irsko příběh

Transkript

irsko příběh

www.zlatapastelka.webnode.cz
1
Obsah
Tomáši, jaký jste člověk? ............................................................................................................................................... 3
Jak může probíhat život a sex po úrazu páteře............................................................................................................. 4
Jmenuji se Jaroslav Nešpůrek ....................................................................................................................................... 5
Emaily kamarádům, ................................................................................................................................................ 20
Intermezzo .................................................................................................................................................................. 29
Můj táta ................................................................................................................................................................... 29
Moje máma ............................................................................................................................................................. 30
Albert ...................................................................................................................................................................... 31
Můj příběh................................................................................................................................................................... 31
Divadlo .................................................................................................................................................................... 33
Potřeba mluvit s inteligentními lidmi...................................................................................................................... 35
Z projektanta bezdomovec ..................................................................................................................................... 37
poznámka: Monkey Business ...................................................................................................................................... 43
Závěr 15.10.2009: ....................................................................................................................................................... 44
2
Dobrý den,
Dneska jsem Vám poslal jakési zvláštní přání k novému roku a k vánocům. Určitě jste dostali na vánoce hezké dárky,
nebo jste si vyjeli s rodinou na hory lyžovat. Já jsem nic takového nedostal a to co jsem si přál nejvíc, mít nemůžu a
tak jsem myslel, že mě nic nepřekvapí. Dostal jsem však nádhernou knihu Petra Čermáka – Tomáš lví srdce. Jen co
dopíšu tento email, přečtu si jí, ale jen na úvod jsem udělal, že jsem se podíval na první a poslední stranu abych
neztrácel čas. Na straně 153 je:
Tomáši, jaký jste člověk?
Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem génius, nejlepší a úžasnej. Já jsem k sobě dosti náročnej a sebekritickej, takže
do ideálního člověka, ale i manžela a otce mám poměrně daleko. Moje manželka vám to určitě potvrdila. Myslím si,
když mě Barunka s Kačenkou nejvíce potřebovaly, byl jsem i dobrej táta. Postaral jsem se i přesto, že jsem byl na
sportovních vrcholech a také v problémech mezi nimi a rovněž v běhu životem. Gabriela má v současnoti trochu jinej
názor, představuje si, že bych měl mnohem víc doma a holkám se věnovat. Vím to, ale já si nyní musím taky
zaběhnout novej život. Na mnoha jeho polích člověk být ideální nemůže. Co je to vůbec ideál? Úplný snad ani
neexistuje, nikdy jsem se za ním nehnal. Jsem normální člověk, kterej má plusky a mnohdy významné mínusky.
Nevidím na sobě nic výjimečného. Dělám to, co je moje práce. Je pravda, že jsem se nikdy nepodceňoval, ale nemám
ani hlavu v oblacích, myslím stavitelství vzdušných zámků, dost znám svoje hranice a meze. Chci si tenhle krátkej
život pěkně užít. Jsem prostě Tomáš Dvořák, kterej chce být hlavně člověkem.
Děkuji Tomášovi, že knihu o sobě vydal. Rád bych se dozvěděl, jak se mu podařilo dosáhnout svých úspěchů. Jsem
rád, že si to o něm můžu přečíst.
Dneska jsem měl se svými rodiči debatu na téma. Jestli můžu na neschopence jezdit svým autem např. k doktorovy,
nebo na vycházky. Říkali, že ne. Pohádali jsme se před mým nejlepším kamarádem a jeho přítelkyní, které jsem chtěl
navštívit. Zítra je silvestr ne? Mám vycházky od 14°° do 18°° hod. Já v tom nevidím, žádný problém. Přece za
volantem nechlastám. Po odchodu kamaráda, jsme se pohádali až tak, že jsem si samou zlostí dupnul zdravou nohou
a snad i zlomil patu. Já nevím, že mi rodiče nevěří? Moje kamarádka mi taky nevěří, že jsem schopný s ortézou, se
3
kterou se dá mimo jiné hrát golf bezpečně řídit jakékoliv vozidlo – tedy to, na které mám řidičské oprávnění (A,B,C),
Když jsem si na internetu ověřoval, kde je pravda. Našel jsem něco strašného.
Tento článek:
Jak může probíhat život a sex po úrazu páteře
JANA FESSLOVÁ hrála závodně házenou. Den po svatbě ji čekalo utkání. Jak osudové bylo, poznala až o několik
měsíců později, když si znovu a znovu vybavovala okamžik, kdy ji soupeřka strhla za ruku, Jana spadla na záda a
zlomila si páteř.
Lékaři jí zprvu dávali naději, že začne znovu chodit.
Po roce už jejich hlas nezněl tak přesvědčivě a jistota se změnila v doufání. "Z nemocnice jsem nakonec odcházela a v
uších mi znělo: neztrácejte naději, vždyť se lékařská věda ubírá kupředu mílovými kroky," vzpomíná dnes už s
úsměvem osmadvacetiletá žena z Českých Budějovic.
"Bála jsem se vrátit domů a nemít kolem sebe sestřičky a doktory. Manžel je ale zakrátko nahradil a moc mi pomohl,"
vypráví. Říkala mu, že se musí rozejít buď teď, anebo nikdy. Odpověděl, že si ji nebral proto, že chodí, ale že ji má rád.
Choval se k ní dál jako ke zdravé, nelitoval ji, mohla uklízet, mýt nádobí i prát. "Ani mi to nepřišlo. Povoláním jsem
hasič, jezdíme k nehodám a vidět vážně poraněné lidi mi připadá normální," tvrdí Josef Fessl.
Jana zprvu sama neuměla ani vylézt na vozík, neustále Josefovi něco vytýkala, až se sebral a šel pryč. Nechal
manželku sedět na zemi, ať si poradí. Její nohy neměly žádnou stabilitu, takže se plazila, nebo sunula pozpátku jako
rak. "Pomohl mi, teprve když jsem o to požádala. A to udělal moc dobře. Nejhorší totiž je, když vás okolí začne
litovat. Dá se toho také různě zneužívat," říká Jana s šibalským úsměvem. "Například ve frontě v potravinách mě
nějaká paní chtěla pustit. Odmítla jsem a povídám, já si to na rozdíl od ní odsedím."
Jana má auto upravené na ruční řízení. Díky tomu se může kdykoliv kamkoliv vydat. Řídí bravurně, čímž mate ostatní
účastníky provozu, a dokonce i policisty. "Jeden mi povídal - Jela jste rychle, měla jste moc těžkou nohu na plynu. Já
na to, že neměla. Tak jsme se chvilku dohadovali, až si mě pořádně prohlédl a naoko se zlobil, že si z něho dělám
legraci. Pokutu jsem ale nakonec stejně dostala."
I na vozíku se dá žít plnohodnotným životem. Jana jezdí s přáteli na dovolené, pracuje, a dokonce umí na vozíku i
tančit. Jen opít se při tom nestihne. Jak zabírá rukama, všechen alkohol vypotí. "Nebráním se ani rokenrolu,
písničkám Katapultu nebo Aleše Brichty. Jindy ale vezmu kytaru a zpívám Nohavicu," prozrazuje, zatímco listuje
albem fotografií, na nichž je většinou ona a tělesně postižené děti v bazénu. "Hlavní Klub pro sport bez bariér je v
Praze. Před třemi lety založili pobočku i u nás a já dostala funkci instruktora-vozíčkáře. Jsou u nás děti bez rukou,
nohou, nebo s jinou tělesnou vadou. Učím je pohybu ve vodě a díky vlastním zkušenostem jim vše mohu i názorně
předvést. Plavání jim ohromně pomáhá, a dokonce v něm soutěží. Osm našich svěřenců už získalo medaili na
paralympiádě."
Práce Janu baví, největším snem pro ni však zůstává založení rodiny. Chtěla by alespoň dvě děti, i když ví, že se
porod neobejde bez komplikací. Přestože se většinou kolem erotiky vozíčkářů chodí po špičkách, Jana se nevyhýbá
ani otázkám týkajícím se sexu. Ničeho se s manželem nezříkají, Jana ale od pasu dolů nic necítí, proto musela hledat
4
jiná citlivá místa. "Máme normální intimní život a možná bohatší než leckterý běžný pár. Jen to chce najít vhodné
polohy. Někdy při tom užijeme hodně legrace. Nedávno jsem zapomněla, že nemám v nohách stabilitu a výsledkem
byl zlomený nos. Pepa mě vezl na pohotovost, kde se samozřejmě ptali, jak se to stalo. Místo odpovědi jsem vyprskla
smíchy. O to víc je mé vysvětlení zajímalo. Od té doby, kdykoliv mám nějaký úraz, se ptají, jestli jsme zase dělali sex,"
prozrazuje na závěr.
Jana kdysi přemýšlela o sebevraždě. Stála s vozíkem na kopci a čekala, až pojede vlak. Dnes je ráda, že si to v poslední
chvíli rozmyslela. Manžel by jí neodpustil. Domácí práce zvládá hravě a žádným se nevyhýbá.
Díval jsem se zrovna na druhém monitoru na koncert Monkey Business (co byl přílohou v Blesku na DVD) a hráli
písničku Artistic suicide. Prostě toto se musí vidět, nedá se to vyprávět. Začal jsem u ní brečet. Jak je ten zpěvák
(kterého neznám ani jménem) nadaný, co dokáže dělat s hlasem, houslemi, harmonikou, ale hlavě se při tom tvářit
jako, že je vše absolutně jednoduché. Jeho „kazáček“ s houslemi a šňůra… , zazpívá co chce v jakémkoliv jazyce a ta
černošská zpěvačka je taktéž absolutně dokonalá, včetně všech muzikantů. Zpívají anglicky a inteligentně o vážných
věcech.
Brečel jsem sám nad sebou:
Už s největší pravděpodobností nikdy nebudu moci dělat všechno to co před tím, nebo s výrazným omezením. Měl
jsem rupturu achilovky 12mm. Pročetl jsem hromadu článků, kde se píše o hromadě chirurgických postupů. Prostě ta
šlacha nikdy pořádně nesroste a budu rád, když nesroste úplně blbě. Místo protržení zhrubne, šlacha nebude tak
pružná a minimálně celý rok budu muset dávat pozor na to, co chci dělat a co si můžu dovolit. Kdyby nebyla celkově
prasklá, byla by situace o něco lepší. Na druhou stranu co jsem se dočetl ve článku k tomuto snímku, pacienti dle
dvou léčebných postupů ani v jednom z padesáti dvou případů za padesát tři měsíců nezaznamenali re-rupturu. Sám
jsem chtěl kdysi spáchat sebevraždu a to několikrát, měl jsem však úplně jiný problémy. Nebyl jsem si schopný s nimi
poradit a je to banalita oproti zlomené páteři a jiných horších úrazech.
Jmenuji se Jaroslav Nešpůrek
Předně bych se měl představit. Jmenuji se Jaroslav Nešpůrek a nechci nikoho ničím přiučovat. Každý má svou pravdu.
Mě jenom nikdo nezná a tak bych se představit měl. Jsem velice inteligentní co se týče sociální stránky. Myslím, že se
tomu říká sociální inteligence, která je důležitá hlavně v běžném životě. Krom toho, že jsem s vyznamenáním vyučený
zedník, vyznamenal jsem se taky u maturity. Pracoval jsem s chlapama na stavbě, jako zedník, a tesař – dělník
montážní firmy provádějící dřevostavby. Naučil jsem se AutoCad 3.1 a posléze program DrafixCad, ve kterém se
kreslily výrobní dokumentace na tyto stavby. V této firmě jsem pracoval celkem tři roky a poté nastoupil do velmi
vážené projekční firmy v Hodoníně.
5
Spolupracoval jsem na mnoho projektech a naučil se další dva programy, krom dalšího zdokonalení v tom co jsem už
uměl, naučil jsem se kreslit komunikace, ocelové stavby a velké budovy jako malé. Spolupracovali jsme s dalšími
architekty a inženýry zabývající se inženýrskými sítěmi a domovními rozvody. Mezi snad nejznámější věci co dělal
naše firma byla Hodonínská sportovní hala, kde jsem měl já za úkol veškeré přístupové komunikace a účelové plochy.
6
Po mě nastoupili do firmy jiní schopní kresliči a tato firma dnes dosahuje co se týče rychlosti a kvality prováděcích
výkresů úplnou špičku.
Inženýr RadekProkeš a Ing. Arch Lenka Pecuchová-Holoušová, jsou hlavními garanty a zárukou, že bude zákazník
spokojený.
Dále jsem nastoupil v místní Mikulčické firmě pana Šagáta jako zedník. Pracoval jsem společně s dalšími šikovnými
zedníky mimo jiné na rekonstrukci budov Hodonínských kasáren. Velmi jsem se prakticky přiučil svému řemeslu.
Nakoupil jsem všechno potřebné nářadí a rád, když je potřeba své řemeslo používám. Jsem schopný postavit zeď,
omítnout ji, obložit, zajistit si potřebný materiál a práci udělat buď svépomocí, nebo v týmu.
Nejsem ale tak zručný. Hromada zedníků a
dělníků jsou šikovnější a rychlejší, mám však mezi
nimi hodně kamarádů a tuto práci jsem dělal
v podstatě, abych si odpočinul od přemýšlení,
stresu a odpovědnosti při projekci. Myslím, že jim
to bylo jasné, jak jsem byl oproti nim levý, ale
nikdo si na moji práci nestěžoval. Vždy jsem se snažil být na okolnosti, a eventuality, které by mohly při mé práci
nastat. Učil jsem to, co bylo aktuálně potřeba. Mám několik certifikátů na kancelářské, grafické a manažerské
programy (software), programování, grafiku a modelování, včetně práce v konstrukčních programech jako AutoCad
jsem se učil svépomocí. Novinku firmy Autodesk Revit Architecture mě školil Ing. Hora v Praze, Excel VBA zase
Natalya Dmitrenko v Kolíně. Tyto programy jsem se ale učil až tento rok. Zkouším proniknout do AutoCadu Civil 3D
na liniové stavby jako kanalizace a komunikace.
Důležitým kurzem bylo ale školení, respektive rekvalifikační kurz Terénní sociální pracovník. Osnova a přednášející
byli velmi uznávají a zkušení z praxe. Je těžké říkat něco o drogách, když nevíte jak takový člověk závislý na droze
vypadá. Učili jsme se jednat s takovými lidmi. Jinými slovy nás vychovávali k tomu abychom mohli pracovat na ulici,
měnit jehly, řešit sociální potřeby bezdomovců a problémové soužití cikánů. Byla to lekce respektu a úcty. Sám jsem
měl praxi v Hodonínském denním centru pro bezdomovce a vím co jsou bezdomovci zač. Řekl bych normální lidi, co
si nejsou schopni vyřešit své problémy a potřebují radu. Je umění navést lidi na správnou cestu tak, aby ji našli oni
