ORL číslo 2013-5

Komentáře

Transkript

ORL číslo 2013-5
O
tevřený
R
ozšalovávací
L
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
surreálný, ale milý
číslo 2013-5
Motto:
Přináším odpovědi těm, kteří se neptali
http://orl.bloger.cz/
ist
Obsah čísla
Takový malý ekonomický fašismus................................................................................................................................. 3
UDÁLOSTI X........................................................................................................................................................................ 4
Tryptamine Hallucinogens and Consciousness.......................................................................................................... 10
Immanentizing the Eschaton: An Interview with Dennis McKenna.......................................................................16
Kouzlo jednopásmových reprobeden.......................................................................................................................... 23
Kleptokracie jako rys pokročilého kapitalismu.......................................................................................................... 27
Jak neoliberalismus zničil obyčejné lidi v USA........................................................................................................... 28
S komunisty se nemluví.................................................................................................................................................. 28
Guccifer emails link Tony Blair to top-secret Bohemian Grove gathering............................................................29
Jaký den po velké noci ?................................................................................................................................................. 31
Kvantová relativita a slavnost....................................................................................................................................... 32
Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved......................................................................................................... 34
Tři hodiny odpoledne..................................................................................................................................................... 37
U Kalouska stud neočekávejte...................................................................................................................................... 38
Vše pro vodárenskou firmu........................................................................................................................................... 39
Videonářez....................................................................................................................................................................... 40
Jaroslav Dušek a Václav Cílek rozhovor.............................................................................................................................................................. 40
Duchovní výzam hudby a vibrace....................................................................................................................................................................... 40
Různé způsoby duchovního hledání .................................................................................................................................................................. 40
Václav Cílek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o konci světa......................................................................................................................... 40
Václav Bělohradský: O češství............................................................................................................................................................................. 40
Lubomír Zaorálek o státní mafii......................................................................................................................................................................... 40
ORL číslo 2013-5
Takový malý
ekonomický
fašismus
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Zástupci korporátního finančního fašismu se zmocnili stejné míry světového bohatství jako ve 30. letech.
Tedy v době před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a
Druhou světovou válkou.
Stát má dát reálné impulsy ekonomice a sociálnímu systému a musí stabilizovat finanční situaci. K tomuto cíli
se ovšem nepřijde likvidací malých a
středních podnikatelů, kterým oligarchie skrze státní doktrínu "úspor" sebere provozní kapitál. Klasickým
příkladem je cílené vyvlastnění vkladů na účtech některých bank (Kypr,
Řecko, Island atd.)
Současné kroky navíc směřují k likvidaci konkurence v bankovním sektoru tím, že umožňují nekontrolovanou
koncentraci bankovního kapitálu (too
big to fail, too big to prosecute). Evropě hrozí, že bude ovládnuta tzv.
"systémově relevantními korporátními giganty". A to znamená nástup finančního fašismu a totality. Po hospodářské krizi a krachu celých států
tedy Evropa podniká druhý krok k nástupu fašismu.
2. Neokeynesiánské řešení
Způsob, kterým se rozhodli politici
zachraňovat nemocné evropské i neevropské banky, je pouze pokusem
zachovat
stávající
status
quo
banksterského finančního systému.
Krátkodobé oddálení kolapsu daňové
poplatníky přijde na velmi vysokou
cenu. Nejtěžší krize není za námi, ale
před námi.
1. Nástup nového fašismu
Nový pád akcií při stále narůstající
nezaměstnanosti a při prázdné státní
kase povede k dalšímu šetření na
všech frontách. Problém s krytím
státního rozpočtu je navíc prohlouben tím, že jedno procento žije na
úkor celé planety v daňových rájích a
zmocnilo se stejné míry světového
bohatství jako ve 30. letech, to jest
před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a Druhou světovou
válkou. Jinými slovy: ekonomicky je
zaděláno na podobnou situaci.
Ke stabilizaci finanční situace vede
podle často citovaného vídeňského
neokeynesiánského makroekonoma
Stephana Schulmeistera jediná cesta.
Opírám se o jeho zajímavou knihu
Mitten in der grossen Krise "Ein
Deal" für Europa. Je třeba požadovat
konsolidační příspěvky ze strany příjmově silných skupin, respektive od
vlastníků finančních majetků. A to
nikoliv ze sociálních a solidárních, nýbrž z technických a makroekonomických důvodů.
Neomezí se tím vlastní spotřeba elit,
ale hromadění finančního majetku. S
částí těchto prostředků se bude financovat to, co se 20 let zanedbávalo: životní prostředí, úspory
energií, školství, vzdělávání a zejména zlepšení šance mladých lidí na
práci a bydlení.
měrně profitovala z privatizace státního, veřejno-právního a obecního
majetku.
Rentiéři (u nás spíše Klausem amnestovaní zloději) většinově drží státní
dluhopisy zadlužených zemí, tím, že
investovali do investičních fondů.
Krytí těchto dluhopisů může být zajištěno jen budoucími výnosy z reálné ekonomiky, a z toho vyplývajícími daňovými příjmy státu.
Když tedy majitelé finančního kapitálu požadují po státu, aby urychlil růst
tím, že sníží státní výdaje a splácí
prostřednictvím škrtů, pak požadují
něco, co je logicky nemožné. Zaměstnancům a podnikatelům musí
být dána možnost, aby vůbec mohli
vydělat prostředky, kterými se dá
něco splácet.
3. Schulmeisterova kritika neoliberalismu
Stephan Schulmeister není systémový kritik kapitalismu. Kritizuje
však neoliberalismus jako ideologii finančního kapitalismu, který poškodil
především sociální stát a hlavně malé
a střední podnikatele a zaměstnance.
Hesla proti sociálnímu státu, nezaměstnanost, vznik pracující chudoby a vznik atypických zaměstnání,
které neumožní uživit rodinu, zhoršily vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Je zajímavé, že vinou
ideologie, sdělovacích prostředků a
pomýleného ekonomického vzdělání
(hlavně na ekonomických fakultách)
postižené strany nedokázaly definovat svého skutečného protivníka:
finanční kapitál.
Je totiž v zájmu velkých vlastníků finančního majetku, aby za této situace přispěli k obnově reálné ekonomiky. Pro bohaté rentiéry, kteří vlastní finanční kapitál, je to mnohem důležitější než pro podnikatele, kteří
podnikají v reálné ekonomice.
Svérázný způsob řešení krize eurozóny k naplnění černých děr systémově
relevantních bank, jehož autorem je
nejnebezpečnější současný německý
politik Wolfgang Schäuble, nemá nic
společného s modelem neokeynesiánců jako je Schumacher, Stiglitz
nebo Krugman.
Tito rentiéři u nás většinou představují politickou a mafiánskou kleptokracii, která nezaslouženě a neú-
Je zbytečné a demagogické, aby ma-
http://orl.bloger.cz
strana 3
ORL číslo 2013-5
instreamoví ekonomové vykřikovali,
že neokeynesiánský model znamená
znárodnění nebo zestátnění.
UDÁLOSTI X
4. Komu straší ve věži
Nástup korporátního finančního fašismu začal přesunem peněz od daňových poplatníků k oligarchickým
skupinám usazených v daňových rájích. Nyní následuje cílené ničení
vkladů střední třídy, k níž patří zejména střední a malí podnikatelé. Ti
jsou ovšem páteří ekonomiky, protože zaměstnávají jiné a platí daně.
Jejich zničením budou podťaty
zdravé kořeny jinak životaschopného
evropského hospodářského mechanismu.
Shrňme faktory, které otevřely cestu
k nástupu korporátního finančního
fašismu.
Tvorba finančních aktiv bez reálného
krytí hodnotami v hospodářské sféře
(nástup finančního průmyslu, hazard,
drogy, lichva, exekuce...).
Akciový spekulativní boom, výstavba
nemovitostí bez vlastních finančních
prostředků, následně pád cen
nemovitostí a akciových kurzů.
Stát a dokonce celé EU zavlečené politickými oligarchiemi do tohoto
dobrodružství se na tom všem podílí
jako banka. ECB tiskne peníze a dává
je "těm správným bankám".
Tím se problém materiálního krytí
pouze přesunul dál a nic neřeší. Obsluha státního dluhu je pochopitelně
neudržitelná, protože není podpořen
hospodářský růst.
Bankovní a následně i politická krize
navíc zničí poslední zbytky důvěry k
celému finančnímu sektoru a k mocenskému klientelistickému systému,
který jej podporuje. Tím se otevře
cesta k fašistické diktatuře jako ve
30. letech. Je ovšem možná i očistná
cesta k nové demokracii a k nové formě ekonomiky. O tom někdy příště.
http://news.erepublika.cz/article1666-Takovymaly-ekonomicky-fa-ismus
PAST SLOŽITOSTI
Počátkem roku 2010 dokončil americký architekt bryan berg stavbu,
která je dodnes největším světovým
domečkem z karet. S použitím více
než čtyř tisíc balíčků karet postavil
ohromnou repliku hotelu Venetian v
čínském Makau, která je přes tři metry vysoká a téměř deset metrů široká. Když jsem si tuto úžasnou stavbu prohlížel, okamžitě jsem v ní spatřil jakousi metaforu vysoce složitého
a propojeného světa, v němž dnes
žijeme. Stačila by myš pobíhající po
místnosti nebo návštěvník, který by v
nevhodný okamžik ký chl, a čtyřiačtyřicet dnů, jež Berg stavbou svého
domečku z karet strávil, by bylo v jediné vteřině ztraceno. A totéž platí
pro ultrakřehké infrastruktury, na
nichž je závislý náš každodenní život.
Celý industrializovaný svět se
spoléhá na nepřetržitou infuzi stále
po kročilejších technologií. Navíc jsou
systémy tvořící základ našeho životního stylu navzájem zcela propojené:
internet je závislý na elektrické rozvodné síti, která se zase spoléhá na
dodávky energie z ropy, uhlí a ja-
http://orl.bloger.cz
derných reaktorů, tyto dodávky jsou
ovšem umožněny výrobními technologiemi, které samy vyžadují elektřinu. A tak to jde stále dokola, jeden
systém je založený na druhém, jehož
fungování zajišťuje ještě další, a
všechno je propojeno se vším ostatním. Moderní společnost je přesnou
obdobou karet v „Bergově kasinu“,
kde každá nová karta se opírá o jiné
karty, jež má pod sebou. Takové
uspořádání je přímou výzvou oné
myšce pobíhající po pod-laze, aby
vrazila do jedné z karet na nejnižší
úrovni, a způsobila tak pád celé stavby.
Právě křehkost celkové konstrukce je
samozřejmě tím, co domku z karet
dodává takovou prestiž. A to je skvělé – pro salonní trik. Doopravdy však
chceme, aby byl celý náš způsob života závislý na domku z karet? Představte si New York, Paříž nebo Moskvu bez dodávek elektřiny na blíže neurčené období. Nebo, podíváme-li se
na problém z dlouhodobější perspektivy, co kdybychom celé jedno desetiletí neměli žádné nové technologie?
Co by se pak stalo s naší životní
úrovní? To je nesmírně závažná otázka. Co se stane s naší životní úrovní,
utichne-li svůdná hudba technologie?
A ještě zajímavější je otázka, co by
mohlo hudbu utišit. Stejně jako na
všechny zásadní otázky existuje i na
tuhle mnoho povrchních odpovědí.
Všechny tyto odpovědi jsou však závislé na zásadnějším důvodu, proč a
jak by mohlo dojít k zastavení technologického vývoje. Na stránkách
této knihy tvrdím, že oním hluboce
skrytým faktorem, který může takovou hudbu utišit, je právě nějaká
extrémní událost, jež vytáhne šňůru
ze zásuvky a změní pravidla hry. A
tyto nesmírně překvapivé a vysoce
působivé „události X“, které boří
existující systémy, jsou samy stimulovány neustále vzrůstající složitostí technologických infrastruktur a
dalších infrastruktur vytvářených
člověkem, přesně těch infrastruktur,
které udržují v běhu to, co bychom
mohli eufemisticky nazvat „normálním“ životem. Částečným smyslem následujícího textu je názorně
ukázat, že této takzvané normálnosti
jsme dosáhli za obrovskou cenu vysoké zranitelnosti a rizika kolapsu
působením stále se rozšiřujícího
strana 4
ORL číslo 2013-5
spektra událostí X. Navíc mají všechny tyto potenciální změny pravidel u
kořene stejnou příčinu:
zcela nedostatečné chápání úžasného a nevyzpytatelného chování složitých systémů.
Většinu svého pracovního života
jsem strávil zkoumáním složitosti
jako pracovník organizací typu RAND
Corporation, Santa Fe Institute a
Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu (IIASA).
Když jsem v sedmdesátých letech získal doktorát z matematiky a začal se
zkoumáním složitých systémů, svět
byl úplně jiný než dnes. Telefony
měly otáčecí číselníky, počítače stály
miliony dolarů, polovina světa byla
uzavřená volnému obchodu a
cestování a svůj starý chevrolet nebo
volkswagen jste si dokázali sami
opravit bez vysokoškolského titulu z
elektrotechniky. Nemusíte ani mít
vystudovanou systémovou teorii,
abyste viděli, že životy jednotlivců i
celé společnosti jsou stále závislejší
na složité technologii. Značná část
této závislosti vychází z rostoucí
složitosti technologií samých. Rok za
rokem jsme svědky toho, jak se exponenciálně zvyšuje složitost našich
strojů i infrastruktury, a to od automobilů přes finance a rozvodné energetické sítě až po systémy zásobování potravinami. Částečně má
toto zvyšování složitosti zajistit
odolnost a ochranu proti systémovým selháním, v praxi to však obvykle funguje jen v případě menších
a snáze předpověditelných šoků.
Většinou tomu tak ale není. Potřebujete doopravdy kávovar s mikroprocesorem? Musíme mít na regálech v supermarketu sedmnáct druhů
psích konzerv? Je nezbytné vyrábět
auta vyžadující několik palců tlustou
uživatelskou příručku, která vysvětluje, jak fungují elektricky nastavitelná
sedadla, navigační systém GPS a další
vestavěná elektronika?
Tyto drobné příklady každodenního
zvyšování složitosti se často prezentují jako ukázky technologických
úspěchů. Jsou to však opravdové
úspěchy? Vcelku přesvědčivě by bylo
možno argumentovat, že ve skutečnosti vůbec nejde o úspěchy, ale o
technologická selhání, sečtete-li všechen čas, který strávíte studiem
složení nabízeného psího žrádla, než
dospějete ke spíše iluzornímu než reálnému nebo odůvodněnému rozhodnutí, nebo zvážíte-li frustraci,
která se vás zmocňuje, když listujete
uživatelskou příručkou a hledáte v ní
klíčovou stránku, která vám prozradí,
jak si v novém autě nastavit čas.
Jenže nežádané a nepotřebné vymoženosti ve vašem novém autě či
odlišnosti bez skutečného rozdílu v
obchodě s potravinami jsou jen nepodstatnými a dokonce úsměvnými
nepříjemnostmi. Nemusíte na(ne)štěstí chodit daleko, abyste narazili
na příklady překypující složitosti, které jsou opravdu závažné. Popravdě
řečeno se stačí podívat na titulní
stranu kteréhokoli deníku. Najdete
tam titulky vypovídající o nejnovějším pokračování nekonečné
ságy kymácejícího se globálního finančního systému, o selhání bezpečnostních mechanismů v jaderných
elektrárnách a/nebo o kolapsu
jednání o pravidlech obchodu a
clech, usilujících o znovu-nastartování procesu globalizace. Tyto
zprávy by měly stačit, aby každému
čtenáři přejel mráz po zádech. Ještě
děsivější je ovšem skutečnost, že do
novin se nedostane ani zdaleka vyčerpávající seznam podobných událostí, jak ukážou stránky této knihy.
Studium složitosti je uznávanou
vědní disciplínou, která existuje už
při nejmenším dvě desetiletí. Proč je
tedy tak naléhavé, aby byla veřejnost
se složitostí a extrémními událostmi
seznámena právě teď? Odpověď je
velice jednoduchá. Ještě nikdy v historii lidstva nebyl náš živočišný druh
tak zranitelný, vystaven takovému
riziku gigantického, téměř neuvěřitelného „zredukování“ našeho způsobu života, jako je tomu dnes. Infrastruktury nezbytné k udržení postindustriálního životního stylu –
energie, voda, potra-viny, komunikace, doprava, zdravotnictví, obrana, finance – jsou tak těsně propojeny, že
když jeden systém kýchne, ostatní
mohou vzápětí onemocnět zápalem
plic. Tato kniha popisuje dimenze
problému či problémů, jimž dnes čelíme, a uvádí, co bychom snad mohli
udělat, abychom omezili riziko totálního systémového kolapsu, když v
tomto případě „systémem“ je sama
lidská civilizace.
http://orl.bloger.cz
OBYČEJNÉ A PŘEKVAPIVÉ
jako náplň času mezi narozením a
smrtí je možné život jednotlivce, národa či dokonce i celé civilizace definovat jako dlouhý řetězec událostí.
Mám-li
parafrázovat dobře známé úsloví, je
to jen jedna zatracená událost za
druhou. Většina těchto událostí je
zcela bezvýznamná. Objednáte-li si v
restauraci místo humra steak, je to
událost pro vás a pro kuchaře, který
musí vaše jídlo připravit. Rozhodne-li
město Vídeň, že na Grabenu vyhlásí
pěší zónu, je to událost, která bude
mít dlouhodobé důsledky pro ty z
nás, kdo bydlíme v prvním vídeňském
městském obvodu, a pro turisty,
jinak ale prakticky pro nikoho jiného.
Rozhodnutí americké vlády provést
invazi do Iráku je událostí, která bude
mít dalekosáhlé důsledky pro celý
svět po několik desetiletí, ne-li ještě
déle. Většina podobných rozhodnutí
bez ohledu na úroveň a dosah jejich
důsledků je mimořádná v tom smyslu, že naše očekávání, že budeme
svědky přesně této události – a
žádné jiné – by před její skutečnou
realizací bylo možno označit za malé,
ba přímo zanedbatelné. Nejsou to
však události v žádném směru
extrémní. Jde-li vám o vyhledání událostí X, pak je rozhodující, do jaké
míry byla posuzovaná událost překvapivá v kontextu, v němž k ní došlo, a jaký měla dopad na společnost
jako celek.
Najděme si chvíli na rozebrání těchto
dvou určujících aspektů události X a
vycházejme při tom z premisy, že
událost X je svou povahou událostí
netypickou.
UDÁLOSTI X
když meteorolog v předpovědi počasí prohlásí, že pravděpodobnost
deště na zítřek činí 60 procent, má
tím na mysli, že meteorologický
model, z nějž vychází, předpovídá na
zítřek teploty, rychlost větru a další
podmínky, které v minulosti v 60 procentech případů vedly k výskytu
deště. To znamená,že meteorolog
statisticky zpracovává historické záznamy meteorologických hodnot a
hledá ty časové úseky, kdy při jejich
výskytu doopravdy pršelo.
strana 5
ORL číslo 2013-5
Na principu statistického zpracování
minulých historických dat jsou založeny nejen předpovědi počasí, ale i
celá řada predikčních metod a technik pro jiné jevy. Platí však – a je to
velké „však“ – že historické záznamy
musí být dostatečně obsáhlé a bohaté, aby postihovaly událost, jejíž
pravděpodobnost se pokoušíme odhadnout. Co když tomu tak není? Co
když je řada historických záznamů
příliš krátká, co když jsou historické
záznamy neúplné či sporadické nebo
prostě neobsahují nic, co by se
alespoň vzdáleně podobalo naší cílové události? Co potom? Jak můžeme vyhodnotit pravděpodobnost, že
se uskuteční náš konkrétní scénář?
To je oblast, v níž se „vzácné“, „podivné“ a „nepravděpodobné“ slévá v
„překvapivé“. A čím je událost, k níž
ve skutečnosti dojde, překvapivější,
tím je i extrémnější a vzrůstá její potenciální „X“ charakter. Uvedu jeden
vynikající příklad toho, jak přistupovat k otázce překvapivosti nějaké
události, je-li databáze možností příliš malá, takže nezahrnuje zkoumané
chování.
každý sport má své vlastní mytické
historky o výkonech, které podle všeobecného konsensu zůstanou v knihách rekordů zapsané tak dlouho,
dokud se jejich stránky nerozpadnou
v prach. V americkém baseballu je
jednou z takových legendárních událostí šňůra šestapadesáti po sobě
jdoucích zápasů, v nichž Joe DiMaggio v sezoně 1941 dosáhl alespoň
jednoho úspěšného odpalu. Lidová
moudrost praví, že šňůra šestapadesáti po sobě jdoucích zápasů s
alespoň jedním úspěšným odpalem
je v podstatě nemožná. Totéž platí
pro pravděpodobnost jejího překonání, což je důvod, proč se pravidelně
objevuje na seznamech „nepřekonatelných“ nebo „nedosažitelných“ rekordů.
Jenže přesto k ní došlo. Jaká tedy
byla její skutečná pravděpodobnost?
Byl to prostě životní výkon nebo
abnormalita kosmických rozměrů, jak
se domnívá většina baseballových fanoušků? Nebo by se to na nějaké
druhé Zemi na opačném konci
galaxie mohlo v posledních sedmdesáti letech stávat opakovaně a
častokrát?
Výzkumní pracovníci Samuel Arbe-
sman a Stephen Strogatz z
Cornellovy univerzity se před nějakou dobou rozhodli najít na tuto
otázku odpověď.
Představili si za tímto účelem deset
tisíc paralelních Zemí; na všech působili stejní hráči se stejnými výkonnostními statistikami – na každé
Zemi však byli vystavení odlišným náhodným vlivům. Výzkumníci v podstatě postupovali tak, že každou sezonu od roku 1871 až do roku 2005
přehráli v deseti tisících variant a v
každé z nich pak hledali nejdelší šňůru úspěšných odpalů. Místo aby se
ptali, jak výjimečná byla konkrétní DiMaggiova série, položili si výzkumníci
z Cornellu nesrovnatelně obecnější a
zajímavější otázku: Nakolik přkvapivé
by bylo, kdyby někdo v historii baseballu (do roku 2005) dosáhl alespoň
jednoho úspěšného odpalu v minimálně padesáti šesti zápasech: Odpověď: Ani trochu překvapivé!
Nejdelší série „hitů“ v oněch deseti
tisících paralelních sezon ležely v intervalech od skromných 39 zápasů až
po neuvěřitelných 109 zápasů. Ve
více než dvou třetinách případů byla
nejdelší série mezi padesáti a čtyřiašedesáti zápasy. Krátce řečeno, na
řadě padesáti šesti zápasů nebylo nic
obzvlášť extrémního. Zvláštní numerickou shodou okolností se DiMaggio
na seznamu nejpravděpodobnějších
hráčů, kteří by mohli držet rekord v
počtu za sebou jdoucích zápasů, v
nichž dosáhli alespoň jednoho
úspěšného odpalu, umístil až na
šestapadesátém místě. A kdo byl
nejpravděpodobnějším vítězem? Jen
pro pravověrné baseballové fanoušky uvádím, že vítězi se stali dva hráči
z dávných dob Hugh Duffy a Wee
Willie Keeler, kteří byli držiteli uvedeného rekordu ve více než tisícovce
simulovaných sezón. Mezi víceméně
novodobými hráči zvítězil Ty Cobb,
který dosáhl nejdelší série v téměř
třech stovkách z desetitisícovky sezon.
