Zpravodaj číslo 6

83. Jiráskova Hronova
#
:
Zprav daj 6
čtvrtek 8.8.2013
Rodí se noví Mažňáci
a Losnové a starým
Stínadlům to asi
není po chuti
Jan Šotkovský a Petr Christov. Oba můžete
potkat v Problémovém clubu, kde den co den
společně s dalšími třemi kolegy hovoří se
zájemci o představeních Jiráskova Hronova.
Oba jsem našel v parku na dětském hřišti.
Kdo je vůdčí silou českého amatérského divadla?
Kdo vede Stínadla, Losna nebo Mažňák?
Christov: Amatérské divadlo se zásadně změnilo na
přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy se ho chopila generace, která dělala divadlo v 80. letech. Část z nich
přešla do profesionálního divadla, část do politiky. A
tato skupina naprogramovala podobu amatérské scény na dalších 20 let. Po čtvrt století je tu další generace, vychovaná právě tou předchozí, která má logickou
potřebu zrevidovat strukturu a systém amatérského
divadla. Noví Mažňáci i Losnové se rodí a starým
Stínadlům to není po chuti.
Šotkovský: To, co Petr pojmenoval obecně, je důvod,
proč poslední dva tři roky zažíváme kolem Jiráskova
Hronova tolik emocí.
Jaké to jsou emoce? Pozitivní? Negativní? Posouvají diskusi dopředu?
Šotkovský: Podle mě jsou to vlastně pozitivní emoce, ale na druhou stranu vedou k tomu, že destruují
jeden mýtus, který se šíří celou dobu, co se pohybuju
v amatérském divadle. Mýtus, který já měl vždy za
falešný: iluze o tom, jak to ochotníci všechno dělají z
lásky, bez přehnaných ambicí a táhnou za jeden provaz. Samozřejmě neříkám, že to nemůže někdy být
pravda, ale já se setkal v amatérském divadle s poměrně velkým počtem převážně mocenských ambicí.
To mi přišlo vždy komické, protože jak říká klasik
Schejbal: „O hovno jde.“ Nejde přece o velké posty,
velký vliv a velké peníze. Ovšem i malý post může
být důvod k velkým emocím.
Christov: Snad ani nejde o negativní či pozitivní
emoce, ale objevuje se tu to, co je poměrně běžné i
v tuzemském nedivadelním prostředí. Někdo tvrdí,
že diskutuje, že je potřeba diskuse, přitom to není
diskuse, ale až nenávistné komentování osobnosti
těch druhých. Není to debata k tématu, ale k člověku,
a někdy až emoční útok.
A kdy se tenhle generační, koncepční spor o podobu divadla vyřeší? Dá se vůbec vyřešit?
Christov: Myslím, že ta doba, kdy se najde nějaké
řešení, není ani moc daleko, ale je potřeba zajistit
alespoň nějaký konsensus stávajících zájmových
organizací či spolků, které zaštiťují amatérské divadlo, ale které si dnes mnohdy nárokují mnohem větší
vliv a právo rozhodovat, než by jim podle velikosti té
části amatérské obce, kterou zastupují, měl náležet.
Osobně doufám, že se podaří vytvořit instituci, která
by tomuto dialogu mohla pomoci a zaměřila se na
amatérské prostředí podobně, jako to dělá Artama,
ale nikoliv na bázi příspěvkové organizace ministerstva kultury. Spíše jako samostatné instituce, která
bude ku prospěchu prostředí.
Šotkovský: Bavíme se o oblasti, která zahrnuje strašně moc lidí, institucí a zájmů, a bavit se o řešení teď
moc nejde, ale určitě se to vyřeší. Teď je chaos a pak
bude pořádek. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na
-1-
Rozhovor pokračuje na straně 2
...dokončení ze strany 1
fosilní sloupek
krásnou odpověď Karla Steigerwalda, když se ho v 90. letech
ptali, kdy u nás bude onen multikulturní svět. „Žádný multikulturní svět nebude. Nadále bude
ve všem hrozný bordel.“
DVA V JEDNOM
aneb FOSILIE JAKO POEZIE
Mají lektoři Problémového clubu problémy?
Christov: Kdybychom je neměli,
tak těmi lektory nejsme. Problém
je pro nás podnět k přemýšlení a
k diskusi. To je něco, co se nám,
myslím, v rámci Jiráskova Hronova docela daří. PC není Přednášková company, ale prostor pro
sdílení názorů a snaha pojmenovat nějaké obecnější téma nad
rámec konkrétních inscenací.
Šotkovský: Zadání máme jasné,
nabízet kontexty, které lidem,
kteří nás poslouchají, nepřijdou
samozřejmé. Nevykecávat se,
mluvit způsobem, který problém
zajímavě vyostří. To je směr, na
kterém je nás pět dohodnutých
(Šotkovský, Christov, Aleš Bergman, Alena Zemančíková a Martina Schlegelová – poz. red.).
Vaše sestava se od loňska proměnila?
Šotkovský: Ano, letos přišel tady
Petr, ale on tu zase byl před lety,
takže jsme se spolu nemuseli
nijak dlouho sžívat a jdeme v PC
stejným směrem.
Christov: To je cennější o to,
že každý z nás má na divadlo
trochu odlišný pohled a zjevně
i jiné nároky na typ divadelní
komunikace. Ale právě proto je
tahle skladba strašně příjemná a
dostředivá
Martin Rumler
Za všechno může Testosteron.
Když jsem totiž zjistil, že Nahý
Wolker, doporučený na JH z
festivalu poezie Wolkerův Prostějov, je dílem téhož souboru,
jenž zahrál Testosteron, rozhodl
jsem se jít na tento pořad, byť
jsem to neměl v úmyslu. Neboť
od samého počátku, kdy se na
amatérských přehlídkách začalo
objevovat tzv. divadlo poezie,
jsem tento scénický útvar považoval za jakýsi hybrid, jenž spojuje
nespojitelné. Dokonce jsme svého
času s Pavlem Boškem měli heslo,
že když je něco špatné, i kdyby
to byla Eisrevue, tak je to divadlo poezie; ze své podstaty. Za
ta dlouhá léta, co se s divadlem
poezie potkávám, se ovšem ledacos změnilo. Viděl jsem postupně
jistá představení divadla poezie,
která byla dobrá, dokonce proto,
že důsledně respektovala onen
princip spojovat nespojitelné.
Dále jsem pochopil, že divadlo
poezie maximálně prosazovaným
a vyjevovaným subjektem tvůrce vydatně přispělo k tomu, že
amatérské divadlo se stalo výpovědí. A konečně: v postmodernismu se dá přece spojovat cokoliv s
čímkoliv.
Takže jsem se rozhodl, že věnujili se letos ve Fosilních sloupcích
zkoumání šíře podob amatérského
divadla a jeho poetik, nemohu
se vyhnout ani divadlu poezie.
Usoudil jsem poté, co jsem byl na
Testosteronu, že Divadlo Point z
Prostějova bude svou živelnou dravostí optimální možností, jak ukázat složitost tohoto typu scéničnosti. Chyba lávky! Prostějovští udělali
přesně to nejbanálnější divadlo
-2-
poezie se všemi nectnostmi, pro
něž jsem byl proti němu tak zaujat
a pro něž se mu dodneška dost
často vyhýbám. Nebudu všechny ty
letité problémy vypočítávat, nepíšu
recenzi na Nahého Wolkera. Prostě
jsem si řekl, že je to osud, hlas boží,
jenž mne varuje, abych o divadle
poezie nepsal. Jenže pak jsem s
překvapením zjistil, že píšu recenzi
na Kytici, takže chtěj nechtěj pár
slov na to téma budu muset stejně
utrousit; proto to spojení, ty dva
články v jednom.
Erbenova Kytice je ovšem velmi
inspirativní pro převod ze čtení
do předvádění divadlem. Drtivá
většina jejích balad je výrazně dějová a oplývá velmi dramatickými
událostmi, které nešetří pochmurnou a tragickou notou. Na tuto
její baladicko-dramatickou rovinu
vsadil režisér a dramatizátor inscenace divadelního souboru Korek
Jan Holec a vytvořil rozmáchlé
scénické dílo, které pracuje s řadou
prostředků, jež mu dovolují posílit
tuto dramatičnost balady nebo
baladičnost dramatických událostí. Hudbou počínaje přes světla a
kolektivní akce ať sborové recitace,
ať stylizovaného pohybu. A samozřejmě přes výstavbu klasické
divadelní situace, jež dovolují postavám jednat. Je to pro mne občas
příliš monumentální záležitost, ale
přiznávám, že je to účinné. A rozhodně se tu nekoná ono základní
dilema divadla poezie: jak převést
literaturu, jež svým uspořádáním
ani v nejmenším nepočítá s tím,
že bude scénicky předváděna, do
divadelního scénického tvaru.
Jan Císař
Kurz praktické režie
se otvírá
novým zájemcům
Kurz praktické režie je čtyřletý vzdělávací projekt určený především režisérům amatérských divadelních souborů. Probíhá
dvakrát do roka – 8 dní během Jiráskova Hronova a 8 dní
na podzim ve Volyni. Jednotlivá setkání se věnují dramaturgii, režijní propedeutice, druhům, stylům a žánrům a práci
režiséra s hercem. Frekventanti kurzu praktické režie budou
při svých režijních počinech pracovat s profesionálními herci.
Kurz pak bude zakončen přípravou absolventské inscenace.
Cena jednotlivých setkání bude cca 2.500 – 3.000 Kč. První
běh bude zahájen na konci října 2013 ve Volyni. Zájemci se
mohou hlásit u Simony Bezouškové na e-mailu: bezouskova@
nipos-mk.cz.
Otevíráme „postgraduální studium“ pro absolventy kurzu
praktické režie.
Tento vzdělávací projekt je určen pouze absolventům předchozích čtyř kurzů praktické režie, kteří mají vlastní soubory
a prakticky se věnují režii.
Materií pro tento projekt budou existující inscenace a důraz
bude kladen na dramaturgii, dramaturgicko-režijní koncepci
– vytvoření, udržení, volba výrazových prostředků dle druhu
a žánru, práci s hercem a scénografii.
Setkání budou probíhat třikrát do roka během prodloužených
víkendů (čtvrtek – neděle). První termín je stanoven na 14. –
17. 11. 2013 v Ústí nad Orlicí. Účastnický poplatek za jedno
setkání bude cca 500 Kč. Zájemci se mohou hlásit u Simony
Bezouškové na e-mailu: [email protected].
strip
-3-
RAVA!
POZOR, OP
sloboděná
Představení O
ově
hraje v Jirásk
slibka se ode
fa
ky v Sále Jose
divadle a Srn
ě
m
časy se ne
Čapka. Hrací
ve
vné uvedení
ní. Za nesprá
se
le Zpravodaje
včerejším čís
omlouváme.
POZ
V
V pá ÁNKA
tek 9
.8. o
tonu
d
u
prog skutečn 23:00 se
ramu
í kon
v Tri
swin
c
g (G je mimo ert. Na
rape
Rein
j
iné g
lli
h
Srde ardt) a Č & Djang ypsy
čně z
o
e
vou chomor
Cvrč
.
ci!
ZTRÁTY A
NÁLEZY
Dnes nám
do Festivalo
vého informa
čního střed
iska
přinesli me
nší černý b
atoh, ve
kterém je a
nglicky psa
ná kniha THE LA
ST TIME T
HEY
MET, prop
iska a papír
ové
kapesníky.
Batoh byl ú
dajně
nalezen na
náměstí pře
d kafe
károu.
DS KOREK Praha
K. J. Erben, J. Holec: Kytice
kytici jsem měl dlouho v hlavě
Rozhovor s režisérem Janem Holcem
Kdo přišel s nápadem na hru podle Kytice?
S tím jsem přišel já. Můj nápad také byl
založit tento soubor, protože jsem měl období, kdy jsem se chtěl nějak divadelně angažovat. Chtěl jsem dělat něco vlastního. A
tak jsem udělal nábor na právnické fakultě
a během půl roku, kdy jsme dělali cvičení,
se ten soubor pročistil a zůstalo těchto 16
lidí. Kytici jsem měl dlouho předtím v hlavě
a najednou jsem věděl, že právě jí chci dělat. Že je to to pravé.
Takže všichni členové souboru jsou z právnické fakulty?
Abych to upřesnil, tak je tam jeden hostující
politolog a pak zvukař, ten je ze zemědělské fakulty. A osvětlovač s dramaturgyní z
DAMU.
Nebál ses, že je to poměrně profláklé dílo?
Myslíš, že má stále co nabídnout?
Abych se přiznal, žádnou dramatizaci jsem
předtím neviděl. Film samozřejmě znám,
ale příliš velikou inspirací mi nebyl. Spíš
jsem si byl vědom toho, že lidé Kytici už
odmala znají a já toho mohu využít. Divák
ví, jak jednotlivé příběhy dopadnou a tato
skutečnost mi byla výhodou, když jsem
mohl odstranit některé pasáže, které jsou
hlavně vyprávěné a nejsou dramaticky
příliš zajímavé.
Jak jste pracovali s rozebíráním jednotlivých básní?
To jsem se snažil dělat s kolektivem. Přinesl
-4-
jsem koncepci a společně jsme se potom
bavili o tématech, abychom nalezli cestu k
pravé podstatě toho, co chceme vyjádřit.
Asi nejmarkantnější to bylo u Dceřiny kletby. Nad ní jsme seděli nejdéle.
Vodníka jste pojali originálně. Pro mě získala jeho postava úplně nový rozměr, když
se stal milující bytostí.
Máme v souboru Štefana, který je o něco
starší než zbytek, a při studování této básně
mě napadl vztah profesor - studentka, protože on ji nestáhl do jezera, ona tam za ním šla
sama. A to je to prvotní poblouznění, tím, že
poprvé v životě vidí skutečného chlapa.
Recitoval ty verše v maďarštině?
Ano. Ale vzniklo to náhodou. Použili jsme
to až na nějaké čtvrté repríze. Štefan mi
totiž jednou řekl, že se snažil přeložit vodníkův monolog do maďarštiny a když mi
to přednesl, byl jsem nadšený. Tím vznikl
další rozměr. Češka - cizinec. Od začátku
jsme si říkali, že nechceme aby to byl zelený
hastrman s pentličkami. Tímhle získává
lidský rozměr.
Co chcete jako soubor předat divákovi?
V inscenaci jsou dvě tematické linky. Porušení přirozeného řádu věcí a potrestání za
něj. Pak následné pokání, po kterém přichází
odpuštění. A druhou tematickou linkou je
vztah matky a dítěte.
Vít Malota
RECENZE
Naši právníci
Erbenovi rozumějí
Kytice patří k tomu rodinnému
stříbru české literatury, které, ač
původně pro divadlo nezamýšlené, objevuje se na českých jevištích (potažmo filmovém plátně)
poměrně hojně. I já jsem už
několik takových adaptací viděla
a Kytici Divadelního souboru
pražské právnické fakulty Korek
považuji za nejpovedenější. Je to
pro mě jeden z vrcholů letošního
Hronova a další inscenace, která
potvrzuje, že rozlišovat mezi
amatérským a profesionálním divadlem v konkrétních případech
přestává být smysluplné. (A jsem
moc ráda, že reakce hronovských
diváků tomu odpovídala).
Na Kytici je v základu dobře
všechno – jasný dramaturgicko-režijní výklad, který nám
zejména ve Svatebních košilích a
Vodníkovi ukazuje možnosti velmi aktuální interpretace starých
balad (např. Vodník jako příslušník jiné kultury, v tomto případě Maďar, by klidně mohl být i
arabským studentem, který svou
evropskou ženu odvedl do lůna
islámské kultury atd.), vedení
herců, kteří nemusí být dokonalí,
ale opřeni o pevnou strukturu
nikdy nepůsobí ztraceně, hlavní
protagonistku, která dokáže celý
večer „táhnout“, a to i v pasážích,
kde obvykle řemen padá – udělat
předěly jako jedny z nejnapínavějších okamžiků je skutečně
pozoruhodný výkon herečky/tanečnice i režiséra, výborná pohybová složka, skvělý výběr hudby,
světelný design (ach, konečně se
na Hronově opravdu svítilo!) atd.
Připomínky jsou vesměs drobné a
příliš detailní, než aby stálo za to
na ně plýtvat místem (ano, hudba
byla na počátku příliš nahlas a nebylo rozumět, ano, pozor na krev
úhledně rozprostřenou na tváři
Dcery, příliš evokující indiána na
válečné stezce atd.).
Co dodat na závěr? Možná to, že
pokud budou z přehlídek činoherního divadla jezdit podobně
silné inscenace, začnu si pohrávat s myšlenkou, že ta „pozitivní
diskriminace činohry“ není tak
pitomý nápad, jak to na první
pohled vypadá:-).
(Autorem textu je žena do 35 let,
která absolvovala katedru činoherního divadla DAMU.)
Martina Schlegelová
vox populi
Jsem moc ráda, že si
vybrali Erbena, že to je
pořád živé. Uchopili tu
hororovou tématiku,
ale na konci byl ten smích – ta
nová generace. Že si ty pověsti
necháváme, ale už víme, že je i
jiná cesta.
Anonymní, krásná dívka
Tak jsem si dnes uvědomil, že ty verše značí
dobu, kdy byly vztahy
přehledné – ty mezilidské, i vztahy k Bohu. Představení
se mi velmi líbilo. Teď odjíždím
a jsem rád, že právě tohle bylo
poslední představení, které jsem
tu letos viděl.
Honza z Jablonce
Ty vole, draku, dobrý
to bylo!
Martin z Dražejova
Polednice ve zkratce,
vodník, který mluví
maďarsky, rytmizované Svatební košile, refrén „matko, matko má, maminko„ z Dceřiny kletby... To si budu
pamatovat.
David z Prahy
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud)
je vizualizací bleskových
reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším
písmem je výraz uveden,
tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením
pronesli.
-5-
Divadlo Point Prostějov
J. Wolker, A. Procházka: Nahý Wolker
wolkera jsme se nejdřív štítili
Rozhovor s představitelem hlavní role Vítězslavem Lužným, režisérem
Alešem Procházkou a dramaturgem Miroslavem Ondrou
Jaký vztah má soubor k Jiřímu Wolkrovi?
Vítězslav: Vlastně se vyvíjel v průběhu
zkoušek. Ze školy jsme znali Wolkera přes ty
jeho základní profláklé básně, jako: „Poštovní schránka na rohu ulice…“ a podobně.
A díky tomu, že se v jeho tvorbě začal Aleš
nimrat, našli jsme úplné skvosty a všichni si
ho oblíbili. Takže už jsme ho neznali jen tak
jako většina diváků, co přijde na představení,
troufám si říct. Já osobně si ho zamiloval.
Aleš: My se ho ze začátku trochu až štítili,
protože naše generace, i mnoho dalších generací, ho zná jako toho dělnického básníka, což
samozřejmě není úplně pravda. Vzniklo to
tak, že jsme tu hru chtěli původně napsat úplně sami. Dialogy s jeho kamarády a tak. Jenže
já s hrůzou zjistil, že on si všechny dialogy už
napsal a dokonce ve verších. Což je mnohem
hezčí, než kdybychom to sepisovali někde na
koleně. Ale rozhodně jsem to nedělal se záměrem vytvořit „divadlo poezie“, protože nevím,
co to je, a nikdy jsem takovou věc nedělal.
Jak jste propojení s částí souboru, který
včera hrál Testosteron?
Aleš: Hodně. Už nikdo neví, kde končí Testosteron a začíná Nahý Wolker. Tady třeba
pan kolega Ondra, který tu byl dnes coby
kapelník a ďábel, hrál včera v Testosteronu
muzikanta. Režisér Testosteronu tu dneska
hrál nějakýho pobudu ve vlaku.
Vítězslav: To byl Konstantin Biebl. (smích)
Kdo složil hudbu k představení?
-6-
V: Muziku nám složil kamarád Karel Štulo.
Jsou to celkem čtyři písně, s tím, že jsme kdysi hrávali ještě pátou – Baladu o očích topičových, ale to bylo samostatné desetiminutové
představení, které jsme sem nezařadili. Písničky nejsou nahrány studiově, ale rozhodně
budou, i s písničkami z jiných představení.
Jak dlouho už to představení hrajete?
Miroslav: Člověče, to už hrajeme docela dlouho… asi tři sezony. My jsme hráli na Prostějově vloni a taky jsme vloni postoupili. Oni nám
ale dali vědět asi čtrnáct dní před tím, takže
jsme nedali dohromady soubor. Letos to ta
programová rada nakonec vybrala.
Vy jste všichni z Prostějova. Jak byste porovnali Wolkerův Prostšjov a Jiráskův Hronov?
A: Ten duch je hodně podobný. I ti lidé jsou
hodně podobní, mnohdy jsou to ti samí. My
jsme to moc nezaznamenali, protože jsme se
ubytovali, pak šli do hospody, potom hrát a
pak zase do hospody. Takže já nevím, je to
duch Hronova, Mirku?
M: Jo, to tedy je. Já tu byl několikrát jako
seminarista a moje zásadní srovnání je v tom,
že o Wolkerově Prostějově polovina města
nemá ani tušení, protože ti Wolkráči se tak
jako zašijou a i protože je jich tam mnohem
míň, tak to město je jakoby spolkne. Tady ne,
Jiráskův Hronov je vidět, je slyšet, je cítit a to
je mi mnohem sympatičtější. Lidé jsou tu také
různorodější. Já tady ožiju vždy mnohem více.
Jan Mrázek
RECENZE
vox populi
Osud jménem poezie
Poezii má české divadlo v osudu.
Je to i z toho důvodu, že poezii
má v osudu česká literatura vůbec
– jediný český nositel Nobelovy
ceny je básník. Ostatně, Jaroslav
Seifert je s Wolkrem spřízněn generačně i tou částí poetiky, která
pokrývá léta, kdy se jejich životy
v Praze potkaly. Wolkrův život byl
tragicky krátký, zemřel mlád 24
let, šest let po vzniku samostatné
republiky, „dřív, než moh´ srdce
k boji vytasit.“ To, že Wolker byl
„student a socialista, věřící v sebe,
železné vynálezy a dobrého Ježíše
Krista“ zapadá do atmosféry let
jeho mládí a jeho poetika nás
oslovuje dodnes svou prostotou,
která se záměrně vymezuje proti
komplikovaným obrazům do
nedávna panujícího symbolismu
či moderní ironii básníků předchozí dekadentní generace. Tohle,
to hledání prostoty v situaci
vnitřních zmatků, cudné erotické
motivy, pátrání po opravdovosti
mimo měšťanské prostředí, touha
po lepším světě – to všechno z
Wolkra přežívá. Wolker se svým
chlapeckým srdcem nebyl rozhodně prokletým básníkem, byl
však básníkem tragického osudu,
který na něj seslal tuberkulózu, jíž
po krutě progresivní fázi za hroz-
ného utrpení podlehl. Jak strašné
to utrpení bylo, čteme pouze v
jeho denících a dopisech.
Rozepisuji se tak o Wolkrovi, protože odkládám chvíli, kdy budu
muset napsat něco o inscenaci
Nahý Wolker. Prostor, v němž se s
jejími aktéry setkáváme, je vlakové kupé, a začátek vypadá nadějně – slyšíme známé úvodní verše
Svatého kopečku jako postřehy o
tom, co je vidět z okna vlaku mezi
Prahou a Olomoucí, kdy opravdu „žlutavý kostel vlá na hoře
zelené“ dříve, než se objeví první
budovy města Olomouce. Přála
bych si, aby se to takto odehrávalo
i dál, aby byl Wolker představen
jako básník nové věcnosti, abychom pochopili jeho každodenní
inspiraci a jeho nadání zpracovat
ji v jednoduché poetické obrazy.
Jenže inscenace se brzy zahltí obvyklými klišé, verše jsou zbytečně
a popisně rozděleny do hlasů a
partů, falešně dramatizovány,
místo zázraku jednoduchosti a
čistoty vidíme další wolkerovské
klišé, které jen místo dřívějšího
důrazu na socialistickou notu
zatlačí na notu milostnou. No jo,
jenže jedna bez druhé jsou Wolkra jenom půl, a to ještě sotva.
-7-
Myslím, že divadlo
poezie by mělo být víc
dotažené v pojetí té
poezie a v inscenování. Z toho důvodu se mi to moc
nelíbilo.
Franta z Varů
Bylo to milé, poetické.
Velice dobré. Přijemné...
Václav z Krupky
Když to srovnám s
kyticí, jsem nadšená.
Líbilo se mi to. Nádherná hudba. Skvělé.
Kateřina
Nahý Wolker by mohl být stejně
tak dobře nahým kterýmkoli jiným
básníkem své generace, v inscenaci nevidíme žádné nové čtení a
pochopení, žádné velké očištění od
čítankových klišé.
K prožití a znovuobjevení Wolkrovy poezie souboru schází nejen
pochopení jeho poetiky, ale také,
bohužel, dikce, artikulace a dodržování veršů. Pokus o „nahého
Wolkra“ tak vyznívá nepřesvědčivě,
neautenticky.
Alena Zemančíková
RECENZE
VYKASTROVANÝ WOLKER
Ze všech podob široce definovaného pojmu divadla poezie zvolilo
Divadlo Point tu realizačně nejsložitější, totiž divadelní životopis
básníka sestavený z ukázek autorova díla, deníkových záznamů a
korespondence. V tomto případě
šlo o odkaz slavného prostějovského rodáka Jiřího Wolkera.
Autor adaptace a režisér v jedné
osobě (Aleš Procházka) dal ve
spolupráci se zběhlými dramaturgy
Miroslavem Ondrou a Jakubem
Hyndrichem svému dílu název
Nahý Wolker. Je to odkaz na jeden z
Wolkerových dopisů Marii Koldové,
ve kterém básník nedlouho před
smrtí uvádí: „Je to dopis, miláčku,
kde se Vám dávám nahý, otevřený,
se vším a hlavně s tou láskou, kterou k Vám chovám.“ V názvu téhle
divadelní koláže se ukrývá i její
téma a dramaturgický princip. Text
poskládal Aleš Procházka tak, aby
před námi charismatického básníka v průběhu inscenace obrazně
vysvlékl, aby před námi obnažil jeho
bohatý vnitřní svět.
Textová koláž má bezesporu svoje kvality, nosná je i scénografie
tvořená náznakovou vlakovou
soupravou. Důležitou devizou
inscenace je skvěle sehraná živá
kapela.
Tyto četné možnosti bohužel
nebyly dostatečně režijně využity.
Poezie umožňuje při svém scénování téměř neomezenou imaginaci. Řešení dramatických situací v
Nahém Wolkerovi je na nápady
co do počtu spíše chudé. Rozmístění herců na scéně je zbytečně
statické, projev interpretů působí
monotónně.
Příběh Wolkerova života je vyprávěn retrospektivně jako ohlédnutí
umírajícího. Jednotlivé úryvky z
díla a útržky ze života jsou rámovány cestou nemocného Wolkra
vlakem. Nejméně šťastná je scénická realizace citací z Wolkerových dopisů adresovaných životní
lásce Marii Koldové. Wolkerův
hlas zní z reproduktoru, Marie
stojí jako sloup v bodovém osvětlení s očima zapíchnutýma do
psaníčka či deníku, Wolker leží v
kupé zachumlaný do dek. Stejný
výjev se během představení několikrát opakuje bez jediné výrazněj-
ší změny, bez posunu ve významu.
Inscenace má ambice i předpoklady pohybovat se na hraně mezi
realitou, vzpomínkami a sněním.
Na snění je málo poetická a málo
hravá. Inscenátoři nedokázali
dostatečně zužitkovat potenciál
početné a sehrané masy herců na
scéně a šetří i hudebními čísly či
scénickou hudbou.
Největší rezervu má ovšem inscenace v něčem docela jiném.
Paradoxně v úrovni uměleckého
přednesu. Zejména dámská část
souboru přednáší buď pateticky
nebo neohrabaně dětsky recitánkuje. To bych od inscenace,
reprezentující Wolkerův Prostějov, nečekal.
Jak nekriticky nadšený jsem byl ze
včerejšího Testosteronu v produkci toho samého souboru, tak mě
Nahý Wolker zklamal. Jde jistě o
poučeně postavený scénický tvar.
Wolkera se v něm ale vysvléct
nepodařilo. Podařilo se ho pro
diváky spíše vykastrovat.
Luděk Horký
vox populi
Slovomrak (čti
wordcloud) je
vizualizací bleskových
reakcí diváků ihned
po představení. Čím
větším písmem je výraz
uveden, tím vícekrát
jej diváci v souvislosti s
představením pronesli.
-8-
Dva ve jhách: ZeZásuvek
Antonín Puchmajer D.S.: Spánek nikdo nevolá
protiklad junga
Rozhovor s členy spolku Dva ve jhách
Inspirujete se psychoterapeutickými postupy. K čemu má jejich použití sloužit?
V představení se objevuje více psychoterapeutických přístupů a víceméně jsou interpretovány
jako zcestné. Jsou položeny do protikladu k
asociačnímu experimentu, který je na stopě
kořenovému zážitku. Nastíněné terapeutické
přístupy jsou spíš v mechanickém slovníku,
který, ač upovídaný, nikam nevede. Na postavu
nemá vliv, spíše ji zkoumá z vnějšku. Toto je
kladeno do protikladu k Jungově metodě, která
mě zajímala víc a přišla mi podnětnější. Na tu
jsem chtěla namotat zážitek, kdy skrze asociace
se dostáváme ke vzpomínce.
Jak reagují diváci, když vidí psychoterapii na
divadle? Co to má za účinky?
Honza: Představení zaujme na první pohled
hlavně formálně. O té psychologické části jsem
se vlastně s nikým nebavil.
Lucie: Tahle složka bavila hlavně lidi, kteří se
psychologií zabývají. Ti se mohli třeba zasmát.
Je pravda, že na obsahovou stránku máme
mnohem méně reakcí.
Věnujete se psychologii?
Lucie: Ne, vlastně vůbec. Ale svého času jsem
se hodně zajímala o schizofrenii. O nebezpečí, které mladým lidem hrozí, protože schizofrenie se projevuje nejčastěji ve věku kolem
dvaceti, pětadvaceti let. Tohle téma mě tak
pálilo, že jsem ho chtěla dát do představení,
nějak s ním divadelně pracovat. Začalo mi to
ale připadat nebezpečné a přišla jsem na to, že
se do toho vůbec nechci pouštět.
-9-
tři králové
Rozhovor se souborem Antonín
Puchmajer D. S.
Na vašem představení jsem si připadala jako
na Pevnosti Boyard. Dostávala jsem zdánlivě nesouvisející indicie; co bych z nich měla
sestavit za klíčové slovo, aby mě nesežrali lvi?
Vladimír: U nás.
Švejda: Hvězdička.
Petr: Tři králové.
Jakub: Tomášova idea.
Zuzana: (stydí se)
Začínali jste jako soubor studentů divadelní
kritiky. Je tomu tak dodnes?
Petr: Je tomu tak.
Vladimír: Není tomu tak. Začali jsme jako soubor inženýrů a skončili jako soubor bývalých
studentů divadelní vědy.
Dostávali jste do školy svačiny v mikrotenových sáčcích?
Vladimír: Tehdy ještě nebyly mikrotenové
sáčky, ale papírové sáčky.
Jakub: Ale počkej, byly, vždycky se dělaly svačiny tak, že se daly nejdřív do papírováho sáčku a
papírový sáček se dal do mikrotenového.
Petr: Papírové sáčky byly rozhodně běžnější
než igelitové.
Švejda: Já jsem dostával svačiny do papírového
sáčku. A vždycky jsem musel hlídat, aby ten
krajíc nebyl moc namazaný přes okraj, aby se
to nepromazávalo.
Petr: Zuzana je jiného data narození, ta bude
mít jiný pohled.
Zuzana: Ano, já jsem dostávala svačiny zásadně do mikrotenových sáčků. Ovšem musely
být před tím zabaleny do ubrousku, jinak se to
oblemcalo.
Petra Jirásková
RECENZE
vox populi
CO TĚ TERAPIE, TO TĚ POSÍLÍ
Inscenace ZeZásuvek byla uvedena v
rámci bloku experimentujícího divadla, reprezentujícího Šrámkův Písek.
O experiment rozhodně šlo. Je jen
otázkou, nakolik to byl experiment
divadelní, nakolik hledal prostřednictvím experimentu nové možnosti
divadelního sdělování témat nebo
divadelní komunikace s přítomnými
diváky. Myslím, že se inscenátoři
více věnovali svému vlastnímu vztahu k psychosomatické medicíně a
experimentům v oblasti psychologie
snů a terapie než experimentování s
prostředky divadla.
Inscenace je volně tematizována
tím, co všechno lze nalézt zapomenuté ve starých šuplících respektive
ve vlastních (nezřídka vytěsněných)
vzpomínkách. Jde o multimediální
projekt, využívají hojně promítání
dětských obrázků či fotografií z
dětských táborů (z dětství hrdinky)
na zadní prospekt i na bíle oděné
tělo performerky. Drtivá většina
textu zní reprodukovaně a nezřídka
je mluvní projev technicky deformován (zasekávání).
Inscenátoři předem upozornili na
objektivní technické potíže způsobené krádeží původního nosiče
zvuku. Během produkce je zradila
i baterie dataprojektoru. Podle mě
to produkci nijak zvlášť nepoškodilo. Projev Lucie Páchové, Honzy
Neugebauera i zbylých hlasových
interpretů z technického zázemí
byl natolik autentický a osobnostní, že technické potíže svou silou
překlenul. Inscenace sice neměla
tak křehkou atmosféru jako starší
projekty Lucie Páchové, přesto
však disponovala stopovými prvky vzácné intimity. Člověk pojal
k účinkujícím okamžitou důvěru.
Barva hlasu Lucie Páchové je velmi příjemná a uklidňující.
Na prvním představení se mi líbilo,
jak to měli spojené s
projekcí, ale omezila
bych jí. I když vím, že to na tom
bylo postavené. Přidala bych
nějaké dialogy mezi postavami,
jak to měli nahrané, tak se mi to
částečně nelíbilo. Chtěla bych víc
osobního kontaktu.
Kamča z Uherského Ostrova
Přesto jsem tuhle inscenaci nepřijal. Apely na mé vlastní špatné
vzpomínky, na to, co jsem zažil já
na dětských táborech (a že toho
bylo požehnaně) mi byly protivné
a probuzenou důvěru vážně narušovaly. Dovedu si představit, že
představení bylo velmi příjemné
a snad i terapeuticky užitečné pro
jeho tvůrce. Ovšem jako divák
jsem se necítil bezpečně. Inscenace kladla otázky, ale nenabízela
východiska nebo způsoby řešení.
Pokud nepočítám vysvětlení pojmu konkrétního druhu terapie.
hlas vybízející k otázkám a tělo
Lucie pohybující se volně mezi
zhmotněnými vzpomínkami), mám
následující poznámky: Princip byl v
inscenaci nadužíván, zaujme velice,
ale na 25 minut bez dalších nápadů
nevystačí. Hra s promítáním není v
inscenacích na Jiráskově Hronově
ojedinělá. Někteří loutkáři s ní dle
mého názoru pracovali mnohem
nápaditěji. Zajímavá a tematizující je bezesporu projekce na lidské
tělo. Ovšem před několika lety jsem
viděl v hronovské sokolovně projekt
Wir tanzen konzertiert!, který se
mi vůbec nelíbil svou agresivitou,
ovšem s projekcí na těla herců pracoval mnohem vynalézavěji. Dlužno
dodat, že to už byla produkce blízká
spíše antropologickému divadlu.
Jde-li o výtvarnou úroveň projektu
a o zvolený inscenační klíč (volnou asociativní metodou řetězené
obrázky vyvolávající vzpomínky,
Sečteno a podrženo, obsah ze
zásuvky mě nezaujal, přestože k
němu chovám respekt.
Luděk Horký
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud)
je vizualizací bleskových
reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším
písmem je výraz uveden,
tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením
pronesli.
-10-
RECENZE
AUTOREFERENČNÍ SEBESCÉNOVÁNÍ
Spánek nikdo nevolá souboru
Antonín Puchmajer je ten případ
scénického tvaru, jenž se vším, celým svým ustrojením vzpírá možnostem vyzkoušené a osvědčené
interpretace. Pokud nenapíšu jakékoliv interpretaci vůbec. Neboť
je především a důsledně autoreferenční. Většina představení, vždy
tak nebo onak, odkazuje k nějaké
skutečnosti mimo sebe, referuje
o ní. Což nám dovoluje více nebo
méně zařadit přes tento odkaz,
přes tuto referenci některé stránky
díla do nějakých souvislostí, které
jsou nám známé, a tak se v systému jazyka reflektovaného díla,
v tom co sděluje, alespoň trochu
orientovat. Jsou ovšem díla, která
se této podobě referenční roviny
vyhýbají a odkazují jenom samy k
sobě, případně ke svým tvůrcům;
k jejich vnitřnímu světu. Což platí
plně o Spánku nikdo nevolá. Můžeme jevy a akce jím předváděné
chápat jakkoliv, brát je třeba i jako
mystifikaci a provokaci nebo jako
smrtelně vážnou osobní výpověď,
ale vždycky bude ta jevištěm předváděná skutečnost sdělována jen v
souvislostech daného scénického
tvaru, referovat jenom o tom, proč
existuje v něm. A znamená pouze
to, co jí dovoluje její existence za
těchto okolností. Proč se ve Spánku nikdo nevolá pojídají a vyměšují igelitové pytlíky, proč se v něm
zpívá Ach synku, synku atd. atd.,
je dáno tímto autoreferenčním
principem. A zase vznikne ta zatracená otázka: jak to chápat; jako
pokus prezentovat nejvnitřnější
svět účinkujících a jejich nejosobnější soukromý vztah ke skutečnostem, s nimiž se potkávali a
potkávají na svém putování, nebo
přece jen v nějaké míře v jiných
rovinách, které tuto osobní sféru
přesahují. Nebo v obojí poloze?
Je na každém, aby si vybral. Jedno
je ovšem jisté: to představení je
každým svým okamžikem sebescénováním všech tří hrajících
pánů. Není se k němu možné
dostat jinak než přes ně; přes jejich
počínání, konání a vystupování
v prostoru pro předvádění, přes
jejich sebeprezentaci. Což je pro
mne jediná jistota, o níž se mohu
při psaní těchto řádek opřít. Ti
tři vystupující v hracím prostoru
chtějí, aby to tak bylo, chtějí nás
diváky každou vteřinu znejisťovat,
mást nás tím, co nám předkládají
jako realitu divadla. A jak znám
čtvrtého z těch, kdo toto představení vymysleli, jak to uvádí interní
program souboru, Petra Lantu,
tak sdělit nesdělitelné bylo jeho
programem od první chvíle, co
vstoupil na jeviště.
Jan Císař
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud)
je vizualizací bleskových
reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším
písmem je výraz uveden,
tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením
pronesli.
-11-
seminÁř
seminář RD jako REŽIJNĚ-DRAMATURGICKÝ SEMINÁŘ - M. VOKOUN a J. H. ČAČKO
Plastoví vojáčci jsou tiší a pracovití herci
Jak velká zvířata jsou herci? Jsou Olga, Máša, Irina a Andrej úspěšnými majiteli kolotoče? A potkali jste Puka na diskotéce?
Režisér Martin Vokoun a scénograf Jozef Hugo Čačko vedou
na Jiráskové Hronově Režijně-dramaturgický seminář. Práce v
semináři zájemcům začala před
příjezdem do Hronova, protože
domácí úkol zněl: Přečíst Čechovovy Tři sestry, Shakespearův Sen
noci svatojánské, Schimmelpfennigovu Říši zvířat.
Plánem bylo vybrat jednu až v
Hronově a té se věnovat, ale nakonec se dostalo na všechny tři.
„Protože máme 22 seminaristů, rozdělili se
do tří skupin a každá
se věnuje jedné z her,“
vysvětluje Vokoun.
Zpočátku s Čačkem
dokonce přemýšlel, že
by každý z účastníků
pracoval samostatně.
„Nakonec jsme si řekli, že bude lepší, aby
tvořili spolu, i když
to není vůbec jednoduché,“ říká
Vokoun. „I v divadle si ne vždy
vyberete spolupracovníky a tohle
jim to může demonstrovat,“ přidává se Čačko.
V rámci semináře projde jednotli-
vými fázemi přípravy
dramatického textu
od prvotního přečtení
přes hledání témat a
motivů, úpravu textu v
rámci zvolené koncepce, výklad jednotlivých
postav a dramatických
situací, hledání scénografického konceptu až po realizaci vybraných dramatických situací
z předem určených textů – tedy
práci s mizanscénou, hercem a
konkrétním prostorem.
Právě otázky z počátku tohoto
článku mohou pro frekventanty
znamenat hodiny prověřování,
přemýšlení, marnosti i radosti.
„Občas se skupina zasekne na jednom skvělém nápadu a zůstanou
na místě. Já jdu a rozbiju jim to,“
přiznává se Vokoun. „A já přijdu
po něm a zase jim
to postavím,“ směje
se Čačko.
Mezi seminaristy se
sešli divadelníci od
teenagerů po pade-
-12-
sátníky. Co hlava, to názor. „Každá
skupina si projde krizí, zajímavé
je, že ta, co ji měla včera, je dnes v
pohodě a práce ji šlape a naopak,“
popisuje Vokoun.
Pokud by někoho zajímalo, co je
to ta režijně dramaturgická práce,
tak autor článku vypozoroval,
že je třeba vykoupit papírnictví
a hračkářství. To máte nůžky,
špejle, fixy, krabice, lepicí pásku,
plastové vojáčky, připínáčky…
„To je pravda, může to tak vypadat,“ usmívá se Vokoun. Vším
uvedeným vybavili s kolegou
seminaristy, aby zkusili vymodelovat scénu své inscenace, aby
si zkusili zalidnit jeviště postavami a situacemi mezi nimi,
prověřili, jak a zda jejich nápad
vlastně bude fungovat. Pokud si
na modelařinu netroufnou, stačí
náčrtek, schéma…
Příště se jednotlivé skupiny
předvedou ostatním a představí
svou koncepci. „Měli by to jasně
a stručně umět vysvětlit a zároveň je možné, že jim po prezentaci přispějou názorem i kolegové z jiné skupiny,“ říká Vokoun.
Martin Rumler
seminÁř
seminář JL jako METODY JACQUES LECOQ - VENDULA BURGER
JDE O TO UKÁZAT, ŽE EXISTUJE CESTA
V nabídce letošních seminářů se
objevila, alespoň pro mě, naprostá novinka. Dramatická cvičení v
souladu s přírodou a jejími elementy.
Nejprve jsem si od lektorky Venduly
Burger nechal vysvětlit, o co vlastně
běží. „Lidé, kteří nemají o zmíněné škole pojem, většinou zaměňují
školu za výuku pantomimy, taneční
nebo pohybové divadlo. V podstatě
je to však o něčem jiném, přestože
její součástí práce na pohybu a práce
s tělem je. Lecoqa upřednostňuje,
aby vše vycházelo z těla, a počítá
zároveň i s prostorem okolo těla.
Tato škola tedy vede k poznání svého
těla, práci s ním a prostorem. Všechny tyto věci pak vedou následně k
dramatické tvorbě. Další důležitou
součástí, která školou prochází, jsou
masky. Zmíněná metoda by se měla
studovat dva roky. První rok prochází posluchači cestou interpreta. Zbaví
se všech automatismů a škatulek,
které si do školy přinesli. Dostanou
se zpět do určitého neutrálního
stavu a hledají nové impulsy svého
těla. Tělo se stává kreativním, což je
první předpoklad. K tomu pomáhají
pomůcky dynamiky v přírodě. Místo
toho, abychom si hráli na nějaké
situace, ztotožňujeme se celý první
rok s přírodou.“
Na otázku, jak je možné tímto způsobem vzdělávat frekventanty tady
na Jiráskově Hronově, odpověděla
paní lektorka, že i zde se posluchači ztotožňují s přírodními vlivy.
S větrem, vodou, ohněm a vzduchem. Skrze neutrální masky člověk
přírodou nejprve pouze prochází a
pak se stává jedním ze zmíněných
elementů. Následně se elementy
opět polidšťují a hledá se cesta, jak
pomoci dostat se do určitých emocionálních stavů. A co to znamená
konkrétně pro účastníky KnMD?
„Úplně na začátku vysvětlím frek-
ventantům celou cestu. Člověk nejprve plave v moři, pak je vyvržen na
pláž, pak jde lesem, objeví horu, na
horu se vyškrábe, skutálí se z ní dolů,
pak přebrodí řeku a po obrovské pláni se dostane až na poušť. To všechno musí umět frekventanti odrazit v
těle nejen tak, aby si to sami vnitřně
prožili, ale právě i tak, aby to dokázali zprostředkovat divákovi. Jde o to,
aby herec dokázal zrcadlit to, co má
uvnitř. Nejprve ukazuji účastníkům
kurzu, jak jdou přírodou. Pak do přírody zasahují kataklyzmata. Herec se
v lese postupně dostane do požáru,
stane se požárem a lesem, který hoří.
V moři se dostane do ohromné bouře, stane se vlnou, stane se elementem. Zpočátku tím lidé procházejí
bez jakýchkoliv technických pomůcek, ale s postupem času rozvíjíme i
technická cvičení, která hercům pomáhají se do zmíněných obrazů dostat. Nikoliv aby elementy ilustrovali,
ale aby se dostali do jejich rytmu,
do jejich přesné dynamiky. Na to
existují Lecoqovská fyzická cvičení,
která vzdáleně mohou připomínat
pantomimu. Snažíme se také tahat a
tlačit bez rezistence, učíme se pevné
body a podobně,“ vysvětluje vedoucí
semináře a dodává, že frekventanti
zvládají cvičení úžasně. „Jsou velice
vnímaví. Řekla jsem jim, že nemusí dělat profesionální divadlo, aby
mohli profesionálně cvičit. Ostatně,
jinak než profesionálně to neumím
-13-
předkládat. Jdeme cestou, která nás
učí, jak překonávat překážky a z
každé překážky dělat výzvu. Přestože se třeba nebudou frekventanti v
budoucnu věnovat herectví, může
jim to pomoci v běžném životě,“ říká
lektorka.
Frekventanti například celý jeden
den prožili na cestě přírodou.
Během ní dělali nejrůznější cvičení
a určitou porci akrobacie. Skákali
z vrchu na ruce a podobně. „Myslím, že k nějakému překonání sama
sebe u mých frekventantů došlo,“
doufá Vendula Burger a na otázku,
zda uskuteční nějakou inspirativní
předváděčku pro ostatní seminaristy, odpovídá, že se na sobotní
předvedení seminární práce chystají. Nebude to však podle jejího
mínění pouze o tom, aby ukázali,
o čem metoda Jacques Lecoq je.
„Pokoušíme se například fyzicky
znázornit chór jako možnou cestu
k tragédii. V současné době se
snažím frekventantům odstranit
prostřednictvím masky obličej, aby
veškeré emoce procházely tělem.
Nemusíme hrát a tělo už mluví. To
je to, co bych chtěla, aby se mi u
seminaristů podařilo dokázat do
konce semináře,“ vysvětluje lektorka a na závěr našeho setkání dodává, že je třeba ukázat cestu, kterou
by bylo možné sledovat.
Honza Švácha
soutěž
kdo nefotí s námi, fotí proti nám
Děkujeme za zájem a snímky, které jste poslali do druhého kola naší fotosoutěže! Vybrané čtyři fotky na téma Jiráskův Hronov ve 4:48 najdete níže. Vítěze prosíme, aby si pro
drobnou cenu přišli do redakce!
Téma posledního kola zní: Hronovská hygiena. Po týdnu na JH je tu šance na obzvláště hodnotné snímky ;) Posílejte nám je na e-mail [email protected], nebo nám je
přineste do redakce. Těšíme se!
Bez komentáře - Gábina Pajerová
Bez komentáře - Jana Kvasnicová
Jamování před Tritonem - Káťa Janečková
Co taky jiného dělat v 4:48, že? Václav Novotný
glosa
Snadná cesta k extrémnímu Hronovu
aneb není abstinent jako abstinentka
„Jé, vy jste dvojitá.“ Těmito slovy mě první den uvítal
lektor semináře. Zbavit se stigmatu za abstinování a
současně bez větší námahy splnit řadu výzev extrémního Hronova lze, pokud se rozhodnete zúčastnit
Jiráskova Hronova v pokročilém stadiu těhotenství.
K napsání tohoto příspěvku mě inspiroval článek o
abstinentech na Jiráskově Hronově. Autor žehral na
nelehkou situaci a těžkosti při vysvětlování, jak že se
mu to stalo, že nepije. Když si dám sklenku vína já,
setkávám se spíš s reakcemi typu: To můžeš?
Pochopitelně jsem nejprve řešila řadu otázek, z nichž
-14-
nejzásadnější byla, zda za těchto okolností vůbec na Hronov
jet. Kdy ale jindy, než právě teď?
Navíc se jedná o přímou cestu k
extrémnímu Hronovu.
Není třeba dlouze rozebírat, jak
snadno se mi daří naplňovat výzvy, jako je např. sníst beze zbytku
celé jídlo z jídelny a přidat si nebo
porušit svoji zásadu, protože to
dělám vždy, když jdu spát později
než o půlnoci. Na to navazuje
vynechání semináře, protože i
v tomto stavu sice lze vydržet
vzhůru do čtyř do rána a dobře
se bavit, ale bříško si o odpočinek
vždycky řekne. Lehce se stane, že
člověk prospí představení, a to i
když den předtím nepil a šel včas
spát. Výhodou je, že se mi pak
snadno hodnotí, zda mělo představení svůj rytmus a tempo. Když
ho totiž nemá, nedá se to vydržet,
usínám. Na Hronově vůbec zjišťuji, kde všude se kromě představení
dá kdykoliv kvalitně spát: v parku
na zemi, v čajovně (nový koutek
s pohovkou mi udělal skutečnou
radost), v sokolovně na lavičce, v
sokolovně na trampolíně.
Kromě nutnosti trochy zvažování
a plánování, který večer strávím
s ostatními a kdy dám přednost
odpočinku, má pobyt na Hronově
s bříškem jen samé výhody. Nemusím například žádat cizí lidi o
objetí, protože bříško nějak samo
svádí k dotýkání a hlazení, takže
musím častěji reagovat na žádosti
a škemrání ostatních.
Jana Kvasnicová
Sponzoři
83. Jiráskova Hronova
Wikov MGI a.s. generální partner
Primátor a.s. Náchod
Saar Gummi Czech, s.r.o.
hysterický sloupek
„Á, to je konec. Redaktor se
rozhodl, že dá najevo své pocity,“
zazněla vtipná glosa na redakční
poradě. Ta věta se mi zasekla v
hlavě a dlouho jsem si představovala žurnalistickou apokalypsu
vyvolanou záplavou citovosti.
Analytický, odosobněný přístup
á la chladná hlava je ve - vcelku
pochopitelném - zájmu objektivity rozšířen do té míry, že se stává
jediným měřítkem všech věcí.
Schopnost strukturovat a vysvětlit svůj názor je v intelektuálních
kruzích zcela logicky brána za
nutnou kvalitu potřebnou pro komunikaci na úrovni, její adorace
ale způsobila, že byly zcela redukovány jakékoli jiné přístupy, ba
co víc, iracionalita a intuitivnost
se staly něčím nežádoucím, ba
zakázaným. Jediný dotaz totiž dokáže takový projev rozmetat: „Jak
to? Proč? Můžeš to dokázat?“ Vaše
přesvědčení, jakkoli silné, stává
se náhle neplatným argumentem.
Je totiž samozřejmě jednodušší
hodnotit podle měřítek, která lze
vysvětlit. Vrátím se k představení
Neprebudený slovenského souboru z Popradu. Jsem schopna
vám zcela jasně popsat, co a proč
se mi v inscenaci líbilo, co pro
mě fungovalo a jak to zapadalo
do celkového hodinového strojku
inscenace. Teď to řeknu jinak: Minuta druhá, hlavní hrdina se rodí.
Ve mně se díky atmosféře rodí
velmi jemné naladění. Minuta
pátá, hrdina pase husy – balónky.
Se soucitem se usmívám od ucha
k uchu, jako kdybych pozorovala
dítě. Minuta sedmá, do uší uhodí
„slovanské tóny.“ První slza. Minuta jedenáctá, zjišťuji, že hrdina
byl oklamán. Spíš než rozhořčení
cítím bolest. Minuta třináctá,
opět tóny, opět slza. Kdesi kolem
dvacáté minuty se i bez vnějšího
stimulu slzy spouští znovu, tentokrát je jich mnohem víc najednou.
Neptejte se mě proč, já to nevím.
Analýza marná. Jsem žena a mám
k dispozici spoustu slz. Taky mám
city, tvořím si ke skutečnostem
prazvláštní vztahy a jsem občas
totálně iracionální. No a co!
Petra A. Jirásek
-15-
STRABAG a.s.
Marius Pedersen, a.s. Hradec Králové
Český rozhlas Hradec Králové
HAŠPL a.s. Velké Poříčí
D-energy s.r.o. Rychnov nad Kněžnou
Sico Rubena, s.r.o., Velké Poříčí
DABONA s.r.o. Rychnov nad Kněžnou
TSR Czech Republic s.r.o.
Česká spořitelna, a.s.
DLNK s.r.o.
COROLL s.r.o. Hronov
Vodovody a Kanalizace, a.s. Náchod
Internet2 s.r.o.
Konica Minolta Business Solutions
Czech, s.r.o. Hradec Králové
Pekařství „U Zvonu“ Náchod
Veba a.s. Broumov
GOLEMPRESS
DNES
14:15 - jídelna Hotelové školy
Problémový klub
14:45/A,C, 17:45/B, 19:00/D - Sok
(50‘)
Symposion Třebechovice pod
Orebem
Jiřina Krtičková: Makaphovy dary
16:00/A,C, 20:30/B,D - JD (120‘)
VOLN Vsetín
Ivana a Jiří Kašparovi: Osloboděná slibka
16:30/B,D, 19:30/A,C - SJČ (55‘)
DS Ty-já-tr/HROBESO Praha
Tomáš Svoboda: Srnky
15:00 - park
Divadýlko MRAK Havlíčkův Brod
O statečném Jankovi
17:00 - park
SWING SEXTET Náchod, host
Pavlína Rudolfová (vokál)
19:30 - park
Stylová skupina GIPSY ORKA pod
vedením Augustýna Kuru st.
20:30 - kavárna Blanka
INŽENÝR VLADIMÍR (sólový
koncert Vladimíra Mikulky)
22:45 - Sok
Divadlo GASPAREGO Liptovský
Mikuláš
B. M. Koltés: Boj černocha so
psami (DP)
24:00 - malý sál JD
Diskusní klub
Zpravodaj 83. Jiráskova Hronova 2013
Vydává organizační štáb.
Redakce: David Slížek (šéfredaktor, zlom),
Petra Jirásková, Jan Švácha, Martin Rumler,
Vít Malota, Jan Mrázek, Ivo Mičkal (foto)
Web festivalu: http://jiraskuvhronov.cz
E-mail redakce: [email protected]
Tisk: KIS Hronov Cena: 10 Kč
Sponzor tisku: Konica Minolta
Neprošlo jazykovou úpravou!
rubrika
Myšelín
malý průvodce hronovskou gastronomií
Těstoviny na smetanovém základě se zeleninovou oblohou
Cena: lístek na oběd
Množství: Odpovídající
Chuť: Dobré
Nádobí a příbor: Tác, talíř porcelánový, příbor nerez
Prostředí: Jídelna Wikov
V loňském roce sloužila seminaristům jídelna pana Jiráska. V letošním roce došlo k převratné změně. Jídelna ukončila svoji činnost a
její funkci přejala jídelna firmy Wikov. Již od začátku frekventanti
mlaskali blahem a dnes jsem dokonce slyšel rozhovor, který naznačoval, že se složí na květiny pro kuchařky. Což je více než dobré.
Těstoviny, kvůli kterým jsem se vetřel mezi seminaristy, byly skutečně výborné. Dalo by se říci domácí. Dobře ochucené, obsahující
zeleninu na smetanovém základě. Kvalitně okořeněné, nerozvařené
(což není v jídelnách běžné). Zeleninová obloha byla čerstvá, stejně
jako přiložené bagetky.
Resultát: Nadstandardní večeře. Možnost vybrat si ze tří kvalitních
jídel vařených podle spotřebního koše. Příjemné prostředí jídelny,
občas fronta, která se dá v pohodě přežít diskusí o divadle. Usměvavé dobře vařící kuchařky.
velká omluva
malá báseň
Výkřik zoufalství
Dnes dostala jsem pugét
Veliký bože mobilní komunikace!
s žlutými květy
Proč jsi mě potrestal
o jeden víc jich bylo,
rukou krutou a nelítostnou?
než kolik Julii,
Zvoněním silným a bolestným.
když potkala Romea
15 let jsi mě nechával v naději
jednou tolik je mně
že mně
než té panně
se to nikdy nestane!!!!
ale i přesto
Cítila jsem bolest všech,
- zdá se mi,
na které jsi ukázal,
že stejně miluji
a oni,
Jasanka Kajmanová
nevědoucí, upadli
v nemilost všeho diváctva,
zapadli do propasti bezohledných.
Věděla jsem, že jednou to musí přijít.
Ale proč zrovna dnes...!.!??
Néééééééééééééééé,
je to horší něž jsem si kdy dovedla představit.
Křičím lítostí
Vykřičím omluvu do celého světa !
Ale z propasti bezohlednosti
je mé volání tlumené hanbou.
Óóóóó, bože! Slituj se nad námi upocenými, krátkozrakými, roztržitými
a neznajícími vlastní přístroje.
Jana
-16-