Cesty k raně novověké kulturní krajině

Cesty k raně novověké kulturní krajině
II. Jaroslavicko – průběžné výsledky průzkumu
Aleš Homola a kol., NPÚ ÚOP v Brně, ESF MU v Brně a FA VUT v Brně
Abstract: The text of this paper presents interim results of the research within the NAKI project entitled ‘Identification
and interpretation of origins, forms and transformations of the Baroque cultural landscape of the South Moravian
Borderland’ adopted for the years 2013-2016. The interdisciplinary focus of the project has the aim to capture the
knowledge of the birth and maintenance (but also disappearance) of early modern cultural landscape, and in particular
it’s spiritual face and interactive relationship between the landscape and man, as its creator who is, after all, transformed
by the nature itself. As the area of research the South Moravian borderland was chosen, in particular the territory of
Mikulov, Jaroslavice and Znojmo, with unusually richly preserved and often extremely valuable architectural and arthistoric pieces of art, historic network of paths and remarkable natural units, often composed based on the landscape.
The research carried out in 2014, which was located in the area of Jaroslavice, was focused on examining of detailed
accents of transformations of late-medieval landscape into a baroque cultural landscape of the advanced 17th and 18th
century. As one important phenomenon in this process the following facts were specified: 1) transformation of the form
of the region by a massive devastation during the wars in 15th century leading to the ultimate extinction of a number
of settlements and to replacement of desolate parts of villages by farmyards. 2) Pivotal role of water in shaping the
landscape of the area; in terms of human society it was mainly a permanent water management, building of flumes,
foundation of pond tanks, drainage of lands and maintaining of clear communications. 3) The absence of a cultural
center which would have dominated the region culturally and determined the conceptual changes of the landscape. 4)
Complicated return of the original faith to the heavily Protestant region of Jaroslavice after the victory of the Catholic
party in the Habsburg monarchy at the beginning of the Thirty Years’ War, which, nevertheless, after a long period
of confusion and failures resulted in a deep penetration of Catholic spirituality in the heart of the society. Tangible
proof of this fact is the sacralization of the landscape by a number of iconic buildings and sculptural pieces of art
which were erected along the paths mainly by donors from a feudal state. In many respect a remarkably preserved,
almost completely left out by explorations conducted so far, rich historical landscape around Jaroslavice was basically
captured as a topic the first time, although the article does not claim to be anything other than a simple introduction.
Key words: Cultural heritage; cultural landscape; sculptural works; sacred architecture; the Moravian borderland;
Baroque.
Příspěvek by měl představit dílčí výsledky průzkumu II. etapy projektu NAKI,1
vědeckovýzkumného úkolu zaměřeného na studium a rekonstrukci vzniku, podoby
a proměny historické kulturní krajiny jihomoravského pohraničí v raně novověkém
období s těžištěm v barokní epoše. V roce 2014 je řešeno Jaroslavicko, vybrané území
jihovýchodního Znojemska, navazující tematicky, územně i historicky na Mikulovsko,
zpracovávané projektem v loňském roce. Cílem tohoto mezioborového badatelského
zadání je postižení zásadních aspektů utváření historické kulturní krajiny prostřednictvím zkoumání přírodního a společenského rámce „života“ kulturní krajiny doplněného
prospekcí a dokumentací hodnotných antropogenních krajinných prvků a dochovaného
historického architektonického a skulpturálního mobiliáře v kulturní krajině jihomoravského pohraničí na Mikulovsku (2013), Jaroslavicku (2014) a Znojemsku (2015).
Vybraná krajina Jaroslavicka se rozprostírá od hranic katastrů obcí, jež tvoří prstenec východně od města Znojma a obcí přiléhajících na jihu k rakouské hranici a dále
podél úpatí jihovýchodních výběžků Jevišovické pahorkatiny až na hranici národního
parku Podyjí. Samo území zájmu je vymezené uměle.2 Jeho hranice nedopovídají rozsahu specifického přírodně zeměpisného regionu ani rozsahu jakéhokoliv známého
politicko-správního okruhu, s výjimkou jižní moravsko-rakouské hranice. Zahrnuje
většinu bývalého soudního okresu Jaroslavice (1850–1949) a z období před zrušením
patrimoniální správy pak větší část území historického panství Jaroslavice (Joslowitz),
celou rozlohu panství Hrušovany nad Jevišovkou (Grusbach), okrajově držbu panství
Louka u Znojma (Klosterbruck) a obec Dyjákovice (Gross Tajax) tvořící součást panství
Moravský Krumlov. Přesto ale výběr tohoto území není svévolným konstruktem. Krajina, jíž jsme dali název Jaroslavicko, je jádrem území zvláštního specifického charakteru
majícího svůj typický přírodní rámec, rozložení a podobu lidských sídel i svou do jisté
míry jedinečnou dějinnou zkušenost. Ačkoliv se budeme snažit používat pro zkoumanou
353
Obr. 1. Kolorovaná mapa panství Hrušovany z roku 1780, výřez. MZA Brno: fond D 22, sign. 1549.
Foto Karel Sklenář, 2014.
krajinu právě souhrnný název Jaroslavicko, tak z hlediska terénní konfigurace a historického kontextu se nevyhneme faktu, že se jedná o krajiny dvě. Poněkud větší, ležící
západně kolem obce Jaroslavice a východně od ní se rozkládající území kolem Hrušovan
nad Jevišovkou (v článku dále budeme používat jen toponymum Hrušovany).
Celkový ráz krajiny v obou případech určují především v o d n í t o k y a p l o c h y.
Plně to platí pro západní část Jaroslavicka se sítí náhonů a zavlažovacích kanálů kolem
Dyje a potoka Daníže, k nimž se soustředí většina osídlení, zatímco rozlehlá území mimo
údolí vodotečí jsou naopak téměř bez sídel.3 Okolí Hrušovan obtékané z jihu a východu
řekou Dyjí člení sled jejích pravobřežních přítoků s nejvýznamnější Jevišovkou. Tyto
vodní toky napájely řadu rybničních nádrží, z nichž se ovšem do současnosti dochoval
v podstatě jen monumentální Jaroslavický, dříve Zámecký rybník.
Osou, kolem které se osídlení koncentrovalo, byl a dosud je právě tok řeky Dyje
s hustou sítí sídlišť a hospodářských zařízení, zejména mlýnů. V místě, kde tok protíná
cesta do Rakouska, se vyvinulo lokální centrum v Jaroslavicích. Druhým centrem byly
Hrušovany rozvíjející se rovněž v souvislosti se stezkou vedoucí do Rakous. V obou
centrech vyrostla šlechtická sídla, která si svůj význam podržela až do novověku, kdy
zažila největší rozmach. Pak jsou zde ovšem rozsáhlé oblasti vymezené současnou státní
hranicí, tokem řeky Dyje a severně od ní paralelně tekoucí Jevišovkou, které mají stepní
charakter a nejsou členěny žádným výrazným vodním tokem ani pahorkatinou. Území
postrádá viditelné centrum. Geografická odlehlost regionu a charakter vlastnických
vztahů si zřejmě ani nevynucoval stavbu sídla takového druhu.
Typickým prvkem krajiny Jaroslavicka jsou poměrně řídce rozložená větší sídla
umístěná většinou na terasách při vodotečích, jež vytváří u této jen mírně modelované
přehledné zemědělské krajiny postrádající větší lesní porosty dojem určité prázdnoty.
Dnešní s í d e l n í s t r u k t u r a zkoumané krajiny přitom téměř zcela odpovídá obrazu, který nám poskytuje jedinečný pramen pro poznání předmoderní historické krajiny
habsburské monarchie, 1. vojenské mapování,4 zachycující krajinnou situaci v 60. letech
18. století. Čtyři mapové klady, na nichž je zachyceno naše území, ukazují otevřenou
krajinu protékanou meandrujícími vodotečemi, kolem nichž se táhnou široké pásy luk
přecházející často v řídký les a místy v bažinaté mokřady (zejm. u Hevlína nebo pod
354
hrází Jaroslavického rybníka). Lidská sídla jsou zobrazena o prakticky stejném počtu
a terénním rozmístění jako v současnosti.5 Dále od toků a sídel se rozkládají, podobně
jako dnes, rozlehlá území, využívaná převážně jako pole,6 členěná jen hustými pletenci
cest navzájem se křížících a propojujících jednotlivá městečka, vesnice, osamocené
hospodářské dvory a mlýny.
Tato specifická tvářnost raně novověké krajiny Jaroslavicka, která s určitými změnami
přetrvala až do moderní doby, má svůj zřejmý počátek již v dávné minulosti, jak dokládá
i její p ř í r o d n ě k r a j i n n á c h a r a k t e r i s t i k a.
Na území České republiky spoluvytváří Jaroslavicko skupinu tzv. panonských krajin.7
V podrobnější klasifikaci představují soubor teplých rovinných a nížinně-pahorkatinných
krajin Dyjsko-svrateckého úvalu jižní a jihovýchodní Moravy mezi Brnem a hranicí
s dolnorakouským Weinviertlem. Přirozený vegetační kryt Jaroslavicka tvořily v minulosti
teplomilné panonské doubravy, světlé (řídké) lesy s přítomností dubu zimního, dubu
šípáku a teplomilných keřů, bylin a travin, v nížinách se místy nacházela slaniska.8 Podél
řek se rozkládaly typické lužní lesy s měkkým a tvrdým luhem. Jejich charakter v minulosti
zásadním způsobem ovlivnila výška hladiny spodní vody a opakující se záplavy. Délka
jejich trvání měla značný vliv na vymezení a ustálení různých typů lužních porostů, které
charakter záplav v daném území snáší. Toto území, mimořádně příznivé k osídlování
i rozvoji zemědělství, bylo ve svém vývoji ovlivněno dlouhodobým odlesňováním výše
položených pramenných oblastí povodí Moravy a současně i masivním odlesněním
vlastní krajiny. Ve svém důsledku to vedlo k pravidelným povodním v širokém okolí
toků. Na rozsáhlých odlesněných územích se tehdy samovolně vyvinuly travní porosty na svazích dřívějších pahorkatinných doubrav suché stepní, na místech lužních lesů kolem
toků vlhké mokřadní porosty. Místní zemědělci je odnepaměti hospodářsky využívali
a udržovali, jednak sečením (louky), anebo pastvou hospodářských zvířat (pastviny).
