Satanova návnadaoblíbené!

Mocný záţitek
Tato kniha mého přítele a vašeho bratra, Johna Bevera, je velmi, velmi,
velmi působivá!
Je také vzrušující, velmi čtivá a výjimečně aktuální ve svém zjevení o „Satanově návnadě“
pro dnešní dobu. Poté, co jsem se setkal ve svém ţivotě a sluţbě se Satanovými nástrahami,
v této knize jsem našel novou pomoc, která vychází z Johnových čerstvých pohledů a
nekompromisní touhy pomoci kaţdému z nás, rozpoznat Satanovy návnady a vyhnout se jim za
kaţdou cenu.
Tato kniha je však daleko údernější neţ Satanovy triky a návnady. Je to příběh o Jeţíši,
který se nenechal obelstít ani jednou Satanem a nesnaţil se vyhrát nad ďáblovými nástrahami
svojí chytrostí. Upřel svoji pozornost na Otce a na to, co ho poslal konat (Jan 14:31, NBk).
My můţeme také dělat to, co dělal Jeţíš. Jeţíš řekl, ţe „ na něho Satan nic nemá“ (Jan
14:30, NBk). Musíme pak tedy věřit, ať to stojí Jeţíše cokoliv, aby nás dostal na místo, kde na
nás Satan nebude schopen nic najít a pouţít si to proti nám.
Pokud budete číst tuto knihu, proţijete mocný záţitek. Věřím, ţe Vás uchvátí mnohé, nové
a hluboké myšlenky z Boţího slova. Stojí to za Váš ţivot!
Oral Roberts
Oral Roberts University
Tulsa, Oklahoma
Doporučuji kaţdému křesťanovi
Satanova návnada je knihou, kterou chci doporučit k četbě kaţdému Boţímu dítěti.
Pohoršení se stalo hlavní překáţkou v ţivotech mnoha věřících. Někteří jsou uraţeni
kvůli pokleskům jiných lidí. Dokud však tyto pohoršení neodstraní moc Ducha svatého, tento
řetěz bude pokračovat, aţ budou poškvrněni mnozí.
V této knize vám John Bevere bude vyprávět o tom, jak můţete být vysvobozeni od toho,
abyste se neurazili.
Rodney Howard-Browne, prezident a zakladatel
Rodney Howard-Browne Evangelistic Association
Louisville, Kentucky
Udrţet církev na cestě
Bůh si vzbuzuje muţe, kteří budou konat a říkat to, co je nutné k tomu,
aby církev zůstala ve správných kolejích. John Bevere je jedním
z těchto muţů. Znám Johna od roku 1983 a poznal jsem, ţe má čisté
srdce, smělost a vztah s Bohem, které jsou vidět na jeho stabilitě.
Norvel Hayes, spisovatel a učitel
Norvel Hayes Ministries
Cleveland, Tennessee
Klíč ke svobodě
Nechat se urazit, je Satanova léčka, jak Vás dostat z Boţí vůle. Tato kniha Vás vysvobodí
a pomůţe Vám, abyste se vyhnuli této pasti.
John Mason, spisovatel a řečník
Insight International Ministries
Orlando, Florida
Pozoruhodné zjevení
John Bevere se v této knize chce podělit o výjimečné zjevení, jak
uzdravit zranění způsobená uráţkou.
Satanova návnada je jedna z nejdůleţitějších knih, které si v současné době můţete přečíst.
Bob Weiner
Weiner Ministries International
Gainesville, Florida
Prorocké slovo
John Bevere trpělivě hledal a našel Boţí poselství pro tuto generaci.
Díky mnoha modlitbám a studiu Boţího slova, přijal od Ducha svatého
prorocké slovo pro církev, které změní Váš ţivot.
James A. Brice Jr., senior pastor
Covenant Love Family Church
Fayetteville, North Carolina
PŘEDMLUVA
BENNY HINN
SATANOVA
NÁVNADA
VAŠE ODPOVĚĎ ROZHODNE O VAŠÍ
BUDOUCNOSTI
JOHN BEVERE
Biblické citáty jsou uvedeny podle těchto překladů:
kral. – kralický (1613)
E – ekumenický (1985)
NS – Nová smlouva, překlad KMS (1994)
Satanova návnada
John Bevere
Copyright © 1994 by John Bevere
Printed in the United States of America
Title: The Bait of Satan
Author: John Bevere
Přeloţil:
Redakce:
Obálka:
Sazba:
Copyright © 1994 Creation House, Strang Communications Company
Czech Translation
Publisher:
All rights reserved.
94 - 71394
ISBN 0-88419-374-8
Můj největší dík patří…
moji ţeně Lise, která po Pánu, byla mým nejmilejším přítelem. Jsi
skutečně úţasná ţena. Budu Pánu navěky vděčný za to, ţe nás spojil
dohromady jako muţe a ţenu. Děkuji Ti za to, ţe jsi mi nezištně
pomáhala při vydání této knihy.
mým třem synům: Addisonovi, Austinovi a Alexandrovi, kteří
věnovali svůj volný čas pro svého tatínka, aby tento projekt mohl být
dokončen. Vy moji kluci, děláte mi radost.
mému synovi nebo dceři, která je „na cestě.“ Uţ jste se stali
milovanou částí naší rodiny a nemůţeme se vás dočkat.
Zvláštní poděkování patří Johnu Masonovi, který této zvěsti
důvěřuje a povzbuzoval mě, abych usiloval o vydání této kníţky. Chci
také poděkovat Deborah Poulalionové za její příspěvky a podporu při
publikaci a mé díky patří také kolegiu v Creation House, kteří s námi
spolupracovali na tomto projektu.
Ze všeho však nejvíce moje nejupřímnější díky patří našemu Otci
v nebesích, za jeho úţasný dar; našemu Pánu Jeţíši za jeho milost,
pravdu a lásku a Duchu svatému za jeho stálé vedení při přípravě této
knihy.
OBSAH
Předmluva ......................................................................................................................................
Úvod ...............................................................................................................................................
1. Já, a uraţený? ...........................................................................................................................
2. Hromadná uráţka ...................................................................................................................
3. Jak se mi to mohlo stát? .........................................................................................................
4. Můj Otče, můj Otče! ..............................................................................................................
5. Jak se rodí duchovní tuláci .....................................................................................................
6. Skrývat se před skutečností ...................................................................................................
7. Pevný základ ............................................................................................................................
8. Všechno, co můţe být otřeseno, bude otřeseno .................................................................
9. Skála pohoršení .......................................................................................................................
10. Abychom je neurazili ..............................................................................................................
11. Odpuštění: Nedáváte – nedostanete .....................................................................................
12. Pomsta: Past ............................................................................................................................
13. Jak uniknout z pasti ................................................................................................................
14. Cíl: Usmíření ............................................................................................................................
Epilog: Uvést věci do ţivota ........................................................................................................
Poznámky .......................................................................................................................................
PŘEDMLUVA
B
ůh si vzbuzuje generaci muţů a ţen, které povolal, aby zvěstovali jeho poselství evangelia
ke ztracenému a hynoucímu světu. John Bevere patří do této generace.
Setkal jsem se s Johnem v roce 1983, kdyţ slouţil v církvi, kam jsem byl pozván, abych
poslouţil Boţím slovem jako host. O několik let později ho Pán přivedl do moji církve
v Orlandu, aby se stal jedním z členů sboru vedoucích pracovníků. Poznal jsem, ţe duchovně
roste a zraje ve svém osobním ţivotě s Pánem a také i jako sluţebník evangelia.
Jeho touha po pravdě a lásce k duším v něm hoří a jsou hybnou silou, která ho pobízí,
aby „kázal evangelium.“ Jeho nekompromisní, nebojácná prezentace Boţího slova volá hříšníky
k pokání a svatému ţivotu.
V této knize, Satanově návnadě, se John zaměřil na velmi důleţitou oblast a na eventuální
past, ve které se můţe ocitnout kterýkoliv věřící – uráţky. Zkoušky a strasti, které jsou
důsledkem uráţek v křesťanském ţivotě, mohou mít na určitého jednotlivce dva protichůdné
účinky. Výsledek závisí zcela na tom, jak na ně zareagujeme. Pokud jste zraněni, váš růst jako
Boţího dítěte je ohroţen. Pořádáte smutný večírek, ve kterém jste ctěnými hosty! Pokud se
budete zabývat tím, jak vám někdo ublíţil, vaše oči přestanou hledět na Pána a budete zaměřeni
jen na sebe. Nepřátelská to vskutku past!
Avšak, pokud nebudete v sobě chovat hořkost, nebo nedovolíte, abyste zahořkli ve svém
ţivotě, porostete ve vašem obecenství s Pánem, jestliţe svěříte danou situaci do jeho rukou.
Jakub píše: „Za největší radost mějte, bratří moji, kdyţkoli v rozličná pokušení upadáte,
vědouce, ţe zkušení víry vaší působí trpělivost. Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste
byli dokonalí a celí, v ničemţ nemajíce nedostatku“ (Jakub 1:2-4).
Pohoršení přijdou. Jeţíš varoval své učedníky, ţe by bylo nemoţné, abychom ţili v tomto
světě, aniţ bychom se nesetkali s uráţkami. Skutečný problém nespočívá v tom, jestli pohoršení
přijdou? Ale spíše, jak na ně zareagujete?
Pokud nyní stojíte na rozcestí, tato kniha vám můţe pomoci rozpoznat pasti, které leţí
před vámi. Učte se, jak rozpoznat a vítězit nad těmito ďáblovými nástrahami. Satanova návnada
vám poskytne biblický pohled na to, jak se vypořádat s uráţkami. Pamatujte na to, ţe je to vţdy
pravda, kterou poznáte a která vás vysvobodí! Pohlédněte za přirozený svět a rozpoznejte vašeho
skutečného nepřítele – Satana.
Benny Hinn, pastor a evangelista
Orlando Christian Center, Orlando, Florida
Duben 1994
ÚVOD
K
dokoliv kdo chytal zvířata do pasti, ví ţe kaţdá nástraha musí mít dvě věci, aby se do
ní něco chytlo. Musí být dobře ukrytá, aby na ní zvíře stouplo a musí v ní být návnada,
která vláká zvíře do nastraţených kovových čelistí.
Satan, nepřítel duše, spojuje v jedno tyto dvě strategie, kdyţ pokládá své nejošidnější a
nejzákeřnější pasti. Jsou obě dvě ukryty a lákají ty, kteří jsou okolo.
Satan a jeho komplicové se nechovají tak okatě, jak si mnozí myslí. Satan je lstivý a
má radost z toho, kdyţ můţe podvádět. Ve své činnosti je mazaný, vychytralý a prohnaný.
Nezapomeňte na to, ţe se převléká za posla světla. Pokud nejsme vedeni Boţím slovem,
abychom uměli rozeznat mezi dobrým a zlým, nerozpoznáme Satanovy nástrahy, ať uţ jsou
jakékoliv.
Jedna z jeho nejošidnějších a záludných typů návnad je něco, s čím se kaţdý křesťan
uţ určitě setkal – je to uráţka. Ve skutečnosti, uráţka sama o sobě není nebezpečná, pokud
se nenecháme urazit. Avšak, kdyţ se jí začneme zabývat a budeme si ji uchovávat ve svých
srdcích, zůstaneme uraženi. Uraţení lidé pak nesou takové ovoce, jako bolest, hněv, vztek,
ţárlivost, zášť, spor, hořkost, nenávist a závist. Některé z důsledků pohoršení jsou uráţky,
útoky, zranění, rozdělení, roztrţky, přerušené vztahy, zrady a odpadlictví.
Ti, kteří jsou často uraţeni, si vůbec neuvědomují, ţe se chytli do pasti. Nedbají na to,
v jakém stavu jsou, protoţe jsou tak zahleděni na škodu, kterou jim někdo způsobil.
Zapírají se. Nejúčinnějším nepřítelovým způsobem jak nás oslepit, je to, kdyţ nás přiměj e,
abychom se zaměřili na sebe.
Tato kniha odkrývá tuto vraţednou past a ukazuje na to, jak uniknout z jejího sevření
a zůstat od ní vysvobozený. Být svoboden od zranění z uráţek je jednou ze základních věcí
kaţdého křesťana, protoţe Jeţíš řekl, ţe je nemoţné, abychom ţili v tomto světě a neměli
příleţitost se kvůli něčemu urazit (Lukáš 17:1).
V církvích po celé Americe a v dalších národech, kde jsem kázal na tuto zvěst při
výzvě k pokání, odpovědělo více neţ 50 procent lidí. Třebaţe je to poměrně hodně, přesto
to není kaţdý. Některým lidem brání pýcha, aby kladně zareagovali. Viděl jsem, jak jsou lidé
uzdravováni, vysvobozováni a naplněni Duchem svatým a přijímají odpovědi na modlitby,
kdyţ se dostávají z této pasti. Píšou obvykle o tom, ţe to, co hledali několik let, přijali
během chvilky a byli vysvobozeni.
Ke konci dvacátého století se v církvi velmi rozmohla známost nebo-li vědění. Avšak
s tím, jak se zdá, jsme proţili více rozdělení mezi věřícími, vedoucími a sbory. Příčina je
prostá: pohoršení se rozmáhají kvůli nedostatku skutečné lásky. „Poznání nadýmá, láska
však vzdělává“ (1. Kor. 8:1). Existuje velmi mnoho těch, kteří uvázli v této ošidné léčce, aţ
jsme z toho téměř usoudili, ţe to je normální způsob ţivota.
Nicméně, před Kristovým příchodem, všichni opravdoví věřící budou spojeni v jedno
tělo, na rozdíl od minulosti. Věřím tomu, ţe mnozí muţové a ţeny ţijící v dnešní době
budou vysvobozeni z této pasti pohoršení. Bude to jeden z průvodních znaků, aţ v tomto
národě opět uvidíme probuzení. Nevěřící spatří Jeţíše prostřednictvím naší lásky jednoho
k druhému, kterou předtím u Něho neviděli.
Nevěřím tomu, ţe se napíše jen nějaká kníţka, která všechno změní. Bůh „vpálil“ tuto
zvěst do mého srdce a zůstalo za ní ovoce. Jakýsi pastor mi řekl jednou po shrom áţdění, v
němţ jsem kázal na toto téma: „Ještě nikdy jsem neviděl tak mnoho vysvobozených lidí
najednou.“
Bůh mi řekl, ţe tohle je jen začátek. Mnozí budou vysvobozeni, uzdraveni a obnoveni,
kdyţ budou číst tuto knihu a poslechnou hnutí Ducha. Jsem přesvědčen o tom, ţe kdyţ
budete číst dál slova na těchto stránkách, Učitel a Rádce si je pouţije osobně pro kaţdého
z Vás. Kdyţ se tak stane, toto zjevené slovo přinese do vašeho ţivota a sluţby velkou
svobodu.
Pojďme se pomodlit předtím, neţ začnete číst:
Otče, v Ježíšově jménu Tě prosím, aby si mi zjevil svým Duchem své Slovo, až budu číst tuto knihu.
Odkryj kterékoliv místo v mém srdci, kde mi něco brání od toho, abych Tě mohl více poznat a mohl Ti
lépe sloužit. Jsem připraven přijmout usvědčení z tvého Ducha a prosím Tě o tvoji milost k uskutečnění
toho, co ve mně toužíš vykonat. Kéž bych Tě mohl lépe poznat skrze to, že budu slyšet tvůj hlas
prostřednictvím této knihy.
Naše odpověď na urážku
rozhoduje o naší budoucnosti
1. KAPITOLA
Já, a uraţený?
Není možné, aby pohoršení nepřišla….
Lukáš 17:1
K
dyţ jsem cestoval po Spojených státech ve své sluţbě, všiml jsem si jedné
nejsmrtelnější a nejošidnější nepřítelovy nástrahy. Drţí ve vězení velké mnoţství
křesťanů, ničí lidské vztahy a zvětšuje mezery, které jsou mezi námi. Je to past uráţky.
Mnozí nejsou schopni řádně zastávat svá povolání, kvůli zraněním a „ranám“, které
byly v jejich ţivotech způsobeny uráţkami. Nemohou se plně rozvinout ve svých
obdarováních, protoţe trpí kvůli následkům pohoršení. Většinou je to nějaký spoluvěřící,
který je zranil. Následkem toho se cítí zrazeni. V Ţalmu 55:13-15 David naříká: „Není to
nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí,
před tím bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! Ten nejlepší vztah
nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Boţího domu.“
Jsou to ti, kteří vedle nás sedí a zpívají ve shromáţdění, nebo to je moţná i ten, kdo
káţe. Trávíme s nimi prázdniny, věnujeme se společným povinnostem a pracujeme s nimi
v jedné kanceláři. Nebo, moţná, ţe je to někdo, kdo je nám ještě bliţší. Někdo, kdo s námi
vyrůstal, komu jsme důvěřovali; někdo kdo spal vedle nás. Čím uţší vztah, tím větší
pohoršení! Zjistíte, ţe nejvíce vás nenávidí ti, kteří k vám kdysi měli nejblíţe.
Advokáti by vám řekli, ţe „nejţivější případy“ takové druhu byste našli u
rozvodových soudů. Mediální prostředky nás ustavičně informují o vraţdách, které
v rodinách spáchali její zoufalí členové. Rodina, která má být místem ochrany, hmot ného
zajištění a růstu, místo, kde se učíme dávat a přijímat lásku, je často příčinou veškerého
zranění. Samotné dějiny jsou důkazem toho, ţe nejkrvavější války byly vţdy občanské. Bratr
proti bratru. Syn proti otci. Otec proti synovi.
Moţnosti, ve kterých můţe dojít k uráţkám, jsou nekonečné, tak jako v různých
vztazích, ať uţ jsou sloţité nebo jednoduché. Zůstává pravdou, ţe jen ti, o které máte
zájem, vás mohou zranit. Očekáváte od nich něco víc – konec konců, dali jste se jim více
poznat. Čím větší nároky, tím větší pád.
Sobectví vládne v naší společnosti. Muţi a ţeny v současné době hledí sami na sebe a
zanedbávají a zraňují ty, kteří jsou kolem nich. Nemělo by nás to zaskočit. Bible velmi
zřetelně ukazuje na to, ţe v posledním čase budou „lidé sami sebe milující“ (2. Tm. 3:2).
Pod tímto si představujeme nevěřící, ale Pavel zde mluví o těch, kteří jsou v církvi. Mnozí
jsou, pohoršeni, cítí se poškozeni a jsou zahořklí. Jsou uraţeni! Avšak neuvědomují si, ţe se
chytli do Satanovy léčky.
Je to naše chyba? Jeţíš to řekl velice jasně: není moţné, abychom ţili v tomto světě,
aniţ bychom neměli příleţitost se urazit. Přesto většina věřících je vyděšena, zaraţena a
udivena, kdyţ se něco takového děje. Myslíme si, ţe jsme těmi jedinými, kterým někdo
ublíţil. Takováto reakce nás zbavuje ochrany před tím, aby se v nás mohla zakořenit
hořkost. Proto se musíme připravit a dobře vyzbrojit proti pohoršením, protoţe naše
odpověď rozhodne o naší budoucnosti.
Zrádná past
Řecké slovo pro „uráţku“
svém původu znamená součást
poloţit past někomu do cesty. 1
kterou nalíčil nepřítel. Uráţka je
mladého Timotea:
v Lukáši 17:1 pochází z termínu skandalon. Toto slovo ve
pasti, ve které je uchycena návnada. Proto to znamená,
V Novém zákoně je tímto způsobem vystiţena nástraha,
ďáblovým nástrojem, přivést lidi do zajetí. Pavel vyučoval
Sluţebník Kristův se nemá hádat, nýbrţ má být laskavý ke všem,
schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá
Bůh, ţe se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah
(pastí), do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli (2. Tm. 2:24-26,
přepsáno kurzívou).
Ti, kteří se přou nebo jsou v opozici, upadají do pasti, ve které jsou ďáblem zjímáni k
činění jeho vůle. Daleko děsivější je ta skutečnost, ţe si své zajetí neuvědomují! Tak jako
marnotratný syn se musí probudit a poznat svůj skutečný stav. Neuvědomují si, ţe z nich
vychází spíše hořké vody neţ čisté. Kdyţ je člověk podveden, myslí si, ţe je v pořádku, i
kdyţ není.
Bez ohledu na to, jak vypadá konkrétní situace, všechny uraţené lidi můţeme rozdělit
do dvou hlavních skupin: 1.) na ty, se kterými bylo nakládáno nespravedlivě, nebo 2.) na ty,
kteří si myslí, ţe se s nimi nespravedlivě zacházelo. Lidé z druhé skupiny věří celým svým
srdcem, ţe byli poškozeni. Jejich závěry jsou často výsledkem nepřesné informace. Nebo
informaci, kterou přijali je správná, ale vidí ji zkresleně. Ať uţ jsou zraněni jakýmkoliv
způsobem a mají zatemněný rozum, soudí podle domněnek, pohledů a mylných informací.
Skutečný stav srdce
Jeden ze způsobů, jak se nepřítel snaţí určitého člověka udrţet v uraţeném stavu, se
pojí s tím, ţe se snaţí o to, aby daný jednotlivec své pohoršení zastřel pýchou. Pýcha vám
bude bránit v tom, abyste si přiznali, jak na tom skutečně jste.
Jednou mě velmi zranili dva duchovní sluţebníci. Lidé říkali: „Nemohu uvěřit tomu,
ţe vám provedli takovou věc. Necítíte se zraněn?“
Rychle jsem odpověděl: „Ne, jsem v pořádku. Necítím se dotčen.“ Věděl jsem, ţe je
nesprávné se nechat urazit, tak jsem to popřel a potlačil. Přesvědčoval jsem sám sebe, ţe
nejsem, avšak ve skutečnosti jsem byl. Pýcha zakryla skutečný stav mého srdce.
Pýcha vám zabrání v tom, abyste se upřímně zabývali pravdou. Pýcha vám zkresluje
vaši vizi. Nikdy se nezměníte, pokud se budete snaţit přemýšlet pouze tak, ţe je všechno
v pořádku. Pýcha vám zatvrdí srdce a zbaví vás schopnosti správně vnímat skutečný stav
věcí. Bude vám bránit v tom, aby se změnili ve vašem srdci – činili pokání –, které vás
vysvobodí (viz. 2. Tm. 2:24-26).
Pýchá vás přiměje, aţ se budete na sebe dívat jako na oběť. Váš vnitřní postoj bude
vypadat asi takhle: „Zacházeli se mnou a posuzovali mě nespravedlivě, proto mám právo na
to, se takto chovat.“ Protoţe si myslíte, ţe jste nevinní a neprávem obviněni, zadrţujete
odpuštění. Třebaţe je před vámi zastřen pravý stav vašeho srdce, není skryt před Bohem.
Jen protoţe se k vám někdo špatně choval, nemáte právo si v sobě chovat pohoršení. Dvě
zla nikdy věci nenapraví!
Lék
V knize Zjevení Jeţíš oslovuje věřící v Laodikejské církvi a nejprve tak, ţe jim sděluje,
jakým způsobem se na sebe dívají: –ţe jsou bohatí, mají se dobře a nic nepotřebují, pak
ukazuje na jejich skutečný duchovní stav: „ţe jsou ubozí, bídní a nuzní, slepí a nazí“ (Zj.
3:14-20, Ek). Zaměnili svoji finanční „moc“ za duchovní. Pýcha zastřela jejich skutečný
duchovní stav.
Mnozí křesťané jsou na tom v dnešní době úplně stejně. Nevidí skutečný stav věcí ve
svých srdcích, tak jako já jsem nebyl schopen si uvědomit, jakou zášť jsem si uchovával k
těmto sluţebníkům. Přesvědčoval jsem sám sebe, ţe nejsem uraţený. Jeţíš řekl
Laodikejským, jak se dostat z této léčky: Nakupte si Boţí zlato a spatříte váš skutečný stav.
Nakupte si Boţí zlato
Jeţíšův první pokyn ohledně toho, jak se vymanit z této léčky, byl, „nakoupit si od
něho zlata ohněm přečištěného“ (Zj. 3:18).
Přečištěné zlato je měkké a vláčné, bez jakékoliv koroze nebo dalších přísad. Je to
právě tehdy, kdyţ je zlato smícháno s dalšími kovy (mědí, ţelezem, niklem atd.), ţe sestává
tvrdším, méně vláčnějším a je náchylnější ke korozi. Této příměsi se říká slitina. Čím větší je
ve zlatu procento cizích kovů, tím je tvrdší. A zase naopak, čím méně je v něm slitiny, tím
je měkčí a vláčnější.
Můţeme si okamţitě mezi tím povšimnout určité podobnosti: Čisté srdce je jako čisté
zlato – měkké, jemné a vláčné. Ţidům 3:13 prohlašuje, ţe srdce jsou zatvrzelá a oklamána
hříchem! Pokud se nebudeme snaţit vypořádat s pohoršením, poneseme větší ovoce hříchu,
tj. hořkost, hněv a zášť. Tyto neţádoucí „přísady“, které zatvrzují naše srdce jsou jako
slitina, která tvrdí zlato. To sniţuje nebo odstraňuje jemnost, čímţ se člověk stává méně
citlivým. Sniţuje to naši schopnost slyšet Boţí hlas. Vidíme věci zkresleně. Toto je ideální
stav duše, v němţ můţe dojít k podvodu.
Prvním krokem při pročišťování zlata je rozemlít ho na prášek a smíchat ho s
truskotvornou přísadou. Potom je směs vloţena do pece a roztavena prudkým ţárem.
Slitina a nečistoty se přilepí na tavidlo a vyplují na povrch. Zlato (které je těţší) zůstane na
spodu. Nečistoty nebo struska (měď, ţelezo a zinek, které jsou smíchány s tavidlem) se pak
odstraní, z čehoţ se vyrábí čistější kov.
Podívejme se nyní na to, co říká Bůh:
Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavicí
peci utrpení (Iz. 48:10).
A opět říká:
Z toho se radujte, i kdyţ snad máte ještě nakrátko projít zármutkem
rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější
neţ pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší
chvále a cti v den, kdy se zjeví Jeţíš Kristus (1. Pt. 1:6-7, přepsáno
kurzívou).
Bůh pročišťuje prostřednictvím zkoušek, utrpení a souţení, v nichţ ţár odděluje
takové nečistoty, jako jsou neodpuštění, hádavost, hořkost, hněv, závist atd. z Boţího
charakteru v našich ţivotech. Hřích se snadno schová tam, kde není ţár zkoušek a utrpení.
V dobách prosperity a úspěchu se dokonce i bezboţný člověk zdá, ţe je laskavý a štědrý.
Avšak v ţáru zkoušek, nečistoty vyplavou napovrch.
V mém ţivotě byly chvíle, kdy jsem procházel tak těţkými zkouškami, se kterými jsem
se dosud nesetkal. Choval jsem se hrubě a neurvale dokonce k nejbliţším, kteří byli okolo
mě. Moje rodina a přátelé se mě začali vyhýbat.
Vykřikl jsem k Pánu: „Odkud přichází ten veškerý hněv? Nebylo to zde předtím!“
Pán odpověděl: „Synu, nečistoty vyplavou na povrch jen tehdy, kdyţ se taví zlato.“
Pak se mě zeptal: „Uviděl by si nečistoty předtím, neţ je zlato vloţeno do ohně?“
„Ne,“ Odpověděl jsem.
„Avšak to neznamená, ţe tam nejsou,“ řekl. „Kdyţ tě zachvátí oheň zkoušek, ukáţou
se nečistoty. Ačkoli jsou před tebou skryty, Já je vidím. Zůstaneš nazlobený, budeš vinit
svoji manţelku, přátele, pastora a lidi s kterými pracuješ, nebo se podíváš na tuto „strusku“
hříchu, ať uţ je to cokoliv a budeš činit pokání, přijmeš odpuštění a já naberu a odstraním
tyto nečistoty z tvého ţivota.“
Pohleď na to, jak na tom skutečně jsi
Jeţíš řekl, ţe naše schopnost vnímat věci, tak jak jsou, je dalším klíčem k tomu,
abychom byli vymaněni z podvodu. Kdyţ jsme uraţeni, vidíme často sebe sami jako oběť a
haníme ty, kteří nám ublíţili. Ospravedlňujeme si naši hořkost, neodpuštění, hněv, závist a
zášť, kdyţ se v našich ţivotech objeví. Někdy nesnášíme i ty, kteří nám připomínají lidi,
kteří nás zranili. Z toho důvodu Jeţíš poskytuje radu: „nakup…masti k potření očí, abys
prohlédl“ (Zj. 3:18). Co aby si viděl? Jak na tom skutečně jsi! To je ta jediná cesta, na níţ
budeme schopni „být horliví a budeme činit pokání“, jak Jeţíš v následující pasáţi
přikazuje. Skutečné pokání učiníš jen tehdy, kdyţ přestaneš vinit ostatní lidi.
Kdyţ haníme druhé a obhajujeme náš vlastní postoj, jsme slepí. Snaţíme se odstranit
třísku bratrova oka zatím, co je v našich očích trám. Je to zjevená pravda, která nám přinese
svobodu. Kdyţ nám ukáţe Duch Boţí náš hřích, udělá to vţdy takovým způsobem,
abychom poznali, ţe to je něco, co k nám nepatří. To nás usvědčí, ale nikdy neodsoudí.
Modlím se, aţ budete číst dál tuto knihu, aby Boţí slovo osvítilo váš vnitřní duchovní
zrak, abyste uviděli váš skutečný stav a byli vysvobozeni z jakéhokoliv pohoršení, se kterým
uvnitř sebe samých bojujete. Nedovolte pýše, aby vám zabránila v tom, abyste poznali
skutečný stav věcí a činili pokání.
Uražený křesťan je ten, kdo zvenčí
přijímá život, avšak kvůli strachu,
ho není schopen vyjádřit.
2. KAPITOLA
Hromadná uráţka
A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni
druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou a
protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo
vytrvá až do konce, bude spasen.
Matouš 24:10-13
V
této kapitole Matoušova evangelia, Jeţíš ukazuje na znamení poslední doby. Jeho
učedníci se ho zeptali: „Jaké bude znamení tvého příchodu?“
Většina se přiklání k názoru, ţe ţijeme v době jeho příchodu. Je zbytečné se snaţit o
to, abychom přesně určili den, kdy se vrátí. To ví jen Otec. Avšak Jeţíš řekl, ţe tu dobu
poznáme, a to období je právě nyní! Nikdy předtím nebylo vidět tolik naplněných proroctví
v církvi, Izraeli a v přírodě. Můţeme s jistotou říct, ţe ţijeme v období, které Jeţíš popisuje
ve 24. kapitole Matoušova evangelia.
Všimněte si jednoho ze znamení před jeho velmi blízkým příchodem: „A tehdy se
mnozí pohorší….“ Nebude jich pár, nebo někteří, ale mnozí.
Musíme se nejprve ptát: „Kdo jsou ti, kteří se pohorší?“ Jsou to křesťané, nebo jen
okolní společnost? Odpověď najdeme, pokud budeme číst dále: „A protoţe se rozmnoţí
nepravost, láska mnohých vychladne.“ Řecké slovo pro „lásku“ v tomto verši znamená
agapé. V Novém zákoně se v řečtině nachází několik slovních výrazů, které vystihují slovo
„láska“, avšak nejběţněji pouţívané jsou agapé a fílio.
Fílio označuje lásku, která je mezi přáteli. Je to citová láska, která si klade podmínku.
Fílio říká: „Poškrábej mě na zádech a já poškrábu tvoje,“ nebo „chovej se ke mně vlídně a já
se budu k tobě chovat taky tak.“
Na druhou stranu agapé je Boţí láska, která je vylita v srdcích Boţích dětí. Je to ta
stejná láska, kterou nám Jeţíš poskytuje zdarma. Neklade si podmínky. Nezakládá se na
tom, jakou bude mít odezvu, anebo zda-li se jí to vrátí. Je to láska, která dává, i kdyţ je
odmítána.
Bez Boha jsme schopni milovat jen sobeckou láskou – je to něco, co nemůţeme
nikomu dát, pokud ji nepřijmeme a neopětujeme. Přesto agapé miluje bez ohledu na to, jaká
bude reakce. Tato agapé je láskou, kterou Jeţíš daroval svým lidem při tom, kdyţ odpouštěl
z kříţe. Proto, kdyţ Jeţíš mluví o „mnohých,“ má tím na mysli křesťany, jejichţ agapé
vychladla.
Byla doba, kdyţ jsem se snaţil projevit lásku k určitému člověku. Avšak zdálo se, ţe
kdykoliv se mi podařilo zasáhnout tohoto člověka láskou, oplatil mi nazpět kritik ou a
hrubým chováním. Tak to pokračovalo několik měsíců. Jednoho dne jsem toho měl plné
zuby.
Stěţoval jsem si Bohu: „Uţ toho mám po krk. Nyní mě k tomu budeš muset něco
říct. Kdykoliv projevím tvoji lásku k tomuto člověku, hodí mi ji v hněvu nazpět do tváře!“
Pán ke mně začal mluvit: „Johne, potřebuješ prohloubit svoji víru v Boţí lásku!“
„Co tím myslíš? Zeptal jsem se.
„Nebo kdoţ rozsívá tělu svému z těla ţíti bude porušení,“ vysvětloval, „ale kdo
zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí ţivot věčný. V konání dobra pak nepolevujme, neboť
v patřičný čas budeme sklízet bez ustání“ (Ga. 6:9).
Potřebuješ si uvědomit, ţe kdyţ zaséváš Boţí lásku, sklidíš Boţí lásku. Potřebuješ
posílit svoji víru v tento duchovní zákon – i kdyţ moţná nesklidíš z pole, na které si zasel,
nebo alespoň ne tak rychle, jak sis představoval.
Pán pokračoval: „V nejtěţší chvíli mého ţivota mě opustili moji nejbliţší přátelé. Jidáš
mě zradil, Petr mě zapřel a ostatní utekli, aby si zachránili ţivot. Jen Petr mě následoval
z povzdálí. Staral jsem se o ně tři roky, krmil jsem je a vyučoval. Přesto, kdyţ jsem zemřel
za hříchy celého světa, odpustil jsem. Odpustil jsem všem: od mých přátel, kteří mě opustili
aţ po římskou stráţ, která mě ukřiţovala. Neprosili mě o odpuštění, přesto jsem jim
dobrovolně odpustil. Věřil jsem v Otcovu lásku.
„Věděl jsem, ţe kdyţ jsem zaséval lásku, ţe jí také sklidím od mnoha synů a dcer
mého království. Protoţe jsem nabídl svoji lásku jako oběť, vím ţe mě budou milovat.
„Řekl jsem ‚milujte své nepřátelé a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli
syny nebeského Otce; protoţe on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na
spravedlivé i nespravedlivé.
„ ‚Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Coţ i celníci nečiní
totéţ?‘ “ (Matouš 5:44-47).
Velká očekávání
Uvědomil jsem si, ţe láska, kterou jsem rozsíval, byla do Ducha a posléze jsem sklidil
seménka lásky. Nevěděl jsem odkud, avšak byl jsem přesvědčen o tom, ţe sklizeň určitě
přijde. Nepohlíţel jsem déle na to jako na prohru, pokud mi určitý člověk lásku neoplatil.
Osvobodilo mě to, abych toho člověka miloval ještě víc.
Kdyby tohle poznalo více křesťanů, nevzdali by to a nezahořkli by. Toto není obvykle
typ lásky, ve které ţijeme. Ţijeme sobeckou láskou, která se umí snadno zklamat, p okud se
nevyplní naše představy.
Pokud něco očekávám od určitých lidí, mohu být z nich rozčarován. Zklamou mě do
takové míry, ţe přestanou splňovat moje představy. Avšak, pokud od nikoho nic
neočekávám, cokoliv co přijmu, bude poţehnáním, a ne tím, co mi je někdo dluţen.
Vystavujeme se pohoršení, kdyţ poţadujeme určité chování od těch, s kterými máme
vztahy. Čím více očekáváme, tím větší je moţnost, ţe se pak urazíme.
Ochranné zdi?
Bratr křivdou uraţený tvrdší jest neţ město nedobyté, a svárové jsou
jako závora u hradu (Př. 18:19, k).
Získat uraţeného bratra nebo sestru je těţší, neţ prorazit hradby opevněného města.
Hrazená města byla obehnána zdmi. Tyto zdi poskytovaly městu jistou ochranu. Chránily
město před neţádoucími obyvateli a nájezdníky. Všechny vjezdy byly chráněné. Ti, kteří
dluţili městu určité poplatky, nesměli do něho vkročit, dokud je nezaplatili. Ti, kteří byli
povaţováni za hrozbu pro město, pokud jde o zdraví nebo bezpečnost, nebyli vpuštěni
dovnitř.
Stavíme si kolem sebe zdi, kdyţ jsme zraněni, abychom ochránili naše srdce a předešli
případným zraněním. Jsme vybíraví a bráníme všem těm, ze kterých máme strach, ţe nás
zraní, a také v tom, aby se s námi sblíţili. Kohokoliv, kdo nám něco dluţí, si velmi
prověřujeme. Drţíme si od těchto lidí odstup, dokud nám nesplatí to, co nám dluţí.
Otevíráme se jen k těm lidem, o kterých si myslíme, ţe jsou na naši straně.
Přesto tito lidé, kteří jsou „na naši straně,“ jsou rovněţ uraţeni. Takţe místo toho,
aby nám pomohli, tak přidávají další kameny na dosavadní zdi. Aniţ bychom si to
uvědomovali, tyto ochranné zdi se pro nás stávají vězením. Z tohoto pohledu si nedáváme
pozor jen na toho, kdo k nám přichází, avšak s hrůzou se neodvaţujeme vyjít z naší
pevnosti.
Zranění křesťané jsou niterní a zaměřují se na sebe. Hlídáme si pozorně naše práva a
osobní vztahy. Všechnu naši energii vynakládáme na to, abychom se zajistili před moţnými
zraněními v budoucnosti. Pokud nevydáme v sázku sami sebe, ţe nás někdo urazí,
nebudeme milovat bezpodmínečnou láskou. Bezpodmínečná láska poskytuje ostatním právo
nás zranit.
Láska nehledá své věci, ale zranění lidé jsou čím dál více sobečtí a soběstační.
V takovéto ovzduší Boţí láska chladne. Podobným příkladem toho jsou dvě moře ve Svaté
zemi.
Do Galilejského moře přitéká a odtéká voda. Proto je v něm ţivo, je zásobištěm
potravy pro mnoho druhů ryb a vodních rostlin. Voda z Galilejského moře proudí v řece
Jordánu a vtéká do Mrtvého moře. Avšak do Mrtvého moře voda pouze vtéká, ale
neodtéká. Neţijí v něm ţádné ryby nebo rostliny. Jakmile se ţivé vody, které vytékají
z Galilejského jezera, smísí s vodami v Mrtvém moři, vyprchá z nich ţivot. Ţivot zanikne,
pokud se v něm nepokračuje: Musíme ho ve svobodě projevovat okolo nás.
Taktéţ i uraţený křesťan je tím, kdo ţivot přijímá, avšak kvůli strachu ho není
schopen vyjádřit. Následkem toho dokonce ţivot, který přijímá, se zastaví u jeho ochranné
zdi nebo ve vězení uráţky. Nový zákon popisuje tyto zdi jako pevnosti:
Zbraně našeho boje totiţ nejsou tělesné, ale jsou v Bohu mocné
k boření pevností: Boříme výmysly a kaţdou povýšenost, která se
pozdvihuje proti poznání Boha; uvádíme kaţdou myšlenku do zajetí,
aby byla poslušna Krista (2. Kr. 10:4-5).
Tyto pevnosti vytváří určité vzory usuzování, prostřednictvím kterého prochází
všechny přicházející informace. Třebaţe byly původně vystavěny pro obranu, stávají se
zdrojem trýznění a zkreslení, protoţe jsou nastaveny proti poznání či Boţí známosti.
Pokud se na všechno díváme skrze minulá zranění, odmítnutí a nešťastné zkušenosti,
zjistíme, ţe je nemoţné důvěřovat Bohu. Nemůţeme věřit tomu, co ve skutečností říká.
Pochybujeme o Jeho dobrotě a věrnosti od chvíle, kdyţ se na něho díváme podle měřítek,
prostřednictvím kterých porovnáváme náš ţivot. Avšak Bůh není člověk! Neumí lhát (4. Mj.
23:19). Jeho cesty nejsou jako naše a jeho myšlenky nejsou jako naše (Iz. 55:8-9).
Uraţení lidé se budou vţdy snaţit najít místo v Bibli, které by obhájilo jejich postoj,
avšak nevykládají Boţí slovo přesně. Poznávat Boţí slovo bez lásky, se stává ničivou silou,
protoţe to člověka nadýmá pýchou a zákonictvím (1. Kor. 8:1-3). To způsobuje, ţe raději
ospravedlňujeme sami sebe, neţ abychom činili pokání z našeho neodpuštění.
To vytváří atmosféru, ve které můţeme být podvedeni, protoţe poznání bez Boţí
lásky vede do bludu.
Jeţíš varuje před falešnými proroky okamţitě poté, co řekl, ţe se mnozí pohorší: „A
mnozí falešní proroci povstanou a svedou mnohé“ (Mt. 24:11). Kdo jsou ti mnozí, kteří
budou oklamáni? Odpověď: Ti, kteří budou pohoršeni a jejichţ láska vychladne (Mt. 2 4:12).
Falešní proroci
Jeţíš nazývá falešnými proroky „vlky v očím rouše“ (Mt. 7:15). Jsou to sobečtí lidé,
kteří navenek vzbuzují dojem, ţe jsou křesťané (ovčí roucho), avšak uvnitř sebe mají vlčí
povahu.
Vlkové se potulují kolem oveček. Mohou být jak ve shromáţdění, tak i za kazatelnou.
Jsou posláni nepřítelem, aby se vtírali mezi Boţí lidem a podváděli. Musí se posuzovat
podle ovoce, a ne podle jejich učení nebo proroctví. Často je to tak, ţe jejich učení vypadá
„zdravě“, kdeţto ovoce, které nesou ve svém ţivotě a sluţbě, je opačné. Duchovní
sluţebník nebo křesťan je tím, co ţije, a ne tím, co káţe.
Vlci vţdy vyhledávají zraněné a mladé ovce, a ne (ty) silné a zdravé. Tito vlci budou
říkat lidem to, co chtějí slyšet, a ne to, co potřebují slyšet. Tito lidé nebudou chtít zdravé učení
– budou chtít někoho, kdo jim „bude lechtat uši“ (kdo je bude bavit). Pojďme se podívat na
to, co říká Pavel o posledních dnech:
Toto pak věz, ţe v posledních dnech nastanou časové nebezpeční.
Lidé budou…nesmířliví…budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim
bude cizí. Od takových se odvracej!…Nebo přijde čas, ţe zdravého
učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních
ţádostí shromaţďovati budou učitele, aby jím říkali, co je jim
příjemné; odvrátí sluch od pravdy… (2. Tm. 3:1-5; 4:3-4, přepsáno
kurzívou).
Všimněte si, ţe budou mít vnější formu zboţnosti nebo „křesťanství,“ ale budou ji
popírat. Jak budou popírat její moc? Budou popírat to, ţe křesťanství je můţe změnit
v jejich neodpuštění, aby odpustili. Budou se chlubit, ţe následují Jeţíše a budou tvrdit, ţe
proţili „znovuzrození.“ Avšak chlubí se ti, kteří nedovolili Jeţíši, aby pronikl do jejich srdcí
a aby se v nich zrodil Kristův charakter.
Generace zahlcená informacemi
Pavel viděl prorocky do budoucnosti, ţe tito podvedení muţi a ţeny budou usilovat o
poznání, ale zůstanou stejní, protoţe nebudou chtít podle něj ţít. Označil je za ty, „kteří se
stále učí, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy“ (2. Tm. 3:7).
Kdyby apoštol Pavel ţil v dnešní době, zarmoutil by se nad tím, kdyţ by uviděl, ţe se
děje to, co předpovídal. Uviděl by zástupy muţů a ţen, kteří navštěvují stanová
shromáţdění, semináře a shromáţdění a jak se plní známostí Písem. Sledoval by je, jak se
honí za „novým zjevením“, aby ţili sobečtěji a úspěšněji své ţivoty. Viděl by, jak se
duchovní pracovníci navzájem soudí kvůli svým „spravedlivým důvodům“ u světského
soudu.
