Mrštíkové Alois a Vilém

ALOIS A V I L É M M R Š T Í K O V É
MARYŠA
DRAMA O P Ě T I J E D N Á N Í C H
DĚJ NA MORAVSKÉ D Ě D I N Ě
1965
STÁTNÍ P E D A G O G I C K É
NAKLADATELSTVÍ
PAMÁTCE
SVÉ MATKY
připisují
autoři
© Státní pedagogické nakladatelství, 1965
2. nezměněné vydání
Doslov a vysvětlivky recenzovali:
dr. J a n Kopecký a dr. Josef Mikulec
Schváleno výnosem ministerstva
školství a kultury ze dne 9. září 1957, č. 33371/57-A II/1
jako mimočítanková četba
pro školy odborné a školy pedagogické v prvním vydání
POPIS
OSOB
LÍZAL, sedlák asi šedesátiletý, menší postavy, tváře oholené
a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá
se o hůlku. Oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna.
Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na
sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a žlutý kožich rozhalený. Prsa
mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků.
Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného vel­
kého kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je zpolovice
zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je
rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty
najednou nazad, zvláště chce-li některým slovům důrazu dodati.
Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka.
VÁVRA, mlynář, statný čtyřicátník. Kalhoty ve vysokých
leštěných botách, krátký, rozepjatý kabát, u vesty má těžký stří­
brný řetěz od hodinek, tvář oholenou, na hlavě čepici se stínítkem.
Opásán je širokým lesklým řemenem. V chování jeví sebevědomí.
MARYŠA (později Vávrova žena), Lízalova dcera, mladice
prostřední postavy, jemnějšího druhu venkovanka. Má na sobě
krátkou, jednoduchou sukni z látky květovaného tureckého šátku
a vyšívanou kordulku. Na hlavě vlasy spletené v cop, otočené
věncem. Okolo krku ležatý krejzl a šňůrku červených korálek.
Nohy má upjaté ve vysoké šněrovací botky a obuté v červené
punčochy.
FRANCEK, štíhlý, statný rekrut. Oblečen je v III. a IV. jed­
nání v úzké kalhoty ve vysokých leštěných shrnovačkách, nezapjatou kazajku, pod níž vyhlédá tmavá vesta s řadou pletených
černých knoflíků a šňůrek. V I. jednání v kroji: rukávce a maleb­
nou vyšívanou kordulu, „huskami“ obtočený kulatý klobouk s vy­
sokou kyticí z umělých květin, zrcátek, tretek. Pentle různé barvy
proudem splývají až do čela. — I po prsou tekou bohatě stuhy.
Ráz kroje z okolí Klobouk u Brna. V chování je prudký, smělý
a hrdý. Opásán je širokým, vyšívaným pasem.
HORAČKA, Franckova matka, as šedesátiletá stařena, oděná
vlňákem. Podpírá se o hůlku. Bázlivá, ale rozumná žena.
LÍZALKA, Maryšina matka, po domácku oděná selka. V cho­
vání umíněná, tvrdá. Chodí rozklácenou, udřenou chůzí.
HRDLIČKA, obecní sluha, čtyřicátník s vojenskou starou če­
picí na hlavě. Kalhoty ve vysokých umazaných holinkách.
REKRUTI (dvanáct až dvacet): první, druhý, třetí s vojen­
skými modrými a červenými čepicemi na hlavě. Ostatní, asi dva­
náct, se slováckými kloboučky a kosárky z kraje Klobouk.
MUZIKANTI oděni podobně jako chasa. Někteří mají na
hlavách oficírky, jiní měkké kloboučky.
SELKA, svátečně oděná.
LID, muži a ženy svátečně oděni. Děvčata v I. jednání
v počtu 15—20 v pyšném svátečním šustivém kroji z okolí Klo­
bouk u Brna. Vesměs bílé, krátké zvoncovité sukně, různobarevné
fěrtochy, kolem pasu vzadu splývající pentle, vysoké šněrovací
botky, červené punčochy, různobarevné kordule, rukávce, široké
španělské krejzle, „na růžek“ upravený šátek, každá s černým
kancionálem v záloktí — do kancionálů zastrčeno po kytičce.
DĚTI v miniaturní podobě starších děvčat a chlapců. Mezi
nimi bosé jedno děvče s děckem na zádech.
Místo: Stranou návsí moravské dědiny.
Čas: V říjnu roku 1886. Neděle po mši. Hromadné scény
velmi živé, zmatené a chaotické.
PRVNÍ J E D N Á N Í
Návsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostřed­
kem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným
můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské
statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdvižen je do ko­
pečku tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před
statky malé zahrádky, tzv. „před našima“. Tam, kde zahrádky
u Lízalova statku až po dveře sahají, stojí u zápraží lavička. V za­
hrádce dva stromky.
Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle
dvěma, třemi skvrnami přejdou jevištěm dvě — tři svátečně ustro­
jená děvčata s kancionály, sedláci v kožiších, děti i obstárlé ženy
a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhod­
ných chvílích i průběhem jednání. — Jedno z děvčat průběhem
jednání vejde i do statku naproti Lízalům. Po chvíli vyběhnou
odtud dvě, rovněž svátečně oblečené děvčice. — Dvě děvčata hned
po vyzdvižení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku
uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. —
Před blížícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí se k rekrutům. Zpívá s nimi.
VÝSTUP P R V N Í
Ještě při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem
venkovské hudby hrají „Loučení, loučení“, provázené mužským
zpěvem.
Současně z opačné strany jeviště
rovněž daleko
za scénou, od hospody je slyšet výskot a blížící se zpěv chasy.
To 3—4 rekruti, mezi nimi Francek, za jevištěm zpívají sborem:
„Ach, co jest mně přesmutnému“. Když přezpívají, stále ještě
daleko za jevištěm první sloku — vyhrne se opona, brzy nato
utichne i píseň „Loučení“ i s hudbou a 3—4 šuhaji už blíže za
jevištěm postupují s druhou slokou písně,, Vy rodiče roztomilí...".
Teprv s třetí slokou písně „Sám Pán Bůh se o vás starej“ — vy­
jdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíží se k můstku.
Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou „Muzika
hrá na vše strany“ zacházejí za jeviště. — Ponenáhlu za je­
vištěm tichne zpěv i vzdálené výskání a LÍZAL a VÁVRA vylezou
z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou. Lízal zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na
lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený „sotůrek“ a po chvíli
i ten přistaví k lavičce.
LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíží se po vsi a mračí
se. Teprv když hluk zalehne, obrátí se k Vávrovi). Tak temu
hříběti jen dobře nohu zavaž a hodně často bolAčku vlažnó
vodó vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má
vranka taky to měla — šak na zadní noze a včil — viděls ju!
Do Austrálie s ňó možu jet. A pacholkovi vyhubuj; šak aji
dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opa­
trnost, co chvíla se něco stane.
VÁVRA (drží v ruce proutek a pošvihuje jím holinky. Tvář má
čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou).
Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím,
hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat. Už sem dvě
děvečky vyhnal, onehdá pacholkovi sem aji nabil a čerta je
to platný. Koně v maštali můžó se zabít — ani se teho ne­
všimne. (Švihne proutkem.) Dělé co dělé, všecko de naruby.
Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá
a kdekdo ruce má, krade jako straka. (S důrazem a povzde­
chem.) Statku moc a dohledu nikde. Myslím, že to dám do
pachtu anebo to prodám.
LÍZAL
To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pach­
tem? Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají až
do posledního a abys čekal zas pět nebo šest let, než to při­
vedeš do pořádku (odmlčí se). Co je pravda — to je pravda,
statku máš dost, a krásnýho statku. Rolí dost, čisté dobytek,
krávy jako ze dvora — ale jak sem už povídal — žena ti
umřít neměla. Tak zůstat nemůžeš. — Domluv se a je.
VÁVRATo je těžká řeč.
LÍZAL (odloží „sotůrek“ a vytáhne z levé kapsy u vesty zbytek
viržinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si).
VÁVRA
S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme.
LÍZAL
Budeš-li pořád tak mluvit, jaks mluvil — ba ne. Štyry tisíce
só štyry tisíce a co já dávám, je myslím dost. Víc ti nikdo
nedá.
VÁVRA (pokrčí rameny).
To se neví.
LÍZAL
Nesmíš zapomínat, že seš vdovec a že máš tři děti. A dyž
já ti dávám pět a třicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece
nedám dceři všecko a sám abych šel po žebrotě.
VÁVRA
Šak byste nešel.
LÍZAL (s úsměvem a měkce).
Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl —
a jak se mně vodslóžil? A to byl můj syn!
VÁVRA
No, no, šak temu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen
pětatřicet set.
LÍZAL
Copak seš ty můj syn?
VÁVRA
Nésu. Šak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde
k temu, že jí dáváte míň?
LÍZAL
Jak k temu přinde! Tenkrát sem bel tak trošku jako tady
(sahá prstem na čelo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt —
půllán dostal a taťka už nezná. A že bude dcera lepší, kdo
mně za to stojí?
VÁVRA
To je k smíchu! Copak je každé Josef? Naposled (usmívá
se a kope do země) — kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň — —
LÍZAL (vpadne).
Josef je lunt! Co dostal — to má. — Dál ať mýmu prahu dá
pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a „taťku pe­
níze“ (hodí rukou). Dostal jich — nečitanéch. — Včil mluví.
VÁVRA
Nó-o—, nechme řečí. Víte, co chcu — a dál nemusíme mluvit.
Co vy dáváte, je málo. — Do mléna je to málo . ..
LÍZAL (podrážděně).
No (chce něco říci, ale odmlčí se — pak s úsměškem). Néni
nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky.
(Obrátí se přímo na Vávru.) To přece ví každý dítě, že tobě
všecko nepatří. Co je po ženě, to patří dětem, a co je tvýho,
(náhle) to — to ví nélepší záložna. V záložně seš dlužen,
v Brně seš dlužen, dáňky ti stojí a jen to, že nepiješ, nekarbaníš, nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk —
proto bych ti dal svó dceru.
VÁVRA (krotce).
Každé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal — —
LÍZAL
A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář — —
VÁVRA
Až vám žena bude ležet a půl druhýho roku budete volat
doktora, taky pustíte chlup.
LÍZAL
Všecko na ňu sveď. Aji to, že místo třech dětí máš včil štyry.
VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky a jako by neslyšel, uštipuje
ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíž rekruti, kteří před chvílí
zašli za jeviště, vracejí se s Franckem zas tak, jak prve,
z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a ces­
tou za jeviště i dál zpívají: „Můj starý tatíčku“. Teprve když
zajdou, Vávra pokračuje).
Víte co? — Nebudem se dlóho čistit a necháme si každé svý.
Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni.
LÍZAL (jedovatě).
No — a šest nechceš? (Dá se do smíchu.) Maryšu a štyry
tisíce. (Směje se.) Ty néseš h l ó p é ! . . . (Zvážní.) Kdyby to
bela ženská, že by se musela zlatem pozlatiť, aby ju někdo
kópil!. . . Ale Maryša? Cakryš? Eslipak sis ju jaksepatří
prohlíd, že tak o ňu handluješ jak na trhu žid? Rovná jako
svíčka, v rukách jí všecko enem hrá — — — To ju myslím
neznáš, že tak mluvíš a smlóváš — (Sáhne do kapsy u vesty
pro novou sirku.)
Vzdálená píseň a hudba hrající pochod.
VÁVRA
Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu.
LÍZAL (podruhé zapaluje. Bafne několikrát).
Onehdá: — strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul, ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad
takovým děckem. —
Z návsi se blíží ruch a hudba.
VÁVRA (který při posledních slovech Lízalových jeví nápadný
nepokoj — věnuje nyní všecku pozornost vzmáhajícímu se
ruchu; k Lízalovi).
Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak
s nima.
LÍZAL
S kém?
VÁVRA
Se stárkama.
LÍZAL
Copak je Francek stárkem?
VÁVRA
Néni — ale — lóčí se každé, bude se lóčit aji on.
LÍZAL
Až já budu chcet. Stárek se stárkó ať se rozlóčí, to už je tak
zvyk. Proti temu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru
nemám —
VÁVRA
Nu, pane radní, žádný křiky. Dyž přinde, přinde - - - nechte
se je rozlóčit. Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Než se
vrátí, můžete mět Maryšu z domu.
LÍZAL (nakvašeně).
No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra pustím rovno
do dveří —
Hudba s výskotem se blíží a přehlušuje hovor Lízalův.
Hudba hraje vesnický marš.
2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev vy­
zdvihne nad hlavu a — ) .
A co s tém budem dělat, dyž je prázdná!
(Třískne lahví o zem a sám se tomu dá do smíchu.)
KLUCI (se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně se
střepů víno).
3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů).
No tak si zavdáte ode mně naposled! (Podává mu láhev.)
Ostatní rekruti zatím dále zpívají, výskají a loučí se.
SOUSED
Tak, na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.)
3. REKRUT
Pánbůh dej! (Zavzdychne si.)
Vše stále za zpěvu a lomozu. Slovům rekrutů netřeba právě
rozumět.
VÝSTUP
TŘETÍ
PŘEDEŠLÍ — Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se
HORAČKA.
FRANCEK (podává si s jedním sousedem ruce, loučí se).
Lomoz už se mírní, ale nepřestává zcela.
HORAČKA (přibelhá se k Franckovi).
I kdepak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla.
FRANCEK
Copak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí zleva.)
LÍZAL — VÁVRA (v popředí napravo nenápadně se ohlížejí po
Franckovi).
HORAČKA (strká Franckovi uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči).
FRANCEK (vezme uzílek a dá ho blízkému klukovi).
Na, dé mně to na vůz. (K Horačce s úsměvem.) Copak plá­
čete? Nebojte se
šak vás Anyša nevopustí. Tři léta néni
tak dlóho.
HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá Franckovi
na čelo, ústa a prsa křížky). Pánbůh ti opatruj a dé ti, chlap­
če, štěstí — — A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam
dvě košile, ručníky dva a šátky; a kus buchty. No, (ohání se
hůlčičkou) s pánbičkem. (Líbají se.) A modli se, aby ses mně
na vojně nezkazil! Já už ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro
pláč nemůže dál.)
FRANCEK (položí svou ruku na její rameno).
No, mějte se tady dobře — a neplačte. — Dělat tam nebo
tady — to je jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned
mezi rekruty. Lomoz tichne.)
1. SELKA
Aha, Francek de rovno k Lízalům.
FRANCEK (odtrhne se od rekrutů a směle jde k Lízalovým dve­
řím; v síni rekruti se loučí s Maryšou).
LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví
Franckovi do cesty hůl).
Hola! Kam?
Jeviště rázem zcela utichne.
FRANCEK (zaražen neodpovídá. Vzpamatuje se — vlídně).
K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšó .. .
LlZAL (hůlkou jej vrací).
Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch.
FRANCEK
No, snad promluviť s ňó možu?
LÍZAL
Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni.
Na prahu Lízalka strká Maryšu do síně a zavírá dveře.
FRANCEK
Ať je nebo néni. — Nikdo vám o ňu neříká
LÍZAL (hůlkou jej strká zpět).
Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat — — —
FRANCEK
A co pořád s tó hůlčičkó. (Vyrve ji a smýkne jí ke dveřím.)
LÍZAL
To — — to — (rozčilením nemůže mluvit) ta — — táhni!
V davu smích — pak hluk.
HORAČKA (přibelhá se k Franckovi a rukou mu hmatá po prsou.
V hluku jeviště).
Františku, Františku — pěkně ti prosím — — —
FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe).
Já vím, co ti dva tady buntujó! (Ukazuje na Vávru a Lízala.)
Ale — — no! — — Nechať je, stréčku, po vašem; já vám
v cestě stát nebudu. Dyž mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam.
Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám
— kocóři oba dva — bude-li po vašem . . .
HORAČKA (pověsí se zpředu na synka).
Františku, Františku!
FRANCEK (vytrhne se jí z rukou).
Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) — Vy se budete mět
po pěti! —
LÍZAL
Ty mně vyhrožovat?!
HORAČKA
Františku! — —
I. REKRUT
Eh, Francku, nech jé a pod'!!
FRANCEK (k Lízalovi).
No — šak — (Mísí se mezi rekruty.)
Smích — hluk — zpěv.
REKRUTI postaveni do řady drží se kolem krku a s písní
odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv doprostřed slo­
ky tentýž marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzda­
luje, až zalehne. Jeviště se prázdní, DĚVČE S děckem na zádech
běží a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si
cestou oči.
VÝSTUP ČTVRTÝ
LÍZAL (hledí zamračeně za mizícím hlukem. Odplivne si).
Žebroto žebrácká! — —
VÁVRA
No, nechte toho už. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se
rozlóčit a byl byste neměl výtržnosť. Co z teho máte? Jenom
volej do vohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z do­
mu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set?
LÍZAL (mrzutě).
Nedám. (Náhle se obrátí — rozhodně.) Sedumatřicet — (Na­
přáhne ruku.)
VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí).
LÍZAL
No, bude to nebo nebude?
VÁVRA (plácne rukou na ruku).
LÍZAL
Ostatní už se domluvíme —
VÁVRA
A nebude-li Maryša chcet — — —
LÍZAL (uraženě — už k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se
po Vávrovi celým tělem).
Co nebude chcet?! —
VÁVRA (krotce).
No, Bůh dej! (Odchází.) Sbohem! (Odejde rovně a pevně
jako mladík.)
LÍZAL (za ním).
A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaž.
VÝSTUP
PÁTÝ
LÍZAL (sám).
LÍZAL
Ach! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne bera­
nici a přetírá si rukou čelo.)
Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň:
„Jenom ty mě, můj koníčku“ atd.
LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodoli­
bého smíchu; zhluboka).
Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek. Sloto žebrácká! Nic
to nemá, enem tu chajdu nad hlavó a tu košulu, có na sobě
nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat?
A — a —
(Posedá. Vtom se vzpamatuje, že je sám.) No, co se budu
dožírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.)
A Maryša z domu — a hned! Čím spíš — tím líp . . . Děvčica
jako vítr — ešče hanbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posud
výskot a zpěv.) — — (Najednou se dá Lízal do hlasitého
smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový
smích.)E
— no ba! — A — a — a — hned ti jich dám!
Enem si říct a já — já ti budu platit tvý dluhy — já — a už!
Sedumatřicet set vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám.
— Chytré je, to je pravda! Enom že je tu ešče chytré nad chyt-
rýho — a to su já. Chceš-li Maryšu, máš ju mět — ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet.
Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák! Cakryš — —
Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Ja — peníze só
peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze
zas jeho. Já pán — ty pán — ale kdo má peníze, je ešče větší
pán. A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák — Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó.
Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hned' ne; až budu vědět,
néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. — Zatím zeťu sem,
zeťu tam — můžeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za
uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát — než sáhne bolestně na
nohu.) Cakryš, ta mě dnes bolí! (Ohlíží se po hůlce.) Kde­
pak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a
zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá
do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dál­
ky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu!
(Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) H m ! Ta
bude kókat, až ji řeknu, jakýho má ženicha. — No, ráda ne­
bude, ale — no — nechť
sak ona je hodná dcera.
VÝSTUP
ŠESTÝ
LÍZAL - MARYŠA
MARYŠA (vyjde ze statku).
Copak chcete?
LÍZAL (probere se z myšlenek).
Podé mně čagan — Tamhle leží. —
MARYŠA (podává mu hůl).
LÍZAL
Kde je matka?
MARYŠA
V kuchyni poklízí. Bude brzo poledně. (Vejde do zahrádky
a trhá cosi.) Tatínku, co budeme dělat s tó turkyňó? Na
poli ju žeró ptáci.
LÍZAL
Nech včil turkyňu turkyňó a poď sem. Něco ti mám říct. —
Kde seš?
MARYŠA (vyjde ze zahrádky a zavírá za sebou branku).
LÍZAL (bere ji za ruku).
Co to máš?
MARYŠA
Petržel. (V celém svém chování jeví bázeň a zlou předtuchu.)
LÍZAL (pustí jí ruku).
Jakpak, Maryško, což — (měkce) na vdavky nemáš ešče
chuť?
MARYŠA (utrhne se).
Co by! (Rozhodně.) — Já se ešče nechcu vdávat.
LÍZAL
No mlč, máš už čas. Na svatýho Barnabáška už ti bude dva­
cet let.
MARYŠA (hodí sebou a ustoupí ke dveřím).
Ech, nechte marnéch řečí. (Má se k odchodu, najednou se
obrátí ve dveřích.) A co za ženicha? Keho?
LÍZAL (krotí se).
No, ani bys neřekla. Hádej!
MARYŠA (svěsí hlavu a přemýšlí).
LÍZAL
Néni daleko odtáď
MARYŠA (vzhlédne po Lízalovi).
LÍZAL
A má mlén.
MARYŠA (vytáhne se v těle a zasvítí očima. — Zděšeně).
Snáď ne — — —
LÍZAL (kývne hlavou radostně).
Vávra je to. —
MARYŠA (vyjeveně a polozmateně).
Vdovca? (Dá
ného, jasného
divoce směje.)
LÍZAL (rozzlobeně
se do bujného, ne trpkého, ale dosud bezstarost­
smíchu.) Vdovca? Se třema dětima? (Zase se
No to ja!
sebou trhne).
No co — vdovec nevdovec, ale je dobré, statečné muž —
MARYŠA (zaraženě, zvážní uprostřed nejhlubšího smíchu, pustí
kliku u dveří a temně).
Snáď to nemyslíte doopravdy?
LÍZAL (stále více pod sebe a k sobě víc než k Maryši).
Co bych nemyslel?! Mně se líbí. Nepije, nekarbaní — chlapík
jako dub — každá žena može se s něm dobře mět.
MARYŠA (kysele).
Enem že jé žádná nechce. Nebožku bil a děvečky si o něm
povídajó všelijaký věci. Že se nestydí. — Děti má tři a ještě
poméšlí na svobodnó děvčicu — — —
LÍZAL (vpadne).
Co děti, děti! Šak só to hodný děti!
MARYŠA
Kemu se líbí. Do hrobu se připravit nedám. Šla bych tam,
myslím, jak nebožka. Šak ju má na svědomí enem on.
LÍZAL (mlaská jazykem).
Co — co — (Klepe holí do země.) Co ty víš! To só samý
ženský plky. To se jen tak mluví.
MARYŠA
Ať mluví (vzdorně), ale Vávru si nevezmu!
LÍZAL (podrážděně).
A Francka — teho žebráka bys chcela?
MARYŠA
Šak sem neřekla — že chcu.
LÍZAL
Ale chodí za tebó. — Myslíš, že to nevím? Myslíš, že su
slepé a hluché? — Šak už temu bude konec. Ať ide žebrota,
odkáď přišla. Ať si hledá žebrotu a neleze na půllán. Vávru
si vezmeš! (Krotí se k mírnosti.) Takové statek, takové mlén!
Kam dáváš rozum, děvčico, kams dala oči?
MARYŠA (plačky a vzdorovitě).
No, víte, děléte si, co chcete — — ale já —
LÍZAL (ji zakřikne).
Mlč! (Bere hůl.) Tak budeš dělat, jak já poróčím. A včil si
di!
MARYŠA (chce něco říci, ale pak sebou trhne a bouchne za sebou
dveřmi).
LÍZAL (sám).
Zpropadený děvčisko. (Vstává.) — Ach! Máma taky tak dě­
lala a dnes je jako hodina.
V Ý S T U P SEDMÝ
LÍZAL a obecní sluha HRDLIČKA
HRDLIČKA (vejde, předstoupí před Lízala se smeknutou čepicí,
červený, „nakouřený“; čepici v jedné, krátkou dýmku v dru­
hé ruce nutí se do vojenské pózy).
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
LÍZAL
Na věky. Co chceš?
HRDLIČKA
Prosimich, pane radní, máte přijít do hospody. Chlapci se
tam bijó, máte jít udělat pořádek.
LÍZAL
A kde je starosta?
HRDLIČKA
Néni duma.
LÍZAL (odplivne si).
A kdo se bije? Beztak zas Honza Ryšánkůj?!
HRDLIČKA
Ja, Honza a Horaččin Francek. Ten začal.
LÍZAL (vzpřímí se).
Francek? A tož di, ať ti dá Maryša békovec.
HRDLIČKA (jde do statku).
LÍZAL (sám).
Já mu jich na cestu ještě nasypu. Trhan! Jedna muzika ne­
mine, aby se neserval.
HRDLIČKA (vrátí se s býkovcem).
LÍZAL (mlčky vezme býkovec a odchází).
HRDLIČKA (jde za ním a čeká, az Lízal zajde).
Lízal, bruče a huhlaje cestou, zachází za jeviště.
V Ý S T U P OSMÝ
Za HRDLIČKOU hned vystoupí MARYŠA.
HRDLIČKA (vrátí se, přiskočí k Maryši a pošeptá jí něco do ucha).
MARYŠA
Kde je? (Chvatně za sebou zavře dveře.)
HRDLIČKA (klade na ústa prst).
MARYŠA
A kdo se to teda pere?
HRDLIČKA (dá se do smíchu).
A to enem tak — ze sucha — — (ve smíchu), aby tatínka
dostali z domu. (Rychle odejde.)
VÝSTUP
DEVÁTÝ
FRANCEK (přijde z opačné strany).
MARYŠA (běží mu vstříc).
Františku, co tu chceš?! Maminka je na dvoře!
FRANCEK
Nebuj se. Co seš tak uplakaná?
MARYŠA (svěsí ruce).
Bože! (Zakryje rukama tvář.) Ani mně nevzpomíné.
FRANCEK (bere ji za ruku).
Neplač, Maryško. Už je nám to málo platný. Nějak už to
přetrpíme a za tři léta, dá-li pánbu — budeme zas spolu.
Vzpomíné na mě — a budeš-li moc, piš mně.
MARYŠA (temně a sklíčeně).
Tak už teda pojedete?
FRANCEK
Už budó sedat na vozy. Jak odzvoní poledně, pojedem. Bude
to smutná cesta do Brna.
MARYŠA
A kady pojedete? Po silnici nebo tady okolo?
FRANCEK
Tady okolo.
MARYŠA
Tak di — já se budu dívat.
Oba se zamlčí.
FRANCEK (objímá ji).
Spánembohem, Maryško! A piš! Psaní můžeš dát dycky mamince. Já ti je taky tak pošlu.
MARYŠA (v slzách přikývne hlavou a přitlačí se v přístěnku ke
zdi. Znova vztahuje ruce kolem jeho krku a dá se do tichého
pláče. Pak se náhle vzmuží a odstrkuje jej od sebe).
A di už! (Sama zůstane stát a pláče.)
VÝSTUP
DESÁTÝ
LÍZALKA (vyběhne rozdrásána s rukávy vyhrnutými, bez šátku
na hlavě a bosa).
E, vy holoto! (Trhne Maryšou do síně a odstrčí Francka.
K Maryši.) Kliď se do baráku! (Strká ji do síně. K Franckovi.)
Co tady chceš?
FRANCEK
Nic, přišel jsem se rozlóčit — —
LÍZALKA (chápe se dveří).
Eh, jakýpak lóčení! (Hodí za sebe.) Jen di spánembohem
a radši tam zvostaň, uděláš lepší
MARYŠA (vzpírá se na prahu a začne se ve dveřích strkat s Lízalkou).
Pusťte!
LlZALKA (překřikuje Maryšu).
Pudeš nebo nepudeš? (Míří jí políček.)
FRANCEK (přistoupí k nim).
Jdi, Maryšo, jdi! Šak (výhružně) my se přece rozlóčíme!
LÍZALKA (bouchne dveřmi. Za dveřmi křik a váda).
FRANCEK (odchází skoro vesel. — Odejde).
Jeviště několik okamžiků prázdné. Zvoní poledne. Kolem jde
sedlák s čepicí smeknutou. Hluboké ticho. Pozadím jeviště pře­
běhne několik kluků a děvčat s děcky na zádech. Odzvoní.
JEDNO DĚVČE (V běhu popotahuje punčošku).
Chlapci! Rekruti už jedó!
Z návsí zazní plnou silou hudba.
VÝSTUP
JEDENÁCTÝ
Jeviště se plní. Lid se schází směrem, odkud se blíží zpěv, prová­
zený hudbou. Na jeviště vejde průvod. Muzikanti vpředu. Za
nimi dva vozy, na nichž je plno rekrutů. Koně jsou pentlemi za­
pleteni. Na vozích májky. Rekruti zpívají, zvedají láhve, mávají
čepicemi. Ani tu píseň rekruti nezpívají všici současně. — Druhá
velká skupina (2. vůz) začne ji zpívat, teprve když první zpívá
už „neublížil jsem . . ."
Zpěv valí se přes sebe.
[: Spánembohem,
už jdu od vás, :
[: neublížil jsem :
žádnému z vás.
[: Jak mladému,
tak starému, :
[: neublížil jsem :
z vás žádnému.
Za scénou.
[: S Pánembohem,
už jdu od vás, :
[: aji jsem poznal
faleš od vás.
MARYŠA (rozevírá okno a hledí na průvod).
FRANCEK (z prvního vozu).
Hola! (Strhne opratě — vůz zastaví — rekruti tichnou.
Francek seskočí ještě v pohybu s vozu a jde rychle k Lízalovu statku.)
MARYŠA (od okna zmizí).
FRANCEK (sáhne na kliku a opře se. Zavřeno. Uhodí na dveře).
Za dveřmi lomoz, křik a hluk Lízalky a Maryše.
1. REKRUT (z vozu).
Vyraz dveří!
FRANCEK (už dříve, slyše za dveřmi křik, odskočí, rozežene se
a přiskočiv mocným vzepřením těla nevykopne, ale kolenem
vypáčí
dveře).
MARYŠA (S výkřikem vletí mu vstříc do náručí).
FRANCEK (sevře Maryšu v náručí v síni, takže z hlediště vidět
jich není).
Zástup se směje.
FRANCEK (pustí Maryšu, odběhne a vyskočí na stupátko vozu.
Stoje tak vysoko na voze s májkou v ruce zavolá s ostatními:
„S Pánembohem“ atd.).
REKRUTI (pokračují s písní „S Pánembohem“).
MARYŠA (klesne plačíc na lavičku)
REKRUTI (zpívají dál).
Do sloky vpadne hudba a hraje marš.
VÝSTUP DVANÁCTÝ
V posledních okamžicích vystoupí právě LÍZAL a zlostně hledí na
Francka, právě když z náručí pouští Maryšu.
Vozy odjíždějí. — Z jeviště hukot, zpěv, hudba. — Jeviště
prázdní. — Píseň rychle zaléhá.
LÍZAL (zpovzdálí hledí za odjíždějícími a pohrozí holí).
Šaks ju měl, kluku, naposled!
Z dálky dále je slyšet melodii písně: „S Pánembohem“.
Opona v tichu spadne.
se
DRUHÉ
JEDNÁNÍ
Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice,
podél zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, na­
pravo proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných
talířů a žbánků, v rohu třírohá almárka „svatý kout“. V levém
zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí
bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným
prádlem.
MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena
jako v I. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí STAŘENKA
a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí
jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavičce sedí
tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes ramena.
V ruce drží klíč. Vedle sebe koš, z něhož průběhem hovoru vezme
jablko, okrajuje a po kousku jí.
VÝSTUP P R V N Í
MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA.
Když se opona vyhrne, je tetka v nejživější rozprávce.
poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce.
Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá.
Maryša
STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí).
Ba! (Zívne si nuceně)
MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše).
STROUHALKA
Je to pravda! Nemůže bét nic horšího, než takový manželství.
Člověk pořádně usnót nemůže a ráno, dyž vstává, jako by na
vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z rukó padá
a co člověka těší, těší enem napůl a srdce pořád jako led.
(Zívne zas.)
MARYŠA
Vidíte a mě do teho ženete.
STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou).
Ale to je jenom načas, než si člověk zvykne. Taky sem na
svým kdejaké roh viděla a dnes? Su ráda, že Tomáška mám.
Až přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba,
milá děvčico, vdé se, dokud seš mladá — zhrbacenó si tě
žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk —
nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne.
Mlčení.
MARYŠA (S úsměvem).
No, na takový štěstí mám dycky času dost.
STROUHALKA
Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna — a voda po ní zůstane.
(S povzdechem.) Já dybych byla svobodná, hned bych si
Vávru vzala.
MARYŠA
A šla byste, kam šla jeho první žena. Tu bil a — druhó bude
hladit, že?
STROUHALKA
Hladit nemusí a bít taky nemusí. Každá si udělá z muža, co
sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna.
MARYŠA (chladně).
Taky dycky ne. (Živě.) Nebožka jeho žena — jaká to byla
hodná osoba a jaké měla život? Dodnes by tu byla, kdyby
nebylo Vávry.
STROUHALKA (podrážděně).
A jdi mně ke všem kozlům s takovéma řečima. Řeč se mluví
a voda teče a všecko omyje. Nebožka umřela na suchó ne­
moc. Bylo odjakživa taková suchóčká jako komár a chorobná
až do smrti. Vávra s ňó žádný radosti neměl. On byl v ne­
štěstí a ne ona.
MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala, s povzdechem
a trpkým úsměvem kývne hlavou).
Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Slóžila tam
u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta
suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčica.
STROUHALKA (uštěpačně).
Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu živobytí vodnášela,
to ti neřekla? A že ju Vávra jednó dopadnul a vyhnal — to
ti taky nepovídala? Co ti nalže, to věříš — a co je pravda,
pro to seš hluchá.
MARYŠA (UŽ to nemůže poslouchat; sepne ruce).
Proboha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak už
nikdo nemá svědomí? Kdekdo přinde, každé o něm mluví,
každé jé chválí a o ničem jiným žádné vědět nechce než
o něm. Copak myslíte, že su už tak hlópá!? Aji ta dívka už
začala, a já vím, že só všickni navedení a vy i s něma. Ale
mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho tema
népěkňéšíma barvama — je ho přece vidět nemožu. — Celá
se dycky otřesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyž to
vidíte, jako rozumná žena s dětima — měla byste sama našim
domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatníma.
STROUHALKA
Ale, bože, děvčico, dyť já ho do tebe necpu. Copak su doha-
zovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš
toli rozumu a zkušenosti co já stará. Jako tvá tetka možu ti
přece poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si
o tom myslím, a ty si zas potem rozvaž, co sama chceš. Co­
pak je mně tak dvakrát po tem? Já s tebó nebudu.
MARYŠA
A když se mnó nebudete, proč teda na mě dorážíte, proč
chcete mýmu neštěstí? Proč?
STROUHALKA (podrážděně).
A protože máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako
děcko.
MARYŠA
Tak už mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z do­
mu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych
mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to ne­
bylo nic platno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě
neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by
mě ani nebylo. Nikdo už na mě pěkně nepromluví, každé se
jen utrhne — a bude-li to tak trvat dál, snáď, Bože — — —
(sklesne na mysli).
LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních
slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku).
MARYŠA (pokračuje).
— snáď budu muset aji povolit —
STROUHALKA
A dobře uděláš; jinýho než očistec beztak ti doma nečeká.
MARYŠA (vášnivě).
A co když mu potem uteču!?
STROUHALKA (úplně klidně).
Neutečeš. To každá tak říká před svatbó — a potem je ráda —
že sedí.
MARYŠA
Každá ne —
STROUHALKA
Ba skoro každá.
MARYŠA
Podívéte se na Čermačku z Borkovan! Taky ju nutili a už je
od muža pryč. Néni temu ani půl léta, co je vdaná.
STROUHALKA (už se zlobí).
To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap — a Vávra
je statné muž a mlynář —
MARYŠA (chladně).
Kemu se líbí. (Dopálena, už skoro se vztekem se rozkřikne.)
A dyby byl ze zlata — já ho nechcu!
STROUHALKA (dá se do smíchu).
No, nechcé si, copak mně je do teho, že na mě křičíš?
Pro mě vem si třeba Francka.
VÝSTUP DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. LlZALKA (vkročí do světnice).
LÍZALKA
Maryšo, di a přines sklínky z police.
MARYŠA (odejde).
Předešlí bez Maryše.
LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas).
Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořá­
dek už nepamatuju — — — (přeruší řeč a nahne se k tetce,
když Maryša odešla). 0 Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné.
Hned je horší.
STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se).
Enem nech, jen nech — šak já vím, co dělám.
VÝSTUP T Ř E T Í
PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez
LÍZALKY.
LÍZALKA (béře sklenky od Maryše).
Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde.)
MARYŠA (ohlíží se po ní, až zajde; posud rozčilena).
Dobře ste mně připomněla. Když už pro nic jinýho — kvůli
němu to neudělám.
STROUHALKA
Kvůli kemu? Kvůli Franckovi?
MARYŠA
(rozčileně
přechází
po
světnici a uklízí poodložené
věci).
Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych
mu nekazila život — (zarazí se).
STROUHALKA (se směje).
MARYŠA
Co se smějete, tetičko?
STROUHALKA
Ach — tak! Dyť je to k smíchu! (Vážně pokyvuje hlavou.)
Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s tó
neplechó! — Kdopak na mužský co dá?! Rozumná nic.
— — Banda jedna jako druhá — všeci só sténí. (Tónem, ja­
kým se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu,
taky svýho Františka! A taky mně vždycky říkával: když
mě nedostane, že si něco udělá — a že to nevydrží a že
do vody skočí — a potem zas že do světa uteče a nikdá víc,
nikdá že se nenavrátí, nadosmrti bude zkažené, na celé život
pryč. A když sem si musela vzít Tomáša — co udělal? — Nic.
Nějaké čas rámusil — potem si namluvil jinó a je mu taky
dobře. A ostatní só všeci takoví — z jedné lóky kvítí. (Ke
stařence.) No, je temu tak, bábo, nebo ne?
STAŘENKA (od kamen — stále drhne kukuřici — po dlouhé
chvíli).
Eh, já vás neposlóchám.
MARYŠA
A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál — už je to staře­
ček — bílý vlasy má, jednó nohó stojí v hrobě — taky ne­
dostal tu svó a dosavád, dyž si vzpomene na svó Filomenku
— svěsí hlavu a říká, že zapomenót nemože a nemože.
STROUHALKA (zívne).
Dostál je Dostál, ten když má v hlavě, dycky brečí, ani si
nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje kudličkou a pokusuje.)
Mlčení.
STROUHALKA
A Francek? Šak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku
Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví, co
jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá.
Buď ráda, že je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma
je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří.
MARYŠA (mlčí).
STROUHALKA (po přestávce).
Esli se na sebe nevohlížíš, na ňé se nevohlížé. — Setřepe
to se sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět — z těch slz, co pro
něho leješ, kapka na něm nezvostane. Šak (ledabyle) náš Jo­
sef psal, že se tam nemodlí jenom za tebe.
MARYŠA (urputně).
To néni p r a v d a ! . . .
STROUHALKA
Tak je to lež. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se
budem přít. Na to všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí.
Musíš si myslet, že seš enem hlópý děvčisko.
MARYŠA
Třebas hlópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale
srdce mám . . . Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni,
keří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až
uštípajó. (Polo s pláčem.) Každé jako ten ščór na člověka
přileze (popadne koš s prádlem), ani člověk neví, a répne, až
krev v žilách se zastaví.
VÝSTUP
ČTVRTÝ
PŘEDEŠLÍ - LÍZALKA.
STR0UHALKA (rozhodí rukama a vstává).
No, jak teda rozumíš.
LÍZALKA (předstoupí, sklenky drží v ruce a chvilku poslouchá;
vzpurně).
Ale, že se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůhví, co si to
myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my anebo ona nás.
(K Maryši.) Jdi mně z očí a kamna sprav! (Dívá se ke kam­
nům.) Dříví tu taky néni. (K Strouhalce.) Jako slepá chodí.
Předešlí
bez Maryše.
STROUHALKA
Milá brachu — nepude to. Hlava jako z kameňa — nic do
ní nevpravíš. Jen pořád jako by kosó o ňu zvonil, zub na zub
a práca marná.
LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro
láhev vína. Nalévá do skleničky). Copak její řeči! My už ju
ani neposlócháme. — Na, napi se — je dobrý. (Podává tetce
sklenku.)
STROUHALKA
Tak dé pánbu zdraví. (Pije.)
LÍZALKA
Na mó duši, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju
budu mět z krku. To je čert děvčisko! Dyť se už začala aji se
mnou rvát! Utýct nám chtěla — všecko už měla schystaný,
uzlíček svázané a pryč. Mocó sme ju museli přihnat zpátky.
To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap.
Vidíš ju. (Ukáže hlavou na vstupující Maryšu.)
VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. MARYŠA, STROUHAL.
MARYŠA (nese v náručí dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje
oheň).
STROUHAL (vejde za Maryšou, v kožichu; ve dveřích kývne na
Strouhalku prstem).
Poď už dům! Co tady máš co plkať? Doma je jí potřeba
a ona si tu sedí na besedě.
LÍZALKA (nalije mu vína).
Napite se taky. Copak tak spěcháte?
STROUHAL (bere sklenku).
Ale — slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl.
(Změkne.) Dé pánbu zdraví a boží požehnání! (Vyklopí skle­
nici naráz.) Už běžím. (K ženě.) Přiď brzy! (Rychle odchází.)
Spánembohem!
Předešlí
bez
Strouhala.
STROUHALKA
Copak ste měli dobrýho k obědu?
LÍZALKA
A nic ještě. Čekám, až přinde staré. (K Maryši, která dosud
klečí u kamen a zamyšleně opírá čelo o ruce.) Co tu dřepíš?
Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef už spravuje
vůz.
STROUHALKA
Už pojedó? (Významně se podívá na Maryšu.)
LÍZALKA
Na ňu čekat nebudem! Ohlášky už só, tak co. (K Maryši.)
Neslyšelas?
MARYŠA (vzpřímí se u kamen — rozhodně).
Já nikam nepojedu!
LÍZALKA (rozkřikne se).
Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti hanba před lidima? Užs
odhodila všechen stud a vážnost k rodičům? (S pláčem —)
Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem
se jí nanosila, s ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu ne­
spala, co nélepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem
dala — a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se
pachtila za lecjakým žebrákem, které nic nemá než těch pár
shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám
k starosti zármutek dělala?
MARYŠA (hrdě).
Než pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótit — tak
vám to řeknu!
LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úžasem hned na
svou dceru, hned zas na Strouhalku).
I ty — Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco
novýho! To tě ten
tak mluvit naučil? (Hledí na ni.)
Ešče hanbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta néhorší a ani
ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, že budó
prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti už nějak? — — Nač
chodíš do kostela? — Co tam děláš? — Přece su já tvoje
matka. Víš to ešče? (Ke Strouhalce.) Pré sem jí měla krkem
zakrótit. (K Maryši.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš už tak tupá,
že ani nevíš, co povídáš — — —
MARYŠA (chytá se za hlavu).
Ba už nevím — Celá už su jako vrtohlavá, celá zmámená
(Dává se do pláče.) Do hrobu dybyste mě položili, taky
nebudu nic vědět
STROUHALKA (mrkne na Lízalku).
No, já už teda pudu.
LÍZALKA (s okázalou přísností).
Budeš poslóchat nebo ne?
MARYŠA
Ale dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět
po trápení.
LÍZALKA
A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Hanbu nosiť po světě?
A potom polezeš jak ta Vrbčena — — Pěkná láska! Děcka
chodí žebrat. Té hanby chceš, abych se dočkala?
MARYŠA
A šak, co nadáváte žebráků? Vy ste taky nic neměli.
LÍZALKA
Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese požehnání.
Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: „Poslušném dětem
požehnává, neposlušný trestá.“
STROUHALKA
No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ženská — nemyslí to
s tebó zle —
MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se
obrátí po Lízalce, sepne ruce).
Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím — ne­
nuťte mě. Já vám slibuju, že na Francka zapomenu, až
z vojny přinde — vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat,
jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte život! —
LÍZALKA (vpadne).
Eh, pořád mně tu skuhré. Tam! (Ukáže k druhé světnici.) Di
se oblíkat!
MARYŠA (odchází):
STROUHALKA (urovnává vlňák přes ramena a s Lízalkou od­
chází).
VÝSTUP
ŠESTÝ
MARYŠA - BABIČKA.
MARYŠA (zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe
a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde
k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku).
Babičko zlatá — Co vy temu říkáte?
BABIČKA
— Eno (povzdychne si a ohlíží se po dveřích, neposlouchá-li
někdo. Po delší chvíli mluví zvolna, slovo za slovem, mezi
každou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným,
beze vší třaslavosti v řeči). Já su sama nad tém hlópá. Bévá
temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká
než nadávání a bití, a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře
poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom
si myslím, máš-li Františka ráda, už je ti to jedno. Jemu tě
nedajó — na to ani nepomysli — a tak, odende-li Vávra, přinde
druhé, zas třetí
Petr nebo Pavel
Tak nezvostaneš,
jednó se vdát musíš.
MARYŠA (vstává, sáhne si na čelo).
Stařenko, (vyděšeně) jak to mluvíte?!
BABIČKA (vstává utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíží se. Po
chvíli). Eh, já ti nemůžu říct: braň se. (Trpce.) A, radši se
mě nepté. (Ohlíží se.)
VÝSTUP SEDMÝ
PŘEDEŠLÍ. LÍZAL vchází. BABIČKA později belhavě odejde.
LÍZAL (vesele).
No, Maryšo — copak? Ženich přinde co nevidět a ty néseš
ještě ani ustrojená.
MARYŠA (utírá slzy).
LÍZAL
Co zas? Dyť na jatku nepudeš. Na katechismus musí každé
jít — (Jde a odkládá beranici.) Vy ženský ste přece enem
divný. Místo co máte před svatbó véskat a smát se — dáte
se do pláče. Dyť se toho katechismu tak nebuj. Přeces chodila
do školy a dyckys uměla.
MARYŠA (rozběhne se a padne před ním na kolena).
Tatínečku zlaté — proboha vás prosím — (Pro pláč nemůže
dál a líbá jenom jeho kolena.)
LÍZAL (zdvihá ji se země).
Ale děvčico — dítě — No, deť — — — Neplač — (Vlídně.)
Franckovi ti přece nedám!
MARYŠA
Ale já vám k živýmu Bohu přísahám — že na něho zapo­
menu. — Dyť na něho ani nemyslím!
BABIČKA (vstane a přidržujíc se předmětů v cestě tiše se odšourá
ven).
LÍZAL
Ale, ale — copak bys — no jdi — — obleč se pěkně — (od­
vádí Maryšu do druhé světnice) já s matkó ještě promluvím
— ale udělej mně radost — a obleč se.
MARYŠA (vrávoravě odchází do druhé světnice).
Bože, dybych snad do toho kameňa mluvila, spíš by se
ustrnul. (Odejde.)
LÍZAL (sám; přejde jizbu).
To — to je čerchmantský děvčisko. To sem si nemyslel, že
to dá toli práce. (Vyndá dýmku z kapsy.) Já bych ju — přece
nerad zkazil.
VÝSTUP
OSMÝ
LÍZAL - LÍZALKA.
LÍZALKA (vejde).
No — a kde je ženich?
LÍZAL (cpe do dýmky).
Přinde hned.
LÍZALKA
A jak je s notárem? Byls tam?
LÍZAL
Byl. Nestaré se — šak vím, co dělám! (Vyjme ze záňadří pa­
píry a ukládá je do trojhranné skříňky v rohu lavic u stolu.)
Co patří jí, to dostane ona. On ať se hojí svým. Nebudu za
něho vyplácet dluhy! Ale něco jinýho se mně nechce líbit —
Maryša. — Mně se to přece jenom začíná v hlavě rozkládat.
— Živó mocó se to děvče brání.
LÍZALKA (s opovržením).
I snad by ses nespáčil? Každá dělá před svatbó takový rant.
LÍZAL
No nešť — já vím — taky moc na to nedám, ale pro vdovca
s dětima je mně jí přeci enem líto.
LÍZALKA
Eh, líto, nelíto! — Musí to bét, dokáď je čas. — (Náhle se
obrátí.) A kemu ju chceš dát? (Uštěpačně.) Franckovi?
LÍZAL (trhne sebou).
Co by Franckovi! Copak néni jinéch ženichů dost?
LÍZALKA (ironicky).
Přebíraný zboží za moc stojí! A myslíš, že to budeš mět ji­
načí? Já neříkám, že se nevdá, ale zvostane nám na krku
rok, dvě leta a abys ju dal Franckovi. Přinde z vojny a co
potem? Tak se celá třesu strachem a zlosťó, jak si na to jen
pomyslím. Proto říkám, pryč s ňó — pryč! Dokavaď je čas.
Stane se neštěstí a to ti jí potom nebude líto?
LÍZAL
To je pravda, to je pravda. Děvče jako vítr — a ten čertův
chlapec je všeho schopné. No — no — už to teda vložím do
rukó Hospodinovéch.
VÝSTUP
DEVÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. Zaklepe a vejde VÁVRA.
VÁVRA
Dobrý odpoledně! Tak už su tu.
LÍZALKA
Vítám vás.
LÍZAL (podává mu mlčky ruku).
LÍZALKA (utírá židli zástěrou).
Posaďte se. Maryša bude hned oblečena. (Přinese láhev.
K Lízalovi.) Posluž vínem.
LÍZAL (nalévá víno).
VÁVRA (podívá se na hodinky).
Už je čas, abysme jeli. —
LÍZALKA (cestou do vedlejší světnice).
Šak do Mótnic néni tak daleko. Za čtvrt hodinky ste tam.
(Odejde za Maryšou.)
Ve vedlejší světnici tlumený rozhovor mezi Maryšou a Lízalkou.
LÍZAL -
VÁVRA.
LÍZAL (zavdává).
No pi!
VÁVRA (bere sklenku).
Pánbůh požehné.
Ve
vedlejší světnici hádka.
LÍZAL
Musím se podívat, má-li Josef koně spraveny. (Ohlédne se
starostlivě po vedlejší světnici. Odejde.)
VÝSTUP
VÁVRA -
DESÁTÝ
MARYŠA - LÍZALKA
MARYŠA (vyběhne před Lízalkou, která ji žene. Maryša jde ke
kamnům, sedne na lavici a vzdorně podepře hlavu o ruku).
LÍZALKA (za ní).
Zpropadený děvčisko! Pořád budeš odmlóvat? Budeš se
oblíkat?!
VÁVRA (k Lízalce).
Ale nechte ju — šak ona půjde. (Přistoupí k Maryši.)
LÍZALKA
Že se pod ňó zem neslehne! (Odejde.)
VÝSTUP J E D E N Á C T Ý
VÁVRA - MARYŠA
MARYŠA (obrátí se k Vávrovi; prosebně).
Pane Vávro, co sem vám udělala, že mě tak pronásledujete?
Dyť přece vidíte, že se rukama nohama bráním, srdcem sto­
jím proti vám, a přece chcete, abych byla vašó ženo a vašó
bét nemožu. Dyť tu nejde o rok nebo dva! Jak já k tomu
přindu, abych pro vás obětovala celé svůj život? Mňéte ro­
zum aspoň vy, když ho naši nemajó!
VÁVRA (přisedne k ní).
No, no! Načpak ty slzy! Nebuj se. Budu tě mít jako oko
v hlavě. Nebude se ti u mně stýskat. Co ti na očích uvidím,
to pro tebe udělám a dycky ti bude u mně líp než tady. Dyť
si to tak zlý nepředstavuj — to se ti to všecko jenom včil tak
strašný zdá.
MARYŠA
A možná, že je to ještě horší, než si sama myslím. (Prudce
vstane.) Dyť vy máte děti! Nebojíte se, že se vám lidi vy­
smějó? Proč se pachtíte za tak mladó děvčicó? Což nemáte
ani kusa svědomí? Rozmyslete si to — ještě je čas. (Odmlčí
se.) Chcete, abych šla s váma na faru, potem ke svaté zpo­
vědi a přijímání. Jak si vemete na svědomí tak těžké
hřích — ? Před Boha chcete jít a — nebojíte se ho? Jaké to
budu mít život s vámi, dyž ani to u vás nic neplatí!? Roz­
važte si to, co před sebe berete — Pán Bůh vás potrestá.
VÁVRA
Ale Maryško! (Vlídně ji bere za ruku a vilně chce ji obej­
mout.)
MARYŠA (mrštným pohybem ruky odstrčí jej a škrábne do obli­
čeje).
Nechtě mě! (Jde prudce do vedlejší světnice.)
VÁVRA (sám; sáhne si do tváře, pak na ruku, zakroutí hlavou,
jde ke stolu, nalije si vína a vypije rázem, pak sedne a za­
myslí se).
Na mó dušu — jak to vypadá — radš bych zůstal tak. (Od­
mlčí se, pak prudce vstane a pohrozí za Maryšou.) Ale, jen
až budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.
VÝSTUP
DVANÁCTÝ
VÁVRA. — Vejde LÍZAL a za ním se přišourá BABIČKA, která si
sedne zas na stoličku ke kamnům. LÍZALKA.
LÍZAL
No tak, koně už só zapřaženi -- možete s Pánem Bohem jet.
(K Vávrovi.) Kde je Maryša? Ještě néni oblečená? (Jde do
druhé světnice.)
MARYŠA (za dveřmi vztekle).
Jděte pryč. Já se oblíkám!
VÁVRA (radostně pro sebe).
No tak — už je vyhráno. (Venku zapráskání bičem.)
LÍZAL (k Lízalce). Jdi tam — pomůž jí. —
LÍZALKA (jde).
MARYŠA (bouchne před ní dveřmi — týmž tónem).
Jděte pryč! Já se obleču sama.
Všichni vymění spolu němý pohled.
LÍZALKA
I já tam na ni půjdu a já jí pomůžu. —
VÁVRA (zdržuje Lízalku).
Ne — nechte ju bét. Půjde-li po dobrým — půjde. Ve zlým
nespravíte nic ani vy, ani já. — N e c h t e ju bét. —
LÍZALKA
Snad se taky už nepáčíte? Nebylo by vás hanba?
VÁVRA
Nepáčím se, ale nechte ju b é t . . .
Ticho.
VÝSTUP
TŘINÁCTÝ
PŘEDEŠLÍ. MARYŠA.
(Dveře se otevrou a vejde MARYŠA, uplakaná, oblečena v pa­
rádní kroj. Přikryje si jednou rukou tvář a chvilku tak neroz­
hodně stojí na místě, pak za hlubokého ticha.)
MARYŠA
Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, že su
nezdárná vaša dcera. — (K Vávrovi.) Já si vás vezmu, pane
Vávro, (s rostoucí vášní) ale máte vy vědět, k o h o si berete.
(V chůzi na odchodu.) Bude to život k utopení. (Sama vy­
kročí první do síně.)
OSTATNÍ (za ní).
MARYŠA (náhle se u dveří obrátí, přikročí k babičce a chvatně
políbí jí ruku. Zatím co jde k stařence, stojí Vávra, Lízal
a Lízalka téměř již ve dveřích, takže scéna Maryši se stařen­
kou odehrává se v popředí při prázdném jevišti).
BABIČKA (vstane, oprašuje klín, postaví se k Maryši, rozežene
se rukou a pak chromou svou ruku položí jí na prsa).
Už teda jedeš? (Líbá Maryšu na čelo a dá se do pláče.)
Za hlubokého ticha Maryša rychle nato odchází.
VÝSTUP
ČTRNÁCTÝ
Živý ruch.
LÍZAL (na odchodu za Maryšou).
No zaplať Pánbůh — to byla práca!
Všichni odejdou mimo babičku.
VÝSTUP PATNÁCTÝ
BABIČKA (sama. Vyprovází všechny až na práh. Vrátí se, sedne
na své místo, chopí se zas kukuřičných klasů a povzdechne
si).
Ach ja! Pánbu jí pomáhej! (Loupe dál.)
Opona spadne.
TŘETÍ
JEDNÁNÍ
(O dva roky později než I. akt.)
Venkovská hospoda. Napravo v pozadí nálevna ohrazená
dřevěným vysokým šprlením. Na stěně nálevny visí starý plakát
paroplavební společnosti, pak plakát továrny na hospodářské
stroje a vedle novoroční přání kominíkovo. Nálevní okénko. Před
nálevnou napravo velký kulatý masivní stůl o čtyřech nohách.
Na levé straně jeviště dvě okna. U okna v popředí malý čtyř­
hranný stolek, pod oknem lavice. Kolem stolku židle. U okna
v pozadí šicí stroj. Vzadu vedle dveří podlouhlý stůl. Po jeho
delších stranách lavice.
U šicího stroje sedí HOSPODSKÁ a cosi páře. V nálevně stojí
řeznický tovaryš PAVEL a čistí lampu. LÍZAL sedí v pozadí
u stolu a nemluví, jen pije a pokuřuje z dýmky. V levém popředí
sedí FRANCEK. Naproti jeviště úplně v popředí dveře vedoucí
do jatky. U nálevny stojí jeden SEDLÁK a pije sklenici piva.
Průběhem jednání trousí se sedláci v dlouhých až po zem saha­
jících hnědých kožiších.
VÝSTUP P R V N Í
HOSPODSKÝ, HOSPODSKÁ, FRANCEK, LÍZAL, PAVEL,
SEDLÁK.
FRANCEK (sedí úplně od ostatních v levém popředí. Lokty opírá
o kolena a hledí do země. Hospodský s dýmkou v zubech,
opásán bílou zástěrou, sedí u něho a zády obrácen k šenkovně domlouvá Franckovi).
HOSPODSKÝ (důvěrně).
Byls už ve dvoře?
FRANCEK
Nebyl.
HOSPODSKÝ
Tak tam di a popros pana správce, aby ti vzal do služby.
Tak zvostat nemůžeš. A z teho si už nic nedělej. Co tam, to
tam, krku už ternu nezlomíš a na proražení zdi néni hlava
dost tvrdá. Jednó je vdaná a konec. Děkuj Pánubohu, že ti
z vojny pustili, a staré se, jak bys poctivě uživil sebe a má­
mu. Pití a marnýho tólání nech! Jako tvůj poručník ti to
radím. Radši šetř — nemáš na rozhazování. Vávru nech s po­
kojem, nic už nespravíš. (Jde a dodává sedlákovi, který
dopil.)
SEDLÁK (odchází).
FRANCEK (po řeči hospodského napije se z plechového litru a
odstrčí ho pak).
Eh, lítosťó už ani pít nemožu. Pro ňé vyrostla?
HOSPODSKÝ (přistoupí zas k němu).
No, už jsem řekl. Nech všeho. Néseš baba. Když nic jináč,
seber se a di do světa. Sejde z očí, sejde z mysli.
FRANCEK
Pudu, stréčku, — ale . . . (Pohrozí komusi rukou.)
HOSPODSKÝ (pokrčí ramenoma a odejde po svých).
FRANCEK (potají setře s oka hřbetem ruky slzu a pak chvatně
se napije).
VÝSTUP
DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. - Vejde soused FRANĚK.
FRANĚK
Dobrý odpoledně — (K hospodskému.) No, už máte po po­
rážce?
HOSPODSKÝ
Skoro.
FRANĚK (zhlédne Francka a sáhne mu vlídně na rameno). To
seš ty, Francku? Hlásné ti hledá; máš jít ke starostovi.
FRANCEK (příkře).
A co zas?
FRANĚK
A nevím. Cosi skrzevá vojenské pas.
FRANCEK
Hned', jen co dopiju. (Vyndá z náprsní kapsy veržinku a za­
paluje si ji.)
VÝSTUP T Ř E T Í
PŘEDEŠLÍ. - Vejde MARYŠA-VÁVROVÁ, V dlouhé kar­
tounové sukni, vytáhlá, bledá, s očima zapadlýma do tmavých
víček, ve tváři vpadlá, se zašpičatělou bradou. Na ruce má koš
naplněný prázdnými lahvemi od piva. Mluví jen co musí, na ni­
koho se neohlédne, a když jde kolem Lízala, ani si ho nevšimne.
HOSPODSKÝ
Vítám vás! Copak nám nesete?
MARYŠA-VÁVROVÁ (mlčky vyndává láhev po láhvi, staví je na
desku nálevny, pak tichým, krotkým hlasem).
Pro maso idu.
HOSPODSKÝ (k Pavlovi).
Pavle, jdi a usekni paňmámě masa.
PAVEL (jde, otevře dveře od jatky — MARYŠA-VÁVROVÁ za
ním a postaví se do dveří tak, aby viděla do jatky).
PAVEL (v jatce).
To tady?
MARYŠA-VÁVROVÁ (nahne se do jatky).
Třebas —
Z jatky slyšet dvojí seknutí sekerou a řinčení váhy.
FRANCEK (přistoupí nepozorovaně k Vávrové a podává jí ruku.
Celý výstup odehrává se v popředí).
No, Maryšo — mě už neznáš? —
VÁVROVÁ (zcela nenápadně, jen málo obrátí po něm hlavu
a lehce se usměje).
To seš ty? Vítám ti z vojny. (Přijímá ruku Franckovu a od­
kašle si.) Už ti pustili?
FRANCEK
Pustili. No a . . . (Hraje si s viržinkou.) Jak se ti vede?
VÁVROVÁ (neodpoví, jen se ohlédne, vyvrátí vzhůru po něm oči
a vejde až do jatky).
FRANCEK (několik okamžiků čeká, až se Vávrová vrátí, pak ale
najednou jde ke svému pivu, dopije, hospodské u šicího stroje
zaplatí a vytratí se).
HOSPODSKÝ (za ním).
Už nepřindeš?
FRANCEK (mezi dveřmi furiantsky).
Nevím. (Odejde.)
Předešlí bez Francka.
VÁVROVÁ (vyjde z jatky, a cestou urovnávajíc víko u koše, při­
stoupí k hospodskému a podává mu peníze).
HOSPODSKÝ
Kolik platíte? (Bere peníze.)
VÁVROVA
Dvě.
HOSPODSKÝ (podává jí nazpět).
VÁVROVÁ (vezme peníze).
Spánembohem! (Odejde.)
VÝSTUP
ČTVRTÝ
PŘEDEŠLÍ bez VÁVROVÉ. PAVEL. Později vejde soused
BUČEK.
FRANĚK (posadí se ke stolu, kde sedí Lízal).
PAVEL (vychází z jatky).
Vítám vás!
FRANĚK (k Pavlovi).
Dé mně sklínku piva.
HOSPODSKÝ (mezitím k Lízalovi).
Copak, vy s Maryšó posud na sebe nemluvíte?
LÍZAL (neodpoví, natáhne se na židli, utáhne kožich a pije).
SOUSED BUČEK (vejde).
Dobrý odpoledně. — Copak že Vávrová ide odtáď s Franc­
kem?
HOSPODSKÁ (živě).
Jdou spolu? (Nachýlí se do okna.) Opravdu. — pane, jaksi
jé odbévá; nechce s ním jít.
Mimo Lízala všichni se tlačí k oknu.
SOUSED FRANĚK
A to to nedopadne dobře.
Všichni od okna mimo hospodskou odstoupí.
LÍZAL (nedává na sobě ničeho znát, hlasitě si odplivne).
HOSPODSKÁ (sedne zas k šicímu stroji a hřmotí nůžkami).
Ticho.
HOSPODSKÝ (odstupuje od okna).
Dobře má, že ho odbévá. — Vdaná je — jakýpak s ním po­
vede ř e č i . . .
HOSPODSKÁ (mluví v přestávkách, oddělujíc větu od věty, obí­
rajíc se přitom prací).
Chudera! Ta vypadá! Onehda jsem ju viděla v kostele, ale
(spráskne ruce) v duchu tak jsem nad ňó udělala. Až jsem
se jí lekla. Taková suchá, jakási dlóhá — a včil taky taková
smutná chodí a enem ty oči jako by se do řeči chtěly dát. —
Ta má meslím život!
HOSPODSKÝ (ohlédne se po Lízalovi; uštěpačně).
No, zato má mlén.
LÍZAL (mlčí a pije).
HOSPODSKÝ
Kam se to podělo — božíčku milé, kam se to podělo! Ty
tváře, ty ruce! — Děvčica — oči mohl každé na ní nechat,
jak byla pěkná, vždycky bílá, plná — a včilka — (obrací se ke
všem) ani snáď nejí, nespí. — A nic pré si nenaříká — nic
— slova pré nepromluví, enem co musí — a tak tichá —
tichá chodí a trpí jak ta ovečka v trní, až meslím dotrpí.
(K Lízalovi přímo.) Stréčku Lízale, néni vám jí líto? To ste
jí přece měl nedělat — tak zkazit mladé její život!
LÍZAL (zdlouha vzdychne).
Eh! (Mlčí. Po chvilce.) Neptéte se mě na nic a nechte mě
s pokojem.
HOSPODSKÝ (postaví se až k němu).
Vávra pré ti chce žalovat, je to pravda? Necheš pré mu dát,
co ste spolu smluvili.
LÍZAL
A je ti co po tem? Ať žaluje!
HOSPODSKÝ
No, nevím — Vávra je šelma.
VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. Za hovoru vejde HORAČKA.
HORAČKA (zamotaná do vlňáku, s hůlčičkou v ruce. Nejistě se
rozhlíží a pak popojde k hospodské).
Pochválen buď Pan Ježíš Kristus! Copak dělajó? (Prohlíží
a omakává plátno na stroji). To je pěkný plátno! — (Obrátí
se k hospodskému.) — Prosím vás, pantáto, nebyl tady Fran­
cek? Povídali mi, že šil sem; nebyl tady?
HOSPODSKÝ
A byl HORAČKA
A kam šil, nevíte?
HOSPODSKÝ (neodpovídá).
HORAČKA
Bože, já mám s tém chlapcem trápení. — Co z té vojny došel,
nic po něm néni. Doma jé nevidím celé boží deň, v noci
přinde jako zloděj a (a skoro s pláčem) aji pré pije!? — —
HOSPODSKÝ (neodpoví).
Mlčení.
FRANĚK
No,-stará, nechte starostí a poďte si zavdat. (Podává Horačce
víno.)
HORAČKA (levou rukou oddělává záhyby vlňáku z obličeje, pra­
vou bere sklenku).
Tak na vaše zdraví, kmocháčku! (Pije.) Šak sem už dávno
vína nepila. (Utírá si rukou ústa.)
BUČEK
No, a ode mně taky. (Podává jí sklenku.)
HORAČKA (čtverácky).
No to, — abych se opila! Tak dé Pánbu stálýho zdraví.
(Lízne.) Pánbu zaplať —
BUČEK (ještě pobízí).
No, víc
HORAČKA
Ne, už nechcu. — Už mám dost — není s mrškó co hrát —
BUČEK (bere od ní sklenku).
No, tetka, co — nebudete se vdávat? — Scafra, sak byste si
ještě dovedla zakřepčit?
HORAČKA
Eh, cožpak je o to, ale kdopak by si takovó staró babu
vzal!?
HOSPODSKÝ (potutelně).
Tady soused Lízal čeká, až bude vdovcem — — Má na vás
spadýno.
LlZAL (ohlédne se nevrle po něm).
HORAČKA (vesele).
Ach, stréček by hledali mladó a boható. To už je v krvi —
LÍZAL
Šak, ba — bez peněz špatný živobytí —
HORAČKA
Ba špatný, to je pravda (utírá si ústa), ale dycky, stréčku,
taky ne. Kolikrát si vezme bohaté boható — a bijó se —
neštěstí je v domě a spokojenosť pryč. — A někdy zas v ba­
ráku nemajó nic a je tam možná štěstí víc než —
HOSPODSKÝ (vpadne).
— ve mléně. To mu nemusíte povídat — to on taky už ví
a Vávra mu to ještě ukáže.
LÍZAL (uhodí pěstí na stůl).
Přestaneš-li pak už!?
HOSPODSKÝ (jej krotí).
Do teho stola mně netluč — néni tvůj —
LÍZAL
A proč tedy répeš? Přišel sem já na to sem, abys do mně
répal? Já chcu svó sklínku s pokojem vypít a ne tady poslóchat pichlavý řeči. Je ti co do teho?
HOSPODSKÝ
Jak se to vezme: je a néni;
LÍZAL
A néni! Seš ty má rodina? Néseš! Tak co mluvíš?
HOSPODSKÝ
Nésu, ale dívat se na to nemůžu. Kdo má kusa citu v těle,
každé se nad tím otřese. To už je tak v člověku. Dyž pacholek
tady sósedovi strhá koňa, je mně co po tem? Néni. A proč
teda pacholka lísknu, že mučí koňa? Proč mu nakládá víc
než může uvézt — a? Je mně co po tem? Néni. A to je kůň
a to je člověk. Je mně co do teho?
LÍZAL
Néni. Kůň néni člověk a člověk néni kůň — —
HOSPODSKÝ
Eh, mluvíš jako mladé. Už bys mohl mít rozum, dědku še­
divé. Jednó nohó stojíš v hrobě a děláš pořád, jako by ti
patřil celé svět. Pořád jen: peníze mám, půllán mám, ještě
jeden půllán mám, a dceru — penězama zabije. Hospodář
seš, ale tatík — naplit před tebó. Tak ti to povím. Tó ranó
na stůl to nepřerazíš.
LÍZAL (máchne rukou, vyndá šátek z náprsí a pozvolna mezi řečí
si vytírá oči).
HOSPODSKÝ (zmírní tón).
Dybys byl pořádné muž, neznal bys chybu a žádné by do
tebe nerépal.
LÍZAL (svěsí hlavu).
A dyť já už mlčím. — Ale (rozhorleně) no, pomůž si! Co se
stalo, stalo se. Mám ju vzít dům?
HOSPODSKÝ
Ba, bylo by lepší, pro ňu aspoň, když ne pro tebe.
LÍZAL
A co z ní bude? (Zvolna se ohlédne po Horačce a pak sáhne
po sklenici. Po dlouhé chvíli.) Stařenko!
HORAČKA
Copak chcete, stařečku?
LÍZAL (podává jí vína).
Poďte se napít. Ode mně ste ještě nepila. A hodně pite,
hodně, stařenko, hodně — (Zašermuje rukou a nedopoví.)
HORAČKA
Na vaše zdraví, stréčku Lízale. A neplačte — na lítosť už je
pozdě.
LÍZAL
Kdopak se teho nadál, že on bude takový. Já bech ani nebel
béval takové — ale — stará — ta byla jak lítá saň. Pomalu
by byla aji mně nabila.
HORAČKA (staví sklenku na stůl).
LÍZAL
Pite, stařenko, pite víc — pite pryč. Já taky piju a nepijával
sem! (Celým tělem obrátí se k hospodskému.) Pravda, pan­
táto? Dycky sem bel dobré hospodář — a včil piju. (Nahne
se důvěrně zas k Horačce.) Víte-li pak (skoro šeptem), že ju
bije? (Žalostně.) Dítě mý bije! Peníze — furt peníze po ní
chce — a bije ju. Takové má život má pěkná Maryša! — —
VÝSTUP
ŠESTÝ
PŘEDEŠLÍ. Vejde SOUDNÍ SLUHA a s ním dva SOUSEDI.
SLUHA
Dobrý odpoledně. Je tady pan Lízal?
LÍZAL (vytře šátkem oči, podívá se přísně na sluhu a tvrdě).
Co chcete?
SLUHA (prstem na něho).
A! Toť je pan Lízal? (Rozloží po stole soudní akta.) Tady
mám něco pro vás od císařskýho královskýho okresního
soudu. Podepište mně to tady, že jsem vám to správně do­
ručil.
LÍZAL
Od soudu? (drží spis daleko před očima a začíná číst.) A co?
SLUHA
To já nevím. (Vyndá z kapsy u vesty lahvičku s inkoustem,
namočí péro a podává potvrzující lístek Lízalovi k podpisu.)
Tady — (Ukazuje prstem místo k podpisu.)
LÍZAL (otřepe péro a nemotorně podpisuje).
SLUHA (k hospodskému).
Dejte mně sklenici piva.
LÍZAL (dopíše a pak za úplného ticha rozdělává spis. Čte). Co?
(Hledí do papíru. Zasměje se.) Vávra mě žaluje? A — a — a —
cákra! (Sbaluje listinu.) A hned! (Zatřepe rukávem.) Už se
sypó — už se sypó — No počké. (Schovává žalobu do záňadří.) Dež žalovat — tak žalovat, ale (sáhne po sklence a
rozvalí se u stolu zeširoka.) Za tenhle kósek nedostaneš hani
š u p i n u ! . . . (Pije.) Pěkně se mně odslóžil — pěkně! Ten můj
zeť
(Posedá.) Pěkně — pěkně
HORAČKA
Bóže, co se divíte?! Pro peníze si ju vzal, pro peníze žaluje.
No, já už musím jít. Potěš vás pánbu, stréčku Lízale. (K hos-
podskému.) Prosimich, pantáto, řeknó mýmu Franckovi,
debe sem přišel, že je na večír volané k panu správcovi. Má
ve dvoře dostat prácu. Řeknó mu to? (K Lízalovi.) Tak spánembohem, stréče! (Sáhne mu levicí na sehnutá záda.) A nedéte Maryšu trápiť, nedéte. Dé pánbu dobró noc!
SOUSEDÉ (sborem).
Dobró noc!
VÝSTUP
SEDMÝ
PŘEDEŠLÍ bez HORAČKY
LÍZAL
A nedám, nedám svý dítě trápit — Dům si ju vezmu a jemu
nic nedám — nic — nic! (Vstane.) Lunti! — Všeci só lunti!
Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčisko škaredé je lunt ten
nevětší.
(Rozkřikne se na sousedy.) A pite, chlapci, pite
všeci! Každýmu dám, jen jemu nic. Pantáto, sklínky sem dé,
pite. Za mý peníze pite! Každýmu dám, kdo přinde — a
flašku vína na stůl a tady temu pánovi od hóřadu (smekne
nízko čepici) taky. A — a pite pryč! Žádné nesmí říct, že su
já škrťa! — (Polo s pláčem.) Pravda, pantáto, že nésu škrťa?
Já su dobré hospodář — mohutné sedlák, velké gavalír, ale
žádné škrťa. Půllán, jak sem jé kópil, tak jé mám a ještě je­
den sem kópil — — Koně mám, čtyrycet centů na ně možu
naložit a z pekla s tém vyjedó. A — — a míval sem koně,
míval — celó Moravu v jednom kuse tropem by byli objeli
a nezastavili se! Takový sem já míval koně! Ale zeť a syn
majó žebráky, mrchy, kočky škaredý. A ten vdovčisko už má
ty néhorší koně na světě. To je hospodář? Tému já mám
dávat peníze, který sem krvjó vydělal? Pořád jen tak od
svatéch vypučívat a já abech to platil! A kde já je mám
brat? Copak je v cihelni peču? Nebo je z rebníčku vetahuju?
VÝSTUP
OSMÝ
PŘEDEŠLÍ. Vchází
VÁVRA.
VÁVRA
Dobré kvíčerek. Vína mně déte. (Sedá ke stolu v levém po­
předí odloučeně od ostatních.)
LÍZAL (nepozoruje ho).
J a ! Dřít, dřít mosí člověk, jako sem dřel já. K hotovýmu
každé rád sedne. (Spatří Vávru a zarazí se.) Aha! (Vytřeští
oči. Po chvíli za úplného ticha.) Kde ses te tady vzal? Co
tady chceš?
VÁVRA (neříká ničeho a klidně se narovnává na židli. K hospod­
skému). Byla tu žena pro maso?
HOSPODSKÝ
Byla. (Staví víno na stůl a odejde.)
VÁVRA
A s kém to šla nazpátek? Od zahrad sem ju viděl.
LÍZAL
S Franckem šla. Te tady sedíš a žena ti chodí s Franckem.
Néni ti hanba. A co tu chceš, ptám se ti?
VÁVRA
Myslím toli co vy.
LlZAL
A když tu su já, te tu taky musíš bét?
VÁVRA (s klidem).
Máme tu oba místa dost.
LÍZAL
Ale te máš bét duma.
VÁVRA (posměšně).
Když nésu doma, su tady.
LÍZAL
Ale já povídám, že máš bét duma. Máš ženu, děti — — koně
máš popravit, ať mně néni hanba — že máš takový kočke
škaredý —VÁVRA
Šak s nima neježďáte
—
LÍZAL
Neježďám, neježďám, ale hanba je mně, že můj zeť má
kočky a ne koně. A te se tóláš po hospodách.
VÁVRA
A šak vy ste tu myslím od rána
LÍZAL
A je ti co po tem? Já tady možu sedět, já nemám děti, ale
ty utrácíš a máš děti
—
VÁVRA
Šak piju za svý. Vy ste mně na to ještě nic nedal.
LÍZAL
A nedám. Každýmu sem dal, ale tobě — tobě nedám nic.
VÁVRA (vypne se a poopravuje kabát pod sebou).
Šak vám to sód ukáže.
LÍZAL
Aha — sód — sód — iš (ukáže mu kukyš: palec mezi ukazo­
váčkem a prostředním prstem). Maryša ať si mě žaluje. Ma­
ryša dostane, ale te — te nic — protože seš lunt, protože ju
biješ, máš dluhy a mě si nevážíš . . .
VÁVRA (směje se).
Je si čeho vážit!
LÍZAL
Radši sem ju Franckovi měl dát a ne tobě.
VÁVRA
Proč ste nedal? Měl ste dát —
LÍZAL
Protožes dotíral jako ten Jidáš — a já sem ti ju dal, protože
sem myslel, že seš pořádné hospodář. A te mě žaluješ. Je to
v pořádku?
VÁVRA (Posměšně).
Néni.
LÍZAL
No tak — te jeden —
VÁVRA (prudce vstane a chápe se židle).
LÍZAL (povstane).
— Lunte!
VÁVRA (pozdvihne vysoko židli, ale pustí ji zvolna zas na po­
dlahu
pamatován shlukem sousedů. Lízal zády obrácen
k němu jako by nic šourá se do pozadí).
Ticho! — Nebo to odkašlete. Kdo mě ještě uhodí slovem,
uhodím já jeho — ale jináč! (Sedá.) Pomalu aby se člověk
bál do hospody přijít. Každé má jazyk nabróšené jako břitvu.
VÝSTUP DEVÁTÝ
PŘEDEŠLÍ - FRANCEK (vchází).
FRANĚK
Francek ide!
VŠICHNI (se ohlédnou po něm a dají se do smíchu).
FRANCEK (vesele předstoupí).
Dobré večír — Aa — dobré večír vespolek. — Stréček Lízal
a pan Vávra! — To se sešli dvá.
(K Vávrovi zvlášť.) Dé pánbůh dobré večír!
VÁVRA
Di po svéch a míché se mezi sobě rovný.
FRANCEK (posměšně).
No, šak — dyť néni nač dělat pána — Pavle, dé mně piva.
SOUSED BUČEK
Kdes byl, že seš tak rozkurážené?
FRANCEK
Kde bych byl? (Postaví se jednou nohou na židli.) — U mléna sem byl.
Po těch slovech utiší se celá hospoda.
No, co se díváte? (K Bučkovi.) Šak ste nás snad viděli, či
neviděli?
BUČEK
A mlč a nemluv. (Podává mu pivo.) Tady se napi. — Šak
myslím na vojně málos užil — teho?
FRANCEK
A někdy dost. (Po řadě mimo
Lízala zavdávají
mu skoro
všickni.)
PAVEL (podává Franckovi pivo).
FRANCEK (po řadě oplácí sousedům zavdanou. Ti jen přiťuknou).
BUČEK
To ses myslím hněval, když ti pustili?
FRANCEK (směje se).
A moc! (Jadrně.) Ale věřte mně, dyž jsem viděl, jaký zlodějství tady panuje, radši bych byl zvostal tam.
BUČEK
Jaký zlodějství? Kdo tady krade?
FRANCEK (ukáže hlavou na Vávru).
Tam se zeptéte.
BUČEK
Eh, zas začíné. Déte si pokoj.
FRANCEK (chápe se piva a odfukuje pěnu).
A šak já nic nepovídám.
BUČEK (stranou mu domlouvá).
Poslechni. Nedělé různosti. Co z teho máš?
FRANCEK (pije).
A nic.
SOUSED FRANĚK (krotí zas Vávru).
VÁVRA
Od takovýho baráčníka se přece nedám ostózet!
FRANCEK (který zaslechne poslední Vávrova slova, postoupí
k němu).
Su baráčník — je pravda. — Mám jenom tu chalupu a doškovó střechu nad hlavó, ale v tý chalupě só možná poctivější
lidi než na mléně. Tak ti to řeknu.
LÍZAL (pleskne se dlaní o koleno a hladí si je. Jeví po celou scé­
nu velkou radost z hádky).
Tak, tak, Františku, tak mluv. Jako evandělium mluví ten
chlapec. ..
FRANCEK (udiveně hledí na Lízala).
LÍZAL
Na, na, chlapče, napi se.
FRANCEK (ohlíží se pohrdlivě po něm).
VÁVRA
Mně se zdá, že se tatínek chce kamarádit s chlapcama.
LÍZAL (tím veseleji).
Na, napi se! (Popojde k Franckovi a dotýká se jeho ramena.)
Františku, poslechni — napi se.
FRANCEK (prudce obrátí se k Lízalovi, podívá se na sklenici
a odrazí mu ji, až víno na zem vychrstne).
VÁVRA (dá se do smíchu).
FRANCEK (k Lízalovi).
Nechte si vaše víno, já mám svýho dost.
VÁVRA (ke konci smíchu).
Škoda, že nemáte ještě jednu dceru, mohl byste mu ju dát aji
s půllánem.
FRANCEK (pohrdlivě).
Šak by se dostala do dobréch ruk, lepších než só ty vaše.
VÁVRA (pohrdlivě).
To věřím. Žebrota dycky lepší bydlo hledá.
FRANCEK
Ale ta žebrota je mně miléší než bohaté darebák.
VÁVRA (chytá se stolu).
Na keho to mluvíš?
FRANCEK
Na keho to padá.
VÁVRA (hrozivě).
Chlapče — mlč! Ke mlénu mně lezeš, o ženu mně sméšlíš a ešče budeš nadávat? Jako psa ti zastřelím, uděláš-li ke
mlénu ešče krok.
FRANCEK (dá se do hlučného smíchu).
To by se střílelo! (Hledí mu pod nohy. Opovržlivě a zároveň
vyzývavě.) Zloděju!
VÁVRA (vrhne se na Francka a chytne jej pod krk).
Chumlanice těl zavře do sebe Vávru i Francka. Lízal, Pavel a sou­
sedé je rozbraňují za hluku. Z chumlanice kožichů, které úplně
obklopují Vávru i Francka, po chvíli vyletí Vávra na jednu stranu
a Francek na druhou stranu.
FRANCEK
Mě budeš chytat pod krk? Pamatuj si, že se ti nebojím. To
ti nemá bét odpuštíno. Jděte pryč! (Odstrčí a setřepe se sebe
sousedy, kteří jej pamatují a odvésti chtějí od Vávry. Sou­
sedé od něho odstoupí. Jsou zaraženi jeho smělou řečí, takže
Francek, pronášeje své vášnivé věty, stojí ve středu jeviště
úplně osamocen. Vávra daleko od něho také osamocen.) Sto
kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál — pamatuj si,
nebojím se ti! Ne nadarmo sem povídal, dyž na vojnu sem
šel: Běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro —
u živýho Boha sem tenkrát přísahal, že se pomstím na kaž­
dým a na všech a na tobě, Vávro, névíc. Ty zkazils mě, já
zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Každó mó slzu krvjó
zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkama ti to povídám:
Já budu za tvó ženo chodit, já se budu s ňó scházet — za bí-
lýho dňa do tvýho hrkáču přindu — a dé pozor, Vávro, ať se
nepotkáme! (Prudce odejde.)
SOUSED BUČEK (odejde s ním).
VÝSTUP D E S Á T Ý
PŘEDEŠLÍ bez FRANCKA a BUČKA. HOSPODSKÝ.
VÁVRA (hledí pomateně a zuřivě za Franckem).
HOSPODSKÝ (vejde a ohlíží se za Franckem; pak pohlédne na
Vávru).
Co to byl tady za křik? Snáď ste se nebili?
JEDEN ZE SOUSEDŮ
E to nic nebylo. To jen tak —
HOSPODSKÝ (hledí udiveně na Vávru).
SOUSEDÉ (kladou peníze na stůl a odcházejí).
LÍZAL
Iš! Dal ti
Máš bét duma. (Odchází.)
VÁVRA (S těžkým chrčivým vzdechem sedne ke stolu; ponuře).
Pantáto, déte mně ešče jednu. (Zahledí se před sebe.)
Sousedé a chasa u stolu hrají karty dál. Pojednou zčistajasna rozverbovaní pračkou dají se do zpěvu: „Před našu je zahrádečka —"
atd.
Opona
spadne.
ČTVRTÉ
JEDNÁNÍ
Světnice u Vávrů ve mlýně, selsky zařízená. V levém koutě
vzadu veliká kachlová kamna a okolo nich lavice. V pravém koutě
vysoko narovnaná postel. Nad postelí dřevěná police, na níž jsou
srovnány talíře, sklenice a bílý květovaný šátek. V koutě za po­
stelí visí vlňákem zpola zakryté naškrobené sukně. Vedle postele
u okna vprostřed zadní stěny — oknem je vidět daleko do vsi
k hospodě s ozářenými okny — malovaná velká truhla. Nalevo
v popředí starodávný prádelník s příhradami a na něm lesklé
skleněné svícny s hromničkami okrášlenými umělými kytkami,
různé druhy sklenic, kancionály a uprostřed krucifix pokrytý skle­
něným poklopem. Po stěnách v řadách podle sebe prosté obrazy,
mezi nimi černá madona. Mezi kamny a prádelníkem druhá postel
rozestlaná. Na oknech krátké, bílé, po krajích vroubkované zá­
clony. U dveří visí hodiny, tzv. švarcvaldky. Napravo v popředí
stůl a na něm hořící prostá petrolejová lampa. Povšechný ráz
světnice je ponurý.
VÝSTUP
PRVNÍ
VÁVROVÁ - LÍZAL na odchodu u dveří.
LÍZAL
No, mjé rozum — poslechni.
VÁVROVÁ
Já ho měla tenkrát a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili,
sami si to snězte. Vám k hanbě tady zvostanu a nikam ne-
pudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro
peníze si mě bral, proč mu je nedáte?
LÍZAL
Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal — ale na
rozhážku jich nemám. — Víš te, že mě žaluje? Že se chce se
mnó sódit?
VÁVROVÁ (S trpkým úsměvem).
Proto vy chcete, abych šla k vám?
LÍZAL
Pro to ne.
VÁVROVÁ
Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat?
Za peníze si mě u vás koupil, pro peníze vás včil žaluje, a má
dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já se neprodávala, prodá­
val ste vy. Byli ste u notára, mně ste se na nic ani neptali.
Spravte si to spolem; mně déte pokoj! —
LÍZAL
Neposlechneš teda?
VÁVROVÁ
Neposlechnu.
LÍZAL
Budeš teho litovat!
VÁVROVÁ
Nevím proč. — Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě
volali, Bohem ste se zakládali, svatýho písma ste se dovolá­
vali — jen abyste mě měli tady. Ani na pana farářa ste nic
nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je
proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co lidskýho
je na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Dyť
přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně
tu líbí. Všemu sem už přivykla — děckám, mužovi, dření,
všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se
— co se stane dál — vy budete mít na svědomí.
Vzdálený
ozvuk
ryze
venkovské
melodie.
muziky
melancholické
LÍZAL (zaraženě).
Co se může stát?
VÁVROVÁ
Ach — nic.
LÍZAL (dívá se na ni chvíli).
VÁVROVÁ (proti němu).
LÍZAL
Co tím obméšlíš, děvčico hlópá?
VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky
urovnávajíc cestou židle a různé v cestě ležící věci).
Dobrýho nic, to si můžete myslet.
LÍZAL (pohrozí prstem).
Ať se nechytneme. (Výhružně.) S Franckem pré se slízáš,
s Franckem pré chceš utýct.
VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne).
To je lež! (Pauza.) A dyby — na to su já a Vávra. Vám do
teho nic není!
LÍZAL
A?! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem
bodó prstem ukazovat? Čí ses děcko? Kdo ti vychoval?
VÁVROVÁ (S trpkým úsměvem).
Vy ste se mě toho málo navychovávali. Dyby nebylo babič­
ky, od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muža
utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu hanbu vám neudělám, na
to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí —
můžete jít spánembohem.
LÍZAL
Nepudeš teda?
VÁVROVÁ
Ne.
LÍZAL
Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.)
VÝSTUP
DRUHÝ
VÁVROVÁ
sama
VÁVROVÁ (chodí delší dobu z místa na místo, hned nahlédne
vedle do komůrky, vrátí se pak zase do síně — pojednou
zastaví se uprostřed jeviště a sáhne si na hlavu).
— Tak chodím jako zmatená — nevím ani co dělám —
(Pauza.)
Oknem dolehne k ní muzika.
VÁVROVÁ (přistoupí k oknu a poslouchá, pak rozevře okno; mu­
zika silněji zavane k ní).
Ta muzika! Ta muzika! Při té je mně néhůř —- (Pauza.)
(Zdlouha povzdychne a přisedne na truhlu přistavenou
k oknu; opíjí se muzikou. Uprostřed pauzy hudba přestane.
Výskot chasy, za výskotu po chvíli děvčata zpívají:)
[:Sivá holubičko, kdes byla? :
[:Že jsi svoje popelavé peří :
ztratila...
(Atd., pokud režie dovoluje.)
VÁVROVÁ (za zpěvu s těžkým povzdechem přilehne k oknu).
Děvčata zpívají — Francek bouří
a já — (trpce) taková
je ta moje muzika! (Dlouhá pauza.)
Tlučení na dveře.
VÁVROVÁ
(vejde
do
síně).
K d o je?
VÝSTUP
VÁVROVÁ
ROZÁRA
TŘETÍ
-
ROZÁRA
(zvenku).
Já
VÁVROVÁ
(otevře
v
síni).
To seš ty, Rozáro?
Vejdou obě
ROZÁRA
Já.
VÁVROVÁ
Co tak brzo?
ROZÁRA
Pantáta mě poslal popravit dobytek.
VÁVROVÁ
Zavřelas v síni?
ROZÁRA
Nezavřela.
VÁVROVÁ
Jdi a zavři. N a v a ž v o d y , poprav dobytek a můžeš zas jít.
R O Z Á R A ( j d e a v komoře svléká sváteční šaty; z k o m o r y )
Děti spí, pajmámo?
VÁVROVÁ
Spí. P o d i v é se k nim. (Sedne k šití)
R O Z Á R A ( z komory)
Francek se mě ptal, ste-li sama doma.
VÁVROVÁ
Počké! (Naslouchá.) Nějaké šramot. —
ROZÁRA (stojí mezi dveřmi).
Myslím, mládek se škrábe na šalandu. — Už je zas napilé —
ani jazykem nemůže hnót. Jen slívky čtvrtku vypil zaráz.
VÁVROVÁ (ji neposlouchá. — Rychle sáhne pro lampu a svítí do
síně. Volá nahlas).
To ste vy, Václave? (Žádná odpověď.)
Ode dvora skřípou dveře.
ROZÁRA (přistoupí k ní).
VÁVROVÁ (sebou trhne, podá Rozáře lampu a volá do síně).
Kdo je to?
VÝSTUP
ČTVRTÝ
VÁVROVÁ - ROZÁRA - FRANCEK.
FRANCEK (vejde do světla).
Dobré večír.
VÁVROVÁ (uhne zpět a vejde do světnice).
FRANCEK (za ní).
ROZÁRA (staví lampu na stůl).
Celkem němá scéna.
VÁVROVÁ (s nesmělou výčitkou).
Kudys to přišel?
FRANCEK (odkládá čepici).
Kudy se chodí. Od silnice bylo zavříno. Rozára mně otevřela
od síně.
VÁVROVÁ (s výčitkou ohlédne se po Rozáře).
ROZÁRA (klopíc provinile hlavu, chce odejít).
VÁVROVÁ
Rozáro, zůstaň!
FRANCEK (přistoupí k Rozáře).
Rozáro, jdi. Já musím s pajmámó promluvit.
ROZÁRA (odejde).
VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ bez ROZÁRY.
VÁVROVÁ
(vášnivě).
Proboha, chlapče, co myslíš — Co tady chceš? — Co si lidi
o mně pomyslí, jakéch mně to naděláš řečí! Dyť přece víš,
že su vdaná — Máš jaké rozum? Vystojím aji tak dost vod
muža, ešče ty začneš? (Přejde světnici. Zle.) Kdekdo vůlu
má, každé na mě jako vosa
(Uraženě otočí se po Franc­
kovi. Hrdě.) A jaký to roznášíš o mně řeči? Rozáry ses ptal
— su-li sama doma, a v hospodě měls pré se vyjádřit, jako
by ses se mnó scházel. Jak tak můžeš mluvit?
FRANCEK
To sem já neřekl.
VÁVROVÁ
Něco musels říct —
FRANCEK
To sem enem povídal (vzdorně), že za tebó budu chodit a že
se s tebó budu scházet.
VÁVROVÁ
A tos řekl tak veřejno? Přede všema?
FRANCEK
Přede všema.
VÁVROVÁ (chvíli si ho prohlíží, pak se od něho odvrátí a dá se
do divokého smíchu).
To už opravdu nevím, kdo je z nás větší blázen — esli vy
všickni, jak tu ste, nebo já. (Vážně.) A na mě ses neohlížel,
mě ses neptal, na to ses nedíval, že su tu já? Že špiníš mě?
Kdo ti dal k tomu záminku, abys tak mluvil — já snad?
(Odmlčí se.) Já ti mám ráda a nezakrévala sem a nezakrévám
teho ani Vávrovi a nikomu — a povídám to aji tobě, ale abys
tak o mně sméšlel a mluvil — (lítostivě, skoro se slzami) to
— tos mně, chlapče, ublížil!
FRANCEK
Nu, tak to zůstat nemůže. Jemu ti přece nenechám — —
VÁVROVÁ (stále přísnějším tónem).
A co chceš teda po mně?
FRANCEK
Do Brna chcu jít. Mám tam prácu pro tebe i pro sebe. Seber
se a pod' se mnó!
ROZÁRA (přijde do světnice s náručím dříví, složí je u kamen
a síní zas odejde, ohlížejíc se při tom po obou. Zřejmě dává
najevo, že poslouchá).
VÁVROVÁ (hledí vyjeveně na něho, když Rozára odejde).
Františku! —
FRANCEK
Nu, co se díváš?
VÁVROVA (s rostoucím podivením a hrůzou).
Do Brna
s tebó? — — Já — — cizí žena?
Oba hledí na sebe.
FRANCEK (tvrdé).
Jaká — cizí žena?
VÁVROVÁ (chytá se za hlavu).
Pro Boha milosrdnýho, — chlapče!
FRANCEK
Čeho se bojíš?
VÁVROVÁ (přiskočí k němu a hledí mu do očí). Co to obméšlíš?!
(Mírnějším tónem.) Dyť si jenom rozvaž, co to po mně chceš?!
(Bere jej za ramena.)
FRANCEK (kroutí hlavou).
VÁVROVÁ
Když tě sepjatéma rukama prosím. (Sedá s ním na lavici
u kamen. Pokud možno do středu jeviště.) Rozmysli si to.
Dyť se netrápíš jenom ty, trápím se já taky, a víc než ty! —
Dyť já na tě myslím, kady chodím, a nikdo neví, co nocí pro
tebe sem nespala, proslzela dní. Co vytrpím od Vávry —
— o tom nemluvím, co vystojím pro tebe, ví jediné Bůh
a já. Vdaná su, ale srdcem sem ti zůstala věrná, Františku. —
Dušu bych za tebe dala, jak ti mám ráda, ale to, co ty po
mně žádáš — to ti, chlapče, udělat nemožu a nemožu.
FRANCEK (který stále po celý monolog tupě hledí do země, za­
kroutí nyní hlavou a chce něco namítat).
VÁVROVÁ (nepřipustí jej k slovu).
Ne, nic se nezbraňuj — poslechni! Zanech těch myšlenek!
(Hladí mu vlasy a tvář.) M n ě to udělej kvůli, když mě
máš tak rád. — N e š ť a s t n á su, a l e š p a t n á n e ­
b u d u , rozumíš mně? (Klade mu ruce na ramena.)
FRANCEK
Rozumím, ale poslechnót nemožu. Zivoťs mně zkazila a jiné
mně nedáš. Mjé lítosť se mnó aspoň ty, dyž ti o to prosím.
VÁVROVÁ
Ne — ne — ne, chlapče! Nedělé mně život těžší, než ho
mám.
FRANCEK
Já bez tebe nebudu.
VÁVROVÁ
Tak si di! (Prudce vstane — chladně.) Tvrdohlavče tvrdo­
hlavá! T e h o hříchu se s tebó nedopustím — to si nemysli.
Ale pamatuj si: budeš-li stát na svým a budeš-li mně před
lidma ubližovat, jakos mně ublížil včera, zapomenu na vše­
chno, na tebe i na sebe, a zhřeším pak už tak, že pak ani
mně ani tobě žádná pomoc nebude.
FRANCEK
Co tím chceš říct?
VÁVROVA
Posavád nic. Tak to ve mně dřímá a spí — — — ale až se
hřích probudí — bude po trápení. Tak nebo tak — otrávím
buď sebe nebo jé — ale dlóho trpět nebudu. — Snáď v né­
horší šatlavě nepovedu takové život jako tady. Dyž mám bét
už nešťastná — ať su zkažená nadosmrti, zničená na celé
život. A nikdo nevěří, jak bych byla ráda, dyby tak blesk
nade mnó zapálil, voda přišla, všechno odnesla a mě — mě
vzala s sebó. (Přisedne na židli a pláče.)
Pauza.
VÝSTUP
ŠESTÝ
PŘEDEŠLÍ. - ROZÁRA vejde.
ROZÁRA (chvíli se ohlíží po obou).
Paňmámo, mám na ráno přichystat dříví z hromady, nebo
to, co je pod kůlňó?
VÁVROVÁ
Ah, — jaký chceš. —
ROZÁRA (stojí ještě u dveří).
VÁVROVÁ
Co ešče chceš?
ROZÁRA (s rozpaky).
Pantáta povídal, že abyste mu přichystala večeřu — přinde
brzo.
VÁVROVÁ
Šak
ROZÁRA (odejde).
Předešlí bez Rozáry.
FRANCEK (sahá po kloboučku a má se k odchodu).
Jak teda chceš, ale — nepřenáhli se. Co z teho budeš mět
— — Hlóposti! Co já ti radím, je přece dycky ještě lepší
a rozumňéší, než co obméšlíš ty. — — Maryšo! Néni lepší
chvíle než je dnes. Vávra už je napilé, bude spat — nic ne­
bude vědět.
O Rozáru postaral jsem se já už sám.
O jedenácti hodinách ti čekám u splavu. Za tři hodiny sme
v Brně. —
VÁVROVÁ
Jdi si sám — já zvostanu, kde su —
FRANCEK (výhružně).
Dobrá. Ale — pamatuj si: nepřindeš-li, přindu já si za bílýho
dňa sem pro tebe. Ať se potom děje co děje.
VÁVROVÁ
Vávra ti zastřelí — — —
FRANCEK
Ať zastřelí! Mně už potem taky bude všecko jedno.
VÁVROVÁ (pokouší se o smírný úsměv).
To ty neuděláš. —
FRANCEK (na odchodu u dveří).
To vím já, udělám-li či ne. — Přindeš či nepřindeš?
VÁVROVÁ (na opačné straně scény; váhá, pak zakroutí hlavou).
Ne.
FRANCEK
Jak teda myslíš! (Odchází.) U splavu čekám.
VÁVROVÁ (chvíli bojuje, teprv až je Francek
ním).
Františku!
FRANCEK (na prahu ohlídne se po ní a čeká
čenou).
VÁVROVÁ (chvíli sama s sebou bojuje. —
ruce nepohnutě a sklesle).
Ne — nemožu.
FRANCEK (odejde; v síni k Rozáře).
Rozáro, otevři! Dvorem chodit nebudu.
VÁVROVÁ (sama; stiskne hlavu do dlaní,
sklesne na židli).
u dveří, zavolá za
s hlavou hrdě vzty­
Delší pauza. Svěsí
vrávorá ke stolu a
Z dálky je slyšet zas venkovskou muziku.
Chvíli je ticho.
VÝSTUP
SEDMÝ
ROZÁRA - VÁVROVÁ.
ROZÁRA (vejde, ohlídne se po Vávrové).
VÁVROVÁ (vstává).
Rozáro!
ROZÁRA
Copak chcete paňmámo?
VÁVROVÁ (přísně).
Pročs jé póščela?
ROZÁRA (provinile mlčí. Pauza).
VÁVROVÁ
Tos mně špatnou udělala službu! — (Ledově.) Na dvoře máš
všechno popravíno?
ROZÁRA (ochotně).
Všecko sem už popravila.
VÁVROVA
Jak je v chlívě?
ROZÁRA
Tele leží a strace sem hodně nastlala. Už se tak netřese.
VÁVROVÁ
U mléna nikdo nebyl?
ROZÁRA
Nikdo.
VÁVROVÁ
Můžeš si teda zas jít a všechno pozavírej.
ROZÁRA (odejde do kuchyně a převlíká se).
VÁVROVÁ (sama; popojde několik kroků k oknu a poslouchá mu­
ziku).
Do okna zalétne melodie valčíku a výskot.
VÝSTUP
OSMÝ
VÁVROVÁ — ROZÁRA (vejde zas ustrojená k muzice).
VÁVROVA
Už deš? (Zakývá hlavou.) Nebuď tam dlóho.
ROZÁRA
Šak. (Odchází.)
VÁVROVÁ (odejde za ní zavřít a vrátí se. Jde se ještě přesvědčit,
je-li i jinde zavřeno).
VÁVROVA (sama).
Tak su ráda, že su sama zas. (Popojde k truhle, otevře ji a pro­
bírá se v ní.)
Delší pauza. Venku slyšet kroky a hovor.
VÁVROVÁ (leknutím sebou trhne a uskočí od truhly tak, že víko
s bouchnutím samo dopadne).
Tlučení na dveře.
VÁVROVÁ (naproti do síně).
Kdo je?
VÁVRA (za dveřmi).
Já.
VÁVROVÁ (jde otevřít).
VÝSTUP DEVÁTÝ
VÁVRA - ROZÁRA - VÁVROVÁ.
(Hudba v dálce umlkne.)
VÁVRA (hřmotně vejde).
VÁVROVÁ (usedne k šití).
VÁVRA (rozhlédne se po jizbě a pošoupne čepici furiantsky do
týlu; zas se rozhlídne a utkví delším pohledem na ženě).
VÁVROVÁ (k Rozáře).
Co nejdeš k muzice?
VÁVRA
Doma zůstane. Mládek z domu, Josef z domu, krávu ne­
mocnó a čeládka všechna bude v hospodě? (K ženě.) Co ne­
jdeš spát? (Přistoupí těsně k ní a pátravě jí hledí do tváře.)
ROZÁRA (odejde do komůrky).
VÁVROVÁ (s ošklivostí před ním uhne stranou).
VÁVRA
Co nejdeš spat, ptám se ti!
VÁVROVÁ
Dyť vidíš, že zašívám.
VÁVRA
Zašíváš, zašíváš! (Dá se do drsného smíchu.)
VÁVROVÁ (se po něm ohlédne a dá se zas do šití).
VÁVRA
Tak teda zašíváš?! No, jen zašívé. (Přisedne jednou nohou
na roh stolu. S mrazivým, zlověstným klidem.) A kehos tu
měla, to nepovídáš?
VÁVROVÁ (strhne nit a mlčí).
VÁVRA
No, vekládé, kehos tu měla. Jakó vizitu?
VÁVROVÁ
Eh di na pelech; uděláš lepší.
VÁVRA
Já se ti ptám, kehos tu měla?
VÁVROVÁ
Keho bych tu měla?! Nikoho.
VÁVRA
Tak nikohos tu neměla? A co to bylo za chlapa — co šel
vodsáď? Až od kříža sem jé viděl. Kdo to byl?
VÁVROVÁ (odhodlaně vstane a odhodí šití).
Kdyžs jé viděl, měl ses jé zeptat.
VÁVRA (vzestoupí se stolu).
A ty jedna! Tak se odpovídá? Tak se mluví k mužovi?
Dobrá! (Jde ke dveřím komůrky, pootevře je a volá.) Rozáro!
(Vrátí se k ženě.) Je vopatrné jako schoř, chytré jako kocór,
ale šak v té pasti nebyl naposled! — Jak jé dopadnu, zastře­
lím jé jako zvěř a tebe, běhno, tebe dočubám — tak ti dočubám, až z tebe tu hříšnó dušu vypráskám. —
VÁVROVÁ
Eh, čím spíš, tím líp!
VÁVRA
Rozáro, slyšíš?!
VÝSTUP DESÁTÝ
PŘEDEŠLÍ.
ROZÁRA (vejde a zavazuje si ještě tkanici kolem
pasu).
ROZÁRA (zůstane bojácně u dveří stát).
Co chcete, pantáto?
VÁVRA (v pozadí).
Sem pod'!
ROZARA (popojde).
VÁVRA (mírně).
Rozáro, mluv pravdu. Kdo tady byl?
ROZÁRA (ohlídne se po Vávrové a mlčí).
VÁVRA
Nic se neohlížé a mluv, kdo tady byl?
ROZÁRA
Pantáto — (Další slova jsou nesrozumitelná.)
VÁVRA
Mluv víc — já ti nerozumím. (Nahne se k ní.)
Kde žes byla?
ROZÁRA (celá se třese).
Na dvoře sem byla.
VÁVRA
Na dvoře. A kdo tady byl?
ROZÁRA
Já nevím. — —
VÁVRA (hrozivějším hlasem).
Mluv pravdu!
ROZÁRA (mlčí a ustrašena hledí na Maryšu).
VÁVRA
Tak se zeptáme ináč. (Sáhne za dveřmi na hřebík pro karabáč.)
ROZÁRA (lekne se a chce do komory).
Pantáto! —
VÁVRA (jí zastoupí cestu).
Pravdu mluv! (Práskne karabáčem stranou, ale nebije ji.)
Byl tady někdo nebo nebyl? (Dupne.)
ROZÁRA (současně v leknutí).
Byl.
VÁVRA (nahne se k ní).
Kdo? (Napřahuje karabáč.)
VÁVROVÁ
Nebi ju. Ona za nic nemůže. Francek tady byl.
VÁVRA
I-iš, ještěrka! (Švihne karabáčem mimo. K Rozáře.) A
spolem mluvili? Mluv!
co
ROZÁRA (drkotá zuby).
Jak je Bůh nade mnó — pantáto — já sem neposlóchala, já
nic nevím.
VÁVRA (práskne
karabáčem).
VÁVROVÁ (přísně).
Povídám, netrap ju!
VÁVRA
Tak mluv ty. V hospodě pré mně vyhrožoval, že ešče dnes
pudeš s ním do Brna. (K Rozáře.) Je to pravda?
ROZÁRA
Chtěl, aby za ním přišla. — —
VÁVRA
Kam aby přišla? (Nahne se těsně k ní a naslouchá hlasitému
drkotání Rozáry.) Ke splavu? — A kdy? Keró chvílu; to ne­
říkal?
ROZÁRA
Ne-e — nic neříkal.
VÁVRA (vztekle).
Nelži! Když víš to, musíš vědět aji ostatní! (Napřáhne karabáč.)
ROZÁRA
Já nevím, pantáto, to už sem neslyšela.
VÁVRA (stojí okamžik zamyšlen, pak rozhodnut, prstem ukáže
Rozáře do komory.)
Na pelech! (Hodí karabáčem po Maryši. Jde do vedlejší
světnice.) Šak já se to dovím! — (Vrátí se s puškou.) —
VÁVROVÁ (dívá se po něm, a když vidí Vávru s puškou, zděšena
vyskočí a vykřikne).
Pro Ježíši Krista — Vávro!
VÁVRA (s divokou radostí).
Už teda víš —
VÁVROVÁ (současně zalomí rukama).
Co obméšlíš? — Kam chceš jít?!
VÁVRA (prohlíží zámek pušky).
Psa zabit. —
VÁVROVÁ (skočí proti němu a hledí mu vyrvat pušku z rukou.
Zápasí o pušku a vyráží ze sebe divoký skřek, když je odra­
žena od Vávry).
Rozáro, běž — honem — — Rozáro —
ROZÁRA (vyběhne z komůrky a chce přes světnici prchnout, obě
dorážejí na Vávru).
VÁVRA (na Rozáru).
Rozáro! Ani krok! (Odstrčí Rozáru.)
VÁVROVÁ (uniká ke dveřím).
VÁVRA (zaskočí).
Na prahu a v síni nový zápas o pušku.
VÁVRA (v síni).
Ty se budeš zpózet? (Chce přirazit před ní dveře.)
VÁVROVÁ (v síni za jevištěm klesne na kolena a prosí sepjatýma
rukama).
Vávro! Vávruško! (Rukama ovíjí jeho nohy.) Vzpamatuj se!
Máš děti — rodinu. — Poslechni! Všecko ti odpustím, všecko
ti udělám, na všecko zapomenu. —
VÁVRA (vyplitá zatím nohy z jejího objetí, strčí ženu do síně,
rychle a hřmotně zavře dveře na velký klíč v starém, skřípa­
vém zámku).
Lomcování dveřmi. Z dálky tlumená muzika veselého rytmu:
kvapík. —
Výskot.
VÁVROVÁ (lomcuje dveřmi).
Filipe! Filipe! Měj rozum! Chraň se neštěstí pro celé dům.
(Pokouší se v síni marně otevřít zamčené dveře.) Tyrane su­
rové, bíd — né — (vrací se do světnice).
ROZÁRA (choulí se ustrašeně v koutě světnice, po té straně, od­
kud přichází Maryša).
MARYŠA (vracejíc se, na prahu a v přestávkách vybíhajícím, vy­
síleným, až chraplavým hlasem jako by ze sebe chrlila).
B e s t i e ! . . . Bestie . . . (Ruce svinuté v pěsti držíc před sebou,
celá se otřásá odporem.) Be — sti — e . . . (Okamžik strne,
pak ale náhle chytne se za hlavu, přihne se k zemi a tisknouc
spánky, týmž hlasem.) Ježíši Kriste — Ježíši Kriste — on jé
zabije — on jé zabije
Výstřel za jevištěm, hned nato druhý.
Současně: ROZÁRA V koutě schoulená s rukama sepjatýma po
jedné straně tváří a MARYŠA, ještě křečovitě tisknouc spánky,
děsivě vykřiknou téměř zároveň.
Krátké strašné ticho.
Maryša vystoupí a chvatně letí k oknu a rozhodí obě jeho polo-
vice, jako by chtěla vyskočit oknem. Vtom za jevištěm:
FRANCEK (zachechtá se).
Vokolo, Vávro, vokolo! Ešče jednó! (Zachechtá se zas.)
Vávrová radostně a krátce vykřikne a od okna uskočí právě v tu
chvíli, kdy oknem je vidět Vávru, jak se vrací od stavu s pozdvi­
ženou puškou a hlasitě mluví k sobě.
MARYŠA i ROZÁRA (S napětím naslouchají skřípotu zámku
u dveří. S rostoucím vzrušením hledí obě ke dveřím).
VÁVRA (třesa se na celém těle, těžce oddychuje, vřítí se do svět­
nice. Aniž koho vidí, odhodí pušku na stůl a rozčilenýma ru­
kama hrabe se v zásuvce stolku. Když nenajde, co hledal,
žene se do vedlejší světnice Ledva zajde, Maryša sledujíc
lstivě každé jeho pohnutí, rychle přiskočí k Rozáře a chopí
se její ruky).
MARYŠA
Rozáro — běž a řekni Franckovi, že — zétra mě doprovodí.
— Slyšíš — zétra — dnes ne — (Rozára zmizí, Vávrová v síni
hřmotně zavírá za ní dveře na klíč. Právě když se vrací přes
práh, schovávajíc klíč v záňadří, vchází i Vávra z vedlejší
světnice.)
VÁVRA (k sobě ve dveřích).
Zastřelím já ti, jak je Bůh všemohócí nade mnó, zastřelím ti!
MARYŠA (S ledovým klidem stojíc už na prahu). Ne — nezastřelíš, Vávro! (Vávra sebou trhne, sahaje po pušce. — Důrazně,
sebevědomě. Mluví pomalu, odděluje slova). Nezaštřelíš, po­
vídám! Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro (hrdě
položí ruce na prsa). — Na to su tu ešče — já!
VÁVRA (zvolna přidržuje se lenochu židle, hledí k Maryši).
Oba chvíli upřeně měří se očima.
Opona.
PÁTÉ
JEDNÁNÍ
Prostranná kuchyně s velikým prostým sporákem a bílou
pecí v levém pozadí. V pravém pozadí police s kuchyňským ná­
dobím a hmoždířem. Po levé straně jeviště prostá postel přikrytá
tabulí; u postele lenůšek. V pravém popředí dlouhý stůl nebar­
vený, se zkříženými nohami. U podélných stran stolu lavice se
stolem stejně dlouhé. Mezi stolem a policí po pravé straně jeviště
nebarvená skříň — špižírna. U dveří lavička. Na stole hrnky.
Vedle postele stará malovaná truhla. Na zdi u spořiště visí lžičník,
dřevěná solnička, hrnky a zastrkané vařečky. Na zemi u sporáku
dříví. U stolu staromódní židle s lenochem. Na stěně vzadu staré
začazené hodiny a velký, černý krucifix.
VÝSTUP
PRVNÍ
ROZÁRA - VÁVROVÁ - VÁVRA.
Mlatci VOJTĚNA a ROZSÍVALKA sedí na lavičce u dveří a vy­
jídají z hrnečků snídaní.
VÁVRA (S čepicí na hlavě, ve všedním, moukou zaprášeném
oděvu, sedí na židli u stolu a smutně přihlíží ke konání své
ženy).
VÁVROVÁ (nakoukne do pece a přiloží dříví. Jedná chladně, za­
mlkle a počíná si před mlatci, jako by se ničeho nebylo stalo.
Jde zas ke sporáku, odkryje poklici s hrnce, podívá se pod
ní, sáhne do solničky a posolí; zůstane pak se založenýma
rukama u sporáku).
VÝSTUP
DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. Vcházejí mlatci KRIŠTOFL s HRDLIČKOVOU.
KRIŠTOFL
Pánbu dé dobré den.
VÁVROVÁ (ledva si jich povšimne).
Vítám vás. Sedněte si zatím a ohřejte se.
KRIŠTOFL (přisedne na lavičku u dveří, vytáhne míšek s tabá­
kem a počne cpát).
To je tam zatrolená zima. — A nebyla. — Teprv k ránu přituhlo.
VÁVROVÁ
Kdepak ste byla, Hrdličková? Už jsem vás před chvílí viděla
na dvoře.
HRDLIČKOVÁ
Ale — — Byla sem ve mléně — Dívala sem se na mládka,
jak naříkal. To sem se nasmála! — Včera si trochu zavdal
a dnes pré jé bolí aji boty. — Už pré jakživ toli pít nebude.
(Směje se.)
KRIŠTOFL (škrtá sirku o stehno).
Eno, vypít štvrtku slívky zaráz — to be meslím aji koňa
strhalo.
VÁVRA (rozhlédne se).
Už ste tu všeci?
HRDLIČKOVÁ
Ešče Žofka.
VÁVRA
Kde je Rozára?
VÁVROVÁ
Pro vodu šla. Přinde hneď.
VÁVRA
Vy, Rozsívalko a Vojtěno, můžete jít zatím uklidit mlat.
Krištofl vám pomůže.
KRIŠTOFL (vylévá močku).
No, poďme, už je čas.
VÁVRA
A slámu mně moc necuchéte!
Mlatci
odejdou.
VÝSTUP T Ř E T Í
Oknem kuchyně je vidět na záhrobeň, kde děvče — dělnice osekává roští, zametá a popěvuje si: „O vánoci dlóhé noci“.
VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala
oheň).
VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády ptá se
drsně).
Berete řepu z té první hromady — nebo z té v rohu?
VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti.)
Z první.
VÁVRA
A krky ste už zkrmily?
VÁVROVÁ (utrhne se naň).
A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na spo­
ráku hrnce.)
VÁVRA (hrubě).
No, zeptat se snad smím?
VÁVROVÁ (se smíchem).
Eh, tak se pté . . . mně je to jedno.
VÁVRA
Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró
šupem vodí po světě.
VÁVROVÁ
Ještě mě nevedli!
VÁVRA
Daleko od teho nemáš.
VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek
na hlavě).
Ba nemám.
VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí).
Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a po­
roučí.) Snídaní mně prichysté! Pojedu pro dříví.
VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno
místo. Když Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíží).
VÁVRA (odejde).
Vávrová sama.
VÁVROVÁ
Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ
nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je
za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve TV. jednání.
Vrátí se, strhne hmoždíř s police, hodí obsah papírku do něho
a rychle tluče otrušík.) Jako potkána ti zadávím a potem řvi
a vyhrožuj, jak se ti zlíbí.
(Dotluče. S ještě větším chva­
tem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou.)
VÝSTUP CTVRTÝ
VÁVROVÁ - VÁVRA.
VÁVRA (vejde a věší pilku na hřebík).
VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese Vávrovi
hrnek se lžičkou).
Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý. —
VÁVRA
Černý mně dej.
VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek).
VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl; ochotně).
Sladilas to?
VÁVROVA (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune
k němu). Zapomněla sem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje
každý jeho pohyb.)
VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy).
Od koho je káva?
VÁVROVA
Od žida.
VÁVRA
A proč ne ze spolku?
VÁVROVA
Měli zavříno.
VÁVRA
Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.)
VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíží se stále
po Vávrovi. S nápadným účastenstvím).
Pojedeš na panský?
VÁVRA
Na panský. — Proč se ptáš?
VÁVROVÁ
Tak; aby dříví bylo suchý. Včera sme nemohly ani zatopit.
Oba mlčí.
VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni,
ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí poznovu k ní.
Vlídně).
Maryško!
VÁVROVÁ
Co chceš?
VÁVRA
P r o č seš na mě taková zlá? Co nemůže bét u nás jináč? U b y d e
ti, dyž se na mě vlídně podíváš? Poslechni! M a r y š o ! — Já
na všecko zapomenu, nic ti n e b u d u vyčítat, nikomu n e b u d u
hrozit, jen dyš trochu lepší vůlu b u d u vidět u tebe. — Nevíš,
jak to člověka bolí —
VÁVROVÁ (zakryje si
rukama i
Ze
zástěrou
dvora
zvoní
oči a
tvář).
cepy.
VÁVRA
Tak sem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno p r o tebe
udělám, co enem si budeš přát — jen abys byla u m n ě spo­
kojená a ščasná. A zatím
podívé
se na mě — podívé se
na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. — Je
teho p o t ř e b a ? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji
líbat.) Co si tvý srdce j e n o m žádá, nic ti neodepřu. Všechno
p r o tebe udělám. (Políbí ji.)
VÁVROVÁ
(polo
dobrovolně,
polo
s nucením prohne se mu pod
rukou a dá se políbit na tvář. Pojednou se zachvěje na celém
těle,
VÁVRA
odpáčí mu ruku a s
(přemáhá
zlost
a
odporem uhne
dotkne
se
jejího
od něho).
ramene;
i
doráží
pro­
sebně).
Dyž ti p ě k n ě prosím. M á m přece děti; co z nich b u d e , dyž
budó vidět, jaké v e d e m e život?
VÁVROVÁ
(rozhodí ruce a mírně jej
Sedni a p i ! (Jde
pro
odstrčí od sebe).
hrnek.) Cos
zpět.)
VÁVRA
(vezme
hrnek
a
dopije do
Okamžik
VÁVROVÁ
Keré si vezmeš kožuch?
dna).
mlčení.
nedopil? (Postaví
hrnek
VÁVRA
Ten dlóhé mně přines.
VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s kožichem).
VÁVRA (oblékne kožich — dlouhý žlutý).
Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novó slámu.
(Odejde.)
Za scénou tepou cepy.
VÁVROVÁ (sama přemožena rozčilením zavrávorá — obepne lokte
kolem hlavy a potácí se směrem, kde na zdi visí krucifix.
Tiše stojí opřena o zeď a s hlavou vztyčenou leží nehybně
na zdi).
Sám temu chtěl.
Cepy náhle přestanou tepat a ze dvora zaléhá sem hluk a ropot
několika mužských i ženských hlasů. — Hluk roste a blíží se. Musí
uplynouti delší chvíle, než cepy přestanou tepat, aby Vávrová
měla dosti času vyhráti všechny pocity, které se v ní ozývají této
chvíle. Občas vzhlíží ke kříži. Když cepy přestaly tepat, ozve se
v ní strach. Strašné ticho. Teprve až odehrála tento poslední pocit,
který jí divoce zmítá, přiběhne Rozára.
VÝSTUP PÁTÝ
VÁVROVÁ - ROZÁRA.
ROZÁRA (v běhu, běží rovnou cestou pro vodu).
Pro Boha všemohoucího, paňmámo
co se stalo
pantáta je bez sebe — —
VÁVROVÁ (ani se nehne).
ROZÁRA (s podivením hledí po ní, pak odběhne).
—
VÝSTUP
ŠESTÝ
VÁVROVÁ - MLATCI
VÁVROVÁ (sama, stále na svém místě. Hluk se blíží síní dovnitř).
Delší chvíle. Hraje očima.
Oknem je vidět:
Mlatci, ženy i mužští zpola vedou, zpola
mrtvého. Výkřiky.
nesou Vávru — polo­
HLASY
Co se mu jen stalo? Co se mu jen stalo? Tak najednó?!
VÁVROVÁ (právě když s Vávrou mají přijít dveřmi v pozadí na
jeviště, vyhrne oči k nebi).
ŽENA (předběhne mlatce, všimne si pátravě Vávrové, uchopí ji za
ruku, trhne doprostřed jeviště a pohlédne jí do odvrácené
tváře).
Děvčico neščasná — tys jé otrávila!? (V pozadí ve dveřích
muži nesoucí Vávru. Ve dveřích objeví se pouze boty mrtvé­
ho.)
VÁVROVÁ (dutě).
Otrávila.
Opona spadne.
DOSLOV
Sledujeme-li vývoj českého
divadla
od
dob
obrozenských
po otevření Národního divadla, pozorujeme v podstatě dva zá­
kladní směry v divadelní práci. J e d e n se zabývá látkami historic­
kými, v z d á l e n ý m i divákům časově a n a p l n ě n ý m i velikými myšlen­
kami. D r u h ý , zastoupený hlavně p ů v o d n í dramatickou tvorbou,
se stále více p ř i m y k á ke skutečnému životu, jeho bolestem a ra­
dostem.
A tento d r u h ý p r o u d divadelní práce p a k v období Národního
divadla, zejména vlivem
her ruských, vede k vytvoření d r a m a t
realistických.
Pronikání realismu do d r a m a t u souvisí s vývojem české ná­
rodní společnosti. K d y ž v posledních třech desetiletích minulého
století dochází k stále hlubším třídním rozporům v národě, stává
se část literatury, usilující o nezkreslené zobrazení české skuteč­
nosti, zároveň i nástrojem kritiky
nejen
jednotlivců, ale celého
prostředí, v němž tito lidé žijí. Tak vznikají díla realismu kritic­
kého.
Vedení N á r o d n í h o divadla, ředitel
(1849—1915)
František Adolf
i dramaturg Ladislav Stroupežnický
Šubert
(1850—1892),
v podstatě realismu na divadle přáli. Proti realistickému zobrazo­
vání skutečnosti, které se jim na scéně zdálo málo básnické a še­
divé, se však postavili někteří kritikové, zejména básník Jaroslav
Vrchlický (1853—1912), obdivovatel d r a m a t u francouzského.
Mezi oběma tábory se roku 1887 rozpoutal ostrý boj, jehož
se na straně realistů účastnil
i
jeden
z
autorů Maryši, Vilém
Mrštík.
Ten totiž v prvním ročníku divadelního časopisu Česká Thalia
otiskl stať O realismu v dramatickém umění (knižně 0 dramatic­
kém umění v prvním díle knihy Moje sny. Pia desideria* 1902).
Pro pozdějšího autora Maryši je důležité, v čem vidí základy no­
vého dramatu: „V logické, prajednoduché posloupnosti několika
velkých scén ze života vyrvaných a podle temperamentu spisova­
tele do detailu umělecky propracovaných“ (str. 215). A kousek
dále důrazně konstatuje: „Stavba uměleckého dramatu záleží také
na logickém spojení scén v účinnou osnovu děje“ (str. 216). Roz­
díl mezi dramaty francouzskými a ruskými podle Mrštíka spočívá
v tom, že drama francouzské je zdánlivě vytvořeno pro vnější
působivost, pro oslnění obecenstva („Je to hezké, ale přemýšlet se
o tom nesmí,“ říká Mrštík), kdežto drama ruské bylo napsáno se
záměrem uměleckým („Čím více o něm přemýšlím, tím hlubší je
pravda života.“) Aby si ujasnil a upevnil své názory, uvádí Vilém
Mrštík v druhé, části své studie rozbor Gogolova Revizora. V něm
se opírá o výklad této hry z péra Bělinského, jehož názory často
tu uvádí a rozvádí.
Vilém Mrštík totiž jako kritik prošel mocným vlivem zakla­
datele moderní ruské literární kritiky Vissariona Grigorjeviče Bě­
linského (1811—1848), současníka Gogolova, Puškinova a Lermontovova. Tento filosof, publicista a umělecký kritik žádal, aby
se ruská literatura stala „více než kdykoli jindy výrazem obec­
ných otázek, věrným zrcadlem života“. Bělinský propagoval formu
tzv. „fyziologických črt“. V nich měla být autory zachována „po­
kud možno přesná podoba osob, vyobrazených podle modelů ve
skutečnosti“. Proto také souhlasil s tím, aby spisovatelé soustředili
svou pozornost na „obyčejné lidi“, na mužiky, čeledíny, vozky,
žebráky. Tím Bělinský pomáhal ruské literatuře objevovat novou
látkovou oblast a určoval jí pokrokovou úlohu v ruské národní
společnosti.
* Pia desideria (lat.) zbožná přání
Druhým ruským autorem, jehož Vilém Mrštík překládal do
češtiny a o němž roku 1908 napsal studii, byl Alexej Feofilaktovič
Pisemskij* (1820—1881). Miloslav Hýsek** ve svém článku Vzpo­
mínky choti Viléma Mrštíka (knižně v Literárních besedách,
Praha 1940) upozornil na zajímavou shodu mezi osudem Pisemského, který žil v zapadlé ruské gubernii v nuzných poměrech
jako chudý úředník, a mezi osudem Viléma Mrštíka. Jemu se totiž
po odchodu z Prahy novým domovem staly Diváky, malá vesnice
západně od Klobouk u Brna. Tam jeho bratr Alois byl učitelem
a tam se přestěhovali i Mrštíkovi rodiče.
Do Divák přišel Vilém Mrštík z Prahy roku 1890. Tehdy to
byl sedmadvacetiletý bouřlivácký literát. Ze svého rodiště Jimramova (nar. 1863) se po chlapectví v Ostrovačicích dostal na studie
na brněnském gymnasiu a nakonec na práva, jež nedostudoval,
až do Prahy.
Když přišel Vilém do Divák, měl už za sebou leckterou lite­
rární půtku, zejména o Zolův naturalismus, jemuž splatil daň
svým dramatem Paní Urbanová (1889). Hra byla tak ostrou kri­
tikou rozvráceného manželství z ženiny viny, že ji cenzura ani
nepřipustila na scénu.
Teprve v diváckém prostředí našel Vilém aspoň trochu zdán­
livého klidu ke své literární práci. Výsledky se dostavily brzy.
Byla to Pohádka máje (1892), idylický příběh o čisté lásce prosté
venkovské revírnické dcery Helenky a lehkomyslného právníka
Ríši. V ní se zejména uplatnilo Vilémovo umění vyjádřit náladu
jarní kvetoucí přírody, jež je lyrickým rámcem milostného příběhu
dvou mladých lidí.
Tento optimistický pohled na život nemá už druhý Vilémův
román, Santa Lucia (1893). Je to obraz trpkého osudu chudého
moravského studenta Jiřího Jordána, který si do Prahy přijíždí
* Pisemskij Alexej Feofilaktovič (1820—1881), ruský prozaik a dramatik* *Hýsek Miloslav (1885—1957)
pro smrt z nemoci chudých, tuberkulózy. V tomto románu se Vi­
lém vyznal také ze své velké lásky k Praze, zejména jejím staroby­
lým částem. Za jejich záchranu bojoval proti příliš prakticky zamě­
řené správě hlavního města království v brožuře Bestia triumphans*
(1897). Její text pojal do souboru svých literárních statí a kritik
Moje sny. Pia desideria.
Třetí dílo, které vzniklo v Divácích, tentokrát společnou prací
obou bratří spisovatelů, je Maryša (premiéra 1894).
V diváckém prostředí se Vilém Mrštík znovu a znovu zamýš­
lel nad posláním spisovatele a nad smyslem jeho práce pro ná­
rodní kulturu. Od bouřliváckého pochybovačství a obrazoborectví
svých mladých let došel k přesvědčení, že i menší talenty, v nichž
je „kus naší duše, hrst naší hroudy“, mají větší cenu „než talent
sebevětší, ale cele potopený, zatoulaný i duchem i citem v cizi­
nách“.
Diváky se v té době stávají jedním z hlavních míst moravské
krajové kultury a bratří Mrštíkové spolu s brněnským novinářem
a spisovatelem Josefem Merhautem (1863—1907) představují nej­
lepší hodnoty moravské literatury. Jejich přátelství s malířem
slováckého lidového života Jožkou Uprkou (1861—1940), s členy
později založeného Sdružení výtvarných umělců moravských
v Hodoníně i s brněnským Leošem Janáčkem (1854—1928) vy­
tváří na Moravě čilý kulturní ruch. Mnohou podrobnost z divác­
kého života bratří Mrštíků i z tehdejšího kulturního dění zacho­
vala ve svých vzpomínkách Božena Mrštíková (1876—1958). Ta
napsala už na začátku století drama Anežka (1906), jež její choť
Vilém přepracoval.
Pobyt v Divácích však pro Viléma Mrštíka nebyl idylou.
Často jej zde tížily hmotné starosti, a ani umělecky se mu jeho
* Bestia
triumphans
(lat.)
triumfující
(nad
vítězstvím
plesající)
saň
p l á n y vždy nedařily. Lze to p o z n a t zejména z jeho tvůrčího zá­
pasu při
psaní
pražského
studentského
r o m á n u Zumři (1912),
který n a k o n e c zůstal zlomkem.
Doba diváckého p o b y t u je v y p l n ě n a literární spoluprací obou
bratří.
D r u h ý z dvojice, Alois Mrštík (1861—1925), který svého
b r a t r a Viléma, jenž ze
života
dobrovolně
odešel
sebevraždou
2. března 1912, přežil o třináct let, jistě v m n o h é m ohledu na­
hlédl do osudů diváckých obyvatelů hlouběji. A proto dovedl —
zejména ve společně rozvržené, avšak jím s a m ý m
většinou
na­
psané kronice moravské dědiny Rok na vsi — realisticky zachytit
a literárně uchovat m n o h o podrobností, zejména národopisných.
Byl to jistě hlavně on, kdo si přesně uvědomoval, jak vesnický
život pod svým l a d n ý m a b a r v a m i krojů hýřícím p o v r c h e m je už
rozkládán způsoby života, šířícími se sem z blízkých měst, v nichž
se výrazně projevovaly následky z m ě n ě n ý c h hospodářských po­
měrů. Proto tento realistický
zobrazovatel
kriticky přináší i pohledy do bídy
venkovského života
vesnických
bezzemků, a tak
čtenáře ani na chvíli n e n e c h á v á na pochybách, co soudí o pro­
středí, v němž žije a o n ě m ž píše.
O spolupráci bratří Mrštíků na Maryši jsme poučeni přímo
Aloisem Mrštíkem. V knize Niť stříbrná (1926)
odpovídá ve stati
Legendy o Maryši na otázku, jak povstala Maryša, jakousi autor­
skou zpovědí. V ní také odmítá tvrzení, že d r a m a Maryša je kopií
skutečnosti. Alois Mrštík doslovně píše:
„Asi v r. 1888 přijel jsem do P r a h y k rodičům na vánoční
svátky a dovezl jsem s sebou tenkrát rozvrh vesnického r o m á n u ,
do kterého jsem se po poradě s Vilémem hodlal pustit. K d y ž Vi­
lém přečetl, povídá: „Scafra, z toho by se mohlo podařit drama.“
Přemýšleli jsme o tom, debatovali
a
nakonec
mi Vilém uložil,
abych se pokusil o nahození aktů.
Po n á v r a t u z P r a h y dal jsem se do
práce.
P o d k l a d e m mi
bylo donucování k sňatku, jaké b ý v á skoro v každé dědině a je­
hož p o d o b n ý případ jsem podrobně znal z j e d n é selské rodiny,
kde pěknou dcerku donutili, aby
si
vzala
zámožného vdovce
s dětmi.
První akt — jednání Vávry s Lízalem a Franckovo loučení
jsem si vymyslil. K detailům n á r o d o p i s n ý m mi
byl
podnětem
odjezd rekrutů na moravských dědinách na podzim.
J e d e n z přátel mi vypravoval, co se kdysi přihodilo v sou­
sední vesnici, kde rival* v hospodě vyhrožoval svému sokovi, že
mu za jeho děvčicou veřejně b u d e chodit. Z toho ovšem povstala
bitka. Tato událost ze sousední vesnice mi byla p o d k l a d e m pro
akt třetí. Čtvrtý akt od A—Z jsme si s Vilémem sami vymyslili.
P r o p á t ý akt mi pak bylo podkladem jedno
z
porotních líčení
v Brně, na které jsem se p a m a t o v a l ze svých studentských let,
k d e m l a d á žena otrávila svého muže, starého kováře, surového
t y r a n a , aby se od něho osvobodila. Tenkrát porotou byla osvobo­
zena a z novinářské noticky se pamatuji, že po přelíčení a osvobo­
zení vše poprodala a se svým milencem se odstěhovala do Chor­
vatska, aby si založila novou domácnost.
Je t e d y každý akt z jiné dědiny, nebo první a čtvrtý ú p l n ě
vymyšlen — vytvořen. Vybírali jsme ovšem v celku i detailech
ze svých zkušeností na dědinách věci vysloveně typické. K d y b y
bylo pravdou, že Maryša je vzata ze skutečnosti a k d y b y p r a v d o u
b y l y bajky svrchu uvedené, p a k by d r a m a bylo jen povedenou
fotografií. A to snad přece n e n í !
T e d y : Všecko, co se o Maryši
v
tomto smyslu vypravuje
v kruzích herectva i obecenstva, jest jen legendou — a nic víc“
(str. 234).
A tyto údaje ve svých pamětech, ve svazku n a z v a n é m Mrštíkové (str. 109), ještě doplnila Vilémova choť Božena. Zazname­
n á v á také zajímavou skutečnost, že p ř í m ý m podnětem k umělec­
k é m u zpracování byl osud velmi hezké selské dcery v Těšanech
(vsi od Divák vzdálené asi 15 km), kde byl t e h d y Alois Mrštík
* rival (z franc.) soupeř, sok
učitelem. Také tato Marie Horáková byla rodiči donucena, aby
se proti své vůli provdala za vdovce Turka, „bez ohledu na její
srdce zadané jinému“. Zemřela až roku 1943. Její osud byl ovšem
zcela jiný než osud Maryši v naší hře. Její manželství bylo šťastné.
Z Aloisovy stati, kterou jsme citovali téměř celou, vyplývá
metoda, s jakou Mrštíkové na hře pracovali. Základním tématem
tedy byla pro venkov typická situace, kdy děvče je nuceno
k sňatku s nemilovaným, často starším mužem. Autoři však typičnost svého tématu ještě prohloubili tím, že hru postavili na řešení
známého dramatického trojúhelníku, ženy mezi dvěma muži, za­
loženého na protihráčích z různých sociálních vrstev vesnického
obyvatelstva. Jeden z nich, mladý, životem kypící Francek, patří
k vesnické chudině a jeho chudoba je mu stále připomínána. Mly­
nář Vávra, jenž se o Maryšu uchází, stojí na majetnickém žebříčku
v obci přece však trochu níž než Lízal. A ten mu to neopomene
připomenout; zejména ho tím zraňuje a dráždí ve scéně v hospodě.
Pro Lízala je sňatek Maryšin záležitost obchodní. Sedlák
doufá, že na něm vydělá. On, který o sobě tvrdí, že je „chytré
nad chytrýho“, příliš se soustřeďuje na otázku peněžního prospě­
chu. Úplně zapomíná, že rozhoduje o životě a štěstí své jediné
dcery. Je v něm kus selské zaslepenosti, která přes zdánlivou
mazanost nakonec musí skončit porážkou a rozvratem. Je to posta­
va záporná, negativní. Kritický přístup autorů k Lízalovi je ovšem
nepřivedl až k jednostranné plochosti této postavy. V hospodské
scéně, kdy podnapilý Lízal mudruje nad nezdarem Maryšina
manželství, a také za Lízalovy krátké návštěvy ve mlýně pro­
bleskují i kladnější rysy jeho lidského charakteru. Plastičnosti
a životnosti dodávají této postavě zejména znaky selského furiantství. I Lízal patří mezi „naše furianty“. U něho však tento pova­
hový rys je vyjádřen prostředky, které jdou hlouběji ke kořenům
povahy, než tomu bylo u Stroupežnického. V Lízalově vychloubačném furiantství je zároveň kus smutku, kus tragiky tohoto
venkovského škrtila. Jeho škrtilství je chvílemi tímto sklonem
k furiantství živeno víc než pouhopouhým mamonářstvím.
Jeho dcera Maryša, přestože je mladé venkovské děvče, přece
už je denní zkušeností ze svého venkovského prostředí poučena
o tom, že manželství, do něhož ji rodiče nutí proti její vůli, bude
pro ni životním zklamáním a neštěstím. Marně v druhém jednání
rozehrává všechny stupně námitek a svého nesouhlasu, a to od
důvodů rozumových, které mluví proti jejímu sňatku se stárnou­
cím vdovcem s dětmi, až na dovolávání se základního lidského
citu — soucitu. Na kuplířské řeči tetky Strouhalky odpovídá Ma­
ryša rozumovými důvody děvčete, které se brání dobrovolně
strčit hlavu do chomoutu doživotního spojení s mužem, k němuž
necítí ani špetky náklonnosti. Trpící a svými nejbližšími příbuz­
nými zraňovaná Maryša bojuje zápas, o němž už předem ví, že
jej prohraje. Když všechny důvody mravní i praktické jsou jí vy­
vraceny poukazem na sílu času a zvyku, který v životě obrušuje
všechny třecí plochy, zlomí se v Maryši odpor. Přemožená zoufal­
stvím, v prudkém záchvatu furiantství, které je tlumeno zábrana­
mi danými venkovskou a náboženskou výchovou dětí k bezmezné
poslušnosti rodičů, Maryša souhlasí, že si Vávru vezme.
Avšak po větě „Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat
nemuseli, že su nezdárná vaša dcera“, kterou říká ještě do všech
důsledků poslušná Lízalova dcera, následuje hned věta další, pro­
nesená k Vávrovi: „Já si vás vezmu, pane Vávro, ale máte vy
vědět, koho si berete.“ To už říká žena, která přechází do života,
v němž bude stát sama, bez přátel, bez podpory těch, kdož jí
v tomto dramatickém okamžiku rozhodování měli pomoci a ne ji
vrhnout do neštěstí. Jediná její bezmocná stařenka, která jako by
tu zastupovala sbor řeckých tragédií, doprovází tuto velkou po­
rážku hrdinky dramatu svým soustrastným pláčem a povzde­
chem. Co následuje v dalších dvou letech, to už je jen narůstání a
dozrání toho, co v Maryši vzklíčilo v této její osudové chvíli. Její
život probíhá v atmosféře nespokojenosti, nelásky a nakonec
i hrůzy. Náboženské i společenské zábrany jsou v ní tak silné,
že Maryša chápe manželství s Vávrou jako povinnost, z níž není
úniku. Snad by n a k o n e c i tuto povinnost unesla, k d y b y nebylo
zásahů zvenčí. Ty oslabují její síly. J e d n a k je to Franckovo furiantství, jednak otcova lakota a snaha pomstít se Vávrovi za zlo,
které vnesl do jejího života. Maryša instinktivně poznává, že ani
jedna, ani druhá strana n e m á na mysli její dobro. Francek i Lízal
se chtějí pomstít. Francek chce Vávrovi odloudit ženu, Lízal ne­
chce dát m l y n á ř i peníze, jež mu slíbil. K a ž d ý si chce s Vávrou
v y r o v n a t vlastní účet. Maryša přitom nechce b ý t nástrojem. Touží
jen po troše k l i d u . . . Odmítá F r a n c k o v y n á v r h y , aby opustila
muže a šla s ním do Brna. Odmítá však i Lízala, který ji vyzývá,
aby se vrátila domů.
Pro ni není štěstí ani v Brně, ani v domově, který už dávno
ztratila pro chladná srdce svých rodičů. A když Vávra vyhrožuje,
že proti Franckovi použije násilí, a také po sokovi skutečně střelí,
dovršuje se bída jejího smutného života. T e h d y se Maryša roz­
hoduje, že všemu udělá konec: nasype Vávrovi do kávy jed a
otráví jej. Myšlenka na tento čin v ní zrála dlouho. Už za Franc­
kovy večerní návštěvy ve m l ý n ě mu řekla: „Tak to ve m n ě dřímá
a spí — ale až se hřích probudí — b u d e po trápení. Tak nebo tak
— otrávím buď sebe nebo jé — ale dlóho trpět nebudu. — Snáď
v néhorší šatlavě nepovedu takové život jako tady.“ Bylo jen
třeba, aby se míra vlastního utrpení naplnila novou surovostí
Vávrovou a úzkostí o život Francka, kterého má stále ráda, a Ma­
ryša ukončí činem proces, k t e r ý v ní dlouho zrál a dozrál z pře­
míry utrpení a h r ů z y života.
Maryšin čin t e d y nelze vysvětlovat jako mstu, jak jej v Čase*
označil Jindřich Vodák**. Proti jeho výkladu se roku 1900 ozval
* Čas „list věnovaný veřejným otázkám“; byl založen roku 1896 Janem
Herbenem a vycházel do roku 1915
** Vodák Jindřich (1867—1940) význačný kritik, zejména divadelní
sám Vilém
Mrštík v Lumíru*), v článku v ě n o v a n é m obhajobě
hereckého pojetí hlavní role d r a m a t u při n o v é m nastudování h r y
v roce 1900 (knižně Moje sny). Vilém Mrštík t a m doslova píše:
„Maryša není sprostá a její vzdor má zcela jiný p ů v o d než mstu.
Nevidí před sebou jiného východiska než zachránění milého a vy­
svobození sebe třeba i za cenu nejhorší — — V tomto psychickém
stavu trvá a odtud jedná už polovědomě, jako uštvaná. V nejhorší
šatlavě nezdá se jí život tak těžkým jako tu — a ohrožený život
milého ještě jí dodá. Vlastní život n e m á už pro ni ceny pražádné“
(str. 551).
Toto řešení dramatického konfliktu ve hře je tak přirozené,
že autoři nakonec opustili i své dva jiné závěry. První napsal Vi­
lém Mrštík začátkem roku 1909, k d y h r a byla v překladu přijata
k provozování v j e d n o m n ě m e c k é m divadle. V rychle vzniklém
p á t é m aktu h r a končí Maryšinou sebevraždou, skokem s příkrého
svahu do strže, a to po velké scéně mezi ní a Vávrou. D r u h é ře­
šení závěru d r a m a t u je z pera Aloise Mrštíka, který po Vilémově
smrti — podle zmíněných vzpomínek Boženy Mrštíkové — „pátý
akt odstranil a zakončil d r a m a zastřelením Vávry puškou, z níž
nešťastnou náhodou vyjde smrtící rána“ (str. 110).
D r u h ý m článkem trojúhelníku dramatických postav je Fran­
cek. Je to c h u d ý
vesnický
chasník,
jehož
m a t k a se živí prací
u sedláků. F r a n c e k n e m á otce, jeho poručníkem je hospodský.
F r a n c e k má M a r y š u rád a z tohoto citového pouta si vyvozuje
p r á v o na rozloučení s děvčetem svého srdce. Tento dvacetiletý
rekrut sice na své kůži poznal následky třídního rozdělení dědiny,
ale nijak ještě o n ě m nepřemýšlel. V p ř í t o m n é době jeho srdce
hoří láskou a poslední chvíle p ř e d odjezdem na vojnu jsou vy­
p l n ě n y hledáním možnosti
s
Maryšou
se
rozloučit. Mladistvé
furiantství, trochu zdůrazněné následkem četných přípitků, si své
* Lumír časopis, který začal nově vycházet roku 1899; tehdy do něho
psal i F. X. šalda
právo vynucuje násilím a úskokem. Když se však Francek po
dvou letech vrací z vojny, je už jiný člověk. Dva roky pobytu
v cizím prostředí i poznání světa mu umožnily lidsky dozrát. To,
co dříve jen tušil, nyní už vidí jasně. Teď už nemá pochybnosti
o tom, proč si Maryša musila vzít Vávru. Už ví, jakou roli v tom
hrály peníze a Lízalovo škrtilství. Životní zkušenosti i toto poznání
mu umožňují, aby se proti Vávrovi postavil jako rovný proti rov­
nému, zejména ve velké scéně hospodské, kde jeho furiantství je
projevem hlubokého opovržení k strůjcům Maryšina neštěstí.
A protože Francek neuznává vlastnické právo člověka nad člově­
kem, veřejně prohlašuje, že za Maryšou bude chodit i nyní. Jed­
nak je mu jí líto jako člověka, který se proti své vůli dostal do
slepé uličky; jednak v sobě cítí dost síly, aby ženu, kterou ne­
přestal mít rád, vyrval muži, který se jí zmocnil pro peníze.
Francek tím popírá názor, že by lidské společenství, které tak
tvrdě dovede rozbíjet člověkovu touhu po štěstí, mělo právo nado­
smrti vázat ženu k nemilovanému muži. Francek protestuje proti
tradičnímu vesnickému názoru na neporušitelnost manželství také
činem: doprovází Maryšu, navštíví ji ve mlýně a přemlouvá ji,
aby s ním šla do Brna, za novým životem. Avšak marně. Nedo­
vede Maryšu přesvědčit, nedovede jí pomoci rozbít kruh tradič­
ních názorů, jímž je ve svém neštěstí a ve svých mukách spou­
tána. Síla nového světa, světa, který zdůrazní základní lidská
práva a který Francek v dramatu zastupuje, ještě podléhá proti­
chůdným silám a názorům, budovaným a pěstovaným staletími.
A v tom je také jeden z kořenů tragického Maryšina konce.
Franckova i Maryšina protihráče v tomto dramatu, Vávru,
poznáváme jednak z autorovy charakteristiky nepřímé, jednak
z jeho přímých jevištních akcí. Leccos z jeho minulosti odhalí
sama Maryša v rozhovoru se Strouhalkou. Vávra nemá nejlepší
pověst: utrápil prý ženu a ještě za jejího života měl pletky se
ženskými. Maryšina kamarádka Stázka, která ve mlýně u Vávrů
sloužila, musela prý před mlynářem ze mlýna utéci. Divák, který
naslouchá při představení výčtu těchto Vávrových povahových
kazů, jistě jim věří, protože hned v první scéně dramatu nepoznal
Vávru z nejlepší stránky. Způsob, jak se s Lízalem o Maryšu
smlouval, nesvědčil totiž o člověku, který do nového manželství
jde s nějakými hlubokými citovými vztahy. A toto divákovo mí­
nění o Vávrovi je také utvrzeno jeho slovy, jimiž ještě před sňat­
kem vyhrožuje Maryši: „Ale, jen až budeš má, máš ty vědět, co
je poslušnost.“ Jeho surová povaha se v celé úplnosti před divá­
kem projeví ve scéně čtvrtého jednání, kdy chce bitím donutit
služku Rozáru, aby řekla, kdo byl ve mlýně. A když se od Ma­
ryši doví, že to byl Francek, soustřeďuje Vávra své myšlenky jen
na to, jak by se sokovi pomstil. Marně ho Maryša zapřísahá,
marně mu připomíná jeho děti. V této chvíli největší beznaděje
si Maryša uvědomuje, koho má za muže, a svým opakovaným
„Bestie, bestie . . ." přetrhává poslední pouta, jež ji k muži vázala.
A když na konci tohoto jednání Vávra znovu opakuje svou vý­
hrůžku, že Francka zastřelí, tehdy v Maryši dozraje její rozhod­
nutí. S ledovým klidem říká Vávrovi do očí, že se mu nepodaří
splnit jeho plán: „Ne — nezastřelíš, Vávro! — Nezastřelíš, poví­
dám! Jak je Bůh všemohóci nade mnó, Vávro. — Na to su tu ešče
— já!“ Tehdy přetrhává Maryša poslední konvenční pouta — pout
citových už v tomto manželství vůbec nebylo — a čin, který nato
následuje, je jen důsledkem tohoto rozhodnutí: ten, který způso­
bil tolik zla v jejím životě, musí za to pykat, musí zemřít. V oka­
mžiku, kdy sype Vávrovi do kávy otrušík, Maryša je vykonava­
telkou jakési vyšší spravedlnosti, v niž věří jako všechen ven­
kovský lid. Vykonává akt spravedlnosti i za tu cenu, že jím
končí svůj život svobodného člověka a že tento čin podle lidských
zákonů bude musit odpykat někde ve vězení. V těchto okamžicích
je Maryša skutečně tragickou postavou a její osud přerůstá úzký
rámec venkovského příběhu.
A právě toto posunutí konfliktu, na němž je zosnován děj
hry bratří Mrštíků, do vyšší, obecnější oblasti ukazuje, o jaké
vynikající dramatické dílo tu jde. Citlivé úsilí o nezkreslený obraz
venkovského života i kritický postoj
autorů k vesnické skuteč­
nosti, to vše — spojeno uměleckým vyjádřením života — n á m
dává dílo vytvořené v duchu kritického realismu.
Mistrovství p o v a h o k r e s b y je zvýšeno i vynikající schopností
vést d r a m a t i c k ý děj tak, aby všechny scény
byly
svázány zá­
kladní dějovou osnovou d r a m a t u v p e v n ý celek.
Děj d r a m a t u je rozdělen do pěti jednání.
P r v n í jednání
obsahuje
expozici,
seznámení s okolnostmi
děje a osobami. V d r u h é m a třetím j e d n á n í se dále zauzluje děj
(kolize), až ve čtvrtém j e d n á n í dochází k vyvrcholení děje (ke
krizi). V p á t é m j e d n á n í děj rychle klesá a spěje ke katastrofě, za­
končení.
První jednání je tedy expozicí, ú v o d e m celé hry. H n e d v prv­
ním v ý s t u p u se z rozmluvy Lízala s Vávrou dovídáme, že Vávra
usiluje, aby dostal Maryšu za ženu. Obsah rozhovoru těchto dvou
m u ž ů a způsob jejich smlouvání o Maryšino v ě n o divákovi jasně
ukazuje, že Vávrovi nejde o sňatek
z
lásky,
ale že to je jen fi­
nanční záležitost, která mu má pomoci z peněžních nesnází. T a d y
se počíná rozvíjet děj d r a m a t u . V třetím výstupu zasahuje F r a n ­
cek, k t e r é m u Lízal brání, a b y se rozloučil s Maryšou, Francek mu
furiantsky v y t r h n e z r u k y hůlku a smýkne jí ke dveřím. Zde
tedy dochází k první srážce mezi d r a m a t i c k ý m i postavami. V této
scéně F r a n c e k poznává, kdo je jeho sokem. Ví, že n y n í je bez­
m o c n ý , protože musí jít na vojnu. Ale na adresu Lízala a Vávry
pronáší výhrůžku, jejímuž uskutečnění věnují autoři jednání třetí
a čtvrté („Ale za tři léta mě pustijó a potem b ě d a v á m — kocóři
oba dva — bude-li po vašem . . . " ) . Teprve pod dojmem této sráž­
ky se Lízal s Vávrou domluví. Křivka dramatického napětí, která
v těchto dvou výstupech šla rychle nahoru, se však na chvíli za­
staví ve v ý s t u p u p á t é m , který je v y p l n ě n Lízalovým monologem,
samomluvou. V n ě m autoři dávají divákovi poznat Lízalovo škrtilství i jeho plán napálit Vávru tím, že nesplní p o d m í n k y jejich
peněžního ujednání. Další dramatickou postavu — podle níž je
hra nazvána — poznáváme až ve výstupu šestém. Autoři vzbudili
divákovu zvědavost, dosáhli značného dramatického napětí, a te­
prve potom přivádějí na scénu dramatickou hrdinku. Její otec jí
po krátkém úvodu oznamuje, že se má vdát za Vávru. Maryša
odmítá, dramatické napětí se stupňuje. Po krátkém uklidnění ve
výstupu sedmém a osmém, v nichž lstí a za pomoci obecního
sluhy je z jeviště odlákán Lízal, dochází k vlastní scéně loučení
Francka a Maryši. Loučení je však přerušeno zásahem Maryšiny
matky, která jedná s dcerou tak, jak bylo na vesnici zvykem jed­
nat s dětmi, i když už byly na vdávání. I v této scéně Francek
ještě Maryšu uklidňuje. Rozloučí se s ní až ve výstupu jedenác­
tém, a to furiantským způsobem uprostřed návsi zaplněné rekruty
i venkovským lidem, který se s nimi loučí. Tak před tváří celé
vesnice Francek projeví svou lásku k Maryši. Když Francek
s ostatními rekruty odjíždí k Brnu, zní za ním jen Lízalův iro­
nický výsměšek: Šaks ju měl, kluku, naposled!“ A těmito slovy
končí první jednání, v němž jsme poznali všechny hlavní drama­
tické postavy i základní zápletku dramatu.
Toto úvodní první jednání je zároveň realistickým a barvi­
tým obrazem venkovského života v době říjnového loučení s re­
kruty. Je plno ruchu a autoři v něm realistickým způsobem cha­
rakterizují prostředí moravské dědiny.
Jednání druhé, v němž je dále zauzlován děj, je laděno komorněji, soustředěněji, ševřeněji. Odehrává se ve světnici u Lízalů. Hned první výstup navazuje na dramatické napětí jednání
prvního. Tetka Strouhalka v něm naléhá na Maryšu, aby si Vávru
vzala. Po dobrém i po zlém má býti Maryša přivedena k povolnosti. Maryša však všechny Strouhalčiny důvody vyvrací, zejmé­
na rozhořčeně odmítá pomluvu o Franckově nevěře na vojně. Je
však krajně rozčilená, má na krajíčku pláč, a proto na konci tře­
tího výstupu plna hořkosti utíká ze světnice. Dramatické napětí
na chvilku povolí ve výstupu čtvrtém, v němž situaci posuzují Lí-
zalka se Strouhalkou, ale poněkud se zvětší ve výstupu pátém,
kdy Lízalka Maryšu nutí, aby se oblékala, protože pro ni přijede
Vávra, aby ji zavezl na faru na katechismus, předsvatební du­
chovní pohovor. Maryša marně matku prosí, aby ji do sňatku ne­
nutili, marně slibuje, že se i Francka zřekne a zapomene na něho.
Všechno je marné. „Bože, dybych snad do kameňa mluvila, spíš
by se ustrnul,“ s hrůzou si uvědomuje Maryša své postavení.
Na závěr výstupu sedmého a ve výstupu osmém nastává nová
důležitá zápletka. Poznáváme totiž, že sám Lízal už kolísá („Já
bych ju — přece nerad zkazil.“), že si uvědomuje, že Maryša ne­
bude mít s Vávrou šťastný život. Proto se pevně rozhoduje, že
peníze dostane Maryša a ne Vávra („On ať se hojí svým. Nebudu
za něho vyplácet dluhy!“). Toto Lízalovo rozhodnutí, v němž je
kus podvědomého strachu o osud jeho dcery i projev jeho škrtilslví a lakoty, která myslí na to, aby se peníze nedostaly z rodiny,
je přípravou autorů na velkou scénu v jednání třetím, v níž se
Lízal a Vávra srazí v boji o Maryšino věno. V druhém jednání
vítězí u Lízala hrabivost nad citem, a proto si své rozhodnutí dál
nutit Maryšu do sňatku s Vávrou sám pro sebe odůvodňuje stra­
chem z Maryšina temperamentu, jak mu jej do hlavy nasadila
Lízalka. Maryša se svým odporem zůstává tedy sama. Ještě se ne­
vzdává a v jedenáctém výstupu se znovu, a naposled, snaží pře­
mluvit Vávru, aby změnil své rozhodnutí, aby od ní upustil. Na
Vávrův pokus o obejmutí podrážděně reaguje tím, že ho škrábne
do obličeje, a tím urazí jeho mužskou pýchu. V tomto okamžiku
i Vávra na chviličku zakolísá („Na mó dušu — jak to vypadá —
radš bych zůstal tak.“). Ale na obrátku v něm vzplane jeho furiantství a v jeho slovech („Ale jen až budeš má, máš ty vědět,
co je poslušnost.“) je vyjádřena všechna nenávist, již k Maryši
pociťuje v těchto okamžicích odmítání jeho námluv. Je to tedy
další důležitá zápletka, kterou křivka dramatického děje dál ostře
spěje k svému vrcholu. A ve třináctém výstupu je dráha křivky
ještě zvýšena. Je to v okamžiku, kdy Maryša rodičům i Vávrovi
říká, že se provdá podle jejich přání, avšak kdy zároveň vypovídá
Vávrovi boj („ . . ; máte vědět, koho si berete!“).
Jednání třetí se odehrává ve venkovské hospodě, na místě,
kde se scházejí sousedé a které je proto jakýmsi dějištěm veřej­
ným. Problémy, které byly před tváří vesnice naznačeny v jed­
nání prvním a které dozrály v soukromí Maryšina domova, se
v jednání třetím znovu dostávají do okruhu obecného zájmu. Dva
roky uplynuly od října, kdy se dědina rozloučila s rekruty.
