Byli jsme v bitvě o Británii
Transkript
Byli jsme v bitvě o Británii
Obsah Pravidla musí ctít všichni, říká Mirek Topolánek, český premiér a současný předseda rady EU str. 4 – 7 Madeleine Albrightová: Politický originál – portrét první ženy, která stanula na postu ministryně zahraničí USA str. 8 – 11 Editorial České desetiletí v NATO – Češi potvrzují svou roli v rámci Severoatlantického paktu str. 12 – 15 Byli jsme v Bitvě o Británii – čeští letci se významně podíleli na bojích druhé světové války str. 16 – 19 Fotogalerie – čeští piloti ve službách RAF – na jedinečných fotografiích Ladislava Sitenského str. 20 – 21 Vážení čtenáři, Vážení čtenáři, pouhých 20 let uplynulo od pádu Železné opony. A jen 5 let nás dělí od vstupu ČR do Evropské unie. Z hlediska historie jsou to víceméně jen zlomky času. Přesto tato doba stačila, aby vynesla Českou republiku do čela EU. Vůbec poprvé v tisíciletých českých dějinách tak naše země získala bez nadsázky globální význam. Pro některé země není role velkého hráče nic nového, protože měly své globální epochy. My tuto možnost získáváme až teď – vůbec poprvé od dob knížete Bořivoje blahé paměti (872 n. l.). Předvídat průběh nadcházejících pěti měsíců lze pochopitelně jen těžko. S jedním však můžeme počítat najisto: budou nabité zásadními událostmi. Ostrý nástup do letošního roku to jen potvrdil. Po krizi kolem dodávek plynu a konfliktu v Gaze před námi stojí další výzvy. Počínaje světovou ekonomikou, přes hrozbu klimatických změn, které vyžadují strategická rozhodnutí v oblasti energetiky, konče volbami do Evropského parlamentu a dokončením ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy. Kromě plného nasazení ve prospěch celé unie závisí úspěch předsednictví také na schopnostech vyjednávat, vést dialog a usilovat o dohodu na základě vzájemného respektu a porozumění na všech úrovních. Právě to v každodenním životě rozhoduje o dopadech i výsledcích evropské politiky. Zároveň právě díky tomu není předsednická země nikdy osamocená a může se kdykoliv opřít o mimořádnou intelektuální a politickou kapacitu celé sjednocené Evropy. Půlrok českého předsednictví provází mimořádná zodpovědnost, ale také historická příležitost. Věřím, že ji Česká republika využije naplno. v letošním roce si Česká republika připomíná nejedno osudné či osudové výročí, stejně jako tomu bylo v předcházejícím roce. Pokud bychom se zaměřili pouze na druhou polovinu 20. století, nemůžeme přehlédnout hrdinskou oběť Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa pěti státy „bratrské“ Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Připomínka tohoto nevšedního činu přivedla o dvacet let později v lednu 1989 do pražských ulic tisíce občanů, kteří svým upřímným protestem proti komunistickému režimu zahájili proces vrcholící téhož roku listopadovou sametovou revolucí. Rozpad sovětského bloku ve východní Evropě a zánik Varšavské smlouvy nastolil pro Českou republiku naléhavou otázku, jak svou po více než čtyřiceti letech opětovně nabytou svobodu a samostatnost ubránit i pro příští generace. Článek „Deset let od vstupu ČR do NATO“ Vám určitě přinese více než dostatečnou odpověď. To, že Armáda České republiky má bojové tradice, na které může se ctí navazovat, se dozvíte z příspěvku „Byli jsme v Bitvě o Británii“ o posledních žijících československých letcích, kteří na anglickém nebi, a nejen na něm, svou odvahou zanechali nesmazatelnou stopu. Tři esa v bruselském rukávu – pro jaké významné Čechy se evropská metropole stala domovem? str. 22 – 25 Návraty Podkarpatské Rusi – kdysi zde k oboustranné spokojenosti bývalo Československo str. 26 – 27 Nepřetržitá stopa Čechů v Bulharsku – pomáhali jsme zakládat zdejší archeologii, moderní stavitelství i školství str. 28 – 29 Jak jsme stavěli Sarajevo – čeští architekti, zejména Karel Pařík, zanechali v Bosně a Hercegovině nesmazatelný otisk str. 30 – 31 Osmnáct let Na vlastních nohou – dětské mírové hnutí Stonožka získalo dodnes pro charitativní účely více než 3,8 milionů eur str. 32 – 33 Mosaika událostí vztahujících se k českému předsednictví v Radě EU str. 34 – 35 EUROPA MUSICALIS – Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl má více než padesátiletou tradici str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. MK ČR E 6574 Vladimír Špidla plk. Mgr. Aleš Knížek eurokomisař pro zaměstnanost, sociální politiku a rovné příležitosti ředitel Vojenského historického ústavu Praha ISSN 1802–3657 Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected] 3 Pravidla musí ctít všichni, říká Mirek Topolánek v rozhovoru pro revue Vítá Vás Srdce Evropy Čas českého předsednictví je obrovskou národní i (Vaší) osobní příležitostí. Trápí Vás prchavost jeho půlročního trvání? Upřímně řečeno mě to spíš motivuje. Z celého předsednického programu se těším možná nejvíc na 30. červen; nestane se nic menšího, než že naše půlroční předsednictví skončí. Do tohoto půlroku se ale může vejít víc než šest měsíců: s nadsázkou říkám, že den má 24 hodin a noc. Během ledna jsme stačili určitě víc než kdokoli čekal. Například naši ad hoc návštěvu Egypta a Izraele, o níž jsme rozhodli v sobotu večer a odlétali v neděli brzo ráno, téměř nestačila zaznamenat ani média. Prchavost je tedy velmi relativní. To, že během předsednictví nedokáže žádná země prosadit 4 národní zájmy na úkor těch společných, považuji za pozitivum – naopak mě spíš zneklidňuje představa, co by mohly některé vlády provést pod tlakem finanční krize, například nekontrolovatelně zvyšovat státní dluh. Mirek Topolánek před poslanci Evropského parlamentu, 14. 1. 2009. Mohl byste uvést konkrétní příklad, kdy Češi v rámci předsednictví využili pověstnou schopnost improvizace, např. v procesu řešení dodávek plynu? Sám jste si odpověděl; misi českého předsednictví a Evropské komise, kdy se během šestatřiceti hodin podařilo v Kyjevě a Moskvě dojednat základ dohody o obnovení dodávek plynu, ocenily mnohé státy Unie – a to nejen ty, které jsou na ruském plynu stoprocentně závislé. Stejně rychlá byla reakce na situaci v Gaze. Blízkovýchodní konflikt se nepodařilo vyřešit šedesát let a ani my tuto ambici nemáme, ale iniciativa české diplomacie, která zahrnovala návrh na uspořádání dárcovské konference, a tedy i hospodářskou stabilizaci regionu, je myslím Francouzský státní tajemník pro evropské záležitosti Jean-Pierre Jouyet (druhý zleva), premiér ČR Mirek Topolánek a vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra na slavnostním večeru k zahájení předsednictví v Národním divadle v Praze, 7. 1. 2009. Mirek Topolánek a José Manuel Barroso na slavnostním večeru k zahájení předsednictví v Národním divadle v Praze, 7. 1. 2009. něco, co může jeho obyvatelům dlouhodobě přispět. Vezmu-li v úvahu aktuální situaci ve světě, jsem si jist, že naše schopnost improvizovat ještě nějakým testem projde. zbraní v Iránu či Severní Koreji. Jde o princip. Česká republika tvoří svým zaměřením na automobilový průmysl ukázkový evropský trh, který se s nastalou ekonomickou krizí bude Jako podtitulek hesla EVROPA BEZ BARIÉR jste přidal EVROPU PRAVIDEL. Lze ale tato pravidla exportovat i směrem na Východ? Určitě, již mnohokrát jsem řekl, že dodržování pravidel se nemůže omezovat jen na země EU. Musí je ctít všichni, kteří s námi chtějí hrát společnou hru. To platí v ekonomickém, politickém i občanskoprávním smyslu. Česká diplomacie v tomto ohledu trvale připomíná, že by země EU měly dodržování mezinárodních dohod nejen vyžadovat, ale přímo vynucovat. Platí to o dodržování lidských práv v komunistických zemích, o dodržování autorských práv v Číně a jiných asijských ekonomikách, o dodržování dohod o nešíření jaderných Setkání české vlády s Konferencí předsedů Evropského parlamentu, 5. 12. 2008. muset vypořádat. Plánujete pro domácí trh něco jako modelové řešení, které by se dalo uplatnit i v evropském měřítku? Především respektujeme, že každá členská země EU má jinou výchozí pozici, jinou hospodářskou strukturu a jinak se na ni promítá i finanční krize. Česká vláda ustavila pro domácí trh NERV (Národní ekonomickou radu vlády), ale nedomnívám se, že by její členové mohli vyřešit dopady finanční krize na celoevropské úrovni. Trváme ale na dodržování společných ekonomických pravidel. Na každém setkání s představiteli ostatních zemí opakuji: „Když platí v časech dobrých, musí platit i v časech zlých.“ Stručně řečeno se snažíme zabránit tomu, aby opatření zmírňující aktuální hospodářské otřesy podlomila dlouhodobě funkční mechanismy, například pakt stability. A když už jste zmínil „Evropu bez bariér“ – jsem přesvědčen, že například důsledná liberalizace trhu a odstranění zbytků protekcionismu je jedním ze způsobů, jak dopadům ekonomické krize čelit. Děkujeme za rozhovor. 5 Evropanství nemá hranice Z projevu předsedy vlády ČR Mirka Topolánka v Národním divadle v Praze 7. 1. 2009 Hans-Gert Pöttering a Mirek Topolánek. Ze slavnostního večera k zahájení českého předsednictví, Národní divadlo v Praze, 7. 1. 2009. Je mi ctí, že zde mohu slavnostně na domácí půdě zahájit české předsednictví Evropské unii. Jak prchavý je to okamžik pro předsedu vlády, jak významná historická chvíle to je pro Českou republiku. S nad žádný jiný evropský národ nevěnoval tolik úsilí, času a prostoru debatě nad otázkami své identity a smyslu vlastní existence jako Češi. Spor, do nějž se zapojily přední osobnosti české vědy, kultury i politiky, nás provází od počátku formování moderního národa. Co může národ, který se stále znovu a znovu ptá, kým vlastně je, nabídnout Evropě? Co může Česko v roli předsednické země nabídnout Evropské unii, která sama tak těžko hledá společnou identitu? Myslím, že můžeme nabídnout právě naši zkušenost s řešením „České otázky“, která je zároveň otázkou evropskou. Na vše, na co se ptá současná Evropa, jsme se my Češi ptali sami sebe dvě století. Za tu dobu jsme se naučili, co je skutečně důležité, na čem opravdu záleží.