Byli jsme v bitvě o Británii

Obsah
Pravidla musí ctít všichni,
říká Mirek Topolánek, český premiér
a současný předseda rady EU
str. 4 – 7
Madeleine Albrightová:
Politický originál
– portrét první ženy, která stanula
na postu ministryně zahraničí USA
str. 8 – 11
Editorial
České desetiletí v NATO
– Češi potvrzují svou roli v rámci
Severoatlantického paktu
str. 12 – 15
Byli jsme v Bitvě o Británii
– čeští letci se významně podíleli
na bojích druhé světové války
str. 16 – 19
Fotogalerie
– čeští piloti ve službách RAF –
na jedinečných fotografiích Ladislava
Sitenského
str. 20 – 21
Vážení čtenáři,
Vážení čtenáři,
pouhých 20 let uplynulo od pádu Železné opony. A jen 5 let nás dělí od vstupu ČR
do Evropské unie. Z hlediska historie jsou
to víceméně jen zlomky času. Přesto tato
doba stačila, aby vynesla Českou republiku do čela EU. Vůbec poprvé v tisíciletých
českých dějinách tak naše země získala
bez nadsázky globální význam.
Pro některé země není role velkého hráče nic nového, protože měly své globální
epochy. My tuto možnost získáváme až teď
– vůbec poprvé od dob knížete Bořivoje
blahé paměti (872 n. l.).
Předvídat průběh nadcházejících pěti
měsíců lze pochopitelně jen těžko. S jedním však můžeme počítat najisto: budou
nabité zásadními událostmi. Ostrý nástup
do letošního roku to jen potvrdil. Po krizi
kolem dodávek plynu a konfliktu v Gaze
před námi stojí další výzvy. Počínaje světovou ekonomikou, přes hrozbu klimatických
změn, které vyžadují strategická rozhodnutí
v oblasti energetiky, konče volbami do Evropského parlamentu a dokončením ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy.
Kromě plného nasazení ve prospěch celé unie závisí úspěch předsednictví také na
schopnostech vyjednávat, vést dialog
a usilovat o dohodu na základě vzájemného respektu a porozumění na všech úrovních. Právě to v každodenním životě
rozhoduje o dopadech i výsledcích evropské politiky. Zároveň právě díky tomu není
předsednická země nikdy osamocená
a může se kdykoliv opřít o mimořádnou
intelektuální a politickou kapacitu celé
sjednocené Evropy.
Půlrok českého předsednictví provází
mimořádná zodpovědnost, ale také historická příležitost. Věřím, že ji Česká republika využije naplno.
v letošním roce si Česká republika připomíná nejedno osudné či osudové výročí,
stejně jako tomu bylo v předcházejícím roce.
Pokud bychom se zaměřili pouze na druhou
polovinu 20. století, nemůžeme přehlédnout hrdinskou oběť Jana Palacha, který
se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa pěti státy „bratrské“
Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Připomínka tohoto nevšedního činu přivedla
o dvacet let později v lednu 1989 do pražských ulic tisíce občanů, kteří svým upřímným protestem proti komunistickému režimu zahájili proces vrcholící téhož roku
listopadovou sametovou revolucí.
Rozpad sovětského bloku ve východní
Evropě a zánik Varšavské smlouvy nastolil
pro Českou republiku naléhavou otázku,
jak svou po více než čtyřiceti letech opětovně
nabytou svobodu a samostatnost ubránit i
pro příští generace. Článek „Deset let
od vstupu ČR do NATO“ Vám určitě přinese více než dostatečnou odpověď.
To, že Armáda České republiky má bojové tradice, na které může se ctí navazovat,
se dozvíte z příspěvku „Byli jsme v Bitvě
o Británii“ o posledních žijících československých letcích, kteří na anglickém nebi,
a nejen na něm, svou odvahou zanechali
nesmazatelnou stopu.
Tři esa v bruselském rukávu
– pro jaké významné Čechy se evropská
metropole stala domovem?
str. 22 – 25
Návraty Podkarpatské Rusi
– kdysi zde k oboustranné spokojenosti
bývalo Československo
str. 26 – 27
Nepřetržitá stopa Čechů v Bulharsku
– pomáhali jsme zakládat zdejší
archeologii, moderní stavitelství
i školství
str. 28 – 29
Jak jsme stavěli Sarajevo
– čeští architekti, zejména Karel Pařík,
zanechali v Bosně a Hercegovině
nesmazatelný otisk
str. 30 – 31
Osmnáct let Na vlastních nohou
– dětské mírové hnutí Stonožka získalo
dodnes pro charitativní účely více
než 3,8 milionů eur
str. 32 – 33
Mosaika událostí vztahujících se
k českému předsednictví v Radě EU
str. 34 – 35
EUROPA MUSICALIS
– Mezinárodní operní festival Smetanova
Litomyšl má více než padesátiletou tradici
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím
směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem
zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Karel Nedvěd
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České
republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí
České republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je
možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů;
za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte
prosím redakci nebo uvedené autory fotografií.
MK ČR E 6574
Vladimír Špidla
plk. Mgr. Aleš Knížek
eurokomisař pro zaměstnanost, sociální
politiku a rovné příležitosti
ředitel Vojenského historického
ústavu Praha
ISSN 1802–3657
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
3
Pravidla musí ctít všichni,
říká Mirek Topolánek v rozhovoru pro revue Vítá Vás Srdce Evropy
Čas českého předsednictví je obrovskou národní i (Vaší) osobní příležitostí. Trápí Vás prchavost jeho půlročního trvání?
Upřímně řečeno mě to spíš motivuje. Z celého předsednického programu
se těším možná nejvíc na 30. červen;
nestane se nic menšího, než že naše půlroční předsednictví skončí. Do tohoto
půlroku se ale může vejít víc než šest
měsíců: s nadsázkou říkám, že den má
24 hodin a noc.
Během ledna jsme stačili určitě víc
než kdokoli čekal. Například naši ad
hoc návštěvu Egypta a Izraele, o níž
jsme rozhodli v sobotu večer a odlétali
v neděli brzo ráno, téměř nestačila zaznamenat ani média. Prchavost je tedy
velmi relativní. To, že během předsednictví nedokáže žádná země prosadit
4
národní zájmy na úkor těch společných,
považuji za pozitivum – naopak mě
spíš zneklidňuje představa, co by mohly některé vlády provést pod tlakem
finanční krize, například nekontrolovatelně zvyšovat státní dluh.
Mirek Topolánek před poslanci Evropského
parlamentu, 14. 1. 2009.
Mohl byste uvést konkrétní příklad,
kdy Češi v rámci předsednictví využili pověstnou schopnost improvizace, např. v procesu řešení dodávek plynu?
Sám jste si odpověděl; misi českého
předsednictví a Evropské komise, kdy
se během šestatřiceti hodin podařilo
v Kyjevě a Moskvě dojednat základ
dohody o obnovení dodávek plynu,
ocenily mnohé státy Unie – a to nejen
ty, které jsou na ruském plynu stoprocentně závislé. Stejně rychlá byla
reakce na situaci v Gaze. Blízkovýchodní konflikt se nepodařilo vyřešit
šedesát let a ani my tuto ambici nemáme, ale iniciativa české diplomacie,
která zahrnovala návrh na uspořádání
dárcovské konference, a tedy i hospodářskou stabilizaci regionu, je myslím
Francouzský státní tajemník pro evropské záležitosti Jean-Pierre Jouyet (druhý zleva), premiér ČR Mirek Topolánek a vicepremiér pro evropské záležitosti
Alexandr Vondra na slavnostním večeru k zahájení předsednictví v Národním divadle v Praze, 7. 1. 2009.
Mirek Topolánek a José Manuel Barroso na slavnostním večeru k zahájení předsednictví v Národním divadle v Praze, 7. 1. 2009.
něco, co může jeho obyvatelům dlouhodobě přispět.
Vezmu-li v úvahu aktuální situaci
ve světě, jsem si jist, že naše schopnost
improvizovat ještě nějakým testem
projde.
zbraní v Iránu či Severní Koreji. Jde
o princip.
Česká republika tvoří svým zaměřením na automobilový průmysl
ukázkový evropský trh, který se
s nastalou ekonomickou krizí bude
Jako podtitulek hesla
EVROPA BEZ BARIÉR
jste přidal EVROPU PRAVIDEL. Lze ale tato pravidla exportovat i směrem na Východ?
Určitě, již mnohokrát
jsem řekl, že dodržování
pravidel se nemůže omezovat jen na země EU. Musí
je ctít všichni, kteří s námi
chtějí hrát společnou hru.
To platí v ekonomickém,
politickém i občanskoprávním smyslu. Česká diplomacie v tomto ohledu trvale připomíná, že by země EU měly
dodržování mezinárodních dohod
nejen vyžadovat, ale přímo vynucovat. Platí to o dodržování lidských
práv v komunistických zemích, o dodržování autorských práv v Číně a jiných asijských ekonomikách, o dodržování dohod o nešíření jaderných
Setkání české vlády s Konferencí
předsedů Evropského parlamentu,
5. 12. 2008.
muset vypořádat. Plánujete pro domácí trh něco jako modelové řešení,
které by se dalo uplatnit i v evropském měřítku?
Především respektujeme, že každá
členská země EU má jinou výchozí
pozici, jinou hospodářskou strukturu
a jinak se na ni promítá i finanční
krize. Česká vláda ustavila pro domácí trh NERV (Národní ekonomickou
radu vlády), ale nedomnívám se, že by
její členové mohli vyřešit dopady finanční krize na celoevropské úrovni.
Trváme ale na dodržování
společných ekonomických
pravidel. Na každém setkání s představiteli ostatních zemí opakuji: „Když
platí v časech dobrých, musí platit i v časech zlých.“
Stručně řečeno se snažíme
zabránit tomu, aby opatření zmírňující aktuální hospodářské otřesy podlomila
dlouhodobě funkční mechanismy, například pakt
stability.
A když už jste zmínil „Evropu bez
bariér“ – jsem přesvědčen, že například důsledná liberalizace trhu a odstranění zbytků protekcionismu je jedním ze způsobů, jak dopadům ekonomické krize čelit.
Děkujeme za rozhovor.
5
Evropanství
nemá hranice
Z projevu předsedy vlády ČR Mirka Topolánka
v Národním divadle v Praze 7. 1. 2009
Hans-Gert Pöttering a Mirek Topolánek.
Ze slavnostního večera k zahájení českého předsednictví, Národní divadlo v Praze, 7. 1. 2009.
Je mi ctí, že zde mohu slavnostně
na domácí půdě zahájit české předsednictví Evropské unii. Jak prchavý je to okamžik pro předsedu vlády, jak významná historická chvíle
to je pro Českou republiku.
S
nad žádný jiný evropský národ nevěnoval tolik úsilí, času
a prostoru debatě nad otázkami své
identity a smyslu vlastní existence
jako Češi. Spor, do nějž se zapojily
přední osobnosti české vědy, kultury i politiky, nás provází od počátku formování moderního národa.
Co může národ, který se stále
znovu a znovu ptá, kým vlastně je,
nabídnout Evropě? Co může Česko
v roli předsednické země nabídnout
Evropské unii, která sama tak těžko
hledá společnou identitu?
Myslím, že můžeme nabídnout právě naši zkušenost s řešením „České
otázky“, která je zároveň otázkou
evropskou. Na vše, na co se ptá současná Evropa, jsme se my Češi ptali sami sebe dvě století. Za tu dobu
jsme se naučili, co je skutečně důležité, na čem opravdu záleží.…
6
… Ano, svoboda je naší základní
hodnotou. Svoboda je odpovědí
na všechny otázky po identitě. Té
české i té evropské. Svoboda je komparativní výhodou malého národa
mezi velkými, stejně jako malého
kontinentu mezi lidnatějšími a bohatšími světadíly. Svoboda je tím
svorníkem, který spojuje naše češství a naše evropanství.