Louky a pastviny se staly na dlouhá staletí hospodářsky důležitou součástí zemědělství
středověké i novověké krajiny Jaroslavicka, stejně tak jako rybníky, o čemž nás zpravují
četné zprávy a dobové mapy.9 Útržky lesů tvoří dnes jen zanedbatelnou část zemědělsky
užívané plochy, obdobně jako louky a pastviny. Zanikly postupně rozoráním, odvodněním a vysušením, přeměnou na vinice a ovocné sady, anebo výstavbou rybníků10 a jejich
Obr. 2. Pohled na typickou krajinu Jaroslavicka, na obzoru věž kostela ve Slupi. Foto Karel Sklenář, 2014.
355
soustav. Tyto úpravy poskytly místním obyvatelům ochranu proti záplavám, a současně
také možnost hospodářského využití vodních zdrojů. Rybníky, ale i říční jezy, mlýnské
strouhy, náhony a mlýny, zde vznikaly již od konce 13., nejvíce ale až v průběhu 15.–17.
století. Pro obraz novověké kulturní krajiny Jaroslavicka měly zásadní význam - přinášely
do krajiny hospodářský a technický pokrok, a současně s tím i nové krajinu zmalebňující
prvky, které spoluvytvářejí krajinný ráz.
Výrazným krajinotvorným prvkem Jaroslavicka byl odedávna D y j s k o – m l ý n s k ý n á h o n (Tayamühlbach-Kanal), jeden z nejstarších svého druhu na Moravě
regulující vodní poměry v povodí Dyje na pomezí Moravy a dolnorakouského Weinviertlu.11 Sloužil jako zdroj pohonné síly pro čtyři mlýny: v Neslovicích, Micmanicích,
Slupi a Oleksovičkách (na počátku 18. století nahradil zaniklý mlýn v Oleksovičkách
nový mlýn v Jaroslavicích).12 Vodní mlýn v Micmanicích zmiňuje na tomto náhonu již
písemná zpráva z roku 1302. Roku 1704 byl mlýnský náhon prodloužen přes Jaroslavice
k Hrádku a v rámci velkých regulací Dyje v 30. letech 19. století přibyl poslední nejdelší
úsek náhonu od Dyjákovic do oblasti Laa an der Taya (dále jen Laa) v dolnorakouském
Weinviertlu.13
K výrazným faktorům, které ovlivnily formování krajiny Jaroslavicka, patří v i n o h r a d n i c t v í a v i n a ř s t v í.14 Tento typický segment jihomoravské ekonomiky se
na Moravě konstituoval ve 12. a 13. století a až do třicetileté války se nacházel v majoritní
režii církevních a světských vrchností, jakož i (brněnských či znojemských) měšťanů.
Od poloviny 17. do počátku 19. století však prodělalo vinohradnictví a vinařství na Moravě (stejně tak i v dolnorakouském Weinviertelu a v Uhrách) významnou strukturální
proměnu související se změnou ekonomiky 17. století, kdy většinovou režii oboru převzalo
poddanské obyvatelstvo, obzvláště nižší selské vrstvy, pro které se stalo vinohradnictví
v panonské oblasti rentabilním.15 V důsledku zeselštění byly v extravilánech nově zakládány areály vinných sklepů a lisoven, vznikaly vinice v nových polohách, mnohdy
i v nivních nížinách.16 Přestože byly vinohradní hory ve středním Podyjí - Jaroslavicku
založeny již ve středověku, svůj rozmach zažila tato oblast právě až v době zeselštění
vinohradnictví a vinařství.17
Dolní Daníž – tedy prostor od Strachotic po Jaroslavice - nepatřil již do okruhu vlivu
znojemských měšťanů, pod jejichž kontrolu patřily ještě vinice ve Vrbovci a Šatově, a tak
zdejší izolované a nepočetné hory zůstávaly v moci vrchností (od 16. století šlo o panství Jaroslavice a loucké premonstráty). Nejstaršími vinohradními horami založenými
ve vrcholném středověku jsou polohy Winterberg (Zimní hora) a Sommerberg (Letní
hora) v Jaroslavicích (dnešní vinice Na zámku) a na ně navazující Gaißberg (Kozí hora)
a Altenberg (Stará hora) v Oleksovičkách (velká část dnešních Kacperků). Do vrstvy starých vinic založených před třicetiletou válkou ještě náležel vinohrad v pustině Neslovice
(Ödung Neslowitz) na mírném návrší západně od Neslovického mlýna v prostoru dnešního strachotického polního letiště a zpraveni jsme i o vinohradech v pustině Hnízdo.
V první polovině 18. století byly nejprve zásluhou obyvatel Micmanic, Slupi a Strachotic
obnoveny a rozšířeny vinice v pustině Hnízdo (Ödung Knast), hory Satzen, mährische
Satzen a Mitzmannser Schatz, tedy přibližně v poloze V pustinách na jihu dnešního
micmanického katastru.18 Současně založili jaroslavičtí vinaři pod Zimní horou vinice
V cihelně (Ziegel-Ofen), tedy v blízkosti nynějšího hřbitova.19
V další etapě poloviny 18. století se bouřlivě rozvíjí vinohradnictví v pustině Hnízdo,
v okolí dnešní Mandloňové meze je vysázena réva v tratích Hundsplatzl, Ober a Unter
Eichwaldl, Lange Weingarten a Lindthalern a severně jich Groß a Klein Haid. Západně
od současného Lampelbergu vzniká vinice v Unzendorfer Schatz. Pozadu nezůstávají
Oleksovičky, mezi Starými horami se konstituuje poloha Zinsweingarten nad jaroslavickou hájenkou a rovněž Slupští budují v blízkosti Kozí hory vinici nad tehdejším
Oleksovičským rybníkem v části Teichweingarten.
Zeselštění oboru, v němž významnou skutečnost představuje rovněž proměna odbytišť vína (případně role Vídně jako „stále žíznivé“ metropole), se tak na Jaroslavicku
356
jeví jako údobí zběsilého vysazování vinné
révy, což bylo již v polovině 18. století
ostře kritizováno dolnorakouskou konkurencí.20 Při deskripci rozšiřování vinic
ovšem neopomeňme příklad zániku části
jedné ze zdejších nejstarších viničních
tratí, Sommerbergu v Jaroslavicích. Ta
po polovině 18. století ustoupila záměru
vrchnosti vybudovat velkoryse pojatý
park s letohrádkem a alejí právě na rovině
západně od zámku. Zpráva z josefínského
katastru hovoří o zániku značné části vinic
na Letní hoře.21
Vyvrcholením zakládání poddanských
vinic na dolním Daníži byl přelom 18. a 19.
století, kdy po vyhlášení jednotného vinohradnického řádu Josefem II. v roce 1784
nebyli poddaní limitováni pěstováním
révy jen v rámci uzavřené hory a mohli
vinice budovat kdekoliv uznali za vhodné.
V Jaroslavicích byl tak osázen Marthal
(Motol) a Mitter Haid při rakouských hranicích, v Oleksovičkách cesta kolem silnice
na Jaroslavice (Beim Vogelhaus, Breiten,
Obere a Untere Bergacker), ve Slupi svahy
nad dnešním Kočičím vrchem Schatzberg Obr. 3. Strachotice, náves. Detail sousoší Neja polnosti v Unter Hausberg auf dem Berg, světější Trojice (typ Trůn milosti). Foto Karel
v Micmanicích nad Danížem Mitterberg. Sklenář, 2014.
Ve Strachoticích byly položeny základy slavné vinice Waldberg, jež pokračovala na území
pustiny Němčice (Ödung Niemtschitz) tratí Obere Schieselheiden. Réva se zde tedy začala
pěstovat na jižních i severních svazích okolo Daníže. Staré vinohradnické oblasti tehdy
stagnovaly, kdežto Jaroslavicko zaznamenalo enormní nárůst vinohradnické produkce.
I nadále v tomto regionu pokračoval nárůst plochy vinic a tak zde lze hovořit o jakémsi
„jaroslavickém paradoxu“.22
Krajina Jaroslavicka je otevřenou zemí spojující bez větších přírodních překážek Dolní
Rakousy s Moravou, která sehrávala často roli jakéhosi p r ů c h o z í h o k o r i d o r u.
Na jednu stranu tak v této oblasti docházelo k intenzivnímu kulturnímu, společenskému
a hospodářskému prostupování z obou stran hranice, umocněnému ještě postupným
slábnutím jazykových rozdílů s rostoucí dominancí německo-jazyčného obyvatelstva,
na straně druhé bylo naše území opakovaně těžce postihováno průchody vojsk do nitra
českých zemí anebo naopak k Dunaji a operacemi armád manévrujících volnou krajinou přiléhající ke strategickému centru oblasti Znojmu.23 I vinou této exponované
situace prošel region během sledu válečných událostí v průběhu 15. století skutečným
kataklysmatem vrcholícím za česko uherských válek, druhé etapy ozbrojených střetů
spojených s husitskou reformací odehrávající se za vlády Jiřího z Poděbrad a Matyáše
Korvína závěru 60. a na počátku 70. let 15. století. Následkem válečných katastrof došlo v této oblasti k masivní devastaci a zpustnutí sídel. Dobrým, historicky doloženým
příkladem může být během válečného střetu v dubnu 1468 zničená vesnice Martinice
s tvrzí a kostelem, jejíž poloha je předpokládána jižně od Hrušovan.24
Z á n i k s í d e l se týkal většího počtu obcí, řada z nich však dosud nebyla přesně
lokalizována a u některých pak panují pochybnosti, zdali několik toponym nevyjadřuje
pouze varianty označení téže vsi. Přesto je zcela evidentní, že např. v porovnání s Mikulovskem zde byla hustota sídlišť ve středověku mnohem vyšší než dnes a k redukci
357
počtu došlo až v důsledku výše uvedených válečných událostí v 2. polovině 15. století.