… 6 … Ano, svoboda je naší základní hodnotou. Svoboda je odpovědí na všechny otázky po identitě. Té české i té evropské. Svoboda je komparativní výhodou malého národa mezi velkými, stejně jako malého kontinentu mezi lidnatějšími a bohatšími světadíly. Svoboda je tím svorníkem, který spojuje naše češství a naše evropanství. Zde si vypůjčím více než sedmdesát let stará slova kritika a filoso- fa Františka Václava Krejčího, protože bych to nedokázal vyjádřit lépe: „Nazývejme evropanstvím jasné vědomí příslušnosti nejen k národu, ale nad to i k společnému kulturnímu a morálnímu celku, jejž oproti jiným dílům světa představuje Evropa, třebas že se pojem této duševní a kulturní solidarity nekryl vždy právě se zeměpisným pojmem Evropy.“ Opravdu, evropanství nemá geografické hranice. Ačkoli naše hodnoty jsou specificky evropské, jsou zároveň hodnotami univerzálními, může se k nim přihlásit každý člověk nadaný svobodnou vůlí. Univerzálními a stále platnými hodnotami jsou i dva postuláty, které stály u zrodu Společenství uhlí a oceli: Mír a prosperita. Jak naléhavě se nám připomínají i na počátku roku 2009! Zároveň se tyto aktuální otázky, které musíme řešit hned od prvních hodin našeho předsednictví, kryjí s obsahovými prioritami, s našimi „Třemi E“, jimiž jsou Ekonomika, Energetika a Evropa a svět. Jsou to priority, které se dotýkají všech totéž. Říkají nám, že více než na velikosti, na momentálním bohatství či na institucionálním uspořádání záleží na svobodě, na síle myšlenky. O d našeho češství vede spojnice k našemu evropanství a od něj ke globálnímu pohledu. Vidíme Evropu jako společenství spojené Mirek Topolánek na setkání s Konferencí předsedů Evropského parlamentu, 5. 12. 2008. členských zemí, které ukazují přidanou hodnotu evropské spolupráce a následně potřebu hledání řešení na globální úrovni. S větová krize nám znovu ukázala, jak relativními pojmy jsou bohatství a velikost země. Zákony Ekonomiky platí pro všechny, pro velké i malé, pro bohaté i chudé. A v éře globálních trhů není před dopady chyb uchráněn nikdo. Hledání řešení si o to více žádá společný a uvážlivý postup, který nás uchrání od vršení nových chyb. Celoevropským a globálním tématem je i Energetika. Těžko bychom našli lepší příklad celoevropského zájmu, který si žádá společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. I naléhavost této priority se ukázala hned na počátku našeho předsednictví. Konečně tu máme Evropu a svět. Francouzské předsednictví muselo řešit krizi v Gruzii. Naše začíná s novou eskalací napětí na Blízkém východě. Tím se jen potvrzuje, co jsme říkali dříve – že Evropská Galavečer „Sladíme Evropu“ k zahájení předsednictví v pražském Národním divadle proběhl v režii bratří Formanů, známých divadelníků, synů režiséra Miloše Formana. unie musí v blízkovýchodním konfliktu hrát daleko aktivnější roli.… …Řekl jsem tu, že hodnotou, která spojuje naše češství a naše evropanství, je svoboda. Povedeme evropské společenství v roce, kdy oslavíme pět let od našeho vstupu a dvacet let od pádu totality. Obě tyto zkušenosti nám říkají stejnými základními hodnotami a zároveň otevřený prostor svobody směrem dovnitř i vně. Takto také vnímám motto českého předsednictví Evropské unii: Evropa bez bariér. Redakce Foto: www.eu2009.cz 7 Madeleine Albrightová: Politický originál Politici přicházejí v mnoha variantách: státníci, populisté, demagogové, tribuni lidu, veřejní intelektuálové, filozofové, aktivisté či romantici. A pak je jiné dělení: jsou politici univerzální, hodící se pro každou dobu politického kalendáře a ti, kteří jsou jakoby stvořeni pro konkrétní historickou situaci. Když pomine, odcházejí ze scény. K prvním se řadí třeba Charles de Gaulle, jenž díky svému instinktu a obratnému manévrování dlouho dokázal dominovat francouzské politice. Margaret Thatcherová a Václav Havel jsou opačnými příklady – přicházejí splnit velký úkol, který před ně nemilosrdná vůle dějin předhodí, ale do „normálních“ politických časů se jejich styl příliš nehodí. 8 Madeleine Albrightová je političkou, diplomatkou a profesorkou (s přestávkami mnoho let vyučuje na Geor- Madeleine Albrightová na fotografii Timothyho Greenfielda-Sanderse. getownské univerzitě ve Washingtonu, kde ji studenti několikrát zvolili učitelem roku), jíž je těžké zařadit do výše zmíněných kategorií. Se svým talentem, svými úspěchy i nezdary – je svá. Je originál. V první vládě prezidenta Williama Jeffersona Clintona pracovala jako velvyslankyně při Organizaci spojených národů v New Yorku a v jeho druhé dosáhla vrcholu kariéry. Byla první ženou ve funkci ministryně zahraničních věcí. Podle americké ústavy je ministr zahraničí čtvrtý v řadě jako nástupce prezidenta v případě jeho úmrtí, rezignace či odvolání (po viceprezidentovi, předsedovi Sněmovny a nejdéle sloužícím senátorovi). Jenže rodačka z Prahy nemůže být v USA prezidentkou (nenarodila se tam) a toto pra- Bill Clinton a Václav Havel (v pozadí Madeleine Albrightová), z návštěvy amerického prezidenta v Praze, 1994. Václav Havel, Madeleine Albrightová a Bill Clinton; z návštěvy amerického prezidenta v Praze, 1994. vidlo se na ní nevztahovalo. Ze stejného důvodu se neúčastnila ani strategického plánování pro případ jaderného konfliktu. N arodila se totiž v roce 1937 v Praze jako Marie Jana Korbelová v rodině českého diplomata Josefa Korbela, který před válkou působil v Bělehradě. Rodiče byli židovského původu, konvertovali však ke katolicismu. Albrightová byla vychovávána jako katolička, dnes vyznává episkopální víru. Jméno Madeleine je francouzská verze její české dětské přezdívky Madlenka. Přijala je na střední škole ve Švýcarsku. Po válce rodina utekla před komunisty z Československa do Spojených států. V coloradském Denveru byl Korbel zakládajícím děkanem školy pro mezinárodní vztahy. Do dějin se zapsal jako mentor dvou budoucích ministryň zahraničí – své dcery a studentky jménem Condoleeza Riceová. Zdálo by se, že její akademická dráha ji v dnešním světě dominance médií znevýhodní. Jen málo profe- Madeleine Albrightová při natáčení pořadu České televize Otázky Václava Moravce. sorů se dokáže přizpůsobit diktátu televize, mluvit jednoduše a srozumitelně. Albrightová je jednou z nich. V době působení v OSN byla navenek nejvýraznějším hlasem prezidentovy zahraniční politiky. Do paměti se zapsaly její spory s generálním ta- jemníkem Boutrosem-Boutrousem Ghálím při důrazné obhajobě amerických zájmů. Ghálího mluvčí Sylvana Foa, Američanka, na adresu Albrightové poznamenala, že není žádná vadnoucí fialka, americké rčení, jež se svým eufemismem dobře hodí do budovy plné diplomatů z různých kultur a částí světa. A diplomaty, uvyklé na to halit své názory do eufemismů, mohla dráždit přímočarost profesorky z Georgetownu. Rozhodně ji však ocenil prezident Clinton. Ten si ji oblíbil také kvůli její reakci na zločin kubánských stíhacích pilotů, kteří v mezinárodních vodách sestřelili malé letadlo humanitární organizace proticastrovského exilu Hermanos al rescate (Bratři na záchranu). Velvyslankyně měla k dispozici nahrávku odposlechnutého rozhovoru kubánských pilotů. Část pustila svým kolegům v OSN – chvástavé výrazy poté, co migy komunistického letectva sestřelily bezbrannou cessnu. V rozhovoru jeden pilot užil chlapáckého španělského výrazu cojones (koule). „To nebyly cojones,“ řekla rozhořče- 9 Ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová se ujala odhalení oficiálního portétu Madeleine Albrightové, 64. ministryně zahraničí USA a první ženy na tomto postu. ná velvyslankyně do kamer, „to byla zbabělost!“ Největším neúspěchem její kariéry se stala její neochota a neschopnost podniknout cokoliv smysluplného během genocidy ve Rwandě v roce 1994. Albrightová vedla na půdě OSN tažení za to, aby vyvražďování etnika Tutsiů ze strany Hutuů nebylo oficiálně označeno za genocidu, což by podle mezinárodního práva mělo své konsekvence. Mluvčím Bílého domu pak doporučila používat jen výraz „acts of genocide“ (genocidní činy). Později svoje selhání vysvětlovala nejasnou situací ve Rwandě a údajným nedostatkem informací. A lbrightová je od počátku své politické kariéry levicově-liberální demokratkou. Radila senátorovi Edmundu Muskiemu, prezidentu Jimmymu Carterovi, viceprezidentské kandidátce Geraldine Ferrarové a prezidentskému kandidátu Michaelu Dukakisovi. Dnes je volně spojena s týmem prezidenta Baracka Obamy. Ve volbách podporovala svoji přítelkyni, senátorku Hillary Clintonovou, která ve své nové funkci ministryně zahraniční jistě nejednou zvedne sluchátko, aby se s Albrightovou poradila. Albrightová byla hlasitou a nemilosrdnou kritičkou vlády prezidenta George Bushe. Je zásadní odpůrkyní války v Iráku a domnívá se, že tato akce bude pro Ameriku v budoucnosti větší katastrofou, než byla válka ve Vietnamu. Dnes si i kvůli této kritice málokdo pamatuje, že koncem devadesátých let byla v politice k Iráku považována za zastánkyni tvrdé linie vůči Saddámu Husajnovi. Rozhovor s televizí CBS na toto téma ji dostal do problémů, když na demagogicky položenou otázku („Kvůli hospodářským sankcím v Iráku údajně zemřelo půl milionu dětí. To je víc než v Hirošimě. Stojí sankce za to?“) odpověděla, že s přihlédnutím ke všem okolnostem se sankce vyplatí. Albrightová, jak sama v pamětech přiznala („Musela jsem se asi zbláznit, že jsem to řekla.“), neměla přijmout chybnou premisu položené otázky, ale naopak se proti ní ohradit. 