docStáhnout - Architektura mimo centra
download 
Stížnost Transkript
Stáhnout - Architektura mimo centra
ARCHITEKTURA MIMO CENTRA ARCHITEKTURA MIMO CENTRA —— ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES Petr Kratochvíl , Filip Šenk eds. ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES PETR KRATOCHVÍL , FILIP ŠENK eds. recenzent: Prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc. © Technická univerzita v Liberci ISBN 978-80-7494-052-1 ARCHITEKTURA MIMO CENTRA ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES Závěrečná publikace projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra Final publication of the project: „Building Partnerships and Development of Cooperation in the Field of Architecture Outside the Traditional Centres“ 4 5 ...společná učebna, pracovna, kreativní prostor, kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné tlusté zdi... foto atelier? OBSAH —— CONTENTS 10 Zdeněk Fránek: Úvod 11 Zdeněk Fránek: Introduction 12 Jiří Suchomel: O projektu 13 Jiří Suchomel: About the Project VYBRANÉ STAVBY — SELECTED BUILDINGS 16 Zdeňka Němcová Zedníčková: O cestách — On the journeys MĚSTO — CITY 20 Česká republika, Informační centrum Technické univerzity v Liberci, Czech Republic, Information Centre of the Technical University of Liberec 24 Norsko, Kilden – Divadlo a koncertní sál Norway, Kilden – Theatre and Concert Hall 28 Švýcarsko, Pevnost Castelgrande a propojení s náměstím Piazza del Sole, Switzerland, Castelgrande Fortress and Connection to Piazza del Sole 32 Polsko, Ústřední polsko-německá knihovna Caritas Poland, Central Polish-German Caritas Library 36 Japonsko, Bytový dům Japan, Town House 40 Irsko, Univerzitní galerie Lewise Gluckmana Ireland, University College Cork, Lewis Gluckman Gallery 44 Německo, Rodinný dům HHGO Germany, HHGO Family House 48 Belgie, Tacktoren - Rekonstrukce průmyslového objektu na umělecké centrum Belgium, Tacktoren – Reconstruction of an industrial object into an Art Centre 52 Lotyšsko, Knihovna Pārventa Latvia, Pārventa Library 56 Estonsko, Pedagogická fakulta Tartské univerzity Estonia, Pedagogical Faculty of Tartu University 60 Portugalsko, Městská knihovna Portugal, City Library 64 Slovensko, Kasárny / Kulturpark Slovakia, Military Quarters / Kulturpark MALÉ MĚSTO 70 Česká republika, Krytý bazén — TOWN Czech Republic, Indoor Swimming Pool 74 Polsko, Radnice 78 82 86 90 94 98 Poland, Town Hall Japonsko, Muzeum umění Andó Hirošigeho v Bató Japan, Nakagawa-machi Bato Hiroshige Museum of Art Finsko, Šindelový kostel Finland, Shingle Church Estonsko, Komunitní centrum Estonia, Community Centre Chile, Dům ze SIP panelů Chile, SIP Panel House Irsko, Umělecké centrum a galerie The Model Ireland, The Model Art Centre and Gallery Slovinsko, Kulturní středisko evropských vesmírných technologií Slovenia,The Cultural Centre of European Space Technologies 6 102 106 110 114 118 Francie, Dům mládeže France, House of Youth Slovensko, Základní umělecká škola Slovakia, Art School Francie, Bydlení pro seniory France, Housing for Seniors Lotyšsko, Hudební a umělecká škola Lithuania, Music and Art School Španělsko, Nové městské divadlo Spain, New Municipal Theatre VESNICE 124 Česká republika, Zvonička na Horečkách Czech Republic, Belfry in Horečky Švýcarsko, Novostavby prázdninových domů a rekonstrukce stávajících sýpek Switzerland, Newly-built holiday homes and the renovation of existing granaries Ukrajina, Dům pro jachtu Ukraine, Yacht House Japonsko, Komunitní centrum pro seniory Kagošima Japan, The Kagoshima Community Centre For Seniors Irsko, Knihovna, městský úřad a soud Ireland, Library, Local Area Office, Courthouse Rakousko, Koncertní dům Franze Liszta Austria, Franz Liszt Concert Hall Chile, Vinný sklep Los Robles Chile, Los Robles Wine Cellar Slovensko, Rozhledna UNIMO Slovakia, UNIMO Observation Tower Francie, Nové návštěvnické centrum France , New Visitors’ Centre Polsko, Vstupní budova skanzenu Poland, Entrance Building / Opole Open-Air Museum Village — VILLAGE 128 132 136 140 144 148 152 156 160 SOLITÉR 166 Česká republika, Věže V KRAJINĚ Czech Republic, Towers — SOLITARY 170 Irsko, Poustevny Rosminiánského domu modlitby STRUCTURES IN Ireland, Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages THE LANDSCAPE 174 Rakousko, Festivalový areál v římském lomu Austria, Festival Grounds in a Roman Quarry 178 Norsko, Juvet – krajinný hotel Norway, Juvet Landscape Hotel 182 Chile, Vyhlídka vinařství Seña Chile, Vista at Seña Winery 186 Polsko, Geologické naučné centrum Poland, Geology Educational Centre 190 Itálie, rekonstrukce pevnosti – Fortezza, Italy, Reconstruction of the Fortress of Fortezza 194 Litva, Park TonyResort Lithuania, TonyResort Park 198 Japonsko, Botanická zahrada Tomitara Makina Japan, Makino Botanical Garden 202 Rakousko, Muzeum Liaunig Austria, Liaunig Museum 7 TEORIE, ÚVAHY, ROZHOVORY — THEORY, ESSAYS, INTERVIEWS 208 GLOBALIZACE A VÝZNAM MÍSTA / vztah centra a periferie v době zrychlující se globalizace 211 Globalisation and the meaning of place / The relation between centre and periphery in times of accelerating globalisation 214 Nial McCullough: O architektuře mimo velká centra — On Architecture outside the Centres 218 Boris Podrecca: O archikultuře — Boris Podrecca: On Archicultur 221 Germán del Sol: O stavbách velkých a malých — On Constructions Large and Small 222 Rozhovor s Johnem 0´Reillym — Interview with John O´Reilly, Ireland 226 Rozhovor s Niallem McCulloughem — Interview with Niall McCullough, Ireland 230 Rozhovor s Antonim Domiczem — Interview with Antoni Domicz, Poland 232 Rozhovor s Vasou Perovićem — Interview with Vasa Perović, Slovenia 234 Rozhovor s Dariuszem Hermanem — Interview with Dariusz Herman 236 Rozhovor s architekty Svenem Martensem a Oliverem Ohlenbuschem z ateliéru Gruppe OMP (Rastede, Německo) 238 Interview with Architects Sven Martens and Oliver Ohlenbusch, Germany 240 Henrieta Moravčíková: Slovenská architektura mimo centra Henrieta Moravčíková: Slovak Architecture Outside the Centres 242 Radek Suchánek: Norské turistické cesty a jejich architektura The Norwegian National Tourist Routes and their Architecture 248 Petr Kratochvíl: Obnova zraněné krajiny — Restoration of a Wounded Landscape... 250 Jiří Klokočka: Kortrijk – o urbanistickém plánování — On the urban planning of Kortrijk 254 Radek Suchánek, Otevřené město – Ciudad abierta Ritoque — La Ciudad Abierta de Ritoque 258 Petr Kratochvíl: Fenomén Monte Carasso — The Monte Carasso Phenomenon AKTIVITY — ACTIVITIES 262EXKURZE — EXCURSIONS Exkurze do Itálie a Švýcarska — Excursion to Italy and Switzerland Základní škola, Paspels — Primary School, Paspels Exkurze do Litomyšle — Excursion to Litomyšl Exkurze za současnou architekturou ve střední Evropě Excursion to View Contemporary Architecture in Central Europe Víno a architektura — Wine and Architecture Exkurze na přednášku a výstavu Miroslava Šika v Českých Budějovicích Excursion to Lecture and Exhibition by Miroslav Šik in České Budějovice 276 LETNÍ ŠKOLY ARCHITEKTURY — SUMMER SHOOLS OF ARCHITECTURE Rožnov pod Radhoštěm 2012 — Rožnov 2012 Plasy 2013 — Plasy 2013 294 ATELIÉRY A WORKSHOPY — STUDIOS AND WORKSHOPS Atelier John O´Reilly a Zdeňka Němcová Zedníčková Studio of John O‘Reilly and Zdeňka Němcová Zedníčková Projekt Centra trvale udržitelného rozvoje — Sustainable Living Centre Portugalsko — Portugal 302 PRAXE V ARCHITEKTONICKÝCH KANCELÁŘÍCH — EXPERIENCE IN ARCHITECTURAL STUDIOS Praxe v ateliéru Casagrande, Karjaa, Finsko — Working in the Casagrande Laboratory Experimental Architectural and Art Studio in Karjaa, Finland Praxe ve Studiu BASAR, Bukurešť, Rumunsko Working in Studio Basar, Bucharest, Romania KONFERENCE — CONFERENCE308 312 Petr Kratochvíl: Závěr — Conclusion 8 9 ÚVOD Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších architektonických škol v České republice. Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko Liberce realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace. Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské programy. Do této školy jsem vstoupil před osmi lety a nyní – jako její děkan – prosazuji takový program, který by její budoucí zaměření více vyhranil, otevřel ji světu a zapojil ji do globálního dění. K tomu by nám mohl mimo jiné dopomoci i projekt ARCHITEKTURA MIMO CENTRA. INTRODUCTION The Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec was established in 1994. Although new, it is considered to be one of the best schools of Architecture in the Czech Republic. It grew from a tradition of the avant-garde of the 1960s, when the brilliant construction of TV tower and hotel was erected on the top of Ještěd Mountain near Liberec. The student number reached 200 in the Architecture and Urbanism Department and 100 in the Department of Environmental Design and Visual Communication. The faculty offers 4-year Bachelor’s programmes and 2-year Master’s programmes. I started working at this university eight years ago, and now – as a Dean – I support a programme that will make the faculty more visible, open it up to the world, and integrate it into global events. The programme of ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES is one of the projects that should help us to fulfil our goals. Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady: - od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném díle a nadšení z něj je rychle infiltrováno všemi směry každému z nás, - přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního prostoru, kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné tlusté zdi, - až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je hnacím impulzem veškeré naší tvořivosti a zdravé rivality, probouzení fantazie, chuti objevovat a především radosti z naší tvorby. Our faculty has all the necessary preconditions: - it is of the appropriate size to enable the sharing of awareness of our mutual work, with enthusiasm for this work spreading rapidly among all of us; - we have a communal classroom, study area and creativity supporting space, in which we all work, so ideas do not have to penetrate any thick walls; - there is a common spirit within the school, which is perceived by everybody and which is the driving stimulus of all our creativity, healthy rivalry, imagination, urge to discover, and above all, the joy of our creation. Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek Dean of the Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec 10 11 O PROJEKTU ARCHITEKTURA MIMO CENTRA V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost je významná architektura nejčastěji asociována s velkými realizacemi ve světových metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, působící nejen svojí architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury při listování časopisy či brouzdání na internetu. V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého zaměření, jež vznikají v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či právě proto nepostrádají sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci často nepřitahují zájem medií, a o to více si zaslouží povšimnutí a prostor pro prezentaci vlastních názorů. Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat a napravit. Projekt zahrnoval řadu aktivit: Cesty pedagogů a studentů naší univerzity do odlehlých oblastí v naší zemi i zahraničí. Studentské workshopy a letní školy architektury, zaměřené na problémy malých měst a vesnic. Přednášky zahraničních architektů a velká závěrečná konference v Liberci, na níž se sešli význační architekti z celého světa a velké publikum českých studentů, architektů i místních politiků. Výstavy na téma „Architektura mimo centra“. Založení mediatéky a poskytování výstupů z projektu na speciálních internetových stránkách, atd. Všechny tyto aktivity přispěly k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo centra za posledních dvacet let. Pomohly analyzovat, za jakých podmínek může vznikat kvalitní architektura v různých odlehlých místech a oblastech. A podnítily nové diskuze a partnerství mezi těmi, kdo mohou vysokou kvalitu architektury ovlivnit a podpořit. Tento projekt byl první prací takového zaměření, rozsahu a finančního rozměru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Fakulta na tomto projektu spolupracovala s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura, společností SPEV a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl. Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel proděkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci a vedoucí projektu ABOUT THE PROJECT: ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES In media that address both professional and non-professional audiences, distinguished architecture is most often associated with large constructions in global metropolises and in economically strong areas. The attention is primarily focused on spectacular works that impress not only by their architectural essence, but also (often mainly) by their physical and financial dimensions. These projects are usually associated with the media-pampered names of the international stars of architecture. This is also the impression that students of architecture get when browsing magazines and the Internet. However, in the real world, there are a large number of buildings and structures with various functions that are created in very dissimilar, unostentatious conditions and, in spite of this (or sometimes because of this), they do not lack potency or great impressiveness. They are often set in peripheral locations or in a purely natural context. That is why they interact more naturally with their surroundings than their more prestigious and splendid counterparts. They can be perceived more easily and one can gain distinct knowledge and inspiration from them. Although their creators often do not attract any media attention, they and their points of view deserve to be presented and seen. The project of “Maintaining partnership and development of co-operation in architecture outside the traditional centres” attempts to analyse and improve the situation. The project has included many activities: journeys by lecturers and students of our university to remote regions of our country and abroad; student workshops and summer schools of Architecture devoted to problems of small towns and villages; lectures by foreign architects and an important final conference in Liberec, bringing together outstanding architects from the whole world and a large audience of Czech students, architects and local politicians; exhibitions dedicated to the theme of “Architecture Outside the Centres”; launching a mediatheque and presentation of the outputs of the project on a specialised website, etc. All these activities have contributed to forming a comprehensive image of architectural development outside the centres during the past 20 years. They have helped to analyse the conditions under which good architecture in various remote sites and regions is emerging. They have also initiated new discussions and partnerships among those who can influence and support a high level of architecture. This has been the first project of this orientation, extent and size of budget at the Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec. The faculty has co-operated with other partners on the project i.e. Architectura association, SPEV association, and the architectonic studios of Kamil Mrva and Knesl+Kynčl. The project was co-financed by the European Social Fund and the State budget of the Czech Republic. Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel Vice-Dean of the Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec and Project Head 12 13 VYBRANÉ STAVBY —— SELECTED BUILDINGS 14 O CESTÁCH V RÁMCI PROJEKTU Pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury TUL se v rámci projektu vydali hledat odpovědi na řadu aktuálních otázek, spojených se současnou architektonickou produkcí v regionech mimo tradiční centra, na cesty po mnoha evropských zemích i mimo Evropu. Pro účely projektu jsme si okolní evropské státy rozdělili do tří postupně mapovaných oblastí: 1) Evropa severozápadní, 2) Evropa jihozápadní, 3) Evropa východní. Jako mimoevropské zástupce jsme zvolili dvě výrazně odlišné země – Japonsko a Chile , obě známé vysokou kvalitou moderní architektury. Zahraniční výzkumné cesty se dělily do dvou kategorií, na cesty lektorské, kterých se účastnili pouze pedagogové Fakulty umění a architektury, a na cesty studentské, kterých se spolu s pedagogy účastnili i studenti architektury; ti se rovněž aktivně podíleli na přípravách programu a zpracování výstupů z cest. První lektorská cesta vedla na západ Evropy, přes Německo, Holandsko, Belgii, Francii, Irsko a Lucembursko a účastnilo se jí šest pedagogů. Další cesty už se konaly v menším počtu osob a mapovaly menší území. Za druhou lektorskou cestou do Skandinávie (Švédsko, Norsko a Finsko) následovaly čtyři studentské cesty – do Irska, Dánska, Norska a Německa. Poté se konaly dvě mimoevropské lektorské cesty do Japonska a Chile. Jihozápadní Evropu mapovaly lektorské a studentské cesty do Španělska, Portugalska, Rakouska, Slovinska, Švýcarska a Itálie. Východ Evropy pokryly lektorské a studentské cesty do Polska a Slovenska a na Ukrajinu, lektorské cesty do Pobaltí (Lotyšsko, Litva, Estonsko), do Maďarska a Rumunska a studentská cesta do Bulharska, které sérii zahraničních cest, organizovaných Fakultou umění a architektury TUL, uzavřely. K těmto cestám je ovšem třeba připočíst i cesty, které uspořádal partner projektu občanské sdružení Architectura. Vedly mimo jiné do odlehlých oblastí Rakouska a Švýcarska za současnou architekturou v horském prostředí nebo do vinařských oblastí Slovenska, Maďarska a Rakouska za špičkovou architekturou, která je dnes spojena s vinařskou produkcí. Všechny tyto cesty umožnily během dvou let zmapovat rozsáhlá území (nejen) sousedních zemí a dostatečně velký reprezentativní vzorek architektonických realizací. Návštěvy kvalitní regionální architektury, rozhovory s místními architekty praktikujícími mimo hlavní centra i rozhovory s uživateli navštívených staveb, to vše přispělo k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo centra za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento projekt zaměřuje. Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta nezastupitelné a pro kritické zhodnocení staveb zásadní. Mediální obraz staveb může poskytnout pouze neúplné informace. A ty bývají navíc často zkreslené – například tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny, vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout širší kontext stavby, dát dostatek informací pro vlastní zhodnocení vzájemného působení stavby a okolní zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv času, podnebí či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace se mediálně prezentují ještě čerstvé, nepoužité a nezabydlené, přitom architektura musí svou kvalitu prokázat i v průběhu času a používání. O to důležitější byla možnost autentického setkání se stavbami v jejich reálném prostředí. Výsledky cest byly zpracovány především formou publikací – průvodců po jednotlivých oblastech. V nich jsou spolu s dalšími texty prezentovány vybrané realizace, které nás zaujaly jak svou kvalitou, tak svým vztahem k danému místu. Pro přehlednost a usnadnění srovnání byly tyto stavby v jednotlivých publikacích vždy zařazeny do jedné ze čtyř kategorií podle velikosti sídel, v nichž se nacházejí. Tyto kategorie jsou: 1) města – sídla zhruba o velikosti 50 000 až 100 000 obyvatel, 2) malá města – 5000 až 50 000 obyvatel, 3) vesnice – 500 až 5000 obyvatel a 4) solitéry v krajině. V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými kategoriemi tak plynulý, že je těžké mezi nimi vést jasnou hranici, proto je přiřazování realizací z přechodových zón víceméně závislé na pocitovém vnímání toho kterého sídla. Stejné členění zachovává i následující výběr v této závěrečné publikaci. Z velkého množství staveb, které jsme měli možnost navštívit a které dokládají často mimořádnou úroveň architektury mimo velká centra, snad tato knížka nabízí to nejzajímavější. Zdeňka Němcová Zedníčková 16 ON THE JOURNEYS WITHIN THE PROJECT MĚSTO / CITY Within the project, pedagogues and students of the TUL interviews with local architects working outside major centres, Faculty of Arts and Architecture, seeking answers to a number as well as interviews with users of the buildings visited, all of current issues related to contemporary architectural contributed to the creation of a more comprehensive image production in regions outside the traditional centres, travelled of the development of construction outside the centres in the to many European countries, as well as outside Europe. last 20 years – the period on which the project focuses. For the purposes of the project, we divided the surrounding European countries into three mapped areas: Own trips and visits to implementations are indispensable to an architect and crucial for the critical evaluation of 1) Northwestern Europe, buildings. Media images of buildings can only provide 2) Southwestern Europe incomplete information. This is often distorted – for example, 3) Eastern Europe flaws in the beauty of an image are removed, deleted. The We selected two very different countries as non-European representatives – Japan and Chile – both known for a high quality of modern architecture. Foreign research trips were divided into two categories, media also usually fail to capture the broader context of a structure, to provide sufficient information for a proper assessment of the interaction of the building with the surrounding development or landscape. They also do not lecturers’ trips attended only by pedagogues of the Faculty capture the influence of time, climate or users on the aging of of Arts and Architecture, and student trips, where students of the structure. The implementations are presented in the media architecture also participated with lecturers. Students were as still fresh, unused and uninhabited, while architecture must also actively involved in the preparation of the programme and also prove its quality over time and usage. The possibility the processing of output from the excursions. of authentic encounters with the buildings in their real The first lecturers’ trip was to Western Europe, through Germany, Holland, Belgium, France, Ireland and Luxembourg. environment was most important. The results of the visits were processed primarily in Six pedagogues participated in this excursion. Other trips the form of publications – guides to the individual regions. included a smaller number of participants and covered Selected implementations that impressed us both by their smaller areas. After the second lecturers’ trip to Scandinavia quality and their relationship to a given location were (Sweden, Norway and Finland), four student trips followed – to presented in them, together with other texts. For clarity and Ireland, Denmark, Norway and Germany. These were followed easier comparison, these structures in individual publications by two non-European lecturers’ trips, to Japan and Chile. were always classified into one of four categories, according Southwestern Europe was covered in lecturers’ and student to the size of the settlement in which they are located. trips to Spain, Portugal, Austria, Slovenia, Switzerland and These categories are: Italy. Eastern Europe was covered by lecturers’ and student City – settlements with a population of roughly 50,000 trips to Poland, Slovakia and Ukraine, by lecturers’ trips to to 100,000 the Baltic States (Latvia, Lithuania, Estonia), Hungary and Town – population between 5,000 and 50,000 Romania, and a student trip to Bulgaria. This concluded the Village – population between 500 and 5,000 series of trips abroad, organised by the TUL Faculty of Arts Solitary structures in the landscape. and Architecture. In reality, however, the transition between the different However, it is necessary also to add to these trips the categories is so imperceptible that it is hard to delineate tours organised by the project partner, Architectura Civic clear boundaries. So the classification of implementations in Association. These tours also led to remote areas in Austria transitional zones is more or less dependent on the perception and Switzerland, to view contemporary architecture in the of a particular place. mountainous environment, as well as to the wine regions of Slovakia, Hungary and Austria for the superb architecture which is now connected to wine production. During the two years, all these trips enabled the coverage of large areas of (not only) neighbouring countries and a sufficiently large representative sample of architectural implementations. Visits to quality regional architecture, 17 The same classification is also preserved in the following selection in this final publication. Out of the large number of buildings that we had the opportunity to visit and that often show an extraordinary level of architecture outside the major centres, this booklet presents probably the most interesting. Zdeňka Němcová Zedníčková MĚSTO —— CITY 18 19 Liberec /106 000 OBYV./ ČR Informační centrum Technické univerzity v Liberci Jiří Suchomel, Vladimír Balda, Marie Procházková, 2004–2007 Město Liberec je dnes správním centrem jednoho ze čtrnácti krajů České republiky. Jeho roli regionálního centra výrazně umocňuje přítomnost vysoké školy, která od roku 1995 – po výrazném rozšíření počtu svých fakult – nese název Technická univerzita v Liberci. Řada jejích oborů má však nadregionální význam i úroveň, mezi nimi jistě i Fakulta umění a architektury, založená v roce 1994 (tehdy pouze jako Fakulta architektury), po Praze a Brnu třetí místo vysokoškolské výuky architektury v ČR. Architektonická výuka v Liberci mohla ovšem navázat na místní tradici mimořádně kvalitní tvorby ateliéru SIAL, vedeného od šedesátých let 20. století architektem Karlem Hubáčkem. Kolem něj a jeho kolegy Miroslava Masáka se v tzv. Školce SIAL již od sedmdesátých let shromažďovala silná skupina mladých architektů, z nichž mnozí se později stali nejen renomovanými tvůrci, ale i profesory na domácích či zahraničních vysokých školách (Mirko Baum, Martin Rajniš, Jiří Suchomel, Zdeněk Zavřel). Okrajová poloha Liberce za předchozího režimu, poněkud stranou centrálního dozoru (a samozřejmě silná osobnost Karla Hubáčka) tak tehdy možná paradoxně přispěla k svobodnějšímu vývoji okruhu architektů, kteří se pak prosadili v měřítku celostátním, či dokonce mezinárodním. Nová budova Informačního centra Technické univerzity se přes údolí a město dívá k horizontu s vrcholem hory Ještěd s proslulým vysílačem od Karla Hubáčka z roku 1974 – jako by zde autor a zakladatel liberecké fakulty architektury Jiří Suchomel Liberec /population: 106,000/ Czech Republic Information Centre of the Technical University of Liberec Jiří Suchomel, Vladimír Balda, Marie Procházková, 2004–2007 Today Liberec is the administrative centre of one of the 14 regions of the Czech Republic. Its role as a regional centre is strengthened by the presence of a university, which was named the Technical University of Liberec in 1995 after a significant increase in the number of its faculties. Many of its departments are significant even beyond regional borders, among these is also the Faculty of Arts and Architecture, founded in 1994 (then only the Faculty of Architecture), which is third in importance, after Prague and Brno, for university education in Architecture. Architectural education in Liberec could of course follow the local tradition of the exceptional quality production of the SIAL studio, founded in the 1960s and run by Karel Hubáček. Since the 1970s, an effective group of young architects has gathered around him and his colleague, Miroslav Masák, in what is known as the SIAL Kindergarten. Many of these later became renowned architects and professors at Czech and foreign universities (M. Baum, M. Rajniš, J. Suchomel, Z. Zavřel). The peripheral location of Liberec, (rather off the central surveillance of the former regime) as well as the strong personality of Karel Hubáček has paradoxically contributed to the freer development of a circle of architects, later to be recognised on national and international levels. MĚSTO 20 21 CITY vzdával přes vzdálenost prostoru a času hold svému učiteli. Blízkost k linii architektury SIAL cítíme i v promyšlené konstruktivní složce stavby, která zůstává viditelná a jasně čitelná: v šikmých sloupech, které nesou jednotlivá rozšiřující se podlaží, v kontrastu svislé betonové stěny a vykloněného zaobleného skleněného pláště, v linii terasy, jejíž křivka se zčásti promítá i do interiéru vstupní haly. Na rozdíl od ještědského vysílače ovšem tato novostavba nemíří k nebi špičkou, ale naopak směrem vzhůru se rozšiřuje a má tak podobu obráceného a z jedné stany oříznutého kuželu. Důvodem byla především prostorová situace uprostřed starších univerzitních budov. Výrazná vertikála již při příchodu ke kampusu signalizuje nový střed, svislá boční stěna, kromě své statické funkce, je logickou odpovědí na těsné sousedství starší budovy, zatímco vyklonění podtrhuje význam stavby a zároveň zvětšuje použitelnou podlahovou plochu, aniž by stavba příliš ubírala parteru. Zatímco v horních patrech jsou kanceláře rektorátu a v suterénu zasedací místnost s částečným horním prosvětlením kruhovým světlíkem, v přízemí a v prvním patře jsou funkce navazující na běžný provoz kampusu: kromě recepce a informačních kontaktních bodů je zde příjemná kavárna, přímo přístupná i z venkovní terasy. Svým celkovým tvarem a propojením s vnějším prostorem tak stavba zároveň formuje vznikající náměstí jako nové centrum univerzitního kampusu. /PK/ Svatopluk Sládeček (ed.), Česká architektura 2007–2008 (ročenka). Praha 2008, s. 84–89. The new building of the TUL Information Centre looks across a valley and the city towards the horizon with the Ještěd peak and its famous TV tower, designed by Karel Hubáček in 1974. It is as if the architect and founder of the Faculty of Architecture, Jiří Suchomel, is paying tribute over time and space to his mentor. We also feel the affinity with the line of SIAL architecture in the ingenious structural elements of the building, which are visible and clearly legible: the transverse poles supporting the dilative storeys; the contrast of the vertical concrete wall and tilting rounded glass surface; the terrace line, whose curve is also partly projected into the interior of the foyer. Unlike the Ještěd TV tower, the peak of this new building does not point skywards, but becomes wider towards the top, shaped like an upside-down half-cone. The spatial possibilities in the centre of the older university buildings were the reason for this. The distinctive vertical line indicates the new Centre even before one enters the campus. The vertical side wall, besides its static function, also corresponds with the adjacent older building, while the tilt highlights the purpose of the building and at the same time enlarges the floor space, but not at the expense of the parterre. The Rector’s offices are on the upper floors and, in the basement, there is a meeting room with lighting provided by a round skylight. On the ground and first floors are the areas for the daily administration of the campus: besides the Reception and Information Point, there is a cosy cafe also accessible from the outdoor terrace. By its shape and interconnection with the outer spaces, the building also characterises the growing square as the new centre of the university campus. /PK/ Svatopluk Sládeček (ed.), Česká architektura 2007–2008 (yearbook). Prague 2008, p. 84–89. www.archiweb.cz MĚSTO 22 23 CITY Kristianstad /81 000 obyv./ Norsko Kilden – divadlo a koncertní sál ALA architects Ltd + SMS architects AS, 2011 Centrum múzických umění Kilden stojí v jižním Norsku, na hraně přístavu města Kristianstad, co do velikosti srovnatelného s Libercem. Město má i univerzitu, jejíž součástí je fakulta umění, nabízející mimo jiné studia dramatického umění a hudby. Návrh vzešel z architektonické soutěže. Nové centrum poskytuje prostor jak pro místní amatéry, tak pro mezinárodní hvězdy. Budova má celkem čtyři sály. Největší z nich je koncertní, s téměř dvanácti sty místy, se špičkovým akustickým prostředím a technologiemi pro libovolné druhy hudebních produkcí. Je sídlem místního symfonického orchestru, ale hostují v něm hudební tělesa z celého Norska i ze zahraničí. Divadlo pro činohru a operu má zhruba sedm set míst a pohyblivé orchestřiště a působí v něm stálý soubor. Víceúčelový sál s kapacitou dvou set sedících nebo čtyř set stojících diváků a komorní sál se sto sedadly mají uspořádání klasických black boxů a umožňují experimentální produkce různých druhů. Sály jsou snadno přístupné z rozsáhlého, velkoryse proskleného foyer se dvěma bary a kavárnou a s výhledem na přístav. Jednoduchý kvádr zapadá do industriálního prostředí. Je narušen zvlněným klínem hmoty sálů, který prorůstá skleněnou fasádou foyer. Tento svérázný dřevěný útvar je odkazem na mořské prostředí a dává budově nezaměnitelnou tvář. Jako zjevení se uplatňuje v dálkových pohledech a zásadním způsobem pozitivně ovlivňuje prostorový účinek i akustiku foyer. Kristianstad /population: 81,000/ Norway Kilden – Theatre and Concert Hall ALA architects Ltd + SMS architects AS, 2011 The Kilden Performing Arts Centre is situated in southern Norway on the outskirts of the port city comparable in size to Liberec. The city also has a university which includes the Faculty of Art, offering, among others, studies in Drama and Music. The proposal was the result of an architectural contest. The new Centre provides a venue for both local amateur and international performers. The building has a total of four halls. The largest, seating almost 1,200, comprises top-quality acoustics and technologies for all types of musical productions. It is the seat of the local symphony orchestra, as well as hosting musical ensembles from the whole of Norway and abroad. The theatre for drama and opera seats approximately 700 and boasts a movable orchestra pit and permanent theatrical company. The multi-purpose hall, with a seating capacity of 200 and a standing capacity of 400, and the chamber hall seating 100, both have an arrangement of classic black boxes and stage various genres of experimental productions. All the halls are easily accessible through a vast, glazed foyer with two bars, a café and harbour view. The simple structure blends in with the industrial surroundings. It is interrupted by the undulating wedge of the mass of halls which arises from the glass facade of the foyer. This peculiar wooden MĚSTO 24 25 CITY Centrum stálo v přepočtu více než pět miliard Kč. To je částka významná i pro bohaté Norsko. Česká republika dnes v krajských městech srovnatelná zařízení stavět nedokáže, i dlouho připravovaná nová pražská koncertní síň se asi bude této úrovni obtížně blížit. Touto stavbou se ale jinak nepříliš významné město dostalo na kulturní mapu Evropy. /JS/ www.ala.fi/works/project/88-kilden www.dezeen.com/2012/03/30/kilden-performing-arts-centreby-ala-architects www.domusweb.it/en/news/2012/03/30/ala-architects-kilden-concert-hall.html shape is a reference to the marine environment and gives the building its striking appearance. It is like a revelation, enhancing the distant views and impressively affecting the spaciousness and acoustics of the foyer. The Centre cost the equivalent of more than five billion CZK. Such a sum is significant, even in wealthy Norway. At the present time, the Czech Republic cannot build comparable facilities in regional cities. Even the new concert hall, long planned for in Prague, will hardly reach the level of this structure, which has put this city of otherwise little importance on to the cultural map of Europe. /JS/ MĚSTO 26 27 CITY Bellinzona /17 363 obyv./ Švýcarsko Pevnost Castelgrande a propojení s náměstím Piazza del Sole Aurelio Galfetti – Rolf Laüppi, Luigi Pellegrini, 1981–2000 Bellinzona, metropole švýcarského kantonu Ticino, je již od roku 2000 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, do něhož byla zapsána především kvůli svému autentickému pozdně středověkému opevnění. K důmyslnému fortifikačnímu systému patří i tři mohutné gotické hrady Castelgrande, Montebello a Sasso Corbaro. Castelgrande leží na vrcholu strmé skály a přístupová cesta k němu mohla vést pouze po povlovnějším jižním svahu. Nové náměstí Piazza del Sole, které dole v městě vznikalo v 19. století na sever od hradeb, tak bylo od pevnosti zcela odříznuto. Vztah náměstí a hradu se změnil až v devadesátých letech 20. století, když významný švýcarský architekt Aurelio Galfetti obě výškové úrovně propojil a zpřístupnil prostory hradu veřejnosti. Galfetti navrhl nový vstup vedoucí z náměstí přímo na nádvoří hradu Castelgrande, a to prostupem skrze skálu. Do skalní stěny, tyčící se kolmo nad náměstím, vložil betonovou hmotu vstupu s úzkou převýšenou rýhou, která připomíná předimenzovanou klíčovou dírku. Na ni navazuje dlouhá chodba do nitra skály, ústící do temného, klenutého prostoru kruhového půdorysu. Odtud míří vzhůru šachta s výtahem a schodištěm. Světlo dopadající shora je jediným zdrojem osvětlení, které se v útrobách skály nachází. Jeho sílící intenzita provází návštěvníka až na výstupní Bellinzona /population: 17,363/ Switzerland Castelgrande Fortress and Connection to Piazza del Sole Aurelio Galfetti / Rolf Laüppi, Luigi Pellegrini, 1981 – 2000 Bellinzona, a city in the Swiss canton of Ticino, has been a UNESCO World Heritage Site since 2000, when it was listed primarily for its authentic late medieval fortifications. The ingenious fortification system includes three large Gothic castles: Castelgrande, Montebello and Sasso Corbaro. Castelgrande is perched atop a steep cliff, with the access road to it leading on towards the more gradual southern slope. The Piazza del Sole, a square which originated down in the city, north of its walls in the 19th century, was thus completely cut off from the fortress. The relationship of the square and Castle only changed in the 1990s, when renowned Swiss architect, Aurelio Galfetti, linked the two levels, making the Castle premises accessible to the public. Galfetti designed a new entrance leading from the square directly to the courtyard of Castelgrande, that is, through the rock. Into the rock wall, towering steeply above the square, he placed the concrete mass of the entrance with a narrow elevated groove resembling an oversized keyhole. This is followed by a long corridor in the rock, leading to a dark, vaulted circular space. From here, the entrance route continues by lift and stairway. The light falling from above is the only source MĚSTO 28 29 CITY úroveň hradního nádvoří. Galfetti pojal svůj návrh jako současnou vrstvu, jednu z mnoha překrývajících se struktur, které se na podobě města v jeho historii podílely. Betonová šachta prostupující nitrem skály, surový materiál a prosté tvarosloví může na první pohled vypadat jako zásah brutální a necitlivý, ale ve vztahu k tvrdému kamennému masivu je vlastně zásahem velmi kontextuálním. Castelgrande je ze tří bellinzonských pevností nejstarší a nejrozsáhlejší. Dnešní podobu dostal v letech 1992–2000, kdy celý hradní komplex prošel velmi kvalitní kompletní rekonstrukcí, navazující na zmíněnou realizaci nového vstupu z náměstí Piazza del Sole. Projektem hradních úprav byl opět pověřen Aurelio Galfetti. Restaurátorským způsobem očistil, zakonzervoval nebo dotvořil stávající struktury: hrad, hradby, cesty, skály, vinice. Poté do staré vrstvy vnesl velmi citlivým způsobem současné, ale natolik jemné a kvalitní zásahy, že jejich včlenění do prastarých kamenných zdí působí naprosto přirozeně. Od nového vstupu na hradní plošinu od výtahové šachty vede kamenná rampa ukončená kruhovou prohlubní, z níž se cesty rozbíhají po hradním nádvoří. Samotné vnitřní nádvoří pojal jako volnou zatravněnou plochu s několika solitérními stromy a plastikami současných umělců. Vstup do vlastního objektu hradu začíná návštěvnickým centrem ve vysokém kamenném prostoru, kde se vysoko nad hlavami návštěvníků vznáší tajemný baldachýn. Toto majestátní foyer Galfetti propojil s restaurací v hradním sklepení, stálou expozicí v jižním křídle a kongresovým centrem s galerií v přestavěné zbrojnici. Na východní ravelin nad původní hradní cestu usadil venkovní restauraci. Z obranných věží, černé a bílé, vznikly vyhlídkové věže poté, co do nich vložil pohodlná ocelová schodiště. Hradní úpravy pojal ve stejném duchu jako novou bránu do hradu, jako další vrstvu překrývajících se etap vývoje Bellinzony. Jak sám autor říká, našel v procesu vrstvení opravdovou krásu, a tak ji svým zásahem nechtěl narušit. Galfettiho propojení minulosti a současnosti, používání současných materiálů vedle původních, oceli, surového betonu a kamene, i jeho novodobého tvarosloví do historického prostředí je srovnatelné s uvažováním a citlivým přístupem k obnově památek Carla Scarpy. Stejně jako Scarpovy jsou i Galfettiho nové konstrukce a objemy přiznané, a přesto neokázalé, přirozené a skromné. O co brutálnější se jeví prostup betonovou šachtou vedoucí z náměstí, o to jemnější jsou nové úpravy vlastní historické pevnosti. /JJ/ of illumination within the bowels of the rock. Its growing intensity accompanies the visitor up to the entry level of the Castle courtyard. Galfetti conceived his proposal as a current layer, one of the many overlapping structures participating in the appearance of the city. The concrete shaft penetrating through the heart of the rock, the rough materials and simple architectural language may at first glance seem like a severe and insensitive act, but in relation to the hard stone massif, is actually a very contextual intervention. Castelgrande is the oldest and largest of the three Bellinzona fortresses. It received its present-day appearance between 1992 and 2000, when the entire Castle complex underwent a high quality, intricate reconstruction, subsequent to the aforementioned construction of the new entrance from Piazza del Sole. The project of the Castle alterations was again entrusted to Aurelio Galfetti. By way of restoration, he cleaned, conserved or complemented existing structures: Castle, fortification walls, roads, rocks, vineyards. Then he sensitively introduced to the old layer the contemporary, but such fine, quality alterations, that their incorporation into the ancient stone walls seems absolutely natural. A stone ramp leads from the lift shaft of the new entrance to the Castle plateau. The ramp ends with a circular hollow from which roads diverge into the Castle courtyard. The architect conceived the inner courtyard as an open grassed area with several solitary trees and sculptures by contemporary artists. The entrance to the actual Castle building starts at the Visitors’ Centre, which is located on a high stone space with a mysterious canopy floating above the heads of visitors. Galfetti connected this majestic foyer with the restaurant in the Castle cellars, a permanent exposition in the South Wing and a Congress Centre with Gallery in the reconstructed Armoury. He placed an outdoor restaurant on the eastern ravelin above the original Castle road. The black and white defensive towers were transformed into observation towers after convenient steel staircases were fitted in the interiors. Galfetti conceived the Castle alterations in the same spirit as the new Castle gate, as another layer in the overlapping stages of the development of Bellinzona. As the creator himself says, he discovered true beauty in the process of layering, so did not want to disrupt it by his intervention. Galfetti’s linking of the past with the present, his use of contemporary materials along with the original ones, steel, rough concrete and stone, as well as his modern architectural language in the historical environment, is comparable to Carlo Scarpa’s thinking and sensitive approach to monument restoration. Like Scarpa’s, Galfetti’s new structures and dimensions are vast, yet unpretentious, natural and modest. The harshest appears to be the penetration of the concrete shaft leading from the square, the more subtle are the new alterations to the historical fortress itself. /JJ/ www.aureliogalfetti.ch MĚSTO 30 31 CITY Opole /126 748 obyv./ Polsko Ústřední polsko-německá knihovna Caritas Malgorzata Pizio-Domicz, Antoni Domicz, 2001 Německá minorita je na polském území velmi početná a nejvíce obyvatel, kteří se hlásí k německé národnosti, najdeme v Opolském a Slezském vojvodství. V městě Opole se sdružuje nejvíce německých spolků a organizací z celého Polska. Je proto logické, že pro sídlo knihovny společné pro oba národy bylo vybráno právě město Opole. Polskoněmecká knihovna Caritas se současně stala symbolem vzájemného usmíření. Její budova se nachází v historickém centru Opole v místě, které svého času patřilo ve městě k nejzanedbanějším. Bývala zde neudržovaná stavba z režného zdiva, zbořeniště a proluka. Budova knihovny je složena ze tří částí, které jsou odděleny funkčně, konstrukčně i převládajícím materiálem. Původní historická stavba byla rekonstruována i se zachováním fasády z režných cihel. Na další třetině pozemku je postavena novostavba z betonu a s fasádou vykloněnou do úzké ulice. Extrovertnější přístup k architektuře si autoři mohli dovolit s ohledem na funkci a význam budovy. Střední část obě budovy spojuje a díky použití skla na střechu a pro obvodové stěny je zde umístěna velmi světlá a vzdušná vstupní hala. Skleněná hala svojí transparentností a nehmotností odkazuje na proluku, která se v těchto místech dlouho nacházela. Tento architektonický koncept podporuje i povrch podlahy v hale z kostek malého formátu používaných na dláždění chodníků. Opole /population: 126,748/ Poland Central Polish-German Caritas Library Malgorzata Pizio-Domicz, Antoni Domicz, 2001 The German minority in Poland is very large, with the majority of the population in the entire country who declare German nationality being resident in the Opole and Silesian Voivodeships. Most of the German clubs and organisations in Poland are to be found in the city of Opole. It is therefore logical that Opole was the city chosen as the seat of the Library common to both nations. At the same time, the building of the Polish-German Caritas Library became a symbol of PolishGerman reconciliation. The Library building is located in the historical centre of Opole in a site which was once one of the most neglected in the city. There was an unmaintained building with bare walls, ruins and a vacant lot here. The Library is composed of three sections that are separated functionally, structurally, as well as by their predominant materials. The original historical building was renovated with the preservation of the facade of ecru bricks. The newly erected concrete building with facade tilted towards the narrow street is situated on the other third of the land. The architects could afford this more extroverted approach to architecture, taking into consideration the role and significance of the building. The central section connects both buildings and, due to the use of glass in the MĚSTO 32 33 CITY Vertikální členění fasády není pouze formálním ornamentem, ale vodorovné linie na fasádě zobrazují modul, který je v celé stavbě dále důmyslně rozvinut od konstrukce až po interiér. Modul má výšku 1,1 m a v každém patře se zopakuje celkem třikrát. Ve výšce 1,1 m nad podlahou (úroveň prvního modulu) najdeme v budově všechny parapety, madla zábradlí, ale také desku informačního pultu v hale nebo kliky u dveří. Výšku 2,2 m mají v novostavbě všechna nadpraží oken a dveří. Sečtením výšky tří modulů dohromady se dostaneme na hodnotu 3,3 m, která odpovídá konstrukční výšce podlaží. Novostavba polsko-německé knihovny v Opoli dobře ukazuje, že i v místě s původní městskou zástavbou se dá navrhovat a stavět bez prvoplánových reminiscencí na historické stavby. /VB/ www.domicz.opole.pl roof and external walls, the very light and airy entrance hall is situated here. The glass hall with its transparency and intangibility refers to the vacant lot which this site had so long been. This architectural concept is also supported by the lobby floor surface of small cobblestones, also used on the paved walkways. The vertical division of the facade is not only a formal decoration, but the horizontal lines on the facade display the module which is ingeniously developed throughout the entire building from outer structure to interior design. The module has a height of 1.1 metres and is repeated three times on each floor. All parapets, handrails as well as doorknobs and the information panel in the lobby are at a height of 1.1 metres above the floor (the level of the first module). All the windows and doors in the building have a height of 2.2 metres. The sum of the height of the three modules together is 3.3 metres, which corresponds to the structural height of the floors. The new building of the Polish-German Library in Opole is a good demonstration of the fact that, even on a site with original urban development, it is possible to design and build without calculated reminders of the historical buildings. /VB/ MĚSTO 34 35 CITY Ašija /93 094 obyv./ Japonsko Bytový dům Minoru Takeyama, 1995 Ašija je město rozkládající se mezi Ósakou a Kóbe, s nimiž splývá v jednu aglomeraci obepínající Ósackou zátoku. Již od počátku, kdy byla oblast Ašija určena k městské zástavbě, se zde na svazích kopců shlížejících na Ósackou zátoku začalo s výstavbou velkých rodinných vil s bazény a tenisovými kurty. Díky množství celebrit, které zde žijí, se městu přezdívá japonské Beverly Hills. Status města získala Ašija v roce 1940. A je jediným městem v Japonsku, kde místní vyhláška zakazuje provozování heren, zábavních podniků i průmyslových objektů. V roce 1995 bylo město velmi poničeno velkým zemětřesením v Kóbe. V místě, které je blíže horám než zátoce, poblíž páteřní silnice a nedaleko centra s radnicí vznikl v rámci obnovy města po zemětřesení i bytový dům od Minoru Takeyamy. Tento dům není typickým japonským bytovým domem, ale odpovídá vyššímu standardu lokality. Je vybaven velkorysou vstupní halou ve zvýšeném přízemí, otevřenou přes dvě podlaží, i vlastním podzemním parkováním. Půdorysy bytů jsou ve srovnání s běžnou japonskou bytovou výstavbou velkorysé (na vstupním podlaží jsou pouze dva velké čtyřa pětipokojové byty), byty jsou dělené na klidovou-soukromou a návštěvní-veřejnou část se samostatnými vstupy a jsou doplněné malými terasami. Dům působí velice pevně a uzavřeně, jako hrad, a skýtá svým obyvatelům maximální soukromí, a to i na terasách, které díky svému zapuštění do hlavního objemu nejsou z ulice téměř patrné. Jediným otevřeným prvkem je vstupní hala, která se uprostřed čelní fasády otevírá do ulice přes dvě patra vysokým prosklením. Je skrze ni vidět až do malé japonské zahrádky na opačné straně domu. Stavba citlivě reaguje na fakt, že Ashiya /population: 93,094/ Japan Town House Minoru Takeyama, 1995 Ashiya is a city situated between Osaka and Kobe, with which it merges into a single agglomeration encompassing Osaka Bay. Right from the outset, when the Ashiya area was intended for urban development, the construction of large family villas with swimming pools and tennis courts started here on the slopes of the hills looking down on Osaka Bay. The city is called the Japanese Beverly Hills because of its number of celebrity residents. Ashiya received city status in 1940. It is the only Japanese city where local regulation prohibits the operation of casinos, entertainment enterprises and industrial buildings. In 1995, the city was badly damaged by the major earthquake in Kobe. During reconstruction of the city after the earthquake, a residential building designed by Minoru Takeyama was created on a site which is closer to the mountains than the bay, near an arterial road and not far from the centre and City Hall. This building is not a typical Japanese apartment block, but corresponds to higher quality standards. It features a generous entrance hall on the elevated ground floor, open across two floors, as well as private basement parking. Compared to the usual Japanese residential structures, the flat layouts are spacious (there are only two 4- and 5bedroomed flats on the ground floor). Residential units are complemented with small terraces and divided into quiet or private areas and visitors’ or public areas, with separate entrances. MĚSTO 36 37 CITY se nachází ve čtvrti rodinných domů, a i přes svou rozlehlost nepůsobí v měřítku vilové zástavby rušivě – především díky tomu, že celý objem je velmi členitý. Na základní celistvý objem nižšího betonového kvádru je nasazena srostlice objemů opláštěných černě natřeným dřevem, které klínovitě sestupují až do přízemí. Vedle prosklení vstupní haly sestupuje k zemi i černý čtyřpodlažní válec. Jednotlivé objemy srostlice mají sedlové a pultové střechy a jsou jakousi stylizovanou skupinkou domů – osadou shromážděnou okolo válcové věže, a mohou tak připomínat i hradní cimbuří. Díky své uzavřenosti působí archaickým dojmem a dodávají stavbě pocit stability a bezpečí. Tuto základní kompozici doplňují další detaily. Čtvercový rastr dřevěných rámů, někde vyplněných mléčným sklem, tvoří pohledově stínící paravány či pergoly teras a větších oken. Z betonové části stavby vystupují zpod oken betonové klíny a nad oknem stínící stříšky z ocelového plechu. Beton základní hmoty je členěn zářezy a v přízemí má hrubší strukturu. Střešní terasy lemuje přerušovaná řada dřevěných žeber pergoly. Minoru Takeyama patří nejen k významným japonským architektům, ale vysoce respektovány jsou i jeho teoretické práce. V jeho realizacích se odráží jeho zájem o symbolický jazyk architektury, jeho schopnost číst a dešifrovat japonské městské prostředí a porozumění proměnlivosti japonských měst. Bytový dům v Ašiji může být kvalitním partnerem jak současné drobné vilové zástavbě, tak i možným budoucím větším hmotám – což dobře dokládá i jeho souznění s novější bytovou stavbou, která vyrostla v sousedství. I přesto, že je stavba již téměř dvacet let stará, vypadá až na pár detailů velmi svěže a současně. /ZZ/ The building gives a very solid and closed impression, like a castle, providing the utmost privacy to residents, even on the terraces that are almost invisible from the street, as they are recessed into the main structure. The only open element is the entrance hall which opens on to the street in the centre of the facade through a glassed two-storey high wall. It is possible to see the small Japanese garden through it, on the opposite side of the building. The structure sensitively interacts with its location in a quarter of family houses and, despite its vast size, does not disturb the scale of the villa development – primarily because the whole building is very rugged. The basic compact volume of the lower concrete cuboid serves as a pedestal for the group of structures clad in black-painted wood, descending in wedges to the ground floor. In addition to the glazed wall of the entrance hall, the four-floor cylinder also descends into the ground. Individual volumes of the compound structure have saddle and aisle roofs and are a kind of stylized group of houses – a settlement assembled around the cylindrical tower, thus also resembling castle battlements. Due to their closeness, they seem archaic, evoking the feeling of stability and safety. Other details also complete this basic composition. The square grid of wooden frames, in places filled with frosted glass, forms visually shielding screens or pergolas of the terraces and larger windows. Concrete wedges protrude below the windows from the concrete part of the structure, the shade canopies above the windows are of steel sheets. The concrete of the basic mass is segmented by notches and its structure is rougher on the ground floor. The roof terraces are bordered by a broken line of the wooden ribs of the pergola. Minoru Takeyama is a leading Japanese architect, also highly respected for his theoretical works. His implementations reflect his interest in the symbolic language of architecture, his ability to read and decipher Japanese urban environment and his understanding of the variations in Japanese cities. The residential building in Ashiya could be a quality partner both for small villa development and possible future larger structures – as is well demonstrated by its harmony with the newer apartment buildings that have arisen in the neighbourhood. Although the structure is almost 20 years old, apart from a few details, it still looks very fresh and contemporary. /ZZ/ MĚSTO 38 39 CITY Cork /119 143 obyv./ Irsko Univerzitní galerie Lewise Gluckmana O’Donnell & Tuomey Architects, 2005 Druhé největší město Irské republiky Cork leží na jihozápadním pobřeží, při ústí řeky Lee do moře. Historické centrum Corku, který byl vždy významným přístavem, se rozkládá na ostrově tvořeném dvěma rameny řeky. K jednomu z těchto ramen přiléhá kampus prestižní University College Cork (UCC), pětihvězdičkové univerzity v hodnocení QS, konkurující svou kvalitou nejlepším světovým univerzitám. Univerzitní kampus přináší do historického jádra města moderní architekturu. U hlavního vstupu do areálu univerzity z Western Road, v krásném prostředí parku mezi stromy na břehu řeky, tvoří výraznou dominantu a pomyslnou bránu do historické části kampusu nová budova univerzitní umělecké galerie. Budova usazená v zeleni svou spodní částí – platformou – plynule propojuje dvě rozdílné výškové úrovně terénu, stoupající z parku od řeky do centra kampusu. Ve spodní části, obložené v Irsku typickým vápencem, se nachází restaurace otevírající se do parku. Nad ní se na subtilních sloupech vznáší kompaktní, americkým dubem obložená hmota vlastních výstavních prostor, přednáškových sálů a galerijního obchodu. Hlavní vstup galerie stoupá z platformy skleněným krčkem ve směru od centra kampusu. Světlo do galerijních prostor vpouští okna šikmo vystupující v různých směrech ze zaoblených rohů hlavní hmoty. Budova nabízí čtyři výrazně rozdílné hmotové kompozice na hlavních pohledových osách, velmi citlivě reagující na své okolí. Ve směru od řeky je nejvýraznějším prvkem Cork /population: 119,143/ Ireland University College Cork, Lewis Gluckman Gallery O’Donnell & Tuomey Architects, 2005 Cork, the second largest city in the Republic of Ireland, is situated on the south-western coast, at the mouth of the Lee River. The historical centre of Cork, which has always been an important port, lies on an island formed by two branches of the river. Bordering one of these branches is the campus of the prestigious University College Cork (UCC), a five-star university according to QS evaluation, competing in quality with the best international universities. The University campus introduces modern architecture to the historical core of the city. At the main entrance to the grounds from Western Road, in the beautiful environment of a park among trees on the river bank, the new building of the University Art Gallery forms a distinctive landmark and imaginary gateway to the historical part of the campus. The building with its base set in greenery, smoothly connects two different levels of the terrain arising from the park in the direction from the river towards the centre of the campus. The lower section, clad in the limestone typical of Ireland, comprises a restaurant opening out towards the park. The compact mass floats above on subtle columns, clad in American oak. It comprises the University’s own exhibition premises, lecture theatres and Gallery shop. The main MĚSTO 40 41 CITY rampové schodiště vytvářející téměř dojem tunelu a umocňující vstup do kampusu. Pohledu z parku dominuje vznášející se dřevěná krychle se zaoblenými rohy. Ve směru od kampusu je hlavní hmota prořezána a odlehčena prosklením a nabízí průhled k řece. Nejmasivněji působí budova ze strany od obslužného vjezdu, kde obě části stavby propojuje šestipatrový vápencový blok. /ZZ/ www.e-architect.co.uk www.mimoa.eu entrance to the Gallery arises from the base through a glass “neck” in the direction away from the campus centre. Light penetrates the Gallery premises through windows protruding askew in various directions from the rounded corners of the main mass. The building comprises four distinctly different compositions of masses on the main visual axes, very sensitively interacting with their surroundings. Facing in the direction away from the river, the most prominent feature is the ramp steps creating almost the feeling of a tunnel and amplifying the campus entrance. The view of the park is dominated by a floating wooden cube with rounded corners. In the direction away from the campus, the main mass is dissected and lightened by glazed areas providing views of the river. The building looks most impressive from the service access road, where both sections are connected by a six-floor limestone block. /ZZ/ MĚSTO 42 43 CITY Oldenburg /160 000 obyv./ Německo Rodinný dům HHGO Sören Hanft, Jens Casper, 2009 Dům stojí na předměstí dolnosaského Oldenburgu v zahradní čtvrti, která je přehlídkou architektonicky spíše průměrných rodinných domů, postavených v období od konce šedesátých let 20. století do současnosti. Málokdo by v tomto prostředí očekával nějaký architektonicky výjimečný dům, oceněný navíc zemskou cenou za architekturu. Název domu HHGO je vlastně významovou hříčkou. V německé předválečné moderní kultuře Bauhausu se jedná o akronym následujícího významu: „Harmonie – Hygiene – Gesundheit – Orden“ (tedy harmonie – hygiena – zdraví – řád). V našem případě to však znamená Haus Hanft – Grubitzsch Oldenburg, podle příjmení investorů. Jistě je však záměrem nalézt v pojmenování domu i ukrytý moderní odkaz. Dům je poměrně rozlehlý (350 m2), stojí na kraji velkého udržovaného pozemku (přes 5000 m2), který je úhledně upraven. Majitel domu je profesor psychologie v penzi a bydlí zde se svou manželkou. Dům jim byl navržen na míru, přesně podle jejich požadavků a představ jejich synem, architektem Hanftem – byl to jeho první realizovaný projekt. Dům poskytuje manželům dostatek společného prostoru, ale také soukromí. Každý z manželů má v patře vlastní oddělenou obytnou část se dvěma pokoji (pracovnou a ložnicí) a koupelnou. Přechod z jedné části do druhé je možný po venkovní zelené střešní terase mezi pracovnami. Obě části mají samostatná schodiště i vstupy. Dům je v budoucnu možné rozdělit dostavbou příčky v přízemí na dvě samostatné, zcela oddělené části. Oldenburg /population: 160,000/ Germany HHGO Family House Sören Hanft, Jens Casper, 2009 The house is situated in a suburb of Oldenburg in Lower Saxony, in a garden district which showcases architecturally rather average family homes built in the period from the end of 1960s to the present. Few people would expect an architecturally exceptional house, even less so one presented with a provincial architectural award. HHGP, the name of the house, is actually a semantic word play. In pre-war modern Bauhaus culture, it is an acronym for: “Harmonie – Hygiene – Gesundheit – Orden” (meaning: harmony – hygiene – health – order). But in our case, it means Haus Hanft – Grubitzsch Oldenburg, according to the surname of the investors. There is of course the intention of finding a hidden modern reference too in the name of the house. The house is quite large (350 m2), situated on the edge of a big, neat and well-maintained plot (over 5,000 m2). The home-owner is a retired professor of Psychology who lives here with his wife. The house was tailor-made for them, exactly according to their requirements and ideas, by their son, architect Hanft. This was his first implemented project. The house provides ample communal living space, as well as privacy for husband and wife. On the 1st floor, each has his/ her own separate residential quarters consisting of two rooms (study and bedroom) and bathroom. It is possible to move from one part to another on the outdoor green roof terrace between the two studies. Both MĚSTO 44 45 CITY Dům sestává ze tří základních objemů s odlišnými funkcemi. Přízemí tvoří horizontální kvádr, kde je umístěna společenská (a společná) část domu: vstupní hala s krbem, obývací pokoj se zimní zahradou, kuchyň a velká jídelna. Rozměrnými prosklenými plochami je přízemí opticky propojeno se zahradou. Otvíratelné části fasády umožňují skutečné splynutí interiéru s prostředím zahrady. Horní patro domu tvoří dvě nepravidelné hmoty – samostatné obytné části manželů, které v čelní fasádě domu vytvářejí dva předstupující objemy pro technické zázemí. Mají tmavě mořený modřínový obklad, který je použit na vnější fasádě, ale částečně i v interiéru přízemí. Je tím opět podpořeno propojení interiéru a exteriéru domu. Důležitou součástí domu je zahrada. Dům byl umístěn tak, aby nedošlo ke kácení vzrostlých stromů. V zálivu skleněné fasády mezi obývacím pokojem a jídelnou je zasazen 350 let starý italský olivovník. Pohledy z jednotlivých místností jsou komponovány do zahrady a zaostřeny na její konkrétní části, například na jezírko nebo jednotlivé stromy. Kvalita této architektury ve spojení s komponovaným prostředím zahrady je mimořádná. Příčina úspěchu je zde zřejmá: investor dal první příležitost a relativní tvůrčí svobodu architektovi, kterého zná a kterému důvěřuje – svému synovi. Architekt realizoval dům snů pro své rodiče, pojal jej však také jako vlastní prezentaci a příležitost k určité pozitivní exhibici. Dům je svou velikostí, konstrukcí, materiály, provedením i rozměrem pozemku vysoce nadstandardní, což napovídá, že architekt měl relativní volnost i z hlediska nákladů. Rodina totiž v téže lokalitě odprodala stavební parcely, své někdejší zemědělské pozemky. V sousedství nyní vyrůstá, jako malý developerský projekt, několik řadových domů podle návrhu stejného architekta a nákladem stejného investora. Tím tento pozitivní vzor indukuje zkvalitnění i širší oblasti. /PJ/ sections have separate staircases and entrances. It is possible to divide the house in future with a complete partition on the ground floor into two totally separate sections. The house consists of three basic volumes with different functions. The ground floor consists of a horizontal block comprising the social (and shared) section: entrance hall with a fireplace, living room with a winter garden, kitchen and large dining room. The ground floor is optically connected with the garden through large glazed areas. Sections of the façade, which can open, enable a genuine blending of the interior and garden environment. The upper floor consists of two irregular masses – the independent residential quarters of the husband and wife that create two projecting volumes for the technical facilities. They have darkblue stained larch cladding which is used on the exterior façade, as well as also in the ground floor interior. This again highlights the connection of interior and exterior. The garden is an important feature of the home. The building was positioned in such a way as to avoid cutting down the established trees. A 350-year-old Italian olive tree grows in the alcove of the glass facade between living room and dining room. The views from individual rooms are of the garden and focused on its specific areas, for example, the lake or individual trees. The quality of this architecture in combination with the composed environment of the garden is extraordinary. The reason for the success is obvious: the investor gave the first opportunity and relative creative freedom to an architect whom he knows and trusts – his son. The architect created the house of their dreams for his parents, but conceived it also as his own presentation and an opportunity for an assured positive showcase. The house is well above average in dimension, construction, materials, implementation as well as plot size, suggesting that the architect also had relative freedom regarding cost. In this same location, the family has sold its former agricultural land as building plots. A small development project is arising in the neighbourhood, in the form of several terraced houses according to the design of the same architect and at the expense of the same investors. Thus, this positive model has induced quality improvement of a wider area. /PJ/ MĚSTO 46 47 CITY Kortrijk /75 000 obyv./ Belgie Tacktoren – rekonstrukce průmyslového objektu na umělecké centrum Stéphane Beel, Lieven Achtergael, 1994–98 Belgické město Kortrijk leží v těsném sousedství francouzských hranic. Ekonomicky vyspělejší vlámská část země je rovněž vyhlášená staletou tradicí pivovarnictví. Na severním okraji historického centra Kortrijku se nachází ostrov obtékaný řekou Lys, kde se až do minulého století nacházel pivovar, založený již v roce 1760. Pivovar ukončil svůj provoz v roce 1962 a o tři roky později následovala demolice části areálu. V roce 1976 odkoupilo část budov město a rozhodlo se je využít ke kulturním účelům. Pivovarská