samy. Nikdy jsem v žádném sociálním zařízení nepracoval i když po faktické stránce splňuji všechny kritéria, nemám
pedagogické minimum, tj. titul bakalář humanitním směru.
7
V roce 2005, kdy jsem pracoval už jeden rok jako zedník do Irska. V Irsku pracoval
můj kamarád Roman Kratochvíl už nějaký čas a pozval mě tam na návštěvu s tím, že
v případě zájmu, můžu zkusit
absolvovat pohovor ve firmě, kde
pracoval jako truhlář. Mimo jiné
Roman je vyučený truhlář
s maturitou a vyšší odbornou
školou na počítačové systémy
s velmi dobrou angličtinou
z jazykové školy, kterou si praxí
v Irsku zdokonalil. Já jsem jel do
Irska s nedokonalou angličtinou,
spočívající z několika desítek slov a frází. Myslel jsem si, že u pohovoru nebudu potřebovat překladatelku, ale
nakonec ji manažer zavolal. Překvapil ho totiž můj půl kilový kapesní slovník. Zaměstnání jako dělník ve firmě na
výrobu oken a dveří jsem
nedostal proto, že by mě to někdo
domluvil nebo, že bych
uměl dobře anglicky, ale protože,
jsem byl zrovna k mání.
Požadavky dvě ruce a nohy bylo
rozhodující. Ještě se na
mě manažer podíval, jak jsem
urostlý a přiřadil mě
k Edovi. Sto dvaceti kilovému dvou
metrovému Čechovi.
Spočítal jsem si, objem jedné
mahagonové fošny a
zjistil, že průměrně váží 80kg. Eda
tyto fošny do té doby
táhal sám, popřípadě mu pomáhal
Brendn. Jeden Ir co se
stejně jako Eda v práci i jinde
usmívají. Postupně jsem
se seznámil s různými stroji a
pracoval téměř u všech
strojů ve smyslu zvedni, dones,
polož. Roman pracoval
jako CNC operátor, já jsem mu jeho
díly značil a skládal. Po třech měsících měli každému nově příchozímu zvednout mzdu o padesát centů. Já jsem ta
toto „zvednutí“ čekal osm měsíců a učil se. Učil jsem se hlavně angličtinu a vycházet ve společné domácnosti
s různými lidmi. Bydlel jsem Čechy, ale taky s poláky. Můžu říci, že národnost o charakteru vůbec nevypovídá.
Nemůže se říci poláci jsou tací, nebo onací. I Češi jsou individua.
8
Do práce jsem celou dobu jezdil na kole. Poté, co jsem si našel novou práci, poslal jsem si lepší kolo z Česka. Byl to
náš český favorit. Novou práci jsem si nedomluvil přímo já. Přišel jsem na nějaký úřad a tam jsem řekl o co mi jde a
ukázal svůj životopis s průvodním dopisem. První setkání mě tedy domluvila jedna paní na úřadě. Setkal jsem se se
svým budoucím šéfem a ten mi řekl, že si mě nejprve vyzkouší.
Ukázal jsem co umím a on mi dal práci. Bavili jsme se jenom anglicky, když jsem něčemu nerozuměl, porosil jsem jej,
aby mi to vysvětlil. Několikrát jsme byli na Irských stavbách zaměřovat. Málem bych byl přeskočil, že jsem se taktéž
pokoušel získat práci jako zedník, ale mé utrpení a utrpení mých Litevských kolegu trvalo jen jeden den. Projektanta
jsem dělal osm měsíců a byl jsem jak já, tak můj zaměstnavatel spokojeni. Jednal jsem i s klienty a vyřizoval
telefonáty. Moje angličtina se tak praxí začala podobat úrovni, jakou mluvila jeho čtyřletá dcera. Vycházel jsem dobře
i s jeho manželkou a občas opatroval i jejího batolícího syna. Když k nám do kanceláře přišel manažer, spolumajitel
stolárny, kde jsem předtím pracoval, že chce postavit nějaký chlívky, měl jsem zvláštní pocit. Bavili jsme se a Ambros
se optal Jacka, jestli si mě pamatuje, že jsem kdysi u něj tahal fošny. On řekl, že ne. Plány jsme nakreslili a později
ještě něco dodělávali. Několikrát jsme se viděli a zdravili. Těsně přes koncem mé zahraniční kariéry jsem řešil jeden
9
osobní problém. Chtěl jsem začít žít v cizině „normálně“. Pracoval jsem tam a měl velmi slušnou mzdu, chtěl jsem
taky slušně bydlet. Bydlení s lidmi, co si po sobě neuklízí a nerespektují nic z toho, co normální lidi normálně dělají,
vyvrcholilo až v době, kdy jsem si našel přítelkyni (resp. ona si našla mě) Mezi tím se stala nehoda a dva čeští
kamarádi se zabili v autě, řešil jsem jednomu „šachovému“ debilovi jeho porouchaný záchod s majitelem domu,
protože se nenaučil za dva roky anglicky, pracoval, hledal nějaký byt nebo domek, poslouchal problémy kamarádů,
přítelkyně a snažil se pomoci. Dům jsem nebyl schopný najít a tak jsem poprosil svého šéfa a on mi našel, respektive
jeho kamarád z realitky rovnou dva. Mohl jsem si vybrat. Zaplatil jsem depozit napůl s přítelkyní, ale ve skutečnosti
ona neudělala v podstatě nic aby mi pomohla. Lidi po mě pořad něco chtěli a já nic nedostával. Bavil jsem se o tom
s kamarádem Romanem a on měl ten samý problém. Prostě jestli si já sám umím spravit počítač on taky, mohl by se
ten kdo si něco pořídí taky naučit svou věc ovládat a když jede někam do ciziny snad je cizí jazyk samozřejmostí. Vzal
jsem si v práci dovolenou a chystal se něco na domku udělat s garáží. Řekl jsem si, že hned ráno bych zajel do
stolárny je Jackem, jestli by mi nepůjčil nákladní auto, abych si mohl dovést dřevo. Šel jsem k němu do firmy ráno,
abych si na vrátnici zjistil jeho číslo a potom se ještě předtím, než půjde jeden „kamarád“ do práce, optal, zda-li by mi
nepomohl. Měl jsem pracovní věci, protože jsem chtěl pracovat na garáži. Na vrátnici mě však překvapila zajímavá
situace. Vzal jsem za kliku a bylo zavřeno. Podíval jsem se a vrátný byl natažený na židli – no nevím co tam dělal, ale
zaťukal jsem na dveře. On se na mě podíval a otevřel bránu. Tak jsem šel dál a zaklepal z druhé strany. Zaklepal jsem
víc. Vrátný jen mávnul – nechtělo se mu vstávat. Řekl jsem si no tak to tady asi mám pracovat? Na toto jsem si
dovolenou nebral, ale řekl jsem si, že stejně se musím domluvit s kamarádem, tak co. Šel jsem do areálu a na dílnu,
kde jsem pracoval, potom do ostatních hal, kde jsem vůbec nikdy nebyl, procházel jsem se a mohl dělat „teoreticky“
co jsem chtěl. Vrátil jsem se na stolárnu a viděl jednoho Čecha, co dělá a další dva, co okouní. Popojdu kousek a zase
se tam nějací místní vykecávali. Tak jsem si vzal metlu a že jim tam pouklízím. Hrnul jsem jen bordel před sebou a
dělal si čárečky kdo jak dělá.
10
11
12
13
14
15
16
17
Když jsem přišel do stolárny, potkal jsem kamaráda se kterým jsem bydlel a ptal se co ty tady děláš? Řekl jsem mu, že
si dělám prdel. Řekl jsem mu, že mám v projekci dovolenou a přišel jsem sem pouklízet a nemám čas se vykecávat,
protože dělám čárečky, kdo jak dělá. Řekl, jsem mu ve srandě, že ať dělá nebo dostane čárečku. Potom jsem se šel
podívat i do velké místnosti, rozdělené boxi kde sedávají manažeři a udělal jednu malou zlomyslnost. Spáchal jsem
to, čemu rozumím nejvíc. Udělat z úplných debilů, ještě větší nebo legraci – záleží, jak se to bere. Pozapínal všechny
počítače a posbíral všechny sponkovačky ze stolů, které jsem společně s metlou nechal v jedné kanceláři. Hned poté
jsem šel zpět k vrátnici a kupodivu, vrátný už byl na nohou. Na kamerách tento můj tyátr totiž viděl. Otevřel jsem
dveře a řekl to, co jsem chtěl říct hned na začátku. Ať mi dá na šéfa telefonní číslo. A on se optal na co? Řekl jsem, že
s ním potřebuji mluvit. A on na to, ať vypadnu. Optal jsem se ho jestli ví co znamená „go rév majhagot“ a „aivil tu go
ma“ (foneticky irské pozdravy a přání „správné cesty“) chvíli čučel tak jsem si sedl na stůl a optal se na jeho děti a jak
dlouho dělá v práci a jestli o ni nechce přijít, ať mi dá telefonní číslo na svého šéfa, nebo ho propustí. Byl tak
rozčílený, že koktal a vyrazil mě. Byl jsem zase pro změnu já tak nasraný, že se s takovým „hňupem“ bavím, že jsem
na prvních dvaceti metrech ztratil dva milimetry vzorku na pneumatikách. Jel jsem tedy domů a na křižovatce mě
zastavili policajti, že nemůžu jet dál, že je tam nehoda, tak jsem se optal co se stalo, ještě jednou jsem se optal a
nedostal odpověď jen viděl hasiče, co říkal, to je strašené. Hned jsem jel k Jackovi optat se co se stalo, protože se se
mnou nikdo nebavil - jestli to není zase nějaký z Čechů, „Že jsem byl na křižovatce do jeho fabriky…“, aby zavolal na
policii a zjistil to. Jak telefonoval potřeboval vědět jméno kamaráda na kterého jsem se chtěl přeptat řekl jsem ho,
nedokázal jej správně vyslovit a tak jsem ho napsal. No naštěstí se nic nestalo, už jsem si myslel, že to byl někdo na
kom mi záleží a chvíli tam jen tak seděl a brečel. Potom do mě vjela zlost, co to tam my vlastně děláme. Řekl jsem
Jackovi místo prosby o nákladní auto, že jsem byl v jeho firmě, viděl tam pět lidí takový a pár zase makových, co
dělají to a to. Ten chlap na bráně je normální „…“ _ ##@% nevěděl jsem jak se řekne anglicky „šul…“. Nikdy jsem to
nepotřeboval, ale stačilo,to jak jsem se předvedl jeho bratr stojící za ním řekl co tím myslím. Zabouchnul jsem za
sebou dveře a jel k přítelkyni. Chtěl jsem pomoci já sám, ale její spolubydlící po mě chtěla zapojit počítač do sítě.
Říkám jí kup si kábl ten a ten, řekl jsem označení a délku, kde se dá koupit. Ona řekla, no víš já bych se nedomluvila.
No to přece ale není můj problém, tak ať se jede tam, kde se domluví. Prostě jsem jí mohl napsat na kábl předpis jako
doktor se kterým si zajde do obchodu a nebo tam zajít sám, potom ho chytnout a strčit do díry. „very easy“ Vím co se
kam strká na počítači i jinde. Pro mě za mě ať si ho ona strčí třeba do prdele. Zapojil jsem jí její počítač a nastavení
provedl automaticky Windows s Routerem.
Někdy s tím bývá problém, ale tady žádný nebyl.
Moje tehdejší přítelkyně říkala jednu důležitou věc.
Že mě tady tyto služby ničí a nemůžu všem všechno
plnit. Hned vyjmenovala se svou spolubydlící komu
by ony nepomohly a koho nemají rády. Já jsem
nikdy se žádným člověkem v Irsku neměl problémy
vyjít a se všemi jsem se domluvil ne proto, že jsem
uměl jejich řeč, ale proto, že jsem je respektoval.
Řekl, jsem jim že potřebuji pomoci a to minimálně
tak, že co se týče propojení počítačů není pro mě
žádný problém věc udělat, ale aby moje přítelkyně
společně se svou stejně starou kamarádkou
vyřešily její problém s mým kamarádem. Tento
chlap si jaksi špatně vyložil úsměvy a myslel si, že
může mít u přítelkyně nějaký úspěch. Řekl jsem jí,
že toto si musí opravdu vyřešit sama a ať mě tím
neobtěžuje. Nechci aby mi četla jeho sms, nechci
nic osobního řešit, protože je to můj kamarád.
Jestli se jí něco nelíbilo, měla mu to říci sama. Já
18
jsem jí ale slíbil, že se s kamarádem promluvím. Můj kamarád je velmi schopný truhlář, ochotný, ale má i negativní
vlastnosti. Je to egoista „for myself“ pro kterého není důležité moc okolí. S tímto se dá něco dělat, ale s IQ 80 asi moc
ne a toto není špatná vlastnost, protože pro práci dělníka víc nepotřebuje a svou práci dělá výjimečně dobře. Řídí
auto, chodí do práce – není postižený a je šťastný. Jsou pro něj důležité peníze, kolik jich vydělá za hodinu, kolik
ušetří když bude bydlet tam a tam, co si všechno koupí a co všechno bude mít, a to včetně mojí přítelkyně.
Vysvětloval jsem mu, že nikdo nemůže mít všechno. Uváděl jsem názorné příklady a taky to co se stalo mě, že jsem
rozvedený mám syna, který mě nechtěla dávat a on mě v podstatě vůbec nezná. Rozvedli jsme se ne proto, že by
nám vztah v posteli neklapal, ale protože máme jiné životní hodnoty a nyní jsem našel ženu o které jsem nikdy ani
nepřemýšlel, že by se o mě mohla zajímat a jsem do ní zamilovaný. On mi na to řekl, že mu vědma vyložila v kartách,
že bude mít rok takový makový a že si najde ženskou. Říkal jsem mu, že toto nemůže brát doslova, ale on mi na to
tvrdil, že s ní bude mít děti takové a makové. Tekli mi slzy, protože jsem mu to nedokázal při jeho IQ vysvětlit. Optal
jsem se ho jak to chce docílit, jakože to ji chce znásilnit nebo co? Ne – vždyť se na mě při jedné oslavě usmála a dala
mi pusu. Tekli mi slzy – ne normálně jsem brečel… Nechtěl jsem po své přítelkyni, aby si své problémy vyřešila sama?
Je skutečně takový problém říct chlapovy ne, a když neposlechne, kopnout ho do kulí?
Bydlel jsem v různých bytech a s různými lidmi. Potkal jsem různě chytré lidi a různě hloupé, nikoho jsem ale
nesoudil, neříkal mu co má dělat, pouze radil a když potřebovali pomoci, pomohl jsem veškerými svými prostředky a
to nemluvím o penězích. Můj domov, kde jsem chtěl bydlet s přítelkyní nebyl luxusní. Byl to starý dům šestnáct
kilometrů od města a stál jako poslední na konci cesty. Dál už byly jen louky, pastviny a stromy. Můj nejbližší soused
byl však jen cca 300 metrů daleko. Jmenoval se Myckey (majk) Byl jsem u něj na návštěvě, povídali jsme si a popíjel
čaj. Majk poslouchal hudbu, která se mi velmi líbila – jeho přítelkyně byla o dvacet let mladší, ale to, že jsme měli
podobný vkus v hudbě neznamenalo, že jsme měli podobný vkus v ženách a už vůbec ne, že by jsme si rozuměli na
100%. Anglicky skutečně dobře nerozumím, jsem však na tom o krapánek lépe, jako můj tříletý synovec s češtinou.
Velmi dobře jsem si rozuměl s Reškem, svářečem. Mám doma svářečku (jenom obyčejné trafo bez „usměrňovače“)
ale velmi mě zajímalo jaký je druh svářeček, elektrod a taky to, že pochází ze severního Polska, co dělá jeho rodina.
Obdivoval jsem jej, že svařoval v docích trajekty, ale taky to, jak chce s vydělanými penězi naložit. Dále jsem
obdivoval Rolanda, Maďara se smyslem pro humor. Pracoval ve stolárně, kde jsme se poznali. Po příjezdu do Irska
jsem neuměl vůbec anglicky, natož pak maďarsky. Víte, jaká je potom sranda pracovat s Maďarem? Roland byl velmi
inteligentní a zručný. Naučil mě dělat palubkové dveře a já jsem mu za to zpříjemňoval práci svými dotazy jak se
maďarsky co řekne. Měl jsem anglický slovník, a když bylo nutné, vždy jsem jej vytáhnul. Největší sranda byla, že
19
jsem měll ve slovníku obrázkovou část a stačilo jen ukázat a hned jsem věděl jestli se budu smát, nebo ne. Prdel byla
anatomie – víte, jak se řekne bradavka? Mel bimbo (foneticky) Pamatoval jsem si více slov, ale zůstaly mi tam jen
blbosti. Story jsem neměl jenom já. Jeden Čech, který skutečně anglicky nekomunikuje při dotazu jednoho Poláka,
kde je tady kýbl (foneticky) ukázal,
ázal, že má jeden před sebou. Ten se na něj podíval, jestli si z něj nedělá srandu,
protože se tak v určitých částech Polska říká záchodu.
Toto je jeden z emailů, které jsem napsal kamarádovi do Čech:
Emaily kamarádům
Ahoj Rade,
Nevím jestli ti tento email příjde. Minule když jsem ti posílal předešlý email, napsalo mi to, že
máš už schránku plnou. Vlastně to bylo předminule, kdy jsem ti chtěl poslat fotky. Nakonec
jsem ti poslal jen text. Já jsem ty soubory co jsi mi poslalposlal myslím
m ty zvukové nakonec
neotevřel. Zkoušel jsem to doma i v práci a podařilo se mi stáhnout jen část. Takže jsem si
vyslechnul od každé srandy jen ten začátek a konec jsem si jen tak domyslel. Chtělo by to
rychlejší připojení. Ono to možná bude i tou pevnou linkou.
linkou. Občas se nejde připojit vůbec.
Myslím si, že to snad dělají schválně, protože vytáčím číslo, normálně se připojím a ten jejich
server mě po chvilce vyhodí, že nemám korektní ip adresu. Tak ji změním nebo nechám
stejnou (zjistil jsem že je to úplně jedno)
jedno) a třeba na pošesté se připojím. Nevím jak to přesně
je, kolik se platí hned po první minutě, ale myslím si že na tom rýžují peníze. V práci na tom je
ten internet ještě hůř. Tak počítám, že až bude nějaká možnost zkusím to připojování nějak
změnit a udělat ještě tak, aby se mohl připojovat peťa šachista.
Jak je na tom tvá kamarádka (Ivana? Zapomněl jsem její jméno) ráda se nechává fotit? Sválně
ti pošlu nějaké fotky té herečky o které jsem psal minule. Teď jsem se nedávno na ně díval a je
fakt, že na některých bych ji nepoznal ani omylem. Dlouhé vlasy dělají hodně a ještě když se
nalíčí hauuuuuu nevypadá to špatně
No nechám toho Včera jsem poslal Katce fotku z vyletu. Podívej se na ni a napiš co je na ní
zajímavé. (je to soubor, jmenuje se katka) Když
Když je toho prvního máje, tak jsem jí chtěl poslat
něco hezkého.
Včera se tady stavoval Jirka. Kamarád od grady. Říkal mi, že jim před 14 dny řekli grady bratři
ať se vystěhují z toho domu u fabriky, že tam chtějí dělat kanceláře. Dali jim na to jeden měsíc
měs
ať si najdou nějaké druhé bydlení. Celkem to chápu, že tam chtějí dělat kanceláře. Na bydlení
to tam už moc není, musí to opravit. Pokud teď rozšiřují firmu je pro ně asi levnější z
rodinného domu udělat kanceláře než postavit kanceláře nové. Co je na tom
tom ale zase k
nasrání je ta jejich arogance. Jirka říkal, že tam byl Artur Grady a kontroloval si obrazy co tam
byli a už tam nejsou (?) stůl, že jim odveze už tento týden, no prostě katastrofa. Mají strach
aby jim to tam snad nevykradli nebo co a dávají to
to tak okatě najevo. Jirka říkal, že si našli
nějaký domek kousek od fabriky, ale že se nejsou schopni domluvit na tom kdo zaplatí depozit
a co se stane když někdo z nich bude chtít jet domů. Jirka právě zvažuje, že když se to tam
všechno tak jebe, že změní úplně zaměstnání. Toto říká už půlrok, ale teď to vypadá, že když
by někdo šel s ním (jakožto nějaký polák bude taky odcházet), že se na tu práci tam vykašle a
bude dělat něco jiného. Zatím ale ani on sám neví co to bude za práci. Neumí anglicky a tak si
nebude moci moc vybírat.
U mě v práci je to celkem pohoda. Sem tam jsou tam krušné chvíle se stíháním termínů, ale
tak to chodí asi všude. Myslím, že si neumí ambrose moc zorganizovat, ale při tom co všechno
zvládá se mu ani nedivím. Teď nedávno jsem tam zažil takovou srandovní příhodu Došel nám
20
tady na baráku olej na topení. Moje cyklistické oblečení mi do druhého dne úplně neuschlo a
tak jsem jezdil do práce v mokrých hadrech už z domu. V práci už topení taky vypnuli a tak
jsem jezdil i domů v mokrých hadrech.
hadrech. Takto jsem to dělal dva dny. Ten druhý den jsem už byl
nějaký nemocný a ani se mi z té práce nechtělo. Zůstal jsem tam asi o půl hodiny déle a jen
pomalu se sunul ze schodů ke kolu. Náhle se otevřeli dveře. Mary si šla pro něco do mrazáku.
Vůbec si mě nevšimla a jak se vracela s čímsi, tak se úplně vyděsila. Vůbec nic jsem jí
nerozuměl, až na jedno slovo „scared“ vyděšený. Okamžitě mi docvakla jedna pasáž z knížky
co si teď čtu, kde sherlok holmes řeší nějaký případ a vyslýchá tam jednu ženu, kde je napsaná
věta „strach (vyděšení) a hrůza v jejich očích….bla bla“. No okamžitě to ze mě lezlo až na to, že
jsem úplně zapomněl jak se řekne hrůza. F .…F… F… ona pořád čekala co to ze mě vlastně
vyleze, no nakonec jsem jí řekl, že jsem zapomněl jak se řekne jedno slovíčko (hrůza) anglicky,
ale v zápětí jsem si na to vzpomněl „scared and FIAR in your eggs “ hmm byla překvapená
a já spokojený, že jsem si na fiar vzpomněl cool, říkal jsem si jak jsem dobrej. Byl jsem ale celej
zmrzlej a tak jsem se spíše soustředil
soustředil na to abych co nejrychleji vypadnul a byl doma. Někde v
půli cesty mě ale došlo, že jsem jí vlastně řekl úplnou hovadinu. „scared and FIAR in your eyes“
tak to mělo být správně. To co jsem jí řekl vyznělo jako strach a hrůza ve tvých vejcích. No v té
situaci to muselo být pro ni zajímavé zjištění. Zvláště když jsem se tak tvářil, že to myslím
vážně Pršelo, ale já jsem se smál jako trouba až do charlestownu.
Jak je to s tím mým autem?
Je fakt, že jsem nad tím strávil už hodně času. Na internetu jsem si
si pročítal různé články a
hodnocení na auta všeobecně – nová / stará nebo na různé značky. Došel jsem k tomu, že
mám celkem omezený výběr. Kritéria co jsem si stanovil splňuje snad jen jedno auto (nebo dvě
ale o tom druhém jsem toho moc nečetl) níž ti napíšu
napíšu co je to za značku a typ. Další věc co je
důležitá, tak jsou finanční možnosti, konkrétně v mém případě, zda auto koupím na leasing
nebo na bankovní úvěr. Tyto možnosti jsem si taky prostudoval a výsledek ti taky napíšu o
něco níž. Když jsem vycházel z toho jaké auto bych vlastně chtěl napadali mě mega auta jako
wv transporter, multivan nebo nějaký kombík v turbo dieselu. Pořád jsem viděl to, jak je to
auto praktické co do něj všechno naskládáš a tak (myslím ještě tu spotřebu). Všechno je to ale
hezké jen
n do té doby dokuď nezačneš počítat. Velké auto prostě víc žere a to s jakýmkoliv
motorem a všechno je na něj prostě víc dražší. Je to otázka luxusu a pohodlí při cestování
důležitá pro někoho kdo bude jezdit převážně dlouhé vzdálenosti a bude v autě trávit
trávi hodně
času. Já jsem ze začátku počítal špatně s těmi kilometry a výhodností jsem byl mimo a do jisté
míry i s těmi najetými kilometry za rok. Je to proměnlivé. Záleží jak to auto bude člověk
zatěžovat a tak by měl taky přemýšlet zdali se mu velký objem oplatí
oplatí co do životnosti (měl
jsem za to a stále ještě mám, že motor s velkým obsahem vydrží víc kilometrů odjezdit protože
vzhledem k hmotnosti auta není tak namáhaný). Takže teď to celé shrnu. Po zkušenostech co
jsem měl já a lidi na netu s ojetinami bych chtěl nové auto a ne používané, jelikož to auto by
bylo s velkou pravděpodobností bourané nebo porouchané. Jelikož nejsem odborník – hlavně
mi chybí čas vybírat auta a šťourat se v nich – zkontrolovat podvozek a karoserii s motorem
(pokud by ti to vůbec v bazaru dovolili) v úvahu tedy padají nové auta, které by měli být
spolehlivé a na které budu mít peníze. Co se týče spolehlivost je na tom nelépe toyota. Toyota
je ale drahá a tak jdu dál ve výběru. Potřebuji auto které s osazeným motorem bude mít
malou spotřebu
otřebu a zároveň bude lehké aby se litrový motor (nebo 1,3l) moc nezatěžoval. Tady
je to s vybíráním už zajímavější. V této chvíli nebudu brát v úvahu to, že bych při motoru 1,3
zaplatil nějakou tu stovku za pojištění za rok navíc. Podstatná je spotřeba. Zvláštní
Zvláštní je o to víc,
že automobilky namontují stejný usporný jednolitrový motor třeba do auta které je o 260 kg
těžší než menší kolega. Potom je toto auto ještě stále úsporné, ale má větší spotřebu, která se
už skoro rovná 1,3. Z hlediska životnosti bych tedy
tedy volil spíše 1,3 motor. Týká se to aut co jsou
21
pětimístná o velikosti fiesty, jako například peugeot 206, suzuki swift, toyota yaris, fabia.
Velice podstatná je na co to auto budeš používat. Dá se to těžko předpovídat dopředu kolik
lidí budeš nejčastějii vozit, nebo zda budeš jezdit s kočárkem nebo tak. Pokud bych takhle
uvažoval vrátil bych se úplně na začátek k transportéru, do kterého bych naložil úplně
všechno, ale kdoví kdy a vůbec jestli. Soustředím se tedy na to co vím docela určitě a to je
cena benzínu
enzínu a pojištění. Chce to prostě ten jednolitr. Teď budu jezdit nějakou dobu určitě
převážně jen sám, max ve dvou lidech. Chtěl bych velký kufr – což můžou řešit sklápěcí
sedačky. Normální cestovní rychlost by se měla pohybovat kolem 100km v případě kdybych
kdyb
nebyl naložený. Nechtěl bych to auto honit, ale zároveň bych nechtěl dělat brzdu, když tady ty
auta tou stovkou normálně jezdí. Vychází mi z toho tedy auto s litrovým motorem ale v
provední pro čtyři lidi. Jestli si vzpomínáš na ten šicí stroj na kterém
kterém jezdí Mišo, tak by se
jednalo o něco podobného. Já bych v tom provedení počítal právě s tím, že budu jezdit hlavně
sám a se sklopenými sedačkami na zvětšení kufru. Kolo do takového auta musíš rozložit, ale
vzhledem k vysokému stromu není problém ty kola naskládat na sebe. Takovéto miniauto
bych volil se třemi dveřmi. Jelikož si skutečně myslím, že ten litrový motor na naložené auto
asi není. (ale nevím) Z těch aut o kterých jsem přemýšlel mi zase nejlíp vyšla toyota. Je to
toyota aygo, nástupce malého yarise.
yarise. Yaris v novém provední je pro mě po finanční stránce
drahý a má navíc nesympatický středový digitální tachometr. Na druhou stranu je prostornější
než aygo a má dokonce variabilní úložný prostor s vodorovnou podlahou po sklopení sedaček.
Bohužel cena auta
uta s 1,3 motorem je 320 000 (mimo mísu) aygo se dá pořídit za 230 000 v
třídveřovém provedení (můj případ) Do těch aygo se instaluje motor 998cm/3 tříválec. Nevím
jak dlouho ten motor vydrží, ale dávají na to 100 000 nebo tři roky + 12 let na karoserii – je to
jako normální auto. U jiných značek na ty auta takou záruku nedávají. Motor má 50kw při
6000 otáčkách. (jako šící stroj) ale kroutící moment je 80knm a to od cca 1700 otáček až do
6000. Znamená to, že to auto by mohlo celkem dobře jezdit. Je lehké a co hlavně
kombinovaná spotřeba je 4.6 l. Stejný motor se montuje i do citroenu c1 a peugeotu 106.
Dělají ty auta v česku v Kolíně. Jedinou vadou co jsem o tom četl jsou poněkud dlouhé
rychlosti (zatěžuje to motor) – bylo tam psané, že to auto na rovince na pětku nejede. Myslím,
že to mohl být i subjektivní dojem. U těchto lehkých malých objemů to auto asi jezdí i podle
toho kam zrovna vítr fouká. Nedokážu si tedy představit jak se potom tedy jezdí s těžšími
pětimístnými auty s podobným motorem Nicméně si myslím,
yslím, že toyota aygo je to co by mi
vyhovovalo.
Cena a platba. Hmm to je problém. V létě jsem to auto chtěl kupovat, ale nebudu mít ještě
dostatek peněz. Mohl bych mít cca 80tis. 150000 bych si musel půjčit. Mohl bych to auto vzít i
na leasing. Je tam ale velké riziko, co jsem na internetu mezi řádky vyčetl. Spočívá to v tom, že
majitelem je,nebo by byla nějká společnost v česku a já bych to auto užíval v Irsku.Fakt může
nastat hromada problému a tak bych spíše volil normální půjčku od banky. Na 150 000 ale
al
potřebuji ručitele a to je zase problém. Takže konečná verze je ta, že to auto budu kupovat až
na podzim koncem září, začátkem listopadu. Budu mít dostatek peněz abych si ten úvěr mohl
vzít sám na sebe a co víc, bude levnější i trajekt snad i cena toho auta.
auta. Ještě jedna taková věc
(co tě třeba vytočí přemýšlím, že si tam pořídím gps navigaci. Ne přímo do auta ale klasické
pda s nějakým programem, abych to pda mohl používat i jako organizér a nosit s sebou třeba i
na kolo atd. cena se pohybuje okolo 20 000.
000. a jaké to má vlastně výhody? Člověk nebloudí.
Pokud má přehlednou mapu dojede tam kam chce. Dají se dokoupit i velmi podrobné
turistické mapy. Další výhoda je ta, že pokud si naplánuješ někam cestu můžeš tam zadat
volbu nejrychlejší, nejkratší a nebo bez
bez poplatku. Ta volba bez poplatku je velmi zajímavá
hlavně za hranicemi, kde se všude na dálnicích platí v evropských cenách šílené sumy. Právě
těď přemýšlím jestli si to mám koupit. V létě pojedu s Jirkou přes francii do česka a zpět
22
pravděpodobně letadlem.
m. Možná mě to pustí. Markovi jsem posílal odkaz na ten přístroj aby
se podíval jestli to stojí zato. Podobný měl na 14 dní půjčený ze školy. Ještě mě napadá další
využití – dá se to pužít jako slovník a překladač. (dalších cca +1500 za program) Co si myslíš
mysl
mám za to vyhodit peníze?
Tak teď jsem ti dal brouka do hlavy jestli nebudeš mít čas, tak to psaní odlož na jindy. Já
jen tak dlouho píšu, protože jsem u toho zrovna i vařil. Dělal jsem si vařené brambory na
cibulce se špenátem a uzeným masem. Všechno je ok snědl jsem to a je to už hodina a nic mi
není povedlo se mi to špenát jsem přesolil a brambory neosolil v kombinaci s masem to
bylo chuťově vyvážené, ovšem esteticky a tvarově to silně připomínalo Aronovi zvratky.
Požvýkaná tráva s omáčkou brrrrr co
co jsem do toho špenátu přidal česnek mohl jsem to hodit
na sem a předstírat, že to né já, ale on
No to je ale nechutný konec
Tak snad to napravím – Hezký den
Jara
Za nějaký čas jsem napsal toto:
Přijel jsem šťastně do Irska a teď po týdnu odpočívání Vám posílám nějaké fotky z cesty a
něco k nim. Cesta byla skutečně dlouhá a nebýt podcenění výjezdu, byl by to i skvělý výlet.
GPS mi na jednu stranu pomohla a na druhou stranu sem - tam zase pěkně zavařila.
zav
Ještě
jsem program satelitní navigace celý neovládal a už jsem se podle něj nechával „slepě“ vést.
Nyní už vím, jak je dobré rozmyslet si po jakých cestách by člověk chtěl jet a jakou vzdálenost
je přístroj bez problému spočítat. V česku mě potěšilo hledání adresy podle čísla popisného.
Stavoval jsem se v Plzni v pojišťovně. Po telefonu jsem si ověřil provozní dobu a zjistil adresu.
Když se z PDA ozvalo, jste v cíli, stál jsem na parkovišti před pojišťovnou. Žádné bloudění jako
ve Zlíně. Super- pomyslel
lel jsem si, že nemusím kupovat žádnou papírovou mapu a můžu se
