stáhnout - Slovanský výbor ČR

PafiíÏ: Na 200 zemí o záchranû klimatu Zemû
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
Dnes v ãísle
LUÎIâTÍ SRBOVÉ BRÁNÍ
(s. 2)
DOMOVY
17. LISTOPAD 1939 NENÍ
(s. 3)
ZAPOMENUT
SVùT PO ROCE
(s. 4)
KOSOVO A UNESCO
(s. 5)
V·ESTRANN¯
K. SVOLINSK¯
(s. 6)
SERIÁL:
VÁLKA SKONâILA
(s. 7)
âLOVùK L. SVOBODA
(s. 8)
PafiíÏská
konference
V prosinci přijali zástupci 200 zemí světa
klíčový dokument klimatické konference
OSN, který má zavázat současné státy podniknout kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde o úmluvu, která byla podepsána už na summitu Země v roce 1992
v brazilském Rio de Janeiru. Většině čtenářů
je známa jako Kjótský protokol z roku 1997,
který stanovil právně závazné povinnosti pro
rozvinuté země týkající se redukce skleníkových plynů. Tento protokol má být nyní nahrazen dokumentem z Paříže. Dohoda se finančně týká asi bilionu dolarů, ale teplotu
Země sníží, žel jen minimálně – zhruba
o 1,5 stupně. I tak jde o nesmírně závažný
čin celosvětového významu.
(zh)
ROČNÍK XIX
ČÍSLO 194, LEDEN 2016
CENA 10 Kč
Pfielet gripenÛ uvedl shromáÏdûní
Uctûní památky Ludvíka Svobody
HROZNATÍN (od našeho zpravodaje). Tradičního setkání k uctění památky
bývalého velitele 1. československého armádního sboru v SSSR a prezidenta Československé republiky u příležitosti 120.
výročí jeho narozenin, se uskutečnilo
v sobotu 21. listopadu 2015. Toto pietní
shromáždění uspořádala Společnost L.
Svobody spolu s krajem Vysočina, zdejší
obcí, ČSBS, KČP a dalšími.
Na prostranství u pamětního kamene před
rodným domem L. Svobody se sešlo mnoho
vlastenecky smýšlejících občanů z různých
částí ČR a Slovenska. Po české a slovenské
hymně zahájil slavnost předseda ČSBS Jaroslav Vodička. K pomníku položili věnce
a kytice členové zúčastněných delegací. Věnec velvyslanectví Ruské federace položil
generální konzul RF z Brna Alexandr Nikolajevič Budajev, který také ve svém projevu
ocenil statečnost Svobody v boji proti německým fašistům. Za Slovanský výbor položili kytice předseda Jan Minář a tajemnice
Eva Holečková, za Spolek českých novinářů
předseda Pavel Novák.
Význam L. Svobody připomněli i ostatní
řečníci včetně myšlenek armádního generála a státníka. Primátor slovenského Svidníku Ján Holodňák připomněl vzácné chvíle
s osvoboditelem této oblasti i jeho krásný
vztah k regionu. Zaznělo, že Svidník jako
jediné město v bývalé Československu se
pyšní pomníkem L. Svobody.
Na závěr shromáždění poděkovala za
účast i vystoupení dcera prof. Zoe Klusáková-Svobodová a vnuk Miroslav přečetl některé z myšlenek jubilanta. pak následovala
prohlídka rodného domu.
