledal někoho, kde by mohlo "něco kápnout". Dal jsem mu peníze na zaplacení
46
celé částky za taxík a považoval věc za vyřízenou, ale Dudi mi však ještě přinesl peníze zpátky, na
taxíku se podílel také, takže to bylo opravdu jen takové kamarádské pozvání. Byli jsme ve stejném
věku, často jsme si jeden z druhého utahovali a kolikrát si přišel k nám dozadu postěžovat, když ho
někdo ve skupině zlobil. Toho zlobení ale moc nebylo a jednou přiznal, že kdyby bylo víc takových
skupina jako ta naše, tak že by to nebyla práce, ale rekreace.
Ve čtvrtek, 31.10., byla na plánu prohlídka Jeruzaléma. S počasím to ale vypadalo dost špatně
a bylo vidět, že jsme byli přes 800 metrů nad mořem - zatáhlo se a začalo pršet. Ani tentokrát se to
neobešlo bez deště a k naší standardní výzbroji přibyly ještě i nepromokavé bundy. Dudi ale
sliboval, že se to vybere a my jen doufame, že se nemýlí, a že na fotkách bude i něco jiného, než jen
louže a zmoklé postavičky.
Jeruzalém, hebrejsky Yeruschalim, znamená sice město míru, klidu tam nikdy moc nebylo a
spíše tomu bylo naopak. Proto by bylo asi lepší používat arabského jména města El-Kuda – svaté
město. Jeruzalém je totiž svatým městem jak pro křesťany, tak i pro židy a muslimy a náboženské
nesrovnalosti vedly často k rozbrojům. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Jeruzalém (asyrsky
Urusalim) v jeho čtyřista let dlouhé historii zažil tak málo míru. Archeologické výzkumy ukázaly,
že na tom místě bylo první sídliště už 3000 př. n. l. a dokládají to i zbytky hradeb a jedné brány a
jméno sídliště bylo odvozeno od boha Schalema. Další doklady se dochovaly na deskách z egyptské
Tel el-Amarny, zmiňujících se o Urusalimu jako sídlu egyptského guvernéra roku 1480 př. n. l.
Podrobnější informace pocházejí ale až z doby, kdy se Jeruzalém stal královským městem po dobytí
Davidovými vojsky v 11. století př. n. l. (2. Josua, 5,6-9). Město bylo opevněno a stalo se
náboženským a politickým centrem. K dalšímu rozšíření města došlo za vlády Salomona, který mj.
postavil i 1. chrám. Po jeho smrti (ca. 930 př. n. l.) se Jeruzalém stal hlavním městem království
Judea. Na výstavbě města se podíleli i další vládci, z nichž nejznámější byl Hiskia. Město nejen
důkladně opevnil, ale nechal hloubit i tajný tunel, vedoucí vodu z pramene Gihon. Jeden aquadukt
měl údajně postavit už Salomon, ale teprve tunel zajišťoval dodávku vody i během obléhání.
První velká pohroma postihla město roku 586 př. n. l., kdy je zničil babylonský král
Nabukadnezar. V rozvalinách skončil i Salomonem postavený chram a obyvatelstvo se dostalo do
zajetí. Z babylonského exilu se židé začali vracet až po roce 536 př. n. l., kdy města dobyl Peršan
Kyros. Došlo opět k obnovení města a postavení nového chrámu. Výstavba trvala několik desetiletí
a detailně se tím zabývá bible v knihách Ezdráše a Nehemiáše.
Jeruzalém i nadále zůstal středem zájmu a není divu, že se tam objevil roku 332 př. n. l.
i Alexander Veliký. Město bylo stošedesátpět let helenizováno, což nezůstalo bez následků, protože
s tím nebyli všichni srozuměni a po roce 196 př. n. l. následovalo dvacetpět let krvavých řeží.
Nemálo se o to přičnil i řecký král syrské říše Seleukidů, Antiochus Epiphanes. Zničil celé části
města, vyvraždil obyvatelstvo a ušetřen nezůstal ani židovský chrám. To vedlo k povstání vedeném
Judou Makabejskym, které mělo úspěch a v letech 162 - 143 př. n. l. došlo k rozdělení mesta. Po
47
devatenácti letech se Izraelitům podařilo zmocnit se i řecké části města, pod vládou Alexandra
Janaea došlo k jeho dalšímu rozšiřování a byly postaveny nové hradby a opevnění.
Roku 63 př. n. l. se dostal Jeruzalém pod římskou nadvládu, Pompejus získal město bez boje a
proto nic nebránilo tomu, aby se stalo hlavním městem Judei. Výstavba pokračovala a nemálo se o
ní zasloužil i Herodes, vládnoucí od roku 37 př. n. l. do roku 4 n. l. a z té doby jsou určité části
staveb ještě zachovány. K nim patří např. i Zed' nářků a zkrátka nepřišla ani stavba opevnění.
Slabinu mělo ale město na severní straně a to vedlo v letech 42 - 70 n. l. ke stavbě další hradby a
nakonec stály jako obrana celkem tři skoro paralelní zdi. Část jedné se zachovala dodnes a stojí
nedaleko Damašské brány. Veškerá opevnění ale přesto nestačila a roku 70 n. l. dobyl města Titus.
Samostatnost židů se tehdy Římanům přestala líbit a nenechali tam málem kámen na kameni.
Šedesát let leželo město v rozvalinách a teprve roku 130 n. l. z něj Hadrián udělal římské město
Aelia Capitolina. Byly opět postaveny i chrámy a svatyně, proti čemuž opět narůstala
nespokojenost, protože pro židy byla stavba římských chrámů zneuctěním posvátných míst. Došlo
proto k 2. povstání proti Římu a židé město udrželi celkem dva roky, než nakonec podlehli. Římané
stavby dokončili, ale město se zmenšilo a obavy z dalších povstání nakonec vedly k tomu, že byl
židům vstup do města zakázán. Zákaz trval celkem sto let a pro židy to musel být jeden z největších
trestů a pokoření. K tomu ještě přibyla skutečnost, že na ruiných židovského chrámu postavili
Římané chrám bohovi Jupiterovi. Pomalu ale jistě se začalo hlásit ke slovu křesťanství,
v následujících dvoustech letech jeho význam stále vzrůstal a když císař Konstantin křesťanství
uznal jako oficiální náboženství, tak se změnil i statut města a nakonec Konstantinova matka
Helena a biskup Makarius udělali roku 324 z Jeruzaléma svaté město křesťanů. Jeruzalém rostl a
vyvíjel se v důležité centrum křesťanského náboženství a následujících třista let bylo ve znamení
stavby mnoha kostelů a klášterů. Rozmach Jeruzaléma dosáhl vrcholu za vlády císaře Justiniána
(527 – 565) a o tom, jak město tehdy vypadalo, existuje jedinečný doklad ve formě, již zmíněné
madabské mapy.
Roku 614 vpadla do Svaté země perská vojska, obsadila Jeruzalém a trvalo celkem třináct let,
než se k moci dostala opět Byzanc. Muslimové ale byli neodbytní a nakonec se roku 638 město
vzdalo kalifovi Omarovi. Počáteční benevolence muslimů vůči křesťanství neměla dlouhého trvání,
došlo i ke zničení kostelů a to byl jeden z důvodů k výzvě ke křížovým tažením. Křižáci byli
zpočátku plni elánu a tak jim roku 1099 stačilo k dobytí města jen pět týdnů. Odvedli opravdu
dokonalou práci, v Jeruzalémě nezůstal na živu skoro ani jeden žid či muslim a kdo ten masakr
přeci jen přežil, ten skončil v otroctví. Až do roku 1187 měli křižáci vše pevně v rukou, ale
Saladinovi se podařilo sjednotit arabské kmeny a po bitvě u Hittim padl nakonec i Jeruzalém. Místo
kostelů a klášterů se začaly stavět mešity, medresy (školy koránu) a rabaty (opevněné muslimské
"kláštery") a další snaha křižáků, dostat se opět k moci, byla bezúspěšná. Dohoda mezi Fridrichem
II. a Egyptem z roku 1229 jim sice dovolila se do města vrátit, ale již roku 1244 byli vyhnáni úplně.
48
Až do roku 1516 zůstal Jeruzalém nejdříve v rukách Ajubidů, potom Mameluků a nakonec se
tam objevili i Turci. Sultán Selim I. se zmocnil vlády bez boje a osmánská dynastie se udržela
celkem čtyřistajeden rok a nedá se říci, že by to bylo městu na škodu. Stavitelství patřilo
k největším koníčkům Turků a jen za vlády sultána Suleimana (1537 - 1541) přibyla řada mešit,
citadela a i vodovod. Nestavěly se ale jen mamutí stavby, ale byly postaveny i praktické věci, jako
třeba řada sabilen, což byly veřejné studny. Z toho je vidět, že neměli Turci zájem jen o ohromení,
ale i o zvýšení kultury bydlení, pokud se dá ve středověku u nižších vrstev obyvatelstva o kultuře
bydlení vůbec mluvit. Štěstím pro Jeruzalém byl fakt, že Turci v té době nejen stavěli, ale že se
snažili ve výzdobě jednotlivých staveb vše předcházející překonat a tím ukázat jejich velikost a
moc. Přitom nehrálo roli, jestli se jednalo o mešitu či o docela obyčejnou kašnu. Ne nadarmo měl
sultán Suleiman přízvisko Nádherný / Velkolepý.
Od druhé poloviny 16. století až do začátku 19. století význam Jeruzaléma upadal. Možná to
bylo tím, že byl trochu "z ruky" a zájem se soustředil spíše na města jako Akko, Safed a Gaza. Bylo
to nejspíš také tím, že hlavní roli mimo politiky a náboženství začal hrát obchod. Gaza se nejspíš
stala středem zájmu hlavně kvůli tamním textilkám a málokdo se dnes pozastaví nad tím, že gáza
obinadel má původ právě ve jménu města Gazy.
V letech 1832 - 1840, kdy byla Palestina a Sýrie pod vládou egypťana Mehmeda Aliho, se
začíná Jeruzalém opět stávat administrativním centrem a pomalu ale jistě se začíná projevovat i vliv
Evropy. Jedni z prvních to byli Britové, kteří tam již roku 1838 otevřeli konzulát. Příklady táhnou a
zanedlouho nebylo jediné evropské mocnosti, která by neměla v Jeruzalému zastoupení. Britové se
v tom koutě ale daleko lépe vyznali - koneckonců nebyl Izrael jedinou zemí, kde měli jejich prsty
ve hře. Stačí jen vzpomenout legendárního Lawrence z Arábie, s jehož jménem jsme se loni
v Jordánsku setkávali skoro na každém kroku. Po Turcích a jejich metodách se Britové jevili jako
armáda osvoboditelů, kterými často skutečně byli. Celkový vliv jim nakonec umožnil i to, že se po
skončení 1. světové války usadili v Palestině, nad kterou získali mandát. Jeruzalému i celé zemi to
na škodu nebylo, profitovali tam z technické vyspělosti evropské mocnosti a obyvatelstvo
Jeruzaléma se dočkalo moderního vodovodu, elektrifikace a nakonec i kanalizace. Nedá se ale říci,
že by opravdu vše, co Britové začali uskutečňovat, bylo ideální, ale v každém případě to bylo pro
Palestinu přínosem. Přesto ale začalo jak Židy, tak i Araby pálit dobré bydlo. Jako už několikrát
předtím, také tentokrát došlo k tomu, že když přestali mít lidi potíže s tím, kde splašit chleba, začali
mít víc času zabývat se náboženskými problémy. Nejnespokojenější byli tentokrát Arabové. O tom,
že se trochu unáhlili, jsem se už zmiňoval. Britská vojenská mašinerie a rychle se organizující Židé
nebyli snadným oříškem. Britům však nakonec všechno přerostlo přes hlavu, nebo toho už měli
plné zuby a nakonec odtáhli. Zamíchala se do toho i OSN a výsledkem bylo provolání státu Izrael
14.5.1948. Události v celé zemi se zrcadlily i v událostech v Jeruzalému, kde Jordánci za pomoci
Egypta obsadili staré město. Mnoho staveb vzalo za své v pouličních bojích a OSN nakonec viděla
49
řešení pouze v tom, že mezi soupeřícími stranami umístila své vojáky. Bylo to sice spíše jen
symbolické gesto, ale mělo úspěch a rok nato byl relativní klid. Zřejmě válčení spoupeřící strany
také už moc nebavilo a takhle nikdo neztratil tvář. Jeruzalém byl rozdělen a hranici tvořil 200 - 300
metrů široký pruh země nikoho. Jediným pojítkem v rozděleném městě byla Mandlová brána, což
bylo něco na způsob berlínského Check point Charlie, mezi západním a východním Berlínem.
Jeden problém ale přeci jen zůstal. Židům bylo znemožněno navštívit jejich nejposvátnější místo –
Zed' nářků. Ale i tento zádrhel nakonec „vyřešili“ roku 1967 v šestidenní válce a od té doby přestala
být Mandlová brána průchodná pouze pro diplomaty a otevřela se i pro židovské a křesťanské
poutníky a turisty.
Historie města Jeruzaléma, hemžící se převážně daty a jmény, je jedinečnou ilustrací historie
celé země a dosud jsem se s ničím podobným jinde nesetkal. Dudi to proto neměl lehké, když se nás
během jízdy ulicemi města snažil o všem informovat a ani my jsme neměli zrovna velkou chuť
konzumovat haldu nezáživných dat a jmen. Jedním uchem to šlo proto dovnitř a druhým zase ven
s tím, že si to všechno srovnám až po návratu. Jestli se mi to ted' podařilo to nevím, ale alespoň
jsem se o to pokusil.
Autobus s námi ujížděl moderními ulicemi a vůbec to nevypadalo na to, že tam také někde
mají historickou část města. Všude vyrůstaly nové věžáky svědčící o tom, že Jeruzalém hlavním
městem Izraele nejen je, ale i zůstane. Po chvíli jsme vjeli do čtvrti ortodoxních židů Mea Shearim.
Jméno Mea Shearim znamená stonásobný a vztahuje se k místu ve Starém zákonu, podle kterého
Izák jednou zasel a stokrát sklízel (1. Mojžíš, 26, 12). Dříve patřila prohlídka čtvrti do každého
cestovního programu, ale nakonec od toho upustili. Bylo totiž dost problémů a nepříjemností s tím,
že turisté neodolali a tamní židy fotili. Těm se to vůbec nelíbilo a skončilo to nakonec pěknou
řádkou nejen rozbitých kamer, ale i nosů. My jsme pouze projeli, kamery i nosy zůstaly
nepoškozené a mohli jsme si tam jen krky vykroutit při okukování místního obyvatelstva. Všichni
tam pobíhali stejně oblečeni ať se jednalo o šestiletého kluka, či osmdesátiletého kmeta. Důkladné
polobotky, vlněné podkolenky, kalhoty pod kolena, kaftan a klobouk streimel, zpod kterého
vylézaly pejzy - peiyot, sahající často až po ramena. Neznají jinou barvu než černou a my měli
dojem, že je celé město ve smutku. Zajímavou novinkou pro nás bylo, že vůbec nic nedělají, celý
život věnují pouze studiu thory a žijí ze sociální podpory. Tzn., že celý život berou „stipendium“ a
peníze na to jdou ze sbírek po celém světě. Dá se říci, že berou plat jen za to, že tam bydlí a "drží
místo". Ve všední den to tam ještě jde, ale když je sabat, tak je tam jako po vymření, protože nesmí
dělat vůbec nic. Ani vařit, ani moc chodit a nebyla to žádná zvláštnost, že nesměli jít ani na „hrnec“.
O tom, že se snaží poškozovat stát kde se dá, jsem se už zmiňoval. Ostatní židé je nemohou ani cítit
a nenechají si ujít jedinou příležitost, aby jim to nějak nedali najevo. Ať už ve vtipech či
karikaturách a já se jim ani moc nedivím, mně tihle náboženští příživníci také nijak sympatičtí
50
nejsou, protože jen pod rouškou náboženství užírají druhým. Na to by měl platit zákon o
příživnictví a veškeré podpory a tzv. „stipendia“ by se jim měly zatrhnout.
Netrvalo to dlouho, autobus zastavil na moderní ulici a my čekali co bude. Byli jsme
v místech, kde byla dříve hranice rozděleného města a Dudi nám vyprávěl jak to tam tenkrát
vypadalo a jako doplněk nám ukázal moderní cimbuří na střechách činžáků, které sloužilo jako
střílny. Jordánci a Izraelci zde byli od sebe vzdáleni pouze několik desítek metrů a střílelo se přes
ulici. Také okna domů byla účelům střelby přizpůsobena. Nedaleko odtud leží Muniční pahorek,
obsazený v letech 1948 - 1967 Jordánci, který byl rozhodujícím strategickým bodem. Rozlohou
není nijak velký, ale opevnění tam hájila Husajnova privátní garda a tak není divu, že to trvalo pět
dní, než Izraelci v šestidennídenní válce ten pahorek dobyli.
Projeli jsme místem, kde stála Mandlová brána a zamířili na horu Scopus. Jen jsme stačili
zahlédnout knihovnu a část místní univerzity, vše v nejmodernějším provedení a Mano zamířil
ulicemi města k dalším pozoruhodnostem. Projeli jsme kolem špitálu Augusty Viktorie, založeného
roku 1910 manželkou císaře Wilhelma II. a pokračovali dál na Olivetskou horu. Naše naděje, že se
počasí umoudří, vzaly za své a my už jen doufali, že zůstane u poprchávání a nezačne liják. Ocitli
jsme se v místech úzce spjatých s biblí. Olivetská hora se zvedá za kidronským údolím asi sto metrů
nad město a na jejím hřebenu stojí několik kostelů. Prohlídky na plánu nebyly a my se jen
dovídáme o které jde. Pater Noster je kostel stojící nad jeskyní kde Ježíš naučil jeho učedníky
otčenáš (Lukáš 11,2-4 ... I řekl jim: Když se modlíte, říkejte: Otče náš, kterýž jsi na nebesích, posvěť
se jméno tvé. Přijd' království tvé. Bud' vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dávej
nám každého dne. I odpusť nám hříchy naše, nebo i my odpouštíme všelikému vinníku svému.
A neuved' nás v pokušení, ale zbav nás od zlého). Helena, matka císaře Konstantina, tam nechala
roku 333 postavit první kostel, známý pod jménem Eleona, jehož zbytky byly objeveny při
vykopávkách roku 1910. Dnešní stavby pocházejí od francouzké princezny La Tour d'Auvergne,
která koupila celý pozemek i s ruinami křižáckých staveb a nechala tam postavit karmelitánský
kostel a klášter.
Dalším kostelem je chrám Na nebe vstoupení (Lukáš 24,51 ... I stalo se, když jim žehnal, bral
se od nich a nesen jest do nebe ...) ... . Z původní byzantské stavby se nedochovalo nic a zdi ve
tvaru osmihranu pocházejí od křižáků a kopule je od muslimů, kterým kostel od roku 1198 patří.