A zmužnělý Francek se vrátil domů. Na pomstu, kterou slíbil
Vávrovi, nezapomněl. V pití a toulkách utápí svůj smutek. Proto
ho za to v prvním výstupu hospodský, jako poručník, napomíná.
Francek má jen plné oči slzí. A v této náladě se v třetím výstupu
setkává s Maryšou. Je to setkání složené spíš z nápovědí než
z dlouhých řečí. Ve Franckovi při něm dozraje rozhodnutí, že Ma­
ryšu doprovodí k mlýnu. Chce tímto činem nejen podráždit
Vávru, ale před celou vesnicí dokázat, že na Maryšu nezapomněl
a nevzdal se jí. Je to další zauzlení děje a dějová křivka opět po­
stoupila nahoru. Po odchodu Maryši z výčepu je ve čtvrtém vý­
stupu několika soustrastnými slovy hospodské navozena ještě
dramaticky dusnější atmosféra a prvním hromem, který v ní
uhodí, je srážka mezi Lízalem a Vávrou.
Lízal od počátku jednání seděl u svého stolu zabrán do svých
myšlenek. Všechny jeho obavy se splnily. Maryša je nešťastná
a Vávra na něm soudně vymáhá její věno. Lízal, který dříve pře­
kládal každý halíř, než jej vydal, dnes pije ze smutku i na kuráž,
a je ochoten hostit každého, kdo do hospody přijde. Dává připít
Franckově matce Horačce, hostí soudního sluhu. V mistrovsky
napsaném monologu napitý sedlák se vyzpovídá ze svých myšle­
nek. A když si všimne Vávry, který mezitím přišel do hospody,
obracejí se jeho výčitky proti zeti. Jejich rozmluva se však tak
priostří, že podrážděný Vávra použije proti Lízalovi téměř násilí.
Jen sousedé mu zabrání, aby tchána neuhodil. Dramatické napětí
se nato na chvíli zmírní, avšak znovu vzplane v okamžiku, kdy se
do hospody vrací Francek. Aby vydráždil Vávru, vychloubá se
přede všemi, že byl Maryšu doprovodit. Francek je středem ce­
lého devátého výstupu. Odmítá připít Lízalovi, který se raduje, že
aspoň někdo oplácí Vávrovi zlo, které vnesl do života jeho dcery.
Francek dráždí Vávru, až ten se na něho vrhne. A nad zmatkem
v hospodě znějí Franckova vzpurná slova, že se tvrdě pomstí
všem, kdož byli a jsou příčinou jeho neštěstí. Nejvíc se však po­
mstí Vávrovi. Žádná překážka nebude dost velká, aby za Mary­
šou nechodil, třeba za bílého dne a přímo do mlýna. Po této
vrcholné scéně jednání znějí v posledním, desátém výstupu jako
závěr výsměšná slova Lízalova: „Iš! Dal ti — Máš bét duma.“
Dějištěm čtvrtého jednání je světnice ve mlýně. Toto intimní,
domácké prostředí po třetím jednání v hospodě působí kontrastně,
protikladně, a jeho umístění do klidného nedělního večera, jímž
z venkovské hospody zní tlumená hudba, zvyšuje tragickou ná­
ladu. Ústřední postavou tohoto jednání je Maryša. Marně se jí
snaží starý Lízal přemluvit, aby odešla z mlýna (výstup prvý).
Sem za ní přichází Francek, aby ji získal pro své plány na spo­
lečný život v Brně (výstup pátý a šestý). A zde se s konečnou
platností střetne Maryša s Vávrou, kterému po hrozbě násilím
služka Rozára potvrdila domněnku, že Francek byl ve mlýně (vý­
stup desátý). V tomto výstupu bojuje Maryša s Vávrou o pušku,
aby nemohl zastřelit Francka. A zde, v úzkosti o Franckův život,
úpěnlivě Vávrovi slibuje, že mu odpustí, že mu všechno udělá
a že na všechno zapomene. Když však Vávra v návalu vzteku ne­
dbá na její sliby a po Franckovi střelí, nemá Maryša pro svého
muže jiného slova než „bestie“. A v těchto chvílích otřesné hrůzy
a úzkosti dostupuje dramatická křivka svého nejvyššího bodu.
Tehdy dochází ke krizi dramatu, k jeho vyvrcholení. Je to ono
místo v textu, kde na Vávrovu výhrůžku, že Francka přece za­
střelí, Maryša rozhodně říká: „Ne, — nezastřelíš, Vávro! Nezastřelíš, povídám! Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro. Na
to su tu ešče — já!“
Od tohoto okamžiku vyvrcholení by měl děj spět přes peri­
petii, obrat, k zakončení, ke katastrofě. Maryša by měla provést
svůj čin. Avšak autoři, aby získali dějovou náplň pro poslední
jednání, užívají tzv. motivu posledního napětí. Po prvním výstupu
posledního jednání, v kterém ani Vávra, ani Maryša nepronesou
slovo, zařadili sem krátkou rozmluvu mlatců. V ní je pro diváka
důležitá zmínka o mládkovi, který si naříká na následky včerej­
šího, nedělního pití. Z této narážky má divák poznat, že jednání
páté se odehrává příštího dne po jednání čtvrtém, v pondělí ráno.
Katastrofa je na několik okamžiků oddálena krátkou scénou, ve
které Vávra Maryšu znovu uráží tvrdými slovy (výstup třetí).
Když však Vávra na chvíli odejde, nasype mu jeho žena do kávy
jed. Celý čtvrtý akt je naplněn téměř baladickou pochmurností.
Maryša dá Vávrovi kávu, ten ji vypije a aniž tuší, že se blíží jeho
smrt, chce se k Maryši přiblížit s dobrým slovem a laskáním.
Přivinuje ji k sobě, líbá ji na tvář — avšak Maryša se mu náhle
vyvine z objetí a uhne mu s odporem. Tato scéna, jíž vlastně
končí její nešťastné manželství, je zvukově podmalována klapo­
tem cepů. To zvyšuje ještě víc její ponurost. A pod křížem, opřená
hlavou o zeď, účtuje Maryša po Vávrově odchodu z kuchyně se
svým činem. Hrůza okamžiku se ještě zvýší, když zmlknou cepy
a nastane mrtvé, zlověstné ticho. To je zvolna vystřídáno přibli­
žujícími se hlasy mlatců, kteří do kuchyně nesou mrtvé Vávrovo
tělo. A na otázku jedné ženy z této skupiny dělníků Maryša při­
znává, že Vávru skutečně usmrtila. Jejím dutě proneseným „Otrá­
vila“ hra končí.
Kritický realismus se však v Maryši neprojevil jen v kresbě
charakterů jednotlivých postav, jak jsme se o ní zmínili, nýbrž
i v pravdivé charakterizaci prostředí moravské dědiny. Maryša
se neodehrává v jakékoliv vesnici, ale v dědině moravské, na je­
jíž návsi jsou typické sklepy, v kterých je uloženo víno vyliso­
vané z jihomoravské révy. Ze je tomu tak, poznáváme ve chvíli,
kdy Lízal, který s Vávrou vychází ze sklepa, odkládá na lavičku
násosku na nasávání vína ze soudků. Tak se totiž v těchto skle­
pích „čepuje“ víno do skleniček. Ještě přesněji je dějiště charak­
terizováno písní rekrutů „Vy kloboučtí p á n i . . ." Klobouky u Brna
jsou tedy nedaleko této dědiny a odvedenci jedou na vojnu do
Brna. Je to kraj, který v mládí
bratří
Mrštíků
byl
na
hodiny
cesty vzdálen od kulturního života, a proto chlapci odjíždějí na
žebřinových vozech.
Avšak realistická je nejen charakteristika
vesnického
pro­
středí. Podle zvyku tehdejších realistických autorů podávají Mrštíkové přesný popis i jednotlivých
dramatických
postav.
Např.
u Lízala nejen určují stáří, ale zastaví se i u detailu, že „má bola­
vou nohu, v chůzi belhá, a podpírá
se
o
hůlku.“
Realisticky
přesný je i popis jeho oblečení, který si všímá i na první pohled
n e n á p a d n ý c h detailů, jako
např.
toho,
že
knoflíkovou
dírkou
u vesty má Lízal p r o t á h n u t ý „cíp červeného, velkého kapesního
šátku na uzel zavázaný“. U Vávry je zase realistickým popisem
zdůrazněn „krátký, rozepjalý kabát“ a těžký řetěz u vesty, Toto
poloměstské oblečen! Vávrovo má podle n á v o d u autorů kontrasto­
vat s Lízalovým starým, dlouhým z á p l a t o v a n ý m kožichem, jímž
je i vnějškově zdůrazněna sedlákova lakota.
A stejně jasně a plasticky je viděna a popsána i dramatická
postava Francka. V prvním jednání je to vesnický šuhaj oblečený
do kraje z okolí Klobouk
u
Brna.
Mrštíkové
vyznačili i jeho
hlavní z n a k y : rukávce a m a l e b n o u vyšívanou kordulu, „huškami“
obtočený kulatý klobouk s umělou ozdobou. Ve třetím jednání
F r a n c e k už má oblečení ovlivněné jeho p o b y t e m v městě.
Velmi přesně popisují autoři i oblečení Maryši, zejména upo­
zorňují na její vysoké šněrovací botky a červené punčochy. J a k o
by se báli, aby divadelníci neoblékli hlavní dramatické postavy
i zástupce lidu do pestrobarevných divadelních kostýmů, žádají
u žen k r á t k é bílé zvoncovité sukně, r ů z n o b a r e v n é kordule a „na
růžek“ u p r a v e n ý šátek.
A tato realistická přesnost se projevuje i ve scénických po-
známkách, které tu — tak jako v realistických hrách jiných autorů
— jsou velmi podrobné a velmi instruktivní, návodné, jak pro
herce, tak pro výtvarníka a režiséra. Jen si všimněme úvodní scé­
nické poznámky u prvního výstupu nebo sledujme, jak autoři
drobnými scénickými náznaky doprovázejí slovní projev svých
dramatických postav a jak jimi chtějí udat způsob jevištní reali­
zace svého dramatického textu.
Tímto poznámkovým doprovodem se Mrštíkové snaží o nej­
přesnější zaznamenání svých představ dramatických akcí, z nichž
se skládá děj jejich dramatu. Protože jim jde o nejpřesnější tlu­
močení jejich autorských představ dějů z venkovského života,
které v době provedení Maryši na scéně Národního divadla vlast­
ně nemělo hlubší tradice, autoři těmito drobnými poznámkami
vedou herce při jejich scénické práci. Tyto poznámky se netýkají
jen vnější akce herecké — pohybu herce na scéně, jeho gest a jeho
souhry s ostatními dramatickými postavami, nýbrž i způsobu, ja­
kým hlasovým odstínem herec má text tlumočit. Proto hospod­
skému na jednom místě autoři přikazují, aby větu v rozhovoru
s Lízalem pronesl „uštěpačně" nebo na jiném místě zase „potutelně'“. Proto také takovými poznámkami se autoři snaží usměrnit
hereckou akci mlynáře Vávry s Rozárou v desátém výstupu čtvr­
tého jednání. Z těchto poznámek zároveň poznáváme, jak kon­
krétní, přesná byla představa obou autorů o scénickém provedení
jejich dramatického textu.
Hra je napsána s mistrovskou úsporností. Není v ní téměř
věty, jež by byla zbytečná a jež by do textu byla vložena bez
hlubšího uměleckého záměru.
Tragičnost Maryšina osudu je ještě zvýšena orámováním ly­
rikou venkovského prostředí, zejména podmalováním moravskou
lidovou hudebností. Na samém začátku hry zaznívá z dálky ná­
rodní píseň „Loučení, loučení“, hraná venkovskou muzikou, a
chlapci vyjadřují svůj smutek sborovým zpěvem staré vojenské
písně. A stejně hudbou a zpěvem odjíždějících rekrutů jednání
končí. Podobně hudba podmalovává Maryšin smutek na začátku
jednání čtvrtého, při její rozmluvě s Lízalem. Z dálky je slyšet
melancholickou, zádumčivou melodii a do dusné atmosféry Maryšiny samoty symbolicky zní dívčí zpěv o sivé holubičce a jejím
ztraceném popelavém peří. A také závěr Maryšiny rozmluvy
s Franckem v tomto jednání je podložen vzdálenou venkovskou
hudbou. Tato zvuková náladovost scénického pozadí je asi nápad
Vilémův, který v té době pracoval na Pohádce máje (1892), v níž
hledal a našel přiléhavé slovní vyjádření pro svůj lyrismus.
Jazyk, jímž ve hře hovoří některé postavy, je stylizovaným,
upraveným, lidovým jazykem z rozmezí Hané a moravského Slo­
vácka. Není to však přesný zápis určitého nářečí. V původním
znění byla hra hrána v jazyce bližším spisovné češtině než morav­
skému nářečí; teprve později byla některá místa důsledněji převe­
dena do jazyka, který má výrazné znaky hanáckého nářečí. Nej­
více nápadné jsou tyto odchylky: ou se mění v ó (léčení, só,
vlažné vodó); ý, i v é (mlén, stréček, répne, zétra); ej v é (dělé,
podé, chytřéší, jé); v první slabice je odpadá 7 (esli, enem, ešče);
1. os. jednot, čísla sloves končí na u (hubuju, peskuju, su, nesu);
3. os. množ. čísla mívá koncovku ijó místo i, ujó místo ují (pustijó, buntujó); ve tvarech zájmena ona je u místo i (ju, ňu); užívá
se moravských slovních tvarů se změkčenou koncovkou (jelen,
den, snáď); místo akusativu tě se užívá ti (zastřelím já ti); užívá
se výrazných moravismů, jako včil, šak aj. Ovšem těchto jazyko­
vých znaků nepoužili autoři u všech osob stejně, více u postav
věkově starších. Tento rozdíl je nejvýraznější, srovnáme-li si ja­
zyk Lízalův a Maryšin. Autoři záměrně na menším množství nářečních prvků v Maryšině jazyce asi chtěli ukázat, jak škola vy­
tlačuje dialektické tvary čím dál víc i z denně používaného
jazyka.
Dnes hodnotíme Maryšu jako klasické dílo české dramatiky.
Tento názor však roku 1894 nesdíleli divadelní činitelé, kteří roz­
hodovali o uvedení hry na scénu Národního divadla. Pravdivost
a otřesnost tohoto obrazu byla pro ně tak zarážející, že po zdrá­
hání zařadili květnovou premiéru jako odpolední lidové předsta­
vení „na zkoušku“. V tomto ponižujícím faktu bylo ze strany
ředitele Šuberta vedle taktické opatrnosti jistě i kus msty za člán­
ky, kterými Vilém Mrštík na jeho práci zaútočil zejména v Ruchu*.
Květnová premiéra, Maryši je však památná nejen velkým
vítězstvím hry u lidového obecenstva, ale také tím, že se v ní
naplno prosadil umělec, který několik let v Národním divadle
nijak nemohl zakotvit a zdomácnět, Eduard Vojan**, jeden z nej­
větších českých moderních herců. Zahrál Francka. Většina tehdej­
ších divadelních referentů a kritiků se shodla na tom, že Vojan
v tomto výbušném mladém moravském chasníkovi projevil mno­
ho hereckého temperamentu, hlavně v hospodské scéně. Lízala
při tomto prvním provedení hrál Jindřich Mošna***, který se z ko­
mika propracoval až na představitele charakterů vážných a tra­
gických.
Na
Mošnova Lízala vzpomíná nejen Alois Mrštík v knížce
črt Niť stříbrná, ale ve své mošnovské monografii* se o něm po­
chvalně zmiňuje také F. A. Šubert. Podle něho se Lízal zapsal do
paměti diváků „svou studenou příkrostí, kterou jak klanicí každé
slovo jeho vás sráží“ (str. 38).
Od premiéry této hry se na scéně Národního divadla a všech
našich ostatních divadel profesionálních i ochotnických vystřídalo
v hlavních dramatických postavách mnoho herců různého nadání
i názorů na způsob herecké tvorby. Čtyři základní postavy hry,
Maryša, Lízal, Francek a Vávra, se staly měřidlem vývoje českého
herectví, a proto každá generace se k Maryši vracela a hledala
* Ruch časopis, který vycházel v letech 1870 až 1888; kriticky propa­
goval realismus
** Vojan Eduard (1853—1920) český herec, tragéd
*** Jindřich Mošna. První svazek knižnice Masky Národního divadla
1883-1902. Perem kreslí Fr. Ad. Šubert, Praha 1902
v ní způsob vyjádření svého vztahu k okolnímu světu. Celé dnešní
režijní pojetí se podstatně liší od prvních nastudování, soustředě­
ných jen na citový život hlavních hereckých postav. Nové insce­
nace se vyznačují stále se prohlubujícím zřetelem k charakterizaci
prostředí a řádu venkovského života, jenž umožňoval až nelidsky
mrzačit osudy mladých lidí, kteří se sice vzpírali plnit vůli svých
otců, ale neměli dost vnitřní síly, aby z toho svého postoje vyvo­
dili důsledky. V tomto směru nejobjevnější byla roku 1948 insce­
nace Jindřicha Honzla* v Národním divadle.
Maryša nebyla po premiéře současnou kritikou přijata jedno­
hlasně kladně, protože jen část jejích posuzovatelů měla smysl pro
tento kritický pohled na život moravské vesnice. Kritikové měli
řadu námitek proti ústřední postavě. Výtky většinou pramenily
z nepochopení celého složitého lidského osudu hrdinčina. Na
mnohé z nich odpověděl F. X. Salda** v třetím ročníku Roz­
hledů*** (dnes knižně v Mladých zápasech, str. 164). Zejména po­
lemizoval s těmi posuzovateli dramatu, kteří autorům vytýkali,
že „etickáf nedůslednost“ je v tom, jak Maryša dovede muže za­
vraždit, ačkoliv přece nedlouho předtím odmítla odejít s bývalým
milým. Kritikové v této souvislosti mluvili totiž o slabé logické
motivaci zdůvodnění Maryšina rozhodnutí na konci hry. Šalda
však ukazuje, jak toto rozhodnutí neroste jen z logické úvahy. Je
daleko více projevem citového odporu k ponížení a pokoření, jímž
Maryša musela projít a jehož posledním článkem je Vávrovo úsilí
o nebytí Francka, k němuž je hrdinka ještě stále vázána citovým
poutem, třebas potlačovaným rozumovou úvahou. Saldovi na po* Honzl Jindřich (1894—1953) pokrokový režisér a marxistický teoretik
divadla
** Šalda F. X. (1867—1937) zakladatel české moderní literární kritiky
*** Rozhledy časopis založený r. 1892 v Chrudimi překladatelem a ná­
rodohospodářským pracovníkem Josefem Pelclem (1861—1916). Literární kri­
tika zde byla zastoupena F. X. Šaldouf etický (z řeč.) mravní
stavách vytvořených bratry Mrštíky imponuje právě jejich psy­
chologická přesvědčivost; to, že Mrštíkové nestavějí proti sobě
postavy kontrastně, protikladně jako světlo a stín, jako barvu
bílou a černou. Naopak polotóny, odstíny v těchto lidských cha­
rakterech přibližují dramatické postavy z Maryši blíže ke skuteč­
nosti, činí je realističtějšími. Proto třebas i Vávra, „přesto že je
násilný, hrubý a sobecký, cítí lidsky“. F. X. Salda ve své kritické
jasnozřivosti dobře věděl, že pravé umělecké dílo nikdy nesmí být
jednostranné, že nesmí propadnout popisné šedi, která by pouze
reprodukovala život. Salda proti svým málo umělecky cítícím od­
půrcům zdůrazňuje, „že duše lidská je po výtce složitá a proměn­
livá, že člověk tzv. zlý není abstraktní vzorec, hranatý tvar měřický, nýbrž směs nejrůznějších stavů a sklonů duševních“. Bratří
Mrštíků si váží proto, že tuto jeho myšlenku dovedli doložit dra­
matickým činem.
A dnešek v hodnocení dramatu bratří Mrštíků Maryša dává
za pravdu nejen Šaldovi, ale hlavně samému dílu obou morav­
ských autorů. Dnes na hře zdůrazňujeme nejen hlubokou umělec­
kou přesvědčivost, s jakou autoři dovedli vyjádřit svou vnitřní
básnickou představu, svou vizi jednoho z typických venkovských
ženských osudů, ale také tu skutečnost, že si už jasně byli vědomi
toho, jak člověk celým svým životem a konáním vyrůstá z doby
a prostředí, v němž pracuje; jak tito činitelé, jejichž sociální
i třídní vývoj byl Mrštíkům stále jasnější, se stávají buď silami
přímo ničivými, nebo aspoň zábranami omezujícími svobodu lid­
ského rozhodování a konání. Hodnota díla pramení z harmonie
jejich kritického přístupu k realitě života moravské dědiny a umě­
leckého úsilí vytvořit syntézou, skladem znaků mnoha lidských
osudů takový lidský typ, který by přerůstal dobu, v níž vznikl,
a vyjadřoval aspoň část obecných lidských pocitů.
Neboť cesta všech velkých a průkopnických uměleckých děl
— a Maryša takovým dílem skutečně je — vede od zakořenění
v časovosti k umělecké srozumitelnosti a přesvědčivosti v nadča-
sovosti. Sedmdesát let, jež už od premiéry Maryši uplynulo, i růst
poznání opravdové umělecké hodnoty tohoto dramatického textu
přibližuje Maryšu k oblasti druhé, v níž je čas daleko přísnější
soudce než člověk. A čas zařadil Maryšu bratří Mrštíků ke klasic­
kým dílům našeho národního písemnictví.
Ludvík Páleníček
EDIČNÍ POZNÁMKA
Za základ tohoto, celkem 39. vydání, bylo vzato vydání z roku 1910,
poslední vydání, které prošlo rukama obou autorů. Podle pozdějších vydání
vydavatel v textu upravil jen devět míst, jež se všechna týkají scénických
poznámek. Text řeči dramatických postav nebyl nikde měněn. Proto také
v 6. výstupu čtvrtého jednání je ponecháno „U stavu čekám“. Toto znění
zapadá totiž logičtěji do textové souvislosti než pozdější „Do půlnoci čekám“.
Při úpravě textu se vydavatel řídil zásadami České akademie pro vydá­
vání prací klasických autorů a zásadami pro vydávání Mimočítankové
četby. Proto sjednotil psaní sklenka, dveře, avšak v podstatě nechal kolísání
v psaní Pánbu, Pánbůh, s Pánem Bohem (jen zásadně píše s Pánembohem
m. pánem Bohem) apod., protože se domnívá, že autoři Maryši zde použili
různých způsobů psaní záměrně. Také v označení dramatických osob nebyly
provedeny žádné změny, i když v textu jsou některé nedůslednosti.
L.P.
128