***
Za ostudné a zbabělé považuji bojkot
tohoto pietního shromáždění nejvyššími
představiteli státu a televizních stanic
i dalších médií, kteří podlehli současné dehonestaci čestného člověka, jenž byl připraven položit svůj život za vlast v legiích,
i v armádním sboru. Po volbě prezidentem
v r. 1968 ho čekala osudová zkouška. jak
zaznělo i v Hroznatíně, Ludvík Svoboda
varoval L. Brežněva před použitím vojenské síly proti Pražskému jaru s tím, že by
tento akt zničil dlouholeté přátelství obou
států. Bohužel se to stalo. Po sovětské
okupaci přijal nesnadný úkol zabránit krveprolití, vytvoření „dělnicko-rolnické“
vlády i zajistit návrat celé deportované
skupiny ze Sovětského svazu. Díky své
autoritě dosáhl v této době zřejmě víc než
maxima možného. Tak jsme to tehdy chápali my, pamětníci, na rozdíl od málo znalých „historiků“ a papouškujících komentátorů. Stačí jen hledat a číst, nezaprodávat
se! Řečeno s dalším čestným člověkem
a vlastencem Čestmírem Císařem (protikandidátem v prezidentské volbě): „Kdo
by si dnes, v časech bezbřehého žvanění
a pisálkovství, troufal ho (L. S.) znectít,
jednal by p o d l e.“
(el)
Noví ãlenové SâN
Spolek českých novinářů přijal do svých
řad nové členy. Členské průkazy také převzali spolutvůrci Slovanské vzájemnosti
PhDr. Stanislav Hrzina a PhDr. Zbyněk Kuchyňka, CSc. Kolegům upřímně blahopřejeme.
Redakční rada
Rozpad âeskoslovenska
Mezi několika státními svátky v naší
republice máme dva, které vedou k hlubšímu zamyšlení. Tím prvním je 28. říjen,
kdy byl v Praze vyhlášen vznik Československé republiky.
Tehdy byl přivítán s nadšením občanů
nad znovuzískanou svobodou po staletích
poroby v rakouské monarchii. Zákon o zřízení samostatného československého státu
vydalo 28. října 1918 neprodleně Předsednictvo Národního výboru a v Praze došlo
k převzetí státní moci, kdy historickou úlohu sehráli ti, kdož byli později označováni
za „muže 28. října“ – Alois Rašín, František
Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla
a Vavro Šrobár. Završilo se neutuchající
houževnaté úsilí těch, kdož právem jsou nazýváni zakladateli Československa – T. G.
Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rasti-
slava Štefánika. Jejich počin i dílo si zasluhuje i po mnoha generacích hlubokou úctu
a vděčnost, i když nepřetrvalo do současnosti. Co se nepodařilo zničit zlovolným
diktátem v Mnichově a okupanty za druhé
světové války, bylo definitivně odhozeno
legitimní likvidací československého státu
v průběhu roku 1992.
Nezměrná a neomluvitelná je odpovědnost těch, kdož ve vysokých ústavních
funkcích rozpadu státu nezabránili, ale na
něm se dokonce podíleli, aniž by umožnili
občanům vyjádřit svou vůli ve formě referenda.
Po zániku Československa tak máme nový státní svátek – Den obnovy samostatného českého státu, když Česká republika
vznikla 1. ledna 1993 rozdělením na dva samostatné státy. Pocit sounáležitosti Čechů
a Slováků se však zlikvidovat nepodařilo.
Vztahy obou států jsou nadstandardní
a přátelství mezi českým a slovenským národem přetrvalo.
V průběhu času dochází v dějinách k rozpadu státních útvarů. Někdy se o něj zaslouží diplomatická řešení v poválečném
světě, někdy, jak tomu bylo např. u rozpadu
Jugoslávie, zahraniční agrese. K rozpadu
vedou občas i příčiny vnitrostátně nazrálých neřešených problémů spolu s neodpovědností příslušných představitelů státní
moci, jak tomu bylo i při zániku SSSR.
U nás si mnozí rozpad státu připomínáme
i každého 1. ledna, i když pocit národní hrdosti a vlastenectví nám velí: přičiňme se
o rozkvět našeho českého státu, když Československo je minulostí!
doc. MIRKO SVOBODA
chodu. Bohužel, vzhledem k dlouhodobému hladovění a podvýživě zajatců, žaludečním a střevním potížím a nemocem, byla
vydatná strava na jejich žaludky značným
náporem. K určité shovívavosti německého
velení mohla též přispět skutečnost, že se
důstojníkům dostalo jídla a pití v období
zimních zabíjaček ve „vile“ patřící ke statku Oldřicha Tichého.