spolehnout plně na elektroniku. Ale ouha. Už v německu jsem díky špatnému pochopení
pokynů odbočil na úplně jinou dálnici a navíc ještě ucpanou. K nejbližšímu výjezdu jsem se
sunul snad hodinu.. Není se ale na co zlobit. Navigace je skutečně skvělá, avšak někdy přece
jen řekne příkaz později než by člověk mohl zareagovat (přesnost plus mínus 8m). Taky i
schéma 3D zobrazení je zavádějící, pokud se neprostřídá s 2D. Za noc jsem se dostal po
několika
ka přestávkách ale až do Francie. Po chvíli přemýšlení jestli se vydat venkovskými
silnicemi, nebo po dálnici jsem se nakonec rozhodnul pro dálnici. Nechtěl jsem původně platit
dálniční poplatky avšak nezbývalo mi už moc času. Měl jsem vyjet už ve čtvrtek. Hmm škoda.
Nechával jsem všechno na navigaci. Ani mě moc nezajímalo kam skutečně jedu, než jsem se
octnul v Paříži. Jak jsem již psal, je důležité pouvažovat kudy chce člověk jet a taky jaké cesty
si v PDA nastaví. Papírová mapa na delší vzdálenosti je nutností.
nutností. Projel jsem tedy Paříží
středem. Naštěstí nebyla moc ucpaná. Když jsem projel výtěžným obloukem, všimnul jsem si
ukazatel na dálnici a tradá do přístavu. Čím jsem se ale blížil víc k moři, doprava houstla, až se
silnice úplně ucpala. Všichni Francouzi
Francouzi se vydali na dovolenou a před bránami, kde se vybírá
mýtné, byli mnohakilometrové kolony. K lodi jsem dojel až pět minut před odjezdem, včetně
ještě několika dalších aut. Na lodi jsem ještě nafotil pár fotek a poté se uložil v kajutě do
komatu.
Cesta lodí a příjezd do Charlestownu už proběhla v pohodě. Na rozdíl od Francie a Česka v
Irsku bylo prvních pár dní hezky. Teď se nám tady počasí už znovu mrví. To mi připomnělo, že
bych měl udělat ještě pár věcí (zalít kytky apod.)
23
Ahoj Katko,
Posílám Ti fotku na kterou je můj zaměstnavatel jak se patří hrdý.
Kvalitní kůň se pozná podle toho, jak vysoko dokáže nastražit uši a nasát pach překážky aby
při skoku mohl přesně určit její tvar, výšku a barvu.
Ambrosův koník se na Champion’s Cup-u
Cup v Belgii shazováním
áním překážek pořádně zapotil
Neschodil jen dvě, ale i to stačilo na velice hezký výsledek.
Hezký den,
Jara
Ps
Dobrý závodní kůň se dá vychovat z každého osla.
– no měl bych začít něco dělat
24
Poznámka: toto byl pro mého Šéfa ze všech nejlepší kůň, v emailu jsem si dělal srandu. On se na soutěži velice dobře
umístnil a shodil jen dvě překážky. Svého koně má velice rád ne proto, že mu vydělá za závod 5OOO€ i se shozenými
překážkami, ale proto, že jej má rád a stará se o něj.
Rád bych Vám poslal fotku mého tehdejšího Irského domova, ale všechny jsem se vymazal. Nepřipomínaly mi totiž
nic co bych si chtěl pamatovat, ale popíšu vám, jak to v těch končinách vypadalo.
Z Charlestownu se jelo směrem na letiště Knock. Tento směr cesty byl co se týče pestrosti velmi hezký. Z charlestonu
jsem jezdil do Swinfordu a následně do Meeliku směrem na Castlebar a tam byla cesta úzká a celkem dost
nebezpečná. Jezdil jsem tam asi pět měsíců na kole a to za každého počasí. Bylo jedno jestli prší, protože v Irsku
popojedete pět kilometrů a svítí slunce. Do práce jsem po jedné míli cca 16-ti kilometrech dojel stejně celý spocený a
25
měl nachystány slušné pracovní oblečení. Oblečení, které jsem měl na kolo bylo stejně tak jako vlastní kolo české –
respektive slovenské výroby. Měl jsem jednoho starého favorita, kde se mi při pádu pohla kostra. Na kole se sice dalo
jet, ale sjížděly se gumy a musely jste neustále korigovat směr, protože když jsem pustil řídítka, okamžitě kolo
zatáčelo. Jeden můj kamarád, Radek Kočíř si koupil nové, horské kolo a jeho patnáct let starém favoritu už nikdo
nejezdil. Radek mi jej dál, ale povyprávěl příběh o tom , jak se za komunismu na toto kolo stála fronta a že jeho táta
musel být mezi prvními v řadě, aby ho pro něj koupil. Stálo tehdy tuším 1500. Já jsem z něj potřeboval jen kostru,
ostatní komponenty byly v řadě schimano 300x a ovládací páčky přehazovačky ještě asi o dvě třídy lepší.
Měl jsem tam taky nové – aktivnější a bezpečnější brzdy se spodním vedením lanka – tedy pod bowdenem. Kolo jsem
si složil na dvorku, ale bez pomoci kamarádů – kluků Prokopenkových bych to nedokázal. Radek mi dával kolo
zdarma, ale za kostru jsem mu dal 500kč. S tímto kolem jsem jezdil až do té doby, než mě přímo ve Swinfordu nedalo
přednost auto na křižovatce. Přeletěl jsem přes kapotu i s kolem, ve vzduchu se otočil a dopadnul opět na nohy a pak
na ruce. Nic se mi nestalo. Rozbil jsem hodinky za 300€ a kolo za pětistovku Kč. Měl jsem štěstí, že auto stálo a jenom
mi zkřížilo cestu. Holky byli ze mě vyplašené mnohem víc. Optal jsem se jich, jestli by mi nepomohli odvést
nepojízdné kolo domů a uklidnil je, že mi skutečně nic není. Odrané koleno bych mohl mít i jinak. Nabízeli se mi, že
mi škodu uhradí. Kdybych řekl, že ty hodinky stáli tolik peněz, nevěřili by tomu stejně, jako že to moje kolo stojí 25€.
V hodnotě běžných věcí se vyzná jen znalec, ale jsou věci, které za peníze nekoupí. Toto jen tak okrajově. Krajina
kolem domu mi připomínala Česko. Byly tam smrky, pásly se krávy, o podál byly oslíci. Dům byl starý, ale prostorný,
nikde nic zvláštního až na dvě podstatné věci. Kuchyni a Garáž. Kuchyně byla obložena vyřezávaným dřevěným
obkladem, byla prostorná a dobře osvětlená. Uprostřed stál stůl pro několik lidí z masivního dřeva. V kuchyňské lince
byla pračka, trouba na pečení a kompletní nádobí, včetně hrnců. Nic nebylo nové, ale bylo to tam. Garáž byla pro mě
jako stavaře absolutně uchvacující. Jednalo se o spárované kamenné zdivo se starou sedlovou střechou. Majitel
domu toto dlouho nepoužíval. Byly tam jen smetí, ale zrovna ji rekonstruoval. Měl tam přistavenou míchačku písek a
všechno potřebné. Řekl jsem mu, jestli by mu nevadilo, kdybych si tu garáž opravil sám. Nechtěl jsem z toho mít
26
garáž ale prostě něco víc. Měl jsem představu o čajovně, něco kam bych mohl pozvat kamarády a kde by se cítili jako
doma. Doma v Česku.
Vzal jsem si v práci dovolenou, ale to jsem netušil, že to byla první a poslední. Nebyl totiž problém v tom, že by mi co
se týče mého extempore ve fabrice nerozuměli, oni jen viděli, že je někdo v montérkách a chce jít do práce a to, že
jsem se pohádal s vrátným bylo jen nedorozumění. Prostě to číslo nevěděl a když i věděl, nemohl ho jen tak někomu
v montérkách stejně dát. Nepředstavoval jsem se, že jsem ten a ten a že mimo jiné můj šéf Ambros kreslil pro Jacka
jeho dům. Je mi to líto, ale srandu a nějaký styl jednání jsem schopný zvládat jen do určité doby. Potom jsem sprostý
jako jakýkoliv jiný člověk. Návštěva u Gady v domě byla taky omyl jako to, že se něco někomu z Čechů stalo. Chtěl
jsem si půjčit nákladní auto a místo toho jsem se rozčiloval, že někdo dělá a někdo ne. Toto skutečně nebyla a není
není má práce. Vrcholem všeho bylo to, že jsem o svém incidentu řekl ne moc inteligentním čechům. Prostě jsem
řekl, sice doslovně, že jsem byl u Gradyho ve fabrice, a o své dovolené mu zametal podlahu, byl jsem úplně všude,
pozapínal počítače a mohl začít formátovat disky a bylo by to na toho debila na bráně, který mě tam neměl co
pouštět. Řekl jsem doslova, že jsem jim tu fabriku mohl podpálit. Nikomu jsem však neřekl, že jsem si chtěl půjčit
auto a že kdybych tam šel něco podpalovat, vzal bych jsem si na to zápalky. Ano nastala zásadní věc. Nastal největší
omyl v mém životě. Nedokázal jsem já sám vysvětlit ostatním, že mé jednání měla být jen recese a místo hledání kdo
je chytřejší a kdo ne, měli se tomu zasmát. Když jsem toto až následně vysvětloval, byli lidi, co mi věřili a byli lidi co
ne. Říkal jsem jim, to si snad myslíte, že jsem úplný debil? Neznáte mě snad za těch 18 měsíců - snad dobře? No ano,
ale právě u těch lidí, u kterých jsem to čekal, mi nikdo nevěřil. Možná byli debilní, samy. Tedy o něco méně
inteligentní než já, ale já jsem vyučený zedník. Dovolenou jsem si mimo jiné bral z toho důvodu, abych si vychutnal
svou práci na zdravém vzduchu v prostředí, co mi připomíná Čechy. Měl jsem krásnou přítelkyni, byl jsem šťastný
jako nikdy.
Všimněte jsi, že jsem doposud neříkal nic o tom že bych měl s něčím v Irsku problém. Měl jsem jeden závažný a jestli
jste četli pozorně, jistě víte, že mám hemeroidy. Říkám to totiž každému, koho potkám hned ve druhé větě. Je to můj
chronický problém a každý doktor o něm ví, a když se neoptá, tak se to ani nedozví. Tyto hemeroidy jsou ze stresu a
získal jsem je při sezení na židli a ne při sportu. Když jsem byl na návštěvě v česku, navštívil jsem i svého praktického
lékaře pana Merlíčka. Tento pan doktor je nejlepším doktorem ne proto, že by byl inteligentní více než jiný, je jím
alespoň pro mě proto, že se mnou jedná na určité úrovni, které rozumím. Nevím jaké má tento pán v bílém erudice,
ale vždy když mám zdravotní problém, poradí mi. Řekne mi, co mám dělat, napíše léky. U každého léku je návod co
máte dělat. Malíř má taky bílé montérky a taky my jsme je dostali v prvním ročníku zednického oboru. Ničemu co
jsem napsal o operacích nerozumím, protože jsem žádnou neprováděl, nestudoval jsem mnoho let anatomie a
ostatní náležitosti. Pokud chcete vědět jak dlouho trvá ortopedovy než si vůbec řízne do živého, optejte se přímo
jeho. Můj otec je veterinář.
Mám jen velmi dobrou představu o tom kolik let studoval on. Vím, jak vypadá mrtvá kráva, viděl jsem na vlastní oči
pitvu mrtvého telete, ale nic podobného jsem nedělal a ani když jsem od mala pomáhal u porodu, nosil otci tašku a
zkumavky s krví, nemůžu veterináře dělat. Myslíte si, že se z práce doktorů můžu dělat prdel? Toto není sranda. Co se
stane, když umře krávě tele si dokáže představit asi každá žena. Já jsem viděl co se stalo, když nějaké kráva šlápla
mému dědovi v kravíně. Měl cukrovku, a byť dělali doktoři úplné maximum, nohu pořád zkracovaly. Nejprve pod
koleno a potom nad. Já sem tomu nerozuměl, byl jsem malé dítě. Když jsem viděl dědu v rakvi nestál jsem jako
ostatní lidi. Můj otec má výšku něco kolem dvou metrů, máma asi sto osmdesát a já jsem byl ještě malý. Při své výšce
jsem viděl jen, že má děda otevřenou pusu a zavřené oči. Myslel jsem si, že spí s otevřenou pusou, ze které mu trčely
zuby. Smál jsem se, nikdo mi nic nevysvětlil. Svého dědu jsem už nikdy neviděl. Já nemám cukrovku, ale něco co
mývají běžně řidiči autobusů, kamiónu. Mimo jiné taky ti co sedí za židlí a kreslí projekty. Potřeboval jsem si vzít
dovolenou abych mohl dělat něco jiného a bylo jedno, jestli bych ležel v posteli, nebo házel písek do míchačky. Lék
na hemeroidy jsem si dovezl z Česka. Byl tam český návod, kterému jsem rozuměl. Měl jsem domluvenou týdenní
dovolenou abych po nastěhování vymaloval, opravil praskliny, ležel v posteli, jel na výlet atd. Byla to placená
dovolená v plném rozsahu. Bylo to snad za dobře odvedenou práci? Nevím.
27
Ambros mi chtěl dokonce zaplatit v česku školení na 3DStudioMax a nevím přesně, jak se jmenoval autor knížek co
jsem si předtím koupil, ale bavil jsem se přímo s největším odborníkem na animace o tom, kdy by měl čas na to aby
mě něco naučil. Přečetl jsem sice jeho dvě knihy, ale měl jsem z toho více otázek než odpovědí. Potřeboval jsem, aby
mi někdo česky vysvětlil jak na to. Nicméně v práci jsem pracoval s anglickým AutoCadem a bylo mi to v podstatě
jedno, když 3DStudio je taky anglické. Chtěl jsem se s tím klukem seznámit a udělat si výlet. Ambros by mi zaplatil jak
cenu školení, tak mzdu jako bych byl v práci. Věděl velice dobře kolik stojí pronájem mého domu, když mi jej sám
domlouval a kolik mi platil za hodinu. Je to jednoduchá matematika. V čínském znamení jsem kůň ale tak vysoko jako
jeho kobylka neskáču a přesto se o mě staral. Nevím kolik stojí projekt a kolik stojí papír. Záchodový je taky malovaný
a potřebujete jej stejně jako plány. Hodnota mé práce vyčíslitelná stejně tak v eurech jako v korunách. Když jsem
však potřeboval pomoci, neměl jsem na to zadat nějakou opravu firmě. To by mě musely platit stejně jako Iry. Ale
když jsem poprosil o něco svého Ambrose, pomohl mi úplně zdarma. Byl to můj přítel a stejně tak jak se on staral o
mě, staral jsem se já o jeho syna a to taky úplně zdarma. Ležel jsem ve svém novém domě, unavený a nemocný a
potřeboval jen aby někdo za mnou přišel a uvařil mi bylinný čaj. Nebylo nic nachystané, rozbalené, ale řekl jsem si, že
dřív než přijde moje krásná přítelkyně, alespoň uklidím kuchyň. Potom jsem se pustil do svého pokoje a vybalil
všechny své věci. V mém prostorném pokoji byly dvě postele a elektrický krb, s přítelkyní jsme byli dohodnutí, že
nebudeme spát společně v jednom pokoji a každý bude mít svůj vlastní. Rozdělal jsem tedy jednu nepotřebnou
postel a odnesl ji do toho nejmenšího pokoje. V dalším pokoji jsem si udělal pracovnu. Donesl tam svůj ručně udělaný
stůl, který jsem si vyrobil mahagonových zbytků a který mi pomohl Roman už kdysi nalakovat a radoval se z toho, že
přesně pasuje do místnosti, kam bych mohl dovést telefonní kábl k připojení na internet. Pokoj mé přítelkyně jsem
nechal tak jak byl, aby si jej upravila podle svých představ. Až bylo všechno hotové, šel jsem si do kuchyně uvařit čaj,
přečetl jsem si návod jak si natlačit mast do konečníku a to jsem potom udělal. S tím, že se budu o svůj konečník
starat sám, jsem počítal už když jsem byl v česku tak mě nic nepřekvapilo. Zapnul jsem si počítač a díval se na svou
oblíbenou hru Pana Smoljaka a Svěráka, Hospoda na mýtince, u které jsem i přes bolest v jistých partiích usnul.
Najednou se mi v polospánku zdálo, že se otevírají dveře. Ležel jsem přímo naproti vstupních dveří abych mohl vidět,
jestli už přítelkyně jde. Nechal jsem proto i přiotevřené dveře zajištěné botou, protože jsem věděl, že kdybych usnul
nemohla by se jak do domu dostat. Neměl ještě klíče. Najednou se otevřely dveře a byl jsem překvapený. Přišly dva
strážníci Irské Gardy. Úplně jsem se lekl, protože jsem nikoho takového nečekal. Vstal jsem a úplně zapomněl, že