Tato skutečnost je patrná především na Hrušovansku, v okolí Hevlína a podél toku řeky
Dyje. Na Hrušovansku zanikly např. Dešov, Jagenwitz, Johannesdorf, Knašpice, Kolnovice,
Kuzice, Plánov nebo Volfenstauden. V pásu mezi Dyjí a dnešní státní hranicí skončil život
v Němčicích a Popovicích, severně od Dyje zanikly Mostkovice a Petrovice v katastru
Valtrovic a Českých Křídlovic. Některé obce byly opuštěny jen dočasně a po dlouhodobém
hiátu byly později obnoveny (např. Šanov nebo Derflice a Načeratice).
Typickým fenoménem Jaroslavicka je transformace části zaniklých vsí do podoby
hospodářských dvorů. Např. na místě zaniklé vsi Gnast zůstal pouze hospodářský dvůr,
který dnes nese název Hnízdo,25 podobně Onšov uváděný jako pustý k roku 1524 byl
později nahrazen dvorem Anschauhof. Viditelným pozůstatkem zaniklé vsi Neslovice
zůstal ještě dlouho po zániku fungující mlýn.26
Lze tedy konstatovat, že sídelní struktura se na přelomu středověku a novověku zásadním způsobem proměnila (nejvíce na Hrušovansku a v okolí Hevlína, kde evidujeme
převážnou většinu zaniklých sídel). V celé sledované oblasti se změnila také s í ť k o m u n i k a c í jednak z důvodu fyzického zániku řady sídel, ale také v důsledku procesu
scelování polí, což umožnil mimo jiné i geograficky nepříliš členitý terén.
Jaroslavickem v raném novověku neprocházely velké obchodní trasy. Severojižní dálkové komunikace propojující mediteránní svět se severní Evropou naše území obcházely
z východu i ze západu. Západní trasa vedla z Vídně přes Znojmo směrem na Jihlavu,
Prahu, Lipsko a dále, východní směřovala z Vídně variantami přes Mikulov nebo přes
Drnholec na Brno, Olomouc a Vratislav. Obě propojovala přibližně východozápadně
orientovaná cesta spojující na Moravě Hodonín při uherských hranicích se Znojmem.
Tato cesta byla významná natolik, že byla zakreslena i na proslulé mapě moravského
markrabství Johanna Christopha Müllera dokončené roku 1716,27 která zachycuje pouze
nejvýznamnější strategické komunikace procházející zemí. Na mapě vidíme cestu, která
ve své západní části opustí Mikulov, za Březí vstoupí na rakouské území, u dvora Alt
Prerau překříží komunikaci Vídeň – Drnholec – Brno, aby záhy překonala inundační
pásmo Dyje u Trávního dvora a dále pokračovala v severozápadním směru přes Hrabětice a Šanov na Znojmo. Tato dálková komunikace procházející Jaroslavickem je však
na mapách 1. vojenského mapování zakreslena jako běžná cesta neodlišitelná od husté sítě
ostatních polních cest protkávajících naši krajinu. Textová část 1. vojenského mapování
konstatuje u většiny obcí Jaroslavicka, že cesty a pěšiny jsou schůdné s výjimkou jarního
období, kdy jsou rozsáhlé plochy krajiny podél Dyje, Jevišovky a Daníže zaplavovány
a cesty jsou někdy na několik týdnů nepoužitelné.28 První vojenské mapování v sekci
věnované Hraběticím popisuje situaci u Trávního dvora, kde výše uvedená dálková
cesta vstupovala na moravské území. Pasáž je natolik zajímavá, že ji zde budeme citovat
celou: „Při Dyji ležící tzv. Trávní dvůr je vystaven z pevného materiálu a leží v údolí.
Na pravé straně tohoto dvora až k rakouské hranici ležící louky a pastviny jsou každoročně v předjaří a při silných místních deštích v létě z Dyje vysoko zaplavovány a jsou
různými močály, hlubokými stávajícími jezírky a příkopy rozděleny a pokryty mladými
hustými vrbami, křovinami a prořídlými vysokými stromy, že jsou špatně prostupné.
Cesta vedoucí od Hrabětic a Hrušovan přes louky a pastviny, směřující dále do Přerova29
přes Dyji po dřevěném breunerovském mostě k zámečku Breunerů, je za suchého počasí
a s lehkým nákladem sjízdná. Přes Dyji je při Trávním dvoře špatný zchátralý most.“30
Výše uvedené napovídá, proč komunikace propojující regionální centra Mikulov
se Znojmem patrně nebyla v 60. letech 18. století nijak intenzivně využívána. Obtížný
terén a trvalá nutnost udržovat cestu v použitelném stavu, spadající na bedra vrchnosti, patrně vedla k preferování jiných tras vedených výhodnější terénní situací. Gregor
Wolny hovoří v souvislosti s převážením hospodářských přebytků z hrušovanského
panství na trhy ve Znojmě, Drnholci a Laa o obchodní cestě vedoucí z Drnholce přes
Hrušovany do Znojma.31 Trasa této cesty míjící záplavová území kolem Dyje, která přes
hráze rybníků u Hrušovan překonala údolí Jevišovky, aby dále za hostincem Hoja mířila
358
suchými pláněmi na západ ke Znojmu, byla popisována již 1. vojenským mapováním
jako sjízdná za každého počasí.32
Z válkou těžce poškozeného území posetého řadou poustek se od poslední čtvrtiny
15. století vynořuje nová krajina s menším množstvím sídlišť doplněných ale panskými
dvory a mlýny, hojně zakládanými rybníky a s nimi souvisejícími v o d n í m i d í l y
a r e g u l a c e m i t o k ů. Přes masivní demografický propad přispěla mimořádná
úrodnost zemědělské krajiny Jaroslavicka spolu se soustředěním kapitálu do menšího
množství rukou, a tedy i možností investic do zemědělského a rybníkářského podnikání a příslušejících vodohospodářských staveb, k rychlé hospodářské obnově území.
Přestože většina výše uvedených opuštěných sídel nebyla obnovena nebo se proměnila
ve vrchnostenské dvory, krajina a společnost, která ji obývala, projevovala pozoruhodnou
schopnost regenerace. Ač devastace vrcholící na konci 60. a počátku 70. let 15. století
musela být zdrcující a demografická krize dlouhodobá, již poměrně záhy spatřujeme
znaky obnovení majetkové prosperity a obnovy válkou postiženého kraje. Konec 15.
století a 1. polovina 16. věku je zde spojena mimo jiné se stavební aktivitou v oblasti
monumentálních s a k r á l n í c h s t a v e b (kostel sv. Wolfganga v Hnanicích, kostel
Jména Panny Marie ve Slupi, kostel sv. Markéty ve Chvalovicích), a zejména na území
našeho státu zcela mimořádnou četnou produkcí pozdně gotických skulpturálních děl
osazovaných v krajině, jimž se budeme věnovat níže.
Se vznikem habsburského středoevropského soustátí roku 1526 bylo Jaroslavicko
zbaveno problematické periferní polohy při často konfliktní hranici dvou států a vstoupilo do věku relativního míru a prosperity trvajícího až do konce 2. desetiletí 17. století.
V průběhu 16. století na zkoumané území vstoupila renesance a r e f o r m a c e, která
zde zapustila hluboké kořeny. Luteránství podporované jaroslavickou i hrušovanskou
vrchností téměř zcela ovládlo duchovní svět obyvatel kraje, většina far byla obsazena
protestantskými pastory a jen s největším úsilím se agilním defensorům katolictví na Moravě, jako byl opat kláštera v Louce Šebestián Freytag z Čepirohu, olomoucký biskup
Stanislav Pavlovský a později především kardinál František z Dietrichsteina, dařilo držet
pozice staré víry či se pokoušet o dílčí zvrat.
Ke druhé vše zasahující katastrofě, která se však již neprojevila na základním stavu
sídelní struktury kraje, došlo v období t ř i c e t i l e t é v á l k y. Dlouhé období relativního míru a prosperity v 16. století bylo na Jaroslavicku brutálně ukončeno roku 1619,
kdy byla v rámci vojenských operací císařské armády proti vzbouřeným moravským
stavům zahájena ofenziva proti panstvím významných exponentů povstání na jihu Moravy útokem na Jaroslavice, patřící vlivnému a bohatému Volfu Dětřichovi z Althanu.33
Přestože dopad válečných kampaní třicetileté války patrně nebyl na Jaroslavicku tak
fatální jako ve východnějších částech jižní Moravy, byla krajina válečnou destrukcí těžce
postižena. Na hospodářský propad a rozsáhlé populační ztráty válkou zeslabeného obyvatelstva (též vinou pandemií moru) ukazují výsledky lánové vizitace 1657 a lánových
rejstříků z let 1672-1673 v konfrontaci se staršími prameny.34 Tyto zdroje podávají tíživý
obraz zkázy.35
Svět dosud dominantní, relativně blahobytné, a do konce 20. let 17. století převážně
protestantské stavovské společnosti „dlouhého“ 16. století se zhroutil. Všudypřítomné
násilí a pandemie, otřesení společenských a morálních autorit, bída a zánik vedla k proměně m e n t a l i t y s p o l e č n o s t i. Setkáváme se zřejmou potřebou společnosti
napříč jejími vrstvami přiblížit se k transcendentnu a téměř až po způsobu archaického
pohanství zhmotnit jeho přítomnost v sídle i v krajině. Člověk vyhlížel zde a nyní, ve vsi,
na cestě či na horizontu pole přátelskou postavu nadpřirozeného ochránce, vertikálu - pilíř
tvořící kotvu nebeských sil na zemi spojující Kosmos s místem pozemské dřiny a utrpení.