Viděl by, jak křesťanská nakladatelství a vysílací stanice jmenovitě útočí na Boţí muţe
a ţeny. Viděl by charismatiky, kteří vyznávají Jeţíše jako svého Pána, jak přebíhají z církve
do církve, aby unikli pohoršení, zatímco nemohou odpustit. Pavel by vykřikl: „Čiňte pokání
a vymaňte se z vašeho sebeklamu, vy soběstředné pokolení pokrytců!“
Nezáleţí na tom, jak moderní jste ve vašem zjevení, které jste přijali v seminářích a
biblických školách, které jste navštěvovali, nebo jak mnoho kníţek jste přečetli, nebo jak
mnoho hodin jste se modlili nebo studovali. Pokud jste uraţeni a ţijete v neodpuštění a
odmítáte činit pokání z tohoto hříchu, nedošli jste ke skutečnému poznání pravdy. Jste
podvedeni a pletete ostatním hlavu vaším pokryteckým stylem ţivota. Nezáleţí na tom, jak
velké je vaše zjevení, vaše ovoce prozrazuje něco jiného. Stanete se pramenem, ze kterého
vyvěrají hořké vody, které přináší sebeklam, a ne pravdu.
Zrada
A tehdy se mnozí pohorší, budou se navzájem zrazovat a jeden
druhého nenávidět (Mt. 24:10, přepsáno kurzívou).
Prozkoumejme pečlivě tento výrok. Pokud se nad ním více zamyslíme, uvidíme, ţe je
zde vidět určitý postup. Pohoršení často vede ke zradě a zrada k nenávisti.
Jak uţ jsem uvedl dříve, zranění lidé si kolem sebe staví ochranné zdi. Začínáme být
vedeni pudem sebezáchovy. Musíme se ochránit a zajistit za kaţdou cenu. To nás
uschopňuje k tomu, abychom zradili. Kdyţ začneme zrazovat, hledáme naší vlastní ochranu
nebo prospěch na úkor někoho druhého člověka – obvykle někoho, s kým máme bliţší
vztah.
Tímto způsobem se do Boţího království dostává zrada, kdyţ věřící hledá svůj vlastní
prospěch nebo ochranu na úkor jiného věřícího. Čím bliţší je vztah, tím krutější je zrada.
Zradit někoho je naprostým porušením smlouvy. Kdyţ dochází ke zradě, vztah bude
obnoven, dokud nebude následovat skutečné pokání.
Zrada pak vede k nenávisti s váţnými důsledky. Bible mluví zřetelným způsobem o
tom, ţe, kdo nenávidí svého bratra je vrah a v ţádném vrahovi nepřebývá věčný ţivot (1.
Jan 3:15).
Jak smutné je, kdyţ nacházíme případ za případem, zradu a nenávist mezi věřícími
v současné době. Bují to tak v našich rodinách a církvích, aţ to povaţujeme za normální
chování. Jsme aţ příliš znecitlivělí, abychom se zarmoutili nad tím, kdyţ se vedoucí
duchovní pracovníci obviňují před světským soudem. Nepřekvapuje nás, kdyţ křesťanské
páry ţádají o rozvod. Rozdělení v církvích jsou běţnou záleţitostí a dají se očekávat.
Pastorští intrikáři si hrají na ty nejlepší a nejušlechtilejší, kteří tu zde ještě nebyli. Děje se to
všechno pod rouškou, v „nejlepším zájmu“ Boţího království a církve.
„Křesťané“ si chrání svá práva a snaţí se ochránit tak, aby nebyli podvedeni nebo
zneuţiti dalšími křesťany. Nezapomněli jsme na to, jak nás Nový zákon vyzývá:
Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději natrpíte škodu? (1. Kor.
6:7b).
Zapomněli jsme na Jeţíšova slova?
Já však vám pravím: Milujte své nepřátelé, ţehnejte těm, kdo vás
proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty,
kteří vás uráţejí a pronásledují (Mt. 5:44).
Zapomněli jsme na Boří příkaz?
V ničem se nedejte ovládat ctiţádostí ani ješitností, nýbrţ v pokoře
pokládejte jeden druhého za přednějšího neţ sebe (F. 2:3).
Proč neţijeme prostřednictvím těchto zákonů lásky? Proč jsme tak rychlí k tomu,
abychom zradili, neţ abychom pokládali naše ţivoty jeden za druhého s rizikem, ţe budeme
zneuţiti? Důvod je prostý: – protoţe naše láska ochladla, coţ má za následek, ţe jen
hledáme, jak bychom se ochránili. To znamená, ţe uţ nevkládáme všechnu starost na Boha,
kdyţ se snaţíme obhájit sami sebe.
Kdyţ ublíţili Jeţíši, neoplácel zlem na oplátku, ale poručil svoji duši Bohu, který soudí
spravedlivě. Písmo nás napomíná, abychom šli v Jeţíšových šlépějích.
K tomu jste přece byli povoláni; vţdyť i Kristus trpěl za vás a
zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On, hříchu
neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Kdyţ mu spílali,
neodplácel spíláním; kdyţ trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou
toho, jenţ soudí spravedlivě (1. Pt. 2:21-23).
Zmocněnec
Musíme přijít na místo, kde budeme důvěřovat Bohu, a ne tělu. Mnozí slouţí Bohu
jen svými rty, přesto ţijí jako sirotci. Berou si do svých vlastních rukou své ţivoty, zatímco
vyznávají svými ústy: „On je můj Pán a Bůh.“
Nyní tedy víme, jak váţný hřích je uráţka. Pokud se to neřeší, vede to nakonec ke
smrti. Avšak kdyţ se vzepřete pokušení, ţe se nenecháte urazit, Bůh vám pmůţe k v elkému
vítězství.
Pokud by nás ďábel mohl zničit,
kdykoliv by chtěl,
vymazal by nás ze světa už
před dlouhou dobou.
3. KAPITOLA
Jak se mi to mohlo stát?
Josef jim však odvětil…“Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti
mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro….“
1. Mojžíšova 50:19-20
V
1. kapitole jsme seřadili všechny uraţené lidi do dvou skupin: 1.) na ty, kdo byli
skutečně neprávem poškozeni; 2.) na ty, kteří si myslí, ţe se s nimi špatně zacházelo,
ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. V této kapitole chci mluvit o (té) první skupině.
Zeptejme se nejprve otázkou: Pokud s vámi někdo špatně zacházel, máte právo na to,
se urazit? Hledejme odpověď v Josefově ţivotě, Jákobova oblíbeného syna. (viz 1.
Mojţíšova 37-48).
Sen se stává noční můrou
Josef byl Jákobův jedenáctý syn. Starší bratři jím pohrdali, protoţe jeho otec si ho
oblíbil a nechal pro něho ušít kabátek z mnoha barev. Bůh dal Josefovi dva sny. V prvním
snu uviděl svázané snopy na poli. Jeho snop povstal a napřímil se, zatímco snopy bratrů se
mu klaněly. Ve druhém snu uviděl slunce, měsíc a jedenáct hvězd (coţ představuje otce,
matku a bratry), které se mu klaněly. Kdyţ se o těchto snech zmínil před bratry,
pochopitelně s ním nesdíleli jeho nadšení. Nenáviděli ho ještě více.
Krátce na to, jeho deset starších bratrů šlo krmit otcova stáda na pole. Jákob poslal
Josefa, aby se podíval, jak se mají. Kdyţ ho straší bratři uviděli přicházet, spikli se proti
němu a řekli: „Přichází mistr snů. Zabijme ho! A uvidíme, co bude z jeho snů! Řekl, ţe nad
námi bude vládnout. Ať nás zkusí vést, aţ bude mrtvý!“ Tak ho hodili do vyschlé studny,
aby tam zemřel. Svlékli z něho jeho suknici, roztrhali ji a ušpinili zvířecí krví, aby
přesvědčili svého otce, ţe ho zadávila divoká šelma.
Poté však, co ho hodili do vyschlé studny, uviděli výpravu Izmaelitů na jejich cestě do
Egypta. Potom Juda řekl: „Hej, počkejte chlapci. Pokud ho necháme shnít tady v té díře,
nebudeme z něho nic mít. Vydělejme na něm nějaké peníze a prodejme ho jako otroka.
Bude stejně tak pro všechny mrtvý a uţ nás nebude nikdy otravovat a rozdělíme se všichni
o to, co na něm vyděláme!“ Tak ho prodali za dvacet šekelů stříbra. Josef je urazil, tak ho
zradili tak, aţ přišel o dědictví a o rodinu. Mějte stále na mysli skutečnost, ţe to byli jeho
vlastní bratři, kteří mu to udělali: synové stejného otce, stejného těla a krve.
Protoţe kultura v naší zemi – v Americe – je jiná, stěţí porozumíme krutosti těchto
muţů. Krutější by uţ jen bylo, kdyby ho zabili. V tehdejší době bylo velmi důleţité mít
syny. Synové měli jméno po svém otci a zdědili všechno, co měl. Josefovi bratři mu
zabránili v tom, aby přijal jméno svého otce a jeho dědictví. Jeho jméno vymazali ze
seznamu své rodiny a zcela ho připravili o jeho identitu. Kdyţ byl prodán člověk jako otrok
do jiné země, zůstal otrokem aţ do smrti. Ţenu, kterou by si vzal, by se stala otrokyní a
všechny děti, které by měl, by byly otroky! Všechno, co bylo Josefovi blízké, bylo pryč.
Bylo těţké se narodit jako otrok, avšak nepopsatelně horší bylo, se narodit jako dědic
velkého bohatství a skvělé budoucnosti a být o to připraven. Bylo by lepší nikdy nepoznat,
co mohl mít. Bylo to, jako kdyby ţil jako mrtvý muţ. Jsem si jist, ţe byl pokoušen a přál si,
aby ho jeho bratři zabili. Hlavní věcí bylo to, ţe k němu jeho bratři byli zlí a krutí.
Přesný zpětný pohled
Kdyţ čtete můj parafrázovaný Josefův příběh, pravděpodobně znáte jeho konec. Je to
velmi poučný příběh, kdyţ znáte závěr. Avšak, tak ho Josef neproţil. Vypadalo to, jako
kdyby nikdy neměl spatřit svého otce a nikdy se neměl vyplnit sen od Boha. Byl otrokem
v cizí zemi. Nemohl opustit Egypt. Byl vlastnictvím jiného člověka za cenu ţivota.
Josef byl prodán muţi, který se jmenoval Putifar, faraonův úředník a kapitán stráţe.
Slouţil mu deset let. Za tu dobu nedostal o své rodině ani řádku a věděl, ţe si jeho otec
myslí, ţe je mrtev. Ţili dál bez něho. Neexistovala ţádná naděje, ţe by ho jeho otec
vysvobodil.
Jak čas ubíhal, Josef našel přízeň u svého pána a ten s ním zacházel dobře. Putifar
pověřil Josefa nad celou jeho domácností a nade vším, co měl.
Avšak zároveň, zatímco Josefovy vyhlídky vypadaly velmi příznivě, něco velmi zlého
začalo „dozrávat“ v manţelce jeho pána. Dlouze se na něho dívala a chtěla s ním zcizoloţit.
Kaţdý den se ho snaţila svést a on odmítal. Jednoho dne s ním byla sama v domě a vehnala
ho do rohu a začala na něho naléhat, aby se s ní vyspal. Odmítl a utekl, zatímco v její v ruce
zůstala jeho košile. Kdyţ od ní vyběhl, zostudila se a začala křičet: „Znásilněná!“ Putifar
pak poslal Josefa do faraónova vězení.
Faraónovo vězení se nedá porovnat s vězeními v Americe. Slouţil jsem duchovně
v několika vězeních a pokud jde o jejich nepohodlnost v porovnání s faraónovou
hladomornou, vypadaly by jako městské klubovny. Ţádné denní světlo nebo práce na
určitých místech ve venkovním prostředí, ale jen níţe poloţená místnost nebo spíše díra, ve
které není světlo ani teplo. Podmínky k ţivotu v ní byly kruté aţ odlidšťující. Vězni sem
byli vstrčeni, aby zde „hnili“ zaţiva, zatímco je krmili chlebem a vodou „utrpení“ ( 1. Kr.
22:27). Dostávali jen tolik chleba, aby přeţili, proto aby trpěli. Podle Ţalmu 105:18,
Josefovy nohy byly rozedřené od ţelezných pout a byl sevřen v ţelezech. Byl uvězněn
v této podzemní kopce, aby zde zemřel.
Kdyby byl Egypťan, měl by moţná určitou šanci, aby byl propuštěn, ale jako cizí
otrok, který byl obviněn ze znásilnění, měl nepatrné naděje nebo spíše vůbec ţádné. Situace
nemohla být horší. Josef klesnul tak hluboko jako člověk, aţ ţil, jako kdyby byl mrtev.
Vidím ho, jak přemýšlí v hluboké temné kopce? „Slouţil jsem mému Pánu čestně a
řádně celých deset let. Byl jsem mu věrnější neţ jeho ţena. Zůstal jsem věrný svému Bohu a
mému pánu a denně jsem se vyhýbal smilstvu. Jaká je má odměna? Kopka!
„Zdá se, ţe čím více se budu snaţit o to, abych konal to, co je správné, jde to se
mnou k horšímu! Jak to mohl Bůh dovolit? Ukradli moji bratři také zaslíbení, které jsem
přijal od Boha? Proč tento mocný Bůh smlouvy nezasáhl v můj prospěch? Stará se takhle
láskyplný a věrný Bůh o své sluţebníky? Proč já? Co jsem udělal, ţe si to zaslouţím? Myslel
jsem si, ţe jsem slyšel Boha.“
Jsem přesvědčen o tom, ţe bojoval s těmito nebo podobnými myšlenkami.
Neměl ve svém ţivotě téměř ţádnou svobodu, avšak přesto měl stále právo na to, aby
si zvolil, jak na všechno, co se mu stalo, zareaguje. Urazí se a zahořkne na své bratry a
posléze i na Boha? Vzdá se veškeré naděje v naplnění zaslíbení a připraví se o svoji
poslední touhu k ţivotu?
Má nad tím Bůh moc?
Představuji si, ţe to nikdy Josefa nenapadlo, dokud nebylo po vše m: to, ţe to byla
Boţí cesta, prostřednictvím které se měl připravit na to, aţ bude vládnout. Jak pouţije své
autority nad svými bratry, kteří ho zradili? Josef se učil poslušnosti tím, co strpěl. Josefovi
bratři byli dovedně vypracované nástroje v Boţí ruce. Bude se Josef ve svém hledání
Boţího záměru drţet zaslíbení?
Moţná, ţe kdyţ se Josefovi zdáli tyto sny, myslel si, ţe jsou potvrzením Boţí přízně
v jeho ţivotě. Doposud se ve svém ţivotě nenaučil této autoritě, která je dána ke sluţbě, a
ne k tomu, aby vás něčím oddělovala od druhých. V těchto obdobích zkoušek se velmi
často zaměřujeme na nemoţnost naší situace, namísto toho, abychom se dívali na Boha.
Důsledkem toho jsme zklamáni a potřebujeme na někoho svalit vinu a tak hledáme toho,
kdo by mohl být odpovědný za náš zoufalý stav. Kdyţ zjišťujeme, ţe Bůh mohl zabránit
veškerým naším potíţím – a nezabránil – viníme pak často Boha.
V mé mysli se ustavičně ozývalo: „Ţil jsem podle toho, co o Bohu vím. Neprohřešil
jsem se proti jeho ustanovením nebo jeho povaze. Zopakoval jsem jen sen, který mi dal
Bůh. A jaký je výsledek? Moji bratři mě zradili a byl jsem prodán jako otrok! Můj táta si
myslí, ţe jsem mrtvý a nikdy do Egypta nepřijede, abychom se znovu setkali.“
Klíčovým postavením pro Josefa byli jeho bratři. Oni byli tou „silou“, která ho
vhodila do podzemní kopky. Moţná přemýšlel o tom, jak by všechno vypadalo jinak, kdyby
byl u moci, jak mu to Bůh ukázal ve snách, ve kterých mu byla svěřena pozice autority. Jak
jiné by to bylo, kdyby jeho bratři mu nepřekazili hned na začátku jeho skvělé vyhlídky na
budoucnost.
Jak často slýcháváme naše bratry a sestry, jak upadají do stejné léčky, kdyţ chtějí
někomu připsat vinu? Například:
„Kdyby nebylo mé ţeny, mohl jsem dnes být duchovním pracovníkem. Zabránila mě
v tom a pokazila tolik z toho, o čem jsem snil.“
„Kdyby nebylo mých rodičů, mohl jsem ţít „normálním“ ţivotem. Budou mi zase
nadávat za to, kam jsem to aţ v současné době dotáhl? Proč mohou mít ostatní normální
rodiče, a já ne? Pokud by se můj táta a máma nerozvedli, byl bych na tom daleko lépe ve
svém vlastním manţelství.“
„Kdyby nebylo mého pastora, který ve mně potlačuje dar, byl bych svoboden a nebyl
bych omezován. Zabránil mě v tom, abych naplnil své poslání v duchovní sluţbě. Poštval
proti mně lidi v církvi.“
„Kdyby nebylo mého bývalého manţela, mé děti a já bychom nebyli nyní v takových
finančních problémech.“
„Kdyby nebylo té ţeny v církvi, měl bych stále určitou přízeň u vedoucích. Zničila mě
a zbavila mě veškeré naděje, aby si mě druzí lidé váţili, díky jejím pomluvám.“
Seznam takovýchto výčitek je nekonečný. Je snadné obviňovat ostatní za vaše určité
problémy, které máte a představovat si, jak by bylo mnohem lepší, kdyby všichni tito lidé
okolo vás neţili. Myslíte si, ţe za vaše zklamání a zranění mohou oni.
Chtěl bych zdůraznit následující: „V žádném případě žádný muž, žena, dítě nebo ďábel vás
nikdy nemůže vytrhnout z Boží vůle! Neexistuje totiž nikdo, vyjma Boha, kdo by měl ve svých rukou váš
osud. Josefovi bratři se snaţili tvrdě zničit vizi, kterou Josef přijal od Boha. Mysleli si, ţe mu
ji zcela zmařili. Řekli svými vlastními ústy: „Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé
cisterny…. A uvidíme, co bude z jeho snů!“ (1. Mj. 37:20, přepsáno kurzívou). Vyšli ho zničit.
Nebyla to náhoda. Bylo to záměrné! Chtěli, aby neměl ţádnou šanci na úspěch.
Myslíte si, ţe kdyţ jej prodali jako otroka, Bůh z nebe se podíval na Syna a Ducha
svatého a řekl: „Co budeme dělat? Podívejte na to, co jeho bratři udělali. Zkazili náš plán
pro Josefa. Budeme muset něco rychle vymyslet! Máme ještě nějaký rezervní plán?“
Mnoho křesťanů reaguje na krizové situace, jako kdyby se přesně tohle dělo v nebi.
Vidíte jak Otec v nebesích říká Jeţíši: „Jeţíši, Jima vyhodili právě ze zaměstnání, protoţe
jeho věřící spolupracovník o něm lhal. Co budeme dělat? Máme pro něho dole připravené
nějaké jiné pracovní místo?“ Nebo, Jeţíši, Sally je třicet čtyři a dosud se nevdala. Máš pro ní
k dispozici nějaké slušné hochy? Muţe, po kterém jsem chtěl, aby si ji vzal, se oţenil s její
nejlepší kamarádkou, která ji pomlouvala a odvrátila jeho srdce od ní.“ Zní to hloupě,
přesto způsobem, kterým reagujeme na danou situaci, naznačuje, ţe takto přemýšlíme o
Bohu.
Podívejme se, jak by se v církvích dnešní doby měl Josef. Kdyby byl jako většina
z nás, víte co by udělal? Plánoval by pomstu. Zaměstnával by se takovými myšlenkami jako:
„Aţ se mi dostanou do rukou, zabiji je! Zabiji je za to, co mi provedli. Za to mi zaplatí.“
Avšak, kdyby měl Josef ve skutečnosti tento postoj, Bůh by nechal Josefa v této
podzemní kopce shnít! Protoţe, kdyby se dostal z tohoto vězení s takovýmto motivem,
setnul by deset hlav z dvanácti izraelských pokolení. To by zahrnovalo i Judu, z jehoţ
rodokmenu pochází Kristus.
Ano, ti, kteří takto zacházeli bezboţně s Josefem, byli patriarchové Izraele! A Bůh
zaslíbil Abrahamovi, ţe z něho vzejde národ, jehoţ prostřednictvím se nakonec narodil i
Jeţíš! Josef se nenechal urazit a Boţí plán se vyplnil v jeho ţivotě a v ţivotech jeho bratrů.
Mohlo to být ještě horší?
Vězení bylo pro Josefa časem tříbení, ale byla to také doba příleţitostí. S Josefem tam
byli dva vězni a oba dva měli dva ţivé a vzrušující sny. Josef jim vyloţil oba dva sny
s naprostou přesností. Jeden z muţů měl být propuštěn a druhý popraven. Josef poprosil
toho, který měl být propuštěn, aby si na něho vzpomněl, aţ znovu získá u faraóna milost.
Tento muţ se vrátil do faraónových sluţeb, avšak dva roky uběhly a nedal o sobě vůbec
vědět. To bylo další zklamání pro Josefa, další příleţitost k tomu, aby byl uraţen.
Bůh má vţdycky plán
Nastala chvíle, kdy se faraónovi zdál velmi děsivý sen. Ţádný z jeho kouzelníků nebo
mudrců mu jej nedokázal vysvětlit. Pak se teprve stalo, ţe propuštěný sluţebník si
vzpomněl na Josefa. Podělil se o to, jak Josef vyloţil jeho sen a sen jeho společ níka ve
vězení. Josefa přivedli před faraóna a on mu řekl, co sen znamenal – ţe přijde hladomor – a
moudře mu poradil, jak se připravit na přicházející pohromu. Faraón okamţitě povýšil
Josefa na druhého nejvyššího člověka v celém Egyptě. Josef skrze svoji moudrost, kterou
mu Bůh daroval, připravil celou zemi na krutý hladomor.
O trochu později, kdyţ hladomor vypukl ve všech národech, Josefovi bratři přišli do
Egypta o pomoc. Pokud by měl Josef něco proti bratrům ve svém srdci, byla to ta
nejpříhodnější doba, kdy jim to mohl oplatit. Mohl je vhodit do vězení na doţivotí, nebo je
mučit a dokonce zabít a přesto by se mu nic nestalo, protoţe byl druhý nejvyšší v Egyptě.
Jeho bratři se nezajímali o faraóna.
Avšak Josef jim přestal účtovat, kolik si vzali zrna. Pak dostali tu nejlepší zemi
v Egyptě pro své rodiny a jedli z hojnosti země. Zkrátka, dostali ten nejlepší kraj z celé
egyptské země. Josef nakonec ţehnal těm, kteří ho proklínali a dělal dobře těm, kteří ho
nenáviděli (viz Mt. 5:44).
Bůh věděl, co Josefovi bratři učiní předtím, neţ to udělají. Po pravdě řečeno, Pán
věděl, co udělají předtím, neţ měl Josef sen, nebo předtím, neţ se tito chlapci narodili.
Kdyţ se podíváme o kousek dále, uvidíme, co Josef řekl svým bratrům, kdyţ se znovu
všichni setkali. „Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, ţe jste mě sem prodali, neboť mě
před vámi vyslal Bůh pro zachování ţivota. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let
nebude orba ani ţeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zachránil vaše potomky na zemi a aby vás
zachoval při ţivotě pro velké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh…“ (1. Mj.
45:5-8, přepsáno kurzívou).
Podívejte se na to, co říká ţalmista: „Neţ přivolal (Bůh) na zem hlad, než kaţdou hůl
chleba zlomil, vyslal už před nimi muže, Josefa, který byl prodán do otroctví“ (Ţalm 105:16-17,
přepsáno kurzívou).
Kdo poslal Josefa? Jeho bratři, nebo Bůh? Ze dvou svědectví vidíme, ţe to byl Bůh.
Josef řekl jasně svým bratrům: „Nebyli jste to vy, kdo jste mě poslali.“ Slyšte to, co Duch
praví!
Jak uţ jsem řekl, ţádný smrtelník nebo ďábel nemůţe překazit Boţí plán ve vašem
ţivotě. Pokud se budete drţet této pravdy, vysvobodí vás to. Avšak, je tu někdo, kdo vás
můţe dostat z Boţí vůle – jste to vy sami!
Popřemýšlejte o dětech Izraele. Bůh poslal vysvoboditele, Mojţíše, aby je vyvedl
z egyptského otroctví do zaslíbené země. Po roce na poušti, vedoucí byli vysláni, aby ji
vyšpehovali. Vrátili se a stěţovali si. Báli se národů v této zemi, které byly větší a vojensky
silnější.
Všichni lidé, kromě Jozueho a Kálefa, souhlasili s vedoucími. Lidé pocítili, jako kdyby
je Bůh vyslal na smrt. Urazili se na Mojţíše a na Boha. Takto to pokračovalo asi rok. Jejich
pohoršení mělo za následek, ţe toto pokolení nikdy nespatřilo zaslíbenou Boţí zemi, kterou
měli zabrat.
Mnozí lidé slouţí Pánu horlivě a dostali se do těţkých situací, kvůli tomu, ţe s nimi
špatně zacházeli bezboţní lidé a tělesní křesťané. Skutečnost je taková, ţe s nimi bylo
nakládáno nespravedlivě. Avšak urazit se, znamená naplnit nepřítelův záměr, dostat vás
z Boţí vůle.
Pokud se nenecháte pohoršit, zůstanete v Boţí vůli. Pokud se urazíte, vpadnete do
zajetí nepřítele a začnete plnit jeho vůli a záměr. Vyberte si. Je mnohem prospěšnější zůstat
neuraţený.
Musíme pamatovat na to, ţe na nás nic nezaútočí, aniţ by o tom Pán nevěděl, předtím
neţ se to stane. Kdyby nás ďábel mohl zničit podle své libé vůle, vymazal by nás ze světa
před dlouhou dobou, protoţe vášnivě nenávidí člověka. Vţdy mějte na paměti tuto výzvu:
Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí,
abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydrţet, nýbrţ
se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli
obstát (1. K. 10:13, přepsáno kurzívou).
Všimněte si, ţe je psáno „východisko,“ ne „nějaké východisko.“ Bůh viděl uţ dopředu
kaţdou nepříznivou situaci, do které se dostaneme – nezáleţí na tom, jak velkou nebo
malou – a měl určitý plán jako východisko. A ještě úţasnější věc, která vypadá jako zmaření
Boţího plánu, ve skutečnosti se stává cestou k jeho naplnění, pokud zůstaneme
v poslušnosti a nenecháme se urazit.
Proto si zapamatujte: Zůstaňte dále v pokoře před Bohem tak, ţe se neurazíte;
vzepřete se ďáblu a on od vás uteče (Jakub 4:7). Vzepřete se ďáblu tak, ţe se neurazíte. Sen
nebo vidění se vyplní pravděpodobně jiným způsobem, neţ si představujete, avšak jeho
Slovo a jeho zaslíbení se stane skutečností. Jedinou věcí, kterou riskujeme je to, ţe se
nenaplní kvůli naší neposlušnosti.
Další druh zrady
Nemnozí si vytrpěli něco takového jako Josef od bratří. Nebylo by to tak bolestivé,
kdyby mu to udělali jeho nepřátelé. Avšak toto byli jeho bratři, jeho tělo a krev. Oni měli
být těmi, kteří ho měli povzbuzovat, podporovat, bránit a pečovat o něj. Mohlo se stát ještě
něco horšího, neţ jaké špatné zacházení musel vytrpět Josef?
Je jedna věc, prožít odmítnutí a zlomyslnost od
bratra nebo sestry, avšak je zcela něco jiného
zakusit odmítnutí a zlomyslnost od otce.
4. KAPITOLA
Můj otče,
můj otče!
Pohleď, můj otče!…,že na mé ruce nelpí žádné zlo
ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale
ty mi ukládáš o život, chceš mi jej vzít.
1. Samuelova 24:11
V
minulé kapitole jsme viděli, jak se Josefovi bratři ho snaţili zničit. Viděli jsme jakou
bolest zakusil kvůli jejich zradě. Moţná, ţe jste v podobné situaci. Moţná, ţe vás
zradili ti, kteří vám byli nejblíţe: lidé od kterých jste chtěli lásku a povzbuzení.
V této kapitole se chci zmínit o trýznivější situaci, neţ je bratrova zrada. Je jedna věc,
proţít odmítnutí a zlomyslnost od bratra, avšak je zcela něco jiného, proţít odmítnutí a
zlomyslnost od otce. Kdyţ mluvím o otcích, nemyslím tím, jen přirozené otce, ale také
kteréhokoliv vedoucího, kterého Bůh nad námi ustanovil. To jsou lidé, kteří by nás měli
milovat, vychovávat, duchovně nás ţivit a pečovat o nás.
Vztah lásky a nenávisti
Pokud bychom se mohli poučit z určitého případu otce, který zradil, měli bychom se
podívat na vztah mezi králem Saulem a Davidem (viz 1. Sam. 16-31). Bůh se dotkl jejich
ţivotů předtím, neţ se setkali, kdyţ Samuel, Boţí prorok, pomazal Davida za příštího
izraelského krále. David z toho musel být nadšený, kdyţ si pomyslel: Tohle je ten stejný
muţ, který pomazal Saule. Tak to se stanu skutečně králem!“
Vzadu v paláci zlý duch trápil Saule, protoţe neposlechl Boha. Ulevilo se mu jen
tehdy, kdyţ někdo hrál na harfu. Saulovi sluţebníci začali hledat mladého muţe, který
by seděl v jeho přítomnosti a slouţil mu. Jeden z králových sluţebníků navrhl Davida, syna
Jesse. Král Saul poslal pro Davida a poţádal ho, aby přišel do paláce a slouţil mu.
David si musel myslet: „Bůh začíná vyplňovat své zaslíbení skrze proroka. Získám
určitě královu přízeň. To musí být vstupní pozice.“
Čas ubíhal a Davidův otec ho poţádal, aby zanesl menší občerstvení svým starším
bratrům, kteří bojovali s Filištínskými. Kdyţ přišel do prvních řad, David uviděl
filištínského bojovníka, Goliáše, jak se posmívá Boţí armádě a dozvěděl se, ţe uţ se tak
děje čtyřicet dnů. Zjistil, ţe král nabídl dceřinu ruku tomu muţi, který porazí tohoto obra.
David přišel před krále a poţádal o svolení, aby mohl bojovat. Zabil Goliáše a získal
Saulovu dceru. Poté mu byla udělena přízeň u Saule a přestěhoval se do paláce, kde ţil
s králem. Jonatán, Saulův nejstarší syn uzavřel s Davidem věčnou smlouvu. Bůh byl s ním
ve všem, k čemu ho Saul poslal a dařilo se mu. Král trval na tom, aby jídával u stolu s jeho
vlastními syny.
David byl nadšený. Ţil v paláci, jedl u královského stolu, vzal si královu dceru, přátelil
se s Jonatánem a byl úspěšný ve všech svých výpravách. Získal si dokonce přízeň i u lidí.
Poznal, jak se před ním začíná vyplňovat proroctví.
Saul si oblíbil Davida nade všechny své sluţebníky. Stal se mu otcem. David byl
přesvědčen o tom, ţe ho Saul bude vychovávat a cvičit a ţe ho jednoho dne posadí na trůn.
David se radoval z Boţí věrnosti a dobroty.
Avšak v jednom dni se všechno změnilo.
Kdyţ se Saul a David vrátili z boje, bok po boku, ţeny ze všech izraelských měst vyšly
tancovat a zpívaly: „Saul zabil tisíce a David deseti tisíce.“ To Saule rozzuřilo a od toho dne
začal Davidem pohrdat. Kdyţ hrál David na harfu, Saul se ho snaţil dvakrát zabít.
Bible říká, ţe Saul nenáviděl Davida, protoţe věděl, ţe Bůh byl s Davidem, ale ne
s ním. David byl nucen utéct, aby si zachránil ţivot. Nevěděl kam, tak utekl na poušť.
„Co se to děje?“ David se divil. „Zaslíbení se začalo vyplňovat a nyní je zmařeno.
Člověk, který mě měl vychovávat se mně snaţí zabít. Co mohu dělat? Saul je Boţí
pomazaný sluţebník. Proti němu nemám šanci uspět? Je králem, Boţím muţem, nad Boţím
národem. Proč to Bůh dopouští?“
Saul pronásledoval Davida od pouště k poušti, od jeskyně k jeskyni, zatímco ho
doprovázelo tři tisíce nejlepších bojovníků. Měli jen jeden cíl: zničit Davida.
V tomto okamţiku ze zaslíbení zbyla vzpomínka. David uţ neţil v královském paláci,
ani nejedl u královského stolu. Bydlel v opuštěných jeskyních a jedl zbytky pouštní zvěře.
Nejezdil po boku krále na koni, ale honili ho muţi, kteří s ním bojovali po boku. Neměl
ţádnou vyhřívanou postel nebo sluţebníky, kteří by ho obsluhovali, a ani mu nikdo
neprojevoval zdvořilé úklonky na královském dvoře. Jeho manţelka byla provdána za
jiného muţe. Poznal samotu muţe, který nemá ani svoji rodnou zem.
Všimněte si toho, ţe to byl Bůh, a ne ďábel, kdo svěřil Davida do Saulovy péče. Proč
to Bůh dopustil, ale i naplánoval? Proč zaslíbení Boţí přízně se částečně začalo vyplňovat
před Davidovýma očima, aby pak najednou bylo všemu konec? To byla připravená
příleţitost pro Davida, aby se pohoršil – kvůli Saulovi, ale také kvůli Bohu. Všechny
nezodpovězené otázky zvětšovaly pokušení pochybovat o Boţí moudrosti a plánu.
Saul byl pevně rozhodnut zabít tohoto mladého muţe za kaţdou cenu, coţ ho ještě
více roznítilo v jeho šílenství. David byl zcela zoufalý. Kněţí ve městě Nob poskytli
Davidovi nocleh, jídlo a Goliášův meč. Nevěděli nic o Davidově útěku od Saule a mysleli si,
ţe byl na výjezdu od krále. Vyptávali se na Davida u Pána a nechali ho jít jeho cestou.
Kdyţ to Saul zjistil, rozzuřil se. Pozabíjel osmdesát pět Hospodinových nevinných
kněţích a vyvraţdil celé město Nob: všechny muţe, ţeny, děti, pacholata, krávy, osly a ovce.
Provedl nad nimi soud, nad nevinnými, který měl vykonat nad Amalechitskými. Stal se
vrahem. Jak mohl Bůh vloţit svého Ducha do takového člověka?
V okamţiku, kdyţ se Saul dozvěděl, ţe je David na poušti En gedi, poslal za ním tři
tisíce bojovníků. Během této cesty zastavili, aby si odpočinuli u vchodu jeskyně, aniţ by
tušili, ţe se v ní vzadu skrývá David. Saul si odloţil plášť a lehl si vedle. David tiše vyběhl
ze svého úkrytu, odřízl kus pláště a odplíţil se pryč, aniţ by si ho někdo všiml.
Kdyţ se Saul chystal odejít z jeskyně, David se sklonil k zemi a vykřikl na něho: „
Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce!…uvaţ a pohleď, ţe na mé ruce nelpí
žádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale ty mi ukládáš o ţivot, chceš mi jej
vzít“ (1. S. 24:11, přepsáno kurzívou).
David vykřikl na Saule: „Můj otče, můj otče!“ Lépe na vysvětlenou, křičel: „Pohleď na
moje srdce! Buď mi za otce, potřebuji vůdce, který by mě cvičil, a ne mě zničil!“ Tř ebaţe se
ho Saul snaţil zabít, v Davidově srdci stále hořela naděje.
Kde jsou otcové?
Tento křik jsem viděl u mnohých muţů a ţen v Kristově těle. Většina z nich je mladá
a mají na svých ţivotech velké Boţí povolání. Volají po otci, člověku, kterého budou
následovat, který je bude milovat, podporovat a povzbuzovat. Proto Bůh řekl, ţe „obrátí
srdce otců (vedoucích) k synům (lidem) a srdce synů k otcům, aby při svém příchodu
nestihl zemi klatbou“ (Ml. 4:6).
Náš národ ztratil své otce (tatínky, vedoucí nebo sluţebníky) v rozmezí let 1940-1950
a v současné době se tento stav dokonce zhoršuje. Podobně jako Saul, mnoho vedoucích
v našich rodinách, podnicích a církvích se zajímají jen o své cíle neţ o své potomky.
Díky tomuto postoji, tito vedoucí pohlíţí na Boţí lid jako na zdroj, který jim slouţí k
vyplnění jejich vize, namísto toho, aby viděli svoji vizi jako prostředek, který by slouţil
lidem. Dosahují své úspěšné vize za cenu zničených ţivotů a otřesených lidí. Spravedlnost,
milosrdenství, čistota a láska jsou zkompromitovány za cenu úspěchu. Rozhodují se podle
peněz, nových přírůstků do církve a výsledků.
To je samozřejmě vstupní branou pro takové chování, které musel vytrpět David –
konec konců, Saul měl ochraňovat království. Pro některé vedoucí je tento typ chování
přijatelný, protoţe se snaţí šířit evangelium.
Kolik vedoucích se jen zbavilo svých podřízených kvůli své domýšlivosti? Proč jsou
tito vedoucí domýšliví? Protoţe neslouţí Bohu, slouţí své vizi. Podobně jako Saul jsou ve
svém povolání nejistí a to se stává příčinou ţárlivosti a pýchy. Vidí určité hodnoty v lidech,
kteří jsou zboţní a jsou ochotni tyto lidi vyuţívat tak dlouho, jak jim to přináší uţitek. Saul
byl rád, ţe se Davidovi ve všem dařilo aţ do chvíle, dokud v něm nezačal vidět hrozbu.
Potom Davida vyřadil a hledal důvod, jak by ho zničil.
Mluvil jsem s mnoha mladými muţi a ţenami, kteří touţili po zodpovědnosti. Chtěli
se podřídit nějakému vedoucímu, který by je vedl. Cítili se izolováni a sami. Hledali někoho,
kdo by jim byl za otce. Avšak Bůh dopustil, aby proţili odmítnutí. Bylo tomu tak, protoţe
Bůh v nich chtěl udělat to, co učinil v Davidovi. Poslouchejte pozorně, co Duch říká.
David se zajímal o to, proč Saul věřil tomu, ţe byl vzpurný a zlý. David zkoumal své
srdce a říkal si: „Co zlého jsem udělal? Proč se Saul tak rychle najednou postavil proti
mně?“ Proto vykřikl: „Někdo mě povzbuzoval k tomu, abych tě zabil, avšak já jsem řekl:
‚ne‘. Odřízl jsem jen kus tvého pláště, tak by si poznal a viděl, ţe na mé ruce nelpí žádné zlo ani
nevěrnost“ (viz 1. Sam. 24:11). David si myslel, ţe kdyby mohl dokázat svoji lásku k Saulovi,
Saul by ho znovu přijal a proroctví by se vyplnilo.
Lidé, které odmítl otec nebo vedoucí, mají sklon svalovat všechnu vinu na sebe. Jsou
uvězněni mučivými myšlenkami „Co jsem udělal?“ a byla v mém srdci nějaká nečistota?“
Rádi by věděli, kdo popudil srdce vedoucího proti nim?“ Potom se neustále snaţí dokázat
svoji nevinnu svým vedoucím. Myslí si, ţe pokud dokáţí svoji věrnost a vyváţenost, budou
přijati. Bohuţel, čím více se snaţí, tím více jsou odmítáni.
Kdo mě pomstí?
Saul uznal Davidovu dobrotu, kdyţ poznal, ţe mohl zabít, ale nezabil. Potom tedy on
a jeho lidé odjeli. David si musel pomyslet: „Nyní mě král opět uvede na stejné místo jako
dříve. Nyní se vyplní proroctví. Vidí určitě moji upřímnost a bude se ke mně chovat lépe.“
Ne tak rychle Davide. Po určité době lidé oznámili Saulovi, ţe se David skrýval na
Hachilašské vysočině. Saul ho znovu začal pronásledovat se stejnými tři tisíci vojáků. Jsem
přesvědčen o tom, ţe to Davida přivedlo do naprosté zoufalosti. Uvědomil si, ţe to nebylo
nedorozumění, ale ţe se Saul záměrně snaţil zničit jeho ţivot, aniţ by k tomu měl důvod.
Jak odmítnutý se musel cítit. Saul věděl, ţe David proti němu nic zlého neobmýšlel, avšak
přesto ho pronásledoval.
David spolu s Abizaiem vnikli do Saulova tábora. Ani jedna stráţ je nespatřila,
protoţe Bůh na všechny z nich uvedl hluboký spánek. Tito dva muţi se proplíţili kolem
celé armády aţ na místo, kde spal Saul.
Abizai úpěnlivě prosil Davida. „Bůh ti dnes vydal do rukou tvého nepřítele. Teď
dovol, ať ho jedinou ranou přirazím kopím k zemi, druhé rány nebude třeba.“ (1. Sam. 26:8).
Abizai měl skutečně dobré důvody k tomu, proč si myslel, ţe mu David dovolí zabít
Saule.
Za prvé, Saul zavraţdil osmdesát pět nevinných kněţí a jejich rodiny – chladnokrevně!
Za druhé, vyjel z třítisícovou armádou, aby zabil Davida a jeho stoupence. Pokud
nezabiješ nepřítele jako první, Abizai se domníval, určitě tě zabije. Je to sebeobrana. Kaţdý
soud by to dovolil!
Za třetí, Bůh prostřednictvím Samuele pomazal Davida jako dalšího krále. David si
mohl činit nároky, pokud nechtěl, aby byl zabit, aniţ by se vyplnilo proroctví.
Za čtvrté, Bůh uvedl na tuto velkou armádu hluboký spánek, aby David a Abizai
mohli jít přímo k Saulovi. Proč to navíc Bůh učinil? Abizai měl dojem, ţe Davidovi se uţ
nikdy nenaskytne taková příleţitost?
Všechny tyto důvody zněly dobře. Měly smysl a Davida povzbuzoval další bratr.
Kdyby David byl v té chvíli jen trochu uraţený, dovolil by Abizaiovi, aby probodl kopím
Saula k zemi a pocítil by plné zadostiučinění.
Poslechněte si Davidovu odpověď: „Neodpravuj ho! Vţdyť kdo vztáhne ruku na
Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?“…jakoţe ţiv jest Hospodin, jistě jej
Hospodin zasáhne; buď nadejde jeho den, kdy zemře, anebo odejde do boje a bude smeten.
Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného“ (1. Sam. 26:9 11, přepsáno kurzívou).
David nechtěl zabít Saule, i kdyţ zavraţdil nevinné lidi a chtěl zničit i Davida. David
se nechtěl mstít, ale odevzdal to do Boţích rukou.
Bylo by ovšem snazší ukončit to hned v tu chvíli, právě tam; bylo by to celkově
jednoduší jak pro Davida, tak pro izraelský lid. Věděl, ţe národ byl jako ovce bez pastýře.
Věděl, ţe je jako vlk Saul zneuţíval svými sobeckými touhami. Bylo pro něho těţké se
obhajovat, ale ještě těţší nevysvobodit lidi z rukou rozběsněného krále. David se takto
rozhodl, i kdyţ věděl, ţe jediným Saulovým potěšením byla myšlenka, jak by ho zabil.
David dokázal, ţe má čisté srdce, kdyţ ušetřil Saule poprvé. Přesto kdyţ měl David i
druhou příleţitost, aby zabil Saule, nedotkl se ho. Saul byl pomazaný Hospodinův a David
ho vydal k soudu do Boţích rukou.
Kolik lidí má v dnešní době srdce jako David? V současnosti se nezabíjíme fyzicky
pomocí mečů, ale bojujeme proti sobě jiným typem meče – jazykem. „V moci jazyka je
ţivot i smrt…“ (Př. 18:21).
Církve se štěpí, rodiny se rozdělují, manţelství se hroutí a láska mizí pod prudkým
náporem slov, která zraňují a ničí. Kdyţ jsme pak zraněni od přátel, rodiny a vedoucích,
vychází z nás ostrá slova, kvůli naší hořkosti a hněvu. Přestoţe můţeme být v právu, naše
motivy nejsou v pořádku.
Přísloví 6:16-19 říká, ţe ohavností Hospodinu je ten, kdo šíří lţi a vyvolává mezi
bratry sváry. Kdyţ něco ustavičně opakujeme s úmyslem oddělit se, nebo poškodit vztahy či
pověst – i kdyby to byla pravda – pro Boha je to stále velkou uráţkou.
Pouţívá mě Bůh, kdyţ vyzrazuji hříchy mého vedoucího?
Sedm let jsem slouţil na plný úvazek jako pomocník a pastor mládeţe, předtím neţ
mě a moji ţenu Bůh přivedl do současné sluţby. Kdyţ jsem byl pastorem mládeţe, byl tam
jakýsi člověk, který mě neměl rád a ani se mu nelíbilo poselství, které jsem kázal. Nijak by
mi to nevadilo, kdyby tento člověk nebyl mým vedoucím.
