Stáhnout - Ex-centric

Transkript

Cesty do Irska
Zdeňka Němcová Zedníčková ed.
Technická univerzita v Liberci
Fakulta umění a architektury
1
Cesty do Irska
Recenzent: doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc.
© Technická univerzita v Liberci, 2013
ISBN 978-80-7494-011-8
Cesty do Irska
Zdeňka Němcová Zedníčková ed.
3
Úvod
Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla
založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších
architektonických škol v České republice.
Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko
Liberce realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu
Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace.
Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující
magisterské programy.
Do této školy jsem vstoupil před sedmi lety a nyní – jako její děkan –
prosazuji takový program, který by její budoucí zaměření více vyhranil,
otevřel ji světu a zapojil ji do globálního dění. K tomu by nám mohl
mimo jiné dopomoci i projekt Architektura mimo centra.
4
Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady:
– od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném
díle a nadšení z něj je rychle infiltrováno všemi směry
každému z nás,
– přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního
prostoru, kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky
nemusí překračovat žádné tlusté zdi,
– až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je
hnacím impulzem veškeré naší tvořivosti a zdravé rivality,
probouzení fantazie, chuti objevovat a především radosti
z naší tvorby.
prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
děkan Fakulty umění a architektury
INTRODUCTION
INTRODUCTION
The
The Faculty
Faculty of
of Architecture
Architecture of
of the
the Technical
Technical University
University of
of Liberec
Liberec was
established
was established
in 1994.
in 1994.
Although
Although
new, new,
it is consider
it is consider
ed to be one of the best
ed to be one of the best
schools in the Czech Republic.
It grew on a tradition of the avant-garde of the 1960s, when
a brilliant construction of the TV tower and a hotel were built on the top of
Ještěd mountain near Liberec. Number of students reached 200 at the
architecture and urbanism department and 100 students at the environmental
design and visual communication. The faculty offers 4-year bachelor
programmes and 2-year master programs.
I started working at this university seven years ago, and now – as
a dean – I implement the programme that will take make it more distinct, open
it to the world, and integrate it into the global world. The Architecture
outside the centres programme is one of the projects that should
help us make our goals happen.
Our faculty has all the necessary preconditions:
– it is of the appropriate size that enables to share
the awareness of the common work and enthusiasm for it
spreads among all of us rapidly;
– we have a common classroom, study, creativity supporting
space, in which we all work and the ideas do not have to
penetrate any thick walls;
– there is a common spirit of the school, which is perceived
by everybody and which is the actuating stimulus of all our
creativity, healthy rivalry, imagination, urge to discover,
and which is the source of our joy of our creation.
prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
Dean of Faculty of Art and Architecture
Technical University of Liberec
5
O projektu Ex-centric
Architektura mimo centra
V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost
je významná architektura nejčastěji asociována s velkými realizacemi
ve světových metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, působící nejen svojí
architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými
a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých
mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento zkreslený
dojem pak snadno získávají i studenti architektury při listování
časopisy či brouzdání na internetu.
V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných
objektů různého zaměření, jež vznikají v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či právě proto nepostrádají sílu a působivost. Často
jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější
a okázalejší protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat
z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci většinou nepřitahují
zájem médií, a o to více si zaslouží povšimnutí a prostoru pro prezentaci vlastních názorů.
Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti
architektury mimo tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat
a napravit. Je první prací takovéhoto zaměření, rozsahu a finančního
rozměru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.
Fakulta na tomto projektu spolupracuje s ostatními projektovými
partnery – občanským sdružením Architectura, společností SPEV
a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl.
Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
6
prof. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Suchomel
ABOUT THE EX-CENTRIC PROJECT
ARCHITECTURE OUTside the CENTRES
In media that address both professional and non-professional
audience, distinguished architecture is more than frequently associated
with large constructions in big cities of the world and in economically
strong areas. This attention is primarily focused on spectacular works,
that impress not only by their architectural essence, but also (often
mainly) by their physical dimensions and considerable budgets. These
projects are usually associated with media-pampered names of international stars of architecture. This is also the impression students of
architecture get when they browse magazines and Internet.
However, in real world, there is a large number of buildings
and constructions of various purposes, that have been created in
incomparably unostentatious conditions and in spite of that (or sometimes for that reason) they do not lack potency and great impression.
They are often set in peripheral locations or purely natural context. That
is why they react more naturally to their surroundings than their more
prestigious and splendorous counterparts. They can be perceived more
easily gaining distinct guidance and inspiration from them. Although
their creators often do not draw the attention of media, they and their
points of view deserve to be presented and seen.
The project “Maintaining partnership and development of
co-operation in architecture out of the traditional centres” is trying to
analyze and improve the situation. It is the first project of this orientat
ion, extent, and size of the budget at the Faculty of Architecture of
technical University of Liberec. The faculty co-operates with other
partners on the project i.e. Architectura citizen action, SPEV association,
and architectonic studios Kamil Mrva and Knesl+Kynčl.
The project is party financed by European Social Fund
and state budget of the Czech Republic.
prof. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Suchomel
Faculty of Art and Architecture
7
O cestách v rámci projektu
Jaká je motivace lidí pro život mimo centra a jak na tyto potřeby může
architektura reagovat? Jak v oblasti architektury funguje vztah mezi centrem
a periferií v dnešní době propojených sítí a globalizovaných vztahů? Je pro
vznik kvalitní architektury mimo centra důležitá vazba na centrum? Jaká je
role architektonických osobností a jejich vazba k místu? Jakou roli hraje archi
tektonické školství, je-li nějaké v daném regionu? Jaký vliv mají architektonické soutěže v jednotlivých zemích či oblastech na kvalitu a celkovou úroveň
architektury mimo centra? Odpovědi na tyto a řadu dalších aktuálních otázek
spojených se současnou architektonickou produkcí v regionech mimo tradiční
centra se pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury TUL vydali
hledat na cestách po mnoha evropských zemích i mimo Evropu.
Mapování, tedy návštěvy kvalitní regionální architektury, rozhovory
s místními architekty praktikujícími mimo hlavní centra (s nimiž jsme se vždy
před cestami snažili navázat kontakt) i rozhovory s uživateli navštívených
staveb, to vše přispělo k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo
centra za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento projekt zaměřuje.
Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta nezastupitelné
a pro kritické zhodnocení staveb zásadní. Mediální obraz staveb může ze své
podstaty poskytnout pouze neúplné informace. A ty bývají navíc často zkreslené – například tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny, vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout širší kontext stavby, dodat
dostatek informací pro vlastní zhodnocení vzájemného působení stavby
a okolní zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv času, podnebí
či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace se mediálně prezentují ještě čerstvé,
nepoužité a nezabydlené, ale svou kvalitu je architektura schopna obhájit až
časem a obýváním.
Protože záměrem tohoto výzkumného projektu je srovnání kvality
regionální architektury v jednotlivých zemích, zejména ve vztahu východní
Evropy a postkomunistických zemí a Evropy západní, zavedli jsme dělení
realizací podle velikosti sídel, v nichž se nacházejí. Tyto kategorie jsou čtyři:
1) města – sídla zhruba o velikosti 100 000 až 50 000 obyvatel,
2) malá města – 50 000 až 5000 obyvatel, 3) vesnice – 5000 až 500 obyvatel
a 4) solitéry v krajině. V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými kategoriemi tak plynulý, že je těžké mezi nimi vést jasnou hranici, proto je přiřazování
realizací z přechodových zón víceméně závislé na pocitovém vnímání toho
kterého sídla.
Mgr.A. Zdeňka Němcová Zedníčková, Ph.D.
8
On the trips within the project
What is the people’s motivation to live outside centres, and how
can architecture react to those needs? How does the relationship between
a centre and outskirts work today, in the age of interconnected networks and
globalized relationships? Is a link to centres important for formation of quality
architecture? What is the role of personalities in architecture and their link to
a particular place? What is the role of the architecture system of schools,
if there is any in a particular region? What is the influence of public tenders in
individual countries or regions on the quality and overall level of architecture
outside centres? Teachers and students of the Faculty of Art and Architecture
of TUL set off to find the answers on these and other relevant questions on
current architectural production in regions outside traditional centres on their
trips to a number of European and non-European countries.
Mapping, visiting places of quality regional architecture, interviews
with local architects working outside traditional centres (with whom we had
tried to make a contacts before the trips), and interviews with users of the
visited buildings contributed to forming integrated image of development of
constructing outside centres during the recent 20 years, which is the period
of time the project focuses at.
The trips and visits of the implementations are un-substitutable
for an architect and they are essential for assessment of constructions.
The image in media can inherently provide only fragmentary information.
This information is often misrepresented e.g. the imperfections of the image
are removed or omitted. The media frequently cannot express a larger context
of the building, bring enough of information necessary for assessment of the
relation between the building and the surroundings and/or landscape, and
the media do not record the influence of time, weather and users on the aging.
Implementations are presented as new, unused, and uninhabited in the media,
while architecture can defend its quality after certain time and usage.
As the aim of this research project is comparison of quality of regional
architecture in various countries, especially comparison of architecture of
eastern post-communist Europe to western Europe, we defined sorting of
implementations by the size of settlements, in which the buildings are. There
are four categories: 1) Towns – settlements from 50,000 to 100,000 inhabitants; 2) Small Towns – 5,000 to 50,000 inhabitants; 3) Villages – 500 to
5,000 inhabitants; and 4) Solitaires in landscape. In real world the categories
blend fluently, so it is rather difficult to draw a clear line in between them.
Faculty of Art and Architecture
9
O cestě do Irska
Tato publikace je záznamem poznatků a dojmů získaných návštěvami
staveb během dvou cest do Irska. Čas vyhrazený cestám byl velmi limitovaný,
a tak plošné pokrytí stavební produkce celé země bylo samozřejmě neproveditelné, stejně jako setkání se všemi zajímavými architekty. První cesta směřovala
do jižní části Irska a ta druhá do střední a částečně severní části ostrova. První
cestě dominovalo výrazné setkání s architektem Johnem O’Reillym a rozhovory
s mnoha uživateli staveb. Na druhé cestě jsme se zúčastnili veřejné debaty
architektů Johna O’Reillyho a Hugha Murryho se zastupitelem městské rady
a s veřejností. Cestu jsme zakončili setkáním s významnými osobnostmi irské
architektury – s architekty Valerií Mulvinovou a Niallem McCulloughem.
Vzhledem k tomu, že regionální realizace jsou oproti těm z velkých
center většinou méně mediálně zastoupené a naší ambicí bylo objevit i kvalitní
realizace mimo hlavní mediální proud, zvolili jsme následující způsoby vyhledávání realizace vhodné k navštívení: první bylo hledání staveb oceněných
cenami komory (RIAI) a obce (AAI) architektů a následné dohledávání dalších
realizací oceněných architektů. Druhá metoda byla výrazně pracnější a časově
náročnější: na základě regionů vytipovaných pro danou cestu jsme na webových stránkách RIAI (Royal Institute of the Architects of Ireland ) prošli kompletní seznam architektů daných hrabství. Prohlédli jsme si webové stránky
a tvorbu všech architektů, tedy těch, kteří zde odkaz na své stránky měli, a ty
s kvalitními realizacemi následně oslovili. Tato metoda pomohla odhalit některé kvalitní regionální realizace a osobnosti mediálně opomíjené.
Struktura publikace tedy sleduje toto členění na čtyři velikostní kategorie míst a je doplněna tematickými vsuvkami vztahujícími se k jednotlivým
skupinám staveb. Druhým typem jsou vsuvky o architektech a architektonických kancelářích – autorech skupiny prezentovaných staveb, se kterými se
nám podařilo navázat kontakt a kteří nám byli ochotni zodpovědět některé
z našich otázek. Dále jsou vsuvky doplněny o rozhovory s některými investory
a uživateli navštívených staveb. Publikaci uzavírá medailon Johna O’Reillyho,
výrazné osobnosti, architekta žijícího a realizujícího mimo centra.
10
11
12
13
navštívené STAVby
ballyvaughan
cliff of moher
ennistymon
ennis
kilrush
cesta do Irska I
30/6– 4/7 2012
an
At l a n t
ic o
ce
new quay
GRAIGUENAMANAGH
Bohemore House
Boyd Cody (www.boydcodyarch.com)
2009
KNOCKTOPHER
Friary of Carmelite order
ODOS architects (www.odosarchitects.com)
2002
2006 redesign Paul Joyce Architects
CARLOW
Centre for Contemporary Art
& The George Bernard Shaw Theatre
dublin
carlow
KILKENNY
Urban Landscaping
Templemore
limerick
kilkenny
GKMP Architects (www.gkmp.ie)
2009
Thurles
graiguenamanagh
cashel
kilmallock
tralee
knocktopher
New ross
Wexford
kilsheelan
dungarvan
dingle
Rosslare
harbour
youghal
killarny
Terry Pawson Architects
(www.terrypawson.com)
2010
MiesArch – užší výběr 2011 v kategorii kultura
c e lt
ic sea
KILSHEELAN
Glencomeragh Rosminian
House of Prayer – Hermitages
ARCHITECTS TM – Tom Maher, Kevin Bates
(www.architectstm.com)
2005
MiesArch – užší výběr 2007
v kategorii církevní stavby
cork
CASHEL
Brú Ború – Cultural Centre
14
Deaton Lysaght Architects
(www.deatonlysaght.ie)
1999
15
THURLES
Source Art Centre
McCullough Mulvin Architects
(www.mcculloughmulvin.com)
2006
Irské ceny za architekturu
(RIAI – Irish Architecture Awards )
Cena za nejlepší veřejnou nebo kulturní budovu ;
Cena Svazu architektů Irska
(Architectural Association of Ireland Award), 2007
ENNISTYMON
Gallery and Art Centre
John O’Reilly
2008
BALLYVAUGHAN – MFA Studio The
Burren College of Art
John O’Reilly
2005
TEMPLEMORE
Convent of Mercy
MCO Architects (www.mco.ie)
NEW QUAY
House and Office of John O’Reilly
John O’Reilly
2003
KILLMALOCK
Library, Local Area Office, Courthouse
ABK Architects (www.abk.co.uk)
2010
MiesArch – nominace 2011 v kategorii
správní a občanské budovy
CLIFFS OF MOHER
Visitor Centre
Reddy O’Riordan Staehli Architects
(www.rorsa.ie)
2007
LIMERICK
City Gallery of Art
John O’Reilly Architects,
Murray O’Laoire Architects
2011
DINGLE
Visitor Centre/
Stonehouse Restaurant
CORK
University College Cork and Lewis
Gluckman Gallery
KILRUSH
Town House
16
John O’Reilly
2012
O’Donnel & Tuomey Architects
(www.odonnell-tuomey.ie)
2005
MiesArch – nominace 2005
v kategorii kulturní stavby
17
Ballina
Muralby
westport
Letterfrack
cesta do Irska II
5–13/10 2012
Sligo
TULLY
The Horse Museum,
Irish National Stud
Boyd Cody
2006
LIMERICK
City Gallery of Art
John O’Reilly Architects,
2011
Dunshaughlin
Rush
mullingar
Ratough
Galway
Dublin
an
ce
eml architects
(www.eml.ie)
2006
tullamore
kildare
Ballyvaughan
ic o
At l a n t
LIMERICK
Dominican Biblical Research Centre
LIMERICK
An Tailteann-Sports Centre,
Mary Immaculate College
2007
Cena RIAI – Nejlepší budova pro trávení
volného času 2008
limerick
LIMERICK
Tara + Lime Tree Theatre,
Mary Immaculate College
Murray O’Laoire Architects,
Hugh Kelly Architects
2010
ic sea
c e lt
LIMERICK
Living Bridge, University of Limerick
18
Wilkinson Eyre Architects
(www.wilkinsoneyre.com)
2007
19
LIMERICK
Medical School,
University of Limerick
Grafton Architects
(www.graftonarchitects.ie)
2012
KILEENARAN
Coast Hill House
Fionn McMullen
LIMERICK
Quigley Residence,
Grafton Architects
2012
LIMERICK
President‘s House,
Grafton Architects
2010
KILEENARAN
Coast House
stavitel: Deelan Kilmartin
GALWAY
Drive Through Restaurant
Paul Dillon Architects
(www.pauldillonarchitects.com)
2011
Cena RIAI – Nejlepší obchodní budova 2011
LIMERICK
Sports Pavilion Pergola,
Grafton Architects
2011
GALWAY
Shoping Mall
Paul Dillon Architects
(www.pauldillonarchitects.com)
GALWAY
Engineering Building,
University NUI Galway
BALLYVAUGHAN
Coast Road House
John O’Reilly Architects
KILEENARAN
Guesthouse
20
Richard Murphy
(www.richardmurphyarchitects.com)
2006
v kategorii obytných staveb
Taylor Architects/RMJM
(www.taylorarchitects.ie)
2012
Cena RIAI – Nejlepší projekt v oblasti
dlouhodobé udržitelnosti 2012
a Cena veřejnosti 2012
CONG
Cong Church
Wejchert & Partners Architects
(www.wejchert.ie)
2003
21
LEENANE
Adventure Centre
McCrossan O’Rourke Manning
Architects (www.mcorm.com)
2000
LETTERFRACK
GMIT – Furniture College
O’Donnell & Tuomey Architects
2001
MiesArch: užší výběr 2003
v kategorii vzdělání
WESTPORT
Fire Station
2007
KILMEENA
Kilmeena Village
Cox Power Architects
(www.coxpower.ie)
2001
Cena RIAI – Nejlepší bytová výstavba
(více než 1 bytová jednotka) 2011
BALLINA
Ice Hotel
Smith & Kennedy Architects
(www.smithkennedy.ie)
2006
BALLINA
Bell Tower
22
Axo Architects
(www.axoarchitects.ie)
2011
BALLINA
Salmon Weir Bridge
2001
SLIGO
The Model Gallery and Art Centre
McCullough Malvin Architects
2009
AAI AWARDS 2001
MULLINGAR
Civic Office Building for Westmeath
County Council and Public Library
Bucholz McEvoy Architects
(www.bmcea.com)
2009
DUNSHAUGHLIN
Pastoral Centre
McGarry Ní Éanaigh Architects
(www.mcgnie.ie)
2010
MiesArch – nominace 2011 v kategorii kultura
RATOATH
Ratoath College
(www.mcgnie.ie)
2005
RUSH
Rush Library
2009
Cena RIAI – Nejlepší projekt
památkové pěče nebo rekonstrukce 2010
23
DUBLIN
Long Room Hub, Trinity College
2010
Cena RIAI – Nejlepší školní budova 2011
MiesArch – nominace 2011 v kategorii vzdělávání
DUBLIN
Dublin Dental School and Hospital
2011
Cena RIAI – Nejlepší budova zdravotnického zařízení 2012
DUBLIN, Meetinghouse Square
The Ark Children’s Centre
Group 91, Shane O’Toole, Michael Kelly
1995
v kategorii komeční stavby
DUBLIN, Liffey Quays
Boardwalk
(www.mcgnie.ie)
2001
DUBLIN
Department of Mechanical Engineering
Grafton Architects
2005
Cena RIAI – Regionální cena 2006
DUBLIN
IBAT College Dublin
DUBLIN
National Gallery of Ireland
Benson & Forsyth Architects
(www.benson-forsyth.co.uk)
2002
MiesArch – nominace 2003 v kategorii kultura
DUBLIN
Office Building in Dublin – Lincoln Place
2008
DUBLIN, Curved Street
The Temple Bar Music Centre (vlevo)
Group 91, McCullough Mulvin Architects
1995
DUBLIN, Meetinghouse Square
Dublin Institute of Photography,
The National Photographic Archives
and the Gallery of Photography
24
Group 91, O’Donnell & Tuomey Architects
1996
DUBLIN
The Monument of Light-The Spire of Dublin
Ian Ritchie Architects
(www.ianritchiearchitects.co.uk)
2003
MiesArch – užší výběr 2005
Cena RIBA a Cena Jamese Stirlinga – užší výběr 2004
25
Irská republika leží na západoevropském Irském ostrově
omývaném Atlantských oceánem, Irským a Keltský mořem.
V zemi žije přes čtyři a půl milionu obyvatel, kteří mluví anglicky a irsky.
Irštinu používá část obyvatel žijících převážně v západní části ostrova.
Hlavním městem je Dublin. Irská republika je dělena do tří
provincií, Connacht, Leinster a Munster, které tvoří 26 hrabství.
Po staletích snah Irska o odtržení se od Británie se v roce 1922 zrodil
Irský svobodný stát; Severní Irsko se však následně připojilo zpět k Británii.
Datem formálního založení Irska je 29. prosinec 1937.
Irsko patřilo vždy k nejchudším státům Evropy. Tento fakt vedl
k vysoké míře emigrace. Velké hospodářské problémy podnítily vstup Irska
do Evropského hospodářského společenství v roce 1972 a započetí velkých
hospodářských reforem v osmdesátých letech 20. století. V devadesátých
letech si země díky obrovské prosperitě, která se dostavila po snížení daní,
vytvoření nových pracovních míst a investic do vzdělání, vysloužila přezdívku
„Keltský tygr“.
Tato prosperita byla oslabena ekonomickou krizí v roce 2008.
Již od dob Keltů, jejichž rodiny si zabíraly půdu pro pastvu dobytka
a zemědělství, pozemky zůstávají v osobním vlastnictví obyvatel. Zatímco
v Česku patří státu velká území, v Irsku jen malé národní parky. Irský ostrov
je osídlen rovnoměrně. V krajině jsou rozesety rodinné domky, malé vesnice
a městečka; podél pobřeží leží několik větších měst a hlavní město Dublin.
V evropských zemích se stávající zástavba rozšiřuje do satelitních
vesnic, v Irsku ale převážně do zástavby lemující dopravní komunikace. Tato
osídlení vznikla v období nedávného velkého ekonomického rozkvětu. /TZ/
SrovnÁnÍ zástavby venkova
v Irsku a České Republice
venkov
Česká Republika
Irsko
Venkov
Irsko
zdroje: www.gov.ie, www.wikipedia.cz
Srovnání rozlohy Irska
s Českou Republikou
26
27
Irská architektura –
historie a současnost
Když Irsko získalo v roce 1922 svou nezávislost, měla za sebou architektura na jeho teritoriu již více než tisíciletou historii: počínaje středověkými
kláštery s pozoruhodnými válcovitými věžemi nebo kamennými normanskými
hrady přes palladiánská venkovská sídla šlechty a silnou vrstvu georgiánské
architektury po průmyslové stavby, spojené s industrializací této původně
výrazně agrární země na přelomu 19. a 20. století.1 Architektonicky byly tyto
stavby samozřejmě ovlivněny dobovými kulturními vzory přicházejícími především z Anglie, nesly však zároveň jisté specifické lokální rysy. Někteří historici2 zdůrazňují charakteristickou jednoduchost, úspornost, neformálnost – a to
zčásti jako důsledek slabší ekonomické síly země i méně rozvinutých stavebních řemesel, což vedlo ke zjednodušování importovaných vzorů. Prostota
a asketismus však zároveň byly, spolu se silnou spirituálností, již od 19. století
a bojů o samostatnost vyzdvihovány jako součást národní identity a svou platnost si tyto hodnoty podržely i v novém státě. Moderní architektura, která se
v Irsku začala od počátku třicátých let 20. století rovněž prosazovat, svou věcností a účelností s těmito oficiálně vyznávanými hodnotami nepochybně
souzněla, obzvláště tam, kde se uplatnila v rámci sociálně motivované výstavby např. nemocnic (rozsáhlý program mezi lety 1930–1936 pod vedením architekta Vincenta Kellyho) nebo škol.3 Mezinárodního úspěchu dosáhla irská
architektura v roce 1939 na Světové výstavě v New Yorku, kdy byl národní
pavilon od Williama Scotta porotou vyhlášen za nejlepší. Jeho podoba, v níž
se univerzální moderní jazyk spojil s půdorysem čtyřlístku jetele ze znaku
Irska, nás opět vrací k tématu, zda a jak irská architektura vyjadřuje něco
lokálně specifického nebo zda jsou její realizace jen součástí univerzálního
mezinárodního proudu.4
Tuto otázku si kladli i tvůrčí architekti v době nedávné, kdy teze „kritického regionalismu“ (Tzonis, Frampton) ovlivnily architektonickou debatu
osmdesátých a devadesátých let i v Irsku. Zatímco internacionální styl padesátých až sedmdesátých let, reprezentovaný stavbami jako např. autobusové
nádraží v Dublinu (Michael Scott, 1953) či tabáková továrna v Dundalku
(Scott Tallon Walker, 1970) nebo brutalistní Centrální banka Irska v Dublinu
(Sam Stephenson, 1980), vytvořil stylově výrazná, s místem však nijak nesvázaná díla, později nastupující generace již tento zřetel sledují.
Jako jistý bod obratu bývá uváděna soutěž na regeneraci dublinské
čtvrti Temple Bar v roce 1991, která byla vyhlášena po protestech proti původně
28
plánovaným demolicím v této historické oblasti města. Vítězné konsorcium
několika architektonických ateliérů Group 91 sem místo dříve zamýšleného
obřího autobusového nádraží navrhlo sérii drobnějších intervencí, které upadající čtvrť obohatily o novou architekturu, aniž by rozrušily její charakter
a sociální atmosféru. Realizace byla i podnětem k probuzení veřejného zájmu
o současnou architekturu. Díky tehdejšímu rychlému hospodářskému vzestupu Irska (přerušenému teprve krizí před pár lety) zaznamenala irská architektura na přelomu milénia nebývalý rozkvět. Jistě není náhodou, že na poslední
Bienále architektury v Benátkách pozval jeho hlavní kurátor David Chipperfield do ústřední mezinárodní výstavy Common Ground hned dva irské ateliéry, přičemž expozice ateliéru Grafton Architects dokonce od poroty získala
Stříbrného lva, tedy druhou nejvyšší cenu. Dva aspekty této expozice jsou
příznačné: jednak ateliér vedou dvě ženy, Yvonne Farrellová a Shelley McNamarová (v Irské komoře architektů dnes tvoří ženy 30 %, a možná světově
nejproslulejším irským představitelem avantgardní architektury a designu
ve 20. století byla rovněž žena – Eileen Grayová), a za druhé ateliér zde prezentoval svůj vítězný návrh na univerzitní kampus do peruánské Limy spolu
s fotografiemi historického sídla Machu Picchu a s dokumentací stadionu
v brazilské Goiânii od Paola Mendese da Rocha z roku 1975. Tento poukaz
k inspirativním zdrojům rozprostírajícím se přes hranice kontinentů i času
naznačuje, že nejen pro tyto irské architektky, ale pro dnešní architekturu
vůbec je podstatnější charakter místa či regionu, kde má stavba vyrůst, než
odkud pochází architekt. Rozhodující pak je, zda tvůrce je vůči tomuto charakteru vnímavý. Možná právě tato vnímavost, ať už vůči místům vzdáleným nebo
vůči výrazné krajině a syrovému klimatu Irska, je oním význačným rysem soudobé irské architektury, který zaručuje její kvality. Patrně tento rys měl na
mysli i významný francouzský kritik Jean-Louis Cohen, když při jedné z každoročních přehlídek irské architektury charakterizoval irskou tvorbu termínem
„kritický internacionalismus“.5 /FŠ/
Poznámky:
1 Na internetu lze databáze historické i moderní architektury Irska
vyhledat mj. na stránkách www.dia.ie; www.archiseek.com;
diskuze k současné irské architektuře pak na www.architecturefoundation.ie/now.
2 Sarah A. Lappin: Full Irish. New Architecture in Ireland. New York 2009.
3 Viz Hugh Campbell: Irische Identität und die Architektur des neuen Staates.
In: Annette Becker et al. (eds.), Architektur im 20. Jahrhudert – Irland. München, New York 1997.
