Cesty k raně novověké kulturní krajině

Cesty k raně novověké kulturní krajině
I. Mikulovsko – průběžné výsledky průzkumu
Petr Czajkowski – Aleš Homola – Milada Rigasová, NPÚ ÚOP Brno
Abstract: The text of the paper presents interim results of the survey called “Identification and interpretation of the
origin, form and changes of the Baroque cultural landscape in South Moravia borderlands” within an on-going project
NAKI, which was adopted for the period 2013–2016. The interdisciplinary orientation of the project aims to capture
knowledge of inception, maintenance (and also extinction) of early modern cultural landscape and in particular of its
spiritual face and of the interactive relationship between cultural landscape and man, as its creator, who eventually is
transformed by the landscape. As the area of research the South Moravian borderland, especially the surroundings of
Mikulov, Jaroslavice and Znojmo, was picked, which is where unusually richly preserved and often extremely valuable
architectural and art-historic works are located together with historical network of roads and remarkable natural and
landscaped composed units. The conducted research, which in 2013 was concentrated in the surroundings of Mikulov,
was focused on the discovery of detailed accents of the transformation of late-medieval landscape into deliberately
composed and interconnected Renaissance and Baroque landscape units of representative and recreational type.
Especially the roads and their distribution and transformation within the surveyed period of 16th and 18th century
account for a significant part in explaining the importance and the transformation of the examined area. Important
main and side local roads were lined along by a number of small sacred architecture – crosses, wayside shrines and
rather small chapels – encouraging, supporting and safeguarding the pilgrims during their sudden, long-planned
or daily journey. Location of existing pieces of architecture, documenting and capturing of vanished ones and their
interconnection in local (local donators) art-historic context creates a new view of the still somewhat overlooked
historical landscape, which nevertheless surprisingly survives in its gradually vanishing remains to the present day.
Key words: cultural heritage; cultural landscape; sculptural works; sacred architecture; the Moravian borderland;
Baroque.
Příspěvek si klade za úkol představit dílčí výsledky průzkumů projektu NAKI (programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity) přijatého na léta
2013–2016, v tematickém vymezení Identifikace a interpretace vzniku, podoby a proměny
barokní kulturní krajiny jihomoravského pohraničí.1 V intencích základního a aplikovaného výzkumu se snaží rekonstruovat podobu a proměny vymezené kulturní krajiny
období pozdní renesance a baroka, která výrazně přetvořila význam a vzhled krajinného
rámce novověké společnosti. Studujeme poznání zrodu a udržování (ale i zánik) raně
novověké kulturní krajiny, její duchovní tváře a interaktivního vztahu mezi kulturní
krajinou a člověkem, jejím tvůrcem, který je jí sám současně přetvářen.
Historická barokní krajina Mikulovska, které je věnována první etapa výzkumu v rámci
projektu,2 je obdobně jako další vybraná sousedící příhraniční území Jaroslavicka a východního Znojemska (řešená projektem v následujících etapách) nebývale bohatá na
dochovaná mimořádně hodnotná architektonická a umělecko historická díla, historické
sítě cest a pozoruhodné přírodní a přírodně krajinářské komponované celky.
Výsledky projektu by měly přivést pozornost veřejnosti k jedinečnému, dosud často
opomíjenému a v daném regionu ohroženému kulturnímu dědictví mimořádné hodnoty,
měly by přispět k reanimaci identity společnosti pohraničního regionu a rovněž na poli
regionálního rozvoje k regeneraci dosud zachovaných původních prvků předmětné
historické kulturní krajiny. Projekt je koncipován jako příspěvek k hlubšímu poznání
a uchování hodnot kulturního dědictví kulturně bohaté krajiny části jihomoravského
pohraničí, který s využitím moderních informačních technologií současně umožní
zpřístupnění jeho kulturního dědictví široké odborné i laické veřejnosti.3
Přírodní rámec Mikulovska charakterizuje především krása působivých panoramat
Mikulovské pahorkatiny, zahrnující centrální hřeben Pavlovských vrchů a rozsáhlý celek teplomilných pahorkatinných doubrav Milovického lesa o celkové rozloze 120 km2.
Je ukázkou unikátní výrazně teplomilné panonské krajiny se specifickými rostlinami
a živočichy, jež z Vídeňské pánve zasahuje výhradně jen na jihovýchod moravského
pomezí, čímž odlišuje Mikulovsko zřetelně od ostatních typů krajin ČR. Hlavní hřeben
370
Pavlovských vrchů se táhne od Pavlova k Mikulovu v délce asi 20 kilometrů. Na jižním
okraji Mikulova navazuje širokým údolím potoka Včelínku na Valtickou pahorkatinu
a vápencovou oblast Falkensteinska. Charakteristickým rysem tohoto území je především
přítomnost velkého množství typických artefaktů pozdně renesanční a barokní etapy
vývoje zemědělské, převážně vinařské krajiny, jež dosud vykazuje velkou míru harmonické
struktury. Významnou hodnotou barokní krajiny Mikulovska je celek záměrně esteticky
utvářené tzv. komponované krajiny na jihovýchodním okraji Mikulova, který se zachoval
v území bývalého hraničního pásma a přesahuje i na rakouskou stranu hranice. Krajinářský celek byl vybudován v 1. třetině 17. století jako součást zvelebení vrchnostenského
rezidenčního města rodu Dietrichsteinů. Takto utvářený celek zemědělské krajiny s funkcí
hospodářskou i reprezentativní, kompozičně propojený s vrchnostenským rezidenčním
městem a zámkem prostřednictvím alejí a krajinných přímek, byl předchůdcem komponovaných areálů velkých šlechtických venkovských sídel novověku, označovaných dnes
jako okrasný (vzorný) statek (Ferme ornée).4
První archivní5 a terénní průzkumy provedené v rámci projektu NAKI potvrzují,
že hlavním projektantem a spolutvůrcem téměř zcela nového obrazu přírody a krajiny
novověku se stal cílevědomý způsob feudálního utváření a užívání zemědělské krajiny,
měst i vesnic. Zemědělské velkopodnikání šlechty ve vlastní režii přineslo do zemědělské
krajiny na obou stranách moravsko-rakouské hranice mnoho nových, pokrokových, často
technicky dokonalých a důmyslných hospodářských staveb – kaskád rybníků, mlýnů,
ovčáren, velkoplošných viničních tratí, sklepů, sýpek, mostů, ale také zahradnicky upravených obor s letohrádky a libosady propojených se zámky alejemi. Specifickým rysem
krajiny se staly i zájezdní hostince na trase důležitých cest – zčásti zachovaný například na
trase z Vídně do Brna, v blízkosti Perné, na křižovatce k Horním Věstonicím.6 Podstatné
rysy moravsko-rakouského pomezí se specificky utvářenými a vybavenými velkostatky,
rázovitými vinařskými vesničkami a městečky byly přitom do krajiny vepsány právě
v průběhu 15. až 18. století.