Pro nás a pro účely této knihy je důležité zjištění, že událost, která je
zdánlivě tak vzácná, že se označuje
za „legendární“, může být ve skutečnosti zcela všedním jevem – v jiném než našem vesmíru! Problém je
v tom, že naše databáze „jediné
Země“ je možná příliš malá na to,
abychom dokázali říci, nakolik je něco
doopravdy vzácné. O tom, jestli něco
http://orl.bloger.cz
je nebo není událostí X, proto rozhodují relativní, a nikoli absolutní
vlastnosti každého konkrétního jevu,
a vzácnost jeho výskytu, jeho výjimečnost je závislá na kontextu. Že to
za výjimečné považujete vy a vaši kamarádi z golfu, to ještě nemusí vůbec
nic znamenat.
Jenže ani to, že je nějaká událost vysoce nepravděpodobná a překvapivá,
ji ještě automaticky nekatapultuje do
kategorie událostí X. K tomu je třeba
ještě druhého faktoru: jejího dopadu!
Myslím, že nijak nepřeháním, když
řeknu, že pamětihodnými a významnými událostmi jsou ty, které nějakým způsobem změní osud člověka –
nebo celého národa. Může přitom jít
o změnu k lepšímu i k horšímu; dopad na okolí mají svou podstatou
všechny události, které mění pravidla
hry. Použijeme-li svůj meteorologický příklad, zítřejší déšť bude mít
jen zanedbatelný pamětihodný dopad na jednotlivce s výjimkou těch,
kteří právě na zítřek plánují svatební
oslavy pod širým nebem, nebo farmářů zoufale čekajících na závlahu
pro svá pole. Pokud však zítřejší počasí přinese tornádo, může se velice
snadno stát, že to změní váš život, až
se váš dům během minuty promění v
hromádku třísek. V takovém případě
má překvapivá událost vážný dopad
na okolí – a to nikoli k lepšímu. Je
pak logické nazvat tornádo událostí
X, přinejmenším z hlediska těch, kteří
jím byli postiženi. Na širší úrovni byl
hurikán Katrina překvapivý a měl obrovský dopad na mnohem rozsáhlejší
území než tornádo, a je proto ještě
větší událostí X. A není nijak těžké
aplikovat tento vzorec překvapivosti
a dopadu i na oblast událostí, jejichž
strůjci jsou lidé: na útoky z 11. září
2001, na hypoteční krizi let 2007–
2008 a na výpadek elektřiny na východním pobřeží Spojených států
roku 2003. To vše lze považovat za
události X.
ČÍM JE TEDY DÁNO, ŽE SLYŠÍME-LI
TERMÍN „EXTRÉMNÍ UDÁLOST“,
TÉMĚŘ VŽDY
automaticky předpokládáme, že
označuje něco hrozivého nebo destruktivního? Odpovědi na tuto otázku lépe porozumíme, podíváme-li se
strana 6
ORL číslo 2013-5
jen o něco důkladněji na tři charakteristické vlastnosti události X.
Za běžné rysy charakteristické pro
všechny události lze považovat dobu
průběhu celé události od jejího počátku až do konce, dobu dopadu, po
kterou jednotlivec nebo skupina pociťuje ztráty či přínosy z ní plynoucí, a
úhrnný dopad, měřený celkovým
účinkem dané události a vyjádřený
obvykle v dolarech nebo obětech na
životech. (Pro čtenáře s analyticky
orientovanou myslí jsem do oddílu
Poznámky a odkazy zařadil jednoduchý vzorec, který nám umožňuje
měřit „X-potenciál“ každé události na
stupnici od 0 [nepatří mezi události
X] do 1 [nejextrémnější ze všech potenciálních událostí].
Snažím se převážnou část technických podrobností omezit na poznámky, statečnějším jedincům však
doporučuji, aby si je také přečetli.)
Přemýšlíme-li o termínu „událost“,
vybaví se nám obvykle nějaká příhoda s relativně krátkou dobou průběhu, jakou je například automobilová
havárie nebo výhra v loterii. Je tomu
tak pravděpodobně proto, že my
sami máme dost krátký interval
maximálního udržení pozornosti –
což je nedostatek, který se každodenně zhoršuje v důsledku šíření
novinek v telekomunikacích a rychlého cestování na dlouhé vzdálenosti. Událost, která se seběhne
rychle (krátká doba průběhu) a má
obrovské dopady včetně trvalých následků (dlouhá doba dopadu), je překvapivou a ošklivou událostí, na jakou se lze jen těžko předem připravit. Názorným příkladem události
X tohoto typuje zemětřesení, k němuž došlo v Japonsku v březnu 2011,
a následná vlna tsunami i havárie jaderné elektrárny. Z druhého zákona
termodynamiky, který nám říká, že
systémy ponechané samy sobě mají
tendenci přecházet do stavu maximální neuspořádanosti, vyplývá, že je
mnohem snazší a rychlejší něco zničit
než to vytvořit. Události s krátkou
dobou průběhu a velkým dopadem
mívají proto alespoň na úrovni národů a společností téměř nevyhnutelně
destruktivní charakter.
Možná si kladete otázku, zda mohou
existovat také „příjemné“ události X.
Ano, zcela nepochybně existovat
mohou! Diletanti i lidé plánující rych-
lé vlastní zbohatnutí by však měli být
ve střehu: Takové přívětivé události X
téměř vždy vyžadují dlouhou dobu
průběhu. Vzpomeňte si na akce, jako
byl Marshallův plán, který pomohl západnímu Německu povstat z popela
po druhé světové válce, nebo na
ještě delší časové ose se odehrávající
rozvoj zemědělství a domestikace
zvířat, který umožnil vznik moderní
civilizace. Podobně i průlomový nový
lék či léčebný proces může být produktem mnohaletého výzkumu a význačné kulturní události, jakými jsou
například převratné romány či výtvarná díla, bývají rovněž produkty
dlouhých údobí aplikování metody
pokusu a omylu. Realizace scénářů
tohoto typu vyžaduje léta, desetiletí
či dokonce staletí a zahrnuje budování nebo vývoj infrastruktur v
podobě systému obchodu, státu či
technologických inovací.
Ačkoli se tedy může zdát, že příklady
uváděné na následujících stránkách
vyznívají neústupně pesimisticky,
čtenář by měl mít na paměti, že může
docházet a dochází i k pozitivním
událostem X – neplatí to jen pro tuto
knihu!
Příjemná překvapení jsou vždy vítaná, jen zřídkakdy však někoho
ohrožují.
A my se tady chceme soustředit na
rizika, která ohrožují náš moderní
způsob života.
Teď máme jistou představu o tom,
čím je tvořena událost X. Definice,
dokonce i ty volně formulované, jsou
sice užitečné, nám však jde především o pochopení, jak k takovým
překvapením dochází a co můžeme
dělat, abychom buď zabránili jejich
výskytu, nebo se na ně alespoň připravili a zmírnili jejich nepříjemné důsledky.
KOLIZNÍ SYSTÉMY
v uplynulých několika letech jsme viděli, jak byly téměř ze dne na den
svrženy dlouhodobě zakořeněné
režimy v Tunisku, Libyi a Egyptě, a
dnes tytéž revoluční plameny spalují
Bahrajn, Jemen i Sýrii, kde rebelové
útočí na opevněné vládní pozice ve
snaze zbavit se dlouhá desetiletí
http://orl.bloger.cz
trvajícího útlaku. Občanské nepokoje
tohoto typu na první pohled vyvolávají zdání, že jsou výsledkem veřejné nespokojenosti s vládní politikou vedoucí k vysoké nezaměstnanosti, rostoucím cenám potravin, bytové nouzi i k nedostatku
všech dalších nezbytných potřeb každodenního života. Taková vysvětlení
jsou však příliš povrchní a nepronikají
ke skutečným a nejhlubším příčinám
společenského kolapsu. Občanské
nepokoje nejsou samy o sobě faktorem měnícím pravidla hry, jsou
pouhou předzvěstí, signálem časného varování před nadcházející událostí X, jíž je změna režimu. Skutečný
zdroj události X, která dokáže vyvrátit režim, je skrytý mnohem hlouběji
ve společenském systému. Je jím
neustále se rozšiřující „rozdíl složitosti“ mezi vládou a jejími občany; v
okamžiku, kdy už zmíněný rozdíl není
nadále možno překlenout, vypukne
revoluce. Představte si zkostnatělou
autoritářskou vládu, která čelí obyvatelstvu, jež si díky kontaktům s
vnějším světem začíná uvědomovat
existenci nových svobod a je koordinováno různými platformami cestou
sociálních sítí. Rozdíl mezi složitostí
řídicího systému (v tomto případě
vlády) a systému řízeného (v tomto
případě obyvatelstva) je třeba překlenout. Jednou z možných cest je
ta, že vláda zavede represivní opatření – uvězní vůdce odporu, vyšle
vojáky, aby rozehnali davy demonstrantů, a využije i dalších možností,
jak situaci zklidnit. Alternativní
cestou je nezbytné zvýšení složitosti
vlády tak, aby se urychlilo konání svobodnějších voleb, rychle se odstranily restrikce uvalené na média a
otevřely se nové možnosti pro vzestupnou mobilitu populace.
Toto přesvědčení, že událost X je
způsobem, jímž lidská přirozenost
překlenuje propastné rozdíly složitosti dvou (či více) systémů, je leitmotivem všech lidmi způsobených
událostí X, které popisuji v této
knize. Událost X je nástrojem, jímž se
zužuje propast mezi nestejnou
úrovní složitosti dvou (či více) soupeřících nebo dokonce spolupracujících
systémů. Je tak základní cestou v případech, kdy se ke zmenšení zvětšujícího se rozdílu nedokážou lidé sami
dobrovolně spojit. Dovolte mi jen
lehce nastínit, jak tento systém
strana 7
ORL číslo 2013-5
funguje, na několika nedávných událostech X, kde je tento rozdíl složitosti naprosto zřejmý.
Egypt měl státem řízenou ekonomiku, která byla po celá desetiletí
obětí katastrofálních chyb a neschopnosti. I částečná viditelná
zlepšení v posledních několika letech
přišla už příliš pozdě a v příliš malém
rozsahu. Celá země navíc byla (a stále
je) prolezlá obrovskou korupcí, v jejímž důsledku vládne v celé společenské struktuře ničím neomezovaný
kapitalismus klientelistického typu.
Je to korupční systém, v němž vám
pouze uplácení úředních osob
umožní získat kontrakty, najít práci
nebo sehnat odpovídající bydlení.
Úsměvným (a výmluvným) faktem je,
že přípravek proti impotenci
Viagra se údajně nedostal na trh proto, že firma Pfizer jako jeho výrobce
neposkytla egyptskému ministru
zdravotnictví dostatečně velký úplatek, aby získala jeho souhlas.
Parazitování a korupce tohoto typu
vedly ke stabilizaci systému vlády,
pro nějž už beztak byla charakteristická nízká úroveň složitosti, systému, ve kterém existovalo jen velice
málo stupňů volnosti k utváření
vlastní struktury i k získávání
prostředků řešení vznikajících společenských problémů.
Dokud však mělo obyvatelstvo Egypta ještě omezenější možnosti vyjádření nespokojenosti s nedostatkem
vhodného bydlení, rostoucími cenami potravin, minimální zdravotnickou
péčí a dalšími problémy, neměla vláda žádnou motivaci k vytváření struktury či struktur nezbytných k zajišťování těchto služeb. Samozřejmě
existovalo například ministerstvo pověřené říze ním zdravotnictví. To
však sloužilo především jako teplé
místečko pro kariérní byrokraty a
různé kamarádíčky členů mocenských struktur a o zdravotnickou
péči se staralo jen jako o „něco navíc“
pro volný čas. A kdo by čekal, že se to
někdy změní, když bylo spektrum občanům dostupných aktivních opatření na tak nízké úrovni (tak nízké
složitosti), ještě mnohem nižší než v
případě vlády samé? Jenže časy se
mění. A když začaly do arabského
světa pronikat moderní technologie
jako okamžitá globální komunikace,
rozšiřující se vyšší vzdělání a rychlá
přeprava, jeho občané rychle získávali nové možnosti. To už pro všechny
zavedené režimy v celé oblasti znamenalo příslovečný varovný nápis na
zdi (a ještě hůř – na „zdech“ Facebooku).
tvrdí, že v americkém impériu, které
vydává přes 23 miliard dolarů ročně
na zahraniční pomoc a spotřebovává
mnohem víc, než vyveze, už nastal
proces rozkladu z naprosto téhož důvodu.
Moderní komunikační služby a sociální sítě jako Google, Twitter a Facebook slouží dramatickému zvyšování
společenské složitosti – tentokrát je
to však úroveň složitosti celé populace, která se zvyšuje, nikoli úroveň
složitosti vlády. To je důvodem, proč
se zmíněné služby často omezují či
dokonce úplně znemožňují, stane-li
se vláda terčem útoku, jako když egyptská vláda na několik dnů zcela vypnula internet; tyto služby totiž
umožňují slyšitelné vyjádření více
hlasů a vytváření propojenějších
společenských sítí. V jisté fázi dosáhne rozdíl mezi stagnující úrovní složitosti vlády a vzrůstající úrovní složitosti široké veřejnosti takové výše, že
začne být neudržitelný.
Nesoulad tohoto typu se navíc neomezuje pouze na rozdíly složitosti v
oblasti politiky nebo vlády, o čemž
svědčí rozvrat každodenního života v
Japonsku, který byl důsledkem úniku
radiace z reaktorů elektrárny Fukušima, poškozených při zemětřesení v
březnu 2011. Konečnou příčinou této
společenské nespokojenosti je „nehoda způsobená projekční chybou“,
při níž se vlna tsunami vyvolaná zemětřesením převalila přes protipovodňovou stěnu, která měla podle
projektu zabránit vniku mořské vody
do reaktoru.
Výsledek? Změny režimu v Tunisku,
Libyi a Egyptě, jakož i pravděpodobný pád asadovské dynastie v
Sýrii a/nebo monarchie v Bahrajnu.
Znalec složitých systémů okamžitě
pozná, že se zde v praxi uplatňuje
princip, jemuž se říká zákon nutné
složitosti. Tento „zákon“ říká, že má-li
být možné plně regulovat a řídit nějaký systém, musí být složitost řídicího mechanismu přinejmenším na
stejné úrovni jako složitost řízeného
systému. V ještě jednodušším vyjádření lze říci, že složitost můžete zničit
jedině složitostí. Zjevně se nabízejícím dovětkem pak je, že je-li rozdíl
příliš velký, budete mít problémy. A
ve světě politiky se „problémy“ často
hláskují jako „r-e-v-o-l-u-c-e“.
O příklady podobného nesouladu
není nouze. Vezměme si třeba Římskou říši, v níž vládnoucí třídy využívaly politické a vojenské moci k podmaňování nižších tříd a k dobývání
sousedních území, od nichž pak vymáhaly placení daní. V konečném důsledku se všechny zdroje společnosti
spotřebovaly prostě na správu obrovského a stále se rozrůstajícího
impéria, které dosáhlo takové složitosti, že je nebylo možno dále udržet. Jiným dobrým názorným příkladem je dávná mayská civilizace, jakož
i bývalý Sovětský svaz. Někteří vědci,
mezi nimi i historik Paul Kennedy,
http://orl.bloger.cz
Voda poškodila záložní elektrické
generátory, které měly dodávat v případě nehody či jiné mimořádné události energii a pohánět čerpadla dodávající vodu k chlazení jaderných palivových
tyčí
reaktoru.
Tento
problém má dva aspekty. Za prvé
projektanti plánovali výšku stěn pro
zemětřesení o síle 8,3 stupně, což
bylo nejsilnější zemětřesení, jaké kdy
Japonsko do té doby postihlo, a vůbec nevzali v úvahu, že by někdy
mohlo přijít zemětřesení, které by
tuto úroveň převýšilo. Ještě horší
však bylo, že generátory byly
umístěné zcela dole, kde je i ten nejmenší průnik vody musel okamžitě
zkratovat.
A ani to ještě není všechno. Některá
hlášení uváděla, že samo zemětřesení vyvolalo pokles terénu o šedesát centimetrů, což celý problém
ještě zhoršilo. Všechno tedy v konečném důsledku záviselo na tom,
zda protipovodňové stěny splní očekávání – což se nestalo! Je to jasný
případ nedostatečné složitosti kontrolního systému (kombinace výšky
stěny a umístění generátorů) a jeho
zahlcení přílišnou složitostí systému,
který měl být kontrole podroben (intenzita zemětřesení a následného
tsunami).Právě někde na tomto
místě si nějaký analytik rizik tradiční
školy, pracující pro pojišťovnu nebo
banku, možná klade otázku: A co je
na tom za novinku? Chceme-li odhadnout riziko, jaké by přinesla
konkrétní událost Y, zkalkulujeme si
strana 8
ORL číslo 2013-5
pravděpodobnost jejího výskytu, vyčíslíme škody, které by napáchala,
kdyby k ní skutečně došlo, a obě čísla
pak mezi sebou vynásobíme. Tento
výpočet nám prozradí očekávané
škody, jaké by událost Y přinesla. Na
tom přece nic není. V čem se tedy
podle mého názoru to, o čem píši, od
zmíněného názoru nějak významně
liší? Pro čtenáře, kteří posledních
několik stránek tohoto úvodu přeskočili, si dovolím shrnout, proč je
tato otázka klasického analytika rizik
otázkou správnou – pro „normální“
události. Mnohem méně správné a
dokonce nebezpečné je však položit
si ji a předpokládat, že známe jednoduchou odpověď, začneme-li mluvit
o extrémních událostech. Tady je důvod.
Předně sama vzácnost výskytu, výjimečnost události X znamená, že nemáme dostatečně bohatou databázi
minulých opatření
a způsobů
chování, podle níž bychom mohli skutečně zkalkulovat smysluplnou pravděpodobnost, že k události Y doopravdy dojde. Teoretici pravděpodobnosti a statistici mají sice k dispozici celou škálu důmyslně vypracovaných nástrojů – od teorie subjektivní pravděpodobnosti až po bayesovskou analýzu statistických údajů o
extrémních událostech, jimiž se tuto
překážku snaží nějak obejít, faktem
však zůstává, že věrohodný výpočet
přesné pravděpodobnosti výskytu
nějaké vzácné události prostě není
možný. Kdyby byl, nepostihly by nás
takové katastrofy jako velká recese
let 2007–2008, výpadek proudu na
východním pobřeží Spojených států
roku 2003 nebo zdevastování New
Orleansu hurikánem Katrina. A lidé
by s obavami nečekali, kdy z nějaké
skříně vyskočí další šok měnící
pravidla hry a nakopne nás však-vyvíte-kam.
Pokud tedy jde o události X, potřebujeme objevit či vynalézt takový
způsob měření rizika, který by postihoval to, co máme na mysli, když
říkáme, že nebezpečí příchodu tohoto šoku je teď a tady vyšší, než tomu
bylo v minulosti.
Osobně bych chtěl k řešení tohoto
problému přispět šířením přesvědčení, že nejvhodnějším kritériem
hodnocení situace je úroveň rozporu
mezi složitostí systémů lidské in-
frastruktury, které vstupují do interakcí.
vznikajících událostí X dovolte, abych
podal stručný přehled tří částí
Druhým ukazatelem používaným v
klasické analýze rizika normálních
událostí je výše škod, které by
společnost v případě jejího příchodu
utrpěla. Jediným problémem je skutečnost, že jde-li o takový šok pro
systémy tvořící základ našeho způsobu života, k jakému dosud nikdy nedošlo, bude
tvořících tuto knihu.
odhad výše skutečně způsobených
škod velice problematický. Abychom
mohli takový odhad provést, je obvykle nezbytné porovnat očekávaný
šok s podobnými šoky v minulosti.
Jenže na jakém základě má tento
proces fungovat, nemáme-li žádné
historické záznamy, z nichž bychom
čerpali? Jak dál ukazuji v celé této
knize, jestliže nám nezbytná data neposkytuje reálný svět, musíme ve
svých počítačích vybudovat svět zástupný a zmíněná data získat z něj
podobně, jako to udělali Arbesman a
Strogatz, když studovali baseballový
případ Joea DiMaggia a jeho „nepřekonatelnou“ šňůru zápasů s alespoň
jedním úspěšným odpalem. A to je
opět úplně jiný přístup než ten, který
se používá ke studiu normálních událostí.
Celkově lze shrnout, že tu vedle sebe
existují dva velice rozdílné režimy.
Prvním je normální režim tvořený
událostmi, k nimž už v minulosti
mnohokrát došlo, takže je k dispozici
solidní soubor dat, o která se můžeme opřít při vyhodnocování pravděpodobností výskytu i výše způsobených škod. A pak je tu režim událostí X, pro který jsou tyto nástroje
prostě nepoužitelné.
Tato kniha nabízí perspektivu vytváření základní kostry pro systematické
studium režimu událostí X, kostru
doplňující nástroje používané k výpočtu předpokládaného rizika v normálním režimu. Na dalších dvou
stech stran předkládám širší rozvedení této argumentace včetně určení
základních pravidel i prezentace názorných příkladů; technické detaily
ponechávám výzkumnému projektu,
který by měl proběhnout v nadcházejících letech.
Po vysvětlení základních pojmů týkajících se rozdílů složitosti a následně
http://orl.bloger.cz
TŘI PŘEHLEDNÉ SOUČÁSTI
úvodní věta knihy julia caesara zápisky o válce galské zní: „celá galie je
rozdělena do tří částí.“ Totéž platí i
pro tuto knihu. Část I zkoumá vzájemný vztah mezi složitostí a událostmi X a kostru, kterou jsem načrtl na
několika předchozích stranách, v ní
rozvíjím do mnohem větších podrobností. Rozlišuji v ní ošklivá překvapení, která nám staví do cesty příroda, a ta, která jsou výsledkem nepozornosti, nečinnosti, nedorozumění, hlouposti či dokonce čistě zlého
úmyslu.
Hlavní chod, část II, se podává v jedenácti
snadno
stravitelných
soustech, přičemž každé z nich pojednává o jedné potenciální události
X a o jejím dopadu na naše každodenní životy v případě, že by k ní skutečně došlo. Snažil jsem se tyto události X vybrat tak, aby pokrývaly co
možná nejširší škálu lidských aktivit,
a snažil jsem se přitom vyhnout se
oblastem, které už byly v posledních
několika letech dostatečně zdokumentované nějakou událostí X du
jour, jako byl globální finanční krach v
letech 2007–2008 nebo krize japonského jaderného reaktoru roku 2011.
