Ostravská NEJ 2012 - Ostravský informační servis

Transkript

Ostravská NEJ 2012 - Ostravský informační servis
Ostravská NEJ
2012
ROČENKA 2012
josef pleskot
richard kroczek
www.ostravainfo.cz
www.ostravainfo.cz
ROČNÍK II
Ivana štenclová
rozhovory
tomáš jirman
tereza dočkalová
1
Redakce Obsah
OKNO
informuje
Již dva roky pečlivě sledujeme kulturní dění v Ostravě. Jsme všude
tam, kde se něco nového a pěkného
odehrává.
S minimálně týdenním předstihem
Vám čtenářům nabízíme kulturní
přehled divadelních her, koncertů,
zajímavých výstav a atraktivních
představení.
Dozvíte se nejen kdy a kde se nějaká akce v Ostravě připravuje, ale
hlavně o čem to vlastně bude a co si
o tom povídají ti zasvěcenější.
Speciální rubriky Víkend a Dětem
Vás bezpečně navigují, kam zajít
o víkendu a co zvláštního mohou
prožít Vaše děti. Dospělým zase nabízíme rubriky Stojí za to a Rozhovor měsíce.
Vše pohodlně najdete v internetových novinách OKNO – Ostravské
kulturní noviny, které jsou na webových stránkách OIS: www.ostravainfo.cz. Jako bonus je pro Vás
připraven panoramatický on-line
pohled na Ostravu z Vyhlídkové
věže Nové radnice, který zajišťuje
naše web-kamera.
Ke konci roku pak začneme pečlivě vybírat všechna ostravská NEJ.
Uplynulý rok byl na tyto události
opravdu bohatý. Nakonec jsme museli 4 strany přidat a některé zdařilé kulturní počiny bohužel vypustit.
Tak vznikla letošní ročenka, kterou
si právě prohlížíte.
Ještě před redakční uzávěrkou jsme
se dozvěděli o NEJ optimističtější
informaci: Podle Mayského kalendáře je konec roku 2012 začátkem
nové, podstatně lepší epochy.
Jinými slovy věříme, že Vám OKNO
zpříjemní nejen vstup do nového
roku 2013, ale po celý rok Vás bude
upozorňovat na nevšední a okouzlující zážitky.
Gong. NEJ událost Ostravy roku 2012 .......................................... 4
Josef Pleskot. Procházka Dolní oblastí ........................................ 4
Josef Pleskot . ........................................................................................ 6
NEJ divadelní představení ................................................................ 8
Ostravský informační servis ........................................................... 10
Petr Kajnar ............................................................................................ 14
NEJ káva ................................................................................................ 16
NEJ kniha (Artfórum) ....................................................................... 18
NEJ film ................................................................................................ 20
Fotosoutěž ........................................................................................... 22
NEJ dům ............................................................................................... 24
Střípky z historie Moravské Ostravy ........................................... 28
Ostravské suvenýry pro každého ................................................. 29
NEJ výstava ......................................................................................... 30
NEJ kniha (Academia) ..................................................................... 33
Dalibor Madej ..................................................................................... 34
NEJ comeback ..................................................................................... 36
NEJ divadlo ......................................................................................... 38
NEJ víno ............................................................................................... 40
NEJ herečka ......................................................................................... 42
Ostravainfo 2012 . ............................................................................... 45
Jaromír Nohavica ............................................................................... 46
NEJ koncert ......................................................................................... 47
Jen vše dobré v roce 2013 přeje
Vaše redakce
Redakce:
(zleva nahoře): Radim Chytka – šéfredaktor, Jan Král – redaktor
(zleva dole): Táňa Korotkovová – zástupce šéfredaktora, Martin Straka – externí fotograf, Lucie Ochodková – redaktorka
Vydal: Ostravský informační servis, s.r.o, Prokešovo náměstí 1803/8,
e-mail: [email protected], tel: +420 599 443 096,
Tisk: Repronis s.r.o, použité fotografie: Martin Straka, archiv
ISBN: 978-80-260-3313-4
www.ostravainfo.cz
3
NEJ událost
Gong. NEJ událost Ostravy roku 2012
Všichni oslovení o něm hovoří s nadšením. A v žádném případě nejde o nadšení
hrané či nějak povinně sdílené. Z někdejšího plynojemu se stala multifunkční aula
Gong. Její největší sál pojme 1500 lidí,
strop za příhodného osvětlení připomíná
hvězdnou oblohu. Už v přízemí vítají návštěvníky originální díla Andyho Warhola,
nad nimi visí osm metrů dlouhý obraz Za-
vraždění svatého Václava z roku 1844.
Gong má za sebou koncerty Jaromíra Nohavici, praskající ve švech, ten zahajovací i s Janáčkovou filharmonií. Promítaly
se zde filmy, vydržel nápor desetitisíců
návštěvníků, kdy se stal jednou ze scén
Colours of Ostrava. Hostil patrně nejnavštěvovanější výstavu výtvarného umění
roku v Česku, Smalt Art Vítkovice 2012.
„Musím říct, že toto architektonické řešení je opravdu unikátní,“ konstatuje spokojeně průmyslník Jan Světlík, který nechal
Gong přestavět z někdejšího plynojemu.
Přestavba netrvala ani rok. Ovšem pozor.
Jak v následujícím rozhovoru říká tvůrce
Gongu, architekt Josef Pleskot, není ještě
všemu konec.
Josef Pleskot. Procházka Dolní oblastí
Neděle 30. září 2012. V rámci Dne
architektury je v Dolní oblasti Vítkovic naplánována prohlídka, kdy
průvodce patří k nejpovolanějším.
Architekt Josef Pleskot.
4
Vrátnicí procházejí desítky lidí, každý se
musí poctivě podepsat do velkého sešitu.
Architekt na nádvoří zatím poprvé zkouší,
jak mu půjde mluvit hlasitě pomocí megafonu. Prosí příchozí o strpení. Další de-
sítky návštěvníků si totiž spletly vrátnici,
stojí u Dolu Hlubina. Nyní se tedy na ně
čeká. Je vzorné babí léto. Lepší počasí na
prohlídku architektury si nelze přát.
Architekt Pleskot stoupá na nejbližší schody a poprvé promluví k hroznu lidí pod
ním. Začíná historií. Vysvětluje, že Dolní
oblast nenese své jméno nadarmo. Je o čtyři metry níže než sousední Důl Hlubina, což
umožňovalo snadný tok materiálu celým
průmyslovým areálem. Připomíná datum
založení oceláren, rok 1828, i to, že jde o jedinečnou technologii. Vše skončilo rokem
1998, kdy vyhasla pec číslo 1. „Není jisté,
zda to bylo správné. Pec číslo 1 produkovala
kvalitní ocel v rámci celé Evropy. Najednou
zhasla a byl konec. V 90. letech jsem tyto
procesy sledoval s nelibostí a obavami,“
překvapuje některé návštěvníky architekt
pochybnostmi, zda útlum těžkého průmyslu 90. let byl tak úplně na místě.
Josef Pleskot vede svůj téměř 400 členný
www.ostravainfo.cz
Nej událost
zástup kolem vagónu na dopravu surového
železa zvaný Veronika, ukazuje další vysoké
pece s čísly 4 a 6, vysvětluje, k čemu sloužil
a jak proudil vysokopecní plyn obrovským
potrubím, které se vine návštěvníkům nad
hlavami. „Byl to moc chytrý systém, něco
na způsob perpetum mobile. Všechno se
spotřebovalo,“ chválí Pleskot technickou
zdatnost vítkovických ocelářů. Když bylo
plynu moc, musel se upustit a nad Ostravou se blýskalo. „Ty zážehy si pamatuji jako
dítě. Současná generace je možná nikdy nezažije,“ vzpomíná architekt.
„Pouštěli do těch pecí vzduch. Jako když griluješ. Aby to lépe hořelo,“ vysvětluje zatím
starší dáma, patrně babička, zhruba desetiletému chlapci zjednodušeně celou technologii. Ten kývá na souhlas, jakože rozumí.
Ruská budoucnosti
Prohlídka pokračuje. „Transformace ještě
potrvá desítku let, aby tady z toho mohlo být město,“ rozkládá architekt rukama
před budovou VI. energetické ústředny,
která se už brzy zaplní atraktivními technickými exponáty. „Je třeba prodloužit
Ruskou ulici, propojit ji s kruhovým objezdem na Místecké, s Novou Karolinou, protáhnout k Ostravici tak, aby to do centra
www.ostravainfo.cz
bylo pěšky deset až patnáct minut,“ ukazuje architekt směrem k řece. „Plánujeme
to tak, aby se na ulici vešlo i tramvajové
těleso, i když zatím nejsou všichni nadšení,“ dodává. Za ústřednou je staveniště
obklopené jeřáby, kde vyrůstá Svět techniky. „Bude to veliká budova, “ říká Pleskot
o nově vznikajícím pavilonu, ze kterého
lze vidět teprve základy.
V Gongu
„Jsme ve stavbě, která je dokončená z pětadevadesáti procent, z pěti procent je ještě
třeba docela hodně doladit,“ vede Pleskot
návštěvníky do útrob multifunkční auly
Gong, která před úpravami bývala plynojemem. Architekt vysvětluje, jak stavbaři
kopuli plynojemu pomalu zvedali, nejprve
rychlostí šest centimetrů za den, později
i padesát centimetrů za den. „Stavělo se
podobně jako loď v lahvi. Do plynojemu
vedly tři otvory pro vjezd a výjezd kamionů. Stavba to byla naprosto originální, netypická z hlediska logistiky. Musím se zase
sklonit před umem českých hlav. Celá aula
byla postavena bezmála za tři čtvrtě roku,“
uvádí Pleskot.
A vykládá o zdánlivých podrobnostech,
které jsou součástí 72 metrů širokého
a přes 30 metrů vysokého Gongu. O obřím jevištním výtahu, který vyzdvihne obsah kamionu s nástroji pro celý orchestr,
o speciálním osvětlení sálu, které obstarává přes pět stovek světel vyrobených
speciálně do Gongu. „Lze tady provozovat operu i muzikál, pod jevištěm je orchestřiště. Akustika v sále rozhodně není
špatná, ale chceme, aby byla lepší. Děláme
různé testy. Prostor je to zcela netradiční,
vymyká se všem normovým předpokladům,“ přednáší Pleskot na jevišti, zatímco
se návštěvníci usadili do barevných sedadel obrovského sálu.
Na plátně za architektem se zatím objevují
plány Ostravy budoucnosti. Prodloužená
Ruská ulice. Zelená zóna kolem řeky Ostravice, vedoucí z Dolní oblasti kolem Černé louky až k Landeku. Lanová dráha na
Landek. „Bude to krásná dráha. Lanovky
nad Ostravou chybí, kdysi tu byly, škoda
jich. Jde o plány budoucnosti. Za pár let
to snad bude hotové,“ končí své téměř
tříhodinové průvodcovství Dolní oblastí
Josef Pleskot. S lidmi přichází diskutovat
a architekta vystřídat generální ředitel Jan
Světlík. Architekt Pleskot se na závěr jakoby omlouvá: „Je mi dnes docela blbě. Mám
teplotu.“ Návštěvníci oceňují jeho výkon
potleskem.
5
rozhovor
Josef Pleskot
Dolní oblast? První dojem byl úděsný
Ing. arch. Josef Pleskot patří k nejrespektovanějším
českým
architektům. Je autorem plánů na
proměnu plynojemu v Gong i razantních změn vítkovické Dolní
oblasti.
Pane architekte, lidé v Ostravě mluví o Gongu s velkou dávkou uznání.
Prakticky všichni, se kterými redakce Ostravského informačního servisu hovořila, označují otevření Gongu
jako jednoznačně nejvýraznější událost v Ostravě v roce 2012. Souhlasíte
s tímto názorem, nebo se měla dát
přednost něčemu jinému?
Nevím. Potřeby Ostravy tak dopodrobna
zase neznám. Mohlo by být například zajímavé, kdyby se otevřel nějaký nový úsek
cesty kolem řeky Ostravice. Taková věc by
mohla s otevřením Gongu soupeřit. Ale
pokud jde o nové stavby, pravděpodobně
srovnatelná událost se v Ostravě v tomto
roce nestala. Ale nejde ani o samotný Gong,
jako spíše o to, že se Dolní oblast začíná otvírat a občané začínají chápat, že to, co se
říkalo o Dolní oblasti pár let předtím, nebyly jen proklamace. Vše se proměňuje v realitu a Gong je důležitý právě jako důkaz.
Jestli lidé Gong chápou i v tom smyslu, že
6
jde o významnou stavbu, která se v rámci
ostravského regionu otvírá, tak s tím jenom
souhlasím a moc mne to těší.
Vzpomenete si, kdy jste Dolní oblast
na pozvání pana Světlíka navštívil vůbec poprvé? Jak na vás působila?
Můj první vstup do Dolní oblasti se datuje
rokem 2007, kdy jsem byl zaveden dovnitř
v noci a v dešti. Byl jsem naprosto dezorientován a zmaten. První dojem byl velmi
úděsný, protože naposledy jsem viděl hořet vysoké pece v Dolní oblasti ještě jako
student. Dolní oblast mne vůbec nenaplnila nějakým zvláštním optimismem. Když
se mne pan Světlík ptal, co si o tom všem
myslím, tak jsem si v podstatě nemyslel
vůbec nic. Jenom jsem byl z toho všeho vy-
www.ostravainfo.cz
Rozhovor
jukaný a vystrašený. Když jsme se loučili,
pan Světlík mi říkal, že jestli mne něco napadne, ať zavolám. Pravda je, že jsem dva
roky nezavolal. Až při nějaké konzultaci
s jinými architekty mne opět pan Světlík
oslovil, jestli bych se přece jen nechtěl vrátit a na Dolní oblast se ještě podívat. To už
jsem přijel ve dne a setkání bylo mnohem
vlídnější. Ovšem když jsem úplně poprvé
vstoupil do plynojemu, tak se žádný zvláštní dojem nekonal. Člověk vešel do něčeho
plného tmy, dalo se jen tušit, že jde o obrovský objem. Voda stála po kotníky, byly
tam dány podlážky, aby se vůbec do plynojemu dalo vstoupit suchou nohou. Mohl
jsem jen těkat po stěnách a odhadovat,
v jakém stavu kopule plynojemu vůbec je.
Nic moc povznášející zážitek. Proto přišla
ta koncentrovaná vůle udělat z takového
prostoru něco vlídného.
Při svém průvodcovství Dolní oblastí jste uvedl, že Gong je hotov z 95
procent. Lze specifikovat, co je těch
zbylých 5 procent, které ještě zbývá
dodělat?
Ono je to možná méně než pět procent.
Na každé stavbě, uvede-li se do provozu
a zvláště takto rychle, se zjistí, že ještě nebylo všechno správně technicky propojeno. Rozhodně je třeba dokončit zkušební
provoz, dodělat všechny věci, které souvisí
s akustikou. Bude třeba – jak já říkám –
naladit ji o trochu lépe. Chybí opona, sufity
a další věci. Škrtali jsme, abychom nepřekročili množství přidělených evropských
peněz. Ještě se bude muset vše promyslet
a trochu peněz v průběhu času sehnat.
Během přednášky jste se také svěřil
příchozím se svými rozpaky nad tím,
jak rychle v Dolní oblasti koncem 90.
let skončila výroba. Mělo se podle vás
postupovat jinak?
Nutno předeslat, že po bitvě je každý generál. Ale když jsem na konci 90. viděl v televizi, jak se provozy v Ostravě zavírají, tak
jsem z toho dobrý pocit neměl. Myslím, že
žádný sedlák se nezbaví staré stodoly dříve,
než postaví novou. A to se tady trochu stalo.
Tehdejší rozhodnutí bylo zbrklé, unáhlené,
vlastně se ani nevědělo, jak celé Vítkovice
jako holding proměnit. Ty provozy měly evidentně šanci, aby pokračovaly. Nemůžeme
si myslet, že všechny výrobky strojírenského průmyslu se budou vyrábět někde v Číně
nebo v Indii. Evropa se tak připravuje o um,
kumšt, který není možné pak zase někde
rychle vybudovat nebo obnovit. Myslím, že
se dost škod udělalo a možná i víc, než bylo
záhodno. To jsou úvahy, kterými jsem si
prošel. Teď, když se Dolní oblast opravuje,
dává se jí nová funkce a stav je konsolidovaný, nevyznívá situace tak kriticky, jako třeba
ještě někdy před pěti či šesti lety.
Vzpomínal jste také nad záblesky způsobené vysokopecním plynem nad
Ostravou, či lanové dráhy, které zde
dříve převážely uhlí. Znamená to, že
jste snad část života strávil v Ostravě?
To vůbec ne. V Ostravě jsem byl jednou
jako dítě, když jsme městem projížděli
s mým otcem. Jeli jsme za příbuznými do
Frýdlantu nad Ostravicí. Průjezd Ostravou
byl pro mne zážitkem, byl jsem fascinován.
Také jsem zde byl krátce jako vysokoškolský student. Mám Ostravu hodně spojenou
s Kladnem, kde pracoval můj otec. Kladno
je podobný případ, i když zdaleka ne v takovém rozměru, jakým je Ostrava.
www.ostravainfo.cz
7
NEJ představení
Tomáš Vůjtek
S nadějí, i bez ní
Tomáš Vůjtek je dramaturgem Komorní scény Aréna a také autorem
divadelní hry S nadějí, i bez ní. Jde
o příběh Josefy Slánské, manželky
generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který byl v roce 1952
popraven. Hra, uvedená v Aréně v
lednu 2012 v režii Ivana Krejčího,
vyvolává velmi kladné a velmi četné recenze kritiků, stejně jako nebývalý zájem publika. V listopadu
získala S nadějí, i bez ní hlavní cenu
12. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně.
Vzpomenete si, kdy vás poprvé napadlo zabývat se osudem Josefy
Slánské, ženy významného komunisty, kterého sami komunisté nakonec
připravili o život?
Bylo to v roce 2009, dvacet let po Listopadu. Tehdy se objevilo plno hodnotících soudů, jako že tenkrát před rokem 1989 bylo
lépe a že ta doba nebyla zas až tak špatná.
Přemýšlel jsem o příběhu, který by reflektoval dějiny českého komunismu a který by
se dal převyprávět. Vzpomněl jsem si, že
tím nejvýznamnějším, nejabsurdnějším a
černě groteskním příběhem byl velký proces s protistátním centrem Rudolfa Slánského. Četl jsem knihu pamětí Zpráva o
mém muži, kterou v roce 1968 Josefa Slánská napsala. Ta se stala impulsem.
V roce 2010 byl váš scénář oceněn
Cenou Alfréda Radoka, přesto k premiéře zbývaly ještě dva roky. Proč tak
dlouho?
O text projevilo zájem Národní divadlo.
S nadějí, i bez ní se mělo hrát na jeho komorní scéně v Divadle Kolowrat. Ovšem
ve chvíli, kdy byla hra uvedena v podobě
scénického čtení v Divadle v Dlouhé, a to
asi třikrát, Národní divadlo od svých plánů ustoupilo. Scénické čtení bylo ze strany
Národního chápáno jako ohrožení světové
premiéry.
Takže ona světová premiéra se nakonec konala v ostravské Aréně 21. ledna 2012…
Jsem moc rád, že představení nakonec
hrajeme v Aréně. Je to pro mne o to cennější, že jsem se na inscenaci mohl podílet
i jako dramaturg, což by v jiném divadle
nešlo. A samozřejmě jsem rád, jakou má
hra odezvu mezi diváky i kritikou. Zcela
překvapivě při premiéře na děkovačce celé
obecenstvo stálo. To v Aréně nebývá zvykem. Lidé u nás své emoce spíše skrývají.
Tady byli výkonem přímo strženi. Ocenili
herecké kvality. To je pěkné.
V roli hlavní Josefy Slánské exceluje
Alena Sasínová-Polarczyk. Myslel jste
už na ni, když jste hru psal?
Při psaní jsem věděl, že existuje minimálně
jedna herečka, která roli zvládne, a tou je
právě Alenka. Bylo pro ni nadlidským výkonem nejen naučit se celý text, ale také
se s rolí sžít. Protože Alenka je na opačné
straně politického spektra, je velice individualistická a pravicová. Svým výkonem
diváky přesto jednoznačně zasahuje. Klobouk dolů.
A ještě jedna otázka k samotnému
psaní. Jak moc jsou věty Josefy Slánské ve hře vlastně její? Přidával jste
hodně ze svého?
Důsledně jsem dbal na to, aby repliky paní
Slánské byly autentické. Jsou buď z jejích
pamětí, nebo z rozhovorů, které poskytla
médiím. Nepřipsal jsem nic. To, co ve hře
vytváří ironický černohumorný komentář a nadhled a od příběhu dává odstup,
8
www.ostravainfo.cz
Nej představení
jsou promluvy dalších dvou postav. Těmi
jsou První a Druhý. Jde o montáže, ať už z
protokolů procesů z 50. let, nebo z dostupných pamětí vyšetřovatelů StB. U Prvního
a Druhého jsem si domýšlel, když jsem cítil, že situace má náběh na pointu, na fór.
Na jevišti se odehrává reflexe doby včetně
tehdejší poezie a provolání v dobovém tisku.
Diváky představením provází i oblíbená píseň Klementa Gottwalda Silnice šedivá, jež vede do polí…
Jde vlastně o vražednou kombinaci. Na
jedné straně je píseň romantický trampský
hit, který si oblíbil Klement Gottwald. Na
druhé straně jde i o zdrcující pointu, protože Slánský nebyl pohřben, ale jeho urna
problém. Totiž ten fakt, že vlastně hrajeme něčí život. Ale paní Slánská říkala, že
je to dobře, že se takové představení hrát
má.
Představení viděl i syn paní Marty
Slánské David Černík, vnuk popraveného Rudolfa Slánského.
Přijel se podívat i do Arény. Vyprávěl nám
detaily ze života rodiny. Vzpomínal, jak
jako malý kluk zažil setkání chartistů, které se odehrávalo u Slánských v bytě. Skončilo tím, že zazvonil zvonek, přišla policie
a všechny zatkla. Což David ve svých deseti
letech kvitoval s nadšením. Všechny chlebíčky, které tam byly přichystány, a nebylo
jich málo, totiž zbyly pro něj. I tak mohou
vypadat nedávné české dějiny – představa
Řekli o představení:
Šla jsem se na hru podívat. Postava
mé matky má nadšeně komunistickou dikci, jako by ji hrála Jiřina
Švorcová. Taková máma nebyla.