Mikulovské urbáře a literární zdroje dokládají,7 že novým odvětvím feudálního hospodaření se stalo zejména r y b n í k á ř s t v í. Zamokřená údolí mikulovských potoků,
Mušlovského a Včelínku, se od konce 14. století postupně proměnila v kaskádu velkých,
převážně kaprových rybníků s kamennými hrázemi, rybími sádkami, rybárnami a mlýny.
V údolí potoka Včelínku vzniklo celkem šest rybníků, z nichž tři náležely mikulovskému
(Šibeničník, Nový, Nesyt) a tři lednickému panství (Hlohovecký, Prostřední, Mlýnský).
V údolí Mušlovského potoka se postupně nacházelo a zanikalo sedm rybníků. Část z nich
zadržovala vodu pro Marianský mlýn8 na severovýchodním okraji Svatého kopečku, část
ležela dole ve vyhřátém údolí chráněném jižním úpatím Milovického lesa. Nová mikulovsko-lednická rybniční soustava byla svým rozsahem srovnatelná s třeboňskou, rybníky
v oblasti Pavlovských vrchů byly dokonce po staletí považovány za nejvýnosnější rybníky
v celé střední Evropě. Rybníkářství tvořilo především v 16. a 17. století nejvýnosnější
hospodářské odvětví mikulovského panství, i všech panství v okolí. Rozsáhlé i menší
rybniční soustavy navíc zastávaly v krajině mnoho dalších funkcí – představovaly hlavně první velkolepá vodohospodářská díla, jež v době tání a záplav zadržovala vodu pro
fungování mlýnů v době sucha. Četná mlýnská zařízení byla postupně vybudována na
řece Dyji, na většině potoků a na březích rybníků.9 Výsadní postavení měl Nový rybník
s ostrovem Porzinsel, do něhož přinášel vodu z Pavlovských vrchů nejen potok Mušlovský, ale i nejvydatnější pravostranný přítok Včelínku, potok Mühlbach, přinášející vodu
z pahorkatin Falkensteinska. Také v údolí tohoto dolnorakouského potoka se postupně
založilo a zanikalo deset rybníků s mlýny. Linie těchto tří údolí s potoky a kaskádami
rybníků, potkávajícími se v rybníku Nový, vykreslila ve 14. až 16. století osu pozdějších
záměrně estetických úprav krajiny Mikulovsko-Falkensteinska i Lednicko-Valtického
areálu. Na Tichém ostrově uprostřed rybníka Nový byla přímo na zemské hranici před
rokem 1629 založena jedna z esteticky utvářených obor s „lusthausem“ a „libosadem“.
Pro objektivnost je však správné poznamenat, že rybníky sice hospodářsky zhodnotily
371
Obr. 1. Kolorovaný plán obnovy mostu u Drnholce – součást tzv. Desetimostí, variantní návrh z roku
1804. MZA Brno, fond F 39, fasc. 39a; foto Karel Sklenář, 2013.
původně trvale zamokřená údolí potoků pokrytá rozsáhlými vlhkými pastvinami a tůněmi, tím ale krajinu kolem Mikulova trvale vysušily a radikálně změnily její někdejší
charakter.
Pálavské vrchy vykazují výrazné stopy osídlení již od pravěku, na mnoha místech
zájmu zkoumání tohoto projektu přitom takové doklady zcela postrádáme. Očividný je
příklad Svatého kopečku u Mikulova, kde na rozdíl od všech ostatních návrší na katastru tohoto města (Turold, Zámecký vrch, Šibeniční vrch) neevidujeme naprosto žádné
doklady přítomnosti a činnosti člověka (od pravěku až po středověk). V případě tak dominantní polohy je to přitom rozhodně zarážející. Všechny obce, které se dnes nacházejí
ve vymezeném území Mikulovska, vznikly zřejmě až v průběhu 11. až 13. století, neboť
u žádné nebyla prozatím prokázána kontinuita nebo návaznost se starším obdobím. Ve
sledovaném 15. a 16. století však procházela tato sídelní síť zásadními strukturálními
změnami, které zřejmě urychlily události husitských a uherských válek. Právě v této době
totiž zaniká celá řada zdejších sídel a pouze část z nich je přitom následně obnovena.
Jelikož všechny současné obce v období 15. a 16. století existovaly, je zřejmé, že tedy
starší sídelní síť byla mnohem hustější než dnes. Nepochybně hustější proto musela být
i síť komunikací. Ta byla definována nejen polohou jednotlivých vsí, ale pochopitelně
i celkovým georeliéfem a je otázkou, nakolik tyto cesty zůstaly využívány i po zániku
výše uvedených vsí. Jedním z cílů projektu je proto přesná l o k a l i z a c e z a n i k l ý c h s í d e l a jejich promítnutí do mapových podkladů. Bez terénního výzkumu je
pak těžko zodpověditelná otázka po přetrvávání reliktů zaniklých vsí přímo v krajině
a povědomí o nich i v období baroka. Pomoci by mohla analýza a lokální ztotožnění
toponym uvedených v urbářích.
Krajina Mikulovska, jíž se zabýváme v první etapě projektu, byla již od prehistorických
dob opakovaně důležitým kontaktním prostorem, místem styku různých kulturních vlivů
a obchodní výměny i tranzitním územím, kterým procházela trasa kontinentální cesty
spojující mediteránní svět se severní Evropou. Trasy těchto významných cest jsou dobře
372
zachyceny na zásadním kartografickém
díle, tzv. Müllerově mapě Markrabství
moravského poprvé vydané roku 1716.10
Průkopnický kartografický počin poprvé
zpracovaný na základě exaktního postupu znamenal oproti starším mapovým
zobrazením Moravy až revoluční kvalitativní posun. V průběhu 18. století
mnohokrát nově vydávané, kopírované
a doplňované opus magnum evropské
kartografie zachycuje z hlediska vedení
hlavních komunikací na počátku 18.
století následující situaci:11
Přibližně severojižní cesta směřující
z Vídně směrem na Mistelbach a Staatz,
vedena dále přes Neudorf a Wildendürnbach, překročila poblíž zámku a dvora
Alt Prerau moravskou hranici, aby přes
Nový Přerov minula Novosedly a poté, co
se stočila k západu, dorazila k přechodu
přes řeku Dyji u Drnholce. Zde původní
brody a hatě (později snad doplněné
staršími neznámými mostními konstrukcemi) nahradil na konci 17. století
nákladem Václava Vojtěcha ze Šternberka
zbudovaný soubor mostů a hrází – zvaný
Desetimostí, překonávající inundační
údolí Dyje.12 Toto monumentální dílo
technického stavitelství ústilo na západní
straně mohutnou pilířovou branou přímo Obr. 2. Boží muka u křižovatky komunikací
do zástavby městečka. Cesta v Drnholci Drnholec–Novosedly–Brod nad Dyjí. Foto Karel
opět nabrala severojižní směr a po delším Sklenář, 2013.