jsem ve spacáku, protože jsem už neměl sílu zatopit a hlavě jsem neměl žádné zápalky, protože jsem nekuřák a oheň
jsem ve svém pokoji s krbovými kamny na elektriku nepotřeboval. Já jsem však čekal na přítelkyni v hale, kde byl
nádherný krb s výměníkem na ohřev vody kohoutcích a radiátorech. Ptal jsem se co se stalo a nechápal jejich
návštěvu a ani to, že jsem neslyšel zaklepání. Stály tam a řekly, že slyšely co se stalo v Gady. Vůbec jsem se ničemu
nesmál. Omluvil jsem se a zavedl je do kuchyně, kde jsem jim vysvětlil, že se omlouvám. Prostě mi ujely nervy.
Nemyslel jsem nic zle a neříkal nic o tom, kdo mě zaměstnává, proč umím tak dobře anglicky, ani nevysvětloval, proč
bydlím v tak velkém domě sám a že mám uklizenou kuchyni? No to snad má každý, jen když nebydlí s lidmi, kteří si
po sobě neuklízí. Poděkoval, za návštěvu a ještě jednou řekl, že mě to mrzí. Podíval jsem se kolik je hodin a zavolal
přítelkyni, protože se stmívalo, aby nejela po tmě, protože by na 16-ti kilometrové cestě k našemu domu (na který
jsme dávali depozit společně) netrefila. Volal jsem jí nějak v průběhu celého dne, celkem dvakrát. Nebylo to, protože
jsem si nevěděl s něčím rady. Byla v práci a přece si nemusí brát dovolenou, když se stěhuje. Já jsem si své věci
poskládal, tak mě ani nenapadlo, že bych balil a skládal její. Chtěl jsem vědět jak se má a ve třetím hovoru jen
upozornit, že jestli chce přijet později, hlavně ať nejezdí v noci. Byla už doma. Vedli jsme dlouhý hovor, ve kterém
říkala cosi o tom, že mluvila s policií a řekli jí, že jsem chtěl podpálit fabriku. Čekal jsem hodně, ale že bych měl
přesvědčovat zrovna ji? Moc jsme se neznali – to je pravda, dokonce jsme mezi sebou ani nic intimního neměli, ale
říkal jsem si že chápe co je sranda a co ne. Když jsem jí předtím ukazoval dům, udělal jsem takovou scénku jako
v Hospodě na mýtince. Moje přítelkyně vždy chtěla mít v Irsku svou vlastní hospodu. Šel jsem teda koupit z recese
sekeru a jídlo na tři dny. Mohl jsem koupit jakoukoliv sekeru – myslím tím velikostně. A já vzal zrovna tu nejméně
praktickou a si metr vysokou. Měla to být sranda, vždyť je úplně jedno jakou bych koupil, když mám ve svém pokoji
elektrické kamna a v jejím pokoji se musí topit centrálně olejem, nebo v kamnech v hale. Sekeru jsem však nemusel
kupovat vůbec. Majitel domu nám přivezl několik metráků rašeliny a to úplně zdarma. Olej jsme si však museli zajistit
28
samy, telefon taky, ale ptal jsem se sám sebe, „to mám všechno dělat já?“ No to to bych asi mohl, protože vím jak a
komu zavolat. Firmu jsem už několikrát volal a internet jsem měl v předchozím pronájmu taktéž zřízený. Víte, že jsem
si zařídil taktéž sám bankovní účet a to úplně v jiné bance než ostatní Češi?
Myslím, že jsem toto tenkrát vyčítal své přítelkyni po telefonu. Bavili jsme se tak dlouho, že už byla tma a já jí místo
toho aby po tmě nejezdila řekl, že něco sprostého o své prdeli a ať teda skutečně nejezdí, protože když jsem ve
fabrice neměl sirky, tady mám sekeru a můžu jí rozsekat. Hovor se ukončil zrovna v době, kdy mi došel kredit. Člověk
se normálně hádá, ale mě přijde, že se nemusí zvyšovat hlas. Když na mě má manželka zvýšila hlas a bouchnul talíř a
prstýnek na stůl, řekl jsem si že to skutečně nemá cenu a rozvedl se. Bylo to na mou žádost, ale ne proto, že bych si
nedokázal své problémy nějak vyřešit. Měli jsme syna a prostě jsem nechtěl aby vyděl, že se jeho rodiče hádají, natož
aby sbíral střepy pod stolem. Chtěl jsem se s přítelkyní normálně bavit do očí a tak jak jsem se bavil s policií i jí řekl,
že to byla hloupost, ale že i když je to sranda chodit po fabrice a hrozit kamarádovi, že když se semnou bude bavit
dostane čárečku, musíme se smát potichu.
Jel jsem tak rychle jak to moje auto umožňovalo. Mám řidičák na motorku, auto a náklaďák. Moje auto má tříválcový
vysokootáčkový motor s proměnlivým časováním ventilů s padesáti kilowaty. Představte si, že třeba sto dvacítka má
nějakých cca třicet a je pro pět lidí. Forman má cca čtyřicet pět a je pro pět lidí a navíc se v něm dá odvést dost těžký
náklad. Moje auto je pro čtyři a ten tříválcový „jednolitrový chudák“ točí bez problému do šesti tisíc otáček a je
s tvrdým, sportovním podvozkem. Třináctipalcové kola nejsou na sport stavěná, ale na spotřebu, ale… nejsou zase
levnější? Trasu jsem znal velmi dobře jak za světla, tak po tmě. Věděl jsem, kde jsou moji sousedé, věděl jsem, kde
jsou zatáčky, jakou mám použít rychlost a kde je mez než se auto na úzkých gumách stane neovladatelné. Bylo sucho
mohl jsem jet rychle, za mokra by byla situace horší a záleží skutečně co pneumatikám více vyhovuje.
Intermezzo
I Irsku se stane, že napadne sníh, ale auta nikdo na zimní gumy nepřezouvá. Je tam veliká nehodovost. Auto tam má
kde kdo a s mnohem silnějšími motory. Mohou si to dovolit však lidi co mají ne dost peněz na auto, ale na pojistku.
Pojistka je v irsku dražší než samotné auto a rozhodně nemyslím nějaký vrak. Čím je řidič mladší, tím má pojistku
dražší a pokud na to skutečně nemá, silné auto si nepořídí. Často se tam chodí do hospody, ale ne proto, aby se
chlastalo. Chodí tam i děti, protože pořád prší. Rodiče je potom berou domů po škole z hospod. V tomto systému
podtrhuji, že se v Irských hospodách nekouří. A proč? Protože se tam zdržují děti. Alkohol jim samozřejmě nikdo
nenalévá (nosí si ho s sebou :) Teda o tom vůbec nic nevím. My jsme v Dublinu v české hospodě kousek od
autobusového nádraží, kde bývají velmi zajímavé koncerty skvělých kapel, mimo jiné ze Slovenska potkaly „děti“
různých národností. Studenty, operky, pokrývače? Nevím, všichni byli slušně oblečeni usmívali se a zpívaly. Když jsem
si potřeboval s těmito dětmi promluvit, šel jsem za němi ven kde kouří. Irové kouří snad všichni, ale když se chci
dozvědět něco o nich, ale hlavně zasmát se, musím jít za nimi ven a sednout si s nimi na zem. Kouřit u toho nemusím
a když na to přijde ani pít. Proč bych si však nezapálil marihuanu, a zkrátil si tak už tak krátkou krátkodobou paměť?
A proč ne? Protože když jsem vozil své kamarády jako řidič, nemohl jsem si to dovolit. Ale pozor! Nikdy nemůžou
platit všechny nařízení na všechno a zákazy se musí porušovat. Závislý na drogách si musí vzít svou dávku. Musí ji mít
aby se mohl chovat „normálně“. Kdybych doma matce řekl, tady se nebude kouřit a vzal jí cigarety, bude kouřit
potají. To, že mi vadí kouření nemusím říkat stejně tak dobře, že mi vadí hemeroid v gatích . Je to můj problém.
Otravuji však já někoho svým hemeroidem? Ne. Mažu si jej sám a nemusí mě u toho nikdo vidět. Jestli si však někdo
zapálí v autobuse je to stejně trapné, jako bych si já začal mastit prdel. Kouření je jako jakákoliv jiná nemoc. Moje
matka je nemocná - kouří a pokud si nezačne při stresu řešit problém jinak, bude z kouření nemocná ještě víc.
Můj táta
Můj táta nekouří, ale pije víno což by měl být lék z rukou lékaře. Nikdy jsem jej však neviděl ožralého a kupodivu nosí
ho i mě na stůl. Jestli je nervózní sedne si do pokoje a začne hrát na harmoniku. Harmoniky má dvě. Já jsem dostal
taky jednu, ale neumím na ni hrát. Víte co je to absolutní sluch? Znamená to, že slyšíte z rádia písničku a začnete na
29
něco hrát. Můj táta hraje snad na všechno. Noty si píše s foukací harmonikou. Lépe se mu s ní pracuje, když
poslouchá z rádia písničku a zapisuje noty. Veterinární vysokou školu studoval v Brně.
Chtěl být jako malý muzikant a jeho rodiče museli pět let šetřit na to, aby mu mohli harmoniku koupit. Tenkrát stála
2500kč Jeho rodiče byli chudobní a pokud chtěl harmoniku musel chodit jako děcko v holčičích šatech. Chodil v nich
až do první třídy. Potom dostal slušné oblečení. Dali mu i slušné vzdělání v cca třech kilometrech vzdálené Miroslavi.
Tam taky začal chodit na hodiny hry na akordeonu. Tahal svou harmoniku tři kilometry tam a zpět, protože se chtěl
něco naučit a proto, že ho to bavilo a byl v tom dobrý. Když se rozhodoval o svém zaměstnání, chtěl být učitelem.
V družstvě však řekli, že by bylo potřeba mít ve vesnici veterináře. Proto šel na střední zemědělskou a pak na
vysokou. Táta byl a je skvělý člověk se smyslem pro spravedlnost. Jeho úspěchem je vyléčené zvíře. Zvíře, které začne
žrát a vrtět ocasem. Jak mu takové zvíře poděkuje za jeho starostlivost? Přijde za vámi a udělá vám, co vám na očích
uvidí. Vyhraje pro vaši radost závody, donese vám papuče. Toto je neměřitelný úspěch. Můj táta však nošením
harmoniky a chozením a běháním do tří kilometrů vzdálené školy nezískal jen vzdělání ale i fyzické schopnosti, se
kterými vyhrával atletické závody. To, jak je dobrý má pověšeno v Knínicích na zdi. Dala si je tam jeho matka. Aby
viděla jak je dobrý na vlastní oči.
Moje máma
Moje máma pracuje na Kulturním Domě Hodonín. Zajišťuje a domlouvá představení kulturní představení. Pravidelně
komunikuje s herci a muzikanty a stará se o chod kulturního domu. Jejím úspěchem je mít úspěšné představení
s plným hledištěm. Aby však bylo představení úspěšné, musí být herci spokojení a dostat zaplaceno. Na takovéto
představení, tj. představení slavných herců chodí hodně lidi. Možná si myslí, že cena určuje kvalitu. Profesionální
herci jsou pro svou práci nadaní a mají na to i své vzdělání. Studovaly výrazové prvky a hromadu praktických
záležitostí, o který já nemám ani páru. Herec je hercem, až když vstoupí na jeviště. Ale herec je taky člověk. Jaký je
rozdíl mezi herci Jeanem Renoem, nebo Gérardem Depardieu, Janem Budařem, Oldřichem Víznerem, Ladislavem
30
Smoljakem, Zdeňkem Svěrákem, Jaroslavem Weigelem, Janem Kašparem, Bořivojem Pencem, Petrem Bruknerem,
Markem Šimonem, Miloněm Čepelkou a ochotníky a herci amaterského divala Svatopluk z Hodonína člověk zjistí, až
zajde na představení. Jsou to všichni jistě skvělí herci, ale jasné je vidět jenom to kdo má talent. Jestli dostane za své
účinkování nějaké peníze není důležité, všichni dělají svou práci pro zábavu. Podstata návštěvnosti je ale někde jinde.
Důležité než koho dávají, je co dávají.
Albert
Důležitý je příběh a nějaká pointa. Jaký je rozdíl mezi hercem Janem Potměšilem je jasně vidět. Mě však zajímá
příběh. Jednalo se o hru. A nevím kdo to napsal, ale šlo v podstatě o to, že se mentálně postižený Albert srovnává
s se zvířetem, protože se chová jako debil. Dokoři mu dají nějaký lék, po kterém všechno ví a všechno zná. Prosím
podívejte se na to, jak se to dělá. Snad to někde hrají. Pan Potměšil roli debila zvládnul velmi dobře, protože je na
vozíku, ale Zdeněk Svěrák na vozíku není a jestli zapomíná text cizích autorů, ať si vrací „Vratné Láhve“. Jakýsi
vozíčkář ho tam pořád musel napomínat. Prosím vás, toto jsem viděl na vlastní oči. Hru Záskok mám dokonce na DVD
a můžu Vám to ukázat na vlastní oči. (samozřejmě žertuji)
Můj příběh
Takže můj příběh. Ujížděl jsem zachránit svou přítelkyni, protože jsem si myslel, že se sama ke mně nedostane.
Nechtěl jsem, aby se vybourala v autě, ale udělal jsem všechno proto, abych se vyboural já sám. Málem jsem zničil
motor Za dvacet kilometru jsem spotřeboval cca 4 litry paliva, teda to co moje auto najede za sto. Vyjel jsem
zachraňovat princeznu Jasněnku a zapomněl, že mi bliká rezerva. Nejel jsem tak rychle proto abych si dokazoval jak
mám dobrý motor, protože to vím. Jel jsem tak rychle protože jsem potřeboval přesvědčit svou přítelkyni, že nejsem
debil. Strašně mě pak bolelo, když jsem zjisti, že debilem skutečně jsem. Přítelkyni ochraňovali už dva policisté.
Zastavil jsem před nimi a řekl, že jdu za svou přítelkyní oni mi řekli že tam není a abych nekontaktoval nikoho z Čechů
a vyhýbal se Grady fabrice. Koktal jsem pro změnu já a říkám jim, že jsem si zapomněl peníze a nemůžu si koupit
benzín. Nemám telefon a jeden z policajtů se podíval na přístrojovou desku a řekl, ať jedu pryč. Jel jsem opatrně
domů, ale ani jsem nevěděl kam. Došel mi benzín a já nevěděl kde jsem. Zastavil jsem na kraji silnice a zapnul
varovné světla. Zabezpečil vozidlo proti odcizení přesně tak jak to dělají rozumní lidé. Všechny domy v těch
končinách byly v podstatě samoty. Ušel jsem asi kilometr a uviděl dům, kde se svítilo. Zaklepal jsem a řekl, co se mi
stalo. Došel benzín. Nic víc Poprosil jsem pána, jestli by mi zjistil jak se dostanu domů, kudy mám jít a tak. Optal se
mě kde bydíš a já řekl, že nevím. On vytáhnul mapu a já mu na ní ukázal místo kde je můj domov. Nabídl se, že mě
tam zaveze. Cestou jsem mlčel. Po příjezdu jsem poprosil pána ať ještě chvíli počká. Ve tmě jsem neviděl přesně
schodky, ale řídil jsem se citem a našlapoval pomalu a tak došel až ke dveřím. Odemknul a rozsvítil. Vzal peněženku
ze stolu, vydělal padesát euro a donesl je pánovi. Ten se jen usmál, a řekl že nic nepotřebuje. Já jsem ty peníze de
facto taky nepotřeboval. Měl jsem jich plnou peněženku. Chvíli jsem si hrál, na to, že je všechno v pořádku, ale sám
jsem tomu nevěřil. Zanedlouho přijeli policajti. Jeli jen tak okolo někam, kde cesta dál už nevede. Cítil jsem se
potupený a trapný. Ještě jsem zde neuvedl jednu důležitou věc. Ambros je nejenom můj přítel ale taky někdo, koho
si vážim. V den, kdy jsem si žádal dovolenou, vběhla do vstupu kanceláře jeho žena a ječela, že jeho syn nedýchá.
Zastavilo se mu dýchání a museli ho nějak oživovat. Ambros ho i s manželkou odvezl do nemocnice. Za celý den jsem
si na něj ani nevzpomněl. Říkal mi sice, že bude v pořádku, ale měl jsem dostatek času přemýšlet nad tím co je pro
mě důležité. Běhal jsem po domě, ale nechtělo se mi nic dělat. Chvíli jsem zkoušel zpravovat garáž, ale řekl jsem si,
že se na to sám můžu vysrat. Je to přece jen šopa a když mi s tím udělat z toho čajovnu nikdo nepomůže. Pro koho
bych ji vlastně dělal? Vzal jsem si papír a psal co se stalo nějak podobně jak to píšu dneska a nelogickým věcem dával
nelogické odpovědi. Ráno potom přišel majitel domu a donesl mi zápalky, jestli si nechci udělat oheň. Tak jsem si
říkal proč bych si ho dělal, když mám ve svém pokoji elektrické kamna. Vzal jsem sekeru a přemýšlel, že si něco
