cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
Transkript
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 302 v prodeji od 7. dubna 2008 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Známý český f ilozof, psycholog a teoretik humoru profesor Vladimír Borecký v jedné ze svých publikací zmínil, že každý člověk v sobě má blba a že jde jen o to ho objevit. Pod oním „blbem“ není nutné hledat přímo blázna, ale lze si za něj dosadit klidně skromného komika či humoristu. Každý z nás v sobě takovou postavu nosí, a to zdaleka nejen proto, že záměrně či mimoděk bavíme druhé, ale především proto, že se rádi necháváme bavit druhými. Existuje bezpočet druhů humoru a snad ještě větší množství teorií o tom, co v lidské psychice pocit komického navozuje. Neméně zajímavé je poté sledovat napříč dějinami to, k čemu všemu se dá humor použít a k čemu kdy sloužil. V humoru je skryté uvolnění, svoboda a tolerance, a tak byly vtipy, grotesky, anekdoty, parodie a jiné formy komiky vždy poněkud z obliga. Udržovaly se zdárně při životě i v dobách humoru nenakloněným a dokázaly do sebe vstřebat nejeden podtext, poselství a vzdor. V Česku snad není nikdo, kdo by si nevybavil nejen Voskovce a Wericha, ale například i kresby Miroslava Bartáka z časopisu Dikobraz. Ivo Bystřičan se ve svém textu pokusil odkrýt právě to, jak úspěšně kreslený humor odrážel náladu a pohnutky naší společnosti napříč dvacátým stoletím. Ilustrace a vtipy z časopisů používá tvořivě jako zrcadlo dějin. Eva Bořutová pak v dalším příspěvku odkrývá, že i pod na první pohled existenciálně vážnými řádky velikána ruské literatury Fjodora Michailoviče Dostojevského lze odkrýt autora, kterému nebyla láska k životu a humor cizí. S tímto číslem bychom moc rádi v časopise uvítali novou rubriku PROFIL. Teoretik užitého umění a designu a zároveň velmi praktický průkopník v obchodu na tomto poli, František Staněk, vám v ní bude postupně představovat nejzajímavější osobnosti, které v této oblasti v Česku (a nejen v něm) tvoří. Za celou redakci vám přeji příjemné čtení. OBSAH fejeton: nejmenší penis na světě /Liška/ pošli to dál: téma: Humor když rozum a vůle nestačí, smích a humor přitančí téma: Humor čtyři dékády státního humoru téma: Humor humor fjodora michajloviče dostojevského /Hrdinová/ /Bystřičan/ /Bořutová/ 4 – 5 6 – 7 rok po roce: 1950 reportáž: bosenský pat /Šustrová/ /Prejdová/ 8 – 10 referát: gigantův trpajzlík pro velký svět 11 rozhovor: václav cílek /Bojar/ /Bystřičan/ 12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ 14 – 15 16 – 17 18 – 20 kultura: LITERATURA kultura: hudba kultura: divadlo /Marečková/ /Veselý/ /Šourek/ /Ptáček/ 21 kultura: film 22 profil: dana bezděková /Prejdová/ komiks: Samorost 24 uličníci: /Bořutová/ /Bažant, Novák/ /Staňek/ 25 23 křížovka: 26 27 28 – 29 Veronika Hrdinová Foto na obálce: Lukáš Havlena Asistent: Jan Faukner Vizážistka: Helena Zvěřinová Modelka: Kateřina Smilková Poděkování: kavárna V sedmém nebi spojení vábnička na příště Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Příští číslo Nového Prostoru bude věnováno Feminismu. Proč si Češi většinou pod označením feministka představují krvežíznivou fúrii či zakomplexovanou starou pannu? Je v mužích přirozeně zakořeněn určitý despekt či strach ze silného ženství? A jak se vnímají samy české feministky? Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Eugen Liška Nejmenší penis na světě Na internetu se odehrává boj o můj penis. Přesněji o jeho velikost. Je až s podivem, jak velký zájem mé mužství vyvolává. Nejspíš to musí být jeho extrémním rozměrem. Rozuměj extrémně malým rozměrem. Takto to totiž vyplývá z hromady emailů, které na toto téma denně dostávám. Některé začínají lichotkami: „V posteli jsi nejlepší!“ Lehce se červenám a pýřím se. „Tak proč nebýt ještě lepší?!“ Jsem zmaten, je možné být lepší než nejlepší? Dokázala naše hyper-hektická doba posunout i absolutní měřítka? Odpověď prý najdu po kliknutí na příslušný internetový odkaz. Zatím jsem to neudělal. Jsem skromný chlapec, stačí mi být nejlepší. Jiní pisatelé už tak zdvořilí nejsou: „Už nemusíš být frustrovaný z toho, že nepřivedeš ženu k vyvrcholení!“ A někteří neváhají dát ostentativně najevo svůj výsměch či pohrdání. „Víš, že tvůj penis je menší než nejmenší mobilní telefon?!“ Marně přemýšlím, kde vlastně Sascha, který mi ten email poslal(a), můj penis viděl(a), ba co víc – měřil(a). S přibývajícími zprávami se kadence výsměchu zvyšuje úměrně tomu, jak se v nich zmenšuje velikost mého penisu, až snad budu jednou dohnán k přesvědčení, že mám skutenčně nejmenší penis na světě, a konečně pak kliknu na ten zatracený odkaz. Ale co bude potom? Jisté je, že boj tím nekončí, protože v mé emailové schránce se neválčí jenom o mé přirození. Kdepak. Boje zuří na všech frontách. Třeba o mé úspory. Už několik posledních dní mne pronásleduje někdo, kdo se snaží pomocí maskování za Českou spořitelnu vymámit mé údaje k bankovnímu účtu. Mazaný fantóm internetového bankovnictví dokonce posílá varování sám před sebou, ale mě přesto nenachytá, byť mě ve svých zprávách familiárně oslovuje „Drahoušku kliente“. Ve spořitelně totiž žádný účet nemám. Mé nevysoké úspory taky leží v hlavě kasinům z Las Vegas, která mě pomocí nejrůznějších bonusů chtějí přimět k hazardní hře. Milé Casino Royal, slibuji, že pokud někdy v životě do Vegas zabloudím, půjdu si vsadit zrovna k tvé ruletě, ale už mi, prosím, žádné emaily neposílej, jinak přijdeš na buben, až si přijdu vybrat všechny své bonusy. Vedle úspor je oblíbeným terčem útoku také moje důvěra. Moji přátelé z Ghany, Konga či Nigérie, které jsem nikdy neviděl (snad ze školky? Moc jsem tam tehdy nechodil, měl jsem neštovice), mi zase nabízí tučná procenta z majetku svého strýce/děda/rodinného přítele pronásledovaného občanskou válkou. Stačí jen umožnit uprchlíkovi složit své finance zrovna na mé hromádce úspor. Kupodivu se bojuje nejen o moji podporu finanční, ale také morální. V Praze se snad neodehraje demonstrace, abych na ni nebyl pozván. Kdyby mi tak často nabízeli práci, anebo mě moji známí zvali na pivo, tak jsem buď workholik, nebo alkoholik. Přeborníkem v angažovaných emailech je americké sdružení Avaaz. Z každého jejich emailu, prodchnutého tím nejlepším americkým entuziasmem a odhodláním, totiž máte dojem, že zachraňujete svět. Poprvé jsem podlehl nadšení, ale když máte zachraňovat svět po patnácté začnete být cyničtí. Už vás chápu, pane Bonde. Emaily, které mě narozdíl od těch penisových skutečně rozčilují, jsou tzv. hoaxy, neboli falešné poplašné zprávy. Každý si určitě nejeden ten zaručeně pravdivý příběh vybavíme. O dívce, kterou obral zloděj na záchodě i o kalhoty, o jiné dívce, která se nakazila virem HIV od narafičené injekční jehly v tramvaji, a do třetice o dívce, která umřela poté, co se napila z plechovky Coca-Coly. Skutečně mi vstávají vlasy na hlavě v době epidemií takovýchto řetězových zpráv, které nejedna dobrá duše přepošle dál do světa. Ruku na srdce, taky jsem to kdysi udělal. Ale už si dávám pozor, protože jednak nechci kazit den tomu, kdo rád jezdí tramvají, pije kolu nebo si potřebuje jen v klidu odskočit. A za druhé proto, že z takové hromadné laviny adres právě všichni ti Paulové, Richardové, Saschové či Alexandry získávají kontakty na naše penisy a hned nám je začnou zmenšovat. Zajímavou nekonvenční zbraní v téhle válce jsou takové emaily, které se na první pohled tváří, že po vás nic nechtějí. Které vám v rozkošné powerpointové prezentaci nad fotografií zapadajícího slunce či rozkvetlé louky slibují, že Bůh vás má rád/svět je dobrý/splní se vám přání a v posledních řádcích na vás zákeřně ze zálohy zaútočí s tím, že se vám nic nesplní, Bůh vás prokleje a svět se vám stane peklem, pokud tuhle zprávu nepřepošlete aspoň dalším deseti lidem. Ani na tohle se však nenechám nachytat. Zpráva, že můj pokojný život je podmíněn tím, že někomu ten jeho otrávím, mi zaplaťpánbůh přijde pořád stejně falešná jako jiné hoaxy. Nicméně trochu úzko ve mně takový email zanechá. Vypadá to totiž, že se na internetu schyluje k boji o moji spásu. Rychlou, zaručenou, instantní. Stačí jen kliknout na příslušný odkaz. Nicméně teprve potom bude nutné se internetového boje skutečně obávat. Až půjde o duši. Zatím si asi nemůžu stěžovat, ve hře je „jenom“ můj penis. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Politik Blair v boji proti klimatickým změnám Jsou-li vám námitky, že se Blair pouze chytá módního tématu, které navíc opravdovým tématem ani není (protože planeta je přeci v naprostém pořádku), jenom k smíchu, pak se z jeho nového angažmá radujte. Rozhodne-li se k řešení určitého problému přispět zkušený politik, je to třeba jenom vítat. Politika totiž není nutně „svinstvo“, jak se v tomto bytostně apolitickém národě už po léta traduje. Bez politiky nebude žádný nový Kyotský protokol, bez politiky toho vůbec mnoho nezmůžeme. Budou-li se o globální záležitosti namísto Bono Voxe a jemu podobných starat politici, kteří mají smysl pro realitu a bohaté zkušenosti se složitými vyjednávacími procesy, možná se do budoucna i něco pohne. Bono Vox umí docela hezky zpívat, ovšem v kuloárech mezinárodní konference, na které se dohadují nové emisní limity, by se spíše měli motat lidé typu Tonyho Blaira. tb ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA Bývalý britský premiér Tony Blair je rozený Homo politicus. Narozdíl od jiných politických vysloužilců, kteří v poklidu sepisují paměti, prodávají akcie nebo objímají stromy, se rozhodně nechce držet v ústraní. Bezprostředně po svém loňském odchodu z vrcholné funkce se rozhodl přispívat k míru mezi Izraelci a Palestinci a stal se zvláštním vyslancem pro Blízký východ. V březnu do jeho agendy přibyla další zásadní položka, která jej řadí po bok Ala Gorea a řady dalších. Blairovi nyní nejde o nic menšího než o globální oteplování planety, jemuž hodlá v příštích letech energicky čelit. Na to, aby se předešlo nejhoršímu, už podle něj mnoho času nezbývá – možná dokonce ne více než dva roky. Změny je nutné dělat okamžitě a ochotní k tomu musí být všichni. Ke snižování emisí se musí rozhoupat především USA a Čína. A pokud si někdo myslí, že klimatické hrozbě bude možné čelit bez renesance jaderné energetiky, hluboce se mýlí. Zhruba takto by se dala shrnout Blairova myšlenková pozice. Jaké mrakodrapy si zasloužíme? V polovině března ukončil stavební úřad Prahy 4 projednávání záměru na výstavbu výškových budov na pražském Pankráci. Už nyní je jasné, že pokud úřad stavbu povolí, nezůstane to bez reakce občanských sdružení, které proti mrakodrapům na Pankráci dlouhodobě bojují. Zástupci Občanské iniciativy Pankráce a občanského sdružení Arnika předem avizovali, že by se proti takovémuto rozhodnutí ihned odvolali. Je proto klidně možné, že nás vedle únavného sporu o knihovnu v blízké budoucnosti čeká ješ- tě jedno bouřlivé dohadování. Jen úloha města bude v tomto případě opačná. Vztahy pražských radních s developery jsou tradičně nadstandardní, a tak výtvarné detaily jednotlivých budov tentokrát nikdo příliš řešit nebude. To, jestli mrakodrapy do Prahy patří nebo ne, je složitá otázka. Pokud na ni odpovíme kladně, rozhodně to ještě neznamená, že by na Pankráci měly vyrůst právě stavby, které navrhuje developerská společnost ECM. Přinejmenším dvě z nich jsou totiž – stejně jako podstatná většina projektů českých developerů – poměrně dost fádní. S jednoduchostí je v architektuře trochu potíž. Třeba jednoduché skleněné pláště mrakodrapů, které v New Yorku a Chicagu postavil Mies van der Rohe, působí díky promyšlené struktuře nekonečně ušlechtilým dojmem. Jindy však snaha o jednoduchost končí špatně. Zda něco podobného náhodou nehrozí i na Pankráci, posuďte sami – na adrese www.ecm.cz najdete v rubrice „Aktuální projekty“ několik výmluvných vizualizací. tb Hlavně se do ničeho nemíchat Že se v Číně v souvislostí s nadcházející olympiádou páchají zločiny vůči lidem se vzrůstající intenzitou přímo úměrně s blížícím se termínem konání, asi nikoho příliš nepřekvapuje. Čína na svém dojmu moderní země, která umí vyrobit profesionální sportovně-zábavní megapark pracuje velmi usilovně. Teď je dokonce i vstřícná a blahosklonná k Tibetu. Olympijsky vzletné gesto přichází pár dnů poté, co při tibetských protestech proti čínské nadvládě nepřežily desítky Tibeťanů ostrý zákrok čínských policejních jednotek. Nyní čínské úřady trvají na tom, že pochod s olympijskou pochodní, tím symbolem oslavy lidského ducha a těla, nesmí tibetské území vynechat a i sem musí přinést ušlechtilou myšlenku rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, demokracie a internacionalismu. Předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek v souvislostech pekingských her problém nevidí. V rozhovoru pro Respekt se vyjádřil, že úlohou českých sportovců je zúčastnit se her a ukázat světu, že jsou civilizovaní a kulturní lidé. Sportovci, který by se k problé- mu chtěl vyjádřit, by Milan Jirásek doporučil: „Vyjadřuj se veřejně k tomu, v čem jsi cvičený a do čeho vidíš. To vždy radím i sobě. Nevidím to mnohdy v politice, tam se každý vyjadřuje ke všemu. Tím se vytvářejí určité mýty a lidé se tím dezinformují.“ Už dlouho se nestalo, že by někdo takto bez obalu vyzdvihl důležitost fachidiocie. Ale má pravdu. Peking 2008 bude mít kýžený průběh, jen pokud sportovci budou poslušně sportovat, strážci strážit, diváci se bavit, policisté bít jí nemilé osoby a čínská vláda vládnout jako dosud. ib foto: lukáš havlena Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Veronika Hrdinová Kdyz rozum a vule nestací, smích a humor pritancí Psychoanalytik Carl Gustav Jung v jednom ze svých děl zmínil, že Hermes nebyl v olympském panteonu pouze poslem bohů, ale plnil zároveň roli božského zloděje, lháře a kejklíře. Antické božstvo se potřebovalo bavit a tato potřeba našla při troše nadsázky podle jeho vzoru svůj otisk i v zákoutích lidské duše. Pojem humor ve smyslu vyjádření komického rozpoložení se dostal do širšího povědomí až v 17. století. Antika pro vyjádření směšnosti používala výraz komika a humor byl dlouhou dobu znám pouze ve svém původním smyslu – tedy jako označení šťáv, z jejichž rozložení v těle řecký lékař Hippokrates vyvozoval lidský temperament. Až renesance a baroko začaly v humoru spatřovat i vyjádření spe- cif ického druhu psychického rozpoložení, zejména jeho veselé, směšné podoby. Některé jazyky dodnes pro označení obecné nálady a temperamentu používají stejné slovo (např. anglické humor), jiné alespoň prohodily písmeno, aby daly najevo, že přeci jen není humor jako humor (franc. l´humeur pro náladu a temperament a l´humour pro vyjádření humorného). Existuje bezpočet teorií, které se snaží postihnout, kam humor zařadit, jak ho popsat a jaký smysl z něj vyvodit. Někteří jej řadí spolu s ironií, naivitou a absurditou pod obecnější komiku, jiní odlišují vtip, komiku a humor podle jejich provázanosti s různými sférami lidské duše a v neposlední řadě existují i tací, kteří dělí na podskupiny humor samotný. Výčet jednotlivých teorií by sám o sobě neměl na ome- Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily zeném prostoru publicistického textu smysl. I nad zdánlivě nekonečnými řádky detailů na stránkách různě starých knih se však naštěstí většinou zdvihá klenba obecného, která mnohdy osvítí více než výčet všech konkrétností. Nejinak je tomu i u humoru a komického. DO SVĚTA PŘEDSTAVIVOSTI Přední český teoretik humoru, profesor Vladimír Borecký, upozorňuje ve svých knihách na to, že takové lidské projevy jako je hra, humor a komika neoddělitelně souvisí s naší představivostí. Zcela jistě by bylo možné najít myslitele, kteří humor vykládají velmi exaktně, čistě fyziologicky, ale ani ten nejzarytější vědec přemýšlející v duchu osvíceného racionalismu nemůže popřít, že humor je projevem psychickým, a tudíž do jisté míry fyzikálními zákony nepopsatelným. Již francouzský filosof Henri Bergson hovořil