Gnóze - Jozef Miko

Gnóze
kteří stoupenci moderního gnosticismu považují za degradující zkomoleninu původního Magnus (“Veliký extquotedbl). Také se domnívají, že podezřelá podobnost
mezi mnohými výroky Šimona Maga na jedné straně a
Neutralita tohoto článku byla zpochybněna.
Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Neodstraňuj- výroky Ježíše Nazaretského a některých jeho apoštolů na
te, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti straně druhé jsou důkazem toho, že Ježíš a jeho apoštolové převzali a převrátili Šimonovy výroky. Je však pravvyřešeny.
děpodobnější, že naopak Šimon převzal a převrátil odpovídající výroky Ježíše, jelikož Šimonovo veřejné půsoPro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte
bení a učení historicky teprve následovalo po veřejném
vložení šablony.
působení a učení Ježíše, byť nedlouho po něm. Vliv mahájánového buddhismu je patrný na kánonu tzv. pradžňá
páramitá súter (sútry ctnosti moudrosti) a prokazuje ho
především výzkum anglo-německého indologa Edwarda
Tento článek potřebuje úpravy.
Conzeho (1904-1979).
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by
měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl,
Encyklopedický styl a Odkazy.
1 Inspirace a kořeny v indické duchovnosti
Gnóze (řec. gnósis - “poznání extquotedbl) nebo gnosticismus je termín obecně označující kontroverzní antické
duchovní hnutí, které se v dobách od 1. století n. l. šířilo
obzvlášť ve východní části Římské říše. Původ gnóze spočívá v ideově totožném, ale dobově předcházejícím hinduistickém směru džňána márga (tzn. v sanskrtu “stezka
poznání extquotedbl), který se utvářel už někdy v polovině 1. tisíciletí před Kristem v Indii. Církevní otcové z
prvních století našeho letopočtu odsoudili gnózi na základě kontroverzních kritérií jako křesťanskou herezi. Tehdy nepanoval přílišný přehled o tom, co všechno se dá
považovat za gnózi, takže se tato kategorie může překrývat s kategoriemi jiných za herezi považovaných duchovních hnutí, které nacházely inspiraci v dalších možných
indických duchovně filozofických směrech jako tantrismu nebo buddhismu. Gnóze má svoje varianty, podobně
jako i indická džňána márga měla svoje varianty, rozlišené podle různých hinduistických doktrín jako védánta,
jóga a sánkhja. Gnózi ovlivnilo rané křesťanství a mahájánový buddhismus. Někdy se gnóze v ideologických kruzích moderního gnosticismu mylně považuje za původní
křesťanství (termín křesťanství je odvozen od slova Kristus, nikoli křest). Ve skutečnosti ideologie gnóze existovala ve své hinduistické zdrojové verzi džňána márgy už
před Kristem a brzy po Kristu se původním autentickým
křesťanstvím inspirovala a stylizovala do role alternativního antižidovsky zaměřeného křesťanství. Hlavní a převažující proud gnóze byl ve své konfrontační povaze filozofickou konspirací proti židovství a jeho stvořitelskému
Bohu. Duchovním otcem gnóze byl mystik Šimon Magus ( extquotedblŠimon čaroděj”), jehož přídomek ně-
Gnóze má kořeny v hinduistickém duchovně filozofickém směru džňána márga (“stezka poznání extquotedbl),
představujícím ve své době mladší poloviny 1. tisíciletí
před Kristem vrcholné stádium vývoje védské duchovnosti (tzv. védánta - “vyvrcholení véd”). Džňána márga
je formulována v celé jedné sadě hinduistických duchovních knih zvaných upanišady, což je v duchovní tematice patrně nejspekulativnější hinduistická literatura vůbec, dezinterpretující vybrané, tematicky duchovní veršové pasáže původních árijských véd, jimž upanišady přisuzují “skryté extquotedbl či “okultní extquotedbl významy, které prý může odhalit jen zasvěcený. Tento dezinterpretační či mystifikační přístup byl jedním z důvodů,
proč nakonec z upanišad příliš nevycházel už Gautama
Buddha, byť s nimi byl ve své době, kdy už mnohé z
nich existovaly, dozajista obeznámen. Džňána márga prezentovaná v upanišadách je mezi hinduistickými školami
plně reprezentovaná doktrínou sánkhja, která vede své
učence k vysvobození ze samsáry, neustálého koloběhu
rození a umírání ve strastiplném hmotném světě, uvolněním puruši, kosmického ducha či vědomí, z prakriti,
hmotné přírody. Pro sánkhju je typické dualistické vidění
světa, které gnóze zdědila. Puruša a prakriti tvoří dvojici navzájem antagonistických protikladných skutečností,
jedné pojímané jako pozitivní (puruša) a druhé jako negativní (prakriti).
Sánkhja neřeší, v čem má prakriti svůj původ a co se
vlastně stane s jedincem při vysvobození puruši z prakriti. V každém případě doktrína sámkhji pohlíží na jedin1
2
ce či bytostnou duši (džíva) jako na negativní stav uvěznění puruši v prakriti skrze bytostnou “touhu” (káma),
kterou je tak podle učení sánkhji třeba nechat “vyhasnout” a tento stav tím zrušit. Individuální identitu bytosti
(átma) sánkhja totiž nespatřuje v bytostné duši (džíva),
ale v kosmickém duchu (puruša). Ten se podle učení sánkhji vyhasnutím touhy povznáší z ponižujícího nízkého
stavu džívátmanu do transcendentního stavu paramátmanu. Individuální totožnost s purušou a potřeba vyhasnutí
bytostné touhy a tím pominutí bytostné duše k vysvobození puruši je v doktríně sánkhji koncepce vysvobození, která je představena jako skryté duchovní poznání,
které je třeba nabýt, aby se adept mohl vydat touto cestou seberealizace. Dva stavy existence puruši, džívátma a
paramátma, se staly inspirací pro gnostické rozlišení pozemského a nebeského Člověka, neboť sanskrtský termín
átma morfologicky odráží hebrejský termín pro člověka
Adam, podobně jako sanskrtský termín pro duši, dživa,
morfologicky odráží hebrejský termín pro ženské pohlaví člověka, Eva. Átma a Džíva jsou védskými obdobami
biblických postav Adam a Eva a v prastarém védském
příběhu, zachyceném v Rig Védě, tvoří alegorickou dvojici ptáků, hnízdících na Stromě života a poznání, což je
paralelou biblického příběhu o Stromu života a Stromu
poznání v ráji.