10 Kandidát na prezidenta USA Barack Obama hovoří s Madeleine Albrightovou v rámci kulatého stolu o otázkách zahraniční politiky, Washington, 18. června 2008. Když šlo o věc, nebála se Albrightová pustit do křížku i s klíčovými prezidentovými lidmi. Jedním z nich byl Colin Powell, tehdy ještě ve velitelské uniformě a funkci předsedy sboru náčelníků štábů. Powell, ovlivněn debaklem vietnamské války, zformuloval taktickou doktrínu nasazení vojenských jednotek v zahraničí jen za splnění několika podmínek. Armáda směla být použita až tehdy, jednalo-li se prokazatelně o ochranu amerických zájmů. Měla být nasazena jen s obrovskou početní převahou k zasazení rychlého, devastujícího úderu. A především musela být dopředu formulována takzvaná exit strategy, čili muselo být jasně definováno, kdy operace skončí a vojska se vrátí. Takto formulovaná Powellova doktrína umožňovala opatrnému generálovi oponovat těm, kteří si přáli nasadit vojska v rámci operací NATO na Balkáně, aby se demokratické státy spojily tam, kde nejde o ekonomické zájmy, ale o záchranu životů. Je to první válečná humanitární operace, v níž NATO dalo najevo, že není reliktem studené války, ale organizací s potenciálem stát se pilířem bezpečnostní politiky demokratického světa. Albrightová byla její hvězdou. V Bělehradě, kde otec Josef Korbel působil před válkou jako český diplomat, jí stále nemohou přijít na jméno, ale v Kosovu je milovanou osobností. Dnes tam vyrůstá generace dívek nesoucích jméno Madeleine. Tomáš Klvaňa Foto: ČTK Autor je tvůrcem blogu Globální bazar (http://globalni-bazar-tomaseklvani.respekt.cz/). V letech 2007– 2008 působil jako vládní zmocněnec projektu protiraketové obrany a v roce 2003 byl krátce mluvčím a poradcem prezidenta republiky. Je držitelem Shorenstein Fellowship na Harvardově univerzitě v USA (2003) a doktorátu v teorii komunikace z University of Minnesota (1997) v USA. Žil a pracoval v USA a SRN. V současnosti přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing. zejména v Bosně. Clintonova nerozhodnost prodloužila vliv doktríny i poté, co Powell odešel a nahradil ho generál John Shalikashvili. Albrightová od začátku argumentovala pro nasazení vojsk a ukončení bosenské války. V jednu chvíli konsternovanému Powellovi vmetla do očí: „Na co si tedy šetříme tuhle skvělou armádu, když ji nemůžeme použít?“ K zásahu na Balkáně došlo až v roce 1999, kdy byla Albrightová ministryní. Kosovská operace je jejím historickým úspěchem. Zastavila zabíjení a vyhánění Albánců a nakonec vedla i k pádu ultranacionalistického Miloševičova režimu, pročištění a demokratizaci srbské politiky. Bělehrad nyní aspiruje na členství v Evropské unii. Ukázalo se, že přes všechny nevýhody kolektivní operace je možné, Madeleine Albrightová je členkou širšího poradního sboru současného prezidenta USA Baracka Obamy. 11 České desetiletí v NATO Úderem půlnočních zvonů, které odbily letošní Nový rok, se Česká republika ujala předsednictví v Evropské unii. Možná se v Evropě najde dost lidí, kteří si uvědomí, že se tak stalo pět let poté, co samo Česko do unie vstoupilo. Také je tomu ale právě deset let, co se země stala členem Severoatlantické aliance. NATO už 12. března 1999 jako první významná západní organizace (kromě OECD) otevřelo své brány Čechům. Ti touto branou prošli společně s Poláky a Maďary. A bylo to také pouhých deset let po roce převratných změn ve střední Evropě. Vstup tehdejšího Československa do aliance se přitom ještě poměrně dlouho po roce 1989 (pádu komunismu 12 v Československu) jevil jako utopie. Zaznívaly názory, že po vojenské organizaci bývalého východního bloku – Varšavské smlouvě, by mělo svou existenci ukončit i NATO. V roce 1999 však už Češi vstupovali do jiného NATO, které se od studené války hodně změnilo. Velkou zásluhu na přijetí nových členů měl americký prezident Bill Clinton, který po jednom jednání se třemi naléhajícími prezidenty středoevropských zemí – Václavem Havlem, Lechem Walesou a Arpádem Gönczem – prohlásil: „A vlastně proč ne?“ Odhady řady skeptických prognostiků se ukázaly jako liché, Česko se stalo dří- Armáda „Letos poprvé v historii české armády dojde k „vševojskovému“ nasazení v zahraničních misích – od pozemních jednotek a elitní 601. skupiny speciálních sil přes nasazení vrtulníků v Afghánistánu až po premiéru supersoniků Gripen při airpolicingu v Pobaltí.“ Zbyněk Pavlačík předseda sdružení Jagello 2000 ve členem NATO a teprve později vstoupilo do Evropské unie. Část pozorovatelů je dodnes přesvědčena, že právě díky rozšiřování Atlantické aliance se nakonec urychlil i proces rozšiřování EU. Kosovský šok Jinou otázkou ovšem je, zda Češi před deseti lety tušili, co je v NATO vlastně čeká. A hned první rok členství pro mnohé znamenal šok. Během několika týdnů aliance zahájila bombardování Jugoslávie, aby zabránila etnické čistce v Kosovu. Pro většinu Čechů, ale také pro mnohé vládní i opoziční politiky bylo nepředstavitelné, že by se země mohla podílet na takové akci proti Srbům – tedy národu, který se v Česku tradičně těší značným sympatiím. Jenže na druhé straně tu byly nové spojenecké vazby v alianci. Praha lavírovala mezi odmítavým stanoviskem k akci NATO a plněním spojeneckých závazků. Možná se projevil nedostatek veřejné diskuse o tom, co vše vlastně členství přinese a že aliance bude dříve či později vojensky zasahovat mimo své území. vy univerzity v Brně. Týká se to i širší veřejnosti. „O bezpečnosti se dnes debatuje třeba i v hospodách,“ dodává Dančák. Kromě samotného členství v NATO na to přirozeně měly vliv teroristické útoky z 11. září 2001 a také nynější diskuse o umístění amerického radaru na českém území – jako součásti středoevropského pilíře protiraketové obrany. A Češi jsou také ochotni vysílat vojáky na zahraniční mise – v souladu s novým posláním Atlantické aliance, která se začala daleko více soustředit na řešení bezpečnostních problémů mimo území svých členských států. Vojáci v zahraničních misích P rávě zkušenost s působením v alianci však nakonec přispěla k tomu, že se Češi začali důkladněji věnovat bezpečnostním záležitostem. „Díky členství v NATO se seriózně zabýváme vlastní i globální bezpečností,“ říká Břetislav Dančák, ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masaryko- Účast v zahraničních vojenských misích výrazně zlepšila pověst Česka v rámci aliance. Země si získala uznání díky specializaci na specifické vojenské kapacity – ochranu proti chemickým, biologickým a radiologickým zbraním, vojenskou nemocnici či průzkumnou jednotku. Čeští vojáci zamířili 13 jak do Afghánistánu a do Iráku, kde se podíleli (a dosud podílejí) na výcviku tamních ozbrojených sil, tak na Balkán – do Bosny, Kosova či Albánie. V současné době o sobě dávají Češi nejvíce vědět v rámci mise KFOR v Kosovu i na několika místech v Afghánistánu. Český provinční rekonstrukční tým působí v afghánské provincii Lógar a snaží se tak přispět k plnění jednoho ze současných klíčových cílů NATO – propojení vojenských a civilních kapacit v zájmu stabilizace a obnovy oblastí, z nichž se šíří bezpečnostní hrozby do okolního světa. P odobně jako mnoha dalším zemím se ani Česku nevyhýbají politické hádky o to, zda a kam vojáky vysílat. Jestliže se před deseti lety názorové třenice týkaly Kosova, v posledních týdnech česká opozice zpochybnila působení vojáků v Afghánistánu. Bezpečnostní situace v této zemi se podle ní zhoršuje, čeští vojáci jsou 14 ve větším ohrožení. Vláda oponovala tvrzením, že vojáky do Afghánistánu vyslala sama současná opozice v době, kdy ještě vládla. Podobné hádky patří k politickému folklóru, ale politolog Břetislav Dančák zůstává optimistou: „Vládní koalice a opozice se ohledně zahraničních misí nakonec vždy dohodnou.“ Reforma armády: pozdě, ale přece Zaměření na zahraniční mise zásadně změnilo českou armádu. „Teď je to úplně jiná armáda,“ uvádí Jan Eichler z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. České ozbrojené síly by podle něj zřejmě snižovaly početní stavy tak jako tak, ale „mnoho bylo dáno právě členstvím v NATO“. Hlavním úkolem se stala účinnost jednotek, které dříve či později čeká vyslání do zahraničí. Eichler upozorňuje, že důraz kladený na zahraniční mise má i odvrácenou stranu. Otázkou je, do jaké míry se pak armáda připravuje na obranu vlastního území. Snižování početního stavu ozbrojených sil a rušení vojenských útvarů nemusí být z tohoto hlediska tou nejlepší zprávou. Eichlerovi ovšem nejvíce vadí omezování útvarů pro civilní ochranu obyva- i další státy někdejšího východního bloku. A to přes odpor Ruska, které se ovšem samo stalo partnerem aliance, byť vzájemná spolupráce Moskvy s NATO prochází obdobím nadějných vzestupů i krizí. Další zkouškou těchto vztahů se stává středoevropský pilíř protiraketové obrany. tel, které by bylo možné využít třeba i v době povodní. Faktem je, že členské země aliance se během posledních zasedání shodly – je nutné vhodně vybalancovat zahraniční mise s plněním tradiční role armád při obraně vlastního území. Č eši však ještě několik let po vstupu do NATO řešili jiný problém – žádná zásadní reforma se nerealizovala, ministerstvo obrany vyčkávalo a vojenský rozpočet příliš zatížily jednotlivé investiční projekty – nákup letounů L-159 či modernizace tanků T-72. Ještě v roce 2001 dal tehdejší generální tajemník NATO George Robertson Praze najevo své výhrady k tomu, že Česko neplní své vojenské závazky. V dalších letech profesionalizace armády nabrala poměrně rychlé tempo. Podobně jako v případě dalších členů aliance však stále platí, že Česko není schopno dosáhnout slibovaných rozpočtových výdajů na obranu. P Summit a kontaktní ambasády Mezi velké úspěchy Česka je možné bezpochyby označit organizaci summitu NATO v roce 2002. Nejvyšší představitelé aliance se tehdy poprvé v historii sešli za někdejší železnou oponou a pražský summit také rozhodl o dalším rozšiřování aliance dále na východ. Bezpečnostní garance, které byly hlavní motivací už pro vstup Česka do NATO, tak mohly získat oněkud ve stínu pozornosti zůstávaly v uplynulém desetiletí „alianční aktivity“ českých diplomatů v nečlenských zemích NATO. Neprávem. České zastupitelské úřady plnily roli kontaktních ambasád aliance v Rakousku, Litvě a Izraeli. Od nového roku se této úlohy chopilo české velvyslanectví v Srbsku. Česko tedy bude vylepšovat image aliance v zemi, která zůstává vůči NATO nepřátelská a v níž teď nemají na růžích ustláno ani sami Češi, kteří loni uznali nezávislost Kosova. Jan Žižka zástupce šéfredaktora deníku E15 Foto: www.natoaktual.cz, www.jagello.org 15 Byli jsme v Bitvě o Británii Po okupaci Československa 15. března 1939 stovky našich vojáků uprchly na západ nebo na východ bojovat proti Němcům. Odcházeli jednotlivě i po malých skupinách. Často se přitom spoléhali na pomoc vlasteneckých spoluobčanů. Rizika byla značná. Jeden příběh za všechny. Na jižní Moravě pomáhala našim lidem při útěku do Jugoslávie mladičká učitelka Zdeňka Pokorná. Byla brzy dopadena gestapem, pravděpodobně na udání, a po zbytek války vězněna v nacistických kriminálech. Po komunistickém puči v únoru 1948 byla považována za politicky nespolehlivou, a proto utekla do Anglie, kde patřila mezi nejaktivnější členy Československé obce legionářské v zahraničí. Zemřela v úctyhodném věku 101 let. Vzdušných bojů proti německým vetřelcům ve Francii se podle informace francouzského ústavu dějin letectva zúčastnilo 123 československých letců, z nich 114 pilotů a 9 mechaniků. 