Untitled

1
Adam Lowenstein
Vánoční příběh
POČÁTEK
Sebastian Lomenski
6
7
I. SETKÁNÍ
Chlapcovu pozornost náhle upoutal prudký šustot ptačích
křídel.
Holub!
Bílá holubice proletěla v jeho zorném poli1, aby naplno
zaměstnala jeho zvídavou mysl. Byl právě v olivovém háji svého
děda. Pomalu se snášel soumrak, vzduch byl prosycen levandulí a
hřebíčkem, byl příjemný, líný večer. Večer všední, jako každý jiný.
Holub, jenž svým letem rozčeřil vzduch, až to chlapec pocítil ve
vlasech, na své cestě mířil směrem, kterým měl už dávno chlapec
kráčet: domů. Holub mířil přímo k příbytku starých rodičů, domu,
ve kterém chlapec se svou matkou bydlel od nedávné smrti otce a
děda.
Nepečlivě podkasal svou tuniku2, aby neupadl při prudkém
pohybu vpřed, následuje náhlého společníka. Na opánky3 již ani
nepomyslel a zanechal je v prachu svému osudu.
Neuběhl ani deset kroků, když uslyšel zoufalý a naléhavý křik
z domu.
Maminka! pocítil ve svém nitru nepříjemný pocit, jaký
už jednou okusil; to když zemřel tatínek a jeho zlá zpráva zastihla
stejně náhle, jako nyní zaslechl matčin hlas. Hlavou se mu prohnala
vždy čerstvá vzpomínka na otce. Vybavil si v duchu v rychlém sledu
maminčin nářek, který jej tehdy zabolel ještě více než myšlenka
nato, že otce již neuvidí, maminčin laskavý a starostlivý úsměv, jímž
jej s láskou častovala kdykoli na něho pohlédla, i spravedlivý
1
Zorné pole – oblast v okolí pozorovatele, již zachytí pohled očí.
2
Tunika je jednoduchá košile, složená zpravidla pouze z předního a zadního dílu. Byla běžným
oděvem v biblických dobách.
3
Opánky jsou obuv tvořená koženou podešví, jejíž okraje se přehrnují přes nárt a svazují řemínky.
8
pohled, když něco provedl, nebo neposlechl. Náhle se v něm zvedla
vlna hněvu vůči osudu, jakou zná jen muž, když tuší, že má být
okraden o ty, jež miluje a jež jsou závislí na jeho ochraně, aniž by
mu byla dána naděje změnit to svou mocí. Už v tomto svém útlém
věku znal a nenáviděl ten hněv a pocit bezmoci, který člověka
opanuje, když ztrácí drahou bytost.
Bezděky přidal. Běh zahradou mu připadal nekonečným a ze
všech stran sadu se na něho šklebily zlé a škodolibé obličeje
tušených Stínů. Jejich námaha však nyní byla lichá4: chlapcovu
představivost naplno zaměstnávalo to, co tušil a jen se modlil, aby
šlo o hru či mámení letního večera. Když už konečně dosáhl studny,
která byla od domu jen co by kamenem dohodil, uslyšel zřetelně
pokřik vetřelců a pochopil, že jeho usilovné doufání a upřímné
modlitby zůstaly oslyšeny5. Matčiny zoufalé prosby, aby byli
ušetřeni, chlapce bodaly do srdce a poháněly tam, kde by byl jeho
otec: Náhle jakoby dospěl, zapomněl na své hry, dětské sny a hnal
se tam, kde tušil vetřelce, aby uchránil svou mámu a dům.
Byli to Kaifášovi6 pohůnci7. Vlekli matku ven z domu a bili ji.
Ze všech sil přidal v běhu. Když měl jednoho z útočníků na tři kroky,
skočil. Ve skoku jej chytil za nohu. Křičel, aniž by sám sebe slyšel:
„Nechte mojí mámu! Nechte mojí mámu!“
„Joshuo, Měsíčku! Bude to dobré!“ volala matka, „Nic jsme
vám neudělali!“ obracela se k vetřelcům.
„Maminko!“ prudký kopanec do hrudníku chlapci vyrazil dech
a on vzápětí ztratil vědomí.
Když se probral, byl sám. Obličej měl špinavý potem,
prachem a krví. Cítil bolest na hrudi, na čele cítil vlhkost. Opatrně
se ho dotkl hřbetem ruky. Krev. Měl zraněné čelo, asi roztržené
obočí. Větší bolest však drtila jeho duši. Hněvivě začal plivat písek a
4
Lichá – zbytečná, bez naděje na účinek.
5
Slovo oslyšeny je knižní variantou slova nevyslyšeny.
6
Josef z Kaify, zvaný Kaifáš byl nejvyšším židovským knězem v době veřejného působení Ježíše
Krista (v letech 29 – 36 našeho letopočtu). To on inicioval sanhedrin – sněm tehdejšího židovského
parlamentu, na němž bylo rozhodnuto o zajetí a popravě Ježíše. Společně se svým tchánem
Annášem vedl mocenskou kliku, která po Kristově ukřižování stála za pronásledováním křesťanů.
7
Pohůnek, také pacholek, nádeník, čeledín, sluha. Kaifáš jako představitel židovské náboženské
moci (král Herodes státní moci) byl podřízen římskému císaři a nesměl oficiálně držet ozbrojenou
jednotku. Využíval tedy ke svým násilným záměrům -dnes bychom řekli- polovojenské skupiny
jakýchsi žoldáků. Ti drancovali majetek, bili i zabíjeli přívržence nového náboženství – křesťanství
a často je i prodávali do otroctví.
9
prach, jenž cítil v ústech. Kaifášovi lidi! Odvlekli matku a on velmi
dobře věděl, co to znamená. Beznadějně klesl na prahu domu na
znak, rozmlženým zrakem pohlédl do zářícího měsíce a začal
naříkat: „Maminko, maminko, já nechci, abys umřela!“
„Zase má tu svou noční můru,“ řekla matka, sklopila display
laptopu8, lehce se pousmála na manžela a vstala z křesla. Manžel
odložil knihu a brýle a ovladačem vypnul zvuk televize, který dával
večeru tichou kulisu9.
Matka vešla do synova pokoje, usedla k němu na postel a
uchopila ho lehce za ruku. V tu chvíli se chlapec na lůžku posadil a
silně ji objal, přitiskl hlavu na její prsa a ještě stále spící mumlal:
„Maminko, já nechci, abys umřela!“ Pomalu se probíral.
„Ty hlupáčku, já se nechystám umřít.“ Přitiskla k sobě ještě
těsněji chlapcovu hlavu a druhou rukou mu třela záda. „Jen se ti
něco zlého zdálo,“ políbila synka do vlasů, „pěkně spinkej, zůstanu
tady s tebou.“ Aniž se dosud pořádně probral, spokojeně se usmál a
znovu propadl spánku.
Chlapec náhle otevřel uslzené oči. Matčin obličej se pomalu
změnil. Nebyla tou ženou, která před několika okamžiky zanechala
laptop ve vedlejší místnosti, aby byla na okamžik útočištěm divoce
snícímu dítěti. Tato žena měla ostré rysy, snad byla starší, měla
tmavší vlasy od temene10 zakryté pestrým šátkem.
8
Laptop je správný výraz pro přenosné počítače běžněji avšak nesprávně nazývané notebooky.
Přesně počítač na klín. Display je zobrazovací jednotkou elektronických zařízení, která disponují
zobrazovací funkcí.
9
Kulisa – součást divadelní dekorace, ale také pozadí čehosi a zvuky, nebo soubor zvuků,
vytvářející akustické (zvukové) pozadí.
10
Temeno je horní zadní část hlavy.
10
Když se vyvlékl z jejího objetí s myšlenkou na nezvyklou vůni
její tuniky, znovu si uvědomil svou situaci a zalil ho smíšený pocit
hněvu, i viny, že nedovedl svou matku ochránit. Tuto ženu nikdy
neviděl. Odtáhl se od ní, hřbetem předloktí si otřel oči a s jen těžce
zakrývaným vzlykáním a pečlivou snahou, aby jeho hlas zněl
mužněji, osopil se na ni: „Kdo jsi, ženo, neznám tě!“
„Ale Měsíčku, já jsem Maria, příbuzná tvé matky, vím, co se
stalo a postarám se o tebe,“ řekla vlídně hedvábným hlasem.
Měsíčku?! Tak mi ta žena řekla? Pomyslel a bezděky se dotkl
hrudi na levé straně. Ucítil své divoce bušící srdce. Tak mu říkala
jen maminka, když byli spolu sami. Nikdo jiný to nemohl vědět.
Chlapce opanovala velká úleva. Teď si poprvé uvědomil, že nebyla
ohrožena jen matka, ale také on sám a konečně pocítil strach, který
do teď v sobě dusil.
Není sám! Vrátil se do ženiny náruče a její tuniku smáčel
slzami. Tiše štkal11. Cítil její ruku ve svých vlasech a slyšel její
laskavá slova útěchy: „Nenechám tě samotného,“ obličej ženy se
pomalu rozplýval v jeho slzách. Usnul únavou.
Klinický psycholog12 MUDr. David Fišer byl přítelem Adamova
otce, doktora Lowensteina. Seznámili se ještě v armádě, když spolu
po škole bezmála rok sloužili u stejného útvaru. Od té doby spolu
udržovali občasné kontakty.
Nyní, když se Adamovy noční můry vystupňovaly, rozhodli se
Lowensteinovi obrátit na Fišera s prosbou o radu a pomoc. Paní
Lowensteinová měla obavy, aby synovy sny, které ji poslední dobou
znepokojovaly stále více a častěji, neměly vliv na jeho vývoj –
stával se zádumčivým a byl i citlivější, než jeho vrstevníci.
11
Štkát je knižní obdobou slova vzlykat.
12
Klinická psychologie je specializované odvětví psychologie, které se zabývá diagnostikou (určení
příčin choroby), prevencí (soubor opatření předcházení chorobám) a terapií (léčba) duševních
potíží, poruch a onemocnění.
11
Oba rodiče čekali mlčky v místnosti pro hosty. Matka stála u
okna a hleděla ven, jakoby čekala že snad z nebe přijde šťastná
zpráva... Otec se snažil zahnat myšlenky o důvodu své přítomnosti
zde organizováním pošty ve svém PDA13.
Otevřely se dveře kanceláře. Dr. Fišer vedl Adama s rukou na
jeho rameni. „Je to pašák a je úplně v pořádku,“ zahřměl Fišer.
„Nemusíte mít žádné obavy. Míň televize, víc sportovat, chodit včas
spát a už žádné knížky v posteli před spaním a bude vymalováno“.
Přátelsky vykrákal14 Adamovy vlasy a lehce ho dloubl do zad, aby šel
k matce.
„Petře, můžeš ještě na okamžik?“ pokynul dr. Lowensteinovi.
„Ruku líbám, milostivá!“ pozdravil s jemnou přátelskou rozpustilostí
Adamovu matku a zmizel za dveřmi kanceláře. Adamův otec se
lehce zachvěl, pohlédl na manželku, která jeho pohled očekávala a
hledala v něm vysvětlení. Fišer s ním chce mluvit mezi čtyřma
očima. Znamená to, že sdělení, které se jim před chvilkou dostalo,
není definitivní. Vstal, pokynul, ať na něho tady počkají a
následoval Fišera do kanceláře.
„Davide, to není vše?“ zeptal se nervózně jakmile za ním
zapadly dveře.
„Vem místo, Petře,“ pokynul Fišer příteli. Lowenstein se
posadil, ale měl pocit, jakoby právě klesal na horské dráze.
„Nic závažného k tomu opravdu nemám. Kluk přichází do
puberty a je prostě jen citlivější. Citlivější na nejrůznější podněty,
zasunuté vzpomínky – z vlastních zážitků, knížek, co kdy přečetl,
filmů a tak dál. Nebudu ti vysvětlovat, jak vznikají sny,“ ukončil
Fišer monolog15.
13
PDA (personal digital assistant - osobní digitální pomocník) . Také se říká palmtop - kapesní
počítač. Ovládaný většinou pomocí dotykového displaye a pera nazývaného stylus. Původním
úkolem PDA byla především organizace času a kontaktů. Současné PDA jsou univerzální:
Používají se jako komunikátory, umožňují přístup na internet, vyřizování e-mailů, přehrávají video,
lze na nich číst ebooky – elektronické knihy, hraní her atd.
14
Vykrákat znamená jemně zatahat za chumáč vlasů uchopený do dlaně. Může to mít charakter
projevu přátelství, jako v tomto případě – často bývá součástí pochvaly malých chlapců, podobně
jako poplácání po zádech. Hrubší forma může mít naopak varovný až trestající význam.
15
Monolog: Delší hovor, projev jednotlivce určený společníkovi (společníkům), jenž se hovoru
účastní pouze jako posluchač.
12
„No a co tedy s tím? Zlatu to znepokojuje a kluk nemůže jet
ani třeba na tábor, v tom věku by byl hned terčem posměchu. To
chápeš...“
„Samozřejmě, že chápu. Záleží na tom, v čem ty jeho sny
mají příčinu. Kluk je psychologicky16 v pořádku. Vyjmenoval jsem ti
běžné faktory17 vzniku snů. Pokud jde o Adama, mám trochu
pochybnost, že tady hrají roli. Mám svou představu o tom, co se s
ním děje a pokud je správná, řešení bude víceméně snadné,“
zadíval se na přítele, aby v jeho obličeji vypátral, zda si může
dovolit pokračovat: „Nechci se dotknout tvého,“ na okamžik
zaváhal, „no, řekněme, světonázoru18.“
Lowenstein zvedl obočí a zatvářil se překvapeně.
„Co víš o regresi19?“ pokračoval Fišer.
„Davide, neblbni! Ty mi chceš...“ snažil se Lowenstein tvářit
pobaveně.
„Ano, chci. Podle toho, co Adam kdy zažil, četl, viděl – tohle,
ty jeho zážitky ze snů, s ničím prostě vůbec ani náznakem
nekorespondují20 a oproti jiným snům mají hlavu a patu, navazují na
sebe, často se opakují nezměněné – podle mého názoru nejde o
běžné slátaniny, které se zdají každému, jde o d e j à v u 21!“
Fišer to poslední rozhodující slovo vyhláskoval tak, aby nezůstaly
pochyby o tom, co chce zdůraznit.
16
Psychologicky – po duševní stránce.
17
Faktor – činitel, síla hrající roli v nějakém procesu – ději.
18
Světonázor je osobní postoj jednotlivce – nazírání na vznik světa a člověka, často souvisí s
politickým směřováním. Nejběžněji a zjednodušeně řečeno vyjadřuje náboženské nebo
nenáboženské založení jedince.
19
Regrese je řízený návrat k potlačeným vzpomínkám za účelem vyrovnání se s negativními zážitky
z minulosti. Děje se tak pod vedením zkušeného terapeuta. V současnosti je často význam tohoto
slova spojován s hypnotickým návratem do minulých životů. Někteří lidé totiž věří v reinkarnaci,
převtělování, kdy se podle tohoto přesvědčení po určité době lidská bytost narodí znovu v jiném
těle, často i jako jiné pohlaví, aniž by si z předchozích životů cokoli pamatovala. Někdy se však
stává, že některé vzpomínky si přesto s sebou nese. Mohou být příčinou duševních potíží, často
depresí (stavů smutku a úzkosti). Regrese má za úkol tyto vzpomínky identifikovat, poznat a
vyrovnat se s nimi. Proto slovu regrese bývá v této souvislosti dáván význam „návrat do minulých
životů“.
20
Nekorespondují – neodpovídají tomu.
21
Dejà vu, z francouzštiny „již spatřeno“. [de ža vý] Jde o označení jevu kdy zažíváme pocit již dříve
prožitého, viděného, slyšeného. Prožitek dejà vu obvykle doprovází jistota, že nejde jen o klam, ale
také pocit tajemna, zvláštního významu a mimořádnosti. Projevuje se například tak, že máš pocit
„tady jsem již někdy byl“, „toto jsem již takto jednou řekl“, „toto jsem již jednou spatřil“. Někdy se
stává, že prožitek, jenž se opakuje, se odehrál ve své první podobě ve snu a bývá tak spojován s
předpovídáním budoucnosti. Jiný výraz pro dejà vu je paramnesia.
13
„Davide, uvědomuješ si, co mi to tu říkáš?“ kroutil hlavou
rozčileně Adamův otec.
„Jo,“ zasmál se psycholog a aby odlehčil atmosféru dodal:
„že máš doma možná malýho dalajlámu22“. Evidentně23 ho vlastní
ostrovtip pobavil. „Podívej, já to nechci, Petře, nijak zlehčovat24 a
už vůbec ne dramatizovat25. O těch věcech toho moc nevíme – tedy
oficiální26 věda ne – a já nepatřím ke skeptikům27, kteří toto
odmítají. Adam je úplně zdravý chlapec, ale je jasné, že pro svůj
vývoj potřebuje zdravý spánek, ne jednu velkou noční můru. Při
regresi neděláme v podstatě nic jiného, než že člověka v jakémsi
druhu hypnotického spánku28 proklepneme, tedy podíváme se na
příčiny těch snů, zjistíme jejich původ a pak rozhodneme – ano i to
můžeme ovlivnit – že to už nebude pokračovat. Zpravidla v důsledku
poznání, které subjekt29, pokud o ty sny jde, získá, sny samy
zaniknou, nebo alespoň přestanou děsit. Adam by se pak na spaní
mohl těšit stejně jako do kina,“ zasmál se Fišer. „My ty sny sice
můžeme částečně zarazit třeba práškama, ale asi bys nechtěl, aby
se tvoje dítě na noc ládovalo chemií...; takže to s paní proberte a
zvažte. Ono to, pokud jde jen o vegetativní30 záležitost, může taky
odeznít samo, ale pokud by Adam ani za měsíc neměl pokoj, naléhal
bych, abyste se zastavili, ok?“ Fišer také vstal a podal
Lowensteinovi, stále ještě přecházejícímu po místnosti, ruku.
„Fajn, díky, Davide,“ řekl teď o poznání klidnější
Lowenstein, stiskl Fišerovi ruku a vyšel ze dveří za svou rodinou.
22
Dalai lama. Dalajláma. Nejvyšší duchovní a politický vůdce Tibetu. Každý dalajláma je reinkarnací
– převtělením svého předchůdce. Vždy, když dalajláma zemře, vybraná skupina vysoce
postavených mnichů hledá nově vtěleného dalajlámu, často podle vodítek a znamení, která ještě
před smrtí dalajláma určil. Dítě, jež je považováno za předpokládaného nového dalajlámu, je
podrobeno předepsaným zkouškám. Projde-li jimi, je slavnostně prohlášeno za nového vůdce,
vzato rodině a vychováno v klášteře významnými mnichy – učiteli, lámy, kteří jsou také
reinkarnacemi jiných vysokých lámů (láma – mistr, učitel). Zdejší narážka se týká filmu Malý
dalajláma, v němž se skupina mnichů hledajících nové vtělení vůdce dostala až do Ameriky v
přesvědčení, že novým dalajlámou je malý chlapec z běžné bílé americké rodiny.
23
Evidentně. Zřejmě, jasně; nepochybně, nevyžadující žádné důkazy.
24
Zlehčovat – v tomto případě snižovat vážnost.
25
Dramatizovat: přeceňovat závažnost.
26
Oficiální: obecně uznávaná, úřední.
27
Skeptik: nedůvěřivý, pochybovačný člověk. Lékaři často zpochybňují a odmítají možnost léčby
„nevědeckými“ metodami, za které považují hledání příčin v minulých životech, ale také schopnosti
léčitelů, využívání duchovních a duševních sil, vnitřní energií, někteří dokonce i léčbu bylinkami.
28
Hypnotický spánek: uměle vyvolaný spánek, forma bezvědomí způsobená podmanivým
působením jiného člověka – většinou psychiatra (lékaře duševních chorob).
29
Subjekt: jedinec, člověk, v tomto případě ten, kdo je středem lékařského vyšetření.
30
Vegetativní – týkající se životních funkcí, také odpovídající zdravému vývoji, jako v tomto případě.
14
II. VĚŠTBA
Byl 23. prosinec a nad Starým Městem počínaly poněkud
rozpačitě poletovat toho roku první sněhové vločky. „Ti – ichá
noc...“ u orloje stála obklopená vděčnými posluchači skupinka
studentů hrajících koledy. Jakoby se tu zastavil čas a ustal
všeobecný spěch. Tváře všech hostily zasněné a šťastné úsměvy a
ústa ostýchavě doprovázela zpěváky. Ze stánků vůkol31 se linula vůně
pečených kaštanů, popkornu, pražených mandlí; jiné vůně lákaly
k nákupu františků32 a purpury33…
„Heej! Kluci! Pojďte seeeeém!“ rozřízl tu atmosféru z dálky
ostře a nešetrně dívčí hlas.
Tři chlapci stojící u kádě s kapry, zabraní do pozorování
muže v kostkaté řeznické zástěře, který s cigaretou v ústech právě
vyvrhoval34 rybu, zvedli hlavu a pátrali po hlase kamarádky. Spatřili
ji. Stála vedle staré žebračky krmící holuby. Mávala na ně, aby je
rychle přivolala. Chlapci se líně odtrhli od předmětu své zábavy a
dali se do běhu směrem k pomníku Mistra Jana Husa, kde dívka se
žebračkou hovořily.
„Co blbneš, Lucko?“ podivil se jeden z chlapců.
31
Vůkol je malebný knižní výraz. Znamená dokola, kolem. Také se můžeš setkat s podobným „kol“.
32
František – tradiční vánoční symbol. Černý předmět, kuželovitého tvaru, vyrobený ze směsi
dřevěného uhlí a kadidla (vonná pryskyřice tropického stromu kadidlovníku). Postaví se na
nehořlavou podložku, vrchol kuželu se zapálí a po chvilce sfoukne; pak již bude jen doutnat a dávat
prostoru ve kterém je, typickou vánoční atmosféru tajemné a slavnostní vůně. Slovo františek (v
tomto případě to není jméno) píšeme s malým písmenem na začátku!
33
Purpura je směsí bylinek a koření. Na Vánoce se nasype do kovové mističky a postaví na
rozpálený vařič. Podobně jako františek se pak pomalu pálí a do místnosti uvolňuje vonný dým, pro
Vánoce typický.
34
Vyvrhnout: také vykuchat, nebo-li zbavit vnitřností.
15
Doběhli právě ve chvíli, kdy jejich společnice pohroužila ruku
do neforemné a špinavé lepenkové35 krabice, kterou ta stará žena
opatrovala na svém klíně.
Druhý chlapec se připojil: „Ty vole, dyť je to bezdomovec,
chceš něco chytit?“
Lucie se s rukou šátrající v krabici nepříjemně zamračila a
vyhrkla: „Si ale blbej, coo?“
„Třeba za to nemůže a je stará, nemusí bejt hned špatná,“
zastyděl se třetí kluk, jménem Adam, za kamaráda a jemně jej
udeřil do zátylku36.
Stařena, která na ně s úsměvem hleděla, se nyní obrátila
zpět k dívce: „Dej si klidně na čas37, dívenko, nic se nemá
uspěchat“.
To už ale Lucie vytáhla ruku z bedny a v prstech svírala
ruličku papíru ovázanou motouzkem38: „Mám! A teď vy kluci!“
Hoši se jeden na druhého nechápavě podívali.
„A co to jako má bejt?“ zeptal se Petr.
„Chceš vědět, jakej tě čeká osud? Tak neváhej a vyber si ho
z tý krabice,“ zadeklamovala39 Lucie, „a až tam budeš šahat, nech
tam pár kaček40!“
Druzí dva chlapci se na sebe pobaveně podívali: „No to je
teda dobře uhozený!“ zasmál se Petr, náš kritik, usmál se na
usmířenou na ženu a předběhl Adama: vstrčil ruku do krabice,
zacinkal několika mincemi, které do teď svíral v dlani a hned vytáhl
ruku s podobným svitkem papíru.
35
Lepenka je materiál, ze kterého se vyrábějí krabice. Je vyroben slepením několika vrstev papíru
(vnitřní bývá vlnitá). Zpravidla bývá charakteristické hnědožluté barvy. Slovo lepenka můžeš znát
spíše jako označení lepicí pásky, izolepy. To je ale nesprávné, hovorové. Lepenka je papír.
36
Zátylek je oblast vzadu na hlavě, pod temenem a těsně nad ukončením krku.
37
Dát si na čas – nespěchat.
38
Motouz je provaz, provázek vyrobený většinou z drhnutých konopných či lněných vláken. Bývá
hnědošedé barvy a je pro ně charakteristické, že vlákna často trčí dokola – je jakoby chlupatý,
neupravený.
39
Deklamace je vznešený přednes, prohlášení recitačního charakteru, jako bys přednášel básničku.
40
Kačky – lidový výraz pro koruny.
16
„Petr už svůj osud má; Adame, jsi na řadě“ organizovala
Lucie, která se náležitě vžila do role moderátora a evidentně jí
dělalo dobře, že má příležitost „beztrestně“ komandovat své
kamarády – pány tvorstva41…
„Půjdu nakonec. Tome, do toho,“ řekl Adam a pobaveně
postrčil kamaráda směrem k záhadné ženě.
Tomáš si zuby stáhl rukavici a také vnořil ruku do škatule42. A
už svírá svůj svitek43. Zatím Petr, aby to ostatní neviděli, ukryl své
peníze, které jeho dlaň neopustily, do kapsy společně se svitkem a
pečlivě si zapnul zip.
„Ještě vydrž, hochu, nejsi poslední – rozbalíte si je všichni
najednou až přijde čas,“ řekla žena Tomášovi, který se už jal svůj
svitek rozmotávat.
Adam trochu rozpačitě zašátral v kapse, vzal do dlaně
všechno z peněz co mu ještě zbylo, tak, aby to nebylo vidět a
nechal svou ruku zmizet v otvoru osudí44. Upustil mince a snažil se
nahmatat svinuté papírky. „Je tam jen jeden!?“ zeptal se poněkud
překvapeně.
tvůj.“
„Opravdu? Ano,“ usmála se žena laskavě. „Jen jeden; ten
„Tak, děkuju“ pokusil se Adam oplatit přívětivý tón
žebračce.
„Teď už je můžeme rozbalit?“ zeptal se Tomáš netrpělivě.
„Půjdem spolu do Betléma…“ zaznělo od orloje.
41
Proč páni tvorstva? Něco jako lev – král zvířat, muž – pán tvorstva. Prostě je to výraz jemně
zesměšňující nespravedlivou nadřazenost mužů nad ženami, která byla v dřívějších dobách běžná
a i dnes zůstává v podvědomí lidí: Chlapci se považují za „něco víc“, než dívky. „Chlap je chlap“ a
žena je „jen“ žena ...
42
Škatule: jiný výraz pro krabici. Pochází z latinského slova scatula [skátula].
43
Svitek: svinutý, stočený kus papíru. Ve starověku a středověku to byla forma ukládání dokumentů
ještě před objevem výroby papíru. Tehdy se dokumenty zapisovaly na pergamen (dávněji papyrus)
vyrobený většinou z oslí kůže. Dokument se stočil do ruličky a tak se ukládal.
44
Osudí. Od slova osud pochází toto označení prostoru (většinou nádoby) ze kterého se vyjímají
losy.
17
„Nerozbalujte je, vydržte ještě. Jděte všichni k Betlémské
kapli45 a tam si je přečtete. Děkuji vám, že jste na mne byli hodní,“
rozloučila se paní s krabicí a vstala.
„Děkujeme … a šťastný a veselý,“ řekly trochu vyjeveně děti
takřka sborem, otočily se a rozběhly se směrem, který jim žena byla
přikázala.
Adam se ještě otočil, usmál se na ženu a ona mu jemně
pokynula. „Pamatujte si! Nic není tak, jak vypadá! Věřte svému
srdci, tak jako dnes! Požehnané46 Vánoce!“.
Když se děti prodíraly davem posluchačů u orloje, Adam se
ještě po ženě otočil. Nebyla tam. Jen holubi vyzobávali zbytky
okolo krabice, která ženě patřila.
Začalo hustě sněžit, když malí přátelé přiběhli na Betlémské
náměstí. Bylo tu liduprázdno. Jen na druhém konci lampář rozsvěcel
poslední plynovku47.
„Schováme se támhle,“ zavelel Petr.
Vběhli tedy do pootevřených vrat průjezdu, ze kterého se do
zšeřelé ulice snažilo proniknout měkké světlo z plápolající pochodně
a nabízelo bezpečí úkrytu před sněhem. Strhli si z hlav své čepice,
oprášili je od sněhu a rozhlédli se.
V průjezdu bylo sucho. Na obou stěnách byly, jako v nějakém
historickém filmu, upevněny tři hořící pochodně. Na konci průjezdu
zakrývalo výhled do dvora lešení. Posadili se na lavici stojící naproti
schodišti, které vedlo vzhůru do domu.
„Ta byla teda hustá!“ zahlásil Petr.
45
Betlémská kaple je legendární sakrální (církevní) stavbou u nás. Nalézá se na Starém městě
pražském. Kdysi sloužila husitským kazatelům (Mistr Jan Hus). Dnes slouží jako slavnostní Aula
ČVUT (České vysoké učení technické).
46
Požehnaný – opak slova prokletý. Jinak řečeno Bohem schválený, doporučený ale i ochraňovaný.
Spojení „požehnané Vánoce“ je běžný křesťanský pozdrav či přání v období Vánočních svátků.
47
Plynovka – pouliční plynová lampa. Od 19. do začátku 20. století běžné pouliční osvětlení. Lampy
chodili jednu po druhé rozsvěcet tzv. lampáři na počátku soumraku (před setměním) a na konci
svítání je zase jednu po druhé museli zhášet. Plynové lampy byly pro Prahu natolik
charakteristické, že se po listopadové revoluci pražští radní rozhodli tradici plynových lamp obnovit
a tak se v historických částech Prahy opět začaly objevovat kandelábry s plynovkami. Kandelábr je
sloup veřejného osvětlení, tedy v tomto případě sloup, na kterém je samotná lampa umístěna nad
chodníkem.
18
„Co pořád máš? Obořila se na něj Lucie. „Jak řek´ Adam; že
je možná bezdomovkyně, neznamená, že je špatná.“
„Jasně,“ přidal se Adam. „Je stará, nemusí bejt ani bez
domova, ale třeba má moc malej důchod a nikoho nemá a tak nemá
na lepší vohoz. Nakonec, starý lidi jsou přece šetrný.“
„Stejně je divná,“ stál na svém Petr. „A papírky osudu – to je
fakt uhozený,“ dodal, jen aby kamarády ponoukl48.
„Náhodou, proč? Je to legrace,“ řekl Tomáš a netrpělivě
dodal: „Tak už si to přečteme, ne?“
„Ať začne Adam! Má zítra narozky!“ vpadla Tomovi do řeči
Lucie, zatímco Petr protočil očima a udělal posměšný úšklebek.
Adam se usmál, sáhl do kapsy a vyndal svůj svitek.
Náhle se však udělal průvan, oheň pochodní se prudce
zachvěl a do průjezdu vlétl ze dvora bílý holub. Zakroužil nad dětmi
a vlétl na schodiště a vzhůru do domu.
Adam pevně sevřel svitek v dlani a pustil se za ptákem. Bral
schody po dvou, až byl nahoře, prošel otevřenými dveřmi a ocitl se
ve tmavé chodbě osvětlené kolísavým světlem, jež vycházelo
z pootevřené místnosti na konci. Stačil ještě zahlédnout holuba, jak
vlétl úzkým otvorem dovnitř.
„Haló, je tu někdo?“ zavolal opatrně do ticha domu. „Haló!“
Chvilku se zaposlouchal a neslyšel nic než praskání ohně a ustávající
ševelení49 křídel holuba. Šel tedy dál, minul velkou niku50 ve zdi s
velikou sochou nějaké svaté51 ženy, přistoupil ke dveřím a strčil do
nich, aby se vzápětí s hlasitým zavrzáním otevřely.
48
Ponoukat – provokovat.
49
Ševelení – jiný výraz pro šustot, ale jakýsi jemnější, víš, zvuk jemného vánku, ten nešustí, prostě
ševelí...
50
Nika – výklenek. Ve starých domech se často do silných stěn umisťovaly výklenky. Na chodbách a
schodištích v nich byly často postaveny sochy, v kuchyních zase v nich mohly být police na nádobí.
51
Svatá žena, svatý muž, světice, světec. Označení pro člověka, který žil příkladným životem podle
všech náboženských zásad. Církev po smrti takového člověka prohlásila za svatého a věřící jej
uctívají jako příklad křesťanského života, ochránce a pomocníka. Jednou z podmínek prohlášení
za svatého bylo a je i konání zázraků. Socha, o které je zde řeč, patřila tzv. sv. Terezičce – Terezii s
Lisieux [Lisijé]. Byla to velmi mladá jeptiška z řádu Bosých Karmelitek, která žila ve Francii (18731897). Její sochy ji zpodobňují jako krásnou mladou ženu v hnědém hábitu s pláštěm, držící kříž a
kytici růží ve složených rukou na prsou. Je jednou z nejoblíbenějších světic katolické církve.
19
Zůstal stát na prahu a pohlédl do místnosti. Byla prázdná.
V protilehlé stěně byl veliký krb s bohatě zdobenou římsou52. V krbu
hořel oheň a osvětloval jinak temnou velikou místnost. Nad krbem
visel obrovský obraz, po jehož bocích byly umístěny po jedné
pochodně. Jejich oheň lehce osvětloval staré plátno: Na obraze byl
vymalován stařec sedící na starožitné židli připomínající trůn.
Adamovi bezděky53 sklouzly oči z obrazu zpět do místnosti. Ona
židle, jako jediný kus nábytku stála uprostřed místnosti přímo před
chlapcem. Na vysokém vyřezávaném opěradle seděl holub a
zobákem si čechral peří.
V okamžiku, kdy Adam udělal opatrný krůček kupředu,
zavrzala kazetová podlaha a holub v panice54 mávl křídly. Vznesl se a
rozletěl se přímo proti obrazu. V tu chvíli se stalo něco, co Adamovi
nikdo nikdy neuvěří! Čekal by, že holub zatočí, nebo narazí do
plátna a hlučně spadne na krbovou římsu, ale obraz, jako by byl
otevřeným oknem ven, či do další místnosti: pták vletěl do obrazu a
usadil se na opěradlo židle, na níž stařec seděl!
Drapérie55 namalované po stranách obrazu se jako skutečné
lehce zachvěly v závanu vzduchu, který rozjitřila56 holubí křídla.
Adam měl pocit, že jasně vidí, jak se stařec na židli zavrtěl, jakoby
hleděl zaujmout pohodlnější polohu, pohlédl Adamovi přímo do očí
a lehce se na něj pousmál. V tu chvíli holub složil křídla, kterými
dosud stále mával, a celá scéna obrazu najednou ztuhla. Adam stál
jak přikovaný. Prudce mu bušilo srdce a neměl odvahu se ani
pohnout v obavě, že by mohl jakýmkoli pohybem uspíšit konec toho
záhadného výjevu. Oheň v krbu pomalu slábl a světlo následovala i
příjemná teplota v místnosti: ustupovala a mráz opuštěného domu
počínal vládnout i zde.
Probral se ze zamyšlení.
Uvědomil si, že slyší dupot kamarádů na schodech vedoucích
do domu. Otočil se a vyšel ze zšeřelé místnosti. Na konci chodby
52
Římsa je v architektuře sloup držící, podpírající nějaký horizontální (vodorovný) předmět. V
případě krbu podpírají římsy horní krbovou desku. Ve skutečnosti plní úlohu ozdoby.
53
Bezděky – aniž chtěl, aniž si to uvědomil.
54
Panika – zděšení.
55
Drapérie – tkaniny. V umění, zejména malířství, ale i architektuře se tento výraz používá pro
textilní dekorace, řidčeji i oděvy.
56
Rozjitřila – doslovně: vzbudila, můžeš říct také vyvolala, i způsobila. Je zde zřejmý základ slova:
jitro, což je jiný výraz pro ráno, kdy se zpravidla budíme...
20
uviděl všechny tři. Tomáš svítil na cestu malou lampičkou –
klíčenkou, takovou, jaké používá jeho otec jako reklamní předměty.
„Adame!“ zvolala Lucie. „Co tu tak dlouho děláš? Už jsme si
přečetli svoje věštby, takže už je to jen na tobě.“
„Já,“ začal Adam „no, chtěl jsem najít toho holuba.“
„No, a? Kde ho teda máš?“ uhodil na Adama Petr.
„Nevím,“ zalhal Adam „nikde tu není.“ Nemohl jim přece
říci, co se tu skutečně odehrálo, nebo c o v ě ř i l , že se tu
odehrálo; měli by ho za absolutní pako57.
„Pojďte se podívat!“ vedl je do místnosti, kterou před
okamžikem opustil. Nové překvapení! Z krbu už nevycházelo světlo.
Byla teď úplně prázdná. Židle byla pryč. To byl ještě schopen zjistit
díky velmi chabému světlu plynových lamp, které sem dopadalo
oknem z ulice.
„Půjč mi to!“ vytrhl Tomovi světýlko z ruky a posvítil do
temnoty směrem, kde ještě před chvílí praskal a plápolal oheň. Krb
byl prázdný a nic nenasvědčovalo tomu, že by komukoli poskytoval
teplo a romantickou atmosféru celé roky. Římsy i krbový otvor byly
pokryty starým prachem a zahaleny záclonami pavučin. Namířil
světlem nad krb. Stěna byla prázdná! Obraz zmizel. Jediné co
mohlo Adamovi potvrdit skutečnost podivného zážitku, byl prachem
vykreslený rám na zdi. Adam byl šokován. Chytá ho snad fantaz58?
Přece si to všechno nevymyslel! Byl teď ještě zmatenější. Jedinou
výhodou, která pro něj měla nezanedbatelnou hodnotu, bylo, že
z opatrnosti nic neřekl kamarádům. Teď je naprosto jisté, že by
sklidil posměch a dost možná i novou přezdívku. Každopádně jeho
pověst třídního podivína by byla navýsost59 upevněna.
57
Pako je označení druhu americké lamy (druh bezhrbého velblouda žijícího v jižní Americe a
chovaného zejména pro vlnu i mléko). Od tohoto slova pochází také obchodní označení lamí vlny:
paco. U nás se již dávno slovo pako používá jako méně neslušná nadávka, špatně chápaná ve
smyslu „to jsem kůň“. V poslední době s rozvojem internetu se tato nadávka vrací jako jeden z
mnoha slangových výrazů internetové komunity, ve zjemnělém smyslu, ovšem již ryze česky
řečená: „jsem lama“, tzn. „jsem hloupý“, přesněji „natvrdlý“, nechápavý, někdy snad i tupý.
58
Chytat fantaz – zbláznit se a v důsledku toho mít vidiny, falešné představy...
59
Navýsost – maximálně, nejvíce, jak je to jen možné...
21
„Radši pojďme!“ řekla Lucie. „Co kdyby nás tu někdo
načapal60!? Nemáme tu co dělat.“
„To je fakt,“ přidal se Adam s radostí, že konečně vypadnou
a on si bude moci vše co se dnes stalo, v hlavě nějak uspořádat.
„Ale co Adamova věštba?“ Petr zvrátil Adamovy naděje na
konec dnešního večera.
Adam teprve nyní uvolnil stále pevně sevřenou dlaň, rozbalil
svitek své věštby a odevzdaně četl:
„Až dům tvůj otočí se kolem Zdroje, přijde chvíle tvá. Tehdy
skončí nepokoje, ty se ujmeš vlády. Potřeš opět Zlého voje, však
bude dál za tvými zády. Budeš střežit Narození, vedle Skály stát
sám Malou Horou, mocnou však. Dnes nehledej vysvětlení, pánem
tvým Bůh je a čas. Až písmo dojde naplnění, potkáme se zas.“
„Ty, jo! No tak to je teda fakt hustý!“ zahlásil Petr.
Tomáš vysekl úklonu: „Vaše Veličenstvo…“
Adam teď už docela zjevně vyděšený zasunul věštbu zpět do
kapsy bundy a zapnul zip. Dneska by to už f a k t mohlo stačit.
pomyslel si a měl pocit, že se mu podlamují kolena.
Lucie řekla: „Kluci, jste pitomí, přečtěte si znovu svoje
věštby a pak se posmívejte.“
„No to je teda fakt,“ řekl Petr, „ale já se neposmívam, jen je
to prostě legrační a musíš uznat, že Adamova věštba je fakt hustá.“
„Jasně,“ přidal se Tomáš, „nejhustější ze všech. I když teda
ta tvoje, Lůco, ta je taky hustá, faaakt síla.“
„Poslechni si je, Adame; Petr svou někam zašantročil61, takže
bohužel... Tomáši začni!“ zavelela Lucie.
60
Načapat – nachytat, přistihnout.
61
Zašantročit – zastrčit, schovat a nemoci najít.
22
A Tomáš začal: „Temnota ti často v patách, však také
rozvaha a co souputník tvůj, láska. Volby možnost osloví tě, však
volba správná bude tvoje vráska. Nepodlehni hrozbě křídel Zla.“
Zatímco četl, Lucie zadržovala smích: Petr stojící za
Tomovými zády začal dělat pohyby, kterými chtěl naznačit
strašlivého netopýra.
„Hele, jestli to mám dočíst, tak si nech ty svoje vopičky a
pořádně sviť,“ zavrčel Tomáš a dočetl věštbu: „Štěstí najdeš v
osamění, mocný přítel oporou ti bude, a ty jemu rádcem.“
„Lůca!“ zvolal Petr.
A Lucie začala: „Přítelkyně svátku Jeho, údělu i života,
pomocnice a rádkyně...“
„Kluci, nevím co si o tom mám myslet, ale je to prostě fakt
jenom legrace a nevím, jak vás, mě to docela pobavilo, ale už
musím domů. Naši na mně čekají s oslavou, mamka určitě upekla
dort a nejvíc se těší ségry,“ vpadl jí do čtení Adam. Najednou měl
pocit, že by mohla přečíst něco, co by slyšel nerad, tedy spíš, co by
nechtěl, aby slyšeli chlapci. A pak dodal se strojeným nadšením a
netrpělivostí: „Ty jo! Zapomněl jsem! Mám dostat suprovej
přehrávač empétrojek!“
„No jó! To se tak někdo má! Narozky, svátek a eště Vánoce!
zazáviděl Tomáš.
„No to je pěkně na pytel! Celej rok pak nic nedostane. Žádný
dárky. To já mam furt něco,“ oponoval Petr.
„Ty? Ty máš furt něco. I kdybys měl svátky jako Adam,
papínek ti pořád něco dává, tak by ti to zas tak vadit nemuselo,“
opáčil Tomáš.
„To víš, musíš se umět narodit,“ zachechtal se Petr.
„Kluci, otočit!“ zavelela Petrovi a Tomovi Lucie, a když ji
kluci poslechli, políbila Adama na tvář: „Všechno nej, Adámku.“
23
Současně se ale
provokativně zahoukali.
oba
chlapci
otočili
a
se
smíchem
Nebýt tma, Adam by nezakryl ruměnec62: „Já už ale fakt
musím.“ A vyběhl z domu do zasněžené ulice.
„Nuže, co mu říkáš?“ konečně promluvil přes rameno do tmy
za sebou stařec sedící na staré židli, připomínající knížecí trůn.
Za ním, zpoza židle vystoupila ze stínu paní: „Už když jsem
ho spatřila na Náměstí, věděla jsem, že s Věštbou naloží, jak se od
něho čeká.“ Odmlčela se a stařec se zamyšleně usmál. „Můžeme
tedy zahájit Velkou přípravu, Mistře Joshuo?“
Stařec se zasmušil63 a starostlivě odvětil: „Ovšem,
Magdaléno, povolám bratry z Czerne64 a přichystáme dům. Nesmíme
nic ponechat náhodě; nejsme jediní, kdo se bude důkladně
připravovat. Zvědové mne informovali, že Vzdoropapež už má své
lidi ve Vatikánu.“
„O tom není pochyb, Mistře,“ pokračovala paní Magdaléna.
„Bratr Sebastian dnes ráno volal, že se někdo pokusil ukrást
Patent65; zůstala po něm pěkná spoušť a jeden gardista66 je v
nemocnici Gemelli v kómatu67.“
62
Mít ruměnec (ve tváři) – červenat se.
63
Zasmušil – ustaraně se zamyslel.
64
Czerna – polský název obce. Čti Černa, Černe. Názvy měst a obcí až na pár výjimek, jako London
– Londýn, nepřekládáme, ale když chceš vědět, jak by se ta obec jmenovala česky, tak Černá.
65
Patent je výraz pro dokument cosi zajišťující, garance. Velké písmeno je užito protože se v tomto
kontextu jedná o konkrétní dokument, místo jehož názvu (který by byl s velkým písmenem na
začátku) se uvádí právě jen označení Patent, zastupuje tedy název.
66
Gardista – příslušník gardy, voják. V tomto případě příslušník tzv. Švýcarské gardy – to je tradiční
vojenská jednotka – dnes bychom řekli ochranka papeže. Příslušníci se rekrutují (vybírají)
výhradně z občanů švýcarského státu, mají charakteristické uniformy středověkého střihu, včetně
kovových helmic. Dodnes plní symbolickou i praktickou funkci. Papež je v katolické církvi nejvyšší
duchovní, velekněz. Je nástupcem svatého Petra, jehož Ježíš Kristus pověřil vedením církve.
67
Kóma je stav bezvědomí, těžká forma ztráty vědomí.
24
„Ano, ovšem! Vím o tom, jakmile tady dnes skončíme,
navštívím toho hocha,“ řekl Joshua a pokračoval: „Ty zítra,
Magdaléno, zavolej generálovi68 ať zašle tu žádost na univerzitu. Já
pak pošlu osobní dopis přímo doktoru Lowensteinovi. Víš, jak v této
zemi vše dlouho trvá! Potřebujeme nutně, aby byl doktor nejpozději
v červnu v Chrámu. Bude potřebovat důkladnou přípravu a my si
musíme být jisti, že rodiče nic nepřekazí jen pro nevědomost. To
víš, dnes vše nejde tak hladce, jako kdysi.“ Oba se usmáli.
Mistr Joshua vstal. Vyrušený holub si přestal rovnat peří,
vzlétl a namířil si to zpět do obrazu. Prolétl jím a usadil se
uprostřed prázdnoty. Složil křídla a v tom okamžiku se pod ním z
ničeho zhmotnila trůnová židle. Pták seděl na vrcholu jejího
opěradla.
Mistr vkročil rovněž do obrazu a počal sestupovat dolů z
obrazu do pustého prostoru místnosti. Jak kladl nohy do prázdna, s
každým došlápnutím se pod nimi z ničeho zhmotňoval pevný schod z
černého mramoru. Takto, následován paní Magdalénou, sestoupil z
obrazu do sálu, který ještě před nedávnou chvílí opustily děti. Mistr
Joshua a Magdaléna stanuli pod schodištěm na omšelé69 kazetové
podlaze70 prázdné místnosti. Byla pokryta letitou71 vrstvou prachu,
porušenou jen shlukem stop dětských bot u dveří. Jak dvojice
procházela, veliká prázdná místnost se náhle a postupně měnila
jako zázrakem v krásný obývaný sál s nádhernou a nákladnou
výzdobou. Parkety byly zbaveny prachu: najednou jakoby se zvedl
prudký vítr nízko nad podlahou a prach, jako písek na poušti, se
valil směrem od starce a postupně úplně zmizel; parkety se pod ním
skvěly čistotou a leskem. Pavučinová výzdoba se v celém sále
rozplývala, stěny byly pokryty čerstvou malbou, štuky72 i obrazy.
Před trůnovou židlí, ke které teď Mistr došel, se z nicoty zhmotnil
68
Generál – tato vojenská hodnost se často, jako i v tomto případě, používá jako zjednodušené
označení funkce generálního ředitele nějaké společnosti.
69
Omšelá: zašlá, stářím poškozená.
70
Kazetová podlaha je něco jako parketová, jen místo parket jsou použity větší dílce, zpravidla
čtvercového tvaru a různých barev a druhů dřeva, většinou ze vzácných tropických stromů;
kazetové podlahy jsou typické pro zámky a honosné domy. Často bývají ornamentálně
sestavovány. Chápeš?
71
Letitá – dlouholetá.
72
Štuk je plastická výzdoba omítek. Jde o nejrůznější ornamenty, květinové motivy, andělíčky,
obličeje a podobně. Štuková výzdoba se používá na vnitřních i vnějších omítkách, v interierech
(vnitřních prostorách budov) často také na stropech a jako v případě tohoto domu bývá často
kombinována také s malbami.
25
obrovský vyřezávaný stůl z ebenového dřeva73 intarzovaný74
slonovinou a stříbrem a stejně přibyly i židle okolo stolu. Stůl byl
náhle obtěžkán mísami s ovocem a karafami75 naplněnými
nejrůznějšími nápoji, objevily se i květiny v nádherných vázách a na
svíčkách, které jakoby z prázdna vyrostly společně se stříbrnými
svícny, zaplály plaménky.
Starý muž se otočil ke schodišti, které před malou chvílí
vyrostlo doslova pod jeho nohama. Okny do sálu pronikalo světlo z
venku a hořící svíce na stole i stěnách, ale také slabě svítící lustr
nad stolem, zalévaly místnost měkkým světlem. Schodiště však a
nad ním obrovský starý obraz, ze kterého oba vystoupili, unikaly
dosahu všech světel a tak byly pohrouženy do stínu, jenž bránil
spatřit výjev, jemuž obraz dával svoji plochu. Mistr pokynul
schodišti rukou a to se náhle rozplynulo jako černý dým. Odhalilo
tak veliký mramorový krb, který tu dnes již Adam obdivoval. V krbu
v následujícím okamžiku zaplály plameny a takto ozdoben završil
velkolepost sálu, který měl být svědkem Velké přípravy. Na krbové
římse se rozsvítily vysoké svíce stojící na mohutných stříbrných
svícnech po bocích obrazu. Posvítily tak na obraz a konečně odhalily
postavu namalovanou nápadným rukopisem Leonarda da Vinci76: asi
čtrnáctiletý chlapec zde stál u keře vinné révy. Byl oblečen v
purpurovém77 šatu kardinálů78. Kdyby byl Adam navštívil dům v tento
okamžik, uviděl by sám sebe!
„Jako by ti z oka vypadl, Měsíčku.“ Magdaléna se usmála a
Mistr jí unaveným úsměvem oplatil.
73
Eben je vzácný druh tvrdého tmavého dřeva používaný zejména v nábytkářství.
74
Intarzovaný – též vykládaný. Zdobený vykládáním ornamenty a mozaikami. K intarzii se většinou
používaly různě barevné dýhy jiného dřeva, perleť, někdy také zlato, stříbro, želvovina (plátky ze
želvích krunýřů) a slonová kost, nebo její náhražky.
75
Karafa: široká láhev se zúženým hrdlem a obvykle také se zabroušenou zátkou
76
Leonardo da Vinci byl významný italský renesanční umělec, vědec a vynálezce (1452-1519).
Určitě znáš jeho obraz Mona Lisa.
77
Purpur je zvláštně sytý a jasný odstín červené barvy. Již v dávných dobách byl používán na
zdůraznění důstojnosti, proto jej používali především králové a v církvi byl vyhrazen papeži a
kardinálům. Původně se vyráběl speciálním zpracováním látky vylučované mořským plžem
ostranky jaderské. Protože k výrobě jednoho gramu tohoto barviva bylo zapotřebí více, než tisíc těl
tohoto živočicha, byl již ve starověku nalezen způsob jak barvivo vyrábět uměle. Purpur je také
synonymem – jiným označením právě pro kardinálský oděv.
78
Kardinál je vysoký hodnostář v katolické církvi, oprávněný volit papeže. Dnes jde vždy o kněze,
resp. biskupy. Ve středověku bývali do hodností kardinálů jmenováni i nekněží, dokonce někdy i
osoby dětského věku a často tyto hodnosti byly rozdávány jako úplatky, odměny nebo v rámci
politické strategie papežů. Kardinály jmenuje papež.
26
III. NOVÝ AVIGNON
Banka Cain & Cain. Stála v samém centru města Nový
Avignon79. Byla ohromnou velmi moderní a krásnou budovou o 66
poschodích; v tisku byla často nazývána La Perle noir de la Franse 80 Černou Perlou Francie. Její krása byla poněkud tajemná. Obvodové
stěny stavby byly obloženy obrovskými tabulemi z černého skla a
společně s pozlaceným kovovým skeletem81 zářícím do dálky
představovaly opravdu jedinečný skvost moderní architektury.
Vnitřní výzdoba a zařízení rovněž omračovaly harmonií82
jednoduchosti a drahých materiálů. Černý a červený mramor, sklo a
pozlacené kovové prvky. Korunou celé krásy však byla stará gotická83
kaple84, jež stavbě vévodila na jejím samém vrcholu, obklopena
mohutnými stromy bez listí z černé oceli, v jejichž korunách
hnízdily desítky havranů.
Před bankou zastavila veliká černá limuzína85. Vystoupil z ní
urostlý černý muž v dobře padnoucím obleku a s černými brýlemi.
Dlouze a pečlivě se rozhlédl po okolí a pak řekl cosi do mikroportu86
umístěného pod manžetou87 levého rukávu. Vzápětí se otevřely
dveře auta a vystoupili další muži. Každý okamžitě zaujal postavení
tak, aby sledovali svou část okolí. Ochranka. Všichni s vybouleným
sakem v podpaždí a pravicí připravenou kdykoli tasit a bude-li to
79
Avignon francouzština [aviňon]
80
La Perle noir de la Franse francouzština [la pérl noár de la fransé]
81
Skelet – kostra, konstrukce.
82
Harmonie – souhra, soulad.
83
Gotika – středověký umělecký sloh (prosazoval se především v architektuře). Gotický je např.
chrám sv. Víta v Praze na Hradčanech.
84
Kaple je křesťanská modlitebna.
85
Limuzína – luxusní auto pro více než šest osob s pevnou střechou. Prostor pro cestující je oddělen
od prostoru řidiče a spolujezdce.
86
Mikroport – miniaturní mikrofon.
87
Manžeta je lem rukávu košile, na kterém se v protilehlých polohách nachází knoflíková dírka a
knoflík, případně pouze dvě protilehlé knoflíkové dírky, které spojuje volný manžetový knoflík jako
šperk.
27
situace vyžadovat, bez lítosti střílet. Ve stejném okamžiku na místo
přijela další černá limuzína. Z ní vystoupili dva stejně vyhlížející
muži. První se rozhlédl, obešel auto a otevřel zadní dveře. Uvnitř
sedící mu podal jakýsi plášť a on jej přehodil přes nastavenou paži
svému společníkovi.
Sedící měl jméno. Hrabě Edward Kelly. Prezident banky Cain
& Cain. Svému pobočníkovi ještě podal poklad, který dosud
opatroval na svém klíně – krásnou mladou kočku habešskou. Podal
mu ji a vystoupil. Byl to muž vysoký, velmi elegantní, sotva
čtyřicetiletý, s ostře zastřiženou prošedivělou bradou a havraními
lesklými vlasy. Nerozhlížel se. Pouze pohlédl vzhůru na vrchol banky,
kde se tyčila věž starobylé kaple a nad níž hlasitě a neúnavně
kroužilo početné hejno havranů. Za doprovodu svých pobočníků a
tělesné stráže rázně vykročil přes nádvoří k bance. Když přešli
rozlehlé nádvoří dlážděné velkými lesklými tabulemi z černé žuly,
téměř neslyšně se před nimi otevřela velká stěna z černého
neprůhledného skla. Nad jejich hlavami se v pronikavém svitu
jitřního slunce leskl obří zlatý nápis – logo 88 banky - Cain & Cain,
psaný gotickými literami89. Ani on si nezadal s velkolepostí budovy a
doplňoval starobylou povahu vrcholu jinak hypermoderní stavby.
Ocitli se v prostoru liduprázdného foyer90 a v ústrety jim
kráčel, ba téměř cupital, malý človíček ve velmi dobře padnoucím
obleku. S nezvyklou úklonou oslovil pána: „Dobrý den, pane
prezidente, doufám, jste měl příjemnou cestu!“
„Děkuji Fouquete,“ řekl prezident přezíravě a minul
človíčka. Nicholas Fouquet91 byl ředitelem jediného bankovního
domu Cain & Cain. Jeho úkol i pravomoci byly omezeny na správu
technického chodu architektonického skvostu, jakým Černá Perla
Francie byla. Skutečným šéfem zde byl hrabě Edward Kelly. Rázným
88
Logo – znak.
89
Litera – písmeno.
90
Foyer [foajé] – z francouzštiny: vstupní hala.
91
Nicholas Fouquet francouzské jméno [Nikolas Fuké] při oslovení (5. pád) [Fukete].
28
krokem zamířil k výtahům a doprovod jej stejně spěšně následoval.
Výtah byl připraven. Fouquet cupitající na konci doprovodu obratně
předběhl skupinu mužů, aby je posléze uvedl do kabiny zdviže92.
Když muži nastoupili, Fouquet podruhé oslovil svého šéfa:
„Dovolíte, pane prezidente?“ a s křečovitou grácií93 nastavil dlaň v
očekávání, že Kelly do ní cosi vloží.
Prezident však i nyní stejně přezíravě sykl: „Já sám,
Fouquete.“ Sňal si z levice velký prsten a jeho černý kámen vložil
do malé prohlubně, která byla na ovládacím panelu nad tlačítky pro
volbu podlaží. Kamenem proniklo slabé rudé světlo a zdviž se dala
do pohybu.
Když se výtah po několika minutách zastavil a otevřely se
dveře, skupina mužů vystoupila; jen ředitel Fouquet zůstal a již aniž
zbytečně čekal na prezidentovu zdvořilost, zmáčkl tlačítko, aby
opět odjel.
Muži, po té co vystoupili z velmi silně osvětleného výtahu,
stanuli na samém vrcholu budovy v tajemném šeru staré kaple.
Nebyl to jen přechod ze světla do šera. Jakoby skupina
vstupovala také do zcela jiného světa. Nápadnou byla strohost
výzdoby starobylé stavby. Jednoduché žebrové klenby, kamenné
stěny bez zbytečných ozdob, jaké známe z četných křesťanských
staveb Evropy té doby. Kromě nevysokých vitrážových 94 oken kapli
poskytovaly světlo nesčetné pochodně na sloupoví a po obvodových
stěnách. Vitráže dávaly prostor četným apokalyptickým95 výjevům.
Obrazy na těchto oknech však byly živé! Ve většině těchto scén
planul oheň. Bylo vidět mnoho roztodivných96 tvorů, strašlivých a
zlých, někdy podobných lidem, jindy mytickým97 příšerám.
92
Zdviž – starý výraz pro výtah.
93
Grácie znamená půvab, ladnost.
94
Vitráž, také jinak řečeno vitraj: Skleněná mozaiková výzdoba oken, vyobrazující nejrůznější výjevy,
často také jen ornamenty či kombinaci těchto prvků. Jednotlivá barevná sklíčka, či sklíčka
malovaná se upevňovala do cínových rámečků. Světlo pronikající skrze barevná skla často tvoří v
interieru zvláštní snovou až tajemnou atmosféru.
95
Apokalyptické výjevy jsou výjevy apokalypse podobné, nebo s ní související. Apokalypsa je
biblické zjevení svatého Jana. V tomto spisu je popsáno vidění jednoho z apoštolů, jehož obsahem
jsou hrůzné události konce světa, Boží soud.
96
Roztodivní – nejrůznější, mnoha různých vzhledů a forem.
97
Mytický – pocházející z mýtů (starých pohádek a pověstí). Mytické příšery byly zpravidla strašní
netvoři. Vzpomeň si na např. Skyllu a Charybdu, kyklopy či Medúzu ze starých řeckých bájí a
pověstí.
29
Prezidentova tělesná stráž zůstala stát. Hrabě Kelly a jeho
pobočníci minuli dvojici strážných, kteří v rozhodujícím okamžiku
rozevřeli sevření sudlic98 aby je vzápětí opět zkřížili. Strážní, ačkoli
se lišili barvami stejnokrojů, nápadně připomínali vojáky papežské
Švýcarské gardy.
Podlaha, po které muži kráčeli, byla pokryta prachem. Jak
rázně kladli své kroky na podlahu, prach se v závanu vzduchu zvedal
a odkrýval mozaikové svastiky99, které tu byly v pruzích po celé
délce hlavní lodi100 kaple. Odlesky ohňů pochodní a planoucích oken
jim mihotavě osvětlovaly tváře a zrcadlily se v černých brýlích
pobočníků a tu a tam ozářily lesklé mozaiky hákových křížů na
podlaze poodhalených jejich botami. Podivnou a tísnivou atmosféru
této tajemné stavby dokresloval nářek a kvílení mučených lidí,
který slabě pronikal ze živých obrazů oken.
Konečně dospěli k nejzazší části staré stavby. Nebyl tu však
oltář101. Celý prostor presbyteria102 ponořený do tmy, do výše asi pěti
metrů vyplňoval objekt, který zde byl jediným důkazem
současnosti: obrovské akvárium. Před ním stál - zády k příchozím vysoký trůn.
„Nesčetněkrát jsem ti řekl, že si nepřeji, abys mi sem chodil
takhle!“ - zahřměl zpoza vysokého opěradla trůnu ostrý hlas starce.
Všechny pochodně v kapli zaplály více a interiér103 byl náhle
zřetelnější.
98
Sudlice: středověká útočná zbraň – kopí kombinované se sekyrou na dlouhém dřevci. Dřevec je ta
tyč, na které je kovová část nasazena. Celá zbraň je vyšší než člověk a stráže sudlice také
používaly k aktivnímu znemožnění průchodu.
99
Svastika. Hákový kříž. Byl symbolem štěstí zejména u východních náboženství (budhismus,
šintoismus). Diktátor tzv. Velkoněmecké říše Adolf Hitler převzal svastiku do své propagandy jako
symbol fašistického Německa. Od té doby je za jistých jasných okolností (způsob, příležitost a
souvislosti) považován za symbol německého fašismu, holocaustu, násilí a zotročování lidí.
Takovéto jeho používání je trestné. Propaganda je veřejné, často s vnucováním hraničící šíření
názorů a myšlenek za účelem masově získat přívržence. Holocaust je pojem pro vyhlazování rasy
nebo skupiny lidí – myšleno původně a dodnes převážně židovské rasy.
100 Loď – v architektuře centrální prostora. Loď kaple, nebo kostela (chrámu). Někdy bývají lodi dvě i
tři, z nichž jedna je hlavní, velikostí a účelem dominantní. Lodi bývají od sebe oddělené souborem
sloupů.
101 Oltář – obětní stůl.
102 Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní
bohoslužebný prostor v kostelech, v němž je postaven oltář, pohybuje se zde kněz a vykonává
bohoslužbu.
103 Interiér – vnitřní prostora.
30
Kelly ihned pokynul jednomu z mužů svého doprovodu, ten
přiskočil a dlouhý plášť, který měl dosud přeložený přes levou paži,
rozprostřel prezidentovi přes ramena. V tom okamžiku se celý
Kellyho oděv změnil. Stál tu nyní v černé mnišské kutně 104 s dlouhým
pláštěm a na prsou mu visel velký stříbrný pektorál105. Vzhůru
nohama a bez těla Ukřižovaného. Edward Kelly přistoupil ke trůnu,
poklekl a těsně přiblížil své rty k prstenu na ruce, která se mu
nabízela k políbení.
Muž sedící v trůnu byl tím, kdo dával bance jméno. Abel
Cain.
Bývalá kaple byla jeho příbytkem, ale také útočištěm, které
neopouštěl; útočištěm ve kterém spřádal své hrozné plány.
Položil dlaň na Kellyho hlavu106 a po chvíli pokynul, aby vstal.
Prezident pohledem vyzval muže držícího kočku a ten s ní vystoupal
po letitých litinových107 schodech na ochoz108 nad velkým akváriem.
Zároveň Kelly vzal z malého stolku napravo od trůnu číšku s malou
dýkou a podal je Cainovi. Ten krátkým rychlým pohybem nařízl svou
levou dlaň, nádobku naplnil temnou krví a vrátil hraběti. Zatímco
Kelly stoupal s číší krve svého pána po protilehlém schodišti vzhůru
k ochozu akvária, zahleděl se Cain do své zraněné dlaně. Rána se
mu před očima zvolna zacelila a on trochu znuděně odvrátil pohled,
aby svou pozornost věnoval akváriu. Lehce se pousmál, pohodlněji
se usadil v trůnu. V ten okamžik vystoupivší Kelly pohlédl na protější
stranu ochozu a letmým pokývnutím hlavou dal znamení muži s
kočkou. Ten zvíře uchopil za kožich na hřbetě, natáhl s ní paži nad
akvárium kam až dosáhl a upustil je do vody. V krátkém okamžiku se
temná voda zavlnila, cosi velkého se prudce mihlo přímo pod
vystrašeným zvířetem snažícím se zachránit plaváním a jeho
zoufalou snahu v mžiku ukončilo. Kočka zmizela pod hladinou.
104 Kutna – mnišský oděv, také řečeno hábit.
105 Pektorál je kříž zavěšený na řetězu, na prsou svého nositele (z latinského pector – prsa.) Nosili jej
(a dodnes nosí) biskupové a opati jako symbol svého úřadu - insignie, též příslušníci některých
řeholních řádů (mniši), ti zas jako symbolickou součást řeholního oděvu.
106 Položit dlaň na hlavu je úkon požehnání, ale také působení moci na dotyčnou osobu, jež se
úkonu dobrovolně podrobuje. Často má ale pouze symbolický význam.
107 Litinové, také se může říkat litěnné. Litina je slitina železa s uhlíkem. Je velmi odolná vůči teplotě
a tlaku, avšak je křehká. (Uhlík, jak jistě víš je v přírodě přítomen ve dvou formách: diamant a
grafit. Diamant je sice tvrdý ale křehký a grafit, který se jinak používá také jako tuha v tužkách je
rovněž křehký). Litina se často používala na výrobu montovaných schodišť a jiných konstrukcí, ale
také se z ní např. vyráběla kamna, vany, hrnce apod. Např. i Eiffelova věž je vyrobena z litiny.
108 Ochoz – architektonický funkční prvek. Často jde o lávku zavěšenou v prostoře na konstrukci, či
přisedlou k nosné stěně. Lávka je určena k přístupu do vysoko položeného stání nad pozorovanou
prostorou.
31
Ve vteřině spatřil Cain pod vodou temný oblak – krev kočky
se rychle mísila s vodou. „Kelly!“ sykl netrpělivě a ten ze svého
místa vlil do akvária obsah číše.
Jak se ve vodě mísila krev Cainova s tou kočičí, počínalo se
akváriem šířit lehce tlumené rudé světlo, jehož intenzita 109 rostla,
jak se směs šířila akváriem.
Kelly sestoupil po schodišti a postavil se vedle trůnu čelem k
vodní nádrži, po levici Cainově. Ten pohledem zhasl svíce na stojanu
po své pravé ruce a začal mumlat zaklínadlo. Kaple opět zšeřela.
Oblaky krve ve vodě se začaly intenzivněji pohybovat a
postupně nabývaly tvarů a zhmotňovaly se do živého obrazu. Oba
muži uviděli nemocniční pokoj a postavu lékaře sklánějícího se nad
lůžkem pacienta. Přístroje v hlavách lůžka110 již byly vypnuty.
Chlapec, asi dvacetiletý, ležící na posteli měl zavřené oči, ale
nespal. Také nedýchal. Lékař, kterého Cain s Kellym sledovali, měl
položenou dlaň na prsou mrtvého a cosi mu téměř neslyšně vytrvale
šeptal. Náhle se chlapec nadechl a otevřel oči a snažil se na lůžku
zvednout.
V tomto okamžiku také Cain končil své zaklínání vyslovením
Joshuova jména. V tuto chvíli se lékař otočil a pohlédl přímo do
Cainových očí. Ten pohled v sobě mísil výsměch i varování, soucit i
opovržení. Cain sebou prudce trhl, zableskly mu žlutě oči a vztekle
zaječel: „Ví o nás!“ plivl na sklo akvária, obraz se okamžitě
rozplynul, jakoby před Cainovým plivancem oblak prchal až zmizel
úplně a krev ve vodě zvolna přestala zářit. Nitro kaple se rychle
pohroužilo do tmy.
Lékař se usmál na vojáka, položil mu dlaň na tvář, a pohladil
jej se slovy: „Odpočiň si synku, brzy se zase uvidíme.“ Voják se
usmál. „Děkuji, Mistře Joshuo!“ Joshua ihned vyšel z pacientova
pokoje a zastavil se u mnicha, který zde stál na stráži. „Dej mi na
109 Intenzita: síla.
110 V hlavách lůžka... Nediv se, tak se to říká. Ta strana, kde je na posteli polštář a kam si pokládáš
hlavu, té se říká „v hlavách lůžka“, no a kde máš nohy, zase „v nohách lůžka“.
32
něj dobrý pozor, bratře, je to hrdina, kterému jsme velmi
zavázáni.“
Vyšel z nemocnice. Pršelo. Mávl na taxík. „Dalla Santa città,
Signore?“111 zeptal se drožkář. „Si, e presto, prego!112“ odpověděl
Joshua a taxík se rozjel do útrob uplakaného Říma. Mistr sledoval
přes deštěm omývané okénko, jak se vzdaluje neón 113 Ospedale
Gemelli114 rozpitý ve stékající vodě.
111 „Dalla Santa Città, Signore?“ [dalla santa čitá, siňóre] – italsky: Do Svatého města, pane? znamená to „Jedeme do Vatikánu?“. Vatikán je samostatný městský stát, sídlo papeže v centru
italského hlavního města Říma.
112 „Si, e presto, prego“ [sí e présto, prégo] – italsky: „Ano a rychle, prosím“
113 Neón – skleněná trubice ve tvaru nápisu, naplněná héliem, jež za přívodu el. energie svítí.
114 Ospedale Gemelli [ospedále džemelli] – italsky Nemocnice Gemelli. Významná římská
nemocnice, v níž byl operován a zotavoval se také papež polského původu Jan Pavel II. (1920 –
2005) Po atentátu tureckého nájemného vraha Alli Agci údajně najetého Jurijem Andropovem
někdejším nejvýznamnějším představitelem Sovětského svazu a jeho komunistické strany.
33
IV. DR. LOWENSTEIN
Doktor Lowenstein byl profesorem církevní archeologie a
biblické lingvistiky115 na Karlově univerzitě v Praze. Ve svém oboru
patřil k evropské špičce a především ve vědeckých i církevních
kruzích měl patřičnou autoritu116. V souvislosti s objevem kostela
z rané éry117 křesťanství byl požádán o konzultaci118 některých
nástěnných nápisů a obsahu svitků, které byly v kostele nalezeny.
Přístup do vlastní svatyně119 nebyl jednoduchý. Dr.
Lowenstein sestupoval opatrně s ohledem na úzké schodiště i jeho
výšku. Jeho pozornost zaujaly četné symboly a obrazce na stěnách.
Usmyslil si, že až provede zběžnou obhlídku svatyně, věnuje jim
tolik času, kolik zasluhují.
Schodiště bylo nyní přerušeno krátkou chodbou – k úlevě
Lowensteinově - již dostatečně vysokou, takže již nemusel
pokračovat shrbenou chůzí… Chodba se svažovala dále směrem na
východ. Vyobrazení, jež jej tolik zaujala na stěnách schodiště a jež
byla v naprosté většině mozaiková, nyní nahradily zřetelné reliéfy120
na podlaze. Stav těchto reliéfů prozrazoval, že čas se zde příliš
nepodepsal, tedy že po nich nepřešlo mnoho nohou. Nejevily
známky opotřebení, jaké známe i jen na padesátiletých schodištích
činžáků. Jemu však – a dost možná o to více – činily potíže v chůzi:
přirozená i profesionální zvědavost jej nutila vpřed, avšak táž
zvědavost ale i opatrnost zase žádaly pozorně sledovat, co je na
podlaze a ten boj nebyl vždy vyrovnaný… Chůze tomu tedy jen
odpovídala – klopýtání a prakticky každý krok nová otázka…
115 Biblická lingvistika – vědní obor zabývající se zkoumáním jazyků biblických textů.
116 Autorita: vážnost.
117 Éra – epocha, věk, období, doba.
118 Konzultace: porada, rada odborníka, odborný posudek.
119 Svatyně je stavba, objekt, prostor náboženského charakteru, určená k obřadům uctívání božstva.
120 Reliéf - plastické vyobrazení.
34
Podle údajů, které dr. Lowenstein od zástupce Joshua
interprises 121 obdržel, svatyně se nacházela přibližně v hloubce 77
metrů pod úrovní okolního terénu. Není divu, že v takové hloubce a
na člověka osamoceného dolehne podivný pocit tísně. Lowenstein je
realista a tedy nemohla být řeč o tom, že by byl podlehl nějakým
iracionálním122 představám či dokonce obavám - neviděl v každém
stínu démona123 v tom správném smyslu slova – konec-konců démony
zde viděl na každém kroku – valná většina reliéfů, a před tím
mozaikových obrazů na ostění124 schodiště, mu nebyla neznáma. Ve
většině případů šlo o víceméně známá vyobrazení, se kterými se
v minulosti setkal nesčetněkrát125, ať již byly ve spisech, či v rámci
architektonických objektů. Znal význam těchto roztodivných
vyobrazení v sakrálních126 stavbách a tak příliš nepřemýšlel o jejich
smyslu:
Podle křesťanské tradice démoni musí uprchnout, spatří-li
svůj vlastní obraz.
Lowenstein si vzpomněl na tuto starou poučku a v duchu se
zasmál nad otázkou, zda to platí pouze pro démony, nebo zda se
před úmysly stavitelů nemají mít na pozoru i případní archeologové
zkoumající jejich stará díla…
Zvláštní byla koncentrace127 tolika výjevů na tak malém
prostoru. Dávala tušit, že staří křesťané tu střežili něco obzvlášť
důležitého, co mělo být výjimečným terčem útoků pekla…
Nade vše jej opanoval pocit vzrušení pramenící z vědomí, že
je, nepočítaje dělníky, kteří se sem dostali, více či méně
nevědomky, po téměř dvou tisících letech (jak mu bylo sděleno),
prvním člověkem, který přes tyto obličeje démonů klopýtá a nemohl
zastřít příjemné potěšení z toho že jim šlape do úsměvu, či šklebu…
Když pak vstoupil do prostory, jejíž rozměr nebylo možno
prvním pohledem odhadnout, jeho vzrušení se jen vystupňovalo.
121 Joshua interprises [jošua intrprajzis] – název společnosti, jež jej najala.
122 Iracionální: nesmyslný, rozumově neodůvodněný, neodůvodnitelný, opírající se o city a
nepodložené obavy.
123 Démon je neosobním pojmem, symbolem zla ale také konkrétní osobní bytostí zlého charakteru,
duchovní bytost patřící k Satanovi a jemu podřízená.
124 Ostění – stěny, boky.
125 Nesčetněkrát – mnohokrát, nepočítaně, nespočítatelně.
126 Sakrální – svatý, posvátný, bohoslužebnému účelu sloužící. Používá se v křesťanství: Sacrum
[sakrum] latinsky kříž.
127 Koncentrace – soustředění.
35
Pomocí celkem chabého světla na ochranné přilbě se rychle
zorientoval, přistoupil k energetickému pultu128, který sem
společnost Joshua Interprises nainstalovala právě pro potřeby
výzkumníků a podle schematických pokynů průvodce se mu podařilo
vcelku rychle a snadno osvětlení uvést do provozu. Následovala
podívaná téměř nepříliš odlišná od těch, které zažil již tolikrát: Hra
světel a stínů objektů mimo stěny a zejména hra barev na
působivých obrazech, které jsou součástí výzdoby stěn. Až potud
vskutku běžný zážitek, který se zkušeného archeologa dotkne
opravdu pouze takřka129 z povinnosti. Nebýt skutečnosti, že jeho
průzkum předchází informace o uvažovaném věku stavby v jejímž
lůně se nyní nachází, jistě by se nijak zvlášť nenadchl pro příští
chvíle. A upřímně řečeno právě tato skutečnost poznamenala jeho
další očekávání a tak každý okamžik, každý krok, každý pohled byl
pln očekávání jedinečného. Rozhlédl se po té velké prostoře ve
světle, jež mohlo sotva chabě vyhovět jeho lačnému zraku,
očekávajícímu pochopení významu chvíle, jejímž je hlavním
hrdinou: světla nebylo dost na to aby přehlédl veškeré krásy laskavé
výzdoby překvapivě obrovské prostory zřejmě prvního chrámu, který
křesťané svému Pánovi v čerstvé lásce ještě tajně vybudovali.
Ve většině výjevů nástěnných kreseb poznal známé stěžejní130
situace z Evangelií131 – byly podle chronologického132 významu
umístěny na stěnách svatyně: okamžik Narození Spasitele133, Klanění
128 Energetický pult – přenosný objekt, přístroj pro ovládání soustavy světel, prostřednictvím ovládací
jednotky zprostředkující předání elektrické energie z akumulátorů k tělesům osvětlení.
129 I výraz takřka už dnes asi můžeme označit za „knižní“, takže knižně takříkajíc, téměř, skoro.
130 Stěžejní – nosné, zásadní, významné.
131 Evangelium je spis o životě Ježíše Krista, zakladatele nového moderního náboženství. Oficiálně
uznávaná Evangelia jsou čtyři, nazvaná podle jejich donedávna za autentické (potvrzené)
považovaných autorů – apoštolů (prvních Ježíšových následovníků): Jana, Lukáše, Marka a
Matouše. Z řeckého εὐαγγέλιον euangelion – česky radostná zvěst. Tato čtyři Evangelia jsou
jádrem tzv. Nového zákona – od Krista nové části bible, jež je považována za druhou smlouvu s
Bohem.
132 Chronologický význam – časová posloupnost, v čase na sebe navazující, jdoucí za sebou.
133 Spasitel – zachránce, vykupitel (vykoupení ze hříchu). Také Mesiáš. Judaismus - židovské
náboženství stojí na očekávání příchodu Mesiáše. Křesťanství se považuje za vyvrcholení
judaismu: Ježíš Kristus je považován za onoho Mesiáše – člověka a zároveň Boha. Část Židů
(většina) toto přesvědčení však nesdílela, iniciovala pronásledování křesťanů – jejich víru v Ježíše
– Mesiáše považovala za rouhání (výsměch Bohu) a po římském císaři (Palestina, jež byla územím
Izraelského království, tehdy byla protektorátem Velkého Říma) požadovala jejich pronásledování.
36
Mudrců z Východu134, Útěk do Egypta135, atd. atd. až po
Zmrtvýchvstání136. V protilehlém prostoru naproti vstupu do svatyně
se černal stín, který dával tušit existenci jakéhosi výklenku, který
mohl být např. kněžištěm137.
Dr. Lowenstein přistoupil blíže, aby si pomohl světlem lampy,
kterou měl na ochranné helmě a prohlédl si i tento tmavý kout.
Ano, nejspíš se jednalo o prostor, který lze za presbytář považovat;
motivem výzdoby jeho stěny byla postava – zřejmě Panny Marie a
nějakého dítěte, nejspíš –jak jinak- malého Ježíše. Dr. Lowenstein
přejel pohledem výzdobu výklenku stejně zběžně jako vše ostatní ve
svatyni pro potřebu prvotního „zmapování nálezu“ se samozřejmým
úmyslem pozdějšího důkladného prověření objevu. Připravil si
diktafon a s tím, že si okomentuje prvotní dojmy a postupně
prozkoumá nejprve hlavní prostor svatyně, přesunul se k ústí
chodby, kterou byl do svatyně vstoupil.
Náhle jej však opanoval zvláštní pocit vzrušení. Teprve před
okamžikem do podvědomí bleskově zasunutá vzpomínka usilovala o
pozornost: co vlastně v kněžišti spatřil? Neměl odvahu otočit se, aby
se ujistil. Věděl, že šlo o postavu ženy – snad Matky Boží a dítěte –
134 Klanění mudrců z východu, též klanění Tří králů. Známý vánoční motiv, kdy se malému Ježíškovi
v Betlémě klaní tři Králové a přinášejí mu dary. Jde o událost zachycenou právě v Evangeliích.
Mudrcové, podle některých výkladů šlo o mágy (čaroděje) - snad nesprávně pochopeno – krále (i
když ani to není úplně vyvráceno,protože králové se často zabývali magií a při jejich výchově se
kladl vždy důraz na velmi kvalitní vzdělání), kteří z hvězd (astrologie) vyčetli a předpověděli
významnou událost narození Spasitele. Událost byla tak významná, že se sami vydali vedeni
hvězdou (kometa) na místo narození Spasitele, aby se mu osobně poklonili a jej obdarovali. Možná
to víš od babičky, nebo i z knih, že oni mudrcové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a že
Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu – to byly v těch dobách důležité a vzácné obřadní, obětní
předměty. Zlato, je jasné. Kadidlo se používalo k pálení při bohoslužebných obřadech a
symbolizovalo modlitbu stoupající k Bohu a myrha byla důležitou surovinou při balzamování a
výrobě parfémů – obě jsou pryskyřice vzácných dřevin. Zlato, kadidlo i myrha byly předměty a dary
královského, božského charakteru.
135 Útěk do Egypta. Když mudrcové hledali místo narození, protože byli vysoce postavenými osobami
(a snad i opravdu králi), byli na své cestě přijati Izraelským králem Herodem Velikým (přibližně 74
př. n. l. - 4 př. n. l.). Ten věděl o proroctví, jež předpovídalo narození Velkého krále (shodné
proroctví bylo se vyskytovalo ve spisech píce kultur a evidentně se vázalo k jedné události).
Herodes se však cítil tímto očekávaným nerozením krále ohrožen (měl obavy, že bude svržen z
trůnu) a tak se rozhodl dítě, jež se má narodit, nechat zavraždit. Protože ale nevěděl, které to je
konkrétně, nařídil vyvraždit všechna nemluvňata ve věku do dvou let. Josefovi – manželu Panny
Marie, matce novorozeného Ježíše se zjevil ve snu anděl a před úklady Herodovými jej varoval.