věž Tacktoren pochází z roku 1948. Věž, která původně sloužila k tzv. hvozdění a odkud se linula vůně sladu, neumožňovala mnoho využití. Před zbouráním ji uchránili umělci vyhledávající netradiční místa. Objekt, který by jinak byl pro potřeby bydlení nebo běžný život nemyslitelný, umělcům nabízí inspirativní prostředí pracoven, ateliérů a komunitních sálů. V současnosti areál Tacktoren (dnes nazývaný Budatoren) slouží komunitě 150 umělců a 40 společností. Na počátku byl projekt Stéphana Beela, který společně s Lievenem Achtergaelem navrhl zachovat původní věž a vlastní zásahy minimalizovat na předsazenou prosklenou stěnu obsahující veškeré komunikace. Historická struktura tak mohla být pouze očištěna na železobetonový skelet a výplňové režné zdivo. Třímetrový pás Kortrijk /population: 75,000/ Belgium Tacktoren – reconstruction of an industrial object into an Art Centre Stéphane Beel, Lieven Achtergael, 1994–98 The Belgian city of Kortrijk lies in close proximity to the French border. The economically more advanced Flemish part of the country is also known for the centuries-old tradition of brewing. On the northern edge of the historical centre of Kortrijk is an island around which the Lys River flows and where, until the last century, there was a brewery which was founded in 1760. The brewery ceased operations in 1962 and, three years later, the demolition of part of the grounds followed. In 1976, the city bought part of the buildings and decided to use it for cultural purposes. The Tacktoren Brewery Tower dates back to 1948. The tower, not serving much purpose now, originally was used for malt kilning from which the scent of malt wafted. It was spared from demolition thanks to artists searching for unconventional locations. The tower, which would otherwise not have been considered for living purposes or for community life, now provides artists with an inspirational venue of workrooms, ateliers and community halls. At the present time, the MĚSTO 48 49 CITY schodišť, výtahů a záchodů vyřešil rušný provoz uměleckého centra. Stal se foyer, místem k setkávání a nabídl netušené výhledy na historické centrum Kortrijku. Nový subtilní zásah kontrastuje s hmotnou pivovarskou věží. Při pohledu z dálky lze skrze přístavbu prohlédnout a vnímat jen původní objekt. Autoři použili ocelovou konstrukci známou z průmyslových staveb. Detaily jsou prosté a funkční, bez uměleckých aspirací. Jednoduchost nové přístavby souzní s minimálními zásahy do starého objektu. Čím méně pozornost odpoutávajících detailů na budově, tím více se mohou umělci soustředit na svou vlastní tvorbu a návštěvníci na předváděné umění (v případě Tacktoren jde hlavně o divadelní a taneční představení). Dům je veřejně přístupný. /JŽ/ www.budakortrijk.be Tacktoren grounds (today called Budatoren) serves a community of 150 artists and 40 companies. At the outset, Stéphan Beel, working on the project together with Lieven Achtergael, offered to preserve the original tower and minimise alterations to the fixed glazed wall containing all the communications. The historical structure thus could only be cleaned up to the ferroconcrete skeleton and filling ecru brickwork. The three-metre belt of staircases, lifts and toilets served the busy traffic of the Art Centre. It became the foyer and meeting place, with unexpected views of the historical centre of Kortrijk. The new subtle alterations contrast with the massive brewery tower. From a distance, it is possible to see through the annex and perceive only the original structure. The architects used a steel construction known from industrial buildings. Details are simple and functional, without artistic aspirations. The simplicity of the new annex resonates with the minimal alterations to the old structure. The less attention is paid to distracting building elements, the more artists can focus on their own creations and visitors on the art presented (in the case of Tacktoren, these are mostly theatrical and dance performances). The building is open to the public. /JŽ/ MĚSTO 50 51 CITY Ventspils /41 998 obyv./ Lotyšsko Knihovna Pārventa INDIA architects, 2009 Středně velké historické město Ventspils leží na pobřeží Lotyšska. Jeho nezamrzající přístav je vhodným místem zejména pro nákladní lodní dopravu a svým ročním obratem je nejvýznamnější ze všech pobaltských států. Ekonomická situace města je nad průměrem země. Městská správa se snaží přitáhnout do města řadu kulturních a volnočasových aktivit, aby pro obyvatele usnadnila dostupnost profesionálního umění a podpořila rozvoj místních amatérských talentů a skupin. Ve městě se pravidelně pořádají velké koncerty, řada festivalů a jiných akcí s návštěvností tisíců lidí. Řeka Venta a železnice oddělují městskou část Pārventa na severu města Ventspils. Jediným pojítkem s jeho centrem je osamělý silniční most. Pomineme-li území zabrané železnicí, je tato čtvrť charakteristická množstvím zeleně mezi domy i v rozsáhlém parku. Zdejší knihovna je jednou ze sítě pěti městských knihoven. Je její nejnovější a jistě i nejreprezentativnější součástí. Knihovna slouží i jako obecněji pojaté vzdělávací a kulturní zařízení. Pořádají se zde koncerty, výstavy a jiné kulturní akce. Spolu s rekonstruovaným divadlem dělá z Ventspils skutečné regionální kulturní centrum. Je umístěna na volném pozemku v pomyslném centru čtvrti. Její zaoblené trojúhelníkové tvary a materiálové řešení exteriéru ji zřetelně odlišují od okolí a dávají jí právem vyniknout. Transparentnost proskleného obvodu pomáhá přitáhnout kolemjdoucí do vnitřku budovy. Ten je velkoryse organizován kolem centrálního volného prostoru, sloužícího jako stupňovité hlediště při kulturních programech a jako volná plocha pro povalování a čtení knih Ventspils /population: 41,998/ Latvia Pārventa Library INDIA architects, 2009 The midsized historical city of Ventspils is situated on the coast of Latvia. It is an ice-free port, particularly suitable for cargo shipping. Its annual turnover is the most important of all the Baltic states. The economic situation of the city is above the country average. The local authorities attempt to provide many cultural and recreational activities for the city, to make professional art accessible to residents and to support the development of local amateur talents and groups. Huge concerts, numerous festivals and other events attended by thousands of people are regularly held in the city. The Venta River and railroad divide the urban section of Pārventa in the north of Ventspils. The only link with its centre is a solitary road bridge. Apart from the territory taken up by the railroad, this quarter is characterised by luxuriant vegetation among the houses as well as in the large park. The local Library is one of the network of five city libraries. This is its newest and certainly most prominent branch. The Library also serves as a more generally conceived educational and cultural facility. Concerts, exhibitions and other cultural events are held here. Together with the reconstructed Theatre, it forms the real regional cultural centre of Ventspils. It is situated on a vacant plot in the imaginary centre of the district. Its design of rounded triangular shapes and exterior materials clearly MĚSTO 52 53 CITY v dobách běžného provozu. Po jeho obvodu stoupá široká spirálová rampa, vedoucí do nejvyšší úrovně knihovny s dětským oddělením. Boční stěna rampy je z části tvořena knižními regály. Hlavní čítárny najdeme v přízemí, podél proskleného obvodu budovy. INDIA architects je jedna z lotyšských mladých a nadějných kanceláří. Knihovna v Pārventa je dosud jednou z mála jejich realizovaných staveb. Po svém dokončení byla odměněna lotyšskou cenou za nejlepší vnitřní prostor. Zdá se, že výrazný architektonický koncept, vzešlý ze soutěže, byl přijat a realizován bez větších kompromisů. Stavba knihovny byla finančně podpořena společností SIA Ventspils, která se zabývá přepravou a zpracováním ropy. /JS/ distinguishes it from the surroundings, creating an impressive landmark. The transparency of the glass cladding helps to attract passers-by into the interior of the building. The interior is generously designed around a central free space which serves as a terraced auditorium for cultural programmes and as an area for relaxing and reading books in normal open hours. A wide spiral ramp arises along its perimeter, leading to the top level of the Library with the Children’s section. The side wall of the ramp is partly formed by bookshelves. The main reading rooms are situated on the ground floor, along the external glazed surface. INDIA is one of Latvia’s young, talented architectural firms. The Library in Pārventa is one of the few buildings they have completed. After completion, it was awarded the Latvian Prize for the ‘best interior space’. It appears that the distinctive architectural concept which arose from the contest was accepted and implemented without any major compromises. The construction of the Library was financially supported by SIA Ventspils, a company dealing with the transportation and processing of crude oil. /JS/ MĚSTO 54 55 CITY Narva /58 663 obyv./ Estonsko Pedagogická fakulta Tartské univerzity Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov – KAVAKAVA, 2012 Město Narva v nejvýchodnějším cípu Estonska u hranic s Ruskem má dlouhou a pohnutou historii. Pro svou strategickou polohu bylo odjakživa předmětem mocenských ambicí, dobývání a anexí ze strany snad všech silných zemí baltského regionu. Až do druhé světové války bylo v Narvě zachováno barokní staré město, vzniklé za dob největší prosperity města pod švédskou nadvládou v 17. století. Průběh bojů přinesl ke konci druhé světové války jeho téměř úplné zničení a poválečná sovětská nadvláda vedla namísto obnovy historické substance k její téměř úplné likvidaci a plošnému nahrazení socialistickými sídlišti bez respektování původní struktury města. Tento osud se vyhnul jen dvěma výrazným historickým budovám – Hermannovu hradu u řeky Narva a radnici, stojící paradoxně jako solitér bez urbanistického kontextu. Součástí poválečného vývoje bylo i vysídlení původních obyvatel a jejich téměř úplná náhrada rusky mluvícím etnikem. Intenzivní rusifikace byla podstatou sovětské politiky v Estonsku i ostatních pobaltských republikách. Dnešní obyvatelstvo Narvy proto tvoří téměř výhradně rusky mluvící lidé, v celé zemi je rusofonních obyvatel 26 %. Nejstarší a největší estonská univerzita v Tartu vybudovala v Narvě jednu ze svých fakult, specializovanou na přípravu učitelů estonských škol pro výuku v ruském jazyce. Novou budovu pro ni navrhla estonská architektonická kancelář KAVAKAVA v místě, kde stávala burza. Jejich urbanistický a hmotový koncept jedinečným způsobem Narva /population: 58,663/ Estonia Pedagogical Faculty of Tartu University Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov – KAVAKAVA, 2012 The city of Narva at the easternmost tip of Estonia near the border with Russia, has a long and turbulent history. Since time immemorial, due to its strategic position, it has been the subject of power struggles for conquest and annexation among probably all the powerful countries in the Baltic region. Until the Second World War, the Baroque Old Town of Narva had been preserved. It was founded in times of the greatest prosperity under the Swedish domination of the 17th century. By the end of War, the course of battles had resulted in the almost total destruction of the city. Post-war Soviet rule led, instead of to a renewal of historical substance, to its almost absolute liquidation and large-scale replacement by socialist housing estates, without respect for the original city structure. This fate was avoided by only two significant historical buildings – Hermann Castle near the Narva River and the City Hall, which is paradoxically a solitary building without any urban context. Post-war development also included the displacement of the original population and its replacement by a Russian-speaking ethnic group. Intensive Russification was the essence of Soviet policy in Estonia and other Baltic republics. The current population of Narva therefore consists almost entirely of Russian-speaking people, who comprise 26% of the entire country’s population. MĚSTO 56 57 CITY reagoval na podzemní zbytky původní stavby a nově interpretoval i prostor někdejšího náměstí. Namísto obnovy hmoty burzy, která z části zakrývala radnici, posunul nový objekt stranou, a tím umožnil plné pohledové uplatnění budovy radnice. Ve vtipné formální nadsázce pak architekti otiskli plastický profil někdejší fasády do bílého betonového průčelí nového domu. Jeho střecha se chová obdobně a vytváří gigantický baldachýn nad náměstím a hlavním vstupem do fakultní budovy. V podzemí náměstí byly obnoveny a využity některé prostory bývalé burzy. Upravený prostor náměstí ožil a je využíván pro koncerty a jiné akce. Nová budova tak elegantně vyznačuje neexistující burzu jako prázdný prostor a zároveň poskytuje potřebný objem soudobému využití. Je charakteristická červeným režným cihelným zdivem a jednoduchostí svých fasád s racionálními otvory. Kromě výukových místností nabízí i rozsáhlé foyer, prostory pro konference a příjemnou kavárnu Muna. Práce kanceláře KAVAKAVA se vyznačují nečekanými reflexemi historického prostředí a vynalézavým pojetím navrhovaných budov. Budova v Narvě mezi nimi zatím dominuje. /JS/ www.archdaily.com/415052/narva-college-kavakava-architects/ www.kavakava.ee/Narva_kolledzh/index.html www.collabcubed.com/2013/03/20/university-of-tartu-narva-college-kavakava/ The oldest and largest Estonian university in Tartu built one of its faculties in Narva, specialising in the studies of the Russian language. The new faculty buildings on the site of the former Stock Exchange were designed by KAVAKAVA, an Estonian architectural firm. Their urbanistic and voluminous concept uniquely reflects the underground remnants of the original building and also newly interprets the space of the present square. Instead of renovating the Stock Exchange building, which partially served as a City Hall, the atelier moved the new structure to the side, thus enabling full visual display of the City Hall structure. In a witty formal exaggeration, the architects imprinted the plastic profile of the old facade into the present white concrete front of the new building. Its roof creates a gigantic canopy above the square and the main entrance to the faculty building. In the underground area of the square, some spaces of the former Stock Exchange were utilised and renovated. The altered space of the square was rejuvenated and is used for concerts and other events. The new building thus elegantly refers to the non-existent Stock Exchange as an empty space, while at the same time providing the necessary space for contemporary utilisation. It is characterised by red ecru brickwork and the simplicity of its facades with balanced openings. In addition to lecture rooms, the building comprises a spacious foyer, conference premises and the pleasant Muna café. The creations of KAVAKAVA office are characterised by unexpected reflections on the historical environment and an inventive concept of building design. However, the building in Narva has a dominant position among their works to date. /JS/ MĚSTO 58 59 CITY Ílhavo /38 600 obyv./ Portugalsko Městská knihovna ARX Portugal – José Mateus, Nuno Mateus, 2002–2005 Ílhavo, založené před začátkem našeho letopočtu, dnes tvoří jižní předměstí Aveira, druhého největšího města v centrálním Portugalsku. Ílhavo se může pyšnit námořnickou tradicí. Tu připomíná muzeum, které v letech 1997–2002 vybudoval a o deset let později významně rozšířil lisabonský ateliér ARX Portugal. Ateliér se tímto projektem úspěšně uvedl, a tak v roce 2002 následovala zakázka na novou městskou knihovnu vzdálenou jen pár stovek metrů od námořního muzea. Pro novou knihovnu byl vybrán pozemek se zbytky šlechtického sídla Visconde de Almeida, které bylo od 17. století různě přestavováno, až se nakonec z něj dochovala jen kaple a jižní průčelí. Podobné historické stavby jsou v tomto území velmi vzácné, a proto bylo od začátku jasné, že by historický objekt měl být začleněn do nového návrhu. Nová městská knihovna leží na severozápadním okraji města v místech s nízkou hustotou zástavby, která je velmi roztroušená a navíc těžko čitelná. Cílem architektů bylo naopak vytvořit kompaktní celek, dokončit severní a západní křídlo sídla, kudy se také nově vstupuje. Nešlo přitom jen o vhodnou skladbu hmot, ale také správné koncipování veřejných předprostorů, které by posílily městotvornou roli. Zatímco západní dlážděná plocha má spíše slavnostnější povahu a odpovídá instituci, tak severní zatravněná plocha s osázenými stromy a zapuštěným nádvořím má spíše meditativní charakter. Zadní část domu je zároveň organicky hravější ve srovnání s přísně členěnou historickou fasádou na jihu. Ílhavo /population: 38,600/ Portugal City Library ARX Portugal / José Mateus, Nuno Mateus, 2002–2005 Ílhavo, founded before the beginning of our era, is now the southern suburb of Aveiro, the second biggest city in central Portugal. Ílhavo’s proud seafaring tradition is remembered in the Museum, which the Lisbon atelier, ARX Portugal, built between 1997 and 2002 and significantly extended ten years later. The atelier successfully introduced itself with this project. Therefore, in 2002, they were given the commission for the new City Library situated just a few hundred metres from the Maritine Museum. The site for the new Library was selected on the ruins of the aristocratic Manor Visconde de Almeida, which had been rebuilt at various times from the 17th century. It was later demolished until only the ruins of the chapel and South front remained. Similar historical buildings are very rare in this region, so it was clear from the outset that the historical structure should be incorporated in the new proposal. The new City Library is situated on the north-western edge of the town, in a scattered area of low density and development. On the contrary, the objective of the architects was to create a compact whole, to complete the North and West wings of the Manor, which are also the entrance. A suitable composition of volumes, as well as the correct layout of public front spaces, were necessary to encapsulate the role of the city. While the western paved area has a rather solemn character, MĚSTO 60 61 CITY Vnitřní náplň domu je natolik pestrá, že se celý zamýšlený program nemohl vejít do areálu bývalého sídla. Celý objekt je tak rozdělen do tří částí: knihovny, kaple a mládežnického centra. Administrativní část a další program slučitelný s rytmem historické fasády je vložen do bývalého objektu, z něhož zbývala jen obvodová zeď. Nové části jsou jasně rozpoznatelné, ale vytvářejí symbiózu s historickou substancí. Zbývající dostavba je odvozena od pochopení potřeb veřejného a komunálního charakteru stavby. Čítárny a mládežnické centrum morfologicky přecházejí do svého okolí. Tímto způsobem by návrh nemohl fungovat v žádném jiném kontextu. Byla také obnovena funkce původní kaple, která v průběhu doby přišla o většinu zdobných prvků, jež byly nyní rekonstruovány na základě dochované dokumentace. Novodobým příspěvkem je mobiliář a oltář, který navrhl Pedro Calapez za pomoci tradičního způsobu práce se dřevem i polychromií. Kaple nyní opět slouží náboženským obřadům. Zastupitelé Ílhava se dlouhodobě snaží reprezentovat svoje město prostřednictvím moderní architektury. I další budovy kulturního a turistického centra mohou zdejším občanům posloužit jako inspirace, že při volbě svého nového bydlení by měli sáhnout po službách architekta. /PŠ/ corresponding to the institution, the northern grassed area with trees and sunken courtyard is more tranquil. The rear of the building is also organically more vibrant in comparison to the strictly structured historical South facade. The interior design of the building is so varied that the whole intended programme could not fit into the grounds of the former mansion. The entire structure is therefore divided into three sections: Library, Chapel and Youth Centre. The administrative section and additional areas compatible with the rhythm of the historical facade are contained in the former building, of which only the perimeter wall remains. The new sections are clearly distinguishable, but create a symbiosis with the historical core. The rest of the annex is derived from understanding the needs of the public and the communal nature of the building. The reading rooms and Youth Centre merge with their surroundings in their architectural form. The proposal could not have functioned in any other context. The function of the original chapel was also restored because, over the course of time, it had lost most of its decorative elements. These have now been restored on the basis of preserved documentation. Modern complements are the furniture and altar that were designed by Pedro Calapez, who used traditional methods of woodwork and polychromy. The chapel now once more serves for religious ceremonies. The representatives of Ílhava had long been trying to promote their city through modern architecture. Other buildings in the cultural and tourist centre can serve as an inspiration to local residents who will reach out for the services of an architect when designing a new home. /PŠ/ MĚSTO 62 63 CITY Košice /234 237 obyv./ Slovensko Kasárny / Kulturpark Irakli Eristavi, ateliér Zerozero, 2009–2013 Košice, druhé nejlidnatější město Slovenska ležící na východním okraji Evropské unie, bylo v roce 2013 Evropským hlavním městem kultury. Architektonicky nejreprezentativnějším projektem této akce byla konverze bývalých vojenských skladů z doby monarchie na „Kulturpark“, tedy na prostor, který má nabízet pestré možnosti pro kulturní a společenské podniky i pro uměleckou tvorbu. Vize vybudovat takové kulturní centrum v chátrajícím kasárenském areálu v těsné blízkosti historického jádra města byla ústředním projektem již od nominace Košic na tento prestižní evropský titul. V roce 2009 proběhla architektonická soutěž, v níž zvítězil prešovský ateliér Zerozero v čele s Iraklim Eristavim a Martinem Jančokem. Architekti vyabstrahovali z urbanistické struktury vojenských pekáren a skladů z konce 19. století modulovou jednotku o rozměrech 8x8 metrů, z níž odvodili mřížku definující vodítka pro řešení proměny areálu. Na základě této racionální struktury navrhli projekt, který jednotlivé historické objekty konzervoval v jejich hmotách a nové přízemní budovy koncipoval jako efemérní skleněné objekty vyrůstající ze sítě mřížky. Ústředním motivem projektu byly především nově definované volné prostory okolo objektů, které autoři rozčlenili na plochu veřejného náměstí kontinuálně obíhajícího okolo areálu a na plochu vnitřního parku jako jádra spojujícího aktivity celého „Kulturparku“. Košice /population: 234,237/ Slovakia Military Quarters / Kulturpark Irakli Eristavi, Zerozero Atelier, 2009–2013 Košice, the second-most populated city in Slovakia, situated on the eastern edge of the European Union, was named the ‘2013 European Capital of Culture’. Architecturally the most representative project of this event was the transformation of former military storehouses from the times of the monarchy into “Kulturpark”, that is, a space proposed to offer diverse options for cultural and social events, as well as for artistic creativity. The vision to build such a cultural centre on the decaying military grounds in the vicinity of the historical core of the city was the central project since the nomination of Košice for this prestigious European title. In 2009, the architectural contest launched was won by the Zerozero Atelier from Prešov, headed by Irakli Eristavi and Martin Jančok. The architects abstracted a module unit with dimensions of 8 x 8 metres from the urbanistic structure of military bakeries and storehouses from the end of the 19 th century. From this, they derived a grid defining a guideline for implementing the transformation of the area. On the basis of this rational structure, they designed a project which preserved the volumes of individual historical objects, while conceiving new ground-floor structures as ephemeral glass objects arising from the network of the grid. As central motif to the project were in particular the newly MĚSTO 64 65 CITY defined open spaces around the buildings, divided by the architects into that of a public square Životaschopnost idejí, jimiž architekti ze Zerozero přesvědčili mezinárodní soutěžní porotu, byla následující tři roky těžce prověřovaná průběhem realizace. Už od úvodu práci na projektu ovlivnila redukce autorského kolektivu na zakladatele ateliéru Irakliho Eristaviho. Důležitou událostí, která rozvířila diskuzi, byl i neúspěšný pokus Krajského památkového úřadu vyhlásit historické kasárenské objekty za Národní kulturní památku. Avšak změna, která se nejvýznamněji projevila v realizaci Eristaviho konceptu, nakonec přišla z prostředí politického. Křehké vztahy lokálních a celostátních úřadů a úředníků se v důsledku voleb během realizace stavby narušily. Změnili se nejen místní politici, ale i samotný řídící tým projektu Evropského hlavního města kultury. Vizi areálu, kterou architekti načrtli jako ostrov pozitivní deviace, jako ostrov veřejného prostoru v stále silněji privatizovaných centrech měst, nakonec narušil investor, tedy město, které nebylo ochotné regulovat území a zasáhnout proti nekoncepční soukromé výstavbě v těsné blízkosti areálu. Ateliér Zerozero koncipoval nové objekty baru, informačního centra, dílny či ubytovny pro umělce jako komorní doplňky historické struktury. Řešení jejich fasád jako zrcadlových stěn vytváří překvapivě působivé mimikry z odrazů stromů a zeleně, zářivých ploch betonových povrchů či bílých hmot kasáren. V zrcadlení precizně komponovaných pavilonů se však zobrazuje nejen kultivovaně obnovený areál, ale i novostavba bytového domu, která svým měřítkem a zpracováním neguje tento do detailu promyšlený koncept. Motiv zrcadlení tak symbolicky nastavuje zrcadlo slovenské společnosti poznamenané periferním maloměšťáctvím, které nedokáže úplně transformovat ani přímý vliv centra. Vzorce a zdroje importované z centra podnítily vznik originálního a kvalitního projektu, který by se jistě uplatnil v kterémkoliv z evropských měst. Tento špičkový výkon architektury na Slovensku však opět zůstává jen fragmentem, chvilkovým zábleskem jasně promyšleného konceptu v neurčitém a náhodném prostoru periferie. /PS/ surrounding the grounds, and the area of an inner park as the core to connect the activities of the entire “Kulturpark”. The vitality of the ideas with which the architects from Zerozero had convinced the international jury, underwent a severe test in the course of implementation during the following three years. From the outset, work on the project was affected by the reduction of the creative team to only the Atelier founder, Irakli Eristavi. Another important event which stirred discussion was the unsuccessful attempt of the Regional Heritage Office to proclaim the historical military objects as a National Cultural Monument. However, the change which most significantly affected the implementation of Eristavi’s concept finally came from the political realm. Due to the elections, the fragile relations among local and national offices and officers were disrupted in the construction implementation. Local politicians changed, as well as the team itself which was managing the project of the European Capital of Culture. The vision of the area which the architects had drafted as an island of positive divergence, an island of public space within the increasingly privatised city centre, was eventually infringed on by the investor, i.e. the city, which was not willing to regulate the territory and intervene against non-conceptual private building near the area. As intimate complement to the historical structure, Zerozero Atelier conceived new structures of a bar, Information Centre, work space and accommodation for artists. The design of their facades as mirror walls creates a surprisingly impressive simulation of the reflections of the trees and vegetation, shiny areas of concrete surfaces and white volumes of the barracks. Despite the precisely composed pavilions mirroring the restored, cultivated grounds, they also mirror the newly built apartment block which, by its size and design, negates this detailed concept. The motif of mirroring therefore symbolically holds the mirror up to the Slovakian society affected by a peripheral petty bourgeoisie, which even the direct influence of the centre cannot transform completely. The patterns and sources imported from the centre initiated the creation of the original, quality project which could certainly be applied to any European city. However, this top Slovakian architectural achievement remains fragmented again, a momentary flash of a clearly thought-out concept within the indeterminate and random space of the periphery./PS/ www.kulturpark.sk , www.zerozero.sk MĚSTO 66 67 CITY MALÉ MĚSTO —— TOWN MALÉ MĚSTO 68 69 TOWN Litomyšl /10 226 obyv./ ČR Krytý bazén Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Klára Košťálová – Atelier D.R.N.H. 2008–2010 Koncepce plaveckého bazénu v Litomyšli vychází ze snahy o citlivé začlenění stavby do území s drobnější zástavbou na okraji historického města, ba dokonce o maximální splynutí architektonického tvaru s konfigurací krajiny. Velká část objemu stavby, zejména její rozsáhlé technické zázemí, je zahloubena pod terén. Zastřešení bazénu povlovně stoupá z trávníků, takže objekt připomíná spíše terénní vlnu než stavbu stojící na pozemku. Střecha je zčásti krytá titanzinkovým plechem a zčásti je zatravněná. Původní myšlenka využití odkopané zeminy ze základů pro vrchní izolaci stavby i zmenšení objemu stavby jejím zanořením prozrazuje ekologické či energeticko-úsporné ambice projektu. Přitom interiér bazénu je velmi světlý a vzdušný dík bohatému prosklení čelního a jednoho bočního průčelí, rytmus vnitřnímu prostoru vtiskují viditelné lepené vazníky stropu a šikmé kovové nosníky skleněných stěn. Organická forma exteriéru tak zajímavě kontrastuje s geometrií vnitřku. Podařilo se zvládnout i začlenění – původně nezamýšleného, investorem však požadovaného – toboganu, aniž by tím byl narušen kultivovaný a spíše sportovní charakter bazénu, který se tak odlišuje od mnoha současných „vodních rájů“. I u tohoto typu stavby tak město Litomyšl jako investor potvrdilo svou mimořádnou roli v rámci současné české architektury. Přestože má pouze 11 tisíc obyvatel, vzniklo zde po roce 1989 takové množství kvalitních staveb, že se právem hovoří o „litomyšlském zázraku“. Nepochybně se o něj zasloužil především první polistopadový starosta Litomyšl /population: 10,226/ Czech Republic Indoor Swimming Pool Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Klára Košťálová – Atelier D.R.N.H. 2008–2010 The concept of the Litomyšl indoor swimming pool originated from the efforts for a sensitive integration of the structure into an area with smaller buildings on the outskirts of a historical town, as well as from the objective of maximal fusion of architectural form with the landscape configuration. A large part of the structure, its extensive technical facilities in particular, is embedded under the terrain. The roofing rises gradually out of the lawns, resembling more a field wave than a building on the site. The roof is partly covered in titanium-zinc sheets and partly in grass. The unique ideas of using excavated soil from the foundations for the upper insulation and reducing the size of the structure by embedding it, are evidence of the ecological, energy-saving ambitions of the project. The pool interior is very light and airy thanks to the extensive glazing of the frontal and one lateral face. The rhythm of the interior space is achieved by visible structural ceiling bonds and the sloping metal beams of the glass walls. The organic form of the exterior thus contrasts interestingly with the interior geometry. The integration of a water slide – originally unintended, MALÉ MĚSTO 70 71 TOWN Litomyšle Miroslav Brýdl; vyhlásil, že město musí i svou novou architekturou udržet vysokou úroveň, jakou zde ztělesňují jeho mimořádně cenné historické památky. Jedním z klíčových rozhodnutí bylo vypisování soutěží, do nichž byli systematicky zváni přední architekti z celé země – tedy programové překonání obvyklého provincionalismu při zadávání zakázek. Každý z českých architektů si tak dnes považuje za čest realizovat v Litomyšli svůj projekt, a to i proto, že investor – město, ale i řada jím inspirovaných soukromých stavebníků – se předem snaží získat přehled o špičkových zahraničních realizacích daného typu a architekt se tak zde obvykle setkává s poučeným, vstřícným stavebníkem. Četné stavby tak zde již realizovali brněnští architekti Aleš Burian – Gustav Křivinka, Viktor a Martin Rudišovi, Zdeněk Fránek, Tomáš Rusín – Ivan Wahla, pražští architekti Josef Pleskot, Mikuláš Hulec a další přední čeští tvůrci. Pozoruhodné je i to, že tuto strategii podpory špičkové současné architektury převzaly i další politické reprezentace města a stala se zde – zdá se – trvalou, byť u nás ojedinělou tradicí. /PK/ www.drnh.cz but required by the investor – was also successful without disturbing the sophisticated and sporting nature of the pool, which is so different from many contemporary “water paradises”. As the investor, Litomyšl has reaffirmed its exceptional role in the field of contemporary architecture with this type of building. Even though the town population is only 11,000, so many quality buildings have been completed here since 1989 that we can rightly speak about the “Litomyšl Miracle”. Undoubtedly Miroslav Brýdl, the first post-1989 Mayor, deserves the greatest credit for this. He announced that new architecture in the town must maintain the high standards present in its exceptionally valuable historical buildings. One of the crucial decisions was systematically to invite tenders from prominent architects throughout the country – thus overcoming the usual parochialism in public procurement. All Czech architects feel honoured to be able to implement their projects in Litomyšl. This is also because the investor – the town, together with other inspired private employers – attempts to gain an insight into top foreign realisations of similar buildings, so the architect usually meets an educated and helpful proprietor. Aleš Burian – Gustav Křivinka, Viktor and Martin Rudiš, Zdeněk Fránek, Tomáš Rusín – Ivan Wahla (Brno architects), Josef Pleskot, Mikuláš Hulec (Prague architects) and other prominent Czech architects have designed many of the buildings in the town. It is also remarkable that the strategy to support top contemporary architecture has been adopted by other political representatives in Litomyšl, thus creating a permanent, albeit locally rare, tradition. /PK/ MALÉ MĚSTO 72 73 TOWN Siechnice /3851 obyv./ Polsko Radnice Zbigniew Maćków – Maćków Pracownia Projektowa, 2004–2011 Siechnice jsou malé městečko nedaleko Wrocławi s téměř čtyřmi tisíci obyvateli a historií přesahující sedm set let. Novodobá historie města začíná vybudováním železnice v roce 1911 a ve stejné době zde byla postavena tepelná elektrárna zásobující elektrickým proudem značnou část Wrocławi. Dlouho byly veškeré významné architektonické počiny svázány s provozem elektrárny. Ať již to byla vlastní budova elektrárny, postavená ve stylu nové věcnosti, nebo bytové domy pro inženýry a úředníky elektrárny. V sedmdesátých letech minulého století bylo rovněž pro zaměstnance elektrárny v obci vybudováno sídliště panelových domů. V roce 1981 zde byla podle návrhu architekta Tadeusze Szukały dokončena stavba kostela Neposkvrněného srdce Panny Marie, která se na dlouhou dobu stala jedinou novodobou kvalitní stavbou v Siechnicích. Živelně se rozrůstající průmyslové město nemělo nikdy jasný urbanistický plán. Potřebu urbánního řádu si obyvatelé uvědomovali i v souvislosti s tím, že město nemělo zřetelně definované centrum. V roce 2004 vyhrál soutěž na nový městský plán architekt Zbigniew Maćków z Wrocłavi, který se jako místní rodák a z vlastní iniciativy zabýval urbanismem města již několik let. Architekt navrhl centrum ve formě osy spojující kostel z osmdesátých let s nově navrženou budovou radnice. Osa je tvořena podlouhlým trhem, který začíná u hlavní komunikace procházející kolem kostela a končí na náměstí před radnicí. Kostel Neposkvrněného srdce Panny Marie se tak stal významnou součástí nově navržené urbanistické struktury centra města. Siechnice /population: 3,851/ Poland Town Hall Zbigniew Maćków – Maćków Pracownia Projektowa, 2004–2011 Siechnice is a small town near Wroclaw with a population of almost 4,000 and a history dating back over seven centuries. The new history of the town started in 1911 with the building of the railway and, at the same time, a thermal power station to supply electricity to a considerable part of Wroclaw. For a long time, all significant architectural achievements were tied to the operation of the power plant. This included the plant building itself, constructed in the new Functionalist style, and apartment blocks for plant engineers and administrative employees. In the 1970s, a panel housing estate was also constructed in the town for plant workers. In 1981, the Church of the Immaculate Heart of the Blessed Virgin Mary was completed according to the proposal of architect Tadeusz Szukał. For a long time, this was the only new quality building in Siechnice. The unrestrained development of the industrial town had always lacked a clear urban plan. Its residents were aware of the need for urban order, particularly regarding the fact that Siechnice did not have a clearly defined centre. In 2004, architect Zbigniew Maćków from Wroclaw won the contest for a new urban plan. He, as a local inhabitant had already been engaged in the urbanism of the town on his own initiative for several years. The architect designed a centre in MALÉ MĚSTO 74 75 TOWN Jako první ze staveb nového centra měla být navržena a postavena radnice. Architekt Maćków se jako autor urbanistického plánu nemohl zúčastnit soutěže na návrh nové radnice. Projekční firma, která projekt radnice vyhrála, ho ale přizvala k autorské spolupráci, a on tak mohl dokončit svou vizi navrženou v předchozí fázi. Šestipatrová budova radnice má jednoduchý kvádrový tvar, na jedné straně zakončený převýšenou částí jako dominantou. Celá budova je obložena režnými cihlami, místně tradičním povrchem fasád. Poslední patro vyšší a vykonzolované části je vyhrazeno pro vyhlídkovou terasu a přímo pod ní se nacházejí kanceláře úřadu starosty. V budově sídlí nejenom samospráva města, ale také stanice městské a státní policie a pošta. Po dokončení stavby radnice byla realizována i zpevněná plocha náměstí před radnicí. Na budovu radnice navazuje bytový dům, jehož hmotové řešení dodržuje navržený urbanistický plán centra města, ale architekt Zbigniew Maćków s ním již není autorsky spjat. V blízké budoucnosti by mělo dojít i k revitalizaci ploch v okolí kostela, aby tak vzniklo důstojné zakončení městské centrální osy podle původního plánu. /VB/ www.mackow.pl the form of an axis connecting the 1980s’ Church with the newly designed Town Hall. The axis is formed by an elongated market which starts at the main communication leading from the Church and ending at the square in front of the Town Hall. The Church of the Immaculate Heart of the Blessed Virgin Mary thus became a significant part of the newly established urban structure of the town centre. The Town Hall was to be erected as the first of the new centre’s buildings. Architect Maćków, as creator of the urbanistic plan, could not participate in the contest for the proposal of the new Town Hall. However, the firm which won the Town Hall project invited him to collaborate, so he could complete his vision drafted in the previous phase. The six-floor Town Hall building has a simple cuboidal shape, ending on one side with a superelevated part as the dominant feature. The whole building is clad in ecru brick, a traditional local facade surface. The top floor of the upper part supported by consoles is reserved for an observation terrace. Directly below this are the mayoral offices. The building contains the town administration, as well as the Town and State Police Station and a Post Office. After completion of the Town Hall, the reinforced area of the square in front of the Town Hall was also completed. Residential buildings followed the Town Hall, with the design adhering to the proposed plan of the town centre. However, Zbigniew Maćków is not connected with this as the architect. In the near future, the areas around the Church should also be revitalised in order to create a dignified finalisation of the urban central axis according to the original plan. /VB/ MALÉ MĚSTO 76 77 TOWN Nakagawa /20 039 obyv./ Japonsko Muzeum umění Andó Hirošigeho v Bató Kengo Kuma, 2000 „Náš projekt aplikoval základní metodu Hirošigeho malby a předefinoval ji do jazyka architektury,“ napsal Kengo Kuma pro architektonický magazín Lotus International v roce 2001. Lze malbu interpretovat architekturou, nejedná se pouze o dobře znějící literární výklad architektonického jazyka, založený na jistém druhu vizuální podobnosti? Tyto a podobné otázky se vážou k tomuto bezpochyby fascinujícímu domu. Andó Hirošige (známý také jako Hirošige Utagawa) je zásadní osobnost japonské malby stylu ukijo-e, který byl inspirací i pro evropské mistry, jako například Vincenta van Gogha. Důležitější než rozbor stylu ukijo-e je pro nás formální stránka malby reprezentované Andó Hirošigem. Touto formální stránkou je myšlena tvorba prostoru malby metodou vrstev, na rozdíl od evropské tradice, která pracuje s perspektivou. Zvláště zřejmá je tato metoda na některých krajinných malbách v souvislosti s použitím motivu deště jako souvislé struktury tenkých linek. Muzeum japonského malíře Andó Hirošigeho ve městě Nakagawa (které vzniklo až v roce 2005 spojením menších měst Bató a Ogawa) zaujímá ve městě výsadní pozici. Je umístěno tak, aby překlenulo hlavní ulici Hiroshige Kaido (prostor, jenž ve skutečnosti funguje jako lineární náměstí) a spojilo radniční náměstí s promenádním svahem, který se vypíná za muzeem. Tato urbanistická koncepce se promítá i do vlastního domu ve formě průchodu oddělujícího prostory muzea na straně jedné a restaurace na straně druhé. Dům se tímto stává součástí vztahů, jež v místě existují a tvoří jeho denní rytmus. Nakagawa /population: 20,039/ Japan Nakagawa-machi Bato Hiroshige Museum of Art Kengo Kuma, 2000 “Our project applied the basic method of Hiroshige’s painting and redefined it into the language of architecture,” wrote Kengo Kuma in 2001 for the architectural magazine, Lotus International. Can a painting be interpreted by architecture, is it not only an agreeably sounding literary interpretation of architectural language, based on a certain type of visual similarity? These and similar questions are bound to this undoubtedly fascinating building. Andō Hiroshige (known also as Hiroshige Utagawa) is the principal personality in the Japanese painting style of ukiyo-e, which also provided inspiration to European masters, such as Vincent van Gogh. The formal aspect of painting as represented by Andō Hiroshige is more important to us than a discussion of the ukiyo-e style. By this formal aspect is meant the creation of space in the painting by a method of layers, in contrast to the European tradition which is based on perspective. This method is particularly obvious in some landscape painting, in connection with the use of the motif of rain as a continuous structure of thin lines. MALÉ MĚSTO 78 79 TOWN Vlastní forma domu se vyznačuje sedlovou střechou, tvořenou dřevěnými latěmi z cedrového dřeva (30/60 mm). Tento architektonický prvek charakterizuje celý dům a odkazuje na techniku malby Andó Hirošigeho. Použití dřeva na stavbu muzea si vyžádalo jeho speciální úpravy infračerveným zářením a chemickým ošetřením (napuštěním do hloubky). K tradičním materiálům neodkazuje pouze dřevo, ale také rýžový papír (který je podkladem Hirošigeho maleb) použitý jako výplň dřevěných rámů, tradičního japonského stavebního prvku. Síla těchto elementů se projevuje především v interiéru, kde spoluvytvářejí prostorové vazby založené na různém stupni průhlednosti či průsvitnosti, které zcela reálně evokují „perspektivu“ a hloubku známou z maleb Andó Hirošigeho. /RS/ www.hiroshige.bato.tochigi.jp www.kkaa.co.jp/ The Museum of the Japanese painter, Andō Hiroshige, in the city of Nakagawa (which was only founded in 2005 by the amalgamation of Bató and Ogawa) occupies a privileged position. It is situated in such a way that it spans the main street, Hiroshige Kaido (the space which actually functions as a linear square) and connects the Town Hall square with a promenade slope looming over the Museum. This urbanistic concept is reflected in the building itself in the form of a passageway separating the spaces of the Museum on one side and a restaurant on the other side. The building thus becomes part of the relationship existing in the location and creating its daily rhythm. The form of the structure itself is characterised by a saddle roof of cedar laths (30/60 mm). This architectural element typifies the entire building, referring to the technique in Andō Hiroshige’s painting. The wood used for the Museum building required special adjustment by infrared radiation and chemical treatment (in-depth impregnation). This wood, as well as the rice paper (which serves as the base in Hiroshige’s paintings) used as a filling in the wooden frames, are traditional Japanese building materials. The potency of these elements is especially manifested in the interior where they combine to create a spatial relationship of the differing degrees of transparency or translucency that realistically evoke the “perspective” and depth known from Andó Hiroshiges paintings. /RS/ MALÉ MĚSTO 80 81 TOWN Kärsämäki /3020 obyv./ Finsko Šindelový kostel Lassila Hirvilammi Architects Ltd., 2004 Kostel v Kärsämäki je v mnoha ohledech inspirativní objekt a není to jen z důvodu použitých materiálů a technologií, ale také díky vlastní výstavbě a okolnostem jeho vzniku. Kostel se v obci nacházel již v dřívějších dobách, přesněji mezi lety 1765 až 1841, kdy byl zbourán v důsledku značné zchátralosti. Tato zkušenost se promítla i do zadání pro architektonickou soutěž, kterou inicioval profesor Panu Kaila, pedagog na škole architektury na Univerzitě v Oulu a také autor populární knihy o tradičních finských stavebních technikách (Talotohtori). V soutěži zvítězil Anssi Lassila, v té době ještě student architektury na Univerzitě v Oulu. Základním stavebním materiálem je dřevo, s výjimkou betonových základů či vrstev březové kůry, sloužící jako hydroizolační podklad. Stavba byla provedena podle starých technologických postupů, používaných v 18. století, tj. ručně, bez použití současných nářadí a technologií, kdy potřebnou manuální sílu obstarali studenti Univerzity v Oulu a z dalších finských a italských univerzit, ve spolupráci s místními farníky. Byla financována z několika různých zdrojů. Zadavatelé si byli vědomi, že takto pojatá stavba, sledující soudobou architekturu, ale zároveň propojená s místní tradicí, může mít vliv na turistickou atraktivitu regionu. V tomto případě můžeme zcela bezpečně prohlásit, že tento kostel je nositelem nové identity místní komunity. Kostel se skládá ze dvou základních částí, středového prostoru z dřevěných trámů a obalu z osikového šindele, pokrytého přírodním dehtovým nátěrem. Formu a prostorový koncept je možno označit za archetypální. Nad čtvercovým půdorysem Kärsämäki /population: 3,020/ Finland Shingle Church Lassila Hirvilammi Architects Ltd., 2004 The church in Kärsämäki is in many respects an inspiring object, due to the materials and technologies used, as well as to the actual construction and the circumstances of its creation. A church already existed in the town in the past, specifically between 1765 and 1841, before being demolished because of its considerably dilapidated state. This history was also reflected in the assignment for the architectural contest initiated by Professor Panu Kaila, pedagogue at the School of Architecture at the University of Oulu and author of a popular book on traditional building techniques (Talotohtori). The contest was won by Anssi Lassila, at that time a student of architecture at the University of Oulu. The basic building material is wood, with the exception of concrete foundations and layers of birch bark serving as a waterproof base. The construction was completed in accordance with the old building techniques used in the 18th century, i.e. manually, without using modern tools and technologies. The necessary manual labour was provided by students from the University of Oulu and other Finnish and Italian universities, in cooperation with local parishioners. It was financed by several sources. Those who had commissioned the building were aware that a structure thus conceived, in line with contemporary architecture, and at the same time connected with local tradition, could enhance the tourist attraction of the region. In this case, we can state with confidence that this church reflects the new identity of the local community. MALÉ MĚSTO 82 83 TOWN se vypíná stanová střecha zakončená lucernou, zajištující proud světla do dřevěného interiéru vlastního kostela – jeden světelný tok, jeden Bůh. Černý obal, dehtový, vonící a stále tekoucí, je nepřehlédnutelný v tomto rovinatém terénu, kde jedinou výškovou protiváhou kostela je nedaleký háj. Ke kostelu se můžete rozběhnout po mokřadových lukách, ale připravili byste se tím o inscenovaný příchod po dřevěných lávkách a průchodem pod zvonicí, kdy se před vámi kostel postupně vynořuje. A stejně tak když přistoupíte ke kostelu, musíte nejdříve obkroužit vnitřní celu, než se dostanete do hlavního prostoru kostela, plného světla. Architektura se občas stává nositelkou identity místa, jako například v Libereckém kraji s jeho Ještědem od Karla Hubáčka. Ale případy, kdy místní komunita zcela cíleně participuje na moderní stavbě s cílem vybudovat si kostel jako středobod své komunity, jsou ojedinělé. A jedním takto úspěšným příkladem je Paanukirkko v Kärsämäki. /RS/ www.paanukirkko.fi https://christhum.wordpress.com/tag/lassila-hirvilammi The church consists of two basic sections, the central area of wooden beams and the casing of aspen shingles, covered with a coat of natural tar. The form and spatial concept can be described as archetypal. Stretched above the square layout is a tent roof complemented by a lantern, ensuring that light enters the wooden interior of the church itself – one luminous source, one God. A perfumed black tar container is very visible in this flat terrain, where the only counterweight to the height of the church is the nearby grove. You can reach the church across wetland meadows, but in so doing you would miss the staged arrival across wooden bridges and beneath the bell tower, when the church gradually appears before you. Likewise, when entering the church, you must first circle the inner cell before arriving at the main light-filled space of the church. Architecture at times becomes the bearer of the identity of a place, such as for example in the Liberec Region with its Ještěd tower by Karel Hubáček. But cases, in which locals fully intentionally participate in the modern construction of a church as the focal point of their community, are rare. Paanukirkko in Kärsämäki is one such successful example. /RS/ MALÉ MĚSTO 84 85 TOWN Sõmeru /3885 obyv./ Estonsko Komunitní centrum Salto AB, 2010 Komunitní centrum v malém městečku Sõmeru na severu Estonska, střediskovém sídle pro shluk několika ještě menších obcí a vesnic, kombinuje v jednom objektu obecní správu, knihovnu a klub s víceúčelovým sálem. Vlastní městečko ani jeho sousedství nenabízí žádné turistické a architektonické zajímavosti. Nové zařízení tak má nejen funkční význam, ale představuje také vítanou atrakci, schopnou posílit návštěvnický zájem o tento kraj. Architektonický koncept reaguje na bezútěšnost nejbližšího okolí svojí introvertností, abstraktním tvaroslovím svých jemně nakloněných a vzájemně navazujících střech i živou strukturou svých fasád. Základní obdélníkový půdorys jednopodlažního objektu je perforován většími a menšími zásahy. Vytváří tak uvnitř svého obrysu venkovní plochy polouzavřeného dlážděného vstupního dvora a dvou uzavřených prostor – zelené zahrady a patia s dřevěnou palubou. Tato upravená místa vnášejí do budovy kvalitu kultivovaného parkového prostředí, která zatím zcela chybí v nejbližším okolí. Do nich jsou také otevřeny hlavní prostory centra. Zelenou zahrádku mohou využít čtenáři z knihovny a patio rozšiřuje foyer před sálem. Dlážděným vstupním dvorem pak procházejí hlavně občané vyhledávající obecní správu a návštěvníci společenských a kulturních akcí v sále. Něžně lomená linie střech reaguje na rozdílné výškové potřeby jednotlivých vnitřních prostor. Je vyšší nad sálem a zvýrazňuje i roh budovy směrem k přístupu od města. Sõmeru /population: 3,885/ Estonia Community Centre Salto AB, 2010 The Community Centre in Sõmer, a small town in North Estonia, the central town of a cluster of even smaller towns and villages, combines in a single structure the Municipality, Library and a Club with a multipurpose hall. The town itself and the surrounding settlements do not offer any tourist or architectural attractions. New facilities therefore not only have a functional purpose, but are also a welcome attraction, able to arouse visitors’ interest in the region. The architecture in its introverted structure reflects the bleakness of the immediate surroundings, by the abstract architectural forms of its gently sloped and interconnected roofs and the lively structure of their facades. The basic rectangular layout of the single-storey structure is interspersed with bigger and smaller interventions. It thus creates within its outline outdoor areas of a semi-enclosed courtyard with paved entrance and two enclosed spaces – a green garden and patio with a wooden deck. These adjusted spaces give the building the quality of a cultivated park environment which has so far been completely absent from the vicinity. The main premises of the Centre open out towards these spaces. Readers in the Library can take advantage of the green garden and patio which extends the foyer in front of the hall. It is mainly local residents dealing with the MALÉ MĚSTO 86 87 TOWN Tady zároveň vytváří impozantní bránu, deklarující výjimečnost a otevřenost stavby. Na pevných plochách fasád jsou kombinovány předsazené svislé latě ve třech odstínech mořeného přírodního dřeva s černými a bílými natíranými svislými pásy v pozadí. Optická hra, vzniklá interferencí těchto hloubkově odlišených prvků, se zdá být nevyčerpatelná. Při pohybu kolem domu zaznívá vizuální staccato barevných kombinací, evokující procházku v mladém listnatém lese nebo stébla vysoké trávy na louce. Strhává na sebe pozornost a odvádí ji od stavební podstaty budovy, která tak nahrazuje chybějící přírodu. V exteriérových i interiérových podhledech tato vertikalita pokračuje tisíci svislých světlých dřevěných hranolů, sjednocujících a odlehčujících nejen stropy, ale celou atmosféru stavby. Mladá architektonická kancelář Salto vyhrála soutěž v roce 2004 a centrum postavila o šest let později. Jim i jejich protějšku – klientovi patří poklona za jedinečné dílo vzniklé jistě jedině díky vzájemnému pochopení. /JS/ www.archdaily.com/81021/someru-community-centre-salto-ab www.salto.ee/someru-community-centre www.a10.eu/news/headlines/community_centre_someru.html Municipality and visitors to the social and cultural events taking place in the hall who walk through the cobblestoned entrance courtyard. The gently angled roofline responds to the varying height requirements of the individual interior spaces. The line is higher above the hall and also highlights the corner of the building towards the access road from the town. This also creates an imposing gateway, which stresses the uniqueness and openness of the structure. Suspended vertical slats in three shades of stained natural wood, combined with black and white painted vertical strips in the background, make up the solid surfaces of the facades. The visual interplay created by the intervention of these elements which differ in depth, seems inexhaustible. When walking around the Centre, a virtual staccato of colour combinations resounds, evoking a stroll through a young leafy forest or tall grass stalks in a meadow. It draws attention to itself, taking it away from the essential building structure, and replacing Nature which is absent. In the exterior and interior soffits, this verticality continues in the thousand light vertical wooden beams, unifying and lightening the ceilings and entire atmosphere of the building. The young architectural firm of Salto won the contest in 2004 and built the Community Centre six years later. They – and their counterparts – the clients – deserve tribute for this unique work, created only thanks to their mutual understanding. /JS/ MALÉ MĚSTO 88 89 TOWN Santo Domingo /7400 obyv./ Chile Dům ze SIP panelů Alejandro Soffia a Gabriel Rudolphy, 2011 Město Santo Domingo, ležící na pobřeží Pacifiku, je z perspektivy střední Evropy poněkud podivným městem. Je spíše rezidenční čtvrtí města San Antonia, jednoho z nejdůležitějších přístavů pacifického pobřeží. Santo Domingo, prezentované jako zahradní město, je plné upravených vilek a i v této části města nalezneme lokality, do kterých je možný vstup pouze branou s nepřetržitou ostrahou. V této lokalitě se nachází i dům architektů Alejadra Soffii a Gabriela Rudolphyho postavený z prefabrikovaných modulů, strukturálních izolačních panelů (SIP). Tak jako celé sídlo, které je spíše než živým městem víkendovou a prázdninovou zónou, je i tento dům víkendovým domem obyvatel Santiaga de Chile. Koncept domu v sobě obsahuje snahu o racionalizaci výstavby, maximální úsporu stavebního materiálu a eliminaci odpadového materiálu, což v lokalitě plném luxusních vil je poněkud překvapivé. Pro výstavbu domu byly použity pouze dva druhy panelů: stěnový panel o rozměrech 122 x 244 x 11,4 cm a dvouúrovňový panel o rozměrech 122 x 488 x 21 cm. Díky tomuto systému bylo možné postavit hrubou stavbu za pouhých 10 dní, za použití 71 stěnových a 40 dvouúrovňových panelů. Prostorová skladba domu je důmyslnou skládačkou malých modulárních jednotek, tvořící díky svému prostorovému řazení dvoupodlažní dům se standardně dimenzovanými pobytovými prostory i ložnicemi. V přízemí je hlavní pobytový prostor otevírající se velkými prosklenými plochami do zahrady, v níž se nachází rozlehlá Santo Domingo /population: 7,400/ Chile SIP Panel House Alejandro Soffia and Gabriel Rudolphy, 2011 Santo Domingo on the Pacific coast is a rather strange town from the perspective of Central Europe. Rather than a town, it is more a residential quarter of San Antonio, one of the most important ports on the Pacific coast. Santo Domingo, presented as a Garden City, is filled with neat villas and, even in this part of town, we find complexes that you can enter only through permanently guarded gates. The home of the architects, Alejadro Soffia and Gabriel Rudolphy, built from prefabricated modules or structural insulated panels (SIP), is also located in this area. Just like the entire area which is more a weekend and holiday resort than a lively town, this house serves as a weekend home for these two residents of Santiago de Chile. The concept of the house itself embodies the efforts to rationalise the construction, to save on building materials maximally and to eliminate waste, which is somewhat surprising in this location of luxury villas. Only two types of panels were used in the construction: wall panels of the dimensions 122 x 244 x 11.4 cm and two-level panels of the dimensions 122 x 488 x 21 cm. Thanks to this system, it was possible to construct the outer shell in just 10 days, using 71 wall panels and 40 two-level panels. The structure is an elaborate puzzle of small modular units, forming by their spatial arrangement a double-storey house with standard-sized living and sleeping quarters. On the ground floor, the MALÉ MĚSTO 90 91 TOWN terasa, zahradní kuchyně a komfortní bazén. V patře jsou ložnice a terasy. Výrazná linearita modulů je zdůrazněna dřevěným obkladem, který rámuje celý dům. Dům je sympatický v mnoha ohledech, zvláště pak ve snaze o racionální a úsporné řešení stavební konstrukce, jež není v podání architektů limitujícím faktorem. /RS/ main living area opens out through large glazed surfaces into the garden with a spacious terrace, an outdoor kitchen and pleasant swimming pool. The bedrooms and terraces are on the 1st floor. The distinct linearity of the modules is highlighted by the wood cladding which frames the entire house. This house is likable in many ways, especially in the pursuit of a rational and economical solution to building construction, which was not seen as a limiting factor by the architects. /RS/ www.alejandrosoffia.cl www.dezeen.com/2012/04/28/sip-panel-house-by-alejandro-soffia-and-gabriel-rudolphy MALÉ MĚSTO 92 93 TOWN Sligo /19 452 obyv. / Irsko Umělecké centrum a galerie The Model McCullough Malvin Architects, 2000 Na západním břehu ostrova leží město Sligo, jež se rozprostírá podél řeky Garavogue ústící do Atlantského oceánu. Město je kulturním a obchodním centrem stejnojmenného hrabství. Na okraji historického jádra města stojí The Model School z roku 1962. Budova byla v roce 2000 rekonstruována a rozšířena ateliérem McCullough Malvin Architects. The Model slouží jako galerie, umělecké a společenské centrum celého hrabství. Pořádají se zde koncerty, výstavy, filmová promítání a přednášky. K původní budově byla přistavěna nová galerijní část, jež celý objekt sceluje a vytváří téměř čtvercový půdorys s atriem ve středu. Celá dostavba souzní s původní částí materiálově i měřítkem a vytváří celistvý útvar. Nové části budovy včetně atria jsou shora osvětleny světlíky v pilovité až průmyslové střeše, které do interiéru přinášejí příjemné světlo a rozptylují ho ve výstavních prostorech. Hlavní vchod je zachován v čele původní viktoriánské budovy. Středem objektu je prosluněné atrium s kavárnou, odkud vcházíme do jednotlivých galerijních a uměleckých prostor. Interiér je sjednocen světlým materiálem podlah a omítek, jaké nechávají vyniknout starému kamennému zdivu. V roce 2010 byla budova rozšířena o ateliéry podle návrhu studia Sheridan Woods Architects. Tato dostavba je zcela mimo původní měřítko a výrazně vyčnívá. Materiálově se snaží navázat, ale velké plochy opatřené plechovým krytím působí těžkopádně. Sligo /population: 19,452/ Ireland The Model Art Centre and Gallery McCullough Malvin Architects, 2000 The city of Sligo is situated on the north-western coast of Ireland at the mouth of the Garavogue River which flows into the Atlantic. The city is the cultural and business centre of the county of the same name. The Model School from 1962 is situated on the edge of the historical core of the town. The building was reconstructed and extended in 2000 by McCullough Malvin Architects. The Model serves as a gallery and art and social centre for the entire county. Concerts, exhibitions, film screenings and lectures are held in its premises. A new gallery section was added to the original building, re-integrating the whole structure and creating an almost rectangular layout with an atrium in the centre. The whole annex harmonises with the original section in materials and size, creating a new cohesive structure. The new building sections, including the atrium, are illuminated from above by skylights in the sawtooth, almost industrial roof, allowing pleasant light into the interior and dissipating it in the exhibition premises. The main entrance is preserved in the front of the original Victorian building. The building centre comprises a sun-lit atrium with café from which visitors enter the gallery and art sections. The MALÉ MĚSTO 94 95 TOWN The Model je tedy složena ze dvou částí: kompaktního bloku od McCullough Malvin Architects a převýšených ateliérů od Sheridan Woods Architects. Tyto dvě nesourodé části jsou v interiéru napojeny bez rozeznatelného přechodu. Jak komentuje Niall McCullough, je velká škoda, že oba projekty nebyly vedeny jedním ateliérem a budova je rozdvojená z hlediska koncepčního i vizuálního. Centrum díky svému provedení, aktivitám i příjemné kavárně-bistru v atriu žije uměleckým a společenským životem. /TZ/ www.themodel.ie, www.mcculloughmulvin.com interior is united by the light materials of floors and plaster that highlight the old stone brickwork. In 2010, the building was extended with ateliers according to the proposal of Sheridan Woods Architects. This annex is totally different from the original scale and protrudes prominently. It attempts to simulate the materials, but large areas with sheet metal covering give a clumsy impression. The Model consists of two sections: a compact block by McCullough Malvin Architects, and cambered ateliers by Sheridan Woods Architects. These two inhomogeneous parts are connected in the interior without any noticeable transition. As Niall McCullough comments, it is a pity that both projects were not managed by one atelier, because the building is bifurcated both conceptually and visually. Thanks to its design, the activities as well as the pleasant café-bistro, the Art Centre is alive artistically and socially. /TZ/ MALÉ MĚSTO 96 97 TOWN Vitanje /2317 obyv. / Slovinsko Kulturní středisko evropských vesmírných technologií Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS architects, Bevk Perović Arhitekti (2012) Stavba Kulturního střediska evropských vesmírných technologií dokonale naplňuje koncept „mluvící architektury“ – „l’architecture parlante“. Její forma na první pohled připomíná zaparkovaný vesmírný koráb a odpovídá tak náplni střediska. Ještě více na sebe přirozeně poutá pozornost, když se v okolí futuristicky vyhlížející stavby začne z okolních strání rozléhat bučení krav. Vitanje leží v severovýchodní části Slovinska schované v jednom z nesčetných údolí. Dominantou zde i nadále zůstává barokní kostel na nízkém návrší v centru sídla. Spolu s nedalekým Střediskem pro vesmírné technologie nabízí v takto malém osídlení nezvyklé pohledy kombinující nové a staré. Architektura střediska kontrastuje se svým okolím formou i objemem. Kontrastní by ovšem pro tuto stavbu bylo v podstatě jakékoli prostředí kromě hlubokého vesmíru, ovšem spojení s barokním kostelem a vůbec venkovským charakterem Vitanje vytváří dva jasně vyhraněné póly. Nový objekt nahradil starší městské kulturní centrum. Slouží proto jak kulturním a společenským aktivitám městečka, tak expozici o vývoji dobývání vesmíru a zejména o díle Hermana Potočnika Noordunga. Záminkou se stal fakt, že tento průkopnický teoretik vesmírných výprav ve Vitanje v dětství krátce pobýval u prarodičů. Představy tohoto výrazného myslitele se do stavby přímo promítly: celkový tvar je inspirovaný návrhem první geostacionární vesmírné stanice navržené právě Potočnikem Noordungem v knize Problém vesmírného cestování – raketový motor (1929). Vitanje /population: 2,317/ Slovenia The Cultural Centre of European Space Technologies Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS arhitekti, Bevk Perović Arhitekti (2012) The structure of the Cultural Centre of European Space Technologies perfectly embodies the concept of “speaking architecture” – “l’architecture parlante”. At first sight, its shape resembles a parked spacecraft, befitting the purpose of the Centre. Naturally, it is even more striking when the mooing of cows starts echoing from the hillsides surrounding this futuristic looking structure. Vitanje is hidden in one of the countless valleys in the north-eastern part of Slovenia. The Baroque church on the low hillock in the centre of the settlement remains the dominant feature here. Together with the nearby Centre of Space Technologies, it provides the unusual view of a combination of old and new in this small settlement. The architecture of the centre contrasts with its surroundings in form as well as dimensions. Of course, essentially any environment, with the exception of outer space, would provide a contrast to this building, but the combination of a Baroque church and the overall rural character of Vitanje creates a striking antithesis. MALÉ MĚSTO 98 99 TOWN Byla to kruhová obytná vesmírná stanice s umělou gravitací, dodnes stále nejlepší řešení pro dlouhodobý pobyt člověk ve vesmíru. Základní forma budovy je určena dvěma protnutými prstenci záměrně evokujícími pohyb vesmírné stanice kolem střední osy. Protnutí vytváří rampu, po které lze vystoupat na střechu objektu. Podoba budovy také odpovídá záměru zdůraznit