27 našich letců v těchto bojích padlo. Už tehdy se někteří vyZe slavnosti ke druhému výročí založení 312. perutě RAF, 1942. Přes Francii do bitvy o Anglii Většina českých letců, kteří chtěli ze srdce přispět k porážce nacistického Německa, odcházela nejprve do Polska a odtamtud do Francie. 16 „První odcházeli, poslední se vraceli,“ řekl o československých letcích generál Ludvík Svoboda. znamenali jako letecká „esa“. Byli to především Alois Vašátko, který měl za sebou 15 vítězství, František Peřina se 14 a Josef František s 11 vítězstvími ve vzdušných soubojích s Němci. Po pádu Francie se českoslovenští letci a vojáci přesunuli do Anglie, kde někteří zasáhli do vzdušné Bitvy o Británii. Když válka v Evropě skončila porážkou Němců, o kterou se českoslovenští letci a vojáci zasloužili nemalou měrou, naši lidé se vraceli domů. Na rozdíl od Poláků, kteří už doma měli nastolený komunistický režim, a proto většina z nich zůstala v Británii. „Pro komunismus jsme za války krev necedili,“ řekl mi o tom trefně jeden ze zklamaných polských letců ve skotském Dundee. M nozí z našich letců a vojáků však také ve vlasti spokojeni nebyli, zvláště, když byli po Únoru 1948 (kdy se komunistická strana v Československu násilně chopila moci) vyhazováni z vedoucích funkcí v ar- Z pobytu 312. perutě RAF v Harrowbeeru. Z dočasného místa pobytu čsl. letců – Harrowbeer, Somerset. Historie Vy živí, buďte pozdraveni, vy mrtví, žijte ve zpěvu motorů zdvihajících vaše druhy k oblakům, nad ně, kde už není nic než vzduch, modrojasný vzduch – vy mrtví, bratři hvězd a duhy! František Hrubín básník, (1910–1971) o českých letcích v Anglii mádě a v letectvu jen proto, že za války bojovali na západní frontě. Někteří z tohoto důvodu putovali do věznic a do uranových dolů na Jáchymovsku. Zajímavý je třeba příběh Marcela Ludikara, kterého komunisté nejprve zbavili funkce velitele letiště. Zároveň ho jeho bratr, který za války působil v partyzánské skupině Jindra, varoval, že po něm jde tajná policie a bude brzy zatčen. Marcel Ludikar neváhal a odešel podruhé do exilu. Po listopadové revoluci v roce 1989 byl rehabilitován a oceněn prezidentem Havlem. Osiřelé brookwoodské hroby Málokdo z nich o tom mluví zcela otevřeně, ale je to tak – veteránů ze zahraničních armád, jimž vděčíme za porážku fašismu, dnes rapidně ubývá. S tím, jak mramorových pomníků na hřbitově veteránů v Brookwoodu u Londýna přibývá, jejich kamarádů, kteří tam urny s popelem ukládají, je rok od roku méně. Dnes už slovo „hrdina“ zní ledaskomu poněkud archaicky. Možná, že k tomu tak trochu přispěli oni sami. „Já nebyl hrdina, dělal jsem, co byla moje povinnost důstojníka z povolání,“ řekl mi před lety pilot generálmajor Jiří Hartman, poslední velitel 310. československé perutě Královského letectva. „My jsme byli přesvědčeni, že válku nepřežijeme. Život se bral ze dne na den. Den volna byl nejčastěji pátek. A tak jsem se vždycky těšil na příští pátek.“ Po válce se Jiří Hartman spolu s kamarády od perutě vrátil do vlasti. Po komunistickém puči z února 1948 utekl z vlasti podruhé. Žil Škpt. Alois Vašátko, první velitel čs. wingu (pluku). Z Francie si přivezl 15 vítězství, v Anglii potvrdil pověst stíhacího esa dalšími sestřely. 17 v přístavu Portsmouth v jihovýchodní Anglii a zemřel před dvěma lety. Jiří Hartman byl ze stejného těsta jako hrdina Sovětského svazu generálmajor Josef Buršík, tankista a osvoboditel Ostravy, který s námi ostatními sokoly hrával volejbal v londýnské tělocvičně. Jejich pomníky dnes naleznete v Brookwoodu, spolu s pomníky pětasedmdesáti kolegů. Je tu také pomník s urnou generála Ludikara. Dříve do Brookwoodu u příležitosti oslav výročí vzniku ČSR a konce 2. světové války jezdili také legionáři jako podplukovník Roman Kokrda, bývalý starosta Sokola Londýn a poslední legionář z první světové války. Tehdy byly jen britských členů Československé obce legionářské v zahraničí stovky. „Dnes nás zbývá už jen sedm,“ říká jednatel Svazu letců svobodného Československa pplk. Arnošt Polák, někdejší radista slavné 311. československé bombardovací perutě RAF. V říjnu 2007 se přijel poklonit památce svých kamarádů do Brookwoodu už jen jeden legionář, plk. Rudolf rodák generál Ivan Schwarz, ročník 1923. „My dva s Ivanem jsme nejmladší,“ hlásí s veselým úsměvem Arnošt Polák, který se narodil v Praze v témže roce. Jako jednatel Svazu je Polák nepostradatelný. Vede členskou kartotéku a udržuje čilé styky s kolegy letci ve vlasti. Nadšeně mi vypravuje o návrhu pomníku padlým příslušníkům 311. československé bombardovací perutě, který vypracoval ve spolupráci se Stevem Aldershotem, nadšencem a milovníkem historie Čechoslováků 312. československá stíhací peruť. rutě. Osmnáct z nich sní svůj věčný sen na tainském hřbitově. N Čapek, ročník 1919, s manželkou. Předseda legionářů, generál Miloslav Kašpar, který mnoho let vydával skvělý časopis Osvobození, churaví. Do Brookwoodu se už nedostane. Bydlí v pečovatelském ústavu, kde se k němu nedávno připojila manželka Paulette. Mladíci ze Svazu letců Členů Svazu letců je kolem dvaceti. Jejich předsedou je bratislavský 18 v RAF. Památník byl nakonec odhalen 9. srpna 2007 na hřbitově St. Duthus ve starobylém skotském městečku Tain. Při jeho odhalení pplk. Polák řekl: „Jsme tu proto, abychom vzdali čest památce příslušníků 311. československé perutě, kteří nepřežili a nemohli se radovat z návratu do vlasti, za jejíž osvobození položili své životy.“ Ze 480 československých letců, kteří za války zahynuli ve službě v Královském letectvu, bylo 273 právě z 311. pe- Část Brookwoodského vojenského hřbitova u Londýna, kde jsou pohřbeni českoslovenští vojáci. ěkteří veteráni se vyznamenali také v širší krajanské obci Spojeného království. Českobudějovický rodák plk. Rudolf Čapek je jedním z nich. Za války sloužil v československé armádě na základně Cholmondeley. Do Británie se vrátil po únorovém puči ve vlasti a až do odchodu do důchodu působil jako zdravotník v psychiatrické nemocnici v Epsomu u Londýna. Na poválečných oslavách 28. října v londýnském Československém národním domě s vervou sobě vlastní recitoval básně Viktora Dyka a dalších českých klasiků. V padesátých a šedesátých letech byl členem sokolského divadla. Později vynikl i v ochotnickém souboru Londýnská sezóna. Památníky stávající a vznikající Jedním z největších památníků, které připomínají účast českosloven- Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová se setkala s českými válečnými veterány a udělila Záslužné kříže ministryně obrany ČR gnrmj. Ivanu Schwarzovi, plk. Františku Kaplanovi a pplk. Arnoštu Polákovi, Londýn, 22. 6. 2008. k porážce fašismu. U jeho odhalení mají stát jako čestná stráž jejich kolegové, věrní veteráni. Kéž by jejich řady tolik neřídly! „Setkávání s veterány patří mezi nejmilejší povinnosti či spíše privilegia velvyslance. Jsou to bez výjimky lidé milí, přímí a skromní. Když s nimi člověk mluví, uvědomuje si, že slova „vlast“ a „povinnost“ zněla jinak kdysi a nyní, i když by tomu tak nemělo být. Moji snahou je představovat tyto milé a statečné muže a ženy té nejmladší generaci, která Návštěva prezidenta Edvarda Beneše u československých letců, 1944. ských vojáků a letců ve druhé světové válce, je památník Bitvy o Anglii na nábřeží Temže v Londýně. Odhalil ho v září 2005 následník trůnu princ Charles s manželkou. Nese jména všech účastníků této mimořádně krvavé letecké bitvy (10. 6.– 31. 10. 1940), mezi nimi i 88 českých a slovenských letců. Výstavba památníku stála přes jeden a půl milionu liber. Byla financována ze sbírky, do které podstatně přispělo i české ministerstvo obrany. Další památník je teprve ve stádiu příprav. Bude ve skotském přístavu Arisaig na západním pobřeží, kde za války prošly stovky československých vojáků výcvikem pro zvláštní operace útvaru SOE (Special Operations Executive). Postavení památníku a jeho finanční zajištění má na starosti čestný konzul České republiky v Edinburku pan Paul Millar. Na otázku, jak pokročilá tato akce je, odpovídá, že k realizaci ještě zbývá vykonat notný kus cesty – se žádostmi o finační příspěvek se obrací na firmy, „jejichž měšce jsou zatím značně neprůstřelné“. 97letý plk. William Kauders M. C., navigátor 311. perutě, přicestoval na odhalení pomníku československým letcům ve skotském Tainu až z USA. Slavnostního odhalení památníku obětem druhé světové války z řad 311. perutě britského Královského letectva se zúčastnil i pplk. Arnošt Polák, Tain, Skotsko, 9. 8. 2007. Dosavadní dary tvoří menší obnosy od jednotlivců. Pro realizaci projektu založil konzul s několika přáteli českoskotskou dobročinnou organizaci Czech Memorial ( w w w. c z e c h m e m o r i a l . o r g ) . Památník má být další důstojnou upomínkou na příspěvek smělých Čechů a Slováků do Británie přišla v posledních letech. Snad se ještě podaří provést alespoň částečnou „transfuzi krve“ – přenos hodnot, za něž veteráni bojovali,“ uzavírá český velvyslanec ve Velké Británii Jan Winkler. Milan Kocourek BBC Foto: Ladislav Sitenský, Judita Mauerová 19 2 4 20 3 5 Galerie 1. (centrální) Fotografie bombardéru Liberator je Sitenského nejčastěji publikovanou fotografií z druhé světové války. 2. Por. Josef Menšík se kouloval se stejnou chutí, s jakou létal. 3. Ze souboje se dvěma letadly Focke-Wulf se rtm. Liškutín vrátil s ohromnou dírou v křídle. 4. Skromný život letců zachycují fotografie, pořízené pouze ve světle svíčky. 5. Piloti jsou v pohotovosti a vyhřívají se na slunci. 6. Rt. František Kruťa dává z kabiny hurricanu znamení, že je připraven ke startu. 7. Piloti: sgt. Smolík, plt. Janeba, sgt. Karásek, 1940. Autor fotografií Ladislav Sitenský (*1919) 6 7 21 Tři esa v bruselském rukávu V říjnu 2005 přivítal evropský komisař pro administrativní otázky Siim Kallas tisícího zaměstnance z nových členských zemí. Oslavenkyní se stala česká právnička Hana Procházková z Brna. Pracovní uplatnění v souvislosti se vstupem ČR do EU našlo v Bruselu a v Lucemburku odhadem již více než tisíc Čechů. Ivan Hodač. Spějeme k jedinému trhu Ne všichni Češi v Bruselu jsou úředníci ve službách evropské administrativy. Ivan Hodač zde zastává vysoce exponované místo generálního tajemníka Evropské asociace automobilových výrobců (ACEA). Když 22 se ho Hospodářské noviny v listopadu 2008 ptaly, zda cítí soucit s domácí automobilkou Škoda, která musela v důsledku krize omezit výrobu, tvrdě se ohradil: „To, co česká Škodovka udělala za poslední roky, je neuvěřitelné. Dnes jsou její vozy v mnoha zemích považovány za nejlepší značku, co se týče poměru mezi kvalitou a cenou.