Věřil jsem, ţe mi Bůh řekl, abych kázal mladým lidem hutné slovo o svatosti a
smělosti a jeho syn byl v mé skupině.
Srdce tohoto mladého muţe bylo usvědčeno. Jednoho dne nás navštívil a plakal. Byl
rozzlobený, ţe ţivotní styl v jeho rodině neodpovídal tomu, k čemu jsem ho vyzýval a také
další mladé lidi.
Zdálo se, ţe incident a další osobní konflikty přiměly jeho otce, aby se mě snaţil
zbavit. Chodil k hlavnímu pastorovi, aby ho rozhněval proti mně tak, ţe mě falešně
obviňoval. Potom šel za mnou a říkal mi, jak je hlavní pastor nade mnou pohoršen, ale ţe
on stojí při mně. Mezi vedoucími sboru občas zazněly kritické poznámky nejrůznějšího
druhu, ale ţádná, která by se týkala moji sluţby, avšak stejně se mnou souhlasili. Usmíval se
na mě, avšak chtěl mě ve skutečnosti zničit.
Několik členů mládeţe mi řeklo, ţe slyšeli, ţe budu vyloučen. Tyto zprávy rozšiřoval
tento mladý člověk, ani ne ze zlomyslnosti, ale neustále to opakoval proto, protoţe to slyšel
ve své rodině. Byl jsem rozzlobený a zmatený. Šel jsem za tím člověkem a on přiznal, ţe to
řekl, avšak sdělil mi, ţe opakoval pouze to, co řekl hlavní pastor.
Měsíce ubíhaly a připadalo mi, ţe se situace vůbec nezklidnila. Podařilo se mu
dokonce mezi mnou a hlavním pastorem přerušit všechny styky. Nebyl jsem jediným
případem, ale choval se tak ke všem pastorům, které neměl v oblibě.
Moje rodina byla pod neustálým tlakem, neboť jsme nevěděli, zda -li v církvi
zůstaneme, nebo nás vyloučí. Koupili jsme dům, moje ţena otěhotněla a neměli jsme kam
jít. Nechtěl jsem se poohlíţet po jiném místě ke sluţbě, protoţe jsme věřil, ţe nás do této
církve přivedl Bůh a neměl jsem připravený ţádný „plán B“.
Moje ţena se z toho téměř nervově zhroutila. „Miláčku, já vím, ţe tě vyhodí. Kaţdý
mi říká, ţe ano.“
„Nenajali si mě a nemohou mě vyhodit bez Boţího souhlasu,“ odpověděl jsem jí.
Myslela si, ţe chci popřít skutečný stav věcí a prosila mě, abych odešel.
Nakonec začaly kolovat zprávy, ţe bylo rozhodnuto, ţe mě vyloučí. Hlavní pastor
oznámil církvi, ţe v mládeţi nastanou změny. V té době jsem neměl dosud moţnost, abych
s ním mluvil osobně o sporu mezi mnou a mým vedoucím. Bylo dohodnuto, ţe se s ním a
s mým vedoucím setkám příští den. Bůh mě velmi zdůraznil, abych se neobhajoval.
Kdyţ jsem se setkal s mým pastorem, překvapilo mě, ţe sedí ve své kanceláři sám.
Podíval se na mě a řekl: „Johne, Bůh tě poslal do této církve. Nedovolím, abys odešel.“
Ulevilo se mi. Bůh mě ochránil v poslední chvíli. „Co proti tobě ten člověk má?“
zeptal se mě. „Prosím tě, jdi za ním a urovnejte ten spor mezi sebou.“
Krátce po tomto setkání se mi do rukou dostalo písemné rozhodnutí mého vedoucího
ohledně sluţby, kterou jsem zastával. To odhalilo jeho skutečné motivy. Byl jsem připraven,
ţe to ukáţi mému pastorovi.
V ten den jsem padl na podlahu a modlil jsem se čtyřicet pět minut a snaţil jsem se
překonat nepříjemný pocit, který jsem měl. Bez přestání jsem opakoval: „Boţe, tento muţ
se choval nečestně a bezboţně. Musí být odhalen. Je ničivou částí této sluţby. Musím říct
pastorovi o tom, jaký skutečně je!“
Ospravedlnil jsem si své úmysly, odhalit ho. „Všechno o čem píšu, je skutečné a
zapsané v dokumentech, nejsou to emoce. Pokud v tom bude pokračovat, jeho bezboţnost
nakazí celou církev.“
Nakonec jsem zklamaně vybleptnul: „Boţe, nechceš po mě, abych vyzradil, jaký
skutečně je?“
Kdyţ jsem řekl tato slova, Boţí pokoj zaplavil mé srdce. Zavrtěl jsem v úţasu hlavou.
Věděl jsem, ţe Bůh nechtěl, abych s tím něco dělal, tak jsem ten papír zahodil. Kdyţ jsem
se po určitém čase podíval na tuto příhodu objektivněji, uvědomil jsem si, ţe jsem se chtěl
spíše pomstít, neţ abych ochránil někoho v této sluţbě. Zdůvodnil jsem si to tak, ţe moje
důvody byly nesobecké. Byl jsem v právu, ale mé motivy nebyly v pořádku.
Čas ubíhal a jednoho dne, kdyţ jsem se modlil před budovou církve, předtím neţ mi
začala pracovní doba, tento člověk přijel k církvi. Bůh mě přiměl, abych šel k němu a
pokořil se. Okamţitě jsem se vzepřel. „Ne, Pane, měl by za mnou přijít nejprve on. On
způsobil všechny tyto problémy.“
Modlil jsem se, ale Pán mě pudil k tomu, abych za ním okamţitě přišel a pokořil se.
Věděl jsem, ţe to byl Bůh. Zatelefonoval jsem mu z moji kanceláře a vstoupil jsem do jeho
kanceláře. Avšak, co a jak jsem řekl, bylo zcela odlišné od toho, jak jsem se mu to chystal
říct, kdyby v této věci se mnou takovým způsobem nejednal Bůh.
Ve vší upřímnosti jsem ho poprosil o odpuštění. „Kritizoval jsem vás a soudil jsem
vás,“ vyznal jsem mu svůj hřích.
Obměkčilo ho to a pak jsme spolu mluvili alespoň jednu hodinu. Od té chvíle na mě
přestal útočit, i kdyţ měl nevyřešené problémy s dalšími pastory.
O šest měsíců později, kdyţ jsem slouţil v jiné zemi, všechno zlé, co způsobil tento
člověk, vyšlo před hlavním pastorem najevo. Mě se to vůbec netýkalo, kromě pastorů
v dalších sluţebnostech. To, co dělal, bylo ve skutečnosti daleko horší, neţ to, o čem jsem
věděl. Byl okamţitě propuštěn.
Přišel soud, ale ne z mé strany. Stejná věc, kterou se mi snaţil udělat, se stala jemu.
Avšak, kdyţ se mu to stalo, nebyl jsem z toho vůbec šťastný. Bylo mě ho a jeho rodiny líto.
Rozuměl jsem jeho bolesti: Proţil jsem tu stejnou věc, kdyţ jsem byl vydán na milost a
nemilost do jeho rukou.
Protoţe jsem mu odpustil před půl rokem, miloval jsem ho o to více a nepřál jsem mu
to. Kdyby byl propuštěn o rok dříve, kdyţ jsem byl na něho rozhněvaný, měl bych z toho
radost. Věděl jsem pak, ţe jsem skutečně vysvobozen z pohoršení, se kterým jsem tak
zápasil. Pokora a odmítnutí se mstít, byly příčinou toho, proč jsem unikl z vězení uráţky.
O rok později jsem ho potkal na letišti. Přemohla mě Boţí láska. Běţel jsem k němu
tam, kde stál a objal jem ho. Měl jsem skutečnou radost, kdyţ mi řekl, ţe se měl dobře.
Kdybych k němu tenkrát nepřišel a nepokořil se o několik měsíců dříve v jeho kanceláři,
nebyl bych schopen se mu podívat do očí na letišti. Uplynulo několik let, co jsem ho
naposledy viděl, avšak cítím k němu lásku a upřímnou touhu, aby ţil v Boţí vůli.
David byl moudrý, kdyţ nechal soud na Bohu. Moţná se zeptáte: „Koho si Bůh
pouţil v soudu nad jeho sluţebníkem Saulem?“ Filištínské. Saul společně s jeho syny
zemřeli v boji. Kdyţ se o tom dozvěděl David, neměl z toho ţádnou radost. Truchlil.
Jakýsi muţ se chlubil Davidovi, ţe zabil Saule. Doufal, ţe touto zprávou si získá jeho
přízeň, avšak bylo tomu naopak. „Jak to, ţe ses nebál vztáhnout ruku a zahubit
Hospodinova pomazaného?“ David se zeptal. Poručil, aby ho pak zabili (viz 2. Sam. 1:14 15).
David pak sloţil píseň pro judský lid, aby zpívali na počest Saule a jeho synů. Přikázal
lidem, aby o tom nemluvili na ulicích ve filištínských městech, aby se nepřítel neradoval.
Prohlásil, ţe na místě, kde byl zabit Saul, nebude nikdo sázet ani sklízet obilí. Svolal
všechen Izrael, aby plakali nad Saulem. Toto není srdce zraněného člověka. Uraţený člověk
by řekl: „Dostal to, co si zaslouţil!“
David však zašel ještě dál. Nezabil zbývající Saulovu rodinu. Namísto toho jim
prokázal milosrdenství. Dal jim zemi a jídlo a udělil jim místo u královského stolu. Chová
se takto uraţený člověk?
Ačkoli byl odmítnut tím, kdo mu měl být za otce, zůstal mu věrný i po Saulově smrti.
Je snadné být věrný vedoucímu nebo otci, kterého máte rádi, ale co ten, který vás chce
zničit? Budeš muţem nebo ţenou podle Boţího srdce, nebo se budeš snaţit pomstít sám
sebe?
Spravedlivé je, když Bůh pomstí své
služebníky. Nespravedlivé je, když se Boží
služebníci snaží pomstít sami sebe.
5. KAPITOLA
Jak se rodí duchovní
tuláci
„Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho
takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a
vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův
pomazaný!“ Těmi slovy David své muže zarazil a
nedovolil jim povstat proti Saulovi.
1. Samuelova 24:7-8
V
minulé kapitole jsme viděli, jak s Davidem zacházel nečestně muţ, o kterém doufal, ţe by
mu mohl být za otce. David se snaţil porozumět tomu, kde udělal chybu. Co udělal, ţe se
Saul postavil ve svém srdci proti němu, a jak by mohl znovu získat jeho přízeň? Dokázal svoji
věrnost tím, ţe ušetřil Saulův ţivot, i kdyţ ho Saul směle pronásledoval.
Vykřikl na Saule, zatímco měl sklopenou hlavu k zemi: „Uvaţ a pohleď, ţe na mé ruce
nelpí ţádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil….“
Kdyţ David prokázal svému vůdci svoji věrnost, jeho mysl se uklidnila. Později se dozvěděl
mnohem skličující zprávy: Saul znovu zatouţil, ţe ho zničí. Avšak David odmítl vztáhnout ruku
na toho, který ho chtěl připravit o ţivot, i kdyţ Bůh uvedl na jeho armádu hluboký spánek a
poslal s ním společníka, který ho prosil, aby Saule zabil. David však vnímal, ţe spící armáda
slouţila jinému záměru – byla to zkouška jeho srdce.
Bůh chtěl vědět, zda-li David zabije, aby ustanovil své království po Saulovi, anebo dovolí
Bohu, aby upevnil jeho trůn ve spravedlnosti na věky věků.
Nechtějte sami oplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boţí soud,
neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán‘ “ (Řím.
12:19).
Spravedlivé je, kdyţ Bůh pomstí své sluţebníky. Nespravedlivé je, kdyţ Boţí
sluţebníci se snaţí pomstít sami sebe. Saul byl muţem, který se snaţil pomstít sám sebe.
Pronásledoval Davida, čestného muţe, čtrnáct let, zavraţdil nevinné kněze a jejic h rodiny.
Kdyţ stál David nad spícím Saulem, procházel velmi důleţitou zkouškou. Ta měla odkrýt,
zda-li David má stále šlechetné srdce pastýře nebo nejisté, tak jako měl Saul. Zůstane muţem
podle Boţího srdce? Je to ovšem daleko snazší, kdyţ převezmeme situaci do vlastních rukou, neţ
abychom raději čekali na spravedlivého Boha.
Bůh zkouší své sluţebníky v poslušnosti. Přivede nás úmyslně do situací, kde jsou měřítka
křesťanství a společnosti taková, abychom si ospravedlnili naše jednání. Dovolí ostatním,
především těm, kteří jsou kolem nás nejblíţe, aby nás povzbuzovali k tomu, abychom obhajovali
sami sebe. Moţná si i myslíme, ţe budeme ušlechtilí a ochráníme druhé tak, ţe pomstíme sami
sebe. Avšak toto není Boţí cesta. Takto se lidé chovají podle světské moudrosti. Je to pozemské a
tělesné.
Kdyţ přemýšlím o příleţitosti, kdyţ jsem měl moţnost zkompromitovat svého vedoucího,
vzpomínám si, ţe jsem zápasil s myšlenkou, ţe by mohl zranit ostatní, pokud by nebyl odhalen.
Myslel jsem si: „Říkám jen pravdu. Pokud jí neřeknu, jak to všechno skončí?“ Ostatní mě také
povzbuzovali, abych ho usvědčil.
Dnes však vím, ţe to byl Bůh, kdo mě poslal písemnou zprávu, která by ho
zkompromitovala, z určitého důvodu – aby mě zkusil. Zachovám se stejně jako muţ, který mě
chtěl zničit? Nebo dovolím, aby Bůh odsoudil, nebo omilostnil toho člověka, pokud činil pokání?
Jak můţe Bůh pouţít zkaţené vedoucí?
Mnozí lidé se ptají: „Proč Bůh svěřuje lidi pod vedení vedoucích, kteří dělají váţné
chyby, anebo jsou někteří z nich dokonce bezboţní?“
Podívejte se na Samuelovo dětství (viz 1. Sam. 2-5). Bůh – ne ďábel – byl tím, kdo
přivedl tohoto mládence do sluţby ke zkaţenému knězi Elímu a k jeho dvěma bezboţným
synům, Ofnimu a Fínesovi, kteří byli taktéţ kněţími. Tito muţi byli velmi bezboţní.
Znevaţovali oběti, které přinášeli lidé k Hospodinu a smilnili s ţenami, které přicházeli ke
stánku úmluvy.
Dovedete si představit, kdybyste slouţili sluţebníkovi, který by ţil takovým ţivotem?
Sluţebníka, který byl tak necitlivý k duchovním věcem, ţe nebyl schopen rozpoznat ţenu,
která se modlila a obvinil ji z toho, ţe byla opilá! Byl tak tlustý, aţ ho tíha jeho vlastního
těla tlačila k zemi. Byl tak lhostejný, ţe nezakročil, pokud šlo o jeho syny, kteří byli
ustanoveni jako vedoucí a smilnili přímo v církvi.
Většina křesťanů by se v současné době urazila a začala by hledat jinou církev a
vyprávěla by ostatním, jak museli snášet bezboţný ţivotní styl jejich bývalého pastora a jeho
vedoucích. Avšak uprostřed takové korupce se mi líbí zpráva o tom, co dělal mladý Samuel:
„Mládenec Samuel vykonával sluţbu Hospodinovu pod dohledem Elího“ (1. Sam. 3:1).
Avšak korupce měla své následky: „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné,
prorocké vidění nebylo časté“ (1. Sam. 3:1). Zdálo se, ţe se Bůh od společenství Izraele velmi
vzdálil. Boţí svíce v chrámu Páně vyhasínala. Začal však Samuel kvůli tomu hledat jiné
místo ke sluţbě? Šel ke starším, aby vyzradil bezboţnost Elího a jeho synů? Svolal komisi,
aby vyhodili Elího a jeho syny z pastýřského místa? Ne, slouţil Pánu!
Bůh tam Samuele povolal a on nebyl odpovědný za chování Elího a jeho synů. Nebyl
jim přidělen proto, aby je soudil, ale aby jim slouţil. Věděl, ţe Elí byl Boţí sluţebník, a ne
jeho. Věděl, ţe Bůh je dostatečně mocný, aby si udělal ve svém království p ořádek.
Děti nenapravují rodiče. Avšak je povinností rodičů vychovávat a napravovat své děti.
Měli bychom se zabývat tím, ţe budeme napomínat ty, které nám Bůh svěřil, abychom je
vychovávali. Toto je naše zodpovědnost. Ti, kteří jsou na stejné úrovni jako my, bychom
měli povzbuzovat a napomínat jako bratry. Avšak v této kapitole, tak jako v minulé,
mluvíme o naší reakci k těm, kteří jsou našimi vedoucími.
Samuel slouţil Boţímu sluţebníkovi jak nejlépe mohl, aniţ by ho soudil nebo se ho
snaţil napravit. Samuel vyslovil jenom jednou slovo napomenutí, a to tehdy, kdyţ za ním
Elí přišel a zeptal se ho, jaké proroctví mu Bůh sdělil minulou noc. Ale i kdyby, nebylo to
konec konců slovo napomenutí od Samuele, ale od Boha. Kdyby se více lidí chovalo podle
této pravdy, naše církve by dnes vypadaly jinak.
Církve nejsou samoobsluhy
Dnešní muţi a ţeny odchází z církve snadno, pokud vidí něco v nepořádku u
vedoucích. Moţná je to způsob, kterým pastor vybírá sbírky. Moţná je to způsob, kterým
jsou peníze utraceny. Pokud se jim nelíbí, co pastor káţe, odchází. Je nepřístupný, nebo je
aţ příliš všední. Takovýchto věcí můţe být mnoho. Namísto toho, aby čelili těţkostem a
uchovali si naději, utíkají tam, kde se zdá, ţe není ţádný konflikt.
Zaujměte k tomu přímý postoj: Jeţíš je jediný dokonalý pastor. Proč tedy utíkáme
z problémů v Americe, namísto toho, abychom jim čelili a řešili je? Pokud v těchto sporech
narazíme hlavou o zeď, obvykle odcházíme uraţeni. Někdy říkáme, ţe naší prorockou
sluţbu nikdo nepřijal. Pak chodíme z církve do církve a hledáme místo, kde je bezchybné
staršovstvo.
Kdyţ píšu tuto knihu, byl jsem členem pouze dvou církví ve dvou různých státech za
posledních čtrnáct let. Měl jsem více neţ dvě – vlastně mnoho příleţitostí –, abych se urazil
kvůli mým vedoucím (většinou jsem si to zavinil sám díky své vlastní chybě nebo
nezralosti). Měl jsem nesčetněkrát příleţitost k tomu, abych starší kritizoval anebo soudil –
odchod však nebyl řešením. Jednoho dne uprostřed velmi sloţité situace ke mně Pán
promluvil z jednoho verše v Písmu. Řekl: „Toto je způsob, kterým odejdeš z církve“:
S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji (Iz. 55:12, přepsáno kurzívou).
Většina lidí však takovým způsobem z církve neodchází. Myslí si, ţe církve jsou jak
samoobsluhy; ţe si vezmou a vyberou jen to, co se jím líbí! Cítí se svobodní jen po tu dobu, co
nejsou ţádné problémy. Toto však nesouhlasí s tím, co učí Bible. Vy nejste těmi, kteří si vybírají,
do které církve půjdete. To dělá Bůh! Bible neříká: „Ale Bůh dal tělu údy a kaţdý z nich si vybral
úkol, tak jak chtěl.“ Říká však: „Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl“ (1.
Kor. 12:18, přepsáno kurzívou).
Pamatujte na to, ţe pokud jste v místě, kde vás chce mít Bůh, ďábel se vás bude snaţit
urazit a dostat vás odtamtud pryč. On chce vykořenit muţe a ţeny z míst, kde je Bůh postavil.
Pokud se mu podaří vás dostat ven, uspěje ve svých plánech. Pokud se nenecháte urazit, ani
v tom největším konfliktu, překazíte jeho plány.
Kritický sebeklam
Můj pastor patřil mezi nejlepší kazatele v Americe. Kdyţ jsem poprvé navštívil tuto
církev, seděl jsem s pusou otevřenou dokořán v Boţí bázni poté, co jsem uslyšel biblické
vyučování z jeho úst.
Jak čas ubíhal, poněvadţ jsem slouţil pastorovi, byl jsem mu dostatečně nablízku,
abych viděl jeho chyby. Zeptal jsem se na některé z jeho rozhodnutí v jeho sluţbě. Začal
jsem k němu mít kritický a umíněný postoj a urazil jsem se. Kázal a já jsem cítil, ţe mi to
nedává ţádnou inspiraci ani pomazání. Jeho kázání mě přestalo uspokojovat.
Zdálo se, ţe další pár, kteří byli našimi přáteli a také byli v učitelském sboru, pocítili
stejnou věc. Bůh je vyslal z církve a začali svoji vlastní sluţbu. Zeptali se nás, jestli bychom,
nechtěli jít s nimi. Věděli o tom, jak bojujeme. Povzbuzovali nás, abychom pokračovali v
našem povolání. Řekli nám všechno o tom, v čem tento pastor, jeho ţena a další vedoucí
nejednali správně. Litovali jsme se navzájem, cítili jsme se naprostou beznaděj a uvědomili
jsme si, ţe jsme v pasti.
Měli jsme dojem, ţe jím skutečně jde o naše dobro. Avšak náš rozhovor jen roznítil
další oheň nespokojenosti a pohoršení. V Přísloví 26:20 je psáno: „Není -li uţ dřevo, uhasne
oheň, není-li klevetník, utichne svár.“ To co nám sdělili, bylo moţná pravdivé, avšak v
Boţích očích zlé, protoţe to ještě více popudilo nás i je, abychom se urazili.
„Víme, ţe jsi Boţí muţ,“ řekli mi. „To je ten důvod, proč máš na tomto místě
problémy.“ Znělo to dobře.
Moje ţena a já jsme řekli jeden k druhému: „Tak to je. Dostali jsme se do svízelné
situace. Potřebujeme se z ní dostat ven. Tento pastor a jeho ţena nás milují. Budou nás dál
vést. Lidé v této církvi přijmou nás a sluţbu, do které nás Bůh povolal.“
Odešli jsme z naší domovské církve a začali jsme navštěvovat církev, kterou vedl
tento pár., avšak jen na několik měsíců. Přesto jsme si mysleli, ţe jsme utekli z problému a
všimli jsme si, ţe je to pro nás stále boj. V našich duších jsme se neradovali. Svazoval nás
strach z toho, co jsme před chvíli opustili. Zdálo se, ţe všechno, co jsme dělali, bylo nucené
a nepřirozené. Nemohli jsme nějak najít proud Ducha. Pak i náš vztah s novým pastorem a
jeho ţenou ochladl.
Nakonec jsem poznal, ţe bychom se měli vrátit do naší domovské církve. Kdyţ jsme
tak učinili, okamţitě jsme poznali, ţe jsme se vrátili do Boţí vůle, ač koli se zdálo, ţe
budeme lépe přijati někde jinde.
Potom mě Bůh vyděsil. „Johne, nikdy jsem ti neřekl, aby si odešel z této církve.
Odešel si, protoţe si se urazil!“
Tohle nebyla chyba pastora a jeho ţeny, kteří odešli, ale naše. Porozuměli našemu
zklamání a snaţili se vyřešit stejný problém ve svých srdcích. Kdyţ jste z Boţí vůle,
nebudete poţehnáním ani pomocí v ţádné církvi. Kdyţ jste mimo Boţí vůli, dokonce i
dobré vztahy se zbortí. Byli jsme mimo Boţí vůli.
Uraţení lidé často reagují na určitou situaci a dělají věci, které se zdají být správné,
ačkoli nejsou inspirováni Bohem. Nejsme povoláni reagovat, ale jednat.
Pokud Boha posloucháme, hledali jsme ho a nemluví k nám, pak víte jaká je
odpověď? Chce nám asi říct: „Zůstaň tam, kde jsi. Neměň to.“
Kdyţ někdy cítíme tlak, hledáme slovo od Boha, které by nám přineslo úlevu. Avšak
Bůh nás přivádí do těchto nepříjemných ohnivých zkoušek, aby nás pročistil, posílil a
nechal nás dozrát, ne aby nás zničil!
Během jednoho měsíce jsem měl moţnost se setkat s pastorem z moji původní církve.
Činil jsem pokání z kritiky a z toho, ţe jsem byl vzpurný. Odpustil mi laskavě. Náš vztah se
zlepšil a vrátila se mi radost do srdce. Začal jsem okamţitě přijímat pastorovu sluţbu
z kazatelny a zůstal jsem v této církvi po několik dalších let.
Ti, kteří jsou zasazeni, pokvetou
Bible říká v Ţalmu 92:14: „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kvésti budou na
nádvořích našeho Boha“ (přepsáno kurzívou).
Všimněte si, ţe pokvetou ti, kteří jsou „zasazeni“ v Hospodinově domě. Co se stane
rostlině, kterou přesadíte kaţdé tři týdny? Většina z vás ví, ţe její kořeny zeslábnou a nebude
kvést, ani se jí bude dařit. Pokud jí budete neustále přesazovat, rostlina zemře na šok!
Mnozí lidé chodí z církve do církve, ze sluţebního týmu do sluţebního týmu a snaţí se
uplatnit svoji sluţbu. Pokud je Bůh nepřivede do místa, kde nejsou povzbuzováni a uznáváni,
velmi snadno se urazí. Pokud nesouhlasí se způsobem, kterým se něco dělá, uráţí se a odchází.
Potom svalují vinu na vedoucí sboru. Jsou slepí a nevidí své vlastní chyby ve svém charakteru a
neuvědomují si, ţe Bůh je chtěl pročistit a nechat je dozrát skrze tyto stresové situace.
Učme se z příkladů, které Bůh poskytuje prostřednictvím rostlin a stromů. Kdyţ někde
zasadíte ovocný strom, musíte čelit lijákům, horkému slunci a větru. Pokud by mladý strom mohl
mluvit, řekl by: „Prosím, vysaďte mě odtud! Zasaďte mě tam, kde není takové vedro nebo větrné
bouře!“
Pokud by zahradník poslechl strom, spíše by mu uškodil neţ pomohl. Stromy snáší horké
slunce a lijáky tak, ţe jejich kořeny rostou hlouběji. Nepříznivé podmínky, kterým čelí se nakonec
stávají zdrojem velké stability. Drsnost nevlídného prostředí, které je obklopuje, způsobuje, ţe
hledají jiný zdroj ţivota. Jednoho dne přijdou na to, ţe ani největší větrná bouře nemůţe ovlivnit
jejich schopnost nést ovoce.
Ţiji na Floridě, kde se velmi pěstuje citrusové ovoce. Většina Floriďanů ví, ţe čím je
studenější zima pro stromy, tím sladší jsou potom pomeranče. Kdybychom se tak rychle
nevzdávali při duchovním protivenství, naše kořeny by měly šanci zesílit a vyrůst do
hloubky a nesli bychom více ovoce, které by bylo sladší v Boţích očích a chutnější pro Jeho
lid! Byli bychom zralejšími stromy, ve kterých má Bůh zalíbení, neţ těmi, které budou
vykořeněni pro nedostatek ovoce (Lukáš 13:6-9). Neměli bychom utíkat před
problémovými situacemi, do kterých nás přivedl Bůh, abychom dozráli.
Ţalmista David, který byl inspirován Duchem svatým, ukázal, jak na sebe velmi úzce
navazují uráţka, Boţí zákon a náš duchovní růst. Napsal do 1. Ţalmu:
Blaze muţi…(který) si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem
rozjímá ve dne v noci (1:1-2).
Potom v Ţalmu 119:165 nám podává hlubší pohled na lidi, kteří milují Boţí zákony.
Pokoj mnohý těm, kteříţ milují zákon tvůj, a nemají ţádné urážky
(Bk. přepsáno kurzívou).
Verš 3 v 1. Ţalmu mluví posléze o osudu takového člověka.
Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý
čas, jemuţ listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří (přepsáno
kurzívou).
Jinými slovy, věřící, který si vyvolí to, ţe bude raději mít potěšení v Boţím
uprostřed protivenství, takový se vyhne uráţce. Takový člověk bude jako strom,
kořeny sahají hluboko aţ tam, kde mu Duch dá sílu a občerství ho. Začne
z Hospodinovy studnice hluboko ve svém duchu. To mu pomůţe k větší zralosti,
místa, kde se protivenství stane katalyzátorem jeho ovoce. Aleluja!
Nyní se podíváme podrobněji na Jeţíšův výklad v podobenství o rozsévači.
Slově
jehoţ
váţit
aţ do
A podobně ti, kteří jsou osíváni na skalnaté půdě, jsou tito: Jakmile
to slovo uslyší, hned ho s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen a
jsou nestálí. Kdyţ potom kvůli tomu slovu nastane souţení nebo
pronásledování, hned se pohoršují (Marek 4:16-17, přepsáno kurzívou).
Pokud jednou opustíte místo, které pro vás Bůh vybral, vaše kořeny zakrní. Příště
bude pro vás snazší utéci před protivenstvím, protoţe jste nebyli důkladně zakořeněni.
Přestanete navštěvovat místo, kde máte nepatrnou nebo ţádnou sílu, abyste vydrţeli
strádání a pronásledování.
Pak se z vás stává duchovní domýšlivý tulák, který se toulá od místa k místu a bojí se
ostatních, kteří by mu mohli ublíţit. Zmrzačený a neschopný přinést pravé duchovní ovoce,
zápasíte se soběstředným ţivotem a uspokojujete sami sebe se zbytky ovoce někoho jiného.
Podívejte se na Kaina a Ábela, první Adamovy syny. Kain přinesl Hospodinu oběť ze
skutků svých vlastních rukou, ovoce z jeho vinice. Musel na tom velmi tvrdě pracovat.
Musel vyčistit zemi od kamenů, pařezů a dalších sutin. Musel orat a obdělávat půdu. Musel
zasévat, zalévat, hnojit a ochraňovat úrodu. Musel vloţit mnoho úsilí do sluţby Bohu.
Avšak byla to jeho vlastní oběť neţ poslušnost, pokud jde o Boţí cestu. Symbolizovalo to
Boţí uctívání z vlastní síly a schopnosti neţ z Boţí milosti.
Na druhou stranu Ábel přinesl oběť poslušnosti, prvorozené z jeho stáda s jeho
tukem. Nepracoval tvrdě jako Kain, aby mohl mít ovoce, ale aby to bylo pro něho milé.
Oba dva bratři slyšeli, jak jejich matka a otec se pokoušeli přikrýt svoji nahotu fíkovými
listy, které představují jejich vlastní skutky, zakrýt jejich hřích. Avšak Bůh ukázal, jakou
oběť poţaduje, kdyţ Adama a Evu přikryl s kůţí nevinných zvířat. Kdyţ jim Bůh ukázal
cestu, nebyli uţ déle v nevědomosti a ani jejich děti.
Kain se snaţil získat Boţí přízeň, aniţ by poslechl tuto radu. Bůh odpověděl tak, ţe
ukázal na to, ţe přijme ty, kteří k němu budou přicházet podle měřítek milosti (Ábelovy
oběti) a odmítne ty, kteří se budou pokoušet přicházet na základě „poznání dobrého a
zlého“ (Kainovy náboţenské skutky). Potom poučil Kaina, pokud bude konat dobro, bude
přijat. Avšak pokud si nezvolí ţivot, bude nad ním panovat hřích.
Kain se na Pána urazil. Namísto toho, aby činil pokání a udělal to, co je správné a
dovolil, aby tato situace posílila jeho charakter, vybil si zlost na Ábelovi a urazil Boha.
Zavraţdil Ábela. Bůh pak řekl Kainovi:
Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby
z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti
nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem (1. Moj. 4:11-12,
přepsáno kurzívou).
Věc, které se Kain nejvíce bál, tj. ţe ho Bůh odmítne, seslal na sebe soudem.
Prostředkem, kterým chtěl dosáhnout Boţí přízně, byl nyní proklet jeho vlastní rukou.
Krveprolití přineslo kletbu. Země mu uţ nevydala svoji úrodu. Ovoce přichází jen díky
velkému úsilí.
Uraţení křesťané také maří svoji schopnost nést ovoce. Jeţíš připodobnil srdce
k půdě v podobenství o rozsévači. Tak jako Kainova pole byla neúrodná, tak i půda
v uraţeném srdci je neplodná a otrávená hořkostí. Uraţení lidé mohou stále zakoušet
zázraky, slova poznání, mocné kázání a uzdravení ve svých ţivotech. Avšak to jsou dary
Ducha, a ne ovoce. Budeme souzeni podle ovoce, a ne podle darů. Dar bývá darován.
Ovoce je pěstováno.
Všimněte si, ţe Bůh řekl Kainovi, ţe se stane psancem a tulákem kvůli svým skutkům.
V dnešní době existuje mnoho takových duchovních psanců a tuláků v našich církvích.
Jejich dary zpívání, kázání, prorokování atd. nepřijalo staršovstvo v předešlé církvi, tak
odchází. Utíkají nazdařbůh a nesou si sebou uráţku, hledají dokonalou církev, která přijme
jejich dar a uzdraví jejich zranění.
Myslí si, ţe jsou pronásledováni a zbití. Cítí se jako soudobí Jeremiášové. Je to „jen
mezi nimi a Bohem“, a všichni okolo nich jim chtějí ublíţit. Stávají se nepou čitelní.
Dostávají to, co nazýváme komplexem pronásledování: „Kaţdý se mně snaţí ublíţit.“
Utěšují se tím, ţe jsou pronásledováni jako svatí nebo Boţí proroci. Jsou domýšliví o
kaţdém člověku, který je okolo nich. To je přesně to, co se stalo Kainovi. Podí vejte na to,
co říká:
Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří.
Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě
moci zabít (1. Mj. 4:14, přepsáno kurzívou).
Popřemýšlejte o tom: Kain trpěl komplexem pronásledování – všichni se mu snaţili ublíţit!
To stejné platí i dnes. Uraţení lidé věří tomu, ţe jim všichni chtějí ublíţit. S takovým postojem je
pro ně sloţité, aby viděli ve svých ţivotech věci, které potřebují změnit. Izolují sami sebe a
chovají se tak, ţe vyzývaji ostatní k tomu, aby byli zneuţiti.
Svémyslný hledá toho, coţ se jemu líbí, a ve všelijakou věc plete se.
(Př.18:1).
Bůh nás nestvořil pro to, abychom ţili odděleně a nezávisle jeden na druhém. Líbí se mu,
kdyţ se Boţí děti zajímají o sebe navzájem a pomáhají si. Je z nich zklamaný, kdyţ trucujeme a
litujeme se a svalujeme vinu na všechny, kteří jsou okolo nás. Bůh chce, abychom se stali
aktivními členy jeho rodiny. Bůh chce, abychom náš ţivot čerpali z Jeho ţivota. Odloučený
člověk hledá jen své vlastní touhy, a ne Boţí. Nepřijímá ţádnou radu a sám se vystavuje
sebeklamu.
Nemluvím nyní o obdobích, ve kterých Bůh povolává určité jednotlivce, aby je vyzbrojil a
občerstvil. Mám teď na mysli ty, kteří se uzavřeli do sebe. Chodí z církve do církve, ze vztahu do
vztahu a uzavírají se do svého vlastního světa. Myslí si, ţe všichni, kteří s nimi nesouhlasí, jsou
v nepořádku a proti nim. Ochraňují sami sebe ve své izolaci a cítí se bezpečni v prostředí, které si
vytvoří a ve kterém nebudou konfrontovány chyby jejich charakteru. Nemusí se totiţ uţ déle
zabývat svými vlastními charakterovými vadami, neţ aby raději čelili těţkostem a snaţí ze zkoušce
vyhnout. Charakter, který se můţe rozvinout jen tehdy, kdyţ se řeší konflikty s ostatními,
zakrňuje a začíná v něm znovu koloběh uráţky.
Vaše ustavičná uraženost vám
zabrání v tom, abyste viděli své
vlastní chyby v charakteru, protože
vina je přisouzena někomu jinému.
6. KAPITOLA
Skrývat se před
skutečností
…které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít
k poznání pravdy.
3. Timoteova 2:7
Č
asto se mně někdo ptá: „Kdy bych měl odejít z církve nebo ze sluţebního týmu? Jak
moc to tam musí být v nepořádku?“
„Kdo vás poslal do církve, kterou nyní navštěvujete?“ Odpovídám.
Většinou mi odpoví: „Bůh.“
„Pokud vás tam poslal Bůh,“ odpovídám,“ neodcházejte, dokud vás Bůh nepošle do
jiné. Pokud Pán mlčí, často tím chce říct: ‚Nic neměň. Neodcházej. Zůstaň tam, kde jsem tě
povolal!‘ “
Kdyţ vám Bůh přikáţe, abyste odešli, vyjdete v pokoji, ať uţ je vaše sluţba jakákoliv.
S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji (Iz. 55:12).
Proto váš odchod nebude výsledkem činů nebo chování ostatních, ale spíše vedením
Ducha. Ze sluţby se neodchází kvůli tomu, jak věci vypadají špatně.
Odcházet s uraţeným nebo kritickým duchem není Boţím plánem. Je to spíše reakce
neţ čin na Jeho vedení. Římanům 8:14 říká: „Ti, kdo se dají vést Duchem Boţím, jsou
synové Boţí.“ Všimněte si, ţe ve verši není napsáno: „Ti, kteří reagují na sloţitou situaci, ti
jsou synové Boţí.“
Téměř pokaţdé, kdyţ je v Novém zákoně zmíněno slovo syn, pochází ze dvou řeckých
slov: teknon a huios. Vhodná definice pro slovo teknon je „ten, kdo je synem, jako pouhý fakt
svého narození.“ 1
Kdyţ se narodil můj první syn, Addison, byl pouhou skutečností syn Johna Bevera,
protoţe se narodil mé ţeně a mě. Kdyţ byl v jeslích uprostřed všech ostatních novorozeňat,
nerozpoznali byste ho podle osobnosti jako mého syna. Kdyţ přátelé a rodina přišli na
návštěvu, nemohli si ho vzít, dokud neuviděli nad jeho postýlkou jmenovku. Neměl nic, co
by ho nějakým způsobem odlišovalo od ostatních malých dětí. Addison byl povaţován za
teknona Johna a Lisy Bevearových.
Slovo teknon bychom našli v ep. Římanů 8:15-16. Zde je psáno, protoţe jsme přijali
ducha synovství, „Duch také dosvědčuje našemu duchu, ţe jsme Boţí děti (teknon).“ Kdyţ
člověk přijímá Jeţíše Krista jako svého Pána, je Boţím dítětem díky tomu, ţe se
znovuzrodil (viz Jan 1:12).
Další slovo, které je v Novém zákoně přeloţeno jako synové, znamená řecky huios.
V Novém zákoně je pouţito nesčetněkrát a označuje „toho, kdo se můţe nazývat synem,
protoţe se projevuje povahou nebo vlastnostmi svých rodičů.“ 2
Kdyţ můj Addison vyrostl, začal vypadat a jednat jako jeho otec. Kdyţ bylo
Addisonovi šest let, Lisa a já jsme odcestovali a nechali jsme ho u našich rodičů. Moje
matka řekla mé ţeně, ţe Addison je téměř přesnou kopií svého otce. Jeho osobnost byla
podobná té moji, kdyţ jsem byl v jeho letech. Kdyţ pak rostl, byl stále více ve všem
podobný svému otci. Nyní ho lze rozpoznat uţ nejen jako syna Johna Bevera, protoţe se
tak narodil, ale kvůli jeho vlastnostem a osobnosti, které připomínají jeho otce.
Abych to řekl jednodušeji, řecké slovo teknon znamená „děti nebo nevyzrálí synové,“ a
řecké slovo huios označuje nejčastěji „dospělé syny.“ 3
Kdyţ se znovu podíváme na ep. Římanům 8:14, čteme: „Ti, kdo se dají vést Duchem
Boţím, jsou synové (huios) Boţí.“ Vidíme tedy, ţe vyzrálí synové jsou ti, kteří jsou vedeni
Duchem Boţím. Nevyzrálí křesťané jsou většinou vedeni Duchem Boţím v menší míře.
Reagují často nebo odpovídají podle pocitů, intelektu nebo situace, ve které jsou. Nenaučili
se dosud jednat na základě vedení Ducha Boţího.
Kdyţ Addison poroste, bude zrát v charakteru. Čím bude dospělejší, tím větší
zodpovědností ho pověřím. Bylo by zlé, kdyby zůstal nevyzrálým. Není Boţí vůle, abychom
zůstali dětmi.
Jedním způsobem, kterým můj syn Addison dospívá v charakteru, je prostřednictvím
toho, kdyţ se dostává do sloţitých situací. Kdyţ začal chodit do školy, setkal se s některými
„tyrany“ z jeho spoluţáků. Uslyšel jsem některé z věcí, které tyto hrubé děti dělaly a říkaly
mému synovi a chtěl jsem za nimi zajít a vyřešit to. Poznal jsem však, ţe by to nebylo
správné. Kdybych zasáhl, zabránil bych Addisonovu růstu.
Moje ţena a já jsme mu doma začali radit a připravovali jsme ho, aby mohl čelit
protivenství ve škole. Výsledkem bylo to, ţe vyzrál v charakteru, protoţe poslechl naší radu
uprostřed jeho strádání.
Toto je velmi podobné tomu, co Bůh dělá s námi. Bible učí, ţe „ačkoli byl (Jeţíš)
Boţím synem (Huios), naučil se poslušnosti z utrpení, jímţ prošel“ (Ţd. 5:8, přepsáno
kurzívou).
Fyzický růst je otázkou času. Dvouleté dítě nikdy nebude vysoké jako to, které má
šest let. Intelektuální růst závisí na tom, jak se dítě učí. Pro duchovní růst není podmínkou
čas nebo učení, ale poslušnost. Nyní se podívejte na to, co říká apoštol Petr:
Kdyţ tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte
stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem (1. Pt. 4:1,
přepsáno kurzívou).
Člověk, který skoncoval s hříchem, je dokonalé Boţí dítě. Je dospělý. Volí si raději
Boţí cesty, a ne své vlastní. Tak jako se Jeţíš naučil poslušnosti skrze věci, které strpěl, tak
se učíme poslušnosti, kdyţ jsme v těţkých situacích, které musíme řešit. Pokud
poslechneme Boţí slovo, které k nám promluví Duch svatý, porosteme a vyzrajeme
v dobách sporů a utrpení. Poznání Písma není řešením, pouze poslušnost.
Nyní můţeme porozumět jedné věci: proč v naší církvi jsou lidé, kteří jsou křesťany
dvacet let a jsou schopni citovat verše a kapitoly z Bible zpaměti; kteří slyšeli tisíce kázání a
přečetli mnoho knih, avšak přesto stále nosí duchovní plínky. Kdykoliv musí čelit sloţité
situaci, namísto toho, aby odpověděli v Boţím duchu, snaţí se ochránit sami sebe. „…Kteří
se stále učí, ale nikdy nemohou dojít k poznání pravdy“ (2. Tm. 3:7). Nikdy se nic nenaučí,
dokud nezačnou ţít podle pravdy, kterou přijali.
Pokud budeme chtít duchovně růst a zrát, musíme dovolit pravdě, aby mohla ovlivnit
naše ţivoty. Nestačí jen s určitou věcí souhlasit, aniţ bychom podle ní začali ţít. Třebaţe se
budeme chtít učit, nikdy nedospějeme, protoţe jsme byli neposlušní.
Pud sebezáchovy
Běţnou výmluvou pro sebezáchovu kvůli neposlušnosti, je uráţka. Existuje totiţ
určitý falešný pud sebezáchovy, pokud bojujeme s tím, abychom se neurazili. To vám bude
bránit v tom, abyste viděli své vlastní chyby, protoţe vina bude připsána někomu jinému.
Nikdy se nesetkáte se situací, kdy se nebudete muset smířit s vaším postavením, vaší
nezralostí nebo hříchem, protoţe uvidíte jen chyby na tom, kdo vás urazil. Proto Boţí úsilí,
upevnit váš charakter prostřednictvím opozice, bude překaţeno. Uraţený člověk se bude
vyhýbat zdroji uráţky a nakonec uteče a stane se z něho duchovní tulák.
Nedávno mi jakási ţena řekla o své přítelkyni, která opustila církev a začala
navštěvovat jinou. Pozvala pastora nové církve na večeři. V rozhovoru se pastor zeptal,
proč odešla ze své domovské církve. Paní mu řekla o všech problémech, které měla
s vedoucími z bývalé církve, kterou navštěvovala.