R e k a t o l i z a č n í p ů s o b e n í se však na rozdíl od sousedního Mikulovska setkalo
se značnými obtížemi a postupovalo jen zvolna. Hlavním důvodem byla odlehlost oblasti
a absence silného mocenského i kulturního centra. Ve srovnání s Mikulovem nezískaly
Jaroslavice přes veškerou výstavnost a monumentalitu zámku nikdy pozici dlouhodobé
359
rezidence vrcholné aristokratické dynastie, která by kolem sebe shromáždila byť jen
náznak dvora. V městečku ani v okolí nesídlily žádné řádové a vyšší vzdělávací instituce
a i světský klérus na panství nepřekročil úroveň běžného venkovského duchovenstva
doby. Rod Althanů, jeden z nejvýznamnějších šlechtických domů působících od počátku 17. století na Jaroslavicku, se více než na konsolidaci majetku a stavební aktivity
v Jaroslavicích a okolí orientoval na významnější centra, zejména Znojmo, Mikulov ale
i Jihlavu, kde byla jejich činnost spojena převážně s podporou církevních a vzdělávacích
institucí (jezuité, piaristé).36 Politický a společenský význam, ekonomický rozhled a s ním
související hospodářské záměry rodu, či diskontinuita rodové držby majetku, představují
i zde faktor určující ve svých důsledcích podobu celého kraje.
Druhým důvodem pozvolného postupu rekatolizace bylo hluboké zakořenění protestantského křesťanství, které se nerušeně rozvíjelo patrně již od 2. třetiny 16. století
(katolický farář je v Jaroslavicích zmíněn naposledy roku 1528) a první náznaky katolické
protiofenzívy v zápase o duše obyvatel oblasti se váží až k době kolem roku 1600.
Samotné obsazování far katolickými duchovními bylo i po definitivním vítězství
katolické strany a vídeňského centra v monarchii roku 1620 spojeno s mnoha problémy
a neúspěchy.37 Ještě roku 1657 jsme informováni vizitační zprávou znojemského děkana
o neuspokojivém stavu farních obcí Jaroslavického panství, správa byla vykonávána
z Jaroslavic, většina far nebyla obsazena a řada z nich zcela zanikla.38 Snáze proběhla rekatolizace na Hrušovansku intenzivním působením znojemských jezuitů pod patronátem
breunerovské vrchnosti39 (byť například Hevlín získal katolického faráře až roku 167440).
Ambiciózní Breunerové, v 16. století nově etablovaný šlechtický rod, získali hrušovanské
panství v rámci konfiskací za podporu císaře v konfesním konfliktu,41 a drželi jej do roku
1668, kdy jej prodali sousedním Althanům.42
Na Jaroslavicku rovněž nenalezneme duchovní centra a atraktivní magnety nového
náboženského cítění jako např. v ditrichštejnském Mikulově, kde poutní areály Lorety
a Svatého kopečku, zbudované kardinálem Františkem z Dietrichsteina ve 20. letech
17. století, dokázaly rychle přitáhnout masy poutníků a přispět k průniku protireformační
spirituality do křesťanské religiozity širokých mas populace napříč všemi sociálními vrstvami.43 K odlišnému stavu na Jaroslavicku přispěly i oba nejvýznamnější rody, ovládající
v 17. století jaroslavické a hrušovanské panství, Althanové a Breunerové. Přestože se jejich
příslušníci soustředili na zachování a rozrůstání rodového majetku a zisk společenské
prestiže, odrážející se především v dosažení vysokých církevních funkcí a víceméně
i velkorysých církevních fundací, nemáme dosud ani v jednom případě žádné doklady
o cílené snaze povznést centra jejich zdejších panství, tedy městečka Hrušovany a Jaroslavice. Své snažení upínali jinam a zkoumaná oblast sloužila především jako hospodářská
základna. Přes výše uvedené přijal kraj kolem Jaroslavic a Hrušovan zhruba od poslední
třetiny 17. století plně katolickou identitu.
Při cestách propojujících jako neuralgická síť lidská sídla i v jejich intravilánech začaly
vyrůstat drobné svatyně, pilíře božích muk i sochařská díla zpodobňující heroické postavy křesťanského nebe. V 18. století byla již krajina poseta vertikálami sakrálních staveb
a cesty lemované objekty kultu se staly osnovou spojující posvátné tajemno se všední
hospodářskou činností v polích, vinohradech a pastvinách. Vznikla tak s a k r á l n í
k r a j i n a, v níž se neoddělitelně propojuje sakrální s profánním.
Na Jaroslavicku, opět na rozdíl od Mikulovska, mohlo barokní, katolické posvěcování krajiny v pozdním 17. a 18. století navázat osazováním kultovních děl na relativně
početný soubor dochované drobné sakrální architektury z předreformačního období,
jehož některé reprezentanty můžeme dodnes obdivovat.
Např. v H r á d k u u kostela sv. Petra a Pavla jsou umístěna pozoruhodná pozdně
gotická boží muka s diamantově členěným dříkem doplněná pozdně barokním sousoším
Nejsvětější Trojice z roku 1782, druhý pozdně gotický pilíř s hlavicí zdobenou reliéfním
pletencem, který je rovněž sekundárně osazen pozdně barokním sousoším Loučení
Krista s Pannou Marií z roku 1789, stojí pod kostelním návrším u silnice směrem na Ja360
roslavice. V H e v l í n ě na návsi se tyčí boží muka s vysokými reliéfy světců a světic
na polygonálním dříku patrně z 1. čtvrtiny 16. století, přemístěná sem z extravilánu
obce. Obdobný pilíř božích muk s bohatou reliéfní výzdobou se dochoval v intravilánu
J a r o s l a v i c, pozoruhodný tordovaný sloup je situován na okraji T a s o v i c, další
pozdně gotická boží muka se nachází v D y j á k o v i c í c h. Ve S t r a c h o t i c í c h
a v sousedních M i c m a n i c í c h jsou do zdiva mladších poklon vsazeny kamenné
pozdně gotické reliéfy s námětem Malé kalvárie a Bolestného Krista. Ve stejných vsích
pak najdeme také dva pozoruhodné pilíře s dochovanou datací 1549, která je vlastně
časově zařazuje již do počátku reformačního období na Jaroslavicku. Pilíře se zkosenými
hranami ukončenými sférickými trojúhelníky nesou hranolové hlavice završené nízkými
komolými jehlany stříšek. Hlavici micmanického pilíře zdobí také reliéf renesančního
štítu se třemi překříženými rybami do tvaru vidlice, pečetním znamením obce. Podobně
jako v Hrádku jsou zde pilíře použity jako postamenty mladších, barokních sochařských
děl, sv. Floriána ve Strachoticích a Piety v Micmanicích. Původní podoba završení není
známá. Pilíře buď nesly starší, pozdně gotické skulptury, které byly později nahrazeny
barokními sochami, nebo se jednalo o boží muka, jejichž kaplice se nedochovala a stříškovitě tvarovaná římsa lemující ze spodní strany kaplici byla sekundárně využita jako
postament soch.
Od poloviny 16. století kraj ovládla ikonoklastická reformace nepřející příliš tvorbě
sakrálních děl v krajině. Teprve až dlouho po vítězství katolické strany ve 20. letech 17.
století se v krajině Jaroslavicka opět vztyčují pilíře, sloupy a sochy symbolicky ovládající
a chránící okolní zemi. Na jihovýchodním okraji H r á d k u u staré cesty spojující Hrádek
s Dyjákovicemi stojí pilířová boží muka typu, který se stal pro krajinu východního Znojemska a přiléhající části Dolních Rakous téměř ikonickým. V epicentru výskytu těchto
raně barokních náročně zdobených pilířů, v okolí Znojma a jižně od něj a v okolí Retzu,
napočítáme množství dodnes dochovaných exemplářů, jejichž datování sahá od počátku
60. let 17. století daleko do věku následujícího. Výše zmíněná hrádecká boží muka datovaná rokem 1695 mají vysoký hranolový dřík vyrůstající z předstupující základny, členěný
reliéfními vpadlinami s akantovými rozvilinami. Čtyřboká kaplice sevřená nahoře i dole
vyloženými římsami s bohatou profilací má stěny pokryty náročně zpracovanými reliéfy
v mělkých nikách. Vpředu se nachází Kristus na kříži, po stranách motivy Kristova křtu
v Jordánu a korunování Panny Marie, vzadu pak postava archanděla Michaela. Kaplice
nese stříšku završenou křížem s liliovitým ukončením břeven a reliéfním nápisem IHS
doplněným křížem, rozetami a srdcem. Díky dochovanému nápisu na boční straně dříku víme, že objekt nechal zřídit Johannes Breiner se svou ženou roku 1695. Další pilíř
božích muk datovaný roku 1728 stojí nedaleko na severozápadním okraji D y j á k o v i c
při druhé, severněji probíhající historické komunikaci mezi Hrádkem a Dyjákovicemi
(v současnosti silnice). Na Jaroslavicku se nedochovalo více těchto krásných štíhlých pilířů
navazujících vývojově na starší typ renesančních kamenných božích muk dochovaných
např. v okolí Retzu (1588, 1589, 1595, 1630) nebo v katastru Popic u Znojma (1635, 1637
a nedatovaný vysoce kvalitní objekt patrně také z 2. třetiny 17. století).