“ N ež Hodač přišel na své místo v ACEA, byl hlavou evropské části globálního mediálního giganta Time Warner. Je absolventem kodaňské univerzity (ekonomika a politologie) a College of Europe v Bruggách (obor evropská studia). Na své dnešní po- Ivan Hodač, generální tajemník Evropské asociace automobilových výrobců (ACEA). Vladimír Špidla, dříve český premiér, dnes eurokomisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti. Krajané „Češi jako národ mají proti Belgii „výhodu“, že prožili totalitní režim a z negativ se poučili.“ Alizée Poulíček Miss Belgie 2008 (*1987) zici zastupuje sdružení 15 největších evropských výrobců automobilů. Starost mu dělá mimo jiné sjednocení evropského automobilového trhu. „Již v roce 1991 si evropští výrobci automobilů uvědomili, že je třeba docílit fungujícího jednotného automobilového trhu. Že musejí mít své zastoupení v Bruselu, a že jejich hlas musí být slyšet při vytváření evropské legislativy. Do dnešního dne se této jednoty nepodařilo dosáhnout, kvůli rozdílným daňovým tarifům různých členských států a odlišnému uplatňování direktiv, jako jsou směrnice o životnosti (recyklaci) automobilů.“ Dalším „strašákem“ je pro Hodače snížení emisí CO2, které je leitmotivem většiny jednání s evropskými úřady a neziskovými organizacemi. „Příliš často se zapomíná na to, že daně z automobilového průmyslu tvoří 3,5 % evropského hrubého domácího produktu, jde o 360 miliard euro. Mají-li být uplatněny velmi přísné normy emisí CO2, bude prudce omezen i trh, na kterém v samotné Evropě závisí 12 milionů rodin.“ Jako řešení nabízí rozvoj technologií a povzbuzení investic do ekologicky šetrných a hybridních pohonů. ACEA pod jeho vedením pokračuje v kurzu, který Hodač charakterizuje jako „sociální odpovědnost“. „Stovka současných aut, vyrobených v Evropě, má dohromady stejné emise jako jeden vůz ze sedmdesátých let. Úroveň hluku od té doby klesla o 90 %. Nové technologie, uplatněné ve výrobě bezpečnostních pásů, ABS a airbagů, snížily počet úmrtí a vážných zranění pasažérů o 80 %,“ uzavírá šéf nejsilnější a nejvlivnější bruselské lobby. Vladimír Špidla. Běh na dlouhou trať Každý z členských států Evropské unie deleguje do Bruselu svého komisaře. Vladimír Špidla (*1951), nynější eurokomisař pro zaměstna- Měření sil mezi českým premiérem Vladimírem Špidlou (vlevo) a jeho slovenským protějškem Mikulášem Dzurindou (uprostřed) v běhu na 10 km skončilo nerozhodně, 24. 5. 2003. 23 nost, sociální záležitosti a rovné příležitosti, začal svou kariéru u divadla. Pracoval jako kulisák v jednom pražském skladu rekvizit. „Za socialismu u nás slušní lidé žádnou velkou kariéru nedělali. A tak jsem po ukončení svých studií pracoval v nejrůznějších oborech, velmi často v dělnických profesích.“ Byl zaměstnán jako dělník na pile, pracoval v mlékárnách, na poště, v teplárně u parních kotlů. Vystudoval sice historii a prehistorii, přesto nemohl najít žádnou jinou práci. Až po letech, když se ucházel o práci v jednom archivu, se dozvěděl, že má špatný kádrový profil. „V žádném případě toho nelituji. Každá práce mi něco dala a ze získaných zkušeností jsem čerpal i v mých pozdějších profesích jako archeolog a politik,“ říká. romanopisce určitě inspirovala k dobrodružnému románu, Špidla plynule přechází ke svému největšímu profesnímu tématu: zaměstnanosti. „Lidí, kteří mění každých pár let zaměstnání, profesi či dokonce zemi, ve které žijí, rychle přibývá. A nejen proto, že je to možné, hlavně proto, že je to nutné. B yl předsedou české sociální demokracie a v letech 2002–2004 českým premiérem. Když mu navrhnete, že jeho neobvyklá životní dráha by 24 Alizée Poulíček (uprostřed) jako čerstvě zvolená Miss Belgie, 15. 12. 2007. Už nevystačíme s jedním povoláním nebo vzděláním celý život. Kdo chce obstát, musí se vzdělávat celý život.“ Jaká témata považuje český eurokomisař za palčivá? „Například stále rozšířený názor, že investovat do školení pracovníků nad padesát let nemá smysl – přitom budou ještě nejméně deset či patnáct let pracovat!“ A co vyhlašuje za osobní úspěch? „Svůj boj za dohodu, která zůstávala celá léta zablokovaná a přitom ovlivňuje životy milionů lidí.“ Řeč je o maximální průměrné pracovní době, kterou směrnice už od devadesátých let stanovuje na 48 hodin týdně. Více než polovina členských států ale mezitím využívá zvláštní výjimky, tzv. „optout“, která umožňuje pracovat až 78 hodin týdně. I kdyby člověk pracoval šest dní v týdnu, je to pořád ještě 13 hodin denně. „Tuto normu je třeba nahlížet ne z perspektivy sezení u počítače s občasnou přestávkou na kávu, ale z pohledu těžké fyzické dřiny na stavbě,“ vysvětluje Špidla. Proto Alizée Poulíček jako čestný host prvního českého plesu v Bruselu, 4. 4. 2008. od počátku svého funkčního období usiloval o přijatelnější kompromis. Když se na něm v červnu 2008 členské státy dohodly, byl více než spokojen. Maximální pracovní doba zůstala 48 hodin, limit pro výjimky se omezil na 60 hodin. A jak je těžké podobnou změnu prosadit? „Kolikrát je složité, aby se v rodině na něčem rozumném dohodli i tři sourozenci – a EU má 27 členů,“ směje se Špidla. Práce v nejvyšším orgánu Evropy totiž velmi připomíná jeho největší koníček – běh na dlouhou trať. Alizée Poulíček. Krása přichází z Čech Má zelenomodré oči, její otec je Čech, matka Belgičanka. Nese české příjmení a hovoří česky, anglicky a francouzsky. Když ve svých dvaceti letech stanula ve finále soutěže Miss Belgie, byla si dobře vědoma svého největšího handicapu: že neumí vlámsky. To se jí v soutěži v zemi, kde touto řečí hovoří 6 milionů Vlámů, mohlo stát osudným. Nakonec ovšem porotu přesvědčila její krása a Alizée byla (za tichého bučení některých diváků) vyhlášena Miss Belgie 2008. „Podívejte se do jejích očí a zapomenete na vlámštinu,“ komentoval incident jeden internetový blogger. Alizée Poulíček (*1987) se narodila v Belgii, ale když jí bylo pět let, odstě- hovala se s rodiči do Čech. Její otec zakládal řetězec Delhaize – Delvita v ČR. Bydleli v Berouně a v Hořovicích, do školy chodila do francouzského lycea v Praze, kde měla výuku jen ve francouzštině. Přechod do češtiny pro ni nebyl snadný, ale nakonec ho zvládla. („Má perfektní vyjadřování a skvělou slovní zásobu,“ napsal o její češtině belgický Zpravodaj krajanského spolku Beseda). Má samozřejmě i jiné přednosti, než jen krásnou tvář. Na univerzitě v Liege momentálně studuje román- ské jazyky. Od svých deseti let hraje na klavír, miluje tanec a zpěv, ráda jezdí na koni. Má velké ambice, ve své kariéře by nejraději pokračovala v médiích, u filmu či v nahrávacím průmyslu Českou republiku Poulíček ráda a často navštěvuje. „Rodina má v Čechách pevnější místo na žebříčku hodnot a Češi opravdu umějí dát najevo, že vás mají rádi. To je moc hezký pocit... domov.“ Pozitivně vnímá i ekonomický a společenský vývoj ČR: „Česká republika prodělala velkou evoluci, v podstatě za krátkou dobu dohnala Západ. Lidé jsou pracovití, mají stejné nároky, jezdí na drahé dovolené, pro mladé lidi je samozřejmé cestovat, studovat ve světě, mluvit cizími jazyky. Češi jako národ ale mají proti Belgii „výhodu“. Prožili totalitní režim a z negativ se poučili. V tomto směru mají bohatší historii. Museli si vše tvrdě vybojovat. Nemluvím jen o materiální stránce, ale i o mezinárodním renomé.“ Ke zmíněnému renomé přitom přispívá sama Alizée. Stala se neoficiální tváří a také miláčkem početné české komunity v Bruselu. Češi, hrdí na krásnou rodačku, ji aplaudovali například, když uváděla večer módy s Vambereckou krajkou nebo když se stala ozdobou prvního českého plesu v Bruselu. Andrej Melčák s využitím materiálů Zpravodaje krajanského spolku Beseda, ACEA a blogu Vladimíra Špidly Foto: Tomáš Jacko, archiv ACEA, archiv Vladimíra Špidly, ČTK Alizée Poulíček jako modelka na výstavě Vamberecké krajky v Českém centru, Brusel, 16. 9. 2008. 25 Návraty Podkarpatské Rusi Podkarpatská Rus tvořila v letech 1919–1939 nejvýchodnější cíp Československé republiky, jejíž součástí se stala po rozpadu rakousko-uherské monarchie. Stalo se tak z iniciativy významných rusínských osobností žijících v zahraničí i domácích politických aktivistů, dík moudrému postoji T. G. Masaryka a samozřejmě také z vůle velmocí. N ebylo to pouze formální připojení. Mladý československý stát se chopil správy regionu plný dobré vůle a snahy nastolit zde řád (o území usilovali Maďaři a prošly tudy i hordy ruských emisarů), povznést hospodářství, školství a vzdělanost, dopravní síť i kulturní úroveň. Po- 26 stupně se mu to dařilo. A kdyby druhá světová válka a poté připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu – jako “válečné kořisti“ – vývoj brutálně nepřervaly, patrně by pozitivní vývoj dál pokračoval. Blahodárně pro Podkarpatskou Rus i celý stát. Bohužel, ke své smůle, území pod Karpaty leží na strategicky velmi citlivém místě (např. po sovětské okupaci Československa sem SSSR umístil své vojenské základny). Nyní je území součástí Ukrajiny jako jedna z jejích administrativních jednotek a oficiálně se nazývá Zakarpatská oblast Ukrajiny; (nejen) tamní obyvatelé ji však stále nazývají jako předtím – Podkarpatská Rus. Má rozlohu 12 800 km2 a cca 1 288 000 obyvatel. Složení je národnostně dost pestré; podle starších statistik tvořili kdysi asi 70 % Rusíni. Tuto národnost ale Ukrajina stále neuznává a registruje ji jako ukrajinskou. K menšinám patří Maďaři, Rusové, Rumuni, Romové, Slováci a Němci. Hlásí se převážně k řeckokatolickému a pravoslavnému náboženství. Společnost „Nejčastěji o té zemi slyšel, že je a zůstane končinou, do které, dokud ji budeme míti, poplyne nepřetržitý proud peněz, ale kterou, až z ní něco uděláme, jistojistě ztratíme.