Pastor naslouchal a snaţil se ji utěšit. Ze zkušenosti vím, ţe by bylo moudré pro
takového pastora tuto ţenu povzbudit Boţím slovem, aby něco udělala se svým zraněním a
kritickým postojem. Pokud moţno, měl by jí navrhnout, aby se vrátila do své původní
církve, dokud ji Bůh z ní nepošle v pokoji.
Kdyţ vás Bůh pošle v pokoji, nebudete muset ospravedlňovat váš odchod před
ostatními. Nebudete mít problém s tím, ţe budete soudit, nebo kriticky posuzovat
problémy, které jste měly ve vaší bývalé církvi. Věděl jsem, ţe to bude otázka jen času, neţ
by se začala chovat k tomuto pastorovi a vedení církve stejným způsobem, jako se to dělo
v církvi, kde byla doposud. Kdyţ si v našich srdcích uchováváme pohoršení, díváme se na
všechno kolem nás skrze to.
Je jedno staré podobenství, které vystihuje tento problém. Za starých časů, kdyţ
osadníci táhli na Západ, jakýsi moudrý muţ se postavil na kopec za nové západní město.
Kdyţ osadníci přijíţděli z východu, moudrý muţ byl prvním člověkem, se kterým se setkali
předtím, neţ vjeli do osady. Zeptali se: „ Jací lidé v tomto městě ţijí?“
Odpověděl jim otázkou: „Jací byli lidé ve městě, z kterého jste vyjeli?“
Někteří řekli: „Město, odkud jsme vyjeli, bylo bezboţné. Lidé se nevybíravým
způsobem pomlouvali navzájem a zneuţívali nevinné lidi. Bylo plné zlodějů a lhářů.“
Moudrý muţ odpověděl: Toto město je stejné jako to, z kterého jste přijeli.“
Poděkovali mu za to, ţe je ochránil před mnohými problémy. Pak pokračovali ve své
cestě na Západ.
Pak přijela další skupina osadníků a zeptali se stejnou otázkou: „Jaké je toto město?“
Moudrý muţ se zeptal: „Jaké bylo město, z kterého jste odjeli?“
Odpověděli: „To bylo úţasné! Měli jsme skvělé přátelé. Všichni se zajímali, jak by
pomohli ostatním okolo sebe. Nikomu nic nescházelo, protoţe všichni se starali jeden o
druhého. Pokud měl někdo velkolepý plán, celé společenství lidí se sešlo, aby mu pomohli.
Bylo skutečně těţké odejít, avšak pocítili jsme, ţe bychom měli jet dál na Západ jako
pionýři, kvůli budoucím generacím.“
Starý moudrý muţ jim řekl přesně to, co řekl skupině, která přijela před nimi: „Toto
město je stejné jako to, ze kterého jste odjeli.“ Tito lidé zajásali a řekli: „Usaďme se tady!“
Jak se dívali na své minulé vztahy, bylo jejich záměrem pro ty další v budoucnosti.
Způsobem, kterým odcházíte z církve nebo z přátelského vztahu, takovým vstoupíte
do příští církve nebo naváţete další vztah. Jeţíš řekl v Janovi 20:23: „Komu odpustíte
hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Kdyţ se uráţíme a skrýváme v sobě zášť, myslíme na hříchy ostatních lidí, kteří nám
ublíţili. Pokud odcházíme z církve nebo určitého vztahu v hořkosti a zlosti, vstoupíme do
další církve nebo vztahu se stejným postojem. Bude pak snazší přerušit náš další vztah,
pokud nastanou problémy. Nejednáme jen se zraněními, které se staly v novém vztahu, ale i
se zraněními v předešlém vztahu.
Statistiky prozrazují, ţe 60-65 procent rozvedených lidí se většinou poté, co znovu
vstoupí do manţelství, znovu rozvádějí. 4 Způsobem, kterým člověk odchází z prvního
manţelství, rozhoduje o tom, jak vstoupí do dalšího. Neodpuštění, které si uchovávají v
sobě proti svému prvnímu druhovi, jim bude překáţkou u druhého partnera. Kdyţ svalují
vinu jeden na druhého, nejsou schopni vidět svoji pozici nebo své špatné vlastnosti. A aby
to bylo ještě horší, nyní mají kromě toho všeho strach, ţe je někdo zraní.
Tento princip se netýká jen manţelství a rozvodu. Platí to o všech vztazích. Jakýsi
muţ, který dříve pracoval pro jiného sluţebníka, přišel a začlenil se do našeho týmu
sluţebníků. Zranil ho jeho bývalý vedoucí, avšak čas ubíhal a já jsem pocítil, ţe mě Pán
vede, abych se zeptal, jestli by s námi nechtěl pracovat. Věřil jsem, ţe byl v období, kdy se
snaţil překonat toto zranění.
Zavolal jsem jeho bývalému zaměstnavateli a podělil jsem se s ním o svých plánech,
přijmout ho do našeho učitelského sboru. Povzbudil mě a myslel si, ţe to byl dobrý tah,
protoţe věděl, ţe se zajímám o oba dva z nich. Doufal, ţe se zcela uzdraví, aţ bude
pracovat u nás. Obou dvoum muţům jsem řekl, ţe se modlím za obnovu a uzdravení jejich
vztahu.
Kdyţ se tento muţ zapojil do naší práce, okamţitě nastaly problémy. Myslím si, ţe se
chtěl na kratší dobu vyprostit z tlaků, kterými procházel. Měl jsem dojem, ţe nebyl schopen
vyřešit bývalý vztah. Bylo vidět, ţe ho to neustále pronásleduje. Dokonce mě obvinil ze
stejných věcí jako svého předchozího vedoucího.
Trápil jsem se, protoţe duševní pohoda tohoto člověka byla pro mě důleţitější, neţ to
co pro mě mohl udělat jako zaměstnanec. Prominul jsem mu věci, které bych jinému
zaměstnanci neprominul, protoţe jsem chtěl, aby se uzdravil.
Po dvou měsících však rozvázal pracovní poměr. Uvědomil si, ţe se chytil do pasti ve
stejné situaci, jako tomu bylo předtím. Při své odchodu řekl: „Johne, nebudu p racovat uţ
nikdy v ţádném sluţbě na plný úvazek.“
Poţehnal jsem mu a sledoval jsem ho, jak odchází. Milujeme ho i jeho ţenu. Smutné
však je, ţe ve svém ţivotě byl pro tuto věc, kterou opustil, skutečně povolán, ačkoli to
neznamená, ţe by se mu nemohlo dařit v jiných oblastech.
Trápil jsem se kvůli tomu, ţe odešel a tak jsem hledal Pána. „Proč odešel tak rychle,
kdyţ oba dva z nás jsme věděli, ţe to, k čemu se rozhodl, bylo správné?“
O pár týdnů později, si pouţil Pán jednoho moudrého pastora, jednoho z mých
přátel, aby mi odpověděl na tuto otázku. „Bůh mnohokrát dovolí lidem, aby utekli před
sloţitými problémy, které chce, aby řešili, pokud před nimi utíkají ve svých srdcích.“
Pak vyprávěl příběh o Eliášovi, který utíkal před Jezábel (1. Kr. 18-19). Eliáš právě
pozabíjel zlé Baálovy a Ašéřiny proroky. To byli lidé, kteří uvedli izraelský národ v
modlářství a jedli u stolu Jezábel. Kdyţ to Jezábel uslyšela, začala během čtyřiadvaceti
hodin hrozit, ţe Eliáše zabije.
Bůh chtěl, aby se jí Eliáš postavil tváří v tvář, namísto toho se však dal na útěk. Byl
tak zbaven své odvahy, aţ se modlil, aby zemřel. Z takového místa neměl šanci splnit úkol,
ke kterému ho Bůh povolal. Bůh poslal anděla, aby mu přinesl dva koláče a dopustil, aby
utíkal čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, aţ vystoupil na horu Choréb.
Kdyţ tam přišel, první věcí, na kterou se ho Bůh zeptal, bylo: „Co tady děláš Eliáši?“
To byla velmi zvláštní otázka. Pán mu dal jídlo na cestu, dovolil mu, aby doběhl aţ na
horu, aby se ho pak zeptal: „Co tady děláš?“ Bůh věděl, ţe Eliáš utíkal ze svízelné situace.
Dopustil to, ačkoli je z jeho otázky zřejmé, ţe to nebyl jeho původní plán.
Pak Eliášovi řekl: „Jdi, navrať se cestou svou k Damašské poušti, kdeţto přijda,
pomaţeš…Jéhu také syna Namsi za krále nad Izraelem, a Elizea syna Safatova
z Abelmehula za proroka místo sebe“ (1. Kr. 19:15). Během Elizeovy a Jéhovy sluţby tato
bezboţná královna a celý její zlý řád byly zničeny (2. Kr. 9-10). Tento úkol nedokončil
Eliáš, ale jeho nástupci, ke kterým ho Bůh poslal, aby je pomazal namísto sebe.
Tento pastor mi řekl: „Pokud se chceme vyhnout sloţitým situacím, Bůh nás nakonec
pustí, i kdyţ to není Jeho dokonalá vůle.“
Pak jsem si po určité době vzpomněl na příběh ze 4. Mojţíšovy ve 22. kapitole, která
se zmiňuje o stejném problému. Balám chtěl zlořečit Izraeli, protoţe by z toho měl velké
finanční výhody.
Poprvé se zeptal Pána, jestli by mohl jít a Bůh mu ukázal, ţe to nechce. Kdyţ se
moábská kníţata vrátila s větším obnosem peněz a poctou, Balám se šel znovu modlit
k Bohu. Je směšné si jen pomyslet, ţe by Bůh najednou změnil své rozhodnutí, protoţe se
Balámovi dostalo větší pocty a peněz. Avšak tentokrát Bůh řekl, aby šel s nimi.
Proč tedy Bůh najednou změnil Svůj postoj? Odpovědí je fakt, ţe Bůh ve skutečnosti
nezměnil své rozhodnutí. Balám byl tak odhodlán, ţe půjde, aţ ho Bůh nechal odejít. Proto
se také na něho velmi rozzlobil, kdyţ odešel.
Můţeme obtěţovat Boha, pokud jde o něco, v čem nám uţ ukázal svoji vůli. Pak nám
dokonce dovolí, abychom udělali něco, co chceme, i kdyţ to není Jeho původním plánem, i
kdyţ to není v náš nejlepší prospěch.
Bůh často ve svém plánu pak dopustí, abychom vzdorovali zraněním a postojům,
kterým bychom jinak nechtěli. Přesto se snaţíme utéct od věci, která by nás měla posílit.
Kdyţ nebudeme řešit problém uráţky, neosvobodí nás to od ní. Jen si na chvíli
odpočineme. Podstata problému zůstává nevyřešena.
Moje zkušenost s mladým muţem, kterého jsem přijal jako svého zaměstnance, mě
také poučila v tom, co se týká uráţek a vztahů. Je zcela nemoţné začít dobrý vztah
s člověkem, který přerušil jiný vztah, protoţe zahořkl a urazil se. Na toto místo musí přijít
uzdravení. Dokonce, kdyţ tvrdí, ţe odpustil svému bývalému vedoucímu, nezapomenul na
to.
Láska zapomíná na zlo, proto aby do budoucnosti zůstala naděje. Pokud jsme
skutečně zvítězili nad uráţkou, budeme se snaţit o smír. Moţná, ţe se nebudeme moci
usmířit okamţitě, avšak v srdcích budeme hledat příleţitost po obnovení přerušeného
vztahu.
Jakýsi moudrý přítel mi později řekl: „ ‚Existuje jedno staré přísloví, ve kterém se říká,
ţe kdyţ se jednou pes opaří vařící vodou, bude se bát i studené.‘ “ Kolik je jen lidí v dnešní
době, kteří se bojí studené vody, která by prohloubila zranění, protoţe se jednou spálili a
nejsou schopni odpustit?
Jeţíš touţí uzdravit všechny naše rány. Avšak my Mu to často nechceme dovolit,
protoţe to není jen tak snadné. Je to cesta pokory a sebezapření, která vede k uzdravení a
duchovní zralosti. Je to rozhodnutí: povaţovat za důleţitější, činit dobře druhému člověku
neţ sobě samému, dokonce i kdyţ nám mohl v minulosti velmi ublíţit.
Pýcha nemůţe jít touto cestou, ale jen ti, kteří touţí po usmíření i za cenu odmítnutí.
Je to cesta, která vede k pokoře a k poníţení. Je to cesta, která vede k ţivotu.
To, co se naučíme v Boží přítomnosti,
se nemůžeme nikdy naučit mezi
lidmi.
7. KAPITOLA
Pevný základ
Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo
za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený,
úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí
spěchat. Izaiáš 28.16.
K
DO VÉŘÍ, nemusí spěchat.“ Člověk, který jedná ukvapeně, je nestálý, protoţe jeho
činy nejsou vykonány na základě pevného rozhodnutí. Takový člověk je snadno
unášen a zmítán bouřemi pronásledování a zkoušek. Podívejme se např. co se přihodilo
Šimonu Petrovi.
Jeţíš přišel do kraje Cesareje Filipovy a zeptal se svých učedníků. : „Za koho lidé
pokládají Syna člověka?“ (Mt. 16:13).
Několik učedníků se s nadšením podělilo s ostatními o své názory, kdo Jeţíš byl. Jeţíš
čekal, dokud neskončili a pak se na ně podíval a zeptal se jich zcela upřímně: „A za koho
mě pokládáte vy?“ (v. 15).
Jsem si jist, ţe se na tvářích učedníků objevil zmatený bojácný pohled, kdyţ o tom tak
přemýšleli a s polotevřenými ústy zůstali stát beze slov.
Najednou muţi, kteří se nemohli dočkat, aţ budou hovořit v ovzduší názorů
ostatních, umlkli. Moţná, ţe si tuto otázku nikdy nepoloţili. Ať uţ to bylo cokoliv,
uvědomili si, ţe neví, jak by odpověděli.
Jeţíš udělal to, co dělal velmi často. Upoutal jejich pozornost otázkou. Přiměl je
k tomu, aby si skutečně uvědomili to, co dělali a to, co neznali. Ţili aţ doposavad z pohledů
ostatních, neţ z toho, aby se v srdcích skutečně přesvědčili o tom, kdo Jeţíš skutečně byl.
Nebyli schopni aţ do této chvíle odpovědět na tuto otázku.
Šimon, kterého Jeţíš přejmenoval na Petra, byl jediný učedník, který byl schopen
odpovědět. Vyhrkl ze sebe: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha ţivého.“ (Mt. 16:16).
Jeţíš mu pak odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protoţe ti to nezjevilo tělo a
krev, ale můj Otec v nebesích“ (v. 17).
Jeţíš vysvětlil Šimonu Petrovi, kdo byl zdrojem tohoto zjevení. Šimon Petr nepřijal
toto poznání, protoţe slyšel názory ostatních, nebo tím, co se naučil, ale Bůh mu to zjevil.
Šimon Petr touţil po Boţích věcech. On byl tím, kdo se většinou pta l. Byl to on, kdo
chodil po vodě, zatímco na něho hledělo dalších jedenáct učedníků z loďky. Byl to člověk,
který se jen tak nespokojil s názorem někoho jiného! Chtěl slyšet přímou odpověď z Boţích
úst.
Toto zjevené poznání o Jeţíši nepřišlo prostřednictvím jeho přirozených smyslů, ale
byl to dar, který byl duchovně osvícen v jeho srdci jako odpověď na jeho duchovní hlad.
Mnozí viděli a svědčili o tom, co Šimon Petr viděl a o čem svědčil, avšak ve svých srdcích
tak velmi netouţili po poznání Boţí vůle jako Petr.
V 1. Janově ep. 2:27 je psáno: „Ale ve vás zůstává to pomazání, které jste přijali od
něho, a nepotřebujete, aby vás někdo učil, ale jak vás to pomazání učí o všech věcech ( a je
pravdivé a není leţ) a jak vás naučilo….“
Toto pomazání učilo Šimona Petra. Slyšel to, co kaţdý okolo něho musel říct, pak
začal přemýšlet o tom, co mu zjevil Bůh. Jakmile jednou přijmete určité zjevení od Boha,
nikdo s vámi nepohne. Kdyţ vám něco ukáţe Bůh, ať lidé kolem vás ve světě říkají cokoliv,
nikdy nezmění postoj vašeho srdce.
Jeţíš pak řekl Šimonovi Petrovi a zbývajícím učedníkům: „…na této skále postavím
svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt. 16:18). Proto můţeme zřetelně vidět, ţe
pevný základ se (pro naší víru) nachází ve zjeveném Boţím slově. V této příh odě to bylo
Petrovo porozumění toho, ţe Jeţíš je Boţím synem.
Osvícené Slovo
Kdyţ káţu ve shromáţdění či k jednotlivcům, často jím říkám, aby naslouchali
Boţímu hlasu uvnitř mého hlasu. Aţ příliš často se zaměstnáváme poznámkami a tím, ţe si
jen zapíšeme to, co jsme slyšeli. To poskytuje jen duševní rozhled, pokud jde o porozumění
Písma a jeho vykládaných částí – poznání, které máme jen v hlavě.
Pokud známe věci jen podle našich myšlenek, mohou se nám stát dvě věci: 1.)
Budeme snadno citově ovladatelní při uměle navozené atmosféře ve shromáţdění, nebo
budeme velmi emociální, nebo: 2.) budeme svázáni naším intelektem. Avšak toto není
pevný základ, na kterém Jeţíš staví svoji církev. Řekl, ţe církev bude zaloţena na zjeveném
slovu, a ne na verších, které se jen naučíme nazpaměť.
Kdyţ nasloucháme pomazanému sluţebníkovi, nebo kdyţ čteme knihu, měli bychom
hledat slova či věty, které se v našich duších začnou šířit jako lavina. Tímto způsobem nám
Bůh zjevuje Své slovo. Je to doprovázeno duchovním světlem a duchovním porozuměním.
Tak jako ţalmista řekl: „Začátek učení tvého osvěcuje, a vyučuje sprostné rozumnosti“ (Ţl.
119:130). Je to začátek Jeho slov v našich srdcích, ne našich myslí, který osvěcuje a
vysvětluje.
Často se mi stává, ţe sluţebník mluví o určité věci, přesto mi ji Bůh osvětlí ze zcela
jiného pohledu. Na druhé straně Bůh můţe pomazat přímo slova, která vychází
z kazatelových úst, které mně okamţitě zasáhnou. Ať uţ je to kterýkoliv z těchto způsobů,
je to slovo, které mi zjevil Bůh. Toto je to, co z nás, kteří jsou sprostného srdce
(jednodušší), dělá ty, kteří jsou duchovně zralí (moudří). Toto osvícené slovo v našich
srdcích je základem, o kterém Jeţíš prohlásil, ţe na něm postaví svoji církev.
Jeţíš srovnával zjevené Boţí slovo se skálou. Skála představuje stabilitu a sílu.
Můţeme si vzpomenout na podobenství o dvou domech, jeden z nich byl postaven na skále
a druhý na písku. Přicházející bouře – pronásledování, souţení a utrpení – se oboří na oba
dva domy; ten, který byl postaven na písku, se zhroutí a ten, který byl postaven na skále,
zůstane stát.
Některé věci, které potřebujeme slyšet od Boha, nikdy nenajdeme v Bibli. Například:
S kým se mám oţenit, nebo za koho se mám provdat? Kde bychom měli pracovat? Kterou
církev bychom měli navštěvovat? A seznam takových podobných věcí pokračuje. Pro
rozhodnutí v takových situacích musíme přijmout zjevené slovo od Boha. Bez něho naše
rozhodnutí budou nestálá.
To, co nám Bůh zjevuje Svým Duchem, to nám nemůţe nikdo vzít. Toto by se mělo
stát základem všeho toho, co děláme. Bez toho se snadno necháme urazit, pokud se
ocitneme ve svízelné situaci a souţeních, které nám naţenou hrůzu.
Vzpomeňte si znovu na to, co Jeţíš řekl o slovu, které je slyšeno a přijímáno s
nadšením, přesto se nezakoření v našich srdcích. Lidé ho přijali s radostí ve svých myslích a
pocitech.
A podobně ti, kteří jsou osíváni na skalnaté půdě, jsou tito: Jakmile
to slovo uslyší, hned ho s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen a
jsou nestálí. Kdyţ potom kvůli tomu slovu nastane souţení nebo
pronásledování, hned se pohoršují (Marek 4:16-17, NBk.).
Můţeme snadno zaměnit slova kořen a základ, protoţe obě dvě naznačují potřebu
stabilizace a zdroje síly pro rostlinu či stavbu. Člověk, který není upevněn, nebo se neopírá
o zjevené Boţí slovo, je prvním uchazečem toho, aby byl zmítán bouří uráţek.
Kolik je jen takových lidí, které Jeţíš konfrontoval jako své učedníky. Ţijí jen z toho,
co slyšeli v kázáních či v rozhovoru od ostatních. Názory a výroky jsou přijímány jako
pravda bez rady či potvrzení od Ducha svatého. Můţeme ţít a prohlašovat jen to, co nám
zjevil Bůh. Na tomto základě chce Jeţíš budovat svoji církev.
V určitém období pro mě pracovala sekretářka, která začala chodit s mladým muţem,
který také pracoval v církvi. Sbliţovali si den po dni, blíţ a blíţ. Všichni kolem věděli, ţe
tento vztah skončí v manţelství. Začali o tom váţně hovořit.
Jednoho nedělního večera jim zavolal hlavní pastor a řekl: „Tak praví Pán, vy dva
budete oddáni.“
Následujícího rána vstoupila moje sekretářka do kanceláře, jako by plula na obláčcích.
Byla tak nadšená. Poprosila mě, zda-li bych je neoddal, a já jsem ji odpověděl, ţe mi to
bude ctí. Navrhl jsem jim schůzku, abychom si o tom promluvili.
Avšak neměl jsem v té věci pokoj. Kdyţ vstoupili do mé kanceláře, v duchu jsem byl
znepokojen. Podíval jsem se na moji sekretářku a zeptal jsem se jí, zda -li je pevně
přesvědčena o tom, ţe tohoto mladého muţe pro ní vybral Bůh. Odpověděla nadšeně a
jednoznačně, ano.
Pak jsem se podíval na něho a zeptal jsem se: „Věříš, ţe je Boţí vůle, aby sis vzal tuto
dívku?“
Podíval se na mně po určité chvíli s pusou na půl dokořán, pak svěsil hlavu a potřásl
sebou, jako kdyby chtěl říct: „Ne, nejsem si jist.“
Vzhlédl jsem k obou dvoum a pak jsem řekl mladému muţi. „Neoddám vás. Nezajímá
mě, kdo vám prorokoval, nebo co vám řekl. Nezajímá mě kolik lidí vám řeklo: ‚Jste pěkný
pár.‘ Pokud vám Bůh nezjevil Svoji vůli v této věci ve vašich srdcích, nemáte právo na to,
abyste společně vstoupili do manţelství.
„Pokud se vezmete, aniţ by vám v tom Bůh zjevil svoji dokonalou vůli“, mluvil jsem
dále, „aţ přijdou ţivotní bouře – a ty přijdou – budete se ptát: ‚Co kdyţ jsem si měl vzít jiné
děvče? Měl bych pak takové problémy? Měl jsem se ujistit o tom, ţe to byla Boţí vůle.
Cítím se, jako kdybych se chytil do pasti.‘ “
„ Potom se brzy vysílíte a nebudete schopni se vzepřít překáţkám, které se objeví ve
vašem manţelství. Budete jako muţ dvojí mysli, který je nestálý na všech svých cestách.“
Poslal jsem je pryč a řekl jsem jim, ţe není ţádný důvod, proč bychom se měli setkat
znovu. Bylo vidět, ţe se mu ulevilo. Ona se rozčílila. Příští týden bylo v naší kanceláři velmi
znepokojující ovzduší. Věděl jsem však, ţe jsem mluvil pravdu. Byla to pro oba doba
zkoušky. Pokud jí Bůh skutečně řekl, ţe se tento muţ měl stát jejím manţelem, musela
důvěřovat Pánu, aby mu to zjevil a nenechala se zranit tak, aby se urazila na mě či na Boha.
Řekl jsem jí, aby od toho ustoupila a poskytla mu čas na to, aby to mohl slyšet osobně od
Boha. Udělala to.
Tři týdny uběhly a poprosili mě o novou schůzku. Okamţitě jsem ve svém duchu
pocítil radost. Kdyţ vstoupili do kanceláře, podíval se na mně s rozjiskřenýma očima a řekl:
„Vím zcela nepochybně, ţe toto je ţena, kterou mi Bůh dal, abych si ji vzal!“ Byli oddáni o
sedm měsíců později.
Kdyţ víte, ţe vás Bůh uvedl do určitého vztahu či církve, nepřítel bude mít daleko
těţší vás z toho místa dostat ven. Ţijete podle zjeveného Boţího slova a to vás provede
skrze všechny problémy, dokonce i kdyţ budou vypadat, ţe jsou zcela neřešite lné.
Ţádný jiný názor
Prvních pět let bylo manţelství pro mě a moji ţenu velmi obtíţné. Zranili jsme jeden
druhého několikrát tak váţně, aţ se zdálo, jako kdybychom uţ nikdy nedosáhli láskyplného
vztahu, který mezi námi byl na začátku.
Spojovala nás dohromady jen jedna věc: Věděli jsme, ţe naše manţelství ustanovil
Bůh. Proto jsme vyloučili řešení naší krize rozvodem. Naše jedinou moţností bylo věřit, ţe
nás Bůh uzdraví a změní. Vydali jsem se oba dva touto cestou, ať uţ byla jakkoliv
nepříjemná.
Kdyţ jsem přemýšlel o tom, ţe se vzdám, vzpomněl jsem si na zaslíbení, kterými mě
Bůh inspiroval pro naše manţelství. Nebyl jsem připraven na předčasné ukončení toho, co
nám Bůh navrhl a nařídil, pokud šlo o naši společnou jednotu.
Jedno ze zaslíbení, které nám Bůh dal, bylo to, ţe moje ţena a já jsme měli slouţit
společně. V době, kdyţ jsem přijal toto slovo od Pána, jsem si myslel, ţe se to velmi brzy
stane. Jeho ruka byla na obou dvou z nás, abychom Mu slouţili.“
Uprostřed manţelských bouří jsem nebyl schopen vidět toto zaslíbení tak zřetelně.
Avšak, odmítl jsem myšlenku, ţe by se to nikdy nemohlo stát. Naděje či přirozené doufání
se rozplynuly kvůli sporům a pýše, které se objevily v našem manţelství. Přesto v mém
srdci zůstalo nadpřirozené seménko ţivota. Toto zaslíbení bylo kotvou či pevným základem
v období, kdyţ jsem to potřeboval.
Jak se později ukázalo, Bůh uzdravil nejen náš vztah, ale upevnil ho mnohem víc neţ
kdykoliv předtím. Vyrůstali jsme ze sporů tak, ţe jsme si odpustili a ponaučili jsem z nich.
Nyní slouţíme společně. Povaţuji moji ţenu nejen za milovnici a nejlepšího přítele, ale také
za sluţebnici, které nejvíce důvěřuji. Důvěřuji jí více, neţ kterémukoliv jinému člověku.
Po uplynutí prvních pěti rušných let jsem si uvědomil, ţe Bůh uviděl chybné postoje u
kaţdého z nás a pak vypluly na světlo skrze náš vztah.
Byl jsem udiven tím, jak Bůh moudře stvořil člověka jako jednu bytost – muţe a ţenu.
Předtím neţ jsem potkal Lisu, vytrvale jsem se modlil za ţenu, kterou si jednoho dne
vezmu. Tato volba byla po rozhodnutí v mém ţivotě následovat Jeţíše nejdůleţitější.
Protoţe jsem se modlil a čekal na Boţí volbu týkající se mého budoucího partnera, myslel
jsem si, ţe nebudu mít problémy jako ostatní, kteří je měli ve svých manţelstvích. Ach, jak
jsem se jen mýlil!
Bůh mi vybral ţenu, která byla podle touhy mého srdce. Avšak i v ní se nakonec
projevila sobecká nezralost, která byla tak stejně ukrytá ve mně. A to bylo uţ pro mě moc!
Utéct z konfliktu prostřednictvím rozvodu, nebo tak, ţe bych ji obviňoval, by jen pohřbilo
moji nezralost pod další vrstvu domnělé ochrany, nazvané uráţky. Protoţe jsem přijal
zjevené Slovo pro mé manţelství, nebyl jsem schopen se rozvést.
V tuto chvíli musím odbočit od hlavní záměru této kapitoly. Moţná, ţe někteří z vás,
kteří čtete tuto kníţku, si můţete myslet a říkat: „Kdyţ jsem se provdala nebo oţenil, tak
jsem nebyl spasen.“
Vám Bůh říká: „Manţelům pak přikazuji ne já, ale Pán: Manţelka ať neodchází od
muţe. I kdyby však odešla, ať zůstává nevdaná, anebo ať se s míří s manţelem. Také muţ
ať neopouští svou ţenu.….Bratří, ať kaţdý před Bohem zůstává v tom, v čem byl povolán“
(1. Kor. 7:10-11, 24).“
Ať toto slovo manţelské smlouvy se pevně zakoření do vašich srdcích, tak abyste byli
nepohnutelní a pevní, kdyţ se dostanete do pasti uráţek. Potom hledejte Pána, aby vám
zjevil své slovo ohledně vašeho manţelství.
Někteří z vás jste se moţná dokonce neoţenili či neprovdali jako věřící podle Boţí
vůle. Pokud chcete přijmout poţehnání, které pro vaše manţelství má Bůh, musíte činit
pokání z toho, ţe jste nehledali Jeho radu, předtím neţ jste se provdali či oţenili a On vám
odpustí. Porušit manţelskou smlouvu kvůli uráţce není odpovědí na problém. Pak hledejte
u Pána slovo, které má připravené pro vaše manţelství.
Pevná skála
Zjevené Boţí slovo je pevnou skálou, na které máme budovat naše ţivoty a
sluţebnosti. Velmi mnoho lidí z mnoha církví či sluţebních týmů mi řeklo, ţe se na nich
podíleli jen krátce. Jsem ve svém srdci zarmoucen, kdyţ vidím, ţe odchází kvůli zkouškám a
ne kvůli tomu, ţe by jim Bůh řekl, aby odešli. Většinou se zmiňují o tom, jak je všechno
v nepořádku, nebo jak s nimi či s někým, někdo nešetrně zacházel. Cítí se ospravedlněni ve
svých rozhodnutích. Avšak jejich odůvodnění je jen dalším klamným nánosem lţí, které ji m
zabraňují v tom, aby uviděli past pohoršení a své charakterové nedostatky.
Vysvětlují ostatním věřícím svůj momentální postoj ke sluţebnostem či k církvím jako
„dočasný,“ nebo jako takový, v němţ je nyní Bůh chce mít. Dokonce jsem slyšel nějakého
muţe, jak říká: „jsem tomuto sboru jen propůjčen.“ Vyslovují taková prohlášení kvůli tomu,
kdyţ se dostávají do sloţité situace, aby si mohli omluvit svůj únik z něčeho takového.
Nemají ţádný základ, na kterém by mohli stát, kdyţ jdou na nová místa a ţivotní bou ře je
snadno zaţenou do dalšího přístaviště.
Kam bychom šli?
Pokud se vrátíme k příběhu, ve kterém se Jeţíš ptá Svých učedníků, za koho Ho mají,
všimněte si stability, která pochází z toho, kdyţ znáte zjevenou Boţí vůli. Podívejte se na
Šimona Petra.
Poté, co Šimon řekl to, co mu Otec zjevil v jeho srdci, Jeţíš řekl: „A já ti říkám, ţe ty
jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou“ (Mt. 16:18).
Jeţíš přejmenoval Šimona na Petra. Toto je velmi důleţité, protoţe jméno Šimon
znamená „slyšet.“ 1 Jméno Petr (řecké slovo petros) znamená „kámen.“ 2 Důsledkem toho, ţe
slyšel zjevené Boţí slovo ve svém srdci, se stal kamenem. Dům, který je postaven z kamenů
na pevném skalnatém základě, vydrţí bouře, které na něho udeří.
Slovo skála v tomto verši pochází z řeckého slova petra, coţ znamená „velký kámen.“ 3
Jeţíš ve skutečnosti říkal Šimonovi Petrovi, ţe byl nyní proměněn podstatou, na které bude
postaven dům.
Později Petr ve své epištole napsal: „…budujte se i vy jako ţivé kameny v duchovní
dům“ (1. Pt. 2:5). Kámen je malý kousek velké skály. Síla, stabilita a moc jsou ve skále
zjeveného Boţího slova a kdo ho přijímá, ponese ve svém ţivotě ovoce. Takový člověk se
stává duchovně silným díky moci toho, kdo je Slovem Boţím, Jeţíšem Kristem.
Tak jako apoštol Pavel píše v 1. Korintským 3:11, „Neboť nikdo nemůţe poloţit jiný
základ vedle toho, který je již poloţen, jenţ je Jeţíš Kristus.“ Kdyţ budeme hledat toho,
kdo je Boţím slovem, zjeví se nám a budeme upevněni.
Během posledních dnů Jeţíšova putování po zemi se ţivot pro Jeho sluţební tým stal
trochu sloţitějším. Náboţenští vůdcové a Ţidé pronásledovali Jeţíše a snaţili se ho zabít
(Jan 5:16). Kdyţ se zdálo, ţe se situace začíná měnit a lidé Ho násilím chtěli učinit králem,
odmítl to a odešel pryč (Jan 6:15).
„Proč to udělal?“ Jeho učedníci se divili. „Byla to Jeho a naše prvotřídní příleţitost,“
říkali si sami v sobě. Začali si dělat starosti. Ţivotní bouře velmi tvrdě udeřily.
„Opustili jsme naše rodiny a zaměstnání, abychom následovali tohoto muţe . Vydali
jsme v sázku velmi mnoho. Věříme, ţe je Tím, kdo měl přijít. Konec konců, Jan Křtitel to
řekl a slyšeli jsme Šimona Petra, jak to znovu prohlásil v Cesareje Filipovy. To uţ jsou dva
svědci. Avšak proč tak pobuřuje místní vůdce? Proč si kope svůj vlastní hrob? Proč
prohlašuje takové tvrdé výroky jako ‚Ó nevěřící a zvrácené pokolení, jak dlouho budu
s vámi? Jak dlouho vás budu snášet? – vás, Své vlastní učedníky?“
Muţové, kteří opustili všechno, aby Ho následovali, se začali pohoršovat.
Pak přišla nejtěţší zkouška. Jeţíš jim něco kázal, co vyznělo jako naprostá hereze:
„Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě
ţivot“ (Jan 6:53).
„Co to teď káţe?“ divili se. „Tak to uţ je pro mě moc!“ Nejen to, ale také t yto věci
řekl před vedoucími v synagóze v Kafarnaum. Pro tyto učedníky to bylo stéblo slámy, které
by zlomilo velbloudův krk!
Kdyţ to tedy slyšeli mnozí z jeho učedníků, řekli: „To je tvrdá řeč.
Kdo ji můţe poslouchat?“ (Jan 6:60).
Všimněte si Jeţíšovy odpovědi:
Kdyţ ale Jeţíš v sobě poznal, ţe jeho učedníci na to reptají, řekl jim:
„To vás pohoršuje?“ (Jan 6:61).
Toto byli Jeho učedníci! Nebere nazpět to, co řekl, namísto toho tyto muţe
konfrontuje. Věděl totiţ, ţe někteří z nich stavěli na špatném základu. Ukazuje podstatu
jejich chybného základu a poskytuje jim moţnost, aby poznali, co je v jejich srdcích. Avšak
oni nebyli jako Šimon Petr či ostatní učedníci, kteří hladověli po pravdě. Podívejme se na
jejich odezvu:
Kvůli tomu odešli mnozí z jeho učedníků zpět a uţ s ním nechodili
(Jan 6:66, kurzíva).
Všimněte, ţe to nebylo jen pár učedníků, ale „mnozí.“ Někteří z nich byli bezpochyby
těmi, kteří byli tak kvapní, aby předtím v Cesareje Filipovy říkali, ţe mají Jeţíše za: „ Jana
Křtitele, jiní za Eliáše a jiní za Jeremiáše nebo jednoho z proroků“ Mt. 16:14).
Nestavěli na zjeveném Boţím slově.
Pohoršení bylo čím dal větší, aţ udělali to, co dělají v současnosti mnozí – odešli.
Mysleli si, ţe byli podvedeni a ţe s nimi bylo špatně zacházeno, avšak ve skutečnosti tomu
tak nebylo. Neviděli pravdu, protoţe se více zaměřili na své sobecké touhy.
Podívejme se nyní na to, jak zareagoval Šimon Petr, kdyţ Jeţíš zkonfrontoval Svých
dvanáct učedníků:
Jeţíš tedy řekl těm dvanácti: „Chcete snad odejít i vy?“ A Šimon Petr
mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného
ţivota. A my jsme uvěřili a poznali, ţe ty jsi Kristus, ten Syn živého
Boha.“ (Jan 6:67-69, přepsáno kurzívou).
Jeţíš neprosil tyto muţe: „Prosím neodcházejte. Ztratil jsem právě většinu z mých
spolupracovníků na Boţím díle. Jak bych se bez vás obešel!“ Ne, namísto toho je
konfrontuje. „Chcete také odejít?“
Všimněte si, ţe Šimon Petr odpovídá, i kdyţ bojuje se stejným problémem, aby se
neurazil jako ostatní. „Pane, ke komu půjdeme?“
To, co uslyšel, ho muselo zmást, avšak věděl ještě o něčem jiném, co druzí dosud
nepřijali. V Cesareje Filipovy Petr přijal zjevení o tom, kdo Jeţíš skutečně byl: „Synem
ţivého Boha“ (Mt. 16:16).
Nyní uprostřed této zkoušky řekl to, co bylo hluboce zakořeněno v jeho srdci: „My
jsme uvěřili a poznali, ţe ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha.“ Tyto stejná slova vyřkl v Cesareje
Filipovy. Byl kamenem, který byl poloţen na pevné skále zjeveného Boţího slova. Neuráţel
se.
Reakce pod tlakem
Často říkám, ţe zkoušky a pokušení určují jaký člověk je. Jinými slovy rozhodují o
tom, kde se nacházíte duchovně. Zjevují skutečný stav srdce. Tak jak reagujete ve
zkouškách a pokušeních, takový ve skutečnosti jste.
Můţete mít vysoký a krásný pětiposchoďový dům, který byl postaven na písku,
ozdobený nejpromyšlenějšími materiály a mistrovskými kousky. Tak dlouho jak na něj svítí
sluníčko, vypadá jako silná a krásná bašta.
Vedle tohoto domu moţná stojí jednoposchoďový jednoduchý dům. Moţná, ţe se dá
snadno přehlédnout a je velmi neatraktivní ve srovnání s nádhernou vedlejší budovou.
Avšak stojí na něčem, co nemůţete vidět – na skále.
Dokavad neudeří bouře, pětiposchoďový dům vypadá daleko lépe. Avšak kdyţ začne
velká bouře, pětiposchoďový dům se hroutí a padá na zem. Moţná, ţe vydrţí pár menších
bouří, avšak ne hurikán. Jednoduchý a jednoposchoďový dům v hurikánu obstojí. Čím větší
dům, tím tvrdší a očividnější je jeho pád.
Někteří lidé v církvi jsou jako učedníci, kteří byli tak rychlí, aby mluvili v Cesareje
Filipovy, avšak později bylo zjištěno, co v nich skutečně je. Moţná, ţe vypadají jako
„pětiposchoďoví křesťané“ – obraz síly, stability a krásy. Moţná, ţe proţili pár menších a
středních bouří, avšak kdyţ přichází skutečná ţivotní bouře, jsou identifikováni.
Ujistěte se, ţe váš ţivot stavíte na Boţím zjeveném slově, a ne na tom, co říkají
ostatní. Hledejte Pána a naslouchejte vašemu srdci. Nedělejte, nebo neříkejte věci jen proto,
protoţe to dělá někdo jiný. Hledejte Boha a stůjte na tom, co vám „osvětlí“ ve vašem srdci!
Když s námi chce zatřást nepřítel,
chce nás zničit. Avšak Bůh má jiný
záměr.
8. KAPITOLA
Všechno, co můţe být
otřeseno, bude
otřeseno
Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní však zaslíbil:
„Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem.“ A to,
že řekl „ještě jednou“, ukazuje na odstranění věcí,
jež jsou otřesitelné (neboť jsou udělané), aby tak
zůstaly ty věci, které jsou neotřesitelné. Židům
12:26-27.
V
předchozí kapitole jsme viděli, ţe zjevené Boţí slovo je základem, na kterém Jeţíš
buduje Svoji církev. Sledovali jsme Šimona Petra, který se neurazil, i kdyţ ostatní
učedníci odešli pohoršeni. Dokonce, kdyţ mu Jeţíš poskytl příleţitost, aby odešel,
Šimon Petr řekl to, o čem byl přesvědčen ve svém srdci.
Podívejme se nyní na další zkoušku, kterou musel projít Šimon Petr – noc, kdyţ byl
Pán Jeţíš zrazen.
Jeţíš se posadil se Svými dvanácti učedníky, vzdával díky a slouţil večeří Páně, kdyţ
najednou řekl něco velmi zaráţejícího: „Ale pohleďte, ruka mého zrádce je se mnou na
stole. Syn člověka jde vskutku tak, jak je určeno, ale běda člověku, jímţ je zrazován.“
(Lukáš 22:21-22). Jaký to výrok! Řekli bychom v dnešní době, ţe prostřednictvím těchto
slov Jeţíš „vyvolal velký poprask“.
Třebaţe Jeţíš věděl uţ od začátku, ţe bude zrazen, bylo to poprvé, co o tom slyšeli
Jeho učedníci. Můţete si představit (tu) děsivou atmosféru v místnosti, v níţ se nacházel
člověk, který Mu byl na blízku, který s Ním chodil od začátku, a o kterém Jeţíš řekl, ţe ho
zradí?
V odezvě na to, „se začali mezi sebou dohadovat, kdo z nich, ţe je ten, který se to
chystá udělat“ (Lukáš 22:23). Byli zděšeni z toho, ţe by se mohl mezi nimi najít někdo, kdo
by byl schopen takového podlého činu. Avšak jejich motiv pro toto pátrání nebyl
v pořádku. Víme totiţ, jak skončil jejich rozhovor. Jejich důvodem vyšetřování byly
sobectví a pýcha. Podívejme se na další verš v Písmu:
Tehdy také mezi nimi nastal rozpor, kdo z nich se zdá být největší
(Lukáš 22:24).
Představte si to: Jeţíš jim řekl o tom, ţe bude předán hlavním kněţím, bude odsouzen
na smrt a vydán Římanům, kteří se Mu budou posmívat, zbičují Ho a zabijí. Ten,
prostřednictvím kterého to mělo začít, seděl s Ním za stolem.
Učedníci se ptali, kdo to je a skončilo to hádkou, v níţ se přeli o to, kdo byl mezi nimi
největší. Bylo to ostudné – téměř jako děti, které se hádají kvůli svému dědictví. Vůbec se
nezajímali o Jeţíše, ale snaţili se manipulovat jeden s druhým, kdo bude mít větší moc a
lepší pozici. Jaké to nepředstavitelné sobectví!
Kdybych byl v Jeţíšově situaci, moţná bych se zeptal, zda-li vůbec slyšeli to, co jsem
říkal, nebo se o to zajímali. Z této příhody můţeme vidět, jak se Mistr choval láskyplně a
trpělivě. Většina z nás, kdyby byla na Jeţíšově místě, by řekla: „Vypadněte všichni! Nyní
proţívám (tu) nejtěţší chvíli svého ţivota a vy myslíte jen sami na sebe!“ Jaká to příleţitost
k tomu, abychom se urazili.
Můţeme jen hádat, kdo asi rozpoutal tuto při mezi učedníky: Šimon Petr, protoţe byl
nejsilnější osobností skupiny a obvykle mluvil jako první.
Pravděpodobně připomenul ostatním, ţe byl jediným z nich, který chodil po vodě.
Nebo jim moţná zdůraznil, ţe to byl on, kdo první přijal zjevení o tom, kdo Jeţíš ve
skutečnosti byl. Moţná se s nimi pak podělil o svoji zkušenost, kdyţ byl na hoře proměnění
s Jeţíšem, Mojţíšem a Eliášem.
Byl zcela přesvědčen o tom, ţe byl ze dvanácti největší. Avšak tato jistota nebyla
zaloţena na lásce. Spíše se opírala o pýchu.
