soumrak v benátkách

SOUMRAK V BENÁTKÁCH
30.10.2003
Že se propadají a drolí - to o Benátkách vědí všichni. Jiná, méně známá forma entropie je
ale možná zahubí dřív než živly: za posledních třicet let přišlo město na laguně o polovinu
populace. Lidé utíkají z nepohodlí a drahoty nebo vymírají - je jich tu teď méně než v Kutné
Hoře. Budoucnost? Nejasná. Kdo a jak tu tedy ještě žije a odkud by mohla přijít spása?
"Benátky skončí jako Pompeje," řekl mi spisovatel a profesor dějin divadla benátské
univerzity Paolo Puppa. Pokud se nepřijde na to, jak je zavčas zachránit před přírodou, která
se proti nim spikla s lidmi. Ale i kdyby se podařilo obnovit funkční prostředí laguny,
vybudovat účinné mobilní hráze proti záplavám, zůstává otázka, kdo tu nakonec bude bydlet.
Polovinu roku chorovody turistů vytvářejí optickou iluzi, že město pulsuje životem.
Nepulsuje, přijeďte se podívat v listopadu, jak je tiché a prázdné. A málo na tom mění, že
tudy v září prosviští slovutný filmový festival, co druhý rok v létě Biennale a sem tam nějaký
mezinárodní kongres - večer tu často není co dělat. "Za pronájem prostor dáš majlant, to
může utáhnout jen byznys s velkými výnosy. Proto je tu tak málo klubů, kin, levné zábavy. Za
kulturou jezdím přes most, tam se aspoň něco děje."Knihkupec Sergio už své město
nemiluje. A není mezi místními sám, komu Benátky hrají na nervy. Lidé tady víc než jinde trpí
depresemi, pije se tu přes míru. Prý kvůli klimatu, zimním mlhám, nepohodlí mnohých bytů.
Ale jestli to je pravda, tak podle mě i proto, že se městu vybily baterky a že je izolováno od
energetických drah dneška. Mám tu pocit opojného bezčasí, v němž se ztrácí důvod běžet.
PŘED MOSTEM, ZA MOSTEM
Administrativní celek Venezia zahrnuje konglomerát měst a obcí na pevnině, i s ostrovy
celkem dvě stě sedmdesát tisíc lidí. Za mostem je to ale jiná káva: starým Benátkám se teď
říká "historické centrum města", ale odsud mi připadají vzdálené téměř jako odkudkoli. Jiné
problémy, priority a zájmy a jen málo hraje roli, že mnoho lidí sem přišlo zpoza mostu:
mnozí, když nemusejí, už tam ani nepáchnou. Na podzim se tu zase jednou bude v referendu
hlasovat, zda obě části zůstanou spolu, nebo se oddělí. Benátky jsou i Marghera, komplex
chemiček lemujících lagunu ze severozápadu a bydlení kolem nich. Chemičky vymysleli
místní aristokrati-vizionáři někdy v době, kdy frčel futurismus. Až postmoderní věk znovu
objevil prosté pravdy, jako že muž a žena se od sebe liší a z Benátek tím, že je obklopíš
fabrikami, standardní město neuděláš. Zpracování ropy se utlumilo, ale předtím stihlo
poškodit ekosystém laguny. Marghera figuruje i v novém snu o spáse. Vědeckotechnologický park, kde by se pod patronací města měla rozjet spolupráce mezi benátskou
univerzitou a firmami z regionu, by měl posílit vazbu Benátek s ekonomikou pevniny a
vymanit je ze závislosti na turistice.