“ Jan Vrba lesmistr a romanopisec, (1889–1961) v novele Duše na horách (1931) Po rozpadu SSSR a vzniku samostatné Ukrajiny počátkem 90. let minulého století se téměř 80 % obyvatel regionu Podkarpatské Rusi vyslovilo pro autonomii země v rámci Ukrajiny. Na výsledky referenda samozřejmě nikdo nebral zřetel. V současnosti se region potýká se závažnými hospodářskými problémy, proto probíhá uvědomování národní svébytnosti jen zvolna a přiznejme, spoustu Rusínů asi vůbec nezajímá. Jsou plně vytíženi řešením svých základních životních potřeb. Ostatně poznáváme to i u nás: podstatná část početných přistěhovalců z Ukrajiny jsou právě Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří tu hledají slušnou práci a lepší životní podmínky. P ro pokračování vzájemných kontaktů, ba víc – pro trvající sounáležitost Rusínů a Podkarpatské Rusi s nynější Českou republikou – je tato skutečnost podstatná a zároveň perspektivní. Podkarpatská Rus je přítomna v českém umění a kultuře, kterou rusínské téma inspirativně obohatilo za první republiky: vznikly např. prózy Olbrachtovy, Čapkovy, Durychovy, byly natočeny filmy (Vančurova Marijka nevěrnice, či Weissův dokument), namalovány obrazy, zaznamenány lidové písně a pohádky. Vzájemnou vazbu potvrdila krev Rusínů, kteří ve druhé světové válce bojovali a mnozí položili život za osvobození republiky. (Netušili, že už nebude jejich). V uplynulých letech v Česku ožil opět zájem o Podkarpatskou Rus a rusínské téma: Jaromír Hořec teprve nyní mohl vydat své básně věnované podkarpatskému rodišti; Dana Kyndrová, Rudolf Štursa či Karel Cudlín publikovali fotografické cykly; Olbrachtův Nikola Šuhaj ožil v Uhdeho a Štědronově Baladě pro banditu v divadelní, filmové i muzikálové verzi. Čeští dokumentaristé všech generací jezdí na Podkarpatí za krásou krajiny, i pro poutavé příběhy o zemi a lidech. Významné vklady do českého umění přinesli zde žijící umělci s rusínskými kořeny, třeba divadelník Ladislav Smoljak, kytarista Štěpán Rak, malíři Jiří Sopko a Jan Kristofori. P odkarpatská Rus je maličká – na mapě vypadá jako růžek roztřepeného šátku. Přesto se do jednoho článku sotva vejde. Z pohledů Čechů tady (případně „tam“) byla odjakživa. Pořád je tu s námi, stále je i v nás. Agáta Pilátová Foto: archiv redakce 27 Nepřetržitá stopa Čechů v Bulharsku Kořeny česko-bulharské vzájemnosti sahají velmi hluboko. Po smrti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „patronů Evropy“, kteří v 9. století přinesli na Moravu pravoslaví, byla řada jejich žáků vyhnána z českých zemí. Mezi nimi byli i tzv. pětipočetníci (Gorazd, Klement, Sáva, Angelár a Naum), kteří se stali zakladateli bulharské křesťanské kultury. Dávných analogií je více. Např. nápis na mohyle polského krále Vladislava III. u Varny hlásá světu, že již před 600 lety, v r. 1444 v boji s Turky za svobodu Bulharů do jednoho padli čeští bojovníci, vedení hejtmanem Čejkou. položili svůj život za svobodu (např. Angel Kančev, bojový druh „apoštola svobody“ Vasila Levského),“ popisuje překladatelka Stefanka Váňová. Č eši přicházeli do Bulharska i v druhé polovině 19. století, kdy země bojovala za osvobození z nadvlády Osmanské říše a tohoto boje se účastnili. Ve stejné době putovaly velké skupiny Bulharů do Čech. Po roce 1867 přichází do Prahy, Písku, Hradce Králové bulharská mládež, aby se zde vzdělávala. „Všude se Bulhaři těšili milému přijetí. Většina jejich profesorů vedla boj za slovanskou myšlenku a to se odráželo i ve vřelých pocitech slovanské vzájemnosti. Mnozí studenti se pak vrátili do Bulharska jako nadšení bojovníci, někteří dokonce Konstantin Jireček, první ministr školství a osvěty v Bulharsku po osvobození od turecké nadvlády. Český periodický tisk dramatický boj Bulharska za nezávislost velmi pozorně a zasvěceně sledoval. Jak ve svém fejetonu vzpomíná spisovatel Jan Neruda: Pražané se po osvobození Plevna na ulicích místo obvyklých frází zdravili „Aťžije Pleven!“ Další klasik české literatury Alois Jirásek označil pád Plevna za „vítězství Slovanstva“. Bulharsko se po získání nezávislosti stalo jedním z mála samostatných slovanských států v Evropě, což do země přilákalo českou i slovenskou inteligenci. Ta se aktivně zapojila do budování nového státu. Významný český obrozenec Pavel Josef Šafařík prokázal jazykozpytnou studií samostatnost bulharského jazyka a vyvrátil dobový omyl, že bulharština je srbský dialekt. Jeho vnuk – Konstantin Jireček – položil jako ministr školství organizační základy celého novodobého bulharského vzdělávání. Jirečka během své sofijské návštěvy v dubnu 1998 připomněl i tehdejší ministr zahraničí Šedivý: „Našinec ministrem školství v jiném státě, to je velká rarita...“ Češi se v Bulharsku podíleli na vybudování cukrovarnictví a dalších průmyslových odvětví. Podnikatelé bratři Proškové založili v Sofii vůbec první pivovar na Balkáně. Spolu s českými inžený- V roce 1884 byla budova Proškovy Pivní fabriky (prvního moderního pivovaru v zemi) největší v Sofii. 28 (Vlevo a uprostřed) Jiří Prošek, architekt města Sofie, zakladatel prvního moderního pivovaru v Bulharsku. Autoportrét Jana Mrkvičky, v Bulharsku dobře známého malíře českého původu. Bulhaři si oblíbili pravidelné koncerty a výstavy v režii Českého centra Sofie. Mezinárodní vztahy „V bulharské společnosti se zrodila velmi silná úcta k českému odbornému umu a kulturní tradici, která přetrvává dodnes.“ Hana Gladková profesorka bulharistiky na Univerzitě Karlově v Praze ry Proškové stavěli železnice a mosty a vypracovali první regulační plán Sofie, který určil současnou tvář bulharské metropole. Uskutečnili také výstavbu varnského přístavu. V elkému množství Čechů nabídl obnovený bulharský stát možnost seberealizace. Do nově založených podniků cestovali za prací čeští dělníci, kteří vytvořili třetí migrační vlnu do bulharských zemí. Čtvrtou představovali řemeslníci – krejčí, nábytkáři, modeláři, loutnaři, houslaři, ale třeba i celá řada fotografů. V druhé polovině devatenáctého století byli takřka všichni vojenští kapelníci v Bulharsku Češi; svou tvorbou se nesmazatelně zapsali do dějin zdejší hudby. Dodnes byste těžko hledali Bulhara, který by neznal malířská díla Jana Václava Mrkvičky z cyklu „Utrpení Bulharska“. Mrkvička rovněž založil Bulharskou akademii umění a spolupracoval na vytvoření tehdejšího bulharského státního znaku a znaku města Sofie. Hermengild Škorpil (na snímku) a jeho bratr Karel zakládali moderní bulharskou archeologii a historii. Po druhé světové válce řady krajanské komunity v Bulharsku značně prořídly. Většina krajanů reagovala na výzvu československé vlády a v rámci reemigrace se vrátila do vlasti. Bulharsko opustilo na 2000 Čechů. Dnes žije roztroušeně na různých místech Bulharska trvale kolem 500 Čechů. „Donedávna existovala kompaktní česká diaspora v severozápadní oblasti země,“ vypráví Dagmar Nováková, studentka hospodářských a kulturních studií na České zemědělské univerzitě. „Jednalo se o evangelíky, kteří odmítali ustoupit od přísných etických norem svých otců a přišli sem z rumunského Banátu. V roce 1900 založili v severozápadním Bulharsku obec Vojvodovo,“ doplňuje. S topa česko-bulharských vztahů tím však zdaleka nekončí. Pokračuje dále – třeba velmi úspěšným vývozem domácí kultury do Českého centra v Sofii. Filip Horáček/redakce Foto: archiv Vladimira Penčeva Pomník Karla Škorpila v Plisce, v prvním hlavním městě bulharského státu ze 7.–9 stol., které objevil a do značné míry prozkoumal. 29 Jak jsme stavěli Sarajevo Českých osobností, které ovlivnily kulturu Bosny a Hercegoviny a bývalé Jugoslávie, bylo mnoho. Češi významně ovlivnili tamní kinematografii, fotografii, hudbu... nejhlubší otisk ale zanechali v architektuře. Při procházkách sarajevskými ulicemi a prohlídce staveb, které je lemují, se člověk téměř nemůže splést, když hádá, kdo je autorem prakticky všech nejvýznačnějších sarajevských budov. Oním plodným tvůrcem byl H ned po rakousko-uherské nucené správě Bosny a Hercegoviny v roce 1878 se vídeňská administrativa snažila získat co nejvíce odborníků, kteří by splnili ohromné úkoly spojené s proměnou této oblasti v novou korunní zemi. Tak se zde od počátku 80. let 19. století objevují i stovky Čechů. Zvláště významnou pozici mezi nimi mají stavaři a architekti. Země prožívá nevídaný stavební rozvoj, je třeba vybudovat moderní objekty a prakticky kompletní infrastrukturu. Před architekty a staviteli se otvírají obrovské příležitosti. Velká většina z nich začne svou kariéru přímo v zemském hlavním městě. 30 Karel Pařík. rodák z Veliše u Jičína, architekt Karel Pařík. Pařík byl nesmírně pilný a vzdělaný stavař a architekt, který stojí za vznikem nejméně 117 doložených projektů po celé Bosně a Hercegovině a dalších asi 40, na nichž se nějakým způsobem podílel. Řadu dalších projektů realizoval i v Chorvatsku. Nebyl přitom zdaleka jediným Čechem, který se významně podílel na tvářnosti měst Bosny a Hercegoviny. Je potřeba ale také říci, že vedle Paříka byl nejplodnějším stavitelem Sarajeva a Bosny a Hercegoviny chorvatský architekt Josip Vancaš. Ten však na rozdíl od svého českého kolegy z vídeňských studií nebyl zapomenut... Karel Pařík se narodil 4. července 1857 ve Veliši u Jičína. Reálku absolvoval v Jičíně, stavební střední průmyslovou školu vystudoval ve Vídni. V roce 1878 se zapsal na vídeňskou akademii, kde byl žákem slavného dánského architekta Theophila von Městská radnice. Mešita Careva Džamija. Národní divadlo v Sarajevu. Fakulta islámských studií. Architektura Likovna Akademija. Většina obyvatel Sarajeva je velmi překvapena, kolik budov, kolem kterých denně procházejí nebo v nich dokonce pracují, vyprojektoval téměř neznámý architekt. Rodák z Veliše u Jičína – Karel Pařík. Co v Bosně a Hercegovině postavil Čech Karel Pařík? Hansena, tvůrce vídeňské neorenesanční architektury. Do Sarajeva přišel Pařík patrně už na jaře roku 1884, možná i pod vlivem svého spolužáka Vancaše, s nímž spolupracoval na stavbě sarajevské katolické katedrály a hlavní budovy Zemské vlády. V roce 1886 byl Pařík přijat do stavebního oddělení sarajevské Zemské vlády. Byl ceněn jako vynikající znalec historizující architektury, expert na nadzemní a monumentální stavby. Již na počátku své kariéry se blýskl projekty Šerijatské školy a Penzijního ústavu. V roce 1896 získal medaili za práci pro výstavu Uherského milénia v