funkční dvojakost – místní komunitní centrum s kruhovým víceúčelovým sálem pro tři sta lidí a s místní knihovnou a muzeum vesmírných technologií s vlastním programem překračujícím lokální rámec. Jádro stavby je z monolitického betonu, vnější plášť tvoří hliníkový plech. Návrh vyšel ze spolupráce čtyř architektonických ateliérů, které byly vyzvány investorem k předložení alternativních řešení. Na první společné schůzce všech zúčastněných se vedoucí zástupci jednotlivých ateliérů dohodli nepředkládat čtyři návrhy, ale spojit síly a vytvořit jeden společný návrh. Výsledek je úzce spojen s obsahem stavby a Hermanem Potočnikem Noordungem. Spojitost s konkrétním místem je zřejmá, ovšem díky samotnému charakteru díla Potočnika Noordunga přirozeně překračuje tradiční architektonické formy směrem do otevřeného vesmíru. /FŠ/ Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012 www.ksevt.eu The new structure has replaced the older cultural town centre. Therefore, it serves for both the socio-cultural activities of the town, and for the exposition on the development of conquering space and in particular on the work of Herman Potočnik Noordung. Another reason for this is also the fact that this pioneering theorist of space exploration stayed for a short time with his grandparents in the town. The ideas of this outstanding thinker have been directly reflected in the building: the overall shape is inspired by the proposal of the first geostationary space station designed by Potočnik Noordung in his book, The Problem of Space Travel - The Rocket Motor (1929). This proposal was a circular residential space station with artificial gravitation, which to this day remains the best solution for a long-term period of man in outer space. The basic form of the building is defined by two intersecting rings around a central axis, deliberately evoking the movement of a space station. The intersection creates a ramp on which it is possible to ascend to the roof. The appearance of the building also corresponds to the objective of emphasising functional duality – the local community centre with circular multipurpose hall seating 300 and the local Library and Museum of Space Technologies with its own programme surpassing the local framework. The core of the building is of monolithic concrete, the external surface is of aluminium sheeting. The proposal arose from the collaboration of four architectural ateliers that were asked by the investor to submit alternative solutions. At the first communal meeting of all participants, the heads of the individual ateliers came to an agreement not to submit four proposals, but to combine their strengths and together create one proposal. The result is closely associated with the content of the structure and Herman Potočnik Noordung. The connection to a specific location is obvious but, thanks to the nature of Potočnik Noordung’s work, it naturally exceeds traditional architectural forms in the direction of outer space. /FŠ/ Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012 MALÉ MĚSTO 100 101 TOWN Le Rheu /7696 obyv./ Francie Dům mládeže Clément Gillet, 2008 Město Le Rheu nedaleko Rennes se v posledních deseti letech bouřlivě rozvíjí, vznikla zde rozsáhlá bytová výstavba především rodinných domů. Ale není to klasický satelit, současně tu vyrostly i nové stavby škol, sportovišť, kulturních zařízení apod. V bezprostřední návaznosti na historické centrum s radnicí a kostelem, na místě bývalé zemědělské usedlosti, byl v roce 2008 vybudován nový Dům mládeže. Objekt stojí na vyvýšeném místě a uzavírá prostor centra města k silnici, naopak k historickému středu se svažuje a přechází do veřejného prostoru, který slouží pro kulturní akce. Kompozice domu je jednoduchá, přízemní horizontální hmota je umocněna přesahující deskou střechy, která na severní straně u vstupu vytváří velký krytý předprostor. Zastřešení se proměňuje, někde je plné, jinde transparentní a vytváří hru světla na zemi a na barevných betonových stěnách. Vznášející se střecha přechází do škály zeleně lazurovaných betonových stěn vstupu, foyer a sálu. Polyfunkční sál je centrem objektu. Střešní deska nad sálem je prořezána šedovými světlíky přinášejícími severní přirozené světlo. Je to jednoduchá stavba, její výraz je založen na barevnosti, horizontální kompozici a symbióze s vnějším veřejným prostorem a v té jednoduchosti a uměřenosti je její síla. Vnitřní uspořádání je podřízeno smyslu stavby, je to dům pro mladé a vše je zde flexibilní. Je to klub, kde se tančí, hraje, kreslí a maluje, kam se dá jít na koncert, divadlo, kurzy. /JH/ www.cgarchitectes.fr www.architecturebretagne.fr Le Rheu /population: 7,696/ France House of Youth Clément Gillet, 2008 The town of Le Rheu near Rennes has developed rapidly in the past ten years, with a vast residential quarter of family houses being built. But it is not a classic satellite. At the same time, new schools, sports and cultural facilities have arisen here. In 2008, a new House of Youth was built in the immediate vicinity of the historical centre with its Town Hall and Church, on the site of a former farmstead. The property enjoys an elevated position, separating the centre of town from the road. It slopes down towards the historical centre, blending into a public space which is used for cultural events. The composition of the building is simple: the horizontal ground mass is enhanced by the overlapping roof plate which creates a large covered front space at the North entrance. The roofing changes in appearance, sometimes full, elsewhere transparent, creating a play of light on the ground and on the coloured concrete walls. The floating roof covers a range of concrete walls with green varnished glass at the entrance, foyer and hall. This multifunctional hall is the centre of the building. The roof plate above the hall is dissected by shed skylights which provide natural northern light. This is a simple building, with its expression based on colour, horizontal composition and harmony with the exterior public space. In this simplicity and moderation lies its strength. The interior design is subordinate to the purpose of the building. This is a House of Youth where everything is flexible. /JH/ MALÉ MĚSTO 102 103 TOWN MALÉ MĚSTO 104 105 TOWN Smižany /8 600 obyv./ Slovensko Základní umělecká škola / Art school Dušan Burák, Michal Burák, spolupráce Ctibor Reiskup, 2004 Smižany leží nedaleko města Spišská Nová Ves, jednoho z nejdůležitějších středoevropských center středověké a renesanční kultury. Kdysi významný region osídlený převážně spišskými Němci, vysídlenými po roce 1945, se v průběhu 20. století dostal na okraj hospodářského a kulturního života země. V obci jsou dnes značné problémy s nezaměstnaností a romskou menšinou. I když ve Smižanech žije 8600 obyvatel, nemají statut města a struktura jejich zástavby je charakteristickým obrazem překotné modernizace v druhé polovině 20. století. Na minimum zdecimované historické jádro obklopuje zástavba unifikovaných rodinných domů, nechybí ani malé sídliště panelových domů, které zhmotňuje charakteristickou ambici modernizace – přibližování venkova městu. Základní umělecká škola s nápisem Art school na fasádě působí v tomto prostředí jako zjevení, a to nejen v společenském, ale i v architektonickém smyslu. O vznik školy se zasloužil americký Slovák Dezider Eugene Slavoj-Štrauch (1914–2012), rodák ze Smižan a významný americký zeměměřič. Ten se při své návštěvě rodné obce v roce 2002 setkal s tehdejším starostou Ladislavem Vranou (1935) a spolu připravili plán, jak povznést kulturní život místních dětí a mládeže. Zatímco starosta měl za úkol obstarat návrh budovy, Dezider Štrauch se ujal jejího financování. Prvním předpokladem budoucího úspěchu školy byl výběr místa a architekta. Novostavba neměla působit jen jako škola, ale i jako kulturní centrum. Situovali ji proto Smižany /population 8,600/ Slovakia Art School Dušan Burák, Michal Burák, in collaboration with Ctibor Reiskup, 2004 Smižany is situated near Spišská Nová Ves, one of the most important Central European centres of medieval and Renaissance culture. Once an important region populated mostly by Germans who were forcibly removed after 1945, it was on the periphery of the economic and cultural life of the country in the course of the 20 th century. The area is now suffering from the considerable problems of unemployment and of the Romany minority. Although there are 8,600 residents in Smižany, it does not have the status of a town. The structure of its housing development is a characteristic image of the hurried modernisation of the second half of the 20 th century. The historical core has been decimated to the minimum and is surrounded by a built-up area with uniform family houses. Also not absent is a small settlement of panel buildings which embodies the characteristic aim of modernisation – the convergence of countryside and city. The basic Art School, with the inscription Art School on the façade, is a revelation in this environment, not only in a social but also an architectural sense. The creation of the school is credited to American-Slovak, Dezider Eugene Slavoj-Štrauch (1914 – 2012), a native from Smižany and a distinguished American geodesist. On his visit to his native village in 2002, he met the former Mayor, Ladislav Vrana (born in 1935), and together they prepared a plan to uplift the cultural life of the local children and youth. While the Mayor’s task was to obtain a building proposal, Dezider Štrauch took charge of its financing. The first precondition of the MALÉ MĚSTO 106 107 TOWN do historického jádra obce nedaleko kostela v bezprostředním kontaktu s hlavním náměstím. Starosta měl šťastnou ruku i při výběru architekta. Architektonický ateliér Atrium pod vedením architekta Dušana Buráka se od svého vzniku profiloval jako regionální v tom nejlepším slova smyslu. Sídlí v centru východního Slovenska v Košicích a patří k těm ateliérům, které můžeme považovat za zakladatele autonomní košické architektonické scény. Budovu školy charakterizuje členitý objem, který vyplývá jednak z funkčního programu, ale současně reaguje na rozmanitost okolní zástavby i na tradiční způsob řazení jednotlivých staveb na pozemku. Do narušené vesnické struktury tak vrací původní řád a vytváří pozitivní precedens, který se však zatím nedočkal následovníků. Škola je koncipovaná jako určitá obec v obci. Sestává ze vstupního náměstí s objektem hlavního sálu. Z něj vychází „ulička“, chodba, kterou lemují učebny různých velikostí, řazené jako domy jedna za druhou. Organické působení této dětské umělecké obce ještě umocňuje povrch podlahy, která kopíruje klesající terén pozemku. Odlišné umělecké zaměření jednotlivých objektů naznačuje jejich odlišná velikost a barva omítky. Jednoduchou zděnou konstrukci školy zastřešuje soustava pultových střech s dřevěným krovem. Hladce opracované dřevo a jednoduché omítky jsou i hlavním materiálem ve vnitřních prostorech. Poskytují tak neutrální rámec pro všechny tvořivé činnosti dětí. Art school úspěšně funguje už desátý rok. Navzdory svému skvělému umístění v obci, jednoduché a přitom působivé architektuře a ohromně vitálnímu provozu se jí však nepodařilo ovlivnit kulturu místního stavění. V obci dál vyrůstají stavby pokleslého vkusu a budova školy zůstává spolu se svým protějškem, historickým kostelem, jediným příkladem architektury v Smižanech. /HM/ school’s future success was the selection of location and architect. The new building was not to function only as a school but also as a cultural centre. That is why they situated the facility in the historical core near the church in the immediate vicinity of the main square. The Mayor also had a lucky hand in selecting the architect. The Atrium architectural studio, headed by architect Dušan Burák, has profiled itself as ‘regional‘ in the best meaning of the word since its establishment. Its headquarters are in Košice in the centre of Eastern Slovakia. It is among those ateliers that can be regarded as the founders of the autonomous Košicean architectural scene. The school building is characterised by a segmented volume which follows its functional design, while reflecting the diversity of the surrounding housing development, as well as the traditional format of the ordering of individual buildings on the site. Thus it returns the original order to the disrupted rural structure, creating a positive precedent which, nevertheless, has not found other followers. The school was conceived as a kind of town within a town. It comprises the entrance square with the building of the main hall. An ‘alley‘—a corridor lined with classrooms of various sizes arranged like houses one after another—leads from the square. The composite layout of the children’s artistic town is emphasised by the floor surface which imitates the sloping terrain of the ground. The varied artistic orientation of the individual structures is indicated by their different sizes and plaster colour. The simple brick school building is covered by a system of aisle roofs with wooden roof frames. The smoothly treated wood and simple plaster are the chief materials in the interior premises. They therefore provide a neutral framework for all the children’s creative activities. The Art School has been functioning successfully for ten years now. However, despite its excellent location within the settlement, the simple and, at the same time, impressive architecture and tremendously vital function, it has not managed to influence the culture of local development. Buildings of trashy taste keep springing up in the municipality, while the school building, together with its counterpart of historical church, remain the only examples of architecture in Smižany. /HM/ MALÉ MĚSTO 108 109 TOWN Douarnenez /15 066 obyv./ Francie Bydlení pro seniory Atelier ARCAU, 2011 Na svahu nad městem, v sousedství panelového sídliště ze šedesátých let je postavena první etapa komplexu sociálního bydlení a objektu veřejných služeb. Budova služeb a úřadu v těsné návaznosti na komunikaci a parkoviště tvoří jasný pevný blok, který uzavírá areál. Obytný komplex se skládá z volně rozmístěných vzájemně propojených a natočených třípodlažních kostek rozesetých po svahu s vyhlídkou na město. Je to hravé prostředí, vytvářející intimní a polointimní prostory diferencované vztahem k obslužné cestě. Hlavní obytné budovy jsou propojeny soustavou lávek, teras a poloveřejných zákoutí. Struktura je doplněna drobnými stavbami, kde jsou prostory pro kola a sklady pro údržbu zahrady a cest. Na jednoduchém principu je vytvořeno prostředí, které má měřítko a charakter malého městečka, kde se lidé nutně musejí potkávat, když jdou domů, kde o sobě vědí a mohou mít pocit domova. Tomu napomáhají i použité materiály, omítané zdivo a dřevo spolu s ocelovými konstrukčními prvky a zahradnické úpravy. Výsledkem je přes opakující se použití jednoho typu obytného domu útulné prostředí, kde mají obyvatelé jak možnost soukromí, tak pocit sounáležitosti s ostatními. /JH/ www.atelierarcau.fr www.architecturebretagne.fr Douarnenez /population: 15,066/ France Housing for Seniors Atelier ARCAU, 2011 The first phase of the complex of social housing and a public services building are situated on a hillside above the town, adjacent to a 60s’ housing estate. The services and administrative buildings, in close proximity to each other behind the road and parking lot, form a solid block which encloses the area. The residential complex consists of loosely spaced interconnected and slightly turned threestorey cubes scattered across the hillside overlooking the city. It is a playful environment, creating intimate and semi-intimate premises, differentiated by the relationship to the service road. The main residential buildings are connected by a system of walkways, terraces and semipublic corners. The complex is complemented with small structures such as a space for bikes and storerooms for implements for the maintenance of garden and paths. An environment is created on a simple principle which has the scale and nature of a small town. This is a complex where people necessarily have to meet each other when they go home, where they know each other and can feel at home. This is also facilitated by the materials used, plastered masonry and wood, along with steel structural elements and landscaping. The result, despite the repetitive use of one type of residential building, is a homely environment where residents have both the opportunity of privacy and a feeling of belonging to others. /JH/ MALÉ MĚSTO 110 111 TOWN MALÉ MĚSTO 112 113 TOWN Saldus /12 224 obyv./ Lotyšsko Hudební a výtvarná škola MADE arhitekti, 2013 Saldus je malé městečko ve vnitrozemí západní části Lotyšska. Tradice zdejší hudební školy je téměř sedmdesátiletá, škola výtvarných umění byla založena o čtyřicet let později. Nová školní budova poskytuje prostředí oběma těmto výukovým programům, které až dosud fungovaly odděleně. Je umístěna v zeleném pásu města u řeky Ciecere se zřetelným odstupem od okolních staveb a je částečně zapuštěna oproti přilehlé ulici. Kompaktní tvar školy má výšku úměrnou měřítku obce. Díky drobnému členění zářezy do své hmoty nepůsobí monotónně. Dává předpoklad k energetické a celkové provozní úspornosti školy. Masivní vnitřní konstrukce přispívá k tepelné a vlhkostní stabilitě objektu. Základní nosný systém umožňuje v budoucnu částečnou dispoziční variabilitu, schopnou reagovat na vývoj prostorových nároků. I když obě části školy fungují samostatně, sdílejí vstupní halu, šatnu a knihovnu. Pro veřejně přístupné akce je možno zajistit přístup návštěvníků do hlavního sálu bez narušení provozu školy. Po osvětleném obvodu hlubokého objektu jsou rozmístěny třídy a pracovny, zatímco zkušebny a knihovna jsou situovány uvnitř. Ani ony nejsou ovšem bez kontaktu s denním světlem a s venkovním prostředím, které ve druhém podlaží nabízejí střešní dvorky. Na nich se mohou také potkávat studenti a vyučující obou oborů. Saldus /population: 12,224/ Lithuania Music and Art School MADE arhitekti, 2013 Saldus is a small town in the interior of the western part of Lithuania. The tradition of the local Music School goes back almost 70 years, the School of Art was founded 40 years later. The new school building provides an environment for both of these fields of study which until now had operated separately. It is located in the green belt of the town near the Ciecere River, at a noticeable distance from surrounding buildings and partially recessed from the adjacent street. The compact shape of the school has a height proportional to the town scale. Because of segmentation of its mass, it does not appear monotonous and provides the prerequisite energy for the overall operational efficiency of the school. The solid interior structure contributes to the heat and humidity stability of the building. The basic support system enables a partial variability of the layout in future, to respond to changing spatial requirements. Although both schools operate independently, they share the entrance hall, dressing room and library. For public events, it is possible to enable access of visitors to the main hall without disturbing the operations of the school. The classrooms and studies are situated along the sunlit perimeter of the long structure, while the studios and library are located in the centre. But these are also not lacking contact with MALÉ MĚSTO 114 115 TOWN Neagresivní a vzdušný zevnějšek, založený na vrstvení povrchu ze skleněných profilů a jeho podkladu ze světlého dřeva, kontrastuje v interiéru s výraznými barevnými akcenty. Dvě jasné signální barvy – modrá a zelená – se tu potkávají v různých situacích a kombinacích. Jsou použity k rozlišení vstupních dveří místností, v místech schodišť, šaten, kuchyněk a některých dalších servisních prostor školy. Modrá je přiřazena k výtvarnému programu školy a zelená značí její hudební složku. Základní prostředí školy je ale drženo v neutrálních barvách, umožňujících vyniknout dětské tvořivosti. MADE architekti jsou jednou z nejznámějších mladých lotyšských kanceláří. Ačkoliv sídlí v Rize, tvoří práce mimo hlavní město zřetelnou část jejich produkce. Škola v Saldus jim právem přinesla v roce 2013 lotyšskou Velkou cenu za architekturu i mezinárodní pozornost a uznání. /JS/ www.archdaily.com/417592/saldus-music-and-art-school-made-arhitekti/ www.dezeen.com/2013/08/16/saldus-music-and-art-school-by-made/ daylight and the outdoor environment, which is provided by the rooftop patios on the second floor. Students and teachers of both disciplines can meet in this space. The tranquil, airy appearance of the interior, based on layering the surface in glass profiles and its base in light wood, has contrasting bold colour accents. Two bright signal colours – blue and green – meet here in different locations and combinations. These colours are used to signify the front doors of the rooms, staircases, dressing rooms, kitchenettes and other service premises of the school. Blue is associated with the Art department, while green represents the Music department. However, the basic school environment is in neutral colours, allowing the children’s creativity to stand out. MADE architects are one of the most renowned young Lithuanian firms. Although located in Riga, work outside the capital makes up a distinct part of their production. The Saldus School deservedly won them the Lithuanian Grand Prize for Architecture in 2013 and international attention and recognition. /JS/ MALÉ MĚSTO 116 117 TOWN Zafra /16 600 obyv./ Španělsko Nové městské divadlo Enrique Krahe, 2009 Jihozápad Pyrenejského poloostrova se v uplynulé době střídavě ocital pod vlivem různých civilizací – od Římanů přes Maury až po křesťany – a každá se snažila v území zanechat ty nejlepší otisky své kultury. Nyní s přiškrcenými dotacemi z EU by se mohlo zdát, že na jihu Evropy upadá kvalita společenského života. Po často nepromyšlených investicích a nezdravě skokovém vývoji se však tyto oblasti jen navrací do období před raketovým růstem. Španělsku, které je čtyřikrát větší než naše republika, se pravidelně daří naplnit ročenku svojí architektury velice kvalitními realizacemi. Kvalita se může rodit i v nesčetných svízelích a za nouzových podmínek. Jednou z posledních velkých investic před nástupem „stavebního ticha“ ve Španělsku je i projekt městského divadla v Zafře, které se v sobě snaží skloubit výjimečné i každodenní události. Objekt na periferii řeší přechod mezi historickým městem plným pamětihodností a heterogenní obytnou strukturou nevalné hodnoty. Samotné divadlo je situováno na konci bývalého výrobního areálu. Nově oživeným územím procházejí mírně svažité cesty umožňující návštěvníkům pěší dostupnost a zamezující příjezdu vozidel. Venkovní prostory a terasovité zahrady pokrývá kostková dlažba. Nepravidelný půdorys vymezují historické stavby, které byly pečlivě zrekonstruovány pro budoucí rozšíření kulturních aktivit. Tvar pozemku přitom měl podstatný vliv na rozvržení funkčního programu po areálu. Hlavní objem s divadelním sálem rozehrává amplituda rozlámané střechy. Objekt se kromě splnění základních Zafra /population: 16,600/ Spain New Municipal Theatre Enrique Krahe, 2009 In the past, the south-west of the Iberian Peninsula alternatively came under the influence of various civilisations. From the Romans to the Moors to the Christians, all tried to leave the best imprints of their culture. Now, with strangled EU funding, it might seem that the quality of social life is deteriorating in Southern Europe. After often ill-considered investments and unhealthy steps in development, these areas are only returning to the period before the explosive growth. Spain, which is four times larger than the Czech Republic, regularly manages to fill their Year Book of Architecture with high-quality implementations. Quality can be born even with countless problems to contend with and under emergency conditions. One of the last great investments before the advent of the “construction silence” in Spain was the project of the Municipal Theatre in Zafra, which is trying to combine within itself exceptional as well as everyday events. The structure on the outskirts of town represents the transition between the historical town full of monuments and the heterogeneous residential poor-quality buildings. The Theatre itself is located at the end of a former manufacturing facility. Sloping paths intersect the newly rejuvenated area, which is a pedestrian zone, with vehicular access prohibited. MALÉ MĚSTO 118 119 TOWN funkcí snaží také probudit roli diváků a přizvat je ke spoluúčasti. Například jeviště se může doslova otevřít obřími dveřmi městu a občanům, zatímco sedadla v hledišti jsou rozložená do pixelů, jejichž poskládáním vzniká obraz velkého hledícího oka. Od divadla se očekává, že bude podněcovat snění. U divadla v Zafře je do celkového konceptu zapojeno především umělé osvětlení. Dalším aktuálním tématem je ekologie. Recyklaci lze nalézt i u řady detailů stavby. Dveře od praček jsou použité jako okna, satelitní antény slouží jako levný druh svítidel, což dokládá, že působivého efektu lze dosáhnout relativně nízkými nebo nulovými náklady. Stačí mít jen bujnou představivost, a tou by měli disponovat architekti stejně jako dobří divadelníci. /PŠ/ www.enriquekrahe.es www.archdaily.com/120538/municipal-theater-of-zafra-enrique-krahe The outdoor spaces and terraced gardens are covered in cobblestones. The irregular layout is defined by the historical buildings that were carefully restored for the future expansion of cultural activities. The shape of the plot significantly influenced the plan of the functional programme for the grounds. The main volume of theatre auditorium is covered by a fragmented roof. In addition to fulfilling its basic functions, the structure attempts to enliven the interest of the audience, inviting them to participate. For example, the stage can literally open out through a massive door towards the town and citizens, while the seats in the auditorium are distributed in a pattern, and the combination of all the folding seats forms an image of a gigantic staring eye. A theatre is expected to stimulate dreams. In the case of the Zafra Theatre, artificial illumination is especially involved in the overall concept. Another current topic is ecology. Recycling can also be found in many details of the construction. Automatic washer doors are used as windows and satellite dishes serve as cheap lighting fixtures. This shows that an impressive effect can be achieved at relatively low or zero cost. Only vivid imagination is required—and this should come naturally to both architects and excellent theatrical performers. /PŠ/ MALÉ MĚSTO 120 121 TOWN VESNICE —— VILLAGE VESNICE 122 123 VILLAGE Trojanovice /2391 obyv./ ČR Zvonička na Horečkách Kamil Mrva, Martin Rosa – Kamil Mrva Architects, 2009–2010 Zvonička na Horečkách je drobná solitérní stavba velkého symbolického významu. Malebná horská krajina Beskyd je dlouhodobě ohrožena plány na obnovu těžby černého uhlí a spolu s tím proměny jak krajinného rázu, tak života v okolních vesnicích. V rámci boje proti těmto plánům iniciovalo občanské sdružení Naše Beskydy i projekt této zvoničky, která má symbolicky zvonit umíráček dolování v Beskydech. Zdánlivě jednoduchý objekt připomíná místní lidovou tradici Valašska, osmimetrové kmeny tvoří trojnožku, na níž pod stříškou visí zvon se jmény 37 okolních měst a obcí spojených tímto protestem. Vedlejší dřevěný přístřešek je krytý šindelem, dává možnost posezení i výhledu k vrcholu protější hory. Ale tvar je oproti tradičním předobrazům mírně posunut, půdorysné zúžení i zkosení výšky stavbičku k příchozímu otvírá ve zvoucím gestu a naopak k výhledu koncentruje s jistým vybídnutím k tiché kontemplaci. „Navazujeme na historii, ale přenášíme ji do soudobého moderního tvarosloví. Hlavním a v podstatě jediným materiálem pro stavbu je dřevo, takže je to přírodní útvar zasazený do krásné krajiny na palouk mezi lesy,“ říká o zvoničce Kamil Mrva. Architekt, který svou praxi dlouhodobě spojil s regionem, v němž i vyrostl, z jehož tradice lidového stavitelství zřetelně čerpá zejména v použití materiálů a důrazu na prostý výraz, ale zároveň zde – zejména v mnoha realizacích rodinných domů – takřka misionářsky šíří koncept současné architektury. Trojanovice /population: 2,391/ Czech Republic Belfry in Horečky Kamil Mrva, Martin Rosa – Kamil Mrva Architects, 2009–2010 The belfry in Horečky is a small solitary structure with a great symbolic meaning. The picturesque Beskydy mountain region has been endangered for a long time by plans to renew coal mining and, connected with this, a change in the nature of the landscape and in the lifestyle of the surrounding villages. As part of protests against these plans, “Our Beskydy” citizens group initiated the project of this belfry which is intended to symbolically toll the passing bell for mining in Beskydy. The simple appearance of the structure is reminiscent of local Wallachian folk tradition: eight-metre-long trunks create a tripod with a bell under a small roof. The names of 37 towns linked with this protest are inscribed on the bell. The adjoining wooden shed is covered in shingle, providing seating and a view of the mountain peak opposite. Unlike the traditional type of belfry, here the shape is slightly shifted. The narrowing ground plan as well as the sloping height opens up this structure in an inviting gesture. However, one is also invited to quiet contemplation when facing the view. “We follow tradition, but we transfer it to contemporary morphology. The main and basically the only material is wood, thus it is a natural unit set in a forest glade amidst beautiful scenery,” VESNICE 124 125 VILLAGE A druhý ze spoluautorů Martin Rosa ve svém blogu o projektu píše: „Pár osobních dojmů: nadšení z krásného zadání (práce pro ,dobrou věc‘), výborná komunikace s iniciátorem projektu, cesta po beskydských zvoničkách a následná složitá cesta od tradičního k soudobému pojetí, desítky skic, několik modelů, nezapomenutelná návštěva zvonařství v Halenkově s úžasnou atmosférou, obhlídka složeného nařezaného dříví v Trojanovicích, výběr těch správných modřínových kmenů v lese a měsíční realizace v dubnu a květnu. Desítky nadšených lidí, kteří se na realizaci podíleli.“ Beskydská zvonička je stavba spjatá se svým místem, sotva by mohla vzniknout bez jedinečného konkrétního příběhu této lokality. Přesto svým pojetím vyslovuje cosi nadčasového a univerzálního, co nepochybně přiměje k zastavení a zamyšlení každého kolemjdoucího, ať již osud dolů dopadne jakkoliv. /PK/ www.mrva.net says Kamil Mrva about the belfry. He is an architect who has been working for a long time in this region where he grew up, the folk architecture of which has clearly influenced his work, principally in the materials he uses and the emphasis on simple expression. At the same time, he is propagating the concept of contemporary architecture, chiefly in his design of family houses. Martin Rosa, co-architect of the belfry, writes the following on his blog: “A few personal impressions: the excitement of a pleasing assignment (work for a “good cause”), excellent communication with the project initiator, a trip to the Beskydy belfries, and then a complicated route from a traditional to contemporary conception, dozens of drafts, several models, an unforgettable visit to an amazing bell foundry in Halenkov, a look at a stack of cut wood in Trojanovice, choosing the right larch trunks in the forest and the month-long construction in April and May. Dozens of enthusiasts who took part in the building process.” The Beskydy belfry is a structure linked with its sense of place. It could hardly have been built without the unique history of this place. At the same time, it represents something timeless and universal, which undoubtedly makes every passer-by pause for thought, no matter what the destiny of coal mining is. /PK/ VESNICE 126 127 VILLAGE Mogno /40 obyv./ Švýcarsko Novostavby prázdninových domů a rekonstrukce stávajících sýpek Giovan Luigi Dazio, 2005, 2011 Maggia, Bavona, Lavizzara a Rovana, to je pozoruhodná čtveřice úzkých, hluboko do nitra hor vklíněných údolí. Jejich křivolaké linie se paprskovitě rozbíhají a jako delta roztřepené řeky se táhnou několik kilometrů na sever od Locarna v oblasti Ticino. Cesty vedoucí těmito údolími jsou lemovány vesničkami a skupinami roztroušených domů, které působí tak, jako by se tady v tom odlehlém světě zastavil čas. Ale to je jenom zdání, mezi skupinou domů se setkáme i se současnou architekturou. Autorem rekonstrukcí původních tradičních staveb i zcela nových objektů rodinných domů v celé oblasti je architekt Giovan Luigi Dazio. Jeho stavby se vyznačují až archetypálním vzezřením, působivými, nicméně nijak monumentálními detaily, a přestože je na první pohled jasné, že se jedná o novostavby, je z jejich tvarosloví vždy velice dobře cítit odkaz k tradiční místní architektuře. Vesnička Mogno vznikla na konci 19. století jako tzv. „maiensäss“ – tedy jako skupina přístřešků, jež byly využívány během pastevecké sezóny. V roce 1896 zde ovšem došlo k tragédii, kdy lavina smetla tucet domů včetně budovy venkovského kostela. Tento silný příběh, připomínaný všemi místními obyvateli, vedl v devadesátých letech 20. století k iniciativě postavit kostel nový. Giovan Luigi Dazio vyzval svého přítele Maria Bottu, aby nový kostel navrhl. Prozíravost a zároveň i skromnost, kterou tak Mogno /population: 40/ Switzerland Newly-built holiday homes and the renovation of existing granaries Giovan Luigi Dazio, 2005, 2011 Maggia, Bavona, Lavizzara and Rovana, these are remarkable narrow valleys, deeply wedged in the mountains. Their meandering lines, like the delta of a segmented river, stretch out radially for several kilometres north of Locarno in the Ticino region. The paths leading through these valleys are lined with villages and scattered groups of houses, giving the impression that time has stood still in this secluded world. But this is only an illusion, as one also encounters modern architecture amongst the groups of houses. The architect of the reconstruction of the traditional buildings in this whole area, as well as of some brand new houses, is Giovan Luigi Dazio. His buildings are characterised by an almost archetypal appearance with impressive, but not monumental details. Although it is immediately clear that these are new buildings, the reference to traditional local architecture is always obvious in their forms. VESNICE 128 129 VILLAGE ve světě neznámý stavitel Dazio prokázal, zajistila, aby se o krásách jeho milovaných míst díky jedinečné Bottově realizaci dozvěděla i široká veřejnost. Nadčasový Bottův kostel v Mognu tvoří kontrast k drobným archetypálním objektům venkovských staveb, původním i současným. Je to jakási struktura volně uspořádaných objektů ukotvená mohutnou materiálově i tvarově odlišenou hmotou kostela, jedinečný zážitek symbiózy dvou protikladných přístupů. Celá vesnička Mogno nese stopy Daziovy činnosti, ať jsou to nové objekty anebo rekonstrukce a drobné architektonické zásahy do stávajících domů a sýpek, od prolomení roubené stěny zcela současným oknem až po vestavbu proskleného obytného kubusu do existujícího objektu. Tradiční kámen používá nejen na zdi domů, ale i na ohradní zídky, dláždění cest, můstky přes potok, vše opět v soudobém duchu. A často je tradiční materiál doplněn a jeho působení umocněno kombinací s novodobými materiály (beton, ocel, korten). Jen pár kroků od poutního kostela sv. Jana Křtitele stojí nově opravený dům, jehož rekonstrukci i přístavbu navrhl rovněž Dazio. Tato realizace z roku 2011 je působivým spojením starého a nového. Na původní, hrubě omítnutou stavbu se sedlovou střechou vyskládanou z naštípaných kamenných desek navazuje stejně široký, avšak mírně převýšený kamenný objem, který celý objekt prodlužuje směrem k ulici a vytváří z něj výrazné nároží. Kamenná fasáda a střecha přístavby odkazují na klasické stavební techniky, zatímco tvarosloví a užité detaily jsou zcela současné. Kortenové překlady a stejně provedené ostění otvorů, výrazná horizontální okna bez vnitřního členění a „levitující“ valbová střecha pootočená oproti hmotě domu povyšují spojení obou objemů nad rámec venkovské architektury. Přesto stavba působí skromně, vyrovnaně a citlivě doplňuje okolní původní stavby. Na tabulce u paty domu, která doprovází všechny Daziovy realizace, je možné číst následující text: „Bylo by naivní pokoušet se restaurovat nebo kopírovat něco, co patří do minulosti, ale blízká integrace založená na současném konceptu, která zároveň přináší nové hodnoty, může být vhodným řešením pro každé místo.“ Na okraji rozptýlené venkovské zástavby postavil Dazio v roce 2005 prázdninový dům. I ten se vyznačuje archetypálním výrazem a silným odkazem k lokálnímu kontextu, aniž by se nostalgicky podbízel. Kamenný dům na půdorysu 6 x 6 metrů má tři výškové úrovně a jeho hmotu zakončuje sedlová střecha. Otevřená dispozice každého patra je osvětlena pouze úzkými průzory a jedním větším otvorem, jehož poloha se mění a v každé fasádě se objevuje pouze jednou. Tabulka na domu nese v tomto případě nápis: „Budoucnost je dnes.“ /JH/ The village of Mogno was founded in the 19 th century as a Maiensäss – a group of shelters for use during the grazing season. In 1896, however, there was a tragedy when a landslide swept away dozens of houses including the rural church building. This tragic story, recalled by the locals, led to the initiative to build a new church in the 1990s. Giovan Luigi Dazio asked his friend, Mario Botta, to design the new church. The prudence and modesty demonstrated at the same time by Dazio, an unknown builder, ensured that the wider public also discovered the beauty of his beloved village, through Botta’s unique creativity. Botta’s timeless church in Mogno forms a contrast to the tiny archetypal rural structures, both original as well as contemporary. It is distinct in the materials as well as shape, comprising loosely arranged objects anchored by the massive volume of the church. A unique symbiosis of two opposing approaches. The whole village of Mogno bears traces of Dazio’s activities, whether these are new buildings, renovations, or small architectural alterations to existing houses and granaries. These include breaking a timbered wall with a completely modern window, and the installation of a glazed residential cube into an existing building. Traditional stone is used in contemporary fashion in the walls of houses and also for low fence walls, the paving of footpaths and bridges across the stream. And often the traditional material is complemented and its effect amplified by the combination with modern materials (concrete, steel, corten). A newly renovated house is situated only a few steps from the Pilgrimage Church of St. John the Baptist. The reconstruction and extension of this house was also designed by Dazio. The finished structure of 2011 is an impressive combination of old and new. The original, roughly plastered building with saddle roof covered with granite is followed by an equally wide but slightly elevated stone volume which elongates the entire structure streetwards, creating a distinctive corner from it. The stone facade and roof of the extension refer to classic building techniques, while the architectural language and detail employed are absolutely contemporary. The corten transom, ordering of whole, distinctive horizontal windows without internal segmentation and ‚levitating‘ hip roof slightly turned against the volume of the house, elevate the connection of both volumes above the scope of rural architecture. Nevertheless, the structure appears modest and complements the surrounding original buildings harmoniously and sensitively. On the house plaque, which is present in all Dazio’s implementations, it is possible to read the following text: “It would be naive to try to restore or copy something which belongs to the past, but close integration based on contemporary concepts which at the same time create new values, can be a convenient solution for every location.” In 2005, Dazio built a holiday home at the edge of the scattered rural development. This house is also characterised by an archetypal appearance and strong reference to the local context without nostalgic pandering. The 6 x 6-metre stone building is designed on three levels, with its dimensions complemented by the saddle roof. The open plan of each floor is lit only through a www.gld-dazio.ch narrow observation hole whose position changes and appears only once in each of the facades. In this case, the plaque on the house bears the inscription: “The Future is Today”. /JH/ VESNICE 130 131 VILLAGE Foros /2185 obyv./ Ukrajina Dům pro jachtu Robin Monotti Architects, 2011–2012 Na břehu Černého moře, na nejjižnějším cípu krymského poloostrova založili ve středověku řečtí obchodníci osadu Foros. Jako většina osad na mořském pobřeží je i městečko Foros již od 19. století významným letoviskem vyhledávaným bohatou ruskou a ukrajinskou klientelou. Celé jižní a jihovýchodní pobřeží Krymu je lemováno vysokým pohořím, jehož svahy dosahují výšky až 1500 metrů nad mořem a velmi prudce klesají k mořské hladině. Tyto prudké kopce z vápence již po celá staletí výrazně determinují urbánní strukturu a formu stavění. Samotný pozemek určený ke stavbě je specifický svým výrazným výškovým převýšením, přímou orientací k jihu, blízkostí moře i silnou seizmickou aktivitou. V takto obtížných klimatických i geologických podmínkách oslovil bohatý ukrajinský investor italského architekta, jehož kancelář sídlí v Londýně, s velmi zajímavým stavebním programem: vybudovat dům pro parkování a zimní údržbu třináctimetrové jachty s ubytováním pro kapitána. Prostor pro jachtu a její nutné vytahování a spouštění na moře svým měřítkem výrazně ovlivňoval návrh domu. Architekt proto k lodní garáži přistavěl a nadstavil hmoty tří nájemních bytů a propojil všechna patra výraznou věží s centrálním schodištěm. Takto zvolená kompozice eliminovala velké měřítko garáže pro jachtu a zároveň řešila vhodné rozmístění jednotlivých objemů vzhledem k velkému převýšení pozemku. Přehřívání objektu v letních Foros /population: 2,185/ Ukraine Yacht House Robin Monotti Architects, 2011–2012 Foros was established by Greek merchants in the Middle Ages on the shore of the Black Sea, at the southernmost tip of the Crimean peninsula. Like most settlements on the coast, from the 19 th century, the town of Foros became an important resort, sought after by a wealthy Russian and Ukrainian clientele. The entire southern and south-eastern coast of Crimea is flanked by high mountains whose slopes reach up to 1,500 metres above sea level and very sharply descend towards the sea. For centuries, these steep limestone cliffs have largely determined the urban structure and form of construction. The actual building plot is typical with its considerable difference in altitude, direct South-facing orientation, proximity to the sea and strong seismic activity. A wealthy Ukrainian investor contacted an Italian architect whose office is based in London, with a very interesting building proposition for these difficult climatic and geological conditions, to build a house for the winter storage and maintenance of a 13-metre yacht, with accommodation for the Skipper. The size of the yacht and the need to lift it up and lower it down into the sea, significantly determined the design. The architect therefore added to the boathouse a block of three rental apartments, interconnecting all the floors by a distinctive tower with a central staircase. VESNICE 132 133 VILLAGE měsících Monotti odstranil hmotovým uspořádáním, volbou bílého fasádního nátěru, zapuštěním jižních prosklených stěn o dva metry do objemů jednotlivých apartmánů a v neposlední řadě vybudováním úzkých štěrbinových oken na východní a severní fasádě, která obytné místnosti provětrávají křížem. Dům se štěrbinovými okny tak výrazně připomíná nedalekou pevnost Balaklava. Problém seizmicity v oblasti vyřešil vybudováním dvou nosných vertikálních betonových jader, schodišťové věže a garáže jachty, a horizontálního železobetonového mola určeného ke spouštění a vyzvedávání jachty z moře. Architekt navrhl velmi působivý minimalisticky laděný dům, v němž si obyvatelé užívají soukromí a krásný, ničím nerušený výhled na mořskou hladinu a okolní hory. V kontextu soudobé architektonické tvorby na Ukrajině je samotná stavba ojedinělým počinem, téměř až zjevením, za nějž jeho tvůrce zcela oprávněně obdržel několik prestižních architektonických cen. Nutno dodat, že takováto importovaná kvalitní architektura by na Krymu pravděpodobně vůbec nevznikla, nebýt příbuzenského vztahu londýnského architekta a investora. /JJ/ This selected composition eliminated a large scale of boathouse for the yacht, while resolving the suitable positioning of individual structures due to the steep elevation of the terrain. Monotti eliminated overheating of the building in the summer months by the layout, choice of white facade coating, embedding the southern glazed walls two metres into the volumes of the individual apartments and, finally, inserting narrow slit windows on the eastern and northern facades to cross-ventilate the residential quarters. The house with slotted windows thus strongly resembles the nearby Balaklava Fort. He solved the problem of seismicity in the area by building two vertical load-bearing concrete cores—the staircase tower and boathouse—and a horizontal reinforced concrete pier intended for use when hauling up and lowering the yacht back down into the water. The architect designed a very impressive minimalist type of house in which residents enjoy privacy and a beautiful, unobstructed vista of the ocean and surrounding mountains. Within the context of contemporary architectural production in Ukraine, the structure itself is a rare achievement, almost a revelation, for which its creator has rightfully received several prestigious architectural awards. It should be noted that such important quality architecture in Crimea would probably never have come into existence, were it not for the kinship between the London architect and the investor. /JJ/ VESNICE 134 135 VILLAGE Ibusuki /43 931 obyv./ Japonsko Komunitní centrum pro seniory Kagošima Masaharu Takasaki, 1998 Ibusuki je spíše než městem shlukem malých vesnic, které od sebe oddělují plochy polí a v jejichž středu se rozkládá největší jezero ostrova Kjúšú Ikeda. I v centrálních částech má velmi řídkou, spíše vesnickou zástavbu. Oblast je vyhlášená krásnou přírodou, teplým podnebím a lázněmi s černým pískem a mnoha druhy horkých pramenů. Pozemek Komunitního centra pro seniory Nanohankan, které vzniklo na náklady soukromé železniční společnosti, leží na okraji zástavby Ibusuki, pár desítek metrů od pobřeží Kagošimské zátoky v působivé krajinné scenérii. Toto zařízení nabízí nejen prostory pro ubytování a setkávání seniorů, ale také pro kulturní instituce, vzdělávání, zdravotní péči, sportovní haly či venkovní divadelní scénu. Svým charakterem a možnostmi láká obyvatele všech věkových skupin k pobytu a využívání mnoha nabízených programů. Není to místo, kde by senioři byli separováni, ale místo, kde zůstávají uprostřed aktivního dění a kde jsou respektovanou součástí komunitního společenského života. Pozemek Centra seniorů má tvar pravoúhlého trojúhelníku, vymezeného dvěma silnicemi a vodní kanálem. V tomto trojúhelníku jako by přistála kosmická loď, respektive lodi dvě. Areál totiž vůbec nevypadá jako centrum pro seniory, ale spíše jako vesmírné výzkumné centrum nebo muzeum science fiction. Místní obyvatelé, mezi kterými se centrum těší velké oblibě, s hrdostí říkají, že je jako z jiného vesmíru. Ibusuki /population: 43,931/ Japan The Kagoshima Community Centre For Seniors Masaharu Takasaki, 1998 Rather than a town, Ibusuki is a cluster of small villages separated by areas of fields in whose centre is Ikeda, the largest lake on Kyushu Island. Even in the central parts, the development is very sparse and rural. The region is famous for its beautiful scenery, warm climate, black sand spa and many types of thermal springs. The land of the Nanohankan Community Centre For Seniors, which was created at the cost of a private railroad company, is located on the edge of the Ibusuki development, a short distance from the shore of Kagoshima Bay in impressive landscape. This facility provides accommodation and a meeting place for seniors, as well as for cultural institutions, educational and health care facilities, sports halls and an open-air theatre. By its nature and possibilities, it attracts residents of all age groups to stay and take advantage of all the programmes on offer. This is not a place where seniors are separated, but a place where they remain in the centre of the action and where they are a respected part of the social life of the community. The grounds of the Centre for Seniors has the shape of a right-angled triangle, defined by two roads and a water canal. It appears as if two space rockets have landed in this triangle. The VESNICE 136 137 VILLAGE Základní komplex budov tvoří betonová srostlice pěti objemů. Středem této složité kompozice vede rovnoběžně s vodním kanálem hlavní komunikační osa. Kruhový vstupní předprostor je obkroužený třemi zákruty velmi pozvolné rampy a krytý lasturovitou skořepinou. Otevírají se odsud krásné výhledy do krajiny. Ke komunikační ose přiléhají z obou stran podélně rozříznuté elipsovité objemy rozdílných velikostí. Na jedné straně je umístěna ubytovací část a plavecký bazén. Na druhé straně komunikační osy se nachází pestrý mix společenských funkcí a kulturní sál. Tvary k sobě někde přiléhají, jinde se do sebe zakusují. Elipsovité objemy mají ploché střechy a z nich výrazně vystupují lasturovité oplechované střechy obou sálů a lastura centrálního prostoru. Dalšími stavbami v areálu jsou dvě vedle sebe stojící nestejně velké sportovní haly, které sice mají vzhledem ke svému účelu obdélníkový půdorys, ale jejich stěny i střechu tvoří betonové vlny. Posledním prvkem komplexu jsou dvě kryté betonové promenády oddělující areál na obou stranách od silnice. Promenády jsou půdorysně mírně prohnuté, jako dvě paže ochraňující vlastní centrum. Každá promenáda má na svých koncích a ve středu altány. Každý ze šesti altánů má odlišnou formu a každý sám o sobě by byl výraznou architektonickou realizací. Stejně tak každý objem hlavního komplexu má vlastní výrazně propracované tvarosloví, konzistentní a domyšlené do nejmenších detailů. I když se jedná o velmi členitý soubor tvarů, prvků, proporcí, objemů a detailů, nejsou spolu v rozporu. Projevuje se zde jedinečná japonská schopnost – umění aranžování a kompilace, díky němuž dokáží Japonci harmonicky propojit pro nás zdánlivě nekombinovatelné prvky. Celek působí soudržně, udivuje množstvím nápadů i vysokou mírou propracovanosti jednotlivých forem. Nejde než souhlasit s místními obyvateli, že se jedná o dílo z jiného vesmíru. /ZZ/ facility does not look like a centre for seniors but rather a space research centre or a science fiction museum. Local residents, among whom the centre enjoys great popularity, proudly say that the Centre is as if from another universe. The basic building complex comprises a concrete compound of five volumes. The main communication axis leads through the centre of this complex, parallel with the water canal. The circular front entrance area is encircled by three twists of a very gradual ramp and covered by a conchoidal shell. Beautiful views of the countryside are afforded from here. Longitudinally cut elliptical volumes of different sizes fit closely to the communication axis from both sides. The accommodation section contains a communal hall within it. A diverse mix of social facilities is included in the ellipses on the other side of the communication axis, as well as a second cultural hall. The shapes fit closely into each other in some places. The elliptical structures have flat roofs, from which the conchoidal sheet-metal roofs of both halls distinctively protrude, as well as the shell of the central space. Other buildings in the area are two sports halls of different sizes, situated next to each other. Although they are rectangular-shaped, their walls and roofs form concrete waves. The last element of the complex are two hidden concrete promenades separating the grounds on both sides from the road. The profile of the promenades is slightly sagging, like two arms protecting the centre itself. Each promenade has gazebos at its ends and in the centre. Each of the six gazebos has a different shape and each is a significant architectural implementation. Likewise, each volume of the main complex has its own distinctly elaborated architectural language, consistent and thought-out to the smallest detail. Although the set of shapes, elements, proportions, volumes and details are quite disjointed, they are not in conflict with each other. The unique Japanese art of arranging and compiling is manifested here. It is due to this ability that the Japanese can harmoniously combine even elements that seem non-combinable to us. The whole creates a compact impression, it surprises with many ideas as well as with the high level of refinement of individual shapes. We can only agree with the locals that the work originates from another universe. /ZZ/ VESNICE 138 139 VILLAGE Killmalock /1635 obyv./ Irsko Knihovna, městský úřad a soud ABK Architects, 2010 Středověké město Kilmallock se nachází asi hodinu cesty jižně od Limericku na historické trase z Limericku do Corku. Kdysi významné vnitrozemské město, které na přelomu 17. a 18. století upadlo do stadia „města duchů“, se po 150 letech začalo opět probouzet k životu, i když jeho dřívější prosperitu se už obnovit nepodařilo. Stavba knihovny, městského úřadu a soudu od anglických architektů Ahrendse, Burtona a Koraleka (ABK) je první výraznou architektonickou realizací ve městě od roku 1938, kdy zde byl postaven kostel sv. Petra a Pavla od Fredericka G. Hickse. Nový komplex veřejných budov je situován v přímé návaznosti na centrum, i když na původně poněkud nepříjemném konci města, na místě bývalého Unijního chudobince, z něhož zůstala zachována pouze čelní administrativní budova. Návrh vytváří nový otevřený veřejný prostor na konci hlavní třídy, který kontrastuje se sevřeným charakterem centra města. Budova původního chudobince neleží na ose hlavní třídy, ale je vůči ní ustoupená a pootočená. Nachází se v ní nyní vstupní předprostor nové budovy soudu, která je za ní skrytá. Nová část komplexu je k staršímu jádru připojena pod mírným úhlem, tak aby nárožní dvoupodlažní hmota knihovny navázala na hlavní třídu. Světlý kubus knihovny je z velké části prosklený a otevírá se městu. Tuto lehkou část spojuje s těžkou hmotou kamenné budovy chudobince-soudu jednopodlažní kolonáda, či spíše hustý rošt plochých světle šedých vápencových sloupů, za nimiž je městský úřad. Tento motiv vytváří nejvýraznější prvek celé stavby a svým příjemným měřítkem nejen umožňuje plynulý Kilmallock /population: 1,635/ Ireland Library, Local Area Office, Courthouse ABK Architects, 2010 The medieval town of Kilmallock is located approximately one hour’s drive south of Limerick on the historical Limerick – Cork road. At one time an important inland town, which turned into a “ghost town” at the turn of 17th and 18th centuries, it began to reawaken 150 years later, although its previous prosperity could not be restored. The building of the Library, Local Area Office and Courthouse by architects Ahrends, Burton and Koralek (ABK) is the first significant architectural implementation in the town since the church dedicated to St. Peter and St. Paul, designed by Frederick G. Hicks, was built in 1938. The new complex of public buildings is situated with direct access to the centre, although in a formerly rather unsavoury part of town. This is the site of the former Union Almshouse, of which only the front administrative building has been preserved. The design creates a new open space at the end of the main street which contrasts with the hemmed in character of the town centre. The building of the original Almshouse is not situated on the axis of the main road, but is recessed and faces another direction. This is now the front entrance of the new Court building which is hidden behind it. VESNICE 140 141 VILLAGE přechod mezi uzavřeným a otevřeným prostorem a jasně definuje tři rozdílné funkce komplexu, ale také citlivě člení dlouhou frontu nově vzniklé srostlice. Vápencový obklad pokračuje na soklu knihovny až za roh, kde se pak motiv roštu opakuje v přechodu mezi knihovnou a zdí kolem zadní část pozemku. Nové veřejné budovy vnášejí svěží duch do poněkud chmurné atmosféry města a prospělo by, kdyby na vzniklém otevřeném prostranství před budovami spíše než parkoviště vznikl park či jiný typ živého veřejného prostoru. /ZZ/ The new part of the complex is connected to the older core at a slight angle so that the corner double-storey volume of the Library follows the main road. The light cube of the Library is largely glazed, opening out towards the town. A ground-floor promenade connects this light part with the heavy mass of the stone building of the Court, forming a kind of dense grate of flat light-grey limestone columns behind which the Municipal Offices are situated. This motif creates the most distinctive element of the whole building and, by its convenient scale, enables a smooth transition between the closed and open spaces, clearly defining the three different functions of the complex, as well as sensitively segmenting the long row of the newly crystallised compound. The limestone cladding continues on the Library pedestal up to the corner, behind which the grate motif is repeated in the transition between the Library and wall around the back part of the grounds. The new public buildings are a breath of fresh air in the rather gloomy atmosphere of the town. Perhaps, a park or other type of vibrant public space would have suited the open area in front of the buildings better than the present parking lot. /ZZ/ VESNICE 142 143 VILLAGE Raiding /817 obyv./ Burgenland, Rakousko Koncertní dům Franze Liszta Atelier Kempe Thill, 2006 V těsné blízkosti rodného domu hudebního skladatele a klavíristy Franze Liszta nedaleko centra obce Raiding byla v roce 2006 vystavěna na zakázku Spolku Franze Liszta nová koncertní síň. V převážně zemědělské oblasti asi deset kilometrů západně od maďarských hranic uprostřed třetí nejmenší spolkové země Rakouska Burgenlandu se stala kulturním centrem chudého regionu. Jednou za čtyři měsíce (říjen, březen, červenec) se zde koná Festival Franze Liszta. Mimoto probíhají v budově s kapacitou až 600 návštěvníků samostatné akce jako semináře, firemní prezentace či koncerty. Obec (v minulosti rozpolcená mezi Rakouskem a Maďarskem) se tak snaží najít svoji identitu a zdůraznit svůj význam v regionu. Kromě koncertní haly se v městečku nachází ještě rodný dům Franze Liszta (ze 17. století), který v současné době slouží jako muzeum, farní kostel z počátku 20. století nebo Storchenhaus – dům pro hosty navštěvující městečko v rámci japonsko-rakouského výměnného programu. Koncertní dům byl navržen holandským studiem Atelier Kempe Thill v roce 2004 na základě mezinárodní soutěže. Stojí asi 30 m od rodného domu Franze Liszta uprostřed zahrady, která je od okolní zástavby oddělena betonovou zdí či plotem. Hlavní vstup do sálu vede od parkoviště železnou vstupní bránou, druhý směrem od obce nenápadnou brankou, před kterou se nachází nově upravené náměstí a přemostění říčky Selitzabach. Raiding /population: 817/ Burgenland, Austria Franz Liszt Concert Hall Atelier Kempe Thill, 2006 Near the centre of Raiding, in close proximity to the birthplace of composer and pianist Franz Liszt, a new Concert Hall was erected in 2006 by order of the Franz Liszt Society. It has become the cultural centre of this poor, mainly agricultural region approximately 10 kilometres west of the Hungarian border, in the centre of Burgenland, the third smallest federal state in Austria. Three times a year (October, March and July) the Franz Liszt Festival is held here. In addition, separate events, e.g. seminars, company presentations and concerts, take place in this building with a seating capacity of 600. The village (formerly divided between Austria and Hungary) is thereby trying to find its identity and emphasise its significance in the region. Besides the Concert Hall, visitors to the little town can see the 17th-century house—now a museum—in which Franz Liszt was born. There is also a church from the beginning of the 20 th century and the Storchenhaus – a facility for guests of the Japanese-Austrian exchange programme. The Concert Hall was designed by Atelier Kempe Thill from the Netherlands in 2004, after winning an international contest. It is located approximately 30 metres from the house where Franz Liszt was born, in the centre of a garden which is separated from the surrounding built-up area by a concrete wall. The main entrance to the Hall leads from the parking lot through an iron entrance gate. The second entrance from the town direction is through a discreet small gate in front of which is the newly altered square and bridge across the Selitzabach River. VESNICE 144 145 VILLAGE Samotná budova koncertního domu svou výškou 12 m výrazně převyšuje okolní zástavbu. Ohraničují ji bíle omítnuté stěny, nejspíš inspirované sousedním rodným domem Franze Liszta. Forma je záměrně jednoduchá, volena s ohledem na místní stavební tradici. Pravoúhlý objem je z důvodu vizuálního odlehčení rozdělen na dvě výškové úrovně. Tomu jsou uzpůsobeny i dispozice. V přízemí se nachází zázemí, foyer a koncertní sál. Ten má klasický obdélníkový tvar (tzv. „shoe box“), který byl typický pro auditoria postavená v průběhu života Franze Liszta (v 18. a 19. století). Pro zlepšení kvality zvuku je celý obložen smrkovým dřevem a jako jediný vyvýšen nad zbytek budovy do plné výšky 12 m. Ve druhém patře, do kterého vedou z přízemí dřevěné schody, se nacházejí balkony a vyhlídky na okolní krajinu. Okna se nacházejí podle místí tradice pouze v přízemí a díky své velikosti (18 x 4 m) vizuálně propojují foyer a vstupní prostor s přilehlou zahradou. Reálně je vnitřní prostor možné otevřít do zahrady dřevěnými dveřmi o rozměrech 4 x 4 m. /EM/ www.bgld-kulturzentren.at/raiding The Concert Hall building significantly surpasses the surrounding development. It is bordered by white plastered walls, perhaps inspired by the neighbouring F. Liszt house. The shape is deliberately simple, chosen with regard to the local building tradition. For visual reasons, the rectangular volume is divided into two levels. The layout also reflects this intention. The ground floor comprises technical facilities, foyer and Concert Hall. The Hall has a classical rectangular shape (called “shoe box”) which was typical for auditoriums built during the lifetime of Franz Liszt (18th and 19 th centuries). To improve the acoustics, it is entirely clad in spruce wood. It is the only space elevated above the rest of the building to the full height of 12 metres. Balconies on the first floor, accessible from the ground floor by a wooden stairway, afford vistas of the surrounding landscape. In compliance with local tradition, the windows are situated only on the ground floor and, due to their size (18 x 4 m), visually connect the foyer and entrance area with the adjacent garden. Actually, it is possible to open up the interior into the garden through the 4 x 4-metre wooden door. /EM/ VESNICE 146 147 VILLAGE Placilla /8100 obyv./ Chile Los Robles vinný sklep José Cruz Ovalle, 2002 Pozemky vinařství jsou položeny na severním břehu řeky Tinguiririca. Jeho téměř tři sta hektarů je obklopeno porosty místních dubů a mýdelníků u paty Pobřežního pohoří v místě, kde pramen potoka zavlažuje vinice s révami Syrah, Carmenere, Cabernet Sauvignon, Merlot, Petit Verdot, Mourvèdre a Malbec. Vinařství Los Robles se deklaruje jako biodynamické, organické a ekologické se snahou dostát všem požadavkům z toho plynoucím. José Cruz Ovalle získal za své stavby ze dřeva v roce 2008 mezinárodní ocenění Spirit of Architecture Nature Wood Award a v roce 2012 chilskou Národní cenu za architekturu. Jeho stavby vinařství Los Robles vynikají neokázalostí a prostou rukodělnou řemeslností. Jednoduché tesařské konstrukce doplněné stěnami z nepálené hlíny nejsou projevem formální exhibice ani romantizujícího historismu, ale součástí celkového postoje architekta, který logicky zachází s běžnými materiály a konstrukcemi. Navazuje tak vědomě na ruční práci vinařů, která je základem organického pěstování vína. Opakované objekty se vzájemně posunutými pultovými střechami s přisvětlením ve hřebeni sice vzdáleně připomínají typizované zemědělské stavby ze socialistického Československa padesátých let, jsou ale nesrovnatelně citlivěji provedeny a rozmístěny. Boční přesahy střech nad obloukovými hliněnými stěnami jsou zakryty dřevěnými rošty, umožňujícími provětrání výrobních hal. Uličky mezi halami poskytují Placilla /POPULATION: 8,100/ Chile Los Robles Wine Cellar José Cruz Ovalle, 2002 These winelands are situated on the northern banks of the Tinguirirca River. The almost 300 hectares in the foothills of the coastal mountain range are surrounded by the vegetation of local oaks and soap trees. Here, the spring of a creek irrigates the vineyards of Syrah, Carmenere, Cabernet Sauvignon, Merlot, Petit Verdot, Mourvèdre and Malbec grapes. Los Robles Winery declares itself to be biodynamic, organic and ecological, and makes the effort to fulfil all these requirements. For his wooden buildings, José Cruz Ovalle won the international “Spirit of Nature Wood Architecture Award” in 2008 and, in 2012, the Chilean National Prize for Architecture. His Los Robles Winery buildings excel with their simplicity and unsophisticated handmade craftsmanship. The simple carpenter’s structures, completed with walls of unfired clay, are not the manifestation of a formal exhibition or romantic historicism, but part of the architect’s overall attitude. By logically using common materials and constructions, he knowingly imitates the manual labour of winegrowers which is the basis of organic viniculture. Replicated structures with mutually shifted aisle roofs and supplementary lighting in the ridges are perhaps remotely reminiscent of the stereotypical agricultural buildings of the 50s VESNICE 148 149 VILLAGE tolik potřebný stín a vnitřní prostory mají příjemnost velkých stodol. Základní typ je podle potřeby délkově upravován a rozvíjen do šířky prodloužením šikmé střechy. Šestice takto velikostně poněkud odlišných hal tvoří jádro výrobní části vinařství. Sedmý objekt u vjezdu má sice tentýž základní profil a konstrukci, jeho využití a charakter je ale odlišný. Ozdobou a zpříjemněním areálu je ostrov původní vzrostlé zeleně mezi vinicemi, obehnaný kamennou zídkou. Celková atmosféra vinařství je uvolněná a nenucená. Možná i proto, že místo není přednostně určeno pro vínamilovné návštěvníky, ale především pro ty, kdo tady pracují. /JS/ ARQ Obras y proyectos n.54: Bodega en Los Robles, 2003 www.phaidonatlas.com/building/los-robles-winery/504 www.emiliana.cl in socialist Czechoslovakia. However, their elaboration and placement are incomparably more sensitive. The side overlapping of the roofs above arched clay walls is covered by wooden grates, facilitating ventilation of the production halls. Aisles between the halls provide much needed shade, while the interior premises convey the friendliness of huge barns. The basic type is adjusted in length and developed in width by lengthening the inclined roof. The six halls thus, differing in size, form the core production area of the Winery. Although the seventh building at the entrance has the same basic profile and structure, its use and characteristics are different. The island of indigenous established vegetation between the vineyards, which is enclosed by a stone parapet, adorns and softens the grounds. The overall atmosphere of the Winery is relaxed and informal. This may also be because this site is not primarily intended for wine-loving visitors, but more especially for those who work here. /JS/ ARQ Obras y proyectos n.54: Bodega en Los Robles, 2003 VESNICE 150 151 VILLAGE Dúbravica, Slovensko Rozhledna UNIMO Martin Lepej, Martin Bosík, Robert Sekula, Josef Poštulka (statika), 2009–2011 V roce 2002 byla na prestižní slovenskou architektonickou Cenu Arch nominována stavba turistické rozhledny na kopci Veľká Homoľa v Malých Karpatech, která vznikla z iniciativy místních turistů a nadšenců a kterou navrhl aktivní člen Klubu slovenských turistů architekt Vlastimil Dohnal. Tato nezištná výstavba rozhledny v období masivních developerských plánů na Slovensku předznamenala postupné probouzení společnosti a jejího zájmu o lokální prostor. Mezi takové aktivity patří i iniciativa mladých architektů Martina Lepeje, Martina Bosíka a Roberta Sekuly, rovněž spojená s turistikou. Projekt krajinného nomáda UNIMO, mobilní turistické rozhledny a útulku, přijala odborná veřejnost stejně pozitivně jako před téměř deseti lety věž na Veľkej Homoli. Dílo ilustruje i mnohé změny, které se za toto období ve slovenské společnosti odehrály. UNIMO už není výtvorem amatérských snah, ale promyšleným experimentem mladých architektů ve spolupráci s legendou poválečné československé statiky Josefem Poštulkou. Projekt architekti realizovali v době hospodářské krize z vlastní iniciativy a z vlastních finančních prostředků, aby podnítili diskuzi o aktivním formovaní životního prostředí. Mobilní rozhledna vznikla recyklací ocelové konstrukce unimobuňky (ubytovací buňky pro stavbaře). Nešlo přitom o objednávku místní komunity, ale o čistě architektonickou snahu vycházející z centra s ambicí probudit architektonické dění na venkově a ukázat možnosti architektonických zásahů do krajiny jako jeden ze způsobů oživení periferie. Nejdůležitější v rámci aktivity architektů tak nebyla samotná tvorba, ale komunikace s místními obyvateli o potenciálu takového díla stát se lákadlem pro návštěvníky obce a okolní krajiny. Dúbravica, Slovakia UNIMO Observation Tower Martin Lepej, Martin Bosík, Robert Sekula, Josef Poštulka (statics), 2009–2011 The structure of the tourist observation tower on Veľká Homoľa hill in the Little Carpathian Mountains was nominated in 2002 for the prestigious Slovakian architectural ARCH Award. It was born out of the initiative of local tourists and enthusiasts and designed by architect Vlastimil Dohnal, an active member of the Club of Slovak Tourists. This non-profit construction of an observation tower in the period of massive developer plans resulted in the gradual awakening of society’s interest in local space. Similar activities connected to tourism also include the initiative of young architects, Martin Lepej, Martin Bosík and Robert Sekula. The project of the UNIMO landscape nomad, a mobile tourist observation tower and accommodation facility, was received by the expert public equally as positively as had been the tower on Veľká Homoľa almost ten years earlier. This project also illustrates the many changes that had taken place in Slovakian society during this period. UNIMO was no longer a creation of amateurish efforts, but a well thought-out experiment by young architects in collaboration with the legend of post-war Czechoslovakian statics, Josef Poštulka. The architects implemented the project in a time of economic crisis out of their own initiative and with their own financial means to spark discussion about the active formation of a living environment. VESNICE 152 153 VILLAGE Právě tento záměr nakonec narazil na konzervativnost a strach z experimentování hluboce zakořeněný na slovenském venkově. Architekti se při hledání vhodné lokality zaměřili na oblast středního Slovenska, okolí Banské Bystrice a Zvolena, které je už několik let známé jako centrum ekologických aktivit. Navzdory tomu nedokázali pro svůj koncept dlouho najít místo. Místní obyvatelé dokonce podnítili petiční akci proti umístění vyhlídkové věže. UNIMO tedy putovalo jen mezi „parkovišti“ bývalých družstevních dvorů a skladů. Až po roce se ho konečně podařilo umístit do přírody, a to díky podpoře z centra, ne z lokálního prostředí. UNIMO se stalo jedním z projektů land-artového festivalu uspořádaného mládežnickou organizací Iuventa v kamenolomu Ježová u Dětvy. Tady podle slov autorů proběhl první test konstrukce rozhledny, ale i fungování útulku. Po roce v nehlídaném kamenolomu se nomád, doladěný používáním, vydal na svou prozatím poslední cestu. Vyhlídkovou věž vztyčili v obci Dúbravica, opět z iniciativy aktivistů organizace Periferní centra, jejímž cílem je „ přinášet umění a kulturu na místa mimo dosah kulturních a ekonomických center a vzájemnou interakcí a výměnou zkušeností s místními lidmi obohacovat jak je, tak umělce“. Záměr hodný projektu UNIMO. Věž tedy dnes slouží více jako doplněk ke kulturním akcím než pro ubytování turistů. Stala se monumentem v okolní krajině, znakem, že obec není obyčejnou vesnicí. V parodické opozici k dnešnímu boomu výstavby „kunsthalle“ reprezentuje první „kunstdorf“ na Slovensku. Dnes usazený nomád zdá se podněcuje další akce v obci Dúbravica. Minulé léto tu přibyla další architektonická intervence, sauna od ateliéru T3H architekti. Že by se tu nakonec rýsoval přece jen úspěšný příběh kulturního procitnutí periferie, anebo jen další akt kulturní kolonizace venkova? /PS/ The mobile observation tower was created by recycling the steel structure of a unimo cell (builders’ accommodation cabin). Yet, it was not by order of the local community, but a purely architectural effort starting in the centre, with the ambition of enlivening architectural happenings in the countryside and of showing the possibilities of architectural elements in the landscape as a means of invigorating the periphery. The most important activity of the architects therefore was not the creation itself, but communication with the local inhabitants about the potential of such a structure becoming an attraction to visitors to the town and the surrounding countryside. It was precisely this intention which eventually clashed with the conservatism and fear of experimentation that are deeply rooted in the Slovakian countryside. In seeking a suitable location, the architects focused on the region of Central Slovakia, around Banská Bystrica and Zvolen, known for several years as the centre of ecological activities. Despite this fact, for a long time they were unable to find a site for their concept. Locals even initiated a petition campaign opposing the placement of the observation tower. UNIMO therefore roamed only between the “parking lots” of former cooperative courtyards and storehouses. Finally, a year later, it was placed in the countryside. This was due to support from the centre, not from the local environment. UNIMO became one of the projects of the Land Art Festival organised by the Iuventa youth organisation in the Ježová quarry near Dětva. Here, according to the words of the creators, the first test was carried out of the construction of the observation tower and also of the function of the shelter. After one year in the unguarded quarry, the nomad, fine-tuned by usage, set out on its ultimate journey. The observation tower was then erected in Dúbravica village, again through the initiative of activists of the Peripheral Centres organisation which aims to “bring art and culture to locations outside of reach of cultural and economic centres and in mutual interaction and exchange of experience with the locals to enrich both them and the artists.” An objective worthy of the UNIMO project. The tower therefore now serves rather as a complement to cultural events than as tourist accommodation. It has become a monument in the surrounding landscape, a sign that the settlement is not just an ordinary village. In parodic opposition to the contemporary boom of “Kunsthalle” building, it represents the first “Kunstdorf” in Slovakia. The settled nomad today encourages new events in Dúbravica. Last summer, another architectural creation was added here, a sauna by T3H Architekti Atelier. Are we perhaps finally witnessing a successful narrative of the cultural awakening of the periphery, or is this just another act of cultural colonisation of the countryside? /PS/ VESNICE 154 155 VILLAGE Mont-Saint-Michel /60 obyvatel/ Francie Nové návštěvnické centrum Bruno Mader architecte, Agence HYL, 2012 V okolí Mont-Saint-Michel, světoznámé kulturní památky, probíhá velkorysá stavební činnost, zaměřená na dva okruhy projektů. Jednak je to projekt, který reguluje pohyby moře tak, aby historický areál zůstal spojen s pevninou jenom úzkou šíjí a okolí bylo zaplaveno mořem. Byla již vybudována přečerpávací přehrada, která má regulovat hladinu vody. A dále je to velkorysá úprava prostorů pro příjezd a přístup návštěvníků, která je před dokončením. Mimo původní městečko byly vybudovány rozsáhlé parkovací plochy a v návaznosti na ně vzniká nové návštěvnické centrum jako vstupní brána na cestě k výšině Mont-Saint-Michel. V roce bylo v provozu prozatímní centrum 2012, hlavní jednoduchý informační objekt, dřevěné pavilony veřejných toalet a především nové přístupové cesty, osvětlení apod. Podél hlavní přístupové cesty pak jsou už nové objekty stálého centra, částečně ještě dostavované. Tyto objekty jsou příkladem současné architektury, která se jasně inspiruje odkazem místní stavební tradice. Zachovávají klasický archetyp přízemní kamenné stavby kryté sedlovou střechou. Urbanistická kompozice vychází z typologie venkovských usedlostí v okolí. Ale výraz těchto staveb, řešení detailů kamenného zdiva, prolomení okenními a dveřními otvory, jejich kompozice a proporce, to vše má Mont Saint-Michel /population: 60/ France New Visitors’ Centre Bruno Mader Architecte, Agence HYL, 2012 In the vicinity of Mont Saint-Michel, the world-famous cultural sight, extensive building activities can be witnessed, focused on two project sites. The first project is to regulate the movement of sea water, so that the historical area remains connected with the mainland only through a narrow isthmus, while the surroundings are flooded by the ocean. A pumped storage dam for regulating the water level has already been built. The second project, to be completed shortly, comprises a generous adjustment of the space for the arrival and access of visitors. Extensive parking lots were created outside the original village and subsequently, a new Visitors’ Centre is being built at the entrance gate to Mont Saint-Michel. In 2012, only the temporary Centre, main information building, wooden public toilet pavilions and new access paths, lighting, etc. were operational. The main access road is already lined by the partially completed structures of the new Centre. These structures are an example of contemporary architecture, clearly inspired by the legacy of local building traditions. They preserve the classic archetype of ground-floor stone structure covered by a saddle roof. The urbanistic composition is based on the typology of rural settlements in the vicinity. However, the impression of these buildings, solution of details of the stone masonry, broken by window and door openings, their composition and proportions, all have a contemporary and free character. Everything is exact, the walls, sheet metal roofing without overlapping and the minimal means of expression used. VESNICE 156 157 VILLAGE současný a svobodný výraz. Vše je exaktní, zdivo, střecha s plechovou krytinou bez přesahů – minimum použitých výrazových prostředků. Nové návštěvnické centrum je příkladem nového použití klasických stavebních materiálů a klasické formy domu s novým nábojem, kdy fasády opouštějí tradiční rovnoměrné členění, které je nahrazeno novým dynamickým a nerovnoměrným principem, novými proporcemi oken. Důraz na současný architektonický jazyk je o to působivější, že je konfrontován nejen s blízkou historickou památkou, ale i s atmosférou masové turistiky, která v jiných případech většinou inklinuje spíše k podbízivým, někdy až kýčovitým architektonickým kulisám. /JH/ www.projetmontsaintmichel.fr The new Visitors’ Centre is an example of the modern utilisation of classic building materials and classic building form with a new animation. The facades differ from the traditional even segmentation, to be replaced by the new dynamic and uneven principle, and modern window proportions. The emphasis on contemporary architectural language is all the more impressive for its confrontation with the historical site nearby, as well as for being in the setting of mass tourism, which in other cases is mostly inclined to glossy, sometimes even kitschy architectural coulisses. /JH/ VESNICE 158 159 VILLAGE Opole /okolí / Polsko Vstupní budova skanzenu db2 architekci, 2005–2008 Muzeum opolské vsi je skanzen založený v padesátých letech minulého století nedaleko města Opole v Horním Slezsku. Ve venkovní expozici nalezneme 50 historických stavení s původním zařízením včetně nábytku, nádobí a pracovních nástrojů. Jedná se téměř výhradně o dřevěné roubené nebo hrázděné stavby postavené v 18. nebo 19. století a následně přenesené do skanzenu. Rozmanité stavební typy venkovské architektury zde zastupují stavby hostince, školy, kostela a dva větrné mlýny. Muzeum nabízí kromě historických stavení i atraktivní venkovní prostředí. Velké množství návštěvníků skanzenu tak sem přijíždí spíše kvůli relaxaci uprostřed květinových a zeleninových zahrad, lesoparků a luk. Se vzrůstajícím počtem návštěvníků skanzenu vyvstala potřeba vybudovat administrativní a naučné centrum celého areálu. Podoba novostavby centra umístěného u vstupu do areálu vzešla z architektonické soutěže uspořádané v roce 2005. Situování a orientace podlouhlé stavby sleduje dva kolmé směry, dvě symbolické osy, historickou a novodobou. Novostavba je delší stranou orientována ve směru východ– západ a navazuje tak na historické stavby skanzenu. Nové prvky v podobě terénních úprav, zpevněných ploch a solitérní zeleně jsou orientovány v opačném směru sever–jih. Do novostavby se promítlo tradiční dispoziční trojdělení obytného domu. Vstupní hala představuje původní síň vesnického domu, černá a bílá světnice se projevuje v rozdělení budovy na část veřejnou a část zaměstnaneckou. Na místě komory Opole /environs/ Poland Entrance Building / Opole Open-Air Museum Village db2 architekci, 2005–2008 The Open-Air Museum of Rural Architecture was built in the 1950s near Opole in Upper Silesia. Fifty historical buildings with original equipment, including furniture, utensils and work tools comprise the outdoor exhibit. The houses are almost exclusively wood-timbered or timberframed structures built in the 18th and 19 th centuries and subsequently moved to the Museum under the open sky. Multiple styles of rural architecture are represented here in the taverns, school, church, and two windmills. In addition to historical buildings, the Museum provides an attractive outdoor environment. Many Museum visitors therefore come merely for relaxation amidst the flower and vegetable gardens, parks and meadows. With the increasing number of visitors to the Museum, there was a need to build an administrative and educational centre for the entire complex. The structural appearance of the new centre, located at the entrance to the complex, arose from a 2005 architectural contest. The position and orientation of the elongated building has a two-fold perpendicular alignment— two symbolic axes, historical and modern. The longer side of the new building is oriented EastVESNICE 160 161 VILLAGE najdeme výstavní sál, tedy místo, kde se vystavují a uchovávají cenné artefakty. Zastřešení muzea sedlovou střechou také vychází z místně tradiční zástavby. Fasáda budovy je vrstvena ze současných a tradičních materiálů. Jádro budovy tvoří zděná konstrukce doplněná prosklenými stěnami. Z exteriéru jsou neprůhledné části stěn a střecha pokryty šindelem a před průhlednými plochami jsou předsazeny dřevěné žaluzie. Žaluzie jsou pohyblivé a fasáda tak proměňuje svůj vzhled v závislosti na počasí. Vzhled fasády se inspiroval klasickou slezskou stodolou, stěnami bez okenních otvorů a velkými pojezdovými vraty. Členění fasády se promítá i do ploch před budovou. Linie ze svislých ploch fasády pokračují v členění nástupních ploch s parkovištěm nebo se na opačné straně budovy promítají do užitkové a okrasné zahrady. Architektům z opolského studia db2 architekci se podařilo ve velmi tradičním prostředí vytvořit současnou architekturu, která se svým okolí spíše souzní, než by se vůči němu ostře vymezovala. /VB/ www.db2.pl West, thus following the alignment of the Museum’s historical buildings. The new elements in the form of landscaping, reinforced areas and vegetation are oriented in the opposite direction, North-South. The traditional three-part layout of a residence is reflected in the building. The entrance hall represents the original hall of a village home, the black and white room reflects the allocation of the space for the public and employees. In the place of a living room, there is an exhibition hall for the exhibition and storage of valuable artefacts. The gabled roof is also based on local building tradition. The facade is layered in contemporary and traditional materials. The core of the building consists of masonry construction complemented by glass walls. The non-transparent walls and the roof are covered in shingles, while there are wooden blinds on the transparent front surfaces. The blinds are movable and the facade therefore changes its appearance depending on the weather. The appearance of the facade was inspired by the classical Silesian barn, with walls without window openings and a large entrance gate. The facade segmentation is reflected in the exterior areas as well. Lines from the vertical surfaces of the facade continue in the parking area at the entrance and on the opposite side of the building, to be reflected in the utility and ornamental gardens. The architects of Opole studio db2 architekci have succeeded in creating contemporary architecture in a very traditional environment to merge with its surroundings rather than to define itself in sharp contrast. /VB/ VESNICE 162 163 VILLAGE SOLITÉR V KRAJINĚ —— SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE 165 Brno, Litomyšl, Letohrad, Česká republika Věže Zdeněk Fránek, Fránek Architects, 2011, 2012, 2013 Neviditelná architektura je koncept, který vznikl jednak z primární potřeby počínat si nenápadně ve zvlášť exponovaném prostředí, ale také upozornit na ignoraci soudobé architektury veřejností. A do třetice jsou výsledkem tohoto experimentu nové roviny v možnostech nazírání na realitu. „Příliš neviditelná architektura je koncept, jak vytvořit stavbu zapadající do svého prostředí. Jak ji vytvořit zcela nebo téměř neviditelnou. Při použití zrcadlového povrchu dochází k dokonalému splynutí s okolím… Při realizaci jsme zjistili, že výsledný odraz v zrcadle ne vždy odpovídá tomu skutečnému a vzniká nová ideová rovina, paralelní prostředí.“ Věže jsou tvořeny dřevěnou konstrukcí a pokryty nerezovými plechy, které vytvářejí zrcadlový povrch objektu. Půdorysné rozměry věže jsou čtyřikrát čtyři metry. Výška věže se s jejími jednotlivými obměnami zvyšovala. V první fázi z pěti a půl metru na sedm, v druhé obměně na devět metrů. Jednotlivé věže byly přepracovávány a doplňovány do současné podoby, zůstává pouze jednotné jádro. V první fázi experimentu byla věž prověřena v interiéru jako Perská věž. Věž byla součástí výstavy Útroby architektury v Domě umění v Brně v roce 2011. Divák měl možnost dotknout se ze střešní terasy věže stropů galerie. Věž byla umístěna na koberci zelených odstínů, vytvořeném počítačovou manipulací listnaté krajiny. Brno, Litomyšl, Letohrad, Czech Republic Towers Zdeněk Fránek, Fránek Architects, 2011, 2012, 2013 Invisible Architecture is a concept which came into existence from the primary need to act unobtrusively in a particularly exposed environment, as well as from the need to draw attention to the public ignorance of contemporary architecture. And thirdly, this experiment has resulted in new levels of the approach to reality. “Invisible Architecture is the concept of creating structures blending into their environment. To make them wholly or almost invisible. By mirroring the surfaces, the merge with the surroundings is perfect... In implementation, we found that the resulting mirror image does not always match the real one, creating a new idea level, a parallel environment.” The towers are formed by a wooden structure, covered by stainless steel sheets that create the reflective surface of the object. The floor area of the tower is 4 x 4 metres. The height of the tower arose from individual alterations. This was between 5.5 metres and 7 metres in the first phase and up to 9 metres in the second phase. Individual towers were reworked and completed to result in the present appearance, with only the uniform core remaining. In the first phase of the experiment, the tower interior was designed as a Persian Tower. The tower participated in the Bowels of Architecture exhibition in the Brno House of Arts in 2011. Visitors had the opportunity of touching the ceilings from the roof terrace. The tower was SOLITÉR V KRAJINĚ 166 167 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Obměnou Perské věže byla v roce 2012 Neviditelná věž. Je obydlím ducha ale i obyčejnou chatkou. Vznikla z potřeby umožnit vidět víc, než je běžné, ale sám nebýt viděn. Dostat se do míst, kam se běžně dostat nelze, a vidět to, co běžně nelze vidět. Tedy poznávat dosud nepoznané, a to v běžném každodenním žití. Umístěna byla na náměstí v Litomyšli, v jehož historickém prostředí budila velkou pozornost. Další variantou, odvozenou z předchozích věží, je Neviditelný periskop. Z věže může být pozorována příroda, do které je periskop umístěn. Nyní stojí v Letohradě u renesanční tvrze Orlice v náručí rozložité staleté lípy. Zde bude po tři roky sledováno vnímání věže veřejností, ale i vztah věže a přírody. Věž může být prostou chatkou k bydlení v přírodě a může sloužit k různým formám pobytu: k jednoduchému přespání jako nocležna, jako herna pro děti, jako zahradní chatka, čajovna, kavárna, studovna, trucovna, pozorovatelna, klubovna, ale i jako domek k trvalému bydlení. Lze jich sdružit více vedle sebe a žádná nemusí mít stejný tvar. Tento experiment přinesl obrovské množství zkušeností a poznatků všeho druhu. Od prověření tolerantnosti veřejnosti k moderní stavbě v historicky nejcennějším prostředí přes obrovské množství fotodokumentace pořízené kolemjdoucími turisty a nadšenci až po exaktní výsledky průzkumu a nových pohledů na věc. www.franekarchitects.com http://stavbaweb.dumabyt.cz/Vystavy-instalace/Zdenek-Franek-Neviditelna-vez.html located on a green-shaded carpet, created by the computer manipulation of broad-leafed foliage. The 2012 variation of the Persian Tower was the Invisible Tower. It is the dwelling place of the spirit as well as a communal hut. It was created out of the need to see more than is usual, yet not to be seen. To get to places that are not usually accessible and to see what is not commonly visible. That is, to get to know the as yet unknown in ordinary everyday life. It was placed on the Litomyšl square, where it drew attention to the historical surroundings. Another variant, derived from previous towers, is the Invisible Periscope. It is possible to observe the landscape in which the periscope is set. It is situated in Letohrad at the Renaissance fort of Orlice in the branches of a 100-year-old lime tree. The perception of the tower by the public, as well as the relationship of tower and Nature, will be observed here for three years. The tower can serve as a plain hut for close to Nature, as well as having various other functions: simple sleep-over accommodation, a children’s playroom, garden hut, tea room, coffee house, study, growlery, observation post, clubhouse, or permanent dwelling. It is possible to combine several of these functions, without any one needing to be similar to the rest. A great deal of experience and all types of findings have resulted from this experiment. They include the verification of public tolerance towards modern buildings in a historically most valuable environment, the immense quantity of photo-documentation created by passing tourists and enthusiasts, as well as precise research results and new viewpoints. SOLITÉR V KRAJINĚ 168 169 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Kilsheelan, Irsko Poustevny Rosminiánského domu modlitby Glencomeragh Bates Maher Architects, 2005 Malý katolický řád rosminiánů – Institutum caritatis (Institut lásky), založený Italem Antoniem Rosminim Serbatim (1797–1855) a stvrzený papežem Řehořem XVI. roku 1838 – se především zaměřuje na široké spektrum charitativní činnosti. Modlitebna leží v půvabné krajině jižního Irska na úpatí hor Comeragh a shlíží do údolí řeky Suir. Areál z 19. století skýtá dokonalé prostředí pro únik z každodenního života k modlitbám a meditacím. Prostředí klidu a samoty vhodné ke kontemplaci doplnily v roce 2005 čtyři poustevny od mladých architektů Toma Mahera a Kevina Batese. Tři z nich jsou situovány na kopci v parku za komplexem hlavních budov, čtvrtá je usazena v divočině na břehu řeky. Poustevny shlížejí z hrany svahu, z březového hájku na velkoryse upravenou zahradu, jejímuž středu dominuje labyrint – kopie labyrintu z katedrály v Chartres. Každá z pousteven se z části zakusuje do hrany kopce a částečně je vykonzolovaná nad svah. Hmotu ermitáží, obloženou ze všech stran hrubým dřevěným laťováním, tvoří dva klíny rozdílné velikosti a tvaru, které při pohledu seshora z cesty připomínají tvar srdce. Při pohledu zvenku vypadají klíny, jako by k sobě pevně přiléhaly, ale při pohledu z interiéru mezi sebou svírají obrácený klín miniaturního dovnitř proskleného atria – křehké srdce objektu zajišťující většinu přístupu světla. U menšího klínu se střecha, která zpočátku stoupá souběžně s druhým klínem, v polovině objemu zalamuje a klesá dolů. Hrana zlomu definuje Kilsheelan, Ireland Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages Bates Maher Architects, 2005 The small Catholic order of the Rosminians – Institutum Caritatis (Institute of Charity) – founded by Italian Antonio Rosmini-Serbati (1797–1855) and confirmed by Pope Gregory XVI in 1838 – focuses primarily on a wide spectrum of charitable activities. The House of Prayer is situated in the charming landscape of County Tipperary in the foothills of the Comeragh Mountains, looking down into the Suir River valley. The 19 th-century grounds are the perfect environment for a retreat from everyday life into prayer and meditation. In 2005, young architects Tom Maher and Kevin Bates completed the four hermitages in this site of peace and seclusion, ideal for contemplation. Three are situated on the hill behind the complex of the main buildings, the fourth is set apart on the river bank. The hermitages look down from the birch grove on the edge of the slope on to the spacious garden dominated by a labyrinth in its centre – a copy of the Chartres Cathedral labyrinth. Each of the hermitages partially bites into the hillside and is also partially concealed by it. The hermitage structure, clad on all sides in rough wooden battening, consists of two wedges of different sizes and shapes, which resemble the shape of a heart when viewed from the road SOLITÉR V KRAJINĚ 170 171 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE vnitřní konec atria. Tento klín tvoří v dispozici pouze vstupní prostor velký právě tak, aby se do něj daly otevřít mohutné 3 m široké a 35 cm tlusté vstupní dveře. Spíše než o dveřích by se mělo hovořit o otočné stěně, protože zvenku nejsou dveře, až na úzkou štěrbinu, vůbec patrné. Otevírají se magnetickým čipem a následným zatlačením do zdi, což vyvolává dojem, jako by se otevírala skála, a umocňuje to pocit přechodu z běžného světa do světa samoty a meditace. Větší obytný klín se rozevírá do stran i do výšky a je zakončen velkým oknem rámujícím krajinu. Objekt umožňuje soběstačnost i při delším pobytu. Poustevny jsou dostatečně daleko, aby si uchovaly pocit soukromí, a zároveň jejich seskupení na kopci vytváří soudržnou kompozici. /ZZ/ www.glencomeragh.ie above. When seen from the outside, the wedges seem to fit tightly into each other. When seen from the interior, they mutually grasp the reversed wedge of a glazed miniature atrium in the interior – the fragile heart of the structure ensuring the greatest light access. In the lesser wedge, the roof which initially rises in parallel to the second wedge, is refracted and decreased in the centre of the space. The edge of the curve defines the inner end of the atrium. This wedge forms only the entrance area in the layout, just large enough for the huge 3-metre wide and 35cm thick front door to open into. We should call it a rotary wall rather than a door, because there is no door visible from the outside at all, except a narrow slit. The door opens with a magnetic chip and a subsequent push on the wall, which gives the impression of a rock that is opening, enhancing the feeling of being transported from the ordinary world into the realm of solitude and meditation. A larger residential wedge opens to the sides, the height ending with a huge window framing the landscape. The cabin is also equipped for self-catering for longer stays. The hermitages are sufficiently remote to preserve the feeling of privacy and, at the same time, their grouping on the hillside creates a compact composition. /ZZ/ SOLITÉR V KRAJINĚ 172 173 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE St. Margarethen, Burgenland, Rakousko Festivalový areál v římském lomu AllesWirdGut, 2005–2008 Když v roce 1926 začali místní občané městečka St. Margarethen předvádět v jednom ze statků pašijové hry, založili tím tradici, jejímž vyústěním je dnes velkolepý operní festival v originálním prostředí upraveného lomu. Lom se nachází na návrší za obcí a má svou dvoutisíciletou historii. Těžili zde vápenec již Římané, v provozu je dodnes. V roce 1959 v něm začal významný rakouský sochař Karl Prantl konat pravidelná sochařská sympozia, jejichž výsledky jsou doposud v prostoru lomu k vidění. Prantl, jenž se narodil a žil v nedalekém Pöttschingu, doporučil ochotníkům ze St. Margarethen přenést pašijové hry do přírodního amfiteátru lomu, když dosavadní prostory již nepostačovaly. Postupně se k pašijovým hrám přidaly další hudební produkce a od roku 1996 se zde každoročně během letních měsíců hraje operní představení ve špičkovém hudebním i pěveckém obsazení. Místo, které patří do majetku rodiny Esterházyů, bylo z finančních prostředků jejich nadace také architektonicky upraveno, naposledy výrazně v roce 2008 ateliérem AllesWirdGut. Spojením antické památky, místní lidové tradice, kulturních podnětů mezinárodně působících umělců, finanční síly rodiny spjaté s regionem a vynikajících architektů vzniklo ojedinělé místo mezinárodního věhlasu. Architektonická intervence ateliéru AWG byla již druhým krokem v kultivaci lomu. Rostoucí počet návštěvníků vyžadoval nový přístup do areálu, a to z nejvyššího místa na hraně lomu, kde je také rozsáhlé parkoviště. Nejefektnější součástí návrhu St. Margarethen, Burgenland, Austria Festival Grounds in a Roman Quarry AllesWirdGut, 2005–2008 When local residents of the town of St. Margarethen began to perform the Passion Play in 1926, they started a tradition whose result today is the spectacular opera festival in the original surroundings of a redesigned quarry. The quarry is situated in the hillside, behind the settlement with a history dating back two thousand years. Limestone was already being excavated here by the Romans and the quarry is still operational today. In 1959, Karl Prantl, a renowned Austrian sculptor, started to hold regular sculpture symposia whose creations are still visible in the quarry. Prantl, who was born and lived in nearby Pöttsching, recommended that the amateur actors from St. Margarethen move the Passion Play to the natural amphitheatre of the quarry, as the venue they had been using up to then was no longer adequate. Gradually, other musical productions were added to the Passion Play. Since 1996, an operatic performance has taken place here annually during the summer months, with an excellent cast of musicians and singers. The venue, owned by the Esterházy family, was also architecturally redesigned with the financial means of their Foundation, most recently by the AllesWirdGut atelier in 2008. The combination of ancient monument, local folk tradition, SOLITÉR V KRAJINĚ 174 175 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE se tak stala zalomená rampa, která dramatizuje sestup do vnitřního prostoru lomu a proměňuje ho v dynamický prostorový a večer jistě i světelný zážitek. Rampa z betonu a kortenové oceli zároveň umožňuje bezbariérový a – v porovnání se schodištěm – i pohodlnější pohyb. Rampa se místy volně vznáší nad terénem, jako by chtěla zdůraznit ohleduplnou distanci vůči okolní přírodě. Zároveň však svou masivností působí jako výrazný artefakt – jako abstraktní skulptura. Použití rezavé oceli může asociovat i charakter lomu jako přírodního i technického díla. V jednotném pojetí jsou do prostoru lomu začleněny i další nezbytné součásti: vstupní horizontální budova na horní hraně, prostory pro občerstvení a hygienické zázemí, hranolovitá stavba s šatnami pro účinkující ukrytá před pohledy návštěvníků za skalním útesem a samozřejmě především vlastní jeviště a hlediště pro 4600 osob. Využití existujícího amfiteátru, vzniklého staletou těžbou, nabídlo překvapivě dobré akustické podmínky i dramatickou kulisu skal, rámující výjevy na operní scéně. Lokalita je zapsána na seznamu památek UNESCO a architektonická intervence ateliéru AWG hodnotu tohoto místa ještě umocnila. /PK/ AllesWirdGut. Wien 2009 www.nextroom.at/building.php?id=30302 cultural incentive by internationally active artists, financial means of the family whose history is interwoven with the region, and outstanding architects, has led to the creation of this remarkable venue of international repute. The architectural intervention of the AWG atelier was the second step in the rejuvenation of the quarry. The growing number of visitors required a new entrance to the grounds, from the highest spot on the edge of the quarry where a large parking lot is also located. The most effective part of the proposal was thus the meandering ramp which dramatizes the descent into the innards of the quarry, transforming it into a dynamic spatial and also (in the evening) light experience. The ramp of concrete and corten steel enables barrier-free and, at the same time, also easier access, in comparison to steps. In some spots, the ramp floats freely above the terrain, as if wanting to emphasise its considerate distance from surrounding Nature. Simultaneously, due to its massive size, it resembles a distinctive artefact – like an abstract sculpture. Use of rusty steel can also associate the character of the quarry with both a natural and technical work. Other necessary elements are also integrated into the uniform concept of the space: the horizontal entrance building on the upper edge, refreshment and sanitary facilities, a square-dressed structure with performers‘ dressing rooms concealed from the eyes of visitors behind a rock cliff, and, of course, the stage and 4,600-seat auditorium. Taking advantage of the existing amphitheatre, which came into being as a result of many centuries of quarrying, provided surprisingly good acoustic conditions as well as the dramatic coulisse of rocks framing the operatic stage setting. This has been listed as a UNESCO World Heritage Site. The architectural intervention of the AWG atelier has only highlighted the value of this remarkable venue. /PK/ AllesWirdGut. Wien 2009. SOLITÉR V KRAJINĚ 176 177 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Valldal /1000 obyv./ Norsko Juvet – krajinný hotel Jensen & Skodvin Architects, 2008 Sedm drobných domků ve složitém terénu se skalami a řídkým stromovým porostem má jedinečné výhledy na norskou krajinu. To bylo záměrem autorů i majitele tohoto „krajinného hotelu“ Knuta Slininga. Každý z domků nabízí komfortní obytný prostor se spacím koutem a koupelnou. Zatímco obytný prostor je vždy poměrně velkorysý a otevřený jednou či dvěma zcela prosklenými stěnami do krajiny, spací kouty a koupelny jsou zcela minimalizovány. Pod různými úhly vyrůstají jako výčnělky ze základního kvádru obytné buňky. Exteriér dřevěných objektů je zešedlý a splývá s přírodou. Interiér obytných prostor je charakteristický tmavými barvami povrchů a minimem volného nábytku. Připomíná vnitřek klasické velkoformátové fotografické kamery, jejímž hlavním cílem je zprostředkovat dokonalý obraz venkovního světa. Orientace skleněných stěn, provedených bez jakéhokoliv clonění, zaručuje dokonalé soukromí obyvatel. Členitost jednotlivých domků posiluje celkový dojem zdánlivě náhodně roztroušených krabiček. Jejich umístění i tvary byly ale při výstavbě hledány a upravovány podle detailních omezení přírodními prvky. Nejprve byly do vybraných míst vloženy dřevěné platformy na ocelových nožkách, jejichž půdorysy byly korigovány na místě tak, aby se vyhnuly kmenům stromů a aby budoucí objemy nad nimi nekolidovaly s větvemi. Výsledná nepravidelnost geometrických tvarů je tak do značné míry diktována přírodou. Rozmístění domků, jejich proporce a uspořádání servisních „výrůstků“ Valldal /population: 1000/ Norway Juvet Landscape Hotel Jensen & Skodvin Architects, 2008 Seven tiny huts amidst a complex terrain of rocks and sparse tree vegetation affording matchless views of the Norwegian landscape. This was the intention of both the architects and Knut Slining, owner of this ‚landscape hotel‘. Each hut comprises a comfortable living area with sleeping corner and bathroom. While the living area is open and fairly spacious, facing the countryside through one or two fully glassed walls, the sleeping corners and bathrooms are totally minimalized. The cabin units arise at various angles like spurs from the basic block. The exterior of the wooden huts is greyish, blending with Nature. The interior is characterised by dark surface colours and the minimum of free-standing furniture. It is reminiscent of the interior of a classic large-format camera whose main purpose is to reflect a perfect image of the outside world. The orientation of the glass walls guarantees the total privacy of guests without the use of screens. The separation of the individual cabins strengthens the overall impression of seemingly randomly scattered boxes. However, their placement and shape were chosen and adjusted during construction to comply with the limitations of the natural elements. Firstly, wooden platforms on steel legs were inserted into selected positions, the layout of which was amended on the spot to avoid tree trunks and to ensure that the subsequent structures did not collide with any tree branches. The resulting irregular geometric shapes were therefore to a great extent dictated by SOLITÉR V KRAJINĚ 178 179 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE reaguje pozorně na výhledy, balvany, stromy a keříky. Cestičky, které k nim vedou, jsou téměř neznatelné. Přesto je striktně vyžadováno jejich respektování. Majitel velmi dbá na udržení neporušeného prostředí, tvořícího základ kvality, za kterou hosté platí nemalé částky. Provozní zázemí, zejména stravování pro hosty, nabízí opodál stojící dům bývalé farmy. Tato běžná norská venkovská budova tvoří příjemný protipól exkluzivní architektuře obytných domků. Pro potřeby hostů je na břehu říčky pod zemí ukryta komfortní lázeň se saunou a obytným prostorem. I ona má prosklené stěny s výhledem do přírody. /JS/ www.juvet.com/ www.architectural-review.com/juvet-landscape-hotel-by-jenson-and-skodvin-gudbandsjuvet-norddalnorway/8601181.article Nature. The positioning of the huts, their proportions and the arrangement of service outbuildings merge perfectly with the views, boulders, trees and shrubs. The access footpaths are almost invisible, while demanding respect. The owner carefully observes the preservation of this unspoilt environment, to be able to create the quality foundation for which guests pay large sums. The operational base, especially for the guest accommodation, is in a nearby former farmhouse. This communal Norwegian rural building represents a pleasant contrast to the exclusive architecture of the residential cabins. A comfortable spa with saunas and relaxation zone are concealed on the river bank for use of guests. This facility also has glass walls with views of the countryside. /JS/ SOLITÉR V KRAJINĚ 180 181 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Ocoa, Valle de Aconcagua/4010 obyv./ Chile Vyhlídka vinařství Seña Germán del Sol, 2009 Nové vinařství bylo založeno Eduardem Chadwickem a Robertem Mondavim po létech hledání vhodné lokality. Získali 350 hektarů nedotčené kopcovité země, z toho ale jen 41 ha určili pro produkci hroznů. Vinice se nachází v malém údolí, které protíná potok Rabuco, v poloze nabízející ideální chilský terroir, který kombinuje teplotu a sluneční světlo v podhůří a zároveň je osvěžován vánkem z And a od pobřeží podél řeky Aconcagua. Pro vytvoření vína, které vyjadřuje podstatu místa, míchá vinařství Seña šest různých odrůd: Cabernet Sauvignon, Merlot, Carmenere, Cabernet Franc, Petit Verdot a Malbec. Jejich spojením vzniká produkt, jehož charakteristické rysy jsou dány vůněmi a ovocnými chutěmi a ovlivněny ranními mlhami, kterým je tato údolní oblast vystavena. Vinařství bylo od počátku koncipováno jak biodynamické, vycházející z principů ekologického zemědělství. Geometrie výsadby vinic sleduje průběh vrstevnic členitého terénu a nechává zároveň prostor pro koridory divoké vegetace mezi vinicemi. Korunou rozsáhlého krajinného a architektonického díla, zahrnujícího v údolní poloze další hospodářské objekty, je Mirador, vyhlídka pro ochutnávání vína. Tomu je vyhrazena nejvyšší poloha ve vinici s výhledem na panorama hor a údolí. Dokonalá podoba vyhlídky vychází z harmonické souhry kvalit místa a lidského zásahu. Působivost daného přírodního prostředí je mimo všechny pochyby. Vinná réva a člověk se cítí dobře ve stejných podmínkách. Del Solův zásah je zároveň lapidární Ocoa, Valle de Aconcagua /population: 4,010/ Chile Vista at Seña Winery Germán del Sol, 2009 The new winery was established by Eduard Chadwick and Robert Mondavi after years of seeking a suitable location. They acquired 350 hectares of intact hilly land, but assigned only 41 hectares of these to grape production. The vineyard is located in a small valley intersected by the Rabuco creek. This location provides the ideal Chilean terroir, combining the climate and sunlight of the foothills with the refreshing breeze from the Andes and the banks of the Aconcagua River. For the creation of wine expressing the genius loci, Seña Winery combines six different varieties: Cabernet Sauvignon, Merlot, Carmenere, Cabernet Franc, Petit Verdot and Malbec. Their union begets a product affected by the morning mists to which this valley region is exposed and characterised by its aroma and fruity taste From the outset, winemaking was conceived as biodynamical, based on the principles of ecological agriculture. The geometry of vineyard planting follows the progress of the contours of the segmented terrain, while leaving space for the corridors of wild vegetation between SOLITÉR V KRAJINĚ 182 183 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE a monumentální i skromný a citlivý. Není založen na protikladu s místem, ale na jeho pochopení a využití. Soustava teras, doplněných pergolami z přírodně křivých kmenů, zdí, zídek a schodišť z velmi hrubě provedeného betonu, je dnes už zčásti zarostlá popínavou vegetací. Kombinace tmavého dřeva, černě natřených zdí, bílých schodišť, stromů a velkých balvanů z červeného kamene působí uvolněně a vstřícně. Výsledný zážitek je obdobné síly jako návštěva antických památek či vesnic na řeckých ostrovech. Pečlivě uhrabaný písek na terasách, z něhož trčí monumentální kameny, vyvolává asociace s japonskými zenovými zahradami. Klid a majestátnost okolní přírody rezonuje se stavebními prvky, jejichž často až ohromující nepřesnost a jednoduché provedení posilují architektonický záměr a potvrzují, že bůh není v detailu, ale v celkovém konceptu. Ochutnání vína v takovém prostředí je jistě jedinečným zážitkem, který člověka spojuje s přírodou a který je možný jen v takto odlehlém místě. /JS/ www.plataformaarquitectura.cl/2011/02/08/mirador-vina-sena-german-del-sol www.arqchile.cl/vina_sena.htm www.germandelsol.cl vineyards. ‘Mirador‘, the observation point for wine tasting, is the crown of this vast landscape and its architecture, which includes other agricultural structures in the valley. The highest point in the vineyard is reserved for this structure, with a panoramic view of the mountains and valley. The perfect appearance is a harmonious accord of the qualities of the site and human intervention. The impressiveness of the surrounding natural environment is indisputable. Grapevines and man feel good under the same conditions. The design of Del Sol is laconic and monumental, modest and sensitive, all at the same time. It is not based on a contract with the site, but on the understanding of it and its utilisation. The system of terraces, complemented with pergolas and naturally curved trunks, walls, parapets and steps of very coarse concrete, are today already partially covered by creepers. The combination of dark wood, black painted walls, white steps, trees and large red-coloured boulders creates a relaxed and welcoming impression. The resulting experience is as powerful as a visit to the ancient sites and villages of the Greek islands. The carefully raked sand on the terraces, from which monumental stones project, evokes associations with Japanese Zen gardens. The peace and magnificence of surrounding Nature resonate with the building elements whose often almost astonishing inaccuracy and simplistic style emphasise the architectural intention—the confirmation that God is not in the detail but in the overall concept. Wine tasting in such an environment is definitely a unique experience, connecting man with Nature–only possible in this remote location. /JS/ SOLITÉR V KRAJINĚ 184 185 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Kielce /okolí/ Polsko Geologické naučné centrum PALK Architekci, 2008–2012 Město Kielce bylo v historii významným centrem těžby a zpracování vápence a kovových rud. Po těžbě zbyly ve městě a jeho okolí povrchové lomy a některé z nich byly prohlášeny za geologické rezervace. Krasová oblast je bohatá i na archeologické nálezy a významná místa jsou propojena regionální archeologicko-geologickou naučnou stezkou. Přímo na území města Kielce se nacházejí tři geologické rezervace sdružené do Geoparku Kielce. Jedním z nich je i vápencový lom Wietrznia ležící na východním okraji města, prohlášený za přírodní rezervaci v roce 1999. Těžba vápence pro výrobu vápna a stavebního kamene zde začala na konci 19. století a po ukončení provozu v roce 1974 zbyly na místě tři víceúrovňové jámy o celkové délce 900 m. Po dně jam vede naučná stezka, na jejímž konci se nachází budova geologického naučného centra. Investorem i majitelem centra je městská příspěvková organizace Geopark Kielce. Novostavba centra se nachází na jihovýchodním okraji rezervace, na vyvýšeném místě s krásným výhledem na panorama hřebene Svatokřížových hor. Návrh varšavské architektonické kanceláře PALK vzešel z architektonické soutěže v roce 2008. Záměrem autorů bylo vytvořit architekturu, která přirozeně splyne s krajinou. Architektonické cíle dosáhli zejména tvarováním střešních částí budovy a důsledným používáním místních přírodních materiálů – dřeva a kamene. Hmota domu připomíná tvar hald s hlušinou, které se při těžbě postupně navršily na okraji lomu v místě stavby Kielce /surroundings/ Poland Geology Educational Centre PALK Architekci, 2008–2012 The town of Kielce was an important centre for the mining and processing of limestone and iron ore in the past. After mining ceased, surface mines remained in the town and its surroundings, with some of these proclaimed as geological reserves. The karst area is rich in archaeological findings, with notable sites connected by a regional Architectural-Geological Nature Trail. Three geological reserves situated within the territory of Kielce are united in the Kielce Geopark. One of these, the Wietrznia limestone mine located on the eastern edge of the town, was proclaimed a Nature Reserve in 1999. The mining of limestone for the production of lime and building stone started here at the end of the 19 th century. After the termination of operations in 1974, three multi-layer pits with a total length of 900 metres remained on the site. The Nature Trail passes through the bottom of these pits and leads to the Geology Educational Centre building. The Geopark Kielce benefit organisation is the investor and owner of the Centre. The Centre‘s new building is located on the south-eastern edge of the reserve on an elevated site, affording beautiful panoramic views of the ridge of the Holy Cross Mountains. The design by PALK, a Warsaw architectural office, resulted from a 2008 architectural contest . PALK‘s intention was to create architecture to merge naturally with the landscape. This architectural objective was attained in particular by the shape of the roof sections of the building SOLITÉR V KRAJINĚ 186 187 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE centra. Stěny jsou obloženy štípaným křemencem a dřevěné nosné konstrukce jsou z lepených smrkových profilů. Zelená střecha je osázena rostlinami, které běžně rostou v okolí budovy. Střecha je bez omezení přístupná návštěvníkům a z tohoto místa mohou také zahájit venkovní prohlídku geoparku. Dvojitá fasáda spolu s roletami umístěnými ve vnitřní mezeře chrání interiér budovy před přehřátím. V letním období zůstává mezera fasády provětrávaná a naopak v zimě se uzavře a vzduch předehřátý v mezeře se používá pro vytápění vnitřních prostor centra. Tvar terénu lomu se promítá i do venkovních veřejných prostorů souvisejících s provozem centra. Jedna rovinatá plocha tvoří předprostor budovy centra u hlavního vstupu a další, o něco níže položená plocha je vyhrazena pro parkování návštěvníků a zaměstnanců centra. Vnitřní expozice je atraktivní a nápaditá, jejím motivem je pohyb po mořském dně. Návštěvník procházející po rampě získává postupně informace o změnách životního prostředí v celém období devonu. Na závěr se posadí do makety rakety (5D kino) a proletí se všemi geologickými obdobími a vrstvami až do žhavého centra planety Země a zpátky na povrch. Návštěvník může ale centrum využít také pouze jako místo občerstvení, po pěší prohlídce venkovního geoparku, aniž by musel navštívit expozici. /VB/ www.palk.azorek.org and the rigorous use of local natural wood and stone materials. The building resembles the shape of the slag heaps that gradually piled up during excavations on the edge of the mine on the site of the present Centre. The walls are clad in riven quartzite, with the wood-bearing structures in glued spruce profiles. The green roof is planted with the indigenous vegetation of the region. The roof, with unlimited access to visitors, is where the outdoors tour of the Geopark begins. The double-skin façade, together with the roller blinds placed in the inner gap, protects the interior of the building against overheating. In the summer period, the gap of the facade is ventilated while, in winter, it is closed and the pre-heated air in the gap is used to heat the interior of the Centre. The shape of the mining terrain is also reflected in the external public spaces connected with the Centre‘s operational area. One flat area forms the frontal space at the main entrance; another area, situated a little lower down, is reserved for visitors‘ and employees‘ parking. The interior exposition is attractive and imaginative with the theme of movement on the ocean floor. While walking along a ramp, visitors gradually learn of the changes in the living environment during the Devonian Period. Finally, in a 5D cinema, they are seated in a rocket model and flown through all the geological periods and layers down to the red-hot core of planet Earth and back again to the surface. Visitors also have the option of using the Centre without viewing the exposition, merely for refreshments after walking in the outdoors Geopark. /VB/ SOLITÉR V KRAJINĚ 188 189 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Franzensfeste, Itálie Rekonstrukce pevnosti – Fortezza Markus Scherer a Walter Dietl, 2007–2009 Největší alpskou vojenskou pevností je Franzensfeste, která má rozlohu malého městečka a leží na hranici někdejšího rakouského mocnářství s Itálií. Obrannou tvrz nechal v letech 1833–1838 postavit císař František I. podle projektu Franze von Scholla, inženýra jednoho z regimentů rakouské armády. Dvacetihektarová pevnost se skládala ze tří samostatně opevněných enkláv: horní, střední a nejnižší úrovně. Každá z nich připomínala městskou čtvrť s vlastními nádvořími, věžemi a hradbami a s další částí byla propojena pouze štolami. Funkčnost, jasné a jednoduché linie staveb odpovídaly klasicistnímu duchu. Stavba nikdy nezažila skutečné obléhání. V roce 1918 pevnost připadla Itálii a až do roku 2003 byla používána italskou armádou. V roce 2008 se objevily možnosti, jak využít opuštěný komplex, dnes již kulturní památku, pro jiné než vojenské účely. Tvrz se stala jedním ze čtyř míst Evropského bienále současného umění Manifesta 7 a o rok později sloužily zdi pevnosti jako výstavní prostory pro Jihotyrolskou regionální výstavu. Pro konání bienále bylo nutno pevnost rekonstruovat, vytvořit potřebné výstavní plochy a zázemí, komunikačně ji lépe zprovoznit a přitom zachovat klasicistní charakter stávajících staveb. Obnovou vojenské tvrze byli pověřeni architekti Markus Scherer a Walter Dietl. Autoři rekonstrukce citlivě očistili obrovské žulové bloky stěn, opravili střechy a okna. Venkovní prostory otevřeli a odstranili z nich nesympatické nepůvodní stavby. Do prostor pevnosti začlenili více než 3600 m2 výstavních ploch, restauraci a bar, Franzensfeste, Italy Reconstruction of the Fortress of Fortezza Markus Scherer and Walter Dietl, 2007–2009 Franzensfeste, the size of a small town, is the largest Alpine military fortification, and is situated on the border of the former Austrian monarchy with Italy. This defensive fortress was built between 1833 and 1838, by order of Emperor Ferdinand I according to the project of Franz von Scholl, engineer of one of the regiments of the Austrian army. The 20-hectare fortress consisted of three autonomous fortified enclaves: the upper, middle and lower levels. Each level resembled a city district, with its own courtyards, towers and ramparts, and was connected to other parts only through adits. The functionality, and clear and simple lines of the buildings reflected the spirit of classicism. The fortress was never actually besieged. In 1918, it was transferred to Italy and used by the Italian army until 2003. In 2008, the possibilities arose of utilising the abandoned complex, now already a cultural monument, for other than military purposes. The fortress became one of the four venues for Manifesta 7 – the European Biennial of Contemporary Art. One year later, the walls of the fortress served as exhibition premises for the South Tyrol Regional Exhibition. In order to create the necessary exhibition premises and technical backup for the Biennial, it was necessary SOLITÉR V KRAJINĚ 190 191 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE ubytovnu, návštěvnické centrum včetně zázemí a dětský koutek. Ve spodní části pevnosti pečlivě zrestaurovali interiéry, obnažili klenby a zdivo, obnovili nástěnné malby a historické nápisy, aby návštěvníkům zprostředkovali silný pocit minulosti. Jednotlivé úrovně výstavních prostor vertikálně propojili dvěma věžemi s výtahy a schodišti, navrženými v duchu původní těžké a jednoduché architektury. Při průchodu betonovými věžemi je možné pozorovat okolní svět skrz horizontální rýhy. Nepravidelný horizontální vzor v betonu vytvořili architekti vymytím vrstvy jemného písku v betonovém bloku. Nové prvky: informační systém, zábradlí, pokladna, vyrovnávací rampy a nad jezerem zavěšené mosty spojující dva objekty jsou vyrobeny z pozinkované oceli s hrubou černou patinou, která tvoří ostré kontrapunkty k masivním kamenným zdem pevnosti. Hluboké štoly a šachty, které byly kdysi proraženy do okolních skal, aby sloužily jako sklady děl a střelného prachu, architekti zpřístupnili veřejnosti. Do šachty mezi nejnižší a střední úrovní usadili černé betonové schodiště s výtahem. Návštěvníka brutálními prostory v nitru skály provedli za pomoci zářivého madla, které připomíná zlatou žílu. Schodiště končí v částečně zničené prachárně, kterou doplňuje nová betonová stavbička s hygienickým a technickým zázemím pro střední pevnost. Zbývající objekty v této části opevnění jsou ponechané v takovém stavu, v jakém se dochovaly. Přidané jsou pouze bezpečnostní mříže, zábradlí a rampy, opět z černé patinované oceli. /JJ/ to renovate the fortress, to improve communications while, at the same time, preserving the classicist character of the existing buildings. Architects Markus Scherer and Walter Dietl were assigned to the renovation of the military fortress. The reconstructors sensitively cleaned the huge granite blocks of the walls, repaired the roofs and windows. They opened up outdoor spaces and removed unattractive non-original structures. They incorporated more than 3,600 m2 of exhibition space in the premises, including a restaurant and bar, accommodation, visitors‘ centre, technical area and children‘s corner. In the lower section of the fortress, they carefully reconstructed interiors, uncovered the vaults and masonry, restored murals and historical inscriptions to retain the distinctive aura of the past for visitors. They connected individual levels of the exhibition premises vertically with two towers with lifts and stairs, designed in the style of the original heavy, simple architecture. Visitors moving through the concrete towers are able to observe the surroundings through horizontal grooves. The architects created the irregular horizontal pattern in the concrete by flushing away the layer of fine sand in the concrete blocks. New elements: the information system, ticket office, levelling ramps and free-floating bridges over the lake connecting two buildings, are all of galvanized steel with rough black patina which forms a sharp contrast to the massive stone fortification walls. The architects made the deep adits and shafts, once perforated into the surrounding rocks as storage for cannons and gunpowder, accessible to the public. In the shaft between the lower and middle levels, they set a black concrete stairway and lift. The visitor is led through the harsh premises with the aid of a brilliant handrail resembling a vein of gold. The stairway ends in the partially destroyed powder magazine, completed with a new concrete structure for the sanitary and technical facilities of www.architektscherer.it the middle fortress. The remaining buildings in this part of the fortress were left in the condition in which they were found. Only security grilles, handrails and ramps have been added, again of black patinated steel. /JJ/ SOLITÉR V KRAJINĚ 192 193 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Trakai, Litva Park TonyResort G. Natkevičius & Partners, 2009 Rekreační a zábavní park TonyResort se rozprostírá na osmnácti hektarech přírodního území na břehu jednoho z menších jezer u národního parku Trakai západně od Vilniusu. Areál využívá krajinu nevtíravým způsobem. Poměrně velké rekreační zařízení je rozloženo do řady menších objektů, sjednocených použitím plochých střech a dřevěných štípaných šindelů na fasádách. Drobné hmoty ubytovacích, stravovacích a sportovních zařízení jsou roztroušeny ve zvlněném terénu pod hustým borovicovým porostem a propojeny spletí pěších cestiček, klesajících k břehu jezera s pláží a venkovní scénou pro kulturní pořady. Citlivě volené odstupy zajišťují soukromí, aniž by zanikala souvislost a architektonické vazby mezi jednotlivými částmi areálu. Budovy do značné míry splývají se svým okolím, díky lapidárním tvarům jsou přitom odlišitelné od přírodního prostředí. To je ale na mnoha místech kultivováno. Stříhané trávníky mezi borovicemi nahradily na velkých plochách původní lesní podrost a přispívají tak k poněkud umělému dojmu z celého parku. Hotelovou část tvoří chatky, pronajímané jak vcelku (v základním provedení pro ubytování rodin s dětmi nebo ve vyšším standardu pro náročnější hosty), tak rozdělené na jednotlivé pokoje pro méně náročné. Dva větší objekty slouží ubytování skupin a nabízejí kromě pokojů i konferenční místnosti. Pro rekreaci areál dále nabízí saunu a horkou venkovní lázeň, lanový park, dětská hřiště, tenis, plážový volejbal, rekreační rybaření, cyklistiku, jízdu na koních, plavbu na loďkách, procházky v parku i exkurzi po naučné stezce v bažinách. Návštěvník se může najíst v různých restauračních zařízeních uvnitř i na venkovních terasách. Projekt renomovaných litevských architektů byl v roce 2009 oceněn v soutěži místního svazu architektů. /JS/ Trakai, Lithuania TonyResort Park G.Natkevicius & Partners, 2009 TonyResort recreational and amusement park is spread over 18 hectares of natural environment west of Vilnius, on the shores of one of the smaller lakes near the Trakai National Park. The project unobtrusively utilises the environment. The rather large recreational area consists of many smaller structures, united by the use of flat roofs and wooden rived shingles on the facades. Small clusters of accommodation, living and sporting facilities are scattered throughout the undulating terrain beneath the dense pine trees. They are linked by a network of footpaths which descend towards the lakeshore, beach and outdoor setting for cultural events. The sensitively selected intervals ensure privacy without disturbing the architectural bond between individual parts of the resort. The buildings, to a considerable extent, blend with their surroundings but, due to their concise shape, are distinguishable from the natural environment. However, the natural environment is cultivated in many areas. Mowed lawns between the pine trees replace the original vegetation in large part, thus contributing to the greater artificial impression of the whole park. The hotel section comprises cabins, leased both as whole units (with basic types of accommodation for families with children, or a higher grade for more demanding guests) and divided into separate rooms for more modest guests. Two larger structures serve to accommodate groups, offering conference rooms in addition to bedrooms. As recreation, the resort provides a sauna and outdoor heated pool, a rope-climbing park, SOLITÉR V KRAJINĚ 194 195 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE children’s playground, tennis, beach volleyball, fishing, cycling, horse riding, sailing, walks in the park as well as excursions on Nature trails in the swamps. Guests can dine in various restaurants, as well as on outdoor terraces. In 2009, this project by the renowned Lithuanian architects was awarded a prize in the contest run by the local Union of Architects. /JS/ SOLITÉR V KRAJINĚ 196 197 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Hora Godai /prefektura Kóči/ Japonsko Botanická zahrada Tomitara Makina Naito Architects, 1999 Město Kóči je správním střediskem stejnojmenné prefektury na ostrově Šikoku. Relativní geografická i dopravní odlehlost Kóči z něho, i přes celkem velký počet obyvatel (340 000), činí skutečně provinční město. Botanická zahrada se nachází na hoře Godai, jihovýchodně od města. Byla založena roku 1958 a byla zasvěcena odkazu Tomitara Makina (1862–1957), otce japonské botaniky, který z Kóči pocházel a který popsal a utřídil japonskou flóru podle systému Carla von Linné. Botanická zahrada sestává z několika hektarů otevřené a krásně upravené zahrady rozprostřené okolo vrcholu hory a několika uzavřených pavilonů či skleníků. Návštěva zahrady nabízí širokou paletu japonských rostlin i výhledy do krajiny. Na přelomu tisíciletí byl komplex zahrady obohacen o dva nové výstavní pavilony, z nichž jeden obsahuje prostor pro proměnné výstavy, knihovnu se studovnou, konferenční sály a administrativní zázemí a druhý je věnován osobnosti doktora Makina. Přízemní pavilony byly navrženy tak, aby nepřevyšovaly okolní stromy, a doslova splývají s topografií hory. Jejich dominantním prvkem jsou střechy, které jako by vyrůstaly ze země a vynikají svým prostorovým výrazem i konstrukční bravurou. Střechy mají pozinkovanou plechovou krytinu, čímž působí trochu studeně a odtažitě. O to příjemnější je uvnitř otevřený průhled na oranžové cedrové krokve i celodřevěné podbití. V principu se jedná o sedlové střechy, které jsou uloženy na trubkových Godai Mountain /Kochi prefecture/ Japan Makino Botanical Garden Naito Architects, 1999 The town of Kochi is the administrative centre of the eponymous prefecture on Shikoku island. The relative geographical and traffic remoteness of Kochi makes it a truly provincial town, despite its fairly large population (340,000). The botanical garden is situated south-east of the town on Godai Mountain. It was established in 1958 and dedicated to the legacy of Tomitaro Makino (1862–1957), father of Japanese Botany who was born in Kochi and who described and named Japanese flora according to the system of Carl von Linné. The botanical garden comprises many hectares of open, manicured garden spread across the mountain top, with several open pavilions and greenhouses. A visit to the garden offers a wide palette of Japanese plants as well as views of the countryside. At the turn of the millennium, the garden complex was enriched with two new exhibition pavilions. One of these contains space for various exhibitions, a library with a study, conference halls and administrative facilities, while the second pavilion is devoted to the life and work of Dr. Makino. The ground floors were designed to literally merge with the topography of the mountain and not to surpass the surrounding trees. Their dominant elements are the roofs that seem to spring up from the earth and excel by their spatial appearance and construction bravura. The roofs have a zinccoated metal covering, projecting a slightly cold and secluded impression. The open vista towards SOLITÉR V KRAJINĚ 198 199 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE ocelových vaznicích. Vrcholová vaznice tvoří ladnou křivkou jakousi páteř, konstrukce tak evokuje přírodní struktury listu či nějakého živočicha. Krokve jsou lepené dřevěné, z japonského cedru. Nejzajímavější je ovšem tvarová komplexnost staveb – jejich půdorysná geometrie a její prolnutí právě se sedlovými střechami. První pavilon má jednoduchý obdélný tvar s vloženým vnitřním elipsovitým atriem. Střecha tak překonává proměnlivou šířku zastřešeného prostoru mezi obdélníkem a elipsou. Sklon střechy se nemění, mění se tedy logicky výška hřebene. Střecha se tak nad stavbou vlní v plynulé křivce. V přízemí pavilonu je prostor pro výstavy, v podzemí je knihovna se studovnami a kancelářemi. Druhý pavilon, věnovaný expozici o doktoru Makinovi, má zvenku tvar lomeného x-úhelníku, uvnitř opět s vloženým elipsovitým atriem. Pavilon se svou hmotou přimyká ke svažitému terénu, takže uvnitř se člověk pohybuje po rampách. Prostor a pohyb v něm jako by odkazoval k F. L. Wrightovi. Křivky střechy se přirozeně přizpůsobují klesání domu. Součástí pavilonu je také venkovní zastřešené auditorium nebo zastřešené venkovní posezení, kde se člověk rád schová do stínu a pozoruje okolní přírodu. Některé části pavilonů nejsou uzavřené stěnami, ale otevřené do venkovního prostředí, a vnitřní prostory tak plynule přecházejí do zahrady. Pozvolný přechod mezi interiérem a exteriérem podporují i přesahující střechy okolo vnitřních atrií. Projekt pavilonů botanické zahrady vychází z konkrétního místa, harmonicky na ně reaguje a vhodně je doplňuje. Architektura jako by se zde stávala součástí hory, na které stojí, a přírody, která ji obklopuje. Takový silně kontextuální a citlivý přístup, kdy se jedinečnost a působivost architektury a místa synergicky podporují, je v současné architektuře spíše výjimkou. Tento přístup naznačuje směr, kterým by se současná architektura – čelící globalizaci, technologické homogenizaci a výrazové sterilitě – mohla v budoucnu ubírat: vytvářet specifické, lokálně podmíněné typy a ve spjatosti s místem docilovat jedinečných forem a výrazu. /PJ/ the interior orange cedar rafters and solid wooden ceiling is more pleasant. In principle, these are saddle roofs placed on tubular steel beams. The rooftop purlin creates a kind of backbone by means of its elegant curve, the construction thus evoking the natural structures of a leaf or animal. The rafters are of glued Japanese cedar wood. Most interesting, however, is the complex shape of the structures – their geometrical layout and interconnection with the saddle roofs. The first pavilion has a simple rectangular shape with inserted internal ellipsoidal atrium. The roof thus exceeds the changeable width of the roofed space between the rectangle and ellipse. Therefore, logically, the inclination of the roof does not change the height of the ridge. The roof above the building thus undulates in a smooth curve. The ground floor of the pavilion contains an exhibition space. The basement contains the library, studies and offices. The exterior of the second pavilion, devoted to the exposition on Dr. Makino, has the shape of a folded x-angled object, again with the inserted ellipsoidal atrium in the interior. The volume of the pavilion hugs the sloping terrain, so visitors move along ramps in the interior. The space and movement within it seem to refer to F.L. Wright. The roof curves naturally, adjusted to the decline of the building. The pavilion also includes the roofed auditorium and outdoor roofed seating area, where visitors may enjoy the shade and observe the natural surroundings. Some sections of the pavilions are not enclosed by walls, but open to the outdoor environment, so the interior premises are smoothly transformed into the garden. The gradual transition between the interior and exterior is also supported by the overlapping roofs of the surrounding interior atria. The structures of the botanical garden‘s pavilions start from a specific site, harmoniously interact with and appropriately complement the garden. It seems as if the architecture has become part of the mountain on which it stands, and of Nature which surrounds it. Such a strong contextual and sensitive approach, with the uniqueness and grandeur of architecture and place synergically supporting each other, is rather exceptional in contemporary architecture. This approach indicates the direction which architecture could take in future. Facing globalisation, technological homogenisation and expressional sterility, it should aim at creating a specific, locally conditioned style, thereby achieving original form and expression in harmony with the location. /PJ/ SOLITÉR V KRAJINĚ 200 201 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Neuhaus /479 obyv./ Štýrsko, Rakousko Muzeum Liaunig Querkraft Architekten, 2007–2008 Muzeum Liaunig, jehož objem čnící nad silnicí vítá návštěvníka při příjezdu z nedaleké vesnice Neuhaus, nechal vystavět podnikatel a sběratel umění Herbert Liaunig pro svou soukromou uměleckou sbírku. Herbert W. Liaunig se narodil v Korutanech a po studiích ekonomie na Technické univerzitě Graz se ve svém podnikání zaměřil na sanaci ohrožených firem (Austria Email, Binder & Co., Jenbacher ad.). Podnikatelské úspěchy mu umožnily financovat a rozvíjet jeho koníček, kterým se stalo sběratelství umění rozličného stáří a druhu. Po návratu ze Spojených států se podnikatel spolu se svou sbírkou usadil ve zchátralém zámku Neuhaus (nedaleko stejnojmenné korutanské vesnice). Ten se po renovaci a dostavbě podle plánů štýrského architekta Günthera Domeniga (dokončeno roku 1992) stal vedle rodinného sídla také místním společenským kulturním centrem. Prostory zámku však kapacitně nedostačovaly, a tak se podnikatel rozhodl pro svých 2200 exponátů postavit samostatnou výstavní síň, kde by bylo prezentováno hlavně rakouské moderní umění po roce 1945. Na osamoceném pozemku stojí muzeum jako solitér, který má přitahovat milovníky umění a umožnit jim kontemplativní, ničím nerušený přístup k dílům. První soutěž na návrh budovy proběhla s mezinárodním zastoupením v roce 2004. Projekt pařížského ateliéru Odile Dacq se však pro přílišnou finanční nákladnost nerealizoval. S výstavbou se tak začalo až o tři roky později, kdy v druhé soutěži, tentokráte pouze s rakouskou účastí, zvítězil vídeňský ateliér Querkraft Architekten. Neuhaus / population: 479/ Styria, Austria Liaunig Museum Querkraft Architekten, 2007–2008 Liaunig Museum protrudes above the road, welcoming visitors who arrive from the nearby Neuhaus village. It was built by the entrepreneur and art collector Herbert Liaunig for his private art collection. Herbert W. Liaunig was born in Carinthia and, after studying Economics at the Technical University in Graz, he focused his business on rescuing endangered firms (Austria Email, Binder & Co., Jenbacher and others). Entrepreneurial achievements enabled him to finance and develop his hobby, which was the collecting of art of various epochs and genres. After returning from the United States, the entrepreneur settled with his collection in the dilapidated Neuhaus Chateau (near the Carinthian village bearing the same name). After renovations, according to the plans of Styrian architect Günther Domenig (completed in 1992), the Chateau, in addition to being the family base, also became the local social cultural centre. The capacity of the Chateau premises were inadequate, so the entrepreneur decided to build a separate exhibition hall for his 2,200 exhibits in which post-1945 Austrian modern art in particular would be presented. The Museum was to be situated on a separate piece of land as a solitaire, to attract art lovers and enable them contemplative and unrestricted access to it. In SOLITÉR V KRAJINĚ 202 203 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Muzeum sestává z několika částí, které jsou kvůli úsporám na fasádě a energií z devadesáti procent zahloubeny pod zemí. Hlavní osu tvoří 160 m dlouhá, 13 m široká a 7 m vysoká výstavní hala, z jihozápadu ukončená prosklenou stěnou vykonzolovanou nad silnici. Poskytuje tak výhled na údolí řeky Drávy. Ze severovýchodu je umístěna druhá terasa s výhledem na zámek Neuhaus. Celý prostor, shora rovnoměrně nasvícený, působí jednolitým dojmem. Těsně pod stropem je v pravidelném rytmu dělen betonovými rozporami a přiznanými ventilačními vývody. Instalace jsou členěny mobilními stěnami. K hlavní ose přiléhají prostory proskleného vstupu s kavárnou a depozitářem (takzvaným „vinným sklípkem pro umění“), které jsou zcela zahloubeny pod zem. Nad nimi se ve druhém patře (též pod zemí) nachází sál pro krátkodobé výstavy. Samostatný prostor je vyčleněn výstavě akanského zlata. Do černého boxu se vstupuje z hlavní haly úzkou černou chodbou doplněnou o stropní světelnou instalaci Brigitte Kowanz. Přímo z parkoviště se dá po úzkém betonovém chodníčku dojít na pahorek, ve kterém je větší část muzea zahloubena a který poskytuje krásný výhled na okolí. /EM/ www.querkraft.at www.museumliaunig.at 2004, the first contest for the building proposal was held, with international representation. The project of the Odile Dacq atelier from Paris, however, was not implemented due to excessive financial demands. Construction only began three years later, when the second contest, this time with Austrian participation, was won by Querkraft Architekten atelier in Vienna. The Museum comprises several sections, 90% of which were dug underground to save on facade and energy. The main axis is formed by a 160-metre long, 13-metre wide and 7-metre high exhibition hall, ending with a glass wall consoled above the road from the south-west, providing views of the Drava River. The second terrace with a view of Neuhaus Chateau is in the northeast. The whole space, illuminated evenly from above, gives a solid impression. Just beneath the ceiling, concrete distance pieces and disclosed ventilation outlets form regular divisions. Installations are separated by mobile walls. The main axis is formed by the space of the glazed entrance with café and depository (called the „Wine Cellar for Art“) recessed underground. On the floor above them (also underground), is the hall for short-term exhibitions. The space itself is devoted to the exhibition of Akan gold. The black box is entered from the main hall through a narrow black corridor complemented by the ceiling light installation designed by Brigitte Kowanz. It is possible to walk on a narrow concrete pathway directly from the parking lot to the hillock into which the larger part of the museum is dug and which offers a beautiful view of the surroundings. /EM/ SOLITÉR V KRAJINĚ 204 205 SOLITARY STRUCTURES IN THE LANDSCAPE Teorie, úvahy, rozhovory —— Theory, Essays, Interviews 206 207 Globalizace a význam místa / Vztah centra a periferie v době zrychlující se globalizace Cílem projektu „Architektura mimo centra“ bylo prozkoumat stavby, které vyrostly na malých městech, vesnicích či ve volné krajině, a hledat podmínky, za nichž se i v těchto odlehlých či periferních místech může prosadit kvalitní architektura. Dílčím tématem byla otázka, zda architektura těchto míst dokonce nevykazuje nějaké specifické rysy vázané na konkrétní místo, které by ji odlišovaly od architektury velkých center. Tento projekt má ovšem – možná nevyslovený, ale mlčky předpokládaný – obecnější myšlenkový rámec, jemuž bychom se měli věnovat. Mám na mysli téma vztahu centra a periferie, respektive vztahu globálního a lokálního. Právě tyto póly totiž v nejobecnější rovině definovaly výkladové schéma, v jehož rámci jsme se pokoušeli zkoumat a interpretovat konkrétní architektonická díla. Topografický půdorys tohoto zkoumání byl vymezen zdánlivě jednoduše. Podobal se plátku ementálského sýra, jehož díry označují vynechaná velká centra. Těmi jsme se programově nezabývali. Jenže zabývat se něčím, co je mimo centra, znamená, že předmět zkoumání je definován právě vztahem k centru. Jaký je ale dnes vztah centra a periferie a má ještě smysl strukturovat geografický a sociální prostor těmito póly? A jaká je role konkrétního místa jako takového v konfrontaci se současnými civilizačními trendy? V klasických teoriích – počínaje Christallerovou teorií centrálních míst – je vztah centra a periferie určen rostoucí vzdáleností, v modernějších teoriích pak hrají roli i další parametry, jako je míra koncentrace určitých aktivit, vzdělanostního potenciálu, správních funkcí apod. V každém případě je centrum vždy místem řídícím a inovačním, zatímco rolí periferie je především absorbovat podněty přicházející z centra. Například Paříž jako světové kulturní centrum před druhou světovou válkou silně ovlivňovala umělecké dění v Praze a zase Praha jako centrum státu vyzařovala svůj vliv až do Užhorodu, který tehdy k naší zemi patřil. Samozřejmě tento model do jisté míry dosud platí. Problémem ale je, že v dnešním světě tak docela dobře nevíme, kde vlastně centrum je, a dále že vzdálenosti samy již zdaleka nehrají tak zásadní roli jako kdysi. Oba problémy souvisejí s procesy, které souhrnně označujeme jako globalizace. Zykmunt Bauman, jeden z významných teoretiků globalizace, tuto situaci charakterizuje dávným aforismem Blaise Pascala: „Žijeme v podivném kruhu, jehož střed je všude a obvod nikde.“ Bauman vlastními slovy pak o naší době říká: „…poslední čtvrtina 20. století vejde do dějin jako Velká válka za nezávislost na prostoru.“ 1 Obdobně řada dalších teoretiků zdůrazňuje relativizaci role vzdáleností a oslabení vazby na konkrétní místo. Důvody jsou zřejmé: Finanční kapitál bez zábran se přelévající přes hranice kontinentů. Dopravní prostředky usnadňující mobilitu osob i zboží. Masmédia šířící univerzální životní i kulturní vzory bez vztahu k lokálním tradicím. Virtuální povaha informačních a komunikačních technologií, které – jako například internet – nás vtahují do světa existujícího mimo fyzický prostor. Ať jsme kdekoliv, můžeme sdílet celý svět, ale zároveň celek světa nás stále drží ve své síti. To vše na jedné straně přináší člověku mnoho pozitiv a nových životních možností (i když jistě ne všem stejně). Na druhou stranu je náš svět stále méně přehledný a jako bychom ztráceli pevnou půdu pod nohama. To, co náš život podstatným způsobem ovlivňuje, je kdesi rozptýleno na mnoha místech v dálce nebo v jakémsi ne-prostoru, v němž se vzdálenosti neměří kilometry, ale jednotkami rychlosti přenosu dat. Žijeme zároveň na mnoha odlišných místech, jsme zároveň všude a nikde. Hovoří se o „deteritorializaci“ životních procesů, Ulrich Beck označuje tento slabý a těkavý vztah k místům „ortopolygamie“.2 Procesy, které se obvykle popisují pod záhlavím „globalizace“, se nejčastěji analyzují na oné celosvětové úrovni – například jako problém vztahu západního světa a rozvíjejících se zemí. Ale právě proto, že tyto procesy mají celosvětový, všeprostupující charakter, nepochybně se promítají i do všech teritoriálně užších oblastí a jejich vnitřních vztahů, do každodenního života na kterémkoliv místě. 1 Bauman, Z.: Globalizace – důsledky pro člověka. Praha 2000, s. 17. 2 Beck, U.: Individualisierung, Globalisierung und Politik. ARCH+, „Ortopolygamie“ znamená, že už se necítíme vázáni věrností k jedinému místu, nebo také že se už nemůžeme na své místo spolehnout jako na tradiční oporu – to podle toho, zda toto oslabení vztahu vnímáme jako osvobození od pout, nebo jako ztrátu jistot. Znamená to však, že konkrétní místo již nehraje žádnou roli v životě jednotlivce, komunity, společnosti? Jsou dnešní civilizační změny opravdu tak zásadní, že zasahují nejhlubší kořeny lidského bytí? Evropská filozofie, ale i celá židovsko-křesťanská náboženská tradice vždy vykládala člověka jako bytost na cestě. Ale cesta vždy předpokládá, že odněkud vychází („prvotní ráj“, „domov“) a někam míří. Bytostná potřeba být zakotven v něčem, co pro mě představuje jádro světa, a zároveň být otevřen celku světa, toto napětí mezi dvěma póly je základní charakteristikou lidské existence. Navzdory protikladným civilizačním tlakům moderní doby jsem přesvědčen, že potřeba jasného a pevného místa je v člověku zasazena nesmazatelně. Významný sociolog Richard Sennett například říká, že „mít nějaké místo ve světě je to, co z lidského živočicha činí sociální bytost“,3 a dokonce soudí, že dnešní nejistota a nepřehlednost vztahů ve sféře práce a zaměstnání naopak posiluje roli identifikace s nějakými geografickými místy, jako je vlast, město, lokalita. Toto napětí mezi hledáním vlastního místa a otevřeností širokému světu můžeme samozřejmě chápat čistě v duchovní či psychologické rovině. (Prožitek domova je spojen především s přítomností blízkých lidí a nemusí mít vůbec oporu v nějaké stavbě.) Mnozí teoretikové architektury se však pokoušeli ukázat, jak se toto napětí promítá i do architektury, jak je tedy řešeno v rovině fyzické. Například Hilde Heyenová srovnává protikladné koncepce architektury Christiana Norberga-Schulze a Massima Cacciariho4 a na jejich příkladu ukazuje moderní dilema mezi nostalgickou snahou rehabilitovat pojem domova na jedné straně a akceptací pocitu bezdomoví jako nevyhnutelného údělu dnešního člověka 3 Sennett, R.: The New Political Economy and Its Culture. In: 5 Featherstone, M. – Lash. S. (eds.): Spaces of Culture – City, Nation, World. SAGE Publications, London 1999, s. 23. 2001, 158, s. 30. 4 Heynen, H.: Architecture and Modernity. A Critique. Cambridge, MIT Press 1999. 208 na straně druhé. Heynenová, stejně jako mnozí další autoři (byť s jiným pojmenováním pólů tohoto dilematu), hledá cestu ve smíření nebo v paralelním přijetí obou tendencí. Pouze přijetí této složité situace dnešního člověka může být východiskem současné architektury. Role konkrétního, fyzického místa v lidském životě tedy není zrušena tím, že člověk zároveň participuje na dění, odehrávajícím se ve vzdáleném nebo virtuálním prostoru. Tím nejzákladnějším poutem k místu je podle mě to, že člověk je bytostí tělesnou a jeho tělesná přítomnost ve světě je vždy vázaná na nějaké konkrétní „zde“. Stejně jako je pro člověka vazba k místu existenčně podstatná, je i stavba spjata s místem již prostým faktem své „tělesnosti“, tedy svou fyzickou podstatou. Stavba nemůže stát „nikde“, není-li pouhou virtuální vizualizací v počítači. A pro mnohé architekty je tento fakt základním východiskem architektonického konceptu. Rafael Moneo řekl v roce 1992: „Považuji místo za prvotní materiál, za základní kámen, za rámec, do něhož máme promítnout své architektonické myšlenky.“5 A italský architekt Stefano Boeri rozvedl stejné východisko dokonce do „Manifestu nového lokalismu“, který zformuloval v roce 2010 a v němž tvrdí, že „globalizace – tj. nadvláda globálních nadnárodních sil nad historickými místy – paradoxně vedla k většímu důrazu na vlastní specifické rysy lokálního prostoru“. 6 Boeri přirovnává lokální prostor k oušku jehly, jímž musí vnější širší vlivy nutně projít a proměnit se tak v užitečnou látku regenerující místo. Oba citáty – Moneův i Boeriho – od sebe dělí téměř dvě dekády a jistě v nich můžeme cítit i spřízněnost s ještě dávnějšími myšlenkami kritického regionalismu, jak je kdysi zformulovali Alexander Tzonis a Kenneth Frampton, nebo s Norberg-Schulzovou koncepcí architektury jako rozvíjením genia loci. Znamenají tyto názory z velmi různých období, že je tím pojmenována jedna ze základních a trvalých charakteristik architektury? Nebo tyto hlasy patří k určitému proudu architektonického myšlení, který svého 209 Moneo, R.: The Murmur of the Site, in: Davidson C. (ed.): Anywhere, New York 1992, s. 48. 6 Boeri, S.: The eye of the needle of local space. Abitare, 504, July – August 2010. Globalisation and the meaning of place / The relation between centre and periphery in times of accelerating globalisation času byl spojován právě s pojmem kritického regionalismu a který má doposud své zastánce, ale i odpůrce? Pro odpověď bychom museli obecné přihlášení se k roli místa prozkoumat diferencovaněji, neboť i jednotliví autoři se přes verbální podobnost navzájem liší, a to především v tom, jak široce pojem místa chápou. Obecná shoda podle mě platí, jestliže se tím místem míní konkrétní umístění stavby (site), ono fyzické „zde“, kde stavba zcela přirozeně musí reagovat na řadu místních daností: konfigurace terénu a krajinného reliéfu, klimatické a světelné podmínky, ale i charakter bezprostředně sousední zástavby. Schopnost citlivě reagovat na tyto místně specifické podmínky jistě patří k základním a trvalým předpokladům dobré architektury, zatímco špatná architektura často jen mechanicky usazuje univerzální nebo převzaté vzory. Dokonce si myslím, že citlivá vazba na místo v tomto užším smyslu je jedna z cest, jak v dnešním unifikovaném světě přece jen dosáhnout autentické originality – možná méně nápadné, než jakou nabízejí některé ikonické stavby, o to však zdůvodněnější a pevněji ukotvené. Naopak skeptičtější jsem vůči možnosti architektury vtáhnout do hry charakter širšího regionu a promítnout do stavby nejen topografickou identitu, ale i kulturní či architektonickou tradici regionu. Nepochybně taková silná autonomní místa nebo oblasti doposud ještě někde najdeme, ale jak oprávněně říká Hans Ibelings, „…v Evropě již autentická forma regionalismu sotva může existovat prostě proto, že vzájemné kontakty jsou již příliš intenzivní“.7 To, co je pak za regionální architekturu vydáváno, pak podle něj bývá často jen kolportováním univerzálních módních vzorů. Propojenost dnešní civilizace prolamuje hranice dříve navzájem jasně odlišených světů a sdílíme toho možná více, než je nám milé. A možná právě dnešní propojenost světa umožňuje, aby taková ohniska vznikala i mimo hlavní centra, na periferii, která dříve byla odsouzena k pouze receptivní roli. Periferie – vrátíme-li se k naší úvodní otázce – tak dnes není místem, které má své pevné a trvalé souřadnice na teritoriální mapě, a dnešní mapu světa nelze kreslit jako letokruhy, vzdalující se od centra k okraji. Periferie může latentně existovat i někde v centru či pod ním (a nečekaně se vynořit jako třeba nyní v Detroitu) a zároveň se nějaké dlouho ospalé a stagnující místo může náhle proměnit v architektonické ohnisko světového zájmu (jako například švýcarské Monte Carasso nebo v domácím měřítku právě Litomyšl). Právě hledání takových míst bylo úkolem našeho projektu. PETR KRATOCHVÍL The aim of the „Architecture Outside the Centres“ pro- Obviously, to an extent, this scheme is still valid. The ject was to examine buildings that arose in small towns, vil- problem is that nowadays we cannot be sure where the cen- lages and the countryside and to seek the conditions under tre is and also the distances themselves are not as important which quality architecture can be realised in these remote, as they used to be. Both problems are connected with the peripheral locations. processes that are generally termed ‘globalisation‘. Zygmunt A sub-topic questions whether the architecture in these Bauman, a prominent theorist of globalisation, describes areas demonstrates any specific traits bound to a specific such a situation with an old aphorism by Blaise Pascal: “We place that would distinguish it from architecture in the indeed live in a strange circle whose centre is everywhere, centres. and the circumferences nowhere”. There is – maybe unspoken, albeit implied – a general Baumann himself states the following about our times: conceptual framework of the project that we should deal ”…the last quarter of the twentieth century will go down in with. What I bear in mind is the relationship between centre history as the Great War of Independence from Space.”1 Similarly, many other theorists emphasise the relati- and periphery, or more precisely, between global and local. On the most general level, it is these poles that define the vity of distances and weakening of the bond to a specific explanatory scheme in which we have attempted to examine place. The reasons are obvious: financial capital flowing and interpret specific architectural works. over continental borders without any restraint; means of The topographical platform of the research was defined transport enabling the mobility of people and goods; mass seemingly simply. It appeared like a slice of Emmental media broadcasting universal life and cultural standards cheese, with the holes indicating the avoided centres. We without any relationship to local traditions; the virtual nature intentionally did not deal with those. However, to deal with of information and communication technologies, such as the something which is outside the centre means that the Internet, which drag us into a world existing out of physical subject is only defined by its relation to a centre. What is space. Wherever we are, we can share the whole world. And the relation between the centre and the periphery today? Is at the same time, the world holds us in its web all the time. On one hand, it all creates many positives and new op- there sense in structuring the geographical and social space by these poles? And what is the role of a particular place as such in contrast to the trends of contemporary civilisation? In classical theories – beginning from Christaller´s portunities for us (despite it not being the same for everybody). On the other hand, our world is becoming increasingly less transparent and we seem to be losing a firm footing. What influences our lives considerably is scattered in theory of central places – the relationship between centre and periphery is defined by the growing distance. In more many far-away places and in a sort of non-space, where modern theories, other parameters such as the density distances are not measured by kilometres but by data rate of specific activities, intelligence potential, executive baud. We live in many different places at once, we are functions, etc., are also in play. In any case, the centre is everywhere and nowhere at the same time. We speak about always the managing and innovative place, whereas the role ‚deterritorialization‘ of life processes. Ulrich Beck defines of the periphery is mainly to absorb instructions coming this weak and evasive relation to places as ‘Ortopolygamy‘ 2 . from the centre. For instance, Paris as the world cultural Processes usually described under the heading of centre, strongly influenced the cultural atmosphere in ‚Globalisation‘ are most often analysed on a global level - Prague before the Second World War. And Prague, as the e.g. as the clash between the western world and developing capital, infused its influence into Uzgorod, which was then countries. Having the worldwide, all-pervading character, the most remote town in our country. the processes must then project themselves into all 1 Bauman, Z.: Globalization. The Human Consequences. Columbia University Press, New York 1998, p. 8. 7 Ibelings, H.: Small town architecture. Global regionalism in Europe. 2 A 10. 2008, 9, s. 23. Beck, U.: Individualisierung, Globalisierung und Politik. ARCH+, 2001, 158, p. 30. 2001, 158, p. 30. 210 211 territorially narrower areas and their inner relations, into efforts to retrieve the notion of home on one hand and the everyday life everywhere. acceptance of the feeling of displacement as the inevitable they describe a fundamental and permanent characteristic fate of present-day individuals on the other.4 of architecture? Or are these opinions part of a particular ‘Ortopolygamy‘ means that we no longer feel loyalty to Do these arguments from different periods mean that breaking through the borders that clearly used to divide the world; we share more than we would like to. In my view, locally specific architecture is not the same Heynen, together with other authors (although with architectural thinking, which used to be linked to the notion traditional support – it depends on whether we perceive this different descriptions of the poles of this dilemma), attempts of critical regionalism in its time and which still has its sup- that there cannot be strong regional centres of architecture. weakening of ties as freeing or as a loss of security. to find the answer in reconciliation or in simultaneous porters as well as opponents? They do not, however, express themselves through the only one place, or that we can no longer rely on our place as Does it really mean that a specific place has no role in acceptance of both tendencies. Only the acceptance of To find the answer, we would have to look more individu- as regionalism in architecture. It does not mean, though, same style or formal features, but more through a particular the life of individuals, the community or society? Are the contemporary man‘s difficult situation can be the basis for ally into the general acceptance of the role of place. Even energy density, which influences their surroundings for a contemporary civilisation changes so fundamental that they contemporary architecture. individual authors differ, despite their verbal similarity, longer time. The role of a specific, physical place in human life is touch the deepest bases of human beings? particularly in the scope of the notion of place. In my view, A centre like this is most often linked to an enlightened not resolved by one‘s simultaneous participation in events there is a common agreement if place is understood as a investor – e.g. a town Mayor, as in the case of Litomyšl town. ligious tradition has always interpreted the human being as taking place in distant or virtual space. In my opinion, the specific site, the physical ‘here‘ where the building naturally Alternatively, a local architectural school can be the source a being on a journey. A journey always presumes a beginning most essential bond to a place is the fact that man is a phy- responds to many local data: landscape topography and of the power. Its students then participate in forming a (Paradise, a home) and a destination. The essential need to sical being and this physical presence in the world is always ground configuration, climatic and light conditions, even the narrower or wider region (e.g. “Grazer Schule“ - the School be set in a personal world centre and to be open to the global bound to a particular ‘here‘. character of the closest built-up area. European philosophy together with Jewish-Christian re- Just as the bond to a place is vital for a human being, complex at the same time, this tension between two poles is The ability to react sensitively to these locally- of Graz in Austria). The outcome is then an area with an increased incidence of quality architecture, which is not, the basic characteristic of human existence. In spite of the so also is a building linked to a place simply due to its specific conditions is one of the fundamentals and pressures of civilisation in antithetical modern times, I am ‘physicality‘, its physical substance. A building cannot permanent premises of quality architecture, whereas bad convinced that the need for a clear and solid place is strong- stand nowhere unless it is only a virtual visualisation on architecture often mechanically creates universal and enables such centres to grow not only in the main centres however, consistent in style. Perhaps the interconnection of the present-day world a computer screen. This fact is the fundamental principle adopted models everywhere. I even think that a sensitive but also on the periphery, which used to have only a of architectural concept for many architects. In 1992, link to a place in the narrow sense is one of the ways of receptive role. The periphery today – getting back to our having a place in the world is what makes the human animal Rafael Moneo stated “I consider site as the first material, obtaining authentic originality in the present unified opening question – is not a place with firm and permanent a social being” 3 – and even thinks that the contemporary the foundation stone, the frame on which to project our world. Originality, perhaps less ostentatious than many coordinates on a territorial map. The contemporary world insecurity and non-transparency of relationships in the architectural thought“5 And Stefano Boeri, an Italian iconic buildings offer, is all the more accounted for and map cannot be designed as rings receding from the centre work sphere strengthens the role of identification with some architect specified the same principle in 2010 in his more firmly embedded. to the periphery. The periphery can potentially exist geographical places such as homeland, city, locality. “Manifesto of New Localism“,6 in which he argues that ly embedded in people‘s lives. Prominent sociologist, Richard Sennett, states “that On the other hand, I am more sceptical towards somewhere in the centre or below it (and it can unexpectedly “Globalization – i.e. the supremacy of transnational flows as the possibility of architecture taking into account the searching for one‘s own place and opening up to the world as opposed to historic places – has led, paradoxically, to great wider region and projecting into a building not only the and stagnant place can change into an architectural centre being clearly spiritual or psychological. (The home experien- emphasis on the innate specificity of local places“ topographical identity but also the cultural and, more of worldwide interest (e.g. Monte Carrasso, or, locally Obviously, we can understand the tension between Boeri compares local space to the eye of the needle, ce is mainly based on the presence of people that are close to emerge, e.g. recently in Detroit). At the same time, a sleepy precisely, architectural tradition of a region. We can still, speaking, Litomyšl). Finding these places was the objective us and is not necessarily linked to a building). Many architec- through which the inner broader influences must pass without a doubt, find places – regions with a strong identity, of our project. tural theorists, however, try to point out the projection of this and thus change into a useful material which revives the but – as Hans Ibelings rightly states: “…any authentic form tension into architecture, its solution on the physical level. place. Both Moneo and Boeri´s quotations were uttered two of regionalism is less likely to exist in Europe today simply decades apart and we can certainly see their affinity with because there are too many mutual contacts.” 7 Hilde Heyenen, for example, compares the contradic- What is then presented as regional architecture is, tory concepts of architecture by Christian Norberg Schulz even older thoughts of critical regionalism, once defined by and the architecture of Massimo Cacciari and through Alexandr Tzonis and Kenneth Frampton, or with Norberg- according to Ibelings, often only the spread of universal them illustrates the modern dilemma between the nostalgic -Schulz‘s view of architecture as developing genius loci. models. The interconnection of current civilisation is 3 4 Sennett, R.: The New Political Economy and Its Culture. In: Featherstone, M. – Lash. S. (eds.): Spaces of Culture – City, Nation, World. SAGE Publications, London 1999, p. 23. Heynen, H.: Architecture and Modernity. A Critique. Cambridge, MIT Press 1999 5 7 Ibelings, H.: Small town architecture. Global regionalism in Europe. A 10. 2008, 9, p. 23. Moneo, R.: The Murmur of the Site, in: Davidson C. (ed.): Anywhere, New York 1992, p. 48. 6 Boeri, S.: The eye of the needle of local space. Abitare, 504, July – August 2010. 212 213 PETR KRATOCHVÍL Niall McCullough,Irsko O architektuře mimo velká centra Nevěřím v oprávněnost dělení na regiony a centra v 21. století, určitě ne v oblasti dobré architektury. Ten koncept sám o sobě vyhovuje do sebe zahleděným mocenským blokům. Vyhovuje také umělecko-historickému pojetí – lidé, kteří popisují a sledují „historii“ architektury, potřebují nějaké rekvizity, aby podpořili svoje vyprávění; hodí se jim, když mohou mluvit o nějakém původním a pak o nějakém „regionálním“ rozvoji… Tento umělecko-historický přístup také vyžaduje čistotu – věci lze vysvětlit, pouze pokud jsou jednoduché, takže se leckdy omezí na zjednodušení. To znamená, že celé segmenty vývoje architektury jsou z diskuse vyloučeny… Dodnes se vede velká diskuse, která se týká center a okrajů; ale v geografickém smyslu to tak už není, tam sledujeme moc médií a internetu, velmi zrychlený proces šíření novinek. Dnes už lidé nepotřebují podstupovat myšlenkové skoky, všechno je vysvětlené a podrobně objasněné, jako skládanka z různých dílků. Lidské mozky začínají lenivět, fantazie lidí usíná. Pracují, aby kopírovali, není to mimetická hra interpretace, je to kopírování toho, co vidí. A nejlepší kopie se stane nejcennější, nejakceptovanější. Taky se jedná o nejrychlejší způsob práce. Jenže takový postup ohrožuje původní myšlenky, zbavuje je vzduchu a světla. Je to zajímavá dichotomie, měl by to být opak tyranie. Na povrchu se věci demokratizovaly, informace jsou všude, komunikace je všechno, šíření myšlenek (spíše ve formě obrazů než slov) je téměř okamžité. Ale to, co by mělo vést k obrovské diverzitě a vzájemnému ovlivňování (k horizontální akci spíše než k tradiční vertikální cestě), se zdá být slabší, než by mělo být. Síla a centralizace médií znamená, že škála obrazů (a myšlenek) není založená tak široce, jak by měla být. Ale v optimističtějším pohledu se to může jen tak zdát, jsme příliš na začátku té transformace, kterou způsobují masové vazby mezi rozvíjejícími se jevy. A já si dovedu představit, že jsou pod povrchem. „Rozdíl“ – původní věci, neobvyklé myšlenky jsou POSLEDNÍ věcí, která je v dominantních médiích vidět. Než se v nich objeví, musí být schváleny nebo uznány módou. Pro mě je velká část téhle diskuse o tom, jak tvořit originální a zajímavé věci v místě, kde žijete a pracujete. Dobrá architektura vzniká tam, kde jsou dobří architekti, klienti a příležitosti – a v té diskusi o centru a okrajích o tom není nic. Což opomíjí tu myšlenku architektonické tvorby spojené s kvalitou MÍSTA. Já si myslím, že každý, kdo pořádně přemýšlí o práci, kterou děláte, to dokáže udělat „z toho místa“, kvůli poloze, klimatu, funkci a taky tomu, co se těžko definuje, z kvality sounáležitosti, oprávněnosti – a sem patří i historie a kultura místa. To vůbec není diskuse o napodobeninách s povrchní podrobnou podobností s tradičními stavbami, krom stálých způsobů pohybu skrz budovu, materiálů, způsobů jak přivést světlo. To je diskuse o stavbě, která má jakousi pomalou podpovrchovou empatii k danému místu. Architektura je poezie a ne vyprávění. Architektura nemusí vysvětlovat samu sebe neustálým odkazováním na ten či onen detail. Architektura zachytává okamžik, způsob bytí. A tyto důsledky jsou spíše poetické a podprahové, než zjevně plující na povrchu. Ten skutečný koncept rozvoje architektury místa (ať je to místo kdekoli) má svá vlastní pravidla. Z podstaty věci vyplývá, že pravděpodobněji k němu dojde spíše v malém městě než ve velkém, neboť větší města zakládají svou prestiž na kosmopolitismu, v určitém slova smyslu na vzrušení z absence místa. Ale neplatí to absolutně. Udělat, aby něco moderního vypadalo v konkrétním kontextu dobře, je ve skutečnosti věcí způsobu myšlení, který lze aplikovat univerzálně. Ten obecný vztah mezi místem a architekturou je celosvětový, stačí se podívat na stavby v Africe, Asii a Jižní Americe, abyste viděli, že podnebí a materiály mají silný vliv na to, jak věci vypadají. Když se podíváte na práce Mendese de Rocha v Brazílii, na tu majestátnost moderních myšlenek přivedenou k tomu, aby sloužila velkému národu, je to modernismus, který se zdá být přiměřený místu svým specifickým způsobem – zachycuje místní ambice, perspektivy. A taky řeší vzdělání a dopravu v nových velkoměstech. V posledních letech (a taky díky myšlenkám o udržitelnosti) se na mnoha místech začala objevovat lokálně diferencovaná architektura (např. v jihovýchodní Asii a dokonce, jak bylo vidět na posledním Bienále, v USA). Myslím si, že by však bylo dobré říci, že ta posedlost začala v Evropě a má ve svém rodném listu velmi evropské razítko. Je to asi kvůli evropské složité sociální, geografické a kulturní struktuře. Možná to taky vychází z evropské obavy z jednotvárnosti, z evropského požadavku najít způsoby jak se odlišit od svého blízkého souseda, z evropské posedlosti po rozčlenění, evropské obsese dělat kulturní manifestaci prostřednictvím architektury. To jsou otázky, které si kladu. Jistě je pravda, že rozmanitost na malém místě, která tak charakterizuje Evropu, vede k neobvyklému pohledu na jednotvárnost a odlišnost. Irsko není od České republiky příliš daleko, ale je geograficky velmi odlišné. Ostrov obklopený vodou oproti vnitrozemské krajině se silnými fyzickými hranicemi. Ale obě země jsou možná mentálními ostrovy. Sdílejí podobnou historii, formy kolonizace (s větší nebo menší mírou násilí), velké sousední národy, které ovlivňují očekávání i ambice prostých lidí. Obě země získaly nezávislost ve stejnou dobu. Česká republika v době mezi válkami velmi racionálně využila k vyjádření své nezávislosti a identity modernismus. Ukázalo se, že jeho racionalita byla 214 215 přirozeným vyjádřením národního charakteru. Irsko nic takového neudělalo – mělo k architektuře velmi omezený postoj, ve skutečnosti mělo nedostatek důvěry ve stavebnictví a architekturu jako vyjadřovací prostředky a svou národní identitu vyjadřovalo literaturou a nehmotnými divadelními prostředky. (Z rozhovoru, který vedla Zdeňka Němcová Zedníčková) Niall McCullough, Ireland On Architecture Outside the Centres I don’t believe in the validity of regions And I imagine they are below the surface. de Rocha in Brazil – the grandeur of modern and centres in the 21st century, certainly not ‘Difference’ – original things, unusual ideas brought to form serving a great popu- in terms of creating good architecture. The thoughts are the LAST thing that will be lation – its Modernism seems appropriate to concept alone is one that suits the self- seen by the dominant media. They have to be place in another way, in terms of catching the regard of large power blocks. It also suits an approved or validated by fashion before they spirit of ambition and outlook in a place, and art-historical concept – people who write and will be included. trace the ‘history’ of architecture need props also dealing with education and transport To me, much of this discussion is about in large new cities. In recent years (and due to support their narrative – it is well suited to that point of how to make original and not least to sustainable agendas) a nuanced have an origin and a ‘regional’ development interesting things in the place you live and local architecture has started to appear in from it... That art-historical approach also work. Good architecture happens where there many places (i.e. South East Asia and even – requires purity. Things can only be explained are good architects, clients and opportunities as proposed in the last Biennale – the USA ) if they are simple, so they are cut down to – and there is nothing in the discussion about I think it might be true to say, though, that the simplicity; it means that whole segments centre and edges which omits the idea of obsession started and developed in Europe of architectural history are excluded from constructing architecture with a quality of and has a very European stamp on its origins, discussion. PLACE. I think anybody thinking carefully perhaps due to its complex social geographic Today, there is still a big discussion about the work you do will make it ‘of its place’ and cultural structure. Perhaps it also comes which relates to centres and edges – and for reasons of site, climate, function and also from a European fear of sameness, a Euro- a tyranny of what is acceptable in terms a hard indefinable quality of belonging – of pean requirement to find ways to differentiate of ‘art’ or good architecture (it was always rightness which includes the history and oneself from a close neighbour, a European a tyranny) – but it is not in a geographical culture of a place. This is not at all to talk of obsession with classification, a European sense any more, rather through the power pastiche buildings with superficial detailed obsession with making cultural manifestation of the media/Internet, a much speeded up resemblances to traditional construction, through architecture. process of dissemination. Today people don’t but even ways of moving through a building, need to take the imaginative leap anymore, materials, ways of admitting light which a small space that characterises Europe everything is explained and laid out as a kit have some slow underground empathy with makes for an unusual perspective of sameness of parts. People´s minds become lazy, their place. Architecture is poetry, not narrative. and difference. Ireland is not very far from the imaginative skills asleep. They work to copy – It does not have to explain itself by constant Czech Republic, but is quite different in its not a mimetic game of interpretation – but to reference to this detail or that – it holds physical geography – an island surrounded copy what they see; the best copy becomes a moment, a way of being. These inferences by water against a generous inland landscape the most valid, the most acceptable. This is are poetic and subliminal rather than worn on with strong physical boundaries. But they also the quickest thing to do. It places original the surface, are perhaps both islands mentally and share ideas in danger, cuts off their air and light. It is an interesting dichotomy, it should The very concept of developing an It is certainly true that the variety in a similar type of history, forms of colonisation architecture of place (wherever that place (of greater or lesser violence) by larger be the opposite of a tyranny. On the surface, is) has its own disciplines. It is probably adjacent nations which impact on outlooks things have democratised, information is inherently less likely to happen in a large city and identities. Both were made independent everywhere, communication is everything, than in a smaller place – larger cities base at the same time. The Czech Republic made the dissemination of ideas (in the form of their credentials on cosmopolitanism, on the intelligent use of Modernism to express its images rather than words) is nearly instant. excitement of absence of place in a sense. independence and identity between the But what should lead to huge diversities and But that is not an absolute. Making some- wars; that rationality seemed like a natural cross- fertilisations (horizontal action rather thing contemporary feel right in a particular expression of national character. Ireland did than the traditional vertical route) appears context is really about a way of thinking not do anything like that, it had a very limited to be less than it should be. The power and which can be universally applied. centralisation of media means the range of approach to architecture, in fact a lack of faith The general relationship between place in construction and architecture as a possible images (and ideas) is not as widely based and architecture is worldwide. You only have as it might be. However, in a more optimistic to look at buildings in Africa, Asia and South expression one of literature and theatre- sense, this might only seem to be so. It is America to see that climate and materials moveable intangible items… early enough in the transformation wrought have had a profound effect on the way that by mass linkage for things to develop. things are. When you see the work of Mendes means of expression, and made its national (From an interview conducted by 216 Zdeňka Němcová Zedníčková) 217 Boris Podrecca Boris Podrecca O „archikultuře“, historii a současnosti On ‘Archiculture’, History and the Present Situation Archikultura Vyrostl jsem v Terstu. Stále žiju jak v Benátkách, tak ve Vídni. Pohybuji se v prostředí této střední Evropy a rád zde zanechávám stopy. Jako řada dalších, třeba literát Claudio Magris nebo Boris Pahor, vynikající romanopisec, dbám o tradici tohoto místa. Mohl bych to nejlépe pojmenovat tak, že nedělám architekturu, ale archikulturu. Snažím se být součástí něčeho, naplňovat identitu této oblasti s bezpočtem historických vrstev. Vždycky to bylo pomezí osmanského světa, byzantského světa a římského světa. Zde se kultury potkávají, proto říkám, že dělám spíše archikulturu než architekturu. Archiculture I come from Trieste and I now live in Venice as well as in Vienna. I am living in this part called Middle Europe where I would like to leave some signs of my biography. It is a very private biography. There are also other people involved in the same thing, there are the writers, Claudio Magris and Boris Pahor, a great novelist. The best way I can probably describe what I am doing is not architecture but archiculture. Because I try to participate, to give, to reanimate the identity of this specific territory. The territory has many historical layers. It was always between the Osmanic world, the Byzantine world and the Latin and Roman world. It is a meeting point of culture, that is why I say I am doing more archiculture than Architecture. Současnost Dnes žijeme v době, která je jakýmsi mostem mezi průmyslovou a telematickou dobou. Telematická doba je globální. Žijete se svým počítačem neustále připojen a propojen s transatlantickým světem. Nakonec ale jste úplně sám, je to sociology pojmenováno jako teror intimity. Architektura musí podněcovat holistický, celostní zážitek, působit na všechny smysly. Proto my architekti v této začínající telematické době musíme v lidech podněcovat emoce ve všudypřítomné šedi nebo dekonstruktivistickém chaosu. Nedělat architekturu jako značku. Pokud jdete po Los Angeles, architektura na vás mává ušima, abyste se zastavil a utratil padesát dolarů. Ve střední Evropě musíme dbát o naši nádhernou tradici. Je to množství historie, množství národů a náboženství. My nejsme ani Atlanta, ani Detroit, ani Kuala Lumpur. Co mi dává sílu, je střední Evropa, a tu chci uchovat. Architekt v dnešní době Jsou tři velmi důležité parametry. Za prvé se musíte dívat, kde pracujete. Petrarca kdysi řekl, aby mu zavázali oči a odvedli ho ze Sieny do jiného města. Podle vůně místa prý pozná, kde zrovna je. Města mívala charakteristické vůně, ale to je dnes pryč. Všude máme vůni McDonaldů. Zpátky k tomu místu. Musíte si všímat, jaké je, zda je to městské prostředí zničené, nebo funkční, jak zde funguje život. Za druhé musíte samozřejmě uspokojit ty, kteří vás platí. Máte ohromnou finanční odpovědnost. Tu malíř, sochař, spisovatel ani skladatel nemá. Třetí je hypotetická odpovědnost za lidi, kteří budou žít ve vašich prostorech, i když budete už pod zemí. Pokud dbáte těchto tří bodů, děláte dobrou práci pro společnost. (z rozhovoru s Filipem Šenkem) 218 Our Times Today we live in times that are a sort of bridge between the industrial and telematic ages. The telematic age is very global. You live with your laptop all the time, you are always connected with all of the transatlantic world. But ultimately, you are completely alone. Sociologists called it ‘the terror of intimacy’. Architecture must provoke a holistic sense. It is sensuality with all the senses. That is why we architects have to provoke emotions when our surroundings are becoming very grey or becoming the chaos of deconstructivism. Don´t create a brand architecture. If you are walking in Los Angeles today, architecture moves its ears to make you stop and spend 50 dollars. In our Middle Europe, one has to take care of the wonderful tradition. It has many layers of population, history, religions. We are not Atlanta, Detroit or Kuala Lumpur. In my case, it is this Middle Europe that gives me the power and I want to preserve this Middle Europe. The Architect Today You have three important parameters if you are doing Architecture. The first is to look where you are about to work. Petrarch once said, “Blindfold me and take me away from Siena to any city and I will tell you where we are.” Because every city had a specific smell. Today we don´t have it, we have the smell of McDonalds everywhere. So you have to take care where your intervention is. It can be urban, reformed, destroyed, it can work well, you have to see life there. Secondly, you have to make those who are paying you happy. You have an enormous financial responsibility, which a painter, a sculptor, a poet or a composer does not have. The third thing is the hypothetical responsibility for people who will live in your spaces even when you are already under the ground. If you care about these three points you are doing very good work for society. (From the interview by: Filip Šenk) 219 Germán del Sol, Chile O stavbách velikých a malých Velikost znamená samozřejmě být velký. Jsem si vědom toho, že stojím mimo svět komerční architektury, a že se tím zřejmě ocitám i mimo realitu – jako básníci či blázni, kteří dělají drobné věci pro vášeň z tvorby, což s sebou nese také minimální šance ovlivnit prostředí. Je zřejmé, že mainstream je spojen s výškou a velikostí. Domy, které se staví v EU a v USA – a Chile v tom nijak nezaostává –, dávají tušit, že byznys se stal součástí architektonické profese a že se umění z architektury zcela vytratilo. Osobně věřím, že umění je nejen užitečné, ale především důležité, spočívá spíše ve způsobu života než ve stěnách a střechách, zkrátka v životě a duchu místa, tedy že je sociálně spojeno právě s místem. A dnešní architektura se jeví v jistém slova smyslu sociálně nefunkční, a po pravdě nechápu, jak je možné, že lidé nevidí všechny efekty, které to vyvolává… Podle mě by stačilo mít několik srozumitelných zásad, které by dokázaly rozumně formovat naše prostředí. Například se rozhodnout, že nebudeme stavět výškové budovy z jednoho prostého důvodu – jsou energeticky náročné. Je neuvěřitelně nákladné přesouvat obyvatele výškových budov nahoru a dolů, stejně tak to je s vodou a s dalšími technickými předpoklady výstavby výškových budov. Chybí nám jednoduché rozhodnutí, pojďme stavět maximálně čtyř- až pětipodlažní budovy, které vytvářejí dostatečnou hustotu a lze s nimi pracovat v urbanistickém měřítku, vytvářet ulice, městské třídy. Dnes je důvodem ke stavbě výškové budovy třeba pouhý fakt, že stojí na břehu řeky – ale v důsledku toho pak v této oblasti můžete postavit pouze jediný dům. (Z rozhovoru s Radkem Suchánkem v ateliéru v Santiagu de Chile) Germán del Sol On Constructions Large and Small Size, of course, is about being big. I am aware that I stand outside the world of commercial architecture, and that I probably find myself outside reality in this respect, with also the minimal chances of affecting the environment – like poets or madmen who do small things for the passion of creation. It is obvious that the mainstream is connected with height and size. Buildings that are built in the EU and in the U.S. – and Chile – do not lag behind in this respect. This suggests that business has become part of the architectural profession and art has completely disappeared from architecture. Personally, I believe that art is not only useful, but also important. It is more a way of life, rather than just the walls and roofs. In short, it is the life and spirit of the place that it is socially connected with the specific location. And, current architecture seems in a certain sense socially dysfunctional, and, honestly, I do not understand how it is possible for people not to see all the effects that it produces… In my opinion, it would be sufficient to have several understandable principles that could reasonably shape our environment. For example, to decide that high-rise buildings will not be built for one simple reason – they are energy-intensive. It is incredibly expensive to move residents of high-rise buildings up and down. There is the same problem with water and other technical requirements in the construction of high-rise buildings. We lack easy agreement – let’s build only four- to five-storey buildings at most that create sufficient density and which are possible to be integrated into the urban scale, creating streets, urban space. Today, the reason given for the construction of a high-rise building is, for example, the mere fact that it is situated on the banks of a river – but, as a consequence, only one building can be built on this site. From an interview with Radek Suchánek in the studio in Santiago de Chile. 220 221 ROZHOVOR s JOHNEM O’REILLYM, Irsko Co podmiňuje či umožňuje dobrou architekturu vznikající mimo centra? To, co podmiňuje dobrou architekturu, je všude stejné. Hlavní rozdíl je v tom, že v různých centrech se typicky vypořádáváte s městskými podmínkami. Člověk musí být citlivý ke stávající zástavbě a neodmyslitelným pravidlům nebo konvencím konkrétní situace. Pracujete ve velmi konvenční situaci. Naproti tomu v odlehlých místech, jako je to moje, se často vypořádáváte s přírodními podmínkami – stavba na zelené louce, volná krajina. Dopad umístění v krajině, počasí a světla je všudypřítomný. Máte relativní svobodu v tom, jak na tuto situaci zareagujete – jste svobodnější než u typicky městského projektu v různých centrech. Druhý rozdíl je v tom, že smysl pro pospolitost bývá na takových místech, jako žiji já, silnější. Protože polovina mé práce jsou projekty generované a zadávané místní komunitou a občanskými sdruženími, je to samozřejmě důležitý aspekt mé praxe. Dávám přednost práci na projektech, které řídí místní komunita, které přicházejí „zdola“, proti veřejným projektům financovaným státem. Tento silný smysl pro pospolitost má také další důsledky. Vztahy s klienty, staviteli a konzultanty jsou dlouhodobější než v případě proměnlivějšího městského prostředí. Důvěra a respekt, které jsou pro vytvoření dobrých projektů nezbytné, se budují snadněji. Má to kladný vliv na dosahovanou kvalitu práce. Klienti jsou obvykle plně zapojeni do celého procesu a konečný výsledek velmi oceňují. Jaká je u těchto projektů role státu nebo vlády? Já obvykle se státními a vládními orgány anebo s korporátními klienty nespolupracuji. Moje práce je téměř vždy pro soukromé klienty nebo občanská sdružení. Hlavní role státu nebo vlády ve veřejných nebo komunitních projektech, na kterých jsem pracoval, byla v zajištění nezbytného financování. Další role státu nebo vlády je v dohledu nad projekty během procesu projektování a schvalování. To je důležité, zejména když se zabýváte starými nebo chráněnými stavbami. Lidé, kteří mají tuto oblast na starost – úředníci památkové ochrany při místním stavebním úřadu – bývají opravdu zainteresovaní (nejsou to jen byrokrati) a velmi ochotní nebo konstruktivní. Výsledky projektu jsou pak lepší. Když se jedná o návrhy na projekty v krajině, je situace obtížnější. Takových projektů se týkají přísná omezení, zejména v této oblasti, protože je to krajina vedená jako chráněné kulturní dědictví. Ale stavební úřady pomalu začínají potřebu kvalitních projektů v této zvláštní krajině včetně současných architektonických projektů chápat. Proč jste si vybral život mimo centrum? Zaprvé je to mnohem osobnější způsob práce – a to má, podle mého názoru, větší smysl. Pracuji na projektech, které lidé opravdu potřebují a které budou používat dlouhou dobu. Nemusím pracovat na projektech, které lidi odcizují, jako jsou nákupní centra nebo kancelářské krabice! Zadruhé to je silný přímý vztah s opravdovou přírodou. Jádrem mé práce je stále se opakující otázka jak spojit potřeby konkrétních klientů a přírody. Svět přírody není jen otázka malebné krajiny nebo nyní aktuální problém udržitelného rozvoje, je to všechno od běhu času až po způsob likvidace odpadu. V architektuře se může spojit všechno od toho nejmetafyzičtějšího až po to nejpozemštější. Řekl bych, že to je jeden z důvodů, proč může architektura být tak zajímavá! 222 Proč obecně žijí lidé mimo centrum? Většina lidí se tam narodila – nebo se sem přiženili a přivdali. Je tady také významné množství „naplavenin“, mezi něž patřím i já, z různých jiných částí Irska a značný počet lidí, kteří přišli ze zahraničí. Tito lidé jsou většinou přitahováni určitým životním stylem a stěhují se zejména na západní pobřeží nebo přímo do kraje Burren. Populace je tady malá, ale charakterově pestrá, a my to místo všichni společně sdílíme. Můžete nám něco říci o globálních a místních vlivech na vaše projekty? Jednoduchá odpověď by mohla znít: „Mysli globálně, jednej lokálně.“ Studoval a pracoval jsem v zahraničí deset let. Stejně jako ostatní architekti vidím po celém světě velký kus odvedené práce. Ale provozovat praxi tady nebo kdekoli jinde znamená, že se musíte vypořádávat s mnohovrstevnatou situací konkrétního místa. Musíte získat vztah a pochopit pozadí každého konkrétního projektu. V každém případě věci, které na mě působí nejsilněji a které tvoří zárodky mé práce, jsou založeny na reálné zkušenosti a nikoli na tom, co vidím v časopisech nebo na internetu. Nejlepší práce vyrůstá hluboko z duše člověka. A pokud jde o otázku, zda existuje nějaký regionální charakter, který bych mohl popsat nebo který charakterizuje „irskou architekturu“? Co nejlépe charakterizuje irskou architekturu? Jako měřítko obvykle beru práci architekta Liama McCormicka a jeho kostely postavené v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, zejména jeho kostely v Donegalu. Všimněte si, že jeho kaple Burt Chapel z roku 1968 byla irskými architekty zvolena irskou stavbou 20. století. Vůbec mě to neudivuje. Abychom to generalizovali, řekl bych, že irská architektura v té nejlepší formě rezonuje s irskou krajinou a jejími lidmi, s neustále se měnící oblohou a světlem, s dlouhou a živou historií tohoto místa. Je to práce, která se vyhýbá plytkosti, předstírání a líbivosti. Je to práce, která je bytelná, a přece poetická. Je to práce, která má hluboké kořeny. Je to práce, která má sílu mnoha zřícenin rozesetých po celé zemi. Je to práce, která časem zvětrává a ztrácí se v místě, kde stojí. (Rozhovor vedla Zdeňka Němcová Zedníčková) 223 INTERVIEW with JOHN A. O’REILLY, Ireland What determines good architecture outside the centres? Why do other people generally live outside the centres? What determines good architecture is the same everywhere. The main difference is that, in the various centres, you are typically dealing with urban conditions. One has to be Most people were born here – or married into the place. There is also a significant proportion of sensitive to the existing infrastructure and all the implicit rules and conventions of a particular situation. You are “blow-ins” like myself from various other places in Ireland and a significant number of people from working within a highly conservative situation. In contrast, in remote locations, such as mine, you often deal with abroad. Mostly these are people drawn to a particular lifestyle and drawn to the West Coast or the natural conditions – green-field sites in an unspoilt landscape. The impact of the country setting, the weather, the Burren in particular. The population is small, but rich in character and we mutually share this place. light, is all-pervasive. You are relatively free as to how you respond to this situation –freer than one would be in Can you comment on the global versus local influence on your projects? a typical urban project in the various centres. The second difference is that the sense of community tends to be stronger in locations such as mine. Since half The simple answer to the first part of your question might be “Think global / act local”. of my work is for community-generated projects, this is obviously important to my practice. I prefer working with I studied and worked abroad for ten years. Like other architects, I see a great deal of work from community-led projects that come from “the ground up” rather than State-sponsored public projects. The strong around the world on a constant basis. But practising here or anywhere else, you have to deal with sense of community also has other implications. Relationships with clients, builders and consultants tend to be the layered situation of a specific place. You must relate to and understand the broad background more long-term than is the case in more fluid urban environments. The trust and respect necessary to achieve of each specific project. In any case, the things that strike me most deeply and act as seeds for successful projects is easier to develop. This has a positive effect on the quality of work one can perform. Clients my work are based on real experience – not on what I see in a magazine or online. The best work are generally fully engaged in the whole process and deeply appreciative of the end result which they enjoy. grows from deep within one’s self. What is the role of the State or government in these projects? As to the question of there being a regional character that I can describe – or - what characterises I do not generally work with any State / governmental bodies – or corporate entities. My work is almost always either “Irish Architecture”? What characterises Irish Architecture at its best? for private clients or community groups. The major role of the State in the public / community projects I have done As a benchmark I tend to think of the work of architect Liam McCormick and his churches built in was in giving the necessary project funding. the 1960s and 1970s, particularly his Donegal churches. Interestingly, his Burt Chapel of 1968 The second role of the State is in policing the projects through the planning permission process. This is particularly was voted the Best Irish Building of the 20 th century by Irish architects. So this reference is not important when dealing with old and protected structures. The people charged with responsibility in that area – peculiar to myself. Conservation Officers for the local planning authority – tend to be genuinely concerned (not just bureaucrats) and So, to generalise, I would say that Irish Architecture at its best resonates with the Irish landscape very helpful and constructive. As a result, the projects are better. and its people, with the ever-changing skies and light, with the long and living history of the When it comes to making proposals for projects in the countryside, the situation is more difficult. There are severe place. restrictions on such projects, especially in this area, because it is viewed as a Heritage Landscape. The planning It is work that eschews shallowness, shape-shifting or attention-seeking. authorities are slowly becoming more supportive of the need for high quality design in this special landscape, It is work that is “solid” and yet poetic. including contemporary architectural projects. It is work that is deeply rooted. It is work that has the power of the many ruins scattered across the country. It is work that weathers over time and loses itself in its own place. Why do you choose to live outside the centre? Firstly, there is the more personal nature of the work – which I think makes it more meaningful. I work on projects (Interviewed by Zdeňka Němcová Zedníčková) that people really need and will be using for a very long time. I do not have to work on projects which I find alienating, like shopping malls or corporate boxes! Secondly, there is the strong direct relationship with the natural (real) world. The ongoing question of how one interweaves the needs of particular clients with the natural (real) world is a core concern in my work. The natural world is not just a question of scenic Nature or the current concern with sustainability – it encompasses everything from the passing of time to the way in which we dispose of human waste. Architecture can engage everything from the most metaphysical to the apparently most mundane. I guess that is one of the reasons it can be so interesting! 224 225 ROZHOVOR s NIALLEM McCULLOUGHEM, Irsko Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji iniciuje? Myslím si, že se to týká rovnováhy mezi lidmi a místem, příhodných podmínek, do kterých vstoupí vhodní lidé, náhod a příležitostí, tak jak nastávají i v přírodě a jsou neopakovatelné. Dobré vzdělání, kontext a systém podpory (architektonické soutěže, stejně jako ekonomické podmínky) mohou pomoci. Ale tyto věci nedají vzniknout dobré architektuře samy o sobě. Dobrá, kvalitní architektura může vzniknout kdekoli. Náhodná povaha těchto věcí není ale negativní, je spíše optimistická v tom, že velké nové věci se mohou objevit kdykoli a kdekoli. Jak byste popsal vztah architekta z hlavního města k projektům mimo centrální osídlení? Architekti, kteří mají dost štěstí a vůbec něco staví, často rozdělují svoje aktivity mezi práci ve městě a práci na vesnici, a často spolu tyto práce souvisejí – například projektují venkovský dům pro městskou rodinu. Je v tom občas rozpolcenost mezi omezením a svobodou. Mysl architekta pracuje na několika úrovních, přemýšlí o počátku i o konci věcí. Pomalé tempo práce, kde se návrh pohybuje od umístění něčeho na pozemek až po detail, jak se budou otvírat dveře, podporuje vynalézavost a originalitu. A k tomu mají architekti různé projekty na různých místech. Prostě používají různé části svého mozku. Pracují na stavbě v krajině a současně na interiéru nebo na bloku městských domů a kreativně přelévají svoji činnost z jednoho projektu do druhého. Architekti by vždy měli pracovat tak, aby nedošlo k jejich zaškatulkování do práce na jediné věci – podstata této profese spočívá v přenášení myšlenek a měřítek. Je vztah k centru důležitý pro kvalitu architektury mimo centra? Myslím si, že mezi kvalitou a místem žádný vztah není. Také popis „center“ může být matoucí – co je „centrem“ čeho? Když žijete v Irsku, je tento pojem složitější tím, že tento ostrov je malý. Architekt se může podílet na práci v centru i na okraji zároveň. V praxi je otázka centra a okraje na zeměpisné úrovni problematická, většina míst leží mezi oběma póly, v urbanizované krajině nebo na rozšířeném předměstí. Možná že klíčový výzkum spočívá v propojení a pochopení těchto oblastí. Čistá městskost a čisté venkovanství zůstává ideálem, většina věcí však stojí někde mezi nimi. Irsko trpělo posledních dvacet let obrovskou plánovací katastrofou, volnou výstavbou jednorázově projektovaných domků po celé zemi. Irská města se rozrůstají řídkými předměstími. V obou případech jde o posedlost vlastnit půdu a postavit si vlastní dům bez ohledu na udržitelnost služeb nebo dopravy. Odpovídajícím úkolem architektury je nalézt řešení těchto problémů. 226 Jaké strategické dokumenty ovlivňují v Irsku rozvoj architektury a sídel mimo hlavní centra? Stejně jako jiné evropské země i Irsko má systém plánování, v tomto případě založený na hrabstvích. Tento systém chápe města a vesnice s jejich kompetencemi prakticky izolovaně od hrabství sousedících. Byla vytvořena Státní strategie oblastního rozvoje, ale ta byla založena na zbožném přání o rovnoměrném rozdělení investic a infrastruktury mezi všechny oblasti, místo na jejich koncentraci tam, kde jsou strategicky potřeba. Protože však tato strategie byla v reálné praxi nepoužitelná, byla fakticky opuštěna. Podrobněji vzato, plány obsahují směrnice pro venkov, velká města, malá města a vesnice, které řídí jejich rozvoj. Chráněné oblasti existují v městských i venkovských oblastech (ochrana rázu krajiny atd.), existuje několik národních parků. Stávající cenné budovy požívají status „chráněných staveb“. Plány reagují na situaci a nejsou ani příliš originální, ani ambiciózní, obecně řečeno trpí nedostatkem představivosti. A víc než cokoli jiného všeobecný pokrok v Irsku – jako v mnohé malé zemi – trpí miniaturizací problémů a následky úzkoprsé politiky. Nejproblematičtějším jevem venkova je šíření jednorázově projektovaných rodinných domků, ničí to krajinu na mnoha místech nebo ji mění na předměstí a vede k problémům s dopravou, dodávkami vody a energie a také s odvozem odpadu. V mnoha plánech z poslední doby se počítá s redukcí tohoto jevu, tato redukce je však pod silným politickým tlakem. Jaká je zde role architektonického vzdělání? V Irsku došlo v poslední dekádě k velkému rozvoji architektonického vzdělání, byly otevřeny tři nové školy, v Corku, Waterfordu a v Limericku. Tyto školy měly povzbuzující dopad na místní kulturu a prostřednictvím vzdělávání, přednášek a výstav vytvořily novou úroveň zájmu o architekturu. Vztah s místními úřady je smíšený, u nových škol možná silnější než u těch starých. Univerzita v Limericku je například velmi intenzivně zapojena do výzkumu toho, jak by město a jeho předměstí mohly být inteligentním způsobem reintegrovány. (Rozhovor vedla Zdeňka Němcová Zedníčková) 227 INTERVIEW with NIALL McCULLOUGH, Ireland Under what conditions does good quality architecture arise outside the big centres and what initiates it? I think this is related to a balance of people and place, suitable conditions which are then met by the right individuals – and also random and chance as matters are unrepeatable in nature. A good education, context and support system (contests, economic conditions, etc.) can help, but will not make it happen in the first place. Good quality architecture can happen anywhere. The random nature of these things is not negative, rather optimistic in that great innovations can spring up anywhere at any time. How would you describe the relationship of an architect from a capital city towards projects outside of the central settlement? Architects who are lucky enough to build at all, often divide their practice between work in the city and work in the country – often in a connected way – a country house for a city family, etc. It is a division (sometimes) between constraint and freedom. The architectural mind works at several levels at once, considering the beginning and the end of things. The slow flow of work, where design moves from placing something on a site to the detail of how a door opens, supports ingenuity and originality. It is matched by having different projects to carry out in different places. Architects use alternate parts of the mind. Work on a building in the countryside at the same time as on an interior or a tight urban block, spills over into one another in a creative way. Architects should always work against being pigeonholed into doing one thing, the essence of the profession lies in this transfer of ideas and balances. What strategic documents influence the development of architecture and settlements outside the main centres? Like other European countries, Ireland has a planning system. In this case, it is based on the county, which considers the towns and villages in its remit almost in isolation from those in the next county. A National Spatial Strategy was developed, but it was based on wishful thinking about dividing all of the investment and infrastructure equally between all areas rather than concentrating it where it is strategically needed. As a result of its patent unworkability in real terms, this has effectively been abandoned. In detail, the plans include guidelines for the countryside, cities, towns and villages to govern their development. Conservation areas exist for urban and rural areas (preservation of the view, etc.) and there are some National Parks. Valuable existing buildings are “Protected Structures”. Plans are reactive and not very original or ambitious, in general suffering from a lack of imagination. More than anything else, Ireland – small as it is – suffers from a miniaturisation of problems and the impact of petty politics on universal progress. The most contentious issue in the countryside is the spread of one-off family houses. This has destroyed or suburbanised many landscapes, leading to problems of transport, water/energy supply and waste disposal. It has been curtailed in many recent plans, but that curtailment is under severe political pressure. (Interviewed by Zdeňka Němcová Zedníčková) 228 229 ROZHOVOR S ANTONIM DOMICZEM, Polsko INTERVIEW with ANTONI DOMICZ, Poland Proč jste se rozhodli pracovat a bydlet v Opoli a jaké jsou výhody a nevýhody práce daleko od Varšavy? K rozhodnutí usadit se v Opoli jsme došli vlastně náhodou. Výhody práce daleko od Varšavy vidím v tom, že profesní konkurence je menší, tempo života je pomalejší, je méně problémů s dopravou apod. Nevýhody jsou následující: • menší trh zakázek, • typově omezené spektrum realizací (to je ale někdy i výhoda), • chybějící kontakty s dobrými vysokými školami, specialisty z oboru, ambiciózními investory... Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra (jako je Varšava) a co ji iniciuje? Dobrá architektura se rodí náhodně jako výjimka z pravidla. Neexistuje všeobecná společenská potřeba architektonické tvorby. V případě Opole měly zásadní vliv na zlepšení kvality architektonické soutěže. Díky soutěžím zde vznikly ty nejhodnotnější objekty. V Opoli proběhlo takových soutěží poměrně hodně, organizoval je opolský SARP (Svaz polských architektů) a v porotě zasedali architekti, kteří se v oboru těší velké autoritě. Why did you choose to work and live in Opole and what are the advantages and disadvantages of working away from Warsaw? We came to the decision by chance to settle in Opole. I see the advantages of working far from Warsaw as less professional competition, a slower pace of life, fewer traffic problems, etc. The disadvantages are: • smaller market for commissions, • limited range of types of implementations (but this is sometimes an advantage) • lack of contact with good universities, specialists in the field, ambitious investors... Under what conditions is good architecture outside the large centres (such as Warsaw) created and what initiates it? Good architecture is born randomly, as an exception to the rule. There is no general social need for architectural design. In the case of Opole, architectural contests had a major impact on improving the quality. Thanks to these contests, the most valuable objects have arisen. There have been quite a few such contests, organised in Opole by the SARP (Association of Polish Architects). Architects who are recognised authorities in the field sat on the jury. Is the relationship of people to the capital important for the architecture of other regions? Je vztah lidí k hlavnímu městu důležitý pro architekturu ostatních regionů? Situace se mění. Ještě nedávno bych odpověděl, že tyto vztahy nejsou podstatné. Teď ovšem pozoruji, že velké kanceláře mají tendenci monopolizovat trh veřejných zakázek a že často omezují možnosti malých kanceláří účastnit se soutěží. To možná není odpověď na konkrétní otázku, ale ilustruje to určitý problém: Kolem 40 % realizací, které byly oceněny jako nejlepší za 12 ročníků soutěže „Život v architektuře“ (Życie w Architekturze), jsou stavby z Varšavy. Na jedné straně jsou to pro ostatní regiony pozitivní příklady, ale na druhé straně to dokazuje, že bohaté město v investicích dominuje. The situation is changing. Until recently, I would reply that these relationships are insignificant. Now, however, I witness large agencies tending to monopolise the market of public commissions, often limiting the opportunities of small firms to participate in contests. This may perhaps not be the answer to the specific question, but it illustrates a certain problem: about 40% of the implementations which have been awarded as the best in the 12 years of the “Life in Architecture” contest (Życie w Architekturze), were built in Warsaw. On the one hand, these buildings are positive examples to other regions, but, on the other hand, prove that a rich city dominates the investments. Do you work mainly with local investors or are you also contacted by investors from other parts of Poland, Pracujete hlavně s lokálními investory, nebo se na vás obracejí také investoři z jiných částí Polska včetně Varšavy? Všechny naše realizace se nacházejí ve vzdálenosti 5–20 minut pěšky, na kole nebo autem od našeho studia. Výjimkou je Muzeum architektury ve Wrocławi, ale náš projekt dostavby této budovy se bohužel nedočkal realizace. Poptávky od investorů z jiných částí Polska dostáváme velice zřídka. Málokdy se účastníme otevřených nebo vyzvaných celostátních architektonických soutěží. including Warsaw? All our projects are located within a 5- to 20-minute perimeter of our studio, on foot, by bike or car. The exception is the Museum of Architecture in Wrocław. However, our proposal for the completion of this building was unfortunately not implemented. We very rarely receive enquiries from investors in other parts of Poland. We rarely participate in open contests or are invited to compete in national architectural contests. Are there any regional specifics or local characteristics manifested in contemporary Polish architecture? Projevují se v současné polské architektuře ještě nějaká regionální specifika nebo lokální charakter? Myslím, že o současné architektuře více rozhoduje tvůrčí osobnost konkrétního autora než lokální preference. Je však možné rozlišit určitá centra, kde mají na kvalitu architektury silný vliv vysoké školy. Dříve to byla gliwická škola, dnes se jedná o wrocławskou. I think contemporary architecture is determined by the creative personality of a particular architect rather than by local preferences. However, it is possible to distinguish certain centres where universities have a strong influence on the quality of architecture. Previously, it was the Gliwice school of architecture, today it is the Wroclaw school. What are the benefits obtained by the client who turns to the architect with an offer of collaboration? Jaké výhody získá klient, který se obrátí s nabídkou spolupráce na architekta? Krev, pot a slzy. Ale také radost, kterou kontakt s architektonickým uměním přináší. Blood, sweat and tears. But also the joy which contact with the art of architecture brings. (Interview conducted by Vladimír Balda) (Rozhovor vedl Vladimír Balda) 230 231 ROZHOVOR s VASOU PEROVIĆEM, Slovinsko Předpokládám, že dobře znáte dílo Jože Plečnika u nás. Jak vnímáte jeho realizace v České republice, tehdejším Československu? Je to něco, co sdílíme, co máme společné, je to součást obou našich kultur. Ačkoli Plečnik byl Slovinec, podílel se na utváření jednoho z nejdůležitějších míst v Čechách. Svazuje nás to k sobě, i když to nemusí být patrné na první pohled. Pro nás, Matiju Bevka a mě, je Plečnik opravdu důležitý. Nechci tvrdit, že jsme tradicionalisti… Možná jsme. Možná o nás řeknete, že jsme konzervativní. My ale opravdu máme potřebu ve svém díle, jakkoli se jeví mezinárodní na první pohled, vyjádřit přináležitost k našemu kulturnímu prostoru. Mluvíte o regionalismu? Ne, to není regionalismus. Řeknu to takhle. Plečnik má obrovský vliv. Když jste slovinský architekt, nemůžete Plečnika neznat. Není možné ho přehlížet, je to pevná součást naší kultury... Možná je to břemeno. Ať tak nebo onak, je to něco, co nás jako architekty spoluutváří. Když jste slovinský architekt, vždycky se něco z jeho díla musí objevit ve vaší architektuře. Proto se stavím kriticky k většině současné východoevropské architektury – české, slovinské nebo jakékoli jiné. Velmi rychle jsme přijali za vlastní model západní kultury. Když dnes přijedete do Prahy, uvidíte řadu opravdu zajímavých staveb, které, soudě podle vzhledu, mohly být vytvořeny jakoukoli západoevropskou kanceláří. To je v pořádku, žijeme v době, kdy je svět stlačený, takže během minuty můžete komunikovat takřka s každým a se vším. Současně ale postrádáme něco… Nechci tvrdit, abyste tady stavěli jako Jan Kotěra. Rád bych ale viděl architekturu ovlivněnou tím, co se zde událo. To možná není kritický regionalismus per se, ne? Tvrdím, že všichni pocházíme z určitého kulturního prostředí a to, co děláme, musí nějak odrážet toto prostředí. Nemůže odrážet jen obecné podmínky, ve kterých žijeme. Všichni máme internet, všichni máme stejné informace, všichni máme Domus etc. Máme také odpovědnost k prostoru, ve kterém žijeme, z kterého pocházíme. Nemusí to být velká odpovědnost, ale alespoň trochu ji cítit musíme. Rád bych viděl více české architektury. Raději než více líbivé architektury. INTERVIEW with VASA PEROVIĆ, Slovenia I suppose you know the works of Jože Plečnik in the Czech Republic well. What do you think of them? It is something we share, what we have in common, it is part of both of our cultures. In spite of the fact that Plečnik was Slovenian, he helped to create one of the most important places in the Czech Republic. This ties us together, however invisible it may look at first glance. It is also a very important influence for Matija and me, for our office. I don´t want to say we are traditionalists… Well, maybe we are. Maybe you can say we are conservative. But we really have a need to try through our work, however international it may appear at first glance, to express our belonging to the cultural space we come from. Are you speaking about regionalism? No, not regionalism. It is more like this: Plečnik is a massive influence. If you are working in architecture in Slovenia you cannot not know Plečnik. You cannot disregard him. He is a firm part of our culture. Maybe it is a burden, but even if so, it is something that totally defines us as architects. There are bits and pieces of Plečnik that have to find a way into our work. This is the basis of my criticism of much of contemporary East European architecture – Slovenian, Czech or other. We have been very quick to adopt Western cultural models. If you go to Prague today, you see a lot of interesting looking buildings that could have been designed by any Western European architect’s office. It is fine, we live in a time when the world has become compressed and you can communicate with everyone and everything within a minute. But at the same time, we are lacking something... I don’t want to say you should now create buildings like in Kotěra today. I would like to see something that is influenced by what has happened here. It probably is not critical regionalism per se, is it? I am saying we all come from a certain space and what we do has to somehow reflect this. It cannot reflect only the generic conditions we all live in. We all have the Internet, we all possess the same information, we all know Domus, etc. In a way, you have a responsibility for the space where you work, where you come from. A little responsibility maybe, but still there is some. I would like to see more Czech architecture than more slick architecture. Is this happening in Slovenia? Or is it the same? Jaká je situace ve Slovinsku? U nás je to stejné. Země jako Slovinsko nebo ČR všechny prošly politickou změnou, rychle se změnil model organizace společnosti. Změna se udála během velmi krátké doby. Pochopitelně je opravdu složité provést takovou změnu na všech úrovních společnosti. Obě naše země si velmi rychle a velmi snadno přisvojily také kulturní modely z tzv. západních a tzv. kapitalistických společností. S nekritickým přílivem kapitálu přišel i nekritický příliv kulturních modelů, a to i v architektonickém prostředí. Toho bychom si všichni měli být vědomi. Záměrně to nejde změnit, nemůžete se zítra ráno probudit a říct si, od teď budu dělat českou architekturu. Důležité je být si vědom toho, co se stalo. Ano, jsme součástí globalizovaného světa, ale jsou to právě tyhle malé rozdíly, které nás dělají bohatšími nebo lepšími. (Rozhovor vedl Filip Šenk) 232 It is the same, I think, in all of these countries like Slovenia and the Czech Republic which went through political change, through a quick change of the organisational model of society. It all happened over a short period of time. It is very difficult to make such a change on all levels of society. Both our countries very quickly and very easily adopted the cultural models of the so-called Western and so-called capitalist societies. With the influx of capital, came also the influx of cultural models and we just adopted them uncritically. We should all be aware of this. You cannot consciously change it, you can´t just say: “Tomorrow morning, I’ll start creating Czech architecture.” But it is important to be aware of what has happened. Yes, we all exist in a globalised world, but it is precisely the small differences that make us richer and better than others. (Interview by: Filip Šenk) 233 ROZHOVOR s DARIUSZEM HERMANEM, Polsko INTERVIEW with DARIUSZ HERMAN, Poland Why did you choose to work and live in Koszalin, far from Warsaw? Proč jste se rozhodli pracovat a bydlet v Koszalině daleko od Varšavy? Takové rozhodnutí obvykle ovlivňují různé faktory. Nejméně podstatný z nich byl asi citový vztah k rodnému městu a k moři, nejdůležitější bylo naopak to, že jsme v Koszalině zvítězili ve dvou architektonických soutěžích. Kromě toho jsme si naivně mysleli, že s perspektivou vstupu do Evropské unie a díky administrativní reformě Polska, která spočívala v deklarované rozsáhlé decentralizaci, bude naše město mít k větším centrům blíže. Bohužel, rychlé železniční spojení ani dálnice stále nejsou realitou. Pořád je pro nás jednodušší a rychlejší dojet do Berlína než do Poznaně nebo Gdaňsku, nemluvě o Varšavě. Such a decision is usually influenced by various factors. The least significant of these was an emotional attachment to my native city and the sea. The most important factor, on the other hand, was that we won two architectural contests in Koszalin. In addition, we naively thought that our city would provide easier access to larger centres, as a consequence of Poland’s EU membership and administrative reforms, which consisted of extensive decentralization being declared. Unfortunately, a fast rail connection or a highway are still not realities. It is still easier and quicker for us to get to Berlin than to Poznan or Gdansk, not to mention Warsaw. What are the advantages and disadvantages of working outside Warsaw? Jaké jsou výhody a nevýhody práce mimo Varšavu? Výhody? Mohl bych odpovědět žertem, že máme blíže do Berlína. Ale mám-li mluvit vážně, výhodou je, že každý den máme mnohem více efektivního času na práci a méně stresující život. Cesta do kanceláře nám trvá od dvou do deseti minut. Nevýhodou je, že se nepohybujeme na varšavském investičním trhu. Mezi investory panuje názor, že rychlost, s jakou překonáte nástrahy byrokracie, nezáleží ani tolik na pečlivě připravené projektové dokumentaci, ale spíše na tzv. známostech. Naše nepočetné varšavské zkušenosti to ovšem vyvracejí. Na chvíli se ještě vrátím k výhodám – jsme daleko od klepů a pomluv. Advantages? I could reply jokingly that we are closer to Berlin. But seriously, the advantage is that each day we have more efficient working time and a less stressful life. The commute to the office takes us from two to ten minutes. The downside is that we are not present on Warsaw’s investment market. Among investors it is believed that the speed of overcoming the pitfalls of bureaucracy does not depend so much on a carefully prepared project documentation, but rather on contacts. Our little experience of Warsaw, however, disproves this opinion. I will briefly come back to the advantages – we are far away from gossip and slander. Under what conditions is good architecture created outside the major centres and what motivates it? Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji iniciuje? V tomto ohledu bych Varšavu nezbožšťoval, centra jako Horní Slezsko, Wrocław nebo Krakov vynikají stejně hodnotnou architekturou. Ve městech, jako je Koszalin nebo Opole, kde došlo k přerušení historické kontinuity, jsou lidé vůči současné architektuře otevřenější než ve východní části země, kam spadá i Varšava. Obyvatelé hlavního města nemusejí vyjíždět za prací, zatímco tisíce Poláků z našeho regionu migrují do Německa, Skandinávie či na Britské ostrovy. Vracejí se s pozměněným vkusem. In this regard, I would not deify Warsaw, because areas such as Upper Silesia, Wrocław and Kraków excel in equally valuable architecture. In cities like Koszalin and Opole, where the historical continuity was interrupted, people are more open to contemporary architecture than in the eastern part of the country which also includes Warsaw. Residents of the capital city do not have to commute to work, while thousands of Poles from our region migrate to Germany, Scandinavia and the British Isles. They come back with an altered taste. Are there any regional specifics or local characteristics still manifested in contemporary Polish architecture? Projevují se v současné polské architektuře ještě nějaká regionální specifika nebo lokální charakter? Myslím, že ne. Po válce si architektonického odkazu minulosti nikdo nevážil. Migrace obyvatel, vykořenění a přervání vlastnických práv, ale i normální modernizační procesy způsobily zánik regionálních odlišností. Určitá specifika vidím v práci dvou generací architektů, kteří vystudovali v Gliwicích. Duch racionalismu, citlivé vnímání kontextu a jednoduchost jsou patrné v mnoha projektech mých slezských kolegů. I think not. After the war, nobody honoured the architectural legacy of the past. Population migration, uprooting and severed property rights, as well as the normal processes of modernisation caused the demise of regional differences. I see some specifics in the work of two generations of architects who studied in Gliwice. The spirit of rationalism, a sensitive perception of the context and simplicity are evident in many of the projects of my Silesian colleagues. How do you see the role of other architects who work in the same way as you do - outside Warsaw? Jak vnímáte postavení ostatních architektů, kteří pracují stejně jako vy mimo Varšavu? Dobrá architektura nezná dělení na centrum a periferii. Slovo „periferie“ či „venkov“ má v dnešní době ostatně spíše psychologický než geografický význam. Kromě toho se jedná o relativní pojem. Pro jedny je Varšava metropole, pro druhé – v porovnání s Berlínem či Londýnem – je to provinční město. Good architecture knows no division between centre and periphery. Nowadays, the word “periphery” or “countryside” indeed has more psychological than geographical significance. Furthermore, it is a relative term. For some, Warsaw is a metropolis, while for others – in comparison with Berlin or London – it is a provincial town. What are the benefits obtained by the client who turns to the architect with an offer of collaboration? Jaké výhody získá podle vás klient, který se obrátí s nabídkou spolupráce na architekta? Na architekta, který není z Varšavy? V dnešní době případné komunikační problémy mezi investorem a architektem nebo mezi architektem a stavbou příliš nesouvisejí s fyzickou vzdáleností. Kancelář, jako je ta naše, si za patnáct let na časté cestování zvykla. Když jsme realizovali knihovnu v Katovicích, byli jsme na stavbě přítomni každý týden, přestože obě města dělí vzdálenost 600 kilometrů. Čas strávený jízdou v autě není ztracený. Každý architekt potřebuje reflexi a odstup, a cesty k tomu poskytují dobrou příležitost. (Rozhovor vedl Vladimír Balda) 234 An architect who is not from Warsaw? In the present times, possible communication problems between the investor and the architect, or the architect and the construction, are not closely related to physical distance. An office like ours has become accustomed to frequent travel in the past 15 years. When we implemented the Library in Katowice, we were present at the construction site every week, even though the two cities are 600 km apart. The time spent in driving is not lost. Every architect needs reflection and distance, and travel provides a good opportunity for these. (Interview conducted by Vladimír Balda.) 235 ROZHOVOR S ARCHITEKTY SVENEM MARTENSEM A OLIVEREM OHLENBUSCHEM, Německo Váš ateliér působí v Rastede. Proč jste se rozhodli založit ateliér právě na malém městě? Sven Martens: S Oliverem Ohlenbuschem se známe od dětství a oba z Rastede pocházíme. Když jsme vystudovali architekturu, první zakázky se objevily tady – od známých, kamarádů. Hlavně malé věci, rekonstrukce, rodinné domy. Chtěli jsme mít vlastní praxi, tak jsme se rozhodli založit náš ateliér zde. Takže většina vašich realizací je tady v okolí Rastede? SM: Zpočátku ano, pak jsme postupně začali vyhrávat soutěže a realizovat i jinde. Například projekt kostela do Hannoveru vzešel z velké mezinárodní soutěže. Na ten projekt se opravdu těšíme, navrhovat kostel se moc často nepoštěstí. Vidíte nějaký rozdíl nebo výhodu v tom, mít ateliér a pracovat na malém městě oproti ateliéru ve velkém městě? SM: To je pro nás velmi zajímavá věc – máme totiž ateliéry dva. Jeden tady v Rastede, což je v podstatě vesnice, a druhý v Brémách, což je opravdu větší město. Celkem nás je dvanáct architektů. Vlastně je v tom určitý rozpor, docela legrační. V Brémách se na nás totiž dívají jako na kluky z venkova, tudíž jsme důvěryhodní, a když pracujeme tady, tak říkají – to musí být šikovní architekti, mají ateliér i v Brémách. Takže nám to vlastně pomáhá najít určitou strategii i v přístupu ke klientům. Je vaše práce ovlivněna tím, že působíte jako regionální architekti na venkově? Existuje ještě regionální architektura? SM: Myslím, že ano. My se v projektech vždycky snažíme zohlednit nějaké místní specifické vlivy nebo kontext místa. Samozřejmě musí všechno vyhovovat klientovi, místu a smyslu budovy. Například jsme kousek odtud navrhovali malou administrativní budovu, kde si hrajeme s šikmými střechami jako venkovským motivem. Nebo rodinný dům, kde se snažíme zachovat princip původních zemědělských statků: hlavní stavba, ke které jsou přistavěny další objekty a dohromady tvoří prostor dvora. Je to takový malý urbanismus na stavební parcele. Nebo tento náš vlastní ateliér – ten se také vztahuje k místu, ačkoli jiným způsobem. Tady jsme chtěli ukázat lidem, že existuje i jiný přístup – proto ta nezvyklá uzavřená hmota. Chtěli jsme, aby v lidech vzbudila zvědavost. 236 Jste ve své tvorbě ovlivněni také globální architekturou? Snažíte se ji nějak transformovat do lokální, regionální podoby? SM: Všichni tři jsme studovali v zahraničí, v Londýně, v Holandsku. Jezdili jsme na studijní cesty do Švýcarska. Tak si myslím, že jsme ty vlivy s sebou přivezli do našeho regionu. A snažíme se ty věci vzájemně propojovat. Ne tím, že bychom někde chtěli postavit úplně moderní budovu, spíše tím, že se snažíme pracovat s tradičními tématy jinak. To je asi to, co jsme se v cizině opravdu naučili. Naši strategii bych nazval „hra s obyčejným“ – je to něco, co z 80 % znáte, ale najednou je tam cosi jinak. Cosi, co vás znepokojuje. Například dům pro evangelického faráře: zvenku vypadá jako tradiční přízemní selské stavení s vysokou sedlovou střechou, typické pro zdejší region – stavba přimknutá k zemi a vysoká střecha chrání před větry od moře; uvnitř má ale tento dům zcela netypicky dvoupodlažní prostor s galerií a horním bazilikálním osvětlením. Lidé v severním Německu jsou dost konzervativní, nemají rádi experimenty, obzvlášť ne se svým domem. Je to pro ně největší životní investice a rozhodně s ní nechtějí experimentovat. Nelze přenášet zahraniční vlivy přímo, protože situace je prostě jiná. Když třeba děláte projekt v Londýně, nemusíte nikomu vysvětlovat, že chcete navrhnout působivý prostor. Když ale pracujete pro normální zdejší rodinu, tak oni prostě chtějí mít dům a ne působivý prostor. Jak byste charakterizoval vývoj ve vašem regionu, tedy v severním Německu, z hlediska kvality architektury i počtu kvalitních realizací v posledních letech? Oliver Ohlenbusch: Ekonomická situace je dnes v severním Německu vynikající. Staví se mnoho velkých projektů, což znamená také šanci pro dobrou architekturu. Myslím, že teď je pro vás ta nejlepší chvíle vidět změny, které se tu dějí, a nové věci, které v architektuře vznikají. Určitě znáte Hafen City v Hamburku, podobná revitalizace bývalého přístavu ale probíhá i v Brémách – spousta nových projektů, hlavně pro bydlení, vznikají celé čtvrti. Před několika lety byste nenašli jediný podobný projekt. SM: Hodně lidí teď investuje peníze do nemovitostí, protože to v době bankovní krize považují za bezpečně uložené prostředky. Také velké investiční skupiny hledají příležitosti, kam investovat, a rozvíjejí nové projekty. Sami pracujeme na velkém bytovém komplexu v Hannoveru. Zatím to vypadá, že podobných projektů bude stále přibývat. (Rozhovor vedl Petr Janoš) 237 INTERVIEW with ARCHITECTS SVEN MARTENS AND OLIVER OHLENBUSCH, Germany completely atypical two-storey space with an upper gallery and basilical illumination. People in Northern Germany are quite conservative, they do not like experiments, especially not with their homes. It is the biggest investment in life for them and they definitely do not want any experimentation with it. Foreign influences cannot be adopted directly, because the situation is Your studio operates in Rastede. Why precisely did you decide to set up a studio in a small town? simply different. For example, when you undertake a project in London, you do not need to explain Sven Martens: Oliver Ohlenbusch and I have known each other since childhood, and we both to anyone that you want to design an impressive structure. But when you work for a normal local come from Rastede. After we‘d studied Architecture, our first orders came from here – from family, they just want to have a house, not an impressive structure. acquaintances, friends. Mostly small projects, alterations, family houses. We wanted to have our How would you characterise the development in your region, that is, in Northern Germany, in terms of quality architecture and the number of quality implementations in recent years? own practice so we decided to base our studio here. So most of your implementations are here, around Rastede? Oliver Ohlenbusch: The economic situation in Northern Germany is excellent today. Many large SM: Initially, yes. Then we gradually started winning contests and implementing our projects projects are being undertaken, which also means the opportunity for good architecture. I think elsewhere as well. For instance, the project of the church in Hanover was the result of a big now is the best time to see change taking place here, and new things arising in architecture. I’m international contest. We are really looking forward to this project. Such luck to be able to design sure you know Hafen City in Hamburg? A similar revitalisation of the former port is also taking a church does not happen very often. place in Bremen – there are many new projects, mainly for housing, entire districts are springing up. You would not have found one similar project a few years ago. Do you see any difference or advantage in having a studio and working in a small town, compared to a studio in a big city? SM: A lot of people are now investing money in real estate because, in times of the banking crisis, they consider it as safely deposited funds. Also, large investment groups are seeking opportuni- SM: This is very interesting for us - because we have two studios. One here in Rastede, which ties to invest in and new projects to develop. We ourselves are working on a large apartment com- is basically a village, and the other in Bremen, which is really a big city. In total, there are 12 plex in Hanover. So far, it appears that the number of similar projects will continue to increase. architects in our group. Actually, there’s a certain contradiction, it’s quite funny. In Bremen we are perceived as the guys from the countryside, so we are trustworthy. And when we work here, people say: “Those must be skilled architects, as they have a studio in Bremen”. So it actually (Interview conducted by Petr Janoš) also helps us to find a strategy in our approach to clients. Is your work influenced by the fact that you act as regional architects in the country? Is there a regional architecture? SM: I think so. We always try to take into account the specific local conditions and context of the site in our projects. Of course, everything must suit the client, the location and function of the building. For example, we designed a small office building nearby, where we played with pitched roofs as a rural motif. And the family house in which we tried to preserve the principle of an original farmstead: the main building, adjacent to other buildings, together forming the courtyard. It is a kind of small town on a building plot. And our own studio – it also relates to the place, although in another way. Here we wanted to show people that there is another approach – hence the unusual closed mass. We wanted to arouse the curiosity of people. Are you also influenced by global architecture in your creations? Do you try to transform it somehow into a local, regional form? SM: Three of us studied abroad, in London and in the Netherlands. We went on study trips to Switzerland. So I think we have brought those influences back with us to our region. And we try to interconnect these factors. It is not that we ever want to build a completely modern building, instead we try to employ traditional themes differently. That’s probably what we really learnt abroad. Our strategy could be called “playing with the ordinary” – it’s something about which you recognise 80%, but suddenly there’s something different there. Something that worries you. For example, the house for an evangelical pastor: from the outside it looks like a traditional single-storey farmhouse with a high saddle roof, typical of the local region. It is a building close to the ground, with the high roof protecting it from the sea breezes, but the interior of the house consists of a 238 239 Henrieta Moravčíková, Slovensko Henrieta Moravčíková, Slovakia Slovenská architektura mimo centra Slovak Architecture Outside the Centres How does the relationship between centre and periphery Jak v dnešní době v oblasti architektury funguje vztah mezi centrem a periferií? Vztah centra a periferie se sice mnohde změnil, a to především v důsledku přesunu center (stará centra ztratila význam, objevují se nová centra), přesto zůstává pojem periferie relevantní. Většina tradičních periferií tak zůstává periferiemi, jen jsou periferiemi ve vztahu k jiným centrům. Připomeňme například Košice, které se až do roku 1918 vymezovaly vůči Budapešti, pak Praze a nyní lavírují mezi vztahem k Praze a vzdálenějším centrům západního světa. Tomu odpovídá i ambicióznější naladění místní kulturní diskuze. Také v Prešově, Martinu, Žilině jsou v oblasti architektury „aktivisti“, kteří rozvíjejí místní strategie inspirované postupy v aktuálních centrech. Je pro vznik kvalitní architektury mimo centra důležitá vazba na centrum? Vznik kvalitní architektury na periferii souvisí pravděpodobně mnohem víc se specifickým fungováním menších společenství, v nichž se mohou dobře uplatnit mimořádní jedinci. Kvalitní architektura na periferii tedy často vzniká právě díky intenzívní síti angažovaných jedinců. To oni nabízejí řešení, často pro úlohy, které sami vyhledali. Připomeňme například žilinskou železniční stanici Záriečie a Kunsthalle v žilinské neologické synagóze, které iniciovala jedna malá skupina lidí, nebo obnovu kostela v Tatranské Lesné, kterou prosadila a zrealizovala dvojice farář – architekt, ale i působení architekta Irakliho Eristaviho na prešovské architektonické scéně. Infrastrukturu ani ekonomické podmínky přitom ani v jednom případě nelze považovat za iniciační. Jaký vliv má turistický ruch na rozvoj venkovských oblastí? Na první pohled se zdá, že právě turistický ruch je tím, co může mít na venkov pozitivní vliv. Je to však komplexní fenomén s téměř vyrovnanou bilancí negativních a pozitivních efektů. Přináší sice do regionů finance, současně však i masovou výstavbu většinou pokleslé úrovně. Dalším problémem je rozvoj těžké infrastruktury – dálnic, parkovišť –, která je sice pro příliv turistů nevyhnutelná, současně však likviduje právě původní hodnoty prostředí. Je zajímavé, jak země bývalého východního bloku často sledují tutéž linii vývoje, po jaké se dříve ubíraly západoevropské regiony. What is the effect of tourism on the development of rural function in the field of architecture today? areas? Although the relationship between centre and periphery At first glance, it seems as if tourism is exactly what can has changed in many places, mainly due to the shift of the have a positive impact on the countryside. But it is a centres (the old centres lose their significance, new centres complex phenomenon with an almost equal balance of emerge), the concept of periphery remains relevant. Most negative and positive effects. Although it brings money to traditional peripheries thus remain peripheral, although they the regions, at the same time, however, usually also mass are peripheral in relation to other centres. Let’s recall, for construction of trashy standards. Another problem is the example, Košice, which until 1918 defined itself in relation to development of the basic infrastructure – highways, parking Budapest, then to Prague. Now it is juggling its relationship lots – which is indeed inevitable due to the influx of tourists, to Prague with its relationship to more distant centres of but at the same time specifically destroys the original the Western world. The more ambitious tuning of the local values of the environment. It is interesting how countries cultural discussion is also related to this. Moreover, there of the former Eastern Bloc often follow the same line of are “activists” in the field of architecture in Prešov, Martin, development previously taken by Western European regions. Žilina, who are developing local strategies inspired by Existuje ještě nějaká regionální specifikace architektury? Friedrich Achleitner zpochybňoval koncept regionální architektury už v devadesátých letech 20. století a zdůrazňoval oproti tomu architekturu regionů. Regionální architektura ve smyslu společné materiálové a řemeslné základny či dokonce formy je v dnešním globalizovaném evropském prostředí téměř vyloučená. Výjimkou mohou být regiony, ve kterých silní jednotlivci nebo skupiny vytvořili tradici určitého architektonického konceptu (Baskicko a tradice architektonické školy v Pamploně, Baukünstler ve Vorarlberku, Grazer Schule, liberecká tradice SIAL, košická KOPA a její koncept personalismu apod.) Lokální architektonická tradice může být založená na vlivu velkých osobností z regionu, které tuto tradici formovali. Jde potom spíše o instrumentální, resp. koncepční hledisko než o formální stránku architektury. (Z odpovědí na anketu) practices in the present-day centres. Already in the 1990s, Friedrich Achleitner questioned the Is relation to the centre important for the creation of concept of regional architecture and, in contrast, stressed quality architecture outside the centre? the architecture of the regions. Regional architecture, in The emergence of quality architecture on the periphery is terms of common materials and craftsmanship, or even form, probably related more to the specific functioning of smaller is almost impossible in the current globalised European communities in which extraordinary individuals can assert environment. An exception may be in the regions where themselves. Quality architecture on the periphery therefore powerful individuals or groups have created the culture often arises merely due to an intensive network of committed of a particular architectural concept (the Basque country individuals. It is they who offer solutions, often for tasks and traditions of the architectural school of Pamplona, and they themselves have selected. Let’s recall, for example, Baukünstler in Vorarlberk, the Grazer Schule, Liberec’s SIAL the Záriečie Railway Station in Žilina and the Kunsthalle in tradition, Košice’s Kopa and its concept of personalism, etc.) Žilina’s neological synagogue which was initiated by a small Local architectural tradition can be based on the influence group of people. There was also the restoration of the church of the great personalities of the region who have shaped in Tatranská Lesná, which was initiated and implemented this tradition. It therefore rather relates to the instrumental, through the collaboration of a priest and an architect, as or conceptual, viewpoint than to the formal aspects of well as the the work of architect Irakli Eristavi on the Prešov architecture. architectural scene. However, neither the infrastructure nor economic conditions can be considered as motivation in any of these cases. 240 Are there any regional specifics in architecture? 241 (From the replies to a questionnaire.) Radek Suchánek Norské národní turistické trasy a jejich architektura Turismus jako jedno z nejrychleji se rozvíjejících odvětví zasahuje do mnoha míst na zemi. Často je spojen s jevy deformujícími historická místa v lunaparky a odlehlé přírodní lokality v cíle masové turistiky. Norsko má jednu nezanedbatelnou výhodu, a tou je jeho vlastní rozloha, spojení s krajinou, které zcela trefně vyjadřuje i oficiální norský reklamní slogan: Norsko – země napájená přírodou. Jedinečné přírodní scenérie, sídla rozptýlená v krajině a kvalitní silniční síť podnítily v roce 1993 norský parlament k otázce, jak tyto kvality využít k posílení turistického ruchu, a to zejména v odlehlých oblastech. Tehdy se začala rodit vize, jež vyústila v projekt známý jako Národní turistické cesty. Spojení kvalitní současné architektury, funkčnosti a estetické kvality ocenila ve svém dokumentu Současná architektura (ze srpna roku 2009) také Norská vláda, kdy označila projekt Národních turistických cest za zajímavou a úspěšnou architektonickou iniciativu, s velkým přínosem pro kvalitu místního prostředí i pro propagaci Norska v zahraničí. Tímto počinem se současná norská architektura stala zdrojem místní hrdosti a také atraktivity pro vzrůstající počty turistů, objevujících fascinující scenérie norské krajiny. Projekt Národních turistických cest v sobě propojuje dva fenomény. Jedním jsou silnice (obecně infrastruktura) a druhým je krajina. Charakteristikou severských sociálních systémů je mimo jiné to, že vláda má plnou zodpovědnost za mnoho oblastí veřejného života a jednou z nich je právě technická infrastruktura, včetně architektury. Proto nepřekvapí, že v Norsku i na vládní úrovni existuje tlak na produkci kvalitní soudobé architektury. Tyto snahy jsou navíc podpořeny silným ekonomickým růstem posledních desetiletí, který udělal z Norska jednu z nejbohatších zemí světa V současnosti je projekt Národních turistických cest tvořen 18 cestami, vedoucími podél pobřeží i vnitrozemím Norska. Na těchto trasách se dnes nachází kolem padesáti realizovaných staveb od architektů zvučných jmen, jako je například Peter Zumthor, Reiulf Ramstad, Carl-Viggo Hølmebakk, Knut Hjeltnes, Todd Saunders či Manthey Kula nebo architektonické ateliéry Snøhetta, Jensen & Skodvin, Code arkitektur, JVA, 3 RW či dámská čtveřice PUSHAK Architects. Architektura objektů norských Národních turistických cest má jednu obecnou charakteristiku – účelnost. Ve velké většině se jedná o objekty typologicky vázané na dvě základní funkce: toalety a posezení, funkce, jež turista na dlouhé cestě ocení nejvíce. Tyto funkce jsou obvykle doplněny další funkcí vážící se ke konkrétnímu místu. Všechny tyto stavby se svou architektonickou formou zároveň snaží o kultivaci prostředí v daném místě a není výjimkou, že dříve anonymní lokalitě dají jméno a určí její charakter. Velmi často i nabízejí krásné výhledy do krajiny. Najdou se však i příklady, kdy východiskem hledání architektonického konceptu stavby je vztah k historii daného místa. Mezi takové příklady patří návrh Petera Zumthora v blízkosti hornického města Sauda nebo realizace od architektonické skupiny Snøheta v Eggumu či projekt Petera Zumthora a Louise Bourgeoise ve městě Vardø. Další kategorií jsou projekty, jejichž cílem bylo vyřešit pomocí architektury zcela konkrétní problém, pramenící často z atraktivity místa a z toho plynoucího přetlaku návštěvníků. Tyto architektonické zásahy nahrazují stávající, často nedostatečná zařízení a přinášejí také často novou interpretaci místa. Mezi tyto projekty můžeme řadit okolí vodopádu Vøringsfossen od Carla-Vigga Hølmebakka, realizace od kanceláře Reiulf Ramstad Arkitekter AS u vodopádů v Trollstigenu nebo přístavní prostory a zázemí v Gjende od Knuta Hjeltnese. Druhým fenoménem norských Národních turistických cest je samozřejmě krajina sama. Vztah Norů ke krajině se dá popsat jistým protikladem. Na jedné straně je možno jej označit jako nesentimentální a pragmatický, což umožňuje s krajinou kreativně pracovat, v přiměřené míře využívat 242 243 jejího nerostného bohatství a činit ji tak ekonomicky „aktivní“. Na straně druhé je však krajina pro Nory místem spojeným s národním romantismem a tím, co se dá nazvat severským duchem, k němuž patří i mytologie krajiny. Ve vztahu ke krajině se však odráží také staletá zkušenost chudých obyvatel severských končin, zužitkovávajících vše, co jim krajina poskytuje, s pokorou a myšlenkami na budoucí generace. Tuto tradici můžeme vidět v rybolovu či sběru hub a lesních plodů pro zpestření nedělní večeře, stejně tak jako ve stavbách solitérních domů v čisté přírodě. Pro severskou architekturu je důležitý i fakt, že zde již více než tisíc let trvá tradice stavby dřevěných domů. Tato tradice je charakteristická vysokou precizností provedení domů, ne nepodobnou modernistické tezi „Bůh se ukrývá v detailu“. Toto pravidlo se projevuje i u objektů realizovaných v rámci projektu Národních turistických tras. Ale nejen tato kvalita zpracování a provedení je pojítkem s tradicí. Především v těchto stavbách cítíme porozumění krajině a citlivé zapojení do jejího kontextu. Krajina je hodnotou, kterou architektura dotváří a interpretuje – seversky neboli asketicky a přímočaře. www.nasjonaleturistveger.no Radek Suchánek The Norwegian National Tourist Routes and their Architecture Tourism, as one of the fastest growing industries, has systems, among other things, is that the government has full spread to many regions of Norway. It is often associated with responsibility for many areas of public life, and one of them phenomena which distort historical locations into amusement is the technical infrastructure, including architecture. It is not they also provide beautiful vistas of the countryside. There are, however, examples where the starting point the relationship to the landscape also reflects the centuriesold experience of the poor inhabitants of the northern regions in the search of the architectural concept of a building who take advantage of everything their environment provides, parks and secluded natural sites into targets of mass tourism. surprising that there is pressure in Norway to create quality is the relationship to the history of the relevant place. with humility and consideration for future generations. This Norway has one significant advantage - its size and natural contemporary architecture, also at governmental level. These Such examples include the project of Peter Zumthor and tradition can be seen in their fishing, mushrooming and beauty - which is aptly expressed by the official Norwegian efforts are also supported by the strong economic growth Louis Bourgeois near the mining town of Vardø, and picking forest berries, as well as in the detached buildings of advertising slogan: Norway – Powered by Nature. in recent decades that has made Norway one of the richest implementations by the Snøheta architectural group in Eggum. their homes situated in idyllic natural surroundings. The unique scenic beauty, settlements scattered amidst the landscape and excellent road network motivated the Another category are those projects aimed at using countries in the world. Currently, the project of the National Tourist Routes An important fact in Norwegian architecture is the more architecture to resolve a very specific problem, often than 1,000-year tradition of building wooden houses. This Norwegian Parliament to seek the means of utilising these consists of 18 routes leading along the coast, as well as stemming from the beauty of the site and the consequent tradition is characterised by extreme precision, similar to the qualities to boost tourism, particularly in remote areas. This is through the interior of the country. At present, there are pressure of visitors. These architectural interventions replace Modernist theory of “God is in the details”. This rule can also when the vision was born which resulted in the project known approximately 50 structures built along these routes by the former, often inadequate facilities and usually also provide be seen in the design of structures on the National Tourist as the National Tourist Routes. renowned architects, such as Peter Zumthor, Reiulf Ramstad, a new interpretation of the space. Among such projects Routes, where the quality of workmanship and design is another connection with tradition. Carl-Viggo Hølmebakk, Knut Hjeltnes, Todd Saunders and are included the area around Vøringsfossen waterfalls by Architecture’, the Norwegian government valued the In its document of August 2009, entitled ‘Contemporary Manthey Kula, as well as the architectural ateliers of Snøhetta, Carl-Viggo Hølmebakk, implementations by Reiulf Ramstad combination of quality contemporary architecture, Jensen & Skodvin, Code arkitektur, JVA, 3 RW, and the four- Arkitekter AS at the waterfalls in Trollstigen, as well as the understanding of the environment and a sensitive involvement functionality and aesthetic qualities, resulting in the National women studio of PUSHAK Architects. port areas and facilities in Gjende by Knut Hjeltnes. within its context. Nature is a value which architecture Tourist Routes becoming an interesting and successful The architecture on the Norwegian National Tourist The second phenomenon of the Norwegian National architectural initiative. These routes were of great benefit to Routes has one common feature – functionality. The vast Tourist Routes is, naturally, the landscape itself. The the quality of the local environment and in promoting Norway majority of structures typologically possess two basic relationship of Norwegians to the landscape can be described abroad. Contemporary Norwegian architecture has become functions: toilets and seating – the two facilities a tourist as a definite contradiction. On one hand, it can be referred a source of local pride through this initiative, also attracting appreciates the most on a long trip. These facilities are to as unsentimental and pragmatic, allowing the landscape growing numbers of tourists who come to explore the usually accompanied by other functions bound to a particular to function creatively, reasonably using its mineral wealth fascinating Norwegian landscape. location. All these buildings simultaneously enhance the and making it economically “viable”. On the other hand, the environment in a given place through their architectural landscape for the Norwegians is a place associated with The project of the National Tourist Routes connects two phenomena. One is the roads (general infrastructure) and the form. Without exception, they give a name to a previously patriotic romanticism and what can be called the Nordic spirit, second is the landscape. A characteristic of the Nordic social anonymous location and determine its character. Very often, which includes the mythology of the countryside. However, 244 245 Particularly in these buildings, one perceives an complements and interprets – in the Norwegian mode, that is ascetically and in a straightforward manner. 246 247 Petr Kratochvíl Petr Kratochvíl Obnova zraněné krajiny… Restoration of a Wounded Landscape... ...thus does Professor Rolf Kuhn, director of “IBA Lausitz 2010” …takto profesor Rolf Kuhn, ředitel IBA Lausitz 2010 vyjadřuje význam 30 projektů, které se v německé Lužici v rámci této stavební iniciativy realizovaly. Stavební výstavy formou realizovaných objektů mají v Německu dlouhou tradici, počínaje výstavbou na Mathildině výšině v Darmstadtu na počátku 20. století přes proslulé sídliště Weissenhof ve Stuttgartu v roce 1927 po výstavy IBA v Berlíně v roce 1957 a znovu pak v osmdesátých letech. IBA Lausitz 2010 (plným oficiálním názvem Internationale Bauausstellung Fürst-Pückler-Land) se však od předchozích výstav lišila svým regionálním záběrem – jejím cílem bylo proměnit rozsáhlé území Lužice s mnoha opuštěným povrchovými doly v novou kulturní krajinu. Tato část Německa na rozhraní spolkových zemí Sasko a Braniborsko byla dlouho místem intenzivní těžby hnědého uhlí, která však na počátku devadesátých let téměř ve všech lokalitách skončila. Zdevastovaná krajina, rostoucí nezaměstnanost a vylidňování způsobené úpadkem místního průmyslu, periferní poloha v rámci sjednoceného Německa – to vše bylo vážnou hrozbou pro celý region, ale zároveň výzvou pro hledání jeho nové identity. Ta je dnes určena především proměnou těžebních jam v soustavu vodních ploch. Zatopením dolů zde postupně do roku 2015 vznikne 23 nových jezer s celkovou plochou 14 000 ha, z nichž mnohé budou propojeny kanály a vytvoří tak největší jezerní krajinu střední Evropy. Na tuto základní operaci (prováděnou státním vlastníkem původních dolů) navazovala od roku 2000 organizace IBA řadou projektů. Jakkoliv je proměna krajiny zásadní, jednotlivé projekty sledují a zdůrazňují i specificky lokální tradice. Na jedné straně tak industriální minulost připomíná řada objektů a zařízení, původně sloužících dolům, které prošly konverzí pro jinou funkci nebo byly prostě uchovány jako součást industriálního „skanzenu“. Na druhé straně mohou krajinářské úpravy navazovat – v ideové rovině – na rozsáhlé parky, které v 19. století nechal v okolí zámku v Bad Muskau na obou březích Nisy zřídit kníže Pückler (odtud i oficiální název IBA Fürst-Pückler-Land) a které jsou dnes zařazeny na seznam památek UNESCO. Na březích nových jezer vznikají parky nebo je zde obnovován přírodní ráz krajiny. Velké vodní plochy dávají příležitost pro rekreační využití, jemuž slouží nově zakládaná letoviska – od jednoduchých míst pro kempování po originální „plovoucí domy“ přímo na hladině. Kraj je protkán 500 km cyklostezek. Dna některých dolů jsou prozatím nebo i trvale ponechána bez vody a nabízejí tak procházky jakoby měsíční krajinou se zcela nebývalou atmosférou. Jistě nejzřetelnějším vyjádřením industriální tradice je konzervace obřího velkorypadla F 60, jehož 500 m dlouhá konstrukce dnes slouží jako vyhlídková promenáda nad opuštěnou těžební jámou. Objekt, nazývaný „Eiffelova věž na ležato“, je využíván i pro různé umělecké performance a jeho otevření veřejnosti v roce 2002 se stalo mimořádným úspěchem (ročně přes 70 000 návštěvníků). Jako turistický cíl slouží i zachované „biověže“ v Lauchhammeru, v nichž se původně čistily odpadní vody z bývalé (dnes již odstraněné) koksárny a které dnes připomínají jakési tajemné archaické město. Řada dalších projektů – konverzí bývalých industriálních staveb nebo nových architektonických intervencí – vtiskuje jednotlivým oblastem specifický charakter nebo tematické zaměření. Příkladem jsou například Terasy IBA (pavilony s informačním centrem o těchto projektech) nebo ocelová rozhledna v centru jezerní oblasti. Uplatňují se jak ve volné krajině, tak v rámci sídel, do nichž tak vnášejí nové rozvojové impulzy – jedním z modelových projektů byla demontáž panelového domu a recyklace panelů pro výstavbu 5 nových vilových domů v Cottbusu. Zraněná krajina Lužice se stala experimentální laboratoří, v níž se úspěšně hledají způsoby, jak architektonickými, krajinářskými a územně plánovacími prostředky přispět k obnově celého regionu. Místo, které do nedávna představovalo – nejen geograficky, ale i sociálně ekonomicky – jakousi periferii, se brzo právem octne v centru široké pozornosti. preservation of a giant F60 excavator. Its 500-metre-long realised as part of the building enterprise in Lusatia, Germany. frame is now used as a sightseeing walkway over the empty Architectural exhibitions in the form of completed projects have mine pit. a long tradition in Germany. These began with Mathilda Heights The “Horizontal Eiffel Tower” was opened to the public in in Darmstadt in the early 20th century, followed by the renowned 2002 to great acclaim (over 70,000 visitors annually) and is Weissenhof housing estate in Stuttgart in 1927, IBA exhibitions now also the venue for various artistic performances. The in Berlin in 1957 and again in the 1980s. preserved “Bio Towers” in Lauchhammer is another place of “IBA Lausitz 2010” (officially called “Internationale interest. These were previously used for clearing wastewater Bauaustellung Fürst-Pückler-Land”) differed from the previous from the former coking plant and today resemble a mysterious exhibitions in its regional focus. Its aim was to transform the archaic town. Many other projects – conversions of former large region of Lusatia, with its many abandoned strip mines, industrial buildings and new architectural interventions – give into a new cultural landscape. For a long time, this part of individual locations their distinctive character or thematic Germany, on the borders of Saxony and Brandenburg, was the focus. These include, for example, “IBA Terraces” (pavilions site of extensive lignite mining, which ceased in almost every with an Information Centre for these projects) and a steel area in the 1990s. observation tower in the centre of the lakeland. The structures The devastated landscape, rising unemployment and are situated in the open countryside, as well as in settlements depopulation caused by a decline in local industry, the where they provide new incentives for development (one of peripheral position in a united Germany – all these meant the model projects was the demolition of a concrete block of a threat to the whole region, as well as a challenge in the flats and the recycling of the concrete panels to build five new search for a new identity. An identity which is now defined villa houses in Cottbus). mainly by a system of water surfaces created from the mine The wounded landscape of Lusatia has become an pits. By flooding the mines, 23 new lakes with an area of experimental laboratory, where new ways to rejuvenate the 14,000 ha will have been created by 2015. Many of these will whole region through architectural, landscaping and urban be interconnected by canals, thus forming the largest lakeland planning methods are being sought. This region, which until in Central Europe. recently epitomised a periphery – not only geographically Since 2000, this initial primary activity (accomplished by but also socio-economically – will soon be the centre of wide the State owner of the original mines) has been followed attention. by several IBA projects. However important the landscape transformation is, individual projects also follow to highlight specific local traditions. On one hand, the industrial past is remembered by several structures and pieces of equipment which were being used in the mines and later changed their function, or were simply preserved as part of the industrial “museum”. On the other hand, the landscape transformation follows – on the level of ideas – the extensive parks which were laid out in the surroundings of Bad Muskau Chateau www.iba-see2010.de/de/medien/publikationen.html on both banks of the Nisa River by Count Pückler in the 19th century (hence the official name: “IBA Fürst-Pückler-Land”). These parks are now part of the UNESCO heritage. Parks are being created, with the natural character of the landscape being restored, on new lakeshores. Large lakeside areas serve as newly-built holiday resorts – from simple camping sites to unique floating houses on the water. The region is traversed by 500 km of cycle routes. The bottom of some mines are now, or even forever, left empty, offering walks in a sort of moonscape with a totally exceptional atmosphere. 248 The most explicit symbol of the industrial tradition is the express the significance of the 30 projects which have been 249 www.iba-see2010.de/de/medien/publikationen.html Jiří Klokočka, Belgie O urbanistickém plánování Kortrijku Město Kortrijk leží v provincii West-Vlaanderen, tedy na západě Belgie, nedaleko severofrancouzského města Lille. Společně s Lille a Tournai tvoří jednu velkou, hranice přesahující aglomeraci. Dá se říci, že Kortrijk je součástí pásového města Lille-Gent. Tato aglomerace se vyvinula podél tří nosných infrastruktur: řeky Leie, historické říšské cesty a dálnice E17 (Helsinki – Paříž – Lisabon). Kortrijk má přes 70 000 obyvatel, celý region kolem 200 000. Region Kortrijk býval již od středověku důležitým centrem textilního průmyslu, v minulém století byl velmocí ve výrobě koberců. V poslední čtvrtině dvacátého století však došlo k úpadku tohoto sektoru. Přesunem tradičního průmyslu do Asie bylo třeba hledat nové cesty, jak zaručit celému regionu prosperitu. To se dnes úspešně daří, hlavně rozvojem designového průmyslu, a region Kortrijk má nejnižší procento nezaměstnanosti v celé Belgii. K rozvoji města z hlediska urbanistického i k jeho současné tváři přispěly v podstatě čtyři faktory: 1. Již v šedesátých letech dvacátého století se v duchu tehdy nového urbanistického zákona město Kortrijk a jedenáct okolních měst a obcí spojilo, a namísto toho, aby řešily problémy územního plánování individuálně, založily tzv. rozvojovou společnost Leiedal (pojmenovanou podle řeky Leie, která celým krajem protéká). Tato společnost měla v zejména dvě hlavní funkce: organizovat urbanistickou kancelář pro celý region a realizovat obytné a průmyslové zóny. Tato společnost byla „polostátní“, to znamená, že jejími akcionáři byl jak veřejný sektor (města a obce), tak i soukromý (banky, energetické společnosti a další významní hráči ekonomického rozvoje). Urbanistický rozvoj celého regionu tak mohl být koordinován podle společné vize. Průmyslové aktivity mohly být plošně koncentrovány a mají zajištěné prostorové předpoklady pro svůj rozvoj, aniž by každá obec byla nucena zakládat vlastní průmyslové zóny. Společnost Leiedal existuje dodnes a bezesporu vtiskla své urbanistické vize do tváře celého kraje. 2. Koncem devadesátých let minulého století se ve vlámské části Belgie začínalo experimentovat s novými způsoby prostorového a územního plánování. Společenská potřeba dynamického rozvoje a současně flexibility nebyla již naplnitelná klasickými urbanistickými instrumenty, jako jsou územní nebo regulační plány. Proto se po několikaletém vývoji přistoupilo k takzvanému strukturálnímu plánování. Podstatou této metodiky je, že se po zevrubné prostorové a funkční analýze a identifikaci prostorových potřeb navrhne syntéza, při které se v plánech zakotví pouze hlavní urbanistické struktury a určí lokality strategického rozvoje. Později, až se stanou jednotlivé projekty aktuální, provádí se detailní urbanistická studie daného místa. Kortrijk byl vždy laboratoří urbanistických experimentů. I metodika strukturálního plánování byla nejdříve aplikována zde. Po zhruba pěti letech příprav a po konečném schválení městskou radou se Strukturální plán města Kortrijk stal základem urbanistického rozvoje města a regionu. Sloužil také většině vlámských měst jako příklad dobře sestaveného dokumentu. Byl vyvážený ve smyslu zavádění radikálních vizí na jedné straně, ale i dostatečné flexibility, která umožňuje reagovat na nepředvídatelné společenské impulzy na straně druhé. Tento strukturální plán vypracovala kancelář Leiedal. 3. Strukturální plán má smysl pouze tehdy, pokud je strategickým urbanistickým dokumentem, ve kterém jsou zakotveny dlouhodobé rozvojové vize. Proto je důležitým aspektem také kontinuita politická. V tomto ohledu mělo město Kortrijk i celý region tu výhodu, že prakticky již od druhé světové války „vládla“ v kraji křesťanská demokracie, přičemž většina politických mandátů přesahovala několik volebních období. Významnou skutečností byl i fakt, že starostou byl přes několik volebních období Stefaan De Clerck, dlouholetý belgický ministr spravedlnosti. Stefaan je zaníceným milovníkem umění a moderní architektury; spojením jeho státní funkce s jeho osobními ambicemi a vizemi bylo možné realizovat všechny strategicky významné projekty ve městě v moderním duchu a s nejkvalitnějšími architekty a urbanisty. Ke každému důležitému projektu zval do města nejvýznamnější architekty. Pro rozvoj jižní části města byla dokonce v roce 1990 vypsána mezinárodní soutěž, ve které zvítězili italští architekti Bernardo Secchi a Paola Vigano. 4. V posledních letech přispěl k rozvoji města ještě jeden důležitý impulz. Řeka Leie, která dělí město na dvě části, je mimo jiné i významnou trasou říční dopravy a důležitým spojovacím článkem mezi systémem kanálů v pařížské pánvi a vlámskými městy Gentem (kde se stéká s řekou Schelde) a Antverpami, a tím pak i s mořem. Tato řeka byla doposud kalibrována na lodě o výtlaku 1350 tun (klasické říční lodě). Podle rozhodnutí Evropské komise (a s jejím finančním přispěním) bylo nutno řeku překalibrovat na výtlak 4400 tun, aby nezůstávala jedinou překážkou v celém systému. To konkrétně znamenalo, že ve městě Kortrijk musela být řeka napřímena a že světlá výška všech mostů musela být zvýšena na osm metrů. To vyvolalo i několik drastických intervencí do historické městské struktury, vybudování sedmi nových mostů, ale i spoustu zajímavých příležitostí k nové výstavbě podél „narovnané“ řeky, s řadou nových veřejných prostorů. Dá se říci, že za posledních pět let vznikla ve městě celá řada vynikajících realizací jak architektonických, tak i urbanistických – nová nábřeží, nové mosty, městská pláž a několik nových atrakcí, jako například skate bowl. 250 251 Při této příležitosti byl obnoven veřejný prostor v celém historickém jádru města. Na tom se kromě urbanistického ateliéru Leiedal podílel také barcelonský architekt Jordi Farrando. Město Kortrijk je možná provinční město, ale díky vysokým ambicím městské rady a díky jeho integraci v Eurometropoli Lille-Kortrijk-Tournai se stalo po všech stránkách učebnicí zajímavých a příkladných intervencí. Jiří Klokočka, Belgium On the urban planning of Kortrijk Kortrijk is situated in the province of West Flanders by classic urban instruments, such as urban or regulatory and therefore also the sea. Formerly, this river was calibrated in western Belgium, near the northern French city of plans. Therefore, after several years of development, what to vessels with a displacement of 1,350 tons (typical Lille. Together with Lille and Tournai, it forms one large was known as ‘structural planning’ started to be applied. The river boats). According to the decision of the European agglomeration which extends across borders. We can say that essence of this methodology is that, after a thorough spatial Commission (and its financial support), it was necessary to Kortrijk is part of the Ghent-Lille transnational urban area. and functional analysis and identification of the spatial needs, recalibrate the river to a 4,400-ton displacement, so that it did This agglomeration has evolved along three supporting a synthesis is proposed, in which only major urban structures not remain the only obstacle in the entire system. infrastructures: the Leie River, historical Roman roads and are anchored in the plans, and with the locations for strategic the E17 highway (Helsinki – Paris – Lisbon). Kortrijk has development being identified. Later, when individual projects straightened in Kortrijk and the clearance of the bridges had over 70,000 inhabitants, the whole region has a population of become topical, a detailed urban study of the relevant site is to be increased to eight metres. This caused several drastic approximately 200,000. Since the Middle Ages, the region of carried out. Kortrijk has been an important centre of the textile industry. Specifically, this meant that the river had to be alterations to the historical city structure, as well as numerous Kortrijk has always been a laboratory of urban interesting opportunities for new construction along the In the last century, it was a superpower in carpet manufacture. experimentation. Even the methodology of structural planning ‘straightened’ river, with many new public spaces created. However, the last quarter of the 20th century witnessed a was first applied here. After approximately five years of In the course of the last five years, a number of excellent decline in this sector. As a consequence of the traditional preparations and after final approval by the city council, the implementations, both architectural and urbanistic, have industry moving to Asia, it was necessary to seek new ways Structural Plan of the City of Kortrijk became the basis for the been carried out. Currently, also the public space in the entire of ensuring the prosperity of the entire region. This effort urban development of the city and the region. It also served historical core of the city has been restored. has been quite successful, especially in the progress of the as an example to most Flemish cities of a well-balanced design industry and the Kortrijk region now has the lowest document. It was balanced in terms of introducing radical high ambitions of the city council, and its integration in the unemployment rate in the whole of Belgium. vision, on the one hand, but also sufficiently flexible to enable Lille-Kortrijk-Tournai Eurometropolis, it has become in all Essentially four factors contributed to the development of the city in terms of urban planning as well as its present shape: 1. Already in the 1960s, in the spirit of the new urban law a response to unforeseen social impulses, on the other hand. respects a textbook of interesting and exemplary architectural This structural plan was elaborated by the Leiedal office. interventions. 3. The structural plan only makes sense if it is a strategic urbanistic document in which the long-term visions of of that time, the city of Kortrijk and 11 surrounding towns development are embedded. Therefore, political continuity is and villages combined forces and, instead of dealing with also an important aspect. In this respect, the city of Kortrijk the problems of spatial planning individually, established the and the whole region had the advantage of having been ‘ruled’ Leiedal development company (named after the Leie River, by Christian democracy practically since the Second World which flows through the entire region). The company had two War, with most political mandates exceeding several terms. main functions in particular: to organise an urban office for the An important factor is that for several terms, the Mayor was entire region and to implement residential and industrial zones. Stefaan De Clerck, a long-serving Belgian Minister of Justice. This company was “semi-state”, meaning that its shareholders Stefaan is an avid lover of art and modern architecture. As included both the public (cities and municipalities) and private a result of his official functions combined with his personal sectors (banks, energy companies and other major players in ambition and vision, it was possible to implement all the economic development). The urban development of the entire strategically important urban projects in a modern spirit and region could therefore be coordinated according to the shared with top quality architects and urban planners. He invited the vision. Industrial activities could be concentrated in specific most notable architects to the city for each important project. areas, where the required space was assured for development, Moreover, an international contest was announced in 1990 for without each municipality being forced to establish their own the development of the southern part of the city, and it was industrial zones. The Leiedal company still exists today and won by Italian architects, Bernardo Secchi and Paola Vigano. has certainly imprinted its urban vision on the face of the whole region. Kortrijk is perhaps a provincial town, but due to the 4. In recent years, one more important motivation contributed to the development of the city. The Leie River, 2. At the end of the 1990s, experimentation with new which divides the city into two parts, is also a major river methods of spatial and urban planning began in the Flemish transport route and an important link between the system part of Belgium. The social needs for dynamic development, of canals in the Paris Basin and the Flemish cities of Ghent simultaneously with flexibility, could no longer be fulfilled (where the river merges with the Schelde River) and Antwerp, 252 253 Radek Suchánek Otevřené město – Ciudad abierta Ritoque, Chile Jedna z nejprestižnějších architektonických škol v Chile, Fakulta architektury Papežské katolické univerzity ve Valparaísu, je spjata i se založením a existencí výjimečného města, jehož věhlas přesahuje hranice Chile i kontinentu: Ciudad abierta neboli Otevřeného města. Ciudad abierta leží na severu aglomerace Valparaíso – Viña del Mar při pobřeží Pacifiku, mezi dunami a borovicovými lesy, kde na jedné straně se třpytí hladina oceánu a na druhé kdesi v dálce ční vrcholky And. Je místem, kde již od šedesátých let 20. století vznikají experimentální prostory pro bydlení, práci a studium a kde hlavní ideou bylo vytvořit vzdělávací program inspirovaný poezií, uměním a architekturou. Zde se měl testovat vztah mezi myšlenkou a její realizací. Hlavními iniciátory byli básník Godofredo Iommi a architekt Alberto Cruz, v té době děkan Fakulty architektury ve Valparaísu. Otevření města se konalo 20. března roku 1969 básní „Der Gang aufs Land“ od německého básníka Friedricha Hölderlina, ve které zní touha po novém bydlení v lůně přírody; na této myšlence je založeno i město Ciudad abierta. O ideovém pozadí budování tohoto města mnohé napovídají principy či nepsané zákony, jež dostalo do vínku: žádný zisk, pluralita v otázce sociálních koncepcí, odmítnutí výkonnosti jako relevantního a dominantního faktoru moderního života, respektování odlišností, pohostinnost, odmítání násilí, důraz na studium, tvorbu a mír. Je nepochybné, že město, jež mělo a má sloužit jako místo pro utopickou komunitu, si s sebou nese i zcela radikální pohled na současnou architekturu a její propojení s ekonomikou. Nemá být spotřební komoditou bez duchovního rozměru a poezie. Toto město má svým obyvatelům nabízet architekturu a uměleckou tvorbu jako svého druhu duchovní činnost, ne nepodobnou poezii. Mluvit o městě je však v souvislosti se Ciudad abierta poněkud ošemetné, pokud se tedy držíme zažitých terminologií, neboť nemá žádné hranice či geometrický princip. Nese si však s sebou otevřenost, která je městským strukturám blízká. Uvnitř zdánlivého chaosu se objevují stavby, jako je agora, která je od dob antického Řecka výrazným typem definujícím městskou strukturu. Agora byla první stavbou, základním kamenem Ciudad abierta, což nelze chápat pouze jako symbolické gesto. Byl to především jasně definovaný prostor, kde se setkávali a diskutovali první obyvatelé a hosté města, architekti, básníci, umělci. K charakteru místa, kde město leží, patří nestálý terén, duny, které se stále přesouvají a vytvářejí díky tomu specifické požadavky na stavby. Domy stojí na místě, ale duny pod nimi se stále pohybují. Tento fenomenologický rys krajiny se projevuje v mnoha stavbách a v jejich specifických stavebních konstrukcích. Město ale obsahuje i mimořádné stavební typy, jaké jinde nenajdeme: „Dům vchodu“, dřevěná struktura vyzdvižená nad okolní terén, kůly, proplétající se mezi cihelnými zdmi připomínajícími ruiny. Samotná ježatá struktura má mnohé z estetiky dekonstruktivismu, tak jako další stavby tohoto města. „Dům hudby“, objekt bez oken, s malým atriem ve svém středu, kudy dopadá světlo a který brání vnikání písku do prostoru interiéru. V prostoru města se nacházejí další stavby sloužící k provozu výukových aktivit, jako jsou například dílny či dům děkana. Po celém městě jsou rozesety domy sloužící pro ubytování studentů a pedagogů, z nichž si pozornost zaslouží zejména „Dům buněk“. Jedná se vlastně o malé koleje, kde každý student má svoji malou obytnou buňku. Prostor tohoto domu je vymezen stupňovitou strukturou (platformou) z betonu a cihel, vytvářející venkovní pobytový prostor, který je doplňkem malých obytných buněk studentů. Je to místo pro společné stolování, práci, ale také pro přijímání hostů. 254 255 V Otevřeném městě nalezneme také prostory a struktury, u kterých více než o užitnou architekturu jde o inscenování spirituálních zážitků pomocí krajinářských struktur. Takovým místem je „Palác úsvitu a soumraku“, který je zároveň vstupním prostorem do hřbitova. Tento palác beze střechy je kompozicí z cihlových stěn, které vytvářejí pomyslné pokoje sloužící k inscenaci světelných zážitků. Tento „palác“ se vypíná nad údolím, kde se nachází hřbitov, vybudovaný po tragické smrti dvou dětí (první utonulo a druhé uhořelo); v údolí, jež sestupuje z hor do oceánu, byla spatřována symbolika ohně a vody. Hřbitov je tvořený množstvím teras, cihelných zdí a zákoutí zasazených v údolí a je bezpochyby silným, až magickým místem. V současnosti je prostor Otevřeného města spravován korporací Corporación Cultural Amereida (CCA), jež vznikla transformací původní organizace v roce 1998, tak aby mohla naplňovat základní ideu města o sjednocování bydlení, práce a studia. Díky tomu toto město neustále žije, přicházejí sem noví studenti a množství návštěvníků. www.amereida.cl Radek Suchánek The Open City – La Ciudad Abierta de Ritoque, Chile The characteristics of the site of the City include unstable terrain, with dunes that keep moving, thus creating specific building requirements. The buildings are situated in one spot, but beneath them, the dunes are moving. This typical phenomenon of the landscape is reflected in many buildings and in their specific building structures. However, the City also contains extraordinary types of construction, not found anywhere else: “The House of Entrance” is a wooden structure raised above the surrounding terrain, on poles, interwoven between the brick walls that resemble ruins. The spiny structure, as well as other buildings in the City, contain much of the aesthetics of deconstructivism. “The House of Music” is a windowless structure with a small atrium at its centre, through which light penetrates to the interior while sand cannot enter it. Other structures in the urban space are used for educational activities, such as the workshops and Dean’s residence. The entire City area is dotted with houses serving as accommodation for students and teachers. The “House of the Cells” deserves particular mention. This is actually a small dormitory where each student has his own little residential cell. The shape of this building is defined by a stepped structure (platform) of concrete and bricks, One of the most prestigious schools of architecture in was blessed: no profit, pluralism in terms of social policies, creating an outdoor living area which complements the small Chile, the Faculty of Architecture of the Pontifical Catholic rejection of productivity as a relevant and dominant factor living units of the students. It is a place for communal dining, University of Valparaíso, is connected with the establishment of modern life, respect for diversity, hospitality, rejection working, as well as for receiving guests. and existence of an exceptional city whose fame reaches far of violence, the emphasis on study, creativity and peace. The Open City also contains spaces and buildings, the aim of which, rather than to create functional architecture, is to stage beyond the borders of Chile and the continent: La Ciudad There is no doubt that the city, which was and is to serve as Abierta, that is, The Open City. a refuge for a utopian community, also entails a radical view a spiritual experience through structures in the landscape. La Ciudad Abierta lies at the North of the Valparaíso of contemporary architecture and its connection with the Such a site is “The Palace of Dawn and Dusk”, which is also the entrance to the cemetery. This roofless ‘palace’ is conurbation – in Viña del Mar on the Pacific coast, between economy. Architecture should not to be a mere consumer the dunes and pine forests, where the ocean glitters on the commodity without any poetry or spiritual dimension. This a composition of brick walls that create imaginary rooms one side and the distant peaks of the Andes tower above City is intended to offer its residents architecture and artistic serving to create light experiences. The ‘Palace’ rises above on the other side. Since the 1960s, this has been the site of creativity as a kind of spiritual activity, similar to poetry. the valley where a cemetery was established after the tragic experimental grounds for living, working and studying. The However, it is somewhat tricky to describe La Ciudad Abierta death of two children (the first drowned and the second burnt main objective was to create an educational programme as a ‘City’ because, at least if we stick to stereotypical to death). The valley that descends from the mountains to the inspired by poetry, art and architecture. Here the relationship terminology, it has no boundaries or geometric principle. It ocean was seen as a symbol of fire and water. The cemetery between the idea and its realisation is based on study. The carries within itself an openness, which is inherent in the is comprised of numerous patios, brick walls and corners principle initiators were the poet Godofredo Iommi and City’s structures. Within the seeming chaos, structures embedded in the valley. It is undoubtedly a powerful, almost architect Alberto Cruz, at the time Dean of the Faculty of such as an Agora appear. In Ancient Greece, the Agora was magical place. Architecture in Valparaíso. The opening of the City took place a typical feature of the urban space. This Agora, as the first At present, the Open City area is managed by the Corporación on 20th March 1969, when the poem “Der Gang aufs Land“ building, the cornerstone of La Ciudad Abierta, can not be Cultural Amereida (CCA), which was established in 1998 by Friedrich Hölderlin from Germany, was read. This poem understood as a mere symbolic gesture. It was primarily a through the transformation of the original organisation, so expresses the desire for a new type of housing in the heart of clearly defined area where the first inhabitants and guests that it could fulfil the basic ideals of the city to unify living, Nature. La Ciudad Abierta was founded on this very ideal. of the City, architects, poets and artists, could meet and hold working and studying. Thanks to this, the city is vibrantly The ideological background of the construction of this City discussions. alive, and welcomes countless visitors as well as new reflects the principles and unwritten laws with which it students. 256 257 Petr Kratochvíl Petr Kratochvíl Fenomén Monte Carasso The Monte Carasso Phenomenon Historical Monte Carasso, with its population of 2,725, is Historické městečko Monte Carasso s 2725 obyvateli leží v Ticinu nedaleko kantonálního centra Belinzona. Přes svou nepatrnost je místem, kam se již řadu let upíná pozornost architektů celého světa, neboť se během více než 30 let spolupráce s architektem Luigim Snozzim stalo ojedinělým příkladem systematické podpory vynikající, jednotně pojaté architektury i nového typu plánování města. Přitom celý úspěšný příběh Monte Carassa začal nešťastným rozhodnutím obecní rady na konci 70. let minulého století umístit plánovanou novostavbu školy na okraj města. Po sporech v zastupitelstvu přece jen nakonec zvítězil názor školu zřídit v centru sídla a tehdy (1978) byl též jako expert přizván architekt Snozzi. Ten postupně prosadil – za trvalé podpory místního starosty Flavia Guidottiho – komplexní plán rozvoje sídla, který zahrnoval jak stavební úpravy stávajících objektů, návrhy řady novostaveb, tak nové dopravní řešení i dlouhodobá pravidla regulace. Klíčovým krokem byla rekonstrukce bývalého augustiniánského kláštera v centru obce, kam byla posléze umístěna ona zamýšlená základní škola. Objekt kláštera, který byl v minulosti po sekularizaci již přestavěn na chudinské bydlení a na jehož nádvoří stály provizorní budovy, dovoloval kombinaci pietní restituce původních renesančních arkád a krásného průčelí a zároveň značně radikálních nových intervencí. Netradiční zaoblené zastřešení umožnilo větší využití posledního patra pro školní účely, v novém příčném křídle přiléhajícím ke kostelu vznikly prostory pro veřejné kulturní a společenské akce. Klášter se tak znovu stal ohniskem městečka. Tomu napomohlo i dopravní zklidnění okolí a další novostavby (budova tělocvičny, banka, bytové i soukromé rodinné domy), které centru vtiskly pevný obrys a zřetelný tvar. Na této probuzené stavební aktivitě se podíleli i jiní významní architekti jako Mario Botta, Aurelio Galfetti a další představitelé ticinské architektury. Jednotný ráz zdejších novostaveb – často jasných, poněkud strohých tvarů, z pohledového betonu, introvertního charakteru s překvapivými průzory do jinak uzavřených objemů – byl však dán nejen názorovým spřízněním autorů. Luigi Snozzi zpracoval pro novou výstavbu regulační pravidla, která sice obsahovala jen velmi jednoduchou formulaci o tom, že „nové intervence musí být provedeny s ohledem na existující architektonickou a urbanistickou strukturu a v souladu s ní“. Pro výklad této všeobecné zásady však byla zřízena Urbanistická komise, v níž rozhodující slovo měl Snozzi sám. Ona regulace se ovšem netýkala jen vzhledu budov, případně velikostních dimenzí. Jejím smyslem bylo i zabránit expanzi městečka do volné krajiny, zhutnit její stávající tkáň, čímž byl posílen jak urbánní charakter zástavby, tak intenzita života na veřejných prostranstvích. Je pozoruhodné, že se onu vysokou kvalitu architektury (včetně té soukromě budované) i respektování pravidel nakládání se stavebními pozemky podařilo prosadit v politickém systému, kde se mohou občané vyjadřovat téměř ke všem otázkám místní politiky prostřednictvím referend. Carlo Bertinelli, tajemník obecního úřadu Monte Carassa, tento – i pro něj překvapivý – fakt překonání obvyklé konzervativnosti běžných obyvatel vysvětluje několika faktory: Především to byl úspěch prvního kroku, kdy restaurovaný klášter se stal pýchou místních obyvatel a zároveň to byl počátek rostoucího zájmu mezinárodní veřejnosti o toto malé sídlo. Mezinárodní obdiv k zdejší nové architektuře posiloval i sebevědomí obce, které svého času hrozilo, že se stane zapomenutým a upadajícím předměstím Belinzony, zatímco nyní se dík své nové identitě stává přitažlivým místem, kde přibývá obyvatel. A nepochybně k těm rozhodujícím faktorům patří i mnohaletá spolupráce architekta Snozziho a starosty Guidottiho, který nejenže svého architekta politicky podporoval téměř jako za časů feudálních, ale dal si od něj i navrhnout jeden z nejzajímavějších rodinných domů města. Starosta Guidotti dnes za základ onoho dlouhodobě úspěšného prosazování kvalitní architektury v Monte Carassu považuje to, že město od počátku důsledně sledovalo jasnou vizi: „ Neboť pokud nevíme, kam jdeme, zůstáváme slabí.“ Luigi Snozzi je dnes čestným občanem Monte Carassa. formulated regulations for the new construction. Although Despite being a small town, the attention of international these rules contained only the very simple provision that architects is directed towards this location. During the “new interventions must be made with regard to the existing more than 30 years’ collaboration with architect Luigi architectural and urban structure and in compliance with it”, Snozzi, Monte Carasso has become a unique example of an urban commission, in which Snozzi had the most decisive the systematic support of outstanding, uniformly conceived say, was established for the interpretation of this general architecture, as well as a new example of urban planning. principle. However, the regulation did not apply merely to the It is interesting that the entire success story of Monte appearance and dimensions of buildings. Its purpose was Carasso arose from the unfortunate decision by the to prevent expansion of the town into the open countryside Municipality at the end of the 1970s to place a proposed new and to increase the density of its present character, school building on the edge of town. After disputes in the thereby strengthening both the urban characteristics of Municipality, finally the decision was passed to locate the construction and the intensity of public life in open spaces. school in the centre. Thereafter, in 1978, architect Snozzi It is remarkable that these high standards of was chosen as expert adviser. With the permanent support architecture (including privately developed architecture), of local Mayor, Flavio Guidotti, he gradually pushed through as well as respecting the rules for the usage of construction a complex plan of development for the settlement. This sites, were enforced in a political system where citizens included alterations to the structure of existing buildings, could express their opinion on all issues of local policy drafts for many new buildings, new traffic solutions, as well through referendums. Carlo Bertinelli, Secretary of the as long-term building regulations. Monte Carasso Municipality, describes several surprising The key step was the reconstruction of the former factors in the success of overcoming the usual conservatism Augustinian monastery in the town centre where the of ordinary residents: firstly, it was the success of the planned basic school was subsequently built. The first step of the renovated monastery which became the monastery had already been rebuilt in the past after pride of local residents, while, at the same time, it signified secularisation, as housing for the poor with temporary the beginning of a growing interest by the international buildings in the quadrangle. This enabled the combination public in this small town. International interest in the local of a pious restitution of the original Renaissance arcades new architecture also enhanced the self-image of this and the beautiful frontage, simultaneously with rather settlement, which at one time was threatened to become a radical new alterations. The non-traditional arched roofing forgotten, deteriorating suburb of Bellinzona. However, now, facilitated greater utilisation of the top floor for school thanks to its new identity, Monte Carasso was transformed purposes. Premises for public cultural and social events into an attractive location with an increasing population. were created in the new wing adjacent to the church. The monastery thus once more became the focal point Undoubtedly, these crucial factors also include the many years of collaboration by architect Snozzi and Mayor of the town. The decreased traffic density in the vicinity Guidotti, who not only supported his architect politically, and other new buildings (gym, bank, apartment blocks, as almost like in feudal times, but had him design one of the well as private family homes) assisted in providing a solid most interesting family houses in the town. Mayor Guidotti framework and imprinting a distinctive identity on the today considers as the basis of this long-term successful centre. Also contributing to this awakening building activity advocacy of quality architecture in Monte Carasso the fact were important architects such as Mario Botta, Aurelio that the town consistently followed a clear vision from the Galfetti and other representatives of Ticino architecture. beginning: “Because, if we don’t know where we are going, There was a uniform appearance to the local new we remain weak.” Today, Luigi Snozzi is an honorary citizen Pierre-Alain Croset: Luigi Snozzi a Monte Carasso. Belinzona 1992. buildings – often clear, austere in design, visually concrete, www.montecarasso.ch introverted by nature, with surprising glimpses into otherwise closed volumes—which was created by the 258 convergence of opinions of the designers. Luigi Snozzi situated near Bellinzona, the centre of the canton of Ticino. 259 of Monte Carasso. Pierre-Alain Croset: Luigi Snozzi and Monte Carasso. Belinzona 1992. AKTIVITY —— ACTIVITIES 260 261 Exkurze Mapování staveb mimo velká centra probíhalo i formou hromadných exkurzí, zajišťovaných autobusy. V rámci projektu proběhlo celkem šest exkurzí s dopředu připraveným programem a vytipovanými stavbami v zahraničí a tuzemsku. Exkurze byly zaměřeny buď obecně na průzkum určitého regionu, nebo sledovaly tematicky výběr staveb na základě jejich společných vlastností. Příkladem tuzemské exkurze bez tematického zaměření je dvoudenní cesta do Litomyšle. Na české poměry mimořádná koncentrace kvalitní architektury v tomto místě zajistila atraktivní program pro dvoudenní návštěvu města. Exkurzí stejného druhu, ale do zahraničí byla návštěva Švýcarska, země s tradičně kvalitní architekturou i v malých městech a vesnicích. Tematicky zaměřené exkurze měly na programu prohlídku staveb, které spojovala funkce a účel nebo jejich realizace proběhla v rámci širšího projektu. Jedna ze zahraničních exkurzí byla zaměřena na stavby nějak související s pěstováním a zpracováním vína. Stavby navštívené v rámci exkurze do německé Lužice byly z hlediska své funkce různorodé, ale všechny spojoval proběhlý sanační proces a přeměna hnědouhelného revíru v rekreační oblast lužických jezer. Účastníky exkurzí tvořili především studenti Fakulty architektury, kteří tak měli možnost navštívit a poznat mnoho architektonicky kvalitních staveb velmi intenzivní formou. Vladimír Balda Excursions The tracing of architecture outside the large centres took the form of collective excursions with the participants being transported by coach. There were six excursions with a programme prepared in advance. Buildings were selected abroad as well as in the Czech Republic. As far as the selection was concerned, the excursions were very general – all quality architecture in the chosen regions was visited, whatever the function or purpose. Another type were excursions to places chosen for their common characteristics. An example of a general excursion in the Czech Republic was the two-day trip to Litomyšl. The exceptionally high number of quality architectural structures offered an attractive programme for a two-day visit to the town. A similar excursion, this time abroad, was the trip to Switzerland, a country with a traditionally high level of architecture, also in small towns and villages. Thematic excursions included visits to buildings with a common function and purpose, or the creation of which was part of a certain project. One of the excursions abroad was focused on buildings connected to wine growing and winemaking in Austria. The buildings visited in German Lusatia have more than one function, but all are linked by a redevelopment process and the transformation of a lignite mining district into a holiday area in the Lusatian Lakeland. The excursions were attended mainly by students of architecture who thus had the opportunity of getting to know many quality architectural implementations in a very intensive manner. Vladimír Balda 262 263 Exkurze do Itálie a Švýcarska Cesta sledovala přednostně díla několika architektů z oblasti severní Itálie a Švýcarska. Ačkoli je projekt Architektura mimo centra zaměřený především na současnou architekturu, během této cesty jsme se rozhodli věnovat také historickým příkladům vztahu centra a periferie. Výjimečným příkladem oblasti severní Itálie jsou stavby Andrey Palladia, jednoho z vůbec nejvýznamnějších architektů cinquecenta. Vedle toho nelze v této oblasti pominout druhou polovinu 20. století, náležitá pozornost byla věnována zejména přínosným realizacím Carla Scarpy. Během cesty po Švýcarsku jsme se soustředili na realizace Luigiho Snozziho, Maria Botty, Petera Zumthora a Valeria Olgiatiho. Vymezení vztahu architektonického centra k periferii nelze jednoduše popsat jako základní kauzální vztah příčiny a následku. Je to dynamický reciproční vztah, na jehož obou koncích mohou být rovnocenně kvalitní stavby. Při zvažování kvality jednotlivých realizací může periferie podle zkušenosti předčít centrum, nebo přesněji proměnit se v nové centrum, odkud se daný architektonický názor šíří. Během cesty do severní Itálie a Švýcarska si nemůže návštěvník neuvědomit proměny pozic jednotlivých regionů z tohoto úhlu pohledu. Přelévají se v čase a zanechávají za sebou často výjimečné realizace. Škola v Paspels od Valeria Olgiatiho a Villa Barbaro od Andrey Palladia spolu nemají společného snad vůbec nic, až na to, že svou architektonickou kvalitou utváří z geografické periferie architektonické centrum. Filip Šenk Excursion to Italy and Switzerland Our journey followed works mostly by architects from Northern Italy and Switzerland. Although the “Architecture Outside the Centres” project is focused mainly on contemporary architecture, during this excursion we decided also to consider historical examples in the centre–periphery relationship. An exceptional example in Northern Italy are the buildings by Andrea Palladio, one of the most important architects of cinquecento. From the second half of the 20 th century, we cannot omit the contribution of Carlo Scarpa, whose buildings received a lot of attention. In Switzerland, we focused on architecture by Luigi Snozzi, Mario Botta, Peter Zumthor and Valerio Olgiati. The relationship between architectural centre and periphery cannot be simply defined as a causal relationship of cause and effect. It is a dynamic reciprocal relationship with architecture of equal quality on both sides. In considering the quality of individual buildings, the periphery can surpass the centre, or rather be transformed into a new centre which then spreads architectural ideas further. During the excursion to Italy and Switzerland, one could not but see the changes in importance of the individual regions from this point of view. Regions change with time, often leaving behind extraordinary architecture. The school in Paspels by Valerio Olgiati and Villa Barbaro by Andrea Palladio have only one thing in common –by their architectural quality, they transform a geographical periphery into an architectural centre. 264 265 Filip Šenk Základní škola, Paspels, Valerio Olgiati, 1998 Bohatá krajina švýcarských Alp je v kontrastu se surovostí horských klimatických podmínek. Letní měkká a otevřená krajina se každoročně uzavírá do sebe a uchovává své poklady pod příkrovem sněhu do dalšího jara. Místní obyvatelé jsou tomu přivyklí a snáší změny počasí s potěšením. Když se horská vesnička Paspels s čtyřmi sty obyvateli v polovině devadesátých let rozhodla pro přeměnu starého školního areálu, vybrala si architekta Valeria Olgiatiho. Architekta, který umí dobře vnímat krajinu a oddat se jí ve své práci. Jeho projekty respektují a doplňují švýcarskou krajinu v mnoha podobách. Vždy se sebevědomě vydává na trnitou cestu prosazování zdánlivě nepatřičné architektury do původní skladby jejího okolí. Na první pohled modernistická architektura v sobě ukrývá hluboký smysl. Skrytá funkčnost veškerého navrhování je Olgiatimu vlastní a je v jeho díle pravidlem. Zdánlivá nahodilost rozmístění oken a jejich různá míra zapuštění, volba materiálů nebo konstrukční řešení vždy vychází ze samé podstaty stavby a každá úroveň je pevně obhájena. Drsná a domněle nahodilá kompozice uchovává přírodní řád, díky kterému nalézá své pevné místo v celém ekosystému. Různě zapuštěná okna odpovídají odlišným funkcím interiéru a reagují i na různou teplotu a vlhkost jednotlivých funkčních prostorů. Olgiati vychází z toho, že krása přírody není prvoplánová. Je výsledkem nekonečného sledu opodstatněných událostí a přivedena k dokonalosti vyvážeností a harmonií celku. Škola se jako balvan na stráni nebo trčící výběžek skalnatého podloží vypíná na jižním svahu nad obcí. Její tvrdá a odolná schránka v sobě ukrývá jasný prostorový koncept. Hrubé komunikační prostory vedou k jednotlivým učebnám na koncích krátkých chodeb. Vnitřní opláštění tříd je provedené v modřínovém dřevě, aby jeho měkkost a přívětivost vytvořila útulné prostory pro výuku. Pohled do krajiny se stává činohrou každodenních procesů ročního cyklu hor. Respektovaná funkce veřejných budov ve Švýcarsku má svoji tradici. Silný vliv těchto budov na okolí je přirozený. Není proto divu, že se škola stala centrem lokálních aktivit a událostí malé obce. Díky své poloze v bezprostřední blízkosti krajiny v kombinaci s dobrým dopravním napojením se stala také výchozím bodem dlouhých procházek po horských svazích. Štěpán Matoušek Primary School, Paspels, Valerio Olgiati, 1998 The rich land of the Swiss Alps provides a sharp contrast to the harsh mountain climate. Every year the soft , open summer landscape withdraws, to conceal its treasures beneath the snow until the following spring. Local people are used to the weather changes and even enjoy them. When Paspels, a mountain village of 400 inhabitants, decided to renovate the school grounds in the 1990s, they chose Valerio Oligati, an architect sensitive to the landscape and one who devotes himself to it in his work. His projects respect and complement the Swiss landscape in its many forms. He always chooses the thorny path in setting seemingly unsuitable architecture into the original structure of its surroundings. At first sight, Modernist architecture bears/hides a deep meaning. The hidden utility of all Oligati´s projects is a standard in his work. The apparent randomness in placing windows and the different levels of their anchoring, the choice of materials and structural design always arise from the building´s purpose and everything is firmly justified. The coarse and seemingly random composition preserves the natural order, through which it finds its place in the ecosystem. Differently anchored windows correspond to different uses of the interior, related to the different temperatures and humidity of individual rooms. Oligati claims that the beauty of Nature is not superficial. It is a result of an infinite train of tangible events which acquires its perfection through balance and harmony. The school resembles a boulder on a hillside or a climbing hook on a rocky cliff towering on the southern slope above the village. Its hard and resistant shell conceals a clear spatial concept. Rough pathways lead to the individual classrooms at the end of short corridors. The interior classroom casing is of larch wood which is soft and welcoming, creating cosy spaces for learning. The view of the landscape provides the everyday drama of the changing Alpine seasons. The respected function of public buildings has a long tradition in Switzerland. The strong effect of these buildings on their surroundings is natural. It is therefore no wonder that the school has become the centre of local events. Due to its position in the countryside and its easy access, it has also become the starting point for long mountain hikes. 266 267 Štěpán Matoušek Exkurze do Litomyšle Exkurze Litomyšl 15 Exkurze Litomyšl 14 Cílem cesty byl průzkum nové architektonické tvorby v Litomyšli, která je přes svou malou velikost (přibližně 12 tisíc obyvatel) ojedinělým příkladem veřejné podpory i faktického rozšíření kvalitní nové architektury po roce 2000. Pozoruhodné je i snoubení péče o historický fond (Litomyšl je na seznamu památek UNESCO od roku Obsah 1999) a podpory avantgardních architektonických projevů. Součástí exkurze byla i hodinová beseda s dlouholetým starostou Litomyšle Zpráva Miroslavem Brýdlem a prohlídka přestavby jízdárny v doprovodu Petr Kratochvíl 3 současného starosty Michala Kortyše. Studenti se též podíleli na přípravě a otevření výstavy prací Zdeňka Fránka a projektů jeho Vybrané stavby studentů pro město Litomyšl; zahájení se zúčastnilzi starosta Kortyš. pohledu studentů Nebývalý rozkvět kvalitní nové architektury v Litomyšli Kristian Holan 16–17 podmínilo několik zásadních faktorů: osobnost starosty Ondřeja veřejná Novák 18–19 Vojtěchová 20–21 podpora ze strany radnice; kulturní tradice města,Lenka a to jak Davídková historická, tak nedávná v souvislosti s přítomnostíHana předních (leč22–23 Zuzana1989 Brunnerová 24–25 zakázaných) výtvarníků na obnově zámku před rokem – okruh Veronika Moutelíková Olbrama Zoubka aj.); sledování dlouhodobé strategie přes několik 26–27 Jana Kadlecová 28–29 volebních období a promyšlený územní plán; důsledné vypisování Lucia Macková 30–31 architektonických soutěží s vyzváním předních architektů z Brna Dominika Taklová 32–33 a Prahy (tedy nespoléhání se na lokální zdroje); sledování vzorových Jakub Dvořák 34–35 staveb v zahraniční (společné cesty radních a architektů pro sbírání Klára Mitlenerová 36–37 zkušeností pro konkrétní stavební úlohu). Petr Kratochvíl Eduard Seibert 38–39 Milada Vorzová 40–41 Eva Bártová Jiří Lukáš 42 43 Michal Bílek 44 Zuzana Fričová 45 Anna Hrušová 46 Vojtěch Šaroun 47 Lukáš Dlabola Jaroslav Kejř Roman Ehl 48 49 50–51 Lenka Juchelková 52–53 Samuel Lövy 54–55 Adéla Korbelová 56–57 Alnur Nurmakchanov 58 Libor Šenekel 60 Lucie Pavlištíková 62 Prezenční listiny 64–68 Excursion to Litomyšl The aim of the trip was research into the new architecture in Litomyšl which, despite its rather small size (approx. 12,000 inhabitants), is a unique example of public support and the actual spread of contemporary quality architecture after 2000. The way local authorities link the care of historical architecture (Litomyšl has been on the UNESCO World Heritage list since 1999) to the support of avant-garde architectural language is also noteworthy. The journey included an hour-long debate with former long-time Mayor, Ing. Miroslav Brýdl, and a guided tour through the newly rebuilt Riding School with present Mayor, Michal Kortyš. Students also visited the realisation and opening of Zdeněk Fránek and his students’ projects for the Litomyšl Exhibition, with some of them actually participating in it. Mayor Michal Kortyš attended the Exhibition opening. Conclusion: The unprecedented flourishing of quality new architecture in Litomyšl is dependent on a few vital factors: the personality of the Mayor and public support by Town Hall; the town´s cultural tradition, the historical, as well as contemporary, combined with the presence of leading (although banned) artists in the Castle renovations before 1989 – the Olbram Zoubek circle and others; the ability to follow a long-term strategy over several election periods, together with sophisticated town planning; comprehensive architectural contests announced, inviting leading architectural studios from Prague and Brno (thus not being dependent only on local architects); following model architecture abroad (trips by town councillors with architects to gain experience for specific architectural tasks). Petr Kratochvíl 268 269 Exkurze za současnou architekturou ve střední Evropě Cesta byla zacílena především na mapování vinařské architektury ve střední Evropě. Výstupy z těchto návštěv, které zahrnovaly setkání a rozhovory s majiteli nebo správci jednotlivých vinařství, prohlídku stavby a provozu a rovněž fotodokumentaci objektu či areálu profesionálním fotografem, byly využity při přípravě putovní výstavy o architektuře moderních vinařství střední Evropy. Stejně zajímavým momentem cesty byly zastávky a prohlídky současné architektury v městech a regionech, kudy jsme projížděli a kde jsme byli ubytováni. Program byl připraven s velkým časovým předstihem společností Architectura. Při výběru vinařství byl kladen důraz primárně na architektonickou či urbanistickou kvalitu stavby, přihlédnuto bylo samozřejmě i k renomé provozů a k jejich rozdílnému charakteru (malé rodinné vinařství – velkokapacitní provoz s pronajímatelnými sklady, rodinná tradice – založení firmy bez tradice, krajinný charakter jednotlivých území atd.). Navštívili jsme celkem čtrnáct vinařství ve čtyřech zemích – v České republice (Morava; vinařství Sonberk, Gotberg), v Rakousku (Frankenau, Steiermark; vinařství Schützenhof, Pfneisl, Lackner-Tinnacher, Erwin Sabathi, Schilhan, Arachon T-FX-T), ve Slovinsku (Zlati Grič, Marof) a v Maďarsku (Konyari, Laposa, Ilona Szent, Weininger). Návštěva vinařství měla zpravidla podobný charakter. Setkání s majitelem či provozovatelem nebylo možné vzhledem k probíhající kampani zajistit u všech vinařství, avšak povedlo se u dvanácti objektů ze čtrnácti. Majitelé nás seznámili se stavbou i technologií, s důvody spolupráce s architekty (přepis gravitační technologie do podoby stavby, vnitřní řešení architektury pro řízené kvašení atd.) a designéry (propagace a komunikace, viněty atd.), se svou pozicí (rodinná tradice/velká firma) či strategií. Klára Pučerová Excursion to View Contemporary Architecture in Central Europe The trip was, above all, focused on mapping the architecture of wineries in Central Europe. During these visits, we spoke to a number of highly involved people - owners or administrators. The results of our visits, including knowledge of the wine-making process and the interviews and photos taken by professional photographers, were also used for a special exhibition on the architecture of modern wineries in Central Europe. Just as interesting as the wineries were the stops at and visits to view the contemporary architecture in the places and regions we passed through. Our itinerary was prepared well in advance by the architecture citizens group. The selection followed several criteria, of which the quality of architecture and urbanism were the most important. We also took into consideration the reputation of individual wineries as well as the winery character (small family winery – mass production, family tradition – newly founded wineries, landscape specifics, etc.). We visited a total of 14 wineries in 4 countries – the Czech Republic (Moravia, wineries: Sonberk, Gotberg); Austria (Frankenau, Steiemark, wineries: Schützenhof, Pfneisl, Lackner-Tinnacher, Erwin Sabathi, Schilhan, Arachon T-FX-T); Slovenia (wineries: Zlati Grič, Marof) and Hungary (wineries: Konyari, Laposa, Ilona Szent, Weininger). The visits to the wineries were of a similar nature. Because of ongoing campaigns, not every owner or administrator had time for a guided tour. Nevertheless, on 12 out of 14 occasions, we had the opportunity of a tour. We visited one of the two remaining wineries with the Construction Manager (the winery was currently under construction – one building is already complete and operational, the other is yet to be finished). The visits were particularly important because the owners explained some of the technologies of winemaking, as well as their reasoning behind collaboration with quality architects (how the use of gravity technology formed the design, interior design for controlled wine fermentation, etc.), designers (promotion and public relations, wine labels, etc.), owner status (family tradition/large company) and specific strategy. 270 271 Klára Pučerová Víno a architektura Moderní vinařství se z logiky věci nacházejí na venkově, často v relativně odlehlých oblastech, mimo tradiční architektonická centra. Jako taková bývají široko daleko jedinými kvalitními soudobými stavbami a za to si zaslouží jak úctu, tak pozornost. Někdy je těžké se k nim dostat, častokrát nepomůže navigace ani mapa, jedete po prašné cestě a jen tušíte, kde by TO mohlo být. Najednou se před vámi otevře pohled, jaký jste znali z fotografií, avšak skutečnost je zpravidla mnohem silnější. Na fotografiích nikdy nevnímáte celistvě krajinné souvislosti, do nichž je stavba zasazena. Zadržíte dech. Jste fascinováni. Jste překvapeni. Najednou v dálce vidíte stavbu, která je oslavou vinařství, architektury, ale také kultury i euroatlantické civilizace jako takové. Přitom motivace k podobným vinařským „chrámům“ je pragmatická. Kdo chce produkovat kvalitní víno, pochopil, že by měl svoje ambice spojit s nadprůměrnou architekturou, protože díky ní může oslovit širší pole možných zákazníků, a získá tím oproti konkurenci výhodu. Dobré víno je sice neměnný základ, ale jsou-li produkty několika vinařství zhruba srovnatelné, špičková architektura znamená získání náskoku. Investice do architektonického návrhu od renomovaného autora se vyplatí nejenom proto, že dokáže uspořádat potřebné provozy tak, aby byly bezezbytku funkční, provázané a šetřily pracovní síly (ostatně, to umí i lecjaký dobrý technolog), ale protože jeho dílo ještě zvýrazní identitu místa, kde se víno rodí. Platí přímá úměra, že čím vyšší má vinařství cíle, tím věhlasnějšího architekta si k jejich dosažení zaplatí. Je to prozíravé, protože už se nemusí dále vynakládat peníze na reklamu a marketing: střední třída se zajímá o víno stejnou měrou jako o architekturu (když si nechávají navrhnout rodinný dům či vilu, neopomenou do stavebního programu zahrnout také vinný sklípek, Wine and Architecture Modern wineries are is logically situated in the countryside, often in remote places, outside the traditional architectural centres. They often comprise the only contemporary quality architecture in those areas and therefore are deserving of respect and attention. Sometimes it is hard to find these sites, navigation and maps are useless, you follow a dusty road and only guess where IT is. Suddenly a view appears which you have only known from photos. The reality is much more vivid. You never perceive from photos the context of the landscape in which the building is situated. You hold your breath. You are fascinated. You are surprised. Then you see a building which is a celebration of winemaking, architecture, as well as of culture and Euro-Atlantic civilisation as such. Those who want to produce good wine understand that they need to associate themselves with extraordinary architecture and thus address more potential customers and obtain a competitive advantage over others. Quality wine is a constant substance, but if the products of several wineries are comparable, then quality architecture means an advantage. Investment in a renowned architect´s design is worthwhile, because the winery do něhož budou ukládat akvizice ze svých poznávacích výprav) a toto propojení dvou „kulturních cílů“ jenom zvýší její poptávku. Když se producent vína spojí s významným tvůrcem, má stoprocentní jistotu, že se o budově, kterou mu navrhne, bude psát po celém světě. Pakliže jsou nějaké typy architektury vyhledávané jako módní, jsou to vinařství, která z hlediska zájmu srovnávají krok s galeriemi. Petr Volf can be organised to be absolutely functional, interconnected and saving manpower, as well as the architect’s work highlighting the identity of the birthplace of the wine. The higher the winery’s ambitions, the more renowned the architect whom they choose. This is far-sighted because they do not need to pay for advertising and sales promotion: the middle class is interested both in wine and architecture (in the design of their family homes, they do not forget to include a wine cellar, where they store acquisitions from their trips). This interconnection of two “cultural targets” increases the demand. When a wine producer gets together with a famous architect, they can be sure that the new building will become world renowned. Wineries are considered as fashionable architecture and are frequented as often as galleries. Petr Volf 272 273 Excursion to Lecture and Exhibition by Miroslav Šik in České Budějovice Exkurze na přednášku a výstavu Miroslava Šika v Českých Budějovicích We can follow Swiss architecture in the Czech Republic too – thanks to frequent lectures by Swiss architects. The exhibition by Miroslav Šik, an architect and professor at the prestigious ETH in Zürich, which was held in the House of Art in České Budějovice, attracted students from all over the country. The exhibition introduced by Šik´s lecture was a brief reminder of the work this Swiss architect of Czech origin designed for the Swiss pavilion at the 2012 Venice Biennale. The fact that such an architecturally developed country as Switzerland was represented at this very famous international exhibition by Miroslav Šik is evidence of the respect for and appreciation of his ideas. Alongside Swiss architectural celebrities (e.g. Peter Zumthor and Jacques Herzog with Pierre de Meuron), the name of Miroslav Šik might seem less brilliant and attractive. The high attendance by students of architecture at the lecture, however, confirms the interest in his ideas and buildings. In his lecture, the architect gave a critical overview of his celebrated creations. He does not create attractive detached buildings with universal functions anywhere in the world for show or for housing magazines. He always considers the specific site and the surrounding buildings. ‘Ensemble’, his key term, means that the architect notices and adopts a reference in a certain place which is not visible to the inexperienced person. He does not imitate. A high standard of living is very important to him, but the whole shape co-creates and incorporates the surroundings, without disturbing it, through the building elements and motifs adopted. Šik always bears in mind the broader complexity. His objective is the integrity of the urban environment. Such thinking is in opposition to the dominant international architectural culture, which creates and celebrates universally expressive solitary structures, in Europe, China, Arabia and the USA. This does not necessarily mean bad architecture. Miroslav Šik remains in a familiar environment. His approach depends on the high standards of common building industries, which are typical of sophisticated countries such as Switzerland, the Netherlands and Scandinavia. Would this also be possible in our country, where the common building industry standards are distinctly lower? I regard the underestimation of the historical stratification of towns as problematic. Historical iconic buildings (to use a contemporary term by Charles Jencks), which in their time radically changed the appearance of a town, are now its inherent part and define it. We do not need to mention genius loci, but the current existing identity given to a town in radical leaps. It seems impossible to submit to the effort and urge to further shape this environment by interventions equal to historical solitary structures. And would it not eventually violate the existing identity of the place? Would it not destroy the longed-for continuity? The visions of Miroslav Šik were on view in the Exhibition, where the buildings in collage do not surpass each other, but create a modest integrity. At the same time, we must ask whether this approach would not prevent the creation of such architectural gems as Muller´s Villa by Adolf Loos. Filip Šenk 274 Švýcarskou architekturu lze sledovat i doma – díky častým přednáškám švýcarských architektů u nás. Výstava architekta a profesora prestižní ETH v Curychu Miroslava Šika v Domě umění v Českých Budějovicích přilákala skupiny studentů z celé republiky. Výstava uvedená přednáškou Miroslava Šika byla stručnou připomínkou toho, co tento švýcarský architekt s českými kořeny připravil pro švýcarský pavilon na benátském bienále v roce 2012. Samotný fakt, že tak architektonicky vyspělou zemi, jakou je Švýcarsko, reprezentoval na nejsledovanější mezinárodní přehlídce Miroslav Šik, svědčí o respektu a uznání jeho myšlenek. Vedle světových architektonických celebrit z této země (například Peter Zumthor a Jacques Herzog s Pierrem de Meuronem) by se jméno Miroslava Šika mohlo zdát méně zářivé a lákavé. Ovšem právě hojná účast studentů architektury z celé republiky na přednášce, kterou architekt měl před zahájením výstavy, potvrzuje zájem o jeho myšlenky a stavby. Během přednášky se architekt vůči zmíněným hvězdám vymezoval. Miroslav Šik netvoří pro oko ani pro časopisy o bydlení, které upřednostňují lákavé solitéry univerzálně použitelné kdekoli na světě. Vztahuje se vždy ke konkrétnímu místu a kontextu okolních budov. Ansámbl, termín, který je pro něj klíčový, znamená, že architekt vnímá a přebírá odkazy dané konkrétním místem, které není formováno rukou geniálního architekta. Nekopíruje, zakládá si na vysoké kvalitě bydlení, ale celková forma spoluvytváří, nenarušuje, začleňuje se do prostředí skrze přejaté stavební prvky a motivy. Miroslav Šik při svém uvažování má v patrnosti neustále vyšší celek, jeho snahou je celistvost urbánního prostředí. Takové uvažování je negací převládající celosvětové architektonické kultury, která vytváří a oslavuje výrazné solitéry, kteří navrhují stejně v Evropě, Číně, Arábii i USA. Nutně to však neznamená špatnou architekturu. Miroslav Šik zůstává v prostředí sobě známém. Jeho přístup je podmíněn vysokým standardem běžného stavebnictví, který odpovídá architektonicky kultivovaným zemím, jako je Švýcarsko a Nizozemí či skandinávské státy. Je něco takového možné i v našem prostředí, kde stavební průměr je výrazně pokleslejší? Problematické se mi jeví podcenění už nabyté historické vrstevnatosti měst. Historické ikonické stavby, abych si půjčil současný termín Charlese Jenckse, které svou přítomností ve své době radikálně změnily podobu města, jsou dnes jeho neodmyslitelnou součástí a definují, čím je. Není nutné hovořit o geniu loci, ale střídmě o už nabyté identitě získané radikálními skoky. Zdá se nemožné, že by najednou měla ustoupit snaha a touha dále formovat takové prostředí zásahy rovnocennými historickým solitérním architekturám. A nakonec neporušila by se právě tím již existující identita místa? Nezrušila tolik toužená kontinuita? Jak by místa vize Miroslava Šika mohla vypadat, ukazovala právě podoba výstavy, kde na kolážích domy přes sebe nekřičí a tvoří zdrženlivou celistvost. Zároveň je myslím nutné se ptát, zda by takový přístup nezamezil vzniku architektonických perel jako třeba Müllerovy vily od Adolfa Loose. Filip Šenk 275 Letní školy architektury V rámci projektu Architektura mimo centra se uskutečnily vždy počátkem září dvě čtrnáctidenní Letní školy architektury, jichž se pokaždé zúčastnilo 30 studentů vysokých škol, které vedli přizvaní lektoři z praxe. V roce 2012 proběhla v Rožnově pod Radhoštěm za účasti studentů FUA TUL a byla věnována tematice navrhování na území chráněné krajinné oblasti Beskydy. Studenti byli rozděleni do 6 skupin a zpracovávali dvě témata, která připravil Kamil Mrva. Prvním úkolem bylo navrhnout zástavbu na okraji Trojanovic, na velké louce, na území určeném pro další rozvoj obce, které navazuje na její střed se školou a další vybaveností. Studenti měli za úkol navrhnout jednak urbanistické principy budoucí zástavby, jednak konkrétní podobu domů. Jak se zachovat v nezastavěné krajině, přírodním prostředí, jak navrhnout vesnickou zástavbu, aby to nebyl jen developerský projekt, jak reagovat na regulativy CHKO, najít míru zastavěnosti, to všechno byly otázky, na které bylo třeba najít odpověď. Druhým úkolem byla konverze areálu Dolu Frenštát, který je sice v současnosti zakonzervovaný, ale vzhledem k mohutným zásobám uhlí v oblasti Beskyd hrozí jeho otevření. Následek by byl pro převážně přírodní a rekreační charakter oblasti katastrofální. Každá skupina pracovala samostatně pod vedením svého lektora, takže vzniklo na každý úkol 6 variantních návrhů. Podstatnou součástí letní školy byl cyklus doprovodných přednášek zaměřených k tématu navrhování v chráněných krajinných oblastech. Přednášející byli architekti mající praktické zkušenosti s touto problematikou, ale také vedoucí správy CHKO Beskydy, zástupce OKD a starosta Trojanovic. V rámci letní školy se uskutečnily i exkurze do Beskyd a Ostravy. Na závěr byla uspořádána výstava, kde každá skupina na 4 panelech a modelu představila své návrhy a návštěvníkům vysvětlovala podstatu a důvody daného řešení. Summer Schools of Architecture Tématem letní školy 2013 bylo Santiniho baroko a hledání soudobého urbanismu místa – Vize pro Plasy. Studenti ze škol architektury v Liberci, Brně a Ostravě se zabývali městečkem Plasy. Samotné město v sobě koncentruje množství protikladů, rozkládá se na svazích kolem údolní nivy řeky Střely, které vévodí komplex barokního kláštera cisterciáků z 18. století, který byl postaven podle návrhu J. B. Santiniho. Město hledá svou identitu, postrádá náměstí – přirozený střed, kde se odehrává společenský život, hledá vztah ke klášteru, protíná ho od jihu k severu hlavní silniční tah, který se téměř dotýká kláštera a tvoří těžko překročitelnou bariéru mezi částmi města. Práce probíhala ve dvou fázích. První byla věnována analýzám města z různých úhlů pohledu, jako je vztah veřejných a soukromých prostorů ve městě, doprava a cesty, vztah ke krajině a řece, rozbor pracovních příležitostí, vztah kláštera a města a prostorové korekce. Analýzy sloužily nejen k seznámení se s městem a jeho pochopení, ale zejména k vytipování a popsání problémů, které je třeba řešit. Jestliže v první analytické části probíhala práce ve skupinách, v druhé fázi pracovali všichni společně, všechno úsilí směřovalo k vytvoření celkového výstupu, ideového plánu možných zásahů do organismu města. A kromě celkové vize byly zpracovány drobné zásahy do vybraných částí města, citlivé nápravy veřejných zón, které kultivovaly jednoduchými prostředky prostředí města, jako bylo propojování cest existujících i nově navržených, úpravy různých zákoutí, okolí řeky, prostoru konventu apod. Součástí letní školy byly opět také přednášky, tentokrát zaměřené na problémy spojené s památkovou ochranou, ale také s urbanismem a plánováním měst. Letní školy architektury byly pojaty jako „tvůrčí dílny“, kdy se po celou dobu studenti a jejich lektoři soustředili na intenzivní práci. Jedním z největších přínosů letních škol bylo, že studenti zažili týmovou práci, střetávání názorů, hledání konsenzu, dlouho do noci trvající diskuze, nacházení kompromisu, společného řešení. Jan Hendrych Two fortnight-long Summer Schools of Architecture, part of natural centre of social life. It is also seeking a relationship at the beginning of September 2012 and 2013. Each was to the monastery. The town is also crossed South-North attended by 30 university students who were lectured by by a busy main road which almost touches the monastery, professional architects. creating a barely crossable barrier between different parts The 2012 Summer School was held in Rožnov pod of the town. Radhoštěm for students of FUA TUL. Its theme was The work itself was divided into two phases. The first was designing in the Beskydy protected landscape area (CHKO devoted to analysing the town from various perspectives, Beskydy). The students were divided into six groups and such as the relationship between public and private spaces, worked on two tasks provided by Kamil Mrva. The first task traffic and roads, the relationship to the landscape and the was to design a built-up area on the periphery of Trojanovice, river, job opportunities, the relationship between monastery in a large meadow – a site intended for the further and town, and the spatial adjustments. development of the town with a school and other facilities, These analyses were useful for getting to know and connected to the town centre. understand the town, as well as for selecting and describing Students were supposed to design the urban principles of the problems which needed to be solved. Whereas the the future area, as well as the specific shapes of the houses. first phase was carried out in groups, the second one was How to act in an empty landscape – in a natural setting, done together. All efforts were concentrated on creating how to design village housing without it being merely a an overall output – ideas of possible interventions in developer´s project, how to respond to CHKO directives, how the town organism. Apart from an overall vision, small to find the limits of a built-up space – all these questions interventions in selected parts of the town were also needed answers. worked out - sensitive alterations to public zones, which The second task was the conversion of the Frenštát coal cultivated the town environment by simple means such mine, which is now preserved but, due to extensive coal as pathway interconnections – already existing as well as reserves in the Beskydy area, is in danger of being reopened. newly designed, adjustments of various corners of the river The consequences for the primarily natural and recreational surroundings and the area around the monastery, etc. Again, area would be disastrous. Each group worked individually there was a series of lectures, this time focused on the under the tutelage of its lecturer, thus there were six issues of historical preservation and on urbanism and town different designs for each task. planning. A significant part of the Summer School was a lecture series Both schools were conceived as ‘workshops’ and students with the topic of designing in protected landscapes. The were intensely concentrated on the work with their lecturers. speakers were architects with practical experience of this One of the greatest benefits to the students was working issue, the Director of the CHKO Beskydy administration, a in teams, the clash of opinions, searching for a consensus, representative of OKD and the Mayor of Trojanovice. There discussions deep into the night, searching for a compromise were also excursions to Beskydy and Ostrava. Finally, there and common solution. was an exhibition in which each group presented their projects on four boards and explained to visitors the nature and reasons for their solutions. The topic of the 2013 Summer School was “Santini´s Baroque and searching for a contemporary urbanism” – a vision for Plasy. The town of Plasy was this year´s concern for architecture students from Liberec, Brno and Ostrava. The town itself is full of contradictions. It is situated on the hillsides along the valley meadow of the Střela River. This area is dominated by a Baroque Cistercian monastery from the 18th century, which was designed by J. B. Santini. The 276 town is searching for its identity. It has no square – the the “Architecture Outside the Centres” project, took place 277 Jan Hendrych Rožnov pod Radhoštěm Studenti zpracovávali dvě zadání. První zadání obsahuje návrh urbanistického řešení zástavby dnes volné parcely v části obce zvané Lomná. V současné době je zde louka, v územním plánu obce určená k budoucí výstavbě rodinných domů. Zadáním také bylo navrhnout podobu domů, a to v měřítku architektonické studie. Druhé zadání definovalo vizi studentů na téma konverze Dolu OKD ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jak navrhovat a projektovat v CHKO? Jak následně realizovat stavby v CHKO? Jak užívat stavby v CHKO? V posledních několika letech je toto téma mezi architekty a projektanty v dané oblasti velice diskutované. V současné době platí, že jestliže architekt projektuje v CHKO Beskydy, musí být jeho projekt odsouhlasen Agenturou ochrany přírody a krajiny v Rožnově pod Radhoštěm, tzv. CHKOB. Na území CHKO je dlouhodobě patrná stagnace soudobé architektury, neboť kvalitní architektura na jen trochu vyšší úrovni nemá v dané oblasti možnost vznikat jinak než v konfliktu s „politikou“ CHKO Beskydy. Cílem studentských prací bylo také definovat soudobý názor na rodinný dům v Beskydech. Urbanistické řešení v podobě shluků domů, které některé práce ukazují, je velice příznivým řešením a navazuje tak na historickou stopu zástavby v regionu. Přírodní materiály, jednoduchá řešení, drobná architektura, zapojení přírody v podobě stromů, mezí či remízků atd. jsou důležitým prvkem v navrhování dané lokality. Téma dolů je velice diskutované nejen mezi místními, ale celoplošně přesahuje daný region. Studentské práce obsahují zajímavá řešení: na jedné straně navrhují zakonzervovat objekty a vystavit je pro veřejnost, na straně druhé navrhují např. vizi podzemního života propojeného s velkými městy moravskoslezského regionu. Většina se ale přiklání k uzavření těžby a podpory krajiny a života lidí na zemi. V rožnovském hotelu Relax, kde práce probíhaly, se uskutečnily přednášky architektů a dalších odborníků k danému tématu. K letní škole byla samozřejmě přizvána správa Chráněné krajinné oblasti Beskydy, uskutečnila se také přednáška vedoucího CHKO Františka Jaskuly. Při prezentaci hotových prací (panelů) proběhla diskuze zadavatelů, CHKO a dalších přizvaných hostů. Kamil Mrva Letní škola architektury Rožnov 2012 Rožnov pod Radhoštěm 2. 9.– 15. 9. 2012 Přednášející: Tomáš Bindr Tomáš Bujna Zdeněk Fránek Jan Hendrych Michaela Chvojková Karel Janča František Jaskula Radek Jiránek Jiří Klokočka Lenka Křemenová Ladislav Kuba David Maštálka Jiří Novotný Tomáš Pilař Jiří Plos Martin Rajniš Vladislav Sobol Jiří Suchomel Filip Šenk Zdeněk Trefil Radim Václavík Letní škola byla věnována tematice navrhování na území chráněné krajinné oblasti. Třicet studentů Fakulty umění a architektury Technické univerzity Liberec se zabývalo dvojicí praktických úkolů, které byly zvoleny ve spolupráci s architektem Kamilem Mrvou, jedním z hlavních organizátorů této akce. Letní škola architektury Beskydské vize Odborní garanti: Kamil Mrva Petr Volf Rožnov 2012 Rožnov 2012 Architektura mimo tradiční centra Beskydské vize Letní škola architektury Letní škola architektury Rožnov 2012 se uskutečnila v rámci projektu Architektura mimo tradiční centra. www.ex-centric.eu 9 788090 Tato publikace vznikla v rámci projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra, číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021. L Rožnov Závodní dráha vedle areálu Dolu OK ve Frenštátě pod Radhoštěm, Students worked on two tasks. The first dealt with the urban planning design of a built-up area, jehož konverzí se studenti zabývali an empty site now, in a part of Lomná village. At present, there is a green field intended for family houses. The assignment also included designing the houses on the scale of an architectural study. The second task defined the students’ view of the conversion of the OKD coal mine in Frenštát pod Radhoštěm. Some questions asked: How to design and project in a protected landscape area (CHKO). How to build in CHKO. How to use the buildings afterwards. Recently, this issue has been much discussed among architects and designers. If an architect designs in CHKO Beskydy, his project has to be approved of by the Nature Conservation Agency in Rožnov pod Radhoštěm (CHKOB). In the area of CHKO, there is a permanent stagnation of contemporary building because it is not possible to create quality architecture there without contradicting CHKO Beskydy ‘policy’. The aim of the students’ works was to define a contemporary view of a family house in Beskydy. Some urban plans presented a form of cluster homes, which is very positive, and a continuation of the historical building in the region. Natural materials, simple solutions, small-scale Beskydské vize architecture, integration of trees, walks, parks, etc. –all these are part of designing in the region. The coal mines issue is being debated not only among the local people but also beyond the region’s borders. Students’ works contained interesting solutions. On one hand, they suggested preserving the objects and showing them to the public. On the other hand, they proposed e.g. Š A underground living interconnected with big towns in the Moravia-Silesian region. Most students tended towards halting the mining and supporting the landscape and environment. The projects as well as lectures by architects and other professionals took place in the Relax 448476 1 278 Hotel in Rožnov. The administration of CHKO Beskydy was also invited to the Summer School. There was a lecture by the Director of the CHKO administration, Mr František Jaskula. During the presentation of students’ works (on boards), there was a discussion among the submitters, the CHKO and other guests.Kamil Mrva 279 Michael Fričová Kateřina Fryzelková Lenka Pechanová Aleš Vojkůvka David Wojaczek Projekt B Project B: Trojanovice Koncept našeho projektu vycházel z úvahy o tom, jak bude vypadat typický obyvatel nového rodinného domku v Trojanovicích, jaké budou jeho potřeby, sny a cíle a jakým způsobem se může chovat k místní krajině a tradici. Potenciálního klienta jsme si tedy definovali jako člověka přicházejícího převážně z města, který se zde snaží najít klid, blízkost přírody a velkou zahradu jako prostor pro seberealizaci. Realita však bývá často jiná, zahrada obehnaná vysokým plotem zůstává zanedbaná, je nevhodně upravovaná, rodinné domy se pak stávají hrady nebo skladišti a těsnou blízkostí oplocených pozemků dochází k nepropustnosti krajiny, jejíž kontinuita je obzvláště pro toto místo velmi důležitá. Náš princip rodinných domů vychází z rozdělení zahrady na část navazující na dům (zahrada aktivně využívaná, oplocená a primárně soukromá) a část záhumenní (užitková, neoplocená, pronajímatelná), tedy jakousi louku, která zachová propustnost krajiny a může být prostorem například pro chov ovcí. Tento princip je podpořen také tím, že domy vytváří shluky, a tak koncentrují oplocenou plochu do několika míst. Nově navržené domy, cesty, veřejné prostory a pěšiny jsou dotvářeny drobnými krajinnými prvky jako sady, alejemi, solitérními stromy nebo obyčejnou kládou u cesty, kde si můžu sednout a prohodit pár slov se sousedem. Tento princip je citlivý k místní krajině, jejím zvykům a může být výhodný a lákavý pro jeho nové obyvatele. The concept of our project arose from the image of typical residents of a new family house in Trojanovice. What are their needs, dreams and ambitions and how do they treat the local landscape and traditions? We defined the potential client as a town-dweller, who wants to find a quiet place with a big garden as a place of self-fulfilment. However, reality often proves to be different: a garden behind a high fence is either neglected or wrongly treated. The family house can then become either a fortress or a storeroom which the landscape, the continuity of which is essential here, is not able to penetrate, due to the proximity of the walls. Our family home project divides the garden into a section following on from the house (a garden actively used, fenced in and private) and a plot section (utility, unfenced, rentable) – a green field which enables the landscape to penetrate and which can be used for example, for keeping sheep. This idea is also supported by the fact that the houses form clusters and thus concentrate the fenced areas into only a few places. Newly designed houses, roads, public spaces and paths are complemented by small landscape elements such as orchards, alleys, solitary trees or simple logs beside the road, on which to sit and have a chat with a neighbour. This project is sensitive to the local landscape and its customs. It could prove convenient and attractive to new residents. 