4 K tomu viz Ryan Kennihan: Import/Export. (www.architecturefoundation.ie/now/?p=687).
5 Jean-Louis Cohen: Ireland’s Critical Internationalism. In: New Irish Architecture
16. AAI Awards 2001. Dublin 2002.
29
30
31
vybraná místa
CORK Irsky: Corcaigh
hrabství: Cork
provincie: Munster
obyvatel: 119 143
město
University
College Cork Lewis Gluckman Gallery
O‘Donnel & Tuomey Architects, 2005
Druhé největší město Irské republiky Cork leží na jihozápadním pobřeží, při
ústí řeky Lee do moře. Historické centrum Corku, který byl vždy významným
přístavem, se rozkládá na ostrově tvořeném dvěma rameny řeky. K jednomu
z těchto ramen přiléhá kampus prestižní University College Cork (UCC),
pětihvězdičkové univerzity v hodnocení QS, konkurující svou kvalitou nej
lepším světovým univerzitám. Univerzitní kampus přináší do historického
jádra města moderní architekturu.
U hlavního vstupu do areálu univerzity z Western Road, v krásném
prostředí parku mezi stromy na břehu řeky, tvoří výraznou dominantu a po
myslnou bránu do historické části kampusu nová budova univerzitní umělecké
galerie. Budova usazená v zeleni svou spodní částí – platformou – plynule
propojuje dvě rozdílné výškové úrovně terénu, stoupající z parku od řeky do
centra kampusu. Nad pevným klínem spodní části, obloženým v Irsku typickým
vápencem, v níž se nachází restaurace otevírající se do parku, se na subtilních
sloupech vznáší kompaktní, americkým dubem obložená hmota vlastních
výstavních prostor, přednáškových sálů a galerijního obchodu. Hlavní vstup
galerie stoupá z platformy skleněným krčkem ve směru od centra kampusu.
Světlo do galerijních prostor vpouští okna šikmo vystupující v různých směrech ze zaoblených rohů hlavní hmoty.
Budova nabízí čtyři výrazně rozdílné hmotové kompozice na hlavních
pohledových osách, velmi citlivě reagující na své okolí. Ve směru od řeky je
nejvýraznějším prvkem rampové schodiště vytvářející téměř dojem tunelu
a umocňující vstup do kampusu. Pohledu z parku dominuje vznášející se dřevěná krychle se zaoblenými rohy. Ve směru od kampusu je hlavní hmota prořezána a odlehčena prosklením, otevírajícím průhled k řece. Nejmasivněji působí
budova ze strany od obslužného vjezdu, kde obě části stavby propojuje šestipatrový vápencový blok. /ZZ/
zdroje: www.e-architect.co.uk, www.mimoa.eu
32
33
34
35
Architektonické
školství v Irsku
Limerick
a místní univerzity
V Irsku lze studovat architekturu na pěti univerzitách: University
College Dublin, Dublin Institute of Technology, Waterford Institute of Tech
nology, University of Limerick, University College Cork. Mnozí studenti také
studují na univerzitách v Severním Irsku, v Queen’s University Belfast a University of Ulster. Každá z univerzit nabízí klasické a odborné zaměření, jako
je architektura a urbanismus, krajinná architektura, architektonická techno
logie… Některé kurzy jsou pětileté, některé pak rozděleny na stupeň bakalářský a magisterský. Fakulty architektury pomáhají propagovat dobré práce
studentů, a tím i své jméno na výstavách a odborných setkání. Na univerzitách
působí velká jména irské architektury jako Sheila O’Donnellová a John
Tuomey z O’Donnell +Tuomey Architects, kteří vyučují na University College
Dublin. Snad nejznámější architektonické duo Grafton Architects přednáší
na irských i světových univerzitách.
Podobně jako v České republice certifikace architekta vyžaduje
dosažení uznávaného studia a titulu, dva roky odborné praxe a závěrečnou
zkoušku. Po těchto krocích se stane architekt i členem RIAI, Královského
institutu architektury Irska.
Někteří studenti hledají zaměstnání u místních ateliérů, ale většina
z nich již během studií nebo po jejich ukončení opouští zemi a hledá zaměstnání v kontinentální Evropě či USA.
S touto zkušenostní výbavou pak mladí architekti zakládají vlastní
praxi a často dosahují výrazných úspěchů.
Mezi známé ateliéry patří dublinský TAKA založený v roce 2006:
Cian Deegan a Alice Caseyová dovršili studium na Dublin Institute of Tech
nology v roce 2003. Po studiu na University College London, cestách a po
pracovních zkušenostech se roku 2007 usadili v Dublinu. Již během svých
studií dosáhli úspěchů při soutěžích. Dnes jsou držiteli několika irských
a mezinárodních ocenění za architekturu. Na irskou scénu také pronikají
Clancy Moore Architects, kteří v roce 2012 získali AAI Downes Medal
za projekt House Slievebawnogue. Ateliér založený taktéž roku 2006 tvoří
Andrew Clancy a Colm Moore, absolventi University College Dublin
z roku 2001 a 2002. /AP, TZ/
Počátky města se datují až do roku 812, kdy Vikingové opevnili King’s Island. Vpádem Normanů ve 12. století bylo město celé přestavěno a byl vybu
dován hrad King John’s Castle a katedrála Panny Marie. V průběhu několika
dalších století bylo město několikrát obléháno, dokonce i O. Cromwellem.
V 18. století začíná doba prosperity a rychlého růstu. Od devadesátých let
20. století město kvetlo – až do doby, kdy Irsko upadlo do ekonomické krize.
Dnes je Limerick pro Irsko velice významným městem. Je důležitým
dopravním uzlem, a to jak automobilovým, tak i lodním a leteckým. Leží při ústí
řeky Shannon, která dlouhým zálivem končí v Atlantickém oceánu. Je také
součástí koridoru Cork-Limerick-Galway, který má celkovou populaci přes
1 000 000 obyvatel. Po Dublinu a Corku je třetím největším městem v Irsku
a spolu s předměstími se jeho celkový počet obyvatel navýší na 97 454.
Etnicky je jedním z nejvíce rozmanitých měst v Irsku a velmi důležitým centrem vzdělání. Je domovem několika vysokoškolských institucí, jako například
University of Limerick (UL), Limerick Institute of Technology (LIT)
a Mary Immaculate College (MIC). Studuje zde na 20 000 studentů.
Limerick se stal prvním městem, které dostalo titul Město kultury,
a je jednou z předních turistických destinací.
Hlavní událostí současného umění v Limericku je EVA (Exhibition of
Visual + Art). Koná se již od roku 1977 formou bienále. EVA se stala jednou
z předních irských výstav současného umění. Každá výstava má nového
kurátora, což je zárukou pestrosti, s níž se mezinárodní umělecká scéna
v Limericku přestavuje. Centrem výstavy je Limerick City Gallery of Art. /AP/
zdroje: ww.education.ie, www.wikipwdia.com,
education.stateuniversity.com/pages/693/Ireland-HISTORY-BACKGROUND.html
zdroje: www.limerickcity.ie, www.wikipedia.com
university of
limerick
mary immaculate
college
LIMERICK, irsky Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
36
37
MARY IMMACULATE COLLEGE
Coláiste Mhuire gan Smál
Leží v jihozápadní části Limericku, kousek od jeho
centra. Škola byla založena v roce 1898 biskupem
římskokatolické církve v Limericku a milosrdnými
sestrami jako dívčí vzdělávací zařízení. Oficiálně
byla otevřena v roce 1902, v roce 1969 přijala
první mužské studenty.
Dnes zde studuje přibližně 3500 stu
dentů, instituce je akademicky spojena s univerzitou v Limericku. Zaměřena je hlavně pedagogiku
se specializací pro výuku na základních školách.
UNIVERSITY OF LIMERICK Ollscoil Luimnigh
Univerzita byla založena roku 1972 jako Národní institut pro
vyšší vzdělávání – NIHE (National Institute for Higher Education).
Osmdesátihektarový areál leží asi pět kilometrů východně
od centra města, v národním technologickém parku v Castleroy
o rozloze 240 hektarů.
Na UL studuje přes 13 000 studentů. Škola má čtyři fakulty,
které nabízejí nepřeberné množství učebních oborů od architektury,
ekonomie přes medicínu až po hudbu a tanec.
Poloha za městem a navíc v parku dodává celému kampusu
velmi příjemný pocit klidu. Areál je proto hojně využíván i obyvateli
města pro sport či relaxaci.
Univerzita se za posledních pár let začala rozšiřovat i za
řeku Shannon. Shannon je hraniční řekou jednotlivých hrabství,
tudíž budovaný kampus zasahuje již do sousedního hrabství Clare.
Nový kampus je přehlídkou nejrůznější novodobé architektury jak
méně kvalitní, tak i na vysoké úrovni. Za velice zdařilými realizacemi
na tomto území stojí hlavně architektonické studio Grafton Architects.
Toto studio zde vybudovalo většinu staveb a dotvořilo celkovou
urbanistickou strukturu severní části nového kampusu. Propojení
jednotlivých částí zajišťuje jeden z nejdelších pěších mostů
v Evropě – Living Bridge. /AP/
38
39
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
Tara & Lime Tree Theatre
Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects,
Hugh Kelly Architects, 2010
Tara je jednou z výukových budov, jež jsou součástí Mary Immaculate College
v Limericku. Tato stavba je zasazena do nové části kampusu, do příjemného
prostředí plného zeleně a otevřených prostranství. Koncepce veřejného prostoru v jejím okolí je velmi velkorysá a podněcuje vzájemné setkávání všech
studentů navštěvujících tuto školu. Budova volně navazuje na další z nových
staveb, a to An Tailteann-Sport Centre, který je také součástí kampusu.
Budova samotná překonává velký terénní zlom, který se odráží jak
ve vnějším, tak i vnitřním uspořádání budovy. Na straně blíže hlavnímu vstupu
do areálu se budova chová jako nízká třípatrová stavba s menším polouzavřeným veřejným prostranstvím před vstupem do budovy. Zde se nachází také
menší kaple. Toto prostranství je stinné a vlhké, což se odráží na dnes již dosti
znehodnocené fasádě, která je převážně tvořena dřevěnými latěmi. Zato prostor
na opačné straně stavby je velkorysý a otevřený. Podněcuje spojení jednotlivých budov v nové části kampusu a je velmi dobře prosluněn. Z této strany je
budova vysoká. Část nad vstupem je bez oken, protože se zde nachází divadlo.
Fasáda budovy je složena z přírodních materiálů jako dřevo a kamenný
dlaždicový obklad.
Jak je již zmíněno výše, stavba má velice specificky uspořádaný
vnitřní veřejný prostor, který se elegantně vypořádává s různou výškou terénu.
Tento problém je vyřešen pomocí vnitřního amfiteátru-auditoria, které slouží
jako odpočinkový prostor a místo setkávání (Student Forum) i jako prostor
pro konání veřejných přednášek. Může také fungovat jako foyer pro divadlo,
které se nachází přímo nad tímto amfiteátrem. Je zde také kavárna či obchody.
Celá budova je rozčleněna na dva paralelní výukové bloky, ubytování
a auditorium. Je zde mnoho učeben a laboratoří. Další zajímavostí je přirozené
větrání celé budovy (BMS – Building Management System).
Divadlo známé jako Lime Tree Theatre je jedno z nejmodernějších
v Limericku. Vznikalo v úzké spolupráci s architektem, a proto mohlo dojít
k naprostému souladu funkčnosti a estetiky.
Divadlo je velice prostorné (kapacita je 500 míst, má dobré akustické
podmínky). Koná se zde velká škála akcí od divadelních a hudebních představení
až po semináře a konference. Zákulisí je vybaveno velmi účelně a prakticky: je
flexibilní, výkonný technický výtah pojme i menší nákladní automobil. /AP/
40
41
výkresová dokumentace a fotografie
Tara & Lime Tree Theatre,
Mary Immaculate College –
Murray O’Laoire Architects,
Hugh Kelly Architects, 2010
42
43
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
Tailteann-Sport Centre
Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects, 2007
An Tailteann-Sport Centre se nachází na prominentním místě u nového vstupu
do areálu Mary Immaculate College. Je jednou z budov, které jsou součástí
rozsáhlé rekonstrukce této části kampusu. Plynule na ni navazuje budova
Tara s Lime Tree Theatre. Umístěním blízko druhého vstupu se stává velmi
důležitou stavbou. Poskytuje první vizuální kontakt návštěvníka s areálem
školy – a tento kontakt je svěžím zážitkem. Otevřený prostor plný zeleně
a postupně se objevující silueta budovy vyvolává v návštěvníkovi pocit
uvolněné atmosféry, která studentům této školy prospívá. Jeden z důležitých
aspektů návrhu této stavby je právě pohled z větší dálky, který má být silným
vizuálním zážitkem. Jak už bylo řečeno, stavba je obklopena zelení ze všech
stran, sousedí s velkým hřištěm s travnatým povrchem na ragby či fotbal.
Celý komplex má sympatické lidské měřítko.
Budova je koncipována jako pavilon a poskytuje zázemí třem sálům
víceúčelového výukového pracoviště. Svou linearitou kopíruje vrstevnice, do
kterých je částečně zapuštěna. Hlavním vstupem, který se nachází na boku
budovy a je díky terénnímu zlomu vyvýšen až do druhého patra, jsou návštěvníci
vedeni přímo do místa, kde se nachází veřejně přístupný vnitřní prostor – ochoz.
Venkovní veřejný prostor má formu menšího nádvoří před hlavním
vstupem a velkým schodištěm plynule přechází z horní části stavby (ze střechy jednoho ze sálů) do dolní, kde se nachází hřiště. Propojení částí stavby je
jednoduché a usnadňuje přístup do jednotlivých sálů. Celá budova je obložena dlaždicemi z vápence, který je pro irskou soudobou architekturu typický.
V silném kontrastu k vápenci je na střechu použit černý zinek.
V budově se nacházejí tři sály. Jeden velký sál, který má podlahovou
plochu téměř 900 m2, a dva menší, které mají shodně po 325 m2. Zajímavostí je
střešní konstrukce velkého sálu, která se klene 45 metrů diagonálně přes celý
prostor a je otočena směrem na sever. Tím dodává celému prostoru dynamický
světelný prvek. Všechny tři sály jsou pasivně větrány přes střechu. Ve spodní
části budovy se také nachází ubytování a šatny. /AP/
44
45
výkresová dokumentace Tailteann-Sport Centre
Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects –
Murray O’Laoire Architects, 2007
46
47
Hlavní náplní práce této architektonické kanceláře
je kromě architektury také urbanismus a interiérový
design. Kancelář založili v Limericku v roce 1979
Hugh Murray a Seán O’Laoire. Význam i úspěchy
této společnosti přispěly k tomu, že začaly vznikat
další architektonické kanceláře po celém Irsku,
jako například v Corku či Dublinu. Společnost
otevřela svou kancelář i v Moskvě, v roce 2006 pak
v Bratislavě a německých Cáchách. Za své realizace
získala mnoho národních i mezinárodních ocenění.
Díky propojení s celým světem měla bezpočet
mezinárodních zakázek, velké množství realizací
vznikalo také ve spolupráci se státními firmami,
developery a národními organizacemi. V důsledku
mezinárodní ekonomické krize zakázek výrazně
ubylo nebo bylo zrušeno, což vedlo ke krachu
této kanceláře.
Po rozpadu společné kanceláře se každý z partnerů
vydal vlastní cestou, ale oba zužitkovali více než
třicetiletou praxi v architektuře, urbanismu či
plánování.
Seán O’Laoire, který studoval a pracoval
v Anglii, Itálii a Spojených státech, nyní působí
v architektonické kanceláři MOLA jako Consulting
Director (www.molaarchitecture.com). Je bývalým
prezidentem RIAI a jedním z nejvýznamnějších
a nejrespektovanějších architektů Irska.
Hugh Murray založil vlastní architektonickou
kancelář – Hugh Murray Architects. /AP/
48
rozhovor
Murray O’Laoire
Architects www.marchitects.ie
Za jakých podmínek vzniká dobrá
architektura mimo velká centra
a co ji uvádí do pohybu?
HM: Těžko říct, snad dobří klienti,
silná ekonomika a ctižádost místních
být lepší.
Jak byste popsal vztah architekta
z hlavního města k projektům mimo
centrální osídlení?
HM: Obecně řečeno jsem nadšený
a zvědavý.
Jak fungují vztahy mezi architektem,
investorem a místními úřady
na regionální úrovni?
HM: Poměrně dobře, občas se objeví
strach z neznáma a cenových dopadů,
ale mnohem častěji hrdost a velké
ambice.
Je vztah k centru důležitý pro kvalit
ní architekturu realizovanou mimo
centrum?
HM: Ne nutně. Lidé mimo centrum jsou
si stejně dobře vědomi, co je pro ně
dobré.
Jaké strategické dokumenty, nařízení
atd. ovlivňují rozvoj architektury a sídel
mimo hlavní centra? Jak jsou tato
nařízení realizována (včetně městské
nebo památkové zóny nebo venkovské
chráněné oblasti)?
HM: Dnes je větší povědomí o hodno
tách osobnějších a autentičtějších
aspektů života mimo městská centra.
Místní a regionální plánování to začíná
reflektovat.
Jaká je v Irsku motivace lidí, aby šli
bydlet mimo centra? Jak může, podle
vašeho názoru, architektura na tyto
potřeby reagovat?
HM: Silná citová vazba k zemi a k místní komunitě a také touha mít svůj
vlastní dům na svém pozemku. A také
možnost dojíždět do práce autem. Není
to dlouhodobě udržitelné z důvodu
nízké hustoty obyvatelstva, špatné
dopravy a špatných sociálních služeb.
Architekti nebo investoři a vládní orgány
musí vytvořit atraktivní prostřední
pro městské bydlení, které bude lépe
uspokojovat potřeby lidí, jako je identita,
soukromí a pohodlí.
Jsou v Irsku ještě znát nějaké regio
nální zvláštnosti, typický regionální
charakter nebo místní rysy současné
architektury mimo centrální osídlení?
HM: Vlastně ne. Irsko je malá země.
Většina nových staveb bylo soukromé
bydlení velmi nízké architektonické
kvality, postavené bez architektů!
Jaká je role architektonického školství
v konkrétním regionu, pokud tam exis
tuje? Spolupracují školy s místními
úřady, aby region rozvíjely?
HM: Ano. Architektonická univerzita
v Limericku (University of Limerick,
School of Architecture – SAUL) se velmi
intenzivně zaměřuje na místní životní
prostředí a metody zlepšení strategické
ho plánování, urbanismu a architektury.
Máme tady několik zajímavých projektů
a výzkumů.
Rozhovor s Hughem Murrym vedla
Zdeňka Němcová Zedníčková
49
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
New Medical School
University of Limerick, Grafton Architects, 2012
V severní části kampusu najdeme množství nově postavených univerzitních
budov. Od města se sem člověk dostane přes Living Bridge – most, který
se „vlní“ nad řekou a je určen pouze pro pěší obyvatele či návštěvníky – nebo
menší objížďkou po silnici. Budova medicíny, stejně jako celá univerzita, je
obklopená zelení. Čelní část stavby spolu s budovami Quigley Residence
utvářejí nové veřejné prostranství – náměstí, které bude středem nové
severní části univerzity.
Opačná část budovy míří do krajiny; tento fakt se na stavbě nijak
neprojevuje a budova si udržuje stejný ráz ze všech stran. Jejím blízkým sousedem je také President’s House. Při pohledu z tohoto místa je hranice mezi
kampusem a krajinou nejvíce patrná, a tento přechod se jeví jako dost násilný.
Budova zapůsobí svou monumentalitou, čistotou formy, která je podpořena jednotným materiálem typickým pro irskou architekturu, a to šedým
vápencovým obkladem. Okna, rytmicky se opakující a šikmo zapuštěná, dodávají celému objektu dynamiku a neobyčejnost. Budova má nepřeberné množství šikmých detailů, které vnášejí do kompozice neklid. Dalším výrazným
prvkem jsou dřevěné rámy oken v parteru u vstupu, které navozují pocit, že
kamenný obklad je pouze vnější schránkou a že budova je celá ze dřeva.
Zvenku ani zevnitř nejde přesně určit, kolik podlaží budova přesně má.
Vnitřní prostory nejsou nijak předimenzované, spíše působí přirozeným, útulným, ale současně reprezentativním dojmem. Budovu sjednocuje
použití přírodních materiálů: jednotného odstínu dřeva spolu s pohledovým
betonem nebo betonovými tvárnicemi. Dřevo a beton jsou v kontrastu. Dominantním prvkem je prostupnost prostoru po celé výšce stavby, který spojuje
všechna patra, chodby a schodiště. I schodiště je neobyčejným prvkem. Klikatí
se a prochází různými místy v budově. Vše je navíc osvětleno střešními světlíky.
Monumentálně vyhlížející budova s dynamickými prvky, které jsou ale
sjednoceny stejným materiálem, působí jako klenot-skála v barevně přebujelé
množině místních budov. Díky návrhu od stejné architektonické kanceláře se
objevuje podobný design i u sousedních budov Quigley Residence, takže
vznikající náměstí vytváří harmonický celek. /AP/
50
51
52
53
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
Quigley Residence
Quigley Residence je novým bydlením pro studenty rychle rostoucí univerzity.
Nachází se na druhém břehu řeky v novém areálu školy. Jde o soubor několika
obytných domů, které propojuje jednotná forma a použité materiály. Na de
signu je patrné, že rezidence je dílem stejné architektonické kanceláře jako
sousední stavba New Medical School. Oba tyto celky jsou v souladu formou
a v kontrastu barvou, ale vzájemně se doplňují, a vytvářejí tím kvalitní veřejný
prostor ve formě rozlehlého náměstí uprostřed nově vznikající severní části
kampusu. Rezidence jsou i oddělujícím prvkem, jenž tvoří vizuální hranici
starých kolejí (tedy obytné části) od zbytku výukových budov univerzity (tedy
veřejně vzdělávací a sportovní části – to díky přilehlému sportovnímu areálu).
Koleje jsou na pohled velice dominantní, ale zároveň jasně oddělují veřejný
prostor od soukromého.
Budovy rezidence jsou nepravidelně rozeseté na pozemku, ale kopí
rují okolní terén a vytvářejí mezi sebou novou veřejnou strukturu s množstvím
ramp, míst k sezení a záhonů či jen trávníků. Jednotlivé budovy mají kvádrový
tvar, šikmé střechy všech budov, jež kopírují zvlněný terén, však jejich celkovou formu zjemňují. Dalším sjednocujícím prvkem je použitý materiál v podobě režného zdiva tmavě červené barvy. Režné zdivo je charakteristické pro
fasády v Anglii i v Irsku, ale v tomto případě není pouze součástí tektoniky
domu, ale dodává celému souboru až sochařský výraz. V kontrastu k cihlové
fasádě je použit černý kov na okenní rámy a jejich okolí. Člověk může nabýt
pocit, že budova v sobě ještě něco skrývá, protože šikminy okolo oken vytvářejí zdání dvou oddělených hmot (hmota režného zdiva a černá hmota uvnitř).
Tyto šikminy celý komplex silně dynamizují.
Rezidenční budovy jsou vyhrazeny pro postgraduální studenty.
Může zde být ubytováno až 120 studentů ve dvou- až čtyřlůžkových apartmánech. Quigley Residence se stala příjemným místem pro bydlení, tím spíše,
že v jeho blízkosti v budoucnu vznikne důležité nové centrum University of
Limerick. /AP/
54
55
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
President’s House
Tento dům byl vytvořen na zemědělské půdě severní části univerzitního
kampusu. Dá se říct, že je solitérem v krajině, odtrženým od ruchu univerzitní
půdy, i když k němu také neodmyslitelně patří. Je obklopen živým plotem. Toto
místo bylo zvoleno hlavně pro poklid v této části kampusu a pro blízkost řeky,
podél níž se rozprostírá chráněná krajinná oblast. Dalším důvodem umístění je
viditelnost domu z nové lávky pro pěší – Living Bridge. Dům je viditelný z dálky, ale příjezdová cesta je vedena z opačné strany z volné krajiny kvůli většímu
soukromí.
Tento dům je inspirován Plassey House, který je nazýván též „Bílým
domem“. Tato formální stavba s univerzitní recepcí a kanceláří děkana leží ve
staré části kampusu. The President’s House má být dalším „Bílým domem“,
který ale slouží výhradně svému prezidentovi.
Dům vznikl jakoby rozložením klasického domku a jeho opětovným
složením, ale v jiném pořadí. Tvůrci se snažili navázat na irské tradice a na
klasickou architekturu skromných domků střední velikosti. Tyto domy mají
mnoho stavebních detailů a zvláštní atmosféru, již posiluje zasazení domu
do krajiny. Hlavními znaky stavby je velký komín a šikmé střechy. Úrovně
a umístění jednotlivých místností není náhodné. Jsou zvoleny tak, aby výhledy směřovaly na významná místa v okolí. Jedno z oken tohoto domu vede k řece, ale dohlédnout až na ni lze pouze v zimě. Ostatní výhledy směřují na další
místní dominanty, jako například Tipperary či Clare Hills. Formální pokoje
v domě zabírají tři úrovně a jsou orientovány na jih. Soukromé a neformální
pokoje a ložnice směřují na sever. Dům má propojovat dva paralelní životy –
rodinný a veřejný. Aby tyto dva světy mohly fungovat vedle sebe, byla zde
navržena dvě na sobě nezávislá schodiště. Dům je příjemným místem pro
bydlení i setkávání.
The President’s House je zajímavou budovou, která svým tvarem
provokuje představivost. Třebaže jde o relativně novou stavbu, nepříznivé
povětrnostní podmínky na ní už zanechaly hluboké stopy. /AP/
56
57
Yvonne Farrellová a Shelley McNamarová ukončily studium architektury
v roce 1974 na University College v Dublinu. Tomuto městu zůstaly věrné
a v roce 1977 zde spolu založily velmi úspěšné architektonické studio Grafton
Architects.
Většina jejich staveb působí monumentálním, téměř až nadpozemským
dojmem. Fascinuje a inspiruje je myšlenka spojení reálného světa se světem
fantazie. Podle jejich slov právě to dělá architekturu úžasným povoláním.
Často používají šikmé plochy, které dodávají dynamiku celé stavbě. Tuto
monumentalitu ještě podtrhují přírodní materiály jako kámen, cihly, pohledový
beton či dřevo. Povrchy, textury materiálů a barvy mají důležitou roli, nejsou
jen doplňkem, ale určují celkový charakter stavby. Stavba se stává téměř
sochařským objektem, v navrhovaném prostoru mezi sebou materiály a světlo
vzájemně komunikují a utvářejí harmonický celek.
Na realizacích této kanceláře velmi často zaznamenáme použití režného zdiva,
a to i zachráněných cihel. Autorky se tím vracejí k tradici zejména z 18. století,
kdy bylo režné zdivo natolik časté, že se Dublinu přezdívalo město cihel.
Tyto materiály odkazují do minulosti, k níž se Grafton Architects rádi
odkazují a čerpají z ní, avšak zároveň dodávají stavbám vlastní osobitý
a soudobý charakter.
Autorky se věnují především navrhování veřejných budov, velkou část jejich
práce tvoří univerzitní stavby. Mají na svém kontě realizace nejen po celém
Irsku, ale i ve světě. Velkým úspěchem se stal projekt nové budovy Università commerciale Luigi Bocconi v Milanu. Tato stavba získala velké množství
ocenění. Asi nejvýznamnějším se stalo udělení titulu Světová budova roku
při zahájení Světového festivalu architektury, který se konal v Barceloně. Byly
zakládajícími členkami skupiny Group 91, která pracovala na obnovení Templ
Baru v Dublinu. Studiu Grafton Architects se nevyhnula ani ekonomická krize,
ale díky zahraničním zakázkám a tuzemským zakázkám převážně pro školy,
které nebyly zrušeny, si zachovalo svou prestiž.
Za své realizace získaly obě architektky množství nejrůznějších světových
ocenění, jako například RIAI nebo cenu Mies van der Rohe. Posledním jejich
úspěchem je získání Stříbrného lva na 13. bienále architektury v Benátkách
v roce 2012. Přednášely i na univerzitách, jako je Yale či Harvard. /AP/
rozhovor
GRAFTON ARCHITECTS www.graftonarchitects.ie
Jak se projevuje různorodost
lidí v práci?