Josef se vzbudil, vzal matku a dítě a ještě v noci uprchli do Egypta. Vrátili se, ž, když se anděl
znovu ukázal a odvolal nebezpečí. Výjev útěku do Egypta zobrazuje Josefa vedoucího oslíka, na
němž sedí Maria a chová Ježíška jako miminko.
136 Výjev Zmrtvýchvstání vyobrazuje Ježíše nad otevřeným hrobem v okamžiku kdy několik dní po
smrti vstal z mrtvých. Na výjevu jsou často zobrazováni také římští vojáci, kteří měli hrob Kristův
střežit z obavy, že jeho následovníci jeho tělo ukradnou, aby mohli tvrdit, že byl po smrti vzkříšen,
jak sám předpověděl...
137 Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní
bohoslužebný prostor v kostelech, v němž se pohybuje kněz a vykonává bohoslužbu.
37
chlapce ve věku zhruba 10 let, mohl to být Ježíš. Proč měl svíravý
pocit, že se musí znovu podívat, jinak prchavý okamžik navždy
smaže, či skryje cosi právě pro něho životně důležité. Avšak zároveň
na něj útočil pocit vyvolávající pochybnost, zda pohled, který se
nyní snažil uchopit a neztratit nepřinese zjištění, že snad hloubka,
ve které se právě nachází má neblahý vliv na jeho zdravý úsudek.
Otočil se. Uslyšel jakoby zdáli, z velké hloubky svůj vlastní výkřik,
zůstal jako přikovaný, a aniž by byl schopen pohybu či slova hleděl
na fresku. Výklenek kněžiště nyní nebyl pohroužen do stínu, jak ho
byl před krátkým okamžikem poznal. Viděl zcela zřetelně ženu
v podřepu – její odění dávalo jasně tušit úmysl autora vyobrazit
matku Ježíše Krista Pannu Marii - žena držela za ramena chlapce,
jehož mohl považovat za Krista v dětském věku a vzhlížela
s láskyplným úsměvem do jeho obličeje.
Myšlenka, umlčená společně s dalekým výkřikem se stále více
domáhala svého práva vystoupit do racionální138 roviny uvažování,
být pojmenována a uznána. Dr. Lowenstein se dal na zběsilou cestu
klopýtání přes obličeje démonů, jen aby byl co nejrychleji venku a
mohl si ujasnit, co mu to vlastně zrak pod dojmem snově tajemného
prostředí svatyně vnutil.
Když konečně dosáhl vrcholu a vystoupil zpocený z chladného
podzemí do teplého odpoledního slunce, byl rád, že je opět na
denním světle. Posadil se vedle hromad sutin a stavebního materiálu
na kamennou lavici, zavřel oči a vystavil obličej slunci. Snažil si
uspořádat myšlenky, ale nemohl se soustředit a byla mu zima. Zpoza
hradeb domu hostitele sem doléhal hluk Betléma - křik trhovců,
troubení aut.
Potřeboval odpovědi. Vstal. Prošel kolem hlídky izraelských
vojáků, kteří prostor střežili a namířil si to k podloubí, jež na
severní straně lemovalo dvůr a v němž byl průchod na ulici i vchod
do domu. Pohlédl na zlatavou leštěnou ceduli s vyrytým nápisem
Joshua Interprises L. t. d. Stiskl tlačítko zvonku.
Během pár okamžiků se rozsvítil monitor. Muž, jenž se na
monitoru objevil, se dobrou angličtinou zeptal: „Pán si přeje?“
„Potřebuji okamžitě mluvit s panem Braunem“
138 Ratio [rácio] – latinsky rozum. Racionální je tedy rozumový.
38
„Lituji, to dnes bohužel již není možné“ odpověděl s vlídným
úsměvem muž, „ale rád přijmu pro pána vzkaz“.
„Jsem doktor Lowenstein a jsem tu na jeho pozvání. Prosím
můžete mne panu Braunovi i h n e d ohlásit v naléhavé věci?“ řekl
netrpělivě. „V souvislosti s výzkumem, na který mne najal,
potřebuji nutně konzultaci.“
„Pan Braun dnes již nikoho nepřijme. Prosím jděte do svého
apartmá139, sekretariát140 s vámi zítra dohodne vaši návštěvu,“ řekl
zdvořile muž a monitor potemněl.
139 Apartmá, apartment – hotelový byt.
140 Sekretariát: úřadovna, kancelář, ale také tým lidí (je–li jich více), kteří sekretariát tvoří.
39
V. RODINA
Doktor Lowenstein právě v koupelně kontroloval před
okamžikem „naslepo“ uvázanou kravatu. Byl spokojen. Do pravice si
nalil trochu kolínské141, rozemnul v obou dlaních a začal si jimi
hladit čerstvě oholené tváře a krk, když náhle zazvonil telefon.
„Hotelová služba – přepojím vám hovor z Betléma,“ ozvalo se
ve sluchátku, když je zvedl.
„Děkuji,“ stačil odpovědět.
„Doktor Lowenstein?“ ozvala se ve sluchátku žena a aniž
vyčkala potvrzení, pokračovala: „Joshua Interprises, sekretariát
pana Brauna. Předám vám pana Brauna, pane doktore.“
„Dobrý den, … děkuji,“ Lowenstein byl nervózní. Dnes v
přípravách na přílet rodiny zapomněl, že chtěl včera s Braunem
hovořit. I důvod se mu na chvíli podařilo „hodit za hlavu“. Teď je
opět zde. Ne že by na včerejší zážitek mohl zapomenout, ale
skutečně se snažil na nic z toho nemyslet. Věděl, že nejspíš nenajde
vysvětlení, leda by Braun sám nějaké měl. Možnost mluvit nyní s
panem Braunem jím tedy pochopitelně zachvěla, i když měl
naspěch.
„Joshua Werner Braun, doktore Lowensteine. Včera jste mne
chtěl navštívit a musím se vám omluvit, že vám to moji lidé
neumožnili. Bylo to pro vás prý velmi důležité...“ nepustil muž v
telefonu Lowensteina ke slovu. „Nuže s čím vám mohu pomoci?“
„Dobrý den. Pane Braune, v chrámu jsem uviděl...“ zarazil
se. Přece jen teď není vhodná chvíle a konečně, nejde o věc, která
by zasluhovala probírat po telefonu. „Viděl jsem něco, velmi
141 Kolínská voda – voda po holení.
40
zvláštního, něco co se dotýká přímo mě osobně a rád bych vám v té
souvislosti položil otázky, ale bohužel právě se chystám na letiště
naproti rodině. Žena s dětmi - mají přiletět za mnou na svátky do
Jeruzaléma.“
„Ovšem, doktore, mohu-li, rád bych vás i s rodinou přivítal
ve svém domě. Přijměte prosím mé osobní pozvání. Jistě vaše
rodina uvítá návštěvu svatých míst, a pak, budu si považovat za
čest, když přijmete mé pohostinství. Konečně, bude to také
příležitost k našemu seznámení. Nuže? Mohu pro vaši rodinu zajistit
povolení pro vstup na palestinská území142?“
Lowenstein byl trochu zaskočen. Cestu do Betléma plánovali,
děti přece musejí vidět místo narození Ježíška. Že to bude ještě
dnes, nepočítal, ale rozhovor s Joshuou Braunem určitě nechtěl
odkládat; tak nějak měl pocit, že teprve nyní se má dozvědět
skutečný důvod svého pobytu v této zemi, a že jím nejspíš není
průzkum nedávno objevené svatyně. „Ano, pane Braune, budete
velmi laskav. Vaše pozvání s díky přijímám.“
„Výborně pane Lowensteine, povolení pro cestu do Betléma
vám doručí kurýr143 odpoledne do hotelu a pošlu pro vás vůz.
Zabalte si tedy a já se budu těšit na viděnou.“
„Na shledanou pane Braune,“ Lowenstein zavěsil. Byl
nejvyšší čas, aby vyrazil na letiště.
Sára - nejstarší, měla permanentně sluchátka na uších a
zásadně neslyšela cokoli z toho, co matka říkala, zvlášť to, že si
nemá hudbu do uší pouštět tolik nahlas. Teď hleděla na sklo okna a
usilovně se snažila tvářit nenápadně - prohlížela si odraz obličeje
142 Betlehem, česky Betlém, místo Ježíšova narození dnes leží na tzv. Palestinském území, které
obývají palestinští Arabové. Moderní stát Izrael je soustavně ohrožován sebevražednými
atentátníky a z palestinských území také takřka nepřetržitě ostřelován raketami teroristické
organizace Hamás pod záminkou boje Arabů za nezávislost, ve skutečnosti však Arabové usilují u
likvidaci Izraele a vyhnání Židů z oblasti. Protože jde tedy o oblast politicky velmi nestabilní, Izrael
se chrání před destruktivními snahami kontrolou pohybu mezi izraelským a palestinským územím.
Pro vstup na palestinská území jsou tedy vydávána povolení, stejně tak i při opačném pohybu.
143 Kurýr – posel.
41
asi dvacetiletého pohledného mladíka, který seděl v protilehlé řadě
a díval se neustále a rovněž velmi nenápadně jejím směrem, jak si
všimla již asi před hodinou.
Adam si četl poslední příběh Harryho144 – už asi po páté - a
opravdu ničím se nedal vyrušit.
„Maminko, proč jedeme za tatínkem a ne tatínek za námi,
proč nejsme na Vánoce doma?“ zeptala se Nejmladší, „chtěla jsem
jít s Monikou a s Janou na sáňky. Zejtra sme měly jít ještě něco
zařídit do města,“ tvářila se důležitě a tajemně a snažila se dát
najevo, jak velmi jí matka komplikuje život.
„Zlatíčko, Terynko, tatínek musí pracovat a nemůže přijet do
Prahy a nechceme ho přece nechat na Vánoce samotného, že?“
odpověděla matka a připoutala dcerku k sedadlu. Nebyl to první
rozhovor na toto téma. Všechny děti doma na Vánoce něco musely
opustit a přestože rády cestovaly, Vánoce pro ně v tomto směru byly
dosud tabu145. Jediné co zatím zažily, ba i s povděkem akceptovaly,
byly Vánoce u babičky v Katovicích146; pro ně se ochotně vzdaly
návštěv kamarádů a trajdání s nimi po vánoční Praze.
„Letos budeme mít zázračné Vánoce, Tery! V Betlémě!
Ježíšek nemusí za námi, my jedeme za ním! Netěšíš se, až uvidíš
Betlémskou hvězdu a anděly jak zpívají Gloooria in excelsis Déo147?“
řekl sestřičce Adam zvednuvší hlavu od své četby, aby jí připomněl
výhody „vánočního plánu“ rodičů, ale také trochu popíchl, protože
Vánoční příběh Terezka milovala a častým omíláním obsahu této
oblíbené knížky sourozence často neskutečně otravovala.
„Náhodou, já stejně dobře vím, že Ježíšek jsi ty! Viděla jsem
tě, jak jsi se zmotnil u stromečku o minulé Vánoce,“ odpověděla
bratrovi Terezka hrdě; zvlášť byla hrda na slovo „zhmotnil“, které si
teprve nedávno a nesprávně, jako mnohá jiná slova, zařadila do
svého slovníku. Našpulila ústa a provokativně pohlédla bratrovi do
očí čekaje reakci – byla si jista, že jej „dostala“.
144 Harryho Pottera.
145 Tabu – nevhodné, nedotknutelné, vyloučené téma
146 Katovice – městečko ležící 6 km západně od Strakonic.
147 Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu – biblický chvalozpěv oslavující narození
Dítěte – Spasitele Ježíše Krista.
42
Adam však neřekl již nic, domníval se totiž, že bláznům a
sestrám se nemá odporovat a ze zkušenosti věděl, že jakákoli
odpověď vyvolá jen další nekonečný výlev sestřiných myšlenek, ze
kterých jde hlava kolem. A ať zareaguje jakkoli, nakonec to odnese
zase jen on, protože je kluk, starší, a má být rozumnější.
„Adámku, schovej toho Pottera a připoutej se, budeme
přistávat,“ „Sáro!“ stáhla dceři sluchátka z uší a naznačila, ať sbalí
walkmana.
„Maminko, že neuvidíme anděla? Adam kecá!“ zamračila se
Terezka, neuspokojená tak snadným vítězstvím.
„Terynko!“ zvedla obočí maminka dávaje najevo nelibost nad
slovníkem šestileté dcerky.
Adam se pobaveně zubil a Sára zbavená sluchátek,
nepřestávaje pozorovat hezkého spolucestujícího v odrazu okna, jen
s povzdechem, že musí přerušit svou skutečnou zábavu právě, když
jí cesta začala bavit, přidala: „Uvidíme leda tak čerta a ten sedí
vedle tebe,“ ukázala na Adama a rty bezhlasně vyartikulovala148
„A d a m a . “ Načež Adam protočil očima a koutkem úst udělal
úšklebek, aby naznačil, jak velmi je starší sestra vtipná a zaklapl
knihu a nacpal si ji do baťůžku.
Uličkou letadla prošel steward149 a požádal cestující, aby se
připravili na přistání. Paní Lowensteinová zrakem pohladila své děti
po hlavách a starostlivě se zadívala do okénka, v němž Sára viděla
své. Tam někde již netrpělivě čeká manžel; bude klidná, až budou
mít let za sebou a všichni se šťastně obejmou. Alespoň že se
v poslední době situace v Izraeli uklidnila natolik, že se nemusí
trápit obavami z nějaké zlé události. Přes toto vědomí byla i tak
celý týden, co manžel odletěl, jako na trní a byla šťastná, že jí
každý den zavolal.
Letadlo začalo znatelně měnit polohu. Přistávají.
148 Artikulace – přesné, srozumitelné hláskování slova.
149 Stevard – číšník na palubě lodi či letadla, v letadle mužská obdoba letušky.
43
VI. BETLEHEM
Basilika Narození byla plná poutníků i turistů. Na každém
kroku cvakaly blesky fotoaparátů; po většině Japonci fotili vše, co
viděli.
Lowensteinovi konečně vstoupili do baziliky Narození. K
místu Ježíšova narození dav postupoval jen velmi pomalu a děti se
tvářily otráveně a hledaly, čím by se zabavily.
Terezka se neustále na něco vyptávala. Zajímalo ji, proč mají
ty paní tak divné šaty, všechny stejné a na hlavách šátky.
„To jsou jeptišky150,“ vysvětlovala maminka. „Oblékají se
tak, to je tradice z dávných dob.“
„A ti páni jsou taky jeptišky?“ ptala se zase Terezka hledě s
otevřenou pusou na skupinu mnichů151. Tím ohromně pobavila
Adama a Sáru. Sourozenci se začali smát až nebyli k zastavení. V
chrámu byl už tak velký hluk, takže se je rodiče ani neobtěžovali
napomenout.
To už ale byli snad jen patnáct metrů od nejdůležitějšího
místa svatyně. Uvědomili si, že všeobecný hluk nápadně ustává.
Lidé se otáčeli směrem k východu. Najednou bylo v celém kostele
ticho a jen tu a tam se ozývaly výkřiky některých užaslých turistů,
kteří hleděli nahoru. Nad hlavami všech se zvolna šířil jakýsi zářící
opar a jakoby s sebou nesl letící bílou holubici. Zřejmě by to bylo
jen neobvyklým zpestřením pomalého postupování k oltáři
150 Jeptiška – římskokatolická řádová sestra, také řeholnice nebo mniška. Žena, která zasvětila svůj
život duchovní službě, zachovává tzv. řeholní sliby (řehole počeštěný latinský výraz „regula“ - řád.)
a zpravidla také nosí tzv. řeholní roucho. Jeptišky se často věnují charitativní službě, slouží jako
ošetřovatelky, učitelky atp.
151 Mnich – mužská obdoba jeptišky.
44
Narození152, kdyby se nestalo něco zvláštního. Holub pomalu prolétl
nad hlavami turistů a snesl se nad hlavu překvapeného Adama.
Zvláštní zlatavý opar teď zalil bezprostřední Adamovo okolí a lidé s
úžasem odstupovali, až rodina Lowensteinova zůstala stát
osamoceně uprostřed velkého kruhu, který tu ustupující lidé
utvořili. Adam se vyděšeně díval do očí užaslých rodičů a hledal
záchranu. Nikdy nebyl rád středem pozornosti a nyní je
nedobrovolně hlavní postavou divadla, na které hledí stovky lidí.
Divadla, které nezná a jen matně tuší, že jistě souvisí se zážitkem
loňských Vánoc.
Sára se chytila vyděšeně otce za paži a kňourala: „Co se to
děje, tati?“
Ale Lowenstein jen mlčel a bezradně zrakem zkoumal
zvláštní záři, která jeho synka obklopovala.
Matka se rozhodla zakročit. Vrazila manželovi svou kabelku
prudce na břicho, ten ji reflexivně153 uchopil nepřestávaje sledovat
výjev. Přistoupila k Adamovi, uchopila jej za ruku a v tom okamžiku
i ji zalila ona zlatavá záře.
Náhle z výšky zazněl vlídný hlas, který slyšela jen ona a
Adam: “Poklekni matko!“ Bezděky, aniž věděla proč a jakoby to její
tělo činilo samo, poklekla a vzhlédla k Adamovu obličeji.
Doktor Lowenstein nedokázal ovládnout vzrušení: hledí na
syna a svou ženu, ženu v pokleku držící za ramena chlapce. Prudce
mu bušilo srdce stejně jako naposledy při prohlídce podzemní
svatyně. Že by toto mělo být vysvětlení? Snad, ale další otázky
přineslo.
Adam se nyní tvářil blaženě, jako když dostal nějaký dárek,
něco, po čem velmi toužil.
„Čekám na tebe, Adame, potřebuji tvou pomoc. Staň se mým
přítelem, prosím.“
152 Bazilika Narození Páně je chrám postavený nad místem, kde se Kristus narodil. Pod hlavním
oltářem Baziliky – oltářem Narození je jeskyně, kde se Ježíš narodil. Vstup do jeskyně má zhruba
jeden metr na výšku. Jinak bazilika je v katolické církvi označení, titul pro kostel, chrám zvláštního
významu.
153 Reflexivní – mimovolný, bezděčný.
45
Adamovi vlály vlasy v příjemném zlatém vánku, který
vycházel od dosud se nad ním vznášející holubice. Měl pocit, který
nikdy dosud nezažil, cítil se, jako by se vznášel, měl pocit, že může
cokoli a mě v sobě jakousi vnitřní radost. Tušil, že celá tato událost
má spojitost s jeho sny, s věštbou, kterou má do dnes schovanou ve
své truhličce s poklady, ale také ve své hlavě. Opanovala ho
neodbytná zvědavost a touha jít dál, přijít tomu všemu na kloub. Už
nevnímal vyděšené rodiče, užaslé lidi kteří ho obklopovali a v
nejroztodivnějších jazycích co chvíli vykřikovali cosi o zázraku. Cítil
jen ruce své matky na svých ramenou a příjemný hřejivý vánek
paprsků vycházejících od nad ním se vznášející holubice. Usmál se.
„Ano, chci být tvůj přítel, ale kdo jsi a jak bych ti já mohl
pomáhat?“
„Všechno má svůj čas, Adame,“ odpověděl Hlas a holubice se
zvolna proměnila ve velký plamen a ten se začal pomalu snášet z
výšky k Adamovi. Adam instinktivně154 k plamenu vztáhl ruce a ještě
nad hlavou jej uchopil do dlaní. Pomalu si ho prohlížel a snášel stále
níž. Když měl ruce s plamenem na úrovni prsou, plamen se pomalu
rozplynul v sálající světlo a to zlehka sláblo, jak mizelo v Adamově
hrudi.
Doktor Lowenstein byl rozčilený. Jeho rodina se tu stala
středem pozornosti za okolností, pro které nemůže mít racionální
vysvětlení. Dnes čekal odpovědi na otázky, kterými jej zaměstnal
včerejší zážitek a dostalo se mu jich způsobem, který absolutně
nečekal.
„Odpovědi plodí další otázky, doktore,“ uslyšel náhle za
sebou a ucítil cizí ruku na svém rameni. „Vysvětlení se vám dostane
již brzy, ale teď bych vám doporučil, abyste mne následovali, nebo
vás ti lidé brzy ušlapou!“ Byl to mladý asi dvacetiletý mladík
oblečený v hnědém hábitu155 mnicha. Sára na něj vytřeštila oči.
Mladý mnich byl jejím známým z letadla, kterého dnes tak usilovně
pozorovala.
„Doktore Lowensteine!“ netrpělivě naléhavě mnich zakřičel
na stále ještě překvapeného otce, „pojďte všichni se mnou, dostanu
vás k Mistru Joshuovi,“ přehlušoval všeobecnou vřavu. Dav lidí okolo
154 Instinktivně - přirozeně, automaticky.
155 Hábit – řeholní oděv, oděv mnicha, ale také tak lze označit nějaký starodávný oděv, je li splývavý
téměř ke kotníkům...
46
nich se totiž opravdu již osvobodil z omráčení událostmi několika
posledních okamžiků. Hlučel. Každý chtěl z blízka spatřit toho, nad
nímž se vznášela holubice. Turisté pro zážitek, kterým se nikdo jiný
pochlubit nemůže, nejlépe i fotografií, věřící poutníci chtěli vidět
osobu, která se stala středem zázraku zrovna, když se sem právě oni
přišli pomodlit a poklonit místu narození jejich Boha. Každý ho chtěl
vidět, každý se ho chtěl dotknout, ba toužili i mít jeho požehnání.
Lowenstein se vzpamatoval. Zvedl Terezku do náručí, Adama
uchopil za rameno, pohledem pokynul manželce a všichni se vydali
na nesnadnou cestu ven ze svatyně. Mnich jim razil cestu,
vykřikoval cosi v jazyce, který Adam neznal a lidé neochotně
ustupovali. Když konečně doklopýtali ven, mnich je davem vlekl
směrem k velké tmavé dodávce.
Zastavili se.
„Já jsem Sebastian,“ představil se mnich, „omlouvám se, že
jsem se nestihl dřív představit, ale nešlo to, jinak bych vás asi
odtud nedostal. Poslal mne pro vás Mistr Joshua. Auto s vašimi
věcmi jsme již poslali do jeho domu. A teď, když dovolíte, rádi
bychom tam dopravili i vás. Myslím, že po tom, co se tady odehrálo,
uznáte, že bude vhodnější nechat prohlídky svatých míst na
později.“
„Můžete mi tedy vysvětlit, co se tady stalo?“ zmohl se
konečně na otázku doktor Lowenstein.
„Tuším, jak teď musíte být lační odpovědí, ale prominete mi,
že je opravdu nechám Mistru Joshuovi.“
Už podruhé ten mladý mnich označil Wernera Brauna jako
Mistra Joshuu. Lowenstein přemýšlel, co to znamená. Věděl, že
Joshua je jeho další jméno, toto pojmenování však bylo víc než
nezvyklé, ale na druhou stranu za poslední tři dny si už začínal
zvykat na neobvyklé věci.
Celá rodina seděla v autě mlčky, jen Terezka špitala: „Adam
je Ježíšek, já vám to říkala, jenže mě se nikdy nevěří, ani když to
vím a mám pravdu. Ale já pravdu měla a říkala jsem vám to, jenže
jste mi nechtěli věřit a teď to máte...“ takto pokračovala stále
47
dokola. Jindy by ji okřikli, ale teď ani Adam, nebo zejména teď ne
Adam, ani nikdo jiný její písničku156 příliš nevnímal.
Adam seděl, díval se z auta na vzdalující se baziliku a dav,
který k němu vztahoval ruce a přemýšlel, co ho tu asi ještě čeká.
Sára pokukovala po Sebastianovi a evidentně snadno na události z
baziliky pozapomněla. Matka s Terezkou na klíně hleděla
nepřítomně ven z auta, sledovala cestu a tvářila se ustaraně.
156 ...její písničku – no, sice nezpívala, ale mlela si pořád svou a stále dokola, tak tomu se říká někdy
taky písnička ;-).
48
VII. STAROSTI AVIGNONU
Rudý oblak v útrobách akvária se rozplynul.
Cain ještě chvíli seděl zcepenělý157 a hleděl rozčileně do své
levé dlaně. Pálila jej a leskla se krví. Pomalu a těžce vstal. „Mají
nástupce,“ zahřměl po chvíli a prudce se otočil ke stínu, který stál
strnule po jeho levici. „Mají Nástupce!“ Teď už zařval, „a ty tady
stojíš jako socha té děvky! Co jsi udělal? Co jsi pro mně udělal? Nic!
Užíváš si mé přízně a nehneš prstem, abys pomohl tomu psovi
zhebnout jednou pro vždy.“
Kvílení mučených ve vitrážích oken i řev netvorů na chvíli
znatelně zesílil, aby byl vzápětí přehlušen burácejícími plameny,
které teď už šlehaly z oken do vnitřku Cainovy kaple a olizovaly
celou její klenbu.
Kelly stále stál jako přikovaný. Nebyl schopen slova. Znal
dobře, co znamená hněv jeho pána. „Achvas te mehtech anam tel a
to's, tel a mach ent val...“ Cain mumlal s napřaženou levicí ke
Kellyho čelu.
„Prosím, otče,“ řekl tiše hrabě a ustoupil o krok dozadu,
jako by mohl odvrátit, co věděl, že bude následovat. Jeho obličej se
začal netvořit. Tělo mu kroutila bolestivá křeč; srazila jej na
kolena. „Pane, prosím!“ Jeho hábit vzplál a celou postavu olizovaly
plameny. „Pane prosím, pro všechno na světě!“ Kelly hleděl na
svého pána a snažil se jeho hněv odvrátit.
„Adech vastah, no smorchen atah... teď prosíš? A není
pozdě? N e n í pozdě?!“
157 Zcepenělý znamená ztuhlý, většinou v souvislosti posmrtné ztuhlosti. Přeneseně se používá jako
výraz pro zničenost, zdrcenost. Jasný?
49
„Pane, pozdě není,“ vypravil ze sebe před Cainem zkroucený
tvor už jen málo podobný důstojnému hraběti Kellymu. „Nástupce
teď bude zranitelný a já ti přinesu jeho srdce na zlatém talíři,
budeš-li chtít, ale myslím, že se ti bude hodit Joshua živý, ne mrtvý
a zvlášť jako štěně.“
Cain pokynul ať vstane. „Nech ho tedy teď být, můj malý
špinavý příteli.“ Vstanuvší Kelly nepřehlédl spokojený záblesk ve
starcových očích. Ulevilo se mu; pro tentokrát neskončí v
soukromém pekle Cainových oken.
Kelly měl plán a byl si jist, že Caina uspokojí, nechtěl ho
však prozradit dřív, než uzraje čas. Ne teď a ne tady.
„Takže...? Řekneš mi, co máš za lubem?,“ dovolil Kellymu
sednout.
Hrabě si uvědomil, že bylo naivní myslet si, že před Cainem
plán udrží v tajnosti.
„Pane, víš že to bude nějaký čas trvat než se mladý Joshua
rozkouká, než si zvykne na svou novou situaci a než se něco naučí.
Budu tak mít ideální příležitost získat ho pro tebe. Mým lidem ve
Vatikánu se sice podařilo dostat k Patentu, ale byl dobře strážen a
starý Joshua ho zabezpečil kouzlem, které jsme nemohli překonat.
Z nedostatku ale může být přece i výhoda. Proč ničit Patent, když
nám teď naopak může dobře posloužit. Každý purpur158, který ti dá
hlas, bude potřeba a garantuji ti, že v rozhodující chvíli budeš mít i
ten nejdůležitější! Nebude lepší spojenec, než malý Joshua, jako
tvoje loutka.“
Cain se zašklebil. Kelly není příliš originální, o to se už jiní
pokoušeli v průběhu posledních tisíc let x-krát. Není však nikde
psáno, že jemu se to nemůže podařit. Jeho předchůdce také zvolil
již nejednou před tím použitou strategii159 a ztroskotal ale vlastně
jen proto, že na sebe soustředil příliš velkou pozornost a
Místokrále zatraceně podcenil. Rozhodně intrikánský160 styl hraběte
158 Každý purpur – zde se myslí „každý, kdo nosí purpur“, tedy každý kardinál. Hlas při volbě papeže.
Vzpomeň si kdo volí papeže .
159 Strategie je promyšlený dlouhodobě sledovaný plán k dosažení určitého cíle.
160 Intriky – jednání sledující oklikou jistý záměr, často jednostranně výhodný, nepřímé jednání,
většinou nečestné s nekalým záměrem, snaha dosáhnout čehosi nelegální cestou a přes
prostředníky, úskokem.
50
musí mít větší naději na úspěch, než velikášské161 zakládání
mocných říší. Hitler162 získal velkou moc pro sebe a teprve pak se
staral o tu mou. Tentokrát to bude jinak a hlavně po starém
způsobu. To si tentokrát pohlídám!
„Jsem rád, že to máš v hlavě srovnané,“ řekl Kellymu. Nelíbí
se mi ale, že se příliš spoléháš na své lidi a moderní způsoby. Ani lidi
ani jejich zbraně a konečně ani peníze ti zatím nebyly příliš k
užitku. Je potřeba, aby ses vrátil ke starým zvykům. I Joshua s nimi
hraje a divil bych se, kdyby jim nenaučil i Nástupce.“
„Pane, kouzla a jevy, kterým dnes lidé říkají nadpřirozené,
jsou příliš nápadné a mám obavy, že naší věci mohou spíš uškodit,
než pomoci. Když už je použijeme, potřebujeme pro ně vhodné
krytí. Proto jsem chtěl, abys postavil tuhle banku. Sám nakonec víš,
jak se papež snaží všemožně zabránit víře v zázraky163. Dobře ví, že
to by mohl být začátek jeho konce. Je prostě jiná doba. Nemůžeš se
jen tak odhalit, říct světu, o co ti jde, kdo jsi a co umíš, nemůžeš
jen tak nakráčet do Vatikánu, svrhnout papeže a sednout si na jeho
místo. Soustředil bys na sebe takovou pozornost, že ani to co umíš,
by dnes nestačilo, abys odrazil odvetu, která by jistojistě
následovala.“
„... s Joshuou na své straně...“ vstoupil mu Cain do řeči.
„S ním bys mohl prakticky cokoli,“ lišácky se usmál Kelly.
„Měl jsem si tě vybrat hned tehdy, když mi tě Himmler164
představil. Možná jsme už dnes nemuseli tohle řešit. Přijdeme na
způsob jak krýt náš styl a přitom být úspěšnější v prosazování naší
věci s pomocí moderních prostředků. Čiň se Edwarde!“ Cain
poplácal Kellyho po zádech a postrčil ho na znamení, že má odejít.
161 Velikášský – mající velké oči – snažící se působit velkolepě, za každou cenu ohromit činy
nereálnými, „na které nemá“.
162 Adolf Hitler (1889 – 1945). Německý diktátor. Politik německého národního socialismu, iniciátor II.
světové války. Nařídil masové vyvražďování obyvatelstva okupovaných zemí a válečných zajatců,
zvláště se zaměřil na vyhlazování – genocidu Židů (holocaust), homosexuálů, a Cikánů (dnes
řečených Romů). Snil o vybudování Velkoněmecké říše na území celé planety a podrobení všech
národů, které nebylo potřeba vyhladit německému národu, který považoval a prohlašoval za všem
nadřazenou tzv. árijskou rasu.
163 Zázrak je mimořádný jev, nebo událost nevysvětlitelný běžnými vědeckými metodami. Jev který je
v rozporu se známými přírodními zákony a je považován za důsledek vlivu, či zásahu
nadpřirozených sil.
164 Heinrich Himmler (1900 – 1945). Říšský vůdce SS (Hitlerova osobní ochranka), šéf Gestapa
(tajná státní policie), velitelem zbraní SS, ministrem vnitra III. říše, jak se německý stát nazýval, a
hlavním organizátorem vyhlazování židovské rasy.
51
Kelly poklekl a políbil hřbet Cainovy levice. Pak vstal a
vykročil směrem k výtahu. Cestou si z ramen strhl plášť a hodil jej
po svém nohsledovi. Celý jeho zjev se změnil, opět vypadal jako
velmi dobře oblečený prezident této banky.
52
VIII. MR. JOSHUA
Lowensteinovi byli uvedeni do prostorného sálu. Sebastian
jim pokynul ke stolu, odkudsi se objevili dva mniši v hnědých
hábitech, stejných jako měl na sobě Sebastian. Přinesli na stůl
občerstvení.
„Poslužte si. Káva, mléko, čaj,“ ukázal na konvice, „děláme
tu čaj po polském způsobu. Říkáme mu herbata. Do šálku nalijete
čajový koncentrát165, asi do jedné sedminy – podle toho, jak silný
čaj máte rádi a zalijete vroucí vodou. Ta je zde. Pečivo, nějaké
sýry, maso, zde marmeláda z černého rybízu – říkáme jí „od pani
Zoszy166“. Je vynikající!“ usmál se na Sáru a Adama a pohladil po
vlasech Terezku. „Tak do toho!“
„Doktore Lowensteine, paní doktorko, můžete jít, prosím, s
bratrem Eliášem?“ ukázal na mile se usmívajícího starce stojícího
opodál. Ten když uslyšel své jméno, sotva znatelně se poklonil a
pokynul rukou, aby jej následovali. „Mistr Joshua vás již očekává.
Já zůstanu s dětmi. Nemusíte se obávat. V tomto domě jsou v
bezpečí,“ dodal Sebastian, když viděl stín starosti ve tváři jejich
matky.
„Sáro, dej pozor na Terezku a postarej se o občerstvení.
Poslouchejte pana Sebastiana a nikam nechoďte,“ řekla matka k
dětem a teprve když uslyšela sborové „Ano, mami,“ uspokojena s
manželem následovala starého mnicha.
Sára se jala nalévat herbatu. Chtěla na Sebastiana udělat
dojem a tak nalila čaj všem. Postavila před každého šálek, avšak čaj
byl velmi temný a hořký.
165 Koncentrát – zahuštěný roztok.
166 Zoszy čti [zošy]. Polské příjmení.
53
Terezka se hned napila a odporně se na Sáru zatvářila: „Fuuj,
ten je hnusnej“.
„Teryno!“ Sára se cítila zahanbená a nejraději by se někam
propadla. Měla vztek na Terezku, ale když se sama napila, hořkost
nápoje jí ústa také zkřivila.
Sebastian vzal svůj šálek, lokl si a udělal „Blueee“. Všichni se
dali do hlasitého veselého smíchu a poslední známky ostychu byly
prolomeny. Děti se předháněly v tom, kdo rychleji a originálněji
získá Sebastianovu přízeň a Sebastian byl rád, že se uvolnily a jsou
spokojené i přes neplánovanou změnu programu. Všichni úplně
zapomněli na fakt, že dnes je Štědrý den!
Paní Lowensteinová přes velké silné dubové dveře, jež za
nimi zapadly, slyšela chichotání dětí a hlasitý smích Sebastianův. Po
tváři jí přeběhl spokojený úsměv. Chytila se manželovy paže,
podívali se na sebe, usmáli se a vykročili za průvodcem.
Prošli dlouhou chodbou až se octli na ochozu uvnitř atria167.
Lowenstein pohlédl dolů na vojáky strážený vstup do podzemí.
Pocítil opět ono známé intenzivní brnění bránice, jež zakoušejí lidé
při hlubokém pádu na horské dráze. Pokud jde o pocity, cesta po
ochozu pro něj byla skutečně přirovnatelná této atrakci. Jednu
chvíli si uvědomil, že již zanedlouho získá vysvětlení. Lehce se mu
ulevilo. Vzápětí si uvědomil tušení, a nebyla to jen zkušenost z
baziliky Narození, že je toho víc, co se má dovědět. Napadlo ho, jak
to, že Sebastian oslovil jeho manželku ,doktorko´. Odkud ten
chlapec ví, že jeho žena je lékařka? On, Lowenstein se o tom
nezmínil. Jistě, je známým vědcem, ale soukromí si vždy střežili a
rodinné poměry tak dalece nikdy v žádném rozhovoru nezmiňoval.
Při všech těch myšlenkách mu šla hlava kolem a pomalu rezignoval
na možnost, že se vše vrátí do okamžiku před jeho odletem z Prahy.
Koneckonců – vzpomněl si na dopis, který v létě přišel na univerzitu
a v němž byl žádán generálním ředitelem společnosti Joshua
Interprises, aby se podílel na výzkumech, které chystali a kdyby
tehdy odmítl, mohli žít dál svůj celkem poklidný život. Věděl, že ať
se dál stane cokoli, Zlata mu nebude vyčítat nic. Natolik mu vždy
167 Atrium je vnitřní dvůr budovy, někdy bývá zastřešen a pokud, tak často prosklenou střechou.
54
důvěřovala a ani rozhodnutí, která musel učinit sám
nezpochybňovala. Věděla, že vše činí v jejím zájmu a zájmu dětí.
Avšak on sám, přestože měl svědomí čisté, často zpětně hodnotil
své činy. A možná právě proto, měl naprostou důvěru své ženy.
Věděla, že nikdy nejedná lehkovážně.
Ze zamyšlení jej vytrhlo zařinčení obrovských klíčů, kterými
starý Eliáš právě začal odemykat bytelnou mříž na konci ochozu.
Hned za mříží bylo krátké schodiště vedoucí kamsi vzhůru do tmy
pod střechou.
Vystoupili o pár schodů výš, počkali, až Eliáš za sebou mříž
opět uzamkne a za funícím starcem pokračovali vzhůru po
schodech. Aniž si všimli, jak to pachtící se mnich učinil, ve tmě se
náhle rozsvítila pochodeň a na samém vrcholu schodiště spatřili
malé omšelé dveře. Zamčeny nebyly. Eliáš sáhl po klice a dveře se
neslyšně otevřely.
Vstoupili do dlouhé temné chodby osvětlené opět
pochodněmi, které tu po obou stranách vytrvale plály. Když
procházeli touto chodbou, doktoru Lowensteinovi prolétla hlavou
zvláštní myšlenka: jak si dobře prohlédl Braunův dům zvenčí i
zevnitř, nedávalo mu smysl, kam tato chodba může vést. Podle jeho
odhadu by musela směřovat někam mimo komplex budov! Neměl ale
více času k dalším úvahám. Právě došli na konec chodby.
Eliáš se uklonil: „Dál už můžete sami, Mistr vás čeká zde.“
Paní Lowensteinovou napadlo, že už si myslela, že ten starý
mnich je nejspíš němý. Otočila se za ním, aby poděkovala, ale nebyl
tam. Ten moment překvapení však byl smazán náhlým světlem, jež
zaplavilo chodbu, po níž byli přišli: otevřely se dveře a tak rychle
následovala manžela do velikého dlouhého sálu.
Sál byl sloupy rozdělen do tří lodí a silné světlo z vysokých
oken zalévalo celý jeho prostor. Vzadu na konci sálu bylo nízké
pódium168 a na něm stál vedle jakéhosi trůnu chlapec, sotva
patnáctiletý.
„Adame!“ vykřikla Lowensteinová a oba manželé se na sebe
překvapeně podívali. Když se však otočili zpět k dítěti, jež
168 Pódium - vyvýšené místo.
55
považovali za svého syna, chlapec jim kráčel vstříc. Na okamžik si
oba uvědomili, že se museli splést. Tento chlapec byl starší, než
jejich Adam, avšak byl mu nezvykle velmi podoben; ta dálka je
oklamala.
Paní Lowensteinová však náhle chytila manžela za paži a
zastavila se. S otevřenými ústy hleděla na chlapce, kterého před
malým okamžikem považovala za svého syna. Prudce se jí rozbušilo
srdce a nebyla schopna slova. I Lowenstein stál jako přikovaný a měl
pocit, že opět klesá na horské dráze.
Proti nim kráčel teď již mladý muž, a s každým krokem
stárnul. Když došel až k manželům Lowensteinovým, byl asi
čtyřicetiletý.
„Vítám vás co nejsrdečněji ve svém domě! Jsem Joshua
Werner Braun,“ promluvil laskavým hlasem k opařeným manželům a
jednomu po druhém podal ruku.
„Lowensteinová.“ „Lowenstein, těší mne“ představili se oba
manželé a stále hleděli na hostitele téměř vyděšeně.
„Musím se vám omluvit za poněkud teatrální169 způsob, jakým
se vám představuji, ale věřte, že je nutné, abyste leccos pochopili a
pokud možno i rychle. Pro tento účel bych asi vhodnější způsob
nenašel.“
Oběma manželům se honily hlavou nejrůznější myšlenky a
otázky a Joshua Braun jednu po druhé bral a odpovídal na ně, takže
Lowensteinovi ho začali podezírat, že jim myšlenky čte.
„Asi se vám váš chlapec nesvěřil se svým zážitkem, který měl
právě před rokem...“ odtušil Braun a z tváří svých hostů přečetl
zápornou odpověď – oba byli stále zaraženi a takřka neschopni
slova.
„Ale, prosím, nestůjme zde tak! Posadíme se. Pravou rukou
lehce uchopil doktora Lowensteina za rameno a levicí naznačil, aby
se otočili. Za nimi stál stůl, který tu před tím nebyl – jistě by ho při
příchodu museli obcházet.
169 Teatrální - divadelní, strojený, okázalý až přehnaný.
56
Došli ke stolu a posadili se: Joshua paní Lowensteinové
dvorně podržel židli a když oba manželé pohodlně seděli, usadil se
po jejich levici do čela stolu.
Teprve nyní si paní Lowensteinová začala všímat, jak vlastně
Joshua Braun vypadá. Letmo ji pobavila myšlenka, že je trochu
podobný jejímu otci, jak ho zná ze starých fotografií. Braun byl
nezvykle oblečen. Měl na sobě jakýsi temně červený oblek podobný
společenským oděvům Indů.
Mistr Joshua se náhle zvedl, a pootočil se směrem k trůnu, u
něhož ho Lowensteinovi při svém příchodu spatřili stát jako malého
chlapce. U trůnu stáli dva mniši, uchopili jej a přinesli ke stolu, kde
společnost seděla; postavili jej přímo naproti manželům
Lowensteinovým.
Mezitím ke stolu přišel bratr Eliáš a s ním Adam.
„Dobrý den,“ řekl syn ostýchavě a cítil, že je jistě celý
červený.
„Nazdar, Adame.“ „Poslal jsem pro něho,“ řekl Braun
Adamovým rodičům a otočil se k němu: „Adame, co teď budu
vyprávět, musíš slyšet především, ty. Tak, posaď se,“ a ukázal na
trůn, který sem byl před okamžikem postaven.
sále.
Rodiče se na syna lehce usmáli. Adam si sedl a rozhlížel se po
„Nuže, kde jsme to skončili? Ach ano, ta věštba,“ řekl Braun
a posadil se.
Lowenstein zvedl obočí: „Věštba?“ a Adam vytřeštil oči: Jeho
věštba. Jakoby se mu zdálo, že na okamžik, sotva znatelný okamžik,
záblesk setiny vteřiny: Joshuova tvář se změnila a on zahlédl onoho
starce z obrazu tehdy tam v tom starém domě.
„Jistě,“ odpověděl Braun „neřekl jsem vám, že šlo o
věštbu,“ lišácky mrkl na Adama a on se začervenal, jestli to vůbec
ještě bylo možné.
„Začneme tedy z jiného konce. Vy, doktore Lowensteine,
navštívil jste naši kapli.“
57
Lowenstein opět zvedl obočí, ale rozhodl se, že již nebude
Joshuu Brauna přerušovat a on pokračoval:
„Asi již tušíte, že zde nejste kvůli nějakému objevu,“ mávl
rukou, „ale, že šlo pouze o záminku, jak vás i vaši rodinu dostat
sem a seznámit vás s nevyhnutelným, s tím co vaši rodinu čeká v
nejbližších dnech a co pro vás bude mít zásadní význam. Asi jste už
pochopil, že tam dole jste mohl uvidět svého syna.“
Paní seděla jako přikovaná u stolu, držela manžela za paži a
téměř bez mrknutí sledovala Joshuovy rty. Napjatě poslouchala a
měla pocit, že toho člověka zná odedávna. S úlevou si uvědomovala,
že její obavy plynoucí z těch několika neskutečných zážitků, jež
absolvovala takřka od chvíle, kdy stanula v této cizí zemi, že jsou
zbytečné a s tímto člověkem se mohou cítit bezpečně.
Dr. Lowenstein měl rozporuplné pocity. Iracionální zážitky,
které vyžadovaly vysvětlení, rozbitý svět exaktního170 vědce a
mužská ješitnost171 – to byla směs, která hárala v jeho duchu. Cítil
se podveden, to žádný muž nepřejde jen tak, jakoby mimochodem.
Na druhou stranu spravedlivě musel uznat, že kdyby mu cokoli z
toho co zažil - a to ještě nemá vysvětlení všeho a konečně ani jistě
ještě zdaleka neviděl vše, co spatřit a zažít má – tedy, kdyby mu
cokoli podobného Joshua Braun, nebo jeho lidé řekli do telefonu,
nebo napsali, ničemu by neuvěřil a měl by je za blázny.
„A mimochodem, doktore, kdybyste tehdy v létě mojí prosbě
k vaší účasti na zdejším průzkumu nevyhověl, získali bychom vás
jiným způsobem,“ familiárně172 se usmál. „Víte, je to tak velmi
důležité a pokud věříte na osud, fenomén předurčení, nebo chceteli Boží plán, snadno pochopíte, co se vám tady snažím říct.“
Paní Lowensteinovou napadlo, že se jí zdá, jakoby pomalu
opět stárl.
Usadil se pohodlněji a pokračoval: „Kdysi. Kdysi dávno,
hodně dávno, byla zde v této zemi skupina lidí, která v jistém
okamžiku následovala jednoho muže. Následovala, no řekl bych
170 Exaktní – přesný, dokonalý, přísně vědecký.
171 Ješitnost – vysoké (někdy příliš) mínění, přesvědčení o svých schopnostech, o své hodnotě.
172 Familiární – důvěrný, až rodinně přátelský.
58
myšlenkově, snad by se dalo říci i „politicky“ - považovali jej totiž
za svého krále, znáte židovské náboženství – tedy Mesiáše.“
Adamův otec znovu použil své obočí.
„Ano, mluvím o Kristovi. A promiňte mi ten rozvláčný úvod.
Jsem si až příliš vědom toho, jak toto téma pro vás může být
problematické173 a vše, co vám říkám, neuvěřitelné.“
„Nevím, do jaké míry znáte Evangelia a nakolik je vám znám
vztah Ježíše k dětem. Tedy,“ otočil se k Adamovi. „Ježíš měl děti
zvlášť rád a vždy a za každých okolností jim dával přednost před
dospělými. Když se dostalo nespravedlnosti dospělému, zlobil se,
avšak když bylo ublíženo dítěti, velmi se trápil. Děti považoval za
čisté, nevinné bytosti.
Jednou k němu žena z jeho doprovodu, Marie z Magdaly,
přivedla chlapce. Byl to její synovec. Kaifáš ho postupně připravil o
rodiče i rodný dům s hospodářstvím. Neměl kam jít a Maria si ho
vzala za svého. Přivedla jej k Ježíši a žádala pro něho útěchu a
požehnání. Ježíše jeho osud velmi zasáhl. Celému velkému
shromáždění svých přívrženců i přihlížejících řekl: „Co jste učinili
jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili. Radost a lásku,
kterou těmto maličkým dáváte, dáváte mně a příkořím dětem
činěným, mne rmoutíte a hněváte mého Otce174!“
Adam neposlouchal. Zasnil se a to, co pan Joshua vyprávěl,
viděl ve svých vzpomínkách: vysoký hezký muž, o kterém říkali, že
je Mesiáš, se na něj laskavě zadíval: „Joshuo, už se neboj. Budeš se
mnou a já s tebou.“ Vzal ho stranou, posadili se na zem. Podal
chlapci ruku. „Jsi velký a statečný; mohl bys sám pomáhat dětem a
chránit je, kdybys chtěl.“ Joshua se slzami v očích vzpomněl na své
dva sourozence, o nichž nic nevěděl a odhodlaně Ježíši přitakal:
„Pane, to chci!“
173 Problematické – sporné, pochybné ale také nelehké.
174 … mého Otce - myšleno Boha. Ježíš se považoval a je považován za syna Boha, Hospodina.
59
„Prrr, mladý muži,“ zasmál se Ježíš chlapcovu spravedlivému
hněvu a nadšení, „není to tak jednoduché. Abys mohl dobře hájit
zájmy dětí, musíš sám zůstat celý život dítětem, chceš tohle
podstoupit?“
„Chci,“ přitakal bojovně Joshua. „Budu chodit po zemi až ty
odejdeš ke svému Otci, a budu dělat zázraky jako ty a budu
pomáhat a už nedovolím...“ po tvářích mu stékaly slzy.
„Synku,“ přerušil ho vlídně a laskavě Ježíš usmívaje se jeho
hrdinskému nadšení. „Poklekni,“ přikázal chlapci a sám si také
klekl. Joshua klekl před Ježíšem a sklonil hlavu. Ježíš ho jemně
uchopil za bradu a zvedl jeho hlavu tak, aby mu chlapec viděl do
očí. Lehce přejel prsty po jeho ráně v obočí. Ta se ihned zacelila.
Položil obě své dlaně na jeho hlavu a řekl: „Otče, toto je můj syn a
prosím tě, abys ho tak přijal. Joshuo, můj synu, choď po této zemi,
chraň maličké, čiň zázraky a stůj na stráži, dokud budeš žít; aby ses
znovu zrodil, chraň památku mého narození pro všechny děti.“
Objal chlapce, podrbal jej ve vlasech a řekl: „No, synku, teď
se vrať k ostatním.“ Posadil se a složil hlavu mezi kolena. Modlil se
k Otci.
Adam zvedl hlavu ze zamyšlení, rozhlédl se po přítomných a
řekl překvapeně ale pevným hlasem: „Já jsem Joshua.“
Nastalo hrobové ticho.
Rodiče měli pocit, jako by byli diváky obskurního175 divadla.
Jejich hostitel za těch několik minut, po které tady seděli a
poslouchali jeho vyprávění, zestárl o celé věky. Seděl tu, s vlídným
úsměvem ale i se známkou soucitu ve tváři, stařec asi
osmdesátiletý.
Jejich čtrnáctiletý syn se právě prohlásil jménem starce,
jenž je sem vylákal a který ani ne před hodinou, když ho poprvé
175 Obskurní - divný, podezřelý, až obludně nevkusný.
60
spatřili, byl jen chlapcem. A co víc, vypadal jako dvojče jejich syna!
Lowenstein stiskl manželčinu ruku. V duchu mu proběhly události
posledních dvou dnů. Co viděl v podzemní kapli, zážitek z basiliky
Narození a dnešek zde. Přesto, že vzhledem k jeho přístupu k
racionalitě176 to byl obrat o sto osmdesát stupňů177, o tom všem
nemohl pochybovat, vždyť ač byly ty události jakkoli neuvěřitelné,
nebyly výplodem chorého mozku, všechny je viděl! On i jeho žena.
Uvědomil si, že ten starý muž jim vše dávkuje vzestupnou
intenzitou, aby to pro ně bylo co možná nejšetrnější. Lowenstein
cítil, že tomu muži může důvěřovat. Rezignovaně178 už jen čekal, co
přinesou následující okamžiky. Věděl, že v tuto chvíli musí být
oporou matce jejich syna, který je z nějakého důvodu hlavní
postavou tohoto podivného a neuvěřitelného příběhu. Myslel si, že
Zlata musí každou chvílí vybuchnout.
Pohlédl na ni. Paní Lowensteinová však byla kupodivu klidná.
Seděla vzpřímeně, hleděla na své dítě a přemýšlela o všem, co tu
dnes slyšela ale i viděla. Za normálních okolností, kdyby jí to někdo
vyprávěl, bylo by to vše jen těžko přijatelné. Ale přece to vše zde
zažila, všechny ty úkazy, hostitelovy proměny, událost v tom
kostele... Nezbývá jí, než věřit; těch důkazů prostě bylo až příliš!
„Co tím chceš říct?“ další překvapení, i když očekávané, otce
opět vyvedlo z míry. „Adame?“
„Pane
manželka.
Braune,“
oslovila
Mistra
Joshuu
Lowensteinova
„Joshuo, prosím,“ opravil ji Braun s vlídným úsměvem a
uklonil se.
„Pane Joshuo,“ začala znovu Zlata.
„Říkej mu M i s t ř e Joshuo,“ řekl Adam a usmál se na
maminku.
Zlata se usmála „Tedy, M i s t ř e Joshuo, pochopíte, že pro
nás není vůbec jednoduché přijmout vše, co jste nám řekl i co jsme
viděli. Myslím, že nám bude chvíli trvat, než se srovnáme s takto
poněkud odlišným pohledem na svět. Předpokládám ale, že to
176 Racionalita – rozumovost, kladný vztah k rozumovému hodnocení skutečnost.
177 Obrat o 180 stupňů (180°) - obrat, změna k pravému opaku.
178 Rezignovaně – odevzdaně, rezignace – vzdání se.
61
podstatné si necháváte na konec?“ zpříma pohlédla stále ještě se
usmívajícímu starci do očí.
Joshua se zavrtěl, sepnul ruce před sebou na stole a přímý
pohled Zlatě oplatil. „Adam je skutečně Joshua. Je mým
nástupcem, jako jsem se jím já stal před pětašedesáti lety.“ Pak
mlčky rozepnul halenu na prsou a odhalil svůj hrudník.
Lowensteinovi skrze nehustý porost šedých chlupů na jeho kůži
spatřili zřetelné mateřské znaménko ve tvaru slunce. Oba rodiče
vytřeštili oči. Totéž má jejich synek na svých prsou. Joshua braun si
opět halenu zapnul a pokračoval: „Neptejte se mne proč právě váš
Adam, nevím ani proč právě já se jím stal. Joshuům je od prvního
vštěpována zásada neptat se. Je to dar.“
„A co když to nedovolíme?“ zeptal se Lowenstein.
„To se ještě nikdy nestalo a o takové možnosti neuvažuji.“
Neuniklo mu, že se Lowensteinovi obličejem přehnal stín nevole.
„Při vší úctě, doktore, nemyslete si, že nepočítáme s vaším
svobodným souhlasem, naopak ten je nezbytný, ale Prozřetelnost179
váš souhlas prostě jaksi předpokládá.“
Adam věděl, jak debata Joshuy s rodiči dopadne a proto se
nemínil vměšovat. Se zaujetím a téměř pobaveně sledoval reakce
rodičů a působil uvolněně, protože už v ě d ě l. Věděl přinejmenším
kým je a jakou roli hraje v tomto příběhu. Samozřejmě nemohl
tušit, co všechno jej v životě, v tomto novém životě čeká. Pohlédl
vzhůru. Zaujaly jej obří lustry visící pod stropem ve střední lodi
sálu. Kdo tam asi ty svíčky dává a zapaluje? pomyslel si.
Tak to zkus sám, uslyšel ve své hlavě; byl to Mistr Joshua.
Střetli se pohledy a Adamovi bylo jasné, že stařec ví, nač myslí a
nějak vnitřním hlasem jej pobízí. Přesto váhal. Jak to má udělat?
„Není to těžké, Adame,“ obrátil se k němu nahlas. „Stačí
chtít a věřit v sebe, věřit ve své pověření. Ty máš tu moc.“
Oba rodiče tázavě pohlédli na Adama, pak na Mistra Joshuu a
zase na Adama. Ten se tvářil trochu, jako když stál poprvé na
inlajnech - nejistě ale odhodlaně. Nevnímal tázavé a nechápavé
pohledy rodičů. Postavil se a upřeně se zahleděl vzhůru. Snažil se
179 Prozřetelnost - Boží vlastnost, činnost, často zosobněná vlastnost, již lidský rozum není s to
pochopit a která sleduje spásu člověka.
62
soustředit. Vší silou stiskl vyřezávané opěrky rukou, kterých se
nepustil, ve svých dlaních, až ho to zabolelo. Náhle se prudce
setmělo a hned na to se vysoko na lustrech rozsvítily stovky svic.
„Výborně!“ zatleskal Mistr Joshua. Adamovi zářily oči.
„Uuaa,“ vydechl nadšeně a stále hledě vzhůru, klesl zpět do trůnu.
Usmíval se. Tohle ho bude bavit. Jen rodiče stále nechápali.
„Milí Lowensteinovi, váš syn učinil svůj první zázrak.“
63
IX. VATIKÁN
„A o čem s ním chcete mluvit? Vidíte přece, že slouží mši180!“
úsečně a nervózně šeptem odpověděl jáhen181 příchozímu. Z kostela
do sakristie182 pronikal zpěv a zněla slova kněze „Corpus et Sanquis
Christi183, Corpus et Sanquis Christi, Corpus …“
„Mám pro něj velmi důležitou zprávu,“ netrpělivě, hlasitě
zašeptal muž.
„Dobře, uvidím, co se dá dělat, teď podává svaté přijímaní.
Počkejte tu,“ chtěl odejít.
„Zadržte! Postačí, když mu prostě řekněte, že Plod dozrál.“
Starý jáhen nechápavě zvedl obočí. A tohle nepočká na
konec bohoslužby? „Co na to Jeho...“
„Nemusíte se obávat, myslím, že vám poděkuje. Řekněte mu
to ale hned,“ dodal neznámý naléhavě a opustil sakristii.
180 Mše (z latinského misa) je křesťanská bohoslužba v katolické, římskokatolické a pravoslavné
církvi.
181 Jáhen – nejnižší kněžský úřad v katolické a římskokatolické církvi. Jáhen přisluhuje knězi při
bohoslužbách, neslouží mši.
182 Sakristie je místnost v kostele vedle kněžiště, kde se kněz připravuje na bohoslužbu. Něco jako
zákulisí kostela.
183 Corpus et Sanquis Christi [korpus et sangvis kristi] – Tělo a Krev Kristova: tato slova pronáší
kněz, když podává věřícím tzv. Svaté příjímání. Věřící katolické a římskokatolické (také
pravoslavné) církve věří, že Hostie (takové tenké kolečko z nekynutého chlebového těsta), je při
bohoslužbě knězem proměněna na tělo Ježíše Krista (tomu obřadu se říká Eucharistie). Současně
při tomto obřadu je víno proměněno na Kristovu krev a kněz je podává věřícím jako pokrm. Děje se
tak na pokyn Ježíše, který při Poslední večeři (než byl ukřižován) dával chléb a víno jíst a pít
apoštolům (svým následovníkům) se slovy „Kdo jí a pije moje tělo a mou krev, bude mít život
věčný“.
64
Jáhen se vrátil do kněžiště a čekal na vhodnou příležitost, až
bude moci celebrujícího184 kněze oslovit. Zástup věřících byl takřka
nekonečný. Orchestr185 a zpěváci na kůru186 dodávali atmosféře
bohoslužby andělskou dimenzi187.
Když kněz podal Svaté přijímání poslednímu z věřících,
spěšně k němu jáhen přistoupil, aby podivný vzkaz předal.
jáhna.
„Copak, Petře?“ zeptal se kněz ze zamyšlení vida příchozího
„Plod dozrál, Svatosti188.“
Papež. Vytřeštil oči a pak se téměř neznatelně usmál. „Vy
jste, Petře...“
„Ano, Svatý Otče189, tu zprávu pro vás jsem převzal během
Eucharistie190 a hned, jak to bylo možné...“
Papež pevně poplácal jáhna po rameni. Takže Narození
pokračuje. Pomyslel si. „A víte, co to znamená?“ zeptal se ho.
„To netuším, Svatý Otče,“ odvětil jáhen.
„Máme velmi naspěch, Petře, musíme skončit dříve.
Prezidenta už přijmout nemohu, ať mne kancléř191 omluví a ať mne,
prosím vás, omluví i všem ostatním. Hans ať připraví auto k zadnímu
vchodu, odejdu přes sakristii; nikoho jiného s sebou nechci, ani
ochranku ne.“
„Ovšem, Svatosti, jak si jen přejete.“ Jáhen byl překvapen
papežovou reakcí na vzkaz.
184 Celebrující – sloužící mši.
185 Orchestr – hudební těleso (skupina).
186 Kůr, z latinského chorus: jakýsi balkon nad zadní částí kostela (nad jeho vchodem). Tam jsou
umístěny varhany a většinou i pěvecký, někdy také hudební sbor, který doprovází bohoslužbu
hudbou a zpěvem.
187 Dimenze – rozměr, prostor.
188 Svatosti – tak titulují katolíci svého papeže.
189 Svatý Otec – další titul papeže. Tímto titulem jsou ale také označováni někteří významní světci
katolické církve, přestože nebyli papeži.
190 Eucharistie – už jsem to psal před chvilkou – obřad proměňování chleba a vína na tělo a krev
Ježíše Krista. To je ústřední, nejvýznamnější část bohoslužby společně se Svatým přijímáním.
191 Kancléř – úřad papežova tajemníka.
65
„A Petře, prosím, ať mi seženou kardinála Sordiho, ať za
mnou přijde do mého bytu...“
„Dominus vobiscum192,“ oslovil papež vařící.
„Et cum spiritu tuo193,“ nesla se kostelem sborová odpověď.
Následovalo požehnání a mše skončila.
„Kardinále!“ Papež Sordiho viděl vždy rád. Ostatně, on to
byl, kdo kardinála Angela194 Sordiho získal pro Svatou inkvizici195,
když sám byl jejím prefektem196 a konečně po svém zvolení
papežem, jmenoval jejím šéfem právě jeho. První příležitost, aby
osvědčil správnost svého rozhodnutí. Téměř měl pocit, že je mu,
Sordimu, takřka vydán na milost. Kardinál Sordi byl hlavním
strážcem tajemství, které kurie197 střežila po celá staletí jako oko v
hlavě. Causa198 Joshua - mysterium filii adoptivum Iesu Christi199. Ve
vatikánských zdech200 jedno z nejpřísněji střežených tajemství.
„Svatosti!“ kardinál Sordi čekal v předpokoji papežova bytu
ani ne dvacet minut, a i když tušil, byl napnut zvědavostí, co
důležitého vedlo papeže k tak náhlé změně programu právě dnes
večer, kdy celý svět a Svatý Otec zvlášť, slaví Narození Spasitele. A
192 Dominus vobiscum [dominus vóbiskum] latinské zvolání, pozdrav, na závěr mše. Znamená „Pán
s vámi“. (rozumí se tím Bůh s vámi. Předchází požehnání, které kněz uděluje věřícím.
193 Et cum spiritu tuo [et kum spiritu tuo] - „I s tebou.“ tak odpovídají věřící na pozdrav „Dominus
vobiscum.“
194 Angela [andžela]. Angelo je italské mužské jméno.
195 Svatá inkvizice – i dnes oblíbený avšak neoficiální název pro tzv. Kongregaci pro nauku víry.
Inkvizice byla a dodnes je úřadem, který dohlíží na čistotu víry a nauk. Zjednodušeně řečeno šlo o
jakousi veřejnou i tajnou polici církve v dobách, kdy byla mocensky pevná a za takovou ji lze
považovat i dnes.
196 Prefekt – představený (šéf některých církevních institucí).
197 Kurie – nejvyšší úřad římskokatolické církve.
198 Causa [kauza] z latiny – případ, věc.
199 Mysterium filii adoptivum Iesu Christi [mysterium fílijí adoptívum jesu kristi] česky: tajemství
adoptivního syna Ježíše Krista.
200 Ve vatikánských zdech – obrazně řečeno, znamená ve Vatikánu.
66
povolal právě jeho a samozřejmě i jeho program na dnešní svatý
večer musel ustoupit papežovu přání!
„Drahý bratře, děkuji, že jste mohl přijít! Ani ne před
hodinou jsem dostal zprávu z Betléma. Čekali jsme to, ale...“
pohlédl zálibně na kardinála, ledabyle a takřka ženským pohybem
mu nabídl prsten k políbení201, ukázal na křeslo a odmlčel se. Oba se
posadili.
„Takže jak je předpovězeno...“ Sordi byl doma. „Výměna v
Domě Narození.“
„Ano, Angelo, svatá Církev má nového kardinála,“
sladkokysele se usmál. „Jaká je tohle situace? Moc o tom nevím. S
Mistrem Joshuou jsem se sešel jen jednou a to opravdu jen
formálně - přede dvěma lety v Sixtině202, po volbě. Tehdy jsem
samozřejmě o tajemství kardinála Brauna neměl tušení. Takže, co
dělá papež, když nás opouští Joshua a přichází nový? Co radíte, milý
kardinále? Měl bych se setkat s Joshuou kardinálem Braunem?“
„Svatosti, domnívám se, že bychom teď měli vyčkat, co
udělá druhá strana. Mistr Joshua je v Betlémě. Tam vy nemůžete203 a
krom toho...“
„Já vím, že umírá, musím se ale přiznat, že jsem absolutně
nepřipraven. Po těch letech jsem první, kdo se tímhle musí zabývat,
tak krátce v úřadu a vůbec nevím, jak.“
„Svatý Otče, s Mistrem jsem hovořil nedávno, ostatně,
informoval jsem státního sekretáře204...“
„Co bylo tak důležité...?“
201 Prsten k políbení – starý zvyk v církvi: biskupům jsou líbány žehnající ruce. Ačkoli kardinál Sordi
je také biskup, líbá ruce výše postavenému biskupovi – papeži. Zvyk se časem přenesl k líbání
prstenu, dnes se líbání pouze naznačuje přiblížením úst.
202 Sixtina – kratší označení Sixtinské kaple. Tato kaple, jež je ve Vatikáně, je zajímavá tím, že byla
vyzdobena nástěnnými a stropními malbami Michelangelem Buonarottim [mikelandželem
buonarotim] slavným renesančním malířem a sochařem. Její význam však tkví především v tom,
že se zde schází konkláve – sněm kardinálů k volbě papeže.
203 …tam vy nemůžete – papež – představitel křesťanské církve nemůže navštívit stát Izrael, protože
by to bylo ortodoxními Židy považováno za provokaci. Ortodoxní Žid – velmi silně věřící,
zachovávající veškeré zásady svého náboženství bez úlev a velmi přísně.
204 Vatikánský státní sekretář je po papeži nejvýše postaveným kardinálem. Jeho státnická funkce lze
být přirovnána k premiérovi státu, je-li papež považován za prezidenta či krále.
67
„Svatosti, neřekli vám to?! Někdo se pokusil ukrást Joshuův
Patent. Nepodařilo se mu to. My jsme vás nechali uvědomit a celou
věc jsme vyšetřovali. Takže Alháví vám tu zprávu nedonesl...“
odtušil205 Sordi a zasmušil se.
„Sordi, příteli,“ řekl teď opravdu velmi rozrušený papež.
„Znáte kardinála Alhávího, je to samorost a trpíme ho tu jen pro
jeho kontakty. Mohl jste si najít lepšího kurýra206. Později mi tedy
vše řeknete a od Alhávího zjistíme, jaké důvody mu zabránily tak
důležitou zprávu předat svému papeži. Teď se soustřeďme na naši
věc. Dobře. S Joshuou jsme už hovořili. Byl to ale muž v našem
věku, kolik že mu je? Tento nový Joshua bude nepochybně nejvýš
tak šestnáctileté dítě, není-liž pravda?“
„Čtrnáctileté. Tomu chlapci by mělo být čtrnáct. Ale brzy
bude mít zkušenosti, znalosti a také schopnosti svých předchůdců,“
řekl Sordi.
„Dobře, Angelo. Tedy čtrnáctiletý stařec, mudrc a čaroděj s
dvoutisíciletou zkušeností... My za sebou máme dva tisíce let
církevních dějin. To by mohly být síly vyrovnané. Jaké máte
možnosti, pokud jde o to, setkat se s ním?“ zeptal se vrtošivě207.
Sordi se zatvářil rozpačitě. „Svatý Otec by ho neměl brát
jako soupeře. On je dva tisíce let naším mocným spojencem a
udržuje rovnováhu mezi dobrem a zlem. Pokud jde o to, jaké mám
možnosti, Svatosti stejné, jako vy: Až bude on chtít, k setkání
dojde.“
Papež se zamračil: „Jsem náměstek Krista208 na zemi, nemělo
by být rozhodnutí na mě?“
“On je Jeho syn, pane...“ řekl mírně kardinál a papež na něj
vrhl vyčítavý pohled.
205 Odtušil – nahlas vyslovil domněnku.
206 Kurýr posel, zprostředkovatel.
207 Vrtoch - rozmar, choutka, svévole, svéhlavost, náladovost.
208 Náměstek Krista – jeden z mnoha titulů papeže.
68
X. PRVNÍ VÁNOCE
Adam vešel společně s Mistrem Joshuou do hlavního sálu.
Rodina na ně již netrpělivě čekala. Sára se kočkovala s Terezkou a
rodiče si povídali se Sebastianem. Když Adam a Mistr Joshua
vstoupili, všichni hned zvedli hlavy a pohlédli jejich směrem.
Děti nechali hašteření a Terezka vykřikla: „Adam!“ a
rozběhla se k němu. Zarazila se, když pohlédla na Mistra Joshuu
kráčejícího po Adamově boku, trochu se zamračila, ale pak se vrhla
k bratrovi a objala ho kolem pasu.
„Adámku, budeme mít divný Vánoce. V Izrajeli totiž nepadá
sníh. Bude to jako vloni, když sníh byl a na Štědrý večer začlo lejt a
všechen slez. Taky tu nerostou naše stromy, takže Ježíšek asi
přinese palmu. To bude ale divný. Ale Sebastian říkal, ...“ nebyla k
zastavení.
Všichni se smáli a Mistr Joshua se k Terezce naklonil a jakoby
jen pro ni, ale aby to i ostatní slyšeli, hlasitě zašeptal:
„Princezničko, uvidíš, že sněhu bude habaděj,“ a lišácky mrkl na
Adama.
Terezka si Joshuu přísně změřila: „Vy jste ten Mistr, že jo.
Hm, no jen aby; hlavně aby aspoň Ježíšek přišel včas.“
Všichni se hlasitě rozesmáli.
Mistr Joshua všem pokynul, aby se otočili. „Přátelé, račte ke
stolu. Slavnostní večeře už déle nebude čekat.“
69
Otočili se a k jejich údivu stůl, u něhož dosud seděli a který
byl do teď prázdný, byl prostřen ke stědrovečerní večeři. K večeři,
na jakou byli zvyklí z domova. Na mísách byly kapří řízky,
bramborový salát a z mis s rybí polévkou stoupala pára. Příjemně
překvapeni usedli ke stolu a Sebastian je počal obsluhovat.
70
Děti ani nedutaly, Sára sledovala Sebastiana, Terezka těkala
očima po sále ve snaze vypátrat jakýkoli náznak očekávaného, toho,
co obvykle po štědré večeři následuje.
Zatímco dojídali, Terezka pod stolem kopla Adama do nohy,
až mu zaskočilo a pošeptala mu: „Ani ten sníh nenapad. Přijde
vůbec Ježíšek?“
Adam se usmál, rozhlédl se po všech, a když se jeho pohled
střetl s Joshuovým, viděl, jak se Mistr usmál a lehce kývl hlavou.
Adam tedy vstal, chytil Terezku za ruku, počkal, až vstane a dovedl
ji k oknům směřujícím na vnitřní nádvoří Joshuova domu.
„Neboj Terko, letošní Vánoce si užiješ!“ řekl a paží pomalu a
dlouze mávl před oknem.
Z oblohy se na osvětlené nádvoří začal hustě sypat sníh.
Terezka byla rázem u vytržení. „Ma-mi, sníh! Adam udělal
sněžení!“ vykřikla a běžela ke stolu. „Poďte rychle! Sníh padá, padá
sníh! A udělal to náš Adam!“
Rodiče se po sobě nechápavě podívali, a pak pohledy zamířili
na Mistra. Vypadal velmi unaveně. Usmál se na ně a naznačil, ať
Terezku k oknu následují. Sám vstal, ale zůstal na místě, podpírán
Sebastianem.
Rodiče došli k oknu a zadívali se do dvora. Matka položila
svou dlaň na Adamovo rameno, otec mu počechral rukou vlasy na
hlavě a vyhlédli přes zavřené okno na zasněžené nádvoří.
Mistře Joshuo, už je čas, zaslechl Adam v nitru. Ohlédl se
přes rameno ke stolu. Poslední svíce na adventním věnci právě
zhasla a její život opouštěl věnec tenkým proužkem modravého
dýmu. Stařec těžce stál a čekal na Adamův pohled. Usmál se na něj
a pokýval hlavou. Je čas Adame, už musíme jít. Pokynutím ruky
otevřel okno nad Adamem a na jeho hlavu se začly snášet vločky
sněhu, jak je slabý průvan zval dovnitř.
Do sálu vletěla oknem bílá holubice, zakroužila nad ním a
zamířila k Mistrovi. Adam se podíval po ptákovi a zamyslel se;
vzpomněl si na to, jak ho spatřil poprvé. Při pohledu zpět na
unaveného starce se zachvěl - jakoby hleděl do zrcadla: Unavený
71
stařec to již nebyl. Vedle Sebastiana stál chlapec jeho věku a s tváří
jako vejce vejci jemu podobnou. Adam vykročil.
Holubice letěla do temné neosvětlené části sálu a Joshua s
Adamem ji následovali.
Rodiče Lowensteinovi a bratr Sebastian se za oběma dívali,
dokud nezmizeli ve tmě.
Terezka se Sárou ještě stále hleděly z okna a rozplývaly se
nad neočekávanou sněhovou nadílkou a neustále si něco štěbetaly.
Náhle se hlasitě a až nešetrně rozezněly zvonky a vytrhly
celou společnost z myšlenek, jimž se všichni oddávali.
První samozřejmě zareagovala Terezka: „Ježíšek! Ježíšek je
tady!“ a utíkala směrem ke stolu. Ve tmě zadní části sálu se ve
výšce roztřpitila maličká hvězdička. Ta upoutala Terezčinu
pozornost. Chtěla se rozběhnout tím směrem. Hvězdička však za
stálého vyzvánění zvonků sílila, až ozářila prostor kolem sebe a ve
stejném okamžiku se rozsvítily stovky malých svíček na velikém
smrku, jemuž, již nyní téměř oslňující hvězda byla vrcholem.
Pod stromem stál Adam obklopen zlatavým oparem, jako
dnes ráno v bazilice Narození a usmíval se. Po zemi kolem něho a
pod rozsvíceným vánočním stromem ležely desítky balíčků.
Terezka ve svém překvapení nevydržela dlouho. K pobavení
všech se vrhla k hromadě dárků a jala se v nich přehrabovat.
Ostatní hleděli na Adama v úžasu a nevěděli, co si mají
myslet. Jen Sebastian byl zjevně nepřekvapen a tvářil se
slavnostně.
„Kde je Mistr Joshua?“ uvědomil si otec, že starce nikde
nevidí a rozhlížel se po sále.
„Od této chvíle, ... jsem já Mistr Joshua,“ obřadně pronesl
Adam.
Rodiče pohlédli na Sebastiana čekaje nějaké vysvětlení.
72
„Ano, váš syn, jak vám již bylo vysvětleno, byl nástupcem
Mistra Joshuy a nyní je jím on sám. Joshua Adam Lowenstein. Nový
Mistr Joshua. Současně je prezidentem společnosti Joshua
Interprises a jejím jediným majitelem.
Terezka se nechala vytrhnout ze svého zaujetí hromadami
dárků pod stromem a zeptala se do ticha, jež nyní zavládlo: „Co
znamená 'Joshua'?“
„Ježíšek,“ odpověděl otec a uvědomil si, že není s to úplně
pochopit, co sám říká.
„A co jsem vám říkala?!“ vykřikla nadšeně a vítězoslavně
dívenka.
73
XI. SPIKNUTÍ
Po hradbách se rozezněl zvuk hlásné trouby.
„Templářský209 posel! Otevřete bránu!“ volali strážní z
ochozu na ochoz a předávali tak rozkaz velitele posádky papežského
hradu v Avignonu210.
Neuběhlo ani pět minut od okamžiku, kdy první z posádky
spatřil dvojici jezdců v rytířské zbroji a s rudými kříži na vlajících
bílých pláštích a těžká železná mříž vstupní brány už letěla vzhůru.
V následujícím okamžiku tryskem projeli oba očekávaní jezdci, aby
byla mříž opět spuštěna. Rytíři prolétli nádvořími na hlavní dvůr pod
papežův palác. Seskočili z koní, jeden sňal ze sedla tornu211 a
úsečně pohlédl na velitele posádky, jenž spěšně dorazil z komnat
nejvyššího kněze212.
„K papeži,“ procedil udýchaný rytíř. Neuniklo mu, že jsou z
okna paláce pozorováni mužem ostrých rysů v černém světském 213
oděvu. Trojice mužů vykročila na mohutné palácové schodiště.
209 Templáři, řád templářů. Nejmocnější a nejbohatší křesťanský rytířský řád ve
středověku. Oficiální název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
(Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Chrám je latinsky
templum – odtud tedy templáři. Řád byl založen bezprostředně po první
křížové výpravě v r. 1118. Jeho původním úkolem byla ochrana nově
založeného Jeruzalémského království proti nájezdům muslimů a na obranu
poutníků do Svaté země. Svatá země – křesťanské označení pro tzv. biblická
území, tj. Území dnešní Palestiny, Izraele. Později působili také jako schopní
bankéři. Podařilo se jim nashromáždit nepředstavitelné bohatství a vynalezli
dnes známý bankovní systém poboček a účtů. Násilné zrušení řádu v roce
1307 bylo cílem a vyvrcholením intrik francouzského krále Filipa IV. zvaného
Sličný a spiknutí uskutečněného s Filipem dosazeným papežem Klementem
V.
210 Papežské sídlo ve francouzském Avignonu: V letech 1309 – 1377 je francouzské město Avignon
nuceným sídlem papežů a sídlem tzv. vzdoropapežů (papeži dosazeni nelegálně nebo na nátlak
většinou francouzských králů).
211 Torna – brašna, cestovní zavazadlo.
212 Tzn. Papeže, může být i velekněze...
213 Světský oděv – civilní, necírkevní.
74
V trůnním sále214 bylo chladno. To cestou znaveným a
uříceným poslům přišlo vhod. Velitel posádky je provedl přes několik
stráží, když byli kýmsi ohlášeni avignonskému biskupovi: „Rytíři
Chrámu215 bratři Erich z Rosenbaumu a Theodoric216 z Gabrendorfu s
poselstvím velmistra řádu, svatosti.“
„Drazí bratři, pojďte, přistupte ke svému pastýři, jenž své
ovečky tak dlouho a se svatou netrpělivostí očekává!“ zvolal
Klement, první avignonský papež.
Oba muži spěšně přistoupili k trůnu, na kterém seděl
neasketicky217 vyhlížející muž v rouchu218 nejvyššího kněze. Poklekli
před ním a oba současně políbili jeho ruce.
Papež rytíři, jenž byl zjevně vyššího postavení, pokynul k
usednutí, naklonil se k němu aby mluvil přímo do jeho tváře a s
neskrývanou jízlivostí219 k němu promluvil: „Jsme rádi, že si váš řád
uvědomuje své závazky k našemu stolci220 a zvláště dnes, kdy je
doba nepřející naší věci, kdy zástupy221 usilují o náš úřad, ba o
ovládnutí Církve svaté, dokonce o náš život, kdy Nepřítel222 stojí na
stráži, aby využil své příležitosti a nastolil na zemi svou vládu...“
Oba bratři se po sobě letmo podívali.
„Byli bychom však ještě radši a ocenili bychom, kdyby
našemu sluchu nedoléhaly hlasy a zvěsti o neblahých zájmech a
konání vašich bratří,“ pokračoval pastýř223. „Všichni a zvlášť váš
214 Trůnní sál – místnost pro audience (přijímání hostů, poddaných) reprezentativního (důstojného a
důležitého) charakteru (povahy), určená též k obřadní demonstraci (předvádění, veřejného projevu)
moci.
215 Rytíři Chrámu – templáři. Jde o jiné označení těchto řeholníků. Chrám – Templ.
216 Theodoric [teodorik] a dále z Gabrendorfu a jméno druhého rytíře Ericha z Rosenbaumu můžeš
číst tak, jak jsou napsána.
217 Neasketicky – opak asketicky. Asketický znamená odříkavý, přísný na sebe, zdrženlivý, člověk,
který se zříká požitků. Asketický zjev: hubený, často až nemocně vyhlížející. Neasketický tedy
obézní a rozmařilý člověk.
218 Roucho – oděv, knižně řečeno ale také řečeno neknižně, ale o vznešeném, či starodávném oděvu.
219 Jízlivý je člověk tehdy, když v hovoru s druhou osobou používá obratů ale také intonace (melodie
hlasu), které mají partnera zesměšnit, urazit či vůči němu projevuje své pohrdání.
220 Stolec znamená trůn. V souvislosti s papežem můžeme říct papežský stolec, nebo také Svatá
stolice (nesměj se, stolice, jako židle ...:-)
221 V tzv. krásné literatuře se často používají různé staré a květnaté výrazy. Zástupy zde znamená
mnozí.
222 Je-li zde ve slově nepřítel použito velké počáteční písmeno, je tomu slovu kladen zvláštní důraz a
pojem se stává jménem. Nepřítel s velkým N, tím je myšlen je ďábel.
75
velmistr224, jistě hodný cti, byste si měli více uvědomovat, jak jste
naší milosti225 zavázáni za ochranu, která je však pro nás den ode
dne těžší! No, nechme více starostí. Očekáváme, že jste unaveného
muže přijeli potěšit radostnou zvěstí z rukou ctihodného bratra
Jakuba226.“
Erich se trochu nervózně rozhlédl po sále, a když pochopivší
papež ledabyle vybídl k odchodu přítomnou družinu mnichů, teprve
tehdy se mu s dlaní na hrudi poklonil a chladně promluvil: „Svatosti,
jsem pověřen ujistit vaši svatost o bezvýhradné loajalitě 227 a vděku
všech našich bratří, celého našeho společenství a pak zvláště
velmistra, jakož i o plné podpoře vašemu úřadu. Na důkaz naší lásky
k nejvyššímu pastýři je velmistr připraven předat pod ochranu vaší
svatosti právě nalezený poklad pokladů o jehož hledání jste již byl
zpraven,“ rytíř se znovu poklonil.
Stařec nebyl s to228 skrýt své vzrušení. Prudce vstal a přešel k
oknu. Téměř vyštěkl: „Takže jste ho našli!“ pak se ovládl, otočil se
k rytířům a řekl: „Nepochybujeme o tom, že ta věc je ve vašich
hradech v bezpečí, ale protože musí odpočívat na důstojných a těch
nejsvětějších místech, přijímáme a s povděkem, nabídku vašeho
mistra.
