PDF, 1.17MB

Lukáš Bujna
SVATÝ SATYR
zápisky faráře
1
Motto:
Tvůj pramen, Pane, skrývá se
tomu, kdo po Tobě nežízní;
bezcenným jeví se poklad Tvůj
člověku, jenž Tě odmítá.
Sv. Efrém Syrský
satyr hrající na syrinx - socha z dílny Matyáše Brauna
v zámeckém parku ve Valči
2
Obílené hroby
Pohybujeme se mezi obílenými hroby - lidmi, kteří vypadají jako živí, neboť na jejich
zevnějšku není vidět, že uvnitř jsou to umrlci. Ale rozhovor s nimi připomíná luštění
nápisů na náhrobních kamenech. I v honosných hrobkách nenalezneme než prach,
popel a suché kosti…
Kdo nevěří a není pokřtěn, je duchovně mrtvý, neboť nezískal pravý život. Takový
člověk však vůbec nemusí být zkažený a zlý, naopak, fasádu jeho pozemského žití
leckdy shledáme obílenou chvályhodnými zásadami i dobrými skutky. Ale za tou
fasádou je prázdno, z něhož jde strach…
I já mám strach. Bojím se o lidi, co je potkávám na ulici, bojím se o ten prach a popel,
který tuším za usměvavými i ustaranými tvářemi. K jícnu podsvětí se sypou naše kosti.
Ano, i kosti mých blízkých, na nichž mi záleží. Co s nimi bude? Bože můj, jak naložíš
s jejich prachem? Jaká věčnost čeká na jejich duše, které o tobě nechtěly či nemohly
vědět, jelikož chřadly uzavřené ve svých hrobech?
Dočetl jsem se kdesi, že z pradávné egyptské hrobky vynesli na světlo tisíce let stará
semena rostlin. Zaseli je do země - a ona se uchytila! Vyrostl z nich nový život. Takže
věřím, že i pod lidskými náhrobními kameny, s nimiž sdílím tento od Boha vzdálený
svět, lze nalézt skrytá místa, kde jsou pohřbena malá zrníčka naděje. Duchovně mrtví
lidé se znovuzrodí, jestliže v nich vzklíčí světlo života.
Ale kdo sestoupí do hrobů, aby do temnot vnesl světlo? Kdo probádá propast smrti,
aby nalezl ztracené? Kdo jiný, než kdo se ponížil až k smrti, a to k smrti na kříži?
Na mělčině života
Letos oslavím třicáté narozeniny. Když Pán Ježíš dosáhl třiceti let, vyšel ze skrytosti,
opustil nazaretský domov a začal kázat: Čiňte pokání a věřte evangeliu! Co však dělal
celé ty roky předtím? V oněch skrytých letech v něm rostlo vědomí, že musí přijmout
cestu, na níž v pravý čas vykročí po vůli svého nebeského Otce.
Přijímám cestu, kterou pro mě Bůh připravil? Vídám kolem sebe obílené hroby, ale
čemu se podobám já? Uvěřil jsem a byl pokřtěn. Prozatím však přešlapuji na mělčině
nového života, jeho hlubiny mi stále unikají… Živé vody se dotýkám pouze konečky
prstů. Na Zelený čtvrtek Ježíš umyl nohy apoštolům. Ježíši, obmyj i mou duši, abych
měl s tebou podíl!
Napůl spící, napůl probuzený křesťan jako by vypadl z příběhu Lazarova vzkříšení.
Ježíš ho oživil, ale on stále ještě tápe ve tmě, ovinut pohřebními plátny… Když jsem
uvěřil a přijal křest, sestoupil Ježíš za mnou do hrobu. Ukazuje mi cestu ven, do říše
světla, kde Bůh osvěcuje. Ale já pořád zůstávám v hrobce a váhavě čekám, až mi
Kristovo světlo rozehřeje ztuhlé nohy a ruce, abych se dokázal pohnout z místa. Díky
Bohu už cítím, že do chodidel a dlaní se pomalu vrací teplo…
Nová smlouva
Probírám se kázáními, která jsem v minulých letech promlouval o Zeleném čtvrtku.
Zdůrazňoval jsem v nich především význam svátosti Večeře Páně pro život křesťana,
zabýval se významem Ježíšových slov o těle a krvi, ukazoval na Ježíšovu naprostou
3
sebevydanost, při Poslední večeři navíc podtrženou jeho otrockou službou umývání
nohou.
Ale o tom nejdůležitějším, co poskytuje klíč k významu Ježíšovy oběti na kříži, jsem
se kupodivu nezmínil ani jednou! Snad právě proto v několika posledních měsících
na mě Bůh uvedl temný mrak pochybností o smyslu Ježíšova kříže. Nepřestal jsem
samozřejmě věřit, že v Kristově kříži je moje spása. Ale z této pravdy víry se mi staly
náboženské fráze bez hlubšího dosahu do každodenního života… Tímto způsobem
mě Bůh nutí zapomenout na teologické spekulace a navrátit se k podstatě Ježíšova
evangelia. Nepokojná duše, sestup ke kořenům víry, ať zakusíš, že pravda skutečně
osvobozuje!
Ve svých kázáních jsem vysvětloval, proč je tělo vázáno na chléb a krev na víno, ale
nedokázal jsem říct, že když Ježíš označil chléb za své tělo pro nás vydané a víno za
svou krev pro nás prolitou, uskutečnil tak Novou smlouvu - zpečetěnou vlastní krví.
Jak jsem na to mohl zapomenout?
Vztahy se upravují pomocí smluv. A Nová smlouva zakládá zcela nový vztah mezi
Bohem a lidmi. Starý zákon popisuje, jak Izraelci museli dveře svých příbytků potřít
krví beránka, aby se jim vyhnula zhouba. Krev byla znamením, že zůstanou naživu,
že vykročí na cestu do Zaslíbené země, do nového života. A co musím podle Nového
zákona dělat já? Věřit, že krví Božího beránka je ošetřováno i moje okoralé srdce, aby
ožilo a spočinulo na srdci Ježíše, Knížete pokoje.
V biblických dobách bylo obvyklé, že si smluvní strany navzájem nabídly život, že
svými životy ručily za platnost smlouvy. Proto se při uzavírání smlouvy prolévala
krev - nositelka života. Za platnost Nové smlouvy se Ježíš Kristus zaručil svou krví.
V jeho osobě se totiž spojily obě smluvní strany - Boží i lidská. Ježíš je přece pravým
Bohem i pravým člověkem!
Jak prosté! Bohužel jsem odvykl jednoduchým pravdám, jinak bych si uvědomil už
dříve, proč jsou při liturgii na oltáři umístěny kniha Nového zákona, kalich a kříž symboly Nové smlouvy…
Přístav
Když jsem se včera vracel autobusem z Prahy, kde jsem měl úřední jednání, četl jsem
si takřka po celou dobu jízdy. Příliš jsem nevnímal, co se děje okolo. To je typický rys
mé povahy, který musím vědomým úsilím překonávat - jsem zahleděný do sebe, do
svých zájmů, takže mi uniká mnoho krásného, čeho si ani nevšimnu. Kolik šancí, jak
lépe žít, jsem takto promarnil?
Při jízdě jsem bezděčně zvedl oči od knížky a vyhlédl oknem ven. Zasáhla mě krása
mraků, důstojně plujících po obloze jako flotila lodí vracejících se do přístavu. Mraky
měly svrchu bílou a vespod černou barvu. Mezi kupami mračen obtěžkanými vodou
prosvítalo modré nebe.
Očima jsem sklouzl zpět na zemi. Zahlédl jsem věž kostela s křížem na špici. Přístav.
Domov.
Na kolenou
V postní době i přes velikonoční svátky jsem s nebývalým vnitřním zaujetím rozjímal
nad Kristovým křížem, o němž jsem se až příliš dlouho domníval, že jeho tajemství
4
mám vyřešené, odbyté. Smysl kříže jsem bláhově považoval za natolik samozřejmý,
že jsem o něm přestal rozvažovat.
Namísto vztahu ke Kristu a jeho dílu spásy, dovršenému křížem a vzkříšením, jsem
začal řešit vztah k církevní organizaci, problémy s konfesní příslušností, s kněžstvím.
Spřádal jsem plány, co všechno v církvi zreformovat, co změnit. Uprostřed smělých
plánů jsem jaksi pozapomněl, že než budu oprávněn cokoli měnit, musím se před
Boží tváří změnit já sám…
A proto mou sebejistou a samozřejmou víru Hospodin rozmetal jako stavbu z písku.
Dal mi šanci znovu postavit duchovní život na skále. Snažím se, Pane můj! Ztěžka
namáhám svou mysl i srdce… Hned se mi zdá, že mě hladíš paprskem světla, hned
se zas topím ve smolné jámě a ztrácím světelnou nit, kterou jsem před chvílí držel
v rukou, sepjatých k modlitbě… Nechtělo se mi, ale tys mě přinutil pokleknout před
křížem, nejen ohnout kolena, ale hlavně pokořit duši zlhostejnělou vůči pravdě tvého
svatého Slova…
Velikonoční vigilie
Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty jsem se stresoval, bohoslužby prožíval v napětí,
s únavou a podrážděností. Předstírám sváteční náladu a ze všeho nejvíc se těším do
postele. Přízemní myšlenky mě zahanbují. Tajemství Velikonoc ne a ne otevřít se…
Až přece…
Stres, napětí i únava zmizely při velikonoční vigilii. Poslouchám zpěv žalmů a čtení
z Písem, vrcholící evangeliem o prázdném hrobě a zjevení vzkříšeného Pána. Kristus
vstal z mrtvých! Mou duchovní skleslost i všechny staré hříchy ze mě sňal Kristus
zmrtvýchvstalý. Mohu se narovnat a nadechnout. Mohu věřit - a ve víře porozumět
tvému utrpení a smrti, Ježíši!
Světlo od východu
Okno v mé pracovně směřuje na východ. Když po ránu vstanu a sejdu po schodech
do pracovny, abych se před ikonami pomodlil, vcházím do místnosti zalité světlem.
Rád chodím naboso. Podlaha nestudí, je prohřátá sluncem. Každé ráno se modlívám
žalm 63: Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní.
Od východu vzešlo světlo. Pravé světlo, co osvěcuje každého člověka. Tři králové je
viděli spočinout nad Betlémem. Po svém narození se rozsvítilo v náruči Panny Marie.
Učedníkům se ukázalo ve slávě na hoře Táboru. Zdálo se, že na kříži pohaslo. Přišlo
do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali, vždyť chodili ve tmě. Ale to světlo ve
tmě svítí a temnota je nepohltila! Zazářilo z hrobu, neboť je světlem života. S jakou
úlevou a zklidněním nyní o Velikonocích volám: „Kristus vstal z mrtvých!“ Ta slova
jsou balzám. Uzdravují mě světlem Kristovým.
V branách ráje
Kruh se uzavřel, vše se propojilo. Na velikonoční pondělí jsem přečetl knihu Skutků
apoštolských. Petrovo kázání, pronesené na den seslání Ducha Svatého o Letnicích,
vyvolalo v obyvatelích Jeruzaléma otázku: Co máme dělat? Byli zasaženi v srdci, neboť
se dozvěděli, že ten Ježíš, kterého ukřižovali, byl Bohem vzkříšen a ustanoven Pánem
5
a Mesiášem! Co odpoví Petr? Že Bůh je odsoudil, protože jeho Syna poslali na smrt,
určenou vzbouřencům a uprchlým otrokům?
Jak bychom jednali my? Zasloužili bychom si Boží odsouzení? Jsem přesvědčen, že
my bychom také nejprve Ježíšovi provolávali „hosanna“ a později křičeli na Piláta:
„Ukřižuj! Ukřižuj!!“ Nechali bychom se zneužít a svést, stejně jako všichni ti, kteří se
z nevědomosti zřekli svého Spasitele a vydali ho katanům. Usvědčují nás z toho naše
skutky. Vždyť svými hříchy denně Krista zapíráme…
Ale on se na kříži modlil: Pane, odpusť jim tento hřích, neboť nevědí, co činí. Je to možné?
Z kříže, na něhož Krista přibili hříšní lidé, je vyřčena prosba o odpuštění lidského
hříchu! Před tak velikou láskou nelze než klesnout, složit zbraně, nechat se jí dobýt,
odevzdat se jí, vztáhnout k ní ruce. Jedním slovem: obrátit se.
Přesně k tomu apoštol Petr vybízí vylekané a zmatené jeruzalémské muže. Obraťte se
a přijměte křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů! Ten, který kvůli vašim
hříchům trpěl a zemřel, vám nabízí odpuštění a smíření. Mrtví nemají co nabídnout.
Kristus žije, neboť vstal z mrtvých! Přemohl smrt, k níž jste byli odsouzeni pro své
hříchy. Spolu s odpuštěním vám nabízí i život - věčný život!
Odpuštění a život zaručil Bůh, když s lidmi uzavřel Novou smlouvu v Kristově krvi,
prolité na kříži. Jaký paradox! Kříž, který nás usvědčuje z toho nejhoršího, co v sobě
skrýváme - my lidé jsme bezbožně a krutě odpravili spravedlivého, dobrého Ježíše je zároveň nástrojem našeho vykoupení z otroctví hříchu, zla a smrti!
Kristus zdaleka nebyl pasivní obětí lidského hříšného jednání. Trpěl a zemřel, aby
zpečetil smlouvu, ohlašující Boží odpuštění a pozvání do nového života v království
nebeském. Umírající Ježíš potvrdil kajícímu se lotru na kříži: Amen, pravím ti, dnes
budeš se mnou v ráji.
Ani anděl s plamenným mečem nezabrání vstoupit do ráje těm, kdo věří, že Kristus
je dveřmi, kudy se vchází dovnitř.
Večernice
Navečer se s rodinou procházíme v polích. Zapadá slunce. Obloha na západě zrudla,
ale vysoko nad námi zůstává modré nebe. Polní cestou tlačím kočárek, v němž usíná
můj malý Ondrášek. Dívám se vzhůru, tiše se modlím večerní modlitby a vysílám je
k nebeské klenbě.
„Radostné světlo Otce svaté slávy, nesmrtelného Pána nebes i země, Ježíši Kriste!
K západu nám doběhl celý den a vidíme už Večernici na nebi. Ke tvé cti, Bože, Otče,
Synu i Duchu svatosti, zpíváme. Neboť jsi toho hoden, Pane, aby v každé době byla
zbožnými písněmi hlásána tvá sláva. Velký Synu Boží, ty jsi hospodářem života,
proto ti svět vděčně dává píseň chvály. “
Po tomto starobylém hymnu, krásně přeloženém Zdeňkem Kratochvílem, následuje
verš ze žalmu 141: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak
večerní oběť! Než odříkám Otčenáš a Zdrávas, dokodrcáme se k silnici vedoucí nazpět
do vesnice.
Modlitba v otevřené krajině má zvláštní sílu. S nekonečným nebem nad hlavou a se
zapadajícím sluncem před očima lépe vnímám dokonalou krásu Boží, obtisknutou
do stvoření.
6
Stmívá se. Obracíme se k domovu. U starého vesnického domku se čoudí z komína
od udírny. Sousedi se modlí po svém - aby se mastný kouř nešířil, aby nepřišel vítr…
Ale já chci být zasažen vichrem! Kéž se strhne hukot z nebe! Čekám na mocné vanutí.
Sešli Ducha svého, Hospodine, a obnovíš tvář země!
Duše, která se modlí
Před spaním pročítám deníkové záznamy katolického teologa Vladimíra Neuwirtha.
V šedesátých letech byl vězněn za „podvratnou“ činnost, protože založil nelegální
křesťanské společenství, které v komunisty ovládané zemi tajně působilo deset let. Po
sovětské okupaci Československa v roce 1968 odešel do Německa.
Deník si nevedl pravidelně. Jsem proto zvědav, jestli bude něco zaznamenáno na den
mého narození 13. října 1979. U tohoto data si Neuwirth zapsal následující myšlenku,
která se mi vryla do paměti:
„Každý z nás je v jistém smyslu uzlovým bodem ve vesmíru. Anima orans - modlící
se duše - spoluurčuje vskrytu dějiny světa. Naše pozdvižené nebo klesající ruce
spoluurčují chod světa k Bohu nebo přispívají k jeho pádu.“
Takže i já jsem jedním z uzlových bodů ve vesmíru, i moje pozdvižené nebo klesající
ruce mají vliv na to, jestli se svět Bohu vzdaluje anebo se k němu přibližuje! Poslední
dobou si zvlášť naléhavě uvědomuji, že právě modlitba je v životě křesťana opravdu
tím nejdůležitějším. Modlitbou se buduje vztah s Bohem.
Ale jak vypadá moje modlitba? Jak často s Bohem rozmlouvám? Zanedbávám svého
Pána podobně, jako špatná žena zanedbává svého manžela. Přitom tvrdím, jak Boha
miluji, jak v něho věřím…
Jsem vyprahlý, neboť jsem sám. Dál už to tak nepůjde! Zdvihám ruce na znamení, že
se vzdávám své samoty. Toužím po samotě s Bohem. Můj vyschlý jazyk si opakuje:
Po Bohu žízním, po živém Bohu! Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě,
Bože!
List Filemonovi
Večerní modlitba v evangelické kapli v Josefstalu v podhůří bavorských Alp. Poprvé
v životě slyším kázání na text Pavlova listu Filemonovi. V této kraťoulinké epištole je
působivě popsáno, jak se víra v Krista a zvěst o Kristu uvádějí do života a přenášejí
do mezilidských vztahů.
Uprchlý otrok Onezimus se ocitl ve vězení, kde ho Pavel pokřtil. Filemon má právo
Onezima potrestat podle římských zákonů. Ale Pavel ho vybízí, aby uprchlíka přijal
nazpět do svého domu nikoli jako otroka, nýbrž jako milovaného bratra, neboť i on
se stal učedníkem.
Zákony tohoto světa se nekryjí se zákonem Kristovým. Křesťané žijí ve světě, nejsou
však ze světa. Ať už dělám cokoli, vždy se musím tázat: Čí zákon zachovávám? Koho
následuji? Jakému Bohu sloužím?
Hořký kalich
Z nevědomosti a někdy i se zlým záměrem špiníme šaty nevěsty Beránkovy, a ještě
přitom tvrdíme, že usilujeme o církev bez poskvrny a vrásky…
7
Ale ženich přijme svou snoubenku, i kdyby svatební závoj vláčela blátem a prachem.
Cestou do Hospodinova domu na sebe nabalíme lecjaký neřád. Syn Boží nás vyzývá,
abychom vyprali roucha v jeho krvi a byli očištěni!
Hospodin svým milosrdenstvím přikrývá množství mých hříchů. Jak to, že já naopak
odkrývám hříchy svých bližních i své církve? Jak to, že jsem neustále připraven vidět
chyby těch druhých, posuzovat je a odsuzovat? Přispívám tím snad k dokonalejšímu
uskutečňování onoho poslání, které církev obdržela od Krista?
Dovedu hezky mluvit o Bohu, ale je mi zatěžko povědět, čím vším mě obohacují moji
bratři a sestry v církvi. Jestliže však nedokážu mluvit bez hořkosti o lidech, bydlících
v Božím domě a sdílejících tutéž víru a naději, což Pán domu jednou nepřiloží hořký
kalich k mým ústům?
Věstonická Venuše
Z těchto zápisků by se dalo mylně usuzovat, že se zajímám výhradně o teologii. Ale
kdeže! „O sobě má člověk mluvit s neúchylnou přísností.“ (Georges Bernanos, Deník
venkovského faráře). Nejsem oním duchovním člověkem, na něhož si rád hraji, jehož
zbožnou masku si v kostele nasazuji…
Po dvoutýdenním studijním pobytu v Bavorsku se nemohu dočkat, až se pomiluji se
svou ženou. Za studených nocí, kdy usínám bez ní, za mnou ve snu přichází a nahá
přiléhá k mému boku. Možnost slastného zapomnění… Na chvíli…
V milostném souboji vítězí žena. Muž do ní proniká, chce si ji podrobit. Ale žena do
sebe vtáhne všechnu tu dobyvačnou sílu a přetvoří ji v nový život, jehož další růst již
není v moci muže. Aby dokázal, že je chlap, chtivě se zmocňuje a touží panovat, ale
náhle je bezmocný… Poslední triumf patří ženě!
Snad proto v ní spatřuji bohyni spjatou s Matkou Zemí. Je to pozůstatek pohanství,
přítomný v nejspodnějších sklepeních mé duše? Vzpomínka na prapředka, v temné
jeskyni hnětoucího Věstonickou Venuši, aby ji uctíval?
Ztělesněním pohanství je vzrušující krasavice Nefer Nefer Nefer z Waltariho románu
Egypťan Sinuhet. Žena, jíž se muži koří, jíž musí odevzdat všechno… Falešná bohyně
si nárokuje celý jejich život. Ztělesněním křesťanství je sv. František z Assisi. Chudý
mnich, jehož Bůh obdaroval vším - dokonce i ranami svého Syna.
Sexualita je dar od Boha, vždyť čteme v Genesi, že člověka jako muže a ženu stvořil.
Ale ve světě prostoupeném pornografií a prostitucí bývá sex odlidštěn, ztrácí povahu
daru. Stává se z něj průmysl a byznys, v lepším případě kýč. Pohanství sex zbožšťuje,
křesťanství zlidšťuje. V současnosti se zvěcňuje - na předmět nabídky a poptávky…
Sexuálně se však nespojuji s předmětem, věcí, nýbrž s člověkem, osobou! Intimně se
vztahuji k druhé bytosti - k ženě, kterou miluji.
Lidská sexualita je znečištěna, ale proto nesmí být zapřena či zrušena, nýbrž očištěna,
aby se znova a jasněji ukázalo, že je darem. Uvědomuji si až příliš dobře, že ve mně je
ještě mnoho co omývat a očišťovat. Ale zároveň platí, co o svých učednících prohlásil
Kristus: Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
Zrazená slova
Myšlenková malátnost, otupělost, jdoucí ruku v ruce s tělesnou i duševní únavou, mi
znemožňují psát. Když píšu, snažím se přesně vyjadřovat, co mám na mysli, zatímco
8
slova mě často zrazují… Anebo já zrazuji slova? Mluvím mnoho, ale píšu málo…
Množství nepřesných slov mě usvědčuje, že zanedbávám trénink ducha při psaní.
Kéž by tomu bylo naopak! Méně mluvit, více psát.
Učit se přesnosti. Cvičit se ve vyjadřování pravdy. Označovat věci pravými jmény.
Mým slovům chybí řád.
Sv. Augustin psal hodně, ale zdá se, že ještě více mluvil… Zaujala mě jeho modlitba
v závěru spisu O Trojici: „Osvoboď mne, Pane, od onoho přívalu slov, jímž trpím ve
své ubohé duši, jež stojí před tebou a vzdává se tvému milosrdenství.“
Dobrodružství duše
Vedu stereotypní život. Točím se stále dokolečka ve třech vzájemně se pronikajících
kruzích: rodina, církev, škola. Jsem křesťan. Na tomto základě jsem knězem, farářem,
manželem, otcem i učitelem. Kdyby mi nebylo dáno uvěřit, žil bych jinak. Nestáleji,
roztěkaněji. Možná i dobrodružněji. Toulal bych se bezcílně. Teď se netoulám, nýbrž
putuji. Kruhy, v nichž se pohybuji, se totiž posouvají v čase. Všecky doposud od sebe
oddělené kruhy našich osudů se nakonec setkají a spojí.
Nenudím se! Ve zdánlivé jednotvárnosti svého denního rytmu jsem se naučil čerpat
z modlitby, rozhovoru, četby, poslechu hudby. Odtud přijímám silné prožitky. Jedná
se o vnitřní dobrodružství, o dobrodružství duše, uchvacované poselstvím Svatých
Písem, duše pohlazené milým slovem blízkého člověka, dojemnými verši, okouzlující
melodií, působivým obrazem.
Víra oživuje kulturu. Vdechuje nový život do obsahu i formy čehokoli, co lidé tvoří.
Ze světa, pohrdajícího vírou, mizí krása. Bez víry nelze vytvořit nic krásného. A bez
krásy se nedá žít, pouze živořit. Věřícího člověka charakterizuje mimo jiné právě to,
že se odmítá vzdát krásy, že ji hledá a těší se z ní. I za cenu, že někdy v něm krása
vzbouzí smutek a zraňuje ho. Neznám smutnější příběh, než pašijový. Do Kristových
ran se slily bolest a žal celého kosmu. A přesto neznám příběh krásnější! Kdo umírá
s Kristem, rodí se do krásy.