o tzv. komické obrazotvornosti, čímž se snažil dát najevo, že humor není předvídatelnou výslednicí určitých vlastností nebo fyziologických příčin, ale je to sféra, která v sobě skrývá neomezené množství možností a zdání. Komika a humor se v tomto pohledu staly krví lidské imaginace. Humor a komika vyrůstají především z nesourodosti, z toho, že se nedostaví určité očekávání nebo ze získání převahy nad druhým. Je tedy zjevné, že by neměly smysl mimo společenský rámec. A komika svůj smysl mít musí a nepochybně má, byť by jím byl, jak říká prof. Borecký, nesmysl. Humor člověka vyvádí ze sféry všech očekávání a dovoluje mu spontánně reagovat i mimo spektrum konvencí, čímž mu nabízí vstoupit do nezávislé sféry svobody. Nejedná se pouze o uvolnění nahromaděné energie smíchem, ale o dosažení pocitu celkového osvobození, nadhledu a nevázanosti. Zvláštní význam tento druh svobody získává ve vztahu k autoritám a morálce ostatních i vlastní. Nahlédnout skrze humor v odstupu na okolí i sám sebe je schopnost, která by se dala přirovnat k ceně soli v pohádce Sůl nad zlato. I Sigmund Freud spatřoval v humoru dar, kterého se každému nedostane, za nejvzácnější pak v této spojitosti považoval lidský smysl pro absurditu. LÉČENÍ HUMOREM Již antické oslavy jako byly dionýsie, bakchanálie a saturnálie a posléze středověké karnevalové slavnosti měly pro fungování starověkých a středověkých civilizací nenahraditelný význam. Známý ruský literární teoretik Michail Michailovič Bachtin upozorňoval na to, že veselí, do něhož společnost vstupovala, fungovalo jako ventil jejího napětí a nevyčerpatelný regenerační rezervoár. Antika a středověk terapeutické účinky humoru a smíchu využívaly spíše nevědomě, novověk k nim pak přistoupil s větším uvědoměním. Například francouz- ský lékař Louis Joubert byl již v 16. století zastáncem léčby smíchem. Svým pacientům doporučoval, aby pozorovali různá exotická zvířata, která u nich měla svými zvuky a pohyby vyvolávat veselí. Humor v lékařské praxi významným způsobem využíval rakouský psychiatr Viktor Frankl. Tomu se při léčbě pacientů trpících fobiemi osvědčilo postupně pacienta přesvědčit, aby si nejvíce přál zrovna to, čeho se nejvíce bál. Jejich strach pak ztratil na síle. Při terapii smíchem se snažil, aby se pacient začal smát sám sobě a svému problému. Koktavým pacientům vyprávěl vtipy o koktání, klaustrofobikům o uzavřených prostorech a trpící tremorem (třesem svalů) vybízel k tomu, aby ukázali, kolik vody vylijí ze své sklenky, když ji budou svírat v ruce. Kromě prvotního vzteku se mu u řady pacientů povedlo docílit žádaného – pacienti se smáli a skrze humor zaujali ke svému problému odstup, který jim umožnil nad problémem zvítězit. Jak velká důvěra se v léčbu humorem a smíchem někdy vkládá ilustruje osobnost Paula McGheeho, amerického psychologa, který založil v Randolfu ve státě New Jersey institut nesoucí název The Laughter Remedy. McGhee po léčbě smíchem pojmenoval nejen svou organizaci, ale dodnes jí věnuje veškeré své vědecké i terapeutické úsilí. Tento průkopník gelototerapie, jak se terapie smíchem odborně nazývá, je skálopevně přesvědčen, že smích redukuje stres, hněv a agresivitu, vylepšuje imunitní systém, stimuluje srdce a snižuje depresivní naladění. Kromě toho obecně napomáhá lidem komunikovat, spolupracovat, tvořit a mít z práce uspokojivý pocit. Své pacienty plánovaně vede k tomu, aby se více smáli, více si hráli, aktivně humor vyhledávali a neváhali ho obrátit ani sami proti sobě. Otázkou zůstává, jak dokáže přimět například pacienta trpícího těžkou depresí, aby ve svém životě našel humorné situace a ještě se jim navíc smál. V každém případě však platí, že humor může působit jako velmi účinná prevence problémů jednotlivce samotného i jeho vztahů s okolím. čistého humoru bez vtipu, prakršno, paxismus, explozianismus, šmidrové, kukuckismus, fekálismus aj. Unikátním příkladem jedné z nich byl Tlapismus. Za tímto prazvláštním názvem se skrývalo náboženské hnutí, které, jak uvádí prof. Borecký, „vycházelo ze zjevení Velkého Tlapouna, boha smíchu. Tlapoun je popisován jako suprahumánní bytost s nekonečným množstvím tlap, které kdykoli a kamkoli šlápnou. S tímto nekonečným množstvím tlap je prakticky nezobrazitelný, neboť lidské schopnosti selhávají již při pouhé představě jelena tisíceráka. Tlapismus odlišuje od běžného smíchu tlapání jako vyšší stupeň překonávající banální smích. Na třetí, nejvyšší stupeň klade velké tlapání jakožto tlapání pro tlapání. V analogii k buddhistické nirváně nebo křesťanské extázi dosahují tlapisté bezprostředního doteku s absolutnem. Velkého tlapání jsou schopni jen zasvěcení veletlapalové. Tlapismus měl i své mučedníky, kteří se utlapali k smrti. Iniciální zjevení Tlapouna je kladeno k soutoku Dunaje a Váhu do Komárna v roce 1962.“ Pokud nad předcházející pasáží kroutíte hlavou, tak raději přejděte ke shovívavosti. Hranice humoru a jeho logiky totiž omezují pouze hranice lidské představivosti, které jsou naštěstí stejně širé přinejmenším jako pořádná ruská step. INZERCE ZA HRANICI LOGIKY Sigmund Freud byl přesvědčen o tom, že v humoru se člověk chová jako dítě a současně zaujímá káravou pozici dospělého, což dává průchod jeho narcistickým sklonům. Tento buditel psychoanalýzy měl nepochybně pravdu, když spojoval humor se sebestředností a sebeláskou. Každý člověk má k humoru osobitý přístup a existují i tací, kteří si vystačí, pokud baví a rozesmávají sami sebe. Unikátním jevem, který se v české historii vyskytuje velice často, jsou nejrůznější humoristické, recesistické a satirické skupiny, které si tvořily své vlastní humoristické směry, aktivity a teorie, s nimiž si také podobně vystačili. V knihách již zmíněného profesora Boreckého se to jimi jenom hemží – Křížovnická škola Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ivo Bystřičan ctyri dekády státního humoru Humor umožňuje vyrovnat se s těžkou situací a pomáhá ji psychicky překonávat. Ovšem i humor se dá kontrolovat. Během čtyřiceti let komunismu se muselo upřímné a autentické vtipkování z velké části stáhnout do soukromí, aby ho neslyšely nepravé uši. Ve veřejné sféře monopol na provozování humoru uchvátil tehdejší stát. Žádná legrace to věru nebyla. Po pádu režimu rychle zaplnily regály knihkupectví nesčetné svazky kresleného humoru a takzvaným „humoristům“, kteří svět komentují pomocí obrázku a případně doprovodného textu, se otevřela stavidla dlouho zadržovaného názoru. Komičtí venkované Dlabáček s bezejmenným kamarádem jednoho z nejplodnějších českých autorů Vladimíra Renčína začali zhusta a v celých svazcích komentovat boje politiků o moc, nástup divokého kapitalismu, slabosti a nedokonalosti demokracie, nejistotu Čechů na cestě do evropských struktur, korupci a setrvačnost socialistického životního stylu. Nejinak postavy Jiránkovy a dalších. Po roce 1989 jsou nesčetné svazky humoristické produkce v mnohých případech dobrým médiem pro připomenutí si, jakými problémy procházela polistopadová společnost až do dneška. Ty vtipné obrázky, které dnes doprovázejí články v novinách, bývají často daleko kritičtější a jasnější, než články samotné. V těžkých dobách bývá hlavním objektem vtipkování ona „těžká doba“ sama, její původci, provozovatelé, úřední absurdity, nezamýšlené důsledky a vůbec všechno, co člověku v jeho každodennosti dělá problémy. O stavu společnosti, vládcích, úřednících, politicích se vtipkovalo odjakživa, občas to koneckonců bylo jedinou zbraní. V ústním podání to nikdy nebyl takový problém, stačila určitá obezřetnost, aby nejapný fór nezaslechl agilní přisluhovač aktuálního režimu a vtipálek se nemusel následně na příslušných místech zpovídat z toho, jak to vlastně doopravdy myslel. Jiné to ovšem bylo s humorem kresleným a psaným, na ten si během komunismu vládnoucí strana posvítila pořádně ostrým světlem. Zatímco v Británii si humoristický časopis Punch utahoval z královské rodiny, Margaret Thatcherové i Sněmovny Lordů, náš jediný tuzemský satirický a humoristický týdeník Dikobraz musel vycházet vstříc tomu, co za vtipné považovali straničtí funkcionáři. Ti ovšem vtipem v pravém slova smyslu příliš nesršeli a měli spíš jiné zájmy než dobře bavit pracující lid. Redaktoři se tomu museli podřídit. Naše domácí dějiny podle Dikobrazu vypadají buď jako velmi světlý včerejšek anebo dějiny šílenství a záště. Legrace se totiž téměř výhradně dělala z jasně určených nepřátel. Moc jiných cílů nezbylo. PONĚKUD ČERNÝ HUMOR Dikobraz vycházel od roku 1945. Jako první se vyrovnal s Němci a to docela brutálně. Na jednom obrázku mašírují němečtí vojáci, na druhém se v opačném směru plouží zástup vyháněných ze Sudet, to celé s popiskem: „Jak přimašírovali... tak odmašírovali.“ Na dalším zase domkař ze zápraží sleduje dlouhý štrúdl Sudeťáků a říká přitom mladému vojínovi: „No, svatý Václav jich slíbil odvádět jenom 350 do roka, ale my bychom to chtěli odvést už jednou provždy.“ Tehdy ještě svobodný Dikobraz žertoval v souladu s přesvědčením větší části lidí, kteří odsun vnímali jako zadostiučinění. Ještě při znárodnění, které mělo zemi vyvést z hospodářské krize, názoru většiny lichotily obrázky břichatých mamonářů, kterak se modlí, aby k němu nedošlo. Než se z komunistické strany stala Strana, ještě to v mnohých a nepříliš důmyslných fórech schytal Marshall a jeho plán, například na obrázku, kde tři děti převlečené za Tři Krále přemlouvají nerudnou ženu: „Dejte nám, milostpaní, aspoň korunu, to víte, jsme jako monarchové taky v Marshallově plánu.“ Pak už humoristická atmosféra zhoustla docela a začalo nepokryté vyhrožování. Třeba mířené vůči církvi – u dveří kláštera stojí dva hodnostáři, jeden říká: „Přijmi zde, bratře v Kristu, skrovný dárek pro ctihodného otce převora,“ a druhý opáčí: „To bude asi mýlka, světče. Ten dostal už včera pět let za letáky.“ Osud novináře nedostatečně konformního se stranickou linií zase představuje zaprášený muž s lopatou, na nějž si ukazují dvě drbny: „Víte, on býval dopisovatelem jednoho nezávislého Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily týdeníku a tak teď dělá tohle, aby nevyšel ze cviku.“ Dikobraz se vypořádal i s emigranty, které zobrazoval jako otylé a pronacisticky orientované křiváky prahnoucí po penězích, a pomocí značně přihlouplé symboliky se potřeboval vyrovnat i se sérií politických procesů: Na lodi s nápisem ČSR stojí parta vzpřímených lidí, vpředu udatný kapitán třímá harpunu, na níž se skví velká chobotnice. Jednotlivá chapadla jsou pojmenována Slánský, Geminder, Frejka, Clementis... „Tak tenhle netvor se nám přisál na lodní šroub!“ VESELÍ TLOUSTNOUCÍCH BŘICH Kromě jasného označení nepřátel bylo však během hospodářské krize 50. let třeba agitovat nejen za politickou, ale i pracovní uvědomělost. Muži na průmyslovou výrobu nestačili a tak se i díky Dikobrazu lákaly ženy k té stejné a těžké práci: „Máňo, a než zažádám ohlášky - umíš taky vařit?“ předznamenal obrázek dělníka volajícího na svou milou radostně se usmívající u soustruhu příští normalitu dvojí kariéry socialistické ženy. Vyzdvihovali se ramenatí dříči s přímým pohledem a ztepilé údernice na polích, zatracovali neduživí lemplové. Koncem padesátých let bylo Československo jakž takž politicky i hospodářsky stabilizované a tak i na stránkách Dikobrazu zavládl takový poklid, že se ani moc nevtipkovalo a jen se zvýrazňoval blahobyt a všichni všem přáli šťastné věčné časy pod novostavbami paneláků nebo olbřímích hutí. Sem tam si tvůrci humoru rýpli do USA nebo západního Německa, ale domácí nepřátelé se už terčem často nestávali. Skutečně veselo nastalo od půle 60. let, kdy se uvolnila atmosféra a cenzura přestala být, taková jako předtím. Názor na politiky výtečně vyjádřil Jiránkův vtip, němž dav poslouchá muže v saku na tribuně a za tribunou mu psychiatři ze sanitky káravě říkají: „I vy jeden. To nám nesmíte pořád takhle utíkat!“ Na chvíli bylo možné skoro vše, dokonce i cynismus. Výtečně bylo ospravedlňování někdejších bezpráví vyjádřeno vtipem z kanceláře, kde tlustý činovník říká skleslému hostu: „To je mi pěkný vděk! Byl bys rehabilitován, kdybych tě nedal zavřít?“ Brzký příjezd sovětských jednotek ale předznamenal bezstarostný fór Jana Vyčítala, v němž řečník varovně hřímá: „Některé živly... by chtěly zneužít obrodného procesu demokratizace... k demokracii!“ Netrvalo dlouho a Vyčítal už kreslil kopec vypadající jako zadnice, na němž jakýsi človíček říká druhému: „Pořád chceš tvrdit, že jsme v srdci Evropy?“ NUDA NORMÁLU Normalizační kreslený humor byl zhruba stejně duchaprázdný jako v padesátých letech, jen již nebyl tak útočný. Šedivost éry se v něm odrazila naplno. Občas se čtenářům připomněly hospodářské úspěchy nebo zdůraznila nová sociální opatření a výhody. Aby bylo občanům jasné, že jejich kupní síla je dobrá a zároveň, že jsou volby, k tomu posloužil vtip, v němž žena říká manželovi: „Jestli mi hned nekoupíš ten úpletový kabát, tak nemůžu k volbám.“ Pilnou a oddanou práci poslanců zase vyzdvihl obrázek s opilci v hospodě, z nichž si ten nejtlustší stěžuje: „Ať nežvaní, že poslanci chodí mezi lidi! Já tady vysedávám už dvacet let a ještě žádný za mnou nebyl.“ Kreslířům nezbylo než si dělat legraci zejména z toho, k čemu občany možnosti v socialistickém zřízení nechtěně přivedly – ze stažení se do soukromí, z konzumního způsobu života, z bezpečné seberealizace v rekreačních chatách a přilehlých zahrádkách. Vtipy tak v období banality pronikaly za zdi soukromí a dělaly si legraci z rodinných a partnerských či sousedských vztahů. Pastelky více provětrala až Charta 77, která Straně značně hnula žlučí. Dikobraz se jí musel zavděčit, tentokrát ale útoky proti vybraným jednotlivcům. Na své si přišel komiks i důmyslné slovní hříčky, jako třeba ta, co se týkala Havla: „Z kulisáka kulišákem“. Znovu bylo třeba utvrdit občany o sepjatosti se sovětským bratrem. Například skrze dva kosmonauty, kteří si při pohledu z okénka rakety sdělují: „Z nadhledu je obzvlášť patrný, jak je ta naše Praha od vaší Moskvy málo vzdálená.“ Ještě párkrát si někdo udělal legraci z amerických politiků, vyzdvihl přínos sjezdu KSČ a přišla perestrojka. Renčínova klasická postava zatáhla za splachovadlo na záchodě, prohlásila: „Nikdy jsem netušil, jak je snadné zbavit se starého myšlení,“ a bylo to. Po revoluci Dikobraz zkrachoval a nepodařilo se jej ani o pár let později úspěšně obnovit, pokus skončil rychlým debaklem. Britský Punch dopadl podobně, jen o něco později. Těžko říct proč kdysi masová humoristická periodika nepřežila přelom tisíciletí. Snad byla studená válka čtenářsky velmi atraktivní nebo snad není tolik času na pravidelný přísun humoru do poštovní schránky. Možná však také proto, že každý se směje rád něčemu jinému než ostatní a tudíž si raději koupí knihu svého oblíbeného humoristy. Bůhví, s jakými záměry by dnes redakce v pravidelném časopise vůbec vtipy vybírala. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Eva Bořutová Humor Fjodora Michajlovice Dostojevského V Krkonoších máme chalupu. Bydlí tam teta Věra. Nebydlí sama, ale s kozou. Koza se jmenuje Ami, dostala jméno podle akordu z příručky pro začínající kytaristy. Koza je bílá a má černá kopýtka. Moje teta je vzdělaná a pěstuje dýně. Jednoho večera se ze zahrady ozýval hlasitý smích. Moje teta si četla Dostojevského. Teta tvrdí, že Dostojevskij je šprýmař a rozhodla se založit klub obdivovatelů žlutých dýní a humoru Fjodora Michajloviče Dostojevského. Zavedená literární interpretace motivů a směrů v dílech Dostojevského vypadá ovšem jinak. Většinou následovně: popraviště, smrt, rozpad osobnosti, Sibiř, zatuchlé zdi, souchotiny, epilepsie, prchavá existence, hřích, pokání, trest, deprese, horečka, vyhnanství a hroby. Dostojevskij je pak pojímán jednoznačně jako „chudák“. Podobně sevřeným způsobem jako dílo F. M. Dostojevského bývá často uchopována i Babička Boženy Němcové. O Babičce neustále slýcháme, jaká to byla půvabná žena - nejen vzhledem, ale i svou duší. Teprve ve chvíli, kdy sami prostudujeme toto vychvalované dílo, zjistíme, že babička měla pouze čtyři zuby, ve vypjatých situacích působila děsivě, byla příšerná tchýně, ječela na všechny děti kolem a navíc měla silnou averzi k Sultánovi a Tyrlovi. A když se dočtete, že vstávala každé ráno v 5:00, z „image“ sympatické a kouzelné babičky nezbude nic. Ale zkuste něco takového říci před lidmi, kteří se z tradice zastávají pojmu „naše paní Božena Němcová“. Vaše váženost v okruhu literárních vědců silně poklesne. U Dostojevského můžeme být odvážnější. A to i tehdy, když se jej rozhodneme označit za humoristu, protože tento názor zastávaly respektované osobnosti naší minulosti (nejen moje teta). 