Uvnitř kaple se nachází posvátná skála údajně s otiskem Kristovy nohy. Celkově není stavba ničím
pozoruhodná a o to víc udivuje, že to byla právě tato kaplička, která byla inspirací ke stavbě
Omarovy mešity. Třetím chrámem je ruský ortodoxní kostel, který je svým způsobem konkurencí
chrámu Na nebe vstoupení a byl postaven roku 1880 na místě, kde mělo ke skutečnému na nebe
vstoupení dojít. Podle cestovní příručky má být z šedesát metrů vysoké věže krásný pohled na
město, ale podle Dudiho je kostel od roku 1917 uzavřen, takže existují nesrovnalosti jak prastaré,
tak i nejnovější. Nebylo však nutné šplhat někam na věž, protože i z parkoviště autobusů byl na
51
město krásný pohled. Přímo pod námi v údolí svítily i v tom pošmourném počasí cibulovité kopule
kostela Máří Magdaleny, postaveného roku 1888 carem Alexandrem III. na památku jeho matky
Marie Alexandrovny. Na stráních kidronského (cedronského) údolí s Getsemanskou zahradou se až
k nám rozkládalo obrovské pohřebiště, táhnoucí se až k Jerichu. Jsou to hroby těch, kteří chtějí být
u posledního soudu mezi prvními. Největší dojem ale pohopitelně udělalo město samotné s jeho
hradbami a jednotlivými stavbami, mezi nimiž nejvíce upoutala pozornost zlatá kopule Omarovy
mešity. Hrozně jsme jen litovali že poprchávalo a že nám na fotkách bude chybět zářící zlato jeho
kopule, známé z ilustrací kdejakého cestopisu. Dudi nám ukazoval jednotlivé čtvrti a vysvětloval,
kam se ještě všude podíváme. Neměli jsme ale možnost se na jeho výklad soustředit, poněvadž na
nás ze všech stran dotírali ochodníci se suvenýry. Podle průvodcovy rady nic nebetreme do rukou a
je trochu k smíchu se dívat na kupčíka dotírajícího na mojí spolucestující, která měla ruce tvrdošíjně
vražené v kapsách. Jakmile se totiž něco vezme do ruky, už to platí jako koupené. Jsou to trochu
svérázná pravidla obchodu, ale nedá se s tím nic dělat a nejlepší obranou jsou opravdu ruce
v kapsách. Sem tam se sice snaží něco strčit i do podpaží, ale to už je spíše výjimka a nikam to
nevede, protože těm „nešikovným“ vše z podpaží vždycky hned vypadne.
Odjeli jsme z Olivetské hory dost zklamáni počasím a jen doufali, že ze snímků přeci jen něco
bude. Moje spolucestující si ještě stačila sebrat trochu písku a několik snítek olivy a pokračovali
jsme Kidronským údolím kolem Getsemanské zahrady a Kostela všech národů. Byli jsme poněkud
zklamáni tím, že autobus pouze zastavil abychom si to mohli vyfotit a hned se jelo dál. Dudi nám
ale slíbil, že se tam ještě vrátíme. Další pozoruhodností byly hroby v úžlabině pod námi. Již jsem
psal o tom, že je celé údolí Cedron jediným velkým pohřebištěm a je o tom zmínka i v proroctvích
(Joele 3,12 ... přitáhnou národové ti do údolí Jozafat, neboť tam se posadím, abych soudil...). Píše
se tam sice o údolí Jozafat, ale to je jen druhé jméno údolí Cedron. Třetím jménem je Údolí králů a
to se hned vybavily vzpomínky na egyptské hroby faraonů. Podobnost to není čistě náhodná,
protože existuje názor, že v těch místech mají být i hroby Davida, Salomona a dalších židovských
králů. Největší a nejpozoruhodnější z celé řady hrobů je hrob Absalonův. Bylo ale dokázáno, že
vznikl až o sedm set let později, v době postavení 2. židovského chrámu v 1. století našeho
letopočtu. Hrob dostal jméno nejspíše podle 2. knihy Samuelovy, 18,18, kde stojí, že: „Protož
nazval ten sloup jménem svým, kterýž slove místo Absolonovo až do dnešního dne. Při bližším
ohledání se ukázalo, že na tomto místě byla dříve hrobka vytesaná do skály a teprve později bylo
rozhodnuto vytesat ze skály celý monolit mauzolea. I ostatní hroby jsou v podobném provedení,
čímž vzniká dojem jakési jordánské Petry en miniature. Dalším hrobem je hrob Josaphta také z 1.
století a po něm následuje nejstarší hrob z 2.století př. n. l., Bnei Hezir. Ve 4. století v něm byla
nalezena kostra a mělo se za to, že tam byl pohřben Ježíšův bratranec Jakobus - podle kterého hrob
dostal jméno, přestože hebrejský nápis na architrávu informuje o tom, že je to hrobka rodiny
52
kněžích Bnei Hezir. Nejmladším a nejlépe zachovalým je hrob Zachariášův, kde měl být pohřben
otec Jana Křtitele. Existuje ještě celá řada podobných hrobek, které ale nejsou ničím pozoruhodné.
To už jsem ale jeli pod jeruzalémskými hradbami a posléze vystoupili u Dung gate – Hnojné
brány. Na jižní straně města se nachází ještě Sionská brána a Stará brána, která je ale zazděná. Jen
jsme vypadli z autobusu, tak náš první pohled platil obloze. Bylo zataženo, ale naděje, že se to
vybere, přeci jen byla.
Prošli jsme pod klenbou brány a já začal pospíchat, protože jsme konečně dorazili někam, kde
je každý kámen poznamenán historií staletí. Ani tam jsme ale neunikli době nejnovější. Vše je
hlídané a naše návštěva se neobešla bez předchozího prohledání tašek a ranců vojenskou hlídkou.
Pak už to ale bylo jen několik kroků a byli jsme u Zdi nářků (Hakol Mamaaravi) - nejposvátnějšího
místa židů. Jak často jsme ji viděli v televizi a vždy ve spojitosti s událostmi převážně
neradostnými. Nic opravdu pozoruhodného tam sice není, ale dlážděné prostranství a mohutné
balvany zdi přesto dělají dost dobře nepopsatelný dojem. Proto jsme nejdříve jen stáli, dívali se a
poslouchali výklad. Až do roku 1967 bylo celé prostranství až k vlastní zdi zastavěné a Židé tam do
té doby neměli přístup. Zed' nářků je pozůstatek zdi postavené Herodem kolem vlastního chrámu,
asi roku 20 př. n. l. Z původní délky této západní zdi (hebrejsky Hakol Mamaaravi) 485 metrů zbylo
do roku 1967 pouze 48 metrůa ty byly později na 170 metrů prodlouženy. Jméno Zed' nářků má
původ v tom, že tam židé naříkají nad zničením jejich chrámu Římany v roce 70 n. l. Je to zbytek
jejich největší svatyně a není proto divu, že největším neštěstím pro židy bylo, když jim tam byl
zakázán přístup. Poprvé se to stalo po povstání Bara Kochby v letech 132 – 135 n. l., kdy tam byli
Římané a podruhé v letech 1948 - 1967, kdy tato část města patřila Jordáncům.
Hakol Mamaaravi má celkem dvacetšest vrstev z herodiánské doby, ale pouze sedm jich bylo
dosud vykopáno. Na nich je dalších sedmnáct vrstev z doby římské a pozdější a poslední vrstvy,
osmnáct metrů vysoké zdi, pochází z doby britského mandátu. Není žádné denní doby, aby se tam
někdo nemodlil a my nevíme, jestli jakožto nevěřící můžeme jít blíž. Dudi nám ale vysvětlil, že
není problém jít až úplně ke zdi, pouze musí jít muži k jiné části zdi než ženy. Je to tam stejné jako
v synagóze, kde také nesmějí být muži a ženy pohromadě. Náš hlouček se rozešel a každý šel za
jeho vlastními zážitky. Ten den byl svátek, kdy byli chlapci přijímáni do náboženské obce a podle
toho tam bylo rušno. Bylo to poprvé, kdy se směli modlit s modlitebními krabičkami (tefilin) na
čele a hřbetu ruky a používat modlitebních řemínků. Největší dojem na mne udělal rabín, celý
v černém a s mohutným plnovousem, který prošel s hloučkem jeho žáků přes prostranství ke stolu,
kde si nejdříve odložil samopal. Těžko popsat pocity, které v té chvíli člověk má. To bylo něco
obdobného, jako kdyby si doma farář před vstupem do kostela nejdříve odložil kulomet. Vydal jsem
se k vlastní zdi a připadal si tam jako vetřelec. Kolem mne se pod modlitebními šátky rytmicky
pohybovali modlící a přestože si nenechám hned tak nějaký snímek ujít, tak musím přiznat, že jsem
tam nefotil a cvakání aparátů kolem mne se mi tam vůbec nehodilo. Škvíry mezi balvany byly
53
vyplněné lístečky s prosbami a přáními, které tam věřící strkají a Dudi nám řekl, že je rabíni jednou
za čas všechny vyndají a skladují v jakémsi hrobě v synagóze spolu s starými thorami. Žádné přání
jsem tam nenechal, to udělala moje spolucestující u vedlejší části zdi, kde byla celá dámská část
naší výpravy. Ještě jsem tam hledal holubici, vznašející se nad tou zdí, ale žádná tam nebyla. Podle
pověsti se totiž nad židovským chrámen stále vznášela schechina v podobě holubice a po zničení
chrámu u Hakol Mamaaravi zůstala dodnes.
Opustili jsme prostranství, já ještě teleobjektivem přeci jen udělal pár fotek a pokračovali
jsme dál. Měli jsme namířeno k místům, která jsou posvátná muslimům. Po šikmé rampě jsme se
dostali nad prostranství před Zdí nářků, kde si podle islámské pověsti měl Mohamed přivázat jeho
koně Buraka, když přijel z Mekky do Jeruzaléma. Prošli jsme branou a byli na Haram esch-Scharif
(vznešená svátost), jinak také na hoře Moria. Dostali jsme se na místo, kde je styčný bod
naboženství židovského, křesťanského i islámu. Tam byl podroben Abraham zkoušce, jestli je
ochoten obětovat jeho jediného syna Izáka, tam měl stát Abrahámem postavený oltář a oba
židovské chrámy a po Mecce a Medině je to třetí nejposvátnější místo i pro mohamedány. Podle
pověsti tam za jednu noc dojel Mohamed na jeho koni Burak (blesk) až z Mediny a odtud měl
vstoupit na nebesa, přičemž s sebou strhl i celý vršek hory. Skálu ale zachytil archanděl Gabriel a
stáhnul ji zpět. Až potud legendy. V dřívějších dobách hora sloužila jako místo, kde se mlátilo obilí
a byl to docela obyčejný venkovský mlat a nic posvátného na něm nebylo. Tento mlat ale koupil od
jebusity Arauna král David a postavil tam oltář (2.Samuel 4,18-25 ... Vstup a udělej Hospodinu
oltář na humně Aravny Jebuzejského ...) a Davidův syn Salomon tam kolem roku 960 př. n. l.
nechal postavit chrám nad archou úmluvy. Tento 1. chrám byl při dobytí Jeruzaléma zničen
babylonským králem Nebukadnezarem a židé se dostali do zajetí. Teprve po jejich návratu od vod
babylonských došlo ke znovupostavení svatyně (520 př. n. l.), přičemž byl Nehemia nucen nechat
vrchol hory stavbě přizpůsobit. Skoro půl tisíciletí stál tento 2. chrám na hoře Moria a Zed' nářků
byla západní zdí celého komplexu. Za vlády Nehemia byla postavena i první část opevnění - věž
Hananeel. K rozšíření a zdokonalení opevnění došlo v letech 333 - 63 př. n. l. a z původního
chrámového areálu vznikla pevnost. K největším stavitelům patřil pochopitelně i Herodes Veliký
(37 př. n. l. – 4 n. l.). Ve velkém stylu nechal roku 20 př. n. l. chrám obnovit, přestavět a rozšířit a
změny byly tak markantní, že se často mluví i o 3. chrámu, který velikostí a nádherou jeho
předchůdce daleko předčil. Tento herodiánský chrám byl oním místem, odkud Ježíš vyhnal
obchodníky a penězoměnce – „...nečiňte z domu Otce mého, dům kupecký...". Jediné, co se
zachovalo, je popis stavby ve spisech Flavia Josepha, protože chrám byl zničen a vypálen roku 70
Římanem Titem. Na troskách chrámu císař Hadrián nechal roku 136 postavit svatyni bohu
Jupiterovi, kam měli židé přístup pouze jednou do roka. Ale i tato svatyně byla nakonec 200 let
později zničena Konstantinem Velikým.
54
Když se roku 638 dostal do Jeruzaláma vítězný kalif Omar, tak navštívil i místo, odkud měl
Mohamed vstoupit na nebesa a při pohledu na prostranství, které sloužilo křesťanům jako smetiště,
se rozhodl tam postavit mešitu. První stavba ale byla velmi jednoduchá a vůbec ničím
neimponovala. Teprve v letech 687 – 691 tam nechal 5. omajádský kalif Abd el-Malik postavit
mešitu, která měla její velikostí a nádherou předčit i mešitu v Mecce, postavenou jeho rivalem
Abdallahem Ibn Zobeirem. Mešitu nakonec roku 1099 změnili křižáci na kostel Templum Domini a
teprve roku 1187 vrátil sultán Saladin muslimům jejich mešitu zpět. Až do dnešního dne zůstala
původní struktura dómu zachována a pouze výzdoba a zed' kolem byly ve 14. a 15. století
zdokonaleny mameluky a v 16. století osmáncem Sulejmanem.
Dudi se v čele naší skupiny ubíral příkrou cestou z prostranství před Zdí nářků, my ještě lovili
poslední záběry a nakonec jsme prošli branou na prostranství tolik poznamenané historií, kde se
nám otevřel pohled na areál staveb a zeleně. Vše je upravené a architekturou přesně splňuje nároky
kladené na všechny stavby islámu - volný prostor a důstojné prostředí. Je to něco úplně jiného než
synagogy a kostely, zrovna tak, jako je islám i jeho strukturou něco úplně jiného. Psát o islámu jako
o náboženství není také úplně korektní, protože je to spíše jen společenství lidí, ochotných
následovat Allaha, což jest zároveň i překlad slova islám.
Výklad o historických událostech skončil a my se vydali k mešitě El-Aksa. Její jméno
Dschami el-Aqsa znamená vzdálená mešita, podle začátku 17. sůry koránu: "Noční pouť (Bani
Israil). Jménem Allaha nejmilosrdnějšího. Chválen a veleben budiž ten, kdo vedl svého služebníka
při noční pouti od posvátnáho domu v Mecce k vzdálené mešitěe jeruzalémské"... El-Aksa byla
postavena v letech 705 - 715 kalifem Al-Walidem, synem Abd el-Malikovým. Po několika
zemětřeseních zůstaly zachovány pouze původní proporce a dnešní forma pochází od kalifa Az Zahira, který ji po posledním zemětřesení v roce 1033 opět obnovil. Za doby křižáků mešita
sloužila jako královská rezidence a hlavní stan templářů. O zdokonalení výzdoby se přičinil i
Saladin. Přibyly nádherné mozaiky, mihráb a z cedrového dřeva vyřezávaná „kazatelna“ – minbar,
patřící do roku 1969 k nejkrásnějším v celém orientě, než padla za oběť požáru, který založil
fanatický křesťanský turista. V 16. století to byl Suleiman, který nechal mešitu restaurovat a dostala
mozaiková okna. Poslední obnovy stavby pochazejí z let 1927 a 1938 - 1942, poté, co byla opět
poškozená zemětřesením. Přibyly sloupy z carrarského mramoru darované Musolinim a výzdoba
stropní kopule od egyptského krále Faruka.
U jednoho z pilířů, nesoucí klenbu před vlastním vchodem, zůstala opět hromádka nejen bot,
ale i fototašek, protože se tam nesmělo fotit a chvíli poté má opět skupina zábavu. Postarala se o to
moje spolucestující, vybavená pro všechny eventuality, která vstoupila do mešity ne v ponožkách,
ale v PVC-"galoších", používaných v operačních sálech jako „přezuvky“. Dostali jsme se do haly
osmdesát metrů dlouhé a padesátpět metrů široké, kde má místo cca. pět tisíc lidí. Dóm má sedm
lodí a stojí zde celý les třicetitří pilířů a osmdestátjeden sloup. Chodili jsme po kobercích v halách
55
mezi mramorem, nevěděli kam dřív koukat a pouze hlídači, dávající pozor, aby turisté zůstali ve
vymezených částech mešity, nás svým upozorňováním na naše „přestupky“ rušili. Vlastní výzdoba
plně odpovídá významu mešity, pouze obrovský vnitřní prostor zamezuje dojmu přeplněnosti a
mozaiky, arabesky a štukatérská práce se jeví jen jako jemná krajka. Tentokrát se připojil i
nádherně zdobený strop kopule, klenoucí se skoro osmnáct metrů nad námi. Čas ale utíkal a my
museli dál a ještě na poslední chvíli jsem se od jednoho hlídače dozvěděl, kde tam byl zastřelen
roku 1951 dědeček jordánského krále Huseina, Abdullah (služebník boží). Podařilo se mi najít i
stopy po kulkách na jednom z mramorových sloupů a trochu se divil, že jsem se při mém hledání
musel obrátit na tamního hlídače, protože mi Dudi nemohl pomoci, jelikož to nevěděl.
Portálem před mešitou se sedmi oblouky, odpovídajícími chrámovým lodím, jsme prošli na
prostranství, kde naši pozornost opět upoutala zlatá kopule Omarovy mešity. Krátký pohled ještě
platil krásné kašně El-Kas, kde se každý muslim musí před modlením obřadně umýt a vedle
stojícímu olivovníku, rostoucímu tam údajně již v době Mohamedova vstoupení na nebe. Po
několika stupních jsme vystoupili na vyvýšenou plošinu a byli u jednoho z nejdůležitějších
turistických a mohamedánských cílů - Qubbat es-Sakhra, nebo-li Omarovy mešity. Tato mešita je
po Kaabě v Mecce a Mohamedově hrobě v Medině, třetí nejvýznamějším svatyním islámu a čtvrtou
v pořadí je tuniská Dschamma Sidi Okba v Kairouanu, kterou jsem se zabýval v popisu cesty
Tuniskem.
