Katolíci a válka aneb „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou

Katolíci a válka aneb „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou

F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
to
k
lic
.c
.d o
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
ČLOVĚK A SPOLEČNOST \
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
Katolíci a válka aneb
„všichni, kdo se chápou meče,
mečem zajdou... “?
Roman Míčka
V poslední době se z pochopitelných důvodů živě diskutuje o mravním ospravedlnění války
a způsobech boje proti světovému terorizmu. Jaký je katolický hlas v této otázce? Je třeba
znovu promýšlet a revidovat tradiční katolickou nauku o spravedlivé válce, která v době svého
formování neznala nové způsoby války a boje, které nám přináší 21. století? Je třeba, aby
katolická církev v daných záležitostech pozdvihovala svůj hlas?
KLASICKÁ MORÁLNÍ NAUKA O VÁLCE
Tradiční křesťanské učení o spravedlivé válce má kořeny u sv. Augustina. Jeho prvky lze dohledat v některých Augustinových drobnějších dílech [1] – např. v jeho polemickém spise proti Faustu Manicheovi, v listě k římskému vojevůdci Bonifácovi, listě k mučedníkovi
Marcellinovi, dále pak ve výkladech k biblickým knihám Jozue
a Numeri. Klasickým se stalo taktéž Augustinovo učení o míru jako
tranquilitas ordinis, definované zejména v díle De Civitate Dei (kniha
19, kap. 11-13). Augustin proti odpůrcům hájil tezi, že křesťanství
není v nutném rozporu s válkou, přičemž využíval argumenty ze
Starého i Nového zákona. Augustin se tím, že dovoloval a obhajoval
účast křesťanů ve válkách, dostával do sporu s některými svými současníky, kupř. s Melamedem. Tento autor kritizoval tvrdě Augustina
pro jeho křesťanské ospravedlňování války: „Augustin je a zůstane
vtěleným Antikristem uprostřed církve. Jeho učení, které církev přijala
za vlastní, stojí v nejúplnějším rozporu k učení Ježíšovu.“
Augustin promýšlel morální principy války, právě od něj pochází
kritérium podmínky veřejné autority i kritérium podmínky spravedlivé příčiny. V případech sporných morálních rozhodnutí
ohledně války je podle Augustina jednotlivý voják nevinný, když
vina padá na vrub „bezbožného krále“. Za příčinu nespravedlivých
válek považuje Augustin touhu po moci (libido dominandi) způsobenou přirozeností narušenou prvotním hříchem.
Učení o spravedlivé válce je systematičtěji definováno sv. Tomášem
Akvinským v Teologické sumě. Tomáš nejprve odkazuje na Augustinovu řeč o mládenci setníkově. „Kdyby křesťanská kázeň haněla
války, prosícím v Evangeliu by byla dána spíše ta rada spásy; aby
zahodili zbraně a úplně se vzdálili od vojska. Avšak bylo jim řečeno:
Nikoho netýrejte a buďte spokojeni svým žoldem. Když jim tedy přikázal, aby byli spokojeni vlastním žoldem, nezakázal jim vojančiti.“
[2] Vojenská služba je tedy i u něj považována za morálně ospravedlnitelnou. Dále Tomáš definuje tři podmínky, taktéž s odkazy na
Augustina. Tyto tři podmínky (conditio triplex) vyhlášení legitimní
války byly v celé další tradici považovány za základ katolické etiky
války. Jde o tyto: válka musí být vyhlášena oprávněnou autoritou
– státem nebo jinou kompetentní mocí (auctoritas supremae civilis potestatis), musí existovat přiměřená spravedlivá příčina – buď
28
UNIVERSUM 3/XVII
tedy obrana nebo vymáhání práva (causa justa), dále je požadován
správný úmysl vedení války – ve prospěch dobra nebo k odvracení
zla (recta intentio). [3] Tyto tři podmínky jsou považovány za tradiční pro vyhlášení války (jus ad bellum). K nim bývají přiřazovány
v další tradici doplňující podmínky – nutnost a nevyhnutelnost
(válka je poslední prostředek) či předpokládaná naděje na úspěch
války. Ve věci je nutno dále podle tradice rozlišovat mezi legitimním
rozhodnutím vést válku a způsobem, jakým je válka vedena a vojenská síla užita. Co se týče již průběhu války (tempore belli), byly v tradici definovány další mravní či právní principy (jus in bello), kupř.