Věty, jež zní na jevišti, jsou však
z knihy Zpráva o mém muži. Musela
jsem uznat, že hra je dobrá. Autorovi i režisérovi se podařilo vykreslit
brutalitu a absurditu padesátých
let.
Marta Slánská, Reflex 38/2012
Vyzdvihujeme především nečernobílý text dramaturga Arény Tomáše Vůjtka a bezchybný výkon Aleny
Sasínové-Polarczyk v roli Josefy
Slánské. Tragický osud manželky
Rudolfa Slánského plný zvratů je
předváděn groteskním způsobem
a odehrává se formou vzpomínaní, do kterého ji nutí vyšetřovatelé.
Slánská v podání Sasínové-Polarczyk zůstává po celou dobu přesvědčivě vážná, hrdá a odhodlaná nést
následky za svá rozhodnutí.
Divadelní noviny označili inscenaci za Sukces měsíce, únor
2012
Inscenaci S nadějí, i bez ní, by měli
v proudech navštěvovat základní
a střední školy, jejichž učitelé a profesoři podstatu vlády jedné strany
v zemích sovětského bloku vysvětlit
nedokážou, nebo se výkladu stále opatrnicky vyhýbají. Režisérovi
Ivanu Krejčímu se podařilo vykreslit, co to bylo lámání charakterů.
Jiří P. Kříž, Právo, červen 2012
Zcela překvapivě při premiéře na děkovačce celé
obecenstvo stálo. To v Aréně nebývá zvykem.
Lidé u nás své emoce spíše skrývají. Tady byli
výkonem přímo strženi. Ocenili herecké kvality.
To je pěkné.
byla spolu s deseti dalšími na podobné silnici rozsypána. To je leitmotiv inscenace.
Pro pozornějšího diváka skrývá i tuto hrůzostrašnou pointu.
Setkali jste se také s rodinou Slánských. Dcerou Josefy Slánské Martou
a jejím synem xxx. Jak na představení
reagovali?
Paní Marta Slánská se přišla na představení podívat do Divadla pod Palmovkou.
Bylo to velice hezké setkání. Paní Slánská
byla dojatá, představení se jí líbilo. Nejcennější na tom bylo, že se rovněž setkala s Alenkou Sasínovou. Vyprávěla nám,
jaká její matka byla. Mně, přiznám se,
až zpětně docházelo, že může jít o etický
www.ostravainfo.cz
desetiletého dítěte a prázdného bytu plného chlebíčků. Moc pěkné povídání.
S nadějí, i bez ní je bezesporu inscenací, na kterou píší kritici v rámci
Arény nejvíce recenzí. Hráli jste ji několikrát v Praze, o hře se velmi mluví.
Vnímáte to také tak?
Recenze přicházejí výborné. V superlativech o představení mluvil snad nejobávanější kritik v Česku Jan Rejžek. Myslím,
že pokud jde o vzdělanější část obecenstva
i divadelní kritiky, hra se jim líbí. Ovšem
je to těžká inscenace, chce diváka, který je
poučený. Hrajeme sice lehce, ale i téma,
o kterém hrajme, je těžké. Ostatně stejně
jako moderní české dějiny.
Krejčí s Vůjtkem předvádějí drastické osudy rodiny Slánských i dobu, ve
které žili (a kterou sami spoluvytvářeli) jako přepjatý, groteskně hrůzný
kabaret. Tón udává dvojice žoviálních vyšetřovatelů s nalíčenými obličeji: navzájem si nahrávají na fórky,
prohazují se cynickými bonmoty,
důvěrným tónem i téměř milostnými něžnostmi a za žádných okolností
neztrácejí dobrou náladu a optimismus. Občas se v lehkém náznaku (pomocí klobouku nebo dýmky) změní v
Rudolfa Slánského či Klementa Gottwalda; další státníci jsou předvedeni pomocí příslušné fotografie před
obličejem. Jako refrén se vracejí sborové scény, ve kterých se radostně
zpívá, pochoduje, manifestuje, soudí
a věší. Figura oběšence v životní velikosti ostatně vypadne z provaziště
hned v úvodu představení a pohupuje se těsně nad hlavami účinkujících
až do děkovačky.
Vladimír Mikulka, Lidové noviny, říjen 2012
9
O nás
Michal Fázik
Služebně nejstarší
ANKETA
1. Jaký je Váš největší letošní
kulturní zážitek?
2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou?
3.Kam byste naopak nikdy nešli?
Marie Bervicová, překladatelka
a tlumočnice
1. Výstava Černá
slunce v Domě umění
2. Nejraději chodím
do divadla. Nedá se
přesně říci, kterou ze
stálých divadelních
scén mám nejraději.
Vybírám si spíše konkrétní hry.
3. Nemám ráda multikina.
Vedoucí informátor na pobočce
Elektra, 36 let, Přerov
Jak dlouho v informačním centru pracujete?
Myslím, že od roku 2000. Takže 12 let. Začínal jsem na pobočce Věž, pak jsem byl
i na Přívoze. Na Elektře jsem ale zakotvil
a líbí se mi tu nejvíc.
Je tu někdo, kdo je tu stejně dlouho
jako vy?
Ne. (smích)
Pozorujete za tu dobu nějaké zásadní
změny ve své práci?
Určitě, je to spojeno s vývojem technologií. Když jsem tu začínal, spoléhali jsme na
naši databázi, ve které samozřejmě není
všechno. Internet nám pomáhá zodpovědět téměř každou otázku. Také většina
vstupenek je v prodeji přes online systémy,
což je pro všechny jednodušší a rychlejší.
Co se týče zaměstnanců, také nastala změna. Dříve to zaměstnání bylo bráno spíše
jako nějaká přechodná stanice mezi studiem a „opravdovou“ prací v oboru. Byli tu
studenti třeba jen na půl roku, rok. Teď je
bráno většinou jako ta cílová práce.
Za tu dobu, co tu jsem, se vystřídala pěkná
řádka lidí. Teď už se to víceméně ustálilo,
a současná parta na Elektře vytváří příjemné pracovní prostředí. Změny v našem
složení jsou teď způsobeny odchody na
mateřskou (smích).
Je Elektra něčím jiná než ostatní?
Asi tím, že je tu nejvyšší návštěvnost. Elektra je nejstarší, a proto taky mezi lidmi
nejznámější. Zvykli si k nám chodit hlavně pro vstupenky. Někteří klienti bývají
ještě překvapeni, že zde koupí třeba vstupenky na muzikál do Prahy a k tomu jim
10
prodáme rovnou i jízdenku na vlak. Máme
opravdu širokou škálu služeb. Od podání
informací o městě až pro prodej jízdenek
nebo měsíčníků.
Co nejvíce a nejméně vás na té práci
baví?
Nejvíc mě baví, že mi to plní moji představu o zaměstnání. Vždycky jsem chtěl pracovat s lidmi. Klientů je tu opravdu hodně
a každý má specifické požadavky a my mu
pomůžeme a odchází spokojen.
Nejméně je to některá rutinní stereotypní
práce, např. prodej jízdenek.
Jaké klienty máte v oblibě?
Usměvavé, veselé, slušné. Mám rád, když
se stane, že je „přetočím“. Když z nich cítím, že mají špatnou náladu a během našeho rozhovoru se mu zlepší. Samozřejmě,
to se nepodaří vždy.
S jakými neobvyklými dotazy se setkáváte?
Nás už skoro nic nezaskočí. Máme třeba
telefonické dotazy od luštitelů křížovek,
kteří si neví s něčím rady.
Někdy si nás zaměňují s tím, co původně
chtěli najít. Např. přijdou hledat manželské poradny v Ostravě a pak se začnou
svěřovat se svými manželskými problémy
nám.
A máte nějakou veselou historku
z dění na pobočce?
Ta mě teď nenapadá, ale měli jsme tu včelí
roj. Nebylo to tak veselé. Měli jsme roj u
vchodových dveří. Museli jsme na nějako
dobu zavřít a vyčkat na příjezd hasičů.
Často si nás pletou s lékárnou, to se stane
tak jednou denně. Klienti se nerozhlédnou
a podávají nám recept, na to jim můžeme
jedině říct, že lékárna je o vchod vedle.
Jakub Dvořák, průvodce
1. Colours of Ostrava.
2. Nejraději chodím
do Divadla Petra Bezruče a do Nových Vítkovic.
3. Nešel bych na Stodolní. Dříve jsem tam
často
navštěvoval
klub Černý pavouk, ale poté co přestal
fungovat již nemám důvod tam chodit.
Hana Kejlová, účetní
1.Pro mě jsou největším kulturním
zážitkem Shakespearovské slavnosti - už
třetí rok jsem byla na
Sle z sko o s t r av ském
hradě a vždy mě ta
atmosféra dostane (a
počasí zatím též vyšlo). Letošní premiéra představení Marná lásky snaha s
ostravskými herci bylo úžasné. Doporučuji vidět příští rok!
Druhý zážitek jsou Colours of Ostrava – hudba dobrá, zatím mě ale
nenadchlo nové umístění festivalu –
uvidím příští rok.
2. Nejraději chodím na divadelní představení mimoostravských (většinou
pražských) divadel, takže kamkoli,
kde právě hrajou (Hrdý Budžes, A do
pyžam!, Vše o mužích, jakákoli představení Cimrmanů atd.)
3. Kam bych nešla? Tak to nevím. Zatím jsem žádné takové místo v Ostravě
nenašla.
Jiří Vrtný,
důchodce
1. Antidiskotéka Jiřího
Černého ve Fiducii.
2. Do Parníku.
3. Na koncert Michala
Davida.
www.ostravainfo.cz
o nás
ANKETA
1. Jaký je Váš největší letošní
kulturní zážitek?
2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou?
3.Kam byste naopak nikdy nešli?
Hana Jalůvková, servírka
1. Jednoznačně Colours
of
Ostrava
v Dolní oblasti Vítkovic.
2. Kamkoliv na Stinga.
3. Kamkoliv na představení baletu.
Irena Špillerová, interiérová designérka
1. Koncert kapely
Buty v ostravském
rozhlase v říjnu 2012
a jejich videoklip Píseň práce.
2. V létě na Slezskoostravský hrad a v zimě
do kina nebo na box.
3. Nikdy neříkej nikdy.
Richard Sklář, OSVČ
1. Film Woodyho Allena Do Říma s láskou, promítaný v
Minikinokavárněí
2. Do Komenského
sadů pro osvěžení
těla i ducha.
3. Na utkání Baníku.
Ida Šimonová,
na mateřské dovolené
1. Čtyři dohody –
představení Jaroslava Duška.
2. Na Stodolní.
3. Bohužel v současné
době na Baník.
Jiří Šimon
Nejlepší průvodce
Mgr. Jiří Šimon, informátor a průvodce na pobočce Věž, polonista,
27 let, pochází z České Třebové
Jak jste se k této práci vlastně dostal?
Jak se z polonisty stane informátor
na Věži?
Vlastně jsem byl nejdřív informátorem
a pak polonistou. Studoval jsem polštinu
v Ostravě. Byl jsem několikrát na věži jako
návštěvník a napadlo mě poslat životopis
a vyšlo to, právě se hodila polština, tak mě
sem vzali, nejdřív jako brigádníka a teď už
jsem tu šest let.
Kolegové Vás navrhli jako nejlepšího
průvodce, co vy na to?
Moc si toho vážím. I když si myslím, že
všichni jsme tady stejně dobří.
Stává se prý, že slýcháte na konci výkladu potlesk, jak často se to stane?
Záleží na skupince, jestli je to větší skupinka turistů, se kterými strávím víc času během prohlídky města, nebo je to jen tady
na věži, kde se těm lidem snažím věnovat
spíš individuálně, to spíš osobně poděkují
nebo napíšou do naší knihy návštěv.
Je pobočka Věž něčím jiná než ostatní?
Určitě to je právě tím, že máme vyhlídkovou věž, přímo turistickou atrakci. Takže
nejen pomáháme lidem s tím, co je zde
k vidění, ale jednu zajímavost i provozujeme. Tím pádem se setkáváme asi s větším
podílem turistů než ostatní kolegové, kteří
se věnují zase více místním. Jsme více založeni na komunikaci s přespolními.
Navíc se věnujeme i průvodcování obecně.
Děláme prohlídky městem, buď pravidelné tématické procházky nebo cokoliv na
objednávku.
Jaké turisty máte v oblibě?
Zvídavé, nedokážu říct věkově nebo jinak.
Ti, kteří mají zájem a k Ostravě nepřistupují s předsudky a chtějí si udělat vlastní
názor a nenechají se ovlivnit tím, co znají
z medií. A neoblíbená je přesný opak, tedy
škarohlídi, pesimisté. A i když se člověk
hodně snaží, tak stejně jim nedokáže vysvětlit, že to stojí za to. Bývají to hodně
i místní, kteří jsou schopni říct, že tady nic
není, i když tu žijí a mají to tu rádi. A nenechají si to vymluvit.
Dávají při výkladu pozor? setkal jste
se s nějakou neobvyklou otázkou?
Dávají pozor. Samozřejmě když je skupinka dětí, tak ty je těžké upoutat všechny,
vždycky se najde někdo, kdo někde zlobí
a lítá kolem ochozů. Ale většinou pozor
dávají.
Neobvyklé otázky dostáváme, ale nám už
za ty roky asi přijdou běžné a jen tak něco
nás nezaskočí. Nejčastější je: Už někdo
z věže skočil?
Co vás na té práci baví nejvíce a co
nejméně?
Nejméně, nejspíš vše, co je spojeno s administrativou, ale naštěstí to nemusíme
moc dělat. Nejvíce setkávání se zajímavými lidmi, z jiných zemí, z různých koutů Česka. Je to práce hodně založená na
osobním styku a rozhovoru.
Igor V. Katajev, hudební skladatel
1. Zdárné uskutečnění mého koncert
26. listopadu, sólista
Martin Kasík a strunný orchestr Ostravské filharmonie. Pro
hudebního skladatele to je velká událost.
2. Na opery v divadle moravskoslezském, koncerty Janáčkovy filharmonie.
3. Na masové veselice, a také na fotbal
– ale ne proto že nemám rád sport, jen
kvůli nedostatku času.
www.ostravainfo.cz
11
O nás
Kateřina Ondrušová
Služebně nejmladší
Informátorka na pobočce Přívoz,
25 let, Hlučín
Začátky na pobočce Přívoz máte
v živé paměti, nastoupila jste teprve
před pár měsíci. Co na vás nejvíc zapůsobilo?
Ze začátku toho bylo hodně. Už jenom
kolik je různých prodejních systémů, pokladní systém, administrativní věci, obsluha směnárny. Zdálo se mi, že se to nedá
všechno „nacpat do hlavy“. Teď je směnárna moje nejoblíbenější část práce.
Také mě kolegyně překvapovaly tím, co si
všechno pamatují. Na mnohé dotazy odpovídaly rovnou, bez vyhledávání. Postupem času se vše ale zažije a teď už je to
jednodušší.
Je něco, co vás zarazilo?
Občas mě dokáže šokovat lidský faktor, někteří klienti jsou neuvěřitelní (smích). Taky
jsem myslela, že si nezvyknu na pravidelné
hlášení o vlacích. Teď už to ani nevnímám.
Jaké klienty máte nejraději?
Cizince, třeba studenty z ciziny. Jsou
vždycky milí a ocení, že jim pomůžeme.
Jinak samozřejmě milé klienty obecně.
A nejméně?
Ty, co přijdou se špatnou náladou. Téměř
jim ani nemůžu vyhovět, protože se staví
ke všemu negativně a cokoli, co nabídnu
jim nevyhovuje. Lidé jsou různí a ten samý
člověk může zítra přijít s dobrou náladou.
Jaký dotaz vás dokáže nejvíc rozhodit?
Osobní otázky mimo téma. Třeba „kdy tady
končíte“ nebo „jaké preferuji muže“. Na to
neodpovídám, snažím se z toho nějak vybruslit a vrátit se k jeho původnímu dotazu.
Čím je pobočka na hlavním nádraží
zvláštní?
Bývá občas riziková. Například tím, že
sem přijíždějí fotbaloví fanoušci Sparty
nebo Baníku.
Jinak myslím, že máme docela hodně klientů na směnárnu. Ta tady opravdu „fičí“.
Hana Piskláková
Nejveselejší
Informátorka na pobočce Svinov,
25, Ostrava.
Jak dlouho na Svinově pracujete?
Už je to asi 3 roky. Začala jsem tady jako
brigádnice a teď jsem na plný úvazek.
Kolegové o Vás říkají, že jste nejveselejší, myslí tím v kolektivu nebo se
smějete i s klienty?
Tady je slyšet smích pořád. Když je klient
v dobrém rozmaru, umíme si udělat legra-
12
ci téměř ze všeho. Třeba zrovna dneska si
jeden sázel sportku a chtěl, abych mu nadiktovala výherní čísla a sliboval, že jestli
vyhraje, rozdělí se se mnou. Řekla jsem
mu násobky čtyř (smích).
Ale veselo je i s kolegyněmi, nedávno jsme
třeba soutěžily, kdo prodá více vstupenek
na Colours of Ostrava. Jeden mladík vypadal, že si přišel právě pro tu vstupenku, tak
jsme si ho trochu přetahovaly. A jeho požadavek byl ale jen: dvě patnáctiminutové
jízdenky. To nás rozesmálo.
ANKETA
1. Jaký je Váš největší letošní
kulturní zážitek?
2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou?
3.Kam byste naopak nikdy nešli?
Aleš Zářický, děkan Filosofické
fakulty Ostravské univerzity
1. Otevření multifunkční auly Gong
v Dolní oblasti Vítkovice.
2. Většinu volného
času trávím se svým
synem, proto preferuji především dětská představení na Slezkoostravském
hradě, Černé louce nebo také v multikinech.
Mě osobně potěšila výstava Jana Meleny a Tomáše Koudely, která se konala v Galerii Na půdě, kam se vždy rád
vracím.
3. Osobně příliš nemusím Stodolní ulici, ale v Ostravě nikdy neříkej nikdy.
Iveta Schenková, kontrolor zákaznického servisu
1. Tento rok jsem bohužel nebyla na Colours of Ostrava, ani
na žádném větším
koncertě v Ostravě.
Stihla jsem pouze
občas návštívit Národní divadlo moravskoslezské. Hodně úžasné z mého
pohledu bylo představení Ideální manžel.
2. Ráda chodím do divadel a Komorní scénu Aréna často navštěvuji už od
studentských let.
3. Asi na diskotéku do Alexandrie v Zábřehu.
Alice Hornová, studentka Filozofické
fakulty Masarykovy
univerzity v Brně
1. Koncert undergroundové
kapely
Hever and Vazelína
Band na porubském Gymnáziu Olgy
Havlové. Koncert se konal v rámci studentské konference Druhá kultura v
Československu.
2. Nejčastěji v Ostravě navštěvuji Komorní scénu Aréna, Minikino, Dům
umění.
3. Kam bych nešla? O tom musím
chvíli přemýšlet. Hodně mě odradili
plakáty zvoucí na výroční koncert skupiny Olympic. Na ten bych tedy nikdy
nešla.
www.ostravainfo.cz
o nás
A co Vás naopak nebaví?
To nevím. Asi pracovní doba, máme otevřeno denně od sedmi do sedmi a pracovat
o víkendech a svátcích není vždy ideální.
Na druhou stranu klienti jsou ale rádi.
Kdybyste si mohla vybrat pobočku OIS,
na které pracovat? Byl by to Svinov?
Asi ano, protože to mám nejblíže domovu (smích). Mám to tady ráda. Ale jinak
bych si vybrala asi Elektru, protože mají
podobnou klientelu a styl práce a podobnou nabídku služeb, jako my na Svinově,
prodávají i jízdenky Českých drah a mají
terminál Sazky. A taky tam mají živo.
Co Vás na této práci baví?
Nejvíc asi prodávat vstupenky, pomáhat
turistům s tím, co navštívit, mám ráda Ostravu a jsem ráda, když můžu pomoct. Ta
práce se mi už dostala pod kůži, projevuje
se to třeba tím, že kdykoli jsem v cizím měs-
tě, mířím do místního infocentra (smích).
Taky se starám o náš e-shop, to mě baví.
Další věc, která k naší práci patří je prodej
suvenýrů. V poslední době se nabídka suvenýrů dost rozšířila, takže si lidé můžou
vybrat, co se jim nejvíc líbí.
Adriana Kožušková
Nejvzdálenější
pobočka
Vedoucí pobočky Letiště, 26 let,
Příbor.
Čím se pobočka Letiště liší od ostatních?
Především svým místem, je to jediná pobočka mimo město Ostravu. Lokalizace
navíc výrazně ovlivňuje skladbu našich
klientů a jejich požadavků. Oproti jiným
pobočkám se můžeme během roku setkat
tváří v tvář s lidmi z celého světa ve větší
koncentraci…
Z kterých nejvzdálenějších zemí klienti přilétají?
Směrem na východ je to Japonsko, Čína,
Jižní Korea, Indonésie, směrem na západ z USA, Kanady, Mexika, Brazílie, ale
i z tropických zemí afrického kontinentu,
nebo Austrálie. Samozřejmostí jsou téměř
všechny evropské země a naši sousedé.
Němcovou i ostravskou rockovou stálici
Věru Špinarovou aj.
Získali jste od někoho autogram nebo
fotografii?
Náš kolega získal autogram od českého hokejisty Jakuba Štěpánka, který v současné době
hraje za SKA Petrohrad i za reprezentaci.
Poznáte turistu, který právě přiletěl
od turisty, který teprve odlétá?
Přilétající turista bývá většinou výrazně opálený (smích), požaduje směnit cizí
měnu na české koruny nebo chce vyhledat
nejbližší dopravní spojení.
Častými klienty, jsou i ti, kteří si spletli
naší pobočku s přepážkou ztracených/nalezených zavazadel. Poznáme je většinou
Jaká nejveselejší příhoda se stala na
nejveselejší pobočce?
Občas se něco stane, aniž se o to vůbec zasloužíme. Už pár let si píšeme „Svinovské
perličky“. Za všechny bych vybrala tuto:
„Jsou tady informace?“
„Ano.“
„Tak díky za informaci.“
už podle výrazu ve tváři, přicházejí si stěžovat na upadlá kolečka u kufrů nebo že
jim zavazadlo vůbec nepřiletělo.
A odlétající turista?
Ten žádá opačnou směnu peněz, tedy české koruny na cizí. Dále se klienti ptají i na
specifika destinací, kam právě odlétají.
S jakými nečekanými dotazy se setkáváte?
Cestující se často ptají na záležitosti spojené s provozem letiště, odbavování cestujících, časů příletů a odletů letadel apod.
V pozici pracovníka na informačním centru, umístěném na letišti, musíte být zkrátka
připraveni na širokou škálu dotazů a naším
mottem je vyhovět všem klientům.
A co slavné osobnosti? Máte s nimi
nějaké zkušenosti?
Přilétá jich hodně, většinou při příležitosti
větší kulturní nebo sportovní události konané v Ostravě. Během pořádání Colours
of Ostrava jsou to nejrůznější hudebníci i
celé kapely, na Zlatou Tretru pravidelně
přilétá Usain Bolt. Přímo na pobočce nás
navštívil pan Nohavica, který zde čekal na
přílet svých známých. Viděli jsme přilétat
zpěváka kapely Sex Pistols, modelku Petru
www.ostravainfo.cz
13
rozhovor
Petr Kajnar
Otočit město k řece
Ostravský primátor hovoří o stavu ostravské kultury, o dostavěné
Karolině o změnách v Bilbau nebo
také o tom, jak bude dobře, že se
v ostravské ZOO bude kde normálně najíst.
Pane primátore, v Ročence Ostravského informačního servisu se zpovídaných ptáme na kulturní zážitky roku
2012. Jak na otázku odpovíte vy?
Jsem docela hrdý, jak se v Ostravě rozvinula hudební scéna. Všechny festivaly
hudby od Janáčkova máje, Colours of Ostrava, po bienále Ostravské dny pořádané
Ostravským centrem nové hudby. To doplňuje nově projekt ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila
nazvaný Dny nové opery. Koncerty bývají vyprodané, aplauduje se ve stoje. Jde
o náročnou moderní hudbu a přitom má
takový úspěch.
Byl jste na hudebních dílech osobně?
Letos jsem viděl v ostravském divadle operu Igora Stravinského Život prostopášníka. Moc se mi líbila. Stejně jako Janáčkova