Zlatě zářící kopule o průměru dvacet metrů krásně kontrastuje s olověnými deskami krytou
kopulí mešity El-Aqsa a obě tvoří společně onen typický symbol města. Dóm stojí uprostřed místa
zvaném Haram esh-Sharif (vznešená svátost) a formou a provedením je jedinečným dokladem
islámského stavitelského umění. Mešitu postavil v letech 687 - 691 Abd el-Malik na místě, kde měl
chtít údajně Abraham obětovat jeho syna Isaaka, kde postavil Salomon l. židovský chrám a odkud
měl Mohamed vstoupit na nebesa. Stavba má tvar osmihranu a je zdobená mramorem a perskymi
fayencemi a nenajde se snad jediné místečko, které by nebylo pokryté výzdobou. Z barev převládá
modrá a zlatá. Byli jsme ještě upozorněni na vnitřní stranu zdi dóm obklopující, kde je řada
kamenných altánků a podloubí a za řešení sporů, jestli je kopule opravdu pokrytá zlatem či není –
Polyglott tvrdil že je a Dudi odporoval že není, jsme vstoupili. Vnitřní architektura se nedá srovnat
s ničím, co jsme dosud někde viděli. Jak formou, tak i provedením. V první řadě tam není žádný
volný prostor, protože celý střed zabírá posvatná skála, ohrazená umělecky tepanou mříží s dvanácti
mramorovými sloupy a čtyřmi žulovými pilíři, které kopuli nesou. Druhá, kruhově uspořádaná řada,
je tvořená dalšími osmi pilíři a šestnácti mramorovými sloupy. Celá stavba má průměr padesáttři
metry a ve středu leží 17,7 metrů dlouhá, třináct metrů široká a - měřeno od podlahy -, až dva metry
vysoká skála, která je zároveň i špicí hory Moria. Marně jsem tam hledal stopy prstů archanděla
Gabriela, který měl skálu strhnout zpátky, zato ale bez problému poznáváme otisk kopyta
Mohamedova koně, který jsme si mohli ohmatat v nádherně vyřezávané schránce, tvořící součást
56
dřevěného „mantinelu" kolem celé skály. Další svatou relikvií je tam jeden vlas z Mohamedova
vousu, nacházející se v jeskyni Bir el-Arwah (studně duší) v podzemí. Jméno pochází od toho, že
muslimové věří, že se právě zde mísí modlitby zemřelých s vodopády a řekami v ráji. Ovlivněni
pouštěmi všude v jejich okolí, si totiž muslimové představují ráj jako kvetoucí zahradu s nadbytkem
vody. Určitě to bude i jeden z důvodů, proč mešity a jejich okolí dělají dojem zámeckého parku
sv„altánem“ uprostřed.
Mramorová podlaha dómu je pokrytá koberci a kompozice barev ornamentů pokračuje i na
stěnách. Výzdobu daroval mešitě roku 1561 sultán Suleiman a její provedení plně odpovídá
Suleimanovo přízvisku – nádherný. Jak venku, tak i uvnitř převládá modrá barva, kontrastující
s bílou a pochopitelně nesměla chybět ani posvátná barva islámu – zelená a především zlato.
Výzdoba pokračuje i na arkádách mozaikami a nebyla vynechána ani kopule, pokrytá mozaikovými
ornamenty. Vyobrazeny jsou převážně rostliny, poněvadž islám nedovoluje zobrazovat lidi a
zvířata. Celé to je ještě doplněné arabeskami a nápisy, že se o stavbu zasloužil kalíf Al-Mamun, což
ale není pravda. Nakonec jsme byli v pravém slova smyslu a zcela neobřadně vyhnáni hlídači,
protože začala jejich polední pauza. Dudi ještě vysvětlil poslání umělecky tepané mříže z l2. století,
pocházející z doby, kdy křižáci mešitu přeměnili na kostel a která má být ochranou před islámskými
lovci kousků oné posvátné skály, kteří ji svého času málem rozebrali. Moje uculující se
spolucestující se mi ještě nenápadně takovým suvenýrem pochlubila a mohlo se jít dál. Kladívko a
majzlík s sebou ale zcela jistě neměla a určitě si jen dělala starosti, aby na ten udrolený kamínek
skály na podlaze nějaký bosý mohamedán nešlápnul a nezranil se ...
Hned vedle stojí v těsném sousedství Qubbat al-Silsila, vypadající jako přesný model její
velké sestry. I zde existuje řada legend. Podle první se měla el-Malikovi tak zalíbit, že se na to
konto rozhodl postavit onu velkou mešitu. Podle další a pravděpodobnější legendy, to měla být
kalifova pokladnice a podle třetí legendy, od které pochází i jméno al-Silsila (řetězová), tam byla
soudní síň Salomonova, kde byl u stropu zavěšen řetěz a každý kdo přišel se jej musel držet a když
byly jeho přísaha křivá, tak byl okamžitě zabit bleskem. Je docela možné, že to mohlo být právě
tam, kde Salomon tak šalamounsky rozřešil známý spor dvou žen o dítě.
Na nádvoří jsme se ještě podívali na minbar u zdi postavený roku 1456 Burhanem ed-Dinem,
zastavili se u malé Qubbat al-Miraj podobající se chrámu Na nebe vstoupení na Olivetské hoře
a postavené ze stejného důvodu, jen s tím rozdílem, že se zde nejednalo o Ježíše ale o Mohameda a
nakonec prošli kolem Sabil Qaytbay – nádherně zdobené kašny. Branou s oblouky a schody,
podobnou jako vejce vejci té, kterou jsme do areálu vstoupili, jsme opustili nejen Omarovu mešitu,
ale i celý Haram esh-Sharif.
Dudi spočítal jeho svěřence a vydal se úzkými uličkami do mediny – staré čtvrti. Nešli jsme
dlouho a zastavili před domem, který se od ostatních lišil pouze jedinou věcí. Byly to barevné
omalovánky nad vchodem, kde se na čestném místě nacházel obrázek černé kostky – posvátný
57
kámen v Mecce. Pán domu tak celému okolí zvěstoval, že vykonal pouť do Mekky a má nárok
přidat si ke jménu titul Hadž.
Prošli jsme úzkými uličkami a dostali se k Antoniově pevnosti. Postavil ji v letech 37 - 35 př.
n. l. Herodes, pojmenoval po svém příteli Markovi Antoniovi a má se za to, že právě tam byl Ježíš
souzen Pontiem Pilátem. Prohlídka nebyla možná, poněvadž je tam medresa al-Omaria, kam turisté
nesmí. Dnes se skoro jistě ví, že na tomto místě nezačala Via Dolorosa - křížová cesta, čili cesta
utrpení. Historické pravdě je daleko blíže názor, že byl Ježíš odsouzen na druhé straně na nejvyšším
místě města – hebrejsky Gabbatha (vysoká dlažba), kde stál Herodův palác, kde měl Pilátus jeho
rezidenci a kde také úřadoval, když přišel z Caesarei do Jeruzaléma. Jedním z jeho úkolů bylo, že se
měl starat o pořádek ve městě v době velkých židovských svátků. Pilát byl zároveň i zástupcem
Říma v soudních věcech a to od roku 26 až do 16.3.37. Podle židů na jeho hlavu padla vina za
Ježíšovo odsouzení, ale ve skutečnosti šlo o řízení, kde o vině či nevině mohla rozhodnout pouze
židovská rada sandherion, protože šlo o souzení tzv. falešného proroka. Židé se tím, že vše svedli
na Piláta, jen chtěli zbavit odpovědnosti za Kristovu smrt. Evangelia popisují Piláta jako
spravedlivého kontrolora soudu, který byl o Ježíšově nevině přesvědčen a byl dalek toho, nechat jej
popravit. Teprve když mu položili nůž na krk – „... Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův, neboť
každý, kdo se činí králem, protiví se císaři...", musel ustoupit, protože s císařem Tiberiem nebyly v
tomto směru žerty a zrušení rozsudku cestou milosti tím padlo. Pilát měl ale ještě jednu možnost,
protože bylo zvykem, že ve svátek mohl jednoho vězně propustit. Nechal lid rozhodnout mezi
Ježíšem a Barabášem a ten rozhodl ve prospěch Barabášův. Víc už Pilát pro Ježíše udělat nemohl
(Matouš 27,24 ... a vida Pilát, že by nic neprokázal, ... umyl ruce před lidmi řka: Čist jsem od krve
spravedlivé tohoto...).
Pokračovali jeme v naší cestě a dostali se ke kapli Odsouzení, kde byl nad Ježíšem rozsudek
vynesen. Dostali jsme se k františkánskému klášteru, kde je ještě kaple Bičování a kde „II“ na zdi
označuje 2. zastavení na křížové cestě. Vlastní prohlídka začala ale až v klášteře Sionských sester.
Měli jsme štěstí, že to bylo už možné, protože jej do nedávna opravovali. Zde jsme si prohlédli
nejen zbytky původní dlažby, ale i cisternu na vodu a do kamene vyrytou oblíbenou hru římských
vojáků v kostky. Při této hře přišli také na nápad korunovat Ježíše trnovou korunou a také tam hráli
o Kristovo roucho. Opustili jsme klášter a stanuli pod obloukem Ecce homo, kde měl Pilát při
pohledu na Ježíše pronést slova: "Ejhle, člověk". Šli jsme uličkou plnou obchůdků a zjistili, že je
nabídka suvenýrů všude stejná, dostali se na širší ulici, která se zdála být místním bazarem a kde
byla nabídka suvenýrů ještě daleko větší, pestřejší, barevnější a obchodníci ještě neodbytnější.
Prostě se tam vše řídilo tím, že náboženství je náboženství, ale kšeft je přeci jen kšeft. Reliéf ve
výklenku ve zdi tam označuje místo, kde Ježíš pod vahou kříže poprvé klesl (III. zastavení) a
několik metrů dál je IV. zastavení, kde potkal jeho matku. Kousek dál jsme odbočili z relativně
široké ulice do úzkého průchodu mezi obchůdky, kde je na začátku na rohu V. zastavení, kde Šimon
58
Cyrenejský pomohl Ježíšovi s křížem (Lukáš 23,26 ... A když jej vedli, chytli Simona Cyrenajského
jdoucího z pole, vložili na něj kříž, aby nesl za Ježíšem ...). Vystoupili jsme po stupních mezi
obchůdky a hlavně se snažili nevrážet do lidí a nepřevrhnout stolky s vystaveným zbožím
ochodníků. Ti jedni v náboženském zanícení často ani nevnímali okolí a ti druzí jejich zboží zřejmě
úmyslně vystavovali tak, aby turisté o vše museli zakopnout. Dostali jsme se k VI. zastavení, kde
Veronika setřela Ježíšovi pot a o kterém v bibli není zmínka stejně, jako o III. zastavení. Onen šátek
sv. Veroniky se od roku 707 nachází v chrámu sv. Petra v Římě. Dostali jsme se k zastřešenému
bazaru, kde na protejší straně Ježíš podruhé klesl (VII.). Zde opustil Ježíš město branou Porta
Judiciaria – Brána rozsudků, poněvadž zde byly dříve přibíjeny listiny s rozsudky trestu smrti.
Opodál je VIII. zastavení, kde Ježíš promluvil k plačícím ženám (Lukáš 23,27-30) a kde také
prorokoval zničení Jeruzaléma. Část římského sloupu označuje IX., místo kde Ježíš potřetí klesl pod
křížem. Byli jsme u cíle naší cesty po Via Dolorosa, na hoře Kalvárii. Tam jsou i poslední zastavení
křížové cesty X. - XIV.
Ulička vyústila na malé náměstíčko a my stáli před chrámem Božího hrobu. Je to
nejposvátnější místo křesťanů, kde se nachází nejen Kristův hrob, ale i místo ukřižování Golgatha
(Golgota). To, že tomu skutečně tak je, potvrdily již i archeologické výzkumy. Nejstarší částí stavby
jsou pozůstatky baziliky z první poloviny 4. století, postavené císařem Konstantinem Velikým,
který roku 325 navštívil Jeruzalém a na přání jeho matky Heleny, začal stavět baziliku na místě, kde
stála dříve císařem Hadriánem roku 135 postavená svatyně bohyně Afrodity. Stavba nebyla
jednoduchá, poněvadž bylo nutné skálu upravit tak, aby zůstaly zachovány dva kamenné bloky.
Jeden s Ježíšovým hrobem a druhý s Golgotou, kde stály ony tři kříže. Tato první koncepce se
zachovala dodnes a po způsobu římských mauzoleí byla ještě nad vlastním hrobem postavena
rotunda o průměru třicetosm metrů. Zato celé okolí bylo pozdějšími přestavbami úplně změněno.
Pro upřesnění je nutné dodat, že se vlastně o původní stavbu ale nejedná, protože jsou to
rekonstrukce po několikerých zničeních. Poprvé baziliku zničili Peršané roku 614 a podruhé
fatimidský kalif El-Hakim. Ten neušetřil ani vlastní kamenný blok s hrobem, který nechal roku
1009 rozkopat. Chudá křesťanská obec v Jeruzalémě si obnovení nemohla dovolit a teprve když se
na byzantský trůn dostal roku 1042 Konstantin Monomachus, tak bylo s obnovou započato. Když se
15.7.1099 zmocnili Jeruzaléma křižáci, tak začala padesát let trvající přestavba a dnešní forma
chrámu pochází právě z té doby. Požár v roce 1808 a zemětřesení v roce 1927 stavbě pochopitelně
nijak neprospělo, k obnově došlo až v roce 1959 a byla provedena s ohledem na styly jednotlivých
časových údobí. Za zmínku také stojí i to, jak došlo k rozdělení jednotlivých částí chrámu mezi
všechny konfese. Neobešlo se to pochopitelně bez hádek a problémů a dnešní status quo pochází
z roku 1852.
59
Společné vlastnictví všech:
Kristův hrob (L), rotunda - Anastasis (K) a
kámen Pomazání (C).
Řecko-ortodoxní:
Oltář
Ukřižování
(H)
Adamova kaple (D), katholikon (I), Kristovo
vězení (S) a mimo menších míst v rotundě
ještě dvě kaple (T, X.)
Římsko-katolické: Oltář Uřižování (E), chór
(Y), oltář Máří Magdaleny (P), františkánský
kostel (Q) a kaple Nalezení kříže.
Arménsko-ortodoxní: Kaple Sv. Heleny (V), místo Tří Marií (J), kaple Rozdělení rouch (U) a malá
místnost v rotundě.
Koptsko-ortodoxní: Kaple u zadní stěny Kristova hrobu (M).
Syrsko-ortodoxní – Jakobité: kaple v rotundě (N)
Etiopsko-ortodoxní: Hrob Josefa z Arimathie (O)
A perličkou je skutečnost, že je vchod do chrámu Božího hrobu ve vlastnictví muslimské rodiny,
která obdržela klíče od chrámu před staletími od tureckého sultána - místo islámských hlídačů (B).
Opustili jsme prostranství (A) a šli do chrámu. Nejdříve jsme se zastavili u mramorové desky,
kde byl Ježíš balzamován (Jan, 19,40 ... vzali tělo Ježíšovo, ovinuli je prostěradly s těmi vonnými
věcmi...) a poté vešli do kaple Adama, kam patří legenda, že tam byla nalezena jeho lebka. Za sklem
je vidět trhlina ve skále, jak kámen po Ježíšově smrti pukl (Matouš 27, 51 ... a země se třásla a
skála pukla ... ). Z Adamovy kaple (D) vedou schody na Kalvárii (lat. Calvarie locus - místo lebek),
kde jsou X. - XIII. zastavení cesty utrpení. Toto místo se dříve nacházelo za hradbami města,
protože u židů platily hroby za nečisté a nesměly být ve městě.
Jako první upoutal naši pozornost oltář Ukřižování (E). Bylo tam velmi málo světla a pouze
blesky fotoaparátů odhalovaly celou jeho nádheru. Napravo od oltáře je vidět do kaple Bolesti (F),
do které vedou ještě i schody z nádvoří, ale tento vchod je od roku 1187 uzavřen. Dalším oltářem je
Stabat-Matter na místě, kde stála během ukřižování Maria (G). Vše kolem ale výzdobou předčilo
vlastní místo ukřižování (H), kde nezůstalo jediné místečko bez ozdoby a i strop je zaplněn
množstvím zlatých a stříbrných lamp. Ve výklenku pod oltářem je zlatý relief a před ním je na
mramorové desce zlatá hvězda a otvorem uprostřed, což jest místo, kde stál kříž. Celou nádheru
jsme si ale mohli pořádně prohlédnou až na obrázcích doma, protože tam panovala skoro tma a jen
díky blesku z obrázků něco bylo. Trochu víc světla by tam neškodilo a nebyl bych nucen tam použít
baterky, což má k pietě i pro nevěřícího hodně daleko.
60
Kolem balzámovacího kamene jsme se vrátili ke vstupu do rotundy, kde je vlastní hrob. Tato
rotunda (anastasis) si přes všechny pozdější přestavby zachovala styl té původní, kterou nechal
postavit Konstantin. Jedenáct metrů vysoké zdi pocházejí ze 4. století, kopule má průměr 21 metr a
je vysoká 21,5 metru. Celkový dojem ale dost rušilo lešení, které stálo všude kolem. Uprostřed
rotundy stál vlastní cíl naší prohlídky – Ježíšův hrob, který je XIV. zastavením cesty utrpení. Bylo
tam poměrně plno a Dudi navrhnul, abychom si hrob prohlédli sami, poněvadž je tam stejně málo
místa. To ale hned nešlo, protože se před hrobem konal nějaký obřad, při kterém se ve vykuřování a
modlení střídali kněží jednotlivých konfesí. Využil jsem té nucené pauzy a šel okouknout ostatní
kouty chrámu. Obešel jsem hrob a zůstal stát u malé kapličky u zadní stěny, která je tak malinká, že
se tam člověk skoro ani nemohl otočit. Sledoval jsem kněze při nějakém obřadu, který jsem ale
nechápal. Kněz byl celý v černém a na hlavě měl něco mezi turbanem a tím, co nosí popové.
Zpozoroval mě a pozval dovnitř. Po krátkém váhání jsem tam shrben ani ne tak vešel, jako spíše
vlezl jako do psí boudy, protože tam bylo tak málo místa, že by se tam třetí už nevešel. Zeptal jsem
se jej co je zač a co tam vlastně uctívá, poněvadž stále hladil asi půl metru dlouhou mramorovou
desku. Dostalo se mi vysvětlení, že je to část původního Ježíšova hrobu - byl jsem v koptské kapli.
Podle příkladu návštěvníků přede mnou jsem také něco přidal k hromádce peněz u kamene, kopt
mne vybídl abych si kámen pohladil a nakonec mne k velkému překvapení vyzval, abych si ho tam
vyfotil. To jsem se předtím z vlastního rozhodnutí neodvážil a nadšeně proto focení doháněl. Zmínil
jsem se ještě i o tom, že jsem se s koptským náboženstvím setkal už v Egyptě a dostal jsem ještě
křížek a svatý obrázek s betlémskými květinami. Opět se potvrdilo, že není k zahození umět
alespoň to nejnutnější v cizí řeči. Po mém "baráka lláho fík"(zaplať bůh) a "besslama" (sbohem)
kopt stejně odpověděl a s pusou od ucha k uchu mne vyprovodil z kaple. Přesněji řečeno, ani ne tak
vyprovodil, jako že jsme se současně vysoukali ven stylem, jak se leze z malého stanu. Byl to ale
nejzajímavější zážitek, jaký jsem měl nejen v Jeruzalému, ale asi i na celé cestě.