22. prosince roku 1849 na Semjonovském náměstí stojí F. M. Dostojevskij jako mladík a očekává popravu. Dvě minuty před jeho smrtí přichází milost od cara. Této mezní situace si všímá i Tomáš Garrigue Masaryk, který oblíbenému autorovi v roce 1932 věnoval jednu ze svých studií. Mimo jiné v ní uvádí, že nenadálá milost představuje v jeho životě zcela zásadní, 10 Ten vážný, ten hrozně vážný Dostojevskij žije rád a vesel, vážný je, ale není škarohlíd, má humor. montáž: eva bořutová ON VOIT LE SOLEIL Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily přelomový okamžik: Dostojevskij v tu chvíli doslova vstal z mrtvých a naučil se vážit si všech darů života. V dopisu bratrovi Michailovi o tom sám píše: „Život je všude životem, život je v nás samých, nikoli ve vnějšku. Chci zůstat člověkem navždy, v jakýchkoli neštěstích, nebýt sklíčený a neklesnout. Pochopil jsem to. Tato idea vstoupila v tělo a krev mou. Život mne pokryje bohatě ranami, vím to. Zůstalo mi však srdce a totéž tělo, které může stejně milovat i trpět i pamatovat si, a to je přece jen život. On voit le soleil!“ „On voit le soleil“ znamená francouzsky „Je vidět slunce“. Právě tímto okamžikem se Dostojevskij zamiloval do života, a to tak vášnivě, že opojení bytím prosycuje každou stránku jeho díla. Ať jsou Dostojevského díla jakkoli psychologicky problematická a ať končí jakkoli tragicky, všechna spojuje srozumitelné heslo: Žít! Žít jakkoli, ale hlavně žít. To je i věta, kterou v románu Zločin a trest pronese Raskolnikov, když se v horečce zmítá na podlaze. Také v díle Bratři Karamazovi je společným jmenovatelem vášnivá láska k životu a touha žít za každou cenu. Dostojevskij – ODMÍTANÝ MILENEC „Celé dílo Dostojevského je vlastně jeden jediný nesmírný hymnus na život ve všech jeho podobách, v nejnižších i nejvyšších, v zcela prchavých a všedních i v duchovně výsostných a věčných. Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života tajemnou láskou.“ Takto na počátku třicátých let charakterizoval tvorbu Dostojevského F. X. Šalda. Každá postava jeho knih dospěje k osudové otázce: Žít nebo nežít? A Dostojevskij pokaždé odpovídá: Žít, žít za každou cenu. Jediné nenapravitelné neštěstí je být mrtev. Lze ztratit cokoli, ale život musí být zachován, a pokud život je, všechno má smysl. Toto krédo přitom se svými románovými postavami sdílel i sám autor. Kdo ovšem může lépe posoudit Dostojevského lásku k životu a jeho vnitřní rozpoložení než lidé, kteří ho obklopovali v každodenním životě? Literátova druhá manželka Anna G. Dostojevská se v knize Život s Dostojevskijm zmiňuje o Fjodorově „komickém životě“ a popisuje i několik konkrétních situací, kdy Dostojevskij doslova „sršel vtipy“. „Na jaře roku 1875 vyšel jednoho rána z ložnice tak zachmuřený, až mě vylekal. Hned jsem se ho ptala jak se cítí. Dobře, ale o to teď nejde, odbyl mne. Stala se mi prostě taková nemilá věc – měl jsem v posteli myš. Hned ji musíte najít. Jakmile odešel do jídelny vypít si kávu, zavolala jsem služku a kuchařku a všechny tři jsme se daly do prohledávání postele. Když jsme nic nenašly, začaly jsme odtahovat nábytek a hledat myší díru. Fjodor na mě zavolal, když uslyšel ten rámus a ptal se mě opět s tím štítivým výrazem ve tváři, jestli jsme už myš našly. Nenašly a vrtá mi hlavou, kde se tam vzala, asi vběhla z předsíně. Dostojevskij se začal smát. Apríl, Aničko, apríl.“ Je krásný proto, že je současně směšný. Objevuje soucit ke krásnému, jež je posm íváno a nezná své ceny, a objevuje se tedy sym patie v čtenáři. Toto povzbuzení soucitu je práv ě tajemství humoru. PSYCHOLOGICKÁ LABORATOŘ „Ten vážný, ten hrozně vážný Dostojevskij žije rád a vesel, vážný je, ale není škarohlíd, má humor,“ píše ve své studii T.G. Masaryk. Ano, Dostojevskij má humor. A ten se objevuje i v jeho dílech. V próze Dobrodružství pod postelí je karikatura postav vyhnána až na samou hranici snesitelnosti. Právě humorem Dostojevskij bodá do tématu morálky a mravů, které v tehdejší ruské společnosti zmizely kdo ví kam. Humor je pro něj výborným nástrojem k objasnění společenského problému a ke krajnímu ponížení těch, kteří za něj mohou. A i v jeho ostatních dílech se objevuje do značné míry pozitivní realismus, optimismus, ale také situace, ve kterých se postavy vyskytují v takovém stupni šílenství, že už nejsou jinak než komicky únosné. Ve svých denících se Dostojevskij velmi často zamýšlí nad humorem a nad humornými postavami. Ve svém deníku číslo III píše: „…jedna z nejkrásnějších postav v literatuře je Don Quijote. Je krásný proto, že je současně směšný. Objevuje soucit ke krásnému, jež je posmíváno a nezná své ceny, a objevuje se tedy sympatie v čtenáři. Toto povzbuzení soucitu je právě tajemství humoru.“ Dostojevskij se snažil humor definovat, pochopit. Jasně si uvědomoval, kdy humor používá a jak. Humor byl pro něj skutečným nástrojem, se kterým uměl pracovat. Jeho humorná díla tak nejsou věcí náhody, ale výsledkem zručné práce se slovy. Humor Dostojevskij nejen ovládal jako prostředek vyjadřování, humor mu také pomáhal přežít jeho ekonomické a existenciální problémy. Díky humoru dokázal snášet svůj životní osud s nadhledem. Masaryk se několikrát zmiňuje o tom, že Dostojevskij si v krizových situacích přímo liboval. Jedním z příkladů bylo vyhnanství na Sibiři, kde trávil deset let a nijak tu vůči životu nezahořkl. Namísto toho se – řečeno s Masarykem – rozhodl k výstavbě „psychologické labo- ratoře“, studoval složité lidské osudy a vnitřně „rostl mezi nešťastnými“. Sibiřská zkušenost měla pro Dostojevského význam zcela zásadní: „Naučil se zpytovati vnitro vlastní i cizí, poznával co vina a co trest. Tam v káznici měl Rusko v malém… vytvořil psychologickou laboratoř a nic ho v tomto studiu nevyrušovalo, viděl zde duši lidskou, jak ji Bůh vytvořil, ve veškeré nahotě.“ UTRPENÍ – CESTA K HUMORU A KE SLÁVĚ Dostojevskij si dobře uvědomoval, že kdyby jeho život nebyl tak tragický, nebylo by ani spisovatele F. M. Dostojevského. Americký malíř Jackson Pollock v roce 1950 namaloval jeden ze svých nejpozitivnějších obrazů Rytmus podzimu uprostřed své nejhlubší deprese. Většina tvůrců jakéhokoli díla potvrdí, že čím více je život trhá, tím snadněji se tvoří. A tak i Dostojevskij byl vlastně vděčný za každou krutost, která ho potkala, protože každá krutost znamenala další budoucí velké dílo. Zmíněnou blízkost smrti na Semjonovském náměstí výborně zužitkoval v díle Idiot, kde kníže Myškin vypráví o svém blízkém příteli, kterému byl zrušen dvě minuty před smrtí rozsudek smrti a byl mu darován život. Tento výrok shrnuje celkovou Dostojevského filosofii, která se musela zcela jasně projevit i humorem. Humor je nepostradatelná součást lidských vztahů, lidské duše a lidského bytí. A Dostojevskij toto všechno miloval. Kníže Myškin v Idiotovi říká: „On upřeně hleděl na střechu a na paprsky, které se od ní odrážely, nemohl od nich odtrhnout zrak, měl pocit že ty paprsky jsou jeho novým světem, že za tři minuty s nimi splyne... Co kdybych ale nemusel zemřít? Co kdybych mohl žít, ta nekonečnost by byla moje. Každou minutu bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl, každý okamžik bych na vážkách odvažoval, ani chvíli bych nepromarnil.“ 11 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Petruška Šustrová 1950 Válka v Koreji Dne 25. června poslala severokorejská vláda do světových médií zprávu o tom, že ráno „zahájila vojska loutkové vlády Jižní Koreje nenadálý útok po celé délce 38. rovnoběžky“. Záhy následovalo další prohlášení tvrdící, že „nenadálý útok“ byl odražen vojsky Korejské lidově demokratické republiky, která na mnoha místech překročila 38. rovnoběžku. Třicátá osmá rovnoběžka se stala v roce 1950 a několika následujících letech pojmem, který hýbal světem. Podívejme se tedy, co o Koreji píší historici James Chase a Caleb Carr: Tento poloostrov, na který si v devatenáctém a na začátku dvacátého století brousili zuby Rusové, Číňané a Japonci, byl v roce 1945 po kapitulaci rozdělen 38. rovnoběžkou mezi síly Spojených států a Sovětského svazu. Toto rozdělení patrně vzniklo za čistě vojenským účelem, každá z obou vítězných mocností měla za úkol ve své zóně odzbrojit japonské jednotky. Během jednoho roku však uspořádání nabylo i politického rozměru: Američané i Sověti tam zřídili své klientské režimy, jimž stáli v čele silní muži. A ještě ukázka týchž dvou historiků o tom, jak se k věci postavil silný muž, který stál v čele Ameriky. Pětadvacátého června večer večeřel Truman, který se právě vrátil z Independence, se svými nejdůležitějšími poradci. Byl už rozhodnut k mohutné odvetě za severokorejský tah, o němž byl přesvědčen – stejně jako ve Washingtonu kdekdo – že byl učiněn se sovětským souhlasem a povzbuzováním. „Kdyby to zůstalo bez odezvy,“ vzpomínal později Truman, „mohlo by to znamenat třetí světovou válku, právě tak jako podobné incidenty způsobily druhou světovou válku.“ Téhož dne, 25. června, navrhly Spojené státy svolání Rady bezpečnosti OSN a předložily rezoluci, která Severní Koreji nařizovala zastavit bojové operace a stáhnout své jednotky za 38. rovnoběžku. Schválení rezoluce bylo dosti kuriózní: delegát Jugoslávie se zdržel hlasování, protože jeho vláda neměla se SSSR dobré vztahy, a sovětský delegát, který by byl rezoluci jistě vetoval, se zasedání odmítal zúčastnit na protest proti tomu, že v OSN Čínu stále zastupoval delegát Čankajškovy vlády. O dva dny později byla přijata rezoluce naři- 12 Na Korejský poloostrov si již v devatenáctém a na začátku dvacátého století brousili zuby Rusové, Číňané a Japonci. To nejhorší ale mělo pro jeho obyvatele teprve přijít. zující poskytnout Korejské republice pomoc nezbytnou k odražení útoku a k obnovení míru v celé oblasti. Vojenské operace na záchranu jihokorejského režimu měly legální posvěcení OSN. Průběh války Zpočátku severokorejské síly postupovaly a mezinárodní jednotky byly téměř vytlačeny. Potom se rozhodl generál MacArthur, který velel jednotkám OSN, ke smělému tahu: vylodil se s velkým kontingentem vojáků u přístavu Inčchon, což řada vojenských stratégů a taktiků považovala za nemožné, protože se tam dalo dostat jedině při velmi vysokém přílivu. Kdyby se jednotky zdržely třeba jen o dvě hodiny, uvízla by plavidla v blátě. MacArthur ovšem věřil, že právě takto připraví moment překvapení, kterému Severokorejci nebudou schopni vzdorovat. Ukázalo se, že měl pravdu. V noci ze 14. na 15. září 1950 se vylodili vojáci z 250 lodí, Severokorejskou armádu skutečně zaskočili a hnali ji až na 38. rovnoběžku. Tam se ovšem nezastavili, protože nejen Douglas MacArthur, ale i jiní odborníci zastávali názor, že vojenskému štěstí se nemá stát v cestě, a rozhodli se, že demokratický svět podmaní celý Korejský poloostrov pod vlajku Jižní Koreje. Dne 6. listopadu došlo v korejské válce k dalšímu obratu: čínsko-korejské hranice překročily jednotky čínské armády, které Lidová Čína vydávala za skupinu dobrovolníků. Do bojů tak zasáhlo celkem asi 200 000 bojovníků, na Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily frontě došlo k obratu a jednotky OSN začaly ustupovat. Jejich ústup bývá popisován jako velká epopej, pochod byl v zimě velmi namáhavý a nepříjemný. V listopadu se na korejské frontě nebo spíše nad ní objevila nová zbraň: sovětské letouny MIG-15. Severní Korea s čínskými vojáky, sovětskou technikou a sovětskými a polskými piloty vytlačila síly OSN se slabými a nepříliš organizovanými jihokorejskými jednotkami téměř až na jih. Severokorejci ani Číňané na nových letadlech zpočátku nelétali vůbec, později jen sporadicky. Objektem čínské invaze se nestala jen Korea, ale 31. října 1950 i Tibet, kam Číňané vstoupili, aby „zachránili 3 miliony Tibeťanů, trpících pod imperialistickým útlakem“. Studená válka Zatímco v jihovýchodní Asii zuřila válka velice horká, v Evropě a ve Spojených státech trvala válka studená. Dne 3. února byl ve Velké Británii zatčen fyzik německého původu Klaus Fuchs, který do Británie uprchl za války před nacisty, protože byl členem studentské komunistické organizace. Byl obviněn z toho, že předával Sovětskému svazu informace o výrobě vodíkové bomby. Britský soud jej za to poslal na 14 let do vězení. Po odtajnění archívů se jeho činnost potvrdila. Protikomunistické nálady sílily rovněž v Americe. Začala doba proslulého senátora Josepha MacCarthyho, který vystoupil s tím, že velká část zaměstnanců ministerstva zahraničí jsou tajní komunisté. Vznikl senátní Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, což rozpoutalo to, čemu se říkává „hon na čarodějnice“. Řada lidí skutečně přišla o práci, protože americký Kongres i přes veto prezidenta Trumana přijal zákon o vnitřní bezpečnosti a kontrole komunismu (tzv. McCarranův-Woodův zákon). Podle něj měla být zavedena povinná registrace členů komunistické strany a komunisté nesměli zastávat veřejné úřady ani pracovat v podnicích podílejících se na výrobě vojenské techniky. Začala kampaň, kterou někteří dodnes přirovnávají k politickým procesům na naší straně železné opony. Je to srovnání dosti nemístné, neboť po otevření archívů se ukázalo, že MacCarthy přes své bezohledné vystupování a svou nesmlouvavost měl prakticky ve všem pravdu. V západní Evropě postupovalo sjednocování: 9. května francouzský ministr zahraničí Robert Schumann představil plán, který měl vést k ukončení německo-francouzského soupeření. Schumann si byl vědom, že tato rivalita stála u zdroje konfliktů mezi oběma státy již po staletí. Proto navrhl, aby německá a francouzská těžba uhlí a výroba oceli, tedy dvou strategických surovin nutných pro zbrojení, napříště probíhala pod společnou správou a dohledem. Výsledky známe: začalo to ocelí a uhlím a skončilo to prozatím eurem. Komunistické represe Na druhé straně železné opony vyhlásil 1. dubna Josif Stalin v Moskvě plán, který předpokládal „dalekosáhlé přeměny přírodních podmínek Sovětského svazu od hranic až k Uralu“. I v dalších státech komunistického bloku platilo heslo, že „poručíme větru, dešti“, avšak hlavní důraz se kladl na porážku „třídních nepřátel“. V březnu polská vláda rozhodla o vyvlastnění majetku církve, maďarská vláda v červnu zkonfiskovala církevní majetek a zrušila všechny teologické fakulty a 4. října odsoudil Nejvyšší soud v NDR skupinu Svědků Jehovových k doživotnímu vězení. Československem se valila vlna politických procesů, které byly pečlivě připravovány. Takto se například na poradě na ministerstvu spravedlnosti 17. května 1950 připravoval proces s Miladou Horákovou: Proces začne pravděpodobně 30. nebo 31. května 1950. Především je nutno dokonale připravit prokurátory a soudce včetně soudců z lidu. Musíme jít do procesu s plným ovládáním látky a konečně musí býti organizovány tzv. porady se soudruhem Kreibichem, soudruhem Kolárem, soudruhem Raisem a soudruhem Barešem. Musíme organizovat organizování celého senátu. Soudruh Klos navrhuje, aby se přes stanovený senát stanovily ještě rezervy. Porada celého senátu by byla koncem příštího týdne a instruktáž by provedl soudruh Aleš a soudruh Trudák. Je žádoucí, aby soudci z lidu kladli otázky, které my předem zkontrolujeme. Musíme lidem zošklivit celou československou emigraci a musíme docílit toho, aby lidé, když slyší z cizího rozhlasu Zenkla nebo Ripku, ihned si vybavili náš proces. U obžalovaného Pecla bude ještě uvažováno o tom, zda bude dokumentován jeho antisociální charakter jako majitele antracitových dolů některým z jeho dělníků. Soudruh Klos navrhuje, aby soudruh Vieska si vzal úvod závěrečné řeči, soudruh Urválek by si vzal střední část. Závěr by pak měla soudružka Brožová, která by provedla morální zhodnocení věci. Soudruzi nejprve předloží teze a po jejich schválení přikročí teprve k zpracování. Teze předloží soudruzi asi do úterý příštího týdne. Otázka advokátů: Všichni advokáti jsou již prověřeni, my je však musíme instruovat, a to individuálně, o tom, jakým způsobem musí vést obhajobu. Tuto instruktáž provede soudruh Richter. Žaloba se nebude žalovaným dávat do rukou. Publikovat se jim bude jen to, co se jich přímo týká. Zápis ze zasedání ministerstva spravedlnosti ze dne 17. května 1950 A výsledek? Čtyři obžalovaní byli odsouzeni k smrti – dr. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. Další čtyři obžalovaní dostali doživotí a zbylých pět bylo odsouzeno do vězení na 15 – 20 let. Tresty smrti byly vykonány 27. června 1950. Dr. Horákovou před šibenicí nezachránily ani intervence mužů, jako byl Albert Einstein nebo Bertrand Russell. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura. V červenci 1949 došlo k odhalení dalšího záškodníka, který bránil budování, to byla mandelinka bramborová, kterou údajně záměrně vysazovali z letadel meričtí piloti v československo-německém pohraničí. Boj proti přemnožené mandelince pokračoval i v roce 1950 a karikatura z Dikobrazu (ročník 1950, číslo 6) ukazuje, jak propaganda spojila „amerického brouka“ s válkou v Koreji. 13 foto: dominika prejdová Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Bosenský pat Nedávné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova vzneslo znovu pochybnosti nad nejistým statusem dalšího evropského protektorátu – Bosny a Hercegoviny. Zatímco ale vyhlášení nezávislosti Kosova mělo jasnou zahraniční podporu hlavních velmocí, v případě Bosny lpí EU na jejím daytonském uspořádání jako nezpochybnitelném, i když na jeho neudržitelnost je poukazováno ze všech stran. Paní Božena pochází z české menšiny v Sarajevu. Celý život pracovala ve filmové distribuci. Na život v komunistické Jugoslávii vzpomíná idylicky, na dobrý životní standard, který měli, volné cestování, zajištěné sociální jistoty. Dnes je s manželem v penzi a rodina dokáže vyjít jen díky podpoře dětí, které mají obě práci, což lze v poválečné Bosně považovat za štěstí. Božena prožila celou válku v obleženém Sarajevu. I když jako smíšený manželský pár (její manžel Rako je Srb) měli větší šanci se dostat ven, rozhodli se zůstat s dětmi, které spadali pod povinnou službu v bosenské armádě. V prvních svobodných volbách volili s manželem stranu posledního jugoslávského premiéra 14 Ante Markoviće. Reformní stranu a jednu z mála nenacionálních stran, která se snažila zachovat jednotnou Jugoslávii. Božena si vysvětluje rozhodnutí většiny lidí v té době pro volbu nacionalistických stran tím, že se lidé nechali přesvědčit, že je jejich národní strana v přelomové době ochrání. Příchod demokracie jako by v té chvíli splýval s nacionalismem. A pak byl jen krok k tomu nechat se přesvědčit, že je ti druzí ohrožují. „Politici zaseli nenávist mezi lidmi.“ Jak rozdělit rozdělenou zemi „Srbové nechtějí přiznat odpovědnost za rozpoutání války. Na omluvu vytahují srbskou genocidu za druhé světové války. Co jim kdo kdy udělal špatného a kdo je ohrožoval. Ale to takhle nejde.“ Budoucnost Bosny si představuje jen v její opětovné celistvosti, v níž věří. „To jinak ani nejde, nejde přivlastnit území k jednomu národu. V Republice srbské prodávají zemi, která byla muslimská a to se děje i v muslimsko-chorvatské federaci.“ Válka je pořád přítomná v etnicky rozdělené Bosně a Hercegovině, jež má od mírové dohody v Daytonu etnický princip přímo ve svých institucionálních základech. Nacionalismus je tak spíš nutným znakem než přechodovým jevem, jak mnozí po válce doufali. Převažujícím názorem je, že daytonské uspořádání z roku 1995 je nefunkční, neúčinný, drahý administrativní moloch, který dělá z Bosny Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Dominika Prejdová virtuální stát s mnohými paradoxy. Bosna, od té doby pod mezinárodní správou, stále za 12 let významně nepokročila k tomu, aby byla samostatným fungujícím státem. Daytonem zůstala rozdělená na dvě entity, Republiku srbskou a Muslimsko-chorvatskou federaci, které mají každá větší právní moc než stát Bosna a Hercegovina, jež dohromady tvoří. Základní je přitom princip etnicity, v orgánech musí mít rovnoprávné zastoupení všechny tři národy. Skoro všechny instituce entit jsou oddělené, mimo jiné školství, policie, hospodářská a finanční politika. Společná je jen například zahraniční politika a obchod a obrana. Všichni se shodují na tom, že současný legální rámec je neudržitelný a musí se změnit. Názory politiků z jednotlivých entit na budoucí uspořádání země jsou ale radikálně rozdílné. Srbské straně jde o samostatnost Republiky srbské jako výlučné srbské národní entity, a prosazuje proto decentralizovaný, federativní model uspořádání země, jenž by umožnil Republice srbské co největší autonomii. Návrh Harise Silajdžiće, muslimského zástupce v kolektivním prezidiu Bosny a Hercegoviny, naopak prosazuje koncepci Bosny jako jednotného centralistického státu, po liberálně demokratickém vzoru s důrazem na občana jako nositele suverenity, neřeší ale, jak by se vyhnulo muslimské dominanci v Bosně, kde jsou muslimové ve většině. Situaci neprospívá ani dlouhodobá těžká ekonomická situace po válce, jež se Bosny při rozpadu Jugoslávie dotkla nejničivěji. Bosně se pořád nepodařil prolomit oligarchický systém moci, propojení politických elit s kriminálem, které se utvrdilo válkou, jenž nahrává korupci a prosazování osobních zájmů politiků. Ti se národními zájmy zaklínají pro vlastní prospěch a boj o moc. V Bosně je více než 40 procentní nezaměstnanost a odliv především mladých lidí, který začal s válkou, pořád trvá. Ti odcházejí za lepšími podmínkami na Západ, často za příbuznými, kteří od války žijí v cizině. I díky tomu se Bosna jen ztěžka a pomalu vzpamatovává z prožité války. V zemi, kde se utvrzují tři různé pohledy na minulost, kde každá národnost vidí sebe samu jako oběť a podle toho vykládá vlastní historii, je konsenzus nad společným postojem k nedávné minulosti nebo k další společné budoucnosti v nedohlednu. Mnoho cest interpretace války Ne všichni sdílejí Boženčin optimismus, co se týče dalšího vývoje situace v Bosně. Padesátiletý Goran je nezaměstnaný elekrotechnický inženýr a jeden z mála Srbů, kteří po válce v Sarajevu zůstali. „Ze Sarajeva se stal Teherán, jsou tu už skoro jen samí Muslimové,“ říká. „Skoro všichni Srbové odešli, měli problém sehnat práci, zařadit se do společnosti. Někdo říká, že to bylo kvůli srbským politikům, kteří Srbům vyhrožovali, že je tu Muslimové nenechají v klidu žít. Ale nebylo to jen kvůli tomu. Tohle už není moje město. Nezměnili se všichni, někdo je stejný jako před válkou, ale někdo mi dělá problémy jen kvůli tomu, že jsem Srb. Kvůli svému jménu jsem ani nemohl sehnat práci, radši vzali Muslima, i když měl pro tu práci nižší kvalifikaci než já.“ Goran jako drtivá většina Srbů nesouhlasí s interpretací války jako agrese Srbska na Bosnu a Hercegovinu, jak ji prezentují Muslimové a Chorvaté. „Pořád je slyšet jen jedna strana, ale nejsou vinní jen Srbové. Já jsem tu za války byl a vím, jaké to bylo. Bál jsem se stejně těch „svých“ na kopcích i těch ve městě, odváděli Srby na pohovor a někdo se už nevrátil. Hrozné věci se tu děly. Válkou jsem ztratil svojí zemi, tou byla pro mě jedině Jugoslávie. Srbové ji vnímali jako svou zemi, od začátku proto odmítali nezávislost Bosny a Hercegoviny, ale to nikoho nezajímalo. Jak můžete vyhlásit nový stát, když je velká část jeho obyvatel proti němu? Pak přišla válka.“ Budoucnost Bosny vidí Goran skepticky, věří, že se Bosna rozpadne. Ahmed, třicetiletý nezaměstnaný Muslim, si myslí, že válka byla nevyhnutelná. „Titova Jugoslávie byla umělý výtvor, nemohla přežít, držela ji jen Titova autorita. Po druhé světové válce všechny přes noc sbratřil a udělal za minulostí tlustou čáru.“ O válce mluví jednoznačně jako o agresi Srbska na Bosnu a Hercegovinu. „I když svoji odpovědnost má i Izetbegović, pořád říkal, že pro válku jsou potřeba dva, tak falešně ukolébával lidi, že žádná válka nebude. Válka mohla skončit daleko dřív. Když už taky rozjel národní program, boj za muslimskou identitu a státnost, měl to dotáhnout.“ Každý má nárok na svou pravdu V posledních volbách, které v Bosně a Hercegovině proběhly na podzim roku 2006, si ale znovu nacionalistické strany potvrdily svoje dominantní postavení. Lidé stále volí národní strany jako ochránce svých práv, jak se také nacionalistické strany stále prezentují. V zemi, kde se národní identita zakládá na konfesi a ne na jazyku jako v jiných evropských zemích a i vzhledem k velkým obětem ve válce, je manipulace veřejným míněním velmi snadná. Dalším faktem je, že bosenská politická scéna nenabízí mnoho alternativ. Očekávaný triumf sociální demokracie, tradičně multinacionální strany SDP, která vznikla transformací bývalého Svazu komunistů, se nekonal, sociální demokracie naopak oproti minulým volbám podstatně ztratila a potýká se s dlouhodobou vnitřní krizí. SDP navíc nepřináší vlastní návrh na řešení poválečné situace v Bosně. To znamená především národnostní otázky, která zůstává kardinální otázkou země. Jaký koncept nabídnout především Srbům a Chorvatům, jež mají své mateřské národní státy, aby vnímali Bosnu jako svoji zemi. Navíc ani ona není schopna se vyhnout etnickému principu – například její člen Željko Komšić nedávno prohlásil, že každá národnost má nárok na svou pravdu. Když se v Sarajevu na konci července oslavovalo 600 let islámu v Bosně a k tomu se pořádala veliká náboženská show na fotbalovém stadionu na Koševu, sám pořadatel, bosenské islámské společenství v čele Reis-ul-Ulemem Mustafem Ćerićem nedokázalo přesně vysvětlit, jak k tomuto datu došlo. Vzhledem k tomu, že ještě v lednu se mluvilo o 500 letech, působí číslo celkem náhodně. Je to docela typický příklad vytváření nové bosenské mytologie, která se snaží formulovat kontinuitu muslimsko-bosenské státnosti, přičemž účel tu světí prostředky. S historickými fakty se volně manipuluje pro potřeby nové ideologie, a to na všech národních stranách. Mustafa Cerić se přitom snaží vystupovat nejen jako duchovní vůdce, ale zároveň jako politický – církve se do značné míry ztotožnily s národními projekty (a to zase není případ jen Muslimů, ale i ostatních komunit). Extrémně zpolitizované náboženství je využívané k manipulaci lidí a utvrzení osobní politické moci. INZERCE Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ivo Bystřičan Gigantův trpajzlík pro velký svět Mili, mikro, nano, piko..., zní pěkná říkačka označující postup desetinné čárky po tisícinách směrem dolů. Mili- je tisícina, mikro- je miliontina a nano- znamená miliardtinu. Indů je miliarda, jeden Ind je tedy taky „nano“. Toto slovo, v řečtině označující trpaslíka, je ale také názvem nového indického mini automobilu, který je nejlevnější na světě. A toho malinkého autíčka se teď také celý svět bojí. Ze sci-fi realitou Na tradici „lidového vozu“ jsme ve střední Evropě poměrně dobře zvyklí. Nejenže je název významné německé automobilky Volkswagen jeho doslovným překladem, ale navíc také byla malá a levná vozítka dlouholetým národním specifikem našich dvou sousedů. S východem Německa se dosud pojí legendární laminátový dvojtakt Trabant, s Poláky zase hranatá čtyřkolka Fiat 126P aneb „Maluch“. Malá auta se postupně stala důležitým segmentem na trhu automobilů. Jsou levnější, mají nízkou spotřebu, nižší pojištění a v městském provozu jsou dosti praktická. Ocení je především ti, kdo nejsou mistry parkování. Zvláště v éře jednočlenných domácností singles jsou ideálním řešením pro každodenní mobilitu těch, co nepřepravují děti, psa a víkendové rodinné nákupy. Malá revoluce Desátého ledna vyvolalo miniauto Nano indické automobilky Tata pořádný rozruch. Na autosa- 16 lónu v Dillí jej představil sám majitel továrny Ratan Tata, když s ním osobně v doprovodu dvou dalších přijel na přehlídkové molo. Na automobilu není na pohled nic tak zvláštního. Design spíše průměrný – malá kola dodávají vozu značně asymetrický vzhled. Jako celek nijak působivé. Podstatné je něco jiného než rozměry, design nebo jízdní vlastnosti. Klíčová je cena. Nano je totiž nejlevnějším autem na světě. Stojí pouhých 2500 dolarů, tedy v přepočtu méně než padesát tisíc korun. Češi ani ostatní Evropané však nemají důvod jásat s vidinou značných úspor při pořizování plechového miláčka do garáže. Nano je totiž zatím určeno výhradně pro indický trh, který bude na dlouhá léta skvělým odbytištěm. Právě to onen rozruch vyvolává. Pro drtivou část Indů bylo dosud vlastnictví automobilu něčím nemyslitelným, a to z jednoduchého důvodu – nemohli si jej dovolit. Spíše než národem automobilistů byla dodnes Indie národem cyklistů a motocyklistů. To má Nano změnit. Za jeden podprůměrný americký plat toho Nano samozřejmě nenabízí mnoho. Do karosérie o délce 3,1 metru a šířce 1,5 metru se jakž takž vejdou čtyři osoby, pět se již mačká. Rozměry je Nano jen o málo větší než evropský SmartForTwo, který je ale, jak název napovídá, určen pro dvě osoby. Karosérie je z obyčejného plechu namísto původně plánovaného hybridního plastu, motor má objem pouhých 0,6 litru a tomu odpovídající nízký výkon 24 kW, čili jen 34 koní. V konstrukci nahrazují kovové šrouby plasty a lepidla, do kufru se nevejde o moc víc než větší bonboniéra, protože se sem musí schovat také baterie a nádržka ostřikovače čelního skla, které je vybaveno jen jedním stěračem. Vůz by teoreticky měl vytáhnout stovku, nicméně při jízdě nad sedmdesát kilometrů v hodině hrozí zničení ložisek kol. Hřídele kol nejsou oproti zvyklostem z kompaktní oceli, ale jsou duté. O klimatizaci, airbagu či posilovači řízení si v nejlevnější verzi zákazníci mohou nechat leda zdát. Evropské automobilky se této konkurence bát nemusí, Nano by zde v žádném případě nesplnilo bezpečnostní standardy. Asijský trh je však výrazně benevolentní. Požadavky na bezpečnost jsou zde podstatně nižší. Dosud tu byly nejlevnějšími automobily M800 od SuzukiMaruti a QQ3 z továrny Chery. Obě však stojí dvojnásobek ceny Nana. O autě pod pět tisíc dolarů se tvrdilo, že je nevyrobitelnou science fiction. Ratan Tata si to však nemyslel a jeho automobilka se přísně utajenému vývoji věnovala čtyři roky za úsilí pěti stovek inženýrů. Možná proto si k vítězoslavné premiéře na autosalónu vybrala Tata Motors jako hudební doprovod ústřední melodii z filmu 2001: Vesmírná odysea. Starost o Indy nebo o sebe? Ratan Tata, který v mnoha ohledech, ať už zjevem či rétorikou, připomíná našeho legendárního průmyslového selfmademana Baťu, prezentuje Nano jako svůj velký přínos pro kvalitu života běžných a nepříliš movitých Indů: „Na ulicích jsem sledoval rodiny jezdící na mopedech - za řídítky otec, jeho malé dítě stojící před ním, Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily jeho žena sedící za ním a držící menší dítě. To mne před lety přivedlo k myšlence, zda je možné zkonstruovat a vyrobit lidový automobil, který bude bezpečný a současně dostupný, který bude schopen zajistit dopravní potřeby pro právě takové rodiny. Dnes takový automobil máme.