Jednotlivé prvky části II tedy
pokrývají různé možné události od
kolapsu světového systému distribuce potravin až po úplné zhroucení internetu a dále pak k vypuknutí
globální pandemie či dokonce k naprostému ústupu globalizace. Zmíněná pojednání lze v podstatě číst v jakémkoli pořadí, které vyhovuje
čtenářovu vkusu a odpovídá jeho zájmům. Ve svém souhrnu však vytvářejí obraz toho, jak různorodé a přitom vážné je nebezpečí výskytu nějaké události X ohrožující udržitelnost
našeho zavedeného způsobu života.
Finále neboli část III kombinuje teoretické otázky a problémy z části I s
názornými příklady z části II, a přináší
tak odpověď na ústřední otázku, jak
události X předvídat a dokonce je i řídit – alespoň někdy. Konkrétněji řečeno, zkoumám, do jaké míry dokážeme zaostřit pozornost v čase i
strana 9
ORL číslo 2013-5
prostoru a rozpoznat, že se potenciální událost X určitého typu ocitá v
zóně nebezpečí skutečného výskytu.
Zkoumám také různé typy „slabých“
signálů, které slouží jako upozornění
na nadcházející událost X, i metody
vyhledávání těchto signálů v lavinách
šumu, který se každodenně vydává
za informace.
at the formative level between
quantum mechanically described
matter and mind.
Knihu uzavírá několik varovných rad
zdůrazňujících, že by se společnosti
měly na příchod událostí X lépe připravit tím, že by si vytvořily odolnější
společenské systémy i méně křehké
infrastruktury.
John Casti – matematik amerického
původu, odborník v oboru dynamiky
složitých systémů a systémové analýzy, spoluzakladatel vídeňského výzkumného ústavu X-Center, který se
soustřeďuje na studium extrémních
událostí vyvolaných činností lidských
společenství i na jejich předvídání. V
minulosti pracoval jako analytik International Institute for Applied Systems Analysis (IIASA) v Laxenburgu
poblíž Vídně, předtím řadu let působil
jako výzkumník v Santa Fe Institute a
Rand Corporation, přednášel na Princeton University, University of Arizona
a New York University. John Casti,
někdejší editor časopisu Complexity, je
autorem několika úspěšných knih a
rovněž řady vědeckých a populárněvědných publikací. Žije ve
Vídni.
Tryptamine
Hallucinogens and
Consciousness
By Terence McKenna
A talk given at the Lilly/Goswami
Conference on Consciousness and
Quantum Physics at Esalen, December
1983. It was to be the first of many
lectures at Esalen Institute on the Big
Sur Coast of California. Published
1992 in The Archaic Revival.1
There is a very circumscribed place in
organic nature that has, I think,
important implications for students
of human nature. I refer to the tryptophan-derived
hallucinogens
dimethyltryptamine (DMT), psilocybin, and a hybrid drug that is in aboriginal use in the rain forests of South
America, ayahuasca. This latter is a
combination of dimethyltryptamine
and a monoamine oxidase inhibitor
that is taken orally. It seems appropriate to talk about these drugs
when we discuss the nature of consciousness; it is also appropriate when
we discuss quantum physics.
It is my interpretation that the major
quantum mechanical phenomena
that we all experience, aside from
waking consciousness itself, are
dreams and hallucinations. These
states, at least in the restricted sense that I am concerned with, occur
when the large amounts of various
sorts of radiation conveyed into the
body by the senses are restricted.
Then we see interior images and interior processes that are psychophysical. These processes definitely arise at the quantum mechanical level.
It's
been
shown
by
John
Smythies, Alexander Shulgin, and
others that there are quantum mechanical correlates to hallucinogenesis. In other words, if one atom on
the molecular ring of an inactive
compound is moved, the compound
becomes highly active. To me this is a
perfect proof of the dynamic linkage
http://orl.bloger.cz
Hallucinatory states can be induced
by a variety of hallucinogens and diassociative anesthetics, and by experiences like fasting and other ordeals. But what makes the tryptamine family of compounds especially
interesting is the intensity of the
hallucinations and the concentration
of activity in the visual cortex. There
is an immense vividness to these interior landscapes, as if information
were being presented three-dimensionally and deployed fourth-dimensionally, coded as light and as evolving
surfaces. When one confronts these
dimensions one becomes part of a
dynamic relationship relating to the
experience while trying to decode
what it is saying. This phenomenon is
not new - people have been talking
to gods and demons for far more of
human history than they have not.
It is only the conceit of the scientific
and postindustrial societies that
allows us to even propound some of
the questions that we take to be so
important. For instance, the question of contact with extraterrestrials is
a kind of red herring premised upon
a number of assumptions that a moment's reflection will show are
completely false. To search expectantly for a radio signal from an
extraterrestrial source is probably as
culture bound a presumption as to
search the galaxy for a good Italian
restaurant. And yet, this has been
chosen as the avenue by which it is
assumed contact is likely to occur.
Meanwhile, there are people all over
the world - psychics, shamans,
mystics, schizophrenics - whose heads are filled with information, but it
has been ruled a priori irrelevant, incoherent, or mad. Only that which is
validated through consensus via certain sanctioned instrumentalities will
be accepted as a signal. The problem
is that we are so inundated by these
signals - these other dimensions that there is a great deal of noise in
the circuit.
It is no great accomplishment to hear
a voice in the head. The accomplishment is to make sure it is
telling the truth, because the
demons are of many kinds: "Some
strana 10
ORL číslo 2013-5
are made of ions, some of mind; the
ones of ketamine, you'll find, stutter
often and are blind." The reaction to
these voices is not to kneel in
genuflection before a god, because
then one will be like Dorothy in her
first encounter with Oz. There is no
dignity in the universe unless we
meet these things on our feet, and
that means having an I/Thou relationship. One say to the Other:
"You say you are omniscient,
omnipresent, or you say you are
from Zeta Reticuli. You're long on
talk, but what can you show me?"
Magicians, people who invoke these
things, have always understood that
one must go into such encounters
with one's wits about oneself.
What does extraterrestrial communication have to do with this family of
hallucinogenic compounds I wish to
discuss? Simply this: that the unique
presentational phenomenology of
this family of compounds has been
overlooked. Psilocybin, though rare,
is the best known of these neglected
substances. Psilocybin, in the minds
of the uninformed public and in the
eyes of the law, is lumped together
with LSD and mescaline, when in fact
each of these compounds is a phenomenologically defined universe unto
itself. Psilocybin and DMT invoke the
Logos, although DMT is more intense
and more brief in its action. This means that they work directly on the
language centers, so that an important aspect of the experience is the
interior dialogue. As soon as one discovers this about psilocybin and
about tryptamines in general, one
must decide whether or not to enter
into this dialogue and to try and
make sense of the incoming signal.
This is what I have attempted.
I call myself an explorer rather than a
scientist, because the area that I'm
looking at contains insufficient data
to support even the dream of being
a science. We are in a position
comparable to that of explorers who
map one river and only indicate
other rivers flowing into it; we must
leave many rivers unascended and
thus can say nothing about them.
This Baconian collecting of data, with
no assumptions about what it might
eventually yield, has pushed me to a
number of conclusions that I did not
anticipate. Perhaps through reminis-
cence I can explain what I mean, for
in this case describing past experiences raises all of the issues.
I first experimented with DMT in
1965; it was even then a compound
rarely met with. It is surprising how
few people are familiar with it, for
we live in a society that is absolutely
obsessed with every kind of
sensation imaginable and that adores every therapy, every intoxication,
every sexual configuration, and all
forms of media overload. Yet,
however much we may be hedonists
or pursuers of the bizarre, we find
DMT to be too much. It is, as they say
in Spanish, bastante, it's enough - so
much enough that it's too much.
Once smoked, the onset of the experience begins in about fifteen seconds. One falls immediately into a
trance. One's eyes are closed and
one hears a sound like ripping
cellophane, like someone crumpling
up plastic film and throwing it away.
A friend of mine suggests this is our
radio entelechy ripping out of the organic matrix. An ascending tone is
heard. Also present is the normal
hallucinogenic modality, a shifting
geometric surface of migrating and
changing colored forms. At the synaptic site of activity, all available bond
sites are being occupied, and one experiences the mode shift occurring
over a period of about thirty seconds. At that point one arrives in a
place that defies description, a space
that has a feeling of being underground, or somehow insulated and
domed. In Finnegans Wake such a
place is called the "merry go raum,"
from the German word raum, for
"space." The room is actually going
around, and in that space one feels
like a child, though one has come out
somewhere in eternity.
The experience always reminds me
of the twenty-fourth fragment of
Heraclitus: "The Aeon is a child at
play with colored balls." One not
only becomes the Aeon at play with
colored balls but meets entities as
well. In the book by my brother and
myself, The Invisible Landscape, I
describe them as self-transforming
machine elves, for that is how they
appear. These entities are dynamically contorting topological modules
that are somehow distinct from the
surrounding background, which is
http://orl.bloger.cz
itself undergoing a continuous transformation. These entities remind me
of the scene in the film version of
The Wizard of Oz after the Munchkins come with a death certificate
for the Witch of the East. They all
have very squeaky voices and they
sing a little song about being "absolutely and completely dead." The
tryptamine Munchkins come, these
hyperdimensional machine-elf entities, and they bathe one in love. It's
not erotic but it is open-hearted. It
certainly feels good. These beings
are like fractal reflections of some
previously hidden and suddenly autonomous part of one's own psyche.
And they are speaking, saying, "Don't
be alarmed. Remember, and do what
we are doing." One of the interesting characteristics of DMT is that
it sometimes inspires fear - this
marks the experience as existentially
authentic. One of the interesting
approaches to evaluating such a
compound is to see how eager people are to do it a second time. A
touch of terror gives the stamp of
validity to the experience because it
means, "This is real." We are in the
balance. We read the literature, we
know the maximum doses, the LD50, and so on. But nevertheless, so
great is one's faith in the mind that
when one is out in it one comes to
feel that the rules of pharmacology
do not really apply and that control
of existence on that plane is really a
matter of focus of will and good
luck.
I'm not saying that there's something intrinsically good about
terror. I'm saying that, granted the
situation, if one is not terrified then
one must be somewhat out of
contact with the full dynamics of
what is happening. To not be
terrified means either that one is a
fool or that one has taken a
compound that paralyzes the ability
to be terrified. I have nothing against
hedonism, and I certainly bring something out of it. But the experience
must move one's heart, and it will
not move the heart unless it deals
with the issues of life and death. If it
deals with life and death it will move
one to fear, it will move one to tears,
it will move one to laughter. These
places are profoundly strange and
alien.
strana 11
ORL číslo 2013-5
The fractal elves seem to be reassuring, saying, "Don't worry, don't worry; do this, look at this." Meanwhile,
one is completely "over there." One's
ego is intact. One's fear reflexes are
intact. One is not "fuzzed out" at all.
Consequently, the natural reaction is
amazement; profound astonishment
that persists and persists. One
breathes and it persists. The elves
are saying, "Don't get a loop of wonder going that quenches your ability
to understand. Try not to be so
amazed. Try to focus and look at
what we're doing." What they're doing is emitting sounds like music, like
language. These sounds pass without any quantized moment of distinction - as Philo Judaeus said that
the Logos would when it became
perfect - from things heard to things
beheld. One hears and beholds a
language of alien meaning that is
conveying alien information that
cannot be Englished.
Being monkeys, when we encounter
a translinguistic object, a kind of cognitive dissonance is set up in our
hindbrain. We try to pour language
over it and it sheds it like water off a
duck's back. We try again and fail
again, and this cognitive dissonance,
this "wow" or "flutter" that is building off this object causes wonder,
astonishment and awe at the brink
of terror. One must control that. And
the way to control it is to do what
the entities are telling ine to do, to
do what they are doing.
I mention these "effects" to invite
the attention of experimentalists,
whether they be shamans or scientists. There is something going on
with these compounds that is not
part of the normal presentational
spectrum of hallucinogenic drug experience. When one begins to experiment with one's voice, unanticipated phenomena become possible. One experiences glossolalia,
although unlike classical glossolalia,
which has been studied. Students of
classical glossolalia have measured
pools of saliva eighteen inches
across on the floors of South American churches where people have
been kneeling. After classical glossolalia has occurred, the glossolaliasts
often turn to ask the people nearby,
"Did I do it? Did I speak in tongues?"
This hallucinogen induced pheno-
menon isn't like that; it's simply a
brain state that allows the expression of the assembly language that
lies behind language, or a primal
language of the sort that Robert
Graves discussed in The White Goddess, or a Kabbalistic language of the
sort that is described in the Zohar, a
primal "ur sprach" that comes out of
oneself. One discovers one can make
the extradimensional objects - the
feeling-toned,
meaning-toned,
three-dimensional
rotating
complexes of transforming light and
color. To know this is to feel like a
child. One is playing with colored
balls; one has become the Aeon.
This happened to me twenty seconds after I smoked DMT on a particular day in 1966. I was appalled.
Until then I had thought that I had
my ontological categories intact. I
had taken LSD before, yet this thing
came upon me like a bolt from the
blue. I came down and said (and I
said it many time), "I cannot believe
this; this is impossible, this is completely impossible." There was a
declension of gnosis that proved to
me in a moment that right here and
now, one quanta away, there is raging a universe of active intelligence
that is transhuman, hyperdimensional, and extremely alien. I call it the
Logos, and I make no judgements
about it. I constantly engage it in dialogue, saying, "Well, what are you?
Are you some kind of diffuse consciousness that is in the ecosystem of
the Earth? Are you a god or an extraterrestrial? Show me what you
know."
The psilocybin mushrooms also convey one into the world of the
tryptamine hypercontinuum. Indeed,
psilocybin is a psychoactive tryptamine. The mushroom is full of answers
to the questions raised by its own
presence. The true history of the
galaxy over the last four and a half
billion years is trivial to it. One can
access images of cosmological history. Such experiences naturally raise
the question of independent validation - at least for a time this was
my question. But as I became more
familiar with the epistemological assumptions of modern science, I
slowly realized that the structure of
the Western intellectual enterprise is
so flimsy at the center that appa-
http://orl.bloger.cz
rently no one knows anything with
certitude. It was then that I became
less reluctant to talk about these experiences. They are experiences, and
as such they are primary data for being. This dimension is not remote,
and yet it is so unspeakably bizarre
that it casts into doubt all of humanity's historical assumptions.
The psilocybin mushrooms do the
same things that DMT does, although the experience builds up over an
hour and is sustained for a couple of
hours. There is the same confrontation with an alien intelligence
and extremely bizarre translinguistic
information complexes. These experiences strongly suggest that there is some latent ability of the human brain/body that has yet to be
discovered; yet, once discovered, it
will be so obvious that it will fall
right into the mainstream of cultural
evolution. It seems to me that either
language is the shadow of this ability
or that this ability will be a further
extension of language. Perhaps a human language is possible in which
the intent of meaning is actually beheld in three-dimensional space. If
this can happen on DMT, it means it
is at least, under some circumstances, accessible to human beings. Given ten thousand years and high cultural involvement in such a talent,
does anyone doubt that it could become a cultural convenience in the
same way that mathematics or
language has become a cultural convenience?
Naturally, as a result of the confrontation of alien intelligence with
organized intellect on the other side,
many theories have been elaborated.
The theory that I put forth
in Psilocybin: The Magic Mushroom
Grower's Guide, held the Stropharia
cubensis mushroom was a species
that did not evolve on earth. Within
the mushroom trance, I was informed that once a culture has complete understanding of its genetic information, it reengineers itself for
survival. The Stropharia cubensis
mushroom's version of reengineering is a mycelial network strategy
when in contact with planetary surfaces and a spore-dispersion strategy as a means of radiating throughout the galaxy. And, though I am
troubled by how freely Bell's nonlo-
strana 12
ORL číslo 2013-5
cality theorem is tossed around, nevertheless the alien intellecton the
other side does seem to be in
possession in a huge body of information drawn from the history of
the galaxy. It/they say that there is
nothing unusual about this, that humanity's conceptions of organized
intelligence and the dispersion of
life in the galaxy are hopelessly culture-bound, that the galaxy has been
an organized society for billions of
years. Life evolves under so many
different regimens of chemistry,
temperature, and pressure, that
searching for an extraterrestrial who
will sit down and have a conversation
with you is doomed to failure. The
main problem with searching for
extraterrestrials is to recognize
them. Time is so vast and evolutionary strategies and evironments so varied that the trick is to know that
contact is being made at all. The
Stropharia cubensis mushroom, if
one can believe what it says in one of
its moods, is a symbiote, and it desires ever deeper symbiosis with the
human species. It achieved symbiosis
with human society early by associating itself with domesticated cattle
and through them human nomads.
Like the plants men and women
grew and the animals they husbanded, the mushroom was able to
inculcate itself into the human family, so that where human genes went
these other genes would be carried.
But the classic mushroom cults of
Mexico were destroyed by the coming of the Spanish conquest. The
Franciscans assumed they had an absolute monopoly on theophagy, the
eating of God; yet in the New World
they came upon people calling a
mushroom teonanacatl, the flesh of
the gods. They set to work, and the
Inquisition was able to push the old
religion into the mountains of Oaxaca so that it only survived in a few
villages when Valentina and Gordon
Wasson found it there in the 1950s.
There is another metaphor. One
must balance these explainations.
Now I shall sound as if I didn't think
the mushroom is an extraterrestrial.
It may instead be what I've recently
come to suspect - that the human
soul is so alienated from us in our
present culture that we treat it as an
extraterrestrial. To us the most alien
thing in the cosmos is the human
soul. Aliens Hollywood-style could
arrive on earth tomorrow and the
DMT trance would remain more weird and continue to hold more promise for useful information for the human future. It is that intense. Ignorance forced the mushroom cult into
hiding. Ignorance burned the libraries of the Hellenistic world at an
earlier period and dispersed the ancient knowledge, shattering the
stellar and astronomical machinery
that had been the work of centuries.
By ignorance I mean the Hellenistic-Christian-Judaic tradition. The
inheritors of this tradition built a triumph of mechanism. It was they who
later realized the alchemical dreams
of the fifteenth and sixteenth centuries - and the twentieth century with the transformation of elements
and
the
discovery
of
gene
transplants. But then, having
conquered the New World and driven its people into cultural fragmentation and diaspora, they came
unexpectedly upon the body of Osiris - the condensed body of Eros - in
the mountains of Mexico where Eros
has retreated at the coming of the
Christos. And by finding the mushroom, they unleashed it.
Phillip K. Dick, in one of his last
novels, Valis, discusses the long hibernation of the Logos. A creature of
pure information, it was buried in
the ground at Nag Hammadi, along
with the burying of the Chenoboskion Library circa 370 A.D. As static
information, it existed there until
1947, when the texts were translated and read. As soon as people had
the information in their minds, the
symbiote came alive, for, like the
mushroom consciousness, Dick imagined it to be a thing of pure information. The mushroom consciousness is the consciousness of the
Other in hyperspace, which means in
dream and in the psilocybin trance,
at the quantum foundation of being,
in the human future, and after death.
All of these places that were thought the be discrete and separate are
seen to be part of a single continuum. History is the dash over ten to
fifteen thousand years from nomadism to flying saucer, hopefully without ripping the envelope of the
planet so badly that the birth is abor-
http://orl.bloger.cz
ted and fails, and we remain brutish
prisoners of matter.
History is the shockwave of
eschatology. Something is at the end
of time and is casting an enormous
shadow over human history, drawing
all human becoming toward it. All
the wars, the philosophies, the
rapes, the pillaging, the migrations,
the cities, the civilizations - all of this
is occupying a microsecond of geological, planetary, and galactic time as
the monkeys react to the symbiote,
which is in the environment and
which is feeding information to humanity about the larger picture. I do
not belong to the school that wants
to attribute all of our accomplishments to knowledge given
to us as a gift from friendly aliens I'm describing something I hope is
more profound than that. As nervous
systems evolve to higher and higher
levels, they come more and more to
understand the true situation in
which they are embedded, and the
true situation in which we are embedded is an organism, an organization of intelligence on a
galactic scale. Science and mathematics may be culture-bound. We
cannot know for sure, because we
have never dealt with an alien
mathematics or an alien culture except in the occult realm, and that
evidence is inadmissible by the guardians of scientific truth. This means
that the contents of shamanic experience and of plant-induced
ecstasies are inadmissible even though they are the source of novelty
and the cutting edge of the ingression of the novel into the plenum of
being.
Think about this for a moment: If the
human mind does not loom large in
the coming history of the human
race, then what is to become of us?
The future is bound to be psychedelic, because the future belongs to
the mind. We are just beginning to
push the buttons on the mind. Once
we take a serious engineering approach to this, we are going to discover
the plasticity, the mutability, the
eternal nature of the mind and, I believe, release it from the monkey. My
vision of the final human future is an
effort to exteriorize the soul and internalize the body, so that the exterior soul will exist as a supercon-
strana 13
ORL číslo 2013-5
ducting lens of translinguistic matter
generated out of the body of each of
us at a critical juncture at our psychedelic bar mitzvah. From that point
on, we will be eternal somewhere in
the solid-state matrix of the
translinguistic lens we have become.
One's body image will exist as a holographic wave transform while one
is at play in the fields of the Lord and
living in Elysium.
Other intelligent monkeys have
walked this planet. We exterminated
them and so now we are unique, but
what is loose on this planet is
language,
self-replicating
information systems that reflect functions of DNA: learning, coding,
templating, recording, testing, retesting, recodong against DNA
functions. The again, language may
be a quality of an entirely different
order. Whatever language is, it is in
us monkeys now and moving through us and moving out of our hands
and into the noosphere with which
we have surrounded ourselves.
The tryptamine state seems to be in
one sense transtemporal; it is an anticipation of the future, It is as though Plato's metaphor were true - that
time IS the moving image of eternity.
The tryptamine ecstasy is a stepping
out of the moving image and into
eternity, the eternity of the standing
now, the nunc stans of Thomas Aquinas. In that state, all of human history is seen to lead toward this culminating moment. Acceleration is visible in all the processes around us:
the fact that fire was discovered
several million years ago; language
came perhaps thirty-five thousand
years ago; measurement, five thousand; Galileo, four hundred; then
Watson-Crick and DNA. What is obviously happening is that everything is
being drawn together. On the other
hand, the description our physicists
are giving us of the universe - that it
has lasted billions of years and will
last billions of years into the future is a dualistic conception, an inductive
projection that is very unsophisticated when applied to the nature of
consciousness and language. Consciousness is somehow able to collapse
the state vector and thereby cause
the stuff of being to undergo what
Alfred North Whitehead called "the
formality of actually occurring." Here
is the beginning of an understanding
of the centrality of human beings.
Western societies have been on a decentralizing bender for five hundred
years, concluding that the Earth is
not the center of the universe and
man is not the beloved of God. We
have moved ourselves out toward
the edge of the galaxy, when the
fact is that the most richly organized
material in the universe is th human
cerebral cortex, and the densest and
richest experience in the univese is
the experience you are having right
now. Everything should be constellated outward from the perceiving
self. That is the primary datum.
The perceiving self under the
influence of these hallucinogenic
plants gives information that is totally at variance with the models
that we inherit from our past, yet
these dimensions exist. One one
level, this information is a matter of
no great consequence, for many cultures have understood this for
millennia. But we moderns are so
grotesquely alienated and taken out
of what life is about that to us it comes as a revelation. Without psychedelics the closest we can get to the
Mystery is to try to feel in some abstract mode the power of myth or ritual. This grasping is a very overintellectualized and unsatisfying sort
of process.
As I said, I am an explorer, not a
scientist. If I were unique, then none
of my conclusions would have any
meaning outside the context of myself. My experiences, like yours, have
to be more or less part of the human
condition. Some may have more facility for such exploration than others,
and these states may be difficult to
achieve, but they are part of the human condition. There are few clues
that these extradimensional places
exist. If art carries images out of the
Other from the Logos to the world drawing ideas down into matter why is human art history so devoid of
what psychedelic voyagers have experienced so totally? Perhaps the flying saucer or UFO is the central motif to be understood in order to get a
handle on reality here and now. We
are alienated, so alienated that the
self must disguise itself as an extraterrestrial in order not to alarm us
with the truly bizarre dimensions
http://orl.bloger.cz
that it encompasses. When we can
love the alien, then we will have
begun to heal the psychic discontinuity that has plagued us since at
least the sixteenth century, possibly
earlier.
My testimony is that magic is alive in
hyperspace. It is not necessary to believe me, only to form a relationship
with these hallucinogenic plants. The
fact is that the gnosis comes from
plants. There is some certainty that
one is dealing with a creature of integrity if one deals with a plant, but
the creatures born in the demonic
artifice of laboratories have to be dealt with very, very carefully. DMT is
an endogenous hallucinogen. It is
present in small amounts in the human brain. Also it is improtant that
psilocybin is 4-phosphoraloxy-N, Ndimethyltryptamine and that serotonin, the major neurotransmitter in
the human brain, found in all life and
most concentrated in humans, is 5hydroxytryptamine. The very fact
that the onset of DMT is so rapid, coming on in forty-five seconds and
lasting five minutes, means that the
brain is absolutely at home with this
compound. On the other hand, a
hallucinogen like LSD is retained in
the body for some time.
I will add a cautionary note. I always
feel odd telling people to verify my
observations since the sine qua non
is the hallucinogenic plant. Experimenters should be very careful. One
must build up to the experience.
These are bizarre dimensions of
extraordinary power and beauty.
There is no set rule to avoid being
overwhelmed, but move carefully,
reflect a great deal, and always try to
map experiences back onto the history of the race and the philosphical
and religious accomplishments of
the species. All the compounds are
potentially dangerous, and all
compounds, at sufficient doses or
repeated over time, involve risks.
The library is the first place to go
when looking into taking a new
compound.
We need all the information availaable to navigate dimensions that
are profoundly strange and alien. I
have been to Konarak and visited Bubaneshwar. I'm familiar with Hindu
iconography and have collected
strana 14
ORL číslo 2013-5
thankas. I saw similarites between
my LSD experiences and the iconography of Mahayana Buddhism. In
fact, it was LSD experiences that
drove me to collect Mahayana art.
But what amazed me was the total
absence of the motifs of DMT. It is
not there; it is not there in any tradition familiar to me.
There is a very interesting story by
Jorge Luis Borges called "The Sect of
the Phoenix." Allow me to recapitulate. Borges starts out by writing:
"There is no human group in which
members of the sect do not appear.
It is also true that there is no persecution or rigor they have not suffered and perpetrated." He continues,
The rite is the only religious practice
observed by the sectarians. The rite
constitutes
the
Secret.
This
Secret...is transmitted from generation to generation. The act in itself
is trivial, momentary, and requires
no description. The Secret is sacred,
but is always somewhat ridiculous;
its performance is furtive and the
adept do not speak of it. There are
no decent words to name it, but it is
understood that all words name it or
rather inevitably allude to it.
Borges never explicitly says what the
Secret is, but if one knows his other
story, "The Aleph," one can put these
two together and realize that the
Aleph is the experience of the Secret
of the Cult of the Phoenix.
In the Amazon, when the mushroom
was revealing its information and
deputizing us to do various things,
we asked, "Why us? Why should we
be the ambassadors of an alien species into human culture?" And it
answered, "Because you did not believe in anything. Because you have
never given over your belief to anyone." The sect of the phoenix, the cult
of this experience, is perhaps
millennia old, but it has not yet been
brought to light where the historical
threads may run. The prehistoric use
of ecstatic plants on this planet is
not well understood. Until recently,
psilocybin mushroom taking was
confined to the central isthumus of
Mexico. The psilocybin-containing
species Stropharia cubensis is not
known to be in archaic use in a shamanic rite anywhere in the world.
DMT is used in the Amazon and has
been for millennia, but by cultures
quite primitive - usually nomadic
hunter-gatherers.
I am baffled by what I call "the black
hole effect" that seems to surround
DMT. A black hole causes a curvature
of space such that no light can leave
it, and, since no signal can leave it,
no information can leave it. Let us
leave aside the issue of whether this
is true in practice of spinning black
holes. Think of it as a metaphor.
Metaphorically, DMT is like an intellectual black hole in that once one
knows about it, it is very hard for
others to understand what one is
talking about. One cannot be heard.
The more one is able to articulate
what it is, the less others are able to
understand. This is why I think people who attain enlightenment, if we
may for a moment comap these two
things, are silent. They are silent because we cannot understand them.
Why the phenomenon of tryptamine
ecstasy has not been looked at by
scientists, thrill seekers, or anyone
else, I am not sure, but I recommend
it to your attention.
The tragedy of our cultural situation
is that we have no shamanic tradition. Shamanism is primarily techniques, not ritual. It is a set of techniques that have been worked out
over millennia that make it possible,
though perhaps not for everyone, to
explore these areas. People of predilection are noticed and encouraged.
In archaic societies where shamanism is a thriving institution, the
signs are fairly easy to recognize:
oddness or uniqueness in an individual. Epilepsy is often a signature in
preliterate societies, or survival of an
unusual ordeal in an unexpected
way. For instance, people who are
struck by lightning and live are thought to make excellent shamans. People who nearly die of a disease and
fight their way back to health after
weeks and weeks of an indeterminate zone are thought to have strength
of soul. Among aspiring shamans
there must be some sign of inner
strength or a hypersensitivity to
trance states. In traveling around the
world and dealing with shamans, I
find the distinguishing characteristic
is an extraordinary centeredness.
Usually the shaman is an intellectual
http://orl.bloger.cz
and is alienated from society. A good
shaman sees exactly who you are
and says, "Ah, here's somebody to
have a conversation with." The
anthropological literature always
presents shamans as embedded in a
tradition, but once one gets to know
them they are always very sophisticated about what they are doing.
They are the true phenomenologists
of this world; they know plant chemistry, yet they call these energy
fields "spirits." We hear the word
"spirits" through a series of
narrowing declensions of meaning
that are worse almost than not understanding. Shamans speak of "spirit" the way a quantum physicist
might speak of "charm"; it is a technical gloss for a very complicated concept.
It is possible that there are shamanic
family lines, at least in the case of
hallucinogen-using shamans, because shamanic ability is to some degree
determined by how many active receptor sites occur in the brain, thus
facilitating these experiences. Some
claim to have these experiences naturally, but I am underwhelmed by
the evidence that this is so. What it
comes down to for me is "What can
you show me?"
I always ask that question; finally in
the Amazon, informants said, "Let's
take our machetes and hike out here
half a mile and get some vine and
boil it up and we will show you what
we can show you."
Let us be clear. People die in these
societies that I'm talking about all
the time and for all kinds of reasons.
Death is really much more among
them than it is in our society. Those
who have epilepsy who don't die are
brought to the attention of the shaman and trained in breathing and
plant usage and other things - the
fact is that we don't really know all
of what goes on. These secret information systems have not been well
studied. Shamanism is not, in these
traditional societies, a terribly pleasant office. Shamans are not normally allowed to have any political
power, because they are sacred. The
shaman is to be found sitting at the
headman's side in the council meetings, but after the council meeting
he returns to his hut at the edge of
strana 15
ORL číslo 2013-5
the village. Shamans are peripheral
to society's goings on in ordinary social life in every sense of the word.
They are called on in crisis, and the
crisis can be someone dying or ill, a
psychological difficulty, a marital
quarral, a theft, or weather that
must be predicted.
We do not live in that kind of society,
so when I explore these plants' effects and try to call your attention to
them, it is as a phenomenon. I don't
know what we can do with this
phenomenon, but I have a feeling
that the potential is great. The mindset that I always bring to it is simply
exploratory and Baconian - the
mapping and gathering of facts.
Herbert Guenther talks about human
uniqueness and says one must come
to terms with one's uniqueness. We
are naive about the role of language
and being as the primary facts of experience. What good is a theory of
how the universe works if it's a series
of tensor equations that, even when
understood, come nowhere tangential to experience? The only intellectual or noetic or spiritual path
worth following is one that builds on
personal experience.
What the mushroom says about
itself is this: that it is an extraterrestrial organism, that spores can
survive the conditions of interstellar
space. They are deep, deep purple the color that they would have to be
to absorb the deep ultraviolet end of
the spectrum. The casing of a spore
is one of the hardest organic
substances known. The electron
density approaches that of a metal.
Is it possible that these mushrooms
never evolved on earth? That is what
the Stropharia cubensis itself suggests. Global currents may form on
the outside of the spore. The spores
are very light and by Brownian motion are capable of percolation to the
edge if the planet's atmosphere.
Then, through interaction with energetic particles, some small number
could actually escape into space. Understand that this is an evolutionary
strategy where only one in many billions of spores actually makes the
transition between the stars - a biological strategy for radiating throughout the galaxy without a technology. Of course this happens over
very long periods of time. But if you
think that the galaxy is roughly
100,000 light-years from edge to
edge, if something were moving only
one one-hundredth the speed of
light - now that's not a tremendous
speed that presents problems to any
advanced technology - it could cross
the galaxy in one hundred million
years. There's life on this planet 1.8
billion years old; that's eighteen times longer than one hundred million
years. So, looking at the galaxy on
those time scales, one sees that the
percolation of spores between the
stars is a perfectly viable strategy for
biology. It might take millions of
years, but it's the same principle by
which plants migrate into a desert or
across an ocean.
There are no fungi in the fossil record older than forty million years.
The orthodox explaination is that
fungi are soft-bodied and do not fossilize well, but on the other hand we
have fossilized soft-bodied worms
and other benthic marine invertebrates from South African gunflint chert
that is dated to over a billion years.
I don't necessarily believe what the
mushroom tells me; rather we have a
dialogue. It is a very strange person
and has many bizarre opinions. I
entertain it the way I would any eccentric friend. I say, "Well, so that's
what you think." When the mushroom began saying it was an extraterrestrial, I felt that I was placed in
the dilemma of a child who wishes to
destroy a radio to see if there are
little people inside. I couldn't figure
out whether the mushroom is the alien or the mushroom is some kind of
technological artifact allowing me to
hear the alien when the alien is
actually light-years aways, using
some kind of Bell nonlocality principle to communicate.
The mushroom states its own position very clearly. It says, "I require the
nervous system of a mammal. Do
you have one handy?"
http://orl.bloger.cz
Immanentizing the
Eschaton: An
Interview with
Dennis McKenna
March 11, 2007
Vancouver, Canada
Dennis McKenna was undergoing a
metamorphosis in the Amazon Basin,
an accelerated evolution facilitated
by magic mushrooms. The unusual
experiment he had devised with his
brother Terence aspired to nothing
less than the seizing of the Keys to
Galactarian Citizenship from the
UFOs he felt certain were hovering
just out of sight above the fields of
La Chorerra. As the temporal zeropoint of the experiment neared,
Dennis complained out loud that the
reverberating shock wave echoing
backwards in time from the approaching singularity was interfering
with his thoughts.
Nearby, Terence tended the psychedelic ayahuasca brew for the
evening’s experiment. The idea was
to fuse their neural DNA transdimensionally with a living psychedelic
mushroom through the vocalization
of a specific tone that is only audible
(curiously) on certain hallucinogens.
This psychological-alchemical process, they anticipated, would
manifest the Holy Grail of the alchemists, the Philosophers Stone, giving
the brothers – and, indeed, the entire Brotherhood of Man – the power
to create reality by thought alone.
strana 16
ORL číslo 2013-5
Already Terence had a sense of
having left the world and entered
paradise. He had his little brother
and his fresh new squeeze with him.
They had a groovy hut in the forest,
courtesy of the local Capuchin mission. And wherever he turned his
head, stretching out in all directions,
the fields were teeming with psychedelic mushrooms.
But there was something else, something at the edge of consciousness. They all sensed it. Like the
feeling you’re being stared at by someone behind you. Except this was
no ordinary human presence, it was
something ... something alien, something other-worldly, a spirit entity
of some kind. Maybe it was just the
UFO's...
Or perhaps it was the local shamans,
powerful sorcerers who had remained connected to an unseen world
that is magical, dangerous and viscerally alive. Maybe it was the ayahuasca vine that would follow them back
like a shadow, slowly, almost imperceptibly unfurling its serpentine
tendrils across the North American
consciousness. Maybe it was the forest itself, quietly conscious, pulsating with sexual energy, teeming
with life: animals, plants and insects,
wild and unrestrained at the edge of
human civilization. Whatever its
source, the brothers felt guided and
propelled forward by a force outside
themselves, a force with a purpose.
The experiment at La Chorerra,
described in Terence's book True
Hallucinations, took place in 1971. It
resulted in Dennis and Terence's
jointly-authored book, The Invisible
Landscape, which was published in
1975. The Invisible Landscape is a
dense, difficult, cryptic book that
ranges in subject from chemistry to
quantum physics in a search for the
secret to the patterns of human history in the structure of the I Ching.
It's become a classic of psychedelic
literature, and was instrumental in
popularizing the belief that a major
event looms on the horizon in the
year 2012.
I met with Dennis at his home in Vancouver, Canada one rainy Sunday afternoon in March of 2007. Now an
ethnopharmacologist, his resume
describes a distinguished career as a
senior researcher at the Aveda
Corporation, and senior lecturer at
the University of Minnesota. At 57,
Dennis McKenna looked the part of a
liberal professor, with a short grey
beard and casual cotton button-up
shirt. He had just relocated to Vancouver to start a new job at the British Colombia Institute of Technology, and his apartment was newlooking, minimalist. A bookcase displayed science fiction books and
scientific nonfiction, and a few posters of NASA photos of outer space
decorated the walls. He made me a
cup of organic coffee and ushered
me into his living room, where we
settled in at his desk as he reflected
on his now-famous trip to La Chorerra.
"This all happened a long time ago –
thirty-six, thirty-seven years ago. You
probably weren't even born, right?”
He laughed as I shook my head. “ I
can't say that I necessarily believe in
all of the insights we thought we
were getting, on the way the universe is structured and the way nature
works, although some of them have
stood the test of time in remarkable
ways...”
“We sort of stumbled innocently into
the whole thing,” he began. “Terence
and I were children of the 60's. When
I was 16, I went to San Francisco for
the Summer of Love. My brother was
already living in Berkeley at the time,
going to school, and I had my first
LSD experience that summer. There
were many drugs around and a lot of
experimentation but the one that
emerged as significant for us was
DMT. It was rare even then, but for
some reason it crossed our paths
and we agreed it was the quintessential psychedelic. It only lasts maybe
twenty minutes but it's a full-on psychedelic experience, very intense,
and really like a completely different
reality. Have you taken it?”
I had not.
http://orl.bloger.cz
“Well it's a very profound experience. But one of the problems with
smoking synthetic DMT is that the
experience is so short and overwhelming it's hard to come back with
much other than a sense of awe and
the notion that something very
profound, very transformative and
miraculous just happened. So Terence and I started looking into various
shamanic traditions, and found this
paper published by the famous
ethnobotanist R. E. Schultes called
'Virola as an Orally Active Hallucinogen.' We knew from other ethnobotanical reading that Virola is a
genus of trees in the nutmeg family
that contains DMT in high amounts.
“We were very excited, because there were a few groups -- the Witoto
and the Bora primarily, in the Putumayo area of Colombia -- that use Virola as an orally active preparation.
So when we found out about this we
thought, 'This is it, the orally active
form of DMT we theorized must
exist! We ought to go down and see
what's going on!' So... we went to La
Chorerra.
“La Chorerra was the ancestral home
of the Witoto, what was left of them.
Most of them had been wiped out in
the Rubber Boom periods. They
were basically enslaved and slaughtered. Most of the population was
forced to move from La Chorerra,
which is north of the Putumayo,
south into what is now Peru. So there wasn't much left of the Witoto in
the ancestral area, but this is where
Shultes had done his work and so
this is where we went. Our idea was
to find a shaman that could make the
stuff and, you know, 'bolt it down'
and see what happened!" He
laughed.
“The
old
'scientific
method.'”
“Was it a dangerous journey?” I inquired.
“It was somewhat dangerous, yeah. I
mean, it wasn't life threatening... If
you've ever read William Burroughs'
The Yage Letters – talk about a pio-
strana 17
ORL číslo 2013-5
neer! He went to the Amazon in 1952
looking for ayahuasca, and he went
to the same places we did. We practically followed in his footsteps. We
went to the same places and met a
lot of the same people that he'd
written about who were still there.
“You had to go to a little town in
southern Colombia called Florencia.
From there we took off on a barge
that went down the Putumayo. They
sold soft drinks, and had these big
palates of this horrible soft drink
called Inca Cola. 'For a little extra'
they said, 'you can make yourselves
comfortable on top of the barge and
we'll take you.' But they stopped at
every little podunk port along the
way, so it was about a two week
journey to get from Florencia to this
place called El Encanto, which is
Spanish for 'The Enchantment.'
It's a little village where another
river, the Rio Igara Parana, flows
from the north into the Putumayo.
We had been told by people in Bogota that there was a trail going from
El Encanto to La Chorerra that essentially crossed overland between the
Igara Parana to another river, the Rio
Para Parana, about a four day
journey over this trocha, this trail
that had been built literally on the
backs of Indians during the Rubber
Boom so they could move rubber in
and out of there.
“Well, it ended at La Chorerra. We
were told that at El Encanto there
was an anthropologist who was studying the Witoto, Dr. Horatio Calle.
In the book Terence changed the
name to Guzman, but his actual
name is Horatio Calle. He was there
living in this village with this little
plump English wife who was probably the only sane one there. He
was this completely paranoid person
who chewed cocoa constantly. He
was paranoid by nature but because
of the cocoa he was in a state of
active paranoia all the time, so he
was somewhat difficult to deal with.
“In the first place he was totally asto-
nished that these wild looking
hippies would show up out of
nowhere. We were a pretty crazy looking bunch at the time. We all had
big beards, long hair, and we were
wearing white linen suits because
this is what Terence thought was the
proper way to explore the jungle
from his experiences in Indonesia. So
we show up and Calle is like, 'Who
are these clowns?'
Then when we told him that we were
there to find this drug – which the
Witoto call oo-koo-he – he was like,
'No! You can't even talk about this!
You must not even mention this to
any of these people because it's a
huge secret only the shamans know.
Even the ordinary Witoto people
don't know and if you come in
talking about oo-koo-he they will
undoubtedly kill you!' And so he
wasn't going to give us any help... So
we stayed there at the village, and
managed to arrange for some porters to carry our stuff and take us
overland to La Chorerra, which was
four days away.
“So, we left there and continued on
to La Chorerra. We figured, 'We'll
just get there and see what
happens.' La Chorerra was a
Capuchin Mission at the time, and so
there was a church and a Padre and
all that. Now I understand it's become sort of a major processing point
for refining cocaine and shipping it
down the river. So we showed up at
this mission and the Padre welcomed
us and gave us a hut. Most of the
area around the mission had been
cleared of forest and was pasture.
They brought in these Zebu cattle
and, of course, along with the cattle
had come Psilocybe cubensis
mushrooms, which were everywhere.
Every cow pie had a big cluster of
mushrooms growing out of it. You
couldn't walk through the pasture
without literally kicking these things
over, I mean they were everywhere.
“There's no indigenous tradition of
use, but from our botanical studies
we knew what they were. We had
actually encountered them before
http://orl.bloger.cz
embarking for La Chorerra, in Florencia. That had been our first experience. We'd eaten a little and it was, you
know, quite nice but it just seemed
like a pleasant and fairly low key, low
level LSD trip and we really had no
idea what was in store for us. So
when we got to La Chorerra these
things were all over the place and we
thought, 'This is great! we can get loaded while we're looking for the real
thing!' Well, of course they were the
real mystery, as it turned out.
“We started eating these mushrooms and not really taking it seriously. In that environment you're hungry
most of the time and there's not a
lot to eat. Most of our food we had
to bring in as canned goods or rice
and this sort of thing, and the
mushrooms were there and they
didn't really taste that bad, and so
we actually were eating far more of
them than we really should have.
That was great because it provoked a
lot of conversation, a lot of yak back
and forth and bouncing ideas
around. Mushrooms have an ability
to facilitate language, verbal expression, poetry and ideas. Funny ideas
just flow out of you.
“At this point Virola and oo-koo-he
were all but forgotten. We devised
an experiment... Well, it goes back to
an earlier phenomenon that we had
experienced with synthetic DMT.
When you take DMT in the smokable
form you can hear something. It's
very hard to characterize it. Some
people say it's like tinkling bells,
some people say it's like crumpling
cellophane, some people say it's
more of an electronic buzz inside
your head; but you can definitely
hear something. We found that if
you listen, you can actually imitate
the sound with your voice. At a certain stage you find you lock onto this
tone and it starts pouring out of you.
It's like you can't stop really, like your
mouth goes wider than it should be
able to and your tongue sticks out
and this ululating howl comes out.
“We found that on high doses of
mushrooms you could do the same
strana 18
ORL číslo 2013-5
thing. You could perceive this sound
and imitate it. You could elicit this
spontaneous vocalization which seemed to be projecting sound energy
into the environment and making it
visible – actually crossing the
threshold to something you saw as
well as heard. Terence and I were
both steeped in Jungian psychology
and alchemy, and we fancied ourselves biophysicists as well. A lot of
metaphors about alchemy seemed
to make sense.
“It also hearkened back to an article
that an anthropologist named Michael Harner had written about the
Jivaro a few years before our trip, I
think it was in the Smithsonian Magazine. He talked about visits to the
Jivaro who live in the ayahuasca reality. They take ayahuasca all the time
and to them that is reality and this
world is the illusion.
“The Jivaro are properly called the
Shuar. They're a group in Ecuador,
and ayahuasca is their thing. They
don't call it ayahuasca, they call it natema. In their world the dimensions
accessed through natema are the
reality and this world is the illusion.
“One of the things Michael Harner
discussed in his article was that they
vomit up this substance that appeared to have magical properties,
transdimensional properties in the
sense that it was like an alchemical
scrying stone. They would produce it
out of their bodies and spread it out
on the ground and look into it and
they could see things, predict the
future.
“It's similar to this previous experience that Terence had in Nepal, where
he did a high dose of DMT on a rooftop in Nepal...”
In True Hallucinations Terence recounts the story of tripping on DMT
with a lady friend on a Kathmandu
rooftop. In the middle of a passionate lovemaking marathon, Terence
perceived a sort of mystical fluid
flowing out from his partner's body
and pooling on the ground (gross).
He interpreted it as a reflection of
his own mind, and inside it he saw
two Tibetan Lamas peering back at
him through their divination mirror.
DNA of a mushroom which we were,
you know, singing to, and that it
would induce a superconducting
standing waveform or hologram
where the molecules would intercalate into DNA.
Dennis continued:
“The ultimate idea was that we were
going to create an artifact that was a
visible exteriorization of our own
consciousness that we could see,
that could be controlled by thought
and would basically be able to do
anything. This is what the Philosopher's Stone does. It's also the
UFO, it's also the Black Hole, all of
these things where you basically
have spacetime bound into a finite
boundary.
“So we thought, 'Well maybe there's
something biophysical going on
here.' There's certainly a notion that
you can induce some kind of process
that enables you to produce a
substance that has these transdimensional properties. It comes up
again and again. The Shuar do it. You
also find similar ideas in yoga. You
find similar ideas in alchemy. The paradigm that fit most closely and with
which we were most familiar was alchemy. If you've ever read Jung's
ideas about alchemy, it's not about
making gold out of lead, it's about
transforming yourself. What seems
to be implicated there is essentially a
biophysical experiment you can do
to transform yourself.
“One of the stages of alchemy is to
produce what they call mercury – but
it's not really mercury, that's projected on the outside. It's ephemeral, it
evaporates, so you have to fix this
fluid into a physical matrix, and then
you have the Philosopher's Stone.
“What is the Philosopher's Stone? In
a sense it's just another metaphor
for the 'ultimate artifact.' It's an
actual physical object and yet it is
connected to your mind, and you can
influence it through thought. It's like
super-psychotronic technology, or
something like that.
“So we got this idea that by making
this sound that you could make on
high doses of mushrooms that we
could construct the Philosopher's
Stone out of the DNA in our own bodies. The notion was that certain tones would activate the tryptamines
and the betacarbolines, and cause
them to intercalate into our DNA and
at the same time intercalate into the
http://orl.bloger.cz
“So we came up with this experiment. We said if we do this, and
make this sound, this artifact – what
we had actually called the eschaton –
would appear in the genetic matrix
of the mushroom and the genetic
matrix of us simultaneously.”
“We speculated that what this fluid,
what this substance was, was a
fourth-dimensional representation
of the trip. This is one of the fatal
flaws in our reasoning. There's a tendency for people to think that the
trip is in the drug, that the drug does
this thing. No, the trip is in your
head, the drug is simply a trigger. It's
not very interesting as long as it sits
on the shelf and nothing happens to
it, but when you ingest it then it starts being metabolized and going
through its cycles, and the interesting things start happening.
“But we thought this fluid or what
you see is actually the drug being
turned through hyperspace into a
fourth-dimensional matter, which we
called translinguistic matter, a matter that had actual meaning and
significance but that you apprehended visually, and that you could talk
to and that you could control with
thought and sound and all this... You
know, right there any sane person
would say, 'You guys need to get
yourselves to the nearest psychiatric
strana 19
ORL číslo 2013-5
facility and calm down!' Right?”
Dennis laughed.
experience, spread across spacetime.”
“Or just have some lentils and sober
up,” I offered.
“What was that experience like?” I
asked.
“Right, but there was nobody there
to tell us that. Our friends who were
with us were as loose as we were in
terms of having their cognitive boundaries in place. They were fairly
appalled at what we were talking
about and what we were proposing
doing but Terence and I were on a
roll, and we understood the rationale for this experiment, how to
design it and how to carry it out. I
mean, it's called 'The Experiment at
La Chorerra' but it wasn't an experiment in any conventional scientific
sense. It's really 'The Ritual at La
Chorerra.'
“It was like having your consciousness co-contiguous with the
boundaries of spacetime. Like having
your consciousness smeared across
the universe completely, so that you
– I mean, it was like the cosmic
oneness everybody talks about, like
being one with the universe. I was
out there cruising the cosmos – not
even cruising, because that implies
that there was a 'me.' There was no
'me' anymore, there was just Cosmic
Mind, you know, and I was IT.
“We set up a ritual situation, in which
we do certain things, we take a lot of
mushrooms, mix it with ayahuasca,
we wait to hear the sound and then
we imitate the sound and we project
it at this mushroom, which we brought in from the pasture. And if our
predictions are correct, the sounds
will excite these different molecular
circuits and this object will appear in
the mushroom, and eventually will
manifest and you'll be able to see it,
and be it, and at that point history
will end. The wave of transformation
will move out across the world.”
“The mushroom did not explode in a
cloud of supercooled crystals and
the violet lenticular lens of the Philosopher's Stone appear in its place,
but what did seem to happen is it
triggered my brother and I simultaneously to cross this threshold to
this metaphysical place where...
things started to happen.
“What happened was that we essentially underwent a simultaneous shamanic initiation. We crossed this
threshold into this place, and what
we had predicted didn't happen but
we had definitely crossed some kind
of threshold, where I became, in my
“My brother, almost in balance to
this, became hyper-focused on the
immediate environment and hyperfocused especially on me. Partly because I think he was beginning to
wonder, 'What the hell have I done?'
and 'This is my little brother!' and
'How am I going to explain all this to
my dad?” Dennis laughed, “you know,
'when we bring him back from the
jungle raving?' So he became very focused on me and protecting me and
trying to bring me back, or if not
bring me back trying to guide me
and guide this alchemical process.
After you react with the mercury
you've got another stage in the alchemical process of forming the Stone, which is the Condensation.”
He pressed his hands together as if
compacting an invisible ball. “You
have to condense the stone into its
physical matrix. We understood that
we had created this thing and now
we had to condense it down into
manageable form. I mean, he understood it, I was way beyond being
worried about any of that at this
point.
“Over the next fourteen days I experienced a progressive process of
slowly coming back together, coming
back into my own body and mind,
that seemed to be synced to twenty-
http://orl.bloger.cz
four hour cycles. The first day I was
co-contiguous with the whole universe, with the boundaries of spacetime; the next twenty-four hours I was
confined to the galactic cluster. This
is what I was experiencing. The next
day it was down to the galaxy, and
the next day it was down to the solar
system, and finally down to earth
and down to our geographical location.
“So there was this process of condensation and coalescence going on,
on many levels, until finally, after
many cycles of this thing, I was more
or less back into my body and back
into my head. Not normal by a long
shot – there were still lots of crazy
things going on, like telepathy, and I
was convinced I could move things
around, I could talk to my mother
twenty years ago. There was an episode where we contacted my mother
by telephone back in 1950 when she
was watching the world series.”
“Were there other people that you
called too?” I inquired.
“I don't remember. A lot of this I
don't remember, a lot of this is reconstructed either from what Terence said or what I do remember. The
problem for me with remembering
this is that there was no chronology.
It was very hard to say 'this
happened, and then this happened,
and then that happened.' It was all
sort of mixed up. This period of condensation, fourteen days or whatever, is all bolloxed up in terms of
what the sequence was. But gradually I more or less came together.
“During that time Terence underwent a period where he did not
sleep at all. He would stay up all
night and all day, just stay there in
the hammock next to me while I'm
off traveling in the cosmos, looking
after me and trying to be sure that
nothing happened. I had a tendency
to want to get away from the camp
and wander out because, you know...
I had to be out there healing people,
man! I had these powers!” He
strana 20
ORL číslo 2013-5
laughed. “In shamanism it's very
common, when the shaman undergoes transformation or the shaman becomes a shaman – in many, many traditions, not just South America –
what happens is you get blown
apart. You literally get torn to pieces,
and then you're put back together as
a transformed person.”
In The Invisible Landscape Dennis
and Terence quoted a description of
shamanic initiation in a Siberian
tribe:
“Before a man becomes a shaman he
is sick for a long time... The shamanistic ancestors of his clan come,
hack him to bits, tear him apart, cut
his flesh in pieces, drink his blood.
They cut off his head and throw it in
the oven... [etc.]” I think we all know
what that's like!
“You literally get torn to pieces,”
Dennis said, “and then you're put
back together as a transformed person. You're not human anymore,
you're something more than human.
And you're healed in that process.
It's a process of controlled self-transformation. That was the model that
fit more than anything else, was this
process of being completely deconstructed and spread all over Hell's
Half Acre, literally, and then slowly
condensing back together into a
whole person again, with most of my
faculties more or less intact but still
with the experience of this transformation under my belt.
“We understood this process as a
process of condensation, collecting
all the cosmic energy and reconcentrating it back into some form which
we still conceived to be a physical
object that we would be able to see
and manipulate. You would both see
it and be it at the same time. It
would be yourself in an exteriorized
form that you can see and anyone
can see. In that sense it would be a
psycho-technological object of some
kind, made of this fourth dimensional translinguistic stuff, but in a fixed
form.
“So a lot of what Terence was doing
during this time was trying to figure
out, 'when is the Stone going to
appear? When will it actually condense into this physical form? Is it something that we have to call in? Do
we have to bring it to us? When does
it show up? And when does my
brother stop babbling?’” Dennis
laughed, “‘—and actually come up
with the damn thing?' He was harassing me! He was saying, ‘produce it! I
want to see it! Give it to me!’ And my
response was, ‘No, it's out there someplace. You just have to be patient.
It's on the way. It's coming, it's coming.’
Timewave Zero
“So what Terence found himself doing was trying to construct a predictive paradigm as to when this
thing would appear. He was running
numbers back from March 4th, and
the I Ching became very influential in
his thinking. It was some multiple of
64, I'd have to look at the original notes (which I actually have by the way)
– but if you ran it back from March
4th it fell on October 25th, 1970,
which was the date that our mother
died. When he ran it forward in the
same amount from that date, it turns
out it was his birthday, November
16th, 1971. So he thought, ‘That's interesting. Here we are, and this date
for this transformation is midway between the date of our mother's death and my upcoming birthday.' And
so he thought, 'Well, maybe there's
patterns there. Maybe there's a
message coming through...’”
“There's an analogy between the
way the I Ching is constructed and
the way DNA is constructed. Do you
know what an I Ching hexagram looks like?” Dennis asked, pulling out a
pen and notebook. “In the I Ching
http://orl.bloger.cz
the line is either broken or unbroken,
and they come in groups of six. They
actually come in groups of three.
Here's a typical I Ching hexagram, it
might look something like this.
So you've got a hexagram that's constructed of six lines: two tri-grams. If
you put these hexagrams through all
possible permutations from totally
solid – in other words, totally
unbroken lines – to totally broken lines, and every other possible
sequence, there are sixty-four of
these things. DNA is also based on sixty-four codons. It's three to the...
fourth power? Anyway I forget what
the exponent is, but basically by a
different numerical system DNA is
based on sixty-four codons. DNA
codes for amino acids in groups of
three. There are sixty-four possible
combinations of the four base pairs.
“One of the insights was that there
was a correspondence between DNA
and the I Ching. The I Ching is essentially a way of describing time. The
brilliant idea that my brother came
up with was that you can build a
mathematical construct based on
the sequence of hexagrams in the I
Ching. There are various sequences,
various ways to establish which is
number one, which is number two,
and so on, in this sequence of sixty-four. The most ancient sequence
is the King Wen sequence. You can
plot it as a graph...
“What emerged out of this was the
notion that time had a structure,
that time itself was not simply a place where you put events, but time
itself had its own structure, much
like space has its own structure. Space isn't just an empty place where
you put things, relativity and all that
has shown that that's not the case,
space has properties like curvature
and metric. Well, what Terence was
postulating was that time itself has
structure, and that on every level
you can define a smallest unit of
time and a largest unit of time, and
it's fractally structured so that at
every level it reflects this sequence,
and that what they [the designers of
strana 21
ORL číslo 2013-5
the I Ching] had actually figured out
was the basic structure of time. So
he got into this sort of frenetic and
obsessional construction of these
waves, these graphs, and trying to
use them as a predictive tool to determine – in its initial application, it
was, ‘When is the damn thing going
to show up? When is it going to
appear?’
the end will come?’
“So the earliest prediction that came
out of all this was that it was going
to appear on his birthday, November
16th, because that was the other
end of this wave which we were in
the middle of.
“Long story short, over the years different end dates were postulated,
and eventually after looking at the
different ways to lay the wave against history he settled on 2012.” He
paused, reflecting. “I'm actually the
biggest skeptic on the Timewave,
even though I was involved in it...”
“If you take the sixty-four unit fractal
graph and you multiply it by six you
get 384, and 384 happens to be an
exact thirteen-month lunar calendar.
I think this is actually where Terence
really had an insight into the I Ching,
in the sense that what he had succeeded in doing in all this was, I think
he succeeded in rediscovering an ancient Chinese calendar based on the I
Ching, that that's what the I Ching
originally was.”
“A lunar calendar?”
“A lunar calendar. You could use it
perfectly as a thirteen-month lunar
calendar. I think he rediscovered, in a
way, an ancient mathematical instrument. Where we probably overstepped the bounds is that he wasn't
content to become a famous scholar
of the I Ching, he postulated that
what this really described was the
structure of time, and that you could
use it to predict. Because it was a
fractal, because it was a spiral that
was getting smaller and smaller as
you move through history, there was
an end point postulated. So the trick
became, ‘What is the end-point?’ The
end-point that we postulated was
when this artifact appeared. That
will be the end point, that will end
time as we know it and we will transit beyond history, into whatever
happens after history, a-historicity if
you will. So the trick became, ‘Can
we use this artifact to predict when
“In order to do that you have to
know where to place the peaks and
valleys. We postulated that what this
thing actually measured is the
ingression of novelty into the continuum, and this was based on a lot of
Alfred North Whitehead's ideas...
Predictions
“I found something really interesting
online,” I mentioned. “Somebody has
written a book about the I Ching, it's
another one of these really dense
technical books and it's difficult for
me to tell what he had intended to
use this to illustrate—” I produced a
paper from my notes and passed it
to Dennis.
“Oh Lord,” he laughed, leaning forward to examine the figure.
“Holy moly.”
“It's an illustration of recursive dichotomization, where you divide
anything in half, and in half, and in
half again. He says that this
describes the I Ching. The connection that I see with these waves in
time, it looks more like this is about
http://orl.bloger.cz
the structure of the mind, where this
line in the middle is the present moment—”
I traced the line down the center of
the diagram with my finger. “You
project the future forward and the
past back, but what you're looking at
is just your own mind. These are all
anticipated events, expectations,” I
said, tracing the bottom line forward
from center, “and these are all the
memories that you've placed in a
particular order, going back from
center.”
“The 'past' and 'future' is you.”
“It seems like just the way the human
mind works,” I continued, “this process of dichotomization could be
what would produce an event on
that date. There's so many people
that believe in 2012 at this point,
and they're not talking about the
end of the world in a physical way,
they're talking about a shift of consciousness. Just believing in it could
be what makes it happen.”
“Right, right,” Dennis nodded. “It is
interesting
that
between
my
brother's speculations and all this interest in the Mayan calendar, and
now Daniel Pinchbeck's book, 2012,
there certainly is a lot of cultural expectation that it's going to be a
transformative year. I don't know,
nobody knows I guess whether it's
going to be that way. There have
been other expectations too, like the
Harmonic Convergence. Astrologically these things are important
turning points. We know from astrology that, yes, interesting things
are happening on December 21st,
2012...
“Clearly
we're
undergoing
a
collective psychic transformation,
and there's all kinds of apocalyptarian mythology about, and transformation, some of it horrific and some
of it quite encouraging. It seems to
be a race: are we going to wake up
and become enlightened post-histo-
strana 22
ORL číslo 2013-5
rical beings, or are we going to destroy ourselves by any of the numerous means at our disposal? Is something else going to intervene? Do
the asteroids come, do the aliens
come? Or does nothing happen? Or
will something happen and nobody
notices?” He wondered, laughing.
“It's happened so many times through history,” I remarked. “Like after
the ministry of Jesus, the community
that was left was expecting the Second Coming – like, is it tomorrow? In
forty days?”
“This is a very similar phenomenon,”
Dennis agreed. “I remember reading
this book in a Comparative Religions
class as an undergraduate, called
When Prophecy Fails. It talks about
these various millenarian and prophetic cults. When prophecy fails,
the pattern is that instead of the
guru or the leader saying, 'Well...
Guess I got it wrong! You can all go
back to your cubicles, or whatever
you were doing, I was mistaken' –
that doesn't happen. The followers
become even more fanatical and
there's a regrouping, a reexamination of the teachings, and they
come up with a new date. Then time
goes on and that one comes and
nothing happens, then they revise
the prediction again but they don't
give up the prophecy, they just keep
revising the date.”
“It's like the anticipation of the event
fulfills a psychological need,” I suggested, “like there's something
about life right now that's unbearable, so instead of addressing that
directly people project some kind of
salvation forward into the future,
which might be what they legitimately need to keep it together...”
Near the end of our meeting, Dennis
waxed meditative:
never questioned it at all. He didn't
actually like me to come to his seminars or his lectures because I was the
only one who ever argued with him.
Everyone else was sort of sitting there taking it all in – 'Oh wow man isn't
this cool,' you know – and I would
actually stand up and say, 'Well now
wait a minute, what you said makes
no sense. It's a total crock of shit and
not only that but it contradicts what
you said twenty minutes ago that
also didn't make any sense.'
And he would of course dismiss that
and say, 'Well, consistency is the
hobgoblin of small minds...' The guy
was a fucking genius... I think that he
did a service with the way he was
able to get people to question their
assumptions or to entertain ideas
that never in a million years would
they entertain. He presented them in
such a way that they seemed to
make sense at the time, and it's only
a few days later when you think
about it that it's like, 'What was this
guy saying?'” Dennis laughed.
“I'm critical but I admire him. He was
great. There will never be another
like him.”
Suggested Reading
Kaplan, Aryeh. 1997. Sefer Yetzirah:
The Book of Creation. York Beach,
ME: Weiser.
Narby, Jeremy. 1998. The Cosmic
Serpent: DNA and the Origins of
Knowledge.
New
York:
Tarcher/Penguin.
http://www.realitysandwich.com
“Terence is so persuasive and he is
such a good talker and he says ... he
could say complete nonsense in the
most lovely way that most people
http://orl.bloger.cz
Kouzlo
jednopásmových
reprobeden
Dalo by se najít více názvů pro tento
typ reprobeden, korektní srovnání s
jinýmí ozvučnicemi je obtížné. Svým
způsobem je to návrat k historii 1.
pol 20. století. S vývojem ve výrobě
magnetodynamických reproduktorů
s velkým zdvihem membrány upadly
různé druhy dříve užívaného čtvrtvlného vedení poněkud v zapomnění.
Ve světě došlo již před mnoha lety k
jakési renesanci těchto komerčně vytlačených technologií a principů. I
když jsou firmy, které se touto oblastí zabývají, převážně je to oblíbené
téma kutilů ( DIY ). Škoda, že u nás to
má na jedné straně příchuť snobství
nebo na druhé je to bráno jako
projev amatérství.
Důvodem proč vlastně v dnešní
době používat pouze jeden reproduktor je nejspíš fakt, že není jednoduché "napojit" reproduktory, které
pokryjí celé posluchané pásmo, aniž
by došlo ke zkreslení fáze a dalším
problémům. Pro toho, kdo preferuje
hlasitý poslech v komerčně se rozšiřujícím slyšitelném pásmu, nebudou
jednopásmové reprobedny stačit.
Svým velmi přirozeným, uvolněným,
neunavujícím a příjemným zvukem
budou dobrým partnerem pro oddechový poslech při rozumné hlasitosti,
která je ovšem pro každého jiná.
Hodně záleží na velikosti místnosti a
hudebním žánru. Při určení potřebného výkonu zesilovače se
projeví velmi užitečná vlastnost kvalitního širokopásmového reproduktoru a to je citlivost. Běžně je dosaženo
hodnoty 94 dB/W/m, vyjímečně až
100 dB/W/m, to jsou hodnoty bez započtení vlivu ozvučnice, která tyto
hodnoty o nějaký ten decibel ještě
zvýší. Zjednodušeně řečeno, mám-li
takto citlivé reprobedny, postačí zesilovač o výkonu 2 krát 1 W abych
měl v poslechovém místě v menší
místnosti úroveň přes 90 dB, což je
dostačující pro hodně hudebních
žánrů. V extrémních případech, kdy
se uvádí, že je nutné vytvořit úroveň
120 dB pro "věrnou" reprodukci, je
tento druh reprobeden nepoužitelný, protože pokud by reproduktor
strana 23
ORL číslo 2013-5
vůbec vydržel odpovídající výkon,
měl by velmi velké zkreslení a vlivem
velkého zdvihu membrány by docházelo k projevům důsledku Dopplerova jevu. V každém případě
mluvit o kvalitní hlasité reprodukci v
malé místnosti nemá smysl.
Možnost použít nezvykle nízkých
hodnot výkonu zesilovače považuji
za velkou výhodu, protože mohu
udělat zesilovač zcela bez zpětné
vazby, který mne přesvědčil, že
zpětná vazba sice sníží THD, ale
zhorší se zvuk s dalšími negativními
projevy, jako je velká citlivost na propojovací kabely. Není to nic nového, s
elektronkami není velký problém
udělat zesilovač malého výkonu bez
použití jakékoliv zpětné vazby ( globální, lokální, emit. sledovač, regul.
zdroj atd. ). Horší je, pokud chci použít místo elektronky tranzistor. Dále
musím zmínit relativně "reálný" průběh impedance reprobedny umožňující výhodné použití zesilovače s velmi nízkým činitelem tlumení. To
samozřejmně platí pokud není použit
žádný filtr, např. korekce vlivu
ozvučnice ( Baffle step cor. )
Zhotovení ozvučnice pro širokopásmový reproduktor může být
velice nákladné, zvlášť pokud člověk
podlehne hondbě za decibely. Dalším
velmi nepříjemným jevem jsou rezonance reprobedny typu horn nebo
VP - to platí pro 1/4 vlné konstrukce
obecně. Většinou zavládne obecné
nadšení stavitele jak to bodře basuje.