že vyhlášení války musí předcházet ultimátum, že válka se nesmí
v principu vést proti soukromým osobám, leč proti celým národům,
že nesmí být otravovány studny a zbraně (proti decimaci zdrojů pro
civilní obyvatelstvo a proti nehumánním zbraním), že utlačovaným náleží právo odvolání proti zjevnému porušování mezinárodního práva (dodržování válečných konvencí), že vítězná strana má
užívat nabytého vítězství mírně, odvolávajíc se pouze na svá práva
a na reparace škod války (proti rabování, vykořisťování porobeného
národa apod.). [4]
VÝPOVĚDI NOVĚJŠÍCH KATOLICKÝCH DOKUMENTŮ O VÁLCE
Válečné hrůzy 20. století vyvolávaly další reflexe problému války
a reakce ze strany oficiálních představitelů katolické církve. Papežové
jako obhájci míru a pokoje se pochopitelně po celou dobu více či
méně hlasitě vyslovovali proti válkám jako takovým i proti újmám
na lidských právech v souvislosti s nimi. V posledním půlstoletí lze
za oficiální vyjádření katolické církve k problematice války považovat zejména kapitolu 5 deklarace II. vatikánského koncilu Gaudium
et Spes (čl. 77-82), kde je v duchu katolické tradice potvrzena legitimita vojenské služby jako takové (čl. 79) a je zde potvrzena, i když
podmíněně, taktéž oprávněnost světské moci vést obrannou válku
(taktéž čl. 79). Čl. 80 konstituce v kontextu své doby hovoří o totální
válce (bellum totalum), jelikož potenciální hrůza a zvrácenost války
se nesmírně vystupňovaly rozvojem vědeckých zbraní. Vědecké
zbraně, zejména atomové (arma scientifica, arma atomica), mohou
způsobit ohromné a nekontrolovatelné ničení, které by daleko přesáhlo meze spravedlivé obrany. Proto dokument říká: „To všechno
.c
F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
.c
to
k
lic
.d o
Na příkladu výše zmíněného papežova hodnocení první války
v Iráku, která je jinak poměrně obecně považována za válku, ve které
byla naplněna všechna kritéria jus ad bellum, lze vidět, že papež
z pozice svého úřadu neprohlašuje ani tuto válku za spravedlivou,
ale ani za nespravedlivou, nýbrž jako duchovní pastýř vyzývá k eliminaci jakéhokoli válečného konfl iktu, včetně takové války, která
je považována světskými autoritami a dokonce i samotnou OSN
za válku oprávněnou. Zdá se, že papež neměl v úmyslu posuzovat
válku podle kritérií de justo bello, cítil spíše poslání vyzývat k mírovému řešení konfliktů bez užití války, protože tuto vnímá zejména
jen jako další eskalaci neštěstí pro lidstvo. Tento postoj papeže je
pochopitelný, úkolem jeho úřadu není podporovat jakékoli válečné
konflikty. Mravní kritéria vedení války jsou tedy spíše vodítkem pro
odpovědné laiky činící politická rozhodnutí, případně pro teology
pokoušející se reflektovat stávající realitu.
Jan Pavel II: „,Nikdy více válku!!!‘ Ne, nikdy více válku, která ničí
životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí,...“
nás nutí, abychom posoudili válku ve zcela novém duchu.“ (čl. 80)
Sněm vyzývá odpovědné činitele k odpovědnosti za budoucnost lidstva a odsuzuje hrozící totální válku. Závody ve zbrojení považuje
konstituce za nebezpečnou cestu k zabezpečení trvalého míru.
Hrozba atomové války vedla církevní představitele k přesvědčení,
že spíše než rozvíjet úvahy o podmínkách a kritériích spravedlivé
války je třeba z obavy před nesmírným rizikem jaderné války za
každou cenu potencialitu vzniku konfl iktu, zejména mezi dvěma
mocenskými bloky, eliminovat – dokonce se zde hovoří o možnosti
prostřednictvím mezinárodních dohod a celosvětové veřejné autority jakoukoliv válku zakázat (čl. 82).
O problematice války a míru hovoří i některé encykliky, zejména
Pacem in Terris (1963) papeže Jana XXIII., která si problém světového míru zvolila za svůj hlavní motiv a která dokonce o dva roky
předcházela koncilní dokument GS. Dokument vyzývá k zastavení
„horečných závodů ve zbrojení“ a k zákazu atomových zbraní (čl.
112), apeluje na řešení mezinárodních sporů vyjednáváním a dohodami. Za pozornost k danému tématu stojí dále encyklika Sollicitudo
Rei Socialis (1987) papeže Jana Pavla II., která používá otevřeně tehdy
již běžný pojem „studené války“ (bellum frigidum) (čl. 20). Papež si
zde dále všímá již tehdy aktuální problematiky terorizmu jakožto
způsobu války: „Nemůžeme zavírat oči ani před bolestnou ranou
dnešního světa: před terorizmem, zaměřeným na zabíjení a ničení lidí
a statků bez rozdílu, na vytváření ovzduší strachu a nejistoty, často též
zadržováním rukojmích. Teroristické činy nelze nikdy schvalovat, ani
tehdy, když se tato nelidská praxe odůvodňuje nějakou ideologií nebo
nezbytností nastolit novou společnost... Křesťanské učení zakazuje...
druhé nenávidět a bezbranné zabíjet, stejně jako užívat teroristických
metod...“ (čl. 24)
Papež Jan Pavel II. se v následující sociální encyklice Centesimus
Annus (1991), která je již psána v kontextu ukončené studené války,
dokonce vyjádřil i ke konkrétnímu, tehdy zcela aktuálnímu, konfliktu: „Já sám jsem u příležitosti nedávné dramatické války v Perském
zálivu opakoval výzvu: ,Nikdy více válku!!!‘ Ne, nikdy více válku, která
ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí,
nikdy více válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti
a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!“ (čl 52)
REFLEXE TERORIZMU V PAPEŽSKÝCH MÍROVÝCH POSELSTVÍCH
Přesuňme se nyní do doby po roce 2001, kdy tvářnost světa změnil
teroristický útok na budovy WTC v New Yorku. Zde se již musíme
spokojit s mírovými poselstvími papežů, protože jiné dokumenty
se k válce blíže nevyjadřují. Zdá se, že mírová poselství tváří v tvář
nové hrůzné realitě přinášejí v náznacích určité nepřehlédnutelné
posuny a postřehy ve vztahu k válce. Navíc se zdá, že v průběhu
posledního půlstoletí, kdy svět obcházela hrozba likvidace lidstva
jako celku rozpoutáním nukleárního konfl iktu, nebyl příliš velký
prostor pro úvahy o spravedlivé válce, eschatologické nálady a smrtící hrozba vedla k odmítání války jako takové. Současná situace
a proměna bezpečnostních hrozeb ve světě jako by přinesla opět prostor k novému způsobu reflexe.