úseku dorazila k Pohořelické rybniční
soustavě, před níž se k ní (jižně od Nové Vsi) připojila západní větev druhé důležité
komunikace vedoucí od Břeclavi–Poštorné při moravsko-dolnorakouské hranici přes
Lednici a Sedlec do Mikulova. Tato cesta se v Mikulově rozdělila na trasu dále pokračující
v přibližně východozápadní ose směrem na Znojmo (v námi zkoumaném území přes
Březí a dvůr v Alt Prerau se protnula s výše popsanou cestou Vídeň–Mistelbach–Drnholec–Pohořelice–Brno) a cestu vinoucí se z Mikulova na sever širokým údolím mezi
západními úbočími Pálavy a Dunajovickými kopci. U odbočky polní cesty na Pernou se
mikulovská komunikace vidlicovitě rozdělila. Severozápadní větev překonala u Mušova
Dyji a širokým obloukem mokřadními lesy dorazila před pohořelickými rybníky ke svrchu
uvedené cestě z Drnholce na Brno. Severovýchodní větev zamířila po severozápadních
úbočích Pálavy do Dolních Věstonic, jimiž prošla, po mostě mezi Dolními Věstonicemi
a Strachotínem překonala Dyji a dále postupovala přes Strachotín, Velké Němčice, Měnín,
Slavkov a Vyškov v severovýchodním směru přímou cestou na Olomouc.
Načrtnutou situaci zásadně změnilo až zřízení první státní císařské silnice v Habsburské monarchii, spojující říšskou metropoli se slezskou Vratislaví trasou přes Drasenhofen,
Mikulov, Brno, Olomouc a Krnov. Tato postupně od roku 1727 budovaná páteřní komunikace, jejíž úsek mezi Mikulovem a Brnem využil trasu starší, výše uvedené cesty vedoucí
z Mikulova severně k přechodu přes Dyji u Mušova a přes Mušov západním obloukem
lužními lesy k pohořelickým rybníkům, způsobila radikální změnu dopravních trajektorií regionu. Nová náročná silniční stavba komunikace s tvrdým povrchem budovaná
373
v případě potřeby na náspech (kvalitní umělá silnice dobově nazývaná francouzským
termínem pro silnici, tzv. chaussée) umožnila překonat handicap náročného mokřadního
terénu rozlehlého inundačního území kolem soutoku Dyje, Svratky a Svitavy v okolí
Mušova. Stavba silnice, která byla výrazně podporována mikulovským pánem Karlem
Maxmiliánem, knížetem z Dietrichsteina, přeložila těžiště cestovního a obchodního
ruchu do Mikulova. Dříve důležitější a z hlediska přírodní konfigurace krajiny výhodnější drnholecká trasa cesty Vídeň–Brno proto ztrácí na významu. Mladší odvozeniny
Müllerovy mapy z počátku 40. let 18. století (Seutterova a Lidlova mapa a francouzská
vojenská mapa Georgese Louise Le Rouge) proto již podávají zcela jiný obraz: mikulovsko – mušovská „chausée“ se stává jedinou zobrazovanou komunikací regionu a ostatní
nezachycené cesty očividně upadají do postavení lokálních cest a spojnic vybíhajících
z páteřní císařské silnice Vídeň–Mikulov–Brno.
Cesty ovšem nebyly jen nástrojem k udržení mocenské kontroly, základní hospodářské
existence a obchodní či kulturní výměny, řada z nich tvořila rovněž, a ve středoevropském „barokním“ 17. a 18. století obzvláště, komunikační k o r i d o r y k p o s v á t n u.
Drobná architektura a umělecká výzdoba dochovaná podél cest tak podtrhovala (často
právě s důrazem na náboženský obsah) všechny jejich duchovně-symbolické aspekty.
Ve středoevropské části latinsko-křesťanského Západu se v pozdním středověku stala
nejčastějším typem artefaktu osazovaného při komunikacích k a m e n n á b o ž í m u k a
(pomineme-li kříž, v tomto období ve střední Evropě obvykle dřevěný). Ve zkoumaném
teritoriu jižní Moravy, tvořícím součást širšího kulturněhistorického komplexu českých
zemí a podunajského prostoru Rakouska a jižního Německa, vrcholí první vlna osazování božích muk v krajině v období 2. poloviny 15. a 1. třetiny 16. století. Mohutné
vzepětí středoevropského pozdně gotického sakrálního stavitelství přelomu středověku
a novověku se odráží též na místy náročném zpracování těchto drobných děl i jejich
relativně četném výskytu zejména v oblasti Dolních Rakous a přiléhající části jižních
Čech a jižní Moravy.
V případě Mikulovska se žádný objekt pozdně gotické drobné pilířové architektury
fyzicky nedochoval, byť její existenci je možné předpokládat. Jako jediný doklad by snad
mohla posloužit dochovaná část malby s kartografickým zobrazením mikulovského
panství z roku 1672 od Clemense Beuttlera z Ebelberga.13 Na dochovaném fragmentu
jsou v prostoru východně od mikulovského Šibeničního vrchu u cesty do Rakous poblíž zemských hranic a ve vidlici cest na východním okraji obce Sedlec zachyceny dva
objekty charakteristického utváření hmot a proporcí pro pozdně gotická díla – subtilní
dřík, mohutná kaplice završená vysokou hrotitou stříškou. Na druhou stranu ovšem
některé renesanční či raně barokní kamenné sloupy a pilíře božích muk (nebo i např.
hraničních sloupů)14 se svou podobou nijak dramaticky od výše uvedených případů neliší
a navíc, komolý jehlan završený koulí, který snad obě drobné stavby ukončuje (miniaturní zobrazení na malbě neumožňuje bližší průzkum), by spíše odpovídal mladšímu
časovému zařazení.