ČASY SE MĚNÍ
Severní nábřeží, výhled na"nejkrásnější akvarel světa".Součástí akvarelu je ostrov svatého
Michala s hlavním benátským hřbitovem. Dával práci místním kamenickým dílnám, hlavně
náhrobky, ale už to tak není. Lidí tu sice umírá pořád hodně, tak osm set ročně (dvakrát tolik,
než se jich rodí), ale hroby jsou vzácné zboží a i tady je v módě kremace. Pár kroků od
nábřeží je bývalá dílna malíře Tiziana. Dvě stě metrů čtverečních v bílém, prašno od
kararského mramoru a istrijského vápence. Sídlí tu Feiffer Marmi, takové Ferrari mezi
místními kameníky. Hned první dělník v papírové čepici je sám majitel. Feiffer nedělá jen
náhrobky a opravy hřbitova, ale i rekonstrukce schodů a další kamenické práce, hlavně
veřejné zakázky. Mám ale pocit, že kdovíjak neprosperuje. Slavná tradice, slavná firma - co
takhle prorazit na pevnině? Trochu se prý o to pokoušeli, ale moc ne. "Na to jsme my,
Benátčané, líní," řekl mi pan Rinaldo s unavenou koketérií aristokrata. Opačným směrem to
ale funguje: firmy z pevniny sahají na práci ve městě - opravuje se tu teď o sto šest za peníze
ze státních dotací. Jak se kolo dějin otočilo! Před půldruhým tisícem let skupina lidí z
vnitrozemí nelenila opustit své statky a postavit si nové město na bahně, z dosahu
germánských nájezdníků. Tímhle přirozeným výběrem dostaly Benátky do genetické výbavy
rvavou vitalitu a houževnatost. Na své vzdálené příbuzné z pevniny, jimž po staletí braly, co
potřebovaly, shlížely od té doby s blahosklonnou přezíravostí. A teď, považte, je benátský
region, dříve chudý a zaostalý, jedna z nejbohatších částí Itálie: superpilné mraveniště čilých
firem a firmiček. Ekonomický boom tu začal zhruba ve stejné době - to byla šedesátá léta -,
kdy to s Benátkami začalo jít z kopce.
BENÁTKY BENÁTČANŮM
Mnozí Benátčané se dovolávají ochrany před turisty, před cizinci, před drahotou, před změtí
jazyků přehlušující jejich nářečí. Má ten, kdo se cítí jako ohrožený živočišný druh, vůbec ještě
sílu a energii své město vzkřísit? Vzývá se tu pořád "mladý benátský pár". Měl by se prý
podporovat, aby zde zůstal a množil se. Dostává od radnice příspěvek na byt. Přemýšlím o
něm, o mladém benátském páru: pokud je z rodiny, která se má dobře, nejspíš tu i tak
zůstane a příspěvek zas tolik nepotřebuje. A pokud je chudý, příspěvek mu bude nejspíš málo
a stejně odejde nebo skončí někde na úřadě. Má smysl dotovat úředníky jen proto, aby sami
sebou zaplnili město? Starosta města Paolo Costa mi posléze potvrdil, že tahle úvaha
pasuje:"V minulých patnácti letech město postavilo mnoho bytů a dalo je levně k dispozici
místním. Ale exodus to nezabrzdilo." Místnímu receptu na budoucnost - Benátky
Benátčanům - se v jedné polemice vysmál slavný italský novinář Indro Montanelli: pomoct
Benátkám, napsal, znamená pomoct jim především od Benátčanů, zemdlelých hokynářů už
dávno bez nápadů.
TRANSFÚZE
Morové rány vylidnily město několikrát, a ono vždy znovu ožilo díky přistěhovalcům. Že nová
míza i dnes přijde s imigranty, si tu ale připouštějí neradi. Když se starosta Paolo Costa
raduje, že se letos poprvé po třiceti letech zpomalil úbytek lidí, ponechá stranou, že to jde na
účet cizinců, již sem přišli za (jakýmkoli) výdělkem. Ještě před pár lety tu na sebe stavební
dělníci pokřikovali benátským nářečím, teď už se jich radši na cestu neptejte. Číšníci byli taky
vesměs zdejší - teď jsou hlavně z východní a jihovýchodní Evropy: Poláci, Albánci, Ukrajinci.
Senegalci prodávají padělané značkové kabelky, zboží mají od Číňanů. A čínská mafie prý v
benátských vinárnách pere špinavé peníze. Někteří dříči to dokázali - stát se střední třídou
poctivě a už v první generaci. Na začátku příběhu Serveta Nezhy je (prý) bývalý albánský
námořní důstojník s děravými kapsami, na jeho dobrém konci navoněný čtyřicátník s
vlastním bytem v Benátkách. Patnáct let číšnické nádeničiny, nejdřív v letovisku Jesolo, teď
už pár let tady. Nejdřív načerno, dvanáct hodin denně, šest sedm dní v týdnu, teď konečně v
restauraci, kde má dva dny volna, placené přesčasy a sociální a zdravotní příspěvky. Z části
bytu si Servet udělal bed and breakfast . Každý, kdomůže, tu má bed and breakfast -Servet se
stal plnokrevným Benátčanem (až na ten parfém).