Poselství papeže Jana Pavla II. k oslavě Světového dne míru 1. ledna
2002 začíná slovy: „Letošní Světový den míru slavíme na pozadí dramatických událostí loňského 11. září. Toho dne byl spáchán nesmírně
závažný zločin: tisíce nevinných lidí různého etnického původu byly
během několika minut strašlivým způsobem zmasakrovány.“ (čl. 1)
Dále je fenomén nové formy terorizmu reflektován papežem takto:
„V posledních letech, zvláště po skončení studené války, se terorizmus přeměnil ve vysoce rozvinutou síť založenou na politické, technické a ekonomické spolupráci přesahující hranice států a pronikající do celého světa. Jedná se o opravdové organizace, často vybavené
obrovskými finančními zdroji, které vypracovávají rozsáhlé strategie
a zasahují nevinné lidi, kteří nemají nic společného se situací, jež teroristy popuzuje.“ (čl. 4) Z dalšího je zřejmé, že papež považuje terorizmus za politickou a vojenskou strategii, z morálního hlediska jej
považuje za „skutečný zločin proti lidstvu“ a potvrzuje, že „existuje
právo na obranu proti terorizmu“ (čl. 5), ovšem při zachování morálních a právních zásad jak při výběru cílů, tak i prostředků. V reakci
na náboženské kořeny terorizmu papež říká: „Žádné náboženství
proto nemůže terorizmus tolerovat, tím méně jej hlásat. Prohlásit se
za teroristu ve jménu Božím, páchat ve jménu Božím násilí na člověku
je profanací náboženství.“ (čl. 7)
V Poselství pro rok 2004 Jan Pavel II. hovoří o problému boje
proti terorizmu v širších souvislostech. Uvědomuje si, že mezinárodní právo vystavěné po II. světové válce, garantované OSN, kde
subjekty jsou jednotlivé národní státy, neposkytuje uspokojivé
nástroje k udržení bezpečnosti ve světě a k potírání globalizovaného terorizmu. To je zásadní posun, protože církevní dokumenty
od GS i dokumenty papežů včetně Jana Pavla II. vždy vkládali velkou
důvěru v OSN a považovali ji za garanta světového míru. V tomto je
možno spatřovat určitý nerealizmus, jak naznačuje i Petr Suchý ve
své studii Sociální encykliky Jana Pavla II. V kontextu mezinárodUNIVERSUM 3/XVII
→
29
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
/ ČLOVĚK A SPOLEČNOST
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
.c
F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
.c
→
30
ních vztahů. [5] Zde poukazuje na jistý idealizmus, mnohá zjednodušení, ba naivitu tohoto typu církevních dokumentů ve vztahu k OSN,
k mezinárodní politice a bezpečnosti. Podle Suchého se zdá, že oblast
apelů na mezinárodní politiku a světovou bezpečnost je vůbec nejslabším místem papežských sociálních encyklik. Takovou zátěž, zdá
se, si nese celá církevní tradice již od II. Vatikánu. GS, respektive výše
citovaný čl. 79 jako by počítal, že v budoucnu, po upevnění „světové
vlády“, bude možné upřít vládám jednotlivých zemí právo na spravedlivou obranu a „jakoukoli válku naprosto zakázat“ (čl. 82). Duch
doby a eschatologická hrozba zániku světa jako celku přirozeně vedla
k takovému pojetí, přičemž činnost nadnárodní OSN byla určitou
nadějí eliminace nebezpečí totální války. Nyní, v době odlišného
typu hrozby, se ukazuje, že vkládat naděje do OSN je takřka plané.
Podporovat legitimitu „světové autority“ a očekávat od ní definitivní
řešení válečných konfliktů je dnes zcela nerealistické. Text mírového
poselství znamená tedy určitý „realistický“ posun: „Dnes mezinárodní právo jen s velkou námahou poskytuje řešení konfliktů, vyplývajících z proměn fyziognomie současného světa. Takový konfliktní
stav často nachází mezi svými protagonisty aktéry, kterými nejsou
státy, nýbrž společenské organizace, vzniklé z rozpadu států nebo spojené s požadavky nezávislosti nebo se zkušenými zločineckými organizacemi. Právní řád ustavený normami vypracovanými během staletí
pro zavedení kázně do vztahů mezi státy jen obtížně čelí konfliktům,
v nichž jednají také společenské organizace, jež nejsou redukovatelné
na tradiční charakter státnosti. To platí zvláště v případě teroristických skupin“ (čl. 8). Činnost OSN se zde tedy i Janu Pavlovi II. jeví
jako neuspokojivá.
Lze říci, že po ukončení studené války se aktivita OSN ve prospěch světového míru vyvíjela poměrně slibně, jak bylo patrné
i z jejího jednoznačného postoje k Saddámově kuvajtské agresi. Na
pozdějších událostech v Somálsku, Rwandě, Bosně a Hercegovině, se
však ukázalo, že OSN nebyla schopna účinně pomoci ve válečných
konfliktech ve světě. Lze pochopit, že OSN byla v době studené války
paralyzována realitou rozložení sil na dva mocenské bloky, ovšem
OSN ani po jejím ukončení, s výjimkou první války v Iráku v roce
1991, nebyla schopna efektivně zaštiťovat ve světě oběti proti agresorům. Trapným symptomem nefunkčnosti a pokrytectví OSN je
pravidelné členství zemí porušujících lidská práva v Komisi OSN pro
lidská práva. Lze pochopit i to, že OSN nemá dostatek mocenských
nástrojů k realizaci vojenské bezpečnosti ve světě, ovšem její morální
selhávání předznamenává její slabost k řešení konfliktů současnosti.