14
•
•
•
Věc Makropulos. Ředitel Nekvasil dostal
při svém nástupu nesnadný úkol. Za málo
peněz vytáhnout divadlo na úroveň, která
bude v České republice špičková. Myslím,
že se mu to daří. Problém ovšem máme
v Ostravě s tím, že je nás méně vidět. Kdyby se věci takové kvality hrály v Praze,
tak se o nich daleko víc mluví. Myslím si
ale, že vše se časem prosadí. Divadlo jde
správným směrem.
A mimo divadelní svět?
Zvláštní byly letos Colours v novém prostředí, otevřel se Gong, což je rovněž
kulturní událost. Úspěšně se rozvíjí Svatováclavský hudební festival. Myslím, že
Ostrava se stává hudebním centrem. Radost mám i z toho, že se nám podařilo najít
dobrého ředitele pro Janáčkovu filharmonii. Jan Žemla dostal stejný úkol jako
Jiří Nekvasil. Má k dispozici jen omezené
prostředky, ale zadání je dostat Janáčkovu
filharmonii na špičkovou českou úroveň.
Mělo by být o ní slyšet i v Evropě. To už se
myslím daří i díky bienále Ostravské dny.
Jde o žánr, který nemá ve světě moc posluchačů. Je to něco jako věda a výzkum
•
Petr Kajnar
od roku 2006 ostravským
primátorem za ČSSD
narozen roku 1956 v Ostravě
vystudoval technickou
kybernetiku na Vysokém
učení technickém v Brně
je signatářem Charty 77
v hudbě. Ale získává si stále širší okruhy
lidí, kteří nechodí až tak na vážnou hudbu,
ale spíše je zajímá hudba alternativní.
Janáčkova filharmonie se naučila tento
druh hudby hrát, což ve světě moc orchestrů neumí. Filharmonie se tak může stát
orchestrem se světovým renomé, i když
jen v určité části. Když chcete město prosadit, a třeba i pomocí kultury, musíte
hledat prostor, ve kterém byste mohli být
výborní. Samozřejmě prostor, kde je třeba
špičkových a skvěle placených muzikantů,
ten je už obsazen. Do něj nepronikneme.
Nikdy nebudeme mít na filharmonii desetkrát větší rozpočet. Když to shrnu, mám
pocit, že hudební kultura je v Ostravě docela úžasná a divadla jsou také na velmi
dobré úrovni.
Ještě k té hudbě. Je opravdu s podivem, jak se v koncertních sálech v Os-
www.ostravainfo.cz
Rozhovor
Dnes vodím do Gongu od čínských investorů po
Pražáky a všichni jsou nadšeni. A je vidět, že svůj
obdiv nepředstírají. Gong mi dal odpověď na
otázku, kam vodit návštěvy.
travě hrají občas hodně těžké věci. Až
by člověk čekal, že přijdou tak čtyři
návštěvníci. A ono je plno.
Jsem nadšený, že je tady na těžké věci plno.
Je to nejspíš dáno tím, že Ostrava svého
času fungovala jako mladá Amerika. Přišlo
sem najednou půl milionu lidí. Dnes jsou
zde lidé do jisté míry otevřenější, nejsou
tak konzervativní. Určitě by taková věc
byla dobrým tématem pro nějaký sociologický průzkum. Myslím, že Praha by měla
problém přilákat na některé věci diváky
a sály vůbec naplnit. Tady lidé přijdou.
Ukazuje se, že především musí jít o kvalitní žánr – dílo musí být kvalitní. Lidé si ho
pak najdou, přijdou a náležitě ocení.
Je zajímavé, jak velká jména se také
v Ostravě objevují. A to doslova fyzicky. Na představeních běžně vidíte mezi obecenstvem světoznámou
operní pěvkyni Soňu Červenou, či
uznávaného experta na Shakespeara
profesora Martina Hilského…
To bezesporu. Je to díky Jiřímu Nekvasilovi. Splnil očekávání, ostravskou operu dotáhl na špičkovou úroveň. A když je zmínka
o profesoru Hilském – zapomněli jsme na
Shakespearovské letní slavnosti. Každoročně bývají vyprodány. To je úžasné. Je neuvěřitelné, jak pořadatelé festivalu před pár
lety v Ostravě jen nesměle začínali. Dnes
jsou na seznamu akcí, které město jednoznačně podporuje. Funguje to.
mezi úkoly. Rád bych se kvůli Stodolní sešel se Zlatou Holušovou a dalšími lidmi. Je
třeba zvážit, jak do toho jít. Není to jednoduché. Stodolní ovládla komerce, vrátit
tam nějakou alternativu takříkajíc shora,
to je vždycky obtížné. Na druhé straně, za
pokus to stojí. Nějakou představu už mám,
zkusíme se do toho pustit.
Kdybyste mohl shrnout rok 2012
z hlediska města Ostravy… Jste spokojený?
I když se zpožděním, přece jenom se nám
daří čerpat evropské fondy a dokončovat
projekty, které se někdy zdržely. Dělali
jsme si průzkum, co by lidé pomocí evropských fondů chtěli. Zvítězily úpravy řeky
Ostravice.
Nedávno jsme s ředitelem Vítkovic Janem Světlíkem navštívili španělské Bil-
bao. I toto město, podobně jako Ostrava,
bylo v minulosti otočeno k řece zády.
Řeka byla obklopená loděnicemi, hutěmi
a dalším průmyslem – v Bilbau dokázali
všechny tyto překážky odstranit a otočit město jakoby k řece. Jako všude, kde
se taková věc podaří, získalo Bilbao neskutečně na kvalitě. Čili, to je nyní třeba
s Ostravou udělat. Jan Světlík i město
nyní pracují na tom, aby celá oblast kolem řeky Ostravice ožila.
Nakonec, mám radost i z Karoliny. Není to
všechno úplně dokonalé, ale Ostrava není
Paříž, abychom si mohli tak úplně dovolit
investorům diktovat, co chceme. Investoři
na Karolině utratili deset miliard. Vždyť to
je úžasné. V době krize se něco takového
snad nikde na světě nepodařilo. Jinde jeřáby jen stojí, započaté stavby se bourají.
Že se něco takového na Karolině nestalo,
považuji za velký úspěch.
Kdybyste mohl ostravský Dům roku
2012 vybrat už nyní, jaká stavba by
podle Vás měla cenu získat?
Je to bezesporu Gong. Je to počin, který
snese světová měřítka. Dřív bylo docela těžké zvát v Ostravě návštěvy na něco
hodně mimořádného, co jinde není. Dnes
vodím do Gongu od čínských investorů po
Pražáky a všichni jsou nadšeni. A je vidět,
že svůj obdiv nepředstírají. Gong mi dal
odpověď na otázku, kam vodit návštěvy.
Co podle Vás čeká Ostravu v roce
2013?
Lehká stagnace. Ale spousta věcí z evropských fondů se bude už dokončovat, evropské peníze půjdou v Ostravě hodně vidět.
Ať už jde o Dolní oblast, opravené Trojhalí
nebo dokončené Svinovské mosty.
Jiné budou Komenského sady, začne se
měnit okolí řeky Ostravice. To Ostravu
zpříjemní. A konečně taky v ZOO bude
hospoda. Říkáme tomu sice edukační centrum, ale lidé tam budou moci normálně
i s malými dětmi přijít na jídlo, když jsou
v ZOO celý den. To tady hodně chybělo.
A teď otázka opačná. Je ve městě
něco, co jednoznačně nefunguje?
Co je nutné podle Vašeho názoru
změnit?
Ulice Stodolní, ze které vymizely hudební kluby. Mám ji už třetí měsíc napsanou
www.ostravainfo.cz
15
nej káva
pražírny mne teprve dostali do světa kávy.
Do té doby jsem se choval jako prakticky
všichni - objednával jsem si velké „presso“
a dával si do něj smetánku a dva cukry.
Jenže káva se tímto způsobem tak zunifikuje, že nikdo není schopen poznat rozdíl.
Až v pražírně mi otevřeli oči. Prošel jsem
baristickým školením a začal se věnovat
kávě mnohem víc. Tím to vlastně všechno
začalo.
Novou kavárnu jste hned ze startu pojmenovali Ostravanka Coffee Shop. Lze
tomu rozumět tak, že jste patrioti?
Něco takového v nás určitě je. Nechtěli jsme být v uvozovkách globální. Chtěli
jsme se stát rodinným ostravským podnikem. V našich kavárnách nenajdete žádné reklamy, sklenice s reklamními logy
Radek Louda
Příběh Ostravanky a nezničitelný turek
Před třemi lety se v centru Ostravy
na Milíčově ulici začal psát příběh
kavárny se sympatickým názvem
Ostravanka Coffee Shop. Dnes už
jsou Ostravanky tři. Kromě té původní je další kavárna i v útrobách
Nové Karoliny a třetí vznikla na
Prokešově náměstí. O kavárenském životě v současné Ostravě si
Ostravský informační servis povídal s provozovatelem Ostravanky,
Radkem Loudou.
Existuje ve vašich kavárnách káva,
která je jednoznačně nejoblíbenější?
Nejvíce objednávané je standardní „presso“ větší velikosti. Což ovšem není úplně
dobře.
A pročpak ne?
Kultura konzumace kávy byla u nás dlouho opomíjena. Podobně je tomu i s vínem.
Ale zatímco víno už dneska dokážeme rozlišit na dobré a špatné a víme, jak víno pít,
v případě kávy nás taková obroda teprve
čeká. Češi prostě pijí buď „presso“, nebo
turka. A protože klasické italské espresso
připadalo Čechům nejspíš malé, začali si
dělat větší. A u toho zůstalo dodnes. Dobře to není z toho důvodu, že extrakce kávy
by se měla odehrát během 20 - 30 vteřin.
Když si připravujete velké „presso“, je ta
extrakce, tedy doba, kdy je káva ve styku
s vodou, samozřejmě delší. Nápoj pak obsahuje špatné látky jako třísloviny, které
nedělají dobře žaludku. Na druhé straně:
kofeinově je to silné. Nakopává to, což lidé
asi potřebují kolikrát cítit. Je to zaběhaný
systém.
16
Je Ostrava v něčem specifická v konzumaci kávy?
Myslím, že v porovnání s Prahou nebo Brnem je Ostrava trochu pozadu. Když k nám
ze začátku někdo přišel na klasické malé
espresso, byl to málem svátek. Po třech letech provozu našich kaváren je ale vidět,
že se něco děje. Něco jsme, předpokládám,
naučili naše zákazníky i my. To ovšem nic
nemění na faktu, že nejvíce objednávané
je stále ono české „presso“.
Proč jste se začal věnovat kávě?
Původně jsem vymýšlel něco jako bistro
kavárnu s rychlým občerstvením. Chtěli
jsme se hodně zaměřit na kávu s sebou,
protože v Ostravě šlo o pole neorané. Základem měla být opravdu dobrá káva. Začali jsme tedy hledat dodavatele a nechtěli
jsme jít cestou konvenčních běžných káv.
Hledali jsme něco mimořádného. A objevili skvělou pražskou pražírnu, kterou
vlastní Američan Charles Fleer. Lidé z této
•
•
•
•
Radek Louda
síť kaváren Ostravanka
Cofee Shop začal
v Ostravě budovat před
třemi lety
občas pije i klasickou
českou kávu zvaná turecká
správná káva by se podle
něj neměla sladit
prošel baristickým
školením u Američanů
podnikajících v Praze
a podobně. Výzdoba je dílem ostravského
grafika George Stoikova, který také přišel
s názvem Ostravanka. Nápad a vše okolo
se nám moc líbily.
Říkal jste, že lidi učíte kávu pít. Jak
takové učení probíhá?
Samozřejmě, ne všichni chtějí poslouchat nějaké rozumy. Touží jen po tom dát
si kafe a mít klid. Lidem napovídáme už
naší nabídkou. Nabízíme espresso standart, espresso lungo, což je poněkud jinak
připravované espresso a pak klasické české „presso“, které jsme nazvali espresso
czecho. Každého ten název zarazí, lidé se
ptají, jaký je v tom rozdíl. To jsme ho začali lidem vysvětlovat. Ale stejně to dopadá
tak, že sedm lidí z deseti zůstane u toho,
na co jsou zvyklí. Ale tři dají přednost malému espressu.
Jak se vlastně podle vás pozná dobrá
káva?
Už podle množství. Správné espresso by
mělo mít mezi 30 a 40 mililitry. Potom
vzhled. Na nápoji by měla být crema. Když
vezmete lžičku, kterou cremu rozhrnete,
minimálně třikrát až čtyřikrát by se měla
zavřít zpátky. Crema je v podstatě pěna,
až na to, že nemá bublinky a tvoří jednolitou hmotu. Dalším znakem je barva. Ta
by měla být světle hnědá s tmavými tóny.
Říká se tomu tygrování. Moc tmavá bývá
přepálená, moc světlá zase stará a zvětralá. To jsou první věci, na kterých poznáte,
jestli bude káva dobrá. Pak už záleží na
odrůdě či směsi, kterou pijete. Jedna je
kyselkavá, další spíše ovocná, to už záleží
na chutích.
www.ostravainfo.cz
Nej káva
Má se káva sladit?
Správná káva by se sladit neměla. Cukr
mění kávě chuť. Ideálem je hledat kávu,
která vám chutná bez cukru, než cukrem
kávu kazit. Také jsem pil kávu s cukrem,
dnes už si to nedovedu vůbec představit.
jenom koupit si dobrou kávu. Kávová
zrnka několika druhů jsme začali v našich kavárnách nabízet rovněž. A lidé se
učí chodit si k nám pro kávu a pak si ji
doma připravovat.
přemýšlím, že tento typ kávy zavedeme.
Sice ne pod názvem turecká káva, ale nazveme ji třeba zalévaná, ať její název vůbec nějak odpovídá základním principům
její úpravy.
Takže… nesladit!
Všeobecně jsme tady naučeni pít kávu
špatně. Kolikrát je hořká, takže cukrem
lidé dolaďují chuť. S dobrou kávou cukr
nepotřebujete.
Je mezi kávami nějaká výjimečná záležitost. Něco na způsob vozů Rolls
Roys nebo bílých tygrů?
Jmenuje se cibetková káva. Lidé se dokonce na ni v našich kavárnách už začínají ptát. Cibetka je zvíře, které si libuje
v kávových bobech. A to tak, že si vybírá
jenom ty nejlepší. Ty sní, boby projdou
jejím trávicím ústrojím. Za cibetkami pak
chodí lidé a sbírají to, co z nich vypadne.
Z natropeného se vyberou zrna …a to je
cibetková káva. Jde doopravdy o zvláštní
způsob, ale tím, že cibetka je tak vybíravá,
tak se tvrdí, že taková káva je nejlepší na
světě. A je pochopitelně i nejdražší. Čtvrt
kila kávy stojí okolo dvou tisíc korun.
Lze vůbec u nás sehnat?
Lze. Ale musíte si dát pozor, abyste nenaletěl. Taková káva se prodává ve větších
metropolích ve specializovaných obchodech s kávou. Káva, když se vypraží, by se
měla do dvou až tří měsíců spotřebovat.
Nabízet proto cibetkovou kávu v Ostravě,
aby byla čerstvá a dobrá, to by byl při té
ceně problém.
Jak se díváte na boom domácích kávovarů? A to především s diskuzemi,
jestli v nich lze připravit skutečně
dobrou kávu?
Kávovary by měly splňovat určité podmínky, mít při extrakci konstantní tlak
minimálně 9 barů. A také odpovídající termostat, který drží teplotu vody na
nějakých 89–93 stupních. Pak už stačí
www.ostravainfo.cz
Cibetka je zvíře, které si libuje v kávových bobech.
A to tak, že si vybírá jenom ty nejlepší. Ty sní,
boby projdou jejím trávicím ústrojím.
Co klasický turek? Je vůbec ještě
společensky únosné bavit se o kávovém lógru zalitém vroucí vodou?
Turek? To je u nás nesmrtelná káva. Samozřejmě, turecká káva se dělá úplně
jinak, Češi si pouze tento typ kávy tak nazvali. Sám si turka občas dám. Jednak je
v tom tradice, jednak je to opravdu pecka.
Spousta lidí si myslí, že kofeinově je nejsilnější malé espresso. Ono je nejsilnější,
ale chuťově. Jde o tukový výluh, který, čím
je koncentrovanější, tím je chuťově silnější. S kofeinem je to ovšem naopak. Čím
menší množství kávy, tím menší množství
kofeinu. Platí poučka, že čím déle je káva
v kontaktu s vodou, tím více obsahuje kofeinu. Takže turek, ve kterém je káva po
celou dobu konzumace, to je opravdu kofeinová darda.
Nabízíte turka v Ostravance?
Ne. Chtěli jsme lidi školit, že tak se káva
nepije. Přiznám se ale, že čím dál více
Takže nyní vlastně řešíte, jak turka
pojmenovat?
Přesně tak. Pravdou je, že se u nás pořád
objevují lidé, kteří jsou velmi zklamaní,
že jim tureckou kávu v Ostravance neuvaříme.
Kdybyste měl nějakou kávu z vaší nabídky doporučit, která by to byla?
Například cappuccino. Jde o malé espresso, do kterého je nalito správně našlehané mléko. Hodně záleží i na typu mléka.
Pak ono „správné“ malé espresso. To kvůli
vychutnání čisté kávy, aby si lidé potvrdili
její chuť. A nakonec i filtrovanou kávu. Jde
o klasicky překapávanou kávu. Dá se jí pít
velké množství, aniž by to bylo náročné
pro žaludek.
Rád bych viděl, aby lidé u nás pili kávu
obdobně, jak to vidíte ve světě. Ráno si dávají velké množství kávy a s postupem dne
přecházejí na kávu menší, kde kofeinu už
moc není a je spíše na vychutnání.
17
nej kniha
Severské detektivky i ostravská historie
Luděk Jičínský
Luděk Jičínský je mezi ostravskými knihkupci pojmem. První
knihkupectví spolu se svým kamarádem Jaromírem Struhalou
otevřeli 1. června 1989 na tehdejší Dimitrovově, dnes Nádražní ulici. Do Artfora, byť na jiné
adrese v centru města, se chodí
v Ostravě pro knihy i po téměř
čtvrt století, které od těch dob
uplynulo.
Luďku, je nějaká kniha v roce 2012,
která z polic Artfora zmizela neobyčejně rychle?
Takovou knihou je například román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Prodali jsme
tři desítky kusů, což je na naše knihkupectví celkem dost. Další takovou publikací je
kniha fotografií ostravského fotografa Květoslava Kubaly Mizející Ostrava. A nelze
vynechat ani titul O smrti a znovuzrození.
Kniha vychází z tibetského konceptu pohledu na umírání, smrt i reinkarnaci.
Pak jsou tituly, které se tradičně dobře prodávají prakticky stále jako Doba jedová nebo
Čtyři dohody. Jsme částečně zaměřeni na
esoteriku, takové tituly se u nás prodávají
18
více. Pokud jde o dětskou literaturu, pak se
stále dobře Finfárum od Jana Wericha.
Už jsi zmínil Kubalovu Mizející Ostravu, je kromě fotografií zájem i o regionální texty?
Na regionální literaturu se zaměřujeme
hodně. Vzpomínám si, jak v polovině 90.
let Archiv města Ostravy spolu s magistrátem vydal Dějiny města Ostravy, tak to bylo
zjevení. Nic podobného léta nevyšlo. I když
Luděk Jičínský
• ostravským knihkupcem se
stal v roce 1989
• je hercem ostravského
souboru Bílé divadlo
• v jeho knihkupectví
možno nalézt beletrii,
knihy o filozofii, historii
a alternativní medicíně
a relaxační hudbu
• doporučuje cokoli od
norského autora jménem
Jo Nesbø
šlo o objemnou a rozsáhlou knihu, zmizela
okamžitě. Přestože i tehdy byla její cena poměrně vysoká. Myslím si, že kdyby se vydala
znovu, určitě se dva až tři tisíce kusů ještě
prodají. I když asi ne tak rychle. Vše je hodně o penězích.
Pěknou řadu knih s regionální tématikou
nyní vydávají památkáři. Vyšla například
Architektura města Ostravy, což je pěkná
kniha na křídovém papíru a prodává se kolem pětistovky. Jenže dříve jsme prodávali
tyto knihy dvě až tři měsíčně, nyní prodáme
dvě až tři ročně. A vůbec to není tím, že by
snad byl trh nasycen, nebo že by lidé neměli
zájem. Cena je bohužel jedním ze základních
vodítek, podle kterých se člověk rozhoduje. Navíc u těchto regionálních titulů si lidé
myslí, že když byla kniha k mání už před půl
rokem, mohou s její koupí ještě nějaký ten
měsíc klidně počkat. I když obecně lze říci,
že zájem o tématiku Ostravy je stále větší.
Existuje podle tebe nějaké racionální
vysvětlení?
Takový zájem mne nepřekvapuje. Lidé,
kteří tady léta žijí, mají o problematiku Ostravy stále zájem, protože dříve se k těmto tématům nebylo jak dostat. Určitě jde
www.ostravainfo.cz
nej kniha
A mladší generace už není tak zvyklá kupovat
knížky. Knihkupectví tak dnes stojí na lidech, kteří
mají o knihy buď veliký zájem, nebo mají dostatek
peněz a jsou na nákup knih zvyklí.
mluvit o jakési nenaplněnosti. Navíc v posledních pěti letech přicházejí pro knihy
spojené s Ostravou a Ostravskem i ti, kteří
v Ostravě dříve žili a později se odstěhovali.
Přicházejí dokonce i děti takových lidí.
Myslíš si tedy, že cena se stále více
promítá do záměru koupit knihu?
Obávám se, že ano. Navíc přichází nová situace, kterou zaznamenávám v posledních
letech. Starší generace, učitelé či profesoři,
byli zvyklí knihy kupovat. Klidně i dvě nebo
tři týdně. Přece jenom nějaké platy tito lidé
měli, takže peníze nebyly tak rozhodující.
Jenomže, přichází velmi smutná věc. Mnozí
lidé této generace spolu se stářím přestávají vidět. Je to vlastně tragedie. Jako knihkupce mne dříve vlastně nikdy nenapadlo,
že taková situace může nastat.
A mladší generace už není tak zvyklá kupovat knížky. Mladší pracují mnohem více
s internetem a jinými médii. Knihkupectví
tak dnes stojí na lidech, kteří mají o knihy
buď veliký zájem, nebo mají dostatek peněz
a jsou na nákup knih zvyklí.
Podílí se na této situaci nějakou výraznou měrou i nástup elektronických
čteček?
Ani ne. Mluvil jsem na toto téma i s Jarkem
Nohavicou, což je velký čtenář. A ten to řekl
velice pěkně. Čtečku si pořídil, přestože má
knížky rád. Ovšem když jede na nějakou
delší koncertní šňůru, vezme si čtečku. Je
to pro něj jednodušší, než tahat knížky.
www.ostravainfo.cz
Ovlivňují prodej také módní vlny?
Velkou roli samozřejmě sehrává marketing
a reklama. Například severské detektivky. Před nějakými patnácti lety vyšla kniha
dánského autora Petera Høega nazvaná Cit
slečny Smilly pro smích. Byla to jedna z těch
klasických severských detektivek, ale tentokrát to tak nikdo nebral. Všichni říkali, že jde
o úžasný román. O detektivce nebyla řeč. Pak
až přišel Stieg Larsson s veškerým ohromným marketingem. A s ním se svezly i knihy,
které vycházely dávno před Larssonem, jenže
po nich neštěkl ani pes. Larsson tedy určitě
změnil tvář knihkupeckých pultů.
Je kromě severských detektivek ještě
nějaká módní vlna?
Dalším fenoménem jsou nejrůznější upírské příběhy na téma lidé zpoza hranice smrti. Jde dnes o velice populární ságy, které se
nikdy v tak velkém množství nečetly. Čtou
je mladí mezi dvanácti až osmnácti roky.
Třetí fenomén je dán tím, že se dnes stále