O to více však v krajině nacházíme pilíře a sloupy nesoucí figury soch. Obzvláště četné
a námětově pestré jsou v rozlehlém katastru D y j á k o v i c (motivy Nejsvětější Trojice,
Piety, Immaculaty, sv. Josefa, sv. Šebestiána, Umírajícího sv. Františka Xaverského), najdeme je ale také hojněji v katastru Strachotic, v Hrádku či v Dyjákovičkách. Velice častý
a pro region charakteristický je ikonografický typ Trůnu milosti, tj. sousoší Nejsvětější
Trojice tvořené sedící postavou Boha Otce s papežskou tiárou na hlavě, s výrazně menším
tělem umučeného Krista na kříži, doprovázené holubicí Ducha svatého. Náročněji řešené
sousoší z roku 1778 se nachází v jádru S t r a c h o t i c na kónicky se zužujícím pilíři
bohatě zdobeným reliéfním ornamentem, završeným rokokovou kartuší s hlavičkami
andělů, nesoucím nápis, letopočet a iniciály donátora C M.
Vysoko na návrší, stoupajícím k vrcholům Jaroslavické pahorkatiny, se u křižovatky
historických cest spojujících dvůr Hnízdo, Strachotice, Micmanice, Slup, Jaroslavice
361
a Seefeld v Dolních Rakousích vypíná zjednodušená klasicistní verze výše uvedeného
strachotického exempláře. Zdaleka viditelná vysoká vertikála pilíře završeného sousoším
Nejsvětější Trojice dokonale ovládá blízkou zvlněnou krajinu polí a cest a vytváří jeden
z úhelných kamenů okolního krajinného rámce. Těžce poškozený sedmiřádkový nápis
v klasicistním nápisovém písmu na soklu umožňuje dílo časově zařadit do roku 1802.
Druhou, pro naši krajinu velmi typickou skupinu skulptur na pilířích, sloupech
i na nižších soklech tvoří díla s mariánskými tématy. Mezi nejpůsobivější umělecká díla
shlížející na sídla a pláně Jaroslavicka patří rozličně ztvárněné postavy Immaculaty,
Madony s Ježíškem a především sousoší Piety.
Na severním okraji D y j á k o v i c u historické komunikace směřující na Božice
a k dnes již zaniklé soustavě velkých rybníků na Jevišovce stojí pilíř nesoucí sousoší Piety.
Hranolový dřík členěný vpadlinami s náročným reliéfním akantovým ornamentem je
ukončen bohatě profilovanou římsovou hlavicí, na níž sedí postava Panny Marie objímající mrtvé tělo svého syna. Soustředěný výraz bolesti ve tváři matky obrácené ke Kristu,
dynamika pohybu figury i bohatě řasený šat vytváří silný expresivní dojem. Sekaný nápis
na soklu informuje, že donátorem díla byl Johannes Breunner se svou ženou Justinou
roku 1701.44 U polní cesty východně od Dyjákovic v trati U kaštanů stojí další působivý
příklad barokního ztvárnění tématu Piety v krajině Jaroslavicka. Na hranolovém soklu
s volutovými křídly zdobeném na čelní straně zaklenutou vpadlinou s reliéfním zobrazením scény Loučení Krista s Pannou Marií45 sedí na skalisku Bohorodička, o jejíž kolena
se opírá bezvládné tělo umučeného Krista. Nápis na zadní straně soklu dokládá, že dílo
nechal osadit Michael Oberentzer a jeho žena Dorothea roku 1734.
Třetí Pieta, kterou zmíníme, stojí na mezi poblíž cesty mířící z J a r o s l a v i c směrem
na dvůr Pernhofen (dnes rozlehlý chemicko-potravinářský komplex při česko rakouské
hranici) a Wulzeshofen. Značně rustikální pozdně barokní Pieta Třídubská z 2. poloviny
18. století je dokladem živého poutního dění spojujícího Jaroslavicko s dolnorakouským
barokním poutním centrem v Dreieichen (Tři duby) nedaleko Pulkau. Popularita kultu
Bolestné Panny Marie Třídubské je kromě archivních pramenů46 doložena také četnými
drobnými skulpturálními díly s námětem Piety Třídubské, které najdeme v řadě chrámů
na Znojemsku, a také několika exteriérovými sochařskými díly, mezi něž patří výše
uvedený objekt u Jaroslavic. Samotné sousoší Piety tvoří sedící postava korunované
Panny Marie podepírající Kristovo tělo položené v jejím klíně, rámovaná v pozadí trojicí
stylizovaných dubových kmenů s vějířovitě rozloženými bohatě olistěnými větvemi.
Další z mariánských námětů ve zkoumaném regionu představuje Immaculata. Snad
nejpůvabnější barokní sochařské dílo Jaroslavicka, Immaculata stíněná mohutnými lipami při silnici spojující Hrádek s V a l t r o v i c e m i je zpodobená jako půvabná mladá
žena stojí v dynamickém esovitém pohybu na hadovi, jenž tělem obtáčí globus. Bohužel,
sekaný nápis s chronogramem na čelní straně soklu neumožňuje vinou mladších oprav
stanovit letopočet vzniku díla, a proto se musíme spokojit s rámcovým zařazením do 2.
třetiny 18. století.
Kromě výše uvedených témat krajinných sakrálních kamenosochařských monumentů,
které jsou pro Jaroslavicko poměrně specifické, a (opět ve srovnání s Mikulovskem) často
se vyskytující, musíme zmínit jak vybraná díla převážně solitérního charakteru s méně
obvyklými náměty, tak také skulptury zpodobující motivy běžné v celém prostoru katolické barokní civilizace s jádrem v Podunají.
Do první skupiny se řadí pozoruhodný soubor sedmnácti barokních soch pocházejících z H r u š o v a n n a d J e v i š o v k o u, z nichž deset znázorňují františkánské,
kapucínské a paulánské světce. Vznik souboru souvisel s pokusem hrušovanské větve
rodu Althanů, vlastnících panství v letech 1668 až 1784,47 vytvořit v okolí Hrušovan
komponovanou krajinu,48 jejíž středobod tvořil zámek s přiléhající rozsáhlou pravidelnou zahradou, monumentální sýpkou a dalšími hospodářskými stavbami a na východě navazujícím sakrálním okrskem při kostele sv. Štěpána. Na severních svazích
nad městečkem se rozkládaly zdmi ohrazené vinice, na západě rozlehlý rybník March,
362
Obr. 4. Dyjákovice, pole východně obce. Pohled na barokní sousoší Piety. Foto Aleš Homola, 2014.
který byl posledním z kaskády velkých rybničních nádrží na Jevišovce, s alejí lemující
na hrázi výše uvedenou cestu směřující na západ k hostinci Hoja a dále na Znojmo.49
Z městečka vycházely na čtyři světové strany komunikace, při nichž byla po dvojicích
instalována část jmenovaného souboru skulptur.50 Z aliančních znaků na soklech
víme, že původcem osazování soch do krajiny kolem Hrušovan byl především třetí
z hrušovanských Althanů, Michal Antonín, a jeho manželka Johanna Marie Františka,
pocházející z rodu Esterházy, jednoho z nejpřednějších uherských aristokratických rodů.
S její osobou, spřízněnou s ostřihomským arcibiskupem Imrichem Esterházym, jenž
byl rovněž generálem paulánského řádu, do Hrušovan proniklo ve venkovské krajině
ikonograficky nepříliš obvyklé téma františkánské spirituality,51 zhmotněné ve figurách
světců františkánských denominací. Z vlastivědné literatury52 a historických mapových
podkladů víme, že sochy byly v průběhu 19. a 20. století přesouvány z původních pozic
na jiná místa. Nejvýraznější transfer proběhl v souvislosti s vysvěcením přestavěného kostela sv. Antonína Paduánského v Hraběticích roku 1864, kdy bylo ke kostelu
přesunuto šest soch řeholních světců, kteří dodnes tvoří špalír podél přístupové cesty
ke kostelu. Ostatní přesuny skulptur byly patrně realizovány v souvislosti s výstavbou
hrušovanského cukrovaru a také opuštěním zámku jeho šlechtickými obyvateli. Poslední
vlastníci hrušovanského velkostatku, rodina Khuen-Belassi, se roku 1884 přestěhovala
na nově zbudovaný Emin zámeček v krajinářsky upraveném lesnatém území při Jevišovce západně od Hrušovan.
Charakter příspěvku neumožňuje v této podobě prezentovat další pozoruhodná barokní díla, jež dodnes dotvářejí kolorit jaroslavické krajiny, a proto jen stručně představíme
několik dalších příkladů barokní plenérové skulptury. Pilířem, zdobeným okřídlenou
andílčí hlavičkou, vynášené Ukřižování s Bolestnou Pannou Marií z roku 1726 z D y j á k o v i č e k, umístěné původně u cesty do Vrbovce (dnes u kostela v Dyjákovičkách),
t a s o v i c k é sousoší Madony na oblačném sloupu doprovázené sochami sv. Šebestiána
a sv. Jana Nepomuckého z roku 1736, ikonograficky neobvyklé sousoší Nejsvětější Trojice
u polní cesty severozápadně od V r b o v c e z roku 1731, štíhlý sloup s korintskou hlavicí
nesoucí figuru sv. Josefa s Ježíškem z 2. třetiny 18. století, původně v polích východně
od Dyjákovic (nyní u kostela v D y j á k o v i c í c h ), dnes těžce poškozenou postavu
umírajícího sv. Františka Xaverského na pilíři rovněž původně z polí u Dyjákovic (od 50.
let 20. století na katastru V e l k é h o K a r l o v a ) a další.