“ Tata plánuje vyrábět zpočátku čtvrt milionu vozů Nano ročně, postupně zvyšovat výrobu na cílový milion za rok a umožnit tak lidovým vrstvám, aby mohly přesedlat zpoza nebezpečných a nekomfortních řídítek za bezpečnější a pohodlnější volant. Indové se již určitě těší, leč ekologicky citliví pozorovatelé z celého světa bijí na poplach. Plošná motorizace Indie může podle mnohých expertů i laiků znamenat ekologickou katastrofu a ještě intenzivněji ničit ovzduší již nyní prudce zhoršované rostoucím průmyslem. V milionových městech je už dnes překročen limit škodlivin několikanásobně a odborníci varují, že masové pořizování byť malého Nana učiní situaci zcela neúnosnou. Tata proti této chmurné vizi protestuje argumentem, že nízká spotřeba necelých pěti litrů na sto kilometrů je u jeho plechového šlágru srovnatelná se spotřebou starých a plně obsazených mopedů, na nichž dnes jezdí celá Indie. Navíc, Nano sice neodpovídá evropským bezpečnostním standardům, ty emisní by však splnilo stoprocentně. Podstatná výhrada se však také týká samotné dopravní situace v Indii. Mluvčí indického Centra vědy a životního prostředí Anumita Roychowdhuryová pro televizi ABC situaci komentovala takto: „Zejména v Dillí pro další auta absolutně není místo, silnice jsou naprosto přeplněné. Podle našich údajů jsme se dávno ocitli za kapacitou, pro níž byly silnice projekto- vány. V poslední době klesla průměrná rychlost dopravy z 35-40 km/h na dvanáct kilometrů za hodinu během špiček. Máme co do činění s krizí týkající se přeplnění a znečištění. V žádném případě nejsme připraveni na explozi levné motorizace, která teď do indických měst míří.“ Ve šlépějích Evropy Ratana Tatu to možná někde v hloubi duše trápí, ale navenek prezentuje příjezd levného auta pro lidové masy jednoznačně kladně – přináší Indům pohodlí, na které jsou Evropané a Američané dávno zvyklí. A také bezpečnost, která je podle Taty v laciném autě stále větší, než když kompletní indické rodiny jezdí na mopedu v dešti či v noci, případně za nočního deště. Proto je v současné době téměř národním hrdinou. Jeho Nano znamená dostupnost kdysi nedosažitelného statusového symbolu, stejně jako kdysi Fordův sériový model T. Indické nadšení z bezprecedentně levného vozu ukazuje, že auto je významným prvkem západního životního stylu, na nějž ostatní velmi často aspirují. Mít jej znamená následovat své vzory, mít svobodu individuálního pohybu a osobního pohodlí. Ti, kdo tento životní styl léta vedli a ve srovnání se zbytkem světa ve svých tzv. vyspělých zemích žili ve značném luxusu mimo jiné symbolizovaném neustálými dopravními zácpami uprostřed velkoměst, mají nyní z konzumních aspirací v tzv. rozvojových zemích strach. Jak pro nevyzpytatelné otřesy globální ekonomiky, tak pro předvídatelné negativní proměny globálního klimatu. Dobře totiž ví, že budou-li lidé zemí třetího či druhého světa žít jako lidé světa „prvního“, situace se v mnoha ohledech stane neudržitelnou. Evropa nyní dosáhla hranice bohatství a kvality života, která ji dovoluje, ba nutí, klást důraz na otázky životního prostředí a udržitelnosti rozvoje. Během hřmotné moderní éry rozmachu průmyslu v Evropě druhé poloviny dvacátého století se na čistotu vzduchu, půdy či vody také nikdo příliš neohlížel. Stačí si vzpomenout na Manchester, Lille, Düsseldorf nebo tuzemskou Ostravu osmdesátých let. Záběry z autosalónu v Dillí budí obavy, že Indie a další gigantické země jako je Čína při své industrializaci a velikosti několikanásobně předčí negativní důsledky našeho někdejšího rozvoje. Pravděpodobně ano, jenže Evropa ani USA nemají pro nabádání k citlivosti vůči životnímu prostředí dostatečný kredit. Asi by to stejně nebylo nic platné. Indové nejspíš dobře vědí, že ani my si dlouhá desetiletí upírat nechtěli, a koneckonců ani nemuseli, protože od určování hodnot sobě a světu tady byla Evropa s Amerikou. Netřeba za to, co v Indii způsobí Nano, vinit Ratana Tatu. O svůj vynález měl takový strach, že když předváděcí prototypy vezl na autosalón, kolonu kamionů doprovázela důkladně vyzbrojená ochranka a tři předváděcí vozy byly vezeny pouze v jednom kamionu konvoje. A kdyby auto za hubičku nevymyslel on, udělal by to někdo jiný. Další indická automobilka Bajaj Auto na autosalonu totiž představila prototyp podobného vozítka, které se má prodávat za stejnou cenu jako Nano. Ve vývoji však ještě není tak daleko a na trh má přijít za dva až čtyři roky. Zatím můžeme po příjezdu autem do práce Indy přesvědčovat, ať se nenechají zlákat, a jezdí raději na kole. Uvidíme, zda si nechají říct. 17 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Tomáš Bojar ý k c ralgi u e n ý k V ropě vidím kritic Rozhovor s Václavem Cílkem 18 foto: Tomáš bojar e c a z ili v i c í n bod západ Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Geolog a esejista Václav Cílek loni vydal spolu s fyzikem Martinem Kašíkem knihu Nejistý plamen věnovanou problematice ropného zlomu. Nevíme přesně, kolik ropy máme, ale určitě jí máme méně než před rokem. A není vůbec jasné, na kolik let ještě vystačí. V této situaci se pak před námi rýsují rizika, která bychom neměli brát na lehkou váhu. NEVÍME, KOLIK ROPY MÁME Ve vaší loňské knize je zmiňováno jedno pěkné arabské rčení: „Děda jezdil na velbloudu, otec řídí auto, syn létá letadlem a vnuk bude jezdit na velbloudu.“ Hrozí nám skutečně něco takového? Já si myslím, že ne. Nejprve si je ale třeba říci několik základních údajů o ropě. Především se dnes vůbec neví, kolik ropy máme – odhady se liší až o 100 %. Zjišťuje se to tak, že dva mezinárodní žurnály pošlou dotazníky ropným společnostem a státům a jejich zástupci do těchto dotazníků jednoduše vyplní nějaká čísla. Ty žurnály pravdivost poskytnutých údajů nijak nezkoumají. „My nejsme FBI, abychom věci dávali na pravou míru. Co nám řeknou, bereme prostě jako hotovou věc,“ říkají k tomu. Samozřejmě se pak ukazuje, že celá řada údajů je nadhodnocených. Proč? uvažují. Jak s nimi chtějí nakládat do budoucna? Vladimir Putin napsal doktorskou práci o cenách surovin a já bych byl docela rád, kdyby někdy vyšla i u nás. Putin v ní tvrdí, že právě vysoké ceny surovin mohou Rusku vrátit jeho velmocenské postavení. Rusko jako celek je možná stále nesrozumitelné a nečitelné, ale některé věci už jsou přeci jen jasné. Rusové v roce 2003 představili svou energetickou koncepci a opravdu ji od té doby dodržují. Co říkali třeba před třemi roky, říkají i dnes. Ta koncepce je normálně přístupná na internetu, ruští ředitelé či vyšší státní úředníci se k ní opakovaně vyjadřují, a to poměrně konzistentně. Jejím základem je opouštění plynovodů a ropovodů a zavádění tankerů. Rusové již několik let velmi intenzivně budují dva velké námořní terminály. Jeden pro Baltské moře a druhý pro Černé moře. U zemí OPECu (Organizace zemí vyvážejících ropu) je to často tím, že chtějí dosáhnout na lepší bankovní úvěry. Navíc se koncem 80. let v těchto zemích nově rozdělovaly kvóty, které určovaly, kolik ropy může každý stát vytěžit. A rozhodujícím kritériem tu bylo množství zásob. Řada arabských států proto přes noc zvýšila své zásoby v podstatě až o 50 %, aniž by došlo k jakýmkoliv objevům nových ložisek. O tom, kolik té ropy v Arábii vlastně je, tedy panují určité pochybnosti. Je to předmětem státního tajemství. A zřejmě ani sami Arabové nemají úplně přesný přehled o tom, kolik ropy vytěží, protože to počítají třeba podle množství tankerů, které odjede. A to samozřejmě není úplně přesné. Z jakých důvodů se pro to rozhodli? Jak přesné jsou odhady v jiných oblastech? Co to v tu chvíli bude pro nás znamenat? O poznání složitější situace je například v Rusku a jeho satelitech. V případě ruských ložisek je důležitá především kaspická oblast, u níž není zatím vůbec jasné, nakolik je nadhodnocena. Podle některých zdrojů třikrát, podle jiných dokonce až pětkrát. Nedávno jsem mluvil s člověkem, který pobýval delší dobu v Ázerbájdžánu, a ten mi říkal, že se sice staví, nebo alespoň plánuje velkorysý plynovod, ale že tam chybí to nejdůležitější: samotný plyn. My se bez ruské ropy a zemního plynu neobejdeme. Mělo by nás proto zajímat, jak vůbec Rusové o svých zásobách Důležitým cílem bylo zbavit se závislosti na třech málo spolehlivých tranzitních zemích, což je Polsko, Ukrajina a Bělorusko. Tímto cílem se Rusové ve své energetické koncepci nijak netají. Pro nás je to nepříjemné, protože nám tím odřezávají jak ropovody, tak plynovody. Již jsme si tak zvykli na ropovod Družba, že ho bereme jako hotovou danost, ale ve skutečnosti jsme v ruských očích jen nepříliš zajímaví koncoví odběratelé. Ropovodem Družba proudí příliš málo ropy na to, aby s ním Rusové měli nějaké dalekosáhlé úmysly. Od roku 2003 se ostatně několikrát vyjádřili, že ho již pouze nechají dosloužit. KREV NAŠÍ EKONOMIKY Především, kdy k této situaci dojde? Podle některých odhadů k ní může dojít v dalších pěti až deseti letech. A co se stane? Jsme navzájem svázaní nějakými smlouvami, takže Rusové pro nás budou i nadále rezervovat část své ropy. Ale budeme ji muset kupovat na ropných terminálech, což znamená, že vstoupíme do té poněkud pitomé mezinárodní soutěže o to, kdo bude větším kamarádem Ruska. Takto spolu dnes soutěží třeba Francie a Německo. A v budoucnu budeme soutěžit i my – budeme si pronajímat tankery a nakupovat ropu za mezinárodní ceny. I po zrušení Družby k nám ropa bude mít odkud proudit, je tu zejména ropovod z německého Ingolstadtu. Ale situace bude napjatá. Důvod je jednoduchý: celý ropný průmysl je dlouhodobě investičně podhodnocený. Ropný průmysl, to totiž nejsou jenom ložiska, ale hlavně infrastruktura. A potřebná infrastruktura je natolik drahá, že když chce Saúdská Arábie postavit nový ropovod, tak je třeba vytvořit konsorcium šesti nebo třeba i deseti bank, které mají dodat potřebný kapitál. Jenže toho je dlouhodobě nedostatek. Západní banky nechtěly v sedmdesátých a osmdesátých letech investovat do problémových oblastí jako byla Arábie, když místo toho mohly vydělávat podobně velké peníze – nebo sice menší, ale s podstatně nižším rizikem – na Západě. Tíživé následky pociťujeme dodnes. Ve zprávách, týkajících se cen ropy a plynu, se neustále objevuje anglické slovo „tight“ – napjaté, našponované, na krajní mez jdoucí. Jaké důsledky může toto napětí mít? Ropa postupně dochází, energetická budoucnost světa je přinejmenším nejistá… Ropě se poslední dva tři roky věnuji především proto, že v ní v současné chvíli vidím naprosto kritický neuralgický bod této západní civilizace. Podle mě nemusíme mít do budoucna strach z válečného konfliktu, alespoň ne tady v Evropě. Nedomnívám se také, že nám hrozí nějaké náboženské války, třeba střet s islámem. Pro střední Evropu se nebojím ani klimatických změn, i když k nim dochází a klima se skutečně otepluje. Ale tohle u nás naštěstí není a ještě delší dobu nebude tak patrné. Mnohem více se obávám možného neštěstí, které vyplývá ze světové ekonomiky. A krví té světové ekonomiky je energie jako taková. Pokud bude energie nedostatek, může to mít vážný vliv na hospodářský růst a potažmo i na celý západní společenský řád, který je na neustálém růstu založen. Víte, dnešní svět je nebezpečný především proto, že se v něm neodehrává jen jedna změna, ale že se změny dějí na všech koncích toho systému. Evropa často žila s chronickými problémy celé desítky let, někdy třeba i sto let – například před Francouzskou revolucí. Dnešní situace je nová v tom, jak snadno se mohou problémy rozšířit z jednoho konce světa na druhý. Dříve bychom si říkali: „Ti pitomí Američané nezvládli své hypotéky, ale co je nám po nich, po hlupácích?“ Dnes se ale jejich problémy s určitým zpožděním přesouvají do celého světa. Takže zde existuje nejenom globalizace zisků, ale také globalizace rizik. 19 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Jak může konkrétně vypadat v případě energií? Současné vysoké ceny ropy mají svůj původ hlavně na straně nervózních odběratelů. Nyní, když padá dolar, se s ropou samozřejmě spekuluje. A také je tu obava, že ropa do budoucna nebude, takže se přeplácí. Pokud dojde k liberalizaci trhu s elektřinou, tak se tato situace bude znovu opakovat, protože za deset tu let bude pravděpodobně jediná evropská země, která bude mít přebytek elektřiny, a tou bude Francie. O její elektřinu se budou rvát velké státy jako Německo a Itálie, případně i další. Obdobná situace za deset let nastane i u zemního plynu, kdy jediným velkým producentem schopným „uživit“ evropská města plynem bude Rusko. Ceny rostou samozřejmě už teď. Tuším, že zatímco v roce 2003 jsme dovezli fosilní paliva za 40 miliard korun, v roce 2006 už to bylo 140 miliard. Dnes máme velký přebytek zahraničního obchodu, ekonomika šlape neuvěřitelným způsobem, ale rostoucí ceny energií jsou přesto schopny tento přebytek spolknout. Do budoucna proto hrozí, že se budeme muset začít zadlužovat, abychom si zajistili energii jako takovou. DOSTAVBA TEMELÍNA JE ŽÁDOUCÍ Jak by podle vás tváří v tvář této situaci měla reagovat vláda? Často se dnes hovoří o renesanci jaderné energetiky – myslíte, že by to bylo dobré řešení? Situace je hodně složitá. Nejhloupější je, že se musí plánovat patnáct až dvacet let dopředu, což je hrozně dlouhá doba. Tady trh reagující na okamžitou poptávku selhává, a proto nás asi nemine nějaké nepříjemné přechodové období, kdy elektřiny bude málo a nové elektrárny zatím budou chybět. Pokud jde o jadernou energii, domnívám se, že dostavba Temelína nebo Dukovan je skutečně žádoucí. Mohou se tím sledovat v zásadě dva cíle. V první řadě je tu hledisko energetické bezpečnosti jako takové. Nemáme-li skoro žádné vlastní energie a velmi málo fosilních paliv, pak je možné je do určité míry nahradit elektřinou. Vedle toho je třeba brát v úvahu i fakt, že během posledních dvaceti let nebyla v Evropě s nějakou finskou výjimkou postavena ani jedna jaderná elektrárna a že mizí lidé, kteří to umí. Pokud bychom postavili jadernou elektrárnu jenom proto, abychom udrželi určité průmyslové odvětví s tím, že v budoucnu nám za naše technologické znalosti budou v cizině platit, vůbec by mi to nevadilo. Dnes jsou třeba české firmy, které razí tunely, pro své mimořádné schopnosti žádány po celé Evropě. Ti, kdo nesouhlasí s příklonem k jaderné energetice, většinou hovoří o nutnosti energetických úspor. Jak reálná je to alternativa? U úspor je nutné rozlišovat měřítko domácností a měřítko státní. Z hlediska domácností 20 to vypadá tak, že když dojde k podstatnějšímu zdražení energií, tak chudé domácnosti zareagují okamžitě, zatímco ty středně bohaté tak za rok za dva – většinou až když zjistí, že cena už nikdy neklesne. Tady se nabízí celá řada řešení, které se týkají například teplé vody. V domácnosti je takto bez větších problémů možné ušetřit kolem dvaceti procent energie. A kde šetřit ze státního hlediska? Často slýchávám údaj, že nákupní středisko Čestlice má spotřebu energie jako město o dvaceti tisících lidech a že běžná Hypernova spotřebovává tolik energie jako vesnice o dvou tisících až čtyřech tisících lidech. Pak je otázka, jestli tato velká střediska, jejichž existence je dnes umožněna pouze lacinou energií, skutečně potřebujeme. Tím spíš, že jsou zásobovány obrovským množstvím kamionů a že do nich většina lidí jezdí na nákup autem. Já si umím představit zákon, který říká, že když chcete postavit velké nákupní středisko, tak musíte 30 % energie získávat z obnovitelných zdrojů, třeba z geotermální a solární energie. A v tu chvíli by se to samozřejmě přestalo vyplácet a investoři by si stavbu nových středisek moc dobře rozmysleli. Zdá se, že ke změnám a šetrnému chování se lidé většinou odhodlají jen tehdy, když se začne ozývat jejich peněženka… To je skutečně nejspolehlivější motivace. V poslední době se třeba hovoří o tzv. „smart grid“ – bystré síti, v níž si na měřáku budete moci odečíst, jakou cenu energie zrovna platíte. Vezměte si jednoduchý příklad s větrnými elektrárnami. Když zrovna fouká vítr, tak třeba platíte korunu za nějaké množství, zatímco když vítr nefouká a vy musíte brát proud z jaderné elektrárny, tak vás to bude stát třeba pět korun. A pokud je zrovna špička a ještě se musí zapnout plynová elektrárna, tak zaplatíte deset korun. Jestliže dnes máme pouze dva tarify, a to noční proud a obyčejný proud, tak do budoucna si je možné představit, že těch Václav Cílek (1955) je vzděláním geolog, v současné