více lidí zajímá o způsob života, stravu nebo
jak si pomoci, když nepomáhá věda. Taková knížka nazvaná Svět bez hranic s podtitulem Tajná havajská technika na vytváření
hojnosti, zdraví, míru… se prodává stále
dobře, byť vyšla už před čtyřmi lety.
Pořídit pěkný podzimní či zimní román. Co doporučit?
Cokoli od norského autora jménem Jo
Nesbø, jde o opravdu kvalitní čtení.
Pokud jde o jednotlivé knihy, pak Věk zá-
zraků od Američanky Karen Thompsonové
Walkerové. Jde o vyprávění jedenáctileté
dívky, které popisuje události kolem sebe.
Zpočátku jsem měl k té knize nedůvěru.
Ale pak mne dostala. Dívka popisuje, jak se
něco podezřelého děje se zeměkoulí a čas
se zpomaluje. Dny se prodlužují, nastávají
problémy… Příběh se člověku dostane tak
pod kůži, že i já jsem až začal pochybovat,
jestli se něco podezřelého se zeměkoulí neděje. Knížka mne hodně zasáhla.
Třetí tip je na knihu Britky Ruth Rendellové Portobello. Jde o společenský román
z Londýna. Autorka má obrovský talent vykreslit každodennost. Čtenář knihy si uvědomí, že i on sám má určité vzorce, způsoby
chování, drobné závislosti a podobně. Zná
se také s nejrůznějšími lidičkami, z nichž
někteří jsou na sociálním dně, někteří zase
bohatší…Pak už stačí jen dotek, někdo se
s někým potká a dochází až k fatálním následkům. Úžasné čtení.
O mizejících knihách a poznávacích
znacích
Knihy mizí knihkupcům z pultů i jinak,
než jen klasickým prodejem. Luděk Jičínský, který prodává knihy téměř čtvrt století, o tom ví své. Jednu dobu knihkupectví
Artforum celkem pravidelně navštěvoval
starší seriózní pán. S novou krabicí od bot
v podpaží. „Nikdo z nás si toho nevšiml.
Vypadalo to tak, že před návštěvou knihkupectví si jen koupil nové boty. Kdo by tomu
věnoval pozornost,“ vzpomíná Jičínský. Jenomže muž nedotáhl svoji propracovanou
fintu do konce. S tou samou krabicí zašel
také o pár ulic dál až do antikvariátu Jičínského dlouholetého kolegy z Artfora Jaromíra Struhaly. „Jarda mi pak rychle volal,
že je u něj chlap, co mu nabízí nové knihy
evidentně z Artfora a vyndává je jednu po
druhé z krabice od bot,“ líčí Jičínský způsob, jak byl krabicový zloděj odhalen.
Mimochodem, ostravští antikváři většinou
poznají, která kniha je z kterého ostravského knihkupectví. Vodítkem bývají místa,
kde je tužkou napsaná cena knihy. Jedni
knihkupci píší cenu knih dopředu dolů, jiní
zase na zadní stránky knih nahoru. Samozřejmě, dokázat prodávajícím v antikvariátech, že knihy předtím ukradli prakticky
vedle v knihkupectví, je téměř nemožné.
„Někdy se mi i vyplatí levně od antikvářů vykoupit knihu zase zpět,“ krčí rameny
knihkupec Jičínský nad realitou doby.
19
nej film
Daniel Krzywoň
7 dní hříchů
7 dní hříchů. To je název nového
českého filmu, natočeného podle
skutečných událostí v někdejších
Sudetech. Premiéru měl letos v listopadu. Hodně mimořádný je film
mimo jiné tím, že jej z velké části
vyrobili lidé z Ostravy. Hlavním producentem se stal Daniel Krzywoň,
někdejší fotoreportér, ale také horolezec, režisér a kameraman dokumentárních filmů.
Stát se producentem filmu, to zní samozřejmě velice dobře. Ale málokomu se něco takového povede. Jak se
to povedlo tobě?
Dostat se jakkoli k filmu je u nás téměř
nemožné. Filmy vyrábějí uzavřené skupiny lidí. Na Moravě prakticky žádná produkční filmová společnost neexistuje, vše
se dělá z Prahy. Na filmech pracují lidé se
zavedenými vazbami a vztahy, a to možná
i po několik pokolení. Navíc u filmu panuje téměř vojenská hierarchie. Aby se člověk dostal někam výš, musí dlouho čekat.
Mně se čekat nechtělo, proto jsem do toho
skočil rovnou.
Kdy jsi do toho rovnou skočil?
Ten nápad přišel od mého kamaráda, spisovatele a scénáristy Josefa Urbana z Opavy. Přesvědčoval mne několik let, ať jdeme
do hraného filmu. Mně to připadalo jako
absurdní nápad: to přece není možné, abychom dělali hraný film z Ostravy. Na to určitě neseženeme prachy. Místní struktury
neprostřelíme a v Praze nikoho neznáme.
Zdálo se mi, že to prostě nejde. Ale Josef
pořád trval na svém. Tak jsme začali jakoby
první kroky a najednou zjistili, že už máme
první část peněz. Že se vlak rozjel. Jenomže
jsme netušili, že v tom vlaku pojedeme skoro čtyři roky, než film dokončíme.
Evidentně se natáčelo v hodně drsných podmínkách. Stačí si poslechnout herce i lidi ze štábu.
Chtěli jsme vše natočit v původních autentických sudetských lokacích. To znamená
Jeseníky, Králický Sněžník, Rychlebské
hory. V místech, kde ještě nestojí přivaděče na mobilní telefony a na domech nejsou
moderní Bramac střechy. Ta místa jsme
vybrali a začali přizpůsobovat logistiku.
Ukázalo se, že jsme si vybrali tu nejtrnitější cestu. Běžně se to dělá tak, že si filmaři někde za Prahou pronajmou statek
a předstírají, že je tam všechno. Jenže my
jsme každopádně chtěli, ať se natáčí u nás,
v našich horách, ať je film pravdivý.
Takže žádná kamufláž za Prahou…
To ne. Ale také jsme za to zaplatili. Jeden
rok bylo v Jeseníkách tolik sněhu, že jsme
se na vybrané lokace vůbec nedostali. Další rok ještě v květnu mrzlo a do toho pršelo. Po rozmoklých loukách šlo jezdit jen
vojenskými auty. Umíš si představit, jak
vypadala v těchto podmínkách doprava
stovky členů komparzu a dalších šedesáti
lidí ze štábu. Navíc, když mrzne, musí se
brát další stany včetně horkovzdušných
fukarů. Je třeba hodně suchého oblečení,
aby herci při převlékání nedostali zápal
plic. Počasí vše dost komplikovalo. Utrpení se dostávalo do tváří našich aktérů.
Myslím, že je to na tom filmu vidět.
Měl jsi někdy hodně kritický okamžik,
že řekneš dost a všechno zabalíš?
To se nedá. Nic takového si člověk nesmí
připustit. Je to jako jízda na tygrovi, ze
kterého se nesmí spadnout. Jinak bych
zůstal s obrovskými dluhy, odepsaný až do
smrti. Něco podobného se stalo už mnohým. Nejde ani pomyslet na to, že by natáčení dál nešlo. Naše finanční situace byla
místy skutečně napínavá. Jenže natáčecí
den stojí 400 tisíc korun, plán musí být
splněn.
20
www.ostravainfo.cz
nej film
Řekli o natáčení:
Vica Kerekes:
Pro mě tohle natáčení bylo jedno
z nejkrásnějších, protože mám ráda
role, kde mohu pracovat nejen duševně, ale mohu do role zapojit i fyzično. Například jsem musela v lese
běhat bosá celé dny. Točili jsme
i v lágru, venku v chladu a v horách
a v blátě, což bylo dost náročné,
když jsem na sobě musela mít jen
lehké šaty.
Ondřej Vetchý:
Panovaly extrémní podmínky. Z natáčení se budu vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Kdybych neměl
takovou fyzičku, tak by to se mnou
fláklo.
Angažovali jste také ostravské hudebníky…
Ano. Chtěli jsme, aby podíl ostravských
umělců byl co největší. Proto jsme oslovili hudebního skladatele Borise Urbánka,
který složil původní filmovou hudbu. Tu
pak nahrál symfonický orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava. Vznikla tak krásná
původní filmová hudba.
Rovněž ostravský byl i štáb?
Více než polovina. Štáb měl asi sedmdesát
lidí, z Ostravy pravidelně jezdila natáčet
čtyřicítka lidí. Byli to také horolezci a vodáci, co se známe už třicet let. Jsou zvyklí na
tvrdé horské podmínky a spoustu si toho
odpracovali. V novinách pak vycházely
články jako že parta kanoistů a horolezců
se rozhodla natočit v Jeseníkách film.
Jiří Chlumský, režisér:
Bylo to to nejnáročnější natáčení,
které jsme kdy zažili.
Roli sovětského majora, který vládne
na Šumpersku, má Fjodor Sergejevič
Bondarčuk. Jak jste zrovna jeho přiměli, aby se na projektu podílel?
Fjodor Sergejevič Bondarčuk je v Rusku
Herecké obsazení je hodně hvězdné.
Ondřej Vetchý, Vica Kerekes, Norbert
Lichý, Jiří Schmitzer... Je hodně složité angažovat taková jména?
Když člověk sežene 40 milionů na film,
pak už herce nějak přemluví. Zajímavé to
bylo s Vicou. Když s námi začínala točit,
byla prakticky neznámou slovensko-maďarskou herečkou. Jenže mezitím se z ní
stala hvězda. Musím ocenit, že u nás natáčela za dobré slovo a původně domluvený
honorář.
velmi populární, opravdová hvězda. My
jsme chtěli film podle skutečných událostí.
Jistý major Uvarov byl tehdy skutečně velitelem šumperského vojenského okruhu,
Češi i Němci u něj nacházeli zastání. Řešili
jsme otázku, koho do role obsadit, aby mu
šlo věřit. Těžko říct, jak k tomu vlastně došlo, ale jednoho krásného dne byl prostě
Bondarčuk v Praze na letišti. Musel hodně
slevit z požadavků původně zaslaných jeho
lidmi. Což byl astronomický honorář, přistavený Mercedes typu S nebo pětihvězdič-
www.ostravainfo.cz
kový hotel. Mercedes se ještě pronajmout
dá, ale pětihvězdičkový hotel v Králíkách?
Vyloučeno. Naštěstí jsme si s Bondarčukem
padli do noty. Odvedl si svoje a my máme
ve filmu velkou hvězdu.
Vrátí se vám všechny ty peníze utracené v jesenických horách?
Skoro žádný český film se nezaplatí jenom
z české distribuce. Nyní usiluje i o distribuci
do Německa a do Ruska. K tomu, aby se film
ujal, je potřeba velkého jména, a tím je právě
Bondarčuk. V jeho angažování samozřejmě
byla obchodní politika. Ale jeho role je velkým obohacením toho filmu. To bezesporu.
O vhodnosti námětu – dění na konci
války v Sudetech – jsi nikdy nepochyboval?
Josef Urban, autor scénáře filmu, už dříve
napsal román Habermannův mlýn. Urban
byl jedním z prvních autorů po revoluci,
kteří citlivé sudetské téma otevírali. Přijde
mi to jako téma hodně důležité. Jde o objevování naší minulosti.
O filmu:
Tento příběh se skutečně odehrál na
Šumpersku v květnu 1945. Útěk Agnes
(Vica Kerekes), německé manželky
českého lesníka Jana Olšana (Ondřej
Vetchý), je zahalen tajemstvím. Jen
ona sama ví, kdo a proč ji hledá. Je
konec války, doba je zlá a do pohraničí se vracejí Češi z vnitrozemí, vznikají gardy a přicházejí vojáci.
21
nej foto
Fotosoutěž OIS
ve spolupráci
s SPŠS v Ostravě a Asociací
SŠ klubů ČR
Ostravský informační servis připravil pro amatérské i profesionální fotografy zajímavou příležitost,
kterou byla fotografická soutěž na
téma současná Ostrava.
Výsledkem pětiměsíční soutěže se stane
nová pohlednice, která se bude prodávat
na pěti pobočkách OIS.
Soutěž trvala od dubna do září 2012 a na
adresu Ostravského informačního servisu dorazily dvě stovky fotografií. Mnohé
z nich byly v listopadu vystaveny ve foyeru
Nové radnice.
Ty nejlepší fotografie vybrala porota, ve
které nechyběl ani profesionální ostravský fotograf Martin Straka. Zde jsou jeho
komentáře k jednotlivým vybraným fotografiím:
Radnice
U této fotografie rozhodl autorčin nápad
a vtip. Vtip ve fotografii mám osobně
velmi rád a kolegové z poroty měli při
hodnocení stejný názor. Záběrů radnice či její věže jsou doslova mraky, od
profesionálů, amatérů, turistů… Ovšem
Kristýna Powerová přišla s obrázkem,
který v tom množství ostatních doslova
zasvítil.
22
www.ostravainfo.cz
nej foto
Torzo mostu
Obrázek tohoto zvláštního technického
útvaru může vyvolat množství asociací. A to není málo. Černobílé provedení
je působivé a jakkoli na fotce není živé
duše, záběr má v sobě drama. A já si díky
obrázku připomněl Jana Balabána, který o mostu-nemostu, poutavě psal v jednom ze svých textů.
List a šachta
Kouzlo obrázku listu s těžní věží v pozadí přiblížil jeho autor Tomáš Janů v samotném názvu. Ano, jde o „Podzimní
industriální romanci.“ Sám se o podobné
záběry průběžně pokouším a dobře vím,
jak to není snadné. Fotografie navíc působí tak, že mohla vzniknout před iks lety
stejně jako v současnosti a to se mi vždy
líbí.
Kostel...
Jedna z ostravských klasik, pohled přes
Katedrálu Božského Spasitele, Dolní oblast Vítkovice až po Beskydy. Klasika, ale
musí se umět a musí se počkat na dobré
světlo. V tomto případě se vše sešlo, takže místo mezi vítěznými fotografiemi má
autor zasloužené.
inzerce
Společnost Ostravský informační servis, s.r.o. auditujeme již sedmým rokem
Provádíme:
Audity účetních závěrek
Audity dotací
Daňové poradenství
Vedení účetnictví
Specializujeme se na nestátní neziskové organizace
Daně a audit s.r.o.
Mariánské náměstí 480/5
709 00 Ostrava – Mariánské Hory
www.ostravainfo.cz
Tel.: 596 620 441
E-mail: [email protected]
www.daneaaudit.cz
23
nej DŮM
Cyril Vltavský
Architektura se nedá změřit
Od 1. ledna 2009 je Ing. arch. Cyril Vltavský hlavním architektem
města Ostravy. Jednou z mnoha
jeho povinností je i účast v porotě,
která vybírá ten nejlepší dům ve
městě. Soutěž se příznačně jmenuje Dům roku a koná se každoročně již od roku 1994.
Pane architekte, můžete popsat mechanismus, kterým je takový nejlepší
ostravský dům vybírán?
Soutěž, kterou vyhlašuje město Ostrava,
nechce konkurovat soutěžím vyhlašovaným odborníky na architekturu anebo
design. Takové soutěže ponecháváme architektům, jejich komorám, či jejich odborným sdružením. Cíl, který si ostravští
zastupitelé vytýčili, když tuto soutěž vyhlašovali vůbec poprvé, byl prostý - podpořit výstavbu na území města. V té době
totiž vznikaly nové stavby jen velice sporadicky. Soutěží se snažíme oslovit nejenom
projektanty a architekty, ale především
investory staveb v Ostravě. Soutěž Dům
roku je zjednodušeně o tom, že město
pouze nepřihlíží tomu, jak se stavebníkům
daří realizovat svá díla, ale snaží se je motivovat a ty nejzdařilejší stavby oceňovat
a současně tak i propagovat.
Kdo vlastně o konečných výsledcích
rozhoduje?
S ohledem na cíl soutěže není v hodnotící
porotě převaha odborníků, jak tomu bývá
v obdobných soutěžích. A to záměrně.
Není tajemstvím, že se v posledních letech
poměrně značně odlišují názory řekněme
laické veřejnosti od názorů architektů na
podobu budoucí zástavby. A to jak například té rodinné, tak i staveb občanské vybavenosti nebo bytových domů. Jistě jste
zaregistrovali stavby, které jsou z hlediska
architektury bezpochyby zajímavými, ale
veřejnost se s nimi neztotožnila a nepřijala je. Samozřejmě, u některých to může být
Soutěž Dům roku je ve zkratce o tom,
že se město Ostrava snaží podpořit kvalitní
zástavbu na svém území.
Ing. arch. Cyril Vltavský
• od roku 1987 pracuje na
útvaru hlavního architekta
• od 1. 1. 2009 je již čtvrtým
hlavním ostravským
architektem města
• s oblibou hraje tenis a
lyžuje
• narodil se v roce 1963 v
Dačicích
i tím, že se jejich tvůrci snaží architekturu
posunout zas o kousek dál a používají tak
výrazových prostředků, které třeba nejsou
pro veřejnost v tuto chvíli srozumitelné.
Proto se soutěž Dům roku snaží o to, aby
mezi těmi, kdo budou přihlášené stavby
hodnotit, byli i zástupci (použijme výraz)
laické veřejnosti, tj. ti, kteří budou s novými stavbami každodenně žít a potkávat je. To je, myslím si, poměrně zásadní
rozdíl oproti odborným architektonickým
soutěžím. Proto v porotě zasedají po boku
nezávislých odborníků z řad architektů
i zástupci městských obvodů, samosprávy
a magistrátu města. Porota pak jednotlivé
stavby, přihlášené do soutěže, jednotlivě
navštíví a pečlivě hodnotí. Je již téměř
samozřejmostí vášnivá a téměř nesmiřitelná diskuse nad jednotlivými stavbami.
Je také velice zajímavé sledovat odlišný
pohled architektů a nearchitektů na ně.
Jaká si při tom objíždění novostaveb
kladete kritéria?
Obtížnost hodnocení je v tom, že soutěž
má pouze jediný titul - Dům roku - a nedělí se, na rozdíl od jiných soutěží, na další
kategorie typu rodinný domek, průmyslová stavba a podobně. O to je práce poroty
složitější. Komise tak musí rozhodovat například mezi drobnými rodinnými domky,
administrativním areálem nebo zdařilou
rekonstrukcí. Vlastně nejdůležitějším kritériem, které si soutěž stanovila, je najít
dům, který co možná nejvíce přispěl k rozvoji města. Může se pak i stát, že titul Dům
roku nezískají stavby, které naopak bodují
v odborných architektonických soutěžích.
Příkladem je třeba naše poslední volba,
kdy se Domem roku 2011 stala alternativní scéna Divadla loutek. Dalo by se diskutovat o tom, zda nová budova společnosti
Dalkia (Obchodní a administrativní centrum Biskupská) blízko Sýkorova mostu
není progresivnější architekturou. Ale význam Divadla loutek jednoznačně přesa-
24
www.ostravainfo.cz
nej dům
huje území města Ostravy. Proto divadlo
v soupeření o titul přeskočilo budovu společnosti Dalkia, i když ta je možná z pohledu architektury dál.
Myslím, že obdobná dilemata panovala i o rok dříve, kdy se Domem roku
2010 stal Apartmánový dům Landek
v Petřkovicích.
Ano. To souvisí s již zmiňovaným cílem
soutěže. Porota tehdy ocenila, že investor
postavil apartmánový dům v části Ostravy,
která je investory doposud jinak opomíjená. Pro Ostravu tak vznikla šance, že tato
stavba na sebe může navázat další a být
tak zárodkem jejího rozvoje v této oblasti. Proto také v roce 2010 porazil Landek
obytný dům Městská brána, který stojí
v centru města a který získal z hlediska architektury vysoká ocenění.
Ale vraťme se k poslednímu ročníku. Obdobně obtížně se například vzájemně posuzovaly výrobně administrativní projekt
Transl na ulici Roháčové a skupina nových
domů poblíž Sýkorova mostu, (již zmiňovaná budova Dalkia a sousedící poliklinika
Kostelní. Mimochodem budova polikliniky
ukazuje citlivou dostavbu proluky v historickém jádru města.
Jakou roli u nově vzniklých staveb
útvar hlavního architekta zastává?
Veřejnost vnímá útvar hlavního architekta
jako místo, kde se rozhoduje o tom, které
stavby se postavit smí a které ne, které jsou
„hezké“ a které naopak. Pravda je ovšem
jiná. Ty tam jsou doby, kdy o podobě jednotlivých domů rozhodoval útvar hlavního
architekta spolu se stavebními úřady. Po-
www.ostravainfo.cz
volování staveb je komplikovaný proces,
do kterého vstupuje nespočet dotčených
orgánů, včetně veřejnosti. Naším hlavním úkolem je pořizování územního plánu města, který stanoví základní koncepci
jeho rozvoje. Současně se vyjadřujeme ke
všem stavbám v rámci jejich povolování,
zda tento územní plán respektují. Nedělejme si ale iluze o tom, že ten umí vždy
zabránit nekvalitní zástavbě, či špatné architektuře, byť se v novém územním plánu
o takovou možnost snažíme.
Architektura se nedá změřit. Měla by vždy
ale nějakým způsobem provokovat. Už jenom proto je velice obtížné si představit,
že by nějaký úřad předem dělal selekci
a hodnotil, která architektura kvalitní je
a která nikoliv a který dům povolí a který
ne. Na druhou stranu se ale město nemůže
vzdát možnosti do procesu staveb aktivně
vstupovat a chránit se před nevhodnými
a zdůrazněme nevratnými zásahy do něj.
To ovšem asi neplatí jen v Ostravě.
Stále hledáme ten nejvhodnější způsob,
zda vůbec nebo jak, či do jaké míry regulovat budoucí zástavbu tak, aby regulace
neodrazovala investory a přitom pro ně
bylo naše město přitažlivé. Naše poznatky
konfrontujeme i se zkušenostmi a postupy
zahraničních Ostravě srovnatelných měst.
Jejich postupy a zkušenosti jsou těm našim velice obdobné.
založením nebo polohou. Ostrava je v posledních letech městem velice dynamickým. Před ekonomickou krizí prožívala
stavební boom a byla po Praze nejrychleji
se rozvíjejícím městem, kde se o možnost
investovat a stavět v něm předháněli významní zahraniční investoři. Bezesporu se
jedná o výsledek poměrně citlivé a profesionální práce města a jeho úřadů.
Asi nyní nelze nezmínit Novou Karolinu.
Stavba Nové Karoliny bývá poměrně často diskutovaná. Někdy pochvalně, jindy
naopak kritizovaná. Jedná se o rozsáhlý
projekt nové zástavby v místě, kde se nedařilo mnoho desítek let cokoli postavit.
Nejvhodnější způsob jeho zastavění hledalo město formou urbanistických soutěží.
Jedna z prvních soutěží proběhla již v roce
1987 a ta poslední mezinárodní pak v roce
2000. I přes nespornou kvalitu vítězných
návrhů se nikdy nepodařilo zajistit investora, který by vítězné návrhy realizoval.
Prožívá nyní z vašeho pohledu Ostrava výjimečné období, pokud jde
o stavební ruch?
Ostrava je bezesporu výjimečné a specifické město. To nejen svou historií, ale i svým
25
nej dům
le mne zcela zásadně změní nebo budou rekonstruovány budovy tzv. trojhalí.
Proto se město rozhodlo opustit dosavadní
hledání nejvhodnějšího urbanistického řešení a nahradit jej tentokráte hledáním nejvhodnějšího investora, který území, spolu
