5 - ZrajeDoraje.cz

EXT
Časopis pro svobodný život
J.J.
RÁJ
„Mod
lářstv
í v růz
proro
né po
ka El
iáše.
mno
ha vy
době
Bůh
soký
číslo
RA
ISSN 1801-0059
existu
je v d
mno
nešn
ha do
5 2010
mněl
ím kř
esťan
ých u
stvu,
právě
Z ráje
do ráje
fénic
ký bů
ch šk
h slu
poha
nce.“
ny. Po
Ale v
ol a u
třebo
naše
niver
m sv
n G. W
000 l
dícím
me m
odlos
lu
razy,
zofů,
e i ně
který
GC 5
ch te
84)„Ž
et k to
se ob
ů, filo
konc
hite (
me 2
ětě, ří
se do
pouš
tí
sit, do
– Elle
vali js
čenc
ijeme
mu, a
bych
číhá n
om z
ebez
pečí.
básn
ko ex
íků, p
olitiků
ologi
dnes
tak ja
ckých
ve sv
a seb
vinář
ť – ne
dícím
nech
alo
či no
učiliš
ětě, ří
ou za
istov
ů–
ní o m
se ob
ali po
razy.
no
Ně
hans
Když
tví, a p
se ob
řece
í, kter
Musí
raz s
me s
á ma
tane
j
e
í
z
d
proto
vláštn
ůležit
se zá
ějším
mít n
í sou
věreč
a po
vislos
než p
ným
z
otřes
t se s
oru.“
n
–
p
ým sc
oleče
Elie W
bouře
nství
énáře
iesel
, mno
m
m
(TV G
a
nevě
dven
zí, kte
r
u
t
y
i
s
, který
ří se
t
ů
sedm
přizn
p
ř
svých
i
j
d
é
ali k t
e spo
ho dn
stano
rojan
lu s n
e, se
visek
dělsk
ásiln
ned
ým p
a pos
ému
rosaz
pose
taví s
v dob
ením
lství,
e do
ě opt
ale n
nedě
řad n
imali
e
le. „K
e
b
přítel
zace
yli po
e
v
.“
s
ý
v
k
(
ě
G
o
c
jen to
C 60
nu a p
eni p
9) Je
, že „m
osluš
ři zdá
to těž
ností
nlivém
alý zá
k
o
pra
stup“
zdok
poch
n
o
opite
ás op
nalov
na m
lné v ístě p
ání. O
ustí! A
atmo
roná
č byc
le při
sféře
sledo
hom
cház
p
v
í
s
a
j
e cítil
eště
telů. „
budo
i mno
horší
Budo
u pos
:
hem
u nejt
Ti, kt
taven
lépe,
eří př
rpčím
i před
kdy
e
i
j
d
n
o
e
s
p
u
o
ř
d
á
osoč
ud, a
o táb
teli sv
by se
ení a
o
ý
ra ne
ch dř
obža
zodp
přítel
ívější
lován
ovída
e, bud
c
h
b
í
l
r
i
p
a
z
trů. K
řed p
e své
Před
d
anov
stavit
y
v
ž ti, kt
íry, bu
níky
si, že
eří za
dou t
a fale
adve
chov
i
t
o
šným
odpa
ntisté
áv
rozho
i zprá
dlíci p
sedm
v
dnou
ů
é
a
s
ho dn
mi a
obivý
t odp
naše
e, „ Bo
mi ná
adno
p
h
t
stroji
á
e
v
u
m
á
t
n
z
o
ím je
vysla
vláštn
d víry
nci v v
í
,
yprov
vybra
je ve
posle
okují
ný ná
skute
dním
proti
r
č
o
n
d
o
d
z
s
í
e
nim
l
t
e vyk
i ohr
světa
ohro
oupe
omuj
“
mujíc
(
7
T
n
ící.Že
133)
í“ (dto
í je sk
, by s
přesn
.), by
utečn
e mě
s
ě
o
e
tito li
st, že
měli r
li úm
byla s
dé, k
se př
ozho
mrtel
t
e
itom
d
r
é
n
níkům
out s
Bůh
jedná
tát se
povo
svěře
o nár
lal „b
a
n
g
a
e
od, k
bludy
“ (dto
n
ý
t
y
zla, je
terý j
. Jak s
.), on
e
velm
vyba
se de
e vůb
i otře
ven „
ec ně
gradu
sné. J
nejvě
co ta
je na
eště
t
kové
š
ožího
s
í
m
a
t
anův
boha
ho m
lidu, p
n
t
ů
s
ástro
že stá
vím p
ak m
j k pr
t? Co
ravdy
ůžem
o
p
n
, která
e
ř
á
i
r
pravu
sledo
ozpo
plývá
je po
vání t
znat
názo
zdějš
zákla
ím, že
rné v
dní ry
ímu o
arová
bude
dpad
sy př
ní.tom
rozši
í
n
č
řov
či s kř
i
u
n
,
t
c
í
p
cestu
o Mo
ro to
ike
Z pro
roctv
žebn
ictví.
Anat
omie
odpa
dnutí
Úvodník
Milí čtenáři,
přečtěme si, co nám o poslušnosti říká Bible:
„Řekl Samuel: Zdaliž líbost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná
hlasu Hospodinova? Aj, poslouchat lépe jest, nežli obětovat, a ku poslušenství stát, nežli tuk skopců
přinášet. Nebo vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupit přikázání jako modlářství a
obrazové. …“ (1S 15,22.23) Poznáváme z těchto dvou veršů, co od nás očekává Bůh? Je zřejmé, že
Mu budeme naslouchat a že budeme poslušni toho, co nám říká? Oba body jsou ale závislé na mojí vůli.
Sám rozhodnu o tom, zda budu naslouchat a zda udělám všechno, co jsem slyšel - to co mi Bůh řekl. On
mluví často o nutnosti poslouchat Jeho vůli. Má to také svůj důvod. Bez poslušnosti nebude nikdo
spasen. „Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Žd 12,14) Posvěcení
následuje skrze poslušnost vůči pravdě. Jestliže nebudu poslouchat, pak u Božího soudu mi nepomůže se
odvolávat na: „jsme spaseni z milosti“, ať to tvrdí, kdo chce.
Pán Ježíš nám všem řekl dobře známá slova: „Každý, kdo slyší má slova a činí je, bude podobný moudrému
muži.“ V dalším verši mluví o opaku – bude podobný bláznu. Podívejme se znovu, co říká prorok Samuel
Saulovi: „……Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.(1S 15,
23b) Všimli jste si dvou veršů, uvedených na začátku? Věřím, že jsou vám tato místa známá, již jen proto,
že rok 2009 byl vyhlášen GK rokem návratu k Bibli. Jako adventisté se chlubíme tím, že nepropadáme
modloslužbě a nezabýváme se kouzly. Ale podle Boha - jestliže jsi neposlušný v nejmenší věci, tak jsi horší,
než ti výše jmenovaní. Které zásady jsem „JÁ“ dnes, včera či před týdnem porušil? Snad si řekneš, Bůh
není malicherný, jak jsem již také slyšel, a to nejen od řadových členů. On ale malicherný je. Pamatujme si,
že konečným důsledkem neposlušnosti je ztráta Božího království. (Žd 4,5-11)
Uvědomme si, že neposlušnost je hřích. Apoštol Pavel věděl, že lidé, kteří neznají rozsah ohavnosti hříchu
a podceňují ho, nemohou také proti němu použít účinný prostředek. Hříšníci, kteří nepoznají, že se vzdálili
od Boha, nemohou dosáhnout smíření. Ti, kteří jsou slepí ke své hříšnosti, se také nebojí Boha. Nemůžeme
si nevšimnout, že Bůh nechává jít celé národy jejich špatnou cestou. (Sk 14,16)
Články, které se vám v tomto čísle dostávají k přečtení, chtějí ukázat jen na některé z mnoha kompromisů
ve víře v pravého Boha a částečně i na jejich následky.
Velice často musím myslet na kázání ap. Petra o letnicích, jak nebojácně kázal Židům o tom, co udělali
s Ježíšem. Sk 2,22.23 Káže beze strachu a říká jim to přímo, bez jakéhokoliv okrašlování nebo
změlčování. Jaký byl výsledek kázání? Najdeme ho ve verši Sk 2,37: „To slyševše, zkormouceni jsou v
srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří?“ Je zajímavé zamyslet
se nad 38. veršem.: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše
Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ Zde vidíme, jak Petr promlouvá přímou řečí
k lidem. Nemá žádný strach jim říci to, co žádá Bůh. Nemusí ani hrát divadlo, aby poslouchající uchvátil
hereckým výkonem. Petr má jen jediné na mysli, aby zvěstoval čistou Boží pravdu. Zde zřetelně vidíme, co
má kazatel zvěstovat, že není jedno, co káže (mluví) a jak káže.
Zamýšlím se také nad tím, zda by někdo měl v dnešní době odvahu přednést takové kázání, a zda by byl
někdo ochoten ho poslouchat. Snad se, milý čtenáři, zamyslíš také.
Jaroslav Juřica
2
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Z
e
j
rá
o
d
e
j
rá
Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází
šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku
je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní
spolupracovníci pracují bez nároku na
odměnu. Rádi bychom zasílali časopis
na sběrné adresy, snížíme tím náklady na
poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li
zájem, můžete si časopis objednat a předplatit
na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám
časopis líbí, nabídněte ho známým.
Redakce: Jaroslav Juřica
Ivo Kapec
Jana Schlauer
Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelství
Jurica Jaroslav - Ráj
Lubenská 630
739 11 Frýdlant n. Ostr.
IČ: 87221284
MK ČR E 15637
ISSN 1801-0059
Tel: 0049 8031-9412291
Fax: 0049 8031-206 83 98
E-mail: [email protected]
Bankovní spojení:
Komerční banka Frýdek Místek
Číslo účtu: 86-5795310207/0100
IBAN:
CZ6601000000865795310207
BIC: KOMBCZPP
OBSAH
2 Úvodník
J. Juřica
4 Anatomie odpadnutí
J.S. Dowart
8 Triky evangelizace
S.K. Pipim
13 Potlesk
Lee R. Holmes
17 Tanec
S. Bacciocchi
23 Vliv Willow Creek
Nelsoni
30 Jezuité
F. Poslušný
38 Krize - selhání víry
Ján Kováčik
42 Vojenský kaplan
Jan Raszka
43 Sebeovládání
Don Hooser
47 Šperky z pohledu Bible
Doug Bathelor
48 Poslední válka
K. LaRondelle
Odpověděl Ježíš a řekl
jemu:Miluje-li mne kdo, slova
mého ostříhati bude, a Otec
můj bude jej milovat, a k němu
přijdeme, a příbytek u něho
učiníme.
Jan 14,23
3
Anatomie odpadnutí
ANATOMIE ODPADNUTÍ
Jan S. Dowart, učitel, vedoucí mládeže a kazatel ve výslužbě.
Jak je možné, že mezi adventisty sedmého dne dochází
k předpovězenému odpadnutí?
„Modlářství v různé podobě existuje v dnešním
křesťanstvu, právě tak jako existovalo ve starém
Izraeli za dnů proroka Eliáše. Bůh mnoha domnělých
učenců, filozofů, básníků, politiků či novinářů – bůh
moderních kruhů, mnoha vysokých škol a universit,
dokonce i některých teologických učilišť – není o
mnoho lepší, než byl Baal, fénický bůh slunce.“ –
Ellen G. White (GC 584)
„Žijeme dnes ve světě, řídícím se obrazy. Nějak
jsme se opět stali pohany. Potřebovali jsme 2000
let k tomu, abychom za sebou zanechali pohanství,
a přece je opět mezi námi.... Ale v našem světě,
řídícím se obrazy, číhá nebezpečí. Když se obraz
stane důležitějším než poselství samo, pak se
dopouštíme modloslužebnictví. Musíme se proto
mít na pozoru.“ – Elie Wiesel (TV Guide, 31.12.1988)
Z proroctví, která mají zvláštní souvislost se
společenstvím adventistů sedmého dne, se nedá
žádné srovnat se závěrečným otřesným scénářem
nevěry, který přijde spolu s násilným prosazením
neděle. „Když se přibližuje bouře, mnozí, kteří se
přiznali k trojandělskému poselství, ale nebyli
posvěceni poslušností pravdy, se vzdají svých
stanovisek a postaví se do řad nepřítele.“ (GC 609)
Je to těžko pochopitelné v atmosféře pokroku,
fám, v době optimalizace výkonu a při zdánlivém
zdokonalování. Oč bychom se cítili mnohem lépe,
kdyby tam stálo jen to, že „malý zástup“ nás opustí!
Ale přichází ještě horší: Ti, kteří přejdou do tábora
nepřítele, budou bojovat na místě pronásledovatelů.
„Budou nejtrpčími nepřáteli svých dřívějších bratrů.
Když ti, kteří zachovávají sobotu, budou postaveni
před soud, aby se zodpovídali ze své víry, budou
tito odpadlíci působivými nástroji satana k osočení
a obžalování před panovníky a falešnými zprávami
a našeptáváním je vyprovokují proti nim.“ (dto.)
Představit si, že adventisté sedmého dne, „ Bohem
zvláštní vybraný národ ze světa“ (7T 133), by se
měli úmyslně rozhodnout odpadnout od víry, je ve
skutečnosti ohromující.
4
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Že přesně tito lidé, které Bůh povolal „být jeho
vyslanci v posledním díle vykoupení“ (dto.), by
se měli rozhodnout stát se agenty zla, je velmi
otřesné. Ještě více ohromující je skutečnost, že se
přitom jedná o národ, který je vybaven „největším
bohatsvím pravdy, která kdy byla smrtelníkům
svěřena“ (dto.), on se degraduje na satanův nástroj
k pronásledování tím, že bude rozšiřovat bludy. Jak
se vůbec něco takového může stát? Co připravuje
pozdějšímu odpadnutí cestu? Pozorujeme-li příběh
Božího lidu, pak můžeme rozpoznat základní rysy
příčin pro toto odklonění se od víry. Z toho pro nás
všechny vyplývá názorné varování.
Polovičatí získávají převahu
Po tom, co Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, přišli
z přívrženců vedoucích podněcovatelé a buřiči
s křikem po viditelných bozích. Ačkoliv předstírali,
že lpějí na hebrejské víře, nikdy se tito Egypťané
skutečně nepoddali Bohu a jeho poselství. Byli
vlažní v odevzdání se mu, ledabylí ve svém chování,
povrchní, když šlo o pravdu. Vždy, když nedůslední
přeberou vedení, je odpadnutí předprogramováno.
I když každé odpadnutí má své charakteristické rysy,
je to přesto vždy způsobeno ledabylým zacházením
s Bohem a jeho pravdou, které trvale otřese základy
víry a přitáhne na sebe nakonec úpadek všech práv.
Od těch dnů, kdy následovali Jozuova vedení, říká
Bible: „...povstal jiný věk po nich, kteříž neznali
Hospodina, ani skutků, kteréž učinil Izraelovi.“ (Sd
2,10) Ne, že by jejich paměť selhala v ohledu na
Boha a jeho cesty, ale oni nemysleli na nic jiného,
než na svou identitu a svůj cíl. V průběhu času se
přizpůsobovali stále více cestám světa.
„Převzali zvyky svých pohanských sousedů a dalece
tím dali v cenu svou národní osobitost. Pomalu
ztratili úctu před Bohem a neuměli si více vážit
svého výsadního postavení, jakožto vyvoleného
národa.“ (PP 587) V takovém stavu je „takto
říká Pán“ rychle odloženo stranou ve prospěch
veřejného mínění a jednotě pro aktuální světové
dění. Například za dnů Samuela žádali vlastního
krále, aby mohli být jako ostatní národy. „V takové
míře, jak se odklonili od poslušnosti Božího zákona,
chtěli být také svobodní od vlády svých duchovních
pánů. Tak vzrostl požadavek po králi v Izraeli.“ (PP
587,588)
Úcta je stěžejní
Vlažností se vynuceně ztrácí pravé uctívání
Boha. Na jeho místo nastupuje vlastní vytvořené
„uctívání“, které svými smyslnými komponenty
patří v každém směru k těm „masám chtivým“.
Základní smysl prvních dvou slov z trojandělského
posleství ze Zj 14,7 – „Bojte se Boha“ je povýšit
Ducha nad všechny zemskosti a smyslnosti ve velké
úctě před majestátem stvořitelského Boha.
Je nemožné „vzdávat mu čest“ nebo alespoň
přibližně porozumět výzvám „nastala hodina jeho
soudu“ a „modlte se k tomu, který stvořil nebe a
zemi a prameny vod“, když srdce neuchopí slova
„Bojte se Boha“.
Kompromisy
Ve velkém odpadnutí, které nakonec vedlo ke
zrodu papežství, to byli právě vlažní, kteří se posílili
ve svém tělesném smýšlení vůči ústupkům a
odklonili se od křesťanské víry. Přes všechny věrné
obhájce, kteří neotřesitelně „bojovali o víru, kteráž
jest jednou dána svatým“ (Ju 3), se rychle rozmohlo
zlo kompromisu. „Větší část křesťanů byla nakonec
připravena sestoupit ze své vyšší úrovně a došlo
k sjednocení mezi křesťany a pohany.“ (GC 43)
Nesmíme nikdy zapomenout, že toto spojení,
které přivedlo pokřtěné pohanství do formy
monstrózního
systému,
bylo
způsobeno
upřednostňováním kompromisů.
Opozice
Neměli bychom podléhat iluzím, že lidé s vlažným
srdcem se nepoddají pronásledování jinak
smyšlejících lidí. Napříč celými dějinami ti, kteří
byli připraveni na kompromis, ztěžovali život těm
několika věrným, kteří pozdvihli svůj hlas proti
odpadnutí od pravdy.
Od dnů Kaina a Abela existuje sevřená fronta
odporu. Do dnešního dne vystupuje na povrch při
každém sporu o principy. Kdo je Bohu věrný, bude
protivníky identifikován jako rozvraceč, negativní,
staromódní ignorant, nebo jako sto let za opicemi.
Musí snést téměř každé ponižující označení.
Achab nám pro to dává klasický příklad. „A když
Achab uviděl Eliáše, řekl mu: Přišel jsi nyní, abys
Izrael uvrhl v neštěstí?“ (1Kr 18,17) Dávejme pozor
na reakci téhož krále proti připomínkám proroka
Micheáše: „Ale já ho nenávidím, protože mi
dobrého neprorokuje, než zlé.“ (1Kr 22,8)
Vlažný pokládá každého, kdo je jiného mínění, jako
negativního původce nepokojů. Odhazuje pravé
měřítko, které jeho sklonům odporuje a přisuzuje
vinu, aniž by převzal zodpovědnost. Při stadiu
hanobení to ale nekončí. Bezohledně si odpadnutí
razí cestu ještě k ošklivějšímu chování. Myslím
na události u Sinaje během bouřlivého křiku po
nějakém viditelném bohu: „Sice si někteří dovolili
pranýřovat plánovaný obraz jako modlářství. Ale
pak byli napadeni a týráni; v celé té revoltě přišli
nakonec o život.“ (PP 292)
Připravenost se přizpůsobit
Každé odpadnutí obsahuje uspokojení nálad a
přání těch, kteří nejsou opravdu obráceni. Když
davy s požadavkem po viditelném bohu obléhaly
Árona, nalezly muže, který byl již vnitřně připraven
vyjít vstříc jejich tělesným požadavkům.
„Áron byl toho mínění, že Mojžíš byl neústupný
vůči přáním lidu. Myslel si, že by Mojžíš měl s
lidem méně problémů, a také by vládl v táboře
mír a harmonie, kdyby někdy vystupoval méně
tvrdě a odhodlaně, a kdyby hledal kompromisy a
vyhovoval jejich přáním.“ Áron mohl odpadnutí
zamezit, kdyby statečně zakročil a lidi s pohledem
zpět na Boží vedení poslal do jejich stanů.
Požadavek po viditelném bohu byl naprosto
neospravedlnitelný. Áron by při- tom udělal lépe,
kdyby se vytrvale vyhýbal této nerozumnosti. Měl
si rychle vzpomenout na to, jak jim Bůh ve své
milosti poslal již mnohé audiovizuální pomoci pro
jejich slabou víru. Boží pomoc během ran v Egyptě,
tažení Rudým mořem, denní obstarávání mannou a
pramenitou vodou ze skály – to všechno dodávalo
dostatečné důkazy o péči a Boží ochraně. Tento
výčet Božích skutků byl působivý. V čase těchto
nestydatých požadavků se oblakový sloup vznášel
nad táborem a začátkem noci se dramaticky
proměňoval v ohnivý sloup. Ve dne i v noci mohli
slyšet hřmění a pozorovat blesky na vrcholku hory
Sinaj, kde majestát Boží horu žhavil a třásl jí.
Ale to vlastně nebylo to, co chtěli. Vnitřní touha
jejich hříšné přirozenosti je hnala za divokým
chtíčem, mít boha podle svého provedení, který by
odpovídal jejich tělesným potřebám.
Nová strategie vedení
Nyní nastala příležitost pro Arona vyzkoušet svou
novou politiku kompromisu. Jemným a lichotivým
5
Anatomie odpadnutí
způsobem pozdvihl jen slabou námitku proti přání
lidu. Lidé to vycítí velmi rychle. Jeho vstřícnost je
ještě jen posílila v jejich odhodlanosti. V takovýchto
krizích pečuje lidská přirozenost o nevyhnutelnost
reakce. Áron nedokázal tomuto náporu odolat; byl
strhnut a kupodivu tím zakusil obrovskou proměnu.
„Když podnikl Áron první krok špatným směrem,
naplnil ho stejný duch, který infiltroval celý národ.
Převzal vedení a jednal jako generál, a národ byl až
obdivuhodně poslušný... Áronova stydlivost byla
jakoby odfouknuta pryč. S horlivostí, kterou nikdy
nevynaložil pro obhajobu Boží cti proti zlému,
vzal do rukou nářadí, aby ze zlata vytvořil podobu
telete. Nařídil postavit oltář. A s jistotou, která by
byla hodna lepšího důvodu, oznámil národu, že
následující den se bude konat slavnost ke cti Pána.“
Dovoz namísto vývozu
Vždy, když jsme ochotni víru a uctívání přizpůsobit
lidským požadavkům, zavádíme koncepty a praktiky
ze zdrojů, které doslovně odporují Boží vůli. Áron
převzal nápad s teletem od Egypťanů.
Později Jeroboám, ve svém zoufalém snažení
odvrátit severní kmeny od uctívání v Jeruzalémě,
postavil dvě zlatá telata, jedno v Bethel a druhé
v Dan. Původně ale nepocházel nápad s telaty
od něho. Již nezáleží na tom, jestli byl inspirován
vlastním pobytem v Egyptě během Šalamounovy
vlády, nebo byl inspirován událostmi kolem Árona
u Sinaje. Koncept sochy zlatého telete se dá
každopádně vystopovat zpět až do Egypta.
Později se objevil váhavý Achab. Národní odpadnutí
se už tolik rozšířilo, že jeho žena Jezábel povolila
přivést do země stovky modlářských proroků
z Fénicie. Nebyla to žádná náhoda, že izraelité
poznali Baalův kult. Vždy, když vyznávající Boží lid
dováží současnou kulturu, namísto vyvážení věčné
pravdy, zapadne do propasti odpadnutí.
Když pokušení „vytvářet nově Boží věci“ (GC
388) povolujeme tím, že směšujeme svaté se
zprofanovaným, mohou davy skutečně proudit
do sboru. Jak často je dnes dychtivost po zábavě
zastřena v podobě bohabojného bytí!
Církev, která při pozorování pobožnostních zvyků
lidem dovolí se oddávat sobeckým a smyslným
požitkům, by se dnes lidem líbila stejně tak, jako
za dnů Izraele. A jsou stále ještě poddajní Áronové,
kteří přání neposvěcených schvalují, a tak je
povzbuzují ke hříchu, ačkoliv sami zaujímají ve
sborech velmi odpovědná místa.“ (PP 292)
6
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Poslušnost proti opovážlivosti
My všichni stojíme před velkým nebezpečím. Každý
jednotlivě může podlehnout Áronovu pokušení,
nevyjímaje vedoucích v jakémkoliv postavení,
včetně rodičů doma. Necháme se zmítat větrem
populárních názorů, nebo chceme mít pevné
zásady pro pravé a správné přijetí, odhodlanost
poslouchat Boha celým srdcem a jiné k tomu
povzbuzovat?
Člověk, který doslovné příkazy Boží buď ze
zbabělosti nebo v touze po uznání zamítne, nebude
moci nikdy přivést hříšníka k pokání. Místo toho
bude bez odporu tíhnout k utvrzení hříšníka v jeho
hříchu.
Znamení pravého Božího lidu je víra a oddaná
poslušnost. Dnes je v našich sborech diskutován
způsob a povaha uctívání. Kompromisy mohou
být vždy odmaskovány podle falešných sympatií
hříšníka. Falešné sympatie, které vystupují ve
jménu přijetí a lásky, selhávají v pomoci postižené
osobě poznat její hříchy a nazvat je pravým
jménem. Tímto je popřeno to, co by ta osoba tak
hořce měla zapotřebí – proměňující milost Boží.
„Boží pokárání platí falešným soucitům pro
hříšníka, jejichž nepravda hledá prominutí. Hřích
otupuje mravní cítění tak, že přestupník si už vůbec
neuvědomuje rozměr své viny. A bez usvědčující
moci Ducha svatého vůči ní zůstává někdy takřka
slepý.“ (PP 338)
Falešná sympatie pro hříšníka není ve skutečnosti
nic jiného než rafinované zkreslení soucitu.
Zatímco se pravý soucit ponižuje, aby byl povýšen,
probouzí falešná sympatie jen zdání ponížení se;
ve skutečnosti postrkuje jen hlouběji do bažiny
hříchu. Rozlišovací schopnost všech zúčastněných
na těchto případech je silně narušena a věčný život
je tragicky dán v sázku. „Kdo úmyslně potlačuje
pocit povinosti, protože je to proti jeho sklonům,
nebude moci nakonec rozeznávat pravdu od
bludu.“ (GC 381)
Syndrom dobrých činů
Žijeme ve vizuálně přibývajícím dominantním
světě, ve kterém moderní technologie vyžaduje
účinost reklamního sebevyjádření. Filozofie, která
za tím vězí, je naopak velmi stará. Ježíš řekl již před
mnoha lety: „Protož když dáváš almužnu, netrub
před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ulicích,
aby chváleni byli od lidí. Amen, pravím vám, mají
odplatu svou.“ (Mt 6,2)
Není to jenom zákonictví, které číhá ve stínu, když
jsou dobré skutky použity k péči o image, ale také
mohou být použity jako maska, která má zakrýt
pravdu. Nerozdělený zájem veřejnosti je lehce
vzbuzen dobrými skutky, ale když se to stane
důležitějším než rozšiřování posledního varujícího
poselství, pak se dopouštíme modlářství.
Boží poslední výzva svedenému světu má vést
k tomu, že se lidé obrátí k pravému Kristu a jeho
evangeliu, a tímto způsobem se budou připravovat
na jeho příchod. „Hříchy Babylona budou
zjeveny; hrozné následky donucení k církevním
zvykům státem, opovážlivost spiritismu, tajný
ale rychlý přírůstek papežské moci, to vše budo
odmaskováno.“ (GC 607)
Ale k tomuto demaskování nemůže dojít, pokud
se dobré skutky stanou náhradou pro zvěstování
pravdy. Je pohodlnější uvést na scénu příjemné
programy aktivní sociální práce, než následovat
Boží vedení ve velkém boji. Ale aktivity tohoto
typu nemohou přispět k tomu, aby byl dokončen
příkaz z nebe, totiž dílo přípravy.
Dobré skutky musí být vždy součástí posledního
varování, ale ne být jeho náhradou. Uvádět se
plakátově na scénu jako svět může představovat
velké lákadlo pro naši hrdost. Mohli bychom se
naprosto jednotně včlenit do sítě náboženské
jednoty a tak se cítit akceptováni; ale nakonec se
všechno prokáže jako prokletí.
„Dílo, které církev neudělala v době klidu a blaha,
bude muset být vykonáno v hrozné krizi a za
skličujících a nepříznivých okolností. Varování,
která přizpůsobením se světu byla zamlčena nebo
zadržena, budou muset být rozšířena přes zuřivý
odpor nepřátel víry.“
Poslední tříbení
Protože nepřítel pochází zevniř, dal již do pochodu
rozsáhlý plán, který způsobí takřka přirozeně
a snesitelně odpadnutí „velkému zástupu“
adventistů, a na konci je podnítí k tomu, aby
„přešli do řad nepřítele.“ V jednom varování, které
platí vlastně všeobecně pro křesťanství, nechala
E.G.White pro naše dnešní adventisty problesknout
naléhavou výstrahu: „Dnes se dá velmi těžko
stanovit dělící čára mezi křesťany a nevěřícími.
Členové církve mají rádi to, co miluje svět a rádi
se spojují se světem. Satan je odhodlán spojit je
všechny vzájemně a posílit svou věc tím, že všechny
vžene do náruče spiritismu.“ (GC 589)
Mnozí z nás adventistů sedmého dne myslí, že
jsme obrněni proti všemu, co má jen vzdáleně
co do činění se spiritismem. Knihy a zboží, které
varují před nebezpečím New Age a okultismem,
jsou světově rozšířeny; přispívají k jednomu
všeobecnému dojmu bezpečí. Avšak spiritismus
poslední doby – jak je předvídaný ve Velkém
sporu věků – přijde v bezelstném, atraktivním,
křesťanském přestrojení, a přitom mu bude přes
všechna naléhavá a prorocká varování poskytnut
přístup s rostoucí fascinací.
Samotné jeho bytí a jeho učení se ozve z kazatelen
a kostelních lavic a stejným způsobem i mimo ně.
„Mluví o lásce jako o hlavní Boží vlastnosti, ale
snižuje ji na pouhou sentimentalitu, která téměř
nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnosti,
odsouzení hříchu a požadavkům Božího svatého
zákona nevěnuje pozornost. Učí lidi, aby Desatero
přikázání považovali za mrtvou literu.“ (GC 560)
Všechno to, co má do činění s Božím
zákonem, je vyhlašováno za zákonictví;
a satan ovládá pole na celé čáře učením
o lásce. Tam, kde jsou ti, kteří vyzdvihují
zákon jako měřítko, kvalifikováni
jako „soudící“(soudci), tam je slyšet
hlas z velitelského můstku satana.
Kristus chce obdržet pevnost naší duše
neporušenou vedením Ducha svatého.
Ale když povolíme hříšným přáním
našeho charakteru, nebo vědomě
otročíme říchu, bude satan stále tvrdit,
že má přístup do nitra našeho srdce.
Přílíš mnoho se zajímáme o „hledání metody jak
zapomenut na Boha, ovšem takovým způsobem,
aby se zdálo, že na něho myslíme.“ (GC )
Za těchto podmínek budou učení o víře a
teologii nevyhnutelně přivedena do minimálního
standartu, který je právě potřebný k tomu, aby se
naše svědomí neocitlo v konfliktu.
Poslední tříbení nastane, až se moc odpadlého
protestantismu a spiritismus spojí s katolictvím
a „právo na svědomí bude nohama pošlapáno.“
(GC 589, kap. 36) Vynucené svěcení neděle zjeví
poslední odpadnutí a „velký zástup“ adventistů
sedmého dne opustí naše společenství.
Dlouhými koridory času se ozývají slova apoštola
Pavla:
„Sami
sebe zkušujte, jste-li u víře, sami
sebe ohledujte!“ (2K 13,5)
7
Triky evangelizace
Z kouzelné skřínky
moderní evangelizace
Samuel Koranteng Pipim
S. K. Pipim je ředitelem Public Campus Ministries, Michiganského sdružení
CASD, autor knihy „Must we be silent?“ (Musíme mlčet?)
„Bláznovství kázání“ nebo
„kázání bláznovství“?
Jeremiáš 2,13: „Nebo dvojí zlost spáchal lid můj:
Mne opustili pramen vod živých, aby sobě vykopali
čisterny, čisterny děravé, kteréž nedrží vody. 2,18:
A nyní co tobě do cesty Egyptské, že piješ vodu z
Níle? Aneb co tobě do cesty Assyrské, že piješ vodu
z řeky?“
V celé biblické době, až dodnes, bylo jasné a
přesvědčivé kázání Božího slova nejúčinnějším
prostředkem rozšiřování Boží pravdy. Ap. Pavel
to nazval bláznovstvím kázání. (1K 1,21) Dnešní
skutečností je, že jsme se od tohoto způsobu
vzdálili a používáme zvláštní, mnohdy směšné triky
sekulárního světa. Namlouváme si, že na těchto
tricích není nic špatného. Když vidí pozorní nevěřící
lidé, jak slepě používáme světské metody, zavrhnou
naše poselství jako bláznovství. Vysvětlím to.
Kouzelník a mág evangelia
Dostal jsem e-mail od člena CASD, universitního
studenta v USA. Prosil mě o náhled na problém
ve sboru, který má v úmyslu pozvat na modlitební
týden hostujícího řečníka-mága evangelia. Napsal:
„Bojím se, že se poddáme magickým trikům, které
smyjí dělící čáru mezi dobrem a zlem. Ačkoliv
nevěřím, že všichni, kteří přinášejí takové umělecké
kousky, používají nadpřirozené síly, ale bojím se,
že prostředek klamu k představení Boží pravdy
evangelia je ve své podstatě neúčinný a přivádí nás
a naše děti do pokušení.
Bratři ve sboru nevěří, že se jedná buď o černé, nebo
bílé. Míní, že ti, co jsou proti těmto praktikám ve
sboru i v církevní škole, jsou ultrakonzervativní,
8
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
a hledají zlo tam, kde není. Bratři tvrdí, že v Bibli
nenajdeme žádné důvody, odsuzující magii. Jsem si
jist, že jestliže je dělicí čára, se kterou máme co do
činění, šedivá, pak jako sbor se musíme od ní držet
daleko. Musíme se vyhnout všemu zlému, také i jen
zdání.
Nevím, zda se církev k této problematice oficiálně
vyjádřila a podala vysvětlení. Ukázal jsem na
místo v Bibli a u EGW, kde jsou tyto praktiky
odsuzovány. Vzpomínám si, že sdružení CASD
vyslalo některé členy k účasti na seminářích a
konferenci v Torontu. Hledám ve velkém moři
informací a důkazů, co bych mohl použít při této
příležitosti. Většina členů výboru neshledává na
těchto praktikách nic špatného. Chci to přednést
výboru, ale s jednoduchými argumenty, na
biblickém základě. Můžeš mi v tom pomoci?
Jen málo z nás by si pomyslelo, že shromáždění
CASD si pozve jednoho dne evangelizačního mága
ke zvěstování duchovní pravdy. To je další důkaz
pro rostoucí vývoj v použití biblických pochybných
forem při bohoslužbě a evangelizaci. Na tomto
vývoji je překvapující, že většina členů v tom
nevidí nic špatného. Máme gospel rock a chválící
tance v bohoslužbách chvály, gospel loutkové hry,
gospel klowny, gospel kavárny/diska a gospel
divadlo, to všechno, jen abychom zasáhli mládež,
mladé dospělé lidi a nečleny církve.
Vypadá to již tak, že pro naše bohoslužby
potřebujeme mága evangelia. Jestliže potřebujeme
„evangelizační triky“, nejsme v nebezpečí změnit
bláznovství kázání na kázání bláznovství?
Chci ukázat, jak dalece je biblická pravda
přizpůsobena evangelistickými triky chuti
neobrácených srdcí. Tyto metody dokazují, že
světské smýšlení je v církvi vítané. Důvěra ve
zvěstování evangelia světskými metodami vzrostla
a je v přímém protikladu k biblickému učení.
Světský duch v církvi CASD
Dřívější vedoucí sovětské vlády, Nikita Chruščev,
měl vyprávět následující historku, aby ukázal, jak
musíme být ostražití. Za jeho vlády se množily
drobné krádeže. Aby se jim zabránilo, zřídily
závody závodní stráže. V jedné pile stráž dobře
znala zaměstnance. Jednou večer přišel Petr
Petrovič k bráně s kolečky, naloženými pilinami.
Strážný mu říká: „Petroviči, co máš schováno
pod pilinami?“ „Nemám nic, jen piliny.“ „Nic mi
nevyprávěj, nejsem včerejší. Vysýpej je.“ Petrovič
je vysypal a opravdu měl v káře jen piliny. Mohl je
naložit a jet domů. To samé se odehrávalo každý
večer celý týden. Strážný byl znechucený a rozhodl
se soukromě mluvit s Petrovičem. „Petroviči, já
tě znám, řekni mi, co jsi pašoval, a nechám tě jít.
Petrovič odpověděl: „kolečka“.
Příhodě se můžeme zasmát, ale mysleme na to, že
na poli moderních bohoslužeb a evangelizačních
metod se mnozí smějí Bibli věřícím adventistům.
Postavili jsme stráže, abychom odvrátili duch světa
tím, že máme naše školy, semináře, rozhlas a TV,
nakladatelství atd. Ale satan propašoval ducha světa
a pohanskou podstatu přímo před našima očima do
těchto zařízení. Mnozí to nevidí, a již vůbec to, že
zde není něco v pořádku.
Když podstatně změníme metody duchovní
pravdy, změníme tím také poselství. Ještě
horší je, když převezmeme pochybné metody
bohoslužeb a evangelizace ze sekulárního světa a
jiné a dokonce je přímo prosazujeme. V některých
případech studovali adventisté tyto metody na
neadventistických teologických seminářích anebo
na studijních školících seminářích pro bohoslužby,
získávání duší a vedení sboru ve Willow-Creek
a na jiných interkonfesních, ekumenických,
charismatických organizacích.
Neuvědomujeme si, že podstatně změníme naše
poselství se změnou metody zvěstování. A když
změníme Boží poselství, změníme tím i našeho
Boha. Protože tento trik ohrožuje věrohodnost
našeho poselství, jsme jako adventisté varováni
před přejímáním metod jiných církví.
Naše pokušení
V celých našich dějinách byli kazatelé pokoušeni
přizpůsobit se praktikám jiných církví. E.G.W. již
tehdy varovala: „Do kazatelství se vplížilo nové
počínání. Více a více se orientujeme na jiné církve.“
(Signs of the Time, Dec.27,1899) Vyjádřila svoji
starost o vliv jiných církví na naše kazatele tímto:
„Mnozí kazatelé přijímají zvyky jiných církví a
napodobují obyčeje a pracovní způsoby.“ (ibid.
květen 25,1882)
EGW varovala před nebezpečím přijímání poznání
jiných církví k učení, jejich pracovních metod a
jejich přejímání. „Mohou mít přání, abychom přijali
plány a pracovní návyky, které získají výhodu pro
našeho nepřítele.“ (General conference Bulletin,
duben 13,1891)
Přítomná pravda
Adventisté věří, že mají větší světlo, než mají
jiné církve. Věří, že Bůh provede jejich církev
v době konce, že mají přítomnou pravdu a věčné
evangelium pro poslední dobu.
Otázka nezní, jestli jiné církve mají trochu pravdy.
Otázka zní, zda naši kazatelé mají hledat u jiných
církví nové světlo. Máme zapotřebí hledat u někoho,
kdo je v duchovní tmě, nové světlo nebo dodatečnou
pravdu? Když tyto církve jsou „Babylon“, a když
je pravda, že „Babylon padl“, jak můžeme vyzývat
naše bratry a sestry: „Vyjděte z něho, lide můj,
abyste neobcovali hříchům jeho…“, (Zj 18,4) když
my sami kráčíme do Babylona a necháváme se jím
poučovat?
Děravé studny
Před staletími kázal prorok Jeremiáš proti sklonům
Božího národa napodobovat jiná náboženství:
„Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj
živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny
rozpukané, jež vodu neudrží. Co máš teď z
cesty egyptské, z toho, že piješ vody Nilu?
Co máš z cesty asyrské, z toho, že se napájíš
vodami Eufratu?“ (Jr 2,13.18) EGW vysvětlila,
proč nesmíme pít z děravých studní: „Dostáváme se
do nebezpečí dělání hrubých chyb v misijní práci a
nepoznáme, jak důležitá je úloha působení Ducha
sv. na lidské srdce.
Kazatelský úřad se jinak chová. Je zde chuť
napodobovat jiné církve, jednoduchost a pokora
téměř vymizela. Mladí kazatelé chtějí být originální,
9
Triky evangelizace
zavádějí nové myšlenky a pracovní metody. Pořádají
probuzenecká shromáždění a přivádějí mnoho lidí
do sboru. Ale ptám se, kde jsou ti obrácení, když
pomine vzrušení? Lítost nad hříchem není nalezena.
Hříšník je vyzván věřit v Krista a přijmout ho; bez
ohledu na jeho dosavadní život v hříchu a odmítání
Boha. Jeho srdce není zlomeno a pravé pokání není
vidět. Tzv. obrácení se nerozlomili na skále, Ježíši
Kristu. (Signs of the Times, Dec. 27,1898)
„Bylo mi ukázáno, že všichni, kteří věří, že máme
poslední poselství milosti, se musí vzdálit od
těch, kteří denně přijímají nové omyly…Když nás
Bůh osvobodil od tmy a omylů, máme pevně stát
ve svobodě a těšit se z pravdy. Bohu je nemilé,
když tam jdeme, a posloucháme omyly bez toho,
abychom byli k tomu zavázáni. (ibid.pp.124,125)
Přes tato varování stále větší počet našich členů a
vedoucích církve nevidí nic špatného v moderních
evangelizačních tricích. Přijímáme světské
zábavné metody a pilně je prosazujeme v našich
bohoslužbách a evangelizačních metodách.
S politováním jsou označováni ti, kteří zvednou
svůj hlas proti, za ultrakonzervativní. Proč je tomu
tak? Proč nevidíme nic zvráceného?
Proč nevidíme nic špatného
Podotkněme, že hodně členů z našich řad, kteří se
přiklánějí k různým druhům evangelizačních triků,
jako jsou Gospel Rock, Gospel Clowns, Gospel
Cafes, Gospel Magier atd., si přejí opravdové
duchovní probuzení sboru a chtějí přivádět lidi
k Ježíši. Mnozí, kteří se za tyto způsoby přimlouvají,
jsou přesvědčeni, že Bůh použije tyto modifikované
formy zábavy z jiných církví, aby byli přivedeni
mladí lidé do církve a také v ní zůstali.
Aniž bych posuzoval jejich motivy a pohnutky,
chci ukázat několik dalších důvodů, proč někteří
z nás nevidí nic špatného v těchto novotách.
1. Zoufalost
Mezi námi jsou někteří, kteří nedali našim mladým
lidem přesvědčivý příklad. Zpozorovali, že mnozí
z nás nemají živé zkušenosti s Bohem. Křest
mnohdy znamená, že je ukončující slavností, místo
aby byl začátkem nového života s Kristem. Naše
identita Boží církve ostatků nás dělá sobělibými,
místo aby nás inspirovala k naplnění nám daného
Božího úkolu. Znovu a znovu tvrdíme, že máme
10
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
pravdu, ale často pravda nemá nás. Naše etické
pozice ukazují více praktických zájmů než věrnosti
k Písmu. Místo toho, aby naše pobožnosti byly
naplněny úctou a životem, bývají nudné a sterilní
nebo emocionální a povrchní. Když naši mladí lidé
poznají tyto nesrovnalosti a neopravdovost, mnozí
přeruší spojení s vírou, kterou ohodnotili jako
přetvářku. Aby byli udrženi v církvi, podporují
rodiče a učitelé v zoufalství každou světskou
moderní pošetilost, i když je to Gospel Rock, Gospel
Clows nebo Gospel Magier. Mnozí z nich vidí, že
tyto metody nejsou srovnatelné s křesťanstvím, ale
nejsou schopni odolávat, protože si cení světské
hodnoty a prakticky nic nečiní pro Boha. Na druhé
straně chce naše mládež být aktivní ve sboře. Ale
jediná metoda, kterou znají, jsou světské formy
modloslužby.
2. Slabí vedoucí sboru
Je neštěstím, že za zavedení evangelizačních triků
jsou odpovědni někteří pastoři a vedoucí sboru.
Vyzařuje z nás bázeň, že získáme nepřátele a
ztratíme hlasy a podporu našich voličů, jestliže
se postavíme proti formám světskosti v našich
sborech. V mnoha případech děláme míň, než
bychom mohli udělat v našich sborech ve směru
probuzení smysluplnou evangelizací. Zřídka
zvěstujeme biblicky fundované poselství. Naše
sbory umírají na mlhavá kázání, která jsou bez
účinku. Shledáváme snazším připojit se k věcem,
slibujícím úspěch, než mít odvahu držet se pravdy.
3. Zapření víry
Dalším důvodem, proč ev. trik nepokládáme za
špatný, je, že někteří z nás přijali liberální vyšší
kritiku. Tím nevěříme na skutečnou sílu Božího
Slova přitahovat k sobě lidi a také je udržet.
Nevěříme, že jsme církví doby konce v biblickém
proroctví, protože hledáme pravdu u jinověrců.
V hloubi našich duší nevidíme jedinečnost našeho
poselství a zvláštnosti naší identity, což jsou
hnací síly naší misie. Svědomí nám říká, že když
ztratíme víru našich pionýrů a nezískáme ji znovu,
měli bychom se vzdát konfesionální činnosti.
Ale ne všichni mají odvahu to učinit. Stejně
tak i naše nakladatelství se chtějí osvobodit od
označení „sekta“ pro CASD, proto pilně importují
evangelistické triky nejen ze sekulárního světa, ale
i z jiných církví.
4. Zcela neobráceni
Aniž bychom si byli toho vědomi, nejsme zcela
obráceni. Naše sklony a pocity jsou ještě stále ve
světě. Pak jsme čestní, když řekneme, že nevidíme
v těchto pochybných novotách nic špatného. Je to
proto, že duchovní věci mohou být jen duchovně
chápány. Tehdy, když svatá místa, která jsou
zasvěcena modlitbám ke svatému Bohu, proměníme
v místa zábavy, pak v tom nevidíme žádnou
špatnost. Pak si gratulujeme, že máme pobožnost,
„odpovídající době, a jsou splněny potřeby naší
generace“. Nepoznáme, že nás „bůh“ dnešní doby
oslnil. (2K 4,4)
Bez pravého obrácení nemáme naději, že se změní
náš postoj ke světským metodám pobožnosti a
evangelizace.
Ježíš nepoužil pro kázání na hoře žádnou zábavu.
O letnicích nepotřeboval Petr bubny, ani neprosil
Marii, aby předvedla tanec chvály ke zvěstování
zmrtvýchvstání Krista. Ap. Pavel nepotřeboval
k přesvědčování lidí žádného gospelového mága.
Podvádíme sami sebe, když věříme, že bicí
nástroje, diskotékové kostýmy a hlasitý křik ukážou
ztraceným lidem Boží svatost a milost. Kdo z nás
sáhne po těchto světských tricích, může to dělat
jen proto, že slouží jinému Bohu, než sloužili naši
apoštolové.
Ap. Pavel řekl zcela jasně, že nejlepší metoda
zvěstování duchovní pravdy je vyslovené slovo:
„Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v
jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty,
kdo věří, bláznovskou zvěstí. Neboť bláznovství
Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je
silnější než lidé.“ (1K1, 21+25)
Světská zábava pro zvěstování evangelia?
2. Proti Písmu
Často je mluveno, že dříve než obsáhneme celý
svět evangeliem, musíme použít metody světa. Tato
argumentace je neudržitelná, protože metody světa
zlehčují Boží poselství a jsou neslučitelná s Božím
učením.
Děláme chybu, když si myslíme, že svět příjme
naše poselství, když použijeme světské metody.
Nový zákon nám říká, že Ježíš přišel na svět,
„...ale svět ho nepoznal.“ (J 1,10), „nebo nebyl
z tohoto světa.“ (J 8,23) Jak si můžeme myslet,
že budeme úspěšní tam, kde nebyl úspěšný
Kristus. On sám řekl, že Jeho následovníci
nejsou z tohoto světa, tak jako On není z tohoto
světa. (J 17,16) S důrazem vysvětlil, že činy
tohoto světa jsou zlé. (J 7,7) Protože Boží
Duch působí proti duchu světa (1K 2,12), nemá
být zvěstováno evangelium podle světských
pravidel. (Ř 12,2)
Apoštolové také říkali, že: „Proradná
stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem
je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být
přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“
(Jak4,4) „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.
Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.
Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí
člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě
zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ (1J2,15+16)
Když si myslíme, že Gospel rock, Clowns,
Magier a další formy evangelizační zábavy
mohou být oprávněně používány při zvěstování
duchovních pravd, tak se vzdalujeme
biblickému učení. Písmo říká, že svět je „bez
naděje a bez Boha.“ (Ef 2,12) Proto křesťané
nezasáhnou svět světskými metodami. „...“abys
otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke
světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve
1. Zlehčování Božího poselství
Když zvěstujeme věčné evangelium, nesmí být
zlehčeno jeho poselství. Tím, že je použito zábavné
metody světa, je jeho účinek a význam snížen.
Zábava není obecně vážně brána publikem jako
prostředek ke zvěstování důležitého poselství.
Když použijeme zábavné elementy, jako je rocková
hudba, hry, clowny, loutky a mágy, ke zvěstování
evangelia, ono nedosáhne žádný morální nárok na
posluchače.
Když je pravda, že rocková hudba je dnes
nejúčinnější metodou získávání mladých lidí, proč
nepoužívají profesoři matematiky a chemie při
vyučování Heavy-Beat a pohybovou hudbu? Proč
nepoužívají politikové pro svá politická poselství
clowny a kouzelníky? Zdravý rozum nám říká, že
zábavná média nejsou důvěryhodným prostředkem
ke zvěstování vážných poselství. Lékař, který
stojí před ustaraným pacientem, se neobléká jako
clown, aby mu sdělil, že má rakovinu. Když doktor,
který chce být brán vážně, si nedovolí použít
tyto metody, není potom bláznovstvím zvěstovat
hynoucímu světu Boží poselství s varováním o
soudu prostřednictvím zábavy?
11
Triky evangelizace
mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi
posvěcenými.“(Sk 26,18)
Návnadové evangelizace
Často bývá tvrzeno, že většina lidí, obzvláště
mládež, nechtějí slyšet evangelium, proto je
musíme navnadit evangelizační zábavou. A když
se jim zalíbí moderní metoda, pak je můžeme
„ulovit“ pravým poselstvím. Tuto myšlenku
podkládají verši ap. Pavla: „Židům jsem byl
Židem, abych získal Židy. Těm, kteří jsou pod
zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal
ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod
zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona,
byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou
bez zákona – i když před Bohem nejsem bez
zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm,
kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal
slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal
aspoň některé.“(1K 9,20-22)
Následovně tvrdí, že musíme použít vše to, co
lidé chtějí slyšet. Ale souvislost textu ukazuje,
že Pavel mluví o kázání (1K 9,16), a ne o
použití světských misijních metod. Vysvětlil,
že kázání a svědectví přizpůsobí porozumění
poselství - (umění porozumět) - jeho
posluchačům. Jinými slovy, mluvil vždy tak,
aby mu posluchači rozuměli. Z toho vidíme,
že ap. Pavel nepoužíval žádnou návnadovou
metodu evangelizace. Ba naopak, přesvědčil
lidi z Božího slova, a kázání bylo jeho metodou.
Bůh svěřil církvi konce věčné evangelium. To
je pro nás velkou předností. „Od správců se
nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán
věrným.“ (1K 4,2) Věrnost církvi, ke které
jsme voláni, nás nutí chránit pravé poselství
i metodu jeho zvěstování. Ap. Pavel nás
naléhavě prosí, abychom se nepokoušeli „lovit“
lidi návnadovou evangelizací. „Naše poselství
nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani
vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné
svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak,
abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který
zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli
k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou
nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!!“ (1Te
2,3-5) Při zvěstování evangelia si nesmíme
pomáhat klamáním posluchačů. Poselství musí
určit metodu. Pavel říká: „Židé žádají zázračná
znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my
kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to
12
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro
povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus
Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství
Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je
silnější než lidé. (1K 1,22-25) Židé chtěli vidět
zázraky, Řekové světskou moudrost, ale Pavel
nesplnil jejich přání, protože Bůh mu přikázal
kázat evangelium. Nejpřesvědčivější metoda
zvěstování evangelia je kázání.
Podpora spolupráce mládeže
Mnohdy slyšíme, že použití moderních
zábavných metod je jedinou možností připoutat
mladé lidi k životu sboru. Podpůrci tvrdí, že
mladí lidé mají mnoho nádherných nadání a
schopností, a proto jim musí dát sbor kousek
z dortu, takový kus, jaký byl dán našim
mladým adv. pionýrům. Tvrdí, že když jim
nedáme možnost přinést jejich zvláštní dary
a aktivity do bohoslužby, ztratí zájem o sbor.
Tento důvod ale zcela nesouhlasí. Je pravda,
že mnoho našich adv. pionýrů byli mladí lidé.
Např. James White začal kázat ve 23 letech, E.
White dala veřejně ve známost, když jí bylo 17
let. J.N.Andrews vedl evangelizace ve věku 21
let a ve svých 24 letech uveřejnil již 35 článků.
Uriah Smith byl vydavatelem Review ve věku
23 let.
Co odlišuje tyto mladé pionýry od mnoha našich
mladých lidí? Byli pilní ve studování Bible,
byli obráceni. To byl důvod, proč se nerozhodli
použít světské zábavné metody ve službě pro
Pána. Mnoho dnešních mladých lidí má zvláštní
dary a schopnosti. Ale to ještě neznamená, že
všechny dary jsou vhodné pro bohoslužby a
evangelizaci. Skutečnost, že někdo hraje na
bubny, nebo tancuje, umí kouzlit, předvádět
akrobatické cviky, neznamená přece, že ve
sboře potřebujeme rock, tanec, kouzelníky a
akrobaty. Kdybychom je potřebovali, museli
bychom také trvat na tom, aby fotbalisté,
basketbalisté a jiní přinesli do sboru také své
dary. Místo toho se musíme pokusit povzbudit
naše mladé obrácené lidi, aby přinesli své dary
do církve, které odpovídají svaté bohoslužbě.
Závěr:
Kladu vám na srdce, kažte s mocí a silou
tak, jak jen je člověk schopen. Nevracejte se
k zábavě a hrám, navraťte se k jednoduchému
výkladu Božího Slova.
A NYNÍ VELKÝ
POTLESK
Lee Roy Holmes
Co, pokud vůbec, je nesprávného
na potlesku při bohoslužbách?
Byl pátek večer, seděl jsem pod velkou
střechou
stanového
shromáždění
a naslouchal hudebnímu programu
pro mluvčího večera. Po více jak
42 letech zkušeností se stanovými
shromážděními adventistů sedmého
dne mi bylo blízké, co bude následovat;
a již jsem se na to těšil. Bylo hezké a
dobré být pohromadě s Božím lidem.
Ale tentokrát mě to šokovalo. Poté, co
první hudebníci skončili svůj projev
a odcházeli z pódia, zazněl potlesk
posluchačstva. A po dalších projevech
znovu a znovu. To bylo pro mě úplně
nové a začal jsem se cítit stísněně. Na
malý okamžik jsem zapochyboval sám
nad sebou. Dnes je přece sobota, nebo
snad ne? Toto je Bohoslužba, nebo
snad ne? Proč tedy potlesk? Od této
doby jsem v průběhu let navštívil ještě
jiná adventní stanová shromáždění,
přemýšlel a moji nevoli biblicky
dotazoval
v pokusu
zodpovědět
následující otázku: „Co je, pokud vůbec
je, špatné na potlesku při Bohoslužbě?
Světská nálada
Dlouhým prožitkem a ze zvyku se
mnozí křesťané naučili spojovat potlesk
se světskou náladou. Z dějin to bylo
asi z divadla, sportovních arén, nebo
společenských vyžití, která k tomu
vedla. Vniknutí tleskání do Bohoslužeb
uráží a zarmucuje citlivost pro duchovno
těch, kteří byli vychováni v jiném duchu.
Pro ně mění potlesk při Bohoslužbách
směr pohledu, od vertikálního na
horizontální. Staví lidské do popředí,
zatímco Boží je zatlačováno do pozadí.
Je to pronikavě podivné, právě tak, jako
rokový rytmus v průběhu Bohoslužby,
který zesvětšťuje svaté.
Mimo to poukazuje tleskání na naši
měnící se představu o velkoleposti
Boží.
My jsme znovu stvořili Boha k našemu
obrazu. Oznamujeme mu, jak je
uzpůsoben, nebo jaký má být. Jeho
svrchovanost,
všemohoucnost
a
svatost byla nahrazena vícerými
lidskými dobrými vlastnostmi a
hodnotami. Náš nový Bůh to nebere
tak přesně, s maličkostmi. My jsme to
jen špatně pochopili; teď to víme lépe,
nebo alespoň si myslíme.
Starozákonní služba byla rozvržena
tak, aby vzbuzovala hlubokou úctu
před Svatostí Boží. Každý obřadní
předpis a každý předmět byl spojen
se Svatostí. Když byli dva opilí kněží u
vchodu do svatyně sežehnuti ohněm,
oznámil Pán Mojžíšovi: „ Pro ty, kteří se
ke mně přibližují, chci být posvátný, a
především lidem oslavovaný“ (3M10,
3. Elberfelder)
My přece oslavujeme toho samého
Boha. Naše vypolstrované modlitebny,
elektronická aparatura a hudební
nástroje ani v nejmenším nezmenšily
Svatost Boží. Ten rozdíl mezi svatým a
nesvatým, čistým a nečistým musíme
zdůraznit a vyzdvihnout, ne zahladit a
pominout.
13
Potlesk
Adventisté sedmého dne chápou a
rozumějí, že v posledním stadiu velkého
sporu bude uctívání nejpalčivějším
bodem. Vždy jsme věděli, že bude boj
o jeden den, teď víme také, že se bude
jednat také o způsob a metodu. Když
budeme přijímat tento světský způsob
potlesku, jak nepatrný komukoli snad
připadá, necháváme vlka v rouše
beránčím procházet dveřmi modlitebny.
Pokřik, podupávání a pískot ještě
nedorazily, ale může to snad dlouho
trvat?
Každý, kdo se odvažuje dotknout se
hory, bude v pokušení dotknout se archy
úmluvy.
Hodnota zábavy
Když jsem byl studentem na univerzitě,
byl používán takzvaný „měřič potlesku“
ke zjištění vítěze při amatérských
soutěžích. Tleskali jsme ze všech našich
sil, aby ukazatel tohoto přístroje vyjel co
nejvýše a zajistil tak našemu uchazeči
vítězství. V dnešní době odhlasovávají
účastníci
sborových
shromáždění
pomocí potlesku jejich favorita a jejich
představení je k tomuto pobízejí jako
nějací majitelé zábavných podniků.
Vypozoroval jsem, že současné, těsně
do mikrofonu vdechované písně,
doprovázené odpovídajícími pohyby
těla a přivřenýma očima, dokážou
mnohé vyvést z míry, zatímco prvotřídní,
důstojný koncert na violinu, nebo sólo na
klarinet obdrží slabý potlesk. Je jisté, že
většina sborových shromáždění lehce
přehlíží, kolik času, námahy a úsilí je
zapotřebí vyvinout k docílení výborného
zpěvu a hry na hudební nástroj. Oni
prostě tleskají tomu, co jim dává dobrý
pocit. Potlesk měří hodnotu zábavy.
Poselství, které je tímto hudebníkům
zprostředkováváno, je jak poučné, tak
kruté: dejte nám to, na co jsou naše
smyslné přirozenosti zvyklé, nebo váš
přednes neoceníme.
Povšimněme si, že kromě tohoto
14
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
nesprávného svědectví o účelu hudby
při Bohoslužbách může již jen tato
skutečnost mnohé mladé lidi odvádět
od toho, aby se zajímali o vážnou
a opravdovou hudbu, pokud se
provozování potlesku v našich sborech
bude takto nadále provádět. Ať je tomu
jakkoli, není to ale ta nejdůležitější
úvaha ve vztahu k potlesku v našich
modlitebnách. Mnohem podstatnější
je otázka, co se pokoušíme tím
potleskem dokázat? Čeho tím chceme
docílit? Děláme to proto, abychom
přednášejícímu vzdali chválu? Pokud
ano, ztrácí tím pro nás Bohoslužba její
pravý účel, který je - vzdávat chválu a
čest Pánu Bohu.
Jsme zvyklí být baveni. Naše domy
mají zábavná centra, naše auta jsou
vybavena podobně, aby bylo zajištěno,
že naše mysl bude nepřetržitě
rozptýlena. Není to jednoduché najít
„klidné místo, vzdálené od nepřetržitého
obchodního shonu a ruchu, kde by
Bůh moji zmalomyslněnou duši mohl
posílit a přivést klid a pokoj.“ (citát z angl.
zpěvníku „klidné místo“) Jeví se logické,
že modlitebna by takovým místem být
měla, a ne nějakým přizpůsobeným
sobotním divadlem.
Hudba je k tomu přivádí
Jak už jsem se zmínil, leží kořen věci
(příčina potlesku) nejenom ve „chci
být baven postoji“ posluchačů, ale
také ve výběru představení ze strany
přednášejících
samotných.
Lidé
tleskají instinktivně při představeních,
která rozpoznávají jako „křesťanskou
zábavu“ (angl. gospel entertainment),
jako pojem, který je „ve službě hudby“
bez váhání používán.
Očekávám, že jednoho dne uslyším
potlesk dokonce při „Otče náš“ nebo
„Tak jaký jsem“ a nemohu tuto možnost
zcela vyloučit. Jsem rád a zdá se, že
nadšenci potlesku mají před svatým
tuto špetku slušného chování.
Málokteří
návštěvníci
Božího
shromáždění by jistě tak světsky tleskali
při poslechu harfového čísla „Ó čelo
plné ran a krve“ nebo trumpetového tria
„Do Lord“.
Je zjevné, že hudba sama o sobě
sklon k potlesku buď podporuje, nebo
potlačuje. Je-li hudba zakončována
strhujícím
crescendem,
vzdouvají
se a kypějí i pocity posluchačů ve
shromáždění a potlesk je na to
odpovědí. Takováto hudba škemrá o
potlesk. Slavnostní ukončení svatých
písní vede Boží ctitele spíše k tomu,
aby se myšlenkově věnovali náplni.
Jinými slovy řečeno - čím více hudba
odráží to, co je posluchač zvyklý slýchat
v zábavném světě, tím silnější potlesk,
čím svatější (v tomto smyslu doslova
„zvláštní-vyčleněná“) hudba je, tím
pravděpodobněji bude potlesk zdvořilýuctivý, nebo se vůbec nedostaví.
Stín svatodušního hnutí
Potlesk jako náboženský zvyk není
žádný ojedinělý jev, alespoň si to
tak myslím; pokud by tomu tak bylo,
nezůstalo by to tak dlouho. V závětří již
čekají natažené ruce, kolébající se těla
a nezbytné zvukové projevy, jakožto
vlastnosti
svatodušního-letničního
hnutí.
A právě zde jsme se již jednou nacházeli.
V začátcích adventního hnutí najdeme
různé případy, které vycházely z křiku
a potlesku. Byly seslány Duchem nebo
rozprostřeny Boží silou. (2SP, 27, 221).
Dokonce v začátcích se zdálo, jakoby
Ellen Whiteová tyto události schvalovala.
Proč se tedy v dnešní době proti tomu
tak vzpíráme?
Pán ukázal Ellen Whiteové, kam to
všechno povede a přikázal jí zatáhnout
za brzdu. Ona napsala: „Pro některé
znamenají náboženská cvičení jen o
něco málo víc, než mít pěkné chvíle.
Když se jejich pocity vzruší, domnívají
se, že byli přehojně požehnáni. Opojení
tohoto vzrušení je ta věc, kterou hledají;
nedosáhnou-li jí, domnívají se, že s nimi
nebo s ostatními něco nesouhlasí.“
(2SM 221, str. z orig.angl.vydání).
Nic nám to nepomůže, pokud se
nazlobeně zvedneme a prohlásíme,
že si nemáme nechat ďáblem něco
krást, co je dobré a správné. Na to je
už pozdě. Letniční hnutí již celosvětově
vybudovalo obraz nevázaného citového
života. Adventisté sedmého dne zaujali
historicky jinou cestu, cestu pokojného,
vyrovnaného rozumu a klidné radosti
tak, že nás svět může pozorovat jako
„inteligentní, přemýšlející lid, jejichž víra
spočívá na spolehlivém a bezpečném
základním kameni, a ne na blázinci
pocitů.“
Všichni ti, kteří potlesk obhajují, se
dovolávají více volnosti a spontánnosti,
více „ducha“ a méně struktury v našich
shromážděních. Ellen Whiteová viděla
takový přístup k pobožnostem jako
nebezpečný. „V naší řeči, ve zpěvu a
při všech našich duchovních aktivitách
máme ukazovat, že rozvaha a uvážlivost,
důstojnost a hluboká úcta před Bohem
jsou ty hodnoty, které ukazují na
pravé Boží dítě. Neustále totiž existuje
nebezpečí, že dovolíme do našich řad
vejít něčemu, co pokládáme za práci
Ducha Božího. To je ale ve skutečnosti
ovoce ducha fanatismu... „ona píše: „....
mám před tímto strach, mám strach“.
Místo toho neustále v tomto smyslu
učila, že lid Boží se má pohybovat
„spořádaně a systematicky“. (1T 191)
Otrávené víno
Potlesk zasílá přednášejícím samotným
nesprávné signály. V některých málo
případech, kdy Ellen W. slovo „potlesk“
používá, jsem nenašel žádné místo, kde
by to bylo použito v pozitivním-kladném
slova smyslu. Hovoří o lidech, kteří
„dychtí-prahnou po potlesku“, o těch,
kteří „si raději hledí potlesku těch okolo
sebe, než souhlasu Božího“. Kromě toho
15
Potlesk
píše o některých, kteří „přijímají potlesk
za cudnost, kterou nevlastní“ a o těch,
které „potlesk tak vábí, jako alkoholika
sklenička vína“. (2T 515, 3T 185, 186)
Kdybychom neměli mít žádný jiný
důvod zdržovat se potlesku při
uměleckých podáních v pobožnostech,
tak by toto byl už dostatečný důvod.
V Bibli a ve spisech Ellen Whiteové
máme nesčetná varování a napomenutí
před vzbuzováním pýchy, sebelásky a
samolibosti u našich bližních. Dokonce
jen jeden nebo dva doušky tohoto
otráveného vína mohou způsobit
závislost.
Tleská každý?
Co říká sama Bible? Na první pohled
se zdá být Bible na přímluvné straně.
Hovoří o „stromech na poli“, které
z radosti nad osvobozením Izraele
tleskají do rukou (Iz 55,12.) a řeky
tleskají do dlaní v očekávání příchodu
Páně, který bude soudit zemi (Ž 98,
8.9). Druhá Královská hovoří o tom, že
lidé v průběhu korunovačních slavností
krále Joase plesali rukama,(11, 12.).
Jediná pasáž ve spojitosti s uctíváním
je v Žalmu 47,2: „Všichni národové
plesejte rukama, trubte Bohu s hlasitým
prozpěvováním.
Nebo
Hospodin
nejvyšší, hrozný, jest král veliký nade vší
zemi“. Ze začátku zde pozorujeme, že
Bůh samotný je příjemce této překypující
radosti. U těchto, právě pozorovaných,
i u jiných textů, se nevyskytují žádné
známky pro to, že potlesk byl normálním
počínáním v průběhu pobožnosti.
Můžeme s určitostí říci, že potlesk
nepřišel do modliteben adventistů
sedmého dne na základě horlivého
biblického studia, při modlitbách, nebo
zkoumáním spisů E. Whiteové. Dostal
se k nám spíše, jako tolik jiných věcí, „z
touhy připodobňovat se jiným církvím“.
2SM 18
Potlesk sjednocuje nebo rozpolcuje?
Pozoroval jsem, že se vždy najdou lidé,
kteří netleskají. Ti, kteří tleskají nebo ne,
se nedají rozdělit do určitých věkových
16
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
nebo společenských skupin. Vidím
šedovlasé lidi zrovna tak nadšeně
tleskat, jako zástupce generace X,
vzdělané, stejně tak bouřlivě, jako osoby
s nízkým vzděláním. A vidím mladé lidi,
kteří sedí se založenýma rukama.
Potlesk při pobožnosti je jedním z prvků,
který přináší rozkol (rozdělení.). Musíme
se spojit a tuto záležitost na modlitbách,
studiem Písma a s velkou duchovní
pokorou vyjasnit. Každá trvalá reformanáprava musí zahrnovat i naše děti.
My jsme v našich školách a sobotních
školkách v dobré víře vychovávali naše
děti zapojovat se aktivně při zpěvu
doprovodným rytmickým potleskem.
Možná jsme je tím zformovali v tom
smyslu tak, že je míra a rytmus
nádherných, tradičních církevních písní
neinspiruje a považují je za nudné.
Kulturní záliby musí být dány stranou.
Pokud je zbožňování či uctívání
tématem doby konce, děláme strašnou
chybu, hašteříme-li se o kulturních
rozdílech. Svatost Boží je měřítkem
našich pobožností.
„Kdyby všichni pyšní a chvástaví,
jejichž srdce touží po tom, aby je lidé
vyznamenávali a vychvalovali před
jinými, dovedli správně odhadnout,
jakou cenu má nejvyšší pozemská
sláva ve srovnání s cenou Syna Božího,
zavrženého, pohrdaného, poplivaného
právě těmi, které přišel vykoupit, jak
bezvýznamná by se jim jevila každá
pocta, kterou může udělit člověk.“
(4T 375)
Potlesk při Bohoslužbách mění
směr pohledu, od vertikálního
na horizontální. Staví lidské
do popředí, zatímco Boží je
zatlačováno do pozadí. Je to
pronikavě podivné, právě tak,
jako rokový rytmus v průběhu
Bohoslužby, který zesvětšťuje
svaté.
Měli bychom tancovat?
Samuele Bacchiocchi
Profesor teologie na Andrews universitě. Autor knihy „Kristus a rocková
hudba“
Doporučuje Bible tanec
jako část bohoslužby?
Měli by dnešní adventisté souhlasit s tancováním
jako oprávněnou formou zábavy a jako součástí
bohoslužby? Historicky bylo vždy odpovědí „ne“.
Důvodem pro to byla víra, že Bible neschvaluje
moderní formu tancování v páru a ještě aby ji
někdo zmiňoval v souvislosti s bohoslužbou.
V posledních letech se ale o tomto tématu opět
diskutovalo, obzvlášť někteří vedoucí oddělení
práce s mladistvými, kteří tvrdili, že našli pro
tancování biblickou podporu.
Nový trend
Dobrým příkladem pro tento trend je sympozium
„Měli bychom tancovat? - objevme nově Kristem
uvedené životní zásady.“ Tyto příspěvky byly
sestaveny 20 účastníky a zakládaly se na výsledcích
„Valuegenesis Study“ (Studie o vzniku hodnot).
Tato studie je nejctižádostivější projekt, který kdy
byl adventistickou církví podniknut. Má vyšetřit,
jak dobře předává církev hodnoty mladé generaci.
Zadní stránka knihy „Shall we Dance“ v češtině
„Měli bychom tancovat?“ udává, že tato kniha byla
vydána společně s podporou oddělení výchovy
Severoamerické divize adventistů sedmého dne,
také centrem služby mladistvým Johna Hancocka
a společně s universitou „La Sierra“. Tato široce a
mnoha směry adresovaná podpora zprostředkovává
dojem, že většina adventistických institucí
s obsahem souhlasí.
Přesto začíná předmluva následujícím: „Tato
kniha neudává oficiální mínění církve adventistů
sedmého dne v souvislosti k principům a hodnotám.
Je to spíše pozvání k otevřené diskuzi ohledně
otázek životního stylu. Možná dospějeme dokonce
k lepším biblickým principům našeho zvláštního
životního stylu, když z okrajových oblastí, které
jsou však stále současné, dojdeme k jádru tématu,
totiž k otázce křesťanského způsobu života.“
Objasnění, že tato kniha neudává oficiální
stanovisko církve adventistů sedmého dne, dává
podle mého názoru důvod k naději, že některé ze
závěrů (této knihy) se sotva domohou vývoje k
„lepším biblickým principům“. Jeden z důvodů
pro toto mínění jsou první čtyři kapitoly, které jsou
věnovány tancování a byly vypracovány od čtyř
různých autorů. Tyto kapitoly ukazují povrchní
analýzu biblických připomínek k tanci a ustupují
od tradičních adventistických způsobů pohledu na
tanec.
Povrchnost této analýzy se ukazuje například
v kapitole „Tancování s uživatelsky přátelskou
konkordancí“, která se skládá hlavně ze soupisu 27
biblických míst ke klíčovému slovu „tancování“ –
bez jakéhokoliv vysvětlení k tomu. Autor vychází
z toho, že tyto texty se samy vykládají a podporují
tanec při bohoslužbě. Z toho vyplývá skutečnost,
že autor uzavírá kapitolu otázkou: „Jak můžeme
dnes před Pánem tancovat? Proč dnes lidé tancují?“
Překvapujícím způsobem ignoruje autor skutečnost,
že tancování v chrámové službě, v synagoze nebo
původních sborech, nebylo nikdy dovoleno.
Je tancování součástí bohoslužby?
Kniha „Měli bychom tancovat?“ odvozuje
z prozkoumání biblického pohledu tancování
pět principů. První z nich je: „Tanec je formou
uctívání.“ Když studujeme Písmo, dojdeme k tomu,
že jejich výpovědi o tanci jsou nejen neodsuzující,
ale dokonce pobízející:
„Chvalte Jej na buben a píšťalu.“ (Ž 150,3.4) Autor
pokračuje „Půlhodina s konkordancí zanechává
trvalý dojem, že pro tanec toho mluví z pravého
biblického pohledu více, než mohlo doposud
proniknout k adventním uším. Z těchto 27 míst kolem
tancování (tancování, tancováno, tanec a tančit)
se nacházejí jen čtyři v jednoznačně negativní
spojitosti a dokonce jsou tato místa popsána jako
protikladná Božímu vyjádření nelibosti.“
17
Tanec
Tato
kapitola
vyjadřuje
překvapující
výzvu adventnímu společenství: „Takto vyzývajíce
naše chápání klidu a dobrého chování, očividně to
vypadá tak, že by si adventisté měli nově promyslet
zavedení tance do bohoslužeb, alespoň ve vybraných
sborech a ke zvláštním příležitostem.“ (4) Ačkoliv
autor sám nepřivádí k takovému závěru, je to velmi
zjevné. Když je tanec součástí uctívání v Bibli,
proč by potom neměl být akceptován jako povolené
společenské rozptýlení. A vlastně co je praktikováno
ve sboře, může být vzorem pro křesťanský život
v běžném denním životě.
Čtyři velké omyly
Potom, co jsem nad tím strávil nejen půlhodinu, ale
dokonce několik dnů, abych prostudoval biblické
odkazy k tancování, shledávám tento závěr jako
neopodstatněný a jejich výzvu jako zbytečnou.
Kvůli jednoznačnosti bych chtěl odpovědět
následným zaujmutím pozice na názor, že Bible
„tanec považuje jako součást uctívání“, a tím také
dovolenou formu světské zábavy, přičemž bych
chtěl k této oblasti uvést čtyři základní argumenty,
které autorovy hypotézy dělají neudržitelné.
První bod: Písmo svaté a dějiny nám říkají,
že tanec nebyl nikdy formou bohoslužby
v chrámu, synagoze nebo prvopočátečních sborech.
Druhý bod: Z těchto 28 míst v textu mohou být jen
čtyři považovány za týkající se náboženského tance
(Ž 149,3/ Ž 140,4/ 2 Sa 6,14-16), ale žádný z nich
nestojí ve spojení s uctíváním v domě Božím a dva
z toho se nevztahují možná vůbec ke skutečnému
tanci.
Třetí bod: Společenský tanec v biblické době byl
většinou praktikován ve spojení s náboženskými
událostmi a slavnostmi, obzvláště při ročních
slavnostech bylo tancováno mimo chrám, a sice
ve skupinách rozdělených, po dětech, ženách, a
mužích, ale nikdy jako taneční pár.
Čtvyrtý bod: Většinou tancovaly ženy. Tyto
byly s hudebním doprovodem z chrámu očividně
vyloučeny proto, že jejich styl hudby, tance a
zábavy byl brán ve spojitosti.
k zábavě nebyla nikdy v Božím domě povolena.
Po rozsáhlé analýze přichází Paren Wolf v knize
„Tanec v Bibli“ k následujícímu závěru: „Za prvé
se nedá tanec, jakožto část bohoslužby v chrámu,
nikde vypátrat, ani v prvním a ani v druhém
chrámu. Za druhé, ze 107 biblických míst, které se
dají přeložit z hebrejského „tancování“, mohou být
jen čtyři viděny ve spojitosti s náboženským tancem.
Za třetí, žádný z těchto textů se nedá postavit do
spojitosti jako všeobecně platné pro hebrejský
národ a považovat jej jako formu uctívání.“
Je důležité zjistit, že David, který byl prvním
příkladem pro náboženský tanec, nikdy Levity
nepoučil, kdy a jak by měli v chrámě tancovat.
Věřil-li by David, že tanec je formou uctívání, dal
by bezpochyby vybraným levitským hudebníkům
v chrámu pokyny. Konečně David je zakladatelem
hudební formy bohoslužby v chrámu. Byly dány
jasné pokyny 4000 levitským hudebníkům, kdy
mají zpívat a jaké instrumenty mají použít jako
doprovod k jejich sborovému zpěvu. (1Pa 23,2531) Vynechání tance v bohoslužbě je sotva chybou
z nedbalosti. Spíše nám to vypovídá o tom, že
David dělal rozdíl mezi duchovní hudbou v chrámu
Božím a světskou hudbou k zábavě mimo chrám,
která bývala hrána.
DAVIDOVO
VYNECHÁNÍ
TANCE
V BOHOSLUŽBĚ NÁM ŘÍKÁ, ŽE MEZI
DUCHOVNÍ HUDBOU A SVĚTSKOU
HUDBOU, KTERÁ JE HRÁNA K ZÁBAVĚ
MIMO CHRÁM, JE ROZDÍL.
Je velmi důležité dělat rozdíl mezi náboženskou
hudbou, která je hrána k zábavě při společenských
událostech a mezi hudbou duchovní, která je hrána
při bohoslužbě v chrámu. Nesmíme zapomínat, že
celý život Izraelitů byl uspořádaný nábožensky.
Rozptýlení poskytovaly ne koncerty nebo herecké
kousky v divadle nebo cirkuse, ale slavnostní
náboženské akce nebo slavnosti, které byly často
v rámci lidových tanců, při kterých ženy a muži
tancovali v rozdělených skupinách.
Žádné tancování při bohoslužbě
Chvalte Ho tancem
V Bibli se nenachází stopa po tančícím muži nebo
tančící ženě v chrámě Božím, synagoze nebo
v prvopočátečních sborech. Toto nezmínění se je
možno sotva odvodit z nedbalosti, protože Bible
dává jasné pokyny pro potřebu hudby v chrámu.
Sbor Levitů měl být doprovázen jen strunovými
nástroji, jako harfa a žaltář (2Pa 5,3; 1Pa 16,42).
Bubnové nástroje, jako bubny nebo tambur, které
bývaly obvykle používány, byly jasně zakázány.
Co platilo pro chrám, platilo později pro synagogy
a prvopočáteční sbory. Žádný tanec nebo hudba
Jak jsme již zmínili, existují čtyři místa, které jsou
vždy uvedena pro „náboženský tanec“. Dvě z toho
se stávají z pozvání Páně chválit „s tančením“.
(Ž 149,3 a 150,4) a dvě popisují Davidův tanec
před truhlou smlouvy. (2 S 6,14-16) Pro mnoho
lidí dodávají tyto texty souhrnně biblický souhlas
k náboženskému tanci ve sboře a mimo sbor i pro
společenský tanec. Vzhledem k důležitosti, která
je tomuto textu přisuzována, se na ně podrobněji
podíváme, přičemž nejdříve prozkoumáme výzvu
k chvále Páně „tancem“ a následně se pak budeme
18
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
věnovat příběhu Davida, tancujícího před truhlou
smlouvy. Je důležité úplně nejdříve zjistit, že výzva
Páně k chvále „tancem“, založená na sporném
překladu hebrejského slova „machowl“, které je
v Žalmu 149 a pak opět udáno v Žalmu 150, je
přeloženo jako „tanec“ nebo „rej“. Někteří učenci
věří, že „machowl“ pochází od „chuwi“, což je
přeloženo jako „udělat otvor“ – možnost narážky
na foukací nástroj. Správný překlad se nachází
v okrajových poznámkách Bible krále Jakuba, kde
se dá Žalm 149,3 přečíst takto: „Chvalte jeho jméno
tancem (nebo flétnou)“. Podobně se reaguje v Žalmu
150,4: „Chvalte ho bubny a tancem. (nebo flétnou).
Tato okrajová poznámka je podpořená textem
v Žalmech 149,3 a 150,4, kde se výraz „machowl“
objevuje uprostřed seznamu instrumentů, které
mají být použity k chvále Pána. Vedle „machowl“
v Ž 150 stojí trubky, žaltář, harfa, bubny, strunové
nástroje, cimbál a jasně znějící činely. Poté, co
žalmista vypočítá všechny instrumenty, které mají
být používány k chvále PÁNA, domnívám se, že je
to slovu „machowl“blízké – jakožto povahou – a
jde o hudební nástroj.
Jiná důležitá myšlenka je obrazná řeč těchto dvou
žalmů, která sotva umožňuje doslovnou interpretaci
slova tancovat v domě Božím. Žalm 149,5 dodává
odvahy národu, „v jejich táborech“ chválit. Ve
verši 6 je chvála vyjádřena „dvojsečným mečem
v rukách “. Ve verši 7 a 8 má být Bůh veleben za
to, „aby konali pomstu nad pohany, aby trestali
mezi národy, jejich krále aby svázali řetězy a jejich
velmože aby sevřeli řetězy.“ Je to naprosto jasné,
že tato řeč je řečí obraznou, protože je těžké uvěřit,
že by Bůh od svého národa očekával, „aby chválili
ve svých táborech stojíce, nebo hopsajíce, nebo
máchajíce meči“. K tomu patří, že Žalm 150 mluví
v nanejvýš obrazné řeči o chvále Boha. Žalmista
vyzývá Boží národ k tomu, aby PÁNA za jeho
velké činy velebil (v.2), všude a se všemi možnými
nástroji. V Žalmu jsou zmíněna zvláštní místa pro
chválu, jako „jeho svatyni“ (kam jeho národ může
jít): důvod pro chvalozpěvy jsou „jeho činy ...v
jeho velkém majestátu“ (v.2) a výběr v nástrojích,
které mají být použity pro chválu; totiž naznačují
pozornost, případně také nové instrumenty.
Tento žalm dává jen jeden smysl, když rozumíme
jeho řeči jako vysoce obrazné. Jeho národ HO může
například uctívat v jeho chrámě, ale nevyplývá
z toho možnost HO uctívat doslovně „v pevnosti
jeho moci“ v nebi, protože bydlí na zemi. Účel
žalmu není přesně a doslovně popsat místo uctívání,
a hudební nástroje, užívané církví, ani ne dávat
ve sboře povolovací list k „tancování pro Pána“.
Mnohem více zamýšlí - vše, co dýchá nebo vydává
hlásku, vyzvat k chvále Páně – všude. Interpretovat
tento Žalm tak, jako by byl povolením k tanci, nebo
bubnování ve sboře, vede k nepochopení tohoto textu a
k odporování přesným příkazům, které David dal, co se
týče použití hudebních nástrojů v Božím domě. Chtěli
bychom tyto příkazy krátce posoudit.
Davidův tanec před Pánem
Nejdůležitějším příkladem náboženského tance
v Bibli je bezpochybně příběh Davidova tance „ze
vší síly před Hospodinem“ (2 S 6,14) když uváděli
průvod, který přinášel truhlu smlouvy do Jeruzaléma.
Mnozí vidí příklad Davida jako nejpřesvědčivější pro
biblické schválení náboženského tance ve spojitosti
s bohoslužbou.
Kniha „Měli bychom tancovat?“ má jednu kapitolu
„Tancuj Pánu“, která byla napsána jedním z vedoucích
mládežnického oddělení CASD. Ten poznamenal:
„Můžeme tancovat pro PÁNA jako David, přičemž
navenek projevujeme výbuch nadšení pro slávu Pána,
nebo můžeme toto nadšení také směřovat dovnitř a
přitom odrážet naše soběstředné přání.“ Postranní
myšlenka tohoto citátu poukazuje na to, že když
netancujeme jako David, potlačujeme naše nadšení a
odhalujeme naše soběstředné já. Je to ono, čemu nás
Davidův příběh chce naučit?
Postavení EGW k tomuto tématu je nám pomocí,
abychom celou tuto záležitost objasnili. Jako první je její
pohled na Davidův tanec mnohem klidnější než autor
sám, protože ona popisuje Davidův tanec následujícím
způsobem: „Ve své radosti držel svůj krok s taktem
písně.“ Tento popis mi připomíná způsob slavnostního
pochodu, který byl také nazýván „tancem“, který jsem
na vlastní oči mohl vidět v Etiopii. Ale o tom více
později.
Za druhé, staví Davidovo chování do protikladu
k dnešnímu tanci. V Patriarších a prorocích na str. 684
EGW napsala: „Chtiví zábavy poukazovali na Davida,
který ve zbožné radosti tancoval, a z toho bylo odvozeno
ospravedlnění pro dnešní moderní tanec. Ale takovýto
závěr je naprosto scestný.“
Odkazovala na mravní následek moderních
společenských tanců, který odvádí od Boha, modlitby
a uctívání. „To by mělo být pro křesťany směrodatné.“
Toto napsala. „Hudba a tanec k radostnému chválení
Boha při přepravě truhly smlouvy neměla vzdálenější
podobu s dnešním tancem. To jedno sloužilo vzpomínce
Bohu a bylo písní chval jeho svatému jménu, to druhé
je objev zla, aby lidé na Boha zapomněli a aby ho
zneuctili.“
Mohou požadavky, které bývají dnes po tanci
vyžadovány při uctívání, které jsou často smyslné,
19
Tanec
„mít nejmenší podobnost“ se světovým moderním
tancem? Z jakých podkladů můžeme tvrdit, že
působení jejich požadovaných novot povede
ke vzpomínce na Boha a k písni chvály Jeho jménu?
Nebude to spíše zavádět do bohoslužby smyslný
element?
Kromě toho, nehledě na náboženské okolnosti,
Davidův tanec nebyl částí bohoslužby, ani nebyl
prováděn na nádvoří, které bylo zasvěceno uctívání
Boha. Davidův příklad nepřináší žádný důvod
k tomu, abychom v našich bohoslužbách zaváděli
takový způsob tance, k jehož přijetí bychom měli
být tak důtklivě přivedeni. To je „cizí oheň“ před
Bohem „přinášen v Jeho domě“. Nezávisle na tom,
jaký způsob Davidova chování to mohlo přesně
být, je důležité, dělat rozdíl mezi popisujícími a
předepsanými částmi bible.
Ne vše, co velcí charakterové Bible dělali, bychom
měli napodobovat. Bylo nám například vyprávěno,
že „I poznal David, že ho Pán potvrdil králem nad
Izraelem a že zvýšil království jeho pro jeho lid
Izraelský. Nabral pak sobě David ještě více ženin i
žen z Jeruzaléma...“ (2S 5,12.13) V tomto příběhu
nenacházíme žádné přímé odsouzení jeho jednání,
ale v 5M 17,17 je králům zakázáno mít vícero žen
a ženin.
Ale protože nejsme žádní králové, můžeme se
cítit volní, následovat Davidova příkladu a vzít si
vícero žen a ženin, když zjistíme, že Pán naše úsilí
požehnal? Určitě ne! My jednoduše uznáváme, že
úžasní lidé, jako byl i David, se někdy zachovali
určitým způsobem, který by se Bohu nelíbil, když
bychom je napodobovali.
Žádná taneční hudba
nebo instrumenty v bohoslužbě
Když prozkoumáme příběh Davidova tance během
procesí, když truhla smlouvy byla přinášena do
Jeruzaléma, musíme vzít také v potaz hudební
rámec služby v chrámě, který sám David založil.
Kdyby David sám věřil, že tanec by měl být částí
bohoslužby, tak by levitskému chorálu poukázal
na to, jak a kdy během bohoslužby v chrámě mají
tancovat. Byl to konečně David, kdo stanovil místo
a slova k představení levitského sboru. On „nadělal“
hudebních nástrojů, které měly být v bohoslužbě
použity (1Pa 23,5/ 2Pa 7,6); tyto byly nazvány
„nástroje Davidovy“ (2Pa 29,26.27). Všimněme si,
že David nikdy Levitům nenařídil, aby chrámový
sbor byl doprovázen bicími nástroji, které souvisejí
s taneční hudbou, jako například tambur nebo
bubny. Namísto toho stanovil, že sbor Levitů
měl být doprovázen harfami a žaltáři. Tyto byly
20
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
nazvány „nástroje hudebné, chválíce“ (2Pa 5,13
v bibli krále Jakuba) nebo „nástroje pro Boží písně“
(2Pa 16,42?). Jak zjistíme, funkce těchto nástrojů
byla doprovázet písně chvály a díkuvzdání Pánu
(1Pa 23,5; 2Pa 5,13). Hudebníci, kteří hráli na harfy
a žaltáře, také sami písně s vlastním doprovodem
zpívali. (1Pa 9,33; 15,16; 19,27; 2Pa 5,12-13; 20,2).
V knize „Hudba bible z křesťanského úhlu pohledu“
vyzdvihuje Garen Wolf, že strunné nástroje byly
mnohokrát použity, aby doprovázely zpěv, protože
nepřehlušovaly hlas nebo zpívané „slovo Jehovy“.
Bicí nástroje nebyly v bohoslužbě chrámu nikdy
dovoleny, ne proto, že jejich zvuk by byl zlý,
ale proto, že tyto nástroje byly běžně používány
k pobavení, které pro uctívání v domě Božím nebylo
vhodné. Kvůli zákazu nástrojů, které byly spojeny
s taneční hudbou, učil Pán svůj národ v životě
rozhodovat mezi duchovní hudbou, hudbou, která
by měla být hrána v chrámě, a světskou hudbou
k zábavě.
Omezení použití instrumentů bylo myšleno také
jako závazné pro budoucí generace. Když král
Ezechiáš obnovil v chrámě v letech 715 před Kr.
uctívání, uposlechl navlas přesně Davidovy příkazy.
Čteme, že král „Postavil zase Levíty v domě
Hospodinově s cymbály, loutnami a harfami podlé
rozkázání Davidova....nebo od Hospodina bylo to
přikázáno skrze proroky.“ (2Pa 29,25). Cimbály
byly potřebné, aby označily přechod od jedné sloky
k druhé, ne k doprovodu zpěvu samotného.
SKRZE ZÁKAZ NÁSTROJŮ, KTERÉ
BYLY SPOJENY S TANEČNÍ HUDBOU,
POUČIL
PÁN
LID,
ABY
DĚLALI
ROZDÍL MEZI DUCHOVNÍ HUDBOU A
SVĚTSKOU HUDBOU PRO ZÁBAVU VE
SPOLEČENSKÉM ŽIVOTĚ.
Dva a půl století později, za Ezdráše a Nehemiáše,
byla znovu uplatněna tatáž omezení. Žádné bicí
nástroje nebyly povoleny k doprovodu levitského
sboru nebo v chrámovém orchestru. (Ez 3,10/ Ne
12,27). Toto potvrzuje, že předpisy byly jasné a
závazné po mnoho staletí. Zpěv a hudební nástroje
chrámu se měly odlišovat od těch ve společenském
životě národa.
Tanec v bohoslužbě pohanů
Jiná místa v Bibli, která se vztahují k tanci,
nás nemusí zajímat, protože mají souvislost
s odpadnutím od Boha. Například se jedná o tanec
před zlatým teletem u paty hory Sinaj (2M 32,19).
Bible zmiňuje tanec Izraelitů v Setim „V tom, když
pobyl Izrael v Setim, počal lid smilnit s dcerami
Moábskými (4M 25,1). Strategií Moábských bylo,
že pozvali národ „k obětem bohů svých“ (4M 25,2),
toto obsahovalo obvykle tanec.
Očividně pocházela tato strategie od odpadlého
proroka Bileáma a Baláka, krále Moábského. Ellen
White toto okomentovala: „Na Bileámův podnět
uspořádal král Moábský velikou slavnost na počest
jejich bohů. Tajně bylo ujednáno, že Bileám zařídil,
aby se Izraelité zúčastnili. ...Očarováni hudbou a
tancem a očarováni krásou pohanských kněžek,
vypověděli Bohu věrnost. Společné radovánky
a prostopášnost, spojená s konzumací vína,
omámila jejich smysly a strhla všechny zábrany a
sebeovládání.“ (Patriarchové a proroci, str. 455).
Na hoře Karmel byl křik a tanec Báalových proroků
(1Kr 18,26). Uctívání Báale a jiných bohů se
konalo většinou s tancem na hoře. Proto upomínal
Bůh Izrael skrze proroka Jeremiáše: „Navraťte se
synové zpurní, a uzdravím odvrácení vaše. Rcete:
Aj, my jdeme k tobě, nebo ty, Hospodine, jsi Bůh
náš. Právě marné jest v pahrbcích a v množství
hor doufání; zajisté v Hospodinu Bohu našem jest
spasení Izraelovo.“ (Jr 3,22-23).
Tanec ve společnosti
Jiná důležitá úvaha, která zeslabuje pokus použít
Bibli k ospravedlnění tance, jakožto součást uctívání
a jako formu společenské zábavy, je podstata tance
v Bibli samotné. Přehled 28 míst, která se vztahují
k tanci, ukazuje, že tanec byl v podstatě světskou
oslavou při zvláštních příležitostech, jako například
vojenské vítězství, náboženská slavnost, nebo
shledání se v rodině.
Tanec byl ve formě procesí, jako tanec v kruhu
nebo ve vytržení. Byl prováděn většinou dětmi
nebo ženami.
Bible nepopisuje nikdy muže a ženy, kteří by jako
pár spolu romanticky tancovali. Takto napsal H.
Wolf: „Zatímco způsob tance není znám až do
detailu, je jasné, že muži a ženy spolu obvykle
netancovali a neexistuje žádný důkaz, že by to tak
někdy dělali.“
Tance, které jsou popsány v Bibli, byly společenské
události s náboženským pozadím, protože probíhaly
často v souvislosti s náboženskými slavnostmi,
jako například při oslavování každoroční slavnosti.
Mohly by být srovnány se slavností zasvěcování
kostela, která se dnes pořádá v mnoha katolických
zemích s tanci ve veselých barvách.
Žádný katolík by nepovažoval tyto tance za součást
bohoslužby. Muži a ženy v biblických dobách
netancovali romanticky ve dvou, ale rozděleně, buď
ve formě procesí, nebo v kruhu.
V BIBLI NEEXISTUJE ŽÁDNÝ ODKAZ,
ŽE BY JAKÝKOLIV ZPŮSOB TANCE MĚL
SOUVISLOST S BOHOSLUŽBOU V DOMĚ
BOŽÍM.
Vzhledem k náboženskému srovnání židovské
společnosti jsou takovéto lidovým tancům podobné
tance často popisovány jako náboženské tance. Ale
neexistuje žádný odkaz, že by jakýkoliv způsob
tance někdy byl brán do spojitosti s bohoslužbou.
Ti, kteří buší na biblická místa, aby ospravedlnili
uvnitř nebo mimo církev moderní romantické tance,
neberou mezi nimi na vědomí jejich základní rozdíl.
Málo lidí by se dnes rádo podílelo na zmíněných
biblických tancích, jednoduše proto, že v nich
není žádný tělesný kontakt mezi mužem a ženou.
Každá skupina mužů, žen a dětí měli své vlastní
„představení“, které ve většině případů byl pochod
s rytmickým spádem.
V Antiochii, kde přežilo ještě mnoho židovských
zvyků, včetně dodržování soboty, jsem byl svědkem
„tance kolem truhly smlouvy“ koptických kněží.
Upřímně jsem nemohl porozumět, proč to nazývají
„tancem“, protože to bylo spíše procesí kněží, kteří
v jakémsi určitém kruhu pochodovali v rytmické
kadenci kolem truhly. Srovnat biblický pojem
tance s moderním tancem je, mírně řečeno, mylné,
protože mezi těmito dvěma je ohromný rozdíl.
Skutečně teď zjistíme, že to má zdání, jako by ženy
byly vyloučeny ze služby v chrámě, synagoze nebo
prvopočátečních sbořích proto, že jejich hudba
s tancem a zábavou byly brány v souvislosti.
Ženy a hudba v Bibli
Mnohé úseky Bible vyprávějí o ženách, které ve
společenském životě starého Izraele zpívaly nebo
hrály na hudební nástroje (2M 15,20/ 21,1/ 1S
18,6.7/ Sd 11,34/ Ez 2,64.65/ Ne 7,66.67). Ale
žádné místo nezmiňuje ženy, které by spolupůsobily
na hudebním uspořádání v uctívání v domě Božím.
Curt Sachs zjistil, že „Téměř všechny události,
popsané až do doby chrámu, zpívání písní
s hudbou ve skupině, a bubnování... A tento způsob
hudby byl ve větší části hudbou žen.“ Co proto
bylo hlavním důvodem, že ženy byly vyloučeny
z hudební služby v chrámu, později pak v synagoze
a prvopočátečních sborech? To je překvapující,
protože ženy byly konečně ty, které v židovské
společnosti převážně dělaly hudbu. Učenci, kteří se
touto otázkou zabývali, navrhují dva důvody: jeden
z nich je hudební, druhý je společenská přirozenost.
Pohlížíme-li na věc z pohledu hudebního, měl
hudební styl žen rytmus, který byl lepší pro
rozptýlení, než pro uctívání v Božím domě. Robert
Lachmann, jeden specialista v oblasti židovského
zpěvu, je citován následovně: „Složení písní
21
Tanec
žen je postaveno na malém výběru typických
melodických sledů; různé písně opakují tyto sledy
– nebo některé z nich – opět a opět znovu. ... Písně
žen patří do skupiny, jejíž formy nejsou nutně ve
spojení s textem, ale s pohybem. Tak zde nacházíme
namísto rytmicky povznesené písně a jejího velmi
náročného melodického vedení stálé opakování
nahoru a dolů.“
Hudba žen byla z větší části sestavena z ruky
bubnující na nástroji podobném tamburu. Toto jsou
ty jediné, ženami ovládané hudební nástroje, které
jsou v Bibli zmiňovány, a dalo by se věřit, že si
byly rovné, nebo se podobaly. Měly být jako ručně
zhotovené bubny, které se skládaly z dřevěného
rámu, přes který byla napnuta kůže. Bylo to určitým
způsobem podobné našim dnešním bubnům.
„Je zajímavé trvat na tom“, píše Garen Wolf, „že
jsem nemohl najít žádné biblické místo, které by
hovořilo o ženě, hrající na harfu nebo žaltář, tedy
na nástroje, na kterých bylo při službě v chrámu
hráno muži. Není tedy pochyb, že hudba žen byla
z velké části úplně jiného stylu, než hudba, kterou
hráli mužští levitští hudebníci v chrámě.“
Tyto tamburům podobné nástroje byly rozsáhle
používané ženami pro jejich tance. (2M 15,20/ Sd
11,34/ 1S 18,6/ 2S 6,5.14/ 1Pa 13,8/ Ž 68,26/ Jr
31,4). Cimbály jsou zmiňovány také ve spojitosti se
silnými nápoji. (Iz 5,11.12/ 24,8.9)
Světská povaha hudby žen
Pozorováno ze sociologického pohledu, ženy se
neúčastnily hudebních služeb v chrámu z důvodu,
že jejich hudba byla znakem zábavy. „Ženy bývají
často v bibli popisovány tak, že dělaly jednoduché
způsoby hudby. Obyčejně byla tato hudba vhodná
pro tanec nebo pohřby, v nejhorším případě
přispívala k smyslnému dráždění nevěstek na ulici.
Ve své satiře o Týru píše Izaiáš: „...bude míti Týrus
jako písničku nevěstky.“ (Iz 23,15).
Charakteristicky nacházíme ženské hudebnice
velmi často v pohanských náboženských
kultech. Následně nebyl tedy důvod pro jejich
vyloučení z hudební služby v chrámu, synagoze a
prvopočátečních sborech kulturní, ale teologický –
teologické přesvědčení, že hudba, která byla obvykle
hrána ženami, není vhodná pro bohoslužby, kvůli
jejímu vztahu k světskému a částečně smyslnému
rozptýlení.
Mnozí učenci tento teologický důvod uznali.
Ve své doktorské práci o „Hudebních aspektech
nového zákona“ píše William Smith: „Reakce
na celosvětový dosah využití ženských hudebnic
22
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
v náboženském a světském životě pohanských
národů bylo nepochybně závažným faktorem
v setrvávání židovského a prvokřesťanského odporu
proti využití žen v hudební službě svatyně“. (14)
Učení Písma a dějin není o tom, že by ženy měly být
vyňaty z hudební služby v dnešních sborech. Bible
nezapovídá, aby ženy v bohoslužbě nezpívaly nebo
nehrály na hudební nástroje. Chválit Pána hudbou
není žádné mužské výhradní právo, ale výsadní
právo každého dítěte Božího. Je tragické, že hudba,
která byla hrána ženami v biblické době, byla
určena hlavně k zábavě a následně nebyla vhodná
pro uctívání.
Závěr
V Bibli nejsou žádné odkazy nebo příběhy, že by
tanec kdy byl součástí uctívání Boha v chrámě,
synagoze, nebo prvopočátečních sborech. Proto
nenabízí Bible žádnou podporu pro způsob
romantického nebo smyslného tance, který je dnes
tak moderní. Nic v Bibli nepoukazuje na to, že by
muži a ženy kdy spolu tancovali jako pár. Tanec
byl vždy součástí společenských slavností při
zvláštních příležitostech, jako například vojenské
vítězství, nebo náboženská oslava nebo rodinná
sešlost.
Největší část tance byla podporována ženami, které
byly z hudební služby v domě Božím vyloučeny,
očividně pro zábavný charakter jejich hudby, která
proto nebyla upotřebitelná v bohoslužbě. Poučení,
které si dnešní církev z Bible a z dějin musí vzít, je,
že světská hudba, která je spojena se zábavou, nemá
v domě Božím místo.
Ti, kteří dnes aktivně naléhají na
přijetí takovéto hudby do sboru, musí
pochopit rozdíl mezi světskou hudbou
k zábavě a svatou hudbou, která je
vhodná k uctívání. Lidé v biblických
dobách chápali a respektovali tento
rozdíl, a také my musíme dnes
respektovat, jestliže sbor má zůstat
duchovní svatyní k uctívání a ne
světským místem pro společenskou
zábavu.
Potom, když by měl být rozdíl mezi světskou a
duchovní hudbou smazán a mnoho pozměněných
verzí světského tance by mělo být uvedeno do
sborových potřeb, měli bychom si připomenout,
že Bible vyzývá k uctívání „v okrase svatosti“
(1Pa 16,29/ násl. Ž 29,2/ 96,9).
Fenomenální světový vývoj
Nebezpečný vliv „společenství
Willow Creek“
Záznam z přednášky Nelsona, dřívějšího spolupracovníka GK – 1. října 1999
Zatímco hledíme vstříc nastávajícímu
příchodu Páně, podvrátil satan pravou Boží
církev novou teologií, která hlásá falešnou
spravedlnost skrze víru, a učí, že vše, co
potřebujeme ke spasení, je láska a jednota,
že se nikdo o zákon starat nemusí, protože
Kristus to dodržel za nás. Výsledkem je, že
mnozí jsou svedeni a věří této lži, že Boží
svatý zákon nemůže být dodržen, dokonce
ani v moci samotného Boha! Tedy můžeme
hřešit dokud Ježíš nepřijde... pomáhej nám
v tom Bůh!
Pomodleme se. Milý Otče nebeský! Jsme smutní,
když vidíme, jak většina uvnitř Boží pravé církve
slepě následuje falešné babylonské učení, které
učí, že spravedlnost může být dosažena jen skrze
víru v lásce a jednotě, aniž je třeba respektování a
upozorňování na poslušnost tvých svatých přikázání.
Prosím, Otče, otevři nám oči, abychom poznali, že
jedině skrze zkušenost znovuzrození, která vzniká
z poznání a vyznání hříchu a poslušností, budeme
hodni nebe. Jedině, budeme-li oblečeni v Kristovu
spravedlnost. Prosím, dej nám toto poznání ve
jménu Ježíše! Amen.
Boží slovo nám říká v 2K 6,14-18:
„Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek
spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla
s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem?
Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení
chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha
živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich,
a procházeti se, a budu jejich Bohem a oni budou
mým lidem. A protož vyjděte z prostředku jejich a
oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte, a
já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete
za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“
Když uvažujeme nad Božím jasným slovem
nemít společenství s následovníky Babylona – co
je tím míněno? Pojďme přezkoumat jak falešné
učení – „Spravedlnost jen skrze víru“ – ovlivňuje
společenství ASD.
Vyjmuto z „The Remnand Herald“ č.43 z listopadu
1998:
1975 založil Bill Hybel v blízkosti Chicaga velmi
náboženský sbor ve svatodušním učebním stylu z
hlediska na nárůst ve společenství. Dnes, (v roce
1999), se podílí na jeho víkendových pobožnostech
pro hledající přibližně 17.000 dospělých věřících
a v průběhu týdne asi 6.000 dospělých věřících.
Lidsky viděno je Willow Creek společenství velký
úspěch. Z tohoto společenstí vznikla Willow Creck
asociace (WCA). V současné době se připojilo k
WCA přes 2.200 kostelů. Z toho jsou přinejmenším
56 sborů CASD a vedení 3 sdružení. Tyto 3
sdružení jsou: Aljašské sdružení, Dakotské sdružení
(poddajnost připojení obou států severní a jižní
Dakoty) a sdružení Greater-New-York (Ohraničené
na stát New York a její bezprostřední okolí). Nebudu
vyjmenovávat všech 56 společenství. Některá
jsou velmi známá v kruzích ASD. Tři z těchto
společenství se nacházejí v blízkosti nemocnic
CASD: Hinsdale, Florida Hospital a Kettering.
Další sdružení jsou Sligo, sdružení Kolumbijské
College (Zde byly v září 1995 poprvé vysvěceny
tři ženy kazatelky), sdružení College View (v
Lincolnu/Nebrasce) na pozemku Union College.
V tomto společenství kázal kardinál arcibiskup
von Baltimore o křtu a ve sdružení pacifické Union
College je stále členem Desmond Ford.
Dvě z těchto 56 společenství jsou v Kanadě. Nemálo
jich změnilo své jméno, takže se už neoznačují jako
ASD. To je jim k chvále, že se hlásí k tomu, co
praktikují, protože už zcela určitě nejsou sdružením
ASD – přestože sdružení je za takové ještě považují.
Veřejně nepřinášejí přinejmenším ASD žádnou
ostudu... Jména některých těchto společenství jsou:
1) Center for Creative Activity/ Nebraska 23
Willow Creek
(„Centrum pro kreativní aktivity“)
2) Hamilton Community Church/ Tennessee
(„Místní společenství Hamilton“)
3) New Church Plant/ Canada („Nový církevní
růst“)
4) New Hope Church 1 Maryland („Církev nové
naděje“)
5) New Life Celebration fellowship 1 Oregon
(„Slavící společenství nového života“)
6) New Life Christian Fellowship 1 Washington
(„Společenství křesťanského nového života“)
7) Oasis Christian Fellowship 1 Canada
(„Křesťanské centrum oázy“)
8) Sun Valley Fellowship / Canada („Společenství
Sun Valley“)
9) South Hills bible Fellowship / Pennsylvania („
Biblické společenství South Hills“)
Asociace Willow Creek (WCA) je organizací
padlé babylonské církve. Je charizmatickou
a neděli světící církví. Tato sdružení CASD
se přidala k padlé babylonské církvi, aby byli
lepšími adventisty. To mohou jít stejně tak dobře
k čarodějnici z Endoru. To je prostě nemožné
vyhledávat takovou náboženskou existenci, protože
oni jednali v plném světle pravdy.
Článek v „Adventiste Review“ z 18. listopadu 1997
měl tři podtitulky:
1. „Adventisté by měli dát Willow Creek skutečnou
šanci.“
2. „Adventisté by měli dále shromažďovat
informace o Willow Creek.“
3. „Shromažďování informací o Willow Creek
neznamená nějak našemu poselství škodit.“
Tyto podtitulky obsahují dvě škodlivé výzvy a
jednu absolutní nepravdu. Jak můžeme být jenom
tak zaslepeni?
Výše citovaný článek uvádí následující:
Skutečnost: Při šesti ročních seminářích asociace
Willow Creek se největší skupina účastníků skládá
z kazatelů a laiků CASD. Toto není ten případ jen
v USA. Mnoho kazatelů a laiků se účastnilo sejití
WCA v Göteborgu ve Švédsku.
Přednáším tuto skutečnost, abych celosvětově
varoval před fenomenálním vývojem v adventním
společenství. Ovoce tohoto spojení se s Babylonem
je vedení církve velmi dobře známo. Jako potvrzení
cituji ještě jednou článek z časopisu Adventiste
24
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Review: „Skutečnost: Poslední 3 sbory ASD, které
se rozdělily nebo oddělily (Oregon´s Sunnyside...),
byly docela zřetelně ovlivněny Willow Creck
společenstvím.
Udělaly tyto akce ze společenství CASD Babylon?
Ne! Tisíckrát ne! (Viz „Svědectví pro kazatele“
str. 11-50).
Nejsme Babylonem, ale to jen proto ne, kvůli
„malé skupině ostatků“! Iz 1,8.9: „I zůstala dcera
sionská jako budka na vinici, jako chaloupka
v zahradě tykevné, a jako město zkažené. Byť nám
byl Hospodin zástupů jakkoli maličko ostatků
nezanechal, byli bychom jako Sodoma, byli bychom
Gomoře podobni.“
My se podobáme odpadlému Izraeli. Tyto místní
sbory a sdružení, které se spolčily s asociací Willow
Creek, jsou nyní v Babylonu. Tam také zůstanou,
ledaže by zázrakem a milostí Boží k Němu přišli
v hluboké lítosti. Ale CASD očištěna a vytříbena,
je stále ještě správcem a nositelem Jeho pravdy,
Jeho zákona a trojandělského poselství. Ona
dobude slavné vítězství. Boj bude úspěšně ukončen
v moci Boží a skrze věrnost a evangelizační usilí
ostatků.
Bratr Pierson, jeden bývalý president GK,
předpověděl, jaký bude výsledek nové teologie,
když v říjnovém vydání časopisu Ministry-Magazin
napsal:
Bylo by žádoucí pro každého vedoucího CASD
studovat důmyslné plány padlého anděla světlosti,
který chce překazit úspěch adventního hnutí.
Uchopte vaše Bible a Ducha prorockého (obzvlášť
po Vybraná poselství, Sv 1, str. 204-216). Na
kolenou byste měli studovat tato odstrašující fakta,
která služebnice Páně věrně zaznamenala. Všímejte
si tohoto prosím pozorně. Mohla by být tato
varování znamením pro odpadnutí Omega?
Citáty z Vybraných poselství Svazek 1, str. 215216: ???
„Nepřítel lidí vsadil vše na to, aby vzbudil
očekávání, že bude muset dojít k velké reformaci
mezi adventisty sedmého dne, a tato reformace
bude sestávat z toho, že se vzdají učení, která jsou
pilíři naší víry, aby nás dočista nově zorganizovala.
Co by se stalo, kdyby k této reformaci došlo?
1. Bylo by upuštěno od základů víry, které Bůh ve
své moudrosti zprostředkoval ostatkům církve.
2. Naše víra by byla pozměněna.
3. Základy naší víry v posledních 50-ti letech
(napsáno 1904) by byly považovány za omyl.
4. Vznikla by nová organizace.
5. Byly by napsány úplně nové a jiné knihy.
6. Vznikl by intelektuálně-filozofický systém.
7. Zakladatelé tohoto systému by... šli do velkoměst
a tam budou provádět nádherné dílo.
8. Sobota by byla samozřejmě sotva brána na
zřetel, stejně tak jako Bůh, který ji stvořil.
9. Nikdo a nic by se nemělo postavit do cesty
tomuto novému hnutí.
10.Jeho vedoucí by prohlašovali, že ctnost je lepší
než nectnost, ale protože odstraňují Boha,
spoléhali by se na lidskou sílu.
Avšak bez Boha je lidská síla bezcenná. Budou
stavět na písku, ale nečas jejich stavbu odvane. Kdo
se odváží přivést takovéto hnutí k životu? Máme
naši Bibli. Máme naše zkušenosti, které skrze
nádherné působení Ducha Božího budou poškozeny.
Vlastníme pravdu, která nedovoluje žádné
kompromisy. Nemáme tedy od sebe odstrkovat vše,
co s touto pravdou není v souladu? Já jsem váhal.
Stále jsem odkládal zveřejnění toho, co mi vnuknul
Duch Páně zapsat. Nechtěl jsem být nucen být tím,
kdo odhalí zavádějící vliv této „vševědy“. Ale Bůh
ví, že musíme těmto vzrůstajícím omylům čelit.“
Bratr Pierson píše dále: „Posuď ještě jednou těchto
10 bodů a prostuduj je pečlivě na modlitbě. Možná
se s nimi setkáš rychleji, než si myslíš. Semeno
tohoto odpadnutí je ve všech křesťanských církvích
a společenstvích kolem nás. Předtím, než Ježíš opět
přijde, bude společenství adventistů konfrontováno
krizí, která daleko předčí Kellogovu krizi.“
Plně souhlasím s bratrem Piersonem a věřím, že už
se dokonce nacházíme v krizi Omega. Toto není nic
jiného, než práce spiritismu, který podvrátil Boží
církev.
V knize Spirit of Prophecy, Vol 4, str. 405 čteme:
„Spiritismus mění nyní svou formu. Vtírá své
zavádějící a nemorální charakteristiky a vystupuje
nyní také v křesťanském kabátě. Dříve odstrkoval
Krista a Bibli; nyní předstírá, že je akceptuje. Bible
je vykládána atraktivním způsobem a metodou,
aby oslovila neobrácené srdce, zatímco první a
životně důležité pravdy zůstávají bez účinku. Je
představován Bůh lásky, ale Jeho spravedlnost,
Jeho odsouzení hříchu, potřeba svatého zákona - to
vše je ponecháno bez povšimnutí stranou. Příjemné,
okouzlující bajky berou smysly těch zajatých, kteří
neudělají z Božího slova základ svévíry.“
„Biblický Kristus je dnes stejně tak odmítán jako
dříve; ale satan zaslepil lidem oči tak, že tento
podvod není postřehnut.“
V Duchu prorockém je nám přesně řečeno, jak
rozpoznáme falešné učitele. Cituji z „Lepší život“,
str. 99:
„Pilně se pak varujte falešných proroků (Mat 7,15).
Povstanou falešní učitelé, kteří se odvrátí od úzké
pěšiny a těsné brány. Měj se před takovými na
pozoru. Přicházejí v beránčím rouše a uvnitř jsou
přesto dravými vlky. Ježíš nám dává zkušební
kámen, kterým můžeme falešné učitele rozlišit od
pravých. „Po ovoci jejich je poznáte. Můžeme sbírat
vinné hrozny z trní a nebo fíky z bodláků?“ Není
nám řečeno že je rozpoznáme po pěkných řečech,
nebo podle jejich úžasného náboženského vyznání.
Oni mají být posuzováni slovem Božím. „K zákonu
a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedle slova
toho, v němž není žádné záře. (Iz 8,20)“ Co přináší
tito učitelé za poselství? Vedou vás k uctivosti a
bázni Boží? Vede vás vaše láska poslušně k Jeho
přikázáním? Když nemá člověk ponětí o důležitosti
mravního zákona, když bere Boží přikázání na
lehkou váhu, když nedodržuje nejmenší z Božích
přikázání, tedy učit lidi, pak platí, že neví vůbec nic
o nebi. Pak můžeme poznat, že jeho nárok na učení
nemá žádné oprávnění. Tento se podílí na díle, které
kníže temnoty, nepřítel Boží povolal k životu.“
„Přestaň synu můj poslouchati učení, které od řečí
rozumných odvozuje. Př 19,27“. Řekněte, jak je
to dlouho, co váš kazatel mluvil při bohoslužbě
například o zákonu Božím a poslušnosti? Nebo
kázání o vlivu charismatismu?
Jen málo jich v církvi má ponětí o tom, jak to
všechno začalo. Je sotva možné tomu uvěřit, ale už
začátkem roku 1960, během Vatikánského kocilu,
se uskutečnila hodina vzniku slavícím sborům
(charizmatismu). Citát z papežského dokumentu: „...
skrze charismatickou pobožnost, která prostupuje
všechny církve, aby je všechny sjednotila tím, že
se navrátí ke stádu, kde je jeden pastýř, papež.“
Dále můžete v tomto dokumentu číst: „Doveďte
všechno lidstvo do jednoho ovčince!“ Myšlena je
tím římsko-katolická církev!
Zde je seznam cílů 2. Vatikánského koncilu,
které byly vybrány z jejich dokumentů:
25
Willow Creek
1. „Nechme použití slova „oslavovat“ stát se rutinou!“
2. „Nechme probuzení ve slavnostních bohoslužbách, ve kterých budou účastníci psychicky a slovně
zapojeni, aby se stalo zvykem.
3. „Udělejte zvykem, aby při slavnostních bohoslužbách existoval dialog mezi pastorem a sborem.“
4. „Používejte tolika variací v bohoslužbách, jak je jen možné!“
5. „Odbourejte rozdíly mezi večeří Páně a eucharistií. Naučte lidi, že eucharistie a večeře Páně je základ
křesťanské jednoty, přátelství a je slavností dne Páně (neděle).“
6. „Dělejte vše, co je ve vašich silách, aby byla respektována neděle včetně požadování klidu od
každé
práce.“
Rozeznáváte ten plán charizmatického hnutí slavících sborů? Jako výsledek těchto vatikánských cílů začalo
slavící hnutí v katolickém kostele hlasitou hudbou, brzo potom následovalo charismatické společenství a
svatodušní společenství. Stará metoda jezuitů, vplížit se do protestantských církví, byla katolickou filozofií
„Láska a jednota“ použita jako nový způsob k podvrácení.
Druhý Vatikánský koncil dal své požehnání, aby protestanté nebyli jako dříve nazýváni kacíři, nýbrž „od
matky církve oddělení bratři“. Druhý Vatikánský koncil potom začal obzvláště vyzvedávat Ducha svatého
probuzeneckým sejitím mezi jeptiškami a mnichy. Výsledek byl překvapující: Desetitisíce kněží a jeptišek
začaly mluvit jazyky. Nyní měli protestanté a katolíci něco společného? Obě skupiny mluvily nyní skrze
slavnostní hnutí jazyky!
Nyní bych chtěl toto slavnostní hnutí porovnat s trojandělským poselstvím.
Budu citovat v následujícím John Janucka z jeho knihy „Konečná fáze velkého sporu“ Svazek 2, ve kterém
docela zřetelně rozlišuje skrze víru mezi pravou a falešnou spravedlností.
Trojandělské poselství
Poselství slavících sborů
Je Boží poslední volání k opuštění Babylona. Je to Vyzývá k jednotě všech církví.
poselství k odělení se.
Poselství tří andělů je varující poselství.
Poselství slavících sborů je poselství míru a jistoty,
stejně tak jako lásky a jednoty. Hřích a přikázání jsou
projednávány jen povrchně.
Základ trojandělského poselství je věčné Základ oslavných společenství je falešným evangeliem,
evangelium, pravé ospravedlnění skrze víru.
totiž vykoupení v hříchu.
Oni říkají: „Budeš hřešit, dokud Ježíš nepřijde znovu.“ Je to evangelium bez síly. Když budeš dále
hřešit, potom co jsi přijal evangelium, kde je pak síla toho evangelia? Když ale přijmeš falešné
evangelium (falešné ospravedlnění), potom nemáš žádnou moc od Boha. Satan má také moc. Víš,
v čem spočívá satanova moc? Jeho moc spočívá v jeho lžích, např.: Demonstroval svou moc v Edenu
s velkým úspěchem a my stojíme ještě dnes pod vlivem jeho moci.
Dnes říká, že nemůžeme dodržovat přikázání Boží. Když uvěříš jeho lži, pak také nebudeš zákonů
Božích poslušen.
Bible říká: „...zde jsou ti, kteří dodržují zákon Boží a mají víru v Ježíše.“ Duch prorocký říká.
„Kristus opustil svůj nebeský domov a přišel na tento svět. On nám chtěl ukázat, že jedině ve spojení
s Bohem dokážeme dodržovat Jeho zákon. Sám v sobě je člověk zkažený a odvržený, ale Kristus přinesl
člověku morální sílu; a ti, kteří s ním žijí ve spojení, přemohou tak, jak on přemohl.“ (Signs of the Times,
10.12,1896) „Ti, kteří nemají dostatek víry v Krista, aby je mohl ochránit před hříchem, nemají tu
víru, která jim umožní vstup do země Boží. (Review and Herald 10.03.1904) „Člověk může být dokonale
poslušný jen kadidlem Kristovy spravedlnosti, která dodává božskou vůni každému skutku poslušnosti.“
(Působení apoštolů, str. 349/ AA 532)
26
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Trojandělské poselství
Poselství slavících sborů
Tři andělská poselství vyzývají celé lidstvo „Bojte Ale slavící společenství je zaměřeno na teologii, kde
se Boha“ skrze plné oddání se Jemu, Jeho slovu a výklad působí přitažlivě na neobnovené srdce, zatímco
vážné a životně důležité pravdy jsou postaveny mimo
Jeho vůli (desatero) a Jeho evangeliu.
účinek této moci.
Je představen Bůh lásky, ale Jeho spravedlnost, odsouzení hříchu a výzva k následování Jeho svatého
zákona jsou postaveny mimo pozornost, která nebere slovo Boží jako základ víry. Oni se nepotřebují měnit.
Satan jim zaslepil oči tak, že jeho podvod neberou vážně. (Spirit of Prophecy, Vol. 4, str. 405)
Trojandělské poselství
Poselství slavících sborů
Slavnostní společenství o tom nekáže.
Tři andělé volají „Vzdávejte (Bohu) mu čest.“
EGW napsala: „Vzdávat Bohu čest znamená
zjevovat Jeho charakter v našem vlastním a dát
mu to tímto způsobem znát. A jakým způsobem
dáváme poznávat Otce nebo Syna, uctíváme tím
Boha.“
Duch prorocký nám říká, jak můžeme Bohu
vzdávat čest. (ABC sv. 7A, str. 539) německé
Slavící společenství před tímto lidi nevaruje. Když
vydání
je toto téma zmíněno, říkají: „Nemějte strach před
Tři andělé hlásají: „Protože přišla hodina soudu soudem, když věříš v Ježíše, tak si s tím nedělej
jeho!“ To je vyšetřující soud, který začal v roce žádné starosti!“
1844.
Z jakého důvodu jsou lidé vyzýváni: „A proste toho, který stvořil nebe a zemi a moře a studnice vod“? Bůh
vybral cestu, jak Ho máme uctívat. Jeho cesta nám ukazuje na sobotu, jako zvláštní den, který v zamýšlení
se nad jeho stvořením máme světit.
Podle 2. Vatikánského koncilu je cílem oslavného společenství světit neděli a uznat papeže jako
zástupce Krista a podřídit se jemu.
Z jakého důvodu padl Babylon? Druhé andělské poselství říká: Babylon padl, protože odmítl biblické
pravdy. Zj 18,2 popisuje stav Babylona v době konce. „I zkřikl silně hlasem velikým, řka: Padl, padl
Babylon, ten veliký a učiněn jest příbytkem ďáblů a stráží každého ducha nečistého a stráží všelikého
ptactva nečistého a ohyzdného.“
Padlé církve (katolické a protestanské) napadají naše společenství skrze tato slavící společenství. Bible
říká: „Příbytek ďábla“. Samozřejmě má Bůh v těchto padlých církvích ještě děti Boží. Naše poselství,
zvláště v době hlasitého volání, bude: „Vyjděte z něho můj lide!“
Poselství třetího anděla je nejhorší ze tří poselství. Toto poselství bylo smrtelníkům hlásáno a dáno jako
varování nepřijímat znamení šelmy (považování neděle za sabbat).
Podle 2. Vatikánského koncilu je úmyslem slavícího společenství přivést celý svět ke svěcení neděle a
k uznání papežství. Není důležité, v co jinak věříš, dokud se podřídíš těmto dvěma požadavkům. Můžeš
rozpoznat, kam toto hnutí vede? Tři andělská poselství jsou zapsána ve Zj 14,12. Zde jsou popsáni lidé,
kteří přijali tato tři andělská poselství: „Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteří ostříhají přikázání Božích
27
Willow Creek
a víry Ježíšovy!“
Zde jsou představeny charakterové vlastnosti
Božích dětí:
a) Trpělivost svatých b)dodržují
přikázání c) mají víru Ježíšovu
Boží
Slavící sbory říkají: „My nedovedeme dodržovat
Boží zákon.“ V tomto jsou upřímní, oni také
neumí Boží zákon doržovat. Proč ne? Protože
souhlasili s falešnou spravedlností skrze víru,
která tvrdí, že se spravedlností nedochází k žádné
charakterové změně. Duch svatý nepřijde do
srdce znovuzrozeného se spravedlností Krista a
Bůh nenapíše svůj zákon do jeho srdce. Z tohoto
důvodu nemají žádnou moc dodržovat zákon Boží.
Když někdo zmíní, že Bůh od svých dětí požaduje,
aby dodržovaly zákon, říkají nebo myslí si, že je
to zákonictví. Bible má ale zřetelné svědectví, jako
např.: 1.Jan 2,4.5. „Dí-li kdo: Znám jej a přikázání
jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. Ale
kdož ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom
jest dokonalá. Po tomť známe, že jsme v něm.“
EGW píše: „Lidé, kteří jsou pod kontrolou satana,
opakují tato obvinění proti Bohu s tvrzením, že lidé
Boží zákon nemohou dodržovat. (Signs of the Times
16.01.1889) „Nemůžeme pohlížet na Ježíše jenom
jako na Vykupitele světa, ale také jako na osobního
Spasitele hříšníků.“ (Signs of the Times 26.08.1889)
„Spravedlnost nebude skrytý hřích krýt, dá nám
ale přístup k milosti, která všechny hříchy zahání
a uschopňuje nás žít životem pravé poslušnosti
zákona Božího.“ (Sobotní úkol 02.05.1998).
Nyní přícházíme k bodu:
Podstata uctívání ve stylu slavící bohoslužby je
hudba či písně!
Jaký druh hudby nebo písní je upřednostňován?
Odpověď je: současná nebo rocková hudba. Jaké
poselství má tento způsob hudby? Největší část je
láska a vzdávání chvály. Co zde chybí? Vyzvání
k lítosti, k odevzdání se a k modlitbě pro hříšníka.
Příchod Ježíšův chybí téměř úplně. Biblické
základní pravdy jsou sotva k nalezení nebo chybí
úplně. Také biblická sobota není zmiňována.
Už jsi přemýšlel o tom, co vše chybí v těchto
oslavných písních? Jeden pisatel se vyjadřuje
takto: „V současných typických chválu nebo úctu
vzdávajících písních nenalezneme žádné vyznání,
prosby nebo poslušnosti – jen chválu“.
28
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Naši adventističtí pionýři zpívali mnoho duchovních
písní s mnoha slokami, které obsahovaly naše
poselství. Oni tak dělali, protože věřili, že Bůh je
povolal hlásat určité posleství. Dokonce v jejich
písních dosvědčovali trojandělské poselství. Když
si přesněji prohlédneme naše zpěvníky, najdeme
v nich skoro každý důležitý bod víry: Vysvobození
skrze víru v Krista, příchod Ježíše, sobotu, soud,
že mrtví jen spí, posvěcení a mnohé další. Tímto
je v písních věřících hlásáno Boží poselství pro
dobu konce. Jaké nádherné poselství máme
v našich zpěvnících, obzvláště v těch starých
knihách! Kazatelé a laici by odcházeli méně od
pravé cesty, kdyby dbali více na poselství těchto
písní. Tyto písně v našich zpěvnících obsahují
velké množství variací, od jednoduché písně až po
písně s teologickou hloubkou. Jejich poselství může
povzbudit a být každému věřícímu ukazatelem
cesty!
Když tuto hudbu porovnáme s moderní hudbou
(charismatickou rockovou hudbou), většina těchto
písní jsou chvály. Typické na nich je to, že se
opakuje stále jeden jednoduchý text. Obsah je
velice jednoduchý, bez pokání, bez poslušnosti a
bez poselství – a když už, tak jen velmi málo. Také
v mládežnických písních není zmiňována sobota,
svatyně, proměnění, soud a jen zřídka příchod
Ježíše. Velkou starostí je, že tyto moderní písně
nahrazují naše písně, plné poselství, a mají také
podíl na ovlivnění celé generace, která je bez jistoty
v učení. Tato hudba, nebo písně nejsou ve sboru
prostředkem k tomu, abychom byli uvedeni do
veselé nálady, ale jsou důležitou částí naší identity,
našeho svědectví, stejně tak jako k udržení naší
existence. Vnější jednota našeho hnutí doby konce
vyžaduje vliv společné písně dobra. (Adventist
AjTirm Spring 1998, str. 8)
Dřívější vedoucí zpěvu v nebi, (satan), používá
svou slavnostní hudbu, aby ovlivnil lidi, připoutal
je k sobě a mohl je kontrolovat. Používá citově
oslovující, emocionální náboženství, a ne Slovo
Boží.
Nyní jiná otázka:
Jak ovlivňuje liberální adventismus církev?
Citát z „Receiving the Word, str. 31+32“
„Největší výzva nepřichází do společenství
adventistů od nezávislé pravice, která pracuje
zvenčí, nýbrž od liberární levice, která činí své
dílo uvnitř církve. Tito mírní liberálové hledají
možnosti nově definovat naši historickou adventní
víru, odpovídající jejich novým výkladům Bible.
Avšak ve skutečnosti, stejně tak jako někteří
z našich adventistických vědců, kteří začali
používat historicko-kritickou metodu liberální
teologie, církev viděla výzvu k rozlišení jejich
pravd (mimořádné učení): Prorocký význam z roku
1844, potřeba zástupné oběti, smíření Ježíše za
hříšníka, a to, že se CASD vidí jako Boží poslední
církev ostatků. V tom samém čase bylo společenství
zapleteno v rozbrojích k tématům, jako je interrupce,
rozvod a nový sňatek, vysvěcení žen a požehnání
homosexualitě.
Dokážeš si představit, že jeden adventistický
profesor napsal o náboženství v květnu roku 1993
ve „Spectrum, str. 46 jeden článek s následujícím
nadpisem. „Apokalyptika (učení o vzdáleném) –
kdo ji potřebuje?“ Hned na začátku článku byla
výzva k mínění: „Jak vážně by měli brát adventisté
apokalyptické knihy, jako Daniel, Zjevení a Velký
spor?“
Tento teolog odpovídá:
„Možná bychom je měli plnit evangeliem lásky,
přijetím a odpuštěním.“ Toto je často centrálním
poselstvím slavících sborů a stylem jejich
bohoslužby. Profesor Steve Daily, který učil na
universitě v Sieře a byl tam také kazatelem, je dnes
jedním z liberalistů mezi námi. S doporučením
navrhuje některé strategie a praktické věci, které by
adventisté mohli dělat, aby přispěli k tomuto cíli:
1. „Měli bychom si o sobě přestat myslet a
říkat že jsme církví ostatků, ale považovat
se za jednu část velkého zástupu Božích
ostatků.“
2. „Měli bychom vzít v úvahu zvláštní
možnosti tím, že budeme navštěvovat
jiné církve, které se setkávají v jiném dni
v týdnu a uzavírat s nimi přátelství a učit
se od nich. Dělte se s nimi a říkejte jim to
dobré, co v nich vidíme.“
3. Každý z nás by se měl snažit o členství
v nějaké neadventistické pomocné
organizaci, abychom takto bojovali proti
našemu přirozenému založení se izolovat.“
4. „Měli
bychom
se
účastnit
mimonáboženských biblických studií a/
nebo v charismatických přímluvných
kruzích, abychom rozšířili naši duchovní
prespektivu.
Z knihy (Adventismus pro novou generaci, str. 315
– 316, od Steva Daillyho)
Toto doporučení stojí v absolutním rozporu
s Duchem prorockým. Je nyní čas pro adventisty,
aby hledali takovéto „nové světlo“? Modlářství,
vzrůst církve? Učit se od jiných a chodit na jejich
akce?“
Duch prorocký nás varuje:
„Chce-li Pán dát nové světlo, dá svým milým a
vyvoleným jeho pochopení, aniž by potřebovali
nějaké osvícení od těch, kteří jsou v temnotě a bludu.
Bylo mi ukázáno, že je nutné, aby ti, kteří věří, že
máme poslední poselství milosti, byli odděleni od
těch, kteří každý den přijímají nové bludy. Viděla
jsem, že mladí ani staří by neměli navštěvovat
jejich shromáždění, neboť není správné je tímto
způsobem povzbuzovat, když učí blud, který je
smrtícím jedem pro duše, a vyučují zásadám, které
nejsou nic jiného, než lidská ustanovení. Vliv
takových shromáždění není dobrý. Jestliže nás Bůh
vysvobodil z takové temnoty a bludu, měli bychom
si vysoce vážit této svobody a radovat se z pravdy.
Pánu se nelíbí, když jdeme dobrovolně naslouchat
bludu a nejsme povinni tam jít, neboť pokud nás
sám nepošle do takových shromáždění, nebude nás
tam chránit. Andělé přestanou o nás bedlivě pečovat
a budeme vydáni útokům nepřítele, abychom
jeho mocí a silou zlých andělů byli zeslabeni a
zatemněni. Pak bude světlo kolem nás nakaženo
temnotou. (Zkušenosti a vidění, EW 124-125)
Milá sestro, milý bratře – zatímco jsi četl tyto
řádky, mohl sis všimnout, že církev, do které
chodíš, se stala slavícím sborem v učení, v hudbě
a bohoslužbě. Ať ti dává Bůh moudrost a ukáže
ti, co je třeba učinit, aby se opět pořádala taková
bohoslužba, které Bůh může požehnat. Možná tě
Bůh povede do takového společenství, které je v tvé
blízkosti, kde je ještě kazatel, který reprezentuje
naši biblickou pravdu. Díky Pánu Bohu, On jich
má mnoho! Bude-li to potřebné, může tě Bůh poslat
do domácího společenství, nebo můžeš založit
domácí společenství, o kterém by se mohlo říci:
„Zde je trpělivost svatých, zde jsou ti, kteří dodržují
přikázání Boží a mají víru Ježíšovu!“
Pomodleme se:
Drahý Otče nebeský, pomáhej nám, abychom se
nikdy neocitli v satanově smyčce skrze jeho hudbu
a učení slavících sborů. Otevři nám oči, abychom
rozuměli tvé božské radě a nikdy jsme se neodchýlili
od pravdy. Prosíme tě o to v Ježíšově jménu. Amen.
29
Jezuité
SOCIETAS JESU = TOVARYŠSTVO
JEŽÍŠOVO
JEZUITÉ
František Poslušný
Kdo jsou Societas Jesu, alias jezuité? Uvažujme
společně o tom. Je to řád řeholních kleriků, založený
roku 1535 Ignácem z Loyoly, celým jménem: Don
Inigo Lopez de Recalde.
Tento řád byl jedním z nástrojů a hlavní oporou
Vatikánu v boji proti reformaci. Ignác se narodil
roku 1491 v rodině baskického zemana Beltrana,
na hradě Loyola, v provincii Guypozcoa. Mládí
strávil jako páže na dvoře Fardinanda Kastilského a
později vstoupil do vojska.
Ještě několik slov k názvu „tovaryšstvo“. Slovo
tovaryš se už dnes příliš nepoužívá. Jedná se
o vyučeného řemeslníka, který získal odborné
vzdělání toho kterého oboru. Tomuto řádu
označení „tovaryši“ příliš nesluší. Důvod je
jednoduchý. Ačkoli doba, ve které jezuita získával
odborné znalosti, byla značně dlouhá, pokoře a
skromnosti k tomu, aby byl skutečným tovaryšem,
mu to mnoho neposloužilo. Tovaryš, ačkoli byl
„vyučený“, se v praxi svému řemeslu vlastně teprve
učil v kolektivu starších, v praktickém uplatnění
řemesla již „ostřílených“ odborníků, na leccos
už zvyklých. Pokora a skromnost všech tovaryšů
Ježíšových je základním předpokladem k úspěchu
na tomto poli. To je pravidlo, které platí nejen
pro jezuity, ale pro všechny „tovaryše“ Mistra,
bez rozdílu konfesní příslušnosti. Neberou-li tento
důležitý aspekt svého poslání v úvahu, pak jsou
to „arogantní profesionálové“, kteří nic nemají ze
skromnosti a důstojnosti Ježíšova charakteru. Jejich
vliv je nakonec odpuzující a nemá nic přitažlivého
a podmaňujícího, jako vliv a přitažlivost Ježíšova
charakteru, jehož jména zneužili ve svém názvu.
Tento zvláštní katolický řád je jedním
z nejrozporuplnějších řádů římské církve, není
nejstarším, ale ze všech řádů, které tato církev
sdružuje, se zdá být nejčastěji vzpomínaným. Má
to pochopitelně svoje příčiny. I mezi katolickým
klérem měl tento řád mnohé nepřátele, jak
později ukážeme. Ačkoli byl založen už v roce 1535
zmíněným Ignácem, poprvé byl schválen papežem
Pavlem III. 27. září 1540 známou bullou „Regimini
Militantis Ecclesiae“. V Čechách byli uvedeni za
30
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Ferdinanda T. roku 1556. V době českého povstání
roku 1618 byli z Čech vypovězeni, ale po Bílé hoře
roku 1622 se znovu vrátili. To byla doba, kdy se cítili
jako „ryba ve vodě“; český národ v tom čase trpěl.
Habsburkové upevňovali svoji moc a jezuitské
„moresy“ jim v tom velmi pomáhaly. Ovšem
nezapomínali při tom myslet sami na svůj prospěch.
Prostý lid ale trpěl zdaleka nejvíce. Protireformační
úsilí mělo stále více a více navrch. Jezuité se v té
době skutečně „překonávali“. Jednou z nechvalně
známých osobností té doby je proslulý jezuitský
kazatel Antonín Koniáš (1691-1760), o němž se
uvádí, že spálil na 30000 reformačních knih. Barvitě
to líčí ve svých knihách český spisovatel Alois Jirásek,
(Temno a F.L.Věk, posledně jmenovaná publikace
byla již několikrát v televizních inscenacích, kde
bylo zřetelně dokumentováno a po léta opakováno,
aby všichni mohli názorně vidět, jak si „tovaryši
Ježíšovi“ v praxi vykládali a praktikovali službu,
kterou tak názorně a také skutečně učil a konal sám
Ježíš). Někteří bývalí vysoce postavení činovnicí
z řad jezuitů, povětšinou profesoři na vysokých
školách, kteří, když prohlédli styl a způsoby, kterými
jezuité pracovali, ze svých míst odešli. Zjistili, jak se
zásady a praktické uplatnění protichůdně rozcházejí
s Ježíšovým životním stylem. Odešli také proto,
že ještě neměli natolik „ocejchované“ svědomí.
Uvedu alespoň dva bývalé profesory papežské
gregoriánské university v Římě: profesor Alighiero
Tondia, druhý profesor Alberto Rivera. Oba popsali
ve svých knihách skutečnosti, které je vedly k
opuštění řádu a rozejití se s postavením, které měli.
Výchova jezuitů
Vzdělání jezuitů a kulturní výchova je velmi přísná.
Jestliže některý z nich propadne třeba jen u jediné
z tzv. „klíčových zkoušek (skládají se ze spekulativní
filosofie a základní a dogmatické teologie), není
za normálních okolností připuštěn ke „slavným
slibům“. To znamená, že není plnoprávným členem
Tovaryšstva, že nepatří k jeho jádru, a nemůže proto
zastávat nejvyšší řádové funkce. (viz. Ustanovení
Tovaryšstva Ježíšova a Sumář Pravidel)
Tak se mezi jezuity pozvolna tvoří elita, která
zajišťuje výběr výjimečně schopných lidí. V této
době se nevěnují jen výhradně studiu. Jakmile
skončí jezuitova filosofická příprava, zahajuje ihned
praktickou činnost v řádu. Ta trvá tři až osm let, než
se věnuje teologických disciplínám. Člen řádu je
vysvěcen na kněze koncem třetího roku teologie,
tj. zhruba jedenáctý nebo dvanáctý rok po vstupu
do řádu. Věk 33 let, o kterém se často hovoří, není
ale nikde předepsán. Mnohem významnější je však
v jezuitské výchově psychologická příprava. Řídí se
zvláštními představami, které měl zakladatel Ignác
z Loyoly, a posláním řádu v životě katolické církve.
Jezuita je prostý jakéhokoli liturgického pouta. Pro
něho neplatí společné modlitby jako pro jiné (kromě
čtvrt hodiny „litanií“ denně, které se odříkávají
před prvním nebo druhým hlavním jídlem. Tento
zvyk je v naprostém rozporu s duchem řádu a měl
být zrušen, ale nevím, zda se tak už skutečně stalo.)
Breviář si čte každý sám, neexistují ani konventní
mše a jiné společné liturgické povinnosti. Člen
řádu je závislý jen na svém superioru, není vázán
„domem“, kde právě působí, a může být přeložen
dle libosti vyšších řádových hodnostářů. Je to
vojsko schopných a dobře vyzbrojených mužů,
nespoutaných vnějšími formami a podrobených
železné disciplíně. Typickým znakem jezuity je
naprostá, „slepá“ poslušnost představených, která
nepřipouští odlišný názor nebo mínění.
Od člena řádu se vyžaduje, aby se zpovídal i
z nejintimnějších tajemství vlastního vědomí.
(Pravidlo 40) Četnost zpovědí se musí každým
rokem zvyšovat. To vede ke zjevnému zničení
osobnosti. Takový je vlastně cíl, který Tovaryšstvo
sleduje při výchově svých členů. Jako kladivo buší
bez ustání, až dosáhne svého cíle. Má-li výchova
za následek ochromení tvůrčího ducha, je naproti
tomu nejvhodnější přípravou ke složení „čtvrtého
slibu“, který řád ukládá profesům slavných slibů.
Duch bezpodmínečné poslušnosti ovládá každý
článek řádové organizace (Profesové jsou řádovou
aristokracií. Žijí ve zvláštních domech a v jejich
rukou je správní a zákonodárná moc řádu. Početně
nejslabší třída profesů se čtverým slibem, jediná,
kromě obyčejných řeholních slibů chudoby, čistoty
a poslušnosti, skládala ještě slavný slib neomezené
poslušnosti papeže.
Suarez je nazývá „sloupy, na nichž celý řád spočívá“.
Jsou obeznámeni s nejdůvěrnějšími směrnicemi
a vykonávají nejvyšší řádové funkce. Z jejich řad
se volí generál, jeho asistenti a provincionálové.)
Ještě se zmíníme o stylu, jakým jsou vedeni
novicové, scholastici a ostatní účastníci k absolutní
poslušnosti tak, aby vůbec nepřemýšleli o logice
svého jednání a poslušně až slepě vykonávali to, co
nadřízený přikazuje.
Přestože jsou pravidla tohoto řádu velmi přísná až
nekompromisní, dostával se řád v jistých dobách do
problémů. Ty nebyly způsobeny zevnitř, ale zvenčí.
V osmnáctém století se Tovaryšstvo ocitlo ve velmi
vážné krizi. Pro své politické vměšování byli jezuité
vyhnání z Portugalska v roce 1759, v roce 1762
z Francie, v roce 1767 ze Španělska, v roce 1768
z království Sicilie a z Malty a konečně v roce 1769
z Parmy. 21. července 1773 zrušil papež Kliment
XIV. Tovaryšstvo a jeho generála Florenťana Lorenza
Ricciho dal zavřít do Andělského hradu. První zemí,
kde dostalo Tovaryšstvo zákaz činnosti, bylo už
zmíněné Portugalsko. Největším nepřítelem jezuitů
v té době byl ministerský předseda Pombal. Nejprve
se postavil proti zámořskému obchodu jezuitů,
kteří jej vedli i přes četné papežské zákazy. V roce
1757 byly vydány dva dekrety, které zakazovaly
vykonávat soudní praxi a současně nařizovaly, aby
v Brazílii a Paraguaji nebyli tamní Indiáni považováni
za otroky. Sami Tovaryši mnohými nelegálními a
nekorektními činy, které ani nesluší vzpomínat,
aby čtenář nenabyl dojmu neobjektivnosti
hodnocení, si způsobili to, že nakonec 15. dubna
1759 vydal portugalský král nařízení, podle
kterého se zabavovaly všechny „movité i nemovité
statky, důchody, příjmy a platy z milosti členů
řádu jezuitského ve všech portugalských zemích.“
Všem poddaným bylo zakázáno se s jezuity dále
stýkat. Teprve královským dekretem z 3. září 1759
byli jezuité prohlášeni za veřejné rebely, zrádce,
nepřátele a rušitele veřejného pokoje, a jako takoví
byli vypovězeni „ze všech zemí říše Portugalské“.
7. srpna 1814, po jednačtyřiceti letech ilegální
existence, bylo Tovaryšstvo Ježíšovo obnoveno
v původní formě Piem VII. v bule Sollicutodo
omnium ecclesiarum. Papež ostatně už v roce 1801
prohlásil za neplatné breve Dominus ac Redemptor
noste, kterým Kliment IV. nařídil zrušení řádu
s odůvodněním, že je nutno zachovat mír a že
úkol řádu se skončil bojem proti kacířství. Někteří
jezuitští apologeti prohlašují všechny stížnosti
a kritiku Tovaryšstva za očerňování. Kacíři prý
nenávidí Tovaryšstvo proto, že tak horlivě slouží
Bohu. Jindy zase, týká-li se oprávněná kritika
jednotlivých členů řádu, jezuitští apologetové tvrdí,
že provinilci nebyli členy řádu, nebo že jednali na
vlastní pěst, bez vědomí představených. A tak se
posléze stalo, že 7. srpna 1818, po jednačtyřiceti
letech, bylo Tovaryšstvo obnoveno Piem VII.
v původní formě.
„Slepá poslušnost“
I když o tom již byla zmínka, ukážeme na několika
příkladech, co si představují pravidla řádu pod tímto
pojmem. Příklad pravidla 13: „Abychom si ve všem
31
Jezuité
správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém,
které já vidím, jest mi uvěřiti, že je to černé, jestliže
to církev hierarchická tak rozhodne…“ Příklad
dokonalé poslušnosti, rozhodne-li představený o
takové věci, je: „zalévat po celý rok suché dřevo,
valit kámen, se kterým by ani hodně lidí nepohnulo,
vrhnout se do jezera bez znalostí plavání, a dokonce
chytit živou šelmu (doslovně lvici). „Zkrátka práce
pro blázny a sebevrahy. Ignác v listě o ctnosti
poslušenství, z 26. května 1553, dává za příklad
dokonalé poslušnosti, jestliže představený takové
věci nařídí: „Jan opat nepřemýšlel, zdali by užitečné
bylo či neužitečné, co mu bylo poručeno, když suché
dřevo s tak velikou a dlouhou námahou po celý rok
zaléval; aniž zdali by to možné bylo či nemožné,
když tak upřímně se snažil velikánský kámen
z místa odvalit, kterým by ani mnozí lidé zároveň
nebyli mohli hnout. Takovýto způsob poslušnosti
vídáme i někdy od Pána Boha schválený.“ Jiný
příklad: „Maurus, učedník svatého Benedikta, vyšel
z rozkazu vrchního, aby mu divokou lvici chytil a
přivedl. Tento tedy způsob podrobit vlastní rozum
a bez všelikých okolků schvalovat jakýkoli rozkaz
vrchního, byl nejen u svatých mužů v obyčeji, ale
má i od těch, kteří dokonalé poslušnosti nabýt
chtějí, ve všem, co není hříšné, následován být.“
Úsměvné, není-liž pravda? Tak si představují
Tovaryši slepou poslušnost. Tak si představují
službu Pánu Bohu. Přečtěte si, jak představuje
svým „spolutovaryšům“ službu Pánu Bohu velký
apoštol Ježíšův, svatý Pavel. (Ř 12,1) Je v těchto
dvou ukázkách nějaký rozdíl? Je-li, potom jaký?
Ptáme se: Jak by mohl Pán Bůh schvalovat takovou
nerozumnou službu? A mohl by ji vůbec nařizovat?
Naše služba Pánu Bohu přece nemůže být poplatná
nějakému představenému, byť by to byl kdokoli.
Ve čtvrté a páté kapitole Skutků je popisována
příhoda, kdy pro rozumnou službu potřebnému
člověku dostali se apoštolové do konfliktu s
„představenými“. Dle pravidel a učení Tovaryšů
by se měli chovat „slepě“, a ne konat „rozumnou
službu?“
Vzdělanost
Jistě, v žádném případě nechceme vypočítávat
jen samá negativa, kterých se toto uskupení,
ať už záměrně či bezděky, dopouštělo. V zájmu
objektivity je také potřeba říci, že v oblasti kultury
a vzdělanosti mají hodně „plusových bodů“. Že se
zasloužili o kulturu a vzdělanost, je jedním z mála
světlých bodů jejich existence. Všeobecně však
neměli mnoho příznivců, zvláště mezi obyčejným
lidem, ale i mezi vyššími vrstvami obyvatelstva. Už
bylo povězeno, že též panovníci v určitých dobách a
v různých zemích měli s nimi časté problémy a byli
32
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
nuceni je vypovídat, aby ve svých zemích zachovali
klid a pokoj. Je třeba si připomenout, že prvních 400
let existence řádu sloužili jezuité zájmům Vatikánu
a byli zapojeni do spletitých manévrů vysoké
vatikánské politiky a diplomacie s takovou tajností,
že často ani jejich rodinní příslušníci ani řádoví
spolubratři neměli o tom sebemenší potuchy.
Pronikání do společnosti
Alighiero Tondi dokládá, že v době čtyř staletí
po založení řádu jsou jezuité vidět u dvorů a ve
vládnoucích kruzích, najdeme je jako zpovědníky a
důvěrníky samotných papežů, císařů, králů, knížat
a kněžstva. Tuto „službu“ jako první konal také
Ignác z Loyoly, právě tak jako každý další generál
řádu. V právě uplynulém století stačí připomenout
Benita Musoliniho, nebo jeho zvláštní tajemníky
papeže Pia XII. A totéž platí na prahu 21. století.
33 000 oficiálních členů tovaryšstva pracuje
ve funkci personálu a velitelů skutečně tajné a
nesmírně početné armády. Řád má dnes ve svých
řadách čelní představitele politických stran, vysoce
postavené úředníky, generály, soudce, lékaře,
vysokoškolské profesory, atd., a všichni vynakládají
nejvyšší úsilí na to, aby ve své oblasti uskutečnili
„Boží dílo“. Ve skutečnosti se však nejedná o Boží
dílo, ale o plány papežství. Stačí si jen uvědomit
cíle jezuitského řádu a současně sledovat světovou
politiku z co nejobjektivnějších zdrojů, a budete
sami překvapeni, kolik jezuitů anebo jejich spojenců
se pohybuje ve světové politice. V politice světové i
domácí, ekonomice, v kultuře, nebo jsou vedoucími
či mluvčími, poradci různých světových i domácích
organizací, či charitativních společností. Žádný stát
jejich mocenským zájmům neušel. Ani ten nejchudší
a nejmenší, nebo zdánlivě nejbezvýznamnější.
Jedním z tajných plánů Vatikánu, a tím i jezuitů, je
získat co největší majetek, což vede k ekonomické
síle a naprosté nezávislosti. To je potom připravená
cesta k dosažení světové nadvlády. Není proto
bezvýznamné podívat se, jak to římští představitelé
praktikují právě přes jezuitský řád.
Více než 550 let ukazovali Tovaryši světu, jak má
vypadat „Boží dílo“ dle jejich představ. Mistr, jehož
jméno si dali do svého názvu, ale ztělesňoval něco
jiného. Poučí se svět z toho, co bylo po dobu pěti
set let „černou můrou“ historie? Měl na to dost
času a ještě ho má.
V souvislosti s pronikáním do společnosti, bez
ohledu na to, jak je ideologicky zaměřená, je potřeba
ukázat neuvěřitelnou přizpůsobivost Tovaryšů.
V tom jsou skutečnými mistry svého „řemesla“. Dr.
Alberto Rivera, jeden z bývalých exponentů tohoto
„řemesla“, o tom podává šokující informace.
Zjevení Fatimy je působivý politický trik, říká Dr.
Rivera, který zinscenoval Vatikán. V těchto zjeveních
je obsaženo proroctví, ve kterém říká panna Maria
svým následovníkům, že pokud se budou modlit za
mír na zemi, obrátí se Rusko na římskokatolickou
víru. Vatikán cítil, že Spojené státy jakoby ztrácely
na své světské moci, proto se snažili orientovat na
marxismus.
Vatikán se dnes snaží obnovit staré smlouvy
s Moskvou. Vyrukoval s novým pojetím marxismu,
který bude světu přijatelnější. Není náhodou, že byl
16. října 1978 zvolen papež z komunistického bloku.
Dostal jméno Jan Pavel II., od kterého se očekávalo,
že by mohl změnit smýšlení lidí. Posuďte sami ve
světle neuvěřitelných politických změn nejen u
nás, ale v celém východním bloku, zda skutečnost
odpovídá zmiňovaným prognózám.
Uvedeme jiný trik velkého arcipodvodníka, jehož
vydatnými pomocníky byli „Tovaryši“.
Musíme se ale vrátit daleko do středověku, do
roku 1546, do doby Tridentského sněmu. Satan
inspiroval pisatele apokryfů sériemi padělků
svatých pisatelů Bible právě na tridentském sněmu,
které jsou představeny jako inspirované Bohem.
Jednou z apokryfních knih jsou knihy Makabejské,
z nichž církev přijala myšlenku očistce.
Roku 1511 vybral anglický král Jakub skupinu
mužů, kteří měli za úkol přeložit Bibli. Mezi nimi
byli rovněž hojně zastoupeni jezuité, kteří se
vydávali za členy anglikánské církve. Bůh však ve
své milosti chránil své psané Slovo, takže je nebyli
schopni pozměnit tak, jak si původně naplánovali.
Když praví křesťané objevili tento podvod, odmítali
apokryfní knihy z protestantské Bible. Avšak dnes
obnovený výtisk, vydaný roku 1611, opět obsahuje
bludařské apokryfy. Vatikán stojí smrtelně vážně na
liturgii zákona o dogmatech.
Jiný příklad toho, jak satan využívá jednotlivce a
instituce, aby dosáhl svých cílů. Člověk, kterého
použil k tomu, aby dosáhl vytvoření náboženského
monstra dosud nevídaných rozměrů, se jmenoval
Konstantin. Po smrti císaře Galeria se o jeho trůn
ucházeli dva mužové: Konstantin a římský generál
Maxentius. Podívejme se na soukromý život
člověka, ze kterého satan udělal prvního papeže.
V roce 312 po Kristu se střetla vojska Konstantina
a Maxentia, jenž stál mezi Konstantinem a římským
trůnem. Během bitvy dal satan Konstantinovi
vidění na obloze ve znamení kříže se slovy: „V
tomto znamení zvítězíš.“
Apoštol Pavel v 1Tm 4,1. předpovídá: „Duch pak
jasně praví, že v posledních dnech odvrátí se někteří
od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení
ďábelských.“ Konstantinova vojska byla podepřena
satanovou armádou, která mu pomohla porazit
nepřítele. V důsledku této vítězné bitvy prohlásil
Konstantin veřejně své obrácení ke křesťanství.
Roku 313 vydal toleranční patent. S okamžitou
platností zastavil pronásledování křesťanů a přinesl
mír. Jeho úkolem pod vedením satana bylo spojení
pohanství v převrácenou formu křesťanství, které
pak přetvořil v římskokatolickou církev.
Dr. Rivera říká: „Ve vatikánském sklepení jsem četl
dopis Konstantinovy matky Heleny. Helena přijala
babylonský typ křesťanství a již ona se modlila
k Panně Marii. Měla velký vliv na svého syna a
snažila se, aby dal své srdce tomu, čemu ona říkala
„pravý Bůh“. Helena se začala obávat o svého
syna a konec svého života prožila v Jeruzalémě.
Znala strašlivé tajemství o Konstantinovi, že není
římským katolíkem. Stále ještě uctíval boha slunce
„Sol“. „Sol“ bylo římské pojmenování NIMRODA,
TAMUZE, BAALA atd. Konstantin byl připraven
zabíjet pravé věřící, kteří utíkali do hor a chránili
Slovo Boží.
Její syn byl Antikristem, ovládaným démonickými
silami, stejně jako všichni jeho následovníci.
Když v roce 337 po Kristu Konstantin umíral, nechal
se veřejně pokřtít. Po celý svůj život odmítal křest.
Je podezření, že ve chvíli, kdy se voda dotkla jeho
čela, byl již mrtev. Po něm se okamžitě nechali
pokřtít jeho senátoři a vojevůdcové. To byl pro
římskokatolický systém okamžik vítězství.
Dr. Rivera uvádí, jakými metodami a jaké taktiky
užíval v době, kdy měl za úkol infiltrovat a rozvracet
různá protestantská společenství, misijní a školní
instituce. „Tři pastoři padli...metodistický, letniční
a jeden pevně stojící kazatel. Budeme naléhat
na zastavení antikatolictví. Tato misie se zdařila.
Všichni tři pastoři se stali ekumenickými. Začali
kázat jen o Boží lásce a nemohli více mluvit, že
římskokatolíci směřují do pekla. Všechno proběhlo
podle našich instrukcí. Nakonec by mělo dojít ke
sjednocení všech církví s římskokatolickou institucí.
O jiných praktikách a metodách, které Alberto
a jemu podobní „Tovaryši“ používali, zvláště
v souvislosti s mravnostními a etickými zásadami,
se ani nemůžeme zmiňovat z pochopitelných
důvodů.
Všechny tyto organizace jsme úspěšně infiltrovali.
(Rozuměj: protestantské organizace). Díky
maskovaným agentům jsme nepozorovaně
pronikli do křesťanské televize, vydavatelství a
nakladatelství, a přijali nás jako učitele, pastory a
evangelisty.
Propagovali jsme hlavně lásku, jednotu a spojení
33
Jezuité
všech vzájemně. To je naše oživení!!
Naším mistrovským dílem je třetí mocnost, a to je
„charismatické hnutí“. To je most do Říma!..přes
který nás protestanti přijali s otevřenou náručí.
Toto bylo publikováno v knize zvané: „Moskva,
Vatikán, Washington.“
Infiltrované byly všechny náboženské skupiny,
Baptisté, Metodisté, Presbyteriáni, Luteráni, téměř
všichni, včetně Mormonů a Svědků Jehovových
i ASD. Potom následovaly semináře, university,
koleje. I mládež byla akcí jezuitů do toho zahrnuta.
Teď už všechny tyto společnosti o Římu mlčí,
neboť uznávají, že římskokatolický systém je církví
křesťanskou. Za své postavení vděčí kompromisu.
Téměř všichni protestantští pastoři se bojí mluvit
proti Římu. Jistě vědí proč. „Při jedné příležitosti
jsem byl pověřen mluvit ke shromáždění lidí na
stadionu, kde bylo okolo 50 000 lidí. Byl to meeting
protestantských vedoucích spolu s římskými
katolíky, říká Dr. Rivera. Tam jsem se dopustil fatální
chyby. Ukázal jsem před tímto shromážděním, čím
je Řím ve skutečnosti.“ Taková chyba se neodpouští,
ani nepromíjí. Po tomto shromáždění byl zatčen
a dopraven do vězení ve Španělsku, kde začaly
ukrutné chvíle pro tohoto muže, který poznal,
že podle Písma svatého, na které se církev jen
odvolávala, vypadalo všechno úplně jinak. Není ani
možné reprodukovat to, jak bylo s ním nakládáno
a zacházeno. Jen zázrakem, tak se dá nazvat to
neuvěřitelné propuštění, že se z takového zajetí
dostal. Byl poslán do jistého místa, ale na letišti
na něho čekal jezuitský kněz, který ho měl hlídat.
„Pracoval na mém přesvědčení, celé dny využíval
všechny jezuitské prostředky, aby mne získal zpět
do služeb papeže,“ říká Dr. Rivera. „Vypravoval jsem
mu, jak jsem skutečně uvěřil a stal se spaseným.
Tuto pravdu jsem mu také ukázal v Bibli. To se jim
zamlčuje a nikdo jim to neříká, ačkoli římská církev
si říká, křesťanská církev. Bude mít někdo takovou
odvahu to kázat? Já to chci a musím dělat, téměř
miliarda katolíků to musí slyšet, protože miluji
tento lid, který žije v nevědomosti, a mnozí jsou
velice upřímní. Musím to proto dělat, neboť Bůh
praví: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste nebrali
účast na jeho hříších a abyste nepřijali z jeho ran.“
(Zj 18,4)
S takovou horlivostí a zaujetím, jak pracoval, Alberto
na infiltraci jiných křesťanských společenství,
s takovým zaujetím se nyní obrací k nesení pravdy
evangelia všude tam, kde dříve kralovala jen tma a
blud. To pochopitelně nemohli dlouho trpět jeho
bývalí vedoucí a „šéfové“. Celý svět pro ně nebyl
dost malý, aby ho dostihli a exemplárně potrestali
za jeho zradu a následnou odvahu, s jakou potom
konal nové poslání.
34
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Postavení jezuitů v současné vědě
O tom, že Vatikán spolu s jezuitskými vědci vždy
zasahoval a zasahuje i dnes do vědy, není potřeba
ani v nejmenším pochybovat. V katolických kruzích
se ví o tom, že otcem teorie „Velkého třesku“ má
být jezuitský kněz, kosmolog G. Lemaitre, prezident
pontifikální akademie. Proto je tato teorie
přijímána nejen papežem, ale i všemi katolickými
vědeckými kruhy a katolickými astronomy.
Vatikán prostřednictvím jezuitských teologů
dnes podporuje i evoluční Darwinovu teorii o
přirozeném vývoji člověka z prvotních, primitivních
organismů. Dělá to proto, aby rozleptal učení
protestantů o tom, že stvoření světa, popisované
v Bibli, v prvních třech kapitolách knihy Genesis,
platí doslovně a skutečně. Jezuitské týmy proto
systematicky živí evoluční teorii novými „poznatky“
a „vědeckými objevy“ a vytvářejí nové evoluční
teorie, které popírají stvoření Země a všeho živého
v šesti skutečných dnech o 24 hodinách, ale které
jsou zároveň s ostatními místy v Bibli svaté zajedno.
Vatikán také, díky velké armádě jezuitských stavitelů,
techniků, vědeckých odborníků a specialistů,
buduje moderní astronomické observatoře,
zakládá akademie, ústavy, fakulty, laboratoře a
jiná technická pracoviště a všechno to pak slučuje
pod papežskou vatikánskou akademii věd, což je
jedna z cest, jak znovu monopolně rozhodovat o co
největším technickém, a tím i politickém dění v té
či oné zemi po celé naší planetě.
Jezuitská astronomie stále slaví velká úspěšná
tažení. Dnes například stojí asi 40 km od papežovy
rezidence draze a moderně vybavená astronomická
observatoř, vedená a obsluhovaná jezuitskými
kněžími. Většina z nich má získané doktoráty
z astronomie na předních světových univerzitách.
Tato observatoř kdysi vznikla na podnět papeže
Řehoře v roce 1891 jako odpověď na nařčení, že
římskokatolická církev se rozešla s vědou a že její
dogma odporuje vědeckým objevům. Velmi pomalu
a hlavně potichu se katolická církev omluvila
astronomům, zvláště Galileovi, za jejich podporu
Koperníkovy teze o umístění Slunce a Země ve
vesmíru. Její omluva těmto prvním vědcům přišla
až v roce 1992!
Zájem jezuitů právě o astronomii není náhodný
a bezúčelný. Podle názoru nemalé skupiny
jezuitských astronomů mají vesmírné objekty
hrát úlohu posledních „nebeských znamení“, o
nichž je zmínka v Bibli. Někteří jezuité také tvrdí,
že některé hvězdné objekty dokonce signalizují
druhý příchod Ježíše Krista, aby když přijde na Zem,
bojoval se satanem a celým jeho světem, vyjma
těch, kdo jsou pod papežovou korouhví. Narození
Ježíše Krista bylo podle jezuitů také provázeno
nebeskými znameními, včetně zářivých hvězd
s vysokou jasností na východní straně, jež svítily
pouze v té době, kdy se Ježíš narodil. Podle jiných
názorů jezuitských teologů a astronomů je více
než pravděpodobné, že se časem podaří rozluštit
záhadu biblického Nového Jeruzaléma, který je
dosud podle Kristových slov postaven v nebi,
a najít jeho umístění v některé ze vzdálených
galaxií. Jiným cílem zkoumání vesmírných prostor
jezuitskými kněžími a astronomy je sledování
možnosti výskytu mimozemských civilizací a získání
prvenství v navázání styku s vesmírnou inteligencí.
Nejde ale jen o samotné prvenství. Motivem je
ještě větší, dominantnější postavení církve na zemi.
takovou arogantnost a nafoukanost. Dokonce
se to jeví jako arogantní a neslýchaná drzost,
neposlouchat zákony země, v níž dotyčný
subjekt žije, ale poslouchat kohokoliv, kdo žije
vně suverénního státu. To nemá nic společného
s názorným životním příkladem Ježíše Krista,
který, přestože byl na nesrovnatelně vyšší morální
úrovni než Tovaryši, přesto sám ctil, a také jiné
vedl k tomu, aby ctili zákony a morální pravidla
země, ve které žili. Výjimku tvořilo pouze to, když
by překračovali zákony lidské, zákony a nařízení
Boží. Je zcela evidentní, že nařízení papežská a
zákony, které stanovil papež, se v mnohém protiví
a odporují zákonům Božím. Koho a čí nařízení
budete poslouchat?
V souvislosti se vstupem jezuitů na vědecké
pole v moderním rouchu je Vatikán zapojen i
do těch nejsložitějších počítačových bankovních
a ekonomických sítí. Prostřednictvím svých
jezuitských odborníků ovládá vojenskou a civilní
počítačovou techniku na velmi vysoké úrovni. Na
velmi vysoké úrovni ovládají špičkové elektronické
zpravodajství. Dnes tento obor má obrovské
uplatnění, ale vatikánští jezuitští odborníci jasně
v tomto oboru vedou; veřejnost o tom ale není
informována.
Velký počet jezuitských vědců je také zapojen
do atomového výzkumu, vývoje nových zbraní,
zejména laseru, elektromagnetického vlnění,
rentgenového zařízení, zvuku a dalších fyzikálních
jevů. Nemůžeme nepřipomenout ani celou plejádu
skutečných odborníků, kteří zkoumají hypnotické
vlivy na lidskou mysl člověka a na všechno živé, za
podpory nekonečné řady chemických, biologických
a fyzikálních jevů a látek.
Poslední ukázkou představ stoupenců papeže
a Tovaryšů je snad pro nás jistě známá volba
prezidenta v roce 2003. Tehdy byl jedním
z kandidátů prof. Jan Sokol, stoupenec jezuitů.
Když se nezdařil jejich záměr, uvedeme, jak na to
reagoval jeden jezuitský profesor a moralista: „Je
mi nesmírně líto, že především z vůle komunistů
jsme přišli o možnost mít v čele státu opravdu
skvělého, moudrého muže – Jana Sokola. Václav
Klaus je pro mne ztělesněním téměř pravého
opaku názorů, hodnot a vlastností, které bych
od nástupce Václava Havla očekával; pro většinu
společnosti je symbolem „doby kožené a železné“,
která už jednou musí skončit. Nemohu se zbavit
obav z velmi negativních dopadů této volby,
jak na domácí politickou scénu a mezinárodní
vztahy, tak na morální klima české společnosti
– a budu velmi rád, pokud se mé obavy nesplní.
Avšak nepropadněme pesimismu: byli jsme před
Klausem, budeme také i po něm! Pro slovenský
deník SME jasně řekl: „Zvolení Klause považuji
za tragédii.“ Byla to tragédie? Odpovězte si sami.
Přece jste inteligentní tvorové, nemusí přece za
vás rozhodovat jezuitský profesor.
I když jsou jezuitští kněží ve službách špičkové
vědy, stále jsou poslušnými a věrnými vykonavateli
generálových (hlavních nadřízených celého
systému) a papežových příkazů a je osudově
nebezpečné pouštět tento fakt ze zřetele. Každý
přesvědčený římský katolík, jezuita obzvláště, je
v prvé řadě podřízen papeži, poté svému knězi,
či zpovědníkovi, protože je skutečným občanem
Vatikánu a uznává jeho zákony a požadavky.
Povyšuje je nad zákony a nároky své země a teprve
potom je občanem země, kde se narodil a kde bydlí.
Takovéto formulace se mohou stát, a také stávaly,
častokrát v dějinách mnohých subjektů nebo
národních uskupení roznětkou k velkým sporům,
někdy i válkám.
Žádný suverénní stát si přece nemůže nechat
diktovat od kohokoli, co má z jeho zákonodárství
být ctěno a co může být zneuctěno. Žádný
civilizovaný stát si přece nemůže nechat líbit
Je možné, že mnohý čtenář si řekne: dostali jsme
se do úplně jiné roviny, byla to přece náboženská
úvaha a zamýšlení, a ne politická úvaha. To spolu
nesouvisí, tak proč to zbytečně komplikovat?
Vůbec to nekomplikujeme, je třeba vidět, že i
v minulosti se tato instituce angažovala ve věcech,
do kterých jí vůbec nic nebylo, a to byl důvod,
proč byla z mnoha zemí a království Evropy
rychle vypovězena. Prostě si osobovali právo
mluvit všude a do všeho. A to se pochopitelně
panovníkům nelíbilo, protože jejich poslání bylo
jiné, a proto, aby nemluvili do všeho, do čeho jim
nic nebylo, raději je postavili mimo zákon. Jinak
to prostě nešlo. Jejich drzost byla neuvěřitelná.
Ono okřídlené úsloví - když byli „dveřmi vyhozeni,
oknem se vrátili“, je trefné a vše vypovídající.
35
Jezuité
Ještě je zapotřebí ukázat že ani v dnešních dnech
není situace jiná. Posuďte sami: Papež požaduje
reformu OSN a mezinárodních finančních a
hospodářských trhů. Svět nutně potřebuje
„politickou světovou autoritu.“, mající „účinnou
moc k zaručení bezpečí a k ochraně spravedlnosti
a práva.“ ZDF, Heute, 7.7.2009
Tentýž
den
poskytl
jinému
tiskovému
korespondentovi jiného německého časopisu
podobné, ještě smělejší prohlášení: Papež Benedikt
požaduje světovládu: „Existence opravdové
politické celosvětové autority, jak to už naznačil
můj předchůdce papež Jan XXIII, je nutná, aby řídila
světové hospodářství, sanovala krizí postižené
ekonomiky, předcházela zvyšování krize a z toho
vyvěrající nerovnováhu, uskutečnila vhodné
a úplné odzbrojení, zajistila bezpečnost a mír,
zaručila ochranu životního prostředí a regulovala
migrační proudy.“ Tagesanzeiger 7. 7. 2009
Kdo to má dělat? Kdo si asi dělá na takový post
ty největší ambice? Jak by to asi vypadalo, kdyby
se takováto vize uskutečnila? Takové a podobné
otázky se nabízejí, zůstávají ale nekonkretizovány.
Při pomyšlení na to, jak to vypadalo před několika
stoletími, kdy podobné výsady měla církev a
ovlivňovala svými rozhodnutími všechno, je asi
obávané úsloví, „Bůh nás ochraňuj“, vypovídající
a výmluvné. Po zkušenostech našich předků,
nemůžeme být neopatrní a slepě důvěřiví,
historickou zkušenost není radno podceňovat,
nebo nedocenit. Pamatujme na latinské přísloví:
„Historia Magistra Vitae est“ – Dějiny, učitelka
života. Na to je třeba pamatovat! Nezapomínejme
na to! Kdo jednou zklame, měl by dostat šanci
znovu. Kdo ale zase potom udělá totéž, už to nebývá
obvykle chyba, z níž se mohl poučit, ale spíše
životní program jemu vlastní. V takovém případě
bychom měli být velmi ostražití, neboť v okamžiku
kdy se taková příležitost znova naskytne, může
dojít a zpravidla také dochází k fatálnímu opakování
situace.
Pamatujme proto na Ježíšova slova: „Posílám
vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrní
jako hadové a bezelstní jako holubice. Mějte se
na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat
soudům a ve svých shromážděních vás budou
bičovat. I před vládce a panovníky vás budou vodit
kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.“
To všechno se už v historii dělo a ještě se bude
znovu opakovat. Proto jsme připomínali starou
historii, učme se z dějin, budeme to co nevidět
potřebovat. Dějiny sice pokračují lineárně vpřed,
ale při tom se cyklicky opakují. Nezapomínejme na
to!!
36
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Zpochybňování
Boha
Milí přátelé Božího poselství, je mnoho míst v Božím
svatém Písmu, ve kterých nám náš milující Bůh
znázorňuje různé chování jako ohavnost. Jak s takovými
místy zacházíme? Ptáme se na ně často? Známe takové
myšlenky, jako „Bože, proč jsou takové ohavnosti“?
Je nám Bůh povinen skládat účty? Proč kazatelé, starší
sboru nebo bibličtí pracovníci jdou a zkouší to, co Bůh
nazval ohavností, legalizovat?
Změnil se Bůh v posledních letech? Jak často mění svá
mínění? Není mnohem pravděpodobnější, že to, co bylo
hříchem před více než 3000 lety v době sepsání svatého
Božího slova, je dnes pořád ještě hříchem?
Jsme si toho vědomi, nebo ne? My jsme často pokoušeni
najít si k tomu své vlastní vysvětlení. Ovlivněni
společností, spoléháme se na mínění jiných. Některé
věci nemůžeme na první pohled skutečně jako hřích
rozpoznat nebo pochopit, a tak mnohé zlo také úmyslně
vůbec nechceme. Vědecké výklady se přibližují k
ospravedlňování našeho mínění. Přitom si vůbec
neuvědomujeme, že my těm vědcům věříme víc, než
našemu milému Bohu, Tvůrci a Udržovateli všech věcí!
Podívejte, je to protivník Boží, ten padlý anděl, který od
nepaměti říká: Bože, tvé požadavky jsou nesplnitelné!
On nás chce přivést k tomu, abychom se o všechno
zajímali a posuzovali podle vlastní logiky. A s tím je
skutečně úspěšný. Ale vlastně je to takto: Kdo uvádí
v pochybnost jednu tečku z Božího slova, je možné
srovnat ho s velkou lahví, do které se dostala jen jedna
kapka jedu a celý obsah je zkažený.
Jako příklad bych chtěl uvést text v 5M 22,5: „Žena
nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude
muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem
Bohem tvým jest, kdožkoli činí to“.
Co nám říká tento text? Můžeme argumentovat tím,
že jedny dobře nebo žensky střižené kalhoty jsou
přijatelné? Nebo to znamená, že dobře střižené dámské
kalhoty z drahého butiku jsou lepší než jiné? Hraje tedy
náš majetek nějakou roli, zda více či méně hřešíme? To
prostě nemůže být! Takový není náš Bůh! Nebo můžeme
poukazovat na pohanské kulturní zvyky ke cti bohyním
lásky v nemorálních chrámových výstřednostech?
Co řekl Bůh? „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž
se oblékati bude muž v roucho ženské, nebo ohavnost
před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to“.
Protože tento text je v Bibli jediný a žádná paralelní
místa nejsou k nalezení, je často používána následující
argumentace: Výklad a zhodnocení musí být viděny
vždy v kontextu té doby, ve které byl tento text napsán.
Z toho pro mě vyplývá otázka: „Má Bůh skutečně takový
krátký časový obzor“?
Žalm 119,29 říká: „Cestu lživou odvrať ode mne a
zákon svůj z milosti dej mi“. Myslím, že tato výpověď
vede ukázkově k našemu zacházení s Písmem. My se
nemůžeme spoléhat sami na sebe, nemůžeme se spoléhat
na naše kazatele, starší sboru a biblické pracovníky, když
jde o správné porozumění Božího Slova. Už příliš dlouho
následovala větší část věřících své vůdce, aniž by sami na
kolenou, a když to musí být i v slzách, zkoumali pravdu.
Bůh svůj lid varoval před takovými kazateli, kteří kážou
mírně, místo aby vyzdvihovali zákon a nařízení Boží.
„Všichni vaši strážci jsou slepí, oni všichni nevědí nic:
„Němí psi jsou tito, kteří neumí zaštěkat“. Iz 56,10
O tomto lidu je Duchem prorockým řečeno, že nebudou
chtít slyšet žádné ostré kázání, ale mírné řeči. Sám
Pán Ježíš říká: „Protoť v podobenstvích mluvte jim, že
vidouce, nevidí a slyšíce neslyší, ani nerozumějí“. Mt
13,13 Ale přijde ještě mnohem horší. Ty nejjednodušší
biblické pravdy, kterým každý nestudovaný s normálním
školním vzděláním rozumí, budou překrouceny.
V knize Vybraná poselství, svazek 1, str. 204-5- stojí
následující:
„Nepřítel duší hledal způsob, jak vnést domněnku do
učení Pána Ježíše, aby mezi Adventisty sedmého dne byla
přijata velká reformace a tato reformace by spočívala
v kladení zásad, které by nebyly pilíři naší víry, ale
zabývaly by se procesem reorganizace. Kdyby tyto
informace byly přijaty, jaký by byl výsledek? Základní
pravdy, které dal Bůh ostatkům církve, by byly odloženy.
Naše náboženství by se změnilo. Základní pravidla,
která podpírala dílo 50 let, by byla vysvětlena jako
omyl. Vznikla by nová organizace. Byly by psány nové
knihy. Nastoupil by určitý systém rozumové filozofie.
Zakladatelé tohoto systému by pronikali do různých
míst a konali by obdivuhodné dílo. Sobota by byla
znevažována a podobně i Bůh, který ji ustanovil. Před
tímto novým hnutím by nic neobstálo. Vůdcové by učili,
že ctnost je lepší než zločin, ale po vyloučení Boha by
začali spoléhat pouze na lidskou sílu, která je bez Boha
bezcenná. Jejich základ by spočíval na písku a celou tuto
stavbu by svrhla bouře a vichřice“.
Nyní zpět k našemu výchozímu textu 5M 22,5 „Žena
nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude
muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinen
Bohem tvým jest, kdožkoli činí toto“. Pro tento text je od
jednoho kazatele uvedeno následující vysvětlení: „Toto
nařízení nemá v celé Bibli žádnou paralelu, tzn., není
nikde blíže vysvětleno. Také zde platí zásada, že Bůh od
věřících neočekává nic, co není jasné a nepodrobuje se to
rozumně lidskému chápání“!
Není to v podstatě vychloubačnost? Jak můžeme
po Bohu požadovat přesné vysvětlení, abychom ho
poslušně vyplnili? Vysvětlil Bůh Abrahámovi, proč měl
zabít svého syna jako oběť? Ne. Přes svá velká duševní
muka ho poslechl a šel, aby v pokoře vyplnil poslušně
Boží příkaz. Abrahám šel, přestože tento příkaz Boží
odporoval Jeho jinému příkazu „Nezabiješ“. Abrahám
nedumal nad tím, jak to Bůh mohl myslet. On poslechl,
protože znal hlas Boží.
V našem textu vysvětluje Bůh velmi dobře, proč ženy
nemají nosit žádné mužské věci. Protože je mu to
ohavností! I když si to nedokážeme představit, proč to
Bůh tak pociťuje, je mu to jednoduše ohavností, zjevně to
odporuje nebeským principům. Nemůžeme to jednoduše
akceptovat? Nebylo by to výrazem lásky k Němu?
Jakmile ale začneme diskutovat, jak to mohl Bůh myslet,
otevíráme dveře tomu zlému. Podle lidského uvážení
stupňujeme hřích do různých kategorií, od velkých
po malé. Myslíme například, že nosit kalhoty nemůže
být tak ohavný hřích jako homosexualita. (3M 18,22)
Nebo jako ty ostudné zvyky Kananejských (3M 18,30),
nebo dokonce modloslužba (5M 32,16), nebo požívaní
nečistých pokrmů (3M 32,16). Potom jde naše smýšlení
dál. Toto ohavné hřešení můžeme dnes všichni vespolek
vědecky omluvit a zdravotními argumenty vysvětlit. A už
není žádný důvod Božímu slovu věnovat svou víru. Jak
se může náš milovaný a moudrý Bůh přitom cítit, když
my takto s jeho dobře promyšlenými pokyny zacházíme?
Není to pro něho bolestné, když musí přihlížet, jak
otvíráme tomu zlému dveře?
Jak to bylo s Adamem a Evou? Bůh řekl: „I zapověděl
Hospodin Bůh člověku řka: Z každého stromu rajského
svobodně jísti budeš. Ale ze stromu vědění dobrého i
zlého nikoli nejez, v který bys koli den z něho jedl, smrtí
umřeš“. (1M 2,16.17)
Také zde nedává Bůh žádné vysvětlení, proč požití
tohoto ovoce přináší s sebou smrt. Tím dalším je, že
nemá být přijímáno nošení určitého oblečení. Existuje
mnoho prací, které tuto tematiku dostatečně objasňují.
Velice důležitý je pro mě odkaz, že právě oblečení je
v Božím slově uvedeno jako příklad pro charakter.
K tomu bych vás chtěl závěrem bezpodmínečně ještě
na něco upozornit. Bez komentáře vám vyjmenuji
jednoduše několik příkladů:
„Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam
člověka neoděného rouchem svadebním“. (Mt 22,11)
„I řekl jemu: Pane, ty víš. I řekl mi: To jsou ti, kteříž
přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v
krvi Beránkově.“ (Zj 7,14)
„Radímť, abys sobě nakoupil ode mne zlata ohněm
zprubovaného, abys byl bohatý a v roucho bílé abys
oblečen byl a neokazovala se hanba nahoty tvé. A očí
svých pomaž kollyrium abys viděl“. (Zj 3,18)
Člověče, kdo jsi, že si osobuješ právo uvádět Boha v
pochybnost?
„Neposkvrním smlouvy své, a toho, což
vyšlo z úst mých, nezměním“. (Ž 89,35)
D.R./E.Se
37
Krize
KRIZE – SELHÁNÍ VÍRY
Ján Kováčik
Slovo „krize“ není nové, uměle vytvořené slovo.
Je to slovo staré, používané i v minulosti. Ovšem
v poslední době je skloňováno ve všech pádech
každodenního života. Je ho slyšet z rozhlasu, TV,
z tisku, používají jej podnikatelé, politici, ale i
prostí lidé. Proč?
Krize totiž obrátila „vzhůru nohama“ vše, co
bylo před jejím výskytem zdánlivě pevné. Krize
se nemilosrdně „zakousla“ do všech odvětví
lidské činnosti (finanční, stavební, turismus,
zdravotnictví…) a zanechává za sebou jen zmatek,
nejistotu, množství nezaměstnaných a nešťastných
lidí. Působí podobně jako kůrovec na Šumavě,
kterého nelze jen tak snadno zlikvidovat. Ano, krize
způsobila náhlé selhání, kolaps všeho a nic před ní
neuniklo. Vidíme to a pociťujeme každý den!
Tuto krátkou zmínku o krizi ze současného života
jsem použil jako „odrazový můstek“ k zamyšlení
o jiném druhu krize, jak je uvedeno v záhlaví
článku. Je to krize v duch.životě – v životě víry.Je mnohem nebezpečnější, než která v současnosti
obchází celý svět!
Víru, její stabilitu, nevybudujeme slyšením
jednoho-dvou kázání (Ř 10,17), i když výjimky
mohou být (král.komorník nebo strážný žaláře; Sk
8,35-37; 16,30-33). Víra je něco jako lampa. Aby
svítila, je nutné stále doplňovat olej. Tak i víra,
když se stále „nedobíjí“ doléváním živého Božího
Slova, ochabuje, slábne a začne se chvět. Proto si ji
musíme pečlivě hlídat!
V životě věřícího člověka může někdy dojít ke
ztrátě víry, a to ve velice krátké době, „v momentě“
– tak nečekaně jako zástava srdečního svalu. Proto
se nyní zamysleme nad některými biblickými (příp.
nebibl.) příklady, kdy víra i velkých mužů víry
ochabla.
1. ABRAHAM – DAVID – ELIÁŠ
ABRAHAM
Když Abraham bydlel ještě v bohaté Mezopotámii,
promluvil jednoho dne k němu Hospodin a řekl:
38
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
„Vyjdi ze země své, z příbuznosti své a pojď do
země, kterou ukáži tobě. (Sk 7,3) Ap. Pavel k tomu
ještě dodává: „Přestože nevěděl, kam jde, vydal se
na cestu.“ (Žd11,8)
Nerozpakoval se, zda má jít nebo ne, opustit úžasné
pohodlí, ani se neptal, proč má jít do země, o které
ani nic neví. Ne, tak neuvažoval! Jak to dokázal?
Odpověď dává Písmo: „Vírou Abraham poslechl
Boží volání…“ (Žd11,8; B 21)
Byla to živá, odvážná a konající víra! Neváhal a
vydal se na stovky kilometrů dlouhou cestu. Písmo
nemluví, kolik měl tehdy roků. Víme pouze to, že
při „zdržení se“ v Aramejském Cháranu, kdy měl
pokračovat v další cestě, mu bylo 75 roků. Tehdy
ovšem ještě netušil, že Bůh mu přidá dalších 100
let! ( 1M 12,4; 1M 25,7)
Když opustil Cháran, obdržel zaslíbení, že jeho
potomci obdrží jako dědictví zemi, do které se
ubírá. To znamenalo, že se mu narodí syn, kterého
toužebně čekali. „Abraham přijal bez námitek
zaslíbení, že mu bude dán syn, nečekal však na
to, až Bůh splní své slovo, kdy a jak sám uzná za
vhodné. Abraham však ve zkoušce neobstál.“ PP
100
Když od příslibu uplynulo 10 let, jeho manželka
Sára vzala řešení do vlastních rukou. Problém
řešili lidsky, a to porušením Božího zákona – mít
potomky z otrokyně Agar. Abraham souhlasil (1M
16,3). Jejich víra se dostala do krize, jejíž následky
přetrvávají až doposud, a to mezi potomky Agar,
Palestinci a potomky Sáry, Izraelci!
Z příběhu vidíme, že i hrdina víry může selhat.
Přesto jej ap.Pavel zahrnul do seznamu těch, kteří
jsou nám vzorem víry!
DAVID
Přestože jméno tohoto muže není mezi hrdiny víry,
ve skutečnosti jím byl! V době za krále Saula, kdy
po téměř 6 týdnů filištínský obr Goliáš provokativně
vyzýval k souboji slovy: „Vyberte si někoho, ať
přijde sem ke mně...Vyzývám dnes izraelské šiky:
Dejte mi někoho, kdo se mnou půjde na souboj!“
(2S 17,8.10; B21)
„Jakmile Izraelci tohoto muže spatřili, všichni se
před ním v hrozném strachu dali na útěk.“ (v.24)
Nevím, kolik mužů čítala Saulova armáda, jistě
i několik tisíc. Však žel, nenalezl se ani jeden
odvážný, který by zvedl „hozenou rukavici“ – ale
ani samotný král! Snad si všichni kladli otázku,
podobnou ze Zjevení 13,4: „Kdo se mu vyrovná a
kdo může s ním bojovat?“
V izraelském vojsku, po 40 dnů Goliášových výzev
a rouhání se svatému Bohu vládlo napětí a strach
z neřešitelného problému, dokud se tam neobjevil
mladý pasák ovcí – David. Když zjistil, oč se jedná,
nezaváhal a rozhodl se konat – bojovat s tím obrem.
Snad si při tom vzpomněl na Enakovce, kteří
nahnali strach deseti zvědům.
Zatímco Davidova „výzbroj“ se skládala z hole,
praku a pěti kaménků, Goliáš byl ve svém železném
opancéřování jako „tank“. Kromě toho nesl zbrojnoš
jeho meč a kopí.
Nastala chvíle napětí, když bojovníci vykročili
proti sobě. Goliáš zlořečil a posmíval se Davidovi,
který „ve víře hory přenášející“ Goliášovi řekl: „Ty
jdeš ke mně s mečem a s kopím a s pavézou, ale já
k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk
Izraelských, kterému ses ty posmíval. Dnešního
dne zavře tě Hospodin v ruku mou a zabiji tě...“ (1S
17,45.46)
Když „nabil“ svoji „zbraň“ a vymrštil „náboj“,
který, řízený Boží rukou, zasáhl Goliáše do čela,
stalo se nikým neočekávané: obr se za rachotu
železa, které bylo na něm, zřítil k zemi mrtvý!
Po této úspěšné bojové akci si Saul vzal Davida
k sobě. Jenže král začal na něj žárlit kvůli písni,
kterou zpívaly izraelské ženy: „Saul pobil své tisíce,
ale David své desetitisíce“. Snažil se ho několikrát
zabít vymrštěným kopím. Z toho důvodu, pro
záchranu života, uprchl z královského dvora a
ukrýval se na nejrůznějších místech.
Jelikož mu Saul byl se svým vojskem stále v patách,
Davidova víra v Boží pomoc začala slábnout,
ochabovat a selhávat. Krize se vystupňovala až do
takové míry, že dvakrát vyhledal azyl i u nepřátel
Božího lidu, Filištínů a to přímo u krále Achise.
Poprvé - aby zamaskoval, že on není ten, kdo
porazil Goliáše – předstíral šílenství (1S 21,10-15)
V druhém případě, když Achis táhl do války proti
Saulovi, ujišťoval David Achise, že bude bojovat
na jeho straně, proti vlastnímu lidu. Hrozný slib!
Nevím, jak by se z této situace vysvobodil, nebýt
filištínských knížat, která se postavila nejen proti
Davidovi, neboť mu nedůvěřovala, ale i proti
vlastnímu králi. Do nerozvážného slibu se zamotal
nedostatek víry. Jak milostivý byl k němu Bůh,
který vyřešil tuto svízelnou situaci! (S 29,1-11)
ELIÁŠ
Pohleďme na výšiny víry u tohoto Božího
služebníka, kdy jako jediný se na Karmelu postavil
proti celonárodnímu odpadnutí od pravého Boha,
které bylo vedeno celou armádou falešných
proroků! Eliáš vyzval lid, aby nekulhal na obě
strany – ať slouží buď Bálovi nebo Jahvemu, Bohu
Izraele! Vyřešení problému se mělo uskutečnit
na hoře Karmel, za přítomnosti krále, všeho lidu
a falešných proroků. Existence pravého Boha se
měla projevit nadpřirozeným zapálením oběti, bez
založení ohně. Eliáš zde stál sám, byl však obklopen
Božími anděly. Vzývat Bála upřednostnili kněží.
Jenže přes všechno volání a skákání kolem oltáře se
Bál v ohni nepřiznal! Všichni jeho vyznavači byli
zklamaní.
Pak přistoupil k Božímu oltáři Eliáš. „Modlil
se prostě a vroucně, žádal Boha, aby projevil
svou nadřazenost nad Bálem... Sotva skončil
svou modlitbu, vyšlehly z nebe plameny ohně na
opravený oltář, strávily oběť, vodu ve strouze, ba i
kameny oltáře.“ PK 100
Bůh ukázal svoji nadřazenost nad Bálem, „což
když uviděl všechen lid, padli na tvář svou a řekli:
„Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem!“
(1Kr 18,29)
Když se Jezábel dozvěděla, jaký osud stihl její
proroky, Eliášovi vzkázala: „toto ať mi učiní
Bohové a toto přidají, jestliže v tuto hodinu zítra
neučiním tobě, jako ty kterému z nich.“ (1Kr 19,2)
Tato vyhrůžka ho v momentě připravila o víru. Už
to nebyl ten Eliáš, který plný víry a moci Ducha stál
pevně jako skála, důvěřujíc svému Bohu. Jelikož
nyní jeho víra selhala, utíkal a utíkal, aby byl co
nejdále od smrtící ruky Jezábel. Je zajímavé, že
před smrtí, kterou hrozila Jezábel, zde pod jalovcem
prosil Hospodina, aby mu život odňal. Důvod?
„Nejsem lepší otců svých.“
Takový je člověk! Když se dostaví krize a naše
víra se začne chvět jako třtina ve větru, zůstaneme
bezradní. Bůh však svého věrného služebníka
39
Krize
neopustil! Jeho prosbě nevyhověl, ale ve chvíli jeho
hrozné malomyslnosti poslal k němu anděla nejen
s jídlem, ale i s potěšením.
Všichni tři zmínění mužové jsou nám příkladem
víry, když se tato jejich víra „dotýkala až hvězd“,
ale i výstrahou, když klesli až na dno beznaděje!
2. JAN KŘTITEL
Můžeme ho právem považovat za druhého Eliáše,
a to dle výroku anděla, zvěstujícího jeho narození
(Lk 1,13-17)
Gabriel nejen oznámil jeho narození, ale zmínil se
i o jeho přednostech a poslání: „Bude veliký před
tváří Páně – bude plný Ducha svatého – mnohé ze
synů Izraele obrátí ku Pánu Bohu jejich – předejde
před obličejem Jeho v duchu a v moci Eliášově...“
Jan byl velice pokorným mužem. Nepřivlastnil
si nic, co mu jiní připisovali, co mu nepatřilo. Na
otázku, zda není Eliášem, pokorně odpověděl: Ne,
nejsem, jsem pouze „hlas volajícího na poušti“.
Mým posláním je „připravit cestu Páně.“ Plním to,
co pověděl Izaiáš. (J 1,21-23)
Jan byl ve službách Krále vesmíru, a to „na plný
úvazek“. Bůh si ho vyvolil ke křtu svého Syna.
Přestože byli příbuzní, nepoznal Ho a nikdy se
s Ním nesetkal. Jak Ho tedy pozná v zástupu,
přicházejícímu ke křtu?
„Jan Křtitel čekal ve víře, že se vše vyjasní v době,
kterou Bůh uzná za vhodnou. Dostalo se mu zjevení,
že Mesiáš ho Vyhledá, aby přijal křest z jeho rukou,
a že přitom bude dáno znamení o Jeho Božské
povaze. To mu umožní, aby Mesiáše představil
lidu...“ (Touha věků 66)
Čas v Božím plánu se dostavil. Ježíš přichází
k Jordánu, a když Ho Jan v zástupu spatřil, zvolal:
„Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan
1,29)
Držet těsně Ježíše u sebe a ponořit Ho v Jordánu
byla úžasná přednost! Jan byl úžasným mužem
víry, Přesto, že tomu tak bylo, ve vězení satan začal
jeho víru nahlodávat. Jeho víra začala postupně
ochabovat. Zkušenost od Jordánu začala blednout.
Nedivme se, nevěděl, co ho čeká.
„On se však nevzdal své víry v Krista... Rozhodl
se, že se dotáže přímo Ježíše.“ Proto poslal k němu
dva ze svých učedníků s otázkou: „Jsi Ty ten, který
má přijíti, nebo máme čekat jiného?“ (Touha věků
145)
„Spasitel hned neodpověděl na otázku učedníků.
40
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Když tak stáli v údivu nad Jeho mlčením, přicházeli
k Ježíši nemocní a sužovaní, aby je uzdravil.
Slepí...nemocní...se tlačili do blízkosti Ježíšovy.“
(Touha věků 145) Janovi učedníci byli svědky toho,
co viděli a slyšeli. Když byli plní dojmů, řekl jim
Ježíš, aby se vrátili a vyprávěli Janovi, čeho byli
svědky. To, co se od nich dozvěděl, posílilo jeho
víru, že Ten, kterého křtil, je skutečně zaslíbeným
Mesiášem.
3. KRIZE VÍRY A CÍRKEV
Může krize víry napadnout i církev? To je těžká
otázka! Může, a vyplývá to i z poselství sedmi
sborům (Zj1+2 kap.)
a) Pronásledování křesťanů zahájil Nero a
v jeho praktikách postupovali i další císaři.
Poslední nejkrutější předpovězené ve Zj
2,10 trvající 10 let bylo za Diokleciána,
vládnoucího v letech 284-305.
Nepochybuji, že křesťané za tu dobu byli
značně unaveni. Neměli klid a žádnou
jistotu, zda některý den není jejich dnem
posledním. Proto jim dal Bůh „odpočinutí“.
Jenže tento „oddech“ využil ve svůj
prospěch i satan, když se císařem stal
Konstantin. Změnil taktiku z politických
důvodů. Nepronásledoval. Mohli opustit
své úkryty. Konstantin povýšil křesťanské
náboženství na státní a zrovnoprávnil
s pohanským. Postupně jim však začal
odnímat SOBOTU, kterou doposud světili,
a nahrazoval ji dnem Slunce, nedělí. Byl to
první Nedělní zákon!
Většina křesťanů, v čele s biskupem
Silvestrem, se podřídila nedělnímu zákonu.
Víra ve věčně platnou sobotu zkolabovala.
Materiální blaho a strach z dalšího
pronásledování způsobily duchovní úpadek.
Tím, že se církev Smyrnenská stala církví
uznanou, změnila se na Pergamenskou,
která postupně začala pronásledovat věrné
křesťany, kteří „nepostoupili po množství“
v odpadnutí, když se církev nevzpamatuje!
b) I v dalších údobích měla církev své výšiny
víry ale i pády. Podívejme se do „zpětného
zrcátka“, jak se krize víry projevila
v minulosti u nás, případně, jak jsme na
tom v současnosti.
V bývalém Československu, za vlády
komunismu, neměli jsme to se sobotou
jednoduché nejen v práci, ale zvláště
v sobotní docházce do školy. Rodiče,
kteří své děti do školy v sobotu neposílali,
museli platit vysoké pokuty a děti dostávaly
zhoršenou známku z chování! Na kazatele
byl vyvíjen nátlak, aby přesvědčili
rodiče o podřízení se státním zákonům.
Kazatelé, kteří sami své děti v sobotu do
školy neposílali, byli potrestáni odnětím
kazatelského souhlasu. Mnohé sbory
zůstaly bez kazatelů. Tlak se zvyšoval
a nad církví visel „Damoklův meč“;
„když se nepodřídíte, činnost církve bude
zastavena!“
Co dělat? Jak „zachránit“ církev? Vedení
církve 20. února 1958 svým oběžníkem
vyzvalo podřídit se státnímu zákonu. Byly
zde dva zákony: státní a Boží! Který v dané
situaci poslechnout? Krize vyvrcholila tím,
že většina se podřídila zákonu státnímu a
zůstala menšina, která se podřídila Zákonu
Božímu!
c) A jak jsme na tom v současnosti? Je naše
víra vírou našich otců? Je to „ta stará víra“?
Při práci na tomto článku jsem si vzpomněl
na schéma výkladu sedmi církví, na kterém
u každého sboru je kromě jiného i jeho
charakteristika. U laodicejské církve je
uvedeno: „Ke světu se uchylující a se
světem se spojující.“ Hrozná a nebezpečná
diagnóza! Členové sboru chtějí žít podle
způsobu světa, jenže „na dvou židlích“
sedět nelze. Když nepřijmeme Ježíšovu
nabídku, „vyplivne nás z úst svých.“
A dále? Proč se jako církev posouváme
stále blíže k ekumenizmu, který postupně
pohltil už mnohé církve? A proč některé
sbory každým rokem v lednu mají
aktivní účast na aliančních modlitbách
za „jednotu“ křesťanů? Tam není taktéž
naše místo! Utíkejme z těchto nepřítelem
nastavených pastí co nejrychleji pryč!
Chceme je „evangelizovat“? To se nemůže
stát! Pravdou může být opak!
JAK Z KRIZE VEN?
„Tázala jsem se anděla, proč v Izraeli není víra
a síla. On pravil: „Velmi brzy se přestáváte držet
ramene Páně. Vysílejte své prosby vzhůru
k trůnu a setrvejte v silné víře..“ EW 73
ČISTÉ RUCE
A ČISTÉ SRDCE
Je ještě mnoho těch, kteří pravdu
kážou, ale jen málo je jich touto
pravdou
posvěceno.
Zbožnost
a spravedlnost nejsou uváděny
v praktický život a Pán je tím
zneuctěn. Jelikož slabá lidská
povaha nemá živého spojení s Bohem,
nemá ani síly k odpírání pokušení a
nebude ji mít dříve, pokud Boží moc,
působící obrácení, cele nezaujme
duši.
Blížíme se soudu a všichni, kdož
nesou světu výstražné poselství,
musí mít čisté ruce a srdce. Musí
mít živé spojení s Bohem. Jejich
myšlenky musí být čisté a svaté, duše
neposkvrněné – tělo, duše a duch
musí být čistou a svatou obětí Bohu,
jinak ji nepřijme.
Nedávný hrozný rozmach zlého
je jedním z největších důkazů, že
konec je blízký. Satan obchází jako
lev řvoucí, hledaje, koho by sežral a
když mužové a ženy budou nalezeni
jako smilníci přesto, že jim v této
nebezpečné době září jasné světlo,
obávám se, že je Bůh navždy odloučí
od díla.
Síla pro křesťanský závod
Abychom mohli prokazovat dokonalou službu,
musíme mít jasnou představu o Jeho vůli. To nás
nutí jíst pouze zdravá jídla, připravena jednoduchým
způsobem, abychom neuškodili jemným nervům
svého mozku a mohli si uvědomovat hodnotu
Kristovy oběti a nesmírnou cenu Jeho očišťující
krve.
Jestliže se dokáží přinutit ve věcech ke zdrženlivosti
pro tak světskou odměnu za své snažení jako je
vavřínový věnec a pomíjivá koruna, oč více by
tak měli činit ti, kdož prohlašují, že usilují nejen
o „neporušitelnou“ korunu nesmrtelné slávy, ale i
o život, jež bude trvat tak dlouho jako Boží trůn,
bohatství, jež jsou věčná, pocty, jež jsou nezničitelné
a nepomíjivé břímě slávy.
Věčný život stojí za celoživotní, vytrvalé a neúnavné
úsilí.
(OHC 29. říjen
)
41
Vojenský kaplan
VOJENSKÝ KAPLAN
Služba ve vojsku byla pro členy naší církve vždy
nemilou záležitostí. Od dávných dob se vedoucí
naší církve snažili na patřičných úřadech státní
moci získat přijatelný způsob služby našich členů
v armádě. Šlo zejména o uvolnění z řadových
služeb v sobotní den. Toho však nikdy nedosáhli.
V padesátých letech vznikly jednotky se zvláštním
posláním, za kterých byla služba na neurčitou
dobu. Do těchto jednotek byli také povoláváni
branci různého náboženského přesvědčení, včetně
adventistů sedmého dne.
Místo pušek dostali do rukou krompáč a lopatu, což
nebylo až tak špatné. Jenže jakékoliv náboženské
projevy nebyly přípustné. Každý voják mohl
vznést jakýkoliv požadavek k posouzení, ale ne
na volnou sobotu. Kdo setrval na zásadě v sobotu
nepracovat, byl vystaven neblahým následkům.
Soudní procesy, věznice, pracovní komanda
nevyjímaje, ani Jáchymovské doly a kamenolomy.
To byly prostředky, které měly dosáhnout změny
myšlení, aby se z věřících stali nevěrci, kteří by
přijali světový názor, odpovídající současné době.
Dnes se poměry natolik změnily, že mládenci
nemusí rukovat na vojnu, mimo těch, kteří tam
nastoupí dobrovolně. Lze to považovat za úspěch
nynější doby. Je možné, že by nastala doba, o které
píše prorok Izaiáš ve své druhé kapitole ve verši
třetím? „…I zkují meče své v motyky, a oštípy své
v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a
nebudou se více učiti boji.“
42
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Zatím lidstvo nedospělo do tohoto stavu,
a jak se ukazuje, zdaleka tomu tak není.
Válečný průmysl pracuje na plné obrátky a
zbraně jsou stále více a více dokonalejší, aby
měly ještě větší ničící sílu. Jak se zdá, dějiny
se nezastavily, ale jdou dále. Aby se tento
trend změnil nebo zastavil, muselo by dojít
ke změně lidského smýšlení.
Základ pro změnu tohoto směru je
obsažen v Bibli. Nevím, jaký je posun
v dnešní armádě, zda je vedena k pravé
mírumilovnosti. Nevím, co hlásají duchovní,
jmenovitě kaplani, dnešním vojákům,
obzvláště když mají poslání hlásat celé
evangelium.
Pravda Boží - to není ohebný proutek, který
se dá ohýbat na všechny strany. Zítra může
být všechno jinak. Za druhé světové války
mluvily zbraně, které nesly stopy požehnání
duchovních. Jakoby právem pak nechali
razit na kovové části svých opasků slova:
„Gott mit uns“. (Bůh s námi).
Jak rychle se na tuto tragédii zapomíná. Mám
hluboký dojem, že kdyby se dnešní branné
moci hlásala pravda, vyřčená Božími ústy, a
vzalo se poučení z Ježíšových činů, pak by
tito duchovní brzy museli armádu opustit.
Nechejme tedy pravdu zvítězit.
SEBEOVLÁDÁNÍ
Ovoce Ducha
Don Hooser
24. zimní olympijské hry se konaly v únoru 2010
v kanadském Vancoveru (Britská Kolumbie).
Sportovci v době přípravy mezi sebou tvrdě
soupeřili o účast na hrách a jejich příprava byla
stále intenzivnější, neboť věděli, že čas her je velice
blízko! Věděli, že být v některém sportu nejlepším,
znamená trénovat i několik roků.
Pavel přirovnal život k běhu. Napsal: „Copak
nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden
zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali.
Každý závodník má přísnou sebekázeň, oni to
dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který
nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl
cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch,
raději své tělo tužím (kázním, zotročuji), abych
snad, když kážu jiným, sám nebyl vyřazen“ (1K
9,24-27; B21)
V největším ze všech závodů, v běhu o věčný život,
vítězem může být každý. Naštěstí, zde nemusí
být soupeření! Ve skutečnosti můžeme druhé
povzbuzovat a pomáhat si!
Pavel ovšem řekl: „běžte tak“ – jako běží olympijští
závodníci po zlaté medaile. Ti z nás, kteří touží po
„věčné ceně“, měli by si položit několik otázek:
-
-
-
-
-
-
Jsem horlivým a nadšeným olympijským
závodníkem?
Studuji Písmo tak oddaně, jako sportovci
věnuji čas k tomu, aby co nejlépe vynikli
ve své disciplíně?
Jsem pohotový vyhledávat radu (modlitbou
a studiem Písma) u svého Učitele?
Jsem zaměřený na svůj dlouhodobý cíl?
Jsem ochotný přinášet oběti pro dosažení
svého cíle?
Jsem rozhodnutý snášet utrpení a nikdy
nereptat? (Mt 24,11)
Pravděpodobně nemůžeme říci ANO na všechny
uvedené otázky každý den. Je pravdou, že se však
musíme ubírat tímto směrem. To vyžaduje podřídit
své životy – poslednímu požadavku mezi „ovocem
Ducha“.
Sebeovládání – poslední, ne však nejmenší
Pavel předkládá devět božských ctností,
představovaných v ovocí Ducha svatého – vnitřního
i zevního účinku Ducha, přebývajícího v nás.
Jsou to: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost,
dobrota, věrnost, místnost (tichost) a sebeovládání.
(Ga 5,22.23; B21; různé překlady používají jiná
slova)
V jak ostrém protikladu jsou tyto ctnosti oproti
jednání hříšné lidské přirozenosti, o kterých se
Pavel zmiňuje v předcházejících verších?
Je uvedené pořadí devíti božských ctností důležité?
Láska, prvá v pořadí, je jistě velice důležitá (1K
13,1.2.13). Je sebeovládání, uvedeno jako poslední,
méně důležité? Naopak, sebeovládání je nesmírně
a životně důležité! Pavel klade na stejnou úroveň
„spravedlnost a sebeovládání“ (Sk 24,25)
K ovládání jazyka potřebujeme velkou dávku
sebeovládání (Jk 1,26.32) O lásce a sebeovládání
se Pavel snad domníval, že jsou jako dvě pevné
odkládací desky, mezi kterými je uložena kolekce
ovoce Ducha. Je jasné, že těchto 9 ctností vzájemně
spolupracuje a podporují se.
Zamysleme se nad sebeovládáním, které je
v opozici popudlivosti. Mnozí lidé jsou ovládáni
pocity a nejsou schopni kontrolovat svůj hněv.
Někteří dospělí mají doposud vznětlivou povahu.
Nejlepší způsob k sebeovládání může být únik
Všichni čelíme hříšným pokušením – po celý život.
Když na nás útočí pokušení, musíme se snažit,
pokud je to možné, vzdálit se z jeho dosahu –
utéct! I když si myslíte, že se dostatečně ovládáte,
43
Sebeovládání
zbytečně neriskujte!
Pouvažujte nad některými radami, týkajícími se
útěku: „Utíkej před neznámým, „utíkej“ před
sexuální nemravností (jak to doslovně učinil Josef;
(1M 39,12) „utíkej“ před modlářstvím, „utíkej“
z dosahu všeho zla, „utíkej“ před mladičkou
žádostivostí (J 10,5; 1K 6,18; 10,14; 1Tm 6,10.11;
2Tm 2,22)
U Sebeovládání (angl. self-control = kontrola nad
sebou) se potřebujeme nejen plně vyhnout zlému,
ale někdy i nad dobrými věcmi. Přísloví 25,16
varuje: „Najdeš-li med, jez ho s mírou; jinak se
přesytíš a zvrátiš jej“ (Př 25,16;B21).
Lidem často chybí sebeovládání říci si dost v pravý
čas. Přejídají se, opíjejí se, nadměrně utrácejí a jsou
příliš nestřídmí v mnoha věcech. Musíme ovládat
svoji chuť. Svoji chuť musíme mít pod kontrolou
a ne aby ona vládla nad námi! Nestřídmost může
způsobit i otravu a případně i závislost. V obou je
člověk mimo kontrolu.
Sebeovládání často znamená klást odpor sexuálním
pokušením, námětu, o kterém se Bible často
zmiňuje. Žel že zásady mravností a skromnosti jsou
v tomto směru kolem nás pošlapávány! Sexuální
hříchy jsou zvlášť škodlivé – psychicky, fyzicky,
citově i duchovně (1K 6,13-20)
Pro smyslnost, dokonce i elegantně vyhlížející
lidé, konají nemravné věci. Myslím na mnohé
prominentní lidi, kteří byli přichyceni, jak podvádí
své manželky (ale i opačně). Ona snad „vládnou“
nad mnohými lidmi, ale nejsou schopni vládnout
nad vlastními životy. Obchodní záležitosti spravují
bezúhonně, pro své potěšení, přesto však zahynou.
do určité míry zodpovědné za hřích mužů v jejich
srdcích. Když žena odhaluje části svého těla, které
může vidět pouze její manžel, jiní mohou být
provokováni a sváděni.
Poznámka překladatele: „Když jsem u překladu
přišel k tomuto místu, vzpomněl jsem si na šest tisíc
let starou událost, která se stala ještě v rajském
Edenu. V Bibli se dočteme, že když Adam s Evou
byli stvořeni, stvořeni byli „nazí“ a nestyděli
se.“ (1M 2,25) Když jim pak hřích „otevřel oči“
– „zjistili, že jsou nazí“. Proto se „zaoblékli“ do
vlastnoručně zhotovených zástěrek z fíkového listí
(3,7). Proč jim nevadila nahota, dokud neměli oči
hříchem otevřené? Do té doby bylo jejich myšlení
čisté a svaté. Když je pak hřích obnažil, připravil je
nejen o světelný oděv /PP 57/, ale poskvrnil i jejich
mysl.
Přesto co se stalo, si uvědomili, že v takovém stavu
nemohou být ani jeden před druhým, ani ukázat
se před zrakem Božím a svatých andělů. Proto to
fikové přikrytí jejich nahoty. Dovedeme si vůbec
představit ten hrozný strach, který se jich zmocnil,
vyjádřený v Adamových slovech: „Bál jsem se, že
jsem nahý!“
Od této tragické příhody, až doposud, hřích
poznamenal lidstvo do takové míry, že mnohé ženy
stále více a vyzývavě odhalují své hříšné tělo a
vůbec se za svoji necudnost nestydí. Žel, že i věřící
ženy mají k tomu sklon! Proto ap. Pavel napsal tato
slova: „Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným
oděvem, cudně a rozumně jak sluší na ženy, které
se hlásí ke zbožnosti“ (1T 2,9.10; B21). Jak to řešíš
Ty? Ovšem nezapomeň, že necudnost má co činit
se „sedmičkou z Dakalogu!)
Ježíš a apoštolé objasnili, že Bůh nás činí
zodpovědné dokonce za každou hříšnou myšlenku
i za hříšný čin. Musíme vyhlásit duchovní válku,
„přivádět každou myšlenku k poslušnosti“ (2K
10,4.5)
Ženy, „mějte se na pozoru, neklaďte kámen úrazu,
aby váš bratr neklopýtl a nepadl vaší vinou“ (Ř
14,13; Slovo na cestu).
Ježíš řekl: „Každý kdo se dívá na ženu se
žádostivostí, už s ní zcizoložil v srdci svém“ (Petrů;
Mt 5,28). Měli bychom se řídit Jobovým příkladem,
který řekl: „Smlouvu jsem učinil s očima svýma, že
se nebudu žádostivě dívat po dívkách“ (Jb 31,1;
angl. př. N.I.V.).
Řecké slovo přeložené jako „sebeovládání“
egkrakteia, pochází ze dvou řeckých slov – en a
kratos. En znamená „v“ a kratos „síla“ nebo „moc“.
Ze slova „kratos“ máme slovo jako „demokracie“
(moc nebo vláda lidu) a „teokracie“ (vláda Boží).
A ženy potřebují pochopit, jak snadně mohou být
44
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Je síla vůle všemocná? (spolehlivá)
Z těchto řeckých kořenů vidíme, že egkrakteia
především znamená vnitřní sílu. Ovšem čí moc?
Dokonce i lidé bez přímého Božího řízení mají
poměrně silný charakter. Jejich dobrý zvyk může
být výsledkem dobré výchovy, včetně moudrostí
získané zkušenosti – případně kombinací
s vrozenou rozhodností. Toto ovšem nesmíme
smíchat s mýlným tvrzením New Age, že každý má
hluboko v sobě zásobník čestné moci, čekající na
„zavolání“.
Pavel jasně řekl, že „tělesné smýšlení je Bohu
nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno
Božímu zákonu“ (Ř 8,7; B 21). To znamená, že
normální lidská mysl sama o sobě není schopná
plného podřízení se zákonu Božímu. Z toho důvodu
potřebujeme „sílu uvnitř“, která přichází od Boha!
Ježíš řekl: „Duch zajisté hotov jest, ale tělo je slabé.
(Mt 26,41) Příklad: Jedenáct Ježíšových učedníků
zamýšlelo setrvat s Ním, ovšem když okolnosti
naháněly hrůzu, všichni Ho opustili (v.56)
Proto „sebeovládání“ může poněkud zklamat.
Účinné sebeovládání není nakonec schopno samo
sebe ovládat. Abychom měli skutečnou a účinnou
kontrolu nad svými životy, potřebujeme, aby nás
ovládala Boží moc!
„Moc z výsosti“
Než se Ježíš vrátil do nebe, řekl svým učedníkům:
„Obdržíte moc, když svatý Duch sestoupí na vás“
(Sk 1,8; angl. překl.) A Lukáš 24,49 dodává, že
učedníci měli čekat v Jeruzalémě, dokud nebudou
oblečení „mocí z výsosti“.
Skutečně, po deseti dnech, když se 120 Ježíšových
následovníků shromáždilo k výroční slavnosti
Letnic (Pentecost), „náhle byli všichni naplněni
Duchem svatým“ a Boží moc se mimořádně
projevila (Sk 2,1-4).
Shromáždil se také veliký zástup lidu a Petr
vysvětlil, co mají dělat, aby obdrželi Ducha svatého:
Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu
Ježíše Krista, aby vám byly odpouštěny hříchy. I vy
přijměte dar Ducha svatého“
Jaká jsou požehnání z daru Ducha svatého? Mnohá,
ovšem hlavním je, že uschopňuje chápat duchovní
věci – vniknout do hlubin Psíma (1K 2,9-11). Pak
když máme duchovní „poznání“, musíme k němu
připojit sebeovládání (2Pt 1,5-8). Jinak řečeno,
Duch svatý přidá k charakteru moc použít a žít
podle získaného poznání. A když jsme tím měněni,
můžeme stále zřetelněji pozorovat účinek, tj.
působení „ovoce“ Ducha svatého v nás.
Cíl učednické ukázněnosti
Jaké poslání má rodičovská disciplina? Měla by
vést děti cvičit se v ukázněnosti. Sebeovládání se
postupně stává dobrým návykem, který je pro život
velice cenný.
Ježíš si přeje, abychom byli Jeho učedníky. Řekl:
„Jestli vy zůstanete v řeči mé, právě učedníci moji
budete“ (J 8,31). Učednictví tedy vyžaduje učit
se sebekázní skrze poslušnost. V tom je velká
odměna! Rozhodněte se následovat Krista a být
Jeho učedníky!
Ježíš taktéž řekl: Kdo chce jít za mnou, zřekni se
sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj
mne“ (L 8,23; Petrů). Velice často potřebujeme říci
NE svým sobeckým touhám, abychom Boží vůli
mohli říci ANO.
Boží vůle neodnímá člověku svobodnou, nebo jen
svobodu? do svého života, bude vás posílat, „abyste
nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí“ (Fil 2,13; B
21)
Dvě přísloví ukazují na silný kontrast mezi těmi, co
se neovládají a těmi, co se ovládají.
Prvé zní: „Jako město mající rozbořené zdi je muž,
který se neovládá“ (Př 25,28; NIV). Je bezbranný a
předurčený k porážce.
Druhé zní: „Je lepší být trpělivý než velký silák. Je
lepší se ovládat než města dobývat“ (Př 16,32; B21)
Jiný překlad: „Je lepší mít kontrolu nad sebou, než
vládnout nad mnoha městy“ (GNB).
Jistě, největším vašim nepřítelem jste vy. S Boží
pomoci však můžete nepřítele porazit. Abychom
mohli vládnout s Kristem v Jeho království, předtím
musíme vládnout sami nad sebou!
„Kdo vítězí, dám mu usednout se mnou na mém
trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl jsem se svým
Otcem na jeho trůnu“ (Zj 3,21; B21)
The Goos News, September-October2009 , volně
přel. J/Kov
45
Pro ženy i muže
Co si mohu vzít na sebe?
Zadáno pro ženy i muže!
„Není nic špatného na tom, oblékat se moderně,
pokud to samozřejmě není v rozporu s biblickými
měřítky. Dá se sehnat spousta věcí, které vypadají
dobře a jsou vhodné.“ Derrik
„V dospívání jsem chtěla být nezávislá. Neměla
jsem ráda, když mi někdo do oblíkání mluvil. Pak
jsem si ale uvědomila, že mě druzí neberou tak
vážně, jak bych si přála. Změnilo se to, až když
jsem začala brát v úvahu názor rodičů a těch, kdo
byli starší než já.“ Megan
„Když vidím holky, moje mínění o nich klesá. Když
ale vidím někoho, kdo je oblečený slušně a hezky,
říkám si, že takhle bych chtěla na druhé působit
taky.“ Nataleine
Uvažuj o biblických zásadách
V Bibli se o oblékání píše překvapivě málo.
Všechny biblické zásady, které se tohoto námětu
přímo týkají, bys přečetla jen za pár minut. Přesto
i za tak krátkou dobu můžeš najít spolehlivé a
užitečné rady. Například:
--Bible ženám radí, aby se oblékaly „se skromností
a zdravou mysli“ (1T 2,9.10). Už samotné slovo
„skromnost“ tě možná trochu vyděsí. „To mám
chodit v pytli od brambor?“ říkáš si. To určitě ne.
Skromnost projevíš takovým způsobem oblékání,
ze kterého bude vidět, že máš sebeúctu a bereš
ohled na pocity druhých (2K 6,3). A takovému
měřítku odpovídají různé typy oblečení. „Není to
vždy jednoduché.“ Říká 23letá Danielle, ale můžeš
se oblékat moderně, aniž bys při tom zacházela do
extrémů.“
--Bible říká, že bychom se neměli tolik zaměřovat
na vzhled, ale spíše na „utajeného člověka
srdce“ („Spíše se má krášlit srdce, ozdobami
nepomíjejícími...“; Petrů)
--Když se v tom, co si na sebe oblékneš, nebude
odrážet skromnost, možná tím na sebe na okamžik
upoutáš pozornost, ale svoji vnitřní krásou si
získáš trvalou úctu dospělých i svých vrstevníků.
Vrstevníků? Ano, i jim můžeš připadat trapně,
když se někdo obléká vyzývavě. „Když vidím, jak
se ženy tím, co nosí, mužům vyloženě podbízejí,
je mi z toho nanic,“ vyjadřuje se 16letá Brittany.
S tím souhlasí i Kay. O své bývalé kamarádce říká:
„Oblíkala se tak, že měla všude na sobě jakoby
napsáno: „dívejte se na mě“. Chtěla, aby si ji kluci
všímali, a byla ochotná se kvůli tomu navléknout do
toho nejvýstřednějšího, co našla.“
Neoblékej se vyzývavě, protože by to vypadalo,
že jsi zoufalá a zaměřená sama na sebe. Taky by tě
kvůli tomu mohl někdo obtěžovat, nebo ještě něco
horšího. Slušným oblečením naopak svůj vzhled
vylepšíš a ukážeš svoje dobré vlastnosti.
46
Z RÁJE DO RÁJE
5 2010
Když si zkoušíš nějaké oblečení, nezůstaň jen u
toho, co vidíš v zrcadle. Zdánlivě slušné oblečení
může lecco odhalit, když se posadíš nebo když
se pro něco sehneš. Jestliže je to možné, nech si
poradit od jednoho z rodičů nebo od kamarádky,
která má dobrý úsudek.
(Převzato z Probuďte se“ Listopad 2009)
ŠPERKY Z POHLEDU
BIBLE
KOLIK JICH MOHU NOSIT?
Doug Batchelor
Je možné šperky ospravedlnit?
Ti, kdo se snaží nošení ospravedlnit, obyčejně
používají biblické příběhy, které mluví o Božích
dětech, že se zdobily zlatem, stříbrem a dalšími
klenoty. Písmo ovšem nekomentuje skutečnost,
že Josef nosil prsten a „zlatý řetěz“ (1M 41,42),
že Saul nosil „záponu“ (2S 1,10), že Mardocheus
přijal prsten od Ahasvera (Est 8,2) a král Balsazar
oblékl Daniela do šarlatu a „vložil na jeho krk zlatý
řetěz“ (Da 5,29).
Pamatujme ovšem na skutečnost, že když se
v biblických dobách děly takové zavrženíhodné
věci, že Bůh s tím nesouhlasil. Písmo tyto výstřelky
v Božím lidu, včetně jejich poklesků, pouze
zaznamenává!
Noe pil víno a opil se (1M 9,20.21), Lot se dopustil
krvesmilství se svými dcerami (1M 19,30-38),
Juda se „vyspal“ s domnělou prostitutkou (1M
38,12-26). Nemůžeme se domnívat, že Bůh tyto
odporné činy toleroval jen proto, že Bible o nich
mluví! Na straně druhé, Písmo jasně zavrhuje
alkohol, krvesmilství, prostituci, ale i šperky...
K ospravedlnění šperků bývá často zneužíván i
příběh o marnotratném synu. Jelikož otec „vložil
prsten na jeho ruku“, někteří se domnívají, že si
Bůh přeje, abychom šperky nosili i my. Zřejmě,
jak lze vidět, toto podobenství nevybízí věřící
k ozdobování se prsteny. Kromě toho prsten,
který dal otec svému synu, se v mnohém podobal
pečetnímu prstenu. A je zvláštní, že synovi, který
promrhal své bohatství, otec odevzdal pečetní
prsten, rodinnou „spořitelní knížku“, ze které mohl
svobodně čerpat. V minulosti se pečetní prsteny
používaly na úředních dokumentech namísto
podpisu (Est 3, 10-12), něco, jako se dnes používá
„elektronický podpis“.
Proč být kamenem úrazu?
Mnozí, kteří se ozdobují, činí tak z nedostatku
zdravého sebevědomí. Doufají, že když se
ošperkují, získají větší sebevědomí. Tito lidé si
myslí, že pokud jeden šperk je přijatelný, pak čím
více šperků, tím lépe.
Nyní důležitá otázka: Pokud je vhodné pro ženy
nosit náušnice, proč by je nemohli nosit i muži?
Když jeden prsten nebo náušnice je „okay“, proč
ne i tři nebo čtyři? Když se člen může ošperkovat,
proč by tak nemohl učinit i kazatel (především jeho
žena a děti)? Když může být kroužek na uchu, proč
by nebylo vhodné propíchnout (navléknout) nosem
nějakou kost?
Snad jste si už všimli současné moderní posedlosti
- propichování těla - tzv. „piercing“! Lze spatřit
čtyři kroužky na jednom uchu, případně dva
v nose, spojené řetízkem. Lidé si propichují svá
těla na různých místech jen proto, aby se mohli
okroužkovat na obočí, pupku, jazyku, i na takových
místech, o kterých v křesťanských publikacích je
lépe pomlčet.
Proč chce být křesťan kamenem úrazu jiným a
podporovat trend nošením různých ozdob? To vše
je k ničemu, zvláště pro ty, kdo se připravují na
setkání s Ježíšem! Když Ezechiel mluví o lidech
doby konce, říká: „Stříbro své po ulicích rozházejí.“
(7,19)
neměly utrácet na parádu z drahokamů a zlata,
případně z bižuterie. Když přijde Ježíš, to vše shoří!
Ve Skutcích 17,30 čteme: „Neboť časy neznámosti
(nevědomosti) přehlížeje Bůh, již nyní zvěstuje
lidem všechněm všudy, aby pokání činili.“
V současnosti žijeme v době těsně před příchodem
Páně, v čase, kdy se koná soud nad církví. „Nebo
je čas, aby se začal soud od domu Božího.“ (1Pt
4,17) Na ilustraci soudního procesu dal Bůh svému
lidu Den smíření...Byl to velice závažný den. K
přípravě na něj spočívalo osobní sebezkušování:
„Nebo den očišťování jest, k očišťování vás před
Hospodinem Bohem vaším. A všeliká duše, kteráž
by neponižovala se toho dne, vyhlazena bude z lidu
svého.“ (3M 23.28.29)
V den smíření velekněz, který běžně měl na sobě
vestu s drahokamy a jemný oděv, symbolizující
slávu nebes, vyměnil za jednoduchost (skromnost).
Jako se měl Izrael očistit a změnit své oblečení,
podobně se máme zařídit i my, žijící v den soudu.
Očistit svá srdce a oddělit se od všeho světáctví
(pohanství).
Svatební prsteny
Někdo se může nad uvedenou otázkou podivit.
V Písmu totiž nelze najít žádnou podporu pro tyto
prsteny! Bible nemluví, že některé jsou vhodné,
jiné ne. Ona je jednoduše řadí na dlouhý seznam
šperků a ozdobných částí oděvu.
Nošení svatebních prstenů je, přesně řečeno,
tradicí, mající své kořeny v pohanství. Mnohé
církve ji převzaly a „pokřtily“. Kardinál Henry
Neuman poukazuje, že svatební prsteny, včetně
jiných pohanských zvyků, pronikly do křesťanství
církevními kompromisy: „Budování chrámů,
pojmenovaných podle světců, příležitostně
vyzdobovaných ratolestmi stromů, kadidelnice,
lampy, svíčky, svěcená voda, různé svátky, procesí,
žehnání polím, kněžská roucha (ornáty), tonzura
(vyholený kruh temena hlavy kněží a mnichů)
svatební prsteny, obracení se k východu (Slunce),
sochy, obrazy..., to vše pochází z pohanství a církev
je svým přijetím posvětila.“
Cudnost a skromnost
Původní účel odívání u našich prarodičů spočíval
v tom, aby přikryl jejich nahotu. Tehdy Adam
s Evou neuvažovali o tom, jak by mohli šperky
zdůraznit své fíkové zástěrky, případně oděv, který
jim zhotovil Bůh. Oděv obdrželi z důvodu cudnosti
a současně je chránil před rozmary počasí. Jednou
vloží Bůh zlaté koruny vítězství na hlavy vítězů,
kteří je pak složí u nohou „Sedícího na trůnu.“ (Zj
4,10)
Věnujme nyní pozornost tomu, co o špercích
a bláznivém odívání ukázal Bůh proroku
Izaiášovi: „Kromě toho mluví Hospodin: Protože
dcery Sionské jsou domýšlivé (pyšné), a chodí
s vytaženým krkem, hledí smyslně (svůdně), dělají
drobné krůčky a natřásají se. V ten den odejme Pán
jejich parádivost: kotníčkové kroužky se zvonečky,
šátečky a korunky, přívěsky, náramky a závojíčky,
čelenky, ozdoby nohou a přikrývky hlavy, parfémy,
šarm (půvab) i prsteny, nosní šperky, slavnostní
roucha, pláště přehozy, váčky (na šperky a líčidla) i
jemné lněné prádlo.“ (Iz 3,16-23; NKJV).
Žena v biblické symbolice představuje církev.
V tomto případě byly ženy přísně, pro jejich pýchu,
odsouzeny. Pýcha má totiž souvislost s vnějším
ozdobováním. Ozdobování našich smrtelných
těl třpytivými klenoty a jinými skvosty pramení
obyčejně z pýchy, která je velice vzdálena duchu
a zásadám Ježíšovým. „A kdož se sám povyšuje,
bude pokořen (ponížen), a kdož by se ponižoval,
bude povýšen.“ (Mt 23,12)
Doslov překladatele
Úžasné! Máme náboženskou svobodu! Žel, že
mnozí se domnívají, že tato svoboda je opravňuje
žít podle způsobu světa. My, jako lid doby konce,
máme být lidem odděleným a nepodléhajícím
pohanským vlivům, které na nás útočí, abychom
se jim přizpůsobili. Jelikož se v poslední době stále
víc a více v našich sborech šíří nošení nejrůznějších
šperků, žel, že i v kazatelských rodinách, které
udávají módní trend, rozhodl jsem se přeložit (ve
zkrácené formě) pojednání br. Doug Batchelora o
špercích.
Bídné investice
Naše peníze by měly sloužit k šíření evangelia tím
nejlepším způsobem. Pán se táže: „Proč utrácíte
peníze ne za chléb?“ (Iz 55,2) Boží peníze by se
Jestli si dokážeš představit Pána slávy, Ježíše Krista,
který opustil slávu nebes a pokořil se už tím, že se
narodil jako Syn člověka, ozdobeného šperky na
různých částech svého těla, pak si na sebe navěšej
Mistr Jan Hus
47
Poslední válka
Poslední válka v apokalyptické perspektivě
H. K. LaRondelle; Harmagedon
Vrcholem dějin bude kosmický soud, kterému bude předsedat Jahwe. Jeho rozsudek dopadne na všechny politické a vojenské
moci, které Jeho národ s národními pobožnostmi nepřátelsky napadli. Pak bude znovu vyzvednuta čest Božího lidu, která byla
tak dlouho ponižována a zneuctívána. (Da 7 a 8) Písmo ale nezaslibuje osvobození všech lidí, náležejících etnicky k Izraelskému
národu. Zaslíbení platí jen pro ty v Izraeli, kteří zůstali věrni Bohu i přes pronásledování, a jejichž jména jsou zapsána v knize
života. (Da 12,1/ Iz 4,3/ Mal 3,16/ Ez 13,9/ Ž 69,28) Těm je zaslíbeno apokalyptické osvobození v nádherné zprávě u Daniela ve
3. a 6. kapitole, kde je Bůh ochrání před hrozícím výnosem smrti.
Danielův pohled směřuje na Michaela, předního z knížat (jiné překlady mluví o archandělovi), který brání Izrael, bojuje za
Boží lid a nakonec zvítězí nad pozemskými i mimopozemskými nepřáteli Izraele, a to jak vojensky, tak i juristicky. (Da 12,1/
10,13.20.21/ Iz 24,21)
Mesiášské vítězství Michaela z Da 12 přichází jako praktický následek intronizace Syna člověka z Da 7. Je to možné také vidět
jako triumf Mesiáše z Da 8, Knížete knížat.
Novozákonní kniha Zjevení spojuje Danielova nebeského bojovníka (Michaela) a Mesiášského Knížete knížat do jedné osoby,
která se identifikuje se zmrtvých-vstalým Kristem. (Zj 12,3-10)
Prorok Ezechiel popisuje ve 38. a 39. kapitole posilový Izrael, kde jsou bezpečné vesnice „bez zdi“, kde nejsou závory a zábrany,
je zcela pod Boží ochranou. (Ez 38,11) Postupujeme-li chronologicky v kap. 37. a 39., pak zde máme co do činění s dobou
Mesiáše. Král David je označený jako Mesiáš, který panuje nad Izraelem, a zároveň je na izraelskou teokracii vylit Boží duch.
(Ez 37,24.25/ 39,29) Silné útoky mnohých národů ze severu, vedené Gogem, na Izrael doby konce označuje prorok jako „zlý
útok“. (Ez 38,10 – Jeruzalémská Bible) Boží perspektiva ukazuje pohled na tuto válku jako na část vyššího plánu. Ez 38,16:
„Potáhneš na lid můj Izraelský jako oblak, abys přikryl tu zemi? V potomních dnech stane se, že tě přivedu na zemi svou, aby
mne poznali národové, když posvěcen budu v tobě před očima jejich, ó Gogu.“
Protože Izrael zavrhl a zavraždil svého pastýře a Mesiáše, povede Bůh válku proti Jeruzalému a celé izraelské zemi. Dvě třetiny
národa budou zničeny a zaniknou, jen jedna třetina zůstane. (Za 13,7, srovnej 14,2) Tento rozsudek je také Ezechielovo proroctví
proti Jeruzalému, pronesené před babylonským zajetím.(Ez 5,2.4.12) Ezechiel mluví, že věrný ostatek bude ochráněn Bohem (Ez
9), a Zachariáš slibuje, že Bůh si uchová věrný ostatek, činící pokání, v době konce za to, že Izrael zavraždil Mesiáše. Za 13,8.9:
„Nebo stane se po vší zemi této, praví Hospodin, že dvě částky vyhlazeny budou v ní a zemrou, a třetí v ní zanechána bude. A i
tu třetí uvedu do ohně, a přeženu je, jako se přehání stříbro, a zprubuji je, jako prubováno bývá zlato. Každý vzývati bude jméno
mé, a já vyslyším jej. Řeknu: Lid můj jest: a on dí: Hospodin jest Bůh můj.“ (Srovnej Za 12,10)
V pohledu na šokující zdůvodnění války Boha proti Jeruzalému porozumíme, proč Kristus nabádal učedníky, aby utekli
z Jeruzaléma a Judska do hor. (Mt 24,15.16) Kristus viděl budoucnost, viděl, jak Bůh povede válku proti svatému městu
Jeruzalému. Viděl, jak římská armáda zničí Jeruzalém, tak jak to předpověděl prorok Zachariáš. Za 14,2: „Nebo shromáždím
všecky národy proti Jeruzalému k boji, i bude dobyto město, a domové zloupeni, a ženy zhanobeny budou. A když vyjde díl města
v zajetí, ostatek lidu nebude vyhlazen z města.“
Při poslední návštěvě Jeruzaléma říkal Ježíš se slzami v očích: „A se zemí srovnají tě, i syny tvé, kteříž v tobě jsou, a nenechají v
tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého.“ (Lk 19,44)
Izrael zpečetil odmítnutím Ježíše Krista odmítnutí svého Boha. Tím naplnil míru hříchů svých předchůdců. (Mt 33,32) Ježíšův
pohled jde nejen ke zničení Jeruzaléma, ale jde až k Jeho druhému příchodu, jako soudci všech národů. Pak bude Zachariášova
předpověď vyplněna ve světovém měřítku. (Mt 24,30/ Za 12,12) Kristus povede válku proti všem, kteří Ho bodli a také napadli
Jeho národ, duchovní Izrael. (Zj 1,7/ 6,14-17)
Apokalyptické předpovědi Daniela, Ezechiela, Joela a Zachariáše vyvinuly teologii, podle které Bůh povede válku proti
neviditelným nepřátelům Jeho Duchem naplněného Mesiášského národa. Podle porozumění těchto proroků Bůh nikdy nepovede
válku proti světským politickým mocnostem. Takové porozumění posledního boje v prorockých knihách je charakteristickým
znakem moderního falešného proroctví.
Boží konečný boj směřuje proti těm silám, které napadnou mesiášský národ ostatků a jeho pobožnost. (Ž 2/ Jl 2,5/ Da 11,45/ 12,1/
Ez 38 a 39/ Za 12,8.9/ 13,9/ 14,1-3) Vlastní účel Boží války je, projevit království Boha nad všemi národy a nastolení věčného
míru a spravedlnosti z ráje. (Ez 39,21-29/ 47,1-12/ 48,35/ Za 14,9.16/ Jl 4,18/ Mi 4,1-15/ Am 9,13-15)
V knize Zjevení Jana jsou přebrána hebrejská jména a obrazy Boží války pro dramatické představení Krista u konečného soudu.
Na základě historického významu v Novém zákoně je Boží Izrael nově definován jako světová církev Kristova. (Sk 4,25-28) Zde
je naprosto rozhodující rozumět struktuře křesťanské typologie.
(Pokračování příště: Ježíš Kristus jako Boží bojovník; připravil Jurica)