době působí jako ředitel Geologického ústavu Akademie věd. Na Univerzitě Karlově vede od roku 1995 kurzy týkající se krajiny a historie. Je autorem celé řady knih a odborných článků, hojně publikuje i v novinách a časopisech (Hospodářské noviny, Respekt). Do širokého povědomí vstoupil především svou sbírkou esejů Krajiny vnitřní a vnější (2002). Za ní a za následující knihu Makom: Kniha míst (2004) také v roce 2004 získal Cenu Toma Stopparda za literární eseje. Ve svých textech se přístupným, ale přitom ne povrchním způsobem dotýká například problematiky klimatických změn či proměn naší krajiny, ale třeba i literatury, filosofie a umění. Důkazem je například jeho loňská kniha Borgesův svět. tarifů bude pět nebo šest a že se budou měnit třeba každou půl hodinu. Lidé si na to nakonec zvyknou a budou prát třeba v okamžiku, kdy je to nejlacinější. Tyhle technologie mohou hodně pomoci, protože stačí malý laciný čip, který způsobí, že připravíte prádlo a pračka se zapne přesně v okamžiku, kdy je elektřina nejlacinější. Dnes je již vymyšlena celá řada řešení, které tu energii mohou šetřit, ale zatím není dostatečně velký tlak na to, aby se to dělo. Zato v poslední době roste tlak na pěstování biopaliv, dotace jsou skutečně velkorysé. Můžeme v tom spatřovat východisko do budoucna? Tady je důležitá takzvaná energetická návratnost, což je vlastně poměr získané a vložené energie. A energetická návratnost je u biopaliv pěstovaných ve středních šířkách někde mezi 0,7, což je velmi málo, a 1,5, což už je docela dobré. Pokud je 0,7, pak to ovšem znamená, že… …pak to znamená, že na ty biopaliva spotřebujete více energie než ji získáte. A jejich pěstování navíc zdraží ceny potravin. Uvádí se, že právě biopaliva způsobily v Číně až dvacetiprocentní růst cen potravin. Já teď byl opakovaně v Egyptě a všiml si, jak i tam jdou ceny potravin neustále nahoru. U lidí, kteří dávají 80 % svých příjmů za jídlo, protože bydlení mají skoro zadarmo, to způsobuje obrovské sociální tlaky. A to jsme teprve na samém začátku tohoto procesu. Nemusíme ostatně ani chodit do Egypta. Lze si zcela reálně představit situaci, kdy klimatické změny způsobí výpadek monzunových dešťů v jihovýchodní Asii. V Číně bude sucho, nebude úroda a my dobře platícím Číňanům ochotně prodáme naše potraviny, což rozhodí domácí ceny. A já pak vnímám tu stárnoucí populaci, která si vydělává méně peněz a je závislá na skromných důchodech… VELKÁ TRANSFORMACE To vypadá na docela zásadní přelom… Když si řeknu, že během deseti dvaceti let začnou být velké problémy s ropou i zemním plynem, dozrají klimatické změny a v západním světě navíc bude populace stárnout, tak si myslím, že nás doopravdy čeká taková ta veliká transformace společnosti. Myslím si, že v některých chudých zemích Afriky a Asie může mít charakter krize, kolapsu nebo kmenových válek, zatímco v Evropě může způsobit stagnaci, která bude trvat třeba patnáct nebo dvacet let, než se najde nějaké řešení. A nemám pro to žádnou jinou oporu než to, že právě existence dvaceti- či třicetiletých krizí je pro evropskou kulturu posledních tisíc let dost charakteristická. Vždycky je to nepříjemné, téměř nikdy to není konec a vždycky z toho vede nějaká cesta ven. Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček Mezi „s“ a „v“ je rozdíl Přibližně uprostřed tiskové zprávy k výstavě Aleny Kotzmannové a Lenky Vítkové hnízdí jedno výjimečné souvětí: „Některé detaily si zapamatujeme, i když se zpočátku nezdály určující: servírujeme-li olivu v martini, není to totéž jako martini s olivou.“ Právě tento postřeh bychom neměli pominout, je tu schválně, abychom si ho zapamatovali. Pod tiskovou zprávou nestojí žádné jméno. A tak, zatímco autor šibalského postřehu o zapamatování k zapamatování zůstává skryt, vystavující umělkyně jména mají a každé je připsána jedna část výstavy. Černobílé fotografie Aleny Kotzmannové působí na stěnách Hunt Kastner Artworks dominantně. Jsou to poměrně velké zvětšeniny. Texty Lenky Vítkové jsou vytištěny na šedých proužcích papíru a rozlepeny kolem fotografií. Když je chcete číst, musíte k nim přijít blízko. Vítkovou a Kotzmannovou proto jasně oddělují média i způsob, jak divák může jejich práci vnímat. Autorský podíl je vymezen. Přesto je důležité zamyslet se nad tím, co obě umělkyně svedlo dohromady. Oliva O Lence Vítkové nemohl Nový Prostor donedávna nic publikovat, protože v kulturní rubrice uveřejňovala své články. Nedávno ale na nějaký čas přestala. Jedním z důvodů byla její sílící potřeba věnovat se víc umění. Ani jako umělkyně ovšem nechce přestat psát. Kraťounké texty pro výstavu Olivu v martini poukazují na různé situace. Mohou být smyšlené nebo slyšené nebo někde čtené, kdo ví. Jejich postupné pročítání by šlo přirovnat k duševní teleportaci. Vzájemným pojítkem textů ale je podněcování smyslových představ útržkem delšího celku. „Polovinu té vůně tvořil olej na šicí stroje, kterým si promazával zipy na kožené bundě,“ píše v jednom z nejdelších textů Vítková a zdá se, jako by ten muž (chlap?) vylezl z románu Borise Viana. Jaká byla ta druhá polovina vůně, může nás napadnout? A proč zrovna tento útržek čehosi a ne jiný? Martini Na fotografiích Aleny Kotzmannové je na první pohled poznat, že nevznikly v našich končinách. Krajina s kaktusy a hotel s názvem ve španělštině, hotelové pokoje, detail starého bakelitového telefonu. Na fotografiích nejsou lidé, pouze prostory, běloskvoucí stavba tyčící se majestátně nad hustým městem a výhledy z okna pravděpodobného karavanu. Kotzmannová pořídila většinu snímků v Mexiku, kam na sklonku loňského roku odjela na dvojměsíční pobyt zajištěný Institutem umění Divadelního ústavu. Soubor vystavený v Hunt Kastner Artworks však sestavila tak, aby neobsahoval konkrétní zprávu o cestě. Promyšleným výběrem a instalací nás staví proti silným obrazům, které bychom za reportáž nebo cestovní deník mohli považovat jedině tehdy, kdyby jejich základem bylo „okamžité uhranutí“, ke kterému nelze dodat další vysvětlení. Paralela mezi Kotzmannovou a Vítkovou by pak spočívala v tom, jak obě pracují s tímto uhranutím. Výběrem prací, zvolenou výtvarnou formou a neopakovatelným utříděním v prostoru galerie nám pak způso- bují podobný prožitek, nebo alespoň věří, že nám to způsobit mohou. Pojmenovat tento cíl japonským termínem satori je možná nadnesené, přesto to možná je nejblíže subtilní nuanci mezi olivou s martini a olivou v něm. Spolupachatel Po letech práce s jasně definovanými koncepty hledá české umění přístup k imaginaci a současným podobám poetického vyjádření reality. Podprahová komunikace, intuice, napětí mezi osobní a kolektivní pamětí opět nacházejí pevnou půdu pod nohama. Cesta Vítkové ke Kotzmannové nabízí divákům ponor do jemného rozpínání obrazů do slov a slov do obrazů. Decentnost (díky níž na sebe autorky nenaléhají, ale chtějí se doplňovat) má potenciál neválcovat diváka divokou smrští podnětů, ale učinit z něj aktivního spolupachatele. Alena Kotzmannová, Lenka Vítková: Oliva v martini. Hunt Kastner Artworks, Kamenická 22, Praha 7, www.huntkastner.com. Výstava potrvá do 9. května. EVA KOŤÁTKOVÁ: VÝTVARNÁ VÝCHOVA Zní to, jako by držitelka poslední Ceny Jindřicha Chalupeckého chtěla vyučovat... a ono to tak je. Výtvarná výchova je program lekcí od současných umělců pro veřejnost. Je jaro, a tak asi nedojde na koláže z barevného listí. Každý vyučující však vybírá téma, které nějak souvisí s jeho uměleckou praxí a zkušenostmi. Ty pak bude muset zprostředkovat lidem, kteří třeba prošli jen tím nejkonzervativnějším výtvarným školením. Pokud tedy nějací lidé přijdou. Karlínská hala je i v dubnu hodně chladná a na dlouhé sezení to tam není. Eva Koťátková: Výtvarná výchova. Karlin studios, Křižíkova 34, Praha 8, www.karlinstudios.cz. Akce protrvá do 20. dubna. 21 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Tereza Marečková Na kolotoči pod mikroskopem Město Barcelona je veliká pekárna na loupáky. Některé jsou báječně křehoučké nebo luxusně voňavé, jiné vyhodí do světa jako nepovedené zmetky. Všechny do jednoho druhý den ztvrdnou. Jeden sen ale mají společný. Hrdina na jointy Město Barcelona je jako všechny metropole organismus ve dne v noci živý, propojující malé a velké, nízké a vysoké, prosté a honosné. Je to pestrobarevný obraz cirkusu světa. A pokud bychom pokračovali v této metafoře, zjeví se nám hlavní hrdina Tussetova románu Pablo Miralles asi jako věčně cinklý dělník najatý na stavbu šapitó, sem tam zaskakující za poťouchle chytrého klauna. Jedním ze základních motivů a stavebních kamenů textu je kontrast ve všech možných významech a polohách. Pablo často nemá ani na ten loupák k snídani, zatímco jeho Velkomožný Otec a Matka, nebo bratr ironicky nazývaný The firsth, mají dvě služky a každý osobního maséra. Pramenem tajemství detektivní zápletky je malý rozpadávající se domek stojící uprostřed přepychové zástavby. Vše je sdělováno a podpořeno šíleně napínavou dějovou strukturou, lámanou dokonale laxním přístupem Pabla, válícího se doma na gauči se zapáleným cigárem hašiše. Kontrasty produkující a provokující jak sociální cítění tak cynický humor všeho druhu. Tyto protiklady dovolují nahlížet na opačné póly a srovnávat je nebo jeden druhým shazovat. Popostrkují děj akčními přískoky, nebo ho nechávají na místě kynout jako neforemné těsto. Záleží na Pablově náladě… Hlavní hrdina, popírající všechny tradiční znaky tohoto pojmenování, je obtloustlý, podle měřítek většinové společnosti nic nedělající poživačník, trousící kolem sebe obhroublé poznámky dehonestující vše a všechny. Velmi často se ale trefí do černého. I proto je velmi nepohodlný - černý Petr velevážené rodiny. Ti, kdo rádi podléhají iluzím, v něm vidí zbloudilého filozofa, ostatní parazita a ztroskotance. Kdo je tedy Pablo Miralles, velkoměstský singl zuřivě se bránící jakémukoli vztahu delšímu než dvě soulože? Není snad on ten jediný čistý, bránící se pokryteckému přebývání a peněz hamounění? Odpověď není vůbec jednoduchá a rozhodně se nevyloupne na konci knihy jako rozřešující poselství. Město pod mikroskopem Pablův život má jistý řád – shánění peněz a haše, ve světlejších časech kokainu, a vše splachujícího alkoholu, prokládané klábosením v hospodě nebo na jím založeném webu metaklub. net. Jenomže, jak už to tak v románech bývá, povalečská lahoda rázem ustane. Z hlavního protagonisty se musí nahonem stát pohotový detektiv, v mnoha případech zachraňující životy. Samozřejmě, že to jde hladce, protože Pablo je neobyčejně bystrý a důmyslný, což se snažil pro vlastní pohodlí dokonale skrývat. Když jde ovšem o život jeho otce a bratra, musí odhalit trochu své geniality. Pak následuje pátrání z parodie na akčnější bondovku, řízlé metaforickými vizemi světa, jako je návštěva luxusního bordelu podle vzoru Danteho Božské komedie. Průvodkyní Pablovi, vydávajícího se za detektiva, předstírajícího zákazníka, je překrásná Beatriz, která, jak se později ukáže není ve skutečnosti nikdo jiný, než…. A tak se všechno omotává a obtáčí kolem pomyslné reality, až se ta proměňuje v tekutou hmotu blikající na monitoru, na naší sítnici. Pokud vám tento pokus o naznačení děje připadá podezřelý svou zapleteností a mísením, musím vás ujistit, že stojí za to se jím nechat na chvíli zmást. Způsob, jakým je cvrkot v Barceloně zachycován, by se možná dal přirovnat k detailnímu zoologickému pozorování. Nic nemá kladné nebo záporné znaménko, vše je detailně zaznamenáno, jako když etolog sedí dlouhé hodiny u klece želvy, aby zachytil její denní režim. Dozvíme se o každém delším či kratším pobytu na toaletě a jeho výsledku, o každém panáku či „špeku“, o přijímané potravě. Z každodenních přízemností se stává téma, nevidíme umělou realitu, která by zpracovávala iluzorní představu o smyšlených lidech a skutcích. Naopak se ze směsice trapnosti, exkluzivity a běžného chodu staromládenecké domácnosti klube plastický obraz, založený na humoru a rozhodnutí nic si o sobě ani o druhých nenalhávat. Ostatně tímto směrem se vydává i samotný Pablo na konci knihy. A tak jako je pro loupák největším zážitkem být namazán máslem, můžeme i my dojít ke štěstí poměrně jednoduchou cestou. Jak ukazuje Tusset – být prostě svůj a zbytečně se nedrobit. Pablo Tusset: Nejlepší loupákův zážitek Přeložil Ondřej Nekola Vydal Garamond, 2007 Novinky na knihkupeckých pultech: 22 Deníky (Svazek I. 1943-1967, Svazek II. 1968-1989) Sándor Márai, Academia 2008 Žoržína – ztracené dětství Blanka Kubešová, Eroika 2008 Mohutný opus deníkových zápisků slavného maďarského spisovatele, autora například poeticko-psychologické novely Svíce dohořívají, reflektuje jak osobní svět vnímavého umělce, tak hodnotové posuny Evropy ve zlomových bodech 20. století. Novela Blanky Kubešové vypráví autentickým jazykem a po(d)hledem třináctileté dívky o tom, jaké to je, když vás „unesou“ do emigrace. Další silný příběh, zrozený v kulisách okupace Československa z roku 1968. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Podivný pár Gnarls Barkley Autor: Karel Veselý v krajinách soulu Populární hudba není nic jiného než posloupnost prchavých momentů. Včerejší hit se rychle mění v dnešní bolehlav a jméno interpreta, který byl na vrcholu, je rychle zapomenuto. I kdyby to bylo jméno tak zvláštní jako Gnarls Barkley. Jejich hit Crazy byl jednou z nejpopulárnějších písní roku 2006, ale dva roky jsou v popu příliš dlouhá doba. Na Crazy se ale nezapomnělo. Charakteristicky pro dnešní dobu vznikla píseň skrze emailovou komunikaci a díky internetu se stala populární ještě před tím než vůbec vyšla na fyzickém nosiči. Přesto na tom hitu bylo něco nepatřičného. Za pláštíkem chytlavého popového popěvku se skrýval hořký text definující globální paranoiu („Myslíš, si že všechno je v pořádku? Já si myslím, že ses zbláznil.“). Jejich nová deska Odd Couple žádný podobně výbušný hit nemá, o to lépe se ale poslouchá vcelku. Better a v několika dalších písních z jeho textů až běhá mráz po zádech. Pop pro 21. století Zábavná paranoia Název alba Odd Couple odkazuje na komediální muzikál a následný film z konce 60. let. V rolích dvou povahově odlišných mužů, které osud svede do jednoho podnájmu, excelují Jack Lemmon a Walter Matthau. Tím podivným párem v Gnarls Barkely jsou soulový zpěvák a bývalý rapper Cee Lo Green a DJ Danger Mouse, producent elektronické hudby (Gorillaz) a autor kontroverzních remixů Beatles nazvaných Grey Album. Zatímco ve filmu se ženami zmučení Lemmon a Matthau přes původní neshody stanou dobrými přáteli a jejich společné soužití v domácnosti začne po nějakém čase připomínat manželství, tlouštík Cee Lo a habán Danger Mouse chtěli původně natočit jenom jedno album a pak každý sám pokračovat v naplánovaných kolaboracích s jinými hudebníky. Nakonec se ale rozhodli pod křídly Gnarls Barkley pokračovat. Debutové album St. Elsewhere získalo Gnarls Barkley pověst šprýmařů. Danger Mouse s oblibou hrál s posluchačem hru – poznej film, ze kterého jsem ukradl sampl (na své si přišli hlavně fanoušci brakových italských hororů) a v pro- mofotkách, stejně jako později při koncertech, se rádi situovali do postav z kultovních bijáků. Teď je ale něco jinak. Rozverný stylový mišmaš St. Elsewhere ustupuje do pozadí a vyniká čistá ingredience – pravověrný soul. A to včetně jeho temné stránky plné bolesti a beznaděje. Výše zmíněná paranoia z Crazy na předchozí desce ještě dobře maskovaná tentokrát vystupuje na povrch naplno. Cee Lo v jehož neobvykle zabarveném hlasu mají Gnarls Barkley největší devízu, se na nové desce zpovídá ze svých nejčernějších myšlenek. „Na co bys myslel v okamžiku, kdybys věděl, že umíráš?