se svými architekty, využije pro zástavbu
dle podmínek města. V těchto dnech se pomalu dokončuje první etapa tohoto v současné době největšího stavebního záměru
tohoto druhu v republice. O podobě jednotlivých domů nebo urbanistickém řešení
jistě můžeme diskutovat, ale musíme taky
ocenit, že současný investor svým slibům
dostává, i přesto, že jsme v hluboké ekonomické krizi. Na Nové Karolině dnes stojí
kus města. S konečným hodnocením, zda
se tato realizace nakonec zapíše do dějin
našeho města pozitivně nebo naopak, si ale
musíme počkat až do kolaudace posledního
domu, ulice nebo zasazení posledního stromu. V tuto chvíli je realizovaná teprve počáteční fáze a čekají nás zde ještě významné
stavby, které území ještě dotvoří a vytvoří
architektonické a pohledové dominanty,
vzniknou nové ulice. Například u dnešního
sjezdu z Frýdlantských mostů, v prostoru
mezi novou zastávkou tramvaje a obchodním objektem má vzniknou nová výšková
budova, která dojem z celého prostoru pod-
U nedalekého Gongu, což je další
velká stavba těchto chvil, je ovšem
výsledek nejspíše znám. Kdo viděl,
hovoří s uznáním.
Gong je stavbou, která je veřejností vnímána většinou pozitivně. Jistě je to i pro citlivé architektonické řešení, které je typické
pro jejího autora, kterým je uznávaný architekt Josef Pleskot. Je to architekt, který umí oslovit veřejnost, umí být vnímavý
a na druhou stranu ale i velice kritický. Je
to osobnost, která umí spolupracovat s úřady, ale i majitelem Dolní oblasti panem
Janem Světlíkem a získat ho pro své představy, kterými této části města postupně
vtiskává nové osobité kouzlo. Je zde nutno
říct, že Dolní oblast, tak jak je prezentována
a Gong by nevznikly a vzniknout nemohou
bez přístupu a nadšení jejího majitele, pana
Světlíka. Souhra mezi architektem a investorem zde musí být opravdu velice úzká.
Kdy bude v Ostravě znám Dům roku
2012?
O vypsání každého ročníku této soutěže
musí rozhodnout zastupitelstvo města.
Pokud se tak koncem roku zastupitelé
rozhodnou, pak si budou moct zájemci podávat své přihlášky po novém roce. Nový
vítěz by měl být znám v květnu či červnu
roku 2013.
Ostravské Domy roku 1994–2010
1994 – Československá obchodní banka, Hollarova ulice
1995 – Budova společnosti ICEC, Sokolská ulice
1996 – Integrovaný dům /Úřad práce/, ulice 30. dubna
1997 – Finanční úřad Ostrava 2, Horní ulice
1998 – Krytý stadion Poruba, Porubská ulice
1999 – Divadlo loutek, Pivovarská ulice
2000 – Divadlo Antonína Dvořáka, Smetanovo náměstí
2001 – Budova CK Fischer, Jiráskovo náměstí
2002 – Dům knihy Librex, Smetanovo náměstí
2003 – Multifunkční budova Piano, Technologická ulice
2004 – Budova Liftcomp, Záhumenní ulice
2005 – Budova Merko, U Řeky
2006 – Budova bextra, Místecká ulice
2007 – Nádražní budova Ostrava Svinov, Peterkova ulice
2008 – Hotel Park Inn, Hornopolní ulice
2009 – Budova Elstav, Výstavní ulice
2010 – Apartmánový dům Landek, U Nemocnice
Výsledky posledního ročníku Dům roku 2011
Titul Dům roku:
– Alternativní scéna Divadla loutek Ostrava
Odměnu získalo v pořadí druhé vyhodnocené dílo:
– Poliklinika Kostelní
Čestné uznání bez určení pořadí:
– Výrobně administrativní objekt Transl
– Administrativní budova Otazník
– Obchodní a administrativní budova Biskupská
26
www.ostravainfo.cz
HON NA OSOBNOSTI
Konference: Ven z krabice 3
øVŮDCE, FÜHRER, LEADER
ø vs.
øFIREMNÍ DREAM TEAM
øFYZICKÝ VZHLED V KARIÉŘE
øODVRÁCENÁ STRANA OSOBNOSTI
013
14. 3. 2
A
H
PRA
013
21. 3. 2 A
V
A
OSTR
013
11. 4. 2
BRNO
Motto: Jiné pohledy na byznys a lidi v něm
Pro více informací kontaktujte Marka Vegrichta, [email protected], t: 734 445 842
www.venzkrabice.cz
www.ostravainfo.cz
27
O nás
Střípky z historie
Moravské Ostravy
Z pohledu člověka milujícího město, ve
kterém žije, patří Moravská Ostrava k nejkrásnějším a nejzajímavějším městům
Moravy. Někdo s tímto názorem možná nebude souhlasit, jisté je však jedno:
rozhodně je to město plné paradoxu. Pro
mnoho obyvatel České republiky stále
Černé město, ač se řadí k místům s největší plochou zeleně na obyvatele. Pro jiné
Město kdesi na severu, ač geograficky leží
jižněji než Praha. Hornické město, kde potkáte v ulicích horníka s typickým make-upem - tedy černě podmalovanýma očima.
Co na tom, že se tu již 18 let netěží.
Počátky toho úžasného města se kladou
do 13. století. Z této doby pochází první písemná zmínka o městě v závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu,
který je pokládán za jeho zakladatele.
Závěť je tedy zároveň jakýmsi křestním
listem města. Byly do něj vkládány velké naděje pramenící z polohy na zemské
obchodní stezce při hranicích s Polskem.
Bruno zajisté tušil, jak významné město
zakládá a třeba proto se Ostrava dodnes
honosí například mimořádně velkým obdélným náměstím! Ale až do 19. století se
zdálo, že se mýlil. Moravská Ostrava se
jevila jako městečko, kde se zastavil čas.
Město se ničím nelišilo od jiných. Vedle
řemeslné výroby – soukenictví, tkalcovství a krejčovství bylo významnou složkou
hospodářství výnosné rybnikářství. Kolem
náměstí se tísnily nízké patrové domy na
stejných parcelách, jaké ve 13. století vyměřili středověcí lokátoři a zakladatelé
města. Nikdo by tehdy nevěřil, že již za pár
desítek let se město změní k nepoznání, že
Ostrava se stane velkoměstem a svou velikostí překoná Opavu i Olomouc.
Po nálezu uhlí v roce 1763 se arcivévoda
Rudolf Jan v roce 1828 definitivně rozhodl pro výstavbu vysokých pecí ve Vítkovi-
Soutěžte
s informačním centrem
Soutěžní otázka:
Kdy byla založena Moravská Ostrava?
……………………….....……………………..…….
Anketní otázka: (nepovinná)
Kterou službu u nás postrádáte?
………………………………….......…………..…….
Soutěžní lístek odevzdejte na kterékoli pobočce Ostravského informačního servisu. Losování ze
správných odpovědí proběhne 28. 2. 2013. Šest výherců bude zveřejněno na www.ostravainfo.cz
a na našem facebooku. Vyhrát lze víno, knihu i poukaz do kavárny.
Jméno: ……………………………………….......…………...................................…………………..
Kontakt (e-mail, telefon): ……………………..................................…………………………….
Odevzdáním formuláře dává účastník v souladu se zákonem č. 101 /2000 Sb. v platném znění, správci údajů tj. společnosti
Ostravský informační servis, s. r. o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Jurečkova 1935/12, PSČ 702 00, IČ 26879280,
souhlas se zpracováním svých osobních údajů uvedených na formuláři za účelem účasti v soutěži, předání ceny v soutěži
a uveřejnění jména v případě výhry. Doba udělení souhlasu je omezena dobou trvání soutěže a zveřejnění jejich výsledků.
28
cích. Posléze se majitelem Vítkovických
železáren v roce 1835 stal Salomon Mayer
Rothschild. Ten také financoval výstavbu
Severní dráhy císaře Ferdinanda a dodávka kolejnic se stala nejvýznamnější
zakázkou železáren. Od této chvíle rozvoj
Ostravy už nedokázal nikdo zastavit. Periferní končina se změnila v prosperující
průmyslovou oblast a z někdejší nepatrné
obce se stává významné středisko uhelného dolování a těžkého průmyslu celé habsburské monarchie.
Ostravané mohou být také pyšní na své rodáky, od těch dnes veřejnosti velmi dobře
známých jako jsou Jaromír Nohavica, Ivan
Lendl, Zdeněk Jirotka, Věra Chytilová až
po méně známé, přesto neméně významné,
mezi něž patří např. filmový režisér Karel
Reisz, stavitel Felix Neumann a mnoho,
mnoho dalších.
Dnešní Ostrava se „zazelenala a rozkvetla“. Těžký průmysl je už téměř minulostí.
Město má sice ještě zvláštní vůni po uhlí
a železe, avšak dnes již „jen“ v podobě technických skvostů – bývalých dolů a hutí, tak
charakteristicky určujících a zdobících jeho
panorama. Ale chlubí se nejen jedinečnými
technickými památkami. Nabízí kulturní
vyžití v řadě divadel, galerií a koncertních
síní. Ostrava se „rozezněla a rozezvučela“
řadou festivalů a hudebních produkcí - namátkou jsou to Janáčkův máj, Spectaculo
Interesse, Svatováclavský hudební festival,
Colours of Ostrava (který mimochodem
letos poprvé překonal třicetitisícovou návštěvnost) nebo Shakespearovské slavnosti
na Slezskoostravském hradě.
Řekněte sami, kdo by takové město nemohl mít rád!?
Mgr. Lucie Ochodková
www.ostravainfo.cz
o nás
Ostravské suvenýry
pro každého
Taška
V poslední době výrazně roste nabídka ostravských suvenýrů pro všechny příležitosti.
V Ostravském informačním servisu si můžete vybrat od dárků drobných až po luxusní.
Vaši mimoostravskou návštěvu určitě potěšíte některým z následujících suvenýrů.
Magnet – otvírák
Pivní džbánek – krýgl
Karty
Klíčenka – uhlí
Magnet – Vítkovice
Kniha Ostrava
čtvero ročních období
Medovina – sada
Kouzelný hrnek
Náramek
foto: Hana Pískláková
Mnoho dalších pořídíte na kterékoli z našich poboček a v e-shopu na stránkách www.ostravainfo.cz.
www.ostravainfo.cz
29
nej výstava
Ivana Štenclová
Gigantické plechy s gigantickou návštěvou
Ivana Štenclová je ročník 1980, vyrůstala ve vesnici na Opavsku a její
díla jsou zastoupena ve sbírkách
Národní galerie. Vystudovala Akademii výtvarných umění, později
se přestěhovala z Prahy do Ostravy a stala se kurátorkou projektu
Smalt Art Vítkovice. Do Ostravy
tak přivádí autory zvučných jmen.
Výsledky jejich umu letos viděly
ve Vítkovicích tisíce návštěvníků
zdejší smaltovny na Dni otevřených dveří 1. května a poté i na
výstavě v galerii multifunkční auly
Gong.
V letech 2011 a 2012 jste se stala kurátorkou sympozia Smalt Art ve Vítkovicích. Jak se člověk k takové práci
dostane?
Poprvé jsem se Smalt Artu účastnila před
třemi lety. Byla jsem jedním z vybraných
umělců, kteří dostali prostor ve smaltovně týden tvořit. Velmi se mi tato práce líbila. Pan generální ředitel Jan Světlík mi
30
později nabídl možnost stát se kurátorkou
dalšího ročníku. S radostí jsem přijala.
Neměla jste obavy z toho, jak všechna ta atraktivní jména české výtvarné
scény do Vítkovic dostanete?
Obavy jsme měla velké, ale rovněž jsem
v této příležitosti viděla šanci jak oslovit
a přilákat jiné umělce, kteří by do Smalt
Artu přinesli něco inovativního. Na dřívějších sympoziích dominovala abstraktní
tvorba, ale já byla přesvědčená, že smalt
není otázkou pouze plošné práce s barvou,
nýbrž že zdatně obstojí i figurální malíř.
Ukázalo se, že ano. Práce s touto technologií rozhodně není vyčerpaná.
Tedy přeloženo pro laiky: na smalt lze
provádět prakticky běžnou malbu…
Ano. Navíc se skrz více výpalů dají barvy
zajímavě vrstvit. Vše je samozřejmě značně složitější než klasická malba například
akrylem či olejem. Ale při troše snahy jde
ledacos. Práce se základními odstíny tedy
není jedinou výtvarnou možností smaltu.
Barvy lze míchat.
Jaké jsou reakce předních českých
výtvarníků, pánů Kunce, Střížka či
Špaňhela a dalších na nabídku, že mají
týden strávit v ostravské fabrice?
Jsem přesvědčena, že čím víc se Smalt Art
Vítkovice dostává do podvědomí laické
veřejnosti, tím více se o něj zajímají i samotní umělci. O Smalt Artu je slyšet a informace do uměleckých kruhů pronikly.
Rok od roku je tak o tuto akci výraznější
poptávka. Malíři nyní oslovují mě. Ročník 2011 byl pro mě jednodušší, neboť
jsem téměř všechny oslovené výtvarníky
osobně znala. Věděla jsem, jak vzájemně
a „společensky“ fungují. Letos jsem pozvala autory, z nichž jsem se s mnohými
setkala poprvé až v Ostravě. Netušila jsem
tedy, jaké mají potřeby, co preferují a naopak. Bylo to dobrodružné. Samozřejmě,
některé umělce je potřeba přimět a přesvědčit. Například s Milanem Kuncem
jsem si dlouho před tím, než Smalt Art
odstartoval, vyměnili spoustu telefonátů.
Milan se snažil na nejrůznější možné i nemožné technické věci doptat. Vysvětlovala
www.ostravainfo.cz
nej výstava
jsem mu, že vše verbálně popsat nelze. Je
to o osobní zkušenosti a prožitku. Myslím,
že vše nakonec dopadlo výborně.
Jak vlastně takový týden umělců ve
fabrice probíhá?
Umělci mají proplacené cestovné, hotel
a dostanou nějaké to kapesné. Docházejí
do smaltovny, kde se v daném týdnu nepracuje a zůstává zde jen několik členů
místního zkušeného personálu. Pracovní
doba není omezena a je možnost prakticky
tvořit od rána do večera. Někteří po celém
dni padají únavou. Na sympoziích se všeobecně člověk dostane do neutuchajícího
tvůrčího tempa a elánu a má chuť za těch
několik dní vyprodukovat co nejvíc. Obzvláště technologie smaltu výtvarníky pohltí. Není výjimkou, že ve smaltovně občas
někdo i přespí.
Je na světě nějaká srovnatelná umělecká akce, alespoň pokud se pohybujeme v oblasti smaltu?
Pec v takovém rozměru, jakou máme k dispozici ve Vítkovicích, je pouze na třech místech světa. Umělecká práce se smaltem je
samozřejmě možná i jinde než v Ostravě,
avšak v mnohem menším měřítku. Na tomto sympoziu se jedná o velkoplošný smalt
a v tom je tento projekt unikátní. Maluje se
na plechy o rozměru až 2,5 krát 1,5 metru,
což je na tuto technologii gigantické. Takovýto plech váží sto kilo, musí se s ním manipulovat pomocí jeřábů za účasti spousty
lidí. Vůbec nejde o jednoduchou věc. Nakonec každé dílo projde výpalem při 800 °C.
Výsledky pak visely od července do
září ve výstavních prostorách Gongu.
A to i během festivalu Colours of Ostrava. Máte představu, kolik vlastně
zhlédlo výstavu lidí?
Kolik že přišlo lidí na Colours? Třicet tisíc?
Takže ze SmaltArtu se nejspíše stala
v roce 2012 nejnavštěvovanější výstava v Česku…
V přepočtu návštěvníků na den v průběhu
festivalu Colours of Ostrava zřejmě ano…
Výstava však zaznamenala velkou návštěvnost i poté, byť byl do Gongu komplikovanější přístup přes podnikovou vrátnici.
Našli se i zájemci o koupi. Výstava slavila
úspěch a dala smaltům jiný rozměr. Instalace v krásném prostoru galerie v Gongu
a použití speciálně vyrobených blind rámů
z dubového dřeva daly smaltům šmrnc.
Maluje se na plechy o rozměru až 2,5 krát 1,5
metru, což je na tuto technologii gigantické.
Takovýto plech váží sto kilo, musí se s ním
manipulovat pomocí jeřábů za účasti spousty lidí.
Díla prezentovaná na čistých bílých zdech
vyzrála a vynikla.
Dříve byly smaltované plechy každoročně
instalovány před Novou radnicí. Výhodou
smaltu je, že může být instalován venku.
Přečká léta, nezničí ho světlo, voda, nedrží
na nich dokonce ani graffiti. Nová galerie
v Gongu ovšem pro Smalt Art znamenala
další plus.
Co se bude dít s díly dál?
Jedna část zůstane ve sbírce Vítkovic, druhá část připadne umělcům.
Jak hodnotíte okem výtvarnice Gong,
novou galerii a vůbec všechny ty prostory přestavěného plynojemu?
Poprvé nás celým Gongem v rámci Smalt
Artu provedl sám pan ředitel Jan Světlík, a to i s patřičným výkladem. Celému projektu Dolní oblasti velmi fandím.
Myslím, že je to skvělý vizionářský počin.
Jsem mu nakloněna, obdivuji ho. Pracuje zde vynikající tým lidí a toto unikum
u nás nemá obdobu. A něco podobného
těžko hledat i v Evropě. A to nejen v měřítku, ale i v rychlosti s jakou vše vzniká.
Gong, skvělý. Galerie? Perfektní. Výborný instalační prostor. Dobře se nám zde
pracovalo. Opět něco jiného, než kdekoli
jinde. V rámci této galerie se navíc dají
představovat velkoplošné obrazy, které
jsou jinde jen těžko vystavitelné. Opět jde
o něco jedinečného.
Vy jste rodačka z Opavy…
Pocházím z vesnice u Opavy. Jmenuje se
Chvalíkovice. Mnozí znají místní restauraci U Golema. Pokud jedete z Hradce nad
Moravicí na Raduň, projedete právě přes
Chvalíkovice…
Jak jste se dostala do Ostravy?
Náhoda a osud tomu chtěly. Našla jsem si
v Ostravě přítele i ateliér a už jsem zůstala.
Několik let zpátky jsem měla dilema, zda
setrvat v Praze, kde jsem po studiích žila
a všehovšudy zde strávila sedm let ane-
www.ostravainfo.cz
31
nej výstava
bo se vydat do Ostravy. Hodně lidí řeší
opačnou otázku. Jsem ráda, že to se mnou
dopadlo takhle. Ostrava je v mnohém unikátní. Praha je v mnoha věcech přesycená.
Možná to tady v Ostravě zní zvláštně, ale
mně se tady dýchá lépe než v Praze.
Sedmička je pro vás asi důležitým
číslem. Nejen, že jste byla sem let
v Praze, ale sedm vašich obrazů také
již odkoupila Národní galerie. Vzpomenete si, jak od vás kupovali první?
To víte, že ano.
Jak takový nákup Národní galerie
probíhá? Že by najednou zazvonil telefon a mluvil k vám sám Milan Knížák?
Ne, Knížák tedy nevolá, ale volají jiní.
To asi musí být hodně dobrý pocit,
prodat obraz do Národní galerie?
Skvělý pocit. Povznášející, zavazující. První obraz ode mne tato instituce odkoupila
ještě během mých studií na AVU. Vždy na
konci roku je na akademii výstava klauzurních prací studentů, výsledky jejich
celoročního snažení. Povolaní z Národní
galerie tyto prezentace navštěvovali a občas i něco nakoupili. Mně se poštěstilo.
A těch dalších šest?
Tuším, že dva ještě Národní galerie koupila v rámci školy, další pak například na
výstavě mladé generace.
Sledujete ostravský výtvarný ruch?
Výstavy v Domě umění a další zdejší
projekty?
Jsem jakási ostravská „naplavenina“, nestudovala jsem zde žádnou školu, nemám
zde žádné přátelské vazby z minula, čímž se
ve zdejších kuloárních kruzích příliš nepohybuji. Samozřejmě, s mnohými umělci se
znám, místní ruch sleduji, pravidelně navštěvuji zdejší galerie. Je dobře, že jich v Ostravě v posledních letech několik přibylo.
O čem podle vás vznik nových galerií
svědčí? Že přece jenom jsou na umě-
ní nějaké peníze?
S penězi to vůbec jednoduché není. Ale
podobně si stěžují galeristé v Ostravě jako
galeristé v Praze. A přitom své podniky
nezavírají a pořád fungují. Snad to příliš
dramatická situace nebude a pevně věřím,
že se blýská na lepší časy.
Co čtyřkolka, o které se v souvislosti
s vámi občas hovoří. Ještě stále na ní
jezdíte?
Projet jsem se byla nedávno. Ale volný čas
teď věnuji raději mé roční dceři. Ale čtyřkolka stojí zaparkovaná v garáži a je připravená vyrazit. Právě nastal podzim, což
je pro nás nejlepší období. Lidé v lesích už
příliš nejsou, nikdo po nás nemává holí.
Po nás… To znamená, že vás jezdí
víc?
Jezdíme i s přítelem, každý máme svoji
čtyřkolku. Nejčastěji vyrážíme na Opavsko, ale skvělé terény jsou i v Klokočově,
u Vítkova a jinde.
Na motorce jste to už po lese zkoušela také?
Zkoušela, ale byl to pro mne hodně nestabilní pocit. A byly i pády. Ale oficiální
řidičský průkaz na motorku jsem si pořídila před dvěma lety, takže bych si k ní
přece jenom chtěla najít cestu. Ale vidím
to spíše na silniční stroj, už žádná dramata v terénu.
Ivana Štenclová
• studovala v letech 1999–
2005 na pražské AVU
• v roce 2011 a 2012
kurátorka Smalt Art
Ostrava
• tématem jejích děl je nyní
mateřství a dcera Zoe
• profil na www.stenclova.cz
32
www.ostravainfo.cz
nej kniha
Anna Swiatková
Za nejlepší knihou: nepodceňovat Shakespeara!
Jedním z nejprodávanějších autorů roku 2012 v knihkupectví na
ostravském Masarykově náměstí
je William Shakespeare. Vedoucí knihkupectví Academia Anna
Swiatková se tomu vůbec nediví.
„Máme vyspělé čtenáře,“ konstatuje v rozhovoru, vzniklém v kavárně, která s knihkupectvím na
jednom patře přímo splývá..
Zeptám se rovnou. Které knihy u vás
v ostravské Academii měly v roce
2012 největší úspěch?
Tak především kniha s názvem Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Kniha je
pohledem třiatřiceti českých akademiků,
humanitních vědců, přírodovědců a ekonomů na krize ve světě i u nás. Pojednává
o úpadku říší staroegyptské nebo čínské,
stejně tak se zabývá i rozpadem Československa nebo britského impéria. Vyšla v nakladatelství Academia.
Momentálně je velký zájem o novou básnickou
sbírku ostravského autora Petra Hrušky Darmata. Obdobné je to s dílem Jana Balabána. To se
stále prodává velmi dobře.
Lze něco usuzovat z toho, že si lidé
v knihkupectví v centru Ostravy vybírají zrovna takový titul pojednávající
o nejrůznějších krizích?
Jde hlavně o dobře zpracované téma. Více
autorů znamená také více pohledů. Ostrava
není v tomto ohledu nijak výjimečná, kniha
se dobře prodává i na dalších místech republiky.
ných výtisků budou figurovat úplně
jiná jména, než zrovna Shakespeare.
V Academii máme vyspělé čtenáře. O komerci moc nestojí.
I tak lze jistě zákazníkům vyseknout
poklonu, když sáhnou zrovna po tlustém svazku s osmi stovkami stran…