Nehledě na kruté tresty, včetně okamžitého zastřelení bez soudu, které hrozily sovětským zajatcům za pokus o útěk a v případě dopadení za uskutečněný útěk, došlo
v Třeštině k desítkám případů, kdy se zajatci ukryli ve stodolách hluboko zahrabáni ve
slámě a nenastoupili k dalšímu pochodu.
K většině dezercí došlo u sovětských zajatců, kteří byli bezprostředně ohroženi na životech. Část uprchnuvších zajatců ukryly
VáÏení a milí ãtenáfii Slovanské vzájemnosti,
začínáme letos již XIX. ročník našeho měsíčníku. Jsme moc rádi, že jste! Bez Vás bychom nemohli vycházet a tím i šířit myšlenky Slovanské vzájemnosti.
Rádi bychom Vás i nadále informovali o všem, co se děje ve slovanském světě
i u nás doma. Proto doufáme, že nám i nadále zůstanete věrni. Letos budeme otiskovat častěji objednávku pro naše noviny, protože potřebujeme získat více odběratelů,
abychom nemuseli zdražovat naši Slovanskou vzájemnost. V tomto čísle dostáváte
složenku na předplatné a k tomu povídání o tom, kde najdete své identifikační číslo,
které slouží jako variabilní symbol. Prosím Vás, složenky vyplňujte pečlivě, ušetří nám
to hledání a práci.
Moc Vás prosíme o posílání Vašich příspěvků do Vašich novin. Pište nám náměty,
nápady, o historii a hlavně Vaše vzpomínky.
Do nového roku 2016 Vám ze srdce přeji jménem redakční rady i Slovanského výboru ČR všechno dobré, hodně zdraví a sil.
EVA HOLEČKOVÁ
tajemnice SV ČR
Hlubok˘ ‰ok a roztrpãení
Svobodu na‰li v Tfie‰tinû
V důsledku mohutné ofenzivy Rudé armády v lednu 1945 německé vojenské orgány urychleně odváděly válečné zajatce
z pracovních táborů na východě, zejména
z Horního Slezska, do oblastí vzdálenějších
od fronty. Dva „pochody smrti“, možná dokonce tři, prošly přes českou obec Třeštinu,
nacházející se v československém pohraničí. Na noc byli zajatci zavřeni ve stodolách.
Obyvatelé Třeštiny, obdobně jako několika dalších českých obcí, se snažili dát vyhladovělým zajatcům co nejvíce najíst.
V domácnostech se pro ně vařilo velké
množství jídla, zejména hutné výživné polévky, brambory a pekl se chléb. Německé
velení dalo v Třeštině souhlas, aby sovětským zajatcům bylo poskytnuto jídlo. Němcům muselo být zřejmé, že bez toho by
mnozí zajatci nebyli schopni dalšího po-
Kladení vûncÛ (uprostfied) pfiedseda Slovanského v˘boru Jan Mináfi a pfiedseda Spolku
ãesk˘ch novináfiÛ Pavel Novák
Foto: E. Holeãková
některé třeštinské rodiny ve svých domech
až do konce války. Většina se ukrývala
v bunkrech v Hájích, ve stozích slámy
apod. v okolí vesnice. Tam jim řada občanů
nosila jídlo a poskytla civilní oblečení. Ti
občané, kteří se aktivně angažovali ve prospěch ukrývajících se zajatců, činili tak přesto, že v případě vyzrazení podpory ukrývání zejména sovětských zajatců, riskovali
přísné tresty ze strany nacistických represivních orgánů. Podle ověřených podkladů
v Třeštině uprchlo z pochodů smrti a ze zajateckého tábora na Mírově a ukrylo se
v obci a v osadě Háj kolem třiceti většinou
sovětských zajatců.
Podrobnou obsáhlou informaci, včetně
fotografií vypracoval pro pamětní knihu obce Třeštiny
JUDr. MILOŠ FREBORT
Jen hluboký šok a roztrpčení vyjadřuje
naše pocity v souvislosti s teroristickými
útoky z listopadu loňského roku. Každý
útok na nevinné oběti považujeme za odporný zločin. Tím více stoupá naše pobouření s počtem obětí jak při útoku na ruské
dopravní letadlo nad Sinají a tak srazit
Francii na kolena v loňském roce při černém pátku 13. listopadu.