Je to pravda ale ne na všech kmitočtech, je to dáno principem, na kterém 1/4 vlné vedení pracuje. Situace
je ještě komplikovanější, protože
rezonuje celá poslechová místnost a
velmi výrazně ovlivňuje zvuk. Ve výsledku se tedy se mohou rezonance
místnosti vykrýt ( vyrovnat ) s rezonancemi reprobedny, to je ten ideální stav, kde má místnost uzel ( minimum ) tam má reprobedna kmitnu
( maximum ) a opačně. Pokud dojde k
případu, kdy na blízké frekvenci se
shodují kmitny a uzly reprobedny i
místnosti, je reprodukce velmi nepříjemná, silné rezonance obtěžují a dělají zvuk nepřirozeným. Nejhůře se
zmíněný efekt projevuje v pásmu 80
až 300 Hz, vzhledem ke spektrálnímu
složení hudby. Je tudíž velmi důležité
znát mapu kmiten a uzlů poslechové-
ho prostoru a spolu s informací o
reprobedně najít kompromis ve volbě umístění jak reprobedny, tak i poslechového místa.
Co se týkám výběru konktrétního
akustického měniče - reproduktoru,
je vhodné držet se vyzkoušených a
osvědčených typů jako je Fostex,
Lowther( včetně modifikací od jiných
firem ). Se vzrůstající oblibou se
rozšiřuje nabídka širokopásmových
reproduktorů, bohužel často je prezentován jako širokopásmový i reproduktor, který má pokles na vysokých
kmitočtech již od 6 kHz a velmi
malou citlivost.
Koncem roku 1989 jsem podle AR
udělal dvoupásmovou reprosoustavu
MONOLOG,
zaujala
mne
kompenzovaná výhybka. Také koncepcí a vzhledem se mně zalíbila na
první pohled . Byl jsem s reprobednou moc spokojen. Basy pěkně
basovaly a výšky zvonily jako stříbrné
mentované a v českých luzích a hájích
hojně šířené názory na vícepásmové
soustavy brzy vzaly v mém případě
za své. Vzdal jsem se také dalších "zaručeně nepostradatelných" vlastností akustického řetězce a otevřel se
mně svět elektronkových zesilovačů,
"zvláštních" reprobeden a dalších
"netradičních" přístupů. Nebylo pro
mně jednoduché uvědomit si, že
moje vědomosti a názory vychází
často z předsudků, tendenčních reklamních článků a "stokrát" zopakovaných polopravd.
Jordan JX92S
Tento reproduktor jsem koupil asi
půl roku po FE108S. Velice rychle se
"zahořel". Jak koncepcí, tak i zvukem
se značně liší od "FOSTEXu". Za nevýhody považuji jeho malou citlivost
( asi 88 dB/W/m ) a "zamlžení prostoru" při větších hlasitostech, které
patrně souvisí v projevem Dopplerova jevu. Kladné vlastnosti rozhodně převažují. Široký a vyrovnaný
frekvenční rozsah s neutrálním
projevem. Je univerzální, co se týká
použitelnosti pro různé hudební žánry. Je to znát při srovnání s FE108S,
kterému vyhovuje především zpěv, je
ale velmi těžké oba reproduktory porovnávat, protože každý patří do jiné
"kategorie".
zvonky v dáli ... Až náhodné použití
jednoduchých reprobeden k počítači
s ARX130-20/8 mne přivedlo k pocitu, že s těmi bednami není něco v
pořádku. Ale ani velmi dobrý výškáč
Visaton, a další závažné úpravy na
ozvučnici a výhybce nezlepšily
markantně zvuk reprobedny. Z hlediska kmitočtové charakteristiky je
reprobedna v pořádku, přesto ji primitivní ozvučnice s jedním reproduktorem svým charakterem prostorového zvuku překonává. Naimple-
http://orl.bloger.cz
strana 24
ORL číslo 2013-5
Voigt Pipe
Tapered Quater Wave Tube
Tapered Quater Wave Pipe
První VP reprobedna, kde jsem rozdělil výstupní část přepážkami, abych
snížil rezonance ( přidáním dalších ).
Meandr prodlužuje výstupní část VP.
Funguje to. Osvědčil se i ten písek.
Změnou velikosti výstupního otvoru
je možno "doladit" zvuk reprobedny.
L spočítaná délka
Lr reálná délka
charakteristika závislá na frekvenci. V
každém případě je velký rozdíl mezi
zvukem klasického uspořádání reprobedny a tohoto řešení. Při správném
umístění těchto reprobeden, které
by měly být blíže k sobě a k posluchači, je udivující předozadní dimenze
nahrávky. Celkově je ozvučení
místosti touto reprobednou "přirozenější" a ideální poslechové místo je
na velkém prostoru. Klasická směrová vícepásmová reprobedna zkresluje prostor v závislosti na frekvenci,
mám pocit, že výšky vycházejí z neustále se měnícího místa, i když by
mohly vycházet odněkud, jako např. v
případě bicích. Další velmi nepříjemnou vlastností klasicky uspořádané vícepásmové reprobedny ve
srovnání s touto "kruhovou" jsou
"fázové efekty", které se projevují i
při malé pohybu posluchače vůči ideálnímu poslechovému místu. Stačí
pootočit hlavou.
Se efektivní plocha membrány reproduktoru
Sm nejširší plocha vedení před výstupem
Sr plocha vedení v místě reproduktoru
St plocha uzavřeného konce vedení
Sp plocha výstupního otvoru, portu
C rychlost vzduchu
Písmenem r ve vzorci pro délku vedení ( ozvučnice ) měl autor nejspíš
na mysli poloměr vedení, pokud by
bylo realizováno jako válec (konus ).
Fostex FE108 sigma
Reproduktor mám asi jeden a půl
roku, vzhledem k tomu, že se jeho
zvuk nemění považuji proces "zahoření" za ukončený. Z mého pohledu
má pouze jednu nevýhodu - zvyšující
se citlivost s frekvencí, je to docela
patrné z průběhu frekvenční charakteristiky. Prakticky se to projevuje
ostrou až agresivní reprodukcí výšek.
Naproti tomu, středy jsou velmi čisté
a srozumitelné. Nad očekávání dovoluje relativně velkou úroveň hlasitosti.
Reprobedna zhotovená ze zbytků
pro pokusy s ohybovou vlnou. Prozatím jsem nainstaloval FE108S. Rozpytový kužel je z malého lustru. Později
jsem jej zalil sádrou a polepil hladkou
fólií. Teoreticky by se dalo říci, že
tato reprobedna je "kruhová", ale
prakticky je prostorová vyzařovací
http://orl.bloger.cz
strana 25
ORL číslo 2013-5
pracné. Zarazilo mne, že v nákresu
nebylo uvedeno žádné tlumení.
Obavy se potvrdily již při prvních
zkouškách. Zvuk byl naprosto
otřesný. Další týden trvalo než jsem
reprodednu zatlumit. Nakonec jsem
zůstal pouze u celkového zatlumení
tlakové komory polyestr. vatou - komora začala skutečně fungovat jako
filtr, pro frekvence, které se do
hornu již dostat nemají. Zvukový
projev reprobedny se velmi zlepšil,
"hornové" rezonance v oblasti 100 300 Hz se utlumily na snesitelnou
úroveň.
"Přehnutá" VP reprobedna, vyzkoušel jsem ji s reproduktory ARX13020, FE108S a JX92S. Navrhnul jsem ji
příliš dlouhou, její základní frekvence
je mezi 35 až 40 Hz, což je hluboko
pod rezonančními kmitočty prvních
dvou jmenovaných reproduktorů.
Nejlepšího výsledku jsem dosáhnul s
reproduktorem JX92S, který díky
rezonančnímu kmitočtu 45 Hz, dokáže pěkně rozproudit vzduch v této
reprobedně. Kontrukce je relativně
jednoduchá, tuhá, vzhledově nepříliš
atraktivní, ale o to nejde. Také díky
té Karsonově exponeciální štěrbině
na výstupu jsou rezonance na snesitelné úrovni, dokonce při vhodné
konstalaci poslechového místa a tvaru místosti, jsou vyrovnány rezonance
reprobedny
rezonancemi
místnosti.
Pro srovnání typů ozvučnic jsem si z
velkého množství širokopásmových
reproduktorů firmy Fostex vybral
reproduktor FE126E, který je rozumný kompromis mezi cenou a
vlastnostmi. Pořídil jsem 4 kousky.
Basreflex je obsahu asi 11 litrů a
druhá ozvučnice je typu "horn" jedná se o doporučenou reprobednu
pro FE126E, stavební plán je na oficiálních stránkách firmy FOSTEX. Zajímavé bylo porovnat relativně zahořeného ( asi 100 hodin ) a nehraného
reproduktoru. Rozdíl je opravdu veliký, jednak v citlivosti - nejméně o 12 dB, dále v charakteru zvuku, kdy
ten nehraný má velmi "unavený"
projev bez ochoty hrát detaily. Je potřeba překonat prvních 20-50 hodin,
po té začne být reproduktor poslouchatelný, ovšem to je krátká doba
proti uváděným 1000 hodinám, které
údajně
potřebuje
reproduktor
LOWTHER. Jsou to hodnoty, které se
od výrobce nedozvíme, na druhou
stranu ve zveřejněných údajích lze
nalézt zavádějící hodnoty jako je
jmenovitý výkon. Těch 100W v případě reproduktoru LOWTHER je
úsměvných, FE126E má uvedených
15 W, v rámci poslouchatelnosti snese asi 2 W, ale už i tento výkon je výrazně nad hodnotou, která by zaručila stanovenou max. výchylku membrány pro uvedené zkreslení.
Asi po 6 měsících roce jsem se dostal
k vlastnímu porovnání obou uvedených ozvučnic. Moc jsem nečekal
od reprobeden typu bassreflex,
nicméně i když se moc tento reproduktor nehodí, hraje v uvedené
ozvučnici velmi dobře. Byl jsem příjemně překvapen. Horn má sice
spodek mnohem bohatší a o 1-2 dB
silnější, ale uvážím-li komplikovanost
stavby bassreflex je výhodnější.
Na doporučeném hornu pro FE126E
je zajímavé použití basreflexu v tlakové komoře. Zhotovení reprobeny
je jako u většiny hornů relativně
http://orl.bloger.cz
strana 26
ORL číslo 2013-5
Veřejný zájem je vniveč a vlastně
nikoho nezajímá. To, že podvádění na
řádném placení daní, je jeden z nejhorších zločinů proti státu a proti
společnosti, jaksi upadá do zapomnění v kolotoči přihlouplé zábavy, obdivující nejrůznější boháče, tzv. „celebrity“, VIP lidi, politiky…
Dlouho jsem uvažoval o možnosti
udělat si betonové reprobedny.
Pokud jsem chtěl použít velký objem
pro basový reproduktor, dopočítal
jsem se nepoužitelné váhy reprobedny a do samotné stavby jsme se vůbec nepustil. Situace se zcela změnila
ve chvíli kdy jsem přešel k
jednopásmovým
reprobednám.
Reproduktor FE126E má dopuručený
objem uzavřené ozvučnice asi 10 litrů, taková ozvučnice se dá realizovat
z betonu a nebude příliš těžká.
Tvar reprobedny je zpředu sférický,
směrem dozadu se zašpičaťuje.
Vnitřní tvar neodpovídá vnějšímu a je
podobný tvaru vajíčka. Stěnu je
nutné udělat dostatečně silnou jinak
při dokonalem vyschnutí reprobedna
rezonuje na středních kmitočtech
( zvoní ). Vlastní zhotovení bylo docela komplikované a zdlouhavé, na detailních snímcích je vidět, že především povrchová úprava se moc nezdařila.
Z hlediska zvuku reprobednou vytvářeného si neumím představit, že
by uvedený reproduktor mohl hrát
ještě lépe. Srozumitelný, detailní
zvuk s nádherně vykresleným prostorem s pevně umístěnými zdroji zvuku. Celkové provedení má určitě rezervy ale koncepce je z mého pohledu dobrá.
S o to větší nadějí pohlížím na tento
zlomový „objev“ deníku Guardian,
který není v rovině neurčitých spekulací, ale odhaluje konkrétní jména,
a očekávám, že se něco podobného
podaří i v případě dalších daňových
rájů. Vlády vyspělých západních států
musí v této záležitosti okamžitě a
tvrdě jednat. Stojí před organizovaným zločinem neuvěřitelného rozsahu a mimořádné společenské nebezpečnosti.
http://kutloch.cz/Repro/repro.htm
Kleptokracie jako
rys pokročilého
kapitalismu
Boris Cvek
Obávám se, že zpráva deníku Guardian, na jejímž zpracování se podílely
mezi jinými také listy Süddeutsche
Zeitung či Le Monde, o tom, že 130
tisíc boháčů uniká před zdaněním ve
svých zemích do daňového ráje na
britských Panenských ostrovech a
shromažďují si tam nelegální bilion
dolarů, vystihuje velmi přesně povahu dnešního „kapitalismu“, který
už s podnikáním, výrobou, inovacemi
a investicemi nemá skoro nic
společného.
Žvanění politiků o svobodě, rovnosti,
demokracii, vládě práva, o inovacích
a potřebě rozvíjení pracovních příležitostí, vytváření rovných podmínek a podpoře podnikání znějí opravdu velmi, velmi pokrytecky, když
hlavním smyslem celého systému je
kleptokracie, vykořisťování, parazitismus na společenských zdrojích, parazitismus, který bere chudým a bohatým dává, který produkuje stále
více chudých lidí a stále více
osobních tragédií a stále strašnější
rozvrat společnosti jenom proto, aby
superbohatí zloději byli ještě bohatší
a ještě bohatší.
Zde je kořen všeho zla dnešních západních společností, které by zjevně
měly dostatek zdrojů na svůj rozvoj a
fungující sociální systémy, kdyby na
nich superbohatí zloději neparazitovali jako rozsáhlá metastazující rakovina na umírajícím organismu.
http://blisty.cz/art/68087.html
Principem bohatých se stalo vykořisťování pracujících a obyčejných občanů prostě tím, že okrádají stát o
daně. Takovou mentalitu přejaly i
banky a vůbec „finanční trhy“, které
„investují“ do státních dluhopisů, aby
pak mohly „dojit“ veřejné peníze, lité
do krachujících států ve snaze zajistit
„finančním trhům“ co nejnižší ztráty.
http://orl.bloger.cz
strana 27
ORL číslo 2013-5
račení českého obyvatelstva.
Jak neoliberalismus
zničil obyčejné lidi v
USA
Místo dlouhých řečí se podívejte na
šest ukazatelů ekonomiky od roku
1981, kdy začala v USA vládnout neoliberální doktrína.
http://news.erepublika.cz/article1665-Jakneoliberalismus-zni-il-oby-ejne-lidi-vUSA
Normální ožebračení lidé tím pádem
nemohli nic ušetřit, což ukazuje
pokles reálných úspor.
S komunisty se
nemluví
Aktivistický web The Nation zveřejnil
v šesti výmluvných grafech, co se
stalo s obyčejnými Američany od
roku 1981, kdy se Ronald Reagan stal
poprvé prezidentem.
Konzervativci změnili USA z pozice
největšího věřitele do pozice největšího světového dlužníka. Hezký
výkon.
A v případě krize se okamžitě zadlužili jako u nás, což dramaticky
ukazuje tento graf.
Česká ekonomika se propadá a komunisté posilují, pokud nenastane
nějaká radikální změna, budou se v
příštím roce tak či onak podílet na
vládě (ani tichá podpora jistě nebude
zadarmo).
Pracující byli odstřiženi od zisků plynoucích se zvýšené produktivity práce.
Když se neoliberálně zničí vlastní občané, tak se tím ekonomice nijak nepomůže, což hezky ukazuje poslední
důležitý graf.
Což pochopitelně vedlo k neuvěřitelné koncentraci bohatství známého
jednoho procenta.
Na závěr vyzýváme české nezávislé
ekonomy, aby podobným způsobem
vytvořili šest grafů ukazujících ožeb-
http://orl.bloger.cz
Nečasova vláda se zřejmě zapíše do
historie úplně jinak, než si původně
přála: jako ta, která svým diletantstvím a necitlivostí zbavila velkou
část českých voličů dlouholeté nechuti ke komunistické straně. Česká
ekonomika se propadá a komunisté
posilují, pokud nenastane nějaká radikální změna, budou se v příštím
roce tak či onak podílet na vládě (ani
tichá
podpora
jistě
nebude
zadarmo). Nepomůže ani administrativní zákaz komunistické strany,
podobné návrhy dosud soudy vždy
smetly ze stolu. Dávno je proto zapomenuta někdejší velkorysost vítězů a
hesla typu "nejsme jako oni". Slovník
těch, kdo se označují za demokraty,
se v poslední době výrazně změnil:
ubylo racionality a přibylo hrubosti,
objevují se i otevřené výzvy k násilí.
strana 28
ORL číslo 2013-5
Antikomunismus je několikerý: u
řady inteligentních a charakterních
lidí může vycházet z odsouzení reálných zločinů, kterých se komunisté
dopustili; a že těch, komu diktatura
proletariátu výrazně změnila život k
horšímu, nebylo málo. Jenže to se
stalo už dávno a většina lidí řeší spíš
problémy, které mají v současnosti.
Historii už patří také například první
světová válka, v níž kvůli krátkozrakosti rakousko-uherské vlády umíraly
tisíce Čechů za velkoněmecké zájmy.
Přesto se dnes na monarchii dívá
většina lidí spíše s úsměvnou nostalgií. Současné KSČM nepřidává na
důvěryhodnosti personální politika,
dosazující do funkcí lidi s dost
temnou minulostí. Jenže i politruk
pohraniční stráže se ve srovnání s nedávným ministrem školství Dobešem
jeví docela přijatelně.
Antikomunismus ovšem pěstují často
lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.
Asi nejsem jediný, kdo zažívá pocit
bezbřehé trapnosti, když slyší dštít
síru na komunisty (a vůbec jakoukoli
levici) herce a zpěváky, kteří za minulého režimu zdobili na obrazovce
každý sjezd a První máj.
Z podobného vrhu jsou i různí takzvaní odborníci, sebevědomí muži
okolo padesátky, kteří dnes škodí v
politice, managementu i jinde. Také
oni zahájili kariéry před Listopadem,
se všemi kompromisy, které byly a
jsou k sebeprosazení nutné. Člověk
se ani nediví, že to s komunisty tak
dopadlo, když dosazovali do exponovaných postů právě svoje nesmiřitelné ideové odpůrce… Je zajímavé,
že aktivní odpůrci minulého režimu
se na toto období dokážou dívat s
nadhledem, na rozdíl od šedé zóny,
která se k němu až obsedantně vrací,
jako by chtěla zpětně odčinit svoji
někdejší servilitu. Jak praví klasik,
nejhůř se vyrovnáváme s tím, čeho
jsme se na sobě dopustili sami.
Zcela specifickou odrůdou je pak antikomunismus těch, kteří v roce 1989
nebyli na světě a představy o té době
mají značně mlhavé. Dospívající mají
rádi společného nepřítele, vůči němuž se mohou vymezit. A zatímco
jindy jsou za vulgární slovník káráni,
na komunismus se může nadávat
beztrestně. Na podobném principu je
ostatně založena školní šikana.
Nakonec je to i generační záležitost:
podobně jako ultralevicová mládež v
západním Německu šedesátých let
označovala své rodiče na základě kolektivní viny jako spoluviníky nacismu, tak i dnes je lákavé odmítnout
autoritu starších poukazem na jejich
někdejší pochybení, bez přemýšlení
nad souvislostmi a nad tím, jak by se
třeba v podobné situaci zachovala ta
čistá mládež. Podbízet se těmto sklonům a využívat je proti stávající politické opozici je ovšem značný hazard.
Někteří mladí lidé se dají zradikalizovat nesmírně snadno. Podstatně
těžší je zvládnout jejich frustraci,
když se slibované zářné zítřky nedostaví.
Společným jmenovatelem všech typů
antikomunistů je odtrženost od reality, již ukazuje někdejší slogan: "S komunisty se nemluví". Jen velmi nezralý a zpupný člověk si totiž osobuje
právo rozhodovat, s kým bude mluvit
a s kým ne. To je možné jen v sociální
bublině, jakou představují různé partičky a štamtiše, notující si nad morálními kýči a ignorující svět venku.
Protože lidé nemají svoji politickou
orientaci napsanou na čele, možná
by se leckterý komunistobijec divil,
kdyby zjistil, že členem KSČM je třeba instalatér, který mu vyměnil stoupačku. Nebo prodavačka, u které si
denně kupuje svačinu. Nebo dokonce
jeho obchodní partner - protože
navzdory ustáleným klišé komunisté
zdaleka nejsou jen mezi manuálně
pracujícími. Znám pár úspěšných
podnikatelů, kterým prostě přišlo
příliš hloupé vystoupit po Listopadu
ze strany, s níž byl jejich kariérní vzestup spojen.
Označit za komunistu, a tím vyřadit z
jakékoli civilizované debaty, je
možno kohokoli. Jenže komunistická
strana je součástí českých dějin (byť
tou méně slavnou) a nedá se z nich
vytrhnout. A vzhledem k voličské
http://orl.bloger.cz
podpoře s ní bude nutno počítat i do
budoucna - i když asi všichni bychom
v roce 2013 raději řešili poněkud jiné
problémy. Kdo se stále zabývá dávnými křivdami, bývá nakonec poněkud
trapný. Stejně jako ten, kdo okázale
vyjíždí do bitev, které už za něj dávno
vybojoval někdo jiný. Současná pravice bohužel nedokáže komunikovat
jinak než hystericky a obviňuje ze
svých nezdarů všechny okolo. Nápadně tím připomíná ze všeho nejvíce právě ty komunisty.
http://www.kulturninoviny.cz/nezavisle-vydavatelske-amedialni-druzstvo/archiv/2013/142013/s-komunisty-se-nemluvi
Guccifer emails link
Tony Blair to topsecret Bohemian
Grove gathering
Attending the elusive Bohemian
Grove retreat should be a priority for
former UK Prime Minister Tony Blair,
News Corp executive Andrew Knight
allegedly writes in an email to US
Gen. Colin Powell obtained by RT.
The mysterious computer hacker
known only as Guccifer has once again supplied RT with a trove of presumed personal emails in which the
private correspondence between
some of the world’s most influential
men is put under the looking glass.
The hacker’s target is once again former Secretary of State Colin Powell,
and this time the discourse dives into
a topic rarely discussed: the annual
summer retreat at California’s Bohemian Grove.
strana 29
ORL číslo 2013-5
Guccifer has previously taken credit
for hacking Gen. Powell’s Facebook,
compromising what are believed to
be sensitive emails sent to former-President George W. Bush and
even uncovering emails about last
year’s Benghazi, Libya terrorist
attack allegedly sent to former
Secretary of State Hillary Clinton. In
the latest leaked emails sent to RT,
Guccifer showcases a number of
emails reportedly sent to Colin
Powell’s AOL account during the last
few years.