udělám. Ano přemýšlel jsem že si udělám třísky. Nasekal jsem jakousi větev a donesl ji i se sekerou ke kamnům. Sirky
jsem položil hned vedle. Kdyby si chtěl někdo udělat oheň. Kolo favorit jsem si do Irska přivezl i s náhradním předním
kolem. Toto kolo jsem vyměnil, nasadil plášť s duší, kterou bylo nutno ještě opravit. Po nárazu bylo kolo s pokřivenou
kostrou ale i tak jsem si zajel k benzínce a koupil kanistr do kterého nalil benzín. Jel jsem šestnáct kilometrů tam a
31
šestnáct zpět tak jsem je jezdil každý den. Dojel jsem k autu a zjisti, že je celé posrané od ptáků a s úplně vybytou
baterií. Nahlas jsem zakřičel kurva a zavolal jednomu čechovi se kterým jsem 18 měsíců pracoval, že mám problém.
Jestli by za mnou nedojel on mi řekl, že mu má přijet nějaká návštěva z Dublinu. Nějací lidi, které viděl dvakrát
v životě. Já jsem mu řekl, že je normální debil a místo abych telefon zavěsil, šlahnul jsem s ním o zem. Nalil jsem
benzín do nádrže vytáhnul z kufru startovací kabely a chvíli čekal na auto. Byli to ti samí co mi pomohli v noci. Úpně
cizí lidi. Nastartoval jsem a odjel domů. Když za mnou přijel Roman dal jsem mu svou škrábanici nesmyslů ať se na to
podívá a řekne si jestli je to normální. Nikdy jsem si nemyslel, že i on se mnou bude jednat jako s debilem, ale stalo se
já jsem se totiž jako debil choval. Bydlel jsem ve velkém domě byl jsem na dovolené a řešil jen jednu důležitou věc.
Dokázat si, že jsem normální, ale hned jsem si zase odpověděl, „jsem normální debil.“ Nebo jsem tak inteligentní že
nemůžu s debilama mluvit? Jsem snad nenormální? Řekl bych, že jsem jen nenormální zedník. Vzal jsem si svou
metrovou sekeru, která byla na sekání třísek úplně na hovno a začal s ní bourat v garáži příčku. Vlahnul jsem dvě cihly
a řekl, no tak alespoň k něčemu je dobrá. Jestli jsem tedy nenormální, začal jsem dělat nenormální věci. Došel jsem
ke svému sousedovi a poprosil ho o mapu. Vymyslel jsem si, že potřebuji s něčím nutně pomoci a dotáhnul na svůj
dům pár čechů. Udělal jsem si z nich prdel. Mapu jsem nepotřeboval, já jsem potřeboval jen ať se podívají co jsem
dokázal. Oni se mě ptali ježiši maria co tak blbneš, bydlíš na tak hezkém místě a chceš podpalovat Grejdiho fabriku,
rozsekat přítelkyni. Poděkoval jsem za jejich návštěvu a tím to pro mě v podstatě skončilo. Neustále jsem se snažil se
svou přítelkyní zkontaktovat aby mě alespoň ona pochopila. Když už se chýlila moje dovolená, byl jsem psychicky
úplně v prdeli. Potřeboval jsem s někým normálním mluvit. Ale já tam měl jen krávu. Díval jsem se na ni a viděl, že
má úplně ztvrdlé vememo. Přemýšlel jsem proč asi. Buď se o ni nikdo nestará a nedojí, nebo jí skapalo tele. Natrhal
jsem jí trávu, ale nechtěla ji. Vypadala nějak nemocně, ale nevěděl jsem co jí je. Nejsem totiž veterinář to je můj otec.
Tak jsem si řekl, že mu zavolám. Měl jsem však jen českou simkartu a tak byly hovory jen krátké, později delší a delší.
Zavolal jsem I svému nejlepšímu kamarádovi Radkovi jak se má a řekl mu co se stalo. Staly se dvě zásadní věci. Abych
mohl mít přítelkyni v Irsku, musel jsem se rozejít s tou v česku. Moje česká přítelkyně mě však nikdy nezklamala a
mohl jí věřit. Tak jsem si říkal, proč jsem to vlastně udělal. Potřeboval jsem tam mít u sebe člověka a ne nemocnou
krávu, když jsem byl sám nemocný. Neustále jsem prosil ať tam za mnou někdo přijede, ale když už přijel jenom
kroutil hlavou, tak jsem ho zase poslal pryč. Byl jsem absolutně vyčepaný. Na začátku týdne jsem si bral dovolenou
abych se dal dohromady a na konci týdne jsem byl na odpis. Nebyl jsem schopný dělat ani fyzicky ani psychicky. Celý
týden jsem se nesprchoval ne proto, že by netekla voda, voda tekla, ale byla studená. Došel mi olej a já neměl
telefonní číslo. Měl jsem ho v Charlestownu, kam jsem nesměl jezdit. Měl jsem v igelitovém pytli svou bundu, kterou
jsem měl nachystanou, že se bude prát. Byla už opraná jenže nějaký neohleduplný člověk z polska mi ji zašpinil když
jsem si ji sušil. Při stěhování nebyla ještě suchá. Teď už byla plesnivá nemělo cenu prát ani ty ostatní věci Tato bunda
byla mimo jiné z česká a chodil jsem s ní jako projektant do práce. Díval jsem se na tu starou pračku a nechápal jak se
zapíná. Myslel jsem si že je rozbitá. Když přišel majitel, ukázal jsem mu, že mi neteče teplá voda ve sprše on se na mě
díval zděšeně, protože jsem tak i vypadal. Vypínač na přívod elektřiny byl za závěsem. Kam jsem však já nepotřeboval
nic dávat a třeba kdybychom tam bydleli dva tak by jsme zjistili i kde se zapíná pračka. Potřeboval jsem pomoci
z technickými věcmi. To se mi ještě nikdy nestalo. Za celý týden jsem nic nenaspal. Jen jsem přemýšlel, kde jsem
udělal chybu. Bylo to k nevydržení, ale nejhorší bylo, že jsem si nebyl schopný sám pomoci. V pondělí jsem už měl jít
do práce a já věděl, že nemůžu. Musel jsem zavolat svému druhému kamarádovi Radkovi, jestli by mu nevadilo,
kdyby jeden můj další kamarád a jeho nejlepší pracovník nepřijel za mnou, že ho nutně potřebuji, protože nejsem
schopný dělat. On mi na to řekl, že žádný problém. Já jsem potom zavolal Honzovi Peleškovi a prosil ho jestli by byl
ochotný sednout do letadla a přiletět, protože jsem neschopný dělat. Neřekl jsem proč, ale pak jsem řekl něco nad
čím jsem celkem dost přemýšlel. Tím že jsem si rozbil svůj irský telefon ztratil jsem i irské telefonní čísla nemohl jsem
zavolat Ambrose aby mi pomohl i kdybych chtěl. Byl jsem jen odkázaný na pomoc čechů. Měl jsem český telefon. A
české léky. Věděl jsem co s nimi a co si můžu dovolit. Sám jsem si dokázal pomoci, ale zároveň jsem už pomoc
potřeboval. Potřeboval jsem vědět, jestli Ambrosuv syn žije. A brečel jsem nad tím. Udělal jsem ještě jednu věc co mě
měla pomoci. Řekl jsem toto Honzovi. Nevím jak to vzal, ale měl jsem obavu aby ho moje silné kafe nezabilo. Protože
ho znám a vím, že je citlivý. Nebral mi znovu telefon a já si řekl spíš než by si něco udělal musím jet do Česka Honzu
zachránit. Nedržel jsem se ani dobře na nohách, natož abych řídil auto a natož abych ho řídil do Dublinu. Zavolal jsem
32
Romanovi a úplně otevřeně mu řekl svůj problém, že je p….. a ostatní jsou k….. jestli se Honzovi něco stane.
Potřeboval jsem, aby mě někdo odvezl na letiště, protože se tam nejsem schopný dostat sám a tom mám auto,
potřeboval jsem peníze na letenku a ty jsem taky neměl. Peníze si můžu vybrat z bankomatu, takže zbývá ještě jeden
problém, kdo mě tam doveze. Sednul jsem do auta a křižoval cestu. Dojel jsem jen do Charlesownu a šel za svou
„přítelkyní“ nepustili mě k ní, nemohl jsem s ní mluvit. Tak jsem sedl do auta a dojel zpět „domů“. Ze situace bylo
jedno řešení. Udělal jsem bordel, aby si ho někdo všimnul. Vzal jsem mléčnici, dózu na mléko a šlahnul ji do cesty.
Vysázel jsem pytlíky se sedbou na chodník svou plesnivou budnu jsem vyhodil před dveře a zbytek plesnivých krámu
taky.
Udělal jsem přesně to co po mě lidi chtěli stal jsem se tím debilem, kterým jsem chtěl být ze všeho nejvíce a to tím o
kterého se budou starat. Nachystal jsem si na stůl prášky na bolest, - české prášky, kterým nikdo nerozumí a potom
jsem začal hrát divadlo a pár jsem si jich dal aby mě to nebolelo. Majitel si všimnul, že není něco v pořádku hnedvěděl jsem, že když mu zlomím krtku a hodím píč…ny na nesprávné místo bude se ptát proč. A nebylo kdo by mu
odpověděl. Viděl mě s otevřenou pusou. Rychle jsem ale vstal a jakože jsem byl pořád ve spacáku, začal jsem se válet
po stole, vydával směšné zvuky prasete a dělal, že hosežeru :) takovou prdel jste ještě nezažili :)) mazal ze svého
domu tak rychle, že jsem mu nestačil strčit adaptér na faktum mas do zadku. Nezapomněl jsem však křičet zcela
nahlas, že potřebuji jednoho jediného člověka. Ambrose! Ten přijel ani nevím za jak dlouho, protože jsem jaksi úplně
usnul. Byl jsem pocucaný ve spacáku a bylo mi dobře. Probudil mě až Ambros s pánem se kterým jsem procházel
předtím domy. Bylo mi jasné hned, když jsem začal, že tato moje scéna skončí u toho, že se z domu vypakuji.
Nepotřeboval jsem vůbec nic a nikoho. Poděkoval jsem Ambrosovi a šel na záchod, kde jsem si namazal prdel sám. A
udělal jsem to už několikrát před tím. Nikoho jsem k tomu taky nepotřeboval. Jediné co jsem potřeboval, být mezi
zdravími lidmi a bylo mi úplně jedno kdo by to byl. Nemocný by mi čaj neuvařil a když na to přišlo, uvařil jsem si sám,
uvařil, nakoupil, objednal zavolal, no škoda že nemám více rukou asi bych si to i „udělal“, ale i to jsem dělal pravou
rukou když jsem byl zdraví. Já jsem byl však nemocný. Když jsem vycházel ze záchodu, řekl jsem Ambrosovi aby mi
věřil, že mu zahraju divadlo. Moje mamka pracuje v divadle. Stál tam i ten pán z realitky a já mu ukázal jedinou věc.
Jmenovalo se to Chaloupka u lesa Perníková chaloupka, no nevím jak se ta hra od pana Svěráka jmenuje. Hlavní je
příběh a pointa. Ale řekl jsem mu co budu hrát? Ne. A řekl jsem mu vůbec něco? Ne.
Divadlo
Řekl jsem mu jen to, že mu zahraju divadlo né proto, že bych se u toho bavil já, ale ostatní. Když jdete do divadla
taky nevíte jaké bude představení. To by jste tam ani nemusely chodit. Vyběhl jsem ven s krabičkou léků proti bolesti
a jel do práce. Nevím kolik bylo hodin, prostě bylo světlo a napadlo mě, že se v práci podívám na nějaké děti. Ichtylní
představa ne? Jel jsem jako s prominutím úplný blbec. Prostě jsem valil co mi moje auto dokázalo dát. Měl jsem
jasnou představu o tom co si s ním můžu dovolit. Přečetl jsem si návod a jestli někdo tvrdí že to auto nejede na
jedničku padesát, můžu mu zcela z určitostí říci, že při šesti tisících tam máte devadesátku a trojku už není třeba
teoreticky použít. Toto mě taky napadlo, ale já jsem chtěl jet sto třicet a víc. Frčel jsem prérií a nestačil sledovat
oslíky jak mi mávají. Věnoval jsem se řazení, převodovce a vychutnával si zvuk motoru. Když jsem míjel křižovatku,
říkal jsem si, že v Charlestownu na mě budou čekat policajti a tak jsem jel raději jinudy. Nepotřeboval jsem k tomu
žádnou navigaci nic. Stačilo mi abych měl půjčenou od Ambrose mapu. Prostě ač se to zdá nelogické jeden čas jsem
měl mapy dvě a vůbec jsem je nepotřeboval. Když jsem se potřeboval ponížit před svými kamarády a udělat ze sebe
hňupa. Šel jsem za svým sousedem a mapu si půjčil. Tuto mapu jsem mu zase před kamarády vrátil. Není to zvláštní,
je to zvláštní a není to normální, jenže ke mně se nikdo normálně nechoval a všichni mě měli za debila co si neumí
zajistit bydlení, najít práci no připadal jsem si, že snad bude chyba ve mně? Ne chyba byla jediná. Nedokázal jsem se
o tu radost podělit anglicky. Nevěděl jsem totiž stupňovat dobrý lepší nejlepší, já jsem jen mluvil jako čtyřletá
holčička a viděl jsem, že holčička co už chodí do první třídy se mnou vytře co se týče angličtiny zem. Takže jsem
neuměl anglicky a musel jsem se podle toho chovat. Říkat své potřeby dokáže přede taky normální čtyřleté dítě. Když
jsem potřeboval udělat ciátr celkem se mi neznalost těch správných slov i hodila, blafkal jsem totiž nesmysly. Když
v angličtině změníte jedno písmenko, taky se mění význam slova. Mě to však pro tento moment bylo úplně jedno. Jel
33
jsem s autem tak abych ho zničil a to jde kdejakému debilovi. Když bylo potřeba hrabat, tak jsem hrabal a to bylo
pořád. Dokonce jsem jednou na to i speciálně zastavil. Všichni se na mě dívali jako na blba a to tam byly okolo jen
„blbé“ krávy co žraly trávu. Nikde žádný člověk. Dojel jsem do Meeliku a projel kolem školy, kde si hráli děti a ty se
taky dívaly. Usmál jsem se a zajel k Ambrosovi do dvora a vyšel nahoru do kanceláře. Meri jsem řekl, že se jdu jen
podívat, jestli je všechno v pořádku. Normálně se malý capart válel po zemi a né proto, že by byl ožralý, ale proto že
to bylo batole.
Rozloučil jsem se s ním a jel zase hrát ciátr. Ale je zvláštní, že v Meeliku jsem žádného policistu neviděl. Jen si tam
hráli děti, jel jsem pomalu, niko jsem nesrazil, dělal jsem všechno tak jak mám, mimo jiné přišel o práci a šel se ještě
více ztrapnit do města. Když sem jel do města předjížděl jsem kolony a troubil. Ale když jsem potom znovu dělal
normální věci. Potřeboval jsem si koupit telefon. A to nejlépe, kde ho prodávají. Byl tam jediný obchod s velikým
výběrem a já si nevzal ten nejlepší pro mě, ale jen nejkrásnější. Byla to Nokia, se kterou jsem neuměl dělat hezké že?
Měl jsem totiž teoreticky vodotěsný, nerozbitný Siemens, který se už nevyráběl a já si ho nemohl koupit ne proto, že
bych neměl peníze ale protože nebyl žádný člověk se kterým bych o tom mohl česky diskutovat. Poprocházel jsem se
ještě po charlestonu a zase začal hrát. Sednul jsem si do auta da dělal strašné věci abych na sebe upozornil No něco
jako bych se zbláznil. Jel jsem tak směrem na Knock a kolem policejní stanice jsem držel šest tisíc otáček a mačkal
spojku. „Potřeboval jsem to auto rozbít nejlépe před policejní stanicí“ a nikoho při tom nezranit. Dojel jsem tak až
k odbočce k bývalému domovu tam to otočil a jel zpět směrem na Dublin. Na křižovatce jsem ještě držel se
zataženou ruční brzdou šest tisíc otáček, abych před cestou na letiště zahřál gumy a pokračoval zase pokojně za
město, kde jsem počkal na policii. Dojeli celkem hned. Dal jsem jim klíčky a vzal si své prášky na bolest. Dojeli jsme do
Swinfordu a já si sedl s lidmi které jsem už znal v kanceláři na židli. Dostal jsem svůj prášek a čaj mi podal policajt,
který mě už znal.
Byl to totiž ten který mě už předtím kdysi vyhnal od domu mé přítelkyně a řekl mi, že nemám kontaktovat nikoho
z mích přátel pracujících v Grady. Poprosil jsem jej tedy o dvě eura na benzín, protože mám jen rezervu a domů
nedojedu. On si tenkrát sedl schválně do auta aby se přesvědčil, že je to pravda a byla. Nevím co si mohl myslet, když
kontroloval palubní desku, nicméně chytl mě pod krkem a řekl mi, abych vypadnul.
Bylo zcela zjevné, že když si chci řešit své problém jen sám se sebou a nebo s někým, kdo s tím nemá co dělat. Seděl