A to není zdaleka všechno. Kromě této
knihy jde velice dobře na odbyt – možná
překvapivě – publikace, které říkáme náš
top titul. Jde o Dílo Williama Shakespeara. Vydala rovněž Academia, z angličtiny
překládal profesor Martin Hilský. Jedná
se o kompletní Shakespearovo dílo, vydané v jediném svazku.
Ale po něčem lehčím snad sáhnou někdy také…
To ano, záleží také i na ročním období.
V létě například se samozřejmě mnohem
lépe prodávají mapy a různí průvodci. Na
odbyt jde kromě klasických autorů také
kuchař Zdeněk Pohlreich a jeho kniha Šéf
na grilu. Kniha obsahuje návody, jak nejlépe grilovat maso. Dobře se také prodává
i kniha s názvem Doba jedová. Pojednává
o škodlivých látkách nejen v potravinách.
Kdo by to řekl, že Ostravané čtou
v takovém množství zrovna Shakespeara.
Čtou. A velmi k tomu pomáhají i Letní
shakespearovské slavnosti, které se v Ostravě pravidelně konají. Zájem o Shakespeara v tu dobu ještě stoupá.
Přitom zanedbatelná není ani cena obou
zmiňovaných publikací. Za knihu Kolaps
a regenerace zaplatí čtenář přes sedm set
korun, za Shakespearovo Dílo dokonce
přes tisíc šest set korun.
A co regionální literatura? Existuje
vůbec ještě nějaká?
Momentálně je velký zájem o novou básnickou sbírku ostravského autora Petra
Hrušky Darmata. Obdobné je to s dílem
Jana Balabána. To se stále prodává velmi
dobře.
Měl jsem obavy, že v seznamu proda-
www.ostravainfo.cz
Ptají se čtenáři na regionální tématiku?
Snažíme se nabízet vše, co je na trhu. Ale
regionální literatury zase tak moc není.
Myslíte, že by se prodalo ještě více
publikací o regionu?
Ano. Zákazníci, kteří k nám chodí, už
většinou mají vše koupené a stojí o nové
věci. Podle mne je publikací o regionu stále málo, převažují knihy fotografií. I když
i v tomto směru jsou novinky. Ostravská
univerzita například začala vydávat historické studie, ve kterých se lze dočíst o historii Hukvald, Bruntálska a podobně.
Pocítili jste už nějak nástup elektronických čteček? Existují neradostné
prognózy, že kniha se stane již brzy
jen jakýmsi luxusním zbožím a běžně
se bude literatura číst už jenom právě
z elektronických tabulek…
Nějak výrazně jsme oblibu čteček nepocítili. Chodí k nám stále spousty lidí, kteří
rádi drží v ruce klasickou knihu.
Anna Swiatková
• je odpovědnou vedoucí
kulturně literárního centra
Academia Ostrava
• uvádí, že Academia má
vyspělé čtenáře, kteří příliš
nestojí o komerci
• konstatuje, že na trhu není
příliš mnoho regionální
literatury
33
rozhovor
Dalibor Madej
Nejvíce stromů v historii města
jména v rušných ulicích jako Opavská, 17.
listopadu, Ruská nebo Bohumínská. Výsadba a regenerace vyjde město zhruba na
200 milionů korun. Musí se také odstranit
500 starých a nemocných stromů. Za každý
takto odstraněný strom přibude 14 nových.
Vzhledem k velikosti projektu předpokládám, že v roce 2012 jste měli
napilno.
Projekt se začal rodit už v minulém volebním období. Pracujeme na něm od té doby
neustále.
Takže od jara 2013 se mohou Ostravané těšit na nové stromy.
Byl bych tomu rád, ale přesně to nevím.
Mám obavy ze špatného zákona o výběrových řízeních. Město bude muset vypsat
výběrové řízení na dodavatele, a proti výsledku se může někdo neúspěšný odvolat.
To se stává nyní celkem pravidelně a vše se
neúnosně natahuje. Nový zákon je prostě
špatný. V rámci boje proti korupci jsme vylili s vaničkou i dítě.
Takže až skončí výběrové řízení, začneme
s realizací. Samozřejmě, například v únoru
se sadit nedá, leccos se může protáhnout.
Nechci předjímat. Ale čím dříve začneme,
tím lépe. Sám si kladu otázku, zda se najde
firma, která takovou práci vzhledem k počtu jednotlivých dřevin bude vůbec umět.
Náměstek ostravského primátora
pro životní prostředí Dalibor Madej
seznámil v polovině září ostravskou
veřejnost s ojedinělým projektem.
V nejbližších letech bude v Ostravě
vysazeno téměř sedm tisíc stromů.
Projekt má mnohá „nej“. Především
tedy v množství. Vysazeno má být
31 400 kusů dřevin, z nichž více 6
800 bude právě stromů.
Pane náměstku, pokud jde o plánovanou výsadbu stromů, jde o poměrně
rekordní čísla.
Pozor. Zdaleka nejde jenom o stromy. Veřejnost jsme seznámili s veškerými projekty
v souvislosti s životním prostředím. Město
Ostrava má v této chvíli schválené projekty
spojené s životním prostředím za 1,6 miliardy korun. Více než polovinu z nich uhradí
Evropská unie, město investuje okolo 700
miliónů korun. Některé z projektů již probíhají, jiné na realizaci teprve čekají. S jakou rychlostí se je podaří uskutečnit, záleží
hodně i na jednotlivých ministerstvech.
Jedná se o zateplování budov spojené
s energetickými úsporami, protipovodňo-
34
vá opatření nebo investice do udržení živé
přírody ve městě. Nejvíc bude město muset dávat ze svého na zateplování, kde se
Ostrava musí podílet zhruba padesáti procenty nákladů. U zeleně je to právě opačně, protože tam je spoluúčast města kolem
šesti procent.
Vítězové tedy budou muset stromy
někde nakoupit a potom rozsadit?
Vše bude v podmínkách výběrového řízení.
V projektu je specifikováno, které stromy
kde mají růst. Například v projektu nazvaném Zelená osa Vítkovic, kterou velmi
umně navrhl architekt Josef Pleskot, se
hodně počítá s platany.
Pokud jde o zeleň, zopakujme si čísla. Do konce roku 2015 chcete vysadit
31 400 kusů dřevin, z toho více než
6 800 stromů. Například lip, javorů,
dubů, platanů či bříz. Sázelo se někdy
v Ostravě takové množství zeleně?
Nikdy. To je ojedinělý projekt v dějinách
města, přestože už teď platí, že Ostrava je
zeleným městem a nikoli černým, jak se
o ní stále ještě hovoří.
Lze nyní vůbec odhadnout, zda nová
zeleň Zelené ose Vítkovic vůbec pomůže?
Kolem Ruské ulice se 200 stromů zasadí do
země, další zeleň bude v 65 kontejnerech.
Prašnost by zde měla poklesnout skoro o 21
tun ročně. To je, pokud jde jen o Ruskou
ulici, šedesátiprocentní zlepšení, co se týče
prachu.
Nechtěla takové akce nějaký pořádný
slogan, něco na způsob Za Ostravu
zelenější, nebo něco obdobně v uvozovkách chytrého?
Myslím, že ne. Na slogany moc nevěřím.
Důležité je si uvědomit, že plocha nově
vzniklé zeleně zabere 57 fotbalových hřišť.
Izolační zeleň pomůže snížit prašnost ze-
Máte to až tak detailně spočítáno?
Existuje přesná metodika. Než jsme projekt
na Ministerstvo životního prostředí podali,
museli jsme vyčíslit, jakým způsobem zeleň prašnost sníží. Je to jedna z důležitých
podmínek projektu. Prašnost v osázených
lokalitách by měla ročně klesnout o 60 tun
ze současných přibližně 385 tun prachu.
www.ostravainfo.cz
Rozhovor
Změní nové stromy ostravské ovzduší
k lepšímu?
Pomohou odstranit prašnost. Když je tady
ta možnost, proč jí nevyužít. Ale ani takto
masivní zeleň problém Ostravy neodstraní. Faktorů, které ovlivňují stav ovzduší, je
moc. Snahou je, aby se v době inverze naše
lokalita zamořila co nejpomaleji – ale zamoří se vždycky. I kdyby se v Ostravě zastavil všechen průmysl.
udržovat i dál. Samozřejmě prostředky na
údržbu bude třeba navýšit.
Pojďme k dalším číslům. Vybrali jste
152 lokalit, kde je, a dále má být zachována živá příroda. O co konkrétně
jde?
Odborně mluvíme o ÚSES, což znamená
Územní systém ekologické stability. Přeloženo do češtiny – je to kus živé přírody na
Prašnost v osázených lokalitách by měla
ročně klesnout o 60 tun ze současných
přibližně 385 tun.
Má tak intenzivní výsadba obdobu
v jiných velkých městech v republice?
Zkoušeli jste se někde jinde informovat, případně poučit?
Projekt je v měřítku České republiky ojedinělý. Jsem přesvědčen, že něco takového Statní fond životního prostředí ještě
neřešil.
Kdo se bude o všechny ty tisíce stromů starat?
Město. Máme spočteno, že za deset let by
jejich údržba měla přijít na třicet miliónů
korun. Tedy tři miliony ročně. Což není
cifra, kterou by město nezvládlo. Na práce
máme městskou společnost. Jak nyní udržujeme zeleň v rámci města, tak ji budeme
www.ostravainfo.cz
území města. V těchto zónách se nebude
nic stavět, aby zde mohli obyvatelé živočišné říše přirozeně žít i migrovat. Když
sečteme jednotlivé vybrané plochy, jde
o území ve velikosti 132 fotbalových hřišť.
Vysadíme zde dalších 416 tisíc dřevin.
Své ÚSES měla Ostrava sice již předtím,
ale některé lokality během let ztratily svůj
význam, na jiných vyrostly ploty i komunikace. V rámci nově vznikajícího územního
plánu města jsme ÚSES zrušili a některé
naopak posílili. V územním plánu budou
tato místa přesně vyznačena. Z ekonomických důvodů jsme vybrali pouze pozemky
města. Kdybychom totiž museli vykupovat
pozemky od soukromníků, nestačil by na
to městský rozpočet ani čas.
Souhlasíte s názorem, že se Ostrava nyní nachází v nebývalém období změn? Vyrostly velké stavby jako
Nová Karolina, Gong v Dolní oblasti…
Ovšem stále se do situace Ostravy promítá
krize. Byla doba, kdy si zde investoři podávali dveře a předháněli se v nabídkách cen
za pozemky. Dneska každý spíše šetří. Ale
přesto se některé projekty nadmíru daří.
To, co dělá generální ředitel Jan Světlík
v Dolní oblasti, hodnotím jako úžasné.
Kdyby Ostrava měla několik ostravských
patriotů jako je pan Světlík, posun Ostravy
by byl mnohem výraznější.
To jste se asi byl podívat v Gongu.
Byl jsem tam na zahajovací koncert, když
koncertoval Jaromír Nohavica s Janáčkovou filharmonií. Prostě vynikající. Ve Vítkovicích se povedl se i Colors of Ostrava.
Nyní věřím, že se nám spolu s Vítkovicemi
povede společně zvládnout projekt opravy Trojhalí na Nové Karolině. Vznikne tak
zase nová část na území města.
Dalibor Madej
• letos oslavil 50. narozeniny
• náměstkem ostravského
primátora od roku 2006 za
ODS
• rád hraje golf
• původní profesí důlní inženýr
35
nej COmeback
Richard Kroczek
Buty – nekomerční kapela s komerčním úspěchem
Jak vypadají koncerty s Duperele?
Přichází něco jako oživení?
Během léta jsme moc samostatných koncertů neodehráli. Nejvíce asi na Slovensku.
Hrajeme jinak hodně na festivalech, městských slavnostech a podobně.
Slovensko? Co „bratja“ Slováci? Znají
vás ještě jako na kapelu z dob federace?
Určitě ano. „Bratja“ Slováci „sů stále
bratja“! Na Slovensku jsme si letos testovali naši momentální formu. A myslím, že
je dobrá. Teď se pořádně začínáme vrhat
i na Čechy. Samostatné koncerty v Čechách
a na Moravě jsou na programu mezi říjnem
a prosincem.
Richard Kroczek (1964) je bubeníkem i kapelníkem skupiny Buty.
Se svým stálým kolegou, Radkem
Pastrňákem, se potkali v dávných
osmdesátých letech. Ze setkání se
zrodily Buty, jeden z nejslavnějších
a nejúspěšnějších ostravských hudebních souborů. Letos v květnu
vydaly Buty CD s názvem Duperele, které pokřtili o dva měsíce později na obrovském pódiu Colours of
Ostrava. Nová deska přišla po šesti
letech a prodává se skvěle. A podle Richarda Kroczka není vůbec tak
smutná, jak si někteří lidé myslí.
Richarde, co jste vlastně všichni dělali během těch šesti let, které uplynuly
od vydání posledního alba a během
kterých nebylo o Buty moc slyšet?
Především chci říct, že kapela během těch
šesti let neumřela. Buty stále existovaly,
odehráli jsme hodně koncertů, tak sedmdesát až osmdesát ročně. Samozřejmě, nějaké
vlastní ucelené turné jsme neměli. Nebylo
s čím jezdit, nebyla nová deska. Radek dva
roky pro novou desku schraňoval materiál,
rok jsme jí potom natáčeli. Takže jsme tvořili, koncertovali a taky jsme se vyvíjeli…
Šest let je ovšem dost dlouhá doba.
Myslím, že zhruba před tolika lety si
36
lidé teprve začali masivně pořizovat
mobily s barevnými displeji…
Je to tak. Kdysi jsme vydávali desky často,
téměř co dva roky. Jenomže, znáš to. Dojdou baterky. Člověk si musí trochu odpočinout a „nažít“ si života. A taky nechceme
a ani nemůžeme dělat nějaké komerční
desky. Nechce to tedy především Radek.
To spíše my jako zbytek kapely máme tendence na něj tlačit, aby naše věci alespoň
trochu komerční byly. Teď jsme vlastně
taková nekomerční kapela s komerčním
úspěchem. No a také už mnohé Radkovi
i nám trvá déle. Proto těch šest let.
Taky jste samozřejmě zase trochu
starší, možná i tím lze případně argumentovat…
To tedy ano! A svět se strašně zrychluje. Informací i desek je v něm prostě moc. Možná je dobré být trochu vzácnější a o to taky
kvalitnější.
Deska Duperele je už pár týdnů na
světě. Lze ji považovat za jakýsi comeback skupiny Buty?
Musím říct, že hned po vydání desky snad
všichni na ni poukazovali jako na comeback. Já jsem to tak necítil. Vždyť my samozřejmě žijeme hudebním životem pořád.
Ale nakonec to asi tak je. Asi o comeback
opravdu jde.
Duperele jste pokřtili přímo na Colours of Ostrava. Jak k tomu vlastně
došlo?
Dostali jsme od Zlatky Holušové nabídku,
že bychom mohli po mnoha letech opět
na Colours zahrát. Velmi pečlivě jsme se
na ten koncert připravovali, dokonce jsme
zkoušeli v rozšířené sestavě. Hrálo nás na
pódiu deset. I přes velké přípravy nám ale
samotný koncert dle mého názoru moc
dobře nevyšel. Možná i proto, že přípravy
byly tak veliké.
Že by přetrénování, jak říkají někteří
sportovci?
Přemotivovaní, přetrénovaní a nakonec
jsme na tom velkém jevišti zjistili, že na
zvukovou zkoušku bychom potřebovali
mnohem více času. Ale to není ničí vina.
Zkrátka jsme vše nestihli nastavit podle
našich představ. Ubrali jsme si i část času
na vystoupení – pouštěl se nový videoklip,
křtila se deska. Byli jsme i kapku nervózní.
Richard Kroczek
• pochází z muzikantské
rodiny, jeho otec, Richard
Kroczek starší, byl nepřehlédnutelným ostravským
jazzmanem
• oblíbeným nástrojem
hudebníka jsou bicí všeho
druhu, z knih vyzdvihuje
Malevil. Román popisuje
svět, který čeká lidstvo po
katastrofě.
• jako osobní zlozvyk uvádí
kouření a nechození včas
spát, což prý dělá schválně.
www.ostravainfo.cz
nej comeback
Někomu přijdou Duperele smutné, někomu ne.
Víceméně jsou obrázkem Radka Pastrňáka, texty i hudba. Jsou prostě takové, jaký je Radek.
A mně smutný nepřipadá.
Udělali jsme navíc taktickou chybu, že jsme
si nechali dát plexisklo mezi nás, zpěváky
i hosty, takže půlka kapely hrála jakoby v jiném sále nebo za zavřenými dveřmi.
koncertem. Stihl jsem vystoupení Vlasty
Redla a nějaké anglické kapely na alternativní scéně. Kapela byla úžasná, moc se mi
líbila, ale její jméno bohužel neznám.
Plexisklo? A to jako proč?
Dali ho tam technici, aby sboristé mohli
mít čistý zpěv do beden a aby se vše zvukově nekrylo. Technici chtěli zvuku pomoct,
jak nejlépe uměli, ale nakonec nám to celé
uškodilo. Vzájemně jsme se vůbec neslyšeli
a vlastně o sobě ani moc nevěděli. A protože jsme koncert v takto rozšířené sestavě
hráli poprvé, měli jsme co dělat, abychom
se alespoň trošku sladili. Tím koncert trochu utrpěl, ale reakce na něj jsou víceméně
dobré.
Vraťme se k vašemu Duperele. Máte
zprávy o prodejích CD?
Lidé ze Supraphonu hlásí, že se prodává
velmi dobře. Jsme na prvních příčkách
spolu s Václavem Neckářem a Tomášem
Klusem. Takže CD ještě nejsou mrtvá věc.
Možná, že si vašich problémů kromě
vás samotných nikdo jiný ani nevšiml?
Rozhodně my jsme si všimli toho, že oproti tomu, jak jsme hráli na zkušebně, jsme
koncert odehráli tak na padesát procent.
Zaznělo prostě jen padesát procent našeho
připravovaného umění.
Plyne z toho nějaké poučení? Budete
v obdobných experimentech pokračovat?
Už se mě několik lidí ptalo, jestli budeme
v rozšířené sestavě někdy ještě hrát. Odpovídám, že ano, jak jen bude trochu možné.
První zkušenost nás určitě neodradila.
Prošel sis během festivalu vítkovický
areál?
Přiznám se, že jsem měl ze stěhování Colours obavy. Festivaly v centru města se mi
totiž moc líbily. My jsme v ní shodou okolností už asi před dvěma lety v Dolní oblasti
hráli spolu s Věrkou Špinarovou a tuším
i Martinem Chodúrem. Takže areál jsme
si odzkoušeli. A letos jsem byl zvědavý, asi
tak jako každý, jak to celé dopadne. Vadilo mi hodně kamení, po kterém se chodilo.
Zvrtávali jsme si tam kotníky, ale to se nedá
nic dělat. Nikdo nevěděl, co se bude přesně
dít a možná chyběly zkušenosti s úpravami
takového prostoru. Uvidíme, možná příští
rok bude zase lepší a kamení dají na zem
menší…Ale samotné prostředí festivalu je
velmi originální. Aby se v takových kulisách
konal tak velký festival, to je možná i světová rarita.
Stihneš vůbec sledovat dorůstající
konkurenci? Jsou na Ostravsku podle
tebe nějaké mladé, zajímavé a neobjevené kapely?
Pokud vím, mladých a ambiciózních kapel
je hodně. Každý se nějak snaží. Ale že by
přicházel nějaký převratný úspěch, že by
se někdo vyhoupl jako kdysi my nebo třeba
Kryštof, to jsem nezaznamenal. Ale v Ostravě bývám málo. Navíc jsem rok nestihl
nic jiného kromě Duperele sledovat.
Takže více než Ostrava tě teď láká pobyt ve Starých Hamrech?
Je to tak napůl. Pracuju v Ostravě i Beskydech. Místo studia mám ve Starých Hamrech
i takovou malou rodinnou farmu se zvířaty.
Zvířata? Můžeš je vyjmenovat?
Kamerunské kozy, české bílé kozy, ovce,
kachny, slepice, husy, kočky, psi…
Ty se o to všechno umíš starat, nebo
na to někoho máš?
O farmu se staráme celá rodina, je nás dost.
Ovládáš starost o farmu? Znamená
to, že jsi dobrým farmářem?
No to tak úplně nevím, ale zvířata nám ještě neumřela. A vajíčka máme!
Kde se touha farmařit v hudebníkovi vyrostlém v porubském paneláku
bere?
Vzniklo to přirozeně. Znovu jsem se oženil, mám dobrou rodinu a kolem chalupy
jsou nějaké louky. Řekl jsem si, že nebudu
přece pořád kosit, když louky lze využít pro
zvířata. Ta trávu spasou. Postupně jsme
tedy začali nakupovat elektrické ohradníky
a různé budky…no a už to tam ovečky pěkně spásají! Všechno jde přirozeně, pěkně
pomaličku, není v tom žádný byznys. Vše je
pro naši spotřebu a pro naši radost. Zvířat
postupně přibývá. Předtím jsem byl jediným zvířetem v rodině já.
Ještě bychom mohli detailněji zmínit
psa. Toho totiž nelze nevidět.
Psy už máme dva. Jeden je nalezenec blížící
se retrívrovi a ten druhý, kterého skutečně
nelze nevidět, to je leonebergr.
Ten celou farmu spolehlivě pohlídá, předpokládám.
Hlídá velmi dobře. Má nějakých pětasedmdesát kilo a vypadá jako lev.
Na vašich fotkách vydaných k CD Duperele jste vidět před trafikou v Kunčičkách nebo na Dole Michal. Kdo vybíral tak krásná a inspirativní místa?
To je práce fotografa Borise Rennera. Když
Radek slyšel, že se budeme fotit u trafiky,
byl velmi šťastný. Bral to, jako že jsme za
uplynulých šest let hráli některé koncerty
jako takovou trafiku. Takže jásal, jak se fotka u trafiky bude hodit. A pokud jde o Michal, je to opravdu krásná záležitost. Prošli
jsme si na dole vše včetně koželužny nebo
svačinárny. Vše je moc hezké, pěkně se
v Michálkovicích o Michal starají.
Při čtení kritik na Duperele se často objevují názory, že Duperele jsou
vlastně smutné. Je to pravda?
Někomu přijdou Duperele smutné, někomu
ne. Víceméně jsou obrázkem Radka Pastrňáka, texty i hudba. Jsou prostě takové, jaký
je Radek. A mně smutný nepřipadá. Hodně
zajímavé ovšem je, že ta deska buď se někomu líbí moc, nebo naopak vůbec. Žádný zlatý střed v tomto případě zkrátka není.
A pokud jde o hudbu?
Neměl jsem moc času festival sledovat.
Hráli jsme během Colours i ještě nějaké
koncerty mimo Ostravu. Do Vítkovic jsme
si tak zašel na tři hodiny den před naším
www.ostravainfo.cz
37
nej divadlo
O cestě do Petušek
Tomáš Jirman
Představení Národního divadla
moravskoslezského Moskva – Petušky patří v Ostravě mezi nejvyprodávanější a také svým způsobem nejzvláštnější. Hráváno bývá
v divadelním klubu, letos už diváci mohli vidět hru i na nádražích
v Ústí nad Orlicí, Plzni- Jih a v Havířově. Loni byla hra s podtitulem
Bible všech alkoholiků oceněna
jako nejlepší inscenace Moravy
a Slezska na jedenáctém ročníku
Festivalu divadel Moravy a Slezska
v Českém Těšíně. Výborný ohlas
mělo i vystoupení na Festivalu Divadel Evropských Regionů v Hradci Králové. Představitelem hlavní
postavy a zároveň i režisérem je
Tomáš Jirman.
Pane Jirmane, souhlasíte s údajem,
že Moskva – Petušky je asi nejvyprodávanějším ostravským představením
posledních dvou sezón?
To asi ano. Na druhou stranu, není takový kumšt prodat nějakých padesát lístků