The few dozen emails forwarded to
RT offer what appears on the surface to be little insight into Gen.
Powell’s personal habits, but one
email in particular referenced enough other well-known individuals that
it couldn’t help but raise a red flag: in
correspondence dated March 21,
2012, Knight asks Gen. Powell to
have a few words with Mr. Blair
about preparing for that year’s Bohemian Grove retreat, an annual
gathering of the rich and powerful
that has stayed so elusive for decades that countless documentaries
and books have been written about
the event — and journalists like Vanity Fair’s Alex Shoumatoff has even
been arrested trying to infiltrate it.
Former Prime Minister Tony Blair's
press office told RT that they were
not prepared to comment on the leaked emails.
According to the Sonoma County
Free Press, the membership list of
Bohemian Grove has included every
Republican US president since 1923,
as well as titans of the defense sector, banking tycoons and the CEOs of
some of the largest corporations in
the world. Spy Magazine linked the
guest list with millionaires and billionaires from the likes of IBM and
Bank of America, as well as leading
politicians from Washington and
abroad. And when Spy’s Philip Weiss
snuck into the grove in 1989, he
confirmed that attendees congregate at a shrine to an owl described as
“40-foot-tall, moss-covered statue of
stone and steel.”
Weiss adds that during the event’s
middle weekend — the busiest session of the two-week gathering — he
saw roughly 2,200 guests, all male,
on the camp ground. Just last year,
though, Powell was asked to ensure
that Blair made it for that portion of
the festivities.
Several sources online tie Powell,
Shultz, Knight and Kissinger to Bohemian Grove, but Blair has only been
long rumored to be an attendee at
the annual soiree. In 2006, Blair did visit San Francisco, California — less
than 100 miles away from the Grove’s
gated campsite—where he dined with
Shultz.
“Might you be able gently/firmly to
point out to Tony that you rank the
Bohemia Middle Weekend in your diary before allowing any other duties to
get in the way?!” writes Knight, a
journalist who currently serves as a director of billionaire Rupert Murdoch’s
multinational News Corp, in the latest
leaked emails. “Lack of exposure suggests that Tony has not yet got his priorities straight.”
Also included in the email is a PDF
attachment — unavailable to RT’s
reporters — said to include a response of sorts from Mr. Blair to George
Shultz, a longtime member of Washington’s elite that worked as
secretary of state underneath US
Pres. Ronald Reagan in the late
1980s while Gen. Powell held the position of national security advisor. In
his own right, Shultz has been associated with the secretive Bohemian
Grove group for decades.
In the leaked emails, Knight says to
Powell, “I’m going to suggest the
same to Henry,” likely implying that
the journalist was determined to
make sure Mr. Kissinger — who
served as secretary of state under
Pres. Nixon and Ford, and before
that was national security advisor
himself — was preparing to attend
last year’s event.
http://orl.bloger.cz
“There was speculation that Mr. Blair
might even have been a guest at the
male-only event, following in the footsteps of John Major and Prince Philip,” the UK’s Daily Mail reported at
the time. “As it is, the Shultz party
was said to have been littered with
guests who had left the Grove in order
to meet Mr. Blair.”
The San Francisco Chronicle also
reported that summer that Prime Minister Blair was rumored to be attending the festivities, which have long
become a topic of debate and discussion of conspiracy theorists, largely
due to the sheer elusiveness of an
event that attracts high-profile men
of power with a strict embargo on
admitting the media.
"Less than a mile from us there are
millionaires, billionaires, people who
control the world, control the central
banks, build nuclear weapons. This is
their summer playground,” Sonoma
State University sociology professor
Peter Phillips told RT in 2011. “We
know for sure that Richard Nixon and
Ronald Reagan sat down and had
conversation about who was going
to run for president when and they
made a deal.” The Washington Post
has even reported that a planning
meeting for the Manhattan Project
occurred at the grove in 1942, leading eventually to the creation of
the atom bomb.
strana 30
ORL číslo 2013-5
Since the list of attendees is kept under lock and key, only a confirmation
from Powell or Blair themselves
could verify whether or not the four
star general did in fact convince the
prime minister to attend last year’s
event.
In his email to RT, Guccifer signed
with the signature, “illuminati free
world.”
http://rt.com/usa/bohemian-blairpowell-guccifer-811/
Jaký den po velké
noci ?
Ivan Štampach
Křesťanské Velikonoce jsou příběhem porážky a paradoxního vítězství
Ježíše Krista, které člověka víry osvobozují od nároků falešných pozemských mocí, včetně neautentických
nároků náboženských.
Květnou nedělí začal velikonoční týden. Tentokrát nebylo vzhledem k
brzkému termínu Velikonoc a
mrazivému počasí začínajícího jara
snadné sehnat ratolesti, jimiž jako
symboly obnoveného života přírody
vítají účastníci bohoslužeb na
Květnou
neděli
v
některých
křesťanských církvích Ježíše Krista
vjíždějícího do Jeruzaléma. Liturgický
čas je na rozdíl od času fyzikálního a
času historického cyklický. Každoročně se zpřítomňuje to, co se mělo
odehrát archetypálně, jak se říkávalo
dříve v liturgii, „za onoho času“. Příběhy takřečených dějin spásy jsou vy-
jmuty ze zničující síly lineárního času.
Nepropadají se do minulosti a tím
vlastně do nicoty. Vždy znovu, v reálném čase a prostoru našich životů
ožívají.
Ježíš přijíždí do Jeruzaléma
pozdravován prostými lidmi, kteří volají Hosana synu Davidovu, oslavují
toho, kdo pochází z dávné davidovské královské dynastie a kdo
může zasáhnout a lid zachránit. Přijíždí však na oslu bez ozbrojeného
doprovodu a jiných odznaků moci,
spíše jako ten, kdo přišel sloužit.
Neujímá se moci. Když o několik dní
později jeden z učedníků tasí na jeho
obranu meč, napomene ho. Nepřišel
náboženským
a
politickým
mocnostem konkurovat, ale také jim
nepřišel poskytnout podporu tou autoritou, jíž si získal u lidu. Jeho moc
je jiná, je alternativní. Není to moc
ujařmující, nýbrž osvobozující. Dává
naději těm, kteří jsou bezmocní, stojí
na jejich straně.
Ježíš nahlížený v perspektivě Květné
neděle vážně varuje ty, kteří mají
plnou pusu jeho jména a přitom jsou
omámeni mocí. Když se hned v
prvních dnech ukázalo, že nový
papež František následuje Ježíše, vyhlásili stoupenci imperiální církve poplach. Michal Semín v článku Přichází
s Františkem i soumrak papežství a
další vlna progresivně pojatých reforem? na České pozici ze 14. 3. 2013
píše na téma papežových prvních
gest, když poprvé vystoupil na
balkón nad vchodem do svatopetrské basiliky: Zcela při něm absentovaly jakékoli viditelné známky a
projevy papežské autority – František hovořil výhradně o svém zvolení
biskupem Říma, nikoli papežem celé
církve, oslovil pouze římské věřící, ani
základní
křesťanské
modlitby,
přestože na náměstí sv. Petra byli
lidé ze všech koutů světa, se nemodlil latinsky, nýbrž italsky, a před tím,
než požehnal „městu a světu“, vyžádal si modlitbu přítomných věřících
za sebe samého. Žádný z těchto
aspektů nenasvědčuje tomu, že by
chápal svěřený úřad tak, jako
papežové v minulosti, s vědomím
moci, jíž se žádná jiná, v církvi ani ve
světě, nevyrovná.
http://orl.bloger.cz
Představa Ježíše Krista, který posvěcuje a tím garantuje politickou
moc, nebo který jako vojevůdce
bojuje se světskou mocí, je absurdní.
Podobně nesmyslná je představa
Ježíše latifundisty a Ježíše se stamilionovými a miliardovými konty v
bankách. Je záhadou, jak málo udivují stejné příznaky u těch, kteří řídí
různé větve Ježíšova velkého celosvětového společenství. A je pochopitelný úděs služebníků moci a
mamonu z toho, že na stolec Petrův
dosedl křesťan.
Další dny velikonočního týdne potvrzují zvláštní ráz Ježíšova kralování.
Na Velký pátek si křesťané čtou příběh končící přibitím Ježíše korunovaného trním na kříž s nápisem
Ježíš nazaretský, král židovský.
Někdo tuto část biblického vyprávění
čte jako přitakání smrti, jako memorandum nekrofilního náboženství,
které je vždy zároveň náboženstvím
autoritativním. Ježíš nevyhledává
smrt a krátce před ukřižováním se
modlí: Abba, Otče, tobě je všecko
možné; odejmi ode mne tento kalich,
ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.
(Marek 14, 36) Ježíš miluje život a u
evangelisty Jana dokonce říká, že
sám životem: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14, 6). Ježíšova královská moc utrpí porážku.
A pokud řekneme, že přece vítězí,
pak to není vítězství brutální síly,
technicky dokonalejších zbraní a
sofistikovanější strategie a techniky.
Moc vybavená soudními a vojenskými
prostředky nad Ježíšem zvítězila, ale
naděje spojená s Ježíšovým dílem a s
jeho bytostí nebyla poražena.
Arogance mocných, před níž se vedení církví potupně sklání a již pak
neuměle napodobuje, hrozí znovu
porazit Ježíše a jeho dnešní
učedníky, ale smíme doufat, že poslední slovo není jejich.
Možná o den dříve, než nastoupilo
tragické finále vyprávění, stoluje
Ježíš s okruhem svých blízkých,
možná šlo o seder, o velikonoční
hostinu, při níž si Židé připomínají vysvobození z egyptského otroctví.
Čteme-li biblickou knihu Exodus, sle-
strana 31
ORL číslo 2013-5
dujeme, jak se v zájmu osvobození
lidu izraelského rozehrává mohutné
instrumentárium ran dopadajících na
nic netušící a asi nevinné obyčejné
Egypťany a jak se nakonec rozestoupí
vody Rákosového moře a umožní Izraeli přejít suchou nohou na druhý
břeh. Nad pronásledovateli se však
vody jednou provždy zavřou.
Když Ježíš při této hostině podává
spolustolovníkům nekvašený chléb a
pak jeden z pohárů vína, mluví o
svém těle za nás vydaném a o krvi za
nás prolité. Tentokrát nejsou ve hře
rekvizity jako žáby, komáři, mouchy,
kobylky, ba i vředy a mor seslané na
protivníky. Ježíš vyhlíží k tomu, co ho
čeká, ale počítá s vítězstvím. U Lukáše záhy říká svým následovníkům: A
vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně,
abyste v mém království jedli a pili u
mého stolu… (22, 28 – 30) Jeho vítězství ani kralování učedníků však,
jak víme z biblického a pobiblického
pokračování příběhu, nebylo založeno na bohatství a síle.
Vše ve vyprávění směřuje k lidské
emancipaci, o vysvobození. Ježíš v
Janově evangeliu (8, 32) říká: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když posluchači protestují,
že přece nikomu neotročili, jak Ježíš
může říkat, že se stanou svobodnými,
dovídají se, že nejde (jen?) o osvobození od vnější moci, ale také o osvobození vnitřní.
Účast na Ježíšově porážce, ale také
na jeho vítězném životě, tak jak je
připomínají čtení a obřady velké noci
z
Bílé
soboty
na
Neděli
Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, člověka
vnitřně osvobozuje a posiluje k tomu,
aby ve zdánlivě beznadějném zápase
s ekonomickými a politickými
mocnostmi a v zápase s náboženstvím, které těmto mocnostem slouží, neklesal na mysli. Co vypadá beznadějně, víra ukazuje jako možné.
Víra je důvěra k tomu, co přichází z
budoucnosti a ochota podílet se na
tom, co je v životě nás lidí a v životě
našeho světa radikálně nové. Boží zákon v Ježíšově pojetí slouží člověku.
Ježíš podle Markova evangelia (2, 27)
o předepsaném dodržování svátečního dne říká: Sobota je učiněna pro
člověka, a ne člověk pro sobotu.
Evangelium je ve své nejhlubší podstatě humanistické. Proto neposvěcuje rozdělení společnosti na mocenskou elitu a obyčejné občany.
Společenské pohyby nemusí být jen
další a další recyklací dosavadních
mocenských poměrů. Inspirovány paradigmatickým Ježíšovým příběhem
mohou vést k rozvoji lidských
možností, k naplňování nejlepších lidských ambicí. Po velké noci je hrob
nalezen prázdný a svitl den duchovního uzdravení a osvobození lidstva a
celého tvorstva. Může jednou být
dnem osvobození politického a ekonomického, a koneckonců dnem
osvobození od takových náboženství,
která snad doopravdy jsou opiem
lidu a k náboženství Boha, který je
člověkem, k náboženství lidskému.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
5239-jaky-den-po-velke-noci
Kvantová relativita a
slavnost
Udělal jsem si slavnost. Tedy, udělali
mi slavnost. Tedy, zopakovali kdysi
zpracovanou slavnost a na ČT 2 dopoledne reprízovali záznam představení Cirque du Soleil nazvané Saltimbanco. 78 minut dokonalosti již z
roku 1994. Naznačím, jak si
uchovávám životní optimismus. V dobách průměrnosti a zmaru tak trochu
http://orl.bloger.cz
hibernuji, zatímco jindy si užívám jakoby v kvantech, která vnímám
podobně jako rychlost světla čas. Jak
spolu vše, co se děje, a na co a jak
myslíme, souvisí, a jak si můžeme
uchovávat optimismus a dosáhnout
harmonii. Tedy, jak si můžeme ze
života udělat slavnost.
Jak poznám a užívám si kvalitu žití a
bytí? Když jde o průměrnost, nebo
dokonce zpátečnictví, když se zmar
táhne jako vyžvejkaná žvejka, jako
bych se vypnul, a v jakémsi transu, v
bardu (v něčem MEZI) to přežiju (jako
bych vše zmenšil do malilinkatého
kvanta prostoru a času, které se mě,
pozorovatele, netýká)… Takto jsem
celé roky cestoval ve špinavých a
zpožděných českých vlacích ještě nedávné minulosti: na pražském
hlavním nádraží jsem nastoupil, jako
bych se nadechl, a prostě celou cestu
tam někam do hor nedýchal, nežil (a
buď četl nebo meditoval pozorováním krajiny, pokud to bylo na
podzim nebo v zimě, kdy byla krajina
barevná nebo bílá, a dokonalá), a tam
někde vystoupil a nechal se odvézt
na místo přednášky nebo semináře:
teprve
v
tělocvičně
nebo
přednáškovém sále jsem se jakoby
nadechnul, zapnul závity a jel jako
přednáškový ďábel. Dělávám to tak
neustále, takže v opačném případě, a
umím být trpělivý a připraven, jakmile naskočí kvalita, dokonalost,
zapnu… a tohle kvantum zrelativizuji
do takové délky trvání jaká je třeba:
žiji pak většinou v dokonalosti, teď a
tady, s intenzitou, která mi umožní
téměř snovou práci s (vy)trvalostí
vjemu.
Japonsko mi poskytlo v roce 1979
celé dva měsíce dokonalosti (v
mnohých detailech u nás dodnes nepřekonané). Zpětně se nedivím návštěvníkům tehdejších soukromých
promítání diapozitivů, kteří mi postupně přestali věřit, že to, co jim
promítám, a hlavně vyprávím, je
nebo může být pravda (nejen z oblasti technologie, jídla, ale i ekologie,
situace žen atd.). O to těžší a
smutnější bylo vrátit se a žít v průměrnosti: navenek. Uvnitř jsem se o
to víc snažil být stále aktivní, nezprůměrněný.
strana 32
ORL číslo 2013-5
Už dávno tak mám na kvalitu (v tisku, médiích) nos. Už od ranných 70.
let min. stol., kdy jsem na černé
burze elpíček vyzobával kvalitu (a objevil tam Briana Ena, Roberta Frippa,
Franka Zappu a další), jsem věděl, že
se po kvalitě holt u nás musím pídit.
Podobně a po kusech jsem si obstaral kvalitní činely a šlapku a bubny,
stával jsem fronty ve čtvrtek ráno
před prodejnami Knih, čekal jsem na
legitimaci Filmového klubu a pak každý týden před pokladnou, abych
mohl koupit lístky na vybraná vrcholná díla světové kinematografie…
naznačuji, že kvalita byla a je vždy
spojena s nějakou námahou, soustředěnou činností, trpělivostí… a je logické předpokládat, a také se tak
stalo, že člověk se pak nenechá, ani v
totalitě a za železnou oponou, ale ani
ve věku záplavy informací (naučil
jsem se rychločíst, a umění v jednom
intuitivním okamžiku najít v novinách
nebo na síti jeden jediný článek, který za to stojí) brzdit překážkami, nedostatkem zdrojů, nebo naopak
bulvárem a povrchností.
Užívám si pokroku, i když donedávna
nebyl (a na mně není) přímo vidět.
Jízdní kolo za mého mládí a dnešní
horská a jízdní kola s tolika převody a
dokonalými brzdami, to je rozdíl!
Cirkus za mého mládí a Cirque du Soleil dnes, telefon tehdy a dnešní malý
počítač v dlani, joj! A právě proto, že
jsem se naučil vyhledávat a vychutnat kvalitu, čtu jen kvalitní
články a knížky, koukám jen na kvalitní přírodovědné a cestopisné filmy,
nesedám na lep povrchním vylepšením a co nepotřebuji, prostě nekupuji (a když tak slušně a zdvořile
vyreklamuji a vyměním, jako můj současný mobil pro důchodce).
Lidská mysl a (každou činností svůj
software a nejpozději a zjistitelně po
třech měsících i hardware vylepšující)
mozek jsou dokonalé nástroje – ke
stagnaci a uspokojení z dosaženého,
nebo naopak, ale to dá práci, k vývoji
a naplňování a dokonce posouvání
potenciálů. Rozhodující je vskutku
úmysl, a moc záleží na tom, jestli je
jako doposud, také vlivem traumat
při porodech, většinově negativní a
tedy svazující, anebo uvolňující, a
tedy pozitivní. Pokud se rozhodneme
vyřešit co bude v budoucnu třeba,
nejprve na individuální, a posléze na
společenské úrovni, zcela jistě to vyřešíme. O té individuální něco vím, a
celé roky o tom přednáším a píši.
Radostná zvěst tkví v tom, že pokud
jsou ten či onen artista či žonglér z
Cirque du Soleil schopen (v porovnání s výkony jejich předchůdců
před sto, nebo padesáti lety) tak
inovativních a neuvěřitelných výkonů, jsme jich potenciálně schopni, a
nejen v cirkusu, i my téměř všichni
ostatní. Je-li schopna i dnes, u nás,
maminka porodit své dítě (příštího
buddhu) sama v teple a intimitě
domova, bez všech těch zbytečných
natahování a měření, vážení, vytírání
očí, odnášení od bezpečí a tepla a
něhy maminky atd., v ideálních podmínkách lásky péče a ideálních budoucích vztahů, které samozřejmě
pozitivně dále ovlivní i ji samotnou (a
její okolí), a v klidu jen něžnou asertivitou změnit jindy tak byrokratický
přístup matrikářky a ministerstva a
získat pro své dítě příslušné „papíry“,
anebo je-li někdo schopen i dnes a
tady dosáhnout osvícení (skutečného
poznání sebe sama, a tedy objevu, že
život není utrpení, ale radost a
slavnost), pak teoreticky, potenciálně, je toho schopna a schopen každá a každý, kdo se rozhodne a něžně
vytrvá. Je to v nás, vrozeně, připraveno.
stejné podstaty jako vědomí vesmírů,
tak jako je kapka vody podstatou a
řešením oceánu).
Rozhodněme se, a udělejme ze života a vesmíru slavnost. Na Cestě k
tomu všemu (protože, znovu zdůrazňuji, ještě dlouho bude Cesta důležitější než cíl) jsou každé dokonalé
představení Cirque du Soleil, každé
dokonale porozené dítě, každá dokonalá kniha, každý dokonalý blog na
síti, každý čin pro druhé, jakkoliv miniaturně, až kvantově vypadají, dobré… a věřte a důvěřujte, že se počítají a něco mění…
http://blog.baraka.cz/2013/04/kvant
ova-relativita-a-slavnost/
Je to jako s prvním krokem prvního
člověka na Měsíci: co pro něho bylo
malým krůčkem, bylo pro lidstvo zatím spíše symbolickým, přesto ale
historickým činem. Podobné je to s
našimi individuálními (ale poté i celospolečenskými) cíli a metodami k nim
vedoucím. Když se pro něco smysluplného a jiným nápomocného a výhodného rozhodneme, dříve nebo
později zjistíme, že se to již realizuje
(téměř jaksi samo), a na cestě k realizaci pak téměř jakoby podvědomě
měníme svět kolem sebe i v těch nejmenších možných, tedy kvantových
rozměrech… ze kterých je ovšem
složen celý našim lidským představám, natož měřítkům, se vymykající Vesmír. Jsme tvůrci, ať nám to dochází nebo ne. A naše hmotná omezení formy jsou… relativní (protože
naše vědomí může docela dobře být
http://orl.bloger.cz
strana 33
ORL číslo 2013-5
Mysterious Deaths
of 9 Skiers Still
Unresolved
By Svetlana Osadchuk
“If I had a chance to ask God just one
question, it would be, ‘What really
happened to my friends that night?’”
said Yury Yudin, the only member of
the skiing expedition who survived.
Yudin and nine other students from
the Ural Polytechnic Institute embarked on the skiing expedition to
Otorten Mountain in the northern
Urals on Jan. 28, 1959. Yudin fell ill
near Vizhai, the last settlement before the mountain, and was left
behind.
What happened next has been reconstructed from the diaries of the
rest of the group and the photographs they took. Copies of the diaries, photos and investigators’ records were reviewed for this article.
Nine experienced cross-country
skiers hurriedly left their tent on a
Urals slope in the middle of the
night, casting aside skis, food and
their warm coats.
Clad in their sleepwear, the young
people dashed headlong down a
snowy slope toward a thick forest,
where they stood no chance of
surviving bitter temperatures of
around minus 30 degrees Celsius.
Baffled investigators said the group
died as a result of “a compelling
unknown force” — and then abruptly
closed the case and filed it as top
secret.
When the group left the institute for
the expedition, Dyatlov promised to
send a telegram as soon as they
returned to Vizhai from Otorten
Mountain, which he said would be by
Feb. 12.
But Yudin said Dyatlov told him
when they parted ways that the
group would probably return a few
days later than planned.
As such, no one was worried when
the group failed to reappear on Feb.
12.
Only on Feb. 20, after relatives raised the alarm, did the institute send
out a search-and-rescue team of teachers and students. The police and
army dispatched their airplanes and
helicopters later.
The skiers, led by Igor Dyatlov, 23,
set up camp for the night of Feb. 2
on the slope of Kholat-Syakhl, a
mountain next to Otorten. They pitched their tents at around 5:00 p.m.,
investigators said, citing photos that
they developed from rolls of film
found among the abandoned belongings.