Poslání slova
Slova dovedou pohladit. Útěšnou a hojivou moc slov, především společné modlitby,
zakouším na bohoslužbách ve sboru nebo při návštěvách u starých a nemocných lidí,
kteří se bohoslužeb již nemohou účastnit.
Slova dovedou zranit. Ani já jsem se neuvaroval toho, abych druhým lidem neublížil
řečmi hloupými a dvojsmyslnými, polopravdami a výmysly. Často jsem slova svých
bližních nepochopil a odpovídal jim špatně. Anebo jsem je pochopil, ale nechtěl jsem
je přijmout… Pak bývaly mé odpovědi ještě horší.
Slova dovedou zasáhnout. Jít na kořen věci. Přesně a jasně pojmenovat dobro a zlo,
svatost a hřích, milost a vinu, pravdu a lež. Takovou moc slov poznávám při slyšení
slova Božího, jehož písemnou podobou je Bible. Z evangelií promlouvá hlas Ježíše Slova, které bylo u Boha, stalo se tělem a přebývalo mezi námi. Proto Ježíšova slova
nikdy nepominou. Pulsuje v nich věčný život.
Slova dovedou ještě něco jiného. Rozmělnit vše podstatné do bezobsažného tlachání.
Vyprázdnit smysl i těch nejzávažnějších skutečností. Když lidské slovo „umravňuje“
9
slovo Boží, aby je zneškodnilo a zbavilo nároků na nás, je to obzvlášť nebezpečné pro
život církve, která je živa z každého slova vycházejícího z Božích úst.
Ze strašlivých Božích slov, jež biblické svědky naplňovala bázní a chvěním, sestavuji
libozvučná rétorická cvičení, co se dobře poslouchají, ale duši člověka neobrátí. Proti
Bohu jsem se obrnil... Hutný pokrm Božího slova si totiž převařuji na sice řídkou, ale
zato sladkou kašičku lidského mudrování.
A přitom dobře vím, co je posláním teologie - slova o Bohu. Při veškeré úctě k Božím
tajemstvím vyjádřit pravdu, kterou Bůh lidem předložil k věření. Protože ani zdaleka
nestačí věřit „tak nějak“ nebo věřit si „po svém“. Právě proto, že křesťanská víra je
vztahem důvěry a věrnosti k živé Pravdě, je zapotřebí, aby se v klíčovém vztahu víry
udělalo jasno. Bůh neuzavírá vágní dohody, nýbrž precizní smlouvy!
Musím mít ujasněno, jakou cestou putovat, jaké pravdě věřit a jaký život žít. Kristus
je ta cesta, pravda a život. A já nechci nic víc, než skrze víru a křest být účasten Nové
smlouvy v Kristově krvi, prolité na odpuštění mých hříchů!
Bůh k člověku mluví. Kristus je jeho Slovem. Ale odpovídám na ně? Je přece mým
úkolem vydávat svědectví pravdě. Velmi záleží na tom, jak mluvím, co říkám. Jelikož
jsem vždycky rád mluvil - a nadto se tvářil, že vím, o čem je řeč - k pokání mě nutí
břitký výrok Ježíšův: Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den
soudu.
Provázek třípramenný
Nahlíženo biblicky spojuje lidi nejen to, že všichni jsou stvořeni k Božímu obrazu, ale
i to, že Boží obraz v sobě zatemnili hříchem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.
Lidé jsou bratři, neboť se zrodili z vůle téhož Boha Otce. Bratrsky ale táhnou za jeden
provaz pouze tím, že se všichni nechávají svést z Božích cest.
Člověk už není člověku bratrem, nýbrž vlkem. Hřích podlamuje bratrství mezi lidmi.
Namísto Bohem chtěné jednoty lidstva - jak se měla uskutečnit ve sjednocení Adama
a Evy - lidé si zavinili hříšné rozdělení. Bratr stojí proti bratru. Prvním lidským činem
po vyhnání z ráje, který Bible zaznamenává, je bratrovražda. Příběh Kaina a Ábela se
v lidských dějinách stále opakuje…
Křesťané věří a zakoušejí, že pravé bratrství se uskutečňuje ve spojení s Kristem, jenž
je prvorozeným mezi mnoha bratřími. Všichni zhřešili. Avšak skrze víru v Krista jsou
všichni, kdo věří, zadarmo ospravedlňováni Boží milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Ukřižovaný Spasitel - nový Adam - obnovuje ztracenou jednotu lidí s Bohem, z níž se
rodí i jednota mezilidská. Provaz hříchu rozvázal Kristus na kříži. Nyní nabízí lidem
provázek třípramenný, spletený z víry, lásky a naděje.
Ze vzájemně sdílené víry v Ježíše - prvorozeného bratra - vychází pravé bratrství, pro
něž lidé byli stvořeni. A tato jednota nezůstala pouhým snem, ideálem, nýbrž stává
se v dějinách přístupnou účastí na Kristově mystickém těle - církvi.
Veni, Sancte Spiritus
Vladimír Neuwirth postřehl, že se kazatelé vyhýbají dvěma tajemstvím křesťanské
víry: Duchu Svatému a Nejsvětější Trojici. Nevědí, co o těchto tajemstvích povědět.
Snad se jim dokonce vytratila z obzoru, takže Trojici zúžili na Dvojici: Otce a Syna.
10
Dlužno dodat, že okleštěné „dvojiční“ víře podléhá po příslušnících stavu kněžského
též obecný lid křesťanský…
Ježíš Kristus je silná, výrazná osobnost. Svými slovy i činy potvrzuje, že je opravdu
Synem Božím. Kdo vidí jeho, vidí Otce, neboť Otec a Syn jsou jedno. Takže Kristova
osobnost nám umožňuje představit si, jaký je Bůh Otec. Ale jak si představit Ducha
Svatého?
Pojmy Otec a Syn bereme za důvěrně známé. Do slovníku víry přešly z mezilidských
rodinných vztahů. V lidské rodině jsou otec a syn jedné krve, ale nemusí být „stejné
podstaty“. Mohou se povahově i názorově velmi lišit. Zatímco Bůh Otec a Boží Syn
tvoří jednotu - spojeni jedním a týmž Duchem!
Bez osvícení Duchem Svatým není možné pravé poznání Boha Otce ani Ježíše Krista.
Víra, jíž se vztahuji k Bohu Otci i Synu, nevzniká z mého rozhodnutí. Vlévá ji do mě
Duch Svatý. Víra je darem Ducha, který ji ve mně živí, aby sílila a rostla. Bez jeho
působení nikdo nevyzná: Ježíš Kristus jest Pán. Jestliže toto vyznávám, vděčím za to
Duchu Svatému, nikoli svým duševním schopnostem.
Pravoslavní začínají každé dílo modlitbou: „Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
všudypřítomný a vše naplňující, pokladnice všeho dobra a dárce života, přijď a učiň
si z nás svůj příbytek, očisti nás od každé poskvrny a spas naše duše, ty, který jsi
dobrý.“ Zato my, západní křesťané, se obvykle modlíme „Přijď, ó Duchu Přesvatý“
jen na Hod Boží svatodušní… Málo mu děkujeme, že v nás probouzí víru, že se v nás
modlí, že osvěcuje naše cesty a vede naše kroky.
Zdislava
Při liturgii nám z Písma předčítá hubeňoučká sestra Zdislava. Minulou neděli se však
opozdila. Všiml jsem si jejích zarudlých uplakaných očí… Ztrhaná tvář i nachýlená
postava svědčily o přemáhané únavě a hrozném vypětí.
Ač sama trápena vlastními bolestmi, obětavě pečuje o těžce nemocného manžela. Po
bohoslužbách se svěřila, že minulou noc vůbec nespala. Manžel ji pořád volal k sobě.
Lékaři přesně nevědí, jaké nemoci ho sužují. Sotva chodí, mívá závratě, pronásledují
ho úzkostné stavy. V nejlepších letech přitom býval sportovně založeným mužem
s velmi sebevědomým vystupováním…
Pokud vím, je ateista. Ale za bezesných nocí volá jméno své ženy, křesťanky, která se
o něho stará s nasazením všech sil! Krutá choroba ho nejspíše utvrzuje v nevíře. Jako
bych slyšel zoufalé kvílení: „K čertu s Bohem! Je mi zle!“
Služba jeho ženy je Boží odpovědí na jeho trápení. Bůh mu ji dal, aby mu pomáhala,
aby při něm stála jako Eva při Adamovi… I když na ní vidím, že klopýtá pod vahou
svého i jeho kříže, vleče to břímě dál. Jak dlouho ještě? Bojím se o ní, neboť její služba
ji vysiluje, nemá kdy si odpočinout.
Uvádí ve skutek slova apoštola Pavla: Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v nepokojích, vyčerpanosti,
v bezesných nocích…
Na nohou ji zřejmě drží jen to, že si pro posilu a pro naději chodí k bohoslužbám, při
nichž se i za ní modlíme: „Bože dobrý! Pomoz všem ubohým! Zarmoucené potěš!
Znaveným a zemdleným dej odpočinutí! Trpícím přej mysl hrdinskou! A to všechno
11
naše vezdejší utrpení ať posvěceno stejným údělem Ježíše Krista, našeho Pána,
vzbudí v nás všech něžný ohlas soucitu a lásky.“
Křesťan na sobě zakouší zdrcující nesmyslnost i osvobozující smysluplnost Kristova
kříže. Má účast na porážce i vítězství Beránka Božího, jenž naše nemoci na sebe vzal,
abychom jeho jizvami byli uzdraveni. Nemoci a bolesti nesmíme chápat ani jako trest
ani jako nespravedlnost. Připodobňujeme se jimi Kristu, který utrpením vešel do své
slávy. Avšak je velmi vysilující a zraňující sloužit blízkému člověku, jenž „nepřijímá
své utrpení v duchu zabitého Beránka“ (V. Neuwirth). Bez Boží milosti, bez modliteb
a slz se taková služba neobejde…
Je příznačné, že s výjimkou několika jakž takž zdravých lidí docházejí na bohoslužby
do našeho sboru samí nemocní. I já jsem jako dítě často stonal, v jedné chvíli dokonce
můj život visel na vlásku. Ale vlásečnici našich životů drží ve své ruce Hospodin. Při
každé bohoslužbě nás o tom ujišťuje! Na modlitby svých dětí, trmácejících se světem,
odpovídá velkorysou nabídkou nového života - dává nám své tělo a svou krev! V síle
tohoto uzdravujícího nebeského pokrmu - třeba i slabí a nemocní, o berlích nebo
o holi - krůček po krůčku se belháme do Božího království. Známe cíl cesty. Žijeme
paradoxně: Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme.
Láska a přikázání
Jsem-li už unavený, na čtení před spaním si vyberu poezii. Přečtu třeba jen pár veršů,
začnou si mi zavírat oči, a tak zhasnu lampu a zalezu pod peřinu. Včera mě však
úplně probrala pozoruhodná báseň „moderního pohana“ D. H. Lawrence, která mi
nedala spát: „Když Ježíš nám přikázal milovati své bližní, nutil nás buď žít ve lži, či
k neposlušnosti: neboť na příkaz nelze milovat nikoho.“
Lawrence nemístně moralizuje a Ježíšovi křivdí, když mu podsouvá, že nutí lidi ke
lži nebo k neposlušnosti. Ježíš je ztělesněnou, živou pravdou. Je poslušný svého Otce.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Lásku, k níž Ježíš těmito slovy
důrazně zavazuje nás křesťany, nevyžaduje rozkazem. Vždyť vydává nové přikázání!
Překračuje tím obvyklé představy o „přikázáních“. Nesepisuje zákoník, nemluví řečí
paragrafů. Jde mu o zákon, jímž se má člověk řídit v srdci. Křesťanský životní styl se
vyznačuje zákonem lásky. Ordo amoris. Chceš být křesťanem? Tak miluj! Nemiluješ-li,
je tvá víra jen další ideologií bez božské jiskry…
„Izraeli bylo uloženo mnoho přikázání, ty však byly následkem Hospodinovy lásky,
ne její podmínkou. Židé měli za to, že požadavky, které Bůh klade na svůj lid, jsou
velmi tvrdé. Nejednalo se však o podmínky, za kterých by jim byl ochoten požehnat.
Představovaly spíše způsob, jakým lidé mohli projevit svoji vděčnost za jeho lásku
k nim, která je zcela zadarmo.“ (John Barton, Etika a Starý zákon).
Čtenář Bible
Filmový režisér Juraj Herz v nedávno uveřejněném rozhovoru na sebe prozradil, že
je hluboce věřícím, praktikujícím a militantním ateistou. Nicméně v Bibli si čte (má ji
u postele), takže ví, „co tam je a jak strašné to je. Starozákonní bůh, to je bůh pomsty,
nabádal k vraždám, vytopil lidstvo, nechal umírat děti, ženy…“ Takového Boha prý
vyznávají i křesťané.
12
Četba Bible z nikoho ateistu nevykouzlí! Někteří lidé prozatím na ni nemají správné
oči. Vidí ve Svatých Písmech jen to, co zdánlivě podporuje jejich předsudky. Mohou
pohodlně obvinit „krvežíznivého Jehovu“ z jakéhokoli zla, co na zemi řádí, a snadno
se vyvinit ze své spoluzodpovědnosti za současný stav světa a společnosti. Otevírají
Bibli pouze proto, aby se v bezvěrectví utvrdili, jelikož v koutku srdce tuší, že nevíra
nepřináší nic smysluplného, pozitivního. I vy, pane Herzi, praktikujete svůj ateismus
popíráním všeho dobrého, o čem Bible svědčí, že to pochází od Boha!
Je mi smutno při představě, kterak si uznávaný režisér před spaním listuje ve Starém
zákoně, aby se po miliónté ujistil, v jak strašného Boha židé a křesťané věří. Připadá
mi to stejně bizarní, jako kdybych si do postele nosil Mein kampf nebo Komunistický
manifest, abych nad tím či oním výplodem choré mysli mohl zdvihnout varovný prst
a se zadostiučiněním oznámit manželce, která právě zpod polštáře vytahuje časopis
pro maminky: „Vidíš, co hrozného tady píšou? Ještěže nejsem nacista ani komunista!
Dobrou noc, miláčku!“
Kdo chce číst Bibli s duchovním užitkem, ať prosí o zdravý duchovní zrak, čisté oko
duše! Chodíme s klapkami na očích a tvrdíme, že máme jasno… Ježíš na to odpovídá:
Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. Kdybyste
byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.
„Jsme ochotni přiznat, že jsme v minulosti jednali špatně, až když musíme na vlastní
kůži bolestně pocítit, že s takovou minulostí už nemáme žádnou budoucnost. Proto
může i soud být nutný ke spáse - a nejen odpuštění.“ (Meinrad Limbeck, Evangelium
sv. Marka).
Confiteor
Při večerní pobožnosti jsem před svými farníky přiznal viny, jejichž důsledky mě
v minulých měsících dostihly. Doznání hříchů zapůsobilo velmi očistně. Pojmenovat
problém a uznat selhání je nepříjemné, ale ozdravné... Ze srdce spadne kámen. Začne
působit moc smíření a touha po obnově.
Nejtěžší je něco nedobrého na sebe povědět před druhými lidmi, ale farníci se mi
nevysmáli ani mnou nepohrdli. Bratr Jakub - muž, který se z víry doopravdy raduje mi řekl: „Pán Bůh nás nepřijímá, protože pro něho mnoho pracujeme. On se v nás
chce oslavit naší vírou!“
Často se mi zdá, že se můj křesťanský život navenek odbývá jen řečněním… Co když
i z toho na pohled pokorného doznání nezbudou než pouhopouhá slova, flatus vocis,
prázdné zvuky bez obsahu a významu?
Zatímco před lidmi mluvím, před Bohem mlčím. Snad až začnu více mluvit s Bohem,
lépe se naučím před lidmi mlčet… Vůči Bohu - otevřít srdce. Vůči lidem - ovládnout
jazyk. V tichu je šance. Zaslechnu slovo Boží? Pokusím se o odpověď?
„Láska v klidu je neklidná. Odpočívá únava, odpočívá pokušení, ale láska odpočinek
nezná, jejím klidem je neklid.“ (Raymundus Jordani, Rozjímání o lásce Boží).
Kde jsi?
Ve svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova jsem se vypravil do Bečova nad Teplou, abych
tam divadelníkovi Karlovi požehnal dům. Koupil si zříceninu, v potu tváře ji opravil,
ale romantický ráz staré stavby přitom zachoval.
13
Dorazil jsem až navečer, k bohatě prostřenému stolu. Seznámil jsem se s kastelánem
bečovského zámku, kde opatrují relikviář sv. Maura - po korunovačních klenotech
nejcennější artefakt na území České republiky.
Požehnání se konalo v noci. Procházel jsem potemnělými místnostmi, do nichž ještě
nezavedli elektrický proud, a skrápěl je kapkami svěcené vody… Po obřadu za mnou
přišel jeden z hostů. Potřeboval hovořit s knězem. Vyslechl jsem ho. Že prý je věřící,
a přesto dnes je z něho troska. A Boha se teď ptá: Kde jsi?!
Snad očekával, že budu utěšovat, litovat ho, vysvětlovat. Ale já se necítil ve své kůži,
před sebou noční cestu autem domů. Poznal jsem, že moje slova nepadla na úrodnou
půdu. Nakonec jsem mu pověděl: „My pořád zahrnujeme Boha otázkami proč a jak.
Jenže i Bůh se nás ptá: Kde jsi?“
Kde jsi byl, když tě Bůh volal? A kde budeš, až Bůh na tebe zavolá příště? A co když
žádné „příště“ nepřijde? Hledejte Hospodina, dokud může nalezen býti; vzývejte ho, dokud
blízko jest! Tato výzva z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše je napsaná na zdi Husova
sboru v Praze-Nuslích, kde jsem v milostivém létě 2000 přijal křest.
Zázrak odpuštění
Ochrnutého člověka, upoutaného na lůžko, přinesli k Ježíšovi. Když viděl jejich víru,
ochrnutému odpustil hříchy a uzdravil ho. Jelikož obdržel moc odpouštět, má i moc
uzdravovat. Uzdravení právem považujeme za veliký zázrak. Ochrnutý vstal, vzal si
své lože a šel domů…
Ale největším zázrakem je odpuštění! Jsou lidé, kteří dovedou léčit, navracet zdraví,
nedokážou však odpustit. A duchovní zranění, zející v lidech i mezi lidmi, zůstávají
nezhojená. Naopak odpuštění zaceluje rány. Proto se modlíme k Otci: „Odpusť nám
naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!“
Problematická pravda Jana Husa
Už od univerzitních studií, kdy jsem navštívil Sázavský klášter a poprvé četl legendy
o českých světcích, jsou mému srdci blízcí slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj i jejich
pokračovatel a strážce jejich odkazu opat Prokop, o jehož svátku jsem byl právě před
pěti lety vysvěcen na kněze a ustanoven farářem. Na jejich díle obdivuji, jak dovedli
spojovat obecné a místní, univerzální a partikulární. Založili tradici, v jejíž kořenech
je touha po jednotě, po takové jednotě, v níž není umlčen žádný hlas. Cyril a Metoděj
uvádějí české země do kulturních a duchovních dějin Evropy. Prokop stmeluje Čechy
a Moravu tím, že v přemyslovských Čechách rozvíjí velkomoravské dědictví. Srdce
českého národa bije naplno, pokud do něj ve správném poměru přitéká krev latinská
a slovanská, duch Západu a Východu.
Můj vztah k Mistru Janu Husovi je méně jednoznačný. Možná je tomu i proto, že jeho
osobnost vystupuje z historie zřetelněji ve svých lidských rysech, byť neunikla snaze
o legendarizaci - idealizaci či naopak démonizaci… Mistr Jan není napolo mýtickým
prototypem mučedníka nebo kacíře! Nato je příliš z masa a kostí. Ve svém úporném
zápase o pravdu, jíž je skutečně věrný až k smrti, si s veškerou silou své mysli i svého
temperamentu počíná tak, že je nakonec zahnán do kouta, na ostří meče, odkud už
nevede cesty zpět.
14
„Husova přímočarost a pevné přesvědčení o správnosti jeho názorů ho přivedlo ke
krajnímu zostření jeho sporů… Byl zatlačován k hájení stále radikálnějších názorů,
zavlékán do obtížných polemik a utvrzován ve svém odhodlání podstoupit třeba
i smrt na hranici… Společným jmenovatelem všech Husových obran je jistě jeho
upřímné přesvědčení, že se ve všem řídí zákonem Božím, že jeho odpůrci i soudci
tento zákon nedodržují a že pro hájení biblických příkazů je lépe podstoupit smrt než
je porušit.“ (Jiří Kejř, Husův proces).
Tvrdošíjný boj za pravdu se podepisuje na Husově vnitřním rozpoložení. Svůj osud,
poznamenaný závěrečným tragickým nedorozuměním, dokonce přirovnává k údělu
trpícího Syna Božího. Jeho zápas mu splývá se zápasem Kristovým. Jak by při takové
míře identifikace mohl odvolat? Copak se Kristus zřekl pravdy Boží před Pilátem,
Herodem, židovským synedriem, před hrůzou kříže?
Na kostnickém koncilu se střetl středověk s novověkem - víra založená na kolektivní
poslušnosti vůči autoritám narazila na víru individuálně vybojovanou ve svědomí
člověka, hledajícího pevný sloup pravdy ve zlomové situaci, kdy odpovědné autority
selhávaly a opory starého řádu se hroutily. V tom spočívá tragické nedorozumění
mezi Husem a koncilními otci, z nichž některým nechyběla dobrá vůle obnovit církev
a zachovat Husův život. Žádali však poslušnost, uznání autority koncilu coby vrchní
soudní instance ve věcech víry. Hus žádal o poučení, v čemže se mýlí, chtěl slyšet
argumenty… „Dovršil svou tragédii nepochopením, že do Kostnice jde na soud a ne
ke scholastické disputaci.“ (J. Kejř).
Hus i koncilní otcové trvali na přesvědčení, že mají pravdu na své straně. Z hlediska
koncilního byla pravda uzákoněna církevním právem, mimo jiné dekrety samotného
koncilu… Z hlediska Husova bylo pravdou to, co za pravdu uznal ve svém svědomí
zformovaném biblickou vírou. Spor mezi Husem a koncilem lze ve zkratce převést
na to, jak přijímat od Boha zjevenou pravdu, zachycenou v poselství Písem. Zavazuje
mě k přijetí pravdy zvnějšku autorita právní a institucionální, anebo zevnitř hlas
svědomí? Koncil se držel jednoho, Hus druhého…
Ale proč stále hrotit „spor o pravdu“ do bezvýchodné antiteze „buď - anebo“? Vždyť
bez souhlasu svědomí je výkon autority násilný - a svědomí, které nad sebou necítí
vyšší autoritu, pravdou pohrdá!
„Pravda jest problematická. Pravda je vlastní problém, cosi uloženého, předhozeného
každému člověku a také každému společenství, každému národu, každé historické
epoše - jako tvůrčí úkol, autentický čin riskantního rozhodnutí.“ (Zdeněk Neubauer,
Kalich a kříž).
Pravda je prostá, ve své jednoduchosti krásná. Problematické je však pro pravdu se
rozhodnout, zariskovat pro ni… Koncil pro pravdu neriskoval nic, kdežto Mistr Jan
riskoval vše! A proto je svědkem pravdy on, a nikoli koncilní otcové v čele s učeným
kancléřem Gersonem z pařížské Sorbonny… V Husově rozhodnutí jít na hranici
zaznívá nepřeslechnutelná výzva: Melius est bene mori, quam male vivere. Lepší je
dobře zemřít, než špatně žít.
Koupel v krvi
Nulla dies sine linea. Ani den bez řádky. Ale co napsat? V pubertě jsem veršoval. A po
včerejší bohoslužbě mi vstoupil na mysl absurdní popěvek (asi návrat do puberty):
15
Nevíš nevím nevíte
Pro co se tady pachtíte
Nevíš nevím nevíte
Celé dny týdny zabité
Nevíš nevím nevíte
Do zapomnění míříte
Nevíš nevím nevíte
Brzy v té jámě zmizíte
Nikdo neví nikdo neví
Jedni jsou leví druzí praví
Nikdo neví nikdo neví
Jedni se dáví a druzí baví
Loni jsem viděl, jak se biskup při přijímání z kalicha málem zadávil krví Páně, a viděl
jsem taktéž, jak se jeho zoufalým kuckáním a brunátněním někteří škodolibě bavili…
Můj nejhorší zážitek z bohoslužebného shromáždění! Vzpomenu si na něj a - brr! celý
se oklepu odporem.