Jeţíš se podíval na všechny z nich a řekl jim, ţe se chovali jako lidé ve světě, a ne jako
synové království: „Králové národů nad nimi panují a ti, kdo nad nimi uţívají moci, jsou
nazýváni dobrodinci. Ale vy to tak nedělejte. Naopak, kdo je mezi vámi největší, ať je jako
nejmenší, a kdo je vůdce, ať je jako ten, který slouţí. Neboť kdo je větší – ten, který sedí,
nebo ten, který slouţí? Zdali ne ten, který sedí? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který
slouţí“ (Lukáš 22:25-27).
Záměr tříbení
Třebaţe Šimon Petr přijal hojné zjevení o tom, kdo Jeţíš byl, přesto dosud neţil podle
Kristova charakteru a nejednal v pokoře. Budoval svůj ţivot a sluţbu z minulých vítězství a
pýchy. Apoštol Pavel nás napomíná, abychom si dávali pozor na to, jak stavíme na našem
základu v Kristu (1 Kr. 3:10)
Šimon Petr nestavěl z materiálů, které jsou nutné pro budování Boţího království, ale
z takových zdrojů jako je silná vůle a velké sebevědomí. Ačkoli si to neuvědomoval,
skutečná proměna jeho charakteru ho teprve čekala. Zmiňuje se o tom jako o „pýše ţivota“
(1. Janova 2:16).
Pýcha by nebyla nikdy dost silná, aby ho připravila na to, aby naplnil své povolání v
Kristu. Pokud by nebyla odstraněna, nakonec by ho zničila. Pýcha byla stejná charakterová
vada, která byla v Luciferovi, Boţím pomazaném cherubovi a která způsobila jeho pád (Ez.
28:11-19).
Podívejme se nyní na Jeţíše, co říká Šimonu Petrovi:
„Šimone, Šimone, hle, Satan si vyţádal, aby vás tříbil jako pšenici“
(Lukáš 22:31).
Pýcha otevřela dveře pro nepřítele, aby vešel a přetříbil Šimona Petra. Slovo tříbit
pochází z řeckého slova siniázo. Znamená to „prosívat, třást sítem; obrazně řečeno:
prostřednictvím přesvědčivé agitace zkusit něčí víru aţ do krajní meze vyvrácení jeho
přesvědčení.“ 1
Kdyby měl však Jeţíš mentalitu mnohých křesťanů v dnešní církvi, tak by řekl:
„Pojďme se modlit, hoši, a svaţme tento ďáblův útok. Nedovolíme Satanovi, aby něco
takového učinil našemu milovanému Šimonovi!“ Avšak pohleďme na to, co říká Jeţíš:
Já jsem ale za tebe prosil, aby tvá víra nepřestala. A ty, aţ se jednou
obrátíš, posiluj své bratry (Lukáš 22:32).
Jeţíš se nemodlil, aby Šimon Petr unikl z tohoto intenzivního tříbení aţ do chvíle
poráţky. Modlil se, aby jeho víra v této postupné proměně neselhala. Jeţíš věděl, ţe skrze
tuto zkoušku se v něm začne budovat nový charakter, který bude potřebovat proto, aby
mohl začít konat své povolání a mohl posilovat své bratry.
Satan poţádal o svolení, aby zatřásl Šimonem Petrem tak tvrdě, aby ztratil svoji víru.
Nepřítelovým záměrem bylo zničit velký potenciál tohoto muţe, který přijal velmi mnoho
zjevení. Avšak Bůh měl jiný úmysl, pokud jde o tříbení, – jak vţdycky má – a je vţdy o krok
před ďáblem. Dovolil nepříteli, aby to udělal proto, aby zatřásl vším v ţivotě Šimona Petra,
s čím bylo nutné zatřást.
Bůh ukázal mé ţeně, Lise, pět záměrů při tříbení:
1. Přivést (člověka či věc)blíţe k jeho podstatě.
2. Odstranit to, co je mrtvé.
3. Sklidit to, co uzrálo.
4. Probudit.
5. Sjednotit nebo spojit dohromady, tak by to nebylo déle oddělené.
Jakýkoliv myšlenkový proces či postoj srdce, který se zakládá na sobeckosti či pýše
bude vymícen. Výsledkem tohoto velkého třesu veškeré sebevědomí Šimona Petra zmizelo
a všechno, co zůstalo, se stalo Boţím jistým základem. Musel si uvědomit svůj skutečný
stav; to, co bylo mrtvé bylo odstraněno a to, co uzrálo, bylo sklizeno, prostřednictvím
čehoţ byl přiveden ke svému skutečnému základu. Nejednal uţ dále nezávisle na Pánu, ale
záviseli jeden na druhém.
Petr se směle vzepřel Jeţíšovým slovům: „Pane, s tebou jsem připraven jít i do vězení,
i na smrt.“ Tento jeho výrok se nenarodil z Ducha, ale z jeho vlastního sebevědomí. Nebyl
schopen předvídat to, co se stane při tříbení.
Jidáš versus Šimon
Někteří si myslí, ţe Petr byl akorát velká huba a zbabělec. Avšak v zahradě, kde
chrámová stráţ přišla zajmout Jeţíše, vytáhl svůj meč a udeřil jím sluţebníka nejvyššího
kněze tak, aţ mu odsekl jeho pravého ucho (Jan 18:10). Není mnoho zbabělců, kteří útočí
proti přesile nepřátelských vojáků. Petr byl tedy silný, avšak jeho síla spočívala v jeho
vlastní osobnosti, a ne v Boţí pokoře, protoţe tříbení dosud nezačalo.
Stalo se to přesně tak, jak Jeţíš řekl. Tento smělý, silný Šimon Petr, který byl
připraven zemřít za Jeţíše, který vytáhl svůj meč v zahradě, kde bylo mnoho vojáků, byl
konfrontován malou děvečkou.
Zastrašila ho tak, aţ dokonce zapřel Jeţíše.
Někteří si myslí, ţe to jsou velké věci, které jsou příčinou toho, ţe se lidé uráţí. Jsou
to však často ty méně důleţité, které s námi nejvíce otřesou. To ukazuje na marnost velkého
sebevědomí.
Petr pak zapřel Jeţíše ještě dvakrát. Poté zakokrhal kohout, Petr odešel a hořce se
rozplakal. Byl otřesen tak, aţ přišel o všechnu svoji sebedůvěru a věřil, ţe uţ nikdy znovu
ve víře nepovstane. Všechno co měl, ztratil, ačkoli si to zcela neuvědomoval a zbylo jen to,
co mu zjevil Duch.
Šimon Petr a Jidáš si byli podobni v mnohých věcech, včetně skutečnosti, ţe oba dva
odmítli Jeţíše v posledních důleţitých chvílích Jeţíšova ţivota. Přesto kaţdý z nich měl jiný
základ.
Jidáš nikdy netouţil, aby poznal Jeţíše takovým způsobem jako Šimon. Jidášův ţivot
se nezakládal na Jeţíši. Zdálo se, ţe miloval Jeţíše od chvíle, kdy všechno opustil a začal Ho
následovat; doprovázel Ho na všech jeho cestách a dokonce byl s Ním společně
pronásledován. Vyháněl ďábly, uzdravoval nemocné a kázal evangelium. (Připomeňme si
to, ţe Jeţíš vyslal kázat, uzdravovat a vysvobozovat dvanáct učedníků, a ne jedenáct.) Avšak
jeho oběti nebyly vykonány z lásky k Jeţíšovi, nebo kvůli zjevení, kdo Jeţíš byl.
Jidáš si šel svoji cestou uţ od začátku. Nikdy nečinil pokání ze svých soběstředných
motivů. Jeho charakter se vyznačoval takovými výroky jako: „Co jste mi ochotni dát,
když…“ (Mt. 26:14, přepsáno kurzívou). Lhal a pochleboval, aby získal určitou výhodu (Mt.
26:25). Bral peníze z pokladny Jeţíšovy sluţebnosti a pouţíval je pro osobní účely (Jan 12:4 6). A seznam pokračuje. Nikdy nepoznal Pána, ačkoli s Ním strávil ve společenství tři a půl
roku.
Oba dva muţi litovali toho, co udělali. Avšak Jidáš neměl základ, který měl Petr.
Protoţe nikdy netouţil po tom, aby poznal Jeţíše, Jeţíš se mu nikdy nezjevil. Kdyby Jidáš
přijal zjevení o Jeţíši, nikdy by Ho nezradil. Kdyţ přišla do jeho ţivota velká bouře,
všechno bylo otřeseno a odfouknuto pryč! Podívejme se na to, co se stalo:
Kdyţ tehdy Jidáš, jeho zrádce uviděl, ţe Jeţíš byl odsouzen, litoval
toho a vrátil těch třicet stříbrných velekněţím a starším. Řekl jim:
„Zhřešil jsem! Zradil jsem nevinnou krev!“ Oni však odpověděli: „Co je
nám do toho? Hleď si toho sám!“ Zahodil tedy ty stříbrné v chrámu a
šel pryč. A kdyţ odešel, oběsil se. (Mt. 27:3-5, přepsáno kurzívou).
Litoval toho a věděl, ţe zhřešil. Avšak neznal Krista. Nerozuměl tomu, jak závaţné
bylo to, koho zradil. Řekl jen: „Zradil jsem nevinnou krev.“ Kdyby znal Krista jako Šimon
Petr, vrátil by se k Němu a činil by pokání, protoţe by si uvědomil, jak je Pán milosrdný.
Spáchání sebevraţdy bylo jen dalším činem nezávislého ţivota na Boţí milosti. Otřesy
odhalily, ţe Jidáš neměl základ ve svém ţivotě, i kdyţ předtím následoval Mistra tři roky.
Mnoho věřících se modlilo „modlitbu hříšníka“, navštěvovalo církev, byli aktivní a
studovali své Bible. Všechno z toho však bylo bez osobního zjevení Jeţíše, kdo skutečně
On je, i kdyţ Ho vyznávají svými ústy. Kdyţ přichází velké zklamání, hněvají se na Boha a
nechtějí s Ním mít nic společného.
„Bůh pro mě nikdy nic neudělal!“ slyšel jsem je, jak říkají, „zkoušel jsem křesťanství,
avšak můj ţivot se stal ještě uboţejší.“ Nebo: „Modlil jsem se a prosil jsem Boha, aby učinil
toto, a On to neudělal!“ Nikdy neobětovali svůj ţivot pro Jeţíše, avšak snaţili se s Ním
spojit, kvůli vlastnímu prospěchu. Slouţili Mu pro to, co jim mohl poskytnout. Snadno se
pohoršili. Jeţíš o nich mluví v této pasáţi Písma:
A podobně ti, kteří jsou osíváni na skalnaté půdě, jsou tito: Jakmile
to slovo uslyší, hned ho s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen a
jsou nestálí. Kdyţ potom kvůli tomu slovu nastane souţení nebo
pronásledování, hned se pohoršují (Marek 4:16-17, přepsáno kurzívou,
NBk).
Všimněte si, ţe řekl, ţe se rychle pohoršují, protoţe nemají pevný základ. Na čem
tedy mají být zaloţeni? Odpověď nacházíme v Efezským 3:16-18: Měli bychom být
zakořeněni a zaloţeni v lásce. Naše láska v Boha je naším základem.
Jeţíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku neţ tu, aby poloţil svůj ţivot za své přátele“ (Jan
15:13). Nemůţeme pokládat svůj ţivot za někoho, komu nedůvěřujeme. Nemůţeme
pokládat svůj ţivot pro Boha, dokud Ho dostatečně neznáme, abychom Mu mohli
důvěřovat. Musíme poznat a porozumět Boţí povaze a přirozenosti. Musíme mít jistotu, ţe
nám nechce nikdy ublíţit.
Bůh vţdy vyhlíţí po tom, o čem ví, ţe by pro nás bylo nejvhodnější. To, co pro nás
vypadá jako zklamání, se vţdy otočí v dobré, pokud neztratíme víru. Bůh je láska, v Něm
není ţádné sobectví ani zlo. Je to Satan, který se nás snaţí zničit.
Na naše ţivotné situace se často díváme přes brýle na velmi krátkou vzdálenost. To
pokrucuje skutečný obraz. Bůh se dívá na to, čím procházíme z věčného hlediska. K dyţ se
díváme na situace jen z naší omezené pozice, stanou se dvě věci.
Nejprve, uprostřed Boţího očisťující proměny budeme lehkou kořistí proto, abychom
se urazili, ať uţ to bude kvůli Bohu či jednoho z Jeho sluţebníků. Za druhé, nepřítel nás
snadno oklame. Satan pouţije něco, co se bude v daný okamţik zdát nejvhodnějším
řešením, avšak jeho konečným plánem je si toto pouţít, aby nás mohl zničit či zabít. Kdyţ
se naučíme důvěřovat Bohu, neodejdeme z dosahu Boţí péče. Nepodlehneme pokušení
starat se sami o sebe.
Spoléhání na Boţí charakter
Jedním ze způsobů, kterým se nepřítel snaţí odvrátit naši pozornost od toho,
abychom důvěřovali Bohu, je skutečnost, ţe nám zkresluje skutečný obraz Boţího
charakteru. Udělal to v zahradě Eden, kdyţ se zeptal Evy: „Jakţe, Bůh vám zakázal jíst ze
všech stromů v zahradě?“ (1. Mj. 3:1). Překroutil Boţí příkaz, aby mohl zaútočit a zneváţit
Jeho charakter.
Bůh řekl: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však
nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (1. Mj. 2:16-17).
Had v podstatě Evě řekl: „Bůh vám nic dobrého nedopřeje.“
Avšak Bůh spíše zdůraznil: „smíš jíst, kromě…“ Bůh daroval lidem celou zahradu,
aby si v ní uţívali a poskytl jim ovoce ze všech stromů kromě jednoho.
Had se snaţil překroutit to, jakým způsobem ţena viděla Boha a říkal: „Bůh se o vás
ve skutečnosti nezajímá. Co z toho máte, kdyţ se vám vyhýbá? Nemůţe vás milovat tak, jak
si představujete. Nemůţe být dobrým Bohem!“ Byla oklamána a uvěřila lţi o Boţím
charakteru. Pak vzplanula touha ke hříchu, protoţe Boţí slovo se déle nezdálo býti ţivotem,
ale zákonem. „Mocí hříchu (je přece) Zákon“ (1. Kr. 15:56).
Nepřítel působí tímto způsobem i v současnosti. Zkresluje charakter Boha -Otce
v očích Jeho dětí. V dnešní době máme k dispozici veškerou autoritu, kterou nad námi
uplatňovali naši otcové, učitelé, šéfové či vedoucí, kteří byli sobečtí a tvrdí. Protoţe jsou
svým postavením v určité autoritě, je snadné přenášet jejich přirozenost na Boţí charakter,
poněvadţ Bůh je nejvyšší autoritou.
Nepřítel mistrně zkreslil charakter Boha-Otce tak, ţe překroutil náš pohled na naše
pozemské otce. Bůh říká, ţe předtím, neţ se Jeţíš vrátí, tak se srdce otců obrátí k jejich
dětem (Mt. 4:6). Jeho charakter či povaha bude vidět na Jeho vedoucích a stane se to
prostředkem jejich uzdravení.
Kdyţ víte, ţe vám Bůh nikdy nic neudělá zlého, nebo vám neublíţí, ani vás zničí, a
cokoliv udělá či neudělá, bude ve váš nejlepší prospěch ve vašem ţivotě, vţdy se Mu zcela
vydáte. Rádi pak poloţíte svůj ţivot za svého Mistra.
Pokud jste se zcela vydali Jeţíši a svěřili jste se úplně do Jeho péče, nikdy se neurazíte,
protoţe nepatříte sami sobě. Ti, kteří jsou zraněni a zklamáni jsou právě ti, kteří přišli
k Jeţíši proto, aby pro ně něco udělal, a ne kvůli tomu, kdo je.
Kdyţ máme takový postoj k Bohu, snadno nás něco zklame. Soběstřednost
způsobuje, ţe jsme velmi krátkozrací. Nejsme schopni vidět naše momentální okolnosti
očima víry. Kdyţ naše ţivoty skutečně ztratíme pro Jeţíše, poznáme Jeho charakter a
budeme se moci podělit o Jeho radost. Nic s námi pak neotřese, ani nás nevyvede z míry.
Je snadné se urazit, kdyţ soudíme podle našich přirozených podmínek a okolností.
Toto není chození vírou či dívat se na věci očima Ducha. Bůh mi často neodpoví způsobem
či v určitém časovém limitu, o kterém si myslím, ţe je pro mě zcela nutný. Avšak, kdyţ se
poohlédnu nazpět, v kaţdém případě mohu vidět a porozumět Jeho moudrosti.
Někdy se stává, ţe děti nerozumí, proč jednáme podle určitých pravidel či logiky,
která je v pozadí naší výchovy. Starším dětem se to snaţíme vysvětlit tak, aby přijali uţitek z
moudrosti. Avšak občas nám nemusí rozumět či s námi souhlasit kvůli své nezralosti, aţ
později ve svém ţivotě budou. Moţná, ţe je dalším důvodem zkouška jejich poslušnosti,
lásky a zralosti. To stejné je i s naším Otcem v nebesích. V těchto situacích víra říká:
„Důvěřuji ti, i kdyţ ti nerozumím.“
V Ţidům 11:35-39 je zapsán seznam těch, kteří neuviděli naplnění svých zaslíbení od
Boha a nikdy o nich nepochybovali: „…zatímco jiní byli mučeni a neočekávali vysvobození,
aby tak dosáhli lepšího vzkříšení. Jiní pak zakoušeli výsměch a bičování a dokonce pouta a
vězení. Bývali kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali zabíjeni mečem, chodili
v ovčích a kozlích kůţích – strádající, souţení a trápení. Svět jich nebyl hoden. Bloudili po
pustinách a horách, po jeskyních a rozsedlinách země a nikdo z nich (ačkoli skrze víru
obdrţeli dobré svědectví) nedosáhl zaslíbení“ (přepsáno kurzívou).
Rozhodli se, ţe Bůh bude vším, co chtěli, nehledě na to, kolik je to bude stát. Věřili
Mu a dokonce zemřeli, aniţ by viděli vyplněná zaslíbení. Nemohli se urazit!
Jsme zakořeněni a zaloţeni, kdyţ důvěřujeme a velmi milujeme Boha. Ţádná bouře,
ať je jakákoliv, s námi nepohne. To se nestane prostřednictvím silné vůle ani skrze
osobnost. Je to dar milosti pro všechny, kteří se v plné víře vydali Bohu a zřekli se víry v
sama sebe. Avšak, pokud se chcete zcela vydat Bohu, musíte nejprve znát Toho, kdo má v
náručích váš ţivot.
Milost je poskytnuta pokorným
Šimon Petr se uţ dále nemohl chvástat tím, jak byl skvělý. Ztratil své sebevědomí.
Poznal zcela jasně marnost své silné vůle. Byl pokořen. Nyní se však stal nejvhodnějším
kandidátem Boţí milosti. Bůh dává milost těm, kteří jsou pokorní. Pokora je nezbytný
předpoklad. Byla to lekce, na kterou si Petr velmi dobře pamatoval, kdyţ psal svoji epištolu:
„…oblečte se pokorou, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, pokorným však dává milost‘ “ (1.
Pt. 5:5).
Petr byl otřesen aţ na pokraji naprostého zavrţení. Víme to díky posel ství anděla
Páně k Marii Magdaléně, kdyţ byla u hrobu: „Jděte ale a řekněte jeho učedníkům, i Petrovi,
ţe jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte, jak vám řekl“ (Marek 16:7, přepsáno
kurzívou). Anděl musel myslet konkrétně na Petra, který byl téměř zdrcen, avšak Bůh
v něm poloţil základní kámen, který vydrţel všechny otřesy, a který se jeho prostřednictvím
ještě více upevnil.
Jeţíš nejen odpustil Petrovi, ale obnovil ho. Poté, co byl otřesen, se stal jedním ze
skutečných pilířů v církvi. Prohlašoval odváţně zprávu o Kristovu vzkříšení před těmi, kteří
byli odpovědni za Jeho ukřiţování. Stál před veleradou a ne před děvečkou. S velkou
autoritou a smělostí se proti nim postavil.
Dějiny potvrzují, ţe Petr byl ukřiţován vzhůru nohama po mnohých létech věrné
sluţby. 2 Tvrdil, ţe nebyl hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Pán, tak ho zavěsili hlavou
dolů. Uţ se více nebál. Stal se kamenem, který byl usazen v pevném základu jeho Skály.
Ţivotní zkoušky odhalí, co je ve vašem srdci, ať uţ vás pohorší Bůh či ostatn í.
Zkoušky způsobí, ţe ještě více zahořknete vůči Bohu a vašim vrstevníkům, nebo vás posílí.
Pokud vydrţíte zkoušku, vaše kořeny víry ještě více zarostou do hloubky a učiní vás
stabilnějšími v budoucnosti. Pokud selţete, urazíte se a pak moţná důsledkem to ho i
zahořknete.
Pane, slouţil jsem ti, proč tedy…?
Kdyţ jsem byl pastorem, ostrý čtrnáctiletý mladý muţ, kterého uznávali jeho přátelé a
vedoucí, navštěvoval mládeţ, kterou jsem vedl. Byl dobrým studentem a vynikajícím
atletem. Byl horlivý pro Boţí věci; mladý muţ věrně slouţil a dobrovolně se přihlásil proto,
aby se zapojil do nového úkolu. Jezdil s námi na misijní výjezdy a svědčil téměř kaţdému,
s kým se setkal.
V určitém období svého ţivota věnoval čtyři hodiny denně modlitbě. Slyšel mnoho
věcí od Pána a podělil se o ně s ostatními. To, co říkal, bylo vţdy poţehnáním. Přiznal, ţe
se cítí povolán do sluţby a chtěl se stát pastorem předtím, neţ dovrší svých dvaceti let.
Zdálo se, jako by byl neotřesitelnou skálou.
Miloval jsem tohoto mladého muţe a rozpoznal jsem na jeho ţivotě Boţí povolání a
věnoval jsem mu více času. Měl jsem obavy jen z jedné věci: Zdálo se, ţe byl příliš sebejistý.
Chtěl jsem mu něco říct, avšak necítil jsem v tom pokoj. Věděl jsem, ţe musí přijít změna.
Prošel některými bouřemi a přesto zůstal silný. Někdy jsem pochyboval o tom, zda-li jsem
ho správně označil, kdyţ jsem viděl, jak proţil několik velmi tvrdých zkoušek.
Několik let uplynulo. On se odstěhoval a já jsem začal slouţit na plný úvazek, avšak
byl jsem s ním ve spojení. Věděl jsem, ţe musí projít procesem „lámání“. Věděl jsem, ţe se
to stane, avšak neměl jsem ponětí, jak se to stane, i kdyţ jsem si uvědomil, ţe to pro něho
bude nutné, aby naplnil svůj úradek. Bylo to podobné procesu prosívání či tříbení, které
proţil Petr.
Kdyţ tomuto mladému muţi bylo osmnáct let, jeho otec váţně onemocněl na
rakovinu. On a jeho matka se modlili a postili a věřili, ţe Bůh jeho tátu uzdraví. Ostatní se
k ním připojili v modlitbě. Jen o pár měsíců dříve jeho táta dal svůj ţivot Pánu Jeţíši.
Zdravotní stav jeho otce se zhoršoval. Slouţil jsem v jiném městě v Alabamě, kdyţ mi
zavolala moje ţena a naléhavě mě prosila, abych tomuto mladému muţi zatelefonoval.
Spojil jsem se s ním telefonicky a pocítil jsem, ţe potřebuje někoho, kdo by ho povzbudil.
Po shromáţdění jsem k němu jel autem celou noc, přijel jsem k jeho domu ve čtyři
ráno. Zdravotní stav jeho otce byl tak váţný, aţ mu lékaři dávali uţ jen několik dní ţivota.
Nemohl uţ ani mluvit.
Mladý muţ si byl však jistý, ţe jeho táta povstane uzdraven. Slouţil jsem této rodině a
za několik hodin jsem odjel. Další ráno jsem dostal telefonát, v němţ mi bylo sděleno, ţe se
věci zhoršily.
Lisa a já jsme se modlili. Kdyţ jsme tak činili, Bůh dal mé ţeně vidění, ve kterém
viděla Jeţíše, jak stojí u postele tohoto umírajícího muţe, připraven si ho vzít k Sobě domů.
O třicet minut později tento mladý muţ nám zavolal a řekl nám, ţe jeho otec zemřel. Zdálo
se, ţe je stále stejně silný. Avšak to byl jen začátek.
V ten večer zavolal některým svým blízkým přátelům a řekl jim, ţe jeho otec zemřel.
Kdyţ odpovídali do telefonu, tak plakali. Divil se, jak to, ţe uţ věděli o této zprávě. Avšak
oni o ní dosud neslyšeli. Plakali však kvůli jednomu z jeho nejlepších přátel, který byl právě
při nehodě usmrcen. V jednom dni ztratil svého otce a velmi dobrého přítele.
Začalo třesení. Byl z toho zmaten, zklamán a ochromen. Zdálo se, jako by mu unikla
Boţí přítomnost.
O měsíc později, kdyţ jel domů, tento mladý muţ přijel na místo, kde se právě stala
váţná dopravní nehoda. Měl kurz první pomoci a zastavil. Všichni v autech byli jeho blízcí
přátelé. Dva zemřeli v jeho náručí, zatímco se jim snaţil pomoci.
Můj mladý přítel dosáhl svého limitu. Strávil tři hodiny v lesích a modlil se a křičel
k Bohu. „Kde jsi? Řekl jsi, ţe budeš mým utěšitelem a já nemám nikoho, kdo by mě utěšil!“
Zdálo se, jako kdyby se Bůh od něho odvrátil. Avšak bylo to ve skutečnosti poprvé,
co selhala jeho vlastní síla.
Rozzlobil se na Boha. Byl zcela zklamán. Bůh ho nechal selhat v nejnaléhavější chvíli
jeho ţivota.
„Pane, slouţil jsem ti a vzdal jsem se mnoha věcí, abych Tě následoval,“ modlil se.
„Nyní jsi mě opustil!“ Byl přesvědčen o tom, ţe mu Bůh něco dluţil pro to všechno, čeho
se musel vzdát, aby Mu slouţil.
Mnoho lidí proţilo zranění a zklamání, která jsou méně extrémní a některá více.
Mnozí se urazili na Pána. Mají za to, ţe měl vzít do úvahy všechno to, co pro Něho udělali.
Slouţí Mu z nesprávných motivů. Neměli bychom slouţit Pánu pro to, co pro nás
můţe udělat, ale spíše pro to, kdo On je a co uţ pro nás udělal. Ti, kteří se uráţí, si zcela
neuvědomují, jaký dluh byl za ně zaplacen, aby mohli ţít ve svobodě. Zapomněli z jakého
druhu smrti byli vysvobozeni. Dívají se na věci přirozenýma očima, a ne duchovníma.
Tento mladý muţ přestal chodit do církve a začal se scházet s nesprávnou skupinou
mladých lidí, kteří navštěvovali bary a večírky. Ve svém zklamání nechtěl mít nic
společného s Boţími věcmi. Chtěl se vyhnout jakémukoliv kontaktu s Bohem.
Nebyl schopen ţít tímto způsobem ani dva týdny a ve svém srdci byl hluboce
usvědčen. Přesto však odmítal Pána po dalších šest měsíců. Zdálo se, ţe nebesa jsou pro
něho uzavřená jako z mědi. Vypadalo to, jako by Pánova přítomnost nebyla nikde k
nalezení.
Uplynul jeden rok a prostřednictvím několika příhod poznal, ţe Bůh stále působí v
jeho ţivotě. Přišel znovu k Bohu a tentokrát to bylo jiné. Přišel s pokorou. Poté, co období
zkoušky pominulo, Pán mu znovu ukázal, jak s ním byl v těch nejtěţších chvílích. Kdyţ byl
obnoven jeho ţivot s Bohem, naučil se důvěřovat Boţí milosti, a ne své vlastní síle.
Byl jsem s ním dál v kontaktu. Po roce a půl mi řekl o věcech, které byly v něm, a o
kterých vůbec nevěděl. „Byl jsem muţem, který neměl charakter a je velmi povrchní ve
všech jeho vztazích. Byl jsem vychováván mým tátou, abych vypadal z pohledu ostatních,
ţe jsem silný – člověk, který se dokázal vypracovat svojí vlastní silou. Nikdy jsem nemohl
růst tak, jak si Bůh přál. Jsem vděčný Pánu, ţe mě v tomto stavu nezanechal.
„Avšak nad čím jsem se ve svém srdci zarmoutil, nebylo to, ţe jsem běhal z baru do
baru a pil. Bylo to především to, ţe jsem se odvrátil od Ducha svatého. Tak Ho miluji. Moje
obecenství s ním nebylo nikdy tak úţasné jako nyní.“
V jeho ţivotě se stalo mnoho otřesných událostí. Sebevědomí bylo zničeno. Avšak
tento mladý muţ měl základ, který měl Šimon Petr, a který nelze odstranit. Namísto toho,
aby zakládal svůj ţivot a sluţbu s Bohem na pýše, ţije skrze Boţí milost.
Pohoršení odhalí slabosti a místa zlomu v našich ţivotech. Myslíme si často, ţe jsme
silní v určité oblasti, zatímco se tam skrývá určitá slabost. Zůstane skrytá, dokud se
nepřeţene velká bouře, která odkryje to, co je na povrchu. Apoštol Pavel napsal: „ Pravá
obřízka jsme přece my, kdo slouţíme Bohu duchem, chlubíme se v Kristu Jeţíši a
nespoléháme na tělo“ (Filip. 3:3, přepsáno kurzívou).
Nemůţeme nic udělat pro věčnost z naší vlastní síly. Je jednoduché to říct, avšak
dovolit Bohu, aby do nás hluboce zasadil tuto pravdu je druhou věcí.
Ježíš neustoupil od pravdy, aby
kvůli ní neurazil lidi.
9. KAPITOLA
Skála pohoršení
„Hle, pokládám na Siónu úhelný kámen vyvolený a
vzácný a ten, kdo v něj věří, nebude nijak
zahanben.“ Vám věřícím je tedy vzácností, ale
nepovolaným je to Kámen zavržený staviteli, jenž se
stal hlavním kamenem klenby a Kámen úrazu a
skála pohoršení,“ totiž těm, kdo se slovem uráží a
jsou nepovolní, k čemuž také byli určeni
1. Petrova 2:6-8
V
dnešní době je význam slova věřit velmi ochuzen. V podvědomí mnoha lidí se z něho
stalo jen vyznání určité skutečnosti. Pro mnohé to nemá nic společného
s poslušností. Avšak v pasáţi, ve které jsme uvedli slova věřit a být neposlušný, jsou
prezentovány dva rozporuplné a protichůdné výroky. Písmo nás napomíná, ţe „ kdokoliv
kdo uvěří v něho (Jeţíše Krista), nezahyne, ale bude mít věčný ţivot“ (Jan 3:16). V důsledku
toho, jakým způsobem se díváme na slovo věřit, si mnozí myslí, ţe všechno to, co se
poţaduje, je věřit tomu, ţe Jeţíš existoval a zemřel na Kalvárii a tak si myslí, ţe jsou před
Bohem ve správném postoji. Pokud by toto bylo jedinou podmínkou, démoni by také mohli
vůči Bohu zaujmout správný postoj. Písmo však říká: „Ty věříš, ţe je jeden Bůh. Dobře
činíš. I démoni tomu věří – a třesou se!“ (Jakub 2:19, přepsáno kurzívou). Pro ně nebylo
připraveno spasení.
Slovo věřit znamená v Písmu něco víc, neţ jen uznat existenci či duševně souhlasit
s určitou skutečností. Pokud bychom chtěli zůstat věrni kontextu daného verše, museli
bychom zcela jednoznačně říct, ţe hlavní hybnou silou víry je poslušnost. Můţeme tento
VVV
verš číst také tímto způsobem: „Vám věřícím je tedy vzácností, ale nepovolným, ‚Kámen
zavrţený staviteli, jenţ se stal hlavním kamenem kletby‘ a ‚Kámen úrazu a skála pohoršení.‘ “
Není těţké poslechnout, kdyţ znáte charakter a lásku toho, komu se vydáváte. Láska je
stěţejním prvkem našeho vztahu s Pánem – ne však láska k určitým principům či k učení,
ale láska k osobě Jeţíše Krista. Pokud tato láska není v nás tam, kde má být, budeme
náchylní k tomu, abychom se uráţeli a pohoršovali.
Izraelity, které Pán povolal, aby se z nich stali stavitelé, odmítli Boţí úhelný kámen,
Jeţíše. Milovali své učení o Starém zákoně. Byli uspokojeni svými výklady, protoţe je mohli
pouţít ve svůj vlastní prospěch, a aby jejich prostřednictvím manipulovali ostatními. Na
druhou stranu Jeţíš odmítal veškeré zákonictví, které bylo pro ně tak vzácné. Přel se s nimi
se slovy: „Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, ţe v nich máte věčný ţivot, a ona svědčí o
mně“ (Jan 5:39).
Nebyli schopni porozumět úmyslu, ţe Bůh touţil po synech a dcerách, kteří by s ním
měli vztah. Chtěli panovat a vládnout. Zákon byl v jejich vlastních očích povýšen nade
vztah. Odmítli to, co jim bylo zdarma darováno. Raději by si to zaslouţili. Proto se zdarma
darovaný Boţí dar, Jeţíš Kristus, jejich naděje ţivota a spásy, pro ně stal „Kamenem úra zu a
skálou pohoršení“.
Simeon prorokoval, kdyţ vyzvedl ve svém náručí v chrámu Jeţíše, kdyţ byl
novorozenětem: „Simeon jim poţehnal a řekl Marii, jeho matce: ‚Hle, tento je určen k pádu
a pozdviţení mnohých v Izraeli‘ “ (Lukáš 2:34). Všimněte si pádu a pozdviţení. Ten, který
byl povolán, aby na svět přinesl pokoj, byl nakonec tím, který přinesl meč rozdělení mezi ty,
ke kterým byl poslán (Mt. 10:37), a ţivot těm, kteří se stali oběťmi stavitelů (sluţebníků
tehdejší doby).
Jeţíš a uráţky
V nedělní škole byl často Jeţíš prezentován jako pastýř, který nese ztracenou ovečku
na Svých zádech do ovčince. Nebo moţná objímal malé děti, zatímco jim ţehnal nebo se
smál a říkal: „Miluji vás.“ Tyto příběhy jsou všechny pravdivé, avšak nejsou celkovým
obrazem samotného Jeţíše.
Tento stejný Jeţíš nařkl farizee z jejich sebe-spravedlnosti: „Vy hadi, plemeno zmijí,
jak byste unikli odsouzení do pekla?“ (Mt. 23:33). Převrátil stoly penězoměncům v chrámě a
rozmetal je kolem sebe (Jan 2:13-22). Řekl člověku, který chtěl pohřbít svého otce, aby ho
raději následoval: „Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé, ale ty jdi a kaţ Boţí
království!“ (Lukáš 9:59-60). To samozřejmě není všechno.
Kdyţ se zblízka podíváme na Jeţíšovu sluţbu, uvidíme Člověka, který pohoršil mnohé
lidi kolem sebe, zatímco jim slouţil. Podívejme se jen na pár příkladů.
Jeţíš urazil farizee.
V mnoha případech Jeţíš konfrontoval a pohoršil tyto vůdce. Protoţe byli uraţeni,
poslali Ho na kříţ. Nenáviděli Ho.
Avšak Jeţíš je miloval natolik, ţe jím říkal pravdu: „Pokrytci! Izaiáš o vás dobře
prorokoval, kdyţ říkal: ‚Tento lid se ke mně přibliţuje svými ústy a ctí mne svými rty, avšak
jejich srdce je ode mne daleko. Nadarmo mne ale uctívají‘ “ (Mt. 15:7 -9. Tento výrok je
urazil.
Všimněte si, na co se Ho bezprostředně poté zeptali Jeho učedníci:
Tehdy k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Víš to, ţe se
farizeové urazili, kdyţ slyšeli tu řeč?“ (Mt. 15:12, přepsáno
kurzívou).
Prostudujte si Jeho odpověď:
Kaţdá sazenice, kterou nesázel můj nebeský Otec, bude vykořeněna.
Opusťte je. Jsou to slepí vůdcové slepců. Povede-li slepý slepého,
oba padnou do jámy (Mt. 15:13-14).
Jeţíš zdůraznil, ţe pohoršení ve skutečnosti pročistí ty, které skutečně zasadil Jeho
Otec. Někteří lidé se mohou připojit k církvím či sluţebním týmům, avšak nebyli posláni
Bohem, nebo ani nejsou z Boha. Pohoršení, které nastává, kdyţ se káţe pravda, zjevuje
jejich skutečné motivy a vede je k tomu, aby byli vykořeněni.
Po návštěvě mnoha církví jsem byl svědkem mnoha případů, při nichţ byli pastoři
zarmouceni z lidí, kteří odešli, ať uţ to byli starší či členové sboru. Většinou se tito lidé
rozlobili kvůli kázané pravdě, a protoţe to konfrontovalo jejich ţivotní styl. Pak se v
kaţdém ohledu stali kritickými vůči církvi a odešli.
Pokud by se nechali ovlivnit kaţdým, kdo projde do jejich modlitebny, tak by nakonec
slevili z pravdy, kterou káţou. „Pokud káţete pravdu,“ říkám jim, „pohoršíte lidi a oni se
vzepřou a odejdou. Nermuťte se kvůli nim, ale raději krmte a ţivte ty, které vám poslal
Bůh.“
Někteří vedoucí se snaţí vyhnout střetům proto, aby neztratili lidi. Někteří skutečně
váhají, protoţe ty, které mají konfrontovat, jsou ve sboru velkými dárci, nebo jsou velmi
vlivní v církvi či ve společnosti. Ostatní mají strach zranit pocity někoho, kdo s nimi byl
dlouhou dobu. Důsledkem toho pastoři ztrácejí Bohem darovanou autoritu chránit a krmit
ovce, které jím Bůh svěřil.
Kdyţ jsem poprvé zaujal místo pastora, jakýsi moudrý muţ mě varoval: „Zůstaň ve
své autoritě, nebo přijde někdo jiný, kdo ji od tebe převezme a pouţije ji proti tobě.“
Samuel byl Boţí muţ, který neslevil z Boţí pravdy, ať uţ se týkala kohokoliv, dokonce
i samotného krále. Kdyţ Samuel neposlechl Boha, Pán řekl Samueli, aby ho konfrontoval.
Udělal to. Naneštěstí, Saul neodpověděl na slovo Páně skutečným pokáním. Zajímal se
raději o to, jak vypadal před druhými lidmi. Kdyţ od něho Samuel začal odcházet, Saul se
chytl jeho pláště, jehoţ cíp odtrhl. Samuel ho zničil těmito slovy: „Dnes od tebe Hospodin
odtrhl izraelské království“ (. Sam. 15:28).
Toto Samuel ve skutečnosti Saulovi nepřál. Byl nad ním zarmoucen. Pomazal Saule za
krále, vysvětlil mu, jak uspořádat a vést jeho korunovaci. Byl Saulovým osobním přítelem.
Avšak poslechněte si to, jak Bůh zareagoval na Samuelův zármutek: „Jak dlouho ještě budeš
nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a
jdi, posílám tě“ (1. Sam. 16:1, přepsáno kurzívou).
Bůh jinými slovy říkal: Pokračuj Samueli a přines své pomazání či čerstvý olej k
někomu dalšímu a uvědom si, ţe Moje láska a soud jsou dokonalé. Kdyby se Samuel vrátil
k Saulovi ještě jednou, Bůh by ho odmítl a neměl by čerstvý olej. Kdyby dál truchlil nedošel
by nikam.
Pastorům, kteří se rmoutí a truchlí kvůli lidem, kteří opustili církev, nebo kteří
odmítají konfrontovat členy sboru, protoţe jsou to jejich přátelé, vyschne olej pomazání
v jejich ţivotech. Některé sluţebnosti zanikají, zatímco další jednoduše imitují svoji ţivost.
Nevědomě si raději zvolili na prvním místě vztah s člověkem neţ s Bohem.
V Bibli není psáno, ţe Jeţíš zareagoval určitým způsobem na to, kdyţ Ho lidé opustili.
Jeho jediným potěšením bylo činit Otcovu vůli. V tomto Svém konání mohl poţehnat velké
mnoţství lidí.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdyţ jsem kázal v Duchu-naplněné církvi. Plánovali
jsme, ţe tam přijedeme uţ asi rok. Prvního nedělního rána jsem kázal jednoduché poselství
o pokání a návratu k první lásce. Pocítil jsem odpor, avšak věděl jsem, ţe to bylo poselství,
které jsem měl zvěstovat.
Po shromáţdění mi pastor řekl: „Bůh mi ukázal, co si dnešního rána kázal, avšak
myslím si, ţe na to lidé nebyli připraveni.“
Moje ţena, protoţe se jí Duch svatý dotkl, se ho zeptala: „Kdo je pastorem této
církve – vy, nebo Jeţíš?“
Pastor sklopil hlavu. „Toto je přesně to, co mi Pán řekl před měsícem. Řekl mi, jak
lidé z této církve zareagují.“ Řekl nám, ţe třetina jeho církve se skládala z „usazených
starých členů“, kteří nechtěli přijmout jakoukoliv změnu při shromáţdění, chvále či kázání.
Povzbudili jsme ho, aby byl silný v Pánu a poslechl Ho.
Uspořádali jsme v této církvi další čtyři shromáţdění, jedno za druhém bylo sloţitější
a sloţitější. Kdyţ jsme odjíţděli z města, cítil jsem, jako kdybych měl na sobě pytel písku.
Nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat. Byl čím dál těţší a nepříjemnější. Kdyţ obvykle
odjíţdím z církve, tak mám radost ve svém srdci. Nevěděl jsem, co bylo v nepořádku.
Kdyţ jsem posléze zůstal s Pánem o samotě, zeptal jsem se Ho: „Otče, co bylo
v nepořádku? Proč mám ve svém duchu tak těţké břemeno? Přivlastnil jsem si pastorovu
autoritu té církve?“
Jednoduše odpověděl: „Setřes prach se svých nohou“ (viz Lukáš 9:5).
Udivilo mě to, kdyţ jsem slyšel, jak toto říká. Modlil jsem dál a ptal jsem se Ho znovu
a uslyšel jsem znovu stejná slova: „Setřes prach se svých nohou.“
Nakonec jsem poslechl. Jakmile jsem rukou nadzvedl chodidlo v mé druhé botě, tíha
zmizela a radost zaplavila moje srdce. Řekl jsem s údivem: „Pane, nezaútočili na mě, ani mě
nevyprovodili z města. Proč?“
Ukázal mi, ţe starší a většina lidí odmítla Jeho slovo, které měl pro ně připravené.
„Dej jim trochu více času, Pane,“ prosil jsem.
„Kdybych jim dal dalších padesát let, svůj postoj by nezměnili. Rozhodli se tak ve
svých srdcích.“
Věděl jsem, ţe vedoucí si vybral raději cestu pokoje prostřednictvím kompromisu, neţ
aby poslechl Boha. Jeho roh nebyl naplněn čerstvým olejem. Zbyla mu jen určitá forma
poboţnosti bez podstaty či náplně. Jinými slovy, navenek vypadal jako Duchem naplněný
křesťan, přesto mu scházela moc či Boţí přítomnost. Později jsem se dozvěděl, ţe se vzdal
místa pastora a z církve zbyla jen malá část, která na tom zůstala stejně jako dříve.
Jeţíš se nenechal ovládat ostatními. Mluvil pravdu, i kdyţ to znamenalo, ţe nastane
konfrontace a lidé se pohorší. Pokud chcete, aby vás chválili lidé, Boţí pomazání na vás
nikdy nesestoupí. Ve vašem srdci se musíte rozhodnout, ţe budete mluvit Boţí slovo a činit
Jeho vůli, i za cenu toho, ţe urazíte ostatní.
Jeţíš urazil ty, kteří byli z jeho rodného města.
Jeţíš přišel do svého rodného města, aby zde slouţil. Avšak nebyl sc hopen jim přinést
vysvobození a uzdravení, jako přinesl mnohým dalším. Podívejme se na to, co tito lidé řekli:
Není to snad syn toho tesaře? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho
bratří Jakub, Jozes, Šimon a Juda? A nejsou snad všechny jeho sestry
u nás? Odkud tedy má tenhle všechny tyto věci?“ A tak se nad ním
pohoršovali. Jeţíš jim tedy řekl: „Prorok není beze cti, jedině ve své
vlasti a ve svém domě“ (Mt. 13:55-57, přepsáno kurzívou).