GA: V kanceláři, na staveništi i při
vyučování si jsme vědomi toho, že dělat
architekturu si žádá lidi, kteří v sobě
dokáží „smíchat“ zkušenost, inteligenci
a technické dovednosti. Víme, že každý
z nás život prožívá a nazírá z různých
perspektiv. To, čeho si u nás v Grafton
Architects ceníme, by se dalo nazvat
„společenství tvorby“.
Co ve svém oboru považujete za
nejužitečnější?
GA: Jako architekti obýváme světy,
které jsou jak reálné, tak imaginární.
Ten skutečný, reálný svět se skládá
z životů lidí s jejich potřebami a s místy
s odlišnou kulturou, cítěním, krajinou,
světlem a materiály. Ten imaginární
svět je nový svět možností, které „si
vymýšlíme“, tvoříme je, objevujeme,
vynalézáme. To, co si jen představujeme,
se může stát skutečností! Tento přenos
z imaginárního světa do světa reálného
dělá z architektury úžasné povolání –
smysluplné a užitečné.
Jaký prospěch mají vaši klienti
a vaše projekty z vaší účasti?
GA: Na tuto otázku se díváme z druhé
strany: Jsme to my, kdo má prospěch
z klientů, kteří nám svěřují své potřeby
a své naděje. Každý projekt, který
dostaneme, nám dává příležitost být
součástí historického procesu budování.
Máme rádi úkoly, při nichž trávíme čas
vyhodnocováním nového zadání, nového
místa, území, kultury, formy, utváření
a charakteru. Stavby jsou zrcadlem
hodnot společnosti, vyprávějí příběhy
životů stavební formou.
zdroj: www.women-in-architecture.com
zdroje: www.graftonarchitects.ie, www.welldesignedandbuilt.com
58
59
MULLINGAR An Muileann gCearr
hrabství: Westmeanth
provincie: Leinster
obyvatel: 20 103
malé město
Westmeath County
Council and Library
Bucholz McEvoy Architects, 2009
Mullingar je správním městem hrabství Westmeath. To vzniklo oddělením
západní části od hrabství Meath. Město se stalo důležitou institucí a centrem
dění. Dominantu tvoří římskokatolická katedrála Ježíše Krista Krále. Velké
oblibě se tu těší sporty, a to jak klasické, tak i tradiční, jako jsou hurling,
camogie a chrtí závody.
Sídlo správního úřadu se nachází v jižní části historického jádra,
u řeky Brosny lemované archeologickými vykopávkami. Původní domy svým
rozměrem nevyhovovaly potřebám úřadu, vedení města proto rozhodlo o rozšíření o nové kanceláře, sály a především knihovnu. Objekt vytváří dvě osy: severovýchodní osu představuje blok knihovny s kavárnou, druhou osou je zakřivená hmota s kancelářemi úřadu; druhá část je v přímé návaznosti na původní
objekt a Centrum umění. Obě hmoty se prolínají, spojovacím prvkem je zvlněné zastřešení haly. Celá hmota pak sceluje a doplňuje stávající objekty.
Prostor mezi ulicí a vlastními objekty úřadu vytváří malé náměstí.
Na tomto veřejném prostoru můžeme posedět na lavicích nebo se přesunout do
objektu. Vstupní hala je v podstatě prodloužením náměstíčka, jeho zastřešenou
částí. Do knihovny vejdeme po můstcích a do části úřadu musíme sejít několik
venkovních schodů. Tyto komunikace obepínají původní kamenný objekt
a včleňují ho do komplexu. Z jižní strany působí objekty majestátně, vytvářejí
hranici historického centra, zeleně a nízké zástavby. V této části se kolem celé
budovy rozprostírá park. Po nějaké chvíli si uvědomíme, že malé obyčejné zídky
jsou součásti archeologických vykopávek, které dům z poloviny spolkl.
Vstupní hala kancelářské části je velmi prostorná, přelévá se do exteriéru. Odtud je výhled do kanceláří všech podlaží. Jedním z hlavních cílů bylo
vytvoření otevřeného a transparentního prostředí úřadu. Detaily a rastry fasády objem tak velkého objektu zjemňují. Budova se snaží o co největší energetickou úspornost. Externí dvojitá fasáda kanceláří chrání pracovníky před
hlukem a před prudkým letním sluncem. Vnitřní okna otevíraná do haly
zajišťují přísun čerstvého vzduchu po celý rok. Materiály – kov, sklo, beton,
kámen a dřevo – jsou použity vyváženě v obou částech. /TZ/
zdroje: www.westmeathcoco.ie, www.bmcea.com, www.cso.ie, www.wikipeia.com
60
61
62
63
BALLINA Béal an Átha
hrabství: Mayo
provincie: Connacht
obyvatel: 11 086
Ballina Ice Hotel
Smith & Kennedy Architects, 2006
Ballina, město v blízkosti západního pobřeží, si vysloužilo přezdívku Hlavní
město lososů. Jsou zde příhodné podmínky pro rybaření. Nedaleko města se
nacházejí jezera Loch Cun a Loch Cuilinn, kam rybáři vyjíždějí na lov pstruhů,
neméně oblíbené je pobřeží Atlantského oceánu. Nejdůležitější je tu ale lov
lososů. Řeka Moy, na jejíž březích Ballina leží, je jejich lovem proslulá. Od roku
2001 městské břehy řeky spojuje pěší most Salmon Weir Bridge, který dostal
jméno po lososovém jezu.
V 19. století byla na břehu řeky Moy mezi Ballinou a jejím ústím do oceánu
postavena ledárna pro uskladnění ryb. Dnes už toto – dříve osamocené –
místo neslouží svému účelu a je součástí města. V památkově chráněné
ledárně je nyní hotel s příjemnou restaurací a lázeňským centrem.
Hotel vznikl rekonstrukcí a dostavbou původního objektu ledárny.
Rekonstrukce proběhla velmi citlivě; při vstupu do pokoje jako bychom byli
přeneseni do jiného století. Některé části interiéru doplňují soudobé stavební
úpravy, materiál a nábytek.
Dostavba hotelu se skládá ze tří částí, které se doplňují a zasazují původní
ledárnu do daného místa. Jižní přístavba ubytování nás svým klínovitým
tvarem nechává nahlédnout k řece a doplňuje linii kolem komunikace. Celá
hmota je zjemněna členěním na menší prvky. Ze severu je na budovu napojen skleněný blok kavárny. Pokud procházíme po chodníku kolem budovy,
další části se si téměř nevšimneme. Je ukryta pod námi, ční pouze tubus
únikového schodiště. Architekti využili vysoké nábřežní zdi, do které včlenili
podlaží s hotelovými pokoji a lázeňskou částí. Hosté jsou s řekou téměř
spojeni, kochají se pohledem na vodní hladinu s rybářskými loďkami. Od
řeky je původní objekt ledárny rozšířen o skleněnou přístavbu restaurace, jež
je napojena na původní sklepy ledárny. Při pohledu z prosklené restaurace
a venkovních vířivek na terase vidíme nejen krásnou řeku, ale i klimatizační
jednotky a kontejnery.
Celý objekt je ukázkou uváženého členění prostoru a citlivého využití terénu.
Obrovským záporem je materiálové a barevné řešení. Každá část je pokryta
různými materiály a barvami, takže spolu téměř soupeří. Část technického
zázemí není začleněna do suterénu, ale je dávána na odiv hostům. /TZ/
zdroje: www.hotelballina.ie, www.icehousehotel.ie
64
65
RATOATH Ráth Tó
hrabství Meath
provincie: Leinster
obyvatel: 9 043
Ratoath College
McGarry Ní Éanaigh Architects, 2005
K irské národnosti se hlásí stále větší počet obyvatel, velký nárůst zaznamenávají především hrabství v blízkosti hlavního města. Dublin je zdrojem
pracovních příležitostí a také kulturně-společenských aktivit. Ukázkovým
případem je město Ratoath v hrabství Meath: Ratoath není pouhou obytnou
kolonií Dublinu, ale městem se svou vlastní kulturou, které s přírůstkem
obyvatel zdokonaluje svou vybavenost. Z tohoto důvodu byla v roce 2005
založena škola Ratoath College, která má v současné době téměř 1000
studentů. Počet studentů stále stoupá a vedení školy připravuje její rozšíření.
Škola stojí na jihovýchodním okraji města, sousedí s nízkou řadovou zástavbou. Její součástí jsou tenisová a dvě fotbalová hřiště. Svým výrazem
zpestřuje poněkud šedé místo. Program střední školy zahrnuje i postgraduální
vzdělání a stává se důležitou regionální vzdělávací institucí.
Budova má křivolaký neuzavřený tvar připomínající otazník.
Plánovaná dostavba školy od stejného ateliéru by měla celý komplex scelit
a vytvořit uzavřený dvůr. Dvoupodlažní budova hravě mění svou výšku, stoupá
a klesá, v jedné části se dokonce sníží na úroveň jednoho podlaží. Téměř
v každé změně geometrie je vstup do objektu. Největším společným prostorem ve škole je hala u hlavního vstupu. Útulné místo zde vytváří malý dvůr.
Pokud procházíme druhým podlažím, stále můžeme shlížet do přízemí. Vnitřní
prostory jsou vzdušné a komunikují mezi sebou. Vytvářejí dobré zázemí pro
setkávání studentů.
Vnitřní povrchy konstrukcí z pohledového betonu nebo betonových
tvárnic jsou ozvláštněny různobarevnými plochami. Pestré je i světlo na
chodbách a v hale, kam prochází střešními světlíky. Vnější plášť je tradičně
cihelný. Různé způsoby kladení cihel vytvářejí plastické obrazce a ještě více
rozehrávají již hravý tvar budovy.
Ředitelka školy Oonagh Prendergastová je dle svých slov s návrhem
velmi spokojena, nicméně špatně provedené stavební práce působí problémy
a vyvolávají nutnost oprav.
Ratoath College je nejnovější realizací z šesti škol ateliéru McGarry
Ní Éanaigh Architects. Funkčnost i hravost objektu vystihuje povahu školy
a vypovídá o erudici ateliéru. /TZ/
zdroj: www.mcgnie.ie
66
67
výkresová dokumentace
a skica Ratoath College,
68
69
CARLOW Ceatharlach
hrabství: Carlow
provincie: Leinster
obyvatel: 13 693
Visual Centre for
Contemporary Art &
The George Bernard Shaw
Theatre
Terry Pawson Architects, 2010
Carlow, správní město druhého nejmenšího hrabství v Irsku, se nachází asi 80 km
jihovýchodně od Dublinu, na řece Barrow. Ve 14. století bylo městem hlavním.
Místní správa spolu s odborem umění, sportu a turismu a s grantovou podporou
Access programu Evropské unie se rozhodla zrealizovat na půdě Carlow Colle
ge, která tomuto účelu věnovala své pozemky, ambiciózní projekt: vybudovat
jeden z největších prostorů pro prezentaci současného umění v Irsku – instituci
mezinárodního významu. Otevřená architektonická soutěž RIAI na současné
umělecké centrum s galerií, divadlem o 300 sedadlech, restaurací, barem
a knihkupectvím byla vypsána v roce 2004 a vyhrála ji anglická kancelář
Terry Pawson Architects.
Hlavní sál galerie vysoký 12 metrů je schopný pojmout díla, která
do té doby nebylo možné v Irsku vystavit; působivá navazující sekvence
výstavních prostorů splňuje ambice zadavatele. To, že vítězný projekt okupuje
mnohem větší plochu, než jaká byla soutěží předepsaná, si vyžádalo odstranění
pozůstatků sousední staré kamenné zdi, které posvětila městská rada.
Budova je abstraktní kompozice různě velikých kvádrů z mléčného
skla, členěných vertikálním rastrem tmavě šedých rámů vyrůstajících z kompaktního betonového soklu přízemí budovy. Hmota největší galerie je uprostřed
a ostatní výstavní prostory a divadlo ji obtáčejí. Ve dne budova absorbuje
světlo a působí téměř étericky; tento pocit ale poněkud narušují její mohutné
proporce, které se neprojevují ani tak při pohledu na její vstupní průčelí jako
spíše při jejím obcházení. V noci je fasáda podsvětlená a namodrale ozařuje
nepříliš zalidněný kampus. Sama o sobě je stavba velmi působivá – čisté a jednoduché linie ideálního konceptu a materiálová elegance. V kontextu kampusu
působí jako z jiného světa – cize až rozpačitě. Jako by byla stvořena spíše pro
virtuální prostor médií a stránek časopisů než do tohoto konkrétního místa,
od kterého si drží rezervovaný odstup. /ZZ/
zdroje: www.dezeen.com, www.carlowtourism.com, www.irisharchitectureawards.ie
70
71
Irské ceny
za architekturu
Cestuje-li někdo za architekturou do země, která, jako právě Irsko,
není středem pozornosti médií, je několik možností jak se zorientovat. Nej
jednodušší variantou je vyhledat si budovy oceněné národními, případně
mezinárodními cenami.
V Irsku ceny za architekturu udělují především dvě organizace –
Royal Institute of the Architects of Ireland (RIAI) a Architectural Association
of Ireland (AAI). Obě organizace mají kořeny již v 19. století; Královský institut
irských architektů (RIAI) byl založen v roce 1839 a Irská asociace pro architekturu (AAI) v roce 1896. RIAI je hlavní profesní organizací architektů
v Irsku, zatímco AAI byla založena k podpoře studia architektury a také k tomu,
aby byla „prostředníkem přátelské komunikace mezi členy a dalšími lidmi,
kteří se zajímají o pokrok architektury“. Členy AAI mohou být jak architekti,
tak laici se zájmem o architekturu.
Pravidelné a do mnoha kategorií rozčleněné ceny jsou udělovány
teprve v poslední době. Královský institut irských architektů uděluje sice
Zlatou medaili již od třicátých let minulého století a také později přidružené
Stříbrné medaile za bytové domy (1961) a památkovou péči (1976). Ceny se
udělují vždy jednou za tři roky. Prvním nositelem hlavní Zlaté medaile byla za
roky 1932 až 1934 novostavba kostela sv. Tomáše v Dublinu, provedená v historizujícím stylu lombardské románské architektury, od architekta a zapáleného malíře akvarelů Fredericka Hickse, který byl také mezi lety 1929 a 1931
prezidentem RIAI. Poslední Zlatá medaile byla udělena v roce 2003 Croke
Park, rozsáhlému sportovnímu stadionu v Dublinu, od kanceláře Gilroy
McMahon Architects.
Od počátku devadesátých let 20. století RIAI udělovala ceny výrazným stavbám ve všech čtyřech provinciích Irska, v hlavním a největším městě
Dublinu i zámořským realizacím. Dublin je sice ze všech provincií rozlohou
nejmenší, přesto málokoho překvapí, že právě zde je stavební aktivita nejvyšší,
a tomu odpovídají i počty ocenění. Například za první dva roky v provincii
Leinster nebyla oceněna ani jediná stavba, v Dublinu hned dvanáct.
Od roku 2002 jsou udělovány nově také ceny ve specializovaných
kategoriích – nejlepší veřejná budova, nejlepší dům v krajině, nejlepší komerční stavba apod. Počet udělených cen se v jednotlivých ročnících liší, objevují
se nové kategorie, jako například v posledních dvou letech udělovaná cena pro
mladé nastupující ateliéry. To je možné interpretovat jako důsledek splasklé
realitní bubliny v Irsku v období finanční krize posledních let, kdy ceny realit
72
klesly mezi lety 2007 a 2012 zhruba o polovinu, ale také jako prozíravost
organizátorů. Od geografického členění cen RIAI bylo upuštěno a od roku
2007 se udělují ceny pouze v určených kategoriích staveb.
Historie ocenění AAI se počítá od roku 1986 a na ocenění je přímo
navázána publikace New Irish Architecture. V prvních ročnících cen AAI
rozhodovala vždy dvojice složená z vítěze předchozího ročníku a zahraničního
hosta, přizvány bývají výrazné osobnosti jako David Chipperfield, John
Hejduk nebo Kenneth Frampton. V současné době se porota skládá z mezi
národního kritika architektury, zahraničního architekta, dvou architektů
irských a uznávané osobnosti působící mimo architekturu. Hlavní cenou je
The Downes Bronze Medal, která ale nebývá zpravidla udělována každoročně,
a i proto si drží vysokou reputaci.
Nikoho nebude šokovat zjištění, že se nositelé cen AAI a RIAI pře
krývají. Vysledovat podle oceněných ateliérů typicky irské prvky současné
architektury nelze, protože drtivá většina staveb se nevymyká současným
trendům. To neznamená, že by nevznikaly kvalitní stavby a významné realizace. Pozoruhodný je příklad architekta Dominika Stevense, který navrhl rodinný
dům za 25 000 eur. Stavba vychází z dané situace dluhové krize a současně ze
Stevensova bádání v oblasti vernakulární, tedy současné lidové architektury.
Stavba samotná je prostá, skromná v dispozičním řešení, představuje jakýsi
archetyp domu se sedlovou střechou. Stevens na svých webových stránkách
zpřístupnil plány domu, tak aby byly volně šiřitelné. Ujme-li se jeho řešení,
vznikla by nová architektonická tradice irského lidového domu založeného
na prostém tvarosloví. Což by byl výjimečný příklad architektova zásahu
do kultivace široce dostupného bydlení. /FŠ/
73
THURLES Durlas Éile
hrabství: North Tipperary
provincie: Munster
obyvatel: 7 933
The Source Art Centre
McCullough Mulvin Architects, 2006
Prosperující obchodní město Thurles v centrální části Irska se rozprostírá na
řece Suir ve velkém údolí obklopeném vrchovinou, na hlavních dopravních
tepnách z Dublinu do Limericku, Corku a Kerry. Městu dominuje katedrála
Nanebevzetí Panny Marie od architekta J. J. McCarthyho vysvěcená
v roce 1879.
Za kamenným mostem na břehu řeky Suir, křížící se zde s hlavní městskou
třídou, jež spojuje centrální náměstí s katedrálou, se rozkládá nové umělecké
centrum The Source s knihovnou, divadlem o 250 sedadlech, výstavními
prostory, archivem, barem, s komunitním a studijním centrem a přednáško
vými místnostmi. Vyvýšenou platformu, ze které stavba vyrůstá a na niž se
od mostu nastupuje širokým schodištěm, tvoří kryté parkoviště, které je při
pohledu od řeky napojeno přímo ke staré nábřežní zdi a je velmi nenápadně
ukryté za dřevěným roštem. I když budova obsahuje značně rozsáhlou náplň,
nepůsobí její hmota giganticky. Její velký objem je rozložen se snahou respektovat drobnější měřítko historického centra města a ctí i dominantní roli
staré kamenné věže na protějším břehu u ústí mostu. Vše je zde doslova „pod
jednou střechou“, která začíná tím, že stavba vytváří čelní fasádu směrem
k hlavní třídě hned za nástupním schodištěm a poté se zalamuje nahoru
a dolů nad třemi výškově rozdílnými částmi stavby i kopíruje i její půdorysné
zalomení, aby jako dva kopce srostla se zemí. Přesto stavba vytváří ve většině
pohledů dojem, že se jedná o dvě samostatné hmoty. Při pohledu z hlavní třídy
i z mostu se užší a vzdálenější čtyřpodlažní část ukrývá za širší dvoupodlažní
hmotu knihovny, protože ta se půdorysně odklání od řeky, aby na platformě
vytvořila rozšířením promenády prostor pro venkovní posezení kavárny.
Přízemní vstupní foyer společný oběma částem budovy je sevřen mezi nimi
a vzniklé lichoběžníkové údolí v plechové střešní krajině nad ním se otevírá
k řece a slouží jako terasa. Celá fasáda otočená k řece je prosklená, členěná
výraznými černými rámy, oživovaná zářivě oranžovými schodišti, která ven
prosvítají z interiéru. /ZZ/
zdroje: librarybuildings.ie, www.thurles.ie, www.technal.co.uk, archiseek.com
74
75
76
výkresová dokumentace,
fotografie modelů a skica
The Source Art Centre –
77
SLIGO Sligeach
hrabství: Sligo
provincie: Connacht
obyvatel: 19 452
The Model Art Centre
and Gallery
McCullough Malvin Architects, 2000
Na západním břehu ostrova leží město Sligo, jež se rozprostírá podél řeky
Garavogue ústící do Atlantského oceánu. Město je kulturním a obchodním
bodem stejnojmenného hrabství.
Na okraji historického jádra města stojí The Model School z roku 1962.
Budova byla v roce 2000 rekonstruována a rozšířena ateliérem McCullough
Malvin Architects. The Model slouží jako galerie, umělecké a společenské
centrum celého hrabství. Pořádají se zde koncerty, výstavy, filmová promítání
a přednášky.
K původní budově byla přistavěna nová galerijní část, jež celý objekt sceluje
a vytváří téměř čtvercový půdorys s atriem ve středu. Celá dostavba souzní
s původní částí materiálově i měřítkem a vytváří celistvý útvar. Nové části budovy včetně atria jsou shora osvětleny světlíky v pilovité až průmyslové střeše,
které do interiéru přinášejí příjemné světlo a rozptylují ho ve výstavních prostorech. Hlavní vchod je zachován v čele původní viktoriánské budovy. Středem
objektu je prosluněné atrium s kavárnou, odkud vcházíme do jednotlivých
galerijních a uměleckých prostor. Interiér je sjednocen světlým materiálem
podlah a omítek, jaké nechávají vyniknout starému kamennému zdivu.
V roce 2010 byla budova rozšířena o ateliéry podle návrhu studia Sheridan
Woods Architects. Tato dostavba je zcela mimo původní měřítko a výrazně
vyčnívá. Materiálově se snaží navázat, ale velké plochy opatřené plechovým
krytím působí těžkopádně.
The Model je tedy složena ze dvou částí: kompaktního bloku od McCullough
Malvin Architects a převýšených ateliérů od Sheridan Woods Architects. Tyto
dvě nesourodé části jsou v interiéru napojeny bez rozeznatelného přechodu.
Jak komentuje Niall McCullough, je velká škoda, že oba projekty nebyly
vedeny jedním ateliérem a budova je rozdvojená z hlediska koncepčního
i vizuálního. Centrum díky svému provedení, aktivitám i příjemné kavárněbistru v atriu žije uměleckým a společenským životem. /TZ/
zdroje: www.themodel.ie, WWW.sheridanwoods.ie, www.mcculloughmulvin.com,
New Irish Architecture, 16. AWARDS 2001. AAI, Grandon Editions, 2002
78
79
výkresová a fotografie
The Model Art Centre and Gallery –
80
81
WESTPORT Cathair na Mart
hrabství: Mayo
provincie: Connacht
obyvatel: 6 000
Westport Fire Station
Městečko Westport je ojedinělé svým pojetím centra. To bylo navrženo ve
viktoriánském stylu anglickým architektem Jamesem Wyattem v roce 1780.
Hlavní osu asi 300 metrů dlouhého prostoru tvoří rozšířené koryto řeky
Carrowbeg. Nábřežní promenáda je osázena stromy a navzájem propojena
třemi mosty. Celý prostor uzavírají domy s krámky. Centrum mnohých irských
osad, tedy i Westportu, tvoří široké upravené nábřeží řeky nebo široká nákupní
ulice, kde se odehrávají společenské a obchodní styky. Významným bodem
městečka je hora Cruach Phádraig. Mystický vrchol hory ležící 764 m n. m.
byl uctíván pohany v čase letního slunovratu. V dobách raného křesťanství
vystoupil na horu svatý Patrik, jehož jméno dnes nese, a vystavěl zde kostel,
který o pouti poslední neděli v červenci navštíví několik tisíc poutníků.
Na horu a celé městečko shlíží i nová budova hasičské zbrojnice.
Leží na okraji města v blízkosti pastvin a městského parku. Budova je díky
své poloze osazena do svahu. Jak píší architekti, zasazením budovy do terénu
minimalizovali její hmotu. Rozdílné výšky jsou využity také funkčně. Spodní
část slouží k pohybu a vstupu požárníků a horní k přístupu veřejnosti.
V poslední dekádě zaznamenal Westport velký přiliv obyvatel. Původní zbrojnice tak svou vybaveností nesplňovala požadavky pro provoz a musela
být zbudována nová budova, jež svou kapacitou a polohou kvalitně obsluhuje
město a okolí.
U vjezdu do areálu se jako obelisk tyčí cvičná věž. U hlavního vjezdu
je rozlehlý prostor pro manipulaci s požární technikou. V prvním patře se nacházejí garáže požární techniky a vstup pro požárníky. Druhé podlaží s kancelářskými prostory a zázemím požárníků je přístupné z opačné strany přímo
z terénu. Ke vstupní terase, která se rozprostírá po celé šířce budovy, nás od
parkoviště personálu dovede dlouhý chodník. Do objektu vstoupíme širokými
prosklenými dveřmi.
Požární stanice shlíží na pasoucí se krávy a vytváří hranici města
a krajiny. Svým pojetím je velmi střízlivá a strohá. V poměrně malém Westportu
je tato budova jedinou moderní realizací městské vybavenosti a dodává mu
punc současnosti. /TZ/
www.mcculloughmulvin.com
82
83
Westport Fire Station – McCullough Mulvin
Architects, 2007
84
85
RUSH Ros–Eó
hrabství: Dublin
provincie: Leinster
obyvatel: 9 231
Library Rush
Rush je poklidné rolnické místo na pobřeží Irského moře, vzdálené 25 km
severně od Dublinu. V roce 2009 získal Rush soudobý architektonický prvek,
když zde byla zbudována knihovna. Ta našla místo přímo v centru,
a to v odsvěceném kostele svatého Maura.
Projekt knihovny provázela rekonstrukce původního objektu a ve
stavba nových částí. Vnější podoba zůstala téměř původní, upoutá nás však
svítící blok na věži a nové dveře. Do bývalého kostela byla přistavěna nová
vrstva pro knihy. Dřevěná konstrukce podlahy se u stěn zvlní a zvedne, a tím
vytváří galerii druhého podlaží. Autoři, inspirovaní kostelními galeriemi, považovali za důležité u této světské stavby porušit sakrální symetrii, a proto má
galerie půdorys meandru, jenž brání průhledu k oltáři od hlavního vchodu.
Stěny dřevěných galerií jsou v některých částech proděravěné a nechávají
nám zahlédnout zpovědnici či sochařskou výzdobu. Nové prvky jsou zcela
odlišné materiálem i barvou a jsou odsazeny od původních konstrukcí, čímž
jim dávají vyniknout. Kvůli rozšíření galerie bylo nezbytné vyříznout část
kamenné balustrády bývalé malé galerie. Tato část nalezla také uplatnění,
stojí před knihovnou a hrdě na sobě nese název Rush Library.
V hlavní lodi se nachází oddělení pro dospělé, v příčné lodi studijní
a dětská část s hracím koutkem. V prostoru kněžiště se konají výstavy.
Na řadě míst se nacházejí opuštěné objekty, které pomalu chátrají.
V případě městečka Rush vidíme zdařený projekt využití odsvěceného kostela,
který vytváří zázemí pro současnou knihovnu a příjemné místo pro studium
v malém městě. /TZ/
zdroje: www.irisharchitectureawards.ie/annual-awards/2010/rush_library/consurv.ie/Projects/
Religious_Buildings/St_Maurs_Church.html, www.mcculloughmulvin.com,
McCullough, Neil. Rush Library, Anne Street Press, Associated Editions, 2010
86
87
výkresová dokumentace a fotografie Library Rush –
88
89
www.mcculloughmulvin.com
McCullough Mulvin Architects je jednou z předních irských architektonických
kanceláří. Založili ji Niall McCullough a Valerie Mulvinová v roce 1985. Tato
dublinská kancelář se zabývá hlavně navrhováním kulturních a civilních budov po celém Irsku. Jejich práce je založena na experimentování. Za důležité
považují zlepšení kvality života lidí, kterým je architektura určena. Jejich ná
vrhy jsou ukázkou kvalitní promyšlené nadčasové architektury, která s daným
místem pracuje velmi citlivě. Jejich práce se vyznačuje střízlivým měřítkem,
ale současně je inovativní a má vždy příjemnou atmosféru. Jak exteriér, tak
i interiér poutá pozornost. Ze staveb je cítit, že jsou primárně vytvořeny pro
člověka (např. knihovna v Rush nebo The Model).
McCullough Mulvin Architects se aktivně podílejí i na urbánním vývoji Dublinu. Asi jedním z nejdůležitějších zásahů do podoby Dublinu byla spolupráce
na projektu přestavby celé staré části centra – Temple Bar. Studio bylo jednou
ze součástí skupiny Group 91, již tvořilo několik architektonických kanceláří
(Grafton Architects, O’Donnell and Tuomey, McCullough Mulvin Architects,
Shay Cleary Architects, Derek Tynan Architects, Paul Keogh Architects,
Shane O’Toole with Michael Kelly, McGarry Ní Eanaigh Architects), které
spoluutvářely Temple Bar Framework Plan.
Architekti z této kanceláře pořádají výstavy po celém světě. O některých jejich
realizacích vyšly samostatné publikace, publikovány jsou souhrnné sborníky
prací celého ateliéru i knihy, které se architektuře věnují obecně – například
A Lost Tradition: The Nature of Architecture in Ireland nebo Palimpsest:
Change in the Irish Building Tradition – se zaměřením na analýzu ztráty
tradic v irské architektuře. Tato kancelář získala velké množství cen za
architekturu, jako například cenu RIAI (knihovna v Rush) nebo
cenu Miese van der Rohe (Trinity Long HUB). /AP, TZ/
zdroj: www.archiseek.com
90
Rozhovor
MCCULLOUGH MULVIN ARCHITECTS
Niall McCullough: Nevěřím v opráv
něnost dělení na regiony a centra
v 21. století, určitě ne v oblasti dobré
architektury. Ten koncept sám o sobě
vyhovuje do sebe zahleděným mocenským blokům. Vyhovuje také uměleckohistorickému pojetí – lidé, kteří popisují
a sledují „historii“ architektury, potřebují
nějaké rekvizity, aby podpořili svoje
vyprávění; hodí se jim, když mohou
mluvit o nějakém původním a pak
o nějakém „regionálním“ rozvoji.
Do určité míry to lze vlastně vidět
v architektuře 18. a 19. století, kdy
myšlenky putovaly pomalu a lidé museli
udělat pomyslný skok mezi tím, co věděli
nebo viděli, a tím, co chtěli udělat (místní kvalita je zde reprezentována rozdílem
mezi „originálem“ a kopií). Tradičně se
z nějakého ústředního bodu geograficky
šířily diskuse, okruhy vlivu.
Tento umělecko-historický
přístup také vyžaduje čistotu – věci lze
vysvětlit, pouze pokud jsou jednoduché,
takže se leckdy omezí na zjednodušení.
To znamená, že celé segmenty vývoje
architektury jsou z diskuse vyloučeny.
Víte, my rádi pracujeme se starými
budovami a zasahujeme do nich. Když
se ohlédnete zpět na historii architektury, je takový přístup k architektuře
(a pravděpodobně většina věcí, které
se kdy v architektuře udělaly) úplně
vyloučen, protože je to dělení nepřesné
nebo není čisté.
Dodnes se vede velká diskuse, která se
týká center a okrajů – a tyranie toho,
co je přijatelné v oblasti „umění“ nebo
dobré architektury (vždycky to byla
tyranie); ale v geografickém smyslu to
tak už není, tam sledujeme moc médií
a internetu, velmi zrychlený proces
šíření novinek. Dnes už lidé nepotřebují
podstupovat myšlenkové skoky, všechno
je vysvětlené a podrobně objasněné,
jako skládanka z různých dílků. Lidské
mozky začínají lenivět, fantazie lidí
usíná. Pracují, aby kopírovali, není to mimetická hra interpretace, je to kopírování
toho, co vidí. A nejlepší kopie se stane
nejcennější, nejakceptovanější. Taky
se jedná o nejrychlejší způsob práce.
Jenže takový postup ohrožuje původní
myšlenky, zbavuje je vzduchu a světla.
Je to zajímavá dichotomie, měl by to
být opak tyranie. Na povrchu se věci
demokratizovaly, informace jsou všude,
komunikace je všechno, šíření myšlenek
(spíše ve formě obrazů než slov) je
téměř okamžité. Ale to, co by mělo vést
k obrovské diverzitě a vzájemnému
ovlivňování (horizontální akci spíše než
k tradiční vertikální cestě), se zdá být
slabší, než by mělo být. Síla a centralizace médií znamená, že škála obrazů
(a myšlenek) není založená tak široce,
jak by měla být. Ale v optimističtějším
pohledu se to může jen tak zdát, jsme
příliš na začátku té transformace, kterou
způsobují masové vazby mezi rozvíje
91
jícími se jevy. A já si dovedu představit,
že jsou pod povrchem. „Rozdíl“ –
původní věci, neobvyklé myšlenky jsou
POSLEDNÍ věcí, která je v dominantních
médiích vidět. Než se v nich objeví, musí
být schváleny nebo uznány módou.
Pro mne je velká část téhle diskuse
o tom, jak tvořit originální a zajímavé
věci v místě, kde žijete a pracujete.
Dobrá architektura vzniká tam, kde
jsou dobří architekti a klienti – a taky
příležitosti – a v té diskusi o centru
a okrajích o tom není nic. Což opomíjí
tu myšlenku architektonické tvorby
spojené s kvalitou MÍSTA. Já si myslím,
že každý, kdo pořádně přemýšlí o práci,
kterou děláte, to dokáže udělat „z toho
místa“, kvůli poloze, klimatu, funkci
a taky tomu, co se těžko definuje, z kva
lity sounáležitosti, oprávněnosti – a sem
patří i historie a kultura místa. To vůbec
není diskuse o napodobeninách s povrch
ní podrobnou podobností s tradičními
stavbami, krom stálých způsobů pohybu
skrz budovu, materiálech, způsobů jak
přivést světlo. To je diskuse o stavbě,
která má jakousi pomalou podpovrchovou empatii k danému místu. Architektura je poezie a ne vyprávění. Architektura
nemusí vysvětlovat samu sebe neustá
lým odkazováním na ten či onen detail.
Architektura zachytává okamžik, způsob
bytí. A tyto důsledky jsou spíše poetic
ké a podprahové, než zjevné plující na
povrchu.
Ten samotný koncept rozvoje
architektury místa (ať je to místo kdekoli)
92
má své vlastní disciplíny. Z podstaty
vyplývá, že je pravděpodobnější, že
se to stane ve velkém městě spíše než
v malém, větší města si zakládají svou
prestiž na kosmopolitismu, v určitém
slova smyslu na vzrušení z absence
místa. Ale neplatí to absolutně. Způsobit,
aby něco moderního vypadalo v konkrétním kontextu dobře, ve skutečnosti závisí
na způsobu myšlení, který lze aplikovat
univerzálně. Ten obecný vztah mezi
místem a architekturou je celosvětový,
stačí se podívat na stavby v Africe,
Asii a Jižní Americe, abyste viděli, že
podnebí a materiály mají silný vliv na to,
jak věci vypadají. Když se podíváte na
práce Mendese de Rocha v Brazílii, na
tu majestátnost moderních myšlenek
přivedenou k tomu, aby sloužila velkému
národu, vidíte modernismus, který je
přiměřený místu jiným způsobem –
způsobem, jakým zachycuje ducha,
ambice a perspektivu daného místa.
A taky řešení vzdělání a dopravy
v nových velkoměstech. V posledních letech (a taky díky myšlenkám
o udržitelnosti) se na mnoha místech
začala objevovat trochu odlišnější
architektura (např. v jihovýchodní Asii
a dokonce, jak bylo vidět na posledním
Bienále, v USA). Myslím si, že by však
bylo dobré říci, že ta posedlost začala
v Evropě a má ve svém rodném listu
velmi evropské razítko. Je to asi kvůli
evropské složité sociální, geografické
a kulturní struktuře. Možná to taky vychází z evropské obavy z jednotvárnosti,
z evropského požadavku najít způsoby
jak se odlišit od svého blízkého souseda,
z evropské posedlosti po rozčlenění,
evropské obsese dělat kulturní manifestaci prostřednictvím architektury.
To jsou otázky, které si kladu.
Jistě je pravda, že rozmanitost na malém
místě, která tak charakterizuje Evropu,
přispívá k neobvyklému pohledu na
jednotvárnost a odlišnost. Irsko není
od České republiky příliš daleko, ale je
geograficky velmi odlišné. Ostrov obklopená vodou oproti vnitrozemské krajině
se silnými fyzickými hranicemi. Ale obě
země jsou možná mentálními ostrovy.
Sdílejí podobnou historii, formy kolonizace (s větší nebo menší mírou násilí),
velké sousední národy, které ovlivňují
očekávání i ambice prostých lidí.
Obě země získaly nezávislost ve stejnou
dobu. Česká republika v době mezi válkami velmi racionálně využila k vyjádření
své nezávislosti a identity modernismus. Ukázalo se, že jeho racionalita
byla přirozeným vyjádřením národního
charakteru. Irsko nic takového neudělalo
– mělo k architektuře velmi odměřený
postoj, ve skutečnosti mělo nedostatek
důvěry ve stavebnictví a architekturu
jako vyjadřovací prostředky, a svou
národní identitu vyjadřovalo literaturou
a nehmotnými divadelními prostředky.
Cílem projektu je mapování změn
osídlení a krajiny mimo centrální sídla.
Jaké změny proběhly během posledních dvacet let? Nebo jak se změnila
interpretace těchto změn?
NMC: Asi bude zajímavé zmínit posledních dvacet let. Kulturní identita obou
komunit (modernismu nebo divadla
a literatury) v tomto období, po pádu
Berlínské zdi, jaksi ztratila energii.
V Irsku však potenciál literární historie (portréty Becketta, Joyce atd.
visí v každé hospodě) přetrval několik
generací, což znamená, že o literatuře
se stále mluví, diskutuje a udělují se
literární ceny, ale s relativním nedostatkem talentů zájem upadá. Mezitím se
z ničeho nic objevila docela dobrá architektura, ale při malé kulturní prestiži
architektury v zemi nebyla doceněna.
Obojí v podstatě ukazuje, že tyto výhry
a prohry závisí na osobnostech nebo
skupinách osobností. Bylo by zajímavé
dozvědět se více o českém pohledu na
pozici architektury ve vztahu k odkazu
modernismu.
a co ji iniciuje?
NMC: Myslím si, že se to týká rovnováhy
mezi lidmi a místem, příhodných podmínek, do kterých vstoupí vhodní lidé,
náhod a příležitostí, tak jak nastávají
v biologické realitě a jsou neopakovatelné. Dobré vzdělání a systém podpory
(architektonické soutěže, stejně jako
ekonomické podmínky) mohou pomoci
při vzniku a udržení kontextu. Ale tyto
věci nedají vzniknout dobré architektuře
samy o sobě. Dobrá, kvalitní architektura může vzniknout kdekoli. V každém
případě je asi nápadnější a zřejmější jako
93
skupina budov nebo když projevuje jiný
způsob myšlení mimo velká centra.
Pak ji lze analyzovat. Náhodná povaha
těchto věcí není negativní, je spíše
optimistická v tom, že velké nové věci
se mohou objevit kdykoli a kdekoli.
z hlavního města k projektům mimo
centrální osídlení?
NMC: Myslím si, že v tomhle nejsou
žádné zvláštní vztahy, architekti, kteří
mají dost štěstí a vůbec něco staví,
často rozdělují svoje aktivity mezi
práci ve městě a práci na vesnici,
a často spolu tyto práce souvisí –
například projektují venkovský dům
pro městskou rodinu. Je v tom občas
rozpolcenost mezi omezením a svobodou. Mysl architekta pracuje na
několika úrovních, přemýšlí o počátku
i o konci věcí. Pomalé tempo práce,
kde se návrh pohybuje od umístění
něčeho na pozemek až po detail, jak
se budou otvírat dveře, podporuje
vynalézavost a originalitu. A k tomu
mají architekti různé projekty na
různých místech. Prostě používají
různé části svého mozku. Pracují
na stavbě v krajině a současně na
interiéru nebo na bloku městských
domů a kreativně přelévají svoji
činnost z jednoho projektu do
druhého. Architekti by vždy měli
94
pracovat tak, aby nedošlo k jejich
zaškatulkování do práce na jediné
věci – podstata této profese spočívá
v přenášení myšlenek a měřítek.
Jak fungují na regionální úrovni
vztahy mezi architektem, investorem
a místními úřady?
NMC: Dle mé zkušenosti fungují
obecně na stejné úrovni, když se
investor prosadí. V Irsku v posledních
letech příliš nepřevládal pocit, že
„dobrá“ architektura může investorům
pomoci při prezentaci projektů nebo
vyhrát v soutěži, ale to je povrchní
pohled. Městské úřady – motivované
standardizovanými koncepty růstu
a identifikace pomocí architektury –
si vyvinuly schopnost zadávat
zakázky obvykle malé skupině
slavných architektů, kteří se střídají
stále dokola, což plodí jednotvárnost
místo rozmanitosti. Místní úřady –
pokud jsou motivovány rozumně –
mohou mít vliv na podporu kvality
nastavením a prosazením kritérií pro
posuzování projektů, mezi které patří
jako kvalifikační parametr i dobrá
architektura. Už k tomu dochází,
ale mohlo by se to stávat častěji.
Je vztah k centru důležitý pro
kvalitu architektury mimo centra?
Jaké vztahy jsou nejdůležitější?
NMC: Myslím si, že mezi kvalitou
a místem žádný vztah není, ve
skutečnosti bych se asi hádal, že
je tomu právě naopak, že nejlepší
díla roku 2013 jsou mimo „centra“.
Každopádně také popis „center“ může
být matoucí – co je „centrem“ čeho?
Když žijete v Irsku, je tento pojem
složitější tím, že tento ostrov je malý.
Architekt se může podílet na práci
v centru i na okraji zároveň. V praxi je
otázka centra a okraje na zeměpisné
úrovni problematická, většina míst
leží mezi oběma póly, v urbanizo
vané krajině nebo na rozšířeném
předměstí. Možná, že klíčový výzkum
spočívá v propojení a pochopení
těchto oblastí. Čistá městskost
a čisté venkovanství zůstává ideálem,
většina věcí však stojí někde mezi
nimi. Irsko trpělo posledních dvacet
let obrovskou plánovací katastrofou, volnou výstavbou jednorázově
projektovaných domků po celé zemi.
Irská města se rozrůstají řídkými
předměstími. V obou případech jde
o posedlost vlastnit půdu a postavit
si vlastní dům bez ohledu na
udržitelnost služeb nebo dopravy.
Odpovídajícím úkolem architektury je
nalézt řešení těchto problémů.
Jak funguje vztah mezi centrem
a předměstím dnes, ve věku
propojených sítí a globalizovaných
osobních vztahů?
NMC: Svět je komplikovanější a lidé
jsou vždy inteligentnější, než zřejmě
napovídá duch doby. Na jedné úrovni
se lidé snaží zapadnout do vzorců,
ale přitom mají své vlastní myšlenky
a konají své vlastní kroky, které si
nechávají pro sebe nebo se o ně
dělí jen s přáteli. Svět je v 21. sto
letí vysvětlen až příliš, máme moře
informací, ale já si myslím, že pravda
o vnitřním životě lidí zůstává stejně
obtížně popsatelná jako kdykoliv
předtím. Jak jsem již řekl v odpově
dích na jiné otázky, myslím si, že lidé
mají k těmto věcem proměnlivější
vztah, než se zdá. Venkov a centra
jsou teoreticky spíše vnímána jako
kontinuum, a ve skutečnosti se lidé
celkem spokojeně pohybují mezi
těmito místy mentálně i fyzicky.
Centra ztratila své tradiční funkce
a venkov také – města jsou centra
služeb bez husté struktury zástavby
a mají blízko k tradiční kultuře.
Jaké strategické dokumenty,
nařízení atd. ovlivňují rozvoj
architektury a sídel mimo hlavní
centra? Jak jsou uplatňována
(včetně zvláštních oblastí, jako jsou
městské památkové rezervace nebo
chráněné krajinné oblasti)?
95
NMC: Stejně jako jiné evropské země
i Irsko má systém plánování, v tomto
případě založený na hrabstvích.
Nejjednodušší je mu porozumět podle
jednotlivých hrabství. Tento systém
chápe města a vesnice s jejich kompetencemi prakticky izolovaně od hrabství
sousedících. Byla vytvořena Státní strategie oblastního rozvoje (orig.: National
Spatial Strategy), ale ta byla založena na
zbožném přání o rovnoměrném rozdělení
investic a infrastruktury mezi všechny
oblasti, místo na jejich koncentraci tam,
kde jsou strategicky potřeba. Protože
však tato strategie byla v reálné praxi
nepoužitelná, byla fakticky opuštěna.
Podrobněji vzato, plány obsahují
směrnice pro venkov, velká města, malá
města a vesnice, které řídí jejich rozvoj.
Chráněné oblasti existují v městských
i venkovských oblastech (ochrana rázu
krajiny atd.), existuje několik národních parků. Stávající cenné budovy
požívají status „chráněných staveb“.
Plány reagují na situaci a nejsou ani
příliš originální, ani ambiciózní, obecně
řečeno trpí nedostatkem představivosti.
A víc než cokoli jiného všeobecný po
krok v Irsku – jako v mnohé malé zemi
trpí miniaturizací problémů a následky
úzkoprsé politiky. Nejproblematičtějším
jevem venkova je šíření jednorázově
projektovaných rodinných domků, ničí
to krajinu na mnoha místech nebo ji
mění na předměstí a vede k problémům
96
s dopravou, dodávkami vody a energie
a také s odvozem odpadu. V mnoha
plánech z poslední doby se počítá
s redukcí tohoto jevu, tato redukce je
však pod silným politickým tlakem.
Co lidi v Irsku motivuje k tomu, aby žili
mimo centra? Jak může podle vašeho
názoru architektura reagovat, aby
naplnila tyto potřeby?
NMC: Irsko stále zůstává zemědělskou
zemí, a kvůli tomu lidé žijí tam, kde musí.
Existuje také přesun obyvatel z měst
na venkov z rodinných důvodů nebo
z důvodů udržitelnosti bydlení: někdy
si lidé myslí, že se jejich dětem dostane lepšího vzdělání na venkově nebo
že tam budou mít „kvalitnější život“.
Ale v žádném případě nejde o otázku
město versus venkov, protože mezi
nimi je sto zón; v Irsku se konkrétně
jedná o charakter malých měst, často
(podobně jako v Čechách a na Moravě)
plánovaných nebo projektovaných jako
zřejmá součást městského územního
plánování. Lidé chtějí chodit do práce
v místě, chodit do práce pěšky, mít
větší pocit jednoty s místem.
Existuje ještě v Irsku regionální
odlišnost, typický místní charakter
nebo regionální znaky v současné
architektuře mimo centrální osídlení?
Na čem takové odlišnosti závisí? A na
čem závisí ochrana takových tradic?
NMC: Irsko je příliš malé na to, aby mělo
skutečné regionální odlišnosti. Tradiční
architektura (městská nebo venkovská)
má určité jemné odchylky, ale vykazuje více společných znaků než znaků
rozdělujících. Něco z toho je důsledek
negativní a vykořisťovatelské koloniální
historie, kdy velká většina populace
byla vyloučena z podílu na moci a na
příležitosti až do poloviny 19. století.
Územní plánování – přes nějaké místní
odchylky – je poměrně uniformní a je
založené na jednotné politice. A pokud
jde o současnou architekturu, její pozice
je dnes pozitivnější, ale nejistá. O archi
tekturu je exponenciálně větší zájem
než před dvaceti lety, a seriózní archi
tekti dnes pracují ve všech menších
městech, jako je Belfast, Derry, Galway,
Waterford, Cork. (Ze zeměpisu a dějin
tohoto ostrova vyplývá, že všechna větší
města jsou přístavy a leží na okraji
země – ve vnitrozemí není žádné větší
město –, proto všechna tato sídla sdílejí
určitý počet charakteristických znaků.)
Je asi příliš brzy, abychom předvídali
důsledky tohoto jevu. Tady nejde
o uchování tradice, tady jde
o její vytvoření. Ve dvacátých letech
20. století se v Irsku objevil velmi
malý záblesk moderní architektury,
byl malý, ale byl, a dnes se na něj
díváme jako na „protohistorii“.
Jaká je role architektonického
vzdělání, pokud existuje, v daném
konkrétním regionu? Spolupracují
školy s místními úřady na rozvoji
regionu?
NMC: V Irsku došlo v poslední dekádě
k velkému rozvoji architektonického
vzdělání, byly otevřeny tři nové školy,
v Corku, Waterfordu a v Limericku.
Tyto školy měly povzbuzující dopad
na místní kulturu, a prostřednictvím
vzdělávání, přednášek a výstav vytvořily
novou úroveň zájmu o architekturu.
Vztah s místními úřady je smíšený,
u nových škol možná silnější než
u těch starých. Univerzita v Limericku
je velmi intenzivně zapojena do výzkumu, jak najít způsob, jak by město
a jeho předměstí mohly být inteligentním způsobem reintegrovány, a přitom
převádějí nezbytnou architektonickou
studii na veřejné využití.
Rozhovor s Niallem McCulloughem
vedla Zdeňka Němcová Zedníčková
97
GRAIGUENAMANAGH
Gráig na Manach
hrabství: Kilkenny
provincie: Leitrim
obyvatel: 1 543
vesnice
Bohermore House
Boyd Cody Architects, 2009
Graiguenamanagh ležící asi hodinu a půl cesty jihozápadně od Dublinu,
na řece Barrow, kdysi sloužilo jako hlavní základna této významné dopravní
říční tepny. Kdysi lemovaly břehy řeky lodě nákladní, dnes jsou to desítky lodí
výletních. Na severním okraji tohoto městečka si na mírně svažitém pozemku
s krásným výhledem na kopec Brandon a okolní zvlněnou krajinu postavil
architekt Peter Cody z Boyd Cody Architects svůj víkendový dům. Abstraktní
minimalistická kompozice stavby vzešlá z jednoduchého, ale velmi silného
konceptu, nemá nic společného s tímto konkrétním místem, se svým okolím
či sousedy, neváže se na žádný kontext a je v maximálním kontrastu s měkkou
malebností krajiny. Jedná se o čistě geometrickou hru objemů, která vznikla
příčným rozřezáním imaginárního základního kvádru na pět částí o tloušťkách
od 1 do 5 metrů. Tyto dílce byly poté vysunuty střídavě napravo a nalevo od
středové osy, čímž v překrývající se šířce zhruba 2 metrů vznikl komunikační
koridor a mezi jednotlivými segmenty malá atria. Všechny segmenty, kromě
k silnici uzavřeného vstupního, jsou směrem do atrií celoplošně prosklené.
Boční stěna a střecha každé části vytváří čistý světle šedě omítnutý rám.
Při pohledu od silnice pak přísně geometrickou kompozici těchto tří za sebou
stojících rámů doplňují nízké zídky poloviční výšky ze stejného materiálu,
které vymezují nástupní předprostor a parkování. Z opačného pohledu ze
zahrady je k pětici objemů přidán šestý – nízký box o tloušťce 6 metrů, v němž
je jako v obřím truhlíku zarámován vyvýšený kus louky, čímž i na druhé straně
osy vzniká sekvence tří objemů. I když je stavba na mírně svažitém terénu,
střechy všech segmentů jsou vodorovně v jedné výšce, avšak interiér stejně
jako okolní úprava terénu stupňovitě klesají. Výška segmentů se od vstupu
zvětšuje z 2,1 na 2,7 m, což příhodně odpovídá potřebám jejich jednotlivých
funkcí: vstup, koupelna s kuchyní, ložnice, jídelna a obývací prostor. Použití
materiálů je také stejně minimalistické – šedá omítka, sklo, betonové podlahy
atrií i interiérů a celé okolí stavby vysypané jemným říčním štěrkem. Tento
elegantní geometrický koncept by se ale asi více vyjímal v teplejších
končinách než v sychravém a deštivém irském podnebí, kde působí
až příliš chladným dojmem. /ZZ/
zdroje: www.architectural-review.com, www.archdaily.com, www.a10.eu
98
99
LETTERFRACK Leitir Fraic
hrabství: Galway
provincie: Connacht
obyvatel: 129
GMIT Furniture College
O’Donnell & Tuomey Architects, 2001
Letterfrack byl založen v oblasti Connemara protestantskými osadníky
v 19. století. Roku 1887 založili chlapeckou Průmyslovou školu sv. Josefa,
kterou provozovali tzv. křesťanští bratři. Škola byla uzavřena roku 1974.
V místě sílily snahy o vytvoření nové moderní státní instituce, jež by
odborně vzdělávala široké okolí. Tento nápad realizovala místní rozvojová
organizace Connemara West, jež počala vytvářet novou strukturu školy. I když
bylo velmi nesnadné navazovat na původní školu, projekt se zdařil. V roce
1987 vznikla Nábytkářská škola jako součást Galway-Mayo Institute of
Technology. Ta nabízí středoškolské a bakalářské programy v oblasti návrhů,
produkce a technologie nábytku.
Celý charakter školy byl záměrně přeměněn. Symetrie byla odstraněna
přístavbou učeben v jižní části, na niž navazují dílny. Hlavní vchod do budovy
byl posunut do této nové části. Na školu také navazuje přístavba jídelny s kafeterií a učeben ve dvoře, který se stal školní zahradou. Místo je ale velmi otevřené a lehkost mu dodává propojení s interiérem školy. Vnitřní prostor původního
objektu byl oproštěn od historických nánosů a pokryt novými omítkami.
Nejzajímavějšími objekty jsou právě truhlářské dílny. Jde o dvě budovy osazené do terénu. Tvar připomínající okolní kopce i otvory ve střeše jsou
navrženy pro zachycení co největšího množství světla. Dílny působí téměř jako
průmyslové chrámy. Vchod se nachází v horní části v blízkosti hlavního vchodu do školy. O úroveň níže sejdeme buď po schodišti v dílnách, nebo po betonovém schodišti mezi objekty, jež je protnuto vysokým komínem. V této úrovni
se můžeme projít loubím jednoho z objektů a nahlédnout do jeho prostorných
dílen. V suterénu dalšího objektu se nacházejí sklady materiálu.
Všechny nové objekty jsou vystavěny z betonu, dřeva a oceli. /TZ/
zdroje: www.cso.ie www.gmit.ie www.odonnell-tuomey.ie, www.childabusecommission.com
100
101
102
103
CASHEL Caiseal
hrabství: South Tipperary
provincie: Munster
obyvatel: 4 051
Brú Ború
Cultural Centre
Deaton Lysaght Architects, 1999
Rock of Cashel se nachází v centru jižní části Irska. Tento hrad, známý také
jako Cashel of the Kings, sloužil již od roku 370 jako sídlo králů z Munsteru
a legendy ho spojují se svatým Patrikem. Od roku 1101 patřil hrad církvi
a rozvíjel se jako významné centrum křesťanství se sídlem arcibiskupa.
U paty hradu, vedle drobných malebných domků podhradí, se rozkládá
kulturní centrum irské hudby a tance. Původní areál centra ze 70. let byl koncem 90. let rozšířen o nový divadelní sál a rozsáhlé výstavní prostory. Tato
realizace je výraznou ukázkou působení kontextu na architektonický styl.
Nová přístavba je z větší části umístěna v podzemí, a tak tento velký
objem funkcí není na povrchu příliš zřetelný. Tam se stavba projevuje spíše
jako jednotlivé kamenné hmoty vyrůstající ze zatravněných terasovitých terénních úprav, zabírajících většinu původní plochy scény amfiteátru, k němuž
přiléhají. Kamenné hmoty tmavě šedého vápence jsou kompozicí základních
geometrických těles – kvádrů, válce a velmi nízkých a širokých komolých kuželů, které se srůstají a při pohledu směrem ke kopci působí dojmem, že jsou
součástí původního hradního komplexu a téměř jako by opakovaly kvádr hradu, válcovou hmotu jeho věže a křivku hradby. Zdá se, že kontext zde působí
natolik silně, že výrazně ovlivnil styl stavby; ten se totiž naprosto vymyká veškeré ostatní produkci architektonické kanceláře, která je sotva průměrná.
Zatímco formálně stará část centra se sedlovými střechami připomíná malé
domky z podhradí a nová část mezi ně přinesla kus hradu, funkčně stará část
je spíše servisem části nové, provozně dominantní, pak vizuálně působí komplex právě naopak. Dominantnější je stále část původní, což zdůrazňuje i nový,
tvarově shodný prvek zádveří vstupů, umístěných naproti sobě: skleněný klín,
který je vsazen jak do kamenného válce části nové, tak do sedlové střechy
staré části, u které je ale výrazně větší. Mezi vstupy se tyčí vysoký skleněný
světlík ve tvaru jehlanu na trojúhelníkové základně, jenž měl být zřejmě
prostředníkem mezi budovami, třetím do počtu skleněných prvků; působí
ale nadbytečně a ve výsledku blokuje jediné volnější prostranství. /ZZ/
zdroje: www.cashel.ie, www.sacred-destinations.com, www.deatonlysaght.ie
104
105
DUNSHAUGHLIN
Dún Seachlainn
hrabství: Meath
provincie: Leinster
obyvatel: 3 903
Pastoral Centre
Dunshaughlin leží asi 30 km od hlavního města. Během posledních let počet
obyvatel stoupl o třetinu a stává se z něho obytný satelit Dublinu. Aktivně
tu fungují různé spolky, například křesťanská komunita, jež podnítila vznik
nového farního centra.
Komunitní Pastorační centrum se nachází v jižním okraji města hned
vedle polí. Stojí za kostelem svatého Seachnalla, ke kterému náleží a který
sídlí v budově z 80. let.
Centrum vzniklo po dlouholetém úsilí místní křesťanské komunity
o získání finančních prostředků. Jak dodává biskup Michael Smith: „Jsem
potěšen, že nové centrum, jež bylo toliko toužené a plánované, bylo dokončeno s tak úžasným výsledkem.“ V centru pracují dobrovolníci, kteří pečují o zahradu, budovu, kuchyni a program. Setkávají se zde všechny věkové skupiny
nad šálkem čaje, na přednášce nebo při sportu. Je to živé zářivé místo. Podle
správce budovy vzniklo centrum na základě skutečných podnětů komunity.
Jednopodlažní stavba je asymetrická, v půdoryse připomíná mírně
rozevřené písmeno V. Nároží mají různé úhly, střecha je složena taktéž z několika částí různých úhlů. Autoři projektu říkají: „Nechtěli jsme ignorovat objekt
kostela. Na ten jsme navázali použitím stejného prvku zastřešení, nízkou pultovou střechou širokého rozpětí.“ Vnější povrch je opláštěný tmavě šedými
deskami. V některých částech jsou proděravěny kruhovými otvory, které vnášejí do části interiéru kouzelnou hru paprsků. Hlavní vchod, který vidíme od
uličky kolem kostela hned na nároží, nás přivítá žlutým portálem. Ten nás
vtáhne do stejně zářivého otevřeného interiéru haly-kavárny. Toto hřejivé místo setkání obepínají různě zešikmené stěny a zastřešuje strop s rozehranými
výškami a sklony, protkaný kruhovými otvory se světly. Dále se zde nachází
víceúčelový sál, salonky, kuchyňka a kanceláře.
Pastorační centrum je spíše sochou, objektem samým pro sebe.
Vzniká tu pozoruhodný veřejný prostor, místo setkání, snad nová ikona místního křesťanského života. Ateliér McGarry Ní Éanaigh Architects dokázal ztvárnit
skutečnou podstatu objektu. Po návštěvě centra a po rozhovoru s lidmi, kteří se
v něm angažují, každý návštěvník odejde s úsměvem a hřejivým pocitem. /TZ/
zdroje: www.architectureireland.ie,
New Irish Architecture, 26. AAI AWARDS, 2011. AAI, Grandon Editions. 2011,
Conroy, Eddie. Dunshaughlin Pastoral Centre. Architecture Ireland Vol. 251
106
107
výkresová dokumentace Pastoral Centre –
108
109
MCGARRY NÍ ÉANAIGH ARCHITECTS www.mcgnie.ie
rozhovor
Tato irská architektonická kancelář byla založena dvojicí Michael McGarry
a Siobhán Ní Éanaighová v roce 1985 a jejich sídlem se stal Dublin. Mají za
sebou velké množství realizací. Jejich práce je zaměřena převážně na urbanis
mus a veřejný prostor, ale i bydlení či jiné budovy, jako například komunitní
centra či stavby pro vzdělání. Roli architekta vidí jako klíčovou pozici, která
zajišťuje kvalitu a udržitelnost životního prostředí. Jejich architektura si
pohrává se světlem pomocí nejrůznějších světlíků a průhledů. Na řadě staveb
se objevuje použití režného zdiva.
V minulosti byli také součástí skupiny Group 91. Tato skupina se
zasloužila o přetvoření Temple Baru, kdy byla doplněna a zlepšena urbánní
struktura staré čtvrti v centru Dublinu.
Od založení v roce 1985 získali přes čtyřicet ocenění, a to jak národních, tak i mezinárodních. Jedná se například o Evropskou cenu za městský
veřejný prostor 2000 a Cenu předsedy ateliéru Robinson – Prezident
Robinson Design Award v roce 1993. Třikrát získali nominace
na cenu Miese van der Roheho. /AP/
a co ji uvádí do pohybu?
MG & SE: Bez ohledu na to, zda jde
o venkovské nebo městské podmínky,
dobrá architektura potřebuje dobrého
architekta, dobrého klienta, takového,
který ocení hodnotu architektury, a dob
ré plánovací orgány, které mají dost
profesionality a znalostí, aby dokázaly
rozpoznat a podporovat dobrou architekturu bez ohledu na její styl.
z hlavního města k projektům
mimo centrální osídlení?
MG & SE: Jde o přístup. Pro nás jsou
projekty pro venkov i pro město stejně
zajímavé.
Jak fungují vztahy mezi architektem,
investorem a místními úřady na
regionální úrovni?
MG & SE: Klient, soukromník nebo
veřejná instituce si zjednají a zaplatí
architekta. Architekt vytvoří projekt
v kontextu pokynů klienta, charak
teristik místa stavby, požadavků zákonů
a rámce územního plánování, jako
ho představuje místní „územní plán“,
od stavebního úřadu je nutné získat
stavební povolení dříve, než se začne
na staveništi pracovat.
Je vztah k centru důležitý pro kvalitní
architekturu realizovanou mimo centrum? Jaký vztah je nejdůležitější?
110
MG & SE: Zásadní důležitost má
zákonem daná ochrana našeho
přírodního i urbánního prostředí. A taky
závazek a dobrý příklad vlády. Oficiální
politika deklaruje důležitost dobré,
kvalitní architektury pro společnost.
Pro vládu jako klienta jsou všechny
veřejné projekty velmi důležité, protože
jsou příkladem. Vláda trvá na tom, aby
veřejné peníze byly vynaloženy jako
investice do kvalitně budovaného
životního prostředí teď i pro budoucí
generace. Důležitým úkolem zejména
v obtížných ekonomických časech
je trvat na kvalitě architektonického
návrhu jako na dobré investici do naší
společné budoucnosti.
Jak dnes, v době navzájem propojených sítí a globalizovaných mezilidských vztahů funguje vztah mezi
centrem a periferií?
MG & SE: Globalizované navzájem
propojené sítě a vztahy mohou být
velmi pozitivní, ale nemohou nahradit
význam komunikace od jednoho člověka
ke druhému, ani nemohou substituovat
přímé fyzické a smyslové poznání
relativní hodnoty charakteristik místa
stavby a tamějších podmínek.
Jaké strategické dokumenty, nařízení
atd. ovlivňují rozvoj architektury
a sídel mimo hlavní centra? Jak jsou
prováděna (včetně zvláštních oblastí,
jako jsou městské nebo památkové zóny
nebo venkovské chráněné oblasti)?
111
MG & SE: V Irsku musí každý stavební úřad vytvořit každých 6 let „územní
plán“ (písemné prohlášení a mapy),
ve kterém deklaruje politiku rozvoje
a cíle pro všechny oblasti v jeho kompetenci. Práce na každém územním
plánu musí začít 4 roky po termínu
posledního plánu. Součástí kritiky
před přijetím pracovní verze plánu je
účast veřejnosti. Územní plán musí
uvádět všechny „zvláštní oblasti
architektonické ochrany“ a zahrnovat cíle jejich ochrany a zachování.
Musí také vyjmenovat všechny
„chráněné stavby“ (každá stavba
v jeho kompetenci, která má zvláštní
architektonický, historický, archeologický, umělecký, kulturní, vědecký,
společenský nebo technický přínos).
Majitelé a uživatelé chráněné stavby
mají povinnost starat se o ochranu
takové stavby před ohrožením, ať už
přímým, nebo ze zanedbání.
Jaká je v Irsku motivace lidí, aby
šli bydlet mimo centra? Jak může,
podle vašeho názoru, architektura
na tyto potřeby reagovat?
MG & SE: Irská společnost je tradičně
převážně venkovská. Ve 20. století
přišel z historických důvodů silný
impulz vlastnit půdu a nemovitost.
Čas od času se objevovaly konflikty
mezi individuálními právy a ochranou společných hodnot. Na jedné
straně tak například sledujeme řídké
zastavění individuálními soukromými
112
domy, které se staví v oblastech
přírodních krás, jež by se měly uchovat pro veřejné blaho, a na druhou
stranu některá naše města postrádají
náležitou obnovu (dostatečný počet
lidí, kteří by v nich žili) a rozvoj, který
by zajistil udržitelné osídlení do
budoucna.
Jsou v Irsku ještě znát nějaké
regionální zvláštnosti, typický
regionální charakter nebo místní
rysy současné architektury mimo
centrální osídlení? Na čem taková
specifikace závisí? Nebo na čem
závisí uchování takové tradice?
MG & SE: Regionální vlivy na
architekturu existují z historických
důvodů, jako je například kolonizace, zřizování plantáží a následné
mocenské dopady ze strany majitelů
půdy. Regionální vlivy vysledujeme
také v místních materiálech a stavebních tradicích vycházejících ze
znalosti místního počasí – například
v detailech střech, které mají vztah
k převažujícím větrům.
Ochranu fondu historických budov
zajišťují zákony přijaté parlamentem,
které se týkají národních památek,
územních plánů a rozvoje, systé
mu zvláštních oblastí ochrany
a chráněných staveb, zodpovědnosti
majitelů chránit budovy…
Jaká je role architektonického
školství v nějakém konkrétním
regionu, pokud tam existuje?
Spolupracují tyto školy s místními
úřady, aby region rozvíjely?
MG & SE: Rolí architektonického
školství je rozvíjet architektonické
znalosti, inteligenci, úsudek, vybavit
studenty dovednostmi, posílit je,
aby se stali odborníky, kteří praktikují obor architektury a slouží svým
klientům nebo komunitě – nehledě
na to, že základní rolí architektury je
zhotovení přístřeší, tvorba prostorů,
které jsou zázemím pro celou škálu
lidských činností. Je nezbytně nutné
vytvořit názorové klima, ve kterém
bude dobrá architektura chápána
jako platné a cenné kulturní vyjádření
našeho lidství.
Rozhovor se Siobhán Ní Éanaighovou
a Michaelem McGarrym vedla
113
KILLMALOCK Cill Mocheallóg
Hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 1 635
Library, Local Area
Office, Courthouse
ABK Architects, 2010
Středověké město Kilmallock se nachází asi hodinu cesty jižně od Limericku
na později odkloněné historické trase z Limericku do Corku. Kdysi významné
vnitrozemské město, které na přelomu 17. a 18. století upadlo do stadia „města
duchů“, se po 150 letech začalo opět probouzet k životu, i když jeho dřívější
prosperitu se už obnovit nepodařilo. Stavba knihovny, městského úřadu a soudu od anglických architektů Ahrendse, Burtona Koraleka (ABK) je první výraznou architektonickou realizací ve městě od roku 1938, kdy zde byl postaven
kostel sv. Petra a Pavla od Fredericka G. Hickse.
Nový komplex veřejných budov je situován v přímé návaznosti na
centrum, i když na původně poněkud nepříjemném konci města, na místě bývalého chudobince, z nějž zůstala zachována pouze administrativní budova.
Návrh vytváří nový otevřený veřejný prostor na konci hlavní třídy, který kon
trastuje se sevřeným charakterem centra města. Stavba s velmi pohnutou, až
temnou historií – budova původního chudobince, v níž se nyní nachází vstupní předprostor nové budovy soudu ukryté za ním, neleží na ose hlavní třídy, ale
je vůči ní ustoupená a pootočená. Nová část komplexu je k ní tedy připojena
pod úhlem, tak aby nárožní dvoupodlažní hmota knihovny navázala na hlavní
třídu. Světlý kubus knihovny je z velké části prosklený a otevírá se městu.
Tuto lehkou část spojuje s těžkou hmotou kamenné budovy chudobince-soudu
jednopodlažní kolonáda, či spíše hustý rošt plochých světle šedých vápencových sloupů, za nimiž se skrývá městský úřad. Tento motiv vytváří nejvýraznější prvek celé stavby a svým příjemným měřítkem nejen umožňuje plynulý
přechod mezi uzavřeným a otevřeným prvkem a jasně definuje tři rozdílné
funkce komplexu, ale také citlivě člení dlouhou frontu nově vzniklé srostlice.
Vápencový obklad pokračuje na soklu knihovny až za roh, kde se pak opakuje
motiv roštu naznačením přechodu knihovny do zdi lemující zadní část pozemku. Nové veřejné budovy vnášejí svěží duch do poněkud chmurné atmosféry
města a prospělo by, kdyby na vzniklém otevřeném prostranství před budovami
spíše než parkoviště vznikl park či jiný typ živého veřejného prostoru. /ZZ/
zdroje: www.e-architect.co.uk, www.building.co.uk, www.openbuildings.com
114
115
The Workhouse
Chudobinec
Žádný jiný typ budovy nebyl více spojen se snahou vlády snížit nejhorší dopady chudoby. Chudobince byly experimentem v sociální legislativě,
který v praxi ověřoval nové myšlenky vládního managementu, a i díky nim patří
Irsko mezi první státy světa, které se zabývaly podporou chudých občanů.
Chudobince existovaly v Irsku už v 18. století, i když jich nebylo mnoho, ale
teprve až vydáním zákona The Poor Law Act v roce 1838 byl vytvořen rámec
pro poskytování ubytování a péče o chudé v širokém měřítku. Tento zákon,
který byl pokusem vyrovnat se s některými z problémů vyplývajících z chudoby, v Irsku v 19. století značně rozšířené, tím že poskytne institucionální péči
strádajícím, byl inspirován anglickým zákonem z roku 1834.
Zákon rozdělil zemi do 130 unií – chudinských okresů, z nichž každý
měl zřídit jeden chudobinec spravovaný dozorčí radou, zvolenou či jmenovanou státními zástupci. Systém byl navržen tak, aby byl schopen pojmout 1 %
populace, tedy asi 80 000 osob, ale v březnu 1851 dohnal Velký hladomor
(během něhož zemřelo zhruba milion osob a další milion emigroval, což vedlo
k úbytku populace o pětinu až čtvrtinu) do chudobinců 4 % populace. Koncem
19. století přibylo chudobincům mnoho dalších funkcí ve vztahu ke zdravotní
péči, hygieně a bydlení.
Jednotlivé chudobince se sice mohou lišit velikostí či stylem, ale
nejvýraznějším typem jsou tzv. Unijní chudobince, dílo anglického architekta
George Wilkinsona. Ten byl unií zaměstnán za pevný roční plat, aby 130 nových
chudobinců nejen navrhnul, ale také dohlížel na jejich výstavbu. Rozhodnutí
zřizovatelské komise z roku 1839 přidělit tuto výnosnou zakázku 25letému
Angličanovi, který sice již v Anglii a Walesu několik chudobinců postavil, vyvolalo v řadách irských architektů takové pobouření, že ještě téhož roku založili Královský institut architektů Irska – RIAI. Wilkinson a jeho tři zaměstnanci
vytvořili během dvou měsíců vzorový model chudobince pro 800 obyvatel, na
jehož základě pak byla většina dalších postavena. Začátkem roku 1840 již bylo
64 chudobinců ve výstavbě a o dva roky později jich bylo 81 připraveno k užívání. V roce 1851, v období Velkého hladomoru (1845–1852) dokončil Wilkinson
163 chudobinců pro 176 700 osob. Kuriózní pak je, že téhož roku byl Wilkinson
ve věku 37 let zvolen do čela RIAI!
Pro představu o širším kontextu tohoto významného počinu: to vše
se děje ve stejném období, kdy vznikají významné projekty jako Falanstéra
Charlese Fouriera (1829), Ideální sídliště a New Lanark Roberta Owena
(1823–1841), vzorová města Roberta Pembertona (1848) a Jamese Silka
Buckinghama (1848) nebo Ikarie Étienna Cabeta (1840).
116
Co se týče architektonického vzhledu budov, splňoval požadavek
zadání: „Styl budovy má býti nejlevnější, zároveň však trvanlivý, a dojem výsledný nechť jest zaměřen na harmonii proporcí a jednoduchost uspořádání
všech běžných prvků dekorativních prostý.“ Tak vznikl vzor strohých budov,
zděných ze šedého neomítaného vápence. V interiérech jsou vybílené stěny
a podlahy z jílu. Směrem od hlavní správní budovy k zadnímu traktu architektonické detaily ubývají, až mizí.
V čele komplexu byla malá správní budova s prostory pro dozorčí radu,
příjímacími pokoji a dočasnou ubytovnou. Střední velký obytný blok byl rozdělen na mužskou část (vpravo) a ženskou část (vlevo). V centru byly ubikace
dozorců, vedle nich v přízemí dívčí a chlapecké učebny a nad nimi dětské ubytování. Dospělí byli ubytováni na koncích bloku, staří a nemocní v přízemí. V zadní
části bloku byla kuchyň a prádelna, jídelna sloužící i jako kaple šla středem
zadního dvora. V zadním bloku byla ošetřovna a oddělení pro mentálně slabé.
I přes to, že mnoho budov chudobinců stále slouží nejrůznějším účelům, například jako nemocnice či sklady, je vztah k nim a jejich přijímání rozporuplné. Jejich obraz zůstává negativní, jsou částí démonologie irské kultury,
navždy spojené s chudobou a Velkým hladomorem. K tomuto obrazu přispěly
navíc tvrdé podmínky této moralistické a manipulativní instituce, kterým se
zájemce o přijetí musel podrobit. Uchazeč musel být schopný práce, zříci se
práv na vlastnictví půdy i osobního majetku, přijmout přísnou kázeň a autoritu,
smířit se se ztrátou osobní svobody a odloučit se od rodiny. Muži, ženy, děti,
novorozenci i starci žili přísně odděleni a nesměli se navzájem navštěvovat, až
do pozdějšího „uvolnění“, kdy bylo matkám dovoleno sjednat si týdně setkání
se svými dětmi. Tento přísný režim měl zajistit, že zde budou hledat útočiště
skutečně jen ti nejchudší, neschopní se postarat o vlastní obživu. /ZZ/
zdroje: www.irishfamilyresearch.co.uk,www.building.co.uk, www.workhouses.org.uk/Ireland/,
Niall McCullough, Valerie Mulvin, A Lost Tradition: Dublin, Grandon Editions, 1987.
117
KILSHEELAN Cill Sioláin
hrabství: Tipperary
provincie: Munster
solitér v krajině
House of Prayer – Hermitages
Bates Maher Architects, 2005
Malý katolický řád rosminiánů – Institutum caritatis, Institut lásky, založený
Italem Antoniem Rosminim Serbatim (1797–1855) a stvrzený papežem
Řehořem XVI. roku 1838 – se především specializuje na široké spektrum
charitativní činnosti. Modlitebna leží v půvabné krajině jižního Irska na úpatí
hor Comeragh a shlíží do údolí řeky Suir. Areál z 19. století skýtá dokonalé
prostředí pro únik z každodenního života k modlitbám a meditacím. Prostředí
klidu a samoty vhodné ke spojení se s vnitřním já doplnily v roce 2005 čtyři
poustevny od mladých architektů Toma Mahera and Kevina Batese. Tři z nich
jsou situovány na kopci v parku za komplexem hlavních budov, čtvrtá je usazena v divočině na břehu řeky. Poustevny shlížejí z hrany svahu, z březového
hájku na velkoryse upravenou zahradu, jejímuž středu dominuje labyrint –
kopie labyrintu z katedrály v Chartres. Každá z pousteven se z části zakusuje do hrany kopce a částečně je vykonzolovaná nad svah. Hmotu ermitáží,
obloženou kompletně ze všech stran hrubým dřevěným laťováním, tvoří dva
klíny rozdílné velikosti a tvaru, které při pohledu seshora z cesty připomínají
tvar srdce. Při pohledu zvenku vypadají klíny, jako by k sobě pevně přiléhaly,
ale při pohledu z interiéru mezi sebou svírají obrácený klín miniaturního
dovnitř proskleného atria – křehké srdce objektu zajišťující většinu přístupu
světla. U menšího klínu se střecha, která zpočátku stoupá souběžně s druhým
klínem, v polovině objemu zalamuje a klesá dolů. Hrana zlomu definuje vnitřní
konec atria. Tento klín tvoří v dispozici pouze vstupní prostor velký tak akorát,
aby se do něj daly otevřít mohutné 3 m široké a 35 cm tlusté vstupní dveře.
Spíše než o dveřích by se mělo hovořit o otočné stěně, protože zvenku nejsou
dveře, až na úzkou štěrbinu, vůbec zřejmé. Otevírají se magnetickým čipem
a následným zatlačením do zdi, což vyvolává dojem, jako by se otevírala skála,
a umocňuje to pocit přechodu z běžného světa do světa samoty a medita
ce. Větší obytný klín se rozevírá do stran i do výšky a je zakončen velkým
oknem rámujícím krajinu. Objekt umožňuje soběstačnost i při delším pobytu.
Poustevny jsou dostatečně daleko, aby si uchovaly pocit soukromí a zároveň
jejich skupinka na kopci vytváří kompozici. /ZZ/
zdroje: www.glencomeragh.ie, www.building.co.uk, www.tipperarystar.ie, www.bdonline.co.uk
118
119
KILSHEELAN
KNOCKTOPHER
hrabství Kilkenny
Klášter Knocktopher
ODOS Architects, O’Shea Design Partnership,
červen 2002 – červen 2006
Paul Joyce Architects,
červenec 2006 – projekt přepracování
Bratr Patrick Pierce
Vítejte v Glencomeragh House.
Glencomeragh House leží v údolí řeky
Suir, mezi hrabstvími Tipperary a Waterford. Jsem členem malého řádu kněží
a mnichů. Říkáme si rosminiáni. Tuto
budovu, Glencomeragh House, rosminiáni koupili v roce 1960. Předtím byl znám
jako Vdovský dům. Název znamená, že
se sem přestěhovala vdova po hraběti.
A tři míle odsud máme zámek, ve kterém
bydlel hrabě. Byla to katolická rodina.
Tuto budovu postavili v roce 1820 a žili
zde až do roku 1942. Budova pak byla
prodána a sloužila jako malý hotel. A pak
ji v roce 1960 koupili rosminiáni a vznikl
zde náš seminář, ve kterém jsme studovali filozofii a teologii. V roce 1990 jsme
to tady kvůli poklesu zájmu o studium
změnili na domov v ústraní. Takže sem
přicházejí lidé hlavně z Irska, ale také
z Anglie a z evropského kontinentu, aby
zde strávili nějaký čas v ústraní.
V letech 1999 a 2000, když
přicházelo milénium, jsme se zamýšleli
nad tím, jak tento přelom věků zdůraznit.
V té době k nám přicházely požadavky
na poustevny, ale sami jsme o nich vlastně moc nevěděli. A tak jsme si řekli, že
by to mohlo být něco, co by stálo za
prozkoumání. Zaměstnali jsme mladého
muže, který tady žije naproti v údolí
a jehož rodiče pro nás pracují. Právě
dokončil univerzitu, stal se kvalifikovaným architektem a s kamarádem založili
firmu. A my jsme si je najali, aby udělali
prezentaci toho, jak by řešili poustevnu
120
v 21. století. A chtěli jsme něco neotřelého a nového. Víte, tahle budova je pěkná
a je stará, ale my jsme chtěli něco, co by
s ní kontrastovalo. A tak se ten mladík
a jeho kamarád, Kevin a Tom, pustili do
práce a udělali průzkum, a když se k nám
vrátili s prezentací, ukázali nám to, co
máme dnes. Opravdu. A nám se to líbilo.
Začali jsme pracovat, myslím, v roce
2003. V té době tam vzadu bylo jen pole.
A tak jsme najali význačného zahrad
ního architekta Ralpha Wickhama, aby
to celé dal dohromady. Úzce spolupra
coval s těmi architekty. A začali jsme
stavět. A to je příběh našich pousteven.
Jsme rádi, že je máme.
Rozhovor s Patrickem Piercem
Rozhovor
hrabství Tipperary
House of Prayer, Hermitages –
Bates Maher Architects, 2005
Bratr převor Fred Lally
Přišel jsem sem s kolegou
v roce 2000. Ten dům tady byl v hrozném
stavu. Sehnali jsme dva architekty, inženýry, aby přišli a na tu budovu se podívali. A oba řekli, že se to hodí akorát na
zbourání, že oprava by stála moc peněz.
A tak jsme se rozhodli, že zavoláme
Eddieho O’Shea, aby nám udělal návrh
na budovu. Původní plán byl… dali jsme
mu jeden výtisk Řehole řádu karmelitánů. To je malá řehole, podle které žijeme.
A tam se popisuje oratoř, což je modlitební místnost, která má být ve středu,
obklopená celami (my pokojům říkáme
cely). A převorův pokoj by měl být blízko
vstupních dveří, v patře. A tak Eddie na
tom začal pracovat a my jsme celou
budovu, krom přední stěny, zbourali.
Všechno ostatní je úplně nové. Na začátku celé přestavby byla myšlenka, že se
budovu pokusíme propojit se Svatou
zemí. Původ karmelitánů je ve Svaté
zemi v Akře na hoře Karmel. A tak Eddie
přišel s tím, že použije na stěny libanonský cedr, aby do budovy vnesl atmosféru
Svaté země. Stěny byly obloženy latěmi
a byla tam dvojitě zasklená okna od podlahy až po strop. A naproti olivovník. Měl
být také ze Svaté země, ale nakonec je
z Francie. A na dvoře byl bílý kámen.
Kdy a proč jsme se rozhodli
změnit architekta a projekt… No, stalo se
to, že nám bylo řečeno, že projekt bude
trvat rok. A táhlo se to tři roky. A my už
jsme byli unavení z toho provizorního
života. Pronajímali jsme si ubytování.
Takže jsme si s Eddiem příkře promluvili
a bohužel jsme se rozhodli, že spolupráci s Eddiem ukončíme. A pak jsme sem
přivedli Brendana Balfa a firmu Paul
Joyce Architects, a oni si tu budovu
prohlédli a zjistili, že to je, ano, že to je
krásný projekt, ale nevhodný pro irské
podnebí. Kvůli dešti. Tady prší tolik, že
voda prosakovala do dřeva. A když několik kusů dřeva sundali, zjistili, že podložka pod tím byla mokrá. Dalším faktorem
bylo, že tady bylo příliš horko kvůli té
skleněné fasádě. A taky jsme měli
problém se soukromím, kvůli velkým
oknům z ložnic, které byly obrácené ven.
Ten nový projekt odstranil veškeré dřevo
a okna i dveře, z původního projektu
zůstala jen dvě okna, a nová okna jsme
udělali menší.
Rozhovor s Fredem Lallym
121
Náboženství
v Irsku
Převládajícím náboženstvím v Irsku je křesťanství. V roce 2011 se 84,2 %
obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi. Druhou největší církví je anglikánská
církev (Church of Ireland). Na konci 20. století se počty věřících snižovaly, ale
v poslední době došlo k nárůstu. S největší pravděpodobností za to může ekonomická krize. Díky přistěhovalectví se do Irska dostávají i vyznavači jiných
náboženství, a to hlavně muslimové a hinduisti. Svatý Patrik, který působil jako
misionář zhruba v 5. století, je asi nejznámějším a nejuznávanějším irským
patronem již od 17. století.
NÁBOŽENSTVÍ versus ŠKOLSTVÍ
Velké množství škol je provozováno náboženskými institucemi.
Například v katolických školách je součástí studia náboženství a příprava na
svátosti eucharistie, avšak není povinné. Je na rodičích, zda chtějí, aby dítě
tyto rituály podstoupilo. Náboženství je zavedeno i jako předmět, který je součástí „Junior Certificate“ (zkouška po třech letech studia na střední škole), ale
studium opět není povinné a zaměřuje se i na různá jiná náboženství. Jelikož
jsou školy financované státem, nemůže docházet k diskriminaci žáků, kteří
se náboženství nechtějí věnovat.
NÁBOŽENSTVÍ versus ARCHITEKTURA
Ve srovnání s Českou republikou se v Irsku věnuje větší pozornost
stavbám pro potřeby církve. Vzniká velké množství komunitních či pastorálních
staveb, realizují se i nové kostely. Utváří se tím zcela nová a v mnoha případech i velice kvalitní architektura. /AP/
122
123
CLIFFS OF MOHER
Aillte an Mhothair
hrabství: lare
provincie: Munster
Cliffs of Moher
Visitor Centre
Reddy O’Riordan Staehli Architects, 2007
UNESCO Geo Park Cliffs of Moher jsou jednou z nejnavštěvovanějších
destinací, skutečnou turistickou ikonou Irska. Útesy tyčící se 214 m nad
Atlantickým oceánem ve střední části západního pobřeží jsou domovem
jedné z největších kolonií mořských ptáků hnízdících na skalách, mezi
nimi i jedinečných papuchalků ploskozobých. Nové návštěvnické centrum
je ambiciózní projekt velkého rozsahu. Stavba poskytující zázemí více než
900 tisícům návštěvníků ročně nahradila sérii samovolně vzniklých staveb
v lokalitě. Součástí projektu bylo i odstranění a přesun mnoha parkovacích
ploch a následná rekonstrukce a obnova původního krajinného rázu, vytvoření
nových vyhlídkových tras chránících okraje útesů a vedoucích až ke staré
kamenné O’Brianově věži – jediné stavbě, která byla v lokalitě ponechána.
Projekt vzešel z mezinárodní architektonické soutěže v roce 1993, ve které
zvítězila RORSA, velká architektonická kancelář se sídlem v Corku, která
má na kontě desítky velkých veřejných staveb a developerských projektů.
Po formální stránce projekt výrazně vystupuje z řady realizací RORSA, což
je zřejmý důsledek síly kontextu – ohromné krajinné scenérie. Organická
forma stavby přenechává dominanci přírodě, nenarušuje reliéf krajiny, citlivě
s ním srůstá a na povrchu se projevuje minimálně, pouze několika kamenem
obloženými zářezy v kopci, jež slouží jako vstupy, a třemi prosklenými
půlměsíci, z nichž dva zajištují prosvětlení a výhled a třetí slouží jako světlík
centrálního dómu velké jeskyně výstavních prostor. Vstupy jsou do nově
přemodelované krajiny vsazené pod úhlem tak, aby je při dálkových pohledech překrýval okolní svah, a jsou zřejmé až při přiblížení. Vnitřní prostor je
rozdělen do dvou výškových úrovní – za vstupem jsou nízké prostory foyer,
obchodu, toalet a informací a nad nimi je menší jeskyně, restaurace s kavárnou.
Z obou podlaží se dá vstoupit do betonové skořepiny centrálního dómu, který
má na výšku 9 m a v průměru 25 m; na něj navazuje pár křivolakých chodeb
vedoucích k auditoriu. Autoři se snažili dokreslit jeskynní charakter prostor
otiskem struktury červích cestiček z liscannorského kamene do povrchů stěn.
Spíše než dojem jeskyně vyvolávají prostory dojem bunkru, a výstavní dóm,
který sám o sobě kombinuje zbytečné množství prvků, se kvůli výstavním
aranžérům změnil v nepřehledný chaos. /ZZ/
124
zdroj: www.constructireland.ie
125
126
127
LEENANE Lionán
hrabství: Galway
provincie: Connacht
Adventure Centre
McCrossan O’Rourke Manning Architects, 2000
Pojem krajina je zde velmi důležitý, protože příroda zde zůstává výraznější
než sama stavba. Ta je pouze kapkou v moři. V této části Irska se projevuje
pravá síla přírody a její velmi osobitý charakter. Může se zde prosazovat
svou nepřízní, nehostinností, ale i krásou a harmonií. Adventure Centre leží
uprostřed této rozlehlé kopcovité krajiny a je jednou z mála staveb, kterou zde
najdete. Asi nejbližší vesnicí je nedaleké Leenaun, které je ale spíše souborem
několika domů. Letterfrack, nejbližší větší město, se nachází zhruba dvacet
kilometrů západně. Dům je půlkruhového tvaru, toto zaoblení poskytuje široký
výhled do otevřené krajiny a navíc impozantní pohled ze všech pokojů na
široký záliv, který ústí až do severního Atlantiku.
Oblý tvar domu koresponduje s okolní krajinou. Nízká dvoupatrová
stavba je orientovaná k zálivu. Na opačné straně směrem do hor jsou umístěny
technické místnosti a sklady. Ubytování je určeno pro 98 návštěvníků, nachází
se zde i velká jídelna, kuchyně, recepce a klubovna.
Adventure centre slouží jako výukové a pobytové středisko jak pro
školní výlety, tak pro pobyty rodinného typu, ale i pro akční dospělé, kteří
chtějí zažít spousty adrenalinových zážitků. Centrum tedy nabízí kromě ubyto
vání i nepřeberné množství aktivit, jako například jízdy na kajaku, plachtění,
šplhání po skalách, trekkingové výlety apod.
Centrum je velmi významným místem i po ekologické stránce.
Z energetického hlediska je provoz budovy téměř soběstačný. Na pozemku
je umístěna větrná turbína, která v letních měsících dokáže vyrobit až
13 000 kWh. Toto množství energie by vystačilo na dům pro čtyři osoby po
dobu celého roku. Vyrobená energie také snižuje náklady na pohonné hmoty
a závislost na fosilních palivech. Jelikož se zde vystřídá velké množství osob,
zbývá také velké množství potravin, proto se vše kompostuje. Třídění odpadů
je samozřejmostí. Dalším úspěšným projektem byly solární vakuové trubice
a izolované dutiny na střeše, které spolu s vytápěním pomocí dřeva a uhlí
dokázaly po celou zimu udržet v celém komplexu teplo. K areálu patří i vlastní
malá farma se zvířaty.
Úsilí o stále větší soběstačnost nepolevuje a lidé, kteří se se o tento
areál starají, nepřestávají realizovat nové vize. Široký rozhled do krajiny a její
nespoutanost člověka ohromí. Centrum se snaží jak svým zevnějškem, tak
i ekologickým přístupem splynout s okolní krajinou. /AP/
zdroj: www.killaryadventure.com
128
129
KILEENARAN Cillín Aran
hrabství: Galway
provincie: Connacht
Guest House
Richard Murphy Architects, 1997
Kileenaran je část území na západním pobřeží Irska v zálivu Galway, který je
tvořen vodami severního Atlantiku. Je zde velmi divoká příroda s unikátním
rázem. Na tomto území byly kdysi vystavěny strážní věže na obranu proti cizím
námořníkům, což podněcuje romantické představy plné bájných mořeplavců.
Krajina je tu spíše rovinatá, moře je na dosah ruky. Během roku se počasí
téměř nemění, nikdy tu nesněžilo, ale také tu neznají příliš slunečných dnů.
Přes svou nehostinnost zde velice působí genius loci zdejší krajiny, která
má svým obyvatelům co nabídnout.
N O RT Pac i f i c
Kileenaran
Guest House
Na tomto území v přímé blízkosti mořského zálivu Galway se nachází nově
zrekonstruovaný soubor budov. V posledních letech byla značná část irské
krajiny zpustošena svévolnou výstavbou domů a bungalovů, ale tato rekonstrukce je výjimkou.
Domy jsou vestavěny do staré zříceniny, ze které zbývaly pouze
obvodové stěny. Uspořádání vnitřního prostoru hlavního domu je klasické.
Velký vnitřní centrální prostor až po střechu a na jednom z konců několik
menších soukromých místností. Tento model se prokázal jako ideální pro
rodinný život. Vstup do domu je do nižší úrovně, kde se nachází ložnice pro
hosty. Velkému centrálnímu prostoru dominují prosklené posuvné dveře
vedoucí na terasu, odkud je přímý výhled na Brandy Harbour. V druhém patře
se nachází na jedné straně obývací pokoj, který je oddělen od zbytku domu
posuvnými panely. V této místnosti jsou umístěna rohová okna, ze kterých je
možno pozorovat moře. Na druhém konci, který je přístupný pomocí mostu, se
nachází hlavní ložnice, kde se nabízí další romantický pohled na moře. Koupelna je neobvykle připojena k hlavnímu prostoru opět pomocí posuvných stěn
a umožňuje koupajícímu komunikaci s osobami v kuchyni nebo v centrálním
prostoru.
Tato rekonstrukce je ódou na tradiční irskou kamennou architekturu, která je
propojena s prvky nové architektury. Stavby zapadají do zdejší drsné přírody
a mají příjemné měřítko. Vše je z přírodních materiálů, pouze dřevo a kámen.
Možná právě z těchto důvodů, pro návrat ke klasické architektuře a střízlivý
přístup, dostal návrh nominaci na irskou architektonickou cenu RIAI. /AP/
zdroj: www.richardmurphyarchitects.com
130
131
Coast Hill House
Fionn McMullan Architects, 2009
Kileenaran
Guest House
Richard Murphy Architects, 1997
Kileenaran
132
133
hrabství: Galway
provincie: Connacht
Coast Hill House
Fionn McMullan Architects, 2009
Tato tvarem výjimečná stavba sousedí s Guesthousem a leží přímo
v nejužším bodě dlouhého poloostrova na okraji vesničky Kileenaran.
Z dálky je vidět pouze nevelký kopeček na konci malého poloostrova
ve vesnici Kileenaran.
Nezdá se, že by zde někdo mohl bydlet, příroda je tu velice nehostinná, větrná, ale s nádherným výhledem do široké krajiny a zálivu. Při bližším
zaostření zjistíme, že v tomto malém kopci se nalézá dům v podzemí. Jako
z pohádky o Hobbitovi z přední strany pouze vykukuje elipsovitě tvarovaná
kamenná stěna se vstupními dveřmi a párem oken. Tento prvek elipsovitě
tvarované stěny se opakuje ze všech čtyř stran pahorku. Kvůli zapuštění
do terénu se nedá určit, jak velký dům se v podzemí skrývá.
DOMY V PODZEMÍ
Lidé využívají tento způsob bydlení již od nepaměti. Jednou z nej
větších výhod domů pod zemí je energetická úspornost. Domy postavené
v podzemí se dají považovat prakticky za pasivní, protože jejich tepelná ztráta
je velmi nízká díky půdě, která dům obklopuje. Země velmi dobře udržuje teplo
a již dva metry pod zemí je teplota i při změně ročních období velmi stálá,
v zimě je to kolem deseti stupňů. Kromě tepelného vyzařování samotných
obyvatel domu a domácích spotřebičů je potřeba vytápění hodně omezená
a náklady velmi nízké, přičemž se dají velmi efektivně využívat alternativní
zdroje energie, jako jsou například solární kolektory. Tepelná ochrana funguje
i v letních měsících, kdy země naopak ochlazuje.
Další velkou výhodou u podzemních domů je absence fasády a její
zateplení. Tudíž počáteční investice odpadají a venkovní údržba je téměř
nulová. Je to také velice výhodné při extrémních výkyvech počasí, kdy dům
je bezpečně izolovaný.
S větším množstvím takovýchto domu jsme se nesetkali, ale tento
druh domu je ideální volbou pro Irské podnebí a tento typ krajiny. /AP/
134
135
Hrabství Galway
provincie Connacht
Coast House
Stavitel: Deelan Kilmartin, 2010
Krajina je hlavním a specifickým prvkem, který udává atmosféru celé stavbě.
Velký důraz je kladen na místo, kde stavba má vzniknout. Irská novodobá venkovská architektura se převážně vyznačuje několika charakteristickými prvky:
vrací se ke starým tradicím, domy jsou kamenné nebo s bílou omítkou, mají
dřevěnými detaily a sedlové střechy.
Dům samotný má velice idylickou polohu, která jako by byla vystřižena z pohlednic. Je postaven na malém poloostrově a má přímý výhled do malého přístavu v zálivu Galway. Je klasickým domem s bílou omítkou a tmavě šedou střechou. S nimi kontrastují sytě žluté rámy oken, jež jsou příjemným
prvkem v jinak studených fádních barvách v okolní krajině, ale nepůsobí nijak
nepřirozeným dojmem. Dalšími barvami, hojně používanými i ve městě, je například sytě modrá či červená. Použití základních barev převážně na jednom
detailu domu (rámy oken, dveře) je charakteristické jak pro Irsko, tak i pro
Velkou Británii; tyto barvy tvoří kontrapunkt monotónností přírody a zdejšího
počasí. Stavba volně navazuje na okolí, nemá žádné jasně dané ohraničení.
Soukromé a veřejné zde nejsou odlišeny.
V interiéru, který společně se stavitelem navrhovala majitelka domu,
mají opět převahu kamenné prvky. Nová přístavba navazovala na vyvýšeninu
za domem, jež se propisuje do interiéru kamennou stěnou, která je součástí
velice prostorné kuchyně. Tento prostor je velice dobře osvětlen pomocí
velkých střešních oken. Téma kamenné zdi se opakuje v interiéru vícekrát.
V obývacím pokoji, který sousedí s kuchyní, je použito po celé výšce stěny.
Vše je doplněno dřevěnými prvky.
K domu náleží i zahradní domek, který má navzdory stejnému charakteru jako dům velmi moderní ráz. Opět se zde opakuje bílá omítka, žluté rámy
oken, mírně šikmá břidlicová střecha. Domek byl navržen samotnou majitelkou
a působí moderním a svěžím dojmem.
Nová architektura má své místo i na nehostinných a odlehlých místech, kde se uplatňují vize samotných majitelů nebo místních stavitelů – neboť
pro obyvatele venkova mají velký význam nejen architekti, ale i stavitelé. Na
vesnicích se malé přestavby vytvářejí díky právě zmíněným stavitelům, kteří
putují na doporučení od souseda k sousedu a většinou sami sídlí v okolí. Vzniká
tím typická lokální architektura – rekonstrukce vytvořená jedním člověkem. /AP/
136
137
Tradiční kamenná
architektura v Irsku
Při myšlence na Irsko se nám vybaví krásná a nespoutaná krajina
s pastvinami posetá kamennými stavbami. Obyčejná stavba jako kamenná zeď
dělící zemědělskou půdu, která se vine celou zemí, je jedním z charakteristických prvků Irska. V zemi nalezneme mnoho kamenných staveb z prehistorické
doby, raného křesťanství i průmyslové doby. Stojící kameny či svatyně vyzařují
svou duchovní sílu. Mistrně provedené kaple, kostely, věžové domy, hrady
a strážní věže zanechávají odkaz na vyspělý duchovní počátek středověku
a posléze na komplikovanou dobu sužovanou kolonizací Anglií. Pozdější doba
přinesla honosné zámky. Klasický dům se vyvíjel od malého prostého domku
až po vilu podle vlivu italského architekta Palladia. Všechny tyto objekty spojovala symetrie, logičnost a poloha na osamoceném místě, většinou uprostřed
pozemků vlastníka. V době průmyslové revoluce vyrostly vedle starých mlýnů
nové fabriky táhnoucí se kolem řek. Některé z těchto staveb jsou díky svým
proporcím krásnými industriálními monumenty v krajině.
Mnohé objekty jsou ruinami a stávají se z nich pomalu součásti pří
rody, romantické přírodní scenérie. V době velkého hospodářského rozmachu
devadesátých let byly tyto stavby opomíjené, snad jako výraz odklonu od dávné bídné doby. V současnosti však můžeme nalézt mnoho projektů, jež život
starých staveb využívají a obnovují.
K výstavbě se používá především vápenec. Je ho tu dostatek, tvoří
asi 40 % podloží Irského ostrova. Hornina vznikala různými procesy, proto
jí tu najdeme šest druhů. Díky vlivu příměsí, jako jsou písek, hlína či kovy,
zde nalezneme kameny čistě bílé, hnědé, šedomodré, modré i téměř černé.
V roce 1987 vyšla kniha A Lost Traditions, tedy Ztracené tradice,
architektů Neilla McCullougha a Valerie Mulvinové. Mapuje vývoj irské architektury. Mnozí obyvatelé ztratili zájem o pokračování a ctění tradic, zděděných
hodnot, převážně v době velkého hospodářského rozmachu devadesátých let,
kdy Irsko bylo nazýváno Keltský tygr. Byla zde budována nová „honosná“ lineární zástavba rodinných domů podél komunikací, jako obraz doby blahobytu.
Pokud se vrátíme zpět ke zmíněné knize, v jednom odstavci se píše:
„Vnímání architektury v kontextu historie a krajiny musí odpovídat
porozumění její formální a typologické povaze. Od dob megalitických hrobů
byly stavební formy tvořeny pouze civilizacemi, jejichž vnímavost nebyla od
té naší zásadně odlišná. Budovy stavěné pod tlakem představivosti, ekono
miky a estetiky nebyly navrhovány pro každý projekt nanovo, ale byly odvo
zovány od dlouhodobých architektonických typů děděných a přijímaných
v průběhu času: podstata myšlenky existovala v myslích stavitelů, aby byla
138
139
Věžové domy
ztvárněna a přizpůsobena místním klimatickým a kulturním podmínkám.
Ti, kdo navrhovali vzory, se je vždy snažili vyjádřit ukázněným a dokonalým
způsobem – tato podstata formality existuje po celou dobu existence architektury, je jí přijímána jako idea sama o sobě, je to duch předkládaný jako přirozený výsledek místního, hospodárného přístupu ke stavbě. Stavební vzory
povstávaly z pozvolného splývání kultur a tradic, vyvíjely se pomalu jako od
povědi na potřeby a podmínky. Jejich studium otevírá dveře k možnostem
srovnávání forem pocházejících z různých epoch a různých kultur.“ 1
1 Niall McCullough. Valerie Mulvin, A Lost Tradition: Dublin. Grandon Editions, 1987, s. 11.
Za ikonickou stavbu Irska můžeme považovat věžový dům. Krajina
země je jimi doslova poseta. Byly stavěny v neklidné době 15.–17. století
z obranných důvodů. Nejedná se ale o hrad. Původní počet těchto domů se
odhaduje na 3000. Byly stavěny jak prostým, tak majetným obyvatelstvem.
Lišily se svou výškou, vybaveností a honosností. Dům čítal až pět podlaží.
První dvě až tři zaujímala velká síň, kde se konal veškerý život. V síni plápolal
otevřený oheň a její výška nedovolila postoupení ohně do vyšších pater v případě požáru. Zbývající podlaží zaujímaly převážně obytné pokoje. Síň a horní
pokoje propojovalo úzké točité schodiště nebo přímé schodiště ukryté ve stěně
znesnadňující postup útočníka. Jako obranné prvky sloužily střílny, obranné
vížky a střešní ochoz. Celý dům stál uprostřed malého pozemku obehnaného
mohutnou vysokou zdí chránící dobytek. Vstup zabezpečovala opevněná
brána či barbakan. Některé domy se po opuštění proměnily v trosky, některé
byly přestavěny a dostavěny. Dostavbu většinou tvořilo nové křídlo a celek
vytvářel kompozice písmene T. /TZ/
Zdroje: www.ria.ie article: Sherlock, Rory. The evolution of the Irish tower-house as a domestic
space. Department of Archaeology, School of Geography and Archaeology, National University
of Ireland, Galway. 2010,
www.gsi.ie/programmes/groundwater/karst+booklet/importance+of+limestone+and+karst.htm
Literatura: Niall McCullough. Valerie Mulvin. A Lost Tradition: Dublin. Grandon Editions, 1987.
140
141
142
143
osobnost
146
Rozhovor
www.jorarchitect.com
Studoval architekturu na University College Dublin, kde získal v roce 1983
titul bakaláře, a na fakultě architektury na University of Virginia (USA) a na
University of Tokyo (Japonsko) ve stipendijním programu Monbusho Scholar.
Pracoval s mezinárodně uznávaným japonským architektem Aratou Isozakim
jako project design architect po dobu deseti let jak v Isozakiho tokijské, tak
v newyorské kanceláři. Mezi realizované projekty, na kterých pracoval, patří
Soho Guggenheim (NYC), Brooklyn Museum (NYC) a Musashi-Kyuryo Country Club (Tokio).
V roce 1996 se vrátil do Irska a založil svůj vlastní ateliér v Burrenu v hrabství
Clare, na západním pobřeží země.
Mezi jeho práce patří jak veřejné, tak soukromé projekty. Veřejné projekty
jsou většinou lokální, s kulturním určením nebo pro potřeby místní komunity:
Limerick City Gallery, Ennistymon Courthouse Gallery and Studios, Burren
College of Art MFA Building. Soukromé projekty zahrnují zejména rodinné
domy a ateliéry. Jeho praktická práce vyrůstá z hlubokého pochopení potřeb
a přání zákazníka, místa a širšího kontextu projektu, snaží se dosáhnout silné,
jasné a poetické architektury, která má kořeny v životě komunity a konkrétním
místě.
John O’Reilly příležitostně vyučuje na University of Limerick v Irsku,
v poslední době učí jako hostující vedoucí ateliéru na Technické
univerzitě v Liberci. /jor/
osobnost
John A. O’Reilly
Co podmiňuje či umožňuje dobrou
architekturu vznikající mimo centra?
JOR: To, co podmiňuje dobrou
architekturu, je všude stejné.
Hlavní rozdíl je v tom, že v různých
centrech se typicky vypořádáváte
s městskými podmínkami. Člověk
musí být citlivý ke stávající zástavbě
a neodmyslitelným pravidlům nebo
konvencím konkrétní situace. Pra
cujete ve velmi konvenční situaci.
Naproti tomu v odlehlých místech,
jako je to moje, se často vypořádáváte
s přírodními podmínkami – stavba na
zelené louce, volná krajina. Dopad
umístění v krajině, počasí a světla je
všudypřítomný. Projekty musí pracovat jak s přírodními podmínkami,
tak s lidskými konvencemi. Máte
relativní svobodu v tom, jak na tuto
situaci zareagujete – jste svobodnější
než u typicky městského projektu
v různých centrech.
Druhý rozdíl je v tom, že smysl
pro pospolitost bývá na takových
místech, jako žiji já, silnější. Protože
polovina mé práce jsou projekty
generované a zadávané místní komunitou a občanskými sdruženími, je to
samozřejmě důležitý aspekt mé praxe.
Dávám přednost práci na projektech,
které řídí místní komunita, které
přicházejí „zdola“, proti veřejným
projektům financovaným státem.
Tento silný smysl pro pospolitost
má také další důsledky. Vztahy
s klienty, staviteli a konzultanty
jsou dlouhodobější než v případě
proměnlivějšího městského prostředí.
Důvěra a respekt, které jsou pro
vytvoření dobrých projektů nezbytné,
se budují snadněji. Má to kladný vliv
na dosahovanou kvalitu práce. Klienti
jsou obvykle plně zapojeni do celého
procesu a konečný výsledek velmi
oceňují.
Jaká je u těchto projektů role státu
nebo vlády?
JOR: Já obvykle se státními a vládními orgány anebo s korporátními
klienty nespolupracuji.
Moje práce je téměř vždy pro soukromé klienty nebo občanská sdružení.
Hlavní role státu nebo vlády ve
veřejných nebo komunitních projektech, na kterých jsem pracoval, byla
v zajištění nezbytného financování.
Další role státu nebo vlády je v do
hledu nad projekty během procesu
projektování a schvalování. To je
důležité, zejména když se zabýváte
starými nebo chráněnými stavbami.
Lidé, kteří mají tuto oblast na starost,
úředníci památkové ochrany při
místním stavebním úřadu, bývají
opravdu zainteresovaní (nejsou to
jen byrokrati) a velmi ochotní nebo
konstruktivní. Výsledky projektu
jsou pak lepší.
Když se jedná o návrhy na projek
ty v krajině, je situace obtížnější.
Takových projektů se týkají přísná
omezení, zejména v této oblasti,
147
protože je to krajina vedená jako
chráněné kulturní dědictví. Ale
stavební úřady pomalu začínají
potřebu kvalitních projektů v této
zvláštní krajině včetně současných
architektonických projektů chápat.
Proč jste si vybral život
mimo centrum?
JOR: Zaprvé je to mnohem osobnější
způsob práce – a to má, podle mého
názoru, větší smysl. Pracuji na projektech, které lidé opravdu potřebují
a které budou používat dlouhou dobu.
Nemusím pracovat na projektech,
které lidi odcizují, jako jsou nákupní
centra nebo kancelářské krabice!
Zadruhé to je silný přímý vztah
s opravdovou přírodou. Jádrem mé
práce je stále se opakující otázka
jak spojit potřeby konkrétních
klientů a přírody. Svět přírody není
jen otázka malebné krajiny nebo
nyní aktuální problém udržitelného
rozvoje, je to všechno od běhu
času až po způsob likvidace odpadu. V architektuře se může spojit
všechno od toho nejmetafyzičtějšího
až po to nejpozemštější. Řekl bych,
že to je jeden z důvodů, proč může
architektura být tak zajímavá!
Proč obecně žijí lidé mimo centrum?
JOR: Většina lidí se tam narodila –
nebo se sem přiženili a přivdali.
Je tady také významné množství
„naplavenin“, mezi něž patřím i já,
148
z různých jiných částí Irska a značný
počet lidí, kteří přišli ze zahraničí.
Tito lidé jsou většinou přitahováni
určitým životním stylem a stěhují se
zejména na západní pobřeží nebo
přímo do kraje Burren. Populace je
tady malá, ale charakterově pestrá, a my to místo všichni společně
sdílíme.
Vidíte vliv škol architektury na
město, venkov nebo na svou praxi?
JOR: Primární úkol škol architektury
je vzdělávat dobré architekty. Řekl
bych, že škola, do které jsem chodil
já, University College Dublin, to
skutečně dělala, a pravděpodobně to
dělá dodnes. Úroveň výuky i studentů
byla vysoká. Ale i étos té školy měl
zásadní důležitost. Učili jsme se
architekturu jako veřejné umění.
Tento étos ovlivňuje všechno, od
druhu práce, kterou děláte, až po
způsob, jakým ji vykonáváte.
Vzpomínám si, jak k nám promlouval
profesor o radosti z kreslení. To mně
tehdy oslovovalo. A později objevíte
radost ze stavění.
A tak si vybudujete život, ve kterém
je architektonická praxe kombinací
práce, která vás baví, a kladného
přínosu pro ostatní.
Můžete nám něco říci o globálních
a místních vlivech na vaše projekty?
Existuje zde nějaký regionální
charakter, který můžete popsat?
JOR: Jednoduchá odpověď by mohla
znít: „Mysli globálně, jednej lokálně.“
Studoval a pracoval jsem v zahraničí
deset let. Stejně jako ostatní architekti vidím po celém světě velký
kus odvedené práce. Ale provozovat praxi tady nebo kdekoli jinde
znamená, že se musíte vypořádávat
s mnohovrstevnatou situací konkrétního místa. Musíte získat vztah
a pochopit pozadí každého konkrétního projektu. V každém případě věci,
které na mě působí nejsilněji a které
tvoří zárodky mé práce, jsou založeny
na reálné zkušenosti a nikoli na tom,
co vidím v časopisech nebo na internetu. Nejlepší práce vyrůstá hluboko
z duše člověka.
A pokud jde o otázku, zda existuje
nějaký regionální charakter, který
bych mohl popsat nebo který charakterizuje „irskou architekturu“?
Co nejlépe charakterizuje irskou
architekturu?
Jako měřítko obvykle beru práci
architekta Liama McCormicka a jeho
kostely postavené v šedesátých
a sedmdesátých letech, zejména jeho
kostely v Donegalu.
Všimněte si, že jeho kaple Burt Chapel z roku 1968 byla irskými architekty
zvolena irskou stavbou 20. století.
Vůbec mě to neudivuje.
Abychom to generalizovali, řekl bych,
že irská architektura v té nejlepší
formě rezonuje s irskou krajinou
a jejími lidmi, s neustále se měnící
oblohou a světlem, s dlouhou a živou
historií tohoto místa.
Je to práce, která se vyhýbá plytkosti,
předstírání a líbivosti.
Je to práce, která je bytelná, a přece
poetická.
Je to práce, která má hluboké kořeny.
Je to práce, která má sílu mnoha
zřícenin rozesetých po celé zemi.
Je to práce, která časem zvětrává
a ztrácí se v místě, kde stojí.
Rozhovor s Johnem O’Reillym
149
LIMERICK Luimneach
hrabství: Limerick
provincie: Munster
obyvatel: 56 779
město
Limerick City
Gallery of Art
150
John A. O’Reilly, 2002–2011
Knihovna The Carnegie Free Library byla otevřena roku 1906. Financoval ji
Andrew Carnegie a byla postavena podle projektu George P. Sheridana na
pozemku v parku People’s Park vedle georgiánského centra Limericku. V roce
1983 byla tato knihovna přestěhována a budova se stala Městskou galerií
v Limericku (Limerick City Gallery of Art – LCGA). V roce 1997 tehdejší kurátor Paul O’Reilly získal finanční prostředky na investiční výstavbu a pozval mě,
abych se ujal projektu.
Paulův zjevný zájem jako kurátora byl vznik dobrých galerijních prostor. Z mého hlediska zde byla i další potřeba. Městská galerie postrádala vitalitu a zájem veřejnosti. Stála osamoceně stranou nedaleko vchodu do parku.
Přístavek se slepými zdmi z roku 1948 na zadní, do parku obrácené straně
budovy jen podtrhoval tento problém a celkovou odlehlost zdůrazňovaly zrezivělé bezpečnostní mříže ve všech oknech do přízemí. Chtěl jsem tuto budovu
důsledně spojit s parkem a přitáhnut k ní pozornost veřejnosti. Dohodli jsme
se na generálním plánu projektu, který by tyto problémy řešil a vnesl by kontinuitu do všech fází prací na budově.
Fáze 1, dokončená v roce 2002, renovovala stávající prostory galerie,
přinesla nový centrální dvojitý prostor ve středu budovy a přidala nový bílý
krychlový prostor pro současná díla, který rozmanitost výstavních prostor
v galerii doplnil.
Fáze 2, dokončená v roce 2011, završila rekonstrukci budovy, přidala
skladovací prostory pro rozsáhlé stálé sbírky galerie a vytvořila dvě místnosti
otevřené pro veřejnost vedle vstupní cesty do parku, aby tak aktivně spojila
veřejný prostor s Městskou galerií.
Tento projekt vyrostl z touhy napravit porušení původního záměru
a v mnoha ohledech čerpá z ducha původní budovy. Měl jsem úctu k odkazu
Andrewa Carnegieho a k jeho přání vytvářet nezávislé otevřené instituce, které by veřejnost angažovaly a sloužily jí. Respektoval jsem dosavadní „shlukový“ vývoj budovy, který probíhal jako soubor samostatných přístaveb nahloučených okolo hlavní dvoupatrové budovy navržené Carnegiem. Nové dostavby
v tomto schématu pokračovaly. Architektonický proces podobný broušení
151
diamantu. Hlavním zájmem byla trvanlivost budovy. Carnegieho stavba a její
přístavby jsou krásně vypracované stavby, které obstály ve zkoušce časem.
Nové přístavby musely být podobného charakteru. Výběr materiálů a jejich
detailní zpracování odráží snahu nejen vizuálně doplňovat původní budovu,
ale obstát vedle ní i robustní konstrukcí a dlouhověkostí. „Trvanlivost budovy“
také obsahuje problém dočasnosti. Původní knihovna Carnegie Free Library
se stala Městskou galerií. Galerie jsou ze své podstaty stavěny pro to, co je
nepředvídatelné. Podobně tomu bylo i s touto budovou. Konkrétně nové prostory podél vstupní cesty parku byly pojaty a navrženy jako místnosti pro
veřejnost s různorodým využitím. Prostor navržený jako Workshop neboli dílna
pro kurzy výtvarného umění se již využívá také jako výstavní prostor a shromažďovací místnost. Prostor Gallery Café, kavárny, byl navržen pro různé použití –
jako výstavní prostor, kavárna, prostor pro setkání veřejnosti atd., nebo
nejlépe jako kombinace těchto funkcí. Dnes úspěšně funguje jako kavárna.
Veřejnost dokončený projekt přijala velmi pozitivně. /JOR/
152
výkresová dokumentace, modely
a fotografie Limerick City Gallery of Art –
John O’Reily, 2002–2011
153
TS: Smyslem našeho dnešního
setkání je oslava dokončení významného projektu rozvoje, rekonstrukce
a renovace této malé galerie. Rád
bych společně s vámi nahlédl do
zákulisí celého dění, pokusil se
proniknout do zákulisí a pochopit
proces, který zde probíhal po těch
opravdu nejlepších patnáct let exis
tence této galerie.
Dnes máme to potěšení přivítat
mezi námi dva architekty: hlavního
architekta Johna O’Reillyho a Hugha
Murrayho, kteří na tomto projektu
spolupracovali. Vítám také kurátorku
galerie Helen Careyovou.
Jmenuji se Tom Shortt a jsem
členem městské rady Limericku.
Mám umělecké vzdělání, a tak si
myslím, že jsem si možná trochu více
vědom, proč bychom měli o těchto
věcech mluvit. Tato nová dostavba,
nové křídlo budovy má ohromný
smysl, je to velký úspěch. Pamatuji si, jak jsem se na tuto budovu
díval v sedmdesátých letech. Tehdy
byla mnohem menší – Carnegieho
154
knihovna se zadní přístavbou ze
čtyřicátých let, která sloužila jako
městská galerie. V té jediné budově,
která byla asi poloviční, než je dnes,
sídlily tři městské instituce: mě
stská knihovna, galerie výtvarných
umění a nahoře bývalo městské
muzeum. Na začátku osmdesátých
let padlo rozhodnutí ty tři instituce
od sebe oddělit a udělat z nich
nezávislé subjekty sídlící na různých
místech ve městě, aby se mohly
samostatně rozvíjet. Dnes mohu
říci, že městská galerie dopadla lépe
než ty dvě zbývající, které se odtud
odstěhovaly. Vydaly na cestu, která
nebyla tak úspěšná, a nevydobyly
si tak dobré postavení jako městská
galerie. Městská galerie je dnes ve
skvělé kondici, vykonává pestrou
činnost, a jak vidíte, je oblíbená. Lidé
přicházejí a odcházejí, využívána
je přístavba s restaurací a nový
přednáškový sál. To jsou věci, které
dotvořily život této galerie a udělaly
z ní místo velmi oživující tuto část
města. Jak jistě víte, velice populární
je zejména u rodin a mladých lidí, do
galerie však dnes chodí lidé všech
věkových kategorií.
Pro tento úspěch bylo naprosto
rozhodující najít správné architektonické řešení. Na projektu se
podílel John O’Reilly, a byl to proces
rozhovor
Veřejná diskuse v Městské galerii
v Limericku s architekty Johnem
O’Reillym a Hughem Murraym, kurátorkou Helen Careyovou a zástupcem městské rady Tomem Shorttem,
6. 10. 2012
trvající patnáct let! Započal dostavbou galerie – první částí dělanou
takříkajíc na míru, současnou a mo
derní. A po čase, sotva před rokem,
byly otevřeny i zbývající prostory.
Celý ten projekt se sjednotil. Z ulice
máme moc pěkný pohled zepředu na
starou Carnegieho budovu. Mluvím
jako občan tohoto města, kterému se
tahle budova líbí, který ji má rád a obdivuje ten nový tvar. Místo prokouklo.
Výraz stavby krásně prezentuje ulici,
stará budova se snoubí s moderními
současnými dostavbami.
Dnešní setkání jsem inicioval jako
příležitost k zastavení, zhodnoce
ní, setkání s lidmi, kteří na projek
tu pracovali, a také jako možnost
vyslechnout jejich názor na věc.
Před námi jako městem leží další
podobné úkoly. Máme mnoho dalších
míst, dalších budov, které, jak
doufáme, čeká obnova v následujících letech; týká se to taky mnoha
historických, architektonicky
cenných budov. A tak si upřímně
myslím, že tady můžeme získat
poučení, které se dá aplikovat i jinde
ve městě, protože město se těchto
velkých projektů ujímá. Doufejme, že
v následujících letech pro ně budeme
mít stejně dobrá řešení, jakého jsme
dosáhli tady. A my ty krásné budovy
zachováme a rozšíříme je a rozvineme
je novými dostavbami, které je
aktualizují pro dobu, ve které žijeme,
a pro potřeby a nové účely, které pro
ně najdeme. Tak, a to je opravdu ten
koncept dneška.
(J. O. R. vysvětluje proces vzniku projektu a tvůrčích záměrů – obsahově
shodné s jeho textem k projektu –
strana 147)
TS: Myslím si, že je velmi zajímavé
slyšet o těch úvahách a o procesu,
který k tomu všemu vedl. Architektonický proces totiž neustále
probíhá, a podle mě je jádrem věci,
jak ostatně řekl John, začlenění
parku, napojení na georgiánské
centrum města a propojení s energií
města. Celé roky jsem si říkal, jak je
bláznivé, že do parku vede jen jedno
okno. V té galerii je tolik barev, ale
Lidový park má také barvy a fantastický život a květiny. Tato bariéra
byla tímto projektem prolomena,
a galerie je skutečně propojena
s parkem, dobře komunikuje s bránou
do parku, budova jakoby shlíží do
parku. A další podstatná věc, o které
John mluvil, je určitý étos v tom,
že budova je pro všechny. Víte, teď
slyšíme, jak pokřikují děti v parku,
a to jsme si předtím neuvědomovali.
Cesta je využívána, vzadu je vzdě
lávací středisko, kde jsou stále mladí
155
lidé, kteří se zúčastňují různých
workshopů a dalších aktivit. Ano,
je tady spousta aktivity.
Byl bych rád, aby něco řekl i Hugh
Murray, aby vysvětlil svou roli v tomto
projektu a ukázal nám galerii z jiného
pohledu. Hughův přínos pro město
Limerick za ty roky totiž dodává tomu
všemu další souvislosti.
HM: Pokusím se něco říci o roli
výkonného architekta; Johnova role
se dá označit jako projektující architekt, autor koncepce. Paul O’Reilly
přizval Johna, protože poznal, že
je to člověk, se kterým chce pracovat. Paul to bral velmi osobně, on
skoro cítil, jako by tu galerii vlastnil,
a nechtěl, aby se mu do toho někdo
pletl. Ale s Johnem si padli do oka.
S Johnem byl jen problém v tom,
že ho lidé v Limericku neznali, žil
kdesi na vesnici v Clare a navrhoval
galerie v New Yorku a kdovíkde jinde.
A tak někdo navrhnul, abychom
na něj dávali pozor. A přišli s tím
nápadem, že to bude naše firma,
Murray O’Laoire, která byla založena
v Limericku před zhruba pětatřiceti
lety a má tady mnoho zkušeností. Byl
jsem přes třicet let předsedou bie
nále EVA (Exhibition of Visual Art),
výstavy současného umění, jejímž
centrem je právě LCGA. Asi jsem
156
nebyl tím úplně správným člověkem,
pro takový dozor, ale bylo v tom víc
hlubších věcí: vyvinul se mezi námi
velmi dobrý vztah.
Při procesu projektování budovy
jdete od toho velkého až po poslední
šroubek, dá-li se to tak říci. Začnete
s konceptem, a jak procházíte
přísnými měřítky projektu, je někdy
velmi těžké se toho konceptu stále
držet, nastupuje diktát rozpočtu,
stávající budovy, přání klienta atd.
Takže náš podíl byl spíš v pečlivém
dolaďování detailů až potom, co byl
koncept vytvořen, popsán a schválen,
což trvalo delší dobu, protože Paul
na jednu stranu chtěl krásnou novou
galerii, a na druhou stranu nechtěl,
abychom na ní cokoli měnili. A tak
okolo toho bylo velké přetahování
a křik a doslova bouchání do stolu.
John pracoval víceméně samostatně,
zatímco my jsme pracovali s mnoha
zdroji. Naše úloha byla zajistit dokumentaci a její zpracování atd. Něco
z toho je docela nuda, a tak je docela
dobré mít někoho, kdo se o to postará
místo vás, ale přitom je pořád potřeba
držet se původního konceptu. Takže
do značné míry právě to byla naše
role, protože máme velké zkušenosti
s realizací budov, jakmile je koncept
schválen. Ale to neznamená, že John
se sebral a posedával u krbu a čekal,
až tu budovu dodáme. V každé fázi
projektu je nutné dělat důležitá
rozhodnutí. Zjistíte, že něco nejde
nebo že jiné věci by byly lepší, a proto jsme úzce spolupracovali. Já jsem
měl ke galerii velmi blízko a s Paulem
jsme se dobře znali. A fungovat jako
určitý prostředník bylo v té době
užitečné.
Další věc, kterou bych zde chtěl
připomenout, je to, že okolo této
budovy je mnoho nostalgie a mnoho
sympatií a myšlenka na její změnu
byla pro veřejnost dost provokativní.
Bydlel jsem tady na Penny Square
až asi do roku 1980 a někteří z mých
sousedů byli vyděšení z toho, že u té
čisté kamenné zdi se ocitne přístavba
z vápence s jinou texturou.
Myslím si, že to je krásná galerie,
s posloupností prostor, které jsou
krásně odstupňovány a jsou velmi
osobní. A dají se tady pořádat nádherné výstavy, buď jedna velká, anebo
řada menších. Je to příjemné místo,
kam se dá jít za uměním. Velmi mě
povzbudilo, když se zapojil Patrick
Ireland, což je pseudonym Biana
O’Dohertyho, že ano, tento v Irsku
narozený architekt, náš umělec
žijící v New Yorku, který napsal
knihu o bílé krychli, o současném
navrhování galerijních prostor
(Brian O’Doherty: Inside the White
Cube: The Ideology of the Gallery
Space, 1999, Studio and Cube –
On the Relationship, Where Art is
Made and Where Art is Displayed,
2008). Byl tady na návštěvě se svou
ženou a vlastně jeho práce pomohla
dokončit část našeho programu této
galerie. Patrick Ireland, jak si jistě
dovedete představit, má ohromné
zkušenosti s galeriemi po celém
světě a zejména v New Yorku. A on
se prostě do tohoto místa zamiloval,
do té posloupnosti prostor, do toho
měřítka, intimity, do té atmosféry.
Nevím o jiném místě, jako je toto.
Moc se mi to líbí, a myslím si, že
máme velké štěstí, že to tady máme.
TS: Myslím, Hughu, že bychom mohli
zahájit diskusi. V rámci problematiky,
kterou řešíme v Limericku, máme
několik velkých projektů, jako
například ty velké pozemky, které
jsou okolo Roches Street, Patrick
Street; i na nich stojí historické
budovy, podobné, jako je tahle, historická budova uprostřed moderního
projektu. John udělal to, že k ní přidal
ultramoderní přístavbu, opravdu ultramoderní budovy po obou stranách,
které tu starou budovu úplně obklopují. Myslíš, že by se tento princip
mohl uplatnit kdekoli na těch velkých
pozemcích?
157
HM: Chtěl bych tady uvést jeden
opačný případ, kterým je Huntovo
muzeum. Budova bývalé celnice byla
přestavěna na muzeum, a udělali tam
přístavbu, kterou navrhla kancelář
OPW (Office for Public Works). Jde
o napodobeninou předstírající, že je
součástí původní budovy. Myslím si,
že to je tragédie. Pokud se chtěli vy
hnout tomu, co skutečně mohli nebo
měli udělat, tak si zvolili bezpečnou
cestu. Ale vím, že jedním z důvodů je
to, že o řešení rozhodoval velmi konzervativní výbor s velmi vyhraněnými
názory, který vůbec nebral v úvahu
moderní řešení. Podle mě je to absurd
ní. Důvod, proč se lidé identifikují
s dobou a s historickými budovami,
souvisí s kulturou architektury té
doby, ale člověk by neměl předstírat,
že je součástí té doby.
Otázka: Jste jediná instituce tohoto
druhu v Limericku?
HC: Nejen v Limericku, ale v celém
regionu. Víte, tohle je regionální
středisko, protože Limerick je jakousi
branou do celé oblasti, a to i pokud
jde o výstavy a galerie. V Kerry, Clare,
Galway, Tiperrary nebo v Offaly
nic takového není. Takže to, co
se tady děje, je jakýsi spojovací
článek kultury v regionu. Cork má
158
taky takové místo a Waterford taky.
Jde o regionálně velmi významný
závazek. A je taky opravdu ryzí v tom,
že se týká výtvarného umění; není to
centrum umění obecně, je to výtvarná
galerie. Město Limerick se rozhodlo
pro tuto výzvu, a je to jen dobře.
JOR: V tomhle městě je mimořádná
energie… Poslední tři nebo čtyři
roky se tady na umělecké scéně děly
významné věci, fantastické. Je tady
tato galerie, ve městě působí důležitá
umělecká škola, nejstarší v Irsku.
A je tady další věc, která vyplynula
v důsledku recese: v tomto městě
je mnoho volných prostor, a umělci
tyto prostory vyhledávají a začínají
je využívat jako ateliéry. Jako veřejné
ateliéry, téměř na ulici. A pak zabírají
budovy a používají je jako dočasné
galerie. Jedna z nich, Ormston House,
je už téměř trvalou galerií.
HC: Já vlastně nevím, jestli jsme
jediní svého druhu nebo ne. Myslím
si, že vidíme jistou subtilnost toho,
co bych nazvala „tvůrčím Limeric
kem“. Říká se tomu tak, Creative
Limerick. Existuje tady křehká
vazba spolupráce nebo jakési tajné
dohody umělecké scény, která je
založena spíše na podvratnosti než
na radikalismu. Magistrát má na
jednu stranu užitek z toho, že se tady
dějí tak mimořádné věci, a na druhou
stranu to vlastně začíná být problém.
Ten problém ještě u Ormston House
nenastal, ale ta možnost, ta křehkost,
ta zvláštní podstata nebezpečí, že
se centrum uzavře, ovlivňují energii
umění, jenže také vzbuzují nejistotu, která není příliš zdravá. V tom
spočívá ten moment, to napětí mezi
magistrátem a radikální podvratnou
změnou, které se umělci rádi účastní.
A tady v Limericku je to velmi
názorně ilustrované. Z Limericku to
činí umělecky velmi čitelné město.
na kráse. A my víme, že toho máme
udělat ještě mnohem více. Začínám
být ze života v Limericku vyčerpaný,
když není jeden týden jazzový
festival, tak je to festival výtvarných
umění o týden později... Nedávno
jsem citoval z knihy Understanding
Limerick od Niamh Houriganové, kde
říká, že jedním z pozitivních aspektů
v tomto městě je právě limerická
pulzující kulturní scéna.
výběr a úprava textů rozhovorů
TS: Myslím, že je fantastické dávat
dohromady lidi, kteří jsou schopni
propadnout opravdovému zaujetí
a do problémů se doslova ponoří.
I jako městský radní bych řekl, že
tohle je realita místní správy, ta
přece nespočívá jen v zametání ulic,
dláždění cest a kdoví v čem ještě.
Týká se taky důležité složky života
města, pravomoci v oblasti kultury a vzdělávání. Abych navázal na
některé věci, o kterých už byla řeč,
jde o to, čí to město vlastně je. Řekl
bych, že tak či onak patří nám všem,
ať jsem tady jen na jeden den nebo
po deset generací. Je velmi důležité,
aby město mělo pěknou tvář. Myslím
si, že městská galerie mu přidává
159
ENNISTYMON Inis Diomáin
hrabství: Clare
provincie: Munster
obyvatel: 957
Menší město
Courthouse Gallery
& Studios
160
John A. O’Reilly, 2008
Budova Courthouse Building stojí v malebném tržním městečku Ennistymon.
Byla postavena v roce 1796 jako budova soudu; od poloviny sedmdesátých let
20. století, kdy přestala sloužit svému původnímu účelu, byla opuštěná a ocitla
se v havarijním stavu.
Výbor složený z místních obyvatel a umělců se snažil budovu zachránit tím, že ji rekonstruoval na galerii s názvem Arts Facility for Gallery and
Studio Use. Základní myšlenkou projektu byla vytíženost, přesněji vytíženost
za účelem maximalizace využití pro veřejnost. Plášť budovy byl věrně rekonstruován dle jejího georgiánského vzhledu. Interiér byl však změněn. Do stávající rozlehlé původní soudní budovy byla vestavěna dvoupatrová stavba, ve
které jsou nad galerií umístěny prostory ateliéru. Tato vložená budova je od
přední strany odsazena, čímž zachovává její neporušenost a nechává prostor
pro pasáž, která přivádí světlo do všech vnitřních prostor. Místnosti studia
osvětlené světlíkem shora v horním podlaží mají své vlastní společné prostory,
které slouží k setkávání místních umělců. Prostory galerie byly navrženy jako
výstavní prostory s využitím i pro různé jiné akce, jako například promítání
filmů, mítinky a hudební vystoupení. Galerie má velmi pestrou nabídku
různých programů.
Velmi nízké provozní náklady jsou zajištěny uplatněním principů
udržitelné výstavby a energetických systémů. Budova se tedy do značné míry
financuje sama.
I když rekonstruovaný plášť budovy fyzicky vydrží mnohem delší
dobu, ve skutečnosti je právě pulzující život uměleckého centra v srdci místní
komunity tím, co této již dvě stě let staré budově slibuje přetrvat do daleké
budoucnosti. /JOR/
161
162
Courthouse Gallery – John O’Reily, 2008
163
Rozhovor
Rozhovor s investorkou a provozovatelkou Katherine Comberovou
164
KC: Příběh galerie v soudní budově
začíná v devadesátých letech 20. století.
Byla tady opuštěná budova, místní rada
ji využívala jako skladiště, ukládali tam
kbelíky a lopaty. A taky tady byla naše
skupina ochránců památek. Všichni
jsme žili ve městě. Někdo nám řekl, že se
tu budovu chystají zbourat a udělat na
tom místě parkoviště. Řekli jsme si, že
se to nesmí stát, dali jsme se dohromady
a prohlásili jsme: „Zkusíme to zastavit.“
Takže jediný způsob, jak demolici
zabránit, bylo budovu koupit. Kdysi
patřila někomu, kdo už byl po smrti, ale
majitel parcely z toho měl nájem – říká
se tomu nájem z pozemku – a každý
rok z toho dostával dost peněz. Takže
jsme ho vyplatili, zaplatili poplatky
a tu budovu jsme zachránili.
Pak přišla otázka, co s tou budovou
udělat. Vlastně asi rok jsme nedělali
vůbec nic, až nás místní umělecké
družstvo požádalo, jestli bychom jim
nedovolili zřídit v té budově ateliéry.
Měli trochu finančních prostředků
a rozdělili stavbu na čtyři ateliéry. Tak
to dostali na čtyři roky. Na delší dobu to
nešlo, kvůli předpisům o pronájmu.
Po čtyřech letech nám to museli vrátit.
Mezitím nám rada hrabství Clare
nabídla financování. Řekli nám, že to
bylo z tzv. access fondů, což je financování prostřednictvím odboru umění
z peněz Evropské unie. Požádali jsme
o příspěvek, od Johna jsme dostali
projekt a dohodli jsme se tak, že pokud
dostaneme stavební povolení a peníze,
John dostane tuhle zakázku. A John
udělal krásný projekt, my jsme ho podali
a dostali jsme záruku na financování ve
výši 750 000 eur. John začal stavět a budovu jsme přetvořili. Otvírali jsme v roce
2007, napřed ateliéry a o šest měsíců
později byla hotová i galerie.
Po dvou letech jsme dokázali dělat
výstavy každý měsíc. Po dvou letech
jsme získali i prostředky, abychom
mohli zaměstnat kurátora. Takže teď
máme v galerii kurátora na částečný
úvazek dva a půl dne v týdnu. Každý rok
pořádáme dvacet čtyři výstav každý rok,
dvanáct v prostorách galerie a dvanáct
v prostorách Red Couch. A pořádáme
tady koncerty, a máme nahrávací studio,
a výtvarné ateliéry, které si umělci
mohou pronajmout na jeden až tři roky
a pracovat a vystavovat tady jako naši
rezidenti. No, a to je celý příběh naší
galerie.
165
166
Rozhovor
Vidíte nějaký vliv nově vytvořené
umělecké komunity na místní lidi?
Vědí zdejší lidé, co se tady děje?
A zapojují se?
KC: Teď už se zapojují. Na začátku
to vypadalo tak, že si mysleli, že
umění je něco jen pro elitu, říkali:
jo, galerie…, o galerii my nic nevíme.
Takže sem moc nechodili. V Irsku je
zvláštní situace – nemáme tradici
výtvarného umění, máme tradici
vyprávění a psaní příběhů a hudby.
Výtvarné umění je vlastně velmi,
velmi nová věc. Takže lidé si na výtvarné umění teprve zvykají. Ale náš
historický spolek tady každý měsíc
přes zimu pořádá besedy, na které
přichází mnoho místních; a protože
tady je i výstava, tak je to přiměje
se na ni taky podívat. A přicházejí
stále častěji a častěji, začínají se víc
zajímat. Máme už i sponzory mezi
podnikateli. Dávají nám peníze, aby
nám pomohli tisknout naše letáky
a další záležitosti. Takže místní už
zájem mají.
Jsme profesionální tým a chceme
dosáhnout co nejvyššího standardu.
Ale to nejdůležitější v našem poslání
je, abychom byli přístupní všem. Být
otevření a přístupní, to je filozofie
galerie Courthouse. Tahle galerie
není pro elitu, je pro všechny. A zapojení komunity je to nejdůležitější.
Ve velkém městě vám stačí, aby se
o umění zajímalo jen malé procento
obyvatel, a je to hodně lidí, ale když
mluvíme o malém městě, jako je naše,
musíte být ještě přesvědčivější…
Rozhovor s umělkyní
Sarah Lundyovou
(nájemkyně studia)
SL: Když jsem se do tohoto kraje
přistěhovala, hledala jsem nějaké
galerie. A když jsem narazila na
tuto galerii, zjistila jsem, že tady
jsou ateliéry k pronajmutí za režijní
náklady. Tou dobou jsem zjišťovala,
jaká je místní umělecká komunita.
Každý, kdo se tady zabýval uměním,
byl v nějaké komunitě, což byla
příznivá situace pro zřízení sítě
umělců v oblasti. Jakmile jsem se
nastěhovala, potkala jsem šest nebo
sedm umělců, kteří si tady pronajímali ateliéry. Jinak bych se s nimi
seznámila až poté, co bych se integrovala do umělecké skupiny.
Je to obvyklá koncepce,
mít galerii a ateliéry pohromadě?
SL: Umělci obvykle napřed získají
prostory pro ateliéry, a až potom
hledají prostory pro výstavy. Řekla
bych, že některé větší galerie, jako
třeba Limerick City Gallery of Art
nebo Galway Arts Centre, nemají
ateliéry, protože k tomu nejsou
nuceni výtvarníky. Ennistymon,
město střední velikosti a středního
profesionálního významu, je jakési
zvláštní místo někde uprostřed…
Existují i jiné větší galerie, při nichž
umělci provozují prostory, které jsou
přebudované podobně jako naše
galerie, ale většinou to bývají amatéři.
Tahle galerie je profesionální, a i když
není tak velká jako galerie v Limeric
ku nebo v Galway, je stejně dobrá.
Na ennistymonské galerii je skvělé
to, že tady máme ateliér s prostředím
„bílé krychle“, což je prostředí, ve
kterém se výtvarné umění nejlépe
vystavuje. Píše se o tom v knize,
kterou právě čtu, od irského umělce
a teoretika Briana O’Dohertyho
(Brian O’Doherty, Studio and Cube,
On the Relationship between
Where Art Is Made and Where Art
Is Displayed, 2008). Je báječné mít
prostor, který vypadá jako vysněná
galerie, ve které chcete vystavovat,
v němž se dá tvořit, a mít možnost
vidět, jak dílo v tomto prostředí
vypadá. Bílé prostory ateliérů jsou
velice přínosné pro vztah mezi tvorbou a vystavováním. Jsem ráda, že
jsem tady.
rozhovory vedla
167
BALLYVAUGHAN Baile Uí Bheacháin
hrabství: Clare
provincie: Munster
obyvatel: 258
vesnice
Coast Road House
168
Tento projekt je novou dostavbou k zadní části domku z třicátých let
20. století. Pozemek se nachází na ulici Coast Road na okraji vesnice Ballyvaughan v hrabství Clare na západním pobřeží Irska. Když jsem se svými klienty
to místo navštívil poprvé, nesmírně na nás zapůsobila jeho krása. Rozhodli
jsme se, že hlavním smyslem domu bude tento dojem zdůraznit.
Dům byl navržen na abstraktní tartanové síti střídajících se zdí a oken
stojící okolo jednoho rozměrného prostoru, hlavní místnosti domu. Velká
knihovna majitele domu je umístěna v těchto masivních panelech jako v policích, které se střídají s okny, jež do interiéru vpouští světlo. Tímto prostorem
se pohybuje dramaticky se měnící světlo pobřeží Burren a zachytává se na
měkkém lesku mazaninového povrchu podlah. Původní domek byl rekon
struován na ubytování pro hosty. Starou a novou stavbu spojuje nový vstupní
prostor. Všechny prvky domu propojuje prostá rovná cesta, která stoupá
pozemkem. Jednoduchý exteriér byl natřen tmavě šedou barvou, aby ladil
s modrošedou oblohou.
Nová dostavba se chová jako rámec, nikoli jak objekt, který sám
o sobě přitahuje pozornost, jeho architektura se téměř ztrácí. /JOR/
169
Coast road house – John O’Reily, 2008
170
171
172
rozhovor
Stavění domu je velmi osobní projekt, ale to ještě mnohem více.
Cokoli stavíte, bude mít dopad na lidi
a místo – na lidi, kteří se na vaši stavbu budou muset dívat každý den,
když budou procházet okolo za svými
každodenními záležitostmi, a na přirozenou krajinu, jejíž součástí se
stavba stane. Tvar tohoto domu vychází z rozhodnutí o třech věcech:
o našich potřebách, o respektu ke
stávající komunitě a o pokusu o vyjádření vztahu k velmi zvláštní krajině,
k Burrenu v hrabství Clare.
Naše vlastní potřeby byly
v jedné rovině docela jednoduché:
místo k práci a spánku a k jídlu a zábavě s přáteli a rodinou. Ale na tak
krásném místě nestavíte dům jen pro
tyto věci. Jsou i další, obtížněji definovatelné, které je třeba řešit: světlo
a klid a pohoda. Jedna věc je, že víte,
že to potřebujete; ale mluvit o nich
s někým jiným a žádat po něm, aby
je vyjádřil v doslova konkrétních
pojmech, je něco docela jiného.
Naše pocity nám pomohly
s řešením dalších dvou záležitostí.
Věděli jsme, že ten malý zchátralý
domek, který na pozemku stál, není
jen překážka, kterou je třeba odstranit. Muž, který tam žil před námi, byl
váženým členem místní komunity.
Lidé si ho připomínali s velkými
sympatiemi a také si pamatovali ten
domek jako místo srdečnosti, hudby
a zábavy. Domy, dokonce i skromné
domy si drží bohaté vzpomínky, a my
jsme je nechtěli narušit. Takže nám
bylo jasné, že stávající domek by se
měl zrestaurovat.
V Irsku takové rozhodnutí
často vede k dalšímu – totiž, že každá
dostavba stávající budovy by měla
být ve stejném místním stylu. Cítili
jsme ale, že by to bylo poněkud ne
poctivé, zvětšená verze toho starého
domku by byla mimo proporce. Chtěli
jsme něco, co by se hodilo k jedno
duchosti starého domku, ale co by
odpovídalo životu 21. století.
Přemýšlení o světle a krajině
nás navedlo i na orientaci domu. Nová
dostavba musí ve svém přirozeném
okolí působit lehce. Musí se otvírat
směrem ke kopcům, stromům, obloze
a stále se měnícímu světlu, které je
kouzlem Burrenu.
To všechno jsme věděli, když
jsme poprvé mluvili s Johnem O’Reillym. Bylo pro nás důležité, že žil ve
stejné krajině a že měl dobrý cit pro
její tajemství a jedinečnost. A také se
rychle vyjasnilo, že jednoduchost
a poctivost, o které jsme mluvili, je
stejným impulzem i pro něj. Důvě
řovali jsme mu od začátku, a když
vytvořil první hrubé náčrtky, věděli
jsme, že naše intuice nás nezklamala.
Když ty skici převedl na plány, dojal
nás způsob, jakým naše mlhavé pocity převedl do skutečného prostoru.
Od té chvíle byl celý proces
pozoruhodně klidný. John už předtím
pracoval s výborným místním stavitelem Johnem Connolem, a zdálo se, že
i oni jeden druhému důvěřují. Asi je
romantické si představovat, že harmonie jeho tvorby se odráží v harmonii samotného domu, ale my to tak
cítíme.
Ten dům je k bydlení příjemný, dokonce i když se používá víc
k práci než k odpočinku. Jeho jednoduchá forma navozuje pocit klidné
uspořádanosti života. Není strohý,
spíše připomíná onen úsporný přístup, který vás nutí těšit se z elementární spokojenosti přirozeného prostředí, do kterého se dům otvírá.
Dokonce i déšť, který se valí dolů
z kopců, v sobě má určitou krásu,
když je zarámován velkými okny.
Dům je naplněn světlem ve všech
jeho nekonečných formách. Někdy
dává místnostem přízračný svit
i měsíční světlo. V takovém světle
je těžké být neklidný.
Clare Connellová a Fintan O’Toole
uživatelé Coast Road House
173
BALLYVAUGHAN Baile Uí Bheacháin
hrabství: Clare
provincie: Munster
obyvatel: 258
solitér v krajině
174
New M.F.A. Studios and Gallery Building
Univerzita The Burren College of Art nabízela absolventské programy a programy letních kurzů mezinárodním skupinám studentů. Mimo to pořádala
širokou škálu akcí, například Burren Law School, přednášky a koncerty.
Jak se univerzita rozvíjela, vyvstala potřeba další budovy, která by sloužila
novému magisterskému programu M.F.A. (Master of Fine Arts).
Nová stavba stojí v areálu stávajících budov kampusu Burren College.
Je to jednoduchá budova s ocelovou kostrou a kovovým opláštěním, připomínající místní zemědělské budovy. Reflektuje tradiční uspořádání „Irish Bawn“
(irská usedlost obehnaná zdí), v tomto případě Newton Castle z 16. století –
původní statek a jeho „zemědělské“ přístavby.
Hlavním požadavkem pro novou budovu bylo poskytnout „prostor a svět
lo“ pro dvacet nových ateliérů a galerii. Každý student dostal 4 x 4 x 4 metry
dobře osvětlené „ateliérové krychle“ v plně vybaveném prostoru budovy.
Je zde také místo pro stálou galerii – jak pro studenty, tak pro výstavy zvenčí.
Tato budova poskytuje studentům lepší podmínky pro ateliéry i pro galerii než
partnerské školy této univerzity – Royal College of Art v Londýně a Art Insti
tute v Chicagu.
Vnitřní stěny ateliérových prostor byly navrženy jako pohyblivé přepážky, které umožňují proměny prostoru. Tyto přepážky o rozměru 4 x 4 metry
jsou zavěšeny na stropních kolejnicích a dole vedeny kolečky, manipulace
s nimi je tedy v případě potřeby velmi snadná a umožňuje rychlou změnu prostorů ateliérů na prostory výstavní. Při zcela otevřené galerijní ploše budova
poskytuje jeden z největších výstavních prostorů v Irsku mimo Dublin.
Škola slouží také jako prostor pro mnoho veřejných akcí, jako jsou přednášky
a koncerty pořádané univerzitou Burren College of Art. Studenty výtvarných
umění má tato inovace v zajištění jednoduchých prostor pro jejich potřeby
inspirovat v jejich individuální tvořivosti. /JOR/
175
Burren College of Art –
John O’Reily, 2005
176
177
rozhovor
Základním principem univerzity
178
Burren College of Art bylo poskytnutí
času, prostoru a inspirace. Časem
a inspirací tato nádherná a nadčasová krajina Burrenu přímo oplývá.
Prostorem je míněn fyzický prostor,
myšlenkový prostor, prostor pro růst,
experimentování a pro rozšiřování
obzorů. Právě o takový prostor jsme
žádali Johna O’Reillyho: aby přizpůsobil areál našemu rozšíření o postgraduální vzdělávání v roce 2004.
Původní budovy univerzity,
postavené v roce 1993, vyhrály Michaelovi Healymu a jeho firmě Evropskou cenu za architekturu. Kamenem
obkládané ateliéry a budovy univerzity jsou postavené na nádvoří Newton
Castle, věžového domu z 16. století,
reflektují své středověké vzory a přitom umožňují maximální využití severního světla. O deset let později
bylo naše základní zadání zcela jiné.
Teď potřebujeme rozlehlé účelové
prostory s co největšími plochami zdí,
co nejvyšší výškou a s maximální
flexibilitou pro vystavování výtvarných děl. Chtěli jsme také velký současný galerijní prostor vhodný pro
vystavování rozměrných děl. Potřebovali jsme jednoduchý, minimalistický,
efektivní víceúčelový prostor, bez
ozdob, který se vejde do omezeného
rozpočtu. Koho jiného oslovit než
Johna O’Reillyho, který se právě
vrátil od Arata Isozakiho z New Yorku
a usadil se v Burrenu.
Deset let, které jsem strávila
návštěvami uměleckých škol ve Spo-
jených státech, mi poskytlo základ pro
průzkum budov pro ateliéry a galerie.
Nejpůsobivější byl kampus California
College of Art v centru San Franciska.
Přestavěná autobusová stanice společnosti Greyhound je fantastickým
příkladem nápaditého designu a naprosté flexibility. Pohyblivé stěny
a nábytek umožňují přeměnu z ateliérů na učebny nebo na větší prostory
pro semináře během jedné hodiny.
Přišla jsem s tím nápadem za Johnem
a on vytvořil svůj vlastní model pohyblivých stěn, který vyhovoval velkým a pevným stěnám ateliérů potřebným pro postgraduální studenty.
Odpovídající přirozené světlo poskytují dvě okna na konci budovy. Umělé
osvětlení a všechno potřebné moderní
ventilační zařízení visí nenápadně ze
stropu. Dvacet ateliérů o rozměrech
4 x 4 x 4 metry tak poskytuje světlé
a vzdušné prostory pro rozvoj tvořivosti studentů. Prostor galerie, který
probíhá v budově, plynule navazuje
na prostor ateliérů a skládá se z větší
plochy a menší místnosti vhodné pro
projekci a drobnější práce. Prostor
galerie se využívá pro konference,
workshopy, a dokonce i pro větší koncerty. V malé komunitě slouží budova
výtvarných umění více účelům a různému publiku. John O’Reilly navrhl
nádherný, současný, funkční, elegantní, jednoduchý a efektivní prostor –
a nepřekročil rozpočet!
Mary Hawkes-Greenová,
rektorka Burren College of Art
179
Flexibilita následuje
představivost
Projektem a stavbou galerie a postgraduálních ateliérů v Burren College
of Art vykrystalizovala historická
chvíle této univerzity. Během deseti
let od otevření školy v roce 1994 si
tato univerzita získala skvělou pověst
ve Spojených státech amerických
svými studijními programy pro zahraniční studenty ve výtvarných ateliérech. Cílem pro druhou dekádu existence školy bylo nabídnout také
postgraduální studium. Za tímto účelem byl jmenován nový děkan a byly
uvedeny do provozu nové ateliéry
a umělecká galerie, které mají flexibilní použití. Budova byla otevřena
k desátému výročí školy v roce 2004.
Zadání pro Johna O’Reillyho
znělo: navrhnout nízkonákladový
ateliérový prostor, který by byl dostatečně velký podle amerických i evropských standardů a který by byl flexibilní tak, aby se mohl přizpůsobit
novým možnostem, jež nebyly
dosud definovány.
John se na univerzitu vrátil
s návrhem založeným na základní
průmyslové nebo zemědělské hale
typu, který je v Irsku i v ostatních
oblastech Evropy běžný. Dvě takové
jednotky byly spojeny společenskou
a rekreační plochou. Rektorka univerzity Mary Hawkes-Greenová již viděla
pohyblivé stěny v ateliérech uměleckých škol v USA, a John tuto myšlenku
180
přizpůsobil návrhem důmyslného
systému kolejnic v podlaze a pod
stropem, které umožňují celý prostor
rekonfigurovat pro rozsáhlou škálu
možností a potřeb. Moje vlastní zkušenost z Glasgow School of Art mě
přesvědčila o tom, že výška je ve
výtvarném ateliéru důležitá, a John
přizpůsobil svůj původní návrh tak,
aby vznikly ateliéry o výšce 4 metry.
Hodnotou této výšky je blahodárný
efekt na atmosféru, sebevědomí
a představivost v tvůrčím procesu.
Vnáší do budovy pocit rozlehlé
a inspirativní krajiny Burren. Požádal
jsem ho také, aby byla do plánů za
hrnuta výtvarná galerie, která by
mohla hostit postgraduální učební
plán přesahující do profesionální
praxe stejným způsobem, jako je
to běžné jinde v Evropě.
Když je uspořádání stěn
v režimu ateliérů, poskytuje tato budova prostory o rozměrech 4 x 4 x 4
metry přístupné 24 hodin denně
a 7 dní v týdnu, což je jinde nevídané.
Když je prostor v režimu galerie, ate
liéry se kombinují s galerií a tvoří
jeden z největších galerijních prostorů na západě Irska. Přirozené světlo
proudí ze světlíků ve střeše a z oken
a kombinuje se s vyváženým umělým
osvětlením tak, že tento jasný
a vzdušný prostor značně přispívá
k nabídce „času, prostoru a inspirace“, kterou univerzita proklamuje.
Tato galerie ateliéry dokonale
doplňuje, takže spojení s uměleckými
díly a s uměleckou tvorbou se stává
jednotným zážitkem, a to zážitkem
ctižádostivých uměleckých profesionálů, ale i tím, že univerzita začala
plnit svůj širší závazek k posílení
obecné kreativity: galerie se svou
jasnou a vzdušnou atmosférou slouží
jako místo pro zapojení širší škály
různých lidí do tvůrčího procesu,
ať již prostřednictvím výstav, jako je
například výběr pro děti z kolekce
Irish Museum of Modern Art nebo
výstavou Burren Annual, jež se stala
významnou akcí v irském uměleckém
kalendáři, anebo mnoha kreativními
projekty a workshopy pro veřejnost,
která tak má možnost poznat, že umělecká škola je i místem, kde kdokoli
může objevovat sebe sama.
Pokud je pravda, že „forma
následuje funkci“, pak v případě této
budovy je pravda, že flexibilita následuje představivost. V tomto případě si
na budově Johna O’Reillyho nejvíce
ceníme snadnosti, s jakou v ní lze
využívat představivost.
Profesor Timothy Emlyn Jones
děkan Burren College of Art.
181
NEW QUAY Ceibh Nua
hrabství Clare
provincie Munster
architekt a jeho vlastní dům
New Quay House
182
Místo pro rodinný dům bylo vybráno na vyvýšeném pozemku shlížejícím
na zátoku Galway Bay a Atlantický oceán v kraji Burren.
Stejně jako u domu na Coast Road bylo i zde klíčovým úkolem projektu dosáhnout silného spojení se světlem a místem, na kterém dům stojí, a současně poskytnout pocit ochrany nezbytný na tak divokém a leckdy bouřlivém
pobřežním pozemku.
Dům je zjednodušen na společný prostor a soukromý prostor.
Společný prostor tvoří jedna velká místnost ve středu domu, který je
otevřený do pozemku na obě strany. Tyto otevřené strany mají hluboké niky jak
vnějších, tak vnitřních prostor, které dodávají pocit hloubky a obestavěného
prostoru, a přitom zůstávají zcela otevřené okolí a světlu.
Z tohoto místa vybíhá dlouhá plošina směrem k moři a ke vzdáleným
horám Connemara. Tento centrální prostor je obklopen dvěma kamennými
krychlemi, ve kterých jsou soukromé místnosti a příslušenství – ložnice, koupelny, kuchyň, užitkové prostory a vstup do domu. Použitý kámen je místní
burrenský vápenec, tzv. „cregg“, přirozeně tvarovaný kámen, ze kterého byly
vyskládány čisté stěny obložené cedrem, jenž působením podnebí získal stříbrošedé zbarvení. Nechráněná strana byla osázena stěnou z místních stromů,
které poskytují nezbytnou ochranu a určitý stupeň soukromí. Pozemek byl
ponechán nebo obnoven do stavu divoké zahrady.
Dům se ztrácí v krajině, a přitom poskytuje velkorysý prostor, jehož
interiérem prochází neustále se měnící světlo burrenského pobřeží. /JOR/
183
184
185
Summary
The guidebook summarizes two research trips to Ireland undertaken by
teachers and students of the Faculty of Art and Architecture of the Technical
University of Liberec under the terms of “Ex-centric – Architecture outside the
Centres”. It gathers analyses of selected constructions build during the recent
period of time in 4 size categories of settlements outside the large cities.
The main focus is on a complex of university campuses in Limerick and stone
houses in Kileenaran area. Among buildings in small towns and villages some
remarkable constructions are presented, for example: The Model Gallery and Art
Centre in Sligo, Library Rush, Glencomeragh Rosminian House of Prayer in
Kilseelan, Dunshaughlin Pastoral Centre and other examples of family houses
or public buildings. Of all presented architects, McCullough Mulvin Architects,
McGarry Ní Éanaigh Architects, Grafton Architects, Murray O´Laoire Architects
are most mentioned most often. A special part is dedicated to the works of
John O’Reilly. The interviews with some of the architects try to find answers
to specific questions and conditions for architectural creation in areas out of
large cities. The text is complemented with short insertions about historical
development of architecture in Ireland, architectural education and awards.
186
187
Seznam pramenů
ARCHITEKTONICKÉ KANCELÁŘE
www.abk.co.uk, www.architectstm.com, www.axoarchitects.ie,
www.benson-forsyth.co.uk, www.bmcea.com, www.boydcodyarch.com,
www.coxpower.ie, www.deatonlysaght.ie, www.gkmp.ie, www.graftonarchitects.ie,
www.jorarchitect.com, www.odosarchitects.com, www.mcculloughmulvin.com,
www.mco.ie, www.mcorm.com, www.mcgnie.ie, www.odonnell-tuomey.ie,
www.pauldillonarchitects.com, www.reddyarchitecture.com,
www.richardmurphyarchitects.com, www.rorsa.ie, www.sca.ie,
www.sheridanwoods.ie, www.smithkennedy.ie, www.taylorarchitects.ie,
www.terrypawson.com, www.wejchert.ie, www.wilkinsoneyre.com
OBECNÉ
www.cso.ie, www.gov.ie, www.irishfamilyresearch.co.uk, www.nationalarchives.ie,
www.sacred-destinations.com, www.places.galwaylibrary.ie,
www.wikipedia.com, www.wikipedia.cz, www.wo rkhouses.org.uk/Ireland
ARCHITEKTURA
www.architectural-review.com, www.archdaily.com, www.archiseek.com,
www.architecturefoundation.ie, www.a10.eu, www.building.co.uk,
www.bdonline.co.uk, www.constructireland.ie, www.detail-online.com,
www.dezeen.com, www.dia.ie, www.e-architect.co.uk,
www.irisharchitectureawards.ie, www.librarybuildings.ie, www.miesarch.com,
www.mimoa.eu, www.openbuildings.com, www.riai.ie, www.technal.co.uk,
www.welldesignedandbuilt.com, www.women-in-architecture.com,
www.worldarchitecturenews.com, www.worldbuildingsdirectory.com
Města a místní organizace
www.ballinatc.ie, www.carlowtourism.com, www.cashel.ie, www.cliffsofmoher.ie,
www.glencomeragh.ie, www.gmit.ie, www.killaryadventure.com,
www.sligoborough.ie, www.tipperarystar.ie, www.thurles.ie,
www.themodel.ie, www.westmeathcoco.ie
KNIHY
Sarah A. Lappin, Full Irish. New Architecture in Irland. New York 2009.
Hugh Campbell, Irische Identität und die Architektur des neuen Staates.
In: Annette Becker et all. (eds.), Architektur im 20. Jahrhudert – Irland.
München, New York 1997.
188
Jean-Louis Cohen: Ireland’s Critical Internationalism.
In: New Irish Architecture 16. AAI Awards 2001. Dublin 2002.
Niall McCullough, Rush Library. Anne Street Press, Associated Editions 2010.
Niall McCullough, Valerie Mulvin: Lost Tradition. Grandon Editions,
Dublin 1987.
Brian O’Doherty: Inside the White Cube – The Ideology of the Gallery
Space 1999.
Brian O’Doherty: Studio and Cube – on the relationship between where art
is made and where art is displayed, 2008.
John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 16 – AAI AWARDS 2001.
Dublin: Gandon Editions 2002.
Sandra O’Connell, Irish architecture: The RIAI annual review. Vol. 1,
2010–2011. Dublin: The Royal institute of architects of Ireland, 2011.
DIGITÁLNÍ ČASOPISY
Conroy, Eddie. Dunshaughlin Pastoral Centre. Architecture Ireland Vol. 251,
www.architectureireland.ie, 2010.
Rory Sherlock, The evolution of the Irish tower-house as a domestic space.
Department of Archaeology, School of Geography and Archaeology,
National University of Ireland, Galway, 2010.
www.ria.ie
189
obsah
4
6
8
11
Úvod
O projektu Ex-centric Architektura mimo centra
O cestách v rámci projektu
O cestách do Irska
13 104
106
110
114
116
Cashel – Brú Ború Cultural Centre
Dunshaughlin – Pastoral Centre
Killmalock – Library, Local Area Office, Courthouse
The Workhouse – Chudobinec
NAVŠTÍVENÉ STAVBY
14 Cesta do Irska I
18 Cesta do Irska II
26 Irsko; Irská architektura – historie a současnost
VYBRANÁ MÍSTA
31 32
36
40
44
48
50
54
56
58
MĚSTO
Cork – Lewis Gluckman Gallery
Architektonické školství v Irsku; Limerick a místní univerzity
Limerick – Tara & Lime Tree Theatre
Limerick – Tailteann-Sport Centre
Limerick – New Medical School
Limerick – Quigley Residence
Limerick – President‘s House
Grafton Architects
60
64
66
70
72
74
78
82
86
90
MALÉ MĚSTO
Mullingar – Westmeath County Council and Library
Ballina – Ice Hotel
Ratoath – Ratoath College
Carlow – Visual Centre for Contemporary Art & The G. B. Shaw Theatre
Irské ceny za architekturu
Thurles – The Source Art Centre
Sligo – The Model Art Centre and Gallery
Westport – Westport Fire Station
Rush – Library Rush
VESNICE
98 Graiguenamanagh – Bohermore House
100 Letterfrack – GMIT Furniture College
118
120
122
124
128
130
134
136
139
141
145
SOLITÉR V KRAJINĚ
Kilsheelan – Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages
Rozhovory s duchovními
Náboženství v Irsku
Cliffs of Moher – Cliffs of Moher Visitor Centre
Leenane – Adventure Centre
Kileenaran – Guest House
Kileenaran – Coast Hill House
Kileenaran – Coast House
Tradiční kamenná architektura v Irsku
Věžové domy
OSOBNOST
182
John A. O’Reilly
MĚSTO
Limerick – City Gallery Of Art
Veřejná diskuse v Limerick City Gallery se zástupcem městské rady
MALÉ MĚSTO
Ennistymon – Courthouse Gallery & Studios
Rozhovor s investorskou, provozovatelkou a s uživatelkou
VESNICE
Ballyvaughan – Coast Road House
Text od uživatelů domu
SOLITÉR V KRAJINĚ
Ballyvaughan – Burren College of Art
Text od rektorky – majitelky školy a od děkana školy
ARCHITEKT A JEHO VLASTNÍ DŮM
New Quay – New Quay House
187
188
Summary
Seznam pramenů
145
150
154
160
165
168
172
174
179
191
Cesty do Irska
Editor: Zdeňka Němcová Zedníčková
Recenzent: doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc.
Texty: Zdeňka Němcová Zedníčková /ZZ/, Andrea Pujmanová /AP/, Tomáš Zavoral /TZ/,
Zdeněk Fránek, Jiří Suchomel, Filip Šenk /FŠ/, John A. O’Reilly /JOR/, Niall McCullough,
Valerie Mulvin, Hugh Murray, Michael McGarry, Siobhán Ní Éanaigh, Timothy Emlyn Jones,
Mary Hawkes-Greene, Clare Connell, Fintan O’Toole
Rozhovory: Tom Short, Helen Carey, Katherine Comber, Sarah Lundy, Fr. Fred Lally, Fr. Patrick Pierce
Fotografie: Zdenka Němcová Zedníčková, Andrea Pujmanová, Tomáš Zavoral, Jan Tandler,
Petr Šmídek, Petr Janoš, Jiří Žid, John A. O’Reilly, Niall McCullough, Valerie Mulvin, Hugh Murray,
Michael McGarry, Siobhán Ní Éanaigh
Přepis rozhovorů z videa: Petr Hadač
Rozhovory, výběr a úprava textů rozhovorů: Zdeňka Němcová Zedníčková
Jazyková redakce: Barbora Antonová
Překlad: Zdeněk Bobek
Typo: Helena Šantavá
Tisk: Tiskárna Geoprint, Liberec
Vydala Technická univerzita v Liberci
Studentská 2
461 17 Liberec
ISBN 978-80-7494-011-8
Schváleno Rektorátem TU v Liberci
dne 28. 11. 2013, čj. RE 79/13
Vyšlo v listopadu 2013
Číslo publikace 55-079-13
Náklad 500 kusů
Vydání první. 192 stran
www.aa.tul.cz
www.ex-centric.eu
Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra,
reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským
sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
192
193

Stáhnout - Ex-centric

Transkript

Podobné dokumenty

Příručka pro nové přistěhovalce - Office for the Promotion of Migrant

studie daniela samka - Department of Anglophone Literatures and

DEPARTMENT OF ANGLOPHONE LITERATURES AND CULTURES

newsletter 4/2011

Jmenný rejstřík A B

Ireland in Brief in Czech

Stáhnout - Architektura mimo centra