Dějiny světla (2013) - European Union Prize for Literature

Dějiny světla (2013) - European Union Prize for Literature

2014
Jan Němec – Czech Republic
Dějiny světla (2013)
A History of Light
Publishing House HOST
© Anna Nadvornikova
Biography
Jan Němec, born in 1981 in Brno, received his MA degree in Religious and Social Studies from
Masaryk University in Brno, and in Theatre Dramaturgy from the Janáček Academy of Music and
Performing Arts in Brno. He wrote a book of poems První život (First Life, 2007), followed by a
book of short-stories Hra pro čtyři ruce (Playing Four Hands, 2009) and a biographical novel about
renowned photographer František Drtikol, called Dějiny světla (A History of Light, 2013). Němec
works as an editor for the monthly literary magazine Host, and as a dramaturgist for the ČT Art
TV channel.
Synopsis
Dějiny světla (A History of Light), is a novel about the photographer František Drtikol.
Have you ever wondered what a story written by a beam of light would be like? Firstly, the
story would be ordinary but the course of events extraordinary; secondly, its hero would be
a photographer, a guardian of light; thirdly, naturally, it would be full of shadow. So who was
František Drtikol? A dandy from a small mining town, a world-famous photographer whose
business went bankrupt, a master of the nude who never had much luck with women, a mystic
and a Buddhist who believed in communism, a man of many contradictions. The conception of
Jan Němec’s extensive novel is very unusual for contemporary Czech prose – fresco-like, it is
an artistic and spiritual Bildungsroman that covers over half a century, bringing to life the silver
mines of Přibram, Jugendstil Munich and First Republic Bohemianism, with naked models wandering along the lines and light merging unobserved with knowledge…
Dějiny světla
Jan Němec
Muž s kulatým obličejem a krátkými vlasy se dotkne středu
brýlí nad kořenem nosu a rozhlédne se po skupině devíti
chlapců. Pak říká: Mé jméno je Georg Heinrich Emmerich
a vítám vás v Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii.
V jedné staré knize jsem narazil na rytinu, na níž mudrc přijímal vnuknutí skrze paprsky světla. A skutečně, takových
vnuknutí jsou dějiny plné, poznání bez světla je nemyslitelné a
samo světlo se stalo jeho symbolem. Zvlášť v posledních staletích jsme se naučili krotit ho a zapřahat do velkých vědeckých
úkolů. Teleskop a mikroskop rozšířily hranice světa oběma
směry a odhalily rozměry skutečnosti, o nichž se nikomu
ani nesnilo. Náš krajan Wilhelm Röntgen nedávno objevil
paprsky, které procházejí hmotou. A rovněž v oblasti umění a
zábavy existuje nespočet pomůcek a přístrojů, které využívají
souhry světla a lidského oka: připomínám namátkou laternu
magiku, cameru obscuru a cameru lucidu, dioramata, kinetoskopy, praxinoskopy nebo kouzelné bubny. — Pánové, příkladů bych mohl vršit mnoho, ale je to snad zbytečné, vůbec
totiž nepochybuji, že si uvědomujete, proč jste tady: fotografie
není ničím jiným než další fascinující manifestací toho, co
dokáže světlo v rukou člověka. Tentokrát jsme ovšem nerozšířili prostor jako pomocí teleskopu nebo mikroskopu, ale
zastavili jsme čas. Konečně dokážeme zvěčnit prchavost existence, jak se o to před námi pokoušely celé generace básníků.
Emmerich pohlédne z okna a rozepne si knoflíčky u saka.
Je mu teprve jednatřicet let, ale na hlavě už má kouty. Když
se pohledem vrátí zpět do učebny, přeběhne mu přes rty
2
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
takřka neznatelný úsměv. Někteří jste v Mnichově teprve
pár dní, říká, a tak možná nevíte, že tu existuje bohémská
čtvrť jménem Schwabing; určitě tamní hospody brzy poznáte.
Před pár dny jsem tam byl navštívit jednoho malíře a náhoda
tomu chtěla, že už hostil dalšího svého známého, básníka. A
když se ten mladý muž dozvěděl, že jsem fotograf, vyznal se
mi: Jednou jedinkrát bych si přál držet v ruce přímo paprsek
světla a psát jím — jednou jedinkrát! Jméno onoho mladého
muže vám prozradit nemohu, ale velmi dobře mu rozumím.
Fotografie má svůj patos, ostatně část z něj se obráží přímo
v etymologii — termín fotografie se skládá z řeckých výrazů
pro světlo a psaní. Lze říci, že jako fotografové zapisujeme
svět světlem. A naším cílem během následujících dvou let
nebude nic menšího než vás naučit krasopisu, chcete-li světelné kaligrafii.
Ovšem hned na začátku musíme vyjasnit jednu věc — vyjasnit, všimněte si, že nás světlo neopouští. Podobně jako hudba
a literatura, ani fotografie nevznikla jako umění, ale jako
zábava, avšak na rozdíl od hudby a literatury není dosud za
umění obecně považována. Vy jste se však ocitli ve škole,
která si klade za cíl naučit vás právě fotografickému umění.
Jak vás můžeme učit něčemu, co snad ani neexistuje?
Podívejme se na to blíže: Zdá se, že hlavním důvodem, proč
se na fotografii pohlíží svrchu, je její technický a chemický
charakter. Má se za to, že jednotlivé snímky jsou mechanickými otisky skutečnosti, fotografický proces údajně neposkytuje žádný prostor k tvůrčímu zásahu. Francouzský básník
Charles Baudelaire tvrdil, že fotografy se stávají leda líní a
neobdaření malíři, protože fotografie není schopna imaginativního vyjádření vyšších myšlenek a citů a může být nanejvýš velmi skromným služebníkem umění a věd, podobně jako
tiskařství nebo stenografie.
The European Union Prize for Literature 2014
3
Dějiny světla
Dovolte, abych vám něco ukázal. Předvedu vám dvě díla,
která obvykle visí na stěně v mé kanceláři. Emmerich uchopí
obraz položený dosud sklem k desce stolu a říká: Toto je první
z nich — reprodukce známého Baudelairova portrétu od
malíře Émila Deroye. Nato zvedne druhý obraz. A zde vidíte
rovněž básníkův portrét, pořízený ovšem Étiennem Carjatem
ve slavném Nadarově fotografickém ateliéru. Dám vám čas,
abyste se na tyto dvě podobizny pozorně podívali.
Ponechme teď stranou, pokračuje po chvíli, že prsty pravé
ruky působí na Deroyově malbě poněkud křečovitě. Zřejmě
se mnou budete souhlasit, že míra básníkovy přítomnosti je
na těchto dvou portrétech nesrovnatelná. Obraz snad výrazněji zachycuje vidění malíře, ale co se uměleckého účinu týče,
je to spíš k neprospěchu věci: osobnost portrétovaného je tu
zatlačena do pozadí pod vrstvu barvy a za tahy štětce, jako by
tu jedna subjektivita soupeřila s druhou. Baudelaire označil
fotografii za skromného služebníka umění a věd, ale slovo,
které použil, má ještě jiný význam: pokorný. Připomenu si
to vždy, když se pozorně zadívám na Carjatův snímek: je
pokorným, ale ve své prostotě současně neobyčejně mocným
zachycením básníkovy osobnosti. Jen se podívejte na ty oči
unaveného honicího psa, který kdesi v dálce stále cítí lovnou
zvěř. A který malíř by si dovolil nakreslit lidské rty tak rovné,
že mohou vyslovit i tu nejnežádanější pravdu?
Ano, jako technický a chemický proces je fotografie pouhým
prostředkem a služebníkem; rovněž slovo lze užít různě, to je
každému jasné. Přede dvěma lety byli zde v Německu odsouzeni Max Priester a Willy Wilcke za to, že se vloupali do pokoje,
kde jako velryba na mořském dně skonal Otto von Bismarck, a
pořídili několik snímků, které se pak snažili prodat tisku. Byla
z toho velká kauza a soud, samotné snímky nebyly oficiálně
4
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
zveřejněny. Ve stejném roce pořídil italský fotograf Secondo
Pia první snímky Turínského plátna, které záhy obletěly svět.
Legendami opředený artefakt mohl konečně spatřit každý.
Šokovaný Pia navíc zjistil, že otisk těla na plátně je de facto
negativ, protože teprve na skutečném fotografickém negativu
tvář vystoupí ve své lidské podobě. — Dva mrtví muži, dva
snímky z téhož roku. Nabídl jsem vám tyto příklady, abych
ukázal, že to, čím fotografie je, a případně také není, se mění
podle toho, v čích rukou a v jakém kontextu se ocitne.
Nad hojnými karikaturami a kritikami v novinách, jež fotografii zesměšňovaly, než si ji samy osvojily, můžeme dnes
mávnout rukou. Závažnější je, že naši odpůrci pocházejí často
jako v případě Baudelaira přímo z řad umělců. Averze mnoha
malířů vůči fotografii je všeobecně známa, stejně jako nenaplněné proroctví z doby jejího vynálezu, že malířství přivodí
smrt. Ale stalo se něco jiného a já si na tomto místě neodpustím poznamenat, že vztah našich malířů k fotografii připomíná často vztah váženého muže k vydržované milence.
Veřejně ji zapírají, ale v soukromí nejenže ji obdivují, ale
nechávají se jí mocně inspirovat: běžně ji používají místo
skicáře, hledají s její pomocí originální kompozici nebo gesto
a jednou jsem dokonce viděl malíře, jak pomocí zvětšovacího
přístroje promítá negativ přímo na plátno, na něž maluje.
Pánové, pro začátek vám tato škola nabízí své heslo: Ars una,
species mille. Umění existuje jedno, ale způsobů je na tisíc.
Pokud nerozumíte, pomohu vám přirovnáním: Jako může
jeden jediný zdroj světla vrhat nekonečné množství stínů
podle toho, jaký předmět před něj postavíte, tak se záměr
skutečného tvůrce může manifestovat v nekonečném množství podob podle prostředků, jakých užívá.
The European Union Prize for Literature 2014
5
Dějiny světla
Nechápejte mě ovšem špatně: vůbec vám nechci podsouvat,
že fotografie je uměním za všech okolností. Nic mi není vzdálenější než považovat všechny ty bezduché duplikáty skutečnosti, které zaplavují svět, za umělecká díla. Víte, s jakým
sloganem zakladatel firmy Kodak George Eastman právě
dobývá americký trh? You press the button — We do the rest.
Vy zmáčknete spoušť — my uděláme zbytek. Zdá se, že právě
začíná éra zbytečných fotografií, takzvaných momentek,
které odpůrcům umělecké fotografie poskytnou nekonečné
množství levné munice.
Pánové, začal jsem tuto uvítací řeč slovy, že před sta miliony
let umožnily chemické vlastnosti světla vznik života na této
planetě. Ale teprve před šedesáti lety člověk objevil, jak
pomocí chemických vlastností světla život na této planetě
zachytit dříve nemyslitelným způsobem. Teprve před šedesáti
lety světlo objevilo možnost, jak zaznamenat své vlastní dílo.
Lze to vyjádřit i tak, že se naplnilo proroctví našeho velkého
filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela: světový duch
skrze člověka opět novým způsobem rozpoznává sám sebe.
Buďte dobrými pastýři světla.
•••
Mnichov na přelomu století — málokteré evropské město má
tak skvělou pověst. Prst pro Prsten Nibelungův! Athény na
Isaře! Město piva a umění! Město lidu a mládí! Nejsevernější
město Itálie! Zatímco Berlín úpí pod vilémovským diktátem,
v Mnichově dějiny dosud spí, osud mátožně vyčkává. Přijíždějí sem rozjívení Američané, zádumčiví Rusové, rafinovaní
Francouzi, národy balkánské. Co studuješ? je první otázka,
při níž sedá pěna na pivě. Jsem malíř! Dělám pro Simpla.
Budu slavným fotografem!
Ty taky? Já taky! Zum Wohl!
6
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
Učební a výzkumný ústav pro fotografii sídlí v nízké budově
na Rennbahnstrasse. Je odtud slyšet supění a skřípání vlaků,
které brzdí před budovou Hlavního nádraží směrem na severovýchod, hned za rušnou Strasse Bayer, kde se dají koupit orientální sladkosti, nábytek, kubánské doutníky i místní holky.
Směrem na jih se po minutě chůze ocitneš na Bavaria Ringu,
okrouhlé ulici s výstavními vilami, která lemuje rozlehlou
Terezinu louku. Současně se začátkem školního roku na ni
dosedne Oktoberfest. Thomas Mann poznamenal, že typický
místní umělec je rozený pořadatel slavností a karnevalů, a
není lepší příležitost, jak se o tom přesvědčit. Nad Terezinou
loukou se tyčí monstrózní socha Bavarie a soucitně shlíží na
své děti, jimž teče pivo po bradě.
Všude ruch a vzruch, nevíš kam dřív s očima. Přijel jsi z
malého provinčního města a Mnichov ti začíná roztáčet
spirálu v hlavě — roztáčet a žhavit. Kromě běžného jarmarečního zboží tu má svůj stan Mnichovská secese nebo Sjednocené dílny pro umění a řemesla, jakási křivá budka je vylepená
karikaturami z oblíbeného Simplicissima, řečeného Simpl,
a o kousek dál narazíš na odvážné obálky týdeníku Jugend.
Máš pocit, že kdybys přistoupil blíž, odvede tě nějaký četník,
ale lidé se jimi volně probírají, ba ukazují si, smějí se a přikládají si ruce k ústům. Na jedné obálce hledí muž s dýmkou do
kypře naditého dekoltu zlatovlásky, na druhé je akt tak realistický, až zaváháš, zda nejde o fotografii, a poprvé tě napadne,
jaké by to bylo snímat nahou ženu. Nejvíc tě však zaujme
ještě jiná obálka, z níž potutelně vzhlíží elegantní dámička s
liškou kolem krku a za ní se na zahradě zubí obrovský sněhulák — vypadá to, jako by odcházela z dostaveníčka, přerostlý
sněhulák má křivě zapnuté knoflíky a její prs vytátý v hrudi.
To číslo si koupíš — aby ses pocvičil v němčině, natürlich.
The European Union Prize for Literature 2014
7
Dějiny světla
Procházíš kolem stánků a pódií a necháváš se unášet davem.
Všude se něco děje, zpěváci a herci stojí uprostřed hloučku
nestálých diváků jen na bedně, skotský dudák v kiltu rozráží
dav, snědý eskamotér v turbanu drží pomalovanou klec s
tlustým hadem, dívky v bavorských krojích utvořily kruh a
točí se, hlavy zakloněné k nebi, na němž zasychají poslední
zbytky světla. Ne zcela bezdůvodně si připadáš jako kluk z
malého města, který poprvé vidí svět.
Asi po hodině a půl tě to křížem krážem dovede k dřevěnému
stolu, u nějž sedí a pijí tví noví spolužáci.
Franz, komm her! mává na tebe Bruno.
Musí se sesednout, aby ses vešel. Ale hned se zas zvedáš a jdeš
si také pro džbánek. Alkohol zbavuje jazyk křeče. Ve větší společnosti jako bys na něm měl mlýnské kameny, ale pivo je rozpouští na jemný žlutý písek a ten spláchne do žaludku jako nic.
Pamatuju si tě ze zkoušek, říká Peter. Přišel jsi pozdě a vypadalo to, že se ženeš snad z Ruska.
Jsem z Příbrami, z Čech.
Odkud?
Je to docela díra. Ale máme tam velký stříbrný doly.
Co máš z toho, Aichach, odkud jsem já, to je taky díra.
Každý jsme odněkud, říká Martin, ale teď jsme tady. A na to
si připijme.
A já jsem z Füssenu! hlásí růžolící Friedrich a cosi zanotuje.
Konverzace přeskakuje z jedné strany stolu na druhou,
z tématu na téma. Máš co dělat, abys to zvládal sledovat,
němčinu a všechny ty narážky a dvojsmysly, co chvíli ti nějaký
vtip ujde a směješ se naprázdno, jen abys mezi ně zapadl.
8
The European Union Prize for Literature 2014
A History of Light
Jan Němec
Translated from the Czech by Melvyn Clarke
The man with the round face and the short hair touches the
mid-point of his spectacles above the bridge of his nose and
looks around a group of nine boys. Then he says: My name
is Georg Heinrich Emmerich. Welcome to the Photography
Training and Research Institute.
I came across an engraving in an old book, which showed
an old sage receiving inspiration through rays of light. And
indeed history is full of such inspiration, knowledge without
light is unthinkable and light itself has become its symbol.
Particularly over the last few centuries, we have learnt to tame
light and to harness it for our grand scientific tasks. The telescope and microscope have expanded the world’s boundaries in both directions, revealing undreamt of dimensions of
reality. Our fellow countryman, Wilhelm Röntgen, recently
discovered rays that penetrate matter. And, likewise in the
fields of art and entertainment, there are countless aids and
devices that take advantage of the interplay between light and
the human eye: for instance, I might mention at random the
lanterna magica, camera obscura, camera lucida, diorama,
kinetoscope, praxinoscope and magic drum. Gentlemen, I
could pile up example upon example, but this might well be
needless, as I do not at all doubt that you are aware why you
are here: photography is nothing more than another fascinating manifestation of what light can do in man’s hands. But
this time, of course, we have not expanded space by using
a telescope or a microscope, we have actually stopped time.
The European Union Prize for Literature 2014
9
A History of Light
At last we can immortalize transient existence, just as whole
generations of poets have tried to do before us.
Emmerich looks out of the window and undoes his jacket
buttons. He is just thirty-one-years-old, but his hair is already
receding. As he returns his gaze to the classroom, an imperceptible smile seems to pass his lips. Some of you have only
been in Munich a couple of days, he says, so perhaps you don’t
know there is a bohemian quarter here called Schwabing:
you will surely soon get to know the local hostelries there.
A couple of days ago I went there to visit a painter, and as
chance would have it, he was already entertaining another
of his friends, a poet. And when this young man found out
I was a photographer he admitted to me: Just once I would
like to hold a ray of light right there in my hand and to write
with it – just once! I cannot tell you this young man’s name,
but I do understand him very well. Photography does have its
pathos. This is partly reflected directly in the etymology – the
term photography is made up of the Greek words for light and
writing. We photographers might be said to be writing down
the world with light. And our aim over the next two years will
be no less than to teach you, if you will, calligraphy with light.
However, we do have to elucidate one thing right from the
start – notice how light never leaves us. Just like music and
literature, photography didn’t come into being as art, but as
entertainment, and in contrast to music and literature it is
not yet generally considered to be art. Nevertheless, you have
found yourselves here in a school that aims to teach you this
photographic art. How can we teach you something that may
not even exist?
Let’s look at this more closely: it would appear that the main
reason people look down on photography is its technical
10
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
and chemical nature. Individual photos are considered to be
mechanical reprints of reality, and the photographic process
allegedly does not provide any space for creative intervention.
The French poet Charles Baudelaire said that only lazy and
untalented painters become photographers, because photography is not able to imaginatively express higher thoughts and
feelings and may at most be a very modest servant of art and
science, just like printing and stenography.
Let me show you something. Here are two works that normally
hang on my office wall. Emmerich takes a picture that had been
placed glass-side down on the tabletop and says: This is the first
one – a reproduction of the famous portrait of Baudelaire by
the painter Émile Deroy. He then picks up the second picture.
And here you also see the poet’s portrait, but this time taken by
Étienne Carjat at Nadar’s famous photography studio. I’ll give
you time to look carefully at both portraits.
After a while he continues: Now let us pass over the fact that
the fingers on the right hand look somewhat stiff in Deroy’s
painting. You will surely agree with me that the extent of the
poet’s presence is incomparable in these two portraits. The
first one perhaps captures the painter’s vision more distinctly,
but this is more of a disadvantage as far as the artistic effect is
concerned: the portrait subject is pushed into the background
here under a layer of paint and brushstrokes, as if one subjectivity were struggling with another here. Baudelaire described
photography as the modest servant of art and science, but the
word that he actually used has another meaning: humble. I
always remember this when I am looking attentively at Carjat’s picture: it is humble, but in its simplicity it is at the same
time an unusually powerful portrayal of the poet’s personality. Just look at these, the eyes of a tired bloodhound that still
scents its prey in the distance somewhere. And what painter
The European Union Prize for Literature 2014
11
A History of Light
would dare to draw human lips so straight that they can
express even the most undesirable truth?
Yes, as a technical and chemical process, photography is a mere
servant and means to an end; clearly, the word can be used in
various ways. Two years ago here in Germany, Max Priester
and Willy Wilcke were convicted of breaking into the room
where Otto von Bismarck was on his deathbed, like a great
whale at the bottom of the sea, and taking several pictures,
which they then tried to sell to the press. There was a big court
case and the pictures themselves were not officially published.
That same year, the Italian photographer Secondo Pia took the
first pictures of the Shroud of Turin, which were soon winging
their way around the world. This legendary artefact could at
last be seen by everybody. The shocked Pia also found that the
print on the shroud was de facto a negative, because it was only
on the actual photographic negative that the face emerged in
its human form. Two dead men and two photographs from the
same year. I offered you these examples to show you that what
photography is and is not varies depending on whose hands
and what context it finds itself in.
Nowadays, we can dismiss the numerous caricatures and
criticisms in newspapers that deride photography, rather than
absorbing them. More importantly, as in the case of Baudelaire, our opponents are often artists themselves. The aversion of many artists to photography is generally well-known,
just like the unfulfilled prophecies at the time of its discovery that it would be the death of painting. But something else
happened and here I would not fail to note that the relationship between painters and photography is often reminiscent
of that between a respectable man and his kept woman. They
ignore each other in public, but in private not only do they
admire one another, but they are also greatly inspired by each
12
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
other: photography is commonly used instead of a sketchbook. It is used to find original compositions or gestures and
once I even saw a painter using an enlarger to project a negative directly onto the canvas he was painting.
Gentlemen, to begin with, this school offers its motto: Ars una,
species mille. There is only one art but a thousand approaches.
If you do not understand, I will help you to compare: Just as a
single source of light can cast an endless number of shadows
depending on the object that you place in front of it, so the
intention of a real-life creator can be manifested in an endless
number of forms depending on the means that he uses.
Do not misunderstand me: I do not wish by any means to make
out that photography is an art form under all circumstances.
Nothing could be further from my mind than to think that
all those soulless duplicates of reality flooding the world are
works of art. You know the slogan that Kodak founder George
Eastman uses to conquer the American market? You press the
button – we do the rest. It looks like the age of pointless pictures is now upon us – so-called snapshots that provide opponents of artistic photography with an endless supply of cheap
ammunition.
Gentlemen, I began this introductory speech by saying that
a hundred million years ago the chemical properties of light
enabled life to emerge on this planet. But it was only 60 years
ago that man discovered how to use the chemical properties of
light to record life on this planet in a way that was previously
unthinkable. It was only 60 years ago that light discovered a
way of recording its own work. This can also be expressed
by saying that the prophecy of our great philosopher Georg
Wilhelm Friedrich Hegel has been fulfilled: the world spirit
again recognizes itself in a new way through man.
The European Union Prize for Literature 2014
13
A History of Light
Be good shepherds of light.
•••
Munich at the turn of the century – few European cities have
such an excellent reputation. A finger for the Ring of the
Nibelungs. Athens on the Isar. City of beer and art. City of
the people and youth. The northernmost Italian city. While
Berlin languishes beneath the Wilhelmine diktat, in Munich
history has slept and fate has drowsily been biding its time.
It is visited by unruly Americans, brooding Russians, the
refined French and the peoples of the Balkans. What are you
studying? That is the first question while the foam is still
frothing on your beer. I’m a painter! I work for Simpla. I’m
going to be a famous photographer!
You too? So am I! Zum Wohl!
The Photography Training and Research Institute is housed in
a low building on Rennbahnstrasse. From there you can hear
the puffing and screeching of trains as they brake in front
of the Hauptbahnhof building to the north-east just beyond
the busy Strasse Bayer, where you can buy oriental confectionery, furniture, Cuban cigars and the local girls. Walking
southwards for a minute you find yourself at Bavaria Ring, a
circular street of prestige villas bordered by Theresienwiese,
where the Oktoberfest takes place just as the academic year is
beginning. Thomas Mann noted that the typical local artist
is a born organizer of festivals and carnivals and there is no
better opportunity to find this out for yourself. Above Theresienwiese looms a huge statue of Bavaria, compassionately
looking down on her beer-swilling offspring.
Hustle and bustle everywhere; you don’t know where to set your
eyes first. You came from a small provincial town and Munich
starts to spiral in your head – spinning and glowing hot. Apart
14
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
from the usual fairground goods there are also stalls for the
Munich Secession and the United Arts and Crafts Workshops,
while pasted up all over a kind of lopsided booth are caricatures from the popular Simplicissimus, often just called Simpl,
and a little further on you come across the bold front covers of
the weekly Jugend. You get the feeling that if you stepped any
closer the police would come and take you away, but people
freely browse through them, show them to each other, laugh
and put their hands to their mouths. On one cover, a man
smoking a pipe is peering at the well-endowed décolletage of
a golden-haired girl, while on another the nude is so realistic
that you are not sure if it is a photograph, and for the first time
it occurs to you what it would be like to photograph a naked
woman. But most of all you are taken by another cover, from
which an elegant little lady with a fox stole round her neck is
slyly looking up, while behind her an enormous snowman in
the garden is grinning – she looks like she has just been on a
date, the overgrown snowman has buttons done up askew and
his chest is imprinted with her breasts.
You buy that issue – to practise your German, natürlich.
You walk around the stalls and platforms, going with the
flow of the crowd. Something is always happening, singers
and actors stand on boxes in the middle of drifting audiences,
a kilted Scottish piper weaves through the crowds, a swarthy
beturbaned juggler holds a large snake inside a painted cage,
while girls in Bavarian costumes have formed a circle and
walk round staring upwards at the sky, where the last rags of
light are drying. Not without good reason do you feel like a
small-town boy seeing the world for the first time.
After about an hour and a half you criss-cross your way to a
wooden table where your new classmates are sitting drinking.
The European Union Prize for Literature 2014
15
A History of Light
Franz, komm her! Bruno waves at you.
They have to crush together for you to squeeze in. But then you
immediately get up again and go for a jug. Alcohol loosens the
tongue, which is tied down by millstones in larger company,
but the beer dissolves them into fine yellow sand and washes
it down into the stomach like nothing at all.
I remember you from the exams, Peter says. You came late
and looked like you’d just come running from Russia or
somewhere.
I’m from Příbram, in Bohemia.
Where?
It’s a real hole. But we have big silver mines there.
So what? Aichach, where I’m from, is a hole too.
We’re all from somewhere, says Martin, but now we’re here.
So let’s drink to that.
And I’m from Füssen, rosy-cheeked Friedrich announces as
he starts to sing something.
The conversation leaps from one side of the table to the other,
from one subject to another. It’s all you can do to follow it, in
German and with all those allusions and double entendres.
Every so often you miss a joke and smile blankly just to fit in.
Joachim butts in. I liked the way Emmerich made the connection with Hegel at the end. Gentlemen, it will soon be 70 years
since he died.
Martin: Have you already been a student?
Joachim: I dropped out of philosophy at Jena.
Ty: Why?
Martin: You don’t want to take pictures of ideas, do you?
16
The European Union Prize for Literature 2014
Jan Němec
Joachim: Ideas? Maybe you should have listened to Emmerich
properly. Their motto ars una, species mille is just dressedup Plato. And he only confirmed it when he came out with
that simile on the single source of light and the innumerable
shadows.
The European Union Prize for Literature 2014
17
2014
Jan Němec – Czech Republic
Dějiny světla
A History of Light
488 pp, 2013
Rights sold to (Last Update – August 2014):
Bulgaria: Colibri
Poland: Książkowe Klimaty
Publishing House HOST
Radlas 5 – 602 00 Brno – Czech Republic
Tel. 00420 608 748 157
http://www.hostbrno.cz
Contact: Agent: Dana Blatná – [email protected]
ISBN: 978-80-7294-962-5
EUPL / FEP-FEE – Rue Montoyer, 31 – B-1000 Brussels – T. +32 (0)2 770.11.10
[email protected] – www.euprizeliterature.eu