jsem tam a nikomu jsem neřekl nic o svém zdraví a všichni to viděli. Choval jsem se jako blázen měl jsem s sebou
červené „lentilky“ a chtěl se otrávit. Nebo co si vlastně mysleli? Že je to normální? Chvíli jsem si myslel, že jednám
s normálními lidmi co mi chtějí pomoci. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekal a nikdy by mě to nenapadlo. Řekli mi,
že mě musí vidět doktor a zavadli přímo k němu aniž bych o to prosil. Začali se o mě zajímat. Nestal sem se slavný
tím, že jsem dělal u nejlepšího projektanta, ale proto že to nikdo nevěděl a chovali se ke mně jako k debilovi, který
neví co je sranda a co ne. Jestli se má člověk smát taky není hned jasné. Prostě nějaké vtipy se nedají vysvětlit – to už
potom není vtip. To bych každému musel říci pozor dělám debila nesmějte se, tleskejte. A najednou lidi asi tuší, že
úplně normální dvou nohy člověk, co nemá problém a nikdy neměl, nic nepotřeboval, byl šťastný sám se sebou
neboli s nikým. Nemůže být chvíli štěstím bez sebe, když se ozve místo hrůzy potlesk. Mě nikdo netleskal. Jen jsem se
potupil a potupil jsem se na práh své únosnosti. Policisti mě odvedli né však k doktorovi, ale do cely předběžného
zadržení. Nebylo tam vůbec nic a nikdo jen jakési luxféry v řadě u stropu a matrace podobná žíněnce. Řekli mi ať si
sednu, vyzuli mi boty a přikryli. Zase jsem usnul a nevím jak dlouho jsem spal, přišel skutečně někdo kdo se znovu se
mnou bavil. Řekl jsem mu, že mám problém s hemeroidem. S takovou tou jakoby křečovou žilou, co má „snad“
každý. Doktor se na mě podíval a myslel, že jsem se zbláznil. Udělal jsem takový bordel jenom kvůli tomu, že jsem
nemohl chvíli sedět na židli a zavezli mě místo do postele do blázince a nebyl tam zase nikdo jiný než Irové. Prostě
jsem brečel sám nad sebou a brečel jsem vždy když jsem někoho z mých „kamarádu“ viděl. Necítil jsem se tak trapně
jedině sám před sebou, ale to jsem zase plakal nad tím, kam jsem to dopracoval. Nikdo mi nevěřil. Nevěřili mi
doktoři, nevěřili mi kamarádi, ale nejvíc mě ranilo, že mi nevěřila má přítelkyně a to je hlavně kvůli ní dělal všechno
normálně. Chodil do práce, živil sebe, a mého syna v česku mé rodiče (ale ty se o sebe postaraly úplně samy) a trhal
nemocné krávě trávu. Znovu jsem musel na sebou brečet a když jsem nebrečel, tak se o mě staraly. Vařili mi jídlo,
34
chodil jsem se dívat na televizi, procházel se po chodbě a dělal všechno normálně a to jsem byl prosím pěkně
v blázinci. Kde naproti mně ležel mladý klučina asi tak sedmnáct let, co zabil svou vlastní sestru v autě, na levo od něj
byl mentálně postižený asi šedesátiletý invalidní důchodce. Se všemi jsem velice dobře vycházel, ale řekl jsem tomu
vrahovi, že ať si ze smrti své sestry nic nedělá a hladil ho po zádech? Ne Nechtěl jsem dostat po hubě. Kdybych však
mentálně postiženému vykládal, že je úplný debil, proč si koupil tak debilně jednoduché hodinky on by si je odepnul
a dal mi pusu. Ten si totiž pozornost skutečně vyžadoval. V místnosti byli sice tři lidi, ale každý měl svůj vlastní
prostor oddělený závěsem a každý si tam mohl dělat z prominutím „dělat prdel“ a to nevím jestli z plastelíny, kterou
jsme dostávali v praktických pracech, nebo sám ze sebe. K vrahovi chodilo celkem často hodně lidí na návštěvu a
nosili mu různé věci na jídlo a dokonce za ním chodila i jeho přítelkyně. K mentálně postiženému člověku nedošel
nikdo a byl šťastný, protože jsem se mu věnoval já a vůbec jsem mu nerozuměl. Jenom hýkal a ukazoval. Dělal si však
predel sám ze sebe a to se mi na něm velmi líbilo. Byla sranda, když se zavěsil za závěs a chvíli než spadl dělal, že je
úplně normální závěs. Potom jak to utrhnul, měl z toho ohromou radost a mě tekli slzy dojetím. Přišli sestry (dělali
tam povětšinou chlapi) a závěs nasadili. On na ně mával a byl rád, že si ho zase někdo všímá a stará se o něj. Občas
přišel někdo z mých kamarádů taky za mnou, ale oni přicházeli za „nemocným člověkem“ a všichni do jednoho mi
trdili, to nic, všechno bude dobrý. Úplně jsi všechno zjeb…., přišel o práci a buď rád, že jsi to přežil a nikoho nezabil.
Donesli mi nějakou knihu a já se znovu choval jako debil. Prostě jsem poděkoval a začal z ní trhat stránky. Abych se
z toho vyléčil. Řekl jsem však někomu, že mám problém s hemeroidama? A zajímal se o to někdo? A proč tak ochotně
za mnou nechodili, když jsem je o to prosil? Potom přišla přítelkyně a já se ji znovu snažil přesvědčovat, že jsem
úplně normální. Ježíš Maria, už jsem z toho začínal magořit. Měli si pořídit nějakou panenku na hraní. Nakonec jsem
udělal všechno proto, aby za mnou nechodili vůbec. Prostě jsem si to nepřál. Nechtěl jsem vidět, jak zase někoho
zachraňují. Nevědí jak si co kam strčit do díry a ze mě dělají debila.
Potřeba mluvit s inteligentními lidmi
Potřeboval jsem mluvit s inteligentními lidmi od kterých se můžu něco naučit a dělal vždy maximum proto, aby to
tak bylo. Nedělal jsem u Ambrose kvůli tomu abych se o něho staral, ale kvůli tomu abych se od něho naučil
minimálně to co umí jeho čtyřletá dcera a když to řeknu doslovně Mery mi dala i slovník a anglické pohádky. Já jsem
jim zato „zdarma“ kreslil projekty a oni se o mě staraly a to jenom kvůli tomu, že jsem se nebyl schopný ve stolárně
se sluchátky angličtinu naučit. Bavil jsem se sice s Maďarem, ale byl jsem v práci a měl jsem dělat. U Ambrose jsem
dělal za mzdu svářeče, protože mi to na učení stačilo. Byl jsem šťastný, když jsem se mohl starat o jeho syna a krmit
jeho kobylu. On mě dvě jedna byla na hraní pro děti a jedna byla na práci, která nám vydělávala peníze. Ambros měl
nádherný karavan na závody. Byl pro dva koně a dva lidi s maximálním pohodlím. A vybavením jak pro koně v zadu,
tak pro lidi ve předu. Dvě terénní bezpečná auta – jedno na práci s „traktorovým“ motorem a druhé „bezpečné“ auto
s traktorovým pro svou rodinu. Jinak měl obrovský traktor, hromadu několik koní, několik krav, několik ovcí o které
se musel starat tak, jako se starala jeho manželka o mě a své malé děti. Já jsem jí zato na oplátku vysával kancelář,
dělal různé věci co bylo potřeba udělat a to mimo jíné i parte pro někoho z rodiny Ambros měl dvě tiskárny a jakož to
jsem měl svůj počítač, on mi koupil nový, ne proto, že by byl lepší než ten co jsem měl já, ale proto, že jsem jej
nemohl deně vozit 16 kilometrů tam a šestnáct kilometrů zpátky na zádech. Grejdy nechodil za Ambrosem kvůli práci
ale kvůli tomu, že byl jeho kamarád. A on jako kamarádovi „zdarma“ nakreslil jeho dům ne proto že by Grejdy neměl
peníze, ale proto, že se to nebyl schopný nakreslit sám. Prostě takto to mezi kamarády chodí.
Když jsem viděl jak se matka stará o svého syna v nemocnici i přesto, že zabil sestru v autě a zbytek rodiny ho
nechodí utěšovat, má normální přítelkyni se kterou si může za plentou dělat ze mě třeba prdel, pochopil jsem, že
tam nemám prostě co dělat. Prdel si můžu dělat někde jinde. Zbalil jsem si saky paky a šel pryč. Vrátil jsem se do
svého domu a zjistil, že mám vlastně zavřeno, protože to, že jsem si dělal prdel pochopí jen skutečně váš kamarád,
který né že není ani tak inteligentní, ale po stránce humoru se smějete stejným věcem. Tou mou estrádou se o mě
začali starat i všichni okolo. Pane bože co se to stalo a to je ten Čech, co pracoval tam a tam to je chudák. Nemohl
jsem nikam chodit, protože Češi se mě báli a Irové se mi snažili pomoct. Prostě katastrofa. Řekl jsem si, že to tam
balím. Jediný člověk, který jsem si myslel, že by mě pochopil, byl Roman. Dali jsme si schůzku v jedom městě poblíž
35
Charlestownu a na náměstí si koupili v Asijské restauraci, ne čínské, ale větnamské jídlo. A mimo jiné, že Roman
přišel už jsem věděl jak se který z nich jmenuje. No seděli jsme tam na zadku a já mu dal fotku mých kamarádů teda
jeho a Marka Miholy a mě. Protože nemělo cenu nic moc vypravovat. Neřekl jsem mu pro jistotu kam jdu a co budu
dělat. Nechal jsem si všechno pro sebe. Vybral jsem si podle sebe nejhezčí místo, kde bych chtěl žít a tam jsem jel.
Byl to Woterford, kde byl atletický stadion, vysoké školy, krásný přístav no ci si více přát. Ubytoval jsem se v tom
nejškaredším hotelu a šel se podívat co se děje v hospodě. Bylo tam spousta zajímavých lidí. Podíval jsem se na
hodinky a i přes to, že jsem jel celý den byl čas jít se do pokoje osprchovat. Viděl jsem, že to je fakt ten nejlevnější
hotel, prostě televize a postel. Jo a skříně, kde jsem si neměl co dát. Až jsem se umyl, vyrazil jsem do města
nakupovat a tak došel do normálního obchodu, kde nakupuje většina v podstatě všech lidí co nemají moc peněz a
koupil si slušné oblečení. Pak nějaké oblečení na sport, no prostě všechno co jsem potřeboval a i něco pro radost.
Pejska. Tohoto pejska jsem chtěl přivést své sousedce Katce. Byla to taková srandovní taška na mobil – jakoby
nákupní, ale s ušima a čumáčkem. Město bylo absolutně chvacující a hlavě bylo všechno po ruce. Odnesl jsem si věci
do hotelu a přesekl se do nových věcí. Sešel dolu do hospody a poprosil jestli by mi hospocký nezavolal taxi. Měl jsem
sice své auto, ale nechtěl jsem se někde motat a hlavně taxikář s Woterfordu přece ví kde fabrika je.
Pohovor dopadl úplně katastrofálně. Chtěli mě okamžitě přijmout… Čekal jsem nějaké zkoušení nebo co oni se jenom
podívali na poje doporučení a hned řekli, že mě berou. Připadal jsem si znovu jako debil, ale bylo mi trapné prostě
nedát trochu snaha do toho umírání. Prošel jsem si znovu celou fabriku, tak jak jsem to udělal v Grady, podíval se kdo
pracuje a nepracuje a to podotýkám v manažerské kanceláři skrz sklo a viděl, že jsem už dřevostavby podobného
typu vlastně dělal. Bylo to ve firmě HLC v hodoníně. Prostě situace se úplně otočila. Nebyl jsem to já kdo by se měl
učit, byli to oni co se měli co učit. Řekl mi to jeden Inženýr ze Slovenska. Ani nevím kde studoval, ale měl pravdu .
AutoCad jsem uměl a ten program na statiku byl hodně primitivní, ale pracovali tam moc hezké Irky. Nemohl jsem se
však s nimi moc vybavovat a zašel za ředitelem, že má velice hezkou firmu a super tým, ale velmi se omlouvám,
nebudu tuto práci dělat, protože ji neumím. Tento pán byl velmi schopný a vnímavý manažer, jako pan Zdeněk Kaňa,
ale já jsem mu řekl, že není problém v tom že bych tu práci nechtěl, protože by se mi nelíbila, ale protože se prostě
nemám co učit. A to jsem byl prosím pěkně ve městě, Kde jsou vysoké školy, dělají se karnevaly,kultura, ženské,
sranda… nevím byl jsem zklamaný. Když jsem s vrátil na hotel, bylo v hospodě už hodně lidí. Šel jsem k baru a dal si
Guiness. Díval na výzdobu a přemýšlel co budu dělat. Nějak jsem se neměl chuť s nikým vybavovat. A tak šel zpět do
pokoje. Pustil televizi, kde nedávali zrovna nic zajímavého a vyrazil alespoň koupit nějaké další ptákoviny. Byl jsem
v obchodě se suvenýry a vybíral cetky pro tátu, pro mámu, něco jen tak. Potom jsem navštívil knihkupectví a
životopisnou knihu o zpěvákovi z Red Hot chilli Peapper. Toto mě skutečně zajímalo. Je dobré se do ní podívat,
protože tento člověk nejenže skvěle zpívá, on je taky skvělý člověk. Škoda, že jsem nejel na ten koncert do Irska dřív,
ale to jsem ani nevěděl, kde je Irsko, natož co tam dávají. Zavolala mi mamka, že mám v česku problém. Řekl jsem, že
si své problémy řeším sám a jak mám řešit to, že někdo neví, kde má můj velký techniček k mému autu, který jsem
vlastnoručně donesl na stul z Irska? To mu to mám pomoci jako hledat? Mamka mi nevěřila, že ta dvacetitisícová
pokuta není oprávněná. Řekl jsem jí, že to není možné, já mám tady před sebou jasně napsáno převzala tehdy a
tehdy to a to a není možné abych se já o to už dál staral. Ona řekla
„je to tvoje auto, chtěl jsi ho a proč jsi si ho kupoval když otec má taky jedno.“
No já přece nebudu z Irska řešit po telefonu proč potřebuji auto s vlastní matkou!!! Řekl jsem jí, že pokud ho
skutečně chce vidět tak jí ho vlastnoručně přivezu. Bylo k večeru, já měl asi po dvou hodinách jedno pivo, ale byl
jsem přesvědčený, že jestli mé mamce stojí zato se mě na takou hloupost ptát a nějaké pracovnici s tím někoho
otravovat, takto skutečně udělám a jakože jsem extrémě pečlivý a precizní, nemůžu si dovolit aby ze mě dělala
hňupa vlastní matka. Tak a teď se teprv budeme bavit o cenách. Letenka letadlem ČSA mě vyšla na cca hodně peněz
a to jenom kvůli tomu, že jsem chtěl letět okamžitě a okamžitě znamenalo v osm hodin ráno, takže jsem místo
normálního levného hotelu za 35€ i se snídaní, spal na letišti, protože si to moje matka přeje a letěl letadlem přistál,
sedl na autobus dojel domů, spal tři hodiny a sednul na autobus a na letadlo a doletěl zpět do Irska. Jestli mé mamce
stálo za to, abych ze sebe dělal debila, musel jsem si to nechat zaplatit. Vzal jsem si co jsem chtěl, dost na to, aby se
36
mi oplatilo vůbec do Česka se kdy vracet. Byly to čaje, koření, ptákoviny, flétna s notami, prostě důvody proč se
vrátit. Tátovi jsem pro změnu dovezl zase nějaké Irské noty. Jediné co jsem po své matce chtěl aby toho psa, kterého
jsem jí koupil, dala Katce, protože se jí její pejsek zaběhnul. Vrátil jsem se zpět, ale utratil tou to srandou všechny
peníze na své české Visa kartě a zbýval mi už jen vypsaný šek za Odstupné od Abmrose. Bylo to 2200€ V česku jsem
zkoušel ještě koupit jeden telefon u operátora, který však měl blokované sítě. Potřeboval jsem si dle mé matky řešit
své problém sám, ale z Irska se volá irským telefonem, a z Česka zase českým a i když se to zdá nelogické, já jsem měl
vždy telefony dva, teď jsem chtěl mít jenom jede, ale nejlepší ze všech. Tato „sranda“ mě stála především zdraví. Dva
dny a své mamce jsem toto taky zdůraznil, aby i když jsou toto mé problémy někomu byla schopna vysvětlit proč si
svůj pracovní stůl neuklízí. Myslel jsem tím pracovní stůl jisté dámy v leasingové kanceláři. Bylo to jak bych se bavil
s tím pánem co se houpal na garnýži. Měl jsem situaci ale totálně v prčicích, protože jsem nejenže přijel na letiště ve