Nyní se, prosím, odeberte do komnat, které jsme pro vás dali
připravit a občerstvěte se po cestě, nepochybujeme, že jste
spěchali bez odpočinku. Necháme zatím připravit odpověď
velmistrovi,“ papež zazvonil malým zvonkem a ihned do sálu
vstoupili mniši připraveni plnit rozkazy.
„Bratři odcházejí,“ pronesl papež slavnostně a nedokázal
skrýt nadšení, jímž hárala jeho mysl. Byl s výkonem templářů na
výsost spokojen, ale nehnul ani brvou při pomyšlení, že jim chystá
223 Pastýř je v církvi jiný výraz pro kněze, ale také neformální (někdy i formální) označení
nadřazeného kněze. Pastýř pase ovečky. Za ovečky je považován lid. Je to podle Podobenství o
zatoulané ovci, které Kristus přirovnával ze správné cesty „zbloudilého“ člověka.
224 Velmistr je titul nejvyšších představených rytířských řádů. Rytířské řády se od ostatních lišily
především vojenským charakterem a disciplínou, výhradně přijímaly šlechtice (většinou
druhorozené a další syny).
225 … naší milosti: papež zde mluví o sobě – králové a papežové o sobě často mluvili v první osobě
množného čísla
226 Jakub z Molé: Jacques de Molay [žak de molé] poslední velmistr templářů (1292-1314) byl
odsouzen za kacířství a čarodějnictví po mučením (torturou – útrpným právem) vynuceném
přiznání. Po té, co přiznání odvolal, byl na přímý rozkaz krále upálen.
227 Loajalita: ztotožněná dobrovolná věrnost hraničící někdy s i se servilitou – podlézavostí.
228 Nebyl s to – nebyl schopen.
76
konec. Když rytíři v doprovodu jednoho z mnichů odešli, papež mávl
na ostatní na znamení, že i oni mají opustit sál. Když pak i ti odešli,
poklepal na područnici trůnu a pohodlně se zapřel do opěradla.
Zatvářil se blaženě: „Jak jsi spokojen, synu?“
Za jeho zády se zachvěl závěs a zpoza něho vystoupil muž v
mnišské kutně.
„Vidím, že vaše svatost spokojeností jen září,“ řekl muž,
kapuci shodil z hlavy na ramena a nedůstojně se rozvalil na druhém
trůnu stojícím opodál. „Víte dobře, že plně spokojený budu teprve
tehdy, až svou Evropu vyčistím od těch zpupných229 templářů.“
„Milosti, měl byste ještě zvážit...“
„Není co zvažovat, svatý Otče, templáři jsou nebezpeční a
nyní, když máme nástroj k jejich zničení, nemůžeme ani na okamžik
váhat. Vy byste si měl uvědomit, komu vděčíte za své postavení.“
Prudce vstal, aby dodal váhu posledním slovům a otočil se k papeži
zády.
„Ano, Filipe, nezmenšuji vaše obavy, ale také nechci zatratit
jejich znalosti, konexe230 v arabském světě a hlavně nemůžeme
podcenit jejich spojení s tím židovským psem231. Mohl bych být
klidný, teď když máme Kopí, ale jsem poučen. Joshua z Azderechtu
je nečitelný, nepředvídatelný a hlavně mocnější, než kdy jindy.
Nemůžeme si dovolit žádnou chybu, to by mohl být konec. A nemyl
se, synu. Nepřeceňuj zase příliš svůj malý podvod na konkláve, víš
dobře, že úřad patří mně a získal bych ho bez tebe, stejně jako s
tebou.“
Král Filip vrhl do papežova trůnu nenávistný pohled.
„Ale nemysli si, že neumíme tvou podporu náležitě ocenit,“
pokračoval smířlivěji Klement, když krále dostatečně ujistil svou
převahou.
Vstal. Přistoupil k obrovskému krbu, jenž vévodil veliké
trůnní místnosti. Lehce před ním mávl paží a v ten okamžik v
229 Zpupnost - povýšenecká nadutost, domýšlivost, arogance, velká sebevědomost, drzost.
230 Konexe – kontakty, známosti
231 Židovský pes – tak byl označován Joshua z Azderechtu. Měl židovský původ, nebyl členem
katolické církve, ale měl značnou moc a vliv. Byl tak trnem v oku mnohým.
77
prázdném ohništi mocně zaplál namodralý plamen. I král vstal.
Miloval tyhle Klementovy hříčky a při nich si vždy velmi dobře
uvědomil rozdílnost jejich postavení.
Od trůnu se ozval zvuk zvonku a do sálu okamžitě vpadl
sloužící mnich.
„Písaře!“ zahřměl Klement aniž odvrátil svůj pohled od
plamenů.
„Svatosti,“ oslovil ho Filip, o poznání krotší. „jak zajistíte,
aby Joshua vaši lest neprohlédl?“
Klement na něho pohlédl s potutelným232 úsměvem a hrdě na
prsou rozhrnul svou sutanu233.
„Jakže!“ vykřikl v úžasu Filip Sličný a téměř ustoupil vzad.
„Ano, synu. Veraicon234. A kdo myslíš, že ji pro mne získal?
Ten starý hňup Jakub z Molay. Kdyby jen tušili ti hloupí templáři...“
odmlčel se a na to do sálu vstoupili dva mniši.
Ten druhý, písař, klesl na kolena a když spatřil papežův
pokyn, vstal a spěšně se postavil k pulpitu235.
„Nám drahý a ctihodný bratře,“ bez pohledu na písaře počal
Klement diktovat dopis „obdrželi jsme potěšující poselství o
nalezení relikvie236, jež se touží navrátit tam, kam již jednou
pronikla,“ odmlčel se.
Písař překvapeně zvedl hlavu od psaní a pátravě pohlédl
papeži do očí. „Ovšem, to poslední nepiš. - Ceníme si oddanosti Tvé
i Tvých spolubratří a přikazujeme Ti vypravit družinu čítající sto
232 Potutelný - rádoby tajemný. Potutelně se tváří ten, kdo chce ve druhém vyvolat pocit výjimečnosti
až tajemnosti tématu.
233 Sutana – oděv kněze. Též klerika.
234 Veraicon. [veraikon] Podle tradice Ježíš Kristus nesoucí kříž, na němž měl být popraven při jedné
ze zastávek přijal soucitnou službu jisté Veroniky: Podala mu svůj šátek, aby osušil svou tvář od
potu a krve. Zázrakem se jeho obličej do šátku otiskl. Této relikvii – Veroničině roušce, jiným
názvem Veraicon, se připisují nadpřirozené schopnosti a je opředena mnoha legendami.
235 Pulpit je vyvýšený stolek se zšikmenou deskou postavený na čtyřech nožičkách na jiném stole, či
na jedné vysoké noze. Sloužil ke čtení či psaní a čtenář/písař u něho musel stát.
236 Relikvie: drahá a vzácná, či jinak výjimečná památka.
78
hlav, v jejíž čelo se Ty sám postav a vzácnost tu s takovou ochranou
k našemu stolci bez prodlení dovez. Pečeť!“
Klement přistoupil k písaři a smočil svůj prsten v čerstvém
vosku. Mávl na sluhu a ten věda co má konat, vytrhl písaři dopis s
chladnoucí pečetí, a vytratil se, aby jej donesl templářům čekajícím
na odpověď pro svého představeného.
„Další!“ Otočil se papež opět k písaři.
„Ctihodný pane Joshuo. Pamětlivi Tvého spojenectví a
sounáležitosti k Církvi svaté, dovolujeme si požádati Tvé
přítomnosti při kolegiu237 služebníků našeho Pána, abys svým
učeným hlasem přispěti ráčil při označení vzácných relikvií.“
Zamyslel se. „Bla bla bla. A pečeť!“ Hned, jak prstenem
označil psaní, propustil písaře. Dopis hodil na svůj trůn. Pohlédl na
malý zvoneček a ten se opět, aniž se ho Klement dotkl, rozezvučel.
Do sálu ihned vpadl mnich.
Kleknuvšímu pokynul, ať vstane a vezme z trůnu dopis. „S
tím psaním ať vypraví spěšného posla a kočár v doprovodu
setniny238. Chci, aby Joshua z Azderechtu přijel sem,“ a otočil se
zády k mnichovi na znamení, že skončil. Mnich má s rozkazy odejít.
„Díky roušce je má mysl neproniknutelná,“ pokračoval v
rozhovoru s králem Filipem. „Díky ní mne neprohlédne a mé
myšlenky jsou pro něj jak padlý sníh,“ zasmál se a král jen obdivně
přizvukoval.
Papež však už déle nedokázal vzdorovat pokušení, jež se jej
už dlouhou dobu snažilo ovládnout. Uchopil Veroničinu roušku a
strhl si ji z hrudi. V tom okamžiku král Filip zůstal jako opařený.
Hleděl na toho muže a neschopen slova, snažil si v hlavě urovnat, co
jeho očím bylo zřejmé ale rozum nebyl s to pochopit. Papež, jak
roušku sejmul, změnil se – z jeho obličeje se zvolna vytratila
podoba obtloustlého starce, jeho rysy mládly, baculaté tváře
nabývaly ostrých rysů a honosný papežský úbor se proměnil ve
světský ale jednoduchý černý oděv.
237 Kolegium – poradní orgán.
238 Setnina – vojenská jednotka čítající deset mužů.
79
„Guillaume239!“ zvolal král šokovaně. V muži, který před ním
stál, poznal svého strážce královského pokladu240 Guillaume
Nogareta241. Takže jeho malý intrikánský ministr, kterého tak dlouho
zahrnuje svou přízní, nyní ovládá samotného papeže. Spojuje je oba
nenávist k templářům a neutuchající242 touha po majetku a moci.
Takového spojence ani ve slabošském a mocichtivém papeži nemohl
najít. Jeho překvapení vystřídal pocit příjemného uspokojení. Otočil
se zpět k falešnému veleknězi a zatímco on si na prsou urovnával
roušku, pohotově chápavě se usmál a pohlédl opět do Klementovy
tváře:
„Takže, kdy se mohu těšit na Molayho hlavu?“ a nechal se
unášet představou jak vládne nezměrnému majetku, který
templářští rytíři shromažďovali po staletí.
239 Guillaume [žiljeme]
240 Strážce královského pokladu – úřad srovnatelný s dnešním ministrem financí
241 Guillaume de Nogaret [žiljem de nogaré] – Strážce královského pokladu (nebo jinak též řečeno
pečeti) ministr a rádce krále Filipa IV. Sličného. Fanatický a ctižádostivý úředník, jenž stál za
deportacemi Židů z Francie a likvidací králových politických odpůrců. Především se proslavil svým
angažmá (svým dílem účasti) na likvidaci templářského řádu.
242 Neutuchající – nekončící a řekl bych neustále čerstvá.
80
XII. KOPÍ
Sebastian zastihl Adama v přítmí Velkého sálu, kam jen
matně doléhalo povykování Terezčino a šťastné hlasy rodičů i starší
sestry. Nikdo z nich si nevšiml, že se hlavní postava dnešního
Štědrého večera vytratila z jejich středu.
Adam byl viditelně zkroušen a ponořen do svých myšlenek.
Pro ten den to bylo opravdu hodně zážitků, hodně změn v jeho
malém životě. Duchem se mu honily nejrůznější obrazy, které k
němu pronikaly z každého koutu tohoto domu i z nitra jeho mysli.
„Bolí to, že?“ tiše řekl Sebastian.
Adam neodpověděl. Věděl, že není třeba. Sebastian si sedl
vedle něho a mlčky pohlédl na jeho tvář. V Adamově obličeji se
zračily všechny pocity, které jej nyní ovládaly. Byl šťastný a
spokojený, ale zároveň měl hlavu plnou dojmů, příliš na to, aby
mohl být klidný. Myšlenky, které zaměstnávaly jeho mysl, byly velmi
silné a stále více na něho dotíraly.
„Zvykneš si“, řekl tiše a laskavě Sebastian. „Jako všichni
před tebou. Já jsem poznal Joshuu teprve před dvěma lety a vím,
že i když trpěl, byl silný a bolest jakoby nevnímal.“
Adam se k Sebastianovi otočil, zahleděl se mu do očí a usmál
se. Nic nevíš. Za dnešní den jakoby zestárl o celé životy, cítil to.
Přijal velkou odpovědnost, byl obdařen schopnostmi, o nichž se
žádnému smrtelníkovi nezdá a cítil v sobě sílu, jejíž hranice
nedokázal odhadnout. Vzpomínky svých předchůdců, jež tak náhle a
všechny najednou usilovaly o jeho pozornost a on nevěděl, které dát
přednost, v něm vyvolávaly zmatek, ale také strach a obavy z
budoucnosti. Necítil se být ničím jiným, než obyčejným klukem,
jakým byl dosud. Pravda, divný byl tak trochu vždycky a tak jej i
81
jeho kamarádi brali a přesto ho měli rádi, měl mezi nimi postavení
spolehlivého podivína, který když už musel hrát fotbal, postával v
brance a spíš se bavil s děvčaty. Slabším v učení pomáhal a oplátkou
zase požíval ochranu fyzicky silnějších a průbojnějších chlapců.
Typicky klukovská zábava mu byla cizí a spíše tíhnul k zájmům
dospělých. Ale i tak, teď měl „trochu“ pocit, že si vzal příliš velké
sousto.
Sebastian na něho stále starostlivě a se soucitem hleděl. Byl
by rád něco řekl, rád by toho chlapce povzbudil, ale věděl, že
veškerá snaha je zde zbytečná. Adam je novým Joshuou a jen
potřebuje trochu času, aby si svou novou situaci uvědomil a
uspořádal si vše v klidu v hlavě. Ten pravý začátek měl teprve přijít.
Mladý Joshua, jako by Sebastianovy myšlenky slyšel, usmál se
na něj, přátelsky jej plácnul po rameni a vstal. Nabyl nového
odhodlání a obavy zahnal do nejzazšího kouta svého nitra. Vstal.
Sebastian jej následoval.
„Jsi připravený?“ zeptal se trochu obřadně a Adam přikývl.
Prošli téměř potmě na konec sálu, kde se Adam dnes poprvé
setkal s Mistrem Braunem. Oba se postavili čelem k zadní stěně. V
tom okamžiku na zdi mocně zaplály pochodně a vydatným světlem
odhalily velké plátno v bohatě vyřezávaném rámu.
Adama nepřekvapilo, že na obraze vidí sebe sama: Stál tam v
bílém rubáši smáčeném krví, v pravici držel velký zlatem zdobený
hrot jakési zbraně a prstem druhé ruky ukazoval na svůj pravý bok.
Sebastian mu pohlédl do očí: „Chceš přijmout Kopí Osudu243?“
„Ano,“ hlesl chlapec, ale odhodlaně.
Jeho tělem téměř okamžitě projela prudká bolest. Tak
prudká, že se musel Sebastiana chytit a klesl na kolena. Zavřel oči.
243 Kopí osudu, též Longinovo kopí – jedná se o dávnou relikvii – kopí, jímž římský setník probodl
bokem srdce mrtvému Kristovi, aby se přesvědčil o jeho smrti. Kopí bylo středem zájmu zejména
pro legendu, podle níž její majitel povládne neohroženě světu.
82
Pohlédl Klementovi vyděšeně do tváře a pak k místu té náhlé
bolesti. Papežova ruka stále ještě třímala hrot Kopí, jenž téměř
celou svou délkou vězel hluboko v jeho pravém boku. Otevřel ústa a
krev zbrotila jeho bílé vousy. Hleděl do tváře svého vraha Guillaume
Nogareta. Poslední stopy papežského roucha pohltila proměna a na
černých šatech Nogaretových se leskla Joshuova krev.
Spočinul zrakem na hrudi útočníka. Přes vrstvu papežovy
sutany spatřil nástroj klamu, jenž se mu stal osudným. To rouškou
svaté Veroniky oklamal jeho mysl i zrak! To proto netušil, že je mu
usilováno o život.
Nogaret pohlédl opovržlivě Joshuovi přímo do očí:
„Překvapen? Dlouho jsi se cítil nedotknutelný, ale s tím je konec!
Ani ty nemůžeš žít věčně a vidíš, ani nebudeš. Tví přátelé tě budou
následovat co nevidět a ty už tomu nezabráníš. Právě jsem vydal
zatykač na Jakuba de Molay.
Joshua vztáhl k roušce na Nogaretových prsou svou ruku a vší
silou přitiskl. Jeho dlaň se náhle rozžhavila a její obvod obklopily
desítky malých plaménků a ty se počaly vpíjet do roušky pod
sutanou. Veraicon nakonec od žáru Joshuovy dlaně vzplála a její
obraz se mu vypálil přímo do kůže. V ten okamžik ministr počal opět
stárnout, tloustnout a jeho obličej opět ovládla podoba papeže
Klimenta Pátého. Pohlédl na své měnící se ruce, dotkl se obličeje a
zmateně prsty zapátral po své hrudi, již právě opustila ruka
umírajícího Joshuy z Azderechtu, jenž zcela klesl bezvládně k jeho
nohám. Roušku pod oděvem se mu však nahmatat nepodařilo.
Přepadla jej panika. Nedočkavě uchopil a roztrhl netknutou sutanu
a vyděšeně pohlédl na svůj hrudník.
„Zůstaň už na vždy, čím jsi být chtěl. Věz však, že tvé touhy
a přání tě zahubí. Kletba jež bude nad tebou vynesena, splní se do
poslední litery a ty usedneš po pravici toho, jemuž jsi obětoval svou
nešťastnou duši, až po dvakráte zemřeš!“ Joshua zavřel oči a
skonal.
83
Sebastian s Adamem v náruči prudce rozrazil dveře.
Hlomoz244 vytrhl rodinu Lowensteinových ze zábavy pod
stromečkem.
„Pro Boha, co se stalo!?“ vyskočila vyděšeně matka vida své
dítě bezvládné v náruči mladého mnicha.
„Doktore Lowensteine, do kaple!“ neodpověděl Sebastian
Lowensteinové a mířil jak nejrychleji mohl ke hlavnímu vchodu do
sálu.
Otec vyrazil a běžel ke dveřím, aby je otevřel. Nepřemýšlel
ani nad nastalou situací, nepochyboval o správnosti Sebastianova
povelu a razil mu cestu ke svatyni. Při sestupování museli vzít
Adama oba, neboť Sebastian nemohl jít vzpřímeně. Cesta byla
osvětlena.
„Poslední část zasvěcení Joshuy, doktore,“ vyhrkl udýchaný
Sebastian na vysvětlenou. Lowenstein nechápal, ale věděl, že už jej
nic překvapit nemůže.
„Kdysi přišli na způsob, jak Mistra Joshuu zničit. Francouzský
král Filip Čtvrtý a jeho ministr Guillaume Nogaret. Chtěli zlikvidovat
templářský řád, ale Joshua jim stál v cestě. Použili Kopí Osudu,
které templáři získali od Saladina245. To jediné mohlo Joshuovi
zkrátit život. Lstí ho vylákali do Avignonu - Nogaret vzal na sebe
podobu vězněného vzdoropapeže Klimenta Pátého a Kopím Mistra
Joshuu zavraždil. Pak zničili i templářský řád, ale tu historii už jistě
znáte. Dlouho trvalo, než byl nalezen nový Joshua a od té doby
každý nástupce, krátce po zasvěcení, musí přijmout takzvané
244 Hlomoz - hluk
245 Saladin: zakladatel dynastie Ajjúbovců. Kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf
ibn Ajjúb; kurdský muslim, křesťanským světem respektovaný soupeř o nadvládu nad svatými
místy.1187 donutil kapitulovat Jeruzalémské království, ovládl Egypt a Sýrii. S křižáckými státy
uzavřel řadu smluv, jež tolerovaly křesťanské poutníky a zaručovaly jim bezpečnost. Tyto dohody s
ním, jako vítězem vyjednali templáři.
84
Azderechtské stigma246. Předávají si tak vlastně Kopí dál, generace
generaci, aby se nedostalo do rukou Nepřítele.“
„Já měl za to, že Longinovo kopí je v bazilice Sv. Petra a
Pavla247...“ podivil se Lowenstein.
„Asi uznáte, že je výhodné nechat církev v té domněnce...“
Do Sebastianova hovoru se mísil vzdálený zpěv.
Když vstoupili do nitra podzemní kaple, i zde byl dostatek
světla, jako by byla nachystána k očekávanému obřadu.
Doktor Lowenstein spatřil na jednom z obrazů středověkého
stylu svého syna stojícího s jakousi zbraní v ruce; druhou rukou
ukazoval na krvavou skvrnu nad pravým pasem. Tento obraz musel
být při jeho první návštěvě ukryt v přítmí, takže si ho nevšiml.
Položili mladého Joshuu na oltář uprostřed kněžiště. V tom
okamžiku zaplály veliké svíce stojící na oltáři po krajích vedle
Adamovy hlavy. Adam stále těžce oddychoval a jeho oči se pod víčky
prudce a chaoticky248 pohybovaly, jako by snil nějaký divoký sen.
Chvílemi se zachvívalo celé jeho tělo.
Odkudsi přistoupil k Lowensteinovi mnich s bílým pláštěm
přes hnědý hábit, uchopil jej za rameno a pokynul mu, aby se
postavil dále od oltáře249. Rozlehlou svatyní z dálky zazněly zpěvy
246 Stigma: Rána, jizva (z řeckého στίγμα skvrna). Stigmaty jsou rány po mučení na těle Ježíše Krista:
otvory po hřebech na zápěstí a nártech, jimiž byl přibit ke kříži, po obvodu hlavy od tzv. trnové
koruny, po celém těle od bičování, na kolenou a loktech způsobené při četných pádech, když
musel nést kříž a konečně v boku, rána způsobená již po smrti Longinovým kopím.
Stigmaty jsou nazývány také rány na tělech některých lidí, většinou horlivých věřících (Často bývají
církví prohlášeni za svaté. Např. sv. František z Assisi 1181-1226, nebo sv. páter Pio 1887-1968).
Výskyt stigmat u věřících lidí je oficiální vědou přičítán právě jejich silné víře, která má tzv.
psychosomatický vliv, tedy víra a podvědomá touha mít stejné rány jako Ježíš je tak silná, že
působí na tělo natolik, že se rány skutečně otevírají a mnohdy nejsou zhojitelné. Tuto teorii
podporuje skutečnost, že se např. na rukou rány otevírají na dlaních, kde ve skutečnosti být
nemohly, neboť ruce přibité na kříži za dlaně by váhu těla ukřižovaného nemohly. I církev se ke
stigmatům často staví zdrženlivě a nedůvěřivě. Jakékoli zázraky pečlivě zkoumá a často
zpochybňuje. Pokud je nakonec uzná, je to pod tíhou nezpochybnitelných důkazů a vyvrácení
všech pochybností.
247 Bazilika Sv. Petra a Pavla – hlavní a nejdůležitější kostel katolické církve. Kostel římského
biskupa – papeže.
248 Chaoticky – nekoordinovaně, bez zjevného řádu.
249 Oltář – obětní stůl, centrum, střed bohoslužebného prostoru.
85
gregoriánského chorálu250. Další dva mniši přistoupili k Sebastianovi,
oblékli mu ornát251.
Sebastian poklekl před oltářem, pokřižoval252 se a znovu
povstal. Přistoupivší mnich mu podal mísu s čistou vodou. Sebastian
od mnicha vzal složený pruh plátna 253, sklonil se nad Adamem a
počal mu pomalu a opatrně omývat ránu, když jediným pohybem
roztrhl rubáš254. Již nekrvácela. Když místo docela omyl, po ráně
nebyla ani stopa. Nyní si důkladně umyl ruce a do sucha utřel. Za
stálého odříkávání jakési latinské modlitby vztáhl obě své ruce na
místo, které byl právě omyl. Tak, jakoby měl oběma rukama uchopit
jakýsi neviditelný předmět.
Lowenstein celý obřad sledoval ze svého místa a ke svému
úžasu spatřil, jak se v Sebastianových rukou najednou a z ničeho
zhmotnila jakási kovová věc, jež trčela ze synova těla. Pohlédl na
obraz, který jej před chvíli již jednou zaujal. Ano ten předmět byl
týž. Vypadal jako čepel255 kopí bez dřevce256. Pochopil dobře, že se
má jednat o kopí, jímž probodl bok Kristovi na kříži římský voják,
aby se přesvědčil o jeho smrti. Tato relikvie byla předmětem mnoha
legend, byl jí připisován zvláštní význam a leckteré hovořily i o její
zvláštní moci. Podíval se znovu na Sebastiana stále ještě se
sklánějícího nad svým novým pánem.
Mladý mnich v tom okamžiku prudce trhl oběma rukama a
kopí z Adamova těla jediným pohybem vytáhl. Načež sebou chlapec
škubl ve veliké křeči, prudce a hlasitě se nadechl a otevřel oči. Při
tom sílil vzdálený zpěv mnichů.
Otec Lowenstein vše pozoroval ze svého místa a do předu
lehce nakloněnou hlavou. Sepjatýma rukama si zakrýval nos a ústa.
Jeho oči těkaly ve snaze zachytit vše podstatné, a neztratit pocit
kontroly nad celou situací a děním kolem syna, i když věděl dobře,
že mu zbývá pouze role diváka. Byl rád, že může být alespoň
250 Gregoriánský chorál: Latinský liturgický (bohoslužebný) mužský zpěv římskokatolické církve,
vokální (nedoprovázený hudebními nástroji)
251 Ornát, z latinského ornatus [zdobený] - bohoslužebné roucho.
252 Křižování se – prastarý křesťanský zvyk: Věřící pohyby ruky před svým tělem naznačí kříž.
253 Plátno – tkanina z přírodního materiálu, většinou lněná (ze lnu, lne – vzpomeň si na Krtečkovy
kalhoty :-)
254 Rubáš. Košile, oděv, zpravidla oděv, do kterého se oblékali mrtví před pohřbem.
255 Čepel: ostří, případně břit. Tenká ostře zabroušená část řezných a sečných zbraní, případně
nástrojů.
256 Dřevec – násada kopí, nebo též samostatně bez kopí (kovové části), středověká soubojová zbraň.
86
doprovodem svého dítěte. Věděl, že jeho malý chlapec vlastně
přestal být dítětem, ačkoli to bylo tak zoufale brzo, dřív, než by on,
otec, chtěl.
Joshua Adam se nyní pozvedl na oltáři, pod rameny podložen
lokty pohlédl na Sebastiana stále ještě třímajícího257 Kopí Osudu.
Vztáhl pravici směrem k mladému mnichovi na znamení, že chce
kopí vzít do své ruky. Sebastian, aniž by učinil jediný krok vstříc
Adamovi, zvedl ruku s tím předmětem a směrem k němu předpažil.
V tom okamžiku se kopí obklopilo zlatavým zářivým oparem,
Sebastian je pustil a ono pomalu a zvolna putovalo prostorem nad
oltář až spočinulo v natažené Adamově pravici. Ten se s relikvií v
ruce, a již také obklopen onou září, okamžitě zvolna vznesl nad
oltář. V tom okamžiku kaplí prolétl mocný závan vzduchu, všem
počechral vlasy a silně si pohrál s plameny svic. Svatyní téměř
zaburácel hlas starého Mistra z Azderechtu: „Jsi první a poslední.“
257 Třímající – mající v ruce, držící.
87
XIII. ÚNOS
Jsi první a poslední. Znělo doktoru Lowensteinovi v hlavě.
Pořád dokola. Jsi první a poslední. Nic už nebude jako dřív. Cítil se
tak trochu podvedený, bezmocný. On, otec nemohl ovlivnit nic z
toho, co se dělo kolem jeho dítěte. Nikdo se jej nezeptal, zda
souhlasí s tím, že je jeho syn vyvolený k tomu, aby převzal otěže 258
ve válce mezi zlem a dobrem, která na světě zuří od nepaměti, ani
si pořádně nedokázal uvědomit všechny důsledky. Ovšem, dostal
možnost, jestli se tomu tak dá říct – bez vašeho souhlasu by to
nešlo, řekl Joshua Braun, jenže souhlas se jaksi předpokládal.
Ale je přece otec! Chtěl jednoho dne říct: tak Adame, čím
bys chtěl být? A zároveň chlapce nasměrovat, tak, aby volba
odpovídala jeho, otcovským představám, předat synovi svoje
zkušenosti, aby se jimi řídil, pokračoval v jeho snažení a dokázal to,
co on dokázat nemohl. Dusilo ho, že místo toho syn nastupuje svou
vlastní cestou a přebírá zkušenosti jiných. Hodnotový systém i
světonázor, který žil, zastával i vštěpoval svým dětem, vzal během
jednoho dne za své. Jakoby se všichni rázem ocitli ve
fantastickém259 filmu, nebo v naivní260 pohádce, v níž jeho malý
princ je hlavním hrdinou a on, otec, na svou roli teprve čeká.
Všichni sedí v letadle do Prahy.
258 Otěže – součást uzdění koně – součást postroje, kterou je zvíře ovládáno. Zde a v podobných
situacích obrazně řečeno ve smyslu vedení.
259 Fantastický – vymyšlený, neskutečný, často přehnaný, někdy překrásný. Významů je více, vždy je
potřeba porovnávat v kontextu – porovnávat v rámci ostatního textu, předem i následně
napsaného. Z toho lze pak vyvodit pravý význam tohoto slova. Zde je ve spojení se slovem film
tvořen tzv. terminus technicus [termínus technikus], tzn. samostatné existující název – výraz
odborného názvosloví. Fantastický film, žánr (druh, princip uměleckého směru) dnes častěji
označovaný jako fantasy, často obsahuje osoby disponující (mající schopnosti) nadpřirozenými
schopnostmi, často je velmi výpravný (velmi draze vyroben – velkolepé scény, náročná triková
technika, mnoho postav atd).
260 Naivní – prostý, prostomyslný, hloupý – moje babička by řekla hloupatý...
88
K Adamovi doléhalo polohlasné šeptání a chichotání jeho
dvou sester, které si v řadě za ním a rodiči povídaly s bratrem
Sebastianem. Poslouchal je se sotva postřehnutelným úsměvem na
tváři a přes svůj odraz v okénku letadla sledoval zamyšlenou tvář
maminky.
„Jak vlasně Adámek stihne obletět všechny děti na světě,
když je ten Ježíšek? Jak může úplně všem rozdat dárky za jeden
večer? Dyť byl skoro celej večer s námi!“ starostlivě vyzvídala
Terezka na Sebastianovi a Sára, která mohla na mnichovi v obleku
oči nechat, sama čekala odpověď, pomalu zase začínala „věřit na
Ježíška“.
Sebastian se srdečně usmál. „Tak to ale není. Je to jen
tradice261. Víš? Joshuové, v minulosti několikrát někoho navštívili a
často i podarovali no a jistě se stalo i to, že při tom mohli být
viděni. No a znáš lidi. Rádi věří zázrakům, umí být vděční za
obdarování a pomoc, no a tak se časem vytvořila tradice, že Joshua
– Ježíšek na Štědrý večer navštěvuje děti a obdarovává je. Je to
přece hezká pohádka a tak si lidé začali dávat dárky sami a tvářit
se, že jsou od Ježíška. Pravda, každý rok se Joshua někde objeví s
dárky, ale máš pravdu, ani on, přesto, že má velikou moc, nemůže
stihnout navštívit a podarovat úplně všechny.“
Obě děvčata mlčky poslouchala a zvlášť Terezka usilovně
přemýšlela. Ježíšek opravdu existuje. Nenosí dárky úplně všem. A
je to její bratr Adam. Srovnala si všechno v hlavě hravě. Ani nebyla
příliš překvapena, všechno jí to dávalo smysl a v duchu se dmula
pýchou na svého brášku. Až tohle její kamarádky uslyší! Slabý stín
však přeběhl její malou tvářičkou. Nejspíš jí to nebudou chtít
uvěřit.
Adam se otočil, vstrčil hlavu mezi opěradla sedadel, aby na
Terezku dobře viděl a s úsměvem jí řekl: „Tery, slibuju ti, že tobě
dárky přinesu každý rok. Ale nikde se radši moc nevychloubej.“
Na to se Terezka zatvářila, jako když ji maminka minulý
týden nachytala při černé ochutnávce vánočního cukroví. Jak ví na
co myslím? Začervenala se a se smíchem si zakryla oči.
261 Tradice – soubor zvyklostí a zvyků, duchovní dědictví.
89
Zlata, maminka se zapřela více do sedadla, protáhla si záda
a uvolněně klesla. Cítila, jak jí manžel více stiskl ruku a jak se jí za
zavřenými víčky hromadí slzy štěstí. Dojalo ji uspokojení nad
vyústěním situace rodiny po všech těch událostech. Jakoby rázem
setřásla veškeré obavy, které ji stíhaly od okamžiku, kdy včera s
dětmi v Praze nastoupila do letadla. Hlavou jí proletěl celý
včerejšek a teď, si opravdu oddychla. Byly to ty nejzvláštnější
Vánoce. Teď se těšila domů. Za celou rodinu. Tušila, že je ještě
čeká mnohé nové a v Praze je uchystáno pokračování tohoto
„vánočního příběhu“. Vědět tak, „do čeho jdou“, samozřejmě
trochu nejistoty v srdci měla, ale co bylo důležité, že jsou jako
rodina pohromadě. Byla vždy šťastna, když pozorovala jak rády se
její děti mají a dnes dvojnásob. Otočila se, naklonila se za své
sedadlo a s úsměvem pohlédla na obě dcery. Pohledem se střetla s
úsměvem Sebastiana, který se právě zvedal.
„Omluvte mne,“ řekl mile a vyšel do uličky.
Signalizace ukazovala volno a tak zamířil směrem k
toaletám. Byl dobře naladěn a přemýšlel nad úkoly, které jej čekají
po přistání v Ruzyni. Cestou si letmo a bezděky prohlížel cestující.
Na okamžik se zarazil, když pohledem zachytil staršího pána
sedícího v řadě po jeho pravici uprostřed předposlední trojice
sedadel. Byl mu nějak povědomý. Muž kolem padesátky; perfektně
oblečený, důstojného vzezření. Čekal by jej spíše v business class262,
než zde v turistické třídě. Muž si jeho pohledu všiml; lehce se
pousmál a zdvořile naklonil hlavu na pozdrav. Kdo jen to může být?
Kde jsem ho to viděl? Možná se mu povědomým jen zdá. Usmál se
na odpověď, rovněž pokynul hlavou a minuv jej, rozhrnul závěs
vedoucí k zázemí paluby.
Když Sebastian zmizel za závěsem, ohlédl se povědomý za
ním, jakoby se chtěl přesvědčit, zda se nevrací. Ten muž byl Hrabě
Kelly. Pokynul svému společníkovi, on ihned vstal a vykročil směrem
k toaletám za Sebastianem. Kelly, aby jej upravil, uchopil uzel své
vázanky263. Jeho tvář se počala měnit a než vstal, měl Sebastianovu
podobu! Vyšel do uličky a po pár krocích usedl na jeho místo vedle
Terezky a Sáry.
262 Business class – obchodní třída, také první třída, oddělení v letadle s vyšším standardem (úrovní)
pohodlí a podstatně dražší, než tzv. turistická třída.
263 Vázanka: oděvní doplněk mužů. Kravata, motýlek, nebo jiná forma. Zde kravata.
90
Adam se nenechal vytrhnout ze zamyšlení, i když za sebou
vnímal pohyb. V duchu přemítal o všem, co jej čeká po příletu do
Prahy. V jednom okamžiku však náhle zneklidněl.
Opanoval jej pocit, který poznal teprve nedávno. Ucítil
nutkavou potřebu vyhlédnout z okénka. V ten okamžik mu počalo
tlouci srdce jako na poplach. Byli doprovázeni hejnem černých
ptáků! Jakoby instinktivně, otočil se na Sebastiana a ten, čekaje
jeho pohled, mile se na něj usmál, ale Adam měl z něho divný
pocit. Náhle za sebou uslyšel ránu. Terezka vyděšeně vykřikla a
vrhla se Sebastianovi kolem krku. Do okének, kde seděli, začali
havrani nalétávat a prudce narážet zobany.
Kelly lehce pozvedl svou levou paži, až se mu povyhrnul
rukáv a nastavil své náramkové hodinky tak, že mohly posloužit jako
zrcátko. Uviděl, že jeho bodyguard264 se právě vracel na své místo.
V tom okamžiku havrani začali opakovat svůj útok na okénka a ještě
s větší intenzitou.
V letadle nastal zmatek. Některé ženy vyděšeně vykřikovaly,
jeden chlapec, asi tak v Adamově věku, nastalou situaci se zájmem
ale chladně sledoval, až lakonicky265 konstatoval266, že je to jak
trapné pokračování Hitchcockových Ptáků267. Dva muži hned za ním
sedící na vše hleděli a přes napětí, jež je ovládalo, diskutovali o
tom, v jaké výšce se asi letadlo právě nachází a zda je vůbec
možné, aby se zde objevili ptáci, letěli souběžně a ještě na letadlo
útočili.
Adamovým rodičům, stejně jako Adamovi bylo nad slunce
jasné, že je to 'jen' pokračování 'příběhu', ovšem netušili kam je
povede a jak dopadne. Adam se snažil soustředit, aby útok havranů
odvrátil, ale evidentně268 bez úspěchu.
Pak po jednom z náletů konečně lehce prasklo sklo okénka za
Adamem, kde seděla Sára, a další útoky na sebe nenechaly dlouho
čekat. 'Pavučinka' trhliny na skle pomalu ale jistě rostla. Když
okénko tlak v letadle již nevydrželo, zhroutilo se a vylétlo v
264 Bodyguard: osobní, tělesný strážce.
265 Lakonický – stručný, výstižný, úsečný.
266 Konstatovat: shledat a potvrdit, označit a popsat, okomentovat.
267 Hitchcockovi Ptáci. [hičkokovi] – režiséra Hitchcocka. Filmová klasika, slavný horror, v němž se
lidstvo stane obětí náhlých útoků ptactva.
268 Evidentní: zřejmý jistý nepochybný.
91
desítkách střepů ven. Při tom se některé střepy zasekaly do těla
nejútočnějšího ptáka, jenž jim stál v cestě a ten padal až se zcela
ztratil v prostoru. Adam si jen stačil povšimnout, že tělo ptáka při
pádu získalo siluetu269 člověka.
Cestující zachvátila panika270. Tlak počal prudce klesat a
před vyděšené lidi vypadly kyslíkové masky. „Žádám cestující, aby
se připoutali a zachovali klid. Opakuji, žádám cestující: Připoutejte
se, prosím, a zachovejte klid. Situaci máme pod kontrolou. Děkuji,“
zněl naléhavě avšak velmi příjemně hlas hlavní letušky.
Rozbitým oknem dovnitř vletěl jeden z útočících havranů,
prudce se vrhl na Sebastiana a zasáhl jeho ruku. Ptáka dobře
mířenou ranou srazil doktor Lowenstein na zem. Krvácející
Sebastian již na nic nečekal, rychle vstal a s Terezkou v náručí,
omráčeného havrana popadl za nohy a spěchal k východu z letadla.
Doktor Lowenstein jej se zpožděním následoval. Když Kelly dorazil
ke svému muži, vložil otřesenou Terezku do jeho náruče, otočil se k
Adamovi a pohrdavě se zasmál. V ten okamžik se Sebastianova
podoba na jeho tváři jakoby rozplynula a Lowensteinovi poprvé
pohlédli do tváře muže, kterého měli poznat jako jednoho z
úhlavních nepřátel svého syna.
„Hrabě Kelly,“ hlesl najednou Adam, jemuž se v mysli začaly
hlásit ke slovu vzpomínky Joshuy Brauna. Věděl nyní, proč vzal jeho
sestru a tušil, jak naložil s přítelem Sebastianem. „Ten člověk slouží
Prvnímu vrahovi...“ freneticky271 opakoval myšlenky, které mu jeho
předchůdce zanechal. Pohlédl na své rodiče a sestru a viděl, že
nejsou schopni pohybu, stejně, jako ostatní pasažéři272.
Jistota jeho moci, kterou však ještě neuměl ovládat, ale i
zoufalost situace, jej přiměla, k výhružce, kterou Kellyho vyzval,
aby Terezku okamžitě vydal: „Možná si myslíš, že jsem slabý
chlapec, ale nepleť se, Kelly,“ - to jméno řekl záměrně pomalu, aby
dal jasně na srozuměnou, že tak jako vzpomínky svého předchůdce,
i jeho schopnosti ovládá a tak i jeho hrozba bude mít váhu. „Jestli
se chceš ke svému pánovi v pořádku vrátit, vrať ji! Hned!“
269 Silueta: někdy nesprávně obrys. Jde o stínový obraz.
270 Panika: zděšení
271 Freneticky – překotně, víc než rozčileně a jakoby v transu.
272 Pasažér: cestující, zákazník v dopravním prostředku.
92
Na důkaz své síly prudce máchl levou rukou směrem k
rozbitému oknu, do kterého stále směřovaly na své cestě vzduchem
nejrůznější kelímky, noviny a jiné drobnosti, aby svobodně opustily
letadlo. Ty byly jakoby proudem vzduchu z Adamova pohybu rukou
prudce strženy a k okénku letěly ještě větší rychlostí. Když k otvoru
dorazily, narazily na neviditelnou překážku, roztekly se a vytvořily
ve zlomku vteřiny hmotu skla. Okno bylo zase celé.
Letušky a ostatní cestující hleděli s otevřenými ústy.
„Hezký pokus, ty malý pse,“ nervózně ohodnotil Adamův
výkon hrabě. Hlas v Adamově mysli naléhal: Nenech jej přiblížit se
ke dveřím! a Joshua proti Kellymu vykročil. Chtěl jej zadržet silou
své mysli, ale ještě nebyl dobře připraven. Svou moc opravdu
neuměl zvládnout tak, aby překonal hraběte Kellyho a každý ze
svých 'kousků' musel promyslet a velmi se soustředit na jeho výkon.
Kelly se svou gorilou273 nesoucí Terezku před Adamem ustupoval, až
se ocitl před dveřmi letadla.
„Až budeš schopen postavit se mi, budeš vědět, kde mne máš
hledat,“ řekl posměšně zloduch. „Přijď si pro sestřičku. Možná, že
ti ji za něco dám,“ couvl a rozplynuli se v zavřených dveřích
letadla.
273 Gorila – jiný výraz pro bodyguarda, tělesného strážce.
93
XIV. MINUTU POTÉ
Joshua Adam zdrceně zíral na dveře letadla.
Mlčel a chvěl se. Rozčilením, lítostí i vztekem. Je Joshuou a
hned na začátku selhal. K čemu všechny ty čárymáry, když v
rozhodující chvíli nebyl schopen ničeho, a dovolil zloduchovi ukrást
jeho malou sestřičku. Pochyboval o sobě.
šepot.
Všichni mlčeli. Jen mezi cestujícími byl slyšet rozčilený
Sára v objetí matky tiše vzlykala a Zlata jen mlčky hleděla
do prázdna. V jejích očích se zračila bolest ale i tvrdé odhodlání o
své dítě bojovat. Věděla, že Terezka bude v pořádku. S Adamem se
o to postará.
Doktor Lowenstein rezignovaně hleděl na záda svého syna.
Bylo mu jasné, že nemá cenu zlobit se na osud, Boha, mrtvého
Joshuu Brauna, či snad dokonce na synka, kterého, jak se až dosud
obával, ztrácel.
Adam 'slyšel' otcovy myšlenky. Věděl, že ho čekala práce
přesvědčit otce, že není nic špatného když se jeho život ubírá jiným
směrem, než táta chtěl.
A hrabě Kelly při prvním setkání s novým Joshuou udělal také
první chybu. Nemohl Joshuovi prokázat lepší službu: přesvědčil
váhajícího otce a získal Adamovi toho nejlepšího spojence, jakého
mladý Joshua mohl potřebovat. Když si Adam tohle uvědomil,
zahřálo ho to u srdce.
Otočil se a pohlédl otci do tváře. Nemohl přehlédnout slzy v
tátových očích, byly na krajíčku, zadržovány již jen řasami.
94
Přivedu ji zpět, tatí, řekl otci aniž pohnul rty. A otec ho
slyšel.
Neuniklo mu, jak tátovi po tváři skanula slza a jeho
ztrápeným obličejem přelétl úsměv naděje a smíření. Adam pomalu
vstal a uchýlil se do napřažené tátovy náruče.
V tom okamžiku uslyšeli tupé rány, jež vycházely z prostor
toalet. Všichni zpozorněli.
Jen Sára vykřikla: „Sebastian!“, vytrhla se z matčina objetí a
běžela za zvuky.
Doktor Lowenstein s Adamem ji následovali.
„Je tam zamčený,“ lomcovala Sára s klikou toalety.
V tu chvíli dorazila i letuška s univerzálním klíčem274 v ruce a
chtěla dveře záchoda otevřít. Doktor Lowenstein ji však zadržel.
„Adame, je čas, aby sis uvědomil, že za tebe každý všechno dělat
nebude,“ řekl jemně poťouchle275 a usmál se na syna.
Adam tedy sáhl po klice a jak se k ní rukou přibližoval, snažil
se myslet na to, že CHCE ty dveře otevřít. Náhle se červené slovíčko
OCCUPED276 zachvělo, rozblikalo až zhaslo okamžitě nahrazeno
zeleným FREE277. Potěšeně se usmál. To již držel kliku dveří v ruce.
Ucítil jak jej otec poplácal po rameni a dychtivě otevřel dveře.
Sebastian byl svázaný a skrčený na zemi v prostoru mezi mísou a
dveřmi. Když v otevřených dveřích spatřil Adama, tvář mu zazářila
úlevným úsměvem. Ihned začal hučet aby mu vyjmuli z úst roubík.
„Díky Bohu! Byl to Cainův člověk! Byl mi povědomý. Musíme
si dát pozor! Bude někde v letadle a je velmi nebezpečný!“ šeptal
překotně.
„V letadle už není,“ řekl bez výrazu Adam, „odnesl naši
Terezku,“ dodal, aby mnichovu úlevu uvedl na pravou míru a při
tom hledal způsob, jak rozvázat pevné uzly Sebastianova jha.
274 Univerzální klíč: jeden klíč ke všem zámkům objektu. Bývá jím vybaven personál.
275 Poťouchlý – laškovně lehce ironický, skrytě jemně zlomyslný.
276 Occuped [okjúpid] – anglicky obsazeno.
277 Free [frý] – anglicky volno
95
Mnich nad sebou skloněnému příteli pošeptal: „Ať se tu stalo
cokoli, musíme se postarat, aby si nikdo nic nepamatoval.“
Mladý Joshua překvapeně pohlédl do Sebastianových očí. Jak
se o tohle můžeme postarat?
Sebastian tušil Adamovy pochyby a usmál se. „ROZVAŽ ty
uzly, Joshuo! Ještě pořád nade vším příliš přemýšlíš. Věř si! TY JSI
JOSHUA, ADAME!“ nedovedl už být důraznější.
Adam se trochu zastyděl, usmál se a začal rozvazovat. Když
byl hotov, vyproštěný Sebastian si diskrétně278 zapnul zip kalhot,
trochu obtížně vstal a oprášil se. Točila se mu ještě hlava po
chloroformovém279 omámení.
„Pane, jste v pořádku? Mohu pro vás něco udělat?“ starala se
letuška, za níž stál vysoký muž a již Lowensteinovi ukazoval
legitimaci bezpečnostního agenta letecké společnosti „Pánové, jsem
Amir Simon z IAC, budu vám muset položit otázky, prosím
následujte mne,“ a udělal úkrok stranou, aby šli za ním.
„Mějte, prosím respekt280! Nevidíte, že má žena, děti i náš
přítel jsou otřeseni?“ oponoval doktor Lowenstein utíraje si oči.
„Ovšem, promiňte pane, ale jsou jisté postupy, které v tak
mimořádných situacích nemůžeme pominout. To jistě pochopíte.
Mám zde své povinnosti pro zajištění bezpečnosti v letadle. Pokud
vám to pomůže, odpočiňte si a uklidněte se. Zatím.“
„Děkuji vám. Myslíte, že bychom v dané situaci mohli mít
soukromí?“
„Jistě. V tom vám mohu pomoci. Pojďte za mnou, můžete se
posadit zde v oddělení pro personál. A pane Lowensteine,
mimořádně přistaneme v Miláně281, pak vás tedy poprosím, abyste
zůstali na palubě a s každým z vás si promluvím. Tak, prosím,
278 Diskrétně – ohleduplně, tak aby si toho nikdo nevšiml.
279 Chloroform, chem.: trychlormetan – těkavá (prchavá) bezbarvá látka. Rozpouštědlo, dříve se
používala jako narkotikum.
280 Respekt – Vážnost, úcta, ale také, jako v tomto případě ohled.
281 Milán – velké severoitalské průmyslové město.
96
posaďte se, zde.“ Když došli k místům pro letušky, s úsměvem
Lowensteinovým pokynul a vzdálil se.
Lowenstein jen letmým úsměvem poděkoval, objal manželku
a obě děti.
„Petře, my musíme najít Terezku,“ naléhavě pronesla matka.
A Petr neodpověděl. Jen ji více stiskl. Řada byla na Joshuovi.
Jediný kdo teď může něco učinit, je jeho Adam. Může? Hleděl na
chlapce a čekal.
Sebastian mlčel. Věděl, že Adam zachytí jeho myšlenky, ale
právě v této situaci nechtěl mladému Joshuovi cokoli říkat či radit.
Dobře věděl, jaký boj probíhá v jeho nitru a že se prostě musí se
svou situací vyrovnat.
Adam usilovně přemýšlel. Hledal v paměti jakoukoli dobrou
myšlenku, cokoli, co by jej podpořilo. Chtěl nabýt jistotu,
potřeboval si být jist sám sebou; chtěl vědět, že na něho spoléhají
právem. Náhle v nitru ve vzpomínce zaslechl jakýsi nápěv:
„... to odvážné a věrné Davidovo srdce překoná z Goliáše
strach a králem hrdina se stane, Měsíčku můj, nedli v pochybách, již
čerstvý z Karmelu vánek v ústrety ti vane“.282
Byla to písnička, kterou od kolébky zpívala prvnímu Joshuovi
jeho maminka. Zvláštní pocit. Vzpomínka na matku, jež vytanula
Adamovi, nebyla jeho vlastní a přesto se ho hluboce dotkla. Pocítil
něhu, jakou člověk může zakusit, jen když hledí do očí ženě, která
mu dala život. Zrakem se střetl s pevným a jistým pohledem své
matky. Nabyl tu jistotu, kterou potřeboval. Pochybnosti se
rozplynuly. MĚL BEZMEZNOU DŮVĚRU SVÉ MAMINKY. V jeho tváři se
rozhostil klid a odhodlání. Pevně pohlédl na otce, sestru a také na
nově nabytého přítele. Měl pocit, jakoby se s nimi loučil a při tom
věděl, kam jde.
282 David a Goliáš – slavný starý biblický příběh: malý neznámý chlapec se postavil slavnému
bojovníku Filištínských (jeden z okolních divokých kmenů – dnes Palestinci.), porazil jej důvtipem a
později se stál prvním králem Izraelitů.
Karmel – Pohoří vypínající se v délce 23 km a šíři 10 km do výšky 546 m nad hladinou blízkého
Středozemního moře. Z hebrejského kerem-el – Boží vinice. Je významným biblickým místem.
97
Sebastianovi začalo bušit srdce vzrušením. Tenhle pohled
znal! Jeho pán a přítel Joshua Braun měl vždy takovou tajemnou a
zlověstnou jiskru v očích, jež byla hrozbou původcům jeho hněvu.
JOSHUA JE ZPĚT, byl si jist mladý mnich.
Zpěv, který slyšel jen Adam, jakoby v dálce před sebou, sílil.
Vstal. Hleděl směrem ke přídi letadla. Rodiče, sestru i bratra
Sebastiana nechal za sebou a pomalu kráčel vpřed s lehce
pozvednutýma rukama a dlaněmi otočenými vzhůru.
Náhlý závan větru, který přicházel ze zádi paluby, pročísl
Sářiny vlasy jakoby něco prolétlo kolem nich. Otočili se, nic však
neviděli. Proud vzduchu, který si se Sářinými vlasy pohrál, zvolna
nabýval na zřetelnosti: zhmotňoval se do podoby letícího ptáka. V
okamžiku, kdy již úplně pozbyl průhlednosti, dosáhl Adama a snesl
se na jeho rameno. Mladému Joshuovi se vlivem holubích křídel
rozčepýřily vlasy a holub na jeho rameni se rozplynul v sotva
znatelnou zlatavou záři a ta jej obklopila.
Zpěv, jenž Adam slyšel, sílil a již nebyl jen Joshuovou
vzpomínkou, slyšeli jej všichni, jen nerozuměli jazyku jeho slov.
Vpředu u kokpitu283 stála čelem k Adamovi stará žena. Jen on
ji viděl. Jeho tváří přelétl jemný úsměv. Poznal tu ženu. I ona se
lehce, vlídně a s láskou usmála a zatímco zpívala onu píseň a měnila
svou podobu staré hodné žebračky v mladou krásnou ženu, jež se
kdysi ujala prvního Joshuy a stala se druhou matkou všem jeho
nástupcům, mluvila k němu duchem: „Joshuo, Měsíčku, ty máš
všechnu potřebnou sílu i lásku a podporu svých blízkých, nemáš se
čeho bát.“
A Adam se usmíval. Jeho tváři panovaly klid, vyrovnanost a
odhodlání. Již si byl sebou jist.
Cestujícím, letuškám i stevardům zněl Magdalenin zpěv v
hlavách a působil na ně opojným vlivem. Joshua, zatímco stále
kráčel vpřed uličkou mezi sedadly, lehce pozvedl paže v loktech a
nad jeho dlaněmi se počal vzduch chvět tak, jak se tetelí za letních
horkých poleden284 třeba nad silnicí.
283 Kokpit – pilotní kabina.
284 Poleden, též polední – 2. pád plurálu (množného čísla) slova poledne.
98
To chvění sílilo, až zachvátilo celý prostor letadla a všichni
lidé upadli do spokojeného spánku.
Zpěv paní z Magdaly pomalu slábl a paluba potemněla.
99
XV. DVĚ TEREZKY
Kellyho bodyguard postavil Terezku na zem. Vystrašené dítě
ve své malé náruči ještě silněji zmáčklo svého medvídka a opatrně
se rozhlédlo kolem sebe. Muž, jenž ji přinesl, i jeho pán, neslyšně
zmizeli.
Terezka tu stála sama. Třásla se rozčilením a strachem. Tiše
štkala, oči měla zmáčené slzami a tvář jí od nich nepříjemně
svědila. Cítila se strašně opuštěná a i skutečnost, že ji tu její únosci
nechali napospas285 byla horší, než když jí ten muž držel v pevném
sevření a odnášel neznámo kam od rodičů a sourozenců. Nevěděla
kde je a co bude dál. Prostor, ve kterém se nacházela, byl veliký a
nepřehlédnutelný. Neviděla stěny kolem sebe. Nikde žádné světlo.
Neproniknutelná tma. Stála a třásla se.
„Dady286, neboj se, já tě ochráním. Uvidíš, že se ti nic
nestane. Já nikomu nedovolím, aby ti někdo nezkřivil ani jeden
vlásek. Maminka si pro nás přijde, uvidíš. Adámek nás vysvobodí,“
špitala překotně svému medvídkovi, zatímco se opatrně rozhlížela a
snažila se proniknout hustou tmou.
Nedokázala odhadnout, jak dlouho tam stála. Když už
umdlévala únavou, strachem, i z potlačovaného pláče, pocítila
náhle závan chladu. A zdálo se jí, jakoby si k ní tmou razilo cestu
slabé nazelenalé světlo. Nevěděla, jestli se jí to jen nezdá, ale zima
byla silnější každým okamžikem, když už v jednu chvíli byla schopna
rozeznat páru, jež jí s každým výdechem před obličejem zakrývá
výhled.
Náhle vpředu daleko před ní jakoby se v mlžném oparu
otevřely jakési dveře a vpustily do prostoru oslňující paprsky.
285 Nechat napospas – zanechat bez pomoci vystavenu nebezpečí.
286 Dady – čti dady, tak je je napsáno, nesnaž se číst to správně anglicky... Terezka mu tak říká.
100
Opatrně pohlédla vlevo a vpravo, aby zachytila cokoli, co by jí
napovědělo, kde je a zda se jí třeba nepodaří rychle najít úkryt.
Neviděla však nic a rychle pohlédla před sebe v očekávání a naději,
že tam bude stát Ježíšek, její bratr Adam a zachrání ji i jejího
plyšového přítele.
Něco spatřila! Přesněji někoho. V prvním okamžiku se
opravdu zaradovala. Tušila, že je z té hrůzy venku. Ale pak se
zarazila. Postava, jež pomalu proti ní kráčela, byla těžko
rozeznatelná pro zář, která vycházela odkudsi z dálky zpoza. Jak se
jen pomalu blížila, Terezka slyšela tiché kročeje287 a jejich zvuk
pomalu sílil. Světlo za siluetou příchozí sláblo a když už se přiblížila
k Terezce na dohled, byla jen velmi lehce osvětlena, jakoby shůry,
neviditelným zdrojem světla.
Nebylo jí zatím vidět do tváře, ale Terezka si se zklamáním
uvědomila, že nehledí ani na maminku, ani na Adama. Byla to
nějaká dívka. Čím víc se přibližovala, Terezka zřetelněji
rozeznávala, že je stejně velká a dokonce stejně oblečena.
„Ahoj“ potichu a opatrně řekla Terezka.
Dívka ale neodpověděla.
Terezku zaujalo, že ta podobná holčička cosi svírá ve své
náruči. Když se ještě více přiblížila, poznala Terezka kočku. Tvář se
jí rozjasnila, ulevilo se jí. Velmi se jí ulevilo. Usmála se a pohlédla
cizí dívce do obličeje. Byla již dost blízko a slabý nazelenalý opar
světla v okolní tmě dovolil rozeznat i její tvář.
Terezku zabrnělo po celém těle a úsměv ji rychle opustil. To,
co spatřila, ji na chvíli vyděsilo. Obličej té dívky byl jako její
vlastní! Nehleděla do zrcadla a přece hleděla. I přes šero byla
schopna jasně rozeznat její podobu. Dívala se do obličeje svého
dvojčete? Byla to taky Terezka! Ta se zastavila a hleděla bez výrazu,
jakoby netečně288 do očí Adamovy sestřičky. Co bylo zvláštní a
upoutalo hned po podobnosti holčičky Terezčinu pozornost, byl
jakýsi zvláštní jev těsně nad jejím čelem. Jakoby jí na čele plápolal
lehký průsvitný plamen, avšak byl šedočerný a vzduch nad ním se
vlnil.
287 Kročeje – knižně: kroky, našlapávání.
288 Netečně: bez zájmu, zaujetí, až tupě.
101
Terezka slyšela vrnění kočky spočívající v rukou neznámého
děvčete a znovu se o ni pokusil úsměv, zapomněla na strach, jenž ji
do teď ovládal. Dívka Terezce beze slova a bez hnutí brvy podala
svoji kočku. Terezka si přendala Dadyho do podpaždí, aby si uvolnila
ruce a vztáhla je po podávané kočce. Když si ji konečně přivinula,
uvolněnou rukou druhé Terezce podala s úsměvem svého medvídka.
Teprve nyní se tajemná dívka usmála. Ale tak nějak divně,
zlověstně. Toho si ale Terezka nevšimla.
„Můžeš si ho nechat, ale dobře se o něj starej! Má rád mlíko,
ale jenom jako,“ šibalsky na němou mrkla. Pak se zarazila: „Taky si
jí můžu nechat?“ zeptala se s obavou, že dívka odmítne.
Ta přijala plyšového medvídka a otočila se. Beze slova se
začala vracet odkud přišla.
„Já se o ní budu starat hezky. A jak se menuje?“ volala
Terezka za odcházejícím děvčetem.
'Cizí Terezka' se za chůze ohlédla přes rameno a při tom
nastalo cosi, co maličká hlavička Terezčina nebyla s to pobrat.
Postava odcházející dívky se zvětšila. Jakoby se těsně okolo ní
viditelně roztočil prudký vichr a ona se v něm změnila ve shrbeného
vyhublého starce oblečeného v dlouhém černém vlajícím plášti.
Pohlédl Terezce do očí, odporně skřehotavým hlasem se zasmál a s
jejím mazlíčkem se šoural do tmy.
Dívenka stála zkoprnělá a hleděla za ním, dokud se neztratil.
Co teď bude s mojim míšou?
Pohlédla trochu zkroušeně na zem. Z dálky od starce až k ní
se táhla jakási dlouhá úzká stopa stopa lemovaná otisky malých
dívčích střevíčků. Když se podívala pozorněji těsně před sebou,
zjistila, že stopy jsou lesklé a mají barvu krve. Vyděsila se. I ona
měla krev na svých bílých střevících, které jí všechny kamarádky
záviděly. Prohlédla si svou sukénku. Byla zakrvácená. Najednou si
uvědomila, že dávno necítí vrnění kočky a vlastně si nebyla jista,
zda je vůbec před tím cítila. Tělem jí prolétl nepříjemně divný
pocit. Uvědomila si, že se kočka v jejím náručí ani nehýbe. A je
studená! Pokoušely se o ni mdloby. Bezvládné kočičí tělo opravdu
102
nepříjemně chladilo, jeho srst nebyla hedvábně lesklá, ale matná a
ulepená, nepřirozeně poddajná. Z tlamy kočce visel jazyk a po něm
líně odkapávala srážející se krev na Terezčinu skládanou sukénku.
Terezka chovala mrtvolu někdy snad přítulného tvora!
Upustila ji na zem k nohám, zakryla si oči zakrvácenýma
rukama a dala se do hlasitého nekonečného jekotu.
Náhle se začalo vyjasňovat, tma ustupovala a jako fata
morgána289 se z šera v celém prostoru objevilo plno světel, stánky,
řady sedaček, odbavovací přepážky, všude okolo množství lidí
postávalo i pobíhalo, se zavazadly i bez a celou atmosféru
podtrhoval hluk a všeobecný mumraj.290 „Prosíme majitele zeleného
Audi s poznávací značkou 1J4 0040, aby se přihlásil ostraze letiště u
vchodu. Jeho auto blokuje stanoviště taxi. Děkujeme,“ znělo nad
tím vším hlukem odbavovací haly ruzyňského letiště.
Uprostřed toho všeho stála Terezka se zakrytýma očima a
nepřestávala ječet na celé kolo.
Lowensteinovi s bratrem Sebastianem právě vcházeli do
letištní haly na odchodu z letadla, když známý hlas zaslechli. Zlata
upustila tašky na zem a rozběhla se směrem, odkud zněl. Když se
konečně prodrala davem lidí stojícím okolo dítěte, chytila je do
náruče. Terezka ztichla, od té chvíle však nepromluvila.
289 Fata morgána – přelud klamná představa, zde myšleno přirovnání přírodnímu jevu, kdy se v
horkých oblastech např. saharské pouště vlivem vrstvení různě a odlišně ohřátých vrstev vzduchu
v atmosféře zrcadlí obrazy vzdálené i několik set kilometrů.
290 Mumraj – nepřehledné hemžení, někdy až zmatek
103
XVI. VĚCI SE DALY DO POHYBU
„Signora Ciccone 291, co pro vás mohu udělat?“ Angelo Sordi
se snažil znít do telefonu galantně292. Byl netrpělivý, to ano,
nevýslovně netrpělivý, ale musel mít vždy navrch. Už jen pro své
postavení nechtěl dát najevo, jak velmi na tento telefonát čekal.
„Vy jste roztomilý, kardinále,“ zasmála se ta žena se svou
typicky ženskou povýšeností293. Ona věděla velmi dobře, jak tento
muž umí být dychtivý. „Měl byste mne navštívit.“
A to byla přesně ta věta, již kardinál Sordi potřeboval slyšet.
Věděl, že si zahrává s její trpělivostí, ale musel se zeptat: „Máte
snad pro mne něco nového?“
„Věci se daly do pohybu.“ Zavěsila.
Kardinál byl od toho okamžiku jako na trní. „Andreo 294!“
zavolal na zavřené dveře své pracovny.
291 Signora Ciccone italsky [siňóra čikkóne] v Čechách by to jméno znamenalo paní Čápová.
292 Galantně: uctivě směrem k ženě.
293 Typicky ženskou povýšeností – existuje úzus (přesvědčení) v mužské části populace (mezi
muži), že jimi některé (většina) ženy pohrdají, mají potřebu se jim vyrovnat, ba dokonce je předčit.
Nevynechají jedinou příležitost, aby jim dali najevo, že jsou (muži) v podstatě jen jinak nepotřební
trubci a ještě navíc hloupí. Nikomu to neříkej (zejména ne v mužské společnosti, ženská
společnost tuto informaci přijme s povděkem), ale toto samozřejmě není pravda, jen si to někteří
(hloupí) paranoidní (trpící stihomamem) muži myslí. Samozřejmě touto vlastností některé ženy
disponují (mají ji) a mezi ně zcela jistě Signora Ciccone patří. Dlužno podotknout, že v některých
případech se ale také nemýlí.
294 Andrea Ondřej, it. mužské jméno
104
Během chvilky se otevřely a stál v nich příjemně vyhlížející
mladík v černé klerice295. „Vaše Eminence296,“ s úklonou se ohlásil, a
aniž učinil další krok, čekal kardinálovy příkazy.
„Andero, nejednou jsem ti říkal, že v soukromí mě tak nemáš
oslovovat. Vidíš tu snad někoho dalšího?“
Andrea Violetto byl mladý kněz, čerstvě vysvěcený297 a byl
přidělen Sordimu jako asistent. Byl z významné a tradiční římské
rodiny, kde se velmi uznávaly autority, zejména ty církevní a tak pro
něho nebylo jednoduché svého představeného oslovovat prostě jen
'Otče'.
„Otče,“ s bázlivým úsměvem se tedy opravil a lehce poklonil
hlavou na omluvu.
To Sordiho uspokojilo a mohl tedy pokračovat. „Nechte
připravit auto a zavolejte do kanceláře doktorky Ciccone a
dohodněte mi s ní schůzku ještě na dnešek. Ona to očekává. A,
Andreo! Prosím, vše s maximální diskrétností! Ani tentokrát by se
nic nemělo dostat ke sluchu Svatého Stolce.“
„Hned se o to postarám,“ otočil se mladý kněz.
„Děkuji. A, Andreo, včera bylo pozdě! A převlečte se, chci
vás s sebou. Nic oficiálního298, civil, nesmíme být nápadní.“
„Jak si přejete, Otče. Na obvyklém místě?“
„Ne, Andreo, místo určí hraběnka.“
295 Klerika – jednoduchý černý až ke kotníkům splývající oděv světských (neřeholních) kněží.
Biskupové mají kleriky červenofialové, kardinálové purpurové (jasná červeň). Papežova klerika je
bílá.
296 Vaše Eminence – oslovení pro kardinály. Kdybys chtěl znát ještě jiné tituly (Až velmi často se
používají a povětšinou špatně. Zajímavé je, že je neumí používat ani novináři, jejichž výsadou by
měla tato znalost být!) tady některé jsou: Excelence – tímto titulem se oslovují prezidenti a
velvyslanci, když někdo řekne Excelence kardinálovi, dopustí se tzv. faux pas [fó-pá], omylu se
společenským dopadem, tedy boty. Teoreticky by tak mohl nazvat kardinála ve funkci vatikánského
velvyslance (tzv. papežského nuncia), ale u titulů, stejně jako u hodností platí, že se má-li některá
osoba dva, zásadně se použije ten vyšší a tím je opět Eminence.
Biskupy oslovujeme titulem Monsignore [monsiňor]. Králům a jejich korunovaným i nekorunovaným
manželským partnerům říkáme vaše Veličenstvo a ostatním členům královských rodin vaše
Výsosti. Knížata a hrabata jsou oslovováni titulem vaše Jasnost, Jasnosti.
297 Vysvěcený – svěcení je obřad, kterým se tzv. klerik („studující na kněze“) stává knězem. Světící
biskup mu klade na hlavu své dlaně a předává kněžskou moc, která se takto předává již z dob
Apoštolů. Apoštolé kněžskou moc obdrželi od Ježíše Krista.
298 Oficiální – veřejný, slavnostní, také v jistém smyslu nápadný, okázalý.
105
Hraběnka Piccolomini299 byla dcerou významného italského
šlechtice Alfonsa Piccolominiho, toho knížete Piccolominiho, který
se před několika lety nakonec neúspěšně ucházel o úřad italského
prezidenta. Ona hraběnka byla v této prastaré rodině tím, čemu se
říká infant terrible. Již jako velmi mladá se provdala za spolužáka
ze studií, aby přijala jeho jméno a rebelsky se distancovala 300 od své
rodiny. Manžela brzy po tom opustila, avšak jeho jméno jí zůstalo.
Dottoressa301 Monica Ciccone - to stálo na vizitce 302, kterou Andrea
dostal od pana kardinála.
Tato právnička byla energická, neobyčejně ctižádostivá a
výstřední žena. Odhadem jí mohlo být okolo pětačtyřiceti let. Ačkoli
se od svého původu distancovala, obratně jej uměla (ovšem vedle
svého šarmu303) využít ve vysoké společnosti i ve službách pro své
klienty304. Její firma byla v podstatě něčím jako hodně nóbl305
detektivní kanceláří a výčet toho, co byla schopna nabídnout či
zařídit, by byl opravdu nepřehlédnutelný. Ostatně také podobně
oslnivý, jako i účty, jež za služby předkládala. Její klienti si cenili
absolutní306 diskrétnosti307, jíž slula308, stejně jako skutečnosti, že
neznala slovo 'nemožné'.
299 Piccolomini [pikolomíni] – starý italský rod, z něhož vzešlo mnoho významných postav italské,
církevní i evropské historie. Rodina Piccolomini byla spřízněna s francouzským, anglickým,
skotským, španělským, aragonským, léonským, kastilským, jeruzalémským, neapolským,
uherským a dalšími královskými domy. Z Wikipedie jsem se dozvěděl dokonce to, že rod vlastnil
také v Čechách zámky v Náchodě a Ratibořicích. V Náchodsku dodnes žijí potomci
nemanželského syna Ottavia I. Piccolominiho Ascania Piccolominiho. Mnoho z nich nosí jméno
Nývlt - Niewelt.
300 Distancovat se – odstoupit, držet si odstup, neznat se k čemu.
301 Dottoressa, čti jak je psáno, znamená doktorka, it.
302 Vizitka – navštívenka: kartička se jménem a kontakty. Dříve sloužila k představení neznámého
příchozího, než byl uveden k pánovi domu. Dnes běžný komunikační prostředek a způsob, jak
předávat kontaktní informace. Zejména v obchodním a společenském styku.
303 Šarm z francouzského charm: znamená půvab
304 Klient – zákazník, osoba požívající poskytované služby za úplatu.
305 Nóbl: vznešený.
306 Absolutní – největší, nejlepší, jak může být.
307 Diskrétnost – programová, prvoplánová schopnost udržet svěřené informace v tajnosti, ale také
neklást otázky na citlivé téma, ohleduplnost, taktnost.
308 Slula – bylo o ní všeobecně známo, také tradovalo se o ní.
106
A tak nebylo divu, že se kardinál Sordi rozhodl dát přednost
její pomoci před tradičním spojenectvím s jesuity309.
Sordi věděl, že doktorčin člověk sledoval Joshuovu
rezidenci310 v Betlémě a tak věta, jež jej dnes tak mile vyrušila,
byla dobrým znamením a předzvěstí očekávaného.
Sešli se za rohem náměstí krále Umberta I.311 v caffeterii312
Dal Umberto. Byla to skromná ale čistá a útulná kavárna v secesním
stylu313, a skýtala tolik soukromí, kolik jen potřebovali. Na zdech
visely fotografie předposledního italského krále a uprostřed atria,
do kterého bylo vidět stěnou prosklenou fasetovanými314 tabulemi,
byla na piedestalu315 jeho bronzová busta316.
Doktorka Ciccone s dlouhou tenkou nezapálenou cigaretou v
ruce cosi hledala v kabelce. Z útulného přítmí vystoupil mladý číšník
a cigaretu jí zapálil, poté daroval plamínek i hezké svíci na stole a s
mírnou úklonou se vzdálil.
Sordi hleděl doktorce netrpělivě do obličeje a snažil se
předběhnout čas, vyčíst její myšlenky ještě než je vysloví. Začínal
být z jejího chování rozmrzelý. Věděl, že je jejím rozmarem
vysmívat se mužům a hrát si s nimi jako kočka s myší. Ani jeho úřad
jí nebyl překážkou. Ale věděl, že to strpět musí, protože ona je
prostě dobrá.
Andrea se nervózně ošíval a nevěděl kam s očima, protože ho
hraběnka svými oblibnými pohledy uváděla do rozpaků. Tento mladý
kněz byl nezvykle hezký muž. Bezelstný pohled jeho šedozelených
očí měl v sobě cosi dětsky nevinného, co hraběnce imponovalo. Byla
309 Jesuité – Tovaryšstvo Ježíšovo (Asociujete Iesu, lat.) největší a nejvýznamnější mužský řeholní
řád římskokatolické církve. V současnosti čítá cca 23000 členů. Je výjimečný velkým důrazem na
vzdělání a přísnost regule (řehole, tj. stanovy, zákon) a má pověst jakési tajné policie církve. Zde je
zmiňován v souvislosti tradičního spojenectví – znamená to, že je zvykem citlivé a zejména tajné
informace a problémy řešit s pomocí jeho členů.
310 Residence – sídlo.
311 Umberto I. (Ranieri Carlo Emanuele Giovanni Maria Ferdinando Eugenio Savojský) řečený Dobrý,
druhý král království Italského, syn Viktora Emanuela II. a Adelaidy, arcivévodkyně rakouské, vládl
v letech 1878 - 1900.
312 Ceffeteria – kavárna it.
313 Secese, také Jugendstil něm., Art Noveau [art nóvó] fr.. Umělecký styl přelomu 19. století. Zasáhl
malířství, architekturu, užité umění, prosadil se masově i v průmyslu. Nejznámějším umělcem
secese byl český malíř a designer Alfons Mucha.
314 Fasetované – do zkosena zabroušené sklo.
315 Piedestal: podstavec pro sochu, bustu.
316 Busta [bysta] fr., sochařský portrét poprsí, příp. jen hlavy.
107
ženou, jež si velmi ráda s lidmi pohrávala. Andrea si neustále
míchal čaj, aby byl čímkoli zaměstnán a mohl tak maskovat své
rozčilení. Samozřejmě lžičkou cinkal o stěny šálku a tak ještě více
své rozpoložení odhaloval. To hraběnce dělalo dobře.
Oba dva si náramně vychutnávala a když už se dostatečně
nabažila netrpělivostí Sordiho i Andreovým studem, zvážněla.
„Tenhle telefon jsem měla dopoledne. Můj člověk byl silně
otřesen tím, co se v letadle dělo. Až si záznam poslechnete,
zjistíte, že se tam skutečně odehrálo něco, co pro vás bude mít
význam.“
Pustila diktafon.
„Paní doktorko, něco se děje. Letadlo napadli velcí ptáci,
rozbilo se okno a je tu hrozný zmatek! Madonna Mia! Nevím, jestli
nespadneme! Nějaký člověk! Právě asi vzal menší sestru toho kluka
Lowensteina za rukojmí,“ snažil se hlasitě o diskrétní šepot
vzrušený muž v hraběnčině diktafonu. V pozadí byla slyšet vřava
smíšená s motory letadla a telefonující se odmlčel.
„Co to ten... ten kluk se mu postavil... sakra jak... jak to
udělal! To okno! Už není rozbité. Přestáváme padat! Sakra to je
kauza... Co je to za lidi, proboha! Vždyť oni... porca miseria 317, oni
oni zmizeli! Normálně zmizeli! Jako ve filmu. ... Doktorko, neřekla
jste mi...“
„Pak už tam není nic zajímavého. Tady máte kopii záznamu,“
ukázala druhou čerstvě zapálenou cigaretou na obálku ležící vedle
skleněného popelníku. „Co je zvláštní, letadlo mělo mimořádně
přistát v Miláně, ale to se nestalo. Můj člověk si nic z toho
nepamatuje, neexistují záznamy ani v letadle ani na dispečinku
řízení letového provozu. Nikde nic. Jakoby za letu žádné problémy
nenastaly. Myslím, Eminence, že jste mi neřekl všechno.“
Kardinál si nervózně poposedl. Jeho mladý průvodce jen
hleděl s otevřenými ústy na hraběnku, jež svou pozornost nyní
konečně věnovala pouze Sordimu.
317 Porca miseria [porka mizéria] it. – expresivní (velmi působivý), otevřený až neslušný výraz ve
smyslu zatraceně, sakra, spíše do p****e.
108
„Když si ještě jednou pustíte záznam, můžete slyšet toho
chlapce, jak oslovuje únosce. Nazývá ho Kelly. Nikdo takový pod
takovým jménem na seznamu cestujících nebyl. Víte, kardinále, že
moje důkladnost je příslovečná. V obálce najdete také fotografie z
letadla, které můj člověk pořídil a poslal ještě před záhadnou
ztrátou paměti. Muž, kterého Adam Lowenstein oslovuje jako
Kellyho nebyl nalezen v žádné databázi a nemyslím, že by mně byla
nějaká nedostupná,“ samolibě se usmála a položila na stolek
fotografii muže - evidentně zvětšený fragment318 obsáhlejšího
záběru. Sordi toho muže neznal.
„A pak nás napadlo podívat se ještě jinam. Ano, zní to šíleně,
ale očekávám, že pro vás, drahý kardinále, to tak bláznivé a
neuvěřitelné asi nebude,“ hodila na stolek druhou fotografii a
Andrea vytřeštil oči.
Sordimu se jen rozšířily panenky. Byla to xerokopie319 staré
rytiny . Překvapen byl, jak ale hraběnka očekávala, nepříliš.
320
„Hrabě Edward Kelly, podvodník a alchymista u dvora Rudolfa
II. Je třeba jej více představovat? Co jste si sakra, kardinále,
myslel?“ Kardinál si při té kletbě nervózně poposedl a Andrea
vytřeštil oči. „Jestli chcete, abych pro vás pracovala, musíte se
mnou jednat na rovinu!“ klidným, vyrovnaným a až bohorovným
hlasem plísnila doktorka Ciccone Sordiho a při tom si zapalovala
třetí cigaretu.
318 Fragment – útržek, úlomek, v souvislosti s fotografií jeden konkrétní záběr, výřez záběru.
319 Xerokopie – odvozeno od dříve nejrozšířenější značky kopírek – Xerox. Kopie pořízená tzv.
kopírkou.
320 Rytina – grafická klasická technika. Obraz vyrytý na měděnou desku se tiskne tzv. technikou tisku
do hloubky. Do vyrytých křivek se zatře tiskařská barva a pomocí lisu se posléze tiskne na papír.
Dodnes se tato technika používá např. při tisku bankovek. Po vynálezu knihtisku nejrozšířenější
metoda ilustrování knih.
109
XVII. ZELENÁ
Praha byla zachmuřená. Nebýt všudypřítomné sváteční
výzdoby, nic by nenasvědčovalo faktu, že jsou Vánoce.
V taxíku Lowensteinových bylo ticho.
„Sledujte, prosím, ten taxík před námi,“ požádal unaveně
Lowenstein šoféra a ukázal na auto před nimi.
V něm seděl Sebastian s Adamem a ujížděli k novému městu.
„Betlémské náměstí,“ řekl před tím Sebastian.
Adam byl napjatý. Dnes se měl vrátit do starobylého domu,
jenž právě před rokem poprvé navštívil a v němž se prvně setkal se
svým předchůdcem Joshuou Braunem. Zvláštní pocit. I nyní, po tom
všem, co se odehrálo, pociťoval vzrušení i napětí. Jakoby očekával
nějaké nové zážitky. Ale bylo to spíš napětí, které zažívají děti na
štědrý večer, kdy s roztomilou netrpělivostí očekávají kýžený
okamžik, až tatínek zazvoní na hmoždíř, aby v zastoupení Ježíška
zahájil hlavní program onoho posvátného večera a ony se budou
moci vrhnout pod stromeček a dychtivě hledat balíčky se svými
jmény. Tehdy loni byl Adam vetřelcem v tom domě. Dnes přijíždí
jako jeho pán, aby se v něm ujal vlády. Ta myšlenka mu na tváři
rozehrála mírný, sotva znatelný úsměv. Kamarádi, kteří tam byli
tehdy s ním, by asi koukali. Vlastně asi koukat budou. Jestli se tam
Adam s rodiči přestěhuje. Má svůj vlastní dům! A takový! Opravdu
byl netrpělivý.
Právě se přiblížili ke křižovatce a na semaforu skočila
červená. Šofér zařadil neutrál a začal brzdit. To Adama dopálilo.
„Zelená,“ procedil mezi zuby a na semaforu skutečně červené
světlo bylo vystřídáno zeleným. Drožkář pohlédl úsečně na Adama a
110
zatvářil se mrzutě, znovu zařadil rychlost a přidal plyn. Sebastian se
usmál a pohlédl na Adama a ten jen šibalsky pokrčil rameny.
„Hergot, co to dneska s těma semaforama dělaj!“ zaklel
šofér, když to Adam udělal už po třetí. „Ty asi moc nemáš rád
červenou že?“ utrousil k Adamovi. Vrtalo mu trochu hlavou, jak ten
kluk mohl pokaždé vědět, že se ta světla takhle 'zblázní'.
„No, to nemám,“ odpověděl Adam zadržuje smích. Ťukl
prstem na taxametr321 a jeho červený display v tu ránu zezelenal.
Šofér vytřeštil oči a přemýšlel, zda jim může věřit. Podíval se na
Adama, pak znovu na taxametr a myslel si, že už je nejspíš po
celodenní šichtě unaven.
„Joshuo!“ sykl Sebastian káravě na svého mladého pána.
„Um?“ nevinně se Adam obrátil k Sebastianovi a display
taxametru byl opět červený.