Naopak uspokojením mě naplnila slova, s nimiž se mi ráno před bohoslužbou svěřil
bratr Jakub: „Každý den se koupu v krvi Ježíše Krista.“ Představa krvavé koupele
vyvolává pohoršení, zděšení…
Aťsi! Křesťané přece při liturgii krev Ježíše Krista pijí! Proč by se tedy v modlitbách
a rozjímání nemohli v Kristově krvi koupat? Noří se do žhnoucího vířivého života,
v němž se rozpouštějí hříchy, v jehož hlubinách okoušejí nadpozemskou sladkost…
Kristova krev je opojné víno, vzácné a čisté!
Protiví se mi bezkrevné intelektualistické křesťanství, prodávané ve sterilním balení,
zbavené skandálních symbolů, které však ukazují na samu podstatu evangelia. Živá
víra potřebuje zemitost, citovost, obrazotvornost!
Bez draze prolité krve, bez úděsnosti kříže, bez krutých ran Kristových není spásy.
Jinak je marné naše pachtění! Jenom zabíjíme čas. Mizíme v jámě smrti, kde budeme
všichni zapomenuti, znicotněni na prach, ať už jsme se za živa ohlíželi napravo nebo
nalevo…
Raději se Kristovou krví dávit, než se jí štítit! Raději se jí zpíjet, než se povýšenecky
bavit, jakým „hloupostem“ ti primitivní barbarští křesťané věří! Jsem šťastný barbar
a primitiv... Pohrdněte mnou, vy zjemnělí civilizovaní lidé, že plesám a poskakuji, ale
já tančím s plnou číší nad pramenem života!
Kdežto vy chodíte s prázdnými hrnci k vyschlým studnám, nabíráte písek, co skřípe
mezi zuby, a libujete si: Jaká vybraná lahůdka! A nedosti na tom! Sypete horký písek
do úst žíznícím dětem, a protože na rozdíl od vás ještě neztratily chuť, divíte se, že si
zakrývají pusinky a usedavě pláčou… Tahají vás za ruce a křičí: „Maminko, chci pít,
chci se koupat! Co mi to dáváš? A proč mě vedeš pryč?“
Lidská duše je přirozeně křesťanská. Jejím předobrazem je Kristus, podle něhož ji
Bůh stvořil. Běda těm, co maličkým zabraňují přicházet k sobě, ke své duši, i k Bohu duši naší duše!
16
Moudrý Gamaliel
Ve sboru jsme diskutovali o Husovi a kostnickém koncilu. Z četby Husových dopisů
a kroniky Petra z Mladoňovic jsem vyrozuměl, že Hus přijal své odsouzení jako účast
na utrpení Krista, jako krajní způsob, jak ho následovat. Zaujal mě názor historika
Jana Láška, že smrtí na hranici učinil Hus eschatologické znamení, ohlašující příchod
posledních časů a Kristův návrat.
Namísto království nebeského však přišla revoluce - cepy, sudlice… A přesto Kristus
sestoupil a zjevil svou slávu mezi lidmi: v přijímání z kalicha, v písních Jistebnického
kancionálu, v Bibli kralické, v díle Komenského… Mnohotvárná je milost Boží, která
dala vyrašit nádherným květům i ze zplundrované země, rozryté kopyty křižáckých
koní, zbrázděné koly táborských vozů!
Poměřovat soud Husův se soudem Kristovým není v husitské církvi neobvyklé, ale
v naší sborové diskusi se mi naskytla možnost jiného, přiměřenějšího srovnání. Bratr
Jakub na adresu kostnických soudců jakoby mimochodem pronesl: „Neměli mezi
sebou Gamaliela…“
Nejprv jsem nepochopil, než jsem se rozpomněl na 5. kapitolu Skutků apoštolských.
Petra a jeho druhy pohnali před Veleradu, neboť učili, že Ježíš je Mesiáš. Velekněží se
chystali zabít je, ale moudrý farizeus Gamaliel je zarazil: Nechte tyto lidi a propusťte je.
Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty
lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu.
Naneštěstí pořád proti němu bojujeme, odháníme ho od sebe. Bez Boha Otce a bez
Matky Církve jsme sirotci a jednáme podle toho - jako bezprizorní děti…
Ruka Páně
Vyjeli jsme si na rodinný výlet do kláštera v Plasích. Tamní konvent je vynikajícím
dílem Jana Blažeje Santiniho. K zájmu o stavby tohoto slavného barokního architekta
mě přivedla četba románu Miloše Urbana Santiniho jazyk.
Asi dva kilometry před Plasy jsem na kluzké silnici prudce zabrzdil, abych se vyhnul
protijedoucímu autu, vynesenému ze zatáčky… Naše stará škodovka dostala smyk.
Skončili jsme napasovaní ve svodidlech… Chybělo málo - a čelně bychom se srazili
s jiným vozidlem.
Moje žena Lucie šla s dětmi polní cestičkou napřed, já čekal, až hasiči vyprostí auto…
Plechy zohýbané, ale kola neupadla a z motoru neteklo. Policajt přimhouřil oči, ať se
vrátíme domů po vedlejších silnicích… Manželka si povzdechla: „No, to jsme pěkně
dojeli!“ Náš pětiletý Kryštof odpověděl: „Nevadí, mami, chránila nás ruka Páně! Bůh
není vidět, je schovanej v nebi, ale držel naše auto vzadu za kufr!“
Klášter jsme si prohlédli a s otlučeným autovrakem se krokem doploužili k domovu.
V noci jsem pak nemohl usnout. V posteli se mi točila hlava pomyšlením, jak zblízka
na nás možná i dýchla smrt…
Jak tenoučká je nit našeho osudu! Visíme nad propastí, nitka se chvěje, kmitá, už už
povoluje… Mezi námi a nicotou není než napřažená ruka Páně, v tom se Kryštůfek
nemýlil! Po dnešku se ztotožňuji s poutní písní Davidovou: Duše naše jako ptáče unikla
osidlu ptáčníků. Osidlo se ztrhalo, i unikli jsme!
17
Quo vadis?
Legenda vypravuje, že apoštol Petr chtěl opustit Řím, aby se vyhnul pronásledování,
které vůči křesťanům rozpoutal císař Nero. V městské bráně však Petr potkal Krista,
jdoucího naopak do Říma. Zaskočený apoštol se ho otázal: Quo vadis, Domine? „Kam
kráčíš, Pane?“ Kristus mu v legendárním podání odpověděl: „Jdu do Říma, abych byl
znovu ukřižován.“ A Petr poznal, že musí následovat svého Pána. Obrátil se nazpět,
aby s oběťmi Neronova krvavého šílenství sdílel jejich utrpení i smrt pro víru. Avšak
víra v Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného přemáhá smrt, otvírá bránu do nebeského
Jeruzaléma!
Ježíš zná cestu připravenou pro ty, kteří v něho věří a vyznávají ho. On sám je přece
ta cesta, pravda a život. Petrova otázka, kam kráčí Pán, je vlastně tázáním, kudy se
máme ubírat my, které si Pán svolal do církve. Quo vadis, ecclesia? Kam kráčíš, církvi?
Jdeš v požehnaných stopách Kristových, i když je to cesta bolestná, lemovaná našimi
životními kříži?
Už mnohokrát jsme předvedli, že se umíme obrátit ke světu a přejímat jeho manýry.
Světská společnost nás za to kupodivu nechválí, jsme jí lhostejní. Ale Kristu lhostejní
nejsme! Což není v moci Ducha Svatého obrátit nás k pravdě, strhnout slovy věčného
života, vloženými do kořenů církve?
Ponouknuti Duchem ptejme se jako Petr: „Kam kráčíš, Pane?“ Ježíš se přece ubíral po
cestě křížové. Obětoval se. Vykonal to, čeho my nejsme schopni - a tak nás hříšníky
před Bohem zastoupil! S nevypravitelnou láskou se táže své záletné nevěsty: „Kam
kráčíš, církvi?“ Odpovězme: „Spěcháme k tobě, Pane. Tlučeme ti na dveře. Prosíme,
otevři nám!“
Co mají Athény společného s Jeruzalémem?
Staří husité měli národní a politické zájmy, na které se ještě dnes mohou odvolávat
ideologové nebo politici. Ale zápas, který Husovi dědicové vedli, byl ve své podstatě
duchovní, křesťanský. Šlo jim o věrnost Kristovu zákonu ve věcech víry i v mravech.
Husité se sice shodli na společném základním programu (Čtyři artikuly pražské) i na
závazném měřítku víry a mravů (jímž je Písmo svaté), ale dělil je postoj k církevním
tradicím. Do jaké míry věrnost pravdě Kristova evangelia vyžaduje příklon či odklon
od katolické nauky a církevních struktur?
Umírnění utrakvisté a radikální táborité (a po nich Jednota bratrská) na tuto otázku
podávali rozdílné odpovědi. Ale soudné husitské teology nikdy nenapadlo popřít to,
co bylo věřeno „vždy, všude a ode všech“ (zásada stanovená Vincencem z Lerina), co
všechny křesťany ve víře spojuje v bratry a sestry, co je tedy v nejširším smyslu slova
katolické - všeobecné.
Společně sdílenými prameny víry musí být svlažováno každé křesťanské obecenství,
má-li se v něm uskutečňovat jediná, svatá a všeobecná církev Kristova. To staří husité
dobře věděli. Chtěli přístup k pramenům víry pročistit, nikoli tyto prameny zapečetit
kvůli usilování o jiné, byť i vznešené hodnoty. Je hezké, že se občanská společnost ve
svých demokratických a humanitních ideálech inspirovala husitskou reformací, ale
ani demokracie ani laický humanismus nemohou člověka spasit, zachránit od hříchu,
dát mu věčný život a sjednotit ho s Bohem.
18
Komenský poznamenal: „Cesta do nebe je jediná, Kristus; a pravda je jediná, Kristus;
a život jediný, Kristus.“ V těchto slovech je shrnuto, kam směřovala české reformace.
Křesťan ví, že spásu mu nedá žádná státní, národní nebo politická ideologie. Spása je
od Boha, který poslal Spasitele - Krista. Církev může hájit demokratické a humanitní
ideály, ale musí hledat Boží království a jeho spravedlnost! Boží spravedlnost naplnil
Ježíš Kristus. Osvobodil nás ke svobodě. Kristova církev stojí na straně spravedlnosti
a svobody, na straně života. Proto jí apoštol Pavel dává za úkol zvěstovat živého
Krista: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my
jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu.
Smrt nemohla Krista pohltit, neboť se v něm srazila s Bohem, jehož moci se musela
podřídit. Křesťanská kréda začínají vyznáním jediného všemohoucího Boha. U něho
není nic nemožné. Proto věřím, že křísí z mrtvých. Že v osobě Ježíše Krista sjednotil
své božství s naším lidstvím. Že jediný Bůh žije třemi způsoby bytí a v každém z nich
je Bohem osobním - Otcem i Synem i Duchem Svatým.
Věřím, že Kristus ustanovil pro svůj lid prostředky spásy, svátosti, v nichž se spásné
Boží slovo mocí Ducha spojuje s hmotnými prvky - ve křtu s vodou, ve Večeři Páně
s chlebem a vínem. Skrze svátosti Spasitel navazuje a upevňuje spojení s námi, které
s Bohem smířil svou obětí a oživil svým vzkříšením.
Věřím, že až se dovrší tento věk, vrátí se Kristus v moci, vzkřísí mrtvé a promění živé
a zasedne k Soudu. Věřím, že kdo vyznává Ježíše jako Pána, vejde do věčného života,
ale kdo ho odmítne či zapře, sám že se odsoudí…
Takové je poselství Písem. Z pravdivého biblického svědectví vyrůstá víra každého
společenství, jež nezapomíná, čím se křesťanská církev liší od spolku náboženských
fantastů. Jedině víra založená na živém Bohu a na živém Kristu totiž buduje živoucí
společenství bratří a sester, náležejících svému Pánu a Spasiteli. Tuto víru nazývám
katolickou - všeobecnou, neboť je tmelem jednoty křesťanstva.
Středověcí husité považovali takovou víru za nutnost, bez důsledků z ní vyvozených
by zakoušeli „nouzi spasení“. Pro dnešní „ nevěřící věřící“ je drahým nedostatkovým
zbožím. Avšak naše církev, jež se odvážila vetknout si do názvu přívlastek husitská,
by se ve víře a mravech neměla spokojit s ničím menším, než s opravdovým luxusem
Kristovým! Nesmí se pídit po ideologických či teologických diskontech, kde nabízejí
produkty sice levné a lákavé, ale z dílny Mefistofelovy…
Svět je posedlý duchem směšování, plácání jednoho přes druhé. Zato duch evangelia
učí rozlišování. Církev musí rozlišovat. Stále aktuálně znějí už od starověku prudká
slova Tertuliánova: „Co mají společného Athény s Jeruzalémem?“ A sv. Jeroným se
vznětlivostí sobě vlastní dodává: „Jaký souhlas Krista s Beliálem?“
Mrtví pohřbívají mrtvé
Nemohu se dovolat sestře Heleně. Blíží se k devadesátce, je zesláblá, neopouští svůj
byt. Žertuje, že umře doma na gauči, kde tráví nejvíce času… Podobně jako jiní staří
lidé, za nimiž chodím na návštěvy, dovede zajímavě vyprávět. Například jak se před
válkou zamilovala do polského důstojníka…
Klepu na dveře bytu, zevnitř se nic neozývá. Vhazuji do schránky lístek se vzkazem
pro Heleninu dceru, ať se mi ozve, co se s maminkou děje. Nejspíš upadla, odvezli ji
19
do nemocnice, domýšlím se. Cestou na faru se mě však zmocňuje neodbytný pocit,
že stařenka je po smrti a že mezi došlou poštou najdu parte…
A skutečně - z obálky, podstrčené pode dveřmi, vytahuji smuteční oznámení a dopis
s prosbou, abych na zesnulou vzpomenul při mši. Umřela před pár dny v nemocnici,
kam ji převezli poté, co doma upadla a zlomila si stehenní kost. Předtucha se mi sice
potvrdila, ale raději bych se mýlil…
Čtu, že pohřeb se konat nebude. Zpopelní ji bez obřadu, tiché rozloučení se odehraje
pouze v kruhu rodinném… Takto mrtví pohřbívají své mrtvé. Ale nesoudím je za to.
Zdalipak někdo zapláče nad mou rakví? Anebo kdo se nade mnou pomodlí, když
skoro nikdo se dnes neumí ani pokřižovat, natož aby znal Otčenáš? Černá groteska
z karlovarského krematoria: smuteční hosté si šeptají, že pohřby jsou sadismus, měly
by se zakázat…
Když jsem se sešel s osiřelou dcerou, uvedl jsem ji do značných rozpaků nabídkou,
že uložení urny s matčinými ostatky pietně doprovodím modlitbou. Prý se nejprve
poradí s rodinou a pak mi dá vědět. Vím, že nedá…
Z pozůstalosti mi dovolila vzít si knížku, která mi bude milou sestřičku připomínat Ovidiovy Proměny s pozoruhodnými ilustracemi Pabla Picassa. Habent sua fata libelli.
Knihy mají své osudy. Putují od majitele k majiteli, z ruky do ruky. I moje knihy ode
mě poputují dál, jen doufám, že ne do sběru nebo do popelnice…
Ve službě
Se svými farníky jsem se v Sokolově seznámil vpravdě křesťansky - u nemocničního
lůžka předchozího faráře, zotavujícího se po operaci. Pochopil jsem až později, že to
bylo znamením, jak si mám ve farářské službě počínat - že se jim musím otevřít tak,
jako se oni otevřeli mně, a doprovázet je životem jako přítel, který jim s pomocí Boží
dává naději a přináší pokoj a útěchu.
Ne vždy jsem ve své službě obstál… Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem vůbec obstál
a zdali někdy obstojím. Spoléhám na milosrdenství Boží. Učím se pokoře, ve vědomí,
že kněz musí setrvávat v pokání a poklekat na kolena před křížem našeho dobrého
Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Také cítím, že mě farářská služba vnitřně tříbí, přetváří duši, pročišťuje srdce. Nutí
mě podřizovat se nárokům evangelia. Máloco je tak vyčerpávající, jako boj se stále
přežívajícími hříšnými zvyklostmi, se starým Adamem v nás…
Ale Pán Bůh mi nabídl jedinečnou šanci - oddat se novému dílu, a tak zapomenout
na vše staré, přesměrovat se od sebe k bližnímu. Společně máme za úkol pečovat
o dům Hospodinův - o církev, která věří, a protože věří, tak se modlí, a protože se
modlí, tak se z ní rozlévá požehnání do světa.
Církev v Boha věřící a Boha vyznávající, k Bohu se modlící a Božím jménem žehnající
je předzvěstí přicházejícího Božího království. Pět roků si mě Hospodin otesával, až
jsem konečně poznal, že ve víře, vyznání a modlitbě se zapouštějí pevné kořeny
nejen farářské služby, ale celého křesťanského života. A z toho vyplývá, že základní
činností církve je bohoslužba.
Věřit, vyznávat, modlit se, žehnat, prostě křesťansky žít, sloužit a svědčit - to nejsou
trpké nudné povinnosti, vždyť liturgie se slaví! Křesťanský život je slavností, svátkem,
20
zdrojem radosti! Byť jsme pronásledováni, ubíjeni opakovaně se vracejícími bolestmi,
starostmi, selháními, přesto - anebo právě proto - nám postačuje Boží milost. Neboť
milostí jsme spaseni!
Bůh si z nás stvořil své děti, zachráněné, omilostněné. Z této jistoty víry se rodí pravá
radost. Křesťanova radost není pomíjivou emocí, nýbrž hlubinným stavem, pevným
podložím duše, která sbírá odvahu nést kříž a donést jej až k probodnutým nohám
ukřižovaného Beránka Božího, zvoucího nás: Pojďte ke mně všichni, kdokoliv se lopotíte
a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout!
K světlu nelze jíti?
Navracím se k literatuře svého dospívání, k mytologiím a romantismu, k Tolkienovi
a Máchovi. V duchu srovnávám, jak dílo těchto autorů na mě působilo před třinácti
čtrnácti lety a jak na mě působí teď. Změnil se mi úhel pohledu, jímž na jejich tvorbu
nahlížím, ale přesto rozechvívají mé srdce podobně jako kdysi, i když je už nehltám
tak vášnivě…
Nyní mě k nim přitahuje fragmentárnost, nedokončenost, neuzavřenost, intimita
deníkových záznamů, záhadnost opuštěného příběhu, jehož smysl je neznámý anebo
jen naznačený. Budoucnost není daná. Cesty jsou rozvětvené, některé otevřené, jiné
uzavřené… Kudy se dát? Kam jít?
Osudem zkoušený hrdina dumá na břehu bouřlivého moře. Osamělý, světu odcizený
poutník upíná oči i mysl ke kamenité stezce mizející v klínu drsných hor… Otočím
na další stránku - ale ta je prázdná! Nastala noc. Přijde ráno, vzejde jitřenka? Tolkien
věřil, že ano. Máchovi zbyla jen temnota, prázdnota, do níž ho pojme země:
Temná noc mne v hloubi tiskne,
jasná noc mě vzhůru vábí;
temné hlubiny se hrozím,
ach! a k světlu nelze jíti.
Žít bez Boha, přebývajícího ve světle, a bez jeho Syna, který je světlem světa i světlem
lidí, dal bych rozervanému básníku Máje plně za pravdu.
Dopis
„Davide, příteli,
vždycky jsem to byl já, kdo více bral, zatímco tys více dával. Stále jsem po tobě něco
žádal, něco potřeboval. Pokaždé jsi mi pomohl, nepohrdl jsi mnou v mé nešikovnosti
a neznalosti, které projevuji v hojné míře právě v těch oblastech, v nichž ty vynikáš.
Tvé přátelství je nezištnější než moje, což mě, křesťana a kněze, ukazuje ve špatném
světle…
Ale teď splácím dluh. Konečně chci dávat, a nejenom brát. Přeji si rozdělit se s tebou
o všechno, čeho se mi dostalo zcela nezaslouženě. Zvu tě vykročit na cestu, začínající
za dveřmi skrytými v srdci každého člověka. Tou cestou i dveřmi je náš nejvěrnější
přítel a prvorozený bratr Ježíš Kristus. Víra je klíčem k tajným dveřím a vstupenkou
na úzkou cestu!
21
Vím, že si vlastní hlavou a rukama dovedeš opatřit, co potřebuješ k živobytí. Umíš se
o sebe postarat, byť jistě ne bez starostí. Protože přítel umí naslouchat příteli, prosím,
naslouchej nyní i ty. Jedno ti totiž schází, právě to jediné potřebné, unum necessarium,
na čem závisí všechno, dokonce i tvůj život. Chybí ti spása.
Možná jsem tě naštval či rozesmál. Snad si říkáš, že tvému životu sice něco chybí, ale
rozhodně ne spása. Ale co když? Osmělíš se sdílet se mnou poselství o spáse, dobrou
zprávu - čili evangelium - o Boží záchraně člověka? My oba žijeme ve světě, který se
domnívá, že spásu nepotřebuje. Nezabývá se jí, dává najevo, že se jej netýká, probíhá
mimo něj… Co ty, příteli? Máš svobodu. Jak s ní naložíš? Kam ji obrátíš?
S lidskou svobodou je to složité. Až příliš často se zaměňuje za svévoli, za pochybné
právo dělat si, co já chci, za všech okolností a za každou cenu - nejen se sebou, ale
i s bližními. Svévolně zneužitá svoboda se vždycky obrací proti nám, neosvobozuje,
nýbrž zotročuje… A co tvé svědomí? Nakolik jsi dovedl se svou svobodou nakládat
správně a nakolik svévolně?
Když jsem si na prahu dospělosti položil tuto nepříjemnou, sebeobviňující otázku,
moje svědomí - jímž tehdy pohnulo Boží vedení - mě usvědčilo ze svévole, kterou
Bible nazývá nepopulárním slovem: hřích. Ze stavu, do něhož jsem klesl svévolným
zneužíváním svobodné lidské vůle, mě dokázal zachránit jedině ten, jenž nikdy své
svobody nezneužívá, neboť ji plně rozvíjí všeobjímající, neslýchanou božskou láskou.
Kdože nám zdarma, z pouhé milosti, nabízí spásu, vykoupení z hříchu a osvobození
k pravé svobodě? Stojí psáno: Svobodu nám vydobyl Kristus.
Nebyl bych tvým přítelem, kdybych neděkoval Bohu za mnoho dobrých darů, jichž
se ti dostalo. On je dárcem. Své talenty jsme si sami nenaspořili… A co bych to byl za
přítele, kdybych se ti nezmínil o nabídce, že i ty smíš od Boha přijmout největší dar,
nejdražší poklad? Mé ruce jsou prázdné, nemohu ti nabídnout víc, než svědectví, že
spásou obdarovaný člověk se raduje z nového života svobody a lásky: Život, který
nyní žiji, žije ve víře v Boha a Krista, který si mne zamiloval.
Křesťanská víra, kterou ti toužím osvětlit, po tobě nevyžaduje spekulaci o neosobním
božstvu, „něčemu nad námi“, lhostejnému vůči našim osudům. Evangelium přináší
úžasnou novinu: Bůh si tě zamiloval! A Bohu, který tě miluje, můžeš věřit! Víra se
osvědčuje láskou: Kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha,
protože Bůh je láska.
Před třiceti lety ses narodil a dostal jméno, ale není to jméno křestní, zapsané v knize
života v nebi. Teď se však můžeš podruhé narodit - ne z těla matky, nýbrž z Boha.
Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Tělesným zrozením jsi započal
život vezdejší, duchovním znovuzrozením získáš život příští. Stačí obrátit se k Bohu,
našemu Otci, s vyznáním, že věříš dobré zprávě o spáse, kterou ti daroval ve svém
Synu Ježíši Kristu: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho
věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Obrácení k Bohu a víra v Božího Vyslance Ježíše Krista tě přivedou ke znovuzrození
z vody a z Ducha Svatého - ke svátosti křtu. Dostaneš nové, křestní jméno, jímž si tě
Bůh zavolá a pozve k sobě: Vejdi v radost svého Pána!
Příteli, pro Boha znamenáš všechno. Co Bůh znamená pro tebe? Pamatuješ, jak jsi za
našich studentských let navštívil sbor v Praze-Nuslích, kde jsem byl pokřtěn? Mému
22
faráři jsi tenkrát řekl: »Křesťan nejsem, ale v Boha věřím…« V jakého Boha? Co brání,
abys věřil, že Bůh je láska?
Píšu ti vpředvečer svátku Křtu Páně. Ježíš se nechal pokřtít na důkaz toho, že soucítí
s námi hříšníky, které přišel spasit. Modlím se za tvé obrácení a spásu. Avšak není
v mých silách, abys ten dar přijal… O tom rozhoduje Boží milost - a tvoje svoboda!