Můţete slyšet tyto muţe a ţeny z Nazaretu, jak říkají: „Co si o sobě myslí, ţe nás tady
vyučuje v autoritě? My víme, kdo je. Vyrůstal zde. Jsme jeho starší. On je jen tesařův syn.
Neměl ţádné akademické vzdělání ani průpravu.“
Jeţíš znovu neudělal kompromis, aby je nepohoršil. Lidé z města se na něho tak
rozzlobili, aţ se Ho pokusili zabít – snaţili se Ho shodit z útesu (Lukáš 4:28-30). Dokonce
kdyţ Jeho ţivot byl v ohroţení, mluvil dále pravdu. Jak jen v dnešní době potřebujeme
muţe a ţeny takového druhu!
Jeţíš urazil členy vlastní rodiny.
Dokonce ti, kteří byli z jeho vlastní rodiny, pohoršil. Nelíbili se jim problémy, které
měli kvůli tomu, ţe dělal takové věci. Nemohli uvěřit tomu, ţe se choval tak, jak říkal:
Podívejme se na to:
„A kdyţ se to dozvěděli jeho příbuzní, vyšli, aby si ho vzali, protoţe
lidé říkali, ţe se pominul…“ Tehdy přišli jeho bratři a matka. Zůstali
venku a vzkázali mu, ţe ho volají. A kolem něj seděl zástup lidí.
Řekli mu: „Podívej se, tvá matka a tvoji bratři jsou venku a hledají
tě.“ On jim však odpověděl: Kdo je má matka a moji bratři?“
Rozhlédl se po těch, kdo seděli okolo něj, a řekl: „Pohleďte, to je má
matka a moji bratři. Kdokoli totiţ koná Boţí vůli, ten je můj bratr a
sestra a matka“ (Marek 3:21, 31-35).
Jeho vlastní rodina si myslela, ţe se zbláznil. Všimněte si, ţe Písmo říká, ţe Jeţíšova
rodina vyšla, aby si Ho převzala do péče. Marek označuje tyto příbuzné jako Jeho vlastní
matku a bratry, kteří Ho později našli v domě, jak káţe. Dokonce Janovo evangelium říká:
„Ani jeho bratři v něho totiţ nevěřili“ (Jan 7:5).
Mnozí si neuvědomují, ţe Jeţíše odmítli ti, kteří Mu byli nejblíţe. Avšak On nehledal
přijetí od svých nejbliţších. Nenechal se ovládat jejich touhami. Chtěl vyplnit Boţí plán, ať
uţ s tím budou souhlasit, či ne.
Viděl jsem ve svém ţivotě mnoho křesťanů, především pak křesťanské páry, které
nebyly schopny následovat Jeţíše, kvůli tomu, ţe se bály, aby nepohoršily své přátelé či
rodiny. V důsledku toho odpadly, nebo nikdy nešly ve svém povolání za Bohem naplno.
Kdyţ jsem se znovuzrodil, všichni členové moji rodiny byli římští katolíci a nebyli
dvakrát nadšeni z toho, ţe jsem přijal jinou víru. Moje matka byla obzvlášť znechucena
mým rozhodnutím odejít z církve, ve které mě vychovala. Byli tam určitě mezi nimi i
upřímní katolíci, kteří milovali Boha, ale já jsem poznal, ţe mě Bůh volá k to mu, abych z ní
vystoupil.
Další rána přišla, kdyţ jsem jim oznámil, ţe chci slouţit na plný úvazek. Ukončil jsem
právě studium na vysoké škole a přijal jsem titul inţenýra ve strojním oboru na Purdue
University a moji rodiče ve mně vzkládali velké naděje. Věděl jsem, co po mě Pán chce a
věděl jsem také, ţe tím pohorším mé nejbliţší. Bylo to několik let velmi nepříjemné. Nastala
mnohá nedorozumění. Avšak já jsem se rozhodl, ať uţ se na mě budou zlobit jakkoliv, ţe
budu následovat Jeţíše.
Na začátku, kdyţ jsem uvěřil, snaţil jsem se je evangeliem doslova napěchovat. Řekl
jsem jim, ţe nejsou spaseni jen proto, ţe navštěvují mši. Dotíral jsem na ně aţ do krajnosti.
Nebylo to moudré. Pak mě Bůh ukázal, ţe po mě chce, abych jim raději svědčil svým
ţivotem, aby viděli mé dobré skutky. Přesto jsem s nimi neučinil kompromis.
V dnešní době mě moji rodiče velmi podporují a můj děda, který se přel se mnou
nejvíce, byl nádherným způsobem spasen ve svých 85 letech, dva roky před jeho smrtí.
Jeţíšova matka a bratři si moţná mysleli, ţe přišel o rozum. Avšak díky Jeho
poslušnosti k Otci, všichni nakonec nalezli spásu ve vrchní místnosti na den Letnic. Jakub,
Jeho bratr, se posléze stal vedoucím církve v Jeruzalémě.
Pokud budeme dělat kompromisy s tím, co nám Bůh říká, abychom raději potěšili
členy své rodiny, ztratíme čerstvý olej v našich ţivotech a zabráníme tomu, aby byli
vysvobozeni.
Jeţíš urazil lidi, kteří Mu naslouchali.
V minulé kapitole jsme hovořili dopodrobna o tom, jak učedníci zareagovali na to,
kdyţ je Jeţíš urazil. Pojďme se na to znovu podívat z Jeţíšova pohledu:
Kdyţ to tedy slyšeli mnozí z jeho učedníků, řekli: „To je tvrdá řeč.
Kdo jí můţe poslouchat?“ Kdyţ ale Jeţíš v sobě poznal, ţe jeho
učedníci na to reptají, řekl jim: „To vás pohoršuje? Kvůli tomu odešli
mnozí z jeho učedníků zpět a uţ s ním nechodili (Jan 6:60-61, 66,
přepsáno kurzívou).
Zdálo se uţ i tak, ţe situace je zcela neřešitelná. Náboţenští vůdcové přemýšleli, jak
by Ho zabili. Lidé z Jeho rodného města Ho odmítli. Jeho rodina si myslela, ţe s e zbláznil.
Nadto, jeho přátelé či lidé, kteří Mu naslouchali, odešli pohoršeni. Avšak Jeţíš přesto
neučinil kompromis. Řekl jen těm, kteří u Něho zůstali, ţe mohou také odejít, pokud budou
chtít.
Jedinou věcí, na které Jeţíšovi záleţelo, bylo splnění Otcova plánu. Kdyby v dnešní
době zůstal úplně sám, svůj postoj by ve Svém srdci nezměnil. Byl rozhodnut poslechnout
Otce.
Jeţíš urazil některé ze svých nejbliţších přátel.
Nějaký Lazar z Betánie, městečka Marie a její sestry Marty, pak byl
nemocný. A to byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a jeho nohy
vytřela svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Ty sestry tedy
poslaly k němu se slovy: „Pane, hle, ten, kterého máš rád, je
nemocný“ (Jan 11:1-3).
Jeţíš miloval Martu, Marii a Lazara. Byli přátelé. Jeţíš jim věnoval velmi mnoho času.
Všimněte si Jeho odpovědi, kdyţ se dozvěděl o tom, ţe je Lazar nemocný:
Kdyţ tedy uslyšel, ţe Lazar je nemocný, zůstal ještě dva dny na
místě, kde byl (Jan 11:6).
Jeţíš věděl skrze zjevení, ţe Lazarova nemoc skončí smrtí. Byla to velmi váţná věc.
Avšak zůstal tam, kde byl ještě další dva dny. Kdyţ nakonec přišel do Betánie, Lazar byl uţ
mrtev.
Marta a Marie Mu kaţdá řekla: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel“ (Jan
11:21, 32). Jinými slovy řekly: „Proč jsi nepřišel okamţitě? Mohl si ho zachránit!“
Bylo velmi pravděpodobné, ţe se obě dvě sestry urazí. Poslaly k Němu posla, aby Mu
to sdělil a On odloţil svůj příchod o dva dny. Jeţíš neodpověděl tak, jak očekávaly.
Nenechal okamţitě všeho, co právě dělal, namísto toho se nechal vést Duchem svatým. To
bylo nejlepší řešení pro všechny. Přesto se však zdálo, ţe v tu chvíli, kdyţ se to dozvěděl, se
zachoval velmi lhostejně, jako kdyby Ho to vůbec nezajímalo.
Stejně tak i Boţí sluţebníky často manipulují lidé, kteří jsou okolo nich. Myslí si, ţe
musí udělat všechno to, o co je lidé poprosí.
Jakýsi člen pastoračního sboru v určité církvi, kde se káţe plné evangelium, který
ztratil svého pastora, mi jednou řekl: „Chceme pastora, který vyplní naše potřeby, někoho,
kdo můţe přijít ráno v osm hodin na kafe.“
Pomyslel jsem si: „Najděte si společenského člověka, kterého budete moci
manipulovat a který nebude veden Duchem svatým.“ Později jsem zjistil, ţe tato církev uţ
vystřídala čtyři pastory během roku a půl.
Kdyţ jsem byl mladým pastorem, přišel ke mně po půl roce jakýsi mladý muţ. „Staneš
se mým kamarádem?“ zeptal se. „Můj minulý pastor mládeţe byl mým kamarádem.“
Mladý pastor se přede mnou velmi přátelil s mladými lidmi. Měli spoustu aktivit.
Věděl jsem, o co mě ţádal. Bylo to v podstatě to stejné, co chtěl člen představenstva církve
vidět od svého pastora.
Citoval jsem mu Matouše 10:41, kde Jeţíš řekl: „Kdo přijímá proroka ve jménu
proroka, dostane odplatu proroka, a kdo přijímá spravedlivého jako spravedlivého, dostane
odplatu spravedlivého.“
„Ty máš ale hodně kamarádů, ţe ano?“ zeptal jsem se ho.
„Ano,“ odpověděl mi.
„Máš však jen jednoho pastora mládeţe, ţe ano?“
„Ano.“
„Chceš přijmout odměnu od pastora nebo od kamaráda, protoţe tak, jak mě přijmeš,
rozhodneš o tom, co přijmeš od Boha?“
Rozpoznal mé postavení. „Chci přijmout odměnu od pastora.“
Mnoho sluţebníků má strach z toho, ţe nenaplní očekávání svých posluchačů a zraní
jejich pocity, nebo ztratí jejich podporu. Jsou chyceni v pasti, kvůli strachu, ţe by urazili
ostatní. Jsou ovládáni svými lidmi, a ne Bohem. V důsledku toho se v jejich shromáţděních
či církvích dosáhne velmi málo toho, co má skutečně věčnou hodnotu.
Jeţíš urazil Jana Křtitele.
Dokonce Jan Křtitel musel zápasit s tím, aby se kvůli Jeţíši nepohoršil.
Tehdy Janovi oznámili jeho učedníci o všech těchto věcech. Jan tedy
zavolal kterési dva ze svých učedníků a poslal je k Jeţíši se slovy: „Jsi
ty Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Lukáš 7:18-20).
Počkejte na chvíli!. Proč se Jan ptá Jeţíše, zda-li je Ten, který má přijít, Mesiáš? Jan
byl přece ten, kdo pro Něho připravil cestu a ohlašoval Jeho příchod: „Hle, Beránek Boţí,
který snímá hřích světa!“ (1:29). Byl také ten, kdo řekl: „Toto je ten, který křtí Duchem
svatým“ (1:33). Dokonce řekl: „On musí růst a já se menšit“ (3:30). Jan byl v té době
skutečně jediným člověkem, který skutečně věděl, kdo Jeţíš byl. (V této době to nebylo
dokonce zjeveno ani Šimonovi Petrovi.)
Proč se tedy ptá: „Je Jeţíš Mesiáš, nebo máme hledat někoho jiného?“
Vţijte se do jeho role. Byli jste člověkem, který působil na špici toho, co Bůh konal.
Davy a lidské zástupy chodily na vaše shromáţdění a přijímaly vaši sluţbu. Byli jste
skutečně tím, kdo měl největší právo mluvit o misii v národě. Ţili jste ţivotem sebezapření.
Dokonce jste se ani neoţenili, či neprovdali, abyste vyuţili všechny vaše moţnosti ke sluţbě
ve vašem povolání. Ţili jste na poušti a jedli kobylky a lesní med a často jste se postili. Přeli
jste se s farizeji a byli jste častokrát obviněni z toho, ţe jste posedlí démony. Váš celý ţivot
jste věnovali tomu, abyste připravili cestu pro přicházejícího Mesiáše.
Nyní jste ve vězení. Jste zde uţ pěkně dlouho. Je jen málo lidí, kteří vás přijdou
navštívit, protoţe veškerou pozornost nyní upírají na Jeţíše z Nazaréta. Dokonce vaši
učedníci přešli k tomuto Člověku. Zbylo jen pár lidí, kteří zůstali, aby vám poslouţili. Kdyţ
k vám přicházejí, vypráví příběhy o tom, jak tento Člověk a Jeho učedníci ţijí velmi
odlišným způsobem ţivota, neţ jste ţili vy. Jí a pijí s celníky a hříšníky. Porušují svěcení
soboty a dokonce se ani nepostí. Říkáte si: „Viděl jsem Ducha, jak na Něho sestupuje
v podobě holubice, avšak chová se takovým způsobem skutečný Mesiáš?“
Pokušení urazit se, je čím dál větší, čím déle jste ve vězení. „Tento člověk, kv ůli
kterému jsem věnoval můj ţivot, abych pro Něho připravil cestu, mě ani dokonce
nenavštívil ve vězení! Jak se to můţe stát? Pokud je Mesiáš, proč mě nevysvobodí z vězení?
Neudělal jsem nic špatného.“
Pošlete tedy dva ze svých věrných učedníků, aby se zeptali Jeţíše: „Jsi skutečně Ten,
který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Podívejme se na to, co Jeţíš odpověděl Janovi:
(A právě v tu chvíli uzdravil mnoho lidí od neduhů a trápení a zlých
duchů a mnoha slepým daroval zrak.) Jeţíš jim tedy odpověděl:
„Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí
chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni a
chudým se káţe evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou
nepohoršuje“ (Lukáš 7:21-23, přepsáno kurzívou).
Jeţíšova odpověď je prorocká. Cituje Izaiáše, knihu kterou Jan velmi dobře znal.
Pasáţe v Izaiáši 29:18, 35:4-6 a 61:1 si týkají všeho toho, co si Janovi učedníci všimli,
zatímco čekali na odpověď, kdyţ se ptali Jeţíše. Přijali o Něm svědectví, ţe je Mesiáš.
Avšak Jeţíš jim na to jen neodpověděl. Řekl dále: „A blaze tomu, kdo se nade mnou
nepohoršuje.“
Jinými slovy říkal: „Jane, vím, ţe nerozumíš všemu tomu, co se s tebou nyní děje a
také mnohým Mým skutkům, avšak nepohoršuj se kvůli tomu, ţe nedělám to, co jsi
očekával.“ Prosil Jana, aby Ho nerozsuzoval podle vlastního rozumu, pokud šlo o Boţí
cesty v minulosti a v jeho vlastním ţivotě a sluţbě. Jan neznal celý Boţí obraz či plán, tak
jako ho neznáme zcela i my v dnešní době. Jeţíš ho povzbuzoval slovy: „Udělal jsi to, co ti
bylo přikázáno. Tvá odměna bude velká. Jen se prosím tě neuráţej kvůli Mě!“
Uráţka bez omluvy
Dokonce i kdyby jste se naučili mnohým Boţím cestám, jako Jan, nastane určitě
příleţitost, abyste se kvůli Jeţíši pohoršili. Pokud Ho skutečně milujete a věř íte Mu,
neurazíte se, i kdyţ s tím moţná budete zápasit, protoţe si uvědomíte, ţe Jeho cesty jsou
vţdy vyšší neţ vaše.
Na druhou stranu, pokud budete poslušni Duchu Boţímu, pohoršíte mnoho lidí
okolo sebe. Jeţíš řekl v Janovi 3:8, „Vítr vane, kam chce a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud
přichází a kam jde. Tak je to s kaţdým, kdo se narodil z Ducha.“
Někteří vám neporozumí, kdyţ budete puzeni Duchem, abyste udělali určité věci.
Nedovolte, aby jejich odmítavá odezva vás odradila od toho, o čem víte ve vašem srdci, ţe
je správné. Nezastavujte proud Ducha svatého, kvůli tomu, co si lidé naplánují. Apoštol
Petr toto vystihl těmito slovy:
Kdyţ tedy Kristus trpěl v těle za nás, vyzbrojte se i vy tímtéţ
smýšlením, protoţe ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem, aby
tak jiţ po zbývající čas neţil v těle pro lidské ţádosti, ale pro Boţí
vůli (1. Petrova 4:1-2).
Kdyţ ţijete pro Boţí vůli, nenaplníte lidské ţádosti. V důsledku toho budete trpět v
těle. Jeţíš zakusil nejvíce strádání od náboţenských vůdců. Náboţenští lidé věří tomu, ţe
Bůh bude působit určitým způsobem ve věcech, kde to očekávají. Věří, ţe jsou těmi
jedinými, kteří jsou „v“ Bohu. Jestliţe Mistr pohoršoval náboţenské lidi, kdyţ byl veden
Duchem svatým před dvěma tisíci lety, ti kteří Ho následují, je určitě urazí.
Vhodným důkazem toho je pronásledování apoštola Pavla. Někteří lidé v Galácii
nesprávně slyšeli o tom, ţe Pavel učinil kompromis s náboţenskými vůdci na úkor evangelia
kříţe, kteří tvrdili, ţe člověk pro svoji spásu musí být obřezán. Avšak Pa vel je ve všech
těchto nesprávných domněnkách napravil.
„Podívejte se na mě,“ řekl. „Jsme pronásledován z kaţdé strany náboţenskými vůdci.
Dělali mi by to, kdybych kázal obřízku? Ta skutečnost, ţe kříţ je jediným prostředkem, jak
dosáhnout spásy, mnoho lidí pohoršuje, avšak je to pravda a já za ţádných okolností
nebudu kázat něco jiného!“ (viz Ga. 5:11).
Pokud se někdo snaţí popřít pravdu evangelia, pak nastává čas přejít do útoku a
pohoršit bez jakékoliv omluvy. Musíme být v našich srdcích rozhodnuti poslechnout Ducha
Boţího, ať to stojí cokoliv. Potom si nebudeme muset volit určitou cestu, kdyţ se ocitneme
v tíţivé situaci, protoţe budeme předem rozhodnuti.
Ježíš pohoršil některé lidi tak, že
poslechl raději Svého nebeského
Otce, avšak nikdy neprosazoval
Svá vlastní práva.
10. KAPITOLA
Abychom je neurazili
„Nesuďme již tedy jedni druhé, ale raději posuďte
toto: abyste nekladli před bratra kámen úrazu nebo
pohoršení.“ Římanům 14:13
P
rávě jsme se dozvěděli o tom, jak Jeţíš pohoršil mnoho lidí, kdyţ cesto val a slouţil.
Zdá se, ţe téměř všude, kamkoliv šel, se lidé urazili. V této kapitole se podíváme na
opačné hledisko tohoto problému.
Jeţíš a Jeho učedníci se právě vrátili do Kafarnaum. Zakončili svoji okruţní cestu a
přišli, aby si skutečně odpočinuli. Pokud by bylo nějaké místo, které by mohlo být bráno
v úvahu jako základna pro Jeho misii, bylo by to město. Zatímco tam byli, přistoupil k
Šimonovi Petrovi úředník, který byl pověřen vybíráním chrámových daní. „Váš mistr
neplatí poplatek?“ (Mt. 17:24).
Petr odpověděl: „Ano,“ a odešel nazpět, aby se poradil s Jeţíšem.
Jeţíš očekával poţadavek výběrčího daní, tak se zeptal Šimona Petra: „Co myslíš,
Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od svých synů nebo od
cizích?“ A kdyţ Petr odpověděl: „Od cizích,“ Jeţíš mu řekl: „Synové jsou tedy svobodni!
(Mt. 17:25-26).
Jeţíš zde zdůrazňuje Petrovi, ţe „synové jsou svobodni.“ Nejsou těmi, kdo platí daně.
Jsou těmi, kteří si uţívají výhod z daní. Ţijí v paláci, který je finančně dotován z daní.
Synové jí u královského stolu a nosí královská roucha, a to všechno je zaplaceno z daní.
Jsou svobodni a zaopatřeni.
Tento úředník přijímal chrámovou daň. Avšak, kdo byl králem či vlastníkem chrámu?
Na čí počest byl postaven? Odpověď: na počest Boha-Otce. Petr právě přijal zjevení od
Boha, ţe Jeţíš je „Kristus, Syn ţivého Boha.“
V tomto ohledu se Jeţíš zeptal Petra: „Pokud jsem Synem Toho, kdo vlastní chrám,
pak vskutku nemusím platit chrámovou daň?“ Byl by samozřejmě výjimkou. Byl by zcela
ospravedlněn, kdyby nezaplatil. Přesto však sledujme, co říká Šimonovi Petrovi:
Ale abychom je neurazili, jdi k moři, hoď udici a první vylovenou rybu
vezmi, a kdyţ jí otevřeš ústa, najdeš tam peníz. Ten vezmi a dej jim
ho za mě i za sebe.“ (Mt. 17:27, přepsáno kurzívou).
Tím dokázal Svoji svobodu. Avšak, aby nikoho neurazil, řekl Petrovi: „Zaplaťme to!“
To bylo další potvrzení Jeho svobody, kdyţ pokynul Petrovi, aby šel, vylovil první rybu a
vytáhl z jejích úst minci, kterou tam našel. Bůh-Otec dokonce poskytl peníz na zaplacení
chrámové daně.
Jeţíš je Pánem země. Je Synem Boţím. Země a všechno, co je na ní, stvořil a je pod
Jeho svrchovaným panstvím. Proto také věděl, ţe v ústech ryby bude mince. Nemusel si na
ten peníz vydělat, protoţe byl Syn. I přesto raději daň zaplatil, aby nikoho nepohoršil.
Je toto ten stejný Jeţíš, kterého jsme viděli v minulé kapitole, jak uráţí lidi a ani se za
to neomluví? Dokázal, ţe byl zproštěn platit chrámovou daň, avšak řekl: „Abychom je
neurazili, jdi a zaplať ji!“ Zdá se, jako kdyby zde byla určitá rozporuplnost, nebo ne?
Odpověď na tuto otázku najdeme v následujícím verši.
V tu dobu přišli k Jeţíši učedníci a říkali: „Kdo je tedy v nebeském
království největší?“ Jeţíš k sobě zavolal malé dítě, postavil je
uprostřed nich a řekl: „Amen, říkám vám, ţe jestli se neobrátíte a
nebudete jako malé děti, vůbec do nebeského království nevejdete. A
proto kdokoli se poníţí a bude jako toto malé dítě, ten je
v nebeském království největší“ (Mt. 18:1-4).
Klíčovým výrokem je a „kdokoli se poníţí.“ Později toto Jeţíš více objasnil, kdyţ řekl:
Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být první,
ať je vaším otrokem…právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu
slouţilo, ale aby slouţil a aby dal svůj ţivot jako výkupné za mnohé
(Mt. 20:26-28).
Páni! Jaký to výrok! Jeţíš nepřišel, aby se nechal obsluhovat, ale aby slouţil. Byl přece
Synem, byl svoboden, nikomu nic nedluţil, nebyl poddán ţádnému člověku. Přesto se
rozhodl, ţe Svoji svobodu a volnost pouţije pro sluţbu.
Být vysvobozen pro sluţbu
V Novém zákoně jsme napomínáni jako Boţí synové, abychom napodobovali našeho
bratra, abychom měli stejný vnitřní postoj, který byl v Jeţíši.
Vy jste přece povoláni do svobody, bratři; jenom tu svobodu
nemějte za záminku pro tělo, ale v lásce sluţte jedni druhým (Gl.
5:13).
Jiné slovo pro svobodu je privilegium. Nemáme jako děti ţivého Boha pouţívat naší
svobodu či výsady, abychom slouţili sobě samým. Svoboda má být vyuţita ke sluţbě
ostatním. Ve sluţbě je svoboda, kdeţto v otroctví je vidět nevolnictví. Otrok je ten, kdo
musí slouţit, zatímco sluţebník je ten, kdo žije, aby slouţil. Podívejme se na několik rozdílů
mezi postoji otroka a sluţebníka:
Otrok musí – služebník chce.
Otrok udělá minimum toho, co se poţaduje – služebník se snaţí
dosáhnout svého maxima.
Otrok jde jednu míli – služebník jde jednu míli navíc.
Otrok se cítí okraden – služebník dává.
Otrok se cítí být svázán – služebník je svoboden.
Otrok bojuje za svá práva – služebník se vzdává svých práv.
Viděl jsem uţ mnoho křesťanů, kteří slouţili s neochotným postojem ve svém srdci.
Dávají zdráhavě a stěţují si, kdyţ platí své daně. Ţijí stále jako otroci pod zákonem, ze
kterého byli vysvobozeni. Ve svých srdcích zůstávají otroky.
Nejvíce alarmující je ta skutečnost, ţe tento zákon byl vytvořen z Písem Nového
zákona. Tito lidé však nemají „ducha“, ve kterém Jeţíš vydal Své příkazy. Neuvědomili si aţ
doposud, ţe byli vysvobozeni proto, aby mohli slouţit. Proto raději pokračují ve svém boji
za svá vlastní práva, neţ za práva ostatních.
Apoštol Pavel píše skutečně ţivým způsobem o konfrontaci takového postoje ve
svých dopisech k Římanům a ke Korintským. Svoboda byla pro tyto věřící skutečným
problémem kvůli jídlu. Pavel je tedy začal napomínat slovy: „Slabého ve víře přijímejte ne
k hádkám o názorech. Někdo totiţ věří, ţe můţe jíst všechno; ten, kdo je slabý, však jí jen
zeleninu“ (Řím. 14:1-2).
Jeţíš toto prohlásil, kdyţ řekl, ţe ne to, co vchází do člověka, ho poškvrňuje, ale to,
co vychází z jeho úst. Kdyţ to řekl, veškerou potravu pro věřícího prohlásil za stravi telnou
a bez závad (Marek 7:18-19).
Pavel řekl, ţe mezi nimi byli někteří věřící, kteří nemohli jíst maso, ze strachu, aby
nejedli jídlo modlám obětované. Třebaţe Jeţíš zřetelně vysvětlil tuto věc, tito lidé nemohli
přesto jíst maso s čistým svědomím.
Tedy ohledně pojídání toho, co se obětuje modlám: víme, ţe modla
není ničím na světě…pro nás je ale jediný Bůh-Otec, z něhoţ je
všechno, i my pro něj; a jediný Pán-Jeţíš Kristus, skrze něhoţ je
všechno, i my skrze něj. Ve všech ale toto poznání není. Někteří
totiţ aţ dosud jedí věc obětovanou modle s vědomím o modle a
jejich svědomí, které je slabé, se poskvrňuje (1. Kor. 8:4, 6-7).
V těchto církvích křesťané silnější víry jedli maso pochybného původu před slabšími
svatými. To způsobilo problém, ačkoli samotný Jeţíš tyto jídla prohlásil za čistá. Slabší
jednotlivci nemohli setřást vidinu jídla obětované modlám. Duchovně silnější věřící věděli,
ţe modla je ničím a necítili se ani trochu obviněni, kdyţ jedli.
Avšak je zřejmé, ţe se více zajímali o svá práva jako novozákoní věřící, neţ o to, aby
nepohoršili své bratry. Poloţili tak před své slabší bratry kámen uráţky, aniţ by si to
uvědomili. Takový postoj by neměl být v srdci ţádného sluţebníka. Podívejme se na to, co
jim na to odpovídá apoštol Pavel:
Nesuďme jiţ tedy jedni druhé, ale raději posuďte toto: abyste
nekladli před bratra kámen úrazu nebo pohoršení…vţdyť Boţí
království není pokrm a nápoj, ale spravedlnost, pokoj a radost
v Duchu svatém (Řím. 14:13, 17).
Říkal: „Vzpomeňte si na to, co Boţí království skutečně je: spravedlnost, pokoj a
radost v Duchu svatém.“ Všechny tyto výsady noví věřící zničili. Silnější věřící nevyuţili
svoji svobodu proto, aby slouţila, ale jako určitou pozici, proto, aby si mohli prosadit svá
„práva.“ Měli poznání toho, co znamená svoboda v Novém zákoně. Avšak poznání bez
lásky ničí.
Nezachovali se v této věci, jako by se zachoval Jeţíš. Jeţíš dokázal Petrovi a
zbývajícím učedníkům, pokud šlo o Jeho vlastní práva týkající se placení chrámové daně, ţe
je důleţité, abychom se vzdali svých ţivotů proto, abychom mohli slouţit. Nikdy nechtěl,
aby se svoboda stala oprávněním proto, abychom si mohli obhájit svá vlastní práva na úkor
toho, ţe někoho pohoršíme či urazíme.
Pavel varoval ty, kteří znali svá práva v Kristu, aniţ by zaujali postoj, jako měl On ve
svém srdci.
A tak kvůli tvému poznání zahyne slabý bratr, pro kterého zemřel
Kristus. Kdyţ tedy takto hřešíte proti bratrům a zraňujete jejich
slabé svědomí, hřešíte proti Kristu (1. Kor. 8:11-12).
Naši svobodu můţeme zneuţít pro hřích. Jak? Tím, ţe budeme zraňovat ty, kteří mají
slabší svědomí a přimějeme tak maličké v Kristu, aby se pohoršili či urazili.
Vzdát se svých práv
Poté, co Jeţíš zdůraznil, jakou má svobodu vzhledem k chrámové dani, velmi důrazně
přikázal učedníkům, aby byli pokorní.
Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne,
bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a
utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli pohoršení! Pohoršení
sice musí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení
přichází.
Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe.
Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do ţivota,
neţ mít obě ruce nebo obě nohy a být uvrţen do věčného ohně.
A jestliţe tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro
tebe lepší vejít do věčného ţivota jednooký, neţ mít obě oči a být
uvrţen do pekelného ohně.
Dejte si pozor, abyste nepohrdali ţádným z těchto maličkých.
Říkám vám totiţ, ţe jejich andělé v nebesích neustále hledí na tvář
mého nebeského Otce“ (Mt. 18:6-10).
Tato celá kapitola v ev. Matouše je o pohoršeních. Jeţíš jednoduše říká, ţe se máme
zbavit všeho, co by mohlo být zdrojem našeho hříchu, i kdyby to měly být výsady, kterých
se nám dostalo jako novozákonním věřícím. Pokud to uráţí tvého slabšího bratra, nedělejte
to před ním.
Moţná se divíš, proč, vţdyť Jeţíš pohoršil mnoho lidí, jak jsme viděli v předchozí
kapitole této knihy. Odpověď je jednoduchá. Jeţíš urazil některé lidi v důsledku toho, ţe
raději poslechl Svého nebeské Otce a protoţe slouţil ostatním. Nepohoršil nikoho však tak,
ţe si nárokoval Svá vlastní práva.
Farizeové byli pohoršeni, kdyţ uzdravoval v sobotu. Jeho učedníci se urazili kvůli
pravdě, kterou Mu přikázal nebeský Otec, aby ji kázal. Marie a Marta se pohoršil y, protoţe
odloţil Svůj příchod, aby uzdravil Lazara. Avšak nikde nenajdete Jeţíše, ţe by uráţel ostatní
proto, aby mohl slouţit Sám sobě.
Pavel ve svém dopisu ke Korintským varoval těmito slovy:
Dejte však pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu
pro slabé (1. Kor. 8:9).
Naše svoboda nám byla darována pro sluţbu a proto, abychom se vzdali svých ţivotů.
Byli jsme povoláni budovat, a ne ničit. Ani nám tato svoboda nebyla poskytnuta proto,
abychom ji zneuţili pro osobní účely. Protoţe jsme však ţili dosud takovým způsobem
v našich ţivotech, není divu, ţe je v dnešní době mnoho lidí pohoršených kvůli ţivotnímu
stylu některých křesťanů.
Poslyšte znovu varovný hlas v 1. Korintským 8:9. „Dejte však pozor, aby se tato vaše
svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.“
Nyní bych chtěl napsat o určité příhodě, v níţ jsme poznal, ţe toto přikázání bylo
přestoupeno. Na mé druhé sluţební cestě do Indonésie jsem se sebou vzal Lisu, mé děti a
opatřovatelku. Přijeli jsme do Denpasaru, Bali, na ostrov s rozlehlými rekreačními areály.
Starší z církve, kterou jsme navštívili, vlastnil skromný hotel ve velmi rušné části
města. Cestovali jsme dlouhou cestu a velmi málo jsme spali. Byli jsme unaveni. V ten večer
jsme se několikrát probudili kvůli hlasitým výkřikům a štěkajícím psům. Přečkali jsme do
rána a nedostalo se nám odpočinku, který jsme potřebovali.
V následující den jsme pokračovali ve své cestě po Jávě a slouţili jsme další dva týdny
ve velmi nabitém programu. Měli jsme jen jeden den na odpočinek a ten byl na ce stu.
Během čtyřiadvaceti hodin jsme slouţili pětkrát v církvi, která měla třicet tisíc členů.
Na konci taţení jsme se měli vracet přes Bali. Pastor mě informoval o tom, ţe
bychom měli znovu přespat v hotelu toho staršího jako poprvé. Nebyl jsem vůbec nadšen
z toho, ţe se znovu dostaneme do takového prostředí po dvou týdnech vyčerpávající
sluţby.
V to ráno při snídani, kdyţ jsme měli odjet z Jávy do Bali, jakási nádherná paní nám
nabídla, ţe nám zaplatí ubytování v jednom z nejkrásnějších hotelů v Bali. Byl jsem tak
nadšen, protoţe bychom si odpočinuli a zůstali na překrásném místě.
Kdyţ jsme odešli z restaurace, abychom se začali připravovat na cestu, Lisa mi řekla,
ţe se necítila dobře, kdyţ jsme přijali nabídku této paní. Překladatel a já jsme se s ní
domlouvali a řekli jsme, ţe bude všechno v pořádku. Kdyţ jsme letěli z Jávy do Bali, znovu
pocítila, ţe jsme neudělali správnou věc.
Byl jsem bláznivý a neposlouchal jsem ji. Řekl jsem ji, ţe to církev nebude stát nic a
všechno bude v pořádku. Kdyţ jsme přijeli do Bali, přela se se mnou při odbavovacím
oddělení, avšak nevšímal jsem si toho.
Kdyţ jsme se setkali s pastorem, řekl jsem mu, ţe nebude nutné, abychom zůstali
znovu přes noc v hotelu jeho staršího, protoţe jsme přijali nabídku této paní. Zdálo se, ja ko
kdyby se nemohl vyrovnat s tím, co jsme právě řekl, tak jsem se ho zeptal, co se mu zdá být
nesprávné.
Naštěstí byl upřímný a řekl mi: „Johne, toto velmi urazí staršího a jeho rodinu.
Objednali pro tebe uţ pokoj a všechno na večer vyprodali.“
Bylo zřejmé, ţe jsem velmi zranil i pastora, protoţe jsme neocenil to, co pro nás
udělal. Nakonec jsem mu řekl, ţe zůstaneme v hotelu jeho staršího a odmítneme nabídku té
ţeny.
Pán se mnou jednal ohledně mého postoje. Věděl jsem, ţe jsem pastora urazil. Poznal
jsem, ţe domáháním se svých práv jsem pohoršil tohoto bratra, a ţe to byl hřích. Přišel
jsem k němu a poprosil jsem ho o odpuštění. Odpustil mi. Doufám, ţe tuto lekci nezakusím
znovu.
Poučná zkouška
Apoštol Pavel ve své ep. k Římanům shrnuje postoj Boţího srdce v této větě:
Následujme tedy to, co vede k pokoji a k vzájemnému budování
(Římanům 14:19).
Měli bychom učinit naším pravidlem, ţe nikoho nepohoršíme kvůli naší osobní
svobodě.To, co děláme, se můţe podle Bible zdát přípustné, avšak ptejme se sebe samých :
„Zbuduje to mě, nebo někoho druhého?“
Všechno smím, ale ne všechno je prospěšné, všechno smím, ale ne
všechno buduje. Nikdo ať nehledá svůj prospěch, ale kaţdý prospěch
toho druhého…. Ať uţ tedy jíte či pijete nebo děláte cokoli, dělejte
všechno k Boţí slávě.
Buďte bezúhonní pro Ţidy, pro Řeky i pro Boţí církev, jako se i já
všem snaţím líbit v kaţdém ohledu, nehledaje vlastní užitek, ale užitek
mnohých, aby byli spaseni (. Kor. 10:23, 31-33, přepsáno kurzívou).
Povzbuzuji vás, abyste dovolili Duchu svatému, aby vás usměrnil v kaţdé oblasti
vašich ţivotů prostřednictvím této pasáţe v Bibli. Dovolte Mu, aby ukázal vaše skryté
motivy nebo plány, které jsou pro váš vlastní uţitek a ne pro uţitek ostatních. Ať uţ je to
kterákoli oblast ve vašem ţivotě, kde s tím bojujete, přijměte Jeho výzvu: ţít jako sluţebník
všech.
Pouţívejte vaši svobodu v Kristu, abyste osvobodili ostatní a neprosazovali svá
vlastní práva. Toto byla také jedna z vlastností apoštola Pavla, který napsal: „V ničem
nedáváme ţádnou příleţitost k pohoršení, aby naší sluţbě nebylo co vytknout“ (2. Kor. 6:3).
Člověk, který nemůže odpustit,
zapomněl na to, jak velký dluh mu
odpustil samotný Bůh.
11. KAPITOLA
Odpuštění: Nedáváte –
nedostanete
Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co při
modlitbě prosíte, jste dostali a budete to mít. A když
se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud máte
něco proti někomu, aby i váš Otec v nebesích
odpustil vaše prohřešky vám. Jestliže však vy
neodpouštíte, ani váš Otec, který je v nebesích,
neodpustí vaše prohřešky vám.“
Marek 11:24-26
V
E zbývající části této knihy bych chtěl, abychom upřeli svoji pozornost na následky
toho, kdyţ se necháme urazit a jak z toho můţeme být vysvobozeni.
Jeţíš myslel přesně na to, co říkal: „ Jestliţe však vy neodpouštíte, ani vá š Otec, který
je v nebesích, neodpustí vaše prohřešky.“ Ţijeme v kultuře, kde ne vţdy říkáme to, co si
skutečně myslíme. Nevěříme pak ostatním, ţe to, co říkají, také tak myslí. Jeho slova
nebereme váţně.
Začíná to v dětství. Rodič říká dítěti: „ Kdyţ to uděláš znovu, dostaneš výprask.“ Dítě
to nejen dělá dál, ale několikrát poté, co mu to řeknete. V další příhodě rodič znovu varuje
své dítě, stejnými slovy. Nenastane-li však, jako obvykle, „ţádná skutečná korekce.“ Pokud
dítě neusměrníme, není konečná náprava věcí tak bolestná, jak jsme slibovali, nebo je
daleko přísnější, protoţe jsme znechuceni.
Obě dvě reakce dávají dítěti impuls o tom, ţe ve skutečnosti nemyslíme to, co říkáme,
nebo říkáme něco, co není pravda. Dítě se učí přemýšlet a poznává, ţe ne vš echno to, co
jeho rodiče říkají, je pravda. Stává se pak, ţe se chová zmateně, protoţe neví, kdy má brát
své rodiče váţně. Tento postoj se pak promítá do dalších oblastí jeho ţivota. Dívá se na své
učitele, přátele, vedoucí a nadřízené ze stejného hlediska. V jeho rozhovorech jsou slyšet
sliby a výroky, ve kterých sděluje něco, co ve skutečnosti nemyslí váţně.
Dovolte mi, abych vám ukázal ve vymyšleném rozhovoru typický příklad něčeho
takového. Jim vidí Toma, kterého zná, avšak dosud s ním nehovořil. Spěchá a myslí si:
„Ach, ne. Nemohu uvěřit tomu, ţe jsem přímo vpadl do náručí Toma. Nemám čas
hovořit.“
Tito dva muţi se na sebe podívají.
Jim říká: „Chvála Pánu, bratře. Je skvělé, ţe tě mohu znovu vidět.“
Hovoří spolu chvíli. Protoţe Jim spěchá, končí rozhovor slovy: „Sejdeme se někdy u
oběda.“
1. Jim nebyl nadšen z toho, ţe se potkal s Tomem, protoţe spěchal; 2. Nemyslel na
Pána, kdyţ pozdravil Toma slovy: „Chvála Pánu.“ 3. Neměl vůbec v úmyslu někoho dále
zvát na oběd. Byl to jen prostředek, jak co nejednodušeji a nejrychleji utišit své svědomí v
této situaci. Jim tedy ve skutečnosti nemyslel na to, co opravdu říkal.
Situace podobné této se dějí kaţdý den. V dnešní době většina lidí nemíní doopravdy
čtvrtinu z toho, co skutečně říká. Proto není divu, ţe je docela sloţité poznat, kdy máme
vzít člověka za slovo?
Avšak, kdyţ Jeţíš mluví, chce, abychom Ho brali váţně. Nemůţeme se dívat na to, co
říká, pohledem, kterým pohlíţíme na ostatní autority či vztahy v našich ţivotech. Kdyţ On
něco řekne, tak to taky tak myslí. On je věrný, dokonce kdyţ my jsme nevěrní. Pohybuje se
na takové úrovni pravdy a bezúhonnosti, které převyšují měřítka naši kultury či společnosti.
Kdyţ Jeţíš řekl: „Jestliţe však vy neodpouštíte, ani váš Otec, který je v nebesích, neodpustí
vaše prohřešky,“ tak to také tak myslel.
V samotném důsledku neříká toto v evangeliích jen jednou, ale mnohokrát. Zdůraznil,
jak je toto varování důleţité. Podívejme se na pár takových výroků, které řekl při různých
příleţitostech.
Odpustíte-li totiţ lidem jejich prohřešky, odpustí váš nebeský Otec i
vám. Ale jestliţe lidem neodpustíte jejich prohřešky, pak ani váš
Otec neodpustí vaše prohřešky vám (Mt. 6:14-15).
A opět:
Odpouštějte a bude vám odpuštěno (Lukáš 6:37).
Znovu čteme v Pánově modlitbě,
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům (Mt.
6:12, přepsáno kurzívou).
Rád bych věděl, kolik křesťanů by chtělo, aby jim Bůh odpustil stejným způsobem,
kterým odpustili těm, kteří je urazili. Přesto toto je přesně způsob, kterým jim bude
odpuštěno. Protoţe je neodpuštění v našich církvích tak velmi rozšířené, nechceme tyto
Jeţíšova slova brát váţně. Rozšířené či nerozšířené, pravda se nemění. Způsobem, kterým
odpouštíme, uvolňujeme a obnovujeme jiného člověka, a takovým nám také bude
odpuštěno.
Slyšel jsem nezvyklé svědectví o jakémsi sluţebníkovi z Filipín. Jeden můj přítel, který
ho zná z dřívější sluţby, mi ukázal článek, kde tento pracovník vyprávěl o svých
zkušenostech.
Tento muţ se vzpíral Boţímu povolání ve svém ţivotě několik let, kvůli svému
úspěchu v obchodním odvětví. Vydělával spoustu peněz. Jeho neposlušnost nakonec
skončila tak, ţe dostal srdeční záchvat a záchranná sluţba ho rychle odvezla do nemocnice.
Zemřel na operačním sále a zjistil, ţe se ocitl před nebeskou bránou. Jeţíš tam stál a
mluvil s ním ohledně jeho neposlušnosti. Muţ úpěnlivě prosil Pána, ţe kdyţ mu prodlouţí
ţivot, bude Mu slouţit. Pán souhlasil.
Předtím neţ ho poslal nazpět do těla, ukázal mu ve vidění peklo. Uviděl matku své
ţeny, jak hoří v pekelných plamenech.
Byl zcela udiven. Modlila se modlitbou „kajícího se hříšníka“, vyznávala, ţe je
křesťankou a navštěvovala církev. „Proč je v pekle?“ zeptal se Pána.
Pán mu řekl, ţe odmítla odpustit své příbuzné a proto ji nebylo odpuštěno.
Odpuštění a duchovní růst
Viděli jsme uţ také mnoho případů neodpuštění v naší sluţbě. Kdyţ jsem slouţil
poprvé v Indonésii, bydlel jsem v domě bohatého obchodníka. Třebaţe on i jeho rodina
navštěvovala církev, kde jsem slouţil, nebyli spaseni.
Během týdne, kdyţ jsem tam byl, jeho ţena byla zachráněna, on byl další a pak
všechny jeho tři děti. Nastalo velké vysvobození a celá atmosféra v domě se změnila. Velká
radost zaplnila jejich dům.