Teror, kterým se snaží IS zastrašit Evropu i celý svět a rozpoutat éru strachu a násilí, považujeme spolu s lidmi demokratického světa za nepřípustný.
Vyjadřujeme upřímnou soustrast pozůstalým v Rusku, Francii a všem postiženým
rodinám obětí ostatních národností. Plně
podporujeme vyjádření prezidenta republiky Miloše Zemana, který útoky označil za
„odporný a zbabělý zločin“. Rovněž sou-
hlasíme s vyjádřením ostatních našich
ústavních činitelů a představitelů politických stran reagujících na útoky.
Teroristických útoků, ke kterým se hlásí
Islámský stát, ve světě přibývá. Dosavadní
útoky s největším počtem obětí jsou jen
špičkou ledovce. Terorismus se plíživě rozlézá po celém světě a svými chapadly parazituje na těch nejchudších a potřebných
v Africe, Asii. parazituje přímo tím, že je
zabíjí, i tím, že je zneužívá pro své cíle.
Vyzýváme vlády, vyzýváme politické
strany, spojme se v odporu a boji s terorismem všeho druhu, kdekoliv ve světě a směřujícím proti komukoliv. Odstraňme podhoubí terorismu, i tím, že skončíme války
a terorismus přijde o živnou půdu svého růstu a rozvoje.
Předsednictvo SV ČR
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
194/2016
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
âesk˘ Edison Franti‰ek KfiiÏík
Tajemství úspěchu v životě není dělat,
co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co
děláme. To je krédo Thomase Alvy Edisona, geniálního vynálezce žárovky. V šlépějích Edisonovy vize pevně kráčel i úchvatný český elektrotechnik, průmyslník a vynálezce František Křižík, jehož nejznámějším vynálezem je oblouková lampa se
samočinnou regulací. Pozoruhodnou skutečností je fakt, že Křižík se narodil ve
stejném roce jako Edison (1847).
Jeho vynálezcovství formovala práce
v železniční dopravě. Zpočátku byl zaměst-
nán jako opravář telegrafních přístrojů
v Kaufmannově továrně na výrobu telegrafů
a návěstidel. Vůbec prvním Křižíkovým vynálezem se stalo dálkově ovládané elektrické
návěstidlo. Roku 1878 přišel s revoluční novinkou: vytvořil blokové zařízení, které bránilo srážkám vlaků na trati.
Křižík si v Plzni zřídil vlastní dílnu na výrobu obloukových lamp. Podnikatel Piett mu
pomáhal lampy zavést na trh jak v Čechách,
tak i v zahraničí. Rok 1881 byl pro Křižíka
rokem význačným. Na výstavě v Paříži totiž
jeho obloukovka směle konkurovala Ediso-
Albertov – cesta netolerance
Listopadová extempore okolo připomenutí významného Mezinárodního dne
studentstva a jeho potlačením oslavami
roku 1989 vyneslo opět na veřejnost nekončící boj s „Hradem“, tedy s prezidentem Milošem Zemanem. Opět se potvrdilo, že pokud námi demokraticky zvolený prezident prohlásí: „Tráva je zelená,“
stane se zázrak a tráva zhnědne. A bude
stačit, že toto prohlášení dojde do ČT
a „demokratického“ tisku a k uším těch,
kdo slyšet chtějí.
Ano, chceme se vrátit k oslavám v Praze
a hlavně na Albertově. Není na překážku,
že tak činíme v lednu, ale je to vzhledem
k naší periodicitě a datu uzávěrky.
Je nesporné, že poslední roky je Mezinárodní den studentstva upozaďován událostmi 1989 a Albertov neláká. Až prezident
znovu rozpoutal zájem. V minulém roce to
byly organizované nechutné protesty proti
jeho osobě. V letošním roce to nevyšlo,
opatření na Albertově po dobu přítomnosti
prezidenta to neumožnilo a po jeho odchodu nebyl důvod na Albertově setrvávat. Bez
médií a bez možnosti zanadávat na demokraticky zvolenou hlavu státu nebyl patřičný efekt. Ale byla tu možnost pro grandiózní trucpodnik o pár dnů později.