22 hodin já tam přijel de facto bez peněz.
Z projektanta bezdomovec
A jestli jsem si mohl mezi hotely vybírat, teď už byla volba buď lavička a nebo auto. Zkoušel jsem oboje,a nakonec
zvolil auto. Jsou tam sice tvrdé sedačky, ale je tam pro řidiče místa více jak v menších, nebo stejně širokých autech
pro pět lidí. Najednou mi zavolal Roman, že mu volala moje „přítelkyně“, se kterou je mimo jiné nikdy nic intimního
neměl „že jí nemám volat“ a já jsem Romanovi znovu a už znovu a dokola, že mě její problémy nezajímají a tak
dlouho a důrazně, že mi došel kredit. Takže si to celé shrneme. Jel jsem si do Česka dokázat, že nejsem debil a vrátil
jsem se do Irska, kde si to o mě Češi mysleli. Prosím Vás toto by porazilo i vola, ale já jsem Romanovi řekl, že mu to
půjdu dokázat. Dojel jsem k bráně co je na letišti a slušně řekl ne nemám peníze, jestli by mě prosím pustili. Řekl jsem
to tak ne proto, že bych měl tak dobrou angličtinu, ale proto, že mě to Naučila Mery. Řekl jsem svou prosbu
srozumitelně, ale nevysvětloval proč mám tak dokonalý irský akcent nebo anglický, nebo mluvím s přízvukem němce.
Prostě tam bylo tlačítko a mikrofon a stačilo jen říci otevři se. To se taky stalo. Bez peněz a s poloviční nádrží jsem si
spočítal, že dojedu někam do půli cesty, kde přespím, najdu nejbližší banku a tam vyberu peníze, abych mohl
pokračovat. Tak nějak jsem si to naplánoval, ale hned na prvním výjezdu jsem potřeboval do navigace nahrát místo
České mapy, Irskou zastavil jsem někde na křižovatce bůhví kde a chtěl z batohu vytáhnout notebook stál jsem ani ne
minutu a proti mně jelo auto. Místo toho abych nahrával mapy jsem se prostě jen chtěl optat. Auto zastavilo taky a
to jsem se ani neptal. Otevřely se dveře a to jsem ani nechtěl a vytáhli mi z auta celý batoh se vším co jsem
potřeboval nejen pro zábavu ale hlavě jsem se „tím“ živil.Práci ve firmě „Grady“ byla ohodnocena cca 8€ (a nebo 7,5)
nevím přesně a mohli jste si něco koupit, teda i kamarády ale já jsem měl zdarma v Irsku jednoho člověka s rodinou a
zvířaty, který mě respektoval a já dělal všechno co jsem mu na očích uviděl. Kdyby mi Ambros řekl skoč, tak já se jen
optám jak vysoko a udělám to tak jak nejlépe umím, abych mu neudělal ostudu. Ruka co se ke mně ale shýbla
nechtěla dávat, ona brala. Přišel jsem tak nejen o celkem hezký batoh ale i o to co bylo v něm, včetně fotoaparátu.
Měl jsem na něm nafocenu svou ichtylní cestu do česka a k tomu účelu jsem jej taky koupil abych si vyfotil naši
hezkou zem, když jedu vlakem nebo autobusem. A protože jsem jel, tak jsem potřeboval nějakou světelnost
objektivu a proto byl ten můj výlet tak drahý. Počítač byl starý, ale byl můj. Ambros mi koupil lepší a ten zůstal u něj
na stole. Nakonec bylo štěstí, že jsem si vzal svůj počítač. Nerad bych Ambrosův počítač splácel. S policisty jsem se
vůbec ale nebyl schopný domluvit. Hlavě už to, že máte něco ztraceno a ani sami nevíte vůbec kde „jaká to byla
křižovatka a kde?“ Nakonec jsme moje auto našli ale oni jen zkonstatovali, že je to moje auto a odvezli mě někam do
půlcesty mezi letištěm a mým autem a tam mě vysadili, že mají nějaký urgentní případ. Prostě katastrofa. Zajel jsem
zpět s autem na letiště a tam dojel znovu k bráně a tu ulomil a naložil do auta a počkal asi dvě minuty. Přijela jiná
hlídka a ta už se se mnou bavila ale na o mém problému ale o problému co s bránou. Já jsem jim velmi dobře
rozuměl a tak museli i oni rozumět mě. Byl jsem však zavřený do cely předběžného zadržení. Kde jsem si zlomil brýle
a ručičkou napsal na zeď své jméno a obrázek pejska. Potom jsem jen štěkal. A Pomočil se (namočil tričko do
čuránek) potom jsem dostal najíst. A jeli jsme na soud. Dostal jsem se už do cely jiného ražení bylo nás tam na soud
čekajících víc. Když jsem jim pověděl co jsem udělal mohli se uchcat smíchy. Byly tam totiž většina za mnohem větší
prohřešky a alkohol. Já jsem dostal 500€ pokutu s podmínkou abych se hlásil na adrese trvalého bydlišti do třech dni
na policejní stanici. Vystrčili mě potom ven jako nějakého novorozence. Byl jsem bez brýlí úplně slepý a měl jsem se
37
dostat do 250km vzdáleného Charlestownu. A to bez peněz měl jsem jen ty dva šeky na 2200€ co jsem si musel
někde vybrat.Vím jaké je to být slepý a jaké je to být chromý i když oboje jen částečně. Toto co tady píšu je jen proto,
že mám momentálně problém s policií i v České republice a znovu se jedná o jakési snad nedorozumění.
Znovu Vám zde přidám výtah z knihy „Tomáš lví srdce“:
Kdo vůbec jste? A jste vy vůbec normální?
„Budete se divit, ale myslím si o sobě, že jsem normální smrtelník. Dělám sport, kterej mě žila taky mám svou rodinu
– i když často dřív někdy i nyní si kladu otázku ,, proč nedělám něco normálního? Jednou mi to nedalo a navštívil jsem
psychologa Oseta Mazurova a ten m řekl, nediv se. Jsi nenormální. Mě se to náhle dotklo, ale on mi to potom
objasnil: prostě nejsi nenormální, jsi trojnásobnej mistr s světa a to není normální “
Takže po psychické stránce bych měl bych být v pořádku i já? Taky se snažím dělat pro úspěch svého týmu
maximum… Toto jsem napsal během 48hodin, taky proto jsou zde jisté nesounáležitosti.
Takto nějak vypadala moje noha před operací a po ní a tří měsíční rehabilitaci můžu říci, že na běhání na plno to už
nikdy nebude. Můžu se však atletických akcí zúčastňovat jako divák a trénovat s „děckama“ jako doposud.
.
Z atletické
minulosti mám
i medaili avšak
tu pravou jsem
si zasloužil při
pomoci u
autonehody.
Pro soci u
autonehody.
Pro sestřičku
spěchající do
práce, kudy
jezdí každý
den se vše
stalo velmi
rychle, chvilka
nepozornosti a
kdyby neměla
airbag a pásy,
navíc štěstí že
se auto vlezlo
mezi dva stromy,
dopadla by její
cesta ještě hůř.
38
Svou medaili „za účast“ jsem už jako starší dorostenec v roce 1996 dostal a úplně ukojila moje tehdejší sportovní
ambice. Nedělám atletiku pro výsledky na oválech ale kvůli partě správných lidí, se kterou trénujeme.
Toto je fragment brzdového kotouče, který jsem si vzal z místa nehody kde jsem pomáhal zraněné ženě, výměnou za
nalezenou peněženku s doklady, aby mi připomínal, jak je důležité být na silnici obezřetný a být v tu správnou chvíli
„zabržděný.“
39
14.10.2009
Momentálně jako pacient poslouchám „Tři sestry“ (na psychiatrii viz. závěr) :) a sleduji DVD „Monkey business“.
Pokud jste neslyšeli písničku Sweet Masturbation a … Acrobatic suicide nic nepochopíte, je to jedna z věcí co se musí
zažít. Je to stejně jako s hrami divadla Járy Cimrmana.
Rád bych se zúčastnil běhu „Velká Morava“, který se běhává vždy v dubnu Mikulčicemi. Nevím jestli naberu do té
doby takovou formu. Respektive je jasné, že takovou formu určitě nenaberu. I když ve skákacích botách bych se na
start dokázal dostat (pokud by byla vybrána taková kategorie, nebo bych běžel mimo soutěž)
Centrům Paraple pomáhá vozíčkářům po poranění míchy najít cestu dál – vyrovnat se s novou životní situací, zlepšení
fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší soběstačnosti a vrátit se k rodinně k přátelům, do školy, zaměstnání
ke sportu a k rodině WWW.PARAPLE.CZ
40
Takto to může vypadat, když si někdo
někd urve sval, porodí dítě nebo dostane medaili.
A nezabíjejte někoho (komáry viz první strana) hned, když k Vám na návštěvu přiletí.
41
42
poznámka: Monkey Business
- Z výzkumu Yerkes National Primate Research Center v Atlantě vyplývá, že samice opic druhu Malpa kapucínská mají smysl pro
spravedlnost. Studie obchodování ukazuje, že samice těchto opic přestávají spolupracovat, stávají se vzpurnými a neukázněnými,
pokud vidí, že ostatní opice nespravedlivě získají z obchodu více než ony. Tento výzkum byl inspirován studiemi z oboru
experimentální ekonomie.
Je to vůbec poprvé, kdy se ukázalo, že i jiný druh, než Homo sapiens má smysl pro spravedlnost.
Podle Sarah Brosnan z Yerkes National Primate Research Center, samice malpy kapucínské jevily tendence k nespolupráci, někdy
dokonce dávaly svoji nespokojenost najevo házením různých předmětů, pokud viděly, že samy dostaly výměnou za stejný
předmět okurku, zatímco jiná opice obdržela hrozny vína. Nejzřetelnější protest přicházel od opic, které viděly některou ze
sousedek dostat hrozny zdarma, aniž by je museli za něco směnit.
Nápad testovat ekonomické chování opic se zrodil z ekonomických experimentů analyzujících, jak lidé reagují na nespravedlnost.
V roce 1999 ekonom Ernst Fehr z University of Zurich řekl, že k pochopení trhů ekonomové musejí přijmout tezi, že lidé se často
zřeknou bezprostředního zisku pokud vidí, že systém někomu jinému umožňuje benefitovat více.
K testování jiných druhů živočichů, Brosnan vycvičila kapucínské opice k používání kamenů jako prostředku směny. Dala opici
kámen a pokud jí byl vrácen, nabídla odměnu. Za 2 roky používání tohoto jednoduchého způsobu směny se opice běžně
využívaly tohoto mechanismu k získávání jídla.
Zdroj: Susan Milius. Science News. Washington: Sep 20, 2003. Vol. 164, Iss. 12; p. 181
43
Závěr 15.10.2009:
Všechno co jste doposud přečetli bylo psáno v mánii jen lehce zkorigováno do struktury s obsahem, aby mohl každý
posoudit jak je myšlení člověka v mánii chaotické. Nohu už mám celkem v pořádku, ale i teď se léčím na mánii
v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Když si vzpomenu na Irsko, vybaví se mi jen převážně ty špatné vzpomínky jako
úmrtí dvou mých kamarádů, nebo mé bezradné chování, chaotické utrácení peněz, marná snaha domluvit se
s kamarády a doktory. V čem však byla naše komunikace špatná nevím dodnes.
Doktoři mi tady říkají, že jsem teď přišel včas a bylo to kvůli tomu, že mi sousedi zavolali sanitku. Tady v česku vím
kde jsou doktoři co mi pomůžou, ale i když jsem je navštívil, bez pomoci sousedů jsem mohl vyvádět takové věci jako
v Irsku.
Například jsem jel z „Balagadrinu“ v cyklisťákách do Castlebaru taxíkem koupit kolo, na kterém jsem chtěl těch 45
km jet zpět. Nakoupil jsem na benzínce mapy, abych se neztratil a jel do města. Vzal jsem si jen ty nedůležitější věci
tj. platební kartu a doklady. Když už jsem měl kolo za nějakých 500€ koupené, jel jsem zpět a hledal si práci. Zároveň
jsem potkával sportovce jak jezdí s přilbami po frekventované hlavní silnici. Řekl jsem si tedy, že na kole to bude
nebezpečné a odbočil na vedlejší cestu, ale i tam byly cyklisté vybavení a auta jezdila neúměrně rychle. Proto jsem
nechal kolo opřené u hřbitovní zdi a šel zpět k hlavní silnici, že si někoho stopnu. Nikdo mi však nezastavil a tak jsem
se pěšky vydal do „Balagadrinu“, kde jsem měl v motelu auto a své věci v něm. Sedl jsem si u cesty a přemýšlel, že je
něco špatně. Měl jsem sluneční brýle a kontaktní čočky, které jsem koupil v Dublinu poté co jsem své dioptrické brýle
rozebral. V Dublinu jsem si se čtverkami dioptriemi našel obchod a koupil kontaktní čočky (prakticky po slepu).
Přemýšlel jsem, že tady je vlastně ani nepotřebuji a novou práci si taky můžu najít jako slepý. Hodil jsem sluneční
brýle na silnici a z oka si vybral čočky. Sledoval jsem jak se auta blíží a jak na potvoru míjí brýle, tak jsem na ně pro
jistotu šlápl a vydal se k 45 km vzdálenému „domovu“ . Chvíli jsem běžel chvíli šel, když jsem se potřeboval napít,
zašel jsem do hospody na záchod a napil se. Neměl jsem peníze. Všechny peníze jsem utratil za kolo, které mohl
někdo jiný třeba využít lépe než já. Ve Swinfordu v půli cesty jsem už nemohl a nechal si znovu zavolat taxika i když
jsem neměl peníze. Řekl jsem, že chci jet do Charlestownu. V tomto městě jsem měl své české kamarády a myslel
jsem, že mi pomůžou minimálně, že mi zaplatí toho taxíka, ale oni se mě po příjezdu báli. Byl jsem tak vyčerpaný, že
jsem nedokázal normálně reagovat. Taxikář mě potom pomohl, že mě z dobré vůle zavezl ještě až do motelu zcela
zdarma. Styděl jsem se za Čechy i za sebe, že jsem cestou zvracel. Ve Swinfordu jsem totiž vypil litr mléka a na to
paracetamol v prášku abych nebyl nedej bože nemocný. Jenže já jsem byl nemocný, měl jsem mánii
V mánii jsem pak dělal výtržnosti a vrátil se do vězení a na psychiatrii. Byl jsem de facto slepý a nějak mi to bylo v tu
chvíli jedno. Usiloval jsem o přízeň své přítelkyně, tak jsem jí například za stěrač u auta donesl trs mrkví jako recesi
protože Jirka jí tam předtím nosil květiny a nechtěla ho. Omlouvám se tímto Štěpánce, zároveň se ale ptám kdo se
omluví mě? A jestli je proč se vlastně omlouvat. Kdo si hraje, nezlobí. Já si hrál sám…
Na psychiatrii jsem byl v Castlebaru hospitalizovaný společně s pacienty různých typů, tak jak teď v Kroměříži.
Nemocnice však byla v Irsku nová avšak podobně vybavená jako v Česku. Tady si s pacienty můžeme hrát společně.
Kdybych však dodržoval spánkové režimy a hned poprvé začal brát léky na stimulaci nálady, mohl jsem si hrát s lidmi
co znám, nebo jsem si myslel, že znám. V Irsku mi nakonec sejně nejvíce pomohli mí čeští kamarádi. Jestli mi to
všechno stálo zato? Ne.. Ponaučení je jen toto:
Zapíšu si za uši několikrát…
Neříkej co si myslíš, mysli na to co děláš, ale nedělej co myslíš
Přátele prověřuj, ty prověřené obručí z ocele si připni k srdci. Leč…
Nepodávej ruku na potkání a drzé floutky drž si od těla,
když nevyhneš se rvačce, rvi se tak že všichni rváči vyhnou se pak tobě.
Ber každou radu, žádnou nedávej.
Na šatech nešetři a oblékej se draze, vkusně ne však výstředně vždyť,
podle šatů poznáš člověka.
A především buď vždycky věrný sobě čehož pak jasně jak den z noci plyne, že nikoho sám nezradíš.
Polonius z Hamleta - Shakespeare.
44
Jara Nešpůrek
Martin Jaromillo Fuentes z Chile
Davidova kresba
David, Martin a Jara
45

irsko příběh

Transkript

Podobné dokumenty

zde

studie daniela samka - Department of Anglophone Literatures and

k nahlédnutí zde.

Bez názvu-3

Pro ty, kteří chtějí dlouho číst

e-SOKOL 1/2011

jak vybrat správný nátěrový systém

Dráždění komiksem

Způsoby práce s dětmi s postižením ve skautských oddílech

Manuál Obal 8

evidence odpadů