363
Mezi běžně se vyskytujícími exteriérovými barokními skulpturami je nutné zmínit
dvojici nejčastější, důvěrně známé postavy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána, střežící
bezpečí obyvatel každé větší obce nejenom v tomto regionu. Z pestré škály ztvárnění
obou světců od náročnějších až po velmi rustikální vybereme sochu sv. Jana Nepomuckého stojící poblíž mostu přes Dyji v T a s o v i c í c h. Socha prostovlasého světce
nijak výjimečného ikonografického ztvárnění i provedení je hodna vyšší pozornosti
především ze dvou důvodů. K dílu se váže část sporu spoluvlastníků obce, konventu
znojemských klarisek a premonstrátského opatství v Louce, vedeného v letech 1753 až
1754 o různé aspekty společné držby Tasovic, mezi které také patřilo právo udělovat povolení ke zřízení soch. Posvěcení nové sochy sv. Jana Nepomuckého je zde uvedeno jako
jeden z předmětů sporu a v této souvislosti je také zmíněna účast Tasovických na pouti
do Mariazell.53 Informaci o poutním hnutí místních obyvatel k nejdůležitějšímu místu
mariánského kultu habsburské monarchie v polovině 18. století dokládá pozoruhodný
prvek na vlastní památce. Na čelní straně soklu sochy se nachází reliéf znázorňující
Madonu mariazellskou s poutnickou mušlí.
Při pohledu na fond drobné sakrální architektury a plenérových skulpturálních děl
na zkoumaném území nelze opomenout poklony, až archetypální krajinné kultovní
stavby nejen východního, ale i západního Znojemska. Poklona, tj. drobná výklenková
kaple opatřená v nice obrazem či sochou nadpřirozeného ochránce, se na Jaroslavicku
začíná častěji objevovat v průběhu 18. století, vrchol popularity zažívá v pozdně barokním až raně klasicistním období v posledních desetiletích 18. století a na počátku věku
následujícího, a poté dlouho dožívá po celé 19. století jako poměrně běžný typ drobného
sakrálního objektu v krajině. Zdá se, že typ poklony vzešel z podoby kaplí zastavení
křížových cest budovaných od 17. století v katolické části střední Evropy. Poklonu, jako
vertikálně orientovanou stavbu završenou trojúhelníkovým štítem a sedlovou stříškou
s různě architektonicky členěnými průčelími prolomenými přinejmenším na čelní straně nikou a doplněnou obvykle stupni umožňujícími pokleknutí a soukromou adoraci,
nalezneme na našem území na mnoha místech. Jako příklad však neuvedeme některou z četných pozdně barokně klasicistních staveb, ale zajímavý doklad mimořádné
dlouhověkosti a obliby tohoto typu, který dodnes stojí jižně od J a r o s l a v i c. Stavba
půlkruhového půdorysu s průčelím završeným trojúhelníkovým štítem a prolomeným
hlubokou zaklenutou nikou, s interiérem vyzděným po způsobu grotty z neomítaného
lomového kamene, má pozoruhodné bohaté členění fasád. Uplatňuje se zde nejen v zásadě klasicizující řešení s pilastry vynášejícími profilovanou arkaturu, ořímsovaným
štítem, pásovou rustikou apod., ale také geometrické obrazce z hrubozrnné omítky
v duchu geometrické secese a rané moderny. Mramorová nápisová deska ve vpadlině
na soklu poklony uvádí, že stavbu nechali vystavět k poctě Panny Marie Lurdské Franz
a Johanna Mondl roku 1909.
Dějiny Jaroslavicka a jeho krajiny se pohybují po pozoruhodné sinusoidě: po turbulencích a zániku vstává úrodný kraj jako Fénix z popela, přijímá nový charakter a hospodářsky
sílí, aby opět katastrofa vrhla krajinu a její lid do stavu devastace a populačního regresu
a také oslabení či dokonce ztráty identity. Poté znovu počíná pozvolný proces obnovy
sídel, tvorby krajiny a budování nové společenské struktury. Tento jev jsme mohli sledovat
v případě vzniku barokní kulturní krajiny a její společnosti zcela prostoupené étosem
potridentského katolictví, spatřujeme jej ale i nyní v obtížném hledání nového obsahu
a formujícího příběhu pro krajinu Jaroslavicka zbavenou roku 1945 svého obyvatelstva
a drženou po necelé půlstoletí v dusivém a devastujícím příkrovu pohraničního území
komunistické despocie.
Výše uvedený rozsáhlejší exkurz do podoby a četnosti krajinných sakrálních děl
v oblasti zkoumané krajiny měl především ukázat na zřejmou skutečnost: Přes všechny
obtíže, zhoršené výchozí podmínky a dlouhodobé neúspěchy v pronikání protireformace
do kraje kolem Jaroslavic došlo v posledních desetiletích 17. století ke zvratu vedoucímu
k všeobecnému přijetí barokní katolické kultury obyvatelstvem regionu. Od počátku
364
18. věku byla krajina ve stále rostoucí míře posvěcována a ideově ovládána kultovními
stavbami a sochařskými díly často kvalitní úrovně, jejichž donátorem však, pokud víme,
nebyla zpravidla vrchnost (výjimkou potvrzující pravidlo jsou hrušovanští Althanové),
ale poddaní, bohatí sedláci a jiní obyvatelé úrodného kraje. Tento proces má paralelu
ve společenských dějinách jaroslavického území. Jak bylo řečeno výše, na Jaroslavicku
nikdy nevzniklo dlouhodobé dominantní centrum, které by nejen mocensky a hospodářsky, ale i kulturně zemi ovládalo a určovalo koncepci a podobu tvorby kulturní krajiny.
S jistým zjednodušením můžeme říci, že tvůrcem barokní kulturní krajiny na Jaroslavicku
nebyly ani tak společenské elity, jako spíše nižší vrstvy společnosti. Nositelem identity
kraje tak byla v raně novověké epoše především postava sedláka, vinaře nebo mlynáře.
Tato krajina vod, luk a polí, ale také mlčících kamenných a cihlových strážců okolní
země je krajinou vernakulární.
Poznámky
1
Projekt NAKI, program aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity, je
zpracováván v letech 2013-2016 v tématickém
zadání „Identifikace a interpretace vzniku,
podoby a proměny barokní kulturní krajiny
jihomoravského pohraničí“(identifikační kód
DF13P01OVV019). Hlavní řešitel projektu je
Národní památkový ústav, územní odborné
pracoviště v Brně, dalšími partnery jsou Ekonomicko sociální fakulta Masarykovy univerzity
v Brně a Fakulta architektury Vysokého učení
technického v Brně. V tomto příspěvku za kolektiv autorů spolupracovali: Aleš Homola,
Martin Markel, Petr Kubín, Milada Rigasová,
Karel Sklenář, Petr Czajkowski, Eva Staňková,
Klára Báčová, Helena Lenomarová.
2
V rámci řešení projektu v roce 2014 jej tvoří rozsah katastrů těchto 23 obcí: Derflice,
Dyjákovice, Dyjákovičky, Hevlín, Hodonice,
Hrabětice, Hrádek u Znojma, Hrušovany nad
Jevišovkou, Chvalovice, Jaroslavice, Ječmeniště,
Krhovice, Křídlůvky, Micmanice, Načeratice,
Oleksovičky, Slup, Strachotice, Šanov nad Jevišovkou, Tasovice nad Dyjí, Valtrovice, Velký
Karlov, Vrbovec.
3
Jaroslavicko charakterizují dlouhé od severozápadu k jihovýchodu se táhnoucí úvaly s vodními toky, mezi nimiž se nacházejí mírné oblé
vyvýšeniny, které na jihu stoupají k nejvyššímu
místu regionu, hřebenu Jaroslavické pahorkatiny. Hrušovansko je převážně rovinatou nížinou
jen nepatrně zvlněnou v severozápadní části při
toku Jevišovky.
4
Tato významná kartografická dokumentace,
vyhotovená pro Moravu v letech 1764-1768, je
přístupna na webovém portále http://oldmaps.
geolab.cz, v sekci Morava studujeme klady listů
110, 111, 118, 119. Vyhledáno 14. 2. 2014.
5
Oproti stavu z 2. poloviny 18. století přibyla
v 50. letech 20. století na katastrálním území
Dyjákovic založená obec Velký Karlov. Obec
Ječmeniště, vyměřená až po realizaci 1. vojenského mapování roku 1787, zanikla počátkem
50. let 20. století.
6
Srov. Indikační skici Stabilního katastru ze
30. let 19. století, MZA Brno: fond D 9.
7
Novák, V.–Hudec, K.: Vlastivěda moravská.
Země a lid. Sv. 2. Živá příroda. Brno 1997,
s. 11–40; Rigasová, M.: Panonské krajiny nejjižnější Moravy. In: Kordiovský, E.: Bořetice v proměnách času. Bořetice 2013, s. 8-31; Rigasová,
M.–Grulich, V.–Macháček, P.: Krajinou luhů
a stepí – Břeclavsko. Břeclav 2002, s. 54–98.
8
Dokladem o dávno zaniklých slaništních
loukách, o kterých z této oblasti referují Tomaschek, Drlík nebo Himmelbauer a Stumme,
jsou efemérní polní mokřady, objevující se
ve vlhkých letech. Nalezneme je zejména kolem
potoka Daníže v okolí Strachotic, Vrbovce a Dyjákoviček na polích právě v místech rozoraných
slaništních luk. Strachotice jsou rovněž zajímavé výskytem společenstva Hibisco trioni-Eragrostietum poaeoidis, které zde za vhodných
podmínek tvoří v létě dominantní společenstvo
plevelů v místech bývalých slanisk. Viz Tomaschek, O.: Die Verbreitung der Salzpflanzen
im Bezirke Znaim. Natur und Heimat. Aussig
1933, 4, s. 14–22; Drlík, V.–Grulich, V.–Reiter,
A.: Květena Znojemska 1950–1954. Thayensia.
Znojmo 2005, suppl. 1, s. 7–292; Himmelbauer,
W.–Stumme, E.: Die Vegetationsverhältnisse
von Retz und Znaim. Abh. Zool.-Bot. Ges.
Wien 1923, 14/2, s. 1–146; Němec, R.–Škorpíková, V.–Křivan, V.: Fenomén efemérních
polních mokřadů na orné půdě. Praha 2012,
2, s. 57–59; Němec, R.–Losová, Z.–Dřevojan,
P. - Žáková, K.: Synanthropic vegetation of the
Eragrostion cilianensi-minoris alliance in the
Czech Republic. Biologia vol. 66, no. 6, Bratislava 2011, s. 1019–1026.