280 281 Zuzana Ferencová Daniela Kupková Vojtěch Malina Klára Mitlenerová Michaela Říhová Projekt A Kdo jinému jámu kopá... Území, které by těžba postihla, tzv. dobývací prostor, je mnohem větší než řešená parcela, kde se nachází pouze vstup do těžebního prostoru. Abychom do budoucna zabránili neuvážené těžbě uhlí, vytváříme polygonální síť na celém území dobývacího prostoru. Síť spojuje plochy symbolické velikosti 1 m2, jež by byly zakresleny do katastrální mapy. Veliký počet spoluvlastníků této sítě zaručuje nedotknutelnost celé těžební oblasti. Pro potenciální těžařskou společnost je totiž velice obtížné získat souhlas pro těžbu od všech zúčastněných, nebo dokonce tyto plochy vykoupit. Na principu věcného břemene zůstávají „pozemky“ v užívání dosavadním majitelům. Vložili jsme do obyvatel Beskyd absolutní důvěru: „Jeden metr čtvereční, který chrání krásu Beskyd.“ Jediným viditelným zásahem v krajině je dřevěný kvádr znázorňující metr čtvereční, od kterého se celá sít rozvíjí. Na povrchu kvádru je vypálen tvar sítě s odkazem na význam metru. Project A: The area that would be affected by mining is much larger than the site in question, which is only the entrance to the mining area. To prevent future mining, we create a distributed network all over the mining area. The network connects plots of a symbolic size of 1 square metre, which could be put on a cadastral map. A large number of network co-owners guarantees the untouchability of the whole mining area. It is very difficult for a potential mining company to obtain approval for mining from all the parties concerned, or even to buy this area. By the right of user, these ‘plots’ remain with the present owners. We gave the Beskydy inhabitants our absolute trust. “One square metre that protects the beauty of Beskydy.” The only visible intervention in the landscape is a wooden block illustrating one square metre, from which the whole network radiates. On the surface of the block, a network shape with a reference to the meaning of the ‘metre’ is burnt. 282 283 Projekt B Život mezi řádky v sadu Krajina: Typická architektura Beskyd a jedinečná osídlená krajina jsou naším zdrojem inspirace. Tradiční roztroušené valašské osídlení a hustota vesnické zástavby se propisuje do našich myšlenek o podstatě místa. Místo: Louky, lesy, vzduch, řemesla, klid, volnost, blízkost města, stromy a cesty vytvářejí prostředí, ve kterém se pohybujeme. Hledali BYDLENÍ SADU jsme hraniceVbez hranic, bariéry, které by nebyly překážkami, a řád bez pravidel. Sad: Stromořadí utváří prostředí s přirozenými hranicemi a zároveň s neomezeným pohybem mezi stromy. Sad se stává jasnou hranicí mezi veřejným a soukromým prostorem. Princip hustoty sadu umožňuje vytváření soukromých palouků a jejich pomyslné hranice. Prostorem mezi řádky jsou vedeny cesty k jednotlivým stavením na paloucích. Hustota stromů se postupně rozvolňuje směrem od cesty k lesu a sad se proměňuje v louku navazující na les. CELÝ PALOUK OBYTNÝM PROSTOREM MAXIMÁLNÍ PROPOJENÍ SE SADEM UMÍSTĚNÍ DOMU NA PARCELE 4 6 1 5 3 2 8 DŮM SE OTEVÍRÁ NA JIH A NABÍZÍ POHLED DO SADU I DO HOR 7 1 GARÁŽ 2 VENKKOVNÍ CHODBA 3 ZÁDVEŘÍ 4 JÍDELNA A KUCHYNĚ OBÝVACÍ PROSTOR 5 WC 6 LOŽNICE S KOUPELNOU 7 CHODBA 8 DĚTSKÝ POKOJ S KOUPELNOU Daneiela Kupková Project B: Life between the Orchard Rows Landscape: The typical Beskydy architecture and unique landscape are our source of inspiration. Traditionally scattered settlements UPŘEDNOSTNĚNÍ HLAVNÍ STĚNY (VÝHLED, SVĚTOVÉ STRANY) in Valachia and the density of village buildings come into our thoughts on the nature of the place. Place: meadows, woods, air, crafts, peace, freedom, urban vicinity, trees and paths create the environment in which we move about. We are seeking limits without limits, barriers without Klára Mitlenerová natural borders and, at the same time, with unrestricted movement among the trees. The 1 OTEVŘÍT SE DO SADU HLEDĚT NA HORY ŽÍT ZA ZDÍ ŽÍT V SADU TAK JAKO SAD SE ROZPADAT A JAKO STROMY HUSTOTU SNIŽOVAT orchard becomes a clear boundary between the 2 private and public spaces. The density of the 3 orchard enables the creation of private glades ENÍ VYMEZIT SE SILNICI KRÝT SI ZÁDA obstacles and a system without rules. Orchard: The alley creates an environment with ENÍ KAMENNÁ ZEĎ OTEVŘ VBA ROZTŘÍŠTĚNÍ ŠINDELKA UZAVŘ s. Zuzana Ferencová Daniela Kupková Vojtěch Malina Klára Mitlenerová Michaela Říhová and their hypothetical boundaries. Between the rows there are roads to the individual houses in 4 the glades. The density of the trees decreases gradually towards the woods and the orchard 5 PŮDORYS 1:250 1 TECHNICKÉ ZÁZEMÍ + GARÁŽ 2 ZÁPRAŽÍ ZA ZÁVĚSEM 3 KOUPELNA + WC 4 OBÝVACÍ PROSTOR + KUCHYŇ 5 POKOJ 6 changes into a meadow near the woods. MATERIÁLY - ZMĚKČENÍ (OD ZDI AŽ K ZÁVĚSU) 284 285 Mirka Baklíková Šimon Dušek Klára Jančová Lucie Lorencová Vojtěch Šaroun Projekt A Do hloubi Při řešení projektu jsme se rozhodli nejprve vymezit vůči potenciální těžbě v Dolu Frenštát. Samotnou těžbu uhlí nepovažujeme za nic špatného – lidé využívali darů přírody odjakživa. V případě, že bude uhlí skutečně potřebné, a tedy bude i v zájmu obyvatel regionu, dá se o těžbě uvažovat. V současnosti je však čistě v zájmu soukromé firmy, a proto se k těžbě stavíme odmítavě. Dvě hloubicí věže ležící v areálu vnímáme jako symbol. Pro mnohé jsou věže symbolem zvůle bývalého režimu. Zbořením celého areálu na povrchu a následným zásahem problematiku zbavujeme těchto konotací a vytváříme prostor pro přemýšlení o samotné těžbě. Návrh spočívá v zakrytí šachet pochozími skleněnými tabulemi. Strach člověka z pádu připomíná to, co se ještě nestalo, ale stát se může. Jeden okamžik může spustit vlnu nezvratitelných důsledků, které by byly fatální pro celý region. Ať již v podobě změn demografických, ekonomických, či fyzické degradace skutečnými propady krajiny. Project A: Into the Deep Firstly, we decided to define our opinion on the prospect of mining in the Frenštát Mines. We do not consider mining to be bad – people have always used natural resources. If the coal is really needed, we can consider mining. At present, however, it is only the interest of a private company and therefore we reject it. We see the two sinking towers in the area as symbols. To many people, they are symbols of the despotism of the former regime. By demolishing them and then intervening in the site, we deprive it of these connotations and create a place for thoughts about mining itself. The design proposes covering the pits with walk-on glass panels. The fear of falling through evokes what has not yet happened, but what could. One instant can set off a wave of irreversible consequences which would be fatal for the whole region. Whether demographic, economic or physical changes, or physical degradation – actual hollows in the landscape. 286 287 Plasy 2013 Plasy, dvouapůl tisícové město na řece Střele, jsou proslulé svým cisterciáckým klášterem, jehož konvent byl postaven v osmnáctém století podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Plasy mají sice bohatou minulost, k níž stejně jako klášter patří také klasicistní rodinná hrobka Metternichů, ale hledají svou současnou podobu, postrádají to, co by se dalo nazvat identitou. Postrádají městský charakter, jsou na jakémsi rozhraní. Chybí jim náměstí, místo, kde by se lidé mohli přirozeně setkávat. Podélně je protíná – od jihu k severu – hlavní silniční tah na Most, kterým denně projede okolo deseti tisícovek aut, z toho značný počet nákladních vozů. Silnice vytváří ve své podstatě těžce překročitelnou bariéru, oddělující klášter od protější – rezidenční části Plasů. Problematickým krokem bylo nedávné provedení velikého kruhového objezdu a předimenzovaných, jen málokdy využitelných parkovacích ploch, ležících na pravém břehu řeky Střely, přímo proti konventu. Tyto nešťastné zásahy jsou na první pohled patrné, člověk nemusí být urbanista nebo expert na dopravu, aby poznal, že zde něco není v pořádku. Vzhledem k úctyhodným kořenům, ale také kupříkladu vzhledem k tomu, že jsou zde dvě střední školy (zemědělská průmyslovka a gymnázium) a v areálu kláštera se dokončuje pobočka Národního technického muzea, mají Plasy značný potenciál pro svůj rozvoj. Architektura je jedna z možností, jak jej – ve spolupráci se samosprávou – docílit. Petr Volf Plasy 2013 Plasy is a town with a population of just 2,500. It is situated on the Střela River, and is known for its Cistercian monastery built in the 18th century to the design of Jan Blažej Santini. The town of Plasy has a rich history with the monastery, as well as the classicist Metternich family tomb, but it seeks a contemporary appearance. One could say it lacks identity. It lacks town character, the place is on a sort of borderline. Plasy lacks a square, a place where people can meet naturally. From North to South the town is divided by a main road to the city of Most, used daily by almost 10,000 cars including a number of large transport vehicles. Thus the road serves as a very tight barrier dividing the monastery from the opposite residential part of the town. Another problem is the recent building of a large roundabout and a large, rarely used parking lot on the right river bank just next to the monastery. These unfortunate moves are visible at first glance and one does not have to be a city planner or traffic expert to recognise that something is not right here. Plasy is a small town, perfectly suited to the focus of the project of “Architecture Outside the Centres”, of which the Summer School was a part. Apart from its notable history, there are also two high schools (Agricultural Technical School and Secondary School). Moreover, in the area of the monastery, there is a branch of the National Technical Museum about to be completed. Therefore, Plasy has great potential for development. Architecture is one way of it happening, in collaboration with the local authorities. 288 289 Petr Volf Klára Bužková Lucie Lorencová Lucia Macková Radek Toman Pavel Zahálka Klášter Klášter v Plasích chápeme v historickém kontextu jako významnou součást města, hospodářské centrum, místo kontemplace zahalené tajemstvím. Během staletí se jeho úloha lišila, dnes působí spíše jako cizorodý organismus v centru města, přestože zde stojí po staletí. Naším cílem bylo navrátit mu důstojnost, začlenit jej do městské struktury a přitom těžit z jeho specifické atmosféry. Jako zásadní jsme vnímali určení vstupů, zpřehlednění a ohraničení areálu i konventu, definování různorodých prostor. Abychom navrátili klášteru svébytnost, navrhli jsme několik zásadních změn. Odkloněním silnice I. třídy od kláštera zde vznikl prostor pro obnovení klášterní zahrady, která byla součástí původního konventu. Tímto jsme vymezili prostor samotné klauzury (původně místo určené pouze mnichům). Pro podpoření specifické nálady umísťujeme úzké, nenápadné vstupy do nové zdi kolem zahrady, přístupné obyvatelům Plasů i návštěvníkům. Hospodářský areál jsme rovněž více uzavřeli a vytvořili odtud nový hlavní vstup do konventu. V budovách pivovaru ponecháváme expozici NTM, pohledově ho však oddělujeme linií zdi, která podpoří vymezení prostoru před kostelem Nanebevzetí Panny Marie. V původních staveních za klášterní zdí využíváme místo pro parkoviště, restauraci a ubytovací kapacity. Na severní straně areálu vedle hlavního vstupu obnovujeme objem původní kaple Panny Marie Růžencové, jež je součástí přilehlé zdi. V rámci zpřehlednění vnitřního prostoru kláštera jsme odstranili budovu sodovkárny a stromy zastiňující pohled na budovy. Do hospodářského nádvoří vkládáme nové funkce zvyšující přitažlivost pro místní i turisty. Monastery Historically, we see the monastery in Plasy as an important part of the town, an economic centre, a mysterious place of contemplation. Over the course of centuries, its role has changed. Nowadays it is seen as a parasite in the town centre, although it has been there from time immemorial. Our ambition was to restore its dignity and make it part of the town structure, which would benefit from its presence. The most important thing was to situate the entrances, define and organise the premises, as well as the monastery. To restore the originality of the monastery, we had to make some crucial changes. By diverting the primary road, we created a space for renovating the garden, which used to be part of the original monastery. Thus we defined an area of strict seclusion (originally a place only for the monks). To support the unique mood, we placed narrow, discreet entries into the new wall around the garden, open to Plasy inhabitants and visitors. We also closed the administrative area and created a new main entrance to the monastery. We left the NTM exhibition in the brewery, but separated it visually by a wall, which supports the space in front of the Church of the Assumption of the Virgin Mary. In the original buildings behind the monastery wall, we placed a parking lot, a restaurant and accommodation facility. In the northern part, next to the main entrance, we renovated the original Chapel of Our Lady of the Roses which is part of the adjacent wall. To better organise the inner space, we removed the soft-drink company building and trees overshadowing the buildings. We gave the administrative courtyard new functions to attract locals as well as tourists. 290 291 ká a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově m domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid. Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody. Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku. parkování Potoční nový strom lavička Roman Ehl Barbora Jandová Milada Vorzová "pramen" nástěnka Ba bin potraviny sk á Ba bin sk á samoobsluha pumpa parkování skrytý potok Potoční nový strom lavička parkování "pramen" AXONOMETRIE Potoční insk á lavička potraviny "pramen" nástěnka potraviny samoobsluha odkrytí potoka lípa malolistá nový strom Slámy dřevěná lavička pumpa lavička samoobsluha Bab insk pumpa á nový strom lavička 5 Bohumila Bab á 9 PRAMEN Slámy Bohumila Slámy 5 10 20m 10 Řešený prostor návsi se nachází na křižovatce ulic Babinská a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde 20m se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních. Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spoj na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody. Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově sjednocena. Ústředním prostorem návsi je místo před průčelním domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid. Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku. Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody. Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku. úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově sjednocena. Ústředním prostorem návsi místo před průčelním ulic domem s potravinami - místo, kde se a stíní strom, kde je rozhled a klid.plocha asfaltu Řešený prostor návsi se jenachází na křižovatce Babinská a Potoční východně od odkrývá kláštera.voda Dnešní stav návsimísto, charakterizuje bezbřehá Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které se tu odehrávají. Jakási podkova spojující obchod s cestou vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde na hřbitov je hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních. tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody. NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ Důležité se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů - materiálově i úrovňově - si člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově sjednocena. Ústředním prostorem návsi je místo před průčelním domem s potravinami - místo, kde se odkrývá voda a stíní strom, místo, kde je rozhled a klid. 10 insk 5 Řešený prostor návsi se nachází na křižovatce ulic Babinská a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se zvláštní atmosférou dýchající z okolních starých budov. Místo, kde se střetává mnoho cest - dopravních, pěších i vodních. Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku. Stream The site in question is situated at the intersection of Babinská and Potoční Streets, East of the monastery. The present condition of the square is characterised by a vast area of tar between buildings and parked cars. The site is confusing and messy, albeit with the unique aura of the old buildings. A site where several routes - traffic, AXONOMETRIE 0 ZÁKRES žulová dlažba pískovcová dlažba 2 dřevěná lavička 6m pedestrian and water intersect. AXONOMETRIE ŘEZ 1_200 odkrytí potoka It was important to define the borders of the square. To create the feeling when one suddenly lípa malolistá steps into another space and atmosphere. Through ZÁKRES dlažba odkrytí potoka dřevěná lavička ROMAN EHL,pískovcová BARBORA JANDOVÁ, MILADA VORZOVÁ žulová dlažba lípa malolistá the different surfaces – of materials as well as levels – you are aware of entering the square, you slow down and look around. The square surface is VYMEZENÍ HRANIC _ VSTUPY CESTY Bab skrytý potok nový strom nástěnka CESTY nový strom lavička Bohumila Pramen Řešený prostor návsi se nachází na křižovatce ulic Babinská a Potoční východně od kláštera. Dnešní stav návsi charakterizuje bezbřehá plocha asfaltu vylitá mezi domy a chaoticky parkující auta. Místo je zmatené a nepřehledné, přesto se žulová dlažba pískovcová dlažba zvláštní atmosférou dýchající z okolníchZÁKRES starých budov. Místo, kde se střetává mnoho cest – dopravních, pěších i vodních. Důležitým se stává definování hranic návsi. Pocit, kdy vím, že se náhle nacházím v jiném prostoru a jiné atmosféře. Pomocí odlišení povrchů – materiálově i úrovňově – si 9 PRAMEN člověk uvědomuje, že vstupuje na území návsi, zpomalí a rozhlédne se. Plocha je 9 PRAMEN CESTY VYMEZENÍ HRANIC _ VSTUPY ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD jednolitá, jemně vyvýšená oproti stávající silnici, materiálově sjednocena. Ústředním prostorem návsi je místo před průčelním domem s potravinami – místo, kde se odkrývá voda a stíní strom a kde je rozhled a klid. Kamenná dlažba vymezující prostor návsi je rozdělena do dvou částí podle charakteru cest, které tudy vedou. Jakási podkova spojující obchod s cestou na hřbitov je FOTOGRAFIE MÍSTA hlavní pěší a pobytovou plochou, místy okolo se především jen projíždí. Tyto dvě LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY části jsou od sebe odlišeny vizuálně se lišící skladbou a tvarem kamene. Skrytý potok je odhalen, v rýze v zemi se třpytí pramínek vody. Příjemnému prostoru u dnešní pumpy dáváme stín novým stromem a k posezení umísťujeme novou lavičku. ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD compact, slightly higher than the road. The centre NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ of the square is situated in front of a shop selling VYMEZENÍ HRANIC _ VSTUPY ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ groceries. This is a place with shady trees and a stream, a place with a view and tranquillity. ZÁKRES žulová dlažba pískovcová dlažba dřevěná lavička odkrytí potoka lípa The stone pavement defines the square and is divided into two sections according to the FOTOGRAFIE MÍSTA VIZE PRO PLASY 0 2 ŘEZ 1_200 6m purpose of the routes leading through it. A sort LETNÍ ŠKOLA LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY ARCHITEKTURY 2013 FOTOGRAFIE MÍSTA VIZE PRO PLASY ROMAN EHL, BARBORA JANDOVÁ, MILADA VORZOVÁ 0 2 6m ŘEZ 1_200 LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 LETNÍ ŠKOLA ARCHITEKTURY 2013 _ VIZE PRO PLASY ROMAN EHL, BARBORA JANDOVÁ, MILADA VORZOVÁ of horseshoe connecting the shop and a pathway to the cemetery is the main pedestrian area, the surrounding area is only for motor traffic. These two sections are visually distinguished by different stone patterns and shapes. The hidden stream appears in a gap in the ground. A HRANIC bench_ VSTUPY and a CESTY VYMEZENÍ shady tree are placed near the present pump. 292 293 ORIENTACE HLAVNÍCH FASÁD NAVRHOVANÉ ŘEŠ Ateliéry a workshopy Během poznávacích cest za architekturou mimo centra do zahraničí byly přirozeně navazovány kontakty s místními architekty. Vedle toho, že cestovatelé díky tomu získali hlubší a bezprostřední poznání místní situace, se v několika případech podařilo setkání rozvinout do bližší formy spolupráce. Studios and Workshops During the “Architecture Outside the Centres” excursions abroad we naturally got in touch with local architects. Besides gaining a deeper and direct knowledge of the local situation, in some Atelier John O´Reilly a Zdeňka Němcová Zedníčková cases we managed to develop a close collaboration. PROJEKT CENTRA TRVALE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE SUSTAINABLE LIVING CENTRE Byl jsem vyzván, abych pro studenty připravil zadání projektu v Irsku. Měl jsem v tomto ohledu obavy, že studenti neuvidí místo realizace projektu, což byl základní předpoklad. Ale studenti přijeli – na svoje vlastní náklady – a jejich pobyt byl velmi plodný. A byl to skvělý začátek velmi příjemné zkušenosti. Místem realizace projektu je starý chudobinec na okraji obce Ballyvaughan na západě Irska. Tento komplex by postaven v padesátých letech 19. století, aby sloužil péči o chudé a nemocné, kteří trpěli následky Velkého irského hladomoru v letech 1845–1848. Komplex budov chudobince je obehnán kamennou zdí, za kterou je řada volných ploch a kamenných domů, z nichž mnohé jsou v ruinách a zarostlé vegetací. Zadáním projektu je Centrum trvale udržitelného rozvoje. Toto centrum by mělo fungovat jako základna pro různé nezávislé skupiny prosazující v Irsku udržitelný rozvoj. Program projektu zahrnuje ateliér, zasedací místnosti, víceúčelový prostor, ubytování pro hosty, stravovací zařízení a řadu venkovních prostor pro rekreaci a užitkovou zahradu s příslušnými budovami. Středisko bude sloužit jednotlivcům i skupinám, které se zabývají projekty udržitelného bydlení, místní komunitě a skupinovým návštěvám, včetně školních výprav. Centrum má také sloužit jako model udržitelnosti v praxi. To vyžaduje brát v úvahu udržitelnost jako fundamentální záležitost v přístupu k architektonické práci, v rozvoji myšlenek a v jejich plánované realizaci. Zdmi uzavřený, izolovaný charakter zpracovávané lokality a program projektu reflektují hlavní výzvu v naší společné globální situaci – totiž potřebu budovat udržitelné komunity ve světě, jehož prostor ani zdroje nejsou neomezené. John A. O’Reilly I was invited to set a project in Ireland for students. A concern I had in that regard was that the 294 students would not see the site – which was a basic prerequisite. But they came to Ireland – and at their own expense – on a very fruitful visit. That was a very good beginning for what has been a most enjoyable experience. The site of the project is an old Workhouse complex on the edge of Ballyvaughan village, on the West coast of Ireland. This complex was built in the 1850s, for the care of the poor and sick, suffering from the aftermath of the Great Famine of 1845–1848. The Workhouse complex is bounded by high stone walls and contains a variety of external spaces and stone buildings, many now in ruins and overgrown. The project is for a “Sustainable Living Centre”. This Centre will act as a central hub for various independent groups promoting sustainability within Ireland. The project programme includes a project studio, meeting spaces, a multipurpose space, guest accommodation, dining facilities and a range of external spaces for recreation and food growing with associated buildings. It will serve individuals and groups involved in sustainability projects, the local community and visiting groups, including school groups. The Centre is to act as a model of sustainability in practice. This necessitates a consideration of sustainability as a fundamental concern in architectural approach, in the generating of architectural ideas and in their proposed execution. The walled nature of the site and the project programme reflect a central challenge in our common global situation – the need to build sustainable communities in a world of limits. John A. O´Reilly 295 Michaela Říhová Tower House Burren Kámen Šeď V jejích útrobách se věž zrodila Masivní věž Jako místo k obývání, jako odkaz minulých staletí Jako síla komunity, která tu přebývá, jako objekt, Co pozornost okolí výškou si získává Jako možnost vidět dál než jen za zeď kamennou Protáhnout dané linky a sledovat jejich průniky Tahat je do výšky v největší jednoduchosti Maximálně využít všech opuštěných zdí Propojit je prostorem mezi sklem a kamenem, Kde vše důležité bude se dít Uchovat a umocnit irskou atmosféru Divokou zahradu ještě více semknout a podél zdi dovnitř vstupovat Narazit, zrak otočit, věž spatřit a zahradou nechat se pohltit Tower House Burren Stone Grey colour A tower born of grey stone A massive tower As a place to live, as a heritage from previous centuries, As a power of community that has been living here, As an object that draws attention to its height, As a chance to see farther than past the stone wall. Stretching existing lines and watching them intersecting, Pulling the lines upwards in the simplest way, Maximum usage of the deserted walls, Connecting the walls with space between stone and glass, Where everything that is important will take place. To preserve and enhance the Irish atmosphere, To compact the wild garden and to enter within along the walls, To stop, to turn the eyes, to see the tower, and to get lost in the garden 296 297 Portugalsko Na začátku října 2013 se v přístavním městě Matosinhos uskutečnilo setkaní studentů portské Universidade Lusófona a Technické univerzity v Liberci. Mezinárodní Workshop Under Construction byl součástí lisabonského trienále, jehož spoluorganizátorem byl rovněž jeden z portugalských mentorů Nuno Sampaio. Cílem workshopu bylo po řadě přednášek, debat a úvah představit zastupitelům města Matosinhos společnou vizi, kudy by se mohlo ubírat jejich urbanistické plánování. Malebné centrum Porta, které je vsazeno do kopcovité krajiny, na jedné straně těží ze zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO, což však současně limituje modernizaci a přestavbu města. Potenciálním místem pro další rozvoj Porta je Matosinhos, dodnes fungující rybářský a nákladní přístav, kde se začínají objevovat první nešťastné developerské projekty. Matosinhos je jedním z jedenácti předměstí Porta a zároveň 18. největším portugalským městem s vlastní samosprávou, kde na rozloze přes 60 km2 žije téměř 70 000 obyvatel. Území historicky patřilo mezi britské kolonie a také později sloužilo k zásobování Porta. Z řady konzervárenských továren na zpracování ryb se dodnes zachovaly pouze čtyři. Od osmdesátých let zejí továrny prázdnotou, propadají se stropy a bloky zarůstají zelení. Na druhou stranu Matosinhos oslovuje příznivce čerstvé rybí kuchyně a nesmíme zapomenout na tisíce turistů přijíždějících na obřích výletních lodích. Matosinhos je také rodným městem Álvara Sizy a místem jeho prvních realizací z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Siza rovněž definoval urbanistickou mřížku jižní části města, které zároveň spadalo do námi řešeného území. Výsledkem týdenního workshopu v Estratégia Urbana byla šestice studentských projektů.Petr Šmídek Portugal At the beginning of October 2013, students from the Porto’s Universidade Lusófona and from the Technical University of Liberec gathered in the port city of Matosinhos. The international Under Construction Workshop was part of the Lisbon Triennale whose co-organiser, Nuño Sampaio, was also one of the Portuguese mentors. The objective of the workshop, which consisted of a series of lectures, debates and reflections, was to present to the representatives of the city of Matosinhos a shared vision of the paths that their urban planning could follow. The picturesque centre of Porto, a city inserted in a hilly landscape, profits from being one of the UNESCO World Heritage Sites, however, this also presents limitations to the modernisation and redevelopment of the city. The potential site for Porto’s further development is Matosinhos, still an operating fishing port and cargo harbour where the first, mostly unfortunate, development projects are beginning to appear. Matosinhos is one of the 11 Porto suburbs and at the same time the 18th largest city in Portugal. It has an independent administration and a population of almost 70,000 within its area of over 60 sq. km. Historically, the region was a British colony and later it served as a supplier for Porto. Today, only four plants remain out of the many former fish-canning factories. Since the 1980s, the factories have been empty, the ceilings in the buildings have collapsed and the blocks are overgrown with greenery. On the other hand, Matosinhos attracts lovers of fresh seafood cuisine and we must not forget the thousands of tourists who come here on huge cruise ships. Matosinhos is also the birthplace of Álvaro Siza and the location of his first realisations from the end of the 1950s and beginning of the 1960s. Siza also defined the urban grid of the southern part of the city, which was also part of our conception. The result of the one-week workshop in Estratégia Urbana were the six student projects. 298 299 Petr Šmídek Jakub Honzák Mariana Campos Elena Escuin Catarina Fernandes José Freitas Spolu s dalšími portugalskými studenty jsme pracovali na projektu konkrétní lokality nacházející se v městské části Matosinhos. Práci předcházela analýza a návštěva místa, brainstorming a dlouhé diskuse nad velmi atraktivním pozemkem, který se nacházel v těsné blízkosti přístavu a plážové promenády. V podstatě probíhal i boj o toto území, poněvadž při rozdělování lokalit jsme nebyli jedinou skupinou, která měla o tento pozemek zájem. Vstřícnými a jasnými argumenty jsme „boj“ o pozemek vyhráli a projekt zdárně zpracovali. Na pozemku se již nacházely rybářské domy a menší park. Místo působilo velmi prázdně (třebaže se nacházelo ve velmi strategické poloze), přesto malebně, a to zejména díky současné zástavbě, parku a kapličce, která zde byla postavena v 19. století na památku ztroskotání jedné lodi. Díky atraktivitě přístavu a návaznosti na velmi důležitou osu, která směřuje do centra Matosinhos – přímo k radnici, jsme se rozhodli stávající domy zbourat a zachovat pouze kapličku. Vybudovat tak nový veřejný prostor s novým objektem typu muzea a informačního centra, který by svou orientací a umístěním jasně podpořil důležitou osu, nabídl výhledy k přístavu a zároveň vytvořil prostor otevírající se k vodě. Zároveň bude fungovat jako vstupní brána do města směrem od oceánu. Tato lokalita se tak stane dalším veřejným místem určeným k různým činnostem ve městě. Na začátku jsme volili mezi několika přístupy různého charakteru. Nejpalčivějším rozhodnutím byla pro nás otázka, zda domy zachovat, nebo je zbourat. Nechtěli jsme domy bourat a něčím jiným je nahrazovat, rekonstruovat ani restaurovat. Chtěli jsme vytvořit nový prostor ve městě, který by měl jasnou pozici a dynamický charakter ve struktuře města. Jakub Honzák I spent the first week working with my fellow Portuguese students on the project of specific locations in the municipal quarter of Matosinhos as part of urban intervention. The work was preceded by an analysis and a visit to the site, a brainstorming session and very long discussions over this very attractive plot that is located in direct proximity to the port and the beach promenade. There was in fact a fight over this space, for when the locations were distributed, we were not the only group that was interested in this piece of land. With responsive and clear arguments we won the ‘battle’ over the plot and successfully elaborated the proposal. The plot already contained fragmented fishery buildings and a small park. The place felt empty (even though it was located in a very strategic location), but was still picturesque, primarily thanks to the current construction, the park and a small chapel that was built here in the 19 th century in honour of a wrecked ship. In view of the attractiveness of the harbour and the link to a very important axis that points in the direction of the centre of Matosinhos – straight to the City Hall - we decided to demolish the current houses and only preserve the chapel. We would thus create a new public space with a new Museum building and an Information Centre, whose orientation and location would clearly support the important axis, provide views of the harbour and at the same time form a space open towards the water. At the same time, it will serve as an entrance gate to the city from the ocean. As a result, this location will become another public venue for various activities in the city. At first, we chose from among several different approaches. The most delicate decision for us was the question of whether to preserve the houses or whether to demolish them. We did not want to demolish them and then substitute them with something else, reconstruct or restore them. We wanted to create a new space in the city that would have a clear location and a dynamic character in the urban structure. 300 301 Jakub Honzák Praxe v architektonických kancelářích Nedílnou součástí projektu Architektura mimo centra byly stáže studentů v renomovaných architektonických kancelářích v tuzemsku nebo v zahraničí. Studenti tak měli možnost po dobu několika týdnů poznávat práci a provoz reálného architektonického studia. V tuzemsku byly studentům nabídnuty praxe v architektonických kancelářích, jejichž zástupci se podíleli na projektu jako partneři nebo spolupracovníci. U zahraničních praxí si studenti mohli sami najít kancelář, kde budou stáž absolvovat, a ve svém výběru nebyli nijak omezováni. V každé kanceláři byl určen konkrétní pracovník – mentor, který v průběhu praxe vedl jednoho nebo více studentů. Finanční zajištění projektu umožnilo, že se mentoři studentům nadstandardně věnovali bez potřeby zajištění rentability práce prováděné v průběhu stáže. Studenti, často bez jakékoliv předchozí zkušenosti s prací v architektonické kanceláři, se tak mohli podílet na zásadních činnostech souvisejících s architektonickým návrhem a ne pouze vykonávat pomocné nebo dílčí práce. Zpracovávali i projekty, na které v běžném provozu kanceláře nezbývá čas nebo finance. Jednalo se například o variantní řešení projektů nebo výzkumné práce v oblasti urbanismu a zvyšování kvality veřejného prostoru. Vybrané české kanceláře měly své působiště převážně v Brně a v Liberci. Zahraniční kanceláře, které si studenti vybírali sami, jsou rozesety po celé Evropě. V jejich výběru byly jak země s tradičně vysokou úrovní architektonické produkce typu Finska nebo Portugalska, tak země, o jejichž architektuře toho zatím moc nevíme. Možná právě díky studentům, kteří si za cíl své stáže vybrali Rumunsko nebo Srbsko, poznáme lépe tvorbu tamních architektů. Ze zpráv, které studenti po ukončení praxe zpracovali, jasně vyplývá jednoznačně kladné hodnocení této aktivity projektu a u některých studentů je tato pracovní zkušenost začátkem trvalejší spolupráce. Studenti si uvědomili velký rozdíl mezi školní výukou a reálnou praxí. V některých oblastech hodnotili připravenost ze školy jako dobrou a naopak některé dovednosti a kompetence jim v praxi chyběly. Velmi často se jednalo o znalosti, které jim bohužel akademické prostředí dát ani nemůže a které mohou nabýt až prací v architektonických kancelářích nebo samostatnou praxí. Vladimí Balda 302 Experience in Architectural Studios An integral part of the “Architecture Outside the Centres” project was the preparation and realisation of students’ training courses in renowned architectural studios in the Czech Republic as well as abroad. Students thus had the chance to learn about the working of a real architectural studio for several weeks. In the Czech Republic, students were offered training in studios that took part in the project either as partners or as collaborators. In foreign countries, students could find the studio for themselves without any restrictions. In every studio there was a person chosen – a mentor to be in charge of one or more students. Financial support of the project enabled mentors to devote all their time to the students without losing the financial profits of their careers. The students, often without any previous experience in an architectural studio, could take part in the basic activities of architectural design and not only do assistant work. Under the tutelage of their mentors, students worked on projects that there is normally neither the time nor money for. These were, for example, more variations of project solutions, research work in urbanism and increasing the quality of public spaces. The Czech studios were mainly in Brno and Liberec. The foreign studios were located throughout Europe. Students worked in countries with a high level of architectural production, such as Finland and Portugal, as well as in countries with as yet not very well-known architecture. Perhaps, thanks to the students who chose Romania or Serbia, we will be able to learn more about those local architects. In their final reports, students evaluated this activity very positively and for some students their training meant the start of a permanent collaboration. In their reports, students made it clear that they are aware of the vast difference between university education and practical experience. In some areas, students valued their university knowledge but, on the other hand, they lacked certain skills and qualifications required in practice. Very often these were skills that can not be provided by a university education, but gained only by working in a studio. 303 Vladimír Balda Praxe v ateliéru Casagrande, Karjaa, Finsko Working in the Casagrande Laboratory of Experimental Architectural and Art Studio in Karjaa, Finland Jako místo své praxe jsem si zvolil ateliér Marka Casagrandeho, který se nachází v malém finském městě Karjaa zhruba hodinu cesty vlakem od Turku i Helsinek. Marco Casagrande je architekt, cestovatel, umělec a teoretik. Jeho architektura je průnikem radikální ekologie, environmentálního umění a abstrahování tradičních stavebních postupů. Navrhuje projekty po celém světě a kromě rodného Finska je dalším ohniskem jeho tvorby Tchaj-wan, odkud pochází jeho žena a spolupracovnice Nikita Wu. Podle naší dohody jsem pracoval v pronajatém domě ve vesnici Donsby ležící na okraji města Karjaa. Marco mě zde pravidelně navštěvoval, případně jsem já jel za ním do jeho kanceláře v jeho vlastním domě. Poté jsme dlouze diskutovali nad pokroky v jednotlivých projektech a kreslili u toho mnoho možných řešení. Pracovali jsme na několika projektech na různých místech Finska. Nejdůležitější v té době mezi nimi byla studie radikální úpravy hlavního náměstí v Turku. Mým úkolem bylo připravit několik pěkných kreseb pro podrobný článek v místních novinách. V prvních dnech jsme se vydali do Turku náměstí nafotit. Navštívili jsme i místa dalších projektů Tammisaari a Hanko. Pro přístavní města Hanko bylo třeba vytvořit jasné kontury ostrova, na který je projekt plánován. Vedle toho jsme udělali řadu skic pro projekt mobilní laboratoře do extrémních podmínek. Moje praxe se pravděpodobně stane základem dlouhodobější spolupráce. Zkušenosti, které jsem získal, jsou pro mě vskutku cenné. Týkají se odpovědnosti, důvěry v mou práci, zúročení a rozvinutí vlastních schopností a také poznání mezer a nedostatků. Pracoval jsem ponejvíce sám, téměř „na okraji civilizace“ a musel jsem vykonat stovky dílčích rozhodnutí. Praxe mi pomohla v ujasnění dalšího směřování, cílů a vzdělávání vůbec. Ondřej Pchálek Training took place in the office of Marco also went to Tammisaari and Hanko, where which is located approximately an hour other projects were starting. In Hanko, it was by train from Turku and Helsinki. Marco important to make a contour lines model of Casagrande is an architect, traveller, artist an islet, on which the new project is to be and theoretician, whose architectural realised. Apart from this, we made many first designs are a sophisticated mixture of radical sketches for the project of a sea container ecology, environmental art and abstractions – a mobile laboratory for Arctic conditions. of traditional building methods. He works all There will probably be some form of further over the world with two centres: Finland and collaboration between Marco Casagrande Taiwan (from where his wife and collaborator, and me. Nikita Wu, originates). I consider the experience in Marco By our mutual agreement, I worked in a Casagrande´s office very valuable indeed. It rented house in the village of Donsby on the made me realise the value of responsibility, outskirts of Karjaa. Marco usually visited confidence in my own work, development me once a day or I would go to see him in of my own skills, as well as being able to his office in his own private house. There recognise my weaknesses. I worked mainly we thoroughly discussed the progress of on my own, almost on the periphery of the projects and drew up many possible civilisation and I had to make hundreds of solutions. We were working on several partial decisions. The training certainly projects for different sites in Finland. The helped me to realise what I want to do in my most important one at that time was the future career. study of the market square in Turku. My task was to create several nice drawings which were presented in a newspaper article about the new project. In the beginning of the training, we went to Turku to take the 304 photos for the visualisations to be drawn. We Casagrande in the small town of Karjaa 305 Ondřej Pchálek Praxe ve Studiu BASAR, Bukurešť, Rumunsko Working in Studio Basar, Bucharest, Romania Studio BASAR je drobná architektonická kancelář v centru Bukurešti, založená v roce 2006 Alexem Axintem a Cristim Borcanem. Věnuje se projektům od drobných výtvarných instalací přes obytné a veřejné budovy po urbanistické projekty. Vedle práce běžné architektonické kanceláře je pro ateliér velice důležitá snaha „search and rescue“ (motto tvořící název kanceláře Borcan + Axint: Search And Rescue). Architekti chodí po Bukurešti, pozorují dění, snaží se mu porozumět a na základě toho navrhují drobné intervence ve městě. Výsledkem je i publikace Evicting of the Ghost, ve které autoři popisují fenomény města objevující se při přechodu od socialistického do kapitalistického prostředí. Zapojil jsem se do projektu pro Festival Street Delivery, který je již osm let víkendovým showroomem možností veřejného prostoru v Bukurešti. Byl iniciován komorou rumunských architektů jako pěší zóna v ulici Pictor Artur Verona. Na festival jsou pozváni umělci, architekti a neziskové organizace pečující o veřejný život, a samozřejmě nezbytná hudba a občerstvení. Všichni pak společně využívají třídenní pěší zóny k představení své činnosti. Projekt studia BASAR a týmu studentů architektury se zaměřil na neziskové organizace. Místo vytvoření vlastní expozice bylo smyslem projektu podpořit drobné workshopy asociací pracujících s dětmi. Během diskuzí s Alexem a Cristim jsem pochopil, že jde o aktivní kritiku festivalu. Díky velkým účastníkům v čele se sponzory, kteří se přichází předvést a upoutat pozornost, ustupují do pozadí drobné projekty, které by pozornost zasluhovaly. Proto se soustředili Cristi s Alexem právě na ně a vytvořili sadu stolů, židlí a výstavních panelů jako platformu pro workshopy s dětmi. Pouliční nábytek byl vytvořen během třídenního navrhování a řezání tak, aby byl co nejuniverzálnější a nejjednodušeji použitelný. Pavel Uličný Studio Basar is a small architectural office in the city centre of Bucharest, established in 2006 by Alex Axint and Cristi Borcan. The office deals with large architectural projects, private housing, urbanism, as well as small-sized artistic interventions. It is also very important for the office to search and rescue (which is the motto of the office). Both architects walk through the city and observe and then make even small alterations. This eventually led them to writing the book: “Evicting the Ghost“ which describes phenomena in the city occurring during the change from socialism to capitalism. The project I was involved in was for the Festival Street Delivery which already for eight years has been a weekend showroom of public space possibilities in Bucharest. It was originally initiated by the Romanian Chamber of Architects as a weekend pedestrian zone in Pictor Artur Verona Street where artists, NGOs and other activists concerned with public space could introduce themselves. Studio Basar, together with a group of students focused on NGOs, decided that, instead of creating their own exposition, they would support small workshops of associations working with children. In the discussion with Alex and Cristi, I understood it was meant as a critique of the Festival, because participants with wealthy sponsors do only eye-catching installations which overshadow the notable small-sized projects. Therefore Alex and Cristi designed a set of tables and chairs and exhibition panels as a platform for workshops which work with children. The furniture was finished during three days of cutting and designing. The aim was to make it as universal as possible. Pavel Uličný 306 307 Závěrečná konference projektu „Architektura mimo centra” Místo: Oblastní galerie v Liberci, 14 –15/3 2014 Pořadatel: Fakulta umění a architektury, Technická univerzita v Liberci & Architectura o. s. 14/3 Dopolední program Jiří Suchomel: Zahájení konference Petr Kratochvíl (Česká republika): Globalizace a význam místa / Vztah mezi centrem a periferií v době zrychlující se globalizace Carme Pigem Barceló (Španělsko): Venku nebo na síti? Vasa Perović (Slovinsko): Idea místa John O´Reilly (Irsko): Když odlehlost je výhodou panelová diskuse: Adam Gebrian (moderátor), Vasa Perović, Carme Pigem Barceló, Petr Kratochvíl, John O´Reilly Final conference of the project “Architecture Outside the Centres” Venue: The Regional Art Gallery in Liberec, 14 — 15 March, 2014 Organisers: Faculty of Art and Architecture of the Technical University of Liberec & “Architectura” Association 14/3 Morning session Jiří Suchomel: Opening of Conference Petr Kratochvíl (Czech Republic): Globalisation and the meaning of place / Relation between centre and periphery in times of accelerating globalisation Carme Pigem Barceló (Spain): Outside or net? Vasa Perović (Slovenia): The idea of place John O´Reilly (Ireland): The advantage of being remote Zahájení výstavy Česká a slovenská architektura mimo centra 1990 — 2013 Panel discussion: Adam Gebrian (moderator), Vasa Perović, Carme Pigem Barceló, Petr Kratochvíl, John O´Reilly Odpolední program Kengo Kuma (Japonsko): Síla místa Zdeněk Fránek (Česká republika): Psychologizující tendence formování prostoru Petr Volf (Česká republika): Místa architektonického vz(d)oru Henrieta Moravčíková (Slovensko) Mimo centrum – slovenská architektura kolem roku 2000 panelová diskuse: Petr Janoš (moderátor), Kengo Kuma, Zdeněk Fránek, Petr Volf, Henrieta Moravčíková Afternoon session Opening of exhibition: Czech and Slovak Architecture Outside the Centres 1990 — 2013 Kengo Kuma (Japan): Power of place Zdeněk Fránek (Czech Republic): Psychologising tendencies in forming space Petr Volf (Czech Republic): Sites of architectural example/defiance Henrieta Moravčíková (Slovakia) Out of the centre: Slovak architecture around 2000 Panel discussion: Petr Janoš (moderator), Kengo Kuma, Zdeněk Fránek, Petr Volf, Henrieta Večerní program (Fakulta umění a architektury, Technická univerzita v Liberci): Slavnostní připomenutí nedožitých 90. narozenin architekta Karla Hubáčka (1924 — 2011), spojené s pojmenováním fakultních prostor „Ateliér Karla Hubáčka“ 15/3 Dopolední program Luigi Snozzi (Švýcarsko): Monte Carasso: znovuobjevení místa Rolf Kuhn (Německo): IBA jako hlavní faktor přetvoření krajiny po těžbě v Lužici Irakli Eristavi (Slovensko): Zerozero: tam a zpátky Murray Fraser (Velká Británie): Poučení z Columbusu v Indianě panelová diskuse: Petr Kratochvíl (moderátor), Luigi Snozzi, Rolf Kuhn, Irakli Eristavi, Murray Fraser Moravčíková Evening programme: (Faculty of Art and Architecture TU Liberec): Ceremony to commemorate the 90th anniversary of the birth of architect Karel Hubáček (1924 — 2011) and naming of the faculty premises as “Karel Hubáček Hall” 15/3 Morning session Luigi Snozzi (Switzerland): Monte Carasso: rediscovery of a place Rolf Kuhn (Germany): IBA has become the main factor of landscape reformation after the mining in Lusatia Irakli Eristavi (Slovakia): Zerozero: Forth and back Murray Fraser (Great Britain): Learning from Columbus, Indiana Odpolední program Panel discussion: Petr Kratochvíl (moderator), Luigi Snozzi, Rolf Kuhn, Irakli Eristavi, Murray Fraser Hans Ibelings (Nizozemí): Provincie evropské architektury Todd Saunders (Norsko): Architektura a krajina Antoni Domicz (Polsko): Rekonstrukce jako příležitost pro novou kvalitu Siiri Vallner / Indrek Peil (Estonsko): Mimo centrum, v centru. Dva projekty. Antonín Novák (Česká republika): Čtyři domy a jejich města Filip Šenk (moderátor), Hans Ibelings, Todd Saunders, Antoni Domicz, Siiri Vallner, Indrek Peil, Antonín Novák Zdeněk Fránek: Zakončení konference 308 Afternoon session Hans Ibelings (Netherlands): The province of European architecture Todd Saunders (Norway): Architecture and landscape Antoni Domicz (Poland): Reconstruction as a chance for new quality Siiri Vallner / Indrek Peil (Estonia): Off-centre, into the centre. Two projects. Antonín Novák (Czech Republic): Four buildings and their towns Panel discussion: Filip Šenk (moderator), Hans Ibelings,Todd Saunders, Antoni Domicz, Siiri Vallner / Indrek Peil, Antonín Novák Zdeněk Fránek: Conclusion of the conference: 309 2 1 3 5 4 1/ Kengo Kuma 2/ Murray Fraser, Rolf Kuhn 3/ Henrieta Moravčíková 4/ Kengo Kuma, Jiří Suchomel, Zdeněk Fránek, Petr Kratochvíl 5/ Luigi Snozzi 310 311 Petr Kratochvíl Závěr Smyslem projektu Architektura mimo centra bylo mapovat architekturu v menších městech, na vesnicích, ve volné krajině a objevovat kvalitní stavby, které právě pro svou odlehlou polohu mnohdy bývají neprávem přehlíženy. Chtěli jsme především zjistit, za jakých podmínek dobrá architektura mimo centra vzniká a zda případně vykazuje nějaké specifické – lokální či regionální – rysy. Pro hledání odpovědí podnikli pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TU) i další partneři tohoto projektu řadu cest po různých evropských a dvou mimoevropských zemích a po všech krajích České republiky. Výsledky zahraničních cest shrnulo několik teritoriálně zaměřených průvodců, připravených FUA TU. Souhrnný výběr nejzajímavějších staveb přináší i tato publikace. Tuzemskou architekturu z let 1990— 2013 pak představily výstava Místa architektonického vz(d)oru a stejnojmenný katalog (kurátor a editor Petr Volf), připravené partnerskou organizací – občanským sdružením Architectura. Obdobnou výstavu o slovenské architektuře mimo centra připravili Henrieta Moravčíková a Peter Szalay. Všechny výsledky zároveň zůstávají dostupné na speciálních internetových stránkách www. ex- centric.eu. Téma architektury mimo centra však nebylo zkoumáno jen v rámci cest. Osvětlilo je i několik přednášek a ateliérových kurzů zahraničních lektorů. Studenti se různými problémy sídel v odlehlých oblastech v praktické rovině zabývali na dvou letních školách architektury (jimž byly rovněž věnovány zvláštní publikace), v rámci stáží v ateliérech českých architektů (partnerů projektu Knesl + Kynčl, resp. Kamil Mrva) i v ateliérech zahraničních, na workshopech, jichž se zúčastnili i studenti z ostatních architektonických škol ČR apod. Vyvrcholením projektu pak byla závěrečná konference v Liberci, která domácímu odbornému publiku umožnila setkání s opravdu špičkovými architekty z mnoha evropských zemí. Není snadné shrnout množství poznatků shromážděných v průběhu dvou let práce na tomto projektu, jejichž stručný výběr přináší tato publikace. Především odpověď na otázku po podmínkách kvalitní architektury mimo centra není jednoduchá. Nebo přesněji: neexistují jednoznačné odpovědi, jak mimo jiné dokládají i vybrané rozhovory v této publikaci. Dnešní intenzivně propojený svět – v měřítku globálním i v rámci jednotlivých států či regionů – do značné míry smazává, nebo přinejmenším oslabuje rozdíly mezi centrem a periferií. Dostupnost informací, okamžitě šíření kulturních vzorů a nových podnětů, mobilita osob, kapitálu, investic, to vše dává i odlehlým místům šanci přilákat vynikající architekty a nabídnout jim atraktivní architektonické úlohy. V důsledku této propojenosti je zřejmé, že mnohé podmínky pro vznik dobré architektury jsou stejné ve velkých městech jako v městech malých nebo na vesnicích. Klíčovým faktorem je vždy kultivovaný investor, osvícení představitelé veřejné správy (radnice) a ovšem dobrý architekt. Korelace s ekonomickou silou místa již tak jednoznačná není. Často právě ty skromnější projekty nabízejí pozoruhodnou architekturu. A ne vždy jsou výjimečné stavby důsledkem ekonomického vzestupu místa, ale naopak mají svou atraktivitou takový vzestup iniciovat – což platí zejména pro oblasti s potenciálem pro turistický ruch. Přesto je možné identifikovat i určité specifické podmínky, charakteristické především pro ta nejmenší sídla. Architekt se zde potkává s určitými – od situace velkoměst odlišnými – typy stavebních úloh. Mnohem zásadnější roli zde hraje vztah k přírodnímu kontextu, krajina se zde často stává přímou součástí architektonického konceptu. Existující zástavba malých měst a vesnic mívá jednotnější charakter než v komplexním prostředí velkoměst a více se tak nabízí jako podnět pro soudobou architektonickou interpretaci. V mnoha případech i přehlednější sociální vztahy v takovém místě umožňují (ale i vyžadují) poněkud jiné postupy a strategie při navrhování a projednávání architektonických návrhů. Toto neanonymní prostředí může působit pozitivně – je zde snadnější dosáhnout artikulace společných zájmů obce, ale i jako omezení – konzervativností většiny, nedůvěrou k neobvyklému. Důležitým faktorem je tedy i podpora určité obecné stavební kultury, tj. nikoliv pouze vzniku jednotlivých vynikajících staveb, ale budování celkového systému zkvalitnění architektury, ať v centrech či na jakémkoliv jiném místě. Zdá se, že v současnosti takové systémy, opírající se o rozvoj architektonického vzdělávání, architektonických soutěží, o kultivaci stavebních předpisů a procedur schvalování přináší pozitivní efekty i pro rozvoj architektury mimo centra jen v některých evropských zemích (Skandinávie, Rakousko, Švýcarsko). V souvislosti s tímto projektem se jako důležitý činitel ukázala přítomnost vysoké školy architektury, která se ve svém regionu zpravidla stává ohniskem šíření architektonické kvality, nebo přinejmenším zdrojem informací a diskuzí o potenciálu architektury přetvářet náš svět. Zvláštním tématem projektu byla i otázka, zda se dnes ještě můžeme setkat s regionálně specifickou nebo lokálně zabarvenou architekturou, nebo zda se celosvětově šířené vzory prosazují bez ohledu na konkrétní místo. I tato otázka přirozeně zůstala bez jednoznačné odpovědi. Mnozí architekti dnes pracují zároveň na mnoha místech světa a cítí se být příslušníky globální kulturní komunity. Přesto je v jejich názorech často zmiňována nutnost vycházet v architektonickém konceptu vždy z individuálního charakteru místa. Nejde o programový regionalismus, ale o přesvědčení, že citlivá vazba na místo je jednou z cest, jak v dnešním unifikovaném světě přece jen dosáhnout autentické originality. 312 313 Projekt Architektura mimo centra neměl jen poznávací funkci. Ostatně jeho plný název zní Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra a byl financován v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Přínos pro studenty – jak Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, tak studentů ostatních architektonických škol, kteří se zúčastnili některých aktivit – byl nesmírný. Projekt poskytl mimořádnou příležitost autentického setkání s výbornou architekturou v různých místech, ale i možnost diskuzí mezi různými aktéry, kteří se podílejí na jejím vzniku. Propojil tvůrčí architekty, pedagogy, studenty i širší odbornou veřejnost. Věříme, že jeho vzdělávací efekt bude dlouhodobý a v poslední instanci napomůže i tomu, aby se dobrá architektura u nás neomezovala jen na pár vybraných center, ale stala se obecnou normou i v těch nejodlehlejších místech. Neboť, jak tento projekt prokázal, jestliže se smazává protiklad mezi centrem a periferií, mohou se i místa mimo centra stát novými ohnisky kvalitní architektury. Petr Kratochvíl Conclusion The purpose of the project of “Architecture Outside the It is not easy to summarise the volume of information discussing architectural proposals. This specific environment It was funded under the “Education for Competitiveness” Centres” was to provide a record of the architecture in smaller collected in the course of the two years of work on this project. can have a positive impact – it is easier to achieve articulation operational programme. It has proved immensely beneficial to towns and villages, as well as in the open countryside, and Only a brief selection is presented in this publication. of the common interests of the community. At the same time, the students who participated in some of the activities – both this environment can also have a limiting effect – by the from the TUL Faculty of Arts and Architecture and from other conservatism of the majority and a distrust for the unusual. schools of architecture. The project provided an extraordinary to discover quality implementations that are often unfairly Firstly, the answer to the question about the conditions overlooked due to their remoteness. Our primary objective was required for quality architecture outside the centres is not an to determine the conditions under which good architecture easy one. To be more precise: there are no clear answers, as is arises outside the centres, and whether it shows any specific – evidenced, among other things, by the interviews selected for general building culture, i.e. the creation of outstanding local or regional – features. An important factor, therefore, is also the support of a opportunity for authentic encounters with excellent architecture in different locations, as well as the possibility this publication. The intensely interconnected world of today individual structures, as well as the construction of an overall of discussions with the various actors involved in its creation. – on the global scale as well as within individual countries system of architectural improvement, whether in the centre or The project connected creative architects, pedagogues, Faculty of Arts and Architecture at the Technical University of and regions – largely eliminates, or at least diminishes, the in any other location. At present, it appears that such a system, students and the wider expert public. Liberec (TUL FAA) and other partners in the project, undertook differences between centre and periphery. The availability of based on the advance in architectural education, architectural a number of excursions to all the regions of the Czech Republic, information, the immediate spread of cultural examples and contests, the refinement of building regulations and approval In the final analysis, it is an assurance that good architecture To search for these answers, pedagogues and students of the We believe that the educational effect will be long-term. as well as to various European and two non-European countries. new ideas, the mobility of people, capital and investments all procedures, is resulting in a positive effect on the progress of in our country is not limited only to a few selected centres, The results of the foreign trips have been summarised in several enable remote locations to attract outstanding architects and architecture outside the centres in some European countries but may become the norm even in the remotest places. As territorially-oriented guidebooks prepared by TUL FAA. to offer them attractive architectural projects. As a result of (Scandinavia, Austria, Switzerland). In connection with this this project has demonstrated: if the conflict between centre this interconnection, it is evident that many of the conditions project, an important factor has proved to be the presence of and periphery is eliminated, locations outside the centres of the most interesting buildings viewed within the project. for the creation of good architecture are the same both in big a tertiary institution for architectural studies. Such a facility could provide the setting for a new breakthrough in quality Local architecture dating from 1990 to 2013 was presented cities and in small towns or villages. Key factors are always usually becomes the focal point for the dissemination of architecture. In this publication, a comprehensive selection is presented in the exhibition entitled “Sites of Architectural Example/ a sophisticated investor, enlightened local authorities (Town architectural quality in its region, or at least the source of Defiance”. It was also presented in the catalogue of the same Hall) and, naturally, a good architect. A correlation with the information and discussion about the potential of architecture to transform our world. name (Curator and Editor: Petr Volf), prepared by partner –the economic strength of the place is not so straightforward. Often, Architectura civic association. The exhibition on Slovak more modest projects produce remarkable architecture. And architecture outside the centres was curated by Henrieta extraordinary structures are not always the consequence of Moravčíková and Peter Szalay. All results are also available on the economic upswing of a place but, vice versa, initiate such architecture today, or whether the globally diffused patterns a special website: www.ex-centric.eu. an upswing by their attractiveness. This is particularly true for have won the day, regardless of a particular location. This The theme of “Architecture Outside the Centres”, however, was not only studied within the context of the excursions. It areas with a potential for tourism. A special theme of the project was the question of whether we may still encounter regionally specific or locally coloured question also naturally remains without any clear answers. Nevertheless, it is also possible to identify certain Many architects are currently working simultaneously in was also clarified by several lectures and atelier training specific conditions, characteristic especially of the smaller various locations around the world, regarding themselves courses by foreign lecturers. Students dealt with various settlements. The architect here encounters certain types of as members of a global cultural community. Nevertheless, issues of settlements in remote areas on the practical level construction tasks – differing from those in cities. A more their opinions often emphasise the need always to create an at two Summer Schools of Architecture (to which specialised fundamental role is played by the relationship to the natural architectural concept based on the relevant individual nature publications are also devoted). They also worked as interns in context – the landscape often becomes a direct part of the of a place. This is not a programmed regionalism, but the the studios of Czech architects (project partners Knesl+Kynčl, architectural concept. Existing development in small towns conviction that a sensitive linking to a given location is one of and Kamil Mrva) and in foreign studios. Workshops were and villages tends to have a more uniform character than the ways that authentic originality can still be achieved in the present globalised world. attended by students from other schools of architecture in the in the more complex environment of cities, thus offering Czech Republic and elsewhere. The culmination of the project itself rather as an inspiration to contemporary architectural was the concluding conference in Liberec, which enabled the interpretation. In many cases, the more transparent social a merely cognitive function. Indeed, the project’s full title local expert public to meet top architects from many European relationships in smaller settlements also allow (and require) a is “Building partnerships and development of cooperation countries. somewhat different approach and strategy for designing and in the field of architecture outside the traditional centres”. 314 “Architecture Outside the Centres” embodies more than 315 Resumé The publication, “Architecture Outside the Centres”, presents the results of the project whose full title is “Building partnerships and development of cooperation in the field of architecture outside the traditional centres”. The main objective of the project was to determine the conditions under which good architecture arises in smaller towns and villages, as well as in the countryside. During two years, pedagogues and students of the Faculty of Art and Architecture at the Technical University of Liberec and other partners in the project tried to find answers to these questions on many excursions abroad and at home, in several workshops, summer schools, through practices of students in architectural studios and finally at the international conference held in Liberec. The outcomes of all these activities are presented in this final book, including a selection of the most interesting buildings visited and analysed within this project. Key words: contemporary architecture – town planning – centre and periphery – architectural education 316 317 318 319 ARCHITEKTURA MIMO CENTRA ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES EditoŘi —— Editors Petr Kratochvíl, Filip Šenk Recenzent —— Reviewed by Prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc. Texty —— texts Vladimír Balda (VB), Zdeněk Fránek, Jan Hendrych (JH), Jiří Janďourek (JJ), Petr Janoš (PJ), Jiří Klokočka, Petr Kratochvíl (PK), Eliška Málková (EM), Štěpán Matoušek, Henrieta Moravčíková (HM), Kamil Mrva, John O´Reilly, Zdeňka Němcová Zedníčková (ZZ), Ondřej Pchálek, Klára Pučerová, Radek Suchánek (RS), Jiří Suchomel (JS), Peter Szalay (PS), Filip Šenk (FŠ), Petr Šmídek (PŠ), Petr Volf, Tomáš Zavoral (TZ), Jiří Žid (JŽ), Fotografie —— photography Pedagogové a studenti FUA TUL —— Pedagogues and students of FUA TUL, Roman Dobeš, Aleš Jungmann, TOAST, Jaroslav Tekeľ, Dušan Burák, Róbert Sekula Česká jazyková redakce —— Czech language revision Barbora Antonová Překlad —— translation Viktor Horák, Eva Šenková, Zdeněk Bobek revize anglického textu —— English language revision Pearl Harris Grafická úprava —— typo Tereza Fantová Tisk —— print Unipress Turnov Vydala —— Published by Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury Studentská 2 461 17 Liberec ISBN 978-80-7494-052-1 Schváleno Rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 9. 4. 2014, čj.RE 18/14 Vyšlo v dubnu 2014 Číslo publikace 55-018-14 Náklad 500 kusů Vydání první. 320 stran www.FUa.tul.cz www.ex-centric.eu Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra, The book is published as part of the Architecture Outside the reg. Č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským Centres project, reg. no. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky financed by the European Social Fund and the Czech government.
Podobné dokumenty
recenzent: Filip Šenk
© Technická univerzita v Liberci, 2013
ISBN
Stáhnout - Ex-centric
deset dnů. Vesměs šlo o jejich první
zkušenost s týmovou prací, což se občas
projevilo v neschopnosti shodnout
se na jednom principu, který se měl
dále rozvíjet. Řada z účastníků letní
školy měla m...
Stáhnout - Ex-centric
významného a zajímavého v architektuře
není. Tento zkreslený dojem pak snadno
získávají i studenti architektury, listující
časopisy či brouzdající na internetu.
V reálném světě ale existuje široká ...
Cesta do japonska - Ex-centric
the situation. It is the first project of this orientation, extent and size of the
budget at the Faculty of Art and Architecture of Technical University in
Liberec.
The faculty co-operates with oth...
„Smrt Občanskému fóru!“
to signalizovalo. I policisti to měli
přehledné… Zevnějšek byl v té době
jednou z možností, jak projevit odlišnost a názor.
Kdy a jak jste se aktivně zapojil
do nezávislého kulturního dění?
Moje zk...
čtvrtletník - Obec Měchenice
období. Třetina ženského těhotenství. Ale když jsem začal pravidelně vytvářet Měchenický čtvrtletník, uvědomil jsem
si, že je to čas, který uteče velmi rychle. Jedno číslo vytiskneme a najednou už ...
Stáhnout - Ex-centric
imagination, urge to discover, and first of all, of the joy of our creation.
Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
Dean of Faculty of Art and Architecture
of the Technical University in Liberec
Stáhnout referenci v PDF
VÝBĚR Z NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH POUŽITÍ DIGITÁLNÍCH MIXÁŽNÍCH KONZOLÍ SOUNDCRAFT V ZAHRANIČÍ