Taxikář si v duchu začal říkat, že by se vsadil, že to ten kluk
opravdu dělá. Zaplašil ale tu myšlenku, protože jednak by musel
uznat, že už mu dneska fakt hrabe a jednak právě vjížděli na
Betlémské náměstí a to už byl konec rita322. Nebýt těch zatracených
světel, mohlo to bejt o nějakou pětku víc, pomyslel si nakvašeně.
Sebastian zaplatil drožkáři a ten se ještě jednou podíval na
Adama. Ten kluk se na něj usmál, pak pohlédl na taxametr aby k
témuž šoféra vyprovokoval, ten v duchu jakoby uslyšel No tak se
koukni a display ještě jednou zeleně zablikal.
V ten okamžik Adam držel jemný přátelský pohlavek od
Sebastiana. „Myslím, že jsi měl na spěch.“
Vystoupili.
Taxikář pravděpodobně myslel už jen na odpočinek. Opřel se
o svůj vůz, z kapsy vztáhl krabičku s cigaretami a chtěl si zapálit.
Sebastian cosi lovil ve své velké brašně a Adam se rozhlížel
po okolí. Když spatřil taxikáře, jak naprázdno škrtá zapalovačem,
napadlo jej, že si z něho ještě jednou vystřelí. Sebastian zabraný do
321 Taxametr – přístroj počítající ujeté kilometry a cenu jízdy taxíku.
322 Ryto – taxikářova zakázka, výdělek.
111
hledání klíčů od domu nemohl nic vidět. Sedl si tedy na sloupek
řetězového zábradlí na kraji chodníku, založil si ruce a tou jednou si
lehce zakryl ústa, jakoby chtěl volat a lehce, jen velmi lehce foukl
směrem k unavenému a mrzutému šoférovi, který se už chvíli
vztekal s prázdným zapalovačem. Adam foukl tak, jakoby chtěl
vzduchem pohánět babí léto a jen v duchu si řekl: zelená.
Poslední škrtnutí. Šťastný řidič si už připaluje cigaretu.
Adam se rozesmál. Kousek se mu podařil. Šofér dlouze a
spokojeně potáhl do plic dým, a ještě pohodlněji se opřel o svůj
vůz. Náhle mu stuhl obličej. Zakroutil očima, zkrabatil čelo, jakoby
se snažil usilovně přemýšlet, nakonec ale sáhl do kapsy, kam před
okamžikem vrátil zapalovač, vzal jej do ruky, zvedl před oči a škrtl.
Zkoprněle323 hleděl na plamen a cigareta mu vypadla z pusy. Tomu
nemohl uvěřit a překotně znovu a znovu škrtal zapalovačem, o němž
věděl, že je dávno prázdný a on znovu a znovu vydal silný a vydatný
plamen. ZELENÝ PLAMEN!
Myslím, že vím odkud vítr fouká, řekl si a podíval se na
smějícího se Adama. Ten však svůj smích okamžitě skryl za rádoby
nenápadnou masku svatouška s výrazem něco se snad stalo? já nic,
já muzikant.
„Je fajn vidět, že se do toho dostáváš, ale lepší by bylo,
kdyby ses choval nenápadněji. Nemusí zítra celá Praha vědět, že je
tu kluk, který tohle umí,“ Sebastian už byl nervózní z toho, že se
mu stále nedaří najít klíče od domu.
V tu chvíli je již držel a velké dubové vyřezávané dveře
zapraštěly. Otevřely se samy.
Sebastian pohlédl na Adama a ten se hrdě a s žertovným
výrazem hrdiny usmál a vstal.
To už na náměstí přijel i taxík s Adamovými rodiči a sestrami,
který se nevyhnul červeným světlům na semaforech. Sebastian s
Adamem pomohli otci vyložit zavazadla před vchod do domu.
Matka s Terezkou za ruku zaklonila hlavu a prohlédla si
průčelí domu v celé jeho kráse. Ostatní její pohled následovali. Byl
323 Zkoprnělý – celý velmi překvapený, neschopný slova, nechápající situaci.
112
opravdu nádherný. Postavený ve stylu pozdního baroka324. Vstup do
průjezdu zdobil mohutný kamenný portál325, po jehož bocích se
skvěly dvě veliké lucerny. Celý dům pak byl zahalen v bohaté
štukatuře a ve druhém patře uprostřed mezi okny mu vévodila
veliká zlacená socha Panny Marie.
Adam si jej vlastně takto vůbec nepamatoval. Od své první
návštěvy zde před rokem se sem neodvážil. Nyní, neuměl si
představit, že by mu mohl říkat ´pane´. Vzpomněl na Mistra Joshuu
a zamrazilo jej. Vlastně dosud nezažil smrt člověka a Joshua Braun
byl první. Uvědomil si, že i přes tak krátkou dobu,si jej oblíbil a
bude mu chybět. Bude. Do svého osudu, jestli to tak lze říct, vpadl
rovnýma nohama. Je toho hodně, co by potřeboval vědět i znát. Má
jeho paměť i paměť všech Joshuů před ním, ale vlastně si skoro nic
nepamatuje. Je to jen pár útržků a v rozhodujících okamžicích je
nemůže pořádně uchopit. Všechno má svůj čas, Adame. Znělo mu v
hlavě, ale kdy přijde ten pravý? Nevěděl. Byl netrpělivý.
Sebastian zmizel ve dveřích. Když jej ostatní nenásledovali,
po chvíli vykoukl, a usmál se aby je popohnal: „Vítejte doma,
Lowensteinovi!“
Rodiče se po sobě podívali a mlčky vešli. Adam s otcem
nanosili zavazadla dovnitř. Sára a matka s Terezkou se rozhlížely a v
šeru se snažily zorientovat. Adamovi se při pohledu na dávno
vyhaslé pochodně vybavil vánoční předvečer loňského roku a
neubránil se pokušení sám je zažehnout. Když Sebastian pod
pochodněmi procházel, vzplály všechny najednou tak hlasitě, že
sebou mladý mnich opravdu trhl úlekem. Otočil se za Adamem a se
strojeným úšklebkem zakroutil hlavou. Mladý pán se dostává do
svého živlu, tak s ním si ještě opravdu užijeme.
Z jednoho ze stromů před Joshuovým domem se vznesl velký
černý pták a odletěl směrem ke Karlovu náměstí.
324 Barok, baroko - umělecký sloh 17. a 18. století. Barokní je například Chrám Sv. Mikuláše na Malé
Straně.
325 Portál, (většinou) kamenné orámování vchodu, vstupu. Z lat. porta – brána.
113
XVIII. CAIN
„Kde je tvůj bratr?“ znělo mladíkovi čerstvě v uších. „Tak
kde máš bratra?“ vtírala se neodbytně bolestná otázka. Bolestí se
mu chtělo křičet, ale nemohl. Co jsem to udělal?
„Co jsi to udělal?“ ptal se znovu a znovu ten Hlas.
Před očima měl své dlaně. Otevřené. Viděl rudě. Hněv nad
domnělou křivdou jej dosud neopustil a na rukou měl krev. Bratrovu
krev. Zabil jsem ho. Zabil jsem bratra! Abel je mrtev. A je to jeho
vina! Jen Jeho vina, ne má!
„Jistě, je to jen jeho vina,“ ozval se znuděně i konejšivě jiný
hlas, a pak se k němu obrátil poněkud naléhavěji: „Kdo ví, kde je
tvůj bratr? Máš ho snad na starost?“
Kaina tahle myšlenka uspokojila.
„Nevím, kde je Abel. Já ho přece nehlídám!“
„Zabil jsi bratra!“ bodl Kaina se vší surovostí Hlas a on
hněvivě sevřel zakrvácené dlaně v pěst a pohlédl vzhůru k obloze.
„Vyženu tě, jsi proklet pro ten zločin, už nebudeš smět
pobývat zde, Eden326 je ti navždy zapovězen,“ pokračoval neodbytně
a zlověstně Hlas.
Ten druhý znuděně zívl.
„Když mne vyženeš, každý bude vědět, co jsem bratrovi
udělal. Budou mne chtít zabít!“
326 Eden – ráj, místo blažených. V Bibli místo, kde byli stvořeni a žili první lidé. Též rajská zahrada.
114
„Nedovolím nikomu, aby se na tobě provinil. Dávám ti na
čelo znamení, každý je uvidí a kdokoli by tebe zabil, bude potrestán
sedmkrát327 těžším trestem nad tebe.“
V tom okamžiku bratrovrah ucítil palčivou bolest nad očima a
celé jeho čelo se ocitlo v jednom ohni. Zvedl se a tak, jak byl, nahý
vyběhl do pusté tmy. Tloukl se do bolestivého čela a naříkal. Nad
sebou, křivdou kterou cítil tak palčivě, jako znamení, jež trýznilo
jeho čelo i duši. Já nejsem strážcem svého bratra! To mě jsi ublížil!
Jsi zlý a nespravedlivý! spílal Bohu zatvrzele a sliboval pomstu.
V mlžném šeru a přes uslzené oči upoutala jeho pozornost
temná postava, jež mu pomalu kráčela v ústrety.
„Já bych tvou obětí nepohrdl,“ řekl vlídně příchozí.
Ten hlas! To jemu patřil ten druhý hlas!
„Kdo jsi?“
„Jsem někdo, kdo ví jak chutná Jeho opovržení a kdo umí
pochopit tvé rozhořčení.“ Zatímco Kain hleděl do stínu tváře
neznámého před sebou, on, jakoby se rozdvojil, náhle stál za ním,
přičemž první jeho zjevení se zvolna rozplývalo. „Jsem někdo, kdo
ví jak chutná křivda, ale také znám chuť pomsty a satisfakce328.“
Kain hleděl nedůvěřivě „Kdo tedy jsi?“
„Ty nevíš? Myslím, že ano, Kaine, ty víš, kdo jsem.“
„Jsi tedy anděl?“ zeptal se Kain opatrně a s nedůvěrou.
„Ano, příteli, já jsem anděl,“ odpověděl s úsměvem. „Jsem
ten, kterému říkají Světlonoš.“
„Když se mi budeš klanět, neodmítnu tvé oběti a ve mně
nalezneš dobrého spojence a mocného a uznalého pána. Mohu ti dát
moc a bohatství i věčný život. Mé znamení na tvém těle ti bolest
činit nebude.“
327 Výraz sedmkrát vychází z hebrejské řeči čísel. Jde o symboliku: číslo sedm znamená mnoho,
řekne-li se sedmdesát sedm, znamená to více, než si lze představit, absolutně. 777 je číslo
přisouzené Ježíši Kristu.
328 Satisfakce – zadostiučinění, náprava křivdy.
115
Kain byl jako ve snách.
„Nebudu ti vyčítat, že jsi zabil bratra, který tě obral o přízeň
nevděčného pána.
Abel Cain zlostně setřel malou slzu, jež se drze usídlila v
koutku jeho oka. Ocelové stromy nad jeho hlavou zaskřípěly v
mocném závanu větru, vyhnaly hejno černých opeřenců ze svých
korun a Cain v přicházejícím soumraku pocítil nepříjemný chlad.
Netrpělivě jej však očekával. Vstal. Zaklonil hlavu tak, jak jen mu
jeho prastaré tělo dovolilo, aby hleděl vstříc svému pánovi a nechal
se unášet zvukem křídel havranů a hučením větru v ocelových
korunách, jež tolik připomínalo temné zvuky nejspodnějších tónů
varhan drásající duši.
Mohutné mračno černých ptáků kroužilo ve výšce nad
Cainovou kaplí, když náhle zcela zastavilo a vzápětí se všichni
opeřenci vrhli střemhlav dolů, dolů přímo na prostranství před kaplí
na vrcholu budovy Cainovy banky. Jak se havrani snášeli stále níž,
blíže ke starci, postupně se měnili v oblaka jakéhosi temného dýmu.
Ten se pak zhmotňoval v mlžné siluety okřídlených postav, jež v
kruhu Caina obklopily. Stařec klečel s do široka zdviženýma rukama
a vítal svého pána. Já tvou oběť nikdy neodmítnu zněl mu v hlavě
ďáblův tisíce let starý slib provázený temnou vřavou desítek hlasů.
Siluety obklopující Caina se postupně prudkými pohyby navzájem
pohlcovaly až před ním stanula jedna jediná.
Adam upadl na kolena. Prudce mu bušilo srdce a měl pocit,
že mu vyskočí z krku. Zatmělo se mu před očima a ledva 329 popadl
329 Ledva – jen tak-tak.
116
dech. Všechno se s ním točilo. Hlavou se mu honily myšlenky. V
duchu si šeptal. Co je tohle za místo? Jak se tu ocitl? Kde jsou
rodiče, sestry a Sebastian? Přikrčen a na všech čtyřech se opatrně
rozhlížel. Nacházel se na prázdném prostranství vedle jakési zdi.
Nad sebou si všiml velikých korun stromů, které se nehybně tyčily k
temnému nebi. Zvláštní místo! Široko daleko kolem jen prázdný
prostor. Zaslechl nějaké hlasy. Vlastně je uslyšel v duchu. A
uvědomil si, že je zná. Opatrně se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že
je sám a nikdo o něm neví a pomalu postupoval dál podél té zdi.
Patřila jakési staré stavbě, snad kostelu. Podíval se vzhůru a vysoko
nad hlavou v měsíčním světle spatřil siluety chrličů330. Zdálo se mu,
jakoby se hýbaly; to jak na ně dopadaly pablesky světel vycházející
z vysokých vitrážových oken. Napadlo jej, že uvnitř jistě musí
hořet! Zpoza rohu, k němuž se přiblížil, linulo se slabé světlo.
Opatrně se vyklonil. Spatřil nahrbenou postavu ve splývavém plášti
a s kápí331 na hlavě, nad níž se - neuměl si to vysvětlit - chvěl
vzduch. Ještě jedna věc jej u tohoto muže upoutala: zpod pláště,
těsně nad zemí se cosi vlnilo. Adama přepadla bizarní332 myšlenka,
že je to snad ocas.
Druhá postava - jakoby snad ani nebyla lidskou bytostí - byla
temná a Adam měl pocit, že je průhledná. Tyčila se nejméně o metr
nad muže v kápi a snad ani nestála na zemi. Rozmlouvali spolu.
Adam si řekl, že za to, že je zde, na tomto místě, může jeho
dům a uvědomil si, že se mu stává stále častěji, to že to, co dříve
považoval za sny, zažívá i v bdělém stavu. Ale tentokrát jej
upoutalo něco úplně jiného, něco co by vůbec nečekal. Věc, jež leží
na zemi sotva dva metry před ním, avšak nebezpečně blízko k
dvojici, musí být Terezčin medvídek Dady! Ještě víc se přikrčil, co
by dal za to, kdyby mohl být neviditelný! Teď už se plazil, natáhl
ruku, jak jen daleko mohl. Ještě kousek. Posunul se tedy ještě,
nemohlo to být více, než pár centimetrů. Nataženým prostředníkem
se dotkl plyšáka. Ještě musí dopředu! Očima si stále hlídal ty dva.
Náhle se nad ním mihl stín a z koruny se snesl velký pták. Obrovský
330 Chrlič – architektonický prvek zejména gotických staveb (gotika umělecký sloh 12. – 15. stol.).
Funkčně zajišťuje odchod dešťové vody ze střechy tak, aby nemohla poškodit fasádu a kamenické
prvky výzdoby chrámu. Gotické stavby ještě neznaly systém okapových svodů. Chrliče byly
zároveň uměleckým prvkem: vyobrazovaly všelijaké bájné nestvůry, často démony, což bylo
součástí gotické architektonické mystiky (mystika – zasvěcení, náboženská i nenáboženská avšak
duchovní praxe odpoutání se od smyslů, prožitek mimosmyslového vnímání atd.), kterou měli v
rukou tzv. zednáři – tajné spolky kameníků, později prominentů (prominent – osoba s výsadním
postavením).
331 Kápě – kapuce, jež je součástí nějakého oděvu – hábitu, nebo pláště.
332 Bizarní: neobvyklý, výstřední až obludný.
117
havran - takového Adam nikdy neviděl - dosedl několik metrů před
ním a ihned se s křikem rozběhl, aby mu zabránil medvídka vzít.
Adam viděl poslední příležitost; posunul se ještě a jak jen mohl,
našponoval se a máchl rukou, aby svou kořist získal. Havran ale už
byl u něho. Roztáhl křídla a poskočil; přímo na medvěda. Sekl
zobanem proti Joshuovi. Ten instinktivně ucukl. Ucítil tupou
palčivou bolest, ale věděl, že jej útočník nezasáhl plnou silou.
V tom okamžiku však také na svém rameni ucítil čísi ruku!
Bál se ohlédnout. Dostali ho?! Ruka jej citelně stiskla. Jeho srdce
bilo na poplach. Silně sevřel oči.
„Adame!“ uslyšel jakoby z dálky. Známý hlas. Otevřel oči a
pohlédl před sebe. Hrozivá dvojice před ním stále byla, havran stál
na medvídkovi, natahoval hlavu a varovně řval. Adam měl najednou
pocit, jakoby se díval pod vodou: celá scéna se mu před zrakem
ztrácela. Ohlédl se. Ano, je to bratr Sebastian. Nikdo si neumí
představit, jak velmi se mu ulevilo! „Ššššš“ Otočil se zpět a natáhl
se znovu po medvídkovi a snažil se zahnat vetřelce. Ještě si stačil
všimnout, že se ten muž s ocasem otočil a vrhl jeho směrem zlostný
pohled, pak už se vše Adamovi rozplynulo před očima. Medvídka měl
téměř na dosah, ale nezískal jej. Ležel na podlaze ve svém domě.
„Viděl jsi ho,“ odtušil Sebastian.
„To je on, Cain, že? A co ten druhý? Myslím, že to byl...“
Joshua hledal vhodné slovo, kterým by nahradil tušené jméno
Cainova společníka. Lucifer mu znělo příliš pohádkově. Už takhle to
vše pro něj bylo zvláštní.
mnich.
„Nebyl sám? Kellyho už znáš... Tak kdo by...“ uvažoval nahlas
„Kelly to nebyl. Cain se před ním klaněl. Myslím, že...“
„Lucifer!“ vpadl mu mnich do úvah a poněkud ztišil hlas.
„Nechtěl jsem to říct tak naplno. Přišlo mi to tak nějak
pohádkové nebo dětské.“
„A to je právě jeho hlavní zbraň. Lidi si zvykli na to, že je
pohádkovou postavičkou, že je neškodný nebo že prostě
neexistuje.“ Sebastian vstával a podal Adamovi ruku, aby mu
118
pomohl na nohy. Mladý Joshua ji přijal, vyskočil a otřepal si
oblečení. Sykl, když se ozvalo havranem způsobené malé poranění
na prostředníku pravé ruky.
„Takže jsi už viděl ty hlavní. Cain je vlastně něco jako jeho
syn. Adoptivní333.“
„Kdo?“ za jeho zády se ozval otec Lowenstein.
Sebastian sebou trhl, netušil, že nejsou sami. „Ačkoli vám to
bude znít jakkoli fantasticky a neuvěřitelně - ostatně, myslím, že už
jste si na to mohl zvyknout - Cain je ten Kain, syn Adama a Evy z
Genesis334, ten který zavraždil svého bratra Abela. Když ho Bůh
vyhnal z Edenu, Lucifer se ho ujal, dal mu prakticky všechno, co
mohl a tak, jako ďábel, i on žije neukojitelnou touhou po
pomstě...“
„Proč neukojitelnou?“ přerušil jej Adam.
„Asi prostě proto,“ chopil se vysvětlení otec, „že pomsta
nikdy nikoho nemůže uspokojit. Chytrý to zjistí záhy. Oni ale jsou
natolik plní zloby, že každé neuspokojení ze mstivého činu je jen
dalším zklamáním a volá je po další a hroznější mstě. Chápeš to?“
Adam dal výrazem tváře najevo, že vše bezvýhradně
pochopil, až tak vyvolal úsměv na otcově tváři. Petra Lowensteina
bavilo, když se syn snažil působit dospěle a byl hrdý, že se tak
chová často a zcela přirozeně. Přitom si však uvědomil, jaký hovor a
o kom tady vede. Ještě stále si nemohl zvyknout na to, co se s
jejich životy stalo. Začínalo mu ale být jasné, že proti tomu, v co
vlastně nikdy ani nevěřil, bude v blízké budoucnosti muset bojovat
po boku svého malého syna.
„Sebastiane, vy jste řekl 'Lucifer'...“ pochybnost Lowensteina
hlodala a téměř šeptem se musel zeptat „... to jste...“
„... nemyslel vážně? Doktore Lowensteine, co byste slyšel
raději? Satan? On má hodně jmen, ale není to snad jedno? V době,
kdy je rekvizitou v každém druhém horroru, je jistě těžko uvěřit, že
bychom s ním měli mít co do činění. Ale ono to nezáleží na nás. To
333 Adoptivní – za vlastního (syna) přijatý.
334 Genesis z lat. Stvoření – tzv. První kniha Mojžíšova. Začíná jí první část křesťanské Bible a
popisuje stvoření světa, stvoření lidí atd.
119
on má a bude mít co do činění s námi a nám nezbývá než s tím
faktem počítat a být připraveni.“
„Já vím já vím, jen mě děsí, že o tom mluvíte, člověče, jako
byste říkal 'dochází nám benzín, musíme zastavit na nejbližší
pumpě'.“
Sebastian se rozesmál. „Doktore, vy opravdu umíte nazvat
věc pravým jménem. Tak to v podstatě je. No, přesně tak to je,“ a
pohlédl mu do očí s maximální možnou vážností.
Lowenstein se otočil za hlukem, jenž přicházel z chodby. To
je ženská část osazenstva právě objevila.
„Tak jste ho našli?“ Sára se na Adama mile ušklíbla.
120
XIX. PAN GABRIEL
Přistoupil k oknu, poodhrnul záclonu a zahleděl se do
prázdného zasněženého parku. Je unavený. Dnes jej ještě čeká
krátký briefing335 Výboru pro narovnání nespravedlivého postavení
menšin, má se s manželkou alespoň na chvíli ukázat na vánoční
charitativní recepci washingtonského336 arcibiskupa a pak už bude
konečně patřit jen a jen rodině.
„To jsem já, zlato. Co dělá moje paní? A co kluci?“ vždycky,
když v krátkých chvílích volna telefonoval manželce, nejdřív se
zeptal, jak se mají. Podvědomě se tak snažil vyrovnat se svým
svědomím. Stále více si totiž uvědomoval, jak rodinu obětoval
svému poslání, i to, že ani při té nejlepší vůli jim tohle už nikdy
vynahradit nemůže.
„Kluci jsou s našima v parku a tvoje paní se chystá být večer
nejen první, ale i nejkrásnější,“ odpověděla manželka.
„Řekl bych, že ty se moc snažit nemusíš, tak co kdybys za
mnou na chvilku přišla sem dolů?“ snažil se nejen zalichotit ale i
znít neodolatelně.
„Drahoušku, obávám se, že se budeš muset spokojit se
společností slečny Everhardové337. Já jsem totiž ve vaně.“ Jméno té
staré dámy vyslovila zvláště pečlivě, aby manžela trochu pozlobila.
„No dobře, ale pod podmínkou, že pak na mě kvůli Betty
nebudeš žárlit. Miluji tě. Ahoj,“ zavěsil a ruku s telefonem si strčil
do kapsy.
335 Briefing je krátké setkání činitelů či představitelů institucí s veřejností, novináři či jinými skupinami.
336 Washingtonského - [vošingtnského]
337 Everhardové - [evrhardové]
121
Měl za to, že celou dobu, co hovořil se ženou, celkem
soustředěně pozoroval zasněžený park. Neuvědomoval si, že by
venku někoho viděl, nejspíš tedy ty stopy, které vedly až k oknu, u
něhož celou dobu stojí, musel před tím přehlédnout. Stoupl si na
špičky a vytáhl se jak nejvýše mohl, aby viděl, kam šlépěje
zahýbají. Nezahýbaly. Bylo to nepochopitelné, ale nezahýbaly. Ty
šlápoty končily přímo před jeho oknem. Najednou měl
nepředstavitelně nepříjemný pocit. Teď se musí otočit. Tušil co jej
čeká. V tomto okamžiku se za jeho zády ozvalo diskrétní odkašlání.
Věděl jsem to.
Instinktivně zmáčkl v kapse tlačítko na telefonu, aby přivolal
ochranku a pomalu a opatrně se otočil.
Na jedné ze žlutých pohovek sedící mladý muž v bílém
obleku lehce uklonil hlavu, ale zůstal sedět.
„Kdo sakra jste a co tu děláte?“ nervózně pohlédl na dveře
odkud očekával pomoc.
„Jen jsem se zastavil, abych vám popřál hezké Vánoce,
Balthasare Washingtone338,“ poposedl si neznámý. Ukázal na protější
pohovku a pohlédl až nepříjemně přímo do očí nedobrovolnému
hostiteli. „Můžete mi říkat pan Gabriel“.
Toto překvapení předčilo ono předchozí.
Otevřely se dveře a do Oválné pracovny339 vpadlo několik
agentů s pistolemi.
„Pane prezidente, jste v pořádku?“ zeptal se velitel zásahu,
když zhodnotil situaci a především, když zde nezjistil cizí osobu.
Pan prezident se tváří, jakoby spatřil přízrak.
„Děkuji, Johne. Promiňte, to bylo nedopatření,“ prezident si
uvědomil, že nikdo z agentů jeho nenadálého hosta nevidí a protože
návštěvu někoho toho jména měl očekávat, pro ty stopy ve sněhu i
338 Balthasare Washingtone - [baltazare vošingtne]
339 Oválná pracovna – hlavní sídlo, legendární kancelář amerických prezidentů v Bílém domě ve
Washingtonu.
122
proto, že se necítil ohrožen, s pokynutím požádal, aby odešli:
„Děkuji, Johne340, omlouvám se.“
Posadil se tedy když odešli a zadíval se na pana Gabriela. Pak
ale se slovy „Mohu vám něco nabídnout, pane Gabrieli?“ vstal,
uvolnil si uzel kravaty, přistoupil ke skříňce, vyndal z ní dvě sklenky
a láhev skotské. Protože však Gabriel poděkoval odmítavým gestem,
nalil trochu jen do jedné a druhou i s lahví uklidil zpět. Vrátil se na
pohovku.
„Takže, pane Gabrieli, čemu vděčím za vaši návštěvu?“
zeptal se, když usedal a skromný obsah sklenky si vyklopil do hrdla.
„Balthasare, oba víme, že není třeba, abych vám opakoval,
co víte z Testament Book. Nebo se potřebujete přesvědčit, zda jsem
ten pan Gabriel? Myslím, že to také ne.“
Prezident cítil, že další důkaz opravdu nepotřebuje. Tušil
důvod této nenadálé návštěvy. Chtěl něco říct, ale host si povídat
nepřišel.
„No, zdržel bych se, ale právě si vás žádají na ten
briefing...“ vstával a loučil se úsměvem.
Balthasar seděl a hleděl na teď již stojícího Gabriela a rovnal
si myšlenky. Tu se ozvalo zaklepání, vstoupila slečna Everhardová.
„Pane prezidente, je čas. Výbor čeká.“
Balthasar neodpověděl.
„Děkuji, Betty, jsem připraven, budu v zasedačce za
minutku,“ to Gabriel řekl jeho hlasem a slečna uspokojena odešla.
„Balthasare, jako jeden ze Tří, 6. ledna v pravé poledne.
Nezapomeňte na to prosím.“
Prezident mechanicky341 vstal a chtěl panu Gabrielovi podat
ruku, poděkovat a říct, co si v duchu myslel: „Samozřejmě, pane
Gabrieli, budu tam, spolehněte se.“
340 Johne – [džone] – John je anglická varianta jména Jan.
341 Mechanicky zde znamená bezmyšlenkovitě, automaticky.
123
Host ale na tuhle zdvořilost již nečekal. Prošel, jakoby byl
jen duch skrze něho, překážkou mu nebyl ani pracovní stůl
prezidenta a zmizel až ve světle okna, v němž se rozplynul.
Na pohovce, kde dosud návštěvník seděl, ležela velká bílá
obálka. Balthasar ji zvedl, otočil několikrát v rukou, přičichl k ní
letmo a v tu chvíli se otevřely dveře. Slečna Everhardová vstoupila
tentokrát již bez zaklepání.
„Velice se omlouvám, pane prezidente...“
„Ovšem, Betty, promiňte. Jdeme.“ Obálku hodil na pracovní
stůl a následoval tajemnici na plánovaný briefing.
124
XX. VÁNOCE V KATOVICÍCH
„Babičko!“ k překvapení všech vykřikla Terezka, mistrně se
vymotala z autosedačky, vyběhla z auta a skočila babičce kolem
krku. „Babičko, babičko, já jsem se na tebe tolik těšila!“
„Počkej, ty můj rajstajblíčku342, dyť mě dočista celou
umačkáš!“ smála se babička a rovnala si účes, jež vzal Terezčinou
horlivostí za své.
„Babičko, to nebudeš věřit! Byli jsme všichni v Betlémě, tam
jak se narodil Ježíšek. Jenže tam byl pán, kerej se menuje Jošua a
už byl hodně starej...“
Všichni se smáli a zvlášť rodičům se moc ulevilo, že Terezku
nemluvnost přešla a bylo vidět, že bude opravdu v pořádku.
„Tak ten pán byl právě Ježíšek a když umřel, vybral si našeho
Adama, aby byl místo něj.“
„I ty jedna putifarko343! To se dělá, takhle babičku houpat344,
jen co přijedeš?“ smála se babička.
„Ale dyť já tě nehoupu, babi, zeptej se!“ „Adámku, že jo,
řekni!“ Terezka nebyla k zastavení, ostatně jako vždy a zlobilo ji, že
nikdo nechce její verzi čerstvých vánočních zážitků potvrdit. „Sáry,
tak ty, že mám pravdu, že je Adam Joshua.“
342 Rajstajblíček – oblíbená zdrobnělina, kterou Adamova babička ráda častovala milé děti.
343 Putifarka – Původně je to jméno manželky Putifara (Potífara) - velitele faraonovy stráže v Egyptě,
která se snažila svést Josefa (Josef Egyptský) a když se nedal, obvinila jej ze znásilnění. Adamova
babička toto jméno někdy používala pro označení nedůvěryhodných osob.
344 Houpat někoho – lhát mu, vodit jej za nos.
125
Ale ani Sára se moc neměla k tomu, aby Terezku podpořila a
jen tak se zatvářila.
Zrádkyně - pomyslela si dívenka a na celé kolo vykřikla:
„Sára se nám v Izrajeli zamilovala! Sára miluje Sebastiana. Jo, a
babi, víš kdo to je? Fráterník345! A předst...“ nedořekla. Adam se k ní
bleskově přitočil a položil jí svou dlaň na ústa. „Myslím, že bude
dobře, když budeš občas němá,“ řekl. Terezka chtěla pokračovat v
účtování se starší sestrou, ale mluvit nemohla.
„Ty jedna malá mrcho!“ ulevila si Sára.
„Sáro!“ zasáhla již matka „ihned se omluv.“
„Já se jí mám omlouvat, mami? Dyť ona o mně...“
„No, no vidím, že máte bohaté zážitky a že mi opravdu
budete mít co vyprávět. Tak už se nevaďte a pojďte raději dovnitř,
drahouškové,“ zachraňovala situaci babička, které začínala jít hlava
kolem.
Matka ještě jednou pohlédla výhrůžně na starší dceru a ta,
aby se ospravedlnila, ukřivděně hlesla: „Promiňte.“ A otec, který do
toho nechtěl zasahovat, Sáru pohladil po vlasech.
Lowensteinovi se ještě pozdravili s tetou Hanou a strýcem
Václavem: „Ahoj, brácho, Hani...“ Zlata se objala s bratrem a jeho
ženou, Lowenstein si s nimi potřásl rukama a zatímco šli do domu a
přezouvali se, probírali, co všechno je nového od posledně, jak se
mají, jaké jsou letos Vánoce a podobně. Václav byl v Katovicích
starostou už ve druhém volebním období a svěřoval se, že znovu už
kandidovat nehodlá. Hana, poštmistrová, si zase stěžovala – jak
jinak na množství práce, kterou měla zejména před Vánoci.
Po společné večeři, na kterou byli pozváni nahoru k tetě a
strejdovi (Vránovi bydleli v prvním poschodí domu a babička obývala
přízemí. Vždycky to tak bylo. Staří bydleli dole, mladí nahoře a tak
se to v tomto domě střídalo po generace od doby, kdy dům děda
Zlaty a Václava postavil.), odešel Václav do sklepa zkontrolovat
kotel a teta Hana se ještě se Sárou pustila do přípravy čerstvých
chlebíčků. Ostatní sešli dolů do babiččina bytu.
345 Fráterník – správně fláterník. Jde o pejorativní označení kněze. Pejorativní – znamená hanlivý,
vynesený s úmyslem zesměšnit.
126
„Zlatuško, zatáhni firháňky346, už se bude stmívat. Podíváme
se, co vám tu nechal Ježíšek,“ požádala babička dceru, když přišli
do kuchyně a rozsvítila světlo.
Zlata poslušně přistoupila k oknu, uchopila volný cíp
měsíčkově žluté látky s velikými květovanými vzory, jež visela na
levém okenním rámu a očkem ji zachytila za skobičku na protilehlé
straně. Tak byla firháňka téměř napnuta a zakrývala odspoda okno
ze dvou třetin.
„Tak a teď nám sem už nebudou od Tomšoviců koukat,“
libovala si babička, když stavěla čajovou konvici na kamna.
Otec Lowenstein protáhl obočí a sedl si do mohutné
klubovky347, na které byl veliký háčkovaný přehoz z pestrých vzorů,
na ten byla babička zvlášť hrdá. Ještě se pootočil směrem k oknu,
poodtáhl firháňku a letmo vyhlédl ven. Na ulici před domem stály
dvě důchodkyně, povídaly si a co chvíli pohodily hlavou směrem k
babiččině domu. Usmál se, pustil firháňku a vyjmul z kapsy PDA;
začal nezúčastněně procházet své emaily. V jednu chvíli ho přepadl
zvláštní a nepříjemný pocit a uvědomil si, že to má souvislost s
venku stojícími ženami. Vyhověl nutkání podívat se ještě jednou
oknem na ulici. Ty ženy tam však již nebyly. Zvláštní, pomyslel.
Zatnul rty a starostlivě zakroutil hlavou, nepříjemný pocit však
nesetřásl.
„Tak mi povídejte, jak jste se v té hrozné zemi měli. Umíte
si představit, jakej strach jsem o vás měla?!“
„Katastrofický scénáře348,“ zazubil se Adam a všichni se
zasmáli, včetně babičky.
„Vy se mi smějete, ale klidně tam někde u vás moh nějakej
ten Mameluk349 odpálit bombu. To jsem se něco natrápila!“
346 Firháňky – místní výraz pro neprůhledné záclony, které se používaly dříve ještě před vynálezem
rolet. Zakrývala se jimi na noc okna na Prácheňsku. Prácheňsko je oblast kolem zlatonosné řeky
Otavy, zahrnující okresy Strakonice, částečně Písek a Klatovy, pojmenovaná podle starého hradu
Prácheň u Horažďovic. V mnoha domech starých lidí se firháňky používají dodnes.
347 Klubovka – nízké mohutné křeslo s velkými područkami z ohýbaného dřeva.
348 „Katastrofický scénáře“ - Adamova babička se často obávala o své milé a jejím představám, co
všechno se mohlo stát celá rodina s humorem říkala právě takto.
349 Mameluk – starý český výraz pro muslima, také se dříve říkalo mohamedán. Mameluk však má
také poněkud pejorativní význam.
127
„Máti, v oblasti je teď klid. Palestinci zatím ještě stále
dodržují příměří. Netahal bych tam rodinu, kdybych si nebyl jist, že
je to bezpečné,“ řekl trochu dotčeně otec Lowenstein - tak trochu
potrefeně350 z lamentování351 tchyně pociťoval obvinění, že ohrozil
rodinu. „A pak, na každém kroku nás hlídali lidi Joshuy Brauna a
izraelští vojáci.“
„Joshuy Brauna? Tak přece jen na té Terynky povídačce něco
bude? Kdo je Joshua Braun?“ pátravě všechny změřila pohledem,
když vycítila, že se nikdo nemá k odpovědi. Terezka jen koulela
očima, ráda by vše uvedla na pravou míru, ale nemohla mluvit.
„Leccos z toho co Terezka řekla, je pravda,“ rozhodla se
Zlata ukojit matčinu zvědavost. „Petr a nakonec i my jsme tam byli
na pozvání Joshuy Brauna, který ho najal na nějaké bádání.
Nakonec se ale ukázalo, že s námi potřeboval mluvit a ukázat nám
to tam, aby získal Adama jako svého nástupce. Na Štědrý večer
umřel,“ v duchu o těchto slovech zapochybovala, uvědomila si, že
vlastně skon Mistra Joshuy ani neviděla. „Než se to stalo, seznámil
nás se svým testamentem352, podle něho všechno co má, dostane
Adam.“
„I toť!353“ vypravila ze sebe babička, jež až dosud
poslouchala málem s otevřenými ústy, překvapeně a nedůvěřivě
zároveň a rozhlédla se po všech, když však viděla, že se všichni tváří
souhlasně a marně by v jejich tvářích hledala sebemenší náznak
šprýmu, pokračovala: „jak by to mohlo bejt, copak ten člověk
Adámka znal? A co to tedy znamená? Co má Adámek zdědit?“
„Zatím je to ten dům v Betlémě a dům kousek od Staromáku,
do toho se hned po svátcích přestěhujeme. Asi toho má být víc, ale
co všechno, to ještě ani nevíme.“
„Stroměstskýho náměstí?“ ujistila se překvapeně, když
přeslechla zmínku o betlémském sídle Joshuů.
350 Potrefeně – ve smyslu úsloví: Potrefená husa ze vždycky ozve.
351 Lamentování – nářek, stěžování si, možná také hubování.
352 Testament – poslední vůle, závěť. Je to dokument, někdy jen ústní informace o tom, jak má být
naloženo s člověkem (autorem závěti) po jeho smrti, rovněž tak a většinou především s jeho
majetkem. Závěť také může obsahovat omluvu svým blízkým za to čeho někdy špatného se člověk
dopustil a tak podobně.
353 I toť – na Prácheňsku jde o frázi srovnatelnou např. s „Ale kde.“, vyjadřuje vzrušenou pochybnost
ve smyslu „To snad ne“, nebo „To přece není možné“.
128
Lowenstein vstal. „No, o tom všem si ještě budeme mít čas
promluvit. Co kdybychom se teď podívali, jaký má babička
stromeček?“
„Máš pravdu, Petře,“ řekla babička, odvázala si na zádech
zástěru, horní část jen přetáhla přes hlavu a položila ji přes židli
vedle kamen.
„Když budeš hodná, nechám tě mluvit, ale musíš mi to slíbit,
Tery,“ pošeptal sestřičce Adam přitočiv se k ní.
Terezka měla na bratra dopal, ale horlivým kýváním mu
slíbila, že bude sekat dobrotu.
„Řekni 'ano'“ řekl Adam a Terezka hlesla „Ano“ rozzářila se,
když zjistila, že už zase může mluvit.
Babička vzala od plotny sirky a šla do pokoje rozsvítit svíčky
na stromečku. Jen co otevřela dveře od tmavé místnosti, zvedl se
lehký sotva postřehnutelný vánek, rozčechral Adamovy vlasy, jak
pohlédl tím směrem, (bylo vidět, že se soustředí, ale stálo ho to už
o poznání méně námahy) jeho obličej získal jakýsi výraz moci a
jakoby mu tvář, zejména kolem očí, mírně rozzářil neznámý zdroj
světla, až tátovi, jenž jej pozoroval, přeběhl mráz po zádech.
Babička zůstala na prahu pokoje a nevěřila vlastním očím.
Svíčky na stromečku, jež byla předtím nové připravila a nyní chtěla
zapálit, se samy od sebe rozsvěcely a mezi nimi se zažínaly desítky
prskavek. Celá místnost byla náhle zaplavena tajemným a
slavnostním měkkým světlem. Pod stromečkem přibyly balíčky a
babička nemohla pochopit, jak tohle překvapení mohli její
drahouškové nastrojit. Přece je celou tu dobu, co přijeli, všechny
měla na očích! Řekla si, že nejspíš blázní a nebude je tím
znepokojovat. „Tak, Ježíšek už tady byl, můžeme všichni dál!“
nedala překvapení na sobě znát a postrčila Terezku a Adama, aby se
vrhli ke stromečku.
Terezka se podívala bratrovi do očí a pátrala po souhlasu,
také doufala, že jí dovolí dát průchod svému nadšení a zejména
vypravěčským schopnostem. Nakonec usoudila, že nebude nic proti
ničemu, když se omezí na radost z dárků a krásné vánoční atmosféry
a svým vyprávěním raději moc nebude provokovat. S výkřikem hurá!
129
tedy vběhla do babiččina pokoje a rovnou pod stromeček mezi
dárky.
Když se všichni rozsadili okolo, maminka Zlata před každého
postavila šálek z babiččina hodobožového354 servisu355 s nachovými356
růžičkami a z krásné konvice všem nalila čaj, který předtím babička
uvařila. Ta zas přinesla obrovskou a lákavě vonící vánočku.
„Sárynko, ty už jsi velká slečna, že jí sama nakrájíš?“
pohladila nejstarší vnučku po vlasech.
Sára pokrčila čelo, už je přece dost stará na to, aby se jí
říkalo 'velká slečna', to může bejt dobrý tak pro toho našeho
užvaněnýho špunta, ale nedala to na sobě znát a s úsměvem se
chopila svého pověření.
První talířek s ukrojenou vánočkou putoval otci. Ten se po
něm vrhnul takřka s dětským nadšením. Věděl, nebo měl ten pocit,
že jej jeho tchyně nebere tak moc vážně, jak by chtěl, ale když jde
o jeho práci, cítí a často i slyší její upřímně uznání a respekt 357. Na
druhou stranu i on má k matce své ženy nějaké ty výhrady, ale
pokud jde o kuchyni, považuje ji za vynikající kuchařku a výbornou
učitelku své choti, kterou uctívá jako bohyni. Lowenstein je, ačkoli
to na něm není vidět, fajnšmekr358 a své unešení tchýninou kuchyní
zakrýt neumí.
Babička si oblibně zetě prohlížela a cítila se na vrcholu
blaha. Pak řekla: „Bože, toto ale utíká. Ty děti jsou už tak velký,“ a
vzdychla si.
Teta Hana, jež se cítila vždy ráda v roli baviče společnosti, a
ostatní to velmi kvitovali, protože byla velmi hodná, milá a
překypovala životní energií, optimismem a dobrou náladou, našla v
354 Hodobožový – určený pro používání na Boží hod, tj. výlučně pro slavnostní příležitost. Boží hod je
např. Slavnost Narození Páně – tedy Vánoce. Slaví se 25. prosince – tzv. 1. Boží hod vánoční a
26. prosince – 2. Boží hod vánoční, také je tento den svátkem sv. Štěpána mučedníka. Církev slaví
také Boží hod velikonoční – to je zase Slavnost Vzkříšení Páně.
355 Servis – zde má toto slovo význam jako označení soupravy pro podávání čaje – Konvice, šálky,
podšálky (talířky)...
356 Nachová barva je jiný méně rozšířený výraz pro barvu purpurovou, častěji se používá v souvislosti
s květinami.
357 V tomto případě je význam slova respekt – úcta, vážnost, někdy je-li zvlášť silný může být
synonymem pro obdiv. Synonymum – slovo podobného či stejného významu.
358 Fajnšmekr – požitkář, někdo kdo si na čemsi velmi pochutnává a danou pochoutku má v oblibě.
130
paměti svůj oblíbený evergreen359, ovšem, jako vždy k nelibosti
Adama. „To jo, hrozně rychle to uteklo. Vzpomínáte si na to, jak byl
Adam eště takovejhle špunt...“ ukázala rukou, jak byl v oné době
vysoký, „a jak měl rád oheň? Pořád si hrál se sirkama a já ho jednou
načapala v dolní stodole jak si tam na zemi rozdělává ohýnek. To
víte, všude samá sláma. Ve mně by se krve nedořezal.“
Všichni se smáli a teta se na Adama dívala trochu káravě,
trochu šibalsky.
„Jenže sis to po těch letech trochu přibarvila, teto!“ hájil se
Adam. „Nedělal jsem ohýnek a ne na zemi. Seděli jsme u stolu a já
si zrovna, když jsi tam přišla, rozsvěcoval petrolejku, co mi dal
dědeček. Když jsem jí dostal, byla celá rezavá. Vyčistil jsem jí,
natřel stříbřenkou a k čemu by byla lampa, když jí nemůžu ani
rozsvítit. Určitě by se nic nestalo, já dával pozor!“ naoko dotčeně
vyložil událost podle svého přesvědčení.
„No jo, už je to dávno,“ řekla teta s úsměvem věda, čí verzi
budou ostatní věřit více.
Terezku všeobecná zábava silně přestávala bavit, zvlášť,
když hrozilo, že se zdejší vánoční nadílka každou další větou
oddaluje. Vrhla se tedy bez varování pod stromeček a začala
úřadovat, ať se to ostatním líbí nebo ne.
„Tatínek!“ první balíček zpod stromečku Terezka otci položila
do klína a on si musel olízat prsty, jimiž držel již asi čtvrtý krajíc
vánočky. Terezka sama zatím, aniž čekala na ostatní, rozbalila svůj
dárek: velikého plyšového králíka a šťastně si jej přitiskla k tváři.
Otec si ještě utřel ruce do čistého kapesníku a rozbalil
dárek. Krásný zlatostříbrný papír ukrýval dokonalý, mistrně
upletený pulover360. Byl upleten z měkké hnědé vlny, s výstřihem do
V, z něhož na záda splývala bílá kapuce. „Hmm, krásný a moderní,“
Vděčným úsměvem babičce poděkoval a svetr si ihned navlékl. I pro
tohle měl svou tchyni rád a také často odmítavě reagoval na vtipy o
matkách manželek. Ona vždy věděla, čím udělat člověku radost (i
359 Eevergreen je stará písnička, neklesající na oblibě, často naopak stále oblíbenější a často znovu
znovu a znovu přehrávaná. Toto označení se pak může ve přeneseném smyslu vztahovat i na
historky atd.
360 Pulover – [pulóvr] pletený svetr bez rukávů a knoflíků, vesta, která se obléká přetažením přes
hlavu.
131
když někdy svými projevy náklonnosti umně361 manipulovala362) a v
podstatě ji měl velmi rád.
Laskavým úsměvem jej pohladila a už svou pozornost musela
obrátit k Terezce, jež jí právě podávala malý vkusně ozdobený
balíček. Když jej rozbalila, objevila se jí v rukou krásná zlatá brož363
s temně rudými a blankytně364 modrými kameny.
„Tu jsem vybrala já!“ nadšeně dárek, ze kterého měla
babička bez pochybnosti radost, Terezka komentovala a hrdě se po
všech rozhlížela, aby sklidila uznání za svoji volbu, kterou opravdu
tehdy v Jeruzalémě mamince vnutila.
„Je moc krásná, pomůžeš mi jí připnout?“
Terezka ochotně přiskočila a již se babiččiny šaty skvěly
novou ozdobou.
Matka Zlata vzápětí rozbalila svůj balíček: od babičky dostala
velikou vázu ze silného bezbarvého skla. Políbila matku a s
úsměvem poděkovala: „Děkuju, ježíšku.
„A řada je na Adama,“ pronesla slavnostně Terezka. Podala
mu balíček nápadně podobný tomu, jenž před chvílí rozbalil táta.
„Copak tam asi je, copak mi tam asi ježíšek nadělil?“ usmál
se Adam, když přijal dárek ze sestřiných rukou. Několikrát jej otočil
a pak začal dlouze a poctivě rozmotávat uzlík za uzlíkem, až
začínala být Sára nervózní, protože Adam zdržuje a ona jediná
ještě dárek nemá. Když Adam konečně z parádního papíru vyprostil
na chlup stejný pulover, jako již měl otec na sobě, prohlásil, že
teprve teď jsou tým a chytil tátu kolem ramen. Pak se vrhl k
babičce a objal ji „Děkuju, babi.“ A babičku políbil na čelo. Babička
jej objala a chtěla políbit na tváře, ale Adam se z jejího obětí
vyprostil.
„No, jo, co naplat, už jsi velkej mládenec a s babičkou se
nepošmajchluješ.“ zasmála se babička a vnuka si s úsměvem hrdě
prohlížela.
361 Umně - šikovně
362 Manipulovat – nakládat, zacházet s něčím i ovládat něco.
363 Brož – ozdobná spona, upevňovaná jednoduchým, nebo zavíracím špendlíkem.
364 Blankyt – azurová, nebeská modř.
132
Terezka se k babičce hbitě přitočila a cosi jí s slaní zakrytými
ústy pošeptala rovnou do ucha. Na to se babička nahlas zeptala: „A
kdo je ta Lůca?“
Adam celý červený po malé sestřičce okamžitě vrhl hněvivý
pohled a ta se jakoby nic znovu vrhla pod stromeček.
„Sáryna,“ řekla Terezka. Ještě stále byla na sestru
nazlobená. Podala jí ten nejmenší balíček, nejmenší ze všech,
nesoucích Sáryno jméno.
„Děkuju,“ usmála se Sára smířlivě, rozhodnuta nedat si už
dnešní večer ničím pokazit. Terezka však její gesto365 přehlédla.
Sára si prohlížela úhledně zabalený dárek. Byl opravdu
krásný, tak krásný, že jí ho až bylo líto rozbalit. Hledala způsob, jak
se do něj dostat, aniž by tak hezký obal porušila. Adam ji s napětím
pozoroval. Ten dárek pro ni chystal už od léta a těšil se, že z něho
bude mít sestřička radost. Vždy se rád stylizoval do role Ježíška a
na dárcích, jež chystal - komukoli, si dával hodně záležet. Vždycky
ze všeho nejvíc se těšil na Vánoce u babičky v Katovicích. Kdyby jen
tušil, že tu dnes bude sám jako Ježíšek. Ty jo! Ježíšek! Normálně by
si myslel, že je to hodně uhozenej fór. Ježíšek, chápeš to? Měl
pocit, takové nutkání tohle nějak využít, nějak ten večer zpestřit,
jen nevěděl jak. Bože, kdyby nebyl Joshuou, to by bylo nápadů!
Jenže takhle..., je to pro něho jaksi posvátné, má pocit, že
nemůže, nebo že by neměl, své schopnosti používat jen tak z
plezíru366. Na druhou stranu by přece měl nějak trénovat. Tak
uvažoval, když sledoval Sáru, stále se peroucí s obalem dárečku.
Vstal, přistoupil ke křeslu, v němž seděl otec, zůstal stát, dlaněmi
se opřel o opěradlo za tátovou hlavou a na ně si položil bradu.
Zahleděl se do sestřiných dlaní a soustředil se na uzlík. Jen tak
lehce, takřka neznatelně zatočil ukazováčkem, jakoby dirigoval.
Chvilku se nic nedělo, ale pak se najednou uzlík lehce uvolnil. Sára
vykulila oči a překvapeně a z nadšení výskla. Terezka otevřela pusu
a plyšový králík jí vypadl z podpaždí. Otec se otočil přes rameno a
mrkl na syna. Uzel se na chvilku zastavil a pak se balíček k úžasu
všech bleskově rozbalil.
365 Gesto – posunek. Jiný význam má také v souvislosti s výrokem, kterým chce někdo něco
zdůraznit, formálně, slavnostně projevit. V tomto případě šlo o gesto na usmířenou, odpuštění.
366 Plezír – potěšení, uspokojení.
133
Terezka se opět začala přehrabovat pod stromečkem a
náležitě při tom povykovala, otec si na dezertní367 talířek položil
další dva krajíčky vánočky a Sára si dál s nelíčenou radostí
prohlížela truhličku a její obsah.
Babička vstala, že musí jít přiložit „Pudeš se mnou,
Zlatuško?“ požádala dceru a posbírala ze stolku prázdné talířky.
Zlata se usmála a beze slova vstala.
Do kuchyně doléhalo z pokoje Terezčino povykování; přestala
si dávat pozor na pusu a neustále se na Adamovi dožadovala, aby
taky pro ni udělal nějaký kouzlo.
„Mami, myslím, že bych ti měla vysvětlit, jak to teď s námi
je. Dřív nebo později bych musela a jak to tak pozoruji,“
nespouštěla oči z pokoje, právě v něm kolem stromku létal mohutný
roj barevných jisker „myslím, že čím dřív, tím líp.“
Babička se na dceru moudře podívala, dobře věděla, že se
něco děje, a zarachtala roštem368 v kamnech. „Tak kerak369 je to s
tím Mistrem Joshuou - “ právě se totiž z pokoje ozvalo Terezčino
„Jestli mi nepřičaruješ zpátky Dadyho, tak nejsi Mistr Joshua.“
Zlata tedy začala matce vyprávět jak a co všechno se za
poslední dobu seběhlo a babička pozorně poslouchala.
„Mami, babi! Poďte už!“ Terezka chtěla pokračovat v
rozbalování dárků.
„Musíme s babičkou něco připravit, pokračujte zatím bez
nás,“ zavolala matka v odpověď. „Mami, kde máš kdoule370?“
zeptala se babičky a pokračovala ve vyprávění, zatímco společně
chystaly zmrzlinové poháry.
367 Dezertní – talířek pro zákusek, moučník. (Může být také dezertní víno – to je víno s vysokým
obsahem cukru a alkoholu, podává se jako pochutinný nápoj na závěr hostiny.)
368 Rošt v kamnech je kovová (litinová) mřížka, která zabraňuje propadnutí větších kusů topiva (dřevo,
uhlí) do popelníku (nádoby, kam odpadává popel). Rošt má výčnělek s očkem, jehož pomocí se
pohybem vlevo-vpravo dociluje propadnutí popela dolů a podporuje se tak zvýšení přístupu
vzduchu zespoda a lepší hoření, topení.
369 Kerak – nářečně (na Prácheňsku, Strakonicku) jak.
370 Kdoule – plody dřeviny kdouloň. Velmi příjemně aromatické plody, které se používaly jak na
provonění prádla, tak ke konzumaci (jídlu).
134
„Šifra Mistra Leonarda a s kryptexem371! Tak to je boží!“
vykřikl radostně Adam. Knihu Dana Browna přečetl v polovině
listopadu a na film se moc těšil. Že by mohl mít kryptex, no to se
mu ani nezdálo. Dokonce jednou plánoval, jak by si sám ten
hlavolam mohl sestrojit. Teď pátral v tátových očích - chtěl jej
odhalit jako Ježíška tohoto dárku. Tomu však výraz jeho tváře
nenasvědčoval. Byl ale zvědav, od koho kryptex je. Nemyslel, že by
mamka a už vůbec ne Sára. Sáhl tedy po papíru, v němž byl dárek
zabalený a chtěl dárce odhalit z písma, jímž bylo napsáno jeho
jméno. Leč neodhalil. Tak tohle písmo neznal. Zkusil kryptex
otevřít, ale bylo potřeba kódu a ten neměl.
„Ukaž,“ řekl táta a nastavil dlaň.
Adam se na něj podíval, už už chtěl otci dárek svěřit ale na
okamžik zaváhal a nakonec si to rozmyslel. Proč měl pocit, že táta
ví od koho je i jak se do něj leze? „Nedám se hned podat, chci na to
přijít sám. Kdybys na to přišel, neřekneš mi to, ok?“
„Ok,“ odpověděl otec s úsměvem a znovu nastavil dlaň.
Tentokrát již do ní váleček doputoval. Prohlédl si jej, potěžkal a
zase vrátil Adamovi.
Ten usilovně přemýšlel, od koho to je a jako jediná možnost
jej napadl Sebastian! No jasně! Jsem to ale pako.
Sice se znají jen pár dní, ale lze říci, že jsou z nich velmi
dobří přátelé. I přes ten věkový rozdíl. Adam k němu snadno a
rychle přilnul. Sebastian je jako starší bratr, kterého by rád měl;
ten, co ho bude učit i chránit, pomáhat mu a tak. A on ho bude
obdivovat. Usmál se. Tohle je trochu bizarní: tenhle 'starší brácha'
je sice starší, ale taky není. Má být Adamovi učitelem i ochráncem,
tajemníkem a pomocníkem. Sloužil Joshuovi Braunovi poslední rok.
Mistr Joshua si jej vybral, aby ho vychoval právě pro Adama.
Jaký to heslo může bejt?
Z úvah o Sebastianovi a kódu ke kryptexu jej vytrhly
maminka s babičkou, když za pomoci Sářiny přinesly do pokoje
371 Kryptex – údajný vynález Leonarda da Vinci. Označuje přenosný trezor používaný k uchovávání
tajných zpráv, vznikl z kombinace slov cryptology a codex. Je založen na principu několika
šifrovacích válců a uvnitř ukryté ampule s octem. Při neoprávněné manipulaci (zadání nesprávného
kódu došlo k rozbití skleněné ampule a ocet má zprávu ukrytou uvnitř trezoru, navinutou na ampuli,
znehodnotit.)
135
zmrzlinové poháry s vyhlášeným babiččiným kdoulovým kompotem,
ale také a hlavně Terezka: nemohla již déle vydržet přestávku v
rozbalování dárků. A tak kromě lahodné zmrzliny s kompotem a
dalších pochutin (otec nakonec spořádal celou vánočku) absolvovali
ještě několik kol rozdávání a rozbalování dárků.
Když na malou chvíli opadla vřava, to v okamžiku, kdy
Terezka vybalila krásné šatičky a oněměla úžasem, babička
sdělovala šeptem matce, že je koupila v pěkném boutique372, když
byla na návštěvě u sestry ve Štokravě373 a hned jí padly do oka.
Tedy, když na tu chvilku nastal klid, zaslechl otec ze dvora vytrvalý
zuřivý štěkot. Uvědomil si, že ho vlastně slyší již delší dobu.
„Je to divný, tohle Blesk dělá už třetí den a nenechá se
utišit,“ řekla babička, když si všimla, jak zeť zpozorněl. „Nikdá
takhle neblbnul, ale na Štědrej večer s tim začal. Taky takhle v
deset hodin. A včera zas. Psisko zatrápený. Vašík ho chtěl uvázat,
ale on se nedá. Utíká a je z něčeho celej poděšenej.“
Lowenstein se zvedl a vyšel ven podívat se, zda nezjistí, co
toho psa mohlo tolik popudit.
Venku byla zima. Přituhlo a zvolna se sypal sníh. Blesk zuřivě
štěkal až zoufale kňučel, byl celý zježený, přikrčený a jakoby se
snažil držet v bezpečné vzdálenosti ode vrat. Na ulici byl jinak klid.
Lowenstein chvíli stál bez hnutí a snažil se prohlédnout tmu, jež
panovala všude. Na rohu u stavení, kde se říká u Tomšoviců, jediná
pouliční lampa do tmy z výšky spouštěla měkký kužel světla a
poletující vločky sněhu měnila na maličké brilianty374.
Lowenstein nosem zhluboka nasál mrazivý ale voňavý
vzduch. Nebýt vytrvalého štěkotu, oddal by se příjemně
romantickému zamyšlení. Snažil se zrakem proniknout světlo lampy,
jež, ač nepříliš silné, přesto jej poněkud oslňovalo. I tak mu však v
jednu chvíli neunikl jakýsi pohyb. Ustoupil do stínu, aby si byl jist,
že nemůže být viděn a ještě více se snažil soustředit svůj zrak. Do
světla pod lampou vstoupily dvě postavy. Lowenstein se v duchu
zasmál hloupému psovi, jenž nepřestával štěkat, byly to ty dvě
372 Boutique [butik] – francouzsky malý obchod.
373 Štokrava – dolnorakouské městečko Stockerau ležící v okrese Korneuburg cca 27 km
severovýchodně od Vídně.
374 Briliant – Broušený diamant s přesným výbrusem , který skýtá ideální rozložení a navracení světla
a tedy typický briliantový třpyt. Brilianty mají přesně 57 fasetů – tj. zbroušených stran.
136
babky, které zahlédl hned po příjezdu z okna a kvůli nimž nejspíš
tchyně potřebovala zakrývat okna. Ve stejném okamžiku si však
uvědomil znovu ten nepříjemný pocit, který právě tehdy pocítil, jen
teď byl nějak intenzívnější. Vystoupil ze stínu, aby si jej všimly a
třeba odešly. Všimly si jej. Přestaly spolu rozmlouvat a pohlédly a
vykročily směrem k němu. V Lowensteinovi by se krve nedořezal.
Jejich obličeje se totiž na zlomek okamžiku změnily ve tváře dvou
démonů, jaké si pamatoval ze schodiště do podzemí domu Joshuy
Brauna v Betlémě. Nebo se mu to jen zdálo? Chtěl by v to doufat,
ale toto bylo vysvětlení zoufalého chování psa i jeho vlastních
divných pocitů.
Ty dvě, nebo ti dva - ať už jsou co jsou, ještě chvilku stály
na místě a civěly. Z věže kostela se ozvalo odbíjení hodin. Jedenáct.
Divné babky se otočily a odešly do tmy. Lowenstein si ještě všiml, že
se ve tmě změnily v temné stíny, svezly se na chodník a vpily se do
jeho spár.
Blesk přestal štěkat, ale zůstal vyděšený, zalezl do boudy a
ani na Lowensteinova slova nereagoval jinak, než kňučením.
Když se otec vrátil do domu, babička, matka a Terezka se
Sárou probíraly všechno možné kolem Sebastiana, babička se co
chvíli a všemu velmi divila, zdráhala se čemukoli je tak uvěřit a
Adam seděl v koutku s kryptexem v ruce a dumal nad jeho
tajemstvím. Když uviděl otce vejít, přitočil se němu a jen mu
pošeptal: „Vím o nich, tatí.“
137
XXI. VAROVÁNÍ
Adama probudil zuřivý Bleskův štěkot a chlad. V babiččiných
duchnách375 bylo vždy jako v peci, dokonce i když již vyhaslo v
kamnech. Ale teď jím cloumala zima. Pohlédl na okna zacloněná
firháňkami. Z pouliční lampy, jež byla přímo nad okny, do kuchyně
pronikalo tolik světla, aby zřetelně viděl páru, jež opouští jeho
ústa. Rozhlédl se po místnosti. Na stole vedle lůžka ležely dárky,
které večer dostal pod stromečkem. Vévodil jim dosud neotevřený
kryptex. Uvědomil si, že s ním musel usnout, když se ještě pozdě v
noci v posteli snažil rozluštit jeho kód a nejspíš maminka mu jej
vyjmula z rukou a uložila k ostatním dárkům. Zdálo se mu to, nebo
ne? Ten váleček byl nejméně třikrát větší, než jak si jej pamatoval!
A co víc, šířil kolem sebe jemné ale znatelné světlo. Natáhl se v
posteli tak, jak to jen šlo, aby na kryptex mohl dosáhnout, ale bylo
to ještě málo. Vyklouzl tedy z pod peřiny a jednou mohou stoupl na
podlahu. Jéj! Byla tak studená! Natáhl se znovu po svém 'hlavním
dárku', když se odněkud z venku ozval hlasitý otcův smích a divně
přehlušil i neustávající štěkot babiččina psa. Adama přemohla
zvědavost. Nechal kryptex kryptexem, vklouzl do bačkor a rychle si
přetáhl přes hlavu svetr. Ještě popadl baterku, aby si posvítil na
cestu a už už chtěl jít. Když rozsvítil, kuželu světla z jeho ruky se
do cesty postavila sklenice s nedopitou šťávou. Popadl ji, aby se
napil, ale voda byla zmrzlá a na jejím skle byla zřetelná prasklina!
Co se to tady děje?!
Vyšel tedy z kuchyně na chodbu. Tady byl mráz ještě silnější
a Adam měl obavy, jak dlouho v té zimě jen tak v pyžamu a ve
svetru vydrží. Zvědavost byla ale silnější. Sešel po schůdkách ke
dveřím do dvora. Baterkou zamířil pod kliku. Klíče v zámku nebyly.
To čekal. Babička, když na noc zamkla dům, klíče vždy pověsila na
skobu nade dveřmi. Zamířil tedy tam. Ale skoba byla prázdná.
375 Duchny – velké objemné peřiny.
138
Znovu zaslechl smích svého otce. Tentokrát jasně poznal,
odkud se ozývá: jak stál proti dveřím do dvora, smích slyšel přímo
za svými zády. Že by táta byl na ulici? Otočil se, vyskočil po těch
třech schodech a přistoupil ke dveřím hlavního vchodu do domu,
který se ale už léta nepoužíval. Vlastně on, Adam, tyto dveře nikdy
neviděl otevřené. Do domu se chodilo jen dvorem a když se šlo na
ulici, dům se obcházel. Byl to zvyk a nikdy jej ani nenapadlo zeptat
se, proč tomu tak je. Na schodiště vedoucí od branky ke dveřím do
domu si často chodívali hrát. Jak jinak, tyto dveře byly zamčeny a
kdo ví, jestli k nim vůbec ještě existuje klíč. V horní části obou
křídel dveří jsou okénka se vzorovaným neprůhledným sklem. Vrátil
se tedy do kuchyně, popadl židli a zpět ke dveřím. Postavil ji těsně
k nim a vyskočil na ni. Okénka byla proti otevření zajištěna jen
obrtlíky376. Oba tedy u jednoho okna otočil směrem nahoru. Šlo to
trochu ztuha, jak byly ve dřevě dveří zarezlé. Otevřel okénko a
vyhlédl ven.
Na ulici na protějším chodníku přímo pod lampou tak, jako
včera v noci, stály zase ty dvě osoby a hleděly jeho směrem. Před
nimi, zády k domu stál jakýsi muž oblečený v něčem, co náramně
připomínalo babiččin rudý saténový župan, jen byl mnohem delší a
velká jeho část ležela na zemi jako vlečka. Jedna ze stařen mu něco
řekla a on se mocně a nepříjemně rozesmál. Blesk na dvoře za vraty
běsnil. Muž v rudém se otočil a pohlédl Adamovi přímo do očí.
Chlapec sebou škubl, až by málem spadl ze židle, na níž stál. Ten
strašný muž je jeho táta! Jeho tvář byla popelavě šedá, až bílá,
groteskně377 poseta množstvím vrásek, rty byly bez barvy a oči
prázdné. Na hlavě měl jakousi bílou obludnou paruku. Táta?! Jakoby
z oka vypadl Draculovi z Adamova oblíbeného filmu Forda Francise
Copolly! Adam miloval Garyho Oldmana378 a v této roli se mu líbil asi
nejvíce.
To není možné! Určitě se mu to musí zdát. Být to v nějakém
tuctovém filmu, štípl by se do tváře. Ale věděl, že ani
sebepronikavější bolest by bdělost stejně nepotvrdila. Přes
vydechovanou páru zíral na to, co musel být přelud a cítil husí kůži
po celém těle.
376 Obrtlík – skobička s vrutovým závitem a plochou „bambulkou“ na konci, která se zašroubovala do
dřeva a sloužila jako závorka, kterou se zavírala okna, dveře u králíkáren a pod.
377 Groteskní - komický, směšný.
378 Gary Oldman – [gery oldmen] Slavný britský herec hrající především padouchy.
139
Pohlédl na společnice toho, jehož tváři odmítal uvěřit.
Obličeje stařen se již nepokrytě změnily do podoby, jež jim
náležela: tváře těchto démonů znala jeho paměť, paměť Joshuy a
právě nyní jej uchránila momentu překvapení.
„Tu věc neotvírej, nebo...“ v jediném, nezměřitelném
okamžiku se tenhle někdo, kdo rozhodně nemohl být Adamovým
tátou, k němu přiblížil, tak, jakoby prudce přilétl. Najednou byl k
němu tváří v tvář; aniž jeho dech provázela pára, dokončil: „...
nebo ZEMŘEŠ!“
Blesk zalezlý kdesi daleko na dvoře žalostně zavyl.
Ještě jakoby z dálky Adam slyšel doznívat strašný až do kostí
pronikající smích, když padal i se židlí do prázdného prostoru za
sebou … a do bezvědomí.
Co se stalo, si Adam uvědomil až když přišel k sobě. Byl zpět
na lůžku a cítil na sobě čísi pohled. Netroufal si ale otevřít oči.
Neměl ani pojem o čase. Byl by si myslel, že už musí být dávno
ráno. Tahle noc se mu zdála opravdu již víc, než dlouhá. 'Celá
věčnost' - řekla by babička.
Otevřel oči.
Stál nad ním Cain a na ten okamžik čekal: „Zbav se toho
neblahého dárku, synu! Ty ho nesmíš otevřít! Jinak zemřeš. Zemřeš,
když to uděláš! Adame...“ když vyslovoval poslední slova - 'uděláš' a
chlapcovo jméno, změnil se jeho hlas a Adam slyšel Terezku! Ještě
stačil spatřit zkroucenou žilnatou starcovu ruku, jak se blíží k jeho
krku. Chtěl uhnout, ale nemohl se hýbat! Zavřel tedy alespoň oči a v
duchu si říkal: ať se mi to jen zdá, ať se mi to jen zdá. Ruku ucítil
na sobě: chytila jej za pyžama na prsou a cloumala jím.
„Tak kdy to uděláš? Kdy ho otevřeš, Adame? Vzbuď se už.“
A Adam otevřel oči. Byl celý zpocený a rozčilený. Nad ním
stála Terezka, jednou rukou jej držela za límec pyžama a ve druhé
třímala kryptex. I nyní se zdál veliký, ale to jen díky její malé
ručičce.
Díky Bohu! Tak to byl jen sen. Prudce chmátl po kryptexu a
vytrhl jej malé sestřičce z ruky. „Po tom tobě nic není! Nestrkej nos
140
do mých věcí! Kolikrát ti to mám...“ neuniklo mu, jak Terezka
vytřeštila oči. Takový útok nečekala. Myslela to přece dobře.
Adam sám nechápal, co to do něho vjelo. Posadil se na
posteli. „Tery, pojď sem. Promiň mi to, měl jsem nějakou divnou
noc. Já jsem to tak nemyslel, nezlob se.“
„Hm, já jsem si to myslela. A kdy už to teda otevřeš? Chci
vědět, co je vevnitř.“
„No to já nevím. Ještě jsem nepřišel na kód, ale, víš, stejně
si nejsem jist, jestli se to ty dozvíš. Je to můj dárek, co když je to
tajný?“
„Hm, ty si teda, víš?“ natáhla fuc379, otočila se a odešla.
„Adame, ty jsi ještě v posteli!“ maminka vstoupila do
kuchyně. „Šup šup! Vyskoč, ať mohu uklidit peřiny. Po snídani
pojedeme do Prahy a babička pojede s námi. A co ta spoušť tady?
Rozbil jsi skleničku, po stole voda! Adame, co jsi tu vyváděl?“
„A na chodbě je na zemi převrácená židle! A vokýnko na
dveřích je vodevřený!“ žalovala zhrzená sestřička.
„Dobré ráno. Já to uklidím, mami,“ omlouval se Adam a
kysele se na maminku usmál.
„Dobré, zlatíčko, tak padej, já to sklidím sama,“ odpověděla
mile, vzala mu peřinu a odnesla ji do ložnice.
„A my jedeme dneska domu? Do mýho domu?“ volal Adam za
maminkou zatímco se snažil nasoukat do bačkor. V kuchyni sice už
dávno bylo krásně teploučko, babička zatopila v kamnech zatímco
Adam spal a aniž jej vzbudila. Ale podlaha byla chladná. „A kde je
babička?“
Maminka se zastavila, zakroutila hlavou a usmála se - do
mého domu - náš mladý pán má svůj dům. „No, když nám dovolíš ve
tvém domě taky bydlet...“
379 Dělat, natahovat fucy: mračit se, hněvat se. Fuc je přejímkou z bavorského nářečí Fotze,
znamená: huba, držka.
141
„Ty jo! A babička bude bydlet s náma?“ udivený běžel za
maminkou, když se konečně dostal do bačkor.
„To asi ne, Adámku. A jdi se umýt. Nezapomeň si vyčistit
zuby!“
Zakroutil očima. Je Joshua a co je to platné? Stejně ho má
mamka za malého a stále mu říká, co má dělat. „A kde je babička?“
zopakoval svoji otázku.
„U slepic. A už ať jsi v té koupelně!“ odpověděla matka
netrpělivě.
Pojedou domů. Tohle přesně potřeboval. Měl pár nápadů, jak
by se mohl dostat do kryptexu, ale nic nefungovalo. Zbývalo mu
tedy pár slov v latině. Říkal si, že to by bylo přece stylové, jak by
mu jinak Sebastian přístup ke zprávě zakódoval? Mohl by sice
požádat tátu, je to jeho chlebíček. Latinsky mluví a zná několik
dialektů z různých období starověku, mohl by mu pomoci, ale to
Adam nechtěl. Jo, nechal by si poradit, ale až v nejkrajnějším
případě, kdyby už nevěděl jak dál. Táta mu rád radil (vlastně
každému), ale byly věci, které Adam věděl, nebo věděl, či si myslel,
že na ně může přijít sám. A pak si taky náležitě mohl vychutnat ten
pocit uspokojení, že bez cizí pomoci a sám něco dokázal. Jenže
tohle jeho táta asi prostě nechápal a naopak sám si chtěl vychutnat
svůj příjemný pocit, že někomu poradí a že se bez něj nic
neobejde. Takhle Adam přemýšlel zatímco si čistil zuby.
„Neusnul jsi tam Adame?“ uslyšel i přes zavřené dveře.
Maminka už měla asi snídani hotovou.
„Uuh huu,“ pokusil se o odpověď s ústy plnými pěny ze slin a
zubní pasty. Nebylo to ono a věděl, co by následovalo - během
chvilky by rozrazil dveře samozvaný maminčin posel a policajt v
jedné osobě - Terezka. Uviděla by ho ve slipech a to by mohla být
taky jeho smrt. Zavřel tedy oči a snažil se trochu soustředit. „Už
budu!“ zaburácelo koupelnou, aniž vyndal kartáček z úst a tak
mocně, že se na poličce roztančily všechny flakóny380 s prastarými
babiččinými voňavkami, dveře se samy snažily otevřít a jistě ho
muselo být slyšet i na druhém konci Katovic. Adam se až lekl, ale
380 Flakón – ozdobná nádoba na voňavku.
142
culil se381 na sebe do zrcadla - byl pyšný na to, jaký nový pokrok
udělal, jak se v duchu pochválil: že objevil svůj další skrytý
potenciál382.
V okamžiku, kdy už hlasitě kloktal, se rozletěly dveře a stála
v nich - jak jinak - Terezka. „Maminka se ptá, jestli ses nezbláznil a
jak dlouho na tebe máme všichni čekat se snídaní.“
Adam zděšeně strhl ručník z věšáku a neuvěřitelně rychle si
jej omotal kolem beder, aby před zvědavou ségrou zakryl své
choulostivé partie. Při tom ale strhl z poličky pod věšákem všechny
butylky383 se šampony a mýdly; některé byly skleněné, takže se s
velikým rámusem rozbily.
Terezka vyvalila oči, chytila se oběma dlaněmi za ústa,
přitom jí na zem vypadl plyšový králík, kterého nosila stále v
podpaždí. Spěšně se pro něj sehnula. „To se řekne!“ zahrozila a
utíkala zpátky do kuchyně. „Mamiii!“
No, tak to bude den, řekl si rezignovaně Adam sedl si na
okraj vany a díval se na tu spoušť, jíž způsobilo to hrozný škvrně.
„Mistře Joshuo, pojď jíst, já to pak uklidím,“ řekla s
úsměvem ve dveřích se objevivší matka, když viděla Adamův
nešťastný výraz.
„Dobrou chuť“ řekli všichni sborem, když se babička v duchu
pomodlila a pustili se do snídání.
„Tak mi ještě něco povězte o tom vašem panu Sebastianovi,
hádám, že to není jen pěknej mládenec, co se líbí Sárynce“
podívala se babička po svých milých a při tom si nařezávala krajíc
chleba. Tohle vždycky Adama fascinovalo384. Babička nikdy
381 Culit se – usmívat se.
382 Potenciál – souhrn schopností, nadání možnostmi, dovedností, sílou a schopnostmi.
383 Butylky - lahvičky
384 Fascinovat – oslnit, ohromit, uchvátit a přitahovat, obdivně se zajímat.
143
nevyhodila starý chléb. Slepicím dávala jen, když byl už opravdu
tvrdý. Starší chleba, ale i čerstvý, když byl dobře upečený, měl
tužší kůrku a to už nebylo pro její zuby, jak říkala. Takže když si
namazala krajíc máslem, po celém jeho obvodě nařezala kůru
nožem a chléb se jí pak lépe kousal.
„Sebastian je můj tajemník,“ řekl Adam nespouštěje oči z
babiččiných rukou.
Rodiče se po sobě podívali a usmáli se. Čekali na reakci
babičky. Ta však dělala, že nic neslyšela. Když si z ní ten rajstajblík
chce dělat šoufky385, tak ať.
„Pan Sebastian je opravdu Adamův – ehm – tajemník, mami.
Adam si z tebe legraci nedělá,“ řekla Zlata, jíž byla matčina
´nereakce´ jasná. „Dělal tajemníka Mistru Joshuovi Braunovi asi tři
roky a Braun ho připravoval pro našeho Adama. No a teď je Joshuou
Adam a Sebastian má sloužit jemu, má být jeho učitel, ochránce a
tak.“ Nikdo nemohl přehlédnout hrdost s jakou Zlata o těch dvou
lidech a synovi mluvila, až na ni babička pohlédla s obdivem a bez
pochyb o obsahu, pravdivosti a významu jejích slov.
„A ten Joshua. Kdo to tedy je? Říkali jste, že Adámek je taky
Joshua. Co to znamená?“ zajímala se.
„Ty to nechápeš, babi? Joshua je Ježíšek, přece,“ starostlivě
zakroutila Terezka hlavou nad babiččinou nechápavostí. „Podívej,
ten Ježíšek, co má dělat Vánoce, to je teď náš Adam, dyť jsem ti to
už včera vysvětlovala.“
Babička hledala oporu střídavě u své dcery a pak i u zetě.
Mátlo ji, že jejich výraz tváře potvrzující ty nesmysly, co malá
vnučka brebentila386, že se ani na chvíli nezměnil a bála se, že snad,
kdyby se jich i přímo zeptala, že by ty pohádky potvrdili.
„Nu což, tak dnes ho poznám a uvidíme,“ uzavřela debatu.
„Adame, co ten kód, už jsi na to přišel?“ zeptal se otec.
Ačkoli se snažil znít jakoby mimochodem, byla na něm znát
zvědavost a netrpělivost.
385 Dělat si šoufky – dělat si z někoho legraci, klamavé žerty. Přeneseno z výrazu šoufek (nástroj pro
ruční vybírání septiku – žumpy).
386 Brebentit – breptat, povídat.
144
„Je to na dobrý cestě, tatí, ještě potřebuju prověřit pár
nápadů a uvidíme.“ Zdálo se, že se Adam s tátou ve snaze působit
uvolněně, přímo trumfují387, i když oni, každý sám na sobě, by to
nepoznali.
Otec už už chtěl jakoby ledabyle něco dalšího podotknout,
syn to tušil a tak ho předběhl: „Myslím, že vodítko bude ve Věštbě,
ale tu mam doma, takže tady nic nenadělám,“ Adam zalhal. Věštbu
měl samozřejmě u sebe, opatroval ji jak oko v hlavě. Věděl však, že
by mu táta pokoj nedal. Když si něco usmyslí, umí být zarputilý.
Teď, jak bylo vidět, byl rozhodnut synkovi pomoci i proti jeho vůli.
Tátové vědí vždycky lépe, co je pro jejich děti dobré.
Teď viděl, že se otec jen tak odbýt nenechá. Vstal tedy od
stolu, došel ke své tašce, vzal kryptex a podal mu jej. „Nezapomeň,
žes mi slíbil, že mě necháš otevřít si ho sám,“ řekl lakonicky a na
další krajíc chleba, jenž si před tím namazal, položil plátek sýra a
kolečko poličanu388. Pak se napil čaje z obrovského hrnku po dědovi,
který mu zakryl takřka celý obličej. Mohl tak skrýt úsměv, jenž mu
na tváři vyloudilo vítězství nad tátou a opatrně nenápadné pohledy
maminky a babičky, jež si vyměnily.
Zlata cítila, že by měla zachránit situaci. Neměla-li
následovat dusná atmosféra z rány, jíž Adam nerozvážně uštědřil
otcově mužské ješitnosti, bylo potřeba zasáhnout. I když v tomto
synovi stranila389, musela uhodit na něj: „Adame, kolikrát jsem ti
říkala, že od stolu se nevstává? A nechte tu věc být, už o ní dnes
nechci slyšet.“
„Ano, mami,“ přistoupil na její hru a věděl, že bude mít
konečně klid.
Otec se tvářil, jako by se ho to netýkalo a Terezka měla
radost z toho, že brácha dostal vyhubováno, jak se jí to zdálo.
Neodpustila si příležitost, alespoň trochu, to za to ráno bráchovi
osolit: „Je-žíš-ku, pa-nač-ků, Je-žíš-ků, pa-náč-ků...“ a strouhala
mu mrkvičku390.
387 Trumfují – z karbanického (karbaník = hráč karet) trumf , tj. karta, která přebíjí všechny ostatní.
Tedy trumfovat znamená přebít, zvítězit.
388 Poličan – druh trvanlivého salámu podobný slavnému uheráku.
389 Stranit někomu – dávat mu přednost.
145
Adam se na ni jen výhrůžně usmál a ukázal si na ústa, na
znamení, že by měla raději mlčet a ona opravdu hned přestala.
„Mami, já už nemůžu,“ hlesla, svezla se ze židle a rychlostí blesku
byla pryč od stolu.
Zlata se rozhlédla kolem. Už jen babička rozvážně upíjela
svou bílou kávu a manžel dojídal vánočku. „Tak, já dojdu říct Haně,
že pojedeme.“
Ozvalo se zahřmění.
„Já se picnu! Adame, to si nemůžeš ten zvuk konečně
změnit? Zase jsem se lekla. Eště jednou a máš mě na svědomí,“
pronesla skoro hystericky391 Sára v reakci na ohlášení příchodu
Adamovy esemesky392.
Mladý Joshua se bez hnutí brvy vrhl ke své tašce a vyhrabal
z ní mobilní telefon. „VE CTYRI U KONE. LUCA“ viděl na displayi.