do divadelního klubu. To se opravdu prodat dá. Ale samozřejmě jsem rád, že líst-
38
ky zmizí brzy po tom, co se dostanou do
předprodeje.
Jak jste vlastně přišli na autora hry,
Venedikta V. Jerofejeva, undergroundový hlas z Moskvy?
Na něj přišel dramaturg Marek Pivovar. Novelu (jak sám autor uvádí poemu) Moskva
Petušky vydali Markovi vrstevníci z brněnského nakladatelství Větrné mlýny. Marek
mi dal knížku přečíst, mně se pochopitelně
moc líbila. Jako četbu na pokračování se
nám ji úspěšně podařilo nabídnout rozhlasové stanici Vltava. Já jsem četl, Marek
režíroval. Když jsme práci dokončili, seděli jsme v hospodě a říkali si, jaká je škoda
takhle skvělý námět opustit. Tehdy mne
napadlo, že náš divadelní klub (v Divadle
J. Myrona) je vlastně takový vagón. A delší
dobu jsme už přemýšleli, že by v něm měl
vzniknout nějaký ten kulturní počin. Spojit
cestu vlakem do Petušek, kde se vedou řeči
a chlastá, s prostorem klubu, kde se někdy
taky trochu popíjí, nám přišlo skvělé…. Což
nakonec podpořil i ředitel Jiří Nekvasil…
A hlavně se nám povedlo ideálně obsadit
všechny role. Petušky jsou tématem velmi
blízké všem zúčastněným.
Mimořádné jsou Petušky nejen místy,
kde hrajete, ale také netradičně pojatým divadelním programem. Byla jím
plaskačka vodky.
Ano. Měli jsme to sponzorsky ošetřeno.
Šlo o deci vodky. Z jedné strany láhve
bylo napsáno, že jde o vodku a kdo a kde
ji vyrábí, z druhé strany titul inscenace,
jméno autora, obsazení rolí a podobně.
Jenomže sponzoři časem vyschli. Ovšem
pozor. Když teď o tom mluvíme, v tomto
čase by mohly být „Petušky“ pro sponzory
obzvlášť zajímavé. Výrobci by se mohli zaštítit seriózní institucí, jakou naše divadlo
zajisté je, a diváci by si řekli: “ aha – tak
tento výrobek je kvalitní. Žádné pančování
v něm nebude…“
Ovšem během představení stále alespoň štědře rozléváte panáky. Diváci
nemusí mít obavy, že by odešli tak
úplně po suchu.
To rozléváme. Rozlévali jsme dokonce
i v den vyhlášení prohibice. Zrovna jsme
hráli v Plzni, v průběhu našeho představení
v televizi vyhlásili, že je prohibice a konec.
Což jsme, pravda, nevěděli. Ale myslím, že
i kdybychom to věděli, tak bychom na to
www.ostravainfo.cz
nej divadlo
zapomněli a lidem ještě naposledy - před
zlými časy - rozlili.
Takže jste se s Petuškami vlastně pohybovali i za hranicí zákona…
Když už ne za hranicí, tak těsně na hraně…
Ve hře máte hlavní roli alkoholika Venečky a současně hru i režírujete.
V tom bývá mistrem Woody Aleen. Jak
se dařilo v těchto dvou funkcích vám?
To bylo strašný! Ta schizofrenie, když člověk
hraje, měl by se na vše dívat přes postavu,
ale zároveň je pořád režisérem – hrozné. Ale
už na vývěsce s obsazením bylo proto uvedeno, že režíruji já a kolektiv. A to, myslím, byl
jediný možný přístup. Každý přinášel své
nápady a ty jsme pak třídili. Ale hlavně jsme
do Petušek jeli s tím, že z ničeho nebudeme
dělat žádné velké umění.
Zajímal jste se více o autora Venedikta Jerofejova?
Byl to zvláštní a originální člověk. Mimochodem napsal i divadelní hru, která by teď
byla velmi aktuální. Odehrává se v bývalém
Sovětském svazu na psychiatrii, což je lepší název pro protialkoholku. Zavřou tam
za nějaký průšvih hlavního hrdinu, který
je jakýmsi pokračováním Venečky z Petušek. Tomu se podaří získat klíče od skladu
lihovin a uspořádá velkolepý mejdan. Jenže shodou okolností šáhne vedle a pije se
metyl. Hra končí tím, že všichni postupně
umírají. A není tak úplně jasné, jestli šlo
o náhodu, nebo o úmysl. Něco na způsob
Přeletu nad kukaččím hnízdem, kdy zlomenému McMurphymu pomůže Indián: Než
takhle nemohoucího tady nechat, to ho raději vezmu do věčných lovišť.
Petušky provázejí recepty na hodně
drsné alkoholové drinky. Myslíte, že
je Jerofejev skutečně sám pil?
Víte, skutečný vědec musí experimentovat.
A on k pití přistupoval vědecky. V knížce se
www.ostravainfo.cz
dočteme, že Jerofejev alias Venečka pracoval i s montážníky, které vzdělával. Místo,
aby kladli kabely, které pak shnilé zase vykopávali, četl jim klasickou literaturu. A přitom se systematicky věnovali alkoholu. Pití
se měnilo podle literatury a příběhů, které
Venečka vyprávěl. Při četbě Anatola France
například vykoupili z obchodů v okolí parfém Bílý šeřík. Svou chutí nejlépe dotvářel
atmosféru „Paní Bovaryové“.
Vy sami rovněž koktejly během představení mícháte. Dodržujete přesně
recepty?
Ve hře autor popisuje několik koktejlů a my
je původně chtěli všechny míchat před očima diváků. Jenže v jednom z nich se má
například filtrovat politura na nábytek přes
patku chleba. Zkusili jsme to v divadelním
klubu a do deseti minut jsme museli všichni vypadnout ven. To byl tak neuvěřitelný
odér, že to opravdu nešlo. Obávám se, že by
se po několika minutách představení udělalo divákům značně nevolno.
Stihl jste v roce 2012 něco mimo divadlo? Něco, co se Vás v Ostravě hodně
zaujalo?
Moc se mi líbila výstava Černá slunce
v Domě umění. Zvlášť obrazy Josefa Šímy
byly pro mě zážitkem. Pocházím z kraje
Josefa Čapka, takže samozřejmě se mi moc
líbily i Čapkovy obrázky. Kromě výstavy
budu jmenovat ještě další velkolepý počin
v Ostravě – divadelní festival Dream Factory. Ten si vždycky užívám. A že po hutním průmyslu nemusejí zbýt jen monstra
a ruiny, ale naopak se z opuštěných fabrik
mohou stát kulturní centra – mluvím samozřejmě o „Dolních Vítkovicích“ – to je
paráda.
A rok 2013? Chystáte něco hodně výrazného? Je něco, na co se těšíte?
Ještě na konci roku 2012 uvedeme premiéru hry Sajns Fikšn od Mariana Pally.
Hru zrovna zkoušíme a bude to, jak se zdá
– v dobrém slova smyslu - pěkná pakárna.
V plánu je také drama Smrtihlav německého dramatika Martina Walsera. Text pojednává o tom, jak se mladí Němci vyrovnávají
s nacistickou minulostí svých otců. Na reakce diváků jsem hodně zvědavý, protože
„kostlivce ve skříni“ schováváme – možná
– i v naší domovině.
A u Bezručů chystají Pěnu dní Borise Viana. Půjdu se určitě podívat.
Jerofejev a Petušky
Venedikt Vasiljevič Jerofejev (1938–
1990) je představitelem moskevského literárního undergroundu.
Napsal několik divadelních her, románů, esejů a básní. Nevynikal však
jenom v psaní. S nemenší bravurou
si počínal také při konzumaci rozličných lihovin. Nezdráhal se vypít
ani takové tekutiny, jako kolínskou,
prostředek proti pocení nohou či dezinfekci proti lezoucímu hmyzu, které
používal jako přísady pro namíchání
koktejlů. Svým koktejlům dával přiléhavé názvy jako například Čubčí
vnitřnosti. Právě o Jerofejevově zálibě v alkoholu z valné části pojednává autobiografická poéma Moskva
- Petušky. Roli Venečky Jerofejeva
vytvořil herec-režisér Tomáš Jirman
a v nebývalé pospolitosti se alkoholu
oddávají i Lada Bělašková, Renáta
Klemensová, Jan Fišar, Petr Houska
a Janusz Klimsza.
Moskva Petušky
Příběh samotný je zcela prostý. Venedikt Jerofejev se probudí brzy
ráno po propité noci na schodech
neznámého moskevského činžáku
a v kocovině vesmírných parametrů
se rozhodne, že navštíví svou lásku
v Petuškách, městečku, vzdáleném
asi sto dvacet kilometrů, tedy pár
hodin osobním vlakem. Vyčká do
otevření obchodů, nakoupí předměty
nutné k přežití oné cesty, naplní jimi
kufírek, který stále nosí u sebe, a vyrazí na nádraží. Dojede? Nedojede?
Obsah jeho kufírku je cestou v plné
permanenci a náhodní spolucestující
se také vydatně zásobili, takže řeči se
vedou a vodka teče…
Dramatický přepis „Petušek“ v překladu Leoše Suchařípy pořídil dramaturg Marek Pivovar, který o textu
a jeho autorovi říká: „Nevím, jak se
Venediktu Jerofejevovi podařilo překročit padesátku a netuším, jak se mu
podařilo vytvořit poměrně obsáhlé
dílo. Pokud by totiž normální člověk
vypil jen polovinu toho, co autobiografický hrdina poémy Moskva- Petušky, umřel by ve třiceti a nenapsal
nic – ani tuhle poému.“
39
nej víno
Jana a Karel
Glattovi
Vinná kultura: spojování
Ostravy s Ostravským
kahanem už neplatí
Manželé Jana a Karel Glattovi jsou
znalci a prodejci vína. Na otázku,
které že je to nejlepší, se jim proto
odpovídá velmi těžko. Vědí, že druhů vín je mnoho, stejně jako chutí.
Manželé Glattovi si otevřeli v centru Ostravu vinotéku a podrobují
její návštěvníky zpovědi. Jen díky
ní prý přijdou na to, které víno je
to nejlepší. Tedy pro konkrétního
zákazníka.
Jak k tomu vlastně člověk přijde, že
se stane majitelem něčeho tak sympatického, jako je právě vinotéka?
Jana Glattová:
Pocházím z jižního Slovenska, vinohrady
jsme měli přímo za domem. Vím proto,
jaká je na vinicích dřina i jak se víno dělá.
Později jsem během pěti let v Moskvě vystudovala agrochemii a půdoznalectví,
což k vínu samozřejmě také patří. Vadilo
mi, že v mnoha ostravských vinotékách
nejsou schopni zákazníkům poradit, jak
přijít k dobrému vínu. Zhruba před pěti
lety jsme se tedy s manželem rozhodli, že
si pořídíme vinotéku.
Není to zase tak dlouho, co mnoholidí
tady na Ostravsku dělilo víno na bílé,
červené a ovocné. Předpokládám, že
v tomto ohledu se situace už alespoň
trochu změnila…
Karel Glatt:
To určitě. Úroveň vinné kultury rok od roku
stoupá. Každým rokem jdou zákazníci více
po kvalitě. Obecně je obeznámení s vínem
mnohem lepší, než bylo ještě někdy před
pěti lety. A počty zákazníků se zvyšují.
Stoupají s počty zákazníků i počty
vinoték? Lze nějak obecně hodnotit
jejich kvalitu?
Jana Glattová:
Vinotéky jsou různé. Někde vám nalijí
nekvalitní sudové víno, ale faktem je, že
i taková vína některým lidem chutnají.
Pak jsou vinotéky, které nabízejí produkty
ověřených vinařů. My například „učíme“
zákazníky, že nejsou jenom velcí a tradiční
výrobci, ale existují i velmi kvalitní „malí“
vinaři. Například takový pan Leoš Horák
z jihomoravské Vrbice. Dovolí si jít se svými víny do Paříže na mezinárodní soutěž,
a odveze si jednu zlatou medaili a čtyři
stříbrné.
40
Jak jako laik vlastně poznám, že mi
nabízejí ve vinotéce skutečně kvalitní
víno? Mám šanci to nějak rozlišit?
Karel Glatt:
Šanci máte. Je na fundovaném personálu,
aby vám dal odpovídající informace. Patří
to k vinné kultuře. Ten, kdo víno prodává,
by měl vínu rozumět a něco o něm vědět.
Znalosti musí předat zákazníkovi a také
se zákazníka vyptat natolik, aby ho dovedl
k cíli. Aby zákazník odešel s tou lahvičkou
vína, kterou skutečně chtěl, i když před
vstupem do vinotéky si tím nebyl tak úplně
jist. Proto se zákazníka podrobně vyptáváme, pro koho a pro jakou příležitost víno
vlastně chce. Pomalu se tak dostáváme
k cíli, výběr se zužuje.
Jana Glattová:
Řeknu vám příklad. Jako laik při nákupu
asi netušíte, že polosladké víno má obsah
cukru 12,1 až 45 gramu na litr. Není tedy
polosladké jako polosladké. Takže kdybyste chtěl polosladké, má první otázka
bude, zda více, či méně. A pak už vás povedu, obrazně řečeno, buď doleva, nebo
doprava.
Setkáváte se s tím, že jsou na Ostravsku v oblibě například nějaké odlišné
druhy vín kupříkladu v porovnání s jinými velkými městy v zemi?
Jana Glattová:
Ne. Každé víno má svého zákazníka. Populární jsou stále známé druhy. Rulandské šedé, Chardonnay, Sauvignon…Velmi
oblíbená je také Pálava. Když zákazníkům
řeknu, že jde vlastně o křížence MüllerThurgau a Tramínu, bývají překvapeni.
Netušili, že pijí tak vynikající kříženec.
Z dalších bych mohla vyjmenovat například
Kerner, Hibernal, Aurelius. Ale jak to s těmito víny vlastně je, to je jim třeba někdy
vysvětlit. Lidé většinou dobře znají tradiční
odrůdy Modrý Portugal, Rulandské modré
nebo Frankovku.
Podléhá konzumace vín módním trendům? Objevují se vína, která získávají
na popularitě?
Karel Glatt:
Módě podléhají chutě i značky.
Jana Glattová:
Stává se, že vinař vyhraje nějaký titul, lidé
pak chtějí jeho víno a nedostanou takový
chuťový zážitek, jaký očekávali. Podlehnou tak trochu propagandě. Na druhou
stranu mohou být na Moravě i malí zcela
neznámí vinaři a jejich vína jsou opravdu
úžasná.
Takže je stále co objevovat?
Jana Glattová:
Ano. Pokoušíme se nabízet vína vinařů,
kteří na Ostravsku nejsou známí. Ovšem dá
se na ně spolehnout. Jejich kvalita je stabilní a zaručená.
Která vína lidé kupovali v roce 2012?
Karel Glatt:
Jak už jsme říkali. Jsou stále oblíbená vína,
kterým je třeba Pálava. Pravdou ovšem je,
že ti zkušenější milovníci vína se nyní vracejí zpátky ke klasickým odrůdám, jako je
už zmiňovaný Müller-Thurgau, Veltlínské
zelené, Muškát nebo Neuburské. Trend milovníků vína nyní spíše směřuje k sušším
vínům než k těm sladším.
Jana Glattová:
Mnoho z klasických odrůd má často zprofanovanou pověst, jako že jde o špatná vína.
Ale to není pravda. Takový dobře udělaný
Müller Thurgau…Lidé jsou kolikrát překvapení, jak právě Müller Thurgau může
dobře chutnat. Například voní po fialkách,
no něco úžasného. Podobné je to například
s Veltlínským zeleným. Jde o vína, u kterých se dá posedět a láhev či dvě vypít.
Má předešlá otázka směřovala tak
trochu i k nezapomenutelné značce
Ostravský kahan. Toto velmi sladké
víno plnilo regály socialistických samoobsluh. Zkusila jste jej někdy?
Jana Glattová:
Ostravský kahan pamatuji. Zkusila jsem ho
jen jednou. Vzhledem k tomu, že pocházím
z vinařského kraje, Ostravský kahan se rozhodně mou oblíbenou značkou nestal.
www.ostravainfo.cz
nej víno
Organismu přinesou osvěžení a potěchu
ducha.
Karel Glatt:
A člověk má krásný zážitek chutě a vůně.
Pojďme však trochu dál z Moravy. Vybírat lze dnes běžně z vín z nejrůznějších států. Kromě těch klasických
vinařských velmocí se hlásí o slovo
i Černá Hora, Moldávie a jiné. Nepřeválcuje tato nabídka onu známou moravskou klasiku?
Jana Glattová:
Můj názor je ten, že na Moravě jsou bílá vína
na úžasné úrovni, a daří se dělat i vína červená. Země jako Austrálie, Chile nebo Černá Hora mají jiné podnebí a také jiná vína.
Není jediný důvod, proč je nezkusit. Mám
zkušenost, že prakticky všechna ta vína jsou
sice výborná, ale prostě jiná. A vidím to na
sobě i na našich zákaznících. Všichni se zase
rádi vracíme na tu naši Moravu.
Nesnaží se vám náhodou jihomoravští vinaři nabízet na Ostravsko i taková vína, která byste zákazníkům nedoporučili?
Jana Glattová:
Pravdou je, že ještě před pěti lety řadu vinařů Ostrava z obchodního hlediska vůbec
nezajímala. Mají tak malou produkci, že ji
jim v uvozovkách vypije Praha. Víno dodávají do lepších pražských hotelů, na důležité úřady včetně Hradu. Ale časy se změnily.
Vína těchto vinařů už jsou k dostání i v Ostravě. A lidé tady mají tato vína rádi. Spojování Ostravy s Ostravským kahanem už
skutečně neplatí.
Jana Glattová:
Pan Hradil tomuto vínu v žertu říká moje
fialová kráva. Jde opravdu o specialitu
s příchutí mléčné čokolády.
Karel Glatt:
Jinak mluvit o nejlepších vínech je pravdu těžké. Můžete vyzkoušet třicet vzorků
rulandského a vždy vám bude jeden z nich
chutnat nejvíce. Ale vůbec nemůžete říct,
že ten zbytek je špatný. Vždycky musí být
někdo první a někdo poslední. Každý zákazník vyžaduje své. Proto na ně máme
tolik otázek. Když jsme začínali, mnozí
zákazníci se divili, proč je tak zpovídáme.
Dnes už se nediví.
Dostáváme se na tenký led. Může prodejce vína mluvit o nejlepším vínu?
Třeba mezi bílými a červenými?
Jana Glattová:
Každý zákazník je jiný a hledá víno pro jinou
příležitost… proto nelze nic říct jednoznačně.
Jak taková zpověď probíhá?
Jana Glattová:
Ptáme se, při jaké příležitosti se bude víno
pít, zda jde o víno pro ženu či pro muže, zajímá nás také věk. Protože pánové v padesáti letech pijí jiná vína než dvacetiletí kluci.
Co pijí kluci ve dvaceti?
Jana Glattová:
Spíše polosladká vína. Taková totiž chutnají každému, kdo s pitím vína začíná. My
se pak snažíme – jak říkám – postupně
zákazníky prosušit. Ale pozor. Polosladké
víno je skvělé. Ale pít se musí jako aperitiv.
Ale když si chcete opravdu sednout a jedna sedmička ve dvojici nestačí, pak přijde
vhod víno suché či polosuché.
Takže starší zkušení pánové pijí…
Jana Glattová:
Ano, pijí suchá či polosuchá vína.
A pokud jde o dámy?
Jana Glattová:
Tam je to složitější. Vidím to na našich degustacích. Na rovinu říkám, že devadesát
procent žen chce pít suché víno, protože
obsahuje méně cukru a tím méně kalorií.
Ale při degustacích jim mnohem více chutnají vína polosuchá, polosladká i sladká
vína. Samozřejmě v globále.
Úroveň vinné kultury rok od roku stoupá. Každým rokem jdou zákazníci více po kvalitě. Obecně
je obeznámení s vínem mnohemlepší než bylo ještě
před několika lety. A počty zákazníků se zvyšují.
Takže nějaká dramatická zahraniční
invaze v tomto směru nehrozí?
Jana Glattová:
Určitě ne.
Někomu to může připadat jako povolání snů. Mít svoji vinotéku, objíždět
jižní Moravu a hledat tam dobré vinaře s dobrými víny…
Jana Glattová:
Takovou možnost má ovšem každý…
www.ostravainfo.cz
Karel Glatt:
Můžeme mluvit raději o zvláštních vínech.
Například o již zmiňovaném Lukáši Hradilovi a jeho odrůdě Rubinet. Jde o červené
víno vyráběné metodou bílých vín. Těm,
kteří se zatím snažili pana Hradila napodobit, výsledek nedopadl zrovna na jedničku. Rubinet je takový přechod mezi bílým
a červeným vínem. Neobsahuje tříslo, které
mnohým v červených vínech vadí, ale přesto je červené.
Když už jsme se nedobrali k úplně
nejlepšímu vínu, jsou alespoň vína,
která lze doporučit…
Jana Glattová:
Takových vín je skutečně hodně, Morava
je v tomto velmi rozmanitá a pestrá. Kdybych měla chuť na Sauvignon, dala bych si
ten od pana Hradila. Nikoho neurazí, právě naopak, každého potěší. Je suchý, pěkně příjemně kulatý. Další skvostné víno je
polosladký Kerner od vinařství Ampelos
Vrbovec nebo Tramín červený v botrytídě
od vinařství Jedlička - Novák. Jestli chce
někdo zvláštnost, pak určitě polosladký
Rubinet od pana Hradila. Překvapí totiž
každého. Pro milovníky červeného bych
doporučila Dornfelder a Kácary opět od
vinařství Jedlička - Novák. Jsou absolutně
úžasná. Kdo chce vínečko jako aperitiv, pak
ať zkusí Pálavu od pana Martina Hanzla. Je
prostě vynikající.
41
nej herečka
Tereza Dočkalová
Radost jak z dobře uzrálého vína
V dubnu jí bylo čtyřiadvacet let.
Zatím největšího ocenění v její profesionální kariéře se jí dostalo v sobotu 24. března. To v Národním
divadle přebírala cenu Thálie pro
mladého činoherce do 33 let. Tereza Dočkalová je herečkou Komorní
scény Aréna.
Jak jste se vlastně dozvěděla, že
Thálii dostanete? Přišlo vám oznámení poštou, nebo to někdo napřed
zavolá?
Obojí. Oficiálně chodí oznámení poštou,
ale dřív se volá. Normálně zazvoní telefon,
vy ho vezmete a je to.
A to vám řeknou, že jste nominována,
nebo vám rovnou oznámí vítězství?
U této kategorie nejsou nominace. Vyhlašuje se rovnou oceněný.
Takže vám přímo oznámili, že máte
Thálii jako talent roku?
Přímo tak. A že si mám v březnu přijet pro
cenu.
Maminka má veliký instinkt. To znamená,
že jen co jsem v kabince položila telefon, už
volala maminka.
Takže volat jí bylo zbytečné…
Zcela. Ozvala se sama.
Co vlastně cena všechno zahrnuje,
dostala jste i nějaké peníze?
Dostala jsem takovou sošku a s ní i obnos
deset tisíc korun.
Jak ta soška vypadá?
Je od Bořka Šípka. Vypadá jako velká zelená váza s takovým…ksichtem.
Kde je soška teď?
Rodiče se po ní hned vrhli. Už ji mají doma
ve Veřovicích.
Jak se vůbec stane, že se děvče vyrůstající ve Veřovicích u Kopřivnice
rozhodne stát herečkou?
To by mne také zajímalo. Od nás z rodiny,
co paměť sahá, nikdo k takovým věcem ne-
Činoherní porota Herecké
asociace ocenila její umění
následujícími slovy:
V roce 2011 vytvořila také Emílii
v Langově hře Dávníkové a především všechny ženské postavy
v Schormově dramatizaci Kafkova
Procesu. Při tomto úkolu dokázala
vynikajícím způsobem zúročit dosavadní zkušenosti - účinnou hereckou
zkratkou, s velkou vynalézavostí,
pravdivě a působivě vystihla pět
zcela odlišných charakterů. Především za tento výkon byla činoherní
porotou navržena na Cenu Thálie.
tíhnul. Ptala jsem se sama sebe a vysvětlila
si to tím, že mne v první třídě srazilo auto.
Byla jsem celkem dlouhou dobu v nemocnicích. Často se stávalo, že jsem na pokoji
bývala sama. Asi dva a půl měsíce jsem byla
upoutaná na lůžko, nemohla jsem se moc