Vrátil jsem se opět ke vchodu do hrobu a při prohlížení svícnů, kadidelnic a krásných
řezbářských prací už jen čekal, až onen obřad skončí. Nádherné ornáty se střídaly s ušmudlanými
kutnami a mne jen mrzelo, že jsem ani netušil o jaké konfese šlo a jen podle zdobení a střihů se
občas poznalo, že jde o nějaký druh křesťanství, které má blíže k orientu než k okcidentu. Obřad
skončil a k mému zděšení nastala mezi křesťanskými poutníky absolutně nekřesťanská tlačenice a
strkanice, kde o nějaké lásce k bližnímu nemohlo být ani řeči. Nebudu přehánět, když napíši, že
jsem tam často stál jen na jedné noze, která navíc ani nebyla moje. Na obranu ateistických turistů
ještě musím uvést, že se o ten chaos v jejich náboženském zanícení zasloužili především mniši a
řádové sestry. Proto ted' ani nemohu napsat, že jsem do svatého hrobu důstojně vešel, jelikož mne
tam zcela nedůstojně vnesl dav zbožně bezohledných poutníků.
Ježíšův hrob má dvě části. První je Andělská kaple se zdobeným mramorovým kamenem
uprostřed, kde údajně seděli andělé při Ježíšovo zmrtvýchvstání. Prostor tam je miniatumí a dav za
61
mnou mne nutil projít, či spíše prolézt dál asi jeden metr vysokým vchodem do hrobu, kde je místo
akorát pro tamního kněze a maximálně pro dva až tři návštěvníky. Vše je vyložené mramorem a ze
stropu visí čtyřicettři drahocenné lampy, které patří čtyřem náboženstvím. Latincům, Řekům a
Arméncům patří po třinácti lampách a 4 lampy patří koptům. Při stěně tam je asi dva metry dlouhá
mramorová deska kryjící Ježíšův hrob, která je vyzdobena jako oltář a gravura informuje o tom, že
tam Ježíš není, protože vstal z mrtvých (Mar.16,6 ... Vstalť jest, neníť ho tuto ...). Veden příkladem
druhých jsem se připojil ke kolektě a vzápětí mám v ruce knězem zapálenou svíci. Upevnil jsem ji
do písku v krásném poháru a dumal, ke komu se mám jako ateista s mojí prosbou či přáním vůbec
obrátit. Ještě jsem se nesměle zeptal jestli se tam smí fotit a bylo mi to opět s úsměvem dovoleno.
Vrátil jsem se nizoučkým průchodem do kaple Andělů a měl tentokrát trochu víc času si vše
prohlédnout. Vše je pokryté krásně opracovaným mramorem a mně se vybavila vzpomínka na
chrám sv. Petra v Římě, kde jsem se musel hmatem přesvědčit o tom, že je splývavý závěs jedné
sochy opravdu z mramoru a ne z látky. Tam tomu bylo obdobně.
Vymotal jsem se z davu před vchodem a poněvadž jsem byl v hrobě jako první z naší
skupiny, tak jsme se mohl ještě podívat i po ostatních částech kostela. Již při čekání před vstupem
do hrobu jsem si prohlédl vnější výzdobu hrobky a nyní při bližším ohledání došel k názoru, že
když se cestovní příručka o výzdobě vyjádřila jako o nepříliš vkusné, tak že na tom opravdu něco
je. Na tomto místě se rekonstrukce po požáru roku 1808 příliš důsledně podle originálu neřídila a
podle toho to vypadalo. Pro vnějšek hrobky není ani slovo přeplácané nijak silným výrazem, ale
výrazem snad jen trochu nemístným. Vysvětlení se ale najde v rozdělení kostela mezi jednotlivé
konfese. Mezi částmi chrámu, které patří všem, je i vlastní hrobka a proto není divu, že je výzdobou
tak přeplněná. Často tam má jeden dojem, že se všichni ve výzdobě navzájem předháněli. Původní
hrob byl vytesán ve skále a jedinou ozdobou byly sloupy kolem a baldachýn u vchodu. Zjistit
původní formu nebylo po zničení celého hrobu kalifern El-Hakimem jednoduché a nápomocné
v tom byly jen reliefy na cestovních lahvích poutníků v 6. století a kamenný model z 10. století
nalezený u Narbonne. O dalším detailu se zmiňuje evangelista Matouš: "A vložil je (tělo Ježíše) do
svého nového hrobu, kterýž byl vytesán ve skále a přivaliv kámen veliký ke dveřím hrobovým, odešel
(Josef z Arimatie) - Matouš 27,60. Tento způsob uzavírání hrobů byl v té době velmi rozšířený.
Vydal jsem se do dalších hal chrámu, zastavil se u oltáře Marie Magdaleny, kde se jí měl Ježíš
zjevit a kde jsou jediná varhany chrámu (P) a pokračoval kolem sedmi oblouků Marie (R) ke kaplím
Longina a Rozdělení rouch (T,U) a dostal se ke kapli Hanobení (X) s dalším sloupem bičování.
V rotundě jsme jsme se potkali s mojí spolucestující, shodli se na tom, že dělají prostory chrámu
vyplněné tóny varhan jedinečný dojem a šli společně do katholikon (I), kde byla střední lod'
křižácké katedrály. Přesně uprostřed kopule se nachází pohár s opletenou koulí, představující podle
křesťanských pověstí pupek světa, což byl zároveň i jeden z důležitých orientačních bodů na
středověkých mapách. Podle židů se má střed světa ale nacházet v podobě posvátné skály na hoře
62
Moria. S ohledem na velikost světa je odchylka měřená prakticky v metrech zanedbatelná,
z pohledu náboženského je ale nepředstavitelně veliká.
Vrátili jsme se k východu, kde ale ještě nebyla ani noha. Času bylo dost a my se proto šli ještě
jednou podívat na Golgotu, kde tentokrát nebyl vůbec nikdo. To je nám nejmilejší a mohli jsme si
prohlédnout vše v klidu a i přes nedostatek světla objevili celou řadu detailů, které jsme při
návštěvě se skupinou přehlédli.
Opustili jsme kostel, moje spolucestující se šla podívat na nabídku blízkého obchůdku, já se
usadil na schodišti a začal v duchu listovat v knížkách, kde se o těchto místech psalo. Osoba Ježíše
Krista vždy lákala, láká a bude lákat nejrůznější vědce, polovědce a pavědce k novým teoriím,
dohadům a fantaziím. Zdálo by se, že život Ježíše je dostatečně popsán v bibli, ve skutečnosti se ale
evangelia soustřed'ují pouze na několik let před jeho smrtí. V Nazaretu jsme si prohlédli obraz, kde
Ježíš pracuje v dílně jeho otce a nejjednodušším vysvětlením by bylo, že byl předtím stále jen
doma. Ale bylo to opravdu v Nazaretu? A co ty teorie, které tvrdí, že dětství prožil v Capernaum?
Na roku jeho narození se už vědci dohodli. Ale i to je pro mne překvapením, poněvadž jestli se
opravdu narodil v roce 7 př. n. l., tak bychom měli mít správně rok 1992 a ne teprve rok 1985. Další
zarážející skutečností je, že pro popis celého jeho života existují daleko starší předlohy. Podobný
osud měl nejen babylonský Marduk, ale i egyptský Osiris, indoiránský Mithra a mj. i indický
Krišna a ti dva poslední stojí za to, se u nich chvilku zastavit. Mithra se narodil panně v jeskyni
v jesličkách mezi oslem a volkem a byli u toho nejen pastýři, ale od východu přišli i mágové s dary.
Došlo i k poslední večeři, dokonce i k jeho vstupu na nebesa a při přijímání do náboženství
nechybělo ani křtění. A to vše se událo cca. polovinu tisíciletí před naším letopočtem, tzn. dlouho
před tím, než se Kristus vůbec narodil. V životopise Krišny je to obdobné, jen místo Marie to byla
Devaki. Navíc ještě radža Kamsa nařídil povraždit všechna nemluvňata, když se dozvěděl, že jej
syn Devaki zbaví vlády. To je také dost povědomé a když se vymění jméno Kamsa za Herodes, tak
máme prakticky kompletní Ježíšův životopis, včetně mnoha zázraků které údajně vykonal. Dělá to
celé tak trochu dojem, že nejen život, ale i osoba Ježíše byla už daleko dříve "naprogramována" a
vše se později jen přizpůsobilo vlastním podmínkám a potřebám. Další předpisy týkající se
„vytvoření“ Krista se najdou ve Starém zákoně včetně jména a jeho osudu a nechybí ani způsob
smrti (Žalm 22,17 ... rota zlosyníků oblehla mne, zprobíjeli ruce mé i nohy mé...). Evangelisté
nemohli mít v jejich „tvorbě“ moc volnosti, když nechybí ani takové podrobnosti, jako je oněch
třicet stříbrňáků zaplacených Jidášovi.
Řada dalších legend to celé jen komplikuje. Podle 1500 let starého tibetského spisu měl Ježíš
až do jeho dvacetidevíti let kázat budhismus v Indii a v Japonsku existuje na ostrově Honšu
dokonce Kristova slavnost na počest toho, že nezemřel na kříži, ale uprchl do Japonska. Měl se tam
dokonce oženit a mít tři dcery. To už se mi ale zdá být trochu moc volně zpracovaná legenda,
protože si stačí jen představit metodu trestu smrti ukřižováním, aby bylo víc než nepravděpodobné,
63
aby byl ještě někdo schopen nějakého velkého cestování. Navíc měla skutečná metoda popravy na
kříži hodně daleko k onomu "civilizovanému" způsobu ukřižování, jak je to známé z každého
kostela. Za prvé neprocházely hřeby dlaněmi, ale zápěstími a za druhé neprobíjeli nárty, ale přibíjeli
vykroucené nohy za patní kosti. Pouze tak bylo zaručeno, že onen nešťastník na kříži zůstane až do
smrti. Co také na kříži nechybělo, bylo sedátko, které ale nemělo smrt ulehčovat, ale naopak ji co
nejvíce oddálit. Skutečnost, jak to s ukřižovaním ve skutečnosti bylo, objevil jeruzalémský
archeolog Nicu Haas až roku 1968. Jediná Ježíšova naděje na přežití (jestli vůbec) byla v tom, že
mu nebyly přelámány kosti. Tak podle evangelia zahynuli zločinci ukřižovaní společně s ním.
Přelámáním kostí vyprovokovaná tuková embolie musela být pro ně jakousi ránou z milosti. Kristus
už měl být v té době mrtev, což by bylo ale po tak kráké době poměrně neobvyklé. Metody zjištění
smrti nebyly v té době nejmodernější a i o hodně později se stávalo, že se "mrtví" probouzeli. To
jsou ale všechno pouze jen další dohady, které nic nevysvětlují a nic neřeší. Zajímavé ale určitě
jsou. V každém případě nejsou tak absurdní, jako třeba názor jistého V. K. Zajceva, že byl Ježíš ve
skutečnosti astronaut z cizí planety. K tomu ale nutno dodat, že opak mu také ještě nikdo
neprokázal.
Nesrovnalosti jsou také s datem Ježíšovy popravy. Bylo určeno víc datumů a rozdíl devíti let
není žádnou zvláštností a vědět to datum jistě, nemusely by být Velikonoce pokaždé jindy.
Evangelia se shodují v tom, že zemřel v pátek a podle církve to mělo být roku 30. Srovnáváním
podle nejrůznějších kalendářů se dosáhlo jen ještě větších zmatků. Často se stalo, že by museli
soudci zasedat ve svátek, což jest absurdní, aby to celé časově vyšlo. Po delším žonglování nejen s
roky a různými kalendář, ale i s tím, na který den týdne padnul 14.a 15. den měsíce nisanu vyšlo
najevo, že s přihlédnutím k dalším událostem, např. k zemětřesení, by nejspíš mohlo odpovídat
datum 20. březen v roce 29.
Určité nejasnosti jsou také kolem posledních slov Ježíšových, než zamřel. Podle Marka
(15,34) údajně řekl: "Bože můj, proč jsi mne opustil", podle Lukáše (23,46) "Otče, v ruce tvé
poroučím ducha svého" a podle Jana (19,30) měl jen říci "Dokonáno jest". Poslední slova
významných osobností, mezi které Ježíš nesporně patří, jsou obyčejně zaznamenána s neobyčejnou
přesností a proto nesrovnalosti kolem posledních Ježíšových slov nejen udivují, ale především
zaráží.
Těmito úvahami jsem se ale dostal někam, kam jsem vůbec neměl namířeno. Je to vše sice
zajímavé, ale není nutné se tím dále zabývat, protože tak učinili již jiní, daleko povolanější. Těmi
povolaným ted' myslím historiky a vědce, v žádném případě tím nemyslím všechny ty rádoby
historiky a pavědce, kteří se na všem jen přiživovali jejich absurdními teoriemi. To vše mělo být
pouze náznakem věcí, které mi vrtaly hlavou na místech, kde se vše kdysi dávno událo.
Skupina se začala pomalu trousit, zanedlouho jsme seděli na schodech všichni a společně
vyprazdňovali pytlík oříšků, koupených mojí spolucestující. Měli jsme za to, že jsme plán na ten
64
den již splnili, ale v tom jsme se moc mýlili. Dudi konstatoval, že máme ještě dost času, a že nám
proto ukáže Betlém. Ještě padla zmínka, že bychom si rádi prohlédli getsemanskou zahradu, což
nám bylo také okamžitě přislíbeno a minutu poté jsme už upalovali jeruzalémskými uličkami.
Dorazili jsme k Jaffské bráně, mající u Arabů stále ještě podle tamního nápisu její původní jméno
Bab el Khalil (brána přítele), který hlásá, že Abraham je přítel Allaha. Skupinka turistů, čekajících u
brány, pochopitelně neušla pozornosti snaživému arabskému obchodníčkovi prodávajícímu kufie onu arabskou pokrývku hlavy, která k Arafatovi patří obdobně, jako buřinka k anglickým
bankovním úředníkům. Obchodníček byl ale dost smolař, protože si jako první oběť vybral mne a já
byl z celé naší skupiny zřejmě jediný, který kufii již vlastnil, protože jsem si ji pořídil při loňské
cestě Jordánskem, kde jsem ji neměl jen jako suvenýr, ale na nošení, protože je to v poušti opravdu
praktická věc. U mne s prodejem neuspěl a zatímco dorážel na ostatní, já si stačil teleobjektivem
z hodně velké dálky nenápadně vyfotit spěchajícího ortodoxního žida. Mano s autobusem nakonec
dorazil a my se vydali silnicí pod hradbami, na které jsme včera v noci koukali z terasy kavárny.
Jaffská brána přímo bije do očí, protože je dnes hlavním vstupem do města. I tam stála původně jen
brána odpovídající všem bezpečnostním předpisům pro obranu, ale jen do roku 1898, kdy ji nechal
sultán Abdul Hamid zbořit. V té době tam byl totiž na návštěvě císař Wilhelm II. a aby mohl do
města vjet zároveň s celým doprovodem, tak nechal sultán zbořit dvanáct metrů zdi mezi vlastní
branou a citadelou a zasypat příkop. Zřejmě to byla pro sultána hrozně důležitá návštěva a neměl
problém nechat zbořit půlku města, jen aby měl císař dost místa.
Objeli jsme hradby města, dostali se opět do "Údolí králů" a zanedlouho jsme vystupovali.
Zahrada Gethsemane (gat = lis, shemen = olej) je pro křesťany velmi významným místem,
poněvadž tudy Ježíš nejen chodil z Bethanie do Jeruzaléma, ale tam i učil (Jan,18, 2 ... často
chodíval tam Ježíš s učedníky svými ...) a tam měl být také zrazen Jidášem. Dostali jsme se do
zahrady či parku plném prastarých olivovníků, které platí za přímé potomky olivovníků z doby
Ježíšova působení. Všude jsou ozdobné mříže mající za úkol stromy chránit před sběrateli
suvenýrů, aby je zbožní poutníci v náboženském nadšení neorvali až po kořeny. Šli jsme dál a přišli
k místu o němž píše evangelista Lukáš (22, 41), že je jen co by kamenem dohodil od místa kde Ježíš
zanechal po poslední večeři jeho učedníky, kde se modlil a kde dnes stojí kostel Národů. Jeho
jméno pochází od toho, že jej františkáni postavili v letech 1919 - 1924 z peněžních darů od
nejrůznějších národů. Již ve 4. století tam stál kostel, který ale zničilo roku 750 zemětřesení a který
obnovili křižáci roku 1170, ale není známo jak dlouho onen kostel stál. Poslední zmínka o něm
pochází z roku 1345 a zbytky obou kostelů byly objeveny při vykopávkách koncem 19. století.
Uvnitř nynějšího kostela je před oltářem část skály, kde se měl Ježíš ve smrtelném strachu modlit.
Proto se někdy setkáváme i se jménem kostel Smrtelného strachu. Ještě jsme se stačili krátce
podívat na malby a ostatní výzdobu kostela a Dudi už zase pospíchal dál. Měli jsme totiž ještě
namířeno do nejznámějšího křesťanského poutního místa – Betléma (Bethlehem).
65
Bethlehem znamená v hebrejštině „dům chleba“ a podobná forma v arabštině „Beit Lahem“ –
dům potravy či dům masa. Tam se narodil nejen Ježíš, ale i potomek Ruth a Boas - David,
pomazaný tam Samuelem na krále. Pohnutá historie celého okolí zasáhla i Betlém, který ale až do
povstání Bara Kochby roku 135 zůstal v rukou židů. V 7. - 11. století tam vládli arabští kalifové,
než se o moc přihlásili křižáci. Město se jim vzdalo bez boje a bylo tak uchráněno zničení. Nikdy
nepřestalo být cílem křesťanských poutníků a jeho význam dokládá i skutečnost, že tam byli
korunováni křižáčtí králové Balduin I. a II. Následující století nepřinesla nic nového a Betlém byl
pouze jedním z cílů poutníků do Svaté země. Teprve v minulém století se začaly stavět kostely,
kláštery a církevní zařízení včetně škol pro křesťany.
Naše prohlídka začala na náměstí Jesliček, kde nás nejdříve zaujala Omarova mešita, resp. její
minaret, rýsující se proti rudnoucí obloze a teprve pak jsme se začali rozhlížet a podvědomě hledali
chlév s jesličkami. Nic takového jsme ale nenašli a pro mne byla trochu zklamáním skutečnost, že
kostel Narození připomíná daleko více pevnost než jesličky. Stáli jsme na nádvoří obklopeni
mohutnými hradbami a pouze miniaturní věžička, přistavěná na cimbuří hradeb, dává tušit, že jsme
opravdu na správném místě. První kostel tam nechala postavit ve 4. století matka císaře
Konstantina, Helena, která se v jejím náboženském nadšení stavitelsky činila i jinde. Přestože tato
první bazilika padla za oběť požáru a byla roku 531 obnovena císařem Justiniánem, zůstala
koncepce první baziliky dobře zachována. Je to o to obdivuhodnější, poněvadž byla i v pozdějších
dobách vícekrát přestavěna. Podle pověsti unikla roku 614 zničení jen proto, protože Peršané, když
viděli mozaiku s třemi krály na fasádě, si mysleli, že jde o jejich předky a na to konto kostel
nezničili. O rozšíření kostela a jeho úpravu se zasloužili v letech 1161 - 1169 křížoví rytíř a pak se
dlouhou dobu nedělo vůbec nic. Mameluci měli jiné starosti a Turci začátkem 17. století také. Turci
jen roku 1646 strhli olovem pokrytou střechu, poněvadž se jim nedostávalo materiálu na výrobu
dělových koulí. Byla proto nevýhoda stavět tak bytelně, protože použít jako krytinu střechy třeba
šindele, tak Turci utřeli hubu, protože z těch by si udělali tak maximálně párátka a ne dělové koule.