O pět dnů dostali na Albertově možnost
vedle akademických funkcionářů a studen-
tů elity z TOP 09, Unie muslimských obcí
ČR, zástupci Pražského majdanu a další.
Mimo nezůstali ve svém „výlevu“ ani Zlatuška a Dienstbier, u kterého to je obzvlášť
pikantní. Vždyť od Miloše Zemana dostal
mimořádný náklad na sedinku v prezidentských volbách, a tak je každá příležitost pro
odvetu vhodná.
Všichni ti, kdo mají pro prezidenta připravenou jedovatou slinu, napadali i policejní opatření. Policie udržela pořádek
a umožnila volný průběh pro ty, kteří díky
zadání měli na vstup nárok. Zejména zabránila policie nechutným útokům na hlavu
státu.
Závěrem je zapotřebí vyjádřit podporu
prezidentovi za jeho otevřenost ve vystupování a vyjádřit přesvědčení, že to není prezident, kdo tříští společnost.
Prezident rozhodně není ten, kdo hlásá
netoleranci a nenávist, není ani tím, kdo odmítá dialog. V demokratické společnosti se
diskutuje o všech tématech, která společnost vstřebává. Diskuse je diskusí výhradně
tehdy, pokud k ní přistupují dvě nebo více
stran a žádný diskutující si neuplatňuje svoji „pravdu“ jako větší či pravdivější.
U nás, již od doby prezidenta Klause, zejména pak od doby veřejné volby prezidenta, je stále patrnější tendence hlavu státu
bezostyšně dehonestovat.
(sh)
Na‰li letoun a kosti sestfieleného pilota
Další exponát do sbírky může přidat
správce Leteckého muzea Vyškov Antonín Veselý, který s dalšími nadšenci pro
leteckou historii nalezl trosky legendárního šturmoviku. Rusové mu říkali šturmovik, Němci Schwarzer Tod neboli
Černá smrt. Trosky jednoho z nejúspěšnějších letadel druhé světové války vydalo pole u Lanžhota na Břeclavsku. Vrak
i s ostatky letce ležely podle Mladé fronty Dnes pod zemí od dubna 1945 a teprve letošní extrémní sucha dovolila jejich
vyzvednutí.
Sovětské letadlo Il-2, které Němci sestřelili při bojích o moravskou hranici, se
pokusili lidé z Nadace letecké historické
společnosti poprvé vykopat už v roce 1982.
Tehdy se ale k troskám sovětského letounu
nedostali. Letadlo spadlo doprostřed mo-
křin. pátrači neměli vhodnou techniku pro
práci v náročném terénu. Až když hladina
spodní vody poklesla, mohla projet těžká
technika. V hloubce dvou metrů vyzvedli
listy vrtule s unášečem, motor i přístrojovou desku. Nechybělo ani spálené torzo hodinek i další osobní věci členů posádky.
Nejdůležitějším nálezem je však patrně
velký oválný pancíř pilotní kabiny, pod kterým ležely lidské kosti. Členové pátracího
týmu usuzují, že jde o tělo pilota Ivana Stěpanoviče Nikolajeva. Ten je však dávno pohřben na hřbitově v Hodoníně. Vlastimil
Schildberger, brněnský vojenský historik,
se domnívá, že pod Nikolajevovým jménem byl mylně pochován střelec z letounu
Čuprov, který se před pádem letadla katapultoval. Kosti teď zkoumají znalci.
JAN JELÍNEK
nově žárovce! Svítila ještě silněji než Edisonova žárovka, tvrdili renomovaní experti!
A v Paříži si pro tento pronikavý svit vysoutěžila zlatou medaili. Vavříny slávy spadly
do klína Křižíkovi také v Mnichově. Křižíkovy lampy šly na dračku v Německu, Velké
Británii, Francii. Kvůli právu na svůj vynález také vedl soudní spor s firmou Siemens
und Halske, z něhož vyšel vítězně.