Budapešti, o tři roky později dostal řád Františka Josefa I. Pak se jeho kariéra zpomalila. Až v roce 1912 se stal šéfem oddělení pro nadzemní stavby. To už měl za sebou svůj patrně nejvýraznější projekt – stavbu Zemského muzea v Sarajevu. Po odchodu do penze zůstal s rodinou v Sarajevu a pokračoval dále v profesi architekta. Učil na Technické střední škole v Sarajevu. Od roku 1921 do roku 1937 byl projektantem četných objektů pro Hornobosenské arcibiskupství a stal se autorem mnoha kostelů, kapliček, klášterů a far. V samotném Sarajevu šlo o budovy Národního divadla, Penzijního fondu, Zemské banky, Šerijatské soudcovské školy, Zemského muzea, Vyššího gymnázia, Vyšší reálky, Aškenázské synagógy, Zemské tiskárny, Srbské pravoslavné školy, Evangelického kostela, Právnické fakulty Sarajevské univerzity, městské radnice... Pařík je autorem realizací nejen staveb v hlavním městě, ale i v celé Bosně a Hercegovině. Pokud se netrefíte s Paříkovým autorstvím, je do značné míry pravděpodobné, že tu či onu stavbu projektoval a realizoval nějaký jiný architekt pocházející z českých zemí (Karel Pánek, František Blažek, Josef Pospíšil, Hans Niemeczek, Jan Kellner, Josef Černý, Max David a další). Pařík tvořil jak v duchu teorií romantického, tak i přísného historismu. Velmi důkladně se seznámil s architekturou Španělska a severní Afriky a hlouběji se ponořil do prostorové kvality regionální osmansko-turecké architektury. V jeho projektech se propojily byzantské a islámské vzory se stylem vídeňské architektury, reprezentujícím evropský historismus. V realizacích rodinných domů zase kombinoval prvky evropského středověku s motivy alpsko-tyrolské dřevěné architektury. N a Paříkově díle je podle historiků patrný výtečný vkus dobře vzdělaného architekta. Byl velkým mistrem v interpretaci evropských historických stylů, především neorenesance. Svým mistrovstvím navždy zůstane zapsán jako největší architekt Bosny a Hercegoviny rakouského období, jenž navždy zformoval architektonickou tvář Sarajeva i řady dalších míst. Svůj život provždy spojil se Sarajevem, kde v roce 1942 zemřel. Vzpomínka na něj byla obnovena v posledních letech. Jeho dílu byla věnována velká výstava, na jeho počest byla vydána poštovní známka a pojmenováno sarajevské náměstí před jeho poslední stavbou, kostelem sv. Josefa. Architekt Pařík naplnil svým životem a dílem epitaf, jenž nese jeho hrob: „Čech rodem, Sarajevan volbou; vděčná Bosna a Hercegovina.“ Jiří Kuděla Foto: archiv autora 31 Osmnáct let Na vlastních nohou Paní Bělu Gran Jensen vyhnaly do skandinávského exilu neradostné podmínky Československa, okupovaného po roce 1968 „spřátelenými vojsky“ Varšavského paktu. Až po pádu režimu v roce 1989 zjistila, že na ni československé úřady v nepřítomnosti uvalily sedmiletý žalář. tématicky ještě zasažené komunismem. „Byly na nich kouřící továrny, traktory na poli...“ vzpomíná Běla Jensen s úsměvem. K dyž se před osmnácti lety přijela podívat do vlasti, oslovili ji manageři jedné nemocnice, zda by pro ně v Norsku nesehnala nějaké peníze. Tehdy si vzdorovitě řekla, že žebrat za český národ rozhodně nebude. Později ji napadlo, že české děti budou malovat a ona bude jejich obrázky prodávat. Tak se postavila před obchodní dům v Oslo a prodávala kolemjdoucím obrázky českých a slovenských dětí, 32 Běla Jensen jako čerstvá laureátka Ceny Ď, udělované za altruismus. Pozdější události ji vedly až k založení dětského mírového hnutí Na vlastních nohou (Stonožka). Jak příběh Stonožky začal? Když Norové slavili tisíc let od objevení Ameriky Vikingy, české děti namalovaly vikingské lodě a na výstavě, zorganizované paní Jensen, je vystavily v pronajatém koncertním sále. Stonožce tato prodejní výstava vynesla první čtyři tisíce eur. Od té doby hnutí vydělalo přes 3,8 milionu eur. Největší zisky mu plynou z prodeje malovaných vánočních přání a ze stonožkových trhů, kde děti prodávají vlastnoručně vyrobené drobné umělecké předměty. „Není výjimkou, že velká norská firma si od nás objedná 3 500 vánočních přání. Podobné zakázky jsme zpracovávali pro instituce EU, norský parlament či Norský rakovinový výbor,“ říká koordinátor hnutí Lubomír Dufek. Čeští vojáci distribuují školní potřeby afghánským dětem. Z jedné z kosovských misí Stonožky. Běla Jensen předává jménem Stonožky novou sanitku občanům Bosny a Hercegoviny. Návštěva českých vojáků v irácké škole. Dobročinnost Hračky od stonožkových dětí jsou distribuovány iráckým dětem. „Naše hnutí je magnet na dobré lidi.“ Běla Jensen zakladatelka hnutí Na vlastních nohou (Stonožka) Z utržených financí Stonožka například dodala do válkou postižené Jugoslávie čtyři nové sanitní vozy, po střechu naplněné školními potřebami. V Kosovu a Bosně a Hercegovině rekonstruovali čeští vojáci z prostředků hnutí tři školy a jednu menší vystavěli. Vloni Stonožka převzala patronát nad sirotčincem v afghánském Feyzabadu a dodávkami topného dřeva a potravin zpříjemnila jeho chovancům drsné zimní období. Letos v březnu hnutí v kooperaci s Armádou ČR otevře v afghánské provincii Lógar stanovou školu pro několik set místních dětí. „Českým vojákům neustále po pravdě opakuji, že jsou nejlepší na světě. Byla jsem s nimi několikrát v Bosně i v Iráku a myslím, že by se od nich mohli příslušníci zahraničních kontingentů učit, jak se zachází s lidmi, které ponížila válka. Pplk. Petr Milčický mi už roky odmlouvá, že prý „to je samozřejmost“. Není. Kdyby takhle pracovali američtí vojáci, tak to CNN opakuje třináctkrát ze večer,“ říká Běla Jensen. Kolik dětí pro hnutí pracuje? V České republice a na Slovensku to jsou dobrovolníci z asi 2500 škol. Jádro tvoří 200 základních škol. Dvě stonožkové školy fungují i v Norsku. „Když do norských škol přijedu a vyprávím dětem, jak za peníze, které Dětské mírové hnutí Na vlastních nohou (také Stonožka), založené Bělou Gran Jensen, vybralo od svého založení v roce 1990 více než 3,8 milionu eur na charitativní účely. Z jeho zdrojů byly opraveny školy ve válkou zničeném Kosovu, je z nich financována nejnutnější zdravotnická a humanitární pomoc, realizace vodovodů v Afghanistánu apod. vydělaly, čeští vojáci opravili školy a dodali místním lidem sanitky, děti jsou spokojené,“ říká Běla Jensen. Podle zdejších učitelů má účast školy na aktivitách hnutí lví podíl na tom, že na obou ústavech neexistuje šikana. Zatím poslední projekt hnutí se jmenuje No Bullies Fashion. Formou literárních a výtvarných prací v něm samy děti zvyšují povědomí právě o šikaně. Do projektu se zapojilo přes šest set základních škol v ČR, na Slovensku, v Norsku a v samostatné kampani i v Kanadě. Z nejlepších prací vznikla kniha, která právě vychází pod názvem Nechtěné dědictví. „Byli jsme příjemně překvapeni. Děti dokázaly pojednat své zkušenosti s šikanou velmi ryzím a intenzivním způsobem,“ dodává Dufek. „V roce 2001, kdy bylo 100. výročí udílení Nobelovy ceny za mír, mohl na slavnosti zpívat jen jeden dětský sbor. Nakonec tento čestný úkol připadl dětem z českých stonožkových škol, jako zástupcům prvního mírového dětského hnutí na světě. Ty nejenže vystoupily, nakonec zpívaly s Paulem McCartneyem a sklidily bouřlivý potlesk na otevřené scéně... Práce těchto dětí je to nejlepší P. R. pro Českou republiku,“ usmívá se Běla Jensen. Z projektu No Bullies Fashion, kreslila Monika Beránková z Klášterce nad Ohří. Pavel Gruntorád Foto: archiv hnutí Stonožka 33 Vicepremiér Alexandr Vondra odstartoval české předsednictví Vicepremiér Alexandr Vondra o půlnoci z 31. 12. 2008 na 1. 1. 2009 v pořadu České televize Noc s Andělem na dálku spustil slavnostní nasvícení kyvadla „Stroj času“ na pražské Letné. Kyvadlo bude symbolicky odměřovat půl rok, během nějž bude Česká republika stát v čele EU. Pyramida strojovny je modře osvětlena a nese znak EU, červené taktující kyvadlo je zvýrazněno po stranách bílými a modrými lištami. Součástí vizualizace je i logo českého předsednictví. Všechny tyto prvky společně vytváří symboliku České republiky a jejího předsednictví. České předsednictví představilo kulturní program Místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, ministr kultury Václav Jehlička a náměstkyně ministra zahraničních věcí Helena Bambasová v pondělí 5. 1. představili 34 kulturní program českého předsednictví Evropské unie. V jeho rámci se uskuteční více než 600 kulturních událostí. V České republice se jich bude konat zhruba 100, se 60 se počítá v Bruselu a dalších asi 450 se uskuteční v Evropě i ve světě. Česká republika zorganizuje mimo jiné několik výstav, které připomenou život v totalitě, uctí památku obětí holocaustu či se zamyslí nad mottem „Evropa bez bariér“. Mezi skutečné lahůdky bude patřit premiéra rockové opery CA Ira od zakládajícího člena legendární skupiny Pink Floyd Rogera Waterse, která bude součástí slavnosti u příležitosti pátého výročí vstupu České republiky do Evropské unie. Pro širokou veřejnost jsou připraveny tzv. „Eurofestivaly“, které budou doprovázet zasedání ministrů v jednotlivých regionech ČR. České předsednictví doprovodí mimo jiné i hudební festivaly United Islands of Prague a Smetanova Litomyšl. Setkání Vlády České republiky s Evropskou komisí Ve středu 7. ledna 2009 se v areálu Sovovy mlýny setkala vláda České republiky s Evropskou komisí. Premiér Mirek Topolánek a místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra den předtím v Praze veřejnosti představili priority a pracovní program českého předsednictví EU. Tématem setkání vlády s eurokomisaři byl program českého předsednictví i aktuální výzvy, kterým musela unie na začátku roku čelit – situace na Blízkém východě a krize kolem dodávek ruského plynu do členských států EU. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyjádřil českému předsednictví plnou podporu a ocenil i kvalitní přípravu ČR na předsednictví. Slavnostní zahájení předsednictví v Radě EU Česká republika 7. ledna slavnostně zahájila předsednictví v Radě Evropské unie. V pražském Národním divadle symbolicky převzala štafetu od Francie. Galavečer pod názvem “Sladíme Evropu“ proběhl v režii bratří Formanů. Mezi účinkujícími se objevily i další osobnosti české kultury – herec a textař Jiří Suchý či světově známé baletní duo bratří Bubeníčkových. Zazněly skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Večerem provázel orchestr Národního divadla pod taktovkou dirigenta Marka Ivanoviče. Slavnostního večera se zúčastnili evropští komisaři včetně předsedy EK Josého Manuela Barrosa. Českou stranu reprezentovali členové vlády v čele s premiérem Mirkem Topolánkem, zákonodárci i další osobnosti politického i kulturního života. Premiér v úvodu připomněl motto českého předsednictví. „Vidím Evropu jako společenství spojené pevnými hodnotami a zároveň otevřený prostor svobody.