Papež v poselství přímo vyzývá k aktualizaci mezinárodního práva
a v čl. 7 k reformě OSN, která by se tímto adaptovala na nové podmínky, a stala se tak konečně efektivním nástrojem světové bezpečnosti. Prostor k reformě zde skutečně je, ovšem zůstává stálou otázkou, jak konkrétně zefektivnit činnost OSN v oblasti bezpečnosti.
Další text poselství taktéž naznačuje tváří v tvář terorizmu určitý
posun – dřívější texty, a to i texty papeže Jana Pavla II., považovaly za příčinu konfl iktů a válek spíše ekonomické důvody, přičemž
budování míru bylo vytrvale ztotožňováno zejména s hospodářským rozvojem. GS považovala za příčinu válek nespravedlnost,
zejména pak velkou hospodářskou nerovnost nebo zanedbání nutné
pomoci (čl. 83). Encyklika Centesimus Annus (1991) v čl. 52 s odkazem na encykliku Populorum Progressio (1967) dokonce říká: „Proto
jiné jméno míru zní rozvoj.“ (čl. 76) Papež v poselství pro rok 2004
říká, že příčiny terorizmu mají také politické a kulturní důvody, nejsou jen výrazem chudoby lidí ve světě. Vybízí proto k analýze skutečných (i třeba ryze ideologických a náboženských) příčin a jejich
vykořenění (čl. 8). V Poselství k oslavě Světového dne míru pro rok
2005 Jan Pavel II. ještě jasněji zdůrazňuje původ zla ve svobodě člo-
UNIVERSUM 3/XVII
to
k
lic
.d o
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
ČLOVĚK A SPOLEČNOST \
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
věka, aby tak nemohly jeho příčiny být hledány v sociálních strukturách a nahodilých okolnostech: „Zlo má vždy tvář a jméno: tvář
a jméno mužů a žen, kteří si ho svobodně volí.“ (č. 2) Kořenů a příčin
zloby a násilí je samozřejmě více, ale tím nejpodstatnějším je lidská
mravní volba. Terorizmus nepramení primárně z chudoby ve světě,
ale ze zrůdných ideologií a zloby lidského srdce.
Následné Poselství k oslavě Světového dne míru pro rok 2006 již
pronáší nový papež Benedikt XVI., je věnováno převážně úvahám
o míru, s odkazem na Augustinovo tranquillitas ordinis, s rekapitulací podstatných výroků o terorizmu z předchozích poselství papeže
Jana Pavla II. Benediktovo Poselství pro rok 2007 přímo k nábožensky motivovanému terorizmu říká: „Avšak je nepřípustné, aby se rozvíjely takové antropologické koncepce, které by samy v sobě nesly zárodek negace a násilí. Stejně tak jsou nepřijatelná taková pojetí Boha,
která by vedla k necitlivosti vůči bližním a k násilí proti nim. Je třeba
jasně zdůraznit, že válka ve jménu Boha není nikdy přípustná! Stojí-li
určité pojetí Boha u počátku kriminálních skutků, je jasné, že takovéto
pojetí se již proměnilo v ideologii.“ (čl. 10) Nábožensko-ideologický
motiv totiž takřka překryl všechny ostatní možné příčiny terorizmu
a válek. Papež Benedikt také v dalším textu oprávněně hovoří o dramatické proměně charakteru válčení, které je třeba čelit, přičemž
vnímá potřebu nového promýšlení pravidel a morálních kritérií. Tato
papežova výzva je první explicitní reflexí zásadní proměny charakteru konfliktů a první jasně vyjádřenou výzvou k hlubší úvaze o etických hranicích války: „Pohroma terorizmu mimoto vyžaduje hlubší
úvahu o etických hranicích týkajících se použití dnešních nástrojů
pro ochranu národní bezpečnosti. Stále častěji totiž dochází k bojům,
které nejsou vyhlášeny, a to především tehdy, pokud je rozpoutávají
teroristické skupiny odhodlané dosáhnout svého cíle jakýmikoli prostředky. Při otřesných událostech posledních let musí státy pochopit
potřebu stanovení jasnějších pravidel schopných účinně čelit dramatické změně, které jsme svědky.“ (čl. 14) Papež nepřehlédl ani jadernou hrozbu ze strany Íránu a Severní Koreje, která evokuje hrozivé
eschatologické vize z dob studené války: „Bohužel hrozivé stíny nad
obzorem lidstva houstnou. Cestu k zajištění mírové budoucnosti pro
všechny představují nejen mezinárodní dohody o nešíření nukleárních
zbraní, ale i snaha rozhodně směřující ke snížení jejich počtu a k jejich
konečné likvidaci. Kéž je využit každý pokus, aby jednání dospěla až
ke splnění těchto cílů! Ve hře je osud celé lidské rodiny!“ (čl. 15)
K dalšímu si ku pomoci můžeme dále vzít Kompendium sociální
nauky církve [6] z roku 2004 (jehož vydání mimo jiné s nadějí očekáváme pro letošní rok i v českém jazyce), které v kapitole jedenácté,
nazvané „Podpora míru“, v několika podkapitolách rekapituluje
postoje církve k otázce míru a války. Jedna z podkapitol, nazvaná
„Zavržení terorizmu“, se vyjadřuje přímo k této aktuální otázce
doby. Text podkapitoly o terorizmu, jak dokládají odkazy, je z větší
části složen z výroků mírových Poselství Jana Pavla II., zejména z let
2002 a 2004, které se k problému terorizmu po 11. září 2001 již bezprostředně vyjadřují. Méně známý je kupř. výrok papeže Jana Pavla
II., vyřčený dva týdny po 11. září v jednom z projevů, užitý na úvod
čl. 515 kompendia, který je doposud asi nejtvrdším odsouzením
náboženského terorizmu: „Je to profanace (profanation) a rouhání
(blasphemy) prohlásit se za teroristu ve jménu Božím.“
Po trochu dějinně nerovnoměrném přehledu rozličných vyjádření katolických pozic a úvah o válce vysvítá otázka, jak posuzovat
aktuální konflikty a jak na ně nahlížet, způsoby boje proti terorizmu
a zejména stále probíhající kontroverzní válku v Iráku. Z výše uvedeného je zřejmé, že papežská mírová poselství po roce 2001 jsou
solidnějším a zajímavějším podkladem pro další úvahy než starší
dokumenty náležející do jiného dějinného kontextu.