Kdyţ se dozvěděli, ţe se vrátím do Indonésie s moji ţenou, pozvali nás, abychom u
nich zůstali a nabídli nám, ţe nám zaplatí lístky do letadla za moje tři děti a opatřovatelku.
Přijeli jsme a slouţili jsme desetkrát v jejich církvi. Kázal jsem o pokání a Boţí
přítomnosti. Při shromáţděních jsme proţili Jeho přítomnost tak, aţ nám tekly slzy z očí a
plakali jsme a křičeli po vysvobození.
Bylo znovu poslouţeno celé rodině. Manţelova matka, která ţila ve stejném městě,
navštívila kaţdé shromáţdění. Přispěla také velkým finančním obnosem na zaplacení lístků
pro děti do letadla.
Na konci týdne tato matka se mě podívala zpříma do očí a zeptala se mě: „Johne,
proč jsem dosud nikdy nepocítila Boţí přítomnost?“
Právě jsme dojedli snídani a všichni ostatní odešli od stolu.
„Byla jsem na kaţdé bohosluţbě,“ řekla, „a naslouchala jsem pozorně všemu, co si
mluvil. Přišla jsem dopředu, abych činila pokání, přesto jsme neproţila Boţí přítomnost.
Nejen to, ale necítím ji, kdekoliv jsem.“
Hovořil jsem s ní chvíli a pak jsem řekl: „Pojďme se modlit, aby si byla naplněna
Boţím Duchem.“ Vloţil jsem na ní své ruce a modlil jsem se, aby přija la Ducha svatého,
avšak nepocítil jsem vůbec ţádnou Boţí přítomnost.
Pak Bůh promluvil k mému duchu. „Uchovává si v sobě neodpuštění ke svému
manţelovi. Řekni ji, aby mu odpustila.“
Přestal jsem na ní vzkládat ruce. Věděl jsem, ţe její manţel byl mrtvý, av šak podíval
jsem se na ní a řekl jsem jí: „Pán mi ukázal, ţe si v sobě chováš neodpuštění ke svému
manţelovi.“
„Ano, je to tak,“ souhlasila. „avšak udělala jsem, co bylo v mých silách, abych mu
odpustila.“
Potom mi vyprávěla kolik hrozných věcí jí udělal. Poznal jsem, ţe zápasila uvnitř sebe
s tím, aby mu skutečně odpustila.
Řekl jsem jí přesto: „Pokud chceš něco přijmout od Pána, musíš odpustit,“ a vysvětlil
jsem jí, co Jeţíš vyučoval o odpuštění.
„Nemůţeš mu odpustit z vlastní síly. Musíš tuto věc předloţit před Boha a nejprve
Ho poprosit, aby odpustil tobě. Pak budeš schopna odpustit svému manţelovi. Jsi ochotna
ulehčit svému manţelovi?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla.
Vedl jsem ji k vyřčení jednoduché modlitby: „Nebeský Otče v Jeţíšově jménu tě
prosím o Tvé odpuštění za to, ţe jsme neodpustila svému manţelovi. Pane, vím, ţe mu
nemohu odpustit z vlastní síly. Selhala jsem několikrát, avšak před Tebou nyní odpouštím
manţelovi z celého srdce.“
Neţ stačila doříct tyto slova, slzy jí začaly stékat po tvářích.
„Pozdvihni své ruce a mluv v jazycích,“ povzbuzoval jsem jí.
Poprvé se začala modlit v překrásném nebeském jazyce. Pocítili jsme tak mocnou
Pánovu přítomnost u stolu při snídani, aţ jsme byli zcela přemoţeni a udiveni. Plakala asi
pět minut. Pak jsme chvíli hovořili a povzbudil jsem jí, aby se radovala z Boţí přítomnosti.
Pokračovala v uctívání, zatímco jsem jí nechal o samotě.
Kdyţ se o tom dozvěděli její syn a snacha, byli zcela překvapeni. Syn řekl, ţe ještě
nikdy neviděl svoji matku plakat.
Ona sama si nemohla vzpomenout, kdy naposledy plakala. „Dokonce, kdyţ můj
manţel zemřel, neplakala jsem.“
V ten večer byla na shromáţdění pokřtěna ve vodě. Během dalších tří dnů z její tváře
vyzařoval sladký úsměv. Nepamatuji se, ţe by se předtím někdy zasmála. Neodpustila a
proto byla uvězněna skrze neodpuštění. Avšak, kdyţ se zcela zbavila pout svého manţela a
odpustila mu, přijala Pánovu moc do svého ţivota a začala si uvědomovat Jeho přítomnost.
Nemilosrdný sluţebník
V ev. Sv. Matouše, v 18. kp. Jeţíš objasňuje problém svázanosti kvůli neodpuštění a
pohoršení. Vyučoval učedníky, jak se usmířit s bratrem, který je urazí. (O usmíření budeme
mluvit v poslední kapitole.)
Petr se zeptal: „Pane, kolikrát proti mně můţe můj bratr zhřešit a já mu mám
odpustit? Aţ sedmkrát?“ (Mt. 18:21). Myslel si o Jeţíši, ţe byl příliš štědrý.
Petr rád přenášel věci do extrému. On byl tím, kdo řekl: „Pane, to je dobře, ţe jsme
zde (na hoře proměnění). Jestli chceš, udělejme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojţíšovi a
jeden Eliášovi.“ Nyní si myslel, ţe byl šlechetný. „Zaujmu Mistra moji ochotou sedmkrát
odpustit.“
Avšak dostalo se mu šokující odpovědi. Jeţíš zcela rozptýlil jeho představu o tom, co
znamená být štědrý: „Neříkám ti, ţe aţ sedmkrát, ale aţ sedmdesársedmkrát“ (Mt. 18:21-22,
přepsáno kurzívou). Jinými slovy řekl: „Odpouštěj, jako Bůh odpouští, do nekonečna.
Pak Jeţíš vyprávěl podobenství, v němţ zdůraznil, to co chtěl říct.
Nebeské království je totiţ podobné králi, který chtěl se svými
sluţebníky vyrovnat účty. A kdyţ začal počítat, byl přiveden jeden,
který mu dluţil deset tisíc hřiven (talentů) (Mt. 18:23-24).
Pokud chceme porozumět skutečnému významu toho, co Jeţíš říkal, musíme vědět,
co tato hřivna znamenala. Talent byla jednotkou míry. Pouţívala se při váţení zlata (2. Sam.
12:30), stříbra (1. Kr. 20:39) a dalších kovů a druhu zboţí. V tomto podobenství
představuje dluh, proto se můţeme zcela právem domnívat, ţe šlo o kurs určité měny, která
v té době byla zlato nebo stříbro. Řekněme, ţe to bylo zlato.
Běţný talent (řecké platidlo) byl v porovnání s dnešním kursem asi 75 liber. Byla to
plná váha toho, co člověk mohl unést (viz 2. Kr. 5:23). Deset tisíc talentů by bylo asi 750
000 liber nebo také 375 tun. Proto tento sluţebník dluţil králi 375 tun zlata.
V současné době je cena zlata přibliţně $375 na jednu unci. V dnešním světě obchodu
by talent zlata měl cenu $450 000. Proto 10 000 talentů zlata má cenu $4.5 miliard dolarů.
Tento sluţebník dluţil svému králi $4.5 miliard dolarů!
Jeţíš zdůraznil, ţe tento sluţebník dluţil dluh, který nebyl schopen nikdy splatit.
Čteme:
Kdyţ pak neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se
ţenou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Ten
sluţebník tedy padl a začal se mu klanět se slovy: ‚Pane, měj se mnou
trpělivost a všechno ti zaplatím!‘ Ten pán se tedy nad ním slitoval,
propustil ho a dluh mu odpustil (Mt. 18:25-27).
Podívejme se nyní na to, jak se toto podobenství dá aplikovat na někom, kdo se urazí.
Kdyţ přichází pohoršení, někdo většinou někomu něco dluţí. Uţ jste moţná slyšeli, jak
někdo říká: „Tak za tohle mi zaplatíš.“ Odpuštění je tedy jako zrušení dluhu.
Král představuje Boha-Otce, který odpustil tomuto sluţebníkovi dluh, který nebyl
schopen nikdy splatit. V Koloským 2:13-14 je psáno, „I vás, mrtvé v hříších a v neobřízce
vašeho těla, spolu s ním obţivil, kdyţ vám odpustil všechny hříchy a smazal ten soupis
ustanovení (stvrzenku dluhů), jenţ byl proti nám a byl nám nepřátelský. Odstranil ho z cesty
tak, ţe ho přibil ke kříţi.“ 1
Dluh, který nám byl odpuštěn, se nedá zaplatit. Neexistuje ţádný způsob, jak bychom
mohli Bohu splatit to, co Mu dluţíme. Naše pohoršení bylo tak velké. Proto Bůh daroval
spásu jako dar. Jeţíš zaplatil stvrzenku s dluhy, která byla proti nám. Můţeme jen vidět
určitou souvislost mezi vztahem tohoto sluţebníka s jeho králem a naším vztahem k Bohu.
Kdyţ ale ten sluţebník odešel, našel jednoho ze svých
spolusluţebníků, který mu dluţil sto denárů, chytil ho a začal ho
škrtit se slovy: ‚Zaplať mi, co dluţíš!‘ (Mt. 18:29-30).
Jeden z jeho spolusluţebníků mu dluţil velkou sumu peněz: třetinu jeho ročního
výdělku. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo dluţil třetinu vašeho ročního výdělku?
Pamatujte však na to, ţe tomuto muţi byl odpuštěn dluh $4.5 miliard. To bylo více peněz,
neţ, co by byl schopen vydělat za celý svůj ţivot!
Pohoršení a uráţky, které jsou mezi námi v porovnání s naším proviněním vůči Bohu
je jako $4.000 k $4.5 miliardě. Moţná, ţe se k nám někdo nezachoval správně, avšak nedá
se to srovnat s našimi prohřešky vůči Bohu.
Moţná, ţe se cítíte tak špatně jako nikdo okolo vás. Avšak neuvědomujete si, jakým
zlým způsobem zacházeli s Jeţíšem. Byl nevinný, Beránek bez poskvrny, kterého zabili.
Lidé, kteří nemohou odpustit, zapomněli na velký dluh, který jím byl odpuštěn. Kdyţ
si uvědomíte, ţe vás Jeţíš vysvobodil z věčné smrti a z věčných muk, bezpodmínečně
odpustíte ostatním. (O tomto problému budeme mluvit ve 13. kapitole).
Není nic horšího neţ věčnost v ohnivém jezeře. Není tam úlevy; červ tam nehyne a
oheň nehasne. Toto bylo místo, kam jsme směřovali, předtím neţ nám Bůh odpustil skrze
smrt Svého syna, Jeţíše Krista. Aleluja! Pokud proţíváte období, ve kterém pro vás není
jednoduché odpustit, popřemýšlejte o realitě pekla a Boţí lásce, která vás před ním
zachránila.
Lekce pro věřící
Pokračujme tímto podobenstvím:
Kdyţ pak jeho spolusluţebníci viděli, co se stalo, velice se
zarmoutili; šli ke svému pánu a pověděli mu všechno, co se stalo.
Tehdy ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Ty zlý sluţebníku! Odpustil
jsem ti celý ten dluh, protoţe jsi mě prosil. Neměl ses i ty slitovat
nad svým spolusluţebníkem, jako jsem se slitoval já nad tebou?‘ (Mt.
18:31-33).
Jeţíš se v tomto podobenství nezmiňoval o nevěřících. Mluvil zde o královských
sluţebnících. Tomuto muţi byl odpuštěn velký dluh (spasení) a byl nazván mistrovým
„sluţebníkem.“ Ten, kdo nechtěl odpustit, byl „spolusluţebník.“ Proto si můţeme
domyslet, ţe takový osud potká toho věřícího, který odmítá odpustit.
A tehdy se jeho pán rozhněval a dal ho katům, dokud nezaplatil
všechno, co mu dluţil. Totéţ udělá i můj nebeský Otec vám, pokud
kaţdý ze srdce neodpustíte svému bratru jejich prohřešky (Mt.
18:34-35).
Tyto verše obsahují tři hlavní principy.
1. Nemilosrdný sluţebník je poslán do místa muk.
2. Musí zaplatit původní dluh: 375 tun zlata.
3. Bůh-Otec učiní tak stejně kaţdému věřícímu, který neodpustí
bratrovu uráţku.
1. Nemilosrdný sluţebník je poslán do místa muk.
Websterův slovník definuje slovo muka jako „agónii těla či mysli“ nebo jako
„nepříjemný záţitek prudké bolesti z trestu, donucení či sadistických choutek.“ 3
Podněcovatelé těchto muk jsou démonští duchové. Bůh dovoluje „mučitelům“, aby
libovolně působili bolestí a agónií těla a mysli, i kdyţ jsme věřící. Často jsem se modlil ve
shromáţděních za lidi, kteří nemohli přijmout uzdravení, útěchu či vysvobození, protoţe
nebyli schopni ulehčit ostatním a odpustit jim ze svého srdce.
Lékaři a vědci se zmiňují o spojitosti mezi neodpuštěním a hořkostí s takovými
nemocemi jako jsou artritída a rakovina. Mnoho případů mentálních poruch je připisován o
hořkému neodpuštění.
Odpuštění je obvykle zapíráno ostatním lidem, avšak někdy nejsme schopni odpustit
sami sobě. Jeţíš řekl: „Pokud máš cokoli proti komukoli, odpusť…“ (viz Mt. 5:24). Kdokoli
znamená i sebe samého! Pokud ti Bůh odpustil, kdo jsi, ţe nemůţeš odpustit tomu, komu
Bůh odpustil, a dokonce, pokud jsi to ty sám?
2. Nemilosrdný sluţebník musel zaplatit původní nesplatitelný dluh.
Bylo od něho poţadováno, aby udělal nemoţné. Je to jako, kdyby od nás bylo
poţadováno, abychom zaplatili dluh, který Jeţíš zaplatil na Kalvárii. Ztratili bychom naše
spasení.
„Počkejte na chvíli,“ říkáte: „Myslel jsem si, ţe kdyţ se jednou člověk pomodlí
modlitbou kajícího se hříšníka a vydá svůj ţivot Jeţíši, nebude nikdy zatracen.“
Pokud tomu věříte, tak potom vysvětlete to, proč Petr napsal následující verš:
Jestliţe se totiţ ti, kdo skrze poznání našeho Pána a Spasitele Jeţíše
Krista unikli poskvrnám světa, do nich znovu zapletou a jsou jimi
přemoţeni, jsou jejich poslední věci horší neţ první. Bylo by pro ně
lepší nepoznat cestu spravedlnosti, neţ se po jejím poznání odvrátit od
svatého přikázání, jeţ jim bylo vydáno (2. Pt. 2:20-21, přepsáno
kurzívou).
Petr mluvil o lidech, kteří unikli z hříchu (poskvrn tohoto světa) skrze spásu v Jeţíši
Kristu. Přesto se znovu zapletli do hříchu (coţ můţe být i neodpuštění) a byli jím
přemoţeni. Být přemoţen, znamenalo, ţe se nevrátili k Pánu a nečinili pokání ze svých
úmyslných hříchů. Petr píše o tom, ţe odvrátit se od spravedlnosti bylo horší, neţ ji vůbec
poznat. Jinými slovy Bůh říká, ţe je lepší nikdy nepřijmout spásu, neţ přijmout dar věčného
ţivota a pak se od něho ustavičně odvracet.
Juda také psal o lidech ve své církvi, kteří „dvakrát zemřeli“ (Juda 12 -13). Být dvakrát
mrtev, znamená, ţe jste byli jednou duchovně mrtví bez Krista, pak jste byli obţiveni tak,
ţe jste Ho přijali, pak jste znovu duchovně zemřeli, kvůli tomu, ţe jste Ho neustále
opouštěli.
Víme také, ţe mnozí přijdou k Jeţíši a budou se snaţit ospravedlnit tak, ţe budou
říkat: „Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém
jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?“ A tehdy jim vyznám:
‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravosti!‘ “ (Mt. 7:22-23). Znali
Ho. Nazývali Ho svým Pánem a dělali zázraky v Jeho jménu. Avšak, On se k nim nepřiznal.
Ke komu se Jeţíš přizná? Apoštol Pavel napsal: „Jestliţe však někdo miluje Boha, ten
je jim poznán“ (1. Kor. 8:3). Bůh zná ty, kteří Ho skutečně milují.
Můţete říct: „Miluji Boha. Nemiluji jen tohoto bratra, který mě zranil.“
Pak jste podvedeni a Boha ve skutečnosti nemilujete, protoţe je psáno: „Řekne -li
někdo: „Miluji Boha“ a nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiţ nemiluje svého bratra,
kterého viděl, jak můţe milovat Boha, kterého neviděl?“ (1. Janova 4:2 0). Podvod je strašná
věc, protoţe podvedený člověk věří z celého svého srdce tomu, ţe má pravdu. Věří, ţe jde
jen on tou správnou cestou, kdyţ ve skutečnosti je to ta jiná. Člověk, který odmítá
poslouchat Slovo, obelhává své vlastní srdce.
Není zajímavé to, ţe „mnozí“ budou očekávat, ţe vstoupí do nebe a budou odmítnuti,
a ţe Jeţíš řekl, ţe mnozí se pohorší v posledním čase (Mt. 24:10)? Mohly by tyto dvě
skupiny obsahovat (tyto) stejné lidi?
Někteří věřící jsou tak mučeni neodpuštěním, aţ doufají pouze v to, ţe smrt jim
ulehčí. Avšak to není pravda. Musíme se s neodpuštěním vypořádat nyní, nebo budeme
povoláni, abychom zaplatili to, co se nedá nikdy splatit.
3. Bůh-Otec toto učiní, kterémukoliv věřícímu, který odmítá odpustit ze svého srdce
– bez ohledu na to, jak velmi je zraněn či uraţen.
Jeţíš byl velmi konkrétní, kdyţ vyprávěl o tomto podobenství, abychom mu zcela
porozuměli. V téměř kaţdém podobenství Jeţíš nenabízel výklad, dokud Ho o to, Jeho
učedníci nepoţádali. V tomto případě však nechtěl, aby se Ho někdo ptal na krutost soudu,
který postihne ty, kteří odmítli odpustit.
V mnoha dalších případech Jeţíš všem důrazně vysvětlil, ţe jestliţe neodpustíme, ani
On nám neodpustí. Pamatujte na to, ţe On není jako my – On skutečně myslí to, co říká.
Toto nevidíme často v církvi. Namísto toho se vymlouváme, proč je pro nás tak těţké
odpustit. Neodpuštění je povaţováno za menší hřích neţ homosexualita, cizoloţství,
krádeţ, opilost atd.. Avšak ti, kteří neodpouští, nezdědí Boţí království společně s dalšími,
kteří činí jiné hříchy.
Někteří si myslí, ţe to je velmi tvrdé poselství, ale já ho vidím jako milosrdné a
varující, a ne jako krutý soud. Dovolíte Duchu svatému, aby vás usvědčil nyní a proţijete
skutečné pokání a odpuštění? Nebo raději odmítnete odpustit a uslyšíte vašeho Mistra, jak
říká: „Odejdi,“ kdyţ uţ nebudete moci činit pokání?
Měli bychom být schopni od sebe
tak vzdálit touhou po pomstě, až
bychom byli ochotni znovu riskovat,
že budeme znovu zneužiti.
12. KAPITOLA
Pomsta: Past
Nikomu neodplácejte zlo zlem. Opatrujte dobré
přede všemi lidmi.
Římanům 12:17
J
AK uţ jsme viděli v předcházející kapitole, zůstávat vůči někomu v postoji
neodpuštění, je jako obţalovat z dluhu někoho druhého. Kdyţ je určitý jednotlivec
poškozen někým dalším, domnívá se, ţe mu pak ten člověk něco dluţí. Očekává, ţe mu to
v krátkém časovém období splatí, ať uţ finančně či jiným způsobem.
Náš soudní systém existuje proto, protoţe má pomstít ty, kteří byli poškozeni nebo
jim bylo ublíţeno. Soudní řízení jsou výsledkem toho, ţe lidé chtějí, aby jim někdo zaplatil
škodu nebo vrátil dluh. Kdyţ člověk zraní či urazí druhého člověka, lidská spravedlnost
říká: „Budou stát před soudem za to, co udělali a zaplatí to, co budou dluţni, pokud se
zjistí, ţe jsou vinni.“ Nemilosrdný sluţebník chtěl, aby jeho spolusluţebník zaplatil to, co
mu dluţil, proto hledal vyrovnání svého dluhu v soudní síni. Toto však není cesta
spravedlnosti.
Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu, neboť je
napsáno: „Má je pomsta. Já odplatím, praví Pán.“ (Řím. 12:19).
Je nespravedlivé pro nás jako pro Boţí děti, abychom se mstili. Avšak toto se přesně
stává, kdyţ odmítáme odpustit. Touţíme, hledáme, plánujeme a připravujeme pomstu.
Neodpustíme, dokud nám zcela nesplatí náš dluh, a jen my můţeme určit přijat elnou míru
vyrovnání. Kdyţ se snaţíme napravit zlo, které na nás bylo napácháno, stavíme se do úlohy
soudců. My však víme:
Je jen jeden Zákonodárce. Ten můţe zachránit i zahubit. Kdo jsi ty,
ţe soudíš druhého? Nestěţujte si, bratři, jeden na druhého, abyste
nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! (Jakub 4:12; 5:9).
Bůh je spravedlivý Soudce. On bude spravedlivě soudit. Avšak odplatí podle
spravedlnosti. Pokud někdo udělal něco zlého a skutečně činí pokání, Jeţíšovo dílo na
Kalvárii smaţe tento dluţní úpis.
Moţná řeknete: „Ale byl jsem to já, kdo byl přece poškozen, a ne Jeţíš!“
Ano, avšak vy si neuvědomujete zlo, které jste udělali Jemu. Jako nevinná oběť neměl
ţádnou vinu, zatímco kaţdý člověk zhřešil a byl odsouzen, aby zemřel. Všichni z nás jsme
přestoupili Boţí zákony, které převyšují zákony této země. Všichni z nás by měli být
odsouzeni na smrt pravicí nejvyššího soudu ve vesmíru, pokud by měla být vykonána
nějaká spravedlnost.
Moţná, ţe jste neudělali nic, co by nepřivodilo ujmu někomu jinému. Avšak, pokud
porovnáte to, co někdo udělal vám s tím, co vám bylo odpuštěno, nelze to srovnávat.
Protoţe by to nezaplnilo ani velmi nepatrnou část toho, co dluţíte! Pokud se cítíte ošizeni,
ztratili jste skutečný obraz o tom, jakého milosrdenství se vám dostalo.
Ţádná šedá místa nevraţivosti
Pokud byste se dopustili prohřešku vůči mě, podle starozákonní smlouvy bych měl
legální právo vám to oplatit do posledního puntíku. Bylo povoleno sepisovat dluhy a
odplatit zlým za zlé (viz 3. Mj. 24:19; 2. Mj. 21:23-25). Zákon byl nadřazen všemu. Jeţíš
dosud za ně nezemřel, aby je vysvobodil.
Podívejme se na to, jak oslovil novozákonní věřící.
Slyšeli jste, ţe bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já vám však
říkám, abyste neodporovali zlému člověku, ale kdokoli tě udeří do
pravé tváře, nastav mu i druhou. A jestli se s tebou někdo chce
soudit a vzít ti košili, nech mu i plášť. A kdyţ tě někdo bude nutit jít
jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dávej a od toho, kdo si
od tebe chce vypůjčit, se neodvracej“ (Mt. 5:38-42, přepsáno
kurzívou).
Jeţíš vyloučil jakoukoli moţnost, být k někomu nevraţivý. Ve skutečnosti říká, ţe náš
postoj by měl být dalece vzdálen tomu, abychom mstili sami sebe, ale abychom byli ochotni
se otevřít tak, aţ bychom mohli být zneuţiti znovu.
Kdyţ se snaţíme napravit zlo, které nám někdo udělal, stavíme se do role soudců.
Nemilosrdný sluţebník v Matoušovi 18 se takto zachoval, kdyţ nechal svého
spolusluţebníka uvrhnout do vězení. Na oplátku za to, tento nemilosrdný sluţebník byl
vhozen k trapičům a jeho rodina byla prodána, dokud nezaplatil všechno, co měl.
Musíme dát prostor a uvolnit místo spravedlivému Soudci. On odměňuje spravedlivě.
On se pomstí spravedlivě.
Slouţil jsem na téma uráţek v církvi v Tampě na Floridě. Po shromáţdění ke mně
přišla ţena. Řekla mi, ţe odpustila svému bývalému manţelovi za to všechno, co jí udělal.
Avšak, kdyţ mi naslouchala, jak mluvím o uráţkách, uvědomila si, ţe uvnitř necítí pokoj a
byla velmi znepokojená.
„Dosud jste mu neodpustila,“ řekl jsem jí to s láskou.
„Ne, odpustila,“ řekla. „Vţdyť jsem plakala v slzách odpuštění.“ „Moţná jste plakala,
ale dosud jste mu skutečně neodpustila.“ Tvrdila, ţe jsem neměl pravdu, a ţe mu odpustila.
„Nechci nic od něho. Odpustila jsem mu.“
„Řekněte mi, co vám udělal,“ zeptala jsem se.
„Můj manţel a já jsme vedli církev. Opustil mě s třemi našimi chlapci a utekl s velmi
prominentní ţenou z církve.“ Začala plakat. „Řekl, ţe minul Boţí vůli v tom, ţe si mě vzal,
protoţe dokonalá Boţí vůle pro jeho ţivot byla ţena, s kterou ute kl, a kterou si pak vzal.
Řekl mi, ţe byla přínosem do jeho sluţby, protoţe ho daleko více podporovala. Řekl také,
ţe jsem mu byla překáţkou v cestě. ‚Řekl, ţe jsem ho kritizovala. Všechnu vinu, proč
selhalo naše manţelství, přičetl mně. Nikdy se nevrátil a nepřiznal, ţe by se v této věci nějak
provinil.“
Tento muţ byl samozřejmě podveden a velmi ublíţil své ţeně a rodině. Vytrpěla si aţ
příliš kvůli jeho špatným činům a čekala na to, aţ ji splatí to, co ji dluţil. Dluh se netýkal
alimentů či přídavků na děti, protoţe její nový manţel jí všechno toto poskytl. Chtěla jen po
něm, aby přiznal, ţe se mýlil a ona měla pravdu.
„Neodpustíte mu, dokud k vám nepřijde a neřekne, ţe se mýlil a řekne, ţe to byla jeho
chyba, a ne vaše, a pak vás poprosí o odpuštění. Toto nenaplněné uhrazení dluhu vás
svázalo,“ odpověděl jsem jí.
Pokud by Jeţíš na nás čekal, aţ k Němu přijdeme a omluvíme se slovy: „Mýlil jsem se.
Máš pravdu. Odpusť mi,“ nemusel by nám odpustit z kříţe. Kdyţ visel na kříţi, vykřikl:
„Otče, odpusť jim, vţdyť nevědí, co dělají“ (Lukáš 23:34). Odpustil nám předtím, neţ jsme
k Němu přišli a vyznali Mu náš prohřešek (uráţku). Jsme napomínáni slovy apoštola Pavla:
„Snášejte jedni druhé a vzájemně si odpouštějte, má-li někdo proti někomu stíţnost. Tak jako
Kristus odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Kol. 3:13). „Buďte pak k sobě navzájem laskaví a
milosrdní. Odpouštějte jedni druhým, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Ef. 4:32).
Kdyţ jsem řekl této ţeně, „Neodpustíte mu, dokud neřekne: ‚Mýlil jsem se – měla jsi
pravdu,‘ “ slzy ji začaly prudce stékat z tváře. To, co chtěla, se zdálo tak malicherné,
v porovnání s bolestí, kterou způsobil jí a jejím dětem. Byla však svázaná lidskou
spravedlností. Postavila se do role soudce a začala si přisvojovat právo na dluh, který měl
být splacen, na co právě čekala. Tato uráţka jí zabránila v tom, aby měla dobrý vztah se
svým novým manţelem. Ovlivnilo to také její vztah k muţům jako k nadřízeným autoritám,
protoţe její bývalý manţel byl pastor.
Jeţíš často připodobňoval naše srdce k půdě. Je nám řečeno, abychom byli zakořeněni
a zaloţeni v Boţí lásce. Semínko Boţího slova pak zakoření v našich srdcích a duchovně
poroste, aţ přinese ovoce spravedlnosti. Tím to ovocem je láska, radost, pokoj, trpělivost,
laskavost, dobrota, věrnost, štědrost a sebeovládání (viz Gl. 5:22-23).
Avšak ze země vyroste jen to, co do ní zasadíme. Pokud budeme rozsévat semínka
dluhů, neodpuštění a uráţek, další kořen vyraší, namísto Boţí lásky. Je nazván kořenem
hořkosti.
Francis Frangipane slovně vystihl nádherným způsobem definici hořkosti: „Hořkost
je neuskutečněná pomsta.“ 1 Je výsledkem toho, kdyţ se nepomstíme do takové míry, po
které touţíme.
Pisatel knihy Ţidům psal otevřeně o tomto problému.
Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níţ nikdo nespatří
Pána. Dbejte na to, aby někdo neminul Boţí milost, aby vás netrápil
nějaký pučící kořen hořkosti, skrze nějţ by mnozí byli poškvrněni (Ţd.
12:14-15, přepsáno kurzívou).
Všimněte si slov „mnozí byli poškvrněni.“ Mohli by to být opět „mnozí“, o kterých
Jeţíš řekl, ţe se pohorší v posledních časech (viz Mt. 24:10)?
Hořkost je kořen. Pokud kořeny ošetřujeme – zaléváme, chráníme, ţivíme a dáváme
na ně pozor – zesílí a zarostou do hloubky. Pokud s nimi rychle něco neuděláme, je velmi
těţké, je vytáhnout ven. Pohoršení bude čím dál větší. Proto nás Bible napomíná, abychom
nenechali zapadat slunce nad naším hněvem (viz Efez. 4:26). Nyní namísto ovoce
spravedlnosti uvidíme ţeň hněvu, zášti, ţárlivosti, nenávisti, roztrţky a sporu. Jeţíš toto
nazval zlým ovocem (viz Mt. 7:19-20).
Bible říká, ţe člověk, který neusiluje o pokoj prostřednictvím toho, ţe odpouští
uráţky, se posléze poškvrní. To, co je drahé, se nakonec zkazí kvůli neodpuštění.
Potenciální král poškvrněn
V této knize jsme na začátku studovali, jak David zůstal věrný králi Saulovi, i kdyţ
Saul nezůstal věrný Davidovi. David se nesnaţil pomstít, i kdyţ se mu k tomu naskytla
dvakrát příleţitost. David byl muţem podle Boţího srdce. Nechal Boha, aby rozsoudil Saula
a jeho. Kdyţ Boţí soud dopadl na Saule, David se neradoval. Truchlil nad Saulem, protoţe
vůči němu nebyl vůbec zahořklý.
Po Saulově smrti David nastoupil na jeho trůn. Posílil národ, vedlo se mu dobře
vojensky i finančně a s jistotou vládl. Oţenil se s několika ţenami, které mu porodily děti,
včetně Amnóna, jeho nejstaršího syna, a Abšalóma, jeho třetího narozeného syna.
Davidův syn Amnón spáchal bezboţný čin na své nevlastní sestře Támar, jeţ byla
Abšalómovou sestrou. Předstíral, ţe je nemocen a poprosil svého otce, aby poslal Támar,
aby mu přinášela jídlo. Kdyţ se tak stalo, přikázal sluţebníkům, aby odešli a znásilnil ji. Pak
jí pohrdl a nechal ji odvést z jeho přítomnosti. Znesvětil královskou dceru, která byla
pannou a zničil její ţivot hanbou (viz 2. Sam. 13).
Bez jediného slůvka, Abšalóm jeho bratr přivedl svoji sestru do svého vlastního domu
a postaral se o ní. Avšak nenáviděl Amnóna za to, ţe poškvrnil Támar.
Abšalóm očekával, ţe jeho otec potrestá jeho nevlastního bratra. Král David se velmi
rozzlobil, kdyţ uslyšel o Amnónově bezboţnosti, ale nijak nezasáhl. Abšalóm byl zcela
zničen otcovým nedostatkem smyslu pro spravedlnost.
Támar byla zvyklá nosit královské šaty, které byly jen připravené pro královské dcery
– nyní byla hanebně poníţena. Byla nádherným děvčetem a pravděpodobně se těšila vys oké
úctě u lidí. Nyní ţila odděleně, neschopná se vdát, protoţe uţ nebyla pannou.
Bylo to nespravedlivé. Slouţila Amnónovi na králův příkaz a byla znásilněna. Měla po
ţivotě, zatímco muţ, který spáchal tuto ohavnost, ţil, jako kdyby se nic nestalo. Trpěla tím
vším den za dnem a její ţivot byl velkou ostudou.
Den za dnem Abšalóm viděl svoji truchlící sestru. Dokonalý obraz princezny se stal
noční můrou. Abšalóm čekal rok na svého otce, aby s tím něco udělal, ale David neudělal
nic. Abšalóm byl pohoršen svým otcem a nenáviděl Amnóna.
Po dvou letech své nenávisti k Amnónovi úmyslně naplánoval, jak by ho zavraţdil.
„Pomstím svoji sestru, protoţe skutečná autorita (David) neudělala vůbec nic,“ pomyslel si
asi Abšalóm.
Uspořádal hostinu pro všechny královské syny. Kdyţ to Amnón nečekal, zabil ho.
Abšalóm pak utekl do Gešúr a svoji pomstu proti Amnónovi dokončil. Avšak pohoršení,
které cítil ke svému otci bylo silnější a silnější, především pak, kdyţ nebyl v paláci.
Abšalómovy myšlenky byly otráveny hořkostí. Stal se odborným kritikem Davidových
slabostí. Přesto doufal, ţe ho jeho otec zavolá. David to však neudělal. To rozzuřilo
Abšalóma ještě víc.
Moţná přemýšlel o těchto věcech: „Mého otce zdraví mnozí lidé, ale jsou slepí a
nevidí, jaký skutečně je. On je jen soběstředným člověkem, který pouţívá Boha jako svoji
zástěrku. Proč, vţdyť je horší neţ král Saul! Saul ztratil svůj trůn kvůli tomu, ţe nezabil
amalechitského krále a pár jejich nejlepších ovcí a kůzlat. Můj otec spáchal cizoloţství
s ţenou jednoho z jeho nejvěrnějších. Pak zakryl svůj hřích tak, ţe zabil toho muţe, který
mu byl zcela oddán. Je vrah a cizoloţník – to je také důvod, proč nepotrestal Amnóna! A
všechno toto přikrývá svým šarlatánským uctíváním Jehovy.“
Abšalóm zůstal v Gešúr tři roky. David byl potěšen po smrti svého syna Amnóna a
Joáb přesvědčil krále, aby přivedl Abšalóma nazpět domů. Avšak David přesto odmítl se
setkat s Abšalómem tváří v tvář. Dva roky uběhly a David vrátil Abšalómovi královskou
přízeň a poskytl mu znovu ty stejné výsady, které měl předtím. Avšak Abšalóm ve svém
srdci zůstal stejně zatvrzelý a uraţený, jako byl dosud.
Abšalóm se uměl velmi dobře přetvařovat. Předtím, neţ zabil Amnóna, „Abšalóm už
nepromluvil s Amnónem ani v dobrém ani ve zlém. Abšalóm totiţ Amnóna nenáviděl“ (2.
Sm. 13:22). Mnozí lidé umí zakrýt své pohoršení a nenávist, tak jako Abšalóm.
Díky tomuto uraţenému kritickému postoji začal přitahovat ty, kteří byli nespokojeni
jako on. Stal se volným k dispozici celému Izraeli, věnoval svůj čas tomu, ţe naslouchal
jejich stíţnostem. Naříkal s nimi, ţe všechno by bylo jinak, kdyby byl králem. Začal soudit
určité spory, protoţe se zdálo, ţe na ně král nemá čas. Moţná Abšalóm soudil tyto případy
protoţe cítil, ţe se s ním spravedlivě nezacházelo.
Zdálo se, jako kdyby se zajímal o lidi. Bible říká, ţe Abšalóm ukradl srdce Izraele
svému otci, Davidovi. Zajímal se však skutečně o ně, nebo hledal způsob, jak svrhnout
Davida z trůnu, toho, kdo ho urazil?
Odborníci na chyby
Abšalóm přetáhl na svoji stranu Izrael a povstal proti Davidovi. Král David musel
utéct z Jeruzaléma, aby si zachránil ţivot. Vypadalo to, jako kdyby Abšalóm nastolil své
království. Namísto toho byl zabit, kdyţ pronásledoval Davida, i kdyţ David přikázal, aby
se ho nikdo nedotkl.
Abšalóma ve skutečnosti zabila jeho vlastní hořkost a pohoršení. Muţ, který měl
v sobě ukryt takový potenciál, dědic trůnu, zemřel ve svém mládí, protoţe odmítl odpustit
dluh svému otci, o kterém si myslel, ţe mu ho dluţí. Skončil však jako ten, který se
poškvrnil.
Pomocníci vedoucích v církvích jsou často uraţeni kvůli člověku, kterému slouţí.
Brzy jsou z nich kritici, odborníci na všechno, co je v nepořádku s vedoucím či těmi, o
kterých se mluví. Uráţí se. Přestávají se dívat na věci jako Kristus. Vidí věci naprosto z jiné
perspektivy, neţ je Boţí.
Věří tomu, ţe jejich misí je vysvobodit ty, kteří jsou kolem nečestného vedoucího.
Získávají srdce nespokojených, nabručených a nevědomých lidí a předtím, neţ se o tom
dozví, rozdělí církev či sluţebnost. Tak stejně jako Abšalóm.
Někdy jsou jejich poznatky správné. Moţná, ţe měl David proti Amnónovi zakročit.
Moţná, ţe v některých věcech vedoucí také chybuje. Kdo je soudcem – vy, nebo Pán?
Pamatujte na to, ţe kdyţ rozsíváte roztrţku, tak jí také sklidíte.
Co se stalo Abšalómovi a co se děje v současných sluţebnostech je proměnou, která
trvá určitou dobu. Často si neuvědomujeme, ţe se ve svých srdcích pohoršujeme. Kořene
hořkosti si téměř nepovšimneme, kdyţ roste. Kdyţ ho ale budeme zalévat, poroste a zesílí.
Tak jako nás pisatel k Ţidům napomíná, měli bychom, „ dbát na to, aby…nás netrápil
nějaký pučící kořen hořkosti, skrze nějţ by mnozí byli poškvrněni“ (Ţd. 12:15).
Musíme zkoumat naše srdce a být otevřeni pro Pánovo napomenutí, protoţe jen skrze
Jeho slovo můţeme rozeznat myšlenky a záměry našich srdcí. Duch svatý nás usvědčuje,
kdyţ mluví k našemu svědomí. Nesmíme ignorovat Jeho usvědčení, nebo Ho zapírat.
Pokud to někdo dělá, čiňte pokání před Bohem a otevřte vaše srdce proto, aby vás mohl
usměrnit.
Jakýsi sluţebník se mě jednou zeptal, zda-li v určité věci, kterou udělal, se nezachoval
jako Abšalóm nebo David. Slouţil jako pomocný pastor v určitém velkém městě, kde ho
jeho pastor vyhodil. Zdálo se, ţe ţárlil a bál se tohoto mladého muţe, protoţe s ním byl
Bůh.
O rok později tento sluţebník, který byl vyhozen, uvěřil Pánu, ţe po něm chtěl, aby
zaloţil novou církev na druhé straně města. Učinil tak, a někteří lidé z církve, ze které
odešel, se k němu připojili. Trápil se, protoţe se nechtěl zachovat jako Abšalóm, ale bylo
zjevné, ţe se na svého bývalého pastora ani trochu nenahněval. Zaloţil novou církev pod
Pánovým vedením, ne jako odezvu na nedostatek péče z bývalé církve.
Ukázal jsem mu na rozdíl mezi Abšalómem a Davidem. Abšalóm ukradl srdce
ostatních, protoţe se kvůli svému vedoucímu urazil. David povzbudil ostatní, aby zůstali
věrni Saulovi, i kdyţ na něho Saul zaútočil. Abšalóm si vzal sebou lidi – David zůstal sám!
„Odešel jsi z církve sám?“ zeptal jsem se ho. „Udělal si něco proto, aby si
povzbuzoval lidi k tomu, aby vyšli s tebou a podpořili tě?“
„Zůstal jsem sám a neudělal jsem nic, čím bych přilákal lidi k sobě, „řekl.
„Dobře. Pak si se tedy choval jako David. Ujisti se, ţe lidé, kteří k tobě přijdou,
nebudou zůstávat v pohoršení ke tvému bývalému pastorovi, pokud ano, veď je do
svobody a uzdravení.“
Církev tohoto muţe se nyní těší velkému poţehnání. To, co jsem si na něm nejvíce
váţil, bylo to, ţe se nebál zkoumat své srdce. Nejen to, ale vydal se k někomu pro zboţnou
radu. Bylo pro něho důleţitější, aby se vydal Bohu do Jeho rukou a na Jeho cestu, neţ aby
dokázal, ţe měl „pravdu.“
Nebojte se dovolit Duchu svatému, aby zjevil kterékoliv neodpuštění či hořkost. Čím
déle ji bude skrývat, tím silnější bude a tím tvrdší bude vaše srdce. Zůstaňte citliví v srdci.
Jak?
Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i uráţky ať jsou od vás odňaty
spolu s kaţdou špatností. Buďte pak k sobě navzájem laskaví a
milosrdní. Odpouštějte jedni druhým, jako i Bůh v Kristu odpustil
vám. (Ef. 4:31-32).
Nejvíce duchovně porostete
z urážek, které jsou nejvyzývavější
– z takových, na které vás nikdo
nepřipravil.
13. KAPITOLA
Jak uniknout z pasti
Proto se snažím o to, abych měl vždycky čisté
svědomí před Bohem i před lidmi.
Skutky 24:16
P
OKUD budete chtít zůstat ochráněni před uráţkami, bude to stát určit ou námahu.
Pavel to srovnává s cvičením těla. Pokud cvičíme, jsme odolnější vůči zranění. Kdyţ
jsem byl na Hawaii, vyšplhal jsem na zeď, abych si něco vyfotil. Kdyţ jsem to dělal, natáhl
jsem si svaly v mém kolenu a nemohl jsem chodit čtyři dny.
„Kdybyste cvičil pravidelně,“ rehabilitační pracovník řekl, „nestalo by se vám to.
Protoţe vaše svaly nejsou vytrénované, můţete se snadno zranit.“
Kdyţ jsem byl schopen chodit, jiný odborník mi řekl: „Musíte dělat tyto cviky, aby se
svaly ve vašem kolenu dostaly do původního stavu a tvaru.“ Trvalo to několik měsíců, neţ
se mi koleno spravilo.
Řecké slovo ve Skutcích 24:16 pro cvičení znamená askeo. Vine´s výkladový slovník
definuje termín cvičení jako „namáhat se, snaţit se, cvičit prostřednictvím tréninku či
disciplíny.“ 1
Někdy nás někteří urazí a není těţké odpustit. Snaţili jsme se nacvičit zaujmutí
určitého postoje v našich srdcích, proto jsou vycvičená se vypořádat v případě potřeby
s uráţkami, proto se také nenecháme jen tak zranit či si nechat ublíţit.
Mnoho lidí se mohlo vyšplhat na zeď na Hawaii a nemuselo se zranit, protoţe měli
dobrou kondici. Podobné je to i u těch, kteří jsou schopni kdykoliv poslechnout Boha,
protoţe připravují svá srdce. Úroveň naší zralosti určuje, jak dobře se budeme schopni
vypořádat s uráţkou, aniţ bychom se zranili.
Některé uráţky budou náročnější neţ ty, na které jsme se připravili. Toto namáhání
navíc můţe způsobit zranění či ránu, po čemţ budeme muset znovu duchovně trénovat,
abychom z toho byli vysvobozeni a zcela uzdraveni. Avšak výsledek bude stát za námahu.
V této kapitole bych se chtěl zmínit o těch nejtěţších zkouškách, velmi tvrdých
uráţkách, při kterých budeme muset vynaloţit více úsilí, abychom se s nimi byli schopni
vypořádat.
V mém ţivotě se stala určitá příhoda, v níţ byl někdo, kdo slouţil Bohu. S touto velmi
tvrdou uráţkou jsem se nebyl schopen vyrovnat; byla jedna z největších, která mi
znepříjemňovala ţivot čím dál víc, nejméně rok a půl.