9
Jen na Jaroslavickém panství, jednom ze čtyř
v jaroslavickém okrese (dále sem náleželo
panství Vršavské, Hrušovanské a částečně
Moravsko-krumlovské), máme doklady o tom,
že jaroslavický dvůr sklízel v roce 1750 z luk
538 vozů sena a 178 vozů otavy, knastský dvůr
(na místě pusté obce Gnast) z luk 56 vozů sena
a božický dvůr z luk 151 vozů sena a 50 vozů
365
otavy, přičemž vrchnosti patřilo ještě 1 476
a 2/8 měr pastvin, většinou u pustých obcí. Viz
Peřinka, F. V.: Jaroslavický okres. Brno 1905,
s. 11–12; srov. mapy 1. vojenského mapování
na Moravě (1764-1768) a též jejich dobový
popis in: http://oldmaps.geolab.cz, v sekci
Morava listy 110, 111, 118, 119; dobové popisy
in: Rakouský státní archiv ve Vídni – Österreichisches Staatsarchiv Wien, Abt. Kriegsarchiv:
B IXa 155, Conscription des Markgraffthum
Mährens, Vierter Theil.
10
Vzhled novověké krajiny Jaroslavicka změnily
výrazně především kaprové rybníky. Jaroslavické panství mělo do poloviny 18. století.
značné množství rybníků, jejichž výtěžnost
se počítala celkem na 2 760 kop ryb. Dominikální fase z roku 1750 mluví o osmi rybnících
rozložených na Jaroslavickém panství, z nichž
u samotných Jaroslavic ležely – již zmíněný
rybník Zámecký (Schlossteich) s výtěžkem
600 kop ryb, Volský rybník (Ochsenteich) se
70 kopami ryb a rybník Alwitz se 100 kopami
ryb výtěžku. Též in: Markel (viz pozn. 10), s. 51;
MZA Brno: Dominikální fase D 3, panství
Jaroslavice D 43. Jako další máme do poloviny
18. století na Vršavském panství (pět panských
rybníků), na Hrušovanském panství (dva rybníky u Hrušovan a u pusté vsi Johannesdorfu)
a na louckém panství (rybník u Oleksoviček).
In: Peřinka (viz pozn. 9), s. 11, 12.
11
Vodní dílo Dyjsko-mlýnský náhon je pozoruhodnou technickou památkou vrcholně
středověkého původu, označovanou také jako
Krhovicko-jaroslavický náhon nebo Mlýnská
strouha. Náhon se odděluje z Dyje u Krhovic,
protéká přes Strachotice, Micmanice a Slup
do Jaroslavic, kde napájí systém rybníků.
V době raného novověku bylo jen na jaroslavickém panství pět mlýnů, z nichž tři ležící
na předmětném náhonu patřily k nejbohatším
na Moravě (v Micmanicích, Slupi a Jaroslavicích), menší mlýny stály na rybníce v Českých
Křídlovicích a v pustině Unšovice u Šatova.
In: Markel, M.: Dějiny Jaroslavic. Kyjov 2006,
s. 52,53; Havlík, L.: Znojmo. Brno 1956, s. 105.
12
O majetkových a správních záležitostech mlýnu
v Neslovicích a dále na sledovaném území mlýnů v Hodonicích a Tasovicích nás od poloviny
16. do poloviny 18. století informují archivní
prameny in: MZA Brno: fond E 43 Klarisky
Znojmo, listiny H II 3, 4, 4a, 8, 8(b,c), 9, 12,
14 – K 11 – Q 2, 8, kart. 4, 5, inv. č. 294, 295,
302; MZA Brno: fond E 57 Premonstráti Louka,
kart. 31, 32, inv. č. 1016, 1017.
13
Eliáš, J.: Krhovicko-jaroslavický náhon. Historická rešerše ke stavebnímu vývoji, originální
stať 1977, aktualizace a digitalizace 2001.
Dostupné na http://www.shpelias.cz/SHPela/
KrhJaroNahonResWeb_OfiInfCry.pdf, vyhledáno 20. 5. 2014.
14
K dějinám vinohradnictví a vinařství na Moravě: Frolec, V.–Kraus, V.–Pošvář, J.–Pubal,
V.–Vávra, M.–Vermouzek, R.–Zemek, M.–Vig-
366
natiová, J. Zimáková, A.: Vinohradnictví. Brno
1973; Frolec, V.:, Jihomoravské vinohradnictví.
Tradice a současnost. Brno 1984; Dějiny vinařství na Moravě. In: Sborník příspěvků z konference, uspořádané ve dnech 16.–17. září 2005
ve Slavkově u Brna. Brno 2005; Kilián, J. (ed.):
Trpké býti zdá se? Víno a vinařství v českých
zemích ve středověku a v raném novověku. In:
Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.–4. dubna 2008. Mělník 2009; Snopek,
L. (ed.): Vinařovo slovo zní, víno a vinařství
v českých zemích po roce 1800. In: Sborník
příspěvků z konference konané v Mělníce 5. a 6.
května 2010. Mělník 2012.
15
Tento proces nazýváme „zeselštěním vinohradnictví“ a vinařství. K fenoménu viz Sandgruber,
R.: Österreichische Geschichte. Ökonomie und
Politik. Wien 1995, s. 110–111; Landsteiner, E.:
Weinbau und Gesellschaft in Ostmitteleuropa
dargestellt am Beispiel Niederösterreichs (16.
bis 18. Jahrhundert). Frühneuzeit-Info 1992,
Heft 1, s. 31–44; Markel, M.: Vznik sklepních areálů z hlediska historické typologie
vinohradnických oblastí. In: Památková péče
o objekty vinohradnické povahy. Die Pflege
von Denkmälern des Weinbaus. Brno 2014,
s. 99-110; Týž: Vinař. In: Fasora, L.–Hanuš,
J. –Malíř, J. (eds.): Člověk na Moravě 19. století.
Brno 2004, s. 202–216.
16
K dějinám a typologii vinných sklepů srov. Matuszková, J.–Kovářů, V.: Vinohradnické stavby
na Moravě. Šlapanice 2004.
17
Hospodářskou úspěšnost tohoto procesu
můžeme dokumentovat na berních údajích
stabilního katastru, neboť vinohrady v údolí
dolního Daníže, resp. v pomezních údolíčkách
jeho jižní muldy, patřily od poloviny 19. věku
k nejoceňovanějším vinicím jižní Moravy.
Pokud se pohyboval tehdy hrubý hospodářský
výnos z nejlepších vinic na Mikulovsku okolo
20 až 30 zlatých z jitra ročně (jen Mikulov
překročil u I. třídy hodnotu 40 zlatých), tak
v této části Jaroslavické pahorkatiny činil hrubý
výnos nejlepších tříd vinic přes 60 až 70 zlatých.
In: MZA Brno: fond D 8 Vceňovací operáty,
Mikulov, kart. 637, sign. 1727.
18
MZA Brno: fond D 4 Tereziánský katastr, panství Jaroslavice, kn. 164/1.
19
MZA Brno: fond F 53 Velkostatek Jaroslavice,
svatební smlouvy 1719–1765, kn. 427, 428
a 429.
20
Přímo vinaři z nedalekého Retzu lají, že „už
několik let zakládají moravští lidé na rovině
a v krajině kolem Jaroslavic … více a více vinohradů podle libosti, aniž jim v tom klade překážky. A tak se už ukázalo, že vídeňští hostinští
přicházejí do této oblasti a kupují víno po tisíci
i více kbelících, avšak v Rakousích potom neplatí ani krejcar dovozního cla nebo přirážky.“
Vinohradníci z Moravy navíc získavají držbu
vinohradů na rakouské straně zemské hranice,
ať již šlo o Oleksovičské, Jaroslavické, Slupské
a Micmanické (1762) či Strachotické (1828). In:
MZA Brno: fond F 53 Velkostatek Jaroslavice,
kart. 59 a 60 (nápojová daň).
21
MZA Brno: fond D 6 Josefinský katastr, sign.
1460 Jaroslavice.
22
Mezi léty 1787 až 1819 vzrostl zisk z vinic v Jaroslavicích o 534 %, ve Slupi o 133 %, v Oleksovičkách o 50 %, na Hnízdě o 45 %. Z nuly startovala
vinohradnická produkce na území Strachotic,
Micmanic a pustiny Němčice. Jaroslavicko se
tak vymklo obecnému vývojovému trendu
stagnování či ubývání vinohradů v 19. století.
Srov. tezi M. Zemka o úpadku vinohradnictví
na Moravě v 19. století. In: Frolec 1984 (viz
pozn. 14), s. 136–152.
23
Již na počátku osudového střetu mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským
jsme informováni o intenzivních bojích v oblasti Hrušovanska roku 1277 (během nich mělo
dojít k prvnímu zboření tvrze v Martinicích)
a po bitvě na Moravském poli vítězný Rudolf
s vojskem krátce tábořil u Dyjákovic. Hrad
v Jaroslavicích byl roku 1304 vypálen uherskými
Kumány a k pohraničním bojům mezi Janem
Lucemburským a rakouskými Habsburky
zde došlo též roku 1328 a 1336. Plaček cituje
nepublikovaný SHP L. Koběrské a J. Eliáše.
Viz Měřínský, Z.: Archeologické nálezy z okolí
Hrušovan nad Jevišovkou (okr. Znojmo). In:
Miscellanea archeologica, 1973, s. 146; Plaček,
M.: Ilustrovaná encyklopedie moravských
hradů, hrádků a tvrzí. Praha 2001, s. 275.