.c
F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
.c
to
k
lic
.d o
Poslední velkou pravidelnou válkou byla válka v Perském zálivu, která pravděpodobně napsala tečku za érou moderního válčení.
POSTMODERNÍ VÁLKA ?
Ke komplexnějšímu pohledu na realitu války v současném světě nám
může pomoci kupř. text Jiřího Šedivého, někdejšího ředitele pražského
Ústavu mezinárodních vztahů, v roce 2006 ministra obrany ČR a nynějšího náměstka generálního tajemníka NATO, pocházející z roku
2000 a nazvaný Válka: rámec pro analýzu [7], který ve stručnosti
poukazuje na významné aspekty proměny reality války v dějinách.
Konflikty, včetně ozbrojených, provázely lidstvo od samého počátku,
ovšem zrůdnost válek eskalovala až ve století dvacátém.
Moderní válka, tedy jakási „násilná mezistátní politika“, se
v posledních letech přeměnila v typ konfl iktu, který lze nazývat
„postmoderním“. „Poslední velkou pravidelnou válkou byla válka
v Perském zálivu (1991), která pravděpodobně napsala tečku za érou
moderního válčení.“ Tato válka taktéž splňovala podle Šedivého většinu kritérií tradičních principů spravedlivé války. Autor dále ve
svém článku píše: „Válka v zálivu také ukázala, že, vzhledem k technickému a technologickému náskoku Spojených států před zbytkem světa, nelze USA a jejich spojence porazit v tradiční, moderně
pojímané otevřené válce, v přímém konfliktu a v rámci symetrické
strategie. Logicky z toho plyne, že případný protivník Západu bude
používat nekonvenční guerrillové metody nepravidelné války a asymetrické strategie... ...vzhledem k současným komunikačním možnostem může být guerrilla v místě konfliktu doplněna o teroristické útoky
na vybrané cíle kdekoliv na světě, přičemž nelze vyloučit možnost
užití zbraní hromadného ničení v útoku proti civilnímu obyvatelstvu.
Demokratické otevřené společnosti a jejich politické systémy, provozní
infrastruktury a informační sítě nabízejí nepříteli řadu citlivých
bodů, na které lze zaútočit i s velmi omezenými prostředky, přičemž
výsledná škoda může mnohonásobně převýšit vynaloženou útočnou
sílu. Globální média umožňují ve zlomku vteřiny přenést informace
a obrazy, které poslouží jako prostředek psychologického boje.“
V takové válce je protivník udoláván nejen fyzicky, ale především
psychicky – útoky na civilní obyvatelstvo, na infrastrukturu, atentáty na významné jednotlivce, únosy apod. Za typické charakteristiky postmoderní války se považuje přesun konfl iktu z oblasti
mezistátní do oblasti vnitrostátní, vedle pravidelných armád jsou
aktéry boje různé nestátní a paramilitární subjekty (nejčastěji definované kmenově, etnicky nebo nábožensky), dále jde o kombinaci
tradičního postupu guerrilly s plošným terorem. Šedivý dodává: „Je
to válka bez lineárních front, válka rozptýlená v prostoru jak geografickém, tak společenském. Je to válka krutá a záludná, a je tudíž
obtížné rozlišit v ní síly dobra a zla, protože se zpravidla vymyká kritériím doktríny spravedlivé války.“ Státy ve své funkci zajištění bezpečnosti a stability slábnou, přičemž iniciativu přebírají „nedisciplinovaní civilisté“, přičemž „...zpravidla jsou to oni, kdo se dopouštějí
těch nejhorších zločinů proti lidskosti“.
Slabost států čelit eskalaci postmoderních způsobů válčení roste,
což se ukazuje zejména nyní v době, kdy je nezbytné čelit islámskému terorizmu, který svým ďábelským odhodláním a efektivními metodami asymetrického vedení války hluboko proniká do
srdce civilizace. Šedivý svůj článek psal v době před bezprecedentním teroristickým útokem 11. září 2001 a před americkou invazí
do Iráku, avšak i z tohoto staršího textu vysvítá, že globalizovaný
islámský terorizmus je svým charakterem „postmoderní válkou“,
na kterou je obtížné aplikovat většinu tradičních kritérií válčení, jak
světských, tak i křesťansko-mravních.
KATOLIČTÍ VÁLEČNÍCI, KATOLIČTÍ PACIFISTÉ...
Podívejme se nyní na některé vyhraněné názory katolických laiků
ve věci boje proti terorizmu a aktuální války v Iráku. Neopominutelný Michael Novak se stal nejznámějším katolickým reprezentantem obhajoby válečného zásahu v Iráku. V únoru 2003 svůj postoj
prezentoval i v Římě, kam jako soukromá osoba přijel na pozvání
velvyslance USA ve Vatikánu. Setkal se zde i s oficiálními představiteli Svatého stolce. Jeho záměrem bylo změnit postoj Vatikánu k této
otázce a poukázat na nové morální aspekty revidující katolickou tradici vedení spravedlivé války.