Křižík byl velkomyslný muž. A tak v roce
1883 na tehdejší dobu učinil nevídaný skutek: bezplatně osvětlil technickou výstavu ve
Vídni, sídle rakousko-uherského mocnářství.
To by dnešní bezohlední kapitalističtí žraloci v Čechách byli z jeho gesta zřejmě v šoku. Roku 1884 zakládá v pražském Karlíně
svou továrnu. Na její vybudování mu posloužily peníze, které mu přinesl prodej jeho
patentních práv.
Roku 1887 posvětil Křižík svým géniem
jižní Čechy. Tohoto roku se rozzářily jeho
obloukové lampy v Jindřichově Hradci a poté v Písku, ve městě na řece Otavě, kde tak
nádherně vál Šrámkův Stříbrný vítr. Kromě
obloukovek Křižík začal zhotovovat i lustry,
âest památce Jaroslava Li‰ky
V požehnaném věku 93 let zemřel loni 23.
listopadu ing. Jaroslav Liška z Prahy, věrný
čtenář a dopisovatel Slovanské vzájemnosti.
Přátelé a blízcí se s ním naposledy rozloučili
1. prosince ve strašnickém krematoriu. Přítel
Liška byl letitým obhájcem soudržnosti slovanských národů. A také až do pozdního věku zapáleným sportovcem. Zúčastňoval se
úspěšně mnoha plaveckých soutěží veteránů
a také turnajů levicových novinářů ve stol-
Anežka spolu s bratrem Václavem I. již
v roce 1232 zakládá v Praze na Starém
Městě špitál. Roku 1234 znovu s bratrem
zakládá v místě „Na Františku“ nový klášter pro ženy i muže řehole sv. Františka
(později nazývaných klarisky a minorité).
Sama Anežka se stává jeho Matkou představenou. Poté v roce 1237 se pokouší neúspěšně o založení vlastního řádu na františkánských regulích. V následujícím roce
se postavení abatyše vzdává a stává se
„starší sestrou“.
Anežka Přemyslovna byla na svoji dobu
mimořádně vzdělaná. Své síly věnovala péči o chudé a potřebné. S pokorou a láskou
se věnovala charitě, špitální činnosti a byla
významnou představitelkou dynastie Přemyslovců.
Její postavení nabývá významu rovněž
tím, že již královna Eliška Přemyslovna
usilovala o její kanonizaci, ale její snaha
a rovněž i snaha císaře Karla IV. nebyla církevními kruhy vyslyšena.
Teprve roku 1874 byla Anežka prohlášena papežem Piem IX. za „blahoslavenou“.
Stránku 1 připravila a rediguje redakční rada, stránku druhou Jan Jelínek.
ním tenise, kde odváděl pěkné výkony zejména ve čtyřhře se svou životní partnerkou
Jaroslavou. Čest jeho památce.
(jel)
V Planici se staví památník vyhnan˘m
ãesk˘m obãanÛm z pohraniãí v roce
1938. Je také vyhnán mimo stfied mûsta,
aÏ na sam˘ okraj Plznû k dálniãnímu obchvatu u Borské pfiehrady a k známé vûznici na Borech.
LuÏiãtí Srbové brání domovy
Před pražskou centrálou energetické
firmy ČEZ loni v listopadu protestovali
lidé z Lužice ve Spolkové republice Německo a jejich čeští přátelé proti rozšiřování hnědouhelných dolů v Lužici, jestliže tady ČEZ koupí část švédského státního podniku Vattenfall. Na zástupcích
ČEZ i na dalších případných kupcích
z České republiky – firmy EPH Daniela
Křetínského a Vranské uhelné Pavla Tykače – požadovali slib, že nebudou plánovat rozšiřování těžby. Protestem vyjadřují touhu po zachování svých domovů v osmi obcích a zdravého životního
prostředí.
Pro generálního ředitele ČEZ Daniela
Beneše i D. Křetínského předali v budově
centrály více než 40 000 pohlednic s podpisy obyvatel Lužice, adresovaných oběma
šéfům. V textu na lístcích jim naléhavě sdělují, aby se jejich energetické koncerny veřejně vzdaly