K obnově kostela došlo až roku 1670 řecko-ortodoxní církví. Je celkem nepochopitelné, že
k poškození kostela došlo až při nepokojích vzniklých na podkladě rivality mezi jednotlivými
církvemi a při jedné takové příležitosti byla ukradena i stříbrná hvězda nad vlastní jeskyní, kde
měly být ony jesličky. Na to konto ateistu hned určitě napadne, že to s tím hněvem božím asi zas
tak horké nebude, když se na toho zloděje nepřišlo.
Přednáška se záplavou jmen a dat skončila, my šli do kostela a jako všude jinde, tak i tam
byla tma jak v ranci. Dudi nám chtěl ukázat mozaiky pod dřevěnou podlahou, ale byly problémy,
poněvadž moje baterka už skoro dosvítila, on vlastní neměl a tak jsme celou tu nádheru spíše jen
tušili než viděli. Byla to škoda a soudě podle fotek (braných bleskem), tam kombinace
vyřezávaného dřeva a zlata za prohlídku opravdu stála. Došli jsme ke schodům vedoucím do
podzemí a sestoupili k vlastní jeskyni narození, kde je mramorem vyložený výklenek s oltářem a
66
pod ním je stříbrná hvězda označující místo, kde se Ježíš narodil a nápis "Hic de Virgine Maria
Jesus Christus natus est - 1717". Hvězda sama není originál, ale je to kopie té, která byla roku 1847
ukradena. Celkové uspořádání a provedení hodně připomíná označení místa kříže na Golgatě - jako
kdyby to stavěl stejný architekt. Tři schůdky hned vedle vedou k dalšímu oltáři, kde sv. Helena
údajně našla jesličky a nahradila je stříbrnými. Byli jsme na místě, kde nad jesličkami stála svatá
rodina a kam přišli i tři králové a hlavou se mi mihla bezbožná ale praktická myšlenka na to, jak se
tam všichni vůbec vešli, protože to tam stísněností dost připomínalo onu koptskou kapli na Golgotě.
Podzemí se začalo plnit a nám nezbylo, než udělat místo další skupině. Psát o podzemních
prostorách je vlastně chyba, protože to byly vesměs jen takové malinké kobky.
Vrátili jsme se opět nahoru a zatímco se ostatní snažili v polotmě rozeznat jednotlivé
pozoruhodnosti, já vyměnil baterie v blesku, které při jeho častém používání už moc netáhly. Naše
cesta ještě nebyla úplně u konce a Dudi namířil do další chrámové lodě, postavené františkány roku
1881 - kostela Sv. Kateřiny. Odtud vedou další schody do podzemí, kde je kaple Neviňátek,
postavená na památku vyvraždění novorozeňat Herodem. Již na schodech jsme zaslechli vánoční
koledy a ukázalo se, že se tam shromáždili zpívající poutníci. Bylo sice poněkud nezvyklé slyšet
v říjnu vánoční koledy, ale tam je nezvyklé skoro všechno. Tamní kostely se od kostelů v Evropě
úplně liší a podle mého je to tím, že nám známé kostely jsou pouze stavby sloužící náboženským
obřadům a pouze tomu účelu byly přizpůsobeny. Chrámy v Izraeli jsou ale něčím úplně jiným,
protože tam jsou vlastní a skutečná posvátná místa a stavitelelé se museli přizpůsobit a podřídit
tamní historii a událostem. Všude jinde je kostel jen centrem náboženství, v Izraeli jsou to ale
jednotlivá místa sama o sobě a kostel tam přebírá jen jakousi pomocnou ochrannou úlohu. Skoro by
se dalo říci, že jsou tam kostely málem jen kulisami či „zastřešením“ vlastních svatyní a proto tam
ani jeden kostel neodpovídal našim vžitým představám. Koledy, které jsou doma spojené jen
s vánočními svátky, se v Betlémě nevztahují jen na vánoce, ale k vlastnímu místu narození a proto
jsou tam koledy zpívány nejen na vánoce, ale po celý rok, přičemž se vše na vánoce ještě
nepředstavitelně vystupňuje.
Kolem kaple sv. Josefa a kaple sv. Pavly a její dcery jsme se dostali k hrobu sv. Eusebia a
sv. Hieronyma, který v blízké kapli údajně sepsal Vulgatu – latinský překlad bible. Dudi opět
zamířil z podzemí ven a my mu za to byli docela vděční. Vše tam bylo hrozně stísněné a mimoto
jsme toho už za ten den měli tak akorát a ke konci jsme vše už ani pořádně nevnímali. Bylo to tím,
že Dudi po prohlídce Jeruzaléma přidal ještě i návštěvu Betléma, což zas tak moc dobrý nápad
nebyl, jelikož to pro mnohé ve skupině bylo příliš náročné. Ke konci dne jsme už byli utahaní
všichni a i jsme ztráceli přehled, což se nejlépe poznalo doma při prohlížení obrázků, kdy často
nebylo jednoduché určit, kde jsme to či ono vlastně fotili.
V autobusu jsme všichni dopadli na sedadla jako žoky a byli docela rádi, že naší příští
zastávkou bude vana v hotelu. Opustili jsme Betlém a zatímco se Mano proplétal jeruzalémským
67
provozem, my rozebírali zážitky celého dne. Bylo jich požehnaně a nám se vše začalo pomalu ale
jistě plést a motat dohromady. Za jízdy jsem měl snahu si doplnit poznámky, ale po zjištění, že můj
rukopis začíná poněkud připomínat arabské písmo, jsem to odložil na večer. Byl to den plný zážitků
a dojmů, ale i nesrovnalostí. Začalo to na hoře Moria, kde měl Ježíš údajně z židovského chrámu
vyhnat kupce a "vexláky“. Zdá se mi ale, že je dost nepravděpodobné, že by židé dopustili, aby byl
jejich chrám přeměněn na tržnici. Nikdy žádné náboženství nedopustilo, aby byly jejich svatyně
používány na něco jiného, než na to, k čemu byly postaveny a pokud k něčemu takovému někde
došlo, tak to bylo nedobrovolné a obyčejně po prohraném boji s jiným náboženstvím.
S nesrovnalostmi, alespoň pro mé myšlení, jsme se setkávali i nadále a výjimkou nebyl ani Betlém.
Podle bible se měl Ježíš narodit roku 0, ale podle výzkumů, opírajících se o betlémskou hvězdu, což
měla být konjunkce Jupitera a Saturna, se narodil roku 7 př. n. l. Ale proč v Betlémě a ne
v Nazaretu? Podle bible tehdy došlo ke sčítání lidu, při kterém každý musel být tam, odkud
pocházeli jeho předkové. Maria a Josef šli tedy do Betléma, města Davidova, protože z jeho
královského rodu pocházeli. To by vysvětlením být mohlo, ale nemusí. K první "statistice" v Judei
totiž došlo až roku 7 n. l. a soupis se netýkal počtu obyvatelstva, ale pouze majetku. To se mi zdá
být celkem logické, protože ono spíše asi zajímalo co je kde k mání, než kolik je kde lidí. Veškeré
úvahy ale nic nemění na skutečnosti, že v Jeruzalému gnosticismus slavil úspěchy nejen dříve, ale i
dnes. Další otázkou je, zda je vůbec nutné zkoumat, jak to vlastně všechno doopravdy bylo a kdy.
Nejjednodušší asi bude, všechno vzít jako status quo a považovat všechny problémy a nesrovnalosti
za vyřešené. Vždyť s Horymírem a Šemíkem si lidé také moc hlavu nelámou. Pokud má každý
možnost rozhodnout se podle vlastní úvahy, což dříve možné vždycky nebylo, tak je vše v pořádku.
Zastávám ale názor, že by nikdo neměl tvrdit něco, co nemůže nějak dokázat. Má právo tomu věřit,
ale nemá v žádném případě právo jeho názor vnucovat jiným jako skutečnost, protože přesně z toho
byly, jsou a budou jen rozbroje mezi náboženstvími. To je fakt, který by měli uznat všichni bez
ohledu na to, k jakému náboženství patří. Nevěřících se to celé celkem netýká, protože ti nemají co
tvrdit a co dokazovat. Nadále přeci platí, že je prakticky nemožné dokázat, že něco neexistuje,
daleko snazší je podat důkaz, že něco existuje. Nevěřící turisté jen ona svatá místa navštěvují jako
jinde středověké hrady, na celé dění se tam dívají trochu s odstupem a obyčeně mají pocit, že jsou
všude jen jako vetřelci. A vůbec nehraje roli o jaké náboženství se jedná a zda jsou právě v kostele,
mešitě či synagóze. Jsou lidé, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že má bible ve všem pravdu a jsou
jiní, kteří se s nimi o tom nedohadují, protože nemají šanci. Obdobně by ale mohl někdo přijít
s názorem, že je nutné brát „Staré pověsti české“ doslovně jako nevyvratitelná fakta. Zůstává ale
otázkou, zda by mu v tom také nikdo neodporoval stejně, jako neodporuje podobným tvrzením
v souvislosti s biblí. To jsou ale všechno myšlenky, které tam člověka napadnou jen tak bokem a
vůbec by ho nenapadlo tam s nějakým nábožensky zaníceným poutníkem na to konto začít debatu.
Ono by to také nemuselo dobře dopadnou, protože tam bylo příliš mnoho náboženských fanatiků,
68
kterým se leskly oči jako po požití nějaké drogy a jejich nepřítomné výrazy v obličejích svědčily o
tom, že jsou duševně nejspíše úplně někde jinde. Když člověk navíc ještě odevšad slyší do
nekonečna drmolené modlitby, tak ho napadne, zda to není spíše jen sebeklam či autosugesce.
Ten den jsme v pobytu ve vaně zlomili snad všechny rekordy, na večeři dorazili jako poslední
a skončili u stolu, kde seděl snad nejstarší pár z naší skupiny. Věkový rozdíl ale nečinil nejmenší
potíže a nakonec jsme skončili v jídelně jako poslední, debatování nebralo konce a dali jsme
nakonec košem i Dudimu, který se nás přišel zeptat, jestli nemáme chuť jet opět do cinematheky.
Nakonec jsme museli s povídáním skončit, protože na nás začal personál dost nešťastně koukat.
Odebrali jsme se do haly u recepce, kde jsme našli nejen kumpány z party, ale i naše známé z vlaku
do Mnichova na letiště. S těmi jsme se potkali už několikrát a pokaždé to bylo, jako když se potkají
staří známí. Opakoval se opět jeden z typických večerů a nakonec si na kus řeči přisedl i kolem
bloumající Dudi a pouze blížící se půlnoc nás nakonec donutila celou seanci rozpustit. Tak to
vlastně dopadlo jako každý večer. Pokaždé jsme si slibovali že "dneska půjdeme dřív spát", ale
pokaždéz toho nakonec sešlo.
V pátek 1.11. byla na programu prohlídka jeruzalémského nového města. Neměli jsme ten
den nijak našlapaný a Dudi se nechal slyšet v tom smyslu, že nám nejdříve ukáže jednu místní
pozoruhodnost, kterou ostatní cestovní kanceláře úplně opomíjejí – beduinský trh. Mano s námi
vyrazil ulicemi kde jsme to už znali, dostali jsme se opět k Mandlové bráně a zanedlouho
vystupovali. Dudi měl pravdu v tom, že to za podívání určitě stojí. Byl to trh koz, oslů a ovcí a bylo
zajímavé sledovat domorodce jak se dohadují o ceně, přičemž šermování rukama a chytání se za
hlavu svědčilo o tom, že je handlování v plném proudu. Člověk nevěděl kam dřív koukat a bylo to
tam jak v orientální pohádce. Černé galabeje, bílé šátky na hlavách s dvěma černými kruhy a
barvami hýřící oblečení žen, byla podívaná, která opravdu stála za to, onu malou zajížd'ku udělat.
Navíc jsme tam konečně našli slibovanou jeruzalémskou raritu – prodavače šťávy ze svatojánského
chleba. Zní to trochu divně, protože my znali svatojánský chléb jen jako vysušené hnědé lusky,
které nijak šťavnaté nejsou, ale když se na den ty lusky naloží do vody, tak skutečně šťávu pustí.
Hned se poznalo, že se prodavač s Dudim dobře zná a dozvěděli jsme se, že včera neprodával,
protože byla zima a poprchávalo. Na první pohled se lišil od všech ostatních. Bílou galabeju měl
přepásanou řemenem s držákem na skleničky, červenobílý šátek mu na hlavě nedržely ony dva
kruhy, ale měl ho uvázaný na způsob turbanu a to nejdůležitější měl na zádech. Bylo to něco mezi
konvicí na čaj a samovarem. Asi metr velká nádoba z kovu byla bohatě zdobená rytinami,
filigránem a střapci. Fotit se nechal rád, ale jen za předpokladu, že jsme si koupili skleničku té
šťávy. Drobné už jsem měl přichystané a obchodník začal s rituálem čepování, což dost
připomínalo arabské servírovaní čaje. Jednu ze skleniček obratně vypláchl fontánou vody z další
konvičky a přiložil ji k hubičce vedoucí k oné "cisterně" na zadech a vykukující z podpaží. Pak se
obřadně uklonil a při tom pohybu sklenici naplnil hnědou, poněkud divně vypadající šťávou.
69
Nedůvěřivě usrkávám a přemýlím nad tím, kde načerpal vodu k vymytí skleniček a odkud asi bere
vodu, ve které ty lusky svatojánkého chleba louhoval. Nijak jsem se tím ale dál nezabýval, ono to
tak asi bylo lepší a jen opatrně zjišťoval, co to vlastně cucám. Bylo to studené, lepkavé a sladké –
plzeňský Gambrinus to prostě nebyl. Po chvíli se přidali i další ze skupiny a už jsme zase měli o
čem drbat. Šťávu jsme si koupili a s ní zároveň i povolení si toho maníka vyfotit. Šťávař, šťávník, či
jak se jeho zaměstnání nazývá, se postavil do pozoru, nasadil profesionální výraz manekýna a my si
spokojeně odnášeli další snímky. Opřeni o malou zídku jsme sledovali rituální smlouvání Arabů na
trhu a najednou vedle sebe slyším šeptané slovo "bakšíš“. To jsem tam zaslechl poprvé a
skutečnost, že malý klouček šeptal, byla indicií, že to mají nejspíš vůči turistům zakázané. Hlavou
mi bleskla vzpomínka na Egypt, kde nás slůvko bakšíš, hulákané často i dospělými přes celou ulici,
doprovázelo na každém kroku. Vidím vedle sebe asi pětiletého kloučka s tázavým a nadějným
výrazem v obliceji a protože jsem byl po dřívějších zkušenostech na podobné situace dobře
vybaven, tak za chvíli už strká zářící prcek do kapsy nějaké sladkosti a spokojeně cvaká
propisovačkou. Neušlo to pozornosti jeho trochu staršího kumpána a i ten byl nakonec spokojen
s jeho „úlovkem“. Kluci se kuckají smíchy, když začínám lovit v mé malé zásobě arabštiny,
špikované ještě menší zásobou hebrejštiny a měli jsme z toho nakonec legraci všichni tři.
Dudi pomalu namířil k autobusu a my za ním. Mne se ještě chvíli držel další kluk, táhnoucí za
sebou na šňůře osla. Něco na mne spustil a já dost dobře nevěděl, jestli mi osla nabízí ke koupi, či
dává možnost si ho za bakšiš vyfotit. Nakonec se ukázalo, že ani jedno a ani druhé, on se jen na
jeho osla chtěl podívat přes matnici kamery, což jsem mu pochopitelně umožnil. Opustili jsme
bazar a před nastoupením do autobusu se ještě přihlásil průvodce s prosbou, abych nezapomněl ...
Oč vlastně šlo. Když jsme mířili na ten trh, tak se ke mně Dudi přidal s prosbou, či spíše žádostí,
abych si vzal do režie sbírku bakšiše pro něj a pro řidiče. To se sice dosud praktikovalo všude, ale
tam si o to poprvé přímo řekli, což jest přeci jen trochu neobvyklé. Byl to ale jen další z rozdílů
mezi Židy a Araby. Uklidnil jsem ho v tom smyslu, že jsme neměli v úmyslu tradici porušit a že
vycházím z toho, že je tomu v autobuse u druhých stejně.
Mano s námi opět vyrazil do ulic a náš „ciceron“ spustil výklad o pozoruhodnostech které
jsme míjeli. Mezi ně patřil i větrný mlýn postavený roku 1857 Mosem Montefiorem v souvislosti
s postavením první městské čtvrti za hradbami mediny. Čtvrť dnes obývají hlavně umělci a mlýn
slouží jako muzeum. Proplétali jsme se moderními ulicemi, stačili ještě postřehnout vilu prezidenta
a chvíli nato jsme v Údolí kříže se stejnojmenným klášterem. Pojmenován tak byl podle legendy, že
tam rostl strom, z jehož dřeva byl vyroben Ježíšův kříž. Chvíli nato jsme vystoupili před moderní
budovou Hadassah Hebrew University Medical Centre - univerzitní nemocnice. Pohled na hlouček
turistů s kamerami na krku, mašírující chodbami nemocnice, byl poněkud nezvyklý. Naším cílem
ale nebyla návštěva marodů, ale futuristická synagoga patřící k nemocnici. Stavba dělala poněkud
nedokončený dojem a důvodem naší návštěvy byla její okna o které se zasloužil, nebo má na
70
svědomí, Marc Chadall. Oken je celkem dvanáct a každé z nich je věnováno jednomu izraelskému
kmeni. Protože modernímu umění rozumím asi stejně jako židovskému kalendáři, tzn. že o něm
nemám ponětí, tak nemohu tvrdit, že to tam pro mne byl nezapomenutelný zážitek. Čas jsem si tam
nenápadně krátil (přísně zakázaným) focením, ze kterého ale na fotkách nakonec nic nebylo,
protože se blesk pochopitelně použít nedal. Ještě jsme se dozvěděli, že jeden den pobytu ve špitálu
stojí 1120 US$ a pokračovali v jízdě za dalším cílem.
Dostali jsme se do čtvrti parlamentu a ministerií a ani se moc nedivili, když nám Dudi jako
první ukázal ministerstvo zemědělství. O to větší překvapení bylo, když nám ukázal další moderní
budovu a prohlásil, že je to druhá Zed' nářků - byl to místní berní úřad.