Novak má zato, že v Iráku v podstatě nejde o „novou válku“, nýbrž
o pokračování války v zálivu z roku 1991, která byla dočasně přerušena za účelem vyjednání podmínek s agresorem Husseinem, jemuž
byly mezinárodním společenstvím stanoveny podmínky, které on
ovšem ignoroval. Nebylo tedy prokazatelné, jak naložil se zbraněmi
UNIVERSUM 3/XVII
→
31
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
/ ČLOVĚK A SPOLEČNOST
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
.c
F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
.c
→
32
hromadného ničení, přičemž v nové situaci teroristické hrozby se
stal Hussein jako potenciální podporovatel terorizmu a dodavatel
zbraní hromadného ničení vysoce nebezpečným. Válku tedy Novak
považuje za morálně ospravedlnitelnou [8], splňující podmínky
spravedlivé války podle článku Katechismu č. 2309. Válka v Iráku je
z mnoha stran kritizována, obzvlášť poté, co v zemi nebyly nalezeny
Saddámovy obávané zbraně hromadného ničení, a poté, co se zdá,
že zmatek v zemi je neúnosný a perspektivně obtížně napravitelný,
možnost zavedení demokracie západní inspirace se stala takřka nereálná. Přehlížením Iráku a Saddámova totalitního režimu by se však
vytvářel nebezpečný precedent pro diktátory obdobného typu.
Klasický koncept a podmínky vedení spravedlivé války podle katolické tradice vyžaduje podle Novaka určitou korekci, která by odpovídala nové bezprecedentní situaci současnosti. V diskuzi o válce se
rozlišuje mezi preventivním a preemptivním užitím síly – preemptivní válka je ta, která předchází bezprostředně hrozícímu nespravedlivému útoku, je to tedy akt sebeobrany a ten je morálně ospravedlnitelný, zatímco preventivní úder, tedy takový, kdy je protivník pouze
považován za nebezpečného a ohrožujícího, je morálně neospravedlnitelný. V situaci současné teroristické hrozby se však toto rozlišení
stává problematickým, protože bezprostřední hrozba již není rozpoznatelná jako v dobách konvenčního válčení. Tradiční teorie vycházela z předpokladu existence jasně profilovaného symetrického, jasně
definovaného nepřítele – obvykle státu, proti němuž lze vést regulérní
válku. Současná hrozba terorizmu se vymyká takovému předpokladu,
jedná se o zcela nový druh ohrožení. Novak hovoří o tzv. „asymetrickém vedení války“ (asymmetrical warfare), jehož novost spočívá
v existenci ohrožujícího nestátního obtížně identifikovatelného aktéra
hrozby a v potenciálu nových technologií ničení snadno vyrobitelných
a transferovatelných jedincem (špinavá bomba, chemické a biologické
zbraně apod.). Terorizmus efektivně útočí na zranitelná místa civilizace – tím, že ohrožuje civilní obyvatelstvo, navozuje atmosféru strachu, citelně zasahuje občanský řád a oslabuje pozici regulérních vlád.
Nový terorizmus postrádá zřetelné strukturální kontury, jeho síť je
systémem obtížně identifikovatelných buněk operujících samostatně
a s využitím nejmodernějších komunikačních technologií i jiných
výdobytků civilizace. Jeho nesmírná hrozba je obtížně identifi kovatelná a předem zjistitelná. Novak v souvislosti s terorizmem hovoří
o opravdové „čtvrté světové válce“ rozpoutané militantním islámem.
Tyto a další skutečnosti mění strategický obraz světa a vyžadují
novou obrannou strategii postupu vůči hrozícímu smrtelnému
nebezpečí. Klasické strategie a principy jsou tváří v tvář nové realitě
neúčinné. Dřívější úzus ospravedlňující spravedlivou válku předpokládal existenci „bezprostředního“ nebezpečí. V současnosti
nelze ale bezprostřednost hrozícího nebezpečí včas identifi kovat.
Nová strategie musí podle Novaka spočívat v existenci „předsunuté obrany“, která bývá nešťastně nazývána preventivní válkou.
Cílem takové obrany je vyhledat a eliminovat iniciátory asymetrického válčení – teroristy, kteří si za podpory „zlotřilých států“ zřizují podpůrná řídící centra, výcvikové tábory a zdroje financování.
Státy podporující terorizmus jsou zdrojem nesmírného nebezpečí
a podle Novaka je zcela legitimní prosazovat silou změnu jejich
režimů, a zároveň tyranské režimy nahrazovat svobodnými společnostmi. Dodává: „Zabít teroristy nestačí, musíme být též nápomocni
při budování svobodných společností, které umožní lidem naplnit své
vlohy a touhy. Válka proti terorizmu musí být doprovázena nejen
obrannou, ale též pozitivní agendou.“ [9]
K Novakovi se s kritickým postojem vůči postoji Vatikánu k válce
připojil i další známý americký katolík George Weigel, který poukazoval na aktuální absenci tradičního realizmu jinak typického
UNIVERSUM 3/XVII
to
k
lic
.d o
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
ČLOVĚK A SPOLEČNOST \
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
pro katolický náhled na mezinárodní vztahy. Ve svém článku World
Order: What Catholics Forgot [10] říká, že je třeba obnovit „katolickou teorii mezinárodních vztahů“, která by nepostrádala realistický základ. Weigel ukazuje na ohromnou morální a politickou sílu
papeže Jana Pavla II., která hájila celosvětově lidská práva, zejména
právo na svobodu náboženství, dále na jeho politický vliv, který spoluúčinkoval a přispěl k pádu komunistických totalitních režimů.