Sánkhja také rozlišuje tři úrovně existence - nejvyšší “sattva” (čisté bytí nebo existenciální čistota, zkrátka nezkalenost hmotou, odráží purušu - ducha), střední “rajas”
(dynamika, aktivita, biologický život, odráží džívu - duši)
a nejnižší “tamas” (hmotná substance, hrubost či těžkost,
odráží prakriti - hmotu). Gnóze přišla s obdobnou klasifikací v řecké terminologii: nejvyššími jedinci jsou pneumatikové (z řec. “pneuma” - “duch”), středními jedinci
jsou psychikové (z řec. “psýché extquotedbl - “duše”) a
nejnižšími hylikové (z řec. “hýlé extquotedbl - “hmota”
nebo “tělo”).
Sánkhja byla založena spekulativním hinduistickým filozofem Kapilou, který se někdy v 6. nebo 5. století před
Kristem vydával za reinkarnaci prastarého védského ršije (tj. mudrce či zřeka) Kapily. Inspirován védskou spiritualitou a Buddhovým učením o vyhasnutí žádostivosti
(taňhá), nikoli však bytostné touhy (káma), vyvinul tento
pseudo-Kapila značným převrácením těchto učení svoji
dualistickou variantu džňána márgy, z níž gnóze přímo
vycházela, jak prokazuje vzájemná komparace obou filozofických soustav. Tento neoriginální Kapila je dodnes
mnohými hinduisty v čele s organizací ISKCON považován za duchovního podvodníka, podobně jako byl za
duchovního podvodníka také ranými křesťany považován
duchovní otec gnóze, Šimon Magus. Za pravého obnovitele duchovní moudrosti pravédského mudrce Kapily je
v Indii považován mnohem spíše Gautama Buddha, což
pomyslně symbolizuje už jméno jeho rodiště Kapilavastu
(“poselství Kapily”). Podobně za pravého Krista (“Pomazaného” ve smyslu vyvoleného Bohem) je v křesťanství
považován Ježíš Nazaretský, nikoli Šimon Magus.
2 UČENÍ
ticismu byla tzv. džňána jóga (“poznání jednoty”), učící
vysvobození poznáním totožnosti individuální podstaty
jedince (átma) s univerzální podstatou všeho (brahma).
V upanišadách je tato koncepce formulována pojetím
brahmanu átmanem v pojmu paramátma, který sánkhja
preferuje jako ideální stav existence puruši.
2 Učení
Samou podstatou učení antické gnóze bylo uctívání životadárné síly vnitřního procesu poznání, které zušlechťuje a osvobozuje pozemského člověka z otroctví bezprostřední zvířecí smyslové omezenosti a materialismu (ze
„zajetí hmoty“) a vede ho za dokonalostí a naplněním.
Gnostická koncepce světa a jeho původu pochází z poměrně svévolných interpretací védských a hebrejských
duchovních zdrojů a spekulací o realitě, avšak svým důsledným rozvojem došla značné míry sofistikovanosti a
přesvědčivosti. Gnóze neuznává křesťanský archetyp nejvyšší ze všech bytostí jako Stvořitele veškerenstva. Místo
toho učí, že z nejvyšší bytosti pochází dvě základní nestvořené či nezformované skutečnosti: čistě duchovní říše
a spodní chaos jakožto prvotní nerozlišené stádium hmotné přírody, jakýsi odpad z duchovní emanace Nejvyššího či stín světelné duchovní říše. Jeden z duchů emanovaných z Nejvyššího či z Hlubiny pojal touhu vytvořit z
chaosu něco hodnotného, a tak se vzepřel vůli Nejvyššího, sestoupil do říše chaosu a začal tvořit ze své duchovní podstaty nebo duchovní podstaty dalších duchů,
které svedl. Tak prý vznikla hmotná příroda. Duchové,
kteří jí vládnou, jsou v gnózi běžně nazýváni archonti
(řec. “vládci”). Jsou uváděni v počtu sedmi, což má odrážet židovskou symboliku sedmičky jako číselného vyjádření božské hodnoty židovského Boha. Jména sedmi
archontů se různí podle té či oné gnostické sekty, známá je především klasifikace sekty Ofitů (Jaldabaoth, Jao,
Sabaoth, Astafajos, Adonajos, Elájos, Horájos). Běžně
se mezi sedmi vyskytují také jména židovských andělů
sloužících židovskému Bohu jako Michael nebo Gabriel.
Tito archonti mají uvězňovat a utlačovat lidského ducha
ve hmotné přírodě, které vládnou z hierarchicky uspořádaných nebí.
V této negativistické koncepci přírody je patrná inspirace
křesťanským archetypem Satana jako jednoho z andělů,
který se vzepřel vůli Boha. Tato původní vize Satana je
ale v gnostické koncepci přepracována či převrácena z
autenticky křesťanského archetypu vzbouřence proti nestvořenému Stvořiteli a jeho stvoření na archetyp stvořitele jako vzbouřence proti Původci a jeho říši nestvořeného. Moderní gnosticismus se sice domnívá, že to naopak žido-křesťanská vize vznikla převrácením ještě starší
hinduistické vize, ale původní védské pojetí světa a přírody odpovídá právě křesťanskému pojetí a koresponduje s
ním v poizitivní vizi stvoření jako realizace vůle NejvyšDalším indickým duchovním inspiračním zdrojem gnos- šího (v hinduismu Višnu nebo Íšvara).
3
Gnostický “Tvůrce” (řec. Démiúrgos) je každopádně vizí
nižšího temného božstva a je třeba mít určité pochopení
pro tento archetyp v buddhistickém smyslu toho, že vše,
co je stvořeno či vzniká, je zase zničeno a zaniká, takže
kdo chce dojít vysvobození, musí se s tím přestat identifikovat jako se sebou samým. Buddhismus sice po vzoru
Gautamy Buddhy kategoricky odmítá existenci typicky
gnostického Tvůrce přírody, měl však v tomto chápání
stvoření vliv na rozvíjející se gnostickou koncepci. Její
negativistická vize přírody se však vymyká autentické duchovnosti starověkého světa jako mez rozumnosti překračující radikalizace, která ve starověké duchovnosti všeobecnou pozitivně duchovní vizi stvoření jako prostředku vyjádření nestvořeného degraduje či dehonestuje na
negativně duchovní vizi stvoření jako hrubého porušení
nestvořeného, což je patrně inspirováno křesťanskou vizí hříchu jako porušení stvořeného, přičemž význam byl
takto posunut.
Tvůrce hmotné přírody (řec. „Démiúrgos“) je podle této nauky gnóze druhořadou veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud lidé procesem poznání sami
neprozřou (řec. „metanoia“ – „proměna“ či „obrácení“),
neuvědomí si svou zavádějící spoutanost světem smyslových objektů a neosvobodí se tak k pravému smyslu lidství a bytí. Materialistický světonázor je v gnózi viděn
jako produkt nevědění a zpitosti smyslů a jako takový
(„Omyl“, „vláda Omylu“) označován gnostiky za kořen
veškerého světového zla.
Proces gnostického prozření je často v gnostických textech symbolicky označován termínem „svlečení šatů“[1] ,
tj. těla a tělesnosti, popřípadě „vystoupením z hrobu
těla“[2] , který dobře vyjadřuje osvobození mysli a vědomí
člověka z pouhého fyzicky či mechanicky chápaného života a který zdůrazňuje nadřazenost ducha Úplnosti (řec.
Pléróma) či Života (aram. Haijje) nad hmotou.
Uctívání dokonalého nebeského „Člověka“ („Anthropos“, „Adamas“) znamenalo v gnostické praxi vědomé
chránění a pěstování ušlechtilých lidských vlastností, jakými jsou čestnost, pravdivost, nenásilí, trpělivost, vytrvalost, snášenlivost atd. (obdoba buddhistických „páramit“ či perských andělských postav „Ameša spenta“), které byly chápány jako životadárné a věčné kvality božského Dárce života, duchovně chápaného dokonalého Člověka. Tyto kvality musí pozemský člověk naplňovat a realizovat, aby žil skutečný život jako pravý „syn Člověka“.
V řecky psané antické gnózi jsou tyto dokonalé vlastnosti často nazývány „aiony“ („věčné úplnosti“, v nazarejské
gnozi „uthras“ – aram. „bohatství“) a ztotožněním se s
nimi coby s pravou podstatou lidství dosahuje člověk postupně tzv. „pléromatu“, tj. božské „Úplnosti“ či „Celistvosti“, ztotožňované s dokonalým Člověkem nebo „Úplným Světlem beze stínu“, či (nazarejci) „Prvním Životem“, tj. s věčným Jsoucnem.
původu, protože obsahuje světlo poznání, a je také jedinou spojnicí pozemského člověka s nejvyšším Bohem –
dokonalým Člověkem. Tento posel Slova je často v gnostických textech, především tzv. sethovské gnóze, označován jako „ÍC XC“ či „ÍC XPC“, tj. „iesous chrestos“[3] .
Dotyčné gnostické texty zachycují tu část Ježíšova učení, která se téměř neobjevuje v křesťanském kánonu, a
interpretují ji gnosticky a antižidovsky, když varují před
židovským záměrem si Ježíše přivlastnit [4] . Rozhodně
nelze vyloučit, že Ježíš učil gnózi v ideologicky nezatíženém smyslu prostého duchovního poznání, ale antižidovská interpretace Ježíšova vztahu k židovství v těchto
gnostických textech prezentovaná je velmi zavádějící. Je
sice pravda, že Ježíš například obvinil farizejské židovské kněží, s kterými byl konfrontován, že jejich otcem je
ďábel (“Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.”
- Jan 8, 44), neměl tím však na mysli hebrejského Boha,
nýbrž právě už v židovství známého ďábla (hebr. satan
- “protivník”) coby protivníka hebrejského Boha. Tentýž
biblický Ježíš také totiž řekl při Kázání na hoře, že přišel zákon hebrejského Boha naplnit, nikoli zrušit (“Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.” - Mt 5,17). Antižidovská interpretace Ježíšovy případné gnóze tak příliš
nepřipadá v úvahu.
3 Ortodoxní katolický náhled na
Gnózi
Gnostické učení z hlediska apoštolské tradice poměrně
neobjektivně odsoudili mnozí církevní otcové, především
Hippolytus a sv. Irenej z Lyonu. Jeho komplexní výklad a
velkolepé odsouzení je obsaženo v díle Proti Bludům[5] .
V něm dokazuje, že Gnostici nemají apoštolskou posloupnost, všechny své vývody získali smícháním učení
pohanských náboženství, Platónovy filosofie a samotného Nového zákona. Za základ Gnóze je považován Šimon čaroděj, z něhož vyšli všichni kacíři Gnózi učící[6] .
Celkový výklad čítá pět knih, z nichž každá potírá Gnózi z jiného hlediska. První kniha učení Gnóze vysvětluje,
druhá kniha popírá učení o aiońech na základě důkazů o
existenci jediného Boha. Třetí Gnózi vyvrací na základě
písma a církevního podání. Čtvrtá kniha vyvrací Gnózi
na základě výroků našeho Pána Ježíše Krista. Poslední
kniha dokládá skutečnou přítomnost Těla a Krve Páně v
Eucharistii a dokládá vzkříšení těla, v něj Gnostikové nevěřili.
4 Gnostický náhled na židovského
Boha a židovské náboženství
Významnou roli hraje v učení gnóze v době, kdy se styliJestliže biblická kniha Genesis odsuzuje anděla, jenž svezovala do křesťanství, posvátná úcta ke Slovu coby poslu
dl Evu a Adama k pojedení Bohem zakázaného plodu ze
od Boha-Otce, které je v gnostickém pojetí světelného
Stromu poznání, jako hada a křesťanství od svých počát-
4
6 TEORIE MODERNÍHO GNOSTICISMU O VZNIKU KATOLICKÉHO KŘESŤANSTVÍ JUDAIZACÍ GNÓZE
ků jako Satana (“Protivníka”), gnóze naopak stylizuje tuto postavu do role dárce poznání, osvoboditele z okovů
nevědomosti. Je lingvistickým faktem, že hebrejské slovo, které v hebrejském originálu Starého zákona tuto postavu označuje ve významu “had”, totiž slovo nahaš, má v
hebrejštině také další význam - “ten, který zná tajemství
extquotedbl. Kanaánští a íráčtí Mandejci (z aramejského mandá = “poznání extquotedbl) dokonce tuto postavu
dodnes uctívají jako prvního křtitele, neboť akt pojedení plodu ze Stromu poznání uctívají jako prvotní křest.
Židovský Bůh je v gnózi naproti tomu pojat jako nižší temné božstvo, nejčastěji zvané jako Jaldabaoth (tzn.
“Syn chaosu”), Saklas (tzn. “Pošetilý extquotedbl) nebo
Samael (tzn. “Slepý bůh”). Samael je ovšem původně židovská postava jednoho z andělů židovského Boha. Toto
nižší temné božstvo je chápáno je “Tvůrce” (řec. Démiúrgos), což je původně pozitivně pojatý archetyp stvořitelské boha z koncepce řeckého filozofa Platóna.
lik tisíciletí. Ve skutečnosti je to tedy přesně obráceně,
totiž tak, že gnóze je reakcí na Bibli, tudíž ve své antižidovské orientaci satanizací biblického Boha a glorifikací
biblického Satana.
Představa tvůrce hmotného světa jako nižšího božstva má
kořeny už v hinduismu, v němž je nad tvůrcem ještě uctíván transcendentní Původce (např. nad bohem Tvaštrim
bůh Višvakarman nebo nad bohem Bráhmou bůh Višnu).
V hinduismu ale tvůrce hmotného světa jako nižší božstvo hned pod tím nejvyšším nebyl v této personifikační
rovině považován za temnou či vzbouřeneckou autoritu.
Naopak, jeho akt stvoření hmotného světa tu byl chápán
jako akt komplexního stvoření veškerenstva a plnění vůle
Nejvyššího. Ale reprezentativní doktrína džňána márgy,
takzvaná sámkhja, začala učit, že stvoření tak strastiplného hmotného světa nemůže být v souladu s vůlí dokonalého Nejvyššího Boha. Gnóze v návaznosti na to následně
přišla s představou stvoření hmotného světa coby vzpoury
Gnostické pojetí židovského Boha jako nižšího Tvůrce vůči Nejvyššímu. Toto nízké mínění o stvořitelském bopouze hmotné sféry reality vzešlo patrně z nerespektu k hu či negativistické pojetí hmotného stvoření se pro gnózi
archetypu jediného Stvořitele veškerenstva, tj. stvořitele stala charakteristickým.
duchovního i hmotného světa v jejich ontologické jednotě. Biblický Satan (tzn. “Protivník”) byl v gnózi pojat jako
dobromyslný protivník despoticky chápaného židovského
5 Život a rituály
Boha, jehož člověku adresovaný zákaz přijímání plodů
ze Stromu poznání byl v gnózi odsouzen jako odepření
[7]
spásného poznání nešťastnému člověku, který je chápán Gnostici se oblékali bíle , žili asketickým životem, nepojídali
maso
a
nepili
alkohol,
výjimku tvoří například
jako vědomý duch uvězněný ve hmotném tělesném stvognostická
skupina
jménem
borboriáni.
Mezi doložené náření. Jaldabaoth či Saklas coby archetyp nižšího temného
boženské
rituály
patří
především
křest
vodou a pomazábožstva v gnózi vystupuje jako Tvůrce hmotného světa z
[8]
vání
olejem,
symbolem
světla
poznání
, v přítomnosti
chaosu. Jeho akt hmotného stvoření je v gnózi považokněze
a
za
doprovodu
svatých
manter
a
také
společné kažván za vzpouru vůči nejvyššímu Bohu, za porušení dudodenní
stolování,
při
kterém
se
společně
ceremoniálně
chovní dokonalosti nestvořeného jsoucna. Tato koncepce
má trojí inspiraci. Odpor ke hmotnému světu z této kon- pojídal chléb (mandejsky: „pihta“) a pil mošt (mandejsky
cepce plynoucí radikalizuje duchovní distancování se od „mambúha“).
světského života ve hmotných požitcích a statcích. Motiv stvoření jako porušení nestvořeného posouvá původní
význam biblického pojmu hříchu jako porušení stvoře- 6 Teorie moderního gnosticismu o
ného. A motiv vzpoury nižší božské autority vůči nejvyšvzniku katolického křesťanství
ší transcendentní autoritě odráží biblický motiv vzpoury
Satana či ďábla vůči monoteisticky chápanému jedinéjudaizací gnóze
mu Bohu. Avšak je to právě židovský či biblický Bůh,
kterého gnostikové považovali za nižší vzpurné božstvo,
zatímco ještě nižší autoritu, v Bibli známou jako Satan Protože gnostickou nauku přejímala ve své době celá řada
nebo ďábel, stylizovali do spasitelské či kristovské role. kultur a národů, je gnóze zastoupena v dochované literaV konečném důsledku byl původní biblický archetyp Sa- tuře směsicí termínů a představ, které však mají v zásadě
tana či ďábla gnózí přepracován tak, že tento termín byl jednotnou ideovou koncepci a smysl.
použit jako nálepka na biblického stvořitelského Boha. Z Moderní gnosticismus upozorňuje na to, že původ i podadekvátní komparace tak plyne, že biblický Satan odpo- stata gnóze jsou stále předmětem četných badatelských
vídá gnostickému Spasiteli a biblický Bůh gnostickému sporů a jsou spojeny s mnoha nejasnostmi a že tomu tak
Satanovi. Přestože se moderní antižidovsky orientovaní je až do dnešních dnů především proto, že tradiční círgnostikové domnívají, že celá Bible je reakcí na gnózi, a kevní pohled na gnózi byl a doposud je zcela zatracující.
tedy “satanizací extquotedbl gnostického Spasitele a glo- Podle toho prý vypadají jak dobové církevní zprávy o
rifikací gnostického Satana, je tento předpoklad vylou- gnózi, plné pomluv a zavádějících a protismyslných vpisčen, protože hebrejské originály Starého zákona včetně ků, snažících se spojovat gnózi na principu heretické odknihy Genesis s příběhem z ráje byly napsány o několik chylky s židovstvím [9] , tak i dnešní tendenční díla a soudy
století před Kristem a gnózí a prokazatelně vycházejí už badatelů s římsko-katolickou církví a její ideologií spoze sumerské mytologie, která je starší dokonce o něko- jených.
5
Moderní gnosticismus odůvodněně tvrdí, že důvodem pro
tuto v Evropě široce zakořeněnou neobjektivitu a neúctu
ke skutečnosti je dobře srozumitelná tendence k tzv. „politické korektnosti“, protože historická pravda o gnózi je
nepříjemným faktem, který nevrhá právě dobré světlo na
původ a počátky římsko-katolické církve. Ta podle moderního gnosticismu přejímala do své nauky celou řadu
gnostických myšlenek a frází, avšak autory přejímaných
myšlenek zároveň pomlouvala a diskreditovala.[10]
ním literárním žánrem Židů v době vzniku Bible byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů
pěly chválu na židovství. Podle dr. Kováře židovští autoři té doby zfalšovali texty Sibylliných věšteb, Aischyla,
Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea,
Hesioda, Homéra, Hekataia (zde „slavný“ Aristeiův dopis, antedatující o mnohá staletí vznik tzv. „Septuáginty“,
tj. první překlad Tóry do řečtiny), Alexandra Polyhistora,
Platóna i Aristotela.
Otázka přítomnosti židovské tematiky v gnostických textech je problematická a velmi ožehavá. Badatelé se zde
dělí na dvě skupiny. Orientalisticky vzdělaní autoři[11]
ukazují ve svém díle na zřetelný vliv východní nauky na
vznik gnoze, popř. i židovského křesťanství. Druhá skupina katolicky orientovaných badatelů tuto možnost tvrdošíjně odmítá.
Na základě této interpretace moderní gnosticismus vyvozuje, že na západě Římské říše vzniklé katolické křesťanství povstalo jako jedna z četných variant původně gnostického učení, která byla vytvořena židovskou nápodobou
a adopcí gnóze a východní duchovní školy do židovské náboženské tradice. Tato údajně specifická podoba původního gnostického učení po svém přijetí za jediné pravé
náboženství Římské říše (za císaře Konstantina tzv. ediktem milánským 313 n.l.) svou unifikační činností z centra
říše postupně potlačila a vytlačila původní gnostické učení ze svého mocenského prostoru.
Moderní gnosticismus (viz především kniha Příběh o
povstání hada) zastává názor, že antičtí židovští autoři
usilovně přepracovávali gnostické texty ve prospěch své
víry[12] . Protože však je židovský světonázor s gnozí naprosto neslučitelný a v celé řadě gnostických textů je
právě židovství považováno za největšího nepřítele gnoze a jeho bůh Jahve ztotožňován s Demiurgem, je původ
gnóze z židovství zcela vyloučen.
Celá řada doložitelných skutečností - např. již zmiňovaný gnostický termín pro Spasitele přinášejícího gnózi „Jesous Chréstos“, nebo srovnání textu gnostického
„Eugnostova evangelia“ (NHC III,3), vyjevujícího značnou příbuznost s mahájánovými texty buddhistickými,
s jeho již „pokřesťanštělou“ variantou „Moudrost Ježíše Krista“ (NHC III,4)[13] nebo např. jen prosté srovnání
legendy o Buddhově životě („Buddhačaritam“) s příběhově téměř totožnou „křesťanskou“ legendou „Barlám a
Josafat“, kde však již ne Buddha, ale naopak žid Barlám
učí Buddhu („Josafata“) buddhovství[14] – dokládají neudržitelnost středověkého katolického pohledu na vznik
gnóze jako židovské odchylky.
Při hledání pravdy o gnózi považuje moderní gnosticismus za velmi důležité vodítko jednání postavy JákobaIzraele v Bibli. Tento představitel židovství zvítězil v
dotyčném biblickém příběhu nad svým starším bratrem
Ezauem v boji o prvorozenství tak, že podvodně napodobil vzhled svého bratra a oklamal tak svého slepého otce
Izáka.[15] Tomuto vzoru chování odpovídá podle moderního gnosticismu i celkový ráz a smysl židovského písemnictví v době helénistické, kterým bylo vsouvat do antických řecky psaných filozofických a náboženských textů
všech národů (Egypťané, Řekové, Mezopotámci, Peršané atd.) pasáže dosvědčující jejich židovský původ.
S touto adopcí gnóze do židovské náboženské tradice
však podle moderního gnosticismu došlo k zásadní proměně gnostických idejí i celého učení tak, že byl doslova zrušen kult poznání, čímž by se však z gnóze v římském katolicismu stala defakto “gnóze bez gnóze”. Analýza protignostických spisů církevních otců odhaluje možnost, že jejich autoři napsali své protignostické polemiky
tak, že vsouvali do citovaných pasáží gnostických textů
židovské vpisky, aby to vypadalo tak, že gnóze je židovskou herezí. Teorie o vzniku římsko-katolické ideologie
adopcí gnóze je však nanejvýš sporná. Jediné, co může
mít římský katolicismus s gnózí společného, je ideologický antagonismus, eventuálně ještě nějaké prvky neantagonistické, proti přírodě negativisticky nezaměřené
gnóze Ježíše Krista.
7 Původ gnostického “antižidovství extquotedbl a “antistvořitelství extquotedbl
Z komparačního studia gnóze, židovství, křesťanství, hinduismu a buddhismu lze vyvodit, že gnóze coby svým
způsobem antická duchovní ideologie poznání byla duchovním hnutím vytrženým z širšího kontextu komplexnější duchovnosti, snoubící v sobě ideje poznání, víry a
dalších duchovních hodnot v jednotné dimenzi duchovní
moudrosti. Jako taková byla gnóze zaměřena proti židovThDr. Fr. Kovář ve svém spisu „Filosofické myšlení helé- ství a hmotné přírodě.
nistického židovstva“, Kladno 1922, na str. 67 (nově HerJak už bylo výše uvedeno, Ježíš při jedné příležitosti ve
mann & synové 1996, Praha, str. 64) proto píše: „Nanejvzájemné konfrontaci obvinil židovské kněží, že jejich
výš charakteristická pro helénistické židovství je skupina
otcem je ďábel, což lze adekvátně chápat v přeneseném
literárních výtvorů, které lze označit jako židovské spismyslu obvinění z toho, že ďábel byl původcem jejich
sy pod rouškou pohanskou“. Moderní gnosticismus intermyšlení a motivů či způsobů. Lze se odůvodněně domnípretuje taková zjištění tak, že dochází k závěru, že hlavvat, že v hebrejském originálu svého rozhovoru použil
6
8 ODKAZY
místo řeckého termínu diabolos hebrejský termín satan
nebo samael, který používali gnostikové, když hovořili o
židovském bohu v negativním smyslu.
Ukazuje se, že původní Ježíšovo obvinění židovských
kněží z toho, že jejich otcem je Satan či Samael, nikoli
Jahve či Jehova, se v gnózi poněkud radikalizovalo ztotožněním obou postav, tedy postavy protivníka Boha a
postavy Boha jako Stvořitele veškerenstva. Vznikla tak
představa stvořitele hmotné přírody coby nižšího temného božstva, což gnostiky přivedlo k přízni k biblickému
archetypu hada, jenž Evu a Adama přivedl k pojedení
plodu ze Stromu poznání.
[4] viz např. Druhý Logos velkého Setha, NHC VII,2, str. 6264 anebo Tajný spis Jana NHC II,1 III,1 IV,1
[5] Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876
dostupné online
[6] Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876
dostupné online
[7] viz např. nazarejská Ginza, Kniha II, 112
[8] viz např. Filipovo evangelium NHC II,3, log. 59, 95, 98,
109, 111 aj.
[9] viz IRENEUS. Pět knih proti kacířství. ; HIPPOLYTUS.
Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica,
1998. ; EPIFANIUS. Panarion.
Ačkoliv buddhismus, který gnózi ovlivnil, kategoricky
popírá stvořitele či tvůrce přírody či světa, existují v něm
představy božstva, které se ve své pýše za něj považuje, [10] viz např. výroky gnostika Simona Mága v jeho Výkladu Velké síly (HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva.
např. Baká Brahmá nebo Mahá Brahmá. Brahmá je půPraha : Bibliotheca gnostica, 1998. ) s podobnými výroky
vodně hinduistický archetyp tvůrce, který byl v buddhisv Novém zákonu
mu pojat jako božstvo, které se pouze cítí být stvořitelem
či tvůrcem světa či přírody, protože prý podléhá klamu [11] např. indolog V. Lesný (poslední kapitola jeho knihy
hinduistické jógy, jejímž prostřednictvím pojímá tvůrčí
Buddhismus) nebo německý indolog R. Garbe (GARBE,
princip skutečnosti, brahman, svým já.
R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.) či v řadě
statí íránolog R. Reitzenstein (např.: REITZENSTEIN, R.
Gnostický archetyp „Tvůrce“ světa (řec. Demiurge) tak
Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.)
lze přeneseně chápat jako gnostickou reflexi židovského
anděla temnoty (Samael) na základě téhož klamu. Mohli [12] viz následující popis židovského helénistického písemnictví
bychom tedy teoreticky uvažovat o gnostické postavě Jaldabaotha, Saklase či Samaela jako o božstvu, které si ve
[13] viz Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha :
své pýše pouze připadá jako sám Jehova nebo DemiurBibliotheca gnostica, 1995.
ge čili jako Stvořitel či Tvůrce světa nebo přírody, ale ve
skutečnosti jím není, přesto však světu vládne, protože se [14] Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká
– Orbis, 1946.
ho zmocnil a přetvářel k obrazu svému.
Gnostické antižidovství a antistvořitelství tak defakto [15] Starý zákon, Genesis, kap 27
mohlo povstat z náboženského omylu zapříčiněného nevědomým rozporem židovských kněží spočívajícím v
tom, že formálně sice byli kněžími Boha-Stvořitele, ale 8.2 Prameny
svým myšlením a způsoby působili na duchovně založené
• LÜDEMANN, G.; JANSEN, M. Bibel der Häretijedince dojmem služebníků Satana, takže z toho gnostiker : die gnostischen Schriften aus Nag Hammadí.
kové mohli vyvodit závěr, že Bůh-Stvořitel, kterého žiStuttgart : Radius Verlag, 1997. (celkový překlad
dovští kněží formálně uctívali, je Satan, kterému jakoby
NH textů do němčiny)
svým myšlením a svými způsoby sloužili. A podle toho si
gnostikové také mohli vysvětlit původ strastiplnosti lid• Překlad všech NH textů do angličtiny
ského života, tedy jako důsledek samotného stvoření co• LEIPOLDT, J.; SCHENKE, H.M. Koptischby díla Stvořitele.
gnostische Schriften aus den Papyrus Codyces vom
Nag Hammadí. Hamburg – Bergstadt, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium (NHC II,2),
8 Odkazy
Evangelium Filipa (NHC II,3), Podstata archontů
(NHC II,4))
8.1
Reference
[1] např. Tomášovo evangelium, log. 37, Naasejský traktát
8,44
• SCHNEEMELCHER, W. Neutestamentische Apokryfen in deutscher Übersetzung. Tübingen, 1990.
[2] např. Naasejský traktát 8,23
• BETZ, O.; SCHRAMM, T. Perlenlied und Thomasevangelium. Zürich, 1993.
[3] např. Druhý Logos velkého Setha, str. (kodexu) 49, řádka
27, str. 59 řádka 26, str. 66, řádka 8 nebo Pe-trova (tj.
„Toho trojmocného“, nikoliv biblického Petra) apokalypsa
str. 74, řádka 8 atd.
• UNNIK, W. van. Evangelien aus dem Nilsand.
Frankfurt am Main, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium, Evangelium pravdy, Tajný spis
Jana)
8.3
Literatura
• IRENEUS. Quinque libros contra haereses. Basileae,
1571. (obsahuje v 1. Knize popis gnostického učení
tzv. valentinské gnoze)
• Sancti Hippolyti Refutationis omnium haeresium librorum decem. přeložil Dunckler et Schneidewin.
Gottingae, 1859.
• HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha :
Bibliotheca gnostica, 1998. (obsahuje popis řady
gnostických škol, především gnostický tzv. Naasejský traktát a spis Simona Mága: Výklad Velké síly)
7
• AŠVAGHÓŠA. Příběh Buddhova života. Praha :
Bibliotheca gnostica, 2001.
• SCHMIDT; TILL, W. Koptisch-gnostische Schriften
: (Die Pistis Sophia, Die beiden Bücher Jeú und Unbekanntes altgnostisches Werk). Berlin, 1954.
• Prajňáparamitá – Die Volkommenheit der Erkenntnis. Göttingen und Leipzig, 1897.
• Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha.
Praha : Bibliotheca gnostica, 1993.
•
• Příběh o povstání hada. Praha : Bibliotheca gnostica, 1996. (obsahuje Třídílný traktát (NHC I,4), Tajný spis Jana (NHC II.1 III,1 IV,1), Ireneův popis 8.3
učení Ofitů a Hippolytův popis učení Peratů)
•
• Wolfgang Kosack: Geschichte der Gnosis in Anti•
ke, Urchristentum und Islam. Texte, Bilder, Dokumente. 525 Seiten. Verlag Christoph Brunner, Basel
2014. ISBN: 978-3-906206-06-6
•
• Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995. (obsahuje několik
•
qumránských textů, zprávu Flávia Josefa o Essenských (tj. Nazarejcích), Ireneův popis gnostického
učení tzv. valentinské gnoze a dalších gnostiků a
•
chválu gnoze od Klemense Alex., dále NH texty:
Eugnostovo evangelium (NHC III,3), Moudrost Ježíše Krista (NHC III,4) a Vidění Adama – člověka
•
(NHC V,5)
• Evangelium neznámého boha. Praha : Bibliotheca
gnostica, 1994. (obsahuje Tomášovo evangelium
(NHC II,2), Filipovo evangelium (NHC II,3), Evangelium pravdy (NHC I,3), Knihu Tomáše (NHC
II,7), Výklad o duši (NHC II,6) a Apokalypsu Petra
(NHC VII,3))
• ALTHEIM, Fr.; STIEL, Ruth. Christentum am Roten Meer : (Die Paraphrase des Seem (NHC VII,1),
Der zweite Logos des grossen Seth (NHC VII,2), Die
Petrusapokalypse (NHC VII,3), Die drei Stelen des
Seth (NHC VII,5). Berlin – New York, 1973.
• BÖHLIG. Das ägypter Evangelium von Nag Hammadí (NHC III,2). Wiesbaden : Göttinger Orientforschungen VI. Reihe, Bd.1, 1974.
• BÖHLIG. Die Gnosis (I.-IV. Bd.). Zürich und München : Artemis Verlag, 1980. (obsahuje velký výběr
gnostických pramenů včetně textů manichejských)
• DIETZFELBINGER, K. Schöpfungsberichte aus
Nag Hammadí. 1989.
• Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice
česká – Orbis, 1946.
• Ginza I a II : Gnostická bible nazarejců. Praha : Bibliotheca gnostica, 2008.
DEUSSEN, P. Sechzig Upanischad’s des Veda.
Literatura
RUDOLPH, K. Die Gnosis. Leipzig, 1997.
SCHUMANN, H.W. Maháyána – Buddhismus.
München, 1990.
KOVÁŘ, Th.Dr. Fr. Filosofické myšlení helénistického židovstva. Praha : Hermann & synové, 1996.
GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen,
1914.
SEYDEL, R. Die Buddha-Legende und das Leben
Jesu nach den Evangelien. Weimar, 1897. (obsahuje
skvělé srovnání a podobnosti obou legend)
ADAM, A. Die Psalmen des Thomas und das Perlenlied als Zeugnisse vorchristlicher Gnosis. Berlin,
1959.
• REIZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.
• CULDAUTOVÁ, Francine. Nástin gnostické theologie. Překlad Jan Kranát. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1999. 82 s. (Oikúmené) ISBN 80-86005-87-9.
• CULIANU, Ioan P. Dualistické gnóze západu (Gnoses dualistes d’Occident). Překlad Jan Joneš. 1. vyd.
Praha : Argo, 2008. 375 s. (Logos; sv. 10) ISBN
978-80-7203-930-2.
• MATOUŠEK, Jaroslav. Gnose čili Tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských. Praha : Herrmann & synové, 1995. 296
s.
• POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1986. 280
s.
• POKORNÝ, Petr. Počátky gnose: Vznik gnostického
mýtu o božstvu Člověk. 2. vyd. Praha : Academia,
1969. (Edice ČSAV; sv. 6)
• POKORNÝ, Petr. Tomášovo evangelium: Překlad s
výkladem. 2. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1982. 171 s.
8
8 ODKAZY
• RUDOLPH, Kurt. Gnóze. In HAZLETT, Ian. Rané
křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600 (Early Christianity: Origins and Evolution to A. D. 600).
Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury,
2009. ISBN 978-80-7325-159-8. S. 173–182.
• RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen
und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad
Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 460 s.
(Světová náboženství) ISBN 978-80-7021-947-8.
8.4
Související články
• Nag Hammádí
• Markion
• Dualismus (filosofie)
8.4.1
Ostatní christologické hereze
• Doketismus
• Modalismus
• Patripasianismus
• Subordinacionismus - také Arianismus
• Adopcianismus - Pavel ze Samosaty, Ebionité
8.5
Externí odkazy
• Přehled gnosticismu - en
• Internet Encyclopedia of Philosophy: Gnosticism en
• Jewish Encyclopedia: Gnosticism - en
• Catholic Encyclopedia: Gnosticism - en
• The Gnosis Archive - en
8.5.1
Moderní gnosticismus
• American Gnostic Association
9
9
Zdroje textu a obrázků, přispěvatelé a licence
9.1
Text
• Gnóze Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gnóze?oldid=11855617 Přispěvatelé: Skim, Vrba, Lopaka, Beren, Li-sung, Che, Milan
Keršláger, Zagothal, Qasinka, Porthos, Galene, JanBlanicky, Martin Kozák, Kaluzman, Pepcza, Horst, Dinybot, JAnDbot, PastoriBot,
Thijs!bot, Bot-Schafter, A0, SinBot, Elm, Podzemnik, Sokoljan, Nut, TXiKiBoT, Vinklo, Zacatecnik, Mr. Richard Bolla, SieBot, Jenda
H., DragonBot, Vladimír V, Jj14, ArthurBot, WikiDreamer Bot, Andersbot, Chenny, Luckas-bot, Zummer, Amirobot, Nallimbot, Xqbot,
LucienBOT, RibotBOT, Hubitel, MastiBot, D'ohBot, Ian sedmik junior, TobeBot, Dinamik-bot, EmausBot, ZéroBot, Mjbmrbot, ChuispastonBot, Vaclav.Makes, MerlIwBot, JeremySil, Ivannah, G3robot, Addbot, Barbora Kotlánová a Anonymové: 21
9.2
Obrázky
• Soubor:Broom_icon.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2c/Broom_icon.svg Licence: GPL Přispěvatelé: http:
//www.kde-look.org/content/show.php?content=29699 Původní autor: gg3po (Tony Tony), SVG version by User:Booyabazooka
• Soubor:Emblem-scales.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/29/Emblem-scales.svg Licence: CC-BY-SA-2.5
Přispěvatelé: Image:Unbalanced_scales.svg & The Tango! Desktop Project. Původní autor: w:User:Tkgd2007; w:User:Booyabazooka; The
people from the Tango! project.
• Soubor:Preferences-system.svg Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/11/Preferences-system.svg Licence: Public
domain Přispěvatelé: The Tango! Desktop Project Původní autor: The people from the Tango! project
9.3
Licence obsahu
• Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0