“ Barosso následně Českou republiku ujistil, že „Evropská komise bude nápomocná při prosazování hlavních priorit předsednictví, kterými jsou tři „E“, tedy ekonomika, energetika a Evropa ve světě“. České předsednictví Radě Evropské unie Pamětní stříbrná mince českého předsednictví ČR v Radě EU Česká národní banka vydala dnem 7. ledna 2009 do oběhu první letošní pamětní stříbrnou dvousetkorunu u příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Dvousetkoruna má průměr 31mm, hmotnost 13g a vydává se ve dvojím provedení, běžném a zvláštním (proof) s leštěným polem a matovým reliéfem. Na líci dvousetkoruny je 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii, kompozice heraldických zvířat, název státu, označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky a značka mincovny. Na rubu dvousetkoruny je 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii, státní vlajka České republiky, opis „PŘEDSEDNICTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V RADĚ EVROPSKÉ UNIE“, rok ražby 2009 a iniciály autora mince, MgA. Josefa Oplištila. V Praze se konalo první zasedání ministrů EU V Praze se ve čtvrtek 8. ledna konalo vůbec první ze čtrnácti neformálních zasedání na úrovni ministrů plánovaných během českého předsednictví. Radu pro všeobecné záležitosti (GAC) vedl český vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Ministři pro evropské záležitosti a zahraniční věci se zabývali především otázkami energetické bezpečnosti, transatlantickými vztahy a institucionálními otázkami. Ministři mimo jiné vyzvali Ukrajinu a Rusko k obnovení dodávek plynu na evropský trh a shodli se na dalších krocích směřujících k posílení energetické bezpečnosti EU. Priority českého předsednictví Zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci Předseda vlády ČR a předseda Evropské rady Mirek Topolánek ve středu 14. 1. na plenárním zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku představil program a priority českého předsednictví. V závěru svého projevu před europoslanci řekl: „V roli předsednické země nabízíme společenství dvousetletou zkušenost s hledáním naší vlastní dějinné role, našeho vlastního místa v rodině evropských národů. Český vztah k Evropě před více než sedmdesáti lety dobře vystihl kritik a filosof František Václav Krejčí: ‚Nemíníme srdcem Evropy Čechy ani tak ve smyslu zeměpisném, jako kulturním a duševním. Jsme v nejhlubším lůně kontinentu, kam se stékají vlivy všech jeho stran, cítíme se obklopeni všemi evropskými národy, ne-li přímo, tedy alespoň dík imaginativní síle kulturních výtvorů. Říkáme si proto, že jsme na křižovatce duševních proudů a že z toho vyplývá naše poslání zprostředkovat, a to hlavně zprostředkovat mezi západem a východem.“ V Evropském parlamentu tentýž den vystoupil také předseda rady ministrů zahraničních věcí EU Karel Schwarzenberg, který s europoslanci hovořil o situaci v Gaze. Vicepremiér Alexandr Vondra evropský parlament informoval o jednáních směřujících k ukončení rusko-ukrajinského sporu o dodávky plynu a dalších krocích nutných k zajištění energetické bezpečnosti EU. Ministři spravedlnosti členských států Evropské unie jednali v pátek 16. 1. v Kongresovém centru Praha. Neformální zasedání vedl český ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Živé diskuse a ohlasy vyvolalo mimo jiné téma eJustice, v rámci něhož se české předsednictví snaží mimo jiné o podporu a usnadnění využívání přeshraničních video- konferencí. Státy se shodly na tom, že videokonference jsou velmi efektivním nástrojem, jak urychlit přeshraniční soudní řízení a přitom snížit jeho náklady. „V době českého předsednictví by měl být zpracován manuál, který bude zahrnovat země a v nich konkrétní místa, kde lze videokonference uskutečnit. Počítáme s jeho zpřístupněním všem zemím Evropské unie,“ uvedl ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil. 35 EUROPA MUSICALIS Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl Litomyšl, malebné městečko na pomezí Čech a Moravy, je se svou více než tisíciletou historií, kulturními tradicemi a zachovalostí skutečným památníkem minulých věků. První zmínka o Litomyšli pochází již z 10. století, ve 14. století zde bylo zřízeno biskupství a Litomyšl se ve své době stala jedním z nejvýznamnějších měst království. I když po čase biskupství prakticky zaniklo, Litomyšl zůstala nadále duchovním centrem se školami a bohatým kulturním životem. Nejslavnějším litomyšlským rodákem je hudební skladatel Bedřich Smetana (1824–1884), autor oper Proda- 36 ná nevěsta, Dalibor, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Braniboři v Čechách, Čertova stěna a Libuše, slavného cyklu symfonických básní Má vlast či kvartetu Z mého života. A Bedřich Smetana (1824–1884). Letecký pohled na litomyšlský zámek a historické jádro města. rchitektonickým klenotem města je zámek, který nechal postavit pro svoji manželku Marii Manrique de Lara Vratislav z Pernštejna v letech 1561–1581. Italští stavitelé Giovanni Baptista Aostalli a Ulrico Aostalli de Sala vytvořili jednu z nejkrásnějších renesančních staveb ve střední Evropě se skvostnou Hudba Tak vypadají koncerty na nádvoří Zámku Litomyšl... „V hudbě je život Čechů.“ Bedřich Smetana hudební skladatel (1824–1884) sgrafitovou výzdobou celého pláště. Zámek se do dnešních dob dochoval ve své původní podobě a v roce 1999 byl zapsán na Seznam světového a přírodního dědictví UNESCO. Vnitřní nádvoří zámku s arkádovými ochozy a vynikající akustikou jako by bylo předurčeno pro pořádání hudebních pořadů. Od roku 1949 je v rodišti zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany pořádán velký hudební festival. Jeho hlavní programovou náplň tvoří operní inscenace, uváděny jsou však i pěvecké recitály, oratoria, instrumentální, chrámové a komorní koncerty, nechybí hudba symfonická ani balet. Mezi interprety vždy patří významní zahraniční hosté (účinkovali zde mimo jiné Katia Ricciarelli, Sherill Milnes, Bernd Weikl, Kurt Rydl, Sergej Larin, Neil Shicoff, Torsten Kerl), nejpřednější domácí sólisté (Eva Urbanová, Dagmar Pecková, Magdaléna Kožená, Ivan Kusnjer, Aleš Briscein, Richard Novák), soubory (Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Národní divadlo Brno, Česká filharmonie, Pražští symfonikové, Pražská ko- Centrem festivalového dění je nádherný areál zámku Litomyšl. Pořady se konají především jako „open air“ v jeho nádvoří s kapacitou až 1300 diváků, které je pro případ nepříznivého počasí opatřeno unikátní výsuvnou střechou. Řada koncertů se však odehrává i v zámeckých sálech, v unikátním barokním divadélku a v zámecké kapli. N Od roku 1999 je litomyšlský zámecký areál na Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO. morní filharmonie, Filharmonie Brno...) a uznávaní dirigenti jako Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Jiří Kout, Tomáš Netopil, Isaiah Jackson, Ondrej Lenárd, Caspar Richter, Frederic Chaslin či Alexander Joel. ávštěva Smetanovy Litomyšle bývá nevšedním zážitkem, kromě zajímavé dramaturgie a špičkových interpretačních výkonů nabízí pobyt mimo ruch a shon metropole, v místě s mimořádným géniem loci. Letošní ročník festivalu, konaný od 12. června do 6. července, se uskuteční přesně 60 let od uspořádání první Smetanovy Litomyšle v roce 1949. Podtitul EUROPA MUSICALIS naznačuje záměr dramaturgie vyzdvihnout zejména hudbu evropských autorů v návaznosti na probíhající předsednictví České republiky Radě Evropské unie, které bude v průběhu konání festivalu ukončeno a symbolickou šta- 37 Z posledních ročníků festivalu Smetanova Litomyšl. a hlavního dirigenta švédské královské opery Leifa Segerstama. fetu doprovodných akcí předsednictví převezme v Litomyšli z rukou českého ministra kultury jeho švédská kolegyně. Pro operní řadu je připravována nová inscenace Smetanova Dalibora, který před šedesáti lety festivalovou tradici zahajoval. Národní divadlo Praha představí Dvořákovu Rusalku, operu světovou zastoupí Pucciniho Madam Butterfly. Pro milovníky operního zpěvu bude též určen pořad z cyklu Hvězdy operního nebe s německou sopranistkou Annette Dasch a koncert árií, ansámblů a sborů české i světové opery, který věnuje Národní divadlo Praha Smetanově Litomyšli k jubileu šedesáti let vzájemné spolupráce. Z Smetanův pomník v Litomyšli stojí od roku 1924. V oratorní řadě bude proveden Mesiáš G. F. Händela, 160 členný sbor z amerického Colorada uvede Verdiho Requiem, do programu je zařazena Bernsteinova 3. symfonie Kaddish a světová premiéra oratoria Orbis pictus současné české autorky Zuzany Lapčíkové na téma díla Jana Amose Komenského. 38 Pro milovníky hudby symfonické je určena česká premiéra orchestrální úpravy známého smyčcového kvartetu Bedřicha Smetany Z mého života a titulní pořad letošního ročníku, slavnostní koncert k ukončení českého předsednictví Radě Evropské unie Europa Musicalis, se skladbami Bedřicha Smetany vláštní pozornost zasluhují dva pořady hudby barokní, vystoupení švédské sopranistky Suzanne Rydén se souborem Musica Florea a koncert Magdaleny Kožené s ansámblem starých nástrojů Private Musicke. V komorní řadě vystoupí švýcarské kvarteto Merel Quartet, nizozemský varhaník Erwin Wiersing, cembalista Vojtěch Spurný se sólisty souboru Musica Salutaris a Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů. Činohra Slovenského národního divadla zavítá na Smetanovu Litomyšl s jednou ze svých nejúspěšnějších inscenací Tančírna zatímco Státní opera Praha připravuje pro festivalové uvedení pořad Vivat opereta! s řadou pěveckých a baletních čísel slavných operet. Program Smetanovy Litomyšle najdete na internetových stránkách: www.operafestival.eu Jan Pikna ředitel festivalu Foto: archiv Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl