pdf3,0 MB - Eknihyzdarma.cz

Hraběnka de Charny 2
Alexander Dumas
1. Velká zrada pana de Mirabeau
Čtenář si jistě vzpomene, co řekl Mirabeau královně v okamţiku, kdy ho v Saint-Cloud
milostivě propouštěla a podávala mu ruku k políbení.
"Tímto polibkem, madam, je monarchie zachráněna."
Teď šlo o to, aby slib, který dal Prométheus Junoně, taktak uţ svrhované z trůnu, byl
splněn. Mirabeau se pustil do boje v důvěře ve svou sílu, nedbal na to, ţe po tolika nerozváţných
činech a třech zmařených spiknutích se pouští v zápas, jenţ můţe skončit jen pohromou. Snad by
byl Mirabeau - a bylo by to bývalo rozumnější - bojoval nějaký čas pod maskou. Ale třetí den
poté, co se mu dostalo slyšení u královny, spatřil, kdyţ šel ráno do Národního shromáţdění, jak
se všude po ulicích kupí hloučky a lidé na sebe pokřikují. Přistoupil k jednomu z těch hloučků,
aby se dozvěděl, co se děje.
Lidé si trhali z rukou malé broţurky.
Kaţdou chvíli vykřikoval zvučný hlas:
"Velká zrada pana de Mirabeau, velká zrada pana de Mirabeau!"
"Ale hleďme," pousmál se a vytáhl z kapsy peníz, "tohle je zřejmě něco o mně. Příteli,"
obrátil se k roznašečovi, jenţ broţuru nabízel (měl jich několik tisíc ve dvou koších, jeţ oslík
poklidně nesl tam, kde se roznašečovi zlíbilo rozbít krámek) - "kolik dostaneš za velkou zradu
pana de Mirabeau?"
Roznašeč se podíval zpříma na Mirabeaua.
"Pane hrabě," řekl, "dávám ji zadarmo."
A potichu dodal:
"A broţura vyšla v nákladu sto tisíc exemplářů."
Mirabeau odcházel zamyšlen.
Broţura, kterou dávají zadarmo!
A roznašeč ho zná!
Ale proč by si z toho dělal hlavu.
Beztoho to je jedna z těch hloupých a nenávistných broţur, jakých v té době vycházely
tisíce. Přemíra hlouposti a nenávisti je odsuzuje jiţ předem, aby zapadly a nezpůsobily ţádnou
škodu.
Jen tak mimoděk přelétl Mirabeau první stránku a zbledl.
Byl tam výpočet Mirabeauových dluhů, a ten výpočet byl kupodivu naprosto přesný. Dvě
stě osm tisíc franků!
Pod výpočtem bylo u kaţdé poloţky zaznamenáno datum, kdy tu kterou částku královnin
almuţník pan de Fontanges zaplatil Mirabeauovým věřitelům.
Pak přišla částka, kterou hraběti vyplácel dvůr měsíčně:
Šest tisíc franků.
A konečně byla podrobně vylíčena jeho schůzka s královnou.
Bylo to nepochopitelné. Neznámý pamfletář se nezmýlil ani o frank a rozhovor popsal tak
přesně, ţe se takřka nezmýlil ani v jednom slově.
Jaký strašný, záhadný nepřítel, jenţ se zřejmě dostane ke kaţdému tajemství, ho takhle
pronásleduje, či spíše, kdo v něm tak pronásleduje monarchii!
Hraběti se zdálo, ţe tvář roznašeče, který ho zřejmě znal, kdyţ ho oslovil "pane hrabě", je
mu také odněkud povědomá.
Vrátil se.
Osel tu pořád ještě byl, s koši ze tří čtvrtin prázdnými. První roznašeč však zmizel a na
jeho místě stál jiný.
Toho uţ Mirabeau vůbec neznal.
Broţury však ten novy muţ rozdával se stejným nadšením jako jeho předchůdce. Doktor
Gilbert, jenţ takřka denně sledoval debaty v Národním shromáţdění, zvláště kdyţ se projednával
něco důleţitého, šel náhodou po náměstí, právě kdyţ roznašeč rozdával své
broţury.
Byl hluboce zamyšlen a snad by si byl všeho toho rámusu ani nevšiml. Ale Mirabeau,
jakmile ho zahlédl, šel jako obvykle rázně k němu, vzal ho pod paţí a vedl ho k roznašeči broţur.
Roznašeč natáhl i k Gilbertovi ruku:
"Občane, vezměte si! Velká zrada pana de Mirabeau!"
Ale při pohledu na Gilberta mu uvázl jazyk v hrdle a ruka mu spadla jako uťatá. Gilbert
se na něho překvapeně podíval, zahodil znechuceně broţuru a poznamenal, obraceje se k
roznašeči zády:
"Pěkné řemeslo to provozujete, pane Beausire!"
Vzal Mirabeaua pod paţí a zamířil s ním k Národnímu shromáţdění, jeţ se zatím
přestěhovalo z arcibiskupství do Jízdárny.
"Vy toho muţe znáte?" zeptal se Mirabeau Gilberta.
"Znám ho jen tak, jak člověk zná takovéhle existence. Je to bývalý poddůstojník, hráč a
šejdíř. A teď, kdyţ uţ zřejmě neví kudy kam, špiní poctivé lidi."
"Ach," zamumlal Mirabeau a poloţil si ruku tam, kde měl kdysi srdce a teď uţ jen náprsní
tašku s penězi z královského paláce, "kdyby jen špinil... " A velký řečník pokračoval
zasmušile ve své cestě.
"To byste byl tak málo filosofem," podivil se Gilbert, "ţe byste se nechal zastrašit
takovým útokem?"
"Já?" vykřikl Mirabeau. "Vidím, doktore, ţe mě neznáte!... Říkají, ţe jsem se prodal, a
kdyby byli poctiví, měli by po pravdě říci, ţe jsem placen. Nuţe, zítra si koupím palác. Zítra si
opatřím vůz, koně a sluţebnictvo. Zítra si vezmu kuchaře a začnu přijímat hosty jako skutečný
domácí pán.
Mě ţe by někdo zastrašil? Co mně záleţí na tom, byl-li jsem včera populární a dnes svou
popularitu ztratím? Copak to něco znamená, copak nezáleţí všechno na mně... Ne, ne, doktore,
jestli mě něco skličuje, je to slib, který patrně nebudu moci dodrţet; jsou to chyby, či spíše zrady,
kterých se na mně dopouští dvůr. Byl jsem u královny, viďte. Zdálo se, ţe ke mně
má plnou důvěru. Na chvíli jsem si myslil - člověk je stále hlupák, zvláště ve styku s
ţenami ţe budu nikoli královým ministrem jako Richelieu, nýbrţ ministrem, řekněme raději
důvěrníkem královniným jako Mazarin. Přisámbůh, doktore, poměry ve světě by tím nijak
neutrpěly, naopak. A co udělala královna? Téhoţ dne, sotva jsem vystrčil paty, psala svému
agentovi v Německu, panu Flachslaudenovi - mám na to důkazy: Řekněte mému bratru
Leopoldovi, ţe se řídím jeho radou; uţívám sluţeb pana de Mirabeau, ale v mých stycích s ním
není nic váţného."
"Jste si tím jist?" otázal se Gilbert.
"Naprosto jist... Ale to ještě není všechno. Víte, o čem se bude dnes jednat ve
shromáţdění?"
"Vím, ţe tam bude něco o válce, ale nevím přesně co."
"Ach můj Boţe," pokrčil rameny Mirabeau, "je to docela prosté. Celá Evropa je rozdělena
na dvě části, na jedné straně Rakousko s Ruskem, na druhé straně Prusko s Anglií. V jedné věci
jsou ale všichni zajedno, totiţ v nenávisti k revoluci. Rusku a Rakousku nebude nijak zatěţko dát
této nenávisti průchod, protoţe jednají z přesvědčení. Ale liberální Anglie a filosofické
Prusko budou potřebovat čas, neţ se rozhodnou přejít od jednoho pólu k druhému, neţ se
zpronevěří svým zásadám, neţ je zapřou a přiznají, ţe jsou to, co ve skutečnosti jsou, totiţ
nepřátelé svobody. Anglie viděla, ţe Brabantsko podává ruku Francii. To uspíšilo její
rozhodnutí. Naše revoluce, drahý doktore, je plná nadšení a nakaţlivá. Je to víc neţ
národní
revoluce, je to revoluce celého lidstva. Ir Burke,odchovanec jezuitů ze Saint-Omeru,
zapřisáhlý nepřítel Pittův, vydal právě proti Francii manifest, který mu pan Pitt jistě dobře
zaplatil. Anglie nevypoví Francii válku... ne, to se ještě neodváţí. Ale přenechává Belgii císaři
Leopoldovi a bude třeba někde na druhém konci světa hledat záminku k válce s naším spojencem
Španělskem. Ludvík XVI. sdělil včera Národnímu shromáţdění, ţe hodlá vystrojit čtrnáct
válečných lodí. A o tom dnes bude velká diskuse v Národním shromáţdění. Kdo má
rozhodovat o válce a míru, tak zní otázka. Král uţ ztratil vnitro, ztratil uţ spravedlnost.
Ztratíli ještě válku, co mu zbude? Na druhé straně, řekněme si otevřeně, drahý doktore, to, čeho
se nikdo neodváţí ve sněmovně ani dotknout - král je podezřelý. Ta revoluce se aţ dodneška dála
tak - a já jsem pyšný, ţe jsem k tomu přispěl víc neţ kdo jiný -, ţe lámala v králově ruce meč. Ze
všeho nejnebezpečnější je nechat králi v ruce válku, to jest armádu. Nuţe, já, věren svému slibu,
budu ţádat, aby mu ponechali v ruce tuto moc. Dám všanc svou popularitu, snad i ţivot, budu-li
mluvit pro tento návrh. Přesvědčím moţná Národní shromáţdění, aby vydalo dekret, který bude
pro krále hotovým triumfem. A co dělá král v této chvíli? Dává hledat v parlamentním archívu dělá to tam stráţce pečeti - staré protestní formule proti generálním stavům, patrně proto, aby
vyrobil nějaký tajný protest proti Národnímu shromáţdění. A to je právě neštěstí, milý Gilberte,
příliš mnoho věci se děje tajně a příliš málo upřímně na veřejnosti, s otevřeným hledím, a proto
chci já, Mirabeau, rozumíte - proto chci, aby se vědělo, ţe stojím za králem a za královnou,
protoţe za nimi opravdu stojím. Říkal jste mi, ţe tahle hanebnost, namířená proti mně, by mě
snad mohla zkrušit. Ne, ne, doktore, ta mně jen poslouţí. Potřebuji to, co potřebuje kaţdá bouře,
aby vypukla s plnou silou: temné mraky a vichřici z opačné strany. Pojďte, pojďte, doktore,
uvidíte krásnou schůzi, za to vám ručím." Mirabeau nelhal - sotva vstoupil do Jízdárny, musel
dokázat svou odvahu. Celé shromáţdění
mu křičelo do očí "zrada, zrada", tu a tam mu někdo ukazoval provaz, jiný vytahoval
pistoli. Mirabeau krčil rameny a prodíral se davem jako Jean Bart, odstrkoval lokty poslance,
kteří
mu stáli v cestě.
Zlověstné výkřiky ho provázely aţ do zasedací síně, kde zazněly s dvojnásobnou silou.
Sotva se objevil, volaly desítky hlasů:
"Tady je ten zrádce! Odpadlý tribun! Zaprodanec!"
Na tribuně byl právě Barnave. Mluvil proti Mirabeauovi. Mirabeau se na něho pronikavě
podíval.
"Ano, ano," vykřikl Barnave, "ty jsi ten zrádce, tobě to platí, proti tobě mluvím!"
"To se tedy půjdu ještě trochu projít do Tuilerií," odpověděl Mirabeau. "Neţli skončíš,
ještě se třikrát pohodlně vrátím.
A opravdu se vztyčenou hlavou a s planoucíma očima vyšel za povyku, hrozeb a kleteb,
přešel terasu Feuillantů a sešel do Tuilerií.
Asi v třetině hlavní aleje seděla na lavičce mladá ţena. V ruce drţela snítku vrbiny, chvíli
co chvíli k ní přivoněla.
Místo po její levé straně bylo prázdné. Mirabeau si vzal ţidli a usedl vedle ní. Polovina
těch, kdo seděli poblíţ, se zvedla a odešla.
Mirabeau se za nimi díval s úsměvem.
Mladá ţena mu podala ruku.
"Ach, baronko," řekl hrabě, "vy se opravdu nebojíte, ţe se ode mne nakazíte?"
"Milý hrabě," usmála se mladá ţena, "říkají, ţe prý se kloníte k naší straně, přetahují vás k
nám."
Mirabeau se usmál a tři čtvrtě hodiny se výborně bavil s mladou dámou. Byla to
AnneLouise-Germaine Neckerová, baronka de Staél. Kdyţ uplynuly tři čtvrti hodiny, podíval se
Mirabeau na hodinky:
"Promiňte, baronko, musím vás opustit. Mluvil proti mně Barnave. Mluvil uţ hodinu,
kdyţ
jsem přišel na shromáţdění. Asi tři čtvrti hodiny mám tu čest hovořit s vámi. Můj ţalobce
tedy jiţ mluví skoro dvě hodiny. To je jeho míra, bude uţ končit. Musím mu odpovědět."
"Jděte," odpověděla baronka, "a dejte mu to, buďte zmuţilý."
"Dejte mi tu snítku vrbiny, baronko," poţádal Mirabeau, "bude to talisman."
"Vrbinu? Dejte si pozor, hrabě, je to smuteční květina!"
"Jen mi ji dejte, baronko, člověk má být ověnčen jako mučedník, kdyţ vstupuje do cirku."
"Víte co," řekla paní de Staél, "hloupější, neţ bylo včera, uţ shromáţdění nemůţe být."
"Ach, baronko," ušklíbl se Mirabeau, "myslíte opravdu, ţe jenom včera?" Podala mu
snítku vrbiny jako odměnu za to duchaplné slovo, Mirabeau se dvorně uklonil, vystoupil po
schodech vedoucích na terasu Feuillantů a vrátil se do shromáţdění. Barnave sestupoval z tribuny
za potlesku celé dvorany. Pronesl právě jednu z oněch rozvláčných řečí, jeţ nikoho neurazí a
všem přijdou vhod.
Sotva se objevil na tribuně Mirabeau, rozpoutala se nová bouře křiku a kleteb. Mirabeau
zvedl svou mohutnou ruku, počkal, aţ se bouře na chvilku utišila - to se stává za kaţdé bouře a v
kaţdém zmatku - a zvolal:
"Věděl jsem dobře, ţe není daleko z Kapitolu na Tarpejskou skálu!" Taková je síla génia,
ţe ta slova umlčela i nejzavilejší odpůrce.
Jakmile si Mirabeau vynutil ticho, dobyl jiţ poloviční vítězství. Ţádal, aby právo
vyhlašovat válku bylo ponecháno králi. To ţádal příliš mnoho a návrh byl zamítnut. Pak začal boj
o pozměňovací návrhy. Bylo nutno získávat půdu krok za krokem. Mirabeau vystoupil pětkrát na
tribunu.
Barnave mluvil dvě hodiny, Mirabeau tři. Konečně dosáhl tohoto:
Král má právo konat přípravy, řídit brannou moc, jak uzná za vhodné, navrhovat
Národnímu shromáţdění vyhlášení války. Národní shromáţdění se neusnese na ničem, pokud by
to král neschválil.
Čeho by byl dosáhl, kdyby nebylo oné malé broţury, kterou zdarma rozdával nejprve
onen neznámý roznašeč, potom pan Beausire!
Kdyţ odcházel ze schůze, div neroztrhali Mirabeaua na kusy. Barnava odnesli jeho
stoupenci na ramenou.
Chudák Barnave, jak je daleko den, kdy i on uslyší ze všech stran: Velká zrada pana
Barnava!
2. Elixír života
Mirabeau opustil shromáţdění s hrdou tváří a pyšně vztyčenou hlavou. Dokud čelil
nebezpečí, myslil ten vášnivý zápasník jen na boj, a nikoli na své síly.
Podobal se v tom maršálkovi de Saxe v bitvě u Fontenoy. Vysílený a nemocný seděl
drsný
vojevůdce celý den na koni, vytrvalejší neţ nejstatečnější voják jeho armády. Kdyţ však
byl poslední odpor anglické armády zlomen, kdyţ poslední dým posledního dělového výstřelu
pozdravil útěk Angličanů, klesl umírající na bitevní pole, na němţ právě zvítězil. Právě tak tomu
bylo s Mirabeauem.
Sotva se vrátil domů, ulehl na zem, na podušku uprostřed květin.
Mirabeau měl dvě vášně, ţeny a květiny.
Ostatně od samého počátku zasedání bylo vidět, ţe se jeho zdraví vůčihledně horší; ačkoli
byl silné tělesné konstrukce, vytrpěl tolik, tělesně i duševně, pronásledováním a vězněním, ţe
nikdy nebyl úplně zdráv.
Dokud je člověk mlád, všechny orgány podrobené jeho vůli uposlechnou na první popud.
Čím více však člověk stárne, kaţdý orgán, jako sluţebník, který sice ještě poslouchá, kterého
však uţ dlouhá sluţba unavila, kaţdý orgán má, můţeme-li to tak říci, nějaké námitky, a chce-li
jej člověk přimět k poslušnosti, neobejde se to bez zápasu a únavy.
Mirabeau byl právě v takovém věku: aby mu jeho orgány i nadále slouţily s hbitostí, na
niţ
byl zvyklý, musel se zlobit a jedině hněvem dokázal přimět k poslušnosti ty znavené a
choré
sluţebníky.
Tentokrát cítil cosi váţnějšího neţ obvykle a odporoval jen chabě lokajovi, jenţ ho
přemlouval, aby se uchýlil k lékaři. V tom okamţiku jako na zavolanou zazvonil doktor Gilbert a
hned byl uveden k hraběti.
Mirabeau podal doktorovi ruku a přitáhl ho k sobě na polštáře, na nichţ leţel uprostřed
květů
a zeleně.
"Milý hrabě," řekl mu Gilbert, "nechtěl jsem se vrátit domů, dokud jsem vám nevyslovil
své
blahopřání. Slíbil jste mi vítězství, ale dobyl jste něčeho většího, dosáhl jste triumfu."
"Dosáhl, ale sám dobře víte, ţe to je vítězství Pyrrhovo. Ještě jedno takové vítězství,
doktore, a jsem ztracen!"
Gilbert se na Mirabeaua pozorně zadíval.
"Hrabě," řekl mu, "vy jste nemocen."
Mirabeau pokrčil rameny.
"Při mém řemesle by byl kdekdo jiný uţ stokrát mrtev. Mám dva sekretáře, oba jsou na
hromadě. Zvláště Pellinc, ten opisuje koncepty, psané mým hanebným rukopisem. Nemohu se
bez něho obejít, on jediný mě dokáţe přečíst a pochopit. A Pellinc leţí uţ tři dny. Doktore,
poraďte mi něco, neříkám, aby mi to prodlouţilo ţivot, ale aby mi to dodalo síly, dokud budu
ţiv."
"Co vám mám radit?" pokrčil Gilbert rameny, "člověku, jako jste vy, není ani rady ani
pomoci. Nařizujte si klid člověku, který čerpá svou sílu z ustavičného pohybu, nařiďte
zdrţenlivost géniu, jenţ roste uprostřed výstředností! Mohl bych vám říci, abyste ze svého pokoje
odstranil květiny, jejichţ vůně vám škodí. Ale zvykl jste si na ně a bez nich byste snad trpěl ještě
víc neţ s nimi. Mohl bych vám poradit, abyste to s ţenami udělal jako s květinami a vyhýbal se
styku s nimi, zejména v noci. Odpovíte mi, to ţe raději zemřete... Ţijte si tedy, milý hrabě, tak jak
jste zvyklý. Hleďte však, aby květiny, jimiţ se obklopujete, byly bez vůně, a vaše lásky, pokud je
to moţné, byly bez vášně."
"Co se toho týče, milý doktore," usmál se Mirabeau, "můţete být klidný. S vášnivými
láskami mám příliš špatné zkušenosti, abych si s nimi něco začínal. Tři roky vězení, odsouzení na
smrt a sebevraţda milované ţeny, která se zabila pro jiného, mě vyléčily z tohoto druhu lásky. Na
chvíli, jak jsem vám řekl, snil jsem o něčem velikém. Snil jsem o něčem, co by se podobalo
vztahu Alţběty s Essexem, Anny Rakouské s Mazarinem, Kateřiny II. s Potěmkinem. Byl to však
jen sen. Věřil byste, ţe jsem se uţ podruhé nesetkal s touto ţenou, kvůli níţ zápasím? A patrně se
s ní nesetkám uţ nikdy... Hleďte, Gilberte, není většího utrpení neţ vědomí, ţe v sobě nosíte
obrovské plány, jejichţ cílem je rozkvět království, triumf přátel, zkáza nepřátel, a ţe to vše vám
uniká rozmarem osudu. Ach, jak mě nechávají pykat za pošetilosti mého mládí
a jak za ně budou pykat sami! Ale proč mně vlastně nedůvěřují? Aţ na dva nebo tři
případy, kdy mě dohnali ke krajnosti a kdy jsem musel udeřit, aby poznali mou sílu, coţpak jsem
jim nebyl oddán od začátku do konce? Nebyl jsem pro absolutní veto, kdyţ se pan Necker
spokojoval jen s vetem s odkladným účinkem? Nebyl jsem proti noci 4. srpna, na níţ jsem neměl
nejmenší účast a jeţ zbavila šlechtu jejích výsad, neprotestoval jsem proti Prohlášení
práv člověka, ne ţe bych snad měl něco proti ním, ale protoţe jsem se domníval, ţe je na
ně
ještě příliš brzo? A dnes - neposlouţil jsem jim víc, neţ mohli doufat? Nedal jsem v sázku
svou čest, popularitu, svůj ţivot, neudělal jsem pro ně víc, neţ by pro ně mohl udělat kterýkoli
ministr nebo kníţe, a pomyslím-li - uvaţujte dobře o tom, co vám řeknu, velký filosofe, neboť
moţná, ţe právě to snad zaviní pád monarchie - pomyslím-li, ţe já, jenţ musím povaţovat
za velké vyznamenání, jistě veliké, kdyţ jsem byl takhle vyznamenám jen jednou v ţivotě, ţe
jsem byl totiţ přijat královnou, pomyslím-li, ţe kdyby byl můj otec nezemřel den před pádem
Bastily a mně nebyla bránila slušnost, abych se hned třetí den po jeho smrti ukázal na veřejnosti,
toho dne, kdy Lafayette byl jmenován velitelem Národní gardy a Bailly starostou Paříţe, ţe bych
byl býval tenkrát já jmenován paříţským starostou! Pak by se byly věci utvářely docela jinak.
Král by byl nucen vejít se mnou okamţitě ve styk. Byl bych mu vnukl jiné názory, jak řídit město
plné revolučního kvasu. Byl bych si získal královu důvěru a dříve, neţ by zlo zapustilo hluboké
kořeny, poradil bych králi, jak zastavit pokračující rozklad. Místo toho jsem obyčejný poslanec,
člověk obávaný, podezřelý, nenáviděný, vzdálili mě od krále a pomluvili u královny. Kdyţ mě
královna spatřila v Saint-Cloud, zbledla. Věřil byste tomu, doktore? Jak by ne, vţdyť jí namluvili,
ţe jsem zavinil noc z 5. na 6. říjen. Za tem rok bych byl udělal všecko, v čem mi zabránili, kdeţto
dnes, doktore, myslit na spásu monarchie, právě tak jako na mé vlastní zdraví, je dnes uţ příliš
pozdě!"
A Mirabeau se chytil oběma rukama za prsa. Na obličeji mu bylo znát, ţe velmi trpí.
"Bolí vás něco, hrabě?" otázal se Gilbert.
"Jako by mě smaţili na roţni. Čestné slovo, doktore, jsou dny, kdy si myslím, ţe otravují
mé
tělo arzenikem, tak jako otravují mou duši pomluvami... Věříte v jed Borgiů, doktore, a v
Pérousovu aquu tofanu a v prášek Voisinové?"
"Nevěřím, ale věřím v tuto ţhavou čepel, jeţ spaluje pochvu, a v tuto lampu, v jejímţ
plápolavém plameni praská sklo."
Gilbert vytáhl z kapsy malou lahvičku z broušeného skla, v níţ bylo na dva prsty zelenavé
tekutiny.
"Poslyšte, hrabě," řekl Mirabeauovi, "uděláme pokus."
"Jaký?" prohlíţel si Mirabeau zvědavě lahvičku.
"Jeden z mých přátel - a byl bych rád, kdyby to byl i váš přítel - , jenţ je velmi vzdělán v
přírodních, ba dokonce i v okultních vědách, mi dal předpis na tenhle nápoj. Má to být
univerzální prostředek na všechny nemoci, na obnovu tělesných sil, ba skoro elixír ţivota. Často,
kdyţ na mě doléhaly chmurné myšlenky, které vedou naše sousedy v Anglii k melancholii, k
spleenu, ba aţ k sebevraţdě, vypil jsem nakolik kapek toho nápoje a musím říci, ţe jejich účinek
byl vţdycky blahodárný a rychlý. Chcete to také zkusit?"
"Z vaši ruky, drahý doktore, bych přijal všechno, i bolehlav, tím spíše elixír ţivota. Musí
se nějak připravit nebo se má pít čistý?"
"Ne, je to nápoj opravdu velmi silný. Řekněte svému lokajovi, aby vám přinesl několik
kapek pálenky nebo čistého lihu."
"U všech hromů, čistý líh anebo pálenka na rozředění toho vašeho elixíru! Ale vţdyť to
musí
být tekutý oheň! Nevěděl jsem, ţe by ho člověk mohl pít od té doby, co ho Prométheus
nalil praotci lidského pokolení. Musím vás jenom upozornit, ţe se u mne v domě sotva najde šest
kapek pálenky. Nejsem jako Pitt a nehledám výmluvnost v alkoholu." Sluha se však přece jen za
malou chvíli vrátil se lţičkou, na níţ bylo asi pět nebo šest kapek pálenky.
Gilbert k mim přidal stejné mnoţství tekutiny z lahvičky. Obě tekutiny se okamţitě
sloučily, dostaly barvu absintu, Mirabeau uchopil lţičku a spolkl její obsah.
"U ďasa, doktore," řekl Gilbertovi, "dobře, ţe jste mě upozornil, jak silná je ta vaše
medicína. Zdá se mi, ţe jsem spolkl blesk."
Gilbert se usmál. Zdálo se, ţe čeká s důvěrou, co se bude dít. Mirabeau zůstal chvíli jako
ochromen těmi několika kapkami ohně, s hlavou skloněnou na prsa, s ruku přitisknutou na
ţaludek. Pojednou však zvedl hlavu:
"Ach, doktore, je to opravdu elixír ţivota, co jste mi dal pít." Potom vstal, několikrát si
hlučně oddechl, vztyčil hlavu a rozpřáhl paţe:
"A kdyby se teď monarchie řítila, mám v sobě dost síly, abych ji udrţel." Gilbert se
usmál.
"Je vám tedy lépe?"
"Doktore," rozohnil se Mirabeau, "povězte mi, kde se prodává ten nápoj, a kdybych měl
kaţdou kapku zaplatit stejně velikým diamantem, kdybych se měl zříci kaţdého přepychu, pro
tenhle přepych síly a ţivota, ručím vám za to, udělám všechno, abych měl ten tekutý oheň a pak pak budu nepřemoţitelný!"
"Hrabě," řekl Gilbert, "slibte mi, ţe budete brát tento lék jen dvakrát týdně, ţe se obrátíte
vţdycky jen na mě, aţ budete chtít obnovit svou zásobu, a tato lahvička je vaše."
"Dejte mi ji," řekl Mirabeau, "a já vám slíbím všechno, co budete chtít."
"Tady ji máte," řekl Gilbert. "Ale to není všecko. Říkal jste, ţe si chcete pořídit koně a
vůz?"
"Ano."
"Nuţe, ţijte na venkově. Tyto květiny, které kazí vzduch ve vašem pokoji, čistí vzduch na
zahradě. Projíţďka, kterou vykonáte kaţdý den ze svého venkovského sídla do Paříţe a zpět,
bude na vás mít blahodárný účinek. Vyberte si, máte-li tu moţnost, své sídlo někdo vysoko v lese
nebo u řeky - Bellevue, Saint-Germain nebo Argenteuil."
"Argenteuil," zvolal Mirabeau. "Právě jsem tam poslal svého sluhu, aby mi tam našel
nějaký
letohrádek. Teischi, neříkal jste mi, ţe jste tam našel něco, co by se mi hodilo?"
"Ano, pane hrabě," odpověděl sluha a zvědavě čekal, jaký účinek bude mít zázračný lék.
"Ano, rozkošný dům, pověděl mi o něm můj krajan, jistý Fritz. Bydlil tam se svým
pánem, nějakým cizím bankéřem. Dům je prázdný a pan hrabě jej můţe najmout, kdy bude chtít."
"Kde stojí ten dům?"
"Není to přímo v Argenteuil. Říkají tam zámek v Marais."
"Ach, tam to znám," usmál se Mirabeau. "Děkuji, Teischi. Kdyţ mě otec vyhnal s
kletbami a ranami holí... Víte, doktore, ţe můj otec bydlil v Argenteuil?"
"Vím."
"Nuţe, kdyţ mě vyhnal z domu, často jsem se procházel kolem zdí toho krásného sídla a
říkal jsem si jako Horác - myslím, ţe to byl ten pán - promiňte, cituji-li špatně: O rus, quando te
aspiciam?"
"Vidíte, milý hrabě, a teď nadešla chvíle, abyste uskutečnil svůj sen. Navštivte zámek
Marais a odstěhujte se tam - čím dřív, tím líp."
Mirabeau okamţik uvaţoval, pak se otočil k Gilbertovi:
"Poslyšte, milý doktore, je vaší povinností bdít nad nemocným, kterého jste právě takřka
vzkřísil z mrtvých. Je teprve pět hodin a teď jsou dlouhé dny. Je krásně. Vyjeďme si do
Argenteuil!"
"Dobrá," přikývl Gilbert, "pojedeme do Argenteuil. Vzal-li si člověk odpovědnost za
zdraví
tak vzácné, jako je vaše, hrabě, musí být pacientovi stále po ruce... Pojďme si prohlédnout
vaše budoucí venkovské sídlo."
3. Ve čtvrtém koleně přestává příbuzenstvo
Mirabeau ještě neměl zařízený dům a tedy ani vlastní kočár. Musel si poslat sluhu pro
droţku. Kdo se v té době vypravoval do Argenteuil, podnikal vlastně značnou cestu. My ji dnes
vykonáme za jedenáct minut a za deset let tam moţná budeme za jedenáct vteřin. Proč si
Mirabeau vybral za své sídlo právě Argenteuil? Protoţe se jeho ţivotní vzpomínky, jak právě řekl
doktorovi, pojily k tomu malému města, a protoţe si člověk tolik potřebuje prodlouţit krátkou
dobu ţivota, jeţ mu je vyměřena, ţe se připoutává, jak jen můţe, k minulosti, aby ho příliš rychle
nestrhávala budoucnost.
V Argenteuil jeho otec, markýz de Mirabeau, zemřel 11. července 1789, jak se slušelo na
pravého šlechtice, který nechtěl přeţít pád Bastily.
Na Argenteuilském mostě Mirabeau poručil, aby kočár zastavil.
"Jsme na místě?" otázal se doktor.
"Ano a ne. Nejsme ještě v zámku Marais, ten leţí čtvrt míle za Argenteuil. Ale já jsem
vám zapomněl říci, milý doktore, ţe jsme si sem vyjeli nikoli na nějakou obyčejnou návštěvu, ale
na pouť. Na pouť s trojím zastavením."
"Pouť," usmál se Gilbert, "a ke kterému svatému putujeme?"
"K svatému Riquettimu, milý doktore. Tohohle svatého ještě neznáte. Za svatého ho
prohlásili lidé. Ve skutečnosti velmi pochybuji, ţe by milý Pán Bůh, kdyby se staral o všechny
hlouposti na tomhle ubohém světě, potvrdil to svatořečení. Ale stejně je jisté, ţe se tady rozloučil
se světem Riquetti, markýz de Mirabeau, Přítel lidu, k smrti umučen výstřednostmi svého
nezdárného syna, Honoré Gabriela Victora Riquettiho hraběte de Mirabeau."
"Ach vskutku," řekl doktor, "váš otec zemřel v Argenteuil. Odpusťte, hrabě, ţe jsem na to
zapomněl. Omlouvám se tím, ţe jsem byl zatčen, kdyţ jsem se vrátil z Ameriky, na cestě z Le
Havru do Paříţe v prvních červencových dnech, a ţe jsem právě v době, kdy váš otec zemřel,
seděl v Bastile. Vyšel jsem odtud 14. července se sedmi jinými vězni, a jakkoli tato soukromá
událost byla pro mě veliká, ztratila se v ohromném toku historie, který nás od té doby
unáší... A kde sídlil váš otec?"
Právě kdyţ Gilbert poloţil tuto otázku, zastavil se Mirabeau před mříţovými vraty domu
na nábřeţí. Dům byl obrácen průčelím k řece, od niţ ho dělil trávník široký asi tři sta kroků a
hradba stromů.
Ohromný pes pyrenejské rasy se vrhl se zuřivým štěkotem na cizího člověka před vraty,
prostrčil mříţemi tlapy a snaţil se Mirabeaua chytit za nějaký cíp oděvu.
"Na mou duši, doktore," ucouvl Mirabeau před zuřivým zvířetem, "nic se tady nezměnilo.
Vítají mě stejně vlídně, jako kdyby byl otec ještě naţivu."
Na podjezdu se však objevil jakýsi mladík, zavolal na psa, utišil ho a vyšel vstříc oběma
návštěvníkům.
"Odpusťte, pánové," řekl, "nemůţeme za to, jak vás uvítal náš pes. Před tímhle domem, v
němţ sídlil pan markýz de Mirabeau, se zastavuje mnoho lidí, a protoţe náš Cartouche nemůţe
pochopit tento historický zájem o dům svých tichých pánů, štěká na kaţdého. - Jdi do boudy,
Cartouche!"
Mladík pohrozil psu, jenţ pořád ještě vrčel, ale přece jen zalezl do boudy. Mirabeau a
Gilbert se na sebe podívali.
"Pánové," pokračoval mladík, "za těmihle vraty je teď uţ jen zdvořilý hostitel, ochotný
bránu otevřít a provést vás, ovšem neukojí-li vaši zvědavost pouhý pohled na vnějšek domu."
Mirabeau věděl, ţe Gilbert by si jistě rád prohlédl vnitřek, a jeho přání se ostatně shodovalo s
lékařovým.
"Pane," řekl, "četl jste naše myšlenky. Víme, ţe v tomhle domě sídlil Přítel lidu, a rádi
bychom si jej prohlédli."
"A vaše zvědavost by byla dvojnásobná, pánové," poznamenal mladík, "kdybyste věděli,
ţe dvakrát nebo třikrát za pobytu pana markýze v tomto domě byl tu návštěvou markýzův slavný
syn a ţe, můţeme-li věřit tomu, co se povídá, nebyl vţdy přijímán tak, jak by si toho byl
zaslouţil a jak bychom ho dnes přijali my, kdyby se mu jako vám zachtělo tento dům navštívit."
Mladík se uklonil, otevřel vrata, zavřel je za oběma návštěvníky a kráčel napřed. Ale
Cartouche, jak se zdálo, nebyl spokojen s pohostinstvím, jeţ bylo oběma muţům nabídnuto.
Vyřítil se s hrozným štěkotem z boudy a vrhl se na oba návštěvníky znovu. Mladík skočil mezi
psa a hosta, na kterého měl pes zvláště spadeno.
Ale Mirabeau mládence odstrčil.
"Pane," usmál se, "na mě vţdycky štěkali psi i lidé. Lidé mě také někdy pokousali, psi
nikdy. Ostatně se říká, ţe lidský pohled dovede zvířata zkrotit. Nechte mě, rád bych to zkusil."
"Pane," upozorňoval mladý muţ, "Cartouche je zlý, dejte si pozor!"
"Nevadí, nevadí, pane," pokrčil rameny Mirabeau, "mám kaţdý den co dělat s bestiemi
ještě
daleko divočejšími a zrovna dnes jsem se potýkal s celou smečkou."
"Jenţe k takové smečce dovedete mluvit, to vám nikdo neupře," poznamenal Gilbert, "ale
pes... "
"Myslím, ţe jste studoval magnetismus, doktore, nebo ne?"
"Ano, a co má být?"
"Nuţe, teď poznáte sílu lidského pohledu. Budu magnetizovat Cartouche."
"Tak mně to jen ukaţte!"
"Nevydávejte se zbytečně v nebezpečí, pane," varoval mladík.
"Prosím vás, jenom mě nechte být."
Mladík se rezignovaně uklonil, ustoupil nalevo, Gilbert napravo, tak jako svědkové při
souboji. Ostatně mladík vyskočil na patník a číhal ostraţitě, aby zadrţel Cartouche, kdyby
cizincův pohled nebo jeho slovo nic nezmohly.
Pes několikrát zavrtěl hlavou, jako by se chtěl přesvědčit, ţe člověk, k němuţ, jak se
zdálo, chová nesmiřitelný odpor, je sám a bez pomoci.
Potom se skokem vrhl na protivníka.
Mirabeau zkříţil ruce na prsou a upřel na zvíře oči s takovou urputností, jako kdyţ silou
pohledu fascinoval posluchače, které měl před sebou.
Pes se rázem zastavil. Koulel jen očima.
Mirabeau se sehnul, nabral hrst písku a hodil ji na zvíře.
Pes vyštěkl a novým skokem se přiblíţil na dva tři kroky k svému protivníkovi. Ten však
necouvl, ale sám udělal krok ke psu.
Zvíře zůstalo na okamţik nehybné, potom, napůl ještě zuřivě, napůl uţ s bázní, s
vyceněnými zuby si sedlo na zadní. Mirabeau pozdvihl paţi s oním svrchovaným gestem, které
mu tak často pomohlo k úspěchu na tribuně, kdyţ vrhal na nepřátele své sarkasmy, a pes,
přemoţen a chvějící se na celém těle, couvl nazpět, ještě se dvakrát třikrát ohlédl, pak rychle
zalezl do boudy.
Mirabeau zvedl hlavu, pyšný a rozradostněný, jako by právě zvítězil ve velkém řečnickém
souboji.
"Ach, doktore," poznamenal, "pan Mirabeau starší měl jistě pravdu, kdyţ říkal, ţe psi
mají s lidmi mnoho společného. Viděl jste tohohle, jak byl zprvu drzý, potom zbabělý, a teď hned
uvidíte, ţe bude podlézavý zrovna jako člověk."
Zavolal na psa:
"Cartouche, pojď sem!"
Pes váhal. Kdyţ však Mirabeau zavolal podruhé, vystrčil hlavu z boudy, bázlivě se
podíval na Mirabeaua, připlíţil se k jeho nohám, zvolna a bojácně zvedl hlavu a koncem
vyplazeného jazyka olízl konečky Mirabeauových prstů.
"Nu dobře," řekl Mirabeau, "a teď do boudy!"
Ukázal rukou a pes si šel lehnout.
Mirabeau se otočil k Gilbertovi:
"Víte, nač jsem myslil, milý doktore, kdyţ jsem zkoušel tenhle potměšilý kousek?"
"Nevím, ale zato jsem zvědav."
"Myslil jsem na pověstnou noc z 5. na 6. říjen. Dal bych polovinu všech dní, které mně
ještě
zbývají, za to, kdyby byl král Ludvík mohl vidět, jak na mě tenhle pes vyrazil, jak zalezl
do boudy a jak mi přišel lízat ruku."
Potom se otočil k mladíkovi:
"Zajisté mi odpustíte, pane, ţe jsem Cartouche zkrotil. A teď se pojďme podívat na dům
Přítele lidu, jistě nám ho chcete ukázat."
Mladík před Mirabeauem ustoupil. Ten ostatně nepotřeboval průvodce, vţdyť znal dům
lépe neţ kdo jiný.
Nezdrţoval se v přízemí, rychle stoupal po schodech chráněných uměleckým ţelezným
zábradlím.
"Tudy, doktore, tudy."
Vskutku s vrozenou schopností uchvátit a ovládat kdekoho stal se z Mirabeaua-diváka v
tom okamţiku herec; z pouhého návštěvníka pán domu.
Gilbert šel okouzlen za ním.
Mezitím mladík zavolal svého otce, muţe mezi padesáti a pětapadesáti lety, a dvě sestry,
dívky mezi šestnácti a osmnácti, aby se pochlubil, jakého zvláštního hosta přivedl. Zatímco jim
Mirabeau líčil výjev s Cartouchem, ukazoval mladík Gilbertovi pracovnu, loţnici a salón
markýze de Mirabeau. Kaţdá z místností, jimiţ procházeli, vyvolávala v něm vzpomínky.
Mirabeau vyprávěl anekdotu za anekdotou s kouzlem a ţivostí, jeţ z něho dělaly neodolatelného
společníka.
Majitel a jeho rodina naslouchali tomuto průvodci, který jim vyprávěl historii jejich
vlastního domu, s otevřenými ústy a vyvalenýma očima.
Prohlédli si hořejší patro, a protoţe na kostele v Argenteuil bilo právě sedm, Mirabeau,
patrně
se obávaje, aby mu zbylo dost času ještě i na to, co zbývalo učinit, vybídl Gilberta, aby se
rozloučili.
"Pane," poznamenal majitel domu, kdyţ se octli na prvních schodech, "víte-li toho tolik o
markýzi de Mirabeau a o jeho slavném synu, jistě byste mohl, kdyby se vám chtělo, vyprávět o
těchhle prvních čtyřech schodech historku, jeţ by nebyla méně zajímavá neţli ty předešlé."
Mirabeau se zastavil a zasmál se:
"To bych mohl, ale tu bych raději zamlčel."
"A proč, hrabě?" otázal se doktor.
"Posuďte sám, doktore: Kdyţ vyšel z vězení ve věţi vincenneské, kde ho věznili osmnáct
měsíců, Mirabeau, jenţ byl v té době dvakrát starší neţli biblický marnotratný syn a nijak
nepozoroval, ţe by se doma chystali z radosti nad jeho návratem zabit tučné tele, dostal nápad
přihlásit se o své právo. V otcovském domě byl Mirabeau špatně přijat ze dvou důvodů.
Především vyšel z Vincennes proti vůli markýzově a potom přišel domů ţádat o peníze. Tak se
stalo, ţe markýz, jenţ právě dokončoval jakési filantropické dílo, chopil se při prvních synových
slovech hole - šlo, jak jsem uţ řekl, o peníze - a vrhl se na něho. Hrabě znal svého otce, přece
však doufal, ţe sedmatřicetiletého muţe by nemohl markýz trestat tak, jak mu hrozil. Ale brzy
poznal, jak škaredě se zmýlil, kdyţ se mu na ramena sneslo krupobití ran."
"Holí?" zavrtěl hlavou Gilbert.
"Opravdových, pořádných ran holí, nikoli takových, jaké se rozdávají a dostávají v
Comédie Francaise ve hrách Moliérových, pořádných ran holí, jaké mohou člověku rozbit hlavu a
zpřeráţet kosti."
"A co udělal hrabe de Mirabeau?"
"U všech hromů, udělal to, co udělal Horatius ve své první bitvě. Dal se na útěk. Bohuţel,
neměl - jako tenkrát Horatius - štít. Byl by totiţ svůj štít určitě nezahodil jako slavný básník, ale
byl by ho uţil, aby odrazil rány. Protoţe však štít neměl, zřítil se z prvních čtyř schodů, podobně
jako jsem to udělal já před chvíli, jenţe asi ještě poněkud rychleji neţ já. Tam se zastavil a sám
zvedl hůl: ,Zadrţte pane,' řekl svému otci, ,na čtvrtém stupni, tak jako ve čtvrtém koleně uţ
přestává příbuzenství.' Byl to sice dost špatný vtip, ale starého pána zadrţel spíš neţ nejpádnější
důvod. Ach, jaká škoda, řekl, ţe dědeček uţ je mrtev, tohle bych mu určité napsal! Mirabeau byl
příliš dobrý stratég, aby nevyuţil příleţitosti k útěku, kdyţ se mu takhle naskytla. Vzal tedy ještě
zbývající schody stejným kvapem jako první čtyři a ke své
velké lítosti uţ nevstoupil nikdy do tohoto domu. Byl to náramný darebák ten hrabě
Mirabeau, viďte, doktore?"
"Ach, pane," přistoupil k hraběti mladík s uctivým výrazem, jako by prosil za prominuti,
ţe nesdílí jeho názor, "řekněte spíš, ţe to je velký člověk."
Mirabeau se podíval mladíkovi zpříma do tváře.
"Hleďme, hleďme," zavrtěl hlavou, "takhle tedy ještě soudí lidé o hraběti de Mirabeau?"
"Ano, pane," odpověděl mladík, "a přestoţe se vám to nelíbí, já jsem jeden z nich."
"Neříkejte to tak nahlas v tomhle domě," usmál se Mirabeau, "nebo vám spadne strop na
hlavu."
Potom uctivě pozdravil starce a dvorně se uklonil oběma dívkám, prošel zahradou a
přátelsky zamával na Cartouche. Ten odpověděl zavrčením, v němţ poslední zbytek vzpoury uţ
ustupoval vynucené pokoře.
Gilbert šel za Mirabeauem. Mirabeau poručil kočímu, aby zajel do města a zastavil před
kostelem.
Ale na rohu první ulice přikázal zastavit, vytáhl z kapsy navštívenku a řekl sluhovi:
"Teischi, odevzdejte to mladíkovi, který nesdílí můj názor na pana de Mirabeau." A
povzdechl si:
"Ach, doktore, je to jistě člověk, jenţ dosud nečetl o velké zradě pana de Mirabeau."
Teisch se vrátil.
Hned v patách za ním přiběhl mladík.
"Pane hrabě," řekl s upřímným obdivem, "dopřejte mi, co jste dopřál. Cartouchovi,
dopřejte mi cti políbit vám ruku!"
Mirabeau mladíka objal a přitiskl ho na prsa.
"Pane hrabě," řekl mladý muţ, "jmenuji se Mornais. Budete-li někdy potřebovat někoho,
kdo by šel za vámi na smrt, vzpomeňte si na mě."
Mirabeauovi vstoupily do oči slzy.
"Doktore," poznamenal, "tohle jsou lidé, kteří přijdou po nás. Na mou čest. věřím, ţe jsou
lepší neţ my."
4. Žena podobná královně
Vůz se zastavil u brány kostela v Argenteuil.
"Řekl jsem vám, ţe jsem se nikdy nevrátil do Argenteuil od toho dne, kdy mě odtud otec
vyhnal holí. Ale nemluvil jsem tak docela pravdu. Vrátil jsem se onoho dne, kdy jsem doprovázel
mrtvé tělo svého otce do tohoto kostela."
A Mirabeau vyskočil z kočáru a s kloboukem v ruce, s obnaţenou hlavou, pomalým
slavnostním krokem vstoupil do chrámu.
V tom zvláštním muţi bylo tolik protichůdného, ţe často zatouţil po útěše náboţenství v
době, kdy všichni lidé byli filosofy a kdy mnozí zacházeli ve své filosofii aţ k neznaboţství.
Gilbert kráčel několik kroků za Mirabeauem. Viděl, jak hrabě prošel kostelem a jak se před
oltářem Panny Marie opřel o masivní sloup, jehoţ hlavice nesla zřejmě pečeť dvanáctého století.
Mirabeau sklonil hlavu a upřel oči na černý kámen uprostřed kaple.
Doktor se snaţil postřehnout, co hraběte tolik poutá, sledoval jeho pohled a uviděl tento
nápis: Zde odpočívá
Francoise de Castellane, markýza de Mirabeau,
vzor zboţnosti a ctnosti, šťastná manţelka,
šťastná matka.
Narodila se v Dauphiné 1685; zemřela v Paříţi 1769.
Pochována byla v Saint-Sulpice,
odkud byly její pozůstatky přeneseny do tohoto hrobu,
kde odpočívá také její důstojný syn
Victor de Riquetti, markýz de Mirabeau,
zvaný Přítel lidu.
Narodil se v Pertuis v Provence 4. října .1715;
zemřel v Argenteuil 11. července 1789.
Modleme se k Bohu za spásu jejich duši.
Posvátnost smrti je tak mocná, ţe doktor Gilbert sklonil na okamţik hlavu a rozpomínal
se na nějakou modlitbu, kterou by splnil prosbu, s níţ se obracel ke kaţdému křesťanu náhrobní
kámen před jeho očima.
Ale jestliţe vůbec kdy - i ve svém dětství - znal Gilbert řeč pokory a víry, coţ je ostatně
dosti pochybné, pochybovačnost, tento jed minulého století, vyhladila v ţivé míze jeho paměti aţ
do posledního písmene všecka slova víry a vepsala na jejich místo svá sofizmata a své
paradoxy.
Gilbert cítil, ţe jeho srdce vyschlo a ţe jeho ústa oněměla. Zvedl oči a spatřil, jak po
výrazné
tváři Mirabeauově, rozryté vášněmi jako půda kolem sopky proudy lávy, stékají dvě slzy.
Ty dvě slzy Gilberta podivně dojaly. Přistoupil k hraběti a stiskl mu ruku. Mirabeau porozuměl.
Slzy prolité při vzpomínce na otce, který ho uvěznil, mučil, trýznil, mohly vypadat
nepochopitelně anebo pokrytecky.
Pospíšil si tedy vysvětlit Gilbertovi, proč je tak dojat:
"Tato Františka de Casteliane, matka mého otce, byla hodná ţena. Kdyţ jsem byl pro
všechny ošklivý, pro ni jsem byl pouze nehezký. Kdyţ mě všichni nenáviděli, ona mě skoro
milovala. Ale nade všechno milovala ovšem svého syna. Proto jsem je, milý Gilberte, uloţil oba
do jednoho hrobu. S kým budu pochován já? Čí kosti budou odpočívat vedle mých?... Nemám
ani psa, který by mě měl rád."
A bolestně se usmál.
"Pane," ozval se vtom za nimi hlas s oním suchým a vyčítavým přízvukem, jakým mluví
poboţnůstkáři, "v kostele se nesmí smát."
Mirabeau obrátil tvář zrosenou slzami k člověku, který ho oslovil. Byl to kněz.
"Pane," otázal se ho mírně, "jste kněz, jehoţ péči je svěřen tento kostel?"
"Ano,... co si přejete?"
"Máte mnoho chudých ve farnosti?"
"Víc neţ lidí, kteří jsou ochotni dávat jim almuţnu."
"Ale máte tu snad přece několik lidumilných duší?"
Teď se zasmál kněz.
"Pane," poznamenal Mirabeau, "mám za to, ţe jste mě právě ráčil poučit, ţe v kostele se
člověk nemá smát."
"Snad mě nechcete učit, jak se mám chovat?" urazil se kněz.
"Nikoliv, pane, chci vám jen dokázat, ţe lidé, kteří povaţují za svou povinnost pomáhat
svým bliţním, nejsou tak vzácní, jak si myslíte. Budu podle vší pravděpodobnosti bydlit v zámku
Marais. Nuţe, kaţdý nezaměstnaný dělník tam nalezne práci za dobrou mzdu. Kaţdý
hladovějící stařec tam dostane chléb. Kaţdý nemocný bez rozdílu politického nebo
náboţenského přesvědčení tam bude přijat a ošetřen. A k tomu účelu vám dnes dávám, pane
faráři, úvěr jednoho tisíce franků na měsíc."
Vytrhl list ze zápisníku a napsal na něj tuţkou:
"Poukazuji dvanáct tisíc franků, z nichţ pan farář v Argenteuil můţe disponovat jedním
tisícem franků měsíčně. Těchto peněz nechť jest uţito na dobré účely ode dne, kdy se nastěhuji
do zámku v Marais.
Dáno v kostele v Argenteuil a podepsáno na oltáři Panny Marie.
Mirabeau mladší"
A hrabě vskutku podepsal tu poukázku na oltáři Panny Marie.
Farář byl udiven, kdyţ uviděl Mirabeauův podpis, a ještě víc, kdyţ si přečetl poukázku.
Mirabeau vyšel z kostela, kývl na Gilberta, aby šel s ním.
Vstoupili do kočáru.
Jakkoli Mirabeau pobyl v Argenteuil jen krátce, zanechal za sebou vzpomínky, jeţ rostly
ve vyprávění příštích generací.
Jsou lidé, kteří za sebou zanechávají velké vzpomínky všude, kam vkročí. Ještě dnes - a
Mirabeau je uţ přece šedesát let mrtev - ještě dnes, zastavíte-li se v Argenteuil na obou místech,
kde se zastavil tenkrát, potkáte-li někoho v Mirabeauově domě anebo v kostele, bude vám
vypravovat o všech podrobnostech Mirabeauovy návštěvy, jako by se byla udála včera.
Vůz jel po hlavní ulici aţ na konec a vyjel z Argenteuil směrem k Besons. Na cestě k
Besons neurazili ani sto kroků, kdyţ spatřili po pravici hustý park, v němţ prokmitávaly
břidlicové
střechy zámeckých a hospodářských budov.
Byl to zámek Marais.
Po pravé straně silnice, v místě, kde silnice zahýbala k mříţovým vratům zámku, stála
malá
chaloupka. Na prahu seděla na dřevěné stoličce ţena. Drţela v náručí hubené bledé dítě,
rozpálené horečkou.
Matka chovala umírající uboţátko, zvedala oči k nebi a plakala.
Obracela se k Tomu, k němuţ se obracíme, kdyţ uţ nedoufáme nic od lidí. Mirabeau
upíral jiţ z dálky oči na tu smutnou scénu.
"Doktore," ozval se, "jsem pověrčivý jako stará bába. Jestli to dítě zemře, neusídlím se v
zámku v Marais. Prosím vás, podívejte se na ně, jste přece od toho." A poručil zastavit před
chaloupkou.
"Doktore, zbývá mně uţ jen pětadvacet minut na návštěvu zámku, nechám vás tady.
Přijďte potom za mnou a povězte mi, budete-li moci pro to dítě něco udělat." Potom se obrátil k
matce:
"Milá paní, tenhle pán je slavný lékař. Poděkujte Prozřetelnosti, ţe vám ho poslala.
Pokusí se vaše dítě uzdravit."
Ţena nevěděla, zda sní či bdí. Vstala a s dítětem v náručí koktala rozpačité díky. Gilbert
vystoupil z kočáru.
Vůz pokračoval v cestě. Za pět minut poté Teisch zazvonil u zámeckých vrat. Uplynulo
několik minut, aniţ se kdo objevil. Konečně přišel otevřít nějaký muţ, podle obleku zřejmě
zahradník.
Mirabeau nejprve vyzvídal, v jakém stavu je zámek.
Zahradník potvrdil, ţe zámek je v dobrém stavu, coţ ostatně bylo zřejmé na první pohled.
Zámek patřil k panství opatství v Saint-Denis, kde bylo hlavní sídlo převora z Argenteuil, a byl
na prodej po vyhlášení dekretů o církevním majetku.
Mirabeau, jak jsme uţ podotkli, zámek znal. Nikdy však neměl příleţitost prohlédnout si
jej tak pozorně jako za těchto okolností.
Kdyţ se otevřela brána, octl se na prvním, téměř čtvercovém nádvoří. Napravo byl
pavilon, v němţ bydlel zahradník. Nalevo byl druhý pavilon; podle půvabu, s nímţ byl vyzdoben,
dokonce i zvenčí, sotva se něčím podobal prvnímu.
Ve skutečnosti to opravdu byl jeho dvojník. Ale skvělá úprava udělala z uţitkového
staveni obydlí téměř aristokratické. Ohromné růţové keře pokryté nesčetnými květy je
zahalovaly jako pestrý šat, zatímco pás vinné révy je obtáčel v půli jako zelená stuha. Všechna
okna byla zacloněna závoji z karafiátů, vanilek a fuchsií a veliké květy bránily jak slunci, tak
zvědavému pohledu, aby nepronikl dovnitř. Malá zahrádka, plná lilií, kaktusů a narcisů, podobala
se z dálky pestrému koberci a prostírala se od domku po celé délce prvního nádvoří aţ k obrovské
smuteční vrbě a k překrásným jilmům vysázeným na protější straně. Řekli jsem jiţ, jak vášnivě
miloval Mirabeau květiny. Kdyţ uviděl tento pavilón jako ztracený
v růţích a rozkošnou zahradu, jakoby letohrádek bohyně Flory, vykřikl radostí:
"Příteli," otočil se k zahradníkovi, "je také tento pavilón na prodej?"
"Samozřejmě, pane," odpověděl zahradník, "pavilón patří k zámku a zámek je na prodej
nebo k pronajmutí. Jenţe v téhle době je obydlen. Ale protoţe tu nejde o nájem, usadí-li se pán v
zámku, mohla by se té paní, která tam teď bydlí, dát výpověď."
"A kdo je to?" otázal se Mirabeau.
"Nějaká dáma."
"Mladá?"
"Třicet aţ pětatřicet let."
"Krásná?"
"Velmi krásná."
"Nu, uvidíme," řekl Mirabeau. "Krásná sousedka není nikdy k zahození... Proveďte mě po
zámku, příteli."
Zahradník kráčel před hrabětem, přešel most, jenţ odděloval první dvůr od druhého. Pod
mostem tekla malá říčka.
Tady se zahradník zastavil.
"Kdyby pán," poznamenal, "nechtěl rušit dámu z pavilónu, dá se to velmi lehce zařídit.
Tahle říčka dokonale odděluje část parku, přimykající se k pavilónu, od ostatní zahrady. Dáma
bude ve svém a pán také ve svém."
"Dobrá, dobrá," řekl Mirabeau, "podívejme se na zámek." A vystoupil zvolna na schody
podjezdu.
Zahradník otevřel hlavní dveře.
Ty dveře vedly do štukového vestibulu, kde podle tehdejší módy stály ve výklencích
sochy a na sloupech vázy.
Proti hlavním dveřím byly na konci vestibulu jiné dveře, vedoucí do zahrady. Napravo z
vestibulu byl kulečníkový sál a jídelna.
Nalevo dva salóny, velký a malý.
Uspořádání místnosti se hraběti dost líbilo, ačkoli vypadal roztrţitě a netrpělivě.
Vystoupili do prvního patra.
Byl tam velký salón, nádherně zařízený jako pracovna, a tři nebo čtyři loţnice pro pána
domu. Okna v salóně a v loţnicích byla zavřena.
Mirabeau k jednomu přistoupil a otevřel je.
Zahradník chtěl otevřít ostatní.
Ale Mirabeau na něho kývl a zahradník se zarazil.
Pod oknem, jeţ Mirabeau otevřel, napolo ukryta pod ohromnou smuteční vrbou, seděla
ţena a četla. Několik kroků od ní na trávníku a mezi květinami si hrálo pěti-aţ šestileté dítě.
Mirabeau si uvědomil, ţe je to dáma z pavilónu.
Nemohla být půvabnější a elegantněji oblečená. Měla na sobě krátkou mušelínovou
pláštěnku, zdobenou krajkami, pod ní bílý taftový ţivůtek s růţovými a bílými náběrami. Bílou
mušelínovou sukni s nabíranými volánky, růţovou a bílou jako ţivůtek. Krajková kapucka
splývala z hlavy a obličej mladé dámy se ztrácel v tom mlţném závoji z krajek. Jemné štíhlé ruce
s aristokratickými prsty, dětsky malé noţky v něţných pantoflíčkách z bílého taftu posetého
růţičkami doplňovaly ten okouzlující obraz.
Dítě v bílých hedvábných šatičkách mělo na hlavě - ta podivná směs byla v té době
ostatně
dost v módě - malý klobouček z doby Jindřicha IV. s trojbarevným páskem. Právě takový
oblek s národní trikolórou měl na sobě malý korunní princ, kdyţ se naposled objevil s matkou na
balkóně v Tuileriích.
Mirabeau pokynul zahradníkovi proto, aby nerušil spanilou čtenářku.
Byla to jistě dáma z květinového pavilónu; jistě to byla královna zahrady lilií, kaktusů a
narcisů. Konečně to byla jistě ona sousedka, kterou by byl Mirabeau, muţ vţdycky touţící po
rozkoši, sám vyhledal, kdyby mu ji náhoda nebyla přivedla do cesty.
Po nějakou dobu hltal očima rozkošné stvořeni, nehybné jako socha a netušící, jaký ţhavý
pohled se na ně upírá. Ale náhle, ať náhodou či zmagnetizovány pohledem hraběte, se její
oči odpoutaly od knihy a otočily směrem k oknu.
Kdyţ spatřila Mirabeaua, překvapeně vykřikla, zavolala na synka a odváděla si ha za
ruku. Dvakrát nebo třikrát se otočila, aţ zmizela s dítětem mezi stromy, za nimiţ mohl Mirabeau
uţ
sledovat jen její prosvítající skvělý šat, jehoţ bělost zjasňovala první stíny noci. Na
překvapený výkřik neznámé dámy odpověděl Mirabeau výkřikem takřka uţaslým: Dáma měla
nejen chůzi královny, ale k tomu ještě, pokud krajkový závoj zahalující do poloviny její tvář
dovoloval to posoudit, také rysy Marie Antoinetty. Dítě ještě zvyšovalo tu podobnost. Bylo ve
věku druhého syna královny, královny, jejíţ
chůze, tvář a sebemenší gesto zůstaly tak ţivé nejenom v paměti, ale i v srdci
Mirabeauově od setkání v Saint-Cloud, ţe by byl královnu poznal všude, kdekoli by ji byl potkal,
i kdyby byla třeba zahalena oním boţským závojem, jímţ Vergilius zahalil Venuši, kdyţ se
zjevila svému synu na pobřeţí Kartága.
Jaký podivný zázrak přivedl do parku domu, který právě Mirabeau najímal, záhadnou
ţenu, jeţ nebyla-li královnou, byla nicméně jejím ţivým obrazem?
V tom okamţiku ucítil, jak se kdosi dotkl jeho paţe.
5. Vliv neznámé dámy se začíná projevovat
Mirabeau sebou škubl a otočil se.
Byl to doktor Gilbert.
"To jste vy, doktore? Co je?"
"Vyšetřil jsem to dítě," řekl Gilbert.
"A doufáte, ţe je zachráníte?"
"Lékař nesmí nikdy ztrácet naději, i kdyby stál tváří v tvář smrti."
"U čerta," zamračil se Mirabeau, "to znamená, ţe nemoc je váţná."
"Víc neţ váţná, hrabě, smrtelná."
"Co to je za nemoc?"
"Nepřeji si nic víc neţ prozkoumat do všech podrobností tu chorobu - myslím, ţe to
nebude bez zajímavosti a bez uţitku pro muţe, který se rozhodl, ţe si najme tenhle zámek, aniţ si
uvědomil, čemu bude vydán všanc."
"Ale, ale," nadhodil Mirabeau, "snad nemyslíte, ţe mně tady hrozí cholera!"
"To ne, ale povím vám, jak to dítě dostalo horečku a proč podle vší pravděpodobnosti do
týdne zemře. Jeho matka sekala v zámeckém parku trávu, a aby měla od dítěte pokoj, poloţila je
několik kroků od tiché vody, jeţ obtéká park. Poloţila to stvořeníčko do stínu, aniţ si uvědomila,
ţe za hodinu bude praţit slunce tam, kde byl dosud stín. Dítě se rozkřičelo a ţena se k němu
rozběhla. Mělo horečku, jednak z úpalu, jednak, ţe dlouho vdechovalo výpary z močálu, jeţ často
přivodí druh otravy, kterému říkáme bahenní zimnice."
"Promiňte, doktore, ale nerozumím vám dobře."
"Neslyšel jste nikdy o horečkách z pontinských baţin? Neslyšel jste o pověstných
smrtonosných výparech, jeţ vystupují z močálů toskánských? Nečetl jste u florentského básníka
o smrti Pii dei Tolomei?"
"Ovšem, doktore, to všechno znám, ale jen jako zvědavý člověk, nikoli jako chemik a
lékař. Cabanis mně říkal něco podobného, kdyţ jsem s ním naposled mluvil, a sice o sálu v
Jízdárně, kde nám není zrovna dobře. Říkal dokonce, nevyjdu-li během zasedání třikrát ven
nadýchat se čerstvého vzduchu, ţe se udusím."
"A Cabanis měl pravdu."
"Mohl byste mi to vysvětlit, doktore? Udělal byste mi radost."
"Opravdu?"
"Ano, vyznám se dost dobře v řečtině a v latině. Ty čtyři nebo pět let, co jsem byl ve
vězení
pro nedůtklivost svého drahého otce, jsem se dost zabýval antikou. Dokonce jsem napsal
v těch ztracených letech obscénní kníţku o mravech antického světa, myslím, ţe to není nudné
čtení. Ale naprosto nechápu, jak by se mohl člověk otrávit v sále Národního shromáţdění,
ledaţe by ho kousl abbé Maury anebo ţe by dlouho poslouchal pana Marata."
"Povím vám to tedy. Snad to bude trochu nejasné vysvětlení pro muţe, který se ze
skromnosti přiznává, ţe se zajímá o fyziku a neví mnoho o chemii. Ostatně se pokusím, abych
byl co nejsrozumitelnější."
"Mluvte, doktore. Máte před sebou vědychtivého posluchače."
"Architektovi, který stavěl sál v Jízdárně - a architekti jsou, milý hrabě, zrovna tak špatní
chemici jako vy - architektovi, který stavěl ten sál, nenapadlo, aby postavil komíny pro
výměnu zkaţeného vzduchu, ani roury pro přívod vzduchu čerstvého. Z toho plyne, ţe jedenáct
set úst, vdechujících kyslík, vydechuje do místnosti kysličník uhličitý. Následkem toho se na
konci zasedání a zvláště v zimě, kdy okna jsou zavřena a kamna rozpálena, vzduch v místnosti uţ
vůbec nedá dýchat."
"Jsem rád, ţe mi to říkáte, alespoň to budu moci říci Baillymu.
"Čistý vzduch," pokračoval Gilbert, "to je takový vzduch, jaký mají naše plíce vdechovat,
vzduch, jaký vdechujeme v obydlí napolovic obráceném k východu a poblíţ s tekoucí vodou.
Takový vzduchu, jaký vdechujeme za nejlepších podmínek, se skládá ze 77 částí kyslíku, z 21
částí dusíku a ze dvou části vodních par."
"Zatím vám pořád ještě rozumím."
"Nuţe, poslouchejte dál. Krev v ţilách je tmavá a přináší s sebou do plic kysličník
uhličitý. V
plicích se musí osvěţit kyslíkem, který získá vdechováním čerstvého vzduchu. Tady se
odehrává to, čemu v lékařství říkáme oxidace. Kyslík se slouţí s krvi, z tmavé se stane červená a
poskytne jí takto ţivotodárnost, kterou potřebuje kaţdý organismus. Současně však uhlík, který
se sloučil s jistou částí kyslíku, vytvoří kysličník uhličitý a promíšen s jistou částí
vodních par odchází vydechován z těla ven. Nuţe, pohlcováním čistého vzduchu a
vydechováním zkaţeného vzduchu se vytváří v uzavřené místnosti atmosféra, jeţ nejen ţe
přestává být dýchatelnou, ale dokonce můţe přivodit skutečnou otravu."
"Takţe, podle vašeho názoru, jsem uţ napolovic otráven."
"Zajisté. To je také hlavní příčina vašich potíţí. Ovzduší Jízdárny je pro vás stejně otravné
jako ovzduší arcibiskupského paláce, věţe ve Vincennes, pevnosti v Joux nebo zámku
d'If. Nevzpomínáte si na madam de Bellegarde, která tvrdila, ţe bydlí-li někdo v jedné místnosti
ve vincenneské pevnosti, je vystaven trvalé otravě arzenikem?"
"Takţe to ubohé dítě, doktore, je otráveno dočista, zatímco já jsem otráven jen napolo."
"Ano, hrabě, a otrava vyvolala u něho zhoubnou horečku, jejíţ sídlo je v mozku a v
mozkových blanách. Říká se tomu zatím prostě hlavnička, já bych ji nazval, kdybyste dovolil,
prudkou vodnatelností mozku. Odtud ty křeče, odtud napuchlá tvář, fialové rty, strnulé čelisti,
zvrácené oční bulvy, sípavý dech, nepravidelný tep, lepkavý pot, v němţ se topí celé tělo."
"Jděte k čertu, doktore, víte, ţe mi jde strach po zádech z výčtu těchhletěch ohavných
příznaků? Opravdu, slyším-li lékaře mluvit v lékařských termínech, je to, jako by mně někdo
předčítal list popsaný samými výhruţkami, a zdá se mi, ţe to nejlehčí, co mě vůbec můţe potkat,
je smrt. A co jste tomu dítěti předepsal?"
"Nejenergičtější léčení - a dodávám, ţe dva louisdory, které jsem zabalil do receptu,
dovolují
matce, aby se řídila mými předpisy. Chladivé obklady na hlavu, lechtání na končetinách,
dávící prostředky, odvar chininové kůry."
"A to všechno ţe nebude k ničemu?"
"Nepomůţe-li si sám organismus, nebude to všechno k ničemu. Tu léčbu jsem předepsal
víceméně jen k upokojení vlastního svědomí. Nepomůţe-li anděl stráţný, má-li děcko jakého, je
všechna naděje marná."
"Hm," zabručel Mirabeau.
"Chápete, není-liţ pravda?"
"Vaši teorii o otravě kysličníkem uhličitým? Tak trochu."
"O tom nemluvím. Chtěl bych vědět, zda chápete, ţe ovzduší zámku Marais vám
nesvědčí?"
"Myslíte, doktore?"
"Jsem si tím jist."
"To je mrzuté, protoţe se mi tu docela líbí."
"V tom vás poznávám, jste sám sobě vţdycky největším nepřítelem. Doporučuji vám
pobyt na kopci, a vy se usadíte v rovině. Radím vám pobyt u tekoucí vody, a vy se usídlíte u
rybníka."
"Ale zato jaký je tu park! Jenom se podívejte, doktore, na ty krásné stromy!"
"Spěte při otevřených oknech, hrabě, nebo se procházejte po jedenácté hodině v noci pod
těmi krásnými stromy, a na druhý den ráno mi řeknete, jak krásně vás bolí hlava."
"Takţe místo částečné otravy, kterou trpím, dostaví se jednoho dne otrava skutečná."
"Chtěl jste ode mě slyšet pravdu, ne?"
"A vy mně ji tedy říkáte, viďte?"
"S naprostou otevřeností, hrabě. Znám vás. Utekl jste sem před společností, ale společnost
vás tady vyhledá. Kaţdý si vleče s sebou své okovy, ať jsou ze ţeleza, ze zlata nebo z květin.
Vaše pouta, to je v noci rozkoš ve dne práce. Dokud jste byl mlád, nalézal jste v rozkoši
odpočinek po práci. Ale denní práce a noční rozkoš vás vyčerpaly. Říkáte mi to sám svou
výraznou a barvitou řečí. Cítíte, ţe jste přišel z ţivotního léta do podzimu ţivota. Nuţe, hrabě,
mám-li léčit vaše síly vyčerpané noční rozkoší a denní prací, musím vám říci, ţe při vašem
nynějším stavu jste náchylnější neţ kdy jindy podlehnout zhoubným účinkům bahenních výparů.
Jste proti mně dva, vy i příroda. Co si mám počít? Mnoho tu nespravím."
"Vy tedy myslíte, doktore, ţe zahynu na otravu?... Děláte mi těţkou hlavu. Tyhle nemoci
jsou dlouhé a bolestné. Lépe by se mi hodila nějaká pěkná mrtvička, krátký srdeční záchvat.
Nemohl byste pro mě něco udělat?"
"Nepřejte si to, hrabě," pokrčil rameny Gilbert, "nechtějte na mně nic podobného. Co si
člověk přeje, to se obyčejně stane. Podle mého názoru hraje srdce na vašem stavu tak jako tak
hlavní úlohu. Bohuţel jsou srdeční choroby u muţů vašeho věku velmi četné a rozmanité a
nevedou vţdycky k náhlé smrti. Nějaké všeobecné pravidlo, hrabě, neexistuje, ale já, jenţ
jsem víc filosoficky pozorovatel neţ lékař, vám mohu říci: těţké nemoci zachvacuji v
různém věku takřka pravidelně určité orgány; u dítěte mozek, u jinocha plíce, u dospělého
člověka ţaludek, u starce mozek nebo srdce, protoţe mnoho myslel a mnoho vytrpěl. Proto aţ
věda řekne své poslední slovo, aţ příroda vydá své poslední tajemství, aţ na kaţdou nemoc bude
lék, aţ bude člověk umírat prostě jen na stáří, přece tu ještě zůstanou dva zranitelné orgány, totiţ
mozek a srdce."
"U všech hromů, doktore," ušklíbl se Mirabeau, "ani netušíte, jak mě to zajímá. Hleďte,
jak mi tluče srdce, jako by vědělo, ţe o něm mluvíte."
Mirabeau uchopil Gilbertovu ruku a poloţil si ji na srdce.
"Vidíte," řekl doktor, "tady máte důkaz, ţe jsem mluvil pravdu. Orgán, který je tak
účasten na kaţdém vašem vzrušení, orgán, jenţ zvyšuje svůj tep nebo jej zpomaluje, podle toho, s
jakým zájmem sledujete prostý vědecký výklad, se nejvíc namáhá. Ţil jste srdcem a zemřete na
jeho ochrnutí. Pochopte to přece: kaţdé prudké citové nebo i tělesné vzrušení vyvolává u člověka
jistý druh horečky a kaţdá horečka působí, ţe se víceméně zrychluje srdeční tep. Touto námahou
se srdce vyčerpává, opotřebuje. Odtud se vyskytuje u starců srdeční hypertrofie, rozedma. Odtud
je i anevrismus, to jest sevření srdce, jeţ vede k okamţité smrti. Srdeční
hypertrofie vede k mozkovým mrtvicím, jeţ jsou někdy zdlouhavé, ale při nichţ je
zasaţena inteligence, takţe nemocný vlastně skutečnou bolest necítí, protoţe není bolesti bez
citu, který
ji posuzuje a měří. Vy jste miloval, byl šťasten, trpěl jste, proţil jste okamţiky největší
radosti a hodiny hlubokého zoufalství, slavil jste neslýchané triumfy a proţil neslýchaná
zklamání, po čtyřicet let vám srdce vysílalo katarakty horké krve do celého těla. Celé dny jste
mluvil, celé
dny jste pil, celé noci jste se smál a miloval a vaše srdce, jeţ jste tolik namáhal a jehoţ
jste tolik naduţíval, by vám zničehonic nemohlo vypovědět sluţbu. Srdce, drahý příteli, je jako
peněţenka. Ať je jakkoli plná, berete-li z ní příliš mnoho a příliš často, brzo je prázdná. Ale teď,
kdyţ jsem vám ukázal smutnou stránku vaší situace, dovolte mi, abych vám ukázal i dobrou. Aby
se srdce zcela opotřebovalo, k tomu je také třeba určité doby. Nenamáhejte své
srdce jako dosud, neţádejte na něm věci nemoţné, nevzrušujte je tak silně, nenarušujte
pořádek tří hlavních ţivotních funkcí: dýchání, jeţ se děje pomocí plic, krevního oběhu, jehoţ
motorem je srdce, a trávení, které se odehrává ve střevech, a můţete ţít ještě dvacet třicet
let a zemřít jako stařec. Jinak, chcete-li se sám zabít, není nic snazšího. Představte si, ţe řídíte
kočár s dvěma dobrými koňmi. Dokáţete-li, aby šli krokem, urazíte zadlouho dlouhou cestu.
Budete-li je hnát tryskem, proběhnou za jediný den a jedinou noc jako sluneční kotouč celou
délku ţivota."
"Ano," řekl Mirabeau, "ale za ten krátký den zahřejí a ozáří můj ţivot, a to také stojí za
zmínku. Pojďte, doktore, uţ je pozdě, rozmyslím si to."
"Rozmyslete si to dobře, hrabě," uchopil Gilbert Mirabeaua za ruku, "ale na znamení, ţe
dbáte rad vědy, slibte mně, ţe si nenajmete tento zámek. Kolem Paříţe jich najdete deset, dvacet,
padesát a všechny se vám budou stejně líbit."
Snad by byl Mirabeau poslechl. Vtom se mu však zazdálo, ţe ve večerním stínu za
záclonou květů uviděl ţenskou hlavu. Byla to táţ dáma v ţivůtku z bílého taftu s růţovými
volánky. Hraběti se zdálo, ţe se na něho usmála. Ale neţ si tím mohl být jist, podíval se i Gilbert
tím směrem. Ţenská hlava rychle zmizela a Gilbert jen viděl, jak se před oknem pavilónku lehce
chvějí květy růţí, vanilek a karafiátů.
"Proč neodpovídáte?" naléhal Gilbert. "Milý doktore," odpověděl Mirabeau, "vzpomínáte
si, co jsem řekl královně, kdyţ mně na rozloučenou podala rubu k políbení: Madam, tímto
polibkem je monarchie zachráněna."
"Ano, pamatuji se."
"Vzal jsem na sebe těţký závazek, doktore. Zvláště opouští-li mě kdekdo, jak se to teď
děje. A přece chci tomu závazku dostát. Neopovrhujme sebevraţdou, jak jste o tom, doktore,
mluvil. Moţná ţe sebevraţda je jediný způsob, jak mohu z celé té věci vyváznout se ctí." Nazítří
koupil Mirabeau zámek Marais.
6. Martovo pole
Pokusili jsme se uţ vysvětlit našim čtenářům, jak se celá Francie spojila nerozlučným
svazkem federace a jakým dojmem tyto částečné federace, které byly jen jakousi předehrou
federace všeobecné, působily na Evropu.
Evropa začínala chápat, ţe jednoho dne, třeba snad aţ v daleké budoucnosti, se také ona
sama stane obrovskou federací svobodných občanů, ohromnou bratrskou jednotou. Mirabeau
hnal všechno k této velké federaci. Na obavy, jeţ před ním vyslovil král, odpovídal, je-li jaká
spása pro království ve Francii, ţe je ji nutno hledat nikoli v Paříţi, ale na venkově. Ostatně byl
Mirabeau přesvědčen, ţe z tohoto shromáţdění lidí ze všech koutů Francie vyroste jedna velká
výhoda: král uvidí svůj lid, lid uvidí svého krále; aţ provolá všechno obyvatelstvo Francie ústy
svých představitelů, ústy tří set tisíc sbratřených měšťanů, úředníků
a vojáků na Martově poli "Ať ţije národ!", aţ si všichni Francouzi nad zříceninami
Bastily podají ruce, nebude uţ minci několik zaslepených a zištných dvořanů královi našeptávat,
ţe svobodu si ţádá jenom Paříţ vedená hrstkou rebelů a ţe si ji neţádá celá Francie. Mirabeau
spoléhal na králův zdravý úsudek. Spoléhal na ideu monarchie, jeţ v hloubi francouzských srdcí
byla v té době ještě tak ţivá, a sliboval si, ţe z tohoto dosud nevyuţitého, neznámého a
neslýchaného přímého styku krále s lidem vyroste posvátný svazek, jejţ ţádná intrika nedokáţe
narušit.
Geniální lidé jsou často posedlí vznešenou pošetilostí, takţe poslední političtí břídilové
nakonec po právu ohrnují nos nad jejich památkou.
Přípravná slavnost federace se slavila uţ na pláních u Lyonu. Francie, jeţ se instinktivně
brala k jednotě, se domnívala, ţe její konečný výraz najde v krajině kolem Rhóny. Tam si však
uvědomila, ţe Lyon sice mohl zasnoubit Francii génia svobody, ţe však svazek s ním můţe být
slaven pouze v Paříţi.
Kdyţ starosta a paříţská obec nemohli uţ dále odolávat ţádostem ostatních francouzských
obcí a měst a přednesli tento návrh všeobecné federace v Národním shromáţdění, nastalo mezi
poslanci velké vzrušení. To velké shromáţdění lidí, kteří mají přijít ze všech koutů
Francie do Paříţe, věčného centra agitace a vzbouření, neschvalovaly obě strany, na něţ
se Národní shromáţdění dělilo, totiţ ani roajalisté, ani jakobíni.
Roajalisté říkali: Federační slavnost by znamenala riskovat nový, obrovský 14. červenec,
zaměřený ne jiţ proti Bastile, nýbrţ proti samému království. Čím by se stal král uprostřed totem
hrozného zmatku, protichůdných vášní, v tom hrozném boji protivných názorů?
Na druhé straně jakobíni, kteří dobře věděli, jaký vliv má ještě osoba Ludvíka XVI. na
široké
masy, nebáli se o nic méně tohoto velkého lidového shromáţdění neţ jejich nepřátelé.
Jakobínům se zdálo, ţe by takové shromáţdění mohlo uspat všechnu nedůvěru, zabít ducha
vzpoury ve veřejném mínění, probudit novou důvěru v monarchii, zkrátka roajalizovat Francii.
Ale federačnímu hnutí nebylo moţno nijak zabránit. Bylo tak mohutné, ţe nemělo v
dějinách obdoby od časů, kdy se v jedenáctém století zdvihla celá Evropa, aby osvobodila Svatou
zemi.
A nedivme se tomu, obě hnutí nejsou si tak vzdálena, jak by se na první pohled mohlo
zdát: první strom svobody byl zasazen na Kalvárii.
Národní shromáţdění udělalo proto všechno, co se dalo, aby federační slavnost nenabyla
rozměrů, z nichţ byly obavy. Diskuse o federaci se táhla donekonečna, takţe se účastníkům ze
vzdálených končin království mohlo stát totéţ, co se přihodilo korsickým účastníkům federace v
Lyoně, ţe totiţ přišli na slavnost aţ den po ní, s kříţkem po funuse. Mimoto byly všechny útraty
přeneseny na místní obce. Některé provincie byly tak chudé, ţe přes veškerou ochotu mohly
zaplatit svým delegátům jenom polovinu, ba některé jen čtvrtinu cesty, kterou měli vykonat, a
bylo přece nutno nejenom dojít do Paříţe, ale také se z ní vrátit. Při všech těch úvahách se však
nepočítalo s nadšením veřejnosti. Nepočítalo se, ţe bohatí
budou dávat dvojnásob, jednou za sebe, podruhé pro chudé. Nepočítalo se s mohutným
ohlasem na výzvu k pohostinnosti, která po celé cestě volala: Francouzi, přijměte do svého domu
bratry, kteří přicházejí ze všech koutů Francie!
A zejména k tomuto poslednímu volání nezůstaly jediné uši hluché, neuzavřely se jediné
dveře.
Nebylo cizinců, nebyli neznámí. Všude byli jen Francouzi, příbuzní, bratři. Pojďte k nám,
poutníci velké slavnosti! Pojďte, Národní gardy! Pojďte, vojáci! Pojďte, námořníci! Pojďte k
nám! Naleznete u nás otce, matky a manţelky, jejichţ synové a manţelé naleznou zase jinde
pohostinství, jeţ vám my nabízíme.
Pro toho, kdo by byl mohl ne sice jako Kristus vystoupit na nejvyšší horu světa, ale na
nejvyšší horu Francie, byla by se naskytla nádherná podívaná na tři sta tisíc občanů, putujících k
Paříţi jako paprsky hvězdy směřující ke středu.
A kdo vedl všechny ty poutníky svobody? Starci, vojáci ze sedmileté války, poddůstojníci
od Fontenoy, důstojníci, kteří vynaloţili celý namáhavý, odváţný a oddaný ţivot, neţli dosáhli
nepatrného štěstí, získali epoletu poručíka nebo dvě epolety kapitána; zákopníci, kteří pocítili na
vlastním těle tvrdost ţulové klenby starého vojenského reţimu; námořníci, kteří dobyli Indii s
Bussym a Dupleixem, a s Lally-Tolendalem ji zase ztratili; ţivé ruiny zničené děly bitev,
opotřebované mořským příbojem. V posledních dnech té velké pouti urazili osmdesátiletí starci
deset aţ dvanáct mil denně, aby dorazili včas, a dorazili. V okamţiku, kdy měli navţdycky
usnout věčným spánkem, nalezli v sobě sílu svého mládí. To proto, ţe jednou rukou jim dávala
znamení, volala je k sobě vlast, druhou jim ukazovala na budoucnost jejich dětí.
Naděje kráčela před nimi.
Poutníci zpívali jednu jedinou píseň, ať přišli ze severu nebo z jihu, z východu nebo ze
západu, z Alsaska nebo z Bretagne, z Provence nebo z Normandie. Kdo je naučil té písni s
těţkými rýmy, podobné starým zpěvům, jeţ provázely křiţáky po mořích Archipelu a v pláních
Malé Asie? Nikdo to nevěděl - snad anděl obrody, jenţ se vznášel v té chvíli nad Francií.
Byla to ona pověstná píseň Ca tra, ale nikoli jak se zpívala v třiadevadesátém:
Třiadevadesátý
rok všechno změnil, všechno zvrátil - smích v slzy, pot v krev. Nikoli, tato Francie, jeţ
nemyslila na své soukromé zájmy, aby mohla donést do Paříţe všeobecnou přísahu, ta
ještě
nezpívala ona hrozná slova:
Půjde to, půjde to, půjde to,
s aristokraty na lucernu,
půjde to, půjde to, půjde to,
s aristokraty na stromy!
Ne, zpěv tehdejší Francie nebyl ještě zpěv smrti, byl to zpěv ţivota. Nebyla to hymna
zoufalství, byla to velepíseň naděje.
Zpívala se na jinou melodii a měla jiná slova:
Půjde to, půjde to, půjde to:
jak evangelium to míní,
tak ať to zákon naplní,
půjde to, půjde to, půjde to,
poslední teď budou prvními
a první budou poslední.
Bylo potřebí vybudovat obrovský cirkus pro pět set tisíc delegátů z venkova a z Paříţe;
bylo potřebí vybudovat obrovský amfiteátr pro milión diváků.
Pro cirk bylo zvoleno Martovo pole. Pro amfiteátr výšiny v Passy a v Chaillotu. Ale
Martovo pole byla rovná pláň. Bylo je třeba proměnit v rozsáhlý bazén. Bylo je třeba vyhloubit a
z vykopané hlíny nakupit kolem dokola svahy.
Patnáct tisíc dělníků - z těch lidí, kteří si věčně věků stěţují, ţe nemohou dostat práci, a
kteří v duchu děkují Bohu, ţe nikdy ţádnou nenajdou - sem vrhlo město Paříţ s rýči, krumpáči a
lopatami, aby proměnili pláň v údolí, lemované mohutným amfiteátrem. Těch patnáct tisíc
dělníků mělo vykonat obrovskou práci za tři neděle. Ale uţ za dva dny se zjistilo, ţe by na to dílo
potřebovali aspoň tři měsíce.
Ostatně dost moţná, ţe byli placeni právě za to, aby pracovali pomalu. Tak se uskutečnil
onen zázrak, podle něhoţ můţeme posuzovat nadšení Paříţanů. Ohromné
práce, kterou nemohla a nechtělo vykonat několik tisíc flákačů, se chopilo všechna
paříţské
obyvatelstvo. Ještě téhoţ dne, kdy se roznesla zpráva, ţe Martovo pole nebude upraveno
do 14. července, povstalo sto tisíc lidí a prohlásilo s jistotou, která provází dílo lidu anebo vůli
boţí: Martovo pole hotovo bude.
Zástupci obyvatelstva navštívili paříţského starostu a dohodli se s ním jménem oněch sto
tisíc dobrovolných pracovníků, ţe budou moci pracovat v noci, aby neubírali práci dělníkům,
kteří
pracovali ve dne.
Ten den v sedm hodin večer ohlásila rána z děla, ţe denní práce je skončena a noční dílo
ţe začíná.
A na ten výstřel zaplavily ze všech čtyř stran Martovo pole zástupy lidu. Valily se sem od
Grenelle, od řeky, z Gros-Caillou, i od Paříţe.
Kaţdý si nesl svůj nástroj: krumpáč, rýč, lopatu, nebo tlačil kolečko. Jiné skupiny sem
valily sudy plné vína, za nimi táhli houslisté, kytaristé, pištci a bubeníci. Přišli lidé nejrůznějšího
stáří, obojího pohlaví, všech stavů: měšťané, vojáci, kněţí, mniši, krásné dámy, hokyně z trţnice,
milosrdné sestry, herečky. Kaţdý měl v ruce lopatu nebo rýč, tlačil kolečko nebo káru. Děti
pochodovaly napřed a svítily pochodněmi. Byly tu celé kapely, hrály na všechny moţné nástroje,
a nad celým tím lomozícím zástupem se rozléhala píseň
Půjde to, zpívaná obrovským sborem stotisíce úst, jimţ odpovídaly hlasy tří set tisíc lidí,
přicházejících ze všech koutů Francie.
Mezi nejpilnějšími dělníky vynikali zvláště dva; přišli mezi prvními a v uniformě. Jedem
z nich byl asi čtyřicetiletý, mohutné postavy a zachmuřeného obličeje. Nezpíval a skoro ani
nepromluvil.
Jeho společník byl mladík asi dvacetiletý, s upřímnou, usměvavou tváří, velkýma
modrýma očima, s bílými zuby a plavými vlasy. Měl velké ruce a obzvlášť velká kolena. Zvedal
svýma velkýma rukama neuvěřitelná břemena; tlačil káru bez ustání, bez oddechu. Prozpěvoval
si přitom celou noc a po očku pokukoval po svém druhovi. Často ho oslovil dobrým slovem, na
něţ jeho společník neodpovídal, tu a tam mu nabídl sklenici vína, kterou jeho druh odmítl.
Mladík pak vţdycky smutně pokrčil rameny, vrátil se k své práci a začal pracovat za pět muţů
a zpívat za deset.
Ti dva muţi byli vyslanci .nového departementu aisneského, vzdáleného ne víc neţ
nějakých deset mil od Paříţe. Oba, jakmile uslyšeli, ţe se nedostává rukou k dílu, přispěchali
nabídnout svou pomoc, jeden mlčenlivou, druhý hřmotnou a radostnou.
Byli to Billot a Pitou.
7. Poznáme co se stalo Kateřině, ale nedozvíme se, co ji v budoucnosti čeká
Tu noc z 5. na 6. července probudily kolem jedenácté doktora Raynala, jenţ se právě
odebral na loţe v naději, která lékaře tak často zklame, totiţ ţe se tu noc dosyta vyspí, tři prudké
rány na dveře.
Dobrák doktor měl, jak víme, ve zvyku, kdyţ na něho v noci někdo zaklepal nebo
zazvonil, ţe šel otevřít sám, aby se tak rychleji dohodl s lidmi, kteří potřebovali jeho pomoc.
Také tentokrát, jako kdykoli jindy, seskočil z postele, vklouzl do ţupanu a pantoflí, a jak mohl
nejrychleji, seběhl po úzkém schodišti.
Ale ať pospíchal sebevíc, jeho nočnímu návštěvníkovi připadalo bezpochyby čekání ještě
příliš dlouhé, neboť začal zuřivě bušit na dveře právě v okamţiku, kdy se otevřely. Doktor
Raynal otevřel a spatřil, ţe přede dveřmi stojí týţ lokaj, jenţ pro něho přišel uţ
tenkrát, kdy měl poskytnout lékařskou pomoc vikomtovi Izidorovi de Charny.
"Ale, ale," zakroutil hlavou doktor, "to jste zase vy, milý příteli? Není to výčitka,
rozumějte mi dobře, ale je-li váš pán uţ zase raněn, měl by si dát trochu víc pozor. Není dobré
chodit tam, kde se střílí jako o Vzkříšení."
"Ne, ne, pane," odpověděl lokaj, "dnes to není kvůli mému pánovi, taky nejde o ţádné
zranění, a přece to velmi spěchá. Oblékněte se, prosím vás. Koně mám tady, a vás se
nemohou dočkat."
Aby se ustrojil, nepotřeboval doktor nikdy víc neţ pět minut. Tentokrát usoudil podle
lokajova naléhání, ţe na něho opravdu úzkostně čekají, a tak byl hotov za čtyři minuty. Lokaj ani
neseskočil s koně, přidrţel uzdu koně doktora Raynala, doktor se vyšvihl do sedla a pustil se za
lokajem, jenţ mu ukazoval cestu. Nedali se však jako poprvé nalevo, nýbrţ
napravo.
Bylo to tedy na opačnou stranu od Boursonnes.
Projeli parkem, zmizeli v lese, Haramont nechali po levici a brzo se octli v tak neschůdné
části lesa, ţe bylo obtíţné pokračovat v další cestě na koni.
Vtom jim zastoupil cestu jakýsi muţ, ukrytý za stromem.
"Jste to vy, doktore?" otázal se.
Doktor zastavil koně, neboť podle řeči poznal vikomta Izidora de Charny.
"Ano jsem to já. Ale kam mě u čerta vedete pane vikomte?"
"Hned uvidíte," řekl Izidor, "ale slezte, prosím vás, s koně a pojďte se mnou." Doktor
slez1 s koně, začínalo mu svítat.
"Ach, ach," hekl, "to se má jistě někde narodit něco maličkého?" Izidor ho uchopil za
ruku.
"Uhodl jste, doktore, ale musíte mně slíbit, ţe budete mlčet jako hrob." Doktor pokrčil
rameny, jako by chtěl říct: Jenom si nedělejte starosti, takovýchhle věci jsem já uţ viděl!
"Pojďte za mnou," vybízel ho Izidor.
A oba kráčeli do hloubi lesa, po praskajícím suchém listí, ztraceni v temném stínu
obrovských dubů, v jejichţ listí bylo lze sem tam zahlédnout třepetavý svit hvězdy. Po několika
minutách spatřil doktor vrchol Chlodvíkovy skály.
"Ale, ale, snad nejdeme do chýše otce Chlodvíka?"
"Ne tak docela," odpověděl Izidor, "ale velmi blízko." Zahnul za roh obrovské skály a
dovedl doktora ke dveřím malého cihlového stavení, opřeného o chýši starého hajného, takţe se
mohlo zdát, a opravdu si to tak v okolí myslili, ţe hajný
připojil pro větší pohodli tento přístavek ke své chatrči.
Ale ani kdyby ve světnici nebyla Kateřina, sténající na posteli, první pohled na vnitřek
stavení
by tu myšlenku vyvrátil.
Stěny byly pokryty pěknými tapetami, na obou oknech visely záclony z látky podobné
tapetám. Mezi oběma okny stálo elegantní zrcadlo. Pod zrcadlem byl toaletní stolek, na
něm plno porcelánových drobnůstek. Dvě ţidle, dvě lenošky, malá pohovka a malá knihovna.
Vcelku tedy docela hezké hnízdečko, jak dnes říkáme.
Lékařův pohled však neutkvěl na ničem z toho všeho. Doktor Raynal se bral přímo k
pacientce, leţící v posteli.
Sotva ha Kateřina spatřila, zakryla si tvář dlaněmi; nemohla zadrţet ani vzlykot, ani slzy.
Izidor k ní přistoupil a pohladil ji. Kateřina k němu vztáhla ruce.
"Doktore," obrátil se mladý muţ k lékaři, "svěřuji vám ţivot a čest dívky, která je dnes
mou milenkou, ale jednoho dne bude mou ţenou."
"Ach, jak jsi hodný, drahý Izidore, ţe mně říkáš takové věci," zavzlykala Kateřina.
"Vţdyť víš
stejně dobře jako já, ţe není moţné, aby se venkovské děvče někdy provdalo za vikomta
de Charny. Ale proto ti nejsem méně vděčná. Víš, ţe teď potřebuji sílu, a chceš mi ji dát. Buď
klidný, budu mít odvahu!"
A Kateřina si odkryla tvář a podala doktoru Raynalovi ruku.
Ale v okamţiku, kdy se jí doktor Raynal dotkl, daleko prudší bolest neţ dřív ji donutila,
ţe zaťala pěsti.
Doktor dal pohledem Izidorovi znamení, ţe očekávaná chvíle nastává.
Mladý muţ poklekl u loţe rodičky.
"Kateřino, má nejdraţší, měl bych zůstat u tebe, abych ti dodával sílu a odvahu. Mám
jenom strach, ţe sám nebudu mít dost síly, ale kdyby sis to přála... " Kateřina vzala Izidora kolem
krku.
"Jenom jdi, jdi. Děkuji ti, ţe mě máš tak rád a ţe mě nemůţeš vidět trpět." Izidor políbil
milovanou dívku, stiskl ještě jednou doktoru Raynalovi ruku a vyběhl z pokoje. Dvě hodiny
bloudil lesem jako stíny, o nichţ mluví Dante a jeţ se nemohou ani na okamţik zastavit a
odpočinout si. Co chvíli se větším nebo menším obloukem vracel ke dveřím, za nimiţ se
odehrávalo bolestné tajemství zrození. Ale takřka vzápětí ho úpěnlivý výkřik Kateřinin znovu
odehnal od stavení.
Konečně uslyšel, jak ho uprostřed noci volá hlas doktorův a ještě jiný, daleka slabší a
sladší: Dvěma skoky se octl u dveří. Byly otevřené a na jejich prahu ho čekal doktor s dítětem v
náručí.
"Běda, Izidore," sténala mu vstříc Kateřina, "teď jsem dvojnásob tvá... jako milenka a
jako matka."
Za týden nato, v touţ hodinu, v noci ze 13. na 14. červenec, se dveře stavení znovu
otevřely. Dva muţi vynesli na nosítkách ţenu a dítě. Vedle nosítek jel na koni mladý muţ a
neustále prosil nosiče, aby byli co nejvíce opatrní. Kdyţ přišli na silnici vedoucí z Haramontu do
Villers-Cotterets, čekal tam uţ kočár s trojspřeţím. Matka s dítětem na ruce vstoupila do kočáru.
Mladý muţ .dal svému sluhovi ještě nějaké rozkazy, sestoupil s koně, hodil uzdu lokajovi,
sám rovněţ vstoupil do vozu, jenţ projel Villers-Cotterets, aniţ se zastavil, ujíţděl podle parku k
baţantnici, aţ na konec ulice de Largny a odtud se dal v největším trysku po silnici k Paříţi.
Před odjezdem zanechal mladý muţ pro otce Chlodvíka peněţenku se zlatem a mladá
ţena dopis pro Pitoua.
Doktor Raynal, kdyţ viděl, ţe rodička se rychle zotavuje a dítě - byl to chlapec - je v
pořádku, prohlásil, ţe cestu z Villers-Cotterets do Paříţe mohou v dobrém kočáře podniknout bez
obavy.
Na toto doporučení se Izidor rozhodl tu cestu podniknout. Nedalo se ostatně nic dělat,
neboť
se měl co nejdříve vrátit Billot s Pitouem.
Bůh, jenţ aţ do jistého okamţiku bdí nad lidmi, aby je později, jak se zdá, opustil,
dovolil, aby Kateřina porodila v nepřítomnosti tatíka Billota, jenţ ostatně ani nevěděl, kde jeho
dcera našla útulek, a v nepřítomnosti Pitouově, jenţ ve své nevinnosti ani nezpozoroval, ţe
Kateřina je v jiném stavu.
V pět hodin ráno dojel kočár k bráně Saint-Denis. Ale nemohl jet dál po bulvárech.
Vzhledem k dnešní slavnosti byly zataraseny davy lidí.
Kateřina vyhlédla z okna kočáru, ale v témţ okamţiku vykřikla a ukryla hlavu na
Izidorových prsou.
První dva muţi, které poznala mezi federovanými, byli Billot a Pitou. Teď ovšem musíme
čtenáři vylíčit, co se událo ve Villers-Cotterets třetí noc po jejich příchodu do Paříţe, to je v noci
z 5. na 6. července v okamţiku, kdy jsme Billota s Pitouem zastihli, jak se přičiňují mezi
pracujícím lidem.
8. 14. Červenec 1790
Práce, jeţ měla změnit ohromnou pláň v obrovské údolí mezi dvěma pahorky, byla dík
úsilí
celé Paříţe skončena večer 13. července.
Mnozí pracovníci, aby si pro příští den zajistili místo, tu přespali jako vítězové na
bitevním poli.
Billot a Pitou spěchali se přidruţit k zástupům federovaných na bulvárech. Náhoda tomu
chtěla, jak jsme viděli, ţe právě na místě vyhrazeném zástupcům aisneského departementu byl
nucen zastavit kočár, v němţ přijíţděla do Paříţe Kateřina se svým dítětem. Federovaní stáli tu v
dlouhých hustých řadách od Bastily aţ k bulváru Bonne-Nouvelle. Kaţdý se snaţil, aby co nejlíp
přijal milované hosty. Kdyţ se rozhlásilo, ţe přicházejí
Bretonci, nejstarší synové svobody, vítězové od Bastily jim vyšli vstříc aţ k Saint-Cyru a
vzali je do svého středu jako nejdraţší hosty.
Kdekdo se předháněl v důkazech nezištnosti a vlasteneckého cítění.
Hostinští se jednomyslně usnesli, nikoliv snad, ţe zvýší ceny, jak se k tomu nabízela
příleţitost, ale naopak, ţe je sníţí. Taková byla nezištnost. Ţurnalisté, ti kaţdodenní rváči, kteří
den ze dne vedou spolu boj a nesbliţují lidi, nýbrţ naopak rozněcují nenávist, ţurnalisté
tedy - nebo alespoň dva - Loustalot a Camille Desmoulins - navrhli federativní pakt mezi
spisovateli. Měli se zříct jakékoli ţárlivosti a řevnivosti a slíbit, ţe napříště budou mezi sebou
závodit jen ve snaze o obecné blaho. Takový tu byl vlastenecký cit.
Bohuţel návrh tohoto paktu nenašel v tisku odezvu a zůstal pro přítomnost i budoucnost
jenom vznešenou utopií.
Také Národní shromáţdění podlehlo všeobecnému nadšení, jeţ otřáslo celou Francií jako
zemětřesení. Uţ před několika dny zrušilo na návrh pana de Montmorency a pana de Lafayetta
dědičné šlechtictví; hájil je abbé Maury, syn vesnického příštipkáře. Uţ začátkem února začalo
Národní shromáţdění rušit dědictví zla. Kdyţ byli pověšeni bratři Agassové pro falšování
směnek, rozhodlo Národní shromáţdění, ţe potupná smrt odsouzených nesmí zanechat ţádnou
poskvrnu na dobré pověsti dětí a příbuzných obou popravených.
Kromě toho v týţ den, kdy .shromáţdění zrušilo dědičnost výsad, jako jiţ předtím zrušilo
převod církevního jmění, přišel do zasedací síně jistý Němec od břehů Rýna, jenţ si změnil své
křestní jméno Jan Křtitel za jméno Anacharsis - byl to pruský baron Anacharsis Klotz, rodem z
Cléve - a prohlásil, ţe přichází jako vyslanec lidského pokolení. Přivedl s sebou asi dvacet muţů
kdejaké národnosti, oblečených v národních krojích. Všichni byli pronásledováni pro své
politické nebo náboţenské přesvědčení a přicházeli ţádat jménem svých národů, jediných
zákonitých suverénů, aby byli přijati do federace. Jedno místo ve shromáţdění bylo přiznáno
mluvčímu lidského pokolení.
Na druhé straně se denně pociťoval Mirabeauův vliv. Díky tomuto mocnému bojovníkovi
získal dvůr přívrţence nejen v řadách pravice, ale i levice. Národní shromáţdění odhlasovala
čtyřiadvacet miliónů na soukromé výdaje královy a čtyři milióny pro královnu. Tak se oběma
královským manţelům štědře vrátilo dvě stě osm tisíc franků, jimiţ zaplatili dluhy výmluvného
tribuna, a šest tisíc livrů důchodu, jeţ mu dávali měsíčně. Ostatně se zdálo, ţe se Mirabeau
nezklamal ani v názoru na smýšlení venkova. Ti z federovaných, kteří byli přijati Ludvíkem
XVI., přinášeli do Paříţe nadšení pro Národní
shromáţdění, zároveň však i posvátnou úctu ke královskému majestátu. Smekali před
panem Baillym a provolávali "Ať ţije národ", ale před Ludvíkem XVI. poklekali, kladli mu k
nohám své meče a volali "Ať ţije král!"
Bohuţel král, málo poetický a málo rytířský, odpovídal špatně na všechny ty srdečné
projevy nadšení.
Bohuţel královna, příliš hrdá a celým cítěním, moţno-li to tak říci, příliš Lotrinčanka,
neoceňovala ty projevy srdečné náklonnosti tak, jak by byly zasluhovaly, a pak na dně duše té
ubohé ţeny leţelo cosi chmurného, cosi podobného temné skvrně na slunci. Chmura, jeţ
hlodala v královnině srdci, byla nepřítomnost Charnyho.
Charny se jistě mohl vrátit, a zatím zůstal u pana de Bouillé.
Jednu chvíli, kdyţ se setkala s Mirabeauem, napadlo ji, aby si z dlouhé chvíle
zakoketovala s tím muţem. Královské a ţenské ješitnosti Marie Antoinetty lichotilo, kdyţ viděla,
jak se mocný génius sklání u jejich nohou. Ale koneckonců co můţe dát génius srdci? Co můţe
poskytnout milujícímu člověku jen ukojená ješitnost a vítězná pýcha? Královna viděla ţenskýma
očima v Mirabeauovi především muţe chorobně otylého s vrásčitými, propadlými, ztrhanými a
od neštovic zohyzděnými tvářemi, s červenýma očima a tlustým krkem. Srovnávala s ním
Charnyho, elegantního šlechtice v nejlepších letech, v plném rozkvětu muţné krásy a síly. Ve své
skvělé uniformě ztělesňoval pro ni Charny představu kníţete bitev, kdeţto Mirabeau,
neoţivoval-li génius jeho mohutnou tvář, připomínal jí ve svém úboru kanovníka v civilu.
Pokrčila rameny, zhluboka si povzdechla, očima zardělýma nočním bděním a slzami snaţila se
proniknout vzdálenost, jeţ ji dělila od milovaného muţe, a jenom šeptala: "O Charny, Charny!"
Co záleţelo v takových okamţicích této ţeně na lidu u jejích nohou? Co pro mi byly
proudy lidí, valící se jako moře ze všech stran a volající "Ať ţije král! Ať ţije královna!" Známý
hlas, jenţ by byl zašeptal: "Marie, nic se ve mně nezměnilo, Antoinetto, miluji vás", byl by ji
přesvědčil, ţe se nic nezměnilo ani kolem ní, byl by uklidnil její srdce a zjasnil její čelo víc neţ
všechno to volání, všecky sliby a přísahy.
Konečně nadešel 14. červenec, přišel tak jako kterýkoli jiný den, jako by se ho tohle
všechno vůbec netýkalo, a s ním velké i malé události, jeţ tvoří dějiny prostých lidí i mocných
tohoto světa, lidu i králů.
Jako by onen pohrdavý 14. červenec nevěděl, ţe přichází osvítit neslýchané a nevídané
nádherné divadlo, přišel s čelem zahaleným mraky a přinesl vítr a déšť. Je však jednou z
vlastností francouzského lidu, ţe se směje ve slavnostních dnech všemu, i dešti.
Paříţské Národní gardy a venkovští federovaní plnili bulváry od pěti hodin ráno, promoklí
a s kručícím břichem, smáli se a zpívali.
Je pravda, ţe Paříţané, kdyţ uţ je nemohli ochránit před deštěm, dbali aspoň na to, aby je
nasytili.
Ze všech okem jim spouštěli po provazech chléb, šunku a láhve vína. Tak tomu bylo ve
všech ulicích, jimiţ procházeli. V době, kdy pochodovali městem, sto padesát tisíc lidí zaujalo
místo na Martově poli a sto padesát tisíc jiných stálo za bariérami.
Amfiteátr v Chaillot a v Passy byl tak natřískán diváky, ţe bylo zhola nemoţné odhadnout
jejich počet.
Velkolepý cirk, obrovský amfiteátr, nádherná aréna, kde stála kolébka francouzské
federace a kde jednoho dne bude kolébka federace světové!
Co na tom, dočkáme-li se toho dne nebo nedočkáme? Naši synové jej uvidí, svět jej uvidí!
Jedním z velkých omylů člověka je přesvědčení, ţe celý svět je stvořen pro jeho krátký
ţivot, zatímco teprve spojení těchto nekonečně krátkých efemérních existencí, viditelných jenom
Bohu, tvoří čas, totiţ víceméně dlouhá období, v nichţ Prozřetelnost, jeţ bdí nad národy, pracuje
na svém tajemném díle a pokračuje ve svém nepřetrţitém tvoření. Zajisté, ţe všichni, kdo tu stáli
a pochodovali, věřili, ţe drţí pevně za obě křídla prchavou bohyni, jiţ nazýváme Svoboda a jeţ
nám uniká a mizí, jenom aby se znovu objevila, pokaţdé
hrdější a zářivější!
Mýlili se, jako se mýlili jejich synové, kdyţ myslili, ţe ji ztratili. Jakou radostí, jakou
důvěrou byly naplněny zástupy, které tu čekaly, stály nebo posedávaly na zemi, právě tak jako ty,
které přešly přes řeku po dřevěném mostě, vystavěném před Chaillotem, a zaplavily Martovo
pole od Vítězného oblouku!
Konečně přicházejí pluky federace. Zástupy propukají v nadšený jásot, do něhoţ se snad
mísí
i určitý údiv při pohledu na obraz, jenţ se naskýtá jejich očím.
A vskutku, zřídkakdy se naskytne lidským očím podobné divadlo.
Martovo pole proměněné jako zázrakem! Planina, přeměněná ani ne za měsíc v údolí,
měřící
v obvodu plnou míli!
Po obou stranách údolí, na jeho čtyřhranných náspech tři sta tisíc sedících nebo stojících
lidí. Uprostřed oltář vlasti, k němuţ se vystupuje po čtyřech schodištích, odpovídajících čtyřem
stranám obelisku, jenţ se tyčí nad oltářem.
Na kaţdém rohu obelisku ohromné pánve s hořícím kadidlem, o němţ Národní
shromáţdění
rozhodlo, ţe má hořet jiţ jen k slávě boţí.
Na všech čtyřech stranách nápisy, hlásající světu, ţe francouzský národ je svobodný, a
vyzývající ostatní národy, aby se taktéţ osvobodily.
Ó veliká radosti našich otců! Při tomto pohledu jsi byla tak ţivá, tak hluboká, tak
opravdová, ţe její záchvěvy pociťujeme ještě i my.
A přece obloha mluvila řečí připomínající antické věštby.
Kaţdou chvíli těţký liják, prudké závany vichřice a chmurná mračna: 1793, 1814, 1815.
A jenom na okamţik uprostřed té spouště zasvitne záblesk slunce: 1830, 1848. Jak bys asi byl
přijat, proroku, kdybys byl přišel předpovědět budoucnost tomuto miliónu?
Tak jako přijali Řekové Kalchase a Trójané Kasandru! Toho dne však bylo slyšet jen dva
hlasy: Hlas víry, jemuţ odpovídal hlas naděje.
Před budovami Vojenské akademie byly postaveny galérie, potaţené drapériemi; nad nimi
vlály trojbarevné prapory. Galérie byly vyhrazeny královně, dvoru a Národnímu shromáţdění.
Dva stejné trůny na tři stopy od sebe byly připraveny pro krále a předsedu Národního
shromáţdění.
Král, jenţ byl toliko pro tento den jmenován nejvyšším velitelem francouzských
Národních gard, předal velení panu Lafayettovi. Lafayette byl tedy toho dne generalissimem šesti
miliónů ozbrojených muţů.
Věru rychle ho štěstěna vynesla na vrchol slávy, brzy překročila zenit - vţdyť štěstí bylo o
tolik větší neţ muţ sám! - a zhasla.
Toho dne dostoupila vrcholu. Ale jako fantastická noční zjevení, jeţ přesahuji všecku
lidskou míru, vyrostla i ona tak nesmírně jen proto, aby se brzy nato rozplynula v páru. Ale v
tento den federace, v den všeobecného sbratření, všecko vypadalo skutečné, všecko mělo svou
moc a váhu:
Lid, jenţ měl zase upadnout v bezmoc. Král, jehoţ hlava měla padnout, generalissimus,
kterého měl jeho bělouš donést do vyhnanství.
A přece v tom studeném dešti, za bouřlivého větru, v kalném slunci těţce se prodírajícím
temnou klenbou mraků vstupovali federovaní třemi branami Vítězného oblouku do ohromného
cirku. Za tímto předvojem asi pětadvaceti tisíc muţů, kteří se rozvinuli ve dva obrovské zástupy a
postupovali v kruhu po obvodu cirku, přicházeli paříţští radní, reprezentanti obce a konečně
Národní shromáţdění.
Všechny ty korporace, jeţ měly vyhrazená místa na galériích Vojenské akademie,
pochodovaly napříč cirkem, rozdělily se před oltářem Vlasti jako vodní proud před skaliskem a
opět se za ním spojily. Průvod se podobal ohromnému hadu, jenţ se hlavou dotýkal galérií,
zatímco se posledním článkem ocasu ještě dotýkal Vítězného oblouku.
Za veliteli, reprezentanty obce a Národním shromáţděním se bral zbytek průvodu:
federanti, vojenské deputace a Národní gardy.
Kaţdý departement nesl svou korouhev, ale všechny ty korouhve byly svázány, ovinuty,
znárodněny velkým pásem trojbarevných korouhví, jeţ říkaly očím a srdcím ona dvě slova,
jediná, jimiţ národy, ti dělníci boţí, konají velké věci: Vlast, Jednota. Král a předseda Národního
shromáţdění stoupali současně ke svým křeslům, zatímco královna zaujala místo na tribuně.
Ubohá královna! její dvůr byl velmi chudičký. Její nejlepší přítelkyně ji ze strachu
opustily. Kdyby byly věděly, ţe Mirabeauovým přičiněním odhlasovalo Národní shromáţdění
králi čtyřiadvacet miliónů důchodu, byly by se některé vrátily. Ale nevěděly to. O muţi, kterého
její oči marně kolem sebe hledaly, věděla Marie Antoinetta, ţe ho k ní
nepoutá ani zlato, ani moc.
Hledala tedy aspoň někde přátelskou a oddanou tvář, na niţ by se mohla spolehnout. Ptala
se, kde je Izidor de Charny a proč nejsou obhájci monarchie na svém místě kolem krále a u nohou
královny, kdyţ má království v těch hustých davech tak málo přívrţenců. Nikdo nevěděl, kde je
Izidor de Charny, a kdyby ji byl někdo pověděl, ţe v tuto chvíli vede prostičkou venkovanku,
svou milenku, do skromného domu na úbočí Bellevue, byla by jistě
útrpně pokročila rameny, pokud by se ji bylo nesevřelo srdce závistí. A kdoví, zdali by
dědička císařů nebyla dala trůn a korunu, zda by se raději nestala prostičkou venkovankou,
selskou dcerkou, aby ji Olivier miloval tak, jako miloval Izidor Kateřinu!
Takovými myšlenkami se patrně v duchu obírala, kdyţ Mirabeau, zachytiv jeden z jejich
záhadných pohledů, připomínajících zpola blesk, zpola sluneční paprsek, nemohl se ubránit, aby
nezašeptal:
"Nač jenom myslí ta kouzelnice!"
Kdyby ho byl mohl slyšet Cagliostro, snad by byl poznamenal: "Myslí na osudný stroj,
který
jsem jí ukázal ve sklenici vody na zámku v Taverney a který poznala jednou večer v
Tuileriích v náčrtku doktora Gilberta," - a byl by se mýlil ten velký prorok, jenţ se mýlil jen tak
zřídka!
Marie Antoinetta myslela na nepřítomného Charnyho a na zašlou lásku.
A to za zvuku pěti set bubnů a dvou tisíc hudebních nástrojů, jeţ bylo sotva slyšet pro
nadšený křik: "Ať ţije král! Ať ţije zákon! Ať ţije národ!" Náhle nastalo velké ticho.
Král usedl a s ním i předseda Národního shromáţdění.
Dvě stě kněţí v bílých albách přistupovalo k oltáři v čele s autunským biskupem, panem
de Talleyrand, patronem všech křivopříseţníků minulých, přítomných i budoucích. Vystoupil
kulhaje po stupních oltáře, Mefistofeles, čekající na Fausta, jenţ se měl objevit 13. vendemiairu.
Mše slouţená autunským biskupem! Zapomněli jsme připočíst tuto okolnost mezi špatná
znamení.
V tom okamţiku se rozpoutala bouře s dvojnásobnou silou, jako by se nebesa bouřila
proti tomuto falešnému knězi, jenţ se právě chystal zneuctít posvátnou oběť a učinit
svatostánkem Páně prsa, která se měla v budoucnu poskvrnit tolika křivými přísahami!
Korouhve departementů a trojbarevné prapory seskupené kolem oltáře tvořily kolem něho
vlající pás o tisíci barvách, jimţ třepetal prudký jihozápadní vítr.
Kdyţ odslouţil mši, sestoupil pan de Talleyrand z několika stupňů a posvětil národní
prapor a korouhve třiaosmdesáti departementů.
Pak se přikročilo k posvátnému obřadu přísahy.
Lafayette přísahal první jménem Národních gard v království.
Druhý přísahal předseda Národního shromáţdění jménem Francie.
Třetí přísahal král, sám za sebe.
Lafayette sestoupil s koně, prošel prostorem, který ho dělil od oltáře, vystoupil po
stupních, vytasil kord a dotýkaje se špičkou kordu evangelia, řekl pevným hlasem:
"Přísaháme, ţe budeme vţdy věrni národu, zákonu a králi, ţe celou svou mocí budeme
udrţovat ústavu, přijatou Národním shromáţděním a schválenou králem, ţe ve shodě se zákony
země budeme chránit bezpečnost osob a majetku, oběh obilí a jiných potravin uvnitř
království a vybírání veřejných daní, ať uţ se to děje v jakékoli formě, ţe zůstaneme spjati
se všemi Francouzi nezrušitelnými pouty bratrství."
Přísaha byla vyslechnuta v hlubokém tichu.
Sotva ji pan Lafayette sloţil, sto děl vypálilo salvu a dalo znamení sousedním
departementům. Ze všech městských opevnění vyšlehl ohromný blesk, po němţ vzápětí zaburácel
hrom, vynalezený lidmi, hrom a blesk, jenţ jiţ dávno předstihl blesk a hrom boţí, měříme-li jeho
silu spouští, kterou po sobě zanechá.
Jako se v kruzích stále širších rozbíhají vlny zprostřed jezera, dopadl-li tam kámen, aţ
dosáhnou ke břehu, tak kaţdý ohnivý kruh, kaţdý hromový rachot se šířil od středu k
obvodu, od Paříţe aţ na pokraj Francie, od srdce království k hranicím.
Pak vstal předseda Národního shromáţdění a s ním všichni poslanci. Předseda pronesl:
"Přísahám, ţe budu věrný národu, zákonu a králi, ţe budu ze všech sil podporovat ústavu,
přijatou Národním shromáţděním a schválenou králem."
Sotva domluvil, vyšlehl tentýţ plamen, rozlehla se táţ hromová rána a nesla se ozvěnou
do všech končin Francie.
Teď byla řada na králi.
Vstal.
Ticho; slyšte všichni, jakým hlasem pronese národní přísahu muţ, jenţ ji v té chvíli v
skrytu srdce zradí.
Dejte si pozor, Sire! Mraky se trhají, nebe se otvírá, ukazuje se slunce. Slunce je boţí oko.
Bůh na vás patří!
"Já, král Francouzů," říká Ludvík XVI., "přísahám, ţe vynaloţím všechnu moc,
propůjčenou mi ústavou, aby ústava usnesená Národním shromáţděním a mnou schválená byla
zachovávána a zákony aby byly plněny."
Ach, Sire, proč ani tentokrát jste nechtěl přísahat u oltáře? 21. červen dá odpověď na 14.
červenec, Varennes poskytne klíč k hádance Martova pole.
Ale ať byla přísaha falešná nebo pravá, stejně jako první byla provázena ohněm a
hromovým rachotem. Sto děl vypálilo salvu jako po přísaze Lafayettově a předsedy Národního
shromáţdění; a dělostřelectvo jednotlivých departementů neslo potřetí hrozivou výstrahu
evropským králům: Dejte si pozor, Francie povstala! Dejte si pozor, Francie chce být svobodná a
jako kdysi římský vyslanec nese světu v záhybu svého pláště mír nebo válku
9. Zde se tančí
Pro shromáţděné zástupy to byla chvíle ohromné radosti.
Mirabeau zapomněl na okamţik na Marii Antoinettu, Billot na Kateřinu. Král odjel za
všeobecného nadšeného pokřiku. Národní shromáţdění se vrátilo do zasedací
síně s týmţ doprovodem, jako kdyţ přicházelo.
Abychom se zmínili také o praporu, jejţ město Paříţ věnovalo vojenským vyslouţilcům,
bylo odhlasováno, jak stojí v Dějinách revoluce sepsaných Dvěma přáteli svobody, aby zůstal
zavěšen nad vchodem do shromáţdění jako památník šťastné doby a jako symbol, který má
připomínat vojsku, ţe je podřízeno dvěma mocem a ţe můţe rozvinout prapor jen za
jejich vzájemné dohody.
Předvídal snad Chapelier, na jehoţ návrh byl tento dekret odhlasován, 27. červenec, 24.
únor a 2. prosinec?
Nadešla noc. Ranní slavnost se konala na Martově poli, večerní v Bastile. Třiaosmdesát
listnatých stromů jako symbol třiaosmdesáti departementů bylo zasazeno v základech někdejších
osmi věţí pevnosti. Od stromu ke stromu byly nataţeny šňůry a na nich zavěšeny lampióny.
Uprostřed se tyčil obrovský stoţár, na němţ byl upevněn prapor s nápisem Svoboda. V blízkostí
příkopů v jámě, kterou úmyslně nechali otevřenu, byly pohozeny okovy, řetězy a mříţe Bastily a
s nimi i onen pověstný reliéf z orloje, představující
spoutané otroky. Kromě toho byly dokořán otevřeny kobky, osvětlené ponurým světlem;
konečně, prodral-li se kdo, přiváben hudbou vyhrávající pod stromy, aţ k místu, kde byl kdysi
vnitřní dvůr, uviděl tam taneční sál zářící nespočetnými světly a nad vchodem do sálu nápis, jenţ
byl jakoby vyplněním Cagliostrova proroctví:
Zde se tančí
U jednoho z tisíce stolů, rozestavených kolem Bastily a představujících starou pevnost
skoro tak přesně jako malé tesané kameny architekta Palloye, posilňovali se dva muţi, vyčerpaní
celodenními pochody a postáváním.
Měli před sebou ohromnou klobásu, čtyřliberní bochník chleba a dvě láhve vína.
"Na mou duši," vyprázdnil jedním douškem sklenici mladší z obou muţů - měl na sobě
stejnokroj kapitána Národní gardy, kdeţto druhý, jistě dvakrát tak starý, byl oblečen v
stejnokroj federace - "na mou duši, je to blaho, můţe-li se člověk najíst, kdyţ má hlad, a napít,
kdyţ má ţízeň."
Po chvilce mlčení dodal:
"Vy nemáte hlad ani ţízeň, otče Billote?"
"Uţ jsem jedl a pil," odpověděl Billot, "a ţízním uţ jenom po jedné věci... "
"Po které?"
"To ti povím, příteli Pitou, aţ na to dojde."
Pitou neviděl v Billotově odpovědi nic zlomyslného. Billot málo jedl a pil, přestoţe po
takovémhle dni musel padat únavou a přestoţe oba byli ţrouti, jak říkal Pitou. Ale od svého
odchodu z Villers-Cotterets a po těch pět dní či spíše pět noci, co pracovali na Martově poli,
Billot velmi málo jedl a pil.
Pitou věděl, ţe někdy churavost, sama o sobě nijak zvlášť nebezpečená, má vzápětí
nechuť k jídlu i u lidi nejsilnější tělesné konstrukce, a pokaţdé, kdyţ si všiml, jak málo Billot jí,
vyptával se ho, proč nemá chuť do jídla. Billot odpovídal, ţe nemá hlad, a Pitouovi ta odpověď
stačila.
Jedna věc však Pitoua skličovala. Nebyla to střídmost Billotova ţaludku. Jí-li někdo málo
nebo nic, je to jeho věc. Ostatně čím méně jedl Billot, tím víc toho zbylo na Pitoua. Co se však
Pitouovi nelíbilo, byla okolnost, ţe Billot byl stejně střídmý i ve slovech. Kdyţ jedl Pitou ve
společnosti, rád si při jídle popovídal. Měl zkušenost, ţe sem tam nějaké to slovo nevadí při
polykání, naopak ţe podporuje trávení, a tato zkušenost zapustila v jeho mysli tak hluboké
kořeny, ţe si aspoň zpíval, jedl-li sám.
Ovšem také kdyţ nebyl smuten.
Ale Pitou neměl teď ţádny důvod, aby byl smuten, naopak.
Jeho ţivot v Haramontu byl od určité doby velmi příjemný. Pitou, jak jsme viděli, miloval
či spíše zboţňoval Kateřinu. A prosím čtenáře, aby v tom neviděl ţádnou nadsázku. Čeho si ţádá
Ital nebo Španěl, kdyţ zboţňuje Madonu? Vidět Madonu, klečet před Madonou, modlit se k
Madoně...
A co dělal Pitou?
Jakmile se smrklo, spěchal k Chlodvíkově skále; viděl Kateřinu, klekal před Kateřinou,
modlil se ke Kateřině.
A dívka mu v tom nebránila, tak mu byla vděčná za ohromné sluţby, jeţ jí prokázal.
Ostatně dívala se mnohem dál, mnohem výš... Jenom tu a tam se nemohl ubohý mladík ubránit
záchvatu ţárlivosti, a to tehdy, kdyţ nesl z pošty Kateřině dopis od Izidora anebo na poštu
Kateřinin dopis Izidorovi. Ale, vezme-li se to kolem dokola, byla tato situace nepoměrně lepší
neţli přijetí, jakého se Pitouovi dostalo, kdyţ se vrátil z Paříţe na statek a kdy ho Kateřina, sotva
poznala, jaký se z něho stal demagog a nepřítel aristokracie, vyhnala pod záminkou; ţe pro něho
nemá na statku práci.
Pitou, jenţ nevěděl, ţe Kateřina je v jiném stavu, nepochyboval ani v nejmenším, ţe tato
situace bude trvat věčně.
Proto také odcházel z Haramontu jen s velkou lítostí a jenom z přesvědčení, ţe jeho
vysoká
hodnost mu přikazuje, aby byl druhým v horlivosti příkladem. Rozloučil se něţně s
Kateřinou, poradil ji, aby se ve všem spoléhala na otce Chlodvíka, a slíbil, ţe se vrátí co nejdříve.
Pitou tedy za sebou nezanechal nic, proč by měl být smutný.
V Paříţi nenarazil na nic, co by mohlo smutek v jeho srdci vyvolat.
Vyhledal doktora Gilberta, sloţil mu účty z pětadvaceti darovaných louisdorů a vyřídil
mu vřelé díky a přání všeho zdaru od třiatřiceti národních gardistů, jeţ za ty peníze oblékl.
Doktor Gilbert mu daroval dalších pětadvacet ludvíků; poznamenal, ţe jich má tentokrát uţít
nejen na potřeby Národní gardy, ale také sám pro sebe.
Pitou je přijal prostě a s naivní vděčností.
Vţdyť mu je dává pan Gilbert, který byl pro něho bohem, a není. v tom tedy nic zlého,
kdyţ
je přijme.
Skýtal-li Bůh slunce nebo déšť, nikdy Pitouovi nenapadlo, aby odmítl boţí dary a vzal si
deštník nebo slunečník.
Nikoli, přijal to či ono a jako květinám, trávě a stromům bylo i jemu přitom vţdycky
dobře. Gilbert se na okamţik zamyslil, pak zvedl svou krásnou hlavu a otázal se mladíka:
"Myslím, milý Pitou, ţe Billot by mně chtěl ledacos povědět. Nechtěl bys, neţ si s ním
promluvím, navštívit Sebastiána?"
"Ach jistě, pane Gilberte," zatleskal Pitou rukama jako dítě. "Byl bych sám hrozně rád,
ale netroufal jsem si poţádat vás o dovolení."
Gilbert ještě okamţik uvaţoval.
Potom vzal pero, napsal několik slov na lístek, vloţil list do obálky a nadepsal adresu
svého syna.
"To je pro Sebastiána," řekl. "Vezmi si kočár a zajeď k němu. Podle toho, co mu píši,
bude chtít asi vykonat nějakou návštěvu. Zavedeš ho tam, viď, milý Pitou, a počkáš na něho před
vraty. Moţná ţe budeš muset čekat hodinu, moţná i víc. Ale znám tvou ochotu, řekneš si, ţe to
děláš pro mě, a nebudeš se nudit."
"To ne, buďte bez starosti, pane Gilberte, já nemám nikdy dlouhou chvíli. Ostatně koupím
si někde pořádný kus chleba, a začnu-li se v kočáře nudit, pustím se do něho."
"To je dobrý prostředek proti nudě," usmál se Gilbert, "jenţe z hygienického hlediska
není
dobře jíst suchý chléb, jídlo se má něčím zapít."
"Koupím si tedy," rozhodl se Pitou, "ještě kus vepřové huspeniny a láhev vína."
"Výborně!" zvolal Gilbert.
Po této povzbudivé výzvě šťastný Pitou odešel, vzal si kočár, dal se zavézt do koleje
svatého Ludvíka, zeptal se na Sebastiána, který se procházel v klášterní zahradě, zvedl ho do
náručí, přitiskl na prsa a zlíbal ho a konečně, kdyţ ho postavil na zem, odevzdal mu otcův dopis.
Sebastián dopis políbil s úctou a něţnou láskou, kterou choval k svému otci. Kdyţ si list přečetl,
otázal se Pitoua:
"Pitou, řekl ti otec, ţe mě máš někam dovézt?"
"Kdyby sis přál... "
"Ano," řekl ţivě chlapec. "Přeji si to a řekni, prosím tě, mému otci, ţe jsem jeho nabídku
velmi rád přijal."
"Dobrá," řekl Pitou, "zdá se mi, ţe máme jet někam, kde se dobře bavíš."
"Byl jsem tam jenom jednou, Pitou, ale jsem hrozně rád, ţe se tam mohu vrátit."
"Pak potřebujeme jen oznámit abbému Berardierovi, ţe odcházíš," řekl Pitou. "Vůz máme
před vraty, odvezu tě hned."
"Víš co, abychom neztráceli čas, milý Pitou, dones sám abbému otcův lístek, já se zatím
trochu upravím a přijdu za tebou na dvůr."
Pitou zanesl lístek řediteli, dostal svolení a sešel na dvůr.
Setkání s abbém Berardierem přineslo Pitouovi určité zadostiučinění. Připomněl knězi, ţe
je onen ubohý venkovánek s přílbou, opásaný šavlí a v roztrhaných kalhotách, jenţ právě před
rokem, v den dobytí Bastily, vyvolal v ústavě pobouření jak zbraněmi, jimiţ byl vybaven, tak
nedostatečným oděvem. Dnes sem přijel v třírohém klobouku, v modrém kabátě s bílými
výloţkami, v krátkých kalhotách a s epoletami kapitána. Dnes sem přišel plný sebedůvěry, kterou
člověku dodává váţnost, jíţ ho zahrnují spoluobčané. Dnes sem přišel jako představitel federace,
měl tedy právo na dokonalý respekt.
Abbé Berardier ho také podle toho přijal.
Téměř zároveň s Pitouem, jenţ sestupoval po schodech od ředitele, sestupoval po druhém
schodišti do dvora i Sebastián. Měl v koleji pokoj sám pro sebe.
Sebastián uţ nebyl dítě. Byl to velmi hezký jinoch mezi šestnácti a sedmnácti lety. Tvář
měl vroubenou kaštanovými vlasy a modré oči vysílaly první paprsky, zlaté jako paprsky
rodícího se dne.
"Tady jsem!" křičel radostně na Pitoua. "Jedeme!" Pitou se na něho díval s takovou
radostí a údivem, ţe Sebastián musel opakovat své vyzvání. Kdyţ došli k vratům, řekl Pitou:
"Já ani nevím, kam vlastně jedeme. Adresu musíš udat sám."
"Buď bez starosti," zasmál se Sebastián.
Kočímu řekl:
"Ulice Coq-Héron, číslo 9, první vrata od ulice Coquilliére." Adresa Pitouovi nic neříkala.
Vstoupil také do kočáru za Sebastiánem bez sebemenší
poznámky.
"Jenţe, milý Pitou, bude-li paní, ke které jedu, doma, zůstanu tam pravděpodobně hodinu,
moţná i déle."
"Kvůli tomu si nedělej starosti," rozesmál se Pitou, "na to jsem uţ myslil. Hej, kočí,
zastavte!" Jeli právě kolem pekařského krámu. Kočí zastavil, Pitou vystoupil, koupil si dvě libry
chleba a nasedl zpátky do vozu.
O kus dál zastavil Pitou kočího podruhé.
Tentokrát před krčmou.
Vyskočil, koupil si láhev vína a znovu si sedl vedle Sebastiána.
Konečně zastavil Pitou kočího potřetí, a sice před uzenářstvím.
Vystoupil a koupil si čtvrtku huspeniny.
"Tak a teď jeďte bez zastávky aţ do ulice Coq-Héron, mám všechno, co potřebuji."
"Ach tak," usmál se Sebastián, "teď uţ tomu rozumím a nedělám si o tebe starosti." Vůz
uţ jel teď aţ do ulice Coq-Héron a zastavil u vrat číslo 9.
Čím víc se blíţili k tomu domu, tím víc bylo zřejmé, ţe se Sebastiána zmocňuje stále
vzrůstající rozechvění. Vyskakoval ve voze, vystrkoval hlavu okénkem a neustále pobízel kočího,
aniţ jeho pobízení - tu čest musíme přiznat kočímu a jeho dvěma herkám - mělo sebemenší
účinek.
"Pospěšte si, kočí, pospěšte si přece!"
Ale tak jako kaţdá věc nakonec to spěje k svému cíli, potůček do řeky, řeka do moře, tak
dospěl vůz konečně do ulice Coq-Héron a zastavil před číslem 9.
Sebastián nečekal, aţ mu kočí pomůţe, sám otevřel dvířka, chvatně ještě Pitoua políbil,
vyskočil, zazvonil rychle u dveří, zeptal se vrátného, je-li hraběnka de Charny doma, ani
nepočkal na odpověď, proklouzl kolem starého vrátného a rozběhl se k pavilónu. Vrátný viděl
hezkého a pěkně oblečeného chlapce, nesnaţil se ho ani zadrţet, a protoţe hraběnka byla doma,
spokojil se s tím, ţe zase zavřel dveře, kdyţ se přesvědčil, ţe za chlapcem nikdo nejde a nepřeje
si vstoupit s ním.
Asi za pět minut, kdyţ uţ si Pitou zatím nakrojil čtvrtku huspeniny a. s otevřenou lahví
mezi koleny se poprvé s chutí zakousl do čerstvého chleba s chroupavou kůrkou, otevřela se
dvířka kočáru a vrátný s čepici v ruce Pitoua oslovil. Musel opakovat dvakrát pozvání, neţ je
Pitou pochopil:
"Paní hraběnka de Charny prosí pana kapitána Pitoua, aby nečekal na pana Sebastiána ve
voze, ale prokázal ji tu čest a navštívil ji."
Pitou, jak jsme uţ řekli, dal si ta slova opakovat dvakrát. Potom, protoţe nebylo moţné
tvářit se, jako by nerozuměl, s povzdechem polkl sousto, zabalil zbytek huspeniny do papíru a.
postavil láhev do kouta kočáru tak, aby z ní víno nevyteklo.
Pak všecek omámen šel za vrátným. Jeho omámení však dvojnásob vzrostlo, kdyţ spatřil,
ţe ho v předsíni očekává krásná dáma. Tiskla Sebastiána na prsa, Pitouovi padala ruku:
"Pane Pitou, udělal jste mi tak velkou a neočekávanou radost, kdyţ jste mi přivedl
Sebastiána, ţe jsem vám chtěla sama poděkovat."
Pitou vyvaloval oči, Pitou koktal, ale neměl se k tomu, aby se chopil podávané ruky.
"Polib mamince ruku, Pitou," vyzval ho Sebastián.
"Mamince?" koktal Pitou.
Sebastián přikývl.
"Ano; jsem jeho matka," přisvědčila Andrée, záříc radostí. "Přivedl jste mi ho po devíti
měsících odloučení. Viděla jsem ho předtím jen jednou v ţivotě, ale doufám, ţe mi ho přivedete
opět, a proto nechci mít před vámi ţádné tajemství, ačkoli by mě to tajemství
zahubilo, kdyby se dostalo na veřejnost."
Pokaţdé, obracel-li se někdo k Pitouovu srdci nebo cti, mohl si být jist, ţe z chrabrého
junáka okamţitě spadne všechen zmatek a rozpaky.
"Ach, madam," políbil Pitou ruku, jiţ mu hraběnka de Charny podávala, "buďte bez obav,
vaše tajemství zůstane v mém srdci!"
Hrdě se vzpřímil a důstojně si poloţil ruku na srdce.
"A teď, pane Pitou," pokračovala hraběnka, "můj syn mi řekl, ţe jste nesnídal. Buďte tak
laskav, zajděte do jídelny a zatímco budu hovořit s Sebastiánem - jistě mi popřejete to štěstí
podají vám snídani a nahradíte si ztracený čas. Pohladila Pitoua pohledem, jaký nikdy neměla ani
pro nejvznešenější velmoţe na dvoře Ludvíka XVI., odvedla Sebastiána do své loţnice a Pitoua
zanechala v jídelně, aby čekal na slíbenou snídani.
V několika okamţicích byl slib splněn. Na stole se objevily dvě kotlety, studené kuře a
sklenice zavařeniny, dále láhev bordeauxského, pohár z nejjemnějšího benátského skla a několik
talířků z čínského porcelánu.
Bylo to všechno náramně lákavé, přesto však bychom se neodváţili tvrdit, ţe Pitou
nelitoval svého dvouliberního chleba, kusu huspeniny a láhve vína s obyčejnou zelenou pečetí.
Dojedl právě obě kotlety a začal obírat kuře, kdyţ se otevřely dveře jídelny a v nich se objevil
mladý šlechtic, chystaje se projít jídelnou do salónu.
Pitou zvedl hlavu, mladý šlechtic se na něho podíval, oba se okamţitě poznali a zvolali
najednou:
"Pan vikomt de Charny!"
"Ange Pitou!"
Pitou vyskočil, srdce se mu prudce rozbušilo. Pohled na mladého muţe mu připomněl
nejbolestnější chvíle, jaké kdy zaţil.
Izidorovi nepřipomínal Pitou naprosto nic, aţ na to, ţe mu Kateřina říkala, jakou
vděčností je zavázána tomu dobrému mládenci.
Nevěděl, a také by mu bylo ani ve snu nenapadlo, ţe by Pitou mohl Kateřinu milovat
hlubokou láskou, láskou, z níţ čerpal sílu k své obětavosti. Šel proto přímo k Pitouovi, v němţ
pořád ještě viděl haramontského sedláka, pytláka z la Bruyére-aux-Loups a Billotova čeledína,
přestoţe měl teď na sobě kapitánskou uniformu s epoletami.
"Ach to jste vy, Pitou," řekl, "jsem rád, ţe se s vámi setkávám a ţe vám mohu co
nejsrdečněji poděkovat za sluţby, které jste nám prokázal."
"Pane vikomte," řekl Pitou dost pevně, ačkoliv se třásl po celém těle, "ty sluţby jsem
prokazoval z ohledu na slečnu Kateřinu a jen jí samotné."
"Ano, aţ do chvíle, kdy jste se dozvěděl, ţe ji miluji. Od toho okamţiku připadá část
těchto sluţeb i mně, a poněvadţ příjem mých dopisů a stavba domku u Chlodvíkovy skály pro
vás jistě byly spojeny s určitými výdaji..."
A Izidor udělal rukou pohyb, jako by si chtěl sáhnout do kapsy. Chtěl se patrně
přesvědčit, jak se k jeho nabídce bude Pitou tvářit.
Pitou ho však zadrţel.
"Pane vikomte," řekl s důstojností, jeţ u něho někdy překvapovala, "prokazuji sluţby,
kdyţ je to v mé moci, nikdy si je však nenechávám platit. Ostatně, opakuji vám, ty sluţby jsem
prokázal slečně Kateřině. Slečna Kateřina je má přítelkyně. Domnívá-li se, ţe mi je něčím
zavázána, vyrovná ten dluh se mnou. Vy však, pane, mi nejste zavázán ničím, neboť všechno
jsem dělal pro slečnu Kateřinu a nic pro vás. Bylin by tedy zbytečné, abyste mi něco nabízel."
Tato slova a zejména tón, jimţ je Pitou pronesl, Izidora překvapila. Snad teprve teď si povšiml,
ţe mladík má na sobě uniformu s kapitánskými epoletami.
"Přece však, pane Pitou," lehce se vikomt uklonil, "jsem vám povinen díky. Doufám, ţe
laskavě přijmete a neodmítnete ruku, kterou vám podávám."
V Izidorově odpovědi a v gestu, jakým ji provázel, bylo tolik vznešenosti, ţe Pitou
neodolal, vztáhl ruku a dotkl se konečkem prstů ruky vikomtovy.
V tom okamţiku se na prahu salónu objevila hraběnka de Charny.
"Pane vikomte," řekla, "přál jste si se mnou mluvit." Izidor se rozloučil s Pitouem a odešel
za hraběnkou do salónu.
Kdyţ však chtěl zavřít dveře, patrně proto, aby byl s hraběnkou o samotě, Andrée dveře
zadrţela a nechala je pootevřené.
Udělala to zřejmě úmyslně.
Pitou tedy mohl slyšet, o čem se v salóně mluví.
Všiml si, ţe protější dveře v salónu, vedoucí do loţnice, jsou rovněţ pootevřeny, takţe
Sebastián, třebas ho nebylo vidět, mohl slyšet hraběnčin rozhovor s vikomtem právě tak jako on
sám.
"Přál jste si se mnou mluvit, pane," opakovala hraběnka, "smím zvědět, čemu mám
děkovat za tu čest?"
"Madam," řekl Izidor, "dostal jsem včera zprávy od Oliviera. Jako v kaţdém dopise, který
od něho dostávám, uloţil mi i tentokrát, abych sloţil jeho vzpomínky k vašim nohám. Neví ještě,
kdy se vrátí, a bude šťastný, jak mi píše, dostane-li se mu od vás zpráv, buď ţe mi pro něho
laskavě odevzdáte dopis, anebo mu prostě po mně vzkáţete pozdrav."
"Pane," odpověděla hraběnka švagrovi, "nemohla jsem dodneška odpovědět na dopis,
který
mně pan de Charny před svým odjezdem poslal, protoţe nevím, kde hrabě je. Ráda však
pouţiji vašeho prostřednictví, abych splnila povinnost oddané a uctivé manţelky. Kdybyste tedy
chtěl vzít s sebou dopis pro pana de Charny, budu ho pro vás mít zítra."
"Napište bratrovi, madam," odpověděl Izidor, "nepřijdu si však pro něj zítra, ale aţ za pět
nebo za šest dní. Mám před sebou nutnou cestu, kterou nemohu odloţit, a nevím, jak dlouho bude
trvat. Jakmile se však vrátím, přijdu vám hned sloţit svou poklonu a budu vám k sluţbám."
Izidor se hraběnce uklonil, ta mu poklonu oplatila a propustila ho patrně jinými dveřmi,
neboť
se uţ nevracel jídelnou. Pitou zatím snědl kuře, jako předtím dvě kotlety, a s chutí se
pustil do zavařeniny.
Také zavařenina byla uţ dávno snědena a talíř po ní čistý stejně tak jako sklenice, z níţ
Pitou dopil poslední kapku bordeauxského, kdyţ se hraběnka znovu objevila a přivedla s sebou
Sebastiána.
V mladé matce by bylo těţko poznat přísnou slečnu de Taverney nebo váţnou hraběnku
de Charny. Celá zářila radostí, kdyţ se vracela zavěšena do svého syna. Bledé tváře se jí pokryly
lehkou červeni a poprvé v ţivotě prolévala šťastné slzy, jejichţ sladkost do té doby nepoznala.
Ještě jednou Sebastiána zlíbala. Pak ho odevzdala Pitouovi, stiskla drsnou ruku mládencovu
svýma bílýma rukama, jeţ by byly mohly být z mramoru, kdyby byl mramor měkký a teplý.
Sebastián objal Andréu s ohnivostí, jakou vkládal do všeho, co dělal, a kterou snad jen na
okamţik ochladil neprozřetelný výkřik, jemuţ se matka nemohla ubránit, kdyţ se jí chlapec
zmínil o otci.
Ale ve chvílích samoty, kdyţ se procházel v zahradě koleje svatého Ludvíka, sladká
vidina matčina se chlapci zjevovala znovu a do jinošského srdce se poznenáhlu vracela láska,
takţe kdyţ Sebastián dostal Gilbertův dopis, v němţ mu otec dovoloval, aby v Pitouově průvodu
na hodinu nebo na dvě navštívil svou matku, viděl v tom Sebastián splnění svých nejtajnějších a
nejněţnějších nadějí.
Odkládal-li Gilbert chlapcovo setkání s matkou, bylo to z jemnocitu. Chápal, ţe by svou
přítomností připravil Andréu o polovinu štěstí, kdyby jí přivedl Sebastiána sám. A kdyby s ním
poslal někoho jiného neţ dobráka Pitoua, byl by tím ohrozil tajemství, jeţ nebylo jen jeho.
Pitou se rozloučil s hraběnkou de Charny bez jediné otázky, bez jediného zvědavého
pohledu. Odvedl si Sebastiána, jenţ se stále obracel dozadu a posílal si se svou matkou polibky,
zpátky do vozu, kde našel svůj chléb, huspeninu a láhev vína.
V tom všem stejně jako v cestě z Villers-Cotterets do Paříţe nebylo nic, co by mohlo
Pitoua rozesmutnět.
Hned první večer po příchodu do Paříţe šel pracovat na Martovo pole, šel tam znovu
příští
noc a všechny noci následující. Dostalo se mu za to velké pochvaly od pana Maillarda,
který
ho poznal, a od pana Baillyho, jemuţ byl představen. Setkal se tam s pány Eliem a
Hullinem, vítězi od Bastily, a bez závisti spatřil medaili, kterou nosili v knoflíkové dírce a na
kterou by on a Billot měli zrovna takové právo jako kdokoli jiný. Konečně, kdyţ slavný den
nadešel, zaujal hned ráno s Billotem své místo u Saintdeniské brány. Ze tří různých provazů,
spuštěných z oken, si odmotal šunku, chléb a láhev vína. Protlačil se aţ k oltáři vlasti, zatančil si
tam farandolu, za jednu ruku drţel herečku z Opery, za druhou jeptišku. Kdyţ přišel král, zaujal
opět místo v řadě a s uspokojením viděl, ţe za něj přísahá pan de Lafayette; coţ bylo pro něho,
Pitoua, velkou ctí. Potom, kdyţ bylo po přísaze, po dělových salvách a hlučných fanfárách, kdyţ
Lafayette projel na svém bělouši řadami svých drahých druhů, byl jedním z těch šťastných třiceti
nebo čtyřiceti tisíc, jimţ Lafayette toho dne stiskl ruku. Potom opustil s Billotem Martovo pole a
zastavil se, aby se podíval na hry, iluminaci a ohňostroj na Elysejských polích. Konečně se prošel
po bulvárech, a aby toho velkého dne nepřišel o ţádné
povyraţení, nešel si lehnout, jak by to byl udělal kdekdo jiný po takové náramné únavě,
nýbrţ
šel k Bastile, kde našel v rohové věţi volný stůl, na nějţ si dal přinést dvě libry chleba,
dvě
láhve vína a klobásu.
Proč by byl smuten, kdyţ nevěděl, ţe Izidor, jenţ hraběnce de Charny oznámil, ţe nebude
pět šest dní v Paříţi, odjel na tu dobu do Villers-Cotterets, kdyţ nevěděl, ţe Kateřina před týdnem
porodila chlapce, ţe opustila v noci domek u Chlodvíkovy skály, ţe ráno přijela s Izidorem do
Paříţe a ţe se ukryla v kočáře, kdyţ spatřila Pitoua a Billota u Saintdeniské brány. Proč by byl
vůbec měl být smuten? Naopak mu bylo veselo. Coţ nepracoval na Martově poli, nesetkal se s
panem Maillardem, s panem Baillym, Eliem a Hullinem, netančil farandolu s jeptiškou a s
herečkou z Opery? Nepoznal ho Lafayette a nepoctil ho stiskem ruky, a konečně, nebyl to důvod
k radosti, mohl-li se člověk dívat na iluminace, na ohňostroje, na umělou Bastilu, sedět za stolem
a mít před sebou chléb, klobásu a dvě láhve vína?
Jediná věc, jeţ kalila Pitouovu radost, byla ta okolnost, ţe Billot byl smuten.
10. Setkání
Proto také, jak jsme viděli na začátku předešlé kapitoly, rozhodl se Pitou, ţe stůj co stůj
zapřede s Billotem rozhovor, jednak aby si uchoval vlastni veselí, jednak aby Billot zapomněl na
svůj smutek.
"Řekněte, otče Billote," spustil po chvilce mlčení, v níţ si chystal zásobu slov, tak jako si
střelec chystá náboje, neţ spustí palbu, "kdo by u ďasa byl řekl, je tomu právě dnes rok a dva
dny, co mi slečna Kateřina dala louisdor a tímhle noţem - hleďte - přeřízla provazy, kterými jsem
měl svázané ruce... Kdo by byl řekl, ţe se toho za rok a za dva dny tolik semele."
"Nikdo," odpověděl Billot, aniţ si Pitou povšiml, jak hrozně se nájemce zaškaredil, kdyţ
on, Pitou, vyslovil Kateřinino jméno.
Pitou čekal, zda Billot ještě něco nedodá k jedinému slovu, jímţ odpověděl na větu dosti
dlouhou, a jak se Pitouovi zdálo, dost pěkně sestavenou.
Kdyţ však viděl, ţe Billot mlčí, nabil znovu svou zbraň jako střelec, o němţ jsme právě
mluvili, a vystřelil podruhé.
"Povaţte, otče Billote," pokračoval, "kdo by to byl řekl, kdyţ jste se za mnou hnal po
ermenonvillské pláni, kdyţ jste málem uštval Cadeta a mě s ním, kdyţ jste mě dohonil, kdyţ
jste se mi dal poznat, kdyţ jste mě vzal za sebe na koně, kdyţ jste si ho v Dammartinu
vyměnil, abychom byli v Paříţi dřív, kdyţ jsme přijeli do Paříţe a první, co jsme viděli, byly
hořící brány, kdyţ nás kajzrliši napadli v předměstí Villet, kdyţ jsme potkali průvod, který
křičel ,Sláva panu Neckerovi' a ,Sláva vévodovi Orleánskému', kdyţ jste měl čest nést
jednu tyč nosítek, na kterých bylo poprsí těch dvou velkých muţů, zatímco já jsem se pokoušel
zachránit Margot ţivot, kdyţ Royal-Allemand do nás stříleli na Vendómském náměstí a kdyţ
vám Neckerovo poprsí spadlo na hlavu, kdyţ jsme utíkali ulicí Saint-Honoré a křičeli jako
posedlí ,Do zbraně, vraţdi naše bratry!', byl by tenkrát jářku někdo řekl, ţe dobudeme Bastilu?"
"Nikdo," odpověděl statkář právě tak lakonicky jako poprvé. Hrome, řekl si Pitou v
duchu, kdyţ čekal chvíli marně, vypadá to, jako by měl zašitou hubu. Nu coţ, vypálíme potřetí.
A spustil nahlas:
"Povězte, otče Billote, kdo by byl řekl, kdyţ jsme dobyli Bastilu, ţe za rok potom budu já
kapitánem, vy ţe budete delegátem federace a ţe budeme oba večeřet, zvláště pak já, v
Bastile ze stromů, která bude stát právě na tom místě, kde stála první. Řekněte, byl by to někdo
řekl?"
"Nikdo," zahučel Billot s tváři ještě mračnější neţli předtím. Pitou viděl, ţe nájemce k
řeči nepřivede, utěšil se však, kdyţ si pomyslel, ţe mu nikdo nemůţe zabránit, aby nepovídal
sám.
Pokračoval tedy, ponechávaje Billotovi na vůli, bude-li mu chtít odpovědět nebo ne.
"Kdyţ si vzpomenu, ţe tomu je právě nok, co jsme vtrhli do radnice; ţe jste tam chytil
pana de Flesselles - chudák pan de Flesselies, kdepak jenom je? Kdepak je Bastila! - ţe jste tam
chytil pana de Flesselles za límec, ţe jste ho donutil, aby nám vydal střelný prach, zatímco já
stál u dveří na stráţi, a navíc ještě lístek pro pana Delaunaye, ţe jsme se odtrhli od pana
Marata, kdyţ jsme si rozdělili prach, pan Marat šel k Invalidům a my k Bastile, před Bastilou
jsme našli pana Gonchona, Mirabeaua lidu, jak mu tenkrát říkali... Víte, co se s ním stalo? S
panem Gonchonem, otče Billote? Víte, co se s ním stalo?"
Tentokrát Billot jen zavrtěl hlavou.
"Nevíte," pokračoval Pitou. "Já také ne. Snad totéţ, co se stalo s Bastilou, s panem de
Flesselles a co se stane s námi se všemi," dodal filosoficky. "Prach jsi a v prach se obrátíš, pulvis
es et in pulverem reverteris. Vzpomenu-li si, ţe vraty, která byla támhle a která tam uţ
nejsou, jste vešel dovnitř, kdyţ jste si nechal napsat od pana Maillarda to prohlášení o
skřínce, které jsem měl já odevzdat, kdybyste se byl jiţ nevrátil. Pomyslím-li si, ţe tam, kde je
teď ta velká jáma s okovy a s řetězy, jste se setkal s panem Delaunayem! Chudák pan Delaunay!
Vidím ho v téhle chvíli před sebou v tom šedém lněném kabátě, v třírohém klobouku, s
červenou řádovou stuhou na prsou a s holí, v níţ měl kord. Také jeden, který odešel za parnem de
Flesselles! Pomyslím-li, ţe pan Delaunay vám ukázal Bastilu od základů aţ po střechu, takţe jste
si ji mohl dobře prohlédnout a změřit... Třicet stop silné zdi u základů a patnáct stop navrchu! Vy
jste s ním vystoupil na věţ, a dokonce jste mu hrozil, ţe ho shodíte z věţe dolů, nebude-li mít
dost rozumu. Pomyslím-li si, ţe vám ukazoval dělo, které by mě bylo za deset minut potom
poslalo tam, kde je ubohý pan de Flesselles a chudák pan Delaunay, kdybych se nebyl skrčil za
kámen! A vzpomenu-li si konečně, ţe jste prohlásil, kdyţ jste se vrátil z Bastily, jako by šlo o
seník, holubník nebo větrný mlýn: Přátelé, vezmeme Bastilu útokem! A my jsme ji dobyli, tu
slavnou Bastilu, tak dokonale, ţe dnes sedíme na místě, kde před rokem stála, jíme klobásu a
pijeme burgundské přímo tam, kde stála věţ zvaná třetí
Berthaudiérka, v níţ byl vězněn pan doktor Gilbert. Jsou to věci na tomhle světě! A
pomyslím-li na všechnu tu vřavu, povyk, křik a hluk... Ale co to?" přerušil svou tirádu Pitou.
"Co znamená ten rámus, otče Billote? Támhle se něco stalo, kdekdo vstává, všechno tam
utíká, pojďte se také podívat, otče Billote!"
Pitou chytil Billota pod paţí, zvedl ho a oba, Pitou zvědavě, Billot netečně se pustili
směrem, odkud přicházel hluk.
Předmětem toho hluku byl muţ, jenţ měl vzácnou výsadu vzbudit rozruch všude, kde se
objevil.
Vtom se uţ také ozvaly výkřiky: "Ať ţije Mirabeau!" výkřiky, jeţ mohli vyráţet jen lidé,
kteří
lpí na názoru, jejţ jednou přijali, aţ do poslední chvíle.
Byl to opravdu Mirabeau. přišel se podívat na novou Bastilu s jakousi ţenou, jeţ byla do
něho zavěšena, a sotva ho lidé poznali, hned vypukli v takový povyk. Ţena měla přes obličej
závoj. Kdekdo jiný neţ Mirabeau by se byl zděsil všeho toho křiku, jenţ ho provázel, zvláště
kdyby byl uprostřed toho oslavného hlaholu zaslechl několik temných hrozebných výkřiků,
výkřiků, jeţ se ozývaly za vozem římského triumfátora, kdyţ na něho lid volal: "Nezapomeň,
Caesare, ţe jsi smrtelný!"
Mirabeau však, jako pták bouřlivák, jenţ je ve svém ţivlu v blescích a v bouři, procházel
hlučícím davem s úsměvem na tváři, s klidnýma očima a s gestem vládce. Pod paţí drţel
neznámou ţenu, která se chvěla pod dechem té strašné popularity.
"Ach, pan de Mirabeau," zvolal Pitou. "Vida, tak tohle je tedy pan de Mirabeau, Mirabeau
šlechty! Pamatujete, otče Billote, ţe jsme tady někde viděli pana Gonchona, Mirabeaua lidu, a já
jsem vám tenkrát řekl: ,Nevím, jak vypadá Mirabeau šlechty, ale tenhle je opravdu šereda.'
A dnes, kdy je znám oba, připadají mi oba stejně oškliví. Ale to nevadí, proto ještě
můţeme vzdát velkému muţi, co se sluší a patří!"
Pihou vyskočil na ţidli, ze ţidle na stůl, zamával třírohým kloboukem na špičce kordu a
provolal:
"Ať ţije pan de Mirabeau!"
Billot nedal najevo nic, z čeho by bylo lze soudit na jeho sympatie nebo antipatie. Zkříţil
jenom ruce na svých mohutných prsou a řekl jakoby pro sebe:
"Říká se, ţe zrazuje lid."
"Ale co," mávl rukou Pitou, "tohle se říkalo o všech velkých muţích ve starověku, od
Aristida aţ po Cicerona.
A ještě zvučnějším hlasem neţ poprvé provolal "Ať ţije Mirabeau", zatímco slavný
řečník odcházel a s ním i hlučící zástup, jenţ ho obklopoval.
"Ať je to, jak chce," seskočil Pitou ze stolu, "jsem rád, ţe jsem na vlastní oči viděl pana
de Mirabeau... Pojďme dopít láhev a dojíst klobásu, otče Billote."
A táhl statkáře ke stolu, kde je skutečně očekávaly zbytky večeře, kterou snědl Pitou
skoro celou sám, kdyţ tu zpozorovali, ţe si ke stolu přistrčil třetí ţidli neznámý muţ, jako by na
ně
čekal.
Pitou se podíval na Billota, ten zase na neznámého.
Ten den byl, pravda, dnem všeobecného sbratření, a jistá důvěrnost mezi spoluobčany
byla tedy takřka samozřejmá. Ale v Pitouových očích - Pitou ještě nedopil druhou láhev a
nedojedl klobásu - byla ta důvěrnost trochu příliš veliká, připomínala důvěrnost neznámého hráče
vůči rytíři de Grammont.
A to ještě ten, jemuţ Hamilton říká Tykvička, ţádal rytíře de Grammont, aby mu
prominul jeho velkou důvěrnost, kdeţto neznámý nejevil nejmenší chuť omluvit se ať uţ
Billotovi nebo Pitouovi a naopak se na ně díval poněkud výsměšně.
Billot nebyl rozhodně v náladě, aby cizincovu ironii snášel jen tak jakoby nic, zvedl se a
uţ by byl k němu přistoupil. Ale ještě neţ stačil otevřít ústa, udělal neznámý muţ zednářské
znamení a Billot na ně v úplném překvapení bezděky odpověděl.
Ti dva muţi se neznali, byli však bratři.
Ostatně neznámý měl na sobě jako Billot stejnokroj federace. Jenom podle jistých rozdílů
v oděvu statkář poznal, ţe jeho protějšek patří k oné malé skupině cizinců, kteří provázeli
Anacharsise Klotze a o slavnosti vystupovali jako zástupci lidského pokolení. Kdyţ Billot
odpověděl na cizincovo znamení, usedl opět a s ním i Pitou. Billot se dokonce lehounce uklonil,
Pitou se jenom přihlouple usmíval.
Protoţe však oba upírali na cizince tázavý pohled, ujal se neznámý první slova.
"Neznáte mě, bratři, a já vás přece oba znám."
Billot pohlédl pozorně na cizince a řečnější Pitou vykřikl:
"Opravdu, pane, opravdu nás znáte?"
"Znám tě, kapitáne Pitou, znám tě, statkáři Billote."
"Tak on nás zná," zavrtěl hlavou Pitou.
"Proč se tak mračíte, Billote?" otázal se neznámý. "Snad proto, ţe tobě, vítězi od Bastily a vkročil jsi do ní přece první, ţe - zapomněli pověsit do knoflíkové dírky medaili s datem 14.
července a ţe ti dnes neprokazují pocty jako Maillardovi, Eliovi a Hullinovi?" Billot se pohrdavě
ušklíbl.
"Znáš-li mě, bratře, jistě víš, ţe taková hloupost se mě nemůţe dotknout."
"Je to snad proto, ţe ses ve své ušlechtilosti marně snaţil zabránit vraţdám Delaunaye,
Foulona a Berthiera?"
"Udělal jsem, co jsem mohl a co bylo v mých silách, aby k těm vraţdám nedošlo,"
odpověděl Billot. "Nejednou jsem ve snách viděl oběti, těch zločinů, ale nikdo z nich mi nic
nevyčítal."
"Tedy snad proto, ţe ses vrátil po 6. říjnu na statek a našel neosetá pole a prázdné sýpky?"
"Mám všeho dost, nezáleţí mi na jedné ztracené sklizni."
"Tedy snad proto," podíval se neznámý Billotovi zpříma do tváře, "ţe tvá dcera
Kateřina... "
"Ticho!" uchopil farmář neznámého za ruku, "o tomhle nebudeme mluvit."
"Proč ne?" nadhodil neznámý, "mluvím-li s tebou proto, abych ti pomohl k pomstě?"
"To je ovšem jiná," řekl Billot, zbledl, vzápětí se však usmál, "pak tedy o tom můţeme
mluvit."
Pitou uţ nemyslel na jídlo a na pití. Hleděl na neznámého jako na čaroděje.
"A na jakou pomstu myslíš?" nadhodil neznámý s úsměvem. "Chceš se pomstít nízce a
uboze, ţe zabiješ viníka, jak ses uţ o to pokusil?"
Billot zesinal. Pitou cítil, jak mu jde mráz po zádech.
"Či se chceš pomstít na celé kastě?"
"Na celé kastě," odpověděl Billot pevně. "Zločin, jehoţ se dopustil jeden z nich, je
zločinem všech. Postěţoval jsem si panu Gilbertovi a ten mi jen řekl: Chudáku Billote, co potkalo
tebe, potkalo uţ sto tisíc jiných otců. Co by dělali mladí šlechtici, kdyby nesváděli dívky z lidu, a
staří, kdyby neutráceli královy peníze?"
"To ti řekl Gilbert?"
"Vy ho máte?"
Neznámý se pousmál.
"Znám všechny lidi, jako znám tebe, Billote, statkáři z Pisseleu. Jako znám Pitoua,
kapitána Národní gardy v Haramontu. Jako znám vikomta Izidora de Charny, pána v Boursonnes.
A jako znám Kateřinu."
"Uţ jsem ti řekl, abys nevystavoval to jméno, bratře."
"A proč?"
"Protoţe Kateřina uţ není."
"A co se s ní stalo?"
"Je mrtvá."
"Ale ne, není mrtvá, otče Billote," vykřikl Pitou, "vţdyť... " Chtěl patrně dodat: "... vţdyť
vím, kde je, chodím k ní kaţdý den." Ale Billot opakoval hlasem, jenţ nepřipouštěl námitky:
"Je mrtvá."
Pitou sklonil hlavu; pochopil.
Kateřina, ţivá snad pro druhé, byla pro svého otce mrtvá.
"Ach věru," zvolal neznámý, "kdybych byl Diogenes, zhasil bych svou lucernu. Myslím,
ţe jsem potkal člověka."
Pak vstal a nabídl Billotovi rámě.
"Pojď se se mnou projít, bratře, tenhle statečný hoch tu zatím dopije svou láhev a dojí
klobásu."
"S radostí," odpověděl Billot, "začínám uţ chápat, proč jsi za mnou přišel." Vzal
neznámého pod paţí a otočil se k Pitouovi:
"Počkej tady na mě, za chvíli se vrátím."
"Otče Billote," namítl ţalostně Pitou, "budete-li dlouho pryč, budu tady mít dlouhou
chvíli. Zbývá mi uţ jen půl sklenice vína a takovýhle kousíček klobásy."
"Dobrá, dobrá, milý Pitou," konejšil ho neznámý, "známe tvou chuť k jídlu a pošleme ti
něco, aby ti nebyla dlouhá chvíle."
A vskutku, sotva cizinec zmizel s Billotem v zeleni stromů, zdobila Pitouův stůl nová
klobása, velký chléb a třetí láhev vína. Pitou nechápal zhola nic, co se to právě přihodilo. Byl
celý
udivený a pořádně mu to vrtalo hlavou.
Ale údiv a neklid, tak jako vůbec kaţdé vzrušení jenom zvětšovaly Pitouovu chuť k jídlu.
A tak hrdinný kapitán přes všechen údiv a všechen nepokoj nemohl odolat, aby nevzdal čest
pohostinství, jeţ mu cizinec tak šťastně nabídl, a zhostil se svého úkolu s nadšením, jeţ uţ
dostatečně známe. Právě dojídal poslední sousto, kdyţ se objevil Billot. Byl sám a usedl
proti Pitouovi mlčky, ale s jasným čelem a takřka s radostí ve tváři.
"Tak co je nového, otče Billote?" otázal se ho Pitou.
"Nového je, ţe odjedeš zítra sám, Pitou."
"A vy?" zeptal se kapitán Národní gardy.
"Já, já zůstanu tady."
11. Lóže v ulici Plátriére
Uplynul týden od události, kterou jsme právě vylíčili. Chce-li se čtenář shledat s
některými předními osobnostmi z našeho vypravování, s osobnostmi, jeţ hrály významnou úlohu
nejen v minulosti, ale budou ji hrát i v budoucnu, musí se s námi postavit k oné kašně v ulici
Plátriére, kde si Gilbert namáčel svůj tvrdý chléb, kdyţ byl ještě jako chlapec hostem
Rousseauovým. Z
tohoto místa zahlédneme a budeme moci sledovat muţe, jenţ co nevidět půjde kolem.
Poznáme ho ne uţ podle stejnokroje federace - ten by teď, kdy sto tisíc delegátů vyslaných z celé
Francie uţ opustilo hlavní město, upoutal na sebe větší pozornost, neţ si přeje náš hrdina, nýbrţ
podle prostého, třebas běţného obleku, jaký nosili bohatí sedláci v okolí Paříţe. Čtenář uţ jistě
uhodl, ţe touto osobou není nikdo jiný neţ Billot. Přišel z ulice Saint-Honoré, pustil se podle
mříţí Palais Royal - po nedávném návratu vévody Orleánského z více neţ
osmiměsíčního nuceného vyhnanství v Londýně skvěl se palác noc co noc opět v celé své
nádheře - zahnul vlevo do ulice de Grenelle a bez váhání zabočil do ulice Plátriére. Kdyţ
však došel aţ ke kašně, kde na něho čeká naše zvědavé oko, zastavil se a zaváhal, ne snad proto,
ţe by se mu nedostávalo odvahy - ti, kdo ho znají, vědí dobře, kdyby se srdnatý
nájemce rozhodl jít do pekla, ţe tam půjde a ani se neohlédne - nýbrţ patrně proto, ţe se
tu dobře nevyzná.
My, kdo se zájmem sledujeme kaţdý jeho krok, nemůţeme si nevšimnout, ţe si pečlivě
prohlíţí kaţdé dveře jako člověk, který by se nerad dopustil omylu.
Přesto však, ţe si tak dobře dával pozor, došel aţ do dvou třetin ulice, aniţ našel, co
hledal. Tam mu najednou zatarasil cestu shluk občanů, kteří se zastavili u skupiny hudebníků, z
nichţ
se ozýval muţský hlas vyzpěvující dobové popěvky. Ta okolnost by sama o sobě asi
nestačila vzbudit takovou zvědavost, kdyby jedna nebo dvě sloky kaţdé písničky neobsahovaly
naráţku na známé osoby.
Zejména jeden popěvek vyvolává v zástupu bouři smíchu. Protoţe Národní shromáţdění
zasedá v budově, kde dříve stávala. proslulá Jízdárna, nejenţe různé strany v Národním
shromáţdění byly pojmenovány podle barvy koní - vraníci a bělouši, ryzáci a hnědky - ale i
jednotliví členové Národního shromáţdění dostali jména koní: Mirabeau je Bouřlivák, hrabě
de Clermont-Tonnerre Plachý, abbé Maury Jankovitý, Thouret Blesk a Bailly Dobrák.
Billot se na okamţik zastavil a poslouchal ty spíše rozpustilé neţ vtipné písničky. Pak proklouzl
vpravo směrem ke zdi a zmizel v zástupu.
Našel patrně, co hledal, neboť se uţ neobjevil.
Vstupuje do nízkých dveří, nad nimi jsou tři písmena, tři iniciály, napsané červenou
křídou, zřejmě na znamení, ţe tu je dnes v noci nějaká schůze. Zítra ráno budou uţ jistě smazána.
Ta tři písmena jsou: L P D.
Nízké dveře vypadají jako vchod do sklepa. Sestupuje se po několika schodech a pak se
jde temnou chodbou.
Teď si byl teprve Billot jist, ţe jde správně, neboť, jak víme, neuměl číst a ta tři písmena
by mu sama o sobě nic neřekla. Sestupoval po schodech, a jak sestupoval, schody počítal. Kdyţ
napočítal osmý, pustil se srdnatě do chodby.
Na konci chodby blikalo bledé světlo, pod lampou seděl muţ a četl noviny nebo se aspoň
tak tvářil.
Kdyţ uslyšel Billotovy kroky, muţ vstal a poloţil si prst na prsa.
Billot zahnul týţ prst a poloţil si jej na ústa.
Na toto znamení tajemný vrátný čekal, neboť ihned otevřel dveře, jeţ nebylo vůbec vidět,
dokud byly zavřeny. Ukázal Billotovi na příkré nízké schody vedoucí do podzemí. Billot vešel.
Dveře se za ním rychle a tiše zavřely. Tentokrát počítal statkář sedmnáct schodů, a kdyţ došel na
poslední, zamumlal si pro sebe:
"Dobrá, jsem na místě."
Několik kroků před sebou zahlédl portiéru. Zamířil přímo k ní, rozhrnul ji a octl se ve
velké
okrouhlé podzemní síni, kde uţ bylo asi padesát muţů.
Do této síně vstoupili naši čtenáři před patnácti nebo šestnácti lety ve stopách
Rousseauových. Stěny byly potaţeny stejně jako za dob Rousseauových červeným a bílým
suknem, na němţ
bylo vyšito kruţidlo, úhelnice a krokvice.
U stropu visela jediná lampa, vrhala bledé světlo právě jen do středu síně, takţe ti, kdo si
nepřáli, aby je někdo poznal, a drţeli se za obvodem světla, zůstali skryti v přítmí. Estráda, na niţ
se vystupovalo po čtyřech stupních, byla připravena pro řečníky nebo čekatele; stál tam u zdi stůl
a prázdné křeslo, určené pro předsedu.
V několika minutách se síň naplnila tak, ţe v ní nebylo k hnutí. Byli tu muţi všech stavů,
od sedláka aţ po kníţete. Přicházeli po jednom, tak jako přišel Billot, jedni usedali vedle svých
známých, druzí, kde právě bylo volné místo.
Kaţdý z přítomných měl pod kabátem nebo pod halenou buď zednářskou zástěru, byl-li
prostým zednářem, anebo šerpu ilumináta, byl-li zednářem a zároveň iluminátem, to jest
zasvěcencem do vyšších tajemství.
Tři muţi, jimţ budeme věnovat zvláštní pozornost, měli jen zednářskou zástěru. Jedním z
nich byl Billot, druhý byl mladík sotva dvacetiletý, třetí konečně, podle zjevu zhruba čtyřicátník,
činil na první pohled dojem příslušníka nejvyšší společenské třídy. Několik vteřin poté, co
vstoupil tento poslední návštěvník, aniţ svým příchodem vzbudil větší
pozornost neţ nejprostší člen sdruţení, otevřely se tajné dveře a objevil se předseda. Měl
na sobě odznaky Velkého Orientu a Velkého Kofty.
Billot překvapeně vykřikl. Předseda, před nímţ se skláněly všecky hlavy, nebyl nikdo jiný
neţ
jeho známý od Bastily. Vystoupil zvolna na estrádu a oslovil shromáţdění.
"Brati, dnes nás čekají dva úkoly: Mám přijmout tři nové adepty a sloţit vám počet ze
svého díla ode dne, kdy jsem se ho ujal, aţ dodneška. Dílo, jak všichni víte, se stává den ze dne
nesnadnější, a je proto nutné, abyste věděli, jsem-li stále ještě hoden vaší důvěry, a já abych
věděl, zda si ji ještě zasluhuji. Jedině tak, ţe od vás přijímám světlo a opět vám je vracím, mohu
kráčet po temné a strašné cestě, kterou jsem se dal. Nechť tedy zůstanou v této síni pouze
vůdcové řádu, abychom rozhodli, máme-li přijmout či odmítnout tři nové členy, kteří
se chtějí stát našimi bratry. Pak, aţ tito tři členové budou přijati nebo odmítnuti, všichni se
sem vrátí od prvního do posledního; neboť v přítomnosti všech a nikoli jen v kruhu nejvyšších
představitelů sdruţení chci sloţit účet ze svého počínání a přijmout vaše výtky nebo si vyţádat
schválení."
Po těchto slovech se otevřely dveře naproti těm, jimiţ vešel předseda. Bylo vidět
rozsáhlou klenutou síň podobnou kryptě, jako bývají ve starých bazilikách. Přítomní odcházeli
tiše jako průvod přízraků pod její arkády, matně osvětlené měděnými lampami, jejichţ světlo
právě jen stačilo, jaký praví básník, udělat tmu viditelnou.
Pouze tři muţi zůstali. Byli to tři čekatelé. Stáli opřeni o stěnu, téměř stejně vzdáleni
jeden od druhého.
Pohlédli na sebe rozpačitě. Teprve v tomto okamţiku poznali, ţe jsou třemi hrdiny této
schůze.
Vtom se otevřely dveře, jimiţ před chvíli vstoupil předseda. Vešlo šest muţů v maskách,
tři se postavili vlevo, tři vpravo vedle předsedova křesla.
"Ať číslo dvě a tři se na okamţik vzdálí," nařídil předseda. "Nikdo kromě nejvyšších
mistrů
řádu nesmí znát tajemství, jímţ přijímáme nebo odmítáme bratra zednáře, jenţ ţádá o
vstup do řádu iluminátů."
Mladík a muţ aristokratického vzezření odešli do chodby, kterou sem přišli. Billot zůstal
sám.
"Přistup," vyzval ho předseda po chvilce mlčení, kdyţ se druzi dva kandidáti vzdálili.
Billot přistoupil.
"Jaké je tvé jméno mezi nezasvěcenými?" otázal se ho předseda.
"Francois Billot."
"Jaké je tvé jméno mezi vyvolenými?"
"Síla."
"Kde jsi spatřil světlo?"
"V lóţi Přátel pravdy v Soissons."
"Kolik je ti let?"
"Sedm."
A Billot učinil znamení naznačující, ţe zaujímá v zednářském řádu důstojnost mistra.
"Proč si přeješ postoupit o jeden stupeň a být přijat mezi nás?"
"Protoţe tento stupeň je další krok k všeobecnému světlu."
"Máš kmotry?"
"Mám jen toho, kdo mi sám vyšel vstříc a první mi nabídl, ţe se přičiní, abych byl přijat."
A Billot pohlédl upřeně na předsedu.
"S jakými city budeš vykonávat úkol, o nějţ se ucházíš?"
"S nenávisti k mocným, s láskou k rovnosti."
"Co nám zaručí tuto lásku k rovnosti a nenávist k mocným?"
"Slovo muţe, jenţ daný slib nikdy neporušil."
"Co v tobě vzbudilo lásku k rovnosti?"
"Nízký stav, v němţ jsem se zrodil."
"Co v tobě vzbudilo nenávist k mocným?"
"To je mé tajemství; ty je znáš. Proč chceš, abych říkal nahlas, co si ani sám nechci říkat
šeptem?"
"Budeš ţít a přičiníš se z celé své vůle a síly, aby také celé tvé okolí ţilo podle zásad
rovnosti?"
"Ano."
"Odstraníš z vlastní vůle a podle svých sil kaţdou překáţku, jej by se postavila v cestu
svobodě Francie a osvobození světa?"
"Ano."
"Jsi prost všech závazků, anebo, máš-li nějaký závazek z dřívější doby, jenţ se protiví
slibům, které hodláš sloţit, jsi hotov je zrušit?"
"Ano."
Předseda se obrátil k šesti muţům v maskách.
"Bratři," řekl, "tento muţ mluví pravdu. Já jsem ho vyzval, aby vstoupil mezi nás. Velká
bolest ho poutá k naší věci bratrským citem společné nenávisti. Vykonal jiţ mnoha pro
revoluci a ještě mnoho můţe vykonat. Prohlašuji se za jeho kmotra a ručím za něho v minulosti, v
přítomnosti i v budoucnosti."
"Nechť je přijat," ozvalo se najednou šest hlasů.
"Slyšel jsi?" řekl předseda. "Jsi ochoten sloţit přísahu?"
"Řekněte mi ji, budu ji opakovat."
Předseda zvedl ruku a pomalým slavnostním hlasem pronášel:
"Ve jménu Syna ukřiţovaného přísahej, ţe přerušíš všecky svazky, jeţ tě poutají k otci,
matce, bratrům, sestrám, ţeně, příbuzným, přátelům, milenkám, králům, dobrodincům a ke
kterékoli jiné bytosti, jíţ jsi zavázán věrností, poslušností nebo sluţbou." Billot opakoval snad
ještě pevnějším hlasem, neţ byl hlas předsedův, všechno, co mu předseda předříkával.
"Nuţe," ujal se znova slova předseda, "od této chvíle jsi prost kaţdého slibu, který jsi
snad učinil vlasti a zákonům. Přísahej tedy, ţe svému novému vůdci, jehoţ uznáváš, odhalíš
všechno, co uvidíš nebo vykonáš, přičteš, uslyšíš, co se dozvíš nebo si domyslíš, a ţe se
budeš
snaţit vyzvědět vše, co je dosud skryto tvým očím a uším."
"Přísahám," opakoval Billot.
"Přísahej," pokračoval předseda, "ţe budeš mít v úctě a váţnosti jed, ocel a oheň, neboť to
jsou rychlé, jisté a nezbytné prostředky, jak očistit zemi smrtí těch, kdo hledí potupit pravdu nebo
ji vyrvat z našich rukou."
"Přísahám," opakoval Billot.
"Přísahej, ţe se budeš varovat Neapole, Říma, Španělska a kaţdé zlořečené země.
Přísahej, ţe se vyvaruješ pokušení prozradit něco z toho, co uvidíš nebo uslyšíš v našich
shromáţděních, neboť rychlejší neţ blesk bude neviditelný nůţ, jenţ tě zasáhne a jemuţ se
nevyhneš, ať jsi kdekoli."
"Přísahám," opakoval Billot.
"A teď," uzavřel předseda, "ţij ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého!" Bratr ukrytý ve
stínu otevřel dveře krypty, v níţ prodlévali niţší bratři řádu a čekali, aţ přijetí
tři nových bratří bude skončeno. Předseda Billotovi pokynul, ten se uklonil a šel se
přidruţit k muţům, k nimţ ho teď pojila strašná přísaha, kterou právě sloţil.
"Číslo dvě," zvolal hlasitě předseda, kdyţ se zavřely dveře za novým bratrem. Portiéra
zakrývající dveře do chodby se pomalu rozevřela a vstoupil mladý muţ celý v černém.
Spustil za sebou portiéru a stanul na prahu, čekal, aţ ho někdo osloví.
"Přistup," vyzval ho předseda.
Mladý muţ předstoupil.
Jak jsme uţ řekli, byl to mladík asi dvacetiletý, tak bílé a jemné pleti, ţe ho mohl kaţdý
snadno povaţovat za ţenu. Ohromná těsná vázanka, jakou v té době uţ nikdo nenosil,
mohla vzbuzovat dojem, ţe tu bělost a průsvitnost mladíkovy pleti nezpůsobuje čistá krev, ale
naopak nějaká tajná a skrývaná choroba. Přestoţe měl mladík štíhlou postavu a vysoký
nákrčník, zdál se jeho krk poměrně krátký. Čelo měl nízké a hořejší část hlavy jakoby
sraţenou. Proto se také jeho vlasy, třebas nebyly delší, neţ se v té době nosily, dotýkaly takřka
očí a vzadu spadaly aţ na ramena. Kromě toho bylo v celé jeho postavě cosi strnulého, takţe
tento mladý muţ takřka na prahu ţivota vypadal spíše jako automat nebo bytost z onoho světa,
posel ze záhrobí.
Předseda na něho chvíli mlčky pohlíţel s jistou pozorností, v níţ se zračil údiv i
zvědavost. Mladý muţ však před ním nesklopil oči. Čekal.
"Jaké je tvé jméno mezi nezasvěcenými?"
"Antoine Saint-Just."
"Jaké je tvé jméno mezi vyvolenými?"
"Pokora."
"Kde jsi spatřil světlo?"
"V lóţi Humanistů v Laonu."
"Kolik je ti let?"
"Pět."
A čekatel udělal znamení naznačující, ţe je tovaryšem řádu svobodných zednářů.
"Proč si přeješ postoupit o jeden stupeň a být přijat mezi nás?"
"Protoţe člověk přirozeně tíhne k vyšším cílům a protoţe ve vyšších sférách je vzduch
čistší a světlo zářivější."
"Máš nějaký vzor?"
"Ţenevského filosofa, muţe, jenţ se vrátil k přírodě, nesmrtelného Rousseaua."
"Máš kmotry?"
"Ano."
"Kolik?"
"Dva."
"Kdo je to?"
"Robespierre starší a Robespierre mladší."
"S jakými city budeš vykonávat úkol, o nějţ se ucházíš?"
"S vírou."
"Kam má dovést Francii a svět cesta, na kterou chceš vstoupit?"
"Francii k svobodě, svět k osvobození."
"Co bys dal za to, aby Francie a svět došly k tomu cíli?"
"Svůj ţivot, je to jediná věc, kterou ještě mám, všecko ostatní jsem uţ rozdal."
"Budeš ţít z vlastní vůle podle zásad svobody a přičiníš se z celé své síly, aby tak ţilo i
tvé
okolí?"
"Budu tak ţít a přičiním se, aby tak ţilo celé mé okolí."
"Odstraníš z vlastni vůle a podle své síly kaţdou překáţku, jeţ by se ti postavila v cestu?"
"Odstraním."
"Jsi prost všech závazků, anebo máš-li nějaký závazek z dřívější doby, který se protiví
slibům, jeţ hodláš učinit, jsi ochoten jej zrušit?"
"Ano."
Předseda se obrátil k šesti muţům v maskách:
"Slyšeli jste, bratři?"
"Ano," odpovědělo šest členů vysoké rady.
"Mluvil pravdu?"
"Ano."
"Má být přijat?"
"Ano."
"Jsi ochoten sloţit přísahu?" otázal se předseda čekatele.
"Ano," odpověděl Saint-Just.
Předseda pak opakoval slovo za slovem přísahu, kterou jiţ předříkával Billotovi, a
pokaţdé, kdyţ se odmlčel, odpověděl Saint-Just ostrým řezavým hlasem:
"Přísahám."
Kdyţ sloţil přísahu, neviditelný bratr otevřel dveře a Saint-Just odcházel týmţ strnulým
krokem, jakým sem vstoupil, jako stroj; nebylo v něm zřejmě ani špetky pochyb nebo lítosti.
Předseda čekal, aţ se zavřou dveře krypty, pak vyzval nahlas:
"Číslo tři."
Portiéra se rozhrnula podruhé a objevil se třetí adept.
Byl to, jak jsme uţ řekli, asi čtyřicátník, zarudlé trudovité tváře, celý jeho zevnějšek
ukazoval přes určitou vulgárnost ve vystupování na aristokrata. Ke všemu se ještě snaţil chovat
se, abychom tak řekli, po anglicku; bystřejší pozorovatel to vystihl na první pohled. V jeho
elegantním obleku byla určitá přísnost, jeţ v té době přicházela ve Francii do módy; dostala se k
nám, kdyţ jsme navazovali uţší styky s Amerikou.
Chůze tohoto muţe nebyla ani pevná jako Billotova, ani prkenná jako Saint-Justova,
nebyla však také nejistá. Prozrazovala jen určitou váhavost, jeţ jako by byla tomu muţi vrozena.
"Přistup," řekl předseda.
Kandidát poslechl.
"Jaké je tvé jméno mezi nezasvěcenými?"
"Ludvík Filip Josef vévoda Orleánský."
"Jaké je tvé jméno mezi vyvolenými?"
"Rovnost."
"Kde jsi spatřil světlo?"
"V lóţi Svobodných muţů v Paříţi."
"Kolik je ti let?"
"Nemám stáří."
A vévoda učinil zednářské znamení, naznačující, ţe je členem řádu rozekruciánů.
"Proč chceš být přijat mezi nás?"
"Protoţe jsem ţil stále mezi mocnými a teď chci ţít mezi lidmi. Protoţe jsem stále ţil
mezi nepřáteli a přeji si konečně ţít mezi bratry."
"Máš kmotry?"
"Mám dva. První je hnus, druhý nenávist."
"S jakými city půjdeš cestou, na niţ chceš vkročit?"
"S touhou po pomstě."
"Komu se chceš pomstít?"
"Tomu, jenţ mě zneuznal, té, která mě poníţila."
"Co bys za to dal, abys došel svého cíle?"
"Celé své jmění, víc neţli jmění, ţivot; víc neţli ţivot, svou čest."
"Jsi prost všech závazků, anebo máš-li nějaký závazek z dřívější doby, který se protiví
slibům, jeţ hodláš učinit, jsi ochoten jej zrušit?"
"Od včerejška jsem prost. všech závazků."
"Slyšeli jste, bratři," obrátil se předseda k muţům v maskách.
"Ano."
"Znáte toho, který přišel, aby dokonal dílo s námi?"
"Ano."
"Má být přijat do našich řad?"
"Ano, ale ať přísahá."
"Znáš přísahu, kterou musíš sloţit?"
"Neznám, ale řekněte mi ji. Ať je jakákoli, budu přísahat."
"Je strašná, zvláště pro tebe."
"Nemůţe být strašnější neţ uráţky, jichţ se mi dostalo."
"Je tak strašná, ţe ti dovolíme, abys mohl odejít, aţ ji uslyšíš, nebudeš-li si jist, ţe jí v
dané
chvíli budeš moci dostát v celé její neústupnosti."
"Mluvte!"
Předseda upřel na čekatele pronikavý pohled. Potom, jako by ho chtěl pomalu připravit na
krvavý slib, převrátil pořad článků a začal druhým místo prvním:
"Přísahej, ţe budeš mít v úctě a váţnosti ocel, jed a oheň. Jsou to rychlé, jisté a nezbytné
prostředky, jak očistit zemi smrtí těch, kdo hledí potupit pravdu nebo ji vyrvat z našich
rukou."
"Přísahám," řekl princ pevně.
"Přísahej," pokračoval předseda, "ţe zrušíš všechny svazky, jeţ tě ještě poutají k otci,
matce, bratrům, sestrám, k ţeně, k příbuzným, přátelům, milenkám, králům, dobrodincům nebo
ke kterékoli jiné bytosti, jíţ jsi zavázán věrností, poslušností, vděčností nebo sluţbou." Vévoda
stál chvíli mlčky a bylo vidět, jak mu na čele vyvstává ledový pot.
"Varoval jsem tě," prohlásil předseda.
Ale vévoda, místo aby odpověděl prostě "přísahám", tak jak to udělal při předchozím
článku, opakoval temným hlasem, jako by se chtěl zbavit jakékoli moţnosti ústupu:
"Přísahám, ţe zruším všechny svazky, které mě ještě poutají k otci, matce, bratrům,
sestrám, k ţeně, k příbuzným, k přátelům, k milenkám, králům, dobrodincům a ke kterékoli jiné
osobě, které jsem zavázán věrností, poslušnosti, vděčností nebo sluţbou." Předseda se obrátil k
muţům v maskách, ti na sebe pohlédli a oči v otvorech masek jim zasvítily jako blesky.
Potom se obrátil k princi:
"Ludvíku Filipe Josefe vévodo Orleánský, od této chvíle jsi zproštěn jakékoli přísahy,
kterou jsi sloţil vlasti a zákonu. Nezapomeň však, zradíš-li nás, ţe rychlejší neţ blesk bude
neviditelný nůţ, jenţ tě zasáhne a jemuţ se nevyhneš, aţ jsi kdekoli. A nyní ţij ve jménu Otce,
Syna a Ducha svatého!"
A předseda ukázal princi rukou ke dveřím krypty. Ty se před ním otevřely. Vévoda, jako
by byl právě zvedl břímě, přesahující jeho síly, přejel si rukou přes čelo, hlasitě
vydechl a s námahou vykročil.
"Přece jen se tedy pomstím," zasyčel, kdyţ byl ve dveřích krypty.
12. Skládání účtů
Kdyţ šest maskovaných muţů s předsedou zůstalo sami mezi sebou, vyměnili si tiše
několik slov.
Potom zvolal Cagliostro hlasitě:
"Nechť jsou vpuštěni všichni! Jsem připraven vydat počet ze svých činů." Dveře se ihned
otevřely. Členové bratrstva, kteří se v kryptě procházeli ve dvojicích anebo rozmlouvali ve
skupinách, tiše vešli a znovu zaplnili zasedací síň. Sotva se dveře zavřely za posledním z členů,
vztáhl Cagliostro ruku jako muţ, který zná cenu času a nechce ztratit ani minutu, a prohlásil
zvučně:
"Bratři, někteří z vás jste snad byli na shromáţdění, které se konalo právě před dvaceti
lety pět mil od břehů Rýna, dvě míle od vesnice Danefels v jedné ze slují Hory hromů. Byl-li tam
někdo z vás, nechť zvedne ruku a řekne: Byl jsem tam."
Pět šest rukou se zvedlo nad hlavami zástupu, zároveň se ozvalo pět šest hlasů: "Byl jsem
tam."
"To stačí," kývl hlavou řečník. "Ostatní jsou mrtví nebo rozptýlení po celém světě, pracují
na společném díle, díle svatém, neboť je to dílo celého lidstva. Před dvaceti lety bylo toto díla
teprve v začátcích. Světlo, které nám dnes září, začínalo tenkrát sotva vzcházet a i nejzmuţilejší z
nás viděli budoucnost jen v mlhách, zastřenou závojem, který můţe proniknout jen oko
vyvolených. V onom shromáţdění jsem vysvětlil, jakým zázrakem pro mě
neexistuje smrt, smrt, jeţ neznamená nic jiného, neţ ţe člověk zapomene na uplynulý čas
a na události, které se v něm zběhly. Nebo lépe: Smrt mě poloţila za dvacet století dvaatřicetkrát
do hrobu, aniţ různá těla, v něţ se načas vtělila má nesmrtelná duše, podlehla onomu zapomnění,
jeţ, jak jsem vám řekl, je jediná skutečná smrt. Mohl jsem tedy v průběhu století
sledovat vývoj Kristovy zvěsti a vidět, jak národy pomalu, ale jistě přecházejí od otroctví
k nevolnictví a od nevolnictví k onomu stavu, z něhoţ se rodí svoboda. Jako hvězdy, jeţ
spěchají, aby zazářily na obloze ještě dřív, neţ zapadlo slunce, viděli jsme, jak se
postupně
různé malé národy naší Evropy pokoušejí dosáhnout svobody: Řím, Benátky, Florencie,
Švýcary, Janov, Pisa, Lucca, Arezzo, tato jiţní města, kde květy se rozvíjejí rychleji, kde ovoce
dříve zraje, pokusila se postupně vytvořit republiku. Dvě nebo tři se dosud udrţely a vzdorují
dodnes spiknutí králů. Ale všechny tyto republiky byly a zůstávají dosud poskvrněny prvotním
hříchem. Jedny jsou aristokratické, druhé oligarchické, jiné despotické. Například Janov, jedna z
těch, jeţ se udrţely, je šlechtickou republikou. Obyvatelé jsou doma prostými občany, jakmile se
však octnou za branami města, jsou všichni šlechtici. Jedině Švýcary mají
některé demokratické instituce. Ale jejich nepatrné kantony, ztracené v horách, nemohou
lidstvu prospět příkladem ani pomocí.
My jsme potřebovali velikou zemi, ne takovou, která by přijímala popudy odjinud, nýbrţ
která by je sama dávala. Obrovský stroj, který by uvedl v pohyb Evropu; hvězdu, jeţ by
zazářila a osvítila celý svět."
Pochvalný šum proběhl shromáţděním. Cagliostro zaníceně pokračoval:
"Tázal jsem se Boha, stvořitele všech věcí, původce všeho pohybu, zdroje všeho pokroku,
a viděl jsem, ţe mi ukazuje na Francii. A vskutku, Francie, od druhého století katolická, od
jedenáctého století národní, od čtrnáctého století sjednocená, Francie, kterou sám Všemohoucí
nazval svou prvorozenou dcerou - patrně proto, aby ji, tak jako Krista, mohl přibít na kříţ
lidstva, aţ nadejde doba velkých obětí - Francie, kde se přeţily všechny formy vlály
monarchické, feudální, vrchnostenské a aristokratické - Francie se nám zdála nejvhodnější
zemí, kde bychom mohli uplatnit svůj vliv s nadějí, ţe nezůstane omezen pouze na ni.
Vedeni nebeským paprskem jako izraelité ohnivým sloupem na poušti rozhodli jsme se, ţe
Francie první dosáhne svobody. Pohlédněte na Francii před dvaceti lety a uvidíte, ţe bylo třeba
velké
odvahy či spíše nejvyšší víry, chtěl-li kdo podniknout takové dílo. Přestoţe byla Francie
před dvaceti roky v třaslavých rukou Ludvíka XV., byla to pořád ještě Francie Ludvíka XIV., to
jest veliké aristokratické království, kde všecka práva náleţela šlechtě, všecky výsady bohatým.
V čele tohoto státu stál muţ, jenţ ztělesňoval všecko nejvyšší i nejniţší, největší i nejmenší, Boha
i lid. Tento muţ z vás jediným slovem mohl udělat boháče nebo chudáka, šťastlivce nebo
nešťastníka, svobodného člověka nebo vězně, tento muţ byl pánem nad ţivotem i smrtí. Měl tři
vnuky, tři mladé prince, z nichţ jeden se měl stát jeho nástupcem. Náhoda tomu chtěla, ţe toho z
nich, kterého příroda určila za nástupce Ludvíka XV., by si byl zvolil i lid, kdyby byl v té době
měl lid do čeho mluvit. Říkalo se o něm, ţe je dobrý, spravedlivý, bezúhonný, nezištný,
vzdělaný, takřka filosof. Aby se navţdy udělal konec zhoubným válkám, jeţ se v Evropě
rozpoutaly o neblahé dědictví Karla VI., vybrali mu za ţenu dceru Marie Terezie. Dva velké
státy, jeţ jsou zárukou evropské rovnováhy, Francie na břehu Atlantského oceánu a Rakousko na
břehu Černého moře, měly být nerozlučně spojeny; byla to myšlenka Marie Terezie, největší
politické hlavy v Evropě v našem století. V tomto okamţiku tedy, kdy Francie; opírající se o
Rakousko, Itálii a Španělsko, vzhlíţela k nové
vládě s tak velkými nadějemi, vybrali jsme nikoliv Francii, abychom z ní učinili první
království na zemi, nýbrţ Francouze, abychom z nich učinili první mezi národy. Ptali
jsme se jen, kdo vstoupí do této lví jámy, který křesťanský Théseus vedený světlem víry projde
klikatými cestami ohromného labyrintu a bez bázně se postaví proti královskému minotauru.
Odpověděl jsem: Já! - Kdyţ se mě pak některé horké hlavy v nedočkavosti ptaly, mnoho-li času
budu potřebovat, abych dovršil první část svého díla, jeţ jsem rozdělil na tři období, ţádal jsem
dvacet let. Ozvaly se tenkrát udivené výkřiky. Chápete to dnes? Lidé byli otroky a nevolníky po
dvacet století, a kdyţ jsem ţádal dvacet let, abych z nich udělal svobodné
občany, bylo jim to příliš!"
Cagliostro přelétl pohledem shromáţdění. Poslední jeho slova vyloudila na tvářích
posluchačů
ironické úsměvy.
Cagliostro pokračoval:
"Konečně jsem dostal těch dvacet let. Dal jsem bratřím proslulé heslo: Lilia pedibus
destrue a přikročil jsem k dílu. Vyzval jsem všechny, aby se také oni pustili do práce. Přišel jsem
do Francie ve stínu vítězných oblouků. Vavříny a růţe vroubily cestu od Štrasburku do Paříţe.
Davy jásaly. Ať ţije korunní princezna! Ať ţije budoucí královna! Naděje celého království
se obracela k tomuto královskému svazku, v němţ všichni viděli spásu. A nyní se nechci
honosit svým dílem ani se vychloubat zásluhami. Bůh byl se mnou a dovolil mi, abych spatřil
jeho ruku, třímající otěţe ohnivého vozu. Bůh buď pochválen. Odvaloval jsem kameny z cesty,
stavěl jsem mosty přes řeky, zasypával propasti a vůz se hnal kupředu - toť vše. Nuţe, hleďte,
bratři, co se stalo za těch dvacet let:
Parlamenty byly zrušeny.
Ludvík XV., zvaný zprvu Miláček, zemřel uprostřed všeobecného opovrţení. Královna,
sedm let neplodná; porodila po sedmi letech děti sporného původu; jako matka byla zlehčena,
kdyţ se narodil korunní princ, jako ţena zneuctěna v aféře s náhrdelníkem. Král, vzývaný zprvu
jako Ludvík Vytouţený, prokázal svou nemohoucnost v politice jako v lásce; hnal se od chiméry
k chiméře aţ ke krachu, měnil ministra za ministrem aţ k takovému panu de Calonne.
Bylo svoláno shromáţdění notáblů, jeţ si vynutilo generální stavy:
Generální stavy, zvolené všeobecným hlasováním, se prohlásily za Národní shromáţdění.
Třetí stav porazil šlechtu a duchovenstvo.
Bylo dobyto Bastily.
Cizí oddíly byly vyhnány z Paříţe a z Versailles.
Noc 4. srpna ukázala aristokracii zkázu šlechty.
5. a 6. říjen ukázal králi a královně úpadek královského majestátu.
14. červenec 1790 ukázal světu jednotu Francie.
Princové se připravili o všechnu váţnost, kdyţ odešli do emigrace.
Monsieur ztratil všechnu popularitu v procesu s panem de Favras.
A konečně na oltáři vlasti byla sloţena přísaha na ústavu; předseda Národního
shromáţdění
sedí na stejném trůně jako král; nad nimi oběma je národ a zákon. Evropa se na nás dívá s
napětím, mlčí a čeká. Všichni, kdo nejsou s námi, se třesou strachy.
Bratři, je Francie vskutku tím, co jsem slíbil, je to stroj, který uvádí v pohyb Evropu,
slunce, které přináší světlo celému světu?"
"Ano, ano, ano," zvolalo celé shromáţdění.
"A nyní, bratři," pokračoval Cagliostro, "máte za to, ţe dílo jiţ dosti pokročilo, abychom
je mohli ponechat sobě samému? Myslíte, ţe je moţno věřit králi, kdyţ přísahal na ústavu?"
"Ne, ne, ne," ozvalo se ze shromáţdění.
"Je tedy nutno," pozvedl hlas Cagliostro, "abychom vstoupili do druhého revolučního
období
velkého demokratického díla. Vidím s radostí, ţe ve vašich očích stejně jako v mých
federace z roku 1790 není cílem, nýbrţ jen přestávkou. Budiţ, udělali jsme přestávku, oddychli
jsme si, ale také dvůr se znovu chopil svého protirevolučního díla. Opásejme tedy i my svá bedra
a dejme se znovu na cestu! Bojácná srdce zaţijí bezpochyby leckterou nepokojnou a skleslou
chvíli. Často se bude zdát, ţe paprsek, jenţ nám svítí na cestu, zhasíná, ţe ruka, jeţ nás vede, nás
opouští. Nejednou za tu dlouhou cestu, kterou~ musíme ještě urazit, se nám bude zdát, ţe nějaké
nepředvídané neštěstí, nějaká nahodilá událost ohrozila naši věc, ţe tato věc je ztracena. Všecko
se proti mám spikne: nepříznivé události, vítězství našich nepřátel, nevděčnost našich
spoluobčanů. Mnozí, snad právě nejsvědomitější, nejúzkostlivější z nás, se budou ptát po
takových velkých námahách a v tolikeré zdánlivé bezmocnosti, nejsme-li na špatné cestě.
Nejsme, bratři, nejsme! Říkám vám to v tuto chvíli a nechť má slova zní věčně
ve vašich uších, ve chvíli triumfu jako vítězná fanfára, v hodině poráţky jako troubení na
poplach! Ne, ne, vůdčí národy mají své svaté poslání, které jim Prozřetelnost a Osud velí
splnit. Všemohoucí, který je vede, zná své tajemné cesty a zjevuje se našim očím teprve
ve chvíli konečného vítězství. Často jej zahaluje mrak před našimi zraky, a tu se domníváme, ţe
není s námi. Často naše velká myšlenka se zdánlivě dává na ústup, zatím však naopak jako rytíř
ve středověkém turnaji couvá jen proto, aby s pozdviţeným kopím, s novou silou a s větším
zápalem mohla vyrazit proti svému protivníku. Bratři, bratři, cíl, k němuţ směřujeme, je maják,
planoucí na vysoké hoře: Dvacetkrát nám cestou mizí, uţ myslíme, ţe zhasl. A tu slaboši reptají,
naříkají, zastavují se a bědují. Nemáme uţ nic, co by nás vedlo, kráčíme tmou; zůstaňme, kde
jsme, jinak zabloudíme. Silní jdou dál, s úsměvem a s důvěrou, a maják se brzy znovu objeví,
znovu zmizí a znovu se objeví, pokaţdé viditelnější a zářivější, protoţe bliţší!
A takto ve stálém boji, s vytrvalostí a s pevnou důvěrou dojdou vyvolení ke spásnému
majáku, jehoţ světlo bude jednoho dne zářit nejen nad Francií, nýbrţ nad celým světem, nade
všemi národy. Přísahejme tedy, bratři, přísahejme za sebe i za své potomky, neboť leckdy
myšlenka nebo věčný princip vyţadují sluţby několika generací, přísahejme, ţe se nezastavíme,
dokud se na celém světě neuskuteční svaté heslo Kristovo, jehoţ první část se snad uţ stala
skutkem: volnost, rovnost, bratrství!"
Cagliostrova výzva byla přijata s bouřlivým souhlasem. Ale uprostřed nadšeného pokřiku
a jásotu zazněl ostrý a řezavý hlas, jenţ zchladil všeobecné nadšení jako ledová sprcha zpocené
čelo:
"Ano, přísahejme, dříve nám však vysvětli, jak rozumíš těm třem slovům, abychom je my,
tvoji apoštolové, mohli vykládat.davům!"
Cagliostrův pronikavý pohled padl pna zástup jako paprsek a ustrnul na bledé tváři
poslance z Arrasu.
"Budiţ, poslouchej tedy, Maxmiliáne," zvolal mocným hlasem a zvedl ruku, "poslyšte, vy
všichni!"
13. Volnost, rovnost, bratrství
Ve shromáţdění se rozhostilo slavnostní ticho.
"Právem mně byla dána otázka," pokračoval Cagliostro, "co to je volnost, co to je rovnost,
co je to bratrství. Nuţe, řeknu vám to. Začněme volností. A především, bratři, nezaměňujme
volnost s nezávislostí. Nejsou to dvě sestry, jeţ by si byly navzájem podobny, naopak, jsou to dvě
nepřítelkyně a mezi nimi je nenávist. Téměř všechny národy, jeţ obývají hornatou zemi, jsou
nezávislé; ale nevím, můţeme-li říci o jediném z nich, aţ snad na Švýcary, ţe je skutečně
svobodný. Nikdo nepopře, ţe Kalábrijec, Korsičan nebo Skot by nebyl nezávislý. Nikdo
se však neodváţí říci, je svobodný. Je-li Kalábrijec uraţen ve svých rozmarech, Korsičan ve své
cti, Skot ve svém hmotném zájmu, uchýlí se Kalábrijec k dýce, Korsičan ke kordu, Skot k
svému dirku. Nemohou nic čekat od spravedlnosti, neboť nad utiskovaným národem nevládne
spravedlnost. Udeří, bodnou, nepřítel padne, pomstili se. Hory jim poskytnou útulek, a je-li jim
odepřena svoboda, po níţ tak marně touţí lidé v městech, najdou aspoň nezávislost v hlubokých
slujích, ve velkých lesích, na horských vrcholcích, najdou nezávislost, jakou má
liška, kamzík nebo orel. Ale orel, kamzík a liška, chladní a lhostejní diváci velkého
lidského dramatu, které se odehrává před jejich očima, jsou zvířata, jeţ s oblibou vyhledávají
samotu. Prvotní civilizace antické, moţno říci mateřské, civilizace indická, egyptská, etruská,
maloasijská, řecká a římská spojily svou vědu, náboţenství, umění a poezii v jediný svazek
světla, jeţ stálo nad kolébkou světa a nad vývojem moderní civilizace, a ponechaly lišky v jejich
doupatech, kamzíky na vrcholcích hor a orly v mračnech. Čas plyne, pro ně však nemá
míry. Kvetou vědy, pro ně však není pokroku. Národy se rodí, rostou a upadají, pro ně
však v tom není poučení. To proto, ţe Prozřetelnost omezila okruh jejich schopností na pud
sebezáchovy, kdeţto člověka obdařil Bůh rozumem, schopností rozeznávat dobro a zlo, dal mu
cit pro spravedlnost, vnukl mu hrůzu před opuštěností a lásku ke společnosti. Proto lidé, původně
samotáři jako lišky, divocí jako kamzíci, osamocení jako orli, se spojili s jinými lidmi v rodiny,
potom v kmeny a konečně v národy. Neboť, jak uţ jsem vám řekl, bratři, jednotlivec, jenţ se
osamocuje, má právo jen na nezávislost, a naopak lidé, kteří se spojují, mají právo na svobodu.
Volnost! Není to prvek základní a jedinečný jako zlato. Je to květ, je ho plod, je to prostě
výsledek společného úsilí. Je třeba ji pěstovat, aby se rozvila a uzrála. Volnost je právo
kaţdého jednotlivce dělat pro svůj prospěch, pro svou spokojenost, pro svůj blahobyt, zábavu a
slávu všechno, co neomezuje zájem ostatních. Svobodný člověk se zříká části své osobní
nezávislosti ve prospěch společné svobody, z níţ opět kaţdý můţe čerpat pro sebe stejnou
měrou. Volnost konečně je víc neţ to všechno, je to závazek vůči celému světu, ţe světlo, pokrok
a dobyté výsady nezůstanou omezeny na jeden sobecký národ nebo rasu, ale ţe naopak je budou
jak jednotlivci, tak celé společnosti šířit plnýma rukama pokaţdé, kdyţ
chudý jednotlivec nebo nuzná společnost vás poţádá, abyste se s ní rozdělili o svůj
poklad. A nebojte se, ţe se ten poklad někdy vyčerpá, neboť je boţskou výsadou svobody, ţe se
zmnohonásobuje, čím je marnotratnější, tak jako veliké řeky, zavlaţující půdu, jsou tím štědřejší,
čím jsou mohutnější při svém ústí.
Svoboda je nebeská mana, na niţ má kaţdý právo a o kterou se vyvolený národ, jemuţ
padá
shůry, má rozdělit s kaţdým národem, jenţ si ţádá svůj díl. To je volnost, jak já ji chápu,"
uzavřel Cagliostro, neodpovídaje přímo tomu, jenţ ho vyzval, ale raději všem. "Přejděme k
rovnosti."
Ţivá pochvala objala řečníka v lichotivou náruč, nejsladší ze všech ne-li pro srdce, tedy
aspoň
pro pýchu člověka, v lichotivou náruč, jejíţ jméno je popularita.
Cagliostro však vztáhl ruku, aby si vyţádal ticho.
"Bratři," pokračoval, "hodiny míjejí, čas je drahocenný, kaţdou minutu tohoto času
vyuţije nepřítel naší svaté věci, vyhloubí propast před našima nohama nebo postaví překáţku na
naší
cestě. Řekl jsem vám, co je to volnost, dovolte mi teď, abych vám řekl, jak rozumím
rovnosti."
Nastalo hluboké ticho, do něhoţ zazněl jasný, zvučný a důrazný Cagliostrův hlas:
"Urazil bych vás, bratři, kdybych se jen na okamţik domníval, ţe by snad byť jen jediný z
vás rozuměl pod tímto svůdným slovem rovnost hmotnou a rovnost rozumu. Víte velmi dobře, ţe
by to odporovalo pravé filosofii a ţe sama příroda rozřešila tuto velikou otázku, kdyţ
postavila šípek vedle dubu, pahrbek vedle hory, potok vedle řeky, jezero vedle oceánu,
pošetilost vedle génia. Všechny dekrety všech parlamentů světa nesníţí ani o píď Himálaj nebo
Montblank. Všechno, na čem se kdy usnese jakékoli shromáţdění sebevětšího počtu lidí,
.neuhasí plamen, jenţ hoří pod čelem Homérovým, Dantovým nebo Shakespearovým.
Nikdo se nemohl ani na okamţik domnívat, ţe by snad rovnost, jak ji schvaluje zákon, byla
rovností
hmotnou, fyzickou; ţe ode dne, kdy tento zákon bude vepsán v ústavu, vyrovnají se příští
generace velikostí Goliášovi, chrabrostí Cidovi, genialitou Voltairovi. Nikoli, jednotlivci i
masy, všichni jsme dokonale pochopili, ţe jde prostě jen o rovnost společenskou. Nuţe, bratři, co
je to společenská rovnost?
Taková rovnost znamená, ţe budou odstraněny všechny dědičné výsady; ţe kaţdý bude
mít volný přístup ke všem úřadům a hodnostem a ţe odměny budou udělovány za zásluhy jako
odměny nadání, ctnosti, statečnosti a ne jiţ jako důchod rodině, rodu nebo kastě. Proto i trůn,
předpokládáme-li, ţe trůn bude zachován, bude jen nejvyšším důstojenstvím, kterého bude moci
dosáhnout nejzpůsobilejší ze všech, kdeţto na niţších stupních, a sice podle svých zásluh, se
zastaví ti, kdo budou hodni právě takových postavení, aniţ se kdo bude muset chvět před králi,
ministry, rádci, generály a soudci, neboť bude vidět, odkud vyšli a ţe jsou vlastně jeho sluhy. A
tak důstojnost královská stejně jako kterýkoli jiný úřad, trůn monarchův nebo presidentské křeslo
nebudou jiţ dědičným údělem jedné společenské třídy. Budou o nich rozhodovat volby.
Ministerská rada, válka a spravedlnost nebudou jiţ v rukou privilegované kasty. Rozhodovat o
nich budou schopnosti. V umění, ve vědě a v písemnictví
nebude jiţ všechno záleţet na blahovůli mocných, rozhodne svobodná soutěţ. To je
společenská rovnost. A pak, kdyţ s výchovou, jeţ bude nejen bezplatná a dostupná pro všechny,
ale také pro všechny povinná, dostaví se myšlenkový růst, bude nezbytné, aby úroveň rovnosti
stoupala s ním. Rovnost nesmí vězet nohama v blátě, musí sídlit na nejvyšších vrcholech. Velký
národ, jako je Francie, musí směřovat k rozvoji, jeţ povznáší, a nikoli k rovnosti, jeţ poniţuje.
Rovnost, která poniţuje, není rovnost titánů, ale rovnost mezi bandity. Není to kavkazské sídlo
Prométheovo, je to Prokrustovo loţe. Takto chápu rovnost." Takový výklad rovnosti byl
souhlasně přijat ve shromáţdění muţů povzneseného ducha a ctiţádostivého srdce, kde kaţdý, aţ
na několik řídkých, skromných výjimek, viděl ve svém sousedovi stupeň, jenţ ho povznese k
vyšší důstojnosti. Cagliostrova slova přijali s bouřlivým nadšením i ti, kdo v budoucnosti měli
uskutečňovat rovnost docela jinak, neţ jak jí rozuměl Cagliostro. Tak mocná síla vyzařovala v
této chvíli z geniálního muţe, jehoţ si zvolili za předsedu.
Cagliostro však, ohnivější, skvělejší v upřímném zanícení, uchvácen velikostí své
ušlechtilé
vize, zjednal si znovu ticho a pokračoval hlasem, v němţ nebylo ani trochu únavy a ani
stín jakéhokoli váhání.
"Bratři, došli jsme k třetímu slovu trojjediného hesla, k slovu, jeţ velký filosof poloţil na
místo poslední, protoţe lidé budou potřebovat nejdelší dobu, neţ je pochopí. Zbývá nám, bratři,
vysvětlit si, co to je bratrství.
Bratrství! Jak velké je to slovo, pochopíme-li je dobře! Jak velké je to slovo, jestliţe si je
dobře vyloţíme! Bůh chraň, abych pokládal za člověka špatného srdce, kdo nepochopí dobře jeho
vznešenost, kdo je bude chápat v jeho nejuţším významu, kdo je vztáhne na obyvatele jedné
vesnice, občany jediného města, obyvatele jediného království... Ne, bratři, politujme takového
člověka, sami však neupadněme do stejné duševní chudoby. Setřesme olověné
sandály prostřednosti, rozepněme křídla, vznesme se nad přízemní myšlenky! Kdyţ chtěl
Satan pokoušet Jeţíše, vynesl ho na nejvyšší horu světa, z jejíhoţ vrcholu mu mohl ukázat
všechna království, a nikoli na věţ nazaretskou, odkud bylo vidět jen několik ubohých vesnic
Judeje. Bratři, při slově bratrství nesmíme myslit jen na město, ani ne na království, bratrství
se musí rozestřít na celý svět. Přijde den, bratři, kdy slova vlast a národ, jeţ nám dnes
připadají posvátná, zmizí jako divadelní opony, jeţ se na chvíli spouštějí, aby malíři a strojníci
mohli natím připravit pohled na nekonečné dálky, nezměrné obzory. Přijde den, bratři, kdy lidé,
kteří jiţ dobyli země a moří, dobudou i oheň a vzduch. Zapřáhnou ohnivé oře nejen do vozu
myšlenky, ale i do vzpurné hmoty. Větry, jeţ jsou dnes jen nezkrocenými oři bouří, změní se v
rozumné a učenlivé posly civilizace. Přijde den, bratři, kdy celý svět bude spojen pozemními a
vzdušnými cestami, proti nimţ budou králové bezmocni. Národy pochopí, ţe jsou vzájemně
spojeny svazkem přetrpěných strastí, ţe králové, kteří jim vtiskli do rukou zbraně, aby se mezi
sebou zabíjeli, vedli je nikoli k slávě, jak jim namlouvali, nýbrţ
k vzájemné bratrovraţdě. Napříště budou muset skládat potomkům účty z kaţdé kapky
krve, kterou pro ně musel vycedit poslední člen velké lidské rodiny! A tu, bratři, uvidíte
velkolepé
divadlo, jeţ se bude odehrávat před tváří Páně. Všecky pomyslné, umělé hranice zmizí.
Řeky nebudou jiţ překáţkou, hory nebudou stát v cestě. Z břehu na břeh si národy podají ruce a
na kaţdém horském vrcholu bude čnít k nebi oltář bratrství. Bratři, bratři, bratři! Pravím vám,
toto je pravé apoštolské bratrství. Kristus nezemřel, aby vykoupil jen Nazaretské, zemřel, aby
vykoupil všecky národy světa. Nedělejme tedy z těchto tří slov volnost, rovnost, bratrství jen
heslo Francie. Vepišme je na prapor lidstva jako heslo světa!...
A nyní jděte, bratři, váš úkol je veliký! Tak veliký, ţe vám budou závidět potomci vaše
svaté
poslání, ať uţ povede vaše cesta údolím slz nebo krve, aţ v stále větších a větších
zástupech, jako kdyţ křiţáci spěchali k svatým místům, půjdou vpřed, i kdyţ jim často budou
ukazovat cestu jen zbělené kosti padlých otců... Odvahu tedy, poutníci, odvahu, apoštolové,
odvahu, vojáci... Poutníci, vydejte se na cestu! Apoštolové, obracejte na víru! Vojáci, kupředu!"
Cagliostro umlkl, ale i kdyby byl chtěl dále mluvit, byl by ho přerušil potlesk a jásavé
nadšení.
Třikrát umlkla a třikrát znovu propukla bouře souhlasu, pod klenbou krypty se to
rozléhalo jako podzemní burácení.
Šest muţů v maskách se před ním poklonilo, políbilo mu ruku a odešlo. Potom se kaţdý z
bratří uklonil před pódiem, kde nový apoštol jako druhý Petr Poustevník hlásal kříţové taţení
svobody, a odcházel jeden po druhém, opakuje osudné heslo: Lilia pedibus destrue.
Kdyţ odešel poslední, lampa zhasla.
Cagliostro zůstal sám, ztracen v tichu a ve tmě, jako nějaké indické boţstvo, do jejichţ
tajemství, jak tvrdil, byl zasvěcen před dvěma tisíci lety.
14. Ženy a květiny
Za několik měsíců po tom, co jsme právě vylíčili, koncem března 1791, ujíţděl kočár po
silnici z Argenteuil do Besonsu. Asi čtvrt míle před městem zahnul k zámku Marais, projel
otevřenou branou a zastavil v druhém dvoře u podjezdu.
Hodiny na průčelí zámku ukazovaly osm hodin ráno.
Starý sluha, jenţ, jak se zdálo, netrpělivě čekal, kdy kočár přijede, přiskočil k vozu a
otevřel dvířka, z kterých chvatně vystoupil muţ celý v černém.
"Ach, pane Gilberte," zvolal komorník, "ţe jste konečně tady!"
"Co se děje, Teischi?" otázal se lékař.
"Ach, pane, uvidíte!"
Vedl doktora kulečníkovým sálem, kde lampy, rozsvícené patrně v pozdní noční hodinu,
ještě
hořely. Pak přes jídelnu, kde byl stůl plný květin, otevřených lahví, ovoce a cukroví.
Večeře se zřejmě protáhla daleko za běţnou míru.
Gilbert vrhl bolestný pohled na ten nepořádek, dokazující, jak málo se tady dbalo jeho
předpisů. Potom s povzdechem pokrčil rameny a zamířil na schody, vedoucí k Mirabeauově
loţnici v prvním poschodí.
"Pane hrabě, je zde doktor Gilbert," hlásil sluha, jenţ první vkročil do loţnice.
"Coţe, doktor?" zvolal Mirabeau, "a to jste ho obtěţovali kvůli takové hlouposti?"
"Hlouposti!" zvedl oči k nebi chudák Teisch. "Posuďte sám, pane."
"Drahý doktore," zvedl se Mirabeau na loţi, "je mně velmi líto, ţe vás obtěţovali bez
mého vědomí."
"Především, milý hrabě, o nějakém obtěţování nemůţe být ani řeči. Víte, ţe ošetřuji jen
několik přátel, těm jsem však k dispozici kdykoli, ve dne nebo v noci. Co se tedy přihodilo? A
především, před lékařem nikdy ţádné tajnosti! Teischi, vytáhněte záclony a otevřte okna." Kdyţ
se tak stalo, zaplavilo světlo Mirabeauův pokoj a doktor mohl vidět, jaká se stala změna se
slavným řečníkem za ten měsíc, co ho neviděl.
"Ale, ale," zavrtěl bezděky hlavou.
"Nu, trochu jsem se změnil, viďte, doktore?" prohodil Mirabeau, "povím vám, čím to je."
Gilbert se smutně usmál. Ale protoţe dobrý lékař dovede vţdycky něco vytěţit z toho, co mu
řekne nemocný, i kdyţ to je leţ, nechal ho mluvit.
"Víte, o čem se včera jednalo?"
"Ano, o otázce dolů."
"Je to otázka ještě málo prozkoumaná, je v tom mnoho zmatku. Zájmy majitelů a státu
nejsou dosud jasně rozlišeny. Kromě toho, hrabě de La Marck, můj vzácný přítel, má na té věci
velký
zájem. Polovina jeho jmění je v dolech. Jeho peněţenka, milý doktore, mně byla vţdycky
k dispozici. Člověk nesmí být nevděčný. Promluvil jsem pětkrát, vrhl jsem se do útoku jako
beran. Při posledním výpadu jsem přinutil nepřátele k ústupu, ale sám jsem div nezůstal na
bojišti. Úplně mě to vyčerpalo. Kdyţ jsem se však vrátil domů, chtěl jsem přece jen vítězství
oslavit. Měl jsem několik přátel na večeři. Vykládali jsme a smáli jsme se do tří hodin do
rána. Ve tři hodiny jsem šel spát. V pět hodin mě začaly brát křeče. Řval jsem jako zvíře. Teisch
se div nezbláznil strachy a poslal pro vás. Teď toho víte zrovna tolik jako já. Tady je má ruka,
smím-li být tak nezdvořilý, vypláznu na vás jazyk. Trpím jako hříšná duše v pekle. Vytáhněte mě
z toho, můţete-li. Já se vám do toho plést nebudu." Gilbert byl příliš zkušený lékař, aby i bez
jazyka a bez tepu poznal, ţe Mirabeauův stav je váţný. Nemocný se dusil, obtíţně dýchal, obličej
měl napuchlý návalem krve do plic. Naříkal si, ţe má ledové ruce a nohy, a tu a tam si povzdechl
nebo dokonce vykřikl prudkou bolestí. Doktor chtěl přece jen ohledat tepnu, aby si byl úplně jist.
Tep byl křečovitý a nepravidelný.
"Nu," řekl Gilbert, "pro tentokrát snad vám to ještě projde, milý hrabě, ale byl nejvyšší
čas." Vytáhl z brašny chirurgické nástroje.
"Snad mi nechcete pouštět ţilou?" otázal se Mirabeau.
"Okamţitě."
"Na pravé nebo na levé paţi?"
"Ani na pravé, ani na levé, máte uţ plíce příliš překrvené. Pustím vám ţilou na noze a
Teisch zatím zajede do Argenteuil pro hořčici a puchyřník lékařský, abychom vám mohli přiloţit
hořčičné obklady. Vezměte si můj vůz, Teischi."
"Hrome," ušklíbl se Mirabeau, "máte pravdu, doktore, opravdu uţ byl asi čas." Gilbert
neodpověděl, pustil se okamţitě do práce a tmavá, hustá krev po několika okamţicích vytryskla z
nohy nemocného.
Pacientovi se okamţitě ulehčilo.
"U všech čertů," vydechl volněji Mirabeau, "vy lékaři jste přece jenom pašáci, doktore!"
"A vy jste velký blázen, hrabě, ţe kvůli několika hodinám pochybné zábavy vydáváte v
nebezpečí ţivot, který je pro vaše přátele a pro Francii tak drahocenný." Mirabeau se usmál
smutně, skoro ironicky. "Ale jděte, drahý doktore," ušklíbl se znovu,
"nenamlouvejte si nic takového, to si jen děláte iluze jak o mých přátelích, tak o Francii."
"Na mou čest," usmál se Gilbert, "velcí lidé si vţdycky naříkají na nevděk druhých lidí a
ve skutečnosti jsou sami nevděčníci. Kdybyste se váţně roznemohl, měl byste zítra pod okny
celou Paříţ, a kdybyste pozítří zemřel, šla by celá Francie v pohřebním průvodu."
"Víte, ţe je velmi útěšné, co mi tu říkáte?" rozesmál se Mirabeau.
"Říkám vám to proto, ţe se můţete snadno přesvědčit, jak je správná první část mého
tvrzení, aniţ musíte pokoušet druhou, a koneckonců opravdu potřebujete, aby něco takového
vzpruţilo vaše duševní sily. Jestliţe mi dovolíte, abych vás za dvě hodiny nechal převézt do
Paříţe, hrabě, a jestliţe mi dovolíte, abych řekl prvnímu veřejnému posluhovi, kterého potkám,
ţe jste nemocen, uvidíte, jaký začne tanec."
"Myslíte, ţe mohu být převezen do Paříţe?"
"Ještě dnes, ano... jak je vám?"
"Dýchám lehčeji, tlak v hlavě přestává, mlha před očima mizí... Ale křeče nepřestávají."
"To je věc hořčičných obkladů, hrabě. Puštění ţilou vykonalo, co mělo, teď je řada na
hořčičných obkladech. Nu vida, tady uţ je Teisch."
Teisch přinesl předepsané léky. Za čtvrt hodiny se hraběti ulevilo, jak doktor předpověděl.
"A teď," nadhodil Gilbert, "vám popřeji hodinku klidu, a pak vás odvezu do Paříţe."
"Doktore," zasmál se Mirabeau, "dovolil byste mi laskavě, abych odjel aţ večer a dal si s
vámi schůzku v jedenáct hodin v mém domě v ulici Chaussée-d'Antin?" Gilbert se na hraběte
zpytavě podíval.
Pacient pochopil, ţe lékař uhodl, proč odkládá odjezd.
"Nu, nezlobte se na mě, čekám návštěvu."
"Milý hrabě," pokrčil rameny Gilbert. "Viděl jsem na stole v jídelně mnoho květin. To, co
jste včera dával, nebyla jen přátelská večeře."
"Víte, ţe nemohu být bez květin. Je to má vášeň."
"Kdybyste měl jen tuhle jednu vášeň, hrabě!"
"Miluji květiny a miluji i... Z jedné vášně se rodí druhá: Člověk potom musí nést
následky."
"Hrabě, hrabě, vy se zahubíte!"
"Přiznejte aspoň, doktore, ţe to bude krásná sebevraţda!"
"Hrabě, neopustím vás, zůstanu celý den s vámi."
"Dal jsem slovo, doktore, přece byste nechtěl, abych je nedodrţel?"
"Budete večer v Paříţi?"
"Řekl jsem vám, ţe na vás budu čekat v jedenáct hodin ve svém domě v ulici Chaussée
d'Antin. Byl jste tam uţ?"
"Ještě ne."
"Koupil jsem ho od Talmovy ţeny Julie... Opravdu uţ mi je docela dobře, doktore."
"Tím chcete říci, ţe mohu jít?"
""Ale jak bych mohl, doktore... "
"Ostatně musím tak jako tak. Vţdyť mám dnes návštěvu v Tuileriích."
"To uvidíte královnu," řekl Mirabeau tázavě.
"Pravděpodobně. Mám ji od vás něco vyřídit?"
"Nedovolil bych si nic takového. Neříkejte jí ani, ţe jste byl u mě."
"Pročpak?"
"Protoţe by se vás určitě zeptala, zda jsem zachránil monarchii, jak jsem slíbil, a vy byste
musel odpovědět, ţe ne. Ostatně," zasmál se Mirabeau nervózně, "má na tom právě takovou vinu
jako já."
"Nechcete, abych jí řekl, ţe přemíra práce, kterou si ukládáte, a váš zápas na tribuně ţe
vás zabijí?"
Mirabeau okamţik uvaţoval:
"Ano," odpověděl konečně, "řekněte jí to. Udělejte ze mě dokonce, chcete-li, většího
maroda, neţ jsem."
"Pročpak?"
"Jen tak... ze zvědavosti... abych se o něčem přesvědčil."
"Nu dobrá."
"Slibujete mi to, doktore?"
"Slibuji."
"A budete mi opakovat, co vám řekne?"
"Doslova."
"Dobrá... Sbohem, doktore, tisíceré díky."
Mirabeau podal Gilbertovi ruku.
Gilbert se na Mirabeaua pozorně zadíval. Hraběte jeho pohled zřejmě uváděl do rozpaků.
"Předepíšete mi ještě něco, doktore, neţli odejdete?"
"Teplé nápoje, čekanku a brusnák, přísnou dietu a hlavně... "
"Hlavně?"
"Ţádnou ošetřovatelku pod padesát let... Rozumíte mi, hrabě?"
"Doktore," rozesmál se Mirabeau, "neţ bych neposlechl vaši rady, to si raději vezmu dvě
pětadvacetileté."
U dveří se potkal Gilbert s Teischem.
Chudák sluha měl slzy v očích.
"Ach, pane doktore, proč jenom odcházíte?"
"Odcházím, protoţe mě vyhánějí, Teischi," usmál se Gilbert.
"A to všecko kvůli té ţenské," bručel staroch. "A to všecko proto, ţe ta ţena je podobná
královně. A pak se o něm říká, ţe to je génius! Pane Boţe, kam jenom dal rozum!"
Otevřel Gilbertovi dvířka kočáru, doktor usedl do vozu hluboce zamyšlen. Poslední Teischova
slova mu vrtala hlavou. Kdo to jen je, ta ţena podobná královně, ptal se v duchu. Na okamţik
zadrţel Teischovu ruku, jako by se ho na to chtěl zeptat. Řekl si však v duchu: Co bych mohl
dělat? Je to tajemství pana de Mirabeaua, nikoliv moje. Kočí, do Paříţe!
15. Co řekl král, co řekla královna
Gilbert svědomitě splnil slib, který dal Mirabeauovi.
Sotva se vrátil do Paříţe, potkal Camilla Desmoulinse, ţivé noviny, vtělenou kroniku té
doby. Oznámil mu, ţe Mirabeau je nemocen, a úmyslně udělal jeho nemoc váţnější, neţ byla v
této chvíli. Kdyby se však Mirabeau znovu dopustil nějaké pošetilosti, mohla by se opravdu
váţnou stát.
Potom odjel do Tuilerií a totéţ řekl králi.
Král poznamenal pouze:
"Ach, chudák hrabě! A ztratil chuť k jídlu?"
"Ztratil, Sire," odpověděl Gilbert.
"Pak je to opravdu váţné," podotkl král.
A obrátil řeč jinam.
Od krále zašel Gilbert ke královně a opakoval jí totéţ, co řekl králi. Královna svraštila
hrdé čelo.
"Proč jenom," pokrčila rameny, "ho ta nemoc nepřepadla toho dne, kdy pronesl tu
krásnou řeč
o trojbarevném praporu?"
Potom jako by litovala, ţe prozradila před Gilbertem nenávist k francouzskému
národnímu odznaku, dodala:
"Bylo by to přece jen neštěstí pro Francii a pro nás, kdyby se mu ta nevolnost měla
zhoršit."
"Musím, bohuţel, královnu opravit," uklonil se Gilbert, "není to nevolnost, je to váţná
choroba, madam."
"Však vy ji přemůţete, doktore," řekla královna.
"Udělám, co bude v mých silách, madam, ale neručím za nic."
"Informujte mě čas od času, jak se daří panu de Mirabeau, doktore." A královna stočila
řeč jinam.
Večer ve smluvenou hodinu stoupal Gilbert po schodech Mirabeauova domu. Mirabeau
na něho čekal, leţel na pohovce. Ale protoţe musel okamţik počkat, neţ ho hraběti ohlásili,
rozhlíţel se Gilbert kolem sebe a první, nač padl jeho pohled při vstupu do loţnice, byl
kašmírový pás, zapomenutý na křesle.
Buď aby odvrátil Gilbertovu pozornost od té součásti dámských šatů, nebo ţe přikládal
opravdu velkou důleţitost otázce, k níţ se chystal, řekl Mirabeau hned po výměně prvních
zdvořilostí:
"Vy opravdu umíte drţet slovo, doktore. Uţ jsem se dozvěděl, ţe jste dodrţel první část
svého slibu. Celá Paříţ uţ ví, ţe jsem nemocen, a chudák Teisch neměl za poslední dvě hodiny
chvilku klidu, musel podávat zprávy mým přátelům, kteří se přicházejí pozeptat, zda mě je uţ
lépe, a patrně i mým nepřátelům, kteří by rádi věděli, zda mně snad není hůř. A teď,
dostál jste také druhé části slibu?"
"Co tím chcete říci?" otázal se Gilbert s úsměvem.
"Víte to dobře!"
Gilbert zavrtěl hlavou.
"Byl jste v Tuileriích?"
"Byl."
"Mluvil jste s králem?"
"Mluvil."
"Mluvil jste s královnou?"
"Ano."
"A řekl jste jim, ţe se mě brzo zbaví?"
"Oznámil jsem jim, ţe jste nemocen."
"A co říkali?"
"Král se zeptal, zda jste neztratil chuť k jídlu."
"A kdyţ jste řekl, ţe ano... "
"Upřímně vás politoval."
"Dobrák král! Aţ bude umírat, řekne svým přátelům jako Leonidas: Dnes večer večeřím u
Plutóna."
"A co královna?"
"Královna se na vás velmi vyptávala a litovala vás."
"Jakými slovy, doktore?" naléhal Mirabeau, jemuţ zřejmě velmi záleţelo na Gilbertově
odpovědi.
"Opravdu velmi krásnými, hrabě."
"Dal jste mi slovo, ţe mi budete doslova opakovat, co vám řekne."
"Nemohu si přece pamatovat všechno doslova."
"Doktore, vy nikdy nezapomenete ani slabiku."
"Přísahám vám... "
"Doktore, mám vaše slovo. Chcete snad, abych vás pokládal za bezectného člověka?"
"Naléháte neslušně, hrabě."
"Jsem uţ takový!"
"Chcete stůj co stůj, abych vám opakoval, co řekla královna?"
"Slovo za slovem."
"Nuţe, řekla tedy, ţe vás ta nemoc měla stihnout ráno toho dne, kdy jste hájil na tribuně
trojbarevný prapor."
Gilbert chtěl posoudit, kam aţ sahá královnin vliv na Mirabeaua.
Hrabě poskočil na pohovce, jako by jim projela elektrická jiskra.
"Takový je tedy vděk králů!" zamumlal. "Ta řeč stačila, aby zapomněla na čtyřiadvacet
miliónů důchodu pro krále a čtyři milióny pro královnu, jeţ Národní shromáţdění odhlasovalo na
můj návrh. Coţ ta ţena, coţ ta královna nechápe, ţe mi šlo o to, abych si rázem znovu dobyl
popularitu, kterou jsem ztratil v jejich sluţbách? Coţpak uţ zapomněla, ţe jsem navrhl, aby se
odloţilo připojení Avignonu k Francii z ohledu na náboţenské skrupule královy?
Coţpak zapomněla, ţe jsem u jakobínů, kdyţ jsem tam tři měsíce předsedal - připravilo
mě to o deset let ţivota! - hájil zákon, podle něhoţ měla být Národní garda omezena na činné
občany? Coţpak zapomněla, ţe jsem ţádal, kdyţ se v Národním shromáţdění projednával
zákon o kněţské přísaze, aby ta přísaha byla omezena na zpovědníky? Pokaţdé to byla chyba,
chyba, moje chyba! Ach, ty chyby! Jak draze jsem je zaplatil," pokračoval Mirabeau, "a přece ty
chyby nezavinily můj pád. Jsou podivné, zvláštní, nenormální doby, kdy člověk nepadá pro
chyby, kterých se dopustil. Jednoho dne jsem hájil - zase kvůli ní - spravedlivou lidskou věc.
Kdyţ uprchly královy tety do ciziny, byl podán návrh zákona proti emigraci. Vydáte-li zákon
proti emigrantům, zvolal jsem tehdy, přísahám, ţe ho nikdy neuposlechnu! A návrh byl zamítnut.
Nuţe, co nemohla způsobit řada neúspěchů, způsobilo mé vítězství. Nazvali mě
diktátorem a já jsem se vrhl na tribunu rozzuřen, ve stavu, nad nějţ nemůţe být pro
řečníka horšího. Zvítězil jsem podruhé, tentokrát jsem však musel útočit na jakobíny. A tentokrát
mně
jakobíni přísahali smrt, hlupáci! Duport, Lameth, Barnave nevidí, ţe zabijí-li mě, vloţí
diktaturu nad svým hampejzem do rukou Robespierrovi. Zdrtili mě svou pitomou
většinou, mě, kterého si měli chovat jako oko v hlavě. Dali mi vypít kalich hořkostí aţ na dno.
Korunovali mě trním, dali mi třtinu do ruky a konečně mě ukřiţovali. Byl jsem šťasten, ţe jsem
podstoupil toto utrpení pro věc lidskosti... Trojbarevný prapor! Coţpak nevidí, ţe to je jejich
jediné útočiště, ţe by se snad ještě mohli zachránit, kdyby poctivě usedli do jeho stínu?...
Ale královna se nechce zachránit, chce se pomstít. Ţádná rozumná myšlenka jí není po
chuti. Navrhuji jí jediný účinný prostředek, aby byla umírněná, spravedlivá a měla dokud moţno
vţdycky pravdu, a právě tento prostředek ona nejvíce odmítá. Chtěl jsem zachránit dvě věci
najednou, královský majestát a svobodu. Je to nevděčný zápas, bojuji ho sám, opuštěný, proti
komu? Kdyby to bylo proti lidem, nestálo by to za řeč. Kdyby to bylo proti divé zvěři, nestálo by
to za zmínku. Ale je to boj proti ţivlům, proti moři, proti stoupajícímu přílivu. Včera mi
dosahoval ke kotníkům, dnes mi sahá po kolena, zítra mi půjde po pás, pozítří nad hlavu...
Hleďte, doktore, budu k vám upřímný. Zprvu se mě zmocnil zármutek, pak hnus. Snil jsem o
tom, ţe smířím revoluci s monarchií. Myslil jsem, ţe nabudu nad královnou vliv jako muţ a
jednoho dne, kdyby se odváţila do řeky a ztratila půdu pod nohama, ţe se jako muţ vrhnu do
vody a zachráním ji. Ale ne. Nikdy opravdu nechtěli, abych jim pomáhal, doktore. Chtěli mě
zkompromitovat, připravit o popularitu, zahubit, zničit, učinit bezmocným ve zlu i v
dobru. Proto také, doktore, nejlepší, co mohu po tom všem udělat, je v pravou chvíli zemřít;
zemřít půvabně jako antický zápasník."
A Mirabeau klesl na pohovku a zaťal zuby do podušky.
Gilbert věděl, co chtěl vědět, totiţ co rozhodne, zda Mirabeau zemře nebo zůstane naţivu.
"Hrabě," otázal se ho, "co byste říkal, kdyby k vám zítra král někoho poslal, aby se zeptal,
jak se vám vede?"
Nemocný pokrčil rameny, jako by chtěl říci: Bylo by mi to úplně jedno.
"Král... nebo královna," dodal Gilbert.
"Co jste to řekl?" vztyčil se Mirabeau na loţi.
"Říkám král nebo královna," opakoval Gilbert.
Mirabeau se zadíval Gilbertovi upřeně do očí, jako by se snaţil číst aţ na dně jeho srdce.
"Neudělá to," řekl.
"A co kdyby to přece udělala?"
"Vy myslíte," řekl Mirabeau, "ţe by se tak sníţila?"
"Nemyslím nic, předpokládám jen, dohaduji se."
"Budiţ," řekl Mirabeau, "počkám do zítřka do večera."
"Co tím chcete říci?"
"Nehledejte v těch slovech nic, neţ co skutečně znamenají. Počkám do zítřka do večera."
"A zítra večer?"
"Zítra večer, pošle-li ke mně; doktore, přijde-li například pan Weber, pak máte vy pravdu
a já
se mýlím. Jestliţe však nikdo nepřijde, pak se mýlíte vy, doktore, a já mám pravdu."
"Zítra večer tedy na shledanou! Do té doby, drahý Démosthene, vám doporučuji ticho,
klid, odpočinek."
"Nevstanu z pohovky."
"A tenhle pás?"
Gilbert ukázal na součástku dámského oděvu, jeţ mu první padla do očí, kdyţ vcházel do
pokoje.
Mirabeau se usmál.
"Čestné slovo," řekl.
"Dobrá," odpověděl Gilbert, "snaţte se strávit klidnou noc a já ručím za všechno ostatní."
A vyšel z pokoje.
U dveří na něho čekal Teisch.
"Je to v pořádku, Teischi, pánovi se vede líp."
Starý komorník smutně zavrtěl hlavou.
"Ty pochybuješ o tom, co říkám?" zeptal se Gilbert překvapeně.
"Pochybuji o všem, pane doktore, dokud u něho bude ten zlý duch." Teisch ustoupil ke
zdi, aby Gilbert mohl projít po úzkých schodech.
Na rohu poschodí zahlédl jakousi postavu jako stín. Sotva ho však ten stín spatřil, lehce
vykřikl a zmizel v pootevřených dveřích.
"Kdo to je?" zeptal se Gilbert komorníka.
"To je ona," odpověděl Teisch.
"Kdo, ona?"
"Ţena podobná královně."
Zdálo se, ţe Gilbertovi, kdyţ podruhé uslyšel tutéţ větu, přišla podruhé na mysl táţ
myšlenka. Udělal dva kroky, jako by chtěl ten stín v závoji pronásledovat. Zastavil se však a
zavrtěl hlavou.
"Ne, ne, to není moţné."
A šel dál, zanechávaje oddaného komorníka v zoufalství, ţe muţ tak učený se nepokusí
zahnat démona, kterého, jak byl starý sluha přesvědčen, poslalo samo peklo. Mirabeau
strávil dosti klidnou noc. Nazítří časně ráno zavolal Teische a poručil mu, aby otevřel všechna
okna; chtěl se nadýchat čerstvého vzduchu.
Jediná věc, jeţ starého sluhu znepokojovala, byla horečná netrpělivost, která, jak se zdálo,
zachvátila nemocného.
Kdyţ se ho Mirabeau zeptal, kolik je hodin, a Teisch odpověděl, ţe osm, nechtěl tomu
Mirabeau věřit a dal si přinést hodinky, aby se sám přesvědčil. Hodinky pak poloţil vedle sebe na
noční stolek.
"Teischi," řekl komorníkovi, "postavíte se dolů na místo Jeanovo a Jean ať zůstane u mě."
"Můj milý Boţe," povzdechl si komorník, "snad není pan hrabě se mnou nespokojen?"
"Naopak, milý Teischi, posílám tě dolů právě proto, ţe důvěřuji jen tobě. Kaţdému, kdo
se přijde zeptat, jak mi je, řekneš, ţe se mi vede líp, ale ţe ještě nepřijímám. Pouze přijde-li
někdo od" - Mirabeau se zarazil a opravil se - "pouze přijde-li někdo ze zámku, pošlou-li někoho
z Tuilerií, zavedeš posla nahoru. Rozumíš? Stůj co stůj ho nesmíš nechat odejít, dokud s ním
nepromluvím! Vidíš, milý Teischi, ţe jsem si tě vlastně vybral za svého důvěrníka."
Teisch políbil Mirabeauovi ruku.
"Ach, pane hrabě, kdybyste jen chtěl ţít!"
"Na mou věru," zamumlal Mirabeau dívaje se za ním, "v tom je právě ta potíţ." V deset
hodin Mirabeau vstal a oblékl se co nejelegantněji. Jean ho učesal a oholil a pak mu přistrčil
křeslo k oknu.
Z okna mohl hrabě vidět na ulici.
Pokaţdé, kdyţ udeřilo klepátko, pokaţdé, kdyţ zazvonil zvonek, byli by mohli vidět z
protějšího domu, jak se Mirabeauova úzkostná tvář objevila za odhrnutou záclonou a jak se jeho
pronikavý pohled ponořil do ulice. Vţdycky však záclona hned sklesla a odhrnula se znovu při
příštím zazvonění nebo úderu klepátka.
Ve dvě hodiny přišel nahoru Teisch, za ním jakýsi lokaj. Mirabeauovi se prudce rozbušilo
srdce. Lokaj neměl na sobě livrej.
První, co ho napadlo, bylo, ţe lokaj přichází od královny a ţe je proto bez livreje, aby
nekompromitoval vznešenou panovnici, jeţ ho poslala.
Mirabeau se mýlil.
"Od pana doktora Gilberta," ohlásil Teisch.
Mirabeau zbledl, jako by mu bylo dvacet let a jako kdyby čekal na posla madam de
Monnier a místo něho přišel posel od jejího přísného strýce.
"Pane hrabě," řekl Teisch, "toho mladíka poslal pan doktor Gilbert. Nese vám dopis,
myslel jsem tedy, ţe mohu udělat výjimku a přivést ho nahoru."
"Dobře jsi udělal," řekl hrabě.
Sluha podal hraběti dopis.
Mirabeau jej otevřel. Bylo v něm pouze těchto několik vět:
"Vzkaţte, jak se Vám vede. Budu u Vás v jedenáct hodin večer. Doufám, ţe mi hned
řeknete, ţe jsem měl pravdu a Vy ţe jste se mýlil."
"Řekni svému pánovi, ţe jsem byl na nohou, kdyţ jsi přišel, a ţe na, něho čekám dnes
večer." Potom se obrátil k Teischovi: "Ať ten hoch odejde spokojen." Teisch kývl hlavou na
znamení, ţe dobrá odměna chlapce nemine, a odešel s ním. Hodiny míjely. Zvonek nepřestával
zvonit, klepátko klepat. Celá vznešená Paříţ si podávala dveře u Mirabeaua. Na ulici stály
hloučky muţů z lidu. Ctitelé Mirabeauovi nechtěli věřit uklidňujícím zprávám novin ani
Teischovu ujišťování a nutili vozy, aby objíţděly ulici vpravo a vlevo, aby rachot kol nerušil
slavného nemocného.
K páté hodině přišel Teisch znovu nahoru; chtěl to Mirabeauovi povědět.
"Ach, kdyţ jsem tě uviděl, milý Teischi," poznamenal Mirabeau, "myslel jsem, ţe mi jdeš
oznámit něco lepšího."
"Něco lepšího!" zvolal Teisch překvapeně. "Nemyslel jsem, ţe bych mohl panu hraběti
oznámit něco lepšího neţ takový důkaz, jak ho mají lidé rádi."
"Máš pravdu, Teischi," řekl Mirabeau, "a já jsem nevděčník." Kdyţ Teisch zavřel dveře,
otevřel Mirabeau okno.
Vystoupil na balkón a poděkoval hodným lidem, kteří dobrovolně střeţili jeho klid.
Poznali ho a volání "Ať ţije Mirabeau!" se rozléhalo z jednoho konce ulice Chaussée d'Antin na
druhý. Nač myslil Mirabeau, kdyţ mu lid vzdával tu nečekanou poctu, která by ho byla za jiných
okolností naplnila ţivou radostí?
Myslil na onu vznešenou, hrdou ţenu, která o něho nedbala, a jeho zrak pátral za
skupinami lidí, tísnících se kolem jeho domu, neuvidí-li, jak se od bulváru blíţí lokaj v modré
livreji. Vrátil se do loţnice se sevřeným srdcem. Začalo se stmívat. Neviděl nikoho. Večer
uplynul stejně jako den. Mirabeauova netrpělivost se změnila v chmurnou trpkost. Srdce ztratilo
všechnu naději a nečekalo jiţ na úder zvonku nebo klepátka. Ne, čekal uţ jenom s duší plnou
hořkosti na onen důkaz zájmu, jenţ mu byl takřka přislíben a který nepřicházel. V jedenáct hodin
se otevřely dveře a Teisch ohlásil doktora Gilberta. Lékař vešel s úsměvem. Vzápětí se však
polekal Mirabeauova výrazu.
Obličej hraběte byl věrným zrcadlem jeho vnitřního zhroucení.
Gilbert si všechno domyslel.
"Nikdo nepřišel?" byla jeho první otázka.
"Odkud?" otázal se Mirabeau.
"Víte dobře, co mám na mysli."
"Já? Ne, na mou čest."
"Ze zámku... od ní... od královny?"
"Ani nápad, milý doktore, nebyl tu nikdo."
"To není moţné!" zvolal Gilbert.
Mirabeau pokrčil rameny.
"Vy jste naivka, doktore," poznamenal výsměšně.
Potom chopil křečovitě Gilberta za ruku a zeptal se:
"Mám vám říct, doktore, co jste dnes dělal?"
"Já?" podivil se doktor, "dělal jsem totéţ co kaţdý den."
"To ne, neboť nechodíte kaţdý den do zámku, a dnes jste tam byl. Nemluvíte kaţdý den s
královnou, a dnes jste s ní mluvil. Nedovolíte si kaţdý den dávat jí rady, a dnes jste si jí
dovolil radit."
"Co vy si všechno navymýšlíte!" usmál se doktor.
"Vidím vám aţ do duše, doktore, vím, co se stalo, a slyším, co se tam mluvilo, jako bych
tam byl."
"Nuţe, pane jasnovidče, nuţe, čtenáři myšlenek, povězte mi, co se stalo a o čem se
mluvilo. Div nepuknu zvědavostí."
"Přišel jste do Tuilerií dnes v jednu hodinu; ţádal jste královnu o slyšení. Mluvil jste s sní.
Řekl jste ji, ţe je mi hůř, ţe by bylo dobré, aby se jako královna, aby se jako ţena nechala
informovat o mém zdraví, ne-li ze starosti o mě, tedy aspoň z vypočítavosti. Královna vás přímo
neodmítla. Hovořila s vámi, nakonec se tvářila, jako by byla přesvědčena, ţe máte pravdu.
Propustila vás se slibem, ţe ke mně pošle. Vy jste odešel šťastný a spokojený, spoléhal jste na
královské slovo, ale ona zůstala pyšná a zahořklá a smála se vaší důvěře, která
neví, ţe královské slovo nezavazuje k ničemu... Nu tak, řekněte mi na čestné slovo,"
podíval se Mirabeau Gilbertovi zpříma do obličeje, "je to tak nebo ne?"
"Opravdu," řekl Gilbert, "kdybyste tam byl, hrabě, nebyl byste mohl lépe vidět a slyšet."
"Ti nešikové," podotkl Mirabeau hořce, "vţdycky jsem vám říkal, ţe nedovedou udělat
nic v pravou chvíli... Člověk v královské livreji, který by byl dnes ke mně přišel středem zástupu,
jenţ volal před mými dveřmi a pod mými okny ,Ať ţije Mirabeau!', byl by jim zjednal na rok
popularitu!"
Mirabeau zavrtěl hlavou a rychle zvedl ruku k očím.
Gilbert s údivem viděl, jak si utírá slzu.
"Co je vám, hrabě?" otázal se ho.
"Mně? Nic," řekl Mirabeau. "Máte nějaké novinky z Národního shromáţdění, od
kordeliérů
nebo od jakobínů? Vymačkal ze sebe Robespierre nějakou novou řeč, zvracel Marat
nějaký
nový pamflet?"
"Je to uţ dlouho, co jste nejedl?" otázal se Gilbert.
"Od dvou hodin odpoledne."
"Vezměte si tedy lázeň, milý hrabě."
"Vida, to je znamenitá myšlenka, doktore. Jeane, lázeň!"
"Tady, pane hrabě?"
"Ne, ne, vedle v koupelně."
Za deset minut nato byl Mirabeau v koupeli a Teisch jako obyčejně doprovázel Gilberta.
Mirabeau se pozvedl ve vaně a díval se za doktorem. Pak, kdyţ mu zmizel z očí, napjal sluch a
naslouchal zvukům jeho kroků. Zůstal takto nehnutě sedět, aţ slyšel, jak se otvírají a zavírají
domovní dveře.
Pak trhl zvoncem, a kdyţ vešel sluha, poručil mu:
"Jeane, dejte prostřít v mém pokoji a poţádejte mým jménem parní Olivu, aby mi
prokázala tu čest a povečeřela se mnou."
Kdyţ byl lokaj ve dveřích, zavolal za ním ještě Mirabeau:
"A květiny, hlavně květiny! Nemohu se nabaţit květin!"
Ve čtyři hodiny ráno probudilo doktora Gilberta prudké zvonění.
Boţe, řekl si, sotva vyskočil z postele, jsem si jist, ţe Mirabeauovi je hůř. Doktor se
nemýlil. Kdyţ si dal Mirabeau pokrýt stůl květinami a prostřít k večeři, propustil Jeana a nařídil
Teischovi, aby šel spát.
Pak zavřel všechny dveře aţ na ty, jeţ vedly k neznámé ţeně, o níţ jeho starý komorník
mluvil jako o Mirabeauově zlém duchu.
Sluhové však neulehli. Jenom Jean, ačkoli mladší, usnul v předsíni v lenošce. Teisch bděl.
Ve tři čtvrtě na čtyři se ozvalo prudké zazvonění. Oba se vrhli k Mirabeauově loţnici.
Dveře byly zavřeny.
Tu je napadlo běţet oklikou bytem neznámé ţeny, a tak se dostali do loţnice. Mirabeau
leţel naznak, napolo v bezvědomí, drţel onu ţenu v náručí, patrně proto, aby nemohla volat o
pomoc, a ona, vyděšená, zvonila na stolní zvonek, kdyţ se nemohla dostat ke šňůře zvonku
umístěného u krbu.
Jakmile spatřila ,oba sluhy, zavolala přidušeně o pomoc; potřebovala ji právě tak jako
Mirabeau; hrabě ji dusil, zachvácen prudkou křečí.
Bylo to, jako by se ji přestrojená smrt snaţila stáhnout do hrobu.
Společnému úsilí obou sluhů se podařilo roztrhnout umírajícímu paţe. Mirabeaua uloţili
na pohovku a ţena, celá uplakaná, uprchla do svého bytu.
Jean pak běţel pro doktora Gilberta, zatímco Teisch se snaţil přivést svého pána k sobě.
Gilbert nedal ani zapřáhnout, ani neposlal pro droţku, nechtěl promeškat ani minutu. Z ulice
Saint-Honoré do Chaussée d'Antin je pár kroků. Za deset minut uţ vstupoval do Mirabeauova
domu.
Teisch na něho čekal dole ve vestibulu.
"Tak co je, příteli?" otázal se ho Gilbert.
"Ach pane, ta ţena, zase ta ţena a potom ty zlořečené květiny! Uvidíte sám, uvidíte."
Vtom se ozvalo cosi jako vzlyk. Gilbert kvapil nahoru. Kdyţ uţ byl na posledních schodech,
otevřely se dveře vedle dveří Mirabeauových, na prahu se objevila ţena zahalená v bílý noční
šat, padla doktorovi k nohám a vztáhla k němu ruce:
"Ach, Gilberte, Gilberte, pro ţivého Boha, zachraňte ho!"
"Nicolo," zvolal Gilbert, "Nicolo, vy nešťastnice, přece jen jste to byla vy!"
"Zachraňte ho, zachraňte ho," spínala ruce Nicole.
Gilbertovi bleskla v tu chvíli hlavou strašná myšlenka:
Beausire rozdává pamflety proti Mirabeauovi, Nicole je jeho milenka. Je tedy opravdu
ztracen, kdyţ v tom má prsty Cagliostro!
A spěchal do Mirabeauova pokoje, věděl, ţe nesmí ztratit ani okamţik.
16. Ať žije Mirabeau!
Mirabeau leţel na loţi; nabyl zatím opět vědomí. Zbytky večeře, mísy a květiny byly
dosud na stole, svědci a usvědčující důkazy, tak jako jsou zbytky jedu na dně sklenice u loţe
sebevraha.
Gilbert spěšně přistoupil k hraběti a oddychl si.
"Bohudíky, není to přece jen tak zlé, jak jsem se obával."
Mirabeau se usmál.
"Myslíte, doktore," zavrtěl hlavou jako člověk, jenţ zná svůj stav přinejmenším právě tak
dobře jako lékař, který někdy klame sám sebe, aby mohl lépe klamat své okolí. Tentokrát se však
Gilbert nespokojil jen vnější diagnózou. Ohmatal puls. Byl rychlý a zvýšený. Podíval se na jazyk.
Byl bílý, potaţený. Zjistil stav hlavy: hlava byla těţká a bolestivá.
Na spodních končetinách bylo cítit počátek stydnutí.
Křeče, jeţ zachvátily nemocného přede dvěma dny, se dostavily znovu s větší prudkostí a
houţevnatostí.
Gilbert nařídil stejnou léčbu, jaká přivodila první zlepšení.
Bohuţel si nemocný; ať uţ proto, ţe neměl dost síly, aby snesl bolestivý lék, nebo se
nechtěl vůbec uzdravit, asi za Čtvrt hodiny stěţoval na tak prudké bolesti na všech místech, kde
měl hořčičné obklady, ţe mu je museli sejmout.
Od toho okamţiku však mírné zlepšení, které se ukazovalo po obkladech, zase zmizelo.
Ve městě se zatím hned od časného rána šířil neklid, tentokrát váţnější neţ předešlého dne. Od
úst k ústům šly poplašné zprávy, ţe Mirabeauova nemoc se znovu zhoršila a ţe hraběti hrozí
smrt.
Bylo teď moţno dobře posoudit, jak ohromné místo zaujímá významný muţ uprostřed
národa. Paříţ byla celá vzrušená jako ve dnech, kdy hrozí všeobecná pohroma. Tak jako včera
byla po celý den ulice zatarasena; muţi z lidu hlídali, aby rachot vozů nedoléhal do pokoje
umírajícího. Hodinu co hodinu se hloučky pod okny doţadovaly zpráv o nemocném; zprávy se
okamţitě šířily z Chaussée d'Antin aţ na pokraj Paříţe. Vrata paláce obléhal dav občanů
všech stavů, všech politických názorů, jako by kaţdá strana, byť byly sebe-protichůdnější,
v Mirabeauovi něco ztrácela. Mezitím přátelé, příbuzní a známí velkého řečníka zaplňovali dvůr,
vestibul a přizemní místnosti paláce, aniţ měl Mirabeau o tom tušení. Ostatně si Mirabeau s
doktorem Gilbertem vyměnili jen několik slov.
"Vy tedy chcete umřít?" otázal se doktor.
"A k čemu ţít?" odpověděl Mirabeau.
Gilbert si připomněl, k čemu se Mirabeau královně zavázal a jaký byl královnin nevděk, a
uţ
na hraběte nenaléhal. Umínil si jen, ţe svůj úkol lékaře splní aţ do konce; byl si vědom,
ţe nemůţe bojovat proti nemoţnému.
Večer toho dne poslala společnost jakobínů delegaci s Barnavem v čele, aby se
informovala, jak se daří bývalému předsedovi. Chtěli s Barnavem poslat oba Lamethy, ale ti
odmítli. Kdyţ se to Mirabeau dověděl, poznamenal:
"Věděl jsem, ţe to jsou zbabělci, ale nevěděl jsem, ţe to jsou takoví hlupáci!" Doktor
Gilbert neopustil celých čtyřiadvacet hodin Mirabeaua ani na okamţik. Ve středu v noci k
jedenácté hodině se však pacientovi udělalo tak dobře, ţe Gilbert souhlasil s návrhem, aby si ve
vedlejším pokoji na několik hodin odpočal.
Neţli ulehl, nařídil, aby ho probudili ihned, kdyby se dostavil sebemenší záchvat.
Probudil se časně zrána. Ačkoli ho nikdo ze spánku nevyrušil, přece jen dostal hned strach.
Připadalo mu nemoţné, aby zlepšení potrvalo tak dlouho.
Vskutku, sotva vyšel z pokoje, oznámil mu Teisch s očima plnýma slz, ţe Mirabeauovi
bylo mnohem hůř, ale ţe zakázal, aby doktora Gilberta budili, i kdyby měl sebevětší bolesti. A
přece nemocný jistě krutě trpěl. Tep měl opět hrozivý charakter, bolesti byly úporné a znovu se
vrátily křeče a dušnost.
Nemocný často - Teisch v tom viděl začínající delirium - vyslovoval královnino jméno.
"Nevděčníci," vykřikoval, "ani se na mě nezeptali!" Potom si šeptal jakoby pro sebe:
"Rád bych věděl, co řekne, aţ se zítra nebo pozítří dozví, ţe jsem mrtev." Gilbert viděl, ţe
všechno bude záleţet na krizi, která mohla nastat kaţdou chvíli. Proto se také
připravil k rozhodnému boji s nemocí a nařídil, aby nemocnému přiloţili na prsa pijavky.
Ale pijavice jako by se spikly s umírajícím, špatně sály. Proto pustil pacientovi znovu ţilou a
předepsal mu piţmové pilulky.
Záchvat trval osm hodin. Jako zručný šermíř Gilbert po celých osm hodin útočil, moţno-li
to tak říci, na smrt, odráţel kaţdou její ránu, některým se snaţil předejít, leckdy ovšem marně.
Konečně po osmi hodinách horečka klesla, smrt se dala na ústup, ale jako tygr, který uskočí, hned
se však zase vrátí, poznamenala svým strašným spárem tvář nemocného. Gilbert stál se
zkříţenýma rukama u loţe, kde právě spěl ke konci strašlivý boj. Příliš dobře se vyznal v
tajemstvích lékařského umění, příliš dobře věděl, kde jsou hranice lékařovy pomoci, aby měl
ještě nějakou naději.
Mirabeau byl ztracen; v mrtvole, nataţené před jeho očima, nemohl uţ Gilbert přes stín
ţivota, jenţ v ní ještě byl, vidět ţivoucího Mirabeaua.
Od toho okamţiku - podivná věc! - nemocný a Gilbert jakoby ve shodě a jako by měli
společnou myšlenku hovořili a Mirabeauovi jako o člověku, který ţil, ale který uţ není
naţivu.
Od toho okamţiku nabyla také Mirabeauova tvář onoho slavnostního výrazu, jenţ je
vyhrazen velkým muţům při umírání. Jeho hlas se stal pomalý, váţný a téměř prorocký. Od toho
okamţiku bylo v jeho slovech cosi nejvýš přísného, nejvýš hlubokého, v jeho cítění cosi navýsost
vroucího, navýsost oddaného, navýsost vznešeného.
Oznámili mu, ţe nějaký mladík, kterého viděl jen jednou a jenţ nechce říci své jméno,
naléhá, aby k němu byl vpuštěn.
Mirabeau se obrátil k Gilbertovi, jako by prosil o dovolení, aby směl přijmout toho
mladého muţe.
Gilbert pochopil.
"Ať vejde," řekl Teischovi.
Teisch otevřel dveře. Na prahu se objevil asi dvacetiletý mladík, pomalu přistoupil k
Mirabeauovu loţi, poklekl a políbil hraběti ruku.
Mirabeau se zřejmě rozpomínal, kde toho mládence viděl.
"Ach, uţ vás poznávám," řekl konečně, "vy jste ten mladík, s nímţ jsem se setkal v
Argenteuil."
"Děkuji Bohu za to, ţe jste si na mě vzpomněl. Nic jiného jsem si nepřál," řekl zboţně
mladý
muţ.
Zvedl se, zakryl si tvář rukama a vyběhl ze dveří.
Za několik minut donesl Teisch navštívenku, na niţ mladík v předpokoji napsal: Kdyţ
jsem v Argenteuil políbil panu de Mirabeau ruku, řekl jsem mu, ţe bych pro něho třebas zemřel.
Přicházím splnit své slovo.
Četl jsem včera v anglických novinách, ţe v Londýně byla úspěšně provedena trans fúze
krve v podobném případě, jako je u našeho slavného nemocného.
Bude-li pro záchranu pana de Mirabeau potřebí transfúze krve, nabízím svou krev, je
mladá a čistá.
Marnais
Kdyţ Mirabeau přečetl těch několik řádek, nemohl se ubránit slzám.
Poručil, aby mladého muţe k němu znovu přivedli, ale ten se chtěl pravděpodobně
vyhnout této tak zaslouţené vděčnosti, neboť mezitím odešel, zanechal jen v předpokoji svou
paříţskou i argenteuilskou adresu.
Za nějakou chvíli poté Mirabeau svolil, aby ho navštívili i jeho přátelé, pánové de La
Marck a Frochot, jeho sestra madam Saillant a jeho neteř madam d'Aragon.
Odmítl však přijmout jiného lékaře neţ Gilberta, a kdyţ ten naléhal, aby přece jen přizvali
ještě někoho jiného, Mirabeau odpověděl:
"Ne, ne, doktore, znáte mou nemoc nejlíp. Uzdravíte-li mě, ať o to máte sám zásluhu." Tu
a tam se vyptával, kdo se tu byl ptát, jak se mu daří, ale nikdy se neotázal: "Nenechala se ptát
královna?" Gilbert, kdyţ přečetl celou listinu významných osobnosti, jeţ se vyptávaly na
zdravotní stav umírajícího, snadno uhodl, ţe Mirabeau touţil nalézt v tomto seznamu péče právě
jen to jediné jméno, jeţ v něm nebylo, totiţ jméno královnino.
Ale Mirabeau se nezmínil ani o králi, ani o královně - necítil se ještě tak blízko smrti, aby
pokládal za nutné vyřídit jim svůj poslední vzkaz. Začal zato s obdivuhodnou výmluvností
mluvit o politice a zejména o tom, jak by se byl utkal s Anglií, kdyby se byl stal
ministrem. Se zvláštním zápalem hovořil o tom, jak by byl zkříţil zbraně s Pittem.
"Ach tenhle Pitt," vykřikl v jedné chvíli, "to je ministr samých příprav; vládne spíš
hrozbami neţ činy. Kdybych zůstal naţivu, já bych mu ukázal, zač je toho loket!" Tu a tam
zazněly pod okny výkřiky "Ať ţije Mirabeau!" Lidé však volali tak smutně, ţe to vypadalo spíš
jako nářek nebo prosba, tak málo v tom bylo naděje.
Ale Mirabeau poslouchal a nechal otevřít okna, aby to volání, které mu byla odměnou za
tolik utrpení, proniklo aţ k němu. Několik vteřin dychtivě naslouchal.
Potom zašeptal:
"Ach, ty dobrý lide, pomlouvají tě, křivdí ti, opovrhují tebou jako mnou, a je tedy
spravedlivé, ţe oni na mě zapomněli a ty mě odměňuješ!"
Nastala noc. Gilbert nechtěl nemocného opustit. Dal si přistavit k jeho loţi pohovku a
ulehl na ni.
Mirabeau mu nebránil. Od chvíle, kdy si byl jist, ţe zemře, zdálo se, ţe se svého lékaře
přestává bát.
Jakmile začalo svítat, poručil otevřít okna.
"Milý doktore," řekl Gilbertovi, "dnes zemřu. Kdyţ je na tom člověk tak jako já, udělá
nejlíp, dá-li se ověnčit květy, aby upadl do nejpříjemnějšího spánku, z něhoţ není procitnutí...
Dáte mně dovolení; abych udělal, co bych si přál?"
Gilbert přikývl pna znamení, ţe si hrabě můţe přát cokoli.
Mirabeau zavolal oba sluhy.
"Jeane," poručil, "přineste mi nejkrásnější květiny, jaké dostanete. A ty, Teischi, ty mě
vystrojíš, jak nejlépe dovedeš."
Jean se otázal očima Gilberta o dovolení, Gilbert přikývl na souhlas. Teisch, jenţ se od
včerejška sotva drţel Na nohou, začal holit a česat svého pána.
"Ano, teď si vzpomínám," prohodil najednou Mirabeau, "tobě včera také nebylo dobře,
milý
Teischi. Jak se ti vede dnes?"
"Docela dobře, pane hrabě," odpověděl poctivý sluha, "přál bych vám, abyste byl na mém
místě."
Vtom se ozvala rána z děla. Kde ji vypálili a proč? Nikdy se to nikdo nedozvěděl.
Mirabeau sebou trhl a vztyčil se.
"To uţ oznamují Achillovu smrt?"
Sotvaţe vyšel Jean na ulici, obklopil ho hned před palácem dav lidi. Jeden přes druhého
se dotazoval, jak se daří slavnému nemocnému. Kdyţ sluha řekl, ţe mu jde obstarat květiny,
rozběhli se lidé po okolních ulicích s křikem: "Květiny pro pana de Mirabeau!" A dveře všech
domů se otvíraly, kdekdo nabízel květiny, které měl v bytě nebo ve skleníku, takţe za čtvrt
hodiny byl Mirabeauův palác zasypán nejvzácnějšími květy.
V devět hodin ráno se Mirabeauova komnata proměnila v opravdový květinový záhon.
Teisch právě dokončil toaletu svého pána.
"Milý doktore," ozval se Mirabeau, "teď vás poprosím, abyste mně popřál čtvrthodinku na
rozloučení s někým, kdo opustí tento palác dříve neţ já... Kdyby snad chtěl někdo tu osobu
uráţet, svěřuji ji vaší ochraně."
Gilbert pochopil.
"Dobrá," řekl, "nechám vás o samotě."
"Prosím vás ale, počkejte ve vedlejším pokoji. Aţ ta dáma odejde, potom mě uţ do smrti
neopustíte."
Gilbert beze slova přikývl a zamířil ke dveřím.
Na samém prahu ho Mirabeau zarazil:
"Neţ odejdete," poţádal, "otevřte můj sekretář a podejte mi skřínku, kterou tam najdete."
Gilbert vyplnil Mirabeauovo přání.
Skřínka byla těţká. Gilbert si pomyslel, ţe je plná zlata.
Mirabeau mu pokynul, aby ji poloţil na noční stolek. Potom mu podal ruku.
"Buďte tak laskav a pošlete mi Jeana. Jeana, prosím vás, nikoli Teische. Unavuje mě volat
nebo zvonit."
Jean čekal ve vedlejším pokoji a Gilbert ho poslal dovnitř.
Doktor ještě zaslechl, jak za sebou zamyká dveře.
Potom podával půl hodiny zprávy o nemocném lidem, kteří naplnili celý dům. Byly to
zprávy bezútěšné. Gilbert nezastíral, ţe Mirabeau se sotva doţije večera. Před palácem zastavil
kočár.
Gilbert se na okamţik domníval, ţe to je královský kočár vpuštěný z úcty ke dvoru proti
všeobecnému zákazu.
Rozběhl se k oknu. Pro umírajícího by bylo sladkou útěchou, kdyby se v posledním
okamţiku dozvěděl, ţe si královna pna něho vzpomněla.
Byla to však jenom obyčejná droţka, pro kterou poslal Jean.
Doktor uhodl, pro koho.
A opravdu, za několik minut potom vyšel Jean před ţenou, zahalenou v hustý závoj.
Dáma vstoupila do kočáru.
Aniţ lid věděl, kdo ta dáma je, rozestoupil se uctivě před kočárem.
Jean se vrátil do paláce.
Za chvíli potom se otevřely dveře do Mirabeauovy loţnice a bylo slyšet, jak Mirabeau
zesláblým hlasem volá doktora.
Gilbert k němu přispěchal.
"Vezměte zase tu skřínku, doktore," poţádal ho hrabě, "a dejte ji tam, kde byla." A
protoţe na doktorově tváři bylo znát překvapení, kdyţ si povšiml, ţe skřínka je stejně těţká
jako dřív, Mirabeau podotkl:
"Viďte, doktore, je to divné, kde všude se nalezne nezištnost." Kdyţ se doktor vracel k
Mirabeauovu loţi, zvedl z podlahy vyšívaný krajkový kapesníček. Byl celý promočený od slz.
"Ach," poznamenal Mirabeau, "nevzala si s sebou nic a ještě zde něco zapomněla." Vzal
do ruky kapesníček, a kdyţ ucítil, ţe je vlhký, přiloţil si jej na čelo.
"To jenom ona nemá srdce... "
A klesl na postel a zavřel oči. Nebýt smrtelného chrapotu, jenţ se mu dral z prsou a
ukazoval, ţe hrabě je blízek smrti, mohlo se zdát, ţe omdlel nebo ţe je mrtev.
17. Prchněte, prchněte, prchněte!
Vskutku, od tohoto okamţiku bylo těch několik hodin, co Mirabeau ještě ţil, uţ jenom
umírání.
Věren danému slibu, zůstal Gilbert u jeho loţe aţ do poslední minuty. Pohled na poslední
zápas mezi hmotou a duší; byť sebe bolestnější, byl přece jen velkým poučením pro lékaře a
filosofa.
Čím větší génius, tím zajímavější je studovat, jak vzdoruje smrti, která jej nakonec
přemůţe. Při pohledu na velkého muţe, který tu dokonával před jeho očima, nemohl se však
Gilbert ubránit ještě celému roji jiných temných myšlenek.
Proč Mirabeau umírá, člověk atletického temperamentu a síly Herkula?
Není to snad proto, ţe vztáhl ruce, aby podepřel monarchii hroutící se do propasti? Není
to proto, ţe se na okamţik opřela o jeho rámě nešťastná ţena, královna, Marie Antoinetta?
Coţ nepředpověděl Cagliostro Mirabeauovi podobnou smrt? Nejsou ty dvě obskurní
bytosti, s nimiţ se v posledních týdnech svého ţivota hrabě setkal a z nichţ jedna hubila pověst
velkého řečníka a druhá jeho zdraví, nejsou ty dvě nastrčené osoby pro Gilberta dostatečný
důkaz, ţe všechno, co se tomu muţi, Cagliostrovi, postaví na odpor, musí padnout jako Bastila,
musí
padnout před ním či spíše před ideou, jejímţ je představitelem?
Zatímco se Gilbert hrouţil do těchto myšlenek, Mirabeau se pohnul a otevřel oči. Branou
bolesti se vracel k ţivotu.
Pokusil se promluvit; ale marně. Ztráta řeči ho však, jak se zdálo, nijak nesklíčila. Jakmile
si byl jist, ţe jeho jazyk oněměl, usmál se a pokusil se očima vyjádřit vděčnost, kterou cítil k
Gilbertovi a k těm, jejichţ péče ho provázela do tohoto vrcholného a posledního období, jehoţ
závěrem bude smrt.
Zdálo se však, ţe ho ovládá jediná myšlenka; jenom Gilbert ji mohl uhodnout a také ji
uhodl. Nemocný nemohl posoudit, jak dlouho trvalo bezvědomí, z něhoţ se právě probíral.
Trvalo hodinu? Trvalo den? Poslala královna v tu hodinu nebo během toho dne někoho, aby se
zeptal na jeho stav?
Dali přinést listinu, jeţ leţela na stole v přízemí a do níţ kaţdý, ať přišel jako posel nebo
z vlastního popudu, napsal své jméno.
Ţádné známé jméno z nejbliţšího okruhu královnina neprozrazovalo, ţe by byla Marie
Antoinetta projevila byť jen předstíranou starost.
Zavolali Teische a Jeana; Gilbert se jich vyptával; ze dvora tu nikdo nebyl, ani komorník,
ani lokaj.
Bylo vidět, ţe Mirabeau vyvíjí nejvyšší úsilí, aby pronesl ještě několik slov, takové úsilí,
jaké
jistě vyvíjel Croesův syn, kdyţ jeho otec stál na prahu smrti a on přetrhl obvaz, jimţ měl
ucpána ústa, a vykřikl na vojáka: "Vojáku, nezabíjej Croesa!" Také Mirabeauovi se to podařilo.
"Oni tedy nevědí, ţe jsou ztraceni, jakmile já budu mrtev? Se mnou odejde poslední
člověk, jemuţ ještě záleţelo na monarchii, a na mém hrobě se spiklenci rozdělí o její cáry."
Gilbert rychle přiskočil k nemocnému. Pro lékaře naděje trvá, dokud je tu ţivot. Ostatně
nestálo za to vyuţít všech prostředků lékařského umění, mohlo-li to umoţnit těm
výmluvným ústům, aby pronesla ještě několik slov?
Vzal lţíci, nalil na ni několik kapek oné zelenavé tekutiny, jejíţ lahvičku dal jednou
Mirabeauovi, tentokrát ji nesmísil s alkoholem a přiloţil lţíci ke rtům nemocného.
"Ach milý doktore," usmál se Mirabeau, "chcete-li, aby tohle na mě mělo nějaký účinek,
dejte mi toho plnou lţíci anebo celou láhev!"
"Jak to?" podíval se Gilbert upřeně na Mirabeaua.
"Myslíte," odpověděl hrabě, "ţe bych já, jenţ jsem vyuţil všeho do poslední kapky,
dokázal mít v rukou takovýhle poklad a ţe bych ho nevyuţil? Dal jsem analyzovat váš elixír, můj
milý
Aeskulape. Dozvěděl jsem se, ţe se získává z kořene indického konopí, a pil jsem ho pak
nikoli po kapkách, ale po lţících, nejenom abych ţil, ale abych mohl snít."
"Nešťastný člověče, nešťastný člověče," zamumlal Gilbert, "sám jsem si nebyl jist, zda
vám nedávám jed!"
"Sladký jed, doktore, a jen jemu děkuji, ţe jsem zdvojnásobil, ztrojnásobil, ba
zestonásobil poslední hodiny svého ţivota. Umírám ve dvaačtyřiceti letech, ale dík tomu vašemu
elixíru jako bych byl ţil sto let. Díky vašemu elixíru jsem měl ve snu všecko, čeho se mi
nedostalo ve skutečnosti, sílu, moc, bohatství, lásku... Ach, doktore, nelitujte toho, nedělejte si
ţádné
výčitky, buďte naopak šťasten! Bůh mi dal jenom skutečný ţivot, ţivot smutný, ubohý,
bezbarvý, nešťastný, nezáviděníhodný, člověk takový ţivot vţdycky rád vrací jako lichvářskou
půjčku. Doktore, nevím, mám-li Bohu děkovat za takový ţivot, ale vím, ţe vám musím
poděkovat za váš jed. Nalejte tedy lţíci, doktore, a podejte mi ji." Gilbert vyplnil Mirabeauovu
prosbu a podal mu nápoj. Mirabeau jej dychtivě vypil. Nápoj účinkoval takřka okamţitě.
"Ach, doktore," rozhovořil se Mirabeau, jako by na prahu věčností smrt dovolila, aby se
pro něho nadzvedl závoj budoucností, "šťastni ti, kdo zemřou v tomto roce 1791! Uvidí z
revoluce jen její zářivou a jasnou tvář. Aţ dosud se v ţádná větší revoluci neprolilo tak málo
krve. To proto, ţe aţ dodneška to byla revoluce ducha, ale přijde okamţik, kdy se stane revoluci
činů. Snad si myslíte, ţe mě budou tam v Tuileriích litovat. Ani dost málo! moje smrt je osvobodí
od závazků. Se mnou by byli museli vládnout určitým způsobem. Nebyl bych pro ně oporou, ale
překáţkou. Ona se kvůli mně omlouvala svému bratru. Mirabeau si myslí, psala mu, ţe mně radí,
a nepozoruje, ţe se s ním jenom bavím. Proto jsem chtěl, aby tato ţena byla mou milenkou, nikoli
mou královnou. jaká by to byla krásná role v historii, doktore, úloha muţe, který jednou rukou
podpírá mladou svobodu, druhou rukou starou monarchii, nutí je obě kráčet svorným krokem k
jedinému cíli, k blahu lidu a k úctě ke království! Snad to bylo moţné, snad to byl jen sen,. Ale
tento sen, o tom jsem přesvědčen, jsem mohl uskutečnit jenom já...
Netrápí mě, doktore, ţe umírám, ale ţe umírám u nedokončeného díla. Jak se můţe má
myšlenka stát slavnou, bude-li zpotvořena, zkomolena, zbavena všeho smyslu? Svět o
mně
bude vědět, doktore, právě jen to, co by vědět neměl. Dozví se o mém nezřízeném,
bláznivém, tuláckém ţivotě. Bude číst mé pamflety, obscénní knihy, Dopisy Ţofii, Erotica
Biblion, Pruskou monarchii. Bude mně vyčítat, ţe jsem se paktoval se dvorem, a bude mně to
vyčítat proto, ţe z těch paktů nevyšlo, co z nich vyjít mělo. Mé dílo bude jen jako zakrnělý plod,
jakási nestvůra bez hlavy. A přece budu já, jenţ jsem zemřel ve dvaačtyřiceti letech, souzen tak,
jako bych byl proţil celý dlouhý lidský věk. Já, jenţ jsem zmizel uprostřed kouře, já, jenţ
jsem musel kráčet neustále po rozbouřených vlnách a nad propastí, budu souzen, jako
kdybych byl kráčel po silnici důkladně dláţděné zákony a pevnými řády. Doktore, komu mám
odkázat nikoli své promarněné jmění, na němţ mi koneckonců málo záleţí, kdyţ nemám děti,
komu mám odkázat pravý obraz svých myšlenek, svou poskvrněnou památku, která by byla
jednou čestným dědictvím pro Francii, pro Evropu a pro celý svět?"
"Proč jste si tak pospíšil s umíráním?" odpověděl smutně Gilbert.
"Měl jsem chvíle," řekl trpce Mirabeau, "kdy jsem si sám kladl tuto otázku. Ale poslyšte,
co vám. řeknu: Nemohl jsem nic bez ní a ona nechtěla. Vrhl jsem se do boje jako zběsilý.
Přísahal jsem jako zamilovaný mladík, nechal jsem se unášet vzletem svých myšlenek a touhou
srdce. Kdeţto ,ona, ona nepřísahala na nic, k ničemu se nezavázala... Ostatně je to snad tak líp a
slíbíte-li mně, doktore, ještě něco, nebudu jiţ ničeho litovat v těch několika hodinách, které mi
ještě zbývají."
"Boţe můj, co bych vám mohl slíbit?"
"Slibte mi, doktore, bude-li má cesta na onen svět příliš bolestná, příliš trnitá - neţádám
vás o to jako lékaře, ale jako člověka, jako filosofa - slibte mi, ţe mi pomůţete."
"Proč na mně ţádáte něco takového?"
"Hned vám to řeknu. Smrt je sice blízko, ale já, doktore, já v sobě cítím ještě mnoho
ţivota. Neumírám jako člověk odumřelý, umírám při plném vědomí a cítím, ţe krok na druhý
břeh bude těţký."
Doktor se naklonil nad hrabětem.
"Slíbil jsem vám, příteli, ţe vás neopustím. A jestliţe Bůh vás chce povolat k sobě doufám, ţe tomu tak ještě není - chce-li si vás Bůh povolat k sobě, pak v posledním okamţiku
nechte na mně a na mé hluboké oddanosti, abych udělal, co bude třeba. Přijde-li smrt, budu u
vás." Zdálo se, jako by umírající čekal jen na tento slib.
"Děkuji," zašeptal.
A padl celým tělem do podušek.
Tentokrát, jakkoli je lékař povinen udrţovat do poslední chvíle v nemocném naději,
Gilbert jiţ nepochyboval. Velká dávka hašiše, kterou Mirabeau právě poţil, oţivila zároveň s řečí
a myšlením i jeho svaly. Ale jakmile přestal mluvit, svaly opět ochably a zmrtvěly. Ţivot, jejţ
na chvíli přičarovala myšlenka, pohasl a smrt, která usedla na tváře nemocného jiţ při
posledním záchvatu, projevila se teď ještě mocněji v jeho rysech.
Po tři hodiny drţel Gilbert ve svých rukou chladnoucí ruku Mirabeauovu. V těch třech
hodinách, tj. od čtvrté do sedmé, se smrtelný zápas utišil do té míry, ţe bylo moţno dovolit, aby
sluţebnictvo a několik návštěvníků vstoupilo do loţnice. Zdálo se, ţe nemocný spí. Ale k osmé
hodině Gilbert ucítil, jak se ledová ruka v jeho dlani zachvěla. Škubnutí bylo tak silné, ţe se
nemohl klamat.
Smrtelný zápas, skutečný smrtelný zápas začíná, pomyslil si.
Čelo umírajícího se pokrylo potem, strnulé oči se otevřely. Podle slabého zasténání
usoudili, ţe chce pít.
Nabízeli mu vodu, víno, oranţádu, ale hrabě jen vrtěl hlavou.
Konečně se mu podařilo naznačit, ţe chce pero, papír a inkoust.
Vyhověli mu nejen snad z poslušnosti, ale i proto, aby poslední myšlenka géniova, byť
třeba i v deliriu, nebyla ztracena.
Hrabě vzal pero a pevnou rukou naškrábal tři slova:
"Spát, spát, spát."
Byla to slova Hamletova.
Gilbert dělal, jako by nerozuměl.
Mirabeau pustil pero, chopil se oběma rukama za hruď, jako by si ji chtěl roztrhnout,
několikrát neartikulovaně vykřikl, našmátral opět pero a téměř s nadlidskou námahou napsal:
Bolesti strašné, nesnesitelné. Necháš přítele trpět, kdyţ mu můţeš ušetřit muka několika kapkami
opia?
Ale doktor váhal. Slíbil Mirabeauovi, ţe s ním bude do posledního okamţiku, nikoli však,
aby smrti pomáhal, ale aby s ní zápasil.
Bolesti byly čím dál tím prudší. Umírající se svíjel, spínal ruce, hryzl polštář. Konečně
bolesti prolomily strnulost jazyka.
"Ach, lékaři, lékaři," zasténal pojednou. "Nejste můj lékař, nejste můj přítel, Gilberte!
Neslíbil jste mi, ţe mě ušetříte těchhle bolesti a hrůzné smrti? Chcete, abych litoval, ţe jsem měl
ve vás důvěru? Dovolávám se vašeho přátelství, vaší cti, Gilberte!" Zasténal, vyjekl bolestí a
klesl zpátky do podušek.
Gilbert uchopil Mirabeaua konejšivě za ruku:
"Utište se, příteli, dostanete, čeho je třeba."
Uchopil pero, aby napsal předpis - měl to být pouze kodeinový sirup v destilované vodě.
Ale sotva napsal poslední slovo, Mirabeau se s vynětím všech sil vztyčil na loţi a natáhl ruku po
peru.
Gilbert mu je rychle podal.
Tu ruka umírajícího, zkroucená jiţ smrtelnou křečí, naškrábala takřka nečitelně:
"Prchněte, prchněte, prchněte."
Chtěl se podepsat, ale napsal uţ jen první čtyři písmena svého jména, vztáhl křečovitě
ruku k Gilbertovi a zašeptal:
"Pro ni."
A klesl na polštář bez jediné známky ţivota.
Byl mrtev.
Gilbert přistoupil k loţi, pohlédl na mrtvého, sáhl mu na tepnu, poloţil ruku na srdce.
Potom se obrátil k divákům posledního výjevu velkého dramatu:
"Pánové, Mirabeau dotrpěl."
Sklonil se, přitiskl rty na čelo mrtvého, vzal list papíru, jehoţ určení jen on sám znal,
sloţil jej a uschoval do náprsní kapsy. Potom zamířil ke dveřím, neboť se domníval, ţe nemá
právo ponechat si ani na okamţik déle, neţ je nezbytně nutno, poslední odkaz velkého bojovníka.
Za několik minut po doktorově odchodu z komnaty smrti se zvedl na ulici velký křik. Začala se
šířit zpráva, ţe Mirabeau zemřel.
Zanedlouho se objevil sochař. Poslal ho Gilbert, aby zachoval potomstvu posmrtnou
masku slavného řečníka v okamţiku, kdy podlehl v zápase se smrtí, posledním nepřítelem.
Několik minut věčnosti dodalo jiţ této masce jas, jejţ mocný duch vtiskl tuhnoucí tváři v
okamţiku, kdy ji opouštěl.
Mirabeau není mrtev; zdá se, ţe spí spánkem plným ţivota a radostných snů.
18. Pohřeb
Bolest nad Mirabeauovou smrtí byla veliká a všeobecná. V okamţiku se rozšířila ze
středu města aţ na periférii, z ulice Chaussée d'Antin aţ k paříţským branám. Bylo půl deváté
ráno.
Hrozný byl pláč lidu. Všude zavládl smutek.
Lid strhal divadelní plakáty a zavřel brány divadel.
V samé ulicí Chaussée d'Antin trval v jednom paláci aţ do časných ranních hodin ples;
Lidé
vtrhli do sálu, rozehnali tanečníky a pošlapali hudebníkům nástroje.
Národnímu shromáţdění oznámil vekou ztrátu předseda.
Vzápětí vystoupil na tribunu Barrére a ţádal, aby shromáţdění projevilo zármutek nad
skonem velkého muţe a aby se všichni členové shromáţdění jménem vlasti zúčastnili jeho
pohřbu.
Nazítří třetího dubna přišli do Národního shromáţdění zástupci paříţského departementu
s ţádosti, aby kostel svaté Jenovefy byl proměněn v Panteon, v němţ by byli pochováni velcí
lidé. První tam měl být pochován Mirabeau. Ţádost byla schválena.
Zaznamenejme tady onen velkolepý dekret Národního shromáţdění. Našemu románu to
bude jen ke cti (jakkoli jej politikové povaţují za frivolní, protoţe dovede mluvit o historii
způsobem méně nudným a méně těţkopádným, neţ jak jsou na to zvyklí historikové),
zaznamenejme tento dekret plný vnitřní velikosti, vytrysklý ze srdečné úcty lidu. Otiskujeme
dekret v doslovném znění:
Národní shromáţdění ustanovuje:
Článek první
Nová budova chrámu svaté Jenovefy bude zasvěcena věčnému odpočinku velkých muţů,
počínaje dobou francouzské svobody.
Článek druhý
Zákonodárný sbor sám rozhodne, komu se dostane této cti.
Článek třetí
Honoré Riquetti Mirabeau se uznává za hodna této pocty.
Článek čtvrtý
Zákonodárný sbor nesmí v budoucnu přiznat tuto poctu některému ze svých zemřelých
členů; můţe ji udělit aţ příští zákonodárný sbor.
Článek pátý
Jenom zákonodárný sbor můţe učinit výjimku pro veliké muţe zesnulé před revolucí.
Článek šestý
Představenstvo paříţského departementu se pověřuje, aby okamţitě uvedlo budovu
chrámu svaté Jenovefy do stavu odpovídajícímu jejímu novému určení a aby nechalo vyrýt na
průčelní štít tato slova:
VELK&Yute;M MUŽŮM VDĚČNÁ VLAST
Článek sedmý
Neţ bude budova nového kostela svaté Jenovefy dokončena, bude tělo Riquetti
Mirabeaua uloţeno do krypty kostela svaté Jenovefy po boku ostatků Descartesových. Nazítří ke
čtvrté hodině odpoledne se vydalo celé Národní shromáţdění z Jízdárny do Mirabeauova paláce;
tam je očekával přednosta departementu, všichni ministři a na sto tisíc lidí.
Ale mezi těmi sto tisíci lidí nebyl jediný zástupce královnin.
Smuteční průvod se dal na pochod.
V čele kráčel Lafayette jako vrchní velitel Národních gard celého království. Za ním
ministři.
Za nimi Národní shromáţdění bez rozdílu stran. Například abbé Sieyés se vedl pod paţí s
Charlesem de Lameth.
Za Národním shromáţděním klub jakobínů jako druhé Národní shromáţdění. Dával
najevo smutek spíše okázalý neţ opravdový. Ustanovil si osm dní smutku a Robespierre, který
byl příliš chudý, aby si mohl dopřát vydání na smuteční oděv, vypůjčil si jej, jako si jej vypůjčil
na pohřeb Franklinův.
Konečně za těmito hodnostáři a korporacemi šel všechen paříţský lid, obklopený z obou
stran řadami Národní gardy v počtu více neţ třicet tisíc muţů. Kapela, v níţ se poprvé ozývaly
dva dosud neznámé hudební nástroje, trombón a tamtam, hrála smuteční pochody tomu
obrovskému průvodu.
Teprve v osm hodin dospěl pohřební průvod k svatému Eustachu. Pohřební řeč pronesl
Cerutti. Po jeho posledních slovech vypálilo deset tisíc národních gardistů čestnou salvu.
Smuteční hosté, kteří na to nebyli připraveni, zděšeně vykřikli. Otřes byl tak velký, ţe ani jediná
okenní tabulka nezůstala celá. Na okamţik se zdálo, jako by se řítila chrámová klenba a celý
kostel se měl stát Mirabeauovou hrobkou.
Smuteční průvod šel dál při světle pochodní. Tma se snesla do ulic, jimiţ pohřební průvod
kráčel, i do srdcí většiny účastníků.
Mirabeauova smrt byla opravdu politickým pádem do tmy. Věděl snad kdo, kam se obrátí
vývoj politických událostí po Mirabeauově smrti? Odešel obratný krotitel, jenţ dovedl
směle řídit zdivočelé spřeţení nenávisti a ctiţádosti. Všeobecně se cítilo, ţe s ním odešlo něco, co
bude napříště chybět Národnímu shromáţdění: duch míru, bdělý uprostřed války, dobrota srdce,
skrytá pod drsnou prudkostí povahy. Všichni jeho smrtí mnoho ztratili. Roajalisté
vzpruhu, revolucionáři uzdu. Vůz se měl řítit čím dál rychleji po svahu čím dál
sráznějším. Kdo mohl říci, kam se řítí, k triumfu či do propasti...
K Panteonu došel pohřební průvod aţ k půlnoci.
V průvodu scházel jediný muţ, Pétion.
Proč zůstal Pétion doma? Řekl to na druhý den přátelům, kteří mu to vytýkali. Řekl, ţe
četl plán protirevolučního spiknutí, napsaný Mirabeauovou rukou. Za tři roky potom, za
chmurného podzimního dne, nikoli jiţ v Jízdárně, ale v síni tuilerijského paláce, Konvent, kdyţ
zabil krále, kdyţ zabil královnu, kdyţ pobil girondiny, kdyţ pobil kordeliéry, kdyţ pobil
jakobíny, kdyţ pobil montagnardy, kdyţ zabil sám sebe a neměl uţ
zabíjet koho ţivého, jal se zabíjet mrtvé. A tenkrát prohlásil s divokou radostí, ţe se
zmýlil, kdyţ prokazoval Mirabeauovi takové pocty, a ţe genialitou Mirabeauovou se nijak
nenechá
ospravedlnit jeho korupčnictví.
Byl vydán nový dekret, jímţ byl Mirabeau vyloučen z Panteonu.
Přišel posel Konventu a na prahu chrámu přečetl ten dekret, jímţ se prohlašovalo, ţe
Mirabeau není hoden sdílet společnou hrobku s Voltairem, s Rousseauem a Descartesem, a
vyzval stráţce chrámu; aby mu vydal Mirabeauovu mrtvolu.
To vykřikl hlas neméně strašný, neţ má být hlas boţí v údolí Josafat! Panteone, vydej své
mrtvé!
Panteon poslechl. Mirabeauova mrtvola byla vydána vykonavateli Konventu, jenţ jak
později sám prohlásil, poručil, aby řečená rakev byla odvezena a uloţena tam, kde se obyčejně
pohřbívalo.
Jenţe ono místo, kde se obyčejně pochovávalo, byl Clamart, pohřebiště popravených. A
nepochybně, aby byl tento trest, sahající aţ za smrt a do hrobu, co nejstrašnější, vykopali rakev v
noci a Mirabeauovy pozůstatky byly bez průvodu převezeny a zakopány beze všeho nápisu a
označení, bez kříţe a náhrobního kamene.
Teprve později starý hrobník, kdyţ na něm kterýsi zvědavec chtěl vyloudit tajemství
nikomu neznámé, vedl toho muţe jednou večer opuštěným hřbitovem, zastavil se uprostřed
ohrady, kopl nohou o zem a řekl:
"Tady je to."
A kdyţ ten zvědavý muţ naléhal a chtěl mít jistotu, řekl hrobník:
"Tady je to, mohu se za to zaručit. Sám jsem pomáhal spouštět rakev do hrobu a málem
bych tam byl spadl sám, tak těţká byla ta zatracená olověná rakev."
Onen zvědavý muţ byl Nodier. Jednou mě zavedl na Clamart, ukázal mi to místo a řekl
také:
"Tady je to"
Nuţe, teď jiţ po padesát let chodí generace za generací přes Mirabeauův neznámý hrob.
Je to, není-liţ pravda, dost dlouhá doba, aby si neboţtík odpykal spornou vinu, jeţ byla spíš
vinou Mirabeauových nepřátel neţ hraběte samého. Nebylo by načase prokopat špinavou hlínu, v
níţ Mirabeau odpočívá, aţ by se objevila ona olověná rakev, kterou jen taktak dovedly udrţet
ruce starého hrobníka?
Snad si Mirabeau nezasluhuje Panteon, ale jistě leţí mnoho lidi v posvěcené zemi, ačkoli
by si zasluhovali, aby byli pochováni na hřbitově popravených.
Francie, najdi místo pro Mirabeauův hrob! Jeho jméno mu budiţ jediným epitafem, jeho
bysta jedinou ozdobou a budoucnost jediným soudcem!
19. Posel
Ráno 2. dubna, snad hodinu předtím, neţ Mirabeau naposled vydechl, bral se vyšší
důstojník námořnictva v parádní uniformě korvetního kapitána ulicí svatého Ludvíka a ulici
l'Échelle směrem k Tuileriím.
Kdyţ došel k Jezdeckému nádvoří, překročil řetězy, pozdravil vojenskou hlídku, jeţ mu
vzdala zbraní čest, a vešel do nádvoří Švýcarů.
Bylo vidět, ţe se tady dobře vyzná. Malým schodištěm pro úřednictvo vystoupil do
dlouhé
chodby, vedoucí do královy pracovny.
Kdyţ ho spatřil králův komorník, neubránil se překvapenému, takřka radostnému výkřiku.
Ale důstojník si poloţil prst na ústa a otázal se:
"Pane Hue, můţe mě král hned přijmout?"
"U krále je generál Lafayette," odpověděl komorník, "král s ním probírá denní rozkazy.
Ale jak generál odejde... "
"Hned mě ohlásíte, viďte?"
"To by bylo zbytečné. Jeho Veličenstvo vás očekává, uţ včera večer král rozkázal, abyste
byl uveden ihned, jakmile přijdete."
Vtom se ozval z královy pracovny zvonek.
"Vidíte, král uţ jistě zvoní, jestli jste nepřišel."
"Jděte, prosím vás, pane Hue, a podívejte se, je-li král sám, abychom neztráceli čas."
Komorník otevřel dveře a na znamení, ţe král je sám, hned také hlásil:
"Hrabě de Charny."
"Ať vejde, ať vejde," ozval se král, "čekám ho uţ od včerejška." Charny rychle a uctivě
vstoupil a zároveň oslovil krále:
"Opozdil jsem se o několik hodin, Vaše Veličenstvo. Doufám však, ţe mně král odpustí,
aţ
mu budu smět oznámit, proč se tak stalo."
"Mluvte, mluvte jen, pane de Charny, čekám vás netrpělivě, to je pravda, ale vím, ţe jen
něco váţného vás mohlo zdrţet. Hlavně ţe jste zde - a jste mi vítán." Podal hraběti ruku, hrabě ji
políbil. Hned se však zase ujal slova, kdyţ viděl, jak je král netrpělivý:
"Dostal jsem váš rozkaz předevčírem v noci, Sire, a vydal jsem se na cestu z Montmedy
včera ráno ve tři hodiny."
"Jak jste jel?"
"V poštovním voze."
"To vysvětluje, ţe jste se o několik hodin zpozdil," usmál se král. "Naše pošty... "
"Mohl jsem přijet na koni, Sire," pokračoval Charny, "v tom případě bych tady byl uţ
večer v deset nebo v jedenáct hodin. Ale chtěl jsem osobně poznat všechny výhody a nevýhody
cesty, kterou si Vaše Veličenstvo vybralo. Chtěl jsem poznat, které pošty jsou dobře opatřené
přípřeţím a které špatně. Chtěl jsem zjistit na vteřinu, kolik času je zapotřebí na cestu z
Montmedy do Paříţe, a tedy i naopak z Paříţe do Montmedy. Všecko jsem si poznamenal a mohu
teď Vaše Veličenstvo informovat, jak náleţí."
"Výborně, pane de Charny. Jste obdivuhodný muţ. Musím vám však napřed říci, jak jsme
na tom zde, potom mně řeknete vy, jak daleko jste vy tam."
"Ach, Sire," zasmušil se Charny, "soudím-li podle toho, co jsem .dosud slyšel, tady je to
velmi špatné."
"Je to tak špatné, hrabě, ţe jsem v Tuileriích vězněm. Právě jsem říkal panu Lafayettovi,
svému ţalářníkovi, ţe bych byl raději králem v Metách neţli ve Francii. Ale naštěstí aspoň vy jste
konečně tady."
"Vaše Veličenstvo mi ráčilo říci, ţe mě zasvětí, jak tady věci vypadají."
"To vám mohu říci několika slovy... Slyšel jste o útěku mých tet?"
"Jako kaţdý, Sire, nevím však o tom nic podrobného."
"Však na tom také nic není. Víte, ţe Národní shromáţdění nám povoluje jen kněze, kteří
přísahali na ústavu. Nuţe, ty chuděrky dámy měly hrozný strach z blíţících se velikonoc.
Bály se, ţe by vydaly všanc spásu své duše, kdyby se zpovídaly příseţnému knězi, a jak myslím,
chtěly ujet do Říma. Ţádný zákon jim nezakazoval takovou cestu a nebylo se třeba obávat, ţe ty
dvě chudinky staré ţeny, které se přece nikdy nestaraly o politiku, nějak zvlášť posilní
emigraci. Hraběte de Narbonne pověřily přípravami k odjezdu, ale nevím, jak to všecko
zpackal. Zkrátka a dobře, všecko vyšlo najevo a večer, kdyţ se chystaly odjet, dostaly v Bellevue
podobnou návštěvu jako my v noci z 5. na 6. říjen. Naštěstí mohly uprchnout jinými dveřmi,
kdyţ se tam ta sběř hnala. Dovedete si to představit? Pod kůlnami je měly očekávat tři zapřaţené
kočáry, a zatím tam nebyl ani jeden. Musely jít aţ do Meudonu pěšky. Tam jim konečně sehnali
nějaké kočáry a ony odjely. Tři hodiny poté nastal v celé Paříţi ohromný
povyk. Lůza, jeţ přišla odjezdu zabránit, našla hnízdo ještě teplé, ale prázdné. Na druhý
den se rozštěkaly noviny. Marat křičel, ţe tety odvezly milióny, Desmoulins, ţe unesly korunního
prince, nic z toho nebylo pravda. Chudinky dámy měly u sebe nějaké tři aţ čtyři sta tisíc franků a
samy byly tak vyděšené, ţe by se byly neodváţily starat o dítě, které by je bylo ostatně jen
prozradilo. Ale poznali je i bez toho, nejprve v Morete, tam je nechali jet dál, aţ je nakonec
zadrţeli v Arnay-de Luc. Musel jsem psát Národnímu shromáţdění, aby mohly pokračovat v
cestě, a přestoţe jsem psal docela uctivě, v národním shromáţdění se o tom debatovalo celý den.
Konečně jim to dovolili, ale s dodatkem, ţe bude zřízen zvláštní výbor, který vypracuje zákon o
emigraci."
"Ano," řekl Charny, "ale zdá se mi, ţe po velkolepé řeči pana de Mirabeau Národní
shromáţdění návrh na zřízení takového výboru zamítlo."
"Ano, zamítlo jej. Ale tohle malinké vítězství nemohlo ani zdaleka vyváţit velké
pokoření, jehoţ se mi vzápětí dostalo. Kdyţ se strhl ten velký povyk kvůli odjezdu nešťastných
tet, několik mých oddaných přátel - a zůstalo mi jich ještě víc, neţ jsem si myslel, milý hrabě
několik mých oddaných přátel, asi sto šlechticů, přichvátalo k Tuileriím, aby mně nabídlo svůj
ţivot. Okamţitě se rozneslo, ţe jde o spiknuti a ţe ti páni mě chtějí unést. Lafayette, kterého
nechali běţet na předměstí svatého Antonína pod záminkou, ţe se zase staví Bastila, vrátil se
rozzuřený, ţe ho takhle nepěkně podvedli, k Tuileriím, s tasenou zbraní a s napřaţenými bodáky.
Zajal naše přátele a odzbrojil je. U některých našli pistole, u některých noţe. Kaţdý zřejmě chytl
první, co měl po ruce. Dobrá. Však jednou ten den dostane své
jméno! Bude to den Rytířů dýky."
"Ach, Sire, v jakých strašných časech to ţijeme!"
"Počkejte, to není všechno. Kaţdý rok jezdíme do Saint-Cloud. Je to běţná věc, nikdo
proti tomu nikdy neměl námitek. Předevčírem jsme si objednali kočáry. Kdyţ jsme vyšli z paláce,
abychom vstoupili do vozů, kupilo se kolem nich na půldruhého tisíce lidí. Vstoupili jsme do
vozů přece, ale kupředu jsme se nedostali ani o krok. Lidé skočili k uzdám, před kočáry, křičeli,
ţe chci uprchnout, ale ţe se mi to nepovede. Hodinu jsme se tak marně tahali, pak jsme se museli
vrátit. Královna plakala zlostí."
"A coţ tu nebyl generál Lafayette, aby zjednal úctu Vašemu Veličenstvu?"
"Lafayette! Víte, co udělal? Dal zvonit na poplach u svatého Rocha. Běţel na radnici, aby
vyvěsili červený prapor, jako ţe je vlast v nebezpečí. Vlast v nebezpečí, protoţe král a královna si
vyjeli do Saint-Cloud! Víte, kdo mu odmítl vydat červený prapor, kdo mu ho vyrval z ruky - pan
generál uţ ho měl totiţ v ruce: Danton! Však uţ se také roznáší, ţe jsem si Dantona koupil, ţe
ode mě dostal sto tisíc franků. Tam jsme tedy dospěli, drahý hrabě, a to jsem se ještě ani
nezmínil, ţe umírá Mirabeau a ţe v tuhle chvíli je moţná uţ mrtev."
"O důvod víc, Sire, abychom si pospíšili."
"Však to také uděláme. Na čem jste se usnesli s Bouillém? Doufám, ţe je teď dost silný.
Události v Nancy mi poskytly příleţitost, abych rozšířil jeho velitelskou pravomoc a přidělil mu
nové síly."
"Ano, Sire, jenţe, bohuţel, ministr války jednal proti vašim příkazům. Odňal mu pluk
saských husarů a odpírá mu švýcarské pluky. Jen s velkou námahou se mu podařilo udrţet v
montmedské pevnosti pěší pluk Bouillonův."
"On tedy teď váhá?"
"Nikoli, Sire, máme jen o špetku naděje na úspěch méně. Ale jaká pomoc! V podobných
případech je vţdycky třeba vsadit všechno na jednu kartu, a my máme pořád ještě, budeme-li si
vést opatrně, devadesát procent naděje."
"Nuţe, je-li tomu tak, vraťme se k našemu podniku."
"Sire, trvá Vaše Veličenstvo stále ještě na cestě přes Chálons, Saint-Menehould, Clermont
a Stenay, ačkoli tato cesta je alespoň o dvacet mil delší neţ ostatní a ačkoli ve Varennes není
pošta?"
"Uvedl jsem jiţ panu de Bouillé své důvody pro tuto cestu."
"Ano, Sire, vyřídil mi příkazy Vašeho Veličenstva. Na tento příkaz jsem prostudoval
celou cestu, keř od keře, kámen za kamenem. Ostatně ta práce je jistě jiţ v rukou Vašeho
Veličenstva."
"Je jasná a přesvědčivá., drahý hrabě, mohl by podle ní jít slepý. Znám teď tu cestu tak,
jako bych po ní šel sám."
"Při poslední cestě jsem svá pozorování ještě doplnil, Sire."
"Tak jen povídejte, pane de Charny, poslouchám vás, tady je mapa, kterou jste sám
nakreslil, abychom to měli všechno před očima."
Král vytáhl ze zásuvky mapu a rozprostřel ji na stůl. Cesta tu byla nejen mapována, ale
přímo vykreslena. Nechyběl ani jeden strom, ani jeden kámen. Byl to výsledek osmiměsíční
práce. Král a Charny se sklonili nad mapou.
"Sire," ozval se Charny, "opravdové nebezpečí pro Vaše Veličenstvo začíná v
SaintMenehouldu a přestává ve Stenay. Na těchto osmnácti mílích cesty musíme rozestavit své
síly."
"Nemohli bychom je posunout více k Paříţi? Nemohli bychom je například přisunout aţ
do Chálons?"
"To by bylo velmi obtíţné, Sire," poznamenal Charny.
"Chálons je příliš velké město, aby v něm čtyřicet, padesát nebo i sto muţů mohlo účinně
ochránit Vaše Veličenstvo, kdyby opravdu k něčemu váţnému došlo. Pan de Bouillé
ostatně
neručí za nic před Saint-Menehouldem. Řekl mi a prosil mě, abych to oznámil Vašemu
Veličenstvu, ţe první oddíl nemůţe poslat dál neţ do Pont-de-Sommevelle. Vidíte, Sire, a to je
první stanice za Chálons."
"Budiţ," řekl král, "v Chálons můţeme být za deset, za dvanáct hodin. Za jak dlouho jste
urazil vašich devadesát mil, hrabě?"
"Za šestatřicet hodin, Sire."
"Ale s lehkým vozem, v němţ jste seděl jen vy se svým sluhou."
"Ztratil jsem tři hodiny, Sire, kdyţ jsem hledal ve Varennes místo, kde by bylo moţno
připravit přípřeţ; buď před městem směrem k Saint-Menehouldu, anebo za městem směrem k
Dunu. Takţe to vyjde prakticky nastejno. Ty tři promeškané hodiny vyrovnají váhu vozu. Podle
mého názoru můţe tedy Vaše Veličenstvo dojet z Paříţe do Montmedy za pětatřicet aţ
šestatřicet hodin."
"A jak jste se rozhodl s přípřeţí ve Varennes? To je velmi důleţitá věc. Musíme si být
jisti, ţe tam na nás koně budou čekat."
"Ano, Sire, podle mého názoru musí přípřeţ čekat za městem, směrem k Dunu."
"Proč myslíte?"
"Od svého odjezdu z Paříţe jsem byl pětkrát nebo šestkrát ve Varennes, Sire, včera jsem
se tam zdrţel od dvanácti do tří. Varennes je malé město, asi s šestnácti sty obyvateli. Má dvě
velmi odlišné části, jedné se říká horní město, druhé dolní, odděluje je řeka Aire, přes
řeku vede most. Kdyby mě Vaše Veličenstvo laskavě sledovalo na mapě... Tady, Sire, před
argonnským lesem uvidí... "
"Ano, dívám se," kývl hlavou král, "cesta do Clermontu tady tvoří obrovský oblouk v
lese."
"Ano, Sire."
"Ale to všechno mi ještě neříká, proč umísťujete přípřeţ aţ za město."
"Hned budu u toho, Sire. Na konci mostu, jenţ vede z jedné části města do druhé, stojí
vysoká
věţ. Je to stará mýtnice a má temný a úzký klenutý podjezd. Nejmenší překáţka můţe
tady průjezd zahradit. Proto je lépe, kdyţ uţ sázíme všechno na jednu kartu, abychom tudy
projeli s koňmi a postilióny v plném trysku, neţli kdybychom přepřahali několik set kroků před
mostem. Kdyby náhodou byl král při přepřahání poznán, stačili by tři nebo čtyři muţi, aby nám v
mýtnici zatarasili cestu."
"To je pravda," řekl hrál. "Ostatně, vyskytne-li se nějaká překáţka, budete tam vy, hrabě,
abyste řídil celý podnik."
"Bude to má povinnost a zároveň čest, jestliţe král na mě vloţí takovou odpovědnost."
Král podal znovu hraběti ruku.
"Pan de Bouillé tedy," pokračoval Ludvík XVI., "uţ rozdělil cestu na etapy a vybral
oddíly, jeţ rozestaví po mé cestě?"!
"Ano, Sire, je jen zapotřebí souhlasu Vašeho Veličenstva."
"Dal vám nějaký návrh?"
Charny vytáhl z kapsy papír a podal jej králi.
Král rozevřel list a četl: Podle názoru markýze de Bouillé nemohou být vojenské oddíly
posunuty za Saint-Menehould. Kdyby si však král výslovně přál, aby byly rozestaveny aţ po
Pont-de-Sommevelle, navrhuji Jeho Veličenstvu toto rozestavení vojska, jeţ má slouţit jako jeho
doprovod:
1. V Pont-de-Sommevelle čtyřicet husarů pluku Lauzun pod velením pana de Choiseul,
jemuţ
bude přidělen poručík Boudet;
2. v Saint-Menehouldu třicet dragounů pluku Royal pod velením kapitána Dandoinse; 3. v
Clermontu sto dragounů pluku Monsieur a čtyřicet pluku Royal pod velením hraběte Charlese de
Damas;
4. ve Varennes šedesát husarů pluku Lauzun pod velením pánů de Rohrig, de Bouillé
mladšího a de Raigecourt;
5. v Dunu sto husarů pluku Lauzun pod velením kapitána Deslona;
6. v Mouzay padesát jezdců pluku Royal-Allemand pod velením kapitána Guntzera; 7.
konečně ve Stenay pluk Royal-Allemand pod velením podplukovníka barona de Mandell.
"Zdá se mi, ţe to je dobře promyšleno," řekl král, kdyţ si přečetl návrh, "ale budou-li ty
oddíly nuceny stát dva aţ tři dny v oněch městech a vesnicích, jak to odůvodníme, aby to nebylo
nápadné?"
"Důvod uţ máme, Sire. Rozhlásí se, ţe čekají na transport peněz pro severní armádu."
"Pak je všechno v pořádku," oddychl si král.
Charny se uklonil.
"A kdyţ uţ mluvíme o penězích," vzpomněl si najednou Ludvík XVI., "nevíte, dostal-li
pan de Bouillé milión, který jsem mu poslal?"
"Ano, Sire, Vašemu Veličenstvu je však jistě známo, ţe to byl milión v asignátech, které
ztratily dvacet procent ceny."
"Mohl si je tedy alespoň dát vyplatit se sráţkou podle kursovní hodnoty?"
"Jeden věrný poddaný Vašeho Veličenstva, Sire, byl šťasten, ţe můţe sám vyměnit sto
tisíc tolarů, samozřejmě beze sráţky."
Král pohlédl zaraţeně na Charnyho.
"A zbytek, hrabě?" otázal se.
"Zbytek," odpověděl Charny, "eskomptoval pan Bouillé mladší u bankéře svého otce pana
Perregaux, který mu na tu částku vydal směnky na bankovní dům Bethmann ve Frankfurtu,
kterýţto dům tyto směnky přijal. V dané chvíli nebudeme mít tedy nouzi o peníze."
"Děkuji vám hrabě," sklonil hlavu Ludvík XVI. "A teď mně musíte říci jméno onoho
věrného muţe, který moţná přišel na mizinu, aby mohl vyplatit mých sto tisíc tolarů panu de
Bouillé."
"Ten věrný sluţebník Vašeho Veličenstva je tak bohatý, Sire, ţe jeho úsluha nestojí vůbec
za řeč."
"Ať je tomu jakkoli, chci vědět, pak se jmenuje."
"Sire," uklonil se Charny. "Muţ, který tuto sluţbu prokázal, prokázal ji jen pod
podmínkou, ţe jeho jméno zůstane utajeno."
"Ale vy ho znáte, Charny?" řekl král.
"Znám, Sire."
"Pane de Charny," řekl král s onou oduševnělou důstojností, s jakou v některých chvílích
dovedl vystupovat - "tenhle prsten je mně velmi drahý... " Ludvík XVI. stáhl z prstu prostý
zlatý prsten a pokračoval: "Sňal jsem ho z prstu svého zesnulého otce, kdyţ jsem líbal
naposledy jeho vychladlé ruce. Jeho cena je tedy v tom, co znamená pro mne. Jinou cenu nemá.
Ale pro srdce, které mě dovede pochopit, bude tento prsten něco znamenat. Řekněte onomu
věrnému muţi, co jsem vám právě řekl já, pane de Charny, a odevzdejte mu ode mne prsten."
Charny poklekl a přijal prsten z králových rukou.
Vtom se otevřely dveře, král se s nevolí otočil, neboť bylo proti všem pravidlům etikety
vniknout takto do královy pracovny, nevyţadovala-li to nejnezbytnější nutnost. Ale byla to
královna. Byla bledá a v ruce drţela jakýsi list.
Kdyţ spatřila, jak hrabě klečí před králem, líbá králův prsten a navléká si ho na prst,
upustila listinu a z úst se jí vydral překvapený výkřik.
Charny se zvedl a hluboce se královně uklonil. Královna zašeptala:
"Pan de Charny!... Pan de Charny... U krále... V Tuileriích... " A sotva vydechla:
"A já jsem nic nevěděla!"
V očích Marie Antoinetty se zrcadlila taková bolest, ţe Charny bezděky udělal ke
královně
dva kroky.
"Přijel jsem před okamţikem," řekl, "a právě jsem chtěl poprosit krále o dovolení, abych
se mohl poklonit Vašemu Veličenstvu."
Královna se poněkud vzpamatovala. Na tváři se jí objevil lehký ruměnec. Dlouho uţ
neslyšela Charnyho hlas a dlouho nebyla v jeho hlase taková něha.
Vztáhla k hraběti obě ruce. Okamţitě se však opanovala a poloţila si ruku na srdce; jeţ jí
asi bilo příliš prudce.
Charny všecko viděl, všecko uhodl, ačkoliv to, co jsme vylíčili v několika řádcích, se
událo v několika málo okamţicích, v nichţ se král snaţil zachytit list, který vypadl královně z
rukou. Přečetl si, co je na papíru napsáno, a zavrtěl hlavou. Nic nechápal.
"Co mají znamenat ta tři slova Prchněte, prchněte, prchněte a ten nedopsaný podpis?"
"Ta slova znamenají, Sire," odpověděla královna, "ţe pan de Mirabeau je mrtev a ţe nám
dal tuto poslední radu."
"Zachováme se podle té rady, madam, je to dobrá rada a přišel čas, abychom se podle ní
zařídili."
Potom se král otočil k Charnymu.
"Odeberte se ke královně, hrabě, a povězte jí všechno."
Královna se zvedla, podívala se z krále na Charnyho a vybídla hraběte:
"Pojďte se mnou, pane."
A vyšla rychle z komnaty; kdyby byla zůstala o chviličku déle, nedokázala by uţ
ovládnout city, v nichţ se zmítalo její srdce.
Charny se hluboce uklonil před králem a následoval Marii Antoinettu.
20. Slib
Sotva královna vstoupila do komnaty, klesla na pohovku a pokynula Charnymu, aby
zavřel dveře.
Naštěstí byl budoár, do něhoţ vstoupili, hodně zastrčený, Gilbert totiţ poţádal, aby mohl
mluvit s královnou beze svědků, tak aby mohl nerušeně podat zprávu o všem, co se právě
stalo, a vyřídit Mirabeauův poslední vzkaz.
Sotva Marie Antoinetta usedla, přeteklo jí srdce a královna propukla v usedavý pláč. Pláč
byl tak upřímný a opravdový, ţe oţivil v Charnyho srdci poslední zbytky jeho lásky. Pravíme
zbytky jeho lásky, vţdyť vášeň - a my jsme viděli; jak prudce se zrodila, rozhořela a rostla v srdci
tohoto muţe - nikdy nevyhasne zcela, nezmění-li se po hrozném otřesu láska v nenávist.
Charny byl v oné zvláštní situaci, kterou dokáţí pochopit jenom lidé, kteří sami něco
podobného zaţili: cítil v sobě novou i starou lásku.
Miloval uţ Andréu celým ţárem svého srdce.
A miloval ještě královnu soucitem své šlechetné duše.
Kdykoli se královnina ubohá láska sama zranila sobeckou přemírou touhy, cítil, jak
královnino srdce krvácí, chápal její sobectví, ale nemohl je odpustit, jako všichni, jimţ se bývalá
láska stala uţ břemenem.
A přece pokaţdé, kdyţ královnina opravdová bolest se mu ukázala bez ţárlivých výlevů a
bez výčitek, znovu oceňoval hloubku této lásky, uvědomoval si, kolika lidskými předsudky,
kolika společenskými povinnostmi tato ţena kvůli němu povrhla a vţdycky, kdykoli se sklonil
nad touto propastí, nemohl se ubránit lítosti a alespoň slovem nepotěšit. Jakmile však bylo v
královnině pláči cítit výčitky a zlobu, Charny si vţdycky uvědomoval náročnost této ţeny, její
neomezenou vládychtivost, královský despotismus, jenţ neustále provázel projevy něţnosti a
výlevy vášně. Vzpíral se proti těmto nárokům, obrňoval se proti tomuto despotismu, zápasil proti
královnině vůli a zároveň srovnával s královninou výbušností něţnou a mírnou povahu Andréinu.
Není divu, ţe začal dávat přednost této trpělivé ţeně, byť se domníval, ţe má srdce z ledu, před
královninou vášnivosti, před pyšnou Marií Antoinettou, kdykoli ochotnou metat z očí blesky
ţárlivosti a pýchy. Tentokrát královna plakala beze slova. Ţena udělá nejlíp, kdyţ mlčí a pláče.
Neviděla Charnyho osm měsíců. Podle slibu, který dal králi, nedal o sobě hrabě po celou tu dobu
nikomu nic vědět. Královna tedy netušila, jak intimně byl i v této době s jejím ţivotem spoután
ţivot muţe, o němţ si dvě poslední léta nedovedla představit, ţe by se od ní vzdálil, aby to
nezničilo jeho i ji.
A přece se od ní Charny odloučil a neřekl jí, kam jde. Měla pravda jedinou útěchu: hrabě
je ve sluţbách králových, a pracuje-li pro krále, pracuje zároveň i pro ni. Musí tedy na královnu
myslet, i kdyby na ní chtěl zapomenout.
Ale byla to jen slabá útěcha - ukázalo se to právě v okamţiku, kdy najednou Charnyho
uviděla. Objevil se znenadání ve chvíli, kdy by se toho nejméně nadála. Kdyţ ho teď spatřila u
krále, Téměř na témţ místě, odkud ho viděla odcházet, všechny bolesti, jeţ otřásaly její
duši, všechny myšlenky, jeţ se jí zmateně honily hlavou, všechny slzy, které vyplakala za
dlouhé nepřítomnosti milovaného muţe, náhle vybuchly navenek, zaplavily jí tvář ruměncem a
naplnily duši všemi úzkostmi a bolestmi, které, jak se domnívala, uţ překonala. Plakala, aby se
vyplakala. Slzy by ji byly udusily, kdyby jim nedala volný průchod. Plakala, aniţ pronesla jediné
slovo. Plakala z radosti nebo z bolesti?... Moţná ţe pro obojí. Kaţdé mocné vzrušení se vybíjí v
slzách.
Charny rovněţ nepromluvil, přistoupil však k Marii Antoinettě naplněn víc láskou neţ
úctou, odtáhl jí ruce z obličeje a políbil ji ruku.
"Madam," řekl tiše, "jsem hrdý a šťastný, ţe jsem ani na hodinu, co jsem se s vámi
rozloučil, nepřestal pro vás pracovat."
"Ach, Charny, Charny," zvolala královna, "byly doby, kdy jste pro mě snad méně
pracoval, ale kdy jste na mě víc myslil!"
"Madam," řekl Charny, "král mě pověřil těţkým a odpovědným úkolem. Tato
odpovědnost mně ukládala, abych mlčel jako hrob aţ do chvíle, kdy mé poslání bude skončeno.
To se stalo teprve dnes. Teprve dnes jsem vás směl opět spatřit, teprve dnes s vámi mohu mluvit.
Dodneška jsem vám nesměl ani psát."
"Dal jste krásný příklad oddanosti, Oliviere," řekla melancholicky královna. "Lituji
jenom, ţe jste ten důkaz podal na úkor jiného citu."
"Madam," dělal nechápavého Charny a snaţil se přejít na jinou, méně nebezpečnou půdu,
"dovolte mi, abych vám, jak poručil král, podal zprávu o tom, co jsem podnikli pro vaši
záchranu."
"Ach, Charny, Charny," zvolala královna, "to mně nemáte říci nic naléhavějšího?" Něţně
stiskla hraběti ruku a věnovala mu pohled, pro který by byl kdysi s radostí dal svůj ţivot. Teď uţ
byl schopen za něj ţivot jenom obětovat.
Jak se tak na něho pudívala, povšimla si však, ţe před ní nestojí zaprášený pocestný, jenţ
právě vystoupil z poštovního vozu, ale elegantní dvořan, který svou oddanost podřídil
všem zákonům etikety.
Tento dokonalý úbor, jenţ by byl musel uspokojit i nejnáročnější královnu, vyvolal v
srdci milující ţeny nový nepokoj.
"Kdy jste přijel?" zeptala se Charnyho.
"Právě teď, madam," odpověděl Charny.
"A přijíţdíte... "
"Z Montmedy."
"To jste tedy projel polovičku Francie?"
"Od včerejšího rána jsem urazil devadesát mil."
"Na koni? V kočáře?"
"V poštovním voze."
"Ale jak to, ţe po tak dlouhé a únavné cestě - promiňte mi tu otázku, Charny - jak to, ţe
jste tak vyšňořen jako pobočník generála Lafayetta, který právě přibyl z hlavního štábu? To jistě
nenesete příliš důleţité zprávy."
"Naopak, madam, nesu velmi důleţité zprávy, myslil jsem však, kdybych přijel do
Tuilerií
poštovním vozem, plným prachu a bláta, ţe bych vzbudil zbytečnou zvědavost. Právě
před chvílí mi král řekl, jak přísně vás hlídají, a já jsem byl rád, ţe jsem měl sám ten nápad a z
opatrnosti přišel pěšky v uniformě, jako prostý důstojník, který se po týdenní nebo čtrnáctidenní
dovolené vrací do sluţby."
Královna stiskla Charnymu ruku. Bylo na ní vidět, ţe má na rtech ještě poslední otázku, a
čím pro ni ta otázka měla větší význam, tím obtíţněji se jí drala na rty. Proto se uchýlila k
nepřímé naráţce:
"Ach tak," řekla, jako by si právě teď na to vzpomněla, "vţdyť já jsem zapomněla, ţe
máte v Paříţi byt."
Charny se zamračil. Okamţitě pochopil, kam královna míří.
"Byt v Paříţi? A kde, madam?"
"Nu přece v ulici Coq-Héron. Coţpak tam nebydlí hraběnka?"
Charny by byl málem vyskočil jako kůň, kterého bodli ostruhou do ještě ţivé rány. Ale v
královnině hlase byla tolik bolestného váhání, ţe s ní pocítil soustrast, kdyţ si pomyslil, co asi
vytrpěla ta povýšená, naoko se vţdycky ovládající královna, kdyţ dala tak dalece najevo své
rozrušení.
"Madam," řekl hluboce zarmouceným hlasem, i kdyţ ten zármutek neplynul jen z
myšlenky na královnino utrpení, "myslím, ţe uţ před svým odjezdem jsem měl tu čest vám říci,
ţe dům paní hraběnky de Charny není mým domovem. Zastavil jsem se u svého bratra, vikomta
Izidora de Charny, a u něho jsem se převlékl."
Královna vykřikla radostí, sklouzla na kolena a přitiskla rty na Charnyho ruku. Právě tak
rychle ji však hrabě uchopil za obě paţe a zvedl.
"Ach, madam," zvolal, "co to děláte?"
"Děkuji vám, Oliviere," řekla královna tak něţně, ţe Charnymu div nevytryskly slzy.
"Vy mně děkujete! Můj Boţe, a zač?"
"Zač... Jak se můţete ptát zač! Vţdyť jste mi dal jediný okamţik úplné radosti, jaký jsem
nezaţila od vašeho odjezdu! Můj Boţe, já vím, ţe ţárlivost je šílená a nesmyslná, ale kdo by s ní
neměl soucit?"
"Vy jste byl kdysi také ţárlivý, Charny. Dnes na to zapomínáte. Ach, vy muţi! Kdyţ vy
jste ţárliví, působí vám to jen potěšení. Můţete se bít se svými soupeři, můţete je zabít nebo sami
umřít. Ale ţeny mohou jen plakat, ačkoli vědí, ţe jejich slzy jsou marné, nebezpečné. My dobře
víme, ţe naše slzy k nám nepřipoutají člověka, pro kterého je proléváme, často ho spíše odpudí.
Ale právě v tom je závrat lásky. Vidíme propast, a místo abychom před ní prchaly, vrháme se do
ní. Děkuji vám ještě jednou, Oliviere. Vidíte teď, ţe jsem šťastná a ţe uţ
nepláči."
A královna se opravdu pokusila usmát. Ale jako by se uprostřed tolika bolestí odnaučila
radovat, její smích zněl tak zkormouceně, ţe jí hraběti znovu bylo líto.
"Ach Boţe," zašeptal, "je moţné ţe jste tolik trpěla?" Marie Antoinetta sepjala ruce.
"Děkuji ti, Boţe!" zvolala. "Aţ jednou pochopí, jak velká je má bolest, nedokáţe mě uţ
nemilovat."
Charny cítil, ţe se dostává na šikmou plochu, a potrvá-li to ještě chvíli, ţe se uţ nedokáţe
opanovat. Rozhodl se, ţe dá stůj co stůj hovoru nový směr.
"Nedovolíte mi, madam," řekl naléhavě, "abych sklidil ovoce té dlouhé nepřítomnosti,
nedovolíte mi vysvětlit, co mi bylo dopřáno pro vás vykonat?"
"Ach Charny," odpověděla královna, "raději bych od vás slyšela odpověď na to co jsem
řekla před chvílí. Ale máte pravdu, ţena nesmí dlouho zapomínat, ţe je královnou. Mluvte, pane
vyslanče. Ţena dostala všechno, nač měla právo čekat, královna vás poslouchá." Charny se tedy
rozhovořil. Vyprávěl, jak byl vyslán k panu de Bouillé; jak hrabě Ludvík přijel do Paříţe; jak on,
Charny, prostudoval keř od keře cestu, po které bude královna prchat; konečně jak přišel ke králi,
aby mu oznámil, ţe zbývá dát uţ jen souhlas a poslední příkazy k provedení plánu, který byl tak
pečlivě připravován.
Královna poslouchala Charnyho velmi pozorně a s hlubokou vděčností. Zdálo se jí, ţe
není
moţné, aby jen prostá oddanost vykonala takové věci. Jenom láska, láska ţhavá a horoucí
mohla předvídat všechny překáţky, jeţ se mohou vyskytnout na cestě, a vymýšlet
prostředky, jak tyto překáţky překonat.
Poslouchala s hlubokým zaujetím od začátku aţ do konce. Kdyţ domluvil, podívala se na
něho s nevýslovnou něhou.
"Budete opravdu šťasten, aţ mě zachráníte, Charny?"
"Jak se na to můţete ptát, madam! Vţdyť je to můj sen, je v tom celá má ctiţádost, a
dosáhnuli toho, bude to sláva mého ţivota."
"Byla bych raději, kdybyste to pokládal za odměnu své lásky," řekla melancholicky
královna.
"Ale na tom nezáleţí... Přejete si vroucně, viďte, abyste dokonal to velké dílo záchrany
krále, královny a korunního prince Francie?"
"Čekám jen na váš souhlas, abych se do toho díla vrhl celou svou bytostí."
"Ano, a já to chápu, milý příteli. Ale tato oddanost musí být prosta jakéhokoli jiného citu,
jakékoli hmotné touhy. Mého muţe, mé děti nemůţe zachránit ruka, která by se je neodváţila
podepřít, kdyby uklouzli na této cestě, kterou musíme spolu vykonat. Svěřuji vám jejich ţivot i
ţivot svůj, bratře, ale vy také musíte mít se mnou slitování."
"Slitování, madam?" podivil se Charny.
"Ano, nedopustíte přece, aby v okamţiku, kdy budu potřebovat všechnu svou sílu,
veškerou odvahu, celou duchapřítomnost, aby v takové chvíli jediná pošetilá myšlenka... ale co
chcete!
Jsou přece lidé, kteří se neodváţí v noci ven ze strachu před strašidly, ačkoli ve dne dobře
vědí, ţe ţádná strašidla neexistují - nedopustíte přece, aby bylo všechna ztraceno, coţ by se
mohlo stát, kdybyste mi nedal jistý slib. Vţdyť vy víte, Charny... " Charny vskočil královně do
řeči:
"Chci záchranu Vašeho Veličenstva, madam. Chci spásu Francie. Chci zdárně dokonat
dílo, jehoţ jsem se podjal, a přiznávám se vám, ţe mě bolí, ţe vám mohu přinést jen tak malou
oběť: slibuji vám, ţe se shledám s paní de Charny jen s vaším dovolením." Pozdravil uctivě a
ledově královnu, a odešel, aniţ se ho královna zmrazená přízvukem, s nimţ
pronesl svá slova, pokusila zadrţet.
Sotva však Charny za sebou zavřel dveře, zalomila rukama a zvolala ţalostně:
"Kdyby raději slíbil, ţe nechce vidět mě, ale miloval mě tak, jako miluje tu druhou!... "
21. Jasnozření
Kolem osmé hodiny ranní 19. června se procházel Gilbert dlouhými kroky po svém bytě v
ulici Saint-Honoré. Chvíli co chvíli přistoupil k oknu a vyklonil se ven, jako by netrpělivě
očekával někoho, kdo dlouho nejde.
Drţel v ruce načtvero sloţený papír, kterým prosvítalo písmo a pečetě. Byla to
bezpochyby velmi důleţitá listina, vţdyť dvakrát nebo třikrát ji Gilbert, co tak netrpělivě čekal,
rozloţil a zase sloţil, přečetl a znovu sloţil.
Konečně uslyšel, jak u dveří zastavuje kočár, a chvatně přiskočil k oknu. Bylo však příliš
pozdě. Člověk, jenţ právě přijel, byl uţ v chodbě.
Gilbert však zřejmě nepochyboval, kdo je ten očekávaný návštěvník, otevřel totiţ sám
dveře do předsíně a zavolal:
"Bastiene, otevřte panu hraběti de Charny!"
A naposledy rozloţil listinu, kterou tolikrát četl, kdyţ tu Bastien, místo aby ohlásil
hraběte de Charny, oznámil:
"Pan hrabě Cagliostro."
Na nikoho nemyslil v tuto chvíli Gilbert tak málo jako na tohoto zvláštního muţe, takţe
sebou, kdyţ sluha vyslovil to jméno, trhl, jako by mu před očima sjel blesk. Rychle sloţil listinu a
vstrčil si ji do kapsy.
"Hrabě Cagliostro," vydechl.
"Ach Boţe, hrabě Cagliostro," opakoval ještě celý ohromený.
"Ach Boţe, hrabě Cagliostro ve své vlastní osobě, milý Gilberte," smál se hrabě hned ode
dveří. "Vím dobře, ţe jste mě nečekal, čekal jste pana de Charny, ale pan de Charny má plné
ruce práce - hned vám řeknu jaké, a bude tady teprve za půl hodiny. Kdyţ jsem se to
dozvěděl, pomyslil jsem si: jsi právě poblíţ, zaskočíš si na okamţik k doktorovi Gilbertovi.
Nečekal jste mě, doktore, přesto však doufám, ţe mě přijmete neméně vlídně."
"Drahý mistře," uklonil se Gilbert, "víte dobře, ţe v kaţdou hodinu denní nebo noční jsou
tady pro vás otevřeny dvoje dveře: dveře mého domu a dveře mého srdce."
"Děkuji vám, Gilberte. Jednoho dne, snad ten den přijde, vám moţná i já budu moci
dokázat, jak vás mám rád. Přijde-li ten den, můţete se na mě spolehnout, Gilberte. A teď si
pohovořme."
"A o čem si chcete pohovořit?" otázal se Gilbert s úsměvem, neboť setkání s Cagliostrem
mu vţdycky přineslo nějaké nové překvapení.
"O čem?" usmál se také Cagliostro. "Ale přece o tom, o čem se dnes tolik hovoří, o
nadcházejícím odjezdu Jeho Veličenstva."
Gilberta zamrazilo od hlavy aţ k patě. Přesto však mu úsměv ani na okamţik nezmizel ze
rtů. Dovedl se tak ovládat, ţe dokonce ani nezbledl.
"A protoţe to bude chvíli trvat, neboť látky k hovoru mnoho, jistě dovolíte, abych se u vás
posadil."
A Cagliostro pohodlně usedl.
Ostatně, kdyţ pominul první pocit hrůzy, Gilbert si pomyslil, přivedla-li sem Cagliostra
náhoda, ţe to byla náhoda příznivá. Cagliostro neměl nikdy ve zvyku před ním něco tajit a jistě
mu poví, co ví o králově a královnině odjezdu.
"Tak tedy," začal sám Cagliostro, kdyţ viděl, ţe Gilbert váhá, "rozhodnutí padlo konečně
na zítřek?"
"Nejdraţší mistře," řekl Gilbert, "vy víte, ţe jsem šťasten, povíte-li mi vţdycky všechno
aţ do konce. I kdyţ se mýlíte, v kaţdém vašem slově je vţdycky pro mě něco poučného."
"A v čem jsem se aţ doposud mýlil, Gilberte?" pousmál se Cagliostro. "Mýlil jsem se
snad, kdyţ jsem vám předpověděl Favrasovu smrt, které jsem se ostatně v rozhodné chvíli ze
všech sil snaţil zabránit, mýlil jsem se, kdyţ jsem vás upozornil, ţe sám král strojí intriky proti
Mirabeauovi a ţe Mirabeau nikdy nebude ministrem, nebo si snad myslíte, ţe se mýlím, kdyţ
jsem vám řekl, ţe Robespierre postaví popraviště Karla I. a Bonaparte trůn Karla
Velikého?
Tady mě nemůţete vinit z omylu, čas ještě nenadešel a z těch dvou věcí se stane jedna
koncem tohoto století a druhá na začátku století příštího. A tak, můj milý, víte jistě lépe neţ
kdokoli jiný, ţe mluvím jen pravdu, tvrdím-li, ţe král má prchnout dnes v noci - kdy by to
měl také vědět lépe neţ vy, kdyţ jste jeden ze strůjců a pomocníků toho útěku?"
"Je-li tomu tak," řekl Gilbert, "jistě nečekáte, ţe se vám k tomu přiznám?"
"Coţpak potřebuji, abyste mi něco přiznával? Vy dobře víte, nejen ţe jsem, který jsem,
ale také, ţe jsem ten, který všecko ví."
"Ale jste-li ten, jenţ všecko ví," pokrčil rameny Gilbert, "víte také jistě, co zrovna včera
řekla královna panu de Montmorin o madam Alţbětě, která se odmítla zúčastnit v neděli slavnosti
Boţího těla: ,Nechce s námi jít do Saint-Germain d'Auxerrois. Velmi mě to mrzí, přece by mohla
kvůli králi obětovat své předsudky.' A půjde-li královna v neděli s králem do kostela v
Saint-Germain-D'Auxerrois, neodjíţdí tuto noc anebo neodjíţdí na dlouhou cestu."
"To vím," řekl Cagliostro. "Ale vím také, co řekl jeden velký filosof: Muţi byla dána řeč
proto, aby skryla jeho myšlenky. A Bůh není tak výlučný, aby dal ten drahocenný dar
jenom muţi. Proč by ho nedal také ţeně?"
"Drahý mistře," usmál se Gilbert, pokoušeje se pořád zůstat na poli lehkého ţertování, "vy
jste přece četl bibli. Vzpomínáte si na nevěřícího apoštola?"
"Který uvěřil," dodal Cagliostro, "aţ kdyţ mu Kristus ukázal své ruce, nohy a probodený
bok. Nuţe, drahý Gilberte, královna, která je zvyklá na všechno pohodlí a nechce se odříci svých
zvyklostí po celou cestu, ačkoli ta cesta, jsou-li výpočty pana de Charny správné, nesmí trvat déle
neţ pětatřicet nebo šestatřicet hodin, královna si tedy objednala u Desbrossese v ulici
Notre-Dame-des Victoires rozkošný cestovní necesér, údajně určený pro její sestru arcivévodkyni
Kristýnu, jeţ vládne v Holandsku. Necesér byl včera ráno hotov a večer ho poslali do Tuilerií.
Pojede se ve velkém cestovním voze, prostorném a pohodlném, kam se lehce vejde šest osob. Byl
objednán u Louise, prvního výrobce kočárů na Elysejských polích. Objednal ho pan de Charny,
právě v této chvíli je tam a vyplácí panu Louisovi sto pětadvacet dukátů, to jest polovinu
sjednané ceny. Včera vůz vyzkoušeli, jel jako poštovní vůz se čtyřspřeţím a dokonale se
osvědčil. Proto také o něm podal pan Izidor de Charny nejpochvalnější dobrozdání. Konečně pan
de Montmorin, aniţ věděl, co podpisuje, podepsal dnes ráno cestovní průkaz pro baronku de
Korff, její dvě děti, dvě komorné, správce a tři sluhy. Paní de Korff je paní de Tourzel,
vychovatelka královských dětí. Její dvě děti, to jsou madam Royale a korunní princ; dvě
komorné, to jsou královna a madam Alţběta. Správce je král. Konečně tři sluhové, kteří mají jako
kurýři doprovázet vůz, jsou pan Izidor de Charny, pan de Malden a pan de Valory. Cestovní
průkaz jste drţel právě v ruce, kdyţ jsem přišel; sloţil jste ho a schoval do kapsy, kdyţ jste viděl,
ţe nepřišel pan de Charny, nýbrţ já. Mohu vám ho citovat zpaměti:
Jménem krále
nařizujeme, aby byl ponechán volný průjezd paní baronce de Korff a jejím dětem, jedné
komorné, jednomu komorníkovi a třem sluhům.
Ministr zahraničních věcí
Montmorin
Tak to bychom měli. Mám dobré informace, milý Gilberte?"
"Aţ na malou odchylku mezi vašimi slovy a stylizací domnělého průkazu.
"Jakou?"
"Říkáte, ţe královna a madam Alţběta jsou ve skutečnosti ony dvě komorné madam de
Tourzel, ale v průkaze je řeč jen o jedné komorné."
"Ach počkejte! To je proto, ţe poţádají paní de Tourzel, která si myslí, ţe pojede aţ do
Montmedy, aby vystoupila, jakmile přijedou do Bondy. Její místo zaujme pan de Charny, králův
oddaný sluţebník, na něhoţ se lze spolehnout, aby mohl vyhlédnout z okénka, bude-li to nutno, a
aby mohl, dojde-li na nejhorší, vytrhnout z kapsy své dvě pistole. Královna se promění v baronku
de Korff, a protoţe kromě madam Royale, coţ je ostatně dítě, jiná ţena v kočáře uţ nebude,
nemělo by smyslu zapisovat do pasu dvě komorné. Chcete snad ještě něco dodat? Budiţ, milerád
vám vyhovím. Odjezd byl původně stanoven na 1. června. Pan de Bouillé velmi naléhal, aby bylo
dodrţeno toto datum. Napsal dokonce králi velmi zajímavý
dopis, v němţ vybízel ke spěchu, neboť, jak prše, duch vojska se kazí den ode dne a on,
pan de Bouillé, nebude prý moci za nic ručit, budou-li vojáci přísahat na ústavu. Nuţe,"
pokračoval Cagliostro šibalsky, "výroku, ţe duch vojska se kazí jest rozuměti takto: armáda
začíná chápat, ţe má volit mezi monarchií, která po tři století obětovala lid šlechtě a vojáka
důstojníkovi, a mezi ústavou, která vyhlašuje rovnost před zákonem a uděluje vojenské
hodnosti za zásluhy a chrabrost před nepřítelem. Nevděčná armáda se přiklání ke
konstituci. Ale cestovní kočár a necesér nebyly hotovy a tak nebylo moţno vydat se na cestu
prvního června. To byla velká škoda, neboť duch vojska se od prvního června zkazil ještě víc a
vojáci zatím přísahali na konstituci. Odjezd byl proto stanoven na 8. červen. Ale pan de Bouillé
byl o tomto novém datu zpraven příliš pozdě a musel oznámit, ţe není připraven. Konečně se
dohodli na datu 12. června. 11. červen by se byl sice hodil lépe, ale právě ten den měla sluţbu u
korunního prince dáma velmi demokratického smýšlení, vzhledem k tomu, ţe to je milenka pana
de Gouvion, pobočníka pana Lafayetta, paní de Rochereul, mohu-li vám prozradit její
jméno. Přirozeně měli strach, aby něco nezpozorovala a neběţela oznámit tu polívčičku,
kterou, jak říkal neboţtík pan de Mirabeau, si králové vţdycky ohřívají v některém koutku svého
paláce. Jenţe 12. června si král uvědomil, ţe zbývá uţ jenom šest dní do dne, kdy má
dostat šest miliónů za své civilní listy. Jistě chápete, milý Gilberte, ţe stálo za to, posečkat
ještě těch šest dní. Zvláště kdyţ slíbil Leopold, velký kunktátor, Fabius mezi králi, ţe 15. června
obsadí patnáct tisíc Rakušanů východ z arlonského průsmyku. Víte, Gilberte, těm dobrákům
králům nikdy neschází dobrá vůle, ale mají také své drobné starosti. Rakousko právě spolklo
Lutych a Brabantsko a chystá se strávit ty dvě provincie. Rakousko je jako hroznýš. Kdyţ tráví,
spí. Kateřina se zase chystala prohnat toho malého králíčka Gustava III., ale nakonec mu povolila
příměří, aby mohl v Aix v Savojsku uvítat francouzskou královnu, aţ
vystoupí z kočáru. Mezitím ona, paní Kateřina, urve, co bude moci, z Turecka a vysaje
morek z kostí Polska. Ta ctihodná dáma tak ráda morek ze lvích kostí! Filosofické Prusko a
lidumilná Anglie si právě chtějí vyměnit kůţi, aby se mohly s tím větším oprávněním rozloţit na
březích Rýna a na Severním moři. Ale buďte klidný, drahý doktore, jako koně Diomédovi:
králové okusili lidského masa a uţ nechtějí jíst nic jiného, ale my jim zaţeneme chuť na takové
líbezné hodování! Zkrátka, odjezd byl určen na neděli 19. června. Vyjet se mělo v půlnoci, ale
ráno 18. června nová depeše odloţila podnik na 20. na stejnou hodinu, takţe se má odjet zítra v
noci. To můţe mít své nevýhody. Pan de Bouillé jiţ udělil příslušné rozkazy, teď je bude muset
odvolat a vydávat nové. Z toho je vţdycky zmatek. Dejte na to pozor, milý
Gilberte, vojáci budou rozezlení a obyvatelstvu můţe leccos vlézt do hlavy."
"Hrabě," řekl Gilbert, "nebudu se snaţit vás přelstít. Všechno, co jste mi-řekl, je pravda.
A nebudu se vás snaţit přelstít uţ proto, ţe to nebyl můj návrh, aby král odjel, vlastně aby opustil
Francii. Ale řekněte mně sám, nemá prchnout teď, ve chvíli, kdy mu hrozí smrtelné
nebezpečí, kdy stejné nebezpečí hrozí královně a jeho dětem? Má právo zůstat jako král,
jako muţ, jako manţel, jako otec? Nemá naopak plné právo uprchnout?"
"I na to vám něco řeknu, milý Gilberte. Ludvík XVI. neprchá jako otec, jako manţel a
jako muţ, neopouští Francii kvůli 5. a 6. říjnu. Je Bourbon a Bourboni dovedou hledět nebezpečí
tváří v tvář. Ne, Jeho Veličenstvo opouští Francii, protoţe mu Národní shromáţdění
vytvořilo ústavu podle vzoru Spojených států a neuvědomilo si při tom, ţe vzor, který si vybralo,
byl střiţen pro republiku. Je-li ho uţito v monarchii, nenechává králi dost vzduchu, v němţ by
ještě mohl dýchat. Král opouští Francii kvůli oné famózní aféře Rytířů dýky, v níţ váš přítel
Lafayette jednal tak nerytířsky a neuctivě s královským majestátem a s jeho věrnými sluţebníky.
Král opouští Francii kvůli oné famózní zmařené cestě do Saint-Cloud, kterou chtěl dokázat, ţe je
volný, a při níţ mu lid dokázal, ţe je vězněm. Hleďte, Gilberte, vy, tak poctivý, upřímný, loajální,
konstituční roajalista, vy, který věříte v mírnou a útěšnou utopii monarchie vylepšené svobodou,
musíte si uvědomit jednu věc: králové, kteří napodobují
Boha, tvrdí o sobě, ţe jsou jeho zástupci na zemi, mají jen jedno náboţenství, a to
náboţenství
královského majestátu. Za posvátnou nepokládají pouze svou osobu, pomazanou svatými
oleji v Remeši, ale i svůj palác a své sluţebnictvo. Jejich palác: to je chrám, kam se smí člověk
jen přijít pomodlit, jejich sluţebníci jsou kněţí, s nimiţ je dovoleno mluvit jen na kolenou. Pod
trestem smrti se nemá nikdo královského majestátu dotknout. A kdo se dotkne králových
sluţebníků, má být vyobcován!
Nuţe, onoho dne, kdy králi zabránili, aby si vyjel do Saint-Cloud, urazili královský
majestát, onoho dne, kdy byli z Tuilerií vyhnáni Rytíři dýky, urazili královy sluţebníky. To král
nemůţe snést. To ho tak hrozně rozhořčuje a rmoutí. Proto nakvap povolal pana de Charny z
Montmedy. Proto král, který odmítl, aby ho unesl pan de Favras, král, který se nechtěl zachránit
se svými tetami, souhlasil najednou, ţe zítra uprchne s falešným pasem, který mu vystavil nic
netušící pan de Montmorin na jméno Durand. Svolil, ţe uprchne v oděvu sluhy, ale přikázal
ovšem, aby mu nezapomněli zabalit do jeho královských zavazadel červený, zlatem vyšívaný
plášť, který měl na sobě v Cherbourgu. Víte, Gilberte, král přece zůstane vţdycky králem."
Po celou dobu, co Cagliostro mluvil, díval se na něho Gilbert upřeně, jako by chtěl
uhodnout, proč to všechno říká. Ale byla to marná snaha. Ţádná lidská síla by nedokázala
proniknout výsměšnou masku, kterou si Althotasův ţák tak rád zakrýval svou pravou tvář.
Gilbert se tedy rozhodl, ţe se na to Cagliostra zeptá přímo.
"Všechno, co jste mně pověděl, hrabě, je pravda, říkám vám to ještě jednou. Ale teď bych
rád věděl, proč jste mi to říkal. Z jakého důvodu jste ke mně přišel. Přišel jste jako čestný
nepřítel, jenţ varuje, neţ udeří? Nebo jste přišel jako přítel a chcete pomoci?"
"Přišel jsem především, milý Gilberte," odpověděl Cagliostro málem dojatě, "jako učitel k
ţákovi, abych mu řekl: Příteli, jsi na špatné cestě. Připoutal ses k zřícenině, jeţ se rozpadává, k
stavbě, která se hroutí, k principu; jenţ umírá a jehoţ jméno je monarchie. Lidé jako ty nejsou
lidmi minulosti, nejsou to lidé přítomné chvíle, jsou to muţi zítřka. Opusť věc, které
nevěříš, a přidej se k věci, ve kterou věříme my. Nevzdaluj se skutečnosti kvůli přeludu, a
nestaneš-li se aktivním vojákem revoluce, zůstaň jen divákem a nepokoušej se jí bránit v cestě.
Mirabeau byl obr a Mirabeau byl rozdrcen, protoţe se o to pokusil."
"Hrabě," řekl Gilbert, "odpovím vám, aţ bude král, který se mi svěřil, v bezpečí. Ludvík
XVI. mě učinil svým důvěrníkem, pomocníkem, a chcete-li, spoluviníkem ve věci, o kterou se
pokusil. Přijal jsem tento úkol a vyplním ho aţ do konce s otevřeným srdcem a zavřenýma očima.
Jsem lékař, milý hrabě, tělesná záchrana mého pacienta je u mě na prvním místě. A teď mně,
prosím, odpovězte vy. Je zapotřebí pro vaše tajemné záměry, pro vaše temné
kombinace, aby se ten útěk zdařil anebo aby byl zmařen? Rozhodl-li jste, aby byl zmařen,
je marné pouštět se v zápas. Řekněte ,neodjíţdějte', a my zůstaneme, skloníme hlavu a budeme
čekat ránu."
"Bratře," řekl Cagliostro, "kdybych měl, vyvolen Bohem, který mně vytkl mou dráhu,
zničit ty, které miluješ anebo které chráníš, zůstal bych stranou ve stínu a prosil bych onu
nadlidskou sílu, jíţ jsem poslušen, jen o to, aby ti zůstalo utajeno, čí ruka povede ránu. Nikoli,
nepřicházím jako přítel - nemohu být přítelem králů, jichţ jsem byl obětí - nepřicházím ani jako
nepřítel. Přicházím s vahami v ruce a pravím: Zváţil jsem osud tohoto posledního Bourbona a
nemyslím, ţe jeho smrt by byla nutná pro úspěch naší věci. Chraň mě Bůh, mě, jenţ si jako
Pythagoras nepřisuzuje ani právo rozhodovat o ţivotě sebenepatrnějšího hmyzu, abych se
nerozváţně dotkl ţivota člověka, krále stvoření. Nejenţe jsem ti přišel říci; zůstanu stranou,
pravím ti dokonce: Potřebuješ mé pomoci? Nabízím ti ji." Gilbert se pokusil ještě jednou
proniknout pohledem aţ na dno Cagliostrova srdce.
"Zdá se, ţe pochybuješ," nasadil Cagliostro opět ironický tón, "hleď, sečtělý muţi, znáš
přece příběh s Achillovým kopím, jeţ zraňovalo a zároveň léčilo. Mám něco podobného. Coţpak
ţena, kterou povaţovali za královnu ve versailleském křoví, se nemůţe vydávat za královnu v
tuilerijském paláci anebo kdekoli ve Francii, na opačné straně, neţ kudy bude prchat skutečná
uprchlice? Taková nabídka není přece k zahození, milý Gilberte!"
"Buďte upřímný aţ do konce, hrabě, a řekněte mi, co sledujete touto nabídkou?"
"Něco docela prostého, milý doktore. Chci, aby král uprchl, opustil Francii, a my
abychom mohli vyhlásit republiku."
"Republiku?" zvolal Gilbert udiveně.
"Proč ne?" pokrčil rameny Cagliostro.
"Rozhlíţím-li se po celé Francii, drahý hrabě, od jihu k severu, od východu k západu,
nevidím ani jednoho republikána!"
"V tom se mýlíte, já vidím hned tři: Pétiona, Camilla Desmoulinse a mou maličkost. Ty
ovšem můţete vidět stejně dobře, jako je vidím já, ale mimo ně vidím já ještě mnoţství těch,
které vy nevidíte a které uvidíte, aţ nadejde čas. Pak spatříte podívanou, jeţ vás ohromí. Jenom
bych si přál, aby se při té velké proměně světa nestalo příliš mnoho neštěstí, z nichţ by
pochopitelně vinili toho, kdo celou tu podívanou nastrojí."
Gilbert se na okamţik zamyslil.
Potom podal Cagliostrovi ruku.
"Kdyby šlo jen o mě, hrabě, o můj ţivot, o mou čest, o mou pověst, památku, přijal bych
hned. Ale jde o království, o krále, o královnu, dynastii, monarchii, nemohu jednat jejich
jménem. Zůstaňte stranou, drahý hrabě, o víc vás neţádám."
Cagliostro se usmál.
"Ano, chápu," pokrčil rameny, "muţ zapletený do aféry s náhrdelníkem je vţdycky
podezřelý. Přesto bych vám, Gilberte, rád dal dobrou radu."
"Tiše," trhl sebou Gilbert, "někdo zvoní."
"Nevadí, víte přece, ţe zvoní hrabě de Charny. Radu, kterou vám chci dát, můţe slyšet
právě
tak jako vy a můţe mu být stejně prospěšná. Jen vstupte, hrabě, vstupte." Na prahu se
opravdu objevil Charny. Kdyţ spatřil neznámého muţe, zarazil se a zůstal v rozpacích stát.
"Má rada je tato," pokračoval Cagliostro takřka slavnostně: "Chraňte se příliš nádherných
necesérů, příliš těţkých vozů, příliš věrných podob! Sbohem, Gilberte, sbohem, hrabě. A vyřiďte
mou radu těm, jimţ stejně jako vám přeji šťastnou cestu. Bůh vás chraň a provázej!" Prorok se
uklonil přátelsky Gilbertovi, dvorně Charnymu a zamířil ke dveřím, sledován neklidným a
tázavým pohledem obou muţů.
"Kdo to byl, doktore?" otázal se Charny, kdyţ Cagliostrovy kroky zanikly na schodech.
"Jeden z mých přátel," odpověděl Gilbert, "člověk, jenţ všecko ví, ale právě mi dal slovo,
ţe nás nezradí."
"A jak se jmenuje?"
Gilbert okamţik váhal, potom řekl:
"Baron Zannone."
"To je zvláštní," řekl Charny, "to jméno neznám, a přece mně je jeho tvář nějak
povědomá. Máte pas, doktore?"
"Tady je, hrabě!"
Charny vzal pas, chvatně jej rozevřel a ta důleţitá listina tak upoutala jeho pozornost, ţe
pro tu chvíli úplně zapomněl na barona Zannona.
22. Večer 20. června
Uvidíme nyní, co se dálo 20. června od devíti hodin večer do půlnoci v různých koutech
hlavního města.
Paní de Rochereul nedůvěřovali právem. Ačkoli její sluţba v paláci končila 11. června,
přece jen si nalezla záminku, jak se vrátit do zámku, nemohla se zbavit svého podezření a dělala
všechno moţné, aby si je potvrdila. Povšimla si, ţe královnina pouzdra na klenoty jsou stále na
svém místě, ale ţe diamanty z nich zmizely. A opravdu - Marie Antoinetta je svěřila svému
kadeřníkovi Leonardovi, jenţ měl odjet večer 20. června, několik hodin před svou velitelkou, s
panem de Choiseul, velitelem prvního vojenského oddílu, jenţ měl čekat v Pont-deSommevelle.
Pan de Choiseul byl zároveň pověřen, aby obstaral přípřeţ ve Varennes; měla se skládat z šesti
dobrých koní. Pan de Choiseul očekával ve svém bytě v ulici d'Artois poslední
rozkazy královy a královniny. Bylo snad poněkud nemístné obtěţovat pana de Choiseul
mistrem Leonardem a trochu nerozumné vézt s sebou kadeřníka. Ale kde by se v cizině nalezl
umělec, jenţ by dovedl lépe neţ Leonard vykouzlit tak nádherné účesy? Je-li váš kadeřník
opravdový génius, nezřeknete se ho tak lehce. Tak vyslídila komoří korunního prince, ţe odjezd
je stanoven na jedenáctou hodinu v noci v pondělí 20. června, a sdělila to nejen svému milenci
panu de Gouvion, ale dokonce i panu Baillymu.
Pan de Lafayette navštívil krále, otevřeně si s ním promluvil o té denunciaci a pokrčil
rameny. Pan Bailly se zachoval ještě ušlechtileji. Byl-li pan Lafayette slepý jako astronom, Bailly
byl dvorný jako rytíř. Udavačské psaní paní de Rochereul poslal královně. Pan de Gouvin, na
něhoţ milenčin vliv působil přímo, se jediný neubránil silnému podezření. Sezval si malou
kamarádskou společnost a tak u sebe shromáţdil asi dvanáct důstojníků
Národní gardy. Pět nebo šest z nich postavil jako hlídky u různých bran a sám si vzal s
pěti veliteli praporů na starost hlídat dveře bytu pana de Villequier, jeţ byly zvlášť doporučeny
jeho pozornosti.
Ve stejnou hodinu v ulici Coq-Héron v čísle 9, v salóně, který dobře známe, sedla mladá,
krásná ţena, napohled klidná, ale v nitru velmi rozrušená, v malé lenošce a hovořila s mladým
muţem, jenţ stál uctivě před ní. Měl na sobě kurýrský kabát kamzičí barvy, koţené jezdecké
kalhoty a boty s ohrnutými holeněmi. Byl ozbrojen loveckým tesákem.
V ruce drţel kulatý klobouk s mysliveckou šňůrou.
Zdálo se, ţe mladá dáma na něho naléhá, a on se usilovně brání.
"Přece jen nemohu pochopit, vikomte, proč za dva a půl měsíce, co se vrátil do Paříţe, mě
ani jednou nenavštívil," říkala právě mladá ţena.
"Bratr mě od svého návratu, madam, několikrát pověřil, abych vám od něho vyřídil
nejuctivější pozdravy."
"To vím a jsem mu velmi vděčna, stejně jako vám, vikomte. Ale myslím, ţe by se měl
přijít se mnou rozloučit, kdyţ zase odjíţdí."
"Patrně opravdu nemůţe, madam, proto mně uloţil, abych vás navštívil já."
"A chystáte se na dlouhou cestu?"
"Nevím, madam."
"Říkám chystáte, vikomte, soudím totiţ podle vašeho oděvu, ţe odjíţdíte i vy."
"Pravděpodobně odjedu i já dnes o půlnoci z Paříţe."
"Jedete se svým bratrem nebo snad jiným směrem?"
"Se vší pravděpodobností pojedeme, madam, stejnou cestou."
"Řeknete mu, ţe jste mě navštívil?"
"Zajisté, madam, bratru na tom velmi záleţelo, kladl mně to opět a opět na srdce, a
nemohl bych mu přijít na oči, kdybych na to byl zapomněl."
Dáma si povzdechla, na okamţik se zamyslela, pak řekla:
"Jste šlechtic, vikomte, jistě pochopíte celý dosah toho, nač se vás ptám. Odpovězte mi,
prosím vás, jako bych byla opravdu vaše sestra, odpovězte mi, jako byste odpovídal před Bohem.
Nehrozí panu de Charny na cestě, kterou podniká, nějaké velmi váţné nebezpečí?"
"Kdopak můţe říci, madam," vyhnul se Izidor přímé odpovědi, "kde hrozí a kde nehrozí
nebezpečí v době, v níţ ţijeme... Kdyby se byl někdo zeptal našeho nešťastného bratra
Jiřího ráno 5. října, mysli-li na nějaké nebezpečí, jistě by mu odpověděl, ţe nikoli. Nazítří ráno
leţel bledý a bez ducha před královninými dveřmi. Nebezpečí, madam, v době, v .níţ ţijeme, je
náš
osud, člověk stojí ustavičně tváří v tvář smrti, nikde a nikdy neví, kde na něho čeká."
Andrée zbledla.
"Hrozí tedy nebezpečí smrti, vikomte?"
"To jsem neřekl, madam."
"Neřekl, ale myslíte si to."
"Myslím si jen tolik, madam, ţe podnik, do něhoţ se bratr a já pouštíme, je opravdu
váţný, a chcete-li bratru něco důleţitého říci, ţe byste mu to měla vzkázat anebo mi svěřit dopis,
který
mu rád odevzdám."
"Dobře, vikomte," zvedla se Andrée. "Počkejte, prosím, deset minut." A váţným,
důstojným krokem, jak měla ve zvyku, zamířila ke dveřím loţnice a zavřela za sebou dveře.
Sotva hraběnka zmizela, mladý muţ se neklidně podíval na hodinky.
"Čtvrt na deset," zašeptal, "král nás očekává o půl desáté... Ještě štěstí, ţe do Tuilerií je
pár kroků."
Ale hraběnka se nezdrţela ani pět minut. Vrátila se se zapečetěným dopisem v ruce.
"Vikomte," řekla váţně, "svěřuji tento dopis vaší cti." Izidor po něm vztáhl ruku.
"Počkejte," řekla Andrée, "a dejte dobrý pozor na to, co vám řeknu: Jestliţe váš bratr,
hrabě
de Charny, bez nehody splní úkol, který má před sebou, nevyřídíte mu nic jiného neţ to,
co jsem vám uţ řekla, ţe si hluboce váţím jeho věrnosti, ţe mám opravdovou úctu k jeho
oddanosti a ţe se nesmírně obdivuji jeho charakteru... Bude-li raněn ... " Andrée se lehce zachvěl
hlas, "bude-li těţce raněn, poţádáte ho, ať bude kdekoli, aby mně dovolil přijet za ním. Jestliţe
mi to hrabě dovolí, okamţitě ke mně pošlete posla, který mně s určitostí bude moci říci, kde
manţela najdu, a já se okamţitě vydám na cestu... Bude-li zraněn smrtelně," Andrée se zajíkla,
"odevzdáte mu tento dopis. Nebude-li jej uţ s to přečíst sám, přečtete mu jej vy, kdyby měl
zemřít, chci stůj co stůj, aby se dozvěděl, co mu sděluji. Dáte mně své
šlechtické slovo, vikomte, ţe splníte, oč vás prosím?"
Izidor vztáhl k hraběnce ruku.
"Na mou čest, madam."
"Vezměte si ten dopis a buďte sbohem, vikomte."
Izidor políbil hraběnce ruku a zamířil ke dveřím.
Andrée klesla na pohovku a zašeptala:
"Zemře-li, musí se aspoň dozvědět, jak ho mám ráda!"
Právě v okamţiku, kdy Izidor opustil hraběnku a ukrýval její dopis na prsou spolu s jiným
dopisem, jehoţ adresu si přečetl v matném světle pouliční svítilny na rohu ulice Coquelliére, dva
muţi, naprosto stejně oblečení jako Izidor, kráčeli dvěma různými cestami k místu společné
schůzky, to jest k onomu královninu budoáru, kam jsme jiţ čtenáře před několika dny uvedli.
Jeden spěchal galérií Louvru, jeţ vede podle nábřeţí, onou galérií, kde je dnes obrazárna.
Na jejím konci čekal Weber.
Druhý šel po schodišti, po němţ přišel i Charny, kdyţ přijel z Montmedy. Nahoře na
schodech na něho čekal Francois Hue, králův komorník.
Oba byli uvedeni téměř současně dvěma různými vchody. První byl uveden pan de
Valory. Za několik vteřin, jak jsme uţ řekli, se otevřely druhé dveře a pan de Valory div
nevykřikl překvapením, kdyţ uviděl sám sebe v druhém vydání.
Oba důstojníci se neznali. Předpokládali však, ţe byli zavoláni z jednoho a téhoţ důvodu,
šli si tedy okamţitě vstříc a srdečně se pozdravili.
Vtom se otevřely třetí dveře a vstoupil vikomt de Charny.
Byl to třetí kurýr, také on neznal oba pány a ani oni ho neznali.
Jediný Izidor však věděl, proč sem byli všichni tři povoláni a jaký společný úkol mají
vykonat.
Bezpochyby by byl odpověděl na otázky, které se mu jeho příští společníci uţuţ chystali
klást, kdyţ tu se znovu otevřely dveře a tentokrát se na prahu objevil sám král.
"Pánové," obrátil se Ludvík XVI. k pánům de Malden a de Valory, "promiňte mi, ţe jsem
vám přidělil určité úkoly, aniţ jsem se vás napřed zeptal, ale pokládal jsem vás vţdy za své
věrné sluţebníky; vyšli jste přece z mé gardy. Vyzval jsem vás, abyste si u krejčího, jehoţ
adresa vám byla sdělena, dali ušít kurýrskou uniformu, a abyste se dostavili dnes v půl
desáté
do Tuilerií. Vaše přítomnost mně dokazuje, ţe jste ochotni vzít na sebe úkol, jímţ vás
hodlám pověřit, ať bude jakýkoli."
Oba bývalí gardisté se uklonili.
"Sire," řekl pan de Valory, "Vaše Veličenstvo ví, ţe se nemusí napřed tázat svých
šlechticů, ţe můţe podle vlastní vůle a úvahy nakládat s jejich odvahou, oddaností anebo s jejich
ţivotem."
"Můj spolubratr," uklonil se pan de Malden, "odpověděl jiţ za mě, a jak doufám, i za
našeho třetího druha."
"Váš třetí druh, pánové, s nímţ vás chci seznámit, je vikomt Izidor de Charny, jehoţ bratr
byl zabit ve Versailles, kdyţ bránil vstup do královniných komnat. Zvykli jsme si tak na oddanost
členů této rodiny, ţe uţ jim ani neděkujeme."
"Vikomt de Charny patrně ví," ozval se pan de Valory, "proč jsme sem byli pozváni, a
Jeho Veličenstvo jistě bude tak laskavo a řekne to i nám."
"Pánové," ujal se slova král, "jistě vám není neznámo, ţe jsem tu zajatcem. Zajatcem
velitele Národní gardy, zajatcem předsedy Národního shromáţdění, zajatcem starosty města
Paříţe, zajatcem lidu, zkrátka ve všem všudy zajatcem. Nuţe, pánové, spolehl jsem se na vás, ţe
mně
pomůţete zbavit se tohoto poníţení a dosáhnout znovu svobody. Osud můj, královnin,
mých dětí je ve vašich rukou. Byly vykonány všechny přípravy, abychom mohli uprchnout dnes
v noci. Postaráte se jenom to, abychom se dostali ze zámku."
"Sire," zvolali všichni tři mladí muţi, "vaše přání je nám rozkazem!"
"Jistě chápete, pánové, ţe odtud nemůţeme odejít všichni najednou. Sejdeme se aţ na
rohu ulice Saint Nicaise, kde na nás bude čekat hrabě de Charny s droţkou. Vy, vikomte, se
postaráte o královnu. Budete se jmenovat Melchior. Vy, pane de Malden, si vezmete na starost
madam Alţbětu a madam Royale a budete se jmenovat Jean. Vám, pane de Valory, svěřuji paní
de Tourzel a dauphina; budete se jmenovat Francois. Pamatujte si svá nová
jména, pánové, a počkejte zde na další příkazy."
Král podal třem mladým lidem ruku a odešel. V komnatě zbyli tři muţi, odhodlaní jít pro
něho na smrt.
Pan de Choiseul, který včera vyřizoval králi od pana de Bouillé, ţe markýz nemůţe čekat
déle neţ do půlnoci 20. června, a jenţ oznámil, ţe ve čtyři hodiny ráno 21. června odjede,
nedostane-li přesné a určité rozkazy, a ţe s sebou odvede všechny vojenské oddíly zpátky do
Dunu, do Stenay a Montmedy, čekal, jak jsme uţ řekli, ve svém bytě v ulici d'Artois. Bylo uţ
devět hodin a pan de Choiseul byl celý zoufalý, kdyţ mu přišel oznámit jediný sluha,
kterého si ponechal a který se domníval, ţe pán se chystá na cestu do Met, ţe prosí o rozmluvu
jakýsi člověk, kterého prý posílá královna.
Pan de Choiseul ho přikázal uvést.
Vstoupil muţ v kulatém klobouku, hluboce vraţeném do čela, zahalený do velikého
pláště.
"To jste vy, Leonarde," řekl pan de Choiseul, "nemohl jsem se vás dočkat."
"Není to má vina, pane vévodo, nýbrţ královnina, královna mně teprve před deseti
minutami řekla, ţe mám jít k vám."
"A neřekla vám královna nic jiného?"
"Ano, pane vévodo, svěřila mi všechny svoje diamanty a poručila mně, abych vám
odevzdal tento dopis."
"Dejte ho sem," řekl vévoda s jistou netrpělivostí, která ukazovala, ţe nemá zrovna
přehnanou důvěru k oné významné osobnosti, jeţ mu odevzdala královnin dopis.
Dopis byl dlouhý, plný běţných zdvořilostních frází. Oznamovalo se v něm, ţe se odjede
dnes o půlnoci. Vévoda de Choiseul se ţádá, aby se vydal hned na cestu. Znovu byla připojena
prosba, aby s sebou vzal Leonarda, který, jak královna dodávala, dostal rozkaz, aby vévodu
poslouchal jako Její Veličenstvo.
Královna v dopise podtrhla ta slova:
Znovu mu opakuji tento rozkaz.
Vévoda se podíval na Leonarda, jenţ přešlapoval ve zřejmých úzkostech. Kadeřník
vypadal groteskně pod svým ohromným kloboukem a v rozměrném plášti.
"Vzpomínáte si dobře, co vám řekla královna?"
"Mohu pánu vévodovi opakovat všechno, co mi řekla, slovo za slovem."
"Tak dělejte, poslouchám."
"Zavolala si mě, pane vévodo, je tomu asi tři čtvrtě hodiny."
"Dobře."
"Řekla mně potichu... "
"Královna tedy nebyla sama?"
"Nebyla, pane vévodo. Ve výklenním okénku mluvil král s madam Alţbětou. Korunní
princ a madam Royale si hráli. Královna se opírala o krb."
"Dál, Leonarde, dál."
"Královna se mě tedy zeptala šeptem: Leonarde, mohu se na vás spolehnout? Ach,
madam, odpověděl jsem ji, dělejte si se mnou, co chcete; Vaše Veličenstvo ví, ţe jsem mu oddán
tělem i duší. Vezměte tyhle diamanty, poručila mi královna, a schovejte si je do kapes. Tento
dopis zanesete do ulice d'Artois panu vévodovi de Choiseul a odevzdáte ho jenom do jeho
vlastních rukou. Není-li vévoda doma, najdete ho u paní vévodkyně de Grammont. Potom, kdyţ
uţ jsem byl na odchodu, Její Veličenstvo mě ještě zavolalo a řeklo: Narazte si široký
klobouk hodně do čela, milý Leonarde, a vezměte si nějaký hodně velký plášť, aby vás
nikdo nepoznal. A zvláště poslouchejte pana de Choiseul na slovo, jako kdybych to byla já. Šel
jsem tedy domů, vzal jsem si klobouk a plášť svého bratra a jsem zde."
"Královna vám tedy velmi kladla na srdce," zdůraznil pan de Choiseul, "abyste mě
poslouchal, jako kdyby vám rozkazovala ona sama."
"Tak to doslova královna řekla, pane vévodo."
"Jsem velmi rád, ţe si to tak dobře pamatujete, Leonarde. Pro kaţdý případ to tady máte
ještě
černé na bílém. Přečtěte si to, protoţe musím dopis spálit."
A pan de Choiseul dal Leonardovi přečíst konec dopisu a Leonard četl nahlas tato slova:
"Přikázala jsem svému kadeřníkovi, aby vás poslouchal, jako bych to byla já. Opakuji mu
znovu tento rozkaz."
"Chápete, Leonarde, víte ţe?"
"Jakpak ne, pane vévodo, bylo by mně stačilo, kdyby mně to Její Veličenstvo řeklo jen
ústně."
"Nevadí," poznamenal pan de Choiseul.
A spálil dopis.
Vtom vstoupil sluha a oznámil, ţe vůz je připraven.
"Pojďte, milý Leonarde," vyzval vévoda kadeřníka.
"Kam mám jít, pane vévodo, a co bude s diamanty?"
"Vezmete je s sebou."
"A kam?"
"Tam, kam vás povezu."
"A kam mě povezete?"
"Několik mil odtud, máte tam vyplnit zvláštní poslání."
"Pane vévodo, to je nemoţné!"
"Proč by to bylo nemoţné? Nepřikázala vám královna, ţe mě máte poslouchat jako Její
Veličenstvo?"
"Přikázala, to je pravda, ale co mám dělat? Nechal jsem klíč v zámku u našeho bytu! Aţ
se bratr vrátí, nenajde ani plášť, ani klobouk, a nebude vědět, kde jsem. A potom jsem slíbil
madam de l'Aage, ţe jí udělám účes, a madam na mě bude čekat. Mohu se na to zadušovat, pane
vévodo, kabriolet a sluha paní de l'Aage na mě čekají v Tuileriích na nádvoří."
"Jakáţ pomoc, drahý Leonarde," rozesmál se pan de Choiseul, "váš bratr si koupí jiný
klobouk a jiný plášť. Paní de l'Aage učešete jindy a sluha, kdyţ bude vidět, ţe dlouho
nejdete, odjede s kočárem a zavede koně do stáje. Ale my máme zapřaţeno, tak jedeme." A pan
vévoda nic nedal na Leonardův křik a nářek, posadil bědujícího kadeřníka do kočáru a rychlým
klusem se hnal k bráně Petite-Villette.
Pan de Choiseul ještě nebyl za posledními domy v Petite-Villette, kdyţ pět muţů
vracejících se z klubu jakobínů, zabočilo do ulice Saint-Honoré. Šli směrem k Palais-Royal a
bylo jim velmi divné, ţe se nikde nic nehýbe.
Byli to: Camille Desmoulins - ten to později sám vypravoval - Danton, Fréron, Chénier a
Legendre. Kdyţ přišli k ulici l'Échelle, Camille Desmoulins se podíval k Tuileriím a řekl:
"Na mou věru, nezdá se vám, ţe je Paříţ dnes večer taková nějaká klidná a opuštěná? Za
celou cestu jsme potkali jen jednu hlídku."
"To je proto," odpověděl Fréron, "aby měl král volnou cestu."
"Volnou cestu?" zeptal se Danton.
"Ovšem," řekl Fréron, "vţdyť přece dnes v noci odjíţdí."
"Co to je za vtipy?" pokrčil rameny Legendre.
"Moţná ţe je to vtip," řekl Fréron, "ale mě na to upozornili dopisem."
"Tys dostal dopis, ţe král dnes v noci uprchne?" trhl sebou překvapeně Camille
Desmoulins,
"podepsaný dopis?"
"Ne, anonymní. Mám ho ostatně u sebe. Tady je, můţete si ho přečíst." Pět muţů zašlo k
droţce, jeţ stála na rohu ulice Saint-Nicaise, a při světle její lucerny četlo:
"Upozorňujeme občana Frérona, ţe dnes v noci pan Capet, Rakušanka a jejich dvě vlčata
odjedou z Paříţe k panu de Bouillé, vrahu z města Nancy, který na ně čeká na hranicích."
"Hleďte, pan Capet," rozesmál se Camille Desmoulins. "To je dobré. Od nynějška budu
říkat Ludvíkovi XVI. pan Capet."
"Jenomţe to není tak přesné," poznamenal Chénier, "Ludvík XVI. není přece Capetovec,
nýbrţ Bourbon."
"Komupak na tom záleţí?" pokrčil rameny Camille Desmoulins. "Třem nebo čtyřem
pedantům, jako jsi ty. Co říkáš Legendre, není pan Capet jméno, jako kdyţ ho vyšije?"
"Tím spíš," poznamenal Danton, "má-li ten dopis pravdu a chce-li opravdu dnes v noci
celá ta královská čeládka zmizet."
"Kdyţ uţ jsme u Tuilerií," navrhl Camille, "podívejme se tam." A pět vlastenců opravdu
obešlo Tuilerie. Kdyţ se zase vraceli do ulice Saint-Nicaise, uviděli, jak Lafayette s celým svým
štábem vchází do Tuilerií.
"Podívejme se, Blonďáček jde dát dobrou noc královské rodince. Naše sluţba skončila,
jeho začíná," usmál se Danton. "Dobrou noc, pánové, kdo jde se mnou směrem do ulice du
Paon?"
"Já," řekl Legendre.
A naši vlastenci se rozešli.
Danton a Legendre šli přes náměstí Carrousel, Fréron, Chénier a Camille Desmoulins
zmizeli za rohem ulice de Rohan a ulice Saint-Honoré.
23. Odjezd
V jedenáct hodin v noci paní de Tourzel a paní de Brenniere, které jiţ svlékly a uloţily
madam Royale a korunního prince, děti opět probudily a oblékly do cestovních šatů. Dauphin se
velice styděl, ţe se má obléci jako děvče. Chtěl, aby mu dali jeho chlapecké šaty, dupal a nechtěl
se oblékat. Zatím král, královna a madam Alţběta přijali návštěvu generála Lafayetta v
doprovodu jeho pobočníků, pánů Gouviona a Romeufa. Ta návštěva královskou rodinu velmi
znepokojila, zvláště vzhledem k podezření vůči paní de Rochereul. Královna a madam Alţběta
byly navečer na vyjíţďce v Bouloňském lese a vrátily se v osm hodin.
Pan de Lafayette se královny vyptával, jak se jí projíţďka líbila. Podotkl jen, ţe by se
neměla tak dlouho večer zdrţovat venku, aby jí večerní mlha neublíţila.
"Večerní mlha - v červnu!" rozesmála se královna. "Opravdu to bych si ji musela nechat
schválně udělat, aby zakryla náš útěk, jinak nevím, kde by se v téhle roční době vzala mlha...
Říkám, aby zakryla náš útěk, je toho přece plná Paříţ, viďte, generále?"
"Skutečně se o tom mluví víc neţ kdy jindy, madam," odpověděl Lafayette, "a dokonce
jsem byl upozorněn, ţe se chystáte odjet dnes v noci."
"Ach, tuhle krásnou novinu vám jistě pověděl pan de Gouvion," usmála se královna.
"Proč zrovna já, madam?" začervenal se mladý důstojník.
"Protoţe máte v zámku hezkého důvěrníka. Hleďte, tady pan Romeuf například tu nikoho
nemá. A já jsem si jista, ţe by se za nás zaručil."
"Nebyla by to velká zásluha, madam," odpověděl mladý pobočník, "kdyţ přece Jeho
Veličenstvo dalo Národnímu shromáţdění slovo, ţe neopustí Paříţ." Teď by se byla mohla
začervenat zase královna.
Stočila řeč jinam.
V půl dvanácté se pan de Lafayette s oběma pobočníky s králem a královnou rozloučili.
Pan de Gouvion se však přesto nemohl zbavit podezření a vrátil se do svého pokoje v tuilerijském
paláci. Své přátele nalezl na stráţi, nezprostil je však sluţby, naopak jim doporučil, aby
zdvojnásobili pozornost.
Pan de Lafayette jel do radnice uklidnit Baillyho, kdyby snad měl Bailly nějaké obavy z
králových úmyslů.
Kdyţ pan de Lafayette odešel, král, královna a madam Alţběta zavolali své sluţebnictvo,
aby se dali odstrojit, jak to bylo zvykem kaţdý večer. Potom v obvyklou hodinu všecko
sluţebnictvo propustili.
Královna a madam Alţběta se znovu oblékly, jedna pomáhala druhé. Jejich nový šat byl
úplně
prostý. Měly klobouky s širokými střechami, které jim úplně zakrývaly tváře. Kdyţ byly
oblečené, přišel za nimi král. Měl šedý kabát a malou paruku, které se říkalo paruka a la
Rousseau. Měl krátké kalhoty, šedé punčochy a střevíce s přezkami. Uţ celý týden vycházel
králův komorník Hue, oblečený v naprosto stejný šat, ze dveří bytu pana de Villequier, který před
půlrokem uprchl do ciziny, a ubíral se přes náměstí du Carrousel k ulici Saint-Nicaise. Vymysleli
ta tak proto, aby si lidé zvykli na muţe v tomhle obleku, který se noc co moc ve stejnou hodinu
ubírá tím směrem. Aţ tady jednou místo Huea půjde král, nevzbudí to ţádnou pozornost.
Král s oběma dámami se pak odebrali do královnina budoáru, kde čekali tři kurýři, a
odvedli mladé šlechtice do komnaty madam Royale, jeţ tu čekala s korunním, princem. Tu
komnatu si vybrali za přípravu k útěku jiţ jedenáctého června, protoţe sousedila s bytem pana de
Villequier.
Král si vyţádal klíče od Villequierova bytu 13. června.
Jakmile bude celá královská rodina i s kurýry v bytě pana de Villequier, bude jiţ snadné
opustit palác. Byla všeobecně známo, ţe ten byt je opuštěn. Nikdo však nevěděl, ţe král si
od něho vyţádal klíče, a tak ten byt nebyl střeţen.
Hlídky na nádvoří byly ostatně zvyklé, ţe po jedenácté hodině odchází mnoho lidí ze
zámku. Byla to sluţebnictvo, které nespalo v zámku a chodilo na noc domů.
Na těchto předpokladech byl vybudován celý plán útěku.
Pan Izidor de Charny, jenţ se svým bratrem prozkoumal cestu a znal místa, jimiţ bude
nesnadné a nebezpečné projet, pojede napřed a všude zburcuje postilióny, aby se přepřahání
zbytečně neprodluţovalo.
Pan de Malden a pan de Valory měli sedět na kozlíku a platit postilióny po třiceti sou.
Obyčejně se dávalo jen pětadvacet sou; pět sou přidali, protoţe kočár byl těţký. Pojedou-li
postilióni jako čerti, měli dostat ještě větší spropitné. Nikdy však víc neţ čtyřicet sou. Jedině král
platil tolar.
Hrobě de Charny měl být ve voze pohotově pro kaţdý případ. Bude velmi dobře ozbrojen,
stejně jako tři kurýři. Kaţdý z nich měl mít ve voze dvě pistole. Budou-li platit postilióny po
třiceti sou a pojedou-li třeba jen průměrnou rychlostí, počítalo se, ţe královská rodina dorazí
do Chálons za třináct hodin.
Hrabě de Charny a vévoda de Choiseul projednali spolu všechna tato opatření. Několikrát
je teď zopakovali třem mladým šlechticům, aby si kaţdý dobře pamatoval svůj úkol.
Vikomt de Charny pojede napřed a obstará koně.
Pánové Malden a Valory budou sedět na kozlíku a vyplácet postilióny. Hrabě de Charny
bude sedět uvnitř vozu, a bude-li třeba, vyhlédne ven a promluví.
Všichni slíbili, ţe se budou přesně drţet programu. Potom zhasli svíčky a královská
rodina s kurýry kráčela potmě do bytu pana de Villequier. Byla právě půlnoc, kdyţ přecházeli z
komnaty madam Royale do Villequierova bytu. Hrabě de Charny měl být na svém místě jiţ
plnou hodinu.
Král potmě nahmatal dveře.
Právě chtěl vstrčit klíč do zámku, kdyţ ho královna zadrţela.
"Pozor," zašeptala.
Všichni naslouchali.
Na chodbě bylo slyšet tlumený hovor.
Něco se tam dělo.
Paní de Tourzel, jeţ bydlela v zámku a jejíţ přítomnost v kteroukoli hodinu nemohla
vzbudit ţádné podezření, se nabídla, ţe se podívá, co ten ruch a hovor znamená. Všichni čekali
bez hnutí, zatajovali dech.
Čím bylo ticho větší, tím snáze bylo lze poznat, ţe na chodbě je několik lidi. Paní de
Tourzel se vrátila. Poznala pana de Gouvion a několik muţů v uniformách. Bylo nemoţné vyjít
bytem pana de Villequier, jestliţe ten byt nemá jiný východ neţli dveře, které si vybrali napřed.
Jenomţe uprchlíci byli bez světla.
V komnatě madam Royale svítila noční lampa.
Madam Alţběta od ní rozsvítila svíčku, kterou před chvílí zhasla.
Dlouho hledali druhý východ a ztratili tím přes čtvrt hodiny. Konečně padli na malé
schodiště, jeţ vedlo do zastrčené světničky v mezipatře. Ta světnička patřila lokajovi pana
de Villequier a vycházelo se z ní na chodbu a na schody pro sluţebnictvo. Dveře byly zamčeny
na klič.
Král vyzkoušel všecky klíče, které měl u sebe, ale ţádný se nehodil.
Vikomt de Charny se pokusil odstrčit závoru v zámku svým loveckým noţem, ale marně.
Nalezli tedy východ, přesto však byli zajatci víc neţ kdy dříve.
Král vzal z rukou madam Alţběty svíčku, nechal všecky potmě, vrátil se do své loţnice a
tajnými schody aţ do své zámečnické dílny. Vzal si tam svazek paklíčů a přišel nazpět. Neţ se
vrátil k uprchlíkům, kteří ho očekávali plni úzkosti, vybral si uţ jedem paklíč. Paklíč vnikl do
zámku, zaskřípěl, jak se v něm otočil, ale dvakrát nezabral. Teprve potřetí
západka povolila.
Dveře se otevřely, všichni si oddechli.
"Co tomu říkáte, madam," pošeptal Ludvík XVI. vítězoslavně královně.
"Je to báječné, pane," usmála se královna. "Nemám nic proti tomu, kdyţ je někdo
zámečníkem, jenom říkám, ţe někdy je také dobré být králem."
Teď tedy šlo jen o to, dostat se ven.
Madam Alţběta vyšla první s madam Royale.
Dvacet kroků za ni půjde madam de Tourzel s korunním princem.
Mezi nimi půjde pan de Malden, aby mohl přispět na pomoc první nebo druhé skupině,
kdyby bylo potřeba.
Tato první zrnka z královského růţence, chudinky děti, ohlíţející se bázlivě zpět a
sledované
úzkostnýma očima, kráčely nesměle, trochu se třásly, kdyţ se octly v dosahu světla
lucerny u brány paláce; přešly kolem stráţe, která si jich vůbec nevšimla.
"Zaplať Pán Bůh," zašeptala madam Alţběta, "první těţký krok máme za sebou." U
branky na náměstí Carrousel jim zkříţila cestu druhá hlídka.
Kdyţ viděla dvě temné postavy, stráţ se zastavila.
"Tetičko," zašeptala madam Royale a křečovitě stiskla ruku madam Alţběty, "jsme
ztraceny. Ten člověk nás pozná."
"Bylo by ještě mnohem horší, dítě," řekla madam Alţběta, "kdybychom couvly, to
bychom byly teprve ztraceny. Teď uţ mám nezbývá neţ jít kupředu."
Kdyţ byly od stráţe sotva na čtyři kroky, hlídka se k ním otočila zády. Poznal je ten muţ?
Věděl, jaké vznešené uprchlíky nechává projít? Princezny o tom byly přesvědčeny a blahořečily
mu v duchu.
Na druhé straně branky zahlédly bledou a nepokojnou tvář Charnyho.
Hrabě byl zahalen do velkého modrého carricku. Na hlavě měl velký kulatý klobouk z
voskovaného plátna.
"Ach, boţe," zamumlal, "ţe jste konečně zde! Kde je král? A královna?"
"Jdou za námi," odpověděla Alţběta.
"Tak pojďte," vybídl je Charny.
A vedl chvatně obě uprchlice k droţce, čekající v ulici Saint-Nicaise. Vtom přijela nová
droţka a zařadila se vedle první, jako by ji chtěla špehovat.
"Hele, ty uţ máš rito, kamaráde!" zvolal droţkář na hraběte de Charny.
"Vţdyť vidíš, kamaráde," odpověděl Charny a pošeptal panu de Malden:
"Pane, vezměte si tu novou droţku a jeďte přímo k bráně svatého Martina. Tam snadno
poznáte vůz, který na nás čeká."
Pan de Malden pochopil a vskočil do fiakru.
"Ty uţ máš také rito," zvolal. na droţkáře. "K Opeře a hezky zostra!" Opera byla tenkrát u
svatomartinské brány.
Droţkář si myslil, ţe má co dělat se sluhou, který jede pro svého pána do divadla, a práskl
do koní, staraje se pouze, jak dostane zaplaceno.
"Víte, ţe je půlnoc, mistře, viďte?" obrátil se na pana de Malden.
"Neměj obavy, jenom jeď."
Protoţe v tu dobu byli lokajové často štědřejší neţ jejich páni, droţkář uţ neřekl nic a
jenom popohnal koně.
Sotvaţe zahnul za roh ulice ale Roham, prošel brankou, kudy před chvílí přišly madam
Alţběta s madam Royale a paní de Torzel s korunním princem, klidným krokem sluhy, jenţ
odchází z práce po dlouhé celodenní námaze, muţ bodrého zevnějšku, v šedivém kabátě,
s rukama v kapsách a s kloboukem naraţeným aţ na nos.
Byl to král.
Za ním šel pan de Valory.
Král ztratil jednu přezku na střevíci, nechtěl se tím zdrţovat a kráčel dál, ale pan de
Valory ji sebral.
Charny mu vyšel několik kroků vstříc. Poznal krále jen proto, ţe za ním šel pan de
Valory; Charny byl z těch, kdo chtějí vţdycky vidět v králi jen krále.
Povzdechl si lítostí, ba takřka studem.
"Pojďte, Sire, pojďte," zamumlal.
Šeptem se zeptal pana de Valory:
"A královna?"
"Královna jde za námi s vaším panem bratrem."
"Dobrá, dejte se nejkratší cestou a počkejte na nás u svatomartinské brány. Já pojedu
oklikou. Sejdeme se všichni u vozu."
Pan de Valory zabočil do ulice Saint-Nicaise, pustil se ulicemi Saint-Honoré,
Richelieuovou, přes náměstí des Victoires do ulice Bourbon-Villeneuve.
Uţ se čekalo jen na královnu.
Uplynulo půl hodiny.
Nepokusíme se vylíčit úzkost prchajících. Charny, na němţ leţela všechna odpovědnost,
byl blízký zoufalství.
Chtěl se vrátit do zámku, zvědět, co se stalo. Ale král ho zadrţel.
Malý dauphin plakal a volal: "Maminko, maminko!"
Madam Royale, madam Alţběta a madam de Tourzel ho nestačily utěšovat. Hrůza obešla
všechny, kdyţ viděli, jak se v záři pochodní vrací vůz generála Lafayetta. Kočár jel přes
Carrousel.
Hle, co se stalo:
U brány chtěl vikomt de Charny, o jehoţ rámě se královna opírala, zahnout vlevo. Ale
královna ho zadrţela.
"Kam to jdete?" otázala se.
"Na roh ulice Saint-Nicaise, kde na nás čeká bratr," odpověděl šeptem Izidor.
"Ale ulice Saint-Nicaise přece není na břehu řeky!"
"Není, madam."
"Nuţe, váš bratr na nás čeká u branky vedoucí k řece.
Izidor chtěl trvat na svém, ale královna si byla tak jistá, ţe sám začal pochybovat.
"Boţe, madam, musíme být opatrní, kaţdý omyl nám můţe být osudný."
"Na břehu řeky," opakovala tvrdohlavá královna, "dobře jsem slyšela, ţe na břehu řeky."
"Pojďme tedy k řece, madam, ale nebude-li tam kočár, vrátíme se okamţitě do ulice
SaintNicaise, ţe?"
"Ano, ale pojďme uţ!"
A královna vlekla svého kavalíra přes tři nádvoří, která byla v té době oddělena silnou
zdí. Tou vedly jen úzké branky, přepaţené řetězem. U kaţdé branky stála stráţ. Královna s
Izidorem prošli všemi třemi brankami, třikrát přelezli řetězy. Ani jedné stráţi nenapadlo, aby je
zastavila.
Kdo by si také pomyslil, ţe mladá ţena v šatech komorné z lepšího domu, vedoucí se pod
paţí
s hezkým mladíkem v livreji prince de Condé a tak obratně přelézající těţké řetězy, by
mohla být francouzská královna?
Přišli aţ k řece.
Nábřeţí bylo prázdné a opuštěné.
"Je to asi na druhé straně," řekla královna.
Izidor se chtěl vrátit.
Ale královna chce mít vţdycky pravdu. Tvrdila umíněně:
"Ne, ne, musí to být zde!"
A táhla Izidora na Pont-Royal.
Přešli most, ale nábřeţí na levé straně řeky bylo právě tak opuštěné a prázdné jako na
pravé
straně.
"Podívejme se tamhle do ulice," ţádala královna.
A donutila Izidora, aby se pustili do ulice du Bac.
Ale po nějakých sto krocích přece jen poznala, ţe se zmýlila, a zastavila se celá udýchaná.
Byla uţ takřka vyčerpaná.
"Vidíte, madam, ţe jste byla na omylu. Trváte ještě na svém?"
"Ne, ne," šeptala královna, "teď uţ mě veďte, kam chcete."
"Proboha, madam," zapřísahal ji Izidor, "neztrácejte odvahu."
"Odvahy mám dost," odsekla královna, "ale síly se mi nedostává. Nemohu popadnout
dech!
Tak těţce se mi dýchá!"
Izidor viděl, ţe si královna potřebuje oddechnout. Zastavil se.
"Odpočiňte si, madam, máme čas. Ručím za svého bratra. Bude-li třeba, bude čekat aţ do
rána."
"Myslíte, ţe by to pro mě udělal?" zvolala Marie Antoinetta prudce a neprozřetelně a
bezděky stiskla ruku mladého muţe.
"Vím, ţe jeho ţivot, stejně tak jako můj, náleţí vám, madam."
"Děkuji," zašeptala královna, "vaše slova mě posílila. Uţ se mi dýchá lépe. Pojďme!" A
stejně horečně, jako dělala všechno, vykročila kupředu, aby se znova vrátila cestou, kterou před
chvílí zbytečně prošla.
Izidor však nezamířil do Tuilerií, ale zabočil na Carrousel.
Prošli obrovským náměstím, které bylo aţ do půlnoci zastavené pojízdnými krámky a
droţkami.
Teď bylo takřka prázdné a opuštěné.
Odkudsi bylo slyšet jen rachocení vozu a dusot koňských kopyt. Přišli k bráně v ulici
l'Echelle. Koně a kočár, které slyšeli, projedou za okamţik bezpochyby touto branou. Vtom uţ
také spatřili zář pochodní, jeţ kočár provázely.
Izidor chtěl couvnout do stínu, královna ho vlekla kupředu.
Izidor se vrhl do brány, aby královnu lépe skryl, právě v okamţiku, kdy hlavy koní a
běţci s pochodněmi se objevili na druhém konci brány. Vikomt vmáčkl královnu do temného
kouta a postavil se před ni.
Ale i nejtemnější kouty byly v té chvíli zality světlem pochodní.
V kočáře poloseděl, pololeţel Lafayette v elegantní uniformě generála Národní gardy. V
okamţiku, kdy je kočár míjel, ucítil Izidor, jak ho odstrčila energická ruka, silná ne-li skutečnou
silou, tedy alespoň vůlí.
Byla to ruka královnina.
V druhé ruce měla Marie Antoinetta bambusovou hůlčičku se zlatým knoflíkem, jak je
tenkrát ţeny nosily.
Udeřila jí do zadního kola kočáru a vykřikla takřka nahlas:
"Jeď si, ţalářníku, teď uţ mě věznit nebudeš!"
"Proboha, madame, co to děláte?" chytl ji za ruku Izidor.
"Mstím se," odpověděla královna. "Pro pomstu se člověk odváţí ledačeho." A za poslední
pochodní se pyšně podívala hrdá jako bohyně, rozradovaná jako dítě.
24. Etiketa
Královna ještě neušla ani deset kroků, kdyţ ji křečovitě uchopil za ruku muţ v modrém
carricku a v klobouku z voskovaného plátna. Vlekl ji vší silou k droţce na rohu ulice
SaintNicaise. Byl to hrabě de Charny.
Droţka čekala na královskou rodinu uţ půl hodiny. Všichni myslili, ţe královna se objeví
vyděšená, zničená, zmírající strachem; zatím přišla veselá a se smíchem. Pro ránu hůlkou,
kterou zasáhla Lafayettův kočár, zapomněla na všechno - na proţité nebezpečí, na únavu, na
omyl, kterého se dopustila, na promarněný čas - jako by byla udeřila samého Lafayetta. Několik
kroků od droţky drţel sluha za uzdu koně.
Charny ukázal mlčky Izidorovi na koně. Izidor se na něho vyšvihl a odcválal. Jel napřed
do Bondy, aby tam zamluvil přípřeţ.
Královna za ním zavolala několik děkovných slov, vikomt je uţ nezaslechl.
"Nuţe, madam," řekl Charny s uctivou rozhodností, kterou se vyznačují opravdu silní
muţi v osudových chvílích, "teď uţ nesmíme ztratit ani vteřinu."
Královna vstoupila do droţky, kde uţ byl král, madam Alţběta, madam Royale, korunní
princ a paní de Tourzel, to jest pět osob. Královna si sedla dozadu a vzala dauphina na klín. Král
si sedl vedle ní, madam Alţběta, madam Royale a paní de Tourzel si sedly na přední sedadlo.
Charny, zavřel dvířka, vyskočil na kozlík, a aby zmátl špehy, kdyby tu nějací byli, otočil koně,
pustil se ulicí Saint-Honoré, u Madelainy zahnul na bulváry a pak uţ jel přímo aţ k bráně
Svatého Martina.
Kočár tam byl; stál na vedlejší cestě, vedoucí k rasovně a úplně opuštěné. Hrabá de
Charny seskočil z kozlíku a otevřel dvířka droţky.
Dvířka velkého cestovního kočáru byla také uţ otevřená a vedle stupátek stáli páni de
Malden a de Valory.
V několika okamţicích přesedlo šest cestujících z droţky do cestovního vozu. Hrabě de
Charny zavezl droţku na okraj cesty a tam ji převrátil do příkopu.
Potom se vrátil ke kočáru.
Král do něho vstoupil první, za ním královna a madam Alţběta. Za madam Alţbětou obě
královské děti a konečně madam de Tourzel.
Pan de Malden vyskočil na sedátko za kočárem, pan de Valory se usadil na kozlíku vedle
hraběte de Charny.
Do vozu byly zapřaţeny dva páry koní. Sotva hrabě mlaskl jazykem, daly se v klus. Na
první
pohled bylo vidět, ţe hrabě de Charny je dobrý kočí.
Na kostele svatého Vavřince odbíjely hodiny čtvrt na dvě. Do Bondy přijeli za hodinu.
Před stáji čekali uţ koně v úplném postroji. Vedle nich stál Izidor.
Na druhé straně silnice stál najatý kabriolet s dvěma poštovními koňmi. V kabrioletu byly
dvě komorné, jedna dauphinova, druhá madam Royale. Myslily, ţe si najmou povoz v Bondy, ale
ţádný tam nebyl, a tak si koupily kabriolet za tisíc franků. Muţ, který jim ho prodal, byl zřejmě
zvědav, co budou dělat lidé, kteří byli tak hloupí, ţe mu za starou rachotinu dali tisíc franků. Sedl
si do hospody na poště, popíjel a čekal, co bude. Viděl, jak přijel králův vůz, řízený Charnym.
Charny seskočil z kozlíku a přistoupil ke dvířkám.
Pod droţkářským pláštěm měl uniformu. V bedně na kozlíku měl svůj klobouk. Král,
královna a Charny se domluvili, ţe v Bondy si Charny sedne do kočáru místo paní de Tourzel a ta
ţe se vrátí do Paříţe.
Zapomněli jenom na jedno, zeptat se totiţ, co tomu řekne paní de Tourzel. Král to dvorní
dámě laskavě oznámil.
Paní de Tourzel byla hluboce oddaná královské rodině, a pokud jde o etiketu, byl to úplný
protějšek stařičké madam de Noailles.
"Sire," odpověděla, "můj úkol je bdít nad královskými dětmi a neopustím je ani na
okamţik. Neopustím je leda na výslovný rozkaz Vašeho Veličenstva, ale takový rozkaz by bylo
něco neslýchaného v dějinách Francie."
Královna se třásla netrpělivosti. Z dvojího důvodu si přála, aby Charny seděl ve voze.
Jako královna v tom viděla bezpečí, jako ţena by z toho měla radost.
"Drahá paní de Tourzel," řekla Marie Antoinetta, "jsme vám navýsost vděčni. Jste však
sama churavá a nesmíte přehánět svou oddanost. Je uţ dost na tom, ţe jste se tolik obětovala,
zůstaňte v Bondy a můţete přijet za námi, aţ budeme na místě."
"Madam," odpověděla ta husa, "ať král poručí a já vystoupím a zůstanu třeba uprostřed
silnice. Ale jen výslovný rozkaz Jeho Veličenstva mě můţe přimět, abych neplnila svou
povinnost, ba dokonce se vzdala svého práva."
"Sire," naléhala královna, "Sire!"
Ale Ludvík XVI. se neodváţil přímo rozhodnout tak důleţitou otázku. Hledal východisko,
nějakou pohodlnou vytáčku.
"Pane de Charny," zeptal se, "nemohl byste zůstat na kozlíku?"
"Mohu všechno, co král poručí," řekl pan de Charny.
"Jenţe mohu tam zůstat buď ve své důstojnické uniformě, kterou uţ z dálky kaţdý pozná,
anebo v droţkářském plášti a v kulatém klobouku, coţ je zas příliš skromný oděv na tak elegantní
kočár."
"Vstupte do vozu, pane de Charny, jenom pojďte," řekla královna. "Vezmu si dauphina na
klín, madam Alţběta zase Marii Terezii, a všecko bude v pořádku... Budeme jen trochu stísnění."
Charny čekal, jak se rozhodne král.
"To není moţné, má drahá," řekl Ludvík XVI. "Uvaţte, ţe máme před sebou devadesát
mil." Paní de Tourzel stála a čekala, poručí-li jí král, aby vystoupila z vozu. Ale král se neodváţil.
Tak mocné byly dvorské předsudky i v sebemenších maličkostech.
"Pane de Charny," obrátil se k hraběti, "nemohl byste místo svého pana bratra jet před
námi a zamlouvat nám přípřeţ?"
"Řekl jsem jiţ Jeho Veličenstvu, ţe jsem ochoten ke všemu, co mi král přikáţe. Dovoluji
si jen podotknout, ţe koně objednával kurýr, a nikoli námořní kapitán. Tato změna by jistě
nemálo udivila poštmistry a mohla by mít velmi váţné následky."
"To je pravda," řekl král.
"Ach můj Boţe, můj Boţe," šeptala královna na hranicích trpělivosti. Otočila se k
Charnymu:
"Zařiďte se, jak chcete, hrabě, ale trvám na tom, abyste zůstal s námi."
"To je také mé přání, madam, a vidím jen jeden způsob, jak to uskutečnit."
"Jaký? Ale prosím rychle, prosím vás!"
"Místo abych si sedl do vozu nebo na kozlík, místo abych jel před vámi, pojedu za vámi v
prostém oděvu člověka, který jezdí v poštovní sluţbě. Jeďte, madam, a neţ urazíte deset mil,
budu jiţ pět set kroků za vaším vozem."
"Vy se chcete vrátit do Paříţe?"
"Zajisté, madam, aţ do Chálons se Vaše Veličenstvo nemá čeho obávat a před Chálons
vás dohoním."
"Ale jak se vrátíte do Paříţe?"
"Na koni, na kterém přijel bratr, madam. Je to výtečný běhoun, měl čas si odpočinout, za
půl hodiny budu v Paříţi."
"A potom?"
"Potom se, madam, vhodně obléknu, vezmu si poštovního koně a pojedu plným tryskem,
aţ
vás dohoním."
"Nic jiného se nedá dělat?" otázala se Marie Antoinetta celá zoufalá.
"Na mou věru," zvolal král, "vţdyť to je znamenité řešení!"
"Pak neztrácejme čas," rozhodl se Charny. "Jean a Francois, na svá místa! Kupředu,
Melchiore! Postilióni, koně!"
Madam de Tourzel si vítězoslavně usedla a vůz se rozjel. Za ním vyjel kabriolet. V tom
důleţitém sporu zapomněli dát vikomtu de Charny a pánům Maldenovi a Valorymu nabité
pistole, které byly unoţeny v kufru uvnitř vozu.
Co se zatím dělo v Paříţi, kam hrabě de Charny uháněl plným tryskem?
Parukář jménem Buseby, jenţ bydlil v ulici de Bourbon, navštívil ten večer v Tuileriích
přítele, který tam byl ve stráţní sluţbě. Ten mu pověděl, ţe se mezi důstojníky mnoho mluví o
tam, ţe král se chystá na útěk a k tomu útěku má dokonce dojít dnešní noc. Vyprávěl o tam
zeširoka parukáři a ten si opravdu vzal do hlavy, ţe ke králově útěku, o němţ se toho tolik mluví,
dnes v noci vskutku dojde.
Kdyţ přišel domů, vypravoval své ţeně, co se v Tuileriích dozvěděl. Manţelka mu řekla,
aby nebláznil, a pochyby té dobré ţeny zapůsobily na manţela tak silně, ţe se odstrojil a lehl si s
předsevzetím, ţe na celou tu věc uţ nebude myslet.
Ale jak si lehl, nedalo mu to spát. Podezření bylo čím dál tím silnější, takţe nakonec uţ
neodolal.
Vstal z postele, znovu se oblékl a běţel k jednomu svému příteli, pekaři Hucherovi, jenţ
byl zároveň sapérem u theatenského bataliónu.
Tomu vypravoval znovu, co všechno slyšel v Tuileriích, a vypravoval to tak ţivě, ţe se
pekař
dal nejen snadno přesvědčit, ale protoţe byl ještě horlivější vlastenec, vyběhl na ulici, jen
v podvlékačkách, začal tlouci na vrata a probudil na třicet sousedů.
Bylo to asi ve čtvrt na jednu, několik minut poté, co královna potkala pana Lafayetta v
tuilerijské bráně. Občané, které probudili parukář Buseby a pekař Hucher, byli také zanícení
vlastenci. Chvatně si navlékli uniformy národních gardistů a rozhodli se, ţe se odeberou k
panu Lafayettovi, aby ho upozornili na nebezpečí, které hrozí vlasti. To rozhodnuti také hned
provedli. Pan de Lafayette bydlel v ulici Saint-Honoré v paláci de Noailles poblíţ Feuillantů.
Vlastenci k němu dorazili o půl jediné.
Generál, kdyţ popřál králi dobrou noc, kdyţ oznámil příteli Baillymu, ţe král se odebral
na loţe, navštívil ještě pana Emmeryho, člena Národního shromáţdění. Potom se vrátil domů a
začal se odstrojovat.
V tom okamţiku však začal někdo bušit na vrata paláce de Noailles. Pan de Lafayette
poslal komorníka, aby se zeptal, co se děje.
Ten se za několik vteřin vrátil a oznámil, ţe asi pětadvacet aţ třicet občanů chce
neprodleně
mluvit s generálem o velmi váţné věci.
V tu dobu přijímal generál Lafayette v kteroukoli hodinu denní nebo noční. Koneckonců
věc, kvůli níţ se po půlnoci obtěţovalo třicet vlastenců, je jistě velmi váţná, a proto generál
poručil, aby pozdní návštěvnici byli uvedeni.
Generál si potřeboval pouze obléct kabát, který právě odloţil, a byl v přijímacím úboru. A
tu mu pánové Buseby a Hucher jménem svých druhů vylíčili své obavy. Mistr Buseby se
dovolával toho, co slyšel v Tuileriích, druzí o překot hovořili o tom, co se v poslední době
povídalo kaţdý den a na všech stranách.
Ale generál se všem těm obavám vysmál, a protoţe byl dobromyslný muţ a rád se
poslouchal, vypravoval jim, odkud vyšly všechny ty řeči, jak je rozšířili paní de Rochereul a pan
de Gouvion; jak on, generál Lafayette, aby se přesvědčil, ţe to jsou všecko třesky plesky, zajel do
Tuilerií a před chvílí viděl, jak se král ubírá na loţe, tak jako mohli oni vidět Lafayetta, kdyby
byli přišli o několik minut později. A kdyţ to všecko bodré vlastence dost nepřesvědčovalo, řekl
jim, ţe za krále a královskou rodinu ručí on, Lafayette, svou hlavou. To bylo ovšem prohlášení,
po kterém bylo těţko pochybovat. Vlastenci se tedy spokojili s tím, ţe se zeptali pana de
Lafayetta, jaké je na dnešní noc heslo, aby je na zpáteční cestě nikdo neobtěţoval. Pan de
Lafayette jim tu radost rád udělal a pověděl jim heslo. Vyzbrojeni heslem rozhodli se vlastenci
navštívit Jízdárnu, aby se přesvědčili, není-li na té
straně něco nového, a ţe se také ještě podívají na zámecké nádvoří, neděje-li se tam něco
neobyčejného.
Vraceli se ulici Saint-Honoré a právě zahýbali do ulice l'Échelle, kdyţ mezi ně vrazil
jezdec v plném trysku. Protoţe v noci, jako byla dnešní, kaţdá náhoda vypadala jako velká
událost, občané zkříţili zbraně a křikli na jezdce, aby se zastavil.
"Co si přejete," otázal se stroze.
"Chceme vědět, kam jedete," odpověděli národní gardisté.
"Do Tuilerií."
"Co tam chcete dělat?"
"Vyřídit králi své poslání."
"V tuhle dobu?"
"Ano, v tuhle dobu."
Jeden z gardistů, který si myslel, ţe je chytřejší neţ druzí, zamrkal na ostatní, aby ho
nechali mluvit.
"Ale v tuhle hodinu," namítl jezdci, "král uţ spí."
"To nevadí," odpověděl jezdec, "tak ho probudí."
"Jedete-li opravdu. ke králi," odpověděl vychytralý gardista, "měl byste znát dnešní
heslo."
"To by nebylo k ničemu," odpověděl jezdec. "Mohu se přece vracet od hranic stejně jako
ze vzdálenosti tří mil a mohl jsem vyjet před měsícem nebo před dvěma hodinami."
"To má pravdu," kývali hlavami národní gardisté.
"A vy jste viděl krále před dvěma hodinami?" pokračoval vyptavač.
"Ano."
"Mluvil jste s ním?"
"Ano."
"Co dělal před dvěma hodinami?"
"Čekal jen, aţ odejde generál Lafayette, aby mohl jít spát."
"Takţe musíte znát dnešní heslo."
"Ale samozřejmě, občané. Generál věděl, ţe se za dvě hodiny vrátím do Tuilerií, a tak
mně
pověděl heslo, aby mě nikdo neobtěţoval."
"A heslo zní?"
"Paříţ a Poitiers."
"Tak je to v pořádku," pokývali znovu hlavami národní gardisté, "zná heslo. Šťastné
pořízení, kamaráde, a vyřiďte králi, ţe jsme na stráţi před branami, protoţe máme strach, aby
nám neutekl."
A ustoupili stranou, aby jezdec mohl projet.
"To mu nezapomenu vyřídit," zvolal jezdec, pohodl koně a zmizel v bráně tuilerijského
paláce.
"Ţe bychom počkali, aţ se vrátí, abychom věděli, jestli opravdu mluvil s králem?"
navrhoval jeden gardista.
"A co jestli bydlí v Tuileriích?" ušklíbl se druhý, "to budeme čekat do rána?"
"To máš pravdu," řekl první. "Na mou duši, kdyţ šel král spát, kdyţ šel spát Lafayette,
pojďme taky na kutě a ať ţije národ!"
Třicet vlastenců provolalo sborem "Ať ţije národ!" a šlo na kutě. Byli šťastní a pyšni, ţe
slyšeli z úst samého Lafayetta, ţe se není třeba obávat, ţe by král utekl z Paříţe.
25. Cesta
Byli jsme svědky, jak čtyři silní poštovní koně cvalem ujíţdějí svozem, v němţ sedí král a
jeho rodina. Sledujme ten vůz a bedlivě si všímejme všech podrobností na této cestě, tak jako
jsme si všímali všech podrobností při králově útěku. Je to událost tak významná a měla tak
neblahý vliv ·na osud královské rodiny, ţe kaţdá sebemenší příhoda na této cestě si zaslouţí
pozornosti a zájmu.
Ke třetí hodině ráno se rozednilo; v Meaux vyměnili přípřeţ. Král měl hlad a tak se pustili
do zásob. Byl to kus studeného telecího, jejţ Charny uloţil do vozu s chlebem a čtyřmi láhvemi
nešumivého šampaňského.
Protoţe neměli noţe ani vidličky, zavolal král Jeana. Jean, jak se čtenář pamatuje, bylo
cestovní jméno pana de Malden.
"Jeane," poţádal ho král, "půjčte nám svůj lovecký nůţ, abych mohl rozkrájet to telecí."
Jean vytáhl tesák z pochvy a podal jej králi.
Královna se zatím vykláněla z kočáru a ohlíţela se dozadu, patrně se chtěla podívat,
nevrací-li se uţ Charny.
"Chcete také něco pojíst?" otázal se tiše král.
"Děkuji, Sire," odpověděl pan Malden stejně tiše, "nemám ještě hlad."
"Neostýchejte se ani vy, ani vaši druhové," řekl král. Potom se otočil ke královně, která se
pořád ještě dívala oknem.
"Nač myslíte, madam?"
"Já?" pokusila se královna o úsměv. "Myslím na pana Lafayetta. V tuhle chvíli mu uţ
moţná
ani nebude dost dobře u srdce."
Potom se obrátila k panu Valorymu, který právě přistoupil ke dvířkám kočáru.
"Francois, zdá se mi, ţe všechno je v pořádku a ţe nás uţ asi nezadrţí, kdyţ nás
nezadrţeli do této chvíle. Moţná ţe ani vůbec ještě nezpozorovali, ţe jsme pryč.
"To je velmi pravděpodobné, madam," odpověděl pan de Valory. "Nikde není vidět, ţe by
se něco hýbalo. Jen odvahu, madam, všecko jde dobře."
"Jedeme!" zvolal postilión.
Pánové de Malden a de Valory vylezli na kozlík a vůz se rozjel.
K osmé hodině ráno přijeli na úpatí dlouhého kopce, na obou jeho stranách se rozkládal
krásný les. První sluneční paprsky nejkrásnějšího červnového dne dopadaly jako zlaté šípy mezi
stromy. Celý les se ozýval ptačím zpěvem.
Postilión nechal jít koně krokem.
Oba důstojníci seskočili z kozlíku.
"Jean," řekl král, "ať kočí zastaví a otevře nám dvířka. Chtěl bych si trochu protáhnout
nohy a myslím, ţe madam i děti se také rády projdou."
Pan de Malden pokynul, postilión zastavil, dvířka se otevřela a král, královna, madam
Alţběta a obě děti vystoupili. V kočáře zůstala jen madam de Tourzel, neboť byla churavá. V
okamţiku se celá královská rodinka rozběhla po cestě. Dauphin honil motýly, madam Royale
trhala květiny.
Madam Alţběta se zavěsila do krále. Královna šla sama.
Kdyby byl někdo viděl tu rodinu rozptýlenou po silnici, krásné skotačící děti, kdyby byl
viděl, jak se sestra opírá o bratrovo rámě, jak se usmívá na bratra, kdyby byl viděl tu krásnou,
zamyšlenou paní opodál v ranním červnovém slunci, jeţ vrhá průsvitný stín lesa aţ doprostřed
cesty, kaţdý by se byl domníval, ţe má před sebou veselou, spořádanou rodinku, jeţ se vrací
do svého zámku, aby tam pokračovala v klidném a pravidelném ţivotě venkovské šlechty.
Nikoho by ani ve snu nenapadlo, ţe to je francouzský král a královna, kteří prchají před trůnem,
ţe je násilím přivedou zpět a pak uţ ţe je povede cesta jen na popraviště. Ostatně jistá příhoda
měla za okamţik vrhnout stín na ten klidný a jasný obraz a připomenout vášně, dřímající v
srdcích některých postav tohoto příběhu.
Královna se pojednou zastavila.
Ve vzdálenosti asi čtvrt míle se objevil jezdec zahalený mrakem prachu. Marie Antoinetta
se neodváţila říci: "To je hrabě de Charny!" Ze rtů jí unikl jen výkřik:
"Ach, zprávy z Paříţe!"
Všichni se otočili aţ na dauphina. Bezstarostné dítě si právě chytilo motýla a málo mu
záleţelo na zprávách z Paříţe.
Král, poněkud krátkozraký, vytáhl z kapsy malý lornet.
"Ano," zvolal, "je to opravdu pan Charny!"
"Je to on, Sire," přisvědčila královna.
"Pojďme jen dál," pobídl král, "stejně nás dohoní a nesmíme ztrácet čas." Královna se
neodváţila podotknout, ţe zprávy, které nese pan de Charny, jistě stojí za to, aby se na ně
počkalo.
Ostatně šlo pouze o několik vteřin, jezdec jel tryskem. Jak se blíţil, díval se s velkou
pozorností po krajině. Zdálo se, ţe nechápe, proč se cestující z obrovského kočáru rozběhli po
silnici. Konečně je dohonil, právě kdyţ vůz vyjel na kopec.
Byl to opravdu Charny. Měl na sobě krátký zelený kabát s vlajícím límcem, klobouk s
širokou šňůrou a ocelovou přezkou, bílou vestu, přiléhavé koţené kalhoty a vysoké vojenské boty
sahající aţ nad kolena. Pleť, obyčejně matně bledá, zrůţověla jízdou a oči mu bujaře svítily.
Královně nikdy nepřipadal tak krásný.
Povzdychla si zhluboka.
Hrabě seskočil s koně a uklonil se před králem. Potom se otočil a uctivě pozdravil
královnu. Všichni se seskupili kolem něho, aţ na oba důstojníky, kteří diskrétně zůstali opodál.
"Jen pojďte blíţ, pánové, pojďte blíţ," vyzval je král. "Zprávy, které nám přináší pan de
Charny, jsou pro všechny."
"Především, Sire," oznamoval Charny, "všechno je v pořádku. Ve dvě hodiny ráno ještě
nikdo neměl potuchy o vašem útěku."
Všichni si oddechli.
Potom ho zahrnuli otázkami.
Charny vypravoval, jak se vrátil do Paříţe, jak potkal v ulici l'Échelle hlídku vlastenců,
jak ho vyslýchali a jak je utvrdil v domnění, ţe král uţ spí.
Potom vylíčil, jak přijel do Tuilerií - bylo tam ticho jako kaţdý den po půlnoci -, jak se
nerušeně dostal do svého pokoje, převlékl se, vrátil se chodbami kolem královských komnat a tak
se přesvědčil, ţe nikdo nemá tušení o útěku královské rodiny, ani pan de Gouvion - ten viděl, ţe
řada hlídek, které rozestavil kolem královských komnat, tu stojí zbytečně, a proto je odvolal a
poslal důstojníky a velitele oddílů spát.
Potom vsedl pan de Charny znovu na koně - drţel mu ho na dvoře sluha - a protoţe věděl,
ţe by tak pozdě k ránu těţko dostal na paříţské poště koně, vrátil se do Bondy na stejném koni.
Zmoţený kůň tam dojel takřka zchvácen, ale dojel přece, a to bylo hlavní. V Bondy dostal hrabě
čerstvého koně a pokračoval v cestě.
Jinak nepozoroval cestou nic, co by vzbuzovalo důvod k obavám.
Královně se teď naskytla příleţitost podat Charnymu ruku; za tak dobré zprávy si jistě
zaslouţil té přízně.
Charny královninu ruku uctivě políbil.
Proč královna zbledla?
Radosti, ţe ji Charny stiskl ruku?
Anebo bolestí, ţe ji nestiskl?
Usedli opět do kočáru a vůz se znovu rozjel. Charny cválal podle dvířek. Na příští stanici
měli připravené koně, jenom pro Charnyho tam kůň nebyl. Izidor nemohl objednat jezdeckého
koně, nevěděl, ţe ho bratr potřebuje.
Tím se trochu zdrţeli a kočár odjel napřed. Za pět minut byl ostatně uţ také Charny v
sedle. Domluvili se, ţe nebude doprovázet kočár, ale ţe pojede v určité vzdálenosti za vozem.
Klusal však v nevelké vzdálenosti, takţe ho královna mohla zahlédnout, kdykoli se podívala z
okénka, a na kaţdou stanici dojel tak, ţe mohl prohodit několik slov se vznešenými štvanci.
Hrabě si vyměnil koně v Montmirail; měl za to, ţe kočár má čtvrthodinu náskok, kdyţ tu náhle na
rohu jedné ulice jeho kůň div nevrazil do stojícího vozu a na oba průvodce, kteří se snaţili
opravit postraněk.
Hrabě seskočil s koně, vstrčil hlavu okénkem do kočáru, poţádal krále, aby se
neukazoval, a královnu, aby byla bez obav. Potom otevřel vak, v němţ bylo uloţeno náčiní pro
případ nehody, našel tam pár postraňků; jeden vzal a nahradil přetrţený postraněk. Oba důstojníci
vyuţili té zastávky a poţádali o zbraně, které měli taktéţ uloţeny ve voze. Král se tomu však
rozhodně vzepřel. Namítli mu, ţe budou bez obrany, kdyby snad chtěl někdo vůz zadrţet. Ludvík
XVI. však rozhodně prohlásil, ţe stůj co stůj nechce, aby kvůli němu tekla krev.
Konečně byl postraněk spraven a oba důstojnici se znovu vyšvihli na kozlík. Charny vsedl
na koně a vůz se rozjel.
Ztratili však tím zdrţením víc neţ půl hodiny, a to v situaci, kdy kaţdá minuta znamenala
nenahraditelnou ztrátu.
Ve dvě hodiny přibyli do Chálons.
"Nezadrţí-li nás v Chálons," prohlásil král, "všecko dopadne dobře." Přijeli do Chálons,
nikdo je nezadrţel, přepřahali na poště.
Král na okamţik vystrčil hlavu. Z hloučku zvědavců, který se utvořil kolem vozu, dva
muţi se na něho pozorně zadívali.
Jeden z nich se najednou otočil a zmizel.
Druhý přistoupil k vozu.
"Sire," řekl tiše, "neukazujte se takhle, nebo jste ztracen." Potom se otočil k postiliónům a
začal láteřit.
"Nu tak, chlapi, takhle obsluhujete cestující, kteří vám dávají třicet sou spropitného?" A
vrhl se k spřeţení a začal postiliónům pomáhat.
Byl to poštmistr.
Konečně zapřáhli koně a postilióni byli v sedle.
První postilión práskl do koní.
Oba se svalili.
Kočí řval a práskal bičem. Koně se zvedli a zabrali. V tom okamţiku však padli druzí dva
koně.
Postilión se dostal pod koně.
Charny, jenţ mlčky čekal, chytl postilióna a vyprostil ho zpod koně, pod nímţ zůstaly jen
postiliónovy těţké boty.
"Ach, pane, co jste nám to dal za koně," vykřikl Charny na poštmistra, jehoţ oddanosti si
nevšiml.
"Nejlepšího, co jsem tu měl," odpověděl poštmistr.
"Nemohu za to, pane."
Koně se zapletli do postraňků, a kdyţ se pokoušeli zvednout, zamotávali se čím dál tím
víc. Charny se vrhl k postraňkům.
"Odpřáhneme a zapřáhneme znovu," poručil, "nebude to tak dlouho trvat." Zoufalý
poštmistr se pustil znovu do práce.
Mezitím muţ, který zmizel, utíkal k starostovi. Oznámil mu, ţe král s celou královskou
rodinou mění na poště přípřeţ, a ţádal ho, ať dá rozkaz, aby byli zadrţeni. Bohudík měl buď
starosta málo republikánského ducha, anebo se mu nechtělo vzít na sebe takovou odpovědnost.
Ani ho nenapadlo, aby se spěchal sám přesvědčit, nechal si všecko široce dlouze vysvětlovat,
dělal, ţe nevěří, a kdyţ konečně na neústupné naléhání přece jen se vypravil na poštu, přišel tam
v okamţiku, kdy kočár uţ zmizel v zatáčce ulice. Ale královští uprchlíci ztratili víc neţ dvacet
minut.
V kočáře nastal poplach. To, ţe se koně bez jakékoli zjevné příčiny svalili, připomnělo
královně ony svíčky, jeţ samy od sebe zhasly.
Přece však, kdyţ vyjeli z městské brány, král, královna a madam Alţběta zvolali sborem:
"Jsme zachráněni!"
Ale sotva urazili nějakých sto kroků, vrhl se pojednou zničehonic jakýsi muţ ke kočáru,
vstrčil hlavu do okénka a křikl na vznešené cestující:
"Máte to špatně vypočítané, budete zadrţeni!"
Královna vykřikla, muţ uskočil stranou a zmizel v blízkém lesíku.
Bohudík jsou uţ jen čtyři míle od Pont-de-Sommevelle a tam na ně čeká pan de Choiseul
se svými čtyřiceti husary.
Jsou však uţ tři hodiny odpoledne a zpozdili se proti plánu takřka o čtyři hodiny.
26. Osud
Čtenář si vzpomene, ţe vévoda de Choiseul odjel s Leonardem, jenţ byl celý zoufalý, ţe
nechal klíč ve dveřích, ţe odnesl bratrovi klobouk a plášť a ţe nepřijde včas učesat paní de
l'Aage.
Chudáka Leonarda utěšovalo jedině, ţe mu pan de Choiseul výslovně řekl, ţe ho veze s
sebou jenom dvě nebo tři míle, pak ţe mu předá královnin zvláštní vzkaz a milý kadeřník bude
volný.
Proto také, kdyţ přijeli do Bondy a kočár se chystal zastavit, milý kadeřník si s úlevou
oddechl a dral se ke dveřím.
Ale pan de Choiseul ho zadrţel.
"Tady to ještě není."
Měli zamluvené koně. Za několik okamţiků bylo přepřaţeno a vůz se opět rozjel jako
střela.
"Ale pane," škemral chudák Leonard, "kam to vlastně jedeme?"
"Hlavně ţe budete zítra ráno doma," odpověděl pan de Choiseul, "na ostatním vám
nemusí
záleţet."
"Totiţ, jen kdyţ budu v deset hodin v Tuileriích, abych mohl učesat královnu... "
"Na tom vám hlavně záleţí, viďte?"
"To víte, pane vévodo... Ale bylo by lepší, kdybych tam byl dřív, abych mohl uklidnit
bratra a vysvětlit paní de l'Aage, ţe za to nemohu, ţe jsem jí nedostál v slově."
"Nemáte-li nic důleţitějšího na práci, s tímhle si nedělejte starosti, milý Leonarde, všecko
bude v pořádku," odpověděl pan de Choiseul.
Leonard se neměl proč domnívat, ţe ho snad pan de Choiseul unesl. Přestal si tedy dělat
starosti, alespoň pro tu chvíli.
Kdyţ však viděl v Claye, ţe se znovu chystají přepřahat a ţe ani tady nezůstanou, uboţák
zvolal:
"Ale pane vévodo, coţpak jedeme na konec světa?"
"Poslyšte, Leonarde," řekl mu konečně pan de Choiseul s váţnou tváří, "nevezu vás
nikam blízko Paříţe, vezu vás na hranice."
Leonard vyjekl, zalomil rukama a vytřeštil na vévodu oči.
"Na... na... hranice," koktal.
"Ano, milý Leonarde, čeká tam na mě u mého pluku nesmírně důleţitý dopis pro
královnu. Poněvadţ jí ho nemohu odevzdat sám, potřeboval jsem někoho naprosto spolehlivého,
po kom bych jí ho mohl poslat. Prosil jsem Její Veličenstvo, aby si sama někoho vybrala.
Královna si vybrala vás a vyjádřila se při tom, ţe pro svou oddanost jste nejvíce hoden její
důvěry."
"Ach, pane vévodo," lomil rukama Leonard, "jistě jsem hoden královniny důvěry. Ale jak
se vrátím? Mám jenom lehké střevíce, hedvábné punčochy a hedvábné kalhoty. Nemám ani
prádlo, ani peníze."
Statečný kadeřník zapomněl, ţe má v kapsách za dva milióny královniných diamantů.
"Z toho si nedělejte těţkou hlavu, příteli," utěšoval ho pan de Choiseul, "mám ve voze
boty, šaty, prádlo, peníze, zkrátka všechno, co budete potřebovat, nic vám nebude chybět."
"Ovšem, pane vévodo, s vámi mi nebude nic chybět, to vím, ale co si počne můj ubohý
bratr bez pláště a lez klobouku a chudinka paní de l'Aage! Nikdo ji nedovede učesat tak jako já...
Pane Boţe, pane Boţe, jak tohle všechno dopadne!"
"Co nejlíp, milý Leonarde, alespoň doufám," řekl pan de Choiseul. Jeli s větrem o závod.
Pan de Choiseul uţ napřed dal příkaz svému kurýrovi, aby objednal v Montmirail dvě lůţka a
večeři.
V Montmirail měli naši cestující opravdu zamluvená dvě lůţka a večeři připravenou na
stole. Leonard sice pořád ještě vzdychal, kdyţ si vzpomněl na bratrův klobouk a plášť a na
chuděrku paní de l'Aage, jinak však se uţ celkem uklidnil. Tu a tam se na jeho tváři dokonce
objevil blaţený výraz, z něhoţ bylo zřejmo, jak je pyšný na to, ţe si ho královna vybrala za
důvěrníka.
Po večeři se oba pocestní uloţili ke spánku, pan de Choiseul poručil, aby bylo zapřaţeno
ve čtyři hodiny ráno.
Ve tři čtvrti na čtyři ho měli vzbudit, kdyby ještě spal.
Byly tři hodiny a pan de Choiseul ještě nezamhouřil oči. Najednou ve svém pokoji,
umístěném právě nad vjezdem do pošty, uslyšel rachocení vozu a práskání bičem. V
okamţiku vyskočil z postele a běţel k oknu.
Před vraty stál kabriolet. Vystoupili z něho dva muţi ve stejnokrojích Národní gardy a
naléhavě ţádali koně.
Co znamenají ti národní gardisté? Co tu chtějí ve tři hodiny ráno a proč tak naléhavě
ţádají
koně?
Pan de Choiseul zavolal svého sluhu a nařídil mu, aby dal okamţitě zapřáhnout. Pak
vzbudil Leonarda.
Sluha i Leonard ulehli oblečeni, takţe byli na nohou v mţiku.
Kdyţ sešli dolů, byly oba vozy uţ zapřaţeny.
Pan de Choiseul pošeptal postiliónovi, aby nechal vůz národních gardistů jet napřed. Měl
ho však sledovat tak, aby ho ani na minutu neztratil z očí.
Pak si prohlédl pistole, uloţené v kapsách kočáru, a nabil je, coţ Leonarda poněkud
znepokojilo.
Tak ujeli asi půldruhé míle. Ale mezi Eboges a Chaintry zahnul kabriolet na postranní
cestu, vedoucí z Jalons a Epernay.
Oba národní gardisté, jeţ měl pan de Choiseul v podezření, zda snad nemají nějaké
nepřátelské úmysly, byli pokojní občané a vraceli se patrně z la Ferté domů. Uklidněný
pan de Choiseul pokračoval v jízdě.
V deset hodin projeli Chálons, v jedenáct přijeli do Pont-de-Sommevelle, kde se
dozvěděli, ţe husaři nejsou ještě na místě.
Pan de Choiseul nechal zastavit na poště, objednal si pokoj a oblékl si uniformu. Leonard
se díval na všechny ty přípravy s hlubokým nepokojem a vzdychal nešťastně, aţ to pana de
Choiseul dojalo.
"Leonarde," řekl mu, "je čas, abyste se dozvěděl pravdu."
"Jakţe, pravdu?" zvolal Leonard, nevycházeje z překvapení. "Coţpak ji ještě nevím?"
"Znáte ji částečně a teď vám povím ostatek."
Leonard sepjal ruce.
"Jste přece oddán svým pánům, viďte, Leonarde?"
"Na ţivot a na smrt, pane vévodo."
"Nuţe, za dvě hodiny budou zde."
"Boţe můj, je to moţné?" vytřeštil oči chudák kadeřník.
"Budou tady," pokračoval pan de Choiseul, "budou tady i s dětmi a s madam Alţbětou...
Víte, jaké nebezpečí jim hrozilo?" Leonard zboţně přikývl. "Víte, jaké nebezpečí jim ještě
hrozí?" Leonard zvedl oči k nebi. "Nuţe, za dvě hodiny budou zachráněni!... " Leonard se
nezmohl na odpověď. Samým rozčilením se dal do pláče. Konečně však přece ze sebe vypravil:
"Za dvě hodiny ţe budou tady? Jste si tím jist?"
"Ano, za dvě hodiny. Vyjeli z Tuilerií v jedenáct hodin nebo v půl dvanácté večer. V
poledne museli být v Chálons. Řekněme, ţe potřebovali půldruhé hodiny, aby ujeli čtyři míle,
které
jsme urazili my. Budou tu tedy nejpozději za dvě hodiny. Zatím spokojeně něco pojíme.
Čekám oddíl husarů, který má přivést pan de Goguelat. Protáhneme naše hodování co nejdéle."
"Ach, pane vévodo," sténal Leonard, "já nemám vůbec hlad."
"Nevadí, poručíte si a budete se cpát jako zjednaný."
"Ano, pane vévodo!"
"Protáhneme tu naši hostinu co nejdéle, aby nebylo nápadné, ţe tu čekáme... Ach
poslyšte, husaři uţ jsou tady."
Vtom uţ také bylo slyšet veselý hlahol trubky a koňský dusot.
Za nějakou chvíli vstoupil do pokoje pan de Goguelat a odevzdal panu de Choiseul od
pana de Bouillé tlusté psaní. V obálce bylo šest nevyplněných blanketů s podpisem a duplikát
králova výslovného rozkazu všem důstojníkům armády jakékoli hodnosti a postavení, aby se
podřídili rozkazům pana de Choiseul.
Pan de Choiseul poručil, aby husaři uvázali koně, nařídil, aby rozdali husarům chléb a
víno a sám zasedl ke stolu.
Zprávy, jeţ přinesl pan de Goguelat, nebyly dobré. Po celé cestě byl svědkem, ţe se mezi
lidem začíná jevit velký nepokoj. Pověsti, ţe král hodlá uprchnout, kolovaly uţ přes rok nejen v
Paříţi, ale po celém venkově, a vojenské .oddíly, umístěné v Saint-Menehouldu a ve Varennes,
vzbudily podezření obyvatelstva.
V jedné obci nedaleko silnice slyšel dokonce pan de Goguelat vyzvánět na poplach.
Nebylo divu, ţe takové zprávy vzaly panu de Choiseul všecku chuť k jídlu. Poseděl hodinu,
jakmile však hodiny odbily půl jedné, zvedl se od stolu, ponechal oddíl na starosti panu
Boudetovi a sám se vydal na kopec před Pont-de-Sommevelle, odkud bylo moţno přehlédnout
cestu na půl míle.
Nespatřil ani královský kočár, ani kurýra. V tu chvíli si však z toho ještě nemusel dělat
těţkou hlavu. Pan de Choiseul počítal s drobnými nehodami a čekal kurýra v jednu nebo v půl
druhé, krále po půl druhé nebo ve dvě.
Ale čas plynul a na silnici se neobjevoval ani kurýr, ani kočár. Kaţdých pět minut
vytahoval pan de Choiseul hodinky a pokaţdé, kdyţ se na ně podíval, vzdychal Leonard, jenţ ho
zatím doběhl.
"Ach, oni nepřijedou... Moji ubozí páni! Co se jim jenom mohlo stát! Oni nepřijedou!" A
chudák kadeřník zvětšoval ještě svým zoufalstvím nervozitu pana de Choiseul. Bylo půl třetí, tři,
půl čtvrté a po kurýrovi nebo po kočáru ani vidu ani slechu. Čtenář si vzpomene, ţe ve tři hodiny
opustil král teprve Chálons. Zatímco pan de Choiseul čekal na kopci, osud chystal v
Pont-de-Sommevelle událost, která měla mít nesmírný vliv na drama, které tu líčíme.
Osud, opakujme to slovo, tomu chtěl, ţe právě před několika dny sedláci na panství paní
d'Elboeuf nedaleko Pont-de-Sommevelle odepřeli platit povinné poplatky. Vrchnost jim
pohrozila vojskem, ale Federace nesla uţ své ovoce a sedláci z okolních vesnic slíbili sedlákům
na panství paní d'Elboeuf ozbrojenou pomoc, kdyby se ony hrozby měly uskutečnit. Kdyţ sedláci
uviděli husary, domnívali se, ţe to jsou vojáci, které si vyţádala paní d'Elboeuf. Poslové do
sousedních vesnic se rozběhli z Pont-de-Sommevelle na všechny strany a kolem třetí odpoledne
se začalo v celém kraji zvonit na poplach.
Kdyţ pan de Choiseul uslyšel zvonit, vrátil se do Pont-de-Sommevelle a tam našel svého
poručíka Boudeta ve velkém nepokoji.
Z davu se ozývaly hrozby husarům, kteří patřili v té době ve Francii k nejneoblíbenějším
vojenským útvarům. Sedláci se jim posmívali a zpívali jim do očí rozpustilou písničku: Husaři
jsou strašáci,
my z nich máme legraci.
Jiní, lépe zpraveni nebo bystřejší lidé si začali mimoto šuškat, ţe husaři tady nejsou proto,
aby přivedli sedláky paní d'Elboeuf k rozumu, ale ţe čekají na krále a na královnu. Mezitím
odbily čtyři hodiny, kurýr se neobjevil a nepřišly ţádné zprávy. Pan de Choiseul se však rozhodl,
ţe ještě počká. Dal jenom zapřáhnout do svého vozu poštovní koně, vzal k sobě Leonardovy
diamanty a Leonarda poslal do Varennes. Nařídil mu, aby pověděl panu Dandoinsovi v
Saint-Menehouldu, panu de Damas v Clermontu a ve Varennes mladému panu de Bouillé, v jaké
je situaci. Potom, aby uklidnil pobouřený dav, prohlásil, ţe on a jeho husaři tady nejsou proto,
aby zakročili proti sedlákům paní d'Elboeuf, ale ţe čekají na poklad, který posílá ministr války
armádě.
Ale slovo poklad, které má ve franštině dvojí význam, uklidnilo sice jedny, zároveň však
posílilo podezření druhých. Král a královna jsou přece také poklad, a na ten poklad zřejmě
čeká pan de Choiseul.
Za čtvrt hodiny svíral uţ dav pana de Choiseul a jeho husary tak, ţe vévoda pochopil, ţe
se uţ
nemůţe udrţet, a kdyby se král s královnou nešťastnou náhodou právě v tom okamţiku
objevili, ţe by mu nestačilo jeho čtyřicet husarů, aby je účinně ochránil. Podle rozkazu pana de
Bouillé si měl počínat tak, aby králův vůz mohl pokračovat bez překáţky v cestě.
Místo aby byla ochranou, byla teď jeho přítomnost na překáţku.
To nejlepší, co můţe v této chvíli udělat, je odejít, a to i pro ten případ, ţe by král ještě
přijel. Jeho odchod ve skutečnosti uvolní cestu.
K odchodu však bylo třeba záminky.
Mezi pěti nebo šesti sty zvědavci, jimţ stačilo jen slovo, aby se z nich stali nepřátelé, stál
taky poštmistr. Stál nedaleko pana de Choiseul se zaloţenýma rukama a civěl jako ostatní.
"Pane poštmistře," řekl mu vévoda, "nevíte náhodou něco o zásilce peněz, která tudy měla
v těchto dnech projet do Met?"
"Právě dnes ráno," odpověděl poštmistr, "tam vezl dostavník sto tisíc tolarů. Provázeli ho
dva četníci... "
"Opravdu?" podivil se pan de Choiseul, ohromený, jak mu náhoda přeje.
"Na mou čest," ozval se jakýsi četník, "můţete mu věřit, já a Robin jsme tu zásilku
hlídali."
"To tedy pan ministr," obrátil se pan de Choiseul klidně k panu de Goguelat, "raději
pouţil tohoto způsobu, a protoţe uţ nemáme, proč bychom tu zůstávali, myslím, ţe můţeme
odjet. Husaři, na koně!"
Husaři, které tady tak jako tak pálila půda pod nohama, ochotně uposlechli a v okamţiku
byli v sedle.
Postavili se do řady.
Pan de Choiseul projel kolem nich, pohlédl ještě k Chálons, povzdychl si a zavelel:
"Husaři, do čtyřstupu a krokem!" A vyjel z Pont-de-Sommevelle za hlaholu polnice,
právě
kdyţ hodiny na věţi odbíjely půl šesté.
Dvě stě kroků za vesnicí zahnul pan de Choiseul na postranní cestu, protoţe se chtěl
vyhnout Saint-Menehouldu, kde, jak mu oznámili, zavládlo velké vzrušení.
Právě v té chvíli Izidor de Charny, v jednom kuse pobízeje bičem i ostruhami koně, na
němţ
urazil za dvě hodiny čtyři míle, dojel na poštu a měl koně. Přitom se vyptával, zda tu
neviděli oddíl husarů, a dozvěděl se, ţe před čtvrthodinkou odjeli krokem po silnici k
SaintMenehouldu. Objednal koně pro královský kočár a odjel tryskem na čerstvém koni. Doufal,
ţe pana de Choiseul dohoní a zastaví.
Pan de Choiseul však odbočil ze silnice vedoucí do Saint-Menehouldu, takţe ho vikomt
de Charny nestihl.
27. Osud II
Deset minut po odjezdu Izidora de Charny přijel králův kočár.
Jak pan de Choiseul předvídal, dav se úplně rozešel.
Hrabě de Charny věděl, ţe v Pont-de-Sommevelle má být první oddíl vojska, nepokládal
tedy za nutné, aby zůstával pozadu. Cválal vedle kočáru, pobízel ke spěchu postilióny, kteří
jakoby na rozkaz jeli takřka napořád krokem.
Kdyţ přijeli do Pont-de-Sommevelle a král neviděl ani husary, ani pana de Choiseul,
vyhlédl znepokojeně z kočáru.
"Probůh, Sire," upozornil ho Charny, "neukazujte se, zeptám se sám." A spěchal na poštu.
Za pět minut se znovu objevil. Věděl všechno, co chtěl vědět, a pověděl to králi. Král
pochopil, ţe pan de Choiseul odjel proto, aby mu uvolnil cestu.
Důleţité teď bylo, aby se dostali co nejrychleji do Saint-Menehouldu, kam patrně ustoupil
pan de Choiseul a kde najdou husary i dragouny.
Neţ se kočár rozjel, přistoupil Charny k okénku:
"Co poroučí královna?" otázal se. "Mám jet napřed, nebo za kočárem?"
"Neopouštějte mě," poţádala ho královna.
Charny se lehce uklonil a zůstal vedle dvířek.
Zatím se hnal Izidor tryskem vpřed. Nedovedl si vysvětlit, proč je silnice tak pustá, ačkoli
byla tak přímá, ţe místy mohl vidět před sebe aţ na půldruhé míle.
Znepokojen hnal koně, předjíţděl kočár o větší kus cesty neţ doposud. Měl strach, aby
obyvatelé v Saint-Menehouldu nepojali podezření proti dragounům pana Dandoinse, jako v
Pont-de-Sommevelle pojali podezření proti husarům pana de Choiseul.
Nemýlil se. První, čeho si v Saint-Menehouldu všiml, bylo mnoţství národních gardistů,
pobíhajících po ulicích; byli to první, s nimiţ se od Paříţe setkal.
Zdálo se, ţe všechno obyvatelstvo je na nohou; na druhé straně města se ozýval rachot
bubnu. Vikomt projíţděl ulicemi, lhostejný, jak se zdálo, k celému tomu shonu a ruchu. Projel
přes hlavní náměstí a zastavil se na poště.
Jak jel přes náměstí, všiml si asi tuctu dragounů; seděli na lavicích s naraţenými čapkami.
Několik kroků od nich stál v okně v přízemí markýz Dandoins, rovněţ v čapce a s bičíkem v
ruce.
Izidor přejel, nezastavil se, tvářil se, jako by si pana Dandoinse nevšiml. Předpokládal, ţe
pan Dandoins ví, jak bude oblečen králův kurýr, pozná ho a on sám ţe tedy nebude muset na sebe
nijak upozorňovat.
Mladý osmadvacetiletý muţ, s vlasy a la Titus, jak je vlastenci tenkrát nosili, a s tváři
lemovanou licousy, stál v ţupanu ve dveřích pošty.
Izidor se ohlíţel, na koho by se obrátil.
"Co si přejete, pane?" otázal se ho mladý muţ s černými licousy.
"Chtěl bych mluvit s poštmistrem," řekl Izidor.
"Poštmistr není doma, pane," odpověděl mladík, "já jsem jeho syn Jean-Baptiste Drouet...
Mohu-li vám něčím poslouţit, jen si řekněte."
Mladý muţ zdůraznil své jméno Jean-Baptiste Drouet, jako by uhodl anebo tušil, ţe to
jméno dosáhne v dějinách osudného věhlasu.
"Potřebuji šest poštovních koní pro dva vozy, které jedou za mnou." Drouet přikývl na
znamení, ţe kurýr dostane, oč ţádá. Otočil se do dvora a zavolal:
"Hej, postilióni, šest koní pro dva vozy a koně pro kurýra." V tom okamţiku se rychle
přiblíţil markýz Dandoins.
"Pane," řekl tlumeně Izidorovi, "vy jedete před královým vozem, viďte?"
"Ano, pane, a jsem překvapen, ţe vidím vás a vaše lidi v čapkách, nikoli v helmicích."
"Nedostali jsme dosud zprávu, pane, ţe se král blíţí. Ostatně obyvatelstvo se chová vůči
nám nepřátelsky, dějí se také pokusy přemluvit mé lidi. Co máme dělat?"
"Aţ král přijede, střeţit jeho vůz, postupovat podle okolností a odjet půl hodiny po
odjezdu královské rodiny jako zadní stráţ."
Vtom se Izidor rychle odmlčel a zašeptal:
"Ticho, někdo nás poslouchá! Moţná ţe nás slyšel. Vraťte se ke své eskadroně a snaţte se
udrţet kázeň svých lidí."
A opravdu Drouet stál ve dveřích kuchyně, kde oba mladí lidé hovořili. Pan Dandoins se
vzdálil.
V tom okamţiku zaznělo práskání bičem. Přijíţděl králův vůz, přejel náměstí a zastavil se
před poštou. Kdyţ lidé zaslechli rachot kočáru, shlukli se zvědavě kolem něho. Pan Dandoins,
který povaţoval za svou povinnost vysvětlit králi, proč on a jeho lidé nejsou ve zbrani, přistoupil
ke dvířkám s čapkou v ruce a v uctivém postoji se omlouval králi a královské rodině.
Král, jak odpovídal, se několikrát objevil v okénku.
Izidor, nohu ve třmeni, stál vedle Droueta, jenţ se díval do vozu s hlubokou pozorností.
Byl loňského roku v Paříţi na slavnosti Federace. Viděl tam krále a domníval se, ţe ho poznává.
Ráno obdrţel značný obnos v asignátech. Prohlíţel si je pozorně jeden po druhém, aby viděl,
nejsou-li falešné. Králův obraz na penězích mu utkvěl v paměti a mladíkovi se zdálo, jako by teď
na něj volal: "Tenhle muţ, kterého máš před sebou, je král!" Vytáhl jeden asignát z kapsy,
srovnal portrét s originálem a zamumlal:
"Určitě to je on!"
Izidor přešel na druhou stranu kočáru. Jeho bratr zakrýval svým tělem okénko, o něţ se
loktem opírala královna.
"Poznali krále," řekl šeptem bratrovi. "Hleď uspíšit odjezd a podívej se dobře tamhle na
toho velkého osmahlého chlapíka... Je to poštmistrův syn, on poznal krále. Jmenuje se
JeanBaptiste Drouet."
"Dobře," řekl Olivier, "dám pozor, jeď."
Izidor odjel tryskem objednat koně v Clermontu.
Ještě nedojel ani na konec města, kdyţ i postilióni popohnali koně do klusu; pánové de
Malden a de Valory jim slíbili, ţe kaţdý dostane tolar.
Hrabě nespustil z Droueta oči.
Drouet se nehýbal z místa. Jenom cosi pošeptal čeledínovi.
Charny k němu přistoupil.
"Pane," řekl mu, "nebyl pro mě objednán kůň?"
"Ano, pane," odpověděl Drouet, "ale nemám uţ ţádného."
"Jak to? Ţe nemáte koně?" vykřikl hrabě. "Vţdyť právě jednoho sedlají ve dvoře!"
"Toho sedlají pro mě."
"Nemůţete mi ho postoupit, pane? Zaplatím vám bohatě."
"Lituji, pane, ale je uţ pozdě a mám před sebou cestu, kterou nemohu odloţit." Kdyby byl
hrabě naléhal, určitě by byl vzbudil podezření. Kdyby se byl pokusil vzít si koně
násilím, zkazil by snad všechno.
Hraběte ostatně hned napadlo, jaksi pomoci.
Přistoupil k panu Dandoinsovi, jenţ sledoval očima královský vůz aţ do zatáčky ulice.
Pan Dandoins ucítil, jak mu kdosi poloţil ruku na rameno. Otočil se.
"Pst," zašeptal Olivier. "To jsem já, hrabě de Charny... Na poště mně nechtějí dát koně.
Půjčte mi koně některého z vašich dragounů. Musím jet za králem a královnou. Já jediný vím,
kde stojí pan de Choiseul s přípřeţím, a nebudu-li tam, zůstane král ve Varennes."
"Hrabě," odpověděl pan Dandoins, "nemusím vám dávat dragounského koně, dám vám
jednoho svého."
"Děkuji. Záchrana králova a královské rodiny visí na nitce. Čím lepší bude kůň, tím větší
máme naději na úspěch."
A oba šlechtici zamířili k příbytku markýze Dandoinse.
Neţ odešli, nařídil Charny jednomu poddůstojníkovi, aby nespustil Droueta z očí. Dům,
kde bydlel markýz, byl naneštěstí vzdálen pět set kroků od náměstí. Neţ budou koně
osedláni, ztratí se aspoň čtvrt hodiny; říkáme koně, neboť i pan Dandoins má podle
králova rozkazu vsednout na koně a postupovat se svými dragouny za vozem jako zadní stráţ.
Vtom se Charnymu zdálo, ţe slyší výkřiky: "Král, královna!" Poprosil pana Dandoinse, aby mu
dal dovést koně na náměstí, a vyběhl z domu. Opravdu, celé město bylo na nohou. Sotva pan
Dandoins a Charny odešli z náměstí, zvolal Drouet, jako by jen na to čekal:
"Vůz, který právě odjel, je královský kočár! Král s královnou a dětmi jsou v tom voze!" A
vyšvihl se na koně.
Několik přátel se ho snaţí zadrţet:
Kam jede? Co chce dělat? Co má v úmyslu?
Odpověděl jim tiše:
"Je tu plukovník a oddíl dragounů... Nemohli jsme tu zadrţet krále, ledaţe bychom se s
nimi servali, a to by pro nás bylo mohlo špatně dopadnout. Co jsem neudělal tady, udělám v
Clermontu... Zadrţte dragouny, nic jiného nepotřebuji."
A rozjel se tryskem za králem.
Takto se rozšířila zpráva, ţe v kočáře, který právě odjel, byli král a královna, a po celém
městě se ozývaly výkřiky, jeţ dolehly aţ k Charnymu.
Na ten pokřik přiběhl starosta a městská rada. Starosta vyzval dragouny, aby se vrátili do
kasáren; bylo uţ osm hodin a dragouni měli po večerce.
Charny všecko slyšel. Poznali krále, Drouet odjel. Chvěl se netrpělivostí. Vtom uţ za ním
přispěchal pan Dandoins.
"Koně, koně!" volal na něho Charny uţ zdaleka.
"Přivedou je v okamţiku," odpověděl pan Dandoins.
"Dal jste vloţit pistole do sedla mého koně?"
"Ano."
"Jsou nabité?"
"Sám jsem je nabíjel."
"Dobrá, teď závisí všechno na tom, jak rychlý je váš kůň. Musím dohonit muţe, který má
přede mnou náskok čtvrt hodiny, a zabít ho."
"Zabít?"
"Ano, nezabiju-li ho, je všecko ztraceno."
"U všech hromů, pojďme tedy koním naproti."
"Nestarejte se o mě, starejte se o své dragouny, chtějí je přemluvit, aby se vzbouřili...
Vidíte toho panáka starostu, jak do nich mluví? Ani vy nesmíte ztrácet čas. Běţte, běţte!" V tom
okamţiku přiváděl sluha oba koně. Charny skočil na toho, který byl blíţ, vytrhl uzdu sluhovi z
ruky, pohodl koně a rozjel se tryskem za Drouetem. Nezaslechl uţ poslední slova, jeţ na něho
volal markýz Dandoins.
A přece ta poslední slova, jeţ vítr odnesl, byla neobyčejně důleţitá.
"Vzal jste si mého koně místo svého," volal pan Dandoins, "pistole u sedla nejsou nabité!"
28. Osud III
Zatím ujíţděl králův vůz za Izidorem po silnici ze Saint-Menehouldu do Clermontu.
Začalo se stmívat, bylo uţ po osmé a vůz vjíţděl do argonneského lesa, rozkládajícího se po obou
stranách silnice.
Charny nemohl oznámit královně nemilou příhodu, jeţ ho zdrţela, protoţe královský
kočár odjel dřív, neţ mu Drouet odpověděl, ţe pro něho nemá koně.
Teprve kdyţ vyjeli z města, všimla si královna, ţe její kavalír nejede podle kočáru.
Zvolnit jízdu nebo vyptávat se postiliónů nebylo však moţno.
Několikrát se naklonila z okénka a ohlíţela se dozadu. Neviděla však nikoho. Jednu chvíli
se jí zdálo, ţe ve velké vzdálenosti rozeznala jezdce. Záhy se ji však ztratil v prvních stínech
večera.
Máme-li objasnit krok za krokem celou tu strašnou cestu, musíme po řadě postupovat od
herce k herci.
Zatímco tedy Izidor jel jako kurýr čtvrt míle před kočárem, zatímco kočár ujíţděl po
silnici ze Saint-Menehouldu do Clermontu, zatímco Drouet honil kočár a Charny Droueta, vrátil
se markýz Dandoins k svému oddílu a dal zatroubit k sedlání.
Kdyţ se však vojáci chtěli dát na pochod, byly ulice tak plné lidí, ţe koně nemohli udělat
krok kupředu.
V davu bylo tři sta národních gardistů v uniformách a se zbraní v ruce. Pustit se do boje a na první pohled bylo jasné, ţe boj by byl tuhý - znamenalo zničit krále. Lépe bylo zůstat a
zdrţovat všechen ten lid. Pan Dandoins se dal do vyjednávání, tázal se vůdců, co vlastně chtějí a
proč ty hrozby a nepřátelské projevy. Zatím, jak doufal, dojede král do Clermontu, kde na někoho
bude čekat pan Damas se svými dragouny.
Kdyby měl sto čtyřicet dragounů jako pan de Damas, byl by markýz Dandoins něco
podnikl. Měl jich však jen třicet. Co by si počal s třiceti dragouny proti třem aţ čtyřem tisícům
lidí?
Pan Dandoins tedy vyjednával. V půl desáté přijel králův vůz do Clermontu. Izidor se tam
přihnal jen o chvilku dřív, tak pobízeli postilióni koně; za pět čtvrtí hodiny urazili čtyři míle. To
poněkud vysvětlovalo královně Charnyho nepřítomnost.
Říkala si, ţe je dohoní, aţ budou přepřahat.
Před městem čekal pan de Damas na králův vůz. Leonard ho uţ o všem uvědomil. Pan de
Damas poznal kurýrův oblek a zastavil Izidora.
"Promiňte, pane, nemýlím-li se, jedete před králem?"
"A vy, pane," zeptal se Izidor, "vy jste jistě hrabě Damas?"
"Ano, jsem."
"Jedu opravdu před králem, pane. Seřaďte své dragouny a doprovoďte kočár Jeho
Veličenstva."
"Pane," odpověděl hrabě, "ve vzduchu visí vzpoura, která mě děsí, a bohuţel se vám
musím přiznat, ţe nemohu ručit za své dragouny, poznají-li krále. Všechno, co vám mohu slíbit,
je, ţe budu postupovat za kočárem, aţ přejede, a ţe uzavřu cestu."
"Udělejte, co pokládáte za nejlepší, pane," řekl Izidor. "Hleďte, tamhle uţ přijíţdí král!" A
ukázal do tmy, odkud přijíţděl vůz, jejţ bylo moţno sledovat, jak odletovaly jiskry zpod
koňských kopyt
Izidorovou povinností teď bylo jet vpřed a objednat přípřeţ.
Za pět minut zarazil před poštou.
Vzápětí za ním se tam objevil pan de Damas a pět nebo šest dragounů.
A hned za nimi králův kočár.
Kočár jel Izidorovi takřka v patách, takţe ani neměl kdy vyskočit na koně. Královský
kočár sice nevynikal nijakou nádherou, byl však tak nápadný svými rozměry, ţe se před poštou
opět začal tvořit shluk lidí.
Pan de Damas stál proti dvířkám, nedával však nijak najevo, ţe zná vznešené cestující.
Ale ani král, ani královna nemohli odolat, aby se nezeptali, jaká je situace. Král přivolal pokynem
pana de Damas, královna Izidora.
"Jste to vy, pane de Damas?" otázal se král.
"Ano, Sire."
"Proč nejsou vaši dragouni ve zbrani?"
"Vaše Veličenstvo se zpozdilo o pět hodin, Sire. Má eskadrona byla odpoledne čtyři
hodiny na koních. Čekal jsem, jak nejdéle jsem mohl. Ale město se začínalo bouřit, ba dokonce i
mezi mými dragouny se rozšířily všelijaké dohady. Kdyby propukly nepokoje před příjezdem
Vašeho Veličenstva, zvonili by v městě na poplach a zatarasili by cestu. Nechal jsem tedy jen
dvanáct muţů na koni a ostatní jsem poslal do jejich ubikací. Trubače jsem zavřel ve svém bytě,
abych mohl, bude-li potřeba, dát zatroubit k sedlání. Vaše Veličenstvo ostatně vidí, ţe všechno je
v nejlepším pořádku, cesta je volná."
"Udělal jste to dobře, pane," pochválil Damase král, "jednal jste jako prozíravý muţ.
Jakmile odjedeme, dejte zatroubit k sedlání a jeďte za námi ve vzdálenosti asi čtyř mil."
"Sire," ozvala se královna, "nechtěl byste si poslechnout, co říká pan Izidor de Charny?"
"A co říká?" zeptal se král netrpělivě.
"Říká, Sire, ţe vás v Saint-Menehouldu poznal poštmistrův syn. Je si tím jist. Viděl toho
mladíka, jak si prohlíţí váš portrét na asignátu a srovnává ho s vámi. Vikomt na to upozornil
svého bratra, ten zůstal vzadu a v této chvíli se patrně děje něco váţného, poněvadţ se hrabě
nevrací.
"To je o důvod víc, madam, abychom si pospíšili. Pane Izidore, pobídněte postilióny a
jeďte napřed."
Izidorův kůň byl připraven. Mladý muţ se vyšvihl do sedla a křikl na postilióny:
"Do Varennes!"
Oba důstojnici na kozlíku opakovali:
"Do Varennes!"
Pan de Damas uctivě pozdravil krále, ustoupil stranou a postilióni švihli do koní.
Přepřaţení trvalo okamţik a koně se rozběhli jako zběsilí.
Kdyţ vyjíţděli z města, potkali husarského poddůstojníka.
Pan de Damas měl původně v úmyslu jet za královým vozem s těmi několika muţi, které
měl po ruce. Král mu však udělil docela jiné rozkazy, povaţoval proto za svou povinnost, aby se
jimi řídil, tím spíš, ţe město zachvátilo jisté vzrušení. Měšťané pobíhali od domu k domu, okna
se otvírala, ukazovali se v nich lidé, rozsvěcovala se světla. Pan de Damas se obával jediného, ţe
se totiţ začne zvonit na poplach. Běţel tedy ke kostelu a postavil se na stráţ
přede dveře.
Ostatně měl přijet kaţdou chvíli pan Dandoins se svými třiceti muţi, a to by uţ byla určitá
posila.
Zdálo se však, ţe se vše uklidňuje. Za čtvrt hodiny se pan de Damas vrátil na náměstí, kde
našel velitele své eskadrony pana de Noirville. Dal mu příslušné instrukce a nařídil mu, aby
svolal muţstvo do zbraně.
V tom okamţiku oznámili panu Damasovi, ţe na něho v bytě čeká dragounský
poddůstojník, kterého poslal pan Dandoins.
Ten poddůstojník mu přijel oznámit, ţe nemá čekat na pana Dandoinse a jeho dragouny,
obyvatelstvo ţe pana Dandoinse zadrţelo v Saint-Menehouldu. Mimoto vzkazoval pan Dandoins
- a to pan de Damas uţ věděl - ţe mladý Drouet odjel na koni za kočáry a ţe je patrně nedostihl,
protoţe ho v Clermontu nikdo nespatřil.
Pan de Damas sotva vyslechl tyto zprávy od pluku Royal, kdyţ mu ohlásili kurýra
Lauzunových husarů.
Kurýra vyslal pan de Rohrig, jenţ s mladým panem de Bouillé a s panem de Raigecourt
velel oddílu ve Varennes. Všichni tři páni byli silně znepokojeni, ţe tak dlouho nikdo nejede, a
poslali proto k panu de Damas, nemá-li nějaké zprávy o králi.
"Jaká byla situace ve Varennes, kdyţ jste odtamtud odjíţděl?" otázal se nejprve pan de
Damas.
"Ve městě byl úplný klid," odpověděl kurýr.
"Kde jsou husaři?"
"V kasárnách s osedlanými koňmi."
"Nepotkal jste cestou nějaké kočáry?"
"Potkal, jeden kočár s dvojspřeţím a jeden s párem koní."
"To byly kočáry, na které jsem se přijel zeptat. Všechno je v pořádku," řekl pan de
Damas. Vzápětí vydal rozkaz, aby se troubilo k sedlání.
Chystal se do Varennes, aby mohl králi poskytnout podporu, kdyby bylo potřeba. Za pět
minut nato zahlaholily trubky.
Všechno tedy šlo jako na drátkách, aţ na nešťastnou příhodu, která zdrţela v
SaintMenehouldu páně Dandoinsových třicet muţů. Ale pan de Damas si řekl, ţe se se svými sto
čtyřiceti dragouny obejde bez této posily. Vraťme se tedy ke královskému kočáru, ten se uhnul z
přímé cesty na Verdun a zabočil vlevo na silnici do Varennes.
Řekli jsme uţ, ţe Varennes je rozděleno na horní a dolní město. Řekli jsme, ţe bylo v
plánu měnit přípřeţ na konci města směrem k Dunu, ţe se tedy kočár měl dát cestou vedoucí k
mostu, projet mýtnicí, přejet most a dostat se na místo, kde měl čekat s novou přípřeţí pan de
Choiseul. Pan de Bouillé a pan de Raigecourt mu měli poskytnout vojenskou ochranu. Pan de
Rohrig, mladý dvacetiletý důstojník, nebyl do věci zasvěcen a domníval se, ţe sem byl vyslán,
aby provázel armádní poklad.
Ostatně, jak si čtenář vzpomene, měl sám pan de Charny na tomto nebezpečném místě
provést královský kočár spletí ulic. Charny pobyl ve Varennes několik dní, všechno prostudoval,
seznámil se dokonale se situací ve městě; věděl o kaţdém patníku, vyznal se v kaţdé uličce. Ale
pan de Charny tu nebyl.
Královnin nepokoj stupňovala ještě jiná obava. Jestliţe Charny nedohonil kočár za tak
váţných okolností, jistě se mu stala nějaká těţká nehoda.
Kdyţ se blíţili k Varennes, zmocnil se nepokoj i samého krále. Spoléhal na Charnyho a
nevzal si ani nákres města.
A pak, noc byla temná, svítilo jen několik hvězd. Byla to jedna z nocí, z nichţ člověk
snadno zbloudí i na známém místě, tím spíš v klikatých uličkách cizího města. Izidorovi dal
hrabě de Charny příkaz, aby se zastavil před městem.
Tam ho měl bratr vystřídat, a jak jsme uţ řekli, ujmout se velení.
Stejně jako královna byl tedy bratrovou nepřítomností navýsost znepokojen i Izidor.
Zbývala teď uţ jen jediná naděje: ţe pan de Bouillé nebo pan de Raigecourt se nemohli dočkat,
vyjeli králi vstříc a čekají před městem.
Za ty dva nebo tři dny, co se zdrţují ve městě, jistě se v něm uţ vyznají a budou moci
kočár bez nebezpečí provést.
Proto také, kdyţ sjel Izidor s kopce a spatřil, ţe ve městě svítí jen dvě tři ojedinělá světla,
nerozhodně se zastavil a rozhlédl se kolem; snaţil se proniknout očima tmu. Neviděl nikoho.
Tu zavolal zprvu tiše, pak hlasitěji a konečně zplna hrdla jméno pana de Bouillé a pana de
Raigecourt.
Nikdo neodpověděl.
Bylo jen slyšet, jak ve vzdálenosti asi čtvrt míle rachotí kočár, rachot se kaţdým
okamţikem blíţil.
Izidora napadlo, ţe se ti pánové moţná skryli na pokraji lesa, který se táhl po levé straně
cesty.
Vběhl do lesa a znovu několikrát zavolal.
Neozval se nikdo.
Nedalo se dělat nic jiného neţ čekat.
Za několik minut dojel královský kočár.
Král a královna se vyklonili z vozu. Oba najednou se otázali:
"Hrabě de Charny tu není?"
"Není tady, Sire," odpověděl Izidor. "A není-li tady,; určitě se mu přihodila opravdu
váţná
nehoda, kdyţ pronásledoval toho zatraceného Droueta."
Královna zasténala.
"Co dělat?" otázal se bezradně král.
Otočil se k oběma důstojníkům, kteří seskočili z kozlíku.
"Znáte to město, pánové?"
Nikdo je neznal.
"Sire," ozval se Izidor, "je úplné ticho a zdá se, ţe ve městě je klid. Nechť zde Vaše
Veličenstvo ráčí deset minut počkat. Půjdu do města a pokusím se najít pány de Bouillé a de
Raigecourt, nebo aspoň přípřeţ pana de Choiseul. Neráčí se Vaše Veličenstvo pamatovat, jak se
jmenuje hostinec, kde má přípřeţ čekat?"
"Bohuţel ne," řekl král. "Věděl jsem to, ale zapomněl jsem. Nu nevadí, jen běţte. My se
zatím pokusíme něco vyzvědět."
Izidor se rozjel směrem k dolnímu městu a brzy zmizel mezi prvními domy.
29. Jean Baptiste Drouet
Řekl-li král: Pokusíme se zde něco vyzvědět, myslel na dva nebo tři domky, které jako
přední
hlídky horního města stály osamoceně po pravé straně silnice.
Dveře nejbliţšího domku se dokonce pootevřely - někdo patrně slyšel rachocení obou
kočárů
- a na silnici dopadl pruh světla.
Královna vystoupila z vozu, zavěsila se do pana de Malden a zamířila k domku. Dveře se
však před nimi zavřely.
Přece však málo pohostinný pán domu nebyl dost rychlý, aby pan de Malden včas
nepřiskočil a nevrazil mezi veřeje a dveře špičku boty, dříve neţ zapadla závora. Nevlídný
obyvatel se marně snaţil dveře přirazit. Pan de Malden mocně trhl za kliku a otevřel je.
Na prahu stál muţ, asi padesátník, byl v ţupanu a na bosých nohou měl pantofle.
Pochopíme snadno, jak se podivil, kdyţ ho pan de Malden dost prudce vstrčil zpátky do síně.
Úzkostně se zadíval na ţenu, která stála za násilníkem, jenţ si tu počínal jako doma. Trhl sebou,
znovu vrhl rychlý pohled na královnu, na jejíţ obličej dopadalo světlo svíce, kterou drţel
vyrušený spáč v ruce.
"Co si přejete, pane?" otázal se majitel domku pana de Malden.
"Pane," odpověděl důstojník, "nevyznáme se ve Varennes a prosíme vás, abyste byl tak
laskav a ukázal nám cestu do Stenay."
"Ale kdyţ to udělám," zasténal ten ubohý muţ, "a někdo to na mě řekne, budu z toho mít
hroznou polízačku."
"Ach, pane," řekl pan de Malden, "i kdyby sluţba, o kterou vás prosíme, pro vás
znamenala nějaké nebezpečí, jste jistě dost rytířský, abyste neodepřel tuto laskavost ţeně, která se
octla ve svízelném postavení."
"Pane," odpověděl muţ v ţupanu, "dáma, která stojí za vámi, není prostá ţena... "
Nachýlil se k panu de Malden a takřka mu zasténal do ucha:
"Je to královna!"
"Pane!"
Královna, jeţ uslyšela nebo uhodla, co se mluví, zadrţela pana de Malden a pošeptala mu:
"Neunáhlujte se, pane, a oznamte králi, ţe jsem byla poznána." Pan de Malden odběhl
vyplnit rozkaz.
"Poproste toho muţe," nařídil král, "aby přišel za mnou, ţe s ním chci mluvit." Pan de
Malden se vrátil. Další přetvářku uţ povaţoval za zbytečnou, proto oznámil stručně:
"Král si s vámi přeje mluvit, pane."
Muţ v ţupanu si hluboce povzdechl, sundal si pantofle, aby nedělal hluk, a naboso
přistoupil ke kočáru.
"Jak se jmenujete, pane?" otázal se král.
"Pan de Prefontaine," odpověděl nešťastník váhavě.
"Co jste?"
"Major jezdectva a rytíř královského vojenského řádu svatého Ludvíka."
"Jako major a rytíř řádu svatého Ludvíka jste mi, pane, dvakrát sloţil přísahu. Je tedy vaší
povinností pomoci mi v nesnázi."
"Zajisté, Vaše královské Veličenstvo," koktal major, "jenom uctivě prosím, aby si Vaše
královské Veličenstvo ráčilo pospíšit - mohl by mě někdo vidět."
"Co chcete, pane," zasmál se pan de Malden, "jestli vás někdo uvidí, tím líp pro vás.
Nikdy se vám uţ nenaskytne tak krásná příleţitost, abyste jednou v ţivotě splnil svou povinnost."
Major, jak se zdálo, byl docela jiného mínění. Vzdychal, chudák, ţalostně. Královna pokrčila
útrpně rameny.
Král se na ni významně podíval, pak se znovu otočil k majorovi:
"Neslyšel jste náhodou, pane, něco o přípřeţi, která má čekat na kočár, jenţ tudy má
projet, a nevíte nic o husarech, kteří mají být od včerejška ve městě?"
"Ó ano, Sire, koně i husaři jsou na druhém konci města. Koně jsou v hospodě U velkého
monarchy, husaři budou pravděpodobně v kasárnách."
"Děkuji, pane... A teď se klidně vraťte domů, nikdo vás neviděl, nic se vám nestane."
"Sire!"
Ale král ho uţ neposlouchal, podal ruku královně, aby jí pomohl do vozu, a otočil se k
oběma důstojníkům:
"Na svá místa, pánové, a k Velkému monarchovi."
Oba důstojníci vyskočili na kozlík a křikli na postilióny:
"K Velkému monarchovi!"
V tom okamţiku však vyrazil z lesa jakýsi stín na koni, jakýsi fantastický jezdec, a
postavil se s koněm přes silnici.
"Postilióni," zařval, "ani o krok dál!"
"Co je?" vyhrkli udiveně postilióni.
"Vezete krále, který je na útěku. Nařizuji vám jménem národa, abyste se nehnuli z místa!"
Postilióni, kteří se uţ chystali prásknout do koní, zarazili se a zadumali:
"Král!"
Ludvík XVI. viděl, ţe všechno je na váţkách.
"Kdopak jste, pane," zvolal, "ţe tu dáváte rozkazy?"
"Prostý občan... představuji však zákon a mluvím jménem národa. Postilióni, ani krok,
nařizuji vám to podruhé! Znáte mě dobře: jsem Jean-Baptiste Drouet, poštmistrův syn ze
Saint-Menehouldu."
"To je ten bídák!" vykřikli oba důstojníci tělesné stráţe, seskočili z kozlíků a chopili se
svých loveckých noţů.
Neţ však doskočili na zem, pobodl Drouet koně a brzy zmizel v ulicích dolního města.
"Ach, Charny, Charny," zašeptala královna, "co se s ním stalo?" A zabořila se do kouta
kočáru, takřka lhostejná ke všemu, co se kolem ní dělo. Co se stalo s Charnym, jak to, ţe mu
Drouet unikl?
Osud, stále osud!
Kůň pana Dandoinse byl dobrý běhoun, ale Drouet měl náskok asi dvacet minut. Těch
dvacet minut musel hrabě dohnat.
Charny zabodl koni ostruhy do slabin, kůň se vzepjal, zařičel a dal se do trysku. Drouet
sice nevěděl, pronásleduje-li ho někdo či ne, ale hnal se rovněţ tryskem. Jenţe Drouet měl
obyčejného poštovního koně, kdeţto Charny čistokrevného běhouna.
A tak neţ ujeli první míli, Charny uţ Droueta z jedné třetiny dohonil. Tu Drouet
zpozoroval, ţe je pronásledován, a zdvojnásobil úsilí, aby unikl pronásledovateli, jenţ se k němu
přibliţoval.
Neţ urazili druhou míli, vzdálenost mezi Drouetem a Charnym se znovu podstatně
zmenšila a Drouet se ohlíţel čím dál tím úzkostněji. Odjel v takovém spěchu, ţe si ani nevzal
zbraň. Nadšený vlastenec se nebál smrti, bál se jen, aby ho protivník nedostihl, bál se, aby král
neuprchl, bál se, ţe mu unikne ta osudná příleţitost, kdy můţe navţdy proslavit své jméno. Do
Clermontu zbývaly ještě dvě míle. Bylo však zřejmé, ţe ho na třetí míli - urazili uţ dvě protivník
dohoní. Ale pomyšlení, ţe má před sebou králův kočár, mu neustále dodávalo odvahy. Říkáme
pomyšlení, neboť bylo, jak víme, kolem půl desáté večer, a ačkoli jsou v té době
nejdelší dny, přece se uţ začínalo stmívat.
Drouet usilovně pobízel koně ostruhami i bičem.
Byl uţ jen tři čtvrti míle od Clermontu, ale Charny byl jen na dvě stě kroků od něho.
Drouet věděl, ţe ve Varennes není pošta, a byl tedy přesvědčen, ţe král pojede na Verdun. Uţ si
začínal zoufat. Dříve neţ dohoní krále, dohoní ho jeho pronásledovatel. Půl míle od Clermontu uţ
zřetelně slyšel dusot kopyt a supění nepřítelova koně. Nezbývalo neţ vzdát se pronásledováni
anebo se postavit proti pronásledovateli. Ale aby mohl čelit svému protivníkovi, k tomu neměl
Drouet zbraň.
Pojednou však, kdyţ uţ byl Charny vzdálen snad jen nějakých padesát kroků, spatřil
Drouet před sebou postilióny, vracející se na odpřaţených koních. Poznal, ţe to jsou ti, kteří vezli
královský kočár.
"K Verdunu, viďte?" zavolal na ně.
"Coţe, k jakému Verdunu?" nechápali postilióni.
"Říkám," křičel Drouet, "ţe kočáry, které jste vezli, jedou k Verdunu?" A uţ se hnal
kolem postiliónů, štval koně k poslednímu vypětí.
"Ale ne," křičeli za ním postilióni, "jeli na Varennes!" Drouet zavýskl radostí.
Je zachráněn a král je ztracen!
Kdyby byl král jel k Verdunu, byl by Drouet nucen jet pořád po silnici, neboť Silnice
spojuje přímou čarou Saint-Menehould s Verdunem.
Ale král se dal cestu vedoucí z Clermontu do Varennes a ta silnice zahýbá vlevo takřka v
ostrém úhlu.
Drouet strhl koně k argonneskému lesu, v němţ znal kaţdou cestu. Projede-li lesem
napříč, bude mít čtvrt hodiny náskok před králem. Kromě toho ho tma v lese zachrání před
pronásledovatelem.
Charny znal ten kraj skoro tak dobře jako Drouet, pochopil, ţe mu Drouet uniká, a vykřikl
vztekem.
Takřka současně s Drouetem vehnal koně na úzký pruh pole mezi silnici a lesem a křikl:
"Stůj, stůj!"
Drouet však neodpověděl. Nachýlil se k šíji koně a štval ho zběsile. Jen kdyţ se dostane
do lesa, pak bude zachráněn!
Dostane se do lesa, ale Charny uţ je jen na deset kroků. Vytáhne pistoli a namíří na
Droueta.
"Stůj!" zvolá, "nebo střelím!"
Drouet se přitiskne ke koňské šiji a pohání koně jako divý.
Charny stiskne spoušť, ale z pistole vyletí jen jiskry.
Charny divoce mrští pistolí po Drouetovi, vytrhne druhou pistoli, vrhne se do lesa za
prchajícím mladíkem, kterého uţ sotva zahlédá mezi stromy, a vypálí podruhé. Ale pistole selţe i
tentokrát. Tu si teprve vzpomněl, ţe za ním pan Dandoins volal něco, čemu nerozuměl.
"Spletl jsem si koně," udeří se do čela, "volal za mnou patrně, ţe pistole v sedle jeho koně
nejsou nabité. Nevadí, dohoním toho bídáka, a bude-li třeba, uškrtím ho vlastníma
rukama!" A pustí se za Drouetem, kterého uţ sotva zahlédl, jak se na temné lesní cestě mihl jako
stín. Sotva však ujel nějakých sto kroků v neznámém lese, svalil se mu kůň do příkopu. Charny
mu přeletěl přes hlavu, vstal, vyšvihl se do sedla, ale Drouet zatím zmizel. Tak tedy Drouet unikl
Charnymu. Vynořil se jako hrozivý přízrak na silnici a poručil postiliónům, aby se nehýbali z
místa.
Postilióni zůstali stát, neboť Drouet je vyzval jménem národa, a to jméno uţ začínalo být
mocnější neţ jméno královo.
Sotva Drouet zmizel v dolním městě, ozval se znovu koňský dusot a ze tmy se vynořil
Izidor. Jeho zprávy souhlasily přesně s tím, co pověděl pan de Prefontaine:
Koně pana de Choiseul, pana de Bouillé a de Raigecourt jsou na druhém konci města v
hospodě U velkého monarchy.
Třetí důstojník, pan de Rohrig, je v kasárnách s husary.
Jakýsi číšník, jenţ právě zavíral svou kavárničku, to panu Izidorovi pověděl a dušoval se,
ţe je to pravda.
Vikomt se těšil, s jakou radostí vyslechnou tu zprávu vznešení cestující, místo toho je
však našel v úplném ochromení.
Pan de Prefontaine lkal a naříkal. Oba důstojníci tělesné stráţe hrozili kamsi do neznáma.
Izidor se zarazil uprostřed svého vyprávění.
"Co se stalo, pánové?"
"Nepotkal jste muţe na koni?"
"Ano, Sire."
"Byl to Drouet," řekl král.
"Drouet?" vykřikl Izidor zděšeně. "Pak je můj bratr mrtev." Královna si zakryla rukama
tvář.
30. Mýtnice na mostě ve Varennes
Nevýslovná úzkost zachvátila na okamţik všecky ty nešťastníky bezradně shluklé
uprostřed silnice a ohroţené neznámým, ale strašným nebezpečím.
Izidor se vzchopil první.
"Sire," ozval se, "ať je můj bratr ţiv nebo mrtev, nemysleme na něj, mysleme na Vaše
Veličenstvo. Nesmíme ztrácet ani vteřinu. Postilióni vědí, kde je hospoda U velkého monarchy,
cvalem k hospodě U velkého monarchy!"
Ale postilióni se ani nehnou.
"Neslyšeli jste?" křičí na ně Izidor.
"Slyšeli."
"Tak proč nejedete?"
"Pan Drouet to zakázal."
"Coţe, pan Drouet to zakázal? A kdyţ král poroučí a pan Drouet zakazuje, vy posloucháte
pana Droueta?"
"Posloucháme národ."
"Pánové," otočil se Izidor k oběma důstojníkům, "jsou okamţiky, kdy lidský ţivot nemá
cenu. Postarejte se kaţdý o jednoho z těch chlapů! Já si vezmu na starost tohohle a povezeme
krále sami!"
Chytne nejbliţšího postilióna za límec a rozmáchne se svým loveckým noţem. Královna
spatřila, jak se zableskly tři čepele, a zvolala v hrozné úzkosti:
"Pánové, pamatujte se, proboha!"
Naléhavě se obrátila na postilióny:
"Přátelé, dostanete okamţitě padesát louisdorů a kaţdý z vás důchod pět set franků,
zachráníte-li krále."
Co nezmohly hrozby, zmohlo laskavé slovo a lákavý příslib. Národ šel k čertu a postilióni
práskli do koní.
Pan de Prefontaine se vrátil domů; chvěl se na celém těle, zamkl dveře, zastrčil závoru a
natahal ke dveřím všechen svůj nábytek.
Izidor cválal před kočárem. Záleţelo na tom, aby projeli městem a dostali se na druhou
stranu mostu. Od mostu k hospodě U velkého monarchy je to uţ jen nějakých pět minut. Kočár
rychle sjíţděl s kopce k dolnímu městu. Kdyţ však přijeli k věţi na pokraji mostu, zpozorovali,
ţe jedno křídlo brány je zavřeno.
Odtáhli vrata. Pod klenbou stály tři vozy. Vstup na most byl zatarasen.
"Pomozte mi, pánově!" zvolal Izidor, seskočil s koně a opřel se do prvního vozu. V tom
okamţiku se ozval rachot bubnu a první údery zvonu. Zvonili na poplach. Drouet, jak je vidět,
nelenil.
"Ty syčáku," zaskřípěl Izidor zuby. "Jestli tě dopadnu!" A vší silou odstrčil jeden vůz
stranou, zatímco pan de Malden a pan de Valory odtlačili druhý. Třetí stál ještě v cestě.
"Ještě tenhle," ukazoval Izidor.
Kočár vjel zároveň pod věţní klenbu.
Vtom se mezi ţebřinami třetího vozu objevily hlavně několika pušek.
"Ani o krok dál, nebo pouţijeme zbraně, pánové!" ozval se hlas.
"Pánové," vyklonil se král z kočáru, "nepokoušejte se vynutit si průchod násilím, zakazuji
vám to."
Izidor a oba důstojníci ustoupili.
"Co od nás chtějí?" otázal se král.
Vtom se ozval v kočáře zděšený výkřik.
Nehledě na muţe, kteří zatarasili příchod k mostu, připlíţilo se ještě několik jiných ke
kočáru a u okének se objevily hlavně několika pušek.
Jedna z nich mířila královně na prsa.
Izidor to spatřil. Vrhl se vpřed, chytil hlaveň pušky a odstrčil ji stranou.
"Pal, pal!" volalo několik hlasů.
Jeden z muţů uposlechl. Naštěstí puška selhala.
Izidor zvedá ruku a chce chlapa probodnout loveckým noţem. Královna ho zadrţí.
"Ach, madam," křičí Izidor bez sebe vztekem, "proboha mně dovolte skolit toho lumpa!"
"Ne, pane," vykřikla královna. "Nůţ do pochvy! Rozumíte?" Izidor poslechl napolo. Ruka
mu klesla, tesák však do pochvy nezastrčil.
"Jenom kdybych chytil toho Droueta!" zašeptal.
"Toho," sevřela mu královna křečovitě ruku, "toho bych vám vydala!"
"Co vlastně chcete, pánové?" ozval se král.
"Chceme vidět vaše pasy," odpovědělo několik hlasů.
"Pasy? Ale samozřejmě," řekl král. "Běţte pro starostu, ukáţeme vám je."
"To sou ňáký cavyky!" vykřikl muţ, kterému právě selhala puška, a namířil na krále. Oba
důstojníci se na něho vrhli a povalili ho k zemi.
Jak se strkali, vyšla rána, ale koule nikoho nezasáhla.
"Hola," ozval se hlas, "kdo to tu vystřelil?"
Muţ, jenţ se kroutil pod nohama obou šlechticů, řval:
"Pomozte mně, kamarádi, pomozte!"
Několik ozbrojených muţů mu běţelo na pomoc.
Důstojníci tělesné stráţe vytáhli noţe a chystali se ke rvačce.
Král a královna se marně snaţili zadrţet rozdivočelé muţe. Kaţdým okamţikem se dají
do sebe.
V té chvíli se vrhli doprostřed klubka lidských těl dva muţi. Jeden měl trojbarevnou
šerpu, druhý měl na sobě stejnokroj.
Muţ s šerpou byl místní prokurátor Sausse.
Muţ ve stejnokroji byl velitel Národní gardy Hannonet.
Za nimi se leskly v záři několika pochodní asi dva tucty pušek.
Král pochopil, ţe tito dva muţi znamenají pro něho ne-li pomoc, tedy alespoň jakous
takous záruku.
"Pánové," řekl, "jsem ochoten svěřit pod vaši ochranu sebe i osoby, které mě provázejí.
Ale ochraňte mě před násilím těchto lidí."
A ukázal na muţe ozbrojené puškami.
"Skloňte zbraně, občané," poručil Hannonet.
Muţi poslechli, přestoţe k tomu nejevili valnou chuť.
"Prominete nám, pane," obrátil se místní prokurátor ke králi. "Rozšířila se však zpráva, ţe
Jeho Veličenstvo Ludvík XVI. je na útěku, je tedy naší povinnosti přesvědčit se, zda to je
pravda."
"Zda je to pravda?" vykřikl vztekle Izidor. "Jestli je pravda, ţe v tomhle voze je král, máte
být, pánové, na kolenou. Jestli však v něm jede jen obyčejný soukromník, jakým právem ho
zdrţujete?"
"Pane," pokračoval klidně Sausse, všímaje si jenom krále, "mluvím s vámi, nikoli s tímto
pánem. Chtěl byste mi laskavě odpovědět?"
"Sire," pošeptal králi Izidor, "hleďte získat čas. Pan de Damas se svými dragouny jede za
námi a můţe tady být ,kaţdou chvilku."
"Máte pravdu," přisvědčil král. Potom se otočil k panu Saussovi:
"A jsou-li naše průkazy v pořádku, pane, budeme moci pokračovat v cestě?"
"Zajisté, pane," odpověděl Sausse.
"Prosím vás, paní baronko," otočil se král k paní de Tourzel, "buďte tak laskava, podívejte
se po svém pasu a ukaţte jej těmto pánům."
Paní de Tourzel pochopila, co chtěl král říci slovy: podívejte se po svém pasu. Začala ho
opravdu hledat po všech kapsách, všude tam, kde nebyl.
"Tak vidíte," rozkřikl se jakýsi netrpělivý, hrozivý hlas, "vţdyť ţádný pas nemají!"
"Ale ne, pánové," ozvala se královna, "máme pas, ale paní baronka de Korff netušila, ţe
se po něm bude někdo ptát, a teď neví, kam ho zaloţila."
Všechen dav propukl v hlučný chechtot. Nejsou přece tak hloupí, aby si nechali věšet
bulíky na nos.
"Ostatně uděláme to jednodušeji," poručil pan Sausse. "Postilióni, zavezte vůz k mému
domu!
Tito pánové a dámy zajdou ke mně a tam se všechno vysvětlí. Tak hybaj, postilióni, páni
gardisté, doprovoďte kočár!"
Ta výzva se příliš podobala rozkazu, aby se někdo pokoušel odporovat. Ostatně kaţdý
takový pokus by byl skončil nezdarem. Bubnování a zvonění na poplach neustávalo a dav, jenţ
obklopoval kočár, rostl kaţdým okamţikem.
Vůz se rozjel.
"Ach ten pan de Damas! Pan de Damas"" zašeptal král, "jen kdyby přijel dřív, neţ
budeme v tom zpropadeném domě!"
Královna neříkala nic, myslela na Charnyho, tlumila vzdechy a zadrţovala pláč. Přijeli k
vratům Saussova domu a po panu Damasovi ani vidu, ani slechu. Co se mu jen mohlo stát, co
zabránilo šlechtici, na jehoţ oddanost mohli přísahat, aby splnil rozkaz a dodrţel svůj slib?
Vylíčíme to několika stavy, abychom nenechali bez vysvětlení ani jediný bod této
pochmurné
historie.
Opustili jsme pana de Damas ve chvíli, kdy dal zatroubit k sedlání.
Ve chvíli, kdy se ozvaly první zvuky trubky, sahal právě pro peníze do svého psacího
stolu a pro nějaké papíry, které tam nechtěl ani nechat, ani si je vzít s sebou. A právě v tom
okamţiku se otevřely dveře a na prahu se objevilo několik členů městské rady. Jeden z nich
přistoupil k hraběti.
"Co si přejete?" otázal se pan de Damas, udivený tou neočekávanou návštěvou. Rychle se
otočil, aby zakryl dvě pistole, leţící na krbu.
"Pane hrabě," odpověděl jeden z návštěvníků zdvořile, ale pevně, "rádi bychom věděli,
proč
odjíţdíte."
Pan de Damas se překvapeně podíval na muţe, který si dovoloval klást takovou otázku
vysokému důstojníku královské armády.
"Ale to je velmi prosté, pane, odjíţdím, protoţe jsem dostal rozkaz."
"A kam odjíţdíte, pane plukovníku, a za jakým účelem?" naléhal člen městské rady. Pan
de Damas se na něho díval s rostoucím údivem.
"Za jakým účelem? Za prvé to nevím sám a za druhé, i kdybych to věděl, neřekl bych
vám to."
Zástupce města se po sobě podívali, šuškali si a strkali do sebe, jako by si navzájem
dodávali odvahy. Nakonec promluvil opět muţ, jenţ první pana de Damas oslovil:
"Pane, clermontská městská rada si přeje, abyste neodjíţděl dnes večer, ale aţ zítra ráno."
Pan de Damas se ušklíbl oním zlým úšklebkem vojáka, na němţ někdo buď v nevědomosti,
anebo v naději, ţe se ho podaří zastrašit, ţádá něco, co je neslučitelné s vojenskou kázní.
"Tak clermontská městská rada," opakoval pomalu, "si přeje, abych tu zůstal do zítřka do
rána?"
"Ano, pane."
"Nuţe, pane, vyřiďte clermontské městské radě, ţe nesmírně lituji, ale ţe nemohu
vyhovět, neboť ţádný zákon, pokud vím, neopravňuje clermotskou městskou radu, aby mně
udělovala rozkazy. Přijímám rozkazy jen od svých nadřízených a tady je můj rozkaz k odjezdu."
A pan de Damas podal svůj rozkaz nejbliţšímu členu městské rady. Páni konšelé nad ním dali
hlavy dohromady, zatímco pan de Damas se otočil a uchopil své pistole. Kdyţ si mluvčí městské
rady se svými druhy dostatečně prohlédl listinu, kterou mu pan de Damas vstrčil do ruky,
rozváţně prohlásil:
"Pane, čím jasnější je ten rozkaz, tím rozhodněji se mu musíme vzepřít. Nepochybně vám
nařizuje něco, co se v zájmu Francie nesmí stát. Oznamuji vám tedy jménem národa, ţe vás
zatýkám."
"A já, pánové," namířil hrabě bleskurychle na ubohé konšely pistole, "já vám oznamuji,
ţe odjíţdím."
Páni konšelé nebyli zvyklí, ţe by s nimi někdo zacházel takhle neurvale. V prvním úleku
odskočili od pana de Damas jako houf vyplašených slepic. Hrabě vyběhl ze salónu, odtud do
síně, zamkl dveře na dva západy, seběhl po schodech, vyšvihl se na koně, odjel tryskem na
náměstí, kde se shromaţďoval jeho pluk, a přihnal se k panu de Floirac, jednomu ze svých
důstojníků, který uţ seděl na koni:
"Musíme se odtud dostat, jak to půjde," zašeptal mu, "ale hlavní je, ţe král je zachráněn!"
Pro pana de Damas, který nic nevěděl o Drouetově odjezdu ze Saint-Menehouldu (věděl jen o
vzbouření v Clermontu), byl král zachráněn, protoţe měl Clermont za zády a jistě uţ bude brzo
ve Varennes, kde na něho čeká přípřeţ pana de Choiseul a Lauzunovi husaři pod velením pana de
Bouillé a pana de Raigecourt.
Přesto se však pro větší jistotu obrátil k plukovnímu ubytovateli, který byl na náměstí
jeden z prvních, a řekl mu tiše:
"Pane Rémy, pohodněte koně! Dejte se silnicí do Varennes, vezměte to tryskem, dohoníte
oba kočáry, které tu právě projely. Ručíte mi za ně svou hlavou!"
Plukovní ubytovatel pohodl koně a odjel s furýry a čtyřmi dragouny. Sotva však vyjel z
Clermontu, přijel na křiţovatku, kde se silnice rozbíhala dvěma směry, dal se špatnou cestou a
zabloudil.
Všecko se osudně hatilo v té osudné noci!
Zatím se na náměstí oddíl formoval jen pomalu. Konšelé, které pan de Damas zavřel,
snadno vypáčili dveře a dostali se z vězení. Zburcovali lid a Národní gardu, jeţ se sbíhala s jiným
zápalem neţ dragouni. Kam se pan de Damas obrátil, všude viděl, jak na něho odněkud míří
hlaveň pušky. Viděl, ţe jeho vojáci mají strach, jak to všechno dopadne, projíţděl mezi
řadami, snaţil se roznítit jejich oddanost ke králi, ale vojáci na to mnoho nedali. Ačkoli ještě
nebyli všichni pohromadě, hrabě usoudil, ţe je svrchovaný čas k odjezdu. Dal tedy
rozkaz, ale dragouni se ani nehnuli. Zato obyvatelé volali:
"Dragouni, vaši důstojníci jsou zrádci! Vedou vás na jatka. Dragouni, buďte vlastenci...
Ať
ţijí dragouni!"
Národní gardisté a občané provolávali:
"Ať ţije národ!"
Pan de Damas, který dal rozkaz k odjezdu dost potichu, měl zprvu za to, ţe dragouni prve
neslyšeli. Otočil se a viděl, ţe dragouni v druhé ředě seskakují s koni a objímají se s lidem. Tu
pochopil, ţe od svého muţstva nemůţe uţ nic očekávat. Jediným pohledem shromáţdil kolem
sebe své důstojníky.
"Pánové," řekl, "vojáci zrazují krále. Obracím se od vojáků k šlechticům. Kdo má čest v
těle, za mnou! Do Varennes!"
Vrazil koni ostruhy do boků a prorazil zástup, za ním pan de Floirac a tři důstojníci. Ti tři
důstojníci, vlastně poddůstojníci, byli pobočník Foucq a dva ubytovatelé, Saint-Charles a La
Potterie. Pět nebo šest věrných dragounů se odtrhlo od svých druhů a ujíţdělo za panem
Damasem.
Národní gardisté za nimi poslali několik kulí, ale ty se minuly cílem. Proto se tedy
neobjevili pan de Damas a jeho dragouni, aby hájili krále, kdyţ ho zadrţeli pod klenbou
varenneské mýtnice, donutili vystoupit z kočáru a dovedli k obecnímu prokurátorovi panu
Saussovi.
31. Saussův dům
Dům pana Sausse - nebo aspoň to, co z něho viděli vznešení zajatci a jejich druhové v
neštěstí
- se skládal z kupeckého krámu, za nímţ - za skleněnou přepáţkou - byla jídelna, odkud
bylo vidět na zákazníky vstupující do krámu. Ţe někdo přišel, ohlásil ostatně zvonek, který se
rozezvučel, kdykoli se otevřely male nízké dveře se zamříţovaným okénkem - bývá to tak
zvykem ve všech venkovských krámech, do nichţ jejich majitelé buď z vypočítavosti, nebo ze
skromnosti nechávají nahlíţet kolemjdoucí.
V jednom koutě krámu vedly do prvního pochodí hrubé dřevěné schody.
V prvním poschodí byly dvě místnosti. V jedné bylo skladiště, bylo tam plno balíků
rozstrkaných po zemi, od stropu visely svazky svíček, na krbu byly srovnány homole
cukru v hrubém modrém papíře s šedivými čepičkami na špici; ty čepičky byla moţno sundat,
aby bylo vidět, jak je zrnitý cukr jemný a bílý. V druhé světnici byla loţnice majitele domu,
kterého Drouet probudil. Bylo v ni ještě plno nepořádku, zřejmě ho nadělal majitel tak náhle
probuzený ze spaní.
Paní Sausseová napůl oblečená vyběhla z tohoto pokoje, prošla druhým a objevila se
nahoře na schodech právě v okamţiku, kdy královna, pak král, královské děti a konečně madam
Alţběta a paní de Tourzel stanuli na prahu krámu. Pan Sausse vběhl do domu první, ještě před
královskou rodinou.
Více neţ stovka muţů a několik ţen, které se shrnuly kolem kočárů, zůstalo stát před
Saussovým domem na malém náměstí.
"Tak oč půjde?" otázal se král.
"Půjde o to, pane," odpověděl Sausse, "ţe byla řeč o pasu. Ukáţe-li dáma, která tvrdí, ţe
je majitelkou kočáru, svůj pas, donesu jej na radnici, kde se uţ shromáţdila městská rada, aby se
zjistilo, zda je v pořádku."
Poněvadţ pas, vystavený na jméno paní de Korff, byl koneckonců v pořádku, pokynul
král paní de Tourzel, aby jej vydala.
Vytáhla tedy drahocennou listinu z tašky a podala ji panu Saussovi, který nařídil své ţeně,
aby se postarala o tajemné hosty, a spěchal na radnici.
Tam vládlo velké vzrušení, neboť na schůzi byl přítomen také Drouet. Pan Sausse
vstoupil s pasem v ruce. Všichni uţ věděli, ţe cestující jsou u něho, a tak okamţitě zavládlo
zvědavé
ticho.
Sausse poloţil pas před starostu.
Znění pasu uţ čtenář zná, takţe ví, ţe se proti němu nedalo nic namítat. Proto také, kdyţ
si jej starosta přečetl, pokrčil rameny.
"Pánové, je to naprosto řádný pas."
"Řádný pas!" ozvalo se s údivem několik hlasů a zároveň se po něm vztáhlo několik
rukou.
"To se rozumí," tvrdil starosta, "vţdyť je tady králův podpis. A podal pas prvnímu, kdo po
něm sáhl. Ale Drouet mu ho takřka vytrhl z ruky.
"Podepsal to král," vykřikl, "ale podepsal to také někdo z Národního shromáţdění?"
"Tady se podívej," ukazoval jeden ze sousedů, který při světle svíčky četl pas Drouetovi
přes rameno, "tady jsou podpisy členů jednoho výboru."
"To máš pravdu," souhlasil Drouet, "ale podepsal to předseda? A ostatně," rázně se
rozkřikl mladý vlastenec, "vţdyť na tom vůbec nezáleţí! Cestující nejsou pant de Korff, ruská
baronka, její děti, její správce, dvě komorné a tři sluhové! Je to přece král, královna,
dauphin, madam Royale, nějaké dvorní dámy a kurýři, zkrátka celá královská rodina! Chcete
nechat královskou rodinu prchnout z Francie?"
Takhle zněla doopravdy otázka. Nesnáz byla jen v tom, jak má tuhle otázku rozřešit
několik chudáků městských radních v takovém venkovském hnízdě, jako bylo Varennes. Radili
se tedy, rozvaţovali, a poněvadţ bylo zřejmé, ţe porada bude trvat dlouho, rozhodl se pan
Sausse, ţe nechá pány radní, ať si s tím lámou hlavu a sám ţe se zatím vrátí domů. Kdyţ se vrátil,
stáli vznešení pocestní pořád ještě v krámě. Paní Saussová je vybízela, aby šli nahoru do
parádního pokoje, potom aby se aspoň posadili v krámě a něco pojedli; ale oni všechno odmítli.
Zdálo se jim, kdyby se posadili v tomto domě nebo přijali nějaké pohostinství, ţe by tak
udělali ústupek lidem, kteří je zadrţeli, a sami by se vzdali naděje na brzký odjezd, po němţ
jedině touţili. Nemyslili na nic jiného, neţ aby se co nejdřív vrátil majitel domu, který
měl přinést zprávu v tu chvíli pro ně nejdůleţitější, totiţ jak rozhodla městská rada o jejich pasu.
Náhle ho spatřili, jak se prodírá davem, jenţ se tlačil přede dveřmi. Král mu vyšel vstříc.
"Nuţe," otázal se s úzkostí, kterou se marně snaţil skrýt, "co je s pasem?"
"S pasem," poškrábal se pan Sausse za uchem, "o pasu se právě radí páni na radnici."
"Jak to?" otázal se Ludvík XVI., "to si snad někdo myslí, ţe pas není platný?"
"O tom nikdo nepochybuje," odpověděl pan Sausse, "jsou tady však pochyby; zda ten pas
opravdu patří paní de Korff, a někteří si myslí, ţe ve skutečnosti tady hostíme krále a jeho
rodinu... "
Pan Sausse zrozpačitěl a div se neuklonil.
Ludvík XVI. chvíli váhal. Pak se náhle rozhodl a prohlásil:
"Nuţe ano, pane, já jsem král. Tady je královna a mé děti. A prosím vás, abyste s námi
jednal s úctou, kterou Francouzi vţdycky prokazovali svým králům!"
Jak víme, dveře na ulici byly otevřeny a na samém prahu se tlačil velký dav zvědavců. To,
co král řekl, bylo tedy slyšet nejenom uvnitř, ale i venku.
Je sice pravda, ţe král pronesl ta slova s jistou důstojností, bohuţel měl však na sobě
šedivý
kabát, barchetovou vestu, šedé kalhoty a punčochy, na hlavě maličkou paruku a la
JeanJacques; to všechno málo odpovídalo královské důstojnosti. Jak by někdo mohl vidět
francouzského krále v tomhle paňácovi! Svlékněte krále do podvlékaček a bude z něho
venkovský pantáta.
Královna viděla, jaký dojem král vzbudil, a zarděla se do krvava.
"Přijměme pozvání paní Saussové," navrhla rychle, "a pojďme do prvního poschodí!" Pan
Sausse vzal světlo a vrhl se ke schodům, aby vedl nenadálé a nečekané hosty. Zatím se zpráva, ţe
ve Varennes je opravdu král, ţe to kaţdý mohl slyšet z jeho vlastních úst, rozletěla po celém
městě jako blesk. Jakýsi muţ přiběhl celý vyjevený na radnici.
"Pánové," křičel, "ti cestující, co jsou u Sausse, jsou opravdu král a královská rodina!
Právě
jsem to slyšel od samotného krále!"
"Nuţe, pánové!" zvolal pyšně Drouet, "co jsem vám říkal?" Zároveň nastal ve městě nový
ruch, nové bubnování a zvonění na poplach. A nyní - jak se mohlo stát, ţe všechen ten poplach
nepřivedl do středu města k uprchlíkům pana de Bouillé , pana de Raigecourt a jejich husary,
kteří ve Varennes čekali na krále?
Hned to vysvětlíme.
K deváté hodině večeř se vrátili oba mladí důstojníci do hotelu U velkého monarchy, kdyţ
tu uslyšeli rachot vozu. Oba byli v sále v přízemi a přiskočili k oknu.
Byl to jen obyčejný kabriolet. Přece však se oba šlechtici chystali dát vyvést přípřeţ,
bude-li to třeba:
Ale cestující, kterého spatřili, nebyl král. Byla to groteskní figurka s obrovským širákem
na hlavě a v ohromném haveloku.
Uţ chtěli odstoupit od okna, kdyţ na ně ta kuriózní postavička zavolala:
"Pánové, není snad některý z vás pan rytíř Julius de Bouillé?" Rytíř se vyklonil z okna a
řekl:
"Ano, pane, to jsem já."
"To jsem rád, pane!" zajásal muţ v širokém klobouku, "mám pro vás plno zpráv."
"Milerád si je vyslechnu," odpověděl rytíř de Bouillé, "ačkoli nemám tu čest vás znát.
Buďte však tak laskav a pojďte dovnitř, napřed se přece musíme seznámit."
"Uţ běţím, pane rytíři, uţ běţím!" křičel muţ v plášti. Seskočil z vozu a kvapil do
hospody. Rytíř si všiml, ţe pocestný je celý vyjevený.
"Ach, pane rytíři," sepjal neznámý muţik hned na prahu ruce, "dáte mi koně, které zde
máte, viďte?"
"Jak to? Jaké já tady mám koně?" odpověděl pan de Bouillé teď také celý vyjevený.
"Copak jsem koňský handlíř?"
"Ale ano, ano, přede mnou nemusíte nic skrývat! Vím všechno, viďte, ţe mi dáte ty
koně?"
"Dovolte mi, pane, abych se vám přiznal, ţe se překvapením nemohu zmoci na slovo a ţe
vůbec nevím, o čem mluvíte."
"Vţdyť vám říkám, ţe vím všechno, pane rytíři," naléhal neznámý muţík. "Král odjel z
Paříţe včera večer... Nevypadá to však, ţe mohl pokračovat v cestě. Vyřídil jsem to uţ panu de
Damas a ten odvolal své hlídky. Dragounský pluk odepřel poslušnost; v Clermontu je povstání...
Jen taktak jsem odtamtud ujel."
"Ale kdo vlastně vůbec jste?" zeptal se pan de Bouillé netrpělivě.
"Jsem Leonard, královnin kadeřník. Copak vy mě neznáte, pane rytíři? Představte si, pan
de Choiseul mě odvezl s sebou, já jsem vůbec o ničem nevěděl... Přinesl jsem mu diamanty, které
mně nastrkaly do kapes královna a madam Alţběta, a kdyţ si pomyslím, ţe můj bratr já jsem si
vzal jeho klobouk a plášť - neví, co se se mnou děje, a ţe chudinka paní de l'Aage, měl jsem ji
včera učesat, je pořád ještě rozcuchaná - paneboţe, vţdyť já jsem z toho jako v Jiříkově vidění!"
A Leonard poskakoval po sále jako opice a zoufale zvedal ruce k nebi. Pan de Bouillé
začínal chápat.
"Tak vy jste tedy pan Leonard!"
"Ovšemţe jsem Leonard," dušoval se muţík, vynechávaje po způsobu muţů z velkého
světa titul pan, kterým ho poctil rytíř de Bouillé. "A kdyţ teď víte, kdo jsem, dáte mi své koně,
viďte?"
"Pane Leonarde," rozhodl se konečně rytíř dát slavnému kadeřníkovi najevo, ţe jeho
místo je mezi obyčejnými smrtelníky, "koně, které tady mám, jsou pro krále a nedostane je nikdo
jiný
neţ král."
"Ale vţdyť vám říkám, pane, ţe král asi nepřijede!"
"To je moţné, pane Leonarde, ale král můţe přijet, a kdyby přijel a já jsem mu oznámil,
ţe nemám koně, ţe jsem je dal vám, řekl by mi patrně, ţe jsem se zbláznil."
"Ţe jste se zbláznil?" zvolal Leonard. "Myslíte, ţe v takové rejţi, v jaké jsme teď, by mě
král huboval, ţe jsem si vzal jeho koně?"
Rytíř se div nedal do smíchu.
"Neříkám," odpověděl, "ţe by vás král huboval, ţe jste si vzal jeho koně. Určitě by mně
však pořádně vynadal, ţe jsem vám je dal."
"U všech rohatých," spráskl ruce Leonard, "z téhle stránky jsem se na to nedíval! Vy mi
tedy nedáte ty koně, pane rytíři?"
"Rozhodně ne, pane Leonarde."
Leonard si povzdechl:
"Ale postaráte se aspoň," nevzdával se dosud naděje, "abych nějaké dostal?"
"Pokud jde o to, drahý mistře Leonarde, to udělám opravdu velmi rád," řekl pan de
Bouillé. Leonard byl po pravdě dost nemilý host. Nejenom ţe hulákal jako na lesy, ale provázel
svá
slova i velmi výraznou mimikou. Ve svém ohromném klobouku a plandavém haveloku
vypadal tak groteskně, ţe oba šlechtici nevěděli, mají-li být na rozpacích nebo se smát. Pan de
Bouillé tedy spěchal, aby se Leonarda co nejdřív zbavil.
Dal zavolat hospodského, poţádal ho, aby se poohlédl, zda by se tu někde nenašli koně,
kteří
by dopravili pocestného aţ do Dunu, a pak ponechali Leonarda jeho osudu; vymluvil se,
ţe se jde poohlédnout, není-li něco nového; ostatně to nebyla výmluva, ale pravda. Oba
důstojníci, pan de Bouillé a pan de Raigecourt, spěchali do města, prošli celé město a pustili se
asi čtvrt míle po paříţské silnici. Neviděli ani neslyšeli nic a uţ sami začínali věřit, ţe král, jenţ
se opozdil o osm aţ devět hodin, nepřijede. Nakonec se vrátili do hospody. Leonard právě odjel.
Bylo uţ jedenáct hodin.
Ještě neţ se vydali do města, vyslali oba znepokojení důstojníci královskému kočáru
naproti kurýra. Bylo to asi ve čtvrt na deset. To byl onen kurýr, jenţ potkal oba kočáry ve chvíli,
kdy vyjíţděly z Clermontu, a jak jsme slyšeli, dojel k panu de Damas.
Pan de Bouillé a pan de Raigecourt čekali do půlnoci.
V půlnoci se oblečení natáhli na loţe.
V půl jedné je probudilo zvoněni, bubnování a křik.
Podívali se z okna hostince a viděli, ţe celé město je na nohou. Všechno běţelo úprkem k
radnici.
Oba šlechtici viděli, ţe v tom davu je mnoho ozbrojených muţů. Někteří měli vojenské
pušky, jiní lovecké dvojky. Někteří měli šavle, kordy a pistole.
Oba důstojníci šli do stáje a vyvedli všechny královy koně za město, aby je pro kaţdý
případ zachránili pro krále, kdyby se mu podařilo projet městem. Pak se vrátili pro své vlastní
koně a nechali je u králových koní, které zatím hlídali postilióni.
Tohle všechno ale vzbudilo podezření. Kdyţ odváděli z hospody své vlastní koně, div se
nezapletli do rvačky; ozvalo se i několik výstřelů. Zároveň z výkřiků a hrozeb se oba mladí
muţi dozvěděli, ţe krále zadrţeli ve Varennes.
Radili se, co mají dělat. Mají zburcovat husary a pokusit se osvobodit krále násilím? Mají
vsednout na koně a zpravit o tom, co se stalo, markýze de Bouillé, s nimţ se patrně setkají
v Dunu a docela určitě ve Stenay?
Do Dunu bylo z Varennes pouhých pět mil. Do Stenay osm. Za půldruhé hodiny mohou
být v Dunu, za dvě hodiny ve Stenay a táhnout okamţitě na Varennes s malou armádou, jíţ velí
pan de Bouillé.
Shodli se na tomto posledním plánu a právě o půl jedné, kdyţ se král rozhodl přijmout
nucené
pohostinství obecního prokurátora, rozhodli se oba důstojníci, ţe nechají na místě
svěřenou přípřeţ a pustí se tryskem do Dunu.
Zase jedna okamţitá pomoc, na niţ král spoléhal a jeţ selhala!
32. Zoufalá rada
Pamatujeme se, v jakém postavení se octl pan de Choiseul, velitel prvního vojenského
oddílu v Pont-de-Sommevelle: kdyţ viděl, jak kolem něho roste vzpoura a stůj co stůj se chtěl
vyhnout boji, prohodil jakoby mimochodem, ţe armádní poklad uţ tudy asi projel, nečekal na
krále a odtáhl směrem na Varennes.
Aby se však vyhnul Saint-Menehouldu, kde uţ také zavládl velký rozruch, dal se
postranní
cestou. Pokud jel po hlavní silnici, postupoval jen krokem. Chtěl tak umoţnit kurýrovi,
aby ho dohonil. Ale kurýr ho nedohonil a pan de Choiseul zahnul tedy v Orbevalu na postranní
cestu. Pan de Choiseul byl přesvědčen, ţe krále zdrţela nějaká nepředvídaná událost. Ostatně, i
kdyby tomu tak nebylo a král šťastně pokračoval v cestě, najde v Saint-Menehouldu pana
Dandoinse a v Clermontu pana de Damas.
Viděli jsme, co se stalo s panem Dandoinsem, kterého zadrţeli i s muţstvem před radnicí,
a s panem de Damas, jenţ byl nucen uprchnout takřka sám.
Ale co je známo nám, kteří se díváme na ten hrozný den ze vzdálenosti šedesáti let,
zahalovala panu de Choiseul ještě mlha přítomné chvíle. Kdyţ u Orbevalu zahnul na postranní
cestu, dostal se uţ za tmy k varenneskému lesu přibliţně ve chvíli, kdy na jiném místě v tom lese
pronásledoval Charny Droueta. V poslední vesnici na pokraji lesa, totiţ v Neuville-au-Pont,
ztratil půl hodiny, neţ sehnal průvodce. Zatím ve všech okolních vesnicích zvonili na poplach a
sedláci obklíčili a zajali čtyři husary, Choiseulovu zadní hlídku. Pan de Choiseul o tom dostal
zprávu, a aby se se svými čtyřmi husary shledal, musel se s odbojnými sedláky pořádně servat.
Ale od toho okamţiku začali všude v okolí bít na poplach jako zběsilí a uţ to neustalo aţ
do rána.
Cesta lesem byla nesmírně namáhavá, často i nebezpečná. Průvodce buď úmyslně, anebo
i bez úmyslu vedl oddíl špatně. Husaři museli kaţdou chvíli seskakovat s koní, kdyţ sjíţděli s
kopce nebo se škrábali na nějaký příkrý svah. Někde byla cesta tak úzká, ţe museli postupovat v
řadě po jednom. Jeden husar spadl do rokle. Volal o pomoc, takţe jeho kamarádi věděli, ţe si
nezlomil vaz, a samozřejmě ho .nechtěli opustit. Neţ ho vytáhli, ztratili tři čtvrti hodiny. Právě v
té době zadrţeli krále ve Varennes, donutili ho vystoupit z kočáru a odvedli k panu Saussovi.
O půl jedné, kdyţ pan de Bouillé a pan de Raigecourt uháněli po silnici k Dunu, dorazil
konečně na druhý konec města pan de Choiseul se svými čtyřiceti husary. U mostu ho uvítalo
hlasité "Kdo tam?"
Vykřikl to národní gardista, jenţ tu stál na stráţi.
"Francouzi! Lauzunovi husaři," odpověděl pan de Choiseul.
"Stůj!" přikázal národní gardista.
A volal kamarády do zbraně.
V městě nastal velký ruch. Ve tmě bylo vidět houfy ozbrojených muţů a za svitu
pochodní a jak se v oknech objevovala světla, zaleskly se po ulicích pušky a bodáky. Pan de
Choiseul samozřejmě nevěděl, co se stalo, oč jde a s kým má co dělat, a chtěl tedy především
zjistit situaci. Nejprve ţádal, aby k němu přivedli hlídku vojenského oddílu ve Varennes. Dlouho
se o tom vyjednávalo. Konečně se národní gardisté rozhodli, ţe panu de Choiseul vyhoví.
Zatímco se tak dohadovali, pozoroval pan de Choiseul, ţe národní gardisté nemaří
zbytečně
čas. Připravovali se k obraně, dělali záseky, stavěli barikádu, a dokonce přitáhli proti
němu a jeho čtyřiceti muţům dvě malá děla. Právě je dotáhli, kdyţ se objevila také husarská
hlídka, ale pěšky, bez koní. Husaři nevěděli nic, leda to, ţe krále prý zadrţeli a odvedli na obecní
úřad. Je samotné národní gardisté překvapili a strhli s koní. Co se stalo s jejich druhy,
nevědí. Právě kdyţ domluvili, postřehl pan de Choiseul, ţe se ve tmách blíţí houf muţů na
koních. Zároveň se znovu ozvalo: "Kdo tam?"
"Francouzi," odpověděl zvučný hlas.
"Který pluk?"
"Monsieurovi dragouni."
Vzápětí třeskla rána z pušky. Zřejmě vystřelil nějaký gardista.
"Výborně," pošeptal pan de Choiseul svému poddůstojníkovi, "to je pan de Damas se
svými dragouny."
Uţ neváhal, kopnutím se zbavil obou muţů, kteří křečovitě drţeli uzdu jeho koně a v
jednom kuse pokřikovali, ţe musí poslouchat městskou radu a nikoho jiného. Dal povel ke klusu,
nečekaně tak překvapil gardisty, kteří ho chtěli zadrţet, prorazil davem a vnikl do osvětlených
ulic hemţících se lidmi.
Kdyţ dojeli k domu pana Sausse, uviděli na malém náměstí vypřaţený králův vůz; před
domem ubohého vzhledu stálo plno gardistů.
Aby jeho muţstvo nepřišlo do styku s obyvateli, zamířil pan de Choiseul přímo k
husarským kasárnám. Kasárna byla prázdná. Pan de Choiseul tam zavřel svých čtyřicet husarů.
Kdyţ pan de Choiseul vycházel z kasáren, zastavili ho dva muţi z obecního úřadu a vyzvali ho,
aby se dostavil na radnici.
Ale pan de Choiseul, jenţ byl ještě v doslechu svých husarů, odbyl oba ty pány, ţe přijde
na radnici, aţ na to bude mít čas, a hlasitě poručil stráţi, aby nikoho nepouštěla do kasáren. Dva
nebo tři vojáci, kteří měli na starosti stáje, byli v kasárnách. Pan de Choiseul je podrobil výslechu
a dozvěděl se od nich, ţe husaři nevědí, co se stalo s jejich veliteli. Valná většina jich odešla s
měšťany, kteří si pro ně přišli, rozběhli se s nimi po městě a popíjejí s nimi. Pan de Choiseul se
vrátil do kasáren. Je tedy odkázán na svých čtyřicet muţů, jejichţ koně
urazili toho dne víc neţ dvacet mil. Muţi jsou unavení, koně uštvaní. Situace byla však
tak váţná, ţe nebylo kdy na rozmýšlení. Pan de Choiseul se přesvědčil, ţe má dobře nabité
pistole. Pak ohlásil německy husarům - ti uměli jen málo francouzsky a nechápali, co se kolem
nich děje - ţe jsou ve Varennes, ţe král, královna a královská rodina byli právě zadrţeni, a ţe jde
o to, vyprostit je z rukou těch, kdo je uvěznili, anebo zemřít. Pan de Choiseul oslovil své vojáky
vojácky. Zdálo se, ţe to na Němečky zapůsobilo. "Der König! Die Königin!" opakovali s úţasem.
Pan de Choiseul jim nedal čas, aby dlouho uvaţovali. Zavelel do čtyřstupu, tasit zbraň a
rozjel se s nimi cvalem k domu, před nímţ viděl stráţ. Tušil správně, ţe v tom domě je král.
Nedbal na uráţky, jimiţ ho zahrnovali národní gardisté, postavil ke dveřím svou hlídku, seskočil
s koně a vrhl se do domu.
Na prahu ho kdosi chytl za paţi.
Otočil se a viděl, ţe je to hrabě de Damas.
Radostí mu zasvítily oči. Přece jen tu je nějaká pomoc.
"Ach to jste vy!" zvolal. "Máte dost lidí?" dodal tiše.
"Jsem sám nebo takřka sám," odpověděl pan de Damas.
"Jak to?"
"Můj pluk mi odepřel poslušnost. Jsem tady s pěti nebo šesti muţi."
"To je bída, ale nevadí, mám svých čtyřicet husarů, uvidíme, co se s nimi dá dělat." Král
právě přijal deputaci městské rady, kterou přivedl pan Sausse. Deputace Ludvíkovi XVI. řekla:
"Protoţe uţ není pochyby, ţe se obyvatelům města Varennes dostalo cti, ţe mají mezi
sebou svého krále, přicházejí si pro jeho rozkazy."
"Rozkazy?" odpověděl král. "Postarejte se, aby mi připravili kočáry a abych mohl odjet."
Nevíme, co by byla městská rada odpověděla na tu jasnou ţádost. V tom okamţiku se totiţ
ozval dusot koní pana de Choiseul a vznešení zajatci zahlédli oknem, jak se na náměstí
řadí
husaři s šavlemi v rukou.
Královna zazářila. "Jsme zachráněni," pošeptala madam Alţbětě.
"Dejţ to Bůh," odpověděla ta zboţná královská ovečka, jeţ se se vším, s dobrým i zlým, s
nadějí i zoufalstvím utíkala k Bohu.
Král se napřímil a čekal.
Místní vašnostově hleděli nepokojně druh na druha. V tom okamţiku se ozval velký hluk
v předsíni, kde bylo plno venkovanů s kosami; výkřiky, hrozby, nadávky, zřejmě se tam kdosi
rval, vzápětí se však uţ objevil na prahu pan de Choiseul bez klobouku a s kordem v ruce. Ples
rameno mu bylo vidět bledou, ale odhodlanou tvář pana de Damas.
Oba důstojníci se dívali tak vztekle a výhruţně, ţe zástupci města se uctivě klidili ke stěně
a dělali nově příchozím místo.
Kdyţ se oba mladí důstojníci vedrali do světnice, poskytovala místnost zhruba tento
obraz: uprostřed pokoje stál stůl, na něm otevřená láhev vína, několik sklenic a chléb. Král a
královna stáli, poslouchali deputaci městské rady. U okna byly madam Alţběta a madam Royale.
Na poloodestlané posteli spal korunní princ zmoţený únavou. U postele seděla paní
de Tourzel, podpírala si hlavu oběma rukama. Za ní stála paní Brunnierová a paní de
Neuville. Konečně oba důstojníci tělesné stráţe a Izidor de Charny, zničený bolestí a únavou.
Ztráceli se v polostínu, jak shrbeni seděli sklesle na ţidlích.
Královna, sotva spatřila pana de Choiseul, chvátala přes celý pokoj a uchopila mladého
muţe za ruku.
"Ach, to jste vy, pane de Choiseul! Buďte nám vítán!"
"Bohuţel, madam," odpověděl vévoda, "přicházím, jak se zdá, velmi pozdě."
"Nevadí, přicházíte-li v dobré společnosti!"
"Ach, madam, jsme naopak skoro sami. Pana Dandoinse zadrţeli i s dragouny v
SaintMenehouldu, panu de Damas se jeho dragouni vzbouřili." Královna zavrtěla zděšeně hlavou.
"Ale kde je rytíř de Bouillé a kde je pan de Raigecourt?" rozhlédl se pan de Choiseul po
pokoji.
Tu uţ k němu přistoupil také král.
"Ani jsem ty pány nespatřil," řekl.
"Byl bych přísahal, Sire," řekl pan de Damas, "ţe se nechají zabít před koly vašeho
kočáru."
"Co dělat?" otázal se král.
"Musíte se zachránit," řekl pan de Damas. "Prosíme vás o vaše rozkazy."
"Sire," ujal se slova pan de Choiseul, "mám tady čtyřicet husarů. Urazili za dnešní den
dvacet mil, do Dunu však ještě dojedou."
"Ale my?" otázal se král.
"Sire," odpověděl pan de Choiseul, "domnívám se, ţe tu je jen jedna moţnost. Jak jsem
vám řekl, mám čtyřicet husarů. Sesadím jich sedm s koní, na jednoho koně si sednete vy s
dauphinem v náručí, na druhého královna, na třetího madam Alţběta, na čtvrtého madam Royale
a dámy de Tourzel, de Neuville a paní Brunnierová si sednou na tři ostatní... My se zbylými
třiatřiceti husary vás obklopíme, prosekáme se šavlemi a tak se snad zachráníme. Uvaţte však
dobře, Sire, musíte se okamţitě rozhodnout, chcete-li tento návrh přijmout. Za hodinu, za půl
hodiny, moţná uţ za čtvrt hodiny budou moji husaři zdemoralizovaní nebo bezmocní."
Pan de Choiseul se odmlčel, čekal na královu odpověď. Královna, jak se zdálo, byla hned
pro návrh a s očima upřenýma na Ludvíka XVI. dychtivě čekala, jak se král rozhodne. Ale král
jako by uhýbal královninu pohledu, jako by se bál, ţe by ho ten pohled. mohl přimět k
rozhodnutí.
Konečně se podíval panu de Choiseul do tváře.
"Ano, vím, je to snad jediné, co zbývá. Můţe mi však někdo zaručit, ţe v nerovném boji
třiatřiceti muţů proti sedmi či osmi stům nezasáhne nějaká koule mého syna, dceru, královnu
nebo mou sestru?"
"Sire," odpověděl pan de Choiseul, "kdyby se stalo takové neštěstí a kdyby se stalo proto,
ţe jste uposlechl mé rady, nezbývalo by mi neţ se zabít před očima Vašeho Veličenstva."
"Nuţe tedy," řekl král, "zanechme těchto divokých plánů a uvaţujme rozumně." Královna
si povzdechla a ustoupila o několik kroků ke stěně. Dávala nepokrytě najevo lítost, ţe se král
zachoval tak zbaběle. Přistoupila k Izidorovi, který vyhlédl z okna; slyšel nějaký
větší hluk a hořel nedočkavostí, nepřijíţdí-li to jeho bratr. Královna a vikomt spolu tiše
prohodili několik slov a Izidor odkvapil z pokoje.
Král se rozhovořil; nezdálo se, ţe si všiml, co se událo mezi Izidorem a královnou.
"Městská rada," prohlásil Ludvík XVI., "mně neodpírá právo odjet. Ţádá pouze, abych
zde počkal aţ do úsvitu. Nemluvím o hraběti de Charny, který je nám tak hluboce oddán a o
němţ
nemáme zprávy. Ale rytíř de Bouillé a pan de Raigecourt prý odjeli deset minut po mém
příjezdu, aby zpravili markýze de Bouillé a dali se k nám na pochod s vojskem, které je jistě v
pohotovosti. Kdybych byl sám, uposlechl bych vaší rady a vsedl bych na koně. Ale je zde
královna, mé děti, má sestra, tyto dámy a nemůţeme vystavit nebezpečí tolik ţivotů s hrstkou
lidi, kterou tu máte a z nichţ byste ještě musel čtvrtinu sesadit s koně, neboť bych odtud neodjel
bez svých tří důstojníků tělesné stráţe." Vytáhl hodinky. "Brzy budou tři hodiny. Mladý Bouillé
odjel v půl jedné. Jeho otec jistě rozestavil vojenské oddíly v určitých vzdálenostech. První
oddíly rytíř uţ patrně zalarmoval; postupně přijedou za nimi ostatní... Do Stenay je odtud jenom
osm mil, na koni se urazí za dvě nebo za půl třetí hodiny. Oddíly budou tedy přicházet celou noc.
Kolem páté nebo šesté tady můţe být sám markýz de Bouillé a pak beze všeho nebezpečí pro
mou rodinu a bez jakéhokoli násilí opustíme Varennes a budeme pokračovat v cestě."
Pan de Choiseul uznával, ţe to, co řekl král, je dost rozumné, přece však mu říkal instinkt,
ţe jsou chvíle, kdy by se člověk neměl spoléhat jenom na rozum. Otočil se tedy ke královně a v
jeho pohledu byla snaţná prosba, aby dala jiné rozkazy anebo aspoň přiměla krále, aby odvolal
své rozhodnutí. Královna však zavrtěla hlavou.
"Nechci na sebe brát ţádnou odpovědnost. Na králi je, aby rozkazoval. Mou povinnosti je
poslouchat. Ostatně se shoduji s králem: pan de Bouillé určitě přijde." Pan de Choiseul se uklonil
a ustoupil do kouta. Pokynul panu de Damas a oběma důstojníkům tělesné stráţe, aby šli za ním;
chtěl se s mimi domluvit, co dělat.
33. Ubohá Kateřina
Místnost dostala poněkud jiný vzhled.
Madam Royale se nemohla ubránit únavě a madam Alţběta s pant de Tourzel ji uloţili
vedle jejího bratra.
Děvčátko usnulo.
Madam Alţběta zůstala u loţe s hlavou opřenou o hranu pelesti.
Královna, rozpálená hněvem, stála u krbu, střídavě se dívala na krále, jenţ si sedl na
nějaký
balík, a na čtyři důstojníky, kteří se radili v koutě.
Osmdesátiletá stařena klečela na kolenou jako před oltářem před posteli, na níţ spaly obě
královské děti. Byla to babička městského prokurátora; dojata krásou dětí a vznešeností
královninou klesla na kolena, rozplakala se a tiše se modlila.
Zač se modlila ta stařena? Za to, aby se Bůh smiloval nad těmi dvěma andílky, anebo aby
ty dvě bědné děti odpustily lidem?
Pan Sausse a místní vašnostově se vzdálili, slíbili králi, ţe dají zapřáhnout do jeho kočáru.
Ale královna dávala pohledem zřejmě najevo, ţe tomu slibu vůbec nevěří. Také pan de Choiseul
řekl panu de Damas, de Floirac, panu Foucquovi a oběma důstojníkům tělesné
stráţe, kteří se kolem něho seskupili:
"Pánové, nedbejme nic na to, ţe král a královna předstírají klid. Situace není ještě zcela
zoufalá, ale berme ji tak, jaká ve skutečnosti je. Je pravděpodobné, ţe pan de Bouillé má v tomto
okamţiku uţ zprávu a ţe uţ je s plukem Royal Allemand mezi Dunem a Stenay. Je dokonce
moţné, ţe jeho předvoj sem dorazí půl hodiny před ním. V situaci, v jaké jsme, musíme udělat
všechno, co je moţné. Nesmíme si však zastírat, ţe v městě a okolí máme proti sobě čtyři aţ pět
tisíc muţů a ţe v okamţiku, kdy ti lidé spatří, ţe pochoduje pluk pana de Bouillé, bude všechno
na váţkách. Pokusí se bezpochyby odvléci krále z Varennes, pokusí se ho donutit, aby vsedl na
koně, budou ho chtít dovézt do Clermontu. Jeho ţivot bude v nebezpečí, moţná ţe se dokonce
pokusí vztáhnout na něho ruku. Ale to nebezpečí nebude trvat dlouho, jakmile se vojsko pana de
Bouillé zmocní brány, jakmile vniknou husaři do města, poráţka vzbouřenců bude úplná. Co z
toho plyne pro nás? Budeme nuceni bránit se sami aspoň deset minut. Je nás deset. Jak je tenhle
dům stavěn, budou potřebovat nejméně
minutu, neţ zabijí jednoho z nás. Pokud jde o čas, určitě vydrţíme." Vojáci kývli hlavou.
Návrh, jenţ svědčil o oddanosti, která jde aţ za hrob, byl stejně prostě
přijat, jak prostě byl vysloven.
"Domnívám se tedy, pánové," pokračoval pan de Choiseul, "ţe musíme udělat toto:
Jakmile uslyšíme první výstřel a první výkřiky, vtrhneme do prvního pokoje; zabijeme všechno,
nač
tam narazíme, zmocníme se schodiště a oken. Okna tu jsou tři. Tři z nás je budou bránit.
Ostatních sedm se rozestaví po schodech; točité schody usnadňují obranu, jeden muţ se tu klidně
ubrání pěti šesti útočníkům. Dokonce nám mohou slouţit jako hradba mrtvoly těch, kdo tady
padnou. Máme přece pravděpodobnost sto ku jedné, ţe Bouilléův pluk se zmocní
města dříve, neţ budeme pobiti do jednoho. A jestliţe takto padneme, dobudeme si v
historii slávy, která bude krásnou odměnou za naši oddanost."
Mladí lidé si stiskli ruce a postavili se kaţdý na určené místo. Oba důstojníci tělesné
gardy si stoupli k oknům vedoucím na ulici, třetí místo ponechali pro Izidora de Charny, který tu
nebyl. Pan de Choiseul si stoupl dolů na první schod. Kousek výš se pak rozestavili muţ za
muţem hrabě de Damas, pánové de Floriac, Foucque a oba poddůstojníci dragounského pluku,
kteří zůstali věrni panu de Damas.
Sotva se tak stalo, ozval se na ulici hluk.
Byla to druhá deputace, byl v ní opět Sausse, který ve všech těch deputacích zřejmě hrál
hlavní úlohu, místní velitel Národní gardy Hannonet a asi čtyři městští hodnostáři. Dali se ohlásit
a král, jenţ se domníval, ţe mu přicházejí oznámit, ţe kočár je konečně
připraven, poručil, aby byli uvedeni.
Vstoupili tedy; mladí důstojnici, kteří pozorně sledovali kaţdý jejich pohyb, postřehli
okamţitě, ţe v Saussově tváři je vepsáno určité váhání a Hannonetovo svraštěné čelo ukazovalo
na potlačovanou zavilost, která nevěstila nic dobrého.
Mezitím přišel zdola také Izidor de Charny, oznámil cosi tiše královně a hned zase vyběhl
ven. Královna viditelně zbledla a přidrţela se pelesti pastele, na níţ spaly její děti. Král pohlíţel
tázavě na vyslance města a čekal, aţ ho osloví.
Ti se však jen mlčky poklonili.
Ludvík XVI. si patrně špatně vykládal jejich mlčení.
"Pánové," řekl, "Francouzi jsou pouze svedeni a jejich oddanost ke králi je opravdová.
Proto unaven neustálými uráţkami, jimiţ jsem byl zahrnován ve svém hlavním městě, rozhodl
jsem se uchýlit se do lůna svých provincií, kde plamen oddanosti ke králi je ještě ţivý. Jsem
přesvědčen, ţe tady naleznu starou lásku národa k panovníkovi."
Vyslanci města se znovu uklonili.
"Jsem ochoten podat důkaz důvěry k svému lidu. Vezmu polovinu muţstva Národní
gardy, polovinu řadového vojska a tato osobní stráţ mě doprovodí do Montmedy, kam jsem se
rozhodl odebrat. Ţádám vás tedy, veliteli, abyste sám vybral z vaší Národní gardy muţe, kteří
mě doprovodí, a abyste dal zapřáhnout do mého vozu."
Zavládlo mlčení. Sausse čekal, ţe promluví Hannonet, a Hannonet čekal, ţe promluví
Sausse. Konečně se Hannonet uklonil a odpověděl:
"Sire, velmi rád bych uposlechl rozkazu Vašeho Veličenstva; ale v ústavě je článek, který
zakazuje králi opustit království a všem dobrým Francouzům, aby mu pomáhali v útěku."
Král se zamračil.
"Proto se rozhodla městská rada ve Varennes," pokračoval Hannonet, "ţe dříve, neţ
dovolí
králi pokračovat v cestě, pošle kurýra do Paříţe a vyčká, co odpoví Národní
shromáţdění." Král cítil, ţe mu na čele vyvstává pot. Královna se netrpělivě kousala do rtů a
madam Alţběta zvedla zoufale oči k nebi.
"Pánové," ohradil se král s důstojností, kterou ze sebe někdy dokázal vykřesat, kdyţ byl
zahnán do úzkých, "snad jsem ještě natolik svým vlastním pánem, abych mohl jít, kam se mi
zlíbí? Či snad uţ jsem větší otrok neţ poslední z mých poddaných?"
"Sire," odpověděl velitel Národní gardy, "pánem jste pořád. Ale my všichni, král i prostí
občané, jsme přísahali na ústavu. I vy jste přísahal, Sire, ţe sám první budete poslušen
zákona. Máte nyní příleţitost nejenom vyplnit vznešenou povinnost, ale dát velký příklad."
Mezitím pohlédl pan de Choiseul tázavě na královnu, a kdyţ královna očima přisvědčila, vyšel
ven.
Král pochopil, ţe je ztracen, podrobí-li se bez odporu této vzpouře obecní rady malého
města; v jeho očích to samozřejmě byla vzpoura.
Ostatně se zde srazil s týmţ revolučním duchem, který chtěl Mirabeau potírat v
provinciích a který Ludvík XVI. tak dobře znal z Paříţe a z událostí 14. července, 5. a 6. října a
18. dubna, z onoho dne, kdy si chtěl král dokázat vyjíţďkou do Saint-Cloud, ţe je ještě svobodný,
a kdy mu v tom lid zabránil.
"Pánové," prohlásil, "čeho se tu dopouštíte, je násilí, ale já nejsem tak bezbranný, jak se
vám zdá. Mám přeď domem čtyřicet věrných muţů a v okolí Varennes deset tisíc vojáků.
Nařizuji vám tedy, veliteli, abyste bez prodlení dal zapřáhnout do mého vozu. Je to mé přání, můj
rozkaz."
Královna přistoupila ke králi a pošeptala mu:
"Výborně, Sire, nasaďme svůj ţivot, ale nevzdávejme se své cti a důstojnosti!"
"A jestliţe odmítneme uposlechnout příkazu Vašeho Veličenstva?" otázal se velitel
Národní
gardy.
"Budu nucen uţít sily, pane, a vy budete odpovědný za krev, kterou nechci prolít a kterou
prolijete vy."
"Budiţ, Sire," řekl velitel Národní gardy, "zavolejte své husary, já zavolám Národní
gardu." A deputace zamířila ke dveřím.
Král s královnou na sebe pohlédli zděšeni. Ani jeden, ani druhý by se byli nakonec asi
přece jen neodváţili hnát věci do krajnosti, kdyby v tom okamţiku byla Saussova ţena
neodstrčila babičku, která se pořád ještě modlila u postele, a neoslovila Marii Antoinettu s drsnou
prostotou ţeny z lidu:
"Poslouchejte, madam, vy jste přece královna, ne?"
Královna sebou škubla, jako by ji uštklo tak důvěrné oslovení.
"Ano," řekla, "ještě před hodinou jsem si to myslela."
"Tak vidíte, jste královna," pokračovala paní Sausseová pokojně, "a dávají vám za to
čtyřiadvacet miliónů ročně. To je přece docela dobré místo, no ne? Tak proč z něho utíkáte?"
Královna zaúpěla a vrhla se ke králi.
"Ach, pane, raději všechno na světě neţ snášet takovéhle sprostoty!" Přiskočila k posteli,
chytla spícího dauphina do náručí, běţela k oknu, otevřela je a zvolala:
"Pane, ukaţme se lidu, uvidíme, je-li uţ otráven a zkaţen úplně. Bude-li tomu tak,
zavolejme vojáky! Ještě jsou tu lidé, kteří rádi zemřou s námi!"
Král šel za královnou jako stroj a objevil se vedle ní na balkóně. Na náměstí, kam se teď
upíral pohled Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, se odehrávalo velmi vzrušené divadlo.
Polovina husarů pana de Choiseul byla ještě na koni, druhá polovina uţ dole, opěšalá. Ty dvě
desítky husarů na zemi byly uţ docela utopeny v davu měšťanů, ti si odváděli na všechny
strany jejich koně. Pěší husaři byli uţ naprosto neschopni jakéhokoli odporu a také na něj ani
nepomýšleli. Ti, co byli ještě na koních; poslouchali, jak se zdálo, ještě pana de Choiseul, který je
povzbuzoval německy, ale očima neustále bloudili k svým kamarádům, kteří se uţ
zpronevěřili.
Izidor de Charny stál kousek opodál s loveckým noţem v ruce. Zdálo se, ţe všechen ten
zmatek je mu zcela lhostejný a ţe čeká jen na jednoho muţe jako lovec na zvěř. Několik set hlasů
zvolalo sborem: "Král, král!"
Král s královnou stáli u okna. Královna drţela v náručí korunního prince. Kdyby byl
Ludvík XVI. oděn v královský šat nebo ve vojenskou uniformu, kdyby byl drţel v ruce ţezlo
nebo meč, kdyby byl promluvil zvučným a velebným hlasem, v němţ v té době lid ještě slyšel
hlas boţí nebo hlas jeho zástupce na zemi, dost moţná, ţe by byl ještě ovládl ten dav a udrţel ho
na uzdě.
Ale k dál, jenţ se tu objevil v sinalém soumraku rodícího se dne v matném svítání, v němţ
i krásná tvář vypadá ohyzdně, král, oblečený jako sluha v šedém šatě a s ubohou parukou, král,
tlustý, bledý, tři dni neholený, s velkými rty, s nevýrazným bezmyšlenkovitým pohledem, ta byl
jen paňáca, nějaký pan Franc ze zámku. Nebyl to ani tyran, ani otec, blekotal pořád jen
"pánové" a "mé děti". Takového ubohého krále nečekali na balkóně ani stoupenci
království, ba dokonce ani jeho nepřátelé.
A přece, kdyţ pan de Choiseul vykřikl "Ať ţije král!", kdyţ vykřikl "Ať ţije král!" pan
Izidor de Charny, byla úcta ke královskému majestátu ještě tak veliká, ţe přes špatný dojem,
který
král udělal a jenţ tak málo odpovídal představě hlavy velkého království, přece jen se
ozvalo několik hlasů "Ať ţije král!"
Ale na toto volání odpověděl velitel Národní gardy jiným výkřikem, a ten měl daleko
mohutnější ozvěnu.
Byl to výkřik "Ať ţije národ!"
V tom okamţiku byl ten křik vzpourou a král i královna mohli na vlastní uši slyšet, ţe
dokonce i část Choiseulových husarů volá "Ať šije národ!"
Tu Marie Antoinetta přitiskla k prsům dauphina, ubohé dítě, jeţ nemohlo mít ani potuchy,
co strašného se kolem něho děje, naklonila se přes zábradlí a vyplivla na dav: "Bídáci!" Pár lidí
uslyšelo královnin výkřik a odpovědělo na něj hrozbami a nadávkami. Na celém náměstí povstal
hrozný zmatek a křik.
Pan de Choiseul, zoufalý a odhodlaný na smrt, udělal poslední pokus.
"Husaři," zvolal, "kdo má čest v těle, zachraňte krále!" V tom okamţiku se však,
obklopen dvacítkou ozbrojených muţů, objevil na scéně nový
herec.
Byl to Drouet. Šel z radnice, kde si vynutil rozhodnutí, ţe král nesmí pokračovat v cestě.
Spěchal přímo k panu de Choiseul a uţ z dálky křičel:
"Vy chcete unést krále? Nuţe, já vám říkám, ţe ho dostanete jen mrtvého!" Pan de
Choiseul se otočil k Drouetovi s tasenou šavlí.
Byl tu však ještě velitel Národní gardy.
"Ještě krok a zabiju vás!" zařval na pana de Choiseul.
Ještě to ani nedořekl, kdyţ vtom se vrhl na Droueta jiný muţ, neohlíţeje se na ţádné
hrozby. Byl to Izidor de Charny: čekal právě jen na Droueta.
"Zpátky, zpátky!" křičel a rozráţel dav hrudi svého koně, "ten člověk patří mně!" A
mávaje tesákem řítil se na Droueta.
Málem by ho byl uţ zasáhl, vtom se rozlehly dvě rány:
Koule z pistole roztříštila Izidorovi klíční kost, koule z pušky ho zasáhla přímo do prsou.
Obě rány padly tak zblízka, ţe uboţák byl doslova v oblaku ohně a kouře. Rozepjal ruce a
zašeptal:
"Ubohá Kateřina!"
Tesák mu vypadl z ruky, Charny se zvrátil nazad a spadl s koně.
Královna zděšeně vykřikla. Málem by byla pustila dauphina z rukou. Couvla rychle zpět a
nezahlédla uţ nového jezdce, který se hnal plným tryskem od Dunu.
Král zavřel okno.
Teď nekřičelo jen několik hlasů "Ať ţije národ!", nekřičeli to uţ jenom opěšali husaři,
řval to celý dav, i s dvaceti husary, kteří ještě před chvíli byli věrní a kteří byli poslední naději
království, řítícího se do propasti.
Královna klesla do lenošky, zakryla si oči rukama, viděla znovu a znovu, jak k jejím
nohám padá Izidor de Charny, stejně. jako kdysi padl jeho bratr Georges.
Vtom se však ozval hluk u dveří a donutil ji zvednout oči.
Nepokusíme se vylíčit, co se v té chvíli odehrálo v srdci ţeny a královny. Bledý a
zbrocený krví svého bratra, jehoţ mrtvolu právě objal, stál na prahu Olivier de Charny.
34. Charny
Místnost byla plná zvědavců a národních gardistů. Královna se tedy nemohla vrhnout
Charnymu vstříc, jak by to byla jistě v prvním okamţiku udělala, nemohla mu svým kapesníkem
utřít krev, nemohla mu říci ani slovo útěchy, jeţ se ji dralo ze srdce. Vztáhla k němu jenom ruce a
zašeptala:
"Oliviere!"
Charny, zamračený a váţný, pokynul všem přítomným a řekl mírným, ale pevným
hlasem:
"Promiňte, pánové, musím mluvit s Jejich Veličenstvy."
Národní gardisté by byli chtěli namítnout, ţe jsou tady právě od toho, aby král nemohl s
nikým mluvit, jenţe Charny stiskl bledé rty, zamračil se ještě temněji, rozepnul si kabát, takţe se
objevily dvě pistole, které měl za pasem, a opakoval hlasem ještě tišším, ale tím hrozivějším:
"Pánové, uţ jsem vám řekl, ţe chci mluvit s králem a s královnou." A ukázal rukou ke
dveřím.
V Charnyho hlase bylo tolik rozhodnosti a muţné síly, ţe pan de Damas a oba důstojnici
tělesné stráţe nechtěli zůstat pozadu a strţeni jeho příkladem vytlačili z pokoje všecky zvědavce
a národní gardisty.
Královna si v tom okamţiku uvědomila, jak uţitečný mohl být tento muţ, zvyklý
poroučet a velet, v královském kočáře, kdyby byla etiketa neţádala, aby tam zůstala paní de
Tourzel. Charny přehlédl očima místnost, jako by se chtěl přesvědčit, jsou-li tu kolem královny
jen věrni sluţebníci, přistoupil k ni a řekl:
"Madam, před městem čeká sedmdesát husarů. Mohu se na ně spolehnout. Co mně
rozkáţete?"
"Ach, nejprve mně povězte," zašeptala královna německy, "co se s vámi dělo, chudáčku
Charny?"
Charny upozornil královnu očima na pana de Malden, který také rozuměl německy.
"Charny," pokračovala královna francouzsky, "kdyţ jsme vás pořád neviděli, myslili
jsme, ţe jste mrtev."
"Bohuţel, madam," odpověděl Charny s hlubokým smutkem, "tentokrát jsem nebyl na
řadě já, nýbrţ můj ubohý bratr Izidor. Ale," dodal tiše, "na mně také ještě dojde."
"Charny, Charny, ptám se vás, co se s vámi dělo a proč jste tak zmizel?" A šeptem dodala
německy:
"Oliviere, velmi jste nám tu scházel, a mně zvlášť."
Charny se uklonil.
"Myslil jsem, madam, ţe vám bratr pověděl, proč jsem se musel na chvíli vzdálit."
"Ano, vím, pronásledoval jste toho bídáka Droueta. Jednu chvíli jsme se báli, ţe to
pronásledování špatně skončí."
"Opravdu skončilo špatně, madam, přihodilo se mi velké neštěstí. Přes všechno úsilí jsem
ho nedohnal včas. Postilióni mu řekli, ţe vůz Vašeho Veličenstva nejede na Verdun, ale do
Varenres. Drouet se tedy vrhl do argonneského lesa. Střílel jsem po něm, ale pistole nebyly
nabité. Spletl jsem si v Saint-Menehouldu koně pana Dandoinse s koněm, kterého jsem si měl
vzít. Osud, madam. Pronásledoval jsem Droueta i v lese, bohuţel jsem tam neznal cestu a on znal
kdekterou pěšinku. Pronásledoval jsem ho tak dlouho, dokud jsem viděl. Tma stále houstla. Kdyţ
jsem ho uţ neviděl, hnal jsem se za ním po sluchu. Ale nakonec jsem uţ
neviděl a neslyšel nic a zůstal jsem sám uprostřed lesa. Znáte mě, madam, jsem muţ, ale v
tom okamţiku bych byl uprostřed lesa brečel zuřivostí a křičel vztekem." Královna mu podala
ruku.
Charny ruku políbil.
"Volal a křičel jsem," pokračoval Charny, "ale nikdo mi neodpověděl. Bloudil jsem celou
noc a za svítání jsem se octl u vesnice Bréves, na cestě z Varennes do Dunu... Podařilo se vám
uniknout Drouetovi, tak jako se mu podařilo uniknout mně? Mohl jsem to předpokládat. V
tom případě byste byli uţ za Varennes a bylo by zbytečné, abych se tam vracel. Nebo jste
snad byli ve Varennes zadrţeni? Byl jsem sám a má oddanost by vám byla mnoho neprospěla.
Rozhodl jsem se tedy, ţe pojedu do Dunu. Ještě před městem jsem potkal pana Deslona a sto
husarů. Pan Deslon si dělal těţkou hlavu, neměl ţádné zprávy. Jeho lidé však viděli pány de
Bouillé a de Raigecourt, jak se ţenou plným tryskem ke Stenay. Proč Deslonovi nic neřekli?
Patrně proto, ţe mu nedůvěřovali. Já jsem však znal pana Deslona jako čestného a
oddaného šlechtice. Pomyslil jsem si, ţe Vaše Veličenstva byla zadrţena ve Varennes a ţe
pánové de Bouillé a de Raigecourt uprchli, aby podali generálovi zprávu. Řekl jsem to všechno
Deslonovi a prosil jsem ho proboha, aby jel se svým oddílem se mnou, coţ on ihned udělal, ale
nechal pro všechny případy třicet svých lidí střeţit most přes Meusu. Za hodinu jsme byli před
Varennes. Urazili jsme za hodinu čtyři míle. Chtěl jsem hned podniknout útok na město a rozdrtit
všechno, co by se mně postavilo na odpor. Ale v ulicích byly barikády. Brát útokem barikády by
bylo šílenství. Začal jsem tedy vyjednávat. Dostavila se ke mně hlídka Národní
gardy a já jsem jí řekl, ţe chci spojit své husary s těmi, kteří jsou ve městě. To ovšem
odmítli. Ţádal jsem tedy, aby mně dovolili osobně si dojít pro královy příkazy. Ale protoţe bylo
zřejmé, ţe ani to mně nedovolí, bodl jsem koně a přeskočil nejprve první, potom i druhou
barikádu. Hnal jsem se tryskem po hluku z náměstí, kam jsem přijel právě ve chvíli, kdy... kdy
Vaše Veličenstvo muselo odejít z balkónu. A nyní čekám na rozkazy Vašeho Veličenstva."
Královna stiskla ještě jednou Charnymu ruku.
Potom se otočila na krále, který se pořád ještě nemohl vzpamatovat.
"Sire," řekla, "slyšel jste, co říkal hrabě de Charny?" Ale král neodpovídal.
Marie Antoinetta tedy vstala a přistoupila ke králi.
"Sire, nesmíme ztrácet čas, ztratili jsem ho bohuţel uţ příliš mnoho. Pan de Charny nám
nabízí sedmdesát spolehlivých vojáků a prosí vás o rozkazy."
Král zavrtěl hlavou.
"Proboha, Sire!" zvolala královna, "co rozkáţete?"
"Rozkazy?" kroutil hlavou král, "nebudu uţ dávat ţádné rozkazy, jsem zajatec... dělejte si,
co chcete."
"Dobře," řekla královna, "tohle jsme právě potřebovali." Odtáhla Charnyho stranou a
řekla mu:
"Máte volnou ruku, dělejte, co uznáte za vhodné."
Šeptem dodala:
"Ale jednejte rychle a rozhodně, jinak jsme ztraceni."
"Dobře, madam," odpověděl Charny, "dovolte mně, prosím, abych si promluvil s těmito
pány, a na čem se ustanovíme, to provedeme okamţitě."
Vtom vstoupil pan de Choiseul.
V zakrváceném kapesníku drţel nějaké papíry. Podal je beze slova Charnymu. Hrabě
pochopil, ţe to jsou listiny nalezené u jeho bratra. Uchopil to krvavé dědictví a políbil zakrvácený
kapesník.
Královna zavzlykala. Ale Charny se ani neotočil, schoval kapesník na prsou a řekl:
"Pánové, chcete mně být nápomocni v posledním úsilí, kterého se odváţím?"
"Rádi obětujeme ţivot!" odpověděli mladí lidé.
"Myslíte, ţe se můţeme spolehnout na tucet muţů, kteří nám zůstali věrni?"
"Je jich nanejvýš uţ jen osm nebo devět."
"Dobrá, vrátím se ke svým sedmdesáti husarům. Zaútočím na barikády, vy mně pomůţete
zezadu. Napneme-li všechny sily, zdoláme barikády, proniknu se svými husary aţ sem a
odvedeme krále."
Místo odpovědi podali mu mladí lidé ruku.
Charny se otočil ke královně.
"Madam," řekl, "za hodinu bude Vaše Veličenstvo na svobodě nebo budu mrtev."
"Ach, hrabě, hrabě," zvolala královna, "neříkejte to strašné slovo!" Olivier se uklonil a
nestaraje se o nový hluk, který vypukl v domě, zamířil ke dveřím. Právě kdyţ bral za kliku,
otevřely se však dveře a na scénu vystoupila nová osoba, aby ještě
více zkomplikovala beztak uţ zoufalou situaci.
Byl to asi čtyřicátník, přísné, zachmuřené tváře. Široce rozhalený límec, rozepnutý kabát,
únavou zčervenalé oči, zaprášený šat ukazovaly, ţe také on podnikl vysilující cestu. Za pasem
měl dvě pistole a po boku šavli.
Těţce oddychoval, zprvu nemohl ani promluvit. Zdálo se však, ţe se uklidnil, kdyţ spatřil
krále a královnu. Přes obličej mu přeletěl spokojený úsměv, jako by právě ukojil svou pomstu,
nestaral se vůbec o podruţné osobnosti v koutech a podél stěn a hned od prahu dveří, které
jeho mohutná postava takřka zcela vyplňovala, zvolal upíraje oči na krále a královnu:
"Jménem Národního shromáţdění vás všechny zatýkám!"
Pan de Choiseul se s pistoli v ruce skokem vrhl k tomuto muţi, jehoţ drzá odvaha
převyšovala všechno, co se doposud zběhlo.
Ale královna mu rychle zadrţela ruku a pošeptala mu:
"Rozvahu, pane, neţeňte nás do zkázy! Tímhle vším získáváme čas a pan de Bouillé
nemůţe být daleko."
"Máte pravdu, madam," odpověděl pan de Choiseul a zastrčil pistoli za pas. Královna
vrhla letmý pohled na Charnyho, udivena, ţe v tomto novém nebezpečí zůstává
Charny stranou. Ale podivná věc! Zdálo se, ţe si Charny nepřeje, aby ho nový příchozí
spatřil; stoupl si do nejtemnějšího kouta pokoje.
Královna však hraběte dobře znala a věděla, ţe vystoupí ze záhadného přítmí, aţ bude
potřeba.
35. O nepřítele víc
Celá tato scéna, v níţ pan de Choiseul div smrtelně neohrozil muţe, který přišel jménem
Národního shromáţdění, se udála tak rychle, ţe ohroţený ani nezpozoroval, ţe byl v nebezpečí
ţivota.
Ostatně ho zřejmě ovládal docela jiný pocit neţ strach. O tom, co vyjadřoval výraz jeho
obličeje, ne mohlo být pochyby; podobal se lovci, který konečně spatři v jedné jámě lva, lvici a
lvíčata, kteří roztrhali jeho jediné dítě.
Avšak při slovech "jste zatčeni", která tak vydráţdila pana de Choiseul, vzchopil se i král.
"Zatčeni, zatčeni!" zvolal Ludvík XVI. "Ve jménu Národního shromáţdění! Co to má
znamenat? Nechápu, pane."
"A je to přece docela prosté," odpověděl neznámý muţ, "a lze to snadno pochopit.
Přísahal jste, ţe neopustíte Francii, a uprchl jste v noci, nedodrţel jste slovo, zpronevěřil jste se
národu a lidu. Národ tedy volal do zbraně, lid povstal a lid a národ vám říkají hlasem vašeho
posledního poddaného: Sire, jménem lidu, jménem národa, jménem Národního shromáţdění
jste zatčen."
V sousední místnosti vypukla po těch slovech bouře souhlasu.
"Madam, madam," šeptal pan de Choiseul královně, "budete litovat, ţe jste mě zadrţela.
Kdybyste neměla s tímhle chlapem soucit, nemusela byste poslouchat tyhle uráţky."
"Nevadí, nevadí, jen kdyţ se pomstíme," odpověděla šeptem královna.
"Ale co kdyţ se nepomstíme?" zašeptal pan de Choiseul. Královna tiše a bolestně
zasténala. Vtom se však dotkla přes rameno pana de Choiseul královnina ramene Charnyho ruka.
Marie Antoinetta prudce zvedla hlavu.
"Nechte toho člověka mluvit," šeptal hrabě, "já si ho vezmu na starost." Ale král, úplně
ohromený novou ranou, která ho stihla, hleděl udiveně na ponurou postavu, která s ním přišla ve
jménu Národního shromáţdění, národa a lidu mluvit tak rozhodnou řečí. K údivu se pojila u krále
i zvědavost. Ludvíku XVI. se zdálo, ţe toho člověka uţ někde viděl, ačkoli si dobře nemohl
vzpomenout, kde.
"Řekněte mi konečně, co na mně vlastně chcete, pane?"
"Sire, nechci, abyste vy a vaše rodina pokračovali v cestě do ciziny."
"A máte bezpochyby dost sil, abyste mi v tom zabránil?"
"Nepotřebuji ţádnou sílu, Sire. Jsem tu sám, vlastně jsme tu dva, pobočník generála
Lafayetta a já, pouhý sedlák. Ale Národní shromáţdění vydalo dekret, pověřilo nás, abychom jej
provedli, a my jej provedeme."
"Dejte mi ten dekret," řekl král, "rád bych ho aspoň viděl."
"Já ho nemám, má ho můj společník, kterého vyslal pan Lafayette a Národní
shromáţdění, aby se postaral vyplnit rozkaz národa. Mě poslal pan Bailly a hlavně jsem tu z
vlastního popudu, abych dohlíţel na svého společníka a vpálil mu kouli do hlavy, kdyby si začal
nějaké
pletichy."
Královna, pan de Choiseul, pan de Damas a ostatní přítomní se na sebe podívali s údivem.
Viděli vţdycky lid bud zotročený, nebo rozzuřený, lid, který prosil o milost anebo vraţdil. Tady
poprvé spatřili lid, jak stojí klidně a zpříma, lid, vědomý si své síly, lid, jenţ mluví ve jménu
svého práva.
Ludvík XVI. také hned pochopil, ţe od tohoto muţe nemůţe nic očekávat, a aby s ním
skoncoval, řekl:
"Kde je ten druhý pan delegát Národního shromáţdění?"
"Tady za mnou."
Ponurý mluvčí lidu udělal dva kroky kupředu a za ním se ve výklenku u okna objevil
mladý
ordonanční důstojník.
Také na něm bylo patrno, ţe je velmi vzrušen. Nebylo to však proto, ţe by si byl vědom
vlastní síly, naopak, ten muţ byl vnitřně zlomen.
V očích měl slzy a v rukou drţel jakýsi list. Byl to pan de Romeuf, mladý pobočník
generála Lafayetta, s nímţ jsme se seznámili, jak si jistě čtenář vzpomíná, kdyţ pan Ludvík de
Bouillé
přijel do Paříţe.
Pan de Romeuf, jak jsme mohli poznat z krátké rozmluvy, kterou měl tehdy s mladým
roajalistou, byl vlastenec a upřímný vlastenec; ale za diktatury páně Lafayettovy nad Tuileriemi
měl za úkol bdít nad královnou a provázet ji na vycházkách. Do styku s ní vloţil tolik uctivá
jemnosti, ţe královna mu několikrát vyjádřila svou vděčnost. Kdyţ ho teď
spatřila, zvolala trapně překvapená:
"Ach to jste vy?"
A s bolestným výrazem, který vţdycky nasadí ţena, kdyţ vidí, ţe se hroutí její moc nad
někým, koho si domněle ochočila, dodala:
"Toho bych se byla nenadála!"
Druhý posel se ušklíbl a pomyslil si: Udělal jsem dobře, ţe jsem jel s ním. Pan de Romeuf
přistoupil ke králi pomalým krokem a se sklopenýma očima mu podal dekret Národního
shromáţdění.
Král mu netrpělivě vytrhl list z ruky. Přečetl dekret a řekl:
"Francie uţ nemá krále."
Muţ, který provázel pana de Romeuf, se ušklíbl jako by chtěl říci: To si myslím.
Královna se tázavě podívala na krále.
"Poslyšte, madam," řekl král, "jaký dekret vydalo naše Národní shromáţdění." A Ludvík
XVI. četl hlasem, v němţ se chvělo pobouření:
"Národní shromáţdění nařizuje ministru vnitra, aby neprodleně Vyslal kurýry do všech
departementů s rozkazem všem veřejným úřadům, Národním gardám a oddílům řadového vojska,
aby zatkly nebo daly zatknout kaţdého, kdo by se pokusil překročit hranice říše, a stejně aby
zabránily vývozu majetku, zbraní, munice, zlata, peněz, koní a vozů. V případě, ţe tito kurýři
dostihnou krále nebo některé členy královské rodiny a ty, kteří by mohli pomoci k jejich únosu,
nařizuje se všem úřadům, Národním gardám a oddílům řadového vojska podniknout vše, aby
zabránily tomuto únosu a královské rodině znemoţnily pokračovat v cestě. Zákonodárnému
sboru nechť je o tom okamţitě podána zpráva." Královna poslouchala jako přimrazená. Kdyţ král
skončil, zavrtěla hlavou, jako by nevěřila vlastnímu sluchu.
"Dejte mi to! To je nemoţné!" zvolala konečně a vztáhla ruku po osudném dekretu.
Průvodce pana de Romeuf, zatímco král četl, se vítězně šklebil na národní gardisty a varenneské
vlastence.
"Jen si to přečtěte, madam," řekl král hořce, "jestli ještě pochybujete. Přečtěte si ten spis,
je to tu černé na bílém a podepsal to předseda Národního shromáţdění."
"A kdo se odváţil podepsat ten hanebný dekret?"
"Šlechtic, madam," odpověděl král, "pan markýz de Beauharnais." Není-liţ to zvláštní
věc, nedokazuje-li tajemnou spojitost minulosti s budoucností, ţe dekret, který zadrţel na útěku
Ludvíka XVI., královnu a královskou rodinu, byl podepsán jménem dosud takřka neznámým, jeţ
se však nápadným způsobem váţe s historií počátku devatenáctého století?
Královna uchopila dekret a přečetla jej zamračena a se sevřenými rty. Král jej vzal
královně znovu z ruky, a kdyţ si jej ještě jednou přečetl, odhodil jej na postel, kde spali korunní
princ a madam Royale. Chuděrky děti neměly tušení o scéně, která
rozhodovala o jejich osudu.
Ale královna, jeţ se uţ nedokázala ovládnout, prudce vyskočila a celá hněvem bez sebe
zmačkala papír, zahodila jej a vykřikla:
"Ach pane, dejte přece pozor, nechci, aby ten papír pošpinil mé děti!" Hrozný hluk se
zvedl ve vedlejší místnosti. Národní gardisté chtěli vtrhnout do světnice, kde byli vznešení
uprchlíci. Pobočník generála Lafayetta vykřikl hrůzou. Jeho průvodce vykřikl vzteky.
"Taková uráţka! Takhle urazit Národní shromáţdění, národ a lid!" Zařval na národní
gardisty, kteří se s puškami, šavlemi a kosami tlačili ve vedlejší místnosti:
"Ke mne, občané!"
Rozzuření vlastenci se uţ začali valit do pokoje a bůhví, co by se bylo stalo, kdyby v tom
okamţiku nevykročil kupředu Charny, neuchopil neznámého gardistu za ruku a neřekl:
"Pane Billote, rád bych si s vámi promluvil."
Billotovi uklouzl překvapený výkřik. Zbledl na smrt, chvíli váhal, pak zastrčil šavli a řekl:
"Dobrá, já si s vámi také musím promluvit, pane de Charny." A zamířil ke dveřím.
"Občané," řekl ještě, "uvolněte nám cestu. Musím si promluvit s tímto pánem. Ale buďte
klidní," dodal tiše, "ani vlk, ani vlčice, ani vlčata nám neuniknou." A jako by tento muţ, všem, i
královské rodině a její druţině neznámý, měl právo tady rozkazovat, lidé vyklidili sousední
místnost. Ostatně kaţdý touţil vypravovat venku známým, co se dělo uvnitř.
Mezitím Charny pošeptal královně:
"Pan de Romeuf je vám oddán. Nechám vám ho tady, hleďte toho vyuţít." Byla to tím
snazší, ţe Charny za sebou zavřel dveře a opřel se o ně zády; zabránil tak ve vstupu ke královské
rodině komukoli, dokonce i Billotovi.
36. Nenávist muže z lidu
Oba muţi stáli chvíli proti sobě mlčky, dívali se pevně jeden druhému do očí, aniţ muţ z
lidu sklopil zrak před pohledem šlechticovým. Ba Billot se dokonce sám první ujal slova.
"Pan hrabě ráčil říci, ţe se mnou chce mluvit. Jsem zvědav, co mi řekne."
"Billote," otázal se Charny, "jak to, ţe se s vámi setkávám v tomto nenávistném poslání?
Domníval jsem se, ţe jste náš přítel, ţe jste přítelem šlechty a dobrý a věrný králův
poddaný."
"Byl jsem dobrý a věrný poddaný králův, pane hrabě. Nikdy jsem se nepokládal za vašeho
přítele, to by byla příliš velká čest pro obyčejného sedláka. Ale byl jsem váš oddaný sluha.
"Nu a ?"
"Nu a vidíte, pane hrabe, s tím vším je konec."
"Nechápu vás, Billote."
"Proč byste mě měl chápat, pane hrabě? Ptám se vás já, proč vy jste věrný králi, proč vy
jste věrný královně? Nikoli, myslím, ţe k tomu máte své důvody, a protoţe jste člověk moudrý a
počestný, domnívám se, ţe jsou moudré i vaše důvody, anebo aspoň ţe uspokojuji vaše svědomí.
Nemám vaše vysoké společenské postavení, pane hrabě, nemám vaše vzděláni. Ale znáte mě
anebo znal jste mě rovněţ jako poctivého a rozváţného muţe. Nevidím tedy, proč
byste se i vy neměl domnívat, ţe také já mám pro své jednání dobré důvody ne ba aspoň
důvody, které uspokojují mé svědomí."
"Billote," přerušil ho Charny, jenţ ovšem vůbec nevěděl, proč sedlák tak najednou pojal
takovou nenávist k šlechtě a ke králi, "znal jsem vás, není tomu tak dávno - to jste byl úplně
jiný, neţ jste dnes."
"Máte pravdu a já to nepopírám," ozval se Billot s hořkým úsměvem. "Byl jsem jiný, neţ
jsem dnes. Povím vám, pane hrabě, jaký jsem byl. Byl jsem upřímný vlastenec, oddaný
dvěma lidem a jedné myšlence. Byl jsem oddán králi a panu Gilbertovi, byl jsem oddán
své
vlasti. Jednoho dne ke mně přišli královští agenti, a musím se vám přiznat, pane hrabě,"
zavrtěl Billot hlavou, "ţe ta návštěva mě poprvé pobouřila proti králi. Královští agenti mně
napůl násilím, napůl úskokem odebrali skříňku se vzácným obsahem, kterou mně svěřil
pan Gilbert. Jakmile jsem se jich zbavil, odjel jsem do Paříţe. Přijel jsem tam 13. července večer.
Vzbouřený lid tenkrát nosil po ulicích bysty vévody Orleánského a pana Neckera. Davy křičely
‚Ať ţije vévoda Orleánský! Ať ţije pan Necker!' To přece králi nemuselo nějak zvlášť
vadit, a přesto se zničehonic na nás vrhli královi vojáci. Viděl jsem, jak kolem mě padali s
rozseknutou hlavou nebo s prostřelenou hrudí uboţáci, kteří se nedopustili ničeho jiného, neţ
ţe provolávali slávu dvěma muţům, které patrně ani neznali. Viděl jsem, jak pan de
Lambesc, králův přítel, pronásleduje ţeny a děti, které vůbec nikomu slávu neprovolávaly. Viděl
jsem, jak jeho kůň pošlapal sedmdesátiletého starce. To mě tím víc pobouřilo proti králi. Druhého
dne jsem zašel za malým Sebastiánem do koleje a tam jsem se dozvěděl od tohoto chlapce, ţe
jeho otce vsadili na králův rozkaz do Bastily, na rozkaz, který si vymohla nějaká dvorní dáma. Tu
mně blesklo hlavou, ţe král, o němţ kdekdo říká, jak je dobrý, se ve své dobrotě přece jen tu a
tam trochu mýlí, ţe o mnohém neví a na mnohé zapomíná. A abych napravil jednu z těch chyb,
kterých se dopustil král ve slabé chvíli, přispěl jsem, seč stačily mé síly, k dobytí
Bastily. Podařilo se nám to, ačkoli to nebylo tak snadné. Královští vojáci po nás pálili a
zabili nám na dvě stě lidí. To ve mně ještě víc zviklalo všeobecnou víru v královu dobrotu. Ale
koneckonců Bastila padla, v jedné z kobek jsem našel pana Gilberta, pro něhoţ bych se byl s
chutí stokrát nechal zabít, a z radosti nad tím setkáním jsem na mnoho věci zapomněl. Ostatně
pan Gilbert mně sám první řekl, ţe král je opravdu dobrý, ţe neví o většině zlořádů, které
se dějí jeho jménem, a ţe ty zlořády nesmíme klást za vinu králi, ale jeho ministrům. Všemu, co
mně v té době řekl pan Gilbert, věřil jsem jako slovu boţímu. Bastila padla, pan Gilbert byl na
svobodě, Pitou a já jsme byli ţivi a zdrávi a tak jsem zapomněl na krveprolití v ulici SaintHonoré,
na dělostřelbu v Tuileriích, na sto padesát nebo dvě stě lidí zabitých dudami prince de Saxe a na
to, ţe pan Gilbert byl uvězněn na pouhé přání nějaké dvorní dámy. Ale promiňte, pane hrabě,"
přerušil se náhle Billot, "tohle vše vás patrně pramálo zajímá a jistě jste se mnou nechtěl mluvit
mezi čtyřma očima, abyste poslouchal povídání ubohého hloupého sedláka vy, tak velký a učený
pán!" A Billot poloţil ruku na kliku, jako by se chtěl vrátit do pokoje, v němţ byla královská
rodina. Ale Charny ho zadrţel.
Měl pro to dva důvody:
Za prvé se chtěl dozvědět, proč je Billot tak zavile zaujat proti králi - v této situaci to mělo
velký význam. Za druhé chtěl získat čas.
"Ne, ne," řekl ţivě, "jenom vypravujte dál, milý Billote. Ţili jsme s vámi vţdycky, já i
moji dva ubozí bratři, v upřímném přátelství, a všecko, co mně říkáte, mě opravdu zajímá." Při
slovech oba moji ubozí bratři se Billot hořce usmál.
"Nu dobře," pokrčil rameny, "povím vám všechno, pane de Charny, a lituji jen, ţe vaši
dva ubozí bratři a zvláště pan Izidor mě nemohou slyšet."
Ta slova zvláště pan Izidor pronesl Billot s tak zvláštním důrazem, ba přímo úšklebkem,
ţe Charny okamţitě potlačil bolest, kterou v něm vzbudilo jméno milovaného bratra, neřekl
Billotovi nic o neštěstí, které Izidora potkalo - Billot o tom zřejmě nevěděl - a jenom statkářovi
mlčky pokynul, aby pokračoval.
Billot tedy pokračoval:
"Kdyţ tedy král poprvé přijel do Paříţe, viděl jsem v něm jenom otce, který se vrací do
středu svých dětí. Kráčel jsem s panem Gilbertem vedle královského vozu, chránil jsem králův
vůz svým tělem a křičel jsem z plna hrdla: Ať ţije král! Byla to, jistě se pamatujete, králova první
cesta. Kolem králova kočáru, pod kopyty jeho koní, pod koly vozu, daleko kupředu a
daleko za kočárem byly jen samé květy a všude se ozývalo jenom blahořečení. Kdyţ král přijel
na náměstí před radnici, všimli si lidé, ţe král nemá sice bílou kokardu, ale také ţe nemá kokardu
národní, trojbarevnou. Všechen lid křičel Kokardu, kokardu! Sundal jsem kokardu ze svého
klobouku a podal jsem ji králi. Král mně poděkoval, připjal si moji kokardu na klobouk. Všechen
lid jásal. Byl jsem zpit radostí, ţe se má kokarda skví na klobouku tak dobrého krále. Proto jsem
také křičel víc neţ kdo jiný: Ať ţije král! Byl jsem tím dobrým králem tak nadšen, ţe jsem zůstal
v Paříţi. Na mých polích se chýlilo ke ţním a bylo třeba, abych se vrátil na statek. Ale co mně
záleţelo na ţních? Byl jsem dost bohatý, abych oţelel jednu sklizeň, a jestliţe má přítomnost v
Paříţi můţe něčím prospět tomu dobrému králi, otci národa, obnoviteli francouzské svobody, jak
jsme tenkrát my prosťáčci králi říkali, rád zůstanu v Paříţi, místo abych se vrátil do Pisseleu.
Zůstal jsem a ţně, které jsem svěřil na starost Kateřině, přišly z poloviny nazmar. Kateřina měla,
jak se zdá, jiné věci v hlavě neţ starat se o ţně... Nu, nemluvme o tom. Ale tenkrát se uţ začalo
říkat, ţe král to s revolucí nemyslí
upřímně, ţe s ní jde jen nerad z donucení. Ţe by raději nosil na klobouku bílou kokardu,
nikoli trojbarevnou. To všechno byly ovšem jenom pusté pomluvy, jak dokázala hostina pánů
tělesných gardistů, kde si královna nepřipjala ani trikolóru, ani bílou kokardu, ani kokardu
národní, ani kokardu francouzskou, nýbrţ prostě kokardu svého bratra Josefa II., černou kokardu,
kokardu rakouskou. Přiznávám se, pane hrabě, ţe tenkrát jsem začal zase pochybovat. Ale zase
mi řekl pan Gilbert: Billote, to neudělal král, to udělala královna, královna je ţena a ţeny
nesmíme brát váţně. Uvěřil jsem tomu. A kdyţ přišel paříţský lid a podnikl útok na zámek, já
jsem sice v hloubi srdce cítil, ţe útočníci jsou v právu, postavil jsem se však na stranu těch, kdo
zámek bránili. Já jsem vzbudil pana Lafayetta, který spal spánkem spravedlivých, já jsem ho
přivedl do zámku právě včas, aby ještě krále zachránil. Viděl jsem tenkrát, jak madam Alţběta
pana Lafayetta objala, viděl jsem, jak mu královna podala ruku k políbení, slyšel jsem, jak ho
král nazývá svým přítelem, a řekl jsem si: Na mou věru, zdá se, ţe pan Gilbert má pravdu. Vţdyť
přece král, královna a královská princezna neprojevují svou vděčnost jen ze strachu, a i kdyţ
nesouhlasí se zásadami toho muţe, přestoţe jim je v tom okamţiku tak uţitečný, nesníţí se jistě
při tak vznešené osobnosti k ubohé a nízké lţi. Tenkrát jsem ještě litoval ubohou královnu, která
je pouze neprozřetelná, a ubohého krále, který je jen slabý. Ale do Paříţe jsem tenkrát s králem
nešel... musel jsem zůstat ve Versailles. Víte, proč jsem tam musel zůstat, pane de Charny?"
Charny si povzdechl.
"Říká se, ţe ta druhá králova cesta uţ nebyla tak radostná jako první, místo blahořečení se
ozývaly kletby a místo Ať ţije křičely davy Pryč s ním! Místo kytic a kvítí, které poprvé stlali
lidé před královský kočár, nesli tam teď kolem něho na pikách uříznuté hlavy. Nevím, nebyl jsem
tam, zůstal jsem ve Versailles. Svůj statek jsem nechával stále ber dozoru, bez pána! Byl jsem
dost bohatý, abych mohl po jedné ztracené sklizni, té z roku 1789, ztratit ještě druhou v roce
1790. Ale jednoho krásného dne přišel Pitou a oznámil mi, ţe jsem ztratil něco, co i nejbohatší
otec těţko ztrácí: ţe jsem ztratil dceru."
Charny sebou trhl.
Billot se na něho upřeně podíval a pokračoval:
"Musím vám říci, pane hrabě, ţe na míli od nás, v Boursonnes, ţije šlechtická rodina,
opravdoví velmoţi, bohatí a mocní. V té rodině byli tři bratři. Kdyţ byli ještě chlapci a kdyţ
jezdili z Boursonnes do Villers-Cotterets, oba mladší mě vţdycky poctili návštěvou.
Mladí
šlechtici říkali, ţe se nikdy nenapili chutnějšího mléka neţ od mých krav a ţe nikdy
nejedli chutnější chléb, neţ jaký peče matka Billotová. Tu a tam ještě podotkli, a já hlupák jsem
se domníval, ţe to dělají ze zdvořilosti za mé pohostinství, ţe nikdy neviděli tak pěkné děvče,
jako je má dcera Kateřina... A já jsem jim byl vděčný, ţe u mně piji mléko, ţe jedí můj chléb a ţe
se jim líbí má dcera Kateřina. Divíte se tomu? Věřil jsem králi, jenţ jest, jak se říká, po matce
napolovic Němec, proč bych tedy nevěřil těm šlechtickým synkům - Francouzům?
Proto, kdyţ starší z těch dvou byl zabit ve Versailles v noci z 5. na 6. říjen, kdyţ přede
dveřmi do královniných komnat statečně konal svou šlechtickou povinnost, Bůh sám ví, jak mě
pálila ta rána! Ach pane hrabě, tenkrát mě přece viděl jeho starší bratr - ten nechodil k nám na
statek, ne snad, ţe by byl příliš pyšný, to mu musím přiznat, nýbrţ proto, ţe odešel z domu ještě
mladší neţ jeho bratr Georges. Vy sám, pane hrabě, jste mě viděl na kolenou u jeho mrtvoly,
viděl jste, jak pláči hořké slzy. Ještě dnes vidím v duchu ten malý dvůr, vlhký, porostlý trávou,
kam jsem na vlastních rukou odnesl toho ubohého raněného jinocha. Dodnes vidím v duchu, jak
byli zohaveni jeho druzi, pánové Varicourt a Deshuttes, byl jsem tenkrát sám právě tak od krve,
jako jste vy dnes. Pořád ho ještě vidím, toho roztomilého chlapce, jak jezdí na svém šedém
koníku do koleje ve Villers-Cotterets, s brašnou v ruce... A kdyţ si tak na něho vzpomenu, a
kdybych mohl myslet jenom na něho, ještě dnes bych plakal, tak jako pláčete vy, pane hrabě. Ale
vzpomínám si na druhého bratra," dodal pochmurně Billot, "a to mně uţ není do pláče."
"Na druhého? Co tím myslíte?" otázal se Charny.
"Počkejte," řekl Billot, "k tomu dojdeme. Pitou tedy přišel do Paříţe a řekl mi pár slov, z
nichţ jsem vyrozuměl, ţe uţ není ohroţena jenom má sklizeň, nýbrţ mé dítě; ţe má být zničeno
nikoli mé jmění, ale mé štěstí. Nechal jsem tedy krále králem a opustil jsem Paříţ. Vţdyť mi také
pan Gilbert řekl, ţe ke králi můţe mít člověk důvěru a ţe se všechno tak jako tak obrátí k
lepšímu, ať uţ budu v Paříţi nebo ne. Vrátil jsem se tedy na statek. Domníval jsem se nejprve, ţe
Kateřina je ve smrtelném nebezpečí: měla horečku, blouznila celé dny a noci. Coţpak já se v tom
vyznám? Měl jsem z toho pořádně těţkou hlavu, a to tím spíš, kdyţ
mně doktor řekl, ţe nesmím vstoupit do jejího pokoje, dokud se neuzdraví. Ale kdyţ uţ
jsem nesměl do jejího pokoje, já zoufalý otec, myslil jsem si, ţe mohu aspoň poslouchat u jejích
dveří. Poslouchal jsem tedy! Dozvěděl jsem se, ţe upadla do takové nemoci, ţe by byla málem
zemřela, ţe se div nezbláznila, a to všechno jen proto, ţe jí odjel milenec! Já jsem před rokem
také odjel, a místo aby jí bylo líto, ţe ji otec opouští, měla z toho radost, usmívala se, kdyţ jsem
odjíţděl. Coţpak pna ni můj odjezd neznamenal, ţe můţe vídat svého milence, kdykoli se jí
zachce? Kateřině se vrátilo zdraví, ale nevrátila se jí radost. Uplynul měsíc, dva, tři, uplynulo půl
roku a jediný paprsek radosti neozářil tvář, kterou jsem nespouštěl z očí. Ale jednou ráno jsem
spatřil, ţe se usmívá, a projelo to mnou jako blesk: To se směje proto, ţe se jí milenec vrátil?
Opravdu, nazítří mně jeden pastýř, který ho viděl, oznámil, ţe právě to ráno se vrátil.
Nepochyboval jsem, ţe ten den večer bude u mne, či spíše u Kateřiny. Proto, kdyţ
přišel večer, nabil jsem pušku a vydal jsem se na čekanou... "
"Billote," vykřikl Charny, "toho ţe jste byl schopen?"
"Proč ne," pokrčil rameny Billot. "Jdu na čekanou, kdyţ mně kanec rozhrabává brambory,
kdyţ mně vlk rdousí ovce, kdyţ mně liška odnáší slepice, a neměl bych jít na čekanou, neměl
bych zabít muţe, který ničí mé štěstí, milence, který ničí čest mé dcery?"
"Vy byste to přenesl přes srdce, Billote," řekl tiše hrabě, "vy byste byl schopen takové
vraţdy?"
"Srdce jsem měl docela v pořádku, pane hrabě, selhalo mně jen oko a ruka. Ale krvavá
stopa mně přesto ukázala, ţe jsem se tak docela nechybil cite. Jenţe, to jistě chápete, pane hrabě,"
dodal trpce Billot, "moje dcera nikterak neváhala, komu má dát přednost, kdyţ měla volit mezi
milencem a otcem. Kdyţ jsem vstoupil do Kateřinina pokoje, Kateřina byla pryč."
"A od té doby jste ji uţ nespatřil?" otázal se Charny.
"Ne," odpověděl Billot. "A proč bych ji také měl vidět? Ví dobře, ţe bych ji zabil,
kdybych se s ní ještě někdy setkal."
Charny se na toho urputného chlapíka zadíval pohledem, v němţ se mísil obdiv s hrůzou.
"Pustil jsem se znovu do práce na svém statku," pokračoval Billot. "Co záleţelo na tom,
ţe jsem nešťasten, kdyţ je Francie šťastná? Nekráčí snad král upřímně cestou revoluce,
nezúčastní se slavnosti federace? Jak bych se tam nešel podívat na toho dobrého krále, jemuţ
jsem dal 16. července svou trojbarevnou kokardu a jemuţ jsem 6. října téměř zachránil
ţivot!
Jakou jen bude mít radost ten dobrý král, aţ uvidí, ţe celá Francie se sešla na Martově
poli a jako jeden muţ přísahá na jednotu vlasti! Proto jednu chvíli, kdyţ jsem ho viděl, zapomněl
jsem na všechno, i na Kateřinu... Ne, neříkám pravdu, otec nikdy nezapomene na dceru... A
dobrý král přísahal. Zdálo se mně, ţe přísahá špatně, ţe přísahá jen ústy a se zaťatými rty,
nelíbilo se mi, ţe přísahá od svého křesla, kdyţ měl přísahat na oltáři vlasti. Ale co, hlavní je, ţe
přísahal, přísaha je přísaha. Nezáleţí na tom, kde kdo přísahal, kdyţ jednou čestný muţ
sloţil přísahu, přísaha je posvátná, musí ji splnit. Řekl jsem si, ţe král svou přísahu splní.
Je pravda, kdyţ jsem se vrátil do Villers-Cotterets, kdyţ jsem ztratil své dítě, co jsem měl dělat,
neţ zabývat se politikou? Slyšel jsem, ţe se král chtěl nechat unést panem de Favras, ale ţe se to
nepovedlo. Ţe chtěl uprchnout se svými tetami, ale ten plán ţe se nezdařil. Ţe chtěl odjet do
Saint-Cloud a odtud do Rouenu, ale lid ţe tomu zabránil. O tom všem jsem, pravda, slyšel, ale
nevěřil jsem tomu. Coţ jsem neviděl na vlastní oči, jak král zvedá ruku k přísaze na Martově poli,
coţ jsem neslyšel na vlastní uši, jak přísahá národu? Jak bych byl mohl věřit, ţe králi, který
přísahal před tváří tří set tisíc občanů, bude přísaha méně posvátná neţ komu jinému? To mně
přece nemůţe nikdo namluvit! Proto také, kdyţ jsem byl předevčírem na trhu v Meaux, jako by
do mě sjel blesk, kdyţ jsem ráno - musím vám říci, ţe jsem nocoval u svého přítele poštmistra říkám, jako by do mě sjel blesk, kdyţ jsem v jednom voze, který právě
přepřahal, spatřil a poznal krále, královnu a dauphina. Nemohl jsem se mýlit, viděl jsem
je mockrát, 16. července jsem provázel krále po celou cestu z Versailles do Paříţe. A jako by do
mě podruhé udeřil blesk, kdyţ jsem slyšel, jak jeden z pánů ve ţlutých šatech, kteří se motali
kolem kočáru, poroučí: do Chálons. Jako bych dostal ránu bičem, kdyţ jsem zaslechl ten hlas!
Otočil jsem se a poznal jsem, víte koho? Mladíka, který mně ukradl Kateřinu! Pan
šlechtic ze sebe dělal lokaje, jenţ jede před královým kočárem... "
Billot se upřeně zadíval na hraběte, aby viděl, zda Charny pochopil, ţe jde o jeho bratra
Izidora. Ale Charny si jen přejel rukou přes čelo a mlčel.
Billot tedy pokračoval:
"Chtěl jsem se pustit za ním, ale byl uţ daleko. Měl dobrého koně, byl ozbrojen a já
nikoli... Skřípěl jsem zuby, kdyţ jsem pomyslil na krále, jenţ prchá z Francie, a na svůdce, který
mně
uniká. Vtom mě však napadlo: Vţdyť ty jsi také sloţil přísahu, přísahu národu, a kdyţ se
král své přísaze zpronevěřil, plň ty svou! Byl jsem deset mil od Paříţe, byly tři hodiny ráno. Na
dobrém koni budu v Paříţi za dvě hodiny. Obrátím se na pana Baillyho, to je čestný muţ, a jak se
mi zdá, je z těch, kdo plní své přísahy, na rozdíl od těch, kdo je neplní. Rozhodl jsem se, a abych
neztrácel čas, poprosil jsem svého přítele poštmistra v Meaux, aby mi půjčil svou gardistickou
uniformu, šavli a pistole. Vzal jsem si nejlepšího koně z jeho stáje a tryskem jsem se pustil do
Paříţe. Na mou duši, přijel jsem včas! Uţ se vědělo, ţe král prchl, ale nevědělo se, kterým
směrem. Pan Lafayette poslal pana de Romeuf na silnici do Valenciennes. Ale vidíte, někdy je
náhoda matka spravedlnosti, zadrţeli ho v městské bráně a pan Romeuf si vymohl, ţe ho dovedli
do Národního shromáţdění. Přišel tam právě v okamţiku, kdy uţ pan Bailly, kterého jsem dobře
zpravil, mohl podat o cestě jeho Veličenstva nejpřesnější podrobnosti. Teď uţ zbývalo jen napsat
správný rozkaz a změnit směr cesty. Všechno byla dílem okamţiku. Pan de Romeuf byl vyslán na
silnici k Chálons, a mě povařili, abych ho provázel. Toto poslání plním, jak vidíte. A teď," dodal
Billot pochmurně, "jsem dostihl krále, který mě oklamal jako Francouze, ale jsem klidný, uţ mně
neunikne! Zbývá
ještě dostihnout toho, kde mé oklamal jako otce. A přísahám vám, pane hrabě, ţe mně
rovněţ
neunikne!"
"Bohuţel, milý Billote," řekl Charny smutně, "v tom se mýlíte."
"Mýlím?"
"Říkám vám, ţe uboţák, o němţ mluvíte, vám uţ unikl."
"Uprchl?" vykřikl Billot zuřivě.
"Nikoli," řekl Charny, "je mrtev."
"Mrtev?" trhl sebou Billot a utřel si čelo, na němţ mu rázem vyvstal pot.
"Mrtev," opakoval Charny, "a tato krev, kterou na mně vidíte, je jako krev...
Pochybujete-li o tom, sejděte dolů, milý Billote, najdete jeho tělo na malém dvoře, takřka
stejném, jako byl onen malý dvorek ve Versailles. Byl zabit z téhoţ důvodu, jako byl zabit jeho
bratr." Billot se díval strnulýma očima a s vyděšenou tváří na Charnyho, jenţ mluvil tichým,
mírným hlasem, stěţí potlačoval pláč. Potom náhle vykřikl:
"Přece jenom je tedy spravedlnost na nebi!"
Vrhl se ke dveřím, takřka uţ na prahu vykřikl:
"Pane hrabě, věřím vašim slovům, ale raději se přece jen přesvědčím na vlastní oči!"
Charny se díval za ním, potlačil povzdech a utřel si oči.
Pojednou si uvědomil, ţe nesmí ztratit ani okamţik, vrhl se do pokoje, v němţ byla
královská
rodina, a zamířil ke královně.
"Pan de Romeuf?" otázal se tiše.
"Je náš," odpověděla královna.
"Tím lépe," řekl Charny, "od toho druhého nemůţeme nic čekat."
"Co budeme dělat?" zašeptala královna.
"Musíme získat čas do té doby, neţ přijde pan de Bouillé."
"Ale přijde?"
"Přijde určitě, já sám pro něho pojedu."
"Ach," zvolala královna, "ulice jsou plné lidí, všude jsou barikády, uţ vás znají,
neprojdete, oni vás zabijí, Oliviere, Oliviere."
Ale Charny se jenom usmál, místo odpovědi otevřel okno vedoucí do zahrady, vyšvihl se
na podezdívku, zamával naposledy rukou a seskočil z výše patnácti stop.
Královna vykřikla hrůzou a zakryla si oči. Ale mladí šlechtici přiskočili k oknu a
radostnými výkřiky odpověděli na královnin zděšený projev.
Charny pravě přelezl zahradní zeď a zmizel na druhé straně. Byl nejvyšší čas. V témţe
okamţiku se objevil na prahu pokoje Billot.
37. Pan de Bouillé
Podívejme se, co dělal v těch hodinách úzkosti markýz de Bouillé, kterého ve Varennes
tak netrpělivě očekávali a k němuţ se upínaly poslední naděje královské rodiny. V devět hodin
večer, to jest takřka právě ve chvíli, kdy uprchlíci přibyli do Clermontu, markýz de Bouillé odjel
ze Stenay se svým synem hrabětem Ludvíkem de Bouillé a ujíţděl k Dunu, aby byl co nejblíţ
králi.
Kdyţ dojel na čtvrt míle od tohoto města, zastavil se se svými průvodci, aby jeho
přítomnost nevzbudila v Dunu pozornost, na pokraji silnice, utábořil se poblíţ cesty a skryl koně.
Všichni napjatě čekali. V tu hodinu se měl se vší pravděpodobností objevit králův kurýr. Za
takovýchhle okolností se zdají minuty jako celé hodiny a hodiny připadají jako věčnost. Bylo
slyšet, jak odbíjí deset, jedenáct, půlnoc, jedna, dvě a tři hodiny zrána. Muţi, kteří
naslouchali pomalému odbíjení hodin, se nemohli dočkat kaţdého dalšího úderu. Mezi
druhou a třetí začalo svítat. Po těch šest hodin čekání sebemenší hluk, jenţ dolehl k sluchu
čekajících, jím přinášel naději, kdyţ se přibliţoval, a jak se vzdaloval, vrhal je v nové
zoufalství.
Za svítání malý houfec muţů přestal doufat.
Pan de Bouillé byl přesvědčen, ţe se přihodila nějaká nehoda, nevěděl ovšem jaká, a tak
nařídil, aby se vrátili do Stenay, aby mohl uprostřed svého vojska, pokud to bude moţno, čelit
jakékoli situaci.
Sedli na koně a vraceli se zvolna krokem po silnici do Stenay.
Nebyli ještě čtvrt míle od města, kdyţ se pan Ludvík de Bouillé ohlédl a uviděl v dálce na
silnici oblak prachu, zvířený tryskem pádících koní.
Zastavili se a čekali.
Jak se jezdci přibliţovali, poznávala v nich naše skupinka pány Julesa de Bouillé a de
Raigecourt.
Otočili koně a vyjeli jim vstříc.
V okamţiku, kdy se setkali, všichni jezdci z první skupiny takřka jedním dechem vyrazili
stejnou otázku a z úst druhých dvou jezdců zazněla stejná odpověď:
"Co se stalo?"
"Král byl zadrţen ve Varennes."
Byly asi čtyři hodiny zrána.
Byla to hrozná zpráva. Tím hroznější, ţe oba mladí šlechtici si z hospody U velkého
monarchy, kde je obklopili vzbouřenci, musili násilím proklestit cestu, takţe neměli ţádné
přesnější zprávy.
Ale ať byla ta novina jakkoli strašná, nezničila ještě všechnu naději. Pan de Bouillé, jako
všichni vysocí důstojníci, kteří se spoléhají na absolutní kázeň, věřil, aniţ
pomyslil na překáţky, ţe všechny jeho rozkazy byly provedeny.
Ať uţ byl král zadrţen ve Varennes, všechny vojenské oddíly, které dostaly rozkaz
postupovat za králem, musí přece také dorazit do Varennes. Ty oddíly se skládají ze čtyřiceti
husarů Lauzunova pluku pod velením vévody de Choiseul, z třiceti dragounů ze SaintMenehould
pod velením pana Dandoinse, ze sto čtyřiceti dragounů z Clermontu pod velením pana de Damas
a konečně z šedesáti husarů z Varennes pod velením pánů de Bouillé a de Raigecourt. Oba
důstojníci po svém odjezdu z Varennes nejsou ovšem ve spojení se svými husary, ale v jejich
nepřítomnosti je oddíl pod velením pana de Rohrig. Je sice pravda, ţe pan de Rohrig, mladý
dvacetiletý muţ, nebyl o ničem informován. Ale pan de Rohrig jistě dostal rozkaz od ostatních
velitelů, pánů de Choiseul, Dandoinse nebo de Damas a připojil své lidi k těm, kteří spěchají králi
na pomoc.
Král má tedy v této chvíli u sebe asi sto husarů a sto šedesát aţ sto osmdesát dragounů. To
stačí, aby se udrţeli proti malému vzbouřenému městečku s osmnácti sty obyvateli. Viděli jsme,
jak události zmařily strategické výpočty pana de Bouillé. Ostatně nová událost vzápětí zviklala
jeho jistotu.
Zatímco pánové de Bouillé a de Raigecourt padávali své zprávy, v dálce se objevil nový
oblak prachu. Znovu přijíţděl jezdec ve velkém trysku.
Ten jezdec jistě nese nové zprávy. Všechny oči se po něm obrátily. Pánové poznali pana
de Rohrig.
Generál mu vyjel vstříc. Byli v takovém duševním rozpoloţení, v němţ si nadřízený rád
vyleje vztek třeba na nevinném.
"Co to znamená, pane," rozkřikl se generál, "jak jste mohl opustit své místo?"
"Pane generále," odpověděl pan de Rohrig, "promiňte mi, ale přijíţdím z rozkazu pana de
Damas."
"Pan de Damas je tedy se svými dragouny ve Varennes:
"Pan de Damas je ve Varennes bez svých dragounů, pane generále. Má s sebou jen
jednoho důstojníka, jednoho poddůstojníka a dva nebo tři muţe."
"A ostatní?"
"Ostatní odepřeli poslušnost."
"A co je s panem Dandoinsem a jeho dragouny?" otázal se pan de Bouillé.
"Říká se, ţe byli zadrţeni před radnicí v Saint-Menehould."
"Ale snad aspoň," zvolal generál, "je ve Varennes pan de Choiseul se svými a vašimi
husary?"
"Husaři pana de Choiseul se přidali na stranu lidu a křičí Ať ţije národ! A moji husaři
jsou v kasárnách a střeţí je Národní garda."
"A vy jste se jim nepostavil v čelo, pane? Vy jste nenapadl všechnu tu sběř a nevytvořil
hradbu kolem krále?"
"Pan generál zapomíná, ţe jsem neměl ţádný rozkaz, ţe mými veliteli byli páni de Bouillé
a de Raigecourt a ţe jsem vůbec nevěděl, ţe Jeho Veličenstvo má přijet do Varennes."
"To je pravda," potvrdili pánové de Bouillé a de Raigecourt.
"Sotva jsem zaslechl první hluk," pokračoval poručík, "vyběhl jsem na ulici, abych se
dozvěděl, co se děje. Dozvěděl jsem se, ţe před několika minutami tu zadrţeli nějaký kočár, v
němţ prý je král a královská rodina, a ţe cestující z toho vozu odvedli k městskému
prokurátorovi. Pustil jsem se tedy k domu městského prokurátora. Byl tam velký sběh lidí a
takřka všichni muţi měli zbraně. Bubnovalo a zvonilo se na poplach. Uprostřed celého toho
shluku mně někdo poloţil ruku na rameno. Otočil jsem se a poznal jsem pana de Damas. Měl
přes uniformu civilní plášť. Vy jste poručík, který velí husarům ve Varennes? zeptal se mě. Ano,
pane plukovníku. Vy mě znáte? Jste hrabě Charles de Damas. Nuţe, skočte na koně, neztrácejte
ani vteřinu, ujíţdějte do Dunu, do Stenay... Ţeňte koně, dokud nestihnete pana markýze de
Bouillé. Řekněte mu, ţe Dandoinse a jeho dragouny zadrţeli v Saint-Menehould, ţe moji
dragouni mně odepřeli poslušnost, ţe Choiseulovi husaři se co nevidět připojí k lidu a ţe král a
královská rodina, která je v tomto domě, skládá jedinou naději jen v něho. Domníval jsem se,
pane generále, ţe jsem povinen okamţitě vyplnit ten rozkaz. Vyskočil jsem na koně a v největším
trysku jsem dojel aţ sem."
"Nic jiného vám pan de Damas neřekl?"
"Řekl mi ještě, ţe budou hledět stůj co stůj získat čas, abyste zatím vy, pane generále,
mohl dorazit do Varennes."
"Nuţe," prohlásil pan de Bouillé, "vidím, ţe kaţdý jednal, jak bylo v jeho silách. Teď je
řada na nás, abychom ukázali, ţe něco dovedeme."
Obrátil se k hraběti Ludvíkovi.
"Ludvíku," řekl mu, "já zůstanu zde. Tito pánové rozvezou mé rozkazy. Oddíly v Mouze
a v Dunu se vydají okamţitě na pochod do Varennes, přitom zajistí přechod přes Meusu a ihned
přejdou do útoku. Pane de Rohrig, sdělte jim tento můj rozkaz a vyřiďte jim, ţe brzo dostanou
posilu."
Poručík pozdravil a rozjel se směrem k Dunu. Pan de Bouillé pokračoval:
"Pane de Raigecourt, jeďte vstříc švýcarskému pluku de Castella, který je na pochodu do
Stenay. Aţ je dostihnete, řekněte jim, jak naléhavá je situace a ţe jim nařizuji, aby šli co
nejrychlejším pochodem. Jeďte!"
Mladý důstojník se rozjel opačným směrem, neţ před okamţikem ujíţděl pan de Rohrig.
Markýz se obrátil k svému druhému synovi a poručil:
"Julesi, vyměň si koně ve Stenay a cválej do Montmedy, ať pak de Klinglin pošle pluk
nassavské pěchoty do Dunu a sám ať se dostaví do Stenay. Jeď!"
Mladý muţ pozdravil a odcválal.
Markýz de Bouillé se obrátil k staršímu synovi.
"Royal-Allemand jsou ve Stenay, viď, Ludvíku?"
"Ano, otče."
"Dostal rozkaz, aby byl před svítáním připraven k pochodu?"
"Sám osobně jsem odevzdal plukovníkovi váš rozkaz."
"Přiveď pluk ke mně, budu čekat tady na silnici. Snad dostanu ještě další zprávy.
RoyalAllemand jsou spolehliví, vid?"
"Ano, otče."
"Pak Royal-Allemand stačí. Potáhneme s ním na Varennes. jeď." Hrabě Ludvík odcválal.
Za deset minut se vrátil.
"Royal-Allemand přijde hned za mnou," hlásil generálovi.
"Jsou tedy připraveni na pochod?"
"Nejsou, a sám jsem tím byl hrozně překvapen. Velitel mně včera zřejmě špatně rozuměl,
kdyţ jsem teď k němu přišel, leţel ještě v posteli. Ale hned vyskočil a slíbil mi, ţe okamţitě
pospíší do kasáren, aby všecko zburcoval k odjezdu. Měl jsem strach, ţe jste uţ
netrpělivý, a přijel jsem vám tedy říci, proč se pluk opozdil."
"Dobře," řekl generál, "ale uţ snad se ti chlapi hnou."
"Plukovník mně slíbil, ţe vytrhnou hned za mnou."
Čekali tedy deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut a nikdo se neobjevoval. Generál se
netrpělivě podíval na syna.
"Zaskočím tam ještě jednou," pochopil mladý hrabě.
Skočil na koně a tryskem se rozjel do města.
Ačkoli se generálu de Bouillé zdálo, ţe čeká celou věčnost, plukovník za ten čas takřka
nic nezařídil. Sotva několik lidí bylo pohotově. Mladý důstojník se trpce rozhořčoval, opakoval
generálův rozkaz. Velitel pluku mu znovu slíbil, ţe bude se svými vojáky v pěti minutách za
městem, a tak se hrabě vrátil k svému otci.
Kdyţ se vracel, všiml si, ţe bránu, kterou projel jiţ čtyřikrát, střeţí oddíl Národní gardy.
Čekali znovu pět, deset minut, čtvrt hodiny, nikdo se neobjevoval.
Pan de Bouillé chápal, ţe kaţdá ztracená minuta znamená ztrátu jednoho roku ţivota pro
ubohé vězně.
Konečně spatřili, jak po silnici od Dunu přijíţdí kabriolet.
Byl to kabriolet Leonardův. Leonard pokračoval v cestě, z níţ měl stále větší a větší
strach. Pan de Bouillé ho zastavil. Ale Leonard myslel jen na bratra, na paní de l'Aage, a v hlavě
měl takový zmatek, ţe pan de Bouillé z něho nic kloudného nevytáhl. Ostatně Leonard odjel z
Varennes, ještě neţ byl královský kočár zadrţen, a nemohl tedy panu de Bouillé nic nového
povědět.
Pro tu malou příhodu generál aspoň na chvilku zapomněl na svou netrpělivost. Uplynula
však uţ takřka celá hodina, co velitel pluku dostal rozkaz, a pan de Bouillé poručil svému synu
potřetí, aby zajel do Stenay. Dodal, ţe se nesmí vrátit bez pluku.
Hrabě Ludvík odjel, celý se třásl vzteky.
Kdyţ přijel na náměstí, rozzlobil se ještě víc: sotva padesát muţů sedělo na koních. Vzal
tedy těchto padesát muţů a obsadil jimi bránu, která zabezpečovala volný průchod. Pak se vrátil
ke generálovi a ujistil ho, ţe tentokrát uţ opravdu za ním jede plukovník se svými vojáky.
Myslil si to. Ale teprve, kdyţ se za čtvrt hodiny počtvrté znovu vracel do města, spatřil
první
vojáky pluku Royal-Allemand.
V kaţdém jiném podobném případě by byl pan de Bouillé nechal zatknout plukovníka
jeho vlastními vojáky. Ale v tomto okamţiku si nechtěl ani rozhněvat velitele, ani podráţdit
vojáky. Spokojil se tedy s výčitkou, proč se pluk tolik opozdil. Potom pronesl k vojákům krátkou
řeč, jak čestné poslání se jim dostalo, jak na nich závisí nejen svoboda, nýbrţ i ţivot krále a
královské rodiny. Slíbil důstojníkům vyznamenání, vojákům odměnu a pro jistotu mezi ně rozdal
hned napřed čtyři sta louisdorů.
Řeč s tímto dodatkem měla očekávaný výsledek. Rozlehlo se bouřlivé "Ať ţije král!" a
pluk se rozjel cvalem do Varennes.
V Dunu střeţilo třicet vojáků most přes Meusu.
Zanechal je tam pan Deslon, kdyţ odjíţděl z Dunu s Charnym.
Třicet muţů se připojilo k pluku Royal-Allemand a jelo se dál. Bylo nutno urazit dobrých
osm mil v kopcovitém terénu, nedalo se tedy jet tak rychle, jak by byli chtěli. Bylo také třeba
dorazit na místo s plukem neutrmáceným, schopným boje.
Přitom pozorovali, ţe přijíţdějí do nepřátelského území. Ve vesnicích po obou stranách
silnice zvonili na poplach. Vpředu se tu a tam ozývaly střelné rány.
Pluk se hnal a hnal.
V Grange-au-Bois spatřili jezdce bez klobouku; přitisknutý ke koňské šíji divoce poháněl
koně. Kůň pádil jako zběsilý. Jezdec zřejmě uţ z dálky dával vojsku znamení. Byl to Charny.
"Na pomoc králi, pánové, na pomoc králi!" volal Charny z plna hrdla, jakmile měl za to,
ţe by mu uţ mohli rozumět.
"Na pomoc králi, ať ţije král!" volali důstojníci i vojáci. Charny se přihnal k markýzi de
Bouillé. Několika slovy vysvětlil situaci. Kdyţ odjíţděl, byl král ještě ve Varennes. Není tedy
ještě všecko ztraceno.
Koně byli sice jiţ poněkud unavení, ale přesto bylo moţno udrţet divoké tempo. Koně
dostali seno a vojáci byli rozţhavení do běla, kdyţ vyslechli markýzovu řeč a hlavně kdyţ jim
rozdal zlaťáky. Pluk se hnal jako bouře a co chvíli se ozvalo "Ať ţije král!" V Crépy potkali
jakéhosi kněze. Byl to kněz, který přísahal na ústavu a díval se nevraţivě na vojáky, ţenoucí se
na Varennes.
"Jen si jeďte, jeďte," křikl na ně, "bohudík přijdete pozdě!" Hrabě de Bouillé slyšel, co
volá, a vrhl se na něho s tasenou šavlí.
"Nech toho, kluku," zavolal na něho otec, "co blázníš!" Mladý hrabě si uvědomil, ţe chtěl
zabít bezbranného člověka a k tomu ještě kněze, byť
příseţného - byl by to dvojí hřích. Svezl se tedy alespoň napůl s koně a vší silou kopl
pátera do zadku.
Kněz se skutálel - do přikopu, ale přece jen křičel:
"Však vy tak jako tak přijdete pozdě!"
Jedou dál a všichni proklínají neblahého proroka.
Střelba, kterou před chvílí zaslechli, je čím dál tím zřetelnější. Je to přestřelka mezi
sedmdesáti husary páně Deslonovými a asi stejným počtem národních gardistů. Pluk okamţitě
zahájí palbu, Národní garda se rozuteče a cesta je volná. Ale pan de Bouillé se dozví od pana
Deslona, ţe král odjel z Varennes v osm hodin ráno. Pan de Bouillé vytáhne hodinky. Je za pět
minut devět.
Nevadí, ještě není všecko ztraceno. Není třeba projíţdět městem, kde by bylo
pravděpodobně
nutno dobývat barikády. Pluk Varennes objede.
Je nutno, zahnout vlevo, vpravo není příznivý terén.
Nalevo sice dojedou k řece, ale Charny ujišťuje, ţe řeku lze přebrodit. Pluk tedy zanechá
Varennes po pravé straně a vrhne se do luk. Na silnici do Clermontu jistě
dohoní královu eskortu, vrhne se na ni, ať je jakkoli silná, buď osvobodí krále, nebo se dá
pobít.
Konečně se pluk přiţene k řece. Charny do ní vjede první, pánové de Bouillé za ním, za
nimi všichni důstojníci a vojáci. Řeka se hemţí koňmi a uniformami. V deseti minutách přebrodí
pluk řeku.
Jízda tekoucí vodou osvěţila koně i jezdce. V přímé linii letí pluk tryskem ke
Clermontské
silnici.
Vtom Charny, jenţ se řítí několik kroků před plukem, prudce zarazí koně a vykřikne stojí
před hlubokým kanálem se strmými břehy.
Charny zapomněl na ten kanál, ačkoli jej sám objevil, kdyţ ohledával krajinu. Kanál se
táhl několik mil a všude byl stejně neschůdný pro přechod.
Nepřejde-li ho pluk zde a hned, nepřejde ho nikde.
Charny dává příklad: vrhne se první do vody; kanál nelze přebrodit, ale kůň plave s
vypětím všech sil k druhému břehu. jenţe druhý břeh je rovněţ strmý a kluzký a koňské podkovy
se na něm nemohou zachytit.
Charny se čtyřikrát pokouší dostat se na břeh. Je zdatný jezdec, kůň se namáhá zoufale,
vyvíjí
takřka lidský důvtip, ale všechno je marné, pokaţdé sklouzne zpět, nenalézá pevnou
oporu, těţce dýchá, padá zpátky do vody a málem by svrhl do vody i jezdce.
Charny pochopil: to, co nedokáţe jeho znamenitý čistokrevný kůň s výtečným jezdcem v
sedle, nedokáţe ani ostatních čtyři sta koní.
Všechno je tedy zmařeno, osud je zase silnější! Král a královna jsou ztraceni, a jestliţe je
uţ
nemůţe zachránit, nezbývá mu, neţ aby zahynul s nimi.
Přesto se pokusí ještě jednou dostat se na břeh, ale nezdaří se mu to ani tentokrát. Jen
zabodne šavli do kluzkého jílu a šavle v něm zastane napolovic trčet.
Ta šavle je sice nedostatečná opora pro koně, ale dostatečná pro jezdce. Charny se
vyprostí ze třmenů a pustí uzdu. Nechá koně, ať se zmítá v té osudné vodě, plave aţ k šavli,
chytne se ji a po několika nezdařilých pokusech se vyškrábe na břeh. Ohlédne se nazpět a vidí,
jak na druhé straně kanálu pan de Bouillé a jeho syn div nepláčí
bezmocným vztekem a jak všichni vojáci tu stojí jako přimrazeni, neboť chápou, ţe po
marném úsilí Charnyho přes kanál neprojdou.
Pan de Bouillé je bez sebe zlostí, dupe vztekle nohama. Všechno, co podnikl, podnikl
doposud vţdycky se zdarem, takţe se v celé armádě říkalo: šťastný jako Bouillé.
"Ach pánové," zvolá ţalostně, "ať mně ještě někdo řekne, ţe jsem se narodil na šťastné
planetě!
"Můţete být klidný, generále," zavolal Charny z druhého břehu. "Povím, ţe jste udělal
všecko, co bylo v lidských silách, a řeknu-li to já, budou mně věřit. Sbohem, generále!" Ublácený
a promočený, opěšalý, odzbrojený, neboť jeho šavle zůstala v kanále a pistole nebyly k potřebě,
kdyţ v nich zvlhl prach, dal se Charny do běhu přes luka a přes pole a zakrátko zmizel mezi
stromy, za nimiţ se táhla silnice.
Byla to ta silnice, po níţ lid odváţel krále a královskou rodinu jako své zajatce. Stačilo,
aby se pustil tou silnici, a musil královskou rodinu dostihnout. Ale kdyţ se rozběhl po silnici,
ještě
jednou se obrátil a spatřil, jak na druhé straně kanálu pořád ještě stojí pan de Bouillé se
svou jízdou. Ačkoli mu bylo jasné, ţe se nedostane kupředu, zřejmě se generál nemohl odhodlat
dát povel k zlořečenému ústupu.
Charny generálovi ještě naposled zamával, pak se pustil po silnici, která se tu klikatila, a
všecko, co zůstalo za ním., zmizelo jako hrozný sen.
Kam má spěchat, to mu naznačovala obrovská vřava, v niţ se v dálce mísily zlověstné
výkřiky, hrozby, posměch a kletby deseti tisíc lidí.
38. Odjezd
Uţ víme, ţe král byl přinucen odjet.
Zbývá nám ještě říci několik slov o této ţalostné královské cestě. Uvidíme, jak se naplní
osudy věrných sluţebníků a posledních přátel, které sudba, náhoda nebo oddanost
seskupily kolem skomírající monarchie.
Vraťme se tedy do domu pana Sausse.
Sotva Charny seskočil z okna na zem, otevřely se, jak jsme uţ řekli, dveře a na prahu se
objevil Billot.
Měl ponurou tvář. Zpod svraštělého obočí se rozhlédl podezřívavým a pronikavým
pohledem. Přelétl očima všechny osoby toho hrozného dramatu; ale objevil pouze dvě věci. Za
prvé zjistil, ţe Charny uprchl. To bylo ostatně zřejmé, hrabě tu nebyl a pan de Damas za ním
právě zavíral okno. Billotovi stačilo, aby přiskočil k oknu, a okamţitě zpozoroval, jak hrabě
přelézá zahradní zeď.
Za druhé Billotovi neušlo, ţe královna a pan de Romeuf uzavřeli mezi sebou jakousi
dohodu. Pan de Romeuf se ovšem v dané situaci nemohl zavázat k ničemu jinému, neţ ţe
zachová, pokud bude moţno, blahovolnou neutralitu.
Pokoj za Billotovými zády znovu naplnili muţi ozbrojení puškami, šavlemi a kosami,
kteří
prve na Billotův pokyn ustoupili na náměstí.
Ostatně se zdálo, ţe všechny ty muţe instinktivně pudí k tomuto vůdci jakýsi magnetický
vliv. Chtěli ho poslouchat, vţdyť byl plebejec jako oni, a tušili, ţe je také stejný vlastenec,
ba co víc, ţe ho ţene stejná nenávist.
Billot se rozhlédl kolem sebe a jeho pohled se střetl s očima ozbrojených muţů. Poznal,
ţe se má na koho spolehnout, kdyby bylo třeba uţít násilí.
"Nuţe," otázal se pana de Romeuf, "uţ se konečně rozhodli odjet?" Královna vrhla na
Billota pohled, kterým by byla odváţlivce jistě zdrtila na prach, kdyby její
pohled měl sílu blesku.
Neodpověděla ani slovem, usedla a křečovitě se přidrţela opěradel svého křesla, jako by
chtěla dát najevo, ţe stůj co stůj neodjede.
"Král ţádá, abychom ještě chvíli počkali," odpověděl pan de Romeuf. "Nikdo celou noc
nespal a jejich Veličenstva jsou úplně zmoţena únavou."
"Pane de Romeuf," odpověděl Billot, "víte dobře, ţe Jejich Veličenstva neţádají odklad
proto, ţe jsou unavena. Doufají, ţe zatím přijede pan de Bouillé. Jenţe," dodal Billot výhrůţně,
"ať
si Jejich Veličenstva dají pozor, nepůjdou-li dobrovolně, vytáhneme je třeba za nohy!
"Ničemo!" zvolal pan de Damas a vrhl se na Billota s tasenou šavlí. Ale Billot jen zkříţil
ruce na prsou.
Opravdu se nepotřeboval sám bránit. Nejméně deset muţů sem okamţitě skočilo z
vedlejšího pokoje. Na pana de Damas se rázem napřáhlo deset různých zbraní.
Král viděl, ţe stačí jediné slovo nebo jediný pohled toho hrozného muţe a oba důstojníci
tělesné stráţe, pan de Choiseul, pan de Damas a ostatní tři důstojníci a poddůstojníci se budou v
tu chvíli válet v krvi.
"Nu dobrá," řekl truchlivě, "dejte zapřáhnout, pojedeme." Paní Brunierová, jedna z obou
královniných komorných, vykřikla a omdlela. Ten výkřik probudil obě královské děti. Dauphin
se dal do pláče.
"Ach pane," otočila se královna k Billotovi, "vy nemáte děti, ţe dovedete být tak ukrutný
k matce?"
Billot se zachvěl. Hned však odpověděl s hořkým úsměvem:
"Ne, madam, já uţ jsem bezdětný."
Potom se obrátil ke králi:
"Není potřeba zapřahat, uţ je zapřaţeno."
"Ať tedy vůz předjede."
Král přistoupil k oknu, jeţ vedlo na ulici, a opravdu viděl, ţe kočár uţ stojí před domem.
V
ohromném hluku, jenţ se ozýval z ulice, nebylo slyšet, jak kočár přijel. Dav uviděl krále u
okna.
Na ulici se zvedl obrovský křik. Byla to vlastně jediná veliká hrozba. Král zbledl. Pan de
Choiseul přistoupil ke královně.
"Co přikáţe Vaše Veličenstvo?" otázal se. "Já a moji druhové raději zemřeme, neţ
bychom přihlíţeli k tomu, co se bude dít."
"Myslíte, ţe se panu de Charny podařilo projet?" otázala se tiše, ale naléhavě královna.
"Jistě," odpověděl pan de Choiseul, "na to se můţeme spolehnout."
"Nuţe tedy jeďme, ale proboha, nevzdalujte se od nás ani vy, ani vaši přátelé, přeji si to
ne tak kvůli sobě jako kvůli vám."
Král pochopil, z čeho má královna strach.
"Opravdu," řekl, "pánové de Choiseul a de Damas jsou v našem průvodě a nevidím, ţe by
tu byli pro ně koně."
"To je pravda," otočil se pan de Romeuf k Billotovi, "nemůţeme přece bránit těmto
dvěma pánům, aby provázeli krále a královnu."
"Ať se tedy ti pánové o sebe postarají," odpověděl Billot. "Máme rozkaz přivézt zpět
krále a královnu, o těchto dvou pánech rozkaz nic neříká."
"Ale já prohlašuji," ozval se král s rozhodností, kterou by od něho nikdo nečekal, "ţe
odtud neodjedu dřív, dokud tito, pánové nedostanou koně."
"Co tomu říkáte?"otočil se Billot k muţům ve vedlejším pokoji. "Pan král prý nepojede,
dokud tito pánové nedostanou koně."
Odpověděl mu hurónský smích.
"Jdu pro koně," prohlásil pan de Romeuf.
Ale pan de Choiseul ho zadrţel.
"Neopouštějte Jejich Veličenstva," poprosil ho. "Vaše poslání vám dává jaksi pravomoc
nad těmihle lidmi a je věcí vaší cti, aby Jejich Veličenstva vyvázla bez pohromy. Pan de Romeuf
se zastavil. Billot pokrčil rameny.
"Dobrá," prohlásil, "jdu tedy já."
A vyšel první, na prahu se však ještě otočil.
"Doufám," řekl zamračeně, "ţe ostatní půjdou za mnou."
"To neměj obavy!" křičel za ním dav. Dával tak najevo, ţe by neměl slitování, kdyby se
snad chtěl někdo protivit.
A opravdu lidé byli tak rozvášnění, ţe by byli jistě pouţili jakéhokoli násilí i vůči
královské
rodině a ţe by byli stříleli po kaţdém, kdo by se byl pokusil uprchnout. Billot se tedy uţ
nemusil ani vrátit nahoru.
Jakýsi muţ z lidu přiskočil k oknu, aby se podíval, co se děje na ulici, a za chvíli zvolal:
"Koně uţ jsou tu, a teď hybaj!"
"Hybaj, hybaj!" řval všechen dav v prvním pokoji s důrazem, jenţ nepřipouštěl odporu.
Král vyšel první. Za ním vedl pan de Choiseul královnu. Za nimi pan de Damas podpíral madam
Alţbětu. Potom kráčela paní de Tourzel s oběma dětmi, které obklopili všichni, kdo královské
rodině zůstali ještě věrni.
Pan de Romeuf jako vyslanec Národního shromáţdění a tedy posvátná osoba měl bdít nad
královským průvodem.
Je však třeba říci, ţe pan de Romeuf by byl sám potřeboval, aby někdo bděl nad ním. Uţ
se rozhlásilo, jak vlaţně vykonává rozkazy Národního shromáţdění a ţe dopomohl k útěku, ne1i
skutečnou pomocí, tedy alespoň svou nedbalostí, jednomu z královských přívrţenců, který, jak se
rozneslo, utekl jen proto, aby přivedl pana de Bouillé s jeho vojáky. Tak se stalo, kdyţ se celý ten
průvod objevil ve vratech, ţe všechen lid nadšeně pozdravoval Billota, protoţe v něm viděl
člověka ze svých řad a uznával ho za svého přirozeného vůdce, kdeţto na pana de Romeuf jenom
výhrůţně pokřikoval zrádce a aristokratická svině. Do kočáru vstoupila královská rodina v témţ
pořádku, v jakém vyšla z domu. Oba důstojníci tělesné stráţe zaujali opět místo na kozlíku.
V okamţiku, kdy král sestupoval se schodů, přistoupil k němu pan de Valory.
"Sire," poţádal, "já a můj druh prosíme Vaše Veličenstvo o jednu milost."
"O jakou, pánové?" otázal se král, plný údivu, ţe ho v téhle situaci ještě někdo vůbec
můţe prosit o nějakou milost.
"Sire, prosíme vás, abychom vás mohli provázet jako sluhové, kdyţ uţ Vaše Veličenstvo
nemůţeme provázet jako vojáci."
"Jako sluhové, pánově?" zvolal král. "To je nemoţné!" Pan de Valory se uklonil.
"Sire," prohlásil, "v situaci, v níţ se v této chvílí nachází Vaše Veličenstvo, by takové
místo bylo ctí i pro prince z královské krve, tím spíše pak pro prosté šlechtice, jako jsme my."
"Budiţ, pánové," řekl král se slzami v očích, "zůstaňte s námi a neopouštějte nás uţ
nikdy." Tak se stalo, ţe oba mladí dţentlmeni v lokajské livreji a v úloze sluhů usedli na sedadlo
za kočárem.
Pan de Choiseul zavíral dvířka kočáru.
"Pánové," ozval se v té chvíli král, "dávám výslovný rozkaz, abych byl zavezen do
Montmedy. Postilióni, do Montmedy!"
Ale na ta slova se ozval obrovský řev všeho lidu:
"Do Paříţe, do Paříţe!"
Sotva nastalo ticho, ukázal Billot špičkou šavle na cestu, kterou určil on, a zvolal:
"Postilióni, na Clermont!"
Kočár se rozjel.
"Beru vás všechny za svědky, ţe jsem obětí násilí," prohlásil Ludvík XVI. Potom ubohý
král, úplně vyčerpán, klesl na sedadlo mezi královnu a madam Alţbětu. Vůz se pomalu prodíral
davem. Po pěti minutách, ani ještě neurazili dvě stě kroků, bylo slyšet velký hluk za kočárem.
Královna, která seděla u okna, a snad také pro svou ţivou a prudkou povahu, okamţitě
vystrčila hlavu z vozu. Vzápětí však klesla zpátky na sedadlo a zakryla si tvář rukama.
"Ach běda," zasténala, "vraţdí pana de Choiseul!" Král se pokusil vstát, ale královna a
madam Alţběta ho strhly zpátky mezi sebe. Ostatně vůz právě zahnul za roh a nebylo vidět, co se
děje dvacet kroků odtud.
Poslyšme, co se dálo.
Před domem pana Sausse vsedli pan de Choiseul a pan de Damas na koně. Ale koně pro
pana de Romeuf, který přijel do Varennes zvláštním poštovním dostavníkem, mezitím někdo
ukradl.
Pan de Romeuf, pan de Floirac a pobočník Foucq šli tedy pěšky. Doufali, ţe buď
dragouni a husaři, kteří zůstali věrní, jim nabídnou své koně, anebo ţe někde narazí na koně,
které
opustili jejich páni, kdyţ se začali bratřit s lidem a popíjet po hospodách na zdraví národa.
Ale neušli ani padesát kroků, kdyţ pan de Choiseul, který jel vedle kočáru, zpozoroval, ţe pánům
de Romeuf, de Floirac a Foucqovi hrozí, ţe je dav obklíčí, odtrhne od sebe a umačká. Tu se na
okamţik zastavil, nechal vůz předjet, a protoţe se právem domníval, ţe by pan de Romeuf
vzhledem k poslání, kterým byl pověřen, mohl být z těchto tří muţů, jimţ hrozilo stejné
nebezpečí, nejvíc na prospěch královské rodině, zavolal na svého sluhu Jamesa Brisacka, který se
zmítal uprostřed davu:
"Dejte mého druhého koně panu de Romeuf!"
Sotva to vykřikl, rozdráţděný dav ho obklopil s velkým křikem:
"To je hrabě de Choiseul, jeden z těch, kdo chtěli unést krále. Smrt tomu zrádci! Smrt
tomu aristokratickému lumpovi!"
Všichni víme, jak rychle v lidových bouřích následuje skutek po výhrůţce. Strhli pana de
Choiseul ze sedla, mladý muţ rázem zmizel v propasti rozzuřeného davu. Kdo v této době
vraţedných vášní padl do takové propasti, sotva se z ní kdy dostal se zdravou kůţí.
Ale v okamţiku, kdy ho strhli s koně, vrhlo se mu na pomoc pět lidí.
Byli to pánové de Damas, de Floirac, de Romeuf, pobočník Foucq a také sluha James
Brisack, kterému zatím vyrvali uzdu hraběcího koně z rukou, takţe s volnýma rukama mohl
spěchat na pomoc svému pánu.
Strhla se strašná rvačka, v jaké se za starých časů rvali barbaři a v jaké se snad ještě i za
našich dnů perou Arabové o zkrvavená těla svých padlých a raněných.
Naštěstí a bohudík nebyl pan de Chouiseul přes všechnu pravděpodobnost ani mrtev, ani
zvlášť těţce raněn.
Jakýsi četník odrazil hlavní své muškety ránu kosou, která byla určena panu de Choiseul.
James Brisack odrazil druhou ránu holí, kterou vytrhl jednomu z útočníků. Divous přesekl hůl
jako třtinu, ale odraţená rána zasáhla uţ jenom Choiseulova koně.
Tu napadlo pobočníkovi Foucqovi vykřiknout:
"Dragouni, ke mně!"
Na ten křik přiběhlo několik vojáků, kteří se patrně zastyděli, ţe před jejich očima ubíjí
dav jejich velitele, a proklestili si cestu aţ k němu.
Také pan de Romeuf se vrhl do vřavy.
"Ve jménu Národního shromáţdění, ve jménu generála Lafayetta, který mě poslal,
doveďte tyto pány na radnici!"
Národní shromáţdění a generál Lafayette měli tenkrát ještě velkou popularitu, takţe tato
výzva nezůstala bez účinku.
"Na radnici, na radnici!" začalo se ozývat v davu. Stádo ovcí mečí vţdycky podle berana.
Lidé dobré vůle se přičinili a tak se pan de Choiseul se svými druhy octl na radnici. Neţ se tam
dostali, trvalo to ovšem skoro půldruhé hodiny. Kaţdá minuta znamenala novou hrozbu a nové
nebezpečí smrti. Jak jenom jejich obránci někde nechali kus volného místa, hned se zablesklo
ostří šavle, trojzub vidlí anebo hrot kosy.
Konečně se však přece jen dostali na radnici. Byl tam jen jediný úředník, celý vyděšený z
odpovědnosti, jeţ na něm spočívala.
Aby se té odpovědnosti nějak zbavil, poručil, aby pánové de Choiseul, de Damas a de
Floirac byli uvrţeni do šatlavy, a postavil k ním jako stráţ národní gardisty. Pan de Romeuf
prohlásil, ţe neopustí pana de Choiseul, který se kvůli němu vystavil takovému nebezpečí.
Úředník tedy nařídil, aby pana de Romeuf odvedli do šatlavy s ostatními. Na pokyn pana
de Choiseul se jeho sluha, o něhoţ se nikdo nestaral - šlo přece o bezvýznamného člověka vytratil.
První Brisackovou starostí bylo - nezapomínejme, ţe to byl štolba - poohlédnout se po
koních. Dozvěděl se, ţe koně jsou v pořádku a bez úhony ve stáji v jakési hospodě, kde lid
oslavuje vítězství.
Kdyţ se tedy uţ nemusel obávat o své miláčky, zašel do kavárny, objednal si čaj, poţádal,
aby mu přinesli papír, kalamář a pero, a napsal dopis paní de Choiseul a paní de Grammont, aby
je ubezpečil, ţe jejich synovi a synovci jiţ nehrozí ţádné nebezpečí. Domníval se, bláhový, ţe
oba šlechtici jsou zachráněni, jakmile jsou jednou v šatlavě.
Chudák James Brisack oznamoval oběma dámám ty dobré zprávy poněkud předčasně.
Pan de Choiseul sice seděl v městské šatlavě, byl pod stráţí městské milice, ale k zamříţovaným
okénkům zapomněli postavit stráţe a lid jimi střílel na vězně.
Vězni se tedy museli utéct do koutů a lehnout si pod okna.
Ta trapná situace trvala celých čtyřiadvacet hodin; pan de Romeuf odmítal s
obdivuhodnou oddaností opustit své druhy.
Konečně 23. června přitáhla Národní garda z Verdunu a pan de Romeuf dosáhl, ţe jí
vězně
odevzdali. Neopustil je však dřív, dokud se mu důstojníci Národní gardy nezavázali
čestným slovem, ţe je budou chránit, dokud nebudou dovedeni do vězení Nejvyššího soudního
dvora. Tělo ubohého Izidora de Charny odtáhl jakýsi tkadlec. Pochovaly ho soucitné, leč cizí
ruce. Byl tedy méně šťasten neţ jeho bratr Georges, kterému tu poslední sluţbu prokázaly
bratrské
ruce hraběte de Charny a přátelské ruce Gilbertovy a Billotovy.
Tenkrát byl Billot ještě oddaný a uctivý přítel hraběcí rodiny. Viděli jsme, jak se
přátelství, oddanost a úcta změnily v nenávist.
39. Křížová cesta
Královská rodina se zatím ubírala k Paříţi cestou, kterou právem můţeme nazvat cestou
kříţovou.
Ludvík XVI. a Marie Antoinetta došli tou cestou na svou Kalvárii. Vykoupili svým
strašným utrpením hříchy monarchie, jako vykoupil Jeţíš Kristus hříchy lidstva? Nemůţeme
dosud odpovědět na tuto otázku, snad na ni odpoví budoucnost.
Cesta ubíhala pomalu, neboť koně nemohli jít rychleji neţ doprovod, a tento doprovod
tvořily, jak jsme jiţ řekli, davy lidí, muţi ozbrojení puškami, kosami, šavlemi, píkami a klacky.
Bylo tam také mnoho ţen a dětí. Ţeny zvedaly děti do výše, aby jim ukázaly krále, kterého by
byly jinak v ţivotě nespatřily, krále, jejţ národ vedl zpátky do hlavního města. Uprostřed toho
davu, jenţ se po obou stranách silnice doširoka rozléval do polí a luk, jel velký královský kočár a
za ním kabriolet paní Brunierové a paní de Neuville. Oba ty vozy vypadaly jako .ztroskotaná loď
a pramice ve vleku. Zmítaly se v rozbouřených vlnách, které
je kaţdou chvíli hrozily pohltit.
Budiţ nám dovoleno rozvést ještě dál toto přirovnání: Chvílemi se zdálo, ţe bouře nabývá
nové a nové síly. Výkřiky, nadávky, hrozby se zvedaly jako bouřlivé vlny. Lidské masy
se zvedaly a klesaly jako odliv a příliv a chvílemi úplně přikrývaly loď, jeţ se jimi jen stěţí
prodírala, i křehkou pramici, kterou vlekla za sebou.
Průvod dojel do Clermontu, a ačkoliv uţ urazil víc neţ čtyři míle, nezdálo se, ţe by se
zmenšoval. Lidé, kteří tvořili ten průvod, se sice zčásti vrátili domů, aby se věnovali svému
zaměstnání, ale hned z širokého dalekého okolí přibíhali noví a noví, aby si nedali ujít tak
vzácnou podívanou.
Ze všech zajatců, které vezlo to pojízdné vězení, soustřeďovala se zášť, zlost a hrozby
lidu nejvíce na oba ubohé důstojníky tělesné stráţe, kteří seděli na kozlíku. Příkaz Národního
shromáţdění činil královskou rodinu nedotknutelnou, a tak se bajonety neustále jeţily proti
oběma mladým muţům. Tu a tam se mihla nad jejich hlavami kosa - opravdová kosa, jak se s ní
maluje smrt -, nebo je zase uštklo nějaké kopí jako úskočný had svým ostrým ţahadlem a stejně
rychle se vracelo k muţi, který bodl a teď byl plný radosti, kdyţ se podíval na vlhký a zčervenalý
hrot, jenţ se neminul cílem.
Vtom se k všeobecnému úţasu prodral davem muţ bez klobouku a úplně bezbranný, v
šatě
zastříkaném blátem. Prodral se zástupem aţ k vozu, uctivě se poklonil králi a královně a
vyšvihl se na kozlík mezi oba důstojníky tělesné stráţe.
Královna vykřikla strachem, radostí a ţalem.
Poznala Charnyho.
Vykřikla strachem, neboť to, co udělal přede všema očima, bylo tak odváţné, ţe se
opravdovým zázrakem dostal na to nebezpečné místo, aniţ ho někdo zranil. Vykřikla radostí byla šťastná, ţe unikl nebezpečí, které ve své představivosti pokládala ještě
za větší, neţ bylo ve skutečnosti.
Vykřikla ţalem, neboť pochopila, kdyţ spatřila Charnyho samotného a v tomto stavu, ţe
je konec jakýchkoli naději na pomoc od pana de Bouillé.
Zdálo se ostatně, ţe Charnyho odvaha tak udivila dav, ţe ho právě pro tuto odvahu ušetřil.
Hluk, jenţ se rozpoutal kolem vozu, upozornil Billota, jenţ jel v čele průvodu, ţe se něco děje.
Otočil se a poznal Charnyho.
To jsem rád, pomyslil si, ţe se mu nic nestalo. Ale běda tomu bláznu, kdyby se ještě teď
něčeho odváţil, teď by to zaplatil dvojnásob!
Tak přijel průvod do Saint-Menehould kolem druhé hodiny odpoledne.
Na všech cestujících zanechala známky únavy probdělá noc na odjezdu z Paříţe a únava a
vzrušení z noci, kterou právě proţili. Nejvíc byl ovšem unaven dauphin. Při vjezdu do
SaintMenehould se zmítalo ubohé dítě v horečce. Král poručil, aby zastavili.
Bohuţel byl právě Saint-Menehould ze všech měst, kudy projíţděli, nejvášnivěji
pobouřen proti nešťastné zajaté královské rodině.
Nikdo tedy nedbal králova rozkazu, naopak Billot poručil, aby co nejrychleji vyměnili
koně. Tohoto rozkazu okamţitě uposlechli.
Dauphin plakal a vzlykal.
"Proč mě nesvlečete a neuloţíte do postýlky," ţadonil, "kdyţ jsem nemocný?" Chlapcův
nářek zlomil na okamţik královninu pýchu.
V slzách zvedla mladého prince a třesouc se po celém těle ukázala ho lidu.
"Ach pánové, slitujte se nad tím dítětem a zastavte!"
Ale čerství koně byli uţ zapřaţeni.
"Jedeme," poručil Billot.
"Jede se!" křičel po něm všechen dav.
A protoţe Billot právě předjíţděl kolem kočáru, aby znovu zaujal své místo v čele
průvodu, královna na něho zavolala:
"Ach pane, znovu vám říkám, ţe jistě nemáte dítě!"
"A já vám, madam, znovu mohu jen říct," odsekl Billot zamračeně, "ţe jsem měl dítě, ale
ţe je uţ nemám."
"Dělejte si, co chcete," vykřikla královna, "však jste silnější. Ale dejte si pozor, ţádný
hlas nevolá mocněji k nebi o pomstu neţ hlas dítěte!"
Průvod se vydal znovu na cestu.
Průjezd městem byl krutý. Jakmile se objevil Drouet, propukl dav v obrovský jásot, neboť
uţ
kdekdo věděl, ţe on má hlavní zásluhu na tom, ţe král byl zatčen. Ten jásot mohl být pro
královskou rodinu hrozným, ale velkým poučením, kdyby ovšem vládce tohoto světa mohlo něco
poučit. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta však v tom pokřiku viděli jen slepou zášť. Ve
vlastencích, přesvědčených, ţe zachraňují Francii, král a královna viděli jen vzbouřence. Král byl
úplně zdrcen. Královně se na čele perlil pot, hněvem a studem. Madam Alţběta, anděl z nebes,
jenţ zabloudil na zem, se tiše modlila, nikoli za sebe, ale za bratra a za královnu, za jejich děti a
za celý ten národ. Ta světice nedělala rozdíl mezi těmi, jeţ pokládala za oběti, a mezi těmi, jeţ
povaţovala za jejich katy. Modlila se za všechny. Kdyţ vjíţděli do Saint-Menehould, dav, jenţ
provázel královský vůz, byl uţ tak obrovský, ţe se daleko široko rozléval do kraje kolem silnice a
nemohl se vměstnat do úzkých ulic. Rozdělil se tedy a táhl po obou stranách kolem města. Ale
protoţe se v Saint-Menehould stálo jen chvíli, dokud se nevyměnila přípřeţ, dočkal se na konci
města brzy svých královských obětí.
Král se domníval - a snad právě tato bláhová víra ho svedla k tomu, ţe se dal touto
nešťastnou cestou - král se domníval, ţe jedině Paříţané jsou svedeni, a spoléhal na svůj dobrý
venkov. A teď právě tento dobrý venkov nejenţe ho nezachránil, ale postavil se neúprosně a
nesmiřitelně
proti němu. Tento venkov vyděsil pana de Choiseul v Pont-de-Sommevelle, zajal pana
Dandoinse v Saint-Menehould, střílel na pana Damase v Clermontu, zabil Izidora de Charny před
královýma očima. Všechno se postavilo proti královu útěku, dokonce i onen kněz, kterého mladý
rytíř de Bouillé srazil na silnici do příkopu.
A král by se byl ještě více zhrozil, kdyby byl viděl, co se dálo ve městech a na vsích, kam
došla zpráva, ţe ho zadrţeli. V okamţiku se pozdvihlo všechno obyvatelstvo, matky vzaly do
náruče nemluvňata, za ruku děti, které uţ mohly chodit, muţi se ozbrojili tolika zbraněmi, kolik
jich jen mohli sehnat a kolik jich mohli unést. Přicházeli odhodláni nikoliv krále provázet, nýbrţ
třeba ho i zabít. Krále, který v dobu ţní - ţně jsou tak chudé v této bědné
Champagni kolem Chálons, které lid svým výrazným jazykem říká všivá Champagne krále, který v době ţní zburcoval lupičské pandury a zlodějské husary, aby kopyty svých koní
pošlapali hubenou úrodu! Ale tři andělé chránili královský kočár: malý dauphin, nemocné
dítě, třesoucí se horečkou; madam Royale, překrásná zlatovláska - stála u dvířek kočáru a
dívala se na všechna to běsnění udiveným, ale klidným pohledem; konečně madam Alţběta, sice
uţ sedmadvacetiletá, ale na těle i na duchu ozářená aureolou nejčistšího mládí. Lid je všechny
viděl: královnu, skloněnou nad svým dítětem; zdrceného krále. Hněv lidu se při pohledu na
královskou rodinu ztrácel; dav touţil vylít si vztek na někom jiném. Pokřikoval tedy na královy
tělesné stráţce, nadával těm ušlechtilým a oddaným srdcím zrádců a zbabělců. A na všechny ty
rozvášněné hlavy, z velké části obnaţené a rozpálené špatným vínem z krčem u cesty, těţce
dopadalo olověné červnové slunce, vytvářející v oblacích prachu, jak jej zvedal ten velký zástup,
jakousi ohnivou duhu.
Co by řekl král, kdyby byl viděl muţe, který vyrazil z Méziéres s puškou na rameni a
který
urazil za tři dny šedesát mil, aby zavraţdil krále, a kdyţ ho konečně dohonil v Paříţi a
uzřel, jak je ubohý, nešťastný, poníţený, zavrtěl hlavou a upustil od svého úmyslu?
Co by byl řekl král, kdyby věděl o mladém truhláři - ten naivní jinoch nepochyboval o
tom, ţe král bude hned po svém útěku souzen a odsouzen -, jenţ se pustil zprostřed Burgundska
do Paříţe, váţil tak dalekou cestu, aby byl přítomen při tomto soudu a slyšel jeho rozsudek? Na
cestě mu nějaký mistr truhlář vysvětlil, ţe to bude nějakou chvíli trvat, neţ dojde k takovým
koncům, a pozval ho, aby zatím ţil u něho jako člen rodiny. Mladý tovaryš se opravdu ubytoval u
starého mistra a oţenil se s jeho dcerou."
To, co viděl Ludvík XVI., bylo snad dramatičtější, ale méně strašné. Neboť, jak jsme uţ
řekli, trojnásobný štít nevinnosti odráţel od něho hněv lidu, jenţ se obracel proti jeho
sluţebníkům. Kdyţ kočár vyjel ze Saint-Menehould, asi půl míle za městem se objevil v polích
jezdec, hnal se tryskem k silnici. Byl to starý šlechtic, rytíř řádu - svatého Ludvíka. Měl řádový
kříţ v knoflíkové dírce; lidé se snad na okamţik domnívali, ţe se tam ţene jen ze zvědavosti, a
dělali mu místo. Starý šlechtic přicválal aţ ke kočáru s kloboukem v ruce, hluboce se poklonil
králi a královně a oslovil je Vaše Veličenstva. Lid, jenţ si právě uvědomil, kde je skutečná
sila a velikost, přijal to s reptáním. Rozhořčil se, ţe se zajatcům dává titul, který vším
právem patří jemu; začal pokřikovat a vyhroţovat.
Král se uţ naučil chápat nebezpečí takového reptání. Slyšel je ve Varennes kolem domu,
v němţ byl vězněn, a věděl, co znamená.
"Pane," řekl starému rytíři řádu svatého Ludvíka, "královna i já. jsme velmi dojati
oddaností, kterou dáváte tak veřejně najevo. Ale běţte pryč, proboha, váš ţivot je v nebezpečí.
"Můj ţivot patří králi," vykřikl starý rytíř, "a zemřu-li pro krále, bude to nejkrásnější den
mého ţivota!"
Okolostojící slyšeli ta slova a začali reptat ještě hlasitěji.
"Běţte pryč, běţte pryč, pane!" volal král.
Vyklonil se z kočáru a poţádal:
"Přátelé, uvolněte, prosím vás, místo panu Dampierrovi!"
Ti, kdo stáli nejblíţ, slyšeli královu prosbu, uposlechli a udělali místo. Bohuţel hned o
kousek dál se dostal jezdec do nejhustšího davu. Pobízel koně otěţemi i ostruhami, ale lidé byli
tak namačkáni, ţe se nikdo nemohl pohybovat, jak by byl chtěl. Několik ţen začalo ječel, kdyţ se
o ně otřel kůň, kterési vyděšené dítě se dalo do pláče. Muţi hrozili pěstí, urputný stařec vytáhl
bič. Tu se hrozby proměnily v řev. Znovu propukl strašný hněv lidu. Pan de Dampierre byl uţ
na pokraji tohoto lidského přílivu; oběma ostruhami bodl koně, kůň mocným skokem
přeskočil příkop a tryskem uháněl do pole. V tom okamţiku se starý šlechtic ještě jednou otočil,
zamával kloboukem a zvolal:
"Ať ţije král!"
Tato poslední pocta panovníkovi byla v očích davu uráţkou národa.
Ozval se výstřel.
Stařec vytrhl pistoli a na výstřel odpověděl taktéţ výstřelem.
Tu všichni, kdo měli nabité pušky, začali jako posedli střílet na toho srdnatého pošetilce.
Kůň se mu skácel.
Zasáhla také jezdce ta strašná salva? Nikdy se to nedovíme. Dav se vrhl jako lavina, kde
padli jezdec a kůň - nějakých padesát kroků od královského kočáru. Nastala hrozná vřava, klubko
lidi se zmítalo v beztvarém chaosu a s divokým křikem, jak tomu vţdycky bývá v podobných
případech, aţ konečně se objevila na hrotu píky hlava s bílými vlasy. Byla to hlava ubohého
rytíře de Dampierre.
Královna vykřikla a schoulila se v hloubi vozu.
"Zvířata! Lidoţrouti! Vrazi!" křičel Charny.
"Tiše, tiše, pane hrabě," napomenul ho Billot, "jinak bych nemohl ručit za váš ţivot."
"To je toho!" pohodil hlavou Charny. "Mám uţ po krk tohohle ţivota! Co se mně můţe
stát horšího neţ mému ubohému bratru!"
"Váš bratr," řekl Billot, "se provinil, vy jste se neprovinil ničím." Charny se pokusil
seskočit z kozlíku, ale druzí dva důstojníci ho zadrţeli. Dva tucty bodáků
se okamţitě najeţily prsti němu.
"Přátelé," rozkřikl se Billot silným a panovačným hlasem, "ať tenhle pán udělá nebo
řekne cokoli, nikdo ať se ho ani nedotkne... Ručím za jeho ţivot jeho ţeně."
"Jeho ţeně?" zašeptala královna, jako by ji něco uštklo, "proč jeho ţeně?" Proč?... Billot
by byl sám na tu otázku nemohl odpovědět. Odvolal se na Charnyho ţenu, protoţe věděl, jak
mocně to působí na dav, v němţ jsou většinou otcové a manţelé.
40. Křížová cesta II
Do Chálons přijeli pozdě. Vůz zajel na dvůr okresní správy; uţ napřed byli vysláni kurýři,
aby dali přichystat byt.
Dvůr byl plný národních gardistů a zvědavců, takţe bylo nutno vytlačit diváky, aby mohl
král vystoupit z vozu.
Vystoupil první, za ním královna s dauphinem v náručí, pak madam Alţběta s madam
Royale a konečně paní de Tourzel.
V okamţiku, kdy Ludvík XVI. vstoupil na první schod, třeskla rána z pušky a koule
zahvízdla králi kolem hlavy.
Chtěl někdo krále zabít? Nebo to byla jen pouhá náhoda?
"Vida," ohlédl se klidně král, "nějakému nešikovi spustila puška." Potom nahlas dodal:
"Dávejte přece pozor, pánové! Kdo neumí zacházet se zbraní, ať ji nebere do rukou,
snadno můţe někdo přijít k úrazu!"
Charny a oba důstojníci tělesné stráţe následovali královskou rodinu, aniţ jim v tom kdo
překáţel, a vstoupili s ní do domu.
Ale jiţ zde - aţ na onen nešťastný výstřel - zdálo se královně, ţe vstoupila do mírnějšího
ovzduší. Hlučící dav je provázel aţ k vratům, tam zůstal stát a tím okamţikem se utišil i křik.
Ozvaly se dokonce soucitné hlasy, kdyţ královská rodina vystupovala z kočáru. Kdyţ přišli do
prvního poschodí, našli tam bohatou tabuli, upravenou s takovou elegancí, ţe se zajatci sotva
zdrţeli překvapení.
Sluhové uţ čekali; ale Charny si vyţádal pro sebe a pro oba důstojníky králův souhlas,
aby směli obsluhovat sami. Za touto poníţeností, která snad můţe připadat trochu podivná v
našich časech rovnosti, skrýval hrabě přání, aby nemusil opustit krále, byl mu stále nablízku a byl
neustále připraven pro kaţdý případ. Královna to pochopila; nepoděkovala mu však ani slovem,
ani pohledem. Billotova slova "Ručím za jeho ţivot jeho ţeně" dosud hlodala jako červ v srdci
Marie Antoinetty.
Charny, jehoţ chtěla vzdálit z Francie, odvést s sebou za hranice, vrací se s ní do Paříţe!
Charny se vrací k manţelce!
Hrabě netušil, co se děje v královnině mysli. Nevěděl, ţe zaslechla Billotova slova;
mimoto v něm začínala klíčit nová naděje.
Jak víme, byl Charny vyslán, aby prozkoumal celou tuto cestu, a svůj úkol vyplnil
svědomitě. Věděl tedy, jaké je smýšlení i v sebemenší vesnici. Neušlo mu pochopitelně, ţe
Chálons, staré
město bez obchodu, v němţ ţijí většinou zámoţní měšťané, rentiéři a šlechtici; smýšlí
roajalisticky.
Sotva také vznešení hosté zasedli k tabuli, vešel jejich hostitel, přednosta okresní správy,
a poklonil se královně. Ta uţ nečekala od nikoho nic dobrého a pohlédla na něho úzkostně. Jenţe
hostitel ohlásil:
"Madam, chálonské dívky snaţně prosí, aby směly Vašemu Veličenstvu donést květiny."
Královna se celá udivená podívala na madam Alţbětu, pak na krále.
"Květiny?" opakovala, jako by tomu nechtěla věřit.
"Madam," odpověděl hostitel, "není-li vám to vhod v tuto chvíli, anebo je-li prosba příliš
smělá, zařídím, aby sem dívky nechodily."
"Ale ne, ne, pane, naopak!" zvolala královna. "Jenom ať děvčata přijdou!" Hostitel odešel
a za chvíli nato se objevilo dvanáct čtrnáctiletých aţ šestnáctiletých děvčat, nejhezčích z celého
města, v předpokoji a na prahu dveří.
"Jen pojďte, pojďte, děťátka," vítala je královna a natáhla k ním obě ruce. Jedna z dívek
měla královnu oslovit nejenom za své druţky, ale zřejmě i za jejich rodiče a za celé město,
naučila se krásnou řeč a chystala se spustit. Ale kdyţ uslyšela královnino zvolání, kdyţ viděla,
jak Marie Antoinetta otvírá náruč a jak je celá královská rodina dojata, chudinka se rozplakala a
dostala ze sebe jen těchto několik slov, vytrysklých ze srdce a tlumočících mínění celého města:
"Ach Vaše Veličenstvo, jak jsme všichni nešťastní!"
Královna'si vzala kytici, děvče objala a políbila.
Charny se zatím naklonil ke králi.
"Sire," řekl tiše, "snad by bylo moţné vyuţit nálady v tomto městě; snad není ještě
všechno ztraceno. Ráčí-li mě Vaše Veličenstvo na chvíli propustit, sejdu dolů a podám mu pak
zprávu, co jsem viděl, slyšel a moţná i zařídil."
"Běţte, pane," souhlasil král, "ale buďte opatrný. Kdyby se vám něco stalo, nikdy bych to
nepřenesl přes srdce. Dva mrtvi v jedné rodině je dost."
"Sire," odpověděl Charny, "můj ţivot patří králi, jako mu patřil ţivot obou mých bratři."
Sotva byl za dveřmi, utřel si však potají slzu. V přítomnosti královské rodiny dával tento muţ
statečného, ale jemného srdce najevo stoický klid. Jakmile však byl sám, octl se tváří v
tvář
své bolesti.
"Chudák Izidor!" zašeptal a sáhl si na prsa, aby se přesvědčil, zda snad náhodou neztratil
listiny, které mu přinesl pan de Choiseul, kdyţ je nalezl u Izidorovy mrtvoly. Jakmile jen bude
mít první trochu klidnou chvíli, přečte si je s posvátnou úctou, jako kdyby četl závěť. Po dívkách,
jeţ madam Royale zlíbala jako sestry, přišli i jejich rodiče. Jak jsme uţ řekli, byli to takřka
vesměs usedli měšťané, nikoli obchodníci, a staří šlechtici. Přicházeli nesměle, pokorně se
poklonit svým nešťastným panovníkům. Král vstal, kdyţ vstoupili, královna je vybídla
nejlaskavějším hlasem.
"Jen pojďte dál, přátelé!"
Jsou opravdu v Chálons? Nejsou snad ve Versailles? Viděli opravdu před několika
hodinami, sami ubozí zajatci, jak byl před jejich očima zavraţděn chudák pan de Dampierre?
Není to všechno jen sen?
Za půl hodiny se vrátil Charny.
"Jak to vypadá?" nachýlil se k němu král.
"Výborně, Sire," odpověděl hrabě, "všechno je na nejlepší cestě. Národní garda se nabízí,
ţe doprovodí zítra Vaše Veličenstvo do Montmédy."
"Uţ jste něco vyjednal?" otázal se král.
"Ano, Sire, mluvil jsem s důstojníky Národní gardy. Zítra před odjezdem král oznámí, ţe
chce jít na mši. Nemohou v tom Jeho Veličenstvu zabránit, protoţe je svátek Boţího těla. Kočár
bude čekat na krále u chrámových dveří. Po mši vstoupí král do vozu, propukne jásot a uprostřed
provolávání slávy dá král rozkaz, aby se vyrazilo do Montmédy."
"Dobrá," řekl Ludvík XVI. "Děkuji vám, pane de Charny. Jestli se do rána nic nezmění,
uděláme to tak, jak říkáte... Teď si vlak běţte odpočinout, vy i vaši druzi, potřebujete to víc neţ
my."
Jak je nasnadě, přijetí dívek, bodrých měšťanů a statečných šlechticů se neprotáhlo
dlouho do noci. Král a královská rodina se s nimi rozloučili v devět hodin.
Kdyţ se vraceli do svých komnat, stráţ, jeţ stála u jejich dveří, připomněla králi a
královně, ţe jsou stále ještě zajatci. Přesto však jim stráţ vzdala zbraní čest. Podle přesnosti, s
jakou stráţ konala všechny pohyby, kdyţ vzdávala čest královskému majestátu, byť i zajatému,
poznal král starého vojáka.
"Kde jste slouţil, příteli?" otázal se vzbouřence.
"U francouzských gard, Sire," odpověděl voják.
"Pak se nedivím, ţe jste tady," prohodil král ledově.
Ludvík XVI. nemohl zapomenout, ţe od 13. července 1789 se francouzské gardy přidaly
na stranu lidu.
Král a královna vešli do svých pokojů. Voják se postavil na stráţ u dveří loţnice.
Nastraţil uši, kdyţ zaslechl tlumený hovor.
Kdyţ ho za hodinu vystřídala další stráţ, poţádal, aby ho zavedli k vůdci eskorty. Tím
vůdcem byl Billot. Večeřel na ulici se sedláky, kteří přišli z vesnic při silnici, a přemlouval je,
aby tu zůstali do zítřka.
Ale většina z nich uţ viděla, co chtěla vidět, totiţ krále, a na Boţí tělo chtěla být doma.
Billot se je snaţil zadrţet, protoţe nálada aristokratického města mu dělala starosti. Ale ti bodří
venkované mu odpovídali:
"Nevrátíme-li se domů, půjdou v průvodě o Boţím těle jen samé ţenské a děti." Během
tohoto dohadování přišel za Billotem voják, který stál na stráţi u královských dveří. Tiše, ale
vzrušeně mu něco sděloval.
Billot poslal pro Droueta.
Znovu polohlasný, ţivý rozhovor, provázený rozčilenými posunky.
Kdyţ se konečně uradili, zamířili oba k poštmistrovi, s nímţ se Drouet znal. Pošmistr jim
dal osedlat dva koně a za deset minut uţ uháněl Billot po silnici k Remeši a Drouet k
Vitry-leFrancais. Rozednilo se; ze včerejší eskorty zbývalo tu sotva šest set muţů. Byli to
největší zuřivci anebo ti, kdo byli nejvíc unaveni. Strávili noc na ulici, na otepích slámy. Kdyţ se
za úsvitu probrali ze spaní, mohli si všimnout, jak asi tucet muţů v uniformách vešlo do budovy
okresní
správy a za chvíli odtud kvapně vyběhlo.
V Chálons byl posádkou gardový oddíl škadrony z Villeroy. Asi tucet těch pánů bylo ještě
ve městě. Přišli si k Charnymu pro rozkazy.
To Charny jim poručil, aby si oblékli uniformy a aby byli na koních před chrámovými
dveřmi, aţ bude král vycházet z kostela.
Spěchali se tedy přichystat.
Jak jsme uţ pověděli, někteří venkované, kteří předešlého dne provázeli krále, neodešli
večer domů jen proto, ţe byli unaveni. Ale přes noc si odpočali a zastesklo se jim po domově.
Začali počítat míle. Ten měl domů deset mil, jiný patnáct. Sto aţ dvě stě jich ještě odešlo, ať
je kamarádi zdrţovali, jak chtěli.
Počet vlastenců se tedy zmenšil na čtyři sta, nanejvýš na čtyři sta padesát. Na druhé straně
bylo moţno jistě počítat se stejným mnoţstvím národních gardistů, oddaných králi, na tělesné
gardisty, na důstojníky králova průvodu a na důstojníky, kteří se seběhnou z města. Utvoří se tak
jakýsi batalión smrti, jenţ nebude mít větší ctiţádost neţ dát příklad ostatním a vystavit se
hrdinně kaţdému nebezpečí.
Město samo je, jak víme, monarchistické.
Jiţ od šesti hodin ráno čekali nejhorlivější roajalisté na dvoře okresní správy. Charny a
tělesní
gardisté tam byli také a čekali s nimi.
Král vstal v sedm hodin a oznámil, ţe má v úmyslu jít na mši.
Hledali Droueta a Billota, aby jim ohlásili královo přání, ale ani jeden, ani druhý nikde
nebyl. Nic tedy nestálo královu přání v cestě.
Charny vešel ke králi a oznámil mu, ţe oba vůdci eskorty zmizeli.
Král z toho měl radost, ale Charny vrtěl hlavou. Lidé jako Drouet a Billot mají vţdycky
něco špinavého za lubem.
Jinak všechno vypadalo neobyčejně příznivě. Ulice byly plné lidí, na první pohled však
bylo vidět, ţe všechno obyvatelstvo je pro krále. Pokud byly okenice královských loţnic zavřeny,
proudily davy tiše pod okny a tlumily kroky, aby nerušily spánek vznešených zajatců. Všude bylo
tolik lidí, ţe se mezi nimi ztrácelo čtyři aţ pět set venkovanů, kteří se rozhodli, ţe se nevrátí do
svých vesnic.
Jakmile se však otevřely okenice u komnat královských manţelů, propukly zástupy v tak
nadšené volání Ať ţije král a Ať ţije královna, ţe Ludvík XVI. i Marie Antoinetta, aniţ si
navzájem co řekli, objevili se současně na balkónech svých pokojů.
Tu voláni zaznělo tak bouřlivě, ţe se oba odsouzenci osudu mohli ještě jednou, naposled,
oddat blahým nadějím.
"Nu," otočil se král ze svého balkónu ke královně, "všechno jde dobře." Marie Antoinetta
zvedla oči k nebi, ale neodpověděla.
V tom okamţiku se rozhlaholily kostelní zvony.
Zároveň zaklepal Charny lehce na dveře.
"Hned, hned," zvolal král, "jsem připraven, pane." Charny pohlédl letmo na krále. Ludvík
XVI. byl klidný, takřka pevný. Vytrpěl v posledních dnech tolik, ţe se zdálo, jako by ho právě
utrpení zbavilo obvyklé nerozhodnosti. Kočár čekal u dveří.
Král, královna a královská rodina vstoupili do vozu, obklopeni zástupem přinejmenším
právě
tak početným jako včera. Tento zástup však zajatce neuráţel, naopak kdekdo v něm byl
šťasten, mohl-li se dotknout cípu králova kabátu, byl pyšný, mohl-li políbit lem královnina šatu:
Tři důstojníci zaujali svá místa na předním kozlíku.
Kočí dostal rozkaz, aby jel ke kostelu, a poslechl bez odmluvy.
Ostatně, kdo mu mohl dát nějaký jiný rozkaz? Oba vůdci eskorty tady pořád ještě nebyli.
Charny se rozhlíţel na všechny strany, marně pátral po Billotovi a Drouetovi. Blíţili se ke
kostelu.
Eskorta venkovanů sice obklopila kočár, ale počet národních gardistů vzrůstal kaţdým
okamţikem; na rohu kaţdé ulice se připojil nový oddíl.
Kdyţ dojeli ke kostelu, odhadl Charny, ţe můţe počítat nejméně s šesti sty muţi.
Královské rodině byla vyhrazena místa pod jakýmsi baldachýnem, a ačkoli bylo teprve osm
hodin ráno, kněţí začali slouţit velkou mši.
Charny si toho všiml. Ničeho se tak nebál jako zpoţdění. Jakékoli zpoţdění mohlo zasadit
smrtelnou ránu všem jeho novým nadějím. Vzkázal proto knězi, který slouţil mši, ţe prosí, aby
mše netrvala déle neţ dvacet minut.
"Rozumím," odpověděl kněz, "a budu prosit Boha, aby popřál Jejich Veličenstvům
šťastnou cestu."
Mše trvala právě dvacet minut, a přesto se Charny podíval za tu dobu dvacetkrát na
hodinky. Také král nemohl potlačit netrpělivost. Královna klečela mezi oběma dětmi s hlavou
opřenou o podušku klekátka. Madam Alţběta, klidná a bělostná jako alabastrová socha, buď ţe o
plánu nic nevěděla nebo ţe uţ odevzdala svůj ţivot a ţivot svého bratra do rukou Všemohoucího,
nejevila ţádnou známku netrpělivosti.
Konečně se kněz obrátil k lidu a pronesl závěrečná slova: Ite, missa est. A kdyţ
sestupoval ze stupňů oltáře s ciboriem v ruce, poţehnal králi a královské rodině. Ta se sklonila a
k nevyslovenému přání kněze odpověděla tiše: Amen.
Pak zamířili ke dveřím.
Všichni, kdo byli s královskou rodinou na mši, poklekli, kdyţ král a jeho průvod
vycházeli z kostela. Neslyšně se pohybovaly všechny rty, jako by všichni v duchu říkali
modlitbu, jejíţ
prosbu bylo lze snadno uhodnout.
Před chrámovými dveřmi stálo dvanáct gardistů na koních.
Roajalistický průvod nabýval stále větších a větších rozměrů.
A přece bylo zřejmé, ţe sedláci se svou drsnou vůlí, se svými zbraněmi, snad méně
nebezpečnými neţ zbraně měšťanů , ale hroznějšími napohled - třetina měla pušky,
ostatek kopí a kosy - mohli se stát v rozhodujícím okamţiku jazýčkem na váze. Proto také ve
chvíli, kdy měl král vyslovit svůj rozkaz, nemohl se Charny ubránit určité
úzkosti. Naklonil se ke králi a pošeptal mu, aby ho podpořil:
"Odvahu, Sire!"
Král se rozhodl.
Vyklonil se z okénka, obrátil se k těm, kdo obklopovali jeho kočár, a řekl zvučným
hlasem:
"Pánové, včera ve Varennes jsem musel ustoupit násilí. Dal jsem rozkaz, abychom jeli do
Montmédy, a proti mé vůli mě vezli zpět do vzbouřeného sídelního města. Včera však jsem byl
uprostřed povstalců. Dnes jsem mezi věrnými poddanými a opakuji proto: Do Montmédy,
pánové!"
"Do Montmédy!" zvolal Charny.
"Do Montmédy!" vykřikli gardisté villeroyské škadrony.
"Do Montmédy!" opakovala po nich celá chálonská Národní garda. Pak všechen dav
zajásal sborem: Ať ţije král!
Vůz zahnul za roh a dal se zpátky cestou, kterou včera přijel.
Po celou tu dobu nespustil Charny vesničany z očí. Zdálo se, ţe v Drouetově a Billotově
nepřítomnosti poslouchají onoho francouzského gardistu, který stál včera na stráţi u
královských dveří. Ten pozoroval mlčky se svými lidmi všechno, co se tu dělo, a podle
zamračených pohledů všech těch lidí bylo znát, jak málo se jim líbí tento obrat. Nechali však
celou Národní gardu projít a hnuli se teprve za mi jako jakási zadní stráţ. V prvních řadách
kráčeli muţi, ozbrojeni píkami, vidlemi a kosami.
Za nimi šlo asi sto padesát muţů, ozbrojených puškami.
Všechno to ukazovalo takřka na vojenský pořádek a Charnyho to nemálo znepokojilo.
Nemohl se tomu však nijak postavit na odpor a ze svého místa se ani nemohl přesvědčit, proč
se to děje.
Brzy se mu však dostalo vysvětlení.
Jak se blíţili k městské bráně, tím hlučněji a hlučněji se do rachotu vozu, křiku a
provolávání
slávy mísilo jakési temné dunění a kaţdým okamţikem rostlo.
Pojednou Charny zbledl a poloţil ruku na koleno důstojníka, který seděl vedle něho.
"Všechno je v pekle!" řekl se zaťatými zuby.
"Proč myslíte?" otázal se důstojník.
"Coţpak nepoznáváte ten hluk?"
"Vypadá to jako bubnování... A co... "
"Hnedka uvidíte," řekl Charny.
Zahnuli právě za roh a vyjeli na náměstí. Do náměstí ústily dvě ulice: remešská a ulice z
Vitry-le-Francais.
Kaţdou z těch dvou ulic se blíţily mocné oddíly Národní gardy s vlajícími prapory a s
bubeníky v čele.
V jednom z těch oddílů bylo osmnáct set muţů, v druhém na tři tisíce. Kaţdému z těch
oddílů velel muţ na koni. První z těch muţů byl Drouet, druhý Billot. Charnymu stačil jediný
pohled a pochopil všechno. Drouetova a Billotova nepřítomnost, do toho okamţiku
nevysvětlitelná, vysvětlila se teď aţ příliš jasně.
Někdo je patrně upozornil, co se v Chálons chystá. Rozjeli se kaţdý jiným směrem, jeden
aby uspíšil příchod Národní gardy z Remeše, druhý měl přivést Národní gardu z
Vitry-le-Francais. Zřejmě si všechno dobře smluvili: oba přišli v pravý čas.
Zastavili své lidi na náměstí a tak náměstí úplně zatarasili.
Potom bez dlouhých řečí dali příkaz nabít zbraně.
Královský průvod se zastavil.
Král se vyklonil z okénka.
Charny stál u kočáru bledý, se zaťatými rty.
"Co je?" zeptal se král.
"Sire, naši nepřátelé si došli pro posilu a právě nabíjejí zbraně. Za chálonskou Národní
gardou stojí sedláci, a ti mají zbraně uţ nabité."
"Co máme dělat, pane de Charny?"
"Jsme, Sire, mezi dvěma ohni. To však nevadí, chce-li král projet, prosekáme se. Jenom je
otázka, jak daleko Vaše Veličenstvo dojede."
"Dobře," řekl král, "obraťme."
"Vaše Veličenstvo se pevně rozhodlo?"
"Pane de Charny, teklo kvůli mně dost drahocenné krve. Nechci, aby uţ vytekla ani jediná
kapka... Obraťme."
Oba důstojníci tělesné stráţe seskočili z kozlíku a postavili se k dvířkám kočáru. Přiběhli i
gardisté z Villeroyské škadrony. Ti stateční a horkokrevní chlapci si nepřáli nic touţebněji neţli
se pořádně servat s měšťáky, ale král opakoval svůj rozkaz ještě rozhodněji.
"Pánové," zvolal Charny hlasitěji a velitelsky, "obraťme, král si to přeje." A sám uchopil
koně za uzdu a otočil těţký kočár. U Paříţské brány chálonská Národní garda, která teď uţ
nebyla k ničemu, postoupila své místo venkovanům, Národní gardě z Vitry a Národní gardě z
Remeše.
"Myslíte, ţe jsem jednal správně, madam?" otázal se Ludvík XVI. Marie Antoinetty.
"Ano, pane," odpověděla královna, "jenom se mi zdá, ţe pan de Charny velmi rád
uposlechl...
"
A upadla v ponuré zadumání, jeţ neodpovídalo zcela situaci, v níţ ta rozmarná dáma byla,
byť byla ta situace sebehroznější.
41. Křížová cesta III
Královský kočár se smutně pohyboval po paříţské silnici, střeţen oněmi dvěma ponurými
muţi, na jejichţ rozkaz musel obrátit, kdyţ tu mezi Épernay a Dormans spatřil Charny z
vysokého kozlíku jiný kočár: přijíţděl od Paříţe, táhlo ho prudkým cvalem poštovní
dvojspřeţí.
Charny okamţitě uhodl, ţe ten kočár přináší nějakou váţnou zprávu nebo veze nějakou
důleţitou osobu.
A opravdu, kdyţ kočár dojel k předním stráţím, bylo vidět, jak se řady národních gardistů
rozevřely a muţi vzdávají zbraní čest.
Králův kočár se zastavil a z předních řad sem zaznívalo volání: Ať ţije Národní
shromáţdění!
Vůz, který přijel z. Paříţe, jel dál aţ ke královskému kočáru. Vystoupili z něho tři muţi, z
nichţ dva byli vznešeným zajatcům úplně neznámí.
Sotvaţe třetí muţ vystrčil hlavu z kočáru, pošeptala královna Ludvíkovi XVI.:
"To je pan Latour-Maubourg, zlý duch Lafayettův."
Zavrtěla hlavou a dodala:
"To nám nevěstí nic dobrého."
Nejstarší z těch tří muţů přistoupil ke královskému kočáru, prudce trhl dvířky a prohlásil:
"Jsem Pétion a zde jsou pánové Barnave a Latour-Maubourg. Vyslalo nás Národní
shromáţdění, abychom vás provázeli a dbali, aby lid sám nezjednal spravedlnosti
průchod. Sesedněte se trošku a udělejte nám místo.
Královna vrhla na poslance z Chartres pohled plný opovrţení.
Pan de Latour-Maubourg, dvořan a šlechtic ze školy Lafayettovy, nemohl ten pohled
snést.
"Jejich Veličenstva jsou uţ tak dost stísněna," prohlásil, "já si sednu do zadního vozu."
"Sedněte si kam chcete," odsekl Pétion, "moje místo je v královském kočáře a tam si také
sednu."
Současně se cpal do kočáru.
Na zadním sedadle seděl král, královna a madam Alţběta.
Pétion se díval z jednoho na druhého. Nakonec se otočil k madam Alţbětě:
"Promiňte, madam, ale jako představiteli Národního shromáţdění mi náleţí čestné místo.
Buďte tak laskava a posaďte se tadyhle naproti."
"Boţe, co si to ten člověk dovoluje!" zašeptala královna.
"Pane!" zvolal král.
"Uţ jsem řekl... Vstaňte, madam, a uvolněte mi své místo!"
Madam Alţběta se zvedla a postoupila poslanci své místo, kývla jen na bratra a na
švagrovou, aby si z toho tolik nedělali.
Zatím se pan de Latour-Maubourg vytratil a šel poţádat o místo obě dámy v kabrioletu,
jistě s větší dvorností, neţ s jakou si počínal Pétion vůči králi a královně. Barnave stál zatím
venku, váhal vstoupit do kočáru, v němţ se mačkalo uţ sedm osob.
"Tak co, Barnave," ušklíbl se Pétion, "vy zůstanete tady?"
"Ale kam si sednu?" zeptal se Barnave poněkud na rozpacích.
"Přejete si snad mé místo, pane?" otázala se kousavě královna.
"Děkuji, madam," odpověděl Barnave dotčen, "místo na předním sedadle mně postačí."
Madam Alţběta přitáhla k sobě madam Royale a zároveň si královna posadila korunního prince
na klín.
Tak se uprázdnilo místa na předním sedadle a Barnave usedl naproti královně.
"Teď je to v pořádku," zvolal Pétion, nepoţádal krále ani o souhlas a křikl na postilióny:
"Jedeme!"
A vůz se rozjel za pokřiku "Ať ţije Národní shromáţdění!"
S Pétionem a Barnavem vstoupil do královského kočáru lid. Ţe si můţe něco takového
dovolit, podal důkaz uţ 14. července a 5. a 6. října. V kočáře zavládlo mlčení, všichni, aţ na
Pétiona, jenţ, drsný ve své uzavřenosti, se tvářil ke všemu lhostejně, se navzájem zkoumali.
Budiţ nám tedy dovoleno říci několik slov o lidech, které jsme právě uvedli na scénu. Jerome
Pétion, zvaný Villeneuve, byl asi dvaatřicátník, měl energickou tvář a celá jeho zásluha byla v
nadšení, v jasnosti a přímočarostí politických zásad, které zastával. Narodil se v Chartres, kde se
stal advokátem, roku 1789 byl vyslán do Paříţe jako člen Národního shromáţdění. Zanedlouho se
stane paříţským starostou, popularitou zastíní Baillyho a Lafayetta a na bordeauxských landách
ho roztrhají vlci. Jeho přátelé mu říkají ctnostný
Pétion. On a Camille Desmoulins byli republikáni, kdyţ ve Francii ještě nikdo jiný nebyl
pro republiku.
Pierre-Joseph-Marie Barnave se narodil v Grenoblu. Bylo mu asi třicet let. Byl vyslán do
Národního shromáţdění a záhy si získal velkou pověst a velkou popularitu. Vystupoval proti
Mirabeauovi v době, kdy popularita a pověst poslance za Aix klesala. Všichni nepřátelé
velkého řečníka - a Mirabeau jako kaţdý geniální člověk měl nepřáteli všechny lidi
prostřední
- všichni Mirabeauovi nepřátelé se stali přáteli Barnavovými, podporovali a vynášeli ho v
oněch bouřlivých zápasech, jeţ provázely konec ţivota slavného tribuna. Byl to - mluvíme teď o
Barnavovi - mladý, sotva třicetiletý muţ, jak jsme uţ řekli, ale vypadal sotva na pětadvacet, měl
krásné modré oči, velká ústa, orlí nos a řezavý hlas. Postavu měl elegantní. Byl výtečný šermíř,
rád se bil v souboji. Vypadal jako mladý armádní kapitán přestrojený za měšťáka. Pohled měl
tvrdý, chladný a zlý. Ve skutečnosti byl lepší, neţ vypadal. Hlásil se ke straně konstitučních
roajalistů.
V okamţiku, kdy Barnave usedal proti královně, Ludvík XVI. prohlásil:
"Pánové, rád bych vám především řekl, ţe jsem vůbec neměl v úmyslu opustit
království." Barnave zůstal stát a podíval se bystře na krále.
"Jestli je to pravda, Sire," odpověděl, "nebude to snad s Francií tak zlé." A posadil se.
V příštích hodinách se událo něco podivného mezi tímto muţem, který vyšel z burţoazie
malého venkovského města, a mezi ţenou, jeţ uţ takřka sestupovala z jednoho z nejmocnějších
trůnů světa.
Oba se snaţili podívat se jeden druhému navzájem do duše, nikoli však jako političtí
nepřátelé, kteří chtějí jeden na druhém vyzvědět státní tajemství, nýbrţ jako muţ a ţena,
kteří
se snaţí sblíţit.
Jak se zrodil v Barnavově srdci tento překvapující cit, jejţ Marie Antoinetta postřehla v
několika minutách?
Povíme to a vyneseme na světlo jedno z oněch tajemství srdce, jeţ dějinám zůstávají tak
často skryta, ale ve dnech velkých osudných rozhodnutí váţí často více neţli velké svazky
oficiálních protokolů.
Barnave měl ctiţádost stát se ve všem všudy dědicem a nástupcem Mirabeauovým. Podle
svého mínění byl uţ nástupcem a dědicem velkého řečníka na tribunách. To mu však ještě bylo
málo.
Mirabeau platil ve všech očích - a my víme, co na tom bylo pravdy - za muţe, kterého
král poctil svou důvěrou a královna svou přízní. Pověst o jediné audienci, kterou mu královna
udělila Gilbertovým prostřednictvím v zámku v Saint-Cloude, se rozrostla, byla nesmírně
zveličena a mluvilo se hned o několika tajných schůzkách, v nichţ prý Mirabeau
vystupňoval svou náročnost aţ k opováţlivosti a královnina shovívavost prý hraničila aţ se
slabostí. V té
době bylo v módě nejenom špinit Marii Antoinettu - jako později nízké duše pomlouvaly
její
velkou matku Marii Terezii - ale dokonce těm pomluvám věřit.
Barnave měl ctiţádost stát se Mirabeauovým nástupcem ve všem všudy. Proto se horlivě
ucházel, aby byl jmenován jedním ze tří komisařů, kteří měli přivézt krále zpátky do
Paříţe. Byl jmenován a přicházel s jistotou muţe, jenţ ví, ţe nebude-li uţ s to vzbudit náklonnost,
bude mít aspoň dost moci, aby vzbudil nenávist.
A to královna vycítila, ba takřka hned uhodla svým ţenským bystrozrakem. Vedle toho
vytušila dokonce i to, co Barnava v této chvíli nejvíc zaměstnávalo.
Za té čtvrt hodiny, co seděl Barnave proti Marii Antoinettě, otočil se několikrát k třem
muţům na kozlíku, prohlíţel si je se zasmušilou pozornosti, a kdyţ se od nich odvrátil, podíval se
na královnu tvrdým a nepřátelským pohledem.
Barnave totiţ věděl, ţe jeden z těch tří muţů - nevěděl však který - je hrabě de Charny. O
Charnym se pak vykládalo, ţe je královnin milenec.
Barnave ţárlil. Vysvětli si to, jak kdo můţeš, ale bylo tomu tak. Ostatně, setkají-li se dva
muţi s půvabnou ţenou, vţdycky vznikne ţárlivost.
Královna to uhodla.
A jakmile to uhodla, cítila se v sedle. Znala teď protivníkovo slabé místo. Šlo jen o to,
vstřelit tam šíp a vstřelit jej dobře.
"Sire," obrátila se znenadání na krále, "slyšel jste, co řekl muţ, jenţ jede v čele průvodu?"
"O čem to mělo být, madam?" otázal se král.
"Šlo o hraběte de Charny."
Barnave sebou škubl. Královně to neušlo.
"Ten pán prohlásil," řekl král, "ţe je odpovědný za ţivot hraběte."
"Ano, pane, a dodal, ţe ručí za jeho ţivot hraběnce."
Barnave přivřel oči, poslouchal však, aby mu neušlo jediné královnino slovo.
"Nu a co si přejete?" otázal se král Marie Antoinetty.
"Hraběnka de Charny je má stará přítelkyně. Nemyslíte, Sire, ţe by bylo hezké,
kdybychom, aţ se vrátíme do Paříţe, propustili pana de Charny z našich sluţeb, aby mohl utěšit
svou ţenu? Vydal se kvůli nám ve velká nebezpečí. Jeho bratr byl kvůli nám zabit. Myslím, Sire,
ţe by bylo velmi kruté vůči oběma manţelům, kdybychom po něm ţádali, aby zůstal nadále v
našich sluţbách."
Barnave otevřel oči.
"Máte pravdu, madam," odpověděl král. "Nemyslím ovšem, ţe pan de Charny naši
nabídku přijme."
"V tom případě, Sire," pokrčila rameny královna, "kaţdý z nás vykonal svou povinnost:
my, ţe jsme nabídli hraběti, ţe ho propustíme z našich sluţeb, pan de Charny, ţe to odmítl."
Královna cítila, ţe Barnavovo podráţdění povolilo.
Barnave, člověk ušlechtilého srdce, se zastyděl, kdyţ si uvědomil, ţe té ţeně patrně
křivdil. Aţ dosud před ní seděl vyzývavě, s hlavou pyšně vztyčenou jako soudce před
obţalovaným, a tu náhle tato obţalovaná pronesla pojednou, aniţ tušila, z čeho ji kdo viní, něco,
co svědčilo o její nevině anebo lítosti.
Ale proč ne o nevině?
"Můţeme být tím klidnější," pokračovala královna, "vţdyť jsme pana de Charny neunesli.
Já
jsem se aspoň domnívala, ţe si klidně ţije v Paříţi, a byla jsem velmi překvapena, kdyţ
jsem ho náhle spatřila u dvířek kočáru."
"Máte pravdu," odpověděl král, "zároveň nám to však můţe být důkazem, ţe hraběte
nemusí
nikdo pobízet, má-li splnit svou povinnost."
Královna je nevinná, o tom nemůţe být pochyby.
Barnave seděl jako na trní. Má královnu oslovit?
Toho se neodváţil. Má čekat, aţ královna promluví sama? Ale královna, spokojená
účinkem těch několika vět, jeţ prohodila, se úplně odmlčela.
Z Barnava byl najednou úplný beránek. Hleděl na královnu pokorným, takřka prosebným
pohledem. Ale královna mu vůbec nevěnovala pozornost.
Mladý muţ byl v takovém duševním rozpoloţení, ţe by se byl odhodlal k dvanácti
Herkulovým pracím, i kdyby měl hned při první podlehnout, jen aby na sebe upoutal pozornost
ţeny, jeţ je k němu lhostejná.
Prosil Nejvyšší bytost - v roce 1791 přišlo do módy říkat místo Bůh Nejvyšší bytost - aby
mu seslala jakoukoli příleţitost, jeţ by k němu obrátila zraky lhostejné královny, kdyţ tu náhle,
jako by Nejvyšší bytost vyslyšela jeho ţadonění, přistoupil ke kočáru jakýsi kněz, jenţ čekal na
kraji silnice, aby viděl zblízka vznešeného zajatce, zvedl k nebi oči, plné slz, sepjal ruce a řekl:
"Sire, Bůh ochraňuj Vaše Veličenstvo!"
Jiţ dlouho nedal nikdo lidu podnět nebo záminku k vzteku. Nic takového se nepřihodilo
od okamţiku, kdy dav rozsápal na kusy starého rytíře řádu svatého Ludvíka. Jeho hlavu
nabodnutou na píce pořád ještě nesli v průvodu.
Teď se konečně naskytla příleţitost: lůza se jí chopila dychtivě.
Na starcovo ušlechtilé gesto, na jeho modlitbu odpověděl dav zuřivým řevem. V
okamţiku se vrhl na kněze, a dříve neţ se Barnave vytrhl ze svého zamyšlení, kněze povalili a
byli by ho v nejbliţším okamţiku rozsápali, kdyby byla královna v hrůze nezavolala na Barnava:
"Ach pane, coţ nevidíte, co se tady děje?"
Barnave zvedl hlavu, chvatným pohledem přehlédl dav, jenţ se vlnil jako rozbouřené
moře a v němţ uţ mizel ubohý stařec.
"Ach vy lotři!" vykřikl, kdyţ zjistil, co se děje, a vyskočil tak prudce, ţe se dvířka kočáru
otevřela a Barnave by z nich byl vypadl, kdyby ho madam Alţběta, vţdycky pohotová, kdyţ
mohla někomu pomoci, nechytila za šos kabátu, "vy zvířata, to nejste Francouzi, nebo se
snad Francie ze země hrdinů změnila v národ vrahů?"
Ta věta nám dnes připadá snad trochu přepjatá, tenkrát se však nemluvilo, ale řečnilo na
kaţdém kroku. Vyhovovalo to vkusu doby. Ostatně Barnave tu byl jako představitel Národního
shromáţdění; reprezentoval nejvyšší moc; dav ucouvl, stařec byl zachráněn. Zvedl se ze země a
řekl:
"Dobře jste udělal, ţe jste mě zachránil, mladý muţi; stařec se za vás bude modlit."
Pokřiţoval se a vzdálil se.
Dav ho nechal projít, tak na něho působila velitelské gesto a výkřik Barnavův. Kdyţ uţ
byl stařec z dohledu, mladý poslanec si teprve sedl, prostě, přirozeně, jako by byl právě
nezachránil lidský ţivot.
"Děkuji vám, pane," řekla královna.
Těch několik slov stačilo, aby se Barnave začervenal.
Za tu dobu, co jsme sledovali ubohou Marii Antoinettu, byla královna často krásnější neţ
v tomto okamţiku, nikdy však nebyla dojemnější.
Netrůnila tu jako královna, trůnila tu jako matka; po levici měla korunního prince,
roztomilé
plavovlasé dítě; s bezstarostností a prostoduchostí svého věku sklouzl chlapec z matčina
klína ke kolenům ctnostného Pétiona, jenţ zlidštěl do té míry, ţe si začal hrát s jeho kadeřavými
vlasy. Po pravici měla dceru, madam Royale; vypadala jako obraz své matky v prvním květu
mladostí a krásy. Konečně Marie Antoinetta sama měla místo zlaté královské koruny korunu
trnovou a nad černýma očima a bledým čelem nádherné plavé vlasy, v nichţ se předčasně
lesklo několik stříbrných nitek; na srdce mladého poslance to působilo dojmem, jaký by v
něm nevyvolal ani nejbolestnější nářek.
Ztápěl se v tom královském půvabu, ochoten klesnout k nohám tito skomírající
vznešenosti, kdyţ vtom malý dauphin bolestně vykřikl.
Vyvedl ctnostnému Pétionovi nějaké rošťáctví, ten uznal za nutné dítě pokárat a vytahal
je za ucho.
Král se zarděl hněvem; královna zbledla hanbou. Uchopila dítě, jeţ stálo mezi
Pétionovými koleny, a chtěla je přitáhnout k sobě. V tom okamţiku však udělal Barnave totéţ, a
tak se dauphin octl na Barnavově klíně.
Marie Antoinetta si ho chtěla vzít k sobě.
"Ne, ne," vykřikl chlapec, "tady se mi sedí dobře." Barnave postřehl královnin pohyb,
pustil dítě, aby ji vyhověl, ale královna - snad z mateřské
koketérie, snad z ţenského svůdnictví - nechala malého prince, kde byl. Těţko vylíčit, co
se v té chvíli dálo v Barnavově srdci; byl šťastný a pyšný. Chlapec si začal hrát s Barnavovým
ţabó, s jeho pásem a knoflíky jeho poslaneckého kabátu. Zvláště ty knoflíky velmi zajímaly
malého prince; měly na sobě vyryté heslo. Dauphin slabikoval písmeno za písmenem, pak je
konečně spojil dohromady a přečetl nahlas :
"Svobodu, nebo smrt."
"Co to znamená, pane?" otázal se.
Barnave váhal s odpovědí.
"To znamená, chlapečku," vysvětloval místo něho Pétion, "ţe Francouzi se zapřisáhli, ţe
uţ
nad sebou nebudou mít pána. Rozumíš tomu?"
"Pétione!" zvolal Barnave.
"Nu co," odpověděl Pétion docela přirozeně, "vysvětli to heslo jinak, má-li nějaký smysl!"
Barnave mlčel. Ještě včera mu to heslo připadalo velmi vznešené, v nynější situaci mu však znělo
takřka krutě.
Uchopil dauphinovu ruku a uctivě ji políbil.
Královna si potají utřela slzu.
A vůz, jeviště tohoto podivného malého dramatu, jeţ hraničilo aţ s naivitou, hrčel dál
uprostřed hrozeb a pokřikování hučícího zástupu a vezl na smrt šest z osmi osob, jeţ v něm
ujíţděly.
Přijeli do Dormansu.
42. Křížová cesta IV
Pro přijetí královské rodiny tam nebylo nic připraveno a tak byla nucena ubytovat se v
obyčejné hospodě.
Ať uţ to nařídil Pétion, jehoţ se velmi dotklo, ţe král a královna s ním celou cestu
nepromluvili, anebo ať byla hospoda opravdu plná, pro vznešené vězně se nenašlo nic neţ tři
podkrovní světničky.
Charny, kdyţ seskočil z kozlíku, chtěl podle svého zvyku přistoupit ke králi a ke
královně, aby přijal jejich rozkazy, královna mu však naznačila pohledem, aby se drţel zpátky.
Hrabě sice nevěděl proč, ale samozřejmě uposlechl.
Pétion sám vešel první do hostince a vzal na sebe úlohu ubytovatele. Nestálo mu ani za to,
aby sešel dolů, podomek přišel ohlásit, ţe pokoje pro královskou rodinu jsou připraveny. Barnave
byl na rozpacích; zmíral touhou nabídnout královně rámě. Obával se však, aby Marie Antoinetta,
která se kdysi tolik navysmívala etiketě v osobě paní de Noailles, neposmívala se teď jemu,
kdyby se dopustil nějaké nešikovnosti. Čekal tedy.
Král sestoupil první, opíraje se o rámě obou důstojníků tělesné gardy, pánů de Malden a
de Valory. Charny, jak víme, zůstal na pokyn královnin zpátky.
Pak vystoupila královna a natáhla ruce, aby ji podali dauphina. Ale ubohý chlapec, jako
by byl tušil, ţe se to hodí matce do jejích plánů, se začal vzpírat.
"Ne, ne, já chci zůstat se svým přítelem Barnavem!"
Marie Antoinetta se laskavě usmála a kývla, ţe souhlasí. Barnave pustil napřed madam
Alţbětu a madam Royale, potom sestoupil sám s korunním princem v náručí. Nato vystoupila
paní de Tourzel; netouţila po ničem jiném, neţ aby vzala svého královského chovance z
nehodných rukou; ale nový královnin pokyn uklidnil aristokratickou horlivost vychovatelky
královských dětí Francie.
Královna se zavěsila do svého chotě a stoupala po špinavých točitých schodech. V prvním
poschodí se zastavila, ale podomek hned volal:
"Dál, dál."
Královna tedy stoupala dále. Barnave by se byl studem nejraději propadl do země.
"Jak to?" otázal se podomka.
"Nejde to jinak," odpověděl podomek, "tady je jídelna a pokoje pánů z Národního
shromáţdění."
Barnavovi se začaly dělat mţitky před očima. Pétion zabral pokoje v prvním patře pro
sebe a své kolegy a královskou rodinu poslal do podkroví!
Mladý poslanec se nezmohl na slovo. Měl jenom strach, jak se královna rozhořčí, aţ uvidí
pokoje, jeţ pro ni a pro její rodinu vybral Pétion, postavil proto v druhém poschodí
královské
dítě na zem a chystal se vytratit.
"Madam, madam," vykřikl malý princ, "můj přítel Barnave chce jít pryč!"
"Nic se mu nedivím," rozesmála se královna, jeţ právě nahlédla do bytu, "já bych tu také
nebydlila, kdybych nemusila!"
Ten byt, jak jsme uţ řekli, se skládal ze tří malých místností mezi sebou propojených.
Královna se ubytovala v první s madam Royale; v druhé madam Alţběta s korunním princem a
paní de Tourzel. Král si ponechal třetí. Bylo to malá světnička, druhé dveře z ní vedly na schody.
Král byl unaven. Chtěl si před večeří trochu odpočinout a natáhnout se na postel. Postel
však byla tak krátká, ţe za okamţik musil vstát; otevřel dveře a poţádal o ţidli. Pánové de
Malden a de Valory uţ stáli na svých místech na schodišti. Pan de Malden, jenţ byl nejblíţ, sešel
dolů, vzal v jídelně ţidli a přinesl ji králi.
Ludvík XVI. měl u postele uţ jednu dřevěnou ţidli, přistavil k ní teď druhou tak, aby se
mohl pohodlně natáhnout.
"Ach, Sire," zvolal pan de Malden, sepnul ruce a zoufale zavrtěl hlavou, "snad nechcete
takhle strávit noc?"
"Proč ne, pane?" odpověděl král. Potom dodal:
"Ostatně, je-li pravda, co se všude pořád tolik křičí, jak je na tom můj lid špatně, kolik
mých poddaných by bylo rádo, kdyby mělo takovouhle světničku, postel a dvě ţidle!" A natáhl se
na improvizovaném lůţku; byl to jakýsi předobraz králova dlouhého strádání v Templu.
Za chvíli na to přišli Jejich Veličenstvům oznámit, ţe je prostřeno.
Král sešel dolů a viděl na stole šest příborů.
"Pro koho jsou ty příbory?" otázal se.
"Jeden pro krále, jeden pro královnu, jeden pro madam Alţbětu, jeden pro madam
Royale, jeden pro monseigneura korunního prince a jeden pro pana Pétiona."
"A proč ne také pro pana Barnava a pro pana Latour-Maubourga?"
"Byly tu, Sire," odpověděl číšník, "ale pan Barnave je nechal odnést."
"A páně Pétionův tu nechal?"
"Pan Pétion trval na tom, aby tu zůstal."
V tom okamţiku se váţný, víc neţ váţný, přísný obličej poslance z Chartres objevil ve
dveřích.
Král dělal, jako by ho neviděl, a odpověděl číšníkovi:
"Usednu ke stolu jen se svou rodinou; jíme buď sami, nebo s lidmi, které si pozveme; na
nic jiného nejsme zvyklí."
"Věděl jsem dobře," ozval se Pétion, "ţe Vaše Veličenstvo zapomnělo na první článek
Prohlášení lidských práv. Myslel jsem si však, ţe se aspoň bude tvářit, jako by si na něj občas
vzpomnělo."
Král se tvářil, jako by Pétiona neslyšel, tak jako uţ před okamţikem dělal, jako by ho
neviděl, a pokynul číšníkovi, aby příbor odnesl.
Číšník poslechl, Pétion se vztekle otočil.
"Pane de Malden," poţádal král, "zavřete dveře, abychom byli pokud moţno sami mezi
sebou."
Pétion slyšel, jak se za ním zavírají dveře. Král dosáhl, ţe večeřeli sami. Jako obvykle
obsluhovali je oba důstojníci tělesné stráţe.
Charny se neobjevil. Nezboţňoval jiţ královnu jako kdysi, poslouchal ji však stále na
slovo. Byly však okamţiky, kdy tato trpná poslušnost uráţela v královně ţenu. Proto se také
Marie Antoinetta po celou večeři ohlíţela po dveřích. Byla by chtěla, kdyţ uţ ji uposlechl, aby
nakonec přece jen jednal proti jejímu rozkazu.
V okamţiku, kdy král a královna vstávali od stolu, otevřely se dveře, vstoupil číšník a
poprosil jménem pana Barnava, aby Jejich Veličenstva ráčila přijmout byt v prvním poschodí.
Ludvík XVI. a Marie Antoinetta se na sebe podívali.
Mají se zdráhat a potrestat hrubost jednoho tím, ţe odmítnou zdvořilost druhého? Král by
se byl patrně tak zachoval. Ale korunní princ uţ vyběhl ven s křikem:
"Kde je můj přítel Barnave?"
Královna šla za dauphinem, král za královnou.
Barnave v salóně nebyl.
Ze salónu se rozběhla královna po pokojích. Byly tři jako v hořejším poschodí. Nebylo na
nich nic elegantního, ale byly čisté. Svíce sice hořely v olověných svícnech, bylo jich však hodně.
Cestou si královna dvakrát nebo třikrát všimla zahrad, plných nádherných květin:
královnin pokoj byl teď vyzdoben nejkrásnějšími letními květy, okna byla otevřena, byly
zataţeny jen mušelínové záclony, takţe nemohl proniknout dovnitř ţádný dotěrný pohled.
Všechno to zařídil Barnave.
Ubohá královna si vzdychla: Před šesti lety by se o to byl postaral Charny. Ostatně byl
Barnave tak jemnocitný, ţe se vůbec neobjevil, aby mu královna nemusela děkovat.
Také Charny by se tak byl zachoval.
Čím to, ţe malý venkovský advokát je právě tak pozorný a jemnocitný jako
nejelegantnější a nejušlechtilejší dvořan?
To byla otázka, nad níţ se ţena právem mohla zamyslet, i kdyţ ta ţena byla královnou. A
královna se nad tím také opravdu zamyslela.
Co zatím dělal hrabě de Charny?
Charny, jak víme, se vzdálil na královnin pokyn a od té chvíle se jiţ neobjevil. Charnyho
sice poutala povinnost k Ludvíku XVI. A k Marii Antoinettě, byl však šťasten, ţe královnin
rozkaz - vůbec se neptal, proč mu to královna přikázala - mu poskytl okamţik samoty, v níţ se
mohl oddat svým myšlenkám.
Poslední tři dny toho mnoho proţil; vůbec nemyslil sám na sebe. Ţil tolik pro druhé, ţe se
teď
nehněval, mohl-li na několik okamţiků pustit z mysli cizí bolest a oddat se bolesti vlastní.
Charny byl šlechtic ze starých časů, ţil především pro rodinu; miloval své bratry, byl jim spíše
otcem neţ starším sourozencem.
Kdyţ byl zabit Georges, pocítil strašlivou bolest, ale mohl se přece aspoň vyplakat u
bratrovy mrtvoly na onom malém, tmavém dvoře ve Versailles. A potom, zbýval mu přece ještě
druhý
bratr, na něhoţ přenesl všecku svou lásku. Izidor se mu stal, moţno-li, ještě draţší, v
oněch třech čtyřech měsících, co byli spolu a kdy se nejmladší bratr stal jakýmsi prostředníkem
mezi ním a hraběnkou.
Pokusili jsme se ne-li vysvětlit, tedy alespoň vylíčit ono podivné ustrojení některých
srdcí, jeţ
odloučení neochlazuje, ale naopak rozněcuje; právě nepřítomnost milované osoby je
pramenem, jenţ stále ţiví jejich vzpomínky.
Čím méně se tedy Charny s Andréou stýkal, tím víc na ni myslil, a čím víc na ni myslil,
tím víc ji miloval.
Pokud se stýkal s Andréou, pokud byl s ní, připadala mu jako ledová socha, která by
roztála pod nejmenším paprskem lásky, ledová socha, jeţ se ve stínu a v samotě, do niţ se
uchýlila, lásky bojí, jako by se skutečná ledová socha bála slunce. Zarývalo se mu do srdce kaţdé
její
pomalé a chladné gesto, váţná a zdrţenlivá řeč, mlčenlivý a zastřený pohled: za tím
gestem, za tou řeči, za tím pohledem neviděl nic, ba ani nic netušil.
Všechno bylo bílé, bledé, mléčné jako alabastr a právě tak chladné a bez lesku. Tak se mu
jevila Andrée, aţ na vzácné výjimky, kdy oţivla ve chvílích náhlého vzplanutí bylo tomu tak
zejména onen večer, kdy naposledy viděl ubohou mladou ţenu v ulici CoqHéron onoho dne, kdy
opět našla a zároveň ztratila svého syna. Jakmile však byl od ní vzdálen, dostavil se obvyklý
účinek kaţdého odloučení, odloučení
ztlumilo barvy příliš ţivé a uhladilo příliš ostré obrysy. A tu se pomalé a chladné gesto
Andréino oţivilo, váţný a zdrţenlivý hraběnčin hlas se stal vřelý a zvučný, mlčenlivý a zastřený
pohled vzplanul vlahým a ţhoucím plamenem; a tu se mu zdálo, jako by se v srdci sochy rozhořel
vnitřní oheň a jako by pod alabastrem jejího těla viděl kolovat krev a bít srdce. Teprve v
takových chvílích samoty a odloučení se stávala Andrée skutečnou královninou sokyní. Ve tmách
takových horoucích noci se Charnymu zdálo, jako by se náhle otevřela stěna jeho pokoje nebo se
odhrnula portiéra dveří a k jeho loţi se blíţila s otevřenou náručí, vlahými rty a očima plnýma
lásky ona průzračná socha prozářená ohněm duše. Tu i Charny vztahoval ruce, tu i Charny volal
sladkou vidinu a snaţil se přitisknout přízrak na své srdce. Ale ţel, přízrak unikal, Charny
objímal jen prázdnotu a z horečného snu se probouzel do smutné a chladné skutečnosti.
Izidor se mu tedy stal ještě draţší, neţ mu kdy byl Georges, a jak jsme viděli, hraběti
nebyla dopřána ani poslední útěcha, aby se vyplakal nad Izidorovou mrtvolou, jako se vyplakal
nad mrtvolou Georgesovou.
Oba, jeden po druhém, padli pro onu osudnou ţenu, pro myšlenku, před níţ se uţuţ
otvírala propast.
Pro tutéţ ţenu a do stejné propasti padne jistě jednoho dne i on, Charny. Nuţe, ode dvou
dnů, od bratrovy smrti, od onoho okamţiku, kdy poslední objetí zanechalo na jeho šatě krvavé
skvrny, kdy na rtech ucítil ještě poslední vzdech ubohé oběti, od chvíle, kdy mu pan de Choiseul
odevzdal listiny, jeţ nalezl u Izidora, nemohl se Charny ani na okamţik věnovat své veliké
bolesti.
Královnin pokyn, aby se drţel zpátky, přijal tedy jako projev přízně a uposlechl s radostí.
Od té chvíle hledal nějaký koutek, místo, kde by ho nikdo nerušil, kde by však byl zároveň
poblíţ královské rodiny, aby jí mohl přispět na pomoc na první zavolání a byl přitom o
samotě se svou bolestí a svými slzami.
Našel si podkrovní světničku nad schodištěm, kde stáli na stráţi pánové de Malden a de
Valory.
Jakmile se tam zamkl a usedl ke stolu, osvětlenému měděnou lampou se třemi rameny,
jakou ještě dnes najdeme v některých starých vesnických domech, vytáhl z kapsy zakrvácené
papíry, jedinou památku, jeţ mu zůstala po bratrovi.
Sloţil hlavu do dlaní a dlouze se na ty listy zahleděl. Teprve za drahnou chvíli si
povzdechl, pokývl hlavou a otevřel první dopis.
Byl to dopis od chuděry Kateřiny.
Charny jiţ několik měsíců tušil, ţe Izidor má něco s Billotovou dcerou. Ale teprve kdyţ
mu Billot ve Varennes podrobně pověděl celou historii, začal jí přikládat důleţitost, jakou si
zasluhovala.
Kdyţ četl dopis, zváţněl ještě víc. Seznal, ţe z milenky se stala matka, a v prostých
slovech, jimiţ Kateřina dávala najevo svou lásku, se zrcadlil celý ţivot ţeny, obětovaný na
odčinění
hříchu, jehoţ se dopustila dívka.
Charny otevřel druhý list, pak třetí. Byly to stále tytéţ plány do budoucnosti, sny o štěstí,
mateřské radosti, obavy milenčiny, stále týţ stesk, táţ bolest a úzkost. Náhle uviděl hrabě mezi
těmito dopisy psaní, jehoţ písmo jej překvapilo. Bylo to písmo Andréino.
Dopis byl adresován jemu, Charnymu.
K dopisu byl přiloţen list, sloţený a připevněný Izidorovou pečetí.
Dopis od Andréy adresovaný jemu, Charnymu, a nalezený mezi Izidorovými papíry
připadal hraběti něčím tak podivným, ţe rozevřel nejprve list, připevněný k dopisu, dříve neţ
otevřel psaní.
List byl psán tuţkou, Izidor jej napsal patrně někde v hostinci, zatímco mu sedlali koně.
Bylo v něm toto:
Tento dopis není určen mně, nýbrţ mému bratru, hraběti Olivierovi de Charny. Psala ho
jeho ţena, hraběnka de Charny. Kdyby se mi stalo nějaké neštěstí, prosím toho, kdo tento dopis
najde, aby jej odevzdal hraběti Olivierovi de Charny nebo jej poslal zpátky hraběnce. Dostal jsem
jej od ní s následujícím příkazem:
Kdyby hrabě dokončil úspěšně a bez nehody, co právě podniká, má být dopis vrácen
hraběnce.
Kdyby byl váţně, nikoli však smrtelně raněn, hraběnka prosí, aby mohla přijet za ním.
Konečně, kdyby byl raněn smrtelně, má mu být odevzdán tento dopis, a nebude-li jej moci číst
sám, nechť mu jej někdo přečte, aby, neţ zemře, byl seznámen s jeho obsahem. Bude-li tento
dopis odevzdán mému bratru, hraběti de Charny, bude mu bezpochyby odevzdán i tento lístek, a
tu se můj bratr, jak si jsem jist, zachová podle tří uvedených příkazů
a bude jednat, jak mu bude velet jeho cit.
Odkazuji bratrově péči ubohou Kateřinu Billotovou, která bydlí ve Ville-d'Avrey s mým
dítětem.
Izidor de Charny
Hrabě se plně pohrouţil do čteni bratrova listu. Do očí mu znovu vstoupily slzy. Konečně
upřel zrak na dopis paní de Charny. Díval se na něj dlouho, uchopil psaní do ruky, přitiskl
jej ke rtům, pak zavrtěl hlavou a řekl tiše sám k sobě:
"Nemám právo otevřít tento dopis, budu ji však tak dlouho prosit, aţ mi to dovolí." V tu
chvíli nastal v hostinci ruch. Všechno se chystalo k odjezdu. Charny uslyšel pana de Malden, jenţ
ho několikrát volal jménem.
"Tady jsem," odpověděl hrabě.
Zastrčil do kapsy dopisy ubohého Izidora, ještě jednou políbil dopis, jehoţ se nedotkl,
uloţil si jej na srdce a rychle seběhl.
Na schodech potkal Barnava; ptal se na královnu a ţádal pana de Valory, aby se otázal
Marie Antoinetty, kdy si přeje odjet.
Na Barnavovi bylo vidět, ţe probděl valnou část noci, právě tak jako hrabě Olivier de
Charny. Oba muţi se pozdravili a Charny,. jenţ se taktéţ zeptal, jak se vede královně, byl by jistě
zpozoroval v Barnavových očích záblesk ţárlivosti, kdyby byl myslil na něco jiného neţ
na psaní, jeţ měl na srdci.
43. Křížová cesta V
Kdyţ král a královna vstupovali opět do kočáru, všimli si s údivem, ţe jejich odjezdu
přihlíţí
jenom místní obyvatelstvo a doprovázet ţe je bude jenom jízda.
Byl to opět Barnave, kdo se ukázal tak pozorný. Včera, kdyţ byli nuceni jet krokem,
královna velmi trpěla vedrem, prachem, mnoţstvím hmyzu, davy, jeţ se stále převalovaly kolem
kočáru, hrozbami, namířenými proti jejím stráţím a věrným stoupencům, kteří ji přišli snad
naposled pozdravit. Panu Barnavovi to neušlo. Předstíral, jako by právě dostal zprávu o
vojenském vpádu: pan de Bouillé prý se vrací do Francie s padesáti tisíci Rakušanů. Má se proti
němu postavit kaţdý, kdo má ručnici, kosu, píku, krátce jakoukoli zbraň. Na toto vyzvání
všechen lid se chvatně vydal na zpáteční cestu.
Tenkrát opravdu panovala ve Francii nesmírná zášť vůči cizině, zášť tak mocná, ţe
překonala i nenávist ke králi a ke královně; k té královně, jejímţ největším a jediným zločinem
bylo, ţe byla cizinka.
Marie Antoinetta uhodla, kdo je strůjcem tohoto nového dobrodiní. Říkáme dobrodiní a
nijak nepřeháníme. Poděkovala Barnavovi pohledem. V okamţiku, kdy vstupovala do kočáru, její
pohled hledal Charnyho. Charny uţ seděl na kozlíku. Nesedl si však doprostřed jako
včera, tvrdošíjně trval na tom, aby jeho místo zaujal pan de Malden. Bylo to méně nebezpečné
místo neţ místo na kraji, kde aţ doposud seděl věrný důstojník tělesné stráţe. Charny si přál, aby
byl raněn a tak směl otevřít hraběnčin dopis.
Nemohl tedy vidět, jak se královna snaţí zachytit jeho pohled.
Marie Antoinetta se zamračila.
Barnave si toho všiml a nerozhodně zůstal stát s jednou nohou na stupátku.
"Madam," oslovil Marii Antoinettu, "bylo mi včera velmi líto, ţe jste v kočáře tak
stísněni; trochu se vám uvolní, bude-li o jednu osobu méně... Přejete-li si, sednu si s panem de
LatourMaubourg do druhého kočáru nebo vás budu provázet na koni." Barnave udělal tu
šlechetnou nabídku, ale byl by dal polovinu dnů, které mu ještě zbývaly z ţivota - a nebylo jich
uţ tak mnoho - kdyby královna nabídku odmítla. Královna ji také odmítla.
"Ne, ne," odpověděla ţivě, "zůstaňte, prosím, s námi." Zároveň vztáhl dauphin obě ručky,
aby k sobě přitáhl mladého poslance:
"Příteli Barnave, příteli Barnave, nechci, abys odešel!"
Barnave se rozzářil radostí a sedl si tam, kde seděl včera. Sotva dosedl, seskočil dauphin z
královnina klína a vylezl si mu na kolena.
Kdyţ královna pouštěla dauphina z rukou, políbila ho na obě tváře.
Vlhká stopa jejích rtů zůstala otisknuta na sametově hebké tváři dítěte. Barnave hleděl na
tuto stopu mateřského polibku jako Tantalos na ovoce, jeţ mu viselo nad hlavou.
"Madam," osmělil se konečně, "ráčilo by mi Vaše Veličenstvo milostivě dovolit, abych
políbil vznešeného prince, jenţ veden neklamným instinktem svého věku vidí ve mně svého
přítele?"
Královna s úsměvem přikývla.
Tu se Barnavovy rty přitiskly na onu stopu rtů královniných s takovou horoucností, ţe
poděšený chlapec vykřikl.
Královna zálibně hrála tuto hru, v níţ Barnave ztrácel hlavu. Snad nespala víc neţ
Barnave a Charny; snad horečka, jeţ ji spalovala, vyvolávala určité vzrušení; oči se jí leskly,
purpurové
rty, tváře, zbarvené lehkou červení - to všechno z ní dělalo nebezpečnou Sirénu, jeţ si
mohla být jistá, ţe na jediném vlásku dovede své zboţňovatele aţ k propasti. Díky Barnavovu
zásahu ujel teď kočár dvě míle za hodinu.
V Cháteau-Tierry se zastavili, aby poobědvali.
Dům, kde zastavili, stál u řeky v rozkošném místě a patřil bohaté obchodnici, která
nečekala, aţ ji někdo vybídne, ale uţ včera, kdyţ uslyšela, ţe královská rodina pojede přes
CháteauTierry, vypravila sluhu na koni, aby nabídl delegátům Národního shromáţdění, králi a
královně pohostinství v jejím domě.
Nabídka byla přijata.
Sotva kočár zastavil, sběhlo se všechno sluţebnictvo a vznešení vězni poznali z té horlivé
ochoty, ţe se jim tady dostane docela jiného přijetí neţ včera v dormandské hospodě.
Královnu, krále, madam Alţbětu, paní de Tourzel a obě děti uvedli kaţdého do zvláštního
pokoje, kde bylo připraveno všechno, aby se kaţdý mohl co nejlíp upravit a občerstvit. Od
odjezdu z Paříţe se královna nepotkala s tak starostlivou péčí. Ta aristokratická pozornost mohla
lichotit i ţeně nejvybranějšího vkusu. Marie Antoinetta, jeţ si začínala váţit takové
péče, vzkázala dobré hostitelce, ţe by jí ráda poděkovala.
Za malou chvíli se objevila svěţí čtyřicátnice ve velmi prostém šatě. Byla tak skromná, ţe
se aţ do této chvíle neukázala svým hostům.
"Vy jste paní domu, madam?" otázala se jí královna.
"Ach, madam," propukla ta výtečná ţena v pláč, "všude, kde se Vaše Veličenstvo ráčí
zastavit, kterýkoli dům poctí svou přítomností, všude tam je královna jedinou paní!"
Marie Antoinetta se rozhlédla kolem sebe, aby se přesvědčila, zda jsou opravdu samy, vzala ji za
ruku, přitáhla ji k sobě a objala jako nejlepší přítelkyni.
Řekla jí tiše:
"Záleţí-li vám na tom, abychom měli klid, záleţí-li vám na vašem vlastním blahu, utište
se, nedávejte tak najevo svou bolest. Mohla by se vám stát osudná, kdyby někdo postřehl, proč se
rmoutíte. A jistě chápete, jak by nám bylo líto, kdyby se vám mělo stál něco nepříjemného. Snad
se ještě uvidíme. Přemozte se tedy a zůstaňte mi přítelkyní; nikdy mi nebylo přátelství
tak vzácné a cenné jako dnes.
Po obědě se vydali na cestu. Král pozoroval, ţe madam Alţběta se marně brání únavě a ţe
jí
hlava klesá na prsa. Nabídl, aby si princezna sedla na jeho místo na zadním sedadle a
zůstala tam aţ do Meaux, kde měli být na noc. Na králův výslovný rozkaz madam Alţběta
poslechla. Pétion vyslechl celou tu rozmluvu, ale nenabídl své místo.
Barnave, rudý studem, si zakryl dlaněmi tvář. Ale mezi prsty přece jen mohl vidět
královnin melancholický úsměv.
Za hodinu byla únava madam Alţběty tak veliká, ţe princezna tvrdě usnula. Hlava jí
kolísala, tu napravo, tu nalevo, aţ konečně spočinula na Pétionově rameni. Ješitný poslanec z
Chartres si to ovšem vysvětlil po svém. Ve své netištěné zprávě o této cestě praví, ţe se madam
Alţběta do něho po cestě zamilovala.
Ke čtvrté hodině odpoledne přijeli do Meaux a zastavili se před biskupským palácem, v
němţ
kdysi sídlil Bossuet a kde autor Rozprav o všeobecných dějinách před sedmaosmdesáti
roky zemřel.
V paláci teď sídlil biskup, jenţ přísahal na ústavu. Uvidíme to později podle toho, jak
přijal královskou rodinu.
V této chvíli byla však královna cele zaujata ponurým zevnějškem budovy, do níţ měla
vstoupit. Neexistuje snad palác, ani kníţecí, ani biskupský, jehoţ melancholie by mohla být
důstojnějším útulkem pro svrchované neštěstí, ,jeţ sem přišlo hledat přístřeší pro jednu noc. Bylo
to něco docela jiného neţ ve Versailles, kde panuje velikost nádhery. Toto byla velikost prostoty:
široké schodiště dláţděné cihlami vedlo k pokojům, pokoje byly obráceny do zahrady, jejíţ zeď
tvořily městské hradby. Nad zahradou se tyčila kostelní věţ, úplně obrostlá
břečtanem. Pod ní vedla alej, lemovaná cesmínou, do pracovny, odkud výmluvný biskup
z Meaux vysílal před desetiletími varovné výkřiky, věštící pád monarchií. Královna si chvíli
prohlíţela tu chmurnou budovu, a kdyţ shledala, ţe odpovídá jejímu duševnímu stavu, rozhlédla
se kolem sebe, jako by hledala někoho, kdo by ji provázel palácem.
Náhodou tu byl jen Barnave.
Královna se usmála.
"Nabídněte mi rámě, pane," vyzvala ho, "a proveďte mě laskavě po tomto starém paláci;
neodváţila bych se tam sama, bála bych se, ţe tam uslyším ozvěnu onoho velikého hlasu, jenţ
kdysi zachvěl celým křesťanstvem, kdyţ zvolal: Madame umírá! Madame zemřel ... !"
Barnave rychle přistoupil ke královně a uctivě ji nabídl rámě.
Ale královna se ještě jednou ohlédla; přece jen ji znepokojovalo, ţe se Charny neobjevuje.
Barnavovi, jenţ ji hlídal jako ostříţ, neušel ten pohled. Otázal se:
"Ráčí si královna něco přát?"
"Ráda bych věděla, kde je král," odpověděla Marie Antoinetta.
"Král ráčil přijmout pana Pétiona a hovoří s ním."
Zdálo se, ţe královna je spokojena. Řekla chvatně, jako by prchala sama před sebou ,a
chtěla se vytrhnout z vlastních myšlenek:
"Pojďme!"
A vlekla Barnava komnatami biskupského paláce.
Zdálo se, jako by ji štval nějaký přízrak vlastní obrazotvornosti, neviděla nic kolem sebe.
Konečně se téměř bez dechu zastavila v loţnici velkého kazatele.
Náhoda tomu chtěla, ţe se octli právě před ţenským portrétem.
Královna zvedla mechanicky oči a trhla sebou, kdyţ přečetla na rámu nápis: Madam
Henriette.
Barnave ucítil, jak se královna zachvěla, nevěděl však proč.
"Stalo se něco Vašemu Veličenstvu?" otázal se.
"Ne, ne," řekla královna, "ale tento portrét..., madam Jindřiška... " Barnave uhodl, co se
děje v srdci ubohé ţeny.
"Ano," řekl, "madam Jindřiška Anglická; nikoli vdova po nešťastném Karlu I., nýbrţ ţena
bezstarostného Filipa Orleánského. Nikoli ta, jeţ si myslila, ţe zemře v Louvru zimou, nýbrţ
ta, jeţ byla otrávena v Saint-Cloud a na smrtelném loţi poslala Bossuetovi svůj prsten... "
Po chvilce váhání dodal:
"Byl bych raději, kdyby to byl portrét té druhé."
"Proč?" otázala se Marie Antoinetta.
"Protoţe jen jistá ústa se odváţí dát jisté rady; zvláště ta ústa, jeţ uzavřela smrt."
"A nemohl byste mi říci, pane, co by mi poradila vdova po králi Karlu?" nadhodila
královna.
"Poručí-li mi to Vaše Veličenstvo, pokusím se o to," odpověděl Barnave.
"Pokuste se."
"Ach má sestro, řekla by vám ústa tě mrtvé, nepozorujete, jak se podobají naše osudy?
Přišla jsem z Francie, jako vy jste přišla z Rakouska. Byla jsem pro Angličany cizinkou, jako vy
jste cizinkou pro Francii. Byla bych mohla dát svému pobloudilému manţelovi mnohou dobrou
radu, ale mlčela jsem anebo jsem mu dávala rady špatné. Mohla jsem krále sblíţit s jeho lidem a
jeho lid s ním; místo toho jsem ho podněcovala, aby s lidem válčil. Poradila jsem mu, aby s
irskými protestanty táhl na Londýn. Nejen ţe jsem udrţovala styk s nepřáteli Anglie, dokonce
jsem dvakrát odplula do Francie, abych přivedla do Anglie cizí vojáky. Konečně... " Barnave se
zarazil.
"Pokračujte," vybídla ho královna se zachmuřeným čelem a zaťatými rty.
"Proč bych měl pokračovat, madam?" zavrtěl mladý řečník smutně hlavou. "Znáte právě
tak dobře jako já konec té krvavé historie."
"Budu tedy pokračovat já a povím vám, co by mně řekl portrét madam Jindřišky. Opravte
mě, prosím, kdybych se mýlila." A královna pokračovala: "Konečně Skotové zradili a vydali
svého krále. Král byl zatčen v okamţiku, kdy se chystal odjet do Francie. Zatkl ho jakýsi krejčí.
Do vězení ho zavedl řezník. Soud, jenţ ho měl soudit, vybral povozník. Soudu předsedal
obchodník s pivem, a aby ohavnost rozsudku byla dokonalá a volala o pomstu k Nejvyššímu
Soudci, jemuţ bude jednou znovu předloţena kaţdá pře, maskovaný kat stal hlavu oběti... Tak by
ke mně mluvil portrét madam Jindřišky, není-liţ pravda? Ach můj Boţe, vím stejně dobře jako
kdo jiný, vím dokonce lépe neţ kdo jiný, ţe podobnost našich osudů je naprostá. I my máme
svého obchodníka s pivem z předměstí, nejmenuje se Cromwell, nýbrţ
Santerre; i my máme svého řezníka, jenţe se nejmenuje Harrison, nýbrţ... ach uţ vím,
Legendre. Máme svého povozníka, jenţe se nejmenuje Pridge, nýbrţ... na jeho jméno si
nevzpomenu. Ten člověk znamená tak málo, ţe mně jeho jméno neutkvělo v paměti, a vy také
nevíte, jak se jmenuje, tím jsem si jista. Ale zeptejte se ho, on vám je řekne. Je to člověk,
jenţ
vedl naši eskortu, sedlák, chrapoun, jakýsi mamlas z vesnice, co já vím. Vidíte, tohle by
mi řekla madam Jindřiška."
"A co byste jí odpověděla?"
"Odpověděla bych jí: Chudinko drahá princezno, co mi tu říkáte, to nejsou rady, ale
historická
přednáška. Vyslechla jsem ji a teď čekám na vaše rady."
"Pokud jde o rady, madam," zvedl hlavu Barnave, ""ty by vám mohli dát nejenom mrtví,
ale i ţiví, jenom kdybyste se jimi chtěla řídit."
"Mrtví nebo ţiví, nechť ti, kdo chtějí mluvit, mluví. Kde je řečeno, ţe neposlechnu těch
rad, budou-li dobré?"
"Ach Boţe, madam, ať mrtví nebo ţiví, všichni vám mohou dát jednu radu."
"Jakou?"
"Abyste se snaţila získat lásku lidu."
"Jako by to bylo tak snadné, získat si lásku toho vašeho lidu!"
"Madam, ten lid je pořád ještě víc váš neţ můj, vţdyť vás přece zboţňoval, kdyţ jste
přijela do Francie."
"Ach pane, jak křehká věc je popularita!"
"Madam, madam," zvolal Barnave, "kdyţ já, neznámý člověk a nízkého původu jsem si
získal určitou popularitu, jak by vám bylo snadné udrţet si ji, jak snadné by vám bylo získat si ji
znovu! Ale ne," rozohnil se, "komu jste svěřila svou věc, věc monarchie, věc ze všech nejsvětější
a nejkrásnější? Čí ústa a čí paţe ji hájily? Nikdy neklesl génius Francie tak hluboko, nikdy se
nesetkal s takovým nepochopením! Hleďte, tolik jsem si přál jet vám vstříc, a to jen proto, abych
vám to řekl. Byla to jediná příleţitost, abych vám stanul tváří v tvář, abych s vámi směl mluvit,
abych se vám směl nabídnout... abych se pro vás směl obětovat!"
"Tiše," zašeptala královna, "někdo jde. Pohovoříme si ještě o tom, pane Barnave, rada vás
přijmu, vyslechnu vás a budu se řídit vašimi radami."
"Ach madam, madam!" zvolal Barnave plný nadšení.
"Ticho," opakovala královna.
"Vaše Veličenstvo, je prostřeno," ozval se sluha, jehoţ kroky slyšeli a jenţ se právě
objevil na prahu.
Vrátili se do jídelny. Král tam vešel druhými dveřmi. Hovořil s Pétionem celou tu dobu,
co královna mluvila s Barnavem, a zdálo se, ţe je velmi rozčilený.
Oba gardoví důstojníci tam stáli rovněţ, přivlastnili si uţ právo obsluhovat Jejich
Veličenstva. Charny stál opodál ve výklenku u okna.
Král se rozhlédl, vyuţil té chvilky, kdy byl sám se svou rodinou, s oběma důstojníky a s
hrabětem, a řekl svým třem šlechticům:
"Pánové, musím s vámi po večeři mluvit. Přijďte za mnou, prosím, do mého pokoje." Tři
šlechtici se uklonili.
Ale ačkoli byli hosty u jednoho z prvních biskupů v království, jedli ten večer v Meaux
tak špatně, jak dobře poobědvali u Cháteau-Thierry.
Král byl jako vţdy při chuti, a přestoţe kuchyň byla špatná, nenechal se pobízet. Královna
si vzala jen dvě čerstvá vajíčka.
Dauphin, jenţ byl trochu nemocen, uţ od včerejška volal po jahodách. Ale pro ubohého
chlapce uţ minuly ty časy, kdy se mu kaţdý snaţil splnit, co mu viděl na očích. Kaţdý, koho od
včerejška o jahody poprosil, mu říkal: jahody nejsou nebo jahody nejsou nikde k dostání. A přece
viděl po cestě vesnické děti, jak obírají jahody přímo z kytic, jeţ si natrhaly v lese. Ubohý hošík
velmi záviděl těm venkovským dětem se světlými vlasy a růţovými tvářemi; nemusely prosit o
jahody, a kdykoli na ně dostaly chuť, samy si je zaběhly natrhat, vţdyť
znaly paseky, kde roste plno jahod, jako vědí ptáci o polích, kde kvete řepka a konopí.
Královna byla velmi smutná pro to nesplnitelné dětské přání, a kdyţ dítě odmítalo všechno, co
mu nabízeli, a pořád jen prosilo o jahody, bezmocné matce vstoupily slzy do očí. Rozhlédla se
kolem a uviděla Charnyho, jenţ stál mlčky a bez hnutí u okna. Pokynula mu jednou, dvakrát; ale
Charny byl pohrouţen v myšlenky a neviděl, ţe na něho královna kýve.
Konečně královna zavolala hlasem poněkud chraptivým vzrušením:
"Pane hrabě de Charny!"
Charny sebou trhl, jako by se právě probral ze sna, a uţ se rozbíhal ke královně. V tom
okamţiku se však otevřely dveře a na prahu se objevil Barnave s mísou jahod.
"Královna mi promine," uklonil se, "vstupuji-li takto bez pozvání a bez ohlášení, a také
král bude, doufám, tak laskav a odpustí mi, slyšel jsem však dnes několikrát, ţe si pan dauphin
přeje jahody. Našel jsem tuto mísu na biskupském stole a přinesl jsem ji, protoţe si myslím, ţe
dítě potřebuje jahody víc neţ pan biskup."
Charny zatím obešel jídelnu a blíţil se ke královně. Ta mu však nenechala čas, aby došel
aţ k ní, a prohodila:
"Děkuji, pane hrabě, pan Barnave uhodl, co jsem si přála, nepotřebuji uţ nic." Charny se
uklonil a mlčky se vrátil na své místo.
"Děkuji ti, příteli Barnave," řekl korunní princ.
"Pane Barnave," ozval se král, "naše večeře nestojí za nic; chcete-li však pojíst s námi,
uděláte královně a mně radost."
"Sire," řekl Barnave, "královo pozvání je mi rozkazem. Kde si přeje Vaše Veličenstvo,
abych se posadil?"
"Mezi královnu a dauphina," řekl král.
Barnave si sedl celý bez sebe pýchou a štěstím.
Charny sledoval ten výjev, aniţ pocítil sebemenší záchvěv ţárlivosti. Viděl, jak si ten
ubohý
motýl přiletěl spálit křídla na královském plameni. Pomyslil si:
"Zase jeden, jenţ se sám vrhá do záhuby. Škoda ho; zdá se, ţe je lepši neţ ti druzí."
44. Kalvárie
Po večeři vstoupili všichni tři důstojníci na králův rozkaz do jeho pokoje. Madam Royale,
korunní princ a paní de Tourzel byli ve svém pokoji; král, královna a madam Alţběta čekali v
pokoji králově.
Kdyţ mladí muţi vešli, řekl král:
"Pane de Charny, zavřete, prosím vás, dveře, aby nás nikdo nerušil. Musím vám sdělit
něco velmi důleţitého. - Včera v Dormansu mi navrhl pan Pétion, ţe vás nechá uprchnout v
přestrojení. Ale královna a já jsme to odmítli ze strachu, aby ten návrh nebyla léčka. Obávali
jsme se totiţ, ţe vás chtějí od nás vzdálit jen proto, aby vás zavraţdili anebo vás dopravili do
nějaké odlehlé provincie, kde by vás postavili před vojenský soud, který by vás odsoudil k smrti
zastřelením, aniţ byste se vůbec mohli ke komu odvolat. Královna a já jsme tedy ten návrh o své
újmě odmítli. Dnes se však k tomu pan Pétion znovu vrátil a zaručil se mi svou poslaneckou ctí poslanecká čest sice nestojí za mnoho, ale já přece pokládám za svou povinnost, sdělit vám, čeho
se obává a co navrhuje."
"Sire," ozval se Charny, "dříve neţ bude Vaše Veličenstvo pokračovat - a domnívám se,
ţe mluvím nejen za sebe, nýbrţ i za tyto pány, dříve neţ bude Vaše Veličenstvo pokračovat, ráčil
by král vyslyšet naše přání?"
"Pánové," odpověděl Ludvík XVI., "po tři dny jste z oddanosti ke královně a ke mně
vystavovali ţivot ve svrchované nebezpečí. Po tři dny vám hrozila v kaţdém okamţiku
nejkrutější smrt. Po celou dobu jste spolu s námi zahrnováni hanbou a uráţkami. Pánové, vy
nemusíte o nic prosit, vy máte právo vyslovit jakékoli přání, a nebude-li toto přání okamţitě
splněno, bude to jen proto, ţe to opravdu nebylo v naší moci."
"Nuţe, Sire," prohlásil Charny, "ţádáme pokorně, ale snaţně Vaše Veličenstvo, aby nám
ponechalo na vůli přijmout nebo zamítnout návrhy pánů poslanců, týkající se našich osob, ať
jsou ty návrhy jakékoli."
"Pánové," řekl král, "dávám vám své slovo, ţe na vás nebudu činit ţádný nátlak. Stane se,
co si budete přát."
"Pak, Sire," řekl Charny, "přijímáme s vděčností." Královna hleděla udiveně na
Charnyho. Nechápala vzrůstající lhostejnost, kterou jí hrabě
takřka dával najevo, a zároveň jeho tvrdošíjnou vůli neuchýlit se ani na okamţik od toho,
co nepochybně pokládal za svou povinnost.
Nevmísila se proto do hovoru a nechala krále, aby pokračoval.
"A nyní, pánové," řekl král, "kdyţ jste si vyhradili, ţe můţete svobodně rozhodnout o
svém osudu, slyšte, co mi řekl pan Pétion: Sire, od chvíle, kdy vstoupíte do Paříţe, nebude se
moci nikdo zaručit za bezpečnost tři důstojníků, kteří vás provázejí. Ani já, ani pan Barnave, ani
pan Latour-Maubourg je nedokáţeme zachránit, i kdybychom se o to pokusili s nasazením
vlastního ţivota. Jejich krev uţ napřed propadla lidu."
Charny se podíval na oba své druhy; přes jejich rty přelétl pohrdavý úsměv.
"Prosím, Sire," otázal se Charny, "a co dále?"
"Pan Pétion," řekl král, "navrhuje toto: je ochoten opatřit pro vás tři stejnokroje Národní
gardy, dá vám otevřít dnes v moci dveře biskupského paláce a slibuje, ţe vám ponechá
volnost útěku."
Charny se znovu podíval na své druhy, ale ti se jen znovu opovrţlivě usmáli.
"Sire," řekl nato Charny, "náš ţivot patří Vašim Veličenstvům. Vaše Veličenstva nás
vyznamenala tím, ţe ráčila přijmout naši oddanost, a pro nás bude snadnější zemřít pro krále a
královnu, neţ se od nich odloučit. Popřejte nám tedy tu milost a jednejte s námi napříště
stejně, jako jste s námi jednal dosud. Nechceme nic více, nic méně. Z celého vašeho
dvora, z celé vaší armády, ze všech vašich gard vám zbývají jen tři věrná srdce. Nezbavujte je
jediné
slávy, po níţ touţí, kdyţ chtějí zůstat věrná aţ do konce."
"Dobře, pánové," ozvala se teď královna, "přijímáme. Chápete však jistě, ţe od tohoto
okamţiku musíme společně snášet všecko, dobré i zlé. Nejste uţ našimi sluţebníky, jste našimi
přáteli, bratry. Nemusíte mi říkat svá jména, ta znám, ale (královna vytáhla z kapsy zápisník)
řekněte mi jména svých otců, matek, bratří, sester. Můţe se stát, ţe nás postihne nedozírné
neštěstí a ztratíme vás, aniţ sami přijdeme o ţivot. A tu by bylo na mně, abych podala vašim
drahým krutou zprávu a zároveň udělala vše, co bude v našich silách, abych zmírnila jejich
zármutek... Nuţe, pane de Malden, pane de Valory, neostýchejte se a řekněte mi, které příbuzné
nebo přátele svěřujete naší ochraně, kdybyste snad padli. Jsme všichni tak blízko té strašné
skutečnosti, tak blízko smrti, ţe se nesmíme bát vyslovit její jméno." Pan de Malden doporučil
svou matku, starou churavou dámu, jeţ ţila na malém statku nedaleko Blois. Pan de Valory svou
sestru, mladičkého sirotka, kterou dal na vychování do kláštera v Soissons.
Ti dva mladí šlechtici byli jistě muţi odváţného a statečného srdce, a přece, kdyţ si
královna zapisovala jména a adresu paní de Malden a slečny de Valory, nemohli se ubránit dojetí.
Také královna přestala psát a utřela si oči.
Kdyţ si zapsala obě adresy, otočila se k Charnymu.
"Vím, pane hrabě, ţe vy nemáte nikoho, koho byste mi svěřil. Váš otec a matka jsou mrtví
a oba vaši bratři..."
Královně selhal hlas.
"Oba moji bratři byli tak šťastni, ţe mohli zemřít za Vaše Veličenstvo," dodal Charny.
"Ale bratr, jenţ se právě odebral na věčnost, zanechal ubohou dívku a doporučil ji mé péči v
závěti, kterou jsem u něho našel. Tu dívku takřka unesl její rodině a není naděje, ţe by dosáhla
odpuštění. Pokud budu ţiv, nebudou ani ona, ani její dítě mít nedostatek. Ale jak Vaše
Veličenstvo před chvílí samo s obdivuhodnou odvahou řeklo, stojíme všichni tváří v tvář
smrti, a kdyby mě překvapila smrt, zůstala by ta ubohá dívka i s dítětem bez ochrany.
Prosím vás, madam, abyste si zapsala jméno toho děvčete, a kdyby mně stejně jako mým bratřím
bylo dopřáno zemřít pro mé vznešené pány, skloňte se ve své velkomyslnosti aţ k ubohé Kateřině
Billotové a jejímu dítěti; ţijí v malé vesničce Ville d'Avray."
Představa, ţe by Charny zemřel podobně jako jeho dva bratři, byla pro Marii Antoinettu
příliš
strašná. Upustila zápisník a svezla se do nejbliţšího křesla.
Oba gardoví důstojníci k ní přiskočili, Charny zvedl královnin zápisník a vepsal tam
jméno a adresu Kateřiny Billotové; potom poloţil zápisník na krb.
Královna se zatím vzpamatovala.
Oba mladí muţi měli za to, ţe královští manţelé si teď budou chtít odpočinout, a proto
ustupovali ke dveřím.
Královna k ním však vztáhla ruku:
"Pánové, doufám, ţe mě neopustíte, dokud jste mi nepolíbili ruku." Oba gardoví
důstojníci k ní přistoupili s hlubokým úklonem. Charny přistoupil k Marii Antoinettě poslední.
Královnina ruka se chvěla, kdyţ očekávala jeho políbení - projevila svou přízeň ostatním dvěma
pánům zřejmě především proto, aby jí také Charny políbil ruku. Ale hrabě se sotva dotkl rty té
krásné ruky; zdálo se mu, ţe by se dopustil svatokrádeţe, kdyby líbal královninu ruku týmiţ ústy,
jeţ nedávno líbala Andréin dopis. Marie Antoinetta téměř zasténala. Nikdy nezměřila lépe
propast, jeţ kaţdým dnem, kaţdou hodinou, ba kaţdou minutou se rozvírala mezi ní a jejím
milencem, neţ v tomto chladném polibku.
Nazítří, kdyţ odjíţděli, pánové de Latour-Maubourg a Barnave, kteří patrně nevěděli, co
se včerejšího dne událo mezi králem a jeho třemi důstojníky, znovu naléhali, aby se pánové
oblékli do uniforem Národní gardy. Ti však odmítli: jejich místo je na kozlíku
královského kočáru a nevezmou na sebe jiný oblek neţ ten, který jim nařídil nosit král. Tu
Barnave dosáhl alespoň toho, aby z obou stran bylo ke kozlíku připevněno prkno, na něţ
by se mohli postavit dva granátníci a chránit, pokud to jen bude moţno, zatvrzelé královy
sluţebníky.
V deset hodin ráno vyjeli z Meaux. Nebyla uţ daleko chvíle, kdy se měli vrátit do Paříţe,
odkud před pěti dny prchli.
Pět dní! Jaká bezedná propast se rozevřela za těch pět dní!
Sotva byli míli cesty za Meaux, nabyl průvod strašnějšího vzezření neţ kdy předtím.
Všechno obyvatelstvo z dalekého okolí Paříţe se sem sbíhalo. Barnave chtěl přimět postilióny,
aby jeli klusem, ale Národní garda z Claye se postavila s nasazenými bodáky přes cestu a
namířila je proti průvodu.
Bylo by bývalo neprozřetelné pokoušet se prolomit tu hráz; i královna pochopila
nebezpečí a prosila poslance, aby nepodnikali nic, co by mohlo popudit dav k ještě většímu
hněvu, jenţ by mohl rozpoutat hroznou bouři, jejíţ vzdálené dunění se beztak blíţilo kaţdým
okamţikem. Brzo vzrostly zástupy tak, ţe koně mohli jít sotva krokem.
Snad nikdy nebylo takové vedro; nedýchali uţ vzduch, ale oheň.
Bezohledná zvědavost pronásledovala krále a královnu aţ do obou koutů kočáru, kam se
uchýlili.
Lidé stoupali na stupátka a strkali hlavu do vozu; jiní lezli na kočár nebo se chytali vzadu,
někteří dokonce vyskakovali na koně. Byl to div, ţe Charny a jeho druhové nepřišli dvacetkrát o
ţivot.
Oba granátníci nestačili odráţet všecky rány; prosili, zapřísahali, ba i poroučeli jménem
Národního shromáţdění. Ale jejich volání se ztrácelo uprostřed povyku, vřískotu a nadávek. Před
kočárem kráčelo na dva tisíce muţů, na čtyři tisíce jich šlo za ním. Po stranách se valil zástup
muţů, ţen a dětí; vzrůstal kaţdým okamţikem.
Čím víc se blíţili k Paříţi, tím bylo větší dusno; jako by obrovské město spotřebovalo
všechen vzduch pro sebe.
Kočár se těţce vlekl v pětatřicetistupňovém horku, pod ţhoucím sluncem, v mračném
prachu, kaţdý ten prášek bodal jako střepinka roztlučeného skla.
Královna několikrát klesla do podušek; bylo jí k zalknutí.
V Bourgetu král tak zbledl, ţe si uţ myslili, ţe omdlí. Poţádal o sklenici vína; srdce mu
vypovídalo.
Nescházelo mnoho a byli by mu podali jako Kristu na kříţi houbu namočenou v octě a v
ţluči. Však to také nějaký ničema navrhl, ale návrh byl odmítnut.
Dojeli do Villette.
Trvala přes hodinu, neţ se průvod provlekl dvěma řadami domů, jejichţ rozţhavené
kameny odráţely sluneční paprsky a zdvojnásobovaly ţár.
Všude bylo plno muţů, ţen a dětí. Nikdy se snad nesběhly takové zástupy. Ulice byly tak
namačkané, ţe se nikdo nemohl ani pohnout.
Dveře, okna, střechy, všude plno diváků.
Stromy se ohýbaly pod tíţí toho ţivého ovoce.
Všichni měli klobouky na hlavách.
To proto, ţe od včerejška visela po celé Paříţi tato vyhláška:
Kdo pozdraví krále, dostane 25 ran holí.
Kdo ho urazí, bude oběšen.
To vše bylo tak hrozivě, ţe se komisaři ani neodváţili do ulice Faubourg-Saint-Martin, jeţ
byla úplně přecpaná a v níţ by bylo snadno mohlo dojít k nejhoršímu. Byla to ostatně
ulice neblahá, krvavá, pověstná v letopisech vraţd od hrozné historie Berthierovy. Rozhodli se
proto, ţe se vrátí do Tuilerií přes Elysejská pole, a průvod zahnul na vnější
bulváry.
To znamenalo další tři hodiny krutého utrpení, jeţ bylo uţ tak nesnesitelné, ţe královna
ţádala, aby jeli nejkratší cestou, nechť se stane, co stane.
Dvakrát se pokusila stáhnout záclonku; pokaţdé ji však musila znovu vytáhnout, tak
hrozivě
začal ječet dav.
Ostatně u brány obstoupil kočár silný oddíl granátníků. Nejbliţší kráčeli hned vedle
dvířek a jejich vysoké chlupaté čepice skoro zakrývaly okna kočáru.
Konečně asi v šest hodin dosáhlo čelo průvodu zdi parku Monceau; tři děla, jeţ jela
vpředu, těţce rachotila po hrbolatém dláţdění. Přední stráţ se skládala z jízdy a pěchoty, jeţ se
slily v jednu masu s proudy lidstva, takţe takřka ani nemohly postupovat v řadách. Část diváků
proudila uţ v té chvíli zpátky k hornímu konci Elysejských polí; bylo to potřetí, co Ludvík XVI.
vstupoval do Paříţe tou osudnou branou.
Poprvé po pádu Bastily.
Podruhé po 5. a 6. říjnu.
Potřetí - tentokrát - po útěku do Varennes.
Tak krok za krokem postupovala revoluce.
Kdyţ se roznesla zpráva, ţe se průvod vrací po neuillyské silnici, spěchala k Elysejským
polím celá Paříţ.
A tak, kdyţ dojeli k bráně, spatřili král a královna před sebou nepřehledné moře lidí,
mlčících, zachmuřených, hrozivých, s klobouky na hlavách.
Co však působilo dojmem ne-li hrozivějším, tedy jistě truchlivějším, byl pohled na dvě
řady Národních gard; táhly se od městské brány aţ k Tuileriím, gardisté drţeli pušky hlavněmi
dolů na znamení smutku.
Byl to opravdu den pohřbu, obrovského pohřbu, pohřbu sedm set let staré monarchie.
Kočár, zvolna se pohybující uprostřed zástupů, byl pohřební vůz, vezoucí ke hrobu královský
majestát.
Kdyţ vojáci, provázející kočár, spatřili před sebou dlouhé řady národních gardistů,
zamávali zbraněmi a provolali "Ať ţije národ!"
Volaní "Ať ţije národ!" rozlehlo se ihned po celé délce Elysejských polí, od brány aţ k
Tuileriím.
Vzápětí se rozvlnil obrovský přival, ztrácející se pod stromy a rozlévající se z jedné strany
aţ
do ulic předměstí du Roule, z druhé aţ k řece, a všude hřmělo jen "Ať ţije národ!" Byl to
výkřik bratrství, v němţ se spojila celá Francie.
Jen jedna rodina, ta, jeţ chtěla z Francie uprchnout, byla z něho vyloučena. Trvalo
hodinu, neţ dojeli od brány na náměstí Ludvíka XV. Koně klesali únavou; na kaţdém seděl
granátník.
Za kočárem, v němţ seděl král, královna, královská rodina, Barnave a Pétion, jel
kabriolet, jenţ vezl obě královniny komorné a pana de Latour-Maubourg; za kabrioletem
kočárek, sice odkrytý, ale zastíněný zastrkanými větvemi - seděli v něm Drouet, Guillaume a
Maugin, totiţ
muţ, jenţ krále zadrţel, a ti, kdo mu přitom byli nápomocni. Všichni tři byli tak zmoţeni
únavou, ţe musili vykonat zbytek cesty v tomto vozíku.
Jedině Billot neznal únavu, a jako by ţár pomsty proměnil jeho tělo v bronz, zůstal na
koni a zdálo se, ţe vede celý průvod.
Kdyţ přijeli na náměstí Ludvíka XV., všiml si král, ţe socha jeho děda má zavázané oči.
"Co tím chtěli vyjádřit?" otázal se král Barnava.
"Nevím, Sire," odpověděl Barnave.
"Já to vím," ozval se Pétion, "zaslepenost monarchie." Přes silný doprovod, přestoţe tu
byli i zástupci Národního shromáţdění, přes vyhlášky zakazující uráţet krále pod trestem oběšení
prorazil dav několikrát řadu granátníků, slabou a bezmocnou hráz proti ţivlu, jemuţ Bůh
zapomněl přikázat, co přikázal moři: aţ sem a ne dál!
V takové chvíli, kdy davy prolomily řady ochránců, spatřila královna, jak se u dvířek
kočáru objevili lidé ohyzdných tváři, nesmiřitelně povykující, lidé, jací se vynořují na povrch
lidské
společnosti jen v určitých chvílích, tak jako se jisté obludy vynořují na povrch oceánu jen
za bouřlivých dnů.
Jednou se tak polekala těmi zjevy, ţe spustila záclonku.
"Proč zavírá okna?" zaječelo několik divokých hlasů.
"Pohleďte, pánové," volala královna, "podívejte se na moje ubohé děti, v jakém jsou
stavu!" Utřela si pot, jenţ se ji řinul po tvářích, a dodala:
"Vţdyť se tu zadusíme."
"Z toho si nic nedělej," odpověděl nějaký hlas, "my tě stejně zaškrtíme, buď bez starosti!"
A rána pěstí rozbila okénko na kousky.
Leč uprostřed tohoto strašného divadla se odehrálo několik epizod, jeţ by jistě byly
potěšily krále a královnu, kdyby v tomto přívalu zloby a zášti mohli zahlédnout i výjevy docela
jiného smýšlení.
Třebaţe vyhlášky zakazovaly zdravit krále, pan Guielhermy, člen Národního
shromáţdění, smekl, kdyţ jel král kolem, a kdyţ ho chtěli donutit, aby dal klobouk na hlavu,
hodil ho daleko od sebe a zvolal:
"Jen ať mi ho někdo přinese, já mu dám odměnu!"
U vstupu na otáčecí most stálo dvacet poslanců, jeţ vyslalo Národní shromáţdění, aby
chránili krále a královskou rodinu.
Za nimi čekal Lafayette se svým štábem.
Lafayette se přiblíţil ke kočáru.
"Ach pane Lafayette," vykřikla královna, sotva ho zahlédla, "zachraňte tělesné stráţe!" Ta
prosba nebyla zbytečná, neboť nebezpečí co chvíli rostlo a bylo čím dál tím hrozivější. Zatím se
odehrála u bran královského zámku scéna, v níţ bylo mnoho dojemného. Několik královniných
komorných, které po útěku královské rodiny odešly z Tuilerií, protoţe si myslily, ţe královnu uţ
nikdy neuvidí, chtěly se tam vrátit, aby ji uvítaly.
"Pryč odtud!" křičely na ně stráţe a namířily na ně bodáky.
"Otrokyně Rakušanky!" ječely prodavačky ryb a hrozily jim pěstmi. Tu sestra paní
Campanové popošla několik kroků mezi bajonety vojáků, a nevšímajíc si ječení
dam z trţnice, začala se rozhořčovat:
"Poslyšte, pánové, byla jsem u královny od svých patnácti let. Královna mě provdala a
dala mi věno. Slouţila jsem u ni, dokud byla všemocná. A dnes, kdyţ ji potkalo neštěstí, ţe bych
ji měla opustit?"
"Má pravdu," volal lid. "Vojáci, pusťte ji!"
A na tento rozkaz, který dal pán, jemuţ se ten den nikdo neodváţil odporovat, řady
vojáků se rozevřely a ţeny mohly projít do zámku.
Za okamţik nato by je královna byla mohla vidět, jak z okna prvního poschodí mávají
šátky. Zatím jel vůz dál, hnal před sebou příval lidu a mrak prachu, jako loď, zmítaná bouří ţene
před sebou vlny oceánu a mrak bílé pěny; to srovnání je tím přiléhavější, ţe nikdy neohroţovalo
ţádné trosečníky tak rozbouřené moře, jako byl tento oceán, jenţ hrozil pohltit nešťastnou
královskou rodinu v okamţiku, kdy se pokusí dosíci Tuilerií, coţ byl její spásný
břeh.
Konečně se vůz zastavil před schody velké terasy.
"Ach, pánové," otočila se znovu královna k Barnavovi a k Pétionovi, "pamatujte na pány
z tělesné gardy!"
"Je snad mezi nimi někdo, na němţ Vašemu Veličenstvu zvlášť záleţí?" otázal se
bezelstně
Barnave.
Královna se na něho upřeně podívala a řekla:
"Ne, pane, záleţí mi na všech stejně."
A navrhla, aby král a děti vystoupili první.
Příštích deset minut bylo pro ni jistě nejkrutější chvílí celého ţivota - nevyjímáme ani onu
chvíli, kdy ji vedli na popraviště.
Byla přesvědčena, ne snad ţe bude zavraţděna - smrt pro ni nic neznamenala - ale ţe bude
vydána lidu jako hračka nebo ţe ji zavřou do nějakého temného vězení, odkud vyjde jen branou
hanebného procesu.
Však také, sotva stoupla jednou nohou na stupátko vozu, chráněná na Barnavův příkaz
ocelovou klenbou pušek a bodáku národních gardistů, zatmělo se jí před očima, takţe myslila, ţe
se skácí k zemi.
Ale ještě neţ zavřela oči v posledním okamţiku, pohledem plným úzkosti, jenţ vidí vše,
zahlédla před sebou onoho strašného muţe, jenţ před ní v taverneyském zámku tak tajemně
odhalil závoj budoucnosti; onoho muţe, jejţ od té doby spatřila jen jednou, 6. října, kdyţ
ji vlekli z Versailles; onoho muţe, jenţ se objevoval snad jen proto, aby předpovídal velké
katastrofy, anebo ve chvíli, kdy nastalo, co předpověděl.
ještě se přesvědčila, ţe se nemýlí, pak se jí oči zavřely. Strašlivě vykřikla a na okamţik
ztratila vědomí, silná vůči skutečnosti, ale bezmocná vůči této zlověstné vidině. Zdálo se jí, ţe se
chvěje země pod nohama, ţe zástupy, stromy, ţhoucí obloha, nehybný
zámek, ţe to vše víří v divém zmatku kolem ní. Vtom ji uchopily silné paţe a královna
cítila, jak ji kdosi unáší uprostřed křiku, řevu a spílání. Ještě zaslechla hlasy gardových
důstojníků, křikem na sebe svolávali hněv lidu, doufali, ţe jej takto odvrátí od jeho skutečných
úmyslů. Otevřela na okamţik oči a viděla, jak ty uboţáky strhli z kozlíku. Charny, bledý a krásný
jako vţdy, zápasil sám proti tuctu muţů, mučednický lesk v očích, pohrdavý úsměv na rtech. Z
Charnyho se svezl královnin pohled na muţe, který ji odnášel z tohoto obrovského víru.
Poznala s hrůzou tajemného muţe z Taverney a ze Sévres.
"To jste vy, to jste vy!" jektala a pokoušela se ho odstrčit ledovýma rukama.
"Ano, já," zašeptal jí Cagliostro do ucha. "Potřebuji vás ještě, abych vehnal monarchii do
nejhlubší propasti, proto vás zachráním!... "
Tentokrát to bylo víc, neţ mohla snést. Vykřikla zoufale a omdlela doopravdy. Zatím se
dav snaţil roztrhat na kusy pány de Charny, de Malden a de Valory a nosil na ramenou Droueta a
Billota.
45. Kalich hořkosti
Kdyţ přišla královna k sobě, byla ve své loţnici v Tuileriích.
Paní de Misery a paní Campanová, její dvě oblíbené dámy, stály u jejího loţe. První, na
koho se zeptala, byl korunní princ.
Dauphin leţel ve své postýlce, ve svém pokoji, bděla nad ním jeho vychovatelka paní de
Tourzel a jeho komorná paní Brunierová.
Královně to nestačilo; hned vstala a tak, jak byla, neupravená, běţela do pokoje svého
synka. Dítě přestálo velký strach; mnoho se naplakalo, teď se však jeho úzkost utišila a chlapec
spal. Pouze lehké chvění jeho tělíčka prozrazovalo, ţe spí neklidným spánkem. Královna dlouho
stála u lůţka, opírala se o pelest a upírala na dítě oči zalité slzami. Hrozná slova, jeţ jí pošeptal
ten muţ, jí dosud zněla příšerně v uších: "Potřebuji vás, abych vehnal monarchii do nejhlubší
propasti, a proto vás zachráním!"
Ţene opravdu monarchii do záhuby?
Bude tomu tak, kdyţ sami její nepřátelé bdí nad jejím ţivotem a ponechávají jí, aby
dokonala dílo zkázy lépe, neţ by to mohli učinit oni sami.
Zavře se ta propast, aţ pohltí krále, královnu a trůn, nebude nutné vhodit do ní také obě
její
děti? Neusmiřovala v starověkých náboţenstvích bohy právě jen nevinnost?
Je pravda, ţe Hospodin nepovaţoval obět Abrahámovu, přijal však obět Jeftovu. Takto
pochmurně uvaţovala královna; ještě pochmurněji však uvaţovala matka. Konečně se pomalu
vrátila do svého pokoje.
Tam si teprve všimla, v jakém nepořádku je její oděv. Byla celá pomačkaná, šaty měla
potrhané. Ve střevících měla plno děr od ostrých kaménků a hrbolatého dláţdění, po němţ
celé ty dny chodila. Mimo to byla celá zaprášená a špinavá:
Poţádala, aby jí donesli jiné střevíce a připravili koupel.
Barnave se přišel dvakrát zeptat, jak se jí vede.
Paní Campanová pohlédla udiveně na královnu, kdyţ jí ohlašovala tuto návštěvu.
"Poděkujte mu vřele, paní Campanová!" přikázala jí Marie Antoinetta. V pohledu paní
Campanové byl ještě větší údiv.
"Musíme být velmi vděční tomu mladému muţi," řekla královna, ačkoli jinak neměla ve
zvyku vysvětlovat své jednání.
"Zdá se mi však, madam," odváţila se namítnout komorná, "ţe pan Barnave je demokrat,
muţ
z lidu, jemuţ je kaţdý prostředek dobrý, aby se vyšplhal nahoru."
"Kaţdý prostředek, paní Campanová, jaký mu poskytuje jeho nadání," řekla královna.
"Ale pamatujte si dobře, co vám řeknu: Omlouvám Barnava; hrdost, kterou bych mu nechtěla
vyčítat, ho vede k tomu, ţe schvaluje všechno, co upravuje cestu k poctám a slávě lidem z oné
společenské vrstvy, v niţ se zrodil. Šlechticům, kteří zradili a přidali se na stranu
revoluce, bych nikdy neodpustila. Ale dostaneme-li se znovu k moci, stokrát odpustím panu
Barnavovi... Běţte a přineste mi nějaké zprávy o panu Maldenovi a Valorym. Královnino srdce
by bylo rádo připojilo k těm dvěma jménům jméno hraběte de Charny; ale její rty nebyly s to je
vyslovit.
Přišli jí oznámit, ţe koupel je připravena.
Ve chvíli, jeţ uplynula od královniny návštěvy u dauphina, postavili všude stráţe,
dokonce i u dveří královnina toaletního pokoje a u koupelny.
Královna jen stěţí dosáhla, ţe tyto dveře zůstaly zavřeny, zatímco se koupala. Tato
okolnost dala Prudhommovi podnět k následujícím řádkům, jeţ otiskl ve svém časopise Paříţská
revoluce:
"Zdá se, ţe někteří dobří vlastenci, v nichţ stále ještě vězí láska ke královskému majestátu
a zbytečný soucit, se znepokojují nad duševním a tělesným stavem Ludvíka XVI. a jeho rodiny
po tak nešťastně cestě, jako byla pouť do Saint-Menehould.
Ať si nedělají starosti! Náš bývalý, kdyţ se v sobotu večer vrátil do svých komnat, nebyl
na tom hůř, neţ po návratu z nějakého únavného a nepodařeného honu: zhltl své kuře jako
obyčejně. Na druhý den po obědě si hrál se svým synem.
Pokud jde o maminku, hned po návratu šla do koupele. První, co rozkázala, bylo, aby ji
přinesli nové střevíce, vţdyť přece ty, co si vzala na cestu, jsou úplně roztrhané. Škorpila se s
důstojníky, kteří byli přiděleni k její osobní stráţi. Zdálo se jí směšné a neslušné, ţe má nechat
otevřené dveře do koupelny a do loţnice."
Pohleďte na toho netvora, který se nestydí sníst po návratu kuře a hrát si druhý den se
svým synem!
Pohleďte na tu sybaritku, která se chce vykoupat po pětidenní cestě a po třech nocích
strávených v hospodě!
Pohleďte na tu marnotratnici, která poţádá o nové střevíce, protoţe ty, jeţ si vzala na
cestu, jsou roztrhané!
Pohleďte konečně na tu Messalinu, která pokládá za směšné a neslušné, ţe má nechat
dveře do koupelny a do loţnice otevřené, a ţádá stráţe o dovolení, aby je směla zavřít!
Ach, pane ţurnalisto, věru se mi zdá, ţe máte kuře jenom na Boţí hod, ţe nemáte děti, ţe
se koupete jednou do roka a ţe chodíte do své lóţe v Národním shromáţdění v roztrhaných
botách.
Královna se však vůbec neohlíţela na to, jaké pohoršení vyvolá v očích našeho
přičinlivého novináře, dostala svou koupel a dosáhla toho, ţe dveře zůstaly zavřeny. Však také
stráţ neopomněla nadávat paní Campanové aristokratek, kdyţ se sluţebná vracela se zprávami do
koupelny.
Zprávy nebyly tak zlé, jak bylo lze očekávat.
Kdyţ dojeli k bráně, Charny a jeho dva druzi měli uţ připravený plán. Ten plán měl za
účel odvrátit část nebezpečí, jeţ hrozilo králi a královně, a to tak, ţe stateční šlechtici obrátí hněv
lidu na sebe. Domluvili se tedy, jakmile se kočár zastaví, jeden se vrhne vpravo, druhý vlevo, a
ten, jenţ seděl vprostředku, kupředu. Tak rozdělí tlupu vrahů, přinutí je, aby se za nimi rozběhli
na tři různé strany a uvolni tak snad králi a královně cestu do zámku. Řekli jsme uţ, ţe kočár se
zastavil nad první fontánou u velké zámecké terasy. Vrazi měli tak naspěch, ţe dva z nich se
pořádně poranili, jak se hnali vozu naproti. Dvěma granátníkům, kteří stáli na kozlíku, se na
okamţik přece jen podařilo ubránit tři důstojníky. Vzápětí však dav strhl oba vojáky k zemi a
šlechtici zůstali bez ochrany.
To byla chvíle, na kterou důstojníci čekali. Všichni tři vyskočili, neměli však zrovna
naspěch, takţe se jim šťastně podařilo srazit několik muţů, kteří se drápali na kola a na stupátka a
chtěli mladé muţe strhnout z kozlíku. A tu jak očekávali, vztek lůzy se rozdělil třemi směry.
Sotva pan de Malden seskočil, octl se pod sekerami dvou zákopníků. Útočníci se uţ rozpřáhli a
čekali jen na příhodný okamţik. Rychlým, prudkým pohybem odstrčil od sebe pan de Malden
muţe, kteří se na něho přilepili, takţe na okamţik zůstal na volném prostoru. Zkříţil ruce na
prsou a zvolal:
"Jenom si udeřte, holomci!"
Jedna sekyra klesla. Odvaha oběti ohromila vraha.
Druhá, lačná krve, udeřila; ale jak dopadala, svezla se po hlavni muškety, kterou napřáhl
kterýsi granátník, škrábla pana de Malden jen špičkou po krku a způsobila mu lehké zranění. Tu
se důstojník sehnul a vrazil hlavou do zástupu; ten se před ním rozestoupil. Po několika krocích
ho obklopil hlouček důstojníků, aby ho zachránili, tiskli ho ke špalíru národních gardistů, kteří
chránili krále a královskou rodinu. V tom okamţiku ho spatřil generál Lafayette, zajel k němu s
koněm a přitáhl si ho ke třmenům, aby ho chránil svou popularitou. Ale pan de Malden zvolal:
"Nechte mě, pane, starejte se jen o královskou rodinu a nechte mě napospas té sběři!" Pan
de Lafayette ho skutečně pustil, a protoţe v tom okamţiku zahlédl, jak jakýsi muţ unáší
královnu, vrhl se za ním.
Pana de Malden srazili k zemi, zase ho zvedli, jedni ho napadali, druzí ho bránili, a tak se
dovlekl, pokrytý modřinami a ranami a krví, aţ k zámecké bráně. Tam ho uviděl důstojník, který
měl sluţbu, chytl ho za límec a přitáhl si ho k sobě:
"To by byla škoda, kdyby takový lump zemřel pohodlnou smrtí! Takový zločinec se musí
škvařit na roţni! Dejte mi ho, já si s ním uţ budu vědět rady!"
Táhl pana de Malden za sebou, nepřestával mu nadávat: "Jenom pojď, ty darebáku, pojď!
Já ti ukáţu, zač je toho loket! Pozvyráţím ti zuby, ţe ti půjdou dvojstupem!" Tak dovlekl pana de
Malden aţ do temného kouta a tam mu řekl:
"Utečte, pane, a odpusťte mi lest, které jsem musel pouţít, abych vás vyrval z rukou těch
otrapů."
Pan de Malden pak proklouzl po zámeckých schodech a ztratil se.
Něco podobného se stalo i panu de Valory. Utrţil jen lehčí zranění na hlavě. Ale v
okamţiku, kdy se nad ním zvedalo tucet bodáků, tucet šavlí, tucet dýk, aby ho dobilo, přiskočil
Pétion a odhodil vrahy:
"Jménem Národního shromáţdění," křičel, "prohlašuji, ţe nejste hodni nosit jméno
Francouz, jestliţe okamţitě neustoupíte a nevydáte mi toho muţe. Jsem Pétion." A Pétion, jenţ
měl pod drsnou slupkou statečné a poctivé srdce, zapůsobil na vrahy tak, ţe couvli a vydali mu
pana de Valory.
Pétion ho pak dovedl - musel ho podpírat, neboť pan de Valory byl napolo omráčen od
ran, které utrţil, a sotva se drţel na nohou - aţ ke špalíru národních gardistů a odevzdal ho
pobočníkovi Matěji Dumasovi, jenţ se za něj zaručil svou hlavou a skutečně ho dovedl aţ do
zámku.
V té chvíli uslyšel Pétion hlas Barnavův. Barnave volal o pomoc, kdyţ sám nestačil
ubránit Charnyho.
Hraběte drţelo dvacet paţí, strhli ho k zemi, vlekli ho prachem. Charny se však přece jen
zvedl, vytrhl kterémusi gardistovi pušku, chytil ji za hlaveň a paţbou si klestil cestu davem. Byl
by však jistě brzo podlehl v tom nerovném boji, kdyby mu Barnave a po něm Pétion nepřiběhli
na pomoc.
Královna vyslechla ty zprávy v koupelně. Paní Campanová, která jí to všechno
vypravovala, mohla však podat bezpečnou zprávu jenom o panu de Malden a panu de Valory.
Viděli je v zámku, byli pokryti ranami, zakrvácení, ale celkem bez pohromy.
O Charnym nevěděl nikdo nic určitého. Říkalo se sice, ţe ho zachránili pan Barnave a pan
Pétion, nikdo však nevěděl, ţe by se dostal do zámku.
Kdyţ to paní Campanová královně sdělila, Marie Antoinetta tak zbledla, ţe komorná,
která si myslila, ţe královna má takový strach o hraběte, začala hned ujišťovat:
"Její Veličenstvo si nemusí zoufat nad osudem pana de Charny proto, ţe se nevrátil do
zámku. Paní de Charny přece bydlí v Paříţi a hrabě moţná hledal útulek u paní hraběnky." Jenţe
právě proto Marie Antoinetta tak hrozně zbledla. Vyskočila z lázně a poručila:
"Oblečte mě, Campanová. Oblečte mě rychle! Musím rozhodně vědět, co se stalo s
hrabětem!"
"S kterým hrabětem?" otázala se paní de Misery, jeţ se právě objevila na prahu.
"S hrabětem de Charny," zvolala královna.
"Hrabě de Charny je v předpokoji Jejího Veličenstva," ohlásila paní de Misery, "a prosí,
aby mu Vaše Veličenstvo laskavě povolilo krátký rozhovor."
"Ach," zašeptala královna, "přece tedy drţel slovo!" Obě ţeny se na sebe podívaly,
nevěděly, co tím chce královna říci. Marie Antoinetta bez dechu, neschopná pronést jediné slovo,
jim pokynula, aby si pospíšily. Stočila si jen vlasy umyté vonnou vodou a přes košili si přehodila
jen bílý hedvábný ţupan. Kdyţ vstoupila do svého pokoje a poručila, aby vpustili hraběte de
Charny, byla bělejší neţ
ten ţupánek.
46. Rána do srdce
Za několik vteřin ohlásil komorník hraběte de Charny a hrabě se objevil v otevřených
dveřích, ozářený zlatým odleskem zapadajícího slunce.
Také on, stejně jako královna, hleděl především, aby odstranil stopy dlouhé cesty a
hrozného zápasu, který podstoupil při návratu.
Oblékl si svou starou uniformu, uniformu fregatního kapitána s červenými výloţkami a
krajkovým ţabó.
Byla to stejná uniforma, jakou měl na sobě onoho dne, kdy potkal královnu a slečnu
Andréu de Taverney na náměstí Palais-Royal, kdy jim opatřil fiakr a zavezl je do Versailles. Byl
jako vţdycky elegantní, klidný, muţně krásný, a královna, kdyţ ho spatřila, sotva mohla uvěřit,
ţe je to týţ muţ, jehoţ by před hodinou byli málem rozsápali.
"Ach, pane," zvolala Marie Antoinetta, "jistě vám řekli, jakou jsem o vás měla starost, a
ţe jsem posílala na všechny strany vyzvědět, co se s vámi stalo."
"Ano, madam," uklonil se Charny, "věřte však, ţe i já jsem se vrátil do svého bytu teprve
po tom, kdyţ jsem se přesvědčil, ţe jste ţiva a zdráva."
"Řekli mi, ţe vás zachránili pan Pétion a pan Barnave. Je to pravda, mám tedy i za toto
být, panu Barnavovi vděčná?"
"Je to pravda, madam, a já jsem panu Barnavovi zavázán dokonce dvojnásob. Nedal jinak
a doprovodil mě aţ do mého pokoje a po cestě mi řekl, ţe i vy jste na mě myslila."
"Na vás, hrabě, a kdy? Jak to můţe pan Barnave vědět?"
"Kdyţ jste králi laskavě připomněla, jakou asi má o mě vaše někdejší přítelkyně starost...
Nedomnívám se, madam, ţe by ta starost byla přílišná, přesto však... " Charny se zarazil, neboť
se mu zdálo, ţe královna, uţ tak dost bledá, zbledla ještě víc.
"Přesto však?... " vydechla královna.
"Přesto však," dopověděl Charny, "aniţ přijímám v plném rozsahu dovolenou, kterou mi
Vaše Veličenstvo má v úmyslu poskytnout, přece jen se domnívám, ţe teď, kdy ţivot králův, váš,
madam, a vašich vznešených dětí není uţ v bezprostředním nebezpečí, ţe by se slušelo, abych
sám podal o sobě zprávu hraběnce de Charny."
Královna si přitiskla ruku na srdce, jako by se chtěla přesvědčit, zda ještě bije, kdyţ je
zničehonic zasáhla taková rána. Jen s úsilím se jí dral hlas ze sevřeného hrdla.
"Ale ovšem, pane, je to jistě spravedlivé. Divím se jen, ţe jste tak dlouho váhal splnit
svou povinnost."
"Vaše Veličenstvo zapomíná, ţe jsem se zavázal čestným slovem, ţe nenavštívím
hraběnku bez královnina svolení."
"A teď jste mě vlastně přišel poţádat o souhlas?"
"Ano, madam, řekl Charny, "a snaţně prosím Vaše Veličenstvo, aby mi svůj souhlas
udělilo."
"Jinak byste se, jak jste nedočkavý shledat se s hraběnkou, obešel i bez mého svolení,
viďte?"
"Myslím, ţe královna je ke mně nespravedlivá," řekl Charny. "Kdyţ jsem opouštěl Paříţ,
věřil jsem, ţe ji opouštím nadlouho, ne-li navţdy. Po celou tu cestu jsem dělal všechno, co bylo v
mé moci, aby se náš podnik zdařil. Nechť si Vaše Veličenstvo uvědomí, ţe není mou vinou,
nenechal-li jsem svůj ţivot ve Varennes jako můj bratr nebo ţe mě neroztrhali na kusy jako pana
Dampierra po cestě nebo v tuilerijských zahradách. Kdyby mi bylo dopřáno dovést Vaše
Veličenstvo za hranice nebo kdyby se mi dostalo cti pro ně zemřít, byl bych zůstal ve vyhnanství
nebo bych zemřel, aniţ bych hraběnku spatřil... Ale - musím to Vašemu Veličenstvu opakovat kdyţ jsem se teď vrátil do Paříţe, nemohu se k ţeně, jeţ nese mé
jméno - a vy víte, madam, proč je nese! - chovat tak lhostejně, abych jí o sobě nedal ani
vědět, tím spíš, ţe tu uţ není bratr Izidor, aby k ní zašel mým jménem... Ostatně, buď se pan
Barnave mýlil, anebo stejně jako já smýšlelo předevčírem i Vaše Veličenstvo." Královnina ruka
se svezla z lenochu křesla a Marie Antoinetta se hluboce sklonila.
"Vy svou ţenu nesmírně milujete, viďte, pane, ţe mi můţete tak klidně působit takovou
bolest?"
"Madam," řekl Charny, "bude tomu brzo šest let, co vy sama, ve chvíli, kdy jsem na to
vůbec nemyslil, neboť pro mě existovala jen jediná ţena na zemi, a tu postavil Bůh tak vysoko
nade mě, ţe jsem ji nemohl dosáhnout - budu tomu šest let, co jste za mě provdala slečnu Andréu
de Taverney, co jste mně ji určila za ţenu. Za těch šest let jsem se ani dvakrát nedotkl její
ruky; neoslovil jsem ji za tu dobu, pokud to nebylo nutno, celkem snad ani desetkrát; ani
desetkrát se nesetkaly naše pohledy. Můj ţivot byl naplněn jinou láskou, byl jsem zaujat
tisícerými starostmi, tisícerou prací a zápasy, jimiţ je zmítán lidský ţivot. Ţil jsem u dvora a na
cestách a v poslední době jsem, kdyţ mě k tomu vyzval král a poctil svou důvěrou, spřádal
pletivo nebezpečného podniku, pletivo, jeţ zlý osud právě rozuzlil. Nepočítal jsem dny, měsíce,
léta. Čas mi plynul tím rychleji, čím vášnivěji jsem byl zaujat těmito starostmi a plány. S
hraběnkou de Charny tomu však bylo jinak. Od té doby, co vás s bolestí opustila, jistě z lítosti, ţe
u vás upadla v nemilost, ţije sama, opuštěná, v onom domku v ulici CoqHéron. Vzala na sebe
tuto samotu a opuštěnost, aniţ si kdy postěţovala, neboť ona, protoţe snad sama nedovede
milovat, nepotřebuje něţnost jako jiné ţeny. Co by však nesnesla bez bolesti, bylo by, kdybych
zapomněl na nejprostší povinnost a nejobvyklejší slušnost."
"Ach Boţe, pane, jak vám najednou záleţí na tom, co si o vás paní de Charny pomyslí
nebo nepomyslí, podle toho, zda vás uvidí nebo neuvidí! Neţ si však takovou starost připustíte,
měl byste dříve vědět, zda na vás myslila, kdyţ jste odjíţděl, a myslí-li vůbec na vás teď, kdyţ
jste se vrátil."
"Myslí-li na mě hraběnka v tuto chvíli, to nevím, madam. Ale kdyţ jsem odjíţděl, to na
mě
myslila, tím si mohu být jist."
"Vy jste se s ni tedy setkal, neţ jste odjel?"
"Měl jsem čest říci Vašemu Veličenstvu, ţe jsem neviděl paní de Charny ode dne, kdy
jsem dal královně slovo, ţe se s ní nesetkám."
"Psala vám tedy?"
Charny mlčel.
"Mluvte!" zvolala Marie Antoinetta, "ona vám psala!"
"Odevzdala bratru Izidorovi pro mě dopis."
"A vy jste ten dopis četl?... Co vám psala? Co vám mohla psát?... Ach, a přísahala mi
přece... Proč neodpovídáte? Co vám psala v tom dopise? Mluvte přece! Coţ nevidíte, jak mě
mučíte?"
"Nemohu Vašemu Veličenstvu říci, co mi hraběnka psala. Nečetl jsem to."
"Vy ţe jste to nečetl? Vy ţe jste dopis neotevřel? Charny! Udělal-li jste to, jste
nejčestnější
muţ na světě a já jsem si neprávem stěţovala, nic jsem neztratila!" A královna natáhla k
Charnymu ruce, jako by ho chtěla strhnout k sobě. Ale Charny se nepohnul.
"Neotevřel jsem dopis, nečetl jsem ho, ale... "
"Ale," hlesla královna.
"Bratr mi měl odevzdat ten dopis jen v tom případě, kdybych byl smrtelně raněn.
Bohuţel, nezemřel jsem já, nýbrţ on... Kdyţ zemřel, přinesli mi jeho listiny. Mezi nimi byl
hraběnčin dopis... A tato poznámka... Pohleďte, madam."
A Charny podal královně lístek, psaný Izidorovou rukou a připevněný k dopisu. Marie
Antoinetta uchopila lístek a zazvonila.
Mezitím se setmělo.
"Světlo!" zvolala královna, "a hned!"
Komorník spěchal pro světlo. Nastala minuta ticha, v němţ nebylo slyšet nic neţ
královnin těţký dech a překotný tlukot jejího srdce.
Komorník vešel se dvěma svícny a postavil je na krb.
Královna ani nečekala, aţ odejde, a ještě neţ zavřel dveře, přistoupila ke krbu s
Izidorovým lístkem v ruce.
Dvakrát však pohlédla na papír, aniţ byla schopna číst.
"Ach," zašeptala, "to není papír, to pálí jako oheň." Přejela si rukou oči a vydechla: "Boţe
můj, Boţe můj!"
Konečně se ovládla, ruka se jí přestala chvět. Četla chraptivým hlasem, jenţ ji samé musil
znít úplně cize:
"Tento dopis není určen mně, nýbrţ mému bratru, hraběti Olivierovi de Charny. Je od
jeho ţeny, hraběnky de Charny."
Královna se na okamţik zarazila, pak četla dál.
"Kdyby se mi přihodilo nějaké neštěstí, prosím toho, kdo tento dopis najde, aby jej
odevzdal hraběti Olivierovi de Charny nebo jej poslal zpátky hraběnce."
Královna se znovu na okamţik zarazila, zavrtěla hlavou a pokračovala:
"Hraběnka mi dala dopis s tímto příkazem: Kdyby hrabě úspěšně a bez nehody provedl to,
co podniká, má být dopis vrácen hraběnce."
Čím dále královna četla, tím více se ji chvěl hlas. Četla přerývaně:
"Kdyby byl váţně, nikoli však smrtelně raněn, poproste ho o dovolení, aby za ním mohla
jeho ţena přijet."
Královna dočetla takřka nesrozumitelně:
"Kdyby byl raněn smrtelně, dejte mu tento dopis, a nebude-li jej moci čísti sám, ať mu ho
někdo přečte, aby znal jeho obsah, neţ zemře."
Královně klesla ruka a Marie Antoinetta upřela na hraběte plamenný pohled:
"Ještě to budete popírat?"
"Co, madam?"
"Můj Boţe... Ţe vás miluje!... "
"Mě? Hraběnka ţe mě miluje?... Co to říkáte, madam?" vykřikl Charny.
"Coţpak jste slepý?"
"Mě ţe hraběnka miluje? To není moţné."
"A proč? Coţpak vás nemiluji já?"
"Kdyby mě hraběnka milovala, byla by mi to za těch šest let řekla, byla by se jistě
prozradila."
Ubohá Marie Antoinetta trpěla, jako by se jí v srdci obracel nůţ. V nepříčetné bolesti
takřka bezděky zatouţila hluboce ranit Charnyho.
"Ne," zvolala, "neprozradila se, nedala vám nic znát, neřekla vám nic! Ale jen proto, ţe
dobře ví, ţe nemůţe být vaši ţenou."
"Hraběnka de Charny ţe nemůţe být mou ţenou?" vydechl Olivier.
"Nemůţe být vaší ţenou," pokračovala královna, jeţ se čím dál tím víc nořila do kruté
bolesti,
"protoţe ví, ţe je mezi vámi tajemství, jeţ by zničilo vaši lásku."
"Tajemství, jeţ by zničilo naši lásku?"
"Ví dobře, ţe kdyby promluvila, neznal byste se k ní."
"Já ţe bych se k hraběnce neznal?"
"Opovrhoval byste ji!"
"Já ţe bych jí opovrhoval?"
"Ledaţe byste neopovrhoval dívkou, kterou dostal muţ před svatbou, ledaţe byste
neopovrhoval svobodnou matkou!"
Teď zase Charny zbledl na smrt a musil se opřít o lenoch nejbliţšího křesla.
"Ach, madam," zvolal, "pověděla jste příliš mnoho a příliš málo a já mám právo ţádat,
abyste mi řekla všecko."
"Vůči mně, pane, vůči královně ţe máte nějaké právo?"
"Ano, madam!" vykřikl Charny, "toto právo mám!"
V tom okamţiku se otevřely dveře.
"Co je?" otázala se královna podráţděně.
"Vaše Veličenstvo onehdy přikázalo," oslovil královnu komorník, "ţe kdykoli přijme
pana doktora Gilberta."
"Nu a -?"
"Doktor Gilbert prosí, aby směl sloţit poklonu Vašemu Veličenstvu."
"Doktor Gilbert!" vydechla královna. "Ať vejde, ať vejde!" Otočila se k Charnymu a řekla
se vším důrazem:
"Chtěl jste vědět všecko o paní de Charny. Poţádejte, aby vám to řekl doktor Gilbert. Ten
je nad jiné povolán říci vám vše, co chcete vědět."
Mezitím Gilbert vstoupil. Zaslechl, co právě řekla Marie Antoinetta a stanul bez hnutí na
prahu.
Královna podala Charnymu Izidorův lístek a udělala několik kroků ke dveřím své loţnice.
Ale hrabě byl rychlejší, zastoupil jí cestu a uchopil ji za zápěstí.
"Promiňte, madam, ale co mi má říci doktor Gilbert, řekne mi před vámi."
"Pane," vykřikla Marie Antoinetta s planoucíma očima a zaťatými pastmi, "zapomínáte,
ţe jsem královna!"
"Jste nevděčná přítelkyně, jeţ pomlouvá svou přítelkyni, jste ţárlivá ţena, jeţ uráţí jinou
ţenu, ţenu muţe, který za poslední tři dny pro vás dvacetkrát div neztratil ţivot, ţenu hraběte de
Charny! Zadostiučinění se jí musí dostat před vámi, která jste ji pomlouvala, která jste ji urazila...
Posaďte se a čekejte!"
"Jak si přejete," prohlásila královna ledově. "Pane Gilberte, slyšíte, co si pán přeje."
"Pane Gilberte," řekl Charny zdvořile a důstojně, "slyšel jste královnin rozkaz." Gilbert
přistoupil blíţ, zadíval se smutně na Marii Antoinettu a zašeptal:
"Ach madam, madam!"
Potom se otočil k Charnymu:
"Pane hrabě, co vám musím říci, je hanbou pro jistého muţe a slávou pro jistou ţenu.
Jeden nešťastník, výrostek, venkovský chlapec, miloval slečnu de Taverney. Jednoho dne ji našel
v bezvědomí a znásilnil ji, neohlíţeje se na její mládí, krásu a nevinnost... Tak se vzdala slečna de
Taverney muţi před svatbou, tak se stala svobodnou matkou... Slečna de Taverney byla andělská
dívka, paní de Charny je mučednice!"
Charnymu vyvstal na čele ledový pot.
"Děkuji, pane Gilberte," řekl.
Potom se otočil ke královně.
"Nevěděl jsem, madam, ţe slečna de Taverney byla tak nešťastná. Nevěděl jsem, ţe paní
de Charny je hodna takové úcty. Kdybych to byl věděl, věřte mi, byl bych jí dávno padl k nohám
a zboţňoval ji, jak si toho zasluhuje."
Uklonil se před uţaslou královnou a zamířil ke dveřím, aniţ se ho Marie Antoinetta
pokusila zadrţet.
Kdyţ zavíral dveře, zaslechl její ţalostný výkřik.
Ubohá ţena pochopila, ţe na těchto dveřích jako nad branou Dantova pekla napsala v této
chvíli ruka démona ţárlivosti:
Lasciate ogni speranza!
47. Vyznání
Povězme, co se dálo s hraběnkou de Charny v době, kdy se mezi královnou a hrabětem
odehrával tento výjev, jenţ tak bolestně přetrhl řetěz dlouhého utrpení. My, kteří víme, jak
vroucně hraběte milovala, můţeme si snadno představit, co vytrpěla od okamţiku, kdy se zavřely
dveře za Izidorem.
Chvěla se stejně, kdyţ si pomyslila, ţe se plán - tušila, ţe jde o plán králova útěku - zdaří
nebo nezdaří.
Věděla, jak je hrabě oddán královské rodině a mohla si být jista, zdaří-li se útěk a král s
královnou odejdou za hranice, zůstane Charny s nimi v cizině. Věděla, jak je Olivier odváţný
a neohroţený a mohla si být opět jista, ţe bude bojovat do poslední chvíle, stihne-li jeho
podnik nezdar, ţe bude zápasit, dokud bude sebemenší .naděje, a zhasne-li i poslední naděje, ţe
bude bojovat aţ do konce.
Od okamţiku, kdy se s ní Izidor rozloučil, ţila hraběnka v neustálém napětí. Nervózně
těkala očima z místa na místo, napínala sluch, aby jí neušel sebemenší šramot, sebemenší zvuk.
Na druhý den se dozvěděla, tak jako všechno obyvatelstvo hlavního města, ţe král a královská
rodina opustili v noci Paříţ a ţe odjezd proběhl bez jakékoli nehody. Tak se nejistota stala
skutečností, hraběnčino tušení se vyplnilo, útěk se uskutečnil. Nemohlo být pochyb, ţe Charny je
s královskou rodinou.
Hraběnka si hluboce vzdychla, poklekla a modlila se vroucně za zdar toho odváţného
podniku.
Pak bylo po dva dny po Paříţi ticho, o uprchlících se nic nevědělo.
Konečně se třetího dne jako blesk roznesla po městě zpráva, ţe král byl zatčen ve
Varennes. Nikdo nevěděl nic bliţšího. Po zahřmění nastalo ticho, po zablesknutí tma. Král prý
byl zatčen ve Varennes, to bylo vše.
Andrée nevěděla nic o Varennes. To malé městečko, od té doby tak osudně proslulé,
městys, jenţ se později měl stát hrozbou a výstrahou pro kaţdý královský majestát, znala v té
době
širší veřejnost právě tak málo jako desítky tisíc stejně bezvýznamných francouzských
obcí. Andrée otevřela zeměpisný slovník a četla:
"Varennes v Argornnách, hlavní město kantonu, 1607 obyvatel." Pak hledala na mapě a
našla Varennes ve středu trojúhelníku, jejţ tvoří Stenay, Verdun a Chálons, na pokraji lesa a na
břehu malé říčky.
Na tento temný bod Francie soustředila napříště všecku svou pozornost. Tam ţila v
myšlenkách, v nadějích a v obavách.
Pak po veliké novině přicházely pomalu noviny určitější.
Pan de Bouillé, vyprávělo se, pustil se za králem, udeřil na průvod a po zuřivém boji
ustoupil a zanechal královskou rodinu v rukou vítězných vlastenců.
Charny se jistě zúčastnil té bitvy, Charny jistě ustoupil aţ poslední, nezůstal-li na
bitevním poli!
Brzy nato se roznesla zpráva, ţe jeden ze tří gardových důstojníků provázejících krále byl
zabit.
Pak se rozhlásilo i jméno. Nevědělo se jen, byl-li to vikomt nebo hrabě, Izidor nebo
Olivier de Charny.
Byl to Charny, víc nemohl nikdo říci.
Po dva dny tonulo Andréino srdce v nevýslovných úzkostech.
Konečně byl ohlášen návrat králův a královské rodiny na sobotu 26. června. Vznešení
vězni přenocovali v Meaux.
Za normálních okolnosti by měl být král v Paříţi před polednem. Pojede-li k Tuileriím
nejpřímější cestou, vrátí se do Paříţe předměstím Saint-Martin.
V jedenáct hodin byla paní de Charny u brány ve velmi prostém šatě a zahalená závojem.
Čekala aţ do tří hodin.
Kdyţ se ve tři hodiny první proudy lidu pohnuly a hnaly všecko před sebou, dozvěděla se,
ţe královský vůz objíţdí Paříţ a vrátí se po Elysejských polích.
To znamenalo přejít celou Paříţ a přejít ji pěšky. Nikdo by se nebyl odváţil jet vozem
hustými davy, jeţ zaplnily ulice.
Od dobytí Bastily nebyla na bulvárech taková tlačenice.
Andrée neváhala. Pustila se směrem k Elysejským polím a přišla tam jedna z prvních.
Tam čekala nové tři hodiny; tři hodiny smrtelné úzkosti.
Konečně se průvod objevil. Popsali jsme jiţ, v jakém uspořádání a za jakých okolností
postupoval.
Andrée uviděla kočár. Z úst se jí vydral hlasitý, radostný výkřik: poznala na kozlíku
Charnyho!
Vzápětí se ozval jiný výkřik, bylo to jako ozvěna výkřiku Andréina, toto však byl výkřik
bolestný.
Andrée se otočila směrem, odkud se výkřik ozval; nějaká dívka se tam zmítala v náruči
několika milosrdných osob, které se ji ujaly.
Zdálo se, ţe propadla hlubokému zoufalství. Snad by byla Andrée věnovala tomu děvčeti
účinnější pozornost, kdyby se všude kolem neozývaly všemoţné kletby, výhrůţky a nadávky na
muţe, kteří seděli na kozlíku králova kočáru.
Na ně měl padnout hněv lidu. Oni měli být obětními beránky za královskou zradu. Nebylo
pochyby, ţe je dav roztrhá na kusy v okamţiku, kdy se vůz zastaví.
A Charny je jeden z těch tří muţů.
Andrée si umínila, ţe podnikne všechno moţné, aby se dostala do tuilerijského parku. To
ovšem musila obejít celý ten dav, vrátit se podél řeky, totiţ po nábřeţí de la Conférence a dostat
se do parku, bude-li to moţné, z tuilerijského nábřeţí.
Andrée se pustila ulicí de Chaillot a odtud na nábřeţí. Po několika marných pokusech,
kdy by ji dav byl málem umačkal, se jí konečně podařilo projít branou; ale na místě, kde měl
zastavit kočár, se tlačilo takové mnoţství lidí, ţe nebylo ani pomyšlení, ţe by se dostala do
prvních řad.
Andréu napadlo, ţe z terasy na břehu řeky bude moci přehlédnout celý ten dav. Byla to
ovšem příliš velká vzdálenost, aby odtud mohla vidět kaţdou podrobnost anebo něco
zaslechnout. Nevadí, bude sice špatně vidět a špatně slyšet, ale pořád je to lepší, neţ kdyby
neviděla a neslyšela vůbec nic.
Vystoupila na terasu u řeky.
Odtamtud opravdu viděla na kozlík kočáru, na něm Charnyho a oba gardové důstojníky.
Charnyho, který netuší, ţe nějakých sto kroků od něho pro něj tak prudce bije vroucí srdce!
Charnyho, jenţ v tomto okamţiku pravděpodobně ani nepomyslil na Andréu; Charny
myslí
jen na královnu, jistě zapomněl na vlastní bezpečí, jen aby bděl nad bezpečností
královninou. Kdyby byla Andrée věděla, ţe právě v tom okamţiku tiskne Charny její dopis na
srdce, ţe jí v myšlenkách posílá poslední vzdech!
Konečně se kočár zastavil uprostřed řevu, ječení a povyku.
Vzápětí se davy pohnuly, kolem kočáru nastal velký zmatek, strhla se obrovská vřava.
Bajonety, píky a šavle se zableskly nad hlavami jako ţeň ţeleza, vyrostlá za bouře. Tři muţi,
strţení z kozlíku, zmizeli, jako by je pohltila propast. Odraz toho náporu byl tak mocný, ţe
poslední řady zástupu, zatlačeny zpět, narazily na zeď.
Hraběnku schvátila nesmírná úzkost, její smysly jako by obestřel závoj. Neviděla,
neslyšela uţ nic. Bez dechu, s rozpjatými paţemi sténala uprostřed té strašné vřavy, kleteb,
rouhání a výkřiků, jeţ ţádaly smrt.
Pak si uţ nedokázala uvědomit, co se děje: země se s ní točila, nebe zrudlo, v uších jí
hučelo, jako by se nedaleko zvedaly vlny mořského příboje.
Krev jí stoupala k hlavě a zavalovala mozek.
Klesla napůl v mdlobách.
Pocit chladu ji přivedl k vědomí. Nějaká ţena jí přikládala na čelo kapesník namočený v
řece, jiná ji dávala čichat vonnou sůl.
Jako v mrákotách si Andrée uvědomila, ţe tu ţenu viděla v podobné mdlobě u brány,
netušila však, jaká náhoda spojila tajemným poutem bolest oné ţeny s její vlastní bolestí. Kdyţ
přišla k sobě, bylo její první slovo: "Jsou mrtvi?"
Soucitný člověk snadno druhého pochopí. Ti, kdo stáli kolem Andréy, věděli hned, ţe
myslí
na ony tři muţe, jejichţ ţivot byl tak krutě ohroţen.
"Ne," odpověděli jí, "zachránili se."
"Všichni tři?"
"Všichni tři, buďte bez obav."
"Budiţ Bůh pochválen... Kde jsou?"
"Asi v zámku."
"V zámku? Děkuji!"
A mladá ţena vstala, plaše se kolem sebe rozhlédla a vyšla branou na nábřeţí, aby se
vrátila brankou v Louvru.
Tušila správně, ţe tady nebude zástup tak hustý.
A opravdu, ulice des Orties byla takřka liduprázdná. Přešla náměstí du Carrousel, vešla na
nádvoří des Princes a doběhla do bytu vrátného.
Vrátný hraběnku znal; věděl, ţe první dva tři dny po návratu z Versailles chodila do
zámku a vracela se odtamtud.
Pak ji viděl, jak ze zámku odešla a uţ se nevrátila.
Bylo to onoho dne, kdy se shledala se Sebastiánem a odvezla ho, ve svém kočáře. Vrátný
se nabídl, ţe jí opatří čerstvé zprávy. Brzo se vrátil a pověděl, co se děje. Všichni tři důstojníci
jsou zachráněni. Pan de Charny je ţiv a zdráv a dostal se do svého pokoje. Za nějakou chvíli nato
odtamtud vyšel v uniformě námořního důstojníka a odebral se ke královně, kde je asi dosud.
Andrée si oddechla, podala muţi, jenţ jí přinesl tak dobrou zprávu, svou peněţenku a celá
omámená a sotva popadajíc dech, poţádala o sklenici vody.
Charny se tedy zachránil! Poděkovala vrátnému a vrátila se do ulice Coq-Héron. Kdyţ
přišla domů, neklesla na ţidli, ale na klekátko.
Nemodlila se však ústy. Jsou okamţiky, kdy vděčnost k Všemohoucímu je tak velká, ţe
nenalézáme slov, abychom ji vyjádřili. Tu pak se celé srdce, celá naše duše vzpíná k Bohu. Byla
pohrouţena v toto blaţené vytrţení, kdyţ vtom zaslechla, jak se otvírají dveře; otočila zvolna
hlavu, jako by si nemohla uvědomit, odkud přišel tento pozemský zvuk, jenţ ji vyrušil z
hlubokého zadumání.
Ve dveřích stála komorná. Za komornou stál stín, neurčitá podoba, hraběnka však
instinktivně
vycítila, který jediný člověk na světě to můţe být. Srdce se jí zastavilo.
"Pan hrabě de Charny," ohlásila komorná.
Andrée chtěla vstát, ale síly ji opustily. Klesla zpátky na kolena a opřela se loktem o
klekátko.
"Olivier," zašeptala, "Olivier."
A ačkoli stál před jejíma očima, pořád ještě nemohla věřit, ţe to je opravdu on. Pokynula
jen hlavou, nemohla ze sebe dostat slovo. Komorná ustoupila, aby mohl Charny vejít, a zavřela
za ním dveře.
Hraběnka a Charny zůstali mezi čtyřma očima.
"Řekli mi, ţe jste se právě vrátila, madam," promluvil Charny. "Nejsem snad příliš
dotěrný, kdyţ jsem přišel tak brzo po vás?"
"Ne, ne," řekla chvějícím se hlasem, "jste mi vítán, pane. Bylo mně tak úzko, ţe jsem
musila ven, abych se dozvěděla, co se děje."
"Byla jste tam... dlouho?"
"Od rána, pane. Byla jsem nejprve u brány Saint-Martin, pak na Elysejských polích. Tam
jsem vás... tam jsem viděla krále, královskou rodinu... viděla jsem vás a zaradovala jsem se aspoň
na okamţik... Byla obava, ţe skutečné nebezpečí vám hrozí, aţ se bude sestupovat z kočáru. Šla
jsem tedy do tuilerijského parku. Ach, myslela jsem, ţe to nepřeţiju!"
"Ano," řekl Charny, "bylo to strašné, ty davy, chápu... "
"Ne, ne," zavrtěla Andrée hlavou, "to nebylo proto. Konečně jsem se doptala a dozvěděla
jsem se, ţe se vám nic nestalo. Vrátila jsem se domů a jak vidíte... modlila jsem se, děkovala
Bohu."
"Pomodlete se, madam, pomodlete se za mého ubohého bratra!"
"Pan Izidor? Dej mu Bůh lehké odpočinutí!"
Hraběnka znovu sklonila hlavu do dlaní.
S hlubokou láskou a něhou hleděl Charny na svou ţenu. V jeho pohledu byla nesmírná
soustrast, smutek a slitování. Konečně i cosi jako potlačovaná touha. Coţ mu královna
neřekla, či spíše neuniklo jí mimoděk, ţe ho má Andrée ráda?
Kdyţ skončila svou modlitbu, hraběnka se otočila.
"Je tedy mrtev."
"Je mrtev, madam, jako je mrtev ubohý Georges, z téhoţ důvodu a protoţe plnil svou
povinnost."
"A v té velké bolesti nad bratrovou smrtí jste přece jen myslil i na mě, pane?" vydechla
Andrée tak tiše, ţe jejím slovům bylo sotva rozumět.
Bohudík Charny naslouchal srdcem.
"Madam," ozval se, "nepověřila jste mého bratra nějakým posláním pro mě?"
"Pane... ," dostala ze sebe s námahou a úzkostně pohlédla na hraběte.
"Nedala jste mu pro mě dopis?"
"Pane," opakovala Andrée chvějícím se hlasem.
"Po smrti chudáka Izidora mně odevzdali jeho papíry, madam, a váš dopis byl mezi nimi."
"Vy jste ho četl?" vykřikla Andrée a zakryla si tvář rukama.
"Měl jsem znát obsah toho dopisu, madam, jenom tehdy, kdybych byl smrtelně raněn, a
jak vidíte, jsem ţiv a zdráv."
"A to psaní... "
"Tady je netknuté, tak, jak jste je dala Izidorovi."
"Ach," zašeptala Andrée a vzala dopis do rukou, "je to od vás velmi krásné... či velmi
kruté...
"
Charny uchopil Andréu za ruku.
Andrée chtěla vyprostit ruku z jeho sevření, kdyţ ji však Charny nepouštěl a zašeptal
"Andrée, Andrée," vydral se ji z prsou vzdech, v němţ se zračila téměř hrůza. Avšak
neměla uţ dost sil vyprostit chvějící se ruku z rukou Charnyho.
Nevěděla, kam obrátit oči a jak se vyhnout Charnyho pohledu. V rozpacích zašeptala:
"Přišel jste mi tedy vrátit to psaní... "
"Ano, madam, přišel jsem vám je vrátit a také ještě pro něco jiného. Velice jsem se proti
vám provinil, Andrée, a přicházím vás poţádat za odpuštění."
Andrée se zachvěla. Bylo to poprvé, co ji Charny oslovil Andrée.
A potom jeho hlas pronesl ta slova s nekonečnou něhou.
"Za odpuštění? Mě, pane hrabě? A za co, prosím vás?"
"Za to, jak jsem se k vám choval šest let... "
Andrée se na něho podívala s hlubokým údivem.
"Coţ jsem si někdy stěţovala, pane?"
"Nestěţovala, madam, protoţe jste anděl!"
Hraběnka cítila, jak se jí do očí derou slzy.
"Vy pláčete, Andrée," řekl Charny.
"Ach, promiňte, pane," propukla Andrée opravdu v pláč, "nikdy jsem vás neslyšela takto
mluvit... Ach Boţe, Boţe!"
Klesla na pohovku a přitiskla si dlaně na spánky.
Po chvilce zavrtěla hlavou a zašeptala:
"Ne, ne, jsem šílená, šílená."
Pojednou sebou trhla. Zatímco měla zastřené oči, Charny před ní poklekl.
"Co to děláte, hrabě?" vykřikla.
"Coţ jsem vám neřekl, Andrée, ţe jsem vás přišel poprosit za odpuštění?"
"Proč to děláte, hrabě?" šeptala.
"Andrée," zašeptal teď také Charny, "vţdyť přece víte, ţe vás miluji." Andrée si přitiskla
ruku na srdce.
"To je nemoţné, pane, to je nemoţné."
"Řekněte, ţe je nemoţné, abyste vy mě milovala, Andrée, ale neříkejte, ţe je nemoţné,
abych miloval já vás."
Andrée pohlédla Charnymu do očí, jako by se chtěla přesvědčit, ţe mluví pravdu. Jeho
velké
černé oči říkaly víc neţ jeho slova.
Byla by snad mohla pochybovat o slovech, o tom, co četla v jeho očích, pochybovat
nemohla.
"Ach, Boţe můj, Boţe můj, je na světě nešťastnější bytost, neţ jsem já?" zasténala.
"Řekni mi, ţe mě miluješ, Andrée, nebo neřkneš-li mi, ţe mě miluješ, řekni mi aspoň, ţe
ke mně necítíš nenávist."
"Nenávist! Jak jen si něco takového... "
"Není-li to nenávist, není-li to láska, co to tedy je, Andrée?"
"Není to láska, protoţe vás nesmím milovat. Coţ jste neslyšel, jak jsem před chvíli úpěla,
ţe jsem nejnešťastnější bytost na světě?"
"A proč mě nesmíte milovat, kdyţ miluji já vás?"
"To právě nechci, to nemohu, to právě se vám neodvaţuji říci," zalomila Andrée rukama.
"A coţ, kdyby to, co mi nechcete, co mi nemůţete, co se mi neodvaţujete říci, mně uţ
pověděl někdo jiný?"
"Jakţe," vyjekla Andrée zděšeně.
"Coţ kdybych to uţ věděl?"
"Boţe můj!"
"A kdyby mě právě to strašné tajemství přivedlo k rozhodnutí, abych vám přišel říci, ţe
vás miluji a ţe jste ve svém neštěstí v mých očích ještě důstojnější a úctyhodnější?"
"Kdybyste to udělal, pane, byl byste nejušlechtilejší a nejvelkodušnější ze všech muţů, co
jich kdy bylo na světě."
"Mám tě rád, Andrée," opakoval Charny, "mám tě rád, mám tě rád."
"Ach Boţe," zvedla Andrée ruce k nebi, "nevěděla jsem, ţe můţe být taková radost na
světě!"
"Ale teď mně i ty, Andrée, řekni, ţe mě miluješ!"
"Ach ne, to bych se nikdy neodváţila, ale přečti si tento dopis, který ti měli odevzdat na
smrtelném loţi!"
A podala hraběti psaní. Charny rychle rozlomil pečeť, zatímco si Andrée zakryla rukama
tvář, a přelétl první řádky. Pak uchopil Andréu za ruce a přitiskl si ji na prsa.
"Od okamţiku, kdy jsi mě poprvé uviděla, po šest let! Bude kdy má láska dost velká, abys
mohla zapomenout, co jsi vytrpěla?"
"Boţe můj," zašeptala Andrée, "je-li to sen, učiň, ať se uţ neprobudím, anebo, procitnu-li
z něho, ať zemřu!"
A nyní opusťme ty, kteří jsou šťastni, a vraťme se k těm, kteří trpí, zápasí nebo nenávidí.
Snad je i jejich zlý osud opustí tak, jako je opouštíme my.
48. Trochu stínu po slunečním jasu 00 Obsah 33_48.htm - Hraběnka de Charny 2 díl Kapitola 33 00 Obsah 33_48.htm - Hraběnka de Charny 2 díl - Kapitola 33
Několik dní po událostech, které jsme právě vylíčili, 16. července 1791 dvě nové
osobnosti, které jsme dosud čtenáři nepředstavili, protoţe jsme mu je chtěli ukázat, aţ na ně
přijde řada, aby vystoupily na scénu, pracovaly u téhoţ stolu v malém salónu v třetím poschodí
hotelu Britanik v ulici Guénégaud.
Salónek byl spojen dveřmi se skromnou jídelnou, kde ostatně mohl člověk podle nábytku
na první pohled poznat, ţe je v hotelu druhého řádu, další dveře vedly ze salónku do loţnice, kde
stály vedle sebe dvě manţelské postele.
Dvě osobnosti, které tu vystupují, jsou manţelé, a o kaţdé z nich je třeba pohovořit
zvlášť. Muţ se blíţí šedesátce, snad mu ještě něco málo do ní schází. Je velký a hubený. Má
přísnou tvář, zároveň v ní však je i určitá urputná vášnivost. Přímé rysy jeho obličeje ukazují, ţe
je to váţný a klidný myslitel, v němţ myšlenková kázeň vítězí nad fantazií. Ţeně bychom hádali
na třicet, ačkoli ve skutečnosti je ji víc neţ šestatřicet let. Ve tváři .má
zdravý ruměnec, je vidět, ţe to je ţena z lidu. Má kouzelné oči neurčité barvy, v níţ se
mísí
řada odstínů šedi, zeleně a modři. Má velká ústa, ale svěţí rty a bílé zuby. Nos má trochu
ohnutý a .poněkud vyčnívající bradu. Ruce má poněkud silné, mají však krásný tvar. Má
plnou, kyprou postavu, krásnou šíji a boky jako Venuše Syrakuská.
Muţ se jmenuje Jean-Marie-Roland de la Platiére. Narodil se roku 1732 ve Villefranche
nedaleko Lyonu.
Ţena je Manon-Jeanne Phliponová, narodila se v Paříţi roku 1754.
Vzali se před jedenácti lety v roce 1780.
Řekli jsme, ţe ţena vyšla z lidu. Dokazují to jiţ její jména: Manon-Jeanne Phliponová,
jak křestní jméno, tak příjmení ukazují na lidový původ. Byla dcerou rytce a sama se zabývala
tím řemeslem aţ do svých pětadvaceti let, kdy se provdala za Rolanda, jenţ byl o dvaadvacet let
starší neţ ona; místo rytectví se teď začala zabývat opisováním, překládáním a kompilacemi.
Knihy jako O rašelinářství, O zpracování stříhané a suché vlny, Slovník manufakturní výroby jí
daly mnoho tuhé a nevděčné práce, která tu nadanou ţenu připravila o nejkrásnější léta. Zůstala
prostá jakékoli poskvrny, i kdyţ ne jakékoli vášně, ne z nedostatku citu, ale z čistoty své duše.
K svému muţi cítila spíš úctu jako k otci neţ manţelskou lásku. Bylo to jakési čisté
uctíváni, prosté všech tělesných vztahů. Její oddanost byla nezměrná: nastavovala v nočních
hadinách denní práci, aby mohla sama připravovat starému muţi jídlo, neboť jeho zesláblý
ţaludek snášel jen stravu určitého druhu.
Roku 1789 vedla paní Rolandová ještě tento pracovitý ţivot na venkově a nikdo o ni
nevěděl. Její manţel bydlel na statečku v Platiére, odkud dostal i své jméno. Ten stateček byl ve
Villefranche nedaleko Lyonu. Tam oběma manţeli otřásla zpráva o pádu Bastily. Po této zprávě
se probudilo v srdci té ušlechtilé bytosti všecko veliké, vlastenecké a posvátně
francouzské. Francie uţ není království, Francie, to je teď národ! Není to uţ jen země,
kterou obýváme, je to vlast. - Přišla federace z roku 1790. Jak si čtenář vzpomíná, federace v
Lyonu se slavila dřív neţ federace paříţská. Jeanne Phliponová, jeţ v otcovském domě na nábřeţí
de l'Horloge mohla den co den sledovat, kdyţ vyhlédla z okna, jak vychází na modrém nebi
slunce, a provázet je na jeho dráze aţ na konec Elysejských polí, kde zapadalo za zelenými
vrcholky listnatých stromů, spatřila jednoho dne ve tři hodiny ráno, jak se nad fourviéské
výšiny zvedá jiné slunce, daleko ţhavější a zářivější, slunce svobody. Od toho okamţiku
všechen její zájem upoutala ta veliká, kaţdodenní občanská slavnost; její srdce se ponořilo do
oceánu bratrství a vystoupilo z něho jako Achilles, nezranitelné ve všem, aţ na jedno místo. Na
místo, kde ji mohla zasáhnout láska. Ale ona této ráně nepodlehla. Navečer onoho velkého dne
uchvácena vším, co viděla a zaţila, pocítila v sobě velkou básnickou sílu a zároveň sílu velkého
historika a napsala zprávu o této slavnosti. Poslala ten článek svému příteli Champagneuxovi,
šéfredaktoru časopisu Lyonský deník. Tohoto mladého muţe udivilo, oslnilo, uchvátilo líčení
plné tak opravdového zápalu a otiskl je. Nazítří se novin, jichţ se obyčejně prodávalo dvanáct aţ
patnáct set výtisků, prodalo na šedesát tisíc.
Vysvětleme několika slovy, jak toto ţenské srdce vzplanulo takovou básnickou fantazií a
takovým politickým nadšením. Bylo to proto, ţe Jeanne Phliponovou povaţoval otec doma za
rytce a dělníka; manţel pokládal paní Rolandovou za svou sekretářku; stejně jako v otcovském
domě i v domě svého muţe se věnovala paní Rolandová vesměs jen praktickým stránkám ţivota.
Nikdy ji nepřišla do rukou frivolní kniha. Pokládala za velkou zábavu a za velké potěšení, kdyţ si
přečetla Obţalovací spis voličů z roku 1789 anebo Zprávu o dobytí
Bastily.
Roland sám byl ţivým důkazem změny, jaká můţe nastat v ţivotě jednotlivce nebo země
zásahem Prozřetelnosti, náhody nebo osudu.
Byl nejmladší z pěti bratří. Rodina z něho chtěla mít kněze, on však chtěl zůstat muţem.
V
devatenácti letech opustil rodný dům a sám, pěšky, bez peněz prošel celou Francií aţ do
Nantes, kde vstoupil do sluţeb jakéhosi loďaře a vymohl si, ţe měl být poslán do Indie. Kdyţ
uţ měla loď vyplout, dostal tak silné chrlení krve, ţe mu lékař zakázal plavbu po moři.
Cromwella, kdyţ se chystal opustit Anglii a odjet do Ameriky, zadrţel rozkaz Karla I. Kdyby byl
odplul, snad by nikdy nebylo vztyčeno popraviště ve Whitehallu. Kdyby byl Roland odjel do
Anglie, snad by bylo nedošla k 10. srpnu!
Kdyţ Roland nemohl slouţit záměrům, které s ním měl loďař, odešel z Nantes do
Rouenu. Tady jeden z příbuzných, na něhoţ se obrátil, ocenil jeho schopnosti a zaopatřil mu
místo inspektora v manufaktuře.
Od té doby byl Rolandův ţivot naplněn studiem a prací. Národní hospodářství se mu stalo
múzou, obchod inspirátorem. Cestuje, shromaţďuje vědomosti, píše. Píše všechno moţné: stati o
pěstování stád, o problémech mechaniky, Listy ze Sicílie, z Itálie, z Malty, knihu Francouzský
finančník a jiná díla, jeţ jsme uţ citovali. Opisuje mu je manţelka, s níţ se oţenil, jak jsme uţ
řekli, roku 1780. Za čtyři roky nato s ní podnikl cestu do Anglie. Kdyţ se vrátili, poslal ji do
Paříţe, aby pro něho vymohla šlechtický titul a místo inspektora v Lyonu, protoţe uţ nechtěl ţít v
Rouenu. Místo inspektora v Lyonu se jí podařilo vymoci, nikoli však šlechtický titul. Roland se
tedy octl v Lyonu a takřka bezděky se stal stoupencem strany lidu, k níţ ho ostatně pudí jeho
zaloţení i přesvědčení. Zastává tady funkci obchodního a manufakturního inspektora v lyonském
ústředí, kdyţ vypukne revoluce. Na úsvitu této nové
doby cítí Roland stejně jako jeho ţena, ţe v jeho srdci vzklíčila vzácná rostlina nadšení.
Paní
Rolandová píše článek o slavnosti 30. května. Noviny, jeţ zprávu paní Rolandové
přinesly, vyšly toho dne, jak jsme uţ řekli, v nákladu šedesáti tisíc výtisků a kaţdý národní
gardista, kdyţ se vracel do svého městečka nebo vesnice, nesl si v srdci část duše paní
Rolandové. A protoţe článek nebyl podepsáni, mohl si kaţdý myslit, ţe sama Svoboda sestoupila
na zem a diktovala jej neznámému proroku, tak jako kdysi anděl diktoval evangelium svatému
Janu. Oba manţelé teď ţili plní naděje a víry v malém kruhu přátel, k nimţ patřili Champagneu,
Bosc, Lanthenas a ještě dva nebo tři jiní, kdyţ se kruh rozšířil o nového přítele. Lanthenas, jenţ
ţil u Rolandů jako ve vlastní rodině a trávil u nich celé dny, týdny, měsíce, přivedl jednoho dne
poslance, jehoţ řeči paní Rolandová velmi obdivovala. Tento nový muţ se jmenoval Bancal des
Issarts.
Bylo mu necelých čtyřicet let, byl krásný, prostý, velký, upřímný a zboţný. Nebylo na
něm nic zvlášť oslňujícího, ale byl to člověk čistého a dobrého srdce.
Byl notář a opustil své zaměstnáni, aby se cele věnoval politice a filosofii. Za týden se
nový
příchozí úplně sblíţil s Lanthenasem a s Rolandem a všichni tři uzavřeli nejvěrnější
přátelství
v oddanosti k vlasti, v lásce k svobodě a v úctě ke všem svatým věcem. Rozhodli se, ţe se
uţ
nerozejdou a ţe budou ţít společně na společné útraty.
Jakmile Bancal své druhy jen nakrátko opustil, pocítili zvlášť silně, co pro ně znamená
toto souţití.
"Vraťte se nám co nejdřív, milý příteli," psal mu Roland, "co vás zdrţuje? Poznal jste náš
upřímný, prostý způsob ţivota. V mém věku se člověk tak hned nemění, zvláště kdyţ
nikdy nebyl náchylný ke změnám. Hlásáme vlastenectví, povznášíme své i cizí duše; Lanthenas
provozuje svou lékařskou praxi, má ţena je ošetřovatelkou celého kantonu. Vy a já se budeme
věnovat veřejným záleţitostem."
Spolek těchto tři vyznavačů zlaté střední cesty měl dohromady slušné jmění. Lanthenas
měl skoro dvacet tisíc liber, Roland šedesát tisíc a Bancal sto tisíc.
Roland zatím apoštoloval po kraji, ve svých přednáškách vzdělával a poučoval sedláky.
Byl výborný chodec a s holí v ruce jako hlasatel humanity od západu na východ, od severu na jih.
rozséval všude po cestě úrodné zrno evangelia svobody.
Bancal, prostý, výmluvný, vášnivý pod chladným zevnějškem, byl Rolandovi
pomocníkem a jeho ţákem; bylo to jeho druhé já. Budoucímu kolegovi Clavierovu a
Dumourieuzovu vůbec nenapadlo, ţe by Bancal mohl milovat jeho ţenu a ona jeho. Coţ neţil
skoro šest let v blízkostí této čisté, pracovité, střízlivé a cudné ţeny Lanthenas, člověk ještě
docela mladý, jako bratr vedle sestry, coţ nebyla paní Rolandová, jeho Jeanne, vzorem síly a
ctnosti?
Roland byl tedy velmi šťasten, kdyţ mu na lístek, který jsme citovali, odpověděl Bancal
vřelým dopisem plným upřímné oddanosti. Roland dostal tento dopis v Lyoně a poslal ho hned
do Platriére, kde byla jeho ţena.
Ach, nečtěte mě, čtěte Micheleta, chcete-li opravdu poznat to obdivuhodné stvoření, paní
Rolandovou!
Dostala ten dopis v krásný horký den, kdy vzduch je nabit elektřinou, kdy i nejchladnější
srdce planou a kdy dokonce i mramor začíná snít a se chvět. Byl sice uţ podzim, ale těţká
letní bouře pohřmívala za obzorem.
Ode dne, kdy paní Rolandová poprvé spatřila Bancala, probudilo se v srdci této ctnostné
ţeny cosi neznámého. Srdce se jí otevřelo jako vonný kalich vzácné květiny. Sladký ptačí zpěv
zněl jí v nitru. Zdálo se jí, ţe pro ni nastává nové jaro a ţe na neznámé scéně, kterou jí dosud
zacláněl mlţný závoj, nějaký bůh připravuje pro ni nové dekorace s vonným loubím, svěţími
vodopády, stinnými trávníky a cestičkami zalitými sluncem.
Nevěděla, co je to láska, ale jako všechny ţehy to tušila. Chápala, do jakého nebezpečí se
vrhá, slzy ji vhrkly do očí, ale s úsměvem usedla ke stolu a bez váhání, bez okolků napsala
Bancalovi psaní; ukázala mu, ta ubohá, raněná Chlorinda, nechráněné místo ve svém brnění.
Vyznala se mu, ţe ho miluje, zároveň však ubila všechnu naději, jeţ by se z toho vyznání
mohla zrodit. Bancal všechno pochopil, nemluvil uţ o vzájemném společenství, odjel do
Anglie a zůstal tam dva roky.
Byla to antická srdce! Proto jsem se domníval, ţe se zavděčím svým čtenářům, zavedu-li
je po všech těch zmatcích a vášních na chvíli do svěţího stínu čisté krásy, síly a ctnosti. Ať nikdo
neříká, ţe líčím paní Rolandovou lepší, neţ byla. Líčím ji jako cudnou dívku v dílně
jejího otce, jako ctnostnou ţenu vedle starého muţe a jako milující matku u kolébky
svého dítěte. Ve chvíli, kdy se nelţe, napsala tváří v tvář gilotině: "Vţdycky jsem ovládala své
smysly a nikdo nepoznal měně rozkoše neţ já."
Ať nikdo nevysvětluje počestnost této ţeny tím, ţe byla chladná. Ne, epocha, k niţ jsme
dospěli, je epochou - jsem si toho dobře vědom - nenávisti, ale zároveň epochou lásky. Sama
Francie dávala příklad. Byla dlouho vězněna, dlouho v okovech, teď z nich byla vysvobozena.
Jako Marie Stuartovna, kdyţ vycházela z vězení, chtěla zlíbat všechna stvoření, obejmout ve
svém náručí celou přírodu, oplodnit ji svým dechem, aby se z ní zrodila svoboda vlastní země
a nezávislost celého světa.
Nikoli, všechny tyto ţeny milovaly svatě, všichni ti muţi milovali horoucně. Lucile a
Camille Desmoulins, Danton a jeho Louisa, slečna de Karelio a Robert, Ţofie a Condorcet,
Vergniaud a slečna Candeille. Dokonce i chladný a krutý Robespierre, chladný a krutý jako nůţ
gilotiny, nedovedl se ubránit, aby se jeho srdce neohřálo na tomto velkém plameni lásky. Miloval
dceru svého bytného, truhláře Duplaye; vylíčíme ještě, jak se s ní seznámil. A nebyla to zase
jenom láska, láska snad méně čistá, jsem si toho vědom - ale co na tom záleţí, vţdyť láska je
největší ctnosti srdce - nebyla to láska paní Tellienové, paní de Beauharnais, láska paní de Genlis,
všechny ty lásky, jeţ se jako útěšný vánek vznášely nad bledými tvářemi těch, kdo umírali na
popravišti?
Ano, v tuto šťastnou dobu kdekdo miloval. A slovu milovat tady musíme rozumět v
nejširším významu. Jedni milovali myšlenku, druzí tělo; jedni vlast, druzí lidské pokolení. Od
doby Rousseauovy potřeba milovat stále rostla. Zdála se, ţe se všichni jaksi snaţí uchopit co
nejvíc lásky na cestě ke hrobu, do propasti, všechna srdce bila pod vanem horoucího dechu doby.
Všechna prsa čerpala svůj dech z vesmírného plamene, na němţ se všechny ty lásky spalovaly v
jediné veliké lásce!
Hle, kam jsme zabloudili od starého muţe a mladé ţeny, kteří pracovali ve třetím patře
hotelu Britanik. Vraťme se k nim.
49. První republikáni
Dvacátého února 1791 byl Roland poslán jako mimořádný zmocněnec z Lyonu do Paříţe.
Jeho úkolem bylo hájit věc dvaceti tisíc dělníků bez práce.
Byl uţ pět měsíců v Paříţi, kdyţ došlo k strašné události ve Varennes, k události, jeţ měla
tak velký vliv na osud našich hrdinů a na osud celé Francie.
Od králova návratu 25. června aţ do dne, k němuţ jsme právě došli, zběhlo se mnoho
událostí.
Kdekdo křičel: "Král prchá!" Kdekdo se ho snaţil dohonit a skoro celý národ ho přivedl
zpátky do Paříţe. Ale kdyţ se král vrátil, kdyţ byl opět v Paříţi a v Tuileriích, nevěděl nikdo, co s
ním! Kaţdý vyslovoval své mínění, názory se hrnuly ze všech stran jako větry za bouře. Běda
lodi, jeţ se octne v podobné bouři!
Jedenadvacátého června, v den králova útěku, kordeliéři vyvěsili plakát, podepsaný
Legendrem, oním řezníkem francouzské revoluce, kterého královna srovnávala s
řezníkem revoluce anglické, Harrisonem.
Plakát končil tímto čtyřverším:
Však jestli se snad přec najde u nás zrádce,
jenţ litoval by krále a chtěl, ať vládne pán,
takový lump ať skončí na oprátce
a jeho popel ať je rozmetán do všech stran!
Byly to staré verše Voltairovy, byly špatné a škobrtavé. Ale měly tu přednost, ţe přesně
vyjadřovaly smýšlení vlastenců, jejichţ plakát zdobily.
Plakát zároveň prohlašoval, ţe všichni kordeliéři se zapřísáhli zavraţdit jakéhokoli tyrana,
který by se odváţil napadnout francouzskou zemi, svobodu a konstituci. Marat, který jde vţdycky
vlastní cestou a prohlašuje, ţe orel miluje samotu a jenom slepice ţijí v hejnech, Marat navrhuje,
aby si Francie zvolila diktátora.
"Zvolte si," volá ve svých novinách, "dobrého Francouze, dobrého vlastence, občana,
který od začátku revoluce byl nejprozíravější, nejhorlivější, nejvěrnější a nejnezištnější. Zvolte si
ho rychle, nebo bude věc revoluce ztracena!"
Tím vším chtěl pan Marat říci:
"Zvolte si Marata!"
Prudhomme nenavrhuje ani nového muţe, ani novou vládu. Proklíná jenom vládu starou v
osobě králově a jeho následníka. Poslyšme, co říká:
"Nazítří v pondělí jsme měli to potěšení vidět pana dauphina na tuilerijských terasách u
řeky, přivedli ho tam na procházku. Kdykoli se v okolí shromáţdila větší skupina občanů, vzal
placený granátník dítě do náručí a posadil je na zábradlí. Královské dítě, jak ho tomu ráno
naučili, posílalo lidem polibky. Děkovalo za tatínka a za maminku. Našlo se několik pošetilců,
kteří provolávali: Ať ţije korunní princ! - Občané, buďte na stráţi proti lichotkám dvora, jenţ si
teď předchází lid, kdyţ uţ mu nemůţe ukázat zuby!" A o několik řádků níţe píše přímo:
"Sedmadvacátého ledna 1649 odsoudil anglický parlament Karla I. k ztrátě hlavy, protoţe
chtěl rozšířit královské právo a zachovat pro sebe všechno, co uzurpoval jeho otec Jakub I.
Třicátého ledna odpykal král své zločiny, posvěcené zvyklostí a souhlasem velké části národa a
pokládané takřka za zákon. Ale lid promluvil a parlament prohlásil krále za zběha, zrádce a
nepřítele lidu.
A Karel Stuart byl sťat před slavnostní síni whitehallského paláce." Výborně, občane
Prudhomme, vy jste si aspoň pospíšil, a aţ bude 21. ledna 1793 sťat Ludvík XVI., budete mít
právo reklamovat pro sebe, ţe jste dal první popud k této popravě, a to uţ
27. června 1791!
Je pravda, ţe pan Prudhomme - nepleťte si ho s Prudhommem našeho duchaplného přítele
Monniera, to je sice hlupák, ale přitom počestný člověk - je pravda, ţe z pana Prudhomma se
později stane roajalista a reakcionář a ţe napíše Dějiny zločinů za revoluce. Není nadto, kdyţ má
člověk svědomí.
Ţelezná ústa byla upřímnější: mluvila bez pokrytectví, nedvojsmyslně, bez perfidity.
Mladý
Bonneville byl upřímný a odváţný. Byl to podivuhodný potřeštěnec, jenţ blábolil
nesmysly, kdykoli šlo o hlouposti, ale nikdy se nemýlil, kdyţ šlo opravdu o váţné věci.
Bonneville redigoval Ţelezná ústa. Redakci měl v ulici de l'Ancienne-Comédie, nedaleko
Odeonu, pár kroků od klubu kordeliérů. Ţelezná ústa tedy hlaholila:
"Vymýtili jsme z řeči hanebné slovo král. Nechceme uţ ţádné krále, nechceme uţ ţádné
lidoţrouty. Jména těchto pánů se měnila, ale bylo to pořád jedno a totéţ. Teď uţ
nechceme ani regenta, ani diktátora, ani protektora, ani Orleánského, ani Lafayetta. Nemám rád
syna Filipa Orleánského, který by se tak rád dostal do Tuilerií, nemám rád jeho otce - není ho
nikdy vidět v Národním shromáţdění, zato je ho vţdycky vidět na terase Feuillantů . Coţ
potřebuje národ neustále nějakého poručníka? Potřebuje, aby ho pořád někdo vodil za
ručičku? Ať se naše departementy spojí a prohlásí, ţe nechtějí ani tyrana, ani monarchii, ani
protektora, ani regenta, ani ţádný z těch stínů královské moci, jeţ by nám jen otravovaly vzduch.
Ale nestačí říci: ,Chceme republiku.' Benátky jsou také republika. Potřebujeme národní
stát, národní vládu. Shromáţděte lid pod širým nebem! Vyhlašte, ţe nám má vládnout jedině
zákon! Přísahejte, ţe to bude jediná svrchovaná vláda a jen ona ţe nám bude vládnout!
Nebude jednoho svobodného člověka na zemi, jenţ by neopakoval tuto přísahu!" Camille
Desmoulins vystoupil na ţidli v Palais-Royal, jenţ byl obvykle svědkem jeho řečnických výkonů,
a hlaholil.
"Pánové, bylo by velké neštěstí, kdyby nám toho věrolomného člověka přivedli zpět. Co
si s ním počneme? Vrátil by se jako Thersítés prolévat velké slzy, jak o nich mluví Homér.
Přivedou-li nám ho tedy zpátky, navrhnu, aby ho vystavili tři dny s červeným kapesníkem na
hlavě k všeobecnému posměchu a aby ho pak postrkem dovedli na hranice." Ze všech těch
návrhů, přiznejme, tento návrh, který podal to l'enfant-terrible Camille Desmoulins, nebyl
nejbláznivější.
Uveďme ještě jeden výrok, jenţ dobře charakterizuje všeobecné smýšlení. Pronesl jej
Dumont, Ţenevan placený Anglií, kterého tedy jistě nesmíme podezírat ze stranického zaujetí
pro Francii.
"Zdá se, ţe lid je veden velkou moudrostí. Je o jednu velkou nesnáz méně, říká si vesele.
Král nás opustil, ale zůstal tu národ. Národ můţe být bez krále, ale král nemůţe být bez národa!"
Jak je vidět, uprostřed všeho toho hlaholu jméno republika zatím vyslovil jenom Bonneville. Ani
Brissot, ani Danton, ani Robespierre, ba dokonce ani Pétion se je dosud vyslovit neodváţili.
Kordeliéři se toho jména děsí, jakobíny pohoršuje.
Robespierre volá 13. července na tribuně: Nejsem ani republikán, ani monarchista. Pana
Robespierra by byl asi pořádně zahnal do úzkých, kdo by se ho byl zeptal, co tedy vlastně je.
V podobných rozpacích byli ovšem tehdy všichni, aţ na Bonnevilla a na onu ţenu, která
se svým muţem spisuje ono prohlášení ve třetím patře hotelu Britanik v ulici Guénégaud. Nazítří
po králově odjezdu, 22. června, píše:
"Republikánské cítění, rozhořčení proti Ludvíku XVI. a nenávist proti králům naplňuje
zdejší
ovzduší."
Vidíte, ţe republikánské cítění bylo v srdcích, ale slovo republika vyslovoval ještě
málokdo. Zvláště Národní shromáţdění-se stavělo k republikánské myšlence nepřátelsky.
Velkým neštěstím všech podobných shromáţdění je, ţe zůstávají vţdycky .na stanovisku doby, v
níţ byla zvolena, ţe nejdou s dobou, nechápou vývoj událostí ani cítění a smýšlení
lidu, a přece si donekonečna osobují právo mluvit za národ.
Národní shromáţdění říkalo:
Smýšleni Francouzů není republikánské.
Národní shromáţdění se tvářilo a mluvilo jako Kašpárek a podle našeho mínění ještě
Kašpárka překašpárkovalo. Jak mělo být smýšleni Francouzů republikánské? Kdopak by
je byl asi vytvořil? Snad monarchie? To jistě ne. Monarchie přece nebyla tak hloupá. Monarchie
potřebuje poslušnost; otroctví, korupci a vede ke korupčnímu, otrockému, poslušnému smýšlení.
Teprve republika vytváří republikánské mravy. Zřiďte republiku a republikánské
smýšleni se dostaví samo sebou.
A přece bylo v jednu chvíli docela snadné vyhlásit republiku. Bylo to v okamţiku., kdy se
rozhlásilo, ţe král ujel a ţe sebou odvezl i korunního prince. Kdyby byli neběţeli za nimi a
nesnaţili se je přivést zpět, ale dali jim nejlepší koně, jací byli na poštovních stanicích, svalnaté
postilióny s biči a ostruhami, byli by měli rázem po starosti. Za nimi mohli poslat všechny
dvořany, za dvořany všechny kněze a prostě za nimi zavřít dveře. Lafayette, který měl málokdy
nějakou myšlenku, ale občas jasné chvíle, měl právě takovou jasnou chvíli.
V šest hodin ráno mu přišli oznámit, ţe král, královna a královská rodina opustili Paříţ.
Dalo to dost práce, neţ ho probudili. Spal jako dudek, oním spánkem, jenţ vešel do historie a
kvůli němuţ si z něho tropila smích celá Francie.
"Ţe odjeli?" divil se. "To není moţné, vţdyť jsem opřel Gouviona o dveře jejich loţnice!"
Přece však vstal, oblékl se a vyšel ven. Ve dveřích potkal paříţského starostu Baillyho a předsedu
Národního shromáţdění Beauharnaise. Bailly byl ţlutější a měl protáhlejší nos neţ
kdy jindy, Beuaharnais se nemohl zmoci na slovo.
Nyní to směšné, muţ Josefínin, jenţ zemře na popravišti, zatímco Napoleon Bonaparte
podá
ruku vdově a dovede ji na císařský trůn, se nemůţe zmoci na slovo, protoţe mu utekl
Ludvík XVI.! "Jaké neštěstí," zvolá Bailly, "ţe se Národní shromáţdění ještě nesešlo!"
"Velké neštěstí!" opakuje Beauharnais jako ozvěna.
"Podívejme se." vrtí hlavou Lafayette, "tak on ujel?"
"Bohuţel ano," odpovídají najednou oba státníci.
"A proč bohuţel?" ptá se Lafayette.
"Jakţe, coţpak nechápete?" křičí Bailly. "Bohuţel, protoţe se vrátí s Prušáky, s Rakušany,
s emigranty. Vyvolá u nás občanskou válku a vrhne nás do války s cizinou."
"Vy tedy," říká pan Lafayette pořád ještě ne dost přisvědčen, "vy si tedy myslíte, ţe
veřejný
zájem vyţaduje, aby se král vrátil?"
"Ano, ano, ano," tvrdí Bailly a Beauharnais.
"V tom případě tedy," pokrčí rameny Lafayette, "musíme běţet za ním." A napíše tento
lístek:
"Nepřátelé národa unesli krále a Národním gardám se nařizuje, aby ho zadrţely."
Všimněte si dobře, ţe v tomto lístku je vyjádřena celá politika roku 1791 a sám konec Národního
shromáţdění.
Protoţe Francie potřebuje krále a protoţe je nutno přivést krále zpět, král neuprchl, ale byl
unesen.
Ale Lafayette si pořád ještě nebyl dost jist. Kdyţ posílal za králem Romeufa, poradil mu,
aby moc nepospíchal. Mladý pobočník se také svědomitě pustil opačnou cestou, neţ kudy prchal
Ludvík XVI.
Bohuţel na správné cestě stál Billot.
Kdyţ se Národní shromáţdění dozvědělo, ţe král uprchl, nastalo všeobecné zděšení. Král,
neţ
odjel, zanechal na stole dosti výhrůţný list: Dával velmi zřetelně na srozuměnou, ţe si
jede pro pomoc a ţe se vrátí, aby přivedl Francii k rozumu.
Roajalisté začali zvedat hlavu a zvyšovali tón. Jeden z nich, myslím, ţe Suleau, napsal:
"Všichni, kdo budou chtít být zahrnuti do amnestie, kterou jménem prince de Condé
nabízíme svým nepřátelům, mohou se zapisovat v našich kancelářích jiţ ode dneška do srpna. Pro
pohodlí obyvatelstva zřídíme takových kanceláři patnáct."
Jedním z těch, kdo měli nejvíc nahnáno, byl Robespierre. Kdyţ bylo zasedáni odloţeno z
půl čtvrté na pátou, rozběhl se k Pétionovi. Slabý hledal silného.
Podle Robespierra je Lafayette královým spoluviníkem. Nejde o nic menšího, neţ ţe
chtějí
pánům poslancům připravit bartolomějskou noc.
"Mě zabijí prvního!" naříká pan Robespierre. "Do čtyřiadvaceti hodin jsem mrtev." Pétion
naopak, jenţ byl povahy klidné a lhostejné, viděl věci jinak.
"Teď víme," prohlásil, "co v králi vězí, a můţeme jednat důsledně." Přišel Brissot. Byl to
člověk v té době nejpokrokovější. Psal do Vlastence.
"Zaloţíme nový deník," řekl, "já ho budu redigovat."
"Jaký deník?" ptal se Pétion.
"Bude se jmenovat Republikán."
Robespierre se ušklíbl.
" Republikán? Nechtěl bys mi laskavě vysvětlit, co to je republika? A kde vezmeš
republikány?"
Za těchto řečí přišli k Pétionovi, svému příteli, manţelé Rolandovi. Roland, přísný a
rozhodný
jako vţdy, paní Rolandová byla klidná, nebyla nijak vyděšená, naopak se spíše usmívala,
její
krásné oči byly jasné a výmluvné. Přišli ze svého bytu v ulici Guénégaud. Po cestě si
přečetli plakát kordeliérů. Stejně jako kordeliéři nebyli ani Rolandovi nijak zvlášť přesvědčeni, ţe
by národ opravdu potřeboval krále.
Odvaha Rolandova a jeho ţeny dodala Robespierovi srdce. Vrátil se do Národního
shromáţdění jako pozorovatel, umínil si, ţe bude sedět v koutě a číhat jako liška na kraji doupěte.
V devět hodin večer viděl, ţe Národní shromáţdění začíná být sentimentální, ţe se káţe
všeobecné bratrství, a aby se od teorie hned přešlo k praxi, ţe se celé Národní
shromáţdění chystá odejít jako jeden muţ k jakobínům, s nimiţ dosud bylo ve velmi
napjatém poměru a které nazývalo bandou vrahů. Vyklouzl ze své lavice a nepozorovaně se
vytratil. Běţel k jakobínům, vystoupil na tribunu, pronesl paličskou řeč proti králi, proti
ministerstvu, proti Baillymu, proti Lafayettovi, proti celému Národnímu shromáţdění opakoval
svou ranní
bajku o bartolomějské noci a nakonec slavnostně prohlásil, ţe je hotov poloţit ţivot na
oltář
vlasti.
Mluvil-li Robespierre o sobě, stával se do značné míry výmluvným. Kdyţ si pomyslili, ţe
ctnostný a přísný Robespierre je v takovém nebezpečí, všichni se rozplakali. "Umřeš-li ty,
zemřeme s tebou!" zvolal kdosi. "Ano, ano, zemřeme všichni, všichni!" volají přítomní
sborem, jedni vztahují ruce k přísaze, druzí tasí kordy, třetí padají na kolena a zvedají
paţe k nebi. V té době se ustavičně zvedaly paţe nebi, bez přestání se přísahalo, byl to duch
doby. Vizte Přísahu v míčovně od Davida.
Paní Rolandová tam byla také, vůbec však nechápala, jaké nebezpečí hrozí Robespierrovi.
Ale koneckonců byla ţena a ţeny jsou přístupné dojetí. Vzrušení bylo veliké a paní Rolandová se
sama přiznává, ţe byla dojata.
V té chvíli vstoupil Danton. Právě se rodila jeho popularita, proč by nezaútočil na
otřesenou popularitu Lafayettovu?
Proč najednou všichni začali Lafayetta tak nenávidět?
Snad proto, ţe to byl počestný muţ a ţe ho mohl napálit kdokoli, kdo apeloval na jeho
šlechetnost.
Proto také, kdyţ se rozkřikne, ţe přichází Národní shromáţdění a v jeho čele Lameth s
Lafayettem, vedou se pod paţí, ačkoli to do té doby byli smrtelní nepřátelé - teď chtějí dát příklad
k všeobecnému sbratření - ozve se ze všech stran:
"Danton na tribunu, Danton na tribunu!"
Robespierre si nic touţebněji nepřál neţ postoupit mu své místo. Robespierre, jak jsme uţ
řekli, byl liška, nikoli doga. Utočil na nepřítomného nepřítele, doráţel na něho zezadu,
zakousával se mu do ramen, zřídkakdy však útočil zepředu.
Prázdná tribuna tedy čekala na Dantona.
Jenţe pro Dantona nebylo v tom okamţiku tak lehké na ni vstoupit: Byl-li jediným
muţem, jenţ mohl Lafayetta napadnout, byl naopak Lafayette jediným muţem, kterého
napadnout nemohl:
Proč?
Povíme to hned. Danton měl mnoho společného s Mirabeauem, tak jako měl Mirabeau
mnoho společného s Dantonem: temperament, potřebu rozkoše a potřebu peněz. Proto byl ovšem
stejně náchylný i ke korupci.
Tvrdilo se, ţe Danton, stejně jako Mirabeau, přijal peníze od dvora. Kde? Jak? Kolik? To
nikdo nevěděl, ale ţe peníze vzal, o tom byl přesvědčen kdekdo. Alespoň se to všeobecně
říkalo.
Hle, co bylo na celé věci pravdy:
Danton právě prodal ministerstvu svůj úřad právního poradce králova a říkalo se, ţe od
ministerstva doslal čtyřikrát tolik, neţ kolik jeho úřad vynášel.
To bylo pravda: jenomţe o celé té věci věděli pouze tři lidé: Danton, jenţ svůj úřad
prodával, pan de Montmorin, který jej kupoval, a pan de Lafayette, jenţ tu transakci
zprostředkoval. Jestliţe Danton obviní Lafayetta, Lafayette mu můţe vrhnout ve tvář obvinění, ţe
prodal svůj úřad za čtyřnásobnou cenu.
Kaţdý jiný by byl couvl.
Danton se naopak vrhl do útoku. Znal Lafayetta, znal ušlechtilost a velkorysost jeho
povahy, jeţ někdy hraničily aţ s pošetilostí. Vzpomeňme si jen na rok 1830.
Danton si řekl, ţe pan de Montmorin, Lafayettův přítel, jenţ podepsal pas pro krále, je v
tomto okamţiku tak kompromitován, ţe pan de Lafayette mu neuváţe na krk tento nový
kámen.
Vystoupil tedy na tribunu.
Jeho řeč nebyla dlouhá.
"Pane předsedo," zvolal, "obviňuji Lafayetta! Ten zrádce sem přijde. Postavte tady dvě
šibenice, a já půjdu na jednu, jestli si on nezaslouţí, aby šel na druhou!" Zrádce uţ byl
opravdu ve dveřích a jistě slyšel strašné obviněni z Dantonových úst, Ale jak Danton správně
předvídal, byl natolik velkomyslný, ţe neodpověděl.
Lameth se ujal tohoto úkolu. Hasil lávu Dantonovy řeči vlaţnou vodou svých obvyklých
ponaučení a kázal bratrství.
Potom vystoupil na tribunu Sieyés a kázal bratrství.
Po něm vystoupil Barnave a také kázal bratrství.
Tyto tři populární osobnosti zvítězily nad popularitou Dantonovou. Všichni byli
Dantonovi vděčni, ţe napadl Lafayetta; ale kdekdo byl také vděčen Lamethovi, Sieyésovi a
Barnavovi, ţe Lafayetta obhájili, a kdyţ Lafayette a Danton odcházeli z klubu jakobínů, byl
pochodněmi a potleskem vyprovázen Lafayette.
V těchto ovacích Lafayettovi dobyla velkého vítězství strana dvora.
Dvě velké síly té doby byly v osobách svých vůdců poraţeny.
Jakobíni v Robespierrovi.
Kordeliéři v Dantonovi.
Vidím, ţe jsem nucen odloţit do jiné kapitoly prohlášení, které se svým muţem opisovala
v třetím patře v hotelu Britanik paní Rolandová.
50. Mezipatro v Tuileriích
Dozvíme se včas, jaký byl obsah protestu, který opisovala paní Rolandová. Aby však byl
čtenář dokonale zasvěcen do situace a viděl jasně do jedné z nejtemnějších záhad revoluce, musí
s námi nejprve zajít večer 15. července do Tuilerií.
Za dveřmi vedoucími z temné opuštěné chodby v mezipatře paláce do malého bytu o
dvou komnatách stojí napjatě s klíčem v ruce ţena, dychtivě poslouchá a třese se strachem při
kaţdém kroku, jenţ sem zalehne.
Kdybychom nevěděli, kdo to je, těţko bychom tu ţenu poznali, neboť v tom koridoru je i
ve dne úplná tma a teď je noc a knot jediného kahance, jenţ zde hoří, je bud náhodou nebo
úmyslně takřka úplně staţen a zdá se, ţe kaţdou chvíli jeho plamen zhasne. Kromě toho je
osvětlena pouze druhá komnata tohoto bytu a ţena, chvějící se úzkostí, naslouchá u dveří první
komnaty.
Kdo je ta ţena?
Marie Antoinetta.
Na koho čeká?
Na Barnava.
Ó pyšná ţeno z nejslavnějšího evropského rodu, kdo by se vám byl odváţil říci v den, kdy
vás korunovali na francouzskou královnu, ţe nadejde chvíle, kdy za dveřmi bytu své komorné
budete čekat, třesouc se strachem a nadějí, na nepatrného advokáta z Grenoblu, vy, jeţ
jste nechala tak dlouho čekat Mirabeaua a ráčila jste ho přijmout jen jedenkrát!
Ale aby nebylo nedorozumění: královna čeká na Barnava jen čistě z politického zájmu. V
jejím zdrţovaném dechu, v nervózních pohybech, v chvějící se ruce, jeţ drţí klíč,
nechvěje se srdce, nýbrţ jenom pýcha:
Říkáme pýcha, neboť přes všechna nesčetná příkoří, jichţ oběťmi se po návratu z
Varennes stali král a královna, je zřejmo, ţe si zachránili ţivot a ţe na pořadu dne zbývá teď jen
tato otázka: ztratí uprchlíci z Varennes i poslední špetku své moci, anebo si dobudou zpátky
ztracenou moc?
Od onoho osudného večera, kdy Charny odešel z Tuilerií, aby se jiţ nevrátil, je
královnino srdce mrtvo. Několik dní jí bylo všechno zcela lhostejné, i uráţky, jimţ byla vydána
všanc. Ale potom si pomalu uvědomila, ţe v její silné povaze se dosud ozývají dvě struny: pýcha
a nenávist. A kdyţ se vzpamatovala, kdyţ se vrátila k ţivotu, vrátila se k němu proto, aby
nenáviděla a aby se mstila.
Nechce se mstít Charnymu, necítí nenávist k Andrée. Pomyslí-li na ně, nenávidí sama
sebe a sama sobě by se chtěla mstít. Je příliš poctivá, aby si neřekla, ţe ona sama se vůči ním
dopustila nejtěţších křivd a ţe oni naproti tomu jí ve své oddanosti přinášeli nejtěţší oběti. Byla
by šťastna, kdyby je mohla nenávidět. Ale jak by je mohla nenávidět?
Ale lid, ten nenávidí z hloubi duše, lid, který na ni vztáhl ruku jako na obyčejnou
uprchlici, lid, jenţ se vůči mi dopustil nejhnusnějších nechutností, jenţ jí spílal a vyhroţoval.
Ano, nenávidí tento lid, jenţ ji poniţoval přezdívkami jako madam Deficit, madam Veto, lid, jenţ
jí
říká Rakušanka a bude jí říkat vdova Capetova.
Ach, jak by se pomstila, kdyby se mohla pomstít!
Co ji má přinést Barnave 15. července 1791 v devět hodin večer, zatímco paní Rolandová
opisuje protest, jehoţ obsah dosud neznáme? Snad to bude odsouzení k bezmoci a
zoufalství, ale snad to bude naopak ona boţská krmě, které říkáme pomsta.
Opravdu, situace je na váţkách.
Zajisté, díky Lafayettovi a Národnímu shromáţdění konstituční štít zachytil první ránu:
král neprchl, král byl unesen.
Ale vzpomeňme si na plakát kordeliérů , na návrh Maratův, na hanopis občana
Prudhomma, na kanonádu Bonnevillovu a na podnět Camilla Desmoulinse, na to, co nám
pověděl Ţenevan Dumont. Připomeňme si konečně, ţe byl zaloţen nový deník, v němţ pracuje
Brissot, a připomeňme si, ţe tento deník má název Republikán.
Chcete znát úvodní článek toho deníku? Je krátký, ale obsaţný. Napsal ho Američan
Tomáš
Payne a přeloţil mladý důstojník, který bojoval v Americe ve válce za nezávislost. Je
podepsán příznačným jménem Duchatelet."
Jak podivný to osud, jenţ svádí ze všech čtyř koutů světa nepřátele hroutícího se trůnu!
Tomáš Payne! Co tady chce Tomáš Payne? Ten člověk je světoběţník, Angličan,
Američan, Francouz, prošel kdejakým povoláním, byl továrníkem, učitelem, celníkem,
námořníkem a ţurnalistou. Přišel sem spojit svůj duch s oním bouřlivým větrem, jenţ bez
slitování duje do hasnoucího plamene.
Toto je úvodní článek Republikána z roku 1791, deníku, který vycházel nebo mě1 začít
vycházet právě ve dnech, kdy se Robespierre ještě ptal, co to je republika:
"Právě jsme poznali, ţe nám je líp, kdyţ nemáme krále, neţ kdyţ tu je. Tím, ţe král
dezertoval, vzdal se trůnu. Národ nebude mít uţ nikdy důvěru k člověku, který křivě přísahal,
který zběhl. Zosnoval svůj útěk sám anebo někdo jiný? Vůbec na tom nezáleţí! Ať je podvodník
nebo hlupák, nikdy uţ nebude mít naši důvěru. Osvobodili jsme se od něho a on od nás. Je to
dnes prostý občan, pan Ludvík de Bourbone. Nemusí se bát o svou bezpečnost, Francie se
nezneuctí tím, ţe by na něho vztáhla ruku. Ale s královstvím je konec. Co je to za důstojnost, jeţ
je závislá na náhodném zrození a můţe ji představovat kdejaký hlupák? Není
to nafouklé nic?"
Snadno si představíme účinek podobného plakátu, vyvěšeného na paříţských zdech.
Ústavověrný Malouet jím byl zděšen. Přiběhl polekán do Národního shromáţdění, napadl ten
plakát a ţádal, aby jeho autoři byli potrestáni.
"Proč ne," pokrčil rameny Pétion, "ale napřed si ho přece musíme přečíst." Pétion, jenţ
byl jeden z mála republikánů, kteří v té době byli ve Francii, text plakátu jistě
znal. Malouet, jenţ si na plakát stěţoval, zalekl se toho, ţe by měl být v Národním
shromáţdění veřejně čten. Co kdyby na něj tribuny odpověděly potleskem? A jistě by na něj
potleskem odpověděly.
Dva členové Národního shromáţdění, Chabroud a Chapelier, napravili chybu svého
kolegy:
"Máme svobodný tisk," prohlásili, "a kaţdý, ať je moudrý nebo ať je hlupák, má právo
vyslovit své mínění. Vyslovme své opovrţení k dílu nějakého blázna a přejděme k dennímu
pořádku."
A Národní shromáţdění přešlo k dennímu pořádku.
Budiţ, nemluvme uţ o tom.
Ale monarchii ohroţuje hydra. Jedna hlava se jí utne, ale okamţitě naroste nová.
Nezapomnělo se na Monsieura a na Favrasovo spiknutí. Kdyby byl tenkrát král unesen, byl by
patrně Monsieur jmenován regentem. Ale dnes uţ nejde o Monsieura. Monsieur uprchl v téţe
době jako král, byl však šťastnější a podařilo se mu překročit hranice. Ale zůstal tu pan vévoda
Orleánský.
Zůstal tu se svou prokletou duší a s muţem, který ho štve neustále kupředu, s Laclosem,
autorem Nebezpečných známostí. Existuje jakýsi dekret o regentství, dekret, který uţ dávno
ţerou moli. Proč by se ho teď nemělo pouţít?
Osmadvacátého června kterési noviny nabízejí regentství vévodovi Orleánskému. Ludvík
XVI., jak vidíte, uţ neexistuje, ačkoli s ním Národní shromáţdění ještě počítá. Nabízí-li se
regentství vévodovi Orleánskému, znamená to, ţe Ludvík XVI. uţ není králem. Samo sebou se
rozumí, ţe se vévoda Orleánský tváří, jako by ho to hrozně překvapilo, a odmítne. Ale prvního
července Laclos ze své vlastní iniciativy prohlásí, ţe trůn je uprázdněn, a ţádá, aby byl jmenován
regent. Třetího července prohlásil Réal, ţe vévoda Orleánský je jediný
oprávněný stráţce mladého prince. Čtvrtého července ţádá na tribuně v klubu jakobínů,
aby byl znovu vytištěn a vyhlášen dekret o regentství. Bohuţel jakobíni, kteří dosud nevědí, co
jsou, vědí alespoň, co nejsou. Nejsou orleánisti, ačkoli vévoda Orleánský a vévoda de Charires
jsou členy jejich klubu: Jakobíni odmítnou regentství vévody Orleánského. Ale přes noc uţ je
Laclos zase na koni. Není-li pánem u jakobínů, je pánem ve svých novinách a tam vyhlásí
regentství vévody Orleánského, a protoţe titul protektor zprofanoval Cromwell, regentovi, který
jinak bude mít všechnu .královskou moc, se bude říkat moderátor. Z toho ze všeho vidíme, ţe jde
o promyšlenou kampaň proti království, kampaň, v níţ král, sám bezmocný, má, jediného
spojence v Národním shromáţdění.
Ovšem jakobíni jsou daleko vlivnější a daleko obávanější neţ Národní shromáţdění.
Osmého července - všimněte si, jak rychle jdou věci kupředu - klade Pétion otázku o královské
nedotknutelnosti. Odděluje ovšem nedotknutelnost politickou od nedotknutelnosti osobní.
Namítnou mu, ţe Francie se dostane do kříţku se všemi králi, jestliţe sesadí Ludvíka
XVI.
"Jestliţe s námi chtějí králové válčit," odpoví Pétion, "sesadíme-li Ludvíka XVI., zbavíme
je nejmocnějšího spojence. Necháme-li ho na trůně, posílíme ostatní krále o veškerou moc,
kterou mu vrátíme."
Tu vystoupí na tribunu Brissot a jde ještě dál. Nadhodí otázku, můţe-li být král souzen.
"Později," prohlásí, "prodiskutujeme otázku, jakou vládu bude třeba zřídit, bude-li
zrušeno království."
Zdá se, ţe Brissotova řeč byla velkolepá. Paní Rolandová byla na tom zasedání a poslyšte,
co o tom říká:
"Odpovědí na Brissotovu řeč nebyl pouze potlesk, nýbrţ dlouhotrvající ovace. Národní
shromáţdění třikrát po sobě povstalo, poslanci vyhazovali do vzduchu klobouky, jásot
trval donekonečna. Hanba kaţdému, kdo byl přítomen těmto projevům nadšení a byl by s to vzít
znovu na sebe okovy!"
Král tedy nejenom můţe být souzen, nadšeně se tleská kaţdému, kdo na tuto otázku
odpoví
ano.
Snadno si lze představit, jakou hroznou ozvěnu měl ten potlesk v Tuileriích. Bylo tedy
nutno, aby Národní shromáţdění rozřešilo tu strašnou otázku. Konstituční strana před rozpravou
necouvla, naopak, snaţila se ji vyprovokovat. Byla si jista, ţe má většinu.
Ale většina v Národním shromáţdění ještě daleko neznamená většinu v národě. Co na
tom záleţí, parlamenty celého světa obyčejně neznepokojuje taková maličkost. Parlamenty se
usnášejí a národu nezbývá neţ napravit, co pokazily.
A kdyţ národ napravuje, na čem se nějaký parlament usnesl, říká se tomu prostě revoluce.
Třináctého července byly galérie plné spolehlivých lidí, kteří za tím účelem dostali zvláštní
vstupenku. Byla to, jak dnes říkáme, objednaná klaka.
Mezitím ještě roajalisté ovládli chodby. Vynořili se opět, aby se na ně nezapomnělo,
Rytíři dýky.
Chápeme tedy, ţe ten večer čekala královna na Barnava stejně netrpělivě jako večer 15.
července.
Ale toho dne se ještě nic nerozhodlo. Byla jen čtena zpráva pěti výborů. V té zprávě se
pravilo:
"Ústava nepředvídá, ţe by se kdy král něčím provinil; ale králova nedotknutelnost je v
ústavě
zaručena."
Výbory tedy pokládaly krále za nedotknutelného a vydávaly soudu pouze pana de Bouillé,
pana de Charny, madam de Tourzel, kurýry, sluhy a lokaje. Duchaplný příběh o tom, jak pán
sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme, byl tady v plném rozsahu potvrzen. Ostatně se o celé té
otázce diskutovalo daleko více u jakobínů neţli v Národním shromáţdění. Protoţe se ještě
nedošlo k definitivnímu rozhodnutí, ani Robespierre se určitě nevyslovil. Nebyl ani republikán,
ani monarchista. Člověk přece můţe ţít stejně svobodně pod králem jako v republice.
Pan de Robespierre strkal nerad ruku do ohně a viděli jsme na konci předešlé kapitoly, jak
měl nahnáno, ačkoli ji tam vůbec nevstrčil.
Ale byli tu lidé, kteří nebyli tak moudří a opatrní: bývalý advokát Danton a řezník
Legendre, buldok a medvěd. .
"Národní shromáţdění můţe krále zprostit viny," hřměl Danton, "ale Francie opraví tento
rozsudek, neboť Francie krále odsoudí!"
"Výbory se zbláznily," bouřil Legendre. "Kdyby znaly, co si o tom myslí masy, přišly by
k rozumu. Ostatně, říkám-li jim to, říkám to jenom pro jejich dobro." Podobné řeči pohoršovaly
konstituční stranu. Bohuţel ústavní strana nebyla u jakobínů ve většině jako v Národním
shromáţdění.
Konstitucionalisté se tedy spokojili s tím, ţe odešli.
To ovšem udělali chybu; ten, kdo opustí své místo, ztratí je, jak to říká moudré rčení:
Nepřítomný je vţdycky v neprávu.
Konstituční strana nejenom ztratila své místo, ale toto místo zaujaly lidové deputace, jeţ
přinášely protesty proti výborům.
To šlo na ruku jakobínům; proto také byly deputace přijímány s potleskem. Zároveň se
sepisoval na jiném místě Paříţe protest, jenţ měl nabýt velkého významu v následujících
událostech. Sepisoval se na druhém konci Paříţe, ve čtvrti Marais, v klubu nebo snad spíše v
jakémsi bratrském sdruţení muţů a ţen, kterému se říkalo minimesové, podle místa, kde se jejich
shromáţdění konala.
Tento spolek byl vlastně jakousi odbočkou kordeliérů; však tam také vanul duch
Dantonův. Čtyřiadvacetiletý mladík, na něhoţ dechl Danton a vdechl mu duši, sepisoval ten
protest. Byl to Jean-Lambert Tallien.
Protest byl podepsán velmi zvučným jménem. Nejenom zvučným, ale i výhrůţným: LID.
Čtrnáctého července byla v Národním shromáţdění zahájena debata.
Tentokrát nebylo moţno zabránit lidu, aby zaujal místo na tribunách; stejně nebylo
moţno, jako při první debatě, nacpat do chodeb a ke vchodům roajalisty a Rytíře dýky. Konečně
nebylo moţno zavřít Elysejské zahrady.
Prolog byl tedy sehrán před klakou, ale vlastní komedie měla opravdovské publikum. A je
nutno říci, ţe toto publikum bylo ve špatné náladě.
V tak špatné, ţe Duporta, ještě před čtvrt rokem miláčka davů, poslouchali v hrobovém
mlčeni, kdyţ se snaţil, aby králova vina padla na jeho okolí.
Přesto domluvil aţ do konce a velmi se divil, ţe mu poprvé v ţivotě nikdo netleská. Patřil
k trojhvězdí, které na politickém nebi uţ zacházelo; tvořili je Duport, Lameth a Barnave.
Po něm vystoupil na tribunu Robespierre. Co řekne Robespierre, člověk obezřetný, jenţ
dovedl tak dobře hovořit o ničem? Pro koho se vysloví řečník, který ještě před týdnem
prohlásil, ţe není ani republikán, ani monarchista? Nevyslovil se pro nikoho. Vystoupil se svou
obvyklou sladkou jedovatostí jako obhájce humanity. Prohlásil, ţe podle jeho názoru by bylo
kruté a nespravedlivé, kdyby měli být potrestáni lidé podřízení. Nebude vůbec útočit na krále,
kdyţ se zdá, ţe Národní shromáţdění pokládá krále za nedotknutelného, chce však hájit a vzít v
ochranu Bouilleho, Charnyho, madam de Tourzel, kurýry, lokaje a sluhy, všechny ty, kteří jednali
podle rozkazu.
Národní shromáţdění během Robespierrovy řeči hodně reptalo. Tribuny poslouchaly
velmi pozorně, nevěděly, mají-li tleskat nebo protestovat. Nakonec však pochopily správně, co
vlastně chtěl řečník říci a ţe předstíranou obhajobou dvořanů ve skutečnosti zaútočil na krále.
Tribuny tedy tleskaly Robespierrovi.
Předseda se pokusil přimět tribuny ke klidu.
Prieur (poslanec za Marne) se rozhodl zbavit rozpravu všech vytáček a záludnosti.
"Co uděláte, občané," zvolal, "budou-li na vás chtít, aby byla královská moc obnovena v
plném rozsahu, kdyţ na vás teď chtějí, aby král byl zproštěn jakékoli viny?" Ta rána byla tím
pádnější, ţe byla vedena přímo. Jsou však okamţiky, kdy reakci nic nepřivede do rozpaků.
Desmeuniers se přihlásil o slovo, napodobil Robespierra a hájil zdánlivě Národní
shromáţdění na úkor krále.
"Národní shromáţdění," prohlásil, "je sbor všemocný a ve své všemocnosti má právo
suspendovat královskou moc do té doby, dokud nebude dokončena ústava. Tak tedy by byl král,
jenţ vůbec neuprchl, ale byl unesen, suspendován jen dočasně. Protoţe ústava nebyla ještě
hotova. Jakmile bude ústava odhlasována, budou mu znovu přiznána plná
královská práva. "Konečně," shrnul řečník, "ţádáte-li mě," - nikdo ho o to neţádal "abych formuloval svůj návrh, navrhuji toto:
Za prvé: suspenze královské moci potrvá tak dlouho, dokud král nepřijme ústavu. Za
druhé: nepřijme-li ji, prohlásí ho Národní shromáţdění za sesazeného."
"Nedělejte si starosti," vykřikl Gregoire ze svého sedadla, "král nejenom přijme, ale
odpřísáhne všecko, co budete chtít!"
Měl pravdu, jenom měl obrátit pořadí a říci; odpřísáhne a přijme, co budete chtít."
Králové vţdycky raději přísahají, neţ přijímají. A přísahají-li s lehkým srdcem, málokdy dodrţí
slib.
Národní shromáţdění by bylo moţná sedlo na vějičku Desmeuniérsova návrhu, kdyby se
neozval Robespierre:
"Dejte si pozor, takový dekret by napřed znemoţnil, aby byl král souzen!" Tak byla
strana, která chtěla krále zachránit, přistiţena při činu a Národní shromáţdění se neodváţilo
přistoupit k hlasování. Za všeobecných rozpaků pomohl Národnímu shromáţdění
hluk u dveří.
Byla to deputace minimesů, přinášela protest inspirovaný Dantonem, sepsaný Tallienem a
podepsaný LID.
Shromáţdění se pomstilo na této deputaci a odmítlo přijmout protest.
Tu se zvedl Barnave:
"Nechť není protest čten dnes, vyslechněte jej zítra, ale nenechte se ovlivnit nátlakem
davu... Nechť dá zákon signál a všichni dobří občané se spojí kolem zákona!" Čtenáři, zapamatuj
si dobře tato slova: Nechť dá zákon signál!
Ta věta byla pronesena 14. července. Je v ní uţ celý masakr ze sedmnáctého. Nespokojili
se tedy uţ jenom tím, ţe připravili lid o jeho domnělou všemohoucnost, která mu spadla do klína,
jak se domníval, královým útěkem, či snad, lépe řečeno, zradou jeho mandatáře. Vraceli veřejně
tuto všemohoucnost Ludvíkovi XVI., a jestliţe lid po ní volal, jestliţe lid podával protesty a
petice, byl to jen nátlak davu, proti němuţ mělo Národní
shromáţdění, tento druhý mandatář národa, právo dát signál!
Co znamenala ta slova: Nechť zákon dá signál?
Vyhlásit stanné právo a vyvěsit červený prapor.
A opravdu, druhého dne, patnáctého července, v den, kdy mělo padnout rozhodnutí, má
Národní shromáţdění velmi bojovné vzezření. Nikdo je neohroţuje, ale ono chce samo
vyvolat zdání, jako by bylo ohroţeno. Zavolá si na pomoc Lafayetta a Lafayette, který vţdy
chodil kolem skutečného lidu se zavřenýma očima, pošle Národnímu shromáţdění pět tisíc muţů
Národní gardy, a aby ukonejšil lid, neopomene mezi gardisty zařadit tisíc pík z předměstí
Saint-Antoine.
Pušky, to je aristokracie v Národní gardě, píky jsou proletariát.
Národní shromáţdění je přesvědčeno, stejně jako Barnave, ţe stačí, aby zákon dal signál,
a ţe se kolem něho seskupí nikoliv lid, ale Lafayette, velitel Národní gardy, a Bailly, paříţský
starosta. Národní shromáţdění je rozhodnuto věc skoncovat.
Ačkoli se zrodilo teprve přede dvěma lety, Národní shromáţdění uţ ví, jak se to dělá, tak
jako to věděl parlament roku 1829 a 1846. Vědělo, ţe stačí unavit poslance sáhodlouhými řečmi a
hlavní otázku zařadit aţ na konec zasedání. Proto promarnilo polovinu schůze četbou vojenské
zprávy o záleţitostech ministerstva války. Potom nechalo s líbeznou zdvořilostí
mluvit tři nebo čtyři poslance, při jejichţ řečech se obyčejně shromáţdění nenuceně
bavilo. Konečně, kdyţ uţ byli všichni unaveni, rozhodlo se vyslechnout dva projevy, řeč
Sallesovu a Barnavovu.
Byly to advokátské řeči a přesvědčily Národní shromáţdění tak, ţe v boţském klidu
přikročilo k hlasování, kdyţ Lafayette ţádal konec debaty.
Ostatně se ten den nemělo Národní shromáţdění čeho bát. Oddělalo tribuny - nechť nám
čtenář laskavě promine ten vulgární výraz, vystihuje však podstatu věci - Tuilerie byly zavřeny.
Policie byla v pohotovosti k příkazům předsedy Národního shromáţdění. Lafayette byl v
Národním shromáţdění a osobně ţádal konec debaty. Bailly byl rovněţ na svém místě v čele
městské rady a připraven učinit jakákoli opatření. Oficiální autority byly všude připraveny k boji,
kdyby se do něho lid chtěl pustit.
Lid však neměl náladu k boji, couvl před bodáky a píkami a odešel do svého parlamentu,
to jest na Martovo pole.
A všimněte si dobře, lid nešel na Martovo pole, aby se bouřil, aby vypověděl poslušnost
jako kdysi lid římský. Nikoli, šel na Martovo pole, protoţe tam byl oltář vlasti, který od 14.
července ještě neměli čas zbořit, ačkoli vlády vţdycky velmi rychle bořívají památníky, s jejichţ
pomocí se dostaly k moci.
Lid tam chtěl sepsat protest a podat tento protest Národnímu shromáţdění. Zatímco lid
sepisoval svůj protest, Národní shromáţdění odhlasovalo:
1. Toto prozatímní opatřeni:
"Jestliţe král poruší přísahu, napadne (svůj lid anebo ho nebude hájit, zříká se trůnu, stává
se prostým občanem a lze ho obţalovat za všechny činy, kterých se dopustil po své abdikaci." 2:
Toto opatřeni represívní:
"Budou postaveny před soud: Bouillé jakoţto hlavní viník a jako vedlejší viníci všechny
osoby, které měly účast na králově únosu."
V okamţiku, kdy Národní shromáţdění odhlasovalo tyto dva dekrety, lid sepsal a
podepsal svůj protest. Dav se vracel, aby jej předloţil Národnímu shromáţdění, ale to bylo lépe
chráněno neţ kdy jindy. Byli v něm dnes přítomni všichni vojenští hodnostáři: předsedal Charles
Lameth, mladý plukovník; Národní gardě velel Lafayette, mladý generál; dokonce náš ctihodný
astronom Bailly si přepásal černý šat trikolórou a nasadil si na myslitelskou hlavu třírohý
úřednický klobouk, takţe uprostřed všech těch pík a bajonetů vzal i on na sebe válečnické
vzezření. Kdyby ho byla v tom okamţiku viděla paní Baillyová, byla by si ho mohla splést s
Lafayettem, coţ se jí ostatně, jak zlé jazyky tvrdily, ve volných chvílích občas stávalo.
Dav vyjednával. Byl tak málo nepřátelsky naladěn, ţe nebylo moţno vůbec s ním
nevyjednávat. Výsledek toho vyjednávání byl, ţe dovolili deputaci mluvit s pány Pétionem a
Robespierrem. Vidíte, jak vzrůstá popularita těchto nových jmen stejnou měrou, jak hasne
popularita Duportova, Lamethova, Barnavova, Lafayettova a Baillyho: Šestičlenná deputace
přichází do Národního shromáţdění v pečlivém vojenském doprovodu. Robespierre a Pétion,
jakmile jsou pověřeni tím úkolem, běţí ji naproti k feuillantům.
Je pozdě, uţ je odhlasováno!
Oba členové Národního shromáţdění, kteří tím hlasováním nebyli zrovna nadšeni,
nepodali o něm patrně deputaci zprávu tak, aby ji beze všeho spolkla: Deputace se také vrátila
rozhořčena.
Lid prohrál hru s nejlepšími kartami v ruce, jaké kdy štěstěna lidu přihrála. Dostal se do
varu: rozběhl se po městě a pomstil se tím, ţe začal zavírat divadla. Jsou-li divadla zavřena, říkal
jeden z našich přátel v roce 1830, visí nad Paříţí černý prapor. Opera měla vojenskou posádku a
tak odolala nátlaku davu.
Lafayette se svými čtyřmi tisící pušek a tisícem pík si nepřál nic jiného neţ potlačit rodící
se vzpouru. Ale městská rada odepřela k tomu dát rozkaz.
Aţ potud byla královna zpravena o všech událostech; ale tady zprávy končily, a co po
nich následovalo, ztrácelo se v temnu neméně temném neţ tyto zprávy.
Barnave, na něhoţ čekala s takovou netrpělivosti, jí měl říci, co se dálo patnáctého
července. Ostatně všichni cítili, ţe se blíţí rozhodná chvíle.
Králi, který čekal na Barnava taktéţ v druhém pokoji paní Campanové, ohlásili, ţe přišel
doktor Gilbert, a král tedy odešel do své pracovny, aby si od něho nechal referovat; královně
ponechal Barnava.
Konečně o půl desáté bylo slyšet na schodišti kroky, nějaký hlas prohodil několik slov se
stráţí, jeţ stála na konci schodiště. Potom se na konci chodby objevila postava mladého muţe,
oblečeného do uniformy poručíka Národní gardy.
Byl to Barnave.
Královna otevřela dveře; srdce ji bušilo, jako by otvírala zboţňovanému milenci. Barnave
se rozhlédl kolem sebe a vklouzl do pootevřených dveří. Dveře se za ním hned zavřely. Ani
královna, ani Barnave nepromluvili ani slova. Bylo slyšet jen, jak v zámku zaskřípěl klíč.
51. Patnáctý červenec
Srdce královnino a Barnavovo bilo stejně prudce, ačkoli Marií Antoinettou a poslancem
zmítaly úplně různé city. Královnino srdce hořelo touhou po pomstě, Barnavovo touhou po lásce.
Královna rychle vešla do druhého pokoje, kde bylo více světla. Jistě se nebála ani
Barnava, ani jeho lásky; věděla, ţe jeho láska je oddaná a uctivá; ale z čistě ţenského pudu
prchala před tmou.
V druhém pokoji klesla do křesla.
Barnave se zastavil na prahu a rozhlédl se po malém pokoji, osvětleném pouze dvěma
svíčkami. Domníval se, ţe se tu setká s králem, neboť král byl přítomen při obou předešlých
Barnavových schůzkách s Marií Antoinettou.
V pokoji. však nebyl nikdo. Poprvé od chvíle, kdy provázel královnu po galériích
biskupského paláce v Meaux, octl se Barnave s Marii Antoinettou mezi čtyřma očima. Bezděky
si sáhl na srdce, jeţ tak prudce bušilo.
"Ach pane Barnave," vydechla královna, "čekám na vás uţ dvě hodiny." Barnave by se
byl nejraději vrhl Marii Antoinettě k nohám za tuto výčitku, jiţ královna pronesla tak sladkým
hlasem, ţe to nevypadalo jako výtka, ale spíše jako stesk. Zdrţela ho však úcta.
Srdce někdy člověku řekne, ţe vrhnout se ţeně k nohám by mohlo znamenat nedostatek
úcty.
"Bohuţel, madam, máte pravdu, doufám však, ţe Vaše Veličenstvo je přesvědčeno, ţe to
nebylo mou vinou."
"Ach ano," přisvědčila královna, "vím, jak jste oddán monarchii."
"Jsem oddán především královně," řekl Barnave, "a byl bych rád, kdyby o tom Vaše
Veličenstvo nepochybovalo."
"Já o tom nepochybuji, pane Barnave... ale co vás zdrţelo?"
"Snaţil jsem se přijít v sedm hodin, madam, ale bylo ještě světlo a já jsem potkal na terase
pana Marata. Jak se můţe takový člověk opováţit chodit kolem vašeho paláce?"
"Pana Marata?" řekla královna, jako by si nemohla vzpomenout. "Není to nějaký novinář,
co píše proti nám?"
"Ano, ten píše proti všem a všemu... Díval se za mnou očima zmije, dokud jsem nezmizel
za mříţí Feuillantů... Ani jsem se neodváţil podívat se vám do oken. Naštěstí jsem potkal na Pont
Royal Saint-Prixe."
"Saint-Prix, kdo to zas je?" otázala se královna stejně opovrţlivě, jako kdyţ před chvílí
padlo jméno Marat. "Není to nějaký herec?"
"Ano, madam, je to herec," řekl Barnave, "ale co se dá dělat, je to příznak dnešní doby.
Herci a novináři, o jejichţ existenci se králové dřív dovídali, jenom kdyţ jim dávali rozkazy a tito
lidé se div nepřetrhli, jak ochotně je spěchali vykonat, herci a novináři se stali občany, kteří
mají jistý vliv, mohou jednat podle své libovůle - jsou to kolečka ve velkém stroji, v němţ
královský majestát představuje dnes jen velké kolo - mohou prospívat a mohou škodit...
SaintPrix napravil, co pokazil Marat."
"Jak to?"
"Saint-Prix byl v uniformě. Znám se s ním, madam. Zastavil jsem se s ním a zeptal jsem
se ho, kam jde na stráţ. Bohudík šel do zámku. Řekl jsem mu, ţe se mi dostalo cti být přijat
Vaším Veličenstvem."
"Ach pane Barnave!"
"Měl jsem se snad raději vzdát...?"
Barnave by byl málem řekl toho štěstí, ale opravil se:
"Měl jsem se snad raději vzdát cti setkat se s vámi a povědět vám důleţité noviny?"
"Ne, ne," řekla královna, "udělal jste dobře... Ale myslíte, ţe se lze na pana Saint-Prixe
spolehnout?"
"Madam," řekl váţně Barnave, "situace je na ostří noţe, račte mi to věřit. Lidé, kteří vám
dosud zůstali oddáni, jsou opravdu vaši nejvěrnější přátelé. Neboť jestliţe zítra - a zítra se to
rozhodne - jakobíni zvítězí nad konstituční stranou, vaši přátelé budou vašimi spoluviníky... A
viděla jste, zákon nestíhá vás, ale postihl vaše přátele, o nichţ mluví jako o vašich spoluvinících."
"To je pravda," přisvědčila královna. "Vy tedy říkáte, ţe pan Saint-Prix... "
"Pan Saint-Prix, madam, mi řekl, ţe má v Tuileriích sluţbu od devíti do jedenácti hodin,
ţe se pokusí, aby se dostal na stráţ v mezipatře a ţe tedy během těch dvou hodin mi Vaše
Veličenstvo bude moci udělit své rozkazy... Poradil mně, aby si oblékl uniformu důstojníka
Národní gardy, a jak Vaše Veličenstvo vidí, zachoval jsem se podle jeho rady."
"A pan Saint-Prix je opravdu na stráţi na tomto místě?"
"Ano, madam... Musel za to dát serţantovi dvě vstupenky do divadla... Vidíte, jak snadná
je dnes korupce," dodal s úsměvem Barnave.
"Pan Marat... Pan Saint-Prix... dvě vstupenky do divadla..." vrtěla hlavou královna, kterou
děsil pohled do této propasti všednosti, jeţ v revolučních dnech rozhoduje o osudu králů.
"Ach Boţe můj, je to tak, Vaše Veličenstvo," řekl Barnave. "Jak je to všecko podivné,
není-liţ
pravda? Ve starověku tomu říkali osud, filosofové tomu dnes říkají náhoda a křesťané v
tom vidí Prozřetelnost."
Královna si pohrávala s kadeři a smutně se usmívala.
"Šedivějí mi z toho vlasy," řekla.
Potom se vrátila k Barnavovi a k politické stránce situace, od níţ na chvíli zabočila do
neurčita.
"Ale slyšela jsem, ţe jsme v Národním shromáţdění dosáhli vítězství."
"Ano, madam, v Národním shromáţdění jsme dosáhli vítězství, ale u jakobínů jsme utrţili
poráţku."
"Ach můj Boţe," zvolala královna, "já uţ opravdu nic nechápu... Domnívala jsem se, ţe
jakobíny máte vy, pan Lameth a pan Duport v hrsti; ţe si s nimi můţete dělat, co chcete."
Barnave zavrtěl hlavou.
"Tak tomu bylo kdysi," řekl, "ale teď vane nový vítr."
"Orleánský, viďte?" otázala se královna.
"Ano, v tomto okamţiku opravdu odtud hrozí nebezpečí."
"Nebezpečí! Ale coţpak jsme mu dnešním hlasováním neunikli?"
"Uvědomte si dobře, madam, co vám nyní povím, neboť situaci lze čelit jenom, kdyţ ji
dobře známe. Hle, co jsme dnes odhlasovali: jestliţe král poruší svou přísahu, jestliţe napadne
svůj lid anebo jej nebude bránit, vzdává se tím trůnu a můţe být postaven před soud pro činy,
jichţ
se dopustil po své abdikací."
"Nuţe," řekla královna, "král svou přísahu neporuší, král nenapadne svůj lid, a
podnikne-li na něj útok někdo jiný, bude král lid bránit."
"To je všechno hezké, madam, ale to usnesení ponechává otevřená zadní dvířka pro
revolucionáře a orleánisty. Národní shromáţdění neustanovilo nic o králi. Odhlasovalo
preventivní opatření proti druhému porušení ústavy a ponechalo stranou první, to, kterého se král
dopustil. A víte, co dnes večer navrhl u jakobínů Laclos, jeden z lidí vévody Orleánského?"
"Jistě něco strašného. Co dobrého by mohl navrhnout autor tak strašné knihy, jako jsou
Nebezpečné známosti?"
"Ţádal, aby v Paříţi a v celé Francii byla předloţena k podpisu petice, jeţ by vyzvala
krále, aby odstoupil. Tvrdí, ţe ji podepíše deset miliónů občanů."
"Deset miliónů podpisů!" vykřikla královna. "Boţe můj, to nás opravdu lidé tak nenávidí,
ţe si deset miliónů Francouzů přeje, abychom odešli?"
"Ach madam, nic se nedá tak snadno udělat jako většina."
"A návrh pana Laclose prošel?"
"Vyvolal velkou diskusi... Danton jej podporoval."
"Danton. Ale já jsem si myslila, ţe pan Danton je náš člověk?... Pan de Montmorin mně
přece vypravoval, ţe ten králův právní poradce prodal nebo koupil, uţ si dobře nevzpomínám,
nějaký úřad, a tím ţe jsme ho měli dostat do rukou?"
"Pan de Montmorin se mýlil, madam, je-li Danton něčí, pak je vévody Orleánského."
"A co pan de Robespierre, mluvil také? Říká se o něm, ţe začíná nabývat velký vliv."
"Ano, Robespierre mluvil. Nebyl pro petici. Byl prostě pro adresu jakobínským
společnostem na venkově."
"Ale měli bychom získat pana Robespierra, jestliţe začíná mít takový význam."
"Pana Robespierra nelze získat, madam. Pan de Robespierre patří jen sobě, své myšlence,
své
utopii, své posedlosti a moţná ţe své ctiţádosti."
"Ať má jakoukoli ctiţádost, můţeme ji přece uspokojit... Chtěl by mít jmění?"
"Nestojí o to."
"Chtěl by být ministrem?"
"Moţná ţe chce být víc neţ ministrem."
Královna se podívala na Barnava nechápavě.
"Ale ministerstvo je přece nejvyšší cíl, jehoţ můţe některý z našich poddaných
dosáhnout!"
"Jestliţe se pan de Robespierre dívá na krále, jako by uţ byl sesazen, nepokládá se patrně
za králova poddaného."
"Ale jakou tedy můţe mít ctiţádost?" otázala se královna zděšeně.
"Jsou doby, madam, kdy někteří muţi sní o nových politických titulech namísto starých,
které
uţ ztratily svůj význam a lesk."
"Ano, chápu, vévoda Orleánský chce být regentem, budiţ. Jeho rod ho opravňuje k tomu
vysokému úřadu. Ale pan Robespierre, nepatrný venkovský advokát!... " Královna zapomněla, ţe
Barnave je rovněţ nepatrný venkovský advokát.
Barnave se však nevzrušil. Buď si tu ránu ani neuvědomil, anebo měl odvahu ji přijmout a
skrýt svou bolest.
"Marius a Cromwell také vyšli z lidu," řekl tiše.
"Marius! Cromwell!... Kdyţ jsem v dětství poprvé slyšela ta jména, netušila jsem, ţe mi
jednoho dne budou znít tak hrozně!... Ale poslyšte - pořád se uchylujeme od věci - řekl jste mi, ţe
pan de Robespierre nesouhlasil s peticí, kterou navrhl Laclos a podporoval Danton."
"Ano, ale v tom okamţiku se vhrnula do sálu vlna lidí, sprostí křiklouni od Palais Royal,
houf pouličních holek, mašinérie, připravená podpořit Laclose. A jeho návrh nejenom prošel, ale
bylo dokonce přijato, ţe zítra v jedenáct hodin dopoledne vyslechnou jakobíni petici, kterou
přinesou na Martovo pole a nechají podepisovat na oltáři vlasti a potom ji pošlou jakobínům na
venkov, a ti ji rovněţ podepíši."
"A kdo rediguje tu petici?"
"Danton, Laclos a Brissot."
"Tři nepřátelé?"
"Ano, madam."
"Boţe můj! A co dělají naši přátelé konstitucionalisté?"
"Na nich hlavně záleţí. Jsou rozhodnuti, madam, vsadit zítra všechno na jednu kartu."
"Ale nemohou přece uţ zůstat s jakobíny?"
"Máte obdivuhodnou znalost lidí a věcí, madam, vidíte opravdu situaci, tak jak jest; vaši
přátelé v čele s Duportem a Lamethem se právě rozešli s vašimi nepřáteli. Postavili feuillanty
proti jakobínům."
"Co to zas je, ti feuillanti? Promiňte mi, ale mně uţ jde z toho hlava kolem. Do našeho
politického slovníku vniklo tolik nových jmen a tolik nových slov, ţe se na všechno musím ptát."
"Feuillanti, madam, to je bývalý klášter nedaleko Jízdárny a tedy poblíţ Národního
shromáţdění. Podle toho kláštera dostala jméno i celá tuilerijská terasa. Dnes tam má sídlo klub
umírněných konstitucionalistů."
"A kdo všechno je v tom klubu?"
"Lafayette, to jest Národní garda. Bailly, tj. městská rada."
"Lafayette, Lafayette... Myslíte, ţe se na Lafayetta můţeme spolehnout?"
"Je upřímně oddán králi, madam."
"Oddán králi jako dřevorubec dubu, který podtíná u samého kořene. Bailly, ten ještě ujde.
Nikdy jsem si na něho nemohla stěţovat. Dokonce vám mohu říci, ţe mně sám dal vědět, kdyţ
nás udala ta ţenská, ţe hodláme odjet. Ale Lafayette... "
"Vaše Veličenstvo jistě bude mít ještě příleţitost přesvědčit se, ţe smýšlí poctivě."
"Snad, snad," vzpomněla si královna na Versailles, "ve Versailles se opravdu zachoval
dobře... Vraťme se však k tomu klubu. Co udělá? Co navrhne? Jakou bude mít moc?"
"Bude mít obrovskou moc, madam, neboť bude ovládat, jak uţ jsem Vašemu Veličenstvu
řekl, Národní gardu, městskou radu a většinu v Národním shromáţdění, jeţ hlasuje s námi. Co
zbude jakobínům? Pět nebo šest poslanců: Robespierre, Pétion, Laclos, vévoda Orleánský; to jsou
všechno příliš různorodé ţivly, kterým se podaří sehnat dohromady jenom houf všelijakých
povýšenců a bandu křiklounů, kteří budou dělat velký hluk, ale nebudou mít ţádný vliv."
"Kéţ by to dal Bůh, pane! A co bude zatím dělat Národní shromáţdění?"
"Národní shromáţdění udělí zítra panu starostovi města Paříţe výtku za jeho dnešní
váhavost a slabost. Dobrák Bailly je jako větrná korouhvička, něco jako hodiny, které se musí
natáhnout, aby šly. Bude-li správně nataţen, půjde správně."
V tom okamţiku odbilo tři čtvrti na jedenáct a stráţ na chodbě zakašlala.
"Je čas," zašeptal Barnave, "musím jít. A přece se mi zdá, ţe bych měl Vašemu
Veličenstvu říci ještě tisíc věcí."
"A já, pane Barnave," odpověděla královna, "vám mohu říci jen jedno, ţe jsem vám
nesmírně
vděčná, vám i vašim přátelům, za to, ţe se kvůli nám vystavujete tak velkému nebezpečí."
"Madam," řekl Barnave, "nebezpečí je hra, v níţ mohu všechno vyhrát, ať uţ zvítězím
nebo budu poraţen, jestliţe mě královna, ať uţ jako vítěze nebo jako poraţeného, odmění svým
úsměvem."
"Bohuţel, pane," povzdechla si královna, "uţ takřka nevím, co je to úsměv. Ale vy pro
nás děláte tak mnoho, ţe se pokusím vzpomenout si na časy, kdy jsem byla šťastná, a slibuji vám,
ţe můj první úsměv bude platit vám."
Barnave se uklonil a s rukou na srdci couval pozpátku ke dveřím.
"Ještě slovo," ozvala se královna, "kdy vás zase uvidím?" Barnave se na vteřinu zamyslel.
"Zítra přijdou petice a druhé hlasování v Národním shromáţdění... Pozítří dojde k
výbuchu a změření sil... V neděli večer, madam, se vynasnaţím, abych vám směl přijít říci, co se
dálo na Martově poli."
A zavřel za sebou dveře.
Královna, celá zamyšlená, vešla ke králi. Byl právě tak pohrouţen v myšlenky jako ona
sama. Právě od něho odešel doktor Gilbert a řekl mu zhruba totéţ, co řekl Barnave královně.
Ludvík XVI. a Marie Antoinetta na sebe pohlédli a okamţitě oba poznali, ţe zprávy z obou stran
jsou stejně pochmurné.
Král právě dopsal jakýsi dopis.
Beze slova ukázal ten dopis královně.
V dopise uděloval pověření Monsieurovi, aby jménem francouzského krále poţádal o
zásah rakouského císaře a krále pruského.
"Monsieur mně způsobil mnoho zla," řekla královna. "Monsieur mě nenávidí a udělá proti
mně všecko, co ještě bude moci. Má-li však důvěru královu, má i moji." A uchopila pero a
připsala energicky svůj podpis vedle podpisu králova.
52. Konečně se dovíme co opisovala paní
Rozhovor mezi královnou a Barnavem poskytl, jak doufáme, našim čtenářům přesnou
představu, jak vypadala situace 15. července 1791:
Noví jakobíni se tlačili na místo starých.
Staří jakobíni zaloţili klub feuillantů.
Kordeliéři se v osobě Dantona, Camilla Desmoulinse a Legendra připojili k novým
jakobínům.
V Národním shromáţdění nabyla vrch konstitučně roajalistická většina, která se rozhodla,
ţe udrţí krále stůj co stůj.
Lid byl odhodlán dosáhnout králova odstoupení všemi moţnými prostředky, především
však zamýšlel pouţít protestů a peticí.
A nyní, co se událo za oněch čtyřiadvacet hodin, jeţ uplynuly mezi královninou schůzkou
s Barnavem, schůzkou, kterou umoţnil herec Saint-Prix, do onoho okamţiku, neţ se vrátíme k
paní Rolandové?
Povíme to několika slovy.
V době, kdy se v Tuileriích konala ona rozmluva, seděli u jednoho stolu tři muţi, měli
před sebou papír, pero, inkoust a spisovali důleţitý dokument. Jakobíni je pověřili, aby sepsali
petici. Byli to Danton, Laclos a Brissot.
Danton nebyl vůbec přítelem takových schůzí. Byl to muţ činu a raději se bavil, neţ by
zbytečně vykládal, a tak vţdy netrpělivě očekával konec kaţdého schůzování. Po nějaké době se
tedy zvedl a nechal na Brissotovi a Laclosovi, .aby sepsali petici, jak to sami uznají za dobré.
Laclos se za ním díval, dokud Danton nezavřel dveře.
Vytrhl se na okamţik z oné strojené ospalosti, za níţ skrýval neúnavnou bdělost. Potom
klesl do lenošky a pustil pero z ruky.
"Víte co, pane Brissote," pohodil hlavou, "sepište si to, jak chcete, já toho mám po krk...
Kdyby to byla nějaká strašná kniha, jak říkají u dvora, nějaké pokračování Nebezpečných
známostí, to bych si ještě dal říct. Ale taková petice, taková petice... " zívl, div si sanici
nevyvrátil, "víte, z toho bych zemřel nudou!"
Brissot byl naopak jako stvořený pro podobnou práci. Byl přesvědčen, ţe dovede sepsat
petici lépe neţ kdo jiný, a s chutí přijal zplnomocnění, jeţ mu dávala nepřítomnost Dantonova a
nechuť Laclosova. Laclos zavřel oči a zabořil se pohodlně do lenošky, jako by si chtěl zdřímnout,
přitom však pozorně váţil kaţdou větu, kaţdé slovo, aby ve vhodné chvíli mohl do Brissotova
textu vsunout výhradu, jeţ by zajišťovala regentství pro jeho prince. Jakmile Brissot napsal
nějakou větu, přečetl ji nahlas a Laclos ji schválil lehkým kývnutím a slabým zabručením. Brissot
zdůraznil v petici toto:
1. Pokrytecké nebo zbabělé mlčení Národního shromáţdění, které nechtělo anebo se
neodváţilo rozhodnout nic, co se týkalo krále.
2. Faktickou abdikaci Ludvíka XVI., neboť král prchl, Národní shromáţdění ho dočasně
zbavilo královských práv, pronásledovalo ho a nechalo zatknout. Král se nepronásleduje,
nezatýká a nezbavuje svých práv; jestliţe se pronásleduje, zatkne a zbaví práv, znamená to, ţe
přestal být králem.
3. Potřebu postarat se o náhradu za něho.
"Výborně, výborně," kýval Laclos při této poslední větě hlavou. Potom, kdyţ chtěl
Brissot pokračovat, skočil mu najednou sekretář vévody Orleánského do řeči:
"Počkejte, počkejte, tak se mi zdá, ţe po těch slovech o náhradu za něho by bylo dobře
ještě
něco přidat... Něco, čím bychom získali bázlivce. Všichni ještě nespálili jako my, za
sebou všechny mosty."
"To máte pravdu," řekl Brissot, "a co byste tam přidal?"
"Na to byste měl přijít spíš vy neţ já, milý pane Brissote... Přidal bych... počkejte... "
Laclos se tvářil, jako by hledal větu, a přece ji měl uţ dlouho přesně sestavenou a čekal jen na
vhodný okamţik, aby ji uplatnil.
"Víte co," řekl konečně, "po slovech je třeba postarat se o jeho náhradu bych připojil
všemi ústavními prostředky."
Studujte a obdivujte se, politikové, redaktoři minulých, současných i budoucích peticí,
protestů a návrhů zákona!
Vţdyť těch několik neškodných slov, to je přece maličkost, či snad ne?
Nuţe, uvidíte to hned - ti z mých čtenářů, kteří, bohudík, nejsou politiky, uvidí hned, kam
mířila ta tři slova: všemi ústavními prostředky.
Postarat se o náhradu krále všemi ústavními prostředky znamenalo ve skutečnosti postarat
se o to jedním jediným způsobem.
Ten jediný způsob, jediný zákonný prostředek bylo totiţ regentství.
A jestliţe hrabě de Provence a hrabě d'Artois, bratři Ludvíka XVI. a strýcové korunního
prince, jsou nepřítomni a ostatně ztratili všechnu popularitu, kdyţ emigrovali, komu připadne
regentství?
Vévodovi Orleánskému!
Tato nenápadná, neškodná, nevinná věta, vsunutá do petice, sepsané ve jménu lidu, dávala
ve skutečnosti jménem lidu regentstvi vévodovi Orleánskému!
Politika je krásná věc, viďte? Jenom budou lidé potřebovat ještě fůru času, neţ se naučí
dívat do karet tak obratným lidem, jako byl pan de Laclos! A Laclosové nevymřeli a ještě dlouho
nevymřou. Brissot buď netušil, jaká je v těch třech slovech bomba, načasovaná, aby vybuchla v
pravý okamţik, buď neviděl, jaký se mu do jeho petice vplíţil had, buď si byl konečně
vědom, co riskuje, jestliţe dává na papír takovouhle petici, a nebylo mu vůbec proti mysli
nechat si otevřená zadní vrátka. Bez námitek připojil dodatek, který mu Laclos nadiktoval.
"Opravdu," poznamenal, "to pro nás můţe získat pár konstitucionalistů... Měl jste dobrou
myšlenku, pane de Laclos."
Ostatek petice se nesl v podobném duchu.
Nazítří se dostavili Pétion, Brissot, Danton, Camille Desmoulins a Laclos k jakobínům.
Přinesli petici.
Sál byl téměř prázdný.
Kdekdo odešel k feuillantům:
Barnave se nemýlil: dezerce byla úplná.
Tu se i Pétion rozběhl k feuillantům.
A koho tam našel? Barnava, Duporta a Lametha. Skládali adresu určenou jakobínským
klubům na venkově, oznamovali, ţe klub jakobínů přestal existovat a ţe byl přenesen k
feuillantům a spojil se s nimi pode jménem Společnost přátel ústavy.
Tak přestane působit, ochromena váhavostí, společnost, jejíţ zaloţení stálo tolik úsilí a
jejíţ
síť se prostírala po celé Francii.
Komu mají členové věřit, koho mají poslouchat, staré nebo nové jakobíny?
A zatím bude proveden protirevoluční převrat a lid, jenţ ztratil oporu a dal se ukolébat
vinou v ty, kdo za něho měli bdít, procitne přemoţen a spoután.
Tomuto nebezpečí je třeba čelit.
Kaţdý z jakobínských vůdců sloţí protest a pošle jej na venkov, tam, kde má nejvíce
důvěry. Roland je poslancem za Lyon. Má velký vliv na obyvatelstvo tohoto druhého hlavního
města království. Danton, neţ se odebral na Martovo pole, kde chce dát podepsat petici lidu místo
jakobínům, kteří se mu zatím vytratili, se zastavil u Rolanda, vysvětlil mu situaci a poţádal ho,
aby poslal okamţitě protest do Lyonu.
Lyonský lid podá ruku lidu paříţskému a zároveň s ním předloţí svůj protest. Roland
okamţitě načrtl protest a paní Rolandová jej opisuje.
Danton spěchá zatím za svými přáteli na Martovo pole.
V okamţiku, kdy tam došel, bylo tam všechno ve varu. Uprostřed obrovské arény stojí
oltář
vlasti, vztyčený k slavnosti 14. července; zůstal tam jako troska minulých dní. Jak jsme
řekli, kdyţ se slavila slavnost federace v roce 1790, vystupovalo se k oltáři vlasti po čtyřech
schodištích, jeţ vedly na čtyři estrády, obrácené ke čtyřem světovým stranám. Na oltáři byl obraz
představující triumf Voltairův, jenţ se slavil 12. července. Nad tím obrazem byl plakát kordeliérů
s Brutovou přísahou. Bylo to všecko bombastické, ale vyhovovalo to vkusu a duchu doby.
Shromáţdění právě jednalo o třech slovech, které vsunul Laclos do petice. Ta slova by
byla takřka nepozorovaně prošla, kdyţ jakýsi muţ, podle oděvu i chování a podle téměř hrubé
přímočarostí zřejmě z lidových vrstev, předčitatele petice prudce zarazil.
"Počkat!" vykřikl. "Tady se klame lid!"
"Jak to?" otázal se předčitatel.
"Těmi slovy všemi ústavními prostředky nahrazujete nulu nulou, vymítáte ďábla
belzebubem, obnovujete království, a my uţ vůbec nechceme krále!"
"Nechceme království! Nechceme krále!" volala většina shromáţděných. Podivná věc!
Jakobíni se tu najednou postavili za krále!
"Pánové, panové," dali se do křiku, "dejte si pozor! Nechceme-li království, nechceme-li
krále, chceme republiku a pro republiku není ještě Francie zralá."
"Ţe není zralá?" ozval se znovu onen muţ z lidu. "Nu dobrá, jen ať se ještě jednou nebo
dvakrát opakují Varennes, a ona uţ uzraje! Hlasovat, hlasovat! Hlasovat o petici!"
"Hlasovat!" doţadovali se všichni, kdo před chvíli volali: "Nechceme království,
nechceme krále!"
Bylo nutno přikročit k hlasování.
"Ať kaţdý, kdo nechce ani Ludvíka XVI., ani ţádného jiného krále, zvedne ruku!" vyzval
neznámý.
Ruce zvedla tak obrovská většina, ţe vůbec nebylo třeba dát hlasovat, kdo je proti.
"Dobrá," vykřikl muţ, který spískal celou tu bouři, "teď to máme krásně odhlasováno.
Zítra, v neděli 17. července, sem přijde celá Paříţ podepsat petici. To si vezmu na starost já,
Billot!" Kdekdo hned věděl, ţe to je ten strašný sedlák, jenţ provázel Lafayettova pobočníka do
Varennes, zatkl krále a přivedl ho do Paříţe.
Takto muţ z lidu, to jest davový instinkt rázem předstihl nejodváţnější kordeliéry a
jakobíny: Toho se zalekli i Camille Desmoulins, Danton, Brissot a Pétion a prohlásili, ţe takový
akt paříţského lidu nelze uskutečnit bez obav, ţe by mohl vyvolat obrovskou bouři a ţe je proto
nutno nejprve poţádat městskou radu o povolení k zítřejšímu shromáţdění.
"Budiţ," řekl Billot, "poţádejte si o povolení, a nedostanete-li je, já uţ si je vymohu."
Camille Desmoulins a Brissot byli pověřeni, aby poţádali o povolení.
Na radnici zastihli místo Baillyho jenom prvního syndika. Ten nechtěl vzít odpovědnost
.na sebe, zásadně neodmítl, ale povolení také nedal. Řekl jen, ţe nemá nic proti petici. Brissot a
Camille Desmoulins opustili radnici v přesvědčení, ţe povolení dostali. První syndik zatím poslal
zprávu do Národního shromáţdění, jakou ţádost mu zástupci lidu přednesli.
Národní shromáţdění bylo zahnáno do úzkých.
Nerozhodlo dosud ještě, co se má stát s Ludvíkem XVI., jenţ uprchl, byl zbaven
královských práv, zadrţen ve Varennes, přiveden zpátky do Tuilerií, kde byl od 26. června drţen
jako vězeň.
Nebylo moţno ztrácet čas.
Desmeuniers, tváře se jako rozhodný nepřítel královské rodiny, navrhl tento dekret:
"Výkonná moc bude suspendována do té doby, dokud konstituce nebude předloţena králi
a král ji nepřijme."
Desmeuniers podal tento návrh v sedm hodin večer a v osm hodin jej přijala obrovská
většina. Teď uţ nebyla lidová petice k ničemu: Král, suspendovaný do doby, dokud nepřijme
ústavu, měl se stát jejím prostým přijetím králem, jako byl předtím.
Kaţdý, kdo by ţádal, aby byl sesazen král, kterého ústavně přijalo Národní shromáţdění a
jenţ by byl ochoten přijmout ústavu, stane se vzbouřencem.
A protoţe je situace váţná, budou ovšem vzbouřenci stíháni všemi zákonnými prostředky.
Večer se shromáţdila městská rada se starostou v čele na radnici.
Schůze začala o půl desáté.
V deset hodin se páni usnesli, ţe zítra, v neděli 17. července, v osm hodin ráno bude
dekret Národního shromáţdění vylepen po celé Paříţi a ţe jej na všech křiţovatkách vyhlásí za
zvuků trub městští úředníci s dostatečnou vojenskou asistencí.
Za hodinu uţ věděli o tomto rozhodnutí jakobíni. Jakobíni cítili, ţe jsou slabí. Kdyţ
většina z nich přešla k feuillantům, byli izolováni a bez moci.
Ztratili odvahu.
Santerre, muţ ţ předměstí Saint-Antoine, populární sládek od Bastily, jenţ se měl stát
nástupcem Lafayettovým, se uvolil, ţe půjde jménem jakobínské společnosti na Martovo pole a
stáhne petici.
Kordeliéři projevili ještě větší opatrnost:
Danton oznámil, ţe stráví zítřejší den ve Fontenay-sous-Bois. Jeho tchán, výrobce
limonády, tam měl vilu.
Legendre mu slíbil, ţe tam přijede za ním s Desmoulinsem a Fréronem.
Rolandovi dostali lístek, v němţ se jim sdělovalo, ţe uţ nemá smysl, aby posílali protest
do Lyonu.
Všechno selhalo a bylo odloţeno na neurčito.
Paní Rolandová k půlnoci opsala protest, kdyţ vtom dostala Dantonův vzkaz; nic
nechápala a ničemu nerozuměla.
Právě v tu chvíli seděli v krčmě v Gros-Caillou dva muţi, dopíjeli třetí láhev laciného
vína a umlouvali si podivný plán.
Byl to jakýsi parukář a jakýsi invalida.
"Máte vy to ale nápady, tatíku Lajariette!" plácal se invalida do kolen.
"No a nebude to děsná švanda, tatíku Rémy?" chechtal se parukář. "Poslouchejte, jak to
uděláme: neţ se rozední, vydáme se na Martovo pole. Nadzvedneme jedno prkno na oltáři,
vlezeme dovnitř a prkno zase upevníme. Potom navrtáme nebozezem díry do podlahy... Spousta
hezkých holek přijde zítra podpisovat petici, je červenec, vedro... " Invalida se řehtal, ţe se div
nesvalil ze ţidle. Beztoho se uţ v duchu díval děrami v oltáři vlasti.
Parukář se také šklebil, ale nebylo mu zas tolik do smíchu. Nepřízeň doby ruinovala
ctihodný
a aristokratický cech, k němuţ patřil. S emigrací odešli tomuto umění nejlepší zákazníci.
Říkáme umění, neboť kaţdý, kdo viděl nějaký obraz z té doby, musí uznat, ţe to opravdu umění
bylo. A k dovršení všeho neštěstí hrál Talma úlohu Tita v Berenice v účesu, který dal vznik nové
módě: měl vlasy krátké a nenapudrované.
Není se tedy co divit, ţe parukáři byli většinou roajalisté. U Prudhomma se můţeme
dočíst, ţe v den královy popravy si jeden parukář ze zoufalství podřízl hrdlo.
Byla to tedy sladká msta na revoluci, podívat se pod sukně těm potrhlým vlastenkám, jak
jim říkalo několik vznešených dam, jeţ ještě v Paříţi zbyly, a pan Lajariette si liboval, jak bude
svými erotickými poznatky kořenit večerní hospodské šplechty. Napadla ho ta švanda, kdyţ
popíjel se starým kamarádem, a hned mu vyloţil, jak to podniknou. Invalida se tak
nadchl, ţe se v něm rozehrály všechny ţilky, dokonce i v té noze, kterou nechal u Fontenoy a
kterou mu stát velkodušně nahradil nohou ze dřeva.
Na ten šťastný nápad si poručili oba pijáci čtvrtou láhev vína a hospodský jim ji velmi
ochotně přinesl. Kdyţ se dávali do té čtvrté láhve, dostal zase invalida výtečný nápad. Napadlo
mu, ţe by stálo za to, nalít víno místo do sklenic do malého soudku, přilít ještě další
dvě láhve, přestat uţ pít a soudek si vzít s sebou.
Invalida podepřel svůj návrh tvrzením, ţe se ráno jistě pěkně rozehřejí. Parukář se
blahovolně
usmál; a kdyţ hospodský upozornil oba hosty, ţe je zbytečné vysedávat v hospodě, kdyţ
uţ
nepijí, oba naši filutové si od něho koupili nebozez a soudek. Nebozez schovali do kapsy,
tři láhve vína nalili do soudku a po půlnoci se vydali na Martovo pole, nadzvedli prkno na oltáři
vlasti, vklouzli dovnitř, ulehli do měkkého písku, soudek postavili mezi sebe a usnuli.
53. Petice
Jsou chvíle, kdy se lid následkem neustálého štvaní zvedne jako příboj a kdy musí přijít
velký
převrat, aby se jako oceán vrátil do břehů, jeţ mu vytvořila příroda. Spousta událostí z
první polovice července rozvášnila paříţský lid na nejvyšší míru. V neděli 10. července měla být
slavnost převezení ostatků Voltairových, zkazilo ji však nepříznivé počasí a průvod se zastavil u
charentonské brány, kde marně čekal celý den. V pondělí 11. července se počasí vyjasnilo.
Průvod se vydal na cestu, prošel celou Paříţí za ohromného sběhu lidu. Zastavil se před domem,
kde zemřel autor Filosofického slovníku a Candida; paní Vilette, Voltairova adoptivní dcera, a
Calasova rodina ověnčili rakev, kterou pozdravil sbor zpěváků z Opery.
Ve středu 13. července bylo velké divadlo v Notre-Dame. Hrálo se Dobytí Bastily s
průvodem velkého orchestru.
Ve čtvrtek 14. července, ve výročí federace, se konala pouť k oltáři vlasti. Tři čtvrtiny
Paříţe jsou na Martově poli. Kupí se zde hlava na hlavě a všechno to volá "Ať ţije národ!" V
osvětleném městě vypadá tuilerijský palác, tmavý a tichý, jako velký hrob. V pátek 15.
července se hlasuje v Národním shromáţdění pod ochranou Lafayettových čtyř
tisíc bodáků a tisíce pík. Téhoţ dne podává lid petici a zavírá divadla. Nepokoje a
výtrţnosti trvají po celý večer a dlouho do noci.
Konečně v sobotu 16. července dezertují jakobíni k feuillantům. Na Pont-Neuf se odehrají
vzrušující scény, policie zbije Frérona a zatkne jakéhosi Angličana, učitele italštiny
jménem Rotondo. Na Martově poli Billot vzbouří lid, kdyţ mu odhalí pravou podstatu věty,
kterou vsunul do petice Laclos. Lid hlasuje, aby byl sesazen Ludvík XVI., a usnáší se, ţe se zítra
sejde, aby podepsal petici, ţádající královo sesazení.
Je tmavá noc, plná temného vření, všichni vůdci jakobínů a kordeliérů prchají do úkrytů.
Vědí, co chystají protivníci, zatímco jejich prostí a naivní straníci si slibují, ţe se přece jenom
shromáţdí, děj se co děj, a ţe slavnostně dokončí započaté dílo.
A konečně jsou tu ještě jiní, a těm nedají spát city méně ušlechtilé a méně lidumilné. Jsou
to lidé plní nenávisti, jací se vyskytují ve všech velkých společenských hnutích, kteří miluji
výtrţnosti a zmatky a pohled na prolitou krev jako supi a hyeny, rvoucí se o mrtvoly zanechané
na bojišti.
Marat se ve své suterénní jizbě oddává svému velikášství, neustále se domnívá, ţe ho
pronásledují, ohroţují, nebo aspoň předstírá, ţe tomu věří. Ţije v temnotách jako netopýři a noční
ptáci. Z těch temnot vrhá kaţdého rána příšerné věštby na listech svého deníku, kterému říká
Přítel lidu. Uţ několik dní teče krev po sloupcích Maratových novin. Co se král vrátil, navrhuje
Marat jako jediný prostředek k ochraně práv a zájmů lidu jmenování jediného diktátora a
všeobecný masakr. Podle Marata je nejprve třeba vyvraţdit Národní shromáţdění a pověsit
všechny úředníky. Potom, aby byla nějaká změna a protoţe rdoušení a věšení mu uţ
nestačí, navrhuje uřezat ruce, usekat prsty, pohřbívat zaţiva a naráţet na kůly. Je čas, aby
k Maratovi přišel lékař a řekl mu: "Pane Marate, vidíte příliš rudě, musím vám pustit ţilou."
Verriére, ten příšerný hrbáč, ten strašný trpaslík s dlouhýma rukama a nohama, kterého jsme
spatřili na počátku této knihy při práci 5. a 6, října a jenţ pak zase zmizel, objevil se večer 16.
července, jak praví Michelet, jako apokalyptické zjevení na černém koni smrti, z něhoţ mu visí
dlouhé nohy s velkými koleny a chodidly. Zastavuje se na kaţdém nároţí, na kaţdé
křiţovatce a jako herold zloby svolává na zítřek lid na Martovo pole. Konečně se tu
poprvé hodlá vyznamenat Fournier, kterému říkají Fournier Američan, ačkoli se nenarodil v
Americe - je Auvergnan - ale proto, ţe byl dozorcem nad negry v San Domingu. Fournier se
zruinoval a div nepukne vztekem nad prohraným procesem; dráţdí ho také mlčení, jaký-n
odpovídá Národní shromáţdění na tucet jeho ţalob a stíţností. Je to docela prosté. Předáci
Národního shromáţdění jsou přece plantáţníci. Plantáţník je Lameth a jeho přátelé, Duport a
Barnave jsou také plantáţníci a přátelé plantáţníků. Fournier si tedy slibuje, ţe se při první
příleţitosti pomstí, a co si umíní, to jistě také provede tento člověk s temnými pudy dravce a s
obličejem připomínajícím šklebící se tvář hyeny. Taková je tedy situace v noci ze 16. na 17.
červenec. V Tuileriích čeká král s královnou úzkostně na Barnava. Barnave jim slíbil vítězství
nad lidem. Neřekl jim, jaké to bude vítězství
a jak se ho dosáhne. Co na tom! Hlavní je, ţe se pro ně něco podniká. Král touţí po tomto
vítězství, doufá, ţe se tím zlepší postavení královské moci. Královna v něm vidí začátek pomsty
na lůze, jeţ jí způsobila tolik utrpení, pomsty, na niţ má podle svého mínění právo. Národní
shromáţdění spoléhá na početní většinu, na kterou se všechny parlamenty světa vţdycky tak rády
spoléhají. Čeká klidně; učinilo všechna opatření. Ať se stane cokoli, má
zákon na své straně, a dojde-li na ostří noţe, můţe se vţdycky dovolat veřejného zájmu.
Také Lafayette očekává události beze strachu. Má svou Národní gardu, která mu je ještě plně
oddána, v té Národní gardě má devět tisíc muţů, starých vojáků, bývalých francouzských
gardistů. Tento sbor patří spíš k armádě neţ městu. Je ostatně placen, a proto mu také
přezdívaji placená garda. Bude-li zítra třeba vykonat nějakou krvavou práci, tento sbor ji
vykoná.
Bailly a městská rada čekají rovněţ. Po ţivotě stráveném ve studiu a v učencově pracovně
byl Bailly náhle strţen do politiky, na náměstí a trţiště. Včera mu Národní shromáţdění udělilo
důtku pro slabost, kterou ukázal večer 15. července. Dnes usíná uklidněn, ţe má po ruce stanné
právo, kterého, bude-li třeba, uţije zítra v celé jeho tvrdosti. Jakobíni čekají rovněţ, jsou však
rozptýleni a zalezlí v děrách. Robespierre se schovává. Laclos trucuje, kdyţ mu škrtli jeho větu.
Pétion, Buzot a Brissot jsou připraveni, správně
předpokládají, ţe zítřek bude krušný. Santerre má jít v jedenáct hodin ráno na Martovo
pole a stáhnout petici; ten jim podá zprávu.
Kordeliéři práskli do bot. Danton, jak jsme uţ řekli, je ve Fontenay u svého tchána.
Legendre, Fréron a Camilie Desmoulins tam přijedou za ním. Zbytek kordeliérů neudělá nic.
Kdyţ jsou vůdcové v prachu, kdo by se namáhal.
Lid o tom všem nic neví. Půjde na Martovo pole, bude tam podpisovat petici, bude křičet
"Ať
ţije národ!" tančit okolo oltáře vlasti a zpívat pověstnou píseň Půjde to z roku 1790. Mezi
rokem 1790 a 1791 je vyhloubena propast. Bude třeba naplnit tu propast mrtvými ze 17.
července.
Den začínal krásně. Od čtyř hodin zrána se začali trousit k oltáři vlasti, jenţ stál uprostřed
Martova pole jako osamělý katafalk, drobní kramáři a podomní obchodníci, kteří jsou nezbytnou
součástí všech lidových slavností; prodávají kokosové ořechy, perník a různé
pečivo.
Jakýsi malíř stojí nějakých dvacet kroků před oltářem vlasti obráceným k řece a
svědomitě si pořizuje náčrt.
O půl páté bylo na Martově poli uţ na sto padesát lidí.
Kdo tak brzo vstává, obyčejně špatně spal, a většina těch, kdo špatně spí - mluvím o
muţích a ţenách z lidu - buď špatně večeřeli, nebo nevečeřeli vůbec.
Kdo špatně večeřel a špatně spal, má obyčejně ve čtyři hodiny ráno mizernou náladu.
Mezi těmi sto padesáti lidmi, kteří se uţ hemţí kolem oltáře vlasti, má většina špatnou náladu a
netváří se zrovna vesele.
Pojednou jakási prodavačka limonády, jak stoupá po stupních oltáře, zděšeně zaječí.
Špička nebozezu se ji zavrtala do podešve.
Ţena ječí a na její řev se sbíhají lidé.
Podlaha lešení je na několika místech provrtána, nikdo neví a nechápe, proč. Ale nebozez,
jenţ se·právě zabodl prodavačce limonády do podešve, svědčí o tom, ţe tam dole jsou lidé. Kdo
to můţe být?
Volají na ty lidi, vyzývají je, aby se ozvali, aby řekli, co tam dělají a vyšli ze svého
úkrytu. Nikdo neodpovídá.
Mazal, který maloval oltář vlasti, nechá obraz obrazem a rozběhne se do Gros-Caillou pro
stráţ. Stráţ je ještě ospalá, nehodlá se obtěţovat jenom kvůli tomu, ţe někdo píchl nebozezem
nějakou bláznivou ţenskou do nohy, odmítne přijít a doporučí malíři, ať se klidí ke všem čertům.
Kdyţ se pan malíř vrátí, dosáhne rozčilení vrcholu. Kolem oltáře se sběhlo uţ na tři sta
lidí. Nadzvednou prkna, vlezou dovnitř, najdou parukáře a invalidu rozpaky celé bez sebe.
Parukář zahodil nebozez, protoţe jej pokládal za usvědčující důkaz. Zapomněl však odhodit také
soudek.
Chytnou oba kumpány za límec, donutí je vylézt na světlo boţí a vyslýchají je, co jsou
zač a co měli za lubem. A protoţe oba výtečníci jenom koktají a koktají a nikdo z nich nemůţe
dostat kloudného slova, dovedou je na komisařství.
Tam se zkormouceně přiznají, proč se ukryli pod oltářem vlasti. Komisař v tom vidí
pouhou rošťárnu bezvýznamné šibalství a pustí je na svobodu. Ale jak vycházejí z komisařství,
srazí
se s pradlenkami z Gros-Caillou, jeţ na ně čekají s paličkami v ruce. Pradlenky z
GrosCaillou si, jak se zdá, velmi potrpí na ţenskou počestnost. Vrhnou se na oba světáky a jak je
mydlí, tak je mydlí.
Tu přiběhne jakýsi muţ a vykládá, ţe pod oltářem vlasti našli soudek prachu. Oba
provinilci se tam tedy neukryli proto, aby se dívali holkám pod sukně - chtěli vyhodit vlastence
do povětří.
Je to nesmyslné obvinění. Stačilo vytáhnout zátku ze soudku a kaţdý se mohl přesvědčit,
ţe v něm je víno a nikoli střelný prach. Kaţdý si také mohl pomyslit, ţe oba spiklenci, kdyby byli
zapálili soudek s prachem - a kdyby v soudku ovšem nějaký prach byl - by první sami vyletěli do
povětří. Jsou však okamţiky, kdy nikdo o ničem neuvaţuje, kdy se nic nezjišťuje, anebo spíš
nechce se uvaţovat a nic zjišťovat.
V tu chvíli se vichřice mění v uragán. Přiběhne jakýsi houf lidí, nikdo neví odkud. Odkud
přišli lidé, kteří zabili Foulona, Berthiera a Flessellesa, odkud se vynořili lidé, kteří vyvolali 5. a
6. říjen? Z temného neznáma, kam se zase ztratí, aţ vykonají své smrtonosné dílo. Ti lidé se
zmocní chudáka invalidy a chudáka parukáře. Povalí je, invalidu pobodají noţem, ţe zůstane
leţet a vykrvácí. Parukáře vlečou k lucerně. Hodí mu na krk oprátku a zvednou ho do výše...
Kdyţ je na kus od země, provaz se přetrhne. Parukář padne na zem, ještě ţivý, zmítá se, mlátí
kolem sebe, uvidí hlavu svého druha na hrotu píky. Kde se tu najednou vzala píka? Při
pohledu na tu hlavu parukář vykřikne a omdlí. Useknou mu či spíše mu uřeţou hlavu a ta se za
okamţik objeví na hrotu druhé píky jako druhá krvavá trofej.
Dav okamţitě zatouţí projít se v Paříţi s těmi dvěma hlavami jako s korouhvemi. Houfec
vrahů, následovaný asi stovkou podobných banditů, se pustí za zpěvu do ulice de Grenelle. V
devět hodin vyhlašují městští úředníci a hlasatelé za zvuků trub na náměstí Palais Royal dekret
Národního shromáţdění a všechna bezpečnostní opatření proti rušitelům tohoto dekretu. Nejsou
ještě u konce, kdyţ se vrazi objeví v ulici Saint-Thomas-du-Louvre. Pro představitele města je to
vítaná příleţitost. Jakkoli jsou opatření, , která právě ohlašují, přísná, přece ještě neodpovídají
velikostí spáchaného zločinu.
Národní shromáţdění se právě začíná scházet. Z náměstí před Palais Royal není daleko do
Jízdárny a zpráva o tom, co se stalo, pronikne vzápětí do zasedací síně. Jenţe teď se uţ nemluví o
parukáři a invalidovi, kteří byli tak krutě potrestáni za klukovské
skotáctví. Mluví se o dvou počestných občanech a přátelích pořádku, kteří byli zabiti
proto, ţe hlásali revolucionářům úctu k zákonu.
Regnault de Saint-Jean-d'Angély se vrhne na tribunu.
"Občané," vykřikuje, "ţádám, aby bylo vyhlášeno stanné právo! Ţádám, aby Národní
shromáţdění prohlásilo, ţe se kaţdý, kdo pobuřuje lid individuálními nebo kolektivními
peticemi, provinil zločinem uráţky národa."
Národní shromáţdění povstane jako jeden muţ a schválí návrh Regnaulta de
Saint-Jeand'Angélyho. Kdo individuálně nebo kolektivně bude vybízet lid k odporu, dopouští se
od této chvíle zločinu uráţky národa.
Ti, kdo chtěli podat petici, jsou tedy od tohoto okamţiku zločinci. Toho si právě většina v
Národním shromáţdění přála.
Robespierre se schovával někde v koutě v Národním shromáţdění. Slyšel, co odhlasovali,
a spěchal k jakobínům, aby je upozornil, jaké nebezpečné rozhodnutí Národní shromáţdění
přijalo.
U jakobínů bylo pusto a prázdno; nějakých pětadvacet aţ třicet členů klubu se plíţilo
chodbami starého kláštera. Byl tu Santerre, čekal na příkazy vůdců klubu. Poslali tedy Santerra
na Martovo pole, aby upozornil lid, jenţ podepisoval petici, jaké
nebezpečí mu hrozí.
U oltáře vlasti nalezl asi dvě stě aţ tři sta lidí. Horlivě podepisovali jakobínskou petici.
Hrdina včerejšího dne, Billot, je duší toho lidového hnutí. Sám se nedovede podepsat, ale řekne,
jak se jmenuje, dá si vést ruku a podepíše jeden z prvních.
Santerre vystoupí k oltáři vlasti, ohlásí, ţe Národní shromáţdění právě prohlásilo za
vzbouřence kaţdého, kdo by se odváţil ţádat, aby byl král zbaven trůnu, a oznámí, ţe ho poslali
jakobíni, aby vzal zpět petici, kterou sepsal Brissot.
Billot sestoupí tři stupně a octne se tváří v tvář slavnému sládkovi. Oba muţi z lidu se na
sebe podívají, chvíli se zkoumají. Jsou to symboly dvou velkých sil, které se v tuto chvíli daly do
pohybu. Jeden je symbolem venkova, druhý Paříţe.
V okamţiku poznají, ţe patří k sobě. Společně bojovali u Bastily.
"Dobrá," řekne Billot, "vrátíme pánům jakobínům jejich petici. Ale sami si sepíšeme
novou."
"A doneste tu novou petici," dodá Santerre, "ke mně na předměstí Saint-Antoine.
Podepíšu ji a moji dělníci ji také podepíší."
A podá Billotovi ruku. Billot ji poctivě stiskne.
Lid vidí, jak se tu bratří město s venkovem, a propukne v bouřlivý potlesk. Billot vrátí
Santerrovi petici a Santerre se vzdálí. Podal právě lidu důkaz, ţe je s ním, a slíbil mu, ţe s ním
zůstane. Ostatně Santerre začíná nabývat popularitu.
"Páni jakobíni mají tedy strach," provolá Billot, "ať si ho mají! Mají právo vzít zpět svou
petici. Ale my, my máme pro strach uděláno a sepíšeme si novou."
"Tak jest, tak jest!" ozývá se ze zástupu, "hned!"
"A proč ne dnes?" rozkřikne se Billot. "Zítra! Kdo můţe vědět, co se můţe stát do zítřka!"
"Tak jest, tak jest!" ozývá se ze zástupu, "hned, hned!" Kolem Billota se okamţitě
seskupil hlouček horlivců. Síla je jako magnet; má obrovskou přitaţlivost.
Ten hlouček se skládal z kordeliérů anebo z divokých jakobínů, jimţ se nedostalo
správných instrukcí anebo byli odváţnější neţ jejich vůdcové a přišli na Martovo pole, přestoţe
to předáci zakázali.
Byli to většinou lidé ještě takřka neznámí. Proslaví se však zanedlouho ať uţ tím nebo
oním způsobem.
Byli to: Robert, slečna de Kéralio, Roland, Brune, typografický dělník, z něhoţ bude
maršál Francie; Hébert, populární publicista, příští redaktor strašného Pére Duchéne; Chaumette,
ţurnalista a medik; Sergent, rytec, stane se vbrzku švagrem Marceauovým a bude organizovat
vlastenecké slavnosti; Fabre d'Englantine, autor díla Intrigue épistolaire; Henriot, stráţce gilotiny;
Maillard, hrozný vykonavatel z Cháteletu, ztratili jsme ho z očí po 6. říjnu a setkáme se s ním
znovu po 2, září; Isabey otec a Isabey syn; z těch všech je uţ jen tento poslední
naţivu, svěţí ve svých osmaosmdesáti letech, a můţe nám vypravovat všechny ty
události:
"Okamţitě, okamţitě, okamţitě!" volá všechen lid.
Po celém Martově poli bouří potlesk.
"Ale kdo se chopí pera?" otáţe se kdosi.
"Já, vy, my všichni!" odpoví Billot. "Bude to opravdovská lidová rezoluce." Kterýsi
vlastenec se rozběhne pro papír, pro pero a pro inkoust.
Neţ se vrátí, chytnou se ostatní za ruce, začnou tančit farandolu a zpívat pověstnou píseň
Půjde to.
Vlastenec se vrátí za deset minut s papírem, pery a inkoustem. Měl strach, aby toho bylo
dost, kupil proto celou láhev inkoustu, balíček per a šest sloţek papíru.
Robert se chopí pera a slečna de Kéralio, paní Rolandová a Roland mu střídavě diktuji
tuto petici:
Petice Národnímu shromáţdění, sepsaná na oltáři vlasti
17. ČERVENCE 1791
Zástupci národa,
blíţíte se ke skončení svých prací. Zakrátko půjdou, ve vašich stopách vaši nástupci
zvolení
lidem. Těm nebudou uţ stát v cestě překáţky, jaké vám kladli zástupci obou
privilegovaných tříd, samozřejmí nepřátelé svaté zásady rovnosti.
Byl spáchán velký zločin. Ludvík XVI. uprchl. Nehodně opustil své místo. Říše se dostala
na pokraj anarchie. Občané ho zatkli ve Varennes a dovedli zpět do Paříţe. Lid tohoto hlavního
města vás důrazně vyzývá, abyste se neusnášeli o ničem, co by řešilo osud provinilcův, dokud
nevyslechnete názor a přání ostatních dvaaosmdesáti departementů.
Vy váháte: zatím dochází Národnímu shromáţdění mnoţství adres, všechny oblasti říše
ţádají
jednomyslně, aby byl Ludvík souzen. Vy, pánové, jste předem rozhodli, ţe je nevinen a
nedotknutelný, kdyţ jste 16. tohoto měsíce odhlasovali prohlášení, ţe ústavní listina mu bude
předloţena, aţ bude konstituce dokončena. - Páni zákonodárci! To nebylo přání lidu a my se
domníváme, ţe vaší největší slávou, ba dokonce vaší povinnosti jest, abyste byli orgány vůle lidu.
Bezpochyby jste byli strţeni k tomuto rozhodnutí smečkou oněch vzpurných poslanců, kteří uţ
předem podali protest proti konstituci. Ale pánové, ale zástupci šlechetného a důvěřivého lidu,
uvědomte si, ţe oněch dvě stě devadesát poslanců nemá vůbec právo zasedat v Národním
shromáţdění; ţe je tedy dekret neplatný svou formou i svým obsahem, protoţe je v rozporu se
svrchovanou vůli lidu a protoţe ho spoluodhlasovalo dvě stě devadesát poslanců, kteří nikoho
nezastupují.
Všechny tyto úvahy, zřetel na obecné blaho, naléhavé přání vyvarovat se anarchie, k níţ
by nezbytně vedl rozpor mezi poslanci a voliči, to vše nás nutí, abychom ve jménu celé Francie
vás vyzvali k novému projednání tohoto dekretu. Vezměte v úvahu, ţe zločin Ludvíka XVI. je
prokázán a ţe král se vlastně sám zřekl trůnu tím, ţe se tohoto zločinu dopustil. Přijměte jeho
abdikaci a svolejte nový ústavodárný sbor, který by v této věci postupoval v duchu celého národa,
přistoupil k soudu nad provinilcem a především ke změně a nové organizaci výkonné
moci."
Kdyţ byla petice sepsána, poţádali dav, aby se utišil. V okamţiku nastalo ticho, všechny
hlavy se obnaţily a Robert hlasitě přečetl petici.
Byla podle přání všech přítomných. Proto také nikdo neměl námitky, Naopak, na poslední
větě propukl jednomyslný potlesk.
Teď se tedy mělo podepisovat. Uţ tu nebylo jenom dvě stě nebo tři sta lidi. Bylo tu snad
nějakých deset tisíc lidí, a protoţe se na Martovo pole hrnuly davy ze všech stran, bylo zřejmé, ţe
za hodinu nebo za dvě tady bude nějakých padesát tisíc lidi. První se podepsali autoři petice,
potom podali pero svým sousedům. Potom, kdyţ spodní část petice byla celá pokrytá podpisy,
rozdali lidem archy bílého papíru; tyto očíslované listy se potom připojí k petici.
Podepisovalo se zprvu na rozích oltáře vlasti, potom na stupních, na kolenou, na dýnkách
klobouků, vůbec na všem, oč se dalo opřít.
Mezitím podle rozkazu, jejţ dalo Národní shromáţdění Lafayettovi a jenţ se týkal nikoli
petice, která se teď podepisovala, ale ranního zločinu, začaly se k Martovu poli stahovat první
oddíly vojska. Zájem o petici byl však tak velký, ţe pohybům vojska sotva kdo věnoval
pozornost.
Leč co se teď stane, bude mít velkou důleţitost.
54. Červený prapor
Těm oddílům velí kterýsi Lafayettův pobočník. Který? Není to známo. Lafayette měl
vţdycky takovou spoustu pobočníků, ţe se v nich historie nevyzná.
Ať to však byl kdokoli, z ochozů padla rána a zasáhla tohoto pobočníka. Ale jeho zranění
nebylo nebezpečné a na ojedinělý výstřel nebylo třeba odpovídat.
Podobná scéna se odehrála v Gros-Caillou. Od Gros-Caillou pochodoval Lafayette s třemi
tisíci muţi a s jedním dělem.
Ale tady je Fournier s bandou darebáků, pravděpodobně týchţ, kteří zabili parukáře a
invalidu. Ti vystavějí barikádu.
Lafayette zaútočí na barikádu a rozmete ji.
Fournier zcela zblízka vypálí na Lafayetta skrze kola převráceného vozíku. Naštěstí puška
selţe. Barikáda je rozmetána a Fournier chycen.
Přivedou ho k Lafayettovi.
"Co je to za pobudu?" otáţe se generál.
"Ten, co po vás střelil."
"Pusťte ho, ať se jde dát oběsit jinam!"
Ale Fournier se nejde dát oběsit. Zmizí na nějaký čas a vynoří se znovu v zářijových
masakrech.
Lafayette dorazí na Martovo pole; tam se čile podpisuje petice a vládne tam pořádek a
klid. Byl to jistě dokonalý klid, kdyţ se tam paní Condorcetová procházela se svým jednoročním
dítětem.
Lafayette se prodere aţ k oltáři vlasti, aby se sám přesvědčil, co se tu vlastně děje. Ukáţí
mu petici a lidé, kteří ji podepisují, se zaváţí, ţe se rozejdou domů, jakmile bude petice
podepsána. Lafayette se přesvědčí, ţe tu není co potlačovat, a se svými oddíly odtáhne. Ale
jestliţe oba výstřely, ten, jenţ zranil Lafayettova pobočníka, a ten, jenţ byl určen Lafayettovi,
neslyšel nikdo na Martově poli, vzbudily strašlivý ohlas v Národním shromáţdění.
Nezapomeňme, ţe Národní shromáţdění usiluje o roajalistický převrat a ţe tohle mu hraje do
rukou.
"Lafayette je raněn! Jeho pobočník je zabit! . .. Na Martově poli se vraţdí!... " Ta zpráva
se rozletí po Paříţi a Národní shromáţdění ji oficiálně sdělí na radnici. Ale také radnice je uţ
znepokojena tím, co se děje na Martově poli. Sama tam pošle tři městské radní, Jacquesa,
Renauda a Hardyho.
Z pódia oltáře vlasti spatří lidé, kteří podpisuji petici, ţe se k ním blíţí nový průvod.
Tentokrát přichází od řeky.
Pošlou tomuto průvodu vstříc deputaci.
Tři městští radní kráčí přímo k oltáři vlasti. Ale místo vzbouřeného a hrozivého davu,
který
očekávali, uvidí, jak se tu občané procházejí v hloučcích, drţí se kolem krku, někteří
podpisují petici, jiní tančí farandolu a zpívají Půjde to.
Dav se chová klidně. Ale snad sama petice je pobuřující. Radní tedy ţádají, aby jim petice
byla přečtena.
Přečtou jim petici od první do poslední řádky a dav tu četbu znovu provází pochvalným
pokřikem a svorným potleskem.
"Pánové," prohlásí zástupci městské rady, "jsme velmi potěšeni, ţe jsme vás tu našli v tak
dobré náladě. Byli jsme informováni, ţe tu jsou výtrţnosti; v tom jsme tedy byli oklamáni.
Podáme zprávu o tom, co jsme viděli, oznámíme na radnici, ţe na Martově poli je klid. Rozhodně
nemáme nic proti tomu, abyste podpisovali petici, naopak jsme ochotni vás vzít v ochranu, kdyby
vás v tom chtěl někdo rušit. Kdybychom tu nebyli úředně, podepsali bychom petici s vámi.
Pochybujete-li o našich úmyslech, zůstaneme tu jako rukojmí, dokud nebude petice podepsána."
Petice tedy jistě odpovídá všeobecné náladě, jestliţe by sami členové městské rady byli
ochotni ji podepsat, kdyby jim v tom nebránilo jejich úřední poslání. Lidu, jenţ podepisuje petici,
se dostává velké posily, kdyţ vidí, ţe se k němu přidávají tři muţi, kterým nedůvěřoval, kdyţ je
viděl přicházet, a obával se jejich nepřátelských úmyslů. V
málo významné sráţce mezi lidem a Národní gardou jsou mezitím dva muţi zatčeni. A
jak to v podobných případech obyčejně bývá, oba zatčení jsou náhodní chodci, úplně bez viny.
Nejrozhodnější z přívrţenců petice ţádají nyní, aby ti dva zatčení byli propuštěni na svobodu.
"To vám nemůţeme zaručit," odpovídají zástupci městské rady. "Zvolte si však deputaci,
ta ať
nás doprovodí na radnici a tam bude jistě zjednán průchod spravedlnosti." Zvolí si tedy
dvanáctičlennou deputaci. Je do ni jednomyslně zvolen také Billot. S třemi radními se deputace
vydá na radnici.
Kdyţ přijdou na náměstí de Gréve, spatří s údivem, ţe náměstí je přeplněno vojskem.
Stěţí si proklestí cestu na radnici tím lesem bajonetů.
Billot jde vpředu. Čtenář si jistě vzpomene, ţe se na radnici vyzná; byl tady s Pitouem
dost často.
Před vchodem do poradní síně poţádají páni radní deputaci, aby na ně okamţik počkala.
Sami si nechají otevřít dveře, vejdou dovnitř a uţ se neobjeví.
Deputace čeká hodinu. Čeká marně! Billot ztrácí trpělivost, mračí se jako čert. Pojednou
se otevřou dveře. Objeví se městská rada s Baillym v čele.
Bailly je velmi bledý. Je především matematik a má velmi jemný cit pro to, co je
spravedlivé
a co je nespravedlivé. Cítí, ţe ho ţenou k něčemu, co by si neměl brát na svědomí. Je tu
však příkaz Národního shromáţdění a Bailly ho provede do poslední písmeny. Billot k němu
přistoupí.
"Pane starosto," řekne svým pevným tónem, který naši čtenáři tak dobře znají, "čekáme
na vás uţ déle neţ hodinu."
"Kdo jste a co mně chcete?" otáţe se Bailly.
"Kdo jsem?" zaškaredí se Billot. "Divím se, ţe se mě na to ptáte, pane Bailly. Pravda,
kdyţ
někdo začne kličkovat, přestane se znát k tomu, kdo jde rovně... jsem Billot." Bailly se
zarazí: To jméno mu připomnělo muţe, jenţ jako jeden z prvních vstoupil do Bastily. Muţe, jenţ
hájil radnici v oněch strašných dnech, kdyţ byli i zavraţděni Foulon a Berthier. Muţe, který
kráčel podle dvířek králova kočáru, kdyţ král poprvé jel do Paříţe z Versailles, jenţ připjal
Ludvíkovi XVI. trikolóru, probudil Lafayetta v noci z 5. na 6. říjen a jenţ konečně přivedl
Ludvíka XVI. z Varennes.
"Rád bych vám řekl," pokračoval Billot, "ţe nás sem poslal lid shromáţděný na Martově
poli."
"A co si přeje lid?"
"Ţádá, abyste dodrţeli slib, který mu dali vaši tři delegáti. Ţádá, aby byli propuštěni na
svobodu dva občané, kteří byli neprávem zatčeni a za jejichţ nevinu ručíme."
"Bah," mávl rukou Bailly, "copak v takovéhle chvíli znamenají takové sliby!"
"A proč by neměly znamenat?"
"Byly dány výtrţníkům a s výtrţníky se nevyjednává."
Členové deputace se podívali udiveně druh na druha. Billot se zamračil.
"Výtrţníkům?" zvolal. "Teďka jsme tedy výtrţnici?"
"Výtrţníci, nic jiného neţ výtrţníci, na Martově poli došlo k nehorázným výtrţnostem a
já
tam právě jdu, abych zjednal klid a pořádek."
Billot pokrčil rameny a dal se do smíchu, ale ten smích zněl v té chvíli spíše výhrůţně.
"Vy chcete zjednat klid a pořádek na Martově poli? Ale váš přítel Lafayette a vaši tři
delegáti se právě odtamtud vrátili a mohou vám říci, ţe na Martově poli je větší klid neţli·na
náměstí
před radnici."
V tom okamţiku přiběhl, celý poplašený, kapitán jedné setniny bataliónu
Bonne-Nouvelle.
"Kde je pan starosta?" křičel uţ z dálky.
Billot ustoupil stranou, aby bylo Baillyho vidět.
"Tady jsem," ozval se Bailly.
"Do zbraně, pane starosto, do zbraně!" vykřikoval kapitán. "Na Martově poli se bojuje,
sešlo se tam padesát tisíc lumpů, chtějí táhnout na Národní shromáţdění." V tom okamţiku
dopadla na kapitánovo rámě Billotova těţká ruka.
"Kdo to říká?" zeptal se farmář.
"Národní shromáţdění!"
"Národní shromáţdění lţe," prohlásil Billot.
"Pane," tasil kapitán šavli, "co si to dovolujete?"
"Národní shromáţdění lţe," opakoval důrazně Billot a vytrhl kapitánovi šavli z rukou.
"Nechte toho, nechte toho, pánové," zakročil Bailly.
"Půjdeme se tam sami přesvědčit... Pane Billote, vraťte, prosím vás, šavli, a máte-li
nějaký
vliv na lidi, kteří vás sem poslali, pospěšte k ním a poţádejte je, aby se rozešli." Billot
hodil kapitánovi šavli pod nohy.
"Aby se rozešli?" rozhořčil se. "Jděte mi do háje! Petiční právo nám bylo přiznáno
zvláštním dekretem Národního shromáţdění, a pokud nám ho nový dekret nevezme, nesmí nikdo,
ani starosta, ani velitel Národní gardy bránit občanům, aby projevili svá přání... Jdete na Martovo
pole? My tam budeme dřív, pane starosto!"
Okolí, které přihlíţelo tomuto výjevu, čekalo na jediné slovo, na jediný pokyn, prostě na
rozkaz Baillyho, aby Billota zatklo. Ale Bailly cítil, ţe tento hlas, jenţ s ním mluvil tak hrdě a
zvysoka, je hlasem lidu.
Pokynul, aby Billot a ostatní delegáti byli propuštěni.
Všichni sestoupili na náměstí. Z radničního okna vlál velký červený prapor a krvavě se
vzdouval pod prvními nárazy větru blíţící se bouře.
Bohuţel bouře se v pravém slova smyslu přehnala. Několikrát zahřmělo, ale nedalo se do
deště, dusno spíše ještě vzrostlo, bouře se vybila několika blesky - to bylo vše. Kdyţ se Billot s
ostatními delegáty vrátil na Martovo pole, vzrostl dav takřka o třetinu. Pokud lze vůbec v tom
ohromném trychtýři spočítat davy, jeţ ho plnily, mohlo tam být .na šedesát tisíc lidí.
Těch šedesát tisíc občanů a občanek se hemţilo na úpatí oltáře, na stupních, na pódiu a po
celém Martově poli.
Billot a jeho jedenáct druhů se tedy vrátilo. V okamţiku nastalo mezi davy obrovské
vzrušení. Ze všech stran se sbíhali a tlačili lidé. Byli ti dva občané propuštěni? Co odpověděl
starosta?
"Ti dva občané nebyli propuštěni. Starosta odpověděl, ţe ti, kdo podpisuji petici, jsou
výtrţníci."
Výtrţníci se dali do smíchu, jaký ţe to dostali krásný titul, začali se procházet, rozmlouvat
a bavit se dál, jako by se nic nedělo. Mezitím se pořád podpisovala petice. Podpisů bylo uţ čtyři
nebo pět tisíc. Dalo se očekávat, ţe do večera jich bude padesát tisíc. Národnímu shromáţděni
nezbude neţ se sklonit před touto děsivou jednomyslností.
Vtom přiběhne jakýsi občan, sotva popadá dech. Tak jako deputace viděl, ţe z oken
radnice zavlál červený prapor, viděl a slyšel však ještě daleko víc: jak Národní gardy radostně
vykřikly, kdyţ jim oznámili, ţe potáhnou na Martovo pole; jak gardisté nabíjejí pušky a
jak jeden městský radní chodí mezi oddíly a potichu udílí důstojníkům pokyny a rozkazy. Potom
prý Národní garda v plné své síle s Baillym a městskou radou v čele vytáhla na Martovo pole.
Posel běţel nejkratší cestou, aby oznámil vlastencům ty zlověstné zprávy. Ale lid je tak
klidný, vládne tu taková bratrská pospolitost na půdě posvěcené minulého roku slavností
federace, ţe nikdo nechce věřit sluchu. Občané tu vykonávají své právo, zaručené
ústavou, a nechtějí věřit, ţe by jim hrozilo nějaké nebezpečí.
Raději si myslí, ţe posel práší.
Podpisuje a podpisuje se; a zpívá se a tančí.
Ale znenáhla sem uţ zaléhá rachot bubnů.
Bubnování se blíţí.
Lidé se na sebe začínají dívat s neklidem. Nejprve nastane vzrušení na svazích. Lidé
ukazují
na bodáky, které se blýskají jako pole ţelezných klasů.
Členové různých vlasteneckých spolků se houfují a radí se, nemají-li raději odejít. Ale z
pódia oltáře vlasti volá Billot:
"Bratři, co to děláte, čeho se bojíte? Buďto je stanné právo namířeno proti nám, anebo
není. Není-li namířeno proti nám, proč utíkat? Táhnou-li proti nám, musí nás napřed varovat a
vyzvat, abychom se rozešli, a pak je ještě na rozchod dost času!"
"Tak jest! Tak jest!" ozývá se ze všech stran, "jednáme v mezích zákona... Počkejte, aţ
nás vyzvou... Musí nás vyzvat třikrát, zůstaňme tady, zůstaňme tady!" A davy zůstávají na
Martově poli.
V tom okamţiku rachotí bubny uţ docela blízko a Národní garda se valí třemi vchody na
Martovo pole. Třetina té ozbrojené moci pochoduje branou u Válečné školy. Druhá třetina
branou, jeţ leţí o něco níţe.
Třetí třetina konečně branou leţící proti výšinám chaillotským. Z této strany přešlo vojsko
přes dřevěný most a postupuje kupředu s rozvinutým červeným praporem. Bailly kráčí v prvních
řadách.
Jenţe červený prapor není dost nápadné znamení a neupoutá pozornost davu na tento
oddíl víc neţ na druhé dva.
Takové divadlo vidí tedy lid, jenţ podpisuje petici na Martově poli. A co vidí Národní
garda?
Ohromné prostranství naplněné davem, jenţ se klidně prochází, uprostřed pláně oltář
vlasti, ohromnou konstrukci, na jejíţ estrádu se vystupuje, jak jsme uţ řekli, po čtyřech
obrovských schodištích, po nichţ by mohly zároveň vystoupit čtyři batalióny.
Na této estrádě se zdvihají další stupně, vedou pyramidálně k pódiu, na němţ se tyčí oltář
vlasti ve stínu půvabné palmy.
Na kaţdém stupni je namačkáno tolik lidí, kolik se jich tam vůbec můţe vejít. Lidská
pyramida se tu tyčí ţivě a hlomozně.
Národní garda z Marais a z předměstí Saint-Antoine, asi čtyři tisíce muţů s
dělostřelectvem, vešla vchodem na jiţním rohu válečné školy.
Rozvinula se před touto budovou.
Lafayette mnoho nedůvěřoval těmto lidem z Marais a z předměstí, kteří tvořili
demokratickou část jeho armády. Proto k ním přidal prapor placené gardy.
Placená garda, to byli moderní pretoriáni.
Skládala se, jak jsme uţ řekli, ze starých vojáků, z rozpuštěných francouzských gard, ze
zuřivých lafayettistů, kterým vystřelili na jejich boha a kteří teď chtěli stůj co stůj pomstít tento
zločin, jenţ byl v jejich očích daleko hroznější neţ zločin uráţky národa, kterého se snad dopustil
král.
Tato garda přicházela od Gros-Caillou, valila se hřmotně, zlověstně a hrozivě do středu
Martova pole přímo před oltář vlasti.
Konečně třetí proud vojska, jeţ sem postupovalo po dřevěném mostě a v jehoţ čele vlál
vybledlý červený prapor, tvořil zbytek Národní gardy, k němuţ přidali asi sto dragounů a houf
parukářů, ozbrojených nejenom kordy, jak to byla jejich privilej, ale doslova aţ po zuby. Vchody,
jimiţ postupovala Národní garda, proniklo zároveň několik škadron jízdy a mocně
zvířilo prach, který sotva zkropila krátká bouře, předzvěst daleko větší bouře, jeţ se
vzápětí
měla rozpoutat. Zvířený prach zakryl divákům první okamţiky dramatu, jeţ se tu mělo
odehrát, jakoby závojem. Tím závojem a trhlinami v něm se všecko zdálo zmatené a nejasné.
Pokusíme se vylíčit, co by byl mohl zahlédnout nezúčastněný divák:
Viděl by dav, prchající v divokém zmatku před jezdci, kteří povolili koním uzdu a divoce
se rozjeli do středu ohromného cirku Martova pole; dav úplně sevřený v tom ţelezném kruhu se
utíkal k podnoţí oltáře vlasti jako na práh neporušitelného azylu.
Pojednou se od řeky ozval výstřel a vzápětí silná palba z pušek; kouř stoupal k nebi.
Baillyho uvítalo hulákání uličníků, kteří se nakupili na grenellském svahu. Uprostřed toho
hulákání se ozvala rána z pušky a koule lehce zranila dragouna, jenţ jel za paříţským starostou.
Tu dal Bailly povel k palbě, ale jenom do vzduchu, na zastrašení.
Té palbě však vzápětí odpověděla jiná palba, daleko strašnější.
Vypálila placená garda.
Na koho? Nač?
Na pokojný dav seskupený kolem oltáře vlasti! Po té salvě se ozval hrozný křik a událo se
něco do té doby nevídaného, co se však v budoucnu stalo takřka běţným zjevem: Prchající dav se
zděšeně rozbíhal všemi směry, nechával za sebou leţící mrtvoly a raněné, vlekoucí se v krvi.
V oblacích prachu a dýmu rozlícená kavalerie zuřivě pronásleduje prchající. Martovo pole
poskytovalo ţalostnou podívanou. Palba skosila ponejvíce ţeny a děti. A tu, jak tomu obvykle
bývá v podobných chvílích, zmocnil se vojska krvavý běs; začalo hýřit v prolévání krve.
Dělostřelectvo zaujalo bojovou pozici a chystalo se k palbě.
Lafayette se sotva stačil vrhnout s koněm před jícny děl.
Dav se chvíli bezhlavě zmítal, nevěděl kudy kam, pak se instinktivně vrhl k řadám
Národní
gardy z Marais a z předměstí Saint-Antoine; hledal tam ochranu.
Národní garda se rozestoupila a přijala do svých řad prchající. Vítr hnal kouř po střelbě na
tuto stranu, takţe garda neviděla nic a myslela si, ţe lidé utíkají jen ze strachu. Kdyţ se kouř
rozptýlil, uviděla garda s hrůzou zem zbrocenou krví a pokrytou mrtvolami. Vtom se přihnal
tryskem ke gardám z Marais a z předměstí Saint-Antoine jakýsi pobočník s rozkazem, aby
postupovaly kupředu, vyklidily prostranství a spojily se s ostatními oddíly. Ale tato část Národní
gardy nejen ţe nevyplnila rozkaz, ale namířila zbraň na pobočníka a na jezdce, kteří rozháněli
zástup.
Pobočník a jezdci prchli před bajonety vlastenecké gardy.
Všechno, co uteklo na tuto stranu, nalezlo tu nerozbornou ochranu.
Za chvíli bylo Martovo pole prázdné. Zůstala na něm leţet jen těla muţů, ţen a děti,
zabitých strašnou salvou placené gardy, a ubohé prchající oběti, porubané dragounskými šavlemi
a pošlapané kopyty koní.
A přece uprostřed krveprolití, kdyţ pod salvami vraţedné palby klesali na zem mrtví a
sténali ranění, podařilo se několika odváţlivcům sebrat papíry s peticí a podpisy a zachránit je v
řadách gardy z Marais a předměstí Saint-Antoine a potom patrně v domě Santerrově. Kdo dal
rozkaz k palbě? Nikdo to nikdy nezjistil. Je to jedna ze záhad historie, jeţ zůstanou nevyjasněny
přes nejsvědomitější pátrání. Jistě ne rytířský Lafayette, jistě ne počestný Bailly. Oba neměli
zálibu v prolévání krve, ale toto krveprolití se jim stalo do smrti osudným. Toho dne se v něm
utopila jejich popularita.
Kolik obětí zůstalo na krvavém poli? Nikdo to neví. Jedni zmenšovali jejich počet, aby
zmenšili odpovědnost starosty a velícího generála, druzí jej zveličovali, aby jitřili hněv lidu.
Kdyţ nastala noc, byly mrtvoly vhozeny do Seiny. Seina, němá spolu-vinice, je odnesla do
oceánu; oceán je pohltil.
Nadarmo Národní shromáţdění zprostilo Baillyho a Lafayetta jakékoli viny, nadarmo jim
dokonce vyslovilo blahopřání. Nadarmo nazvaly konstituční noviny toto krveprolití triumfem
zákona. Tento triumf upadl v opovrţení, jak si to zasluhují všecky ony strašlivé dny, kdy státní
moc vraţdí, aniţ bojuje. Lid, který nazývá věci pravými jmény, nazval toto domnělé
vítězství masakrem na Martově poli.
55. Po masakru
Vraťme se do Paříţe a podívejme se, co se tam mezitím dálo.
Paříţ slyšela střelbu a chvěla se úzkostí. Paříţ nevěděla dosud, kdo je v právu a kdo je v
neprávu. Ale cítila, ţe byla raněna a ţe její rána krvácí. Robespierre byl ve střehu u jakobínů
jako velitel v pevnosti. Tedy byl opravdu mocný. Ale v tomto okamţiku udělali do této
lidové
citadely průlom Barnave, Duport a Lameth, kdyţ z ní odešli, a tím průlomem mohl
vniknout kdekdo.
Jakobíni poslali jednoho ze svých na zvědy.
Jejich sousedé feuillanti nemuseli nikoho posílat na zvědy. Dostávali zprávy hodinu za
hodinou, minutu za minutou. Hrála se tu jejich hra a oni vyhrávali... Jakobín, vyslaný na zvědy,
se vrátil za deset minut. Potkal prchající davy, lidé chrlili strašnou zprávu:
"Lafayette a Bailly vraţdí lid!"
Všichni nemohli slyšet zoufalé zapřísahání Baillyho, všichni nemohli vidět, jak se
Lafayette vrhá před jícny děl.
Jakobín, vyslaný na zvědy, se tedy vrátil a vychrlil tu zprávu na klub, ostatně toho dne
velmi nepočetný. Ve starém klášteře se sešlo sotva nějakých čtyřicet jakobínů. Hned ovšem
pochopili, ţe feuillanti chtějí odpovědnost za tuto provokaci svalit na ně. Coţpak nevyšla první
petice od jakobínů? Stáhli ji sice zpět, ale druhá petice je zřejmě dcerou první. Měli nahnáno.
Onen věčně bledý muţ, přízrak ctnosti, stín Rousseauovy filosofie, jehoţ jméno je
Robespierre, zbledl tak, ţe aţ zesinal. Chytrý advokát z Arrasu se pokusil vyklouznout, ale
nepodařilo se mu to. Byl donucen zůstat a byl nucen zaujmout stanovisko. Bylo to stanovisko
inspirované zděšením.
Klub prohlásil, ţe zavrhuje tiskoviny padělané a připisované jakobínům neprávem, a
znovu odpřísáhl věrnost konstituci a poslušnost dekretům Národního shromáţdění. Sotvaţe se
klub usnesl na tomto prohlášení, zalehl sem z ulice povyk a hluk se nesl do všech chodeb starého
kláštera.
Byl to smích, hulákání, pokřik, hrozby, zpěv. Jakobíni poslouchali s napjatýma ušima,
doufali, ţe hlučící dav půjde dále k Palais-Royal.
Zklamali se! Hlučící dav se zastavil před nízkými, tmavými vraty kláštera, vedoucími do
ulice Saint-Honoré, a aby zděšení dosáhlo vrcholu, ozvaly se hlasy:
"Placená garda se vrací z Martova pole a chce klášter jakobínů rozbořit dělostřelbou!"
Naštěstí stáli před vraty na stráţi vojáci. Všecky východy byly zavřeny, aby gardy, rozzuřené
a opilé prolitou krví, nezačaly vraţdit znovu. Potom se jakobíni i diváci z klubových
galérií
pomalu vytráceli. Netrvalo to dlouho, protoţe v sále bylo nanejvýš čtyřicet členů a na
galériích nanejvýš sto diváků.
Paní Rolandová, která byla toho dne všude, odcházela mezi posledními. Vypravuje, ţe
jeden jakobín se tak polekal, kdyţ se rozneslo, ţe placené gardy se hrnou do sálu, ţe se schoval
pod lavicí na tribuně pro ţeny.
Paní Rolandová mu pořádně vynadala, takţe nakonec přece jen odešel.
Členové klubu i diváci se ostatně jeden po druhém vytráceli pootevřenými dveřmi. Také
Robespierre vyklouzl.
Okamţik váhal. Má se dát napravo, nebo nalevo? Cesta domů by byla vedla nalevo bydlil v Marais - ale kdyby se dal tím směrem, musil by projít řadami placené gardy. Rozhodl se
tedy pustit se na předměstí Saint-Honoré a poţádat o útulek Pétiona, který tam bydlil.
Zahnul tedy napravo.
Robespierre by byl strašně rád zůstal nepovšimnut; ale jak, v tom olivovém, občansky
prostém kabátě - pruhovaný kabát nosil aţ později -, s brýlemi, svědčícími, ţe ctnostný
vlastenec si přílišným bděním předčasně zkazil oči? Jak zůstat nepovšimnut, má-li člověk
plíţivou chůzi kolčavy nebo lišky?
Sotvaţe ušel nějakých dvacet kroků, uţ se na ulici ozvaly hlasy:
"Hele, tamhle jde Robespierre! ... Vidíš Robespierra?... Je to Robespierre!" Ţeny se
zastavují a spínají ruce. Robespierre je u ţen v oblibě, protoţe ve svých řečech dovede zahrát na
citovou strunu.
"To ţe je ten milý pan Robespierre? Je to opravdu on?"
"Bodejť by nebyl!"
"Kdepak je, kde?"
"Tamhle, tamhle... Vidíš toho malého štíhlého pána, toho napudrovaného, ze samé
skromnosti se drţí těsně při zdi!"
Robespierre se nedrţel při zdi ze skromnosti, ale ze strachu. Jenţe kdo by se odváţil říci,
ţe ctnostný, nepodplatný Robespierre, ten tribun lidu, miláček davů, idol ţenského pokolení se
plouţí při zdi, protoţe se tetelí strachy?
Nějaký chlapík mu div nevstrčil nos do obličeje, aby se přesvědčil, ţe to je opravdu on.
Robespierre si vrazil klobouk na oči, netušil, ţe ho to jenom zboţňují. Ale ten chlapík ho poznal.
"Ať ţije Robespierre!" vykřikl.
Robespierre by byl měl raději co dělat se zapřísáhlým nepřítelem neţ s takovýmhle
přítelem.
"Robespierre!" vykřikl nějaký jiný, ještě fanatičtější stoupenec. "Ať ţije Robespierre!
Kdyţ
uţ musíme mít krále, proč by to nemohl být on!"
Ó velký Shakespeare! Caesar je mrtev: nechť je jeho vrah Caesarem!
Opravdu, proklínal-li kdy někdo svou popularitu, byl to v této chvíli Robespierre.
Zakrátko se kolem něho shlukl dost velký houf lidí. Chtěli ho zvednout na ramena. Díval se
vyděšeně zpod brýlí napravo a nalevo, kde by byla nějaká vrata anebo temný
průjezd, aby se tam utekl a skryl.
Vtom ucítil, jak ho kdosi uchopil za ruku, zatáhl stranou a jakýsi hlas mu řekl tiše, ale
přátelsky:
"Pojďte se mnou."
Robespierre se podvolil a nechal se vést. Zavřely se za ním dveře a on se octl v dílně
jakéhosi truhláře.
Truhlář byl asi pětačtyřicátník. Byla tu také jeho ţena. Vzadu v pokoji dvě půvabné dcery,
jedna asi patnáctiletá, druhá osmnáctiletá, připravovaly večeři. Robespierre byl velmi bledý a
zdálo se, ţe kaţdou chvíli omdlí.
"Leonoro," řekl truhlář, "dones sklenici vody."
Leonora, starší truhlářova dcera, přistoupila nesměle se sklenici vody. Rty přísného
tribuna lidu se moţná v tom okamţiku dotkly prstů slečny Duplayovy. Robespierre byl totiţ u
truhláře Duplaye.
Zatím paní Rolandová, jeţ si dobře uvědomuje, jaké nebezpečí hrozí Robespierrovi, a ve
své
ţenské citlivosti si je maluje ještě temnějšími barvami, spěchá zbytečně do Marais, aby
mu nabídla útulek ve svém bytě. My však teď opustíme Robespierra, který je v bezpečí uprostřed
té milé rodiny Duplayových, do níţ se zakrátko přiţení, a vraťme se do Tuilerií ve stopách
doktora Gilberta.
Tentokrát ho očekává královna. Ale protoţe doktor Gilbert není Barnave, nečeká na něho
v mezipatře u paní Campanové, ale ve svých komnatách, nestojí u dveří s rukou na klice, sedí v
lenošce a rukou si podpírá hlavu.
Vlastině ani nečeká na doktora Gilberta, čeká na Webera, poslala ho na Martovo pole, aby
z chaillotských výšin pozoroval všechno, co se děje.
Abychom byli ke královně spravedliví a abychom pochopili nenávist, kterou chovala, jak
se to aspoň tvrdí, k Francouzům, nenávist, jeţ se jí tolik vytýkala, musíme se alespoň několika
slovy zmínit o tom, co vytrpěla od návratu z Varennes.
Historik můţe být straníkem, já jsem jen romanopisec; nemohu si tedy dovolit být vůči
někomu zaujatý.
Kdyţ byli král a královna zatčeni, lid myslil uţ jenom na jedno: jestliţe jednou uprchli,
mohou uprchnout podruhé, a tentokrát se jim to můţe podařit, mohou se dostat na hranice.
Především královnu pokládal lid div ne za nějakou čarodějku, která by mohla jako Médea uletět
oknem ve voze taţeném dvěma draky.
Ten názor nebyl rozšířen jen mezi lidem; sdíleli ho i důstojníci, pověření úkolem střeţit
Marii Antoinettu.
Pan de Gouvion, jemuţ proklouzla pod rukou na útěku do Varennes a jehoţ milenka,
královnina komorná, prozradila útěk Baillymu, prohlásil, ţe neručí za nic, bude-li mít ke královně
přístup jiná ţena neţ paní de Rochereul - to bylo, jak si čtenář jistě vzpomene jméno té
královniny komorné a Gouvionovy milenky. Dal tedy u vchodu na schodiště ke královským
komnatám pověsit portrét paní de Rochereul, aby stráţ mohla srovnat podobu s originálem a
nedovolila ţádné jiné ţene vejít ke královně. Královnu zpravili o tom opatření; šla si hned
stěţovat ke králi. Král tomu nechtěl věřit. Poslal dolů, aby se podívali, zda je to pravda; bylo
tomu tak.
Král si dal zavolat pana Lafayetta a ţádal, aby portrét byl odstraněn. Portrét byl odstraněn
a obvyklé komorné se ujaly opět sluţby u královny. Ale místo tohoto poniţujícího opatření
zavedli nové, neméně uráţlivé: velitelé stráţného oddílu, kteří se obyčejně zdrţovali v salóně
před královninou loţnicí, v takzvaném velkém kabinetě, dostali rozkaz, aby dveře do loţnice
nechali neustále otevřeny, tak aby ani na okamţik neztráceli královskou rodinu z očí.
Jednoho dne se král odváţil ty dveře zavřít.
Důstojník je ihned zase otevřel.
Za chvíli je král zase zavřel.
Ale důstojník je opět otevřel:
"Sire, zavíráte dveře zbytečně. Kolikrát je zavřete, tolikrát je musím otevřít. Dostal jsem
takový rozkaz."
Dveře tedy zůstaly otevřeny.
Všechno, co mohli na důstojnících dosáhnout, bylo, ţe dveře byly přivřeny, kdyţ se
královna oblékala nebo svlékala.
Jakmile byla královna oblečena nebo uţ leţela na lůţku, dveře se opět otevřely dokořán.
Byla to nesnesitelná tyranie. Královna konečně nechala přistrčit k své posteli postel své
komorné, takţe tato postel stála mezi královninou posteli a dveřmi. Ta postel na
kolečkách a se záclonami tvořila jakousi španělskou stěnu, za níţ se mohla Marie Antoinetta
svlékat a oblékat.
Jedné noci .si všiml důstojník, který měl sluţbu, ţe komorná spí a královna bdí, vyuţil té
příleţitosti a vešel do loţnice aţ ke královnině posteli.
Královna ho zdrtila pohledem, jakým se uměla podívat jen hrdá dcera rakouské císařovny;
ale ten bodrý muţ si nijak neuvědomil, ţe královnu uráţí, a vůbec se nezajímal, jak se královna
tváří. Díval se na ni tak soustrastně, ţe sama královna musila uvěřit, ţe má jen dobré úmysly.
"Ach má drahá chudinko," řekl konečně, "kdyţ s vámi mohu takhle o samotě promluvit,
rád bych vám dal několik dobrých rad."
A vůbec se nestaral, chce-li ho královna poslouchat nebo ne, vyloţil jí, co by dělal, kdyby
byl na jejím místě.
Královna, jeţ byla bez sebe hněvem, kdyţ spatřila, jak vstupuje do její loţnice, byla tak
dojata jeho dobrosrdečností, ţe ho nakonec poslouchala s hlubokou melancholií. Mezitím se
probudila komorná, a kdyţ viděla, ţe u královniny postele stojí muţ, vykřikla a chtěla volat o
pomoc. Ale královna ji zadrţela.
"Ne, Campanová," řekla, "jenom mě nechte, ať mohu vyslechnout toho pána... Pán je
dobrý
Francouz, byl jenom oklamán jako tolik jiných, nezná nás, a to, co říká, svědčí, ţe je
upřímně
oddán monarchii."
A důstojník pověděl královně aţ do konce všecko, co jí chtěl povědět. Před útěkem do
Varennes neměla královna jediný šedivý vlas.
V noci po střetnutí s Charnym, o němţ jsme uţ vypravovali, zbělely jí vlasy takřka úplně.
Kdyţ zpozorovala tu smutnou proměnu, hořce se usmála, ustřihla si kadeř a poslala ji paní de
Lamballe do Londýna s poznámkou:
"Zbělely neštěstím."
Viděli jsme, jak čekala na Barnava, a viděli jsme, jaké naděje skládal Barnave do tohoto
setkání; ty naděje mohla královna těţko sdílet.
Marie Antoinetta se bála jakýchkoli násilností: násilí se vţdycky obracelo jen proti ní.
Viděli jsme to 14. července, 5. a 6. října, a kdyţ byla zatčena ve Varennes. Slyšela v Tuileriích
rachot osudných salv na Martově poli a byla celá vyděšená. Cesta do Varennes byla pro mi
velkým poučením. Aţ do té chvíle nebyla revoluce v jejích očích ničím jiným neţ intrikou pana
Pitta a vévody Orleánského. Věřila, ţe Paříţ se nechá svádět a ovládat několika štváči. Říkala s
králem: "Náš dobrý venkov!" Teď viděla venkov: venkov byl revolučnější neţ Paříţ!
Národní shromáţdění uţ příliš zestárlo, příliš sešlo, příliš se tam ţvanilo, aby mohlo
dostát slibům, které dal Barnave jeho jménem. Ostatně není samo Národní shromáţdění před
koncem? Objetí umírajícího neslouţí ke zdraví.
Královna tedy čekala, jak jsme uţ řekli, na Webera s velkou úzkostí.
Otevřely se dveře; Marie Antoinetta k nim rychle otočila oči. Ale místo bodrého
Rakušana, svého soukojence, spatřila přísnou tvář doktora Gilberta.
Královna neměla zrovna v lásce tohoto roajalistu přísně konstitučních zásad a pokládala
ho spíš za republikána. Přece však si ho do jisté míry váţila: Nebyla by si pro něho poslala v
ţádné fyzické nebo duševní krizi; ale kdyţ uţ byl tady, podléhala, jeho vlivu. Neviděla ho od
onoho večera po návratu z Varennes:
"To jste vy, doktore?" zašeptala.
Gilbert se uklonil.
"Ano, madam, já... Čekala jste pana Webera. Ale já vám nesu ještě přesnější zprávy neţ
on. Byl na břehu Seiny, kde se nevraţdilo, kdeţto já jsem byl na tom břehu, kde se vraţdilo... "
"Kde se vraţdilo? Co se to proboha zase děje, doktore?"
"Stalo se velké neštěstí, madam. Královská strana zvítězila!"
"Královská strana ţe zvítězila? A tomu vy říkáte neštěstí, doktore?"
"Ano, protoţe zvítězila oním strašným způsobem, který vítěze zeslabuje a který hrozí
stejnou zkázou vítězi jako poraţenému."
"Ale co se tedy stalo?"
"Lafayette a Bailly dali střílet do lidu. Z toho bohuţel plyne, ţe se sluţbami Baillyho a
Lafayetta uţ nemůţete počítat."
"Proč?"
"Protoţe ztratili všechnu popularitu."
"A co dělal lid, ţe na něho musili nechat střílet?"
"Podpisoval petici, v níţ ţádal, aby král byl sesazen."
"A vy si myslíte, ţe to Lafayette a Bailly měli nechat jen tak?"
"Myslím, ţe by bývalo bylo lépe přesvědčovat neţ střílet."
"Ale o čem přesvědčovat?"
"Ţe to král mysli upřímně."
"Ale vţdyť to král myslí upřímně!"
"Promiňte, madam... Byl jsem před třemi dny u krále. Celý večer jsem se snaţil krále
přesvědčit, ţe jeho skuteční nepřátelé jsou jeho bratři, pan de Condé a emigranti. Zapřísahal jsem
krále, aby s nimi přerušil všechny styky a upřímně přijal ústavu, vymínil si jen revizi některých
článků, které se v praxi ukáţí nemoţné. Král byl přesvědčen - alespoň jsem si to myslel - a ujistil
mě, ţe mezi ním a mezi emigrací je všechno skončeno. Ale obrátkou ruky, madam, král podepsal
a také vám dal podepsat dopis pro svého bratra, pro Monsieura. Ten dopis dává Monsieurovi
plnou moc, aby jednal s rakouským císařem a s pruským králem... " Královna se začervenala jako
dítě, které přistihnou při nějaké nepleše. Takové dítě však obyčejně sklopí hlavu; královna ji
naopak uraţeně vztyčila.
"To mají naši nepřátelé špehy i v králově kabinetě?"
"Ano, madam," odpověděl pokojně Gilbert, "a proto kaţdý takový krok, který král učiní,
je marný a nebezpečny."
"Ale pane, celý dopis napsal král sám vlastní rukou. Podepsala jsem jej také. Král jej
sloţil, zapečetil a osobně odevzdal kurýrovi, který jej měl doručit."
"Zajisté, madam."
"Kurýr byl tedy zadrţen?"
"Dopis byl čten, více vám nemohu říci."
"Jsme tedy obklopeni samými zrádci?"
"Všichni lidé se nejmenují hrabě de Charny."
"Co tím chcete říci?"
"Jen tolik, madam: je smutnou předzvěstí zkázy králů, vzdaluji-li od sebe lidi, které by k
sobe měli připoutat ţeleznými pouty."
"Neposlala jsem pryč parna de Charny," řekla královna trpce, "pan de Charny sám odešel.
Kdyţ králové upadnou do neštěstí, neexistují tak silná pouta, aby jim udrţela jejich bývalé
přátele."
Gilbert se podíval na královnu a smutně zavrtěl hlavou.
"Nekřivděte panu de Charny, madam, nemá-li volat do nebes krev jeho dvou bratří, ţe
francouzská královna je nevděčnice!"
"Pane!" vykřikla Marie Antoinetta.
"Vy víte dobře, ţe říkám pravdu, madam," odpověděl Gilbert. "Víte, ţe v den, kdy vám
bude hrozit opravdové nebezpečí, bude - pan de Charny na svém místě a ţe to místo bude
smrtelně
nebezpečné."
Královna svěsila hlavu.
"Ostatně," řekla nervózně, "doufám, ţe jste se mnou nepřišel mluvit o panu de Charny."
"Ne, madam; ale myšlenky podobně jako události jsou navzájem spleteny .neviditelnými
vlákny, ţe náhle, ač by měly zůstat v hloubi srdce, vyjdou na bílý den... Ne, přišel jsem mluvit s
královnou. Odpusťte, jestliţe jsem bezděky na okamţik promluvil k ţeně, rád napravím svou
chybu."
"A co chcete, pane, říci královně?"
"Rád bych královně ještě jednou vysvětlil situaci Francie a Evropy. Chtěl bych jí říci:
madam, hrajete o štěstí a neštěstí celého světa. Prohrála jste poprvé 6. října. Teď, aspoň v očích
svých dvořanů a pochlebníků, zdánlivě vyhráváte. Ale uţ zítra dáte v sázku, vynesete to, čemu se
říká poslední trumf. Prohrajete-li, půjde vám o trůn, o svobodu a moţná o ţivot."
"A vy si myslíte, pane," vztyčila se prudce královna, "ţe couvneme ze zbabělosti a ze
strachu?"
"Vím, ţe král je statečný. Je potomek Jindřicha IV. Vím, ţe královna je srdnatá; je to
dcera Marie Terezie. Snaţím se vţdycky jen o to, abych je přesvědčil. Bohuţel pochybuji, ţe
bych kdy krále a královnu přesvědčil tak, jak jsem přesvědčený sám."
"Proč se tedy pane, namáháte, pokládáte-li to stejně za zbytečné?"
"Abych splnil svou povinnost, madam... Věřte mi, ţijeme-li v tak bouřlivých dobách, jako
je naše, je útěšné, ať děláte cokoli, i kdyţ váš čin je zdánlivě neplodný, můţe-li si člověk říci:
splnil jsem svou povinnost."
Královna se podívala Gilbertovi do očí.
"Především, pane, myslíte, ţe je ještě moţné zachránit krále?"
"Myslím, ţe ano."
"A monarchii?"
"Doufám."
"Nuţe, pane," usmála se trpce královna, "pak jste šťastnější neţ já. Myslím, ţe král i
království jsou ztraceni, a bráním-li se ještě, je to jen proto, ţe také já konám svou povinnost, a
pro klid svého svědomí."
"Ano, madam, chápu vás, protoţe vy si přejete krále s neomezenou mocí. Jako lakomec,
který
ani při pohledu na blízký břeh, který mu můţe vynahradit všecko, co ztratí, nedovede
obětovat část svého bohatství a chce si podrţet všechny své poklady, utopíte se i vy se svými
představami, strţena jejich tíhou... Spojte se s bouří, vhoďte do propasti celou minulost, budeli
třeba, a plujte vstříc budoucnosti!"
"Vhodit minulost do propasti, to znamená přervat svazky se všemi králi Evropy."
"Ano, ale znamená to spojit se na ţivot a na smrt s francouzským lidem."
"Francouzský lid je naším nepřítelem," řekla Marie Antoinetta.
"Protoţe jste ho dohnala k tomu, ţe o vás pochybuje."
"Francouzský lid nemůţe bojovat proti velké evropské koalici."
"Postavte do jeho čela krále, který by upřímně stál při konstituci, a francouzský lid
dobude celou Evropu."
"K tomu by bylo potřeba miliónové armády."
"Evropa se nedobývá miliónovými armádami, madam, Evropa se dobývá myšlenkou . .
Vztyčte na Rýně a v Alpách trojbarevné prapory s nápisy: Válku tyranům! Svobodu národům!
a Evropa bude naše."
"Opravdu, pane, jsou okamţiky, kdy jsem v pokušení věřit, ţe se z nejmoudřejších lidi
stávají
blázni."
"Ach madam, vy opravdu nevíte, čím je v této chvíli Francie v očích .národů. Francie,
sice s několika ojedinělými zločiny a několika místními výstřelky, neposkvrnila přesto své bílé
roucho a své čisté ruce. Tato Francie je poslem svobody. Celý svět se k ní obrací, celý
svět ji miluje. Vzývají ji milióny v Holandsku, na Rýně, v Itálii. Stačí, aby udělala krok za
hranice, a národy ji budou čekat na kolenou. Francie, která nese národům svobodu, to není uţ jen
jeden národ. Je to dějinná spravedlnost, je to věčná pravda!... Ach madam, vyuţijte toho, ţe se
dosud nedopustila násilí; budete-li čekat příliš dlouho, ruce, jeţ Francie teď vztahuje do světa,
vztáhne na sebe samu... Belgie, Německo a Itálie sledují kaţdé její hnutí pohledy, plnými naděje
a očekávaní. Belgie jí říká: Přijď! Německo jí říká: Čekám na tebe! Itálie volá: Zachraň mě! A
daleko na severu napsala neznámá ruka na stůl krále Gustava: Neodvaţuj se vztáhnout ruku na
Francii! Ostatně nikdo z těch králů, které si voláte na pomoc, madam, není
ochoten válčit a není připraven k válce. Dvě mocnosti nás hluboce nenávidí. Říkám-li dvě
mocnosti, chci tím říci: jedna carevna a jeden ministr, Kateřina II. a pan Pitt. Ale jsou
proti nám bezmocní, aspoň v této chvíli. Kateřina II. drţí v jednom drápu Turecko, v druhém
Polsko. Bude jí to trvat nejméně dva tři roky, neţ si Turecko podrobí a Polsko zhltne. Štve proti
nám Němce. Nabízí jim Francii. Vyčítá vašemu bratru Leopoldovi, ţe nic nedělá. Ukazuje mu na
pruského krále, který vtrhl do Holandska jenom proto, ţe tam urazili jeho sestru. Vybízí
Leopolda: Pochodujte, pochodujte! Ale sama nedělá nic. Pan Pitt spolkl v tuto chvíli Indii. Je
jako hroznýš. Z toho pracného trávení je celý zmalátnělý. Budeme-li čekat, aţ
bude s tím soustem hotov, napadne nás jednou, ale nikoli válkou zvenčí, nýbrţ válkou
občanskou... Vím, ţe máte smrtelný strach z toho Pitta. Sama jste jednou prohlásila, madam,
mluvíte-li o něm, ţe vám naskakuje husí kůţe. Víte, jak mu zasadit ránu přímo do srdce?
Udělejte z Francie republiku s králem v čele! Ale co děláte místo toho? Co dělá vaše
přítelkyně princezna de Lamballe? Vypravuje v Anglii, kde je vaší představitelkou, ţe celá
ctiţádost Francie směřuje k něčemu podobnému, jako je anglická Magna charta. Ţe král
ovládá a drţí na uzdě francouzskou revoluci a ta ţe je uţ na ústupu. A co odpovídá Pitt na toto
chlácholení? Ţe nestrpí, aby se Francie stala republikou. Ţe zachrání monarchii. Ale všechno
lichocení, všechno naléhání, všechny prosby paní de Lamballe nevynutí na něm slib, ţe opravdu
něco udělá, ţe zachrání krále, neboť tohoto krále nenávidí! Nebyl to snad Ludvík XVI., král
ústavní, král filosof, kdo s ním bojoval o Indii a vyrval mu Ameriku? Ludvík XVI.!
Ale vţdyť Pitt nechce nic jiného, neţ aby skončil .na popravišti jako Karel I.!"
"Pane, pane," zvolala královna zděšeně, "kdo vám odhaluje všecky tyto věci?"
"Lidé, kteří mně říkají, co je v dopisech, které napsalo Jeho Veličenstvo."
"Ale coţ nemáme jedinou myšlenku, jeţ by patřila jenom nám?"
"Řekl jsem vám, madam, ţe evropští králové jsou opředeni neviditelnou sítí, z níţ se
marně
snaţí vyprostit. Nesnaţte se o to ani vy, madam! Postavte se v čelo myšlenkám, které
chcete potlačit, a tato síť se vám změní ve štít, ti, kdo vás nenávidí, stanou se vašimi obhájci.
Neviditelné dýky, které vás ohroţují, se změní v meče obrácené proti vašim nepřátelům!"
"Zapomínáte, pane, ţe nazýváte našimi nepřáteli krále, a to jsou přece naši bratři."
"Ach madam, nazvete Francouze svými dětmi a uvidíte, jak málo jsou vašimi bratry ti
bratři v politice a diplomacii! Ostatně nezdá se vám, ţe všichni ti králové a kníţata jsou
poznamenáni osudnou pečetí šílenství? Nebudu mluvit o císaři Leopoldovi, je to váš bratr. Ale
podívejte se na Bedřicha, na Gustava; jeden uţ zemřel, druhý zemře bez následníka z vlastní krve
- je přece všeobecně známo, ţe dědic královského trůnu ve Švédsku je syn Monkův, nikoli
Gustavův... Podívejte se na krále portugalského s jeho třemi sty jeptiškami... Podívejte se na krále
saského s jeho třemi sty čtyřiapadesáti bastardy. Podívejte se na Kateřinu, carevnu severu, které
by snad nestačil ani býk a jeţ má tři armády milenců... Ach madam coţ nevidíte, ţe všichni ti
králové se řítí do propasti, do zkázy, ţe páší sebevraţdu, a vy, kdybyste chtěla, místo sebevraţdy,
místo propasti, místo zkázy byste přece mohla kráčet k panství nad světem, k univerzální
monarchii!"
"Proč tohle všechno neřeknete králi, pane Gilberte?" otázala se královna rozechvěně. "Ale
vţdyť mu to říkám, proboha, kdykoli s ním smím mluvit! Ale stejně jako vy, i Jeho Veličenstvo
má svoje zloduchy, kteří zmaří vše, co se mně podařilo dosáhnout." A s hlubokou melancholií
dodal:
"Opotřebovali jste Mirabeaua, opotřebujete Barnava, opotřebujete i mě a pak bude všemu
konec."
"Pane Gilberte," pokrčila rameny královna, "počkejte tu na mě chvíli... Zajdu ke králi a
brzo se vrátím."
Gilbert se uklonil. Královna zmizela ve dveřích vedoucích do králových pokojů. Doktor
čekal deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny. Konečně se otevřely dveře, ale na druhé
straně pokoje, ne ty, jimiţ odešla královna.
Vešel lokaj, pátravě se rozhlédl na všechny strany, přistoupil k Gilbertovi, udělal
zednářské
znamení, beze slova podal doktorovi dopis a stejně tiše se vzdálil. Gilbert otevřel dopis a
četl:
"Maříš čas, Gilberte, v tuto chvíli král a královna poslouchají pana de Breteuil, jenţ přijel
z Vídně a přinesl jim tento politický plán:
Vyuţít Barnava stejně jako Mirabeaua. Získávat čas, přísahat na ústavu, plnit ji do
písmene, aby se ukázalo, ţe je neproveditelná. Francie vystřízliví, unaví ji to. Francouzi jsou
lehkomyslný národ, vymyslí si nějakou novou módu a svoboda zajde sama od sebe. Kdyby
svoboda neuhynula, získáme rok času a do roka budeme připraveni k válce. Zanech tyto dva
odsouzence, kterým se uţ jenom pro smích říká král a královna, neztrácej čas a spěchej raději do
nemocnice v Gros-Caillou. Najdeš tam umírajícího, jenţ je méně nemocen neţ tito dva. Toho
umírajícího snad budeš moci zachránit, krále a královnu zachránit nemůţeš, naopak, sami by tě
strhli do svého pádu."
Lístek nebyl podepsán. Gilbert však poznal Cagliostrovo písmo.
Vzápětí vstoupila paní Campanová, tentokrát dveřmi, jimiţ odešla královna. Podala
Gilbertovi tento lístek:
"Král prosí pana Gilberta, aby mu poslal písemně politický plán, o němţ mluvil s
královnou. Královnu zdrţela váţná událost. Lituje, ţe se nemůţe vrátit k panu Gilbertovi. Není
tedy nutné, aby na ni čekal."
Gilbert se na okamţik zamyslel, potom zavrtěl hlavou a zašeptal:
"Šílenci."
"Nevzkáţete nic Jejich Veličenstvům, pane?" zeptala se paní Campanová. Gilbert podal
komorné nepodepsaný dopis, který mu před okamţikem donesl lokaj.
"Tady je má odpověď," řekl.
56. Nechceme krále, nechceme královnu
Neţ půjdeme s Gilbertem do nemocnice v Gros-Caillou, kam pospíší, aby ošetřil
neznámého raněného, kterého mu doporučil Cagliostro, podívejme se naposled na Národní
shromáţdění, neţ se rozejde, aţ přijme onu ústavu, na níţ závisí, bude-li král sesazen či nikoli,
podívejme se, jak dvorská strana vyuţije onoho osudného vítězství ze 17. července, jeţ za dva
roky bude stát Baillyho hlavu. Pak se vrátíme k hrdinům našich příběhů, kteří nám načas zmizeli
z očí, strţeni vírem politických bouří, jeţ nás nutí vylíčit čtenáři ty velké pouliční zmatky, v nichţ
se jednotlivci ztrácejí a na scénu vystupují masy.
Viděli jsme, jaké nebezpečí hrozilo Robespierrovi, a víme, jak díky zásahu truhláře
Duplaye unikl triumfu, v němţ ho popularita mohla stát ţivot.
Zatímco pokojně večeří v rodinném kruhu v malé jídelně, jejíţ okna vedou do dvora, s
muţem, se ţenou a s jejich dvěma dcerami, jeho přátelé jsou o něj plni strachu. Zejména paní
Rolandová. Zapomněla ve své obětavosti, ţe ji kdekdo viděl a poznal u oltáře vlasti a ţe jí hrozí
stejné nebezpečí jako všem ostatním. Poskytla ve svém bytě útulek Robertovi a slečně de
Kérálio. Kdyţ se pak dozvěděla, ţe Národní shromáţdění má ještě té
noci vypracovat obţalobu proti Robespierrovi, pustila se do Marais, aby mu to oznámila.
Kdyţ ho nenašla, vrátila se po nábřeţí des Théatins k Buzotovi.
Buzot byl jedním ze ctitelů paní Rolandové. Věděla, jaký má na něho vliv, a proto se
obrátila právě na něho.
Buzot okamţitě poslal vzkaz Grégoirovi. Bude-li Robespierre napaden v klubu feuillantů,
bude ho hájit Grégoire. Napadnou-li Robespierra v Národním shromáţdění, bude ho hájit on,
Buzot.
Od Buzota to bylo tím obětavější, ţe neměl Robespierra zrovna v lásce. Grégoire spěchal
k feuillantům a Buzot do Národního shromáţdění. Ani tam, ani onde nikoho ani nenapadlo
obţalovat Robespierra. Poslanci i feuillanti byli zděšeni vlastním vítězstvím, ohromeni krvavým
krokem, jejţ udělali ve prospěch roajalistů. Aby nemuseli obţalovat lidi, obvinili kluby. Jeden
člen Národního shromáţdění ţádal, aby byly okamţitě uzavřeny. Nějakou chvíli to vypadalo, ţe
toto opatřeni bude jednomyslně přijato. Ale Duport a Lafayette protestovali: Zavřít kluby, to by
přece znamenalo zavřít především feuillanty. Lafayette a Duport si pořád ještě dělali iluze, jakou
moc jim tato zbraň vkládá do rukou. Věřili, ţe feuillanti na sebe strhnou vliv, který měli jakobíni,
a ţe pak prostřednictvím tohoto obrovského aparátu budou řídit celou Francii.
Druhého dne vyslechlo Národní shromáţdění zprávy, které o situaci podali paříţský
starosta a velitel Národní gardy. Všichni měli zájem na tom, aby si navzájem sypali písek do očí;
bylo tedy snadné hrát komedii.
Velitel i starosta mluvili o obrovských výtrţnostech, které museli potlačit. O ranním
vraţdění
a večerní střelbě - byly to věci, jeţ spolu vůbec nesouvisely - o tom, jaké nebezpečí
hrozilo králi, Národnímu shromáţdění, celé společnosti. Věděli lépe neţ kdo jiný, ţe ţádné
takové
nebezpečí neexistovalo.
Národní shromáţdění jim vyslovilo dík za energii, kterou jim vůbec nenapadlo vyvinout,
blahopřálo jim k vítězství, jehoţ oba v hloubi srdce litovali, a vzdávalo díky nebi, ţe dovolilo
zničit jediným úderem povstalce a povstání.
Kdyby byl někdo bral váţně všecky ty řeči, všecko ta vzájemná blahopřání, byl by si
mohl myslet, ţe revoluce skončila.
Revoluce naopak teprve začínala.
Zatím staří jakobíni, soudíce o zítřku podle včerejška, věřili, ţe budou napadeni, štváni,
pronásledováni a chystali se strojenou pokorou dosíci odpuštění za svůj skutečný význam a vliv.
Robespierre se pořád ještě třásl strachy, ţe ho navrhli za krále místo Ludvíka XVI., a napsal
velké prohlášení jménem všech přítomných i nepřítomných.
V tom prohlášení děkoval Národnímu shromáţdění za jeho vznešené úsilí, moudrost,
pevnost, bdělost a ostraţitost, za nestrannou a nepodplatnou spravedlnost.
Jak neměli feuillanti znovu nabýt odvahu, jak se neměli povaţovat za všemohoucí, kdyţ
viděli, jak jsou je jich nepřátelé pokorní a poníţení?
Na okamţik věřili, ţe jsou pány nejenom Paříţe, ale celé Francie.
Bohuţel feuillanti vůbec nepochopili situaci. Tím, ţe se oddělili od jakobínů, zaloţili
prostě
druhé Národní shromáţdění, ubohou kopii prvního. Podobnost mezi oběma těmi
společnostmi byla taková, ţe k feuillantům stejně jako do Národního shromáţdění se mohl dostat
jen ten, kdo platil daně, tedy občan, který měl hlasovací právo.
Lid měl teď dvě měšťácká Národní shromáţdění místo jednoho.
Ale lid chtěl něco docela jiného.
Chtěl lidovou sněmovnu, jeţ by nebyla spojencem, nýbrţ nepřítelem Národního
shromáţdění. Sněmovnu, která by nepomáhala Národnímu shromáţdění obnovit království, ale
donutila je, aby monarchii zničilo.
Feuillanti vůbec nevyjadřovali přání veřejného mínění. Veřejné mínění je také opustilo
hned po prvních krocích, které udělali:
Jejich popularita se vytratila, neţ přešli ulici.
V červenci bylo na venkově čtyři sta společností. Z těchto čtyř set společností se tři sta
hlásilo současně k feuillantům i k jakobínům; sto jenom k jakobínům.
Od července do září bylo zaloţeno šest nových společností. Ani jedna z nich se nehlásila
k feuillantům.
A jak feuillanti slábli, jakobíni nabírali dech a sílili pod vedením Robespierrovým.
Robespierre se stával nejpopulárnějším muţem ve Francii.
Cagliostrova předpověď o malém advokátovi z Arrasu se začínala plnit. Moţná ţe se
dočkáme, ţe se stejně splní i jeho předpověď o malém Korsičanu z Ajaccia. Zatím odbíjela
poslední hodinka Národnímu shromáţdění. Odbíjela pomalu, pravda, jako starcům, jejichţ ţivot
pomalu zhasíná, ale odbíjela neúprosně a neodvolatelně. Kdyţ odhlasovalo tři tisíce zákonů,
dokončilo konečně Národní shromáţdění revizi ústavy. Tato ústava, to byla ţelezná klec, do níţ
takřka proti své vůli, takřka bezděky Národní
shromáţdění krále zavřelo. Pozlatila sice ţelezné mříţe klece, ale kdyţ se to tak vzalo
kolem a kolem, přes všechno zlato se nedalo zakrýt, ţe to je přece jen klec.
Králova vůle se stala vskutku bezmocnou. Bylo to kolo, jeţ bylo poháněno, samo však
neuvádělo v pohyb. Jediné, co ještě zůstávalo stínem jakési královské moci, bylo právo veta, jímţ
Ludvík XVI. mohl na tři roky odloţit provedení dekretů, které neschvaloval. Tu se kolo přestalo
otáčet a tím, ţe se zastavilo, zastavovalo celý stroj.
Nehledíme-li k této ryze pasivní stránce královy moci, stal se královský majestát Ludvíka
XIV. a Jindřicha IV., jenţ byl za těch silných králů skutečnou hybnou silou státního ţivota, pouze
majestátní zbytečností.
Zatím se přiblíţil den, kdy měl král přísahal na ústavu. Anglie a emigrace králi psaly:
"Zemřete, bude-li třeba, ale nikdy se nezneuctěte přísahou." Císař Leopold a Barnave
říkali:
"Jenom klidně přísahejte, ať přísaze dostojí, komu se bude chtít." Král konečně rozřešil tu
otázku touto větou:
"Prohlašuji, ţe nevidím v konstituci účinný prostředek zabezpečující akceschopnost a
jednotu. Poněvadţ se o tom však mínění rozcházejí, souhlasím, aby se jediným soudcem stala
zkušenost."
Zbývalo ještě rozhodnout, kde má být ústava králi předloţena: v Tuileriích nebo v
Národním shromáţdění.
Král rozřešil tu nesnáz, kdyţ prohlásil, ţe bude přísahat na ústavu tam, kde byla,
odhlasována. Dan, jejţ král stanovil, byl 13. září.
Národní shromáţdění přijalo tu zprávu jednomyslným potleskem: Král přijde k němu!
V zápalu nadšení povstal Lafayette a ţádal amnestii pro všechny, kdo byli obviněni, ţe
podporovali králův útěk. Shromáţdění přijalo jeho návrh aklamací.
Mrak, jenţ na okamţik zahalil Charnyho a Andréino nebe, rozptýlil se tedy, sotva vyvstal.
Byla zvolena šedesátičlenná deputace, aby poděkovala králi za jeho list. Stráţce pečeti se odebral
ke králi ohlásit příchod deputace.
Téhoţ rána vydalo Národní shromáţdění dekret, jímţ se rušil řád Ducha svatého. Jedině
král byl nadále oprávněn nosit tuto stuhu, odznak vysoké aristokracie.
Kdyţ uvedli deputaci ke králi, byl král ozdoben jenom kříţem svatého Ludvíka. Král si
povšiml, ţe deputace je zaraţena, ţe nevidí na jeho prsou modrou řádovou stuhu, a prohlásil:
"Pánové, zrušili jste dnes ráno řád Ducha svatého a vyhradili jste jej jenom pro mě.
Protoţe však řád, ať jakýkoli, má v mých očích nějakou cenu jenom tehdy, můţe-li být udělován,
pokládám ode dneška tento řád pro sebe zrušený právě tak jako pro druhé." Královna, korunní
princ a madam Royale stáli u dveří. Královna bledá, se zaťatými rty, všecka se chvěla. Madam
Royale, uţ vášnivá, prudká, hrdá, citlivá ke všem minulým, přítomným i budoucím pokořením.
Dauphin bezstarostný jako dítě. On jediný se svým úsměvem a hravostí lišil od této mramorové
skupiny.
Král řekl před několika dny panu de Montmorin:
"Vím dobře, ţe jsem ztracen... Podnikne-li se v budoucnosti něco ve prospěch království,
nechť se to děje pro mého syna."
Ludvík XVI. odpověděl na řeči deputace s nucenou srdečností. Kdyţ skončil, otočil se ke
královně a královské rodině:
"Má ţena a mé děti sdílejí všecky mé city."
Ţena a děti je sdílely. Kdyţ deputace, za níţ se král díval těkavým pohledem, královna
pohrdavě, odešla, oba manţelé přistoupili k sobě a Marie Antoinetta poloţila bílou, jako mramor
chladnou ruku na královo rámě.
"Ti lidé," pohodila hlavou, "nechtějí uţ krále. Boří monarchii kámen po kameni a z těch
kamenů nám stavějí hrob!"
Mýlila se, ubohá královna! Pohřbena v šachtě chudých, neměla ani hrobku!
Nemýlila se však, kdyţ tvrdila, ţe kaţdý den přináší nové a nové zásahy do královských
práv. Pan de Malouet, tehdejší předseda Národního shromáţdění, byl čistokrevný roajalista. Přece
však pokládal za svou povinnost navrhnout, aby se rozhodlo, má-li Národní shromáţdění
vyslechnout královu přísahu vsedě, nebo vstoje.
"Sedět! Sedět!" ozývalo se ze všech stran.
"A král?" otázal se pan de Malouet.
"Král ať stojí s obnaţenou hlavou!" zvolal kdosi.
Celým shromáţděním proběhlo zachvění.
Byl to ojedinělý hlas, ale jasný, silný, zvučný. Všem připadal jako hlas lidu, jenţ se ozývá
osaměle, aby ho bylo lépe slyšet.
Předseda zbledl.
Kdo to vykřikl? Někdo z poslaneckých lavic nebo z galérie?
Na tom nezáleţí. Ten výkřik působil tak drtivě, ţe předseda na něj musel odpovědět.
"Pánové," prohlásil, "nestalo se ještě, aby národ, shromáţděný v přítomnosti svého krále,
neuznával jej za svou hlavu. Sloţí-li král přísahu stoje, ţádám, aby Národní shromáţdění
rovněţ povstalo."
Tu se znovu ozval týţ hlas:
"Navrhuji dodatek, s nímţ budou moci všichni souhlasit. Nechť se Národní shromáţdění
usnese, aby pan de Malouet a kaţdý, kdo o to bude stát, mohl vyslechnout krále kleče;
jinak, kdo chce sedět, ať zůstane sedět."
Anonymní návrh byl vzat z pořadu.
Nazítří po této debatě měl král sloţit přísahu. Síň byla plná. Tribuny byly zaplněny do
posledního místa.
V poledne se doslavil král.
Král mluvil stoje; také Národní shromáţděni povstalo. Kdyţ král domluvil, byla
podepsána ústavní listina a všichni se posadili.
Potom povstal předseda - byl to Thouret - aby pronesl slavnostní řeč. Kdyţ však po dvou,
po třech větách viděl, ţe král nevstává, usedl rovněţ.
Na galériích se ozval potlesk.
Král zbledl, kdyţ se potlesk několikrát opakoval.
Vytáhl kapesník a utíral si pot.
Královna byla přítomna té ceremonii ve zvláštní lóţi. Nemohla to uţ snést. Vstala, zavřela
za sebou prudce dveře a nechala se odvézt do Tuilerií.
Vrátila se do svých komnat, aniţ řekla jediné slovo svému nejbliţšímu okolí. Od té doby,
co tu nebyl Charny, skrývala v srdci všecku hořkost.
Král se vrátil za půl hodiny po Marii Antoinettě.
"Kde je královna?" tázal se hned.
Sluha ho chtěl dovést do královniných pokojů.
Král mu pokynul, aby zůstal, kde je, sám otevřel dveře a objevil se náhle na prahu
královnina pokoje.
Byl tak bledý, tak zničený, čelo se mu perlilo potem, ţe královna, sotva ho spatřila,
vyskočila a div nevykřikla.
"Ach Sire, co se stalo?"
Místo odpovědi se král vrhl do křesla a rozvzlykal se.
"Ach madam, madam," zvolal, kdyţ se poněkud uklidnil, "proč jste vůbec byla na té
kašpařině? Coţ jste musela být svědkem mého pokoření? Pro tohle jsem vás přivedl do
Francie, kde jste měla být královnou?
Takový výbuch zoufalství působil u Ludvíka XVI. tím srdceryvněji, ţe král se obvykle
dovedl ovládat a tvářit se alespoň naoko lhostejně. Královna byla tak dojata, ţe se rozběhla ke
králi a klesla u něho na kolena.
V tom okamţiku se otevřely dveře. Byla to paní Campanová. Královna k ní vztáhla ruku.
"Ach nechte nás, Campanová, nechte nás!"
Paní Campanová pochopila, proč tu královna nechce mít svědky, a uctivě se vzdálila.
Zůstala však stát za dveřmi, a jak prozrazuje ve svých pamětech, slyšela, jak královští manţelé
spolu dlouho hovoří a chvílemi propukají v pláč. Konečně hovor umlkl, pláč se utišil. Asi za půl
hodiny se dveře otevřely a královna zavolala paní Campanovou.
"Campanová," poţádala, "vezměte si tento dopis a odevzdejte jej panu de Malden. Je pro
mého bratra Leopolda. Ať pan de Malden s ním okamţitě odjede do Vídně. Ten dopis tam musí
být dřív neţ zpráva o dnešních událostech... Potřebuje-li dvě nebo tři sta louisdorů, dejte mu je;
vrátím vám je potom."
Paní Campanová vzala dopis a odešla. Za dvě hodiny nato odjíţděl pan Malden do Vídně.
Nejhorší na tom všem bylo, ţe se musili usmívat a tvářit se vlídně a vesele. Aţ do noci proudily
celými Tuileriemi ohromné zástupy. Večer bylo celé město osvětleno. Král a královna byli
poţádáni, aby se projeli po Elysejských polích v průvodu pobočníků a velitelů paříţské posádky.
Sotva se objevili,ozvalo se volání: "Ať ţije král! Ať ţije královna!" Ale ve chvíli, kdy
volání
na okamţik umlklo a kdy se kočár zastavil, spatřili u stupátka vozu muţe s divokou tváří a
se zaloţenýma rukama. Provolával hlasitě:
"Nevěřte jim! Ať ţije národ!"
Kočár jel dále krokem. Ale ten muţ z lidu poloţil ruku na kliku kočáru, kráčel pořád
podle dvířek, a pokaţdé, kdyţ utichlo volání "Ať ţije král! Ať ţije královna!" opakoval
pronikavým hlasem: "Nevěřte jim! Ať ţije národ!"
Královna se vrátila celá zničená tím projevem zarputilého záští. jeţ s tvrdošíjnou
pravidelností
bušilo na její utýrané srdce jako rány kladivem.
V předních divadlech byla uspořádána slavnostní představeni: nejprve v Opeře, pak v
Comédie-Francaise, konečně v Comédie des Italiens.
V Opeře a v Comédie-Francaise bylo moţno skoupit lístky a rozdělit je mezi královy
přívrţence. Král a královna byli přijati nadšeným potleskem. Kdyţ však chtěli udělat totéţ i v
Comédie des Italiens, bylo pozdě: celé přízemí bylo vyprodáno.
Bylo jasné, ţe tady zasáhla nějaká ruka, ţe v Comédie des Italiens to uţ nedopadne jako v
Opeře a v Comédie Francaise a ţe se tam nejspíš večer něco strhne.
Ta obava se proměnila v jistotu, kdyţ se podívali na přízemi, kde seděli v prvních řadách
Danton, Camille Desmoulins, Legendre a Santerre. V okamţiku, kdy královna vstoupila do lóţe,
galérie se pokusily tleskat.
Z přízemí se ozvalo pst, pst!
Královna ses hrůzou podívala do přízemí, jeţ se před ní rozvíralo jako sopečný kráter.
Zdálo se jí, ţe se dívá do ţhavého jícnu, z něhoţ se na ni upírají oči plné zloby a hrozeb. Neznala
nikoho z těch muţů osobně, některé ani podle jména.
"Co jsem jim udělala, můj Boţe?" tázala se sama sebe, zakrývajíc zmatek úsměvem, "a
proč
mě tak nenávidí?"
Náhle její pohled utkvěl s hrůzou na muţi, jenţ se opíral o jeden ze sloupů nesoucích
galérii. Ten muţ na ni hleděl děsivě upřeným pohledem.
Byl to muţ z taverneyského zámku, muţ, kterého viděla v Sévres, muţ z tuilerijských
zahrad. Byl to muţ hrozivých předpovědí a tajemných a strašných činů.
Jakmile na něm královniny oči utkvěly, nemohly se od něho odtrhnout. Ten muţ Marii
Antoinettu fascinoval, jako fascinuje ptáka had.
Představení začalo: královna se vzchopila, vymanila se z magického vlivu toho muţe a
obrátila hlavu k jevišti.
Hrály se Nepředvídané události od Grétryho.
Ale ať se Marie Antoinetta sebevíc snaţila nemyslit na toho tajemného muţe, ohlíţela se
mimoděk a jakoby přitahována magnetickou silou, silnější neţ její vůle, a hleděla uděšeným
zrakem stále jen tím jedním směrem.
A muţ stál pořád na stejném místě, sardonický, výsměšný, bez hnutí. Marie Antoinetta
cítila celou svou bytostí, ţe je v jeho moci, ţe kaţdý pokus vymanit se z toho hrozného vlivu je
marný, a krutě tím trpěla. Bylo to něco, jako by jí na duši seděla můra. Ostatně byl celý sál nabit
elektřinou. Zlobné napětí mezi oběma stranami muselo se vybít, jako kdyţ se za bouřlivého
srpnového dne k sobě přiblíţí dva mraky, nutně se srazí, zahřmí a sjede blesk.
Příleţitost se konečně naskytla.
Paní Dugazonová, skvělá zpěvačka a výtečná herečka, měla zpívat s tenorem dueto, v
němţ
byl tento verš:
"Ach, jak miluji královnu svého srdce!"
Ta statečná dáma postoupila na okraj scény, zvedla oči i ruce ke královně a zazpívala
osudný
verš.
Královna pochopila, ţe se v příštím okamţiku strhne bouře.
Odvrátila se s hrůzou a její oči bezděky spočinuly na muţi u sloupu.
Zdálo se jí, jako by dal nějaký pokyn, a celé přízemí okamţitě uposlechlo. Rozlehl se
jednohlasný, strašný křik:
"Nechceme královnu! Nechceme krále! Chceme svobodu!"
Na ten řev odpověděly lóţe a galérie:
"Ať ţije král! Ať ţije královna! Ať ţiji náš král a královna!"
"Nechceme krále! Nechceme královnu! Chceme svobodu! Svobodu! Svobodu!" hřmělo
znovu a znovu z přízemí.
Královně se zdálo, jako by to trvalo celou věčnost. Vykřikla hrůzou a zavřela oči. Neměla
uţ
sílu dívat se déle na toho démona, který řídil ty lidi dole jako sbor školáků; připadal jí
jako svrchovaný král rozkladu, duch zkázy.
V té chvíli ji uţ obklopili důstojníci Národní gardy, chránili ji svými těly a odvedli ze
sálu. Ale ještě v chodbách ji pronásledoval křik: "Pryč s králem! Pryč s královnou!" Donesli ji do
kočáru téměř bez ducha.
Toho dne byla královna v divadle naposled.
Dne 30. září prohlásilo Ústavodárné shromáţdění ústy svého předsedy Thoureta, ţe
splnilo své poslání a končí své zasedání.
Shrňme do několika řádků výsledek jeho práce, trvající dva roky a čtyři měsíce: Úplný
rozklad monarchie;
organizace lidové moci;
všechny výsady šlechty a kněţstva byly zrušeny;
bylo vydáno dvanáct set miliónů bezcenných asignátů;
na národní statky byla uvalena hypotéka;
byla vyhlášena svoboda vyznání;
řeholní sliby byly zrušeny;
byly odstraněny zatykače;
byla zavedena rovnost veřejných břemen;
vnitřní cla byla zrušena;
byla zřízena Národní garda;
konečně byla odhlasována ústava a předloţena králi.
Král a královna mají opravdu špatné vyhlídky, jestliţe mají důvod věřit, ţe nového
shromáţdění se musí ještě víc obávat neţ toho, jeţ se právě rozešlo.
57. Barnavovo rozloučení
Třetího dne po rozpuštění Ústavodárného shromáţdění, dne 2. října, uvedli Barnava v
obvyklou hodinu ke královně, nikoli však do mezipatra, kde měla byt paní Campanová, nýbrţ
do komnaty, které se říkalo velký kabinet.
Večer téhoţ dne, kdy král přísahal na ústavu, byli zevnitř zámku odvoláni všichni
Lafayettovi pobočníci a všechny stráţe, a jestliţe se králi nevrátila někdejší moc, měl přece aspoň
opět jakous takous volnost pohybu.
Byla to malá náhrada za pokoření, na něţ si tak trpce stěţoval královně. Barnave sice
nebyl přijat veřejně a s ceremoniemi jako při slavnostní audienci, zato však byl tentokrát ušetřen
opatření, jeţ si z opatrnosti ukládal při kaţdé návštěvě v Tuileriích. Byl velmi bledý, a jak se
zdálo, velmi smuten. Královna se té bledostí a smutku aţ ulekla. Přijala ho vstoje, ačkoliv věděla,
jakou k ní má mladý advokát úctu, a ačkoli si mohla být jista, ţe kdyby usedla, neudělá Barnave
to, co udělal předseda Thouret, kdyţ viděl, ţe král nevstává.
"Nuţe, pane Barnave," zahájila rozhovor královna, "teď jste snad spokojen, kdyţ se král
řídil vaší radou a přísahal na konstituci."
"Královna je velmi laskava," uklonil se Barnave, "ale příliš mně lichotí, kdyţ říká, ţe se
král řídil mou radou... Kdyby to nebyla zároveň rada císaře Leopolda a kníţete Kounice, Jeho
Veličenstvo by bylo asi poněkud déle váhalo vykonat tento akt, jenţ by však jedině mohl krále
zachránit, kdyby král... "
Barnave se zarazil.
"Kdyby krále ještě vůbec něco mohlo zachránit... Viďte, pane, ţe jste to chtěl říci?"
dodala královna; měla vlohu říkat přesně, co si myslí.
"Chraň Bůh, madam, abych chtěl prorokovat takové neštěstí! Přece však, neţ odjedu z
Paříţe, neţ navţdy opustím královnu, chtěl bych Vaše Veličenstvo přesvědčit, není-li situace
zoufalá, ţe není ani příliš nadějná.
"Vy odjíţdíte z Paříţe, pane Barnave? Vy nás chcete opustit?"
"Práce Národního shromáţdění, jehoţ jsem byl členem, jsou skončeny, madam, a
poněvadţ
Národní shromáţdění rozhodlo, ţe ţádný člen Ústavodárného shromáţdění nemůţe být
členem zákonodárného shromáţdění, nemám, proč bych ještě zůstával v Paříţi."
"Ani ne proto, abyste nám pomáhal, pane Barnave?"
Barnave se smutně usmál.
"Ani proto ne, madam, neboť ode dneška či vlastně od včerejška vám uţ nemohu ničím
prospět."
"Ach pane," namítla královna, "máte o sobě příliš nepatrné mínění."
"Bohuţel nikoli, madam. Soudím se a shledávám se slabým... Váţím se a nacházím se
lehkým... V čem byla má síla - a bylo mým vřelým přáním, aby ji monarchie pouţila ve svůj
prospěch - byl můj vliv v Národním shromáţdění, mé vůdčí postavení u jakobínů. Konečně to
byla má popularita - tak pracně jsem ji získal! Ale Národní shromáţdění se rozešlo, z jakobínů se
stali feuillanti a já se bojím, ţe feuillanti, kdyţ se odtrhli od jakobínů, udělali velmi špatný tah...
A konečně, madam, má popularita... "
Barnave se znovu trpce usmál.
"Má popularita je ztracena."
Královna se podívala na Barnava a v očích se jí rozhořely podivné ohníčky, z nichţ bylo
cítit cosi jako zadostiučinění.
"Vidíte aspoň, pane, jak lehce můţe člověk ztratit popularitu." Barnave pokrčil rameny a
znovu se smutně usmál.
Královna pochopila, ţe se dopustila jedné ze svých obvyklých drobných krutostí.
Vskutku, ztratil-li Barnave popularitu, stačil-li na to jediný měsíc, byl-li nucen sklonit hlavu,
kdyţ se na něho vrhl Robespierre, čí to byla vina? Nebyla to vina té osudné monarchie, jeţ
strhovala s sebou všechno, co se jí dotklo, do propasti, kam se sama řítila? Nebyla to vina
hrozné sudby, jeţ z Marie Antoinetty stejně jako z Marie Stuartovny učinila anděla smrti, jenţ
zasvěcoval hrobu všecky, jimţ se zjevil?
Snaţila se tedy svou chybu aspoň trochu napravit, byla ostatně Barnavovi vděčna, ţe
odpověděl jen smutným úsměvem a pokrčením ramen, kdyţ mohl právem odpovědět drtivými
slovy: "Pro koho jsem ztratil svou popularitu, madam, ne-li pro vás?" Usmála se na něho
lichotivě.
"Ale vy neodjedete, viďte, pane Barnave?"
"Rozkáţe-li mi královna, abych zůstal, zůstanu, jako zůstává pod prapory voják, který měl
jít na dovolenou a jehoţ nepropouštějí, protoţe má dojít k bitvě. Zůstanu-li však, madam, víte, co
se stane? Pak uţ nebudu jenom slaboch, bude ze mě zrádce."
"Jak to myslíte, pane?" urazila se poněkud královna. "Vyjádřete se, prosím, jasněji.
Nerozumím vám."
"Dovolí mi královna, abych ji vylíčil nejen současnou situaci, ale i tu, v níţ se co nevidět
octne?"
"Mluvte, pane. Jsem zvyklá dívat se do propasti, a kdybych trpěla závratí, uţ dávno bych
se do ní zřítila."
"Královna se snad dívá na odstupující Národní shromáţdění jako na svého nepřítele?"
"Rozlišujme, pane Barnave. Měla jsem v tom shromáţdění také přátele. Nemůţeme však
popřít, ţe většina Národního shromáţdění byla království nepřátelská."
"Madam," odpověděl Barnave, "Národní shromáţdění se dopustilo jen jednoho
nepřátelského činu vůči králi a vůči vám, a to v den, kdy se usneslo, ţe ţádný z jeho členů
nemůţe být zvolen do zákonodárného shromáţdění."
"Nechápu vás dobře, pane. Vysvětlete mi to," nadhodila královna s pochybovačným
úsměvem.
"Je to velmi jednoduché: vyrvalo štít z rukou vašich přátel."
"A trochu také, jak se mi zdá, meč z rukou mých nepřátel."
"Bohuţel se mýlíte, madam. Tuto ránu vedl Robespierre, a je to něco hrozného jako
všechno, co ten člověk udělá. Tím novým shromáţděním vás především vrhl do neznáma. V
konstituantě jste věděli, s kým máte co dělat, s kým máte zápasit, proti komu máte
bojovat; teď budete muset znovu ohledávat půdu.
Potom uvědomte si to dobře, madam, svým návrhem, aby nikdo z nás nemohl být znovu
zvolen, chtěl Robespierre donutit Francii, aby si vybrala: Buď lidi z vrstev, které stály nad námi,
nebo z těch, jeţ jsou níţe neţ my. Nad námi není nic. Emigrace uvedla všecko ve zmatek. A i
kdyby byla šlechta zůstala ve Francii, nehledal by lid své zástupce mezi aristokracií. Lid si tedy
vybral své poslance ve společenské vrstvě, která je pod námi. Celé
Národní shromáţdění bude demokratické. Budou jen různé odstíny v té demokracii, nic
víc." Na královnině tváři bylo patrno, ţe sleduje Barnavův výklad s hlubokou pozorností, ţe
začíná
chápat a začíná se děsit.
"Viděl jsem je," pokračoval Barnave, "ty poslance, sjíţdějí se uţ nějaké tři čtyři dny do
Paříţe. Všímal jsem si zejména těch, kdo přišli z Bordeaux. Jsou to skoro všechno neznámí
lidé, kteří však spěchají, aby si udělali jméno, aby udělali kariéru, coţ je tím
pochopitelnější, ţe to jsou lidé mladí. Nechám-li stranou Condorceta, Brissota a několik jiných, je
nejstaršímu z nich sotva třicet let. Je to nástup mládeţe, vyhánějící zralý věk a sesazující tradici.
Konec bílým vlasům! Nastupuje nová Francie, černovlasá!"
"A vy myslíte, pane, ţe se musíme více bát těch, kdo přicházejí, neţ těch, kdo odcházejí?"
"Zajisté, madam. Ti, kteří přicházejí, dostali totiţ rozkaz: bojovat proti šlechtě a kněţím.
O
králi se dosud nemluví, ještě se čeká... Spokojí-li se s výkonnou mocí, snad mu bude
minulost odpuštěna."
"Jakţe," vykřikla královna, "odpustit králi minulost?... Myslím, ţe král má co odpouštět,
pane!"
"To je právě ono. V tomhle se nebudete moci nikdy dohodnout. Ti, kteří přicházejí,
madam bohuţel se tom budete muset přesvědčit - nebudou uţ mít ani pokrytecké ohledy těch,
kteří
odcházejí... Pro ně - mám to od jednoho poslance z Girondy, svého kolegy Vergniauda pro ně je král nepřítel."
"Nepřítel?" opakovala královna s údivem.
"Ano, madam, nepřítel. To jest dobrovolná nebo nedobrovolná hlava vnitřních i vnějších
nepřátel. A bohuţel - musíme to přiznat - nemají tak docela nepravdu ti noví příchozí, kteří se
domnívají, ţe objevili Ameriku, a kteří nemají jinou zásluhu, neţ ţe říkají nahlas, co se vaši
nejurputnější protivníci v Ústavodárném shromáţdění neodváţili říci ani potichu."
"Nepřítel," opakovala královna, "král ţe by byl nepřítelem svého lidu? Ach, pane
Barnave, o tom mě nikdy nepřesvědčíte, ne, ne, to nikdy nepochopím!"
"A přece je to pravda, madam. Nepřítelem svou povahou, nepřítelem celým svým
postavením. Nepřítelem uţ jen proto, ţe to je král. Před třemi dny přijal král konstituci, viďte?"
"Ano - nu a?"
"Nuţe, kdyţ se král vrátil do Tuilerií, hněvem se div nerozstonal a večer psal císaři."
"Ale jak si představujete, ţe máme snášet taková poníţení?"
"Tady to vidíte, madam: nepřítel, osudový nepřítel... Nepřítel dobrovolný, neboť
vychován jezuitou, panem de la Vauguyon, král straní těm kněţím, kteří jsou nepřáteli národa.
Nepřítel nedobrovolný, bezděčný, neboť svým postavením je nutně hlavou kaţdé kontrarevoluce.
Ani nemusí opouštět Paříţ, je v Koblenci s emigranty, ve Vendée s kněţími, ve Vídni a v Prusku
se svými spojenci Leopoldem a Bedřichem. Král sám nedělá nic... Připouštím, ţe nic nedělá,
madam," řekl ochable Barnave, "ale nedělá-li sám nic, není-li moţno jinak, vyuţívá se aspoň
jeho jména: v selských chalupách, na kazatelnách, v zámcích, všude se mluví jen o
ubohém králi, o dobrém králi, o svatém králi. Takţe proti vládě revoluce vyvstává strašná
vzpoura, madam, vzpoura soucitu."
"Jste to opravdu vy, pane Barnave, jenţ mi říkáte tyto věci, nebyl jste první, kdo nás
litoval?"
"Ano, madam, litoval jsem vás! Ano, lituji vás dosud, a to ze srdce. Ale mezi mnou a
těmi, o nichţ mluvím, je ten rozdíl, ţe oni vás litují, aby vás zahubili, a já vás lituji, abych vás
zachránil."
"A mají ti, kteří přicházejí a kteří, mám-li vám věřit, chtějí proti nám vést vyhlazovací
válku, uţ nějaký přesný plán, dohodli se uţ na něčem?"
"Ne, madam, a z toho, co jsem náhodou pochytil, nelze si ještě udělat nějaký bezpečný
závěr. Chtějí v zahajovací schůzi odstranit titul Veličenstvo a místo trůnu má být prosté křeslo po
předsedově levici."
"Vidíte v tom něco víc, neţ co provedl pan Thouret, který si sedl, kdyţ král zůstal sedět?"
"Je to přinejmenším nový krok kupředu, nikoli zpět... Opravdu váţné a čeho se děsím, je
však to, madam, ţe budou vystřídáni pan de Lafayette a pan Bailly."
"Ach co se těch týče," pokrčila rameny královna, "těch mnoho nelituji."
"Mýlíte se, madam. Pan Bailly a pan de Lafayette jsou vaši přátelé." Královna se hořce
usmála.
"Vaši přátelé, madam! Snad vaši poslední přátelé. Šetřte si je tedy. Jestliţe zachránili ještě
něco ze své popularity, vyuţijte jí, ale pospěšte si. Jejich popularita roztaje brzy jako sníh
stejně jako moje."
"Zkrátka a dobře, pane, ukazujete mi propast, vedete mě aţ na její pokraj, necháváte mě
nahlédnout, jak je hluboká, neříkáte mi však, jak se ji vyhnout." Barnave se na okamţik
odmlčel. Potom si povzdechl:
"Ach madam, proč vás zadrţeli na silnici do Montmédy!"
"To je dobré," pousmála se královna, "pan Barnave schvaluje útěk do Varennes."
"Neschvaluji jej, madam. Situace, v níţ dnes jste, je totiţ přirozený důsledek vašeho
útěku. Měl-li však mít ten útěk takové následky, lituji, ţe se nezdařil."
"Takţe pan Barnave, člen Národního shromáţdění, vyslaný tímto shromáţděním, aby
spolu s pány Pétionem a Latour-Maubourgem přivedl krále a královnu zpátky do Paříţe, dnes
lituje, ţe král a královna nejsou v cizině?"
"Ach rozumějte mi dobře, madam, ten kdo toho lituje, není členem Národního
shromáţdění, není kolega pánů Latour-Maubourga a Pétiona. Je to prostý občan Barnave, váš
oddaný sluha, ochotný poloţit za vás ţivot, totiţ všechno, co ještě má."
"Děkuji vám, pane," řekla královna. "Tón, jakým mi to nabízíte, mi dokazuje, ţe byste
svůj slib dovedl dodrţet. Doufám však, ţe na vás nebudu muset poţadovat takovou oběť."
"Tím hůř pro mě, madam," odpověděl smutně Barnave.
"Jak to, tím hůř?"
"Zajisté, madam... Takto padnu marně, a byl bych si aspoň přál, abych padl v zápase, v
čestném boji, kdeţto teď mě čeká toto, madam: daleko v Dauphiné, kde vám budu zcela
neuţitečný, budu ještě věrnější Marii Antoinettě, mladé a krásné ţeně, něţné a obětavé matce
neţli královně. Tytéţ chyby, jeţ zavinily, co se stalo v minulosti, nezůstanou bez vlivu ani na
budoucnost. Budete se spoléhat na pomoc z ciziny, která nepřijde anebo přijde pozdě. Jakobíni
uchvátí moc ve shromáţdění i v celé Francii. Vaši přátelé prchnou ze země, aby unikli
pronásledování. Ti, kteří zůstanou, budou zatčeni a uvězněni. Já budu mezi nimi, protoţe nechci
uprchnout. Budu tedy souzen a odsouzen. Má smrt vám nepřinese uţitek, snad se o ní ani
nedovíte. Anebo, doslechnete-li se o ní, pomoc, kterou jsem vám přispěl, byla tak nepatrná, ţe si
uţ ani nevzpomenete na těch několik chvil, kdy jsem směl doufat, ţe vám mohu být uţitečný."
"Pane Barnave," řekla královna velmi důstojně, "nevím, jaký osud chystá budoucnost
králi a mně. To však vím, ţe jména těch, kdo nám prokázali sluţbu, jsou trvale zapsána v naší
paměti a ţe nezůstaneme lhostejní k ničemu, co je potká, ať je to dobré nebo zlé... A zatím, pane
Barnave, můţeme pro vás něco udělat?"
"Mnoho... Zvláště vy, madam... Můţete mi dokázat, ţe jsem ve vašich očích nebyl
nicotný
člověk."
"A co mám udělat, abych vám to dokázala?" usmála se královna. Barnave poklekl na
jedno koleno.
"Dovolte mi, abych vám směl políbit ruku, madam."
Marii Antoinettě vstoupily slzy do očí. Vztáhla k mladému muţi bílou a chladnou ruku,
jíţ se tak v době dvanácti měsíců dotkly nejvýmluvnější rty, jaké kdy byly v Národním
shromáţdění: Mirabeauovy a Barnavovy.
Barnave se královniny ruku dotkl jen lehce. Bylo zřejmé, ţe ubohý bláhovec se bojí,
kdyby přitiskl rty na tu krásnou mramorovou ruku, ţe by se od ní neodtrhl. Potom vstal a pravil:
"Madam, nemohu vám říci s pýchou: monarchie je zachráněna. Říkám vám však: je-li
monarchie ztracena, je s ní ztracen i ten, jenţ nikdy nezapomene na milost, kterou mu královna
prokázala."
Uklonil se a odešel.
Marie Antoinetta se za ním dívala smutně a lítostivě. Po chvilce si povzdechla:
"Ubohý hodný mouřenínku, který vykonal svou povinnost!
Uţ tě nepotřebují, uţ tě mají dost a posílají tě zpátky k mamince!"
58. Bojiště
Pokusili jsme se vylíčit, co hrozného se událo na Martově poli odpoledne 17. července
1791. Kdyţ jsme načrtli čtenáři obraz toho dramatu, vrhněme ještě jednou pohled na bojiště; na
němţ toho dne byli Bailly a Lafayette hlavními herci.
Pohled na bojiště zmrazil totiţ právě mladého muţe, oblečeného do uniformy důstojníka
Národní gardy, jenţ vyšel z ulice Saint-Honoré, přešel most Ludvíka XV. a ulicí de Grenelle se
dostal na Martovo pole.
Byla to strašná podívaná! A mrtvolné světlo měsíce, vstupujícího do jeho třetí třetiny luna proplouvala mezi velkými černými mraky, houpala se mezi nimi jako na vlnách a chvílemi
se ztrácela - činilo ten obraz ještě příšernějším.
Martovo pole se podobalo bojišti, pokrytému mrtvými a raněnými. Jako stíny bloudili
mezi nimi muţi, kterým bylo uloţeno naházet mrtvoly do Seiny a odnést raněné do vojenského
špitálu v Gros-Caillou.
Mladý důstojník, jemuţ jsme šli v patách od ulice Saint-Honoré, se na okamţik zastavil u
vchodu na Martovo pole, v hrůze sepjal ruce a zašeptal:
"Jeţíši Kriste! Bylo to tedy ještě horší, neţ jsem slyšel!" Několik minut se truchlivě díval
na podivnou práci, jeţ tam byla v proudu, potom přistoupil ke dvěma muţům, kteří právě nesli
mrtvolu k Seině, a zeptal se:
"Občané, prosím vás, co budete dělat s tím muţem?"
"Pojď s námi," odpověděl jeden nosič, "a uvidíš." Mladý důstojník šel za nimi. Kdyţ
přišli na dřevěný most, rozhoupali oba muţi mrtvolu jeden ji drţel za ruce, druhý za nohy počítali do tří a potom hodili mrtvolu do Seiny. Mladý muţ vykřikl hrůzou.
"Co to proboha děláte, občané?" vyjekl.
"Vţdyť vidíte, pane kapitáne," odpověděli muţi, "čistíme terén."
"To jste dostali takový rozkaz?"
"Bodejť ne. Přece bysme to nadělali sami od sebe!"
"A od koho?"
"Od městské rady."
"To není moţné!" zvolal mladý muţ uţasle.
Chvíli zíral ohromeně. Kdyţ se vrátili na Martovo pole, zeptal se:
"A to jste hodili uţ mnoho mrtvých do Seiny?"
"Pět nebo šest."
"Promiňte, občané," otázal se teď mladý muţ, "ale velmi mně záleţí na tom, nač se vás
ptám: nebyl náhodou mezi těmi pěti anebo šesti mrtvými muţ asi k padesátce, vysoký přes šest
stop, rozloţitý, silák, napůl sedlák, napůl měšťan?"
"Víte, kapitáne," odpověděl jeden z muţů, "my máme dát jenom na jedno, jestli jsou ti
lidé
mrtví nebo ţiví. Jsou-li mrtví, hodíme je do řeky. Jsou-li ještě naţivu, odneseme je do
špitálu v Gros-Caillou."
"Mám totiţ dobrého přítele," rozpakoval se mladý muţ, "ten se nevrátil domů. Řekli mi,
ţe byl zde, ţe ho tu ve dne viděli, a mám strach, aby nebyl mezi raněnými nebo mrtvými."
"To víte," řekl rozšafně jeden z muţů a zatřepal nejbliţší mrtvolou, "jestli byl tady, tak se
buďto vrátil, nebo nevrátil. Jestli se nevrátil, bude nejspíš tady a nevrátí se uţ vůbec." Ještě
důkladněji zatřepal tělem, leţícím u jeho nohou, a zakřičel:
"Hej, seš mrtvej nebo naţivu? Jestli nejseš mrtvej, votevři hubu!"
"Ten uţ ji nevotevře," odpověděl druhý, "dostal to rovnou do prsou."
"Tak k řece," pobídl první..
Oba zvedli mrtvolu a vraceli se k dřevěnému mostu.
"Občané," poprosil důstojník, "teď, kdyţ budete házet toho muţe do řeky, nebudete
potřebovat lucernu. Půjčte mi ji, prosím vás, na okamţik, neţ se vrátíte, budu hledat svého
přítele."
Nosiči neměli nic proti tomu, podali mladému muţi lucernu a ten začal hledat tak horlivě,
ţe bylo jasné, ţe svého přítele, ať uţ mrtvého nebo raněného, neměl rád jenom ústy, ale celým
srdcem.
Asi tucet muţů se svítilnami bloudilo po bojišti za stejným účelem.
Občas v hlubokém tichu - při pohledu na to hrůzné divadlo jako by ţiví ztratili řeč před
majestátem smrti - v hlubokém tichu vykřikl občas někdo nějaké jméno. Na výkřik odpověděl
někdy nářek, někdy zasténání. Nejčastěji však jen pochmurné ticho. Mladý důstojník chvíli váhal,
jako by hrůzou nemohl ze sebe dostat slovo. Potom si však dodal odvahy a také třikrát zavolal:
"Pane Billote, pane Billote... pane Billote...!"
Ale nikdo neodpověděl.
"Ach, jistě je mrtev," zašeptal a utřel si rukávem zpocené čelo. "Chudák pan Billot!" V té
chvíli se u něho octli dva muţi, nesoucí mrtvolu k Seině.
"Tak se mi zdá," prohodil jeden, ten, jenţ nesl mrtvého pod rameny, "ţe se ta naše
mrtvola nějak hejbe."
"Ale jdi," zasmál se druhý, "kdybychom to brali jako felčaři, neměly by ryby co ţrát."
"Občané, prosím vás," poţádal mladý důstojník, "dovolte mi, abych se podíval na toho
vašeho muţe."
"Ale co by ne, kapitáne," odpověděli oba muţi, "jenom ať na něj někdo vrhne poslední
laskavej pohled!"
A posadili mrtvolu, aby si důstojník mohl posvítit na její tvář. Mladý muţ zvedl svítilnu a
vykřikl.
Zdálo se, ţe poznal, koho hledal, přes hroznou ránu, jeţ znetvořila muţův obličej. Je však
ţiv? Je mrtev?
Muţ, který urazil půl cesty k svému mokrému hrobu, měl hlavu rozseknutou šavli. Rána,
jak jsme jiţ řekli, byla strašná. Odtrhla z levé části temenní kosti kůţi i s vlasy, kůţe teď visela
podél tváře a nechávala lebeční kost odkrytou. Tepna na skráni byla přeseknuta, takţe celé
tělo raněného nebo snad mrtvého bylo zalito krví.
Z té strany, kde byla rána, byl uboţák k nepoznání. Třesoucí se rukou přenesl mladý muţ
svítilnu na druhou stranu.
"Ach občané," zvolal, "je to on!... Je to ten, kterého hledám! Je to pan Billot!"
"U všech hromů," prohodil jeden z muţů, "ale je pěkně pocuchanej, ten váš pan Billot."
"Ale vy jste řekl, ţe se hýbal!"
"Měl jsem takovej dojem."
"Udělejte mi něco k vůli ... "
Důstojník vytáhl z kapsy zlaťák.
"Co to má bejt?" otázal se nosič, plný ochoty, sotva se podíval na peníz.
"Doběhněte k řece a přineste v klobouku trochu vody."
"S radostí, pane kapitáne."
Muţ odběhl k Seině. Mladý důstojník zatím podpíral raněného.
Za několik minut se posel vrátil.
"Polijte mu vodou obličej," poţádal mladý muţ.
Nosič nabral do hrsti vodu a pokropil raněnému obličej.
"Škubl sebou!" vykřikl mladý muţ, "není mrtev!... Ach drahý pane Billote, jaké štěstí, ţe
jsem přišel!"
"Má to někdo štěstí v ţivotě," poznamenal jeden z nosičů, "ještě pár kroků a váš přítel by
plaval do oceánu!"
"Polijte ho ještě jednou!"
Nosič vchrstl podruhé raněnému hrst vody do tváře, raněný se zachvěl a zasténal.
"Určitě není mrtev," poznamenal druhý nosič, "a tak ho nemůţeme hodit do Seiny,
musíme ho donýst do špitálu."
"Nemohli byste ho donést do ulice Saint-Honoré k panu doktoru Gilbertovi?" poţádal
mladý
muţ, "dostali byste dobrou odměnu."
"To nemůţeme."
"Proč?"
"Nařídili nám naházet mrtvoly do Seiny a všechny raněné odnést do špitálu v
Gros-Caillou... Jsme ve sluţbě, nemůţeme nikoho nosit nikam jinam."
"Doneste ho tedy do nemocnice," poprosil mladý muţ, "a co nejrychleji." Rozhlédl se
kolem.
"Kde je ta nemocnice?"
"Nějakejch tři sta kroků od Válečný školy."
"Tedy tímhle směrem?"
"Jo."
"To musíme přes celé Martovo pole?"
"No samo."
"Můj Boţe, a nemáte nějaká nosítka?"
"Ty by se sehnaly, dyby eště něco káplo... "
"No samozřejmě," odpověděl mladý muţ, "tady kamarád má taky nějaké právo... Tu
máte, tady je, a přineste nějaká nosítka."
Zlaťák se octl v kapse druhého nosiče a za deset minut tady byla nosítka. Poloţili
raněného na ţíněnku. Oba nosiči se chopili drţadel a truchlivý průvod zamířil k nemocnici v
Gros-Caillou. Mladý muţ drţel lucernu u hlavy raněného.
Byla to hrozná noční chůze po půdě, zkropené krví,mezi nehybnými, ztuhlými mrtvolami,
jeţ
musili co chvíli obcházet, a raněnými, zvedajícími se a volajícími o pomoc. Za čtvrt
hodiny překročili práh nemocnice v Gros-Caillou.
59. Nemocnice Gros-Caillou
V té době nebyly nemocnice a zejména vojenské špitály tak dobře zařízené, jako jsou
dnes. Není tedy divu, ţe ve špitále Gros-Caillou vládl hrozný nepořádek a opravdový zmatek,
jenţ
bránil lékařům, aby se o raněné starali tak, jak by si byli přáli.
Především se nedostávalo lůţek. Úřady tedy zabraly ţíněnky obyvatelům okolních ulic.
Ţíněnky byly rozloţeny po zemi, ba i na dvoře. Na kaţdé leţel raněný. Byl však i nedostatek
chirurgů a ti, co byli, měli plné ruce práce.
Mladý kapitán - čtenář v něm uţ jistě poznal našeho dobrého přítele Pitoua - si vymohl za
další dva zlaťáky, ţe mu ponechali ţíněnku z nosítek, takţe Billot leţel dost měkce na dvoře
nemocnice.
Pitou věděl, ţe v téhle situaci sebemenší výhoda je draţší nad zlato, zařídil proto, aby
poloţili nemocného co nejblíţ ke dveřím, aby si ho povšiml první lékař, který půjde kolem. Měl
tisíc chuti běţet do sálu a přivést lékaře stůj co stůj. Neodvaţoval se však opustit raněného. Bál
se, aby někdo v domnění, ţe zemřel - bylo moţno se zmýlit i bez zlého úmyslu
- neshodil zdánlivě mrtvého na dlaţbu a nevzal ţíněnku pro jiného potřebného. Tak tady
stál Pitou hodinu; hlasitě volal na dva nebo na tři lékaře, kteří spěchali kolem, ale ţádný mu
neodpověděl. Vtom spatřil černě oděného muţe, chodil od lůţka k lůţku a ošetřovatel mu svítil
na cestu.
Pitou vytřeštil oči, postava toho muţe mu byla známá. Kdyţ muţ v černém přišel blíţe,
všechny pochyby zmizely, Pitouovi se rozbušilo srdce, odskočil několik kroků od raněného a
zavolal:
"Pane Gilberte, pane Gilberte!"
Byl to opravdu doktor Gilbert. Hned se sem rozběhl.
"To jsi ty, Pitou?"
"Já, pane Gilberte."
"Viděl jsi Billota?"
"Je tady, pane doktore," ukázal Pitou na raněného.
"Je mrtev?"
"Ach drahý pane Gilberte, doufám, ţe ne. Ale myslím, ţe mu do toho moc neschází."
Gilbert přistoupil k ţíněnce a ošetřovatel posvítil na obličej raněného.
"Na hlavě, pane. Gilberte," ukazoval Pitou, "na hlavě... Chudák pan Billot! Má hlavu
rozseknutou aţ po zuby!"
Gilbert si pozorně prohlédl ránu.
"Je to opravdu váţné," prohodil. Potom se otočil k ošetřovateli:
"Potřebuji zvláštní pokoj pro toho muţe. Je to můj přítel." Ošetřovatel se poškrábal za
uchem.
"Pokoj není, ale byla by tu komora na prádlo."
"Výborně," řekl Gilbert, "odneseme ho do komory." Zvedli raněného co mohli
nejopatrněji. Přes všechnu šetrnost však Billot zasténal.
"Někdy je zasténáni lepší známka ţivota," prohodil Gilbert, "neţ radostný výkřik. Je
naţivu, to je hlavní. Ostatní se uvidí."
Odnesli Billota do komory na prádlo a uloţili ho na postel jednoho zřízence. Hned nato se
dal Gilbert do práce.
Tepna na spánku byla přeťata a tak došlo k velké ztrátě krve. Ale ztráta krve přivodila
mdloby, mdloby zpomalily tlukot srdce a krvácení se zpomalilo. Toho hned vyuţila příroda, krev
v ráně sedla a uzavřela tepnu.
Gilbert zručně podvázat tepnu hedvábnou nití. Potom umyl kůţi a přiloţil ji opět na
lebku. Studená voda a snad i prudší bolest, jak Gilbert ošetřoval ránu, způsobily, ţe Billot otevřel
oči a zamumlal několik nesouvislých, nesrozumitelných slov.
"Má otřes mozku," poznamenal Gilbert.
"Ale vy ho zachráníte, viďte, pane Gilberte?"
Gilbert se smutně usmál.
"Pokusím se o to," řekl, "ale právě jsi mohl vidět, milý Pitou, ţe příroda je mnohem
obratnější
lékař neţ kdokoli z nás."
Doktor Gilbert pak dokončil ošetření. Ostříhal raněnému vlasy, pokud to jen bylo moţno,
přitáhl k sobě oba okraje rány, upevnil je prouţky diachylové náplasti a nařídil, aby nemocného
takřka posadili a uloţili tak, aby se mu záda, nikoli hlava opírala o podušky. Teprve teď, kdyţ
ošetření bylo skončeno, otázal se Gilbert Pitoua, jak se dostal do Paříţe a jak se stalo, ţe přišel
právě včas, aby přispěl Billotovi na pomoc.
Bylo to velmi prosté: co zmizela Kateřina a Billot odjel, upadla matka Billotová, kterou
jsme čtenářům nikdy nelíčili jako ţenu zvlášť bystrého ducha, do jakési duševní otupělosti a její
stav se neustále horšil. Byla naţivu, ţila však úplně mechanicky a kaţdý den povolilo
nebo se zlomilo nějaké další pero toho ubohého lidského stroje. Paní Billotová mluvila den ze
dne méně, nakonec přestala mluvit vůbec a ulehla. Doktor Raynal prohlásil, ţe jen jediná věc na
světě můţe matku Billotovou vytrhnout z té smrtelné otupělosti: uvidí-li totiţ znovu svou dceru.
Pitou se hned nabídl, ţe zaskočí do Paříţe, vlastně se ani nenabídl, ale hned tam zaskočil.
Pro dlouhé nohy kapitána haramontské Národní gardy bylo osmnáct mil, dělících Demoustierovo
rodiště od hlavního města, pouhou procházkou. Vyrazil ve čtyři hodiny ráno a k půl osmé večer
byl v Paříţi.
Jako by bylo psáno ve hvězdách, ţe Pitou má přijít do Paříţe, kdykoli tam dojde k
nějakým velkým událostem.
Kdyţ se tu octl poprvé, mohl se zúčastnit dobývání Bastily. Podruhé byl přítomen
slavnosti federace v roce 1790. Potřetí přišel v den masakru na Martově poli.
Paříţ našel ve velkém rozčilení. Takhle ji ostatně viděl vţdycky.
Od prvních hloučků, jeţ potkal, se dozvěděl, co se událo na Martově poli. Bailly a
Lafayette dali střílet do lidu; lid Baillyho a Lafayetta hlasitě proklínal. Kdyţ tady byl Pitou
naposled, kdekdo ty dva muţe zboţňoval, byli to idoly Paříţe. Teď byli svrţeni ze svých oltářů a
kdekdo je proklínal. Pitou to nemohl pochopit. Chápal jen, ţe na Martově poli došlo k boji, ke
krveprolití, k velké řeţi kvůli jakési vlastenecké petici. To tam byli určitě také Gilbert a Billot.
Ačkoli měl Pitou v nohou, jak se říká, osmnáct mil, přidal do kroku a spěchal do
Gilbertova bytu v ulici Saint-Honoré. Řekli mu, ţe doktor se vrátil, Billota nikdo neviděl. Ostatně
Martovo pole, řekl sluha, jenţ podal Pitouovi ty zprávy, je plné mrtvých a raněných!
Ta zvěst nepřekvapila Pitoua méně neţ zpráva, ţe Bailly a Lafayette, ti dva bozi
paříţského lidu, nechali střílet na lid.
Martovo pole plné mrtvých a raněných! Pitou si to nedovedl představit. To Martovo pole,
jeţ
sám spolu s deseti tisíci občanů pomáhal urovnávat k velké slavnosti federace, Martovo
pole, v jeho vzpomínce plné iluminací, radostného zpěvu a bujarých farandol, je plné mrtvých a
raněných, protoţe tam chtěli slavit výročí pádu Bastily a výročí federace! To je nemoţné. Jak to,
ţe za jediný rok se stalo důvodem ke vzpouře a krveprolití, co bylo před rokem zdrojem radosti a
triumfu?
Jaká závrať se zmocnila za ten rok Paříţanů?
Vyloţili jsme uţ, ţe během toho roku dík Mirabeaovu vlivu, díky tomu, ţe se utvořil klub
feuillantů, dík podpoře Baillyho a Lafayettově a konečně dík reakci, jeţ nastala po návratu z
Varennes, nabyla dvorská strana znovu odvahy a částečně i ztracené moci. To všechno vedlo k
zásahu a ke krveprolití. 17. červenec byla pomsta za 5. a 6. říjen.
"Síly monarchie a lidu," řekl doktor Gilbert, "jsou teď v rovnováze. Zbývá jen vědět, kdo
nakonec vyhraje."
Zabrán v tyto myšlenky došel náš přítel Ange Pitou na Martovo pole právě včas, aby
mohl ještě zabránit, aby Billota, kterého pokládali za mrtvého, nehodili do řeky. Pamatujeme se
také, jak Gilbert, kdyţ čekal na královnu, dostal nepodepsaný lístek, podle písma však poznal, ţe
jej psal Cagliostro:
"Zanech tyto dva odsouzence, kterým se uţ jenom pro smích říká král a královna,
neztrácej čas a spěchej raději do nemocnice v Gros-Caillou. Najdeš tam umírajícího, jenţ je méně
nemocen neţ tito dva. Toho umírajícího snad budeš moci zachránit, krále a královnu
zachránit nemůţeš, naopak, sami by tě strhli do svého pádu."
Královna, jak víme, vzkázala po paní Campanové, ţe ji zdrţela váţná událost a ţe na ni
Gilbert uţ nemusí čekat. Gilbert ihned opustil Tuilerie, pustil se téměř stejnou cestou jako Pitou,
přišel do nemocnice v Gros-Caillou a provázen ošetřovatelem prohlíţel lůţko po lůţku, kdyţ ho
kdosi zavolal k loţi umírajícího.
Ten, kdo volal, byl Pitou. Umírající byl Billot.
Vylíčili jsme, v jakém stavu našel Gilbert bodrého nájemce a k jakým nadějím tento stav
opravňoval. Byly vyhlídky dobré i špatné, ale špatné by byly zvítězily nad dobrými, kdyby se byl
Billot nedostal do ruky takovému lékaři, jako byl doktor Gilbert.
60. Kateřina
Doktor Raynal pokládal za svou povinnost zpravit o zoufalém stavu paní Billotové dvě
osoby: jedna z nich, jak víme, byla upoutána na loţe a zápasila se smrtí; byl to manţel. Jenom
druhá
mohla tedy přijít k umírající a být při ní v jejích posledních chvílích, totiţ dcera. Bylo
tedy nutné zpravit Kateřinu, jak váţný je stav matčin, ba i otcův; ale kde je Kateřina?
Byla jen jedna moţnost, :jak se to dozvědět, totiţ obrátit se na hraběte de Charny.
Hraběnka tak vlídně přijala Pitoua v ten den, kdy jí se souhlasem Gilbertovým přivedl jejího
syna, ţe se okamţitě nabídl, ţe se půjde zeptat na Kateřininu adresu do ulice Coq-Héron, třebaţe
bylo uţ pozdě v noci.
Hodiny na Válečné škole odbíjely půl dvanácté, kdyţ Gilbert a Pitou opouštěli Billotovo
lůţko. Gilbert doporučil raněného péči ošetřovatelů; nic jiného se zatím nedalo dělat. Příroda se
musí postarat o své. Ostatně se Gilbert na nemocného přijde zítra podívat. Pitou a Gilbert
vstoupili do doktorova kočáru, jenţ čekal před vraty nemocnice. Doktor nařídil kočímu, aby zajel
do ulice Coq-Héron.
Všechny domy v té čtvrti byly zavřeny a všude byla úplná tma.
Pitou zvonil uţ čtvrt hodiny a uţ chtěl zatlouci na dveře klepátkem, kdyţ konečně
zaskřípěly dveře, nikoli však domovní, nýbrţ u komůrky vrátného, a chraptivý, mrzutý hlas se
netrpělivě
zeptal: "Kdo je tam?"
"Já," řekl Pitou.
"Kdo já, k čertu?"
"Ach, pravda... Ange Pitou, kapitán Národní gardy."
"Ange Pitou? ...Nikoho takovýho neznám."
"Kapitán Národní gardy!"
"Kapitán... " mumlal vrátný, "kapitán... "
"Kapitán," zdůraznil Pitou svůj titul, jehoţ vliv znal.
Vrátný si mohl opravdu myslit, ţe má před sebou nikoli kapitána houfu venkovských
chasníků, ale nějakého pobočníka Lafayettova v době, kdy vliv Národní gardy uţ pomalu
dosahoval významu někdejší armády, ba dokonce jej předstihoval.
Přišoural se tedy ke dveřím, sice je ještě neotevřel, ale zeptal se uţ mírnějším hlasem:
"Co si přejete, pane kapitáne?"
"Rád bych mluvil s hrabětem de Charny."
"Není zde."
"Tedy s paní hraběnkou."
"Ta zde také není."
"Kde jsou?"
"Odjeli dnes ráno."
"Kam?"
"Na své panství do Boursonnes."
"Ach, ďasa," prohodil Pitou sám k sobě. "To jsem se s nimi určitě ráno potkal v
Dammartin. Seděli jistě v tom poštovním voze... Kdybych to byl věděl!"
Ale Pitou to nevěděl a tak se s hrabětem a hraběnkou minul.
"Příteli," vmísil se doktor do rozmluvy, "nemohl byste mám místo svých pánů něco
povědět?"
"Ach, odpusťte, pane," omlouval se vrátný, zvyklý stýkat se se šlechtici; podle laskavého
a zdvořilého tónu poznal okamţitě, ţe má před sebou pána.
A bodrý ten muţ hned otevřel dveře a ve spodním prádle a s noční čepicí v ruce si přišel
ke dvířkám doktorova kočáru pro rozkazy, jak se říká mezi sluţebnictvem.
"Co si ráčí pán přát?" otázal se.
"Znáte, příteli, jistou dívku, o kterou se patrně zajímal pan hrabě i paní hraběnka?"
"Slečnu Kateřinu?"
"Ano, slečnu Kateřinu," řekl Gilbert.
"Ano, pane... Pan hrabě a paní hraběnka u ní byli několikrát a často mě posílají, abych se
zeptal, zda něco nepotřebuje: Ale ta chudinka slečna, ačkoli si myslím, ţe není zrovna bohatá, ani
ona, ani to její děťátko, vţdycky říká, ţe nic nepotřebuje." Kdyţ zaslechl kapitán haramontské
Národní gardy slovo děťátko, nejprve otevřel ústa, potom si hluboce povzdechl.
"Nuţe, příteli," řekl Gilbert, "otec slečny Kateřiny byl dnes raněn na Martově poli a její
matka, paní Billotová, umírá ve Villers-Cotterets. Musíme jí oznámit tu bolestnou zprávu.
Byl byste tak laskav a dal nám její adresu?"
"Ach chuděrka děvenka, Bůh ji pomoz! Je uţ tak dost nešťastná. Bydlí ve Ville-d'Avrey,
pane, na hlavní ulici... Nemohu vám přesně říci číslo, pane, ale je to naproti kašně."
"To stačí," řekl Pitou, "já ji najdu."
"Děkuji, příteli," řekl Gilbert a vtiskl vrátnému do ruky zlaťák.
"To nebylo třeba, pane," řekl starý poctivec, "křesťané si mají pomáhat." Uklonil se
doktorovi a odšoural se do své komůrky.
"Tak co?" otázal se Gilbert.
"Jdu do Ville-d'Avrey," odpověděl Pitou.
Pitou byl vţdycky ochoten vydal se na cestu.
"Víš kudy?" zeptal se Gilbert.
"Nevím, ale vy mi to popíšete."
"Máš opravdu srdce ze zlata a nohy z ocele," pousmál se Gilbert. "Ale pojď si
odpočinout, půjdeš tam aţ ráno."
"Ale jestli to spěchá?"
"Tolik to zase nespěchá, ani z jedné, ani z druhé strany. Billotův stav je váţný, nestane-li
se však něco nepředvídaného, není v nebezpečí ţivota. A podle toho, cos mi vykládal o matce
Billotové, můţe vydrţet ještě týden, čtrnáct dní."
"Ach pane doktore, kdyţ ji předevčírem ukládali do postele, uţ nemluvila ani se nehýbala.
Jenom oči měla ještě ţivé."
"Nevadí, vím, co říkám, Pitou, a ručím za ni nejméně týden, čtrnáct dní."
"Věru, pane Gilberte, vy tomu rozumíte lépe neţ já."
"Uděláme tedy nejlíp, ponecháme-li chuděrce Kateřině ještě jednu klidnou noc, neţ se
dozví
ty smutné zprávy. Co by někdo dal za jednu klidnou moc!"
Ten poslední důvod Pitoua odzbrojil.
"A kam tedy půjdeme, pane Gilberte?" zeptal se.
"Kam jinam neţ ke mně. Máš tam přece svůj pokoj."
"Na ten se uţ těším," rozesmál se Pitou.
"A zítra," pokračoval Gilbert, "v šest hodin ráno budeš mít zapřaţeno."
"Proč kvůli mně dávat zapřahat?" podivil se Pitou, jenţ se díval na kočár a na koně jako
na velký luxus.
"Pojedeš přece do Ville-d'Avrey."
"To je tam padesát mil?"
"To ne, jenom asi dvě nebo tři," řekl Gilbert. Vzpomněl si, jak se se svým učitelem
Rousseauem procházel v lesích v Louveciennes, v Meudonu a ve Ville-d'Avrey, a vzpomínka na
ty procházky v něm vyvstala ţivá jako mládí.
"Ale jsou-li to tři míle, pane Gilberte, to tam jsem za hodinu. Tři míle. ty já přeběhnu jako
nic."
"A co Kateřina?" usmál se Gilbert. "To si myslíš, ţe také uběhne jako nic tři mile z
Villed'Avrey do Paříţe a osmnáct mil z Paříţe do Villers-Cotterets?"
"Ach pravda, promiňte, pane Gilberte, jsem hlupák jako vţdycky... Ale jak se vede
Sebastiánovi?"
"Znamenitě, uvidíš ho zítra."
"Je pořád ještě u abbého Bérardiera?"
"Pořád."
"Tím líp, jsem hrozně rád, ţe ho uvidím."
"I on bude rád, Pitou, má tě právě tak rád jako já."
To uţ byli doktor a Ange Pitou přede dveřmi v ulici Saint-Honoré.
Pitou spal tak jako chodil, jako se bil, jako jedl, totiţ pořádně. Byl však na venkově
zvyklý
brzo vstávat a tak byl uţ v pět ráno vzhůru.
V šest bylo zapřaţeno.
V sedm zaklepal na Kateřininy dveře.
Měl ujednáno s doktorem Gilbertem, ţe v osm hodin se všichni sejdou u Billotova lůţka.
Kateřina přišla otevřít a vykřikla, kdyţ spatřila Pitoua.
"Ach - snad ne maminka!"
Zbledla a opřela se o zeď.
"Ještě ne," řekl Pitou, "ale chcete-li ji ještě vidět, musíte si pospíšit, slečno Kateřino."
Těch několik slov postavilo rázem, bez všech okolků, Kateřinu tváři v tvář jejímu neštěstí.
"A potom," pokračoval Pitou, "stalo se ještě něco."
"Co?" otázala se Kateřina úsečným, takřka lhostejným hlasem člověka, který vytrpěl
tolik, ţe si uţ ani nemyslí, ţe by ho mohlo ještě něco horšího potkat.
"Pan Billot byl včera nebezpečně raněn na Martově poli."
"Ach," povzdechla si Kateřina.
Zřejmě ji ta zpráva méně dojala neţli zpráva první.
"Nu," pokračoval Pitou, "a tu jsem si řekl - a je to také míněni doktora Gilberta: slečna
Kateřina navštíví cestou pana Billota, je v nemocnici v Gros-Caillou, a odtud odjede dostavníkem
do Villers-Cotterets."
"A vy, pane Pitou?"
"Já," řekl Pitou, "já jsem si myslel, kdyţ vy jedete do Villers-Cotterets ulehčit smrt paní
Billotové, ţe je má povinnost zůstat tady a ošetřovat pana Billota... Zůstanu u toho, kdo
nikoho nemá, chápete, slečno Kateřino..."
Pitou pronesl ta slova s andělskou prostotou, netušil, ţe jimi pověděl všecko, co bylo
krásného na tomto oddaném a obětavém srdci.
Kateřina mu podala ruku.
"Jste hodný člověk, Pitou, pojďte políbit mého chudáčka Izidorka." Ten krátký výjev se
odehrál v chodbě u domovních dveří. Kateřina byla celá v černém a byla krásnější neţ kdy jindy.
Pitou v duchu vzdychal.
Kateřina vešla před mladým muţem do malého pokojíčku, jehoţ okna vedla do zahrady.
V té
světničce - s kuchyní a malým toaletním pokojíčkem to byl celý Kateřinin byt - stála
postel a kolébka.
Postel matčina, kolébka dítěte.
Dítě spalo.
Kateřina odhrnula mušelínovou záclonu, aby se Pitou mohl podívat do kolébky.
"Takový krásný andílek!" sepjal Pitou ruce.
Poklekl a políbil dítěti ručku, jako by to opravdu byl andělíček.
Vzápětí se mu dostalo odměny za to, co právě udělal. Ucítil na tváři Kateřininy vlasy a
dívčiny rty se přitiskly na jeho čelo.
Matka vracela polibek daný synovi.
"Děkuji ti, dobráčku Pitou! Od té doby, co ho naposledy líbal otec, nikdo mimo mě to
ubohé
dítě nepolíbil."
"Ach slečno Kateřino," vzdychl Pitou celý rozechvělý dívčiným polibkem. A přece bylo v
tom polibku prostě jen to, co je svatého a vděčného v lásce mateřské.
61. Dcera a otec
Za deset minut nato Kateřina, Pitou a malý Izidor ujíţděli v kočáře doktora Gilberta k
Paříţi. Vůz zastavil před nemocnici v Gros-Caillou.
Kateřina s dítětem na ruce šla za Pitouem. Kdyţ přišli ke dveřím komory, kde leţel Billot,
zastavila se.
"Je doktor Gilbert u mého otce?"
Pitou pootevřel dveře.
"Je tam."
"Zeptejte se, mohu-li vstoupit bez obavy, ţe bych otce příliš rozrušila." Pitou vešel do
pokoje, zeptal se doktora a hned se vrátil pro Kateřinu.
"Ještě nikoho nepoznává," řekl mi doktor Gilbert, "můţete vstoupit bez obav." Kateřina
chtěla vstoupit s malým Izidorem v náručí.
"Dejte mi dítě, slečno Kateřino," řekl Pitou.
Kateřina zaváhala.
"Oh, necháte-li je se mnou, je to, jako byste byla sama u něho."
"Máte pravdu," řekla Kateřina.
Podala dítě Pitouovi a pevným krokem vešla do pokoje.
Doktor Gilbert stál u loţe raněného. Ve stavu nemocného nenastala od včerejška ještě
téměř
ţádná změna. Seděl opřený zády o polštáře a doktor navlhčoval právě houbou obvazy,
přiloţené na ránu. Přestoţe se u nemocného dostavila horečka, byla Billotova tvář pro velkou
ztrátu krve smrtelné bledá. Levou stranu obličeje měl značně opuchlou. Sotva ucítil chlad,
zablábolil Billot několik nesouvislých slov a otevřel oči. Ale těţká
malátnost ho vzápětí přemohla, Billot umlkl a oči se mu zavřely.
Kateřina došla k lůţku, klesla na kolena a zvedla ruce k nebi:
"Ach, Pane Boţe, na kolenou tě prosím za ţivot svého otce!" To bylo vše, co mohla učinit
tato dívka pro otce, jenţ chtěl zabít jejího milence. Jak pronesla ta slova, tělo raněného sebou
zaškubalo, dech se mu zrychlil, Billot otevřel očí, bloudil chvíli kolem, jako by hledal, odkud ten
hlas přichází, konečně utkvěl jeho pohled na Kateřině.
Statkářova ruka se pohnula, jako by chtěl odstrčit zjev, který patrně pokládal za
horečnatou vidinu.
Kateřinin pohled se střetl s pohledem otcovým a Gilbert s hrůzou viděl, ţe v dívčině
pohledu není nic neţ odpor a v Billotově nic neţ nenávist.
Hned potom dívka vstala a stejně pevným krokem, jakým sem vešla, se vrátila k Pitouovi.
Pitou houpal děcko na rukou a zpíval mu ukolébavku.
Kateřina uchopila vášnivě dítě do náručí, přitiskla je k prsům a zvolala:
"Ach ty můj chudáčku, ach ty mé uboţátko!"
V tom výkřiku byla všechna úzkost matky, všechen nářek vdovy, všecka bolest ţeny.
Pitou chtěl Kateřinu doprovodit aţ k poště, dostavník odjíţděl v deset hodin. Ona však odmítla.
"Ne, ne," řekla, "sám jste řekl, ţe vaše místo je u toho, kdo nikoho nemá. Zůstaňte tady,
Pitou."
A pokynem ruky zahnala Pitoua do komory. Pitou nedokázal odporovat, kdyţ Kateřina
poroučela.
Kdyţ zazněly v komoře poněkud těţké kroky kapitána Národní gardy, raněný otevřel oči
a zlobný, nenávistný výraz, s nímţ hleděl na dceru, ustoupil laskavému pohledu. Zatím Kateřina s
dítětem v náručí sešla se schodů a zamířila do ulice Saint-Denis, do hotelu U
cínové mísy, odkud odjíţděl dostavník do Villers-Cotterets.
Koně byli zapřaţeni, postilión v sedle. Ve voze bylo jediné volné místo. Kateřina si tam
sedla. Za osm hodin potom zastavil vůz v ulici de Soissons.
Bylo šest hodin navečer, tedy ještě plné denní světlo.
Kdyby byl Izidor naţivu a Kateřina jako neprovdaná dívka přijela navštívit zdravou
matku, byla by vystoupila na konci ulice de Largny, obešla město a snaţila se přijít do Pisseleu
tak, aby ji nikdo neviděl; styděla by se.
Jako vdova a matka však vůbec nepomyslela na venkovské posměváčky. Vystoupila z
vozu přirozeně a bez bázně, jako by její smuteční šat a její dítě byly dva andělé, truchlivý anděl a
usmívající se anděl, a chránili ji před uráţkami a pohrdáním.
Zpočátku nikdo Kateřinu nepoznal. Byla tak bledá a tak se změnila, ţe to byla úplně jiná
ţena. Ještě ve větší omyl pak uváděl ušlechtilý výraz, který získala ve styku s ušlechtilým
muţem. Také ji poznala jen jediná osoba, a to ještě, kdyţ uţ byla daleko.
Byla to teta Angelika.
Teta Angelika stála přede dveřmi radnice a rozprávěla s několika místními drbnami, jakou
přísahu teď vymáhají na kněţích; zeširoka vykládala, ţe jí říkal pan Fortier, ţe nikdy nesloţí
přísahu jakobínům a revoluci a ţe raději podstoupí mučednickou smrt, neţ by sklonil
hlavu pod revoluční jho.
"Jémináčku," vykřikla náhle uprostřed řeči, "Kristusku Jeţíši, vţdyť támhle vystupuje z
vozu Billotka s tím svým parchantem!"
"Kateřina, Kateřina?" ozvalo se několik hlasů.
"No právě! Podívejte se, jak zahýbá do uličky, jak utíká před lidmi!" Teta Angelika se
mýlila. Kateřina před nikým neutíkala. Kateřina spěchala k matce, proto chvátala. Zabočila do
uličky, protoţe to byla nejkratší cesta.
Jak vykřikla teta Angelika "Támhle jde Billotka" a sousedky se daly do křiku "Kateřina,
Kateřina", rozběhlo se několik dětí za dívkou, a kdyţ ji dohonily, také se daly do křiku:
"Opravdu, je to naše slečna!"
"Ano, děti, jsem to já," řekla vlídně Kateřina.
Děti měly Kateřinu velmi rády, vţdycky pro ně něco měla, aspoň pohlazení, kdyţ nic
jiného. Seběhly se kolem mí: "Dobrý den, slečno Kateřino!"
"Dobrý den, děti. Matka je ještě naţivu, viďte?"
"Ano, slečno."
Jedno z dětí dodalo:
"Pan Raynal povídal, ţe vydrţí ještě týden, deset dní."
Venkovské děti nejsou přecitlivělé a povědí upřímně všechno, co slyší doma.
"Děkuji vám, děti," řekla Kateřina. Rozdala jim nějaké drobné a spěchala do statku. Děti
se vrátily ke klepnám.
"Tak co?" dotíraly na ně sousedky.
"Je to ona," potvrdily děti. "Ptala se nás na matku a dala nám peníze." A ukázaly několik
drobných mincí, jeţ dostaly od Kateřiny.
"V Paříţi se asi platí draho, co měla na prodej," ušklíbla se teta Angelika, "kdyţ můţe
rozdávat dětem stříbrňáky!"
Teta Angelika neměla ráda Kateřinu Billotovou. Především byla Kateřina Billotová mladá
a hezká, teta Angelika stará a ošklivá. Kateřina Billotová byla vysoká a pěkně urostlá, teta
Angelika malá, scvrklá a kulhala.
Mimoto, kdyţ teta Angelika vyhnala Ange Pitoua, našel útulek u Billota. A konečně to
byl právě Billot, jenţ v den, kdy byla prohlášena práva člověka, vtrhl k abbému Fortierovi a nutil
ha slouţit mši na oltáři vlasti. Všechny tyto důvody, k nimţ přistupovala ještě vrozená jedovatost,
postačily, aby teta Angelika nenáviděla Billotovy vůbec a Kateřinu zvlášť.
A kdyţ teta Angelika nenáviděla, nenáviděla, jak se patří, nenáviděla, jak dovede
nenávidět jen modlářka.
Běţela k slečně Adelaidě, neteři abbého Fortiera a oznámila jí tu velkou novinu. Abbé
Fortier právě večeřel; měl před sebou na talíři kapra, uloveného ve wallueském rybníce, a sázená
vejce se špenátem. Byl postní den.
Abbé Fortier si osvojil strnulý, asketický výraz člověka, který kaţdým okamţikem
očekává
mučednickou smrt.
"Co je zas?" zeptal se, kdyţ uslyšel tlachat obě pánbíčkářky na chodbě. "To uţ jdou pro
mě, abych vydal svědectví víře pravé?"
"Ne, ještě ne, drahý strýčku," řekla slečna Adelaida. "To jen teta Angelika" - po Pitouovi
tak kdekdo jmenoval starou pannu - "nám přišla oznámit, ţe uţ tu zase máme nový skandál."
"Ţijeme v době, kdy pohoršení číhá na kaţdém kroku," odpověděl abbé Fortier. "Jaký
nový
skandál jste mi to přišla oznámit, teto Angeliko?"
Slečna Adelaida uvedla starou poboţnůstkářku ke stolu.
"Pánbíček buď pochválen, pane faráři," pozdravila teta Angelika.
"Měla byste říci Buď Pán Bůh pochválen nebo Pochválen Pán Jeţíš Kristus," odpověděl
abbé
Fortier, který v sobě nikdy nezapřel pedagoga. "Pán Bůh se hněvá, oslovujeme-li ho
nedbale."
"Já uţ to tak mám ve zvyku, to víte, jsem stará osoba. Odpusťte, jestli jsem jich urazila,
jemnostpane."
"Neurazila jste mě, ale Pána Boha, teto Angeliko."
"Vrhnu se mu k nohám, jakmile si mě vezme k sobě," odpověděla pokorně a zkroušeně
stará
modlářka.
"Dobře, dobře, teto Angeliko. Snad není tak naspěch. Nechtěla byste si vypít skleničku
vína?"
"Děkuji, jemnostpane," upejpala se, "já nikdy nepiju víno."
"To děláte chybu, teto Angeliko. Víno nám církev svatá nezakazuje."
"Ach, já nepiji víno proto, ţe by nám to matička církev zakazovala nebo nezakazovala,
ale proto, ţe stojí devět sou litr."
"Vy jste tedy pořád tak lakomá, teto Angeliko?" opřel se abbé Fortier o lenoch křesla.
"Ach můj Boţe, pane faráři, jakápak lakomá! Kdyţ je člověk chudý, nemá na
rozhazování."
"Ale jděte! Vy a chudá! A co ty ţidle, co půjčujete v kostele, to není nic? A já vám ten
pronájem poskytuji zadarmo, kaţdý jiný by mně za to rád dával ročně sto tolarů."
"Ach pane faráři, kdo by vám to mohl dát? Vţdyť já je půjčuji taky skoro zadarmo. Při
takovém zaměstnání můţe být člověk ţiv jen o vodě."
"Proto vám také nabízím sklenici vína, teto Angeliko."
"Jenom si vezměte a neupejpejte se," pobídla slečna Adelaida. "Strýček by se hněval,
kdybyste si nevzala."
"Opravdu by se pan strýček hněval?" tázala se teta Angelika; jenjen se třásla na nabízenou
sklenku.
"To víte, ţe by se hněval."
"Tak tedy, jemnostpane, tak na dva prsty, abych jich neurazila."
"Jděte mi k šipku," řekl abbé Fortier a naplnil vrchovatě sklenici poctivým burgundským,
čistým jako rubín. "Kdyţ Pán Bůh dává, štědře dává. Hoďte to do sebe, teto Angeliko, a aţ
budete počítat své zlaťáky, budete vidět kaţdý dvakrát."
Teta Angelika uţ zvedala sklenici k ústům.
"Mé zlaťáky?" zhrozila se. "Ach jemnostpane, neříkejte nic takového, ještě by vám, muţi
boţímu, lidi nakonec věřili!"
"Pijte, teto Angeliko, pijte!"
Teta Angelika smočila ve sklenici rty, jako by chtěla udělat abbému Fortierovi po vůli,
pak zavřela oči a blaţeně vypila asi třetinu.
"Ach to je síla," pochválila si, "nevím, jak někdo můţe pít čisté vino."
"A já zase nevím," řekl abbé, "jak si ho někdo můţe kazit vodou. Ale o to se nebudeme
přít, zato bych se vsadil, teto Angeliko, ţe máte někde v koutku pěkný pytel dukátů!"
"Ach pane abbé, pane abbé, neříkejte to! Vţdyť nemohu zaplatit ani tu daničku, a ta dělá
tři libry deset sou ročně."
A teta Angelika zboţně upila.druhou třetinu.
"Já vím, já vím, ţe pořád jen škemráte a naříkáte. Ale vsadil bych se, aţ jednou odevzdáte
duši Bohu, ţe váš synovec Ange Pitou, bude-li dobře hledat, najde ještě ten den v nějaké staré
punčoše tolik, ţe si za to bude moci koupit celou ulici v Pleu."
"Pane faráři, pane faráři," bědovala teta Angelika, "budete-li rozhlašovat takové věci,
uvidíte, ţe mě zabijí ti lotři, co pálí statky a ničí úrodu! Řekne-li takový svatý muţ, jako jste vy,
ţe jsem bohačka, kdekdo tomu bude věřit. Ach, to je neštěstí, to je neštěstí! Pánbíčku, čeho jsem
se to dočkala!"
A s blaţenými slzami v očích dopila, co ještě zbylo ve sklenici.
"Tak vidíte," dobíral si ji abbé, "ţe byste si na takové vínečko zvykla, teto Angeliko."
"Jednou začas krapánek, ale přece jen je to na starou osobu moc silné." Abbé právě
dokončil večeři.
"Tak co?" otázal se, "jaký nový skandál ruší pokoj a mír v Izraeli?"
"Pane faráři, přijela právě Billotka s tím svým fakanem!"
"Ale, ale," divil se abbé, "myslel jsem, ţe je dala do nalezince?"
"A byla by dobře udělala," podotkla teta Angelika, "aspoň by se chudák dítě nemuselo
červenat za nestydu mámu!"
"Heleďme, teto Angeliko," poznamenal abbé, "to slyším poprvé, ţe by se někdo díval na
tu instituci z tohohle hlediska. A co zde hledá?"
"Asi přijela navštívit matku, ptala se dětí, je-li matka ještě naţivu."
"Víte, teto Angeliko," usmál se abbé zlým úsměvem, "ţe se matka Billotová zapomněla
vyzpovídat?"
"Ach, pane abbé," odpověděla teta Angelika, "za to ona chuděra nemůţe. Uţ nějaké čtyři
měsíce to nemá v hlavě v pořádku. Ale dokud jí ta její fiflena nedělala takové starosti, byla to
ţena velmi zboţná a velmi bohabojná. Kdyţ přišla do kostela, vţdycky si kupovala dvě ţidle; na
jednu si sedla, na druhou si dala nohy."
"A její muţ?" vzplál abbé hněvem. "Co občan Billot, ten vítěz od Bastily, kolik ten si bral
ţidlí?"
"Ach to věru nevím,! odpověděla prostoduše teta Angelika. "Ten do kostela nepáchl, ale
matka Billotová..."
"Nu dobře, dobře," řekl abbé, "ten účet si vyrovnáme v den jejího pohřbu." Pak se
poznamenal kříţem a řekl:
"Vzdejte se mnou díky, sestry."
Obě nebeské kozy se rovněţ pokřiţovaly a zboţně vzdaly díky nebi.
62. Dcera a matka
Kateřina zatím spěchala na statek. Kdyţ vyšla z uličky, zahnula vlevo do ulice de Lormet,
potom se pustila polní stezkou, aţ se dostala na cestu do Pisseleu.
Ta cesta v ní budila bolestné vzpomínky.
Byl tu můstek, kde se s ní Izidor rozloučil a kde zůstala ve mdlobách aţ do chvíle, kdy ji
tu Pitou našel polomrtvou.
Byla tu vykotlaná vrba, kam pro ni Pitou schovával Izidorovy dopisy.
Ještě dále bylo okénko, kterým za ní přicházel Izidor. Tam na něho Billot namířil oné
noci, kdy nájemcova puška naštěstí selhala.
A konečně naproti velkým vratům cesta do Boursonnes, po níţ Kateřina tak často
chvátala a kterou tak dobře znala, cesta, po které přicházel Izidor...
Kolikrát v noci, opřená o okno, s očima upřenýma na cestu, čekala se zatajeným dechem,
aţ
spatřila ve tmě milence, vţdycky přesného, vţdycky věrného, kolikrát se jí tu div prsa
nerozskočila, dokud ho nesevřela do náruče!
Dnes je mrtev. Ale tiskne aspoň k prsům jeho dítě.
Kdo by tu mohl mluvit o nějakém zneuctění a hanbě?
Coţ takové krásné dítě můţe být matce k hanbě nebo necti?
Vešla také rychle a bez bázně do statku.
Velký pes na ni zaštěkal. Pak náhle poznal mladou velitelku, přiběhl k ní, pokud mu to
řetěz dovoloval, postavil se .na zadní .nohy a radostně poštěkával.
Ve dveřích se objevil muţ, chtěl se podívat, kdo to jde.
"Slečno Kateřino!" zvolal.
"Otec Chlodvík!" vykřikla Kateřina.
"Ach vítám vás, drahá slečno," rozplýval se starý hajný. "Je vás tu uţ opravdu potřeba. Je
svrchovaný čas, ţe jste přišla."
"A maminka?" zeptala se Kateřina.
"Ani líp, ani hůř, spíše hůř neţ líp, zhasíná, zhasíná, chuděra."
"A kde je?"
"Ve své světnici."
"Sama?"
"Ne, ne... to bych nikdy nepřipustil. Musíte mi odpustit, slečno Kateřino. Kdyţ tady nikdo
z vás nebyl, dělal jsem tady tak trochu pána. Od té doby, co jste načas pobývala v mé ubohé
chatrči, jako bych patřil do rodiny. Tolik jsem si vás zamiloval, vás i chudáka pana
Izidora!"
"Vy uţ víte?" utřela si Kateřina slzy.
"Ano, ano, zabili ho kvůli královně tak jako pana Jiřího: Ale koneckonců, co se dá dělat,
slečno! Vţdyť vám nechal takové krásné dítě! Pro otce budeme plakat, ale na syna se budeme
smát."
"Děkuji vám, otče," podala Kateřina starému hajnému ruku. "A tak maminka... "
"Je ve své světnici, uţ jsem vám to řekl, slečno Kateřino, je u ní paní Clementová, ta, co
vás také ošetřovala."
"A je ještě... , " váhala Kateřina, "je ještě při vědomí?"
"Někdy se tak zdá," vrtěl hlavou otec Chlodvík. "Kdyţ totiţ někdo vysloví vaše jméno...
To mnoho pomůţe, ještě do předvčerejška to účinkovalo. Ale od včerejška se jí to všechno nějak
mate, i kdyţ mluví o vás."
"Pojďme dovnitř," vybídla Kateřina.
"Račte, slečno," otevřel starý hajný dveře do pokoje paní Billotové. Kateřina nahlédla do
pokoje. Matka leţela na posteli se zelenými šerkovými záclonami, na stole stála lampa se třemi
plameny, jak je ještě dnes vídáme v selských stavbách. Paní
Billotovou opatrovala, jak řekl otec Chlodvík, paní Clementová.
Paní Clementová seděla v hluboké lenošce a podřimovala, pohrouţena, jak to mají
ošetřovatelky ve zvyku, do oné dřímoty, jeţ je něco uprostřed mezi spánkem a bděním.
Nezdálo se, ţe by se chudák matka Billotová nějak zvlášť změnila. Jenom kůţi měla bledou jako
slonová kost.
"Maminko, maminko!" vykřikla Kateřina a klesla na kolena u matčina loţe. Nemocná
otevřela oči a obrátila hlavu ke Kateřině. Záblesk rozumu ozářil její pohled. Zamumlala něco
nesrozumitelného, nebyla to ani souvislá slova. Selčina ruka se pozvedla, jako by chtěla hmatem
nahradit odumřelý zrak a sluch. Ale i toto úsilí se nezdařilo, oči se znovu zavřely a selčina ruka
bezvládně klesla na dceřinu hlavu. Nemocná znovu upadla ve strnulou malátnost, z níţ se na
okamţik vytrhla, kdyţ uslyšela dceřin hlas. Z obou letargií, otcovy a matčiny, vytryskly dva
různé city, jako kdyţ dva blesky vyšlehnou na protilehlých stranách obzoru:
Otec Billot se probral z mdloby, aby Kateřinu zapudil.
Matka Billotová se probrala z nehybné strnulosti, aby dceru aspoň pohledem polaskala.
Kateřinin příchod způsobil na statku velké vzrušení.
Čekali Billota, a ne jeho dceru.
Kateřina vypravovala, jaké neštěstí Billota potkalo a ţe je v Paříţi právě tak blízko smrti
jako jeho ţena v Pisseleu.
Bylo však zřejmé, ţe kaţdého z nich čeká jiný osud: Billot se vrátí k ţivotu, jeho ţena se
blíţila k smrti.
Kateřina se nastěhovala do svého dívčího pokojíku. Bylo mnoho bolestného v tom, co se
jí
vybavovalo v té malé světničce, kde proţila krásné, dětské sny, horoucí dívčí vášeň a kam
se teď vrátila se zlomeným srdcem vdovy.
Ostatně od toho okamţiku se ujala Kateřina v domě, kde vládl nepořádek, veškeré moci,
kterou jí kdysi pověřil otec na úkor matky.
Otec Chlodvík, odměněný a provázený díky, se vrátil zpátky do svého doupěte, jak říkal
chatrči u Chlodvíkovy skály.
Druhého dne přišel na statek doktor Raynal.
Chodil kaţdý druhý den, spíše ze svědomitosti, neţ ţe by ještě doufal v záchranu. Věděl
velmi dobře, ţe se uţ nedá nic dělat a ţe tento ţivot zhasíná jako lampa, jeţ stravuje poslední
zbytek oleje, a nemůţe jej zachránit ţádné lidské úsilí.
Byl celý šťastný, ţe přijela Kateřina.
Promluvil s ·ní o důleţité otázce, které by se byl neodváţil dotknout před Billotem: o tom,
aby byl k umírající zavolán kněz.
Billot byl, jak víme, zuřivý voltairián. Doktor Raynal nebyl nijak zvlášť zboţný člověk.
Naopak: působil na něho nejen duch doby, nýbrţ i věda.
A byla-li doba teprve ve stadiu pochyb, dospěla věda uţ k úplné negaci. Přesto však
doktor Raynal pokládal v podobném případě za svou povinnost upozornit příbuzné.
Zboţní příbuzní uposlechli pokynu a poslali pro kněze.
Bezboţní nařídili, kdyby kněz přišel sám, aby mu zavřeli dveře před nosem. Kateřina byla
zboţná.
Nevěděla, k jaké roztrţce došlo mezi Billotem a abbé Fortierem, nebo spíše jí
nepřikládala velkou důleţitost.
Uloţila paní Clementové, aby došla k abbému Fortierovi a poprosila ho, aby donesl její
matce svátost umírajících - Pisseleu byla příliš malá vesnička, aby mohla mít svůj kostel a svého
faráře, a bylo přifařeno k Villers-Cotterets. I mrtví z Pisseleu byli pohřbíváni na villerscotteretský
hřbitov. Za hodinu nato cinkal ministrantův zvonek u vrat statku.
Kateřina čekala na kolenou na kněze, nesoucího velebnou svátost.
Sotva však abbé Fortier vstoupil do pokoje a zjistil, ţe nemocná uţ není schopná slova,
prohlásil, ţe můţe udělit rozhřešení a poslední pomazání jen lidem, kteří se mohou vyzpovídat.
Marně na něho naléhali; odnesl svátost zpět.
Abbé Fortier byl kněz přísné, hrozné školy: v Itálii by se byl stal Savonarolou, ve
Španělsku Velkým inkvizitorem.
Obrátit se na někoho jiného nebylo moţné. Pisseleu patřilo k jeho farnosti a nikdo z
okolních kněţí by se byl neodváţil zasáhnout do jeho práv.
Kateřina byla zboţné a citlivé děvče, byla však také velmi rozumná: Nebrala si příliš k
srdci, ţe abbé Fortier odmítl, doufala, ţe Bůh bude k umírající shovívavější a milosrdnější neţ
jeho sluha.
Plnila dále své povinnosti dcery k matce a matky k dítěti, rozdělovala se cele mezi tu
mladou bytost, jeţ vstupovala do ţivota, a mezi unavenou duši, která jej opouštěla. Po osm dní a
osm nocí opustila matčino loţe jen tehdy, kdyţ spěchala ke kolébce svého dítěte.
V noci z osmého na devátý den bděla dívka jako vţdy u loţe umírající - jako bárka, jeţ se
ztrácí v moři, propadala se matka Billotová hlouběji a hlouběji do věčnosti - tu se otevřely dveře
a na prahu se objevil Pitou.
Přicházel z Paříţe, odkud podle svého zvyku vyšel ráno.
Kateřina sebou trhla. Na okamţik se jí zmocnila obava, zda otec nezemřel. Pitou
nevypadal zrovna vesele, netvářil se však také jako člověk, jenţ přináší truchlivou zprávu.
Billotovi je naopak den ze dne lip. Čtyři pět dnů uţ lékař ručí za jeho ţivot a právě dnes,
kdy Pitou odešel, má být nemocný převezen z nemocnice v Gros-Caillou do doktorova bytu.
"Jakmile se Billot octne mimo nebezpečí," prohlásil Pitou, "určitě se vrátí do Pisseleu."
Neměl uţ strach o Billota, bál se o Kateřinu.
Pitou měl strach z okamţiku, kdy Billotovi oznámí, co mu nechtěli dosud říci, totiţ, ţe
jeho ţena umírá.
Byl přesvědčen, ţe ten den, i kdyby byl sebeslabší, vrátí se Billot do Pisseleu. A co by se
stalo, kdyby našel ve statku Kateřinu? Doktor Gilbert Pitouovi nezatajil, jak působilo na
raněného, kdyţ se Kateřina na okamţik objevila u jeho loţe.
Bylo jasné, ţe ta domnělá vidina zůstala v hloubi jeho duše, jako zůstává při probuzení v
hlubinách paměti vzpomínka na zlý sen.
Jak se Billot probouzel k vědomí, pozoroval doktor Gilbert, ţe stále častěji vrhá kolem
sebe nepokojné pohledy, jeţ se čím dál tím víc stupňovaly v pohledy posupné, plné nenávisti.
Čekal patrně, ţe se osudná vidina objeví znovu.
Ostatně se o tom nikomu nezmínil ani slovem. Ani jednou nevyslovil Kateřinino jméno.
Ale doktor Gilbert byl příliš bystrý pozorovatel, aby neuhodl, co se děje v jeho nitru. Proto také,
jakmile se začal Billot pozdravovat, vypravil Pitoua na statek. Na něm bylo, aby odtud dostal
Kateřinu. Měl na to dva tři dny, doktor chtěl oznámit farmářovi zlou zprávu, kterou přinesl Pitou,
za dva, za tři dny. Pitou sdělil své obavy Kateřině. Neskrýval před ní, jakou úzkostí ho naplňuje
pomyšlení na Billotovu prudkou povahu. Kateřina však prohlásila, i kdyby ji měl otec zabít u
loţe umírající, ona ţe odtud neodejde, dokud nezatlačí matce oči.
Pitou si zhluboka povzdechl; nebyl však s to, aby Kateřině její rozhodnutí vymluvil.
Zůstal tedy; rozhodl se, ţe se vrhne, bude-li to nutné, mezi otce a dceru. Uplynuly další dva dny a
dvě noci. A v těch dvou dnech a dvou nocích hasl ţivot matky Billotové kaţdým výdechem.
Nemocná .nejedla uţ deset dní. Udrţovali ji naţivu tím, ţe jí tu a tam vpravili do úst
lţičku sirupu.
Nikdo by byl nevěřil, ţe tělo můţe ţít z takové potravy - to ubohé tělo, pravda, uţ takřka
neţilo!
V noci z desátého na jedenáctý den v okamţiku, kdy se zdálo, ţe uţ přestala dýchat,
nemocná
pojednou jako by oţila, pohnula rukama, pohnula rty a otevřela oči dokořán.
"Maminko, maminko!" vykřikla Kateřina.
Vyskočila, běţela ke dveřím, běţela pro své dítě.
Řeklo by se, ţe Kateřina k sobě připoutala matčinu duši. Kdyţ se vracela s malým
Izidorem v náručí, umírající se ztěţka otočila ke dveřím.
Oči měla stále doširoka otevřené.
Kdyţ uviděla dívku, oči umírající zazářily, z úst se ji vydral slabounký výkřik a matka
Billotová vztáhla k dceři ruce.
Kateřina klesla s dítětem v náručí na kolena u matčina loţe.
A tu se stalo něco neobyčejného: matka Billotová se zvedla na podušce, vztáhla zvolna
obě
ruce nad hlavu Kateřiny a jejího syna. Pak se jí s námahou vydralo z úst:
"Mé děti, ţehnám vám."
A padla zpátky do podušek, ruce jí klesly, hlas vyhasl.
Dodýchala.
Jen oči zůstaly ještě otevřené, jako by ubohá ţena, kdyţ se nemohla dost vynadívat na
dceru zaţiva, chtěla ji ještě vidět ze záhrobí.
63. Abbé Fortier splní hrozbu, kterou vyslovil před tetou Angelikou
Kateřina zatlačila zboţně matce oči, nejprve rukou, pak rty.
Paní Clementová uţ dávno předvídala tu smutnou chvíli a uţ předem koupila dvě svíce.
Zatímco Kateřina, tonoucí v slzách, odnesla do svého pokoje plačící dítě a uspala je, paní
Clementová rozsvítila po obou stranách loţe svíci, zkříţila mrtvé ruce na prsou, vloţila jí
do rukou kříţ a na ţidli postavila misku se svěcenou vodou a poloţila zimostrázovou větvičku od
poslední Květné neděle.
Kdyţ se Kateřina vrátila, potřebovala uţ jen pokleknout u matčina loţe s modlitbami v
ruce. Pitou si zatím vzal na starost ostatní pohřební přípravy. Neodvaţoval se zajít k abbému
Fortierovi, s nímţ, jak víme, byl na štíru, zastavil se proto u kostelníka, aby zamluvil zádušní
mši, u nosičů, aby jim oznámil, v kolik hodin mají přijít pro rakev, a u hrobaře, aby mu
vyřídil, ţe má vykopat hrob.
Odtud pak zašel do Haramontu oznámit svému poručíkovi, podporučíkovi a jedenatřiceti
muţům Národní gardy, ţe pohřeb parní Billotové se koná na druhý den v jedenáct hodin
dopoledne.
Protoţe matka Billotová nezaujímala, chuděra, dokud byla naţivu, ţádné veřejné
postavení, ani neměla ţádnou hodnost v Národní gardě nebo v armádě, nemělo, rozumí se samo
sebou, to oznámení ţádný oficiální charakter. Bylo to pozvání, aby se zúčastnil pohřbu, kdo měl
matku Billotovou rád, a nikoli rozkaz.
Bylo však také známo, co udělal Billot pro revoluci, jeţ zatočila všem hlavou a rozpálila
všecka srdce. Bylo také známo, v jakém nebezpečí je právě Billot, ţe je připoután na loţe, kdyţ
utrţil ránu v boji za svatou věc. Takţe pozvání bylo přece jen přijato jako rozkaz: celá
haramnotská Národní garda slíbila svému veliteli, ţe se dostaví dobrovolně se zbraní
přesně v jedenáct hodin do domu smutku.
Večer se vrátil Pitou na statek. U vrat dohonil truhláře, jenţ přinášel na rameni rakev.
Pitou byl celou svou povahou nadán jemností srdce, s jakou se setkáváme tak zřídka u sedláků,
ba i u lidí z vyšších vrstev. Ukryl truhláře i s rakví ve stáji, a aby Kateřinu ušetřil pohledu na
smutnou schránku a hrozných úderů kladiva, spěchal do domu sám. Kateřina se modlila u
matčina loţe; zboţnou péči obou ţen byla mrtvá umyta a oblečena do rubáše.
Pitou pověděl Kateřině, co všechno zařídil, a poprosil ji, aby se šla trochu projít. Ale
Kateřina chtěla splnit své povinnosti aţ do konce a odmítla.
"Malému Izidorkovi to můţe ublíţit, nepřijde-li tak dlouho na vzduch," řekl Pitou.
"Vezměte ho a projděte se s ním trochu, pane Pitou!"
Kateřina měla jistě nesmírnou důvěru k Pitouovi, chtěla-li mu svěřit dítě, byť i jen na pět
minut.
Pitou šel do chlapcova pokoje, jako by jí chtěl vyhovět. Ale za chviličku se zase vrátil.
"Nechce se mnou jít," řekl, "pláče."
A opravdu otevřenými dveřmi zaslechla Kateřina dětský křik. To ovšem Pitou Kateřině
neřekl, ţe chlapečka docela lehounko štípl do noţičky.
Kateřina políbila čelo matky, jejíţ tělo se zřetelně rýsovalo pod rubášem, a odešla k
svému dítěti.
Izidorek opravdu plakal. Kateřina ho vzala do náručí a vyšla za Pitouem na dvůr. Sotva
odešli, vešel truhlář s rakví.
Pitou chtěl Kateřinu vzdálit asi na půl hodiny.
Jakoby náhodou ji zavedl na silnici do Boursonnes.
Ta cesta byla pro chuděrku dívku tak plná vzpomínek, ţe ušla půl mile, aniţ pronesla
jediné
slovo. Naslouchala hlasu svého srdce a odpovídala mu stejně tiše, jak ten hlas mluvil k ní.
Kdyţ měl Pitou za to, ţe by pohřební přípravy uţ mohly být skončeny, vyzval dívku:
"Slečno Kateřino, neměli bychom se snad uţ vrátit do statku?" Kateřina se vytrhla z
myšlenek jako ze sna.
"Ano, ano," řekla, "jste velmi hodný, Pitou."
A obrátili se na zpáteční cestu do Pisseleu.
Kdyţ se octli na prahu, paní Clementová kývla na Pitoua, ţe pohřební přípravy jsou
skončeny. Kateřina odešla do svého pokoje, aby uloţila malého Izidora. Potom chtěla opět
zaujmout své
místo u matčina loţe. Na prahu pokoje se však setkala s Pitouem.
"Uţ to není třeba, slečno Kateřino," řekl ji, "všechno je skončeno."
"Jak to - všechno je skončeno?"
"Ano... V naši nepřítomnosti... truhlář... "
"Ach proto jste tolik naléhal, abych odešla... chápu, drahý Pitou." Kateřina odměnila
Pitoua vděčným pohledem.
"Ještě jednou se pomodlím," dodala dívka, "a vrátím se." Kateřina vešla do matčina
pokoje; Pitou se zastavil na prahu.
Rakev spočívala na dvou ţidlích uprostřed pokoje.
Kateřina se celá rozechvěla, oči se jí znovu zalily slzami. Poklekla před rakví a opřela si o
dubové dřevo čelo, bledé únavou a bolestí.
Na ţalostné cestě, po niţ doprovázejí zesnulého od smrtelného loţe ke hrobu, jeho
věčnému příbytku, setkávají se pozůstalí kaţdým okamţikem s něčím, co vyčerpá aţ do poslední
slzy jejich rozbolavělé srdce.
Kateřina se modlila dlouho; nemohla se od rakve odtrhnout. Chuděra dívka věděla dobře,
ţe po Izidorově smrti jí zůstali na světě jen dva přátelé: její matka a Pitou. Matka jí právě
poţehnala a rozloučila se s ní; dnes leţí v rakvi, zítra bude v hrobě. Zbývá uţ jenom Pitou.
Neopouštíme bez bolesti posledního přítele, tím spíš, je-li tím posledním přítelem matka!
Pitou cítil, ţe musí Kateřině přispět na pomoc. Viděl, ţe nepomáhají slova, snaţil se dívku
pozvednout pod paţí.
"Ještě chviličku, Pitou, ještě chviličku mě nechte modlit!"
"Rozestůněte se, slečno Kateřino," varoval Pitou.
"Co na tom," řekla Kateřina.
"Tak tedy půjdu hledat chůvu pro malého Izidorka."
"Máš pravdu, Pitou, máš pravdu," vzdychla dívka. "Boţe můj, jak jsi hodný, Pitou, jak tě
mám ráda!"
Pitou šel pozpátku aţ ke dveřím, div nezakopl o práh. Kateřina mu řekla, ţe ho má ráda!
Pitou ovšem věděl, jak ho má Kateřina ráda. Stačilo mu však, ţe ho má vůbec nějak ráda. Kdyţ
se Kateřina domodlila, vstala, jak Pitouovi slíbila, pomalu k němu přistoupila a opřela se o jeho
rameno. Pitou jí poloţil ruku kolem pasu, aby ji šetrně odvedl. Kateřina se nechala poslušně vést.
Ale neţ překročila práh, podívala se zpátky přes Pitouovo rameno, naposled se podívala na rakev
smutně osvětlenou dvěma svícemi a zvolala:
"Sbohem, maminko, navţdycky sbohem!"
Na prahu Kateřinina pokoje Pitou dívku jemně zadrţel. Kateřina ho uţ natolik znala, ţe si
hned uvědomila, ţe jí chce něco říci.
"Co máš na srdci, Pitou?" otázala se.
"Slečno Kateřino," zajíkal se Pitou, "nemyslíte, ţe by byl čas, abyste odešla ze statku?"
"Neodejdu ze statku dřív, dokud odtud neodnesou matku," odpověděla dívka. Kateřina to
řekla tak pevně, ţe Pitou rázem věděl, ţe ji od toho nic neodvrátí.
"A aţ odejdete ze statku," řekl proto, "víte jistě, ţe na míli odtud jsou dvě místa, kde
budete vţdycky vítána: chýše otce Chlodvíka a Pitouův domek."
Pitou říkal své světnici s přístěnkem domek.
"Děkuji ti, Pitou," kývla hlavou Kateřina. Pak se zavřela ve svém pokoji. Nazítří ráno
kolem desáté hodiny se začali na statek scházet přátelé a známí. Všichni sedláci z okolí, z
Boursonnes, z Noue, z Ivors, ,z Coyolles, z Largny, z Haramontu a z Viviéres. Starosta z
Villers-Cotterets pan de Longpré byl mezi prvními.
V půl jedenácté přišla haramontská Národní garda s bubnováním a s rozvinutým
praporem. Nechyběl ani jeden muţ.
Kateřina ve smutku a s dítětem v náručí - bylo také v černém - přijímala na prahu příchozí
a musíme říci, ţe všichni cítili k matce a k dítěti jen úctu.
V jedenáct hodin bylo na statku na tři sta lidí. Scházel jen kněz, ministranti a nosiči.
Čekalo se na ně čtvrt hodiny. Nikdo nešel.
Pitou vylezl na půdu, na nejvyšší vikýř. Bylo odtud vidět na dva kilometry daleko po
rovině
prostírající se z vesničky Pisseleu do Villers-Cotterets.
Jakkoli měl Pitou oči jako ostříţ, nikoho nespatřil.
Slezl tedy dolů a sdělil panu de Longpré nejenom výsledek svého pozorování, ale i co si o
tom myslí.
Výsledek pozorování byl, ţe nikoho neviděl. A Pitou si myslil, ţe nikdo nepřijde. Pitou
věděl, ţe zavolali abbého Fortiera a ţe abbé Fortier odmítl poslouţit matce Billotové
svátostmi umírajících. Pitou znal dobře abbého Fortiera a domyslel si, co to znamená:
abbé
Fortier nechce paní Billotovou ani křesťansky pohřbít a vzal si za falešnou záminku, ţe se
nevyzpovídala a ţe se jí nedostalo rozhřešení.
Kdyţ to Pitou řekl panu de Longpré a ostatním přítomným, všichni byli bolestně dotčeni.
Chvíli bylo ticho; potom někdo řekl:
"Nu dobrá, nechce-li abbé Fortier slouţit mši, obejdeme se bez ní." Byl to Désiré
Maniquet. Désiré Maniquet byl známý volnomyšlenkář.
Zase bylo chvíli ticho. Bylo však zřejmé, ţe většina by se byla nerada obešla bez
církevních obřadů. A přece uţ tehdy obecně vládly názory Voltairovy a Rousseauovy.
"Přátelé," navrhl konečně starosta, "pojďme do Villers-Cotterets. Tam se všechno
vysvětlí." Pitou pokynul čtyřem gardistům. Podloţili pod rakev hlavně dvou pušek a zvedli ji do
výše. Před vraty nesli rakev kolem Kateřiny. Klečela tu s malým Izidorkem. Kdyţ s rakví odešli,
Kateřina políbila práh, který asi uţ nikdy nepřekročí, a řekla Pitouovi:
"Najdete mě v chýši otce Chlodvíka."
A chvatným krokem se vzdálila přes dvůr a přes zahradu.
64. Abbé Fortier pozná, že není vždycky snadné dodržet slib
Pohřební průvod se bral mlčky a pomalu dlouhou řadou po silnici, kdyţ náhle ti, kdo byli
vzadu, uslyšeli, ţe v dálce někdo volá. Otočili se. K průvodu se hnal tryskem jezdec. Polovinu
obličeje měl v černém obvaze. Klobouk drţel v ruce a mával na průvod, aby se zastavil.
"Vţdyť je to pan Billot!" zvolal Pitou. "Teď bych nechtěl být v kůţi abbého Fortiera!" Jak
vyslovil Pitou Billotovo jméno, všichni se zastavili.
Billot dojel aţ do čela průvodu, seskočil s koně, hodil mu uzdu kolem krku a řek1 tak
silným hlasem, ţe ho slyšel celý průvod: "Pozdrav Pánbůh a děkuji vám, sousedé!" Potom si
stoupl vedle Pitoua, jenţ šel hned za rakví jako nejbliţší příbuzný. Jeden z kočích si vzal na
starost koně a dovedl ho do statku.
Všichni se zvědavě dívali na Billota. Poněkud zhubl a byl velmi bledý. Kolem levého oka
a na čele měl fialové krevní podlitiny. Zatínal zuby a mračil se, aţ z něho šel strach: zřejmě v
něm všechno vřelo vztekem a statkář jen čekal, aby si ho mohl na někom vybít.
"Víte, co se stalo?" zeptal se ho Pitou.
"Vím všechno," odpověděl Billot.
Jakmile Gilbert Billotovi pověděl, v jakém stavu je jeho ţena, dal se Billot zavézt vozem
aţ
do Nanteuil. Potom, kdyţ koně uţ byli úplně unavení, najal si Billot, přestoţe byl dosud
sláb, poštovního koně, v Levignanu koně vyměnil a přibyl na statek právě, kdyţ pohřební průvod
odešel.
Paní Clementová mu několika slovy pověděla všecko. Billot sedl znovu na koně, dohnal
průvod a zastavil jej.
Teď tedy vedl smuteční průvod se svraštěným obočím a s hrozivě sevřenými rty. Průvod,
uţ
tak mlčenlivý a váţný, se stal ještě tišší a ponuřejší.
Na kraji Villers-Cotterets je očekával houf lidí. Ti se k průvodu připojili. Jak kráčel
pohřební průvod ulicemi, muţi, ţeny a děti vybíhali z domu, pozdravovali Billota ten jim
odpovídal kývnutím hlavy - a všichni se připojovali k průvodu. Kdyţ došel průvod na náměstí,
bylo v něm uţ na pět set lidí.
Z náměstí se blíţili ke kostelu. Stalo se, co Pitou předvídal: kostel byl zavřený. Průvod
došel aţ ke kostelním dveřím a zastavil se.
Billot byl celý zsinalý. Tvářil se stále posupněji.
Vedle kostela byla radnice. Zavolali kostelníka - byl zároveň domovníkem na radnici a
podléhal tedy starostovi stejně jako abbému Fortierovi - a pan de Longpré ho vyslechl. Abbé
Fortier zakázal všem církevním sluhům zúčastnit se pohřbu paní Billotové. Starosta se ptal, kde
jsou klíče od kostela.
Klíče má varhaník.
"Jdi pro klíče," řekl Billot Pitouovi.
Pitou se vrátil za pět minut a vyřizoval:
"Abbé Fortier si vzal klíče k sobě, aby se nikdo nemohl dostat do kostela."
"Zajdeme si tedy pro klíče na faru," navrhl Désiré Maniquet, jenţ byl vţdy pro rozhodné
prostředky.
"To by dlouho trvalo," řekl Billot, "a kdyţ smrt klepe na dveře, nemá ve zvyku dlouho
čekat." Rozhlédl se kolem sebe. Naproti kostelu se stavěl dům. Tesaři právě otesávali trám. Billot
je poţádal, aby mu trám půjčili.
Tesaři souhlasili.
Trám leţel na dubových fošnách. Billot objal trám uprostřed a jedním náporem jej zdvihl.
Zmýlil se jen v odhadu své síly. Pod tou velkou tíhou na okamţik zavrávoral a málem by byl
upadl.
Byl to však opravdu jen okamţik. Billot nalezl rovnováhu a strašně se ušklíbl. Vykročil
pomalým, ale pevným krokem.
Dalo by se říci, ţe se blíţí jeden z těch starověkých válečných strojů, jimiţ Alexandr,
Hannibal a Caesar bořili hradby.
Billot se rozkročil před kostelními vraty a hrozný stroj začal pracovat. Vrata byla dubová;
kování bylo ţelezné.
Po třetí ráně se zámek, závory a stěţeje rozskočily. Dubová vrata se otevřela. Billot pustil
trám na zem. Čtyři muţi se ho chopili a sotva ho donesli, tam, odkud ho Billot vzal.
"A teď, pane starosto," přikázal Billot, "nechte zanést rakev mé neboţky ţeny, která nikdy
nikomu neublíţila, do chrámové lodi. Ty, Pitou, přiveď kostelníka, varhaníka, zpěváky a
ministranty. Já si vezmu na starost kněze."
Starosta uvedl rakev do kostela. Pitou se rozběhl pro kostelníka, varhaníka, zpěváky a
ministranty. Vzal si s sebou svého poručíka Desiré, Maniqueta a čtyři gardisty, kdyby snad
náhodou narazil na odpor. Billot zamířil k faře.
Houf lidí chtěl jít s ním.
"Nechte mě samotného," řekl Billot. "Moţná ţe dojde k něčemu, co bude mít váţné
následky. Kaţdý ať odpovídá sám za sebe."
A pustil se Kostelní ulicí do ulice Soissonské.
Podruhé během jednoho roku se srazil revoluční sedlák s roajalistickým knězem. Čtenář si
vzpomene, jak to dopadlo poprvé. Jistě budeme svědky podobné scény. Kaţdý, kdo ho viděl, jak
kráčí na faru, zůstal tiše stát na prahu, díval se za ním, vrtěl hlavou, ale nikdo se ho neodváţil
zadrţet nebo jít za ním.
Velká farní vrata byla zavřena stejně jako v kostele.
Billot se rozhlédl kolem, není-li tu nějaká stavba, odkud by si mohl vypůjčit nový trám.
Byl tu však jen velký patník, který skotačivé děti vyviklaly z lůţka jako vykotlaný zub. Billot
přistoupil k patníku, prudce ho rozhýbal a vytrhl ho z dlaţby. Potom jej zvedl nad hlavu, ustoupil
tři kroky zpátky a mrštil ţulovým balvanem do dveří
takovou silou, ţe dopadl jako dělová rána.
Z proraţených dveří lítaly třísky.
Co si Billot s takovou silou razil cestu, otevřelo se okno v prvním poschodí a v něm se
objevil abbé Fortier. Volal své farníky na pomoc.
Ale stádo si nevšímalo hlasu pastýře. Rozhodlo se, ať si to pastýř a vlk vypořádají sami
mezi sebou. Billot potřeboval chvíli, aby rozbil dvoje nebo troje dveře, jeţ ho dělily od abbého
Fortiera, stejně jako rozbil dveře první. Trvalo mu to deset minut.
Podle výraznějších gest a zoufalejších výkřiků farářových, jenţ se zmítal v okně, jako by
byl stiţen padoucnicí, bylo vidět, ţe se nebezpečí stále blíţí.
A vskutku, vtom se uţ objevila za knězem bledá Billotova tvář a farmářova ruka se
mocně
poloţila na farářovo rameno.
Abbé Fortier se drţel za okenní rám. On sám byl známý silák a ani Herkules by to byl
neměl lehké, kdyby ho byl chtěl donutit, aby se pustil, čeho se drţel.
Billot objal faráře kolem pasu; jako by ho chtěl políbit. Nohama se vzepřel pevně o zem a
silou, která by vytrhla dub z kořene, odtrhl abbé Fortiera od okna, aţ se mu okenní příčka v ruce
zlomila.
Billot s farářem zmizeli v hloubi pokoje a bylo slyšet uţ jenom řev; farářův křik ostatně
slábl jako bučení býka, kterého vleče lev v pohoří Atlas do svého doupěte.
Pitou mezitím přivedl varhaníka, zpěváky, ministranty a kotelníka. Všichni se třásli
strachy, rychle se oblékli do komţí a rochet, zapálili svíčky a připravovali všechno pro zádušní
mši. Byli uţ hotovi, kdyţ se objevil Billot v malé brance, vedoucí na zámecké náměstí. Vlekl za
sebou kněze, jenţ přes všechen odpor musil jít stejně rychlým krokem. Billot uţ nebyl člověk.
Byl to přírodní ţivel, bystřina, lavina. Ţádná lidská síla se mu nemohla postavit .na odpor. Proti
tomuto ţivlu se mohl postavit zase jen ţivel. Chudák abbé se vzdal odporu asi sto kroků od
kostela. Byl úplně zkrocen. Všichni uhýbali oběma muţům z cesty. Abbé se díval vytřeštěně na
kostelní vrata, rozbitá
jako okenní tabulka. A kdyţ tu spatřil všecky ty, jimţ zakázal vkročit do kostela, sklonil
hlavu, jako by uznával, ţe těţká ruka dolehla nikoliv na náboţenství, ale na jeho sluţebníky.
Vešel do sakristie a za okamţik odtamtud vyšel v bohosluţebném rouchu a s přikrytým kalichem
v ruce.
Ale v okamţiku, kdy uţ vystoupil po stupních, poloţil ciborium na oltář a obrátil se k
lidu, aby sestoupil ke stupňovým modlitbám, vztáhl proti němu Billot ruku:
"To stačí, špatný sluho boţí! Chtěl jsem pokořit tvou pýchu, ale chci také, aby všichni
věděli, ţe tak svatá ţena, jako byla moje, se obejde bez modliteb tak fanatického a nenávistného
kněze, jako jsi ty!"
A od chrámové klenby se strašně odráţela Billotova slova:
"Je-li toto svatokrádeţ, ať trest padne na mou hlavu!"
Billot se obrátil k velkému zástupu, jenţ naplnil nejen kostel, ale i náměstí před radnicí a
před zámkem, a zavelel:
"Občané, na hřbitov!"
Čtyři nosiči podloţili znovu hlavně pušek pod rakev a tak, jak průvod přišel, bez kněze,
bez pohřebních zpěvů, bez útěchy, jíţ církev provází lidskou bolest, dal se na cestu ke hřbitovu.
Billot vedl pohřební průvod, na šest set lidi provázelo mrtvou na hřbitov na konci uličky du
Pleux, pětadvacet kroků od domku tety Angeliky.
Hřbitovní vrata byla zavřena, podobně jako v kostele a na faře.
Ale divná věc! Před touto slabou překáţkou se Billot zastavil.
Smrt měla úctu k mrtvým.
Na Billotův pokyn se Pitou rozběhl k hrobaři. Hrobař má jistě klíče od hřbitova. Za chvíli
přinesl Pitou nejen klíč, ale i dvě lopaty.
Abbé Fortier vykázal mrtvou nejen z kostela, ale i z posvěcené země. Přikázal hrobaři,
aby nevykopal hrob.
Tento poslední projev farářovy nenávisti k sedlákovi všechny přítomné zamrazil. Kdyby
byl v Billotovi jen nepatrný zlomek oné ţlučovité zloby a nenávisti, jaká bývá často v srdcích
zboţných duší a jeţ tak udivovala Boileaua, stačilo by říci jediné slovo, a abbé Fortier by byl
snadno přišel k mučednictví, jehoţ se dovolával tak mocným hlasem toho dne, kdy odepřel
slouţit mši na oltáři vlasti.
Ale Billotův hněv byl lví hněv lidu. Dovedl roztrhat, rozsápat a rozbít všechno, co se mu
stavělo v cestu, ale nemstil se poraţeným.
Kývnutím hlavy poděkoval Pitouovi, vzal z jeho rukou klíč, otevřel hřbitovní bránu,
nosiči s rakvi prošli, za nimi celý pohřební průvod.
Bylo tam celé Villers-Cotterets; jenom roajalisté a pánbíčkáři zůstali doma. Samo sebou
se rozumí, ţe k nim patřila i teta Angelika.
Ale všichni lidé dobré vůle, zdravého rozumu a rodinného citu se bouřili proti nenávisti,
jeţ
vystřídala milosrdenství, proti pomstychtivosti, jeţ zaměnila mírnost a ušlechtilost. Tři
čtvrtiny města byly na hřbitově, aby protestovaly nikoli proti Bohu, nikoli proti náboţenství, ale
proti kněţím a jejich fanatismu.
Kdyţ průvod došel na místo, kde měla být mrtvá pochována a kde uţ hrobař naznačil
hrob, Billot natáhl ruku a Pitou mu podal lopatu.
S obnaţenou hlavou, v kruhu spoluobčanů, kteří rovněţ všichni smekli, se dali Billot s
Pitouem do práce; pod ţhavými paprsky posledních červencových dní. Začali kopat hrob pro
ubohou ţenu, jeţ ve své zboţnosti a odevzdanosti do vůle boţí by byla nikdy nepochopila, k
jakému pohoršení dojde kvůli ní po její smrti.
Práce trvala hodinu, ani jeden z obou dobrovolných hrobníků si neodpočal, dokud nebyl
hrob vykopán.
Mezitím zaskočili lidé pro popruhy, a kdyţ Billot s Pitouem vykopali hrob, popruhy uţ
byly po ruce.
Billot s Pitouem spustili rakev do hrobu.
Tak prokázali ti dva muţi prostě a přirozeně poslední sluţbu neboţce, a nikomu z
přítomných nenapadlo nabídnout jim pomoc. Všichni by byli povaţovali za svatokrádeţ, kdyby
je byli nenechali vykonat tu poslední sluţbu aţ do konce.
Kdyţ zaduněly o rakev první hroudy, Billot si přejel rukou oči a Pitou si je utřel rukávem.
Polom začali spěšně zasypávat hrob.
Kdyţ bylo všechno skončeno, Billot odhodil lopatu a otočil se k Pitouovi s rozevřenou
náručí. Pitou se vrhl sedlákovi na prsa.
"Bůh je můj svědek," řekl Billot, "ţe v tobě objímám, co je největšího a nejcennějšího na
světě: soucit, oddanost, sebezapření a bratrství, a ţe těmto ctnostem zasvětím celý svůj ţivot!"
Potom vztáhl ruku ke hrobu.
"Bůh je můj svědek, ţe přísahám věčnou válku králi, který mě chtěl zavraţdit; šlechtě; jeţ
zneuctila mou dceru; kněţím, kteří odepřeli pohřbít mou ţenu!"
Potom se obrátil k přítomným:
"Bratři," zvolal mocným hlasem, "bude svoláno nové Národní shromáţdění namísto
zrádců, kteří zasedají u feuillantů. Zvolte si mě za svého zástupce do tohoto shromáţdění a
uvidíte, zda dodrţím svou přísahu!"
Všichni přítomní přijali nadšeně Billotův návrh, a tak v této chvíli nad hrobem ţeniným, u
strašného oltáře, důstojného strašné přísahy, byla schválena Billotova kandidatura do nového
Národního shromáţdění. Billot poděkoval spoluvlastencům za důvěru a oddanost, kterou mu
prokázali v přátelství i v nenávisti. Potom se sedláci i měšťané vrátili domů, prostoupení
duchem revoluční propagandy, jíţ dodali ve své zaslepenosti nejzhoubnější zbraně
králové, šlechtici a kněţí - právě ti, jeţ měla revoluce pohltit.