24
Místo, kde se významná, od roku 1131 opakovaně zmiňovaná vesnice vybavená tvrzí a kostelem nacházela, dosud nebylo definitivně určeno
a lokalizace vsi se u jednotlivých autorů značně
liší. L. Hosák, ze kterého vycházíme, cituje údaj
o prodeji Nového dvora v gruntech pusté vsi
Martinic roku 1588 Bernartem Čertorejským
z Čertorej Maruši Haugvicové z Biskupic
a na Hevlíně. Viz Hosák, L.: Historický místopis
Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Ostrava
1967, s. 111. O. Frankenberger ves ztotožňuje
s Hrádkem – Frankenberger, O.: Husitské
válečnictví po Lipanech. Praha 1960, s. 75.
Z. Měřínský uvažuje o lokalizaci v jihovýchodní
části hrušovanského katastru – Měřínský (viz
pozn. 23), s. 144. Nejnověji J. Unger, který vychází ze zjištění M. Bálka, naznačuje možnost
ztotožnění vsi s opevněnou lokalitou objevenou leteckou prospekcí krajiny jihovýchodně
od Hrušovan nad Jevišovkou. Viz Unger, J.:
Mstěnice – válečná epizoda z druhé husitské
války roku 1468. Acta historica neosoliensia,
15, 2012, s. 182; Bálek, M.: Hrušovany nad
Jevišovkou. In: Přehled výzkumů 41 (1999),
AVČR, s. 158–159.
25
Historická dokumentace – kolorované plány
dvora Hnízdo (dříve Gnast) jsou dochovány
z let 1824 a 1837 (ve trojím provedení). In: MZA
Brno: fond F 53 VS Jaroslavice, inv. č. 2274,
2275, 2276, 2277.
26
Informace o zaniklých středověkých sídlištích
vychází ze soupisových prací, viz Wolny, G.:
Die Markgrafschaft Mähren, topographisch,
statistisch und historisch geschildert. III. Band,
Znaimer Kreis. Brünn 1837; Hosák (viz pozn.
24); Týž: Lokalizace zaniklých sídlišť na Znojemsku. Jižní Morava 1972, sv. 8, s. 21–29.
Nekuda, V.: Zaniklé osady na Moravě v období
feudalismu. Brno 1961.
27
Tabula generalis marchionatus Moraviae in
sex circulos divisae quos mandato caesareo
accurate emensus hac mappa delineatos exhibet
Iohann Christoph Müller S.C.M. capitane[us].
Mědirytina, 1716, grafické měřítko [cca
1:180 000], 974×1374 mm. Mapový obsah ryl
brněnský rytec Johann Christoph Leidig. In:
Moravská zemská knihovna v Brně, Mollova
mapová sbírka. http://mapy.mzk.cz/mollova-sbirka/ceske-zeme/.
28
Rakouský státní archiv ve Vídni – Österreichisches Staatsarchiv Wien, Abt. Kriegsarchiv:
B IXa 155, Conscription des Markgraffthum
Mährens, Vierter Theil. (Např. Hevlín, Slup,
Valtrovice, Vrbovec atd.)
29
Míněn je Starý Přerov – Alt Prerau, zámeček
a dvůr v Dolních Rakousích při moravské
hranici, patřící rodu Breunerů.
30
Viz pozn. 28, Hrabětice (Grafendorf fol. 704,
705).
31
Wolny (viz pozn. 26), s. 225.
32
Viz pozn. 28, Hrušovany (Grusbach fol. 592594).
33
Zámek, který vojenská posádka vydala bez
boje, městečko i celé panství bylo kompletně
vypleněno. Viz Markel (viz pozn. 10), s. 48–49.
34
Markel, M.: Lichtenštejnská privilegia pro
Dyjákovice po třicetileté válce. In: Ročenka
Státního okresního archivu ve Znojmě. Znojmo
1997, s. 56–57.
35
V lichtenštejnských Dyjákovicích zůstalo roku
1657 opuštěných 52 usedlostí ze 122 celkem,
do roku 1672 klesl počet poustek pouze o 10
na 42 a teprve v poslední čtvrtině 17. století
populační exploze zahladila stopy po válečných
ranách. O poznání lépe dopadly obce Jaroslavického panství, kde se osídlovacími akcemi
vrchnosti podařilo již do počátku 70. let 17.
století obsadit většinu opuštěných gruntů. Viz
Markel (viz pozn. 34), s. 57-58 a 61-63.
36
Např. Michael Adolf z Althanu zajistil znojemským jezuitům předání kostela sv. Michala se
školou a třemi konfiskovanými domy, ze svého
majetku jim daroval obce Bohutice, Želovice
a Vlčikeř. Viz Rohlík, M.: Moravské zemské
desky. III. sv. řady brněnské 1567–1641. Praha 1957, XXXIII, 4; Slovák, J.: Pobělohorský
konfiskační protokol moravský z roku 1623.
Kroměříž 1920, s. 31; Hosák, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004, s. 90;
Foltýn, D. a kol.: Encyklopedie moravských
a slezských klášterů. Praha 2005, s. 143–144,
785–788. K historii a genezi rodu viz Kadich,
H.–Blazek, C.: Der mährische Adel. Nürnberg
1899, s. 19-20.
37
Např. luteránsky založený spolumajitel jaro-
367
slavického panství Quintin z Althannu úsilí
katolických farářů sabotoval.
38
Např. fara v Hrádku byla vyhořelá a farníci nejevili ochotu ji opravit, ve Valtrovicích, odkud byli
roku 1622 vyhnáni novokřtěnci, byl kromě fary
opuštěn i kostel, který postrádal veškeré vnitřní
vybavení a od 20. let 17. století se v něm nekonaly
bohoslužby. I v lichtenštejnských Dyjákovicích
se katolický farář ujal duchovní správy až roku
1640. Viz Peřinka (viz pozn. 9), s. 48.
39
Peřinka (viz pozn. 9), s. 80.
40
Wolny (viz pozn. 26), s. 227.
41
Vedle Hrušovan nad Jevišovkou získali také
obce: Fryšava, Kelčany, Lomnice, Popelín
a Žádovice. Viz Rohlík (viz pozn. 36), XXV, 27,
XXXII, 11, XXXIII, 11, 23; Slovák, J.: Pobělohorský konfiskační protokol moravský z roku
1623. Kroměříž 1920, s. 11, 23, 40; Hosák (viz
pozn. 36), s. 26, 111, 341–342, 401, 408, 948.
42
Hosák (viz pozn. 36), s. 111.
43
Přesto zde můžeme v malé míře (archivními
prameny) doložit regionální poutní hnutí,
procesní průvody a bratrské sdružení. Např.
v Dyjákovičkách se každoročně o Božím Těle
konalo procesí, které se zastavovalo u mariánské kapličky, vystavěné přímo vedle fary.
Dlouhou tradici měly v Dyjákovičkách i poutě
do nedalekého Dreieichen, při kterých byla
z farního chrámu v procesích nošena soška
Panny Marie Dreieichen. V Hrušovanech nad
Jevišovkou chodívalo procesí křížovou cestou
při obci. Tasovičtí konali pravidelné poutě
do Maria Zell. In: Diecézní archiv Biskupství
brněnského: fond Biskupská konzistoř Brno,
kart. 2397, inv. č. 10541, sign. T 2; kart. 1366,
inv. č. 5106, sign. G 25. Náboženské bratrstvo
vinařů – bratrstvo sv. Urbana, příslušející
ke kostelu v Tasovicích, je potvrzeno již k 11.
7. 1661 v dopise abatyše znojemských klarisek
Jenoféfy Ludmily opatovi v Louce. In: MZA
Brno: fond E 57 Premonstráti Louka, kart. 43,
inv. č. 1308, sign. Q 41.
44
Jedná se patrně o již zmiňovaného zřizovatele
hrádeckých božích muk z roku 1695 Johannese Breinera. Nápis na božích mukách z roku
1695 obsahuje více chyb v použitých literách,
což by vysvětlilo rozpor v příjmení donátora.
Charakteristický rukopis kamenického tvůrce
na neobvyklém, mimořádně náročném akantovém zdobení obou děl napovídá, že objednávka
směřovala ke stejnému umělci.
45
Dle Samka se jedná o zobrazení sv. Anny a sv.
Jáchyma, viz Samek, B.: Umělecké památky
Moravy a Slezska. I. sv. A/I. Praha 1994, s. 433.
46
Diecézní archiv Biskupství brněnského: fond
Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 10541, sign. T
2, kart. 2397 (Dyjákovičky); inv. č. 9194, sign. R
112, kart. 2152 (Strachotice); inv. č. 10876, sign.
U 3, kart. 2444–2445 (Vrbovec); inv. č. 5894,
sign. J 4b, kart. 1518 (Jaroslavice).
47
http://genealogy.euweb.cz/althann/althann1.
html. Vyhledáno 26. 4. 2014.
48
Na Jaroslavicku neznáme rozsáhlé záměrné
krajinářské úpravy raně novověké krajiny,
tak jak byly koncipovány na Mikulovsku-Falkensteinsku a Lednicko-Valticku. Skromnější
úpravy vedené dobovou módou zahradní
a krajinné tvorby byly ale na Jaroslavicku jistě
realizovány. Příkladem jsou úpravy bližšího
i vzdálenějšího okolí zámků v Jaroslavicích
a v Hrušovanech nad Jevišovkou, představované
přítomností rybníků, obor, alejí a jiných krajinu
zmalebňujících prvků.
49
Srov. 1. vojenské mapování (obrazová a textová
část). Viz pozn. 28, Hrušovany (Grusbach fol.
592-594).
50
Tuto skutečnost by mohla potvrzovat původní
poloha dvou z nich při severním výjezdu z Hrušovan směrem na Litobratřice.
51
S výjimkou běžného kultu sv. Antonína Paduánského.
52
Frodl, G.–Blaschka, W.: Der Kreis Znaim von
A bis Z. Geislingen an der Steige 2010, s. 101,
120.
53
MZA Brno: fond E 43 Klarisky Znojmo, kart.
5, sign. K 11.
PUBLIKACE VZNIKLA ZA FINANČNÍ PODPORY
JIHOMORAVSKÉHO KRAJE
368