Všichni okolo mě věděli, co se bude dít dál. „Nejsi zraněn?“ ptali se mě. „C o budeš
dělat? Ustoupíš jen a přijmeš to?“
„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. „Nezměnilo mě to. Půjdu dál za svým povoláním ve
svém ţivotě.“
Avšak mojí odpovědí nebylo nic víc neţ pýcha. Byl jsem velmi zraněn, avšak popřel
jsem to, dokonce i sám sobě. Strávil jsem hodiny tak, ţe jsme se snaţil přijít na to, jak se mi
to všechno mohlo stát. Byl jsem šokován, ochromen a udiven. Přesto jsem tyto myšlenky v
sobě potlačil a snaţil jsem se vypadat silně, i kdyţ jsme byl ve skutečnosti slabý a hluboce
zraněný.
Měsíce ubíhaly. Všechno se zdálo suché, sluţba byla čím dál mrtvější, můj modlitební
pokojík prázdný a já jsme se trápil. Bojoval jsem kaţdý den s ďábly. Myslel jsem si, ţe
všechno protivenství, které jsem měl, nastalo kvůli Boţímu povolání v mém ţivotě, ale ve
skutečnosti jsem byl v mukách, protoţe jsem neodpustil. Pokaţdé, kdyţ jsem se dostal do
blízkosti tohoto muţe, zdálo se mi, jako kdybych duchovně dostal výprask.
Potom nastalo ráno, na které nikdy nezapomenu. Seděl jsem na lavičce v mé zahradě
za domem a modlil jsem se: „Pane, jsem zraněn?“ zeptal jsem se. Neţ jsem stačil vyslovit
poslední slovo, uslyšel jsem hluboko v mém duchu: Ano!
Bůh mě chtěl ujistit o tom, ţe jsem byl zraněn.
„Boţe, prosím Tě, pomoţ mi se dostat z tohoto zranění a pohoršení,“ prosil jsem Ho.
„Je toho na mě aţ příliš, abych byl schopen se s tím vyrovnat.“
Toto bylo přesně místo, kam mě Pán chtěl dostat: chtěl, abych byl na konci svých sil.
Příliš často se snaţíme dělat věci ve své vlastní síle. To nám nepomůţe k tomu, abychom
duchovně rostli. Namísto toho jsme více náchylní k tomu, abychom selhali.
Prvním krokem pro uzdravení a svobodu je rozpoznat to, ţe jste zraněni. Pýcha nám
často nechce dovolit, abychom si přiznali a uvědomili, ţe jsme váţně zraněni či uraţeni.
Jakmile jsem vyznal svůj skutečný stav, hledal jsem Pána a byl jsem připraven na Jeho
slovo, které mě mělo usměrnit.
Uvědomil jsem si, ţe Pán po mě chtěl, abych se několik dní postil. Půst by mě
pomohl k tomu, abych byl citlivý na hlas Ducha svatého, jehoţ působením bych mohl
rovněţ přijmout i další poţehnání.
Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole,
rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, kaţdé jho rozbít? (Iz. 58:6).
Byl jsem připraven na tyto okovy svévole, aby byly zlomeny, a abych byl rozvázán z
tohoto jha.
O pár dní později jsme navštívil pohřební obřad. Člověk, který mě urazil, tam byl
také. Sledoval jsem ho ze zadního místa v církvi a začal jsem plakat.
„Pane, odpouštím mu. Odpouštím mu všechno, co mi udělal.“ Okamţitě jsem pocítil,
jak se mi ulevilo. Odpustil jsem mu. Jaké jen uvolnění zaplavilo moji duši!
Avšak toto byl jen začátek mé cesty k uzdravení. V srdci jsme odpustil, ale
neuvědomoval jsem si do jaké míry jsem byl zraněn. Byl jsem přesto stále zranitelný a
mohlo se to znovu opakovat. Bylo to jako uzdravení z fyzického zranění. Potřeboval jsem
jen se vycvičit v posilování mého srdce, mysli a pocitů, abych předešel takovému zranění
v budoucnosti.
Můţe se to stát znovu?
Pár měsíců uběhlo. Občas jsem musel bojovat s myšlenkami, které jsem měl předtím,
neţ jsem odpustil. Toto zranění mě mohlo stejným způsobem ublíţit, kdybych znovu toho
muţe uviděl, či uslyšel jeho jméno. Odmítl jsem tyto myšlenky, jakmile jsem si jich všiml a
tyto výmysly jsem zapudil (viz 2. Kr. 10:5). Takto jsem se cvičil či snaţil zůstat neuraţený.
Nakonec jsem poprosil Pána, aby mi ukázal, jak tyto myšlenky zapudit, které by mě
znovu vtáhly do neodpuštění. Věděl jsem, ţe Pán touţil, abych si uţíval svobody na vyšší
úrovni a nechtěl jsem ţít po zbytek svého ţivota s postojem, ţe si budu ostatní drţet od
těla, aby mě neurazili. Pán mě začal vyučovat, jak se modlit za člověka, který mě zranil a
připomenul mi Svá slova:
Já vám však říkám: Milujte své nepřátelé! Ţehnejte těm, kdo vás
proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty,
kdo vás pomlouvají a pronásledují (Mt. 5:44).
Modlil jsem tedy. Nejprve to bylo velmi suchým monotónním hlasem bez jakékoliv
touhy skutečně pomoci. Ze zvyku jsem vţdy řekl navíc: „Pane, já mu ţehnám. Dej mu dnes
dobrý den. Pomoţ mu ve všem, co dělá. V Jeţíšově jménu, amen.“
Toto pokračovalo několik měsíců. Zdálo se, jako kdybych neučinil ţádný pokrok. Pak
jednoho rána mě Pán zaujal Ţalmem 35. Nevěděl jsem vůbec, co bylo v Ţalmu 35 napsáno,
tak jsem ho začal číst. Kdyţ jsem byl v polovině, uviděl jsem svoji situaci.
Zlovolní svědkové povstávají, ptají se mne na to, o čem nevím. Za
dobro mi odplácejí zlobou, stojím tu jak osiřelý (Ţl. 35:11-12).
Mohl jsem se ztotoţnit s Davidem. Podle mého názoru tento muţ a další jeho
společníci se mi odměnili zlem za mé dobro. Má duše byla velmi ztrápená. Bůh pouţil tento
ţalm, aby mi ukázal, kde jsme bojoval těch pár posledních let. Jedna pasáţ mě zasáhla tak,
aţ jsem téměř vyskočil a praštil se hlavou o strop.
Já, kdyţ byli nemocni, jsem chodil v rouchu ţíněném a pokořoval
jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí. Choval jsem
se, jako by byl postižen můj druh či bratr, byl jsem sehnut, sklíčen
smutkem jak truchlící matka (Ţl. 35:13-14, přepsáno kurzívou).
David řekl, ţe tito lidé se ho snaţili zničit. Útočili na něho a dělali mu zle, i kdyţ on
jim neudělal nic zlého.
Pak však přišla odpověď: „Já….“
Davidova reakce nebyla zaloţena na tom, co mu udělali ostatní. Rozhodl se, ţe bude
dělat to, co je správné, modlil se, jako kdyby byli jeho nejbliţší bratři, nebo jako ten, kdo
truchlí kvůli tomu, ţe mu zemřela matka. Bůh mi ukázal, jak se modlit za tohoto muţe:
„Modli se, abych mu dal ty věci, které by si chtěl, abych Já učinil ve tvém ţivotě!“
Mé modlitby za něho se zcela změnily. Nebylo to uţ: „Bůh mu poţehnej a dej mu
dobrý den.“ Byly skutečně oţivené. Modlil jsem se: „Pane, zjev mu více Sám sebe. Poţehnej
ho Svojí přítomností. Dej mu milost, aby Tě mohl poznat důvěrněji. Ať je potěšením pro
Tebe a přinese čest Tvému jménu.“ Modlil jsem se za to, co jsem chtěl, aby Bůh učinil
v mém ţivotě.
Za pár měsíců skutečných vroucích modliteb za něho jsem hlasitě vykřikl: „Ţehnám
Ti! Miluji Tě v Jeţíšovu jménu!“ Byl to křik z hlubin mého ducha. Přestal jsem se za něho
modlit kvůli mě, ale kvůli němu. Uvěřil jsem, ţe uzdravení bylo zcela dokončeno.
Uzdravení v konfrontaci
O pár týdnů později jsem ho uviděl znovu. Měl jsem v srdci nepříjemný pocit. Zápasil
jsem stále s tím, abych ho nekritizoval.
„Potřebuješ za ním zajít, Johne,“ moje ţena mě povzbuzovala.
„Ne, nechci,“ ujišťoval jsem ji. „Jsem uţ v pořádku.“
Avšak uvědomil jsem si, ţe Duch svatý nesouhlasil s tím, co jsem právě řekl. Poprosil
jsem tedy Pána, aby mi řekl, pokud by chtěl, abych za ním šel. Řekl mi ano.
Domluvil jsem si s tímto muţem schůzku a přinesl jsem mu dárek. Pokořil jsem se,
vyznal jsem mu svůj nesprávný postoj a poprosil jsem ho za odpuštění. Usmířili jsme se a
odpuštění i uzdravení zahojilo mé srdce.
Vyšel jsem z jeho kanceláře uzdraven a posilněn. Nemusím déle bojovat s bolestí, ani
ho nemusím kritizovat. Náš vztah se o mnoho zlepšil a nikdy jsem s ním pak neměl
problém. Ve skutečnosti se vzájemně velmi podporujeme.
„Kdyţ jsem se poprvé setkal s tímto muţem,“ řekl jsem Lise, „ţe nebylo zřejmé, ţe by
s ním bylo něco v nepořádku. Neviděl jsem na něm ţádné chyby. Miloval jsem ho, protoţe
jsem si myslel, ţe je dokonalý. Avšak, kdyţ jsem byl zraněn, bylo velmi těţké ho milovat.
Stálo mě to kaţdý malý kousíček mé víry. Kdyţ jsem si tím vším prošel a byl jsem posléze
uzdraven, miluji ho stejnou měrou, jako kdyţ jsem se s ním poprvé setkal bez ohledu na
jeho chyby. Je to zralá láska.“
Vzpomněl jsem si na tento verš:
Především však mějte jedni k druhým horlivou lásku, neboť láska
přikryje mnoţství hříchů“ (1. Petrova 4:8).
Je snadné milovat ty, kteří vám z vašeho hlediska nemohou ublíţit. Toto je povrchní
láska. Jiná věc je ta, kdyţ milujete někoho, kdo chybuje a obzvlášť tehdy, kdyţ jste obětí
jeho omylů. Boţí láska ve mně uzrála a posílila mé srdce.
Proţil jsem pak i podobné příhody, avšak byl jsem schopen okamţitě odpustit.
Důvod: Mé srdce bylo procvičeno, aby se nenechalo urazit.
Několik měsíců uplynulo od chvíle, kdyţ ke mně Bůh mluvil v mé zahradě, dokud
jsem nevešel do kanceláře tohoto člověka a nebyl zcela uzdraven. Bylo to pro mě výchovné
období, ve kterém jsem cvičil a posiloval své srdce. Během těchto měsíců se občas zdálo, ţe
jsem neučinil vůbec ţádný pokrok. Ve skutečnosti jsem se divil, zda-li to nebylo ještě horší.
Avšak věděl jsem, ţe jsem byl na cestě k uzdravení. Duch Páně mě vedl tempem,
kterému jsem stačil. Byla to část mého období zrání. Nevyměnil bych nyní tuto zkušenost a
jsem vděčný za duchovní růst, kterou způsobila v mém ţivotě.
Kdyţ překonáte různé překáţky, budete silnější a milosrdnější. Zamilujete se více do
Jeţíše. Pokud jste proţili utrpení a necítíte se takto, nebyli jste dosud zcela uzdraveni
z toho, ţe vás někdo urazil. Uzdravení je volba. Někteří lidé se zraní a nikdy se neuzdraví.
Ať to zní jakkoliv tvrdě, byla to jejich volba.
Jeţíš se naučil poslušnosti skrze věci, které strpěl. Petr se naučil poslušnosti
prostřednictvím věcí, které musel vytrpět. Pavel se naučil poslušnosti skrze věci, které
musel strpět. Co vy? Co jste se naučili, vy? Nebo jste zatvrzelí, bezcitní, studení, zahořklí a
rozmrzelí? Pak jste se však poslušnosti nenaučili.
Ano, je pravda, ţe některé uráţky se po vás nesklouznou, jako „voda po kachních
zádech.“ Budete se muset s nimi umět vypořádat, abyste dosáhli vysvobození. Avšak v
tomto postupném proměňování duchovně porostete a dozrajete.
Zralost nepřichází snadno. Kdyby ano, všichni by ji uţ dosáhli. Jen pár křesťanů
dosáhlo této úrovně ve svém ţivotě kvůli protivenství, kterému neustále čelí. Protivenství je
všude okolo, protoţe naše společnost nesměřuje ke zboţnosti, ale k sobectví. Svět ovládá
„mocný vládce ovzduší“ (Ef. 2:2). V důsledku toho, kdyţ budeme dospívat do Kristovy
plnosti, budeme mít protivenství, které je výsledkem toho, ţe stojíme proti proudu většiny
sobeckých lidí.
Pavel se vrátil do tří měst, kde zaloţil církve. Jeho záměrem bylo posílit duše
učedníků. Přesto je zajímavé, jak je posiloval. Povzbuzoval je,
„a vyzýval je, aby zůstávali ve víře, a ţe musíme vejít do Boţího
království skrze mnohá souţení“ (Skutky 14:21-22).
Neslíbil jim, ţe budou mít jednoduchý ţivot. Neslíbil jim, ţe se jim bude ve všem
dařit podle světských měřítek. Ukázal jim, ţe pokud budou chtít dokončit svůj běh
s radostí, určitě se setkají s protivenstvím, které nazval souţením.
Pokud pádlujete po řece proti proudu, budete muset veslovat bez přestání, abyste se
někam proti proudu řeky dostali. Pokud se zastavíte a budete odpočívat, nakonec poplavete
s proudem. Tak stejné je to i s tím, kdyţ jsme rozhodnuti jít Boţí cestou, kde se určitě
setkáme s mnohými útrapami. Zkoušky se stanou odpovědí na nejdůleţitější otázku. Budete
hledat sami sebe, tak jako to dělá svět, nebo budete ţít ţivotem sebezapření?
Pamatujte na to, ţe kdyţ ztratíme náš ţivot pro Jeţíše, nalezneme Jeho ţivot. Učte se
soustředit na konečný výsledek, a ne na boj.
Petr to napsal velmi výstiţně:
Milovaní, nedivte se tomu přepalování – jeţ se mezi vámi děje,
abyste byli vyzkoušeni – jako by se vám přihodilo něco zvláštního,
ale radujte se z toho, ţe jste účastníky Kristových utrpeních, abyste se
s jásotem radovali i při zjevení jeho slávy (1. Pt. 4:12-13).
Všimněte si, ţe porovnává míru utrpení s mírou radosti. Jak se můţete do takové míry
radovat? Kdyţ je vám zjevena Jeho sláva, budete s Ním oslaveni. Toto oslavení je určitým
stupněm, v němţ Mu dovolíte, aby ve vás zdokonalil Svůj charakter. Proto se nedívejte na
to, kdo vás urazil. Podívejte se na přicházející slávu. Aleluja!
Je daleko důležitější pomoci
pohoršenému bratrovi, než dokázat,
že jsme měli pravdu.
14. KAPITOLA
Cíl: Usmíření
Slyšeli jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabiješ,“ a
kdokoli by zabil, bude vydán soudu. Já vám však
říkám, že každý, kdo se bezdůvodně zlobí na svého
bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by řekl svému
bratru: ‚Ráka!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by
řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. A proto,
když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si
vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech
svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se
svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar.
Matouš 5:21-24
T
ENTO VERŠ je z kázání na hoře. Jeţíš začal své kázání se slovy: „Slyšeli jste, ţe
předkům bylo řečeno….“ Pak řekl: „Já vám však říkám….“ Jeţíš pokračuje v tomto
srovnávání po celou tuto část Jeho poselství. Nejprve cituje zákon, který usměrňuje naše
skutky, které jsou zřejmé navenek. Potom ukazuje jejich naplnění skrze to, kdyţ jsou
skutečně přijímány do srdce. Proto v Boţích očích není vrah někdo, kdo je konkrétně
označen tímto názvem, kdo spáchal vraţdu; je to také ten, kdo nenávidí svého bratra. To,
jací jste v srdci, skutečně ukazuje na to, co jste zač!
Jeţíš vysvětlil velmi ţivým způsobem v části Svého kázání, jaké jsou skutečné
důsledky pohoršení. Zobrazuje krutost toho, kdyţ je někdo neustále rozzlobený či zahořklý
kvůli tomu, ţe byl uraţen. Pokud se někdo zlobí na svého bratra bez příčiny, je v nebezpečí,
ţe bude vydán soudu. Je v nebezpečí rady, pokud tento hněv nese ovoce a nazývá svého
bratra „Rákou!“ 1
Slovo ráka znamená „hloupý,“ nebo-li blázen. Bylo to slovo, které Ţidé vyslovovali v
Kristově době, kdyţ chtěli někoho urazit. Pokud tento hněv dosáhne ta kové úrovně, ţe
začnete nazývat bratra bláznem, octnete se v nebezpečí pekelného ohně. Slovo blázen
znamená být zcela bezboţný. 2 Blázen v srdci svém říká, ţe není Boha (viz Ţl. 14:1).
V těchto dobách bylo nazvat bratra bláznem zcela váţným obviněním. Nikdo neřekl
takovou věc, dokud se jeho hněv nezměnil v nenávist. V dnešní době by to bylo
porovnatelné s tím, kdyţ bychom řekli bratrovi: „Běţ do pekla,“ a mysleli bychom to váţně.
Jeţíš jim chtěl jen ukázat, ţe kdyţ nebudou vzdorovat hněvu, můţe je to přivést k
nenávisti. Kdyţ pak se nebudou chtít zbavit nenávisti, budou v nebezpečí pekelného ohně.
Potom jim řekl, ţe jestli-ţe by proti nim měl něco bratr, bylo jejich nejdůleţitější a
prvořadou povinností, najít ho a usmířit se s ním.
Proč bychom měli hledat usmíření s takovou naléhavostí: kvůli sobě samým, nebo
kvůli našemu bratrovi? Nejprve bychom měli k němu jít my, protoţe se můţeme stát
prostředníkem a můţeme mu pomoci z pasti pohoršení. Pokud nás dokonce ani neurazil,
nesmíme prostřednictvím Boţí lásky dovolit, aby zůstal rozzlobený, aniţ bychom se
pokusili se s ním usmířit. Moţná, ţe jsme neudělali nic špatného. Správného nebo špatného,
na tom nezáleţí. Je důleţitější, abychom tomuto uraţenému bratrovi pomohli, neţ se snaţili
dokázat, ţe máme pravdu.
Pokud jde o uráţku, můţe k ní dojít tisíce způsoby.
Moţná ţe člověk, kterého jsme urazili, věří, ţe jsme se k němu zachovali
nespravedlivě, i kdyţ se zdá, ţe jsme mu ve skutečnosti nic neudělali. Moţná, ţe přijal
nepřesnou informaci, ze které děláme nesprávné závěry. To, co jsme řekli, bylo moţná
velmi zkresleno díky tomu, ţe si to řeklo z úst do úst spoustu lidí. ,,Naším úmyslem však
nebylo ublíţit a naše slova a činy se začaly lišit.
Často soudíme sami sebe skrze naše motivy a kohokoliv, kdo je okolo nás skrze jeho
činy. Je moţné plánovat určitou věc, zatímco říkáme zcela něco jiného. Někdy jsou naše
motivy velmi skryté, dokonce i před námi samotnými. Myslíme si, ţe jsou čisté. Avšak, kdyţ
se na ně podíváme skrze Boţí slovo, vidíme je jinak.
Nakonec, moţná, ţe jsme přece jen proti tomuto člověku zhřešili. Rozzlobili jsme se,
nebo jsme byli ve svízelné situaci a on dostal první úder. Nebo moţná, ţe tentýţ člověk nás
ustavičně a vědomě zraňoval a my jsme mu odpovídali laskavě.
Nezáleţí na tom, kdo to způsobil, tento uraţený člověk je ve své mysli zatemněn a
zakládá své soudy na domněnkách, klepech a vizáţi, oklamávajíce sám sebe, ačkoli si myslí,
ţe rozpoznal naše skutečné motivy. Jak bychom mohli přesně soudit, aniţ bychom nejprve
přijali přesnou informaci? Musíme být citliví na to, ţe on věří z celého svého srdce, ţe byl
poškozen. Ať uţ se cítí tímto způsobem z jakýchkoliv důvodů, musíme být ochotni se
pokořit a omluvit.
Jeţíš nás napomíná, abychom se usmířili, dokonce i kdyby uráţka nevznikla naší
vinou. Vyţaduje to určitou zralost ţít v pokoře, abychom byli usmířeni. Avšak udělat první
krok, je často těţší, pokud jde o toho, koho jsme zranili. Proto Jeţíš řekl člověku, který
někoho urazil, aby „šel za ním….“
Poprosit o odpuštění toho, kdo se urazil
Apoštol Pavel řekl:
Následujme tedy to, co vede k pokoji a k vzájemnému budování (Řm.
14:19).
Toto nás naučí tomu, jak se zachovat k člověku, kterého jsme urazili. Pokud budeme
přicházet s pocitem frustrace, nepřineseme pokoj. Akorát to ztíţíme tomu, koho jsme
zranili, ještě víc. Měli bychom se snaţit mít takový postoj, v němţ se budeme bez přestání
snaţit o usmíření skrze pokoru na úkor naší pýchy. Je to jediný způsob, jak se skutečně
usmířit.
Za určitých okolností jsem přistoupil k lidem, které jsem urazil, nebo kteří se na mě
rozzlobili a zranili mě. Bylo mi řečeno, ţe jsem sobecký, neuváţlivý, pyšný, hrubý, tvrdý
atd.
Odpověděl jsem vţdy: „Ne, nejsem. Jen mi nerozumíte!“ Avšak, kdyţ jsem se začal
hájit, chovali se ještě více uraţeněji. Tímto způsobem nenastolíme poko j. Kdyţ si budeme
stát na svém a budeme se snaţit hájit „naše práva“, nikdy nepřineseme skutečný pokoj.
Namísto toho jsem se naučil naslouchat a mít zavřenou pusu, dokud neřeknou to, co
potřebují říct. Pokud nesouhlasím, dám jim poznat, ţe si váţím toho, co řekli a budu
zkoumat svůj vlastní postoj a úmysl. Potom jim říkám, promiňte, zranil jsem vás.
Jindy jsou přesní, pokud jde o to, co mi sdělují o mně. Přiznávám a říkám: „Máte
pravdu. Prosím vás o odpuštění.“
Znamená to jednoduše, pokořit sebe sama, abychom se mohli usmířit. Moţná, ţe to
bylo také proto, proč Jeţíš řekl v dalších verších:
Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby
tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do
vězení. Amen, říkám ti: Rozhodně odtamtud nevyjdeš, dokud
nenavrátíš poslední haléř (Mt. 5:25-26).
Pýcha se hájí. Pokora souhlasí a říká: „Máš pravdu. Choval jsem se tak. Prosím tě,
odpusť mi.“
Ale ta moudrost, která je shůry, je především čistá, dále pokojná,
vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce. Nestranná a
nepokrytecká (Jakub 3:17, přepsáno kurzívou).
Zboţná moudrost je ochotna se poddat. Není svévolná či tvrdohlavá, kdyţ přijde na
osobní konflikty. Člověk, který se poddává zboţné moudrosti, se nebojí vzdávat nebo
přijímat názor někoho jiného aţ do té chvíle, neţ ten druhý začne překrucovat pravdu.
Přistupovat k někomu, kdo nás urazil
Nyní jsme studovali, co máme dělat, kdyţ někoho urazíme, popřemýšlejme však teď o
tom, co máme dělat, kdyţ nás pohorší náš bratr.
Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma
očima. Jestliţe tě poslechne, získal jsi svého bratra (Mt. 18:15).
Mnoho lidí aplikuje tento verš z Písma jiným způsobem, neţ jak to Jeţíš myslel.
Pokud by byli zraněni, půjdou a budou konfrontovat toho, kdo je urazil v duchu pomsty a
hněvu. Vyslovují tento verš na svoji obhajobu, aby odsoudili toho, kdo je zranil.
Avšak vůbec neporozuměli tomu, proč nás Jeţíš vyučoval, abychom šli jeden za
druhým a odpustili si. Není to proto, abychom někoho odsoudili, ale abychom se usmířili.
Nechce po nás, abychom přišli k bratrovi a řekli mu, jak se k nám choval neohleduplně. Je
nám řečeno, abychom odstranili cokoliv, co by bránilo obnově našeho vzájemného vztahu.
To se úzce týká toho, jak Bůh obnovuje nás v Sobě samotném. Zhřešili jsme proti
Bohu, avšak On „dokazuje svoji lásku k nám, neboť kdyţ jsme ještě byli hříšníci, Kristus
zemřel za nás“ (Řím. 8:5). Jsme ochotni vzdát se naší sebeochrany a zemřít pýše, abychom
se usmířili s tím, kdo nás urazil? Bůh se k nám vztáhl předtím, neţ jsme poprosili o
odpuštění. Jeţíš se rozhodl, ţe nám odpustí předtím, neţ jsme Mu dokonce vyznali naše
pohoršení.
Třebaţe se k nám vztáhl, nemohli bychom být s Otcem usmířeni, dokud bychom
nejprve nepřijali Jeho slovo usmíření.
To všechno je pak z Boha, který nás se sebou smířil skrze Jeţíše
Krista a dal nám sluţbu toho smíření, totiţ ţe Bůh byl v Kristu, kdyţ
smiřoval svět se sebou, nepočítaje lidem jejich hříchy. A slovo o tom
smíření svěřil nám. Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na
místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem (2. Kor.
5:18-20, přepsáno kurzívou).
Slovo usmíření začíná na společném základě, ţe jsme všichni zhřešili proti Bohu.
Netouţíme po usmíření nebo spasení, dokud nepoznáme, ţe je zde urči té odloučení.
V Novém zákoně učedníci kázali o tom, ţe lidé zhřešili před Bohem. Proč ale říkali
lidem, ţe zhřešili? –aby je odsoudili. Bůh neodsuzuje. „Bůh totiţ neposlal svého Syna na
svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3:17 ). Chtěl je spíše přivést
na místo, kde si uvědomí svůj stav, budou činit pokání ze svých hříchů a poprosí o
odpuštění? Co vede lidi k pokání? Odpověď se nachází v ep. Římanům 2:4.
Anebo pohrdáš bohatstvím jeho laskavosti, shovívavosti a
trpělivosti? Nevíš, ţe Boží dobrota tě vede k pokání? (přesáno kurzívou).
Boţí dobrota nás vede k pokání. Jeho láska nás nezanechává odsouzené na cestě do
pekla. Dokázal Svoji lásku tak, ţe poslal Jeţíše, Svého jediného Syna, aby za nás zemřel na
kříţi. Bůh nejprve zasáhl nás, i kdyţ jsme se proti Němu provinili. Vztahuje se k nám, aby
nás obnovil – zachránil – a ne odsoudil.
Protoţe máme být podobni Bohu (viz Efez. 5:1), máme se usmířit s bratrem, který
zhřešil proti nám. Jeţíš nám předvedl vzor: Běţ ke svému bratrovi a ukaţ mu jeho hřích,
neodsuzuj ho, ale odstraň cokoli, co je mezi vámi dvěma a tak se s ním smiř a obnovte svůj
vzájemný vztah. Boţí dobrota v nás přiměje našeho bratra k pokání a k obnově vztahu.
Já, vězeň v Pánu, vás tedy prosím, abyste chodili, jak se sluší na to
povolání, jímţ jste byli povoláni, s veškerou pokorou a krotkostí,
abyste se navzájem trpělivě snášeli v lásce a usilovali zachovávat
jednotu Ducha ve svazku pokoje (Efez. 4:1-3).
Toto pouto pokoje si udrţíte tak, ţe budete pokorní, štědří a trpěliv í a nedáte někomu
ránu pod pás tím, ţe budete ukazovat na kaţdou z jeho chyb či slabostí. Tímto sílí pouta
vzájemné lásky.
Ublíţil jsem lidem, kteří mě konfrontovali a odsoudili. Díky tomu jsem ztratil
veškerou chuť se usmířit. Ve skutečnosti jsme si myslel, ţe nechtěli usmíření; chtěli mi jen
dát vědět, ţe jsme šílenec.
Jiní, kterým jsem ublíţil, ke mně přišli v tichosti. Pak se rychle na mém výrazu ve tváři
něco změnilo a poprosil jsem je o odpuštění – někdy dokonce předtím, neţ stačili domluvit.
Uţ k vám někdy někdo přišel a řekl: „Chci ti jen dát vědět, ţe ti odpouštím za to, ţe
pro mě nejsi lepším přítelem, nebo si neudělal pro mě toto či tamto?“
Kdyţ pak na tebe vykřiknou, jejich pohled říká: „Dluţíš mi omluvu.“
Stojíte tam jako zařezaní a jste zmateni a zraněni. Nepřišli se usmířit a tak obnovit váš
vzájemný vztah, ale zastrašit vás a manipulovat s vámi.
Neměli bychom jít za bratrem, který nás urazil, dokud se nerozhodneme, ţe mu
odpustíme z celého svého srdce: nezáleţí na tom, jak na to zareaguje. Potřebujeme se zbavit
pocitů nepřátelství, předtím neţ k němu přistoupíme. Pokud to neuděláme, pravděpodobně
budeme reagovat na základě těchto negativních pocitů a zranění a neuzdravíme se.
Co se děje, kdyţ zaujmeme správný postoj a snaţíme se usmířit s tím, kdo se proti
nám provinil, avšak on či ona nechce naslouchat?
Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry,
aby kaţdé slovo obstálo v ústech dvou nebo tří svědků. Nechce-li
však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne
poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a celník
(Mt. 18:16-17).
Kaţdý z těchto postupů má stejný cíl: usmíření. Jeţíš vlastně říká: „Pořád se snaţte.“
Všimněte si, jak je ten, kdo zavinil pohoršení, zahrnut v kaţdém postupném kroku. Jak
často jen říkáme o uráţkách někomu jinému, předtím neţ přijdeme k tomu, kdo zhřešil
proti nám – tak jak nám Jeţíš přikázal, abychom to dělali! Děláme to proto, protoţe jsme
k tomu dosud nezaujali konkrétní postoj ve svých srdcích. Cítíme se ospravedlněni, kdyţ
kaţdému říkáme příběh z našeho pohledu. Posiluje nás to v naší při a těší nás to, především
pak, kdyţ ostatní souhlasí a přikyvují tomu, jak se k nám někdo velmi zle zachoval.
V takovémto chování je vidět velké sobectví.
Nejdůleţitější pouto
Pokud si uchováváme Boţí lásku jako naši motivaci, neselţeme. Kdyţ milujeme
ostatní způsobem, kterým nás miluje Jeţíš, budeme vysvobozeni, dokonce i kdyby se člověk
odmítl s námi usmířit. Podívejme se pozorně na tento verš v Bibli. Boţí moudrost je
k dispozici pro kaţdou situaci.
Je-li to moţné, pokud je na vás, mějte pokoj se všemi lidmi (Řím.
12:18).
Říká, „Pokud je to moţné…,“ protoţe jsou chvíle, kdy se ostatní odmítají s námi
usmířit. Nebo moţná jsou to ti, jejichţ postoje k usmíření by zkompromitovaly náš vztah s
Pánem. V kaţdém ohledu není moţné obnovit tento vztah.
Všimněte si, ţe Bůh říká: „…pokud je na vás.“ Máme udělat všechno proto, abychom
se usmířili s druhým člověkem aţ do takové míry, dokud neslevíme z pravdy. Vzdáváme se
našich vzájemných vztahů aţ příliš brzy.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdyţ mi jakýsi přítel poradil, abych neutíkal z velmi
frustrující situace. „Johne, vím, ţe by si mohl najít důvod podle Bible, proč by si mohl
odejít. Předtím neţ to uděláš, ujisti se, ţe jsi to vybojoval na modlitbě a u dělal si všechno
proto, co by mohlo přinést Boţí pokoj do této situace.“
Potom ještě řekl: „Bude ti líto, pokud se jednoho dne podíváš nazpět a zeptáš se sám
sebe, jestli si udělal všechno, co si mohl, aby si zachránil tento vztah. Je lepší vědět, ţe
nemáš ţádný jiné východisko a ţe jsi udělal všechno, co bylo ve tvých silách, aniţ by si
neslevil z pravdy.“
Byl jsem vděčný za jeho radu a přijal jsem jí jako Boţí moudrost.
Pamatujte na Jeţíšova slova:
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Boţími syny
(Mt. 5:9).
Neřekl: „Blahoslavení jsou tvůrci pokoje.“ Tvůrce pokoje se vyhýbá konfrontaci za
kaţdou cenu, aby si uchoval pokoj, dokonce i za cenu kompromisu s pravdou. Avšak pokoj,
který má, není skutečným klidem. Je to křehký a povrchní pokoj, kte rý nic nevydrţí.
Tvůrce pokoje bude milovat a konfrontovat, sdělovat pravdu, takţe následné usmíření
vydrţí. Nemá ve zvyku budovat povrchní a vyumělkovaný vztah. Touţí po otevřenosti,
pravdě a lásce. Je tvůrcem pokoje se smělou láskou, která nemůţe selhat.
Bůh tímto způsobem jedná s lidmi. Nechce, aby nikdo z nich zahynul. Avšak nikdy
neučiní kompromis s pravdou kvůli vztahu. Hledá usmíření se skutečným sebevydáním, a
ne skrze prázdná slova. To vytváří pouto lásky, které ţádné zlo nepřetrhne. On dal Svůj
ţivot za nás. My můţeme udělat jen to stejné.
Pamatujte na to, ţe nejsilnějším poutem je Boţí láska. Ta neselhává, neodkvétá a
nikdy nezanikne. Nehledá svých věcí. Nedá se vydráţdit (1. Kr. 13:5).
Apoštol Pavel napsal, ţe láska přemůţe kaţdý druh hříchu.
A modlím se za to, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala
v poznání a ve vší vnímavosti, tak abyste rozeznávali důleţité věci od
nedůležitých, abyste byli upřímní a bezúhonní aţ do Kristova dne a byli
naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Jeţíše Krista ke
slávě a chvále Boţí (Filip. 1:9-11, přepsáno kurzívou).
Boţí láska je klíčem ke svobodě z nastavené pasti pohoršení. Musí to být rozhojňující
se láska, láska, která neustále poroste a bude posilována v našich srdcích.
Kolik je jen lidí v současné společnosti, kteří jsou podvedeni povrchní láskou, láskou,
která jen mluví, ale nečiní skutky. Láska, která nás chrání před pádem, pokládá sebe sama
nesobeckým způsobem – dokonce i pro dobro nepřítele. Kdyţ ţijeme v takovém druhu
lásky, nestaneme se jen tak svedenou obětí Satanovy návnady.
EPILOG
Uvést věci do ţivota
K
DYŢ JSTE SI přečetli tuto knihu, Duch Páně vám moţná připomněl nějaký vztah,
který jste měli v minulosti či v přítomnosti, ve kterém jste nezaujali správný postoj k
ostatním. Pocítil jsem, ţe Pán chce, abych vás poţádal, abyste se se mnou pomodlili
jednoduchou modlitbu odpuštění.
Předtím však, neţ se budeme modlit, poproste Ducha svatého, aby vám ukázal vaší
minulost a kteréhokoliv člověka, s kterým nemáte dosud vyřešený vztah. Zůstaňte ve ztišení
před Bohem, aţ vám ukáţe, o koho jde. Nemusíte se však snaţit za kaţdou cenu najít něco
nesprávného, kdyţ je všechno v pořádku. On vám ho připomene tak, ţe o tom nebudete
pochybovat. Kdyţ to tak udělá, moţná si vzpomenete na bolest, kterou jste kvůli tomu
proţili. Nebojte se. Jeţíš bude stát hned vedle vás a utěší vás.
Kdyţ těmto lidem budete odpouštět vinu a všechno, co vám provedli, zaměřte se na
ně jednotlivě. Odpusťte kaţdému z nich osobně. Zrušte veškerý dluh, který vám dluţí. Pak
se modlete touto modlitbou, avšak nemusíte říkat jen slova, kterými vás budu inspirovat.
Mluvte svými slovy. Tuto modlitbu pouţijte jako vodítko a nechte se vést Duchem svatým.
Otče, v Ježíšově jménu se Ti přiznávám, že jsem zhřešil proti Tobě tak, že jsem
neodpustil těm, kteří mě pohoršili. Činím z toho pokání a prosím Tě o
odpuštění.
Vyznávám také moji neschopnost jim odpustit bez Tebe. Proto se z celého
svého srdce rozhoduji, že jim odpustím. ( napište zde jejich jména: každému
z nich odpusťte jednotlivě). Vydávám pod Ježíšovu krev všechno, co mi zlého
udělali. Nedluží mi už nic. Promíjím jim hříchy, které spáchali proti mě.
Nebeský Otče, jako když můj Pán Ježíš Tě prosil, aby si odpustil těm,
kteří zhřešili proti Němu, modlím se, aby Tvé odpuštění zasáhlo ty, kteří
zhřešili proti mně.
Prosím Tě, aby si jim požehnal a uvedl je do důvěrnějšího vztahu s Tebou
samým. Amen.
Nyní si napište jména lidí, kterým jste odpustili do vašeho deníku a zapište si datum,
kdy jste se rozhodli, ţe jim odpustíte.
Můţete se také cvičit v tom, jak se nenechat urazit. (Přečtěte si znovu 13. kapitolu,
pokud nerozumíte tomuto výroku). Rozhodněte se, ţe se budete za ně modlit, jako kdyby
jste se modlili za sebe. Deník vám pomůţe si je zapamatovat. Pokud budete mít neustále
nějaké výčitky, zničte je Boţím slovem a prohlašujte své rozhodnutí odpustit. Poprosili jste
o Boţí milost k odpuštění, a neodpuštění není tak mocné jako Jeho milost. Buďte smělí a
bojujte dobrý boj víry.
Kdyţ poznáte, ţe jste ve vašem srdci dost silní a pevní, běţte za nimi. Pamatujte na
to, ţe k nim jdete se záměrem usmířit se, a to ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Tak zpečetíte své
vítězství. Získáte bratra (viz Mt. 18:15). Toto je před Jeho zrakem libé.
Avšak tomu, který je schopen zachovat vás bez pádu a postavit vás
bez úhony v přítomnosti své slávy s veselím, jedinému moudrému
Bohu, našemu Spasiteli, jemu buď sláva a velebnost, vláda i moc,
nyní i po všechny věky. Amen (Juda 24-25).
POZNÁMKY
Kapitola 1. Já, a uraţený?
1. W.E. Vine, Merrill Unger a William White Jr., Výkladový slovník biblických slov
(Nashville, Tenn.: Thomas Nelson, 1984), s.v. „uráţka, uraţený“ (citováno z Vine´s
Expository Dictionary).
Kapitola 6. Skrývat se před skutečností
1. Vine´s Expository Dictionary, s.v. „dítě.“
2. Vine´s Expository Dictionary, s.v. „syn.“
3. Pod nadpisem „syn“ ve Vine´s výkladovém slovníku slov v Novém zákoně (nezkrácené
vydání), autor vyslovil tyto důleţité výroky ohledně odlišnosti mezi dítětem, které
se narodí (teknon) a synem, který je podobou (huios):
„Rozdíl mezi věřícími jako ‚Boţími dětmi‘ teknon a jako ‚Boţími syny‘ huios je zjevena
v ep. Římanům 8:14-21. Duch svědčí našemu duchu, ţe jsme ‚Boţí děti,‘ a jako takoví, jsou
Boţími dědici a spoludědici s Kristem. To zdůrazňuje skutečnost jejich duchovního
narození (v. 16-17). Na druhou stranu, „ti, kteří jsou vedeni Duchem Boţím, ti jsou synové
Boţí,‘ atd „tito a ţádní jiní.‘ Jejich chování ukazuje na důkaz důstojnosti jejich vztahu a
jejich podoby Jeho charakteru.
„Pán Jeţíš vyslovil slovo huios ve velmi důleţitém významu, např. v Mt. 5:9: ‚Blaze
těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Boţími syny,‘ a v. 44 -45, „Milujte své
nepřátelé! Ţehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete
se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují, abyste byli synové svého Otce, který je
v nebesích.‘ Učedníci měli konat tyto věci ne proto, aby se stali Boţími dětmi, ale jsou
dětmi (všimněte si, toho, ţe se píše, vašemu Otci‘ všude), mohli potvrdit tu skutečnost, ţe
se mu podobají v Jeho charakteru, aby si se ‚stali syny.‘ Viz také 2. Kor. 6:17, 18.“
4. Rockfold Institute, Center on the Family in America (Rockford, Illinois).
Kapitola 7. Pevný základ
1. Zondervan Topical Bible (Grand Rapids, Mich.: Zondervan, 1969), s.v. „Šimon.“
2. Vine´s Expository Dictionary, s.v. „skála.“
3. Ibid.
Kapitola 8. Všechno, co můţe být otřeseno, bude otřeseno
1. Logos Bible Study Software for Microsoft, verze 1.6 (Oak harbor, Wash.: Logos
Research Systems Inc., 1993), s.v. „prosívat.“
2. J. D. Douglas et al., eds., New Bible Dictionary (Wheaton, III: Tyndale House, 1982),
Druhý vyd., s.v. „Petr.“
Kapitola 11. Odpuštění: Nedáváte – nedostanete
1. Okrajová pozn.: New King James Version (Nashville, Tenn.: Thomas Nelson,
1988).
2. Logos Bible Study Software, version 1.6 (Oak Harbor, Wash.: Logos Research
Systems Inc., 1993).
3. Merriam-Webster´s Collegiate Dictionary, Tenth Edition (Springfield, Mass.: MerriamWebster Inc., 1993).
Kapitola 12. Pomsta: Chytit se do pasti
1. Francis Frangipane, Three Battlegrounds ( Cedar Rapids, Iowa: Advancing Church
Publications, 1989), str. 50.
Kapitola 13. Jak uniknout z pasti
1. Vine´s Expository Dictionary, s.v. „cvičit.“
Kapitola 14. Cíl: Usmíření
1. Vine´s Expository Dictionary, s.v. „ráka.“
2. Ibid.
DALŠÍ KNIHY OD JOHNA BEVERA
Vítězství na poušti
„Boţe, kde jsi?“ Je toto křik vašeho srdce? Zdá se, jako kdyby se váš duchovní růst
v Pánu zastavil – nebo dokonce vrátil nazpět? Rádi byste věděli, zda-li jste neminuli Boha,
nebo nějak se Mu znelíbili, avšak toto není váš případ. Právě jste se dostali na poušť!
Nechápejte nesprávným způsobem, proč jste se dostali ve vašem duchovním ţivotě
na poušť. Bůh vás tím neodmítá, ale je to období Jeho přípravy ve vašem ţivotě. Bůh pro
vás naplánoval Vítězství na poušti.
Porozumět tomuto období je velmi důleţité, abyste uspěli v dokončení vaší cesty
v Bohu. Je to cesta, po které šli patriarchové a proroci, kdyţ byli připrav ováni na čerstvé a
nové vanutí Ducha svatého.
Hlas volajícího
Bůh obnovuje to, co je prorocké, co by obrátilo srdce Jeho lidu k Němu. Avšak často
pojem tohoto úřadu je sníţen na jednoho obdarovaného jednotlivce, který předpovídá
budoucnost skrze slova poznání či moudrosti, neţ prostřednictvím samotného úřadu, který
prohlašuje skutečný stav církve a její osud. Mnoho lidí je skutečně unaveno z takových
reklamních šlágrů a povrchní sluţby, a jsou připraveni přijmout skutečné prorocké
poselství.
Některé problémy, o kterých se zmiňuje tato kniha, jsou ryzí obrácení versus
předstírané obrácení; pravdivé prorocké poselství, rozlišení falešných proroků; Eliášovo
pomazání; modlářství v Americe a demaskování klamu.
Pokud si chcete zdarma objednat měsíčník a další seznam s různými materiály z John
Bevere Ministries či informaci o Johnovi Bevere nebo jeho ţeně Lisee, kdy budou slouţit ve
vaší církvi, na konferenci, misijním výjezdu nebo s jinou skupinou sluţebníků, prosím
napište na tuto adresu:
John Bevere Ministries
P.O. Box 888
Palmer Lake, CO 80133-0888
(719) 487-3000