Puzzling Evidence
Why the nine skiers picked the spot
is unclear. The group could have detoured just 1.5 kilometers down the
mountain to a forest, where they
would have found shelter from the
harsh elements.
“We discovered that the tent was
half torn down and covered with
snow. It was empty, and all the
group’s belongings and shoes had
been left behind,” Mikhail Sharavin,
the student who found the tent, said
by telephone from Yekaterinburg.
“Dyatlov probably did not want to
lose the distance they had covered,
or he decided to practice camping on
the mountain slope,” Yudin said by
telephone from Solikamsk, a town
near Yekaterinburg, where the institute, now named Ural State Technical University, is located.
Investigators said the tent had been
cut open from inside and counted
traces of footprints from eight or
nine people in meter-deep snow. The
footprints had been left by people
who were wearing socks, a single
shoe or were barefoot.
The deaths, which occurred 49 years
ago on Saturday, remain one of the
deepest mysteries in the Urals. Records related to the incident were
unsealed in the early 1990s, but friends of those who died are still searching for answers.
The volunteer rescuers found the
abandoned camp on Feb. 26.
Investigators matched the footprints
to the members of the group, saying
there was no evidence of a struggle
or that other people had entered the
camp.
http://orl.bloger.cz
strana 34
ORL číslo 2013-5
25 — appeared to have suffered
traumatic deaths. Thibeaux-Brignollel’s skull had been crushed, and Dubunina and Zolotarev had numerous
broken ribs. Dubinina also had no
tongue.
The bodies, however, showed no external wounds.
The footsteps led down the slope toward the forest but disappeared after 500 meters.
Sharavin found the first two bodies
at the edge of the forest, under a
towering pine tree. The two — Georgy Krivonischenko, 24, and Yury Doroshenko, 21, were barefoot and
dressed in their underclothes.
Charred remains of a fire lay nearby.
The branches on the tree were
broken up to five meters high, suggesting that a skier had climbed up
to look for something, perhaps the
camp, Sharavin said. Broken branches also were scattered on the
snow.
The next three bodies — Dyatlov,
Zina Kolmogorova, 22, and Rustem
Slobodin, 23 — were found between
the tree and the camp. The way the
bodies were lying indicated that the
three had been trying to return to
the camp.
The four were better dressed than
the rest, and those who had died
first had apparently relinquished
their clothes to the others. Zolotaryov was wearing Dubinina’s faux fur
coat and hat, while Dubinina’s foot
was wrapped in a piece of Krivonishenko’s wool pants.
Deepening the mystery, a test of the
clothes found they contained high
levels of radiation.
The investigation, however, was
closed after a few months, and investigators said they could not find
anyone to accuse of wrongdoing.
Case files were sent to a secret archive. Skiers and other adventurers
were barred from the area for three
years.
Investigators first explored the theory that the local Mansi people had
killed the skiers in revenge for
trespassing on their land. No evidence, however, was found to back up
the theory; Neither Otorten nor Kholat-Syakhl were considered sacred or
taboo places by the Mansi, case documents said.
Further debunking the theory, a doctor who examined the bodies in 1959
said he believed that no man could
have inflicted the injuries because
the force of the blows had been too
strong and no soft tissue had been
damaged,
“It was equal to the effect of a car
crash,” said the doctor, Boris Vozrozhdenny, according to case documents.
‘Bright Flying Spheres’
In 1990, the chief investigator, Lev
Ivanov, said in an interview that he
had been ordered by senior regional
officials to close the case and classify
the findings as secret. He said the officials had been worried by reports
from multiple eyewitnesses, including the weather service and the military, that “bright flying spheres”
had been spotted in the area in February and March 1959.
The authorities immediately opened
a criminal investigation, but autopsies failed to find evidence of foul
play. Doctors said the five had died
of hypothermia. Slobodin’s skull was
fractured, but the injury was not considered fatal.
It took two months to locate the remaining skiers. Their bodies were
found buried under four meters of
snow in a forest ravine, 75 meters
away from the pine tree. The four —
Nicolas Thibeaux-Brignollel, 24, Ludmila Dubinina, 21, Alexander Zolotaryov, 37, and Alexander Kolevatov,
lent,” said Yury Kuntsevich, head of
the Yekaterinburg-based Dyatlov
Foundation, which is trying to
unravel the mystery.
“I was 12 at that time, but I do remember the deep resonance that
the accident had with the public,
despite the authorities’ efforts to
keep relatives and investigators si-
http://orl.bloger.cz
“I suspected at the time and am almost sure now that these bright flying spheres had a direct connection
to the group’s death,” Ivanov told
Leninsky Put, a small Kazakh
newspaper. He retired in Kazakhstan
and has since died.
The declassified files contain testimony from the leader of a group of
strana 35
ORL číslo 2013-5
adventurers who camped about 50
kilometers south of the skiers on the
same night. He said his group saw
strange orange spheres floating in
the night sky in the direction of Kholat-Syakhl.
Ivanov speculated that one skier
might have left the tent during the
night, seen a sphere and woken up
the others with his cries. Ivanov said
the sphere might have exploded as
they ran toward the forest, killing
the four who had serious injuries and
cracking Slobodin’s skull.
No traces of an explosion, however,
have been found near Kholat-Syakhl.
No Records of Missiles
While a missile fired from the Baikonur Cosmodrome in Kazakhstan
could have reached the northern
Urals, there are no records of any
launches at the time, said Alexander
Zeleznyakov, a historian on Soviet
missiles and a senior official with the
Korolyov Rocket and Space Corporation Energia. The Soviet Union’s
other main launch pad, Plesetsk, only
opened in late 1959. Zeleznyakov
also said the surface-to-air missiles
that could have been launched from
the pads had not yet been built.
The Defense Ministry and the Yekaterinburg regional prosecutor’s office said they had no immediate information, citing the age of the case.
Yudin said he also thought an explosion had killed his friends. He said
the level of secrecy surrounding the
incident suggests that the group
might have inadvertently entered a
secret military testing ground. He
said the radiation on the clothes
supported his theory.
Kuntsevich agreed, saying another
clue to the deaths was the fact that
the faces of the first five bodies had
been inexplicably tan. “I attended
the funerals of the first five victims
and remember that their faces look
liked they had a deep brown tan,” he
said.
Yudin also said the released documents contained no information
about the condition of the skiers’ internal organs. “I know for sure that
there were special boxes with their
organs sent for examination, “ he
said.
Dyatlov’s friends have looked into
whether the deaths might have been
caused by an avalanche. Setting up
the camp on the slope might have
disturbed the snow above, causing it
to tumble down a few hours later.
This would explain the ripped tent,
which the skiers would have had to
cut open to exit.
Skeptics of this theory point out that
the skiers left the camp by foot and
traveled more than a kilometer in minus 30 C.
Thibeaux-Brignollel would have been
unconscious due to his shattered
skull, said Mikhail Kornev, a doctor
with the S.M. Kirov Russian Medical
Military Academy.
But his friends could have carried
him. After all, investigators could not
decide whether there were eight or
nine pairs of footprints in the snow.
Kuntsevich said he had led a group
to the area last year and found a “cemetery” of scrap metal that suggested the military had conducted
experiments there at some time.
“We can’t say what kind of military
technology was tested, but the catastrophe of 1959 was man-made,” he
said.
Yudin said the military might have
found the tent before the volunteer
rescuers. He said he had been asked
to identify the owner of every object
found at the scene and had failed to
find a match for a piece of cloth that
looked like it had come from a soldier’s coat, a pair of glasses, a pair of
skis and a piece of a ski.
Yudin also said he had seen documents that led him to believe that
the criminal investigation had been
opened on Feb. 6, 14 days before the
search team found the tent.
Also, Dubinina and Zolotarev could
have walked with their broken ribs,
Kornev said. “I can grant this possibility since the situation was extreme,”
he said.
Six former rescuers and 31 independent experts gathered Friday in Yekaterinburg to look for answers
about the incident. They concluded
that the military had been carrying
out tests in the area and had inadvertantly caused the deaths.
But “we still lack documents and ask
the Defense Ministry, the space
http://orl.bloger.cz
strana 36
ORL číslo 2013-5
agency and the FSB to provide us
with them to obtain a full picture,”
the participants said in a statement.
The conference was organized by
Ural State Technical University, the
Dyatlov Foundation and several
nongovernmental organizations.
What really happened on the night
of Feb. 2, 1959, may never be known.
But Dyatlov is unlikely to be forgotten anytime soon.
The area where the group set up
their last camp has been officially named Dyatlov’s Pass.
http://www.sptimes.ru/story/25093
Tři hodiny
odpoledne
Jim Bishop
ežíš se naposled zvedl k hlavě kříže.
„Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků
obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.
Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se
svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.
Ozval se zvuk, jako by pod zemí
dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.
Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela
od velké popravčí skály přes silnici a
jeruzalémskou branou přes město do
chrámu, kde roztrhla velkou oponu
vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a
pokračovala dál k východu. Otřásla
velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému
moři zanechávajíc svou stopu na
zemi, na skalách i v horách.
centimetrů široké a přes metr
dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý
lotr věděl, že zpřerážení nohou
urychluje smrt…
Když klesl dolů na svém závěsu a
nejevil snahu se opět vytáhnout, oba
muži popošli k Ježíšovi.
Ten, který držel kopí, poznamenal,
že ukřižovaný už nežije. Pokynul
druhému, aby šel stranou, sám
ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil
oštěpem na pravou stranu Kristovy
hrudi.
Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a
na puklinu ve skále. Setník sklonil
hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl
ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za
Ježíšovými přáteli – snad aby se jich
zeptal – zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.
Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li
smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a
šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté
krve a v osrdečníku se tvoří tekutina
zvaná hydroperikard. Když voják kopí
vytáhl, vytekla krev a voda.
Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml
muže spěchajícího k městské bráně.
Podle oblečení to byl zámožný
člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí
stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to
Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se
na své místo.
Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k
úderu.
Strážci přešli skálu a řekli setníkovi,
že velekněží byli za Pilátem. Řekli
mu, že zůstanou-li odsouzenci viset
na křížích ještě po západu slunce,
celá Golgota bude znesvěcena a
žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s
krku. Zavolal dva strážce a přikázal
jim, aby doprovodili kněze zpět na
Golgotu a aby ukřižovaným bez
prodlení zpřeráželi nohy.
Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby
konali svou povinnost. Jeden z binců
byl ozbrojen kopím, druhý nesl
prkno, asi dva centimetry tlusté, osm
http://orl.bloger.cz
Pilátovi biřici pak zůstali stát před
kříži a pozorovali popravené, zda
projeví ještě známky života. Všichni
tři viseli bezvládně na svých kůlech.
Strážci požádali setníka o dovolení
vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že
také odejde se svou četou, jakmile
seberou své věci.
To, co onoho odpoledne učinil Josef
z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby
mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.
Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je
Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že
ho viděl umírat na vlastní oči. Aby
celou věc uzavřel, Pilát poslal na Go-
strana 37
ORL číslo 2013-5
lgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím
čekal. Byl to pro něj kompromitující
rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a
hlava známé saducejské rodiny, je
tajným Ježíšovým učedníkem.
Proč by o to jinak žádal? Proč by se
ponižoval
návštěvou
Antoniovy
tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí
držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil,
že prokurátor s potěšením vezme na
vědomí, že i ve veleradě jsou tajní
učedníci galilejského proroka.
Čekal. Za nějakou dobu došla
zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív,
než se dal do práce biřic s prknem.
Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile
uklonil a dal Josefovi svolení sejmout
tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.
Židovský senátor poděkoval a vyšel
spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal
Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel
v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že
tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém
neváhal. Řekl, že i na něho působily
slova a činy tohoto podivuhodného
muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší
úctou.
Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův
pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani
ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.
Jim Bishop, Den, kdy zemřel Kristus,
Vyšehrad, Praha, 1971, přeložil Jan
Čulík senior (1925-1995). Další vydání Zvon, Praha, 1996, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří,
2005.
Pozn. Jana Čulíka juniora: Tato kniha
byla pozdním "květem" Pražského
jara 1968. Kvůli dlouhým výrobním
lhůtám za komunismu se dostala na
knižní trh až r. 1971 a byla okamžitě
vyprodána. Můj otec pak během sedmdesátých let byl s hrůzou
svědkem toho, jak v katolických
kostelích po Československu kněží na
kazatelně se pravidelně vytasili s
touto knížkou a oznamovali věřícím:
„A nyní vám přečteme další kapitolu
z knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel
Kristus“.
Americký novinář Jim Bishop (19071987) zpracoval svůj „Den, kdy zemřel Kristus“ s věcnou reportérskou
precizností. Potíž je, jak argumentoval otřesený český překladatel
tohoto díla, že některým událostem
není radno se přibližovat příliš blízko.
Bishop svým podrobným popisem
dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus,
odhalil totiž historii bestiální krutosti
a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně
sadista. Čeští venkovští faráři, kteří z
kazatelny s nadšením četli z této knihy si to neuvědomovali, a soudě podle opakovaných vydání knížky, si to
neuvědomují dodnes.
http://blisty.cz/art/58317.html
U Kalouska stud
neočekávejte
V jednom textu spisovatele a psychiatra Maxe Kašparů byla i zajímavá
pasáž, která výstižně charakterizovala naší současnost. „Žijete v zemi,
kde nic není hanba.“ Těmito slovy
zhodnotil student z Asie svůj roční
pobyt v České republice. Čím kratší,
tím výstižnější bylo jeho hodnocení
klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z
české kotliny se kamsi vytratil stud.
Pojem hanba je dnes už srozumitelný
málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit
učitele, muž se nestydí opustit ženu
a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče,
není žádnou hanbou žít „obratně“ z
veřejných zdrojů či jako černý pasažér anebo veřejně propagovat zlo.
http://orl.bloger.cz
Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást, vyhrožovat a podvádět? Excesy se staly
normou.
Atmosféra houstne a zdaleka to není
dáno jen pokračující hospodářskou
recesí. Frustraci střídá deprese,
zklamání střídá pocit bezmoci. A
právě ona bezmoc spojená s pocitem
bezvýchodnosti je velmi nebezpečná.
Trvá-li dlouho, začne se měnit v
agresi. Mravní relativismus destabilizuje samotné základy demokracie.
Ta bývá oslabována hodnotovou
krizí, nefunkčností institucí státu, korupcí vládnoucí garnitury, ekonomickou nestabilitou a sílícím pocitem
většinové společnosti, že dochází k
zásadní nespravedlivé sociální nerovnosti a také nevymahatelnosti
práva, či dokonce jeho účelovému selektivnímu zneužívání.
Onen stud by měl být tou záklopkou,
která brání jedincům páchat věci neslušné, nemravné a nepřijatelné. Jak
pravil klasik – co ti nezakazuje zákon,
to by ti měl zakazovat stud.
Všudypřítomnou
mnohovrstevnou
krizi společnosti si již uvědomují
mnozí. Někteří se snaží hledat cesty
k nápravě. A někteří z nich dokonce
bláhově doufají v pokání dnešních
vládců, kteří v byznysově-politické
pospolitosti ovládají všechny klíčové
procesy správy země a toky veřejných penězovodů. Doufají marně.
Veteráni stranického klientelismu
mají vše stále pod kontrolou a občasné ústupky, či obětování některých figurek, jsou pouhou součástí
taktiky a strategie přežití. Přežití je
tou hlavní motivací, jedině ono zaručuje udržení pozic, moci a vlivu, a v
neposlední řadě i beztrestnosti.
Vládne nám zvláštní mix nekompetentnosti a nemravnosti, koktejl neschopných s těmi všehoschopnými.
Doplňuje ji pasivita a lhostejnost jako
spolehlivá forma spoluviny. A přidává
se strach. Strach o holou existenci,
strach z nejisté budoucnosti. V lepší
orientaci nám nepomáhají ani média,
která většinově jedou ve stejném
strana 38
ORL číslo 2013-5
mainstreamu. Dnešní mocní chtějí
mít pod kontrolou i různé nezávislé
aktivity, občanské iniciativy a vše co
vybočuje z řady.
Ve vládě nesedí ani jeden ekonom.
To přece nevadí, vždyť máme náš
NERV, což je vznešeně řečeno Národní ekonomická rada vlády. A za tu
se to dá krásně schovat. Vláda jede v
akordu s nezávislými odborníky. To
má šmrnc. Co na tom, že část expertů
z NERV sedí ne zadarmo v různých
orgánech státních a polostátních firem, či jinak získává další zakázky státu. Toho nejupovídanějšího z nich
(bývalého ekonomického novináře
Mirka Zámečníka) šoupne do aktivity,
která nese název - „Rekonstrukce
státu“, tam alespoň otupíme ty
bojovníky proti korupci. Vždyť i vláda
chce přece totéž, hlavně rozpočtově
odpovědně a protikorupčně. Tiskovku této jistě bohulibé činnosti
pak zaštítí poslanec z TOP09, protikorupční místopředsedkyně vlády
Peake a výstupy pochválí Nečas s
Kalouskem. A je to. Zase jsme to
zmákli. Protest v mezích mírného
pokroku, pro establishment přijatelných a stravitelných. Kývneme na
pár zákonů, které už brzdíme dvacet
let. Ostatně ten legislativní proces
vůbec není jednoduchý a laik se v
něm nevyzná. Stojí to spoustu času, a
kdyby náhodou, tak se pak použije
nějaký ten pozměňovák. Tak díky,
milí bojovníci proti korupci, za vaši
bumážku. A příště nashle.
Komu to nestačí, tak pro toho máme
Schwarzenbergovo fórum s podporou TOP09. Přijďte mezi nás, budeme
spolu páchat dobro, váš Mirek Kalousek. Hlavně se neptejte na takové blbosti jako je abolice v prezidentově
(či spíše Nečasově) amnestii, na vyšetřování MUS, na hospodaření ČEZ a
dalších státních firem, na armádní zakázky, na detaily církevních restitucí,
na další mega veřejné zakázky, na čísla ve VZP, na fotovoltaiky, na kšefty
IT na Drábkově ministerstvu,…A už
vůbec nepátrejte po detailech slavné
české cesty privatizace. Ano, všechno
tak nějak nevyšlo. Bylo tam pár nevydařených investičních záměrů, ale ty
přece nemůžete kriminalizovat.
Korupcí se prý poztrácí 100 až 200
miliard Kč ročně. Ale jděte, to jsou
jen odhady nepřejícníků. Další desítky miliard nás stojí nefunkční daňový
systém, špatný výběr daní a pak to,
že ti největší hráči nedaní u nás, ale v
daňových rájích. To je prý ta daň za
svobodný trh a demokracii. Aha. Tak
teď už víme, proč jsou u nás silnice v
takovém stavu. Anebo proč se krátí
sociální výdaje a proč se snižuje
životní úroveň nejen důchodcům. Deficit státního dluhu mezitím roste
neustále, se stejnou dynamikou jako
deficit na důchodovém účtu. Přidejte
k tomu vysoké ceny elektřiny, vody,
topení, léků, potravin (často ne velmi
kvalitních), ale i neúměrné zisky
velkých bank atd., pak je nasnadě, že
něco není v pořádku. Nejde o žádné
jednotlivosti a nahodilosti, nýbrž o
systém, o pravidla psaná i nepsaná.
Tak teď se to asi dost nekompromisně dozví. Ač nemá majitel
nemovitosti (přípojky) sebemenší
možnost ovlivnit její stav, nebo ji udržovat, zejména vede-li pod veřejnou
komunikací, čili cizím(!) majetkem,
má být teď finančně plně odpovědný
za její opravy a údržbu. A protože vodárenské korporace mají provádět
údržbu přípojek na účet majitelů
zjevně podle svého uvážení, nebudou mít jejich majitelé ani valnou
možnost případné opravy a náklady
na ně ovlivňovat. Ale platit budou
muset, a to částky jistě ne malé, takže si troufám tvrdit, že pro řadu
domkářů to bude znamenat reálné
riziko, že zůstanou bez přístupu k
pitné vodě, protože na opravy prostě
mát nebudou. V 21. století ve Střední
Evropě, v rozvinuté zemi z relativně
solidní vodovodní sítí!
Na vině není žádná EU, nýbrž země
zvaná Česká republika, primárně současný způsob vládnutí – nevládnutí.
A také my všichni, kteří na to jen pasivně koukáme a tiše to konzumujeme.
A vodárenské společnosti? Ty budou
spokojeně inkasovat. Vodné roste,
stočné roste a zisky, ty také utěšeně
rostou. A teď navíc bude náklady platit někdo jiný. Co víc si přát? Princip
vodárenských korporací náš zisk je
nedotknutelný a když vy začnete šetřit, protože my jsme zdražili, tak my
zdražíme ještě víc, se tak dostává do
nové dimenze.
A zase jsme u toho absentujícího studu. Ten u lidí jako je Kalousek nebo
Klaus opravdu, ale opravdu neočekávejte.
http://outsidermedia.cz/U-Kalouskastud-neocekavejte-1.aspx
Vše pro
vodárenskou firmu
Český stát už neví, jak by soukromým
vodárenským monopolům vyšel
vstříc, a tak vymyslel, že opravy přípojek budou platit vlastníci domů, ke
kterými přípojky vedou. Přesněji
tedy vlastníci těch přípojek, které jim
stát přidělil zákonem již v roce 2001,
ale o nichž vzhledem k tomu, že daně
se z nich neplatí, zisky z nich nejsou a
do katastru se nezapisují, nemá zřejmě naprostá většina majitelů
nemovitostí ani potuchu, že jim de
iure patří.
http://orl.bloger.cz
A proč to všechno? Kvůli obyčejné blbosti, kvůli ideologické zaslepenosti,
v jejím důsledku byla strategická
vitální vodovodní infrastruktura
zprivatizována. Tady vidíte, jak
“lepší” je soukromý vlastník. Když se
to, co má být veřejnou službou, stane
soukromým byznysem, nemůže to
nikdy dopadnou dobře.
http://outsidermedia.cz/-Vse-provodarenskou-firmu--1.aspx
strana 39
ORL číslo 2013-5
Videonářez
Jaroslav Dušek a Václav Cílek
rozhovor
http://www.youtube.com/watch?
v=49RkK-7css4
Duchovní výzam hudby a vibrace
http://www.youtube.com/watch?
v=G4TnU05yWDM
Různé způsoby duchovního hledání
http://www.youtube.com/watch?
v=4_3D4SOS_vk
Václav Cílek mluvil v rozhovoru pro
Rádio Impuls o konci světa...
http://www.impuls.cz/clanek/videovaclav-cilek-lide-se-vzdy-prizpusobizmenam/234585
Václav Bělohradský: O češství
http://www.youtube.com/watch?
v=PQuD3U0h2rU
Lubomír Zaorálek o státní mafii
http://outsidermedia.cz/LubomirZaoralek-o-statni-mafii-1.aspx
http://orl.bloger.cz
strana 40

Podobné dokumenty