Otevřeš se Boží milosti? Já vyznávám spolu s apoštolem Pavlem: Nechci odmítnout
Boží milost.
Doposud jsem od tebe bral. Nyní chci dávat. Přijmeš mé pozvání k rozhovoru o víře?
Rozhodnutí je na tobě. Přijmeš-li, posečkej chvíli! Minula hodina po půlnoci, ještě
krátká modlitba a jdu spát. Přeji ti: Pán buď s tvým duchem.“
Tento dopis jsem našel, když jsem vyklízel šuplíky a dělal si pořádek v papírech…
Nikdy jsem jej neodeslal. K rozhovoru o víře jsem Davida nepozval, dluh nesplatil.
Pořád beru a nic nedávám. Pane, smiluj se!
Pouť
Ve svátek blahoslaveného Hroznaty jsem se vypravil na pouť do kláštera v Teplé.
Právě zde jsem před sedmnácti roky poprvé nezřetelně zaslechl, jak mě Bůh volá, jak
šepotá mé jméno... V opatském kostele se vkleče modlím před prostým kamenným
sarkofágem, v němž leželo Hroznatovo tělo, než jeho ostatky přenesli do relikviáře:
„Ježíši, ty mě znáš, ty víš, kam se moje myšlenky rozutekly. Hoď na ně rybářskou síť,
seber je všechny, špatné vyhoď, dobré uchovej!“
Hroznata přišel na svět bez dechu, zalknutý. Chůva se za něho modlila - a on ožil.
Koho se Ježíš dotkne, je zachráněn!
Když Panna Maria nosila pod srdcem Ježíše, připutovala na návštěvu ke své těhotné
příbuzné Alžbětě. Ta byla již v šestém měsíci, ale dosud v sobě nepostřehla žádný
pohyb. Mohla se obávat, že její plod je mrtvý. Ale v blízkosti Ježíše pocítila, že dítě se
pohnulo, že žije! Vždyť Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život.
Pane můj, tys oživil nenarozeného Jana Křtitele i právě narozeného Hroznatu. I do
mě vlij nový život!
Nedotýkej se mne!
Ve svátek Máří Magdalény se čte z Janova evangelia příběh vzkříšení. Máří s pláčem
přichází k Ježíšovu hrobu, ale nachází jej prázdný. Potkává muže, jehož považuje za
zahradníka, a ptá se ho, kam zmizelo Mistrovo tělo. Jestli je odnesl, ať ukáže, kam je
položil… A domnělý zahradník ji osloví: „Marie!“
Uplakaná žena, z níž Ježíš kdysi vyhnal sedm démonů, prohlédne přes slzy a pozná
svého milovaného Pána - vzkříšeného! Samou radostí se mu vrhne k nohám a chce je
obejmout, chytnout se jich a už nepustit… Být s Ježíšem už navždycky… Nenechat si
ho vzít od nikoho…
Ale Ježíš její láskyplné gesto odmítá záhadným výrokem: Noli me tangere! „Nedotýkej
se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ A vybízí ji: „Jdi k mým bratřím a pověz jim,
že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu, k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Zřejmě si
přeje, aby vystrašení a na duchu skleslí apoštolové byli co nejrychleji zpraveni o jeho
zmrtvýchvstání. Radostná zvěst nesnese odklad, na citové výlevy není čas, prosím tě,
milá Máří, běž!
23
Římský biskup Řehoř Veliký v jedné ze Čtyřiceti homilií na evangelia podává hlubší,
dogmatický výklad zmíněného podivného výroku. Máří se Ježíše nesmí dotknout,
poněvadž on dosud nevystoupil k Otci: „V našem srdci vystupuje zajisté Ježíš k Otci,
když je věřeno, že je roven Otci. Neboť v srdci toho, kdo nevěří, že Syn je roven Otci,
nevystoupil Pán ještě k Otci. Opravdově se tedy dotýká Ježíše ten, kdo věří, že Syn je
souvěčný s Otcem, že je roven Otci věčností podstaty.“
Pro Máří, která Ježíše miluje čistou láskou, by jistě bylo úžasným zážitkem dotknout
se ho fyzicky. Avšak důležité je dotýkat se Ježíše vírou: věřit, kým Ježíš skutečně jest,
že s Otcem sdílí jedno božství, a proto je mu roven, byť ve své lidské přirozenosti mu
byl podřízen jako svému Bohu. Tato víra je darem Ducha Svatého, plodem Osvícení,
nahlédnutím do tajemství Nejsvětější Trojice, jednoho Hospodina Boha bytujícího ve
třech osobách Otce i Syna i Ducha Svatého.
Podle bratra Jakuba se křest Duchem Svatým projevuje vírou v Ježíšovo přebývání
po pravici Boží. Kdo sedí po Boží pravici, je Bohu roven, vládne s ním z téhož
nebeského trůnu. Kéž i v mém srdci Ježíš vystoupí k Bohu Otci, k jeho pravici, jako
tam jistě vystoupil v srdci kající a milující Máří Magdalény!
Znamení na čele
Šimon, mladý hledač pravdy, chodí za mnou na faru popovídat si. Hloubá nad magií
a hermetismem. Ukazuje mi „esoterickou“ literaturu, z níž čerpá. V dospívání jsem si
prošel něčím podobným, takže mám pochopení... Z nábožensko-filosofického guláše,
do něhož jsem spadl po hlavě, mě naštěstí Pán Ježíš vytáhl jako Petra topícího se ve
vodách. Nabídl mi čistého vína z kalicha spásy.
Šimonovy názory připomínají zaplevelené pole. Semínka pravdy zastiňuje rozbujelé
bodláčí nejrůznějšího mysteriózního blábolení. Tu a tam se však mihne i svaté jméno
Kristovo... A zde svítá naděje!
Snažím se Šimonovi vysvětlit, že k poznání Krista postačuje prostá důvěřující víra,
žádné okultní vědomosti! Křesťan se umenšuje, aby v něm Kristus mohl růst. Jestliže
se Kristu s důvěrou a prostotou srdce neotevřeme, o Bohu a velkolepém Božím plánu
spásy se nedozvíme zhola nic… I kdyby se nám zdálo, že se Krista dotýkáme, tak jen
hmatáme do prázdna a zaplétáme se do svůdných fantasmat, jimiž si svou duchovní
prázdnotu zabydlujeme.
Mluvím a mluvím, argumentuji, polemizuji, a náhle mě Šimon přeruší: „Ten kříž na
čele máš vytetovanej nebo namalovanej?“ Jsem zaskočen. Nikdy mě ani nenapadlo,
abych si nechal na čelo vytetovat nebo namalovat znamení kříže! Ale copak si mě
Bůh neoznačil znamením svého obětovaného Syna? Což nejsem křesťan? Příslušnost
ke Kristu je symbolizována znamením kříže, pečetí, postřehnutelnou pouze vnitřním
zrakem, na rozdíl od židovské obřízky…
Farář není guru, nevede věřící k sobě, nýbrž k Bohu. Jestliže Šimon na mém čele vidí
Kristův kříž, děkuji za to Hospodinu. Takový zázrak je přece nad mé „evangelizační“
schopnosti! Mladého hledače pravdy ještě víra neuvedla do tajemství Kristovy oběti,
ale milost Boží v něm už pracuje. Vše přijde v pravý čas!
„Přeji ti, abys pochopil, prohlédl a měl účast mezi těmi, jimž poznání vtiskuje jakési
viditelné znamení, podle něhož se v lásce navzájem poznají... Ale nevnucuj se Kristu.
24
Když bude chtít, tak nejenom přijde, ale představí se též jménem. Ty nejsi z těch,
které je třeba nabádat, aby neodmítli… Buď věrný své cestě!“ (Zdeněk Kratochvíl,
Pramen poznání).
Zázrak uzdravení
Mnozí křesťané pochybují, že Ježíš by je mohl uzdravit na těle. Ostýchají se uvěřit, že
prostředkem uzdravení je modlitba v Ježíšově jménu. Není se co divit! My kněží jim
to příliš neusnadňujeme. Pracujeme s formuláři pro „útěchu“ nemocných, nikoli pro
uzdravení nemocných. Zdůrazňujeme, že Ježíš zbavuje nemocí duše. Nedáváme tím
však najevo, že je nám dobrý pro duši, ale ne pro tělo? Copak Spasitel duše nemá ve
své moci i spásu těla?! Vždyť se vtělil - vzal na sebe lidské tělo a posvětil je! Nový
zákon i Apoštolské krédo dosvědčují křesťanskou víru ve vzkříšení těla, v záchranu
a obnovu celého člověka.
Před čtyřmi lety za mnou přišli věřící rodiče malého chlapečka, narozeného s těžkou
cukrovkou. Hrozí, že v pubertě zcela oslepne. Prosili mě o modlitbu za jeho zdraví.
Co jsem měl dělat? Nabídnout jim útěchu nemocných? Vyzvat je, ať se pokorně smíří
s křížem, který musí nést?
To je sice křesťanské, ale srdce mi napovědělo, že správné je tímto způsobem utěšit
osmdesátiletou babičku, jíž nezabírají léky. U nemocného batolete je mou povinností
úpěnlivě prosit za uzdravení, a pak ať se děje vůle Boží!
Proto jsem uposlechl apoštola Jakuba: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti
ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného,
Pán jej pozdvihne. Na chlapce jsem vložil ruce, pomazal mu čelo a prosil, ať se na něm
projeví uzdravující moc Kristovy lásky. Se mnou se modlili všichni přítomní, včetně
starších církve, presbyterů v původním smyslu slova - bratří a sester zmoudřelých
nikoli věkem, nýbrž vírou, nositelů duchovních zkušeností, získaných obecenstvím
s Kristem v časech dobrých i zlých.
Když se apoštolové snažili pochopit, proč je někdo slepcem už od narození, zeptali se
Ježíše: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče? Ale
Ježíš jim odpověděl: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky
Boží.
Často si ten příběh opakuji. Co nám překáží konat na našich nemocných skutky Boží
ve jménu Spasitele Krista? Malověrnost, strach, že bychom byli za fanatiky nebo za
naivky, kdybychom spolu s příkazy „obyčejných“ lékařů zachovávali také přikázání
božského terapeuta Ježíše a věřili v sílu modlitby!
Proto si uzdravující moc Kristovu spiritualizujeme, omezujeme její působnost pouze
na duši. Jenže takový postoj je příznakem nedověry - smrtelné nemoci, kterou Ježíš
přišel zdolat… Pravdivé tvrzení, že je lékařem duše, totiž zůstane bezzubou poučkou
z katechismu, pokud ho nenecháme, aby naší malověrnost vyléčil, aby ji z naší duše
vyoperoval!
Lidskou psýchu trápí rozličné neduhy. I do rodiny církve se vplíží skleslost, smutek,
deprese… Letos v únoru, když venku bylo sychravo a mlhavo a na mysl padly stíny,
sevřely mě pocity zmaru:
Dnes odemykám
A zítra ztratím klíč
25
Ve dveřích černá díra
A nikdo neotvírá
Večer se modlím
A bojím se říct Amen
Ať ten strach pomine
Jesu Christe Domine
Jestliže pochybujeme, že Ježíš přemáhá nemoci těla, jak si můžeme být jisti, že zahojí
zraněnou duši? Všechno je možné tomu, kdo věří! Než Spasitel nemocného uzdravil,
otázal se ho: Věříš, že to mohu učinit?
Sestru Markétu z našeho sboru v mládí soužila nervová nemoc. Na zjitřenou duši
nepomáhalo polykání předepsaných prášků… Na dovolené v Německu s manželem
navštívili nedělní bohoslužby v tamním kostele. V kněžišti se vyjímal nápis: „Neboj
se, toliko věř!“ A sestra Markéta si vzala k srdci Pánova slova. Nervy se uklidnily.
Nemoc vyhasla. Medikamenty dávno nebere.
Jelikož se víře nelze naučit jako abecedě či násobilce, ani zjevné zázraky, které Ježíš
činí, automaticky nezpůsobí, že se obrácení neznabozi přihrnou ke křtitelnicím... Ale
nám, malověrným křesťanům, ať jsou svědectvím o spásné moci Boží!
Útlá síla
Oblíbil jsem si dva obtížně souměřitelné skladatele soudobé tzv. vážné hudby. Miloš
Bok, zarputilý věrozvěst ze zpohanštělých západních Čech, vytváří od prvního taktu
klasicky krásná, výrazná díla, místy až ohlušující zničující síly. Posluchače drtí i hladí
vášnivými vyznáními víry, v nichž živá dvoutisíciletá tradice církve slaví triumf nad
duchovní mělkostí dnešního světa.
Slavný Estonec Arvo Pärt, více než Bok otevřený modernismu a minimalismu, dává
ve svých kompozicích mnohem větší prostor tichu. Jeho hudba se z ticha přímo rodí,
ožívá křehkou, zprvu takřka nepostřehnutelnou přitažlivostí…
Ve vokálních číslech znějí jemné, jakoby ztlumené hlasy. Vyniká tak nesamozřejmost,
vzácnost, „útlá síla“ (jak by řekl Klement z Alexandrie) zhudebněného biblického
nebo liturgického textu, snadno přeslechnutelného spásného poselství… Dílem Arvo
Pärta ve spoustě variací zvučí verš evangelia: Kdo má uši k slyšení, slyš!
Na kazatelně
K liturgii ve svátek Proměnění Páně připravili moji přátelé hudební doprovod pro
varhany, dvoje housle a flétnu. Kvůli akustice jsme si zapůjčili evangelický kostel.
Stísněné prostředí našeho sboru hudebním výkonům příliš nepřeje…
Odvykl jsem si sloužit v opravdovém kostele. Na kazatelně jsem se cítil nesvůj, nerad
shlížím na lidi svrchu. Byly doby, kdy jsem si to naopak užíval…
Moje slova i gesta se mi teď zdála křečovitá, patetická, divadelní. Umění liturgické
služby přitom závisí na přirozenosti, docílené pochopením rituálu jako uměřené
střední cesty, jak se vyhnout přepjatým nebo strojeným emocím. Liturg si musí
osvojit citovou uměřenost. Pak z jeho služby sálá pokoj. „Liturgie je spoutaný cit.“
(Romano Guardini, O duchu liturgie).
26
Ke svatému přijímání k mému podivu přistoupil i pravdu hledající Šimon. Nevěděl
jsem, že je pokřtěný, a tak jsem mu nenabídl tělo a krev Páně, ale „pouze“ požehnání.
Avšak on stál a čekal. Šeptem jsem mu tedy položil otázku: „Věříš v Ježíše Krista jako
Pána a Spasitele?“ Znejistěl. Proto jsem ho požádal - a jen doufám, že dosti taktně - ať
přijímání Večeře Páně odloží na později…
Bylo mi z toho trapně, nicméně chléb života i kalich spásy jsou pro zasvěcené! Křtem,
podstoupeným v dětství, pozval tě Bůh do své rodiny, Šimone. Chceš-li být zasvěcen
do pravých mystérií, odpověz vírou na Boží pozvání! Připoj se k našemu sborovému:
Amen! Jen se modlím, aby ses tím prozatímním odmítnutím nezatvrdil…
Mých úst jste se nedoptali
Sv. Augustin shledal v člověku tři základní vlastnosti, jež ho činí stvořením k Božímu
obrazu: rozum, vůli a paměť. Ztráta paměti vede k nerozumnému opakování hříchů
minulosti a podkopává vůli nepřidávat k nim prohřešky nové a ještě horší… Proto si
židovská i křesťanská víra tolik zakládají na připomínání a zpřítomňování minulosti.
Biblicky věřící lidé si jsou vědomi, že na určité osobnosti, události, slova a skutky se
prostě nesmí zapomenout ani v dobrém ani ve zlém.
Izraelci si mají provždy připomínat své vysvobození z egyptského otroctví. Egypt je
zotročoval jak politicky a vojensky, tak i myšlenkově a duchovně… Vždyť si vytvářel
modly, kterým se muselo sloužit. Sám faraón byl živoucí modlou! Vzdávaly se mu
božské pocty. Státní mocenská ideologie se zaštiťovala vlastními falešnými božstvy.
Z tohoto domu otroctví Bůh vyvedl svůj lid do svobody v Zaslíbené zemi. Uvěřili, že
jen Bůh jim může darovat volnost.
I v nové vlasti měli Izraelci zůstat věrní svému osvobození ode všeho, co je duchovně
zotročovalo. Na jejich duchovní svobodě závisela i svoboda národní. Vždyť jedinečná
příslušnost k živému Bohu stmelila Izrael v národ! Od Boha odvozoval svou národní
identitu. Ale „malí“ Izraelci žili vklíněni mezi mocnosti starověku. Pohanské velmoci
neznaly a nezachovávaly Boží přikázání, zato si podmaňovaly slabší sousedy nejen
vojenskou silou, ale i vyspělou kulturou, lákavými idejemi…
Tím vším oslněný Izrael se v kritických historických chvílích spíše než na smlouvu
s Bohem spolehl na pomoc diktátorské velmoci, z jejíhož chomoutu jej Pán zástupů
osvobodil…
Prorok Izajáš proto vyhlásil smutný ortel Hospodinův: Vršíte hřích za hřích. Odcházíte
a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se
do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě.
Egyptská pomoc je prázdný přelud.
Nechci zkratkovitě srovnávat pradávné dějiny Izraelců s novodobými dějinami nás
Čechů. Ale jedno je pro mě jakožto pro věřícího křesťana jisté. Národní svoboda jde
ruku v ruce se svobodou duchovní. Svoji svobodu a jednotu ubrání jen takový národ,
který nepodkuřuje falešným idolům!
Po hrozné zkušenosti druhé světové války se národ Husa a Komenského nechal svést
ďábelskou ideologií, která nahradila Boha panteonem větších či menších moderních
faraónů, jimž se posmrtně stavěla mauzolea a jejichž mrtvoly se balzamovaly stejně,
jako kdysi egyptské mumie…
27
Láskou k Bohu a k bližnímu Ježíš naplnil smysl Zákona. Tuto lásku též odkázal svým
učedníkům: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí,
napsal apoštol Jan, miláček Páně.
Běsnění, jemuž náš národ přihlížel po roce 1948, zůstává jedním z nejhorších popření
přikázání lásky v české historii. Namísto vytrubované „nerozborné jednoty“ nastal
nelítostný hon na vnitřního nepřítele. Bolševickým božstvům byli položeni na oltář
i jejich nejoddanější služebníci. Egypťané nepřátelům sekali ruce, komunisti popelem
svých obětí sypali chodníky a silnice…
Když se krutý hon na čarodějnice (pardon, reakcionáře) trochu vyčerpal, chtěli se
lidé svobodněji nadechnout. Přišla „zlatá šedesátá“. A teď se podržte! Do role vůdců
„demokratizačního procesu“ se pasovali soudruzi ještě nedávno se klanící krvavé
kremelské modle, která pod záminkou „světového míru a světlých zítřků“ spolykala
nesčetněkrát více dětí než nechvalně proslulý biblický Moloch! Socialismus s lidskou
tváří chtěla budovat tatáž zločinecká partaj, co v padesátých letech ukazovala tvář
nelidskou! Jaký konec to mohlo vzít?
Izajáš pravdivě prorokoval, že útěk pro pomoc do Egypta, do země otroctví, přinese
Izraeli jen potupu. Egyptská pomoc je prázdný přelud. Spása přijde od Boha, nikoli od
člověka, i kdyby člověk sám sebe zbožštil!
Na uprázdněný trůn po ukřižovaném Bohu dosedly ve 20. století vražedné ideologie.
Tou, co byla vražedná méně okatě, takže pro ni horlili i velcí humanisté a idealisté, se
nechal obalamutit i malý český národ… Vždyť mu slibovala pomoc a záštitu! Kdo se
doptával Božích úst? I mnozí křesťané žili v domnění, že evangelium a socialismus
patří k sobě… Jak bych se tehdy choval já?
Avšak nepřišla pomoc a záštita, nýbrž hanba a potupa. Právě před dvaačtyřiceti lety,
v srpnových dnech roku 1968, se jasně ukázalo, že nemá smysl spojovat život svůj
i svého národa s tím, co mi hanbu a potupu přináší. Okupace Československa vojsky
sovětského Ruska a jeho vazalů přivodila náhlé prozření…
Za ztracenými nadějemi a rozbitými iluzemi se pak vyrýsovala cesta, jak ze sebe onu
hanbu a potupu smýt - či spíše dennodenně drhnout - uskutečňováním pravé lidské
svobody, kterou nám vybojoval Kristus.
Posvátný okrsek
Narodil jsem se v Ostrově nad Ohří, městě, jehož zámecký park kdysi platil za osmý
div světa. Díky Bohu, že se úlomky oné zdánlivě zapomenuté krásy daří spojovat do
náznaků původního tvaru! Duchovně inspirativní barokní minulost vstává z popela
a pomáhá Ostrovu vymanit se z dusivého sevření nevábných baráků z dob reálného
socialismu…
K zámecké zahradě, kde obdivuji voňavé květy růží a zlatým rybkám házím do vody
drobty chleba, ladně přiléhá obnovený Posvátný okrsek se čtyřmi kaplemi a bývalým
piaristickým klášterem Marie Věrné (Maria Treu). Co přimělo naše předky lopotit se
s těmito stavbami? Budovali je, protože věřili!
Biblista Felix Porsch v komentáři k Janově evangeliu uvádí, že Jan nikdy nepoužívá
podstatného jména „víra“, nýbrž jen slovesa „věřit“. Víra totiž není nějaká věc, jež by
se dala uchopit… Protože víra je „věřením“, stává se živým děním, cestou, pohybem
28
vpřed a vzhůru. Rozvíjí se v nepředmětný, nedefinovatelný oboustranný vztah mezi
Bohem a člověkem skrze Bohočlověka Krista, ve vztah mezi Milujícím a Milovaným
prostřednictvím lásky Boží, vyzařující z Ježíše.
Architektonika ostrovského Posvátného okrsku naznačuje, že víra - tak jako život obnáší vývoj a růst, neustálé směřování k vyšší skutečnosti. K poutní kapli Panny
Marie Einsiedelnské se vystupuje po dlouhém příkrém schodišti, zobrazujícím náš
duchovní výstup k plně rozvinutému lidství - k lidství Mariinu.
Nazaretská dívka nebyla svatá sama od sebe. Svatost jí doslova a do písmene „spadla
do klína“ z nebe, když větou „staň se mi podle tvého slova“ souhlasila, aby do jejího
života vstoupil Syn Boží, z ní se vtělil a narodil na svět. Posvětila ji přítomnost Krista
v hlubině její bytosti. Nosila v sobě pramen živé vody, zdroj světla...
Mariino vyvolení je neopakovatelné, neboť poskytla tělo Božímu Slovu, aby se Slovo
stalo tělem. Avšak kdo se podobně jako Maria vírou otevírají Kristu a umožňují mu
prozařovat, očišťovat a posvěcovat své životy, ti všichni rostou k dokonalému lidství,
zrcadlícímu Boží vůli.
Schody vedou i ke klášternímu kostelu. Zatímco v poutní kapli zbožní věřící shlédli
obraz svého budoucího, božským světlem zjasněného člověčenství, po chrámových
stupních stoupali proto, aby uctívali a přijímali samotného Krista - jedinou spásnou
cestu do Božího království, v němž naše lidství bude dokonale sjednoceno s tlukotem
srdce Nejsvětější Trojice. Neboť skrze Krista v nás Bůh uskutečňuje, k čemu jsme byli
stvořeni - k věčnému životu!
Mlčky procházím chrámovou lodí. Správa Posvátného okrsku tu uspořádala výstavu
fotografií zničených kostelů plzeňské diecéze. Mezi katolickými svatostánky objevím
evangelický kostelík v Lokti, po válce sloužící i naší husitské církvi - než byl zkraje
70. let zdemolován. Komunisti tvrdili, že „nad námi“ nic není, ale přitom se usilovně
snažili zahladit stopy po Bohu, který podle nich neexistuje!
V klášterním kostele, z jehož vnitřní výzdoby a bohatého mobiliáře se dochovaly jen
skrovné pozůstatky, nejdéle rozjímám nad dřevěnou, dočerna ohořelou soškou Boha
Otce, zachráněnou z barokní kaple sv. Anny v Jáchymově. Jak drasticky výmluvný
symbol trápení, jímž křesťanská víra v českých zemích - vlasti světců a kacířů - ještě
nedávno procházela při násilných perzekucích, a jimiž zase jinak prochází dnes, kdy
už nemusí čelit útlaku, nýbrž lhostejnosti… V éře pronásledování se říkávalo, že krev
mučedníků je semenem křesťanů. Ale co říct v éře ignorantství?