Dorazili jsme na Herzlovu horu s jeho hrobkou a muzeem a pokračovali k památníku Yad
Vashem. S výrazem Yad Vashem už jsme se setkali několikrát. V překladu to znamená "památka a
jméno" a vysvětlení se nám dostalo už v synagóze v Capernaum. Největší pohromou pro žida je
totiž to, že by mohl zemřít bez potomků a jeho jméno by zaniklo, což by součsně znamenalo, že by
neměl jméno ani u posledního soudu. Tomu se dalo zabránit tak, že se něco darovalo synagóze,
čímž získaly obě strany. Synagoga o něco zbohatla, na daru bylo od koho je a tím se jméno dárce
zachovalo. Památník Yad Vashem má účel v tom, že zachovává jména šesti milionů židů, kteří
zahynuli za druhé světové války. Nejdříve jsme se tam zastavili v aleji stromů, zvané Les
spravedlivých. U každého stromu je tabulka se jménem, kdo jej zasadil. Celá jedna instituce se totiž
zabývá hledáním lidí, kteří za války židům pomohli a davá jim možnost si tam zasadit strom, čímž
jim vyjadřují poděkování. Nejvíce tam bylo jmen belgických, polských a norských. Mimojiné tam
byl i malý norský rybářský člun, který po obsazení Norska Wehrmachtem sloužil židům při útěku.
Následovala prohlídka haly s věčným ohněm a jmény všech koncentračních táborů, kde
nechyběl ani Terezín. K areálu patří i dokumentační a výzkumné stěedisko s výstavou listin,
fotografií a věcí související s německou 3. říší. Tentokrát se Dudiho výklad omezil pouze na
vysvětlení čtyřdílné plastiky, kde první část znázorňuje holocaust, druhá ozbrojený odpor židů, třetí
odchod do zaslíbené země a čtvrtá zrození nejen národa, ale i státu Izrael. Jinak Dudi všude
procházel mlčky a ani nám tam moc do řeči nebylo. Návštěva památníku patří k povinnostem
každého turisty a ani my jsme nebyli výjimkou. Jedna věc mne ale přeci jen překvapila. Jak vlastní
architektura, tak i celkové uspořádání bylo provedeno velmi střízlivě a věcně. Důkazem byla třeba
volba vystavených fotografií. Výběr brutálních obrázků byl nepatrný a soustředili se spíše na
fotografie, kde hlavní důraz ležel na působivosti. Mezi ně patřil i snímek ustrašeného a vzdávajícího
se chlapce. Snímek zrovna tak světoznámý, jako třeba fotka "Why" ze španělské občanské války, či
obrázek vietnamské holčičky, spálené napalmem.
Opustili jsme památník a vydali se do Izrael-muzeum, kde je vystaveno nejen lidové umění,
ale i obrazy a archeologické nálezy. Naším cílem je Dům knihy, kde jsou uloženy kumranské svitky
nalezené u Mrtvého moře. Celá stavba připomíná pokličku hliněné nádoby a prostor se svitky je
71
v podzemí. Většina dokumentů jsou kopie, poněvadž se jich pouze sedm dostalo po oklikách přes
Ameriku až tam. Jde o části z knihy Jesaja, napsané asi 100 př. n. l., které jsou současně nejstarším
hebrejsky psaným textem bible. Mimo kumranských svitků jsou tam i věci z doby Bar Kochbova
povstání a jeho dopisy, dále fragmenty svitků nalezených v Masadě, část Habakukova proroctví a
mj. i zachovalé věci denní potřeby. Mezi ně patří i tefilin - modlitební krabičky. Vyšli jsme
z podzemí, které je úmyslně upraveno tak, že připomíná jeskyni, protože byly kumranské svitky
v jeskyni nalezeny a byli jsme opět na dlážděném prostranství mezi bílou kopulí domu a černou zdí.
Kombinace bílé a černé barvy je zároveň i alegoeií světla a tmy, doufání a beznaděje. Měli jsme
odtamtud krásný pohled nejen na moderní stavbu parlametu (knesset), ale i na sbírku statuí v Billy –
Rose - zahradě umění.
Dudi se rozhodl, že prohlídku u parlamentu necháme na příští den, protože se pár členů v naší
skupiny rozhodlo v muzeu zůstat. Získali jsme tím volné odpoledne a tím i možnost jít se podívat
na věci, které na programu nebyly. Mano nás naložil do autobusu a odvezl na oběd do restaurace,
kde byl současně i obchod se suvenýry a klenotnictví. Dlouhou chvíli jsme tam neměli a já jsem
ještě přišel na to, že se dá vylézt na střechu, odkud jsme měli jedinečný pohled na město. Tentokrát
nechyběla ani sluncem ozářená zlatá kopule Omarovy mešity. S mapou v ruce jsme se rychle
orientovali a zanedlouho našli i Davidův hrob, jednotlivé kostely v medině a posléze i místo na
Olivetské hoře, kde jsme byli včera. Následovalo rokování o tom, kam se ještě pojedeme podívat a
my se shodli na medině. Autobus nás tentokrát zavezl k Damašské bráně, hebrejsky Shaar
Shechem. Tato brána je nejkrásnějš ze všech a je jedinečnou ukázkou osmánského stavitelského
umění. Brána stojí na zbytcích dvou starších vstupů do města ještě z dob Heroda Agripa I. a
Hadriána. Hadrián tam kolem roku 135 nechal vztyčit sloup, vyznačený i na madabské mapě
zobrazující Jeruzalém v 6. století, který se zachoval a podle něhož dostala brána arabské jméno Bab
el-Amud. Polokruhové schodiště před vlastním vchodem připomíná amphiteatr, je oblíbeným
místem pouličních obchodníků a je to spíše bleší trh, kde se dostanou nejen suvenýry, ale i nádobí,
boty, hodinky, brýle a tisíc dalších, jedinečně ušmudlaných věcí denní potřeby. Jako výkladní skříň
a pult zároveň, sloužil tu ubrus, onde líska od ovoce a prodavač bot jednoduše jeho nabídku vysypal
na schod pod sebou. Vypadalo to, jako by toho svého "Baťu" sbalil někde před mešitou. Prošli jsme
mohutnou zdí a dostali se na ulici El-Wad, což jest místní arabský bazar. Tam se řadil jeden
obchůdek vedle druhého a všude bylo vidět, že jsou jejich zákazníky převážně turisté. Kde bylo na
ulici trochu místa, tam se vecpal ovocnář či prodavač chleba a mezi nimi se proplétaly vrchovatě
naložené a oslíky tažené káry. Byl sice pátek - mohamedánská „neděle“, ale nikde to vidět nebylo.
Prostě kšeft je kšeft a na svěcení „neděle“ neměli kupčíci asi čas.
Dostali jsme se na miniaturní náměstíčko, kde ústila Via Dolorosa a pokračovali už po známé
cestě k Božímu hrobu. Skupinka se začal rozpadat a nakonec jsme zůstali sami. Došli jsme až ke
kostelu Vykoupení, odkud má být krásný pohled na město z věže. Osud toho kostela byl stejný,
72
jako osudy celé řady dalších kostelů. Postaven křižáky, zničen muslimy a nakonec znovu postaven a
roku 1898 vysvěcen při návštěvě císaře Wilhelma II. Mne napadlo, jestli to nebyla náhrada za
zbořené hradby u Jaffa-brány, aby mohl pohodlně projet do města, ale asi ne.
Po uzoulinkém schodišti, kde jsme si ve tmě místy neviděli ani na špičku nosu, jsme
vystoupili na věž. Polyglott, zmiňující se v textu o jedinečném pohledu na město, opravdu
nepřeháněl. Přímo pod námi jsme měli Boží hrob jako na dlani a mohli si udělat obrázek o jeho
komplikované stavbě. Nejvíce nás pochopitelně opět upoutala zlatem zářící Omarova mešita a její
vyšperkované zdi. Zůstali jsme tam delší dobu a nakonec museli v omezeném prostoru udělat místo
dalším lovcům pěkných snímků. Opět se ukázalo, že nikdy není na škodu prohlédnout si i věci
mimo plán. Pamalu jsme se vraceli uličkami, nakukovali do obchůdků, kde jsme občas potkali
někoho s naší skupiny zaměstnaného handlováním cen, nemuseli se tentokrát vyhýbat davu turistů a
měli proto čas prohlédnout si další zajímavosti, jako třeba vodní dýmku, ze které na zápraží
spokojeně bafal majitel obchůdku. Potkali jsme i Dudiho, dozvěděli se, že odjíždíme v půl páté od
Bab el-Magharbeh (brána mouřenínů), nebo také Dung gate – hnojná brána, protože se tamtudy
dříve vyvážely odpadky a hnůj a konečně zjistili, kam pospíchají ve vlající kutně všichni ti mniši
kolem. Každý pátek je totiž procesí na Via Dolorosa, které jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít
a upalovali za nimi. Na náměstíčku u III. zastavení jsme se přidali k čekajícím turistům a zatímco já
odevzdaně čekal, moje spolucestující okukovala nabídku obchůdku v okolí. Procesí dorazilo v čele
s františkány v hnědých kutnách přepásaných bílou šňůrou a stakato spouští kamer všude kolem
nejlépe dokumentovalo spokojenost všech tamních lovců snímků. Moji spolucestující jsem objevil
nedaleko. Prohlížela si barevnou galabeju a tvrdohlavě vysvětlovala mouřenínovi, že chtít za to 25
US$, je absolutní šílenství. Ten si zase stěžoval, že když to dá laciněji, tak že přijde na mizinu a
nakonec to skončilo tím, že mu nabídnutých 10 US$ bylo málo, asi doufal v další cenovou potyčku,
ale my už neměli moc času a tak jsme skončili a upalovali k autobusu. Moje spolucestující ale
zmizela podruhé a když jsem ji objevil, tak v ruce vítězoslavně třímala onu ukořistěnou hazuku.
Obchodník ji totiž doběhnul a s lamentováním a nářky nad tím, že ještě "doplácí", nakonec slevil na
12 US$. No vida, jak to krásně funguje a to jsem přesvědčen, že byl s kšeftem navýsost spokojen i
přes onu údajnou „ztrátu“. Na místo odjezdu jsme dorazili přesně minutu před odjezdem, ale mohli
jsme si dát klidně pauzu, protože autobus už byl pryč. To mne trochu rozladilo, protože jsem si
tentokrát čas opravdu hlídal. Nachozeni jsme sice už byli dost, ale nakonec jsme se usnesli, že
budeme v mašírování pokračovat. Ten kout jsme znali, poněvadž jsme tamtudy šli už ke Zdi nářků a
u kontroly tašek bez vyzvání automaticky otevírali rance. U zdi byl tentokrát daleko větší nával,
protože v pátek začíná židovský sabat a všichni se tam jdou modlit. U kamenné zdi se rytmicky
pohupovala celá řada věřících, každý s nezbytným modlitebním šátkem talid. Ten musí mít každý
žid stále u sebe a když jej nemá přehozený přes ramena či hlavu, tak jej má pod oblečením a pouze
vykukující třásně svědčí o tom, že na něj nezapomněl.
73
My se opět vydali uličkami mediny, bloumali bez cíle, okukovali barevná lákadla, prohlédli si
i větší suterénní sklepení, sloužící jako ovocná tržnice, koupili tam mandarinky a o kus dál kulatý
chleba, velikostí i tvarem připomínající bachratou pneumatiku na koloběžku a s chutí trochu jako
vánočka či egyptský "bud'ák". Hemžení v bazaru už skončilo a jediní, kteří tam pospíchali, byli
ortodoxní židé. Ti ale ani pomalu chodit nesmí. To by bylo mrhání časem a to jim jedno
z náboženských přikázání zakazuje. Tentokrát jsme měli štěstí, protože se objevili i ti, kteří neběhají
jen v černém, ale objevovaly se stále častěji i vlající široké hábity, někdy hnědé, jindy bordové, ale
vždy korunované vysokým kloboukem se širokánskou střechou, lemovanou huňatou kožišinou,
které trochu připomínaly čepice Džingiskhánových válečníků. Odbočili jsme opět na Via Dolorosa
a namířili k Haram esch-Scharif, ale měli jsme smůlu, poněvadž byl muslimský svátek a turisty tam
nepouštěli. Proto jsme pokračovali ke Štefanské bráně ve východních hradbách. Její hebrejské
jméno Shaar Haarajot konkuruje s arabským Bab Sittna Miriam (brána Marie) a vede odtud cesta
k Mariinu hrobu. Také se jí někdy říká Lví brána podle pověsti, že kdyby Suleiman nepostavil
kolem města hradby, tak ho roztrhali lvi. Hned vedle brány stojí kostel Sv.Anny, který je postaven
v románském slohu, patří k nejstarším a nejhezčím kostelům města a je to klasický příklad
křižáckého chrámu. Stavba pochází z roku 1142 a kostel nechala postavit královna Arda, vdova po
Balduinu I. V kryptě kostela je dům narození Marie a jejích rodičů Anny a Joachima. Na památku
Anny tam byla už v 5. století postavená kaple, kterou ale roku 1009 zničil kalif El-Hakim. Na
ruinách křižáci postavili nejdříve kapli a posléze kostel, který od roku 1192 Saladinovi posloužil
jako škola koránu - medresa. Obnoven byl kostel až v druhé polovině 19. století, kdy jej Francouzi
obdrželi od Turků jako dar za pomoc v Krymské válce. Průchod z ulice nás zavedl na malé
prostranství před kostelem, kde naši pozornost upoutaly vykopávky. Byli jsme v místě biblického
rybníka Bethesda (Betsaida), nebo také Piscina Probatika – koupaliště ovcí. Zde byly ovce myty
než došlo k jejich obětování a od toho pochází ono pojmenování. Bylo zjištěno, že zde byly již cca.
200 let př. n. l. nádrže vody, mající léčivý účinek. Podle evangelisty Jana to bylo právě tam, kde
Ježíš uzdravil již třicetosm let nemocného člověka (Jan 5, 5-13 ...Vstaň, vezmi lože své a chod':..).
Na tom místě se také najde popis oněch lázní a je tam zmínka o pěti halách kolem, což již potvrdily
i vykopávky roku 1871, kdy tam našli zbytky dvou bazénů a pěti hal. Nejdříve jsme tam byli úplně
sami a mohli podle chuti prolézt kdejaký kout, ale dorazila skupina turistů, ve kterých jsme poznali
opět naše známé z vlaku. Už jsem psal o tom, že s sebou měli jejich vlastního průvodce a ten, soudě
podle jejich uštvaných výrazů, snad v Jeruzalémě nevynechal jediný kout. V hotelu se vyjádřili
v tom smyslu, že je to náročné i časově, poněvadž to pro mnohé z nich nebyla jen turistická cesta,
ale především pouť do Svaté země, k čemuž patří i modlení na nejrůznějších místech města, což
pochopitelně zbytek skupiny drobet zdržovalo.
Nahlédli jsme i do chrámu a krypty, kde byla jako všude jinde skoro tma. Dost se mezitím už
sešeřilo a poněvadž jsme nechtěli jet do hotelu za tmy, tak jsme namířili opět k Damašské bráně.
74
Nejdříve jsme chtěli jet taxíkem, ale mne lákala ještě jedna stavba nedaleko. Bylo to něco mezi
pevností a mešitou a my se tam vydali. Podle mapy to měl být "Italian hospital", ale v Polyglottovi
jsem nic takového nenašel. Když už jsme ale byli na cestě, tak jsme se rozhodli pokračovat pěšky
dál. Ulice byly jako po vymření a když jsme někoho potkali, tak měl také v ruce mapu a na
křižovatkách, stejně jako my, bezradně okukoval označení ulic. Když jsme dorazili k anglické
škole, tak jsme měli vyhráno, protože kousek dál naše ulice vyústila na třídu Jaffa, kde jsme chytli
taxík a po chvilce jsme už vystupovali u hotelu.
Pokoj bychom našli tentokrát i ve tmě, protože z něj až na chodbu voněla naše sbírka ovoce.
Pak už jen následovala večeře a po ní obvyklá seance v hale, kde se opět přetřásaly zážitky dne.
Moje spolucestující nebyla sama kdo měl nápad koupit galabeju a v hale to vypadalo jako
v harému. Povyražení bylo i s legrační tetkou ze skupiny z vlaku. Ta totiž zřejmě ve městě u
zlatníka nedokončila handlování a on za ní přijel až do hotelu. Šlo o zlatý řetěz jak na vola, celá
hala kibicovala, nakonec se přeci jen dohodli a jako obyčejně, tak ona ušetrila a on neprodělal.
Zábava nevázla ani minutu a z našeho předsevzetí, že ten den doženeme trochu spánek, zase nic
nebylo.
V hotelu bylo všude vidět že je svátek. Kiosek se suvenýry byl zavřený, číšníků málo a já
nabyl přesvědčení, že jediným židem, nesvětícím nejen svátek, ale nevlastnícím ani kipale – o
talidu ani nemluvě -, byl všudypřítomný Dudi. Nejvíc bylo poznat že je svátek venku. Žádný
provoz, autobusy byly zaparkovány a jedinou dopravu obstarávali muslimští taxikáři, kteří to se
svěcením svátků tak vážně neberou. Židé jsou v tomto směru úplně jiní a při naší cestě ulicemi
města jsme často viděli autobusy odstavené i na zastávkách. Jak začal sabat, tak to řidič při nejbližší
příležitosti "zapíchnul" a ani se neobtěžoval dojet do garáží.
Sobota, 2.11. Nevyspalá a zívající skupina pochoduje husím pochodem kolem snídaňového
buffetu, nimrá se v rybách a salátech, po bezúspěšném hledání nějakého pořádného buřta se
spokojuje s míchanými vajíčky, bezradně stojí před obřími skleněnými nádržemi a rozhoduje se
jestli pomerančový či grapefruitový džus a opéká papundeklové toasty v automatu, který nejspíš
také světí sabat, což znamená, že toasty neopéká, ale pouze trochu ohřeje. K tomu je nutné ale
dodat, že onen opékač světil sabat dnes a denně. Spokojeně jsem usrkával dobrý čaj a poslouchal
ostatní, kteří si stěžovali na kafe značky „muší voda“. S Manem jsem si ještě vyměnil obligátní
"bóker tow" (dobré ráno) a "monash ma" (jak se vede) a po ujištění, žeje všechno "besedel" (O.K.)
či "joffi" (fajnové) mohli zase vyrazit do ulic.
Jeli jsme pustými ulicemi, kde nebylo ani živáčka a poněvadž i tam výjimka potvrzuje
pravidlo, tak se náhle objevil „džoger“ při jeho raním běhu oblečený jen v plavkách. To ale nejspíš
nebyl žid, což usuzuji podle toho, že na zádech neměl samopal. Zastavili jsme před čtverhrannou
budovou parlamentu, knessetu, kde bylo také jako po vymření a pouze vojáček, mající tam hlídku,
nás sledoval znuděným pohledem a nijak se neměl k tomu nám prohrabat naše tašky. Bud'
75
dodržoval sabat, nebo mu na parlamentě tak moc nezáleželo a bombu v našich rancích proto ani
nehledal. Našim cílem byla menorah, sedmiramenný svícen, který je státním znakem Izraele. Asi
třímetrová bronzová skulptura je bohatě zdobená výjevy z židovské historie a je darem britské
Labour -party a jejího předsedy Clementa Atlea. Svícen pochází z roku 1949, kdy jej v Haifě udělal
sochař Benno Elkan. Mimo reliefů je ještě na ramenech svícnu židovská modlitba Shma Izrael. Tato
menorah měla mít předchůdkyni udělanou z ryzího zlata, která ale zmizela. O zmizení existují
celkem tři teorie. Podle první ji měli Římané odvézt do Říma a někde schovat. Podle druhé ji
Římané roztavili a podle třetí teorie ji před Římany schovali kněží prvního chrámu. Ať tak či onak,
jestli existovala, tak ji docela obyčejně někdo ukradnul.
Opustili jsme pustý Jeruzalém, vydali se na dvacetšest kilometrů dlouhou cestu k Mrtvému
moři a byli docela vděčni, že uvidíme i něco jiného než moderní město. Cesta z Jeruzaléma k moři
vede z pořádného kopce, poněvadž se z 800 metrů nad mořem dostaneme na 400 metrů pod
hladinou ("normálních") moří. Tentokrát jsme moc zeleně neviděli a kopce a kamenitá poušt dělaly
dost neutěšený, ale přesto fascinující, dojem. Občas jsme v proláklinách mezi skalami zahlédli stany
arabských kočovníků a Mano nakonec poblíž jednoho takového "sídliště" zastavil. Dudi vysvětloval
způsob jejich života a nám se vybavily vzpomínky na Maroko a jordánský Wadi Rum, kde jsme
byli do takového stanu pozváni na čaj. Mezitím si to k nám přes rokli přihasila malá holčička, která
si začna plnit kapsy nejen sladkostmi a propisovačkami, ale (po loňských zkušenostech) i ovocem.
Ovocem proto, protože k tomu se tam zas tak moc často nedostanou a pro děti není nějaký ten
vitamín nikdy na škodu.
Silnice vede pustým údolím lemovaným rozeklaným pohořím a po krátké jízdě se nám otevřel
pohled na Mrtvé moře. První věc, kterou jsme tam hledali, byl jordánský Mount Nebo, ale bez
úspěchu. Místo toho nám Dudi v dáli ukázal místo, kde byl Ježíš pokřtěn Janem - Bet Ha'arava.
S tím jsem měl také trochu problém, poněvadž jsem si popletl Bethania, odkud Ježíš chodil přes
zahradu Gethsemane do Jeruzaléma a Bethanie – místo křtu. Ono těch zmatků bylo sice víc, ale to
je zase jiná story.
O křtu Ježíše Janem se pochopitelně zmiňuje i bible (Matouš, 3,13 ... Tehdy přišel Ježíš od
Galileje k Jordánu k Janovi, aby pokřtěn byl od něho...). Jan Křtitel je údajně historická postava, ale
to s jeho stětím má být pověst, podle které se oženil Herodes s nabatejskou princeznou, ale pak se
mu zalíbila manželka jeho bratra Filipa, Herodiana. Jan Křtitel jej za to kritizoval, což mělo za
následek jeho uvěznění. Když jednou Herodes slavil narozeniny, tak jej tanec Herodianiny dcery
Salome uchvátil tak, že jí slíbil splnit každé přání. Její přání bylo ale spíše přáním její matky
(Matouš, 14,8 ... A ona jsoucí prve navedena od své mateře, řekla: Dej mi zde na míse hlavu Jana
Křtitele...) To celé se mělo odehrát na protější straně Mrtvého moře v jordánském Qasr el
Meshneqeh.
76
Cestou se začaly se objevovat tmavé pruhy zeleně uprostřed pouště, kde svítí slunce
třistadvacet dní v roce. Toho se tam zároveň využívá i k výrobě elektrického proudu, ale trochu
jinak, než by se očekávalo. Všude kolem jsme viděli bazény, naplněné z poloviny slanou a
z poloviny sladkou vodou. Sladká voda na slané vodě plave a izoluje ji tak od okolního vzduchu.
Černé dno bazénů je pokryté trubkami sloužícími jako "negativní" ústřední topení a voda v nich
teplo nevydává, ale přijímá, ohřeje se až na 85°C a to stačí k pohánění turbín a generátorů pro
výrobu elektřiny.
Dostali jsme se k moři a pokračovali dále na jih. Dudi vykládal různé zajímavosti s vodou
spojené a my si spíše prohlíželi nehybnou hladinu moře s vykukujícími ostrohy sole. Mrtvé moře,
hebrejsky Yam Ha Melach (Slané moře) a arabsky Bahr Lut (Lotovo moře) bylo dříve
sedmdesátšest kilometrů dlouhé a čtrnáct kilometrů široké e a mělo severní a jižní část, které byly
navzájem spojeny. Řeka Jordan moře ale nestačila moře doplňovat a tím nakonec došlo k rozdělení
částí, takže jsou ted' moře dvě. Jižní část má hloubku asi jen jeden metr a aby se zamezilo vyschnutí
úplně, tak vybudovali kanál, který obě části spojuje. Také uvažovali o tom, přivádět vodu až od
Středozemního moře, ale to je přeci jen dost problematické. Vždycky jsme četli jen o tom, že tam
nic nemůže žít, poněvadž voda obsahuje asi 30 % soli, přičemž má Středozemní moře obsah sole
jen 3 %. Koukali jsme proto dost vykuleně, když se Dudi zmínil o rybách a jako první nás
pochopitelné napadli slanečci. Ryby ale žijí jen tam, kde do moře ústí sladké prameny a to jen
proto, protože se sladká voda se slanou nemísí.
Silnice nás zavedla až do Qumranu, kde ve 2. a 1. století př. n. l. sídlili Eseneři. Odtamtud
také pochází qumranské svitky, nelezené roku 1947 pasáčkem Muhammadem ad Dibem. Mano tam
zastavil a my si vyfotili otvor do jeskyně, o které Dudi tvrdil, že to je ta pravá a už se zase jelo dál.
Projeli jsme kolem oázy Ein Gedi, kde Dudi opět žasnul nad úrodností a o důležitějších a
historických věcech občas jen utrousil nějaké to slůvko. Podle Starého zákona je to místo, kde sídlil
kmen Juda (Josua 15,62) a sem měl také uprchnout David před hněvem Saulovým (1.Sam. 24).
Určitou roli sehrálo Ein Gedi i za povstání Bara Kochby a odtud pocházejí jeho dopisy. Prohlídka
na plánu nebyla a Dudi pospíchal k Massadě. Sobotního svátku totiž využívají všechny cestovní
společnosti k návštěvě těch míst, poněvadž v Jeruzalémě o sabatu chcípnul pes.
V autobusu se k životu probral i ten nejposlednější nejpozději v okamžiku, když se před námi
objevila skoro čtyřistapadesá metrů vysoká tabulovitá hora s málem kolmými stěnami, obklopená
hlubokými stržemi. Prostě idealní místo pro postavení pevnosti. Řada autobusů na parkovišti byla
vysvětlením, proč Dudi tak pospíchal - ono se na tu pevnost totiž může i lanovkou. Šli jsme ke
stanici lanovky vedoucí k pevnosti a po delším čekání a krátké jízdě vystoupili pod hradbami
opevnění. První pevnost, která tam byla postavená, měla být od Jonathana, ale převážná většina
pochází od Heroda a historie pevnosti se dochovala i ve spisech Flavia Josepha. Po Herodově smrti
tam byla v letech 6 - 66 n. l. římská garnisona a když bylo povstání židů roku 70 potlačeno, tak
77
utekl zbytek židovských vojsk právě tam a Menahem Ben Yehuda pevnosti lstí dobyl. Pevnost židé
tři roky pod vedením El'-azar Ben Ya-ira udrželi. Říman Flavius Silva s jeho X. legií a pomocnými
oddíly zřídil kolem Massady osm táborů a začal na severní straně stavět rampu, vedoucí až
k hradbám pevnosti na hoře. Hradby se jim podařilo zbořit a pevnost dobýt. Původně chtěli pevnost
vyhladovět a hlavně "vyžíznit", ale to nikam nevedlo. Dokonce docházelo k tomu, že obránci, aby
dokázali jaký mají vody dostatek, sušili na hradbách oděvy, ze kterých voda jen crčela. Římané na
tom byli s vodou daleko hůř než obléhaní.
Obránců bylo, včetně žen a dětí, celkem 960 a když Římané probořili zed' a boj začal být
beznadějný, pronesl Ben-Ya'irs ke svým stoupencům řeč, ve které je přesvědčil, že je lépe zemřít
vlastní rukou než být Římany umučeni, či se dostat do otroctví. Když se konečně Římané dostali do
pevnosti, tak tam našli pouze mrtvé a mimoto obrovskou zásobu obránci zničených potravin,
svědčících o tom, že nouzí netrpěli. Massada je židovskými Lipany a zároveň i symbolem
ozbrojeného odporu židů. Proto nepřekvapuje, že je slogan „Již nikdy více Massada" dnes nejen
příslovím ale zároveň i životním názorem Židů. Na Massadu dnes např. skládají přísahu i elitní
útvary izraelského vojska.
Po pádu pevnosti tam byla opět nějakou dobu římská posádka a ještě jednou byla Massada
obydlená v době byzantské, kdy tam byl postaven i kostel. V roce 1848 identifikovali Američané
Edwin Robinson a Edward Smith horu jako Massadu popsanou Josephem Flaviem, k vykopávkám
ale došlo až v letech 1963 - 1965. Nedostávalo se ale peněz a proto byli po celém světě hledáni
dobrovolníci, ochotní přijet na vlastní náklady, pracovat zadarmo v nejtěžších podmínkach a žít
s minimálními příděly v primitivních podmínkách. Archeologický šéf vykopávek se měl vyjádřit
v tom smyslu, že nejtěžším úkolem, jaký kdy v životě měl, bylo odmítnutí devíti tisíc dobrovolníků
z přihlášených deseti tisíc, protože s takovou odezvou a nadšením pro věc opravdu nikdo nepočítal.
Dostali jsme se na rozlehlé prostranství a zjistili, že byla celá pevnost daleko větší, než by se
z údolí zdálo. Prohlédli jsme si zbytky místností ve dvojitých hradbách, zamířili k troskám
římského tábora se zásobárnami a věží a nakonec došli k lázním, kde se zachovaly části maleb a
zařízení, včetně trojúhelníkových černých a bílých kachlíků. Měli tam studené a vlažné koupele a
dokonce i saunu. Technicky bylo vše velmi podobné již dříve viděným lázním, včetne podlažního
topení horkým vzduchem. Proplétali jsme se uličkami mezi zdmi, kde černé čáry označují části
původní od restaurovaných a nakonec jsme se dostali k severnímu cípu hory, kde stál na třech
stupňovitých terasách Herodův palác. Na tyto tři stupně na boku hory nás už Dudi upozornil hned
při příjezdu a Herodes si pro jeho palác, připomínající spíše vlaštovčí hnízdo, vybral opravdu
ideální místo, protože tam příjemně fouká vítr a to už tenkrát použili jako klimatizaci.
Autobusy, hluboko pod námi, vypadaly jako hračky a Mrtvé moře za pouští mohlo z fleku
dělat krásnou kulisu v nějakém filmu. Ještě jsme se šli podívat k cisternám a synagóze a nakonec
skončili u rampy postavené při dobývání pevnosti Římany. Rampa připomíná haldu hlušiny u
78
nějakého dolu a je sama o sobě "stavitelským" unikátem. Přímo v údolí po námi ležely zbytky
jednoho z římských táborů a dost se to podobalo políčkům někde na jihu u Itálie, protože kolem
těch je také kamenná zídka. Další zídky znázorňovaly jednotlivé rozdělení tábora a Římané se tam
v pravém slova smyslu zabydleli. Poté jsme se ještě zastavili u mozaik v paláci či spíše v jeho
ruinách poblíž stanice lanovky a když se skupina začala ploužit k východu, tak já se ještě vydal
k věži tyčící se uprostřed prostranství, odkud byl rozhled nejen na celou pevnost, ale i do okolí a
kde se mi to moc líbilo. Byl jsem tam sám, ale jen do té doby, než se na mne ze škvíry mezi kameny
přišel podívat křeček. Důvěřivě na mne poulil oči, ale jak jsem sáhnul po kameře, tak vzal do
zaječích. Na schovávanou jsme si tam hráli hezky dlouho a já doháněl skupinu s jazykem na vestě.
Lanovka nás opět dopravila k autobusu, kde se hned zase všichni rozprchli. Jedni za suvenýry
a druzí na záchod. U autobusu jsme se ale všichni sešli a rozumovali u stromu, na kterém rostly
zelené měkké koule velikosti pomeranče. Bylo to sodomské jablko, zvané také knot pouště.
Semínka uvnitř mají padáčky jako chmýří bodláku, ale větší a z těch se dají dělat knoty do
olejových lampiček. Doma jsem to zkoušel s voskem svíčky a ono to opravdu funguje. Nic nečoudí
a když se plamínek sfoukne, tak není ani nic cítit. Moderní knoty ve svíčkách nadělají s čouzením
daleko víc problémů.
Jedinou starost nám začalo dělat opět počasí. U Mrtvého moře prý sice nikdy neprší, ale ted'
jsem tam byl já a to člověk opravdu neví jak to dopadne. V každém případě se zatáhlo, což nikoho
nenadchlo a pouze Dudi se radoval a neustále nás přesvědčoval, jaké že to máme obrovské štěstí,
poněvadž bychom jinak padali vedrem. My jsme byli sice jiného názoru, ale na věci to nic
nezměnilo.
Jeli jsme dál a dostali se k jižnímu konci severní části moře, kde byla dříve úžina či průliv
spojující severní část moře s jižní. Pokračovali jsme stále na jih a zanedlouho Dudi zvěstoval, že
jsme u sodomské hotelové čtvrti. Jsou to ale spíše lázně než jen pouhé hotely, poněvadž se tam léčí
kožní choroby. Podnebí má být vynikající i na průdušky a dokonce se tam jezdí léčit nervové ruiny,
jelikož je tam daleko vyšší tlak vzduchu než kde jinde, což působí jako léky na uklidnění a proto se
tam dá léčit i bez sedativ. Má to tam být prostě hrozně zdravé a navíc si ti, co se tam opalují, nikdy
neuženou spáleniny. Na rozdíl k ostatním mořím je tam o 400 metrů silnější vzduchová vrstva,
která funguje jako super filtr a každý se tam obejde bez jakýchkoliv krémů. Tím, že se nespálíme
my, jsme si byli úplně jistí, poněvadž se nakonec zatáhlo úplně.
Zastavili jsme v restauraci u moře a mimo vstupenek obdrželi i haldu rad jak se uchránit před
zloději, protože tam s nimi měli minulý týden nějakou nepříjemnost a na to konto jsou tam ted'
hrozně opatrní. Když jsme dorazili na pláž, tak to první, čeho jsem si tam všimnul, byly stopy kapek
deště v písku. Mohu proto s klidným svědomím ted' brát Dudiho tvrzení, že se tam déšť vypaří dřív
než stačí dopadnout na zem, jen jako novinářskou kachnu. Na druhé straně ale musím přiznat, že
tomu tak opravdu mohlo být do té doby, než jsem tam dorazil já. Přešlapovali jsme v plavkách u
79
vody, trochu nedůvěřivě si to celé prohlíželi a shodli se na tom, že to tam dost připomíná moře
v Jugo-slávii, protože také všude vykukovala ostrá skaliska. Rozdíl byl jen v tom, že to byla
tentokrát „skaliska“ ze sole a také mne poněkud zaráželo, že se tam ve vodě všichni řehtali na celé
kolo. Vedle mne právě vstupovala do vody důstojná starší dáma, která podle celého vzezření a
výrazu v obličeji dělala dojem, že je nejméně americkou multimilionářkou. Onen bujarý chechtot té
chamradě ve vodě vzala jen pohoršeně a povýšeně na vědomí, důstojně vstoupila do vody a
majestátně se do vody posadila. Reakce Archimedova zákona tam byla opravdu netušená, urozená
dáma v tu ránu vyplula na hladinu jako kdyby jí někdo strčil pod její rozložité pozadí nafouknutou
pneumatiku a ona dáma se hlaholivě rozchechtala. To už mi nedalo a vlezl jsem do vody také.
Nebyla to ani jako voda, spíše to na kůži připomínalo olej. Také jsem to ochutnal, ale to jsem neměl
dělat, protože to na jazyku pálilo jako čert a obyčejná mořská voda je pro ti tomu přímo plzeňský
Gambrinus. Vím, že se tam musí dávat pozor, aby se voda nedostala do nosu či uší, protože z toho
mohou být docela nepříjemné komplikace, a tak jsem si jen opatrně do vody sednul a čekal, kdy
narazím na solné dno. Nic takového se ale nestalo a já vyplaval jako korek zase na hladinu a ve
vodě mi zůstala prakticky jen „pudel“. Následek byl úplně stejný jako u všech ostatních a i já se
přidal k mému okolí kuckajícímu se smíchy. Plavat se tam vůbec nedalo, mne to automaticky točilo
na záda jako záchranná vesta a ani s chozením ve vodě to nebylo jednoduché, protože se nohy do
vody musely přímo tlačit. Jeden tam měl pocit, jako když má pod chodidly nějaké pružiny. Jakmile
se s tlakem nohy ve vodě povolilo, tak noha okamžitě do půli lýtka zase vyplavala ven. Zkoušeli
jsme kdejakou opičinu a nezapomenutelný pohled byl na mojí spolucestující, která měla ve dodě
pouze břicho a tempa dělala rukama a nohama nad hladinou. Ve vodě se dalo s trochou cviku a
rovnováhy ležet docela pohodlně i na boku. Spouště fotoaparátů tam cvakaly jako o závod, protože
každý musel mít pochopitelně onen známý snímek, jak s knížkou či novinami v ruce sedí na vodní
hladině.
Sprchy nás osvobodily od nepříjemného pocitu svědění na kůži a my se sesedli u naší žrádelní
tašky. To, že jsme zapomněli sůl k vajíčkům, tentokrát vůbec nevadilo. Stačilo ulomit si tam kus
„skály“, rozdrobit ji a problém byl vyřešen. Ještě jsme několikrát do toho slaného louhu vlezli a
bylo zajímavé, že tam byly ve vodě dost často ledové „louže", což byla malá a ostře ohraničená
místa, kde člověku málem naskočila husí kůže, jak ta voda byla, ve srovnání s okolím, studená.
Bylo to o to záhadnější, protože všude kolem byla voda opravdu jako kafe.
Doba vymezená na koupání uplynula a my se vydali do restaurace, kde někdo konzumoval
kafe, jiný nějakou buchtu a další obojí. Ještě jsem se vydal po okolí, protože mi stále vrtala hlavou
ta sodomská jablka, kterých tam bylo požehnaně a nakonec měl jedno nejen na filmu, ale i v ranci.
