letní poslík 2 2013 e- stránky - Slezská církev evangelická av Guty

letní poslík 2 2013 e- stránky - Slezská církev evangelická av Guty

Poslíkův kalendář
Vernisáž – Výstava
k 90.výročí posvěcení kostela
10.8. - 17:00 – fara Guty
Památka posvěcení kostela
11.8 - 9:30 – kostel
Výlet k památníku na Goduli
11.8
odpoledne
Pobyt dorostu a mládeže 12.8 – 16.8 – chata pod Kykulou
Hrdinové víry
– pobyt Nedělní besídky 17.8 – 22.8 – chata pod Lípou
Zahájení školního roku
letní č. 2/2013
2
1.9. – 9:30 – kostel
Akt pamiątkowy w fundamencie kaplicy cmentarnej
Milí čtenáři,
dostává se Vám do rukou mimořádné vydání našeho sborového časopisu.
U příležitosti 90.výročí posvěcení našeho evangelického kostela v Gutech
se v něm můžete dočíst mnoho užitečných informací a myšlenek, které
reflektují nejen období kolem roku 1923, ale i dějiny mnohem starší,
prakticky dlouhých 450 let působení evangelíků v naší obci od roku 1563,
kdy byl
postaven
první,
dřevěný kostel.
Můžete
se
seznámit
s dokumentem uloženým do základu kostela při jeho posvěcení 18.6.1922,
jak i s průběhem Památky posvěcení kostela 12.8.1923. Nezapomínáme
tady ani na naše významné učitele, pastory, presbytery sboru, zvláště na
ty, kteří v Gutech působili před rokem 1923. Zvláštní místo věnujeme
pastoru Kazimierzi Suchankovi, za jehož působení byl koncem 60-tých let
20.století kostel rekonstruován do dnešní podoby.
Duchovní bohatství, zápasy, smutky i radosti našich předků jsou natolik
cenným dědictvím, že bez seznámení se s ním, byl by náš současný život
víry značně ochuzený. Přijměte tedy pozvání na dobrodružnou cestu do
minulosti, vždyť je to naše minulost a naše cesta.
Pastor Vlastimil Ciesar
3
„My obywatele gminy Guty, należącej do powiatu cieszyńskiego na
Śląsku i Rzeczypospolitej Czechosłowackiej, ewangelicy augsburskiego
wyznania ze zboru parafialnego w Ligotce Kameralnej, ufni w pomoc
Bożą, a ofiarność obywatelstwa, przystępujemy dziś, dnia 18 czerwca
1922r. Pańskiego, za panowania pierwszego prezydenta republiki
czechosłowackiej T.G.Masaryka, w pierwszą niedzielę po Trójcy św. do
uroczystego położenia kamienia węgielnego pod kaplicę cmentarną w
Gutach.
Jesteśmy tego świadomi, że zabieramy się do dzieła wielkiego i
trudnego. Podgórska gmina nasza, mała i uboga, obejmująca 960 ha
powierzchni, liczy niespełna 900 mieszkańców, w tym 91% ewangelików.
Więc budowa kaplicy własnym nakładem jest dla nas wysiłkiem nielada.
Położenie nasze utrudniają jeszcze liczne wysokie podatki i stosunki
powojenne. Wszyscy bowiem żywo mamy jeszcze w pamięci straszną
wojnę światową 1914-1918, która pochłoneła życie 27 tutejszych
mężczyzn oprócz licznych inwalidów, a która zakończyła się zburzeniem
dawnego państwa naszego, Monarchii Austo-Węgierskiej i powstaniem na
jej gruzach nowych republik. Żywo też wzsyscy mamy w pamięci wojnę i
spór polsko-czeski o nasz skrawek ziemi między Wisłą a Ostrawicą,
kolejne przechodzenie gminy spod jednej władzy pańswtowej pod drugą, a
nareszcie barbarzyńskie rozstrzygnięcie Komisji Koalicyjnej: Francji,
Anglii, Włoch, i Japonii, boleśnie przepoławiającej powiaty i miasta.
Oto powody, dla których z roku na rok odkładaliśmy budowę,
zadawalając się nędzną szopką na cmentarzu w miejscu marowni. W
r.1920 zerwaliśmy się do czynu, lecz z trudem tylko zdołaliśmy zakupić
jeden dzwon w miejsce dawnego na wojnę zabranego. Dziś już się nie
wahamy! Dziś mocno postanowiliśmy, że się nie zniechęcimy i budowę
przeprowadzimy. Czujemy, że nie zabraknie nam sił na zamiary. Na
zgromadzeniu ewangelików miejscowych dnia 19.2.1922 uchwaliliśmy
wybudować skromną marownie z drewnianą wieżyczką, jednak potrzeba
chwili i ochota serc rychło okazały, że więcej potrzeba i więcej zdołamy.
Dziś budować chcemy kaplicę w większych rozmiarach, gdzieby
odprawiać można pogrzeby, a czasem i nabożeństwo, a Jan Matuszek,
właść. realn. Nr.3 w Gutach, były przełożony gminy z austryjackich
czasów, obecnie rządowy komisarz gminy, równocześnie prezbiter i
kurator ewangelickiej gminy cmentarnej w miejscu, postanowił w dowód
4
podzięki Bogu z okazaną łaskę z własnych funduszów pokryć koszta
budowy murowanej wieży.
Chce-li Bóg, stanie się nowy przybytek Pański na naszym
cmentarzu ewangelickim, założony w r.1882, widocznym znakiem łaski
Bożej i dowodem żywotności wiary naszej. Z Tobą Boże iść chcemy do
dzieła a ufamy, że nas wesprzesz w zbożnej pracy naszej a nie opuścisz.
Ufamy, że Twoją wolę świętą spełnimy. Ufamy też, że wytrwamy razem
w jedności mówy naszej i jedności wiary naszej, że nam pozostanie drogą
na zawsze nasza Biblia Święta, nasze kazanie polskie ks. Dr. Otto i Sam.
Dambrowskiego, nasza Postylla dr. M. Lutra i kancjonał polski Jerzego
Heczki, byłego pastora w Ligotce Kameralnej.
Ufamy, że nie zapomnimy języka macierzyńskiego, za którego
prześladowano naszego poprzedniego, niezapomnianego kaznodzieję Ks.
Karola Kulisza, języka, w którym każe nam ewangelię zbawienia nasz
teraźniejszy duszpasterz Przewielebny Ks. Jan Unucka. Ufamy, że te góry
przed nami pod błękitem zieleniejące, które w dawnych czasach były
miejscem schronienia dla prześladowanych za wiarę przodków naszych,
będą nam niezapomnianą drogą pamiątką i umocnieniem w wierzre naszej
luterskiej, w którejśmy wyrośli, którą wyznajemy, w której przysięgliśmy
dzieci nasze wychowywać. Prochy i popioły przodków naszych, na
których tu teraz stoimy, i na których fundamenty naszej kaplicy opieramy,
niech są świadkami ufności naszej i przysięgi naszej.
Ufamy, że kości nasze nie będą rozsiane od oceanu do oceanu, jak
kości współbraci naszych w wojnie, nie za swoją sprawę poległych, ale że
złożą je dzieci nasze z czcią tu obok tego domu Pańskiego do odpoczynku
wiecznego. Ufamy, że wy, co tu po nas po stuleciach może na zwaliskach
tej dziś zakładanej kaplicy patrzeć będziecie i ten dokument w kamieniach
znajdziecie, język nasz zrozumiecie, wiarę naszą w sercach własnych
odnajdziecie niczego nam drogiego nie zbeszcześcicie a ufność naszą
dalszym potomkom przakażecie.
Ufamy w imię Boga Ojca i Syna i Ducha Św. Tak nam i
potomnym niech pomoże łaski pełny Bóg.
Gmina Guty 18 czerwca 1922.
Redaktor powyższego pisma
Pastor zb.ligockiego
Kurator gminy ewangelickiej
Kier. Jan Szczuka
Ks.Jan Unucka
Jan Matuszek
5
Dějiny evangelíků v Gutech
( od let 1550 do roku 1950 )
Dřevěný kostel
V roce 1545 se vlády nad Těšínským knížectvím ujal mladý kníže
Václav III. Adam. V 50-sátých létech 16.století se stal stoupencem
reformačního učení. Za jeho vlády se prakticky celé těšínsko přiklonilo
k evangelickému vyznání. V roce 1568 Václav Adam vydal „Řád
církevní“, který upravoval pravidla církevní správy ve farnostech
knížectví.
V roce 1577 nechal kníže vypracovat urbář – soupis povinností
jednotlivých osad spadajících pod jeho správu. Urbář týkající se obce
Guty uvádí spolu s fojtem 13 osadníků. Byli to : Marek, Suszka Janek,
Kasza Kaszpar, Kotun Jurek, Wójt stary Pudło, Pyszko Petr, Błażek, Jurek
Mały, Laska Janek, Pagunk( Pająk), Steffek, Mikulasz Ondrzej, Urbanek,
Walek. Šest osadníků je uváděno jako „sedláci“, zbylých sedm jako
„zahradníci“. Pojem zahradník označoval příslušníka nižší venkovské
společenské vrstvy s hospodářstvím o výměru 1 – 3 hektarů. Sedláci
vlastnili pozemky nad 3 ha. Nejmajetnějším a nejvýznamnějším
osadníkem byl fojt, jakýsi starosta obce, odpovědný za odvádění daní a
naturálií do sídla knížectví. Osadníci platili knížeti daň od 7 do 16 tolarů (
podle velikosti majetku ) ve dvou splátkách: na sv.Jiří ( 24.dubna ) a na
sv.Michala ( 29.září ).
Výše uvedený seznam 13 osadníků je významný tím, že to mohli
být zejména oni, kdo v roce 1563 pravděpodobně pomáhali se stavbou
dřevěného kostel a tvořili základ nově vytvořené evangelické farnosti.
Mezi zakladateli kostela figuruje také jméno Tomáše Dzika. V roce 1565
byl do věže kostela umístěn zvon s nápisem: VERBUM DOMINI
MANET IN ETERNUM – Slovo Páně trvá na věky. Historické záznamy
uvádějí, že duchovní stánek vedle místním evangelíkům, sloužil také
souvěrcům z dalších 6 okolních obcí: Nebory, Oldřichovice, Smilovice,
Rakowec, Řeka a Tyra. Prvním duchovním správcem sboru byl Šimon
Schopp ordinován v roce 1566 v kolébce reformace ve Wittenberku.
Druhým známým pastorem se stal v roce 1606 Josef Reithing.
6
30-letá válka
V roce 1579 kníže Václav Adam zemřel. Moci v knížectví se ujímá
jeho syn Adam Václav Těšínský, který kolem roku 1610 z ekonomických
důvodů konvertuje ke katolickému vyznání a na těšínsku začíná období
protireformace. Když kníže v roce 1619 umírá, začíná 30-letá válka a s ní
příchod vojsk, drahoty, hladu i epidemií. Je pravda, že zkázám války
podléhala zejména města a nížinné oblasti panství, ale její dosah pocítili i
obyvatelé podhorských vesnic – třeba v podobě loupežnických band, které
svoji obživu nacházely v rabování statků a usedlostí.
V roce 1644 se od západní části Gutů odděluje 11 chalupníků a
vzniká samostatná obec Řeka. Fojt Pudło(pravděpodobně potomek
zmíněného Pudła staršího) , do té doby gutský fojt, přepouští své místo
zámožnější rodině Jadamieců a stává se fojtem Řeky. V Gutech se fojtství
ujímají Jadamiecovi. Byla to šlechtická rodina, která měla své rodové
sídlo u Brna – Adamstahl. Během 30-leté války, ale o svoje državy na
Jižní Moravě přišla, protože se nechtěla vzdát své evangelické víry.
Rodina se proto stěhuje na Slezsko, kde si kupuje usedlosti v Gutech,
Rakowci a Ligotce.
Protireformace a lesní bohoslužby
Pět let po ukončení války v roce 1653 umírá kněžna Alžběta
Lukrécie a Těšínsko přechází jako léno Koruny české pod správu
Habsburků. Ti navazují na protireformační aktivity přerušené válkou.
Císař Ferdinand III. ustavil koncem roku 1563 náboženskou komisi, která
v březnu 1654 odebrala evangelíkům v Těšínském knížectví 50 kostelů.
Dne 23.března 1654 byl odebrán i kostel v Gutech. Evangeličtí pastoři
nemohou křtít, oddávat ani vysluhovat svátost Večeře Páně. Pokud chtějí
zůstat ve službě musí přestoupit na katolickou víru, anebo opustit
těšínsko. Kdo si chce zachovat evangelické vyznání musí podobně odejít
do exilu. Ten kdo zůstává doma je formálně přinucen přestoupit ke
katolickému vyznání. Začíná doba tajných domácích pobožností i
bohoslužeb v „lesních kostelích“, kde evangelíky docházejí ve víře
povzbuzovat a svátostí Večeře Páně posilovat evangeličtí pastoři z Uher a
Polska, převlečeni za horaly. Říkalo se jim „polní“, anebo také „lesní“
kazatelé. Památník nejbližšího lesního kostela se nachází pod vrcholem
hory Goduly. Písně kancionálu Jiřího Třanovského, kázání postily
Dąmbrovského a zejména četba Bible Kralické, pomáhaly našim předkům
7
zachovat věrnost víře otců. Informace z roku 1688 hovoří o tom, že gutští
osadníci musí v té době do Střítežské katolické farnosti, která spravuje
Gutský kostel, odvádět ročně z císařského lesa 18 fůr dřeva.
Ježíšův kostel na Vyšní bráně v Těšíně
V roce 1706 táhnul z Polska přes Slezko se svým vojskem švédský
král Karel XII. Podle legendy, králova koně na cestě zastavil jeden
z místních evangelíků s prosbou, aby se přimluvil za utlačované těšínské
evangelíky. Pravost legendy je sporná, nesporné ovšem je, že habsburský
císař Josef I. s protestantským králem Karlem XII. uzavírají 1.září 1707
v Altranstadtu smlouvu, která přináší evangelíkům na Slezsku částečnou
svobodu vyznání. Protestanté si smějí na území Slezska vystavět 6
evangelických kostelů. Jeden z nich nad Vyšní bránou městských hradeb
v Těšíně, který dostal jméno Kostel Ježíšův na Vyšní bráně ( byl stavěn
v letech 1710 – 1730) . 2.6.1709 tu pronáší první kázání první pastor sboru
Jan Muthman na improvizované kazatelně v zahradě pod jabloní. Nevíme,
zda byl na tomto shromáždění přítomen někdo z Gutů, co víme je, že naši
předkové ve zdejším chrámu našli svůj nový duchovní domov, spolu se
40 000 spolubratřími z těšínska, kteří se po 55 letech pronásledování
přihlásili ke své víře. O přítomnosti gucanů na životě nového
evangelického sboru v Těšíně svědčí údaje z křestní matriky, kde je
možno dohledat záznamy o křtu pravděpodobně většiny našich
evangelických předků.
Zápisy našich předků v křestních a oddacích matrikách jsou cenné
ještě z jiného hlediska. Svědčí o tom, že pro své vyznání dovedli přinášet i
nemalé oběti. Aby mohli například pokřtít dítě v evangelickém kostele
v Těšíně, museli si vyžádat povolení od místního katolického faráře. Když
byl křest v Těšíně vykonán, museli na faru do Stříteže ještě jednou,
tentokráte k zápisu pokřtěného do místní katolické matriky. Všechny
„úkony“ byly spojeny s tzv.štólovými poplatky. Šlo o poplatky za
duchovní služby, které ve skutečnosti vykonal evangelický pastor, ale o
které nesměl katolický farář přijít.
Pokračující rekatolizace
Ale ani tato administrativní šikana evangelíky od jejich víry
neodradila. Naopak. Evangelická obec se začala rozrůstat. Proto, když se
v roce 1711 se vlády ujímá císař Karel VI., reaguje na zvýšenou vlnu
8
přestupů od katolictví k luterství novými zákazy. Bylo zakázáno nově
přestoupit na evangelickou víru. Každý, kdo to přesto udělal, byl označen
za odpadlíka. Ve smíšených manželstvích museli synové následovat
vyznání otce, dcery vyznání matky. Když byl někdo vychováván
v evangelické víře v rozporu s tímto nařízením, byl hanlivě označován
jako odpadlík, případně jako „male educati“ – špatně vychovaný. Ten kdo
si životem nesl tento cejch, byl vystavován pokusům o převýchovu zpět na
katolické vyznání, hrozilo mu ale také vězení, případně vyhoštění ze
země. Svědectvím o této represivní době počátku vlády Karla VI. jsou
čtyři misijní obrazy za první poloviny 18.století, nacházející v
našem dřevěném gutském kostelíku. Jde o didaktické pomůcky
jezuitských misionářů, kteří měli za úkol pomoci názorného vyučování
obracet místní obyvatelstvo na katolickou víru. Tyto rekatolizační snahy
byly pochopitelné. Při sčítání v roce 1719 na území farnosti Ropice a
Střítež se k luterskému vyznání přihlásilo 1421 obyvatel, ke katolickému
pouhých 380. V té době se také zvyšuje počet usedlíku v Gutech. Urbář
z roku 1721 uvádí: 7 sedláků, 8 zahradníků, 12 chalupníků a 26 osadníků,
to znamená asi 400 obyvatel.
Rekatolizační nátlak spolu s navýšením daní a robot na panském
vedla mnohé usedlíky k odchodu ze Slezska na Moravu, do Polska, nebo
na Slovensko. Například ze Smilovic mezi léty 1750-1800 odešlo 35 lidí.
V roce 1766 došlo k rebelii poddaných proti Těšínské Komoře, do které
se zapojilo 137 vesnic včetně Gutů. Císařovna Marie Terezie, která v té
době vládla, se zachovala moudře. Povstání nepotlačila násilím, ale
nechala poddané důvody rebelie vysvětlit v konkrétních stížnostech. Těch
se nakonec sesbíralo asi 200. V kronice evangelického sboru v Komorní
Lhotce se dočteme, že jeden takovýto protest předali 15.7.1766 Ligocané
samotnému budoucímu císaři Josefu II., když obcí projížděl. Protest byl
nakonec úspěšný a útisk evangelíků se zmírnil. Kdo ví, možná i tato
rebelie těšínských podhorských vesnic posloužila jako podnět
k pozdějšímu vydání slavného Tolerančního patentu o necelých 20 let
později. To už našim zemím vládl císař Josef II.
Toleranční evangelický kostel v Komorní Lhotce
Toleranční patent vyšel 13.září roku 1781. Dovolil evangelíkům
v místě, kde se našlo 500 duší, případně 100 rodin založit Dům modlitby.
Ten ovšem nesměl stát u hlavní silnice, nesměl mít věž ani zvony. Ani
tato omezení neodradila naše předky od pohotové reakce. Nejpohotovější
9
byli evangelíci v Komorní Lhotce, kteří už 12.ledna 1782 vyslali do Vídně
oficiální žádost o povolení výstavby kostela. Kladná odpověď přišla
5.března 1782. 1.května 1782 byl na slavnostní bohoslužbě za účasti 4000
věřících položen základní kámen. Začal tak vznikat tolerančního kostel,
ve kterém gutští evangelíci našli na následujících 168 let (!) už svůj třetí
duchovní domov. V té době žilo v Gutech 583 obyvatel, z toho 570 z nich
se hlásilo k evangelickému vyznání. !
Obec Guty tehdy na stavbu kostela věnovala částku 8 rýnských
franků. Ve výčtu dárců se můžeme dočíst o dalších gutských donátorech:
Siwy z Gutów darował 3 dęby i 1 lipę, Wójt z Gutów 1 rynski, Piecha
z Gutów 1 lipę. O účasti gucanů na životě nověvznikajícího sboru svědčí
záznamy z křestní matriky. Prvním pokřtěným v evangelickém kostele
v Komorní Lhotce byl v roce 1783 Jan Rusnok, syn Pavla a Evy
Rusnkových z Gutů č.35. V tomto roce nacházíme celkem 9 záznamů o
dětech z Gutů. V roce 1784 to je už 20 pokřtěných. V roce 1786 24
z celkového počtu 124 dětí. Nejvíce křtů gucanů z tohoto období datujeme
v roce 1792 – 28 dětí ! Nejméně potom v období napoleonských válek,
kdy bylo v roce 1805 pokřtěno „jen“ 13 dětí z Gutů.
Evangelická škola
Zvyšující se počet dětí v obci, Všeobecný školní řád Marie Terezie
z roku 1774, který doporučuje školní docházku dětí od 6 do 12 let a skvělá
pověst evangelické školy při kostele Na Vyšní bráně v Těšíně (tvz.Pajty),
vede naše předky k záměru výstavby první školy. V roce 1791 posílají fojt
Jadamiec a spolupodepsaní Žurek, Siwy a Kubiczek, žádost arciknížeti
Albrechtovi, vrchnímu představiteli Těšínské komory, s prosbou o
poskytnutí dřeva na stavbu školy v Gutech. Po kladné odpovědi začíná
stavba dřevěné školy se zděnou podezdívkou nad potokem Powieśnikiem.
Budova školy č.85, tzv. Žydovnia, stála naproti dnešního PZKO. Prvním
učitelem byl Paweł Szarzec z Wisly. Následovali další mladí učitelé, kteří
ovšem pro nuzné podmínky a malý plat, brzo své místo opouštěli, anebo
umírali v mladém věku. Prvním z učitelů, kteří v Gutech zapustili stálejší
kořeny byl až Pavel Reihs, pocházející z Moravy. Byl učitelem v létech
1827 – 1851. Naučil se polsky, oženil se tu. V té době navštěvovalo školu
121 žáků ! Během školní docházky se děti učily polský jazyk z českého
slabikáře( učebnice v polském jazyce byly dostupné až po roce 1848.)
Když se naučili číst, četli Nový zákon, Učení evangelia a Katechismus od
pastorů Pauliniho a Kotscheho ( ligockých farářů ). Dále se učila
10
matematika a církevní zpěv. V roce 1849 se v osnovách objevují další
předměty: fyzika, geometrie, zeměpis. Od roku 1853 se vyučuje německý
jazyk. Škola byla konfesijní, to znamená určena pro děti z evangelických
rodin. Učitelé tak vlastně vykonávali v zastoupení pastorů z Komorní
Lhotky pastorační činnost. Dnes bychom řekli, že plnili službu vikářů, či
diakonů. Tomu odpovídala i jejich služba zpěváků na pohřbech, později i
varhaníků na bohoslužbách. ( odtud používání slova kantor jak pro
varhaníka tak i pro učitele )
Podle dokumentů pořízených Těšínskou komorou v roce 1835
bydlelo v Gutech 761 obyvatel ve 170 chalupách. Bylo zde 8 tkalců, 3
mlynáři, švec, krejčí, kovář i řezník. Pan učitel Reihs dostával ročně 100
rýnských a brambory pro vlastní potřebu.
Od roku 1851 do roku 1870 byl „kierownikiem“ školy Jan Klus.
Během působení tohoto druhého významného učitele v Gutech se ukázalo,
že škola už nevyhovuje pro narůstající počet dětí. Přistoupilo se
k vybudování nové, zděné školy s věží. Tato nová budova č.91, dnešní
fara, byla slavnostně posvěcena dne 24.června 1868 za přítomnosti
seniora dr. Teodora Haase ( titul senior z té doby odpovídá dnešnímu
titulu biskup). Rozlučkovou řeč před starou školou pronesl ligocký pastor
Jerzy Heczko ( známý vydáním polského evangelického zpěvníku, ze
kterého se na našich bohoslužbách zpívalo do roku 2002).
Během působení učitele Jana Sikory ( 1877 – 1916 ) se v roce 1890
škola stala „obecnou“, to znamená, přestala být výhradně evangelickou a
mohly ji navštěvovat i děti katolického vyznání. Učitel Sikora byl
člověkem širokého záběru. V roce 1898 se stal hlavním iniciátorem
vybudování cesty z Gutů do Nebor, kterou dodnes využíváme. V roce
1900 se podílel na založení Kółka rolniczego, které si kladlo za cíl vážit si
půdy a zkvalitňovat práci na jejím obdělávání. V roce 1906 stál u zrodu
banky – pobočky Reiffeiesen bank, která měla svoji adresu v Gutech č.91.
V roce 1909 se podílí na založení Sboru dobrovolných hasičů. Během
1.světové války vynalezl učitel Sikora levný a jednoduchý způsob výroby
slaměných vložek do vojenských bot, které chránily nohy vojáků před
promrznutím. Na působení učitele Jana Sikory bylo patrné, jak se
evangelická víra promítala (a byla užitečná) do mnoha oblastí života
našich předků. Za působení kierovnika Sikory byla naproti škole č.91
v roce 1903 postavená nová škola č.131. Měla 2 třídy. Budova staré školy
byla upravena na byt pro učitele. V roce 1923 sdružení Matice Osvěty
Lidové otevírá budovu nové české školy.
11
V létech 1916-1937 byl kierovnikem polské školy Jan Szczuka.
Byl jedním z iniciátorů výstavby evangelické kaple v Gutech. Organizačně
vedl stavební práce. Vnukem učitele Szczuky je Jerzy Buzek, významná
osobnost polské a evropské politiky. V letech 1997 až 2001 byl premiérem
Polska. V letech 2009 až 2012 byl předsedou Evropského parlamentu.
Jerzy Buzek je známý tím, že se nikdy nepřestal hlásit ke svým
evangelickým kořenům. V roce 1998 navštívil svůj rodný dům ve
Smilovicích ( tzv. Szczukówkę).
Evangelický hřbitov
Je nesporné, že vedle pravidelné účasti na bohoslužbách
v Komorní Lhotce, vedle domácích pobožností, když se v neděli do
kostela nešlo (například z důvodu nepříznivého počasí), to bylo právě
prostředí evangelické školy, vliv jejich učitelů, co rozhodujícím způsobem
duchovně utvářelo evangelíky v Gutech.
Na pozdější postavení
evangelické kaple a po 2.světové válce i vznik samostatného sboru měla
vliv ještě jedna skutečnost. Založení evangelického hřbitova v roce 1882.
Do té doby byli evangelíci pohřbívání při dřevěném kostelíku za cestou.
8.listopadu 1882 dr.Teodor Haase za asistence ligockého pastora Jerzego
Heczki posvětil nový evangelický hřbitov. Posvěcení bylo spojeno
s prvním pohřbem - Marianny Matuszkové z Gutů č.8, která zemřela na
tyfus ve 23 letech, když s Janem Matuszkem prožila v manželství pouhý
rok. Na hřbitově byla postavena malá dřevěná „marownia“. V té době se
v budově školy několikrát do roka konaly bohoslužby se Zpovědí a Večeří
Páně.
Změny a národnostní napětí po 1.světové válce
Během 1.světové války byl zrekvírován zvon z věže staré školy.
Léta bídy násobila bolest nad ztrátou nejbližších. Z bojišť první světové
války se nevrátilo 27 gutských občanů! 11.11.1918 válka konečně končí,
ale už 28.10. 1918 vzniká Československá republika. Nastává doba změn.
Těšínsko je územně rozděleno. Mění se i podoba církve a v roce 1923 se
po spletitých jednáních ustavuje jako Augsburská církev evangelická ve
východním Slezsku v Československu a tvoří ji sbory : Bludovice,
Bystřice, Český Těšín, Komorní Lhotka, Návsi, Orlová a Třinec. Ještě
před tím na našem území vzniká Církev Evangelicko-Německá
(26.10.1919) a Českobratrská církev evangelická ( 18.12.1918).
12
Národnostní napětí, zejména polsko-české, donutilo v roce 1919
k odchodu pastora Karola Kulisza z Komorní Lhotky. Z obav o
bezpečnost své rodiny se tehdy přestěhoval ke tchánům Macurovým do
Těšína a 6.1.1920 byl instalován jak pastor sboru v Těšíně. Zprávy
z ligocké kroniky z té doby hovoří o „národnostním teroru“ na území
sboru. V únoru 1920 byl ve Stříteži proveden útok na skupinu ligockých
sborovníků vracejících se z Třince ručním granátem. 9.června 1920 pastor
Unucka v Gutech pohřbil manželé Jana a Annu Chowaniokovy, kteří byli
zastřeleni v místním hostinci oknem zvenčí. Pachatele se nepodařilo
vypátrat.
Alespoň jednu pozitivní informaci kronika z oné doby uvádí:
V roce 1920 se v Gutech podařilo zakoupit nový zvon do věže staré
evangelické školy. Byl na něm vykován nápis: „Mówię: nawróćcie się
synowie ludzcy do Pana – 1920”.
Volba presbyterstva a pastora v Komorní Lhotce v roce
1920-21
7.listopadu 1920 se ve sboru v Komorní Lhotce konaly volby
presbyterstva. Za Guty byli zvoleni : Jan Matuszek, Paweł Rucki, Jan
Szczuka a Jan Pomykacz. Gutská delegace sehrála významnou roli při
volbě pastora sboru. Stávající pastor Karol Kulisz, jak již bylo řečeno,
během dramatických změn po roce 1918 odjel z Komorní Lhotky do
Těšína, kde se nechal vybrat za pastora sboru na Vyšní bráně. Jako polák
totiž nechtěl jitřit napjaté česko-polské vztahy, které na těšínsku v té době
vládly. Presbyterstvo tehdy uvažovalo o zvolení vikáře Jana Unucky.
Nicméně zástupce presbytera Rucki mladší spolu s kierownikem Szczukou
a dalšími byli za tím, aby kandidoval i pastor Kulisz. Jan Szczuka tehdy
navrhnul, aby byla za pastorem Kuliszem vyslána delegace, která by ho
požádala o kandidaturu ve volbách a možný návrat do Komorní Lhotky.
Členem pětičlenné delegace byl za Guty vybrán presbyter Paweł Rucki.
Delegace byla úspěšná a 3.dubna 1921 byl ve volbách za pastora zvolen
Karol Kulisz se 152 hlasy. Vikář Unucka obdržel 140 hlasů. Nakonec bylo
ale vše jinak. Vláda ČSR pastora Kulisze jako občana jiného státu
neuznala. Farář Kulisz tehdy definitivně odchází do Těšína a pastorem je
vybrán Jan Unucka.
Tato krátká epizoda z počátku 20.let vypovídá o nemalém
významu, který tehdy ve velkém sboru v Komorní Lhotce měli zástupci
13
Gutů. Možná, že i tento fakt sehrál svoji roli při pozdějším iniciováni
výstavby kaple v Gutech.
Rozhodnutí o výstavbě evangelické kaple v Gutech
Po jedněch bohoslužbách navštívil v kanceláři sboru v Komorní
Lhotce pastora Jana Unucku presbyter a v té době také fojt v Gutech Jan
Matuszek s manželkou. Přišli se poradit ve věci návrhu komandanta
Šodka, který je informoval o možnosti navrácení dřevěného kostela
v Gutech evangelíkům. Důvodem by mohla být značná vzdálenost kostela
v Komorní Lhotce ( z Gutů dobrá hodina cesty) a především evangelická
většina místních obyvatel. V roce 1921 žilo v Gutech 826 obyvatel. Z toho
706 evangelíků, 105 katolíků a 14 občanů bez vyznání. Farář Jan Unucka
v této delikátní záležitosti radil k opatrnosti. Argumentoval tím, že by
podobné snahy mohly vést k zhoršení stávajících dobrých vztahů mezi
evangelíky a katolíky. Dále by katolíci mohli poukázat na to, že kostel
stále slouží svému původnímu záměru – uskutečňují se v něm křesťanské
bohoslužby a ne světské aktivity. V případě soudních sporů by se církev
mohla zostudit před vládními úřady a evangelíci by mohli vypadat stejně
jako ti, kdo v roce 1654 kostel odebrali. Pastor Unucka tehdy navrhnul, na
evangelickém hřbitově, na místě dosluhující dřevěné „marowni“, vystavět
kapli, kde by se mohly konat bohoslužby a další církevní obřady.
Návrh ligockého pastora gucany oslovil. V roce 1922 proto na
jednom z výborů presbyterstva byla výstavba kaple schválena. Původní
záměr hovořil o věži pro jeden zvon, ale valné shromáždění tento
skromnější plán změnilo na věž o 2 zvonech. Kurátor Jan Matuszek slíbil,
že navýšené výdaje uhradí. 18.června 1922 se konalo slavnostní posvěcení
základního kamene, do něhož byl vložen Památeční list, podepsaný
kierownikem Janem Szczukou, kurátorem Janem Matuszkem a pastorem
Janem Unuckou.
Organizováním stavby byl pověřen Jan Szczuka. Stavební práce
vedl Paweł Jursa. Kamenické práce vykonal Paweł Pomykacz. Největšími
donátory kaple se stali manželé Matuszkovi. Stavba kaple vyšla na
113 000 Kč. Na jaře 1923 byla stavba dokončena. Kostel se stal vzorem
pro výstavbu kaplí v Suché, Hrádku a kostela v Istebné.
14
Posvěcení evangelické kaple 12.8.1923
Konfirmace 1924
V neděli 12.srpna byla na slavnostní bohoslužbě evangelická kaple
v Gutech posvěcena. Slavnost začala před budovou staré školy (fara) písní
: „Ach Boże, mój Boże! Duch mój Cię w pokorze wielbić chce
serdecznie.“ Následoval slavnostní průvod ke hřbitovu za zvonění zvonů.
Poté na úvod promluvil pastor senior Karol Kulisz. Následně zazpívaly
děti a byly slavnostně předány klíče ke kapli a kaple byla otevřena.
Zazpívala mládež. Liturgii a posvěcení kaple poté vedl konsenior Oskar
Michejda( biskup církve ). Shromáždění nato zazpívalo společnou píseň :
„O jak jest to miejsce rozkoszne, gdzie Bóg z Słowem swym przebywa...”
Venku před kaplí potom kázáním posloužil pastor Karol Teper z Bludovic.
Nakonec mládež zazpívala píseň : „Pan Bóg jest mą siłą” a závěrečným
slovem shromáždění pozdravil místní pastor Jan Unucka. Slavnost uzavřel
společný zpěv evangelické hymny „Grodem mocnym jest Bóg wieczny,
orężem i obroną.“
První bohoslužbu v nově posvěcené kapli sloužil pastor Jan
Unucka 21.října 1923. 4.listopadu vedl bohoslužbu pastor Karol Teper. Na
této bohoslužbě poprvé zazněly varhany. Jednalo se o dar evangelického
sboru v Orlové. Varhany měly 6 registrů a 1 klaviaturu. Chybělo 33 píšťal,
zrekvírovaných během 1.světové války. Nové píšťaly byly zakoupeny za
1800 kč. Varhany v kostele instaloval Jan Neusser z Nového Jičína za
2200 kč. Pracoval 13 dnů od 6 hodiny ranní do 20 hodin večer bez
přestávky. Pomáhal mu pouze jeden chlapec.
Do konce roku se v kapli konala ještě 1 svatba a 1 Zpověď s Večeří
Páně, které se účastnilo 129 sborovníků. 18.listopadu 1923 zástupci Gutů
na schůzi presbyterstva v Komorní Lhotce vyslovili prosbu, aby se Guty
staly kazatelskou stanicí ligotského sboru. Návrh byl schválen a byly
dohodnuty tyto termíny bohoslužeb: Jitřní, anebo Silvestr v 16:00 při
svících, které zajistí sbor v Komorní Lhotce. Na druhý pátek postní
v dopoledních hodinách se Zpovědí a Večeří Páně. Na druhou neděli po
Velikonocích ráno v 7:00, Zpověď v 8:00. Na druhou neděli po Svátku
Trojice na památku položení základního kamene. Na 11. neděli po Trojici
a na 23.neděli po Trojici. Sbírka při dveřích měla být věnována na místní
hřbitovní samosprávu.
V kronice ligotského sboru se můžeme dočíst zajímavé informace
o konfirmandech a Konfirmační slavnosti v roce 1924. Na nauky chodívali
konfirmandé z Řeky a Gutů pěšky, nejčastěji přes Goduli. V den
konfirmace, 15.června, bylo deštivé počasí. Před zahájením bohoslužby
promočení konfirmandé přicházeli na faru a do kuchyně, kde si napřed
sušili a žehlili promočené šaty. Protože ještě neexistovala elektrifikace,
k žehlení se používala žehlička ohřívaná na plotně. Rodiče zámožnějších
konfirmandů se skládali, anebo v naturáliích přinášeli dary pro snídani
konfirmandů. Někteří rodiče z důvodu chudoby nic poslat nemohli.
Snídaně byla podávána po Zpovědi na faře a skládala se obyčejně z bílé
kávy a drožďového těsta. Co zbylo, dávalo se do Betezdy. Konfirmandé
toho roku věnovali dar na pozlacení kalicha k Večeři Páně. Z roku 1924
pochází i stříbrné liturgické náčiní k Večeři Páně, které dodnes užíváme
v našem evangelickém sboru v Gutech. Asi se už nedovíme, zda se jednalo
o dar konfirmandů pouze z Gutů, anebo o dar všech 62 konfirmandů, kteří
byli v onom památném roce v Komorní Lhotce konfirmováni.
15
Pamětní tabule, posvěcení zvonů, pomník padlým
V roce 1925, k 60-tým narozeninám fundátora kaple Jana
Matuszka byla v kapli instalována pamětní tabule. V tomže roce došlo
k prvnímu vážnému poškození kaple. Vichřice strhla část krytiny a
poškodila krov věže. Zbytek střešní krytiny byl tehdy odstraněn, krov
napraven a věž nově pokryta eternitem. V roce 1929 byly v Brně u
Manouška zakoupeny do kaple nové zvony. Stály 20 095 kč. Větší nesl
nápis : Słuchajcie niebiosa i ty ziemio, albowiem Pan mówi”. Na menším
bylo napsáno: Ewang.gmina w Gutach. Zachovaly se pamětní fotografie z
této slavnostní události s datem 22.5.1929.
Žel zvony se nám
nezachovaly, padly za oběť 2.světové válce. Kronika ligotského sboru z
těchto let chválí Guty jako obec, která vykazuje největší porodnost ! V
roce 1932 se v Programu bohoslužeb sboru v Komorní Lhotce poprvé
objevuje i program bohoslužeb v kazatelské stanici Guty. Konalo se jich
tehdy 8. Na 1.neděli po svátku Trojice se slavila památka posvěcení
kostela. 7.srpna 1932 se konalo odhalení památníku 27 padlých v
1.světové válce. Smuteční bohoslužbu sloužil pastor Jan Unucka,
vystoupil pěvecký sbor vedený učitelem Chowańcem. Vedoucí obce
Paweł Brzeżek pronesl smuteční řeč. Ve zprávě z roku 1932 se píše o
16
sestře diakonise Zuzaně Brzežkové z Gutů, která tehdy sloužila v domově
Betezda. 15.prosince 1935 se v budově staré školy ( dnešní fara )
slavnostně otevřela ve 2 místnostech Mateřská škola. Při té příležitosti
pastor Jan Unucka sloužil bohoslužbu v kapli, načež se přítomní z kostela
odebrali k budově staré školy, kde slavnost pokračovala. Fotografie z roku
1935 uvádí mezi chovanci Sirotčince Betezda také Martu Kajzarovou
z Gutů, narozenou v roce 1931. Guty se v onom roce 1935 zmiňují ještě
jednou, jako kazatelská stanice, ze které se konalo nejvíce svateb – 8.
Válečná léta
V roce 1937 se konaly poslední volby do presbyterstva sboru
v Komorní Lhotce před válkou. Za kazatelskou stanici Guty byli zvoleni:
Paweł Pomykacz č.35, Jan Wewiórka č.109, Adam Źmija č.67, Jan
Matuszek č.3, Adam Chodura č.32, Jerzy Górny č.24, Jerzy Sikora č.8,
Paweł Brzeżek č.105. Jako zástupci: Adam Chlebek č.145 a Franciszek
Lisztwan č.68. Tito bratři budou o 13 let později tvořit základ
presbyterstva nově vzniklého sboru v Gutech.
V posledním předválečném školním roku 1938/39 Polskou
základní školu navštěvovalo 121 dětí. 8 hodin náboženství týdně vedli: Jan
Broda – 4 hodiny; Jerzy Morcinek – 2 hodiny; Kornel Niemczyk – 2
hodiny. První den nového školního roku vypukla 2.světová válka a
přerušila nadějně rozvíjející se život nejen žáků školy, ale i jejich rodičů a
vůbec všech. V roce 1940 byl z místa pastora sboru v Komorní Lhotce
odvolán Jan Unucka, na jeho místo jako administrátor nastoupil frýdecký
farář Gustaw Czyž. Presbytersvo sboru bylo odvoláno a jmenováno nové,
poplatné novému německému vedení církve v čele se Superintendentem
Paulem Zahradnikem.
Kronika sboru v Komorní Lhotce z válečných let je velmi
smutným čtením. Často jsou zmiňováni sborovníci, kteří zahynuli v
koncentračních táborech, anebo byli popraveni. Jako například Adolf
Chlebek z Gutů, zatčen 5.února 1941, člen odbojové skupiny, polský
důstojník, letecký konstruktér, popraven téhož dne v Těšíně. Zuzana
Sikorová z Gutů, narozená 1903, zmřela w Oranienburgu 15.prosince
1943. Paweł Kowalczyk,narozený 1909, hutník, člen odboje, zastřelen v
Gutech 16.října 1943. Andrzej Rusnok, narozený 1919 v Gutech, umučen
během likvidace postižených. Paweł Wewiórka, učitel, narozený
21.1.1908 v Gutech, zatčen v roce 1941, zahynul v Žagani. Jerzy Górny
17
narozen 19.2.1913, rolník, člen hnutí odporu, zastřelen 5.května 1944
v Komorní Lhotce.
Mezi oběťmi války se ocitnul i pastor Karol Kulisz, zakladatel
diakonické práce, iniciátor vzniku Křesťanského společenství, které si
našlo své příznivce i v naší vesnici. Pastor Kulisz byl zatčen 23.září 1939.
Zahynul mučednickou smrtí 8.května 1940 v koncentračním táboře
Buchenwald. V březnu 1940 zemřel také kurátor Jan Matuszek.
1.listopadu 1945 zemřel v 92 letech učitel Jan Sikora. Kronikář ligocké
kroniky jej oceňuje jako člověka, který mnoho věděl a uměl. Když před
válkou lidé naříkali na těžké časy, on říkal, že žijeme v neslýchaném
dobrobytu.
Založení samostatného sboru v Gutech
Po válce byl do sboru v Komorní Lhotce novou církevní vrchnosti
instalován pastor Karol Krzywoń z Návsi. Pastor Unuckovi byl přidělen
zbor v Bludovicích. V roce 1948 se ovšem oba pastoři vrací na svá
původní místa. Pastor Karol Krzywoń se vrátil do Návsi a Jan Unucka
zase do svého sboru v Komorní Lhotce.
27.9.1948 byl ve sboru v Komorní Lhotce jako druhý pastor
ordinován Vladislav Santarius, který si záhy získal oblibu. V té době
působil v Gutech jako učitel náboženství na české i polské škole. Pastor
Santarius inicioval vznik nedělní školy, kterou od roku 1948 vedl budoucí
kurátor Józef Cieńciala. Z té doby pochází také informace o nevšední
vánoční bohoslužbě. Byla to Jitřní 25.12.1948, kde vystupoval pěvecký
sbor s třemi písněmi. Kostel byl ozdoben stromečkem upevněným ke
stropu, na věži byl instalován osvětlený kříž.
Nová komunistická vláda uvedla v roce 1949 v účinnost Zákon o
hospodářském zabezpečení církve a chopila se své nové role. Naše církev
dostává nový název : Slezská církev evangelická augsburského vyznání.
Dělí se na dva senioráty : Horní a Dolní. Novým představitelem církve se
stává superintendent Józef Berger. Zápis kroniky z onoho roku 1949, kde
se začíná projevovat pravdivá tvář a povaha nového režimu, je však
povzbuzující tím, že o to více se tu dočítáme o nových misijních aktivitách
sboru. Vedle kapitoly o slibu věrnosti farářů řediteli ONV Františku
Němcovi, tu čteme povzbuzující informace o Velké slavnosti pro děti
Nedělních besídek, které se 29.5.1950 účastnilo více než 1000 dětí(!) ze
všech sborů z celé církve.
18
Rok 1950 se pro nás stal významným především tím, že spolu se 7
dalšími sbory byla přijata žádost Gutských evangelíků o vytvoření
samostatné farnosti. Stalo se tak na zasedání Synodu církve 25.6.1950.
Tomuto schválení předcházelo Sborové shromáždění dne 24.února 1950
na 1.postní pátek, které se konalo po bohoslužbě v budově staré školy v
Gutech, kde se v té době pravidelně konaly už biblické hodiny a setkání
dětí nedělní školy. Na tomto setkání byl návrh na vytvoření samostatného
sboru schválen a začalo se sbírat potřebné podpisy. K osamostatnění sboru
došlo 1.října 1950. 22.července 1951 byl potom po 300 letech opět
instalován první pastor samostatného evangelického sboru v Gutech Jan
Badura.
U příležitosti 90.výročí posvěcení evangelického kostela v Gutech
sepsal Vlastimil Ciesar
Použité literární prameny :
Kronika Ewangelickiego zboru A.W. w Ligotce Kameralnej 1782 - 1918
Kronika Ewangelickiego zboru A.W. w Ligotce Kameralnej 1919 – 1961;
Ligotka Kameralna 2009
Jan Broda : Guty – Od zarania do wybuchu wojny Hitlerowskiej ; Guty
1942
David Pindur: Kostel Božího Těla v Gutech; Střítež-Guty 2012
Marek Przybyla: Sociální a hospodářská situace poddaných panství
Těšínské komory v 17.a 18.století ( příklad vesnice Guty ), Brno 2012
Herbert Patzelt : Pietismus v Těšínském Slezsku 1709-1730
____________________________________________________________
KS. PASTOR JAN UNICKI (1894-1991)
W jednym ze swych licznych wspomnień ks. Jan Unicki, urodzony
14 marca 1894, napisał: "Urodziłem się w królewskim mieście Krakowie,
ale przebywałem tam tylko 3 miesiące. Wychowałem się w książęcym
mieście Cieszynie, gdzie chodziłem do szkoły ludowej, utrakwistycznej
ewangelickiej i polskiego gimnazjum do 1912 r. Wykształciłem się
w cesarskim mieście Wiedniu 1912 - 1918, ale dziękuję Bogu, że
najdłuższą część życia mogłem spędzić w Ligotce Kameralnej wśród
życzliwych ludzi i pięknej przyrody".
19
Ks. Jan Unicki ukończył w Wiedniu najpierw kurs Akademii Handlowej
wydziału prawa. Jesienią 1914 r., powołony do wojska austriackiego,
ciężko zachorował i został zwolniony. Wrócił więc do Wiednia i
rozpoczął studia teologiczne. Równocześnie zgłosił się dobrowolnie, jako
teolog, do służby sanitarnej, którą pełnił 16 meisięcy w wojskowym
szpitalu w Wiedniu. Studia ukończył w marcu 1918 r. egzaminem
pro candidatura. Został wybrany przez prezbiterstwo osobistym
wikariuszem ks. Andrzeja Buzka we Frydku. W tym okresie uczył
również świeckich przedmiotów w Polskim Gimnazjum Realnym
w Orłowej. Dnia 12.10.1918 zdał egzamin pro ministerio, a 13.11.1918
został ordynowany w Bielsku przez ks. dra Artura Schmidta, a przez
ks. seniora Marcina Haasego skierowany do pracy w zborze skoczowskim.
W lutym1919 r. wraca do Frydku i zaraz jest zaangażowany przez
ks. Karola Kulisza do pracy w zborze ligockim. Instalacja ks. Jana
Unickiego na pastora zboru ligockiego odbyła się 16.10.1921. Tę trudną,
ale błogosławioną pracę na tym posterunku wykonuje od r.1919 do 1961 r.
z przerwą przypadającą na II. wojnę światową i okres nieuregulowanych
powojennach stosunków. Zwolniony przez władze niemieckie 31.10.1940
zostaje 14 miesięcy bez pracy. Dnia 4.1.1942 zostaje przyjęty jako
pracownik hurtowni tytoniu, wkrótce przechodzi na etat urzędnika
do Kasy Pruskiej. Po wojnie objął opieką duszpasterską zbór
w Goleszowie, a dopiero po zawarciu kompromisu przez ks. dra Bergera i
ks. Szurmana z Ekspozyturą Rządu Krajowego w Ostrawie powraca
do pracy w ŚKE A.W. w Czechosłowacji. Pełni służbę akdministratora
w zborze błędowickim, zaś na swoje miejsce do Ligotki Kameralnej mógł
powrócić dopiero 2.12.1948. Fałszywie oskarżony i uwięziony 2.10.1961
wraca na podstawie amnestii do domu i przechodzi 10.5.1962 na
emeryturę.
Do najważniejszych wydarzeń z okresu pracy ks. Jana Unickiego należy
wymienić spowadzenie dzwonów oraz zaprowadzenie ich elektrycznego
napędu w roku 1950, następnie opracowanie nowego statutu
stowarzyszenia Ewanglickich Niewiast, dalej sumenne i bezinteresowne
prowadzenie zakładu miłosierdzia Betezda i wybudowanie w 1937 r.
nowego zakładu Sarepta. Angażowal sią w wielu organizacjach. Był
autorem licznych opracowań i artykułów w publikacjach religijnych.
Wydał drukiem w pięciu częściach zbiór swoich kazań pt. Obrazki
niewiast Biblijnych Starego Testamentu. Na emeryturze nie ustawał
20
w swej pracy litarackiej. Z łaski Bożej zachował sprawność i bystrość
umysłową do ostatnich chwil swego życia.
Zmarł 12.10.1991 w swym domku rodzinnym w Ligotce Kameralnej,
licząc 97 lati 7 miesięcy.
21
CHRÁM BOŽÍ V GUTECH
Milí sborovníci, bratří a sestry v Kristu Ježíši, jsem vděčný Pánu Bohu,
že nemusíme, tak jak naší předkové nikam chodit, ani jezdit, protože i v té
naši nádherné vesničce máme chrám Boží. Jsem vděčný Pánu Bohu za
naše předky evangelické víry. Jsem vděčný Pánu Bohu i za to, že u
příležitosti 90 let našeho kostela, můžu napsat tento článek.
I. Chrám Boží v Gutech
Rok 1517 je považován za počátek reformace, která začala v Německu,
tím, že mnich Martin Luther přibil na vrata kostela ve Wútenbergu 95 tezi.
A v roce 1563 již byl v Gutech postaven první chrám Boží. Tedy pouhých
46 let od počátku reformace. Vidíme tu rychlost, kterou se šířilo to světlo
evangelia v té době temna?
Dočetl jsem se, že když poselství reformace dorazilo do naší vesnice,
tak, zda všichni přestoupili na protestantskou - evangelickou víru.
Nezajímal jsem se podrobně o dějiny té doby. Věřím však, že naší první
evangelíci zde v Gutech stejně jak kdysi vyvolený Boží lid toužili po
chrámě Božím, kde by se shromažďovali. Každý přiložil ruku k dílu podle
svých možnosti. Věřím, že celé to dílo vložili na modlitbách do rukou
Božích. A Pán Bůh jim to požehnal. Neumím si představit, s jakou radosti
šli na první bohoslužbu. Gutští evangelíci se v tomto chrámu scházeli po
dobu 100 let. V rámci rekatolizace - v protireformačním tažení bylo
v roce1654 evangelíkům na Těšínsku odebráno většina kostelů. Ten náš
v Gutech patřil mezi ně.
Víru v ukřižovaného a vzkříšeného - živého Krista nelze zastavit, ani
zničit. A tak naší evangeličtí předkové se nenechali zastrašit, nevrátili se
ke katolické víře, ale začali se tajně scházet po horách na bohoslužbách.
Pronásledování trvalo do roku 1709.
II. Chrám Boží v Gutech
Víru v Pána Ježíše Krista je třeba předávat dalším generacím. Tak tomu
bylo i u našich předků. Proto musela přijít myšlenka, hodina, den a rok, že
v Gutách se postaví druhý evangelický chrám Boží. V Izraeli to bylo za
400 let. U nás v Gutech za 360 let, kdy roce 1922 byl položen základní
kámen, a v roce 1923 byla stavba chrámu dokončena. Jistě si umíme
představit s jakou radostí a nadšením se na tomto díle pracovalo. Každý
pomáhal podle možnosti, fyzických i těch finančních. A nebyla to vůbec
lehká doba. Dnes se nemůžeme rozhodnout co k jídlu dobrého si připravit.
22
Tenkrát mnohé dětí se ani suchého chleba nemohu najíst dosyta. Tak mi to
říkala moje maminka.
A tak naší předkové nám zanechali chrám Boží, Bibli-Boží slovo, víru i
pochodeň Božích zaslíbení. To, že dnes je ten náš evangelický sbor živý,
je toho důkazem. Nyní je již jen na nás, zda i my budeme předávat a
v jakém stavu tyto hodnoty dalším generacím.
My již nemusíme stavět chrám, my máme povinnost se o chrám, ale i o
farní budovu řádně starat. S radosti můžu napsat, že tak i činíme:
- v roce 1968 byl chrám rozšířen o oltářní prostor
- na počátku 21. století byla provedena rekonstrukce farní budovy za
účelem vytvoření bytové jednotky v podkrovním prostoru pro pastora
sboru.
- letos se budou v kostele měnit lavice, včetně instalace nového topení.
Toto byly - jsou projekty nemalé investice. Na stavbě chrámu Božího v
Jeruzalémě, můžeme vidět, jak je důležité mít někoho, kdo stojí v čele a
strhne k tomu dílu i ostatní. Tenkrát to byl král David. To on předstoupil
před lid a sám daroval ze svého, dary na stavbu chrámu. Bylo to
symbolické, stál v čele národa, Bůh očekával od něho, že bude příkladem,
který přispěje jako první, aby tak motivoval i ty ostatní. A David nestavěl
chrám, ale jeho syn.
Milí sborovníci stejné je to i dnes u nás. V čele máme pastora, který má
mimo jiné zvěstovat slovo Boží ve vztahu k práci na díle Božím i o jeho
financování. On sám pak má být prvním, který bude příkladem. Ani
v dnešní době to není náš pastor, který by organizoval realizaci těchto
projektů. My dnes tu nemáme Šalamouna. My máme bratra Honzu Kiszu,
který se ujal manažerské práce těchto projektů, my máme také jeho i
našeho bratra Rosťu Kiszu, který mu při té nelehké práci ochotně pomáhá.
Milí sborovníci je-li to v souladu s Božím slovem, nebojím se vznést
kritická slova. Stejně platí i opačně, pochválit a povzbudit tam, kde mně
k tomu vede rovněž Duch svatý. Příkladem takového jednání jako David
můžeme vidět v pastoru Kazimerzovi Suchánkovi, kdy za jeho působení
v našem sboru, byl rozšířen náš kostel o oltářní prostor. V té době jsem
ještě otročil hříchu, a proto z té doby toho víc nevím.
To co vím je doba, kdy do našeho sboru nastoupil pastor Vlastimil
Ciesar. Nějak v té době jsem i já začal chodit do společenství. Moc dobře
si pamatují, jak vznikla myšlenka na rekonstrukci farní budovy. Na jedné
z bohoslužeb v rámci oznámení vystoupil tehdejší kurátor br. Jan Chlebek
a sdělil, že náš pastor věnoval na přestavbu farní budovy ofěru. Na
23
modlitební skupince, když jsme letos studovali Starý zákon a v něm
budování prvního Božího chrámu v Jeruzalémě dal jsem si jednání krále
Davida i našeho pastora do souvislosti. Jistě jsme ještě nezapomněli, jako
byla reakce sborovníků na financování této přestavby.
Letos na prezbyterském se rozhodlo, že v kostele se vymění lavice a při
tom bude nutno instalovat i nové topení. Jaká byla reakce našeho pastora?
I v tomto případě, ale již sám před celým sborem z kazatelny tuto práci
oznámil a rovněž sdělil jako první, že on na to přispívá ofěrou. To nebyla
žádná samozřejmost. Upřímně řečeno nevím, zda náš pastor byl v těchto
dvou případech motivován příkladem krále Davida. Pokud ne nic to
nemění na skutečnosti, že jednání obou dvou bylo vedeno Duchem Božím.
Vždyť náš pastor stojí rovněž v čele menšího společenství Božího
vyvoleného lidu. Stojí za náš sbor jako první před tváří Boží, Bůh takové
jednání od něj očekával, proto ho Bůh i tak vedl svým Duchem.
Milí sborovníci samofinancování církve, sboru, to není nic
mimořádného. Líbil se nám ten způsob financování státem. Tak to Bůh
nikdy nechtěl. Boží slovo nás učí, že to my se máme postarat o Boží dílo
na tomto světě. Bible nám říká o desátkách, a když o tom hovoří Boží
slovo, tak to platí. Této povinnosti nás může zbavit zase jenom Boží slovo
a o tom jsem se v Bibli nedočetl.
Chci stručně připomenout, že desátky máme dávat pravidelně každý
měsíc, ze svých příjmů. Tyto peníze jsou na běžný provoz církve, sboru.
Dělník je hoden mzdy za svou práci. Tím dělníkem je i náš pastor. Kdyby
platili desátky jen ti, co patří do mé rodiny, a chodí do našeho sboru, tak
v pokladně našeho sboru za jeden rok, by pokladní evidovala částku kolem
500 000,- Kč. A pak jsou tady ještě dary na mimořádné akce, jako např.
výměna lavic v kostele. A zde by mělo platit, že každý přispívá ze svých
úspor. A zde platí, kdo má víc dává víc, kdo má míň dává méně.
Nespoléhejme na to, že ještě dalších 30 let je naše církev, sbor státem
zajištěná. Je třeba v církvi, sboru, v naších rodinách připravovat naše děti,
vnoučata, že dávat desátky je naší povinnosti a výsadou, protože nám to
přikazuje Slovo Boží, jediný živý Bůh, Vládce celého vesmíru, Pán
Církve.
Drazí rodiče, prarodiče výměna lavic v kostele a instalace nového
topení, bude rovněž poměrně vysoká investice. Dovolím si vás všechny
Gutské sborovníky poprosit, abychom finančně podpořili toto dílo Boží
podle vzoru Božího vyvoleného lidu Izrael, a podle svých možnosti. Na
24
základě Slova Božího vás chci také ujistit, že částku, o kterou snížíte své
úspory se vám mnohonásobně zúročí v té nebeské bance.
Milí sborovníci děláme to pro slávu Boží, děláme to pro další generace,
a máme to dělat tak dlouho, dokud sám Pán církve nepřijde na oblaky, aby
si nás vzal k sobě a ukončil tak dějiny církve v tomto světě.
Chtěl bych to zakončit Davidovou modlitbou. Nechť tato modlitba nám
zní v naších uších i srdcích, nechť toto je i naše modlitba, při každém díle,
které budeme vykonávat tu v Gutech, kde si nás Pán k tomu povolal.
Král David dobrořečil Hospodinu před zraky celého shromáždění.
Řekl: „ Požehnán jsi Hospodine, Bože Izraele, našeho Otce, od věků
až na věky. Hospodine, Tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost,
stálost a velebnost, všechno co je na nebi a na zemi je Tvé. Hospodine
Tvé je království, Ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava. Nyní Bože náš
vzdáváme Ti chválu a oslavujeme Tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já
a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary?
Přinesl jsem všechny tyto dary z přímého srdce. A nyní vidím, jak
radostně Ti přináší dobrovolné dary Tvůj lid, který je zde. Hospodine,
Bože Abrahama, Izáka a Izraele ( Jákoba ), naších otců, zachovej na
věky to, co si Tvůj lid ve svém srdci předsevzal a jejích srdce si
připrav pro sebe“.
amen
Jiří Folwarczny
____________________________________________________________
CHRÁM BOŽÍ V JERUZALÉMĚ
Tyto články o chrámech Božích v Jeruzalémě a v Gutech nám nemají
posloužit k tomu, abychom se z nich dověděli podrobné historické
události. Naopak. Stojíme na počátku samofinancování církve. Došlo
k odluce státu od církve. O desátkách, o dávání na dílo Boží jsem již
napsal několik článků a ve stejném duchu jsou psány i tyto dva.
V knihách Mojžíšových se nachází příkaz postavit svatyni.
- Ex.25.8 „ Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich“.
Mojžíšem na poušti byl zbudován přenosný příbytek Hospodinův, jakožto
první svatyně. V páté Mojžíšově, je pak kladen důraz na centrální
bohoslužby do jedné svatyně, která bude stát na místě, které si zvolí
Hospodin. Nejsvětějším místem svatyně, byla velesvatyně, ve které se
25
nacházela Archa úmluvy s příkrovem a cheruby. Když izraelité vstoupili
do zaslíbené země, putoval Hospodinův příbytek s nimi po různých
místech.
I. Chrám Boží v Jeruzalémě
Po smrti prvního izraelského krále Saula, se kralování ujal David. Král
David vedl spoustu válek. Nakonec ho Hospodin přivedl před město, jehož
obyvateli byli Jebusejci. Tito obyvatele králi Davidovi prohlásili, že do
města nevstoupí. To město si vyvolil sám Bůh Izraele, to město se
jmenovalo Jeruzalém. David po dobytí města si v něm vystavil královský
palác. David také velice toužil po tom, aby v tomto městě měla svůj
důstojný příbytek také Schrána Boží – truhla Smlouvy Boha s lidem.
Hospodin Davidovu touhu postavit chrám odmítl, protože na jeho rukou
bylo hodně prolité krve. Bůh mu však dal zaslíbení, že chrám postaví jeho
syn Šalamoun. Jak na to reagoval David? Můžeme o tom číst v 1.
Paralipomenon, kap. 29. David tam říká: Pro dům svého Boha jsem
připravil, co jsem mohl. Zlato, stříbro, měď, železo, dřevo, kameny a
různé drahokamy a množství mramoru. A dále tam můžeme číst: A jelikož
mám v domě svého Boha zalíbení, přidávám pro dům svého Boha i ze
svého vlastního jmění zlato, stříbro navíc k tomu, co jsem připravil pro
svatyni. A pak pokládá lidu otázku. Kdo by chtěl dnes ze svého něco
obětovat dobrovolně pro Hospodina? Na to předáci rodů izraelských
kmenů, velitele a úředníci přinášeli dobrovolné dary. David se radoval
z toho, že lid z celého srdce daroval dobrovolné dary na poklad
Hospodinova domu.
Král Šalamoun zbudoval první chrám v Jeruzalémě v 10. století před
Kristem na Chrámové hoře. Stavba objektu trvala asi 16 let. V tomto
chrámu izraelský lid sloužil svému Bohu asi 400 let. Za tu dobu byli
dosazování králové. Někteří z nich dělali to, co je dobré v očích
Hospodinových. Jiní se obraceli k pohanským bohům. V Izraeli měl však
vždy Bůh své proroky, kteří prorokovali, mluvili svému lidu slovo Boží.
Poslední králové, všichni kněží, předáci i všechen lid byli tvrdošíjní a
troufalého srdce. Zpronevěřili se a jednali podle kde jakých ohavnosti
okolních pronárodů a tím poskvrnili Hospodinův dům, který si Bůh
oddělil jako svatý v Jeruzalémě. Navzdory varování přicházejícímu od
proroků Jeremjáše a Izajáše, tento lid setrvával v modloslužbě a odmítl se
pokořit před svým Bohem. Proto v roce 586 př. Kristem, Bůh dovolil
26
babylonskému králi Nebukednezarovi dobyt Jeruzalém. Při tom byl
zbourán a vypálen i Boží chrám.
II. Chrám Boží v Jeruzalémě
Babylonské zajetí trvalo 70 let. Jak to bylo s budováním druhého
chrámu, o tom můžeme číst v knihách Ezdráše a Nehemjáše.
Boží vyvolený lid se z babylonského zajetí vrátil ve dvou etapách. O té
první čteme ve druhé kapitole Ezdráše. Bylo to pod vedením Zerubabela
z Davidova rodu. Perský král Kýros II. Vydal povolení ke stavbě druhého
chrámu v Jeruzalémě. Zkusme se vžít do situace tenkrát. Izraelský lid
z babylonského zajetí putoval pěšky asi 1400 km s dětmi, starými lidmi i
s dobytkem. Unavení se vrátili do města, které bylo zničeno. Brány a
hradby zbořeny. Chrám Boží zbořen a vypálen. To vše je třeba znovu
vybudovat. Čím začali? Chrámem Božím. Za povšimnutí stojí zmínka, že
druhý chrám byl zbudován na původním místě, kde stál ten první.
Na konci druhé kapitoly Ezdráše vidíme, jakým způsobem Židé dávali
sami sebe, dávali peníze a další dary na dům Boží. Před Izraelci, kteří se
navrátili s babylonského zajetí, stal nelehký úkol. To nebyla žádná malá
investice. Zbudovat chrám bylo třeba v co nejkratší době. A my tam
můžeme číst, že Židé dávali dobrovolné dary na chrám, podle svých
možnosti. Činili tak ihned, co přicestovali do Jeruzaléma. Zvláštní a za
povšimnutí stojí také skutečnost, že tyto dary na chrám Boží měli
přednost. To znamená, že tito Židé dávali dary, peníze nejdříve na stavbu
chrámu a teprve pak investovali do budování vlastních domovů. Víc než
pozoruhodné.
Milí sborovníci, bratří a sestry v Kristu Ježíši, toto by mělo být pro
každého z nás příkladem, kterým se budeme řídit, když my dáváme naše
peníze, čas a schopnosti na dílo Boží. Má to mít vždy přednost před vším
ostatním.
My však víme, že i tento druhý chrám Boží byl v roce 70 n.l. zničen a
vypálen římským vojskem. Chrám Boží v Jeruzalémě nebyl dosud znovu
obnoven. Zda bude znovu vybudován třetí chrám v Jeruzalémě, o tom si
něco řekněme příště.
Jiří Folwarczny
27
Otcové zakladatelé
Děkujeme pamětníkům, kteří nám pomohli identifikovat totožnost osob na
historické fotografii z roku 1929, když byly do kostela přivezeny zvony.
Z leva stojí: Spratek z Rowni, kerownik Szczuka Jan, Rucki Paweł-nr.88,
Sagan, Wewiórka Jan, Rucki Karol-nr.136, Sikora od Piechi, Pomykacz
Jan –nr.14, kierownik szkoły Sikora Jan, Brzeżek Paweł, Pomykacz
Paweł, Górny
Před Pavlem Brzežkem stojí jeho dcera Anna Gillowa ( Brzežková). Další
děti na snímku jsme zatím neidentifikovali. Pomůžete nám ?
28
JEDEN VŠEDNÍ
DEN
Středeční květnový den. Den jako každý jiný Bohem mi darovaný. Ráno
i toho dne jsem za něj s vděčnosti Pánu Bohu poděkoval a pod jeho
ochranu, vedení a požehnání vložil celou svou rodinu.
I já toho dne jsem měl naplánovanou různou prácí. Mimo jiné s bratrem
Jankem zajed do obchodu. Pak jít na hřbitov vyměnit uschlý strom
v živém plotě a odpoledne pracovat na zahradě. Když jsem přišel na
hřbitov, byla tam Bronka Kiszová, která vysazovala květiny na hrobě
svých předků.
Jsem milovník přírody, okrasných zahrad. I já mám různé rododendrony
a azalky, které v té době nádherně kvetly. Ale to, co má Bronka Kiszová
ve své zahradě, to se hned tak nevidí. Proto jsem se jí zeptal, zda i její
zahrada je již v plném květu, že bych se rád šel na ni podívat z blízka.
Dosud jsem jí vždy obdivoval pouze z auta, když jsem kolem projížděl.
Dostal jsem kladnou odpověď i nabídku: že až dokončím svou práci na
hřbitově, abych se hned zastavil.
Byla to vskutku nádhera. Když jsem vstoupil do zahrady, přivítala mně
vůně květů a hudební orchestr včelích dělníků. Na rododendronech a
azalkách bylo vidět stáří, které se projevovalo vzrůstem a bohatým
květenstvím. A když toto je pěkně sladěné v harmonii barev, je radost na
to pohledět. Cítil jsem blízkost Boha. I tuto zahradu jsem vnímal jako
kousek nebeského ráje, který můžeme prožívat již zde na zemi. Mé srdce
bylo naplněno zvláštním pocitem spokojenosti, radosti a pokojem. Když
procházím přírodou, vždy za tím vším vidím toho svého neviditelného
Boha. Takovou krásu stvořil, aby nás tím obklopil již v tomto životě. A
nejenom to, Bůh také skrze tuto nádhernou přírodu k nám promlouvá. On
chce, aby všichni lidé na této zemi za tím vším viděli Boha Stvořitele nebe
i země i všeho co na ní je a vzdáli mu za to chválu.
Pak jsme se posadili do neméně pěkné pergoly a povídali si o všem
možném, co se týká toho současného i budoucího života. Při mém věku to
může znít trochu legračně, ale já rád naslouchám a uvítám každý rozhovor
se starším bratrem, či sestrou. Vždyť když já bloudil v tomto světě, oni
dávno již byli Božími dětmi a chodili do společenství Boží rodiny. Mně
moc zajímá způsob praktikování zbožnosti v jejich mládí. Proč? Chci
porovnávat Ducha té doby s Duchem té doby dnešní. Vždyť Boží slovo je
neměnné a věčné. Avšak výklad toho slova se mění s dobou. I moje
29
maminka mi říkávala, o některých věcech, které se dnes praktikují
v církvi, sboru, že byly v jejím mládí kazateli označovány jako hřích,
který v společenství Božího lidu Nové smlouvy nemá co dělat. Toho dne
mi to sestra Bronka jen potvrdila. Řekla, že dnešní církev je již v mnohém
zesvětštělá. Sama již cítila potřebu otevřít ústa, mluvit o tom a varovat
před tím. U tohoto rozhovoru jsme byli jedné myslí, v jednotě Ducha.
Když toto schází mezi křesťany, pak si spolu mohou povídat jen o těch
věcech pomíjivých.
Povídali jsme si i o tom našem chrámu, který byl zbudován před 90 léty.
Pozorně jsem sestře Bronce naslouchal a z její řeči pochopil, že i ona náš
chrám chápe jako místo setkávání Božího lidu. Ten pravý chrám spatřuje
v každém z nás. Pochopil jsem, jak moc jí záleží na našem sboru, naších
vzájemných vztazích, na naší vzájemné a upřímné lásce, na lásce
k bližním, která se odvíjí od naší lásky k Bohu. Někdy jí to připadá, že
křesťany jsme jen v tu neděli v kostele a v ty všední dny týdne, to je již
horší. A já k tomu přidám jeden komentář, který jsem si přečetl na
internetu, pod článkem o církevních restitucích. Zněl: „ Křesťané si hrají
na anděly v neděli v kostele, ale když vyjdou, jsou z nich čerti“. A jak
jsme svým okolím vnímáni my křesťané v Gutech? Nehrajeme si i my
někdy na ty anděly jen v tu neděli? A co víc, někteří, co ve svém srdci
mají pýchu, egoismus a závist, tu divadelní roli křesťana neumí zahrát ani
v tu neděli ve společenství bratří a sester.
Nakonec mi sestra Bronka řekla, jaký život křesťana v každodenním
životě by si ona představovala a po kterém sama touží a ve svém životě
chce naplňovat. Mně se ta řeč líbila, ztotožnil jsem se s ní. Řekl jsem, že
když tu máme to výročí našeho chrámu, že toto by bylo rovněž dobré
napsat do Gutského poslíku. Bronka to napsala a dala mi to. Já jsem
poprosil sestru Hanku Folwarcznou, ne tu mojí, ale manželku vydavatele
sborového časopisu, aby to napsala v polském jazyce, protože já to na
počítači neumím.
KOŚCIÓŁ
Nasz kościół to nie budynek. Budynek to tylko miejsce zgromadzeń.
Prawdziwy Kościół znajduje się w wielu miejscach naszej wioski. Gdzie
mieszka członek naszego Kościoła - tam jest Kościół. Kościół to żywa
istota. Porusza się na nogach - twoich nogach. Mówi ludzkimi ustami twoimi ustami. Gdy jego członek rozmawia przez płot z sąsiadem 30
Kościół mówi. I tak mówi Kościoł przez życie jeho członków. Pieśni
Kościoła nie śpiewa się tylko w niedzielę, lecz cały tydzień.
A najpiękniejsze pieśni Kościoła to są mielodie uwielbiania i radości
śpiewane w domach i widziane w codziennym życiu jego ludzi. Najlepsze
kazania są mówione przez ludzi, którzy kochają swych bliźnich jak siebie
samych i pokazują tę miłość słowem i czynem przez cały tydzień.
Czyż nie wiecie, że jesteście świątynią Boga i że Duch Boży mieszka
w was ?
1 Kor. 3,16
Milí čtenáři sborového časopisu, já článek sestry Bronky jsem si vepsal
do svého srdce s touhou takto každodenně žít s pomocí Boží. Tento článek
jsem rovněž pochopil jako živý odkaz jedné naší milé spolusestry v Kristu
Ježíši. Jistě platí pro mě, i pro každého z nás.
Drahý bratře, milá sestro, už ses zamyslel, jaký odkaz zanecháš ty pro
další generace gutských evangelíků?
Toto krásné, požehnané a Bohem mi darované setkání jsme zakončili
modlitbami.
Chvála Pánu Bohu za to. Kéž by takových požehnaných všedních dnů
v mém životě bylo víc. Zakončím slovem k povzbuzení:
Řím. 15,7 „ Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží
přijal vás“.
Bronka Kiszová
Jiří Folwarczny
____________________________________________________________
Z ŻYCIA I DZIAŁALNOŚCI KOŚCIOŁA
Nie wiem, czy kto z Was zastanawiał się w szerszym kontekście nad
historią całego Kościoła ewangelickiego oraz przede wszystkim nad
strukturą jeho duchowieństwa. Zauważyłem, że w całym przebiegu
procesu polityczneho naszego państwa były formowane takie trzy etapy,
takie trzy fale tu wspomnianego już życia Kościoła, zborów, lecz głównie
duszpasterzy.
31
1. Okres po drugiej wojnie światowej - wówczas wydelegowano, jeśli
można to tak nazwać, ze studiów teologicznych z Bratysławy i Wasrszawy
dziesięciu księży. Juś tylko garstkaz nich pozostała żyjących.
2. Drugi okres to czasy po okupacji naszego narodu przez uczestników
paktu warszawskiego po roku 1968. W tym czasie w pracy na Niwie
Kościoła stanęła średnia generecja księży. Wielu z nich pełniło nawyższe
stanowiska w kierarchii Kościoła.
3. Największy rozkwit nastał po wydarzeniach listopadowych 1989 roku.
Nowy entuzjazm wiary oraz możliwość swobodnego głoszenia słowa
Bożego i jej ewangelii. Powiew Bożego działania, odzwierciedlenie
duchowych wartości do życia każdego jednego z nas. Kościoł otrzymał
największą ilość nowych księży. Też chwile kiedy można usłyszeć z radia
kazania i relacje religijne poszczególnych ugrupowań wierzących.
W telewizji można obejrzeć różne nabożeństwa i uroczystości świąteczne.
Lecz także powinniśmy i warto wspomnieć nam tych, którzy w trudnych
warunkach życia Kościoła i zborów, czasem potajemnie, odprawiali swe
posługi i w ofierze kontynuowali dziedzictwo i przekaz wiary naszych
przodków. Należy im oddać hołd i podziękowanie za to wszystko czym
byli i czym obdarowali drugich w swej służbie.
Osobiście pragnę chwalić Pana za to, że miałem możliwość być
w bliskości, poznawać, rozmawiać oraz współdziałać z wieloma księżami
i nie tylko z naszego regionu Zaolzia, lecz także z Polski i Słowacji. To
wszystko utwierdza mnie w wierze, że dobrą obrałem drogę życia. Jednak
jestem świadom tego, że to nie moja zasługa, lecz wielka łaska Boga
okazywana mi w miłości, że to nie moje myśli i marzenia, lecz
miłosierdzie Jego przelane w czyny. To zmiłowanie nade mną samym
oraz całym otoczeniem bliskich mi wiernych. Jestem przekonany, że to
wola Boża oraz dobroź Jego, które kierują losami mego życia czy już
w doświadczeniach boju lub w życzliwym przekazie.
Jan Myrdacz
Jestem wdzięczny za jednego mego wodza, który formował mnie w tej
strategii od młodości przez różne koleje życia.
To gesto wyznania i akcent podziękowania dla pastora
32
NESTOR WŚRÓD KSI ĘŻY I KOŚCIOŁA
Wypełnił swe życie w duszpasterskiej posłudze
więcej niż pół wieku, przez te lata długie
Od swej ordynacji bez fałszu i kuracji
głosił słowo Boże w wielkim stylu gracji
Z noblesą, poważnie, w pełnym spokoju
myślą i czynem dążył zawsze do pokoju
W zgodzie i miłości forsował swe kroki
lecz niejdnokrotnie zbierały się nad nim mroki
Trudno i ciężko te wszystkie chwile przeżywał
na kolanach w modlitwie Boga swego wzywał
Prosił o radę, pomoc, zmiłowanie
a potem wznosił dziękczynienie i uwielbienie
Chwała Ci Panie za to wszystko coś zgotował
jak dobrze żeś go w życiu stale ratował
Bo dziwne były jego tory i koleje
jednak zawsze w Bogu miał pewną nadzieją
Że szlachetny bój wiary obrał w doczesności
serce jego stale biło w kierunku wieczności
Szedł śladami bliskości swego Pana
to dla jego duszy wpełni partia rozegrana
Bo na scenie całego Kościoła i społeczeństwa
dokonał wyboru i doszedł zwycięstwa
Odnowił kaplicę w niejednym zborze
stał na skierowaniu, tam gdzie rozdroże
Był przykładem dla młodego i sędziwego
widoczne było jego sumienie człowieka czystego
Kształcił księży, nowe pokolenie
przez pryzmat fotografii na świat miał spojrzenie
Był skromny , cichy, też doceniany
kluczem przyjaźni i współpracy otwierał brany
Wzkazywał na wyższe horyzonty
twierdził, że żaden z nas nie jest święty
Jedynym autorytetem dle niego
to Bóg Wszechmogący oraz lśniące niebo.
Z okazji jubileuszu ks. sen. Kazimierza Suchanka
(85-lecie urodzin, 60-lecie ordynacji)
OKRUCHY Z HISTORII ZBORU
Kiedy w roku 1709 zoastał założony zbór ewangelicki w Cieszynie, to
ewangelicy z Gutów należeli do tego zboru. W 1782 roku powstał zbór
w Ligotce Kameralnej i Guty przydzielono temu zborowi. Guty są
znacznie oddalone od Ligotki, toteż w dawnych czasach opiekę
duszpasterską i sprawowanie kaplicy wykonywali w zastępstwie owi
33
34
księża a także ewangeliccy nauczyciele (ks. Unicki Jan, nauczyciel Szcuka
Jan). Nabożeństwa ze spowiedzią i Wieczerzą świętą odbywały się
w Gutach w szkole kilka razy w roku. Kiedy stara drewniana marownia
się rozpadła, postanowili gucanie zbudować na cmentarzu obszerniejszą
kaplicę. Dzieło budowy poparli w większości obywatele tej wioski oraz
czołowi przedstawiciele giminy i życia kulturalnego. A taką prawą ręką tej
całej działalności, przebiegu budowy oraz późniejszego życia zboru był
ofiarny, dostojny mąż wiary oraz przyjaciel tej podgórskiej miejscowości
wspominany tutaj ks. Unicki Jan - pastor ligockiego macierzyńskiego
zboru , do krtórego Guty należyły. A potem po przerwie niemal 300 lat
Guty doczekały się znowu samodzielnego zboru uchwalonego
na Synodzie Kościoła w 1950 roku. Przy instalacji pierwszego pastora
tego zboru Jerzego Badury asystował także ks. Jan Unicki.
Jan Myrdacz
____________________________________________________________
dzwony z Brna za ogólną kwotę 20.000 Kč. Większy z napisem:
Słuchajcie niebiosa i ty ziemio, albowiem Pan mówi a mnijeszy z
napisem: Ewangel. gmina w Gutach Podano też wniosek obicia ściany, by
ołtarz od zachodniej strony uchronić od wilgoci i deszczów. W czasie
powodzi na Śląsku w 1939 roku mur przemokł a zimą przemarzł, dlategi
wnętrze kaplicy wiele ucierpiało. Dokonano również w przebiegu tych
minionych lat jeszcze wiele drobnikeszych renowacjim ulpszenia i
upiękkszenia, też celkowitego funkcjopnowania, A w lalach 1968-69
przeprowadzono pro kierownicwem ks. Suchanka ówczenego
duszpasterza zobru remont kapitalny orza poszrzenie części ołtarza i
zykrystii. warto dodać , że żpo śmierci kuratora Jana Matuszka w 1940
roku wybrano na jego miejsce Pawła Ruckiego
wójta gminy. Przy tej
okazji jubileuszui 90-lecia Kościoła powinniśmy w chronologicznym
układzie wspomnieć tych wszystkich dalszych kuratorów stojących na
czele życia zboru.
Jan Myrdacz (Ze źródeł i zbiorów Monografii- Jana Brody)
PRZYBYTEK PAŃSKI W ŚWIETLE JUBILEUSZU
W roku 1922 na jednym z zebrań prezbiterstwa uchwalono wybudować
w mejsce dotychczasowej marowni nową kaplicę z cegły i z wieżą.
A wzrosłe koszta wieży przyrzekł pokryć nowo wybrany kurator
Matuszek. Ochotnie zaczęło zbożne dzieło i już 22.6. ks. Unucka dokonał
poświęcenia kamienia węgielnego. Odprawił też w czasie budowy
nabożeństwo wzywając do ofiarności na cele Boże. Z wiosną następnego
roku dokończono prace pod kierowictwem budowniczego Jursy
i 12.8.1923 roku ks. kons. Michejda z Trzyńca dokonał tutaj poświęcenia.
Pierwsze nabożeństwo w nowej już kaplicy wygłosił ks. Teper
z Błędowic - 4.11.1923 roku. Ponieważ pokycie dachówką na tak
wietrznym miejscu okazało się nietrwałe, pokryto dach na nowo
eternitem w roku 1924. W 60-lecie urodzin kuratora Matuszka w 1925
roku wmurowano w przedsionku kaplicy tablicŁ pamiątkową w ocenę
godności i ofiarności rodziny Matuszków. Wygląd zewnętrzny oraz
położenie kaplicy zadowoliło nie tylko Gucan i sąsiadów, ale
zainteresowało okolice. Nowo zakładane kapice - Trzanowice, Stonawa,
Sucha, Gródek - brały sobie naszą za wzór. Całe koszty budowy wynosiły
113.000 Kč. Organy poświęcono przy udziale już pierwszego
nabożeństwa jako częściowy dar zboru orłowskiego w cenie 4000 Kč. A
do tej świątyni guckiego zboru w roku 1929 sprowadzono nowe dwa
35
DOBRODRUŽSTVÍ PAVLOVA
Adolf Novotný
XXII. NENÁVIDĚNÍ POD ZVLÁŠTNÍ OCHRANOU
"Budete v nenávisti u všech pro jméno mé. Ale ani vlas s hlavy vaší
nikoli nezahyne." L 21, 17n
Dnešní heslo obsahuje smutnou předpověď ale také veliké
zaslíbení. Zaslíbení je velmi krásné. Pán Ježíš slibuje, že ať přijde
cokoliv, ani vlas nespadne z hlavy těch, kteří pracují pro něho na tomto
světě. Tito lidé stojí pod zvláštní Boží ochranou, pokud je tu potřebuje.
Pán Bůh má sečteny všechny vlasy svých věrných. Žádný člověk nebyl
sto, aby své vlasy sčetl. Ale Pán Bůh má ve svých knihách i seznam
našich vlasů. A ani jeden nezahyne bez Božího vědomí. Je to velkolepé
zaslíbení: „Ani vlas z vaší hlavy nikoli nezahyne“! Člověk tomu ani
nechce věřit.
36
Ale toto zaslíbení si ovšem nemůže přivlastnit každý, kdo je v
nenávisti u všech. Jsou takoví lidé, kteří jsou všemi nenáviděni. Jsou tak
protivní, tak sobečtí, tak nenávistní, tak závistiví, ubrečení a rozmazlení,
že je nikdo nemůže mít rád. Takoví lidé se nemohou těšit zaslíbením
Pána Ježíše o mimořádné ochraně. Jenom ti lidé, kteří jsou nenáviděni
proto, že se hlásí k Pánu Ježíši, že ho chtějí poslouchat, že jdou v jeho
šlépějích, mohou počítat se splněním Ježíšova zaslíbení: „Ani vlas s
hlavy vaší nikoli nezahyne“ (bez Boží vůle).
Plně to zažil na svých cestách a za své práce pro Pána Ježíše
apoštol Pavel. Působil už téměř dva roky v Efezu. Konaly se právě
májové pobožnosti k poctě bohyně Diany. Se všech stran se hrnuly do
města zástupy poutníků a obchodníci se soškami bohyně Diany a
památkovými předměty mívali zlaté časy. Zvláště nějaký Demetrius se
těšil, že prodá všechny zásoby. Vyráběl malé stříbrné modely chrámu
efezské bohyně a zaměstnával po celý rok mnoho dělníků a umělců. Ale
tentokrát byl zklamán. Mnoho zboží mu zůstalo. Když pátral po
příčinách, shledal, že to způsobil vliv Pavlův. Což nekázal, že bohové,
udělaní lidskýma rukama, jsou bezmocné modly?
Demetrius svolal své spolupracovníky a dělníky a poštval je proti
křesťanům. „Vždyť ztratíme svůj blahobyt a naše město utrpí na slávě,
když chrám naší bohyně bude pokládán za nic!“ Jakmile to dělníci
uslyšeli, neptali se , zda Pavel má pravdu nebo ne, ale začali křičet:
„Diana, Diana, Diana je veliká!“ Křikem byli přilákáni druzí. Ač nevěděli
oč jde, křičeli s ostatními . Někdo dal heslo, aby se nahrnuli do divadla,
kam se vešlo víc než 25 000 lidí. Cestou chytili spolupracovníky Pavlovy
Gaia a Aristarcha a vlekli je sebou.
Když se o tom dozvěděl Pavel, který pravděpodobně pracoval v
dílně Akvilově, chtěl jít promluvit k lidu, aby své spolupracovníky
vysvobodil. Ale jeho přátelé mu v tom zabránili. Dokonce i někteří z
římských správců nad Malou Asií, kteří mu přáli, ho prosili, aby se
nevydával do divadla, že by to znamenalo jeho smrt. Pavel povolil, ale
dovedeme si představit, co asi celou tu dobu dělal. Modlil se za své
přátele.
V divadle byl zatím velký zmatek. Každý křičel něco jiného Jakýsi
Žid Alexander chtěl promluvit a pravděpodobně chtěl svalit všecku vinu
na nenáviděné křesťany. Sotva však shromáždění poznalo, že je to Žid,
začalo volat: „Diana, Diana, Diana je veliká!“ A tak křičeli celé dvě
hodiny. Když už byli všichni celí ochraptělí, podařilo se městskému
tajemníkovi uklidnit zástup a promluvit. Řekl, že nikdo nemůže poškodit
Dianu, že Gaius a Aristarchus nejsou rouhači a že Demetrius si to má
vyřídit před řádným soudem. Je prý nebezpečí, aby Římané nezakročili.
37
Tato rozumná řeč působila jako studená sprcha na rozpálené hlavy.
Všichni odtáhli a Gaiovi a Aristarchovi nebyl zkřiven ani vlásek.
Nebezpečí bylo veliké, ale Bůh naplnil své zaslíbení. A křesťané se
shromáždili a spolu s Pavlem děkovali Bohu za mimořádnou ochranu.
ČTI: Sk 19, 34 - 40
PRO DĚTI
Ahoj děti, slavíte rády? Každý se na oslavě cítí dobře, protože je všechno
krásně uklizené, na stolech je mnoho dobrého jídla a pití a nikdo se
nemračí ani není smutný, protože je slavnostní nálada. Ale i na oslavě se
může něco rozbít, někdo vylije pití na stůl nebo dokonce se může stát, že
přestane hrát hudba. Co pak? Záleží na každém z nás. Máme možnost
reagovat přehnaně nebo klidně. A nejlepší příklad k řešení
„nezvladatelných“ situací nám ukázal Pán Ježíš, když v Káně Galilejské
proměnil vodu ve víno. Nebo když byl na návštěvě u Marie a Marty a
Marta si stěžovala na nevhodné chování Marie, která nechtěla pomoci při
přípravě. Všichni máme radost, když všechno dobře dopadne, ale i když se
něco „pokazí“, tak to vůbec nevadí. Mysleme na to, že v nebi bude
dokonalá oslava.
Do našeho „narozeninového“ čísla se dostaly obrázky, které nejsou
dokonalé, potřebují vylepšit, na slavnost jsou moc jednoduché. Děti
vyzdobte je prosím, dokreslete, co je potřeba, ať jsou připraveny třeba i na
„nebeskou“ slavnost.
38
Červenec
Liberdová Kornelie
Heczková Emilie
Chlebek Jan
Cieślarová Anna
Chodurová Eva
Dordová Helena
72 let
88 let
83 lat
90 let
81 lat
72 let
Srpen
Górová Anna
Babilonová Marie
Lanc Zdeněk
Kiszová Bronislava
88 lat
81 lat
65 let
77 lat
Září
Tyrliková Helena
Szkanderová Helena
Adamcová Jana
Zahradniková jarmila
Górna Edeltraude
Procházka Josef
Maringová Anna
Brzezina Jan
86 let
72 let
86 lat
50 let
72 lat
71 let
87 let
70 let
konfirmace 2013
Okaż dobroć słudze swemu, abym żył i przestrzegał słowa Twego! Otwórz
oczy moje, abym oglądał cudowność zakonu Twego.
Psalm 119,17-18
39
Vydává sbor SCEAV Guty pro své vnitřní potřeby.
Adresa redakce: SCEAV Guty č. 91, 739 55 Smilovice
e-mail: [email protected] www.guty.estranky.cz tel. 737 203 807
Vychází čtyřikrát ročně. Toto číslo vychází 10.srpna 2013
40