Zde si vypůjčím více než sedmdesát let stará slova kritika a filoso-
fa Františka Václava Krejčího, protože bych to nedokázal vyjádřit lépe: „Nazývejme evropanstvím jasné
vědomí příslušnosti nejen k národu, ale nad to i k společnému kulturnímu a morálnímu celku, jejž
oproti jiným dílům světa představuje Evropa, třebas že se pojem
této duševní a kulturní solidarity
nekryl vždy právě se zeměpisným
pojmem Evropy.“
Opravdu, evropanství nemá geografické hranice. Ačkoli naše hodnoty jsou specificky evropské, jsou
zároveň hodnotami univerzálními,
může se k nim přihlásit každý člověk nadaný svobodnou vůlí.
Univerzálními a stále platnými
hodnotami jsou i dva postuláty, které stály u zrodu Společenství uhlí
a oceli: Mír a prosperita. Jak naléhavě se nám připomínají i na počátku roku 2009!
Zároveň se tyto aktuální otázky,
které musíme řešit hned od prvních
hodin našeho předsednictví, kryjí
s obsahovými prioritami, s našimi
„Třemi E“, jimiž jsou Ekonomika,
Energetika a Evropa a svět. Jsou
to priority, které se dotýkají všech
totéž. Říkají nám, že více než
na velikosti, na momentálním bohatství či na institucionálním uspořádání záleží na svobodě, na síle
myšlenky.
O
d našeho češství vede spojnice k našemu evropanství a od
něj ke globálnímu pohledu. Vidíme
Evropu jako společenství spojené
Mirek Topolánek na setkání s Konferencí předsedů
Evropského parlamentu, 5. 12. 2008.
členských zemí, které ukazují přidanou hodnotu evropské spolupráce a následně potřebu hledání řešení na globální úrovni.
S
větová krize nám znovu ukázala, jak relativními pojmy jsou
bohatství a velikost země. Zákony Ekonomiky platí pro všechny,
pro velké i malé, pro bohaté i chudé. A v éře globálních trhů není
před dopady chyb uchráněn nikdo.
Hledání řešení si o to více žádá
společný a uvážlivý postup, který
nás uchrání od vršení nových chyb.
Celoevropským a globálním tématem je i Energetika. Těžko bychom našli lepší příklad celoevropského zájmu, který si žádá společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. I naléhavost této priority se
ukázala hned na počátku našeho
předsednictví.
Konečně tu máme Evropu a svět.
Francouzské předsednictví muselo
řešit krizi v Gruzii. Naše začíná
s novou eskalací napětí na Blízkém
východě. Tím se jen potvrzuje,
co jsme říkali dříve – že Evropská
Galavečer „Sladíme Evropu“ k zahájení předsednictví v pražském Národním divadle proběhl v režii bratří
Formanů, známých divadelníků, synů režiséra Miloše Formana.
unie musí v blízkovýchodním konfliktu hrát daleko aktivnější roli.…
…Řekl jsem tu, že hodnotou,
která spojuje naše češství a naše
evropanství, je svoboda. Povedeme evropské společenství v roce,
kdy oslavíme pět let od našeho
vstupu a dvacet let od pádu totality. Obě tyto zkušenosti nám říkají
stejnými základními hodnotami
a zároveň otevřený prostor svobody směrem dovnitř i vně. Takto
také vnímám motto českého předsednictví Evropské unii: Evropa
bez bariér.
Redakce
Foto: www.eu2009.cz
7
Madeleine Albrightová:
Politický originál
Politici přicházejí v mnoha variantách: státníci, populisté, demagogové, tribuni lidu, veřejní intelektuálové, filozofové, aktivisté či romantici.
A pak je jiné dělení: jsou politici univerzální, hodící se pro každou dobu
politického kalendáře a ti, kteří jsou
jakoby stvořeni pro konkrétní historickou situaci. Když pomine, odcházejí ze scény. K prvním se řadí třeba
Charles de Gaulle, jenž díky svému
instinktu a obratnému manévrování
dlouho dokázal dominovat francouzské politice. Margaret Thatcherová a Václav Havel jsou opačnými
příklady – přicházejí splnit velký
úkol, který před ně nemilosrdná vůle
dějin předhodí, ale do „normálních“
politických časů se jejich styl příliš
nehodí.
8
Madeleine Albrightová je političkou, diplomatkou a profesorkou (s přestávkami mnoho let vyučuje na Geor-
Madeleine Albrightová na fotografii Timothyho
Greenfielda-Sanderse.
getownské univerzitě ve Washingtonu,
kde ji studenti několikrát zvolili učitelem roku), jíž je těžké zařadit do výše zmíněných kategorií. Se svým talentem, svými úspěchy i nezdary – je
svá. Je originál. V první vládě prezidenta Williama Jeffersona Clintona pracovala jako velvyslankyně
při Organizaci spojených národů
v New Yorku a v jeho druhé dosáhla
vrcholu kariéry. Byla první ženou
ve funkci ministryně zahraničních věcí. Podle americké ústavy je ministr
zahraničí čtvrtý v řadě jako nástupce
prezidenta v případě jeho úmrtí, rezignace či odvolání (po viceprezidentovi, předsedovi Sněmovny a nejdéle
sloužícím senátorovi). Jenže rodačka
z Prahy nemůže být v USA prezidentkou (nenarodila se tam) a toto pra-
Bill Clinton a Václav Havel (v pozadí Madeleine Albrightová), z návštěvy amerického prezidenta v Praze, 1994.
Václav Havel, Madeleine Albrightová a Bill Clinton; z návštěvy amerického prezidenta v Praze, 1994.
vidlo se na ní nevztahovalo. Ze stejného důvodu se neúčastnila ani strategického plánování pro případ jaderného konfliktu.
N
arodila se totiž v roce 1937
v Praze jako Marie Jana Korbelová
v rodině českého diplomata Josefa
Korbela, který před válkou působil
v Bělehradě. Rodiče byli židovského původu, konvertovali však ke katolicismu. Albrightová byla vychovávána jako katolička, dnes vyznává
episkopální víru. Jméno Madeleine
je francouzská verze její české dětské přezdívky Madlenka. Přijala je
na střední škole ve Švýcarsku. Po válce rodina utekla před komunisty
z Československa do Spojených států. V coloradském Denveru byl Korbel
zakládajícím děkanem školy pro mezinárodní vztahy. Do dějin se zapsal
jako mentor dvou budoucích ministryň zahraničí – své dcery a studentky jménem Condoleeza Riceová.
Zdálo by se, že její akademická
dráha ji v dnešním světě dominance
médií znevýhodní. Jen málo profe-
Madeleine Albrightová při natáčení pořadu
České televize Otázky Václava Moravce.
sorů se dokáže přizpůsobit diktátu
televize, mluvit jednoduše a srozumitelně. Albrightová je jednou z nich.
V době působení v OSN byla navenek nejvýraznějším hlasem prezidentovy zahraniční politiky. Do paměti
se zapsaly její spory s generálním ta-
jemníkem Boutrosem-Boutrousem
Ghálím při důrazné obhajobě amerických zájmů. Ghálího mluvčí Sylvana Foa, Američanka, na adresu
Albrightové poznamenala, že není
žádná vadnoucí fialka, americké rčení, jež se svým eufemismem dobře
hodí do budovy plné diplomatů z různých kultur a částí světa. A diplomaty,
uvyklé na to halit své názory do eufemismů, mohla dráždit přímočarost
profesorky z Georgetownu.
Rozhodně ji však ocenil prezident
Clinton. Ten si ji oblíbil také kvůli
její reakci na zločin kubánských stíhacích pilotů, kteří v mezinárodních
vodách sestřelili malé letadlo humanitární organizace proticastrovského exilu Hermanos al rescate
(Bratři na záchranu). Velvyslankyně
měla k dispozici nahrávku odposlechnutého rozhovoru kubánských
pilotů. Část pustila svým kolegům
v OSN – chvástavé výrazy poté,
co migy komunistického letectva
sestřelily bezbrannou cessnu. V rozhovoru jeden pilot užil chlapáckého
španělského výrazu cojones (koule).
„To nebyly cojones,“ řekla rozhořče-
9
Ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová se ujala odhalení oficiálního portétu Madeleine Albrightové,
64. ministryně zahraničí USA a první ženy na tomto postu.
ná velvyslankyně do kamer, „to byla
zbabělost!“
Největším neúspěchem její kariéry
se stala její neochota a neschopnost
podniknout cokoliv smysluplného
během genocidy ve Rwandě v roce
1994. Albrightová vedla na půdě
OSN tažení za to, aby vyvražďování
etnika Tutsiů ze strany Hutuů nebylo
oficiálně označeno za genocidu, což
by podle mezinárodního práva mělo
své konsekvence. Mluvčím Bílého
domu pak doporučila používat jen
výraz „acts of genocide“ (genocidní
činy). Později svoje selhání vysvětlovala nejasnou situací ve Rwandě
a údajným nedostatkem informací.
A
lbrightová je od počátku své
politické kariéry levicově-liberální
demokratkou. Radila senátorovi Edmundu Muskiemu, prezidentu Jimmymu Carterovi, viceprezidentské kandidátce Geraldine Ferrarové a prezidentskému kandidátu Michaelu
Dukakisovi. Dnes je volně spojena
s týmem prezidenta Baracka Obamy.
Ve volbách podporovala svoji přítelkyni, senátorku Hillary Clintonovou, která ve své nové funkci ministryně zahraniční jistě nejednou zvedne sluchátko, aby se s Albrightovou
poradila.
Albrightová byla hlasitou a nemilosrdnou kritičkou vlády prezidenta
George Bushe. Je zásadní odpůrkyní
války v Iráku a domnívá se, že tato
akce bude pro Ameriku v budoucnosti větší katastrofou, než byla válka
ve Vietnamu. Dnes si i kvůli této kritice málokdo pamatuje, že koncem
devadesátých let byla v politice k Iráku považována za zastánkyni tvrdé
linie vůči Saddámu Husajnovi. Rozhovor s televizí CBS na toto téma ji
dostal do problémů, když na demagogicky položenou otázku („Kvůli
hospodářským sankcím v Iráku údajně zemřelo půl milionu dětí. To je víc
než v Hirošimě. Stojí sankce za to?“)
odpověděla, že s přihlédnutím ke všem
okolnostem se sankce vyplatí. Albrightová, jak sama v pamětech přiznala („Musela jsem se asi zbláznit,
že jsem to řekla.“), neměla přijmout
chybnou premisu položené otázky,
ale naopak se proti ní ohradit.
10
Kandidát na prezidenta USA Barack Obama hovoří s Madeleine Albrightovou v rámci kulatého stolu
o otázkách zahraniční politiky, Washington, 18. června 2008.
Když šlo o věc, nebála se Albrightová pustit do křížku i s klíčovými
prezidentovými lidmi. Jedním z nich
byl Colin Powell, tehdy ještě ve velitelské uniformě a funkci předsedy
sboru náčelníků štábů. Powell, ovlivněn debaklem vietnamské války,
zformuloval taktickou doktrínu nasazení vojenských jednotek v zahraničí jen za splnění několika podmínek. Armáda směla být použita
až tehdy, jednalo-li se prokazatelně
o ochranu amerických zájmů. Měla
být nasazena jen s obrovskou početní převahou k zasazení rychlého, devastujícího úderu. A především musela být dopředu formulována takzvaná exit strategy, čili muselo být
jasně definováno, kdy operace skončí a vojska se vrátí. Takto formulovaná Powellova doktrína umožňovala opatrnému generálovi oponovat těm, kteří si přáli nasadit vojska
v rámci operací NATO na Balkáně,
aby se demokratické státy spojily tam,
kde nejde o ekonomické zájmy, ale
o záchranu životů. Je to první válečná humanitární operace, v níž NATO
dalo najevo, že není reliktem studené války, ale organizací s potenciálem stát se pilířem bezpečnostní politiky demokratického světa. Albrightová byla její hvězdou. V Bělehradě,
kde otec Josef Korbel působil před
válkou jako český diplomat, jí stále
nemohou přijít na jméno, ale v Kosovu je milovanou osobností. Dnes
tam vyrůstá generace dívek nesoucích jméno Madeleine.
Tomáš Klvaňa
Foto: ČTK
Autor je tvůrcem blogu Globální
bazar (http://globalni-bazar-tomaseklvani.respekt.cz/). V letech 2007–
2008 působil jako vládní zmocněnec
projektu protiraketové obrany a v roce 2003 byl krátce mluvčím a poradcem prezidenta republiky. Je držitelem Shorenstein Fellowship na Harvardově univerzitě v USA (2003)
a doktorátu v teorii komunikace z University of Minnesota (1997) v USA.
Žil a pracoval v USA a SRN. V současnosti přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing.
zejména v Bosně. Clintonova nerozhodnost prodloužila vliv doktríny
i poté, co Powell odešel a nahradil
ho generál John Shalikashvili. Albrightová od začátku argumentovala
pro nasazení vojsk a ukončení bosenské války. V jednu chvíli konsternovanému Powellovi vmetla do očí:
„Na co si tedy šetříme tuhle skvělou
armádu, když ji nemůžeme použít?“
K
zásahu na Balkáně došlo až
v roce 1999, kdy byla Albrightová
ministryní. Kosovská operace je jejím historickým úspěchem. Zastavila
zabíjení a vyhánění Albánců a nakonec vedla i k pádu ultranacionalistického Miloševičova režimu, pročištění a demokratizaci srbské politiky.
Bělehrad nyní aspiruje na členství
v Evropské unii.
Ukázalo se, že přes všechny nevýhody kolektivní operace je možné,
Madeleine Albrightová je členkou širšího poradního sboru současného prezidenta USA Baracka Obamy.
11
České desetiletí
v NATO
Úderem půlnočních zvonů,
které odbily letošní Nový rok, se
Česká republika ujala předsednictví v Evropské unii. Možná
se v Evropě najde dost lidí, kteří
si uvědomí, že se tak stalo pět
let poté, co samo Česko do unie
vstoupilo. Také je tomu ale právě deset let, co se země stala členem Severoatlantické aliance.
NATO už 12. března 1999 jako
první významná západní organizace (kromě OECD) otevřelo své
brány Čechům. Ti touto branou
prošli společně s Poláky a Maďary. A bylo to také pouhých deset let po roce převratných změn
ve střední Evropě. Vstup tehdejšího Československa do aliance
se přitom ještě poměrně dlouho
po roce 1989 (pádu komunismu
12
v Československu) jevil jako utopie. Zaznívaly názory, že po vojenské organizaci bývalého východního bloku – Varšavské
smlouvě, by mělo svou existenci
ukončit i NATO.
V
roce 1999 však už Češi vstupovali do jiného NATO, které se
od studené války hodně změnilo.
Velkou zásluhu na přijetí nových
členů měl americký prezident Bill
Clinton, který po jednom jednání
se třemi naléhajícími prezidenty
středoevropských zemí – Václavem Havlem, Lechem Walesou
a Arpádem Gönczem – prohlásil:
„A vlastně proč ne?“ Odhady řady
skeptických prognostiků se ukázaly jako liché, Česko se stalo dří-
Armáda
„Letos poprvé v historii české armády dojde k „vševojskovému“ nasazení v zahraničních misích – od pozemních jednotek a elitní 601. skupiny speciálních sil přes nasazení
vrtulníků v Afghánistánu až po premiéru supersoniků Gripen při airpolicingu v Pobaltí.“
Zbyněk Pavlačík
předseda sdružení Jagello 2000
ve členem NATO a teprve později
vstoupilo do Evropské unie. Část
pozorovatelů je dodnes přesvědčena, že právě díky rozšiřování Atlantické aliance se nakonec urychlil
i proces rozšiřování EU.
Kosovský šok
Jinou otázkou ovšem je, zda Češi
před deseti lety tušili, co je v NATO vlastně čeká. A hned první rok
členství pro mnohé znamenal šok.
Během několika týdnů aliance zahájila bombardování Jugoslávie,
aby zabránila etnické čistce v Kosovu. Pro většinu Čechů, ale také
pro mnohé vládní i opoziční politiky bylo nepředstavitelné, že by
se země mohla podílet na takové
akci proti Srbům – tedy národu,
který se v Česku tradičně těší značným sympatiím. Jenže na druhé straně tu byly nové spojenecké vazby
v alianci. Praha lavírovala mezi
odmítavým stanoviskem k akci
NATO a plněním spojeneckých závazků. Možná se projevil nedostatek veřejné diskuse o tom, co vše
vlastně členství přinese a že aliance bude dříve či později vojensky
zasahovat mimo své území.
vy univerzity v Brně. Týká se to
i širší veřejnosti. „O bezpečnosti se
dnes debatuje třeba i v hospodách,“
dodává Dančák. Kromě samotného členství v NATO na to přirozeně měly vliv teroristické útoky
z 11. září 2001 a také nynější diskuse o umístění amerického radaru
na českém území – jako součásti
středoevropského pilíře protiraketové obrany. A Češi jsou také
ochotni vysílat vojáky na zahraniční mise – v souladu s novým posláním Atlantické aliance, která se začala daleko více soustředit na řešení bezpečnostních problémů mimo
území svých členských států.
Vojáci v zahraničních misích
P
rávě zkušenost s působením
v alianci však nakonec přispěla
k tomu, že se Češi začali důkladněji věnovat bezpečnostním záležitostem. „Díky členství v NATO se
seriózně zabýváme vlastní i globální bezpečností,“ říká Břetislav
Dančák, ředitel Mezinárodního
politologického ústavu Masaryko-
Účast v zahraničních vojenských
misích výrazně zlepšila pověst
Česka v rámci aliance. Země si
získala uznání díky specializaci
na specifické vojenské kapacity –
ochranu proti chemickým, biologickým a radiologickým zbraním,
vojenskou nemocnici či průzkumnou jednotku. Čeští vojáci zamířili
13
jak do Afghánistánu a do Iráku,
kde se podíleli (a dosud podílejí)
na výcviku tamních ozbrojených
sil, tak na Balkán – do Bosny, Kosova či Albánie. V současné době
o sobě dávají Češi nejvíce vědět
v rámci mise KFOR v Kosovu i na
několika místech v Afghánistánu.
Český provinční rekonstrukční tým
působí v afghánské provincii Lógar a snaží se tak přispět k plnění
jednoho ze současných klíčových
cílů NATO – propojení vojenských
a civilních kapacit v zájmu stabilizace a obnovy oblastí, z nichž se
šíří bezpečnostní hrozby do okolního světa.
P
odobně jako mnoha dalším
zemím se ani Česku nevyhýbají
politické hádky o to, zda a kam
vojáky vysílat. Jestliže se před deseti lety názorové třenice týkaly
Kosova, v posledních týdnech
česká opozice zpochybnila působení vojáků v Afghánistánu. Bezpečnostní situace v této zemi se
podle ní zhoršuje, čeští vojáci jsou
14
ve větším ohrožení. Vláda oponovala tvrzením, že vojáky do Afghánistánu vyslala sama současná opozice v době, kdy ještě vládla. Podobné hádky patří k politickému folklóru, ale politolog
Břetislav Dančák zůstává optimistou: „Vládní koalice a opozice se
ohledně zahraničních misí nakonec vždy dohodnou.“
Reforma armády:
pozdě, ale přece
Zaměření na zahraniční mise
zásadně změnilo českou armádu.
„Teď je to úplně jiná armáda,“
uvádí Jan Eichler z pražského
Ústavu mezinárodních vztahů. České ozbrojené síly by podle něj zřejmě snižovaly početní stavy tak
jako tak, ale „mnoho bylo dáno právě členstvím v NATO“. Hlavním
úkolem se stala účinnost jednotek,
které dříve či později čeká vyslání
do zahraničí.
Eichler upozorňuje, že důraz
kladený na zahraniční mise má
i odvrácenou stranu. Otázkou je,
do jaké míry se pak armáda připravuje na obranu vlastního území.
Snižování početního stavu ozbrojených sil a rušení vojenských
útvarů nemusí být z tohoto hlediska tou nejlepší zprávou. Eichlerovi
ovšem nejvíce vadí omezování
útvarů pro civilní ochranu obyva-
i další státy někdejšího východního bloku. A to přes odpor Ruska,
které se ovšem samo stalo partnerem aliance, byť vzájemná spolupráce Moskvy s NATO prochází obdobím nadějných vzestupů i krizí.
Další zkouškou těchto vztahů se
stává středoevropský pilíř protiraketové obrany.
tel, které by bylo možné využít
třeba i v době povodní. Faktem je,
že členské země aliance se během
posledních zasedání shodly – je
nutné vhodně vybalancovat zahraniční mise s plněním tradiční role
armád při obraně vlastního území.
Č
eši však ještě několik let
po vstupu do NATO řešili jiný
problém – žádná zásadní reforma
se nerealizovala, ministerstvo obrany vyčkávalo a vojenský rozpočet příliš zatížily jednotlivé investiční projekty – nákup letounů
L-159 či modernizace tanků T-72.
Ještě v roce 2001 dal tehdejší generální tajemník NATO George
Robertson Praze najevo své výhrady k tomu, že Česko neplní
své vojenské závazky. V dalších
letech profesionalizace armády
nabrala poměrně rychlé tempo.
Podobně jako v případě dalších
členů aliance však stále platí,
že Česko není schopno dosáhnout slibovaných rozpočtových
výdajů na obranu.
P
Summit a kontaktní
ambasády
Mezi velké úspěchy Česka je
možné bezpochyby označit organizaci summitu NATO v roce 2002.
Nejvyšší představitelé aliance se
tehdy poprvé v historii sešli za někdejší železnou oponou a pražský
summit také rozhodl o dalším rozšiřování aliance dále na východ.
Bezpečnostní garance, které byly
hlavní motivací už pro vstup Česka do NATO, tak mohly získat
oněkud ve stínu pozornosti zůstávaly v uplynulém desetiletí „alianční aktivity“ českých diplomatů
v nečlenských zemích NATO. Neprávem. České zastupitelské úřady
plnily roli kontaktních ambasád
aliance v Rakousku, Litvě a Izraeli.
Od nového roku se této úlohy chopilo české velvyslanectví v Srbsku. Česko tedy bude vylepšovat
image aliance v zemi, která zůstává vůči NATO nepřátelská a v níž
teď nemají na růžích ustláno ani
sami Češi, kteří loni uznali nezávislost Kosova.
Jan Žižka
zástupce šéfredaktora deníku E15
Foto: www.natoaktual.cz,
www.jagello.org
15
Byli jsme
v Bitvě o Británii
Po okupaci Československa 15.
března 1939 stovky našich vojáků
uprchly na západ nebo na východ
bojovat proti Němcům. Odcházeli
jednotlivě i po malých skupinách.
Často se přitom spoléhali na pomoc
vlasteneckých spoluobčanů. Rizika
byla značná. Jeden příběh za všechny. Na jižní Moravě pomáhala našim
lidem při útěku do Jugoslávie mladičká učitelka Zdeňka Pokorná. Byla brzy dopadena gestapem, pravděpodobně na udání, a po zbytek války
vězněna v nacistických kriminálech.
Po komunistickém puči v únoru
1948 byla považována za politicky
nespolehlivou, a proto utekla do Anglie, kde patřila mezi nejaktivnější
členy Československé obce legionářské v zahraničí. Zemřela v úctyhodném věku 101 let.
Vzdušných bojů proti německým
vetřelcům ve Francii se podle informace francouzského ústavu dějin
letectva zúčastnilo 123 československých letců, z nich 114 pilotů a 9
mechaniků. 27 našich letců v těchto
bojích padlo. Už tehdy se někteří vyZe slavnosti ke druhému výročí založení
312. perutě RAF, 1942.
Přes Francii do bitvy o Anglii
Většina českých letců, kteří chtěli
ze srdce přispět k porážce nacistického Německa, odcházela nejprve
do Polska a odtamtud do Francie.
16
„První odcházeli, poslední se vraceli,“ řekl o československých letcích
generál Ludvík Svoboda.
znamenali jako letecká „esa“. Byli
to především Alois Vašátko, který
měl za sebou 15 vítězství, František
Peřina se 14 a Josef František s 11
vítězstvími ve vzdušných soubojích
s Němci. Po pádu Francie se českoslovenští letci a vojáci přesunuli do Anglie, kde někteří zasáhli
do vzdušné Bitvy o Británii. Když
válka v Evropě skončila porážkou
Němců, o kterou se českoslovenští
letci a vojáci zasloužili nemalou
měrou, naši lidé se vraceli domů.
Na rozdíl od Poláků, kteří už doma
měli nastolený komunistický režim,
a proto většina z nich zůstala v Británii. „Pro komunismus jsme za války krev necedili,“ řekl mi o tom trefně jeden ze zklamaných polských
letců ve skotském Dundee.
M
nozí z našich letců a vojáků
však také ve vlasti spokojeni nebyli,
zvláště, když byli po Únoru 1948
(kdy se komunistická strana v Československu násilně chopila moci)
vyhazováni z vedoucích funkcí v ar-
Z pobytu 312. perutě RAF v Harrowbeeru.
Z dočasného místa pobytu čsl. letců – Harrowbeer, Somerset.
Historie
Vy živí, buďte pozdraveni,
vy mrtví, žijte ve zpěvu
motorů zdvihajících vaše druhy
k oblakům, nad ně, kde už není
nic než vzduch, modrojasný vzduch
–
vy mrtví, bratři hvězd a duhy!
František Hrubín
básník, (1910–1971)
o českých letcích v Anglii
mádě a v letectvu jen proto, že za války bojovali na západní frontě. Někteří z tohoto důvodu putovali do věznic a do uranových dolů na Jáchymovsku. Zajímavý je třeba příběh
Marcela Ludikara, kterého komunisté nejprve zbavili funkce velitele
letiště. Zároveň ho jeho bratr, který
za války působil v partyzánské skupině Jindra, varoval, že po něm jde
tajná policie a bude brzy zatčen. Marcel Ludikar neváhal a odešel podruhé do exilu. Po listopadové revoluci
v roce 1989 byl rehabilitován a oceněn prezidentem Havlem.
Osiřelé brookwoodské hroby
Málokdo z nich o tom mluví zcela
otevřeně, ale je to tak – veteránů
ze zahraničních armád, jimž vděčíme za porážku fašismu, dnes rapidně
ubývá. S tím, jak mramorových pomníků na hřbitově veteránů v Brookwoodu u Londýna přibývá, jejich
kamarádů, kteří tam urny s popelem
ukládají, je rok od roku méně. Dnes
už slovo „hrdina“ zní ledaskomu poněkud archaicky. Možná, že k tomu
tak trochu přispěli oni sami. „Já nebyl hrdina, dělal jsem, co byla moje
povinnost důstojníka z povolání,“
řekl mi před lety pilot generálmajor
Jiří Hartman, poslední velitel 310.
československé perutě Královského
letectva. „My jsme byli přesvědčeni,
že válku nepřežijeme. Život se bral
ze dne na den. Den volna byl nejčastěji pátek. A tak jsem se vždycky těšil
na příští pátek.“
Po válce se Jiří Hartman spolu
s kamarády od perutě vrátil do vlasti. Po komunistickém puči z února
1948 utekl z vlasti podruhé. Žil
Škpt. Alois Vašátko, první velitel čs. wingu (pluku). Z Francie si přivezl 15 vítězství, v Anglii potvrdil pověst stíhacího esa dalšími sestřely.
17
v přístavu Portsmouth v jihovýchodní Anglii a zemřel před dvěma lety.
Jiří Hartman byl ze stejného těsta
jako hrdina Sovětského svazu generálmajor Josef Buršík, tankista
a osvoboditel Ostravy, který s námi
ostatními sokoly hrával volejbal
v londýnské tělocvičně. Jejich pomníky dnes naleznete v Brookwoodu,
spolu s pomníky pětasedmdesáti
kolegů. Je tu také pomník s urnou
generála Ludikara.
Dříve do Brookwoodu u příležitosti oslav výročí vzniku ČSR a konce 2. světové války jezdili také legionáři jako podplukovník Roman
Kokrda, bývalý starosta Sokola Londýn a poslední legionář z první světové války. Tehdy byly jen britských
členů Československé obce legionářské v zahraničí stovky. „Dnes nás
zbývá už jen sedm,“ říká jednatel
Svazu letců svobodného Československa pplk. Arnošt Polák, někdejší
radista slavné 311. československé
bombardovací perutě RAF. V říjnu
2007 se přijel poklonit památce
svých kamarádů do Brookwoodu
už jen jeden legionář, plk. Rudolf
rodák generál Ivan Schwarz, ročník
1923. „My dva s Ivanem jsme nejmladší,“ hlásí s veselým úsměvem
Arnošt Polák, který se narodil v
Praze v témže roce. Jako jednatel
Svazu je Polák nepostradatelný.
Vede členskou kartotéku a udržuje
čilé styky s kolegy letci ve vlasti.
Nadšeně mi vypravuje o návrhu
pomníku padlým příslušníkům 311.
československé bombardovací perutě, který vypracoval ve spolupráci se
Stevem Aldershotem, nadšencem a
milovníkem historie Čechoslováků
312. československá stíhací peruť.
rutě. Osmnáct z nich sní svůj věčný
sen na tainském hřbitově.
N
Čapek, ročník 1919, s manželkou.
Předseda legionářů, generál Miloslav Kašpar, který mnoho let vydával skvělý časopis Osvobození, churaví. Do Brookwoodu se už nedostane. Bydlí v pečovatelském ústavu,
kde se k němu nedávno připojila
manželka Paulette.
Mladíci ze Svazu letců
Členů Svazu letců je kolem dvaceti. Jejich předsedou je bratislavský
18
v RAF. Památník byl nakonec odhalen 9. srpna 2007 na hřbitově St.
Duthus ve starobylém skotském
městečku Tain. Při jeho odhalení
pplk. Polák řekl: „Jsme tu proto,
abychom vzdali čest památce příslušníků 311. československé perutě,
kteří nepřežili a nemohli se radovat
z návratu do vlasti, za jejíž osvobození položili své životy.“ Ze 480 československých letců, kteří za války
zahynuli ve službě v Královském
letectvu, bylo 273 právě z 311. pe-
Část Brookwoodského vojenského hřbitova u Londýna, kde jsou pohřbeni českoslovenští vojáci.
ěkteří veteráni se vyznamenali také v širší krajanské obci Spojeného království. Českobudějovický
rodák plk. Rudolf Čapek je jedním
z nich. Za války sloužil v československé armádě na základně Cholmondeley. Do Británie se vrátil po únorovém puči ve vlasti a až do odchodu do důchodu působil jako
zdravotník v psychiatrické nemocnici v Epsomu u Londýna. Na poválečných oslavách 28. října v londýnském Československém národním
domě s vervou sobě vlastní recitoval
básně Viktora Dyka a dalších českých klasiků. V padesátých a šedesátých letech byl členem sokolského
divadla. Později vynikl i v ochotnickém souboru Londýnská sezóna.
Památníky stávající
a vznikající
Jedním z největších památníků,
které připomínají účast českosloven-
Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová se setkala s českými válečnými veterány a udělila Záslužné kříže ministryně
obrany ČR gnrmj. Ivanu Schwarzovi, plk. Františku Kaplanovi a pplk. Arnoštu Polákovi, Londýn, 22. 6. 2008.
k porážce fašismu. U jeho odhalení
mají stát jako čestná stráž jejich
kolegové, věrní veteráni. Kéž by
jejich řady tolik neřídly!
„Setkávání s veterány patří mezi
nejmilejší povinnosti či spíše privilegia velvyslance. Jsou to bez výjimky
lidé milí, přímí a skromní. Když
s nimi člověk mluví, uvědomuje si,
že slova „vlast“ a „povinnost“ zněla jinak kdysi a nyní, i když by tomu
tak nemělo být. Moji snahou je představovat tyto milé a statečné muže
a ženy té nejmladší generaci, která
Návštěva prezidenta Edvarda Beneše u československých letců, 1944.
ských vojáků a letců ve druhé světové válce, je památník Bitvy o Anglii
na nábřeží Temže v Londýně. Odhalil ho v září 2005 následník trůnu
princ Charles s manželkou. Nese
jména všech účastníků této mimořádně krvavé letecké bitvy (10. 6.–
31. 10. 1940), mezi nimi i 88 českých a slovenských letců. Výstavba
památníku stála přes jeden a půl
milionu liber. Byla financována
ze sbírky, do které podstatně přispělo i české ministerstvo obrany.
Další památník je teprve ve stádiu
příprav. Bude ve skotském přístavu
Arisaig na západním pobřeží, kde
za války prošly stovky československých vojáků výcvikem pro zvláštní
operace útvaru SOE (Special Operations Executive). Postavení památníku a jeho finanční zajištění má
na starosti čestný konzul České
republiky v Edinburku pan Paul
Millar. Na otázku, jak pokročilá tato
akce je, odpovídá, že k realizaci
ještě zbývá vykonat notný kus cesty
– se žádostmi o finační příspěvek
se obrací na firmy, „jejichž měšce
jsou zatím značně neprůstřelné“.
97letý plk. William Kauders M. C., navigátor
311. perutě, přicestoval na odhalení pomníku
československým letcům ve skotském Tainu
až z USA.
Slavnostního odhalení památníku obětem druhé
světové války z řad 311. perutě britského Královského
letectva se zúčastnil i pplk. Arnošt Polák, Tain,
Skotsko, 9. 8. 2007.
Dosavadní dary tvoří menší obnosy
od jednotlivců. Pro realizaci
projektu založil konzul s několika
přáteli českoskotskou dobročinnou
organizaci
Czech
Memorial
( w w w. c z e c h m e m o r i a l . o r g ) .
Památník má být další důstojnou
upomínkou na příspěvek smělých
Čechů
a
Slováků
do Británie přišla v posledních letech. Snad se ještě podaří provést
alespoň částečnou „transfuzi krve“
– přenos hodnot, za něž veteráni
bojovali,“ uzavírá český velvyslanec
ve Velké Británii Jan Winkler.
Milan Kocourek
BBC
Foto: Ladislav Sitenský,
Judita Mauerová
19
2
4
20
3
5
Galerie
1. (centrální) Fotografie bombardéru
Liberator je Sitenského nejčastěji publikovanou fotografií z druhé světové války.
2. Por. Josef Menšík se kouloval se stejnou
chutí, s jakou létal.
3. Ze souboje se dvěma letadly Focke-Wulf
se rtm. Liškutín vrátil s ohromnou dírou
v křídle.
4. Skromný život letců zachycují fotografie,
pořízené pouze ve světle svíčky.
5. Piloti jsou v pohotovosti a vyhřívají se
na slunci.
6. Rt. František Kruťa dává z kabiny hurricanu znamení, že je připraven ke startu.
7. Piloti: sgt. Smolík, plt. Janeba, sgt.
Karásek, 1940.
Autor fotografií Ladislav Sitenský (*1919)
6
7
21
Tři esa v bruselském
rukávu
V říjnu 2005 přivítal evropský komisař pro administrativní otázky Siim
Kallas tisícího zaměstnance z nových
členských zemí. Oslavenkyní se stala
česká právnička Hana Procházková
z Brna. Pracovní uplatnění v souvislosti se vstupem ČR do EU našlo
v Bruselu a v Lucemburku odhadem
již více než tisíc Čechů.
Ivan Hodač.
Spějeme k jedinému trhu
Ne všichni Češi v Bruselu jsou
úředníci ve službách evropské administrativy. Ivan Hodač zde zastává vysoce exponované místo generálního
tajemníka Evropské asociace automobilových výrobců (ACEA). Když
22
se ho Hospodářské noviny v listopadu
2008 ptaly, zda cítí soucit s domácí
automobilkou Škoda, která musela
v důsledku krize omezit výrobu, tvrdě
se ohradil: „To, co česká Škodovka
udělala za poslední roky, je neuvěřitelné. Dnes jsou její vozy v mnoha
zemích považovány za nejlepší značku, co se týče poměru mezi kvalitou
a cenou.“
N
ež Hodač přišel na své místo
v ACEA, byl hlavou evropské části
globálního mediálního giganta Time
Warner. Je absolventem kodaňské
univerzity (ekonomika a politologie)
a College of Europe v Bruggách (obor
evropská studia). Na své dnešní po-
Ivan Hodač, generální tajemník Evropské asociace automobilových výrobců (ACEA).
Vladimír Špidla, dříve český premiér, dnes eurokomisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti.
Krajané
„Češi jako národ mají proti Belgii
„výhodu“, že prožili totalitní režim
a z negativ se poučili.“
Alizée Poulíček
Miss Belgie 2008 (*1987)
zici zastupuje sdružení 15 největších
evropských výrobců automobilů. Starost mu dělá mimo jiné sjednocení
evropského automobilového trhu. „Již
v roce 1991 si evropští výrobci automobilů uvědomili, že je třeba docílit
fungujícího jednotného automobilového trhu. Že musejí mít své zastoupení
v Bruselu, a že jejich hlas musí být slyšet při vytváření evropské legislativy.
Do dnešního dne se této jednoty nepodařilo dosáhnout, kvůli rozdílným
daňovým tarifům různých členských států
a odlišnému uplatňování
direktiv, jako jsou směrnice o životnosti (recyklaci) automobilů.“
Dalším „strašákem“ je
pro Hodače snížení emisí CO2, které je leitmotivem většiny jednání
s evropskými úřady a neziskovými organizacemi. „Příliš často se zapomíná na to, že daně
z automobilového průmyslu tvoří 3,5 % evropského hrubého domácího produktu, jde o 360
miliard euro. Mají-li být
uplatněny velmi přísné normy emisí
CO2, bude prudce omezen i trh, na kterém v samotné Evropě závisí 12 milionů
rodin.“ Jako řešení nabízí rozvoj technologií a povzbuzení investic do ekologicky šetrných a hybridních pohonů. ACEA pod jeho vedením pokračuje v kurzu, který Hodač charakterizuje
jako „sociální odpovědnost“. „Stovka
současných aut, vyrobených v Evropě,
má dohromady stejné emise jako jeden vůz ze sedmdesátých let. Úroveň
hluku od té doby klesla
o 90 %. Nové technologie,
uplatněné ve výrobě bezpečnostních pásů, ABS
a airbagů, snížily počet
úmrtí a vážných zranění
pasažérů o 80 %,“ uzavírá šéf nejsilnější a nejvlivnější bruselské lobby.
Vladimír Špidla.
Běh na dlouhou trať
Každý z členských států Evropské unie deleguje do Bruselu svého
komisaře. Vladimír Špidla (*1951), nynější eurokomisař pro zaměstna-
Měření sil mezi českým premiérem Vladimírem Špidlou (vlevo) a jeho slovenským protějškem Mikulášem Dzurindou (uprostřed)
v běhu na 10 km skončilo nerozhodně, 24. 5. 2003.
23
nost, sociální záležitosti a rovné příležitosti, začal svou kariéru u divadla.
Pracoval jako kulisák v jednom pražském skladu rekvizit. „Za socialismu
u nás slušní lidé žádnou velkou kariéru nedělali. A tak jsem po ukončení
svých studií pracoval v nejrůznějších
oborech, velmi často v dělnických profesích.“ Byl zaměstnán jako dělník na
pile, pracoval v mlékárnách, na poště, v
teplárně u parních kotlů. Vystudoval
sice historii a prehistorii, přesto nemohl
najít žádnou jinou práci. Až po letech,
když se ucházel o práci v jednom archivu, se dozvěděl, že má špatný kádrový profil. „V žádném případě toho
nelituji. Každá práce mi něco dala a
ze získaných zkušeností jsem čerpal i v
mých pozdějších profesích jako archeolog a politik,“ říká.
romanopisce určitě inspirovala k dobrodružnému románu, Špidla plynule
přechází ke svému největšímu profesnímu tématu: zaměstnanosti. „Lidí,
kteří mění každých pár let zaměstnání,
profesi či dokonce zemi, ve které žijí,
rychle přibývá. A nejen proto, že je
to možné, hlavně proto, že je to nutné.
B
yl předsedou české sociální demokracie a v letech 2002–2004 českým premiérem. Když mu navrhnete,
že jeho neobvyklá životní dráha by
24
Alizée Poulíček (uprostřed) jako čerstvě zvolená
Miss Belgie, 15. 12. 2007.
Už nevystačíme s jedním povoláním
nebo vzděláním celý život. Kdo chce
obstát, musí se vzdělávat celý život.“
Jaká témata považuje český eurokomisař za palčivá? „Například stále
rozšířený názor, že investovat do školení pracovníků nad padesát let nemá
smysl – přitom budou ještě nejméně
deset či patnáct let pracovat!“
A co vyhlašuje za osobní úspěch?
„Svůj boj za dohodu, která zůstávala
celá léta zablokovaná a přitom ovlivňuje životy milionů lidí.“ Řeč je o maximální průměrné pracovní době, kterou směrnice už od devadesátých let
stanovuje na 48 hodin týdně. Více než
polovina členských států ale mezitím
využívá zvláštní výjimky, tzv. „optout“, která umožňuje pracovat až 78
hodin týdně. I kdyby člověk pracoval
šest dní v týdnu, je to pořád ještě 13
hodin denně. „Tuto normu je třeba
nahlížet ne z perspektivy sezení u počítače s občasnou přestávkou na kávu, ale z pohledu těžké fyzické dřiny
na stavbě,“ vysvětluje Špidla. Proto
Alizée Poulíček jako čestný host prvního českého plesu v Bruselu, 4. 4. 2008.
od počátku svého funkčního období
usiloval o přijatelnější kompromis.
Když se na něm v červnu 2008 členské státy dohodly, byl více než spokojen. Maximální pracovní doba zůstala
48 hodin, limit pro výjimky se omezil
na 60 hodin. A jak je těžké podobnou
změnu prosadit? „Kolikrát je složité,
aby se v rodině na něčem rozumném
dohodli i tři sourozenci – a EU má 27
členů,“ směje se Špidla. Práce v nejvyšším orgánu Evropy totiž velmi připomíná jeho největší koníček – běh
na dlouhou trať.
Alizée Poulíček.
Krása přichází z Čech
Má zelenomodré oči, její otec je
Čech, matka Belgičanka. Nese české
příjmení a hovoří česky, anglicky
a francouzsky. Když ve svých dvaceti
letech stanula ve finále soutěže Miss
Belgie, byla si dobře vědoma svého
největšího handicapu: že neumí vlámsky. To se jí v soutěži v zemi, kde touto
řečí hovoří 6 milionů Vlámů, mohlo
stát osudným. Nakonec ovšem porotu
přesvědčila její krása a Alizée byla
(za tichého bučení některých diváků)
vyhlášena Miss Belgie 2008. „Podívejte se do jejích očí a zapomenete
na vlámštinu,“ komentoval incident
jeden internetový blogger.
Alizée Poulíček (*1987) se narodila
v Belgii, ale když jí bylo pět let, odstě-
hovala se s rodiči do Čech. Její otec
zakládal řetězec Delhaize – Delvita
v ČR. Bydleli v Berouně a v Hořovicích, do školy chodila do francouzského lycea v Praze, kde měla výuku
jen ve francouzštině. Přechod do češtiny pro ni nebyl snadný, ale nakonec
ho zvládla. („Má perfektní vyjadřování a skvělou slovní zásobu,“ napsal
o její češtině belgický Zpravodaj krajanského spolku Beseda).
Má samozřejmě i jiné přednosti,
než jen krásnou tvář. Na univerzitě
v Liege momentálně studuje román-
ské jazyky. Od svých deseti let hraje
na klavír, miluje tanec a zpěv, ráda
jezdí na koni. Má velké ambice, ve své
kariéře by nejraději pokračovala v médiích, u filmu či v nahrávacím průmyslu Českou republiku Poulíček ráda
a často navštěvuje. „Rodina má v Čechách pevnější místo na žebříčku hodnot a Češi opravdu umějí dát najevo,
že vás mají rádi. To je moc hezký pocit... domov.“ Pozitivně vnímá i ekonomický a společenský vývoj ČR: „Česká republika prodělala velkou evoluci,
v podstatě za krátkou dobu dohnala
Západ. Lidé jsou pracovití, mají stejné
nároky, jezdí na drahé dovolené, pro
mladé lidi je samozřejmé cestovat, studovat ve světě, mluvit cizími jazyky.
Češi jako národ ale mají proti Belgii
„výhodu“. Prožili totalitní režim a z negativ se poučili. V tomto směru mají
bohatší historii. Museli si vše tvrdě vybojovat. Nemluvím jen o materiální
stránce, ale i o mezinárodním renomé.“
Ke zmíněnému renomé přitom přispívá sama Alizée. Stala se neoficiální
tváří a také miláčkem početné české
komunity v Bruselu. Češi, hrdí na krásnou rodačku, ji aplaudovali například,
když uváděla večer módy s Vambereckou krajkou nebo když se stala ozdobou
prvního českého plesu v Bruselu.
Andrej Melčák
s využitím materiálů Zpravodaje krajanského
spolku Beseda, ACEA a blogu Vladimíra Špidly
Foto: Tomáš Jacko, archiv ACEA,
archiv Vladimíra Špidly, ČTK
Alizée Poulíček jako modelka na výstavě Vamberecké krajky v Českém centru, Brusel, 16. 9. 2008.
25
Návraty
Podkarpatské Rusi
Podkarpatská Rus tvořila v letech
1919–1939 nejvýchodnější cíp Československé republiky, jejíž součástí
se stala po rozpadu rakousko-uherské monarchie. Stalo se tak z iniciativy významných rusínských osobností žijících v zahraničí i domácích
politických aktivistů, dík moudrému
postoji T. G. Masaryka a samozřejmě také z vůle velmocí.
N
ebylo to pouze formální připojení. Mladý
československý stát se chopil správy regionu plný
dobré vůle a snahy nastolit
zde řád (o území usilovali
Maďaři a prošly tudy i hordy ruských emisarů), povznést hospodářství, školství a vzdělanost, dopravní
síť i kulturní úroveň. Po-
26
stupně se mu to dařilo. A kdyby
druhá světová válka a poté připojení
Podkarpatské Rusi k Sovětskému
svazu – jako “válečné kořisti“ – vývoj brutálně nepřervaly, patrně by
pozitivní vývoj dál pokračoval.
Blahodárně pro Podkarpatskou Rus
i celý stát. Bohužel, ke své smůle,
území pod Karpaty leží na strategicky velmi citlivém místě (např.
po sovětské okupaci Československa sem SSSR umístil své vojenské
základny).
Nyní je území součástí Ukrajiny
jako jedna z jejích administrativních
jednotek a oficiálně se nazývá Zakarpatská oblast Ukrajiny; (nejen)
tamní obyvatelé ji však stále nazývají jako předtím – Podkarpatská
Rus. Má rozlohu 12 800 km2 a cca
1 288 000 obyvatel. Složení je národnostně dost
pestré; podle starších statistik tvořili kdysi asi 70 %
Rusíni. Tuto národnost ale
Ukrajina stále neuznává
a registruje ji jako ukrajinskou. K menšinám patří
Maďaři, Rusové, Rumuni,
Romové, Slováci a Němci.
Hlásí se převážně k řeckokatolickému a pravoslavnému náboženství.
Společnost
„Nejčastěji o té zemi slyšel, že je
a zůstane končinou, do které, dokud
ji budeme míti, poplyne nepřetržitý
proud peněz, ale kterou, až z ní něco
uděláme, jistojistě ztratíme.“
Jan Vrba
lesmistr a romanopisec, (1889–1961)
v novele Duše na horách (1931)
Po rozpadu SSSR a vzniku samostatné Ukrajiny
počátkem 90. let minulého
století se téměř 80 % obyvatel regionu Podkarpatské
Rusi vyslovilo pro autonomii země v rámci Ukrajiny. Na výsledky referenda samozřejmě nikdo
nebral zřetel.
V současnosti se region
potýká se závažnými hospodářskými problémy, proto probíhá uvědomování národní
svébytnosti jen zvolna a přiznejme,
spoustu Rusínů asi vůbec nezajímá.
Jsou plně vytíženi řešením svých
základních životních potřeb. Ostatně
poznáváme to i u nás: podstatná část
početných přistěhovalců z Ukrajiny
jsou právě Rusíni z Podkarpatské
Rusi, kteří tu hledají slušnou práci
a lepší životní podmínky.
P
ro pokračování vzájemných kontaktů, ba víc – pro trvající sounáležitost
Rusínů a Podkarpatské Rusi s nynější
Českou republikou – je tato skutečnost
podstatná a zároveň perspektivní.
Podkarpatská Rus je přítomna
v českém umění a kultuře, kterou
rusínské téma inspirativně obohatilo
za první republiky: vznikly např.
prózy Olbrachtovy, Čapkovy, Durychovy, byly natočeny filmy (Vančurova Marijka nevěrnice, či Weissův dokument), namalovány obrazy,
zaznamenány lidové písně a pohádky. Vzájemnou vazbu potvrdila krev
Rusínů, kteří ve druhé světové válce
bojovali a mnozí položili život za osvobození republiky. (Netušili, že už
nebude jejich). V uplynulých letech
v Česku ožil opět zájem o Podkarpatskou Rus a rusínské téma: Jaromír Hořec teprve nyní mohl vydat
své básně věnované podkarpatskému rodišti; Dana
Kyndrová, Rudolf Štursa
či Karel Cudlín publikovali fotografické cykly;
Olbrachtův Nikola Šuhaj
ožil v Uhdeho a Štědronově Baladě pro banditu
v divadelní, filmové i muzikálové verzi. Čeští dokumentaristé všech generací
jezdí na Podkarpatí za krásou krajiny, i pro poutavé
příběhy o zemi a lidech. Významné
vklady do českého umění přinesli
zde žijící umělci s rusínskými kořeny, třeba divadelník Ladislav Smoljak, kytarista Štěpán Rak, malíři Jiří
Sopko a Jan Kristofori.
P
odkarpatská Rus je maličká
– na mapě vypadá jako růžek roztřepeného šátku. Přesto se do jednoho článku sotva vejde. Z pohledů
Čechů tady (případně „tam“) byla
odjakživa. Pořád je tu s námi, stále
je i v nás.
Agáta Pilátová
Foto: archiv redakce
27
Nepřetržitá stopa
Čechů v Bulharsku
Kořeny česko-bulharské vzájemnosti sahají velmi hluboko. Po smrti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „patronů Evropy“, kteří v 9. století
přinesli na Moravu pravoslaví, byla
řada jejich žáků vyhnána z českých
zemí. Mezi nimi byli i tzv. pětipočetníci (Gorazd, Klement, Sáva, Angelár
a Naum), kteří se stali zakladateli bulharské křesťanské kultury. Dávných
analogií je více. Např. nápis na mohyle polského krále Vladislava III. u Varny hlásá světu, že již před 600 lety,
v r. 1444 v boji s Turky za svobodu Bulharů do jednoho padli čeští bojovníci,
vedení hejtmanem Čejkou.
položili svůj život za svobodu (např.
Angel Kančev, bojový druh „apoštola
svobody“ Vasila Levského),“ popisuje
překladatelka Stefanka Váňová.
Č
eši přicházeli do Bulharska
i v druhé polovině 19. století, kdy země
bojovala za osvobození z nadvlády Osmanské říše a tohoto boje se účastnili.
Ve stejné době putovaly velké skupiny Bulharů do Čech.
Po roce 1867 přichází do Prahy, Písku, Hradce Králové bulharská mládež, aby se zde vzdělávala. „Všude se Bulhaři
těšili milému přijetí. Většina
jejich profesorů vedla boj
za slovanskou myšlenku a to
se odráželo i ve vřelých pocitech slovanské vzájemnosti.
Mnozí studenti se pak vrátili
do Bulharska jako nadšení
bojovníci, někteří dokonce
Konstantin Jireček, první ministr školství a osvěty
v Bulharsku po osvobození od turecké nadvlády.
Český periodický tisk dramatický boj
Bulharska za nezávislost velmi pozorně
a zasvěceně sledoval. Jak ve svém fejetonu vzpomíná spisovatel Jan Neruda:
Pražané se po osvobození Plevna na ulicích místo obvyklých frází zdravili
„Aťžije Pleven!“ Další klasik české literatury Alois Jirásek označil pád Plevna
za „vítězství Slovanstva“.
Bulharsko se po získání nezávislosti
stalo jedním z mála samostatných slovanských států v Evropě, což do země
přilákalo českou i slovenskou inteligenci. Ta se aktivně zapojila do budování nového státu. Významný český
obrozenec Pavel Josef Šafařík prokázal jazykozpytnou studií samostatnost
bulharského jazyka a vyvrátil dobový
omyl, že bulharština je srbský dialekt.
Jeho vnuk – Konstantin Jireček – položil jako ministr školství organizační
základy celého novodobého bulharského vzdělávání. Jirečka během
své sofijské návštěvy v dubnu 1998 připomněl i tehdejší ministr zahraničí Šedivý:
„Našinec ministrem školství
v jiném státě, to je velká
rarita...“
Češi se v Bulharsku podíleli na vybudování cukrovarnictví a dalších průmyslových
odvětví. Podnikatelé bratři
Proškové založili v Sofii vůbec první pivovar na Balkáně. Spolu s českými inžený-
V roce 1884 byla budova Proškovy Pivní fabriky
(prvního moderního pivovaru v zemi)
největší v Sofii.
28
(Vlevo a uprostřed) Jiří Prošek, architekt města Sofie, zakladatel prvního moderního pivovaru v Bulharsku.
Autoportrét Jana Mrkvičky, v Bulharsku dobře
známého malíře českého původu.
Bulhaři si oblíbili pravidelné koncerty a výstavy v režii Českého centra Sofie.
Mezinárodní vztahy
„V bulharské společnosti se zrodila velmi silná úcta k českému
odbornému umu a kulturní tradici,
která přetrvává dodnes.“
Hana Gladková
profesorka bulharistiky
na Univerzitě Karlově v Praze
ry Proškové stavěli železnice a mosty
a vypracovali první regulační plán
Sofie, který určil současnou tvář bulharské metropole. Uskutečnili také
výstavbu varnského přístavu.
V
elkému množství Čechů nabídl
obnovený bulharský stát možnost seberealizace. Do nově založených podniků cestovali za prací čeští dělníci,
kteří vytvořili třetí migrační vlnu
do bulharských zemí. Čtvrtou představovali řemeslníci – krejčí, nábytkáři,
modeláři, loutnaři, houslaři, ale třeba
i celá řada fotografů.
V druhé polovině devatenáctého
století byli takřka všichni vojenští kapelníci v Bulharsku Češi; svou tvorbou se nesmazatelně zapsali do dějin
zdejší hudby. Dodnes byste těžko hledali Bulhara, který by neznal malířská
díla Jana Václava Mrkvičky z cyklu
„Utrpení Bulharska“. Mrkvička rovněž založil Bulharskou akademii umění a spolupracoval na vytvoření tehdejšího bulharského státního znaku
a znaku města Sofie.
Hermengild Škorpil (na snímku) a jeho bratr
Karel zakládali moderní bulharskou archeologii
a historii.
Po druhé světové válce řady krajanské komunity v Bulharsku značně prořídly. Většina krajanů reagovala na výzvu československé vlády a v rámci
reemigrace se vrátila do vlasti. Bulharsko opustilo na 2000 Čechů. Dnes
žije roztroušeně na různých místech
Bulharska trvale kolem 500 Čechů.
„Donedávna existovala kompaktní česká diaspora v severozápadní oblasti
země,“ vypráví Dagmar Nováková,
studentka hospodářských a kulturních
studií na České zemědělské univerzitě. „Jednalo se o evangelíky, kteří
odmítali ustoupit od přísných etických
norem svých otců a přišli sem z rumunského Banátu. V roce 1900 založili v severozápadním Bulharsku obec
Vojvodovo,“ doplňuje.
S
topa česko-bulharských vztahů
tím však zdaleka nekončí. Pokračuje
dále – třeba velmi úspěšným vývozem
domácí kultury do Českého centra
v Sofii.
Filip Horáček/redakce
Foto: archiv Vladimira Penčeva
Pomník Karla Škorpila v Plisce, v prvním hlavním městě bulharského státu ze 7.–9 stol., které objevil a do značné míry prozkoumal.
29
Jak jsme stavěli Sarajevo
Českých osobností, které ovlivnily
kulturu Bosny a Hercegoviny a bývalé
Jugoslávie, bylo mnoho. Češi významně ovlivnili tamní kinematografii, fotografii, hudbu... nejhlubší otisk ale zanechali v architektuře.
Při procházkách sarajevskými ulicemi a prohlídce staveb, které je lemují, se člověk téměř nemůže splést,
když hádá, kdo je autorem prakticky
všech nejvýznačnějších sarajevských
budov. Oním plodným tvůrcem byl
H
ned po rakousko-uherské nucené správě Bosny a Hercegoviny
v roce 1878 se vídeňská administrativa snažila získat co nejvíce odborníků, kteří by splnili ohromné úkoly
spojené s proměnou této oblasti v novou korunní zemi. Tak se zde od počátku 80. let 19. století objevují i stovky Čechů. Zvláště významnou pozici
mezi nimi mají stavaři a architekti.
Země prožívá nevídaný stavební rozvoj, je třeba vybudovat moderní objekty a prakticky kompletní infrastrukturu. Před architekty a staviteli se
otvírají obrovské příležitosti. Velká
většina z nich začne svou kariéru přímo v zemském hlavním městě.
30
Karel Pařík.
rodák z Veliše u Jičína, architekt Karel Pařík.
Pařík byl nesmírně pilný a vzdělaný
stavař a architekt, který stojí za vznikem nejméně 117 doložených projektů po celé Bosně a Hercegovině a dalších asi 40, na nichž se nějakým způsobem podílel. Řadu dalších projektů
realizoval i v Chorvatsku. Nebyl přitom zdaleka jediným Čechem, který
se významně podílel na tvářnosti měst
Bosny a Hercegoviny. Je potřeba ale
také říci, že vedle Paříka byl nejplodnějším stavitelem Sarajeva a Bosny
a Hercegoviny chorvatský architekt Josip Vancaš. Ten však na rozdíl od svého českého kolegy z vídeňských studií
nebyl zapomenut...
Karel Pařík se narodil 4. července
1857 ve Veliši u Jičína. Reálku absolvoval v Jičíně, stavební střední průmyslovou školu vystudoval ve Vídni.
V roce 1878 se zapsal na vídeňskou
akademii, kde byl žákem slavného
dánského architekta Theophila von
Městská radnice.
Mešita Careva Džamija.
Národní divadlo v Sarajevu.
Fakulta islámských studií.
Architektura
Likovna Akademija.
Většina obyvatel Sarajeva je
velmi překvapena, kolik budov,
kolem kterých denně procházejí
nebo v nich dokonce pracují, vyprojektoval téměř neznámý architekt.
Rodák z Veliše u Jičína – Karel
Pařík.
Co v Bosně a Hercegovině
postavil Čech Karel Pařík?
Hansena, tvůrce vídeňské neorenesanční architektury. Do Sarajeva přišel
Pařík patrně už na jaře roku 1884,
možná i pod vlivem svého spolužáka
Vancaše, s nímž spolupracoval na stavbě sarajevské katolické katedrály a hlavní budovy Zemské vlády.
V roce 1886 byl Pařík přijat do stavebního oddělení sarajevské Zemské
vlády. Byl ceněn jako vynikající znalec
historizující architektury, expert na nadzemní a monumentální stavby. Již na počátku své kariéry se blýskl projekty Šerijatské školy a Penzijního ústavu. V roce 1896 získal medaili za práci pro výstavu Uherského milénia v Budapešti,
o tři roky později dostal řád Františka
Josefa I. Pak se jeho kariéra zpomalila.
Až v roce 1912 se stal šéfem oddělení
pro nadzemní stavby. To už měl za sebou svůj patrně nejvýraznější projekt –
stavbu Zemského muzea v Sarajevu.
Po odchodu do penze zůstal s rodinou
v Sarajevu a pokračoval dále v profesi
architekta. Učil na Technické střední
škole v Sarajevu. Od roku 1921 do roku
1937 byl projektantem četných objektů pro Hornobosenské arcibiskupství
a stal se autorem mnoha kostelů, kapliček, klášterů a far.
V samotném Sarajevu šlo o budovy Národního divadla, Penzijního fondu, Zemské banky, Šerijatské soudcovské školy, Zemského muzea,
Vyššího gymnázia, Vyšší reálky, Aškenázské synagógy, Zemské tiskárny, Srbské pravoslavné školy, Evangelického kostela, Právnické fakulty
Sarajevské univerzity, městské radnice... Pařík je autorem realizací
nejen staveb v hlavním městě, ale i v celé Bosně a Hercegovině.
Pokud se netrefíte s Paříkovým
autorstvím, je do značné míry pravděpodobné, že tu či onu stavbu projektoval a realizoval nějaký jiný architekt pocházející z českých zemí
(Karel Pánek, František Blažek,
Josef Pospíšil, Hans Niemeczek, Jan
Kellner, Josef Černý, Max David
a další).
Pařík tvořil jak v duchu teorií romantického, tak i přísného historismu. Velmi
důkladně se seznámil s architekturou
Španělska a severní Afriky a hlouběji
se ponořil do prostorové kvality regionální osmansko-turecké architektury. V jeho projektech se propojily byzantské a islámské vzory se stylem vídeňské architektury, reprezentujícím
evropský historismus. V realizacích rodinných domů zase kombinoval prvky
evropského středověku s motivy alpsko-tyrolské dřevěné architektury.
N
a Paříkově díle je podle historiků patrný výtečný vkus dobře vzdělaného architekta. Byl velkým mistrem
v interpretaci evropských historických
stylů, především neorenesance. Svým
mistrovstvím navždy zůstane zapsán
jako největší architekt Bosny a Hercegoviny rakouského období, jenž
navždy zformoval architektonickou
tvář Sarajeva i řady dalších míst.
Svůj život provždy spojil se Sarajevem, kde v roce 1942 zemřel. Vzpomínka na něj byla obnovena v posledních letech. Jeho dílu byla věnována
velká výstava, na jeho počest byla
vydána poštovní známka a pojmenováno sarajevské náměstí před jeho
poslední stavbou, kostelem sv. Josefa.
Architekt Pařík naplnil svým životem
a dílem epitaf, jenž nese jeho hrob:
„Čech rodem, Sarajevan volbou;
vděčná Bosna a Hercegovina.“
Jiří Kuděla
Foto: archiv autora
31
Osmnáct let
Na vlastních nohou
Paní Bělu Gran Jensen vyhnaly
do skandinávského exilu neradostné
podmínky Československa, okupovaného po roce 1968 „spřátelenými vojsky“ Varšavského paktu. Až po pádu
režimu v roce 1989 zjistila, že na ni
československé úřady v nepřítomnosti
uvalily sedmiletý žalář.
tématicky ještě zasažené komunismem.
„Byly na nich kouřící továrny, traktory na poli...“ vzpomíná Běla Jensen
s úsměvem.
K
dyž se před osmnácti lety přijela
podívat do vlasti, oslovili ji manageři
jedné nemocnice, zda by pro ně v Norsku nesehnala nějaké peníze. Tehdy si
vzdorovitě řekla, že žebrat za český
národ rozhodně nebude. Později ji napadlo, že české děti budou malovat
a ona bude jejich obrázky prodávat.
Tak se postavila před obchodní dům
v Oslo a prodávala kolemjdoucím
obrázky českých a slovenských dětí,
32
Běla Jensen jako čerstvá laureátka Ceny Ď,
udělované za altruismus.
Pozdější události ji vedly až k založení dětského mírového hnutí Na vlastních nohou (Stonožka). Jak příběh Stonožky začal? Když Norové slavili tisíc
let od objevení Ameriky Vikingy, české
děti namalovaly vikingské lodě a na výstavě, zorganizované paní Jensen, je
vystavily v pronajatém koncertním sále. Stonožce tato prodejní výstava vynesla první čtyři tisíce eur. Od té doby
hnutí vydělalo přes 3,8 milionu eur. Největší zisky mu plynou z prodeje malovaných vánočních přání a ze stonožkových trhů, kde děti prodávají vlastnoručně vyrobené drobné umělecké předměty. „Není výjimkou, že velká norská
firma si od nás objedná 3 500 vánočních
přání. Podobné zakázky jsme zpracovávali pro instituce EU, norský parlament
či Norský rakovinový výbor,“ říká koordinátor hnutí Lubomír Dufek.
Čeští vojáci distribuují školní potřeby afghánským dětem.
Z jedné z kosovských misí Stonožky.
Běla Jensen předává jménem Stonožky novou sanitku občanům
Bosny a Hercegoviny.
Návštěva českých vojáků v irácké škole.
Dobročinnost
Hračky od stonožkových dětí jsou distribuovány iráckým dětem.
„Naše hnutí je magnet na dobré
lidi.“
Běla Jensen
zakladatelka hnutí
Na vlastních nohou
(Stonožka)
Z utržených financí Stonožka například dodala do válkou postižené
Jugoslávie čtyři nové sanitní vozy,
po střechu naplněné školními potřebami. V Kosovu a Bosně a Hercegovině
rekonstruovali čeští vojáci z prostředků hnutí tři školy a jednu menší vystavěli. Vloni Stonožka převzala patronát
nad sirotčincem v afghánském Feyzabadu a dodávkami topného dřeva a potravin zpříjemnila jeho chovancům
drsné zimní období. Letos v březnu hnutí v kooperaci s Armádou ČR otevře
v afghánské provincii Lógar stanovou
školu pro několik set místních dětí.
„Českým vojákům neustále po pravdě opakuji, že jsou nejlepší na světě.
Byla jsem s nimi několikrát v Bosně
i v Iráku a myslím, že by se od nich
mohli příslušníci zahraničních kontingentů učit, jak se zachází s lidmi, které
ponížila válka. Pplk. Petr Milčický
mi už roky odmlouvá, že prý „to je
samozřejmost“. Není. Kdyby takhle
pracovali američtí vojáci, tak to CNN
opakuje třináctkrát ze večer,“ říká
Běla Jensen.
Kolik dětí pro hnutí pracuje? V České republice a na Slovensku to jsou
dobrovolníci z asi 2500 škol. Jádro
tvoří 200 základních škol. Dvě stonožkové školy fungují i v Norsku.
„Když do norských škol přijedu a vyprávím dětem, jak za peníze, které
Dětské mírové hnutí Na vlastních nohou (také Stonožka), založené Bělou Gran Jensen, vybralo
od svého založení v roce 1990
více než 3,8 milionu eur na charitativní účely. Z jeho zdrojů byly opraveny školy ve válkou zničeném Kosovu, je z nich financována nejnutnější zdravotnická
a humanitární pomoc, realizace
vodovodů v Afghanistánu apod.
vydělaly, čeští vojáci opravili školy
a dodali místním lidem sanitky, děti
jsou spokojené,“ říká Běla Jensen.
Podle zdejších učitelů má účast školy
na aktivitách hnutí lví podíl na tom,
že na obou ústavech neexistuje šikana.
Zatím poslední projekt hnutí se jmenuje No Bullies Fashion. Formou literárních a výtvarných prací v něm samy
děti zvyšují povědomí právě o šikaně.
Do projektu se zapojilo přes šest set
základních škol v ČR, na Slovensku,
v Norsku a v samostatné kampani i v Kanadě. Z nejlepších prací vznikla kniha, která právě vychází pod názvem
Nechtěné dědictví. „Byli jsme příjemně překvapeni. Děti dokázaly pojednat své zkušenosti s šikanou velmi
ryzím a intenzivním způsobem,“ dodává Dufek.
„V roce 2001, kdy bylo 100. výročí
udílení Nobelovy ceny za mír, mohl
na slavnosti zpívat jen jeden dětský
sbor. Nakonec tento čestný úkol připadl dětem z českých stonožkových škol,
jako zástupcům prvního mírového dětského hnutí na světě. Ty nejenže vystoupily, nakonec zpívaly s Paulem
McCartneyem a sklidily bouřlivý potlesk na otevřené scéně... Práce těchto
dětí je to nejlepší P. R. pro Českou
republiku,“ usmívá se Běla Jensen.
Z projektu No Bullies Fashion, kreslila Monika Beránková z Klášterce nad Ohří.
Pavel Gruntorád
Foto: archiv hnutí Stonožka
33
Vicepremiér Alexandr
Vondra odstartoval české
předsednictví
Vicepremiér Alexandr Vondra o půlnoci z 31. 12. 2008 na 1. 1. 2009 v pořadu České televize Noc s Andělem
na dálku spustil slavnostní nasvícení kyvadla „Stroj času“ na pražské Letné.
Kyvadlo bude symbolicky odměřovat
půl rok, během nějž bude Česká republika stát v čele EU. Pyramida strojovny je modře osvětlena a nese znak
EU, červené taktující kyvadlo je zvýrazněno po stranách bílými a modrými
lištami. Součástí vizualizace je i logo
českého předsednictví. Všechny tyto prvky společně vytváří symboliku České
republiky a jejího předsednictví.
České předsednictví
představilo kulturní
program
Místopředseda vlády pro evropské
záležitosti Alexandr Vondra, ministr
kultury Václav Jehlička a náměstkyně
ministra zahraničních věcí Helena
Bambasová v pondělí 5. 1. představili
34
kulturní program českého předsednictví Evropské unie. V jeho rámci se
uskuteční více než 600 kulturních
událostí. V České republice se jich bude konat zhruba 100, se 60 se počítá
v Bruselu a dalších asi 450 se uskuteční v Evropě i ve světě. Česká republika zorganizuje mimo jiné několik výstav, které připomenou život
v totalitě, uctí památku obětí holocaustu či se zamyslí nad mottem „Evropa
bez bariér“. Mezi skutečné lahůdky
bude patřit premiéra rockové opery
CA Ira od zakládajícího člena legendární skupiny Pink Floyd Rogera
Waterse, která bude součástí slavnosti
u příležitosti pátého výročí vstupu
České republiky do Evropské unie.
Pro širokou veřejnost jsou připraveny
tzv. „Eurofestivaly“, které budou doprovázet zasedání ministrů v jednotlivých regionech ČR. České předsednictví doprovodí mimo jiné i hudební
festivaly United Islands of Prague
a Smetanova Litomyšl.
Setkání Vlády
České republiky
s Evropskou komisí
Ve středu 7. ledna 2009 se v areálu
Sovovy mlýny setkala vláda České republiky s Evropskou komisí. Premiér
Mirek Topolánek a místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr
Vondra den předtím v Praze veřejnosti
představili priority a pracovní program
českého předsednictví EU. Tématem
setkání vlády s eurokomisaři byl program českého předsednictví i aktuální
výzvy, kterým musela unie na začátku
roku čelit – situace na Blízkém východě a krize kolem dodávek ruského plynu do členských států EU. Předseda
Evropské komise José Manuel Barroso vyjádřil českému předsednictví
plnou podporu a ocenil i kvalitní přípravu ČR na předsednictví.