Papež se během svého pontifi kátu stal globálním svědkem morálky
a obhájcem lidských práv, oslovujícím celý svět přímo svou osobností. Následně Weigel staví do protikladu toto působení papeže
a „vatikánskou diplomacii“, jejíž současný „funkcionální pacifizmus“
nepovažuje za morálně legitimní. Vatikánská diplomacie měla tak
podle něj nepřiměřený vliv na interpretaci postoje papeže Jana Pavla
II. k válce v Iráku, kdy jeho názor na válku (a podotkněme na všechny
války obecně) interpretovala jako nezbytnost podporovat tábor pacifistů a postoje OSN. Podle takové interpretace papežova názoru by
ale bylo možné odmítnout každou válku, včetně první války v Iráku,
se kterou papež také „nesouhlasil“. Vatikánská diplomacie se tak takřka přesunula do tábora ideologického pacifi zmu, což podle Weigela odporuje tradičnímu katolickému realistickému náhledu. Tento
postoj je možná reliktem eschatologické obavy z doby Studené války,
dnes jím však nelze již posilovat „funkcionální pacifizmus“.
Zejména proti Novakově provokativní podpoře války se staví
katoličtí odpůrci jak z politicky levicových, tak i pravicových pozic.
Kupříkladu Robert Waldrop z amerického levicového Catholic Worker Movement ve svém článku The Errors of Michael Novak [11] silně
kritizuje Novakovu obhajobu amerického tažení do Iráku, přičemž
komentuje jeho výše zmíněný text „Asymmetrical Warfare“ & Just
War, kde říká: „Jeho analýza je zcela formována potřebami, tužbami
a pohledem na svět bohatých a mocných. Nepřikládá žádnou váhu
dopadu války na civilní populaci, přičemž z větší části zaměřuje svůj
komentář k otázkám jus ad bellum, aniž by zohlednil požadavky jus
in bello... Spíše než aby předložil argumenty ke spravedlivé válce v Perském zálivu, Michael Novak prezentoval apologii pro založení amerického impéria.“ Článek uzavírá výzvou: „Církev musí bojovat proti
všem pokusům deformovat své učení k podpoře vraždy nevinných
a proti oloupení své morální autority ve prospěch vlády Spojených
států.“ V svém následném článku [12] Waldrop nazývá stoupence
války v Iráku „stranou války“ (war party) a varuje před nebezpečnou argumentací „katolických republikánů“, jako je Michael Novak.
Waldrop považuje podporu války za „ďábelskou“, přičemž používá
tradiční argumenty levice – obviňuje USA z imperializmu a hmotných zájmů. Z pravicových kritiků války v Íráku vyniká např. americký katolický paleokonzervativec Patrick J. Buchanan. [13]
DALŠÍ KATOLICKÉ PERSPEKTIVY VÁLKY
Jak je patrné, na válku v Iráku, a tudíž i na postup boje proti světovému terorizmu, existují rozličné názory. I v rámci katolicizmu
vznikl tedy jakýsi spor mezi odpůrci a obhájci války v Iráku. Za
jeden z obecných argumentů katolického původu byl považován
záporný postoj papeže Jana Pavla II. k dané válce. Mezi katolickými
křesťany měl takový argument pochopitelně velkou váhu. Ovšem
takový argument by neměl být zavádějící – od papeže nelze očekávat, že by se vyslovoval ve prospěch nějaké války, ač tato by mohla
být jinak poměrně obecně chápána jako spravedlivá. Podobně tomu
bylo i za Války v zálivu v roce 1991, ke které se papež pochopitelně
jako duchovní a mírotvorce taktéž nevyslovoval s povděkem a zadostiučiněním, nýbrž hlásal: „Nikdy více válku!!!“
Nehleděl tehdy na „lidskou spravedlnost“, dokonce „posvěcenou“
OSN, nýbrž upíral zrak na lidské utrpení, které přináší každá válka,
.c
F -X C h a n ge
F -X C h a n ge
W
N
O
y
.c
a modlil se za ukončení války, nikoli za dosažení jejích světských,
ač třeba spravedlivých cílů. Obecná a k míru vyzývající poselství
papeže však nemohou vést křesťany apriori k pacifistickým postojům. Volání papeže po míru ve světě nemůže taktéž paralyzovat odpovědné křesťanské politiky v jejich bezpečnostní politice
a nemůže být argumentem proti konkrétní válce a válečné strategii. Papežovy výroky jsou voláním lidstva k míru a pokoji, nikoli
hodnocením bezpečnostních a strategických aspektů aktuálních
konfl iktů. Tuto kompetenci papež bezesporu přenechává politické
moci – „prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné
blaho“ (KKC čl. 2309). Laici mohou mít pochopitelně na věc rozličný
názor, který plyne z odlišného posouzení bezpečnostního rizika.
Roman Joch z Občanského institutu v článku Irák a problém spravedlivé války [14] uzavírá úvahy hodnocením, že „...na základě katolického učení o spravedlivé válce lze tuto válku obhajovat i odmítat
podle toho, jak kdo hodnotí praktické nebezpečí, které představuje
Saddám Husajn“. Má také oproti Novakovi umírněněji za to, že vést
válku proti Iráku není mravní povinností podle katolické morálky,
nýbrž aktem státnické prozíravosti a odpovědnosti dané vyhodnocením míry reálného nebezpečí. Katoličtí pacifisté zdá se nevidí
nebezpečí, která reálně hrozí západní civilizaci. Pokud se nebude
tato efektivně bránit, dojde k významnému poškození jejích hodnot
a možná k postupnému zániku.
Sledovat pouze bezpečnostní cíle je uměřeným postojem, ovšem
jak se zaváděním svobody a demokracie západního typu v zemích
spojených s islámem? Novak je svým založením „neokonzervativní
idealista“, jehož motivy vést válku v Iráku nejsou jen bezpečnostní, ale
i ideové – rád by viděl Irák kvetoucí po zakořenění svobody a demokracie. Transformace islámského světa na oblast přátelskou západním hodnotám je pravděpodobně cílem příliš ambiciózním a idealistickým, i když Fareed Zakaria říká [15], že vytvořit z Iráku jakousi
fungující vzorovou demokracii by mohlo být dobrým příkladem pro
další směřování islámského světa. V případě Iráku jsou Spojeným
státům přisuzovány rozličné záměry, včetně ekonomických, nejde
ovšem dle motivu primárně o válku ze ziskuchtivosti (war of gain),
nýbrž spíše o obrannou válku ze strachu (war of fear) a částečně taktéž o válku ze zásady (war of doctrine), abychom použili jednu z typo-
to
k
lic
.d o
logií užívanou při klasifi kaci motivů válek. Za plně ospravedlnitelnou lze v plné míře považovat war of fear, kdy aspekt war of doctrine,
v tomto případě za účelem ustavení demokracie a svobody v Iráku,
přesahuje základní bezpečnostní cíle. Pokud ideu šíření „západních“ hodnot odmítneme, vzniká otázka, jak jinak prakticky naplnit
papežovu výzvu o „pedagogickém působení“ na teroristy, respektive
na civilizaci a náboženství, ze kterých se teroristé rekrutují, „tím, že
se trvá na výchově prodchnuté respektem k lidskému životu za všech
okolností“ (Poselství papeže Jana Pavla II. ke Světovému dni míru
1.1.2004, čl. 8). Zde se dostáváme na pole dosud nedefinovaného jus
post bellum, jakéhosi „poválečného práva“ – má válečný vítěz právo
provádět efektivní opatření k prosazení proměny společnosti v politické, ekonomické i kulturní sféře ? Než vyslovíme negativní soud,
vzpomeňme na násilnou demokratizaci nacistického Německa po II.
světové válce, ke které došlo pod patronací vítězných velmocí v čele
s USA; nebyla taková demokratizace žádoucí a opodstatněná?
Katolický postoj by neměl být postojem funkcionálního pacifizmu,
Ježíšův příkaz Petrovi „Vrať svůj meč na jeho místo… všichni, kdo se
chápou meče, mečem zajdou“ (Mt 26,52), zmíněný v titulku tohoto
článku, by nám neměl být výzvou k principiálnímu odporu k válčení.
Tomáš Akvinský jej užívá pouze jako argument proti účasti „kleriků“
ve válkách [16], když nedoporučuje přímou účast duchovně zasvěcených osob na válečném konfliktu. Rozhodování laiků – odpovědných politiků za světovou, regionální i naší státní bezpečnost, je vždy
náročnou a nevděčnou činností, jdoucí mnohdy proti „demokratickým masám“. Toto můžeme vidět v malém i na příkladu sporu o americkou radarovou základnu v České republice. Pokud občané nevidí
perspektivní hrozbu ze strany Íránu či jiných „zlotřilých režimů“,
či pokud jsou zaslepeni zbytečně silným antiamerikanizmem, měli
by odpovědní politici „prozíravým úsudkem“ asi spíše rozhodnout
s plnou odpovědností, snad i proti jejich vůli.
Autor působí na TF JU.
Poznámky:
[1] Údaje a citace v odstavci o Augustinovi volně převzaty ze stati Bohumila Staška
Církev katolická a válka, Praha 1924.
[2] Summa Theologiae II-II q. 40 a. 1 s.c.
[3] Summa Theologiae II-II q. 40 a. 1 co.
[4] Srov. kupř. TanquereyA.: Brevior Synopsis Theologiae Moralis et Pastoralis.
Romae, 1946. čl. 400.
[5] Srov. Suchý, P.: Sociální encykliky Jana Pavla II. V kontextu mezinárodních vztahů.
in: eds. Fiala, P., Hanuš, J. Vybíral, J.: Katolická sociální nauka a současná věda.
Brno: CDK, 2004, str. 157-170.
[6] Compendium of the Social Doctrine of the Church, Pontifical Council for Justice
and Peace, 2004.
[7] Šedivý, J.: Válka: rámec pro analýzu. in: Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P.: Stát,
prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: PřF UK, 2000, str.
180-199.
[8] Srov. Novak, M.: „Asymmetrical Warfare“ & Just War [WEB National Review, 10.
2. 2003].
[9] Novak, M.: Global Liberty. Toward a foreign policy for democratic nations [WEB
National Review, 20. 1. 2005].
[10] Srov. WEIGEL, G.: World Order: What Catholics Forgot [WEB First Things, No
143, 2004].
[11] Waldorp, R.: The Errors of Michael Novak [WEB justpeace.org, 17. 2. 2003].
[12] Waldorp, R.: More Errors of Michael Novak and Others on the Justice of War with
Iraq [WEB justpeace.org, 20. 2. 2003].
[13] Buchanan, P. J.: Whose war? [WEB The American Conservative, 24. 3. 2003].
[14] Revue Prostor, č. 57, 2003.
[15] Srov. Zakaria, F.: Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2004, str. 191-192.
[16] Summa Theologiae II-II q. 40 a. 2 s.c.
UNIVERSUM 3/XVII
33
m
o
o
c u -tr a c k
C
w
w
w
.d o
m
C
lic
k
to
/ ČLOVĚK A SPOLEČNOST
w
w
w
bu
bu
y
N
O
W
!
PD
!
PD
c u -tr a c k
.c