hýbat. Tím pádem jsem si hrozně vymýšlela, rozvinula se mi fantazie. Od té doby mne
to nějak drželo. A taková velká fantazie – to
Kde jste tak důležitý telefon brala?
To bylo moc hezké. Jela jsem s kamarádem
do Prahy, oblékla jsme si špinavé tričko
a nevšimla si toho. Takže jsem si v Praze
musela koupit nové, zrovna jsem si vybírala a zazvonil telefon.
Rovnou do kabinky?
Ano. Takže jsem hned kamarádovi řekla,
že si k tomu tričku budu muset přikoupit
i něco společenského.
To se asi nákup protáhl.
Přesně tak.
Sledovala jste v minulých letech, kdo
stejnou cenu dostal před Vámi?
Samozřejmě, že sledovala. Ocenění dostala
spousta mých známých. Můj kolega Michal
Čapka, Honza Hájek, Lucka Žáčková, Lenka Štěpánková, která studovala v Ostravě
na konzervatoři… docela dost lidí.
Jak vlastně asociace oceněné vybírá? Jezdí se na Vás do Ostravy dívat
z Prahy?
To je nějak rozdělené. V činoherní komisi
jsou porotci rozdělení do jednotlivých regionů. Ti dávají nejrůznější tipy. Pak se celá
komise sejde, a vybere vítěze.
Co jste dělala, když jste se o ocenění
dozvěděla? Volala jste mamince?
42
www.ostravainfo.cz
nej herečka
už potom potřebuje nějaký odbyt, že jo. Navíc jsem vždycky měla odpor k pracovním
stereotypům. Tím nechci nikoho shazovat,
ale nikdy jsme nechtěla skončit v nějaké jakoby pravidelné práci. Viděla jsem to u rodičů, jak jsou unavení a usínají u televize.
Takhle se mi žít nechtělo. Hledala jsem
něco, co by mě bavilo a zároveň i živilo. Ale
to bylo v té době až opravdu druhotné. Že
bych ještě pobírala nějaké peníze.
A následovalo stěhování do Ostravy…
Bydlela jsem na dvou internátech, z obou
mě vyhodili hned v prváku. Našim jsem
oznámila, že na internátech už pokračovat
nehodlám.
To bude patrně tím režimem…
Večeři člověk nestihne nikdy, protože na
konzervatoři je od rána do večera. A pak je
třeba ještě představení. A už vůbec nemluvím
Byla jsem celkem dlouhou dobu v nemocnicích.
Asi dva a půl měsíce jsem byla upoutaná na lůžko, nemohla jsem se moc hýbat. Tím pádem jsem
si hrozně vymýšlela, rozvinula se mi fantazie.
Pamatujete si na svoji první návštěvu
velkého divadla? Kam se na divadlo
jezdilo z Veřovic?
Jezdili jsme do Nového Jičína do Beskydského divadla. První věc, kterou jsem viděla, byly Císařovy nové šaty. Ale poprvé, kdy
mi došlo, že divadlo nemusí být jenom s barevnými kostýmy, tak to bylo při televizní
inscenaci divadelní hry. Shodou okolností
to byl Prorok Ilja z Komorní scény Aréna.
Chodila jsem tehdy do šesté třídy. Když to
dnes vykládám v Aréně kolegům, chytají se
za vlasy. Hrozně mne to představení nadchlo. Takový zvláštní magický svět.
Takže zhruba ve dvanácti letech se
objevilo něco jako cesta?
Začalo mne to moc zajímat. Nejen tedy divadlo, ale i psaní a podobně.
Pak jste rodičům oznámila, že chcete
do Ostravy na konzervatoř?
Ano.
Měli radost?
Všechno to začalo tím, že přišly spolužačky
a řekly, že objevily školu, kde se dá divadlo
studovat už na střední! A kde není matika!
To obojí mě neskutečně nadchlo, v tu chvíli
dokonce mnohem víc ona absence matiky.
S matikou jsem totiž měla velké problémy.
Takže jsme se domluvily, že to půjdeme
všechny zkusit. Když jsem poprvé ostravskou konzervatoř viděla, tak mne ta škola
nadchla ještě víc. Všude se ozývaly nějaké
nástroje, po chodbách chodili zvláštně oblečení lidé, měla jsem pocit, že z nich vyzařuje
nějaká magie. Chtěla jsem moc být součástí
toho všeho. V té době jsem navíc četla Harryho Pottera a konzervatoř mi připadala
jako škola v Bradavicích. Tím pádem to bylo
naprosto ono. Muselo se to povést!
Takže ve Veřovicích rodiče nekladli
ani moc velký odpor?
Máma po mně házela špinavé ponožky
z prádelního koše, když jsem jí oznámila, že
nepůjdu na gymnázium, a že ze mne nebude nic pořádného. V tu chvíli to pro ni bylo
hrůzné. Naštěstí velmi záhy změnila názor.
www.ostravainfo.cz
o tom, jak člověka v patnácti lákají divadelní
kluby! Velký život, velký svět. Takže problémy trošku byly. Ale od té doby jsem vystřídala pár privátů a to se vlastně děje doteď.
Hned po konzervatoři jste začala hrát
v Aréně. To vypadá, jako by předurčená cesta došla naplnění.
Je to zvláštní, ano.
Přečetl jsem si, že to bylo tak, že si vás
vybral do Arény režisér Ivan Krejčí.
On v tom roce řešil veliký problém. Všude
po městě už visely plakáty na Rok racka
s Lucií Žáčkovou v hlavní roli. Jenomže Lucie dostala nabídku do Národního, kterou
vzala. Takže Ivan se musel poohlížet. Viděl
mne na jednom představení na konzervatoři a pak po týdnu zavolal.
A nabídl Vám práci v Aréně?
Napřed mi nabídl hostovačku s tím, že jestli se to povede, jestli obstojím, tak dostanu
angažmá. Najednou jsem měla velkou roli
v divadle a měla jsem z toho úplně neskutečnou hrůzu. Říkala jsem si, že se musím
hodně snažit, aby nepoznali, že nic neumím.
Že buď všechno, nebo nic. Myslela jsem si,
že v opačném případě skončím na pracáku. To člověka vlastně krásným způsobem
žene. Když má o sobě nějakou pochybnost.
Je to o hodně lepší než teď, když už mají
všichni pocit, že už nic nemůžu zkazit. Že
jsem ten oceněný člověk. Samozřejmě to
není vůbec pravda.
Jak vlastně Komorní scénu Arénu definujete? Co je to podle Vás za divadlo?
Aréna je neustále se vyvíjející divadlo a to
mne moc baví. Tím, jak se Ivan Krejčí
s Tomášem Vůjtkem snaží budovat herecký soubor. To se nepodaří za rok, za dva,
ale třeba do pěti let se výsledky dostaví.
Mám z toho radost jak z dobře uzrálého
vína. Že člověk měl čas, počkal si, nechtěl
všechno hned.
Co byste lidem doporučila z repertoáru divadla?
Určitě Proces, Hamleta, Penzion pro svobodné pány, samozřejmě S nadějí i bez,
což je naprosto výtečná hra… pak také
Blecha, to je krásný text, básnivý… A doporučuji i naši novou věc, kterou jsme
udělali s režisérem Januszem Klimszou.
Dvě aktovky autora Helmuta Kajzara
Chlív a Páternoster.
Kromě divadla stihnete ještě něco,
čemu se věnujete?
Tento rok jsme si spolu se dvěma kamarády zařídili ateliér, kde se snažím naučit se
kreslit.
A už vám to jde?
Technika moc ne. Říkám si, že umět kreslit
budu, až získám v ruce dobrý tah. Až třeba
budu umět nakreslit ruku. To se ještě nestalo. Maluji, ale ne tolik, jak bych si přála.
Začátky jsou velmi složité a o to těžší, že
mne k tomu nikdo nenutí… Normální běžné problémy.
Od udělení ceny uběhl týden. Změnilo se pro Vás něco?
Je to úspěch pro region, hodně mne novináři žádají o rozhovory. Ale to za další
týden skončí a život se nijak dramaticky
nezmění.
Už víte, co bude chtít k narozeninám,
které máte za pár dní?
Ani ne. Asi se nechám překvapit. Já vlastně
nic nepotřebuju.
Jste v Ostravě spokojená?
Jsem. Ale zimy jsou tady těžké. V zimě propadám pravidelným depresím. A myslím,
že nejsem sama.
Jak to řešíte? Jezdíte třeba k rodičům
do Veřovic za čerstvým vzduchem?
Do Veřovic nejezdím tolik, jak bych si přála. A pokud jde o ten vzduch, pak ve Veřovicích je to tak, že v zimě se mnozí občané
snaží topit vším, co najdou. Člověk pak
vjede do vesnice a čeká, že zavane nějaký
čerstvý vzduch. Jenže zavanou ještě horší
splašky než tady v Ostravě.
Tereza Dočkalová
• narodila se v Novém Jičíně
21. dubna 1988 někdy kolem oběda
• v roce 2002 nastoupila na
Janáčkovu konzervatoř
v Ostravě do ročníku Ladislava Slívy
• během studia hostovala
v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském
Divadle loutek
• snaží se naučit kreslit
43
44
www.ostravainfo.cz
o nás
2012
Celý rok přináší server www.ostravainfo.cz v rámci Ostravských kulturních novin nabídku událostí. Spolu
s nimi lidé dostávají i přesné informace o tom, kde se akce odehrávají, jak se dostat ke vstupenkám a kolik
za ně zaplatí.
10. ledna se v ostravské Fiducii konal pořad s názvem Janáček – divoký panáček.
„Ženy, ty byly Janáčkovým fenoménem.
Inspirovaly ho naprosto zásadním způsobem. Na druhé straně, tyto vztahy ničily
jeho rodinu, zvláště jeho ženu Zdenku. Ale
bez toho by to asi nebyl Janáček – byl to
opravdu divoký panáček,“ prohlásil jeden
z diskutujících, režisér Radovan Lipus.
31. ledna zpěvačka, skladatelka a výtvarnice Vladivojna La Chia pokřtila své
nové album Bohémy v ostravském Divadle
loutek. 2. února v klubu Parníku vystoupila pražská rocková skupina T4, složená
z veteránů české rockové scény. „Parník
považuji za vůbec nejlepší klub v republice,“ řekl kytarista Stanislav Kubeš. „Zájem
o rockovou hudbu je pořád, ale dotace na
kulturu se krátí. Ostrava je však v tomto
ohledu mimořádně vstřícná. To je na Ostravě výborné,“ dodal. 24. února bylo
slavnostně otevřeno zrekonstruované Divadlo Petra Bezruče obnovenou premiérou
dramatika Henrika Ibsena Divoká kachna.
„Divadlo Petra Bezruče inscenací Divoké
kachny potvrdilo, že je nejlepším divadlem
v České republice,“ napsal nekompromisně
kritik Jiří. P. Kříž v deníku Právo. 1. března Národní divadlo moravskoslezské připravilo premiéru jedné z nejúspěšnějších
oper 20. století. Život prostopášníka Igora
Stravinského. „Téma opery o tom, že zahálka a snaha o bezpracně nabyté bohatství a bezstarostný život spojený s rychlým
zbohatnutím je cestou do pekel, je výsostně aktuální i dnes,“ prohlásil ředitel divadla Jiří Nekvasil. 13. března byl v Domě
umění vystaven Kupkův obraz Tvar modré, který je je dosud nejcennějším Kupkovým obrazem. 26. března se v klubu
Atlantik uskutečnila přednáška primáře
Psychiatrické léčebny Opava MUDr. Libor
Chvíli s názvem Bhutan - země s vysokým
hrubým národním štěstím. „ V Bhutanu
mají jediného psychiatra, jednu věznici
a v ní tři stovky vězňů,“ prohlásil psychiatr
a cestovatel o vzdálené zemi. 13. dubna
se v klubu Parník odehrála akce Malá Ostrava aneb vzpomínky na Folkový kolotoč.
„Rozhodně to není pokus o obnovení Folkových kolotočů, ale jednou za čas bychom
se mohli všichni sejít a dát si kafe,“ řekl
o Malé Ostravě její pořadatel Milan Kaplan, který před desetiletími Folkové kolotoče pořádal. 21. dubna na Den památek
mohli lidé přijet historickým trolejbusem
na Důl Michal. „Nově jsme zpřístupnili
výdejnu známek. Průchod známkovnou
znamená ten správný nástup havířů na
směnu,“ konstatoval průvodce Dolu Michal
www.ostravainfo.cz
Miloslav Rucki. 1. května pořádala společnost Vítkovice Den otevřených dveří. Lidé
poprvé mohli vidět například novou multifunkční aulu v Dolní oblasti. „Budeme
představovat nejen skvostnou architekturu,“ sliboval generální ředitel Jan Světlík.
Vítkovice nakonec navštívilo okolo padesáti tisíc lidí. 30. května uvedl cyklista
z Plesné Miroslav Hrdina v klubu Atlantik
přednášku Na kole skrz Izrael i Palestinu
15. června se konala v ostravském Divadla loutek premiéra pohádky Strašpytlík
Muko. Hlavní hrdina Muko je podivuhodnou bytostí z říše tajemných knorků. Bydlí na samém konci světa na vysoké hoře
v temném hradě a strašně se nudí. Vůbec
totiž nevychází ven. 18. června se konal
v klubu Fiducia křest nové básnické sbírky
ostravského básníka Petra Hrušky nazvané Darmata. 12. července začal v Dolní
oblasti Vítkovice festival Colours of Ostrava. Přes třicet tisíc lidí vidělo hvězdy typu
Alanis Morissette, Bobby McFerrin, ZAZ
nebo Janelle Monáe. Dne 20. srpna byl
zahájen prodej vstupenek na ročník 2013.
18. července představením Marná lásky
snaha začaly na Slezskoostravském hradě
Letní shakespearovské slavnosti. „Je to
bláznivá komedie plná slovního a situačního humoru, která si střílí z lidské domýšlivosti,“ řekl o ostravské inscenaci režisér
Ondrej Spišák. 12. srpna se v Dolní oblasti konal první ročník festivalu Rocková
Ostrava!!! Ve Vítkovicích vystoupily skupiny jako Kabát, Citron, Alkehol nebo Škwor.
„Ostrava je rockové město. Myslíme, že
rock k těm pecím prostě patří,“ uvedl pořadatel Rostislav Horáček. 25. srpna se
na Slezskoostravském hradě odehrál pátý
ročník festivalu Slezskoostravský RockFest. Hráli zde Aleš Brichta Band, Doga
nebo Vilém Čok & Bypass. „Letos jsme se
zaměřili na rockové legendy, které v Ostravě už delší dobu nevystupovaly a po kterých jsou zdejší fanoušci hladoví,“ vysvětlil
pořadatel Marcel Pažický dramaturgii festivalu. 9. září se na Masarykově náměstí
konalo slavnostní zahájení nové sezóny ostravských divadel nazvané Přijďte k nám!
„Program bude opravdu bohatý a každá
generace si v něm najde to své,” slíbil ředitel NDM Jiří Nekvasil. 21. září uvedlo
Divadlo Petra Bezruče premiéru inscenace
Správkař v dramatizaci Arnošta Goldflama. 18. října koncertovala v ostravském
rozhlase skupina Buty. „Rozhodně nechceme hrát nic rychlého a hodně nahlas,“ plánoval bubeník Richard Kroczek. 28. října
skončil koncertem v Evangelickém kostele
Svatováclavský hudební festival. „Zájem
publika je letos mnohem větší než v minulých letech. Některé koncerty byly zcela
vyprodány,“ pochvaloval si pořadatel Igor
Františák. 5. listopadu hrál hru Václava Havla Audience v divadle loutek francouzský soubor CAGE de scene. Hrálo se
ve francouzštině, s českými titulky. To vše
v rámci akce Francouzský podzim v Ostravě. 15. listopadu vystoupila v Porubě
rocková skupina Pražský výběr v původním složení. „Bylo obtížné chodit kolem
sebe a nepovídat si spolu. Tušili jsme, že
to není dobře a měli jsme radost z opětovného shledání,“ řekl leader skupiny Michal
Kocáb o sporech, které v kapele panovaly
a které společné turné zažehnalo. 20. listopadu šla do tisku Ročenka Ostravského
informačního servisu.
45
rozhovor
Jaromír Nohavica
Gong? Jsem rád, že jsem se dožil
Čtyři naprosto vyprodané koncerty
ve čtyřech dnech po sobě. Od 12. do
15. listopadu koncertovali v Gongu
Jaromír Nohavica spolu s Janáčkovou filharmonií. V květnu Nohavica
spolu s filharmonií provoz Gongu zahajoval, na podzim vyprodali obrovský sál opět. Jaromír Nohavica mluví
o Gongu s velkou dávkou uznání.
Hodně lidí míní, že událostí roku 2012
bylo v Ostravě jednoznačně otevření Multifunkční auly Gong. Souhlasil
byste s takovým názorem?
Postavení Gongu je jednou z top desíti,
možná pěti událostí, které se v Ostravě
staly za celých padesát let, co v tomto městě žiji. Takový prostor Ostrava opravdu
potřebovala. O jeho významu bychom si
mohli povídat hodiny. Jsem opravdu rád,
že jsem se toho dožil.
V květnu jste svými koncerty provoz
Gongu zahajoval, nyní s hraním v Dolní oblasti pokračujete. Je jasné, že
vám v Gongu libí.
Jsem fakt rád, že jsem u toho mohl být od
začátku a že jsem byl prvním, kdo si tady
zahrál a hraje dál. Je to pro mne veliká
čest.
Jak se vlastně hraje umělci v Gongu,
a ještě k tomu ve zcela vyprodaném
sále?
46
Dobře. Ten sál je díky panu architektu
Pleskotovi skvělý. Vím, že to zní neskromně, ale hrál jsem už ve spoustě sálů republiky i světa. Ale tenhle je perfektní.
Čím je podle Vás tedy tak jedinečný?
Zajdi si na podium a podívej se na to ko-
loseum. Ten prostor je veliký a přitom komorní a útulný. Během koncertů cítí lidé
v hledišti stejně jako muzikant na pódiu,
jak je to všechno blízko. A taková je i Ostrava. My v Ostravě jsme odkázáni na to
žít vedle sebe a blízko sebe. A Gong se stal
přesně symbolem takového života.
www.ostravainfo.cz
nej koncert
Nohavica. Koncert v Gongu
Žádné jiné koncerty nebyly v Ostravském informačním centru prodány během roku 2012 s takovou
rychlostí. Lidé brali vše, včetně
lístků na stání. Na koncerty, zaplněné do posledního místa po
všechny čtyři dny, očividně přišly
nejrůznější generace a také nejrůznější sociální vrstvy. Parkovací plochy kolem Gongu zaplnily
i pěkně drahá auta. (Mimochodem,
kolik asi tak fanoušků se dopravilo
na prvním Nohavicovo vystoupení
v roce 1982 v porubském kulturním domě autem? A byl vůbec někdo takový?)
Poslední ze šňůry čtyř koncertů v řadě začíná stejně jako ty předchozí v osm hodin
večer. Gong je plný. Janáčkova filharmonie
spouští prolog. V symfonické úpravě jsou
slyšet úryvky Nohavicových písní. Nohavica přichází v obvyklé černé košili a začíná
zpívat píseň o tom, jaké by to bylo, kdyby
se narodil v Těšíně před sto lety.
„Vítám vás v tomto kulturním stánku,
který nám každý závidí, a když ještě nezávidí, tak závidět bude. Zažil jsem mnohé, ale tyto koncerty jsou pro mě velkým
svátkem. Plačte, zpívejte, tančete,“ vyzývá
publikum Nohavica a pokračuje Bláznivou
Markétou.
Během koncertu Nohavica střídá starší
i nové písně. Chválí diváky, jak výtečně
tleskají. „Měl jsem strach, že dneska budou
všichni hudbyznalci na Kátě Kabanové,“
zmiňuje premiéru Janáčkovy opery, který
v ten samý večer, patnáctého listopadu,
uvádí Národní divadlo moravskoslezské.
Nohavica zachází ve svém repertoáru
a vzpomínkách i na začátek 90. let. „Byly to
pro mne roky ponuré. Chlastat je výborné,
a já o tom něco vím, ale nechlastat je ještě
lepší.“
www.ostravainfo.cz
Pak přichází překvapení pro diváky. Během koncertu je zakázáno fotografovat.
„Teď uděláme výjimku. Focení povoleno,“
směje se Nohavica a na několik minut nechává publikum spustit veškeré přístroje,
které fotografování umožňují. Hlediště
začne blýskat stovkami blesků. „Je to tady
jako na zahájení olympijských her!“ volá
vítězoslavně dobře se bavící Nohavica.
Nevynechá ani sérii děkování. „Honzo
Světlíku, děkuji ti, že si ve své bláznivé
hlavě tohle vymyslel,“ ukazuje Nohavica
na prostory kolem sebe, zdraví v hledišti
sedícího generálního ředitele Jana Světlíka a hned vzápětí jej ujišťuje, že píseň mu
věnovaná nebude nijak slavnostní: „Až
obuju si černé papirové boty, až i stara pochopi, že nejdu do roboty…,“ spustí jeden
ze svých hitů.
Zapomenuto není ani architekta Josefa
Pleskota. „Děkuji Pepovi Pleskotovi, který
to všechno nakreslil. Vidíš a slyšíš dobře?
Sám sis to nakreslil,“ volá Nohavica na architekta do publika. A věnuje mu píseň, se
kterou, jak vzpomíná, „začínal v Porubě
v kulturáku OKD“. Darmoděj.
Zazní i třetí poděkování. „Myslete si, co
chcete, ale děkuji všem dělníkům i technikům, co tohle všechno postavili. Díky
chlapi!,“ říká Nohavica a přidává jeden ze
svých novějších písní o tom, jak tady na
severu „fuči větry ze všech směru.“
Koncert jde do finále. Nohavica s filharmoniky za zády zpívá o trolejbusu mířícím do Kateřinek, o své touze vidět Baník
porážející Barcelonu, rozezpívává diváky
Ostravou černou, kdy z hulváckého kopce
jede tramvaj šupem. Přichází píseň poslední, Vlaštovko leť. Diváci vstávají, Gongem zní mohutný potlesk. A Gong, všemi
tak obdivovaná stavba, ten velký aplaus
bez problémů ustojí.
47
Vyhlídková věž
připravuje...
14. únoraValentýn na věži
2. březnaZ věže do věže
17. březnaPutování Slezskou Ostravou
31. březnaKomentovaná procházka Přívozu
14. dubnaPo schodech na věž
21. dubnaVily Moravské Ostravy
5. květnaCykloprohlídka Poodří
25. květnaMuzejní noc
1. červnaDen dětí
16. červnaVítkovice
4. červenceOstrava v barvách noci
31. červenceOstrava – město sportu
25. srpnaCykloprohlídka Mariánské Hory
31. srpnaOstrava v barvách noci
14. záříPo schodech na věž
15. záříOstravské hospody
13. říjnaPoruba
28. říjnaDOD
17. listopaduRadnice v proměnách času
5. prosinceMikuláš na věži
24. prosinceVánoční tradice na věži
1. ledna 2014Novoroční přípitek na věži 2014
ISBN: 978-80-260-3313-4
www.ostravainfo.cz

Podobné dokumenty

č. 15 (2009 - listopad)

č. 15 (2009 - listopad) jubilejní 15. vydání našeho firemního časopisu, který je tu především pro Vás. V tuto chvíli naším časopisem oslovujeme již více než 2 700 našich zákazníků (firem), přičemž naše „rodina“ i v náročn...

Více

Startovní listina PAP a PZ

Startovní listina PAP a PZ Klub Narciarski Wrocław SK Rýchory Mladé Buky Ski klub Ústí nad Orlicí TJ Sokol Předklášteří Ski klub Hlinsko Ski klub Hlinsko Ski Řetězárna FreeSki Academy Brno Ski klub Ústí nad Orlicí TJ Slavoj ...

Více

Sodovkárna R.Sýkora s.r.o.

Sodovkárna R.Sýkora s.r.o. Web: www.sodovkarna.cz e-mail: [email protected] Limonády (Sodovkárna R.Sýkora) Alkoholické nápoje vlastní výroby Sirupy vlastní výroby Sirupy ostatních výrobců Limonády ostatních výrobců Miner...

Více

výsledky - Pohár Orlických hor

výsledky - Pohár Orlických hor Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.22

Více

Startovní listina Říčky-Finále

Startovní listina Říčky-Finále Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.22

Více