SPŘÍZNĚNI VOLBOU
Když Paolo Puppa říká, že Benátky jsou dnes"město cizinců a starců",má na mysli ještě jiné
cizince. Takové, jako je třeba prof. Tidy, Angličan z bytu nad naším apartmánem, jehož
polonahá korpulentní žena mi v šest ráno vynadala za kouř z cigarety stoupající z našeho
balkónu do její ložnice. Blahobytní Zápaďané přijíždějí na část roku nebo jsou tu "v penzi".
Cenu bytu prof. Tidyho odhaduji tak na dvanáct miliónů korun. Pak tu žije pár
kosmopolitních excentriků, často Američanů. Jeden sem přijel stavět gondoly, jedna se už
několik let pokouší udělat gondoliérské zkoušky. Ideálními novými osadníky jsou lidé
odkudkoli, kteří chtějí žít právě tady, se vším všudy, a umějí městu něco nabídnout. Jako
třeba třicetiletá Rakušanka Gabi. Je krásná, a nekazí tedy scenérii. Je vzdělaná a přišla sem
dělat tradiční řemeslo. Bude ručně šít boty, učila se to jedenáct let. Otevřela si dílnu na
plácku Slunce, dostala dotaci na opravu a peníze určené na podporu drobného podnikání. Za
měsíc zvládne dva tři páry, když bude pracovat sama. Jeden stojí 1000 až 1500 eur. Už má
prý dvě zakázky. Od cizinců.
JÍ SE, PIJE, HODUJE
Nehledě na katastrofické scénáře, na první pohled město za posledních deset let ožilo.
Souběžně s Prahou jako by i ono čekalo na pád berlínské zdi. Čistí se kanály, opravují kostely
a paláce, je to tu jedno velké staveniště. Rozvoj za peníze ze státního rozpočtu a z dotací EU.
Renovovalo se konečně jedno kino a teď prý radnice koupila ještě jedno, roky zavřené. I
masový turista zřejmě zmovitěl, a tak benátské vinárničky zvané bacari,kam dřív chodili jen
místní, převzali od původních majitelů mladší a podnikavější, nablýskali je, z koloritu udělali
styl a vkusnou turistickou atrakci. Ve městě je teď i pár typicky velkoměstských koktejlových
barů, dost internetových kaváren. Podnikání kolem jídla, pití, oblékání se tu daří. Něco jiného
je ale dělat za obchodem dobrodružné výpravy, vymýšlet strategie, hostit obchodnické
kolonie Němců, Židů, Arménů, jak se to dělo, a něco jiného je sedět ve svém krámku jak
pavouk v pavučině a čekat na další mouchu, až se chytne - jak se to děje teď. Tahle obchodní
výměna ducha města moc nestimuluje. Ambicióznější projekty rozvoje města, které je vidí
jako místo konání světových kongresů, křižovatku evropské kultury a sídlo výzkumných
institucí, se zatím spíš jen přetřásají v tisku. Sečteno a podtrženo: v Benátkách je dnes cítit,
že žijeme ve zlomové době. Neví se, co bude a jak to vše dopadne. Tady jako v celé Evropě.
FOTO 1 - Až na určité nepohodlí se tu podle mě stárne hezky. Bývalí majitelé vináren v nich
dál vysedávají - jako čestní hosté.
FOTO JITKA POLANSKÁ
FOTO 2 - Gábi je Rakušanka, ale hned sem zapadla. Zatímco ji zpovídám, chlapík v
montérkách odvedle ji zve na polední skleničku vína.
FOTO JITKA POLANSKÁ
FOTO 3 - Kameník, pan Rinaldo, pózoval velmi ochotně, kolik za dílnu zaplatil, mi ale říct
nechtěl. "Nejste z berňáku?"
FOTO JITKA POLANSKÁ
FOTO 4 - Pěkné, ale žít bych tu nechtěl - výrok mnoha jednodenních turistů. Stále víc lidí
vnímá Benátky jako pěknou kulisu k nějakému dávno odehranému představení. představení.
FOTO 5 - Náměstí sv. Marka je v moci turistů a holubů. Před třiceti lety si tu ještě hrály místní
děti - dva kamenní lvíčci vlevo od baziliky mají od nich ošoupané hřbety.
FOTO 6 - "Za vodou" jsou ti, kdo žijí z cestovního ruchu. Plus majitelé realitek, advokáti,
profesoři. Hůř je drobným úředníkům a řemeslníkům, a tak se elektrikáři učí malovat
karnevalové masky..
FOTO 7 - Benátky jsou nepraktické, a tím drahé, a ceny dál zvedá turistika - ta město živí a
hubí zároveň. Město už mnohým ukradené, v obou smyslech.