“ ptá se provokativně v Little Nové album jako kdyby poháněla nostalgie po spirituální síle motownských soulových hvězd z 60. let, kdy se interpreti jako Stevie Wonder či Marvin Gaye nebáli vyzpívat všechnu bolest světa. Díky hudebním kolážím Danger Mouse ale Gnarls Barkley nesklouzávají do retro nálad a jejich podoba soulu je přísně současná. „Myšák“ dokáže mistrně spojit funk, elektroniku, hip-hop či orchestrální soul do organického celku moderního popu pro 21. století. Jejich Crazy před dvěma lety potvrdilo nástup nového paradigmatu, v němž se centrum dění v populární hudbě přesouvá z kanceláří velkých firem do internetových deníčků operujících s šeptandou. Hit ovšem také uklidnil všechny ty, kteří si mysleli, že talentovaní (i když v případě Gnarls Barkley zároveň trochu švihlí) muzikanti už nemají šanci stát se globálními hvězdami. Nová deska pak přináší stejné uklidnění pro všechny, kteří už přestali věřit v sílu hudební integrity, a také v to, že může existovat kvalitní druhá deska po obřím hitu. Budoucnost projektu je ve hvězdách. Cee Lo chce zreformovat svoji bývalou partu Goodie Mob a Danger Mouse má našlápnuto ke kariéře hvězdného producenta, když podle čerstvé zprávy natáčí nové album s Beckem. V těch prchavých dějinách popu budou možná jednou zapsáni jako kapela jednoho hitu, ale kdo bude ochotný jít hlouběji, objeví také vyrovnanou a sevřenou kolekci Odd Couple. Gnarls Barkley: Odd Couple, Warner, 2008 Barbez – Síla poezie v hudbě Skupina Barbez patří do newyorského hudebního undergroundu, pro který je typické volnomyšlenkářské spojování žánrů. Jejich fúze židovského klezmeru, východoevropského folkóru a punku dosahovala na albech ze začátku desetiletí bezmála kabaretního stylu, nicméně na posledním studiovém počinu Force Of Light vydaném na Tzadik Johna Zorna je všechno jinak. Pod vedením Dana Kaufmana na něm Barbez totiž zhudebňují temnou poezii Paula Celana, židovského rumunského básníka, který přežil koncentrační tábor, ale až do své sebevraždy v 70. letech o něm nikdy nepřestal psát. V zádumčivých kompozicích nové desky našel využití teremin Pamelie Kurstin, světoznámé virtuózky na tento neobvyklý elektronický nástroj. Před Barbez vystoupí pražský písničkářský projekt Atlantic Cable vedená Kanaďanem Tysonem Cosbym. Barbez (USA) + Atlantic Cable, 10. dubna, začátek v 20:00 – Chateau Rouge, Praha 23 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Petr Šourek Česká pornografománie Ke které vlně českého divadla patří inscenace Česká pornografie? Někdo říká k té příští, já říkám k té minulé. Na tom ale nesejde, protože v každém případě je to plácnutí do vody. Literární předlohou České pornografie je próza Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Můj pokus přečíst tuto novelu se nezdařil. Svou redundancí ve mně vyvolala dojem rituálního mlácení prázdné slámy. Zaujala mě ovšem neobvyklá zásoba novotvarů, které obratně balancují na hraně eufemismu a slangu. Protože se celou dobu mluví o světě prostitutek, expresivní výrazivo má paradoxně uklidňující účinek. A to hned dvakrát. Ve funkci eufemismů představují novotvary pevnou hráz proti přirozenému přívalu sprostých slov. Coby slang pak čtenáře ujišťují, že prostitutky jsou skupinou vydělenou z jazykového i jiného obcování. Výrazivo Umělohmotného třípokoje navíc hojně užívá zdrobňování. Eufemismus a zdrobňování jazyku propůjčují ženskost. Tento potenciál (dovolte mi také jeden neologismus:) eufeminoslangu dramatizace úspěšně vytěžila. Eufeminoslang Inscenace České pornografie činí dojem naivního a stydlivého žonglování s růžovými hadříky. Vzdor neustálému převlékání a přestrojování se po scéně pohybují jen herečky, nikoli postavy. Bez postav vše zní jako zahořklý výlev autoritativního hlasu. Rozepsání tohoto generálbasu do více ženských hlasů (kterého se ujala režisérka Viktorie Čermáková) těžko překryje krátkodechost ventilovaných generalizací. Zejména sekretářky to slíznou, ale také manželky, manželé... Inscenaci nepomůže ani nahota. Na našich jevištích neznamená nahota dávno nic. Svlékání patří k povinné výbavě jedné třetiny tanečních představení. Často končí přehlídkou spodního prádla, ale nezřídka jde umělec až na kůži. Diváky to o kvalitě díla stěží přesvědčí. Nahota je v našich zemích, na pláži i na scéně, doma dobrých sto let. Divadelníky ale asi bez ohledu na realitu okolního světa baví stále dokola bojovat a vítězit v rituálním zápase s viktoriánstvím a nietzscheovokým kladivem drtit porcelán v biedermeierovém skleníku. Frigidní metafory V hraní herečkám překáží také syntax Umělohmotného třípokoje. Věty nelze doříct, dřív se rozdrolí pod jazykem. Na papíře působí nekonečný proud vložených, vedlejších a připomínkovacích vět jako truchlivá ozvěna modernistických literárních experimentů. V ústech hereček zní zcela nemožně. Důraz se nešikovně, leč zákonitě ocitá na spojce typu „ačkoli“ či „který“ a souvětí končí zcela bez hlasu. Herečky do toho řežou, seč to jde, ale ono to nejde. Metafory jsou hledané, právě takovým antičtí rétoři přiléhavě říkali frigidní. Nejzda- řilejší místo inscenace je detailní popis nervní soulože mezi knihovními regály. Tam se hodí všechno, co jinak inscenaci bere spád i vtip. Nejspíš za tím bude i nějaká intimní zkušenost s knihami. Jinak to vypadá, jako by nikdo kolem České pornografie neměl sebemenší tušení, co je prostituce, jak vypadá pornočasopis nebo xxx chat. A i kdyby takové tušení měl, jako by ho nechtěl dál rozvíjet, ale spíše se ho toužil co nejrychleji zbavit. Anebo chce jen tak na něco zabrnkat a nic tomu nedat? Už jenom ten lidový pornorefrén. To je inspirace Lenkou Klodovou? Konceptuál z devadesátých let? A kde je preciznost této umělkyně? Její studium pornografických stereotypů? Nebo nám inscenátoři chtěli roztomile připomenout, že český pornoprůmysl patří k nejrozvinutějším v Evropě? Ta naše pornografie česká, ta je tak hezká, tak hezká! Že by nakonec název inscenace měl větší dosah než inscenace sama? Jak DeRBrouk tančí na stole 13. dubna v divadle Duncan Centre a jiné kousky slibných domácích tanečníků a choreografů můžete vidět v rámci České taneční platformy 11.–14. dubna 2008 v pražských tanečních divadlech Ponec, Duncan Centre a Alfred ve dvoře, jakožto i v Disku DAMU. Výše zmíněný DeRBrouk tančící na stole je pozoruhodné sólo zdatného tanečníka Honzy Malíka, které se poněkud nešikovně skrývá v neorganickém Triptychu Jana Komárka. Energický kousek se inspiroval obrazem Francise Bacona a nejspíš i příznačným britským filmem o životě tohoto moderního malíře Love is the Devil (režie John Maybury, 1998). I když zbytek Triptychu a především jeho finále nelze doporučit, byla by škoda, kdyby skrytý DeRBrouk uklouzl vaší pozornosti. 24 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Dominika Prejdová Monumentální drama plné otázek Po filmu bratří Coenů Tahle země není pro starý je tu další snímek zkoumající základy americké společnosti. Nejen ale její. Jedním ze znepokojivých účinků filmu Až na krev Paula Thomase Andersena je to, jak bez zřetelných kontur míchá dobové drama s přesahem mýtu, ságu o počátcích olejářského průmyslu s portrétem hlavní postavy, magnáta Plainviewa. Andersenův f ilm není lehké žánrově ani jinak zařadit, ze všech kategorií se přelévá za jejich hranice. Nepochybné je jen to, že se vám na dlouho udrží v paměti. Anderson se jím prosadil i u svých dřívějších kritiků – dokázal natočit snímek, který, aniž by ji zrazoval, zároveň naprosto vybočuje z jeho dosavadní tvorby. Už jeho debut Hříšné noci (1997) vzbudil pozornost a zařadil ho mezi tvůrce mladé generace amerických filmařů (Fincher, Tarantino, Soderbergh, Haynes), pro níž je charakteristické technické mistrovství, hravost v rámci žánru, vědomé odkazy na f ilmovou historii, nenucenost a ironie přístupu. Zvláště u francouzské kritiky jí byla vytýkána nepůvodnost, nedostatek osobitosti a odvahy k velkým tématům. Filmem Až na krev se ale Anderson proti této kritice bezpečně vymezuje. Skvělý Daniel Day-Lewis Už prvních dvacet minut bez jediného dialogu, které zobrazují hlavního hrdinu v jeho osamělé práci ve stříbrném dole, ohromí svou výrazovou úsporností, ale i efektivitou, s níž němé scény představují Plainviewa v jeho charakteristické houževnatosti a tvrdosti. To vše ještě umocňuje bezútěšné prostředí kalifornské pouště, jež se má stát jeho působištěm. Kamera beze spěchu sleduje jednotlivé úkony hrdiny v dlouhých pohyblivých záběrech, jež ho nespouští z dosahu, a navozuje tak kromě tématu i způsob vnímání celého f ilmu. Už tady se totiž ohlašuje příznačná ambivalence vyznění filmu, která způsobuje diváckou náročnost. Například netradiční práce s hudbou, která se objevuje v neočekávaných, emocionálně neutrálních scénách (při kopání), ale aniž by to tak bylo vždycky a stalo se schématem. Podobně je divák znejistěn charakterem hlavní postavy, která je svébytnou variací amerického mýtu selfmademana. Otevřeným vyzněním ji ještě umocňuje výkon Daniela Day-Lewise, jenž ji dost stylizuje, ale opět, nikdy ne důsledně jedním směrem, aby diváka vedl v chápání. Plainview sice vypadá jako ztělesnění doby, ale přesto má pořád odpudivý i přitažlivý, lidský charakter (krutost, ale i nejednoznačný vztah k synovi). Oproti tomu má téměř každá scéna své jednoznačné kruté dějové vyústění – nehoda na vrtné věži, ponížení protivníka, zabití. Z jejich dopadů se buduje obraz světa, kde nemilosrdnost je nejen účinným způsobem jednání a vyhrává ten, kdo v ní dokáže jít dál, ale nemilosrdnost je i lidskou přirozeností, jak se odkrývá v postavě hlavního hrdiny. Kapitalismus vs. náboženství Ve filmu se rozevírá konflikt mezi kapitalismem, jak ho představuje magnát Plainview a náboženstvím jeho protihráče Eliho, kazatele vlastní církve Třetího zjevení. Charakteristické je, jak jsou oba stejně tak abstraktními, do radikality vedenými koncepty jako živými lidmi. Stejně jako je čím dál obsesivnější chování Plainviewa pořád velmi racionální. Tím vším film neustále přesahuje sebe sama. Konfrontace s Eliem, napětí mezi nimi udává rytmus filmu až k hrozivému, ale stejně tak surreálnému finále. V pomalu snímaném, jako by nadčasovém filmu, který do sebe nenasává žádné formální znaky své doby, který není úplně ani historickou freskou ani paralelou současnosti, který je ironický i krutý a dráždivě otevřený interpretacím, je v každém případě v centru právě osobnost Plainviewa. Přes svou krutost pořád nabízí možnost identifikace. Proč je tím, kým je, je otázka pro všechny. V tom je Až na krev znepokojivý, ale skvělý film, který přerostl svou dobu, protože právě o ní vypráví. Akce, které stojí za Vaši pozornost 17.-29.4. v Praze, 25.-30.4. v Brně, 28.4.-2.5. v Olomouci, proběhne 15. ročník Dnů evropského filmu, který letos slibuje zajímavé filmy z posledních let, za pozornost určitě stojí například maďarský film Kythéra, rumunský oceněný film California dreamin‘, francouzské filmy Právo slabšího, Krásná dodnes nebo Kuskus. Více informací na http://www.eurofilmfest.cz/ 29.4.-4.5. – proběhne v Českém Těšíně a Cieszyně jubilejní 10. filmová přehlídka Kino na hranici. Na programu jsou zajímavé historické cykly – například sekce maďarských filmů vázaných k roku 1956, sekce nazvaná Československo 1968. Bude uvedena i retrospektiva Pavla Juráčka a známého polského herce Franciska Pieczky, můžete se přijet podívat i na současné slovenské a polské hrané filmy a slovenskou animaci. Více informací na http://www.kinonagranicy.pl/ (stránky v polštině a češtině). 25 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: František Staněk DANA BEZDĚKOVÁ boxer designu s horkým srdcem Když se pokusím charakterizovat designérku zabývající se především šperkařskou tvorbou, napadne mě nejspíše spojení „holubice s pohledem laně a srdcem plnokrevného hřebce“, Což je dosti kostrbaté a navíc nepřesné. Její šperky je třeba vidět, vzít do ruky a především nosit. Mají neuvěřitelnou podmanivost na pohled a navíc jsou, což není v tvorbě šperkařů tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, naprosto nositelné. Ačkoli jsou výrazné a vyvolávají silné emoce na první pohled, jejich sílu začnete naplno vnímat až ve chvíli, kdy se je rozhodnete užít v jejich funkci, tedy k okrase. Nejen že opravdu splňují svou základní funkci a tedy jako šperk fungují, ale okamžitě vyzdvihnou rysy vaší osobnosti. Neznásilní ji, ale splynou s ní. I ty větší, které působí na první pohled jako artefakty určené k instalaci, vždy skrývají předpoklad užitnosti, řemeslné zpracování a dávku něhy, která se plně projeví teprve v intimním kontaktu s živou bytostí nositele. Jejich síla je v tom, že si podmaňují a ovlivňují uživatele, ale zároveň osvobozují, protože posilují energii a sebevědomí. Materiály, které Dana Bezděková používá: zlato, stříbro, titan, nerez, corian, plast, drahokamy a polodrahokamy, jsou dnes víceméně tradiční. Procítěné stroje a nástroje Je velice těžké rozlišit, jedná-li se o šperky mužské či ženské, protože se zdají být podobně uhrančivé pro obě pohlaví. Když uvážíme, že se častěji zdobí ženy a jsou tedy i častěji šperky obdarovávány, je to jejich výhodou. Kořeny inspirace lze samozřejmě vystopovat a nejsou nijak výjimečně odlišné od jiných výtvarníků a designérů. Technika, různé součástky, stroje a nástroje či zbytky „věcí, které kdysi k něčemu 26 byly“, jsou při bližším proniknutí do tvorby Dany Bezděkové evidentní, ovšem nikoli prvoplánově zřejmé. Mnohem více než u ostatních současníků šperkařky je skrývá dokonalé zpracování, neskutečný důraz na detail i vědomá práce s vrstvením různorodých detailů. Právě zde vzniká napětí, které vytváří neopakovatelnou emoci a náboj. Pokud si šperk Dany Bezděkové oblíbíte, pouto s ním bude mocné a energie vašeho souznění se jen tak nevyčerpá. Díky vrstvám, které obsahují i ty nejjednodušší práce, máte stále možnost objevit nový rozměr, detail, skrytý vtip. To je to, co je fascinující. Za strohostí a „punkerskou“ jednoduchostí a přímostí, vždy naleznete cit. Ve chvíli, kdy si nejste jisti onou citovostí, hledejte vtip, resp. důvtip a moudrost. Hledejte klíč, často zdánlivě složitý, ale ve skutečnosti věcný a pravdivý, jednoduchý. Vzdorovitostí na hranice Jednou z klíčových předností šperků Dany Bezděkové je to, co tvoří jejich osobitou krásu. Vytváří totiž šperky, které jsou ryzí, opravdové ve svém výrazu. Jako autor není schopna dát vzniknout ničemu, čemu by skutečně nevěřila. Forma, kterou nalézá pro vyjádření vlastních pocitů a potřeb, jež chce do šperku vtělit, je výsledkem usilovného hledání. Evidentně to nemá sama se sebou lehké, nepochybně si často klade úkoly na hranici vlastních možností a z některých prací máte dokonce pocit, že si je z materiálu a jeho možností vyvzdorovala a „vypotila“. Ovšem právě proto Dana Bezděková se narodila v Liberci a vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově, na studiích pobývala také v zahraničí. Účastnila se mnoha českých společných i samostatných výstav (1. salon 2006, 2. salon 2007, Designblok 2007). Naposledy se podílela na výstavě Strukturyčeský šperk v belgickém Bruselu (2007). Navrhla i realizovala insignie pro Literární akademii Josefa Škvoreckého (2002). Její šperky můžete koupit nebo jimi třeba jen své oči potěšit v obchodech Kubista, www.kubista.cz a Futurista , www.futurista.cz na Starém Městě. si je můžete zamilovat. Cítíte z nich boj, obavu, strach i radost z vítězství. Cítíte nezdolnou touhu rozpínat křídla, letět vpřed a výš, závod s časem a zároveň svázanost s pouty a obručemi prstenů, náramků, řetězů, náušnic… Nejistotu, která chce osvobodit sebe sama i udržet chvíli na uzdě pádící čas, zamknout ho pod železa trvalé hodnoty, kterou šperk je. Tak jej po staletí vnímáme. Když jsem se setkal s tvorbou Dany Bezděkové poprvé, okamžitě mě zaujala. Ovšem mýlil jsem se v tom, jak jsem osobnost autorky vnímal. Trvalo mi delší čas, než jsem pochopil, že ona i její dílo tvoří naprostou symbiózu, i když zmítanou nejistotou a pochybnostmi. To, co jsem původně považoval za tvrdost projevu dnes vnímám jako ryzí koncentrované emoce, jimž byl dán jasný výraz, ostrý tvar. Šperky Dany Bezděkové jsou stejné jako autorka, jsou jako cizinec, kterého toužíte poznat, ale nikdy si nebudete jisti, že se vám to podařilo. Proto chcete mít vždy malý kousek, vzpomínku, poklad u sebe. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Citát, jehož střední část najdete v tajence pochází z webových stránek občanského sdružení Žába na prameni. „Ženy nebudou nikdy rovny mužům,.....(tajenka)..... , a přesto si o sobě myslet, jak jsou krásné.“ Vyluštění tajenky z minulého čísla: Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl „DŽÍNOVOU BUNDU. TO PRO MNĚ BYLO NESMÍRNĚ CIZÍ A FALEŠNÉ“. (Václav Klaus, Narovinu) 27 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Eva Bořutová Průřez prodejcem prodejce Zdeněk Jmenuji se Zdeněk a Nový Prostor prodávám u Štefánikovy pasáže. Už si přesně nepamatuji, jak dlouho prodávám, ale bude to asi dva a půl roku. Předtím jsem toho dělal moc, když to vezmu od začátku, tak hned po škole moje první pracovní pozice byla – konstruktér/betonář, potom projektant OV (organizace výstavby), pak jsem měl velkou bouračku, takže jsem marodil, dostal jsem plný invalidní důchod, časem částečný, a pak jsem začal pracovat v čokoládovnách, kde jsem měl na starost investice, a pak jsem tam dělal vedoucího kontroly. Pak jsem dělal dozor na přestavbě nemocnice, pak přišla revoluce a já jsem začal soukromničit. A takto samostatně jsem pracoval dlouhou dobu a nakonec jsem zkrachoval a vlastně jsem o všechno přišel. Ještě dodnes mám pozastavený živnostenský list na realizaci staveb. No, a tak jsem se dostal k Novému Prostoru. K tomu jsem ještě měl úraz, zase jsem si zlomil tu stejnou nohu, kterou jsem měl od té autohavárie už po několikáté zlomenou, a tak jsem pochopil, že běhat po stavbách už asi nesvedu, takže prodávám. Při prodeji Nového Prostoru je pro mě nejhorší zima a horko, to jsou pro mě nejhorší období, vlastně každé roční období je hrozné. A teď navíc bydlím na parníku, kde jsou vši. A v té jedné kajutě nás je třicet tři. Je to opravdu zajímavé. Mám dvě děti. Kluka a holku. Můj syn má 21 a dcera je o rok mladší. S dcerou se skoro nevídáme a s klukem občas ano. Kdysi jsem měl jako koníček fotografování, cestování, auťák a dnes už nemám za co cestovat, nemám auto a nemám foťák. Deprese, že? (smích) Když prodávám, tak si uvědomuji, že lidé jsou specifická záležitost. Já když jsem byl v politice a šel jsem do stranického aparátu, tak jsem vycházel z toho, že většina lidí je chytrá a občas je mezi nimi nějaké hovado, ale když jsem odcházel, tak jsem byl přesvědčen, že je to přesně naopak, že skoro všichni jsou hovada a občas je nějaký člověk dobrý. Pokud bych si mohl vybrat nějakou práci, tak bych chtěl psát, dělat něco tvůrčího, ale psaní by mě bavilo nejvíc. Vlastně to souvisí i s Novým Prostorem. Myslím, že tam chybí více pravidelných rubrik, se kterými by čtenáři mohli pravidelně počítat. Každopádně musím říct, že Nový Prostor šel rychlým tempem nahoru, myslím tím, že se zvýšila rapidně úroveň Nového Prostoru. Je to opravdu kvalitní časopis. INZERCE A VZKAZY Chci znovu moc po pros sedačku. Potřebuji, it o rozkládací aby se na ni vyspali čt yř i lidé. Moc děkuji. Květa, Florenc (731 017734) lidi, kteří chodí Moc zdrav ím všechny ží. přes Holešov ické nádra ží dra Jarda, Holešov ické ná 00,- měsíčHledám bydlení do 4.0 a místnos t. dn i je mi by ně. Stačil a c děkuji. Mo Něco jednoduchého. ka ov Jirka, Palm 28 Děkuji všem, kteří si ode mě kupují časopis. Jarmila, Hlavní nádraž í Hledám bydlení v Praze. Na ceně se určitě domluvíme. Pavel, Vodičkova ulice Přeji všem hezké dny. Jiř í, Malostranská Chtěl bych znovu poprosit o psací stroj, nejlépe značky Consul, starš í, kufř íkov ý, v zachovalém stavu s vět šími typy. Moc děkuji a zdr avím všechny. Zdeněk, Štefánikova pasáž Chtěl bych znova poprosit o starší a funkční pračku. Děkuji předem. Boris (774574727) Stále hledám bydlení pro mě a pro pejsk a. Děkuji Ivana, Dejv ická (723112652) Dobrý den, stále hledám bydlení . Děkuji Bohdanka, Strossmayerovo nám ěstí Chci poprosit o bydlení, nejlépe 2+1. Jsem schopen platit maximálně 8.000,- měsíčně. Moc děkuji. Zdeněk (604381538) Uličníci tvoří Milan, Vltavská Úvaha o zlu Mnoho lidí si myslí, že zlo je všude kolem nás. Pro někoho je zlo smrt, která nás ale může vysvobodit z těžké a kruté nemoci. Jiný si myslí, že zlo je nemoc. Ale úspěšně přežitá nemoc nás může naučit vážit si života a postrčit nás dopředu. Další si může myslet, že zlo jsou zlí lidé. Ti nás ale mohou naučit stát se dobrými Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily lidmi. A jiní si myslí, že zlo je nemít peníze, protože si nemůže koupit všechno, co potřebuje. Já ale vidím zlo jinde. Pro mě největším zlem jsou právě peníze, které má skoro každý rád. Ohlédněme se do daleké, ale známé minulosti lidstva. Veškeré války, vraždy a loupežná přepadení vznikají téměř vždy z ekonomických důvodů. Někdo chce mít víc, než má druhý, anebo musí jít bojovat, aby nezahynul hladem. Já sám jsem byl do roku 1995 celkem dobře situovaný člověk. Měl jsem taxík a dva malé krámky a vydělával jsem docela slušně. Koupil jsem pro svou tehdejší rodinu chatu na Slapech. Potom nový taxík a lidé si toho začali všímat. Přibývalo mi přátel v různých kruzích. Chcete vědět, jak o přátele co nejrychleji přijít? Poradím vám. Půjčte jim peníze. Toto zlo vás připraví nejen o přátele, kteří se vám pak léta vyhýbají, ale i o ty peníze. Zacházejme s nimi proto rozvážně a dávejme je jen tam, kam patří. Mají obrovskou moc a ničí lidský charakter. Jsem rád, že už žádné peníze nemám. Anketa Kdy jste se naposledy pořádně zasmáli? Dneska ráno. Vyšla jsem z domu a na zemi jsem našla 1000,- Kč. Tak to jsem měla radost. Volala jsem hned domů a smála se, že jsem ještě nezačala pracovat a už mám vyděláno. Květa, Florenc Já se směju kdykoli vás, Bořutová, vidím. Milan, Vltavská Kdy jsem se zasmála? To si už ani nepamatuju. Nemám bydlení, tak nocuju na Hlavním nádraží a tam je to samý feťák. Takže moc mi do smíchu není. Ivanka, Dejvická Naposled jsem se pořádně, ale pořádně zasmála před dvěma lety. To byly Velikonoce a my jsme to oslavovali s naší partou a polévali jsme se vodou a bylo to super. Majka, Masarykovo nádraží jsme s Osvaldem oslavili naše první výročí ve společném manželském svazku. Oslavy se zúčastnila nejbližší rodina – 32 lidí. Měla jsem na sobě nádherné zelené šaty a podle Osvaldova přání jsem stála u dveří a vítala hosty. Měli jsme objednané i dva číšníky, kteří se pohybovali po našem rozlehlém domě a roznášeli šampaňské a humra s citrónem. Kolem večerní hodiny nastal čas pro předání darů. Stála jsem vedle Osvalda jako věrně oddaná žena a sledovala napjatě, jak rozbaluje dárky. Z každého dárku jsem se snažila mít upřímnou radost, ale ne zas velkou, protože již několikrát mě Osvald upozornil, že se směji jako velryba (dodnes nevím jak se směje velryba, ale podle Osvalda to musí být něco příšerného). Dostali jsme tři mixéry, kartáčky na zuby, šicí stroj a navíc šest dámských deodorantů, což se mě citelně dotklo, ale ustála jsem to. V jednom momentu jsem na sobě pocítila pronikavý Osvaldův pohled. V tom jinak běžně přísném pohledu bylo: jsem na tebe hrdý. Je to neuvěřitelný pocit uspokojit tak náročného muže, až mě z toho lehce zaštípaly oči a já se narovnala, zatáhla bříško a rozhodla se, že tento večer bude dokonalý. A skoro byl, kdyby nevstal můj otec s matkou a neřekli, že teď chtějí předat dárek oni a prosí ostatní, aby se posadili. Všichni jsme si sedli v hale s krbem a mí rodiče vytáhli malý ušmudlaný sešit. Byl to můj deník. A můj otec na střídačku s mou matkou začali z něho číst v domnění, že to nejen pobaví všechny přítomné, ale hlavně z toho budu mít radost já, protože přece to jen jsou vzpomínky. Čte můj otec: Začala jsem chodit s Osvaldem. Řekl mi, že mám alespoň trošku zhubnout. Snažím se. Nebudu jíst. Ráno vstávám a už v osm hodin mám děsný hlad. V devět mi kručí v břiše tak, že neslyším rádio. V deset si dávám jeden malinký tenký křupavý krajíček chleba tenkou řídkou vrstvou másla. Ten mi ale zachutná tak, že požírám celý bochník a k tomu krabici másla. No a co. Osvald má tělo jako tučňák. Proč s ním vlastně chodím? S tučňákem? (koukám se do podlahy a nevím co s rukama, tajně doufám, že je konec, ale otec předává deníček matce a tak hrdě pokračuje v předčítání) Čte moje matka: Dneska mi kamarádka ukázala fotku svého kluka. Vypadal jako Tom Cruise. Brečím, že nemám taky tak hezkého chlapce. Naštěstí vím, že o mě neměl zájem jen Osvald. V cizině mě chtěl jeden černoch (mám chuť roztrhat zelené šaty a vyskočit nahá z balkónu). Bylo mu už skoro padesát, ale byl to vědec. Zkoumal život goril v Jihoafrické republice. Ale asi v tom pralese byl už moc dlouho a kvůli tomu se sám začal těm gorilám podobat. Pořád jen říkal: hu, hu, hu, a nosil mi šišky. Potom jsem ho musela nechat. Skákal pořád po stromech a na mě neměl čas. Osvald asi taky dělá nějaké zoologické výzkumy. Včera na mě koukal jako sova, když jsem řekla, Eva Bořutová Stalo se, že… že se sprchuji jen dvakrát týdně (je mi děsně zle a nemám odvahu podívat se na Osvalda ani na nikoho, jen cítím to hromové ticho). Čte můj otec: Nejvíc mi vadí ta jeho rodina. Matka gorila, sestra gorila, bratr šimpanz a děda, co blbě vidí a říká mi Pepo. Co já si počnu? Navíc jsou všichni děsně na tu hygienu nebo co. Sprchují se kdykoli udělají velkou potřebu, prostě kakání, a to mi připadá úchylné. Já jsem ráda, že se alespoň utřu a teď mám za cíl splachovat. Ale… Pak už nevnímám nic, vůbec nic. Jen vím, že když rodiče dočetli tleskal vepředu jen můj strýc, ale on špatně slyší a tak vstal a tleskal a křičel: Výborně. Slávia. Jede. Asi po dvaceti minutách naprostého ticha, jsem se podívala na Osvalda. Seděl na vedle mne na dřevěné židli s masivním opěradlem, nohu přes nohu, díval se na mne a usmíval se. Osvald se usmíval. 29 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily SMS a emaily MAILY Vážená redakce NP Sleduji Nový Prostor od jeho prehistorie, od samého začátku. Jeho úroveň se postupně stále zvyšuje. Redakce získává kvalitní příspěvky renomovaných autorů, dokonce redaktorů Literárních novin (viz nejnovější číslo, p.Roman Sikora, skvělý článek o Václavu Klausovi, bravo!) V jedné věci bohužel budu muset znova začít s „šířením osvěty“, ač se mi zdálo, že už je dávno po problému. Už zase někteří nevědí, jak se nazývá naše milá vlast zeměpisným jménem. Nebo to vědí, ale nedbají. Nuže, zeměpisné jméno České republiky je ČESKO. Nelze ho nahradit jménem ČECHY, a rovněž není vhodné ho bojkotovat a vnucovat „republiku“ i do takových kontextů, v nichž je stylisticky nevhodná. Už je tomu hodně dávno, co NP otiskl můj článek na téma Česko (viz přílohu), ale co je tam psáno, platí pořád. (Pane redaktore Sikoro, není to žádná intelektuální perla, je to pro lidového čtenáře, vydržte!) Zdraví čtenářka NP Eva Horová Dobrý den, v Praze u kina Lucerna prodává NP pán sice na první pohled milý, ale poté, co mi místo časopisu dal do ruky reklamní leták (přitom v ruce měl ještě 2 NP) a utekl s padesátikorunou, kterou mi vzal z ruky, mé sympatie ztratil. Myslím, že ani neměl legitimaci. Bohužel si ho moc nepamatuju, ale měl tuším krátké šedé vlasy, jeansovou bundu a měl asi okolo 50 let. Tak snad má nějaký smysl Vám tohle napsat, je totiž škoda, že někteří poskvrňují vaše dobré jméno. Klára Odpověď redakce: Vážená Kláro, děkujeme za upozornění. Za osm let fungování Nového Prostoru jsme nenašli proti černým prodejcům účinnou zbraň. Je to problém street-paperů po celém světě. Nejlepší by pochopitelně bylo, kdyby všichni, kdo si časopis kupují, chtěli od prodejce vidět platnou průkazku. Na druhou stranu však chápeme, že takovéto legitimování má také svá četná úskalí. Redakce NP SMS Mila redakce, jsem rada, ze jsem si dala prostor i cas a koupim si vas časopis zas! A proc se ptate lide mily. Protoze me proste bavi. Chytre clanky, rizny humor, vyhledy i ohlednuti k zamysleni co nuti. Když ctu tyhle noviny, nemam pocit beznaděje, není mi z nich nejak divne. S humorem a taky diky zdravim vas i „ulicniky“. At se dari tedy vsem, zvladat zivot s nadhledem. Monika z Prahy Dobry den, Vas časopis kupuji obcas a vždy prectu vse. A manzel se nasel ve fejetonu pana Jiraka z 25.2. Fakt porad dobry. Diky a prejeme hodne zdaru. KNOBLOCHOVI Prave v den, kdy jsem se vracel z cesty po Brazilii, jsem si koupil NP – a v nem clanek o kandomble, jiz jsem videl v brazilském Salvadoru. Super prekvapeni! Mirek Ahoj! Jsem studentka a jak muzu, tak si NP rada koupim. Je moc hezké videt jakou radost udelate prodejcum za nakup:) Hned Vam to zvedne naladu:) Chtela bych pozdravit pana prodejce z Hlavniho nadrazi a také apelovat na lidi, aby si obcas místo „normálních“ (nekdy také pekne pitomych) casopisu zakoupili NP! hezky den, I. Zdravim Novy Prostor! Jsem Vasi prilezitostnou ctenarkou uz téměř 6 let a moc Vam fandim. NP si kupuji pokazde, když se dostanu do Prahy, Brna, Hradce.. Vasi prodejci jsou vzdycky moc fajn (zdravim specielne prodejce z Ladvi!). Dnes jsem si chtela NP koupit na hlavnim nadrazi, nabizela ho tam pani kolem padesatky v cervene bunde se spinave blond vlasy a kufrikem na koleckach. Vzala si ode mne 50 kc, podala mi umasteny a potrhany casopis a dala se na utek. Bylo to lednove cislo. Chtela jsem Vas na ni upozornit, protoze dela NP spatny obrazek a odrazuje další potencialní ctenare – a to by byla moc skoda. Drzim palce a preji hodne sil do budoucna. Katka, Havl. Brod Ahoj, Novy prostor je dobry casopis, jsem moc rada, ze u nas existuje a chci podekovat redakci a prodejcum. Mejte se pekne a hodne stesti do budoucna. Marcela, C.B. Super fejeton E. Lisky Lacino ziskana radost! Alespoň vyvazil frustrovane vylevy p. Uhlika na posl. Strane (po jejich přečteni jsem pochopil p. Chabra.) Petr Delsi dobu jsem NP nekupoval, když me z valné casti mijel obsah. Ted jsem ho na I.P.Pavlova koupil (za slogan prodejce „prodavam novy prostor, abych nemusel delat revizora“ jsem to proste udelat musel:) a precetl ho skoro cely. Takze mate zpet jenoho ctenare. Tomas Clanek na obranu spisovne cestiny – vyborny! Meli bychom tyto zasady dodrzovat. Vsichni! Eva Dekuji za krasny casopis, ve kterem nejsou zadne nahotiny. Bara Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti. 30 sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected] A2 kulturní týdeník A2 je časopis, který píše o kvalitní kultuře v co nejširším pojetí, včetně společenského dění a politiky. Nejvýraznější místo je věnováno domácí a zahraniční literatuře. Vychází každou středu a má 32 stran novinového formátu. K ročnímu předplatnému získejte nyní Moleskine zápisník v ceně 226 Kč zdarma! www.tydenikA2.cz/moleskine Tiráž Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová, redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Středisko kresťanské pomoci Pardubice Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu. Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven. Číslo účtu: 1061013598/5500
Podobné dokumenty
Studijní text - E-learningové prvky pro podporu výuky odborných a
Šestý výukový týden....................................................................................................... 52 Sedmý výukový týden ......................................................
VíceBez názvu - 1 - Centrum regionu Haná
druhou Výroční zprávu našeho Centra. Tato zpráva odráží druhý kalendářní rok naší existence – rok, který byl pro nás všechny velmi hektický, a to zejména pro pracovníky našeho řídícího úseku. Hlavn...
Více6. číslo časopisu Vlaštofka - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11
nás zrovna dvakrát neláká. Někteří lidé si podzim zpestřují vyjížďkou do evropských měst.
VíceSPS-3
Pojem doprava bude pro účely této učebnice chápán jako změny polohy v prostoru, které mají „větší rozměr“, přičemž stroje k tomuto účelu určené nemají jiný úkol než přemístit materiál jako břemeno....
VíceŠKWOR_LOUTKY
měsících, kdy roste zájem o rockové nahrávky. Jedním z určujících momentů je potom nový hudební směr EMO ROCK, který ovlivňuje mladé posluchače po celém světě. EMO, neboli „Emotional Music Rock“ (j...
Více