Ve zkoumaném regionu patrně nejstarší dochovaný příklad drobné sakrální architektury představuje hned trojice kamenných pilířových božích muk v Drnholci a jeho
blízkém okolí, jejichž vznik spojujeme na základě typové neobvyklosti, vysoké kvality
kamenického zpracování a slohové analýzy střídmých dekorativních prvků, s aristokratickou donací z období 2. třetiny 17. století. Tato boží muka jsou zachycena na listu
1. vojenského mapování v podstatě v dnešních situacích.15 První pilíř je osazen klíčové
křižovatky historických komunikací směřujících na Drnholec, Brod nad Dyjí, Dolní
Dunajovice s Pernou a Novosedly. Velmi vysoký štíhlý pilíř je umístěn na základně
čtvercového půdorysu ukončené zúžením s profilem zvonovnice a kvadratickým soklem
završeným profilovanou soklovou římsou, který je na všech čtyřech stranách členěn
pravoúhlými vpadlinami tvaru písmene L, jejichž celková kompozice vytváří reliéfní
zobrazení kříže Jedná se o mimořádně významné místo, kde se až do 2. třetiny 18. století
patrně nejdůležitější trasa cesty z Vídně směrem na Brno stočila k západu, překonala
374
inundační pásmo Dyje (od 90. let 17. století po „Desetimostí“) a pod drnholeckým
zámkem (dříve hradem) vstoupila do městečka. Současně z této křižovatky vybíhala
cesta vedoucí východním směrem přes hřeben nad Novosedly do Dolních Dunajovic
a dále k Perné, odkud cesta mohla pokračovat až přímo do Olomouce. Druhý pilíř je
osazen v dnešním katastru obce Novosedly u silnice (dříve polní cesty) vedoucí z výše
uvedené křižovatky směrem do jádra obce Novosedly (dnešní poloha je oproti zákresu
na 1. vojenském mapování poněkud blíže k centru Novosedel). Třetí pilíř pak dosud
stojí u křižovatky cest u hřbitova v západní části Drnholce.
Nejstarší přímo datovaný objekt zkoumaného území najdeme v Mikulově ve výseči
ulic Hraničářů a Republikánské obrany. Na travnatém pozemku stojí drobná kaplička,
k jejíž zadní stěně přiléhají raně barokní kamenná pilířová boží muka. Na dříku pilíře
členěném rámy tvaru vertikálně orientovaného obdélníka s půlkruhovými výběžky na
horní a spodní straně se nachází nápis a letopočet 1665.16 Hranolový sokl božích muk
zdobí obdélné vpadliny s fasetovou bosáží, vpadlina na čelní straně dříku božích muk
nese sekaný nápis v kapitále: 1665//KREŸZ HAT/MACHEN/LAS ZV D/ ER EH../GOTES
GR/EGORIVS Z/VDERZI[L]/BVRGER IN/ NICOLSBVR[G]//.17
Další prokazatelně časově zařaditelná barokní boží muka se nachází nedaleko kaple
sv. Antonína Paduánského v přírodním amfiteátru západního úbočí Pálavy nad obcí
Perná, a to ve viničních tratích zvaných „Pravá klentnická“ a „Levá klentnická“. Jedná
se o dvojici téměř identicky utvářených barokních kamenných pilířových božích muk
opatřených na soklu rytým letopočtem 1752, doplněným v případě božích muk v trati
„Pravá klentnická“ též iniciálami donátora GP.18
V 18. století se pro zkoumaný region stala charakteristickým typem drobné sakrálních
architektury zděná omítaná pilířová boží muka nejčastěji zařaditelná do období 2. poloviny 18. či prvních desetiletí 19. věku, jejichž subtilní zděný hranol s výraznou tektonikou
vyložených deskových říms se stal ikonickým prvkem krajiny Mikulovska. Z relativně
hojně dochovaného souboru těchto božích muk můžeme jmenovat mimořádně bohatě
utvářený objekt v Nejdku, skupinu v Perné a Dolních Dunajovicích, z jichž část stojí
při dávné cestě od Drnholeckého rozcestí při Desetimostí do Perné, skupinu v katastru
Klentnice, v Mikulově, atd.
Mezi nejvýraznější zásahy do krajiny, a to od drobných samot a usedlostí přes vsi
až po větší či menší městečka a města, patří lidská sídla. Na Mikulovsku, tak jak je
vymezeno v řešeném projektu, se nenachází žádné velké královské město, veškerá
sídla zde jsou pouze poddanská, a to i jeho dvě větší centra – Mikulov a Drnholec.
Mikulov představuje přírodními podmínkami výrazně urbanisticky determinovanou
územní strukturu, rozloženou v údolí mezi třemi vyvýšeninami (Kopeček, Zámecký
vrch, Kozí Hrádek), které bezprostředně pokračují a ve své mohutnosti dále gradují
na severovýchodě a severu obce (Turold, Pálavské vrchy). Tento terén utváří poněkud
predispozičně utilitární a sevřenou obec, rozvíjející se následně organicky především
na severu a jihu městských hradeb, tedy v místech volných ploch a podél základních
komunikačních tepen. Optické postavení zdejší šlechtické rezidence v pozici faktického
ústředního bodu této obce, obklopeného ze všech stran lidskými sídly, pomohla dotvořit
zdejší židovská čtvrť, rozložená v samostatné poloze na východním úpatí zámeckého
vrchu. Přesto je především z rozboru starších nadregionálních komunikací téměř jisté,
že postavení, které Mikulov zastával v polovině 18. století, dosáhl postupně až v průběhu předchozích dvou staletí. O svůj podíl na důležitých a výnosných obchodních
stezkách se Mikulov totiž původně musel dělit s nedalekými obcemi Břeclav, jež stála
na důležitém propojení v rámci východo-západní trasy (Znojmo–Hodonín/Uherské
země) a Drnholcem, přes který vedla nejvýhodnější trasa severo-jižní (Vídeň–Brno).