Slavnostní zahájení
předsednictví v Radě EU
Česká republika 7. ledna slavnostně
zahájila předsednictví v Radě Evropské unie. V pražském Národním divadle symbolicky převzala štafetu od Francie. Galavečer pod názvem “Sladíme
Evropu“ proběhl v režii bratří Formanů. Mezi účinkujícími se objevily i další osobnosti české kultury – herec
a textař Jiří Suchý či světově známé
baletní duo bratří Bubeníčkových.
Zazněly skladby Bedřicha Smetany,
Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Večerem provázel orchestr Národního divadla pod taktovkou dirigenta
Marka Ivanoviče. Slavnostního večera
se zúčastnili evropští komisaři včetně
předsedy EK Josého Manuela Barrosa. Českou stranu reprezentovali členové vlády v čele s premiérem Mirkem Topolánkem, zákonodárci i další
osobnosti politického i kulturního života. Premiér v úvodu připomněl motto
českého předsednictví. „Vidím Evropu
jako společenství spojené pevnými
hodnotami a zároveň otevřený prostor
svobody.“ Barosso následně Českou
republiku ujistil, že „Evropská komise
bude nápomocná při prosazování
hlavních priorit předsednictví, kterými jsou tři „E“, tedy ekonomika, energetika a Evropa ve světě“.
České předsednictví Radě
Evropské unie
Pamětní stříbrná mince
českého předsednictví ČR
v Radě EU
Česká národní banka vydala dnem
7. ledna 2009 do oběhu první letošní
pamětní stříbrnou dvousetkorunu u příležitosti předsednictví České republiky
v Radě Evropské unie. Dvousetkoruna
má průměr 31mm, hmotnost 13g a vydává se ve dvojím provedení, běžném
a zvláštním (proof) s leštěným polem
a matovým reliéfem. Na líci dvousetkoruny je 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii, kompozice heraldických
zvířat, název státu, označení nominální
hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky a značka mincovny. Na rubu dvousetkoruny je 12 hvězd symbolizujících
Evropskou unii, státní vlajka České republiky, opis „PŘEDSEDNICTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V RADĚ EVROPSKÉ
UNIE“, rok ražby 2009 a iniciály autora
mince, MgA. Josefa Oplištila.
V Praze se
konalo první zasedání
ministrů EU
V Praze se ve čtvrtek 8. ledna konalo vůbec první ze čtrnácti neformálních zasedání na úrovni ministrů plánovaných během českého předsednictví. Radu pro všeobecné záležitosti
(GAC) vedl český vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Ministři pro evropské záležitosti a zahraniční věci se zabývali především otázkami energetické bezpečnosti, transatlantickými vztahy a institucionálními
otázkami. Ministři mimo jiné vyzvali
Ukrajinu a Rusko k obnovení dodávek
plynu na evropský trh a shodli se na dalších krocích směřujících k posílení
energetické bezpečnosti EU.
Priority českého
předsednictví
Zasedání Rady
pro spravedlnost
a vnitřní věci
Předseda vlády ČR a předseda Evropské rady Mirek Topolánek ve středu 14. 1. na plenárním zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku představil program a priority českého
předsednictví. V závěru svého projevu
před europoslanci řekl: „V roli předsednické země nabízíme společenství
dvousetletou zkušenost s hledáním
naší vlastní dějinné role, našeho vlastního místa v rodině evropských národů. Český vztah k Evropě před více
než sedmdesáti lety dobře vystihl kritik a filosof František Václav Krejčí:
‚Nemíníme srdcem Evropy Čechy ani
tak ve smyslu zeměpisném, jako kulturním a duševním. Jsme v nejhlubším
lůně kontinentu, kam se stékají vlivy
všech jeho stran, cítíme se obklopeni
všemi evropskými národy, ne-li přímo,
tedy alespoň dík imaginativní síle
kulturních výtvorů. Říkáme si proto,
že jsme na křižovatce duševních proudů a že z toho vyplývá naše poslání
zprostředkovat, a to hlavně zprostředkovat mezi západem a východem.“
V Evropském parlamentu tentýž
den vystoupil také předseda rady
ministrů zahraničních věcí EU Karel
Schwarzenberg, který s europoslanci
hovořil o situaci v Gaze. Vicepremiér
Alexandr Vondra evropský parlament
informoval o jednáních směřujících
k ukončení rusko-ukrajinského sporu
o dodávky plynu a dalších krocích
nutných k zajištění energetické bezpečnosti EU.
Ministři spravedlnosti členských
států Evropské unie jednali v pátek
16. 1. v Kongresovém centru Praha.
Neformální zasedání vedl český
ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.
Živé diskuse a ohlasy vyvolalo mimo jiné téma eJustice, v rámci
něhož se české předsednictví snaží
mimo jiné o podporu a usnadnění
využívání přeshraničních video-
konferencí. Státy se shodly na tom,
že videokonference jsou velmi
efektivním nástrojem, jak urychlit
přeshraniční soudní řízení a přitom
snížit jeho náklady. „V době českého předsednictví by měl být zpracován manuál, který bude zahrnovat země a v nich konkrétní
místa, kde lze videokonference
uskutečnit. Počítáme s jeho zpřístupněním všem zemím Evropské
unie,“ uvedl ministr spravedlnosti
ČR Jiří Pospíšil.
35
EUROPA MUSICALIS
Mezinárodní operní festival
Smetanova Litomyšl
Litomyšl, malebné městečko na pomezí Čech a Moravy, je se svou
více než tisíciletou historií, kulturními tradicemi a zachovalostí skutečným památníkem minulých věků. První zmínka o Litomyšli pochází již z 10. století, ve 14. století
zde bylo zřízeno biskupství a Litomyšl se ve své době stala jedním
z nejvýznamnějších měst království.
I když po čase biskupství prakticky
zaniklo, Litomyšl zůstala nadále
duchovním centrem se školami a bohatým kulturním životem. Nejslavnějším litomyšlským rodákem je
hudební skladatel Bedřich Smetana (1824–1884), autor oper Proda-
36
ná nevěsta, Dalibor, Dvě vdovy,
Hubička, Tajemství, Braniboři
v Čechách, Čertova stěna a Libuše, slavného cyklu symfonických
básní Má vlast či kvartetu Z mého
života.
A
Bedřich Smetana
(1824–1884).
Letecký pohled na litomyšlský zámek a historické jádro města.
rchitektonickým klenotem
města je zámek, který nechal postavit pro svoji manželku Marii Manrique de Lara Vratislav z Pernštejna
v letech 1561–1581. Italští stavitelé Giovanni Baptista Aostalli a Ulrico Aostalli de Sala vytvořili jednu
z nejkrásnějších renesančních staveb ve střední Evropě se skvostnou
Hudba
Tak vypadají koncerty na nádvoří Zámku Litomyšl...
„V hudbě je život Čechů.“
Bedřich Smetana
hudební skladatel
(1824–1884)
sgrafitovou výzdobou celého pláště.
Zámek se do dnešních dob dochoval ve své původní podobě a v roce
1999 byl zapsán na Seznam světového a přírodního dědictví UNESCO. Vnitřní nádvoří zámku s arkádovými ochozy a vynikající akustikou jako by bylo předurčeno
pro pořádání hudebních pořadů.
Od roku 1949 je v rodišti zakladatele české národní hudby Bedřicha
Smetany pořádán velký hudební festival. Jeho hlavní programovou náplň tvoří operní inscenace, uváděny
jsou však i pěvecké recitály, oratoria, instrumentální, chrámové a komorní koncerty, nechybí hudba symfonická ani balet. Mezi interprety
vždy patří významní zahraniční hosté (účinkovali zde mimo jiné Katia
Ricciarelli, Sherill Milnes, Bernd
Weikl, Kurt Rydl, Sergej Larin, Neil
Shicoff, Torsten Kerl), nejpřednější
domácí sólisté (Eva Urbanová, Dagmar Pecková, Magdaléna Kožená,
Ivan Kusnjer, Aleš Briscein, Richard
Novák), soubory (Národní divadlo
Praha, Státní opera Praha, Národní
divadlo Brno, Česká filharmonie,
Pražští symfonikové, Pražská ko-
Centrem festivalového dění je
nádherný areál zámku Litomyšl.
Pořady se konají především jako
„open air“ v jeho nádvoří s kapacitou až 1300 diváků, které je pro
případ nepříznivého počasí opatřeno unikátní výsuvnou střechou.
Řada koncertů se však odehrává
i v zámeckých sálech, v unikátním barokním divadélku a v zámecké kapli.
N
Od roku 1999 je litomyšlský zámecký areál na
Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO.
morní filharmonie, Filharmonie Brno...) a uznávaní dirigenti jako Jiří
Bělohlávek, Libor Pešek, Jiří Kout,
Tomáš Netopil, Isaiah Jackson, Ondrej Lenárd, Caspar Richter, Frederic Chaslin či Alexander Joel.
ávštěva Smetanovy Litomyšle bývá nevšedním zážitkem, kromě
zajímavé dramaturgie a špičkových
interpretačních výkonů nabízí pobyt
mimo ruch a shon metropole, v místě s mimořádným géniem loci.
Letošní ročník festivalu, konaný
od 12. června do 6. července, se uskuteční přesně 60 let od uspořádání
první Smetanovy Litomyšle v roce
1949. Podtitul EUROPA MUSICALIS naznačuje záměr dramaturgie vyzdvihnout zejména hudbu
evropských autorů v návaznosti
na probíhající předsednictví České
republiky Radě Evropské unie,
které bude v průběhu konání festivalu ukončeno a symbolickou šta-
37
Z posledních ročníků festivalu Smetanova Litomyšl.
a hlavního dirigenta švédské královské opery Leifa Segerstama.
fetu doprovodných akcí předsednictví převezme v Litomyšli z rukou českého ministra kultury jeho
švédská kolegyně.
Pro operní řadu je připravována
nová inscenace Smetanova Dalibora, který před šedesáti lety festivalovou tradici zahajoval. Národní divadlo Praha představí Dvořákovu
Rusalku, operu světovou zastoupí
Pucciniho Madam Butterfly. Pro
milovníky operního zpěvu bude též
určen pořad z cyklu Hvězdy operního nebe s německou sopranistkou
Annette Dasch a koncert árií, ansámblů a sborů české i světové opery,
který věnuje Národní divadlo Praha
Smetanově Litomyšli k jubileu šedesáti let vzájemné spolupráce.
Z
Smetanův pomník v Litomyšli stojí od roku 1924.
V
oratorní řadě bude proveden
Mesiáš G. F. Händela, 160 členný
sbor z amerického Colorada uvede
Verdiho Requiem, do programu je
zařazena Bernsteinova 3. symfonie
Kaddish a světová premiéra oratoria Orbis pictus současné české
autorky Zuzany Lapčíkové na téma
díla Jana Amose Komenského.
38
Pro milovníky hudby symfonické
je určena česká premiéra orchestrální úpravy známého smyčcového
kvartetu Bedřicha Smetany Z mého
života a titulní pořad letošního ročníku, slavnostní koncert k ukončení českého předsednictví Radě
Evropské unie Europa Musicalis,
se skladbami Bedřicha Smetany
vláštní pozornost zasluhují dva
pořady hudby barokní, vystoupení
švédské sopranistky Suzanne Rydén
se souborem Musica Florea a koncert
Magdaleny Kožené s ansámblem
starých nástrojů Private Musicke.
V komorní řadě vystoupí švýcarské
kvarteto Merel Quartet, nizozemský
varhaník Erwin Wiersing, cembalista Vojtěch Spurný se sólisty souboru
Musica Salutaris a Klavírní kvarteto
Bohuslava Martinů.
Činohra Slovenského národního
divadla zavítá na Smetanovu Litomyšl s jednou ze svých nejúspěšnějších inscenací Tančírna zatímco Státní opera Praha připravuje
pro festivalové uvedení pořad Vivat
opereta! s řadou pěveckých a baletních čísel slavných operet.
Program Smetanovy Litomyšle
najdete na internetových stránkách:
www.operafestival.eu
Jan Pikna
ředitel festivalu
Foto: archiv Mezinárodního operního festivalu
Smetanova Litomyšl