Odpovídám: Prohlédněte si tu sošku! Svědčí o útrapách, ale také o naději. Nezůstala
přeci ležet na spáleništi, neobrátila se v prach. Víru nelze zcela vypálit ze všech srdcí!
Kdybychom si víru sami vymysleli, jistě by to šlo… Jenže víra je Boží dar - a Bůh jím
nadále žehná lidem! Doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí. Knot hoří
dál, třebaže se plamínek chvěje ve tmě. Třtina roste dál, třebaže se kolem ní vzmáhá
poušť. I my hoříme, i my rosteme, když věříme!
Křesťanské „věření“ - toť setrvávání, bytování v pravdivém poznání, že Ježíš je Syn
Boží a Bůh Otec že ho vzkřísil z mrtvých. Křesťansky věřit znamená v pravdě být, na
pravdě se svým životem niterně podílet, nikoli pravdu mít v tom smyslu, že bychom
ji vlastnili na způsob pozemských statků. Kristus je Pravda, on je prvotní Pra-Svátost.
A svátost je tajemstvím. Bez tajemství by víra ztratila půvab a přitažlivost.
29
Posvátný okrsek v mém rodném městě je „posvátným“ právě proto, že zdejší genius
loci zostřuje vnímavost vůči tajemstvím víry. Stoupejme po schodech… Stoupejme
vzhůru! Liturgie tesaná v kameni: Sursum corda! Vzhůru srdce! Habemus ad Dominum!
Máme je u Pána!
Živá voda
V lesoparku v Mariánských Lázních vymysleli pro děti miniaturní vodní dílko. Můj
synáček po libosti zastavuje a pouští vodu, která se hromadí za titěrnými hrázkami
a vylévá se z kamenných korýtek. Proud unáší listy a větvičky…
Vypadá to malebně. Zvětšete však měřítko a představte si běsnící vodní živel, jak
stoupá z břehů, protrhává hráze, zaplavuje domy a bere životy… I letos zasáhly naší
zemi ničivé povodně. Udeřily náhle, nečekaně, jako sama smrt.
Voda je dvojznačný živel. Obživuje i usmrcuje. V Erbenově pohádce o Zlatovlásce se
vypráví o vodě živé a mrtvé. Vodou se hasí žízeň a smývá špína, ale také je možné
utopit se v ní, zalknout se jí….
Podobně dvojace vnímali vodu i staří Izraelci. Báli se moře, v nebezpečném vlnobití
spatřovali působení démonických sil nepřátelských člověku. Na zprahlých judských
horách, kde žili, by však bez vody zahynuli… Proto už v dobách patriarchů hledali
prameny a hloubili studny.
K životu je zapotřebí vody sladké, nikoli slané. A nejsladší voda vyvěrá ze křtitelnice!
Sladký výtrysk spásy. Potůček tekoucí do nekonečného oceánu Boží lásky. V křestní
vodě jsou totiž spolu smíšeny smrt a život.
Nad Ježíšem se zavřela voda, zhltlo ho podsvětí, zmizel v temné tůni hrobu. Ale opět
se ukázal na hladině života! A z bahnitého dna vytahuje všechny, kdo v jeho smrti
zemřeli, aby se jeho vzkříšením znovuzrodili… Z nejsvětějšího srdce Ježíšova prýští
pravý život, nevysychající ani tváří v tvář smrti. Vzkříšený Pán ochotně a rád dává ze
životodárného zřídla napít všem, kteří k němu vztahují prázdné ruce.
I moji synové Kryštůfek a Ondrášek se napili živé vody. Ponořením do křestní lázně
napodobili Kristovo utrpení, a tím získali spásu. Proto věřím, že i kdyby se snad na
ně přivalily zlé vlny, neutopí se, neboť Kristus žije v nich!
Občas šplhám na kameny nakupené na březích Stanovické přehrady a hledím přes
vodu ke skalám a lesům na protější straně. A ještě dál… O klidnou hladinu se odráží
zvuk zvonu z nedalekého vesnického kostelíku. Voda vybízí k putování. Neodděluje,
nýbrž spojuje - břehy, kontinenty, přístavy. Vždyť zaoceánské plavby se podnikají po
„vodních cestách“.
Voda představuje tekutý „třetí břeh“ mezi dvěma pevnými… Zatímco suchozemská
pobřeží, u nichž jsme přistáli, máme popsaná, zanesená do přesných map, třetí břeh
vábí k plavbě za tajemstvím. I v duchovním životě se musí neustále plout... V mlhách
i bezvětří…
„Kavalír upadl v podivnou náladu, když pohlížel na jezero. Zdálo se mu, že věci
promluví, odhalí nějaké zvláštní tajemství, řeknou nějaké krásné slovo, kdyby zkusil
zvrásnit jeho bledou tvář kamínkem. A přece, bál bych se udělati tak, řekl si. Pak
se podivoval, co asi může býti na druhé straně. Jiné zahrady, jiní bozi?“ (Aubrey
Beardsley, Venuše a Tannhäuser).
30
Zanechte naděje, kdo vstupujete
Povzbuzen pozoruhodnou knihou Borgesův svět, napsanou filosofujícím geologem
Václavem Cílkem, sáhl jsem po „gotickém“ románu Vathek výstředního anglického
šlechtice Williama Beckforda.
Souhlasím s Cílkem, že zmíněná kniha „by zůstala pouhou kuriozitou, kdyby nebylo
závěrečných deseti stran“. Poté, co vytáhl z rukávu přehršel exotických, groteskních
příhod kalifa Vatheka a jeho povedené famílie (čarokrásné, nicméně pokladů chtivé
manželky Nuronihar, odporné matky-čarodějnice Karathis), zavedl Beckford čtenáře
do podzemní ďáblovy říše.
Na posledních stránkách svého jinak ničím výjimečného dílka, vyhovujícího dobové
poptávce po kouzlech a rozkoších mýtického Orientu, vykreslil sir William, svedený
neznámou temnou Múzou, působivý, vskutku děsuplný obraz pekla, obraz dle mého
soudu v hlavních rysech pravdivý…
Z následujících vět jsem vyrozuměl, jak to chodí ve skutečném pekle: „Nezmohli se na
pláč a sotva se drželi na nohou. Nakonec celí skleslí se vzali za ruce a vrávorali z této
přesmutné síně; bylo jim jedno, kam jdou. Všecky dveře se před nimi otvíraly. Všechny
skrýše s poklady se jim otvíraly: ale zvědavost ani pýcha ani lakota už je nepoháněla.
Bloumali z místnosti do místnosti, ze síně do síně; z galerie do galerie; všecko bez
konce; všecko stejně pochmurné, zasmušilé, všecko vyzdobené se stejnou strašnou
nádherou; všechno proplétané tvory hledajícími mír a útěchu; ale nadarmo; vždyť každý měl
v sobě srdce užírané plameny. Všichni ti nešťastníci se jim vyhýbali… Srdce jim rázem
vzplálo a oni v tu chvíli ztratili nejdrahocennější dar nebes - naději… Všichni se jeden za
druhým vnořili do prokletého davu, s nímž měli bloudit ve věčných nepolevujících
mukách.“
V „klasických“ líčeních pekelných hrůz se pracuje s představou, že duše zavržených
jsou trápeny zvnějšku. Čerti házejí hříšníky do kotlů s vroucí smolou, opékají si je na
rožni, napichují na vidle… Naivní a dětinské? Podle Písem přijde svržení do pekel po
tělesném vzkříšení z mrtvých, kdy jedni vstanou k životu, druzí k odsouzení, jedni
vejdou do věčného života, druzí do věčného ohně… Proto i někteří dnešní teologové
považují pekelný oheň za materiální, působící tělesné utrpení.
Nemyslím, že by tím ukazovali celou pravdu o pekle. Kotle, rožně a vidle nejsou než
odkazem k něčemu mnohem strašnějšímu…
Peklo, v němž se ocitl Vathek, není krutá mučírna, nýbrž skvělý palác. Jeho obyvatelé
mají na dosah všechno, po čem kdy prahli - nejen veškerý myslitelný přepych, ale též
odhalená okultní tajemství... Netěší se však z ničeho! Drží se rukou za srdce, neboť
zevnitř je stravují plameny.
Beckford výmluvně vyjádřil, že v pekle se hříšník trápí v nitru. A protože v tartaru je
každý osamělý, zůstává s trápením svého srdce zcela sám! Peklo je samota prosycená
zápachem spalovaných srdcí. Pouze milosrdný Bůh ví, jestli to potrvá navěky. Anebo
i nejhorší trest vyprší, až se mu naplní vrchovatá míra?
„I ti nejhorlivější zastánci věčného trestu musí přiznat svůj strach z představy, že by
peklo trvalo věčně. Je přirozené chovat v sobě naději, že takové utrpení může být
nějak ukončeno. Pro všechny je obtížné pochopit nekonečnou Boží spravedlnost,
která musí odsoudit ty, kdo nepřijali milost.“ (John F. Walvoord, Čtyři pojetí pekla).
31
Libri prohibiti
Zkouším si představit peklo jako intelektuální výheň: Obrovská knihovna, v policích
vyrovnané svazky vzácných děl… Listuji v nich, ale nedokážu číst! Písmenka se mění
v ohavné pavouky, kteří z textu pletou síť absurdních znaků, z duše mi protivných,
sypoucích žhavé jiskry do unavených, slepnoucích očí…
Dost! Prober se, člověče, z temných fantazií, k nichž tě vydráždila četba Beckfordova
románu! Ve fantazii dřímá nebezpečí. Jestliže se nezdravé představy přiživují četbou,
chápeš, proč papežové vydávali seznamy zakázaných knih?
Křížová cesta
Nezkrotnost jazyka, onen zakořeněný sklon k plkání, přiměl apoštola Jakuba, aby ve
své epištole zdůraznil, že kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na
uzdě celé tělo…
S příchodem nového školního roku opět nejsem schopen vykázat jazyk do patřičných
mezí. Ve snaze učinit studentíkům výuku latiny co možná nejzáživnější, odbíhám od
předepsané látky a brebtám o věcech na hranici slušnosti a soudnosti, anebo (což je
neméně odsouzeníhodné) za hranicí dobrého vkusu.
Když pak před spaním zpytuji svědomí, nostalgicky se ohlížím za uplynulým časem
prázdnin. S chutí jsem se věnoval četbě, psaní, procházkám do přírody a výletům za
památkami. Jazyk odpočíval…
Na konci srpna jsem si prošel křížovou cestu v Nejdku. Stoupal jsem po lesní pěšině
a zastavoval se u jednotlivých kapliček. Na reliéfech je zachycen pašijový příběh až
po sejmutí z kříže a uložení Pánova těla do hrobu. Zatímco okolní svět lesních samot
na sklonku léta hýří barvami života, zdá se, že křížová cesta upřednostňuje šedivou
barvu smrti…
Nikdo nezná dne ani hodiny, kdy mu srdce dotluče, kdy předstoupí před Boží soud.
Proto važme a počítejme nám vyměřený čas pozemských radostí i starostí! Čas, který
je nakonec vždy příliš krátký, natolik prchavý, že i nejkrásnější vzpomínky po letech
blednou a v dalších generacích bývají zapomenuty…
Vědomi si vlastní pomíjivosti touží lidé odnepaměti po nesmrtelnosti. V podmínkách
tohoto světa by si však nesmrtelnost nasadila škrabošku ubohé a únavné současnosti
prodloužené do nekonečna…
Toužíme opravdu po takové nesmrtelnosti? Vždyť cítíme, že co jednou začalo, musí
jednou skončit! Smrt nás vytrhuje z nejistoty a nepředvídatelnosti nynějšího živobytí,
připomínajícího až příliš často nikoli zahradu rajských rozkoší, nýbrž slzavé údolí,
křížovou cestu…
A Ježíš Kristus obětavě a trpělivě kráčel právě tudy! Věřící člověk nevnímá smrt jako
nespravedlivé zlo, jako poslední ránu osudu. Křesťané žijí i umírají s Kristem, který
nejenže zemřel, ale také vstal z mrtvých! Nyní žije skryt v Bohu. I věrní zesnulí spolu
s Kristem žijí skryti v Bohu a spí spánkem pokoje. Svítí jim věčné světlo. Očekávají
vzkříšení k životu věčnému.
Ani nejdecká křížová cesta nekončí u poslední kapličky. Hrob a smrt nemají poslední
slovo! Na vrcholu kopce je do skály zapuštěn vysoký kříž - symbol Kristova vítězství
32
nad smrtí, triumfu života. A k životodárnému stromu kříže se vzpínají větve všech
okolních stromů. Kopec s křížovou cestou zahalený do zeleného hávu…
Spící Gilgameš
V mýtickém myšlení zastávají stromy a rostliny důležitou úlohu. V bájích severských
Vikingů se objevuje světový strom, z jehož kmene vyrůstají země obrů, lidí a bohů.
Staří Sumerové si vyprávěli o králi Gilgamešovi, jenž se bál smrti, a proto se vydal
hledat bylinu nesmrtelnosti. Nalezl ji, ale poté usnul. Připlazil se had, bylinu spolkl
a hned svlékl starou kůži… Svléknutí kůže je tu znamením nového začátku, životní
obnovy. Epos o Gilgamešovi vyjadřuje odvěkou lidskou touhu po věčnosti a zároveň
ukazuje na smutnou zkušenost, že nesmrtelnost člověku stále uniká.
Bůh ponížil strom vysoký a vyvýšil strom nízký… Archaické představy o stromech
mají nejen svůj legendární půvab! Křesťané samozřejmě odmítají modloslužbu, která
zbožšťuje přírodu a vytváří si posvátné stromy, což dělávali Kananejci nebo Keltové.
Ale i naše naděje se upíná ke stromu - ke dřevu kříže, poníženému jako nástroj smrti
a vyvýšenému jako nástroj spásy… Ze stromu kříže vykvetl nádherný květ věčného
života, o němž Gilgameš jen snil, ale my jsme si k němu přivoněli, když jsme uvěřili
v Ježíše Krista Ukřižovaného!
Svatý grál, symbol věčného života, se obvykle spodobňuje jako kalich, v němž Josef
z Arimatie uchoval Ježíšovu krev. Jiná podání ztotožňují grál s kamenem mudrců,
jehož výrobou usilovali alchymisté dosáhnout nesmrtelnosti. Anglický malíř Dante
Gabriel Rossetti jej však zobrazil jako léčivou bylinu, navracející život…
Píseň bratra Františka
O křesťanství se víceméně právem říkává, že „odkouzlilo“ svět. Zatímco starořecký
filosof Thalés považoval přírodu za „plnou bohů“, křesťané nechali posvátná návrší
a háje buďto zpustnout, anebo na nich postavili kostely, aby magické síly dávnověku
zneškodnili a zahnali...
Příroda je však Božím výtvorem, nese otisk nebeského architekta. Kostely zbudovaly
lidské ruce, příroda je chrámem zbudovaným samotným Bohem! Proto sv. František
z Assisi prozpíval přírodě cestičku do poněkud „odhmotněné“ křesťanské zbožnosti:
„Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi, která nás živí a stará se
o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.“
Příroda - tajemství rozkvětu i uvadání, rození i umírání… Zahrnujeme-li přírodu do
naší spirituality, očima víry nahlížíme, že stvořené ukazuje k nestvořenému, konečné
k nekonečnému, nedokonané k dokonalému, pomíjivé k věčnému…
Věčný život je skutečností nebetyčně přesahující veškeré lidské sny o nesmrtelnosti.
Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nevstoupilo, připravil Bůh
těm, kdo ho milují!
I satyr by rád do nebe
Přirostla mi k srdci povídka Anatola France o svatém satyrovi. Františkánský mnich
se setká s přízrakem pradávného fauna, jenž za vlády Saturna a Jupitera proháněl po
lesích polonahé nymfy, oděné jen do sukýnek z květů…
33
Minulost je pryč. Sladkou Itálií se šíří evangelium. Starý satyr radí svým kozonohým
druhům i rozpustilým vílám, ať proti nové víře nebojují. Lépe apoštolům pomáhat,
neboť časy se mění: olympští bohové musí uvolnit trůn Ježíšovi, pohanské chrámy
zastíní znamení kříže.
France jistě načerpal inspiraci u církevního otce Jeronýma, jehož legenda o životě sv.
Pavla, prvního poustevníka, zabydluje křesťanský svět mýtickými bytostmi antiky:
kentaur přátelsky ukazuje zbožnému mnichovi správnou cestu pustinou, satyr mluví
lidskou řečí, přijímá Ježíše za Pána a Spasitele a prosí dojatého eremitu o přímluvu
u Boha, společného Otce všech. Egypťané uctívají zvířata a zvířata v egyptské poušti
uctívají Krista…
Příběh svatého satyra dokládá, že křesťané přírodu nejen odkouzlili, ale také pokřtili,
vtáhli ji do života víry. Vždyť co jiného představují ti bájní tvorové, než pozemskost?
Radost z nového jara i zkušenost přestálých zim?
Věříme v nové nebe a novou zemi. To staré nemusí být nutně zničeno, může to být
proměněno. Pokřtěno a posvěceno. Světe div se - i satyr se může stát svatým! Takže
i já se mohu stát svatým, byť občas musím čelit satyrskému pokušení, shrnutému ve
známém krédu všech bouřliváků: ženy, víno, zpěv…
A přece v mé pozemskosti už klíčí něco nebeského! Touha žít jako zvíře, věřící zvíře,
uctívající Krista v poušti každodenních hříchů a pokušení.
Víra nebo skutky?
Věřící člověk, který žije špatně, má přijít do nebe, a nevěřící člověk, který žije dobře,
má přijít do pekla? Není to nespravedlnost?! Na podobné otázky začínám být přímo
alergický, snad i proto, že v poslední době mi je položilo hned několik lidí.
Co na ně odpovědět? Ukažte mi konkrétního křesťana, žijícího v očividném rozporu
s principy víry! I kdybyste mi takového našli, není mou věcí odesílat ho do nebe nebo
do pekla. To je v Boží kompetenci! Mým úkolem je napomenout ho v duchu bratrské
lásky, s vědomím, že i já jsem hříšník odkázaný na Boží milost…
A teď mi ukažte konkrétního bezvěrce, natolik dokonalého, že nikdy nechybuje ani
neselhává a všemi úskalími života elegantně protančí s naprosto čistým štítem! Až mi
ho najdete, posypu si hlavu popelem a uznám, že člověk nepotřebuje Boha. Bránu do
ráje si odemkne sám! A nebeský klíčník Petr, jenž kdysi třikrát zapřel Krista, studem
zčervená před tímto morálním supermanem a uctivě mu umete cestičku k Božímu
trůnu, kde mu Hospodin drží místo…
Dobré je to, co se shoduje s Boží vůlí. Výrazem Boží vůle jsou jeho přikázání. A plnit
přikázání je povinnost, nikoli zásluha! Cokoli dobrého jsme učinili, byli jsme povinni
učinit. Posloucháme však Boží přikázání? Kolikrát jsme se dobru vyhnuli, s dobrými
úmysly spáchali i něco špatného? Každý ať si sáhne do svědomí, nikdo ať nesahá do
svědomí druhému. Bůh v nás působí, že dobro chceme i konáme. Když se dáváme
do služeb dobrého díla, je to Boží působení v nás! Bůh nevládne pouze nad církvemi,
nad křesťany, panuje nad celým světem, nad jinověrci i bezvěrci. I v nich se oslavuje,
když je obdarovává touhou po dobru i silou konat je.
Slyším-li někoho mluvit o věřících, co žijí špatně, a nevěřících, co žijí dobře, nemohu
se zbavit podezření, že dotyčný vlastně chce říct, že věřit je špatné a nevěřit je dobré,
34
anebo přinejmenším naznačuje, že věřit je zbytečné, že důležitá není víra, nýbrž činy.
Nuže, hrdino, ukaž mi své činy! A jakými hrdinskými skutky se pochlubím já? Vždyť
nemine den, kdy bych se neprovinil alespoň proti nejmenšímu z přikázání... Jak mám
jednat, abych konal skutky Boží?
Víra je tím rozhodujícím činem, věření tím rozhodujícím konáním, jímž život nabývá
smyslu, ba dokonce - jak poznamenal Jakub Deml v Katolickém snu - jímž začínáme
žít, jímž se stáváme opravdově živými! Víra nejenže pravý život symbolizuje, ona
pravým životem prostě je…
V Janově evangeliu Ježíš vyzývá: Toto je skutek, který žádá Bůh - abyste věřili v toho, koho
on poslal. Už neplatí zaklínací formulka: „buďto víra - nebo skutky“. Víra je skutkem,
skutkem, jehož si žádá Bůh! Není to úžasně osvobozující, když si uvědomíme, jaké
skutky, jaké výkony žádají a od nás očekávají lidé - rodina, přátelé, spolupracovníci,
nadřízení, podřízení? Jak často se musíme doslova přetrhnout, cedit krev, pot a slzy,
a stejně jejich očekávání zklamáváme, protože jsme toho neudělali dost, anebo jsme
naopak udělali až příliš? Moje cesty nejsou cesty vaše, praví Hospodin. On nemá lidské
požadavky! On je Bůh!
Tvé oči mě viděly v zárodku
Naším církevním tiskem opět hýbe debata na kontroverzní téma potratů… Neodolal
jsem a taktéž se připojil. Jistý lékař na můj článek odpověděl s až vášnivým zaujetím.
Z jeho úhlu pohledu asi neodsuzuji potraty dostatečně hlasitě a průrazně. Napsat, že
potrat je zločin a barbarství, je příliš snadné! Těžší už je říct do očí ženě, co prodělala
potrat, že je zločincem a barbarkou… Bojím se, že spolu s hříchem lehce odsoudíme
i hříšníka.
Nenarozený člověk není pouze biologickou masou, nýbrž lidskou osobou s lidskými
právy, z nichž základní je právo na život. Je na místě otázka, jak je možné lidský plod
(natož embryo) pojímat jako lidskou osobu. K plnosti života lidské osoby přece patří
vztahy - ať už vztahy ke světu, v němž žijeme, a k lidem, s nimiž svět sdílíme, anebo
u věřícího člověka vztah k Bohu.
Lidskou osobou jsem nejen proto, že se já vztahuji k druhým, ale hlavně proto, že se
druzí vztahují ke mně, a tak mne jako lidskou osobu potvrzují. Dokonce i kdyby se
matka nevztahovala k životu, který v sobě nosí a který na ní závisí, jako ke svému
dítěti (a tedy jako k lidské bytosti a osobě), křesťané věří, že k nenarozenému dítěti se
vztahuje Bůh, dárce života, o jehož vztahu k počatému lidskému tvoru se v Bibli píše:
Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru. (Žalm 71). V životě
mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti
tvořen… Tvé oči mě viděly v zárodku. (Žalm 139).
Věčný Bůh (pro něhož je minulost i budoucnost přítomností) vidí v lidském zárodku
lidskou osobu, která v čase k plnosti života lidské osoby postupně dorůstá. Křesťan
z toho pro svůj přístup k nenarozenému lidskému životu vyvozuje jasný důsledek:
„Člověkem je už to, co se má člověkem teprve stát.“ (Tertulián).
Jestliže podle židovské i křesťanské víry je nenarozené dítě lidskou osobou, vztahuje
se i na ně přikázání Desatera: Nezabiješ! - byť o zákazu provádění potratů se Bible
přímo nezmiňuje.
35
Ohledně potratů zaznívají dvě protikladné, silně zjednodušující teze. Na jedné straně
odsouzení potratu jako vraždy. Na druhé straně představa, že pro potrat se žena smí
svobodně rozhodnout na základě volby, na níž má právo.
Mezi potratem a vraždou je však rozdíl! Ne každé zabití je rovnou vražda. Vraždou
rozumím zabití lidské osoby, která se narodila na svět a do mezilidské společnosti,
aby se stala aktivním nositelem vztahů, v nichž má nejenom svá práva, ale také své
povinnosti a zodpovědnost. Nenarozený člověk žádné povinnosti a zodpovědnost
nemá! Nelze ztotožnit zabití embrya s vraždou dospělého člověka.
Mezi rozhodnutím pro potrat a svobodnou volbou je také rozdíl. Svobodnou volbou
rozumím rozhodnutí učiněné bez tlaku okolností. Většina žen nepodstupuje potrat
proto, že by dítě jednoduše nechtěla, ale proto, že ji k potratu dotlačí okolnosti, jimž
sama nedokáže čelit - třeba nezodpovědný postoj partnera, tíživá sociální situace,
pravděpodobnost, že dítě bude hendikepované…
Rozhodnutí pro potrat není svobodné, nýbrž podmíněné! Hovořit o právu na potrat
jako o nějakém civilizačním výdobytku mi připadá velmi cynické vzhledem ke stavu,
v němž se nalézají mnohé ženy, které potrat podstupují… Jít na potrat není právo,
nýbrž možnost - možnost krajní, jíž volí žena do krajnosti dohnaná…
Důležité je, aby ženám byla skutečně dána možnost rozhodnout se - ne pro potrat,
jehož důsledkem mohou být zdravotní problémy a psychická traumata, nýbrž pro
smysluplný život svůj i svého dítěte…
Umělý potrat je hrozný hřích. Ale našim bližním, co se s hříchem zapletli, anebo cítí
pokušení zaplést se do pavučin hříchu, máme jako křesťané nabízet pomoc a naději.
Naším posláním je - řečeno s apoštolem - sloužit „službou smíření“. Vždyť my sami
nejsme než Bohem ospravedlnění hříšníci!
Což neznamená, že budeme tváří v tvář hříchu mlčet, případně „politicky korektně“
nenazveme hřích jeho pravým jménem. Ale nesmíme zapomínat ani na křesťanské
gentlemanství! Aby pravda skutečně osvobozovala, musí se sdělovat s láskou, taktně
a přátelsky… Jinak to úporné zatracování potratů a homosexuálních svazků a nářky
nad úpadkem rodiny a pohrdání manželstvím vyzní stejně naprázdno, jako když
si brokátem obšitý prelát dovolí ze zlatého trůnu kázat na evangelium: „Jdi, prodej
všecko, co máš, rozdej chudým…“
Přirozený zákon
Není možné hledat odpovědi na palčivé otázky současnosti bez ukotvení v určitých
hodnotách. Přirozený zákon nabízí východisko pro budování hodnotového systému,
byť argumentace přirozeným právem působí v nekatolické morální teologii poněkud
neobvykle, až nepatřičně.
Reformační církve totiž v etických principech vycházejí především z Božího zjevení z odhalení Boží vůle, které se děje oslovením člověka, jeho setkáním s Božím slovem,
zapsaným v Bibli. Biblická zvěst však vedle etiky založené na zjeveném Božím slově
(Desatero) překvapivě zná i morální postoje zastávané „přirozeně“, bez odvolávky
na Boží vůli (kniha Přísloví).
Přirozený zákon je přece zákonem od Boha vloženým do člověka, takže lidská bytost
může ve svém svědomí rozeznat Boží vůli, poznat, co je správné a co špatné, aniž by
36
svá rozhodnutí nutně musela mít podložená výroky Písma svatého. Nicméně člověk
je hříšník a hřeší…
Náš hřích je zahlazen Kristovou obětí. Důsledky hříchu ale nadále přetrvávají. Bůh
vše odpustil, naše hříchy nepočítá. Nyní jsme ve stavu, kdy si odpuštění osvojujeme
pokáním a vírou. Procházíme bolestivým procesem očišťování, umírání starému
sobeckému způsobu života…
Lidem bohužel není „od přirozenosti“ vždycky zřejmé, jak se chovat, s čím souhlasit
a co odmítnout. Potřebujeme Boží slovo, které nám to ozřejmí, Boží milost, která nás
osvítí, abychom byli vnímavější a otevřenější vůči nárokům a výzvám, zasazeným do
hloubi našeho srdce, o němž sv. Augustin prohlásil, že je neklidné, dokud nespočine
v tobě, Bože…
Exodus
Kněžská služba je službou liturgickou. Kněz liturgii slaví i studuje. Přístup k obsahu
i formám liturgického obřadu je podmíněn způsobem, jímž se při liturgii setkáváme
s Božím slovem a jímž umožňujeme, aby nás Boží slovo zasáhlo a neminulo. Věřím,
že proudění zvěstovaného Božího slova utváří „exodický“ charakter liturgie, která je
zrcadlem naší víry i našich nadějí.
Křesťan je člověkem na cestě. Odněkud vyšel a někam směřuje. Vlastním vyjádřením
jeho života je exodus („hodos“ - řecky „cesta“), vyjití - či ještě lépe vycházení - ze zajetí
hříchu, zla a smrti. Liturgie je rituálním a symbolickým zhutněním tohoto spásného
procesu. Při liturgii se křesťané seznamují s poselstvím svého Pána, promlouvajícím
z Písma. Boží slovo přináší dobrou zprávu, v jejímž světle poznáváme, že my dobří
nejsme, ale nám hříšným se nabízí nezasloužené odpuštění a smíření, nový život, sice
poutnický, na cestě, zato s jasným cílem, jímž je Boží království!
Setkání s Božím slovem musí v účastnících bohoslužby vyvolat reakci. Vždyť slovo
Hospodinovo se nevrací nazpět s prázdnou! Povolává na cestu, do pohybu. Statická
liturgie není liturgií putujícího Božího lidu. Boží slovo v nás působí „vyjití“ od zájmu
o sebe k zájmu o druhé.
Jasně to vyplývá z odpovědí, jež v rámci liturgie na Boží slovo podáváme. Duchovní
pohyb od já k ty liturgicky vyjadřujeme pohybem smyslově uchopitelným. Vstáváme
ze svých míst, abychom se modlili za spásu druhých lidí, abychom druhému podali
ruku na usmířenou, abychom přistoupili ke stolu Páně a setkali se s Ježíšem, jehož
přítomnost sdílíme přijímáním chleba a kalicha, účastí na jeho těle a krvi.
Papež ve Staré Boleslavi
Po desáté hodině noční vcházím do poutního kostela Panny Marie. Kněz vyňal ze
svatostánku tělo Páně a umístil je do monstrance, kterou postavil na oltář mezi
svícny s planoucími voskovicemi. Začíná adorace Nejsvětější Svátosti, doprovázená
modlitbami, čtením Písma, rozjímáním a zpěvem písní. Potrvá až do časného rána,
kdy se Proboštská louka za městem otevře prvním poutníkům.
Ve svátek sv. Václava tam bude pod širým nebem slavit mši římský biskup Benedikt
XVI. Papež přijíždí z Vatikánu do Staré Boleslavi též jako poutník, aby uctil památku
našeho národního patrona, světce a mučedníka…
37
Všechny vznešené myšlenky se mi však z hlavy vypařily, jen co jsem si okolo půlnoci
vybalil spacák na holé zemi, uprostřed pole, v kruhu slehlého obilí. Převaloval jsem
se z boku na bok, dřevěněl jsem… Obrátil jsem se na záda, mrzl mi nos… Nakonec
jsem si přes obličej přetáhl rolák a v jakémsi otupělém polospánku buďto klimbal
nebo zíral do nebe, které se mi otvíralo nad hlavou… Kolik let uplynulo, co jsem
naposled sledoval hvězdy, schoulený ve spacáku podestlaném obilím, v lezavé zimě,
přikrytý nočním tichem a hvězdnou oblohou?
Ze snění mě vytrhly podezřelé zvuky. Praskání a čenichání. V obloze vznikla černá
díra. Nade mnou vrčel veliký vlčák, slintal a větřil. Chlupatým tělem zastínil hvězdy.
Snad ucítil řízky, co mi je manželka s láskou usmažila na dalekou cestu? Ležel jsem
bez hnutí. Bál jsem se, že pes zaútočí, nebo mi provede ještě něco horšího - mstivě mě
počůrá, pokud se k řízkům na dně krosny rychle neprokouše... Nezvaný čtvernohý
host si zklamaně odfrkl - a odběhl pryč. Hvězdy se opět rozsvítily. A po zbytek noci
už nezhasly…
Louka se postupně zaplňuje poutníky. Z mlhy nesměle mžourá bledé slunce. Od
pódia mě dělí desítky metrů. Papežský trůn - červenozlatý flíček v dálce. Nevadí!
Nepřišel jsem proto, abych viděl, nýbrž abych slyšel. Chci poznat papežův liturgický
projev, přesvědčit se, nakolik je jeho kázání sdělné a živé. Nezajímá mě, jak římský
biskup vypadá, ale co říká. Nedávno mě oslovily jeho katecheze o počátcích církve osobnostech Nového zákona a církevních otcích. S užitkem jsem přečetl i obšírný spis
(byť trochu suchopárně profesorský) o duchu liturgie, jímž navázal na dílo Romana
Guardiniho blahé paměti. Jestlipak Benediktovo osobní poselství, zasazené do rámce
velkolepé poutní mše, nabídne podobně hutný duchovní pokrm? Po takřka probdělé
noci a blízkém setkání s divoce vyhlížejícím „nejlepším přítelem člověka“ si nejsem
jistý, zvládnu-li nějakou teologii přežvýkat a strávit…
Papež nepotěšil liturgické reformátory, neboť celebroval latinsky a když podával tělo
Páně laikům, ti vkleče přijímali do úst. Nezavděčil se liturgickým tradicionalistům,
neboť hudební doprovod mše tvořily „mládežnické“ písničky, v nichž si katolická
zbožnost navlékla pop-rockový kabát. Milovníkům gregoriánského chorálu zaléhalo
v uších! Co si o tom myslel sám nejvyšší pontifik - velký ctitel Mozarta - není známo.
Vůči mládeži, nepolíbené klasickými Múzami, však prokázal velkorysou vstřícnost!
A to se mu kolovrátkově předhazují konzervativní postoje… Ale co na tom sejde, že
zhlouplí intelektuálové slovo „konzervativismus“ považují za nadávku?
Benedikt kázal nevzrušivým klidným hlasem. Promluva byla překládána z italštiny
do češtiny. Obdivuji přesnost a jasnost myšlenek, precizní nakládání s pojmy, umění
obsáhnout i obtížná témata s lehkostí, ve výstižné zkratce, aniž by hrozilo nemístné
zjednodušování. Zkušený teolog při práci nezapomíná, že mluví k obyčejným lidem,
nenavyklým na odborný žargon.
Papež vyzval k úsilí o svatost, uskutečňovanou následováním Ježíše, spolehnutím se
na něho: „Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka. Je třeba jím
skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nýbrž
nechává skrze sebe prosvítat Boha.“ Řečeno přesně a jasně, žádné zbytečné slovo.
Teologická krása: Nechat skrze sebe prosvítat Boha. Tak hovoří muž, z jehož slov je
patrné, že si zamiloval krásu Božího slova. Hezky to vyjádřil můj kolega evangelický
38
farář, když prohlásil, že nebýt poslední věty, v níž Svatý otec vyprošuje poutníkům
pomoc a ochranu svatých a zvláště Panny Marie, považoval by jeho promluvu za
dílko protestantského kazatele…
Vida, konzervativní katolík si může zamilovat Bibli stejně jako protestant! Škoda, že
protestanti nemilují liturgii tak, jako katolíci. Vždyť slovo Boží se má nejen zvěstovat
a kázat, ale také modlit a rozjímat. A liturgie umožňuje ještě jedno: Božímu slovu se
klanět, kořit se mu... A co je nejdůležitější a nejúžasnější: přijímat toto Slovo v podobě
chleba a vína, pokrmu a nápoje pro lidskou duši. Kázání zazní a odezní, ale semeno
Slova, zaseté na pole srdce, roste a vzchází. Člověk se stává svatým. Liturgie, obřadní
modlitba prodchnutá duchem i literou Písma, je vším možným, jen ne bohapustým
rituálním divadlem! Je dramatem lidského vcházení do Slova…
Mše začínala za chladného rána a končila v parném poledni. Dav lidí se hlemýždím
tempem přesouvá z louky zpět do města. Silnici lemují policejní těžkooděnci, jako na
fotbalovém zápase, kde hrozí, že se poperou opilí fanoušci… Ve Staré Boleslavi ještě
nahlédnu do basiliky sv. Václava, vybudované nad původně románským kostelíkem,
před jehož vraty byl Václav zavražděn družiníky svého bratra. Dovnitř se nedostanu,
poutníků je mnoho a basilika není velká, od vchodu se klikatí fronta… Rozhlížím se
po výklencích v obvodové zdi a hledám kamenného lva, o němž Václav Cílek tvrdí,
že je postaven v posvátném středu českého království…
Kdyby papež navštívil pouze Prahu a Brno, zřejmě bych se za ním nevypravil a jeho
promluvy si prostudoval později. K cestě mě přiměla Stará Boleslav. Zde je uloženo
Paládium země české, zde se drolí kameny, po nichž stékala Václavova krev. Zde se
odehrálo tragické dějství vztahu knížecích bratří… I vzpomínky na léta učednická: ve
Staré Boleslavi jsem krátce pobýval na vysokoškolské koleji. A tam jsem před deseti
roky uvěřil, že Ježíš je mým Pánem a Spasitelem.
Ve Staré Boleslavi byly spleteny do jednoho mýticko-historického klubka počátky
českého křesťanství i české státnosti. A z tohoto klubka se počaly odvíjet i nitky mého
vlastního příběhu, mého dobrodružství víry, mého duchovního putování a vnitřních
zápasů…
„Často pozorujeme, jak se historie stává mýtem, ale věc snad může fungovat oběma
směry a mýtus vtiskne svoji moc historii. Řím založili Romulus a Remus a pak se
porvali jako koně. Více indoevropských měst bylo založeno dvěma bratry-blíženci,
z nichž jeden musel zahynout, aby království vůbec mohlo vzniknout. Jména Václav
a Boleslav jsou v slovním základu totožná, obě znamenají více slávy. Jsou to podobní
blíženci jako Romulus a Remus a jiní mýtičtí zakladatelé. Sláva je žádanou hodnotou
heroické doby jako v Ílias. Příběh Václava a Boleslava však není mýtem, je historií, na
niž se ptáme, ale o níž nepochybujeme. Ale přesto má veškeré rysy zakladatelského
mýtu. Možná je nakonec mýtus doopravdy mocnější než historie.“ (Václav Cílek,
Makom - Kniha míst).
Credo
Křesťané svou vírou společně odpovídají na Boží zjevení, které se děje v osobě a díle
Ježíše Krista. Křesťanská víra se sdílí ve společenství bratří a sester, ba co více, víra
tohoto společenství (čili církve) zakládá mou víru osobní. Církev je Kristovým tělem,
organismem, na jehož životě se podílím. Z milosti Boží se smím připojit k tajemnému
39
tělu, které jedněmi ústy volá jako nevěsta ke svému ženichovi: Přijď, Pane Ježíši! Tak
nevolá jednotlivec, nýbrž společenství.
Ježíš za mnou jistě přichází, i když zavírám dveře svého pokojíku, abych se o samotě
modlil, ale cožpak se modlím: „Otče můj?“ Bože, chraň! Modlím se, jak nás učí Ježíš:
Vy se modlete takto: Otče náš… I jako jednotlivec jsem v Kristu spojen s celou církví, jež
se při liturgii takto modlívá. Bůh Otec si v Kristu svolává - a vytváří - nový lid, svým
Duchem buduje společenství věřících, které v Kristu přijímá za své děti a Duchem je
oživuje a vede. Církev - svolání Boží - nevěří v sebe! Křesťanská kréda netvrdí: Věřím
„v“ církev, nýbrž: Credo Ecclesiam. Směr víry je v krédu vyjádřen hned prvními slovy:
Credo in Deum.
Boží slovo se v Kristu stalo tělem, aby vzniklo tělo církve, jehož je Kristus hlavou.
V církvi, jako součást Kristova těla, přijímám Boží slovo - nikoli lidská moudra - za
základ své víry. V církvi se setkávám s Kristem, když společenství naslouchá Slovu
a slaví Svátosti. Zde se Kristus mocí svého Ducha zpřítomňuje, aby se sdílel se mnou
a mými bratry i sestrami. Živí mou víru, když ve Slově a Svátostech přichází, kdekoli
se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu.
K církevnímu shromáždění, k jeho zvyklostem, nedostatkům a zvláštnostem, mohu
mít výhrady třeba i oprávněné. Sebehorší selhání církevní organizace a jejích členů se
však přesto nedotýká velikého mystéria, jímž církev je, mystéria vírou zakoušeného
a v liturgii dosvědčeného: „Bůh v nás a my v Bohu“ a „Kristus vprostřed nás“ (verše
z obřadu Karla Farského). Abych už nežil já, ale žil ve mně Kristus, proto musím žít
ve víře Kristovy církve.
„Má víra není vírou v církev, protože ve skutečnosti není ničím jiným, nežli vírou
církve, na které se vlastní měrou podílím… Přijímám od církve její svědectví víry.
Předává mi všechny pravdy, které přijala od svého Mistra - v tom stavu porozumění,
který je jí v dané chvíli vlastní.“ (Henri de Lubac, O církevnosti víry).
Memento mori
Uhodilo chladné mlhavé počasí s lijavci a vichřicemi. Zvoní umíráček za babí léto...
Vadnoucí listí hnané větrem mimoděk svědčí o pomíjivosti všeho pozemského.
Svátkem archanděla Michaela nastává závěrečný úsek církevního roku, zaměřený na
rozjímání „posledních věcí“ - skutečnosti naší smrtelnosti, ale také eschatologických
skutečností otevírajících se za horizontem smrti…
Zneklidňující memento mori asi nejsilněji zaznívá o Dušičkách. U hrobů vzpomínáme
na zemřelé. Připomínáme si, že brzy odputujeme za nimi, až sejdeme ze světa cestou
veškerého těla… Vrcholí zádumčivé podzimní období, příroda se ukládá ke spánku.
I já, jak doufám, v pokoji ulehnu a spáti budu, neboť ty sám, Hospodine, způsobíš mi bydlení
bezpečné. Při liturgii na Památku zesnulých bývá vzýván nebeský vojevůdce Michael,
ať vysvobodí duše všech věrných zesnulých od bolestí smrti, z bezedné jámy a ze lví
tlamy, aby je nepohltilo peklo a nepadli do temnot.
V Habartově jsem navštívil hrob svého dědečka. Umřel na astma, ještě když jsem byl
malé děcko. Astma jsem zdědil po něm, nemoc prý skáče ob jednu generaci. Kdykoli
mě zabolí na plicích, uvědomím si, jak jsem k dědečkovi připoután, třebaže mám na
něho jen vzdálenou vzpomínku: hraji si v obýváku u prarodičů, děda přijde a řekne:
40
„Lukášku, přines mi jednoho karase.“ Čímž myslel lahvové pivo… Následující noci
mě postrašil ošklivý sen. Zpod rohožky záhadně vylezl vzteklý pes a zuřivě se na mě
rozštěkal. Snad by mě i zakousl, kdybych se neprobudil… Kdo ví, jaká tajemství se
ukrývají pod rohožkami, polštáři a koberci?
Modlitba nad dědečkovou urnou mi zhořkla na rtech… Babička ovdověla a znovu se
provdala. Táta s mámou se rozvedli... Otec přestal s babičkou mluvit, moje sestra s ní
nemluví dodnes, bere ji za cizího, vzdáleného člověka… Dědo, odpočívej v pokoji!
Setřená slza z každé tváře
Do sychravě podzimního rozjímání posledních věcí se vlomily vážné obavy o zdraví
a život našich blízkých… Na bohoslužbách ve sboru proto odevzdáváme své starosti
a strasti lidumilnému Bohu.
Manžel sestry Renáty dostal infarkt během dovolené na Slovensku, na horské túře…
Sestra Marta vydrží hodně. Za komunistického režimu přečkala i vězení. Zavřeli ji,
protože poskytla nocleh člověku, který byl z politických důvodů psancem na útěku.
Když ji propustili, s láskou pečovala o svého muže, jemuž amputovali obě nohy…
A teď mi s pláčem oznamuje, že jejímu synovi zjistili rakovinu v pokročilém stadiu.
Operovali ho, čeká ho ozařování…
Sestra Klára se poctivě připravuje na křest. Ačkoli je mladičká, nepřející osud jí už
naházel takových klacků pod nohy, že by se z nich dal vysázet les plný k uzoufání
smutných stromů… Aby toho nebylo málo, její babička právě prodělala mozkovou
mrtvici a leží ochrnutá v nemocnici.
Proto se nabízím, že babičku zaopatřím svátostmi, neboť její zdravotní stav opravdu
nevypadá dobře. Příbuzní souhlasí, domluvíme moji návštěvu na oddělení. Biblické
texty, olej k poslednímu pomazání, kněžská štóla, vše nachystáno… A tu se od Kláry
dozvídám, že příbuzní změnili názor. Mají strach, že přítomnost kněze babičce ještě
přitíží… Tak ať se prý nezlobím.
Ale ne, nezlobím se, navzdory všem, co se domnívají, že farář je ohlašovatelem smrti,
čemuž odpovídá i černá barva taláru... Díky Bohu, pořád ještě věřím, že moje poslání
dává smysl, dokud mám komu sloužit.
Letos na podzim se s námi andělé strážní hodně napracovali. Vynášejí naše modlitby
do nebe k Božímu trůnu a snášejí nám na zem požehnání od Otce... Na svátek Všech
svatých jsem Kláru pokřtil. Znovuzrodila se z vody a z Ducha Svatého. Prastaré síly
zla a klamu se nakonec vyčerpají…
Noc se nachýlila, den se přiblížil! Království Boží přichází, ano, již je tu! Naše starosti
a strasti jsou porodními bolestmi nového věku, o němž Izajáš prorokoval: Panovník
Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé
země. Tak promluvil Hospodin.
V žaláři
V karlovarské Galerii umění uspořádali výstavu maleb a kreseb Aléna Diviše, ještě
donedávna polozapomenutého, v současné době ceněného představitele moderního
českého malířství.
Divišův pohnutý životní příběh by vydal na román. V Paříži, hlavním městě umění,
živořil na okraji společnosti… Na začátku druhé světové války ho Francouzi zatkli,
41
obvinili ze špionáže a vsadili do nechvalně známé pařížské věznice Santé. Později
prošel internačními tábory v Africe a na karibském ostrově Martiniku, odkud se mu
podařilo uprchnout do Ameriky.
Po válce se z New Yorku vrátil do Prahy, kde se dočkal dvou příznivě hodnocených
výstav. Ale zakrátko se moci chopili komunisti. Diviš se raději stáhl do ústraní. Zase
chudý, osamělý, bez peněz na barvy a plátna. Na obyčejný balící papír kreslil výjevy
z hororových povídek E. A. Poea. Posléze - když cítil blížící se smrt - tvořil na motivy
biblické.
Nejdéle jsem si prohlížel „brutální“ kresbu inspirovanou pobytem v žaláři: Netvor se
sveřepým výrazem, v tlapě zakrvácený nůž, ranec přehozený přes rameno. Míří na
břeh řeky, pytel napěchovaný kusy ženského těla - hlava, trup, nohy, paže…
Luštím, co je drobným písmem pod kresbou připsáno: „Rozčtvrtil jsem svoji kurvu
a hodil v ranci do Seiny.“ „Kdybys ji byl zakopal, blboune, mohl´s být ještě dnes na
svobodě.“
Svérázně poetický rozhovor vrahounů… Raději ani nedomýšlet, s kým asi nešťastný
Diviš sdílel celu!
Nejhezčí narozeniny
Oslava třicetin se mi poněkud vymkla z rukou. Namísto tureckých lázní, kam jsme si
chtěli zajít s manželkou, jsem se musel spokojit s řízkem a bramborovým salátem na
návštěvě u tchýně…
Je těžké vyhnout se pokušení bilancovat: deset let od křtu, sedm let od svatby, pět let
od kněžského svěcení a narození prvního dítěte… Sestupuji hlouběji do vzpomínek.
Ptám se sám sebe: Jsem týmž člověkem, jako v den svých nejhezčích - sedmnáctých narozenin? Vábí mě stejné sny? Umím ještě vůbec snít?!
Tenkrát jsem se zamiloval do Veroniky, sestřenky mého blízkého kamaráda Davida.
Byla o rok mladší, modré oči, světlé vlasy, napůl dítě, napůl žena, zasněná, zamlklá,
nepřístupná…
Po narozeninové „párty“ jsme vyrazili na procházku přes pole a les ke Stanovické
přehradě. Ze stromů padalo pestrobarevné listí. Slunce se sklánělo k vodě, po obloze
se rozlévala šarlatová barva. Světla rychle ubývalo. Objal jsem Veroniku a políbil ji
na čelo. Jako bych se dotýkal něčeho mýtického, ztraceného a znovunalezeného. Víla!
Elfí královna Galadriel s věnečkem květů v kadeřích. Soumračná hvězda, co každou
chvíli zabliká a zhasne…
Jemné chvění - cosi se probouzí ve svatyni srdce. Tělesné tužby se ztlumily. Copak je
možné vílu osahávat? Éterickým bytostem se píší milostné dopisy, skládají básně,
nemaká se jim na zadek!
Do Veroniky jsem si promítl své sny o kráse z jiného světa. Vše, z čeho v pozemském
světě vyzařuje krása, pochází odjinud. Mé království není z tohoto světa. Tato Ježíšova
slova jsem tehdy ještě neznal, ale přesto jsem již prahl po slovy nevyjádřitelné kráse
přicházejícího Království… Hledal jsem krásu, odlesk zásvětní krásy ve zraněné tváři
Země… A stále tu krásu hledám, stále o ní sním. Musím se probudit, abych ji nalezl
a spočinul v ní?
