Kronika obce Srní

Jak vzniklo jméno Šumava?
Jméno Šumava se používá mezi lidmi již od nepaměti. Podle některých informací se název objevuje až
od 2. poloviny 16. století. Roku 1679 informuje Bohuslav Balbín, že Silva Gabreta se česky jmenuje
Šumava. Gabreta je původní keltské jméno pro Šumavu. Z jiných zdrojů se však dočteme, že jméno
Šumava se muselo používat již dávno před rokem 1300. Kdy a z jakého slovního základu jméno
Šumava vůbec vzniklo a jaké názvy se dříve používaly?
Původ jména Šumava
Podle jedněch názorů bylo jméno Šumava odvozeno od šumění lesů a vod. Jiná a podle mě daleko
pravděpodobnější je varianta, která tvrdí, že název pohoří vznikl ze základu staroslovanského slova
šuma,
šuma což znamenalo les.
Dříve uváděné a používané názvy Šumavy
Keltové pojmenovali Šumavu Gabreta. V písemných dokladech z 1.století našeho letopočtu se
Šumava nazývá Sylva Hercinia, - Hercinský tedy Černý les. Římané nazývali Šumavu jako Saltus
Hircanus či Sylva Lunae. Na Ptolemaiově mapě ze 2.století je Šumava pojmenován jako Gabreta
Hylé. Z Codexu diplomatic regni Bohemiae z let 903 – 4 je celé hraniční pásmo zahrnující Šumavu a
Český les nazýváno Silva Bohemia. Stejný název používá v roce 1040 i Kosmas ve své kronice. V
průběhu dalších let se používají latinská jména jako Sinibus Bohemicus (1108), Nemus (1212), Nemus
Poemorum (1226), Wald, Hwozd, Silva Media, a další.
Němci používají názvy jako Nordwald (1010), Boheime Walt (12.století), či Bohemerwald (1592).
Latinský název horstva v uherských dějinách z roku 1568, je Sumaudam sylvam (Sumaua sylua podle jiného zdroje), což napovídá, že název Šumava se používal již dávno předtím. Ještě před
rozdělením Evropy na východní a západní se i na německém území nazývalo toto pohoří Böhmerwald.
Teprve v době studené války došlo v Německu k politickému rozhodnutí že se celé toto území bude
jmenovat stejně jako jeho dosavadní jižní část - Bayerwald
Jak nazývali Šumavu původně Slované?
Slované?
Zdejší oblast byla původně takřka neprostupným pralesem, který neměl s dnešním převážně
smrkovým lesem téměř nic společného. Většinu porostu této oblasti tvořily v době příchodu slovanů
javorové lesy. Šumava se proto v té době nazývala Javorica. Ještě dnes najdete na Šumavě mnoho
míst, jejichž názvy mají podobné kořeny, například Javorník, Javoří, Javoří pila, Javorské pohoří, Javoří
potok, Javoří slať a především nejvyšší hora Šumavy - Velký Javor.
Hranice Šumavy
V dávné minulosti se za toto území považovala oblast dnešní Šumavy, včetně Českého lesa a
Novohradských hor. Někdy se za oblast, která se původně nazývala Gabreta považovalo území
dokonce až od Chebu po rakouský Linz a od Dunaje po Plzeň. Dnes je za území Šumavy považován
prostor od Vyšebrodského po Všerubský průsmyk a to jak na území ČR, tak i Německa a Rakouska.
Pokud vezmeme v úvahu dnešní definici "turistického regionu Šumava" pak je to území původních
okresů Domažlice, Klatovy, Prachatice a Český Krumlov.
Ať už Šumava podle některých končí tam a začíná tady, a podle jiných je o kousek jinde, nic to nemění
na její kráse a kouzlu.
zdroj : Internet
2
Úvod :
Obec Stodůlecký podíl leží mezi 700 až 1050 m.n.m. Proto se zde chová většinou dobytek.
Obyvatelstvo je německé národnosti. Jsou to lidé zdraví a silní, náboženství římsko – katolického.
Abych mohl tuto kroniku psát co nejpravdivěji, hledal jsem různé prameny, ze kterých bych
mohl čerpat znalosti o založení a dalších osudech obce. V této práci mi ve značné míře pomáhal farář
pan Ivan Soukup a vrchní učitel Hans Prunel, pamětníci pan Josef Hofmann a Karel Hofmann ze
Sedla. Co jsem sehnal a sestavil, chci sdělit budoucím.
L.P. MCMXXIX
(1929)
Ludwig Harant.
3
Vznik obce, kostela a školy.
Od vysoko položených luk a pastvin až do okolí průsmyku Nová Bystřice leží podél česko
bavorských hranic „Královský hvozd“, oblast Krakováků tj. svobodných sedláků. Královský hvozd byl
majetkem králů, kteří jej pokládali za liduprázdné území, třebaže ostatní části Šumavy byly již
osídlovány německým obyvatelstvem, lesy byly káceny a vypalovány.
Osídlení samotného Královského hvozdu je zahaleno tajemstvím. Když král Karel IV ve 14
století stavěl hrad Kašperk u nynějších Kašperských Hor a počal těžit zlato v okolí nynějšího Rejštejna,
začali se v okolí pravděpodobně usídlovat němečtí sedláci, aby králi chránili hranice. Králováci byli
bohatě vybaveni různými právy a povinnostmi a dlouhý čas byli podřízení pouze královské komoře.
Počátkem novověku byl však Královský hvozd dáván do zástavy různým šlechticům. Tito však brzy
považovali tento obrovský, pralesem porostlý prostor se dvory Králováků za své vlastnictví a zřídili zde
několik dědičných statků a panství. Nakonec přešli Králováci proti své vůli z bezprostřední podřízenosti
královské komory do podřízenosti dvou nově zřízených panství, a to panství Bystřice a Prášily.
Po třicetileté válce se začalo jako jinde na Šumavě, i v Královském hvozdě opět s mýcením
stromů. Králováci se rozšiřovali stále více v prostoru Královského hvozdu, šlechta dosazovala na své
statky další obyvatele nebo předávala lesy a louky Královákům. Dříve si museli Králováci v tvrdých
sporech vybojovat svá psaná práva. Nyní docházelo k častým sporům o pozemky se šlechtickými
sousedy.
Lidé byly jako ostatně všude v Čechách dědičně podřízení šlechtě a statkářům, kdežto
Králováci byli pod ochranou šesti rychtářství a to : Zhůří, Kochánov, Seewieswan, Eisenstrass, Hamry,
Sv. Kateřina patřící k panství Bystřice a dalších dvou rychtářství Stodůlky a Stachy, které patřily statku
Prášily.
Králováci byli podřízeni šlechtickým rychtářům a odváděli daň jen z pozemků, lesa, z lovu
zvěře a ryb, jakož i daň ze mlýnů královské komoře. Měli však právo volného používání svých
pozemků, volný lov zvěře a ryb, právo k vaření piva a pálení kořalky, byli osvobozeni od roboty, směli
nosit kord. Dále měli právo volit si vlastní rychtáře, který vedl písemnou i daňovou agendu.
Původně bylo osm svobodných rychtářství. Během 18. století přibyla však devátá rychta,
nazývaná Novostodůlecké rychtářství, jinak Stodůlecká rychta druhý díl, nebo také Stodůlecký podíl –
díl 1. Tato rychta vděčí za svůj vznik tomu, že pokročilým osidlováním zdejších lesů kolem Spáleného
vrchu, Poledníku, Křemelné a Antýglu se tak rozrostla, že stodůlecký rychtář Wilibald Hofmann, který
trpěl tuberkulózou, nemohl svou funkci dobře zastávat. Poprosil proto knížecí vrchnost Mannsfeldskou
o to, aby mu byl dán k ruce další rychtář. Jeho prosbě bylo vyhověno a dosazen další, nemocný
rychtář jménem Adam Joachim Staler. Byl však podřízen stodůleckému rychtáři a tak vznikl název
„rychtář stodůleckého podílu“.
Prvním držitelem stávajícího panství měl být španělský důstojník Don Fuerta. Tento prodal
panství Prášily roku 1710 hraběti Kolowratovi. V tomto roce vznikla osada Sedlo. O založení jejím se
vypráví toto :
Hrabě Kolowrat měl trubače jménem Johan Hofmann. Tomuto trubači hrabě dovolil, aby se
usídlil na jeho panství. Hofmann však nevěděl, kde si na tak rozlehlém panství postavit domek. Jednou
šel trubač přes osadu Paště, kde už tenkrát byly sklářské hutě. Vyprávěl sklářům svoji záležitost, že
nemůže najíti vhodné místo. Jeden ze sklářů ukázal do okolí, do míst, kde nyní osada stojí, že tam je
nejvhodnější místo. Hofmann poslechl jeho rady a postavil si tam dům.
Po Hofmannově zprostředkování bylo povoleno ještě třem sklářům z Pašti usídlit se na Sedle.
První obyvatelé této obce byli Hofmann, Hnüsl, Joachim Staler, Hass – těmto osídlencům byl přislíben
pozemek, ohraničený těmito potoky a říčkami : Sekerský potok, Křemelná, Vydra a nynější Luční potok
/ Hamerský potok /. Ještě dnes představují tyto potoky hranice obce Sedlo.
Později se hospodářství rozdělila. Mimo jiné dal Joachim Staler svému synovi pozemek, ležící
východně od hory nazvané Geigeberg ( Houslařský vrch).
4
Srní -
/ Rehberg /
Roku 1727 byl držitelem panství Stodůlky baron
Schmiedel. Za něho byla založena obec Srní. Její
jméno vzniklo po značném množství srnčí zvěře, která se zde zdržovala. Původně měla obec Srní
sedm domků : Weber, Schreiner, Edenhofmener, Gruber, Schötz, Weber a Gruber.
Po baronu Schmiedlovi převzala panství Prášily kněžna Eleonora Mannsfeldová. Roku 1733
předala dědičně toto panství svému synu Heinrichovi Mannsfeldovi. Za tohoto držitele vznikla osada
Zelená Hora (jméno vzniklo podle toho, že se v okolí objevuje na jaře první vegetace) a Hrádky
(Schlösselwald), obklopené skalami vypadající jako hrady. Jejím prvním držitelem byl jistý Harant,
pocházející z rodu Krištofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Dále vznikly osady Nová Studnice, Antýgl a
Modrava.
V roce 1749 koupil panství Prášily bavorský sklářský mistr Lorenc Gattermeier. Roku 1775
přešlo panství na knížete Josefa Kinského, který později panství odkázal svému bratranci F.
Kinskému. Za tohoto vznikla osada Vchýnice, která měla původně čtyři domky. Později spojením
vznikla osada Vchýnice – Tetov. Kníže Josef Schwarzenberg odkoupil celé panství roku 1798. Povolal
sedmdesát dřevorubců a ihned započal se stavbou plavebního kanálu.
Srní a Sedlo patřilo jako farnost k Rejštejnu. Hrádky, Zelená Hora, Antýgl a Modrava k Dobré
Vodě.
Přibývající obyvatelstvo vyžadovalo školu. Jelikož se obyvatelé Sedla a Srní nemohli
dohodnout o umístění školy, určila krajská komise, že škola pro osady Sedlo, Srní, Hrádky a Zelenou
Horu má být na náklad těchto osad vystavěna v Sedle. Byla vystavěna v roce 1787. V budově se
nacházela jedna třída pro žáky a byt pro učitele.
V této škole, která byla později zbořena (stála přibližně nedaleko kašny v Srní) se vyučovalo
až do roku 1836. V tomto roce byla dána do užívání nová škola, stojící v místě dnešní. Byla dřevěná,
jednopatrová. V budově byla veliká stáj, jelikož zdejší učitel míval propachtováno značné množství
zemědělské půdy. Mohl držet až 12 kusů hovězího dobytka, takže nebyl jenom učitel, ale i zemědělec.
Jelikož tehdy nebyl u kostela hostinec, čepovalo se v bytě učitele pivo a lihoviny, pořádaly se křtiny a
pohřební hostiny. Brzy se ukázalo, že i tato škola je malá a proto v roce 1865 bylo přikročeno ke
stavbě nové školy. Byla dokončena o rok později. V době stavby se vyučovalo v obecním hostinci.
Vznik kostela
Roku 1788 byla císařem Josefem II. povolena stavba kostela.
Obec Srní a Sedlo chtěly mít kostel na svých pozemcích. Po třech
krajských komisích byla pro umístění kostela určena obec Sedlo,
která věnovala pro stavbu kostela pozemky na věčné časy.
Roku 1788 byl na náklady obcí postaven dřevěný kostel. Stál mezi školou a hostincem. 10.
srpna 1789 byl kostel vysvěcen děkanem Prokopem Haurem ze Sušice. Vysvěcení se zúčastnilo 700
až 800 lidí.
Roku 1803 byla přifařena obec Vchýnice – Tetov a 70 dřevorubeckých rodin. Počet obyvatel
stoupl na 1600 a byla zřízena fara. Dřevěný kostel byl natolik zchátralý, že byla císařem Františkem I.
povolena částka 5443 zlatých a 39 krejcarů na stavbu nového kamenného kostela. Příštího roku bylo
pro vnitřní zařízení povoleno 701 zlatých jako dodatek. 1. května 1804 byl položen základní kámen.
Stavbu řídil zednický mistr Ferdinand Gruber ze Srní. 15. srpna 1806 vysvětil kostel biskup Johan
Prokop von Schaftgottsche baron k Kynast a Greifensheimu.
Kaple na hřbitově byla postavena roku 1801. Pod její podlahou jsou pohřbeni farář Heinrich z
Pleinerů rytíř von Drossau, Wenzel Prinz a Wenzel Pawlik.
5
Lesní kaple - / Hauswaldkapelle /
Lesní kaple byla zasvěcena Nejsvětější Panně Marii.
Každoročně se kaple stala místem mnoha poutníků a
procesí, zvláště ve svátek Nanebevzetí Panny Marie
(15. srpna). O této kapli se vypráví :
Dvě ženy ze Srní – jedna z nich byla prababičkou kovářského mistra Johana Merzingera – šly
na trávu. Musely procházet části pralesa, kde jim přes cestu ležely spousty vyvrácených kmenů. Při
přelézání jednoho takového kmene s hrůzou spatřily velkého hnědého medvěda, který divoce bručel a
cenil zuby a přibližoval se k oběma vyděšeným ženám. V hrůze volaly obě ženy Matku Boží a utíkaly
pryč. Medvěd je pronásledoval, ale obě ženy se zachránily. Z vděčnosti pověsily na kmen stromu
skleněný obrázek Sedmibolestné Matky Boží. U tohoto tzv. „obrázkového stromu“ se udály různé
příhody, zázračná uzdravení apod.
Jedna z příhod :
Jednou šel nějaký chromý muž o berlích do lesa k „obrázkovému stromu“, aby vzdal čest
Panně Marii. Cestou však zabloudil a ke stromu přišel až pozdě večer. Při modlitbě se natolik setmělo,
že nebožák nemohl na zpáteční cestu ani pomyslet. Rozhodl se proto, že u stromu se svatým
obrázkem přenocuje. Postavil berle ke stromu, pomodlil se a uložil ke spánku. Když se příštího rána
probudil a sáhl po berlích, zjistil, že berle nepotřebuje. Náhle mohl stát a chodit bez pomoci berlí.
Spěchal zpět do vesnice, aby vyprávěl lidem svoji příhodu. Lidé, kteří jej znali z dřívějška, poznali, že
se mohl uzdravit jen díky zázraku.
Skutečnosti je, že se mnoho lidí po motlitbách k Matce Boží uzdravilo, neboť u „obrázkového
stromu“ se našlo mnoho odložených berlí, které tam ležely až do počátku stavby lesní kaple, která byla
postavena roku 1820.
Pověsti o zázračných uzdraveních se rozšířily do okolí a přicházelo stále více zbožných lidí,
aby motlitbou prosili o požehnání. Později přicházela z okolních vesnic celá procesí, zvláště v Den
Nanebevzetí Panny Marie. Tak vznikla slavná "srnská pouť". Z darů, které věnovali věřící, mohla být
v roce 1860 postavena větší kaple. Stavba byla provedena, ale tak špatně, že kapli po 7 letech hrozilo
zřícení a byla zavřena. Poutníci však navštěvovali tato místa tajně i nadále a opět docházelo
k zázrakům. Z vděčnosti přinášeli obrázky, berle, voskové figurky, růžence, svíce a jiné věci. Byly
konány peněžité sbírky na stavbu nové kaple, k níž došlo roku 1901, kdy sbírka dosáhla výše 600
zlatých. Stavební místo daroval Josef Gruber ze Srní, stavební dříví daroval kníže Schwarzenberg,
ostatní materiál různí občané ze Srní. 5. června zahájil stavbu zednický mistr Martin Marek z Prášil.
Stavba byla dokončena roku 1902. Za přítomnosti asi 2000 věřících byla kaple vysvěcena vikářem
Hirnschrotem z Rejštejna 8. srpna 1902. Na místě staré zbořené kaple byl postaven železný kříž.
V kamenném podstavci byl vytesán prostor pro původní skleněný obrázek, který byl později
neznámým pachatelem rozbit.
6
Různé události
Roku 1806 byla velká drahota. Jeden korec žita stál 28 zlatých. Následkem toho se ze
zdejšího okolí vystěhovalo 130 osob do Polska. V tomto roce byly na kostelní věž vyzdviženy dva
veliké zvony, koupené v Bavorsku. Martin Schwarz z Nové Studnice koupil pro kostel Křížovou cestu.
Od března do poloviny srpna 1809 ležela v Srní divize domobrany.
Roku 1811 byla veliká nouze. Sud piva stál 100 zlatých, 1 kotec žita 50 zlatých, 1 korec
ječmene 54 zlatých, 1 korec pšenice 80 zlatých, 1 žejdlík omastku 5 zlatých a 30 krejcarů.
Dělovou kouli, která je dodnes zazděna v bráně bývalé fary, přivezl farář Wenzel Prinz
z Teplic. Tato koule (francouzský granát) pochází z Napoleonského bojiště u Chlumce mezi Teplicemi
a Ústím nad Labem.
Varhany, které byly zakoupeny v Pasově, nebylo možno pro jejich velikost umístit v kostele.
Byly proto vyměněny za varhany ze Sušice.
Roku 1816 byl velmi špatný rok. Farář Wenzel Prinz prodal příbory a nějaké stříbro. Za to
koupil 10 q rýže a fůru žita a přenechával mouku po žejdlících a rýži po librách obyvatelům hor.
Roku 1817 bylo vzhledem k velikému množství sněhu zrušeno procesí do Prášil. Sněhu leželo
na 2 sáhy, místy na 4 až 5 sáhů. Byla veliká bída. V květnu, červnu a červenci se ve všech domech
vařilo jídlo ze šťovíků, kopřiv, bílého a červeného jetele, někdy se dokonce vařily různé druhy trav.
V roce 1820 byla postavena fara. Stavba stála 7265 zlatých a 81 krejcarů.
3. listopadu 1833 srazila obrovská bouře z kostelní věže orla, poškodila báň na věži. V srpnu
1835 byla věž opravena a místo orla byl na věži umístěn železný kříž.
21. října 1839 se po dvanáctileté vojenské službě u 1. bataliónu polních myslivců vracel domů
Franz Brughart z Filipovy Huti. Šel přes Bavorsko. Hranice překročil mezi Březníkem a Modravou
s jistou Elenou Katunovou na černo. Při pokusu o útěk byl hraničním myslivcem postřelen a smrtelně
zraněn. Téže noci po přijetí poslední svátosti zemřel.
Do roku 1848 se konaly odvody, třebaže Králováci měli povinnost dát menší počet rekrutů
k dispozici. Hlavní rychtář určil pro jednotlivé rychty 1 až 3 muže. Rychtáři nechali podle volných
ustanovení těm, kteří k tomu byli ochotni (říkalo se jim náhončí nebo honící psi) rekruty chytat. Jednalo
se o lidi, kteří nic neměli, nebo kteří vandrovali. Tito lidé byli chyceni, zavřeni a předáni krajskému
rychtáři. Za toto obdrželi náhončí prémie. V těchto dobách sloužili vojáci 14 let na frontě a 6 let jako
domobrana. Po revolučním roce 1848 byl vydán zákon s odvodem na vojnu.
Roku 1850 byly královské rychty zrušeny. Posledním rychtářem Stodůleckého podílu byl
Kašpar Hofmann ze Srní. V témže roce byla zřízena obec Stodůlecký podíl č. 1. do které byly zahrnuty
osady Velká Mýť a Vchýnice –Tetov. Prvním starostou této obce byl Wenzel Klostermann z Hrádků, na
kterého přešla veškerá práva a povinnosti posledních rychtářů.
V roce 1853 byla opravena kostelní věž a na vrcholu byl opět vztyčen orel. Do těchto časů
platil starý volební zákon. Zdejší obce byly podle výše daní rozděleny do tří skupin :
1. volební skupina nejmenší poplatníci a řemeslníci mohli volit 4 osoby do obecního zastupitelstva.
2. volební skupina střední poplatníci rovněž 4 osoby.
3. volební skupina největší poplatníci (kterých však bylo nejméně) rovněž 4 osoby.
Volit směli pouze muži.
Roku 1911 byl vydán všeobecný a rovný zákon, pro plnoleté osoby obojího pohlaví. Ve
volbách byl zvolen starostou Johan Uhlík ze Srní. Byl jím od roku 1911 do roku 1919, kdy byl opět
zvolen. Svůj úřad složil roku 1921, po něm převzal úřad Franz Scheinost z Údolí. Úřadoval jen 6
měsíců. Po něm převzal úřad starostenský úředník Emanuel Müller z Vchýnice –Tetov. Ten jej předal
za 9 měsíců Josefu Winkelbauerovi z Hrádků. Ten starostoval do roku 1924.
Dalším starostou byl Wolf Paukner ze Srní v době 1924 až 1928, kdy musel úřad složit pro
zanedbávání některých povinností. Úřad opět převzal Josef Winkelbauer pod vedením poštmistra
Webingera. Úřadoval krátce. Poté byl k převzetí funkce určen Wenzel Gruber, který však po 3 létech
úřad složil. Úřad přešel na Christiana Tremla ze Sedla. Vedení úřadu obstarával poštmistr Webinger,
zpracovával dva roky nevyřízená akta a přivedl úřad opět na výši.
7
Roku 1929, v březnu 24. se konaly volby s tímto výsledkem :
listina č.1 státní a soukromí zaměstnanci – 63 hlasů, 2 mandáty
listina č.2 národní socialisté – 148 hlasů, 4 mandáty
listina č.3 svaz zemědělců – 188 hlasů, 6 mandátů
listina č.4 bezpartijní – 65 hlasů, 2 mandáty
listina č.5 sociální demokraté – 363 hlasů, 10 mandátů
Dne 24. dubna 1929 byly volby funkcionářů. Starostou byl zvolen učitel Josef Heidl ze skupiny
bezpartijních a převzal úřad. Jeho zástupcem byl zvolen poštmistr Webinger. 25. června 1930 byl
zvolen starostou poštmistr Webinger. 30. září 1933 utekl z Čech.
Vedením SDP byl určen starostou Josef Häusler ze Sedla.
V roce 1866 vedlo Rakousko–Uhersko na severu válku s Německem, na jihu s Itálií. Jeden z účastníků
této války byl Karel Hofmann z Údolí.
Franz Beer z Mossau zemřel roku 1929.
Roku 1870 byl v Srní zřízen poštovní úřad. Dříve byly dopisy donášeny obecním poslem
z Kašperských Hor jednou týdně. Prvním poštmistrem byl zdejší hostinský a obchodník Franz Pavel
Weber.
Silnice z Rejštejna do Srní byla postavena v roce 1871. Ve stavbě se pokračovalo na Modravu
v roce 1907.
Četnická stanice byla roku 1883 přeložena z Modravy na Srní, tato stanice byla obsazena
pouze jedním mužem. Roku 1918 byl stav zvýšen na 3 muže.
V létech 1700 až 1799 bylo ve zdejším okolí několik sklářských hutí, mimo jiné
v Glasserwaldě, Zeleném Dvoře, na Zelené Hoře a na Filipově Huti. Zde byly vyráběny skleněné
korále, které byly většinou vyváženy do zámoří, hlavně pro Indiány. Také zdejší ženy chodily bohatě
ozdobeny těmito korálky.
Později byly sklářské hutě zrušeny a kníže Schwarzenberg obsadil tato místa dřevorubci.
V létech 1800 až 1890 se značně rozmohla domácká výroba tzv. dřevěného drátu,
rezonančních prkének, leštěných dřevěných krabiček pro švédské zápalky, dále se vyrábělo velké
množství dřevěných soustružených dóz. Tyto nejvíce vyráběl Alois Hofmann v Srní.
Roku 1890 byl z kostelní věže snesen orel a po jeho opravě dne 23. 9. 1890 opět umístěn na
vrcholu. Vážil 77,5 kg a byl 2,20 m vysoký. V roce 1899 byl kostel vymalován malířským mistrem
Merglem ze Sušice.
Roku 1906 byla v Srní založena pobočka peněžního ústavu Reifensenka. Zakladatelé byli
Ignaz a Franz Scheinost, Franz Paukner, Ferdinand Oldřich, Karel Hofmann, všichni zemědělci ze
Sedla, Reimund Weblitský, truhlář ze Srní a Karel Kainz, sedlák z Hrádků. Prvním přednostou byl
Franz Paukner, účetním byl Franz Scheinost ze Sedla, druhým Ludvik Harant, listonoš ze Srní, třetím
Johan Edenhoffner, vrchní dozorce finanční správy ze Sušice.
Roku 1908 bylo přikročeno ke zřízení prvního dobrovolného požárního sboru v Srní a Vchýnici
– Tetově.
Roku 1910 bylo podle sčítání lidu v obci Srní 1734 osob.
Roku 1912 byla v Srní zřízena úřadovna finanční stráže se dvěma muži. Stav mužstva byl
v roce 1921 zvýšen na 5 mužů.
1. dubna 1914 byla v Srní otevřena konzumní prodejna.
8
Světová válka 1914 – 1918
Arcivévoda Franz Ferdinand navštívil se svou manželkou, jako generální inspektor veškeré
ozbrojené moci, manévry v Bosně. V pondělí 26. června 1914 dopoledne se vysoký manželský pár
zúčastnil prohlídky města Sarajeva a byl zastřelen několika výstřely z browningu.
Při vyšetřování atentátu bylo zjištěno, že v pozadí stojí síly v Bělehradu a Srbsku. Rakousko –
Uhersko žádalo od Srbska zadostiučinění a potrestání viníků. Srbsko se však zdráhalo a spoléhalo na
pomoc Ruska a Francie, a tak byly přerušeny diplomatické vztahy. Jeho veličenstvo, náš císař, nařídil
ihned částečnou mobilizaci. 27. července narukovali ihned všichni povolaní ke svým útvarům.
V rychlém sledu docházelo k vyhlášení války.
Přišly trudné a těžké časy, hlavně pro obyvatele a starostu. Byl nedostatek potravin a
pracovních sil, v hospodářstvích zůstala ve většině případů veškerá starost a práce na ženách. Vláda
nařídila odvádění veškerých potravin, dobytka, obilí a produktů z mouky, brambor. Denní dávka
potravin činila na osobu 200 g mouky, pro těžce pracující 300 g. Pšeničná mouka nebyla skoro vůbec
k dostání, žitné mouky bylo velice málo. Většinou byla přidělována mouka z kukuřice nebo ječmene na
zavedené potravinové lístky. Byly zavedeny nejvyšší ceny. Mnoho chudých lidí jedlo jetel. Kvetl černý
obchod, peníze ztrácely hodnotu. Z nejbližších českých vesnic se nakupovala mouka za nesmírně
vysoké ceny, nakonec se vyměňovala za dříví, plátno, prádlo, máslo apod. Byla nouze o prádlo, šaty,
za peníze nebylo skoro nic k mání.
21. listopadu 1916 zemřel náš císař Franz Josef I. na Schönbrunnském zámku. Téhož dne
převzal moc synovec zemřelého císaře velkovévoda Karel Josef jako císař Karel Rakouský.
7. prosince 1916 byly po hodinovém vyzvánění na rozloučenou vojenskými osobami sňaty
z věže dva velké zvony a odtransportovány pro válečné účely.
28. října 1918 přišel dlouho očekávaný převrat, došlo k zhroucení front v důsledku nedostatku
peněz, munice a hlavně nedostatku potravin. Válka skončila a vznikla samostatná Československá
republika.
Všechny hraniční obce byly obsazeny českým vojskem a větší německá města se dožadovala
slíbeného sebeurčení Němců.
Zdejší obyvatelstvo bylo vcelku velmi klidné. Rozumní lidé vítali vznik republiky a věřili na
všechno dobré ze strany Čechů. Zdejší obyvatelstvo žilo po staletí ve spojení s Čechy bez postraních
úmyslů. A jiné řešení nebylo skoro možné.
Někteří by raději viděli spojení s Rakouskem. Ale brzy se uklidnili dík našemu presidentu
Masarykovi, který byl mužem plným dobroty, smyslu pro spravedlnost, mužem, který měl pochopení
pro každou národnost. V době převratu nesměli někteří čeští nacionalisté použít svévole nebo násilí
vůči Němcům, takže dodnes si žádný správný Němec nemohl stěžovat na to, že by s ním bylo špatně
zacházeno. < Nechť dá Bůh našemu presidentovi T. G. Masarykovi ještě dlouhá léta, aby se nám,
Němcům i nadále žilo dobře >.
Ve světové válce padlo celkem 31 mužů z naší obce. V březnu 1919 vznikla čs. měna, veškeré
papírové rakousko – uherské peníze se musely předložit k orazítkování v Kašperských Horách. Každá
bankovka byla opatřena českým razítkem. Po vydání nových peněz byly staré staženy z oběhu.
V únoru 1920 zastřelil v hostinci Adolfa Hofmanna zdejší vrchní dozorčí finanční stráže svou
manželku ze služební pušky. Bylo to pravděpodobně ze žertu nebo v podnapilosti. Byl odsouzen ke
dvěma měsíců těžkého žaláře. Toto rodinné drama vyvolalo mezi obyvatelstvem velký rozruch.
21. října 1921 přistálo v Oldenburgu v Maďarsku letadlo s excísařem Karlem a jeho manželkou
ve snaze obsadit maďarský trůn. Československo, Rumunsko Jugoslávie podniklo proti dosazení
Habsburka na maďarský trůn energické kroky u maďarské vlády a president T. G. Masaryk vyhlásil
dne 21. 10. 1921 mobilizaci ročníků 1895 – 1900. Excísař Karel byl maďarskou vládou zatčen,
nebezpečí války pominulo, mobilizace byla zrušena. Excísař s manželkou byl vypovězen na ostrov
Madeiru, podle rozhodnutí velmocí.
10. dubna 1922 byly do Srní dovezeny dva nové kostelní zvony od firmy Rudolf Perner
z Českých Budějovic. Velký zvon vážil 211 kg, na zvonu je vyobrazena Panna Marie s nápisem
„Panno Marie pros za nás“, pořízeno od farníků ze Srní. Malý zvon vážil 96 kg. Je na něm vyobrazen
svatý Martin a svatý Vendelín a nápis, „Pros za nás“. Cena zvonů činila 21 000 Kčs.
29. května 1922 se přehnala okolím Srní veliká bouře s průtrží mračen. Způsobila veliké škody
na polnostech, odplavila mnoho orné půdy. Vodní masy odplavily z plavebního kanálu cca 5000 plm
9
polen a brusného dříví a roznesly je po okolních lukách. Dno plavebního kanálu bylo v některých
místech vymeteno tak, že do takto vzniklých jam se vešel malý domek.
16. června zemřel náš dlouholetý kostelník Johann Oberhofner. Odpoledne byl na poště a na
cestě domů se zastavil u stavby tanečního sálu Weberova hostince, kde po delší dobu hovořil se
zedníky. Když se chystal k odchodu, zřítila se náhle stará zeď a Oberhofnera zasypala. Zlomenými
žebry mu byly probodeny plíce a srdce, následkem čehož byl okamžitě mrtev.
13. května 1923 zemřela po dlouhém utrpení choť pana presidenta Charlotta Masaryková.
Byla pohřbena v Lánech.
1. září 1925 byla v Srní otevřena česká škola. Do školy chodily většinou děti německé
národnosti, aby se naučily česky.
5. června 1925 byl z kostelní věže odstraněn rakouský orel a nahrazen železným křížem.
11. srpna 1925 vypukla večer veliká bouře. Vodní spousty velmi poškodily silnici a cesty.
Nejhůř bylo v Rejštejně, kde voda strhla most.
29. října 1925 vypukl dopoledne v usedlosti Franze Grubera na Sedle č. 27 požár. Dobrovolný
požární sbor mohl jen chránit okolní stavení. Gruber byl jen z části pojištěn.
20. ledna 1926 se v pokoji Hofmanova hostince pokusil o sebevraždu oběšením obchodní
zástupce V. Hofmann z Rejštejna. Důvodem byla nemoc, která se nadá vyléčit.
2. března 1926 se konalo cvičení dvou oddílů praporu hraničářů z Vimperka. Cvičení trvalo do
10. března. Vojáci byli ubytování ve Weberově a Hofmannově hostinci.
19. června 1926 se zde konalo cvičení cyklistického oddílu praporu hraničářů z Kaplic. Byli zde
až do 7. července ubytování ve škole.
5. září 1926 bylo započato se stavbou školního záchodu.
3. srpna 1926 uhodil blesk do hospodářské usedlosti Anny Schafhauserové. Dům byl ihned v
plamenech přes okamžitý zásah dobrovolného hasičského sboru. Zachráněn byl pouze dobytek a
obývací část domku. Škoda byla nahrazena jen částečnou pojistkou.
Spolek vysloužilých vojáků v Srní slavil v červenci 1928 padesáté výročí založení spojené
s vysvěcením praporu.
Od ukončení války byly žně vcelku dobré. Silná zima byla v roce 1928 až 1929. Často celé
týdny klesala teplota pod – 30 stupňů Celsia.
13. května byl ve věku 48 let zasažen padajícím stromem a okamžitě usmrcen Heinrich
Hofmann. Hofmann nebyl úplně normální, obecný chudý, ale jako snaživý dělník byl oblíben. Podle
očitých svědků běžel přímo pod padající strom.
1929 byla dokončena stavba silnice na Prášily, která započala v roce 1916.
25. června 1929 vedl obcí závod uspořádaný plzeňským autoklubem. V krátké době projelo
obcí 80 až 90 aut a motocyklů.
Přírodní katastrofy
Rok 1870 – přírodní katastrofa z noci 26. na 27. října
V těchto dnech se rozpoutaly nad Šumavou opět silné vichřice. Ty postihly celou střední
Evropu. V Klatovech stržena střecha Černé věže, v Praze věž kostela sv. Štěpána.
V šumavských lesích škody nesmírné, ve vimperských lesích vyvráceno a polámáno mnoho vzrostlých
stromů: na ploše 1 675 jiter na 264 000 sáhů lesa. Přestože byli volání dřevaři z Dalmácie, Kranska,
Korutan a Tyrol, nebylo možno tyto spousty zdolati. Dělníci z jihu si donesli i nový nástroj – sekyru na
dlouhé násadě, kterou zvali „capina“. Po jejich příkladu si i domácí dělníci pořizovali tyto sekyry. Horlivě
se pracovalo v panských lesích. V selských lesích se ale nedostávalo sil a tak se do chorých a
vyvrácených stromů nasadily roje kůrovců. To dovršilo zkázu šumavských lesů.
O vichřice těchto dnů vypráví kašperskohorský současník Panni: „V noci z 26. na 27. října
1870 přišel takový strašlivý orkán. Vše, co nebylo přibito nebo jinak připevněno, bylo této noci
smeteno. Obyvatelé našeho města nezavřeli oka. Mezi devátou a půl jednou zuřila vichřice za
neustálého blýskání nejvíce. Každým okamžikem bylo se obávati, že vítr vytrhne a rozbije okna. Bylo
neustálé bouchání, mlácení a též zvonění. Procházka městem po rozednění skýtala obraz zpustošení,
všude ležely trosky střech a cihel.
Jednotlivé ulice se třpytily množstvím skleněných střepů. Ani zdejší lesy nezůstaly ušetřeny,
nejsilnější zdravé stromy byly vyvráceny a zlámany. Bylo toho na 150 000 sáhů“.
10
Dle suchých služebních zpráv, které docházely koncem října na prášilský lesní úřad, bylo
vichřicí vyvráceno a zlámáno na panství přes 50 000 plm dřevní hmoty.
Lesní Říha z Březníku odhadoval přípisem, datovaným 31. října, rozsah polomů na 2 000 sáhů
3
/ 4 300 m / a hlásí:
„26. října v noci řádící orkán v nahoře uvedeném polesí způsobil dle přibližného odhadu následující
škody na lesních porostech / vyjmenováno 26 lesních oddělení se škodami od 25 do 240 sáhů /.
Upozorňuji, že pro vysoký stav sněhu nedovolující chůzi, bude skutečné množství dřevní hmoty spíše
vyšší“.
V listopadu byla nad zdejším krajem další hrozná bouře s vichřicí, která úplně zničila
Pamferwald.
Přírodní katastrofa ze dne 4. července 1929
Byl krásný horký den s bezoblačnou oblohou, pole plná bohaté úrody a louky s vysokou
trávou, slibovaly dobrou sklizeň. Ale odpoledne bylo stále dusivější, vlaštovky byly neklidné. Na obloze
se objevily tmavé mraky. Bylo vidět velké hejno ptáků, které jako by prchalo směrem k Srní. Vzrůstající
neklid se přenášel i na lidi, ohromující neklid jakoby vyzařoval ze stále se blížících hrozivých mračen.
V dálce duněl hrom a objevovaly se blesky. Náhle se nad obzorem objevilo něco neobvyklého.
Černošedá masa mraků se na nás valila hrozivě rychle, docela neočekávaně se setmělo a tma jako
v noci zahalila celé okolí. V tomto okamžiku se ozval strašlivý rachot. Kroupy velikosti ořechu hnané
vichřicí dopadaly na střechy, bily do stěn domů – ohromující čtvrthodina. Ohlušující rachot velkých krup,
ostré zvonění rozbitých okenních tabulek a vytí vichřice, která lomcovala domy, jako by je chtěla
odnést do vzduchu.
Stáli jsme ve vchodech domů a vydechli jsme ulehčeně, když se noční temnota proměnila ve
světlou šeď, vnikající rozbitými okny. Tu jsme spatřili doslova zimní krajinu. Kroupy ležely v 5 cm
vysoké vrstvě, místy byly kroupy vichřicí nahnány do vysokých hromad. Trvalo přes půl hodiny, než
jsme se odvážili ven, abychom přehlédli zpustošení.
Veškeré ovoce a listí stromů bylo zurážené, stromy napůl bez větví, tráva na loukách byla
doslova zadupána do země, seno rozbito kroupami a odváto vichřicí, bujné porosty obilí se změnily na
neobdělaná pole, lesy byly rozbity, na zemi leželo obrovské množství zurážených větviček a šišek jako
hustý koberec, stromová kůra byla zedrána, kolem dokola obrovské zpustošení.
Porosty brusinek, jediný příjem drobného obyvatelstva, byly totálně zničeny. Celá příroda
působila dojmem, jako by se právě probudila ze zimního spánku. Jak přežijí ubohé lesy tuto
katastrofu? Loňské žně byly skromné, málo krmení pro dobytek, málo zrní na černý chléb. Teď rozbitá
okna, proděravěné střechy.
Příštího dne se zase slunce usmívalo na spousty kolem. Z roztroušených samot se sešli
sedláci a domkaři poradit se, co počít, mnozí s vlhkýma očima, mnozí, kteří byli bouři překvapeni
venku, s obličeji do krvava rozbitýma a oteklýma rukama.
Byly odeslány telegramy, poslanci obhlédli škody, byla zajištěna podpora pro nejchudší, ale to
vše nestačilo k vyjasnění smutných tváří. Obilí a brusinky zničeny, lesy poškozeny. Čtvrthodinka
stačila k tomu, aby zničila všechno.
Navzdory této přírodní katastrofě se tráva dosti rychle zvedla, brambory se napůl
vzpamatovaly, takže přece bude něco pro dobytek a nejnutnější množství brambor na sadbu. Rovněž
pracovních příležitostí bylo dost, jak ve schwarzenberských lesích, tak i bavorských lesích, kde bouře
vyvrátila přes 1000 plm dřeva. K dopravě dřeva se poprvé použil tank, který přibližoval z Javoří pily na
Modravu.
Turistický a cizinecký ruch se od konce války, rok od roku rozjel tak, že letos, roku 1929 prošlo
okolím mnoho tisíc turistů, z nichž někteří zde byli ubytování jako letní hosté.
7. března 1930 jsme slavili 80. narozeniny našeho presidenta T. G. Masaryka. V 8. hodin ráno
se v kostele na mši shromáždili všichni úředníci, zaměstnanci a penzisté, dobrovolný hasičský sbor.
V 10. hodin se v sále pana E. Hofmanna sešlo obecní zastupitelstvo se státními veřejnými
zaměstnanci. Zde starosta a obecní zastupitelstvo schválilo mimořádné dary obce :
450 Kčs pro obecní knihovnu na nákup skříně pro knihovnu
200 Kčs pro obecní chudobinec v Sušici
200 Kčs pro německou okresní péči o mládež v Kašperských Horách.
11
Sál byl vyzdoben bíle prostřeným stolem s obrazem presidenta, po stranách stály dvě větší
jedle, v pozadí státní vlajka.
Pan starosta J. Heidl měl krásnou slavnostní řeč, ve které vylíčil život a práci našeho pana
presidenta a proslov uzavřel slovy „Nechť Bůh dá, presidentu T. G. Masarykovi dlouhé žití“. Potom
byla provolána třikrát sláva.
Ve 14 hodin se shromáždila česká menšina s některými Němci v hostinci pana Webera. Řídící
učitel české školy měl rovněž krásnou řeč o životě a díle našeho presidenta. Řeč ukončil hlasitým
„Zdar“. Pan farář Ivan Soukup poděkoval přítomným Čechům a Němcům za účast.
Ku zmírnění nouze způsobené přírodní katastrofou obdržela obec podporu ze státních
příspěvků : 105 000 Kčs pro zemědělce, 6 500 Kčs pro ostatní.
Od 23. května do 17.
17. června byl proveden součet budov,
budov, pozemků, dobytka, apod.:
zemědělské usedlosti
zemědělská půda
louka
pastviny
lesní půda
zastavěná plocha
ostatní
230
388,99 ha
459,05 ha
1030,01 ha
696,82 ha
0,88 ha
22,74 ha
stav dobytka:
koně
telata
býci
jalovice
dojnice
dojnice a chovné kusy
voli
ovce
kozy
prasata
selata
slepice
husy
kachny
29 kusů
222 kusů
20 kusů
131 kusů
216 kusů
343 kusů
103 kusů
216 kusů
96 kusů
75 kusů
226 kusů
2522 kusů
254 kusů
27 kusů
12
Sčítání lidu dne 2. prosince 1930 :
Sedlo 88 domů, 138 rodin a 572 osob; Srní 48 domů, 65 rodin a 336 osob; Nová Studnice 4 domy, 5
rodin a 23 obyvatel; Hrádky 36 domů, 47 rodin a 208 obyvatel; Zelená Hory 19 domů, 27 rodin a 113
obyvatel; Rybárna 1 dům, 2 rodiny a 8 obyvatel; Rokyta 21 domů, 28 rodin a 117 obyvatel; Schätzova
Mýť 10 domů, 16 rodin a 74 obyvatel; Modrava 6 domů, 10 rodin a 37 obyvatel; Antýgl 2 domy, 2
rodiny a 16 obyvatel; Vchýnice - Tetov 49 domů se 124 rodinami a 291 obyvatel;
celkem čítáno na 284 domů se 464 rodinami a 1795 obyvateli.
obyvateli.
První auto si koupil roku 1930 pan F. Beer ze Sedla.
Rok 1931 byl až do června suchý, předpoklad žní dobrý. Bohužel v srpnu a září pršelo téměř
nepřetržitě, takže úroda byla většinou zničena. Krize v zemědělství se stále stupňuje. Plný metr dřeva
stojí 50 až 60 Kčs. Za tuto cenu je možné kácet. Cena dobytka klesla proti minulému roku o polovinu.
Krávu je možno dostat za 300 až 1000 Kčs, telata jsou ještě levnější, hovězí maso je kg za 6 Kčs.
Následkem toho je mezi obyvatelstvem nedostatek peněz.
Na svatodušní pondělí se konala veliká sociálně demokratická slavnost spojená s odhalením
praporu : shromáždilo se mnoho lidí z blízka i z daleka se spoustou kapel.
V září byla silnice Srní – Čeňkova pila válcována parním válcem, který je majetkem okresu.
Výnosem okresního úřadu byla zdejší škola uznána za nevyhovující. Je bezpodmínečně nutné
postavit novou školu. V obecní radě se často uvažuje, jak stavbu obecné i měšťanské školy při
nedostatku finančních prostředků uskutečnit. Přípravy jsou veliké a pan starosta Heidl má těžké
problémy k řešení.
Pan poštmistr Webinger si postavil krásný dům do kterého byla přemístěna pošta z Weberova
hostince.
V létě 1930 bylo velmi sucho. Obilí a travinám se dařilo, ale brambory zaostaly ve vzrůstu.
Bramborová nať předčasně uschla, výnosy byly špatné, na některých polích se objevila rakovina
brambor.
Krize a nezaměstnanost se stále stupňuje, nikdo nemá výdělky, je nedostatek peněz.
Zemědělci nemohou platit daně a nájemné, jelikož nemají odbyt na své výrobky.
Obec zřídila na návrh starosta Heida koupaliště, na Hamerském potoce, dále vodní nádrž pro
hasiče na náměstí, podle nových nařízení byl dán do pořádku hřbitov, dále na náměstí zasadila přes
50 kusů různých stromů. Na dvoře fary byla zřízena garáž pro poštovní autobus, který poprvé zahájil
provoz. To všechno proto, aby někteří nejchudší dělníci našli alespoň trochu výdělku.
Rok 1933 byl vcelku dobrým rokem. Byl dostatek obilí, brambor i sena. Zima byla mírná, málo
sněhu, léto suché, bez bouřek a krásný podzim.
Krize trvá i nadále, nezaměstnanost stoupá, nezaměstnaní dostávají žebračenky. Byla
uspořádaná sbírka, která vynesla na potraviny obnos 1028 Kčs a 400 Kčs od okresu. Za tuto sumu
nakoupila obec brambory, které rozdělila mezi chudé.
13
26. března 1933 byly volby do obecního zastupitelstva
zastupitelstva :
1. čsl. státní zaměstnanci
2. živnostníci
3. strana práce
4. německá nar. social. strana dělnická
5. agrárníci
6. sociálnědemokratická strana
1 mandát
2 mandáty
2 mandáty
5 mandátů
3 mandáty
11 mandátů
Volby starosty byly uskutečněny 25. června Starostou, byl za sociálnědemokratickou stranu
zvolen poštmistr F. Webinger, zástupcem za stranu práce L. Harant, druhým zástupcem za agrárníky
W. Peukner.
V tomto roce byl postaven pomník představující umírajícího vojáka. Byl ze žuly a stál 10 161
Kčs. Pomník zhotovil zdejší sochař E. Železný ze Zelené Hory. Náklad byl uhrazen z darů
obyvatelstva:
zemský soudní rada A. Ederhofner věnoval
400 Kčs
paní Marie Luisa Prinzová
400 Kčs
obecní myslivecké sdružení
800 Kčs
dobrovolný hasičský sbor
300 Kčs
dobrovolný hasičský sbor Vchýnice -Tetov
200 Kčs
spolek zasloužilých vojáků
300 Kčs
Pomník byl slavnostně odhalen 11. července 1933.
V říjnu byla úředně rozpuštěna německá nacionálněsocialistická dělnická strana i její
organizace. Veškeré mandáty byly anulovány, na místa zástupců této strany byli dosazeni jiní, kteří
byli dosazeni okresním úřadem. Na podzim roku 1933 bylo započato se stavbou chudobince.
Rok 1934 byl pěkný, většinou suchý, málo dešťů. V důsledku toho bylo málo sena, o to víc
obilí a mnoho brambor, takže nouze v nastávající zimě byla zmírněna. Nikdo nepamatuje takovou
úrodu hub, jako byla letos. Proto byly také velmi levné, 1 kg sušených, kvalitních hub stál 10 – 15 Kčs.
Podzim byl překrásný, až do nového roku nebyl sníh.
12. února okolo půlnoci vypukl požár v usedlosti sourozenců Tremlových, Rokyta č. 24.
Usedlost shořela do základů se 7 kusy dobytka. Obyvatelé zachránili holé životy, nezbyly jim ani šaty.
Pojištění bylo malé, škoda vysoká.
26. února vyhořel Pauknerův hostinec v Srní do základů. V hostinci byly dvě třídy obecné
školy. Po požáru byly přemístěny do soukromých domů.
Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 20. března 1934, č. 66200, změnilo stávající název
politické obce Stodůlecký podíl, 1. díl na jméno Srní. Obecní pečeť rychtářské právo bylo předáno do
muzea v Kašperských Horách s vlastnickým právem. Tímto výnosem zmizelo ze světa staré historické
jméno obce.
Rozhodnutím zemského úřadu v Praze ze dne 3. dubna 1934 č. 3609/34 na základě § 106
obecního pořádku byla zrušena obec Sedlo.
S velkou námahou, za účasti všeho obyvatelstva obce, pomocí darů atd. byla dokončena
stavba obecního chudobince. Za výstavbu, bez obecních příspěvků, je nutno poděkovat v první řadě
panu starostovi Webingerovi a panu tajnému radovi W. Kübelbeckovi, kteří nelitovali žádnou námahu
na dokončení stavby.
Jelikož je zdejší škola malá a nedostačující, byly po dobu několika let umístěny tři třídy
v soukromých domech, kde bylo nutno platit nájemné. Aby byl odstraněn tento nedostatek, byly tři třídy
prozatímně přemístěny do chudobince do té doby, než bude nová škola.
14
V tomto roce v důsledku zadlužení obce byly zavedeny k vyrovnání obecního hospodaření
daně z turistického ruchu, masa, bytů, úředních výkonů apod. Letošní rok dosáhl turistický ruch vůbec
největší frekvence.
Rok 1935 byl většinou suchý, pro zdejší krajinu velmi dobrý rok. Obilí bylo pěkné, byl dostatek
brambor, úroda brusinek byla velmi dobrá.
Náves v Srní (Kirchenhäuser) – vlevo původní německá škola, vpravo fara.
Krize a nezaměstnanost nedoznala změn. Státní lístky na potraviny jsou nedostačující.
Vzhledem k některým rozporům má starosta těžkou pozici. 1. června nastoupil starosta Webinger
šestiměsíční zdravotní dovolenou, úřad převzal zástupce L. Harant.
Jako nouzová práce byla zahájena stavba silnice z Modravy na Weitfellerské slatě, dále bylo
pěkně upravené náměstí v Srní, dokončena stavba koupaliště, kolem silnice vysázeno 120 stromů
v ceně 900 Kčs.
Bývalý starosta A. Paukner žádal od obce 10 000 Kčs přeplatek, který vznikl jako důsledek
špatného knihování při předávání úřadu. Při úřední revizi bylo zjištěno, že tato částka náleží obci.
Peukner byl nyní po 8. létech odsouzen k vrácení částky 16 000 Kčs. Paukner se odvolal.
K smutné příhodě došlo dne 6. července 1935, kdy obecní rada, pan Adolf Six, přišel o život.
V důsledku nedostatku bytů se chtěl pan Six ubytovat v bytě pana E. Stadlera na Vchýnici-Tetově.
Stadlerovi nesouhlasili a poslali panu Sixovi naproti švagra. Pan rada Six hovořil s Fürchem v dobrém.
Došlo však ke rvačce, při které vytáhl Fürch dlouhý nůž a zasadil panu radovi několik ran, z nichž
jedna byla zasazena do břicha. Tato rána byla smrtelná. Six byl zdatný obecní rada a dobrý člověk.
Fürch dostal za svůj nelidský čin 18 měsíců těžkého žaláře a obec jednu chudou vdovu, jelikož Six byl
nemajetný.
Pan páter Johan Grill založil Svaz německé katolické mládeže, který má nyní 60 členů. Mládež
se naučila pěkně zpívat a hrát divadlo. Pan Grill je zdatný duchovní a snad se mu podaří přivést
mládež na lepší cestu.
Rok 1936 byl velmi mokrý, zima byla mírná, jaro krásné a teplé, polní práce byly dokončeny
koncem dubna, tráva rostla bujně. V červnu však přišly veliké deště se sněžením, veliká chladna a
mokré počasí trvalo i na podzim. Obilí nevykvetlo, většinou prorostlo travou. Obilí bylo málo, špatné a
proto i málo chleba. Koncem září padal sníh, takže sklizeň byla ukončena s velkou bídou.
14. června byly vysvěceny nové kostelní hodiny, zakoupené za 8 000 Kčs u firmy Heinz
v Praze. Tento obnos byl získán sbírkou a dary.
29. července přešla zdejším okolím veliká bouře a krupobitím. Padaly kroupy velikosti
holubího vejce, naštěstí však nebyl vítr, takže obilí nebylo zničeno. Některá pole dopadla zle, obilí bylo
zatlučeno do země. Přes podanou žádost nedostali však postižení ze státních prostředků nic.
Obec obdržela státní subvenci 22 000 Kčs na obecní práce pro nezaměstnané. Tato částka
byla použita na dokončení prací na náměstí, cesty na Hrádky a Sedlo. Pracovní krize je stále citelná.
Byl prodloužen plavební kanál na Sedlo, takže dělníci měli práci na několik týdnů. Tím se jejich nouze
zmírnila. Cena dřeva a dobytka stoupla, což je příznivé pro sedláky.
15
Rok 1937 byl většinou mokrý. Zima byla mírná, teprve v únoru padal hodně sníh, který zmizel
teprve koncem dubna. Polní práce byly opožděny. Sena a obilí bylo dost a dobré jakosti, velmi mnoho
brambor. V době žní bylo chladno a deštivo. Brusinek bylo hodně a veliké, ale velmi levné. Byla
poptávka po dřevu, za které byly placeny dobré ceny. Ceny dobytka poklesly, krize v zemědělství
ustupuje, sedláci a majitelé lesa se mohli zotavit.
Z podnětu poštmistra a starosty Webingera byla zřízena v březnu 1937 tzv. obrana republiky
(Republikanische Wehr), do které vstupovali většinou mladí. Jako uniformu nosili modrou košili
s červenou vázankou a plochou čepicí (ruský vzor).
V měsíci dubnu bylo započato se stavbou nádrže na Sedle a se stavbou elektrárny na
Čeňkově pile. Bylo zaměstnáno dosti dělníků, týdenní výdělek byl malý, pracovalo se málo hodin.
Práce byla velmi namáhavá.
Po 27 létech věrné služby a duchovní péče o farníky odešel pro silný revmatismus do výslužby
náš vážený pan farář Ivan Soukup. Slavnostní rozloučení odmítl. Úřad převzal kaplan Johann Grill jako
administrátor.
8. května 1938 navštívil Sušici v rámci své cesty Šumavou státní president Dr. Eduard Beneš
se svou choti. Ve městě se shromáždili zástupci obcí, veškeré spolky a korporace a mnoho lidí. Pan
president pronesl řeč v německém jazyce.
14. září zemřel po delší nemoci náš velmi hodný první president T. G. Masaryk. Němečtí
občané v Čechách se sklánějí naplnění smutkem v úctě před osobností presidenta, který odešel na
věčnost. V obci byla v předvečer pohřbu uspořádána smuteční slavnost. Na náměstí bez výjimky se
shromáždily všechny organizace a mnoho obyvatel. Potom za zvuku smutečního pochodu byl odchod
na Kostelní vrch, kde byl zapálen velký oheň. Nejdříve promluvil český, potom německý učitel. Oba
hovořili o životě a díle zesnulého presidenta.
Na Štědrý večer se v 19:00 hodin v blízkosti Vysoké Mýtě u Svojší zřítilo francouzské dopravní
letadlo. Příčinou neštěstí byla mlha a bouře. Posádka, pilot, radista a jeden cestující byli okamžitě
mrtví. Stroj se roztříštil.
Rok 1938
( psáno budoucím generacím )
Zima 1937 – 1938 byla velmi mírná, skoro bez mrazů, v březnu bylo krásné letní počasí, zato
duben byl velmi chladný se silnými mrazy, denně byla zamrzlá okna. Následkem chladna bylo velmi
málo sena, ovoce také. Obilí bylo pěkné, jen v době žní bylo špatné počasí, takže mnoho obilí vyklíčilo
na poli. Teprve v polovině září a říjnu bylo velmi hezké počasí.
V důsledku velice napjaté politické situace bylo v létě velmi málo letních hostů. Výdělků bylo
na stavbě vodního díla (nádrž, elektrárna) dost, mnoho lidí, členů SDP (Sudetendeutche Partei).
vyřazených z práce pracovalo v Bavorsku, takže nouze nebyla tak zlá.
Když Adolf Hitler založil v Německu národně socialistickou stranu, byla tato založena i u nás.
Čechům však byla trnem v oku a roku 1933 zase úředně rozpuštěna. Stranické peníze byly zabaveny,
obecní zastupitelé a členové této strany byli zbaveni funkcí. Konrád Henlein potom založil
Sudetendeutsche Heimfromt. Tento název však nebyl povolen a proto byl změněn na
Sudetendeutsche Partei (SDP).
Když letos v březnu vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler zachránil Rakousko před komunismem
tím, že ho přičlenil k říši, vzbudily se i Sudety, protože i my jsme chtěli být osvobozeni od Čechů.
Všechny aktivní strany vstoupily do SDP, jenom marxisté a komunisté byli velkými protivníky a držely
s Čechy, celý ostatní národ (Němci) vstoupil do SDP.
16
SDP byla silná, že na 1. máje šlo do Kašperských Hor na 400 lidí. Tento pochod byl Čechům
trnem v oku. Finanční stráž byla zesílena na 14 mužů, četnictvo na 6 mužů. Koncem května bylo
nasazeno vojsko. V důsledku komunistických útoků a pomluv byla situace SDP ještě dnes ohrožena.
Mládeži, která nosila bílé punčochy a odznaky SDP, byly odznaky strhávány, rány jen pršely, bylo
mnoho udání, schůze byly zakázány. Na členy SDP byly pořádány úplné hony, byly domovní prohlídky
s bytím, takže někteří lidé museli utíkat okny a po mnoha potížích utíkali přes hranice, aby se vyhnuli
trestům. Všechny spisy SDP byly odebrány, zbraně a rozhlasové přijímače se musely odevzdat, ve
škole se nevyučovalo, při setmění se nikdo neodvažoval ven, aby nebyl vystaven špatnému
zacházení. Komunisté a rudá domobrana, která byla vyzbrojena, obcházeli dnem i nocí jako špioni.
Byla to smutná kapitola, kdy stál Němec proti Němci, kdy někteří tak zradili. Po vyhlášení české
mobilizace, hon na nás teprve začal. Každý dobrý Němec se musel zachraňovat jak jen mohl. Mnozí
bloudili celé dny po lesích a skalách, někteří jen málo oblečení a bez bot, až se konečně dostali přes
hranice.
SDP byla úředně rozpuštěna, předseda Henlein byl pronásledován, byl na něj vydán zatykač.
Byl to smutný čas, doma zůstali jen staří s dobytkem, Došlo to tak daleko, že některé domy byly úplně
opuštěny, zvláště v noci, protože komunisti a Češi chtěli všechno zapálit a vyhodit do vzduchu. Panu
páteru byla vyražena okna a když chtěl zjistit pachatele, byl na cestě u starého Srní tak zbit, že si jen
stěží zachránil život. Odešel zakrvácen a roztrhán přes hranice. Nebyl žádný duchovní. Dva mrtví
z Hrádků (zemřeli přirozenou smrtí) byli pohřbeni bez zvonění. Bylo to zakázáno.
Celé okolí bylo prázdné a opuštěné. Překračování hranic bylo usnadněno tím, že za hranicemi
naši stateční uprchlíci vytvářeli ozbrojené uprchlické úderné oddíly, které se dnem i nocí pohybovaly
podél hranic, takže Češi nemohli na hranicích hlídkovat.
Vůdce a říšský kancléř položil Čechům ultimátum, aby 1. října Češi odstoupili německé území,
jinak bude použito ozbrojené moci. Krátce před tímto termínem byl sehnán dobytek a připraven
k odehnání přes hranice (část již byla za hranicemi).
Úderné oddíly zažily hodně trmácení, námahy a hladu, ale všechno má svůj konec. 29. září
museli Češi dle rozhodnutí čtyř mocností odstoupit hraniční území. V noci 30. září a 1. října útěkem
opustili naše území Češi a komunisté.
Když 1. října opustilo těch málo zbývajících své úkryty, jsou uvolněni, jakou radost nám
připravil milý Bůh a milovaný vůdce Adolf Hitler, jaká oddechnutí být zase volní, vzduch byl čistý. Za
velikého nadšení a volání dorazily 2. října první oddíly německé branné moci.
V několika málo dnech se vrátili všichni uprchlíci domů, byl oslavován příchod armády, bylo
vidět, kolik lidí bylo za hranicemi, kde byli radostně přijati, bylo o ně pečováno, byli obdarování oděvem
i obuví.
Byla sloužena slavnostní mše, potom byly všechny české obrazy a vlajky spáleny na náměstí.
Jelikož bylo obyvatelstvo nedostatečně zásobeno potravinami, nastoupila NSV, opatřila mnoho
potravin a chleba, vše ze staré Říše a potraviny rozdělovala. Jak bylo již naznačeno, uprchl
s komunisty poštmistr a starosta Webinger, největší zrádce se svoji ženou, proklatou a několik lidí,
které Webinger přemluvil do českého území. Češi jej však poslali zpět. Zrádci našli svůj trest. Přišli do
Dachau, do výchovných zařízení, odkud byli po řádném vysvětlení propuštěni.
4. prosince byly doplňující volby pro Němce ze Sudet do říšského sněmu. V naší obci nebyl
žádný hlas proti, náš vůdce byl zvolen 100 % ano, v Sudetech bylo 98,9% hlasů. Jako všude, tak i zde
byly zřízeny oddíly SA, SS, NSKK, HJ a jiné. Nezaměstnaní našli okamžitě práci v Říši.
Konečně po dvaceti létech zotročení jsme svobodnými německými občany, máme zajištěnou
mateřskou řeč, jsme osvobozeni od českých škol, máme dostatek práce i výdělku, veškerá nouze
skončila. Co svět světem stojí, nebylo ještě takového státníka a politika jako je náš vůdce Adolf Hitler,
který historii německého národa přivedl na takovou výši, že celý svět může od něj se učit.
Náš pozdrav zní „Heil Hitler“.
17
25. února byla večer od 19,30 do 22,30 hod. vidět silná načervenalá polární záře. Nejsilnější
byla nad Spáleným vrchem.
Bývalý starosta Webinger odnesl s sebou veškeré důležité listiny a doklady i s obecní
pokladnou. Z nařízení Zemského úřadu musel doklady vrátit. Nevrátil však vše, jakož i částku 6 700
Kčs.
Prvním starostou naši obce v nynější bavorské východní marce byl vedením SDP určen pan
J. Harant ze Srní, prvním místním zemědělským vedoucím byl E. Bauman ze Zelené Hory.
Listopadem pozbyly české peníze platnost, byly staženy a vyměněny za marky v poměru
1 Kčs = 12 Rpf.
Kroniku obce Srní psal od 12. listopadu 1929 německy Ludvík Harant, poštovní zřízenec za spoluúčasti
Václava Hackla. Zápisem z roku 1938 kronika končí. Doba okupace není v kronice popsána. Kronika
pokračuje po roce 1945, kdy bylo Srní osídleno českým obyvatelstvem a většina Němců odsunuta.
Z němčiny přeložil Alexandr Svoboda ze Srní – 1977.
Dodatek
Z farní kroniky obce Srní
( Emil Keck )
Koncem 17. století byla celá široce se prostírající oblast farního kraje. (Srnský les nebo Kynské
pohoří) česká. Tato oblast se táhla od sv. Kateřiny až po Stachy.
Pozemky byly knížecí. Oblast zvaná Prášily byla údajně darována španělskému důstojníkovi
jménem „Don Fuerta“. Kolem roku 1710 byla zbudována usedlost Sedlo, jejíž název pochází od dvou
vrchů podobných sedlu. Původně zde bylo osm domů, později padesát domů. Budováním sklářských
hutí se započalo s prosvětlováním zdejších lesů.
Odkoupením se stal v té době majitelem Srní baron Schmiedel, který započal s přestavbou
Srní. Z počátku zde bylo 7 domů, později pak 37 domů. Zdržovalo se zde velké množství srnčí zvěře –
odtud název obce. (Německy název – Rehberg).
Dalším prodejem přešlo Srní do vlastnictví paní kněžny Eleonory von Mannsfeld. V roce 1733
bylo vše převedeno dědičně na jejího syna Heinricha von Mannsfeld. V té době bylo započato
s přestavbou Zelené Hory – název od místa, kde se vyskytovalo nejvíce vegetace, dále Hrádků
(Schlösselwald) – název podle obklopení četnými skalami, pak Studnice, Antýglu a Modravy.
Lesy byly stále více prosvětlovány a postupně došlo k přístavbě Chýnice –Tetov.
V roce 1798 počal kníže Schwarzenberg se stavbou plavebního kanálu, který byl v roce 1888
dokončen.
Zároveň bylo dosídleno do Chýnice-Tetova a Zelenohorských chalup 70 dřevorubců.
V roce 1788 byl na náklady obce vystavěn dřevěný kostel a založen hřbitov. Tento hřbitov byl
v roce 1800 rozšířen a byla vystavěna hřbitovní kaple, která byla vysvěcena 11. října 1801. V tomto
čase byl počet duší mezi 700 až 800. Po Rejštejnu, Zelené Hoře, Hrádkách, Antýglu a Modravě byly
připojeny i Srní a Sedlo k farnosti Dobrá Voda. Když ale v roce 1803 byly do farnosti zahrnuty i
Zelenohorské chalupy, Nová Studnice a Chýnice-Tetov, stoupl počet duší na 1600 a Srní bylo
povýšeno na faru se správou.
Místo, kde stojí kostel a fara, se nachází podle měření astronoma Davida 424 klaftrů nad
mořem. Pohoří proti bavorské straně má výšku 550 až 600 klaftrů. Poznámka : V horním žulovém
schodu u vchodu do kostela je zalita olověná koule s výškovou značkou Srní.
18
Protože původní kostel ze dřeva, postavený na náklady obce, vyžadoval velkou přestavbu,
bylo uvolněno císařem Franzem I. 20. října 1803 pro stavbu kamenného kostela 5443 guldenů a 39
krejcarů. Jako dodatek pro zařízení kostela bylo po roce milostivě uvolněno dalších 701 guldenů.
1. května 1804 byl vyhlouben základ kostela a 3. května byl položen základní kámen.
Přestože životní náklady byly v té době veliké, (jeden díl zrní stál 14 guldenů, 1 libra hovězího masa
stála 12 krejcarů) požehnal všemohoucí dílo našich rukou a mohly být mezi 5. až 7. zářím vztyčeny
dřevěné krovy. Zednickým mistrem byl Ferdinand Gruber ze Srní.
Během stavby kostela odejel pan farář s několika farními dětmi do Pasova a nakoupil tam
v dražbě Františkánského kostela varhany, velkou monstranci a deset menších oděvů, oltářní svícny,
lampy, menší knihy a obrazy. Farní děti přispěly 800 guldeny, které byly postupně spláceny z příjmu
kostela.
Tyto v Pasově zakoupené předměty včetně varhan byly požehnanými farními dětmi dopraveny
na zádech a pěšky z Pasova na Srní.
7. března 1806 byly zavěšeny v Bavorsku zakoupené zvony, větší z nich měl váhu 510 liber,
menší pak 442 liber. 15. srpna 1806 byl za přítomnosti velkého množství věřících kostel vysvěcen.
6. září 1846 v 9 hodin dopoledne zemřel velevážený pan farář Wenzel Prinz.
Od té doby chybí několik listů kroniky.
Poslední záznamy farní kroniky Srní
Válečný rok 1944. Zima 1943 – 44 byla v celku mírná. V prosinci a lednu skoro žádný sníh. Od
Marie do dubna bylo počasí velmi neklidné. Velké množství sněhových vichřic s velikými závějemi. Na
Modravě a Březníku bylo v lese až 3 metry sněhu. Silnice i přes plužení nebylo možno udržet
průjezdné. Provoz byl mnohdy na mnoho dní přerušen.
Palmová neděle : Procesí se konalo jen v kostele. Před kostelem byly veliké závěje.
V posledních dnech před velikonocemi tálo.
Procesí znovuvzkříšení : Z kostela kolem pekaře Richarda Höfnera ke kovárně Henricha
Marzingera a zpět. Cesta přes náměstí byla neschůdná.
Dnes na velikonoční pondělí nemohla být poprvé sloužena bohoslužba v lesní kapli. Přes
mnohé upozornění farníka během roku nebyli ochotni dát biskupovi obětní peníze. Biskup nepovolil
prodlouženi licence, která skončila v květnu 1943. Bohoslužby v kapli se nekonaly.
Svátek Fronleichnam 1944 : Počasí zprvu nepříznivé, mírný déšť. Během obřadu se počasí
vyjasnilo. Silně byly zastoupeny ženy, méně mužů než v předchozích létech, opět armádní cvičení.
Oltáře byly hezky upravené. Skupinky bíle oděných děvčat s květinovými koši a symbol palem
zkrášlující celkový obraz.
Kostelní slavnost 1944 : Hezké teplé počasí; jelikož byla kvůli povolaneckým dnům zakázaná
procesí, přišlo v neděli mnoho jednotlivců a mladých skupin. O pouťových dnech samotných se konalo
mnoho procesí. Před válkou chodilo více lidí na zábavy, kolotoče a houpačky. Nyní však bylo více lidí,
kteří se chodili modlit než dříve. Pouťová atrakce a stánky letos zcela chyběly. Dokonce pivo brzy
došlo, takže byla klidná noc.
Vánoce 1944 : Přes velké potíže byla dokončena elektroinstalace kostela. Stále častěji
přichází do rodin zprávy, že otec nebo syn či bratr padli na frontě. Důkazem toho jsou dvě tabule cti se
jmény padlých mladých lidí naší obce, kteří se stali oběťmi této bezbožné války. Nechť je Bůh nechá
v cizích zemích odpočívat v míru.
Dodatek : Dvě tabule se jmény padlých farní obce Srní byly vystaveny v kostele. Dešťová
voda, která zatékala do vnitřních prostorů kostela, je narušila tak, že většina jmen na druhé tabuli byla
nečitelná.
19
Z historie kostela „ Nejsvětější Trojice “v Srní.
1788 - byla císařem Josefem ll. povolena stavby dřevěného kostela. Pozemek věnovala na věčné
časy obec Sedlo.
1789 -10.srpna byl kostel vysvěcen děkanem Prokopem Haurem ze Sušice,
Sušice přítomno na 800 lidí.
18031803- císařem Františkem l. byla uvolněna částka 5443 zlatých a 39 krejcarů na stavbu nového
kamenného kostela a částka 701 zlatých na vnitřní vybavení.
18041804-1.května položen základní kámen pro stavbu nového kostela. Dozor nad stavbou měl tehdejší
farář Wenzel Prinz,
Prinz stavbu provedli zednický mistr František Gruber ze Srní,
Srní tesařsky mistr Johann
Schaler z Gerlovy Huti a Wenzel Haslinger
Haslinger ze Zelené Hory. 5.5.-7. září vztyčeny dřevěné krovy.
Zakoupeny varhany, velká monstrance a svícny.
18051805-26. července vytažen na kostelní věž orel, – znak rakouského mocnářství - zhotovený
zámečnickým mistrem z Budějovic Matiasem Naimanem, narozen v Kašperských Horách.
18061806- 7. března ve věži kostela umístěny dva zvony, větší vážil 510 liber a menší pak 442 liber
zakoupenév Bavorsku Martin Schwarz zakoupil pro kostel „Křížovou cestu“. 15.srpna byl kostel
slavnostně vysvěcen biskupem Johanem Prokopem
Prokopem von Schaftgottsche baronem k Kynastu a
Greifensheimu.
Greifensheimu
18111811-v Passau koupené varhany, musely pro svou velikost být vyměněny za varhany ze Sušice. Na
hřbitově postavena kaple a 11. října vysvěcena /dnes zrušena/. Pod její podlahou byli pohřbeni faráři :
Henrich z Pleineru rytíř von Drossau, Wenzl Prinz a Wenzl Pawlik.
18201820- postavení nové kamenné fary na místo dřevěné, která byla zřízena v r. 1803. Na stavbu fary bylo
vydáno 7256 zlatých a 81 krejcarů.
18331833- 3. listopadu srazila obrovská bouře orla z kostelní věže a poškodila báň.
18351835-v srpnu byla opravena báň, a na věž byl umístěn železný kříž.
18531853-oprava věže a kříž nahrazen opět orlem.
18901890-z kostelní věže snesen orel, a po jeho opravě 23. září opět umístěn na vrchol. Vážil 77,5 kg a
byl vysoký 2,20m.
18991899-vymalování kostela malířským mistrem Mergem ze Sušice.
19161916- 7. prosince po hodinovém vyzvánění byly vojenskými osobami sňaty oba zvony a odvezeny pro
vojenské účely.
19221922-10. dubna byly do Srní dovezeny dva nové zvony, zakoupené za 21.000 kčs od firmy Rudolf
Perner z Českých Budějovic. Velký zvon vážil 211 kg a malý zvon 96 kg s vyobrazením Panny
Marie,
Martina a sv.Vendelína
Vendelína.
Marie sv.Martina
Vendelína
19251925- 5.června byl z kostelní věže sňat rakouský orel a nahrazen opět křížem / dnešní podoba /.
19301930-7. března se konala v kostele mše u příležitosti 80-tých narozenin T.G.Masaryka.V
T.G.Masaryka. 8:00 hodin se
shromáždili všichni úředníci, zaměstnanci, zemědělci, penzisté a místní dobrovolný sbor hasičstva.
19361936-14. června byly vysvěceny kostelní hodiny zakoupené za 8.000 kčs u firmy Hainz v Praze.
19371937-po 27 létech věrné služby a duchovní péče o farníky, odešel pro nemoc do výslužby vážený pan
farář Ivan Soukup. Úřad převzal kaplan Joh.Grill jako administrátor.
19441944-Vánoce : přes veliké obtíže, byla dokončena elektroinstalace kostela.
19651965- došlo ke zřícení šindelové střechy, krovu a dřevěného stropu. Pádem stropu došlo k poškození
varhan, lavic a vnitřní výzdoby kostela.
19681968-po předchozí úvaze o demolici kostela, padlo rozhodnutí o jeho generální opravě. ONV poskytl
dotaci na opravu kostela ve výši 1.000.000 kčs.
19701970-byla dokončena generální oprava kostela za nemalé pomoci místních občanů.
19881988-elektrifikováno doposud ruční natahování kostelních hodin.Práci provedli František Březina ml. a
Josef Hynek ze Srní.
19911991-došlo k částečné opravě interiéru kostela. Byly opraveny lavice, ošetřen oltář a obrazová
výzdoba. Na těchto pracích se nejvíce podílela pí. Blanka Matějčková a několik místních věřících. Od
tohoto roku dochází k znovuobnovení slavné „ Srnské pouti “. Datum pouti určen na neděli po
patnáctém dni měsíce srpna, /svátek Nanebevzetí Panny Marie/.
Marie
19951995-kostel prodělal celkovou opravu střechy, okapů a omítky. Nejvíce práce odvedli dva místní
občané František Jiřík st. a Josef Kubů, nemalý podíl na opravě kostela má místní starosta Stanislav
Dolejší. Technické zabezpečení zajistila firma ze Sušice. Na opravu kostela přispěly: KOMES a.s.
20
MostMost- 20.000 kč; Římskokatolický úřad z Kašperských Hor -55.000 kč; dobrovolná sbírka – 27.000 kč
a zbytek věnoval Obecní úřad Srní.. Celková částka vydaná na opravu kostela činila 182.000 kč.
19971997- v tomto roce došlo ke generální opravě varhan, kterou provedla firma Chorus z Vimperku.
K varhanám byl nainstalován elektrický pohon. 27.prosince byly varhany vysvěceny panem
farářem Karlem Hamplem.
20042004-11.10 – 25.10 oprava kostelní báně po velikém větru na podzim 2003. Opravu provedla firma
REMONT ze Strakonic.
Strakonic
zdroj: Farní kronika a kronika obce Srní
Rychty: 1. Svatá Kateřina
2. Fandovská ( Hamry )
3. Hojsová ( Hojsová Stráž )
4. Zejbišská ( Javorná )
5. Zhůří
6. Vejdovská ( Kochánov )
7. Šimonovy stodoly ( Stodůlky ) - Stadlergericht
8. Stachy
21
Společenství Srní
Společenství Srní – kupní smlouvy, školní a farní kronika.
22
Společenství Srní obsahovalo od roku 1883 do roku 1945 následující obce a usedlosti :
dvůr Antýgl, Vchýnice – Tetov, Bruchmühle, Kaltenbrunn, Kirchenhäuser, Lochmühle, Modrava,
Mosau, Fišerovy Hutě, Stachauer, Pfalzerhof, Sedlo, Schätzenwald, Schätzenreuth, Zelená Hora,
Spodní a Horní Hrádky.
Kostel a farnost.
Noví osadníci ze Sedla, které vzniklo v roce 1710 a usedlíci, kteří byli v roce 1726 na Srní,
patřili pod farnost v Rejštejně. Hrádky, vzniklé teprve v roce 1733, patřily pod farnost v Dobré Vodě ke
kostelu sv. Gunthera, a s nimi samoty, které byly na listině desátek. V roce 1789 bylo oprávněno
zařídit na Srní lokalitu. Kvůli stavebnímu místu k postavení kostela došlo ke sporu mezi Srním a
Sedlem, protože každý z nich chtěl mít boží dům na své pláni. Po třech dnech cesty ke krajskému
úřadu, se dohodli na pozemku v Sedle. V pozdějším vývoji se ukázalo, že místo bylo vhodně zvoleno,
neboť kostel, farní úřad, škola a dva zájezdní hostince tvořily brzy střed vesnice, o kterém ale cizí
nevěděl, že se nachází na Sedle. Srní bylo pro každého cizího jen "Kirchenhäuser" (kostelní domky) a
ne obec Srní.
Nový dřevěný kostel byl vysvěcen 10.8.1789 děkanem Prokopem Haurem ze Sušice. V roce
1803 byly Vchynice – Tetov a Schätzenwald dány pod faru do Srní; dřevěný kostel byl brzy příliš malý.
Nový kostel.
Dne 1. května 1804 byl položen základní kámen k novému většímu božímu domu, na který
bylo přispěno z církevního fondu 5443 fl a 39 kr. Dne 15. srpna 1806 kostel vysvětil první
českobudějovický biskup Johan Prokop von Schaftgottsche baron k Kynast a Greifensheim. Boží dům
byl zasvěcen svaté Trojici. V pátek 15. srpna přišlo, jak jen bylo možno, co nejvíce obyvatel Srní, kteří
byli roztroušeni po celém světě a hledali práci. V procesích, ale i jednotlivě přišli poutníci ze
sousedních farnosti, aby si vyprosili útěchu a sílu k životnímu boji. Jejich snažné prosby se mohly
zvláště vyslovit v lesní kapli.
Hřbitovní zeď na Srní
Srní.
rní.
Výnosem č. 4282 z 8. května 1859 nařídil úřad, aby se na Srní postavila masivní hřbitovní zeď.
Celkové náklady pro tuto zeď činily 277 guldenů a 38 krejcarů. Tento obnos byl rozdělen na všechny
majitele pozemků, kteří patřili k farnosti Srní, protože se zavázali nést všechny náklady pro výstavbu a
údržbu hřbitovní zdi, tak jak bylo zapsáno dne 3. května 1830 v pozemkové knize v Dlouhé Vsi. S tímto
závazkem byly zatíženy všechny pozemky, včetně farnosti. Jakmile, ale byl hřbitov rozšířen, zavedly
se poplatky pro hrobní místo.
Farní matriky jsou vedeny od roku 1789; dnes jsou uloženy ve státním archivu v Plzni. Zda
také farní kronika, zůstalo dodnes nevysvětleno.
V kryptě hřbitovní kaple (vystavěna 1801) odpočívají farář Henrich Pleiner rytíř von Drossau, Wenzel
Pawlik a Wenzel Prinz.
Lesní kaple.
Půlhodinky jižně od Kirchenhäuser na Srní se nachází "Hauswald" (domácí les). Odtud si
odváželi sedláci ze Srní dříví, seno, chudší lidé také trávu pro domácí zvířata. V tomto lese se udály
podivuhodné věci. Jednoho dne šly do lesa dvě ženy pro trávu a v tom se jim postavil do cesty
medvěd. Obě ženy snažně prosily Pannu Marii a byly zachráněny, medvěd odešel těžkým krokem
pryč. K díkům pověsily na tomto místě na strom skleněný obrázek.
V roce 1817 šel do lesa sedlák Jakob Weber pro stavební dříví. U stromu, kde visel obrázek,
vypověděly síly tažných zvířat, která měla lehkou zátěž, a nehnula se z místa.
Jednou zase věřící zaslechli v blízkosti "obrázkového stromu" zvuky zvonů a zbožné zpěvy.
23
Jeden ochrnutý muž byl uzdraven poté co se v lese naléhavě modlil za uzdravení a Christine
Harantová ze Srní dostala darem na tomto místě opět její zrak.
Franz Hofmann pozoroval, že obrázek Panny Marie v jeho světnici se častěji sem a tam
pohyboval.
Po všech těchto úkazech se rozhodla obecní společnost vystavět v lese na počest Matky Boží
kapli; ta byla postavena v roce 1820 a je zasvěcena Panně Marii.
Stále více poutníků přicházelo k místu milosti boží, takže z jejich milodarů mohla být vystavěna
v roce 1860 větší a hezčí kaple nad cestou. Sám císař Ferdinand a jeho žena Maria Anna poslali 100
guldenů.
Už brzy se ukázaly první trhliny a po sedmi letech byla kaple ve velmi zchátralém stavu. Aby
nikdo nepřišel k újmě na zdraví, byla kaple úředně uzavřena. V roce 1901 strhli tesaři tuto kapli úplně.
Zbožní lidé postavili na tomto místě kříž. Cesta na posvátné místo, neboli procesí k Matce Boží v lese,
ale zůstala.
Užší výbor, skládající se z faráře Soukupa, řídícího učitele Jakoba Prinze, starosty Aloise
Hofmanna a hajného Adolfa Schiemanna si přál vystavět novou kapli a posbírat milodary pro tuto
novostavbu. Když nasbírali 600 guldenů, začalo přesné plánování. Dne 5. června 1901 začala stavba.
Kvůli neobvykle dlouhé zimě byla kaple dokončena teprve příští léto a vysvěcena 8. září 1902. S
nařízením biskupa se odhodlal děkan Hirschroth z Kašperských Hor udělat slavnostní obřad, ke
kterému přišlo 2000 věřících z blízka i dalekého okolí.
Na oltáři stála bílé oděná soška Panny Marie. Dva roky později byl přivezen oltářní obraz
"Nanebevzetí Panny Marie". Společnost na Srní byla majitelkou kaple a starala se také o její stav.
Menší licence byla několikrát obnovena až do roku 1943.
Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) platilo jako "srnský pátek" a poutní den (konala se cesta na
posvátné místo). Po slavnostním průvodu sloužil ve farním kostele mši vysoký úředník, teprve potom
putovali věřící v menších skupinkách k lesu, k původnímu milostnému místu.
Na samotném Srní bylo velmi živo. Kolotoče a houpačky se nabízely k potěšení a zábavě,
stánky nabízely ovoce, šaty, svíčky, kříže, růžence a jiné dárky a v obou hostincích hráli k tanci do
pozdní noci.
Po odsunu Němců byla 14. 9. 1957 kaple vyhozená do povětří; ta stará menší přežila tento
ničící akt. Jeden Čech našel sošku, které chyběly jen ruce. Byla restaurována a dnes stojí na
postraním oltáři kostela v Srní.
Školní vývoj.
Krajský úřad nařídil v roce 1787 postavit školu a to pro obce Srní, Sedlo, Hrádky a Zelenou
Horu. Ještě v tomto roce se začalo se stavbou školní budovy. Byla ze dřeva a vedle jedné třídy zde
byla jedna obytná místnost pro učitele. Jak bylo dochováno, stála mezi farním dvorem a vodním
pramenem. V této škole bylo vyučováno až do roku 1836. Potom okolnosti donutily vystavět větší
budovu. Také tato škola měla byt pro učitele a chlév s vedlejšími budovami. Údajně měl učitel také
čepovat pivo.
V roce 1862 je v "Historicko–statistickém popsání správní oblasti biskupa v Českých
Budějovicích" zaznamenáno : Srní, farní škola, 202 žáků; příjem učitele 285 guldenů 79 krejcarů.
Obchodní škola Vchýnice-Tetov, 52 žáků; příjem učitele 55 guldenů; obchodní škola Zelená Hora s 45
žáky; příjem učitele 42 guldenů.
V roce 1864 se položil základní kámen budovy, ve které se ještě všichni žijící obyvatelé Srní
učili číst a psát. Až do roku 1936 mohla škola pojmout všechny žáky do čtyř tříd v nové budově v
Mossau. Dnes je tato škola zbouraná. Nezůstal po ni kámen na kameni.
Ve 158 letech její existence byla škola na Srní vedena těmito učiteli:
1787 – 1791 Josef Kreuß, narozený v Kašperských Horách.
1791 – 1828 Wenzel Beer z Haidlu.
1828 – 1866 Franz Beer ze Sedla
1866 – 1886 Ignaz Beer ze Sedla
1911 – 1920 Franz Stuckart z Kašperských Hor
1920 – 1927 Eduard Panni z Kašperských Hor
1927 – 1945 Johan Prunner
24
V Chýnici–Tetov vyučoval v letech 1877 – 1884 učitel Fürch jako obchodní učitel. Od roku 1884
– 1886 byla škola přechodně přeložena do Knotkova domu č. 30, až do té doby, co byla první škola,
dřevěná budova hotova. V roce 1895 musela být otevřena druhá třída. V roce 1907 bylo započato se
stavbou nové dvoutřídní školy a v lednu 1910 se konalo první vyučování. V přízemí se nacházely dvě
třídy a v poschodí dva byty pro učitele.
Až do roku 1934 řídil školu učitel Adolf Brunner, který se narodil 10. srpna 1899. Nechal se
přeložit do školy v Grün (dnes Zelená Lhota u Nýrska) a byl údajně roku 1945 zabit Čechy. Do 31. 12.
1940 řídil školu učitel Wilhelm Bauer, který se narodil 5. 2. 1916 v Kundraticích.
Ve škole v Zelenohorských Hutích chybějí bližší údaje, co se týče stavby a učitelstva. Do
31.12.1940 řídil tuto školu Otakar Stöhr, který se narodil 31. 5. 1904 na Novém Sedle; na toto místo
přišel teprve v roce 1939. Do roku 1936 řídil školu učitel Jakob Lettl, narozen 24. 1. 1902 ve Waidu.
Škola na Srní čítala k 31.12.1940 v sedmi třídách 204 žáků, zemědělskou školu navštěvovalo
68 žáků. Učitelkou domácího hospodářství a ručních prací byla paní Therasia Beranová.
V celkovém pohledu můžeme určit, že časové období 150 – 200 let bylo vystavěno nejméně 6
škol a 2 kostely, což byl velký výkon pro obyvatelstvo na této chudé rodné hroudě.
Sedlo.
Z minulosti.
Dlpl.Ing.W.Schmied
Roztroušená osada Sedlo se rozprostírá na úpatí svahu Sattelberg ( nyní Spálený vrch 1013 m
n.m.) a Geigerberg (nyní Sedelský vrch). Jeho pláně byly na severu a západě ohraničeny Křemelnou a
Plavebním potokem (Seckerbach), na východě Vydrou, a na jihu se natáhla až k Schwarzsaigen a
Weißensaigen.
Sedlo není jenom nejstarší části obce Srní, byla to vlastně úplně první osada, která vznikla
jižně od potoka Křemelná.
"Zakladatelská listina" je vlastně dopis k nahlédnutí, kterým hrabě Max Norbert KolowratKrakowský ustanovil města Teinitzl a Deschenitz (Dešenice u Nýrska) v roce 1709 jako patrony přes
obě kunická rychtářství Stodůlky a Stachy a 30. 10. 1710 dovolil čtyřem osídlencům v jeho lese na
Sedle stavět. Tato listina byla zachována do dneška a doslovné znění je:
"Johannu Hofmannovi, Simonu Heyslovi, Simonu Haasovi, Adamu Joachimsthalerovi ze stodůleckého
rychtářství, dovoluji v mém lese na Sedle stavět, když mi tito ročně budou platit daně…….20fl.
Teinitzl, dne 30. října 1710
Tato hora obsahuje 5420 sáhů, z toho ale kvůli výšce může být využito ne více jak 2000 sáhů, doteď
tam bylo zaneseno ročně 48 kr. Registr majetkových daní přenechá zákazníkovi ročně nějakých 20 fl.
Max Graf von Kolowrat, eh"
Z této první osady vyšli první hospodáři, kteří nám byli známi: Wenzel Hofmann, Johann Beer,
Karl Gruber, Maria Häusler.
Když se roku 1734 "nápravná komise" chopila našich plání za účelem daní, referovala o Sedle,
že si tam postavili nové obydlí Hans Hofmann, Simon Haas, Simon Heisler a Adam Joachimsthaler,
kromě toho také Bartl Raab, a že každý z nich si drží jednu krávu nebo kozu. Roční daně museli platit
u mannsfeldské renty a to 25 fl a 48 kr. Toto "přiznání" z roku 1752 dává zprávu už o osmi majetných a
každý z nich měl 1,5 štrychů polí (0, 43 ha), 2 štrychy luk (0, 58 ha) a držel si 8 kusů hovězího dobytka.
Pastviny a společný les byly pohromadě.
V srpnu roku 1794 zemřel poslední prvoosadník "starý" Johann Hofmann, zvaný
"Trompetenhansl", ve stáří nedožitých 100 let. Zanechal 11 žijících dětí, 63 vnuků, 61 pravnuků,
dohromady tedy 135 potomků, z kterých se 117 zúčastnilo pohřbu.
V roce 1840 čítala osada už 40 domů. U Vydry tak jako u Plavebního potoka a Křemelné byl
při ruce jeden mlýn s pilou. Do roku 1862 stoupl počet domů na 61, v kterých dohromady žilo 430 lidí,
mezi nimi 2 Izraeliti. Kromě toho se také musí vzít na zřetel, že k pláním na Sedle patřily také
pozemky, na kterých stály "Kirchenhäuser" včetně kostela a školy.
Na jaře 1937 začaly západočeské elektrické závody se stavbou vodní elektrárny Vinzenzsäge
(Čeňkova pila). Pro tyto účely byla voda z Vydry od Rechen (Rechle) u Vchýnice-Tetov vedena přes
plavební kanál až k začátku Rieselu u Pfalzerova mostu a potom rourami na východní svah hory
Spálený (Sattelberg) k velké nádrži, která leží ve výšce Sedla mezi horou Spálený (Sattelgerg) a
25
Sedelský vrchem (Gaigerberg). Od vodního uzávěru této nádrže až k elektrárně dělá rozdíl okolo 160
metrů.
Povinnost desátek obce Sedlo k farnímu kostelu na Dobré Vodě.
Vodě
Z nejmladšího kunického svobodného "novostodůleckého" rychtářství, nebo – jak obyvatelé
raději slyšeli – "Stadleranteil" rychtářství šlo po přelomu roku 1848 politické obci s neobvyklým názvem
"Stadler Anteil l. Teil" (později obec Srní) o to, aby její majitel pozemků platil od roku 1735 desátky
kostelu sv. Gunthera v Dobré Vodě, přestože obec (Srní) vlastně byla k Dobré Vodě jen přechodně
přifařena (Hrádky patřily např. pod srnskou farnost až po výstavbě nového kostela na Srní roku 1789).
Teprve ve druhé polovině minulého století se rušily zákony k pozemkové úlevě, což bylo osvobození
od povinnosti desátek.
Franz Karl von Villani, pán na Dobré Vodě a Kunratic měl nechat v roce 1702 vystavět na
Dobré Vodě kostel, kde stála od roku 1620 dřevěná kaple. Panství Dobrá Voda nabyla v roce 1732 do
vlastnictví kněžna Eleonora von Mannsfeld a Fondl paní z Horažďovic a Horního Krušce, patronka
kunických svobodných rychtářství Stodůlky a Stachy, kostel (který jí ležel obzvláště na srdce) "k lepší a
pohodlnější péči o duši kunických", který měl být trvale obsazen farářem. Kněžna přemluvila
svobodného pána von Villani, kterému tenkrát patřilo panství Kunratice, společně s ní zřídit nadaci pro
obživu faráře na Dobré Vodě. Nadační listina pochází z 19. 10. 1735 a dne 31. 10. byla potvrzena
pražským arcibiskupem Johanem Moritzem knížetem von Manderscheid, který povolil zároveň roční
příspěvek ve výši 75 guldenů.
Svobodný pán von Villani, který sám nevlastnil žádné lesy, převzal podle smlouvy k obživě
faráře ročně přispěl 80 fl rýnských a ze svého pivovaru v Kunraticích každý rok dodat 6 sudů piva.
Kromě toho chtěl přispět po všechna léta 15-ti guldeny na údržbu farního dvora. Proti tomu se kněžna
von Mannsfeld zavázala sobě a svým následníkům přenechat faráři pro chov koně a několika kusů
dobytka pozemek velký 1420 sáhů a část okolo tekoucí vody s rybami, nazvaný Jezerní potok. Mimo to
měl farář dostat ročně 40 sáhů palivového dříví a potřebné stavební řezivo pro farní dvůr a kostel.
Kromě toho chtěla kněžna dodávat každý rok 5 sudů piva, ale jen do té doby, dokud bude majitelkou
Horního Krušce. Při prodeji panství měl farář dostat místo piva 20 guldenů ročně z daní stodůleckého
rychtářství. Přesto uložila kuniským poddaným povinnost desátek kostelu v Dobré Vodě.
U starých spisů obce Srní ležel "Záznam o desátkách náležících faře Dobrá Voda, odváděných
obcí Stadler Anteil l. Teil". Z toho vycházelo, že část desátek pro obce Gruberg, Sonnberg (Slunečná),
Mühlspreng, Seeberg (Skalka), Zelená Hora, Kaltenbrunn, Hrádky a Antýgl v 60. letech minulého
století činila 24 fl 40 kr vídeňské měny, nebo 10 fl 36 kr rakouské měny (vídeňská měna ve zlatkách
platila 60 kr a to od roku 1811; ta byla 1. 7. 1858 nahrazena za rakouskou měnu ve zlatkách: 100
nových kr v přepočtu 100 fl vídeňské měny se rovnalo 42 fl rakouské měny, 1892 následovala
korunová měna).
Tento záznam je poučný, protože zahrnuje jména vlastníků pozemků a také čísla domů. Ovšem musí
být dbáno, aby se přitom jednalo o "stará" čísla domů, která 1871 byla zavedena pro celý Stadler
Antheil (nynější Srní) a platila jen do roku 1883. Když v roce 1883 byly obce Großhaid (býv. Velký Bor),
Gruberg, Horní Zelená Hora, Mühlspreng a Slunečná odděleny a připojeny k samostatné obci
Großhaid, musela se přidělit nová domovní čísla. To byla ta čísla, která jsou nám známa.
Základní obec Sedlo.
Č.d. 25 (3) – Obytný dům k č. 47, obydlený Gunterem a Barbarou Edenhofer, dcera Berta Hoidn.
Č.d. 26 (4) - "Stefanfranzl" – 42 ha
Patron rychtářství Stodůlky měl jednoho trumpetistu jménem Johann Hofmann, který se směl na
vymýcené ploše Waiderských sklářských hutí pod Sedlem zabydlet. Pravděpodobně pocházel ze
Skelné. Kronika kostela udává: "Dne 25.8.1794 byl pohřben na hřbitově v Srní ve stáří 99 let Johann
zvaný "Trompetenhansl". Zanechal 11 ještě žijících dětí, 63 vnuků a 61 pravnuků, ze kterých se 117
zúčastnilo pohřbu. Jeden vzácný příklad v tomto osvíceném, ale na těle a duší zkaženém století".
Poslední majitel : Hofmann Franz a Maria, roz. Harant; Fuchs Theresia s dětmi Emmou, Annou,
Stefanem a Ottem, kteří byli odsunuti v roce 1946 do Karlsruhe. Pak byl dvůr majetkem JZD.
26
Původní dům rodiny Hofmannovy na Sedle
Č.d. 27 (6) –"Joglfranz" – 27 ha
Dříve ve vlastnictví mlynářského čeledína Haase ze Stodůlek, naposledy Heisler Franz a Maria, roz.
Grünbeck, děti : Rosa, Karl, Maria, Theresia a Elizabeth. V roce 1946 odsunuti do Großkarolinenfeld.
Č.d. 28 (7) – "Beernsepp" (dříve Bon Frischn) – 23 ha
Základní dvůr Raabova příbuzenstva. Naposledy : Raab Josef a Maria, roz. Weisetschläger, děti :
Maria,Franz, Emil, Rosa a Adolf. 1946 odsunuti do Rudetshofen / Bavorsko.
Č.d. 30 – " Bon Boierl: - 22 ha.
Jméno domu ukazuje na vznik z Bavorského Lindbergu. Naposledy : Edenhofer Richard a Rosa, roz.
Eder. Jeho první ženou byla Rosa Haslinger: Děti : Adolfine, Rosa, Emma, Heinrich, Rudolf, Anton,
Wenzel, Richard, Ludwig, Karl, Anna a Franz. V roce 1946 odsunuti do Bruckmühl.
Č.d. 31 – obytný dům k č. 32
Č.d. 32 – "Matheisl" – 32 ha.
Majitel : Häusler Johann a Maria, děti : Rosa, Angela, Johann (padl). V roce 1946 odsunuti do
Reichlkofen.
Č.d. 33 – "Bo der Teckl"
Dříve obytný dům k č. 30. Dům byl zbořen a na jeho místě byl postaven nový dům. Poslední majitel :
Woldrich Tekla, vdova Puchinger, roz.Haslinger. Děti : Rosa Puchinger/Pscheidl a Maria
Puchinger/Gruber. Ta se vdala na dvůr Sedlo č. 47 a pronajala dům Adolfu Kerschbaumovi.
Č.d. 34 (22) – "Haasenmühle" – 13 ha
Vystavěno mlynářským čeledínem Haasem ze Stodůlek. Naposledy : Paukner Johann a Rosa, roz.
Winkelbauer. Děti : Josefine, Maria, Emma a Berta. V roce 1946 odsunuti do Niederviechtach.
Č.d. 35 – "Mlýn"
V mapách zvaný také Bauernmühle (selský mlýn).
Č.d. 36 (17) – "Von Bruber" – 10 ha
Dříve ve vlastnictví Edenhofnerů. V roce 1895 dvůr koupil Gruber Wenzel a Anna, roz. Schmidt, z
Vchýnice-Tetov. Děti : Franz, Hugo, Ferdinand, Walter, Anna a Edmund. V roce 1946 odsunuti do
Gottfriedingerschwaige v Bavorsku.
Č.d. 37 – "Rosinananner"
Majitel : Woldrich Ferdinand a Anna, roz. Houser. Děti : Wenzel, Karl, Maria, Anna, Rosa a Paula.
Wenzel se usadil v Buchenau jako truhlář. V roce 1946 přijal svou rodinu k sobě.
27
Č.d. 38 – "Peterl" – 19 ha.
Majitel : Häusler Karl a Barbara, roz. Scheinost s dětmi Franzem a Ernmou. V roce 1946 odsunuti do
Kerkhofen v Horním Falcku.
Č.d. 39 – obytný dům k č. 38 – 1912 vyhořel.
Č.d. 43 (9) – "Andreskoarl" (dříve Bon Frischn) – 25 ha
Základní dvůr rodiny Joachimsthaler. posledním majitelem byli sourozenci Gruber Adolf, Rudolf,
Adolfine provdaná Raab (Gregernbäurin).
Č.d. 44 (8) – "Hanaslhaus"
Obytný dům k č. 28, obývaný Elischbergerem Josefem a Hermínou, roz. Scheinost. Děti : Ludwig,
Anna, Maria a Herbert.
Č.d. 45 – "Wenzeladolf" – 1,3 ha
Majitel: Häusler Adolf a Maria, roz. Vortus. V roce 1946 odsunuti do Limmersbach / Württemberg.
Dědictví : Else.
Č.d. 46 – 6,5 ha. Výměnek k č. 26, obydlený Hofmannem Wenzelem a Theresou, roz. Sperl. Děti : Karl,
Jakob.
Č.d. 47 (1) – "Ferdlfranc" – 39 ha.
Pravděpodobně oddělen od základního dvora č. 26. Majitelé byli Hofmannovi. Naposledy : Woldrich
Franz a Thekla, roz. Haslinger. Jeho první žena se jmenovala Hedwig, roz. Scheinost. Děti : Anna,
Cecílie, Franz, Johann. V roce 1946 odsunuti do Loiching.
Č.d. 169 – "Bei der Lotte" – 10,5 ha.
Oddělen od č. 47, v roce 1914 vystavěn jako hostinec. Majitel : Woldrich Rudolf a Charlotte, roz.
Edenhofner. Děti: Franz, Maria a Rosa. V roce 1946 odsunuti do Frauenau. Dům je obydlen.
Č.d. 171 – "Maurer"
Majitel : Schmidt Karl a Maria, roz. Gruber. Děti : Franz, Karl, Hermine, Rosa a Emma. V roce 1946
odsunuti do Frauenau.
Č.d. 179 – 2,5 ha
V roce 1925 prodán Schafhauserem truhláři Dörndorferovi Ottomarovi a Bertě, roz. Miller. Děti :
Ottomar, Karl a Anna. V roce 1946 odsunuti do Dingolfingu.
Č.d. 230 – "Andreskoarlfranz" – 2 ha.
V roce 1938 ho vystavěl Gruber Franz a Emma, roz. Haas. Děti : Karl, Emma, Franz. V roce 1946
odsunuti do Spiegelau.
Č.d. 231 – "Joglferdl" – 0,3 ha
V roce 1939 ho vystavěl Heisler Ferdinand a Emma, roz. Joachimsthaler. Děti : Viktor, Karl, Ferdinand
(všichni padli) a Theresia.
Č.d. 65 – "Tischlermühle" – 2 ha
Josef Fürst z Dlouhé Vsi koupil mlýn v roce 1934 od Theresie Häusler a její sestry Barbary Oberhofer.
Budovy byly ve špatném stavu, provoz byl zastaven. Po svatbě s Herminou Rückl z Hammern –
Berghof (1935) dal nový majitel mlýn do provozu a vystavěl zde pilu. Tenkrát zaměstnával 6
pracovníků. Kvůli odsunu přišla rodina Fürst do Zwieselau, kde si vystavěla opět jednu pilu. Děti :
Erika, Waltraud a Josef.
Srní – Kirchenhäuser.
Č.d. 1 – farní dvůr
Č.d. 2 – škola
Č.d. 161 – hostinec u "Schwoarzn"
Hofmann Emil a Maria, roz. Hofmann, nájemce řeznictví byl Nausch Jakob a Anna, roz. Löffelmann.
Č.d. 4 – "Longasthaus" – 13,2 ha
Anton Weber a Pauline, roz. Häusler, řeznictví Weber Karl a Pauline, roz. Strohmeler. Po odsunu byl z
toho hotel "Šumava", který byl za starou výstavbou postaven nový. Staré budovy byly potom zbořeny.
Č.d. 5 – "Kirchenvoda" – 6,1 ha
Oberhofner Johann a Adolfine, roz. Gruber.
Č.d. 48 – "Seppntoni" – 2,5 ha
U selského dvora obytný dům č. 49 ve vlastnictví sourozenců Raab Anton, Leo, Josef, Stefan a
Theodor.
Č.d. 51 – "Martinhansl – 19 ha
k tomu obytný dům č. 51 ve vlastnictví Pauknera Johanna a Anny, roz. Waldhauser. Tento dům byl po
válce vydáván jako rodný dům básníka a spisovatele Karla Klostermanna, který se hlásil k Čechům a
tím vešel do české literatury jako šumavský básník. Ve skutečnosti pocházel z "Hanesbauernhof" u
Hrádků a narozen byl v Haagu v Rakousku.
28
Č.d. 52 - "Wenzelfranzlbeer" – 33 ha
Dvůr rodiny Raab, který přišel ženitbou do vlastnictví učitele Beera. Naposledy Ignaz Beer a Keck
Rosa. Zde prožil Karel Klostermann jako dítě několik prázdnin. V obytném domě č. 53 byla přechodně
finanční hlídka.
Č.d. 156 – "Kalinenleo" – 1928 vystavěno Hofmannem a Annou, roz. Haslinger.
Č.d. 157 – "Bintertischler" – 1930 si vystavěl Joachimsthaler Karl a Rosa, roz. Edenhofner truhlářství.
Č.d. 159 – "Faberresel" – 1930 vystavěno Joachimsthalerem Emile a Amálií.
Č.d. 228 – 1939 vystavěno Merzingerem Lukášem a Rosou, roz. Baierl.
Č.d. 55 - "Bäckerbauer" – 42 ha.
Dva obytné domy č. 54 "Jirsa" vlastnila Hermine Gnad. Majitel dvora byl Waldhauser Karl a Adolfine,
roz. Kiesenbauer.
Č.d. 57 – "Peteisepp" – 29 ha.
Obytný dům č. 56. Majetek posledního starosty Josefa Häuslera a Pauline, roz. Waldhauser.
Č.d. 61 – "Widlbauer" – 21 ha
Obytný dům č. 62. Vystavěn rodinou Joachimsthaler přešel do vlastnictví rodiny Schafhauser a
naposled ho vlastnil Strohmeier Erich a Rosa, roz. Joachimsthaler. Potom částí JZD v Srní.
Č.d. 63 – "Gregerbauer" – 22 ha.
Vystavěn Christianem Raabem okolo roku 1738 na zděděném dílu. Poslední majitel byl Weber Franz,
který ho koupil v roce 1933. Majitel Eduard Raab byl v letech 1902 – 1908 starostou na Srní. Bývalý
obytný dům č. 64 byl s 1,3 ha základního pozemku oddělen. Majitel Häusler Franz.
Teprve okolo a po roce 1900 byly zřízeny následující obytné domy:
Č.d. 163 – Majitel Küblbeck Wilhelm a Adele, roz. Binder. Obchod se smíšeným zbožím byl pronajat
Wiererovi Josefovi a Cecilií, roz.Paukner. Vedle dům Uhlika Johanna, ve kterém byla zřízena v roce
1920 první česká škola.
Č.d. 165 – "Andrestonerl" – 1924 vystavěno Gruberem Antonem a Eder Annou. Vedle dům Häuslera
Johanna (Petalbäcker), v roce 1945 zde zřízen český úřad.
Č.d. 166 – Raiffaisenkassen (Raiffelssenova pokladna) naproti byl konzum.
Č.d. 167 – "Hermandlbäcker" – Häusler Johann a Marla.
Č.d. 168 – Hotel – Hermann Schafhauser a Pavla, roz. Häusler.
29
Č.d. 183 – 1924 vystavěno Höfnerem Richardem a Annou, roz.Beer, kteří provozovali pekařství.
Č.d. 191 – vystavěno 1926, ve vlastnictví Ludwiga Haranta a Berty Gruber. V domě bylo truhlářství
Grubera Johanna a Emmi, roz. Harant a obchod Waltera Antona.
Č.d. 192 – Kovárna Merzingera Henricha a Marie, roz. Joachimsthaler.
Č.d. 193 – Trafika Edera Karla a Marie, roz. Beer.
Č.d. 195 – vystavěno roku 1931, maloobchod Vladimíra Hofmanna a Anny, roz. Strohmeler.
Č.d. 198 – vystavěno Tremlem Karlem a Cecílií, roz. Beer, roku 1931. Dnes obýván Čechem
Františkem Březinou, který usiloval po válce o údržbu kostela jako bývalý finančák na Srní.
Č.d. 202 – 1932 vystavěn holičem Romanem Pscheidlem, v roce 1941 přešel majetek na Oswalda
Georga a Eder Reginu.
Č.d. 205 – vystavěno starostou Webingerem, dále prodáno Oskaru Hofmannovi a Magdaléně, roz.
Špindler.
Č.d. 212 – Řeznictví Haase Emila a Emmi, roz. Klostermann. Pod ním vystavěna v roce 1925 česká
škola.
Č.d. 219 – 1935 vystavěl Treml Emmerich a Marie, roz. Haslinger.
Č.d. 213 – 1935 vystavěli Häusler Karl a Woldrich Anna.
Č.d. 224 – 1936 vystavěli Ferdinand Woldrich a Hermine, roz. Joachimsthaler.
Č.d. 222 – 1936 vystavěný dřevěný dům, naposledy ve vlastnictví Beera Josefa a Merzingera Anny. Po
válce v roce 1948 se srnský obecní písař přestěhoval do Dingolfingu.
Thalhäuser. (Údolí)
Č.d. 6 – "Talbauernkoarlfranz" – Häusler Franz a Rosa, naproti silnici majetek Edenhofnera Johanna.
Č.d. 7 – "Talbouer" – Obytný dům č. 16 Häusler Adolf a Anna, roz. Hofmann.
Č.d. – "Scheinost" – 25,5 ha.
Obytný dům č. 9, Schejnost Franz a Ernestine.
Č.d. 10 – "Bruckmüllner" – 12 ha, mlýn na Vydře, postavený na staré cestě. Majitel Haslinger Anton a
Adele, roz. Harant.
Č.d. 11 – "Wagner" – 14 ha. Dvojdomek obydlený Raabem Stephanem a Anastasií, roz. Winkelbauer,
Raabem Franzem a Marií, roz. Gruber a Raabem Josefem.
Č.d. 12 – obytný dům k č. 13, obývaný Wenzlem Pauknerem a Annou Gruber.
Č.d. 13 – "Pfalzersteffl" – 20 ha, Schwarz Stefan a Cecilíe, roz. Biebl.
Č.d. 14 – "Bernhonslkoarl" – 12 ha, Beer Karl a Maria, roz. Häusler.
Č.d. 15 – Obytný dům k č. 14, obývaný Josefem Hofmannem a Annou Winkelbauer.
Č.d. 17 – "Christian" – 27 ha.
Dříve Raabův dvůr, poslední majitel Treml Christian a Berta, roz. Frühauf. Sem patřila novostavba č.
216, obývaná Gruberem Franzem a Annou, roz. Treml.
Č.d. 18 – "Rosinahaus", Johann Raab a Rosina, roz. Häusler.
Č.d. 19 – "Joglbauer" – 33 ha.
Obytný dům č. 20. Dřívější majitel byl Joachimsthaler. Naposledy Raab Josef a Anna, roz. Matschiner.
Č.d. 21 – "Koaralbauer" – 12 ha
Dřívější 23 ha velký dvůr byl vlastnictvím rodiny Hofmann. V roce 1936 ho prodal Franz Hofmann
Gregoru Franzovi a Theresii Meier.
Č.d. 22 – "Müllnerbauernbäcker" – 0,4 ha.
Dříve obytný dům k č. 21. V roce 1937 ho získali Bergmann z Brüx, Haslinger Emanuel a Anna, roz.
Tropschuh.
Č.d. 23 – "Wallnerschuasta". Bývalá "Hirwa" k č. 24 ve vlastnictví Wallnera Aloise a Pauli, roz.
Hruschka.
Č.d. 24 – "Müllnerbauer" – 21 ha. Haslinger Josef a Maria, roz. Paroubek.
Č.d. 29 – "Müllnerbeuernwenzl" – 3 ha.
Bývalý obytný dům k č. 24 ve vlastnictví Haslingera Wenzel a Amálie, roz. Merzinger.
Č.d. 155 – "Talbauernwenzl" – 7,6 ha. Häusler Wenzel a Maria, roz. Paukner.
Č.d. 158 – "Stierhüter" 11,2 ha. Gruber Wenzel a Anna,roz. Krickl.
Č.d. 164 – "Mautwit" – 6,7 ha.
V roce 1871 byla vystavěna silnice do Rejštejna a na mostě přes Vydru byla celnice. Majitelem
hostince byl Haslinger Edmund a Maria, roz. Strohmeier.
30
Č.d. 227 – "Koralbauer" – 10 ha.
Poté, co prodal Hofmann Franz dvůr č. 21, stavěl tento dům v roce 1936. S jeho ženou Annou Beer a s
dětmi Franzem, Karlem, Marií, Rosou, Erichem, Annou a Paulou zde bydleli.
Rodný dům rodiny Hofmannovy.
Selský dům byl postaven ve stylu, pro své okolí typické. Cesta byla vyložena velkými plochými
kameny a přestřešena daleko vyčnívající střechou nazývanou "Gred" , která nabízela nejen ochranu
proti povětrnostním vlivům, ale dovolovala přejít okolo hnoje a vodního pramene až k domovním
dveřím. Pramen ze svahu hory dodával vodu, která byla vedena až k domu dřevěnými rourami,
položenými pod zemí. Roury si vyvrtávali sami a byly dlouhé 5 – 6 metrů. Vodní nádrž byla vytesána z
granitu. V chodbě bylo velké množství dřeváků, které před vstupem do jiných místností musely být
odloženy na slámu nebo klestí. Levé dveře vedly do největší místnosti domu, do světnice se sporákem,
lavici u kamen, velkým stolem a k tomu patřící lavici a židlemi. Na tyči nad kamny visely skoro pořád
nějaké kusy šactva. Malá okna nepustila dovnitř mnoho světla, v létě zadržovala zvenku vedra a v
zimě nepropustila chlad do místností. Mech na oknech sloužil jako přídavné těsnění. Okna byla velmi
zřídka otevírána ; nebylo to také nutné, neboť se člověk zdržoval skoro celý den venku. Za světnicí se
nacházela velmi spořivě zařízená ložnice. Na konci chodby se nacházela udírna (schwarze Kuchl),
nemalá, se čtyřrohým vyzděným komínem s tyčemi a zavěšeným uzeným masem. Ten taky sloužil
jako východ, když byl dům zasněžen až po střechu. Na pravé straně chodby vedly jedny dveře do
chléva ke kterému byl přistavěn seník.
V létě bylo naštípané dříví naskládané venku u zdí. Tak se k němu mohlo i v zimě při velikém
sněhu a hřálo dvojnásobně : jednak jako zesílení zdí a podruhé, když hořelo vesele v kamnech; popel
z buku byl dobrým hnojivem pod brambory. Když ležela hromada brambor ve sklepě a byla mouka,
cukr, sůl a káva ve spíži, tak byl člověk pro zimu vyzbrojen, protože mléko bylo pořád. Tyto zásoby
byly životně důležité, protože se mohlo stát, že lidé kvůli špatnému počasí a vysokému sněhu nemohli
opustit až několik dní dům.
Stephan Hofmann, který se oženil s jednou ženou z Kvildy, vystavěl koncem 19. století nový
dvůr "do zelené louky" – jak se tenkrát říkalo – předtím stál dům pod cestou.
Na polích rostly brambory, zrní, krmná řepa a len, převážně pro vlastní potřebu. Ke dvoru
patřil les a dostatek luk. Peníze přinesl prodej dobytka. Sedlák šel rád na každý dobytčí trh, kde mohl
po obchodě ještě popít pivo. Na podzim přinesly brusinky příjem do domu. Večer po trhání byly
brusinky vyzvednuty obchodníkem a den na to dopraveny do města. Z vlny bylo vedle obvyklých
pletených kusů šatstva, upředeno spolu se lnem skoro nezničitelné sukno.
Den šumavského sedláka a jeho rodiny byl vyplněn prací. Samotné děti školou povinné
musely už pilně pomáhat, i někdy byla škola zanedbávaná. Děti musely opatrovat dobytek a převzít
část prací v chlévě. Když byly celý den u dobytka na louce a pršelo, natáhly si přes hlavu pytel od
brambor nebo si vyhledaly dutý strom, kde nějaký čas pobyly.
V roztroušených jednotlivých dvorech byly světelným zdrojem petrolejové lampy a laterny.
A ještě jedno krátké pozorování přes jídelníček horských sedláků : maso a káva byly zřídka,
vlastně jenom v neděli. Mléko sladké a kyselé, máslo, sádlo a mléčná polévka už ke snídani, měly
hlavní část na zdravé výživě, obyvatelstvo bylo totiž silné a dobře živeno. Z brambor dělaly ženy dobrá
mnohostranná jídla : placky, šoulet, nudle, škubánky, knedlíky z vařených syrových brambor a ještě
více. Zelenina přišla na stůl zřídka, protože počasí bylo drsné a vegetační perioda byla příliš krátká pro
rostliny. Zelí, zvláště kyselé nahradilo zeleninu. Bylo postaveno na stůl ve velké míse a každý jedl
podle chuti. Zelí nahradilo také polévku. Před jídlem se všichni modlili, takže malá všetečnost se
mohla ptát , " proč se koná modlitba před každou miskou a ne hned před celým sudem ".
Majitelé dvora během let.
Hofmann Johann obdržel dne 30.10.1710 od knížete Kolowrata povolení se zabydlet na Sedle ještě s
Heyslem, Haasem a Joachimsthalerem. Opravná komise potvrdila v roce 1734 zabydlení prvních
osadníků. Johann – zvaný "Trumpeten Hansl " – zemřel 1794 ve stáří 100 let.
Hofmann Ignaz, nar. 1766, pokřtěn v Rejštejně, oženěn 1789, zemřel 1877 na Sedle.
Hofmann Wenzel, nar. 1791, oženěn 1825 v Srní, zemřel 1855 na Sedle.
Hofmann Stephan, nar. 1837, oženěn 1860 na Kvilně, zemřel 1920 na Sedle.
Hofmann Wenzel, nar. 1868, zemřel 1958 v Karlsruhe po odsunu.
Hofmann Franz, nar. 1910, oženěn 1930 na Srní,odsunut 1945, zemřel 1969 v Karlsruhe.
31
popis erbu :
Na čtyři části rozdělená srdcová tabulka je nahoře vlevo a
dole vpravo ve stříbrném poli černá gazela se zlatými rohy a slechy,
nahoře vpravo a dole vlevo v černém poli otep obilí ve zlatě. Nad
tabulkou se nachází modrá helma s třícípou korunou, z které se
vypíná jedna gazela. Vlevo od srdcové tabulky a helmy visí černozlatá, vpravo červeno-hnědá pokrývka. Ve stuze dole je nápis :
Rodný erb rodiny Hofmann.
Tento erb namaloval bratr Wenzla Hofmanna (učitel, nar.
1875, zemřel 1939 v Kašperských Horách) podle originálu, který
našel ve svém rodném domě.
Srní.
Pramen : Heinz Günter Zettl
Obec měla v roce 1941 rozlohu 3331 ha a byla tak čtvrtou největší obcí tamního bavorského
zemského okresu Kašperské Hory. Její jméno nebylo staré, neboť do 20. 3. 1934 se obec jmenovala :
"obec Stadler Antheil l. část " (Stodůlecký podíl). Tato nově pojmenovaná obec byla největší sídliště v
rámci obcí; obec Srní se rozkládá podél silnice na svahu "Srnčí hory" ve výšce 901 m n.m. Tak se
jmenovala hora v době založení vesnice v roce 1726, o které vypráví jedna pověst :
Sedm sedláků, kteří pocházeli z Bavorska, si koupili lesní pozemky na "Srnčí hoře", aby zde
mohli mýtit. Drsné podnebí a kamenitá půda je brzy připravila o jejich síly. Pozbytí odvahy, chtěli toto
nepohostinné místo opět opustit.
Kirchenhaüser r.1911 – zcela vlevo hotel A.Weber vpravo od něj restaurace "Wydratal" M. Prinz, německá škola a fara.
32
Nejstarší osídlenec, Hans Adam Weber, seděl před společným odchodem smutně na kameni
před svojí chalupou. Plný hořkosti přemýšlel, že všechen pot a námaha byly nadarmo. Na rozloučenou
přeletěl jeho pohled nekonečné lesy. Naproti se tyčily skály za spleti stromů, jako věže z rozpadlého
hradu. Mile působilo stejnoměrné šumění Hamerského potoka, který si udělal svou cestu přes
křemenné kameny k Vydře. Náhle vrátilo hlasité klepání zasněného muže zpět do reálu. To klepal
hbitě datel do vysokého smrku. To povzbudilo zoufalého sedláka tak, že svolal své druhy k sobě a
řekl: "Když datel a všechno zvířectvo v lese může tady žít, tak my to taky dokážeme". S novou
odvahou se dali sedláci do práce a to byl počátek Srní.
Skutečně bylo těch sedm mužů zakladateli obce, kteří ale nepřišli z Bavorska, nýbrž to byli
synové kunických svobodných sedláků ze Stadln (Stodůlky), Sejdu (oblast mezi Starými hutěmi a
Paulovo loukou u Paští) a z Hohestegen (Vysoké lávky).
Dne 4. června 1726 byla vyhotovena od protektorátu v Bystřici na žádost hejtmana Johanna
Metenbergera kupní listina, kterou byli jmenování následující kupci : Franz Hasenkopf, Gallus
Hasenkopf, Franz Pfriffer, Adam Gruber (1687 – 1763), Adam Schustr, Hans (Adam) Weber (1676 –
1759) a Mathes Paukner (1688 – 1733).
Franz Pfeiffer byl přidělen od protektorátu do revíru Kaltenbrunner (Studený pramen) jako
hajný. Roku 1727 přišli další dva osadníci, Matthias Bingel a Michael Sandheimb, pocházející z
Bavorska. Vzali si půdu bez dovolení vrchnosti, neboť v tomto roce bylo zahájeno konkursní jednání
proti soudnímu patronu ze Stadleru, svobodnému pánu ze Schnidlinu, protože měl veliké dluhy. I když
soudce ze Stadleru Hasenkopf (Haas) z Waldu nesměl s panskými pozemky disponovat, dal k tomu
souhlas. A tak se museli tito tři dostavit k hejtmanovu Antonu Crammerovi v Bystřici, a tam byla dne
11. 10. 1728 vystavena platná kupní listina. Ale už v dubnu 1731 prodali svůj majetek Leopoldu
Hofmannovi ze Sedla a opustili opět tuto drsnou krajinu. Dne 16. 10. 1732 mohla obecní společnost
získat jejich les, dříve nazvaný Kruheberg, od nové patronky Eleonory Mannsfeld.
Rozdělováním dědictví rostla obec dále. V roce 1733 se oženil sedlákův syn Johann
Edenhofner z Linderbergu (Zwiesel) s dcerou Galluse Hasenkopfa a směl se tak zařadit mezi
svobodné sedláky. Jejich potomci vládli až do zrušení dvorního jména "Boleri" (Bayer).
V roce 1757 byli v obci tito obyvatelé :
Adam Gruber, Adam Schuster, Leopold Hofmann, Johann Weber, Martin Schreiner, Michal
Paukner, Hanz Gregor Gruber, Thomas Höfner a Johann Edenhofner.
Po roce 1900 vyrůstala na plání u Srní na nově vystavěném silničním spojení do Großhaidu
(Velký Bor) obec Mosau, takže v roce 1930 při sčítání lidu zde bylo 48 domů a 336 obyvatel. V roce
1946 bylo obyvatelstvo odsunuto a jen tzv. antifašisté mohli zůstat. Tito se přestěhovali v roce 1948
dobrovolně do Německa, ale říkalo se, že museli do nitra ČSSR.
Dne 18. 9. 1948, když bylo všechno upotřebitelné odvlečeno, vypukl požár, který obec zničil.
Bylo to žhářství? Nikdo nepokládal za nutné toto vysvětlit. Dnes jsou osídlenci opět v obci. Tentokrát
jsou to Čechové z Plzně, kteří si své rekreační chaty zařídili ze starých domů. Místní část Mosau se
udržela skoro v původním stavu; na plavebním kanálu začínala uzavřená oblast, (vojenský újezd
Dobrá Voda).
Katastr Srní.
č.d. 99 – "Kanalsteffl". Byl položený u plavebního kanálu ve vlastnictví rodiny Edenhofnerů. Okolo roku
1889 koupil v dražbě tento dvůr kolář z chalupy na Zelené Hoře Wilhelm Harant. Bratr posledního
majitele Ludwig Harant, průvodčí autobusové linky, byl písař místní kroniky, která byla přeložena v roce
1929.
č.d. 100 – "Hüblhäusl, Wigglschuasta". Byl to obytný dům, který patřil k č. 132 a byl předán na mistra
obuvnického Ludwiga Grubera, syna Johanna Grubera.
č.d. 101 - Obytný dům k č. 130 obydlený Franzem Beerem.
33
č.d. 102 – "Andresaloisl" – 8,5 ha. Pravděpodobně původní dvůr Gruberů. Poslední majitel listonoš Alois
Gruber a Marie, roz. Paukner s dětmi Adolfem, Antonem, Marií a Aloisem.
č.d. 103 – "Tischlerschuaster" – 10,6 ha. Majitel Schwarz Paul, švec ze Zelené Hory a Maria, roz. Maier
a děti Otto, Anna, Marie, Rosa a Franz.
č.d. 104 – "Gguntherihaus" – 31 ha. Majitelem Johann Häusler a Berta, roz. Paukner.
č.d. 105 – Obytný dům k č. 109. Obýván ševcem Johanem Edenhofnerem a Annou Beerovou s dítětem
Helmutem. Jako druhá zde byla rodina lesního pracovníka Beera Ericha a Barbary s dětmi Erichem,
Marií, Adélou, Franzem a Emilem.
č.d. 106 – Obytný dům k č. 117, obývaný Waltrem Harantem a Bertou Maier.
č.d. 107 – "Gustlschmeide" obytný dům k č. 114, kde bydlel Johann a Maria Weber a Alfred Schwarz.
č.d. 108 – Obytný dům k. č. 111, obývaný Annou Raab, plánované stavební místo pro učitele Fritze
Zettla a Sofii, roz. Paukner.
č.d. 109, 105, 194 – "Antigler" – 21 ha. Stará budova č. 109 byla prodána Aloisem Hofmannem Adolfu
Pauknerovi, který pocházel ze dvora Antýgl. V této budově byly po nějakou dobu některé třídy školy.
Adolf Paukner a Maria Gruber vystavěli č. 194 jako hostinec.
34
č.d. 110 – "Schmiede" . Společné místo sedláků ze Srní. Po čtyři generace v tomto domě bydlela
kovářská rodina Merzingera. Přistěhovali se z Kalsching, naposledy Johann Merzinger.
č.d. 111 (118) – "Florianwenzl" – 47 ha. Po společném uvážení mezi bratry Petrem a Matthiasem
Peuknerem o výstavbě dvora ve Stadln, přesídlil se syn Matthiase Paukner (také Matthias) na Srní.
Tento dvůr zůstal rodinným majetkem po sedm generací. Po brzké smrti Josefa Paukner byli poslední
majitelé jeho vdova Cecílie, roz. Baumann, Marie, Anna, Dr. Karl, Otto Paukner, Cecílie Wiener a Sofie
Zettl.
č.d. 112 – výměnek k č. 111
č.d. 113 – výměnek k č. 114, obývaný Franzem Hofmannem.
č.d. 114 (116) – "Ggustlbauer" – 41,8 ha. Původní dvůr Johanna Webera byl po sedm generací jejich
majetkem. Naposledy Josef Weber a Josefine, roz. Woldrich s dětmi Johanem, Franzem, Karlem a
Rosou.
č.d. 115 – Obytný dům k č. 116, obývaný Franzem Hofmannem a Annou Eder s dítětem Rudolfem.
č.d. 116 – "Flolbauer" – 39,7 ha. Dvůr měl být vyměněn a zasvěcen Wilhelmem Weberem ze
Schlösselwald (Hrádky). Jako poslední zde žil Weber a Pauline, roz. Häusler a jejich děti Paula, Karl,
Franz, Adéla, Anna a Maria.
č.d. 117 – "Seppnfranz" – 42 ha. Gruberovo příbuzenstvo z Lochmühle se přiženilo na tento dvůr, ale v
pozdějších generacích bylo zase rozděleno; rovněž tak i Grubenmühle. Posledním majitelem Franz
Gruber s Marií, roz. Wendlberger a Aloisií, roz. Harant s dětmi Antonem, Wilhelmem, Franzem, Marií a
Ludwigem.
č.d. 118 – "Faber". Pravděpodobně dřívější obytný dům k základnímu dvoru Johanna Edenhofnera,
který měl stát na místě č. 105. Naposledy ve vlastnictví Franze Hofmanna a Marie Neuburgerová.
č.d. 119 – Obytný dům k č. 104, obývaný Adolfem Edenhofnerem.
č.d. 120 – "Uhlikalfred" – 10,6 ha. Mohl patřit k původnímu dvoru Edenhofnera. byl ve vlastnictví
starosty ze Srní (1877 – 1880) Josefa Raaba, který jej roku 1878 prodal Marií Uhlíkové, a ta zde
otevřela hostinec. 1913 vlastnil dům Alfred Höfner a Adelheid, roz. Paukner a jejich děti Anton, Karl,
Sofie a Maria.
č.d. 121 – Obytný dům k č. 122, obydlený Oswaldem Otomarem a Emmou Schwarzovou.
č.d. 122 – "Sefflbauer" – 39,8 ha. Pocházel ze základního dvora Adama Schustera, který předal část
majetku Evě Marií Schusterové a jejímu muži Adamu Schätzovi. Následník byl Matthias Winkelbauer s
Annou Marií Schätz. Tito dali roku 1823 tři čtvrtiny majetku Josefu Hofmannovi. Poslední majitel Karl
Hofmann a Karoline, roz. Gruber, děti Rosa, Marie, Franz, Karl a Edmund.
č.d. 123 (105) – "Schneiderwirtbauer" – 30,4 ha. Majetkem Franze Klostermanna; dvůr zdědil Gruber z
"Ondresenhof". Naposledy zde byl Richard a Adolfine Schmied s dětmi Rosou, Edmundem a
Richardem.
č.d. 124 – "Felpn" – 20 ha. K tomuto dvoru patřily obytné domy č. 125 a č. 103. Dříve ho vlastnila rodina
Wolf. Kvůli dědictví byl rozdělen. Č.d. 124 dostal Franz Paukner. Jelikož se mu stále častěji zde
zjevovala jeho zasnulá žena, prodal dvůr roku 1900 Adolfu Ederovi a Paulině Nigglové, kteří mu dali
jméno (Philipp). Dědictvím dostal 4/5 majetku Johann Gruber a Aloisa, roz. Eder a 1/5 dostal Georg
Oswald a Regine Eder. Nakonec zde byl obchod se smíšeným zbožím.
č.d. 125 – "Peteidonerl" – 15 ha. Posledním majitelem byl Häusler Anton a Karoline, roz. Häusler a děti
Anna, Rosa, Alois, Franz a Anton.
č.d. 126 – "Ondresjaro" . K tomuto patřily domy č. 127 a pravděpodobně kmenový dvůr č. 102. Poslední
majitelé Gruber Vladimír a Paukner Rosa s dětmi Marií, Norbertem, Annou, Franzem, Helgou,
Rudolfem, Ingou a Henrichem.
č.d. 127 – "Waberljohann" – 3 ha. Naposledy Haslinger Anton a Rosa, roz. Oswald se synem KarlHeinzem. Po roce 1946 zde byl správce.
č.d. 128 – "Martinwenzel". 1819 se zde přiženil Martin Paukner z č. 93, čtyři generace to zůstalo
majetkem Paukner. Franz Xaver Paukner ho prodal v roce 1925 a přestěhoval se do Kreusbachu
(Rakousko), kde získal Winklerův dvůr. Krátkodobě zde byli Emerich a Marie Klostermannovi, potom
ho získal s 11 ha. Benno a Cecília Gruber, roz. Gruber, která ho přenechala dceři Hildě, provdané za
Raimunda Wetlitzkého (4,5 ha).
č.d. 129 – "Strummer" – 23,9 ha. Strohmeier Karl a Elizabeth, roz. Schmidt s dětmi Erikou a Elizabeth
se přesídlili v roce 1948 do Württembergu.
č.d. 130 – Obytný dům k č. 129.
č.d. 131 – "Wenzelsteffl" – 22 ha. Koupil ho Wenzl Harant, který pocházel ze Schlösselwald (Hrádky).
Naposledy Harant Stefan a Theresia, roz. Hofmann, která jako 104-letá žila v Bodekirchen. Děti Anton,
Adéle, Anna, Cecílie a Karl.
35
Rehberg – "Martinwenzel" č.d. 128 (99) – 4,5 ha V popředí na lavici Anton Beer z "Bernschneider", otec Franz Beer pochází z
"Lohnmühle". Ve dveřích Anton Beer, padl 24.4.1944, malý chlapec Alois Beer nar. 14.7.1934 žije v Moosthennig, u vody
manželka Antona Anna Beer, roz. Gruber 28.9.1797 z "Ondresehof". V pozadí dům č. 126, přes ulici vpravo dům č. 102.
č.d. 132 - "Josefhons" – 4,1 ha. Dlouhou dobu majetkem Gruberů. V roce 1926 jej Johan Gruber prodal
a přestěhoval se do Rakouska. V roce 1938 ho převzal Haslinger Franz a Martha, roz. Raab.
1 ha pozemku byl přidělen k č. 128. děti Marie, Emma a Franz.
č.d. 133 – Výměnek k č. 135; zde bydlela Berta Schulhauser.
č.d. 134 – "Schneiderwirttonerl" – 7,7 ha. Gruber Anton s Aloisií, roz. Gruber a dětmi Emmou, Waltrem
a Franzem (padl). Dříve pazderna (sušírna lnu) k č. 135, kterou si přestavěl nový majitel. Ten postavil
nové stavení na protější straně cesty.
č.d. 135 – "Groußnwenz" – 31 ha. Už v roce 1746 toto místo vzniklo oddělením od Florianova dvora a
po pět generací bylo majetkem Paukner. Naposledy Paukner Wenzl a Anna, roz. Gruber s dětmi
Adolfem, Marií, Emmou, Annou a Antonem.
č.d. 136 – "Uhlikschuaster" – 11,2 ha. Uhlik Johann a Gruber Katharina se rozhodli přenechat 8 ha.
Franzovi Gruberovi a Emmě, roz. Harant. Děti Marie a Christla.
č.d. 137 – "Kaeperlbauer" – 47 ha. Dům byl předán od otce Johanna Webera (č.114) dceři Anně Marií,
která byla provdána za Andrease Hofmanna z Eisenstraß. Jako poslední zde žil Harant Wenzl a
Pauline, roz. Gruber.
č.d. 138 – Obytný dům k č. 137, kde bydlela Františka Joachimsthaler, roz. Haas, která se vystěhovala
až v roce 1948 se svým synem Ernstem. Pazderna byla vystavěna a obývaná Luisou Huttary s dcerou
Cecílií.
č.d. 139 – "Lochmühle" – 7,3 ha. Strohmeier Raimund a Maria, roz. Gruber a děti Rosa, Maria, Anna a
Paula.
č.d. 141 – "Pila Hinterbrühl. Tuto pilu vystavěl Franz Xaver Paukner z č. 128. Jeho syn Paul ji prodal
Kübelbeckovi a přestěhoval se do Kašperských Hor.
č.d. 170 – "Katlhaus". Franz Gruber a Emma, roz. Harant, vedle dům "Manscherlhaus", kde bydlel
Wilibald Joachimsthaler a Rosa,roz. Edenhofner.
č.d. 175 – "Kremplmühle" – 1,3 ha. Vystavěl v roce 1904, Josef a Emilie Gruber.
č.d. 214 – "Groußnmarie". Dům vystavěn v roce 1935 Marií Paukner (švadlena) a Franzem Weberem.
36
Srní – Mosau.
č.d. 151 – "Grubermühle – 5 ha. Gruber Emil a Cecílie, roz. Harant se synem Franzem.
č.d. 152 – "Pfalzaschusta" – 3,1 ha. Gruber Johann.
č.d. 153 – Hostinec vystavěn roku 1930 – 5 ha.
č.d. 174 – "Wetlitzkyhaus". Beer Josef a Rosa, roz. Strohmeler se synem Antonem.
č.d. 184 – "Tecklschneider" – 2,7 ha. Hostinec. Harant Wolfgang a Cecílie, roz. Treml a děti Rudolf,
Wenzl, Franz a Alfred. Přes silnici Franz Platzer, zedník se čtyřmi dětmi. Jako další dům byl majitelem
Wenzla Haranta a Marií, roz. Schwarz, zvanou "Schneiderwenz".
č.d. 185 – "Lohnmüllnerschmied". Zde žil Franz Beer se sestrou Bertou Beer a jejími dětmi Rosou a
Josefem, nyní v Mamming / Dinglofing.
č.d. 186 – "Hegersteffl". Vystavěn v roce 1925, majitelé Bauer Stefan a Marie, roz. Klostermann s dětmi
Marií, Franzem, Rosou, a Beátou. V roce 1948 se přestěhovali do Heidelbergu.
č.d. 187 – "Tonihans". Franz Železný, zedník s dvěma dětmi a manželkou Emmou Klostermann. Na
protější straně silnice "Tonianton", Železný Anton a Marie, roz. Ketzer.
č.d. 188 – vystavěn v roce 1927 – obchod s potravinami Karla Eichingera a Berty, roz. Hasenkopf.
Vedle "Gorischneider" - Meier Eduard a Rosa, roz. Häusler. O něm je zmínka v kronice Srní v
souvislosti s Petrem Grillem.
č.d. 206 – "Bernadorf" – 1,9 ha. Vystavěn v roce 1932 Adolfem Beerem, zedníkem a Marií, roz.
Joachimsthaler. Děti Rudolf a Ida.
č.d. 218 – "Fannyseppl" – 0,9 ha. Vystavěn v roce 1936 Josefem Harantem a Marií, roz. Železnou, s
dětmi Herbertem a Rosemarií. V roce 1948 na Zwieselsko.
č.d. 223 – "Gustlschreider" – 0,6 ha. Dům vystavěn v roce 1936 jako truhlářství Petrem Augustinem a
Annou, roz. Weber, dětmi Irma a Gustav. Dvojdomek "Ottla", majitel Otto Weber, dřevorubec se šesti
dětmi a "Tonifranz" Franz Železný, dřevorubec , šest dětí.
Hrádky.
Hrádky. (Schlösselwald)
Dipl. Ing. W. Schmied
Domy obce Hrádky leží roztroušené přes jeden horský hřbet a jsou ohraničené Hrádeckým
potokem a divokoromantickým údolím, "Schachtelei" ("Škatulky"), kudy teče Vydra, jejíž voda se dere
přes vysoko vyčnívající granitové balvany; toto místo patří k nejhezčí krajině Šumavy. Tam, naproti
"Schachtelei" klesají příkře k řece malebné rozeklané skály, nazývané "Schlössel" (Schloß = zámek,
hrad). Podle těchto skal dostala obec jméno.
Jako všechny blízké obce srnského rychtářství, vznikly také Hrádky, když kněžna Eleonora
von Mannsfeld, tenkrát majitelka panství Prášily a patronka kunických rychtářství Stodůlky a Stachy
začala kupovat pozemky ve velkém rozsahu, aby se z obrovských lesů dostal užitek. Koupila je ve
dražbě 13. 11. 1731 v konkurzu pána von Schmidlin.
Noví osadníci přišli převážně ze srnského rychtářství a udrželi si své místní právo jako kuničtí
svobodní obyvatelé. V jedné smlouvě výslovně stojí : Kupující smějí pozemky v prastarých
oprávněných rychtářství volně užívat".
Kněžna Eleonora von Mannsfeld podepsala dne 16. 10. 1733 na svém zámku v Horažďovicích
početné kupní smlouvy, a tím zahájila osídlení přibližně deseti nových obcí. Mezi nimi byly také
smlouvy, které vedly k osídlení Hrádků v revíru Studená Studnice ("Schlösselwaldes in der
Kaltenbrunner Rivier"). V tomto lese stály už tenkrát státní budovy vystavěné z kamene s těžkou
valenou klenbou ve sklepě a v přízemí a se zvoničkou na příčně položené střeše. Už tento neobyčejný,
v okolí jedinečný způsob stavby, prozrazuje, že se jedná o budovy zhotovené panstvem. Byla to
hájovna revíru Studená Studnice, tenkrát známá jako hostinec Schulhauser.
Na mapách mezi Horními, Středními a Dolními hrádky budou rozdíly.
37
Horní Hrádky.
Dne 16. 10. 1733 získaly rodiny Weber a Winkelbauer na území dnešních Horních Hrádků za
150 ft rýnských obvod ve velikosti 2140 sáhů, s povinnosti platit 15 ft ročně na knížecí rentu. Mezi
kupujícími najdeme Adama Webera, Hanse, Gregora a Mathiase Winklbauera. V kupní smlouvě je
průběh hranic podrobně popsaný a vyznačen na nápadných stromech. Bohužel dnes již není možné
tento popis přesně rekonstruovat.
Jako další osadník, Sebastian Harant, přišel o dva roky později, získal pozemek v Hrádkách
16. 9. 1735 a další pozemek 23. 10. 1748. Podle jeho jména Sebastian dostala usedlost jméno
"Wastalhof", v pozdější době vzniklo jméno "Hausbauer".
Daňová listina z roku 1736 uvádí jako majitele : Georg a Johann Winkelbauer, Adam Weber a
Sebastian Harant. V "Geometrické tabulce stavu" z roku 1757 se objevují jména : Jakob Melchior
Neuchet (ten si vzal vdovu po Adamu Weberovi), Georg Winkelbauer, Johann Winkelbauer a
Sebastian Harant.
Jak se jmenovali majitelé v roce 1795 se dozvíme z protokolu o smíru, který byl uzavřen 17. 9.
1795 za přítomnosti krajského hejtmana Niklase Staaba v Prášilech, aby se ukončila dlouholetá pře
kvůli jednomu lesu (Schätzenwald) ; tento smír podepsali :
Josef Klostermann ze dvora Wurmbauer, Franz Weber ze dvora Vinzenz, Andreas Weber ze dvora
Chrustot (syn Adama Webera), Simon Winkelbauer ze dvora Simandl, Johann Winkelbauer ze dvora
Jakumbauer, (Wastalbauer nebyl účasten u tohoto smíru).
Dvůr Wurmbauer, ke kterému patřil rodný dům bývalého městského doktora z Kašperských
Hor MUDr. Josefa Klostermanna (1814 – 1875), přešel v polovině minulého století na rodinu Baumann
ze Zelené Hory. Od té doby se dvůr nazýval "Hannesbauern". Po roce 1945 byl selský a obytný dům
zbořen.
Dvůr Vinzenz, ke kterému patřila bývalá hájovna, jeden selský dům, dva obytné domy a jedna
pazderna, koupili 15. 11. 1845 Johann a Therasia Schulhauser ze Studené Studnice za 4758 fl
rýnských od Wenzela Webera. Dvůr zůstal ve vlastnictví této rodiny do roku 1945. Ze všech těchto
budov stojí dodnes hostinec, který byl přistavěn do patra a zastřešen plochou střechou, takže je dnes
úplně k nepoznání. Byl používán pro rekreaci národního podniku Prefa Hýskov. Budova je totiž
"Steinere Haus" (kamenný dům), která hraje roli ve vyprávění spisovatele Karla Klostermanna.
Další usedlosti v Horních Hrádkách zůstaly až na dvůr Wastalbauer nepřetržitě ve vlastnictví potomků
prvních osadníků. Dvůr Wastalbauer byl okolo roku 1870 přechodně ve vlastnictví města Kašperských
Hor, ale brzy přešel do majetku rodiny Welshäupl.
Střední Hrádky.
Zrovna tak 16. 10. 1733 získal Johann Georg Hofmann ze Sedla za 50 fl v Hrádkách obvod
velký 1140 sáhů. Ještě ten den koupil také Andrea Zimmermann podobnou plochu.
Brzy na to Johann Georg Hofmann zemřel. Vdova po něm se provdala za Thomase
Pscheidla. Pro tuto usedlost se proto vžil název "Pscheidlhauser".
Andrea Zimmermann předal 12. 4. 1768 svoji usedlost zeťovi Johannu Jakobu Harantovi. Kvůli
následujícímu rozdělení dědictví byly z toho usedlost "Kainz" a usedlost "Bäcker".
38
Dolní Hrádky ("Müllnerhauser" – Mlynářské domky)
Jako třetí osadnická skupina (bratři Matthias a Hans Harant (16. 10. 1733 v tomto revíru pod
Srním na druhé straně Hrádeckého potoka (Stillseifenbach) za 150 fl a ročním daním 11 fl a 15 kr
získali obvod o velikosti 1500 sáhů. Mathias Harant dostal kromě toho povolení k výstavbě mlecího
mlýna na Hrádeckém potoce, a to za další daň 6 fl. Od této daňové povinnosti odpomohla "z milosti a
srdečnosti" kněžna von Mannsfeld bratrům Harantovým 21. 11. 1733 tím, že jim slevila každý rok 3 fl;
bratři se pak každý den modlili za její blahobyt. Jakmile se v roce 1770 postavilo patronářství do pozadí
a bez jejího povolení přišel do provozu druhý mlýn a jedna pila, zvedly se daně o dva guldeny.
Z podílu Matthiase Haranta vznikly usedlost Beer, mlýn Mani, Hrádecká kovárna
(Hammerschmiede) a Hrádecký mlýn (Hammermühle); z podílu Hanse Haranta vznikla usedlost
Ludwig-Weber a dvůr Andrea-Franz.
Společně pak později získali osadníci od Středních a Spodních Hrádků ještě 216 jochů
pozemků, které se rozprostíraly od Hrádeckého potoka až k Vydře a uzavíraly široko daleko známý
prostor brusinek. Tento pozemek, největší parcela obce, zůstala do roku 1945 v nerozděleném
vlastnictví osmi majitelů.
Obec Hrádky byla přifařena na Dobrou Vodu do té doby, než byl na Srní vystavěn nový kostel
(1789), kam pak patřila. V témže roce byla na Srní také škola.
V roce 1862 měly Hrádky 30 domů a 268 obyvatel. Počet domů se později jen málo změnil.
Okolo roku 1910 vznikly domy na nové cestě do Modravy, a to dům Ludwiga Beera a hostinec
Baumann. V roce 1928 přišel k tomu dům Emmi Schmied a v roce 1929 dům manželů Franze a Rosy
Raab.
Prameny : Kupní a předávací smlouvy
39
Truhlářský mlýn (Tischlermühle) na Hrádeckém potoce.
Josef Fürst z Dlouhé Vsi koupil mlýn v roce 1934 od Theresie Häusler a její sestry Barbory
Oberhofer. Budovy byly ve špatném stavu, provoz byl zastaven. Po svatbě s Herminou Rückl z
Hammern- Berghof (1935) dal nový majitel mlýn do provozu a přistavěl pilu. Tenkrát zaměstnával šest
pracovníků. Kvůli odsunu přešla rodina Fürst do Zwieselau, kde si vystavěla opět jednu pilu. Děti :
Erika, Waltraud a Josef.
Seznam domů v Hrádkách.
/Jména domů v závorkách./
staré č.d. 125 Harant Wenzel ( Ludwig-Weber)
Harant Wenzel (obytný dům)
staré č.d. 123 Beer Franz (Bern-Franzerl)
Beer Josef (Bern-Seff)
Beer Ludwig (Beer-Wiggl)
staré č.d. 145 Gruber (Manl-Mühle)
staré č.d. 144 Häusler Leo (Hammerschmiede)
Häusler Johann (Hammermühle)
Haslinger (Graber-Karl)
staré č.d. 143 Gruber Ludmila (Schuster-Peter)
staré č.d. 142 Paukner Karl (Groußn-Karl)
Paukner Karl (obytný dům)
nové č.d. 73 Gruber Karl (Andrea-Franz)
nové č.d. 79, staré č.d. 141 Kainz Josef (Kainzhaus)
Kainz Josef (obytný dům)
nové č.d. 80, staré č.d. 140 Höfner Franz (Bäckerhaus)
nové č.d. 81, staré č.d. 136 Bauer Franz (Wastal nebo Hausbauer)
nové č.d. 82 Pauer Franz (obytný dům)
nové č.d. 83, staré č.d. 135 Baumann Wenzl (Jakumbauer)
nové č.d. 84, staré č.d. 134 Baumann Wenzl (obytný dům)
nové č.d. 85, staré č.d. 133 Wiklbauer Leo (Simandlbauer)
nové č.d. 86, staré č.d. 132 Winklbauer Leo (obytný dům, Waberlhäusel)
nové č.d. 87, steré č.d. 131 Weber Alois a Rosa (Christofhaus)
nové č.d. 88, stará č.d. 130 Weber Kalr (Christof-Karl)
nové č.d. 89, staré č.d. 129 Schulhauser Leo (hostinec Vinzenz-Leo)
nové č.d. 90, staré č.d. 128 Schulhauser Franz (Vinzenzhaus)
nové č.d. 91, staré č.d. 127 Schulhauser Franz (obytný dům)
nové č.d. 93 Schmied Emma (Vinzenz-Emma)
Raab a Rosa (Chrustof-Rosa)
nové č.d. 94 Baumann Franz (Wurmbauer nebo Hannesbauer, obytný dům)
nové č.d. 95, staré č.d. 126 Baumann Franz (Wurmbauer); Bauman Franz Wurmbauer, obytný dům)
nové č.d. 180 Baumann Josef (hostinec Hannesbauer-Wirtshaus)
Bauman Emil (Kallermannhaus)
Gruber Karl (obytný dům)
Niggl Anton (Hänghäusel)
Zelená Hora.
Na jihovýchodním svahu 1046 m vysoké hory Seker leží základy obce Zelená Hory. Dne
13.12.1733 byla na úředním sídle kněžny Eleonory von Mannsfeld v Horažďovicích uzavřena kupní
smlouva s novými osadníky. Z jejich panských lesů v revíru Studená Studnice (Kaltenbrunn), zvaný
Zelená Hora, prodala les s rozlohou 2030 sáhů (=265 štrychů = 76,267 ha) bratrům Simonovi a
Hansovi Oberhofnerovi, pocházející ze Železné Rudy, Hansu Pankrazovi a Adamu Haslingerovi (1684
– 1751) za 60 guldenů; z toho jim byla polovina povolena zaplatit do Jiřího 1743. Pozemek dostali
dědičně k vystavění domů za 12 guldenů pozemkových daní.
Také zde si nechala zavést do smlouvy kněžna předkupní právo v případě prodeje na cizího a
pohrozila osadníkům, že při přivlastnění její půdy přijdou o pozemky. Právo na honitbu a rybaření
vyhradila pod pokutou 20 říšských tolarů. Pivo a kořalka se musely odebírat z pivovaru v Horním
Krušci za stanovenou cenu. Kromě toho jim bylo zakázáno pod pokutou 15 říšských tolarů
40
zaměstnávat více lidí z vnitrozemí, nechat spásat cizí dobytek a podezřelým lidem, zvláště nevěřícím,
poskytnout přístřeší.
Hranice pozemku byly určeny lesním mistrem Karlem Josephem Trombem za přítomnosti
lesního pomocníka Jakoba Kieslingera. Počínajíc u hranice k Velkému Boru byly stromy vroubkovány a
kůly vsazeny až k Seckerbach (Plavební potok) a k sousednímu sedlákovi na jihu Johanu Gregoru
Schwarzovi.
Jméno místa bylo spojeno se změnou vegetačních period. Když se zde z jara ukázala první
zeleň, tak podle toho byla pojmenována hora – Zelená Hora (Grünberg).
V horní knížecí kanceláři v Horním Krušci postoupil 1. 7. 1736 Simon Oberhofner svůj 4. díl za
140 rýnských guldenů Hansovi Adamovi Haklovi von Zwiesel z Churbayern. Nový osadník platil ročně
3 fl pozemkových daní.
Dne 13. 8. 1737 prodal Johann Oberhofner 4. díl Gregoru Baumannovi, bývalému obyvateli
Javorná za 140 fl a to za přítomnosti rychtáře Michaela Gebharta, sousedícího s Johanem Pankrazem
a Georgem Haasem. Také on převzal ročně 3 fl pozemkových daní. V geometrické tabulce stavu z
roku 1757 se ukazují jména obyvatel obcí : Georg Baumann, Adam Schrötter (Schrötter – může být
chyba, protože není zaznamenán prodej Hakla na Schrötera v pozemkových podkladech. Existuje
záznam ze dne 24. 4. 1741, kde Andrea Hakl věnoval svůj obytný dům Jakobu Pscheidlovi z
Churbayern), Hanz Pankraz a dědici od Adama Haslinger. Z jeho majetku bylo ještě nevymýceno 89
štrychů (= 25,6142 ha) lesa s měkkým dřevem, který byl označován jako plný polomů a kamenitých
hromad. Zelenohorská obec měla, jak zní podle pana hejtmana Nachtigalla účet z 23. 10. 1748,
zakoupit kus lesa o výměře 17 štrychů (4,9 ha) za 30 fl a 1fl 30 kr pozemkových daní. Mezitím
Stodůlecké rychtářství měl koupit Lorenz Gattermayer, stáhl poslední nákup zelenohoráka v
pochybnost, že velitel Nachtigall neměl žádnou plnou moc. Obyvatelé se však odvolali na platnost,
protože Gattermayer to zakoupil až v roce 1749. Nakonec vznikly na Zelené Hoře dvě vesnice. Později
vznikla Horní Zelená Hora byla začleněna do obce Velký Bor a zakládající obec Dolní Zelená Hora
zůstala v obci Srní.
Seznam domů na Zelené Hoře.
č.d. 144 – "Von Treml" – 17,9 ha. Pravděpodobně dvůr Simona Oberhofera, který byl prodán Hansovi
Adamu Haklovi z Zwiezlu. Poslední majitel Treml Franz a Kack Anna s dětmi Emmou a Peterem.
č.d. 145 (78) – "Von Holubn" – 36,,3 ha. obytný dům. č.d. 146 (79) Původní dvůr Hanse Pankraze, který
byl naposledy majetkem Pauluse Holuba a Cecílie Häusler.
č.d. 148 (81) – "Von Hanasbauernadolfwenzel" – 31,9 ha. obytný dům č.d. 147 (80). Původní dvůr
Adama Haslinger, byl prodán rodině Baumann. Posledním majitelem Baumann Emil a Emma Raab a
děti Anna a Gertraud. Dnes jsou ve Flehingen a mají obchod s potravinami.
č.d. 150 (83) – "Von Johannfranzl, později Strummerhaus" – 37,5 ha. obytný dům č. 149 (82). Původní
dům Hanse Oberhofnera, kterého později nabyla rodina Baumann. Posledním majitelem byli Franz
Baumann a Cilli Schwarz. Potom přešel dvůr dědictvím na Annu Baumann a Strohmeiera Johanna s
dětmi Franzem a Karlem.
č.d. 160 –"Von Schwoarznkonstant" – 10,1 ha. Část původního dvora Simona Oberhofnera. Poslední
majitel Schwarz Johann a Anna Aschenbrenner. Děti Maria, Wilhelm a Paul.
č.d. 178 – "Von Schwedn" – 0,3 ha. Poslední majitel Schwed Johann a Keck Anna, děti Herbert a
Johann.
č.d. 221 – "Von Holuben" – 1 ha Nově vystavěný dům na nové cestě do Zelenohorského dvora, který
ještě dnes stojí. Majitel Holub Adolf a Ida Hruschka a děti Adolf a Maria, dnes v Isny.
Čísla domů v závorkách byla dána v roce 1711, obec Srní byla přečíslována v roce 1886, Oberhofner, Baumann a
Hakl přišli z Bavorska, Pankraz byl usedlík, původ Haslinger je neznámý.
Heinz G. Zettl.
41
Vchýnice
Vchýnicenice-Tetov a Schätzenreuth, obydlí na Adamově hoře.
Dipl. Ing. W . Schmied.
V lidovém ústním podání obě obce vznikly v létech 1790 až 1792 v prostoru Prášilského
panství na jihovýchodním palouku Adamovy hory (Adamsberg) ve výši okolo 1000 m.n.m. se
jmenovaly "Einbauern" a "Brennten" – úředně dostala jména "Chinitz-Tettau". Toto se stalo k úctě
tamějšího majitele panství, hraděte Philips Kinského, jehož vznešený rod od roku 1596 po državě
okresu Litoměřice, přidal k svému jménu "von Chinitz a Tettau".
V následujících létech se také usadili osadníci na východním svahu Adamovy hory, tedy v
dnešním Schätzenreuth, jako asi onen Lorenz Waldhäuser, který získal 27. srpna 1721 rozlohu 21
jochů a 1200 sáhů pustého pozemku za 130 fl a 30 rýnských k "dědičnému nájmu pozemků, čili
navždy pro sebe a své dědice k svobodnému spravování" za stálý roční nájem 30 kr za 1 joch, což činí
dohromady 10 fl 20 kr. Také onen Franz Weber z Hrádků, který koupil ke stejném dni 23 jochů a 805
42
sáhů a toto vlastnictví předal v dubnu 1800 rodině Haas a Libel. Hrabě Kinský nechal tyto osady zřídit,
protože potřeboval pracovníky pro nesmírné bohatství dřeva v jeho lesích, tak jako již v roce 1780
nechal vystavět město Kašperské Hory. Tam na řece Vydře zrušil brod a využil sílu bystře tekoucích
vod k plavení palivového dřeví, aby ho dostal na trh v Sušici a Horažďovicích, ačkoliv ztratil a poškodil
cestou v kamenném moři divokých vod značnou část a to v prostorách "Schachtelei" a "Absaufen".
Osídlencům náležely v kupních smlouvách sice různé výhody jako levnější dříví pro první
výstavbu domů, právo sbírat neomezeně klestí a za 1 joch pozemku nechat 1 kus dobytka spásat v
panském lese bez náhrady. Ti se ale výslovně považovali za "dominikalisty", tedy jako poddaní a byla
jejich právní postavení nesrovnatelně nepříznivější oproti sousedům, svobodným usedlíkům v
přilehlém kunickém Novostodůlecké rychtářství. To se změnilo teprve v bouřlivém roce 1848, když
všechna privilegia byla zrušena a také kuničtí svobodní usedlíci svoje zvláštní postavení ztratili. Z
dominikalistů se stali právoplatní příslušníci obce, kteří na začátku patřili k nově zřízené obci Prášily,
ale v roce 1858 byli přiřknuty k obci Srní (Stadler Anteil Teil I.), která tenkrát vznikla z osad Srní, Sedlo,
Spodní Zelená Hora, Velký Bor a Hrádky.
Jako poddaní panství Prášily byli obyvatelé Vchýnice-Tetov přifařeni nejdříve k Prášilům. Ale
jak lokalita Srní byla roku 1803 povýšena na samostatnou farnost, patřila obec Vchýnice-Tetov k Srní.
Pro osady měl rok 1798 zvláštní význam, protože tenkrát přešlo panství Prášily s 10 000 ha
lesa za 400 000 guldenů do vlastnictví Josepha Schwarzenberg (1769 – 1833), který tento pozemek
získal od začátku, jako k extrémnímu hospodářskému využití ("Exploitations – objekt"). Aby to dosáhl,
nechal v blízkosti stavět v létech 1799 – 1980 plavební kanál, (Vchýnicko-Tetovský kanál) nákladem
262 500 guldenů, který je dlouhý 15 km a spojuje Vydru s potokem Křemelná, aby se vyhnul potoční
části "Schachtelei". Jako rozšíření přišla k tomu ještě síť splavů na Modravském potoce (Maderbach)
a Roklanském potoce (Großmüllnerbach). Tím bylo možné dostat na pražský trh dříví z oblastí
Modrava, Pürstling a Weitfäller. Jakmile byl dán plavební kanál do provozu, byly tím tehdejší pralesy,
doposud v nepředstavitelné míře uzavřené, zajištěny jako možnost výdělku pro obyvatelstvo.
Jak hodně tato impozantní stavba se třemi splavy (dnes jsou nazývány "skluzy") ohromila
tehdejší novináře, prozrazuje farní kronika na Srní, v které se píše : "…….. při pohledu na tuto stavbu
přemýšlí užaslý pozorovatel, co má více obdivovat, vznešené umění a nebo násilí, které bylo přírodě
vnuceno".
Roky 1812 až 1815 byly všechny sychravé a neúrodné, takže zrno nemohlo dozrát, zelí a
brambory na polích shnilo. Ale pátý špatný rok 1816 předčil všechny předcházející. Zelený košťál a
listy, kyselý šťovík a kopřivy, chléb z ovesné mouky musely sloužit k obživě. "Bože, pomož chudým
lidem přes zimu a příští jaro dej, aby rok 1817 byl úrodný" stojí ve farní kronice.
V sousední Modravě získal v roce 1826 Franz Bienert (1788 – 1866) mlýn Jakoba Grubera
(Mauerer-Jogl) ze Srní a rovněž pilu. V té byla zřízena proslulá továrna na rezonanční (ozvučné)
43
dřevo a zůstala do roku 1871 rodinným majetkem. Méně známé je, že na Kvildě již od roku 1820 měl
tu samou továrnu v provozu Peter Strunz.
V roce 1840 bylo ve Vchýnice-Tetov 39 domů s 282 obyvateli. Byla tam již tzv. "Putovní škola",
tedy škola bez vlastní školní budovy, což znamená, že učitel musel každý týden vyučovat v jiném
domě.
Schätzenwald měl v té době 5 domů, z toho 1 myslivnu. Mezitím vzniká dřevorubecká osada
Schätzenreuth, povznesena na 12 domů.
V roce 1877 – 1844 vyučoval učitel Fürch jako "putovní učitel". Od roku 1844 – 1866 byla škola
trvale umístěna v domě č.30 Knogl, a to do té doby než byla postavena první škola, dům ze dřeva,
později soukromý dům č. 64. O devět let později musela být otevřena druhá třída. V roce 1895
realizoval pan lesní Schiemann pro školní děti zařízení, ve kterém jim byla denně podávána horká
polévka. Na tuto akci již v prvním roce 1886 uspořádal finanční sbírku. Adolf Schiemann (1850 – 1940),
ve své době známý vlastenecký autor, byl od roku 1885 do roku 1891 fořtem v Pürstlingu, potom do
roku 1897 ve Waitfäller a celkově se zasloužil o svůj rodný kraj. například jeho přičiněním rozkvetl
veteránský spolek na Srní a založil v roce 1896 komisi pro novou výstavbu lesní kaple.
Mezitím škola už nestačila, byla malá. Na jaře 1907 byla zahájena stavba nové dvoutřídky, aby
v prvním poschodí mohly být dva učitelské byty. V lednu 1910 zde začalo vyučování. Byla to nejhezčí
budova v celé obci.
Dne 25. října 1870 se udála veliká přírodní katastrofa, kdy se přihnal bouřlivý vítr a řádil dvě
hodiny, zničil obrovské lesní plochy s trvalými následky, právě tak jako napadení lesů kůrovcem, což
přineslo přechodně lidem dobré výdělky. O to horší byl zvrat, když po "zlatých kůrovcových létech"
přišla nezaměstnanost. Tehdy vycestovalo hodně rodin do Brasilie, Slovinska nebo na Bukovinu.
V listopadu 1904 vyhořela usedlost Franze Zettla; 15. srpna 1905 během taneční zábavy
vyhořel hostinec Fürch.
Stavby silnice z Modravy přes Schätzenwald do Srní přinesla 1909 zlepšení dopravních
poměrů, i když Vchýnice-Tetova se to bezprostředně nedotýkalo.
Od velkých časových události nebylo ani to odlehlé území ušetřeno. Konrád Müller z domu č.
53 se zúčastnil roku 1859 rakousko-piemontské války a roku 1864 dánské války. V první světové válce
narukovalo 108 mužů, z toho se 17 již domů nevrátilo. O druhé světové válce nebyla předložena
žádná statistika.
Prameny: staré kupní smlouvy, školní kronika,farní kronika.
Padlí ve druhé světové válce.
Bauer Franz – Zelenohorský dvůr
Bauer Karl – Modrava
Bauer Stefan- Zelenohorský dvůr
Baumann Josef – Hrádky
Beer Rudolf – Srní
Edenhofner Franz – Srní
Eder Johann - Srní
Gebert Rudolf – Srní
Grand Franz – Sedlo
Bruber Adolf – Srní
Gruber Adolf – Hrádky
Gruber Franz – Sedlo
Gruber Josef – Hrádky
Gruber Johann – Srní
Gruber Karl – Srní
Harant Franz – Srní
Harant Karl – Schätzenwald
Haslinger Anton – Sedlo
Haslinger Franz – Srní
Haslinger Karl – Srní
Häusler Alexander – Thalhäuser
Haisler Ferdinand – Sedlo
Heisler Viktor – Srní
44
Heisler Karl – Sedlo
Hofmann Adolf – Srní
Hofmann Franz – Srní
Hofmann Stefan – Sedlo
Hofmann Wenzel – Srní
Höfner Eduard – Srní
Hruschka Franz – Seckerberg
Iliner Johann – Thalhäuser
Joachimsthaler Franz – Srní
Joachim Franz - Hrádky
Joachimsthaler Hermann – Srní
Joachimsthaler Josef – Srní
Joachimsthaler Josef – Sedlo
Joachimsthaler Wenzel – Srní
Karschbaum Franz – Kaltenbrunn
Ketzer Richard – Schätzenreuth
Kisenbauer Stefan – Sedlo
Krickl Franz – Vchýnice-Tetov
Krickl Wilhelm – Vchýnice-Tetov
Koch Rudolf
Mezinger Franz – Srní
Mirwald Franz – Srní
Miller Alfred – Vchýnice-Tetov
Oberhofer Alois – Srní
Oswald Franz – Fišerova huť
Oswald Karl – Vchýnice-Tetov
Paukner Johann – Srní
Paukner Kurt – Srní
Pscheidl Karl – Srní
Raab Franz – Sedlo
Raab Karl – Srní
Raab Leo – Srní
Raab Franz – Schätzenwald
Raab Theodor – Sedlo
Saller Josef – Sedlo
Schiller Karl – Zelenohorský dvůr
Schreib Adolf – Vchýnice-Tetov
Schreib Johann – Vchýnice-Tetov
Schulhauser Franz – Kaltenbrunn
Schulhauser Josef – Hrádky
Schulhauser Johann – Kaltenbrunn
Schulhauser Walter – Vchýnice-Tetov
Stadler Franz – Vchýnice-Tetov
Treml Josej – Vchýnice-Tetov
Treml Karl – Sedlo
Waldhauser Alfred – Vchýnice-Tetov
Weber Johann – Srní
Wetlitzky Raimund – Srní
Sommer Isidor – Srní
Winkelbauer Franz – Schätzenwald
Woldrich Franz – Sedlo
Zelený Wenzel
W. Schmied.
45
Seznam služeb a podnikatelských aktivit
Štádlovský Podíl I.
Vchynice – Tetov, Antýgl, Rybárna, Modravské domky, Schätzenreith, Šetzův les, Sedlo, Bruskmühle,
Kaltenbrunn, Kostelní domky, Lochmühle, Horní Hrádky, Srní, Hrádky, Dolní Zelená Hora, Spodní
Hrádky.
Pošta pro Modravské domky a Kvildu – stanice v Sušici / 18 km /
Rada a zastupitelstvo: starosta Uhlík Johann – Srní
Členové rady: Paukner Wenzel - Srní, Müller Emanuel – Vchynice – Tetov,
Členové zastupitelstva: Gruber Johann – Srní, Paukner Wenzel – Srní, Strohmeier Joh. – Srní, Uhlík Karl
– Sedlo, Weber Anton – Sedlo, Baier Josef – Sedlo, Beer Frz. – Sedlo, Müller Johann – Vchynice – Tetov.
31. prosinec 1911
Zástupce pro Srní: Paukner Wenzel
Zástupce pro Zelenou Horu: Bauman Franz
Zástupce pro Sedlo: Hofmann Wenzel
Zástupce pro Hrádky: Winkelbauer Wenzel
Zástupce pro Vchynice – Tetov: Wustl Max
Farní úřad v Srní: farář Soukup Ivan, Chorregent Walter Johann
Lidová
Lidová škola v Srní: Stukart Franz ředitel – Baier Josef – Kopp Franz – Walter Johann - Steindörfen
Luise
C. a K. pošta a telegraf v Srní na Šumavě: vedoucí Domatschko Hedwig.
C. a K. finanční
finanční stráž: velitel Kurka Rudolf, vrchní strážmistr Heriber Anton
C. a K. četnická stanice: strážmistr Klement Johann
Spořitelský a úvěrový spolek pro Srní a okolí: Paukner Franz, Scheinost Ignaz, Raab Eduard, Weber
Anton, Beer Franz.
Konzum a spolek spoření pro Srní a okolí: Uhlík Karl, Ketzer Ferdinand, Harant Ludwig
Pekař: Haslinger Franz – Sedlo, Schafhauser Hermann – Sedlo
Pily: Paukner Wenzel – Srní, Strohmaier Raimund – Srní
Prodej láhvového piva: Baumann Adolf – Zelená Hora, Gruber Wenzl – Srní, Uhlik Marie – Sedlo
Řezník: Baumann Karl – Zelená Hora, Hofmann Anton – Sedlo, Weber Anton – Sedlo
Pohostinství: Baumann Josef – Hrádky, Eichinger Karl a Fürch Johann – Vchynice – Tetov, Haslinger
Anton – Sedlo, Hofmann Anton – Sedlo, Höfner Alfred – Srní, Paukner Franz – Antýgl, Schulhauser Leo –
Hrádky, Weber Anton – Sedlo
Smíšené
Smíšené zboží: Baumann Adolf – Zelená Hora, Eichinger Karoline – Sedlo, Häusler Johann – Vchynice Tetov, Küblbeck Wilhelm – Sedlo, Paukner Adolf – Srní, Schulhauser Pauline – Hrádky, Weber Anton –
Sedlo
Hamr: Häusler Franz – Hrádky
Podkovář: Merzinger Johann – Srní
Krámkaři: Fürch Johann – Vchynice - Tetov, Uhlik Marie – Srní
Strojní výroba řeziva a prken: Häusler Franz – Spodní Hrádky, Paukner Wenzel – Srní
Mlynáři: Gruber Johann – Hrádky, Gruber Wenzl – Srní, Haslinger Florian – Sedlo, Häusler Wenzel Sedlo, Paukner Johann – Sedlo, Strohmeier Raimund – Srní, Wendelberger Georg – Dolní Zelená Hora
Osobní dopravce: Domaschko Hedwig.
Krejčí: Beer Anton – Srní, Beer Franz - Srní, Maier Eduard – Sedlo, Schafhauser Pauline – Sedlo
Řezbář:
Řezbář: Küblbeck Wilhelm – Sedlo
Švec: Edenhofner Franz – Sedlo, Häusler Kilian – Sedlo, Löffelmann Franz – Mosau
Truhlář: Raab Johan – Sedlo
Spolky: Sedlo – Zemský myslivecký spolek, Vchynice – Tetov – Dobrovolný sbor hasičů, Srní –
Dobrovolný sbor hasičů
zdroj: CHYTILŮV ÚPLNÝ ADRESÁŘ KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO R. 1912
46
Srní a okolí – věznění a pronásledování
Anger Johann; dělník Dlouhá Ves – KZ Dachau
Auer Rudolf;
Rudolf Srní – KZ Mauthausen
Bauer Henrich; Stará Dlouhá Ves – KZ Dachau
Bauer Johann; dřevorubec Nová dlouhá Ves – KZ Dachau
Benna Peter; Prášily – KZ Dachau
Binder Johann; Nová Dlouhá Ves – KZ Dachau
Bodry Ambros; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Bodry Henrich; kovář Rejštejn – KZ Dachau
Burghard Josef; lesní dělník Filipova Huť – KZ Dachau
Denk Johann; Chlum – KZ Dachau
Dreyseitel Kornelius; hodinář Dobrá Voda – KZ Dachau
Edenhofer Josef;
Josef dělník Srní – KZ Dachau
Eder Karl;
Karl zedník Srní – KZ Dachau
Eller Franz; Filipova Huť – KZ Dachau
Frisch Josef; Prášily – KZ ?
Frisch Viktor; dělník Rejštejn – KZ Dachau
Fuchs Bartholomäus; malíř skla Rejštejn – KZ Dachau
Fuchs Ferdinand; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Fuchs Franz; inspektor pojišťovny Rejštejn – KZ Dachau
Fuchs Franz; zámečník Dlouhá Ves – KZ Dachau
Gruber Franz;
Franz Srní – KZ Dachau
Harrant Karl;
Karl dřevorubec Srní -KZ Dachau
Hasenöhrl Adolf; 4.6.1881 obchodník Chlum – KZ Dachau
Hasenöhrl Adolf; 15.10.1911zedník Chlum – KZ Dachau
Hasenöhrl Franz; Dolejší Krušec – KZ Dachau
Hilgart Josef; Tuškov – KZ Dachau
Hofmann August; Schröbersdorf – KZ Dachau
Hüttl Adolf; dělník Kašperské Hory – KZ Dachau
Janousek Wenzel; Hartmanice –
Jarolin Wenzel; Hartmanice –
Joachimsthaler Anton;
Anton dřevorubec Srní – KZ Dachau
Joachimsthaler Tobias;
Tobias Sedlo – KZ Dachau
Jung Johann; dělník Nová Dlouhá Ves – KZ Dachau
Kerschbaum Franz; zemědělec Filipova Huť– KZ Dachau
Kettner Emil;
Emil Srní – 24 měsíců žaláře
Kettner Richard; Klášterský Mlýn – KZ Dachau
Ketzer Christian; zemědělec Schatzenreith – KZ Dachau
Kralik Richard; sklář Klášterský Mlýn – KZ Dachau
Maier Josef;
Josef dřevorubec Srní – KZ Dachau
Maier Eduard;
Eduard Srní – 8 měsíců žaláře
Müller Franz; Zvonková –KZ Dachau
Mutz Franz; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Mutz Josef; topič Rejštejn – KZ Dachau
Neuburger Rudolf; lesní dělník Chýnice – Tetov – KZ Dachau
Pena Engelbert; Chlum – KZ Dachau
Peter Fridrich; soustružník forem Klášterský Mlýn – KZ Dachau
Pscheidl Franz; Chlum – KZ Dachau
Pscheidl Josef; Dobrá Voda – KZ Dachau
Rausch Josef; Rejštejn – KZ Dachau
Reischl Ignaz; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Reischl Johann; dělník Turkovice u Č. Krumlova – KZ Dachau
Seleny Henrich; dělník Rejštejn – KZ Dachau
Seleny Josef; sklář Rejštejn – KZ Dachau
47
Sperl Josef; lesní dělník Nová Dlouhá Ves – KZ Dachau
Schafhauser Ernst; řidič Rejštejn - KZ Dachau
Scheinost Anton; sklář Klášterský Mlýn – KZ Dachau
Scheinost Josef; Rejštejn – KZ Dachau
Schmidt Anton; Stará Dlouhá ves – KZ Dachau
Schmidt Rudolf; lesní praktik Prášily - KZ Dachau
Schmidt Thomas Dlouhá Ves – KZ Dachau
Schmidt Arnold;
Arnold Srní – KZ Dachau
Schmidt Wenzl; Prášily – KZ Dachau
Schraib Richard; lesní dělník Filipova Huť – KZ Dachau
Schrott Karl; pekař Kašperské Hory – KZ Dachau
Schwarz Heinrich; lesní praktikant Filipova Huť – KZ Dachau
Stadler Ernst; dřevorubec Nová Dlouhá Ves – KZ Dachau
Stadler Franz; dřevorubec Nová Dlouhá Ves – KZ Dachau
Stadler Josef; dřevorubec Dlouhá Ves – KZ Dachau
Stadler Wenzel; dřevorubec Chýnice – Tetov – KZ Dachau
Stadler Josef; Filipova Huť – KZ Dachau
Stingl Karl; sklář Klášterský Mlýn – KZ Dachau
Täubl Franz; Dlouhá Ves – KZ Dachau
Tausch Jakob; Chlum . KZ Dachau
Treml Heinrich;
Heinrich tesař Srní – KZ Dachau
Weber Adolf;
Adolf dělník Srní – KZ Dachau
Weber Karl;
Karl dřevorubec Srní – KZ Dachau
Winkelbauer Alois;
Alois dělník Srní – KZ Dachau
Wolf Franz; zemědělec Chýnice – KZ Dachau
Wolf Friedrich; Chlum – KZ Dachau
Wolf Otto; Chlum – KZ Dachau
Wolf Rudolf; Chlum – KZ Dachau
Wurm Adolf; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Wurm Rudolf; Chlum – KZ Dachau
Zeglauer Alois; soustružník Rejštejn – KZ Dachau
Zeglauer Franz; sklář Rejštejn – KZ Dachau
Zeglauer Mathias; brusič skla Rejštejn – KZ Dachau
zdroj: Regierungsbezirk Niederbayern und Oberpfalz –Regen Oktober 1938
Leopold Grünwald „IN KAMPF FÜR FRIEDEN UND FRIEHEIT“
Sudetendeutscher Widertanad gegen Hitler II. Fised Verlagagesellschyft München 1979
Srní
1/ Kašperské Hory 2/ Královský Hvozd 3/ Prácheňsko
4.6.1726 koupilo devět nových usedlíků 700 strychů lesa od bystřické vrchnosti a založilo novou osadu
Rehberg / nyní Staré Srní /
zdroj: na základě knihy J. Blau „Geschichte der künischen Freibauern in Böhmerwalde Pilsen“
vydal Ústav československých a světových dějin Čs. akademie věd, Praha 1978 knihu Josefa Křivky
„Nové osady vzniklé na území Čech v létech 1654 – 1854“
48
OPIS
Básník a spisovatel Karel Klostermann.
Oblíbený básník a spisovatel nejvíce miloval obec Srní a místa v širokém okolí, kde také
nalézal mnoho látky pro svoje spisy. Velmi často navštěvoval v Srní usedlost č. 52, Václava Beera,
dnes již zbořenou. Tam prožil jako chlapec několik spokojených let, volných prázdnin. Není to domek,
na kterém byla omylem umístěna jeho pamětní deska. Dále starý mlýn, ve kterém žila Cecilie
Klostermannová, provdaná Häuslerová, se svým manželem mlynářem Václavem Häuslerem. Mlýn se
nalézal vlevo pod silnicí vedoucí do Modravy, asi 500 kroků od kostela v Srní, je to č. 65 a je dosud
obydlen Josefem Šebíkem s manželkou Milenou. Tam spisovatel ještě v mladých létech často
docházel se svojí první manželkou navštívit svoji sestřenici Cecilii. V tomto domě č. 65 spisovatel
Karel Klostermann čerpal mnoho látky pro svoje díla z vyprávění mlynáře Václava Häuslera, který se
dnes dočítáme v románech spisovatele jako : V srdci šumavských hvozdů, V ráji šumavském, Ze světa
lesních samot apod.
Velký spisovatel zde stvořil díla, která zůstanou chloubou naší literatury. Spisovatel se též
zdržoval v Rejštejně č. 100, kde také nalézal žádoucí klid pro svá díla. Toto obytné stavení se
nacházelo na jižní straně vrchu tzv. "Klapertu" nad Rejštejnem. Tato usedlost byla též po roce 1945
demolována a bez ohledu zbourána.
Spisovatel byl dvakrát ženatý, jeho první manželka pocházela z Trutnova z vážené rodiny.
Manželství bylo bezdětné, měli pouze u sebe schovanku, jménem Bedřiška, která byla příbuzná z jeho
strany.
V prosinci 1966 byl nově otevřen v Kašperských Horách kulturní dům; je to dům, v němž kdysi
bydlel spisovatel a dal zde vzniknout novele "Vánoce pod sněhem".
Spisovatel zemřel 18.7.1923 ve Štěkeni v jihočeském kraji a je pohřben na čestném místě v
blízkosti kaple na ústředním hřbitově sv. Václava v Plzni.
Cecilie Klostermannová
Klostermannová - Häuslerová.
sestřenice spisovatele, je pohřbena na místním hřbitově v Srní. Se svojí dcerou paní Marií
Häuslerovou, provdanou Kreisslovou měla ze všech příbuzných poměrně nejvíce styků se
spisovatelem Karlem Klostermannem.
Pavlína Häuslerová – Weberová.
dcera Cecilie Klostermannové, byla v roce 1946 se svými dětmi a sourozenci odsunuta do NSR, kde v
roce 1965 ve věku 89 let zemřela.
Rod Klostermannů.
Daniel Klostermann – praděd.
Přesídlil na Šumavu až z Porýní. V blízkosti Kvildy vystavěl dvorec zvaný "U Daniela" . Zde se
oženil a založil velmi početný rod Klostermannů, který byl znám v celém kraji.
Josef Klostermann – děd
narodil se roku 1765 a přiženil se do svobodné královské rychty v Srní.
49
MUDr.
MUDr. Josef Klostermann – otec
narodil se v Srní. Jako lékař pro svoji obětavost byl velmi oblíben mezi tamním obyvatelstvem.
Pokud působil v českém kraji, mluvilo se v rodině česky. Na posledním místě v Kašperských Horách
se jeho rodina poněmčila až na jeho syna, spisovatele Karla. Zemřel toku 1875 a byl pohřben v hrobce
Ábélů na Hůrce u Prášil.
Kašpar Klostermann - strýc
otec Karla Klostermanna, je pochován na místním hřbitově v Srní roku 1879
Karel Klostermann
syn Kašpara Klostermanna, se narodil roku 1854 a zemřel roku 1946 v SRN, kam byl roku
1946 odsunut a dožil se věku 92 let. Původně bydlel v Reckerbergu u Kašperských Hor, kde se
přiženil.
Jakub Klostermann – bratr
byl děkanem farního úřadu v Rejštejně, kde je také pochován se svoji matkou. Narodil se
11.10.1862 a zemřel 21.3.1901
Spisovatel Karel Klostermann
narodil se 15.2.1848 v Haagu. Byl to básník a spisovatel Šumavy. Ač byl německého původu,
sám o sobě napsal do úředního spisu : Nepopírám, že sám jsem české národnosti a českým
spisovatelem a že je mi proto dáno počítat s národnostními city svého českého čtenářstva.
Charlota Hauerová – Klostermannová
matka spisovatele se narodila 29.3.1822 a zemřela 22.9.1903. Je pohřbena na místním
hřbitově v Rejštejně.
Charlota Ábélová
Ábélová – Hauerová
Hauerová
spisovatelova babička z matčiny strany. Byla francouzského původu, protože její otec, tehdy
spisovatelův praděd po matce, byl francouzský šlechtic hugenot z Flanderska. Je pochována v hrobce
Ábélů na Hůrce u Prášil.
50
PEPA RANKLU KLOSTERMANN – DER RANKEL SEPP
Píše se 16. ledna roku 1819, když se na Ranklu sedlákovy Matthiasu Klostermannovy narodí
jeho první syn Josef. Rankel Pepa, jak mu později jeho přátelé a známí říkali, vyrůstal se svými osmi
sourozenci na rodinném statku Einschicht. Statek byl nazýván „Ranklu“ a ležel u Zlaté studny u
bavorských hor a polí v okrajovém pohoří „Heidler Filzes“
Slatiny a lesy jsou charakteristické zrovna jako klima a chudá země šumavských hor, která
vyžaduje tvrdou práci. K vůli jednoduchosti, skromnosti, bodrosti, úslužnosti obyvatel Šumavy, byl také
Pepa všude rád viděn.
Byl to velmi věřící člověk a jak bylo možno šel dvě hodiny do kostela do Nicova. Tamnímu
faráři daroval k Vánocům vánočku na Velikonoce ovečku, k sv. Prokopovi tele a k sv. Martinovi husu.
Byl dobrosrdečný a mírumilovný, ale když byl někdo neslušný, záludný a nečestný, tak se rozčílil a
dotyčný poznal jeho silné pěsti.
Říkal „narodil jsem se v lese, jedl jsem špek, sádlo a černý chleba“, když se ho někdo ptal odkud má
tak velkou sílu. Ženatý byl s jednou dcerou sedláka Kricka z Tiefau u Heidlu.
Bylo mu tenkrát už dvacet roků. Byl jí na křtinách a ona se na něho usmívala, že se rozhodl na
ní čekat. S ní a sedmi dětmi pracoval na statku Ranklov. Vedle toho
vydělával obzvláště v zimě na živobytí rodiny, že svážel dříví, nebo vozil písek. Byl na tuto práci jako
dělaný, měl medvědí sílu. Měřil přes dva metry. Kalhoty nosil z lodnu / to byl druh látky / na nohou měl
obrovské kozačky. Pod kabátem nosil dvouřadovou vestu a v pravé ruce nosil hůl. Když se bavil
s cizími lidmi vždy sundal filcový klobouk a kroutil ho rozpačitě v rukou. V jeho obličeji byla vidět
upřímnost, jeho hlas byl upřímný, vysoký jak u mladého chlapce.
Jeho statek stál ve středu kašperskohorských lesů s důležitými právy. Směl pást na horském
základu dvacet pět kusů dobytka. Městské správě to byl trn v oku a pokoušela se ho přesvědčit ať to
prodá, ale bylo to zbytečné. Teprve po létech se toto městu podařilo. Stárnoucí Pepa opustil svůj
statek i lesy. Za peníze koupil statek v českém Jáchymově u Stach. Dobře se tam necítil, protože
neznal česky mluvit. Proto také nechodil do blízkých Stach, ale spíše do Nicova do kostela a děti tam
posílal do německé školy. V cizí zemi nemohl zapustit kořeny a tak 19.5. v roce 1888 byl pochován na
stašském hřbitově. Jeho žena šla za ním až o čtyřicet let později.
51
Ranklov byl předělán městem na hájovnu a tak zůstal až do odsunu. Ranklův statek byl již
dávno před rokem 1945 v českých rukou.
Profesor Hans Kolibabe, dlouholetý učitel na vyšší škole v Kašperských Horách sepsal
vyprávění co si lid povídal a v roce 1930 vydal knihu „Dějiny o Rankl Pepovi, posledním šumavském
obru“. Tato kniha byla i o dalších lidech v kašperských lesích. Jemu děkujeme, že se na „Rankla
Seppa“ nezapomnělo. Ale také další spisovatel se zabýval, a to Hans Watzlík „Ranklem Seppem“, a
popisoval jakou nadlidskou sílu měl tento člověk.
Rvačka ve Zlaté Studnici
Ve veselých letech byla v hospodě muzika a nastala přitom rvačka. Nikdo nebyl schopen
zařídit klid. Jak na zavolání přišel Pepa a byl požádán, aby zjednal pořádek. Pepa je vyzval, aby dali
pokoj. Ale chlapci neposlechli a mlátili se dál. Tak mu došla trpělivost, bafnul čtyři největší rváče , po
dvou držel v jedné ruce a bouchal s nimi o zem. Dva chlapci zůstali ležet na zemi jako mrtví a druzí
nemohli osm dní z postele. Jeho zákrokem byl zjednán klid, ale za tento zákrok musel se dostavit před
soud do Písku. Musel jít pěšky, protože za Sušice ani Vimperku nejezdil vlak. Když došel do Písku,
viděl jak lidé prchají před divokým býkem. Volali na měj „Schovej se“!
Sepp položil svou hůl , šel k řídícímu býku, popadl jej za rohy a obrátil jej na záda, ulomil mu jeden roh.
Držel býka tak dlouho než jej lidé spoutali. Celý Písek si oddychl. U soudu měli z něho takový respekt,
že ho neodsoudili a poslali ho božím slovem zpět na jeho milované hory. Usmívající Pepa sebral svou
hůl a šel domů.
Odvoz fůry dříví
Čeledíni z horního reckenberského mlýna / mlynář se jmenoval Wintr / zvrhli na cestě od
Roklanu velký vůz se dřevem. Museli odstrojit koně a práci nedodělali a šlo se domů. Příští den šel
Pepa do Nicova do kostela. Viděl převrácenou fůru, tak vůz zvedl a postavil znovu na kola. Měl sám ze
sebe radost, že má takovou sílu a ještě aby čeledíny potrestal, položil jim na fůru veliký kámen. Když
lidé z Reckenberku přišli, měli velikou radost, že znovu stojí vůz na cestě, ale měli velikou práci tento
veliký kámen svalit dolů.
Zápas
Jednou dostal Pepa návštěvu. Oral akorát pole, když se před voly postavil chlap jako
poschodí. Otevřel hubu tak daleko, že jí měl až za ušima. “Jdi pryč“ říká Pepa. Ten cizí chlap, že pryč
nepůjde. „Co chceš ode mne? Kdo jsi“? Cizinec odpověděl „Jsem český Herkules a chci vědět, kdo
z nás je silnější“. Rankl není zvědavý na věci která zná. „Dej pokoj chlapečku“. Ale Herkules nedal
pokoj a tancuje před volama a má velkou hubu. Pepa říká: „Když jinak nedáš, tak pojď“. Bafne svýma
dlouhýma rukama Herkula a hodí ho do pole až se zaprášilo. Pak oral dál. Herkules leží pěknou dobu
na poli a pak se odplazí.
Podzimní bouře
V jedné podzimní noci roku 1870 přišla hrozná bouře, která zanechala na šumavských lesích
příšerné škody. Rankl byl doma a říká „dnes se venku čerti žení“. Bouře bourala ploty, zvonička
cinkala, koně i krávy strachem řičeli. Stromy se lámaly jako třísky. Pepa poslouchá a říká, že se chce
zvednout střecha, a letí se podívat na půdu. Chytí se trámu a střechu drží. Žena klečí před svíčkou a
modlí se s dětmi „Bože pomoc světu“. A Pepa stále drží střechu. Na ní padá silný déšť, jako by tekla
řeka. Prastaré stromy jsou vyvráceny, jeleni jsou utlučeni, věže kostela strženy. Je to jako by pán Bůh
poslal celou armádu čertů dolů na zem.
Dvě hodiny drží Pepa střechu a připadá mu to jako věčnost. Pak je bouře pryč a unavený obr
zpocený a funící se vrací do světnice.
Přepis Ant. Gilg © 2005
52
Dvorec Antýgl
Restaurace "Wydratal" v Kirchenhaüser M. Prinz
53
Hotel Anton Weber v Kirchenhaüser
Slavnostní shromáždění občanů
Pastva vedle hřbitova
54
Kirchenhaüser v pozadí Sattelberg (Spálený vrch)
Lokál restaurace "Wydratal"
„Velká voda“ v Kašperských Horách na náměstí.
Fotografii pořídil místní drogista Sláma.
55