V tom koutě byl vyřešen i můj poslední problém s cestou. Šlo o to, že jsem nikde v prospektech
nemohl najít zmínku o tom, jestli se dostaneme i do Sodomy. Gomora padla hned, protože měla
údajně ležet v Jordánsku a zbylo už jen hříšné město Sodoma, o němž je zmínka v 1. knize
80
Mojžíšově - Genesis. Lidé tam vedli život mírně řečeno bezuzdný a na to konto byla obě města
zničena deštěm ohně a síry (Gen., 19,24 ... A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru sírou a ohněm
...). Zachráněn byl pouze bohabojný Abrahamův synovec Lot a málem i jeho žena - kdyby nebyla
tak zvědavá (Gen. 19,26 ... I ohlédla se žena jeho, jdouc za ním a obrácena jest ve sloup solný...).
Zde je i původ arabského označení moře - Bahr Lut. V souvislosti s oběma městy existuje celá řada
nejrůznějších teorií, z nichž jsou některé opravdu nejen velmi odvážné, ale přímo drzé. Mezi ně
patří i von Dänikenova, že tu katastrofu způsobil atomový výbuch a který není jediný, kdo tento
nápad měl. Mohlo se zdát, že to celé vyřešil román "Pravda o zkáze Sodomy", ale ten v tomto směru
řeší na jeho sedmi stech strankámi pouze problém co udělat s dlouhou chvílí třeba jako marod
v nemocnici. Obdobné to je i s na toto téma natočeným filmem, ve kterém byl perličkou navíc ještě
fakt, že jsem podle toho filmu chodil v Sodomě krátce do školy. Jako vysvětlení je ale nutné dodat,
že onen film točili v obci určené k likvidaci, čehož při točení filmu využili a při zkáze „Sodomy“
vyletěly do povětří baráky, kolem kterých jsem svého času chodil do školy. Reálnější už jsou úvahy
o případném zemětřesení, doprovázené výbuchem zemního plynu. Vysvětlením, proč k výbuchu
došlo právě tam, by mohlo být v tom, že pouze tam byl v domech určitě oheň, od kterého se zemní
plyn mohl vznítil. Ale to již byla opět jen odbočka do říše mých speluací.
Vrátili jsme se podél moře a opět se čas od času dostávají do autobusu sirné plyny, ale na to
jsme si už zvykli a pouze když se to stalo poprvé, tak jsme si podezíravě prolíželi jeden druhého,
komu že se to splašilo zažívání. Jeli jsme opět kolem Ein Gedi (Engadi) a Dudi vyprávěl, že se tam
objevilo nedávno pět divokých leopardů, kteří sežrali celé Zoo, patřící tamnímu kibucu. Leopardi
tam zůstali, ale každý s sebou nosí malou vysílačku, aby se vědělo, kde jsou. Potíž je jen v tom, že
je nutné je každé dva roky chytit, aby mohly být vyměněny baterie.
Projeli jsme podél hranice s Jordánskem a měli možnost vidět, jak právě kontrolovali a
uhrabávali pruh země kolem ostnatého drátu. Bylo to něco obdobného, jako se praktikovalo třeba i
na hranici s NDR, kde to vypadalo skoro stejně. Jen takové vedro v Krušných horách nikdy nebylo.
Já nechal kolovat obálky pro Mana a Dudiho, který se nápadně nenápadně nechal několikrát
slyšet, že je to náš poslední společný den, protože na letiště s námi příští den pojede jeho kolega
s jiným řidičem.
Stále jsem seděl s mapou na kolenou a dalekohledem v ruce a vyhlížel Mount Nebo,
poněvadž jsem se loni zapřisáhl, že tu horu chci vidět i z izraelské strany. Chvíli to sice trvalo, ale
nakonec jsem měl přeci jen štěstí a mohl tak odháknout můj další (privátní) bod cesty. Chvíli poté
jsme opustlili moře a zamířili zpátky do Jeruzaléma, kde nás přivítal déšť. Když jsme jeli kolem
útulku milosrdného Samaritána, který měl pomoci pocestnému, kterého přepadli lupiči, tak mne jen
napadlo, že ten Samaritán mohl být milosrdný i k nám a když už nás neochránil v bazarech před
moderními „lupiči“, tak se mohl postarat o lepší počasí.
81
Ve městě už pomalu končil sabat, opět trochu ožilo a oproti ránu byly ulice málem narvané.
Čvachtání kol autobusu po dlažbě skončilo před hotelem, kde vypuklo obrovské děkování a loučení
s řidičem a Dudim, protože tím byla naše cesta prakticky u konce. Už na nás čekala jen jízda do Tel
Avivu na letiště a zpáteční let a proto není divu, že jsme se všichni po večeři opět sešli v hotelové
hale, včetně Dudiho. Tomu jeho agentura změnila na poslední chvíli nějaký termín a on s námi
mohl jet druhý den až na letiště. Tentokrát ale neměl potlach dlouhé trvání a skončil už ve čtvrt na
dvanáct. Koneckonců se muselo ještě něco připravit na cestu a hlavně zapakovat.
Neděle, 3.11. Ráno jsme dobalili zbytek, po snídani ještě poslali poslední pohledy a zaplatili
účet za pití nejen v jídelně, ale hlavně v hale, kde byla při povídání dost žízeň. Autobus nakonec
dorazil a minutu před půl desátou jsme vyjeli. Usadili jsme se opět na prázdném zadním sedadle a
kritizovali autobus, který se s naším dosavadním nedal srovnat. Pak si to ještě k nám dozadu
přihasil Dudi na obligátní kus řeči, která se protáhla až do Tel Avivu, kde jsme museli s povídáním
a vykládáním vtipů skončit, poněvadž tam na Dudiho čekaly ještě nějaké pracovní povinnosti a
objevil se u nás až v odletové hale, kde jsme čekali na "check in". Kontroly jsou tam opravdu
důkladné a k prohrabání kufru patřila i celá série dotazů. Dudi ale vysvětlil kdo jsme a my na konto
té „protekce“ prošli bez jakéhokoliv dalšího zdržování. Daleko jsme se ale nedostali, protože se
ukázalo, že musíme někam jinam a když jsme se na správném místě opět postavili do fronty na
kontrolu, tak byl Dudi už pryč a my neměli žádného "advokáta" u kontroly. Vše šlo dobře, ale jen
do té doby, než jsme přišli na radu my dva. Obsah kufru sice vidět nechtěli, o to víc je ale zajímaly
naše pasy a se zájmem si v nich listovali. Jednou, podruhé a když začali listovat potřetí, tak mi bylo
jasné, že to tam nijak hladce nepůjde - a taky že ne. Arabská razítka je zřejmě fascinovala a otázky
se na nás jen sypaly. Kde jsme všude byli a s kým, co jsme kde dělali a proč, jestli jsme se s někým
seznámili a jak. Objevení jordánského a marockého razítka mělo za následek příval dalších otázek,
lidé kolem nás zbystřili, začali si nás pozorně prohlížet a pak přišlo to nejlepší. Jeden z těch tří
bytrooček nakonec objevil i klikyháky z Tuniska a šel si pro posilu. Přišla rázná Amazonka ověšená
lametou jako vánoční stromeček a její způsob výslechu by jí mohl závidět i ten nejpřísnější
prokurátor. Vrhli se na kufr a tašku o které zpočátku neměli ani ten sebemenší zájem, kompletně
vše přehrabali a následovala řada dalších dotazů typu kdy jsme balili, jestli jsme měli celou dobu
kufr na očích, jestli nám s sebou někdo nedal nějaký balíček, prostě tam spotřebovali celou paletu
jejich bezpečnostních předpisů. To jsem ale docela chápal, protože trik, vpašovat turistům do
zabaleného kufru bombu, nebo jim ji pod nějakou záminkou podstrčit, není zrovna nejnovější. Už
jsem nás pomalu viděl v base a také mne ta šaškárna začala dost krkat a nasadil jsem výraz typu –
tak dělej co umíš a já v klidu počkám, až zase dostaneš rozum. Nakonec ale přeci jen zkrotli a na
našich zavazadlech se objevily nálepky hlásající, že jsme neškodní turisté a žádní teroristé. Ranců
jsme se zbavili a vyjeli do hořejšího patra s kontrolou letenek. Tam to šlo už bez problémů, ale ještě
nás čekala osobní prohlídka. Prošel jsem odevzdaně kovovým rámem detektoru kovů a jen čekal
82
kdy ta bedna začne řinčet, pískat, zvonit či spustí sirénu. Docel jsem se vyděsil, když se nic
takového nestalo, ono to začalo jen nevinně pípat. Poblíž okounějící dívčina v uniformě podobné
mundůru z amerických kriminálek na to konto zbystřila a já už automaticky zvedal ruce a rozhlížel
se o kterou zed' se tam nejlépe opřít. Měla zřejmě ale zkušenosti a hned se ptala, jestli nemám
v kapse kalkulačku. Tu jsem měl, položil ji na pult a prošel ještě jednou rámem detektoru, který
tentokrát ani nepípnul. Dodatečně jsem zjistil, že tam celou naší anabázi sledovali parťáci ze
skupiny, kteří se přiznali, že už nám do písmene věří vše, co jsme o našich zkušenostech na letištích
kdy při pokecu vyprávěli a kdy jsme tvrdili, že jsou s námi vždycky nějaké patálie. Dostali jsme se
do čekací haly, kde jsem jako první zamířil k pultu, kde mi měli vrátit V.A.T. – daně za koupený
řetízek. Docela jsem čekal, že mne tam zase podrobí přísnému výsledku a osobní prohlídce, ale
tentokrát jsem se mýlil, vše šlo bez problému a moje spolucestující mohla skoro po týdnu pytlík
konečně otevřít. Místo 16 US$ jsem ale dostal zpět jen 14 US$, protože si 2 US$ nechali jako
manipulační poplatek. Ale jen žádné rozčilování a stále myslet na to, že jsme u Židů. Koneckonců o
jejich vztahu k penězům existuje i řada vtipů, které i oni sami rádi vykládají.
Pak se ještě ukázalo, že místo ve 13:00 hodin budeme odlétat až o hodinu později a měli dost
času se jít podívat do Duty free shopu. Vozík se nám úspěšně plnil hlavně pitím, přestože tam byl i
výběr věcí daleko trvanlivějších. Vrcholem všeho byla nedaleko kasy skřínka, kde jsme si mohli
vybrat z většího množství nejrůznějších nožů, kudel a zabijáků, což celou bezpečnostní kontrolu
kompletně postavilo na hlavu. Měl jsem docela nutkání se jich zeptat, jestli bych tam někde
nedostal i ruční granát, protože kdyby mi předtím bezpečáci nějakou takovou kudlu našli v kapse,
tak jsem tam seděl v base asi ještě dnes.
Čas utíkal pomalu a my si jej šli ukrátit do kavárny na kafe, kde jsem našel jedinečný důkaz,
že má Polyglott pravdu, když se tam píše, že Hebrejci pocházejí z loupeživého kmene Hapiru
(cca. 2000 př. n. l.), protože si tam za dvě kafe vzali 5.000 šekelů, což bylo 10 DM.
Přistání našeho letadla slibovalo brzký odlet a vše šlo hladce až na to, že tři pasažéři chyběli a
muselo se čekat až dorazí. Mne ještě napadlo, jestli by je za námi nemohli poslat taxíkem stejně,
jako poslali ony opozdilce v naší skupině. Nakonec jsme byli ale přeci jen kompletní a ve 13:44
hodin jsme byli ve vzduchu. Ještě jeden pohled na Tel Aviv a letadlo s námi zamířilo nad
Středozemní moře. Byl to tentokrát Boeing 727-200 pro 176 cestujících. Přivítali nás na palubě a
omluvili se za zpoždění způsobené nejen opozdilci, ale především pozdním příletem v důsledku
technické závady. Mne docela zajímalo co se jim rozbilo a k naší sbírce porouchaných motorů a
klapek přibyl i nějaký brzdový kabel na podvozku. Posunuli jsme si hodinky o hodinu zpět a už jen
spokojeně klímali a čekali na jídlo. Jídlo nakonec dorazilo a chvíli po dojedení začali letadlem
strkat vozíky s bezcelným zbožím. Přibylo rozebírací auto jako dárek domů a také jsme se
zamíchali mezi pašeráky cigaret, kde nekuřáci brali přes celnici kuřákům cigarety, které tito měli
nad povolenou hranici. Pak se pravidelně hlásil kapitán s informacemi co právě přelétáme, ale ani
83
Rhodos a ani Klagenfurt jsme pro mraky neviděli a to jediné, co jsme pak poznali, bylo Chiemsee.
To už jsme se ale blížili k Mnichovu, začali klesat na přistání a bylo 16:30 když jsme přistáli.
Za celnicí jsme se rozloučili s partou a upalovali na autobus na nádraží. Vlak odjížděl v 17:52
a protože byla neděle, tak byl narvaný jako - s prominutím - Boží hrob. Nakonec nám nezbylo nic
jiného, než se jako hlídači usadit v chodbičce na kufru. Úplně na konec byl pak už jen taxík z
nádraží domů, kde už nás všichni netrpělivě vyhlíželi.
Epilog.
Několik let odkládaná cesta do Izraele se nakonec přeci jen uskutečnila a dá se říci, že se
čekání vyplatilo. Neviděli jsme tam sice žádné ohromující stavby jako v Egyptě či jordánské Petře a
jen málo věcí může v Izraaeli konkurovat s Marakeší či Akabou. V jedné věci však nemůže
s Izraelem konkurovat žádná ze zemí, které jsme doposavad poznali. Beze sporu to byla zatím cesta
nejpestřejší a nejbohatší na poznání. Ono tomu ani jinak být nemůže, protože si stačí jen představit,
co je všechno v zemi, která od nejsevernějšího cípu až na jihu k Elatu u Rudého more nemá ani
čtyřistapadesát kilometrů a nejširší místo napříč má jen cca. dvěstě kilometrů. „Rozlohu“ země
nejlépe popisuje vtip, kdy se jeden zeptal kamaráda, co bude dělat o dovolené a kamarád se nechal
slyšet, že bude dělat okružní cestu po Izraeli. Načež onen tazatel jen suše pronesl:
„Hm, .... fajn, .... ale co pak budeš dělat celé odpoledne?“.
Země je vlastně turistický koncentrát všech zemí, které jsme doposavad poznali a k tomu
přibyla ještě skutečnost, že je to navíc i nejen tyglík dějin, ale i kultur, národů a náboženství. To
bylo vidět i na programu cesty, který byl časově narvaný takovým stylem, že to doposavad nemělo
obdoby. Všude jinde jsme měli občas půl dne volna, který jsme sice také vyplnili dalšími
prohlídkami na vlastní pěst, ale jednalo se o volno plánované a bylo na programu cesty. Tentokrát
jsme podle programu neměli volno ani hodinu a jen to, že Dudi program trochu předělal, nám
nakonec umožnilo běhat po Jeruzalémě i na vlastní pěst. Byla sice doba, kdy jsme chvilku leželi u
vody, ale i to jsme si prodloužili jen tím, že jsme si místo oběda udělali jen svačinu u vody. Jinak
jsme se před odjezdem od vody málem ani nestačili utřít.
Poznali jsme nejen novou zemi, ale i nový druh lidí. Na Izraelcích je vidět, že tisíciletí trvající
cvik umění přežít, na nich zanechal stopy a jen těžko si dovedu představit, že by mohl existovat
ještě houževnatější národ. Dalo by se zde mluvit i o jakési tvrdošíjnosti nebo možná i tvrdohlavosti,
ale jen v nejlepším slova smyslu. Pánská část výpravy se mimo jiné také shodla na tom, že jsou
(mladé) Židovky vesměs ohromně pohledné. Jestli to u některých dělá jen uniforma to nevím, ale
skutečnost je taková, že jsou pak víc než pohledné. A to i v případě, že si taková kráska pak vezme
člověka na paškál třeba na letišti při kontrole. Navíc jsme v Izraeli nikde nezahlédli člověka,
kterému my říkáme „tupý ksicht“. Také jsem vypozoroval, že jsou povahově daleko klidnější a když
se někdo rozčiloval, šermoval rukama a hulákal, tak to bylo vždycky arabsky. Všude je tam vidět,
84
že si přinesli kulturu zemí odkud přišli. Proto je ted' absurdní, aby ten, jehož rodiče přišli z Berlína,
Paříže či Prahy, začal najednou vyvádět jako Neapolitánec. Jediný, s kým jsme měli i něco jako
malý privátní kontakt, byl Dudi a s tím se dalo vyjít vždy a ve všech situacích moc dobře. Byl to
sice průvodce a podle toho musel dodržovat i jisté dekórum, ale ve srovnání s jinými průvodci byl
přeci jen trochu jiný. Některé jeho názory se nám zdály být i trochu moc radikální a přehnané, ale
stačilo třeba projet několika vesnicemi u libanonských hranic a vyslechnout si osudy lidí tam
žijících, aby se nám jejich situace začala jevit přeci jen v trochu jiném světle. Přesto ale zůstalo
ještě dost věcí, ve kterých jsme s ním souhlasit nemohli. Pokud se náboženství týče, tak jsme na
tom byli stejně. U nás není ateismus nic neobvyklého, ale u něj, jako žida, to byla přeci jen trochu
zvláštnost. Že byl patriotem každým coulem, to jsme poznali z jeho reakce na to, když se jednou
zmínil, že jeho rodiče pochází z Německa a jeden ze skupiny se nechal slyšet, že je tedy vlastně
Němec. Proti čemiž se Dudi dost ohradil. Ať nad tím přemýšlím jak chci, tak opravdu nevím, zda se
nám Dudiho - Sabre podařilo trochu „oloupat“. Často jsem ale měl dojem, že ano.
Dověděli jsme se tam plno nových věcí, které pro jiné možná žádnou novinkou nebyly, ale že
nejrůznější přísloví jako třeba „Pýcha předchází pád", nebo „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní
padá", pocházejí od Salomona a najdou se i v bibli, to jsem do té doby opravdu netušil. Mohu jen
doufat, že tenhle můj spis nebude posuzován podle Salomona 29,11 - "Blázen vyjevuje vše, moudrý
odkládá na příhodný čas"
Jedna cesta skončila a pomalu se začínáme zabývat další. Možná by nebylo k zahození jet se
podívat na Tróju a zjistit, jak je to vlastně s tamním koněm a Davidovými osly v Jaffě. To by mělo
být jednodušší a bezproblémovější než cesta do Izraele. S touto cesta to opravdu jednoduché nebylo
a ještě nikdy se politické neshody neprojevily tak, jako v souvislosti s touto cestou. Vždyť to i dost
dlouho trvalo, než to s naší cestou konečně klaplo a kdy se v onom koutě našla chvilka klidu, kdy se
tam mezi sebou (moc) neprali. Ale i to mělo něco do sebe a alespoň jsme pochopili, co mají Izraelci
na mysli, když říkají: „Shalom Izrael, shalom alechem.“
85