Když teď nad řízkem a bramborovým salátem bilancuji svůj dosavadní krátký život,
odhodlávám se k přísaze… Nezradím své sny!
42
Sbohem, Veroniko
Vztah s Veronikou nevydržel dlouho, ale několik okamžiků stojí za připomenutí. Na
hoře Klínovci se mi ztratila v mlze. Když jsem ji našel, bosky se brouzdala studenou
mokrou travou… Ve Vlčích jamách, hlubokých roklích nedaleko Horní Blatné, jsme
klečeli na vlhkých kamenech, Veronika mi potírala tváře hlínou a kreslila záhadné
znaky…
Máš ruce divošky
Zde v úzkých temnotách
Hledám tvá ústa
Ale nepřekročím práh
Vzdalovala se mi, stahovala se do sebe, kam jsem nemohl, byla stále více zasněnější,
zamlklejší, nepřístupnější… Snad i ona ve mně hledala své sny a milovala mě, dokud
se její sny nesrazily s mými. Naložil jsem na ní nesnesitelnou váhu… Lekla se, tu tíhu
ideálů nedovedla nést.
Mrazivý leden. Poslední rande v pizzerii. Ze svíček odkapával vosk, večeře stydla…
Na pouliční dlažbě se bělostný sníh měnil v zahnědlou břečku. Zmačkané psaníčko,
spálená báseň, dopověděný příběh, mýtus, jehož kouzlo nelze přivolat zpět… Do
duše se mi zasekl spár neznámého dravce. Mé tehdejší rozpoložení vyjadřují slova
kardinála Špidlíka: „Slunce nejenom že nesvítí, ale vrhá stín.“
Sbohem, Veroniko! Odvanula jsi jako vánek. Krajinou Velikonoc, krajinou Vzkříšení,
šumí vše, od královských jedlí po skrčený keř: „Neohlížej se! Neohlížej se!!“
Vidění sv. Perpetuy
V knížce Mystéria křesťanská se Zdeněk Neubauer zasvěceně vyjadřuje o mši svaté
jako o veřejné službě „údržby světa a péče o jeho pořádek“. I chasidští rabíni věděli,
že modlitba spravedlivých zachovává svět a zabraňuje tomu, aby se zřítil do nebytí,
z něhož byl vyvolán mocí Boží. Dokud se ve světě modlí aspoň deset spravedlivých,
svět trvá. Až vymřou věřící, až osiří kostely, svět zanikne a přijde Soud. Nalezne Syn
člověka na zemi víru, až přijde?
Takové je naše poslání. Proto jsme my křesťané tady! V neděli a ve svátek přicházíme
do společenství církve, abychom liturgickou modlitbou udržovali řád světa, takže se
nerozpadá, nemizí v chaosu a nicotě…
A svět se točí dál a netuší, že za další Bohem propůjčený den vděčí deseti dvanácti
stářím shrbeným babičkám shromážděným v oprýskané modlitebně, kterou neteční
lidé míjejí, zaměstnaní svými starostmi, aniž by je kdy napadlo, že o jejich osudu se
rozhoduje tam uvnitř, na modlitbách, u oltáře…
Modlitba udržuje svět i nás, kteří prozatím světem klopýtáme cestou do Království.
Modlitbou se navzájem ochraňujeme, abychom se neobrátili v prach spolu se světem,
jenž brzy shoří a pomine. Tisíc let je v Božích očích jako jedna noční hlídka… Pouhé
dvě noční hlídky střeží krátký čas mezi mnou a Ježíšovým pozemským putováním!
Až poslední, třetí hlídka uvítá úsvit, spatří jitřenku nového věku…
Modlitba podepírá nejen svět živých. Modlitba navrací naději i světu mrtvých! Právě
jsem dočetl působivý, teologicky provokativní text Umučení sv. Perpetuy a Felicity.
43
Mladou římskou aristokratku Perpetuu uvrhnou do temného žaláře, neboť odmítla
obětovat pohanským modlám i obrazu císaře a setrvala v křesťanské víře. Ve vězení
mimo jiné kojí maličkého synáčka (detail, jenž bych přešel, nebýt toho, že v dětském
pokoji spí moji dva synové...). Za mřížemi se modlila a přišlo jí na mysl jméno jejího
zemřelého bratra. V noci o něm měla vidění:
„Vidím Deinokrata, jak vychází z nějakého tmavého místa, kde bylo i hodně dalších
lidí, trápí ho vedro a žízeň, je celý špinavý a bledý a na obličeji má stejnou ránu, jako
když umíral… Zemřel ošklivou smrtí v sedmi letech - rakovina mu znetvořila obličej,
takže jeho smrt byla všem odporná. Za něho jsem se tedy modlila. Mezi mnou a jím
ale byla veliká vzdálenost, a tak jsme se navzájem jeden k druhému nemohli dostat.
Tam, kde byl Deinokratés, byla i jakási nádrž plná vody, jejíž okraj byl vyšší než
chlapcova postava, a Deinokratés se natahoval a snažil se napít. Bylo mi líto, že
i když je v té nádrži voda, přesto se kvůli vysokému okraji napít nemůže. Pak jsem se
probrala a pochopila, že můj bratr je na tom zle, ale věřila jsem, že mu v jeho potížích
pomůžu… Modlila jsem se za bratra ve dne v noci a naříkala jsem a plakala, aby mu
bylo odpuštěno.“
Perpetua nad posmrtným trápením svého bratra nezavřela oči. Neřekla si, že s tím se
nedá nic dělat, vždyť „co peklo schvátí, to už nenavrátí…“ Za Deinokrata se vytrvale
modlila, úpěla k Hospodinu… Každý z nás měl v rodině někoho, kdo umřel bez víry,
nepokřtěný. Zatloukli rakev, zahrála hudba, smuteční hosté se šli najíst… Nebožtík
úspěšně sprovozen ze světa. Ale co bude za světem? Za branou smrti? Čeho Perpetua
dosáhla svou přímluvnou modlitbou?
„Vidím Deinokrata, čistého, pěkně oblečeného a osvěženého a tam, kde měl dřív
ránu, vidím teď jizvu. Ta nádrž, kterou jsem viděla předtím, měla snížený okraj,
takže sahal chlapci po pás, a on si z ní bez ustání nabíral vodu. Na okraji byl zlatý
pohárek plný vody, a když Deinokratés přišel a začal z něj pít, vody v tom pohárku
neubývalo. A když se dosyta napil, celý šťastný si začal s vodou hrát, jak to děti
dělávají. Probudila jsem se a pochopila, že byl zbaven trestu.“
Perpetua svými slzami smyla ne snad nějakou osobní vinu Deinokratovu, ale vinu
svých rodičů, kteří Deinokrata nevedli k víře a nedali ho pokřtít, a to ani když trpěl
smrtelnou nemocí. Když umíral, byl jim odporný… Odporný za života, odporný i po
smrti… Avšak Bůh není krutý, nelibuje si v utrpení svého stvoření! Postavil do světa
nás křesťany, abychom přijali spoluúčast na díle vykoupení. Modlitbou, kterou nám
Duch Svatý vlévá do srdce, můžeme Kristu posloužit, aby skrze nás obrátil běh světa
i úděl jednotlivců… O ničem nebylo předem rozhodnuto. O všem se rozhoduje teď.
Nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!
Modlitba za mrtvé vyvolává nemalé rozpaky, mnohdy je dokonce odmítána. Kladou
se otázky: Jak naše modlení prospěje duším zemřelých? Musíme zvolit správný úhel
pohledu. Pohybujeme se v proudu času. Prožíváme přítomnou chvíli, vzpomínáme
na minulost a plánujeme budoucnost. Ale Bůh stojí nad časem! On přece není Bohem
mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živí. Dělení na „živé“ a „mrtvé“ platí
pro nás, ne pro Hospodina…
Těžko se mi hledají slova, nevím, jak toto tajemství naznačit, vždyť i moje myšlení je
nutně podřízeno kategoriím prostoru a času. Zdá se nám, že se modlíme za mrtvé, ve
44
skutečnosti se modlíme za ty, kdo jsou živí před Bohem! On vidí naše narození, smrt
i vzkříšení v témž okamžiku, zatímco my vidíme, že jeden se narodil, druhý dospěl,
třetí zestárl a čtvrtý zemřel…
Bože můj, velebím tvou velikost, moudrost a moc! Hospodinův hlas křeše plameny ohně.
Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává
z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“
Na onom světě
Četba Perpetuiných vidění mi přivodila prapodivný noční sen. S manželkou jsme ve
velikém neznámém městě marně pátrali, kudy se vrátit domů. A náhle jsme zemřeli
a byli přeneseni na onen svět…
Vypadalo to tam jako na hotelové recepci, kde právě ubytovávají hosty. Čekali jsme,
až na nás přijde řada, aby si nás odškrtli ze seznamu. Ptali jsme se recepční, za jakých
okolností jsme zahynuli a jak se daří našim blízkým. Odbyla nás, že teď je tu nával,
všechno se vysvětlí později. Sedli jsme si do jídelny a přemýšleli, co dál. Zahlédl jsem
starého faráře Helmuta, s nímž jsem se loni na jaře seznámil v Německu. Z jeho tváře
čišelo obrovské zklamání… Tohle že má být nebe?
Onen svět se příliš nelišil od pozemského. Připadali jsme si jako na neslané nemastné
dovolené. Chodili jsme na procházky po okolí. Scházeli se na zápraží na kus řeči se
sousedy. A pořád jsme se snažili přijít na kloub tomu, na jakém místě jsme se to octli
a jak jsme vlastně zemřeli. Nemoc? Úraz? Autonehoda?
Při jedné z procházek jsem objevil opuštěný dům, na jehož půdě se povalovaly štosy
novin. Listoval jsem jimi ve snaze nalézt nějakou zprávu o naší smrti, o osudu našich
dětí... Sílilo ve mně tušení, že naše „dovolená“ je dočasná, že svou průměrností tlumí
šok z přechodu z vezdejšího světa na onen.
V tomto unylém vestibulu věčnosti se musíme připravit na skutečné nebe či skutečné
peklo. Nahoru či dolů se nastálo přestěhujeme, až se konečně rozpomeneme, jaký byl
náš život na zemi… Možná, že někde tady najdu zpuchřelé noviny, v nichž je otištěn
článek, hodnotící hloubku či povrchnost mého pozemského života… Až si jej přečtu,
poznám, jaká věčnost je mi přisouzena.
„Dělej, co dělej, jsi nesmrtelný. Nebyl jsi tázán, zda to chceš nebo nechceš; snad bys
byl odmítl, proto také nebe tě nutí, abys byl veliký, a jsi veliký proti své vůli; tvoje
svoboda nemá na tom žádnou účast. Přirozeně jsi, člověče, průměrný a neumíš si
žádati leč statků průměrných, ale nadpřirozeně jsi veliký a jsi donucován žádati si
velkých věcí. Svou velikost nepochopíš než v pekle, v očistci nebo v nebi, neboť svět
tě oslepuje, a je třeba, abys opustil tento svět, aby ses dozvěděl, kdo jsi.“ (Theophile
Delaporte, Katolíci moroví).
Adame, balíme!
Poslední dobou pořád píšu o konci - konci života, konci světa... Než skončím s těmito
zápisky, pro změnu se chci vrátit na začátek. Také ve škole na hodinách náboženství
probíráme všechno pěkně od začátku - od Adama.
Ale jak příběh z úvodních kapitol Genese přetlumočit studentům? Jako prehistorii?
Pohádku? Metaforu? Mnohovrstevnaté poselství biblických textů o prvním člověku
v oficiálním katechismu naší církve „splasklo“ v přesvědčení, že Adam je každý muž
45
a Eva každá žena. Mám vyprávění o Adamovi a Evě chápat jako etiologický mýtus,
objasňující životní situaci každého z nás? Všichni lidé hřeší, když namísto Boha sami
určují, co je dobré a co zlé…
Jenomže Adamova situace, jak je vykreslená v Písmu, se od té naší v mnoha směrech
liší! Nevyrůstali jsme v rajské zahradě a nepřijímali slova přímo z Božích úst. Adam,
ačkoli obelstěn prolhaným Hadem, se mohl svobodně rozhodnout, jestli uposlechne
Boha nebo vyslyší našeptávání Svůdce. Moje „svobodné“ rozhodování je podmíněno
zděděnými vlastnostmi, výchovou i prostředím. Společnost, do níž jsem se narodil, je
prosáklá hříchem - svět ve zlém leží. A já také…
Had už nešeptá, nýbrž vykřikuje v televizi v hlavním vysílacím čase, šíří svá rouhání
po internetu, tiskne je v bulváru, předvádí při politických i obchodních jednáních.
Jeho jed sajeme spolu s mateřským mlékem, přešel nám do krve. Had si nás přisvojil
a my jsme mu ještě zatleskali, když plival a kálel na lidskou svobodu. Ne, nejsme
svobodní! Teprve budeme osvobozeni, až pocítíme tíhu zlatých řetězů a začneme
úpět k nebi…
V jakém smyslu se tedy Adamův příběh stává i mým příběhem? Označím-li Adama
za mýtus, byť symbolicky vztažený k realitě mého života, prohlásím zároveň, že
nikdy neexistoval. Takže kráčím ve stopách někoho, kdo nikdy nebyl? Poznávám se
v osobě, jejíž stvoření a pád je pouhou fikcí?!
Věřím, že Adamův příběh je mýtický, poněvadž skutečně nehistorický. Neznamená
to však, že se nestal vůbec. Nestal se pouze v našich dějinách. Odehrál se totiž mimo
ně. Je to příběh meta-historický. Je příčinou dějin, nikoli jejich historickým počátkem.
Adamův pád je pádem do dějin, v nichž se první člověk rozpadl na jednotlivé lidské
bytosti.
Adam není mým prapředkem, ať už bájným či skutečným. To já jsem Adam! Přesněji
řečeno jeden z jeho nesčetných úlomků, který touží navrátit se sám k sobě, do svého
středu, a obnovit ztracenou všelidskou jednotu… Písničkář Slávek Klecandr zpívá
v Homo Erectus Blues: „Adame, balíme kufry a padáme. A tak šel, v něm miliardy
příštích těl…“
„Adam je nyní rozšířen po celém povrchu země. Kdysi byl soustředěn na jediném
místě, klesl a jistým způsobem se rozlámal a naplnil svými úlomky celý svět.“ (Sv.
Augustin, K žalmu 95).
Řinčím řetězy a vzhlížím k nebi. Blíží se advent. Budu se modlit: „Rosu dejte nebesa
a Spravedlivého dštěte oblakové. Otevři se země a vydej Spasitele.“ I Bůh vstoupil do
dějin. Slovo se stalo tělem. Sestoupil z nebe a na zemi se v ubohém městečku Betlémě
narodilo zdánlivě obyčejné dítě chudých rodičů…
Zdání klame! Had kdysi oklamal člověka, ale teď byl oklamán on, ďábel, obelstěný
bezbranností a slabostí děťátka položeného v jesličkách. Kristus je novým Adamem.
Přišel vykonat spásné dílo sjednocení: „Boží milosrdenství shromáždilo tyto úlomky
odevšad, roztavilo je v ohni své lásky a znovu dalo rozbitou jednotu dohromady.“
(Sv. Augustin).
Křestní svíce
Jsem farářem bez kostela, na ztracené vartě… Sloužím bohoslužby v domě, jenž se
pomalu rozpadá. V přízemí máme zařízenou modlitebnu ze dvou spojených pokojů.
46
Vymalovali jsme ji, položili nový koberec, pověsili barevné závěsy. Ale omítka se zas
drolí, pod kobercem vržou stará prkna v podlaze... Co bude s naší náboženskou obcí,
až se hrstka věrných „zbrojnošů víry“ přesune z pozemské církve bojující do nebeské
církve zvítězilé? Vstanou noví Boží bojovníci?
Za pět let kněžské služby jsem v Sokolově pokřtil pětici dospělých lidí. Každý křest
je zázrak… Ale občas mě trápí, že křtěnců nebylo víc. Jenže unesl bych, kdyby jich
opravdu bylo víc? Možná bych zpychl a nedokázal jim pomoci nést životní kříž…
Jeden příklad za všechny: romský mladík Marián, věčně začtený do knížek, které ve
škole schovával pod lavicí. Po křtu jsem ho již neviděl. Doslechl jsem se, že jeho
přítelkyně otěhotněla. Poslal mi zprávu, že prý vše vysvětlí. Nevysvětlil. Odstěhoval
se neznámo kam…
Osud oněch pěti pokřtěných se mě totiž bezprostředně dotýká. Neumím si zachovat
odstup… Svěřují se mi se svými starostmi, takže ty se stávají součástí mého vlastního
kříže. Noste břemena jedni druhých, nabádá apoštol Pavel. Pán Bůh dobře ví, kolik
břemen si prozatím dovedu naložit na hrb… Povzbuzuje mě a konejší: „Pět křtěnců ti
bohatě stačí! Než ti dovolím pokřtít šestého, budeš muset duchovně zesílit… Svěř
svůj kříž mému Synu! Vždyť Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží.“
Co se vlastně změnilo, když jsem uvěřil v Krista a přijal křest? Spíše je třeba ptát se:
Co Kristus přišel změnit? Vždyť uzdravoval, ale nevymýtil nemoci. Sytil hladové, ale
neodstranil chudobu. A přesto se život můj i mých křtěnců podstatně změnil - a to
Kristovým křížem a vzkříšením… Změnil se náš úděl. Přešli jsme ze smrti do života!
Proto se pokřtěným podává rozžatá svíce. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh
září do mých temnot.
„Ježíš totiž na svět přišel učinit jen jeden systémový zázrak: vykoupení. Všechny jeho
ostatní zázraky byly jednotlivosti, chtělo by se téměř říci nesystémové zákroky,
mikro-zázraky, které neměly žádný hlubší, systematický dopad... Nevyloučil krize ze
života, ponechal je ve světě.“ (Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla).
Zmařená exekuce
Teta Karolína nemá jednoduchý život. Její syn trpí těžkou schizofrenií. Hlasy v hlavě
mu poradily, ať zabije svou dceru… Pro jistotu ho zavřeli do psychiatrické léčebny.
Vrátil se nadopovaný prášky, k tomu kouří, chlastá a bere si půjčky, jež z malého
invalidního důchodu nedokáže splácet. Bylo rozhodnuto o exekuci…
Nezvedený synáček sdílí byt s Karolínou, která mu z mateřské lásky stále kryje záda,
tahá z průšvihů a po příbuzných vybírá peníze na umořování jeho dluhů. Jenže teď jí
hrozí, že při exekuci přijde o věci, na něž si coby pracující důchodkyně vydělala
uklízením nemocničních chodeb a pokojů…
A tak pozdě večer před první adventní nedělí uháním z Karlových Varů do Ostrova,
abych před exekutory zachránil tetinu televizi, rádio, mikrovlnou troubu, památeční
cibulové nádobí a bůhví, co ještě…
Na výpadovce z města mě zastavil policajt. Posvítil si do kufru od auta. Doklady ho
naštěstí nezajímaly - řidičský průkaz jsem si zapomněl doma. Žoviálně jsem se optal:
„Stíháte uprchlého zločince?“ S úsměvem odvětil: „Řeknu vám to, ale pak vás budu
muset zastřelit.“ Blbý vtip…
47
Při zpáteční cestě jsem přemýšlel, jakou objížďku zvolit, abych se policejním hlídkám
vyhnul. Nerad bych jim vysvětloval, že v zavazadlovém prostoru převážím veškerý
movitý majetek nebohé tety Karolíny…
Sv. Jan Zlatoústý míní, že na věčnost si můžeme odnést jenom to, co za pozemského
života rozdáme bližním. Čeho se obětavě vzdáváme ve prospěch druhých, to se stává
našimi nebeskými investicemi. Přinášení obětí ale dávno vyšlo ze zvyku. Chceme mít
všecko hned! Klidně se zadlužíme i kvůli nákupu pitomé televize, toho krámu, co mi
poskakoval po zadním sedadle při noční jízdě po děravých okreskách... I kdybychom
však nikomu nic nedlužili, pořád zůstáváme dlužní - Pánu Bohu za duši.
Radujte se!
Příštího rána jsem před bohoslužbou zapálil první svíčku na adventním věnci. Pravé
předvánoční počasí s mrazíky, sněhovými vločkami a závějemi sice nepřichází, avšak
Vánoce ve Svaté zemi, v Ježíšově izraelské vlasti, se jistě nepodobají zimní idylce na
obrázcích Josefa Lady…
Takovou zimu si pamatuji z dětství. Podél plotů se nakupil sníh. Z mrazu mě bolelo
na plicích. Obloha čistší než maminčino zrcadlo. A hvězdy tak vysoko! Na tmy jsem
vylezl na střechu kůlny. Rukavice voněly mýdlem. Dalekohled jsem obrátil k nebi,
i když jsem rozeznal sotva dvě souhvězdí, Velký vůz a Orion…
Advent chápeme jako týdny příprav na slavnost Narození Páně. V domácnostech se
gruntuje, věší se výzdoba, nakupují dárky, prostírá štědrovečerní tabule, zdobí se
stromeček. Maratón příprav bývá náročný a stresující, takže se množí pochybnosti:
těšíme se ještě na Vánoce uprostřed toho všeho shonu? Bereme je opravdu za svátky
radosti a pokoje?
Abychom prožili Vánoce „šťastné a veselé“, ochutnejme čerstvě napečený, voňavý
chléb Božího slova, přichystaný apoštolem Pavlem: Radujte se v Pánu vždycky, znovu
říkám: Radujte se! Pán je blízko. Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše
srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Do předvánočních příprav se křesťan pouští teprve po vnitřní přípravě, občerstven
darovaným slovem spásy, s důvěrou přijímaným z otcovské Boží ruky. Formován
nasloucháním Slovu, rozjímáním, modlitbou, účastí na bohoslužbě - a v neposlední
řadě i dobročinností - Kristův učedník poznává, že se nemusí trápit, ačkoli není
ušetřen starostí. Navzdory všemu se raduje, neboť očekává přicházející Boží pokoj.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
V adventu se připravujeme nejen na oslavu toho, co se před dvěma tisíci lety událo
v Betlémě. Bůh se vtělil, narodil se jako člověk Ježíš a zjevil se jako Mesiáš - Spasitel.
Oslava vtělení, narození a zjevení Kristova je nejhlubším smyslem vánočních svátků
a tudíž i ústředním tématem vánoční liturgie. Připravujeme se také na naše budoucí
setkání se Synem Božím, vždyť očekáváme jeho druhý „advent“ - Kristův příchod ve
slávě. Naděje se naplní a víra dojde svého cíle! Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše
vykoupení je blízko.
Hořící dítě
Usedl jsem za stůl, abych jako každoročně napsal vánoční dopis farníkům, přátelům
a studentům, s přiloženou pozvánkou na sváteční bohoslužby. Měl jsem představu,
48
že dopis musí být hodně nabádavý, aby se v přespříliš zaměstnaných mladých lidech
hnulo svědomí. Vždyť staří do sboru chodí, zatímco mladí si raději v neděli přispí.
Dělá jim problém vyčlenit si hodinku týdně na setkání s Bohem…
Ale ne! Čeho bych dosáhl zbytečným moralizováním? Ať dopis vyzní jinak! Hledám
vhodný biblický text, který mi poskytne nosné téma. Na první neděli adventní se čte
z proroka Izajáše: Pojďte, vystupte na horu Hospodinovu. Bude nás učit svým cestám a my
po jeho stezkách budeme chodit. Nuže, choďme v Hospodinově světle! A v listu Římanům:
Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto
skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.
To je ono! Namísto vyčítavého kázání budu psát „horolezeckou“ povídku o výstupu
za světlem. A protože nejsem příliš originální psavec, uzavřu ji motivem vypůjčeným
z barokní básně Roberta Southwella. Zde je výsledek:
Moji milí, dovolte mi pozvat vás na pořádný výšlap. Neobouvejte si pohorky! Postačí
poutnická hůl. Pokud ani tu nemáte, nevadí! Prostě jen otevřete oči. Musíme se totiž
dobře dívat, abychom v ranním šeru nezakopávali o kamení, na které sem tam na
naší výpravě natrefíme.
Před námi se klikatí úzká stezka na vrchol hory. Žádný Klínovec ani Sněžka! Tu horu
těžko najdete na mapě… Šplháme totiž na horu Boží, horu Hospodinovu! A výstup
do takové závratné výšky nemůžeme podniknout v Krkonoších, nýbrž jedině ve
vlastním srdci, ano, jen v srdci…
Na úpatí rozbijte základní tábor. Zdolávejte kilometr za kilometrem. Poznávejte sami
sebe. Ptejte se svého srdce, po čem toužíte a co hledáte… Až nakonec dojdete k cíli!
Pochopíte, kdo jste. Vyjde slunce a vás zalije světlo.
Nuže, choďme v Hospodinově světle! Co spatříme? V temných údolích pod horou se
hemží shrbení lidičkové, zaneprázdnění honbou za penězi, které jim druzí zas tahají
z kapes… Ale ne všechno se dá koupit! Pravý smysl života nikdy nebude dostupným
zbožím, vystaveným ve výloze a opatřeným cenovkou. Nepomůže ani zlatá kreditka.
Lidičkové nejsou šťastní. Něco jim chybí. Radují se pouhou chvíli, než se opět roztočí
koloběh všedních starostí…
Nechme smutné slzavé údolí za sebou a postupme dál. Cesta se zdvíhá. Potkáváme
jiné lidi. Nehrbí se. Jsou to proroci. Ukazují vzhůru. Shoďte těžké batohy! Narovnejte
páteř! Vykročte ze tmy! Nahoře je světlo!
Svah je příkrý. Točí se hlava, tají se dech… Vidíme svět z nové, netušené perspektivy.
Co se včera zdálo důležité, je dnes nicotné. Co nás včera ani nenapadlo, stalo se dnes
úžasnou skutečností, pro níž se hodí jediné slovo: zázrak. Ještě včera jsme nevěřili na
zázraky. Ale dnes věříme!
Na poslední zastávce pod vrcholem nás povzbuzují apoštolové: Už jste blízko! Světlo
vás očekává. Žhne touhou osvítit vás. Nepálí. Neoslepuje. Splynete s ním a ono vámi!
Jděte a přesvědčte se!
Pod námi plují oblaka. Jsme doma! Teprve teď to chápeme. Vrchol hoří. Rozběhneme
se. Světlo nás objímá. Jsme v něm. Uvnitř světelného kruhu hoří nádherné betlémské
Dítě. Plane jako sama láska. A v ohnivých očích Dítěte čteme: „Dlouho jsem čekal!
Ale protože jsem si vás zamiloval, čekal jsem trpělivě. A vy všichni jste přišli - právě
o Vánocích…“
49
Skandál - Panna počala!
Těsně před Vánoci udeřily dvacetistupňové mrazy… Členové karlovarského Divadla
dětí měli o čtvrté neděli adventní přijet k nám do sboru zazpívat Českou mši vánoční
Jakuba Jana Ryby. Hodinu před začátkem vystoupení mi zavolali, že jim v divadle
prasklo zmrzlé topení. Hrozná kalamita! Musí vytírat, uklízet... Moc se omlouvají, do
Sokolova nedorazí.
Příchozím jsem to vysvětlil a navrhl, abychom si zazpívali koledy, přečetli úryvky
z Nového zákona a zamysleli se nad poselstvím adventu a vánočních svátků. Přílišné
nadšení nejevili, koneckonců „rybovku“ si poslechnou jednou do roka, kdežto páně
farářovo kázání každý týden. A tradiční koledy se leckomu zajídají - už od podzimu
jsou jich plné amplióny na náměstích, v supermarketech, na autobusovém nádraží…
Není úniku, leda si nasadit klapky na uši.
Čtu z Matoušova evangelia, jak se Josef, muž spravedlivý, rozhodl potají propustit
svou snoubenku Marii, když zjistil, že čeká dítě. Anděl mu však sdělil, ať se nebojí
přijmout ji k sobě, neboť počala z Ducha Svatého.
Ježíšovo narození z Panny bylo terčem vtipů již ve starověku. Šířila se fáma, že Maria
otěhotněla s římským vojákem Pandurou. Ruský klasik Puškin sesmolil mimořádně
rouhavou báseň, v níž paroduje slavný příběh o Zvěstování: Marii navštíví archanděl
Gabriel, Duch Svatý i ďábel, takže nazaretská dívenka neví, koho z nich považovat
za Ježíšova otce… Vždyť se říkává: Otec je vždycky nejistý.
V naší moderní racionalistické době o Ježíšově původu předpokládáme, že je synem
Mariiným a Josefovým. Skandální panenské početí jsme raději ututlali… Písmo svaté
nám slouží za trhací kalendář - co se nehodí, šup s tím na smetiště dějin mezi ostatní
přežité názory, ať to zetlí mezi dogmatickým harampádím, Boží trojjediností, dvěma
přirozenostmi Kristovými…
Ježíš je pravý člověk, neboť je synem lidské ženy, a zároveň je pravý Bůh, neboť sdílí
tutéž božskou podstatu s Otcem. Jaký Otec - takový Syn. Ježíš koná skutky svého
Otce, takže kdo jeho vidí, Otce vidí. Sledujme Ježíše při díle - spatříme Boha při díle!
Z celého Ježíšova života, nasazeného pro spásu hříšných lidí, vyplývá jednoznačně,
že se zrodil z Boha.
I já se podobám svému tatínkovi. Co se líbí jemu, líbí se i mně… Komu by se podobal
Ježíš, kdyby jeho otcem nebyl Bůh?
Libuška
O vánočních prázdninách jsem navštívil sestru Libušku, která se v létě přestěhovala
do Kynžvartu do domu s pečovatelskou službou. Před rokem ve svém sokolovském
bytě upadla a zlomila si nohu v krčku. Bezvládně se svalila na podlahu, slabě volala
o pomoc… Jelikož měla zevnitř zamčeno, přivolaní hasiči museli vylomit dveře. Pak
ji záchranka odvezla do nemocnice na operaci.
Po dlouhých měsících rekonvalescence je schopná opět se postavit na nohy, dokáže
se bez opory pohybovat po pokoji, sama zvládne nejzákladnější každodenní úkony.
I v osmdesáti osmi letech se v ní skrývá obdivuhodná vůle žít.
Všímám si však, že již není vždy duchem přítomná. Chvíli spolu normálně mluvíme,
a pak se náhle její myšlenky kamsi vytratí… Možná působením tišících léků? Anebo
50
po závažném úrazu a náročné léčbě její mysl nepracuje tak, jako dřív? Či se snad
projevuje docela přirozená sešlost věkem?
Libuška mi ukazuje dvě staré fotografie. Z jedné shlíží mladý usměvavý muž - bratr.
A na druhé poněkud smutná, unavená tvář ženy středního věku - maminka. Libuška
povídá: „Chudák bratr, přišla na něj zlá nemoc, umřel a já se bojím zeptat maminky,
jak se to stalo…“
Ale svou maminku už přece Libuška dávno pochovala! Jak by se jí mohla otázat na
bratrovu smrt? Zřejmě chvílemi ztrácí pojem o čase. Žije v minulosti, vrací se nazpět
do dětství a mládí. Chudoba a strach, Ostrov nad Ohří připoutaný ke Třetí říši, Češka
mezi Němci…
Její chlouba: svazek Shakespearových her, první cena v předválečné školní soutěži ve
znalostech angličtiny. Chytré děvče, chválí ji bratr, vyrosteš, zaučíš se na telefonistku,
budeš spojovat mezinárodní hovory…
Při zpáteční cestě domů jsem se kochal zasněženou krajinou a přemýšlel, jak asi staří
lidé vnímají čas. Pro mě je normální žít přítomností, vždyť včerejšek již není a zítřek
ještě není... A přesto: jací jsme byli včera, tací pravděpodobně budeme i zítra. Včerejší
naděje a zklamání si odneseme do zítřka… Co když Libuščin čas neplyne nostalgicky
nazpět, nýbrž eschatologicky uhání kupředu? Co když „slaboduchá“ stařenka nežije
v minulosti, nýbrž v budoucnosti? Třeba už natahuje ruce ke svým blízkým, s nimiž
se i my zakrátko setkáme…
„Vezmi si mapu Země: zde je východ a tady je západ, tak daleko, jak jen dva body od
sebe mohou být. Ale změň tuto mapu v kulatý glóbus, což je ten pravý tvar, a pak se
východ a západ dotýkají jeden druhého, takže splývají vjedno. Uvědom si, že lidský
život je kruh. Pulvis es et in pulverem reverteris. Prach jsi a v prach se obrátíš. Nudus
egressus, nudus revertar. Nahý jsem přišel a nahý musím odejít. V tomto kruhu se oba
body setkávají. Mateřské lůno a hrob jsou jedním bodem, jednou zastávkou, jedním
krokem odtamtud sem…“ (John Donne, Velikonoční kázání, 28. 4. 1619).
V Kristově smrti zemřela smrt
Ve slunném Katalánsku se usadil mladý anglický básník. Volný čas trávil na pobřeží.
Lákaly ho neznámé písečné pláže skryté mezi skalami, bičovanými slaným mořským
větrem. Z letoviska Lloret de Mar domů na mlhavý Albion zaslal dopis dívce, kterou
opustil, ačkoli ji miloval:
„Smrt může přijít už dnes v noci. Anebo zítra, po ránu… Najdeš ji na dně šálku kávy.
Dokouříš cigaretu a s dýmem se rozplyne tvé vezdejší žití. Představoval jsem si smrt
jako babiznu se zvrásněnou tváří a vyzáblýma rukama, ocejchovanýma jaterními
skvrnami. Mýlil jsem se. Vždyť to já jsem mrtev! Nikdo mě neoplakává, neboť ze
zvyku chodím a mluvím…
Neschopen pravého života se přesto držím naděje, že musí být i jiný konec, než
v jámě vlastní temnoty! Smrt ve stínu Toho, jenž z mrtvých vstal? Já hlupák, stále se
odřezávám od záchranného kruhu světla a ve tmě pak spínám ruce k pobožnému
nářku… Bojím se temné propasti! Jak těžko se vstává, vím-li, že padnu zas! Ale ze
dna jámy vysvítá bolestná touha: třebas i po kolenou se plazit k hrobu, od něhož
anděl odvalil kámen…“
51
Z batolete mládencem
U příležitosti 90. výročí zrodu Církve československé husitské otiskl církevní týdeník
fiktivní rozhovor s jubilantkou církví, zosobněnou ve snaživé redaktorce, jež kladla
otázky a obratem si na ně odpovídala… Na úvod církvi pogratulovala, že vydržela
a přečkala tolikerá léta. Prý kdo by to byl řekl!
Naše církev ale nevznikla po první světové válce vyvedením z katolického Babylónu,
nýbrž před dvěma tisíciletími o jeruzalémských Letnicích! Svatý Duch sestoupil na
shromážděné učedníky, Duch živého Krista, Spasitele, jehož oběť nás vysvobodila ze
zajetí Satanova. Na velikonoční příběh kříže a vzkříšení se váží pestrobarevné stuhy
příběhů Pánovy církve, která po staletí žije v místních křesťanských obcích rozsetých
po tváři země. I my husiti patříme do tohoto velikého společenství věřících - byť jsme
mladičkým výhonkem na rozvětveném vinném kmeni.
Koho by napadlo pořídit interwiew se žvatlajícím batoletem? Cožpak naše církvička
nepřipomíná robátko, nesměle se učící prvním krůčkům? Sotva jsme nastoupili cestu
víry! Osaháváme si terén, často zakopáváme, leckdy jsme vzpurní, svéhlaví a vzteklí,
jak už malá děcka bývají. Zjišťujeme, co si ve vztahu k mamince a tatínkovi můžeme
dovolit…
A drsně zkoušíme láskyplnou trpělivost nebeského Otce i pevné nervy Matky církve!
Vypovídají o tom naše nedospělé názory, dětinské breptání, které bohužel vydáváme
za hlas církve, jímž se obracíme do vlastních řad i na veřejnost… Svět slyší naše „bla
bla bla“ a směje se: „Kupte si plínky a dudlík!“ Stále musíme pít mateřské mléko, sát
životodárnou nauku z požehnaných prsů nevěsty Beránkovy, než zesílíme natolik,
abychom dostali příležitost osvědčit to, co o svých duchovních dětech napsal apoštol
Jan: Mládenci, jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.
Čarodějka
Jezdívám do Krušných hor na návštěvy za postarší paní, bývalou učitelkou. Výborně
vaří. Přesto se s ní nevídám rád… Někdy z ní promlouvá duch zloby, závisti a zášti.
Už od pohledu mi není sympatická - nepříjemný hlas, tvrdé oči, dravčí zuby. Napadá
na levou nohu. Ve středověku by usoudili, že ji poznamenal ďábel… Asi by se jí báli,
anebo ji upálili jako čarodějnici.
Jenže je mi jasné, že doopravdy ji má rád asi málokdo. Ani mezi farníky není zrovna
oblíbená. Ruší při bohoslužbách. Rozdává rozumy. S oblibou mluví o sobě. Chce, aby
bylo po jejím. Vyvolává spory. Když přestoupila k nám do sboru a začala se svátečně
zúčastňovat našich bohoslužebných shromáždění, farář ze sousední náboženské obce
ani neskrýval radost, že se jí zbavil…
Ale jakou my kněží obdržíme odměnu, jestliže budeme sloužit jenom těm, kteří nám
jsou milí a s jejichž názory souhlasíme? Snad proto mi tuto sestru seslal Bůh, abych se
od ní naučil, co obnáší skutečná služba. Kvůli své povaze by jednou mohla skončit
úplně sama. Možná, že se právě já budu muset snažit, aby sama nezůstala…
Masopust
O prvních nešporech svátku Hromnic v karlovarském divadle Husovka koncertovala
legendární undergroundová kapela The Plastic People Of The Universe. Na pódiu
52
pokřtili novou desku, z níž poté zahráli téměř všechny skladby. Bylo až neuvěřitelné,
že od šedesátiletých mániček, stojících „jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále“
(jak se vyjádřil saxofonista a básník Vráťa Brabenec) by se změkčilí adolescenti mohli
učit pravému hudebnímu nářezu, navíc nářezu s poselstvím…
V hudbě Plastiků běželo vždycky o to, odhalit absurditu doby, vysmát se jí a zároveň
naznačit, že za vší absurditou se skrývá něco, co v sobě nese smysl a za čím se vyplatí
si stát, i kdyby tě považovali za blázna či buřiče. Plastici tak činili za bolševika a činí
tak i dnes, kdy všechny ideologie nahradilo přikázání spotřeby a široce rozšířené
přesvědčení o nároku na blahobyt.
Potěšení z požitků vyprchá… Až se najím a napiji, co dál? Čím zdůvodním touhu po
opravdové hluboké radosti? Kde přežívají folklórní tradice, tam bývá teplo i v únoru.
Lidé se rozehřívají rozpustilým masopustním veselím. A co křesťané? Jejich radost je
výrazem vděčnosti za všechny dary, jimiž nás Všemohoucí zahrnul. Radujeme se ze
života, z blízkosti milované osoby, z krásy stvoření, z úžasného díla vykoupení, které
pro nás Kristus vykonal… U srdce nás hřeje radost, radost nenápadná, tichá, ale o to
silnější a vytrvalejší, radost počatá vděčností.
Zůstáváme-li Bohu vděční, radost v nás nepřestává přebývat. Měj oči otevřené, abys
viděl a nezapomínal, že vše je zázrak! Že se ráno probudíš, to je zázrak. Nemusel ses
probudit! Každý nový den je zázrakem Božího navštívení.
Na nové desce Plastiků se mi nejvíc líbí písnička „Marie, vstávej“. Otevírá ji citát ze
židovského filosofa Martina Bubera: „Jistý cadik vstával vždy časně zrána, vyhlédl
z okna a s údivem zvolal: Ještě před chvilkou byla noc a najednou je den - Bůh nám
dává den!“
Nynější masopustní dny nám Hospodin sesílá, abychom se předzásobili radostí, než
o Popeleční středě vejdeme do zadumaných a zpytavých týdnů předvelikonočního
postu. V kající postní době v nás má růst radostné vědomí, že „odpustilo nám dřevo“
(V. Brabenec), neboť Boží odpuštění našich hříchů se dokonalo na dřevě Kristova
kříže. Hej, křesťane, vstávej! Vykroč radostnou cestou k prázdnému hrobu a setkání
se Vzkříšeným!
Novoroční oběd
Před čtyřmi lety jsem prožil Nový rok v severní Itálii, v Milánu a Monze, kam jsem se
vypravil jako jeden z tisíců mladých účastníků Poutě důvěry na Zemi, organizované
ekumenickým společenstvím z Taizé. Byla to poprvé, kdy se k pouti nepřipojil bratr
Roger, zakladatel komunity. Krátce předtím zahynul podobně jako dávní mučedníci,
když ho přímo při bohoslužbě bodla do krku duševně narušená žena. Jeho, starce na
kolečkovém křesle…
Ve svátek svatých neviňátek betlémských, povražděných Herodem, jsme přicestovali
do Milána, zasypaného sněhem. Příměstský vlak mě dopravil do Monzy. Ubytoval
jsem se v pohostinné rodině pana Giovanniho. Jeho dcera Anna hraje na varhany
v katedrále v Monze. Přechovávají tam železnou korunu královny Theodolindy, do
níž je vsazen hřeb z Kristova kříže.
Cennou relikvii daroval papež Theodolindě jako dík za to, že barbarské Langobardy,
jejichž panovníka pojala za manžela, obrátila od ariánského bludu k pravé - rozumí
se katolické - víře.
53
Následujícího dne, mrazivého a slunečného, jsem navštívil milánský Dóm, obrovitou
setmělou gotickou svatyni. Věčné šero nerozptýlí ani stovky čadících svící... S dalšími
poutníky sestupujeme do podzemí, k ruinám baptisteria, v němž sv. Augustin přijal
křest z rukou biskupa Ambrože. Skryté kořeny církve, kořeny víry. V tomto křestním
bazénu se největší učitel křesťanského Západu ponořil do nového života!
Od náměstí Conziliazione jsem se pěšky vydal k bazilice San Ambroglio, nejstaršímu
milánskému chrámu, postavenému v předrománském stylu. V kryptě pod oltářem je
vystaveno mumifikované tělo sv. Ambrože, oděné ve skvostném liturgickém rouchu.
Na Ambrožových prsou spočívá zlatá palmová ratolest - symbol vzkříšení, vítězství
nad smrtí… Nad světcem již smrt nepanuje! Ačkoli fyzicky je mrtev, obdržel podíl na
věčném životě Kristově, v pokoji očekává vzkříšení svého těla… Nevychovaní turisti
prostrkují kamery skrz mříž a natáčejí si Ambrožovu mumii. Představuji si, jak by se
tvářili, kdyby rázný biskup vstal z mrtvých a pastýřskou berlou je přetáhl po hřbetě,
po vzoru našeho sv. Prokopa…
Do kaple kostela Santa Maria della Grazia umístil Leonardo da Vinci fresku Poslední
večeře Páně. Vstupenky vyprodané na týden dopředu. Škoda! Kdybych si fascinující
malbu geniálního renesančního všeuměla důkladně prohlédl, možná bych rozlouskl
ještě větší záhadu, než jakou odhalil výrobce bestsellerů Dan Brown v románu Šifra
mistra Leonarda…
Bratři z Taizé vedou modlitební shromáždění v sále na milánském výstavišti Fiera.
Nepopsatelné jsou chvíle absolutního ticha po kázání. Čtyřicet tisíc mladých lidí na
kolenou, mlčí a modlí se v srdci... Kéž by to zažili všichni staří paprikové, co nadávají
na dnešní „zkaženou“ mládež!
Na modlitbách před ikonou ukřižovaného Spasitele jsem pocítil zázračnou milost…
Pod křížem jsem složil své hříchy, poprosil o odpuštění a možnost nového začátku.
Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Jsem naplněn útěchou. Nazřené tajemství
Pouti důvěry - s dětskou důvěrností se stulit do náruče živého Boha, Otce veškerého
milosrdenství. A přesto - co svět světem stojí - někteří nešťastníci po nenávistném
Markýzi de Sade papouškují, že zbožnost je nevykořenitelnou nemocí duše… Nikoli
nemocí, nýbrž lékem!
S Giovanniho rodinou jsem usedl k tradičnímu novoročnímu obědu, který připravili
speciálně pro mě… Těšil jsem se na pizzu, těstoviny, olivy, sýry, mořské potvůrky.
Avšak na talíř mi naservírovali čočku, tureckou kaši z prosa a mleté vepřové maso…
Sevřel se mi žaludek. Sváteční krmě se neodmítá! Polykal jsem horkou kaši bez chuti,
uždiboval krvavé masíčko, usmíval se na hodné a milé Taliány a v myšlenkách se již
vracel domů do Čech…
Zlatý věk
Vůně… Snad někdo za okny peče chléb, jak to dovedou prarodiče. Ale z jiného těsta,
ochuceného kořením z Pyrenejí či Apenin. Hudba… Snad někdo v aleji, skryt mezi
stromy, vyřezává píšťalku. Natrhal si rákos na březích Tiberu, aby sluncem posvětil
stinnou Ohři. Slovo… Snad někdo z vás, tak jako já, zhrozil se jeho moci! A se smysly
náhle zostřenými stanul na cestě a slyšel: „Na počátku byl Logos…“
(2009-2010)
54
Literatura
Alighieri, Dante: Peklo, Praha 1978
Barton, John: Etika a Starý zákon, Jihlava 2006
Beardsley, Aubrey: Venuše a Tannhäuser, Praha 2007
Beckford, William: Vathek, Praha 1970
Benedikt XVI.: O počátcích církve, Kostelní Vydří 2007
Bernanos, Georges: Deník venkovského faráře, Praha 1969
Brabenec, Vratislav: Vážený pane K., Praha 2001
Cílek, Václav: Borgesův svět, Praha 2007
Cílek, Václav: Makom - kniha míst, Praha 2009
Deml, Jakub: Katolický sen, Brno 1998
Delaporte, Theophile: Katolíci moroví, Stará Říše 1932
Donne, John: Komu zvoní hrana, Praha 1987
Epos o Gilgamešovi, Praha 1976
Florian, Jan - Florian, Gabriel: Být dlužen za duši, Brno 2007
France, Anatole: Studně svaté Kláry, Praha 1959
Guardini, Romano: O duchu liturgie, Praha 1993
Jeroným: Legendy o poustevnících, Praha 2002
Jordani, Raymundus: Rozjímání o lásce Boží, Praha 1998
Kazantzakis, Nikos: Chuďásek Boží, Praha 1993
Kejř, Jiří: Husův proces, Praha 2000
Komenský, Jan Amos: Křiky Eliášovy, Praha 1992
Komenský, Jan Amos: Jedno nezbytné, Praha 1999
Kratochvíl, Zdeněk: Pramen poznání, Brno 1996
Lawrence, David Herbert: Sopečná růže, Praha 1990
Limbeck, Meinrad: Evangelium sv. Marka, Kostelní Vydří 1997
Lubac, Henri: Katolicismus, Kostelní Vydří 1995
Mácha, Karel Hynek: Básně, Praha 1997
Machula, Tomáš: Církev - dům Boží, Svitavy 2002
Mello, Anthony: Ptačí zpěv, Brno 1997
Neubauer, Zdeněk: Golem, Praha 2007
Neubauer, Zdeněk: Mystéria křesťanská, Praha 2009
Porsch, Felix: Evangelium sv. Jana, Kostelní Vydří 1998
Příběhy raně křesťanských mučedníků, Praha 2009
Neuwirth, Vladimír: Vcházení do Evropy, Praha 2008
Rejchrt, Luděk: Křesťanské legendy staré Evropy, Praha 1995
Rejchrt, Luděk: Modlitby šeptem, Praha 2005
Řehoř Veliký: Čtyřicet homilií na evangelia, Praha 1946
Sedláček, Tomáš: Ekonomie dobra a zla, Praha 2009
Southwell, Robert: Hořící dítě a jiné básně, Olomouc 2008
Urban, Miloš: Santiniho jazyk, Praha 2005
Škvorecký, Josef: Pulchra - příběh o krásné planetě, Brno 2003
Tolkien, J. R. R.: Silmarillion, Praha 1992
Waltari, Mika: Egypťan Sinuhet, Praha 1995
55
Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979)
farář Církve československé husitské
Kontakt:
Husův sbor (farní úřad)
Obce Ležáky 542
356 01 Sokolov
bohoslužba: neděle od 10.00
biblická hodina: středa od 16.30
meditační kroužek: čtvrtek od 17.00
mobil: 733 394 636
e-mail: [email protected]
www.ccsh.cz
www.vira.cz
www.pismak.cz
www.christnet.cz
www.krestanskameditace.cz
Svatý satyr. Zápisky faráře
neprodejný soukromý tisk
vydaný autorem pro okruh přátel
po Novém roce Léta Páně 2012
Bohu díky!
56