Usmál se. Lucku měl opravdu rád, v její přítomnosti se cítil dobře,
rozuměl si s ní a dokonce kvůli ní ochotně toleroval393 i to, že se
k nim většinou přidává Petr. Ten byl na jeho vkus divoký a někdy se
choval jak magor. Další z jejich čtyřlístku – Tomáš byl pohodář.
Adam pomyslel, co na to asi řeknou, až je přivede do svého domu.
ti budou koukat.
390 Strouhat někomu mrkvičku tato krajová fráze vyjadřuje manuální gesto, při němž „strouhající“, tedy
posměváček tře kolmo nataženým ukazovákem druhý ukazovák. Toto gesto někdy doplňuje slovy
„kiš – kiš“. Významem je posměch za to, že se někomu stalo něco, co si zasloužil:“Kiš – kiš, to ti
patří.“
391 Hystericky – podrážděně, popuděně, až chorobně přehnaná reakce
392 Esemeska – SMS zpráva – textovka posílaná převážně mobilním telefonem.
393 Tolerovat – snášet, přijímat.
146
XXII. TAJEMSTVÍ KRYPTEXU
Lucie nervózně přecházela sem tam. Bylo 16:10 a u sochy sv.
Václava byla dosud sama. Na ty kluky je teda opravdu spoleh!
Ve chvíli, kdy se už chystala napsat výhrůžnou SMS, kdosi jí
zezadu zakryl dlaněmi oči.
„Adam,“ rozhodla.
„Vedle jak ta jedle,“ Tomáš byl trochu dotčený, ale věděl,
kdo je u Lucky Number one394 a nedělal z toho vědu. „Čaau,“
pozdravil právě příchozího Petra.
„Zduř. Tak co podniknem? Jeho Výsost tu ještě neni, co?
Nebo nepříde?“
„Byl dneska u babičky a prej se zejtra stěhujou.“
„Kulový! Na Vánoce stěhujou? A ty mu to žereš? Prostě na nás
mastí a blbější výmluvu si vymyslet neuměl.“
„No, máš pravdu, že to zní divně, ale kdyby se nechtěl sejít,
nenapsal by tohle,“ namítla Lucie a ukázala oběma chlapcům
textovku od Adama.
CAU, LUCO. AKORAT JEDEME DO PRAHY. VEZEME BABICKU A
ZITRA SE BUDEME STEHOVAT. NEVIM JAK TO STIHAM. KE KONI NE
PRIDTE TAMKDE SME BYLI LONI PRED STEDRYM DNEM.ADYS#
„Heh, loni před Štědrým dnem? Na Staromáku, ne?“ hádal
Tomáš.
394 Number one [nambr van] číslo jedna, jednička – označení pro někoho, komu je přisouzeno první
místo.
147
„Pokud si dobře vzpomínám, slezli sme toho víc, ne?“
znuděně konstatoval Petr.
„No právě. Proto si myslim, že je jen jedno místo, kerý může
mít na mysli,“ připojila se k Petrově logické úvaze Lucka.
„Ten barák,“ pochopil Tomáš.
„Bingo. A vo co se pan Tajemnej teda podle tebe snaží,
kopretinko?“
„Co mu brnknout?“ navrhl Tomáš.
„Myslíš, že jsem to nezkoušela, ty chytrej? Ale 'JE MI LÍTO,
VOLANÝ ÚČASTNÍK MÁ ASI VYPNUTÝ TELEFON...'“
„No, tak tam dem, ne?“ ochotně navrhl trochu zasněný
Tomáš a Petr ho doplnil o svoji podmínku:
„Deme, ale jestli zbytečně, dam si ho k večeři.“
Tomáš se zasmál a Lucka protočila očima a jen v duchu si
řekla, že kdyby si to aspoň jednou odpustil, ani by to nebyl on.
Když dorazili na Betlémské náměstí, byla již tma. Atmosféra
nápadně připomínala večer, kdy tu byli loni. Zvolna se z oblohy
sypal sníh a vysmíval se vozu technických služeb, jenž právě
náměstí opouštěl.
Kamarádi se rozhlíželi, jestli neuvidí Adama někde postávat,
ale nikde na dohled nebyl.
Skupinka si ihned všimla pootevřených
mihotavého světla uvnitř, jež zvalo ke vstoupení.
vrat
domu
i
Jako myšky tiše a rychle vpluli dovnitř v očekávání, že tam
se setkají s chybějícím kamarádem. I tentokrát však byli zklamáni.
Petr beze slova vyskočil na lavici a jednu z pochodní uchopil
ve snaze vyprostit ji z kování. Šlo to ztuha, ale když zapojil obě
ruce, podařilo se. Ještě nikdy něco takového nezkusil a byl hrdý, že
pochodeň umí držet.
148
„To ne! Zbláznil ses? Vlezeme do cizího domu a ještě tu něco
seberem?“ zaprotestovala Lucie.
„Klídek, kopretinko, přece tu nic neberu. Jen si jí pučim,
nebo chceš jít poslepu jako loni?“
„Počkej, ty chceš vlízt dovnitř?“ ulekl se Tomáš a Lucka jen
opět protočila oči a usadila se na lavici na znamení, že s ní nikdo
nehne; zůstane tady a basta.
„Hele, no jak myslíš, ale Adam třeba čeká nahoře a jestli ne,
tak si nás tam najde,“ řekl Petr a významně se podíval Tomášovi do
očí.
Ten samozřejmě výzvu nepřehlédl a přidal se k němu.
„Tak nám tu dělej zeď, kočko,“ řekl ještě Petr Lucii a vydal
se na schodiště následován Tomášem.
„Proč já? Proč zrovna já musím mít za kámoše takovýdle
pitomce?“ zanaříkala. „Počkejte na mě!“ křikla za nimi šeptem a
opatrně našlapuje snažila se je doběhnout.
Nahoře se všichni tři zastavili a snažili se zachytit jakýkoli
zvuk. Slyšeli však jen vlastní dech a sem tam zaskřípání staré
podlahy, to když některý z nich přešlápl, aby se mu lépe stálo. Když
opravdu chvíli nic nezaslechli, Petr šeptem křikl: „A-da-me!“
Žádná odpověď.
Vykročil tedy opatrně vpřed. Ostatní za ním. V jednu chvíli
se zarazil. Zůstal stát. Tomáš, který to nečekal do něho vrazil.
„Si buzík?“ podrážděně na něho Petr zasyčel, protože se
hrozně lekl. Zastavil totiž proto, že se mu zdálo, že kdesi na konci
chodby se cosi velmi slabě rozsvítilo. Chvíli stáli a naslouchali.
„Oheň?“ zašeptala Lucka. Ale jista si nebyla. Ten zvuk mohl
vycházet klidně i z pochodně, již třímal Petr. Po chvilce šli dál.
Došli až k místu, odkud se slabé světlo linulo. Byly to
pootevřené dveře za nimiž se ukázala rozlehlá místnost. Kdesi v
149
jejích útrobách velmi slabě plápolal oheň v krbu a jen velmi lehce ji
osvětloval.
Nikde nikdo. Nikde nic. Jen před krbem stála zády k nim
židle s vysokým krytým opěradlem.
Šli pomalu a opatrně, podlaha pod nohama jim vrzala, kolem
žaludku cítili zvláštní brnění.
Když byli téměř uprostřed sálu, náhle se za jejich zády
dveře, jimiž vešli, prudce a velmi hlučně zavřely. Lucka zaječela a
oba hoši se tak lekli dvojnásob. Chladnokrevný Petr se však rychle
vzpamatoval, rozběhl se ke dveřím a chytil za kliku. Jenže dveře
otevřít nešly.
„Jsme v pytli! Já ho zabiju,“ ulevil si Petr přiškrceným
hlasem.
„Koho chceš zabíjet? Za tohle můžeš ty! Já ti říkala, ať
počkáme dole, jenže ty ne, ty se musíš furt předvádět. Pán s
pochodní,“ potichu ale nazlobeně kroutila Lucka hlavou.
Oheň v krbu náhle mocně zaplál a prázdným sálem zaburácel
hlas: „Kdo mě to v mém domě ruší? Kdo sem vstoupil bez pozvání?!“
Lucka i Tomáš měli pocit, že musejí každou chvíli podlehnout
mdlobám, jež se o ně pokoušely.
Petr, ačkoli též k smrti vyděšený, srdnatě stiskl v obou rukou
pochodeň a vykročil směrem k židli připomínající trůn, zpoza níž
hlas vycházel.
„Stát!“ ozvalo se od krbu.
Tentokrát už i Petr zůstal zcepeněle na místě a bál se jen
pohnout.
Notnou chvíli se nic nedělo a v tichu bylo slyšet vedle
praskání ohně v krbu i drkotání Lucčiných zubů a rychlý dech všech
tří.
Po chvíli, jež se jim zdála jako věčnost, se pohnul stín, který
trůn vrhal na podlahu a od něj se oddělila nevelká postava ve
150
dlouhém splývavém plášti v tom šeru nejasné barvy. Kamarádi zírali
a čekali, co se bude dít dál.
Neznámý náhle volně mávl rukou. Pod stropem ve tmě, jež
tu dosud vládla, se na lustrech rozsvítily desítky svic a ze tmy
vysvobodily celý sál. Neznámý přistoupil k Petrovi a vzal mu
pochodeň z rukou se slovy: „Už jsem myslel, že ani nedorazíte.“
Všichni tři na něj hleděli s otevřenými ústy a neschopni slova
a Adam si náležitě tento okamžik překvapení vychutnával.
„Ty vole, já tě...“ ulevil si Petr, když si plně uvědomil, jak
byli napáleni. „Tak to nemělo chybu!“
Tomáš s Luckou na Adama stále hleděli jako na zjevení. Petr
byl Adamovým nástupem doslova fascinován a Adam cítil, že si
teprve nyní získal jeho respekt.
„A jak jsi to udělal? Ty efekty? A co to máš na sobě?“ a kladli
spoustu dalších otázek, které nebraly konce. Adam byl rozhodnut
podstatné udržet v tajnosti a tak dával bedlivě pozor nač a jak
odpovídá.
„Adame, co to má znamenat? Ten dům je váš? To sem se
máte stěhovat?“ zeptala se Lucka.
„Si ho vloni vyhlíd a fotřík koupil k narozkám,“ poznamenal
Petr se smíchem.
„Byli jsme za tátou v Izraeli a ten pán, pro kterýho táta
dělal, mi odkázal svůj majetek.“
„Jako tobě? Tvýmu tátovi, ne?“ chtěl se ujistit Tomáš.
„Ne. Mně.“
Petr.
„Tak to je hustý. A von jako natáh brka?“ zajímal se zase
„UMŘEL!“ zaburácel nadlidsky Adam hněvivě, všem naskočila
husí kůže a jen Lucka si všimla slzy, již se snažil zamaskovat.
151
I otrlému Petrovi při tom přeběhl mráz po zádech a opravdu
na chvíli pocítil z Adama strach. „Tak soráč, hele, já sem to tak
nemyslel.“
„A co všechno ti ještě vodkázal?“ nadšeně se zajímal Tomáš.
„No, to ani vlastně nevím. Je tu Sebastian, můj správce
majetku, teda teď je asi u nás a má sem s našima přijít někdy
kolem sedmý.“
„Tak to je soda, správce majetku, to musíš mít nejspíš i
korunovační klenoty!“ smál se Petr o poznání slušnější.
„A hele, co jsem dostal k Vánocům od něj,“ řekl Adam
nadšeně a z kapsy rudého pláště, jenž měl na sobě, vytáhl svůj
kryptex.
„Hochu, ty musíš bejt fakt pako. Von dostane barák jako
kráva, má svýho vlastního správce majetku a raduje se z takovýhle
blbiny!“
„Proč blbiny?“ dotčeně se na Petra Adam zamračil a opravdu
se zlobil.
Otevřel dveře a vyšel na chodbu následován kamarády.
Otevřel jiné naproti a vešel dovnitř. Rozsvítilo se tam, aniž cokoli
udělal. V místnosti byla starožitná křesílka i jiný nábytek. Lucka
nadšeně vydechla.
„Pítr nezná Šifru Mistra Leonarda,“ posmíval se Tomáš, když
se po pokoji rozhlédl a všichni se posadili. „Kdybys to čet, nebo
aspoň dybys viděl film, viděl bys, jak to je senzační věc. Já to teda
čet a mam i film, ale ne ten s kryptexem. Ty máš, Adame, to
dývídýčko s kryptexem, že jo?
„Jasně,“ odpověděl mu Adam potěšen, že alespoň Tomáš má
o jeho dárek zájem a ví, vo co go395.
395 Voco go [vo co gou] – oblíbená poznámka mládeže znamená „oč jde“
152
„No a k čemu to teda je?“ Petr začínal mít nepříjemný pocit,
že se ze samozvaného vůdce mění v outsidera396 a to ho vůbec
netěšilo.
„Tak podivej,“ pustil se do vysvětlování Tomáš, „vidíš ty
kostičky s písmenama, je to jako číslovej kód u sejfu, nebo u
zámku. Kryptex má přednastavenej pětimístnej kód. Když ho
zavřeš, tak rozházíš písmena a votevře ho zase jen ten, co ten kód
zná a písmena nastaví do správnýho postavení. Takže, když kód
neznáš, máš smůlu.“
Kdyby Tomáš ještě svůj monolog nehodlal ukončit, Petr by
stejně vytáhl své jednoduché řešení: „Jo, jak sem si myslel, je to
hračka pro děti. Přece stačí, abych s tím švihnul, nebo na to vzal
šroubovák.“
A to byla voda na Tomův mlýn397: „No a to si právě vedle jak
ta jedle. Fór je v tom, že kryptex je na schovávání nějakých textů;
receptů, tajných vzkazů a tak. Vevnitř je skleněná nádobka a ta je
naplněná octem. Na ní namotáš papír s tajným vzkazem a pak
zasuneš do vnějšího válce s kódovýma písmenama, uzavřeš a
písmena rozhodíš. Tim to máš zamčený...“
„A na co tam máš ten vocet?“ Petr byl netrpělivý.
„Hele, nech mě domluvit,“ ohradil se Tomáš.
„Jo, jenže než ty se vyžvejkneš, tak já zapomenu, co sem
chtěl říct,“ nedal se Petr.
„Tak můžu to dopovědět?“ Tomáš byl už docela naštvaný,
protože Petr jeho triumf nad sebou, aniž to tušil, oddaloval. „Tak
když se kryptex pokusíš otevřít jinak, než jak se má, teda pomocí
kódu, nádobka s octem se rozbije a text na svitku papíru se zničí.“
„... takže nemůže padnout do nepovolanejch rukou,“ zase si
Petr nemohl pomoci, ale správně tušil, že už je Tomáš s výkladem u
konce. „Tak to je bomba.“
396 Outsider [autsajdr] – člověk nevýznamný, ze společnosti vyřazený, nedůležitý, neschopný,
neuznávaný.
397 Voda na mlýn – rčení. Znamená „přišlo mu to vhod“, dnes také říkáme nahrávka na smeč.
153
Adam byl konečně spokojený s Petrovým pokrokem, Tomáš
byl hrdý, že se mu podařilo natvrdlého a nafoukaného kamaráda
přesvědčit a Lucka se šťastně usmívala, protože to přála všem.
„Adys, tak ukaž,“ netrpělivě vyzval Tomáš Adama k
demonstraci.
„Jo, ukázal bych, ale uvnitř má něco být a jakej je kód, já
zatím nevim. Už jsem to zkoušel mockrát, ale ani jednou jsem se
netrefil.“
Touhle větou mladý Joshua spustil lavinu. Kamarádi se
předháněli, kdo z nich pro něho vymyslí lepší a především vtipnější
heslo, jež by kryptex otevřelo. Po chvíli je už Adam přestal vnímat a
zasnil se. Postupně si v mysli přehrával všechny zážitky, jež mu
změnily život počínaje věštbou a dneškem zde konče a snažil se
zachytit cokoli, co by mohlo být důležité natolik, že by to Sebastian
použil jako kód. Samozřejmě, nakonec to mohlo být i cokoli úplně
banálního, co s tím, co prožívá, kým je, nemá vůbec nic
společného. Přece jen důležitějším kritériem byl počet písmen.
Probral se ze zamyšlení. Kamarádi pilně vymýšleli a neustále
se dohadovali, co by to mohlo být a Lucka, jež bděla nad správným
počtem, je neustále hubovala, že neumějí ani počítat a jak by asi tu
s šesti, tu s deseti písmeny, chtěli otevřít sejf 398, jenž má jen pět
míst. Petr jednou dokonce navrhl, že když jeho zaručené heslo má
písmen deset, mohl by si to rozdělit; nejdřív by zadal pět a pak
dalších pět a taky by to mohlo fungovat. Nakonec se svého nápadu
vzdal.
Adamovi blesklo hlavou světýlko naděje. Popadl tašku a
vyjmul z ní latinsko-český a česko-latinský slovník. Zběsile listoval
až našel co hledal.
natio -onis f 1. narození, rod ...
Měl silný pocit jistoty, že dospěl k řešení. Zatajil dech a
rozhlédl se po kamarádech. Petr se zrovna dohadoval s Tomášem o
tom, zda je PRAHA dost dobrá. „To napadne každýho jako první!“
mínil rozčileně Petr.
398 Sejf – trezor.
154
Tomáš po chvilce váhání vytáhl argument, jež měl Petra
zdolat: „No dyť jo! Chápeš to? Každej si todle řekne a nikdo to
nezkusí, protože je to moc jednoduchý, chápeš? V jednoduchosti je
síla.“
„V jednoduchosti, jo? Tak já, dybych chtěl dát Adamovi
jednoduchej kód, tak mu tam dam ADAM.“
Tomáš jen okamžik zapřemýšlel a pak se rozchechtal, až
brečel. Lucka se také smála a Petr rudý jako rak tušil, že je za
blbce. „Co se směješ?“ udeřil Tomáše do ramene.
„Jsi vedle jak ta jedle. Spočítej si to! Von je fakt uplně
blbej.“
„Ticho!“ zvolal Adam, až se dům otřásl. „Můžete být chvilku
zticha?“
Kamarádi se okamžitě přestali dohadovat.
„Jak to dělá? Jak todle dělá?“ zahučel Petr na Lucku
udiveně.
„Myslím, že to mám,“ Adam zvedl kryptex nad hlavu.
„Tak ukaž!“ „Jo, ukaž,“ pokřikovali kluci, jen Lucka
zadumaně mlčela. Pak ale vstala a řekla: „Hele, já jsem taky
zvědavá, ale nenapadlo vás, že to, co je uvnitř, je určeno jen
Adamovi a může to být tajný?“
„Jé, hrdlička se zase vozvala. Ty seš prostě úžasná,“
zabručel nakvašeně Petr.
vrátil.
„Jo už od narození,“ a udělala na něj obličej, což jí Petr
„Víte co, mě to je šumák, co tam je, jsem jen zvědavěj, jak
kryptex funguje,“ řekl klidně Tomáš.
Adam se usmál. „Tak pozor! Jdu na to,“ postavil se,
kamarádi jej obklopili a on začal zadávat jednotlivé hlásky: „EN-ÁTÉ-Í.“
Nikdo ani nedutal.
155
„Ó.“ Když se tato hláska zařadila vedle ostatních, ve válci
cosi zřetelně cvaklo.
„Hhaa,“ vydechla Lucka z napětí a Adam cítil, jak mu buší
srdce. Neotvírej tu věc, nebo zemřeš. Najednou si na ni vzpomněl.
Tahle věta jej zarazila. Byl to jen sen, ale který z jeho snů za
poslední dva roky, byl „jen takový“? Ale co, i kdyby to nebyl sen,
kdyby se mu jako už nejednou do hlavy naboural Cain, znamená to,
že mu hodně záleží na tom, aby Sebastianův dárek nebyl otevřen.
Přesto ale měl dojem, že udělá líp, když kamarády varuje. „Hele,“
podíval se po nich pomalu.
„Tak už dělej, musíš nás tak šponovat?“ zavrčel Petr
netrpělivě.
„...měl jsem sen, a moje sny bejvaji živý, někdo mi řek, že
když to otevřu, tak zemřu. Možná je to blbost, ale měli byste to
vědět, poslední dobou se kolem mě dějou divný věci, tak kdyby
náhodou...“
„Snad se nás teď nechceš zbavit? Já zůstávám!“ řekl
kategoricky Petr a podíval se po ostatních.
„Já taky,“ přidal se Tomáš.
Lucka se usmála a řekla: „Všichni za jednoho, jeden za
všechny, nebo ne?“
Adama už pomalu brněly prsty. Nadechl se hluboce a pomalu
pravou rukou vytahoval vnitřní uvolněnou část válce z té vnější s
písmeny.
Náhle se udělal prudký vítr, zhasly všechny svíce na lustru i
na svícnu na stole a otevřela se okna, průvan jimi zamával.
„Hu huuu!“ jako strašidelně zahoukal Petr a Lucka se
uchechtla: „Dost, nebo se počuram.“
V tom okamžiku se ozvala ohlušující rána, jako kdyby přímo
do domu udeřil hrom, z kryptexu se uvolnilo oslepující světlo a
všechny čtyři pohltilo. Pokoj zůstal prázdný, jen dým z osiřelých
156
knotů unikal do otevřeného okna, jehož křídla co chvíli zabouchaly
znásilněny průvanem.
Na větvi stromu přímo proti oknu zakrákal velký černý pták a
odletěl směrem ke Karlovu náměstí.
157
XXIII. HOSTINA
Všichni čtyři křičeli jako o život. Cítili obrovský tlak, podobný
pocit jako když byli na odstředivce či horské dráze na Matějské
pouti. Krev se jim hrnula do hlavy a zbytek těla brněl a mravenčil,
cítili ohromný tlak v uších, žaludek až v krku a obrovský hluk kolem
nich a všudypřítomné oslňující světlo, je děsily tak, že by dali
cokoliv za to, aby to už skončilo.
„Uuuž doost!“ s velkou námahou vykřikl Adam a rázem se vše
zpomalilo, světlo sláblo a z dálky byla slyšet hudba. Ade-ste fideles399. A sílila.
Zastavili se. Kde byli, byla téměř tma a ticho. Ta vánoční
melodie stále sílila a prostor se prosvětloval. Nacházeli se v
nějakém velmi velkém sále. Z hloubi šera se pomalu vynořila sotva
viditelná silueta stromu a na ní se pomalu rozsvěcela malá světýlka,
až jich byly tisíce. Adeste fideles nabývalo v rytmu na rychlosti a
pojímalo jakýsi břinkavý charakter. Ještě než se veliký vánoční
strom rozsvítil úplně, počaly zpoza něho do výšky vystřelovat
desítky, ba stovky jisker a jiskřiček roztodivných barev. Některé byly
tiché, jiné za letu hvízdaly, aby se ve výšce rozprskly a dolů se
snášely v podobě lehkého zpívajícího deště. Ohňostroj, který tu
kdosi připravil, vyvolal nadšení čtyřlístku kamarádů, jež naplno
kompenzovalo400 prvotní úlek a zděšení. Vánoční melodie v podání
neviditelné cirkusové kapely byla nezvyklá a zvláštní. Náhle cosi
rychle a hlučně, z výšky před již rozzářený stromeček, žuchlo.
Kamarádi sebou prudce škubli leknutím a pohlédli tím směrem. V
následujícím okamžiku ustal ohňostroj, sál mírně potemněl a
odkudsi z velké výšky se na zem snesl oslňující kužel světla. Tam v
jeho poli uviděli jakousi hromádku. Ozval se pruživý zvuk a z
399 Adeste fideles – jedna z nejslavnějších vánočních koled.
400 Kompenzovat – vynahradit.
158
hromádky vystřelil veliký červený květ z krepového papíru 401.
Pomuchlaný klobouk takřka obřích rozměrů byl tou hromádkou, na
jejímž vrcholu květ trčel.
Kamarádi na tu podívanou hleděli s otevřenými ústy a co
chvíli některý z nich utrousil nějakou poznámku.
Klobouk se pomalu začal vznášet a za zvuku fanfáry z
nenaladěných trubek se pod ním objevil veliký legrační klaun.
„Ták to je boží!“ vykřikl Petr a začal tleskat a hlasitě
hvízdat.
„Ooo! Jeeee! Hhhhh... Pane šiditelí, pane šiditelí. Co sém
to... Joooo už viiiim!“ začal klaun vykřikovat a děti se smály a
tleskaly.
„Si dobrej!“ snažil se na adresu Adama překřičet všechen ten
hluk Petr.
Jenže Adam sám na to vše hleděl s rozpaky a nemenším
překvapením, než ostatní. Navíc klaun nebyl zrovna jeho šálek
kávy402: ihned si vzpomněl, jak, když byl malý, jej ve snech
pronásledoval zlý klaun a od té doby se tomuto humoru spíš
vyhýbal. Teď ale viděl, že jeho přátelé se náramně baví a tak byl
rozhodnut společně s nimi si tuhle zábavu náležitě užít.
Jeviště se počalo zalévat měkkým světlem, jak na ně mířily
desítky reflektorů a zvolna se rozsvěcely.
Klaun měl jak se patří zmalovaný obličej, nezbytný klaunský
nos a na hlavě onen velký rozkřáplý klobouk. Oblečený měl
pestrobarevný notně záplatovaný kabát, ohromné široké kalhoty a
boty každou jinak dlouhou, což mu činilo značné potíže při chůzi.
Z jedné z mnoha kapes kalhot vytáhl obrovské zrcadlo, tak
velké, že se mu ani do tak velké kapsy rozhodně nemohlo vejít.
Podíval se na sebe a nejspíš zděšen svým zjevem, zaburácel: „Jee!“
Praštil prudce zrcadlem o zem a to se rozbilo na milióny maličkých
kousků, jež se odrazily od podlahy a počaly se vznášet v podobě
401 Krepový papír – papír připomínající tkaninu používající se k dekoračním účelům, často právě na
výrobu umělých květů.
402 Jeho šálek kávy – rčení: Nemá jej příliš v oblibě
159
třpytících se sněhových vloček vzhůru, jakoby sněžilo vzhůru
nohama.
Kamarádi tleskali.
Za stálého hraní Adeste fideles, dlužno poznamenat, že
chvílemi značně falešného, jak se na klaunské představení patří, se
ozvalo jemné ratatatatatata bubínku, jako v cirkuse, když vrcholí
nebezpečné číslo artistovo403 a klaun náhle prudce a hlasitě dupl.
Ratata rázem ustalo, ozvalo se lehké ale hlasité cinknutí trianglu404
a klaun tu stál ve flitry405 posetém třpytivém smokingu406 a vykřikl
„Voilaaa407!“
A děti opět tleskaly. Teď již seděly na obrovských pohodlných
divanech, vedle každého z nich stál stoleček plný nejrůznějších
sladkostí, chipsů408 a oříšků snad všech druhů. Byly tam i slané tyčky
a preclíky. Na talířích byly chlebíčky a jednohubky, v miskách
kompoty a zmrzlinové poháry.
Klaun natáhl ruku, rázem se všechny sněhové vločky, stále se
vznášející vzhůru a pomalu a dlouze rotující kolem něho, rychle a
jako taženy magnetem sletěly ke klaunově ruce a opět se zcelily v
jediné obrovské zrcadlo. Ten do něj zálibně pohlédl a velmi
uspokojeně a až blaženě udělal „Jeeee.“
Petr stál na křesle a nadšeně tleskal.
Tu klaun naznačil, jako že si jich všiml, otočil zrcadlo proti
nim, udělal znechucený obličej a „Blueee“. Čekali, co bude
následovat a klaun dlouze máchl zrcadlem nahoru a pustil je.
Zrcadlo se jako ve stavu beztíže pomalu obracelo, plulo prostorem
daleko a do výšky pryč od klauna, až se ztratilo ve tmě nedohledna.
Tu luskl prsty a všem čtyřem přátelům se na obličejích
objevily klaunské nosy.
403 Artista – umělec obecně, vžitější je jako označení „cirkusových“ a varietních umělců, tedy
gymnastů, ekvilibristů (ti kteří dokonale ovládají rovnováhu a balancují předměty, svými partnery
apod.) žonglérů atd.
404 Triangl – Bicí nástroj trojúhelníkovitého tvaru s typicky tenkým cinkavým zvukem.
405 Flitry – ozdobné (barevné a lesklé) plíšky, dnes pokovené folie ve tvaru koleček, jimiž se pošívají
šaty umělců, (někdy i ženské společenské šaty) pro efekt třpytivosti.
406 Smoking – Pánský společenský oděv s lesklými klopami, případně i límci.
407 Voila [voalá] - Francouzsky „Hleďme!“
408 Chipsy [čipsy] – bramborové lupínky, z angličtiny
160
Tomáš nos chytil prsty, natáhl ho na gumičce, pak jej pustil
zpět a vykřikl: „Bomba!“.
Petr se zachechtal a křikl na Adama: „Si fakt borec! To se ti
fakt povedlo! Ty jo! Koukněte na Lůcu, ta má ránu!“
Lucka se smála a na Adama udělala gesto jako že je fakt
dobrej.
Ten se sice pobaveně smál, ale byl z nich překvapen nejvíc a
přemýšlel nad Sebastianovým nápadem. Nějak mu tohle k němu
nepasovalo. Každopádně kamarádi se úžasně bavili.
Nyní se jeviště ponořilo do tmy a všechno ztichlo. Klaun
osvětlený opět jen jediným kuželem jasného světla poklepal na
mikrofon „Ein, zwei, drei, adin, dva tri, uno, duo, tre, one, two,
three409. Ehm, vážení a vzácní, dámy a páhahánové, přátelé a
přítelkyně! Dovolté mi, abych na tomto našem skrómném mejdánu
přivítal naše velevzácné hostý. Dnes k mám zavítala slečna Lucie
Úžasná...“
V tom okamžiku druhý kužel světla dopadl na místo, kde
seděla Lucka, jakási neznámá síla ji zvedla a dívka, k překvapení
svému i svých přátel, měla na sobě krásnou zlatavou třpytící se róbu
a z vlasů učesaný slušivý drdol s lokýnkami410. Když se vzpamatovala
z překvapení, udělala pukrle a nadšená a se smíchem se zase
posadila.
„Tuš411 a potlésk pro naší slečínků!“ zaburácel klaun a začal
plácat svýma jako lopaty velkýma rukama v bílých rukavicích.
Kluci tleskali jak o život a pískali. „Jo, jo, jo, jo, jó!“
Další reflektor zamířil na Tomáše. „A vítáme také pana
Tomáše Dlouhého, potlesk prosím! Vítejte!“
409 Ein [ajn], zwei [cvaj], drei [draj] - německy, adin, dva, tri - rusky, uno, duo, tre - italsky, one [van],
two [tú], thre [frý] - anglicky jedna, dva, tři
410 Drdol – dámský účes. Vlasy jsou upevněny na temeni hlavy. Lokny jsou prameny vlasů vpředu nad
ušima často nakroucené do spirály.
411 Tuš – menší znělka.
161
I Toma cosi zvedlo a už se ukláněl v bílém smokingu, jenž
ještě více zdůrazňoval jeho tloušťku a s velikým červeným
motýlkem u krku.
„Bravo, tučňáku!“ tleskal Petr, aby i jeho zalila záře
reflektoru a již stál, oblečený v černém fraku.
„Aaaa Petrrr Kraus! To je náš další milý a vzácný host! Vítejte
u nás. Tuš pro pana Petra!“ A tuš zahrála.
Náhle se ozvaly fanfáry412. Adam už si říkal, co asi Sebastian
vymyslel pro něho, a i přes pochybnosti měl za to, že ten klaun není
nikdo jiný, než on. Když fanfáry dohrály, vše ztichlo, že by na zem
padnuvší špendlík muselo být slyšet. „Dámo a pánové, nastává ten
vzácný okamžik,“ promluvil klaun exaltovaně413 ale už ne tak
klaunsky, „a my máme tu čest a potěšení mezi námi přivítat hosta
nejvzácnějšího, jeho královskou výsost pana Joshuu Lowensteina,
místokrále a kardinála betlémského a jsme vděčni, že nás poctil
svou velevzácnou přítomností. Vítejte, vítejte, vítejte!“ a opět se
ozvaly fanfáry a stovky reflektorů už mířily na chudáka Adama. Jeho
křeslo zmizelo, místo něho tu byl veliký piedestal414, na něm
obrovský trůn celý ze zlata a Adam stál před ním oděný v
purpurovém smokingu s tlustou purpurovou šerpou415 od levého
ramena k pravému boku a plášť, který měl dosud na sobě, byl nyní
olemován hermelínem416. Na hrudi mu visel řád zlatého rouna a na
hlavě měl zlatou korunu připomínající svatozář.
Kamarádi se k sobě naklonili. „Co to má znamenat?“ řekl
Petr, i ostatní se divili. Teď už se jim to zdálo příliš. „Von ze sebe
dělá krále! To je jako lepší než my, jo? Tak na todle teda peču.“
Jenže tím, kdo byl nyní rozzlobený, byl Adam. Tohle mu
Sebastian přece nemohl udělat. Tady se něco děje, a to něco
divného! Moc divného. Adam se otočil k trůnu a vrhl na něj hněvivý
pohled, strhl si z hlavy korunu, z ramen plášť s hermelínem, sundal
si řád i šerpu a vše hodil na trůn. Otočil se a trůn i piedestal se
vlivem jeho pohledu proměnily tak, že byly z písku, trůn se pomalu
412 Fanfára - slavnostní troubení.
413 Exaltovaný – přepjatě nadšený, velmi zanícený.
414 Piedestal – vyvýšené místo, podstavec, povýšenost, významné postavení.
415 Šerpa - pruh ozdobné tkaniny.
416 Hermelín – kožešina hranostaje, lasicovité šelmy. Bílá s černou špičkou ocásku. Je insignií,
znakem králů.
162
sesypal. Adamovi se do piedestalu zabořily nohy a on se z něho
svezl, jakoby scházel písečnou dunu417. Vrátil se ke kamarádům a
utrousil: „Sorry, ale mě se to nelíbí.“
„Copak tendle tyjátr nemáš na svědomí?“ podivil se Tomáš.
„Jasně že ne. To on a ani nevim, kdo to je,“ chtěl ukázat na
klauna, ale ten byl ten tam.
Všechny reflektory pohasly a prostorem, kde byli, se začalo
pozvolna rozsvěcet měkké růžové světlo, jako když svítá. Z
nedohledné výšky se sypaly sněhové vločky a bylo slyšet rolničky.
Zem už byla pokryta vrstvou sněhu a za zvuků rolniček a
neodbytné cirkusové kapely přijely saně a na nich stál klaun v
santaklausovském kostýmu. Když konečně zastavil, seskočil ze saní a
zvolal: „Přátelé, konec šaškárniček, teď začíná zábava! Asi jste si
všimli, co to mám na sobě! A určitě jste si i řekli co to má na sobě? A
já vám řeknu, co to mám na sobě. Možná byste řekli, že mám na
sobě hadry vod Santy Klause, neboo snad Franty Klause? Ne ne ne!
Ten vymyšlenej prevít mi je ukrad! Není žádnej Santa Klaus, ale
Santa Klaun! A to seeem já. Já já já. Jenom já.“
Kamarádi se už zase bavili, nápad se Santa Klaunem se jim
náramně líbil. Jen Adam byl celým večerem zklamaný, ale nechtěl
přátelům kazit dobrou náladu a tak se bavil s nimi.
417 Písečná duna je písečný přesyp, který vzniká převážně v písečných pouštích a na plážích vlivem
působení větru na ležící písek.
163
XXIV. ZMIZENÍ
„Tak pojedeme,“ rozhodl Lowenstein a rodina vstala od
stolu. Oblékli se a sešli na ulici. Když nasedli do auta, zazvonil v
jeho kapse telefon. Vyndal jej a podíval se na display. Sebastian.
„Ano, Sebastiane?“
„Trochu jsem se zdržel u karmelitánů, ale už jsem na cestě.“
„Fajn, my právě taky, už jsme nechtěli čekat a vyrážíme.
Adam už je tam,“ šibalsky se podíval do zpětného zrcátka na dcery
a tchyni a dodal: „Naše děvčata se už na vás těší. Tak zatím.“
Sára se zatvářila a Terezka si ještě přisadila: „Já ne. To Sára
a babička.“
Když přijeli na Betlémské náměstí, Sebastian oblečený opět
do řeholního zrovna před domem vystupoval z taxíku. Lowenstein
našel místo k zaparkování a zastavil. Všichni vystoupili a šli se
pozdravit s přítelem.
„Tak to je ten mladý pán Sebastian, já jsem ňáká Vránová,
babička Adama a těchhle dvou cácorek,“ podala mu ruku.
Sára zrudla: cácorka? Babička ji před Sebastianem úplně
znemožnila!
„Opravdu. Sárynko, je to opravdu moc pěknej mládenec.“
Babička mu nepřestávala tisknout ruku a Sára měla za to, že se musí
propadnout do země.
„A pane Sebastiane, není vás pro ten hábit škoda? Měl byste
si najít nějaké pěkné děvče. Já bych vám namluvila naší Sárynku.“
164
„Babi!“ vykřikla Sára celá červená. Tohle už na ni bylo moc.
Terezka se zubila a Zlata se k matce naklonila a řekla: „Mami,
myslím, že tohle není naše věc. Myslím, že Sebastiana uvádíš do
rozpaků.“
„Děkuji, Zlato, to je v pořádku. Jsem zvyklý na to, že by
mne leckdo nejradši oženil a když je ten někdo takto sympatická a
šaramantní418 dáma, jako vy,“ otočil se zase na babičku, „je to
dvojnásob milé.“
„No tedy! A ještě k tomu galantní! Vy opravdu víte, co se
patří! A jste prý z Polska! Musím říct, že mluvíte česky pěkně,“
obdivně poznamenala babička, usmála se, poplácala hřbet jeho ruky
a konečně mu ji pustila.
„Děkuji vám, paní,“ usmál se Sebastian potěšeně. „Půjdeme
tedy dál?“ obrátil se ke všem a vzal za kliku.
„Ovšem,“ řekl Lowenstein, „pomohu vám s těmi zavazadly.“
Sehnul se a zvedl dva velké kufry.
Nevšimli si muže postávajícího u Betlémské kaple.
V průjezdu byla tma jako v ranci a Sebastian hledal poslepu
vypínač, aby rozsvítil. Lowenstein postavil kufry zase na zem,
vyndal z kapsy mobilní telefon, na něm zapnul světlo a Sebastianovi
posvítil.
„Děkuji pane Lowensteine, teď...“
„Petře. A rádo se stalo,“ skočil mu Lowenstein do řeči.
„Petře,“ usmál se, „Teď to najdeme..., á tady je mrška.“
Rozsvítil.
Průjezd zalilo měkké světlo, slabé sice, ale dost silné na to,
aby se mohli snadno zorientovat. Při první velice krátké návštěvě
neměli Lowensteinovi čas se tady pořádně rozhlédnout, ale dnes
hodlají naplánovat zítřejší stěhování. Tentokrát tedy projdou dům
důkladně. Průjezd byl krásně klenutý. Elektřina tu byla ještě
natažena postaru, jak se to dělalo před válkou. Šňůry rozvodů byly
418 Šaramantní – okouzlující, půvabný.
165
zkroucené a tažené po povrchu a vedly k porcelánovému vypínači.
To zaujalo Zlatu. Takový vypínač si pamatovala z dětství; u rodičů to
takto bylo až do osmdesátých let. Pochodně na stěnách byly již
vyhaslé. To Sebastiana trochu znepokojilo. Měly by svítit stále. Na
konci průjezdu byl vnitřní dvůr domu, celý ponořen do tmy. Vydali
se na schodiště. I ono bylo klenuté. Nahoře nad vchodem do
poschodí byl ve zdi maličký výklenek a v něm soška. Vchod do
chodby byl uzavřen prosklenými dveřmi. Sebastian, který šel
napřed, otevřel a vstoupil do chodby následován ostatními.
„Babi, něco ti ukážu!“ Terezka se rozběhla po chodbě,
minula několikeré dveře a zastavila se u velkého výklenku ve zdi.
„Hádej, kdo tohle je!“ a významně ukázala na velikou sochu. „Tak
babi!“ naléhala netrpělivě.
„Počkej, ty treperendo! Já nemůžu tak rychle,“ smála se
babička.
Terezka však čekat nevydržela a hrdě babičce sdělila: „Je
tady ta Terezička, jako máš doma, jenže je věčí, než já!“ až se
zalykala.
„Na mou duši!“ řekla babička, „Naše patronka, Svatá
Terezka, viď?“
Na konci chodby byly otevřeny dveře do sálu a vycházelo z
nich slabé světlo.
„Adame!“ zavolal otec, ale žádná odezva. Čekal by patřičný
hluk. Adamovi kamarádi jsou jak se patří hluční a Adam se někdy
taky umí přidat. „Tak, Adame!“
Když vešli do sálu, chlapce ani jeho přátele nenašli. V krbu
plápolal oheň a bylo jasné, že tu musel nejdéle před půl hodinou
ještě být.
„Půjdeme se po nich podívat?“ zeptal se Sebastian
Lowensteina. Ten přikývl a obrátil se k manželce: „Zatím se po
domě rozhlédněte, hned je najdeme.“
Vyšli ze sálu a Sebastian si všiml světla pod dveřmi protější
místnosti. Otevřel. Okamžitě spatřili bundy naházené v jednom z
křesel. Na stole byly čepice dětí a...
166
„Pro pána, co je tohle?!“ zvolal mnich zíraje na stůl.
Lowenstein sebou trhl a pohlédl tím směrem. Po stole i pod
ním se válely rozházené trosky kryptexu a zdálo se, že jeho
umělohmotné části jsou ohořelé. Vzal do ruky pár kousků aby si je
prohlédl. „Ale...“ rozčileně se podíval na Sebastiana: „ale to je ten
dárek od vás!“
„Dárek ode mne?“ vykřikl zděšeně Sebastian a vyběhl na
chodbu k zavazadlům. Doktor nechápavě hleděl na dveře v nichž
mladík zmizel.
Ten doběhl ke svým dvěma kufrům, které zanechali na
začátku chodby hned za vchodem na schodiště. Přehodil si
škapulíř419 přes levé rameno a poklekl vedle nich. Otevřel koženou
kabelu, jež ležela vedle na zemi, vyjmul z ní jakýsi balíček obalený
pěkným vánočním papírem a převázaný zlatavou stuhou. Lehce ale
nervózně jím zatřásl, jakoby se chtěl přesvědčit, že je obsah na
svém místě, vstal a běžel zpět.
Lowenstein mezi tím vyšel na chodbu a velmi hlasitě začal
vyvolávat syna: „Adameee! Adame jsi tu?! Tak neblbni! Ozvi se!
Lucieee, kde jste všichni?! Tak je tu někdo?“
Když byl mladý mnich zpět u něj, zvedl balíček proti jeho
obličeji a roztrhal netrpělivě papír v němž byl dárek zabalen.
„Tohle je můj dárek, Petře!“ a vrazil mu jej do rukou.
Lowensteina polilo horko. Svíral Sběratelskou edici420 Šifra
mistra Leonarda - kniha, DVD s filmem a replika421 kryptexu, jakou
včera večer vybalil Adam pod stromečkem v Katovicích! Na tohle
nevěděl, co říct. „Jak to myslíte? Co to tedy Adam dostal a od
koho?“
Do pokoje přišla Zlata a za ní i děvčata s babičkou, přivolány
vzrušeným a hlasitým hovorem obou mužů.
419 Škapulíř – část mnišského hábitu. Dlouhý pruh látky s otvorem na hlavu uprostřed. Nosí se
přetažený přes hlavu jeden pruh v předu a druhý vzadu jako zástěra. Jiná varianta škapulíře pro
tzv. laiky, tedy ne mnichy, sestává z dvou malých kousků látky spojených šňůrkami, ale může mít
také podobu kovového medailonku na řetízku. Je spojen se slibem Panny Marie, že nositelé
škapulíře budou omilostněni při spáse.
420 Edice – vydání, náklad.
421 Replika – napodobenina.
167
„Co se stalo? Adama jste nenašli?“
„Nenašli. Zůstalo tu jen tohle.“ Manžel ukázal na svršky dětí
a to, co tu zbylo z tajemného dárku. Pak se obrátil k Sebastianovi:
„Ten dárek tedy nebyl od vás? Protože od nás nebyl a nikdo jiný mu
ho dát nemohl.“
„Jak vám říkám, Petře, tohle je můj dárek pro Adama. Včera
jsem vám jej nestihl dát a tak ho mám stále u sebe. Počítal jsem,
že si ho rozbalí dnes, tady.“
Zlata se sehnula a zvedla ze země roztržený obal, jenž
Sebastian v rozčilení upustil. „Ale vždyť je úplně stejný.“
„Zůstává otázka, jak se k nám ta věc dostala, od koho je...“
zauvažoval Lowenstein a Sebastian jej doplnil: „... a co má
společného s tímhle,“ ukázal na zbytky kryptexu „a kam Joshua
zmizel.“
„Terezka!“ vykřikla matka a všichni se na ni překvapeně
podívali. „Tu věc měla Terezka ve své tašce. Měla jsem za to, že
jste ji tam dal vy, Sebastiane a tak jsem jí dala automaticky pod
stromeček k ostatním dárkům.“
„Kelly!?“ zvolal Sebastian. Náhle mu všechno zapadalo do
sebe a tak vyslovil jen to, co už začínal tušit. „Takže to souvisí s tím
únosem.“
„Jakým únosem, pane Sebastiane?“ zeptala se starostlivě
babička, která vše dosud jen zmateně sledovala.
„Jo, s jakym únosem?“ přidala se důležitě Terezka.
Lowenstein zvedl obočí. Tohle téma nechtěli před Terezkou
probírat. Byli rádi, že všechno zapomněla, jak řekl dr. Fišer
vytěsnila a jen ji sledovali. Měli jej navštívit v případě, že by se
začaly objevovat projevy úzkosti nebo agresivity422.
„Ale s žádným, Terynko, to nejsou věci pro dětské uši,“ řekla
matka a na babičku udělala posunek, že o tom teď nemají mluvit a
422 Agresivita – tendence napadat okolí, útočnost.
168
aby odvedla děvčata zpět do sálu. Sebastian si uvědomil chybu a
řekl se strojeným úsměvem: „Jen jsem tak uvažoval.“
Když babička s dětmi opustila pokoj, Zlata se obrátila k
manželovi a Sebastianovi a řekla unaveně: „Já je vezmu zpátky
domů a vy koukejte něco udělat. V jednom týdnu ztratit druhé dítě
je na mne příliš.“
Když pak odešla i s matkou a dcerami, Lowenstein se
Sebastianem prošli celý dům a nakonec skončili opět v Adamově
pokoji. Nenašli žádné další stopy.
Lowenstein byl bezradný. „Můžete něco udělat? Myslím něco,
jako Adam.“
„Jestli se, Petře, ptáte, zda jsem schopen toho, co Joshua,
tedy Adam, zda mám nadpřirozené schopnosti, jako on, tak nikoli,“
pokrčil rameny na znamení, že je mu líto, že ho v této situaci
nemůže nijak potěšit. „Společně s ostatními bratry v koncilu...“
„Koncil?“ podivil se Lowenstein. Věděl, co to znamená, ale
vytušil, že mnich to slovo použil ve zcela jiném významu.
„Ano, promiňte, neuvědomil jsem si...“
„Ne, to je v pořádku. Takže v koncilu, to je zřejmě nejspíš
jakési vaše kolegium423?“
„Tak. Je nás deset. Naším úkolem je střežit...“ zarazil se,
„promiňte, Petře, nemohu vám to říct, přesto, že jste otec Joshuy.
Jsem vázán přísahou. Moc se vám omlouvám.“
Lowenstein kývl na znamení, že to chápe, ale zůstal
neuspokojen. „Co tedy...“
„Ano, řekněme, že za jistých okolností můžeme získávat
informace, komunikovat na dálku a v krajních situacích, v krajních
situacích můžeme...“
423 Kolegium – sdružení osob, společných zájmů či odbornosti.
169
V jedné z bund na křesle zazvonil čísi telefon. Lowenstein
vyskočil. Lekl se jak byl zabrán do hovoru a úvah. Vstal, přešel ke
křeslu a zvedl bundu, jež byla navrch. Zvonění zesílilo.
„Ta druhá, Petře,“ řekl Sebastian. Petr zvedl dívčí bundu s
umělou kožešinou na kapuci. Skrz kapsu prosvítalo světlo displaye.
Rozepl zip, vyjmul Luciinu Nokii. 'MAMKA' ukazoval display. Po
chvilce zdráhání stiskl 'PŘIJMOUT HOVOR'.
„Kolik si myslíš, že je hodin?! Jedenáct! My tady trneme,
lítam vod vokna k voknu...“
„Promiňte! Pro-miň-te!“ doktor musel přerušit proud výčitek
paní Úžasné.
„Co, co to, kdo to je? Promiňte mi, musela jsem si splíct
číslo,“ překvapeně ze sebe vychrlila.
„Ne, paní Úžasná, dovolala jste se dobře. Tady Lowenstein.“
„Pane doktor, co se... co se děje? Proč nezvedla telefon
Lucka? Snad se jí něco nestalo?“ zněla vystrašeně.
„Všichni čtyři včetně našeho Adama zmizeli z našeho domu.“
„Někde se toulaj?“
„Paní Úžasná, obávám se, že situace je poněkud vážnější...“
„Pane Lowenstein, řekněte co se stalo, kde je naše Lucina?“
z telefonu se ozval Luciin otec.
„Pane Úžasný, nevím, kde je můj syn, vaše dcera a ostatní
dva chlapci, kteří s nimi byli. Prosím přijeďte sem. Betlémské
náměstí 6, ten dům uprostřed se sochou Panny Marie. Musíme se
domluvit, co uděláme. Myslím si, že je třeba uvědomit policii.“
Zavěsil.
„Policie nám ale nepomůže,“ namítl mnich.
„Jistě, to asi ne, ale rodičům těch dětí nemůžete říct, že
jejich děti unesl padouch ze šestnáctého století spolčený s
biblickým Kainem. A pak, musíme dodržet zákon. Co se skutečně
170
děje, jim samozřejmě říct nemůžeme. Zkusím najít kontakty na
rodiče těch kluků v Adamově mobilu.“
„Ano, já odjedu hned ráno do Czerne a uvidíme, co se dá
dělat. Nepodlehněte panice, Petře, situace není beznadějná.
Uvědomte si, že váš Adam již není tím dítětem, které jste znal do
Vánoc. On má nepředstavitelně obrovskou moc a je otázka času,
kdy si ji plně uvědomí a osvojí.“
„Díky, Sebastiane, já věřím, že vše dopadne dobře. Jestli
tedy chcete a můžete odjet, měl byste opustit dům ještě teď.
Pokud zavoláme policii, jako že zavoláme, mohli by vás tu zdržet
déle, než by bylo milé.“
„Máte pravdu, jdu si sbalit. Raději vyrazím hned.“
„Omlouváme se za přerušení vysílání. Věnujte prosím
pozornost
tomuto
mimořádnému
zpravodajství,“
zaslechl
Lowenstein když se zouval v předsíni.
„Dnes ve večerních hodinách za dosud nevysvětlených
okolností z tohoto domu na Betlémském náměstí zmizely čtyři děti
ve věku třináct let. Jedna dívka a tři chlapci.“
Petr vstoupil tiše a pomalu do pokoje, Zlata stojící u okna k
němu přistoupila a mlčky se objali.
„Sebastian ještě večer odjel do Polska. Snad budou moci
něco udělat.“
„Policejní rada Jiří Kučera se k případu v této fázi
vyšetřování odmítl vyjádřit, blízký zdroj televize Nova nám však
potvrdil, že dům patří rodině světově významného jazykovědce a
archeologa doktora Petra Lowensteina. Jedno z dětí je synem
Lowensteinových a ostatní jsou jeho spolužáci. Policie vyšetřuje
verzi, podle které se mohly děti stát obětí únosu, zatím bez jasného
motivu. O dalším vás budeme na naší stanici informovat.“
171
Babička plakala.
„Sebastian mě ujistil, že je Adam dost silný na to, aby to
zvládl,“ řekl tiše ale rozhodně Petr. Zlata mlčky a se starostlivým
úsměvem kývla. „Děvčata spí?“
„Myslím, že ano.“
„Terezka je v pořádku?“
„Jo, myslím, že ano.“ Teď už se Zlata rozplakala.
V předsíni zazvonil telefon. Petr jej zvedl. „Lowenstein.“
„Dottoressa Ciccone. Buona serra, signore Lowenstein.
Possiamo parlare italiano o inglese?424“
„Si, italiano, prego,425“ odpověděl Petr.
„Děkuji, doktore Lowensteine. Moc se vám omlouvám, že vás
obtěžuji v tuto hodinu a v této situaci. Pracuji pro kardinála Sordiho
a...“
Lowenstein jí vstoupil do řeči: „Toho kardinála Sordiho?
Prefekta...“
„Ano, doktore, toho. Víme, kdo je váš syn a myslím...“
„Co že?! Vy víte kde je!? Vy jste...“
„Doktore, prosím, uklidněte se. Ne kde je ale kdo je, KÝM
JE.“
„Promiňte, poslední týden toho na mne bylo mnoho a
dnešek... I tak, čekám, že pro mne máte vysvětlení. A cokoli nám
pomůže...“
424 Dottoressa Ciccone. Buona serra, signore Lowenstein. Possiamo parlare italiano o inglese?
[Dotoresa čikóne. Bona séra, siňóre Lowenstein. Posiámo parláre italiáno o ingléze?] - Doktorka
Ciccone. Dobrý večer, pane Lowensteine. Můžeme hovořit italsky, nebo anglicky?
425 Si, italiano, prego. [Sí, italiáno, prégo.] - Ano, italsky, prosím.
172
„Navrhuji vám tedy setkání, řekněme za čtyřicet minut.
Může být kavárna Slavie?“
„Slávie, jistě. Cože, ještě dnes?“
„No ovšem.“ Zavěsila.
173
XXV. VEČEŘE S HRABĚNKOU
„Doktor Lowenstein?“ zeptal se zaměstnanec hotelu Slavie
Petra, když vstoupil.
Ten se překvapeně rozhlédl kolem sebe a zřízenec ho, aniž
čekal odpověď, požádal, aby jej následoval.
Byl uveden do salónku a posadil se. Nikdo zde dosud nebyl a
zaměstnanec hotelu se okamžitě vytratil. Na stole byly připraveny
číše a láhev vína neznámé značky. Trochu nervózně zkontroloval
hodinky a pak vzal láhev do rukou, aby si ji prohlédl a vyplnil čas
čekání na svou hostitelku.
„La bontà Piccolomini426 ročník 1980, je ze sklepů mého otce
- neuvěřitelně dobré víno.“ Do salónku vstoupila velmi atraktivní
dáma ve tmavomodrých koktejlkách427.
Vstal. „Dottoressa Ciccone? Dobrý večer, paní doktorko.“
Naznačil polibek428 nad vysoko podanou rukou429, pomohl usednout
na židli a sám se také posadil.
„Takže vy pracujete pro šéfa inkvizice...“ pokusil se navázat
rozhovor nervózní z doktorčina úsměvu, ale hlavně nedočkavý
informací, jejichž příslib očekával.
426 La bontá Piccolomini [la bontá picolomíni] – Piccolominiho dobrota.
427 Koktejlky – dámské přiléhavé šaty nad kolena pro odpolední a večerní příležitosti.
428 Naznačit polibek – v konzervativním společenském styku se ženám ruce skutečně nelíbají,
polibek se jen naznačuje přiblížením úst k podané ruce.
429 Nad vysoko podanou rukou – v konzervativním společenském styku, kdy žena očekává
naznačení polibku, podává muži ruku výše, než se činí při prostém potřesení ruky, on tak ví, že má
naznačit polibek. Podá-li ruku klasicky, nízko, polibek se neočekává a muž ruku ženy přijme k
potřesení. Učiní-li v obou případech opak, nastane tzv. faux pas, tedy společenské nedopatření,
my říkáme trapas.
174
„Myslím, že by s vámi nesouhlasil, pokud jde o ten termín,
ale ano,“ usmála se doktorka. „Doktore Lowensteine, jsme si
vědomi toho, jak na vás může působit co vám teď sdělím, ale chci,
abyste pochopil, že to, co se děje okolo vaší rodiny, respektive430
vašeho syna, není nikterak jednoduché a jistě pochopíte, že Vatikán
může mít jisté obavy...“
„Prosím,“ přerušil ji Lowenstein, „Prosím, můžete přejít k
věci? Omluvte mne, ale nejsem právě v situaci, kdy bych mohl a
chtěl poslouchat přednášku o problémech Vatikánu a upřímně, ani
mě nezajímají. Jestli je něco, co mi chcete sdělit, co mi pomůže
dostat se k synovi, prosím, neotálejte s tím. Doufám, že nejste od
tisku,“ téměř se třásl rozčilením.
„Oho! Podívejme se! Konečně nějaký chlap, který ví, co chce
a nebojí se to říct,“ usmála se trochu ironicky a tvrdě pokračovala:
„Doktore, já mám respekt k vám a chápu, že jste oprávněně
rozčilený, že máte strach a obavy o své dítě. Mohl byste být
překvapen, kolik lidí a nejen jich a n e j e n t a k l e d a j a k ý c h , má
strach právě z něho. A upřímnost za upřímnost: nemám vůči vám
jakoukoli povinnost ani závazek a neletěla jsem sem za vámi, abych
si vyslechla váš výlev zoufalého otce, ačkoli pro něj mohu mít a
mám pochopení. Jestli chcete, naše schůzka skončila. Jestli ale
chcete, abych vám pomohla - a zjistíte, že mít mne za spojence vás
minimálně v tomto okamžiku staví do nezanedbatelně výhodného
postavení, pak přijměte má pravidla, poobědvejte se mnou v klidu a
vyslechněte, co mám na srdci. Ujišťuji vás, že nemusíte mít obavy,
že vás budu zdržovat zbytečnostmi. Brzo zjistíte, že neplýtvám
slovy a podobně nejsem marnotratná ani pokud jde o informace.
Jsem příliš dobrá obchodnice, má práce je velmi drahá, to mne
učinilo zcela nezávislou na mém otci hraběti Piccolominim. Á...
budeme se tvářit, že jste tu poznámku o tisku nevyřkl.“
Lowenstein nebyl s to zakrýt své překvapení, což ji potěšilo a
neuniklo mu, jak doktorka Ciccone dme hrdě hruď, byl fascinován
jejím neotřesitelným sebevědomím. Cítil, že odejít, nebo pohrdnout
její podanou rukou by bylo nenapravitelnou chybou. „Omlouvám se,
doktorko,“ vyjádřil stručně svou kapitulaci431 a usmál se.
430 Respektive - popřípadě, vlastně, lépe řečeno.
431 Kapitulace – vzdání se, uznání porážky.
175
„Myslela jsem si to; mohu vás tedy požádat?“ s úsměvem
ukázala na láhev La bontà a do tvaru labutě naaranžovaný ubrousek
si rozprostřela do klína.
„Tedy, kardinál Sordi, abyste věděl, proč jsem vás
kontaktovala, je důvěrníkem papeže v otázce vztahu církve a úřadu
vašeho syna.“
Lowenstein si poposedl tak tedy vážně církev Adama bere.
„Ačkoli tento zvláštní vztah trvá dva tisíce let, je komplikovaný a
prakticky se toho moc neví. Kardinál mne najal, abych mu pomohla
získat informace. Dřív se o tohle starali jezuité, ale nejsou již to co
bývali.“ Hleděla na Lowensteina důvěrně a hrdě zároveň. „Kardinál
podle pokynů z testamentu Pavla VI. sice čekal na kontakt 'z druhé
strany', tedy od Wernera Brauna a nyní vašeho syna, ale chtěl si
situaci pojistit a proto najal mě. Moji lidé sledovali Joshuu Brauna a
tak jsme se dostali k vaší rodině. Nevíme přesně co, ale víme, že se
něco divného odehrálo v letadle během vaší cesty z Izraele. Při
svém pátrání jsem muže, jenž vaši rodinu v letadle napadl,
identifikovala jako Edwarda Kellyho. Alchymistu432 Kellyho,“ pátravě
hleděla Lowensteinovi do očí a snažila se vyčíst, co se v něm
odehrává, zda je pro něj tato informace novinkou. Lowenstein
pochopil a kývl, na znamení, že může pokračovat.
„Vás to nepřekvapilo?“ vydechla zvědavě, jinak vždy
sebejistá, hraběnka.
„Doktorko, myslím, že mě nepřekvapí již nic. Cokoli mi
řeknete. A že nás sledujete, no přiznám se, že mne taková
informace netěší, ale když se zamyslím, je to logické. Spíš nechápu,
proč jste se s námi nezkontaktovali přímo. Nemyslím si, že by tohle
byl pro papeže neřešitelný problém.“
„Doktore Lowensteine, to je protokol. Čeká se na pozvání od
vašeho syna.“
„Podívejme se, svatá církev nespoléhá na 'úradky Boží433' a
používá osvědčené světské metody k dosažení svých zájmů?“
432 Alchymista – středověký chemik; spekulativní forma chemie spojená i s experimenty a řemeslnou
výrobou
433 Úradky Boží – rozhodnutí, záměry Boží
176
Hraběnka se Lowensteinově poznámce zasmála a pak
vážnějším tónem řekla: „A teď k věci, co se týká zmizení Joshuy,
ehm, vašeho syna.“
Lowenstein zvážněl.
„Od vašeho příjezdu do Prahy jsme sledovali Joshuovu
rezidenci. A zřejmě jsme nebyli jediní. Zjistili jsme, že se o vás
zajímá nějaká skupina divných lidí. Nejprve jsme měli za to, že
sledují prázdný dům, aby jej mohli vykrást. Pro jistotu jsme je
nespouštěli z očí a dostali jsme se až k pověstnému Faustovu
domu434 na Karlově náměstí. A kdo si myslíte, že je najal, pro koho
pracují? Hrabě Kelly,“ Lowenstein nedal ani hnutím brvy najevo
sebemenší překvapení, což hraběnku přivádělo mimo koncept435.
Číšníci přinesli na stůl vábně vyhlížející talíře.
„Nechte si chutnat, doktore.“
„Děkuji, nápodobně,“ a jako mimochodem dodal: „Divní lidé
ve službách hraběte Kellyho? To je všechno?“
„Doktore Lowensteine, můžete mne podceňovat, ale snadno
se vám může stát..., no, nechme to. Ještě před tím, hned po tom
incidentu v letadle..., mimochodem, neřeknete mi, co se tam
vlastně stalo? Můj člověk, který mi z paluby letadla telefonoval a
poslal i jeho fotografii, pak záhadně ztratil paměť, neví nic, co se
dělo od jeho nastoupení na palubu.“
Lowenstein se v duchu usmál a nedal na sobě nic znát.
Hraběnka to, že neodpověděl přešla, a pokračovala: „Tedy
hned po tom, jsme hledali informace v souvislosti s tím člověkem a
zjistili jsme, že je prezidentem banky Cain&Cain v Novém Avignonu
a Faustův dům pro banku koupil teprve včera, tak jak je, za cenu,
kterou vlastník nemohl odmítnout a obnos kupní ceny převedl na
účet prodávajícímu okamžitě.“
434 Faustův dům tzv. Mladotovský palác se nachází na Karlově náměstí č. p. 502 v Praze na Novém
Městě. Podle pověsti v něm bydlel legendární doktor Faust, který se upsal ďáblu. Dům kdysi patřil
alchymistovi E. Kellymu.
435 Přivádět mimo koncept – vyvádět z míry.
177
Lowenstein při vyslovení jména banky prudce zvedl hlavu a s
neskrývaným překvapením pohlédl doktorce přímo do očí. Hraběnka
takovou reakci nečekala a bylo jí jasné, že se v té informaci musí
skrývat něco významnějšího o čem Lowenstein má nepochybně
vědomost. Pak se uklidnil a zeptal se: „Taa banka, co o ní víte?“
„Na tom stále ještě pracujeme. Zatím máme jen veřejně
přístupné informace. Struktura vedení, složení představenstva,
vlastníka a podobně. Vcelku běžné a nicneříkající věci. Každopádně
nyní víme, kde se může Kelly nacházet a pokud stojí za zmizením
Joshuy, pak je pravděpodobné, že jsme na stopě i jemu.“
178
XXVI. MONSIEUR ANCI
436
437
Santaklaun se hluboce uklonil, okamžik v úklonu setrval, pak
se napřímil a zatím co dětem mával, scéna kolem nich potemněla.
Když je několik malých světel nad jejich hlavami vyprostilo ze tmy,
zjistili, že tu zůstali sami.
Tomáš zívl a nakazil ostatní. Jeden po druhém začali také
zívat. Pak se ale podíval poprvé za celou dobu na hodinky: „Ty
kráso! Jedenáct hodin. Jsem synem smrti.“
„Ježiši! No tak to je průšvih! Mě táta zabije!“ zakňourala
hystericky Lucie, když zjistila jak moc je pokročilý čas.
„No, dyť to říkám,“ odvětil Tomáš tupě zíraje na hodinky,
jakoby čekal, že se umoudří a ukáží příznivější skutečnost.
Adam si v duchu říkal, že to říkal, neměl to před nimi
otevírat, neměl je do toho všeho zatahovat. Co má teď dělat? Měl
také starost o starost svých rodičů. V tuhle hodinu musejí být
všichni jak na trní a nedivil by se, kdyby je hledala i policie. Tohle
mu nemůže jen tak projít, i když je Joshua. Já za to ale nemůžu!
Nemohl jsem přece vědět, že k tomuhle dojde, nemohl vědět že k
tomu může dojít, když otevře svůj vánoční dárek! To je
nespravedlivé, jak k tomu jen přijde? A jak k tomu přijdou jeho
kamarádi! A co Sebastian? Ten praštěnej klaun, to přece jistě není
on! Nakonec uznal, že ačkoli klauny nemusí, ten večer byl fajn a
lhal by, kdyby řekl, že se nebavil.
Z myšlenek jej vytrhl Petr: „Vy toho naděláte, cucáci! Snad
se fotři nepominou, ne? To já si můžu přijít dom, kdy chci a je
pohoda. Fotřík je s tou svojí roštěnkou a mě dává svátek.“
436 Monsieuer – [monsiňor] – z francouzštiny - pan
437 Anci - [ánsi]
179
„No joo, jsi prostě hvězda! Jenže každej nemá 'takovýho
fotříka', jako ty,“ řekla mu nasupeně Lucka naštvaná, že se Petr
vysmívá jejich obavám a konečně i s trochou soucitu. „Možná si
myslíš, že mít prachatýho tátu, co skoro nikdy není doma, je nějaká
výhra, no tak si to klidně mysli, já ti to brát nebudu. Ale ty zas
neber mě, že chci respektovat pravidla. Jsme děti a večer máme
bejt doma. Nemáme dělat rodičům starosti, když za nás odpovídají
a mají nás rádi!“
„Wow! No slečna Zodpovědná se nám ale teda rozjela!“
houknul Petr, aby Lucku zesměšnil, ale cítil se trochu trapně,
protože věděl, že Lucka má pravdu a věděl, že v očích druhých
kámošů je Lucka tím vítězem. Skoro by jí nejradši dal za pravdu,
jenže to by si mohli vykládat jako kapitulaci a on není zvyklý
prohrávat, nebo se vzdávat.
„No, paráda. Nemám mobil,“ zjistila Lucka.
„Já taky ne!“ přidal se Tomáš a ani Adam ho neměl.
„Hošánci!“ vítězoslavně zvolal Petr, poplácal si vydutou levou
kapsu kalhot a vyprostil z ní svůj telefon. 'SLUŽBA NEDOSTUPNÁ'.
„No, takže nic,“ řekl Petr zklamaný z toho, že ani tato příležitost
excelovat438 mu nevyšla.
„Tak jdem. Musíme zjistit, kde to vlastně jsme, kde je ten
klaun a kdo to je,“ řekl Adam. „Pak dáme vědět rodičům, určitě tu
někde mají telefon.“
Vstali a začali se v šeru rozhlížet. Z míst, kde klaun
předváděl své kreace, přicházelo více světla a tak se přirozeně
vydali tam. Vyběhli pár schůdků na jeviště a tam, vzadu, spatřili
vchod. Jím vstoupili do krátké chodby a ihned spatřili otevřené
dveře s nápisem 'MONSIEUR ANCI'. Obešli je a nakoukli dovnitř.
Byla to divadelní šatna. Před toaletním stolkem se silně
osvětleným zrcadlem tu seděl klaun. Byl již převlečen do černého
obleku a odličoval si obličej. „Doufám, milí přátelé, že se vám
dnešní večer líbil,“ řekl trochu unaveně, ale velmi vlídně, aniž se na
ně podíval. Dál si z obličeje tampóny stíral šminky a odhaloval svou
438 Excelovat – vynikat, ukázat se, předvést se.
180
skutečnou tvář. Děti mu do ní příliš neviděly, ale i tak měl Adam
pocit, že takto při pohledu z profilu439, je mu ten člověk povědomý.
Klaun svůj obličej dál zbavoval líčení, díval se na sebe a dál
uspokojeně odhaloval svou pravou tvář. Už jsem zase ten starý
dobrý Cain. Vrásčitým obličejem, jenž pamatoval tisíciletí, proběhl
šťastný úsměv nepochopitelně uspokojeného narcismu440. Co bych
pro toho spratka neudělal, trochu znuděně se nadechl a přesto, že
už byl s odličováním hotov, vzal nový tampon, namočil jej opět do
kalíšku s odličovací emulzí441 a počal stírat. Svůj vlastní obličej. S
každým pohybem tamponu po věky zvrásněné pokožce, se jeho
obličej měnil. Mládl. „Přátelé,“ aniž odvrátil pohled od zrcadla a
práce na své proměně, se zřetelným uspokojením promluvil ke svým
'hostům', „Jsem pan Anci.“ Proměna byla dokončena. Utřel si obličej
ještě šátkem, hodil jej na stůl a vstal. „Tak ty jsi ten nový Mistr
Joshua, konečně tě poznávám,“ příjemně se usmál na Adama.
Zatímco Adamovi kamarádi hleděli s otevřenýma pusama,
pokračoval: „Já jsem dávný přítel Joshuy Brauna. Strávili jsme spolu
hodně opravdu vzácných chvil.“ Při tom mu oči ďábelsky zajiskřily
„A já jsem mu slíbil, že se postarám o tvůj vánoční dárek. Ták-žee,
jak se vám to líbilo?“ s tlesknutím sepnul dlaně a spokojeně jimi
zamnul.
„Pane, promiňte, je už moc pozdě, potřebujeme
zatelefonovat rodičům a jít domů! Ale jo, dobrý, moc se nám to
líbilo,“ řekla Lucka netrpělivě a přidala úsměv.
Adam na Anciho hleděl nedůvěřivě. Neměl z něho ani nyní
dobrý pocit.
„Mistr se mi o vás vůbec nezmínil. Ani Sebastian. Myslel
jsem, že ten dárek je od...“ Anci Adamovi skočil do řeči: „... něho?
Tvého Sebastiana? No, tak jsi se kapku zmýlil. Tajemství dárků
přece spočívá právě v tom, že do poslední chvíle nevíš od koho jsou,
příteli. Jen tak mezi námi, můj mladý příteli, opravdu si myslíš, že
Sebastian je ten pravý? No, nechme to. A že se ti o mně Joshua
nezmínil, uvažuj, mohl se ti zmínit o všem a všech? Za tak krátkou
dobu? No tak,“ usmál se a mrkl na Adama a ten se zatvářil tak, že o
439 Profil – pohled ze strany
440 Narcismus – chorobná sebeláska, sebestřednost
441 Emulze – zde přípravek, směs. Emulze je směs dvou kapalin, jež se přirozeně nespojují. Ke
smísení dochází mechanicky (intenzivním mícháním) a taková směs je nestálá, složky mají
tendenci se rozdělit opět na samostatné složky. Zabránit tomu lze použitím tzv. emulgátorů.
181
tom nemůže být sporu. Na jeho důvěře k němu se ale zatím nic
nezměnilo.
„Nuže, kamarádi, už je opravdu moc pozdě. I na cestu domů.
Nejprve si zavoláte domů, s vašimi rodiči je samozřejmě všechno
domluveno, takže nemusíte mít žádné obavy. Takže půjdeme?“
usmál se jak nejmileji to šlo a ukázal dlaní na dveře.
Vyšli do krátké chodby a dali se doprava. Anci otevřel dveře,
procházeli prostorným sálem, který zejména Petra zaujal zjevným
luxusem. „No tak tohle vidět táta, tak zezelená závistí! U něj ve
firmě je to super, ale teda vy byste mu to spraku natřel,“ nadšeně
básnil. Když jej zaujala celoskleněná stěna, zvolal: „Kde to jsme?!“
běžel ke stěně, jež k překvapení všech - kamarádi jej následovali nabízela úžasnou scenérii442: výhledem obřího okna v nesmírné
hloubce pod sebou viděli veliké noční město.
„Nový Avignon,“ řekl Anci stojící za nimi. „Krásné, že?“
„Nádhera,“ hlesla Lucie.
„Avignon je ve Francii,“ namítl Tomáš.
„Ovšem, příteli,“ odpověděl s odzbrojující samozřejmostí
pan Anci a kamarádi se po sobě mlčky podívali. Jedna věc divnější,
než druhá.
Adam hleděl na Anciho odraz ve skle okna. Jeho tvář v příšeří
neosvětleného sálu a v odlescích, jež sem z venku spoře pronikaly,
vypadala trochu strašidelně. No tak, kde jsou mé instinkty,
vzpomínky Mistra, co mi na tom člověku nesedí? Skoro se na sebe
zlobil. Ten člověk se může přetrhnout, aby se dobře bavili, dobře se
cítili, kamarádi jsou dnešním večerem i jím přímo nadšeni, ale on,
Adam, ačkoli by sebevíc chtěl, jejich nadšení a náklonnost k němu
sdílet nedokázal.
„A co pak?“ chtěla vědět Lucie.
„Co, co pak'?“ zeptal se Anci.
442 Scenérie – scéna, výhled na krajinu, pozadí
182
„Řekl jste, že si nejdřív zavoláme domů, no, a co uděláme
potom?“
Anci se usmál: „Potom už jen půjdete na kutě. Ale pojďte,
ať si vyřídíte ty telefony.“
Kamarádi se tedy odtrhli od velkolepého výhledu z
mrakodrapu a následovali svého hostitele. Na konci sálu se
nacházelo nádherné točité schodiště postavené pouze ze skla. Po
něm vystoupali do vyššího podlaží. Tam, nahoře se s Petrem teprve
vše zatočilo. Podlaha, na niž vstoupili, se rozsvítila měkkým světlem
a kam dohlédli, všude byly, podobně jako dole prosklené stěny s
výhledem na spící město. Přední část rozlehlého prostoru sloužila
jako odpočinkový i reprezentační sál, jakýsi obrovský obývací pokoj.
Skleněný strop neslo množství kovových sloupů velmi bizarních,
strukturou povrchu a tvarem připomínaly kmeny mohutných stromů.
Nad stropem se klenulo temné, avšak hvězdnaté nebe. Kdesi nad
obzorem bylo možno spatřit sotva viditelný srpek měsíce spějícího k
novu443.
Prošli sálem zhruba do jeho poloviny, při čemž míjeli
skleněné vitriny s různými zřejmě velmi starými a velmi vzácnými
předměty. Přirozeným středem sálu bylo jakési kamenné jádro.
Jakoby uprostřed této velmi moderní obrovské místnosti,
připomínající soukromé muzeum starožitností, šílený sběratel mezi
ostatní artefakty444 usadil snad středověký hrad. Došli až ke
kamenné stavbě. Anci jen tak lehce mávl dlaní proti dveřím
usazeným v gotickém portálu a ty se samy otevřely.
„Pane Anci, kde to jsme, co je tohle za dům a...“ na okamžik
se Lucka zarazila a pak otázku směle dokončila: „a promiňte, kdo
vlastně jste vy?“
„Má milá zvídavá přítelkyně, na otázku kde to jsme,
odpověď už znáte. Nový Avignon. Je to město postavené po druhé
světové válce. Jsme necelých deset kilometrů od starého města
Avignon. A na tvou otázku, co je tohle za 'barák' a kdo vlastně je ten
divnej člověk, tedy já... a proč se vyhýbá některým otázkám.“
443 Nov je první fáze měsíce, při které se Měsíc nachází mezí Sluncem a Zemí. V této fázi je
osvětlena jen odvrácená strana měsíce a ten tedy není ze Země vidět.
444 Artefakt – předmět, výrobek pocházející z lidské činnosti. Tento termín se často používá v
souvislosti s archeologií.
183
otočil se Anci k Lucii, jejíž otázku položenou jen v mysli, zachytil.
„Nuže, tenhle barák je zdejší banka a já, já tady bydlím.“
„Jste bankéř?“ Petrovi zajiskřily oči.
„Nejsem bankéř. Já tu banku jen vlastním,“ usmál se Anci.
„Jen vlastní! No to mě pos...“
„Petře!“ okřikla jej Lucka, věda, že by už zas mluvil sprostě.
„Pane Anci, můžeme teď tedy zavolat domů?“ zeptala se nahlas
Lucie a přestože jí docela vyděsilo, že jí Anci čte myšlenky, přešla
to.
Hostitel se usmál: „No samozřejmě, pojďte již.“
Vstoupili konečně do nízké klenuté chodby. A po několika
málo metrech chůze pod nízkou žebrovou klenbou dospěli k nízkým
masívním dveřím ze železa. „Nuže, přátelé, zde je váš pokoj.
Telefon je k dispozici, přeji vám sladké sny a pamatujte si, co se
vám bude zdát. Už jste slyšeli, že sen z první noci na novém místě
se splní?“ Anci ukázal na dveře a chtěl se vzdálit.
„To budeme spát v tom kostele?“ nelibě se podivil Petr.
Anci na to nic neřekl. Pouze luskl prsty a pokračoval v chůzi
dál chodbou až zmizel na schodišti vedoucím kamsi vzhůru.
Jeho lusknutí, otevřelo dveře pokoje, ale přátelé zůstali stát
dál a plni úžasu hleděli dovnitř. První se osmělil Petr. Vběhl dovnitř
a začal se rozhlížet po pokoji. Byla to nepříliš rozlehlá místnost,
moderně zařízená pro tři chlapce a jednu dívku: prostor, v němž
bylo lůžko pro Lucii, byl oddělen nádherně zdobeným paravanem445.
Na postelích byly úhledně složeny jejich svršky, jež měli na sobě,
než byli při hostině „přeoděni“. Petr objevil bezdrátový telefon,
zvedl jej, přiložil si ho k uchu, zaposlouchal se a pak hodil Lucii. Ta
okamžitě vyťukala číslo.
„Numéro de téléphone appelé n'existe pas,446“ ozvalo se ve
sluchátku.
445 Paravan – zástěna, španělská stěna
446 Volané číslo neexistuje
184
„Něco tam říká automat. Tome, prosím tě,“ poprosila Lucka
a dala mu sluchátko k uchu.
Tomáš se zaposlouchal a pak řekl: „Zadala jsi špatně číslo.“
„To není možný,“ zavzdorovala a sluchátko mu zase vzala.
„Tak hele. Dva dva sedm...“ vymačkávala čísla na klávesnici.
„A volačku? Musíš dát volačku. Nula nula čtyři dva nula.“
„No jasně, máš pravdu, díky,“ mile se na Tomáše usmála a
při tom si zívla. Naklonila si hlavu, podložila si sluchátko pod vlasy a
přiložila k uchu. Telefon vyzváněl. „Už to zvoní!“
V Cainově komnatě zadrnčel krásný starožitný telefon. Vstal
z křesla, vylil si zbytek vína z číše do hrdla, pohlédl na svou tvář do
zrcadla, promnul si svou seschlou dlaní obličej, jakoby se chtěl
ujistit, že ho podoba, již na sebe jako monsieur Anci vzal,
nezměnila. Potom pomalu zvedl sluchátko a přiložil si je k uchu.
„Mami!“ ozvalo se na druhé straně. „Haló, mami, jsi tam?“
„Jsem tady drahoušku,“ řekl Cain ženským hlasem do
telefonu. „Tak doufám, že jsi v pořádku, Lucinko. Co dělají tví
přátelé? Jděte brzy spát a zítra se na tebe budeme moc těšit.
Dobrou noc, holčičko.“ Cain zavěsil.
„Mamka mluví spisovně, to tu ještě nebylo.“ Adam, který byl
neustále ve střehu a čekal na okamžik, jenž potvrdí jeho podezření,
okamžitě pohlédl na Lucii, ale neřekl nic. Jen nastavil ruku, aby mu
předala telefon. Vyťukal číslo na pevnou linku domů.
„Lowenstein,“ uslyšel otce. „Ahoj, tatí. Je to tu skvělé.
Představ si, že ten dárek nebyl vůbec od Sebastiana.
„Opravdu? A kdo ti ho tedy dal?“
„Je od přítele Mistra Joshuy Brauna.“
„No výborně, tak ho pozdravuj.“
185
„Ano. A tatí, jak jsi mi poradil to latinský heslo na kryptex,
tak to zabralo.“
„No tak vida, věděl jsem, že to bude fungovat. Dobrou noc,
Adame.“ Chlapec zavěsil.
„Ona s tebou mluvila spisovně? Nebyla to ona,“ řekl Lucii,
zatímco telefonovali Petr s Tomášem.
„Jak to myslíš!“ vytřeštila oči.
„Tak, jak to říkám. Nedovolala ses domu. Když jsi řekla, že
tvoje mamka s tebou mluví spisovně, došlo mi to. Proč by s tebou
mluvila spisovně, když tak normálně nikdy nemluví?“
„No, jednou tak mluvila. Když byl u nich v práci prezident a
ona měla něco říct. Byla to prej hrůza a ještě dlouho o tom
vykládala.“
„No tak vidíš,“ odtušil Adam.
„A když to teda nebyla ona, kdo by to byl? Dyť jsem volala k
nám!“
„Psst! Ne tak nahlas, Lucko. Klukum to zatím nechci říkat.
Petr je do toho Anciho doslova zamilovanej a Tomáš udělá všechno,
co Petr.“
Lucie vykulila oči a pokračovala skoro šeptem: „Ty myslíš, že
pan Anci...“
„Hned od začátku mi neseděl. Způsob, jak jsme se sem
dostali, ta divná zábava, je toho víc. Je mi povědomej, i tady to
místo. Já jsem byl varovanej, abych neotvíral kryptex. Navíc, na
heslo, který k tomu bylo potřeba, jsem přišel sám, i když mi chtěl
táta pomoct. Protože mám od začátku podezření, že tady to
všechno je bouda, a když ty jsi řekla to o tvojí mámě, docvaklo mi
to. A když jsem volal sám domu, udělal jsem si test. Řekl jsem
tátovi, že heslo je kryptexu, který mi poradil, bylo to správný. No
jenže mě táta neporadil, i když chtěl. Já na to chtěl přijít sám.
Chápeš to? Ten s kým jsem telefonoval, nebyl můj táta.“
186
„... takže ani já nemluvila s mojí mamkou. Adame, to je ale
hrozný, já se bojím,“ zakňourala Lucka. „Co budeme dělat?“
Petr akorát položil telefon a oba chlapci se k nim přidali.
„Táta je nějakej divnej, představte si, že ho zajímalo, jak se
mam a kdy se vrátim. Pani inženýrka asi dělá vlny,“ kroutil hlavou.
Lucka s Adamem si významně vyměnili pohledy.
„Hele, on měl pravdu, naši to věděli dopředu a byli uplně v
poho. Jen máma si neodpustila, že už bych měl spát. Jako bych byl
malej, nebo co,“ uzavřel zívaje Tomáš.
Lucka už hledala koupelnu. Otevřela jediné dveře v místnosti
nalevo od vchodu. Ihned se rozsvítilo světlo a - už ani nežasla - i
koupelna byla opravdu krásná. Veliká vana, sprcha, zrcadlo přes
celou stěnu, mramorová deska s umývadlem z jednoho kusu.
„Pánové, máte tu každej svůj kartáček na zuby,“ zvolala
uspokojeně, načež Petr jen udělal obličej. Už ležel na „své“ posteli.
„Tak, jdu první,“ řekla ještě a hledala způsob, jak se uvnitř
zamknout. V momentě se za ní zavřely dveře a v zámku cvaklo.
Tomáš se také svalil na lůžku, tak jak byl oblečený a
okamžitě usnul.
Petr ještě chvíli komentoval celý prožitý večer a neustále
chválil Adama, že jim připravil fakt hustej zážitek. Vrtalo mu
hlavou, jak ten Anci dělal ty svý triky. „No, tys byl taky jako ten
frajer Copperfield447,“ přiznal obdiv Adamovi.
Mladý Joshua ho ale příliš nevnímal. Byl si už téměř jist, že
jsou v problému, ale nechtěl, aby se Ancimu jeho obavy donesly.
Musí zjistit nějak šikovně, co v tom opravdu vězí.
„Tak já du chrnět,“ prohlásil Petr, převlékl se do pyžama a
zalezl pod přikrývku.
Otevřely se dveře od koupelny, vyšla Lucie oblečená do
dlouhé dívčí noční košile, s vlasy omotanými ručníkem. „Ty se ani
neumeješ?“ obořila se na Petra, když viděla, že je ještě vzhůru, ale
již pod peřinou.
447 David Copperfield [kaprfíld] – známý „kouzelník“ varietní umělec.
187
„Na to peču, chce se mi spát.“
„No, jestli tohle neni důvod, proč ti dala Katka kopačky.“
To Petra vzpružilo. Posadil se na posteli a zahřměl: „Hele,
princezno, co do mě vandruješ? Zejtra je taky den a mě se fakt
chce už spát. Starej se vo svýho koně a mě dej svátek,“ zalehl a
otočil se k ní zády.
Lucka se jen zatvářila a ukázala Adamovi posunkem, že
koupelna je pro něj volná.
Když se pak vrátil do pokoje, byla tam už tma. Zalezl si do
postele a přemýšlel o všem, co se od včerejška událo.
„Adame,“ zašeptala Lucie, „jak to tedy je? Co uděláme? Já
mám strach.“
„Nevím, neměj, spi. Uvidíme, já něco vymyslím.“
188
XXVII. NABÍDKA
Vystoupil z limuzíny a zamířil spěšně do budovy. Bylo
nepředstavitelné vedro a myslel na sklenici ledového mléka. V hlavě
měl ale zejména události dnešního dne. Dnes tedy konečně... Měl
opravdu dobrou náladu a při každém tom pomyšlení jej příjemně
zamrazilo.
„Dobrý den, mladý pane,“ s poníženou úklonou a strojeným
úsměvem jej pozdravil portýr u vchodu.
Mlčky a s pohrdáním jej minul. Patolízalové, pomyslel si.
Když přišel k výtahu, hlouček čekajících, jakmile jej
zaregistrovali, se s rozpačitými pozdravy rozestoupil, a když se
otevřely dveře, on sám jediný vešel.
Rozrazil dveře sekretariátu generálního ředitele, minul stůl
asistentky, „Dobrý den, pane,“ vešel do kanceláře a aniž za sebou
zavřel dveře se slovy „Dobrej. Ať mě nikdo neruší!“ hodil aktovku z
krokodýlí kůže na stůl. Pak se usadil do křesla řiditelova a udeřil
dlaní do stolu. Před jeho zrakem se z ničeho na stole zhmotnila
kýžená sklenice s mlékem. Ne. Nezhmotnila. Ale nedivil by se,
kdyby tomu tak opravdu bylo. Všechno se mu dařilo jako nikdy.
Všichni kolem něj skákali, jak pískal a měl opravdu nač si vzpomněl.
Asistentka k němu přistoupila. „Vaše mléko, pane.“
Vzal sklenici a její lahodně chladivý obsah vyklopil do sebe.
„Eště,“ poručil.
Žena, čekající na tento pokyn se skleněným džbánem
okamžitě doplnila obsah sklenice. „Pane, představenstvo... čekají
na vás.“
189
Vstal. Cítil, jak se mu hrne krev do spánků a začalo mu lehce
bušit srdce. Ten okamžik je tu. Mlčky ji obešel.
„A pane,“ řekla váhavě a on se zastavil, aniž se k ní otočil
čelem; „váš pan otec...“
„Hergot, Regino, čemu jsi nerozuměla na slovu nikdo?“
zařval na ni.
„Omlouvám se, pane, jen jsem vám chtěla říct, že volali z
recepce, prý se snaží dostat do budovy.
„A ochranka snad stávkuje, že to mám řešit já?“ Odešel.
V sálu představenstva již netrpělivě sedělo osm starších
mužů. Vešel a usadil se v čele velikého stolu s velmi silnou
skleněnou deskou, zatímco muži na přivítanou do jednoho vstali.
„Tak, pánové, abychom neztráceli čas, co máme na
programu? Sedněte!“
Členové představenstva se až na jednoho posadili. Stojící
vzal ze stolu potištěný papír a hledě střídavě na kolegy i na něho a
dílem četl, dílem hovořil z patra448: „Pane, pánové, dnešní schůze
představenstva má na programu jediné dva body. Odvolání z funkce
generálního ředitele inženýra Petra Krause a volba nového
generálního ředitele pana Petra Krause.“
Všichni se po sobě nervózně a rádoby nenápadně podívali.
„Ale kde je inženýr Kraus? Neměl by tu chybět!“ řekl
navzdory jeden z mužů.
Druhý se k němu otočil: „Nemyslíš, Patriku, že je to už jen
zbytečná formalita449? Co od toho sakra čekáš? Petr prostě skončil,
to je realita. Takže pánové,“ otočil se ke všem, „já navrhuji
pokračovat i přes nepřítomnost inženýra Krause.“
448 Hovořit z patra – z paměti, bez papíru.
449 Formalita – povinnost bez praktického významu
190
Znovu se rozhlédl a když neviděl další odpor, pokračoval:
„Dobrá. Dávám tedy hlasovat. Kdo je pro odvolání inženýra Petra
Krause z funkce generálního ředitele společnosti?“ a sám zvedl
ruku. „Děkuji, pánové, Regino, zapište, že pro odvolání generálního
ředitele inženýra Petra Krause se vyslovilo sedm členů
představenstva. A nyní pánové, kdo je proti? Děkuji, nikdo není
proti. Kdo se zdržel hlasování? Děkuji, zapište, že hlasování se
zdržel jeden člen představenstva. Pánové, pan inženýr Petr Kraus
byl odvolán z funkce generálního ředitele společnosti. Nyní
přistupme k druhému bodu dnešní mimořádné schůze
představenstva. Volba nového generálního ředitele. Kandidátem na
tuto funkci je přítomný pan Petr Kraus junior450. Nuže, pánové,
hlasujte, kdo je pro, aby se napříště ujal funkce generálního
ředitele naší společnosti pan Petr Kraus.“
Opět sedm mužů zvedli svou ruku „pro“.
„Děkuji. Sedm členů hlasovalo pro. Je pánové někdo proti?
Děkuji, nikdo není proti. A kdo se zdržel hlasování? Ano, děkuji,
jeden člen představenstva se zdržel hlasování. Pan Petr Kraus byl
dnes zvolen novým generálním ředitelem společnosti. Děkuji vám,
pánové a vám, pane generální řediteli srdečně blahopřeji.“
V tom okamžiku se zpoza dveří vedoucích do sálu ozvala
jakási vřava. Pak se prudce otevřely dveře a dovnitř vpadl právě
odvolaný ředitel se dvěma muži ochranky v patách.
„Vy už jste to udělali! Už jste to udělali. Jak jste mi to
mohli! Patriku, Jane, doktore Šnajdre, tuhle firmu jsem založil,
vydupal z hlíny, z ničeho, vypiplal. Vy mi ji nemůžete přece vzít!
Vám všem jsem dal práci! A vy mě vyměníte za mého syna? Zbláznili
jste se? Vždyť je to dítě!“
„Myslím, že jsme skončili, pánové.“ Petr vstal. „Děkuji vám.
Můžete jít a jeho,“ ukázal na svého otce, „jeho si vemte s sebou.
Opravdu rád jsem vás viděl.“
„Péťo, proč mi tohle děláš!“ křičel na něho zoufalý otec.
„Péťo? Proč? Protože můžu.“
450 Junior – mladší toho jména.
191
Muž, jenž vedl tuto schůzi, přistoupil k Petrovi. Jeho obličej!
Petr si překvapeně všiml, jak se mění! S jeho posledním krokem
získal jinou podobu, než jakou měl dosud. Před Petrem stál pan
Anci. Aniž dal Petrovi příležitost podivit se nahlas, mávl rukou a
všichni ostatní muži včetně jeho otce a mužů z ochranky, jež jej
pevně drželi, se rozplynuli.
„Teď máš firmu svého otce, příteli. To jsi přece chtěl.“
Petr na něho hleděl s úžasem.
„Můžeš mít však nejen to. Dal jsem ti tohle a dám ti víc.
Když budeš chtít.
Petr polkl slinu. „Vy jste přece...“
„Anci? Ano, tak jsi mne zatím poznal.“
„Jak to, neni to vaše pravý jméno?“
„No, řekněme, že umělecké. Jedno z nich.“
„Á, druhý je Santaklaun?“
„Jsi bystrý,“ usmál se. „No tak co bych ti ještě dal? Co třeba
ještě sklenici mléka? Uhoď do stolu.“
Petr nechápal.
„No tak, uhoď do stolu.“
Uhodil. Dlaní. Tak jako před schůzí v otcově kanceláři.
Jakoby přímo ze silné skleněné desky stolu vyrostla sklenice a
naplnila se mlékem. Jeho chlad jí vzápětí orosil.
Petrovi začalo bušit srdce jako na poplach, jen tak-tak
popadl dech. Udeřil znovu. Hned vedle vyrostla druhá. A třetí.
Podíval se na Anciho a ten se usmál. Očima mu pokynul, aby
ochutnal. Zkusil to. Uchopil první sklenici a přičichl. Mléko!
Ochutnal. Opravdu mléko.
„Co to...“ chtěl se podivit, ale pak jej napadlo: „můžu i
něco jinýho?“
192
„Co jen chceš.“
Udeřil tedy znovu. Na stole vedle jeho ruky se objevil
rozsypaný moučkový cukr. Bylo ho stále víc, začal se zvedat a
rotoval kolem neviditelného bodu nad stolem. Jakási malá cukrová
bouře tvořila napravidelný kulovitý tvar. Když se zastavila, byl z ní
na stole veliký mastný koblih.
„Vidím, že jsi praktický, ale zbytečně skromný, příteli. Mohl
bys chtít cokoli.“
„Uplně cokoli?“ s chutí se zakousl do koblihu.
„Úplně cokoli.“
„Chci letadlo. Vrtulník,“ řekl s plnými ústy a napřáhl dlaň k
další ráně do stolu.
„To nebude třeba. Jen to prostě chtěj. Teď.“
„Já chci. Teď,“ zněl přesvědčivě Petr.
Do zasedačky vstoupila Regina. „Pane, váš vrtulník je
připraven a na letišti letadlo již taky. A v Kuala Lumpuru451 vás již
netrpělivě očekávají.“
„V Kuala Lumpuru?“ podivil se Petr.
„To bude souviset s tvým převzetím firmy,“ řekl mu Anci.
„Pane, naše tamní pobočka očekává vaši vizitu452.“
Anci se zatvářil jako by chtěl dát najevo uznání. „Tak to by
sis neměl nechat ujít.“
„Kde je ten vrtulník?“ zeptal se Petr asistentky jen tak jako
mimochodem.
„Na střeše, pane.“
451 Kuala Lumpur – Hlavní město Malajsie
452 Vizita – návštěva, většinou kontrolní, inspekční návštěva nadřízeného. A nejen v nemocnici!
193
„Jdeme.“
Všichni tři vyšli ze zasedačky.
Když stáli ve výtahu, Petrovi náhle zazářily oči a podíval se
na Anciho. „Říkal jste, že mohu, cokoli budu chtít.“
„To je pravda.“
„Potřebujeme k cestě do Kuala Lumpuru letadlo?“
„Učíš se rychle, příteli,“ usmál se.
I Petr se usmál a už nic neřekl. Jen hleděl na display
ukazující podlaží, jímž právě projíždějí. Napjatě čekal na číslo
osmnáct, jež bylo posledním možným - osmnáct podlaží měla
budova firmy. Osmnáct. Číslice zřetelně naskočila a výtah současně
znatelně zpomalil. Petr se překvapeně a s výčitkou podíval na
Anciho a ten jen pokrčil rameny. Náhle na displayi naskočila číslice
devatenáct a kabina výtahu zrychlila takovou silou, že až pocítili
silný tlak v kolenou. Výtah pokračoval dál a Petr byl spokojen.
Osmdesát osm. Vystoupili. Prošli krátkou chodbou, Petr z
kapsy vyjmul kartu a tou otevřel dveře jediného apartmá. Okázalá
krása interiéru už ho nechala chladným. Dychtivě mířil na terasu, jíž
od obrovského pokoje dělila skleněná stěna. „Otevřít,“ sykl a veliká
skleněná tabule zajela přes druhou a uvolnila vstup na terasu.
Vystoupili do vlahým vánkem osvěženého výhledu na obrovské
město. Kuala Lumpur.
„Petronas Tower453. Jedna nebo dva?“ zeptal se chlapec.
„Jak myslíš.“
„To je jedno,“ rozhodl. Pak se vrátil zpět do místnosti a
rozvalil se na veliké pohovce. „Pudeme nakupovat. Peníze!“ řekl,
ale očekávaný výsledek se nedostavil. „Peníze!“ křikl a na chtění si
dal tentokrát ještě víc záležet. Nic. Na stole očekával balík peněz
místní měny, ale nic. Mrzutě pohlédl na Anciho. Ten stál nad ním,
byl v bílém obleku (kdy se převlékl?) a cosi držel v rukou.
453 Petronas Tower – [petronas taur] - „Malajská dvojčata“ - dvojitý mrakodrap.
194
„Milý příteli, tohle všechno, dosud, byla prezentace454
služeb, které ti mohu poskytnout. Doufám, že se ti vše líbilo a že o
nic z toho neztratíš zájem. Pochopil jsi správně, že možnosti jsou
naprosto neomezené,“ přisedl si k Petrovi na pohovku a v tom
okamžiku se interiér místnosti nápadně změnil: Petr poznal, že jsou
v Anciho bance mezi jeho sbírkami, podlaha pod jejich nohami
měkce svítila a za skly stěn a stropu stále panovala tma. Petr měl na
sobě pyžamo. „Pojďme se tedy nyní konečně bavit obchodně. O
konkrétních podmínkách, za kterých ti mohu poskytnout moc,
bohatství i slávu světa, budeš-li chtít. Jistě pro tebe nebude
zatěžko podepsat jednoduchou, avšak nezbytnou smlouvu.“ Na
skleněný konferenční stolek položil papír, pergamen, na němž bylo
cosi starobylým písmem a jakýmsi jazykem, jenž Petr neznal,
napsáno. Vedle pergamenu položil pero a nůž.
454 Prezentace – předvedení.
195
XXVIII. REGENT
Během jeho krátké zastávky u bratří v Krakowě se začal z
nebe snášet třpytivý sníh. Nyní, když Sebastianovo auto projelo
dlouhou zatáčku na cestě vedoucí k hlavnímu vstupu do kláštera,
ucítil mladý mnich v oblasti bránice to zvláštní mravenčení. Úplně
stejně, jako když sem přišel poprvé (tehdy mu bylo sotva dvacet).
Dlouhá cesta na vrchol obklopená hlubokými bučinami, jež takřka
dokonale ukrývaly prastarou zeď nekonečných klášterních pozemků,
na něj měla vždy stejný vliv. Téměř by zapomněl na účel své cesty a
teprve tehdy, když se před jeho zrakem rozestřelo průčelí
monastyru455, byl vytržen z neuvědomělého zadumání. Klášter nebyl
nijak výjimečný architekturou, ale pocit toho, čemu se říká genius
loci456, by se tu dal krájet. Tentokrát jej zvláštní kouzlo tohoto
místa neuvrhlo do zvlášť hlubokého zasnění, nebylo mu možno ani
na chvíli zapomenout na to, proč svého „oře“ tolik štve ku předu.
Cesta trvala snad celou věčnost a on dnes, více než kdy jindy, tolik
toužil být tam, doma, ve zdech bezpečného hájemství czerněnského
kláštera.
Projel malou pláň parkoviště určeného autobusům a autům
poutníků a koly svého auta rozrušil jeho lehkou čistou peřinu
čerstvě napadaného sněhu. Takřka okamžitě se za vysokou zdí
rozsvítilo světlo a on s úlevou spatřil věžičku klášterní studny, jak se
tyčila proti jasnému nebi a její stín, jež vrhal bledý měsíc, spočinul
přímo na jeho vozu, jenž právě zmlkl. Sebastian se vyprostil z
bezpečnostních pásů, vyjmul klíčky ze zapalování, spěšně popadl
brašnu ze sedadla spolujezdce a vstoupil do mrazivé noci.
455 Monastyr - klášter
456 Genius loci - z latiny, zvláštní atmosféra místa. V římské mytologii duch ochraňující místo, např.
dům, či město.
196
„Chwała Krystusowi457,“ pozdravil jej vysoký muž v hábitu,
jenž tu na něho čekal.
„Na wieky wieków458, Jacku,“ odpověděl mu Sebastian.
„Otcové...“
„Ano jsou v kapli. Čekají na vás od půlnoci.“
„Tedy pojďme, nemůžeme již víc ztrácet čas,“ řekl Sebastian
netrpělivě, minul Jacka zavírajícího bránu a vešel bočním vchodem
do budovy. Chvílemi popoběhl, aby šetřil časem, kterého nebylo
nazbyt. Křížová chodba459 byla temná a osvětlovaly ji jen slabé svíce
uložené do skleněných válců usazených po bocích velikých pláten ve
vyřezávaných rámech. Asi po padesáti metrech chodba v pravém
úhlu zatáčela a ihned za ní se nacházely prosklené dveře vedoucí do
rajského dvora460. Nebylo možno otevřít je nehlučně; celou chodbou
projel nocí umocněný zvuk skřípění a cinkání volných, jen v
kovovém rámu usazených skleněných výplní. Chodníček vedoucí
malou zahrádkou bezpočtu holých růžových keříků, vedoucí přímo k
hlavní věži kláštera, nesl v nevelkém poprašku čerstvého sněhu
množství stop mnichů a svědčil o horečném ruchu, jenž vládl
zdánlivě spícímu konventu461. Hned vedle dveří vedoucích do věže se
ve zdi černal temný stín. Přistoupil k němu a na omšelých dveřích,
jež stín ukrýval, uchopil od rukou léty uhlazenou železnou obruč,
otevřel a vstoupil dovnitř. Ocitl se v malé komůrce a jakmile za
sebou zavřel, zaplály uvnitř dvě louče a osvětlily prostor. Přímo
proti Sebastianovi se v protější zdi zaskvěly malé, ale zřetelně
masivní ocelové dveře beze známky koroze. Nade dveřmi byl v
kamenném překladu vytesán nápis „NON NOBIS, DOMINE, NON
NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM462.“ Sebastian jej očima
přečetl, nadechl se, přes hlavu si natáhl kapuci a jen šeptem řekl:
„Firmamentum meum et refugium meum es tu, et propter nomen
tuum dux mihi eris, et enutries me463.“
457 Chwała Krystusowi [chvauva chrystusóvi] polsky – Chvála Kristu – běžný křesťanský pozdrav.
458 Na wieky wieków – [na věky věkův] – na věky věků – odpověď na zmíněný pozdrav.
459 Křížová chodba – stavba czerněnského kláštera je postavena ve tvaru čtverce svírajícího kříž, v
obvodu čtverce i v tom kříži se nachází propojená chodba, jež je páteří tohoto kláštera. Nazývá se
křížová.
460 Rajský dvůr – dvůr uvnitř výše zmíněného čtverce. Zvláštností tohoto kláštera je, že má čtyři
rajské dvory. Též se říká rajská zahrada.
461 Konvent – osazenstvo kláštera
462 Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam – latinsky: Ne nám, pane, ne nám,
ale Tvému Jménu budiž sláva.
197
V ten okamžik se ve zdi ozval tupý zvuk, jak mechanismus
zabezpečení dveří povolil a ty se pomalu otevřely. Z útrob podzemí
k Sebastianovi doléhal chorál: „Flos carmeli, Vitis florigera,
Splendor coeli, Virgo puerpera...464“
Koncil465 je na modlitbách.
Když se těžké ocelové dveře otevřely docela, odhalily velmi
úzké, příkré a loučemi spoře osvětlené schodiště, jehož konec
nebylo lze dohlédnout. Sebastian počal sestupovat. Schody byly
vytesány do skály, jež nesla většinu staveb kláštera, byly velice
úzké, suché a přestože vedly hluboko do podzemí a byl prosinec,
venku mrzlo, nebyla zde zima. Chorál sílil.
Když sestoupil až dolů, otevřel se před ním nevelký prostor
podzemní kaple kláštera. Nebyl zde oltář, jak je běžné v
křesťanských bohoslužebných objektech. Srdcem této kaple bylo
veliké kamenné křeslo, trůn, jenž vyrůstal přímo ze skály. Byl
vrcholem kruhu z deseti menších kvádrů rovněž ve skále vytesaných.
Trůn jako jediný z nich byl vyvýšený a měl opěradlo pro záda i
podpěry pro ruce. Po celé výšce opěradla zad byla do kamene
zasazena jakýchkoli příkras prostá dřevěná výplň. Před devíti kvádry
stáli mniši odění do hnědých hábitů s bílými plášti a u nohou na
podlaze měli složené meče. Hleděli vzhůru do zadní části kaple a
zpívali chorál. Tam proti vchodu byl vysoký sloup vystupující rovněž
ze skalního masivu a z něho dolů k trůnu shlížela veliká socha Panny
Marie Karmelské zahalena modrým pláštěm, jenž jí splýval z
ramenou; nesl zřetelné známky stáří. Celý prostor kaple byl prost
jakýchkoli ozdob a po jejím obvodu v mnoha řadách nad sebou byly
po stěnách mramorové tabule s vytesanými nápisy.
Prázdné místo před desátým kvádrem čekalo na Sebastiana.
Po obou stranách u vstupu pod schodištěm stáli další dva
mniši jen v hábitech bez bílých plášťů. Jeden z nich měl v ruce
složený bílý plášť pro Sebastiana. Mnich od něj mlčky vzal brašnu a
přes ramena mu bílý plášť rozprostřel a pak, zatímco si jej
Sebastian u krku zapínal, mnich mu přes hlavu již zahalenou kapucí
463 Firmamentum meum et refugium meum es tu, et propter Nomen tuum dux mihi eris, et
enutries me. - latinsky: Jsi skála má a hrad můj, a proto ke Jménu svému veď mne a doveď.
464 Flos carmeli, Vitis florigera, Splendor coeli, Virgo puerpera... - O krásná Květino z Karmelu,
plodná snítko vinné révy. Slávo nebes, Panno čistá...
465 Koncil – církevní sněm, zde zvláštní společenství
198
hnědého hábitu přetáhl díl s kapucí bílou. Pak si on sám obě kapuce
do sebe vložené z hlavy stáhl a mnich mu je vzadu za krkem
úhledně upravil. Po té Sebastian přistoupil před svůj kvádr a téměř
v jeho závěru se připojil ke zpěvu chorálu.
Když dozpívali, pronesli sborem: „Benedicat nos omnipotens
Deus Pater, Filius et Spiritus Sanctus466.“ při čemž se pokřižovali a
zakončili: „Amen“.. Pak usedli na své kamenné stolce a zraky všech
spočinuly na viditelně skleslém a unaveném Sebastianovi.
„Hlavu vzhůru, milý mladý bratře Sebastiane,“ promluvil k
němu nejstarší z mužů. To mladého Joshuova pomocníka překvapilo.
Byl přesvědčen, že situace, jež nastala, byla jeho selháním hned na
počátku a trápily jej výčitky a obavy o osud svého svěřence.
„Nebuď malověrný chlapče, tohle je jen jedna z mnoha
zkoušek, kterými Joshua musí projít a my musíme věřit v Boží plán a
ujišťuji tě,“ rozhlédl se po všech ostatních spolubratrech467, „že
nikdo z nás nepochybuje o úsudku starého Mistra pokud jde o
Nástupce, tak i o tebe, tedy to nedělej ani ty.“
Sebastianovi se viditelně ulevilo. Rozhlédl se po všech a viděl
jen vlídné a soucitné obličeje, jež ho chtěly potěšit.
„Otče převore468, velmistře469, bratři, děkuji vám za útěchu,
ale věřte mi, že dokud tahle zkouška nebude za námi, nebudu mít
klid.“
„No no, chlapče,“ zasmál se velmistr, „nebuď tak netrpělivý!
To mládí, všechno by chtěli hned.“
Ostatní mniši se s pochopením usmívali. „Všechno má svůj
čas a všechno má svůj účel. I zlé věci. Pamatuj si, že zocelí, zakalí
charakter člověka. Máš to jako s diamantem. Aby se z něho stal
krásný a drahocenný briliant, musí se dlouze a složitě obrušovat.
Meč se kalí470 v ohni a čím víc, tím je pevnější. A tak i člověk je
466 Benedicat nos omnipotens Deus Pater, Filius et Spiritus Sanctus. - Požehnej nás všemohoucí
Bůh Otec, Syn a Duch svatý.
467 Spolubratři – kolegové mniši
468 Převor – představený kláštera
469 Velmistr – představený některých řeholních řádů
470 Kalení – způsob opracování kovu žíháním, tedy kalením v ohni
199
takový nehotový diamant a meč, chlapče, zároveň. No a už dost
řečí, musíme udělat to, proč jsme dnes a v tuto hodinu tady.“
„Zaujmi své místo,“ vyzval převor Sebastiana a ten se vrátil
před svůj skalní stolec.
Všichni se na něj tázavě podívali a převor mu pohledem
naznačil, kde je teď jeho místo: stolec Místokrále.
Sebastian se rozhlédl po všech členech konventu a když v
jejich pohledech spatřil souhlas, řekl skromně i ustrašeně: „To
přece nemohu! To je místo Joshuy.“
„A kdo jsi ty? Jistě že můžeš, ty musíš, bratře. Adam
Lowenstein sice ještě nebyl uveden, ale i tak jsi regent471 a tak ty
jediný teď smíš usednout,“ řekl velmistr vlídně i přísně zároveň a
lehce se poklonil, aby Sebastianovi vyjádřil úctu i poddanost jeho
svěřenci. Ostatní mniši jej následovali.
Sebastian přistoupil ke kamennému trůnu, vystoupil na jeho
stupínek, poklonil se soše Panny Marie a otočil se čelem do kruhu
svých druhů. Kývnutím hlavy pokynul druhému mnichovi u vchodu
držícímu velikou knihu. Ten k němu okamžitě přistoupil, knihu
otevřel a nastavil před Sebastianův zrak.
„In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus472.“ začal
Sebastian obřad křižováním. „Pane, tys řekl: kde se sejdou dva,
nebo tři v mém jménu, já jsem. Buď tedy i nyní v našem středu.“
Ostatní odpověděli: „Amen,“ a Sebastian sestoupil od trůnu.
Velmistr stojící před svým stolcem přímo proti trůnu
předstoupil do středu kruhu a poklekl. „Pojď ke mně chlapče a
klekni si,“ řekl Sebastianovi, ten přistoupil, poklekl čelem k němu,
sklonil svou hlavu a velmistr mu na ni vložil své dlaně. „Tvůj Pán
Tvého Mistra za dítě své pojal a tys jeho pečovatel, ochránce a
pomocník, když Pán je u svého Otce. Buď dobrý. Žehnám ti ve
jménu Otce Syna i Ducha svatého,“ oba řekli „Amen.“ On nad ním
ještě udělal znamení kříže, vstal a pokynul mu, aby i on se postavil
a zaujal své místo.
471 Regent – dočasný zástupce (většinou) nezletilého vládce
472 In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus. - Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. požehnání
200
Když se Sebastian postavil k trůnu čelem k němu, velmistr
řekl: „Kdo jsi, pane?“
Sebastian odpověděl: „Já jsem regent, váš pán.“
„Proč přicházíš a co žádáš, pane regente?“
„Žádám tvou oddanost, a tvých bratří. Ve jménu našeho Pána
Ježíše Krista i jeho Matky Panny Marie a jménem našeho Mistra
infanta473 přikazuji jej péči a ochraně tvého Řádu.“
„Tvé žádosti, pane regente, budiž vyhověno,“ pronesl
velmistr a ostatních sedm bratří zopakovalo: „Budiž vyhověno,“
všichni se před Sebastianem hluboce sklonili. On sestoupil z trůnu,
také se jim uklonil, pak se napřímil, pokročil až do středu kruhu na
místo, jež mu velmistr uvolnil, otočil se směrem ke trůnu a poklekl.
„Pane, shlédni na svého služebníka a požehnej mu,“ řekl
velmistr.
„Pane, shlédni na svého služebníka a požehnej mi,“ řekl
Sebastian a lehl si čelem k zemi, a roztáhl ruce.
Velmistr poklekl a vzal do svých rukou meč, jenž ležel před
ním. Totéž udělali ostatní mniši. „Svatý proroku Eliáši474, přispěj
nám na pomoc a sešli svým následovníkům a bratrům svůj oheň 475.
Zažehni naše srdce odhodláním svaté věci našeho pána a Mistra,“
proneslo všech osm mnichů sborem a meči namířili přímo k ležícímu
Sebastianovi, až je hroty nad jeho hrudí spojily. V tom okamžiku se
na všech mečích objevila modrá jiskření, jež se postupně měnila v
bujné plamínky. Ty se rozběhly ke středu kruhu, kde se meče
stýkaly. Když se sloučily v jeden, tiše, avšak oslnivě explodovaly a
jako mocný proud modrého ohně vyletěly vzhůru, aby se posléze
snesly ve formě modrobílé záře. Mniši vstali a meče drživše za
jílce476 opřeli před sebou o podlahu. Když se shůry sestupující záře
zcela snesla na ležícího Sebastiana, jakási neviditelná síla jej
473 Infant – titul následníka trůnu v dětském věku
474 Prorok Elijáš – starozákonní prorok, 9. století před Kristem. Pobil mečem všechny Baalovy kněze
– falešné proroky. Zajímavý je např. tím, že nezemřel, byl vzat přímo do nebe.
475 Elijášův oheň – zázrak, který Elijáš vykonal, když se na jeho zápalnou oběť snesl oheň z nebe.
EO je také označení pro atmosférický jev, kdy se za bouře z oblohy snáší modravé jiskření na
předměty ale i osoby, zejména na moři.
476 Jílec – část meče sloužící k uchopení. Skládá se ze křížové záštity, rukojeti a hlavice.
201
vyzvedla do výšky nad hlavy přihlížejících a tělo bezvědomého
regenta zůstalo bezvládně viset v prostoru hrudí vzhůru, zatímco
jeho ruce i nohy ale také hlava byly svěšeny dolů. Sebastian, jakoby
spal a snil sen, jen oddychoval a oči pod jeho zavřenými víčky se
pohybovaly. Jeho plášť a škapulíř se zvolna vlnily.
202
XXIX. NÁVRAT
Sebastian se rozhlížel po nádvoří Cainovy kaple. V jednom
okamžiku pohlédl na svou ruku a zjistil, že je jaksi, velmi
neznatelně sice, ale přece, průhledná. Zvláštní, pomyslel si. Tento
stav ještě nikdy nezakusil. Slyšel a četl mnoho o tom, jak někteří
světci byli obdařeni darem bilokace477, ale nikdy se mu ani nesnilo o
tom, že i on by jednou tímto charismatem 478 mohl být nadán.
Rozhlédl se po okolí. Všude byl klid. Cainovi havrani v korunách
ocelových stromů spali a jen tu a tam se některý ozval, vyrušen
čímsi ze spánku. Sebastiana v tomto stavu vidět nemohli. Nespatřily
jej ani chrliče střežící kapli a její okolí. Prošel se kolem dokola a
pak sestoupil dolů přímo skrz skleněnou podlahu a ihned vyhledal
pokoj v kryptě kaple, kde měl být Adam s přáteli.
Joshua ležel, ale nespal. Nemohl usnout, ačkoli pociťoval
velikou únavu. Stále se snažil uvolnit a přemýšlel. Soustředil se na
vzpomínky svého předchůdce, v nichž by mohl najít odpověď na
svou současnou situaci. Nevzpomněl si však na nic, krom bavorských
vdolečků, jež měl Joshua Braun jako dítě velmi rád a maminka mu
je často pekla, když se vrátil z jakéhosi zajetí. A ještě jedna věc tu
byla: klenba do níž hleděl. Jistě, takových stropů je na světě
nepochybně nespočet, ale kdy on za svůj život mohl takto dlouho
hledět do jednoho stejného bodu, na jedno identické místo? Vidět
stejné kameny, stejně vyskládané do tohoto útvaru. Cítil, že zde již
byl, ne tedy za svého života, ale ještě jako Joshua Braun. Tahle
úvaha ho mohla dovést i k možnosti, jak odsud. Nějak věděl, že by
odejít opravdu měli, a to co nejdříve.
Aniž by cokoli zaslechl, náhle spatřil u dveří postavu.
Sebastian! Vypadal však nějak jinak. Tak předně, ještě jej neviděl v
tomto hábitu, bílý plášť na něm doslova svítící, působil jaksi
477 Bilokace - schopnost být na více místech současně.
478 Charisma – zvláštní dar, mimořádné nadání, dar Ducha svatého
203
slavnostně a mysteriozně zároveň. Pohyboval se také jinak. Jaksi
lehce, jakoby se téměř vznášel. Adam se posadil na lůžku a už chtěl
šeptem pozdravit a vyjádřit svoji radost z tohoto nenadálého
setkání. Ale Sebastian jakoby k němu spěšně připlul, položil mu
ukazovák na ústa, na znamení, že má mlčet a řekl mu jen vnitřním
hlasem: „Nesmíme mluvit nahlas, nemáme-li být odhaleni. Cain má
všude své stráže.“ Pak mu udělal palcem křížek na čele.
Adam pochopil. Jsou u něho! U Caina. „Já to věděl! Takže
musíme pryč. Jak to ale udělat?“
Sebastian se zatvářil trochu smutně a zklamaně. „Žel, já ti v
tom neporadím. Jsem tu jen proto, abych se pokusil oživit tvé
vzpomínky.“
„Vzpomínky na co? Na co konkrétně?“
„Na tvé uvěznění zde, během druhé světové války.“
Adam na něj vytřeštil oči. Druhá světová válka! Tohle ho
nanapadlo, jistě, jak ji asi Mistr Joshua Braun prožil? Musel být
zrovna tak starý kluk jako on, Adam. Znovu se podíval do středu
klenby, jako dnes už tolikrát. Tam nahoře, úplně na samém vrcholu,
kde se klenební žebra stýkají, byl úhelný kámen479 a nyní, při tomto
pohledu na něj, vzpomínka odhalila obrazec, jenž měl tehdy svojí
mocí, jako jeden z elementů, držet mladého Joshuu Brauna v šachu,
ve zdejším zajetí. Adam nyní, přesto že zde panovala veliká tma jen velmi chabé světlo sem pronikalo miniaturními, snad střílnám
podobnými okénky - přesto nyní zřetelně a jasně viděl na svorníku
temně rudou svastiku v černém poli. „To je rafinovaný! Ten démon
své hosty ubytoval v kobce, kde už jednou věznil Místokrále.“
„Myslíš, že jste jeho hosty?“ podivil se Sebastian.
„Jistě že ne! Ale on se tak tváří a hlavně kamarádi to tak
berou. Já z něho cítil už od začátku, že to není jen tak. Bude těžký
přesvědčit je o tom, že hostitel je netvor!“
„Myslím, že v tom ho trochu podceňuješ. Až zjistí, že o něm
víš, odhodí svou masku a sám se jim prozradí.“
479 Svorník, úhelný kámen – kamenný prvek nesoucí tlaky klenebních žeber a klenbu uzavírající.
Zejména v gotice
204
„Tak to mě nenapadlo a zní to docela logicky. Jenže pořád
nevím, jak se dostaneme odtud,“ rozhlédl se starostlivě po
místnosti. V šeru ledva rozlišil spící postavy dvou chlapců. Luciin
dech zpoza paravanu potvrzoval také její přítomnost.
„Nevím, jak odsud, předpokládám, že na to přijdeš. Od
Mistra vím tohle: ta kaple pochází ještě z doby před Avignonským
zajetím. Již tehdy sloužila odpadlému biskupovi, který si dělal
zálusk na tiáru. Chtěl být papežem,“ dodal na vysvětlenou, vida,
Adamův nechápavý výraz. „Tu kapli tehdy Cainovi daroval.“
„A odkud se vlastně vůbec Cain vzal? Myslím, kde byl celou tu
dobu před tím?“
V koncilu a po linii Joshuů se traduje, že byl dlouho pryč a
objevoval se jen sporadicky480. Většinou stál za pokusy uchvátit
papežský stolec. Dokonce se říkalo, že stál v čele tajného Řádu
temných havířů. Ten řád se měl nazývat svatým, ale se svatostí měl
pramálo společného; s jistotou se však ani neví, zda opravdu
existoval. Kaple byla opředena mnoha temnými pověstmi a po válce
zmizela úplně. Mělo se za to, že byla zničena při spojeneckém
bombardování. Mistr Joshua však nejspíš věděl, že tomu tak není.
Kaple se objevila znovu až, když postavil tenhle mrakodrap; Cainovi
slouží jako jakási pevnost a je jeho útočištěm. Tady tedy byl Mistr
Joshua vězněn, bývalá krypta481 byla po staletí využívána jako
vězení, protože je nejdokonaleji střežena. Paradoxně je ale také
Achillovou patou482 Cainova sídla. Už to, že sem umístil svého
úhlavního nepřítele, když se ho zmocnil a on přes to dokázal
uniknout, tomu jen nasvědčuje. Tehdy byla krypta uložena pod zemí
a je jasné, že jedinou možnou únikovou cestou odejít nešlo. Mistr
Joshua se zde tehdy ocitl v podobné situaci, jako ty dnes. I on byl
na začátku, a pochopitelně, ještě slabý.“
Adam poslouchal pozorně a až jej hlava bolela, jak se snažil
vzpomenout si, vybavit si byť jen zlomeček z toho, o čem Sebastian
mluvil a cokoli, co mohlo být rozhodující pro další okamžiky, co by
vedlo k jeho šťastnému návratu. Jeho a jeho přátel. Náhle ucítil
potřebu zvednout se, cosi jej táhlo k místu přímo proti jeho lůžku.
480 Sporadicky – jen občas, zřídka
481 Krypta – Podzemní prostor, většinou hrobka, hrob
482 Achillova pata – slabina, slabé místo. Podle mytického neporazitelného bojovníka Achillea (byl
synem bohyně Thétis a krále Pelea), kterého porazil tím, že mu Paridův šíp vedený bohem
Apollonem přesekl šlachu nad patou (podle této pověsti pojmenovanou jako Achillova šlacha) –
jediné zranitelné místo na jeho těle.
205
Odkryl přikrývku a chtěl vstát. Sebastian se ale vyděsil. „Adame,
chovej se, jako bych tu nebyl! Sleduje vás tady, nesmíš vzbudit jeho
pozornost, mohlo by to tvůj odchod zkomplikovat. Když už jsi vstal,
jdi na záchod a pak se zase vrať do postele.“
Adam tedy poslechl a jen si odskočil do koupelny, ale pak se
ihned, vrátil na lůžko. V mysli mu pak namítl: „Jenže jak nás mám
odsud vyvést, když nevylezu z postele jinak, než na záchod? Já se
na to musím podívat. Myslím, že je to důležité!“
Sebastian, aniž komentoval Joshuovu námitku, řekl: „Natáhni
se. Nohy rovně, ruce podél těla. Dívej se nad hlavu a snaž se dlouze
a zhluboka dýchat.“
Snažil se.
„Zavři oči. A teď, uvědom si, že chceš vstát, ale tvé tělo
musí zůstat ležet. Chtěj to, soustřeď se na to, ale volně, přirozeně,
jako bys to dělal pořád, je to ve tvé moci, ty to u m í š ,“ položil
Adamovi svou dlaň na čelo, aby mu zabránil napřímit se. „Snaž se
uvědomit si, že své tělo necítíš. Jakoby nebylo. Nepotřebuješ je.“
Chlapec zavřel oči, zatnul rty a snažil se řídit Sebastianovými
pokyny. Pak se náhle a až nečekaně prudce vymrštil. Najednou tu
stál na posteli, tak, že se temenem hlavy takřka dotýkal klenby a s
otevřenými ústy hleděl na sebe sama ležícího se zavřenýma očima a
zatnutými rty. Legrační pohled a zvláštní pocit. Seskočil, spustil se z
postele na podlahu. Cítil se tak nějak lehce, skoro by řekl, že je
namáhavější stát pevně na zemi.
Sebastian na něho hleděl s nelíčeným překvapením i
uspokojením zároveň. „Už nemám obavu, že se odtud šťastně
nevrátíš, kdykoli budeš chtít ty sám, Mistře.“
Adam se usmál a zamířil tam, kam se chtěl podívat ještě než
vstal. Letmá vzpomínka mu ukázala ke stěně naproti lůžku, na němž
před tím ležel. Tam, ve výšce asi metr dvacet nad zemí položil svou
dlaň na kámen a ucítil v ní slabé, takřka neznatelné teplo. Dlaň
odtáhl, zhruba na vzdálenost dvaceti centimetrů a dál jí mířil k
onomu bodu. A v tu chvíli se s ním vše zatočilo. Propadl se naplno
do vzpomínky, jež jej nyní zcela ovládla. Náhle byl v pokoji sám,
206
vlastně to nebyl pokoj, jen temná kobka483. Byl oblečen v zašlém
rubáši484, seděl na zemi a na noze měl přikován dlouhý řetěz, jehož
druhý konec vězel ve zdi za ním. Cítil hluboký smutek a vnímal
skličující beznaděj. Pochopil, že ho vzpomínka přivedla do doby
před mnoha lety a on byl nyní mladým Joshuou Braunem. V hlavě
mu zněla nesčetněkrát opakovaná nabídka spojenectví s mocným
pánem Abelem Cainem: Dám ti vše! Moc, bohatství a sílu, o jaké se
ti nesnilo! Spolu budeme nejmocnější na světě a všechny mocnosti
se nám budou klanět. Věznitelův hlas se sugestivní vlídností vpíjel
do jeho mysli, ale marně se jej snažil ovládnout. Budeš tu do konce
svých dnů, když mi nevyhovíš! Po tobě přijde jiný a ten uzná mou
vládu. Můj čas je dlouhý, velmi dlouhý a já překonám vzdor
Joshuů; zlověstně vyhrožoval se stěží zakrývaným vztekem.
Když už byla Joshuova beznaděj nejbolestivější, zaslechl
velmi tlumeně a jaksi z veliké dálky melodii chorálu. Flos Carmeli...
začal si sám zpívat: „... vitis florigera, splendor coeli virgo
puerpera...“
Matko, ukaž mi cestu! Z beznadějné tmy v úrovni jeho prsou
se rozzářila maličká, snad hvězda a pomalu plula od něj ke kamenné
stěně před ním, až na zdi ulpěla, aniž přestávala zářit. V rychlém
sledu pak další a další. Čtyři. Natáhl k nim svou dlaň a slabší záře je
spojila do obrazce, který se mu zdál povědomý. Nyní věděl, že cesta
na svobodu je otevřena.
„Mistře,“ z dávné vzpomínky Adama vytrhl Sebastianův hlas.
Probral se a pohlédl na něho.
„Vím, jak odtud,“ řekl téměř slavnostně a zaznamenal
spokojený úsměv ve tváři přítele, jehož obraz nyní znatelně slábl.
Adam byl zpět a Sebastian, odcházel. „Čekáme tě,“ stačil
ještě říct, než se jeho obraz rozplynul ve tmě pokoje.
Okamžitě, jak přítel zmizel, rozhodl se Adam vzbudit
kamarády. Vrátil se na lůžko, do svého těla. Trochu ho bolelo, jak
celou tu chvíli leželo nehnutě v jedné poloze. Postupně jimi
zacloumal. „Oblečte se! Rychle! Odcházíme,“ poručil a sám se začal
oblékat.
483 Kobka – cela
484 Rubáš – prosté splývavé roucho, umrlčí rubáš – dříve se oblékal zemřelým k pohřbu
207
Nikdo ale nereagoval. Spali dál. Nechtěl křičet a tak popadl
Petra za rameno a zalomcoval jím. Nic, žádná reakce! Petr spal,
dýchal. To Adam viděl, ale vzbudit ho nemohl. Že by...? Přistoupil k
Tomášovi a zjistil totéž. Ani s Lucií tomu nebylo jinak. Vzal do ruky
Petrův mobil a posvítil jen tak displayem na její obličej. Očima pod
víčky rychle míhala, čelo měla zamračené a orosené četnými
kapičkami potu. Takřka neznatelně pohybovala rty, jakoby mluvila,
ale jen občas vydala tlumený sten. Bylo zřejmé, že je pohroužena v
nepříjemném snu.
V tom musí mít prsty Cain. pomyslel si. Domníval se, že
nemá mnoho času a bylo mu jasné, že další pokusy vzbudit
kamarády, mohou selhat stejně, jako ty, jež už učinil. Teď mohl
udělat jen jedno. Už oblečený se posadil zpět na lůžko. Pak ale
ještě vstal. Pohlédl na vedle ležícího Petra a hned pak na hromádku
jeho svršků, jež se válela na zemi vedle postele. Popadl ji a zprudka
hodil na Petra. Na přikrývku dopadnuvší oblečení se jí propilo a
zcela pohltilo pyžamo, v němž byl chlapec oblečen. To se pak
naopak objevilo na zemi, na místě, kde před tím byly Petrovy
svršky. Byl to pokus a vyšlo to! spokojeně se usmál a popadl
oblečení Luciino a pak i Tomášovo a s oběma naložil stejně. Pak se
rychle vrátil na postel a položil se naznak.
„Petře, já se bojím! Nic není zadarmo! Chápeš to? Co jsi to
udělal?“ zoufalá výčitka Luciina se však Petra nijak nedotýkala.
Usmíval se, ale vypadal nějak unaveně. I v temné atmosféře
studené noci na střeše Cainovy banky a za slabého osvětlení Luny
bylo dobře vidět, jak zbědovaně Petr vyhlížel. Nápadné kruhy kolem
očí, popelavá485 tvář, působil jako by byl nemocný.
Zakrvácenou rukou podával Lucii i Tomášovi pergameny a
třásl se rozčilením. „Proč byste to nemohli podepsat, sice to trochu
zabolí, ale co je to proti tomu, co získáte! Jste blázni! Vždyť jste to
485 Popelavá - šedá
208
viděli! A já, já už to mám!“ Napřáhl ruku na nejbližší z ocelových
stromů, mávl jí dopředu a jeho koruna se okamžitě vzňala.
Lucie uskočila úlekem a Tomáš hleděl nadšeně vzhůru.
„Jo, je to moc efektní, ale za jakou cenu? Víš vůbec, co za to
zaplatíš? Petře, podepsal jsi smlouvu, to znamená, že je to něco za
něco. A tohle,“ ukázala nad hlavu, „tohle nebude jen pro tvý modrý
oči!“
Za Petrovými zády se náhle objevil Cain. Položil své dlaně na
jeho ramena a pochvalně jimi zatřásl. „Tak, přátelé, kdo se k nám
připojí?“
Ve stejném okamžiku se Petrovo pyžamo proměnilo v
oblečení, v němž byla, když nedobrovolně opustili dům Lowensteinů
a totéž se stalo Tomášovi a Lucii: jejich pyžamo a noční košile se
přímo na nich změnily v rifle a mikiny a bosé nohy byly obuty k
viditelnému překvapení všech. Cainovým obličejem se přehnal
vzteklý škleb. To nebyla jeho práce a ten chudák kluk Petr by se
přece nezmohl...
„K tobě se nikdo nepřidá!“ ozvalo se za zády Lucky a
Tomáše. Otočili se směrem, odkud hlas přicházel. Ze stínu, jenž
vládl bezprostřední blízkosti kaple, vystoupil Adam. „Žádný pan
Anci. Je to Cain. Anci je jen přesmyčka jeho jména. Použil ji, aby
mne oklamal a získal pro svého pána. Lucifera. Petře, ty ses nechal
oklamat, ale nemusíš se bát, ani se za to stydět! Tohle je jen sen, a
pokud tomu zloduchovi nepodlehneš skutečně, jsi v bezpečí.“
Cain nasadil překvapený obličej a s líčeným zklamáním a
vlídností řekl: „Adame, proč tohle říkáš? Přece jsem ti nijak
neublížil, co se stalo? Proč se zlobíš a proč mi chceš škodit? A
Lucifer? Chlapče, co je tohle za hru?“
Petr se vymanil z Cainova objetí a vykročil proti Adamovi.
„Co to má znamenat? Ty žárlíš, že umím to, co ty! Vadí ti, že už
nejsi sám s těma svejma efektama, co?“
„Petře, nic neumíš. Nic ti nedal a ta smlouva? Aspoň se
podívej, co jsi podepsal! Budeš rád, že je tohle jen sen.“
209
„Nevím, co tam je. Je to nějakym jinym jazykem. Říkal, že
je to latinsky.“
„A klidně jsi to podepsal? To snad není pravda!“ křikla
rozčileně Lucie.
Adam přistoupil k Petrovi, vzal mu pergameny z ruky, prudce
jimi mávl a ihned zase vrátil. Petr se na ně podíval a snažil se
přečíst, co ve smlouvě stálo.
„Ukaž!“ řekla Lucie, vytrhla mu jednu ze smluv z ruky, chvíli
po ní přejížděla očima a pak přečetla nahlas krátkou, ale
rozhodující pasáž486: „... po uplynutí doby, nebo při selhání, vstoupí
do Řádu temných havířů a podrobí se jeho reguli. Co to znamená?!“
zvedla hlavu a podívala se Cainovým směrem. Ten však byl pryč.
„Jdeme!“ křikl Adam a rázem se ocitli dole v pokoji.
Kamarádi zmizeli, jakmile se octli poblíž svých spících postav. Adam
skočil na lůžko a splynul se svým tělem, ihned vstal a tentokrát je
již úspěšně vzbudil. Zívaje vstali a protahovali se.
„Co se děje? Kolik je, že nás už budíš?“ mrzutě se ptal Petr.
Evidentně neměli ponětí, co se zde odehrává a obsah svých snů si
nepamatovali.
„Otázky později, teď není čas. Jdeme domů! Neptejte se
teď na nic, jen dělejte, co vám řeknu. Položte mi ruce na ramena.
Hned!“ poručil.
„Zuby! Musím si vyčistit zuby!“ vykřikla pohoršeně Lucie.
„Jestli si je chceš čistit až do smrti tady, tak prosím. Ale my
prcháme,“ řekl rychle a netrpělivě Adam a vyzývavě pohlédl na
všechny tři. Lucka na něj nechápavě hleděla.
„Lůco, já tě tady nemůžu nechat! Nezlob“. Uchopil její ruku
a dlaň si položil zezadu na rameno. Lucka se rezignovaně podřídila a
i rozespalí kamarádi poslechli a Adam jejich ruce ucítil na svých
plecích487. Adam pravou dlaní přejel místa na stěně, kde před tím
viděl znamení s hvězdami a ono se opět rozzářilo. Když byly linie
486 Pasáž – část, úryvek. Také krytý průchod domu (to sem ale nepatří)
487 Plece – ramena.
210
mezi jednotlivými hvězdami spojeny, řekl: „Jdeme,“ znamení se
rozrostlo v mohutnou záři a ta je pohltila.
211
XXX. CASTEL GANDOLFO
488
S námahou se sesul na klekátko, odložil solideo 489 i brýle a
opřen o lokty promnul si unaveně oči a povzdechl. Kolik tíhy je
složeno na bedrech papežových.
„Timoteo, nechte mne prosím, děkuji,“ řekl pobočníkovi aniž
se na něj podíval.
„Ovšem, svatosti, budu venku,“ Timoteo poklekl směrem k
oltáři, pokřižoval se, vstal a dal znamení dvěma mužům švýcarské
gardy v civilu, aby s ním opustili kapli. „Papež chce být sám.“
„Pane, shlédni na svého služebníka a dej mi sílu nést to
břímě. Jsem unaven, tak unaven. Oddávám se svým ovečkám, cele
se odevzdávám službě lásky. Dnešní svět je zlý a peklo na nás dotírá
že všech stran. Tolik lidí propadá moderní zkaženosti..., kam se
podívám, úpadek, prázdnota a nicota. Hodnoty křesťanství lidem
stále méně říkají, stále více se ve světě šíří sekularizmus490. Lidé
jakoby nechtěli vidět naši dobrou vůli, nejsou schopni přijímat naši
lásku a oběť. Jakoby nechápali, jak to s nimi myslíme dobře.“
Kdosi se zasmál. Ironicky, pobaveně.
Papež se zachvěl v úleku. Netušil, že tu není sám. Přeci toho
zpropadeného Timotea jasně žádal o soukromí.
Zvedl tvář ze dlaní a pohlédl vzhůru před sebe, odkud ten
drzý smích přišel.
488 Castel gandolfo – papežské letní sídlo
489 Solideo – oválný čepec, kteří nosí biskupové, opati a papež
490 Sekularismus – zesvětštění, omezení církevního vlivu.
212
Přímo před ním na oltáři seděl mladík a hleděl mu vyzývavě
do očí. Svatokrádež! Sedí si tady na obětním stole!, jakoby nevěděl
kde je a takhle oblečen! Jeho oděv byl, jak to popsat - zženštilý, v
uchu měl nápadnou náušnici. Pečlivě upravené vousy a vlasy
viditelně odbarvené lemovaly jemnou takřka dívčí tvář tohoto
mladého muže. Anděl - napadlo velekněze, takto by mohl vypadat
nebýt těch 'ozdob'... Tu myšlenku však zaplašil stejně rychle, jako
přišla. Mrzutě a s neskrývaným pohrdáním se na mladíka obořil:
„Okamžitě slezte z toho oltáře! Jak jste se sem vůbec dostal?“
těžce vstával z klekátka. „Timoteo!“ křikl až zlostně směrem ke
vchodu. Zlobilo ho, že venku nikdo nevěnuje pozornost tomu, že se
tu něco děje a nikdo teď nedbá o bezpečnost svého pastýře. Otočil
se zpět k nezvanému hostu. Stále tam seděl a svým nevinným
úsměvem starce provokoval.
„Podívejte, synu, tady nemůžete být. Je to má soukromá
kaple. Rušíte papeže na modlitbách. A na oltáři se nesmí sedět, to
je rouhání,“ pokusil se o vlídný tón a dokonce i o úsměv.
Neznámý však nereagoval.
„Proč jste tady? Asi ode mne něco chcete?“
Ale ani tentokrát muž sedící na oltáři nereagoval.
Snaží se mě vyděsit, pomyslel si papež. Otočil se ke vchodu a
pomalým nejistým krokem odcházel.
„Šestého ledna,“ ozvalo se papeži za zády.
Stařec se zastavil, pootočil se a pohlédl neznámému do očí.
Ten již na oltáři neseděl. Stál těsně před ním, až se pastýř lekl a
zřejmě čekal odpověď. Papež na to však nic neřekl a otočil se zase
k odchodu.
„Připoj se ke Třem a vzdej úctu Zrozenému.“
Papež se zarazil. Tykání a ten tón, to je už vrchol, kdo ví kdo
je to, tak mladý, vypadá jako, jako ta moderní špína co se v
posledních letech dere o 'svá práva' a svádí mladé ke smilstvu491.
Vnikne do mé kaple, vyruší mne při modlitbě a ještě mi radí, nebo
491 Smilstvo – uvolněné mravy, nedovolené chování v intimních otázkách.
213
snad dokonce přikazuje, komu mám vzdát úctu. To bude jistě jeden
z těch fanatických aktivistů492. Snad nebude jinak nebezpečný.
„Timoteo!“ křikl netrpělivě a jak nejhlasitěji mohl na pobočníka.
Jeho hlas se rozběhl do vysokých kleneb kaple a na okamžik ji
ovládl. Timoteo jej nemohl neslyšet, avšak s největší
pravděpodobností neslyšel. Žádná odezva. Přece mě tu nenechali
samotného, na pospas tomuhle individuu493, pomyslel se sevřeným
ledvím494.
Když už byl jen asi deset kroků od vstupních dveří, právě
míjel mohutnou kropenici495, kaplí se břitce rozeznělo jediné slovo a
klenby a zákoutí svatyně si s ním pohrávaly: „Stát!“
Papež zrychlil, jak jen mohl. Když už byl přímo před
mohutnými dveřmi a myslel, že tomu šílenci unikne, ozvalo se
zaburácení a veliká těžká závora na jednom křídle okovaných dveří
se otočila a zaklesla se do lůžka druhého křídla dveří. Papež vida, že
je ve vlastní kapli zajat, vyděšeně se otočil ke svému vězniteli.
Bušilo mu srdce a myslel, že je to jeho poslední hodinka. „Apage
Satanas496!“ zakřičel hystericky a třesoucí se rukou proti němu dělal
kříž. V tom momentu, kdy dosáhl kropenice, prudce ponořil levici
do svěcené vody a rychlám pohybem ji na mladíka cákl.
Ten se k němu přiblížil a v okamžiku, kdy na něho začaly
dopadat kapky svěcené vody, vypařovaly se a tvořily kolem jeho
postavy zlatavý opar.
„Pošetilý497 starče, byl ti svěřen ten nejdůležitější úřad a ty s
ním nakládáš po svém, jakoby ti patřil. Evangelium si překrucuješ a
vykládáš po svém! Skutečnou lásku k bližnímu jsi nahradil falešnou a
povýšenou blahosklonností. Rozhoduješ o tom, kdo je a nebo není
tvému Bohu milý podle tvých vlastních kritérií498 a ignoruješ499 to, co
492 Fanatický aktivista – člověk zaslepeně vyznávající myšlenky a vnucující je veřejnosti.
493 Individuum – jedinec. Často řečeno pejorativně: podezřelá, pochybná osoba.
494 Ledví – nitro, útroby.
495 Kropenice – velká kamenná, často zdobená nádoba na svěcenou vodu, postavená u vchodu do
sakrálních – bohoslužebných prostor křesťanských církví.
496 Apage Satanas – odstup Satane! Citát Krista z Bible, Nového zákona, formule (zaklínadlo)
vyhánějící ďábla.
497 Pošetilost - neoprávněná víra ve své schopnosti, neopodstatněné sebevědomí, vedoucí až k
neposlušnosti, rebelii a urážkám vůči Bohu, rodičům či jiné oprávněné autoritě.
498 Kritérium – měřítko, hledisko pro posuzování, stanovení zásad.
499 Ignorovat – záměrně opomíjet, nevšímat si.
214
tvůj Pán chce skutečně. Jsi tak velmi vzdálen svému poslání, že ani
nejsi schopen poznat posla svého Pána.“
Papež klesl na zem.
„Já jsem Gabriel. Přišel jsem ti říci, že je čas připravit se.
Připoj se ke Třem a vzdej úctu Zrozenému v jejich den.“
Velekněz ležel na zemi na boku, skrčený a o lokty opřenýma
rukama si zakrýval hlavu. Uslyšel za sebou spěšné kroky několika
párů nohou. Dva muži jej vyzvedli za paže, Timoteo ze země zvedl
solideo a starostlivě je vložil na papežovu bílou hlavu.
Ten před sebe ukázal rukou, ale když Gabriela nikde neviděl,
rozhodl se pomlčet. „Děkuji, Timoteo, přišla na mne slabost. Kde
jste byl?“ zeptal se vyčítavě.
„Přál jste si být sám, promiňte mi, Svatosti.“
„Jdu do svého apartmá. Ať za mnou přijde Sordi,“ poručil
Timoteovi, vyprostil se z podpory Švýcarů500 a dal se na odchod.
„Svatosti, kardinál Sordi není zde v Castel Gandolfo.“
„Neřekl jsem, že je, Timoteo, jen jsem chtěl po vás, abyste
to zařídil. Nebo je to moc?“
„Postarám se o to Svatý Otče,“ řekl Timoteo a tvářil se
oddaně a mile, přeslechnuv podrážděný až zlý tón svého pána.
500 Švýcarů – příslušníků Švýcarské gardy.
215
XXXI. NÁVRAT
Oslepující záře byla vystřídána šerem, v němž sotva co mohli
vidět, ztráta orientace v prostoru všem čtyřem vzala rovnováhu a
jak náhle se jejich nohy dotkly pevné podlahy, kolena se jim
podlomila a se značným hlomozem se sesypali na jednu hromadu.
Adam pohlédl kamsi vzhůru, ke stropu, kde tušil lustr a ten se
rázem rozsvítil. Nové oslnění, ale na tohle si rychle zvykli.
„To byla jízda!“ nadšeně prohlásil výtečník Petr. Ve stejném
okamžiku se mezi nimi cosi malého a temného mihlo a rychlým
pohybem to zmizelo ve tmě krbu.
Petr vyskočil na nohy a aniž si pořádně uvědomil, kde jsou,
hnal se za tím tvorem. Když vrazil do krbové římsy, ono „cosi“
vyrazilo z krbu přímo proti němu, vrazilo do jeho obličeje a usídlilo
se mu ve vlasech. Petr začal okamžitě poskakovat a hystericky
křičel: „Fuuj! Co je to! Sundejte to ze mě!“
„Lišaj smrtihlav,“ řekl udiveně Tomáš. „Nikdy sem ho ve
skutečnosti neviděl. Počkej! Co to...“ Bylo ale pozdě.
Petr, jak se divoce ošíval, srazil motýla na zem a začal kolem
sebe bezhlavě dupat. Hned první ranou tvora rozmázl po podlaze.
„Nedivím se, že to sem s náma proniklo. Mohl jsem vědět, že
nás Cain nenechá jen tak odejít. Je dobře, že´s ho zlikvidoval,“
odtušil Adam a schválil Petrův útok na Cainova vetřelce.
Všichni na něj vrhli překvapené pohledy. Zvlášť s Petrem tato
věta zamávala. „Počkej, jak ty víš o Cainovi? To přece... Počkej! Ty
víš, že pan Anci...“
216
„Tak jako vy všichni,“ řekl Adam zamyšleně aniž Petra nechal
domluvit. Věděl, že je nejvyšší čas, aby kamarádům vysvětlil, co se
vlastně stalo a nejspíš ještě dít bude. Jenže...
Právě v této chvíli se však z chodby ozvalo dupání, a tak na
další vysvětlování nepřišlo. Když byly zvuky rychlých kroků
bezprostředně za dveřmi, zaslechli typický zvuk: „Policejní
vysílačka,“ špitl Petr a všichni čtyři ustoupili dále ode dveří. „Sme
zase u tebe v baráku!“ neodpustil si Petr 'zveřejnit' svůj objev a
ostatní se s úsměvem po sobě podívali.
Než si stačili uvědomit, jak blízko již hrčení a hlasy z
vysílačky jsou, rozletěly se dveře a v nich stál muž v uniformě
policie. Zůstal stát ve dveřích, jen se na ně podíval a aniž by jim
cokoli řekl, oznámil do vysílačky: „Kapitáne, asi mám ty děti. Zdají
se být v pořádku,“ prohlížel si je.
„Jdu nahoru,“ ozvalo se z vysílačky a ta pak ihned zmlkla.
„Rozumím,“ odpověděl strážník už jen naprázdno a hleděl na
děti s úmyslem nenechat je zmizet, jakoby tušil, že ta možnost není
tak absurdní, jak se zdá.
„Dobrý den,“ řekl Adam.
„Dobrý den,“ odpověděl mladý policista a vyklonil se do
chodby, odkud již bylo slyšet přesnou kapitánovu chůzi.
„Tak, kdepak máme ty ztracené syny?“ zahartusil s
nepřeslechnutelným nadšením v hlase. Dole v autě mu začínala být
zima. Sice už bylo téměř ráno a noc strávená prohledáváním tohoto
domu a pak čekáním na zázrak byla nekonečně dlouhá. On však dnes
opravdu nečekal tak rychlý a vlastně šťastný závěr noci. Přes svou
únavu vpadl do Adamova pokoje s veselou a jakmile spatřil Lucii,
doplnil: „A dceru.“ Usmál se, aby odlehčil napětí, jež tu bylo cítit.
„Takže, mládeži, dobré ráno. Já jsem kapitán Veleba. Tak kde jste
se nám to toulali?“ Mladý strážník mu cosi pošeptal do ucha. „Ano.
Budete mám toho muset hodně vysvětlovat. Kde jste byli, a jak jste
se dostali zpět do domu, přes naše hlídky.“
Děti se po sobě podívaly. Nemuseli mluvit, aby bylo všem
čtyřem jasno, že 'oficiální' verze toho, co se událo, nebude
přijatelným vysvětlením ani pro rodiče ani pro tohohle legračního
217
poldu. Adam navíc musel vyřešit ještě jedno: kamarády zatáhl do
propletence událostí a vědomostí, se kterými měl sám co dělat, aby
je vůbec pochopil a teď má za povinnost vše přijatelně vysvětlit
jim, aby neměli v hlavě zmatek a taky, aby eliminoval501
nepříjemnosti, jež je jistě doma čekají, na minimum502.
„No, oblečte si bundy, “ ukázal kapitán na náruč mladého
policisty, který jejich svršky odkudsi přinesl, „odvezeme vás domů a
až se prospíte, probereme ten váš noční výlet u nás.“
Děti si beze slova vzaly bundy a oblékly se. Lucka s Tomášem
okamžitě prohledali kapsy, aby se ujistili, že mají své mobily. Pak už
následovali kapitána na cestě ven z domu. Na konci chodby u
schodiště stál další strážník. Pod schody v průjezdu hlídal ještě
jeden, ten kontroloval zevnitř vchod, přístup ke schodišti a
vnitřnímu dvoru domu. Na ulici venku pak stáli ještě dva strážníci a
před domem měl kapitán dodávku jako pojízdnou kancelář. Pokynul
dětem, aby si vlezly do vedle stojícího auta a cosi ještě řekl
policajtovi, jenž seděl v dodávce. Pak spěšně nasedl do auta a
šoférovi řekl: „Teď jeď na Smíchov.“
Chlapci se podívali na Lucku. Na Smíchově bydlela ona. Adam
věděl, že teď má nejspíš poslední příležitost, jak své kamarády
alespoň připravit na setkání s jistě vyděšenými a rozzlobenými
rodiči. A již věděl, jak na to: „Takže, teď mě dobře poslouchejte,“
podíval se na Petra, „a neskákejte mi do řeči a nevyptávejte se,
máme moc málo času.“
Kamarádi na něj hleděli ohromeně a na Petrovi bylo velmi
dobře vidět, proč Adam na skákání do řeči upozorňoval zvláště jeho.
Šofér i kapitán Veleba se nehýbali. Ani spolu nemluvili. Vypadali,
jako figuríny z muzea Madame Tussauds503. Kolem auta rovněž nebyl
vidět žádný pohyb. Zrovna vjížděli křižovatkou na Národní, když
Adam se svým dlouho promyšleným proslovem začínal. Všechno
kolem nich se zastavilo. Obraz poloprázdné ulice, na níž jen pár
'ranních ptáčat' spěchalo na metro, aby byli v práci včas na šestou,
tedy obraz ulice i s těmi spěchajícími, se jakoby rozmázl. Zdálo se,
že se všude kolem dokola zastavil čas a jen oni jsou ten nepatrný
zlomeček jeho pohybu schopni vnímat. Snad únava, snad ohromení
501 Eliminovat – vyloučit, postupně odstranit
502 Minimum – co nejmenší množství, dávka atd.
503 Muzeum voskových figurín Madam Tussaud - známá expozice voskových napodobenin
významných osobností
218
vším, co za těch posledních několik hodin s Adamem zažili a dost
možná, že obé, kamarády paralyzovalo504 natolik, že jen bezmocně
na něho hleděli a poslušně bez otázek poslouchali, co jim říká.
Ostatně i Adam sám se podivoval tomu, co ze svého vyprávění
'slyšel'. Znovu si tak mohl uvědomit co a jak se odehrálo od onoho
osudného dne, kdy svou ruku na pokyn kamarádky vsunul do
ušmudlané krabice. „Rodičům nelžete,“ končil vyprávění, „nemusíte
si pro ně vymejšlet nějakou jinou verzi toho, co se stalo. Prostě až
se zeptají, kde jste celou noc byli a proč nás hledali cajti, řeknete
jen, 'byli jsme s Adysem'. A oni se už nebudou ptát, ani zlobit. Muj
táta jim pak zavolá, přijdete všichni k nám i s rodičema a oni se
dověděj pravdu. To bude nejlepší řešení. Dotazy až pak. Já už tohle
neudržim...“ dokončil Adam a nadechl se jakoby po dlouhém pobytu
pod vodou vyplaval na hladinu. Poslední větu ze sebe vysypal na
jeden nádech, aby ani dýcháním neztratil drahocenný čas, jejž
'krájel' po neměřitelných zlomcích. Vše kolem se dalo opět do
pohybu a ten se všem včetně Joshuy najednou zdál rychlejší, než
před tím.
„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě kapitán, když se
podíval na své svěřence. Lucka, Tomáš a Petr seděli ani nedutali a
bylo na nich až příliš dobře vidět, jak jsou překvapeni, ohromeni,
vyděšeni, ale i nadšeni. Adam pak působil velmi vyčerpaně. A
vyčerpaný také byl. Opravdu hodně.
504 Paralyzovat – ochromit, oslabit, zneškodnit
219
XXXII. DILEMA
„Vaše Svatost by to rozhodně neměla brát na lehkou
váhu...“
„Bláhový Sordi!“ skočil mu do řeči papež. „Samozřejmě, že
to na lehkou váhu neberu. Víte, jak mi bylo?! Myslel jsem, že je to
můj konec, takže, bylo snad logické, že jsem nařídil opatření na
zpřísnění bezpečnosti.“ Svatost se samolibě usmála.
Kardinál na papeže hleděl takřka s otevřenými ústy. Nemohl
pochopit, že tento kdysi odvážný muž s jasným úsudkem, dnes není
schopen rozpoznat skutečnost a adekvátně505 reagovat. „Svatý Otče,
neměl jsem na mysli otázku vaší bezpečnosti,“ všiml si, že papež
protáhl obočí. „Nenapadlo vás ani na chvíli, že ten dotyčný byl
opravdu Gabriel?“ Archandělovo506 jméno vyslovil zvlášť pečlivě.
„Jistě že ano! Ale, můj milý Sordi, stejně tak to mohl být
Antikrist507!“ odsekl tiše papež a dramaticky508 se pokřižoval.
„Svatosti...“ Sordi byl zaskočen.
„Ne ne ne, chlapče, nic mi neříkejte. Vidím vám na očích, co
mi chcete říct. Byl to Posel Boží509, že? Ale taky to dost dobře mohl
být váš Mistr Joshua. Tyhle kejkle510 mu jistě nejsou cizí,“ vstal,
přešel k nádhernému renesančnímu sekretáři511, z překrásné
505 Adekvátně – přiměřeně, odpovídajícím způsobem.
506 Archanděl – anděl “vyšší hodnosti“, řádu.
507 Antikrist – odpůrce Krista, ale častěji je takto označován ďábel, Satan.
508 Dramatický – plný napětí, vzrušující.
509 Posel Boží – Archanděl Gabriel je často takto označován. Posel je jeho funkce v křesťanské
mytologii. Například on, Archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počala a porodí Ježíše.
510 Kejkle – komediantské kousky, ale také kouzelnické triky. Kdo kejkle provozuje, bývá označován,
jako eskamotér.
511 Sekretář – v tomto případě skříň s velkým počtem zásuvek, kancelářský nábytek.
220
starožitné karafy sňal uzávěr, položil jej vedle a nalil si víno do
jedné z číší, jež tu stály. „Dáte si? Zdejší.“
„Děkuji, řídím, Svatý Otče,“ odmítl a papež udělal úšklebek,
aby dal najevo, jak hloupě se – pro něho - mladý kardinál chová,
když tak rád používá „výdobytky“ moderní doby. Včetně auta! aniž
by dostatečně držel svůj úřad v důstojnosti tím, že bude
zaměstnávat alespoň šoféra. „Mistr Joshua není rivalem512 papežů!“
řekl Sordi. „Není důvod k vašim obávám.“ Papež byl zjevně zaslepen
žárlivostí a nechtěl se smířit s faktem, že Mistr Joshua existuje a má
jistě výjimečné postavení. Sordi už nevěděl, jak jej přesvědčit.
„Vím, že ne. Osobně si myslím, že ten váš Joshua bude jen
dalším v řadě těch všech pohanských513 kultů514, jako dalajláma a
ostatní. Takže čím by nás taky mohl ohrozit, že? Tak, jako jsme o
něm téměř neslyšeli dosud, tak na něj opět brzy zapomeneme.
Pokud se ovšem nebude dál takto hlasitě připomínat. Doufám,“
poslední větu papež pronesl s důrazem a opět hněvivě.
„Nedovolil bych si zpochybnit váš úsudek, ale pokuste se
zvážit všechny eventuality515. Už proto, že - připustíme-li, že mohlo
jít o Archanděla Gabriela - jakkoli by byl jeho způsob zjevení
řekněme nekonvenční516, pak si nedovedu ani představit, jaké
důsledky může jeho odmítnutí mít pro vás.“ Papež se zavrtěl.
„Promiňte Svatosti. Uvažte i to, jak veliká náhoda by to musela být,
že někdo překonal veškerá, už tak veliká bezpečnostní opatření, a
nařídil papeži něco, co podle slov, která jste mi citoval...“
„Parafrázoval517, příteli, byl jsem rozčilený, nepamatuji si
přesně slovo od slova,“ řekl stále podrážděnější papež.
512 Rival – protivník, sok, soupeř i nepřítel.
513 Pohanství – náboženství, jež uznává více než jednoho boha – tzv. polyteistické náboženství.
Význam tohoto slova je současně v náboženstvích monoteistických, tj. uctívajících jediného boha
vnímán hanlivě.
514 Kult – akt uctívání ve smyslu náboženském, či jako masová úcta k osobě nenáboženského
charakteru. Možná znáte pojem „kult osobnosti“, kterým byla označována vynucená přehnaná a
přehnaná úcta k osobám J. V. Stalina – sovětského diktátora (1878-1953) a českého
komunistického vůdce Klementa Gottwalda (1896-1953). Tato úcta byla uměle vytvořena a posléze
zakázána. Slovo kult v této souvislosti získalo rovněž hanlivý nádech.
515 Eventualita - možnost
516 Nekonvenční – originální, neobvyklý.
517 Parafrázovat – říci jinými slovy, volně opakovat.
221
„Tedy parafrázoval,“ připustil kardinál, „Svatosti, apeluji518
na vás, copak by někdo překonal všechna opatření ochranky? Ví vaše
Svatost, jakou proceduru musím podstoupit já, když k vám jdu?
Když už se k vám nějak dotyčný dostane, může někdo se zdravým
rozumem cokoli nařizovat papeži? A tak zvláštními slovy, navíc
podepřenými mocí, jejíž projevy jste vylíčil? Pane, nadto obsah
sdělení, jež jste... parafrázoval, může být zřejmé jen zasvěcené519
osobě. Zavolal jste mne, z toho vyvozuji, že sám přikládáte váhu
souvislosti s causou Joshua.“
Papež neměl daleko k výbuchu hněvu. „Angelo,
nenaznačujete mi, že mne navštívil Anděl Páně520, já to vím a
protivím se Božímu poselství?“ vstal tak prudce, jak mu věk a dna
dovolily a vrhl na svého šéfa inkvizice téměř výhružný pohled.
„Svatý Otče,“ řekl Sordi klidně a rozvážně, „ani v nejmenším
vám nic nepodsouvám. Neměl jsem v úmyslu vzbudit ve vás ani
takový pocit. Pravda je taková, že Joshua v den prohlášení
Místokrálem přijímá nejvýznamnější muže své doby po boku
Trojice521. Tou jsou...“
„...tři muži znající staré tajné učení, o němž krom nich
nikdo nic neví. A říká se, že jsou těmi třemi mudrci z východu. Tvůj
papež není hlupák, Angelo. Ale kdo by věřil těm báchorkám522?“
Sordi se snažil - avšak marně - skrýt zklamání s papežova
přístupu. Měl pocit, že Svatý Otec trpí stihomamem523. Po několikáté
pohlédl s patrnou nervozitou na hodinky. „Svatosti, jedním z mužů,
kteří se mají připojit ke Třem, je i papež a všichni zúčastnění jsou k
tomu vyzýváni různě. Je tomu tak od konce Velkého Schizmatu 524. Já
se tedy domnívám, že onen návštěvník byl skutečně Archandělem
Gabrielem a velmi bych se obával označit jej za vetřelce. Prosím,
zvažte to a nyní, dovolte mi, abych odešel.“
518 Apelovat – dovolávat se, odvolávat se, také naléhat v tomto smyslu.
519 Zasvěcený – seznámený s tajemstvím
520 Anděl Páně – i takto bývá v církevní terminologii (slovníku) označován Archanděl Gabriel.
521 Trojice – zde označení pro známé Tři Krále, snad učenci snad vládci východních říší, kteří podle
Bible předpověděli narození Ježíše a přišli se mu poklonit do Betléma. Kašpar, Melichar a Baltazar.
522 Báchorka – pohádka, povídačka.
523 Stihomam – duševní porucha, nemoc, při níž postižený trpí pocity, že je sledován, pronásedován,
vidí kolem sebe nepřátele atd. Vědecky se označuje jako paranoia [paranoja].
524 Velkým Schizmatem bývá označováno tzv. vícepapežství. Také jinak papežské schizma. Situace,
kdy v důsledku mocenských sporů katolická církev rozdělila do dvou, tří táborů vedených různými
papeži a každý z nich byl označován za jediného pravého.
222
„Ale, no tak kardinále, nebuďte tolik nedůtklivý. Víte přece,
že mi blaho Církve leží na srdci právě tak, jako vám. Konečně komu
také může víc, než papeži! Nemůžete se mi divit, že jsem opatrný a
moje jednání může mnohdy připomínat žárlivou a podrážděnou
medvědici chránící svá mláďata. Víte, o tom všem jsem hodně
přemýšlel a přemýšlím dál, stále. Věřte mi. Přiznám se, že přesto,
že jste mne na tu věc připravoval, zastihla mne výměna v domě
Joshuově nepřipraveného, myslím vnitřně a tomu se nemůžete divit.
Nikdo v Církvi tohle neví, jen vy a papež a to je ještě ke všemu
informací jako šafránu.“ Papež najednou překvapivě obrátil a snažil
se Sordiho zdržet na odchodu.
Kardinál se podíval zkoumavě do jeho tváře a hledal v ní
důvod náhlé změny. „Svatý Otče,“ opatrně k němu promluvil,
„omluvte mne, prosím, jen vyřídím jeden telefon.“ Sordi sáhl skrze
kapesní otvor v klerice do kapsy u kalhot, vyjmul z ní malý mobilní
telefon a papeže v obavě, že jeho náhlá ochota k dialogu může
vyprchat stejně rychle, jako nečekaně přišla, nespustil z očí.
Zmáčkl tlačítko Recall525 a poodešel k oknu.
Takřka okamžitě se ohlásil volaný: „Monsignore.“
„Andreo, prosím, zřejmě se zdržím v Castel Gandolfo trochu
déle. Mši u Andělů526 odslužte sám. Kázání najdete na mém stole,
nebo jestli chcete, předneste své,“ diskrétně řekl do telefonu.
„Dobře, Otče, děkuji vám,“ řekl Andrea a Sordi s úsměvem
zavěsil. Byl potěšen, že se na mladého kněze může takto a kdykoli
spolehnout.
„Svatosti, omlouvám se,“ řekl Sordi, když se vrátil od okna a
posadil se zpět do křesla proti svému představenému.
525 Recall – vytočit znovu poslední volané číslo.
526 U Andělů – rozuměj v kostele zasvěceném Andělům.
223
Andrea Violetto si s pomocí jednoho ministranta navlékl
albu527, přepásal se humerálem528, políbil štólu529 a položil ji kolem
své šíje530. Když měl již oblečen i ornát531 a zatímco ministranti
dokončovali přípravy mešních potřeb u oltáře, Andrea se ještě
zamýšlel nad obsahem homilie532. Z hromádky svých osobních potřeb
na stole vzal hřeben, postavil se před zrcadlo, aby si urovnal ornát a
učesal se před bohoslužbou. Když své vlasy uspokojivě upravil,
hřeben dobře mířeným pohybem hodil zpět na stůl, aby si uvolnil
ruku a jal si ještě urovnat k dokonalosti humerál u krku. Náhle jej
zamrazilo. Pocit, který jej zaskočil a jehož původ mu nedošel ihned,
jej opanoval natolik, že se náhle nemohl soustředit na nic jiného.
Spustil ruce, zevnitř uchopil okraje rukávů alby a upažil, aby
symetricky533 urovnal i tuto část liturgického534 roucha, ale
především, aby se zbavil dojmu, že ho šálí smysly. Nešálily. Jeho
pocit již nepostrádal vysvětlení. To, co si myslel, že vidí, skutečně
viděl: jeho obraz v zrcadle nekopíroval pohyby, které činil!
Vzdorovitě stál bez pohnutí, přestože Andrea gestikuloval535 sebevíc.
Jeho obraz stál v zrcadle a jen se upřeně díval do jeho vlastních
očí. V okamžiku, kdy si toto mladý kněz uvědomil, jeho zrcadlový
protějšek jej oslovil, aniž pohyboval rety: „Andreo, příteli Páně.
Tvůj pán Angelo musí sejmout z beder Petrových břemeno i potěšení
a pozdravit nového pána v Domě Betlémském. Ty jej o tom zprav a
doprovázej.“
Andrea se pokřižoval. Jeho ,společník´ tento pohyb
opakoval, avšak jinak, než by se dalo čekat. Jak se Andrea sám
znamenal znamením kříže, jeho obraz v zrcadle křížem žehnal
jemu. Knězi tlouklo srdce a dál hleděl do zrcadla. Ministranti536,
kteří se mezitím vrátili do sakristie, poznali, že se něco děje.
Protože však velká ručička na hodinách vedle kříže neúprosně
vstoupila na dvanáctku, nejmladší chlapec vešel do presbyteria a
527 Alba, též kasule – bílé roucho, které nosí kněz při bohoslužbě.
528 Humerál, též amictus - bílá látka používaná kolem krku, má zakrývat civilní oděv kněze, či kleriku
při bohoslužbě.
529 Štóla – součást bohoslužebného oděvu, jakýsi šál, který knězi splývá z ramen.
530 Šíje – krk.
531 Ornát – ozdobný, svrchní hlavní bohoslužebný oděv připomínající tvarem pelerínu, oboustranný
plášt.
532 Homilie – kázání, promluva kněze při mši, bohoslužbě.
533 Symetricky – vyváženě na obě strany.
534 Liturgický – Bohoslužebný, určený k vykonávání bohoslužby.
535 Gestikulovat – pohybovat tělem,nebo jeho částmi, řeč těla.
536 Ministranti – přisluhující při bohoslužbě.
224
zatahal za zvonky, které shromážděným věřícím ohlásili zahájení
bohoslužby. Zvonky i nebeská hra varhan, jež se z kůru537 ke
zvonkům přidaly, vytrhly Andrea ze zamyšlení a ten následoval
zástup svých ministrantů k oltáři. Jeho další konání pak bylo
víceméně mechanické; nebyl s to soustředit se plně na službu mše.
Neustále přemýšlel nad tím, co se mu stalo a s netrpělivostí
očekával setkání s kardinálem, aby mu svůj zážitek mohl vypovědět.
Přemýšlel o slovech, která uslyšel a jež mohla mít souvislost s tím,
co již několikrát zaslechl v přítomnosti kardinálově. Nový pán v
Domě Betlémském – to mohl být jistě ten malý chlapec, co se o
letošních Vánocích stal Joshuou a jenž byl předmětem utajených
schůzek kardinálových s hraběnkou Monicou, jimž byl vždy Andrea
přítomen, ale i poslední dobou častých návštěv u papeže. Když pak
mše skončila, spěchal, aby mohl být v kardinálově paláci včas.
Zadním vchodem ze sakristie, aby se vyhnul skupince
horlivých, leč bigotních538 farnic kostela, jež se rády nechávaly vidět
s kardinálem i mladými kaplany, vyšel do neobyčejně liduprázdné
ulice. Ulice kolem Piazza della Reppublica bývaly docela rušné i v
noci. Snad je to tedy tím, že je po Vánocích. Jemný poprašek sněhu
činil temnotu ulice Via Cernaia tolik třpytivou, až měl pocit, že
prochází pokladnicí hraběte Monte Christa. Nebýt zážitku přede
mší, jistě by se ke kardinálovu paláci labužnicky loudal, jako jindy i
přes tu dálku, rozjímal539 a užíval si ten hutný klid a krásu pohledu
na starobylé domy, hvězdnaté nebe i třpytící se chodník. Nyní však
veškerou nádheru noční procházky nemohl jinak, než přejít jen tak
jako mimochodem, a plně se věnovat myšlenkám, které jej tolik
zaměstnávaly. Po chvíli si všiml světel auta, jež jej s největší
pravděpodobností sledovalo. Zastavil se, lehce pootočil hlavu, aby
viděl jeho reakci a ono sjelo k chodníku. Rozešel se, i auto se po
chvíli rozjelo. Zastavil se tedy a otočil přímo směrem k němu, aby
dal na srozuměnou, že ví, že je sledován a čekal na reakci.
Zastavilo. Po krátké chvíli auto rozsvítilo světla a rozjelo se k němu.
Částečně jej minulo a zastavilo. Zlatý mercedes. Okénko na straně
spolujezdce sjelo až dolů a Andrea se sehnul, aby viděl do obličeje
toho, kdo sedí za volantem. Hraběnka Piccolomini.
„Doktorko.“
537 Kůr, chór – prostor většinou na balkoně nad vchodem kostela, kde jsou varhany a sbor zpěváků, je
to zároveň i označení pro samotný sbor zpěváků.
538 Bigotní – slepě, nesnášenlivě věřící, pobožnůstkářství.
539 Rozjímat – přemýšlet, hloubat, meditovat.
225
„Padre540 Violetto.“
„Mladý kněz na toulkách nočním Římem? A sám? Neposadíte
se? Máme stejnou cestu,“ řekla poťouchle.
„Sloužil jsem mši svatou U Andělů541,“ řekl poněkud chladně,
aby tak odmítl familiární tón, jakým ho doktorka oslovila. „Vy
jedete k nám? Pan kardinál je ještě u papeže. Mši jsem sloužil dnes
sám. Máte pro něho něco nového?“ zeptal se mladík ještě, aby
maskoval nervozitu, již cítil vždy v přítomnosti této ženy.
„Mám,“ usmála se takřka tajemně a s pro ni typickým
sebeuspokojením. „Nasedněte, Otče, svezu vás. A třeba i vy něco
nového řeknete mně.“
Andrea otevřel dveře, posadil se a připoutal pásy, zatímco se
okénko zavíralo, hraběnka se rozjela. „Nevím nic nového, co by vás
mohlo zajímat doktorko. Chlapec z Prahy se ztratil, ale to vy jistě
víte dávno,“ řekl záměrně, aby doktorku vyprovokoval k doplnění
nových zpráv o tom chlapci, jež jistě musela mít.
Hraběnka se usmála: „Vím dokonce i to, že se opět našel.“
„Doktorko!“ křikl náhle vyděšeně. Do dráhy hraběnčina vozu
vstoupil stín. Ta stačila zastavit tak těsně, že se neznámý rukama až
opřel o přední kapotu. Klidně pak přešel ke straně spolujezdce a
zaťukal Andreovi na okno. Hraběnka rozčileně vyřadila rychlost a
vysypala na neznámého celou sadu svých vybraných nadávek. Muž
však na ni nikterak nereagoval a znovu zaťukal na okénko, kde seděl
kněz.
Padre Violetto spustil okénko a pohlédl neznámému do tváře.
Opět jím otřásl pocit směsi vzrušení a jakéhosi posvátného strachu.
Seděl, hleděl tomu muži do tváře a čekal co bude.
Hraběnka, když skončila s vysvětlováním neznámému o tom,
jak se má chovat chodec v silničním provozu, zděšeně vykřikla do
dlaní, jimiž si byla právě zakryla ústa. Cizinec také jí odhalil svou
tvář. Nevěřícně pohlédla na jeho krk, kde se zaskvěl bílý obdélníček
540 Padre – italsky Otec, označení kněze.
541 U Andělů - Basilica di Santa Maria degli Angeli e Martiri [bázilika delji andželi e mártýri] – Bazilika
Svaté Marie Andělů a mučedníků.
226
kolárku542. „Otče, Andreo!“ pak se podívala na svého společníka, aby
se přesvědčila, kdo v jejím voze sedí. Padre Violetto.
Věděla, že se kolem ní od doby, kdy začala pracovat pro Jeho
Eminenci, děly zvláštní věci, ale tohle byl vrchol. V jejím autě sedí
kardinálův tajemník a venku vedle vozu stojí tentýž muž!
Neznámý s jeho tváří k Andreovi promluvil: „Řekni svému
představenému, aby se spojil s převorem karmelitánů v Czerne.
Očekává vás.“ Pak se beze slova otočil a odešel do tmy, jež jej
pohltila.
Oba, kněz Andrea i doktorka Ciccone ještě chvíli mlčky
seděli. Pak doktorčina noha opustila spojku, a vůz se pomalu rozjel
směrem k městu Vatikánu.
542 Kolárek – typický bílý proužek - límec katolického kněze.
227
XXXIII. MÍSTOKRÁL
V předsíni zazvonil zvonek. „Maruš, někdo zvoní!“ zavolal na
manželku pan Úžasný, aniž odložil noviny otevřené ve sportovní
rubrice a aniž spustil oči z televize.
„Já to slyšim, tak vodevři.“
„Já teď nemůžu, Maruš. Votevři ty, prosim tě.“ Pan Úžasný
visel zrakem na sportovním kanále a představa, že by měl právě teď
připravit svůj oblíbený fotbalový klub o svou přítomnost před
televizorem, byla víc, než skličující a nemyslitelná. Tušil, že jako
vždy, nakonec to bude on, kdo se musí obětovat a zřeknout svojí
práce, ale ten okamžik se snažil maximálně543 oddálit. Zvonek se
ozval znovu a poněkud naléhavěji.
„Herdek Tondo, já teď zrovna vyndavam knedlíky! Musíš
vodevřít ty. Nedá se svítit.“
„Panenkomarjá, já teď zrovna taky něco mam, tak ať
votevře Lucka! Lucko di k těm dveřim!“
„Lucka je ve vaně,“ odsekla paní Úžasná brunátná z horka
kuchyně i manžela.
„Já jsem ve vaně!“ ozvalo se z koupelny.
Paní Úžasná právě vyjmula třetí, poslední knedlík z velikého
hrnce, položila jej na prkénko a rychle popíchala párátkem544.
Otřela si ruce do utěrky a téměř běžela ke dveřím. „Lenoch línej,
jestli se mi ty knedlíky zdrcnou545, tak budeš vo hladu,“ reptala.
543 Maximálně – co nejvíce.
544 Popíchání knedlíků párátkem, nebo vidličkou zajistí, že může unikat pára a knedlíky se nesrazí.
545 Zdrcnou – srazí se.
228
Otevřela. Ve dveřích stál mladý muž podivně oblečený, tedy
tak, jak paní Úžasná dosud nikoho neviděla. Tedy ne opravdu.
Mnich. Nezmohla se na slovo, jen na něho hleděla s výrazem jejž
bylo možno přeložit jako propánajána co je todle za zjevení a co
vod nás chce? A pomyslela si: Měl jít vodevřít Tonda, protože, jesli
je to nějakej jako ty jehovisti546, co votravujou vob tejden, nebo
dokonce lichváři547 co pučujou peníze, ty jak maj tu reklamu s
mikrovlnkou, tak by ho pěkně hnal.
„Dobrý den,“ oslovil ji mile mnich. „Prosím, bydlí zde slečna
Lucie Úžasná?“ Když paní Úžasná s otevřenými ústy přikývla,
pokračoval: „Mám pro slečnu důležitou zprávu.“ Zpoza škapulíře
vyndal několikanásobně přeložený hrubý papír opatřený velikou
pečetí. Paní Úžasná na zapečetěný dopis vyhlížející jako rekvizita z
historického filmu vytřeštila oči a bezděky natáhla ruce vpřed.
Neznámý návštěvník jen lehce ucukl a zdvořile se zeptal: „Slečna
Lucie doma není?“
Za paní Úžasnou se objevil pan Úžasný, mnicha si prohlédl od
paty k hlavě a zpět a zatvářil se důležitě; byl by rád zakryl, jak moc
jej návštěvník vyvedl z míry... „Vodskočil ste si z natáčení?“ zasmál
se uštěpačně a dodal: „Co pro holku máte? Dobrý den.“
„Dopis do vlastních rukou, pane,“ odpověděl mnich panu
Úžasnému s patřičným úsměvem, aby mu dal najevo, že se jej ta
poznámka vůbec nedotkla, ba naopak, že byla trefná.
„Tak to budete muset jít dál, slečinka je v koupelně,“ řekl
pan domácí přátelsky a rukou hostu naznačil, aby šel dovnitř. Ten si
tedy očistil boty o rohožku a vstoupil. Lucie mezitím vyšla z
koupelny.
„Lucinko, máš tu návštěvu!“ zavolala na dceru paní Úžasná,
„Tady pán ti přinesl nějakej dopis.“ Stále po očku, po předmětu v
jeho rukou zvědavě pošilhávala.
V pokoji, kam byl uveden, se po chvilce objevila dívka ve
froté548 županu, s mokrými vlasy a výrazem někoho, kdo právě
546 Jehovisti – Svědkové Jehovovi náboženská sekta
547 Lichvář – ten kdo se dopouští trestného činu zapůjčení (většinou finančního obnosu) za
neúměrnou odměnu, úrok.
229
vyřešil rébus549. „Dobrý den,“ řekla s úsměvem a mnicha si
zkoumavě prohlédla.
„Naše dcera Lucie,“ řekl hrdě pan Úžasný a dlaní ukázal na
Lucku.
Mladý posel mírně uklonil hlavou „Těší mne, já jsem bratr
Sebastian a přicházím...“
„Já vím,“ vyhrkla Lucka překotně. Tak je to pravda. Má
mnicha jako osobního tajemníka. A jak je hezký! Hleděla na
Sebastiana jako na svatý obrázek.
„Přinesl jsem ti psaní od svého pána.“ Podal Lucii pečlivě
poskládaný papír, co měl být oním dopisem. Byl převázaný krvavě
rudou stuhou a opatřený pečetí ze zlatého pečetního vosku. Lucie si
pravou rukou založila pramen vlasů za ucho a usedla na područku
křesla v němž už seděl otec a začala si dopis prohlížet.
„Sedněte si, pane Sebastian a zakousněte si,“ řekla
pohostinně paní, když se byla právě vrátila z kuchyně s podnosem s
malým pohoštěním a nalila Sebastianovi do šálku horký čaj a na
talířku předložila svou vánoční štólu550 a něco cukroví. Lucie dopis
převracela v rukou, dokonce k němu i přičichla. Žádné zvláštní
zjištění a tak se zaměřila na krásně napsané jméno adresáta, své
jméno. Jen jméno. Ulice a tak dále, zde nebylo. No proč taky, když
to přinesl on. Pohlédla na mnicha a znovu si jej prohlédla. Bože,
jak má krásné zelenomodré oči. Usmála se, protože měla pocit, že
Sebastian její myšlenku musel uhádnout. Teď jsem se určitě musela
začervenat. S malinkým studem odvrátila tvář a roztržitě začala
hledat, jak dopis otevřít.
„Musíš zlomit pečeť,“ řekl Sebastian vida Luciinu marnou
snahu najít nejvhodnější cestu k otevření dopisu.
Lucka se na něj podívala, jestli to myslí vážně - to přece
nejde, ta pečeť je na celém dopise to nejhezčí, nemůže jí zničit!
„Jinak to nejde,“ usmál se.
548 Froté – bavlněná tkanina se smyčkovou vazbou. Používá se na osušky, ručníky a tzv. koupací
župany.
549 Rébus – hádanka, hlavolam, složitá otázka.
550 Vánoční štóla – tradiční vánoční pečivo.
230
„Tak už to, herdek, votevři,“ řekl netrpělivě pan Úžasný,
napnutý natolik, že si ani nevšiml, do jak prekérní situace se dostal
jeho oblíbenec - česká hvězda zámořského fotbalu, přestože o
komentátora televizního přenosu se pokoušel infarkt. Paní si dobře
všimla, že manžel úplně zapomněl na celý slavný fotbal a aniž si to
vůbec uvědomil, vzala mu ovladač z rukou a televizi vypnula. Také
proto, nebo právě díky tomu, bylo zřetelně slyšet cvaknutí, když
krásná pečeť neodolala opatrné snaze Luciiných prstů. J. A. L. s
korunkou v záhlaví bylo porušeno a odhalilo oba konce papíru
poskládaného dopisu. Rozložila jej. Byl to veliký asi tak A3 551, silný
ruční papír552 popsaný na první pohled krásným, jakoby starobylým
písmem černofialovým inkoustem s červenými zdobenými iniciálami.
Lucka si až vzdychla. Připadala si jak princezna z pohádky, které
přinesli dopis od bohatého nápadníka ze vzdáleného království!
Rodiče hleděli s otevřenými ústy. „Tak to už přečti,“ popoháněl
dceru netrpělivě pan Úžasný.
„Slečně Lucii Úžasné. Tebe a tvé rodiče srdečně zvu na
slavnostní ceremoniál Uvedení Mistra Joshuy. Koná se dne 6.
ledna ve svátek Tří Králů léta Páně553 roku příštího. Doporučený
oděv společenský. Zahájení ve 20 hodin v sídle Společenství
Mistra. Podepsán Mistr Joshua Adam Lowenstein.“
Lucka byla překvapena, přesto, že Adamovi věřila každé
slovo a hlavně se těšila, že svým rodičům konečně bude moci říci
celou pravdu.
„To je ten tvuj spolužák? Ten Adam?“ zeptal se otec. „No jo,
jeho táta archeolog, tak to si na takový vtípky potrpí.“
„Jo to bude asi nějaká hra,“ poznamenala paní Úžasná a
pátravě se zahleděla na Sebastiana.
„Mám pánovi přinést zprávu, jestli pozvání přijímáte,“ vstal
a dodal vážně Sebastian. Rozhlédl se po zkoprnělé trojici, čímž dal
jasně na srozuměnou, že se o žádný vtip ani hru nejedná.
551 A3 – Typizovaný formát archu – např. papíru. 297 × 420 mm odpovídá velikosti dvou velkých sešitů
(2x A4).
552 Ruční papír – papír vyráběný ručně podle starých receptur a starými postupy. Vyrábí se a prodává
pro umělce a je používán i pro různé slavnostní písemnosti.
553 Léta Páně – Náš kalendář se odvozuje od předpokládaného data narození Ježíše Krista a spojení
„léta Páně“ označuje letopočet od jeho narození. Také se používá latinsky A.D. (Anno Domini), p.
K. (po Kristu), a nově též „našeho letopočtu“ se zkratkou „n. l.“.
231
„Sebastian dorazil!“ volala Sára na Adama, hledě z okna. A
hned na to bylo slyšet dupání, jak Adam utíkal po chodbě ke
schodišti. Stěhování probíhalo poměrně snadno a v klidu. „Kdo říká,
že je lepší vyhořet, než se stěhovat?“ prohlásila Sára lakonicky a
téměř znuděně hledě ven z okna.
Matka Zlata za ní na zemi přebírala krabice od banánů, v
nichž bylo nacpáno úplně všechno z toho, co měli. Nejprve z
novinového papíru, vyprošťovala vzácné sklo a porcelán po tetě
Šilhavejch554, které měla od své maminky a rozkládala je po podlaze
do malých skupinek. „No, ono je to otázka, jak pro koho. Ty ses
zrovna dvakrát moc nepřetrhla. Prosím tě, mohla bys mi pomoct
alespoň s tímhle? A zavři už to okno, nebo to omarodíš.“
Sára poslechla. Měla sice v plánu seběhnout dolů v ústrety
Sebastianovi, ale nechtěla pak poslouchat řeči, jak nic nedělá a
teprve ne narážky na její nadbíhání mladému mnichovi. Klekla si
tedy vedle matky na podlahu do centra toho vybalování křehkého
majetku a rozfoukla si ofinu, jež jí zasahovala do očí. „Tak co mám
dělat?“
„Vezmi tenhle servis ze Střely555, prosím tě, kus po kuse! Ať
něco neupustíš a nanos to všechno na ten stůl. Je to potřeba umýt a
pak to naskládáme do tamtoho černého skleníku. Já zatím vybalím
všechen porcelán. Kde lítá Terezka?“
„Kde asi...“ zasmála se Sára. „na chodbě s babičkou pucujou
Terézii z Lisieux od prachu.“
554 Teta Šilhavejch – vlivná a respektovaná žena žijící v Katovicích v na přelomu 19. a 20. století.
Patřila do příbuzenstva Vránových.
555 Zámek Střela u Strakonic – barokní stavba vystavěná v těsném sousedství zříceniny někdejšího
hradu. Stojí na půl cestě mezi Strakonicemi a Katovicemi. Vránovi získali některé starožitné nádobí
v dražbě za První republiky.
232
„Tak co? Přijdou?“ naléhal zvědavě a netrpělivě Adam na
Sebastiana, když mladý mnich vystoupal schody.
Ten chvíli dělal, že nenese úplně nejlepší zprávy, ale dlouho
nevydržel svého mladého pána napínat: „Ano, přijdou všichni i s
rodiči. Ani se moc dlouho nerozmýšleli.“
„Bingo!“ Adam udělal sevřenou pěstí posunek na znamení
vítězství a radosti.
„Takže jsem jim řekl, že pro všechny přijedou taxíky, aby se
nemuseli trmácet metrem a byli tu včas. Ty se budeš muset postarat
o to, aby opravdu nemohli nikde nic vyzvonit. Luciini rodiče mi přišli
zvlášť sdílní, ti by se o své malé tajemství jistě rádi s někým
podělili.
„Jak to mám udělat?“
„To se neptej mě. Zalov v paměti, třeba jako jsi to udělal v
tom letadle? Však ty už si poradíš.“
Adam stál ve velkém sále před krbem a tak jako loni hleděl
na veliký obraz nad ním. Dnes byl ale prázdný. Vzpomínal na Mistra
Joshuu Brauna. Zvláštní, tak rychle k němu přilnul, tak rychle si jej
oblíbil. Když tak nad tím přemýšlel, byl jako jeho děda, který
předloni zemřel. Moudrý a laskavý, vlídný vždy a za každých
okolností. Bude mu chybět, právě tak, jako děda. Trochu smutně
popošel k veliké trůnové židli, aby jí otočil čelem k obrazu. Se
značnou námahou jí trochu pohnul, ale na to, aby jí otočil a ještě
trochu posunul, jeho fyzické síly nestačily. Poodstoupil tedy a
c h t ě l . Jednoduchým pohybem ruky trůnu přikázal jak a kam
se na pohnout a on jeho vůli následoval. Pak se spokojeně usmál, z
velkého vánočního stromu utrhl jeden cetlík556, rozbalil jej a
labužnicky vložil do úst. Usadil se, trochu zaklonil hlavu a znovu se
556 Cetlík – Vánoční typ balení bonbónů. Viz. obrázek.
233
zahleděl do obrazu. Při tom v rukou skládal papír od cetlíku, dokud
z něho nebyl docela maličký balíček. Na obraze dvojče trůnu, na
kterém seděl, vyhlíželo opuštěně. Představoval si, jak tam seděl
tehdy Joshua Braun a usmíval se na něho. Tehdy tu ovšem Adam byl
potmě a navíc se považoval za vetřelce. Dnes tu je jako pán toho
domu. Je tu doma. Jak tak byl zamyšlen a hleděl do obrazu,
uvědomil si, že v něm vidí pohyb. V okně za trůnem. Muselo se tam
něco pohnout. Soustředil se tedy a spatřil, jak se po noční obloze
zvolna sune mrak. Opravdu. Zrak jej nepletl. I hvězdy na jinak
čistém nebi jemně, takřka neznatelně měnily intenzitu svého svitu,
jak tomu je ve skutečnosti vlivem pohybů v hustotě atmosféry. Pak
si uvědomil svoji situaci, co se změnilo v jeho životě, celá jeho
nová realita je postavena na něčem, co nikdo nepochopí a neuzná.
Je Joshuou, Ježíškem a jeho svět je světem zázraku a nadpřirozena.
Proč by tedy nemohlo být v okně na obraze živé nebe? Nakonec, co
když právě sám obraz je oknem kamsi? Hlavou mu náhle projela
rošťácká myšlenka. Potěžkal v dlani poskládaný papírek od cetlíku.
Alobal, jenž tyto bonbóny zdobil, na tomto byl zelený, dával balíčku
jistou váhu, ale zřejmě ne dost na to, aby jím dohodil dostatečně
daleko. Vstal, tedy, přistoupil ke stromečku a utrhl z něho další
bonbón. Rozbalil jej, a vida, pralinka - ty měl nejradši. Dal si jí
tedy do pusy a obalem zvýšil zátěž kuličky z papíru a alobalu,
kterou již měl. Stoupl si na trůn a rozmáchl se směrem na obraz.
Pal! Hodil, jak nejvíc to šlo. Kuličkou však zasáhl pouze spodní okraj
rámu. Odrazila se a spadla na okraj krbové římsy, z něhož se
skutálela a spadla na zem před krbem. Adam seskočil, zvedl ji a
zvětšil nálož doplněním obalu z dalšího cetlíku. Opět vylezl na trůn
a hodil znovu. Kulička letěla. Tentokrát již viděl, že trefí do plátna
obrazu v polovině jeho výše. A hle, kulička jím proletěla, odrazila se
od opěradla namalovaného trůnu, čímž vydala zvuk podobný
klepnutí a spadla kamsi na zem, avšak uvnitř obrazu. „Jo!“ křikl
spokojeně a sedl si. Zahleděl se opět do obrazu a doufal, že zachytí
ještě nějaký pohyb, že uvidí, co se děje uvnitř živého obrazu. Pak si
ale uvědomil, že už je zde nejspíš dlouho a že by měl jít pomoci
rodině dokončit vybalování. Podíval se tedy na hodinky. V jejich skle
však náhle spatřil, jak nad ním na vysokém opěradle trůnu sedí
holub a čechrá si peří. Prudce otočil hlavu nahoru, aby na ptáka
viděl přímo. Tím jej ale vyplašil. Holub se vznesl a vletěl přímo do
obrazu. Tam se změnil v člověka, křídla mu zůstala a jednou rukou
mlčky ukázal kamsi ven z okna. Poté obraz jakoby zatuhl a celé
plátno se pokrylo četnými prasklinkami. Adam ještě chvíli hleděl na
obraz. Snažil se přijít na to, kam anděl ukazuje. Zdálo se, že v
dálce stojí jakýsi zámek, nebo hrad.
234
Chlapec se svezl z trůnu na zem a utíkal ke dveřím. Ještě se
zastavil, vrátil se, že stromu utrhl ještě jeden cetlík. Jednoduchým
mávnutím rukou otočil trůn do původní polohy, pak se ještě ohlédl
zpět ke stromečku a pohledem jej pohladil. Se zálibou se zahleděl,
jak bonbóny, které utrhl a snědl, na stromečku zase dorostly a pak
hned vyběhl ze sálu.
Na chodbě vrazil do otce, jenž zrovna vynášel z průjezdu
poslední krabici s oblečením. Připravil jej o rovnováhu a oba včetně
nákladu se poroučeli na podlahu. „Až to posbíráte, můžete všechno
odnést do prádelny do koše na špinavé prádlo,“ ozvalo se jim nad
hlavami. Zlata totiž právě vycházela z jídelny a jen taktak, že na ně
také nepadla.
„Omlouvám se!“ vykřikl Adam a už už chtěl utéci.
„No, děkuju. Povíš mi, kam máš tak napilno?“ řekl trochu
otřesený otec, ale smál se.
„Něco jsem objevil, tak jsem chtěl rychle najít Sebastiana.“
„Máš kliku, že jsem nenesl třeba nádobí; to by nám u
maminky asi tak snadno neprošlo. A tenhle barák je tak velký, že tu
toho k objevování bude asi víc než dost. Tak se děsím, co rozsypeme
příště,“ smál se Lowenstein.
„Ale, copak? Nehoda?“ Sebastian se objevil ve chvíli, když
otec se synem ještě skládali nejspíš Sářiny mikiny do krabice.
„Nic proti tomu, co jsem objevil! Představ si! Ten obraz v
sále...“
„Nad krbem? Mistr Joshua se rozpomíná?“ usmál se mnich.
„Co o tom víš?“ zeptal se zaraženě Adam nespokojený, že
nejspíš nebude tím jediným, kdo první odhalil tajemství obrazu.
Otec Lowenstein na ně hleděl jak na tenisovém utkání div si hlavu
neukroutil. Obsah rozhovoru mu unikal.
„No, že není obyčejný?“
„Jo, to bych řek.“
235
„... a čím je tedy jiný?“ snažil se Sebastian dotlačit Adama k
tomu, aby sám řekl, co v souvislosti s oním neobyčejným dílem ví.
„Není to jen obraz. Je to jako okno někam. Když jsem tu byl
loni poprvé, byl v něm Mistr Joshua, živej! Teď jsem se na něj díval.
Mistr Joshua tam nebyl. Myslel jsem teda, že je to jiný obraz. Ale
pak jsem si všiml, že tam, jak je namalovaná ta obloha, že tam
normálně letí mrak. Dokonce na chvíli zakryl měsíc a i v tý
namalovaný místnosti bylo najednou větší šero! Udělal jsem kuličku
z papírů od bonbónu ze stromečku a hodil jsem jí na obraz.
Normálně proletěla a spadla dovnitř! Pak se objevil zase ten holub a
vletěl do toho obrazu. Poďte se podívat, jak teď vypadá!“
Sebastian se usmíval. Evidentně o tom něco věděl. Adam
vyskočil na nohy, otec také vstal, krabici se Sářinými svršky nechali
na zemi a společně se Sebastianem vešli do sálu.
„Ten obraz je cestou, kam chceš, nebo máš jít. Jen ty,
Joshua tu cestu můžeš otevřít,“ vysvětlil Sebastian, když vešli do
sálu.
„A kam tedy ten anděl ukazuje?“ zajímal se Lowenstein.
Sebastian popošel blíž k obrazu, tak aby se mu neleskl a
zahleděl se pečlivěji. „Ta místnost, ve které je, ta vypadá jako
poustevna v našem klášteře a támhle to, co jsi považoval za hrad,
to je nás klášter. Ano, je to Czerna.“
„Poustevna?“ podivil se Adam. „To taky ještě je?“
„Samozřejmě. Je stará stovky let, jako klášter, ale stále plní
svůj účel. Bratři do ní chodí rozjímat 557 v době půstu558. Mají tam
klid, nejsou tam ničím rušeni. No a ty nás tudy provedeš na Tři
Krále.“
Adam se podíval do klidných Sebastianových očí. „Už
pozítří.“
557 Rozjímat – modlit se, přemýšlet, přemítat o duchovních věcech.
558 Půst – duchovní praktika, při níž se aktér zříká požitků, „lepších“ pokrmů (zejména masa) a více se
věnuje rozjímání a modlitbě. Často je spojován s obětí, která je přinášena Bohu za něco, nebo jako
součást prosby o něco, případně může být součástí „očistných“ obřadů.
236
6. leden
Bylo okolo 16. hodiny, když před domem zastavil poslední
taxík. Přivezl Tomáše s matkou a babičkou. Vystoupili z auta, pan
Lowenstein, který již čekal před domem, drožkáři zaplatil, přivítal
poslední hosty a uvedl je dál do domu. Uvnitř již vládl obstojný
zmatek. Hosté seděli v sále kolem stolu, uzobávali z pohoštění,
které paní Lowensteinová společně se Sárou a švagrovou Hanou
snášeli na stůl v nevídaném množství. Vránovi přijeli brzy ráno i s
dcerou Johanou, jejím manželem a dětmi a nyní laskavá a obětavá
teta Hana společně s Johanou pomáhaly Zlatě v kuchyni. Jinak by to
asi opravdu nezvládla; s pomocí Adamových nově nabytých
schopností nebylo možno počítat. Byl ve svém pokoji a připravoval
se za pomoci Sebastiana na obřad a pak, přestože to Sára nejednou
navrhovala, rodiče i Sebastian s Adamem se shodli na tom, že není-li
nezbytně nutné pomáhat si zázraky, nebylo by správné je využívat.
Nejsem víc, než jsem byl dosud, říkal Adam k radosti rodičů i svého
pobočníka.
Lucie, jako Adamova nejbližší přítelkyně, za niž se
považovala, se ujala pohostinství a chodila od jednoho k druhému,
podávala každému mísu s cukrovím a nabízela dolití nápojů,
omlouvala Adama, že je zrovna zaneprázdněn přípravou na obřad, o
němž nikdo včetně ní neměl ani ponětí, co si pod tím má představit,
ale každý se taktně zdržel dotazování, o co, že to vlastně jde, jaký
obřad to bude a o čem že je to řeč, ačkoli byli všichni velmi
zvědavi. Děti Johany společně s Terezkou běhaly po domě a
vykřikovaly. Babička Vránová si povídala s babičkou Tomášovou a
jeho matkou a rodiči Luciinými – právě probírali ledvinovou koliku,
jež postihla Tomášova otce, v důsledku čehož je nyní v nemocnici
čekající na operaci.
Náhle bouchly dveře a do sálu vběhla Terezka. „Babičko,
babičko, podívej!“ nadšeně ukazovala, „co jsem našla u Adama v
pokoji.“
„Ukaž, to je křidýlko z motýla, nebo možná z můry.“
237
Přiblížila se devatenáctá hodina, když se zvolna tématem
přenesly na množství léků, které musejí užívat, jak je dnes všechno
drahé a tak dál. K panu Lowensteinovi, jenž stál se strýcem
Václavem a panem Krausem a probírali současnou politickou situaci,
přistoupil Sebastian a diskrétně mu cosi pošeptal. Pan Lowenstein
pak ihned přešel ke stolu a zacinkal na skleničku, aby si získal
pozornost všech, ale moc se snažit nemusel. Když totiž Sebastian
vstoupil, všichni zmlkli. Jednak byl už tak nejednou ve své
nepřítomnosti předmětem hovorů hostů, kteří o něm lecco slyšeli a
jednak na hosty Adamovy, zejména jejich rodiče, velmi zapůsobil. A
hlavně nyní, když vešel do sálu, byl již oblečen do slavnostního
hábitu - měl na sobě bílý plášť s bílou kapucí a to okamžitě
upoutalo pozornost všech. „A co se mu to kinklá u pasu?“ poukázal
zvědavě pan Úžasný, načež dostal od babičky Adamovy okamžité
vysvětlení: „Růženec“, pošeptala a dala najevo, že již nyní mluvit
nehodlá.
„Přátelé, chtěl bych vám poděkovat, že jste všichni přijali
naše pozvání, vlastně vám děkuji jménem našeho syna Adama, dnes
je to jeho den a... a obřad, který se blíží, chtěl oslavit také ve vaší
přítomnosti. Nikdo z vás pořádně neví, o co se tu jedná a snad jen
naši mladí přátelé, kamarádi a spolužáci našeho Adama“,
Lowenstein se otočil k Lucii, Tomovi a Petrovi, „již po svém
dobrodružství, které minulý týden s Adamem zažili, mají nějakou
představu. Vy všichni uvidíte a zažijete něco, čemu se budete
vzpírat uvěřit. Ujišťuji vás, že ve stejné situaci jsme byli my,“
uchopil pravicí Zlatu za rameno a přitáhl si ji blíže k sobě a pohladil
po hlavě své dvě dcery, „a celé letošní Vánoce jsme prožili jako
zvlášť mimořádné. Naprosto se nám převrátil život a změnil tak
zásadně, že to nemohu ani vypovědět. Stručně řečeno. Dověděli
jsme se o existenci něčeho, co bychom dříve považovali za pohádku,
nebo neskutečný, vymyšlený svět a byli jsme do tohoto světa
vtaženi. A protože i vy k nám každý nějakým způsobem patříte,
nemůžete uniknout podobné změně. I vás se to bude týkat a jakkoli
nerad to říkám, i vy můžete být předmětem hrozby, které lidé, aniž
to vědí, čelí a spojením, ať už přátelství, nebo příbuzenství s naším
Adamem, více a bezprostředněji.“
„O čem to mluví?“ nepříliš tiše zašeptala paní Úžasná.
Lowenstein to tedy nemohl přeslechnout. „Náš Adam byl
vybrán k tomu, aby nahradil starého umírajícího muže, Mistra
238
Joshuu v jeho poslání a stal se tím, komu všichni, aniž by znali
pravý význam toho slova, říkají … Ježíšek,“ na chvíli se odmlčel.
„O čem to mluví?“ trvala paní Úžasná na svém dotazu a celá
společnost až hučela. Někdo se pousmíval a všichni čekali, co bude
následovat.
„To se vám povedlo, Lowensteine,“ utrousil pan Kraus a
rozšafně se rozvalil na židli. Byl zvědav, jak se ze situace, do které
se Lowenstein tak hloupými řečmi dostal, vymluví. Petr se smál a
dělal opičky na Lucii. Věděl, že přijde něco, co tátovi srazí
hřebínek: „Počkej, tě dostanou,“ řekl mu, toho si ale Kraus nevšiml.
Synovi věnoval pozornost málokdy.
Pootevřely se dveře z chodby do sálu.
„No, nebudu vás přesvědčovat o pravdivosti svých slov a
nechci vás ani děsit, ani vyvolávat snad pochybnosti o svém
duševním stavu,“ usmál se na ženu. „Protože je čas, požádám vás,
abyste se oblékli a následovali nás. Nebudu už opakovat, že uvidíte
asi hodně nečekaného, zvláštního a dechberoucího, prosím, abyste
se snažili co nejvíce zachovat klid, abychom nikterak nerušili obřad,
jehož hosty budeme. Až bude po všem, jistě pochopíte i toto: velmi
vás prosím o zachování tajemství o všem, co uvidíte a zažijete.
Nikomu se nezmiňujte o čemkoli.“ Hned si zapnul sako, poodešel k
improvizovaným věšákům, vzal kabáty své manželky a tchyně a
ihned jim do nich pomohl. „Prosím, půjdeme. Postavte se sem, za
nás,“ řekl ještě a společně se Zlatou a dětmi poodstoupil od stolu
ke stěně. Ostatní je následovali.
Tehdy se otevřely dveře a vešel Sebastian ve svém
slavnostním hábitu. Za ním kráčel Adam. Všichni na ně hleděli se
zatajeným dechem. Pan Kraus kroutil hlavou: „Co je tohle sakra za
divadlo?“
„Tak to šetři dech, taťko! To asi eště nebude všechno,“
utrousil Petr a plácnul si s Tomášem stejně nadšeným.
Adam byl oblečen do dlouhé bílé řízy. Vůbec se netvářil tak,
aby měl kdokoli důvod si myslet, že jde o divadlo, nebo žert. Jen
letmo se rozhlédl po shromáždění, s takřka neznatelným úsměvem a
spíše působil napjatě. Sebastian jej dovedl do asi poloviny sálu a
poodstoupil stranou. Chlapec se zastavil. Trochu se pootočil zpět,
239
podíval se na své rodiče, nadechl se, trochu usmál, aby dal na
vědomí, že se nebojí, tedy, aby oni neměli obavy. Pak kývl ještě na
Sebastiana, otočil se zpět, čelem k obrazu a zavřel oči. Upažil a
pomalu ruce přibližoval k sobě až do předpažení. Když si byl jist, že
jimi míří na obraz, otevřel oči, ruce snížil a prudkým mávnutím před
sebe, zvedl silný proud vzduchu, jenž v okamžiku uhasil oheň v krbu
a z něho se počal valit těžký a pomalý stříbřitý dým. Z útrob toho
kouře vyletěl holub, mávaje křídly, zastavil se jen na malý okamžik
ve výšce nad chlapcem a pak se velkou rychlostí rozletěl k obrazu.
Adam mávl oběma rukama podruhé a stejný proud vzduchu
předehnal ptáka, když dorazil na plátno obrazu, otřásl jím tak, že
se celá jeho plocha zachvěla v pomalé vibraci. Když se plátno
vrátilo do původní polohy, napnulo se a prudce, téměř
nepostřehnutelně se rozplynulo. Obraz zůstal, byl však živým
prostorem jemuž byl vyřezávaný rám obrazu vchodem, jak už před
tím nejednou. Okamžitě do sálu pronikl mrazivý vzduch a strhl s
sebou poprašek sněhu. Holub jím proletěl, minul trůn jenž byl na
plátně dosud jen namalovaný a oknem beze skla či okenice za ním,
vyletěl do mrazivé noci. Společností se rozneslo zašumění a výkřiky
úžasu. Adam se otočil, usmál a pokynul rukou, aby jej následovali.
Sebastian šel první, pak následovali rodiče a pak ostatní. Adam
stoupal stále vzhůru jako po tušených schodech, v ty se však pod
jeho nohami měnil onen dým. Měnil se ve schodiště, jakoby spíš
jednotlivé schody postupně odkrýval a sám se rozplýval vniveč. Když
Adam vstoupil rámem obrazu na druhou stranu, ocitl se v
poustevně, jejíž kamenné stěny působily velmi neútulně a chladivě.
Na podlaze byl navátý sníh. Vnitřek poustevny, nepříliš velké, jediné
místnosti, byl osvětlen světlem Luny dopadajícím malým oknem a
mihotavými pablesky světla, jež přicházelo zpoza rohu. Vlevo hned
za oním rohem byly staré dřevěné dveře. U nich stáli dva mniši,
oblečeni stejně, jako Sebastian a každý třímal velikou lucernu, v níž
byla velká paškálu559 podobná svíce – původce onoho mihotání. Adam
se zastavil. Věděl, že to má udělat. Cestu znal zpaměti, ze
Sebastianova vyprávění. Sebastian dal znamení otci Lowensteinovi,
aby zastavili a čekali. Adama předešel a zabušil na dveře. V tom
okamžiku se venku polohlasně rozezněl chorál. Dveře kdosi zvenčí
otevřel, proud vzduchu dovnitř vtáhl oblak prašného sněhu ze
závěje a zesílený zpěv mnichů. Sebastian vyšel do noci následován
Adamem, rodiči a ostatními. Přede všemi se otevřel veliký téměř
bílý prostor klášterních zahrad a polí. Byl ozářen svitem měsíce z
jasné, jediným mráčkem nenarušené oblohy. Ze všech stran byl
559 Paškál – veliká silná velikonoční svíce se symbolickým zdobením.
240
obklopen temnou hradbou stromů. V dálce na obzoru se tyčil v
jasném kontrastu s modrožlutou oblohou tmavý stín klášterních
budov, jimž vévodila věž kostela. Venku podél cesty mezi poli
vedoucí k samotnému klášteru stáli další mniši s lucernami ve
špalíru, jak daleko až bylo vidět. První z bratří na pokyn Sebastianův
zatroubil na polnici.
„Jakou jste měl cestu, Vaše Eminence?“ zeptal se kardinála
Sordiho starý převor, když se před tím sklonil, aby uctivě políbil
jeho biskupský prsten.
Sordi s rozpaky svou ruku s prstenem odtáhl a starého muže
rukou druhou přinutil ke vzpřímení. Biskupem nebyl krátkou dobu,
ale na tento starý obyčej si zvyknout neuměl.
„Děkuji, Otče, cesta byla dobrá, let bez turbulencí, co více
si ještě přát,“ usmál se Sordi. Bylo na něm vidět, že klidný let
musel být, kromě jiného, samozřejmě, jistě předmětem jeho
vroucích modliteb. „Ovšem, až do poslední chvíle jsme čekali, zda
poletí Svatý Otec. Žel, své rozhodnutí nezměnil,“ poznamenal Sordi
a bylo na něm vidět, že si dělá starost. Jisté zklamání v jeho hlase
převorovi nemohlo uniknout. „Jsem zde dnes tedy v osobním
zastoupení Jeho Svatosti a i napříště budu u Joshuova domu legatus
a latere560.
Převor se poklonil. „Je nám velmi líto, že nemohl Svatý
Otec...“ starý mnich nedokončil. I přes svůj již horší sluch, a i když
byla všechna špaletová561 okna sálu kapituly562 zavřena, zaslechl
560 Legatus a latere – Kardinál legát, papežův osobní reprezentant, s církevním a diplomatickým
pověřením.
561 Špaletová nebo také kastlová jsou okna s dvojitou konstrukcí a dřevěným ostěnním mezi
jednotlivými okny.
562 Kapitula je mimo jiné společenstvím zasvěcených – řeholníků. Kapitulní síň, neboli též kapitula je
jednou hlavních místností tohoto společenství – jakým si obývacím pokojem kláštera.
241
zřetelně zvuk polnice563. „Nuže, pane kardinále, obřad začal.
Místokrál právě vstoupil do klauzury564.“
Ve stejném okamžiku se otevřely dveře a mnich, jenž
kardinála do kapituly přivedl, vstoupil. „Vaše Eminence, bratr
Krzysztof565 vás doprovodí dolů do kostela. Vaše sakristie je již také
připravena. Budete koncelebrovat, nebo ne?“
„Děkuji vám, Otče Egidie, jistě rád a papež by to tak chtěl.
Jdeme se tedy ustrojit. Kolik máme času?“ odpověděl a dotázal se
Sordi.
„Průvod Místokrále potrvá odhadem tak půl hodiny,“
odpověděl mu velitel zdejších mnichů a s úsměvem, avšak spěšně se
vzdálil. Kardinál mrkl na opodál stojícího Andrea a úklonem dal
znamení také mnichovi, jenž se jich měl ujmout. Jdeme.
„Co uděláme s hraběnkou?“ zeptal se Andrea kardinála, když
po boku bratra Krzysztofa spěšné sestupovali po širokých schodech.
„Myslím, že ta se o sebe postará.“
„To jistě.“
Dál již nemluvili. Když sešli schody,
dali se dlouhou chodbou směřující ke
kostelu. Na jejím konci vešli do klauzurní
kaple, celou jí prošli mezi lavicemi a
klekátky mnichů, minuli nádherný oltář
celý z černého mramoru s velikou sochou
Panny Marie Růžencové a vešli do sakristie.
Kardinálova výbava byla již na místě. On i
mladý kněz Andrea se za pomoci bratra
Krzysztofa oblékli do liturgických rouch.
Andrea sám pak položil na stůl nevelký
kožený
kufr,
připomínající
futrál566
hudebního nástroje a otevřel jej. Byla v
563 Polnice – válečná trouba, troubící nástroj určený k ohlášení čehosi – většinou zahájení bitvy ve
středověkých válkách, jinak také bývala polnice používaná ke komunikaci, dorozumívání se na
dálku.
564 Klauzura – oblast , část kláštera, která je vyloučena pro veřejnost. S mí do ní vstoupit jen členové
konventu – řeholního společenství. Papežská klauzura – přísnější forma, kam kromě mnichů dané
kongregace (řehole) nesmí vstoupit nikdo jiný s výjimkou, kterou může udělit pouze papež.
565 Krzysztof [křištof] – Polská varianta jména Kryštof.
566 Futrál – pouzdro.
242
něm uložena kardinálova berla567 v rozebraném stavu. Vyjmul její
jednotlivé díly a sesadil je dohromady a berlu podal svému pánovi.
Pak mu na hlavu nasadil mitru568 a urovnal její fimbrie569. Výborně,
děkuji vám, Andreo, vy jste připraven?“
567 Biskupská berla – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa.
Hůl jakou znáte z tradice svatého Mikuláše.
568 Biskupská mitra (infula) – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Čepice jakou znáte z tradice
svatého Mikuláše.
569 Fimbrie – přívěsky, jakési látkové střapce, jež visí biskupovi z mitry na záda.
243
„Ano, jsem.“
„Tedy můžeme jít.“
Vyšli ze sakristie do klášterní kaple. Tam již čekal celý koncil
v čele s převorem. Když mniši Sordiho a jeho mladého průvodce
spatřili, poklonili se všichni, převor dal výrazem tváře najevo, úctu,
již k papežovu vyslanci chová a naznačil, aby jeho družinu
následovali. Andrea spatřil starce jdoucího po převorově boku
opíraje se o jakousi berlu.
„Ta hůl, že?“ řekl Sordi Andreovi velmi tiše, když si všiml, jak
si starce se zájmem prohlíží.
„Nikdy jsem něco podobného neviděl, a přitom si myslím, že
Bosé Karmelitány znám.“
„Ani já ne. Ale nejde o to, zda znáte Karmelitány. Oni jimi
jsou i nejsou. Sám toho mnoho nevím, ale předpokládám, že
konvent tohoto kláštera není jen společenstvím bratrů svatého Jana
od Kříže570, ale že se stal útočištěm prastarého bratrstva Malého
Mistra.“
„Mistra Joshuy,“ odtušil kardinálův učedník.
„Ano. Místokrále. A jestli jsem to dobře pochopil, ten stařec
je jejich velmistr.“
„Mají velmistra? Jako Templáři...“ podivil se mladý kněz.
Sordi už neodpověděl.
„Pane,“ Andrea zaváhal, pak se ale přímo zeptal: „proč
Místokrál?“
Kardinál mu pohlédl do tváře spoře osvětlené světlem
kmitajícího plamenu svíce. „Chlapče, Kristus je naším Králem a dlí u
svého Nebeského Otce, to víš. A on, Joshua je zde na zemi jeho,“ na
okamžik se zamyslel, „zástupcem. On je Místokrál.“
„Ale papež...“ užasle zašeptal Andrea.
570 Svatý Jan od Kříže – 1542-1591 zakladatel reformované větve karmelitánského řádu – Řádu
Bosých Karmelitánů.
244
„Ano, papež je náměstkem našeho Pána, nástupcem
Petrovým571. Joshua je ale Ježíšův adoptivní syn, jeho rodina.“
Průvod mnichů postupoval potichu a pomalu kupředu dlouhou
temnou chodbou. Andrea nespouštěl oči z velmistrovy berly. Byla
podobně jako kardinálova zlacená. Že by mohla být zlatá, mladík
neuvažoval. Nezdálo se, že byla skládací tak, jako se dnes tyto
insignie572 biskupů dělají. Nebyla ani nijak zvlášť tvarovaná a
nekončila podobnou přízdobou. Na první pohled vypadala jako
prostá hůl z rychle vzrostlého olivovníku s několika olistěnými
bočními výhony. Ta věc jej překvapivě upoutala. Koneckonců
všechno a všichni tady. Je to klášter karmelitánského řádu, tedy
katolický573, ale je to tu jiné. Neuměl pojmenovat v čem, jak nebo
proč, ale měl ten pocit. Snad ta atmosféra, snad ti lidé zde.
Velmistr vedle převora. To znělo divně. Ne exoticky574, ale jako by
na člověka dýchlo cosi z hluboké minulosti. A už jen ten podivný
kult Místokrále, kterému propadl i Otec kardinál.
Vzpomněl si na Svatého Otce. Být tu, jistě by zdejší mnichy
podezíral z inklinace575 k pohanství. A nepochybně trefnou
poznámkou by svůj dojem ze zdejší atmosféry patřičně podpořil.
Není divu, že se Jeho Svatost toho obřadu odmítla zúčastnit. Průvod
se zastavil a Andrea se vynořil ze svých myšlenek. Zjistil, že jsou
stále v téměř nekonečné temné chodbě lemované bezpočtem
starých obrazů.
Lowensteinovi, Vránovi, Krausovi, Úžasní a Tomáš se svou
babičkou, vedeni dvěma mnichy, jež dosud neviděli, sestupovali po
úzkém schodišti do lůna kláštera. Z hloubky pod nimi vzhůru stoupal
příjemný teplý vzduch kořeněný směsí vůní svic a kadidlového576
571 Nástupcem Petrovým – rozuměj Svatého Petra, vedoucího Apoštolů a prvního papeže.
572 Insignie – odznak hodnosti.
573 Katolický – náležející Římsko-katolické církvi, zde odpovídající jejímu charakteru.
574 Exoticky – cizokrajně, velmi neobvykle.
575 Inklinace – sklon, přiklánění se k něčemu.
576 Kadidlo – pryskyřice stromu kadidlovníku (Botswellia sacra). Používá se s okuřování (kadění) –
velmi aromatický, vonný dým této pryskyřice symbolizuje modlitbu, jež stoupá k vzhůru Bohu.
Používá se tedy při bohoslužbách.
245
dýmu. S každým krokem položeným na nižší a nižší schod k nim
silněji a silněji doléhaly latinské verše litanií577 monotónně, přesto
však zpěvně odříkávaných mnichy. To vše v hostech probouzelo ten
pravý slavnostní pocit a umocňovalo nevýslovně tajemnou
atmosféru. Dosud se všichni nevzpamatovali z neuvěřitelné
zkušenosti průchodu obrazem z domu v centru Prahy do stovky
kilometrů vzdáleného polského kláštera. Děti, Adamovi kamarádi,
byli jako ve snách. Připadali si opravdu jako hrdinové
dobrodružného a jak se patří poutavého filmu. Nikdo teď ale
nevěděl, kde je hlavní hrdina. Adam se Sebastianem se od průvodu
oddělili hned na konci pouti zahradami, při vstupu do samotného
kláštera. Chůze po úzkém schodišti byla poměrně obtížná. Velmi
příkrá cesta, na ostění nebylo žádné zábradlí, jehož by se bylo lze
přidržovat; zejména babičkám, Tomášově a Adamově činilo
sestupování značné potíže. Ani strýci Václavovi, jenž teprve
nedávno prodělal operaci menisku578, se nešlo dobře. Terezka se
snažila pečovat o babičku a tak jí pomáhala: přidržovala ji za ruku a
potichu říkala, kam má klást nohy. „Vy máte ale šikovnou vnučku
paní Vránová!“ chválila ji Tomášova babička. Terezka však stále
ještě v levé ruce třímala křehké motýlí křidélko. Nechtěně jím
zavadila o babiččinu paži, a to se ulomilo a pomalu sneslo dolů na
schody. Teď se mohla jednou rukou přidržovat zdi a druhou pomáhat
babičce.
Kardinál Sordi a Andrea Violetto uprostřed průvodu
hnědobílých mnichů zpomalili. Mladý kněz si uvědomil, že sem k
nim odkudsi doléhá tlumená sborová zpěvná, ale velmi monotónní579
recitace latinských modliteb a s ní mrazivý závan vzduchu.
Nepochybně je konec této pomalé uspávající cestě mezi mnichy a
obrazy, ve společnosti plápolajících plamínků všudypřítomných svic.
Průvod se dál pohyboval s malými přestávkami, až se Andrea se
Sordim ocitli u docela malých dveří vedoucích do vnitřního, rajského
577 Litanie – prosebné modlitby k Bohu, nebo některým významným světcům. Při této modlitbě
přednášející přednese prosbu a ostatní společenství pak odpovídá „Prosíme Tě vyslyš nás.“
578 Meniskus – jablko, kulatý chrupavčitý útvar v koleni.
579 Monotónní – zvukově jednotvárné, téměř bez melodie.
246
dvora. Odsud již bylo vidět, jak mniši postupně mizí po jednom v
jakémsi malém otvoru v protější zdi.
Když Lowensteinovi a ostatní Adamovi hosté konečně
sestoupili až dolů, otevřela se před nimi nádherná prostora jakéhosi
kostela. Uprostřed na vyvýšeném místě byl kamenný trůn,
obklopený menšími kamennými kvádry. Kolem dokola byly dřevěné
lavice v několika řadách, přičemž ty zadní byly vyvýšené. Všemu
vévodil vysoký sloup stojící za trůnem a na něm socha Panny Marie v
životní velikosti. Lavice už byly téměř obsazeny. Většinou se bělaly
plášti karmelitánských mnichů. Celá Adamova družina byla uvedena
do první řady napravo od trůnu a bratr, jenž je doprovázel, jim
naznačil, aby se posadili. Sedli si tedy a všichni se rozhlíželi, aby
přehlédli tajemnou krásu této svatyně. Lowenstein se pochopitelně
neubránil, aby okem profesionála alespoň letmým pohledem
neprozkoumal prostor, ve kterém se nacházejí a pokusil se
odhadnout, jeho věk i původ a účel, pro který byl zbudován. Avšak
shledal, že jeho znalosti zde zřejmě nestačí. Tento podzemní kostel
se zcela evidentně vymykal jakýmkoli stereotypům všemožných
bohoslužebných staveb nejrůznějších konfesí, které znal. Že jde o
křesťanskou svatyni, nebylo pochyb, ale její účel i příslušnost k
některé ze známých katolických kongregací580, mu unikal. Jediné,
čím si byl jíst, byla skutečnost, že karmelitánské jsou tu jen hábity
mnichů. A když uvážil všechna pro a proti, nedal by ruku do ohně
ani za „karmelitánství“ jejich nositelů. Samozřejmě, nezapomněl
ani na účel přítomnosti své a své rodiny zde a tak se pochopitelně
jeho zrak instinktivně vracel ke vchodu, jímž sem i oni přišli. Adam
tu nebyl.
„Já se picnu!“ zvolala náhle šeptem Sára a šťouchla loktem
do vedle stojící Lucky.
Ta stála jako přikovaná a freneticky hleděla stejným
směrem, jako Adamova sestra: „Jo. Taky se picnu.“
„Je to ten, co si myslim, že to je?“
580 Kongregace – sdružení řeholních společenství, novější označení pro řeholní společnosti.
247
„Je to on.“
„Tak to řekni.“
„Co mám říct?“
„Méno.“
„Vilík?“
„Jo, je to Vilík. Já se picnu!“
„Já se taky picnu,“ zopakovala Lucie mechanicky a s
pohledem měsíčku na hnůj dodala: „A je krásný. Ve skutečnosti je
krásnější než na internetu nebo v telce.“
„Jo, to je,“ potvrdila Sára a zdálo se, že by ochotně
Sebastiana, objekt svých platonických snů, vyměnila za tohoto
slavného mladíka.
„Co blbnete? Jakej Vilík?“ zeptal se zvědavě Petr, který se tu
už už začínal nudit.
„Vilík, přece princ William. Ten Petr je blbej jak muj brácha.
Není divu že sou kamarádi,“ zazoufala si Sára.
„Král William. Anglický král,“ opravila ji Lucka a Petrovi
spadla brada. Mladý muž, jenž seděl v první řadě lavic na protější
straně svatyně, oblečený ve tmavém smokingu s motýlkem a šerpou
v britských státních barvách, byl skutečně mladý britský král, idol
snad všech dospívajících dívek, ale i žen, ještě donedávna známý
jako princ William.
„Ty vole, já se picnu. Fakt je to von,“ ulevil si Petr. „... ale
potom ten vedle něj...“
„...je Washington,“ dokončila za něho větu Lucie.
Všichni, kdo nepříliš tichý rozhovor zaslechli, tedy téměř
všichni, v tom okamžiku vrhli nevěřící pohled tím směrem.
„Kdo je Washington, mami?“ zašeptala Terezka.
248
„Americký prezident,“ procedil doktor Lowenstein, aby
odpověděl za svou ženu evidentně neschopnou slova a měl pocit, že
tohle je už to poslední, co jej ještě mohlo překvapit. Přítomnost
doktorky Ciccone, již mimochodem také spatřil, pro něho už
nikterak překvapivá nebyla.
„A kerej to je?“ naléhala maličká.
„Je to tamten černý pán,“ odpověděl trpělivě otec a pohladil
ji po hlavě. „Teď už buďte zticha,“ dodal polohlasně na adresu
svých dcer a synových kamarádů.
Právě, když mniši ukončili odříkávání litanií, vchodem do
svatyně začali vstupovat další muži. Devět mnichů vstoupili do
ústředního kruhu kvádrů. Rozestavěli se před každý z nich a jen
jedna z kamenných stolic zůstala neobsazena. Za nimi do podzemní
prostory vešli ještě dva muži.
Terezce, již přepadl palčivý pocit méněcennosti, že je
jediná, kdo zde ještě neodhalil celebritu, se náhle rozzářily oči,
vstala a ukázala na jednoho z nich a zcela bezelstně, s hrdostí
vítěze a nahlas zvolala: „A tohle, to je Mikuláš!“
Byl to kardinál Sordi a jeho tajemník Otec Andrea, kdo jako
poslední vstoupili do podzemní kaple. Andrea ihned svému biskupovi
nasadil mitru. Sordi tu tedy stanul s biskupskou čepicí na hlavě a
berlou v ruce a nebylo divu, že Terezce, jež nikdy skutečného
biskupa neviděla, jeho zjev připomněl Svatého Mikuláše581. Prostor
podzemní kaple nebyl příliš veliký a jeho akustika582 výborná;
Terezku tedy pochopitelně slyšeli všichni a srdečně se zasmáli. Sordi
přistoupil až k ní, pohladil ji po tváři a řekl: „Che, bella ragazzina!
Come ti chiama583?“
Terezka na něho hleděla vykuleně. Tatínek Lowenstein se k ní
naklonil a poradil jí, aby řekla, jak se jmenuje.
581 Svatý Mikuláš z Myry. 280-342 katolický biskup v turecké Myře a Lykii. Byl velmi oblíben, proslul
svou štědrostí. Podle legendy vzkřísil tři malé dívky, které byly zavražděny a nasolené naloženy do
sudů. My dnes Svatého Mikuláše známe především z tradice, kdy chodí se svou suitou (průvodem)
– s andělem a čerty a obdarovává děti.
582 Akustika – zvukové podmínky v prostoru (jeho zvukové vlastnosti)
583 Che, bella ragazzina! Come ti chiama [ke bélla ragacína. kome ti kijáma] italsky: Jaká hezká
holčička! Jak ti říkají?
249
„È Terezia Lowenstein, la sorrelina del Maestro Joshua584,“
ozvalo se od vstupu do kaple, než se dívenka k představení osmělila.
Všichni pohlédli tím směrem, celou společností okamžitě
zavládlo vzrušení a ti, kdo seděli ihned vstali. Na prahu vchodu pod
schodištěm stál sinalý585, viditelně unavený, avšak stále živý Mistr
Joshua Braun. Byl podpíraný Sebastianem po levici a Adamem po
pravici. Rozhlédl se po přítomných, usmál se a za pomoci
Sebastianovy a Adamovy došel, těžce došel, až ke trůnu.
Tam zůstal stát, pohlédl na Adamovy rodiče a lehce ale
zřetelně se na ně usmál na pozdrav. Byl velmi unavený. Loučil se.
Pohledem se postupně setkal s každým z mnichů v Kruhu. Naposled
pak s převorem a velmistrem. Ti k němu přistoupili a pomohli mu
pokleknout uprostřed kruhu proti Adamovi. Sebastian si stoupl na
své místo před poslední neobsazený kvádr a Adam poklekl do středu
koncilu deseti mnichů přímo před starce. Mistr Braun položil své
dlaně na jeho hlavu, pohlédl vzhůru, jako k nebi, jen jemně
pohyboval rty a šeptal svou poslední modlitbu. Pak se podíval
hluboce do Adamových očí a usmál se na něj. Dosud jsi byl sám, a
prokázal jsi, že má volba byla správná, jsi tím, za koho jsme tě
pokládali. Teď odejdu, i zůstanu. Zemřu a budu žít. V tobě.
Pamatuj, v kom máš oporu a nikdy nepropadej zoufalství a
beznaději. Takto hovořil v duchu k nástupci a chystal se na poslední
cestu. Máme nesmírnou moc a sílu, ale nejsme kněží, synku. V
něčem se bez nich neobejdeme. Nemohu umřít bez jejich pomoci.
Tak přiveď toho biskupa a požádej ho.
Adam vstal, posunkem dal znamení Sebastianovi a ten ihned
přiskočil, pomohl starému Mistrovi vstát a posadit se na trůnu.
Chlapec pak přešel ke kardinálu Sordimu a cosi mu pošeptal.
Ten okamžitě předal berlu Marcu Violettimu, sejmul si mitru, složil
ji a rovněž svěřil do péče mladého kněze. Pak společně s Adamem
přistoupil k umírajícímu. Jeden z mnichů před Adamem otevřel
nádhernou kadidelnici586 a ten na pokyn starého Mistra nabral
lžičkou směs myrhy587 a kadidla a vhodil ji na dožluta rozpálené
584 È Terezia Lowenstein, la sorrelina del Maestro Joshua. [é terézia lowenstajn, la sorelína del
maestro jošua] - italsky: To je Terezka Lowensteinová, sestřička Mistra Joshuy
585 Sinalý – v obličeji mrtvolně bledý, až šedý, bez lesku.
586 Kadidelnice – nádoba v níž se na rozpálené dřevěné uhlí sype kadidlo a okuřuje se jí při
bohoslužbě.
587 Myrha – pryskyřice, podobně jako kadidlo. Používá se ke stejnému účelu.
250
uhlíky. Vzhůru se okamžitě vznesl bílý dým a mnich začal hlavní
aktéry okuřovat588. Velmistr podal kardinálovi zlatou nádobku s
posvátným olejem. Ten v něm smočil bříško palce a jím pak udělal
kříž na Joshuově čele. Poté uchopil starcovy ruce a jeho dlaně
rovněž olejem pomazal a udělil mu požehnání589. Joshua, teď už
opravdu velmi unavený, kardinálovi pohledem poděkoval a naznačil,
aby se vrátil zpět na místo mezi hosty.
„Pojď ke mně, chlapče,“ oslovil s námahou Mistr Joshua
Adama. Ten k němu přistoupil a starý muž vzal jeho dlaně do svých.
„Žehnám ti, můj malý Joshuo. Buď dobrý.“ Poplácal jej po tváři, s
námahou se na něj usmál, pak mu klesla ruka a skonal. Hráze víček
Adamových očí neudržely slzy a ty kanuly na starcovu kasuli590, když
jej chlapec naposled objal.
V této chvíli se na konci schodiště vedoucího do podzemní
kaple zvedl sotva znatelný průvan. Byl velmi slabý, avšak hravě
pohnul motýlím křídlem, jež tu při svém příchodu ztratila malá
Adamova sestra. To se vzneslo do výšky muže, zvolna sublimovalo591
temným dýmem a ten nabýval na objemu až získal tvar člověka. V
okamžiku, kdy nohy postavy vstoupily na podlahu svatyně, z dosud
beztvaré paže vyrostlo cosi, co se později ukázalo být berlou
římského biskupa592. Rychle se ztrácející dým současně odhalil draze
a honosně zdobený oděv: černý ornát pošitý černými a temně
rudými korálky a kamínky. Na hlavě měl stejně zdobenou mitru.
Celá kaple zaměstnaná dosud děním kolem Adama a
zejména pohnuta skonem starce Mistra Joshuy, byla náhle
ohromena. Překvapení z papežovy neúčasti na této události už
všichni nějak strávili. Teď, když se nyní hlavní postava dění v kapli nový Mistr Joshua prudce otočil ke vchodu, tuše cosi za svými zády,
pohlédli všichni stejným směrem a někteří se neudrželi a vzrušeně
vydechli. Kardinál Sordi předstoupil. „Svatosti!“ zvolal nechápaje,
co se tady děje, kde se tu velekněz náhle objevil. Příchozí,
považovaný za papeže se na Sordiho úkosem podíval a prudkým a
588 Okuřování – obřadný úkon, při němž asistující kněz, či ministrant mává kadidelnicí, aby se dým z
pálícího se kadidla dotýkal okuřovaného předmětu či osoby. Dým z kadidla představuje zhmotnělou
modlitbu, jež stoupá k Bohu.
589 Pomazání olejem s požehnáním umírajícího – dříve se tomu říkalo poslední pomazání, dnes
tento úkon církev nazývá pomazáním nemocných avšak uděluje se především umírajícím, nebo
velmi vážně nemocným, u nichž se brzká smrt může předpokládat.
590 Kasule – též alba. Bohoslužebný oděv (nejen) kněze. Bílý splývavý rubáš.
591 Sublimace - je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn.
592 Římský biskup – papež.
251
zlým pohledem jej srazil tak, že kardinál zavrávoral zpět a nebýt
Andrea, jistě by byl upadl. Nebyl schopen slova. Papež zde? Tak
náhle a nečekaně! Avšak jako by to ani nebyl on. Nemůže to být on!
Ten černý ornát, ta síla, jakou jej srazil, aniž se jej dotkl! A proč to
udělal?! Bylo v něm něco ďábelského a Sordi to cítil až ve svém
ledví!
Všichni, celá slavnostní společnost, hosté mladého Joshuy i
osazenstvo kláštera teď hleděli překvapeně i vyděšeně zároveň a
čekali, co bude následovat.
Balthazar Washington se rozhlížel s obavami a v duchu
zalitoval, že si prosadil nepřítomnost tělesné stráže, že tak
lehkovážně svěřil bezpečnost prezidenta, svou bezpečnost, tomuto
podivnému místu a těmto lidem. Pak však těkajícím pohledem
zavadil o jemu známou tvář: pan Gabriel. Stál v protilehlé části
svatyně v zadní řadě za skupinkou hostů mladého Mistra Joshuy.
Balthazar si všiml, lehkého úsměvu, který mu Gabriel poslal.
Upokojilo jej to.
„Nepozveš mne, nepřivítáš, co jsi to za přítele?“ zvolal
sarkasticky593 falešný papež na Adama a ten hned v ě d ě l .
„Nepatříš sem a nejsi tu vítán, Lháři!“ křikl tvrdě.
Příchozí strhl z hlavy temnou mitru, jejíž přední část
olizovaly rudočerné plameny, jak jí uchopil, složila se a on jí mrštil,
jako diskem proti mladému Joshuovi. Ten lehce pohnul rukou a
prudce tak vychýlil dráhu letící mitry, že těsně minula jeho hlavu i
sochu Panny Marie nad ním a jak ocelová rotující deska se zasekla
do skály, jež tvořila část zadní stěny svatyně.
Než se však stačil Adam vzpamatovat z prvního útoku, byl tu
další: temný „papež“, aniž kráčel – zdálo se, že se snad téměř
vznáší těsně nad zemí - prudce se posunul na pár kroků k Adamovi,
máchl berlou, ta se téměř nepostřehnutelně změnila v jakýsi těžký
meč. V tu chvíli se Adamovi jakoby čas zastavil. Nebyl schopen
pohnout se z místa, aby unikl i tomuto výpadu. Paralyzován zůstal
stát. V hlavě mu hučelo a jen slyšel zlý a strašný hlas: Nestaneš se
Joshuou, ty červe! Měl jsi na dosah vládu nade vším, ale nevezmeš
mi moje právo! Zemřeš dřív, než se stačíš znovu nadechnout. Adam
593 Sarkasticky – výsměšně, jízlivě, uštěpačně.
252
pohlédl své smrti do očí. Je možné, že by byl pro tento den
připravován zbytečně? Je možné, že tu dnes zemřou dva Joshuové a
linie dvou tisíc let bude přerušena, svět vydán chaosu ve spárech
prvního vraha? To, co se tu tak zlověstně a strašně lesklo a jako ve
zpomaleném filmu blížilo k němu, aby mu vzalo život, byla temná,
lesklá a ostrá čepel starobylého meče. Neviděl jej poprvé. Tedy jako
Joshuovi mu nebyl neznámý: jeden z několika předmětů, kterými
mohl být usmrcen dříve, než přišel pravý čas: meč, jímž Svatý Petr
v Getsemanské zahradě usekl ucho setníkovi, jenž přišel nad ránem
zatknout jeho otce, Ježíše.
Nemohl se ani pohnout ani cokoli jiného udělat. Slavný
začátek – neslavný konec, pomyslel a zavřel oči. V té chvíli se mu
hlavou prohnala nedávná vzpomínka: „Pamatuj, v kom máš oporu a
nikdy nepropadej zoufalství a beznaději.“ Současně zaslechl
srdceryvný výkřik plný bolesti. Otevřel oči. Před ním klečel na
kolenou a dál klesal jeho milovaný přítel a ochránce Sebastian a z
jeho zad přímo proti Adamovu zraku trčel vrchol nelítostného kovu.
Bílý plášť nestačil pít krev přítele a ta dotírala k Adamovým nohám.
Útočník, sám překvapen změnou situace, kterou ani na
okamžik nepředpokládal, zůstal strnule stát. Meč z těla
Sebastianova se mu nedařilo vyprostit. Mladý mnich jej držel oběma
rukama u svého břicha vší silou, jež ho však rychle opouštěla.
Všichni hosté i mniši kláštera stáli jako opařeni a hleděli na
děsivé divadlo, aniž se mohli pohnout a zakročit na pomoc Mistru
Joshuovi i Sebastianovi, jenž v poslední chvíli svým vlastním tělem
zachránil život svého mladého pána. Ve chvíli, kdy už všechny
opouštěla naděje a cítili zvrácenou ironii osudu, spatřili něco,
neuvěřitelného: Z těla skonavšího starce Joshuy Brauna povstala
mlžná postava malého chlapce, jako vejce vejci podobného novému
Mistrovi. V té chvíli Adam, ale i všichni ostatní zaslechli jako z velké
hloubky či dálky krásný zpěv. Adamovi rodiče si ihned uvědomili,
kde jej již jednou slyšeli.
Silueta vystoupivší z mrtvého klidným krokem přistoupila k
Adamovi a splynula s ním. Adam se okamžitě probral, zvedl nad
hlavu svou pravici a v ní se okamžitě zhmotnil meč, rozplynuvší se v
ráně Sebastianově.
I útočník se vzpamatoval a ustoupil o krok zpět. Adamův hlas
zaburácel svatyní: „Dnes jsi nedosáhl svého, nezískal jsi moc mého
253
předchůdce a jsem tu abys ji nezískal ani v budoucnu. Nepřekonáš
mne a nedostaneš na svou stranu. Nestaneš se ani tím, po čem tolik
lačníš. Ty zůstaneš na věky vyvržencem nehodným slitování.“ Mávl
mečem a mezi ním a poraženým vetřelcem se propadla podlaha.
„Táhni! Táhni, kam patříš a odkud jsi přišel, Caine!“
V tom okamžiku se
tento proměnil v mračno
temných lišajů594 a ti jedním
proudem
prudce
vlétli
do
otevřených útrob země, jež se za
nimi opět zavřela.
594 Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) je velký noční motýl z čeledi lišajovitých. Je výjimeční kresbou
na vrcholu hrudi, představující lidskou lebku.
254
EPILOG
„Adame, netoč mě! Já to nechci. Ty seš fakt uplně pitomej.
Asi ti při tý tvý korunovaci přeskočilo,“ durdila se Sára. A její hlava
se pohybovala chaoticky, od kraje ke kraji displaye, přestože se
tehdy Adam snažil pohyby auta vyrovnávat. Pak se obraz téměř
rozmázl a v zorném poli se objevil Sebastian. Seděl na místě
spolujezdce a hovořil s ním, otcem Lowensteinem, a i on se na
chvíli mihnul v záběru, aby byl vzápětí vystřídán matkou a
babičkou.
„Ruský prezident Alexander Nikolaj Rasputin v této
souvislosti uvedl, že jej postup amerického prezidenta, krále
Williama i Vatikánu hluboce zklamal a jak Amerika, tak Evropa musí
počítat, že za neuvážené a politováníhodné jednání ponese
následky.“ Adam se okamžitě otočil a zamířil objektivem na
radiopřijímač na palubní desce. „K tomu uvádíme, že Kreml vydal
toto prohlášení na mimořádné tiskové konferenci, kterou ruský
prezident svolal v reakci na zpravodajské informace, podle nichž se
měly předevčírem tajně setkat na nejvyšší úrovni delegace
Spojených států amerických, Velké Británie, Saúdské Arábie a
Papežského Stolce. K setkání údajně došlo na blíže neurčeném
území Polské republiky a analytici významných zpravodajských
agentur dávají s těmito informacemi shodně do souvislosti pohyb
ruských vojsk v bezprostřední blízkosti polské hranice. Nejčerstvější
zprávy z Říma také informují o zdravotním stavu papeže Řehoře
dvacátého šestého, kterého podle všeho v noci ze šestého na
sedmého ledna postihla mozková mrtvice. Vatikánské úřady se
snažily tuto událost...“
Lowenstein posunul záznam kamery dopředu. Na záběru byla
věž katovického kostela. Adam při natáčení sjížděl níž a zabral
skupinku vedenou strýcem Václavem, jak u kostela odbočovali ke
hřbitovu, aby rozsvítili dědečkovi svíčku a babička chtěla dát na
255
hrob věnec z čerstvého jedlového chvojí595 s břečťanem596 a
cesmínovými597 listy.
Náhle se ozval Terezčin nadšený křik: „Dady! Můj Dady,“
bezhlavě se hnala ke kostelu, na místo, kde ležel Tajemný kámen598.
Adam ji okamžitě našel v hledáčku a dál natáčel. Při tom za
ní běžel. Když se konečně zastavil, v záběru se objevil Kámen a na
jeho patě ležel opravdu Terezčin medvídek. Vzápětí se přihnala
Terezka a vrhla se ke kameni. Bratr náhle vykřikl: „Ne! Tery, ne!“ Na
obraze displaye, který se na okamžik rozmázl, jak Adam kameru
upustil do závěje, aby mohl sestřičku zastavit, byly vidět jen
Terezčiny nohy, spodní část Tajemného kamene a medvídek Dady,
jehož trochu zakrývala kapička roztátého sněhu stékající po
objektivu. Hned se na displayi mihly nohy Adamovy. Terezka již
stála, když medvídek ze záběru zmizel. Zvedla jej, pomyslel si
Lowenstein. V tom okamžiku Adam z plna hrdla zakřičel Neeeee,
display zbělel září, která zalila nejbližší okolí, aby se vzápětí
rozplynula.
Někdo kameru zvedl, protože se ukázal celý Kámen i Adam.
Chlapec udeřil pěstí do Kamene a zanaříkal: „Neposlušná! Terezko,
já tě najdu a přivedu.“ Terezka byla pryč.
Lowenstein zaklapl display, odložil kameru vedle sebe na
sedačku a skryl ustaraný obličej do dlaní.
595 Chvojí, chvůj – větvičky jehličnatých stromů, jeden ze symbolů Vánoc.
596 Břečťan (Hedera helix) – listnatá stálezelená plazivá rostlina. Je považována za symbol věčnosti.
597 Cesmína (Ilex) - listnatá stálezelený keř. Je považována za symbol Vánoc.
598 Katovický Tajemný kámen – Velká kamenná deska neznámého původu a účelu opředena mnoha
temnými pověstmi. Dnes leží vedle kostela v Katovicích.
256
Abecední rejstřík vysvětlivek:
A3 – Typizovaný formát archu – např. papíru. 297 × 420 mm odpovídá velikosti dvou velkých sešitů (2x
A4).
Absolutní – největší, nejlepší, jak může být.
Adekvátně – přiměřeně, odpovídajícím způsobem.
Adeste fideles – jedna z nejslavnějších vánočních koled.
Adolf Hitler (1889 – 1945). Německý diktátor. Politik německého národního socialismu, iniciátor II.
světové války. Nařídil masové vyvražďování obyvatelstva okupovaných zemí a válečných zajatců,
zvláště se zaměřil na vyhlazování – genocidu Židů (holocaust), homosexuálů, a Romů. Snil o
vybudování Velkoněmecké říše na území celé planety a podrobení všech národů, které nebylo potřeba
vyhladit, německému národu, který považoval a prohlašoval za všem nadřazenou tzv. árijskou rasu.
Adoptivní – za vlastního (syna) přijatý.
Agresivita – tendence napadat okolí, útočnost.
Achillova pata – slabina, slabé místo. Podle mytického neporazitelného bojovníka Achillea (byl synem
bohyně Thétis a krále Pelea), kterého porazil tím, že mu Paridův šíp vedený bohem Apollonem přesekl
šlachu nad patou (podle této pověsti pojmenovanou jako Achillova šlacha) – jediné zranitelné místo na
jeho těle.
Akustika – zvukové podmínky v prostoru (jeho zvukové vlastnosti)
Alba, též kasule – bílé roucho, které nosí kněz při bohoslužbě.
Alchymista – středověký chemik; spekulativní forma chemie spojená i s experimenty a řemeslnou
výrobou
Anci - [ánsi]
Anděl Páně – i takto bývá v církevní terminologii (slovníku) označován Archanděl Gabriel.
Angela [andžela]. Angelo je italské mužské jméno.
Antikrist – odpůrce Krista, ale častěji je takto označován ďábel, Satan.
Apage Satanas – odstup Satane! Citát Krista z Bible, Nového zákona, formule (zaklínadlo) vyhánějící
ďábla.
Apartmá, apartment – hotelový byt.
Apelovat – dovolávat se, odvolávat se, také naléhat v tomto smyslu.
Apokalyptické výjevy jsou výjevy apokalypse podobné, nebo s ní související. Apokalypsa je biblické
zjevení svatého Jana. V tomto spisu je popsáno vidění jednoho z apoštolů, jehož obsahem jsou hrůzné
události konce světa, Boží soud.
Archanděl – anděl “vyšší hodnosti“, řádu.
Artefakt – předmět, výrobek pocházející z lidské činnosti. Tento termín se často používá v souvislosti s
archeologií.
Artikulace – přesné, srozumitelné hláskování slova.
Artista – umělec obecně, vžitější je jako označení „cirkusových“ a varietních umělců, tedy gymnastů,
ekvilibristů (ti kteří dokonale ovládají rovnováhu a balancují předměty, svými partnery apod.) žonglérů
atd.
Atrium je vnitřní dvůr budovy, někdy bývá zastřešen a pokud, tak často prosklenou střechou.
Autorita: vážnost.
Avignon francouzština [aviňon]
257
Báchorka – pohádka, povídačka.
Balthasare Washingtone - [baltazare vošingtne]
Barok, baroko - umělecký sloh 17. a 18. století. Barokní je například Chrám Sv. Mikuláše na Malé
Straně.
Bazilika Narození Páně je chrám postavený nad místem, kde se Kristus narodil. Pod hlavním oltářem
Baziliky – oltářem Narození je jeskyně, kde se Ježíš narodil. Vstup do jeskyně má zhruba jeden metr na
výšku. Jinak bazilika je v katolické církvi označení, titul pro kostel, chrám zvláštního významu.
Bazilika Sv. Petra a Pavla – hlavní a nejdůležitější kostel katolické církve. Kostel římského biskupa –
papeže.
Betlehem, česky Betlém, místo Ježíšova narození dnes leží na tzv. Palestinském území, které obývají
palestinští Arabové. Moderní stát Izrael je soustavně ohrožován sebevražednými atentátníky a z
palestinských území také takřka nepřetržitě ostřelován raketami teroristické organizace Hamás pod
záminkou boje Arabů za nezávislost, ve skutečnosti však Arabové usilují u likvidaci Izraele a vyhnání
Židů z oblasti Blízkého východu. Protože jde tedy o oblast politicky velmi nestabilní, Izrael se chrání před
destruktivními snahami kontrolou pohybu mezi izraelským a palestinským územím. Pro vstup na
palestinská území jsou tedy vydávána povolení, stejně tak i při opačném pohybu.
Betlémská kaple je legendární sakrální (církevní) stavbou u nás. Nalézá se na Starém městě
pražském. Kdysi sloužila husitským kazatelům (Mistr Jan Hus). Dnes slouží jako slavnostní Aula ČVUT
(České vysoké učení technické).
Bezděky – aniž chtěl, aniž si to uvědomil.
Biblická lingvistika – vědní obor zabývající se zkoumáním jazyků biblických textů.
Bigotní – slepě, nesnášenlivě věřící, pobožnůstkářství.
Bilokace - schopnost být na více místech současně.
Biskupská berla – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Hůl jakou znáte z tradice svatého
Mikuláše.
Biskupská mitra – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Čepice jakou znáte z tradice svatého
Mikuláše.
Bizarní - neobvyklý, výstřední až obludný.
Blankyt - azurová, nebeská modř.
Bodyguard [bodygárd] - osobní, tělesný strážce.
Boutique [butik] – francouzsky malý obchod.
Brebentit – breptat, povídat.
Briefing je krátké setkání činitelů či představitelů institucí s veřejností, novináři či jinými skupinami.
Briliant – Broušený diamant s přesným výbrusem , který skýtá ideální rozložení a navracení světla a
tedy typický briliantový třpyt. Brilianty mají přesně 57 fasetů – tj. zbroušených stran.
Brož – ozdobná spona, upevňovaná jednoduchým, nebo zavíracím špendlíkem.
Břečťan (Hedera helix) – listnatá stálezelená plazivá rostlina. Je považována za symbol věčnosti.
Business class – obchodní třída, také první třída, oddělení v letadle s vyšším standardem (úrovní)
pohodlí a podstatně dražší, než tzv. turistická třída.
Busta [bysta] fr., sochařský portrét poprsí, příp. jen hlavy.
Butylky - lahvičky
Castel Gandolfo – papežské letní sídlo
Causa [kauza] z latiny – případ, věc.
258
Ceffeteria – kavárna it.
Celebrující – sloužící mši.
Cesmína (Ilex) - listnatá stálezelený keř. Je považována za symbol Vánoc.
Cetlík – Vánoční typ balení bonbónů. Viz. obrázek.
Corpus et Sanquis Christi [korpus et sangvis kristi] – Tělo a Krev Kristova: tato slova pronáší kněz,
když podává věřícím tzv. Svaté příjímání. Věřící katolické a římskokatolické (také pravoslavné) církve
věří, že Hostie (takové tenké kolečko z nekynutého chlebového těsta), je při bohoslužbě knězem
proměněna na tělo Ježíše Krista (tomu obřadu se říká Eucharistie). Současně při tomto obřadu je víno
proměněno na Kristovu krev a kněz je podává věřícím jako pokrm. Děje se tak na pokyn Ježíše, který při
Poslední večeři (než byl ukřižován) dával chléb a víno jíst a pít apoštolům (svým následovníkům) se
slovy „Kdo jí a pije moje tělo a mou krev, bude mít život věčný“.
Culit se – usmívat se.
Czerna – polský název obce. Čti Černa, Černe. Názvy měst a obcí až na pár výjimek, jako London –
Londýn, nepřekládáme, ale když chceš vědět, jak by se ta obec jmenovala česky, tak Černá.
Čepel: ostří, případně břit. Tenká ostře zabroušená část řezných a sečných zbraní, případně nástrojů.
Dady – čti dady, tak je je napsáno, nesnaž se číst to správně anglicky... Terezka mu tak říká.
Dalai lama. Dalajláma. Nejvyšší duchovní a politický vůdce Tibetu. Každý dalajláma je reinkarnací –
převtělením svého předchůdce. Vždy, když dalajláma zemře, vybraná skupina vysoce postavených
mnichů hledá nově vtěleného dalajlámu, často podle vodítek a znamení, která ještě před smrtí dalajláma
určil. Dítě, jež je považováno za předpokládaného nového dalajlámu, je podrobeno předepsaným
zkouškám. Projde-li jimi, je slavnostně prohlášeno za nového vůdce, vzato rodině a vychováno v
klášteře významnými mnichy – učiteli, lámy, kteří jsou také reinkarnacemi jiných vysokých lámů (láma –
mistr, učitel). Zdejší narážka se týká filmu Malý dalajláma, v němž se skupina mnichů hledajících nové
vtělení vůdce dostala až do Ameriky v přesvědčení, že novým dalajlámou je malý chlapec z běžné bílé
americké rodiny.
Dát si na čas – nespěchat.
David a Goliáš – slavný starý biblický příběh: malý neznámý chlapec se postavil slavnému bojovníku
Filištínských (jeden z okolních divokých kmenů – dnes Palestinci.), porazil jej důvtipem a později se stál
prvním králem Izraelitů.
David Copperfield [kaprfíld] – známý „kouzelník“ varietní umělec.
Déjà vu, z francouzštiny „již spatřeno“. [de ža vý] Jde o označení jevu kdy zažíváme pocit již dříve
prožitého, viděného slyšeného. Prožitek dejà vu obvykle doprovází jistota, že nejde jen o klam, ale také
pocit tajemna, zvláštního významu a mimořádnosti. Projevuje se například tak, že máš pocit „Tady jsem
již někdy byl“, „toto jsem již takto jednou řekl“, „toto jsem již jednou spatřil“. Někdy se stává, že prožitek,
jenž se opakuje, se odehrál ve své první podobě ve snu a bývá tak spojován s předpovídáním
budoucnosti. Jiný výraz pro dejà vu je paramnesia.
Deklamace je vznešený přednes, prohlášení recitačního charakteru, jako bys přednášel básničku.
Dělat si šoufky – dělat si z někoho legraci, klamavé žerty. Přeneseno z výrazu šoufek (nástroj pro ruční
vybírání septiku – žumpy).
Dělat, natahovat fucy: mračit se, hněvat se. Fuc je přejímkou z bavorského nářečí Fotze, znamená:
huba, držka.
Démon je neosobním pojmem, symbolem zla ale také konkrétní osobní bytostí zlého charakteru,
duchovní bytost patřící k Satanovi a jemu podřízená.
Dezertní – talířek pro zákusek, moučník. (Může být také dezertní víno – to je víno s vysokým obsahem
cukru a alkoholu, podává se jako pochutinný nápoj na závěr hostiny.)
Dimenze – rozměr, prostor.
Diskrétně – ohleduplně, tak aby si toho nikdo nevšiml.
259
Diskrétnost – programová, prvoplánová schopnost udržet svěřené informace v tajnosti, ale také neklást
otázky na citlivé téma, ohleduplnost, taktnost.
Distancovat se – odstoupit, držet si odstup, neznat se k čemu.
Dominus vobiscum [dominus vóbiskum] latinské zvolání, pozdrav, na závěr mše. Znamená „Pán s
vámi“. (rozumí se tím Bůh s vámi. Předchází požehnání, které kněz uděluje věřícím.
Dottoressa, čti jak je psáno, znamená doktorka, it.
Dramatický – plný napětí, vzrušující.
Dramatizovat: přeceňovat závažnost.
Drapérie – tkaniny. V umění, zejména malířství, ale i architektuře se tento výraz používá pro textilní
dekorace, řidčeji i oděvy.
Drdol – dámský účes. Vlasy jsou upevněny na temeni hlavy. Lokny jsou prameny vlasů vpředu nad
ušima často nakroucené do spirály.
Dřevec – násada kopí, též samostatně bez kopí (kovové části), středověká soubojoví zbraň.
Duchny – velké objemné peřiny.
Eben je vzácný druh tvrdého tmavého dřeva používaný zejména v nábytkářství.
Eden – ráj, místo blažených. V Bibli místo, kde byli stvořeni a žili první lidé. Též rajská zahrada.
Edice – vydání, náklad.
Eevergreen je stará písnička, neklesající na oblibě, často naopak stále oblíbenější a často znovu znovu
a znovu přehrávaná. Toto označení se pak může ve přeneseném smyslu vztahovat i na historky atd.
Elijášův oheň – zázrak, který Elijáš vykonal, když se na jeho zápalnou oběť snesl oheň z nebe. EO je
také označení pro atmosférický jev, kdy se za bouře z oblohy snáší modravé jiskření na předměty ale i
osoby, zejména na moři.
Eliminovat – vyloučit, postupně odstranit
Emulze – zde přípravek, směs. Emulze je směs dvou kapalin, jež se přirozeně nespojují. Ke smísení
dochází mechanicky (intenzivním mícháním) a taková směs je nestálá, složky mají tendenci se rozdělit
opět na samostatné složky. Zabránit tomu lze použitím tzv. emulgátorů.
Energetický pult – přenosný objekt, přístroj pro ovládání soustavy světel, prostřednictvím ovládací
jednotky zprostředkující předání elektrické energie z akumulátorů k tělesům osvětlení.
Éra – epocha, věk, období, doba.
Esemeska – SMS zpráva – textovka posílaná převážně mobilním telefonem.
Eucharistie – už jsem to psal před chvilkou – obřad proměňování chleba a vína na tělo a krev Ježíše
Krista. To je ústřední, nejvýznamnější část bohoslužby společně se Svatým přijímáním.
Evangelium je spis o životě Ježíše Krista, zakladatele nového moderního náboženství. Oficiálně
uznávaná Evangelia jsou čtyři, nazvaná podle jejich donedávna za autentické (potvrzené) považovaných
autorů – apoštolů (prvních Ježíšových následovníků): Jana, Lukáše, Marka a Matouše. Z řeckého
εὐαγγέλιον euangelion – česky radostná zvěst. Tato čtyři Evangelia jsou jádrem tzv. Nového zákona – od
Krista nové části bible, jež je považována za druhou smlouvu s Bohem.
Eventualita - možnost
Everhardové - [evrhardové]
Evidentně. Zřejmě, jasně; nepochybně, nevyžadující žádné důkazy.
Exaktní – přesný, dokonalý, přísně vědecký.
Exaltovaný – přepjatě nadšený, velmi zanícený.
Excelovat – vynikat, ukázat se, předvést se.
260
Exoticky – cizokrajně, velmi neobvykle.
Fajnšmekr – požitkář, někdo kdo si na čemsi velmi pochutnává a danou pochoutku má v oblibě.
Faktor – činitel, síla hrající roli v nějakém procesu – ději.
Familiární – důvěrný, až rodinně přátelský.
Fanatický aktivista – člověk zaslepeně vyznávající myšlenky a vnucující je veřejnosti.
Fanfára - slavnostní troubení.
Fantastický – vymyšlený, neskutečný, často přehnaný, někdy překrásný. Významů je více, vždy je
potřeba porovnávat v kontextu – porovnávat v rámci ostatního textu, předem i následně napsaného. Z
toho lze pak vyvodit pravý význam tohoto slova. Zde je ve spojení se slovem film tvořen tzv. terminus
technicus [terminus technikus], tzn. samostatné existující název – výraz odborného názvosloví.
Fantastický film, žánr (druh, princip uměleckého směru) dnes častěji označovaný jako fantasy, často
obsahuje osoby disponující (mající schopnosti) nadpřirozenými schopnostmi, často je velmi výpravný
(velmi draze vyroben – velkolepé scény, náročná triková technika, mnoho postav atd).
Fascinovat – oslnit, ohromit, uchvátit a přitahovat, obdivně se zajímat.
Fasetované – do zkosena zabroušené sklo.
Fata morgána – přelud klamná představa, zde myšleno přirovnání přírodnímu jevu, kdy se v horkých
oblastech např. saharské pouště vlivem vrstvení různě a odlišně ohřátých vrstev vzduchu v atmosféře
zrcadlí obrazy vzdálené i několik set kilometrů.
Faustův dům tzv. Mladotovský palác se nachází na Karlově náměstí č. p. 502 v Praze na Novém
Městě. Podle pověsti v něm bydlel legendární doktor Faust, který se upsal ďáblu. Dům kdysi patřil
alchymistovi E. Kellymu.
Fimbrie – přívěsky, jakési látkové střapce, jež visí biskupovi z mitry na záda.
Firháňky – místní výraz pro neprůhledné záclony, které se používaly dříve ještě před vynálezem rolet.
Zakrývala se jimi na noc okna na Prácheňsku. Prácheňsko je oblast kolem zlatonosné řeky Otavy,
zahrnující okresy Strakonice, částečně Písek a Klatovy, pojmenovaná podle starého hradu Prácheň u
Horažďovic. V mnoha domech starých lidí se firháňky používají dodnes.
Flakón – ozdobná nádoba na voňavku.
Flitry – ozdobné (barevné a lesklé) plíšky, dnes pokovené folie ve tvaru koleček, jimiž se pošívají šaty
umělců, (někdy i ženské společenské šaty) pro efekt třpytivosti.
Formalita – povinnost bez praktického významu
Foyer [foajé] – z francouzštiny: vstupní hala.
Fragment – útržek, úlomek, v souvislosti s fotografií jeden konkrétní záběr, výřez záběru.
František – tradiční vánoční symbol. Černý předmět, kuželovitého tvaru, vyrobený ze směsi dřevěného
uhlí a kadidla (vonná pryskyřice tropického stromu kadidlovníku). Postaví se na nehořlavou podložku,
vrchol kuželu se zapálí a po chvilce sfoukne; pak již bude jen doutnat a dávat prostoru ve kterém je,
typickou vánoční atmosféru tajemné a slavnostní vůně. Slovo františek (v tomto případě to není jméno)
píšeme s malým písmenem na začátku!
Fráterník – také fláterník. Jde o pejorativní označení kněze. Pejorativní – znamená hanlivý, vynesený s
úmyslem zesměšnit.
Free [frý] – anglicky volno
Freneticky – překotně, víc než rozčileně a jakoby v transu.
Froté – bavlněná tkanina se smyčkovou vazbou. Používá se na osušky, ručníky a tzv. koupací župany.
Futrál – pouzdro.
Galantně - uctivě směrem k ženě.
261
Gardista – příslušník gardy, voják. V tomto případě příslušník tzv. Švýcarské gardy – to je tradiční
vojenská jednotka – dnes bychom řekli ochranka papeže. Příslušníci se rekrutují (vybírají) výhradně z
občanů švýcarského státu, mají charakteristické uniformy středověkého střihu, včetně kovových helmic.
Dodnes plní symbolickou i praktickou funkci. Papež je v katolické církvi nejvyšší duchovní, velekněz. Je
nástupcem svatého Petra, jehož Ježíš Kristus pověřil vedením církve.
Gary Oldman – [gery oldmen] Slavný britský herec hrající především padouchy.
Generál – tato vojenská hodnost se často, jako i v tomto případě, používá jako zjednodušené označení
funkce generálního ředitele nějaké společnosti.
Genesis z lat. Stvoření – tzv. První kniha Mojžíšova. Začíná jí první část křesťanské Bible a je také
součástí Tóry (Pentateuch) -židovské biblické tradice. Popisuje stvoření světa, stvoření lidí atd.
Genius loci - z latiny, zvláštní atmosféra místa. V římské mytologii duch ochraňující místo, např. dům, či
město.
Gestikulovat – pohybovat tělem,nebo jeho částmi, řeč těla.
Gesto – posunek. Jiný význam má také v souvislosti s výrokem, kterým chce někdo něco zdůraznit,
formálně, slavnostně projevit. V tomto případě šlo o gesto na usmířenou, odpuštění.
Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu – biblický chvalozpěv oslavující narození Dítěte –
Spasitele Ježíše Krista.
Gorila – jiný výraz pro bodyguarda, tělesného strážce.
Grácie znamená půvab, ladnost.
Gregoriánský chorál: Latinský liturgický (bohoslužebný) mužský zpěv římskokatolické církve, vokální
(nedoprovázený hudebními nástroji)
Groteskní - komický, směšný.
Guillaume de Nogaret [žiljem de nogaré] – Strážce královského pokladu (nebo jinak též řečeno pečeti)
ministr a rádce krále Filipa IV. Sličného. Fanatický a ctižádostivý úředník, jenž stál za deportacemi Židů z
Francie a likvidací králových politických odpůrců. Především se proslavil svým angažmá (svým dílem
účasti) na likvidaci templářského řádu.
Hábit – řeholní oděv, oděv mnicha, ale také tak lze označit nějaký starodávný oděv, je li splývavý téměř
ke kotníkům...
Harmonie – souhra, soulad.
Heinrich Himmler (1900 – 1945). Říšský vůdce SS (Hitlerova osobní ochranka), šéf Gestapa (tajná
státní policie), velitelem zbraní SS, ministrem vnitra III. říše, jak se německý stát nazýval, a hlavním
organizátorem vyhlazování židovské rasy.
Hermelín – kožešina hranostaje, lasicovité šelmy. Bílá s černou špičkou ocásku. Je insignií, znakem
králů.
Hitchcockovi Ptáci. [hičkokovi] – režiséra Hitchcocka. Filmová klasika, slavný horror, v němž se lidstvo
stane obětí náhlých útoků ptactva.
Hlomoz - hluk
Hodobožový – určený pro používání na Boží hod, tj. výlučně pro slavnostní příležitost. Boží hod je např.
Slavnost Narození Páně – tedy Vánoce. Slaví se 25. prosince – tzv. 1. Boží hod vánoční a 26. prosince
– 2. Boží hod vánoční, také je tento den svátkem sv. Štěpána mučedníka. Církev slaví také Boží hod
velikonoční – to je zase Slavnost Vzkříšení Páně.
Homilie – kázání, promluva kněze při mši, bohoslužbě.
Houpat někoho – lhát mu, vodit jej za nos.
Hovořit z patra – z paměti, bez papíru.
Humerál, též amictus - bílá látka používaná kolem krku, má zakrývat civilní oděv kněze, či kleriku při
bohoslužbě.
262
Hypnotický spánek: uměle vyvolaný spánek, forma bezvědomí způsobená podmanivým působením
jiného člověka – většinou psychiatra (lékaře duševních chorob).
Hystericky – podrážděně, popuděně, až chorobně přehnaná reakce
Chaoticky – nekoordinovaně, bez zjevného řádu.
Charisma – zvláštní dar, mimořádné nadání, dar Ducha svatého
Chipsy [čipsy] – bramborové lupínky, z angličtiny
Chloroform, chem.: trychlormetan – těkavá (prchavá) bezbarvá látka. Rozpouštědlo, dříve se používala
jako narkotikum.
Chrlič – architektonický prvek zejména gotických staveb (gotika umělecký sloh 12. – 15. stol.). Funkčně
zajišťuje odchod dešťové vody ze střechy tak, aby nemohla poškodit fasádu a kamenické prvky výzdoby
chrámu. Gotické stavby ještě neznaly systém okapových svodů. Chrliče byly zároveň uměleckým
prvkem: vyobrazovaly všelijaké bájné nestvůry, často démony, což bylo součástí gotické architektonické
mystiky (mystika – zasvěcení, náboženská i nenáboženská avšak duchovní praxe odpoutání se od
smyslů, prožitek mimosmyslového vnímání atd.), kterou měli v rukou tzv. zednáři – tajné spolky
kameníků, později prominentů (prominent – osoba s výsadním postavením).
Chronologický význam – časová posloupnost, v čase na sebe navazující, jdoucí za sebou.
Chvojí, chvůj – větvičky jehličnatých stromů, jeden ze symbolů Vánoc.
Chwała Krystusowi [chvauva chrystusóvi] polsky – Chvála Kristu – běžný křesťanský pozdrav.
Chytat fantaz – zbláznit se a v důsledku toho mít vidiny, falešné představy...
I toť – na Prácheňsku jde o frázi srovnatelnou např. s „Ale kde“, vyjadřuje vzrušenou pochybnost ve
smyslu „To snad ne“, nebo „To přece není možné“.
Ignorovat – záměrně opomíjet, nevšímat si.
In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus. - Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - požehnání
Individuum – jedinec. Často řečeno pejorativně: podezřelá, pochybná osoba.
Infant – titul následníka trůnu v dětském věku
Inklinace – sklon, přiklánění se k něčemu.
Insignie – odznak hodnosti.
Instinktivně - přirozeně, automaticky.
Intarzovaný – zdobený vykládanými ornamenty a mozaikami. K intarzii se většinou používaly různě
barevné dýhy jiného dřeva, perleť, někdy také zlato, stříbro, želvovina (plátky ze želvích krunýřů) a
slonová kost, nebo její náhražky.
Intenzita: síla.
Interiér – vnitřní prostora.
Intriky – jednání sledující oklikou jistý záměr, často jednostranně výhodný, nepřímé jednání, většinou
nečestné s nekalým záměrem, snaha dosáhnout čehosi nelegální cestou a přes prostředníky, úskokem.
Iracionální: nesmyslný, rozumově neodůvodněný, neodůvodnitelný, opírající se o city a nepodložené
obavy.
Jáhen – nejnižší kněžský úřad v katolické a římskokatolické církvi. Jáhen přisluhuje knězi při
bohoslužbách, neslouží mši.
Jakub z Molé: Jacques de Molay [žak de molé] poslední velmistr templářů (1292-1314) byl odsouzen za
kacířství a čarodějnictví po mučením (torturou – útrpným právem) vynuceném přiznání. Po té, co
přiznání odvolal, byl na přímý rozkaz krále upálen.
Jehovisti – Svědkové Jehovovi náboženská sekta
263
Jeptiška – římskokatolická řádová sestra, také řeholnice nebo mniška. Žena, která zasvětila svůj život
duchovní službě, zachovává tzv. řeholní sliby (řehole počeštěný latinský výraz „regula“ - řád.) a zpravidla
také nosí tzv. řeholní roucho. Jeptišky se často věnují charitativní službě, slouží jako ošetřovatelky,
učitelky atp.
Jesuité – Tovaryšstvo Ježíšovo (Asociujete Iesu, lat.) největší a nejvýznamnější mužský řeholní řád
římskokatolické církve. V současnosti čítá cca 23000 členů. Je výjimečný velkým důrazem na vzdělání a
přísnost regule (řehole, tj. stanovy, zákon) a má pověst jakési tajné policie církve. Zde je zmiňován v
souvislosti tradičního spojenectví – znamená to, že je zvykem citlivé a zejména tajné informace a
problémy řešit s pomocí jeho členů.
Ješitnost – vysoké (někdy příliš) mínění, přesvědčení o svých schopnostech, o své hodnotě.
Jílec – část meče sloužící k uchopení. Skládá se ze křížové záštity, rukojeti a hlavice.
Jízlivý je člověk tehdy, když v hovoru s druhou osobou používá obratů ale také intonace (melodie
hlasu), které mají partnera zesměšnit, urazit či vůči němu projevuje své pohrdání.
Johne – [džone] – John je anglická varianta jména Jan.
Josef z Kaify, zvaný Kaifáš byl nejvyšším židovským knězem v době veřejného působení Ježíše Krista
(v letech 29 – 36 našeho letopočtu). To on inicioval sanhedrin – sněm tehdejšího židovského
parlamentu, na němž bylo rozhodnuto o zajetí a popravě Ježíše. Společně se svým tchánem Annášem
vedl mocenskou kliku, která po Kristově ukřižování stála za pronásledováním křesťanů.
Junior – mladší toho jména.
Kačky – lidový výraz pro koruny.
Kadidelnice – nádoba v níž se na rozpálené dřevěné uhlí sype kadidlo a okuřuje se jí při bohoslužbě.
Kadidlo – pryskyřice stromu kadidlovníku (Botswellia sacra). Používá se s okuřování (kadění) – velmi
aromatický, vonný dým této pryskyřice symbolizuje modlitbu, jež stoupá k vzhůru Bohu. Používá se tedy
při bohoslužbách.
Kalení – způsob opracování kovu žíháním, tedy kalením v ohni.
Kancléř – úřad papežova tajemníka.
Kápě – kapuce, jež je součástí nějakého oděvu – hábitu, nebo pláště.
Kapitula je mimo jiné společenstvím zasvěcených – řeholníků. Kapitulní síň, neboli též kapitula je
jednou hlavních místností tohoto společenství – jakým si obývacím pokojem kláštera.
Kapitulace – vzdání se, uznání porážky.
Kaple je křesťanská modlitebna.
Karafa: široká láhev se zúženým hrdlem a obvykle také se zabroušenou zátkou
Kardinál je vysoký hodnostář v katolické církvi, oprávněný volit papeže. Dnes jde vždy o kněze, resp.
biskupy. Ve středověku bývali do hodností kardinálů jmenováni i nekněží, dokonce někdy i osoby
dětského věku a často tyto hodnosti byly rozdávány jako úplatky, odměny nebo v rámci politické
strategie papežů. Kardinály jmenuje papež.
Karmel – Pohoří vypínající se v délce 23 km a šíři 10 km do výšky 546 m nad hladinou blízkého
Středozemního moře. Z hebrejského kerem-el – Boží vinice. Je významným biblickým místem.
Kasule – též alba. Bohoslužebný oděv (nejen) kněze. Bílý splývavý rubáš.
Katolický – náležející Římsko-katolické církvi, zde odpovídající jejímu charakteru.
Katovice – městečko ležící 6 km západně od Strakonic.
Katovický Tajemný kámen – Velká kamenná deska neznámého původu a účelu opředena mnoha
temnými pověstmi. Dnes leží vedle kostela v Katovicích.
Kazetová podlaha je něco jako parketová, jen místo parket jsou použity větší dílce, zpravidla
čtvercového tvaru a různých barev a druhů dřeva, většinou ze vzácných tropických stromů; kazetové
podlahy jsou typické pro zámky a honosné domy. Často bývají ornamentálně sestavovány. Chápeš?
264
Kdoule – plody dřeviny kdouloň. Velmi příjemně aromatické plody, které se používaly jak na provonění
prádla, tak ke konzumaci (jídlu).
Kejkle – komediantské kousky, ale také kouzelnické triky. Kdo kejkle provozuje, bývá označován, jako
eskamotér.
Kerak – nářečně (na Prácheňsku, Strakonicku) jak.
Klanění mudrců z východu, též klanění Tří králů. Známý vánoční motiv, kdy se malému Ježíškovi v
Betlémě klaní tři Králové a přinášejí mu dary. Jde o událost zachycenou právě v Evangeliích. Mudrcové,
podle některých výkladů šlo o mágy (čaroděje) - snad nesprávně pochopeno – krále (i když ani to není
úplně vyvráceno,protože králové se často zabývali magií a při jejich výchově se kladl vždy důraz na
velmi kvalitní vzdělání), kteří z hvězd (astrologie) vyčetli a předpověděli významnou událost narození
Spasitele. Událost byla tak významná, že se sami vydali vedeni hvězdou (kometa) na místo narození
Spasitele, aby se mu osobně poklonili a jej obdarovali. Možná to víš od babičky, nebo i z knih, že oni
mudrcové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a že Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu – to
byly v těch dobách důležité a vzácné obřadní, obětní předměty. Zlato, je jasné. Kadidlo se používalo k
pálení při bohoslužebných obřadech a symbolizovalo modlitbu stoupající k Bohu a myrha byla důležitou
surovinou při balzamování a výrobě parfémů – obě jsou pryskyřice vzácných dřevin. Zlato, kadidlo i
myrha byly předměty a dary královského, božského charakteru.
Klauzura – oblast , část kláštera, která je vyloučena pro veřejnost. S mí do ní vstoupit jen členové
konventu – řeholního společenství. Papežská klauzura – přísnější forma, prostor kam kromě mnichů
dané kongregace (řehole) nesmí vstoupit nikdo jiný s výjimkou, kterou může udělit pouze papež.
Klerika – jednoduchý černý až ke kotníkům splývající oděv světských (neřeholních) kněží. Biskupové
mají kleriky červenofialové, kardinálové purpurové (jasná červeň). Papežova klerika je bílá.
Klient – zákazník, osoba požívající poskytované služby za úplatu.
Klinická psychologie je specializované odvětví psychologie, které se zabývá diagnostikou (určení
příčin choroby), prevencí (soubor opatření předcházení chorobám) a terapií (léčba) duševních potíží,
poruch a onemocnění.
Klubovka – nízké mohutné křeslo s velkými područkami z ohýbaného dřeva.
Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní
bohoslužebný prostor v kostelech, v němž je postaven oltář, pohybuje se zde kněz a vykonává
bohoslužbu.
Kobka – cela
Kokpit – pilotní kabina.
Koktejlky – dámské přiléhavé šaty nad kolena pro odpolední a večerní příležitosti.
Kolárek – typický bílý proužek - límec katolického kněze.
Kolegium – sdružení osob, společných zájmů či odbornosti, poradní orgán.
Kolínská voda – voda po holení.
Kóma je stav bezvědomí, těžká forma ztráty vědomí.
Kompenzovat – vynahradit.
Koncentrace – soustředění.
Koncentrát – zahuštěný roztok.
Koncil – církevní sněm, zde zvláštní společenství
Konexe – kontakty, známosti
Kongregace – sdružení řeholních společenství, novější označení pro řeholní společnosti.
Konstatovat: shledat a potvrdit, označit a popsat, okomentovat.
Konvent – osazenstvo kláštera
265
Konzultace: porada, rada odborníka, odborný posudek.
Kopí osudu, též Longinovo kopí – jedná se o dávnou relikvii – kopí, jímž římský setník probodl bokem
srdce mrtvému Kristovi, aby se přesvědčil o jeho smrti. Kopí bylo středem zájmu zejména pro legendu,
podle níž její majitel povládne neohroženě světu.
Krepový papír – papír připomínající tkaninu používající se k dekoračním účelům, často právě na výrobu
umělých květů.
Kritérium – měřítko, hledisko pro posuzování, stanovení zásad.
Kročeje – knižně: kroky, našlapávání.
Kropenice – velká kamenná, často zdobená nádoba na svěcenou vodu, postavená u vchodu do
sakrálních – bohoslužebných prostor křesťanských církví.
Krypta – Podzemní prostor, většinou hrobka, hrob
Kryptex – údajný vynález Leonarda da Vinci. Označuje přenosný trezor používaný k uchovávání tajných
zpráv, vznikl z kombinace slov cryptology a codex. Je založen na principu několika šifrovacích válců a
uvnitř ukryté ampule s octem. Při neoprávněné manipulaci (zadání nesprávného kódu došlo k rozbití
skleněné ampule a ocet má zprávu ukrytou uvnitř trezoru, navinutou na ampuli, znehodnotit.)
Krzysztof [křištof] – Polská varianta jména Kryštof.
Křížová chodba – stavba czerněnského kláštera je postavena ve tvaru čtverce svírajícího kříž, v
obvodu čtverce i v tom kříži se nachází propojená chodba, jež je páteří tohoto kláštera. Nazývá se
křížová.
Křižování se – prastarý křesťanský zvyk: Věřící pohyby ruky před svým tělem naznačí kříž.
Kuala Lumpur – Hlavní město Malajsie
Kulisa – součást divadelní dekorace, ale také pozadí čehosi a zvuky, nebo soubor zvuků, vytvářející
akustické (zvukové) pozadí.
Kult – akt uctívání ve smyslu náboženském, či jako masová úcta k osobě nenáboženského charakteru.
Možná znáte pojem „kult osobnosti“, kterým byla označována vynucená přehnaná a přehnaná úcta k
osobám J. V. Stalina – sovětského diktátora (1878-1953) a českého komunistického vůdce Klementa
Gottwalda (1896-1953). Tato úcta byla uměle vytvořena a posléze zakázána. Slovo kult v této souvislosti
získalo rovněž hanlivý nádech.
Kůr, chór, kruchta – prostor většinou na balkoně nad vchodem kostela, kde jsou varhany a sbor
zpěváků, je to zároveň i označení pro samotný sbor zpěváků.
Kurie – nejvyšší úřad římskokatolické církve.
Kurýr – posel.
Kutna – mnišský oděv, také řečeno hábit.
Lakonický – stručný, výstižný, úsečný.
Lamentování – nářek, stěžování si, možná také hubování.
Laptop je správný výraz pro přenosné počítače běžněji avšak nesprávně nazývané notebooky. Přesně
počítač na klín. Display je zobrazovací jednotkou elektronických zařízení, která disponují zobrazovací
funkcí.
Ledva – jen tak-tak.
Ledví – nitro, útroby.
Legatus a latere – Kardinál legát, papežův osobní reprezentant, s církevním a diplomatickým
pověřením.
Leonardo da Vinci byl významný italský renesanční umělec, vědec a vynálezce (1452-1519). Určitě
znáš jeho obraz Mona Lisa.
266
Lepenka je materiál, ze kterého se vyrábějí krabice. Je vyroben slepením několika vrstev papíru (vnitřní
bývá vlnitá). Zpravidla bývá charakteristické hnědožluté barvy. Slovo lepenka můžeš znát spíše jako
označení lepicí pásky, izolepy. To je ale nesprávné, hovorové. Lepenka je papír.
Léta Páně – Náš kalendář se odvozuje od předpokládaného data narození Ježíše Krista a spojení „léta
Páně“ označuje letopočet od jeho narození. Také se používá latinsky A.D. (Anno Domini), p. K. (po
Kristu), a nově též „našeho letopočtu“ se zkratkou „n. l.“.
Letitá – dlouholetá.
Lichvář – ten kdo se dopouští trestného činu zapůjčení (většinou finančního obnosu) za neúměrnou
odměnu, úrok.
Limuzína – luxusní auto pro více než šest osob s pevnou střechou. Prostor pro cestující je oddělen od
prostoru řidiče a spolujezdce.
Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) je velký noční motýl z čeledi lišajovitých. Je výjimeční kresbou na
vrcholu hrudi, představující lidskou lebku.
Litanie – prosebné modlitby k Bohu, nebo některým významným světcům. Při této modlitbě přednášející
přednese prosbu a ostatní společenství pak odpovídá „Prosíme Tě vyslyš nás.“
Litera – písmeno.
Litinové, také se může říkat litěnné. Litina je slitina železa s uhlíkem. Je velmi odolná vůči teplotě a
tlaku, avšak je křehká. (Uhlík, jak jistě víš je v přírodě přítomen ve dvou formách: diamant a grafit.
Diamant je sice tvrdý ale křehký a grafit, který se jinak používá také jako tuha v tužkách je rovněž
křehký). Litina se často používala na výrobu montovaných schodišť a jiných konstrukcí, ale také se z ní
např. vyráběla kamna, vany, hrnce apod. Např. i Eiffelova věž je vyrobena z litiny.
Liturgický – Bohoslužebný, určený k vykonávání bohoslužby.
Loajalita: ztotožněná dobrovolná věrnost hraničící někdy s i se servilitou – podlézavostí.
Loď – v architektuře centrální prostora. Loď kaple, nebo kostela (chrámu). Někdy bývají lodi dvě i tři, z
nichž jedna je hlavní, velikostí a účelem dominantní. Lodi bývají od sebe oddělené souborem sloupů.
Logo – znak.
Mameluk – starý český výraz pro muslima, také se dříve říkalo mohamedán. Mameluk však má také
poněkud pejorativní význam.
Manipulovat – nakládat, zacházet s něčím i ovládat něco.
Manžeta je lem rukávu košile, na kterém se v protilehlých polohách nachází knoflíková dírka a knoflík,
případně pouze dvě protilehlé knoflíkové dírky, které spojuje volný manžetový knoflík jako šperk.
Andrea Ondřej it. mužské jméno.
Maximálně – co nejvíce.
Mechanicky zde znamená bezmyšlenkovitě, automaticky.
Meniskus – jablko, kulatý chrupavčitý útvar v koleni.
Mikroport – miniaturní mikrofon.
Milán – velké severoitalské průmyslové město.
Minimum – co nejmenší množství, dávka atd.
Ministranti – přisluhující při bohoslužbě.
Myrha – pryskyřice, podobně jako kadidlo. Používá se ke stejnému účelu.
Mít ruměnec (ve tváři) – červenat se.
Mnich – mužská obdoba jeptišky.
Monastyr - klášter
267
Monolog: Delší hovor, projev jednotlivce určený společníkovi (společníkům), jenž se hovoru účastní
pouze jako posluchač.
Monotónní – zvukově jednotvárné, téměř bez melodie.
Monsieuer – [monsiňor] – z francouzštiny - pan
Motouz je provaz, provázek vyrobený většinou z drhnutých konopných či lněných vláken. Bývá
hnědošedé barvy a je pro ně charakteristické, že vlákna často trčí dokola – je jakoby chlupatý,
neupravený.
Mše (z latinského misa) je křesťanská bohoslužba v katolické, římskokatolické a pravoslavné církvi.
Mumraj – nepřehledné hemžení, někdy až zmatek
Muzeum voskových figurín Madam Tussaud - známá expozice voskových napodobenin významných
osobností
Mytický – pocházející z mýtů (starých pohádek a pověstí). Mytické příšery byly zpravidla strašní netvoři.
Vzpomeň si na např. Skyllu a Charybdu, kyklopy či Medúzu ze starých řeckých bájí a pověstí.
Na wieky wieków – [na věky věkův] – na věky věků – odpověď na zmíněný pozdrav.
Načapat – nachytat, přistihnout.
Nachová barva je jiný méně rozšířený výraz pro barvu purpurovou, častěji se používá v souvislosti s
květinami.
Naivní – prostý, prostomyslný, hloupý – moje babička by řekla hloupatý...
Náměstek Krista – jeden z mnoha titulů papeže.
Narcismus – chorobná sebeláska, sebestřednost
Navýsost – maximálně, nejvíce, jak je to jen možné...
Neasketicky – opak asketicky. Asketický znamená odříkavý, přísný na sebe, zdrženlivý, člověk, který se
zříká požitků. Asketický zjev: hubený, často až nemocně vyhlížející. Neasketický tedy obézní a rozmařilý
člověk.
Nebyl s to – nebyl schopen.
Nechat napospas – zanechat bez pomoci vystavenu nebezpečí.
Nekonvenční – originální, neobvyklý.
Nekorespondují – neodpovídají tomu.
Neón – skleněná trubice ve tvaru nápisu, naplněná héliem, jež za přívodu el. energie svítí.
Nesčetněkrát – mnohokrát, nepočítaně, nespočítatelně.
Netečně: bez zájmu, zaujetí, až tupě.
Neutuchající – nekončící a řekl bych neustále čerstvá.
Nicholas Fouquet francouzské jméno [Nikolas Fuké] při oslovení (5. pád) [Fukete].
Nika – výklenek. Ve starých domech se často do silných stěn umisťovaly výklenky. Na chodbách a
schodištích v nich byly často postaveny sochy, v kuchyních zase v nich mohly být police na nádobí.
Nóbl: vznešený.
Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam – latinsky: Ne nám, pane, ne nám, ale
Tvému Jménu budiž sláva.
Nov je první fáze měsíce, při které se Měsíc nachází mezí Sluncem a Zemí. V této fázi je osvětlena jen
odvrácená strana měsíce a ten tedy není ze Země vidět.
Number one [nambr van] číslo jedna, jednička – označení pro někoho, komu je přisouzeno první místo.
268
Obrat o 180 stupňů (180°) - obrat, změna k pravému opaku.
Obratlík – skobička s vrutovým závitem a plochou „bambulkou“ na konci, která se zašroubovala do
dřeva a sloužila jako závorka, kterou se zavírala okna, dveře u králíkáren a pod.
Obskurní - divný, podezřelý, až obludně nevkusný.
Occuped [okjúpid] – anglicky obsazeno.
Odtušil – nahlas vyslovil domněnku.
Oficiální – veřejný, slavnostní, také v jistém smyslu nápadný, okázalý.
Ochoz – architektonický funkční prvek. Často jde o lávku zavěšenou v prostoře na konstrukci, či
přisedlou k nosné stěně. Lávka je určena k přístupu do vysoko položeného stání nad pozorovanou
prostorou.
Okuřování – obřadný úkon, při němž asistující kněz, či ministrant mává kadidelnicí, aby se dým z
pálícího se kadidla dotýkal okuřovaného předmětu či osoby. Dým z kadidla představuje zhmotnělou
modlitbu, jež stoupá k Bohu.
Oltář – obětní stůl, centrum, střed bohoslužebného prostoru.
Omšelá: zašlá, stářím poškozená.
Opánky jsou obuv tvořená koženou podešví, jejíž okraje se přehrnují přes nárt a svazují řemínky.
Orchestr – hudební těleso (skupina).
Ornát – ozdobný, svrchní hlavní bohoslužebný oděv připomínající tvarem pelerínu, oboustranný plášt.
Ornát, z latinského ornatus [zdobený] - bohoslužebné roucho.
Oslyšeny je knižní variantou slova nevyslyšeny.
Ospedale Gemelli [ospedále džemelli] – italsky Nemocnice Gemelli. Významná římská nemocnice, v
níž byl operován a zotavoval se také papež polského původu Jan Pavel II. (1920 – 2005) Po atentátu
tureckého nájemného vraha Alli Agci údajně najetého Jurijem Andropovem někdejším nejvýznamnějším
představitelem Sovětského svazu a jeho komunistické strany.
Ostění – stěny, boky.
Osudí. Od slova osud pochází toto označení prostoru (většinou nádoby) ze kterého se vyjímají losy.
Otěže – součást uzdění koně – součást postroje, kterou je zvíře ovládáno. Zde a v podobných situacích
obrazně řečeno ve smyslu vedení.
Outsider [autsajdr] – člověk nevýznamný, ze společnosti vyřazený, nedůležitý, neschopný, neuznávaný.
Oválná pracovna – hlavní sídlo, legendární kancelář amerických prezidentů v Bílém domě ve
Washingtonu.
Padre – italsky Otec, označení kněze.
Pako je označení druhu americké lamy (druh bezhrbého velblouda žijícího v jižní Americe a chovaného
zejména pro vlnu i mléko). Od tohoto slova pochází také obchodní označení lamí vlny: paco. U nás se již
dávno slovo pako používá jako méně neslušná nadávka, špatně chápaná ve smyslu „to jsem kůň“. V
poslední době s rozvojem internetu se tato nadávka vrací jako jeden z mnoha slangových výrazů
internetové komunity, ve zjemnělém smyslu, ovšem již ryze česky řečená: „jsem lama“, tzn. „jsem
hloupý“, přesněji „natvrdlý“, nechápavý, někdy snad i tupý.
Panika – zděšení.
Parafrázovat – říci jinými slovy, volně opakovat.
Paralyzovat – ochromit, oslabit, zneškodnit
Paravan – zástěna, španělská stěna
Pasáž – část, úryvek. Také krytý průchod domu (to sem ale nepatří)
269
Pasažér: cestující, zákazník v dopravním prostředku.
Pastýř je v církvi jiný výraz pro kněze, ale také neformální (někdy i formální) označení nadřazeného
kněze. Pastýř pase ovečky. Za ovečky je považován lid. Je to podle Podobenství o zatoulané ovci, které
Kristus přirovnával ze správné cesty „zbloudilého“ člověka.
Paškál – veliká silná velikonoční svíce se symbolickým zdobením.
Patent je výraz pro dokument cosi zajišťující, garance. Velké písmeno je užito protože se v tomto
kontextu jedná o konkrétní dokument, místo jehož názvu (který by byl s velkým písmenem na začátku)
se uvádí právě jen označení Patent, zastupuje tedy název.
PDA (personal digital assistant - osobní digitální pomocník) . Také se říká palmtop - kapesní počítač.
Ovládaný většinou pomocí dotykového displaye a pera nazývaného stylus. Původním úkolem PDA byla
především organizace času a kontaktů. Současné PDA jsou univerzální: Používají se jako komunikátory,
umožňují přístup na internet, vyřizování e-mailů, přehrávají video, lze na nich číst ebooky – elektronické
knihy, hraní her atd.
Pektorál je kříž zavěšený na řetězu, na prsou svého nositele (z latinského pector – prsa.) Nosili jej (a
dodnes nosí) biskupové a opati jako symbol svého úřadu - insignie, též příslušníci některých řeholních
řádů (mniši), ti zas jako symbolickou součást řeholního oděvu.
Petronas Tower – [petronas taur] - „Malajská dvojčata“ - dvojitý mrakodrap.
Piccolomini [pikolomíni] – starý italský rod, z něhož vzešlo mnoho významných postav italské, církevní i
evropské historie. Rodina Piccolomini byla spřízněna s francouzským, anglickým, skotským,
španělským, aragonským, léonským, kastilským, jeruzalémským, neapolským, uherským a dalšími
královskými domy. Z Wikipedie jsem se dozvěděl dokonce to, že rod vlastnil také v Čechách zámky v
Náchodě a Ratibořicích. V Náchodsku dodnes žijí potomci nemanželského syna Ottavia I. Piccolominiho
Ascania Piccolominiho. Mnoho z nich nosí jméno Nývlt - Niewelt.
Piedestal – vyvýšené místo, podstavec, povýšenost, významné postavení.
Piedestal: podstavec pro sochu, bustu.
Písečná duna je písečný přesyp, který vzniká převážně v písečných pouštích a na plážích vlivem
působení větru na ležící písek.
Plátno – tkanina z přírodního materiálu, většinou lněná (ze lnu, lne – vzpomeň si na Krtečkovy kalhoty
:-)
Plece – ramena.
Plezír – potěšení, uspokojení.
Plynovka – pouliční plynová lampa. Od 19. do začátku 20. století běžné pouliční osvětlení. Lampy
chodili jednu po druhé rozsvěcet tzv. lampáři na počátku soumraku (před setměním) a na konci svítání je
zase jednu po druhé museli zhášet. Plynové lampy byly pro Prahu natolik charakteristické, že se po
listopadové revoluci pražští radní rozhodli tradici plynových lamp obnovit a tak se v historických částech
Prahy opět začaly objevovat kandelábry s plynovkami. Kandelábr je sloup veřejného osvětlení, tedy v
tomto případě sloup, na kterém je samotná lampa umístěna nad chodníkem.
Pódium - vyvýšené místo.
Pohanství – náboženství, jež uznává více než jednoho boha – tzv. polyteistické náboženství. Význam
tohoto slova je současně v náboženstvích monoteistických, tj. uctívajících jediného boha vnímán
hanlivě.
Pohůnek, také pacholek, nádeník, čeledín, sluha. Kaifáš jako představitel židovské náboženské moci
(král Herodes státní moci) byl podřízen římskému císaři a nesměl oficiálně držet ozbrojenou jednotku.
Využíval tedy ke svým násilným záměrům -dnes bychom řekli- polovojenské skupiny jakýchsi žoldáků. Ti
drancovali majetek, bili i zabíjeli přívržence nového náboženství – křesťanství a často je i prodávali do
otroctví.
Poleden, též polední – 2. pád plurálu (množného čísla) slova poledne.
Poličan – druh trvanlivého salámu podobný slavnému uheráku.
270
Polnice – válečná trouba, troubící nástroj určený k ohlášení čehosi – většinou zahájení bitvy ve
středověkých válkách, jinak také bývala polnice používaná ke komunikaci, dorozumívání se na dálku.
Položit dlaň na hlavu je úkon požehnání, ale také působení moci na dotyčnou osobu, jež se úkonu
dobrovolně podrobuje. Často má ale pouze symbolický význam.
Pomazání olejem s požehnáním umírajícího – dříve se tomu říkalo poslední pomazání, dnes tento
úkon církev nazývá pomazáním nemocných avšak uděluje se především umírajícím, nebo velmi vážně
nemocným, u nichž se brzká smrt může předpokládat.
Ponoukat – provokovat.
Popelavá - šedá
Popíchání knedlíků párátkem, nebo vidličkou zajistí, že může unikat pára a knedlíky se nesrazí.
Porca miseria [porka mizéria] it. – expresivní (velmi působivý), otevřený až neslušný výraz ve smyslu
zatraceně, sakra, spíše do p****e.
Portál, (většinou) kamenné orámování vchodu, vstupu. Z lat. porta – brána.
Posel Boží – Archanděl Gabriel je často takto označován. Posel je jeho funkce v křesťanské mytologii.
Například on, Archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počala a porodí Ježíše.
Pošetilost - neoprávněná víra ve své schopnosti, neopodstatněné sebevědomí, vedoucí až k
neposlušnosti, rebelii a urážkám vůči Bohu, rodičům či jiné oprávněné autoritě.
Potenciál – souhrn schopností, nadání možnostmi, dovedností, sílou a schopnostmi.
Poťouchlý – laškovně lehce ironický, skrytě jemně zlomyslný.
Potrefeně – ve smyslu úsloví: Potrefená husa ze vždycky ozve.
Potutelný - rádoby tajemný. Potutelně se tváří ten, kdo chce ve druhém vyvolat pocit výjimečnosti až
tajemnosti tématu.
Požehnaný – opak slova prokletý. Jinak řečeno Bohem schválený, doporučený ale i ochraňovaný.
Spojení „požehnané Vánoce“ je běžný křesťanský pozdrav či přání v období Vánočních svátků.
Prefekt – představený (šéf některých církevních institucí).
Prezentace – předvedení.
Problematické – sporné, pochybné ale také nelehké.
Páni tvorstva. Něco jako lev – král zvířat, muž – pán tvorstva. Prostě je to výraz jemně zesměšňující
nespravedlivou nadřazenost mužů nad ženami, která byla v dřívějších dobách běžná a i dnes zůstává v
podvědomí lidí: Chlapci se považují za „něco víc“, než dívky. „Chlap je chlap“ a žena je „jen“ žena ...
Profil – pohled ze strany
Prorok Elijáš – starozákonní prorok, 9. století před Kristem. Pobil mečem všechny Baalovy kněze –
falešné proroky. Zajímavý je např. tím, že nezemřel, byl vzat přímo do nebe.
Prozřetelnost - Boží vlastnost, činnost, často zosobněná vlastnost, již lidský rozum není s to pochopit a
která sleduje spásu člověka.
Prsten k políbení – starý zvyk v církvi: biskupům jsou líbány žehnající ruce. Ačkoli kardinál Sordi je také
biskup, líbá ruce výše postavenému biskupovi – papeži. Zvyk se časem přenesl k líbání prstenu, dnes
se líbání pouze naznačuje přiblížením úst.
Převor – představený kláštera
Psychologicky – po duševní stránce.
Pulover – [pulóvr] pletený svetr bez rukávů a knoflíků, vesta, která se obléká přetažením přes hlavu.
Pulpit je vyvýšený stolek se zšikmenou deskou postavený na čtyřech nožičkách na jiném stole, či na
jedné vysoké noze. Sloužil ke čtení či psaní a čtenář/písař u něho musel stát.
271
Purpur je zvláštně sytý a jasný odstín červené barvy. Již v dávných dobách byl používán na zdůraznění
důstojnosti, proto jej používali především králové a v církvi byl vyhrazen papeži a kardinálům. Původně
se vyráběl speciálním zpracováním látky vylučované mořským plžem ostranky jaderské. Protože k
výrobě jednoho gramu tohoto barviva bylo zapotřebí více, než tisíc těl tohoto živočicha, byl již ve
starověku nalezen způsob jak barvivo vyrábět uměle. Purpur je také synonymem – jiným označením
právě pro kardinálský oděv.
Purpura je směsí bylinek a koření. Na Vánoce se nasype do kovové mističky a postaví na rozpálený
vařič. Podobně jako františek se pak pomalu pálí a do místnosti uvolňuje vonný dým, pro Vánoce
typický.
Půst – duchovní praktika, při níž se aktér zříká požitků, „lepších“ pokrmů (zejména masa) a více se
věnuje rozjímání a modlitbě. Často je spojován s obětí, která je přinášena Bohu za něco, nebo jako
součást prosby o něco, případně může být součástí „očistných“ obřadů.
Putifarka – Původně je to jméno manželky Putifara (Potífara) - velitele faraonovy stráže v Egyptě, která
se snažila svést Josefa (Josef Egyptský) a když se nedal, obvinila jej ze znásilnění. Adamova babička
toto jméno někdy používala pro označení nedůvěryhodných osob.
Racionalita – rozumovost, kladný vztah k rozumovému hodnocení skutečnost.
Rajský dvůr – dvůr uvnitř výše zmíněného čtverce. Zvláštností tohoto kláštera je, že má čtyři rajské
dvory. Též se říká rajská zahrada.
Rajstajblíček – oblíbená zdrobnělina, kterou Adamova babička ráda častovala milé děti.
Ratio [rácio] – latinsky rozum. Racionální je tedy rozumový.
Rébus – hádanka, hlavolam, složitá otázka.
Recall – vytočit znovu poslední volané číslo.
Reflexivní – mimovolný, bezděčný.
Regent – dočasný zástupce (většinou) nezletilého vládce
Regrese je řízený návrat k potlačeným vzpomínkám za účelem vyrovnání se s negativními zážitky z
minulosti. Děje se tak pod vedením zkušeného terapeuta. V současnosti je často význam tohoto slova
spojován s hypnotickým návratem do minulých životů. Někteří lidé totiž věří v reinkarnaci, převtělování,
kdy se podle tohoto přesvědčení po určité době lidská bytost narodí znovu v jiném těle, často i jako jiné
pohlaví, aniž by si z předchozích životů cokoli pamatovala. Někdy se však stává, že některé vzpomínky
si přesto s sebou nese. Mohou být příčinou duševních potíží, často depresí (stavů smutku a úzkosti).
Regrese má za úkol tyto vzpomínky identifikovat, poznat a vyrovnat se s nimi. Proto slovu regrese bývá
v této souvislosti dáván význam „návrat do minulých životů“.
Reliéf - plastické vyobrazení.
Relikvie: drahá a vzácná, či jinak výjimečná památka.
Replika – napodobenina.
Residence – sídlo.
Respekt – Vážnost, úcta, ale také, jako v tomto případě ohled.
Respektive - popřípadě, vlastně, lépe řečeno.
Rezignovaně – odevzdaně, rezignace – vzdání se.
Rival – protivník, sok, soupeř i nepřítel.
Rošt v kamnech je kovová (litinová) mřížka, která zabraňuje propadnutí větších kusů topiva (dřevo, uhlí)
do popelníku (nádoby, kam odpadává popel). Rošt má výčnělek s očkem, jehož pomocí se pohybem
vlevo-vpravo dociluje propadnutí popela dolů a podporuje se tak zvýšení přístupu vzduchu zespoda a
lepší hoření, topení.
Roucho – oděv, knižně řečeno ale také řečeno neknižně, ale o vznešeném, či starodávném oděvu.
Rozjímat – modlit se, hloubat, meditovat, přemýšlet, přemítat o duchovních věcech.
272
Rozjitřila – doslovně: vzbudila, můžeš říct také vyvolala, i způsobila. Je zde zřejmý základ slova: jitro,
což je jiný výraz pro ráno, kdy se zpravidla budíme...
Roztodivní – nejrůznější, mnoha různých vzhledů a forem.
Rubáš – prosté splývavé roucho, umrlčí rubáš – dříve se oblékal zemřelým k pohřbu.
Ruční papír – papír vyráběný ručně podle starých receptur a starými postupy. Vyrábí se a prodává pro
umělce a je používán i pro různé slavnostní písemnosti.
Rytina – grafická klasická technika. Obraz vyrytý na měděnou desku se tiskne tzv. technikou tisku do
hloubky. Do vyrytých křivek se zatře tiskařská barva a pomocí lisu se posléze tiskne na papír. Dodnes se
tato technika používá např. při tisku bankovek. Po vynálezu knihtisku nejrozšířenější metoda ilustrování
knih.
Rytíři Chrámu – templáři. Jde o jiné označení těchto řeholníků. Chrám – Templ.
Ryto – taxikářova zakázka, výdělek.
Římsa je v architektuře sloup držící, podpírající nějaký horizontální (vodorovný) předmět. V případě krbu
podpírají římsy horní krbovou desku. Ve skutečnosti plní úlohu ozdoby.
Římský biskup – papež.
Sakrální – svatý, posvátný, bohoslužebnému účelu sloužící. Používá se v křesťanství: Sacrum [sakrum]
latinsky kříž.
Sakristie je místnost v kostele vedle kněžiště, kde se kněz připravuje na bohoslužbu. Něco jako zákulisí
kostela.
Saladin: zakladatel dynastie Ajjúbovců. Kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf ibn
Ajjúb; kurdský muslim, křesťanským světem respektovaný soupeř o nadvládu nad svatými místy.1187
donutil kapitulovat Jeruzalémské království, ovládl Egypt a Sýrii. S křižáckými státy uzavřel řadu smluv,
jež tolerovaly křesťanské poutníky a zaručovaly jim bezpečnost. Tyto dohody s ním, jako vítězem
vyjednali templáři.
Sarkasticky – výsměšně, jízlivě, uštěpačně.
Satisfakce – zadostiučinění, náprava křivdy.
Scenérie – scéna, výhled na krajinu, pozadí
Secese, také Jugendstil něm., Art Noveau [art nóvó] fr.. Umělecký styl přelomu 19. století. Zasáhl
malířství, architekturu, užité umění, prosadil se masově i v průmyslu. Nejznámějším umělcem secese byl
český malíř a designer Alfons Mucha.
Sejf – trezor.
Sekretariát: úřadovna, kancelář, ale také tým lidí (je–li jich více), kteří sekretariát tvoří.
Sekretář – v tomto případě skříň s velkým počtem zásuvek, kancelářský nábytek.
Sekularismus – zesvětštění, omezení církevního vlivu.
Servis – zde má toto slovo význam jako označení soupravy pro podávání čaje – Konvice, šálky,
podšálky (talířky)...
Setnina – vojenská jednotka čítající deset mužů.
Silueta: někdy nesprávně obrys. Jde o stínový obraz.
Sinalý – v obličeji mrtvolně bledý, až šedý, bez lesku.
Sixtina – kratší označení Sixtinské kaple. Tato kaple, jež je ve Vatikáně, je zajímavá tím, že byla
vyzdobena nástěnnými a stropními malbami Michelangelem Buonarottim [mikelandželem buonarotim]
slavným renesančním malířem a sochařem. Její význam však tkví především v tom, že se zde schází
konkláve – sněm kardinálů k volbě papeže.
Skelet – kostra, konstrukce.
273
Skeptik: nedůvěřivý, pochybovačný člověk. Lékaři často zpochybňují a odmítají možnost léčby
„nevědeckými“ metodami, za které považují hledání příčin v minulých životech, ale také schopnosti
léčitelů, využívání duchovních a duševních sil, vnitřní energií, někteří dokonce i léčbu bylinkami.
Slula – bylo o ní všeobecně známo, také tradovalo se o ní.
Smilstvo – uvolněné mravy, nedovolené chování v intimních otázkách.
Smoking – Pánský společenský oděv s lesklými klopami, případně i límci.
Solideo – oválný čepec, kteří nosí biskupové, opati a papež
Spasitel – zachránce, vykupitel (vykoupení ze hříchu). Také Mesiáš. Judaismus - židovské náboženství
stojí na očekávání příchodu Mesiáše. Křesťanství se považuje za vyvrcholení judaismu: Ježíš Kristus je
považován za onoho Mesiáše – člověka a zároveň Boha. Část Židů (většina) toto přesvědčení však
nesdílela, iniciovala pronásledování křesťanů – jejich víru v Ježíše – Mesiáše považovala za rouhání
(výsměch Bohu) a po římském císaři (Palestina, jež byla územím Izraelského království, tehdy byla
protektorátem Velkého Říma) požadovala jejich pronásledování.
Spolubratři – kolegové mniši
Sporadicky – jen občas, zřídka
Stevard – číšník na palubě lodi či letadla, v letadle mužská obdoba letušky.
Stěžejní – nosné, zásadní, významné.
Stigma: Rána, jizva (z řeckého στίγμα skvrna). Stigmaty jsou rány po mučení na těle Ježíše Krista:
otvory po hřebech na zápěstí a nártech, jimiž byl přibit ke kříži, po obvodu hlavy od tzv. trnové koruny, po
celém těle od bičování, na kolenou a loktech způsobené při četných pádech, když musel nést kříž a
konečně v boku, rána způsobená již po smrti Longinovým kopím. Stigmaty jsou nazývány také rány na
tělech některých lidí, většinou horlivých věřících (Často bývají církví prohlášeni za svaté. Např. sv.
František z Assisi 1181-1226, nebo sv. páter Pio 1887-1968). Výskyt stigmat u věřících lidí je oficiální
vědou přičítán právě jejich silné víře, která má tzv. psychosomatický vliv, tedy víra a podvědomá touha
mít stejné rány jako Ježíš je tak silná, že působí na tělo natolik, že se rány skutečně otevírají a mnohdy
nejsou zhojitelné. Tuto teorii podporuje skutečnost, že se např. na rukou rány otevírají na dlaních, kde ve
skutečnosti být nemohly, neboť ruce přibité na kříži za dlaně by váhu těla ukřižovaného nemohly. I církev
se ke stigmatům často staví zdrženlivě a nedůvěřivě. Jakékoli zázraky pečlivě zkoumá a často
zpochybňuje. Pokud je nakonec uzná, je to pod tíhou nezpochybnitelných důkazů a vyvrácení všech
pochybností.
Stihomam – duševní porucha, nemoc, při níž postižený trpí pocity, že je sledován, pronásedován, vidí
kolem sebe nepřátele atd. Vědecky se označuje jako paranoia [paranoja].
Stolec znamená trůn. V souvislosti s papežem můžeme říct papežský stolec, nebo také Svatá stolice
(nesměj se, stolice, jako židle … :-)
Stranit někomu – dávat mu přednost.
Strategie je promyšlený dlouhodobě sledovaný plán k dosažení určitého cíle.
Strážce královského pokladu – úřad srovnatelný s dnešním ministrem financí
Strouhat někomu mrkvičku tato krajová fráze vyjadřuje manuální gesto, při němž „strouhající“, tedy
posměváček tře kolmo nataženým ukazovákem druhý ukazovák. Toto gesto někdy doplňuje slovy „kiš –
kiš“. Významem je posměch za to, že se někomu stalo něco, co si zasloužil:“Kiš – kiš, to ti patří.“
Subjekt: jedinec, člověk, v tomto případě ten, kdo je středem lékařského vyšetření.
Sublimace - je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn.
Sudlice: středověká útočná zbraň – kopí kombinované se sekyrou na dlouhém dřevci. Dřevec je ta tyč,
na které je kovová část nasazena. Celá zbraň je vyšší než člověk a stráže sudlice také používaly k
aktivnímu znemožnění průchodu.
Sutana – oděv kněze. Též klerika.
Svastika. Hákový kříž. Byl symbolem štěstí zejména u východních náboženství (budhismus,
šintoismus). Diktátor tzv. Velkoněmecké říše Adolf Hitler převzal svastiku do své propagandy jako
274
symbol fašistického Německa. Od té doby je za jistých jasných okolností (způsob, příležitost a
souvislosti) považován za symbol německého fašismu, holocaustu, násilí a zotročování lidí. Takovéto
jeho používání je trestné. Propaganda je veřejné, často s vnucováním hraničící šíření názorů a
myšlenek za účelem masově získat přívržence. Holocaust je pojem pro vyhlazování rasy nebo skupiny
lidí – myšleno původně a dodnes převážně židovské rasy.
Svatá inkvizice – i dnes oblíbený avšak neoficiální název pro tzv. Kongregaci pro nauku víry. Inkvizice
byla a dodnes je úřadem, který dohlíží na čistotu víry a nauk. Zjednodušeně řečeno šlo o jakousi
veřejnou i tajnou polici církve v dobách, kdy byla mocensky pevná a za takovou ji lze považovat i dnes.
Svatá žena, svatý muž, světice, světec. Označení pro člověka, který žil příkladným životem podle všech
náboženských zásad. Církev po smrti takového člověka prohlásila za svatého a věřící jej uctívají jako
příklad křesťanského života, ochránce a pomocníka. Jednou z podmínek prohlášení za svatého bylo a je
i konání zázraků. Socha, o které je zde řeč, patřila tzv. sv. Terezičce – Terezii s Lisieux [Lisijé]. Byla to
velmi mladá jeptiška z řádu Bosých Karmelitek, která žila ve Francii (1873-1897). Její sochy ji
zpodobňují jako krásnou mladou ženu v hnědém hábitu s pláštěm, držící kříž a kytici růží ve složených
rukou na prsou. Je jednou z nejoblíbenějších světic katolické církve.
Svatosti – tak titulují katolíci svého papeže.
Svatý Jan od Kříže – 1542-1591 zakladatel reformované větve karmelitánského řádu – Řádu Bosých
Karmelitánů.
Svatý Mikuláš z Myry. 280-342 katolický biskup v turecké Myře a Lykii. Byl velmi oblíben, proslul svou
štědrostí. Podle legendy vzkřísil tři malé dívky, které byly zavražděny a nasolené naloženy do sudů. My
dnes Svatého Mikuláše známe především z tradice, kdy chodí se svou suitou (průvodem) – s andělem a
čerty a obdarovává děti.
Svatý Otec – další titul papeže. Tímto titulem jsou ale také označováni někteří významní světci katolické
církve, přestože nebyli papeži.
Svatyně je stavba, objekt, prostor náboženského charakteru, určená k obřadům uctívání božstva.
Světonázor je osobní postoj jednotlivce – nazírání na vznik světa a člověka, často souvisí s politickým
směřováním. Nejběžněji a zjednodušeně řečeno vyjadřuje náboženské nebo nenáboženské založení
jedince.
Světský oděv – civilní, necírkevní.
Svitek: svinutý, stočený kus papíru. Ve starověku a středověku to byla forma ukládání dokumentů ještě
před objevem výroby papíru. Tehdy se dokumenty zapisovaly na pergamen (dávněji papyrus) vyrobený
většinou z oslí kůže. Dokument se stočil do ruličky a tak se ukládal.
Svorník, úhelný kámen – kamenný prvek nesoucí tlaky klenebních žeber a klenbu uzavírající. Zejména
v gotice
Symetricky – vyváženě na obě strany.
Šaramantní – okouzlující, půvabný.
Šarm z francouzského charm: znamená půvab
Šerpa - pruh ozdobné tkaniny.
Ševelení – jiný výraz pro šustot, ale jakýsi jemnější, víš, zvuk jemného vánku, ten nešustí, prostě
ševelí...
Šíje – krk.
Škapulíř – část mnišského hábitu. Dlouhý pruh látky s otvorem na hlavu uprostřed. Nosí se přetažený
přes hlavu jeden pruh v předu a druhý vzadu jako zástěra. Jiná varianta škapulíře pro tzv. laiky, tedy ne
mnichy, sestává z dvou malých kousků látky spojených šňůrkami, ale může mít také podobu kovového
medailonku na řetízku. Je spojen se slibem Panny Marie, že nositelé škapulíře budou omilostněni při
spáse.
Škatule: jiný výraz pro krabici. Pochází z latinského slova scatula [skátula].
Špaletová nebo také kastlová jsou okna s dvojitou konstrukcí a dřevěným ostěnním mezi jednotlivými
okny.
275
Štkát je knižní obdobou slova vzlykat.
Štokrava – dolnorakouské městečko Stockerau ležící v okrese Korneuburg cca 27 km severovýchodně
od Vídně.
Štóla – součást bohoslužebného oděvu, jakýsi šál, který knězi splývá z ramen.
Štuk je plastická výzdoba omítek. Jde o nejrůznější ornamenty, květinové motivy, andělíčky, obličeje a
podobně. Štuková výzdoba se používá na vnitřních i vnějších omítkách, v interierech (vnitřních
prostorách budov) často také na stropech a jako v případě tohoto domu bývá často kombinována také s
malbami.
Švýcarů – příslušníků Švýcarské gardy.
Tabu – nevhodné, nedotknutelné, vyloučené téma
Taxametr – přístroj počítající ujeté kilometry a cenu jízdy taxíku.
Teatrální - divadelní, strojený, okázalý až přehnaný.
Temeno je horní zadní část hlavy.
Templáři, řád templářů. Nejmocnější a nejbohatší křesťanský rytířský řád ve středověku. Oficiální
název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici).
Chrám je latinsky templum – odtud tedy templáři. Řád byl založen bezprostředně po první křížové
výpravě v r. 1118. Jeho původním úkolem byla ochrana nově založeného Jeruzalémského království
proti nájezdům muslimů a na obranu poutníků do Svaté země. Svatá země – křesťanské označení pro
tzv. biblická území, tj. Území dnešní Palestiny, Izraele. Později působili také jako schopní bankéři.
Podařilo se jim nashromáždit nepředstavitelné bohatství a vynalezli dnes známý bankovní systém
poboček a účtů. Násilné zrušení řádu v roce 1307 bylo cílem a vyvrcholením intrik francouzského krále
Filipa IV. zvaného Sličný a spiknutí uskutečněného s Filipem dosazeným papežem Klementem V.
Testament – poslední vůle, závěť. Je to dokument, někdy jen ústní informace o tom, jak má být
naloženo s člověkem (autorem závěti) po jeho smrti, rovněž tak a většinou především s jeho majetkem.
Závěť také může obsahovat omluvu svým blízkým za to čeho někdy špatného se člověk dopustil a tak
podobně.
Tolerovat – snášet, přijímat.
Torna – brašna, cestovní zavazadlo.
Tradice – soubor zvyklostí a zvyků, duchovní dědictví.
Triangl – Bicí nástroj trojúhelníkovitého tvaru s typicky tenkým cinkavým zvukem.
Trojice – zde označení pro známé Tři Krále, snad učenci snad vládci východních říší, kteří podle Bible
předpověděli narození Ježíše a přišli se mu poklonit do Betléma. Kašpar, Melichar a Baltazar.
Trumfují – z karbanického (karbaník = hráč karet) trumf , tj. karta, která přebíjí všechny ostatní. Tedy
trumfovat znamená přebít, zvítězit.
Trůnní sál – místnost pro audience (přijímání hostů, poddaných) reprezentativního (důstojného a
důležitého) charakteru (povahy), určená též k obřadní demonstraci (předvádění, veřejného projevu)
moci.
Třímající – mající v ruce, držící.
Tunika je jednoduchá košile, složená zpravidla pouze z předního a zadního dílu. Byla běžným oděvem v
biblických dobách.
Tuš – menší znělka.
Typicky ženskou povýšeností – existuje úzus (přesvědčení) v mužské části populace (mezi muži), že
jimi některé (většina) ženy pohrdají, mají potřebu se jim vyrovnat, ba dokonce je předčit. Nevynechají
jedinou příležitost, aby jim dali najevo, že jsou (muži) v podstatě jen jinak nepotřební trubci a ještě navíc
hloupí. Nikomu to neříkej (zejména ne v mužské společnosti, ženská společnost tuto informaci přijme s
povděkem), ale toto samozřejmě není pravda, jen si to někteří (hloupí) paranoidní (trpící stihomamem)
muži myslí. Samozřejmě touto vlastností některé ženy disponují (mají ji) a mezi ně zcela jistě Signora
Ciccone patří. Dlužno podotknout, že v některých případech se ale také nemýlí.
276
U Andělů - Basilica di Santa Maria degli Angeli e Martiri [bázilika delji andželi e mártýri] – Bazilika Svaté
Marie Andělů a mučedníků.
Umberto I. (Ranieri Carlo Emanuele Giovanni Maria Ferdinando Eugenio Savojský) řečený Dobrý,
druhý král království Italského, syn Viktora Emanuela II. a Adelaidy, arcivévodkyně rakouské, vládl v
letech 1878 - 1900.
Umně - šikovně
Univerzální klíč: jeden klíč ke všem zámkům objektu. Bývá jím vybaven personál.
Úradky Boží – rozhodnutí, záměry Boží
Útěk do Egypta. Když mudrcové hledali místo narození, protože byli vysoce postavenými osobami (a
snad i opravdu králi), byli na své cestě přijati Izraelským králem Herodem Velikým (přibližně 74 př. n. l. 4 př. n. l.). Ten věděl o proroctví, jež předpovídalo narození Velkého krále (shodné proroctví bylo se
vyskytovalo ve spisech píce kultur a evidentně se vázalo k jedné události). Herodes se však cítil tímto
očekávaným nerozením krále ohrožen (měl obavy, že bude svržen z trůnu) a tak se rozhodl dítě, jež se
má narodit, nechat zavraždit. Protože ale nevěděl, které to je konkrétně, nařídil vyvraždit všechna
nemluvňata ve věku do dvou let. Josefovi – manželu Panny Marie, matce novorozeného Ježíše se zjevil
ve snu anděl a před úklady Herodovými jej varoval. Josef se vzbudil, vzal matku a dítě a ještě v noci
uprchli do Egypta. Vrátili se, ž, když se anděl znovu ukázal a odvolal nebezpečí. Výjev útěku do Egypta
zobrazuje Josefa vedoucího oslíka, na němž sedí Maria a chová Ježíška jako miminko.
V hlavách lůžka... Nediv se, tak se to říká. Ta strana, kde je na posteli polštář a kam si pokládáš hlavu,
té se říká „v hlavách lůžka“, no a kde máš nohy, zase „v nohách lůžka“.
Vaše Eminence – oslovení pro kardinály. Kdybys chtěl znát ještě jiné tituly (Až velmi často se používají
a povětšinou špatně. Zajímavé je, že je neumí používat ani novináři, jejichž výsadou by měla tato
znalost být!) tady některé jsou: Excelence – tímto titulem se oslovují prezidenti a velvyslanci, když někdo
řekne Excelence kardinálovi, dopustí se tzv. faux pas [fó-pá], omylu se společenským dopadem, tedy
boty. Teoreticky by tak mohl nazvat kardinála ve funkci vatikánského velvyslance (tzv. papežského
nuncia), ale u titulů, stejně jako u hodností platí, že se má-li některá osoba dva, zásadně se použije ten
vyšší a tím je opět Eminence. Biskupy oslovujeme titulem Monsignore [monsiňor]. Králům a jejich
korunovaným i nekorunovaným manželským partnerům říkáme vaše Veličenstvo a ostatním členům
královských rodin vaše Výsosti. Knížata a hrabata jsou oslovováni titulem vaše Jasnost, Jasnosti.
Vatikánský státní sekretář je po papeži nejvýše postaveným kardinálem. Jeho státnická funkce lze být
přirovnána k premiérovi státu, je-li papež považován za prezidenta či krále.
Vázanka: oděvní doplněk mužů. Kravata, motýlek, nebo jiná forma. Zde kravata.
Ve vatikánských zdech – obrazně řečeno, znamená ve Vatikánu.
Vegetativní – týkající se životních funkcí, také odpovídající zdravému vývoji, jako v tomto případě.
Velikášský – mající velké oči – snažící se působit velkolepě, za každou cenu ohromit činy nereálnými,
„na které nemá“.
Velkým Schizmatem bývá označováno tzv. vícepapežství. Také jinak papežské schizma. Situace, kdy v
důsledku mocenských sporů katolická církev rozdělila do dvou, tří táborů vedených různými papeži a
každý z nich byl označován za jediného pravého.
Velmistr je titul nejvyšších představených rytířských řádů. Rytířské řády se od ostatních lišily především
vojenským charakterem a disciplínou, výhradně přijímaly šlechtice (většinou druhorozené a další syny).
Veraicon. [veraikon] Podle tradice Ježíš Kristus nesoucí kříž, na němž měl být popraven při jedné ze
zastávek přijal soucitnou službu jisté Veroniky: Podala mu svůj šátek, aby osušil svou tvář od potu a
krve. Zázrakem se jeho obličej do šátku otiskl. Této relikvii – Veroničině roušce, jiným názvem Veraicon,
se připisují nadpřirozené schopnosti a je opředena mnoha legendami.
Vitráž, také jinak řečeno vitraj: Skleněná mozaiková výzdoba oken, vyobrazující nejrůznější výjevy,
často také jen ornamenty či kombinaci těchto prvků. Jednotlivá barevná sklíčka, či sklíčka malovaná se
upevňovala do cínových rámečků. Světlo pronikající skrze barevná skla často tvoří v interieru zvláštní
snovou až tajemnou atmosféru.
Vizita – návštěva, většinou kontrolní, inspekční návštěva nadřízeného. A nejen v nemocnici!
277
Vizitka – navštívenka: kartička se jménem a kontakty. Dříve sloužila k představení neznámého
příchozího, než byl uveden k pánovi domu. Dnes běžný komunikační prostředek a způsob, jak předávat
kontaktní informace. Zejména v obchodním a společenském styku.
Voco go [vo co gou] – oblíbená poznámka mládeže znamená „oč jde“
Voda na mlýn – rčení. Znamená „přišlo mu to vhod“, dnes také říkáme nahrávka na smeč.
Voila [voalá] - Francouzsky „Hleďme!“
Vrtoch - rozmar, choutka, svévole, svéhlavost, náladovost.
Vůkol je malebný knižní výraz. Znamená dokola, kolem. Také se můžeš setkat s podobným „kol“.
Vykrákat znamená jemně zatahat za chumáč vlasů uchopený do dlaně. Může to mít charakter projevu
přátelství, jako v tomto případě – často bývá součástí pochvaly malých chlapců, podobně jako poplácání
po zádech. Hrubší forma může mít naopak varovný až trestající význam.
Vysvěcený – svěcení je obřad, kterým se tzv. klerik („studující na kněze“) stává knězem. Světící biskup
mu klade na hlavu své dlaně a předává kněžskou moc, která se takto předává již z dob Apoštolů.
Apoštolé kněžskou moc obdrželi od Ježíše Krista.
Vyvrhnout: také vykuchat, nebo-li zbavit vnitřností.
Washingtonského - [vošingtnského]
Xerokopie – odvozeno od dříve nejrozšířenější značky kopírek – Xerox. Kopie pořízená tzv. kopírkou.
Zasmušil – ustaraně se zamyslel.
Zasvěcený – seznámený s tajemstvím
Zašantročit – zastrčit, schovat a nemoci najít.
Zátylek je oblast vzadu na hlavě, pod temenem a těsně nad ukončením krku.
Zázrak je mimořádný jev, nebo událost nevysvětlitelný běžnými vědeckými metodami. Jev který je v
rozporu se známými přírodními zákony a je považován za důsledek vlivu, či zásahu nadpřirozených sil.
Zcepenělý znamená ztuhlý, většinou v souvislosti posmrtné ztuhlosti. Přeneseně se používá jako výraz
pro zničenost, zdrcenost. Jasný?
Zdrcnou – srazí se.
Zdviž – starý výraz pro výtah.
Zkoprnělý – celý velmi překvapený, neschopný slova, nechápající situaci.
Zlehčovat – v tomto případě snižovat vážnost.
Zorné pole – oblast v okolí pozorovatele, již zachytí pohled očí.
Zoszy čti [zošy]. Polské příjmení.
Zpupnost - povýšenecká nadutost, domýšlivost, arogance, velká sebevědomost, drzost.
Židovský pes – tak byl označován Joshua z Azderechtu svými nepřáteli. Měl židovský původ, nebyl
členem katolické církve, ale měl značnou moc a vliv. Byl tak trnem v oku mnohým.
278
Předmluva nakonec...
Milý čtenáři, poodhrnul jsem ti roušku tajemství dosud
neznámého hrdiny, o němž jsi už ale jistě něco slyšel, přestože jeho
původ, život i osudy ti až do teď zůstávaly utajeny.
Nechtěl jsem jen napsat příběh, který se v mé hlavě rodil a
zrál několik let a nabídnout jej k zábavě. Chci víc. Rád bych, aby
ses z mé knihy dověděl něco nového, a snad se něco i naučil. A tak
jsem tě možná překvapil vysvětlivkami, které jsem považoval za
nutné doplnit.
Musím říct, že mne k tomuto „nápadu“ přivedly myšlenky
plynoucí z nekonečných rozhovorů s mým někdejším učitelem
italštiny, mužem, kterého si nesmírně vážím a přes „propast“
několika generací, jež nás dělí, smím říci – přítelem. Pan doktor
Bohumil Klípa, filolog, zanícený italofil a překladatel z italštiny a
mnoha dalších jazyků často poukazoval na to, jak „dnešní mládež“
ztrácí vztah ke krásné literatuře, neumí psát dopisy, „posílají si
esemesky a e-maily, nepoužívají diakritiku“ atd. atd. Oponoval jsem
mu, že forma korespondence ještě nutně nemusí znamenat úpadek.
Na druhou stranu jsem mu nemohl nedat za pravdu. Že mladí čtou
dnes málo. Ano je tu televize nabízející vedle braku i mnoho
hodnotného, ale nahradit čtení, jako formu vzdělávání a tréningu,
nemůže.
Pak je tu ještě něco, co se, žel, stává trendem. Kdekdo
ovládá cizí jazyky, ale dobrá znalost češtiny, jež by měla být vlastní
každému, bez ohledu na výši vzdělání, se vytrácí a často i lidé, kteří
by měli být příkladem – učitelé a novináři, vysokoškolsky vzdělaní
lidé, na tom nejsou lépe, než většina. Až velmi často vidím, že i
některé obecně známé a běžně užívané obraty jsou chápány spíše
pocitově, ale mnozí si nejsou jisti, nebo neví, co znamenají a jak je
používat. Velmi často jsou tedy také používány špatně.
279
Do vysvětlivek jsem tedy zařadil často používaná cizí slova,
jejich výslovnost (je legrační poslouchat tatínka nebo maminku
předčítající dětem příběhy Harryho Pottera „peroucí se“ s každým
jménem anglicky napsaným), starší a staré české výrazy a obraty,
ale i jejich původ a konečně historické pojmy a souvislosti.
Pokud jsi tedy ty většinu vysvětlivek nepotřeboval, věřím a
doufám, že ti nevadily a že chápeš potřebu některým ostatním
čtenářům vysvětlit výrazy a souvislosti, jejichž význam by jim
možná zůstal skryt a mohli by tak být o mnohé ochuzeni.
Jaké další osudy čekají Mistra Joshuu a jeho přátele? Nech se
překvapit...
280
281