Přesto si Mikulov postupně vytvořil již ve středověku důležité postavení v podobě místa,
stojícího ve velké blízkosti obou těchto základních středoevropských tahů, přičemž
současně dlouhodobě těžil ze stabilní podpory své vrchnosti, pánů z Liechtensteina.19
Po polovině 16. století se Mikulov dostává do majetku rodu pánů z Dietrichsteina. Jejich
375
Obr. 3. Torzo kaple sv. Antonína Paduánského nad obcí Perná. Foto Petr Czajkowski, 2013.
vláda přitom vykazuje několik zajímavých aspektů, když zejména svými duchovně-donátorskými aktivitami vytváří široké možnosti pro všeobecně kulturní přeměnu
a rozvoj města a jeho obyvatel. Tyto snahy jsou bezpochyby v první řadě vedeny
v souvislosti s rekatolizačním úsilím. Adam z Dietrichsteina, jenž Mikulov v roce 1575
získal, představoval díky svému postavením na habsburském dvoře20 pozici předního
muže říše a spolu s několika dalšími katolickými rodinami v Čechách a na Moravě zde
byl vnímán jako aktivní opora katolické víry. Snad v této souvislosti zřejmě zaznamenáváme v roce 1583 výskyt olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského na tomto
panství, a to při svěcení kostelů a hřbitovů v Mikulově, Bavorech, Bulharech, Dolních
a Horních Věstonicích, Klentnici, Pavlově, Perné, Sedlci a Strachotíně.21 Po prvotním
povolání jezuitského kazatele je ve spojení s Mikulovem, kromě v širším povědomí
obecně asi známějších piaristů s jejich gymnáziem, důležitý především příchod řádu
kapucínů v roce 1611, neboť dostávají dohled nad dvěma novodobě zřízenými poutními
místy – Loretou a křížovou cestou na Svatý kopeček.22
Kontury vzniku a nejstarších dějin konventu mikulovských kapucínů byly dosud
načrtnuty publikováním primárních chronologických a personálních dat. Nejdůležitější
stavbou spojenou s klášterem, byla ale bezpochyby Loreta, přitahující od svého vzniku
velké množství poutníků, mezi nimiž nacházíme mnoho tehdejších osobností. K roku
1672 je zde dokumentována cesta císaře Leopolda s chotí, kteří do zdejší pokladnice
věnovali některé dary – dvě velké tepané stříbrné tabule, jedna představující Nejsvětější
Trojici a druhá Korunování Panny Marie a dva dřevěné pozlacené orly, držící nádobku
a malý závěsný svícen. Právě dary s jejich personifikací nám mohou zčásti osvětlit význam
tohoto poutního místa. Kromě císaře zde nalezneme dary např. od polského krále Jana
Sobieského, Františka kardinála z Dietrichsteina, hrabětě Trautsona, barona Valdštejna,
Rudolfa svobodného pána z Teufenbachu. Mezi donátory můžeme nalézt také prostý lid,
např. stříbrný pohár s muškátovým ořechem daroval mušovský mlynář Marek Reichel.
Konec tohoto pokladu, oceněného za 260 kusů stříbrných „anatémat“ o váze 42 hřiven
12 lotů na 633 zl. 17 kr., nastal v roce 1784, kdy byl odevzdán ve vídeňském mincovním
úřadě a směněn za udanou částku peněz.23
376
Význam mikulovských poutních míst pro období baroka je v této lokalitě nepřehlédnutelný. Přízeň a pravidelné návštěvy panovníků a vysoké aristokracie (ná)sledovaly
mnohatisícové davy poutníků, přinášejících místním bezpochyby výdělek a tudíž i prosperitu. Je otázkou, nakolik s tímto jevem souvisela existence např. místních duchovních
komunit, především bratrstev. V pramenech mezi m i k u l o v s k ý m i b r a t r s t v y
nacházíme Bratrstvo Těla Kristova (založeno 1584), Růžencové bratrstvo (založeno 1637),
Bratrstvo smrtelných úzkostí Krista Pána (založeno 1657).24
Svatý kopeček s kostelem sv. Šebestiána byl v průběhu barokní doby pravidelně stavebně udržován. Kromě již publikovaných výdajů na obnovu tohoto poutního areálu
stojí za zmínku nově nalezené údaje o opravě k roku 1780, kdy tesařský mistr Gottfried
Gross dodal nové dveře do sakristie kostela sv. Šebestiána, dále opravy střechy z let 1783
a 1784. Průběžné opravy jsou rovněž doloženy na jednotlivých zastaveních křížové
cesty. V letech 1780 a 1781 prováděl opravy kaplí křížové cesty a kostela sv. Šebestiána
zednický mistr Josef Oberhauer. Dále jsou doloženy práce při opravě Svatého hrobu
a jednotlivých zastavení křížové cesty k roku 1782. O rok dříve byl obnoven „blankyt“
na hlavním oltáři kostela sv. Šebestiána malířem Matoušem Schmidhemerem. Veškeré
uvedené práce nejspíš souvisely, po zániku zdejšího prioritního poutního místa Lorety,
se snahou mikulovské kapituly o úřední zápis nově zřízeného Fondu Křížová cesta u Mikulova mezi Památky s odkazem, že před časem „nově vybudovaná zastavení křížové
cesty“, jsou hojně navštěvována věřícími. Podle informací kapituly byl posléze tento
návrh přijat a Fond byl u Moravských stavů zapsán jako památka č. 2733.25
Ačkoliv je ztráta historického významu některých obcí v regionu zřejmá, pouze zasvěcení asi v současnosti tuší, jaké původní postavení měla pro okolí poměrně drobná
kaple na úpatí Pálavských kopců u obce Perná. Velká část informací známých dnes o kapli
sv. Antonína Paduánského, založené krátce po polovině 17. století se víceméně shoduje
se souhrnem, který o této lokalitě a stavbě sepsal Gregor Wolny.26 Iniciativa fundace
je připisována tehdejšímu faráři v Perné, jímž byl Jan Křtitel Alouisius(?) de Bononia.
Z Itálie pocházející minorita se pohyboval ve službách Dietrichsteinů, především kardinála Františka a knížete Maxmiliána, pro něž vykonával funkci „italského sekretáře“
a v poslední době je objevován především coby hudební skladatel.27 K žádosti obcí Mušov
a Perná (spadající pod jednu farnost) ohledně založení kaple z 2. 6. 1652, byl oficiálem
olomouckého biskupství Claudiem de Sorina, s potvrzením ze dne 13. 6. 1652, udělen
souhlas s výstavbou „kaple ke cti sv. Pankráce, mučedníka, a sv. Antonína z Padovy, vyznavače, na blízkém kopci (…) a současně i k sloužení mší nejen o svátcích obou patronů,
ale i v jiných dnech (nedělích a svátcích) pod vedením a péči faráře v Perné, jemuž se kaple
dává na starost.“28 Úpravy kaple sv. Antonína Paduánského v Perné proběhly k roku
1712, což dokládají výdaje na stavbu sakristie;29 v roce 1718 byla podle zprávy knížecího
inspektora Schabského přistavěna malá kaple.30 Od roku 1743 žil u kaple poustevník
Amadeo Wolf, který nahradil zemřelého bratra Vavřince.31 Ten zde sice původně dokonce
založil Bratrstvo sv. Vavřince, avšak v roce 1782 byla tradice zdejších poustevníků (prý
pro nevedení řádného života) knížetem Karlem z Dietrichsteina zrušena.32 Přes tuto
skutečnost byly procesí ke kapli oblíbené a zaznamenány jsou v rukopisu Alfréda Macka
o představitelích mikulovské kapituly.33 Pravidelně sem přicházeli například poutníci
z obcí Hohenau a Rabensburg (vždy 8.9. na svátek Narození P. Marie).34
Ohledně vzhledu kaple si (snad) prozatím musíme vystačit pouze s hypotetickou
představou vycházející z půdorysu stavby, zachovaném dosud na masivním terasovitém
niveau, navýšeném z místního vápencového kamene na jihozápadním úbočí z návrší zvaného Kotel. Monumentalita čelní stěny této terasy je zde podpořena nižší širší základnou,
nad níž se terén zalamuje takřka kolmo vzhůru. Na takto vzniklé, přibližně čtvercové
základně, se nacházel prostý obdélník stavby s půlkruhovým závěrem, v jehož dosud
patrných pozůstatcích základového zdiva je u dochované části dosud znatelný náznak
konchy. Na rozdíl od neznámé náročnosti vnější i vnitřní úpravy stavby, si lze učinit
alespoň rámcovou představu o vybavení této kaple. Na hlavním oltáři stála kamenná
377
socha sv. Antonína Paduánského (dnes umístěná na OÚ Perná). Na jednom z bočních
oltářů byla umístěna další socha, zasvěcená sv. Mikuláši35 (v roce 1798 umístěna na
„nejvyšším místě kraje“), druhý z bočních oltářů asi nesl pouze obraz sv. Vavřince – ten
je zavěšen v současnosti v kněžišti zdejšího farního kostela sv. Mikuláše. Ještě v roce
1779 je zaznamenána u vrchnosti žádost obce Perná o příspěvek na opravu střechy
kaple, následné dokumenty již hovoří převážně o ukončení její činnosti.36 V souvislosti
s rušením kaple (ke dni 17. 6. 1786)37 je dochován inventář majetku, z něhož je zřejmé, že
kromě hotových peněz, dluhopisů, cenných věcí, vybavení svatostánku a mešních potřeb
se v majetku kaple nacházel také vinný sklep s lisem a mobiliářem a vlastní vinohrady.38
Předložený text si klade za cíl být především iniciací, do níž jsme vložili snahu představit několik inspirativních témat a přivést tak čtenáře poněkud blíže k dosud z větší části
opomíjenému zkoumání historické kulturní krajiny coby formující báze života jedince
i společnosti. Při objevování a promýšlení kulturní krajiny doby raného novověku totiž
začínají z až banálně známého krajinného rámce před očima překvapivě vyvstávat sice
poněkud mlhavé, ale přesto pevné kontury věku, který zformoval a dosud zčásti ovlivňuje krajinu i našich životů, a přitom je nám současně již tak v mnohém vzdálený. Život
ve sledovaném období 16. až 18. století vykazuje pevné sepětí do jednotlivých rámců,
ovlivňujících lidský život na všech stupních společenského žebříčku v osobní a veřejné,
rodinné a společenské, hospodářské a kulturní a bezpochyby především duchovní sféře.
Proměna vrchnosti svěřené krajiny je od rybníků, obor a zahrad, hospodářských dvorů
v jednotlivých vsích až k městům coby obchodním centrům, postupně propojována do
souvislostí s křesťanským duchovnem, jehož hmotné pozůstatky formovaly kulturní
krajinu a jsou mnohde dosud jeho nejstaršími a nejvýznamnějšími akcenty. Místa jako
kaple sv. Antonína Paduánského u obce Perná sice nikdy nedosáhly takového věhlasu
jako Loreta a Svatý kopeček v Mikulově, však pravidelně konané poutě k těmto místům
z blízkého i vzdálenějšího okolí, trvající mnohde i po jejich zrušení, ukazují na nemalý
vnitřní rozměr a z něj plynoucí význam, jež pro celý region znamenaly. Nepřímo na
tuto skutečnost poukazují i boží muka, budovaná v průběhu 19. století, podél zdejších
starobylých cest stále v duchu barokního tvarosloví.
Mnoho menších i větších témat bude vyžadovat další zkoumání. Naprosto zřejmá je
potřeba dalších analýz zaměřených na vedení tras cest a jejich významu pro jednotlivá
sídliště. Otázkou např. zůstává proč Dolní Dunajovice, jedna z největších a nejbohatších
obcí Mikulovska, byla frekventovanými komunikacemi pravidelně obcházena. Anebo,
proč z Perné nevedla v 17. a 18. století ke kapli sv. Antonína Paduánského přímá cesta,
ale poutník se musel ubírat obšírně vedenou trasou přes Horní Věstonice nebo Klentnici.
Další, hlubší výzkum bude zaměřen na sakrální architekturu v krajině, její inspirační
vlivy, přetrvávání vazeb mezi objektem a místem, přičemž lokální souvislosti mohou
přerůstat do vztahů a vazeb nadregionálních. O této skutečnosti řešitelé v linii Mikulovsko – Jaroslavicko – Znojemsko nepochybují, a pouze jen doufají, že závěrečné výstupy
projektu, mezi nimiž nebude chybět publikace zohledňující veškeré dosažené poznatky,
přinesou nejen nový pohled na dějiny vlastního zkoumaného regionu, ale přispěje snad
také k obnovení vztahu ke kulturnímu dědictví minulosti.
Poznámky
1
Na výše jmenovaném projektu (id.k. DF
13PO10VV019) spolupracují v konzorciu tito
odborní pracovníci – za Národní památkový
ústav, ú. o. p. v Brně: Mgr. Eva Staňková, Mgr.
Aleš Homola, Mgr. Karel Sklenář, Mgr. Petr
Czajkowski, Mgr. Helena Lenomarová, Mgr.
378
Klára Báčová, Mgr. Lenka Češková, Mgr. Petr
Kubín a Mgr. Milada Rigasová, Ph.D. (poslední
dva jmenovaní jsou rovněž pracovníci RMM
v Mikulově); za spoluřešitele projektu Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity
v Brně: Ing. František Svoboda, Ph.D.; za další-
ho spoluřešitele projektu Fakultu architektury,
Vysokého učení technického v Brně: Ing. arch.
BcA. Barbora Ponešová, Ph.D. a Ing. arch. Jan
Foretník, Ph.D. Archivní prameny vyhledávají
a interpretují tito pracovníci – PhDr. Mgr.
Tomáš Černušák, Ph.D., odborný pracovník
Moravského zemského archivu v Brně, dále
Mgr. Miroslav Svoboda, Ph.D., ředitel Státního
okresního archivu v Mikulově (pobočky MZA
v Brně), dále PhDr. Marie Plevová, Ph.D.,
odborná pracovnice Diecézního archivu Biskupství brněnského v Rajhradě u Brna a Mgr.
Martin Markel, Ph.D., pedagog historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
2
Vymezené území Mikulovska tvoří v rámci
řešení projektového zadání v roce 2013 rozsah
katastrů těchto obcí: Bavory, Brod nad Dyjí,
Březí u Mikulova, Bulhary, Dobré Pole, Dolní
Dunajovice, Dolní Věstonice, Drnholec, Horní Věstonice, Jevišovka, Klentnice, Mikulov
na Moravě, Milovice u Mikulova, Mušov,
Novosedly na Moravě, Nový Přerov, Pavlov
u Dolních Věstonic, Perná, Sedlec u Mikulova.
3
V rámci řešení projektu budou na základě
informací získaných terénním a archivním
průzkumem vytvořeny: digitální mapová rekonstrukce vymezené barokní kulturní krajiny,
3D modely vybraných území zkoumané krajiny
i zaniklých sakrálních staveb, soupis dochované
drobné sakrální architektury a umělecko-historických děl, která budou v rámci odborných
studií v širších souvislostech analyzována. Po
letním odborném workshopu budou studenty
architektury za vedení pedagogů provedeny
prostorové modelové rekonstrukce předmětné kulturní krajiny a návrhy nových studií
drobných objektů, prezentované na dílčích
výstavách.
4
Ludwigstorff, M.: Parks und Gärtchen im Niederösterreich. Wien 2001.; Hubala, E.: Burgen
und Schlösser in Mähren. Verlag Wolfgang
Weidlich, Frankfurt a. M. 1965.; Kunike, F. A.:
Mahlerische Darstellung aller vorzüglichen
Schlösser und Ruinen der Österreichischen
Monarchie. Wien 1832–1835.; Vorel, P.: Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na
Moravě v 15.–17. století. Pardubice 2001.
5
Zásadní informace jsme v dosavadním průběhu řešení projektu nalezli zejména ve fondech těchto archivních institucí: Moravském
zemském archivu v Brně – dále jen MZA Brno
(fondy B 2, B 16, D 4, D 6, D 7, D 10, E 35, E
53, F 3, F 18, F 72, G 140), Státním okresním
archivu v Mikulově – dále jen SOkA Mikulov
(fondy B 10, B 16, B 26, B 47, E 1, E 6, E 8, E 12,
E 13, E 38, E 39), Diecézním archivu Biskupství
brněnského v Rajhradě u Brna (fondy Kapitula
Mikulov, Biskupská konzistoř Brno), Zemském
archivu v Olomouci (fondy Arcibiskupství Olomouc, Arcibiskupská konzistoř v Olomouci,
Metropolitní kapitula Olomouc), Národním
archivu v Praze (fondy Řád kapucínů, Řád
piaristů).
6
MZA Brno, fond F 18, inv. č. 7244, sign. 15 Ib
(zájezdní hostinec v Perné, stavba hostince na
císařské cestě u Perné 1787–1824).
7
Bretholz, B.: Das Urbar 1414 der Liechteinischen Herrschaften Nicolsburg, Verlag Franz
Kraus in Reichenberg, 1930; Řezníček, J.: Dva
mikulovské urbáře z roku 1560, in: Jižní Morava, ročník 2. 1966; Kryčer, R.: Mikulovské
panství po válce třicetileté, in: Rodné zemi.
Musejní spolek v Brně, 1956; Kryčer, R.: Mikulovské panství za posledních let kardinála
Dietrichsteina, in: Vlastivědný věstník moravský XI. Ročník 1954. Musejní spolek v Brně;
Hurt, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve
Slezsku díl I. a II. ČSAV, Opava 1960; Holzer,
O.: Liebes Voitelsbrunn. Verlag Hans Memminger, Freiberg/N 1981. Dále in: Diecézní archiv
Biskupství brněnského v Rajhradě u Brna, fond
Kapitula Mikulov, krabice č. 18, urbář 1583; též
in: MZA Brno, fond F 18, inv.č. 7703, sig. 57;
inv.č. 6805, sig. 55a; inv.č. 6807, sign. 55c; inv.č.
7587, sign. 48 IV.
8
MZA Brno, fond F 18, inv. č. 7259, sig. 17 IV a.
9
MZA Brno, fond F 18, inv.č. 7260, sign. 17 IV
b; inv.č. 7261, sign. 17 IV c; inv.č. 7262, sign.
17 IV d; inv.č. 7263, sign. 17 IV e; inv.č. 7265,
sign. 17 IV g; inv.č. 7266, sign. 17 IV h; inv.č.
7271, sign. 17 VII a; inv.č. 7272, sign. 17 VII b;
inv.č. 7586, sign. 48 IV, inv.č. 7587, sign. 48 IV.
10
Tabula generalis marchionatus Moraviae in
sex circulos divisae quos mandato caesareo
accurate emensus hac mappa delineatos
exhibet Iohann Christoph Müller S.C.M.
capitane[us]. Mědirytina, 1716, grafické měřítko [cca 1:180 000], 974×1374 mm. Mapový
obsah ryl brněnský rytec Johann Christoph
Leidig. In: Moravská zemská knihovna v Brně,
Mollova mapová sbírka. http://mapy.mzk.cz/
mollova-sbirka/ceske-zeme/, vyhledáno ke dni
16.9.2013.
11
Tamtéž. Pro zkoumání bylo použito vydání
Johanna Baptisty Homanna z roku 1720; v Norimberku vydaný Homannův derivát Müllerovy
mapy je administrativní úpravou původní
mapy, rozčleněnou dle krajů markrabství.
12
Doklad o této stavbě se nachází v textu podstavce sochy sv. Jana Nepomuckého před kostelem Nejsvětější Trojice v Drnholci, kam byl
přemístěn při novodobé regulaci řeky v roce
1979. Tzv. Desetimostí bylo postavené v letech
1695–1699 nákladem tehdejšího majitele drnholeckého panství Václava Vojtěcha, hraběte
ze Šternberka. Vcelku běžné je nepochopení
vedení tras důležitých cest v řešené oblasti.
Trasa dálkové komunikace Vídeň–Brno přes
Drnholec byla od středověku nepochybně
hlavní spojnicí mezi vídeňským prostorem
a Brnem, trasa přes Mikulov byla až do zřízení
císařské silnice Vídeň–Mikulov–Brno v 18. století z hlediska této severojižní nadregionální osy
cestou doplňkovou. To znamená, že „výstavba
mostu přes Dyji“ (míněno Desetimostí) rozhodně nebyla primárně motivována zlepšením
379
spojení Drnholce s Mikulovem, ale investicí do
infrastruktury klíčové spojnice mezi říšskou
metropolí a Brnem přes Drnholec. Naposledy
viz: Svoboda, M.: Majitelé drnholeckého panství
od 14. stol., in: Kordiovský, E., Drnholec, Brno
2011, s. 101–119.
13
Historický atlas měst České republiky, svazek
č. 25 – Mikulov. HÚ AV ČR, v.v. i. Praha 2012,
viz mapový list č. 2, mapa č. 6.
14
Komlosyová, A.–Bůžek, V.–Svátek, F. (ed.):
Kultury na hranic. Jižní Čechy–Jižní Morava–
Waldviertel–Weinviertel, Wien–Waidhofen an
der Thaya 1995, s. 65, rytina z roku 1635.
15
http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?z_
height=330&lang=en&z_width=700&z_
newwin=1&map_root=1vm&map_region=mo&map_list=m112 (či 113, 119, 120, 121),
vyhledáno ke dni 16.9.2013.
16
V literatuře se objevuje chybné čtení letopočtu
1681 (viz Sekereš, J.: Boží muka na Mikulovsku
a jejich degradace. Bakalářská práce, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2009, s. 18–19).
17
„1665 Kříž nechal zhotovit k poctě Boží Gregorius
Zudeřil měšťan z Mikulova“. Epigrafický nápis
na soklu boží muky nově přepsala Mgr. Eva
Staňková.
18
Zatímco objekt v trati „Pravá klentnická“ je
kulturní památkou evidovanou v Ústředním
seznamu kulturních památek ČR pod číslem
25050/7-7145, jejich pendant v trati „Levá
klentnická“ pozornosti památkové péče unikl.
19
K problematice historického utváření majetkového vlastnictví rodu pánů z Liechtensteina na
Moravě a vnitřnímu významu jeho kontinuity
viz Knoz, T.: Liechtensteinové, Morava a Valtice
v 1. polovině 17. století (základní obrysy problematiky), in: Kordiovský, E.: Město Valtice.
Břeclav 2001, s. 301–315.
20
Balcárek, P.: Kardinál František Ditrichštejn
1570–1636 : Gubernátor Moravy. České Budějovice 2007, s. 15.
21
Vogel, A.: In Pulgram daheim. Geschichte –
Geschichten – Bilder einer deutschen Gemeinde im Letzten Thayabogen. Geislingen 1992,
s. 48.
22
MZA Brno, fond E 35, Kapucíni Mikulov, oddíl
H2. Předání správy péče o zdejší Loretu dokumentují spisy z let 1629 a 1635. Část listin je
uložena rovněž in: Národní archiv v Praze, fond
Řádový archiv kapucínu: listina č. 18 – dopis
z 5. 6. 1629.
23
Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě u Brna, fond Kapitula Mikulov, ev. č. 353
– Inventář Lorety a ev.č. 363.
24
Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě u Brna, fond Kapitula Mikulov, ev. č. 20,
krabice č. 18.
380
25
Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě u Brna, fond Kapitula Mikulov, ev. č. 363
Výdaje na údržbu kaple sv. Šebestiána, přílohy
ke kostelním účtům z let 1780–1784.
26
MZA Brno, fond E 6, Benediktini Rajhrad, kart.
511, sign. 23.
27
Tomaštík, E.: Giovanni Battista Alouisi – život
a dílo (disertační práce). FFMU, Brno 2012.
28
MZA Brno, fond F 18, farní kostel v Perné,
karton 1118, inv. č. 7163.
29
SOkA Mikulov, fond E 39, Archiv obce Perná.
Zaznamenány drobnější částky za stavební
materiál a provedené práce celkem 140 zl. 36 kr.
30
MZA Brno, fond F 18, Kaple sv. Antonína
v Perné, karton 1118, inv. č. 7164. Farář z Perné
žádal při této příležitosti o podporu ve výši
4 000 cihel a dalšího stavebního materiálu,
přičemž podpora mu byla vrchností částečně
poskytnuta.
31
Tamtéž, karton 1127, inv. č. 7195.
32
Římskokatolická farnost Perná, Protocollum
domesticum pro parochia bergensis ab anno
1801, s. 5–7, dočasná zápůjčka Diecéznímu
archivu Biskupství brněnského v Rajhradě
u Brna.
33
Macek, A.: Dějiny mikulovských proboštů,
in: Diecézní archiv Biskupství brněnského
v Rajhradě u Brna, fond Kapitula Mikulov, přír.
č. 105–106, s. 6.
34
Viz pozn. 32, s. 108.
35
Podle nalezených dokladů sochu přenesl „na
nejvyšší místo kraje“ místní rolník Anton Wolf,
jehož iniciály spolu s letopočtem přenesení
AW/A[NNO]1792// nacházející se na dvoustupňovém postamentu viz Diecézní archiv
(cit. v pozn. 32) fol. 4–5.
36
MZA Brno, fond F 18, farní kostel v Perné,
karton 1118, inv. č. 7163. Seznam mikulovského
archiváře Wencelidese z roku 1821. Součástí
seznamu byla i kopie zakládací listiny kaple sv.
Antonína z 2. 6. 1652.
37
Tento akt je „úředně“ doložen zápisem kaple
v seznamu ke zrušení navržených kostelů
a kaplí z 31.7.1787. in: MZA Brno, fond F18,
kart. 1117, inv. č. 7160.
38
Vše v celkové hodnotě 1 844 zl. 39 kr., in: MZA
Brno, fond F 18, kart. 1118, inv. č. 7164 a kart.
1118 inv. č. 7163, kde se hovoří o stavebně-materiální hodnotě kaple oceněné zednickým
mistrem Josefem Kenntem ke dni 20. 8. 1786.
O obdobný soupis byl požádán i tesařský mistr
Gottfried Grefal, který zde zmiňuje plechem
pokrytou věž, dřevo, šindely, latě, hřebíky
v celkové hodnotě 105 zl. Za demontáž věže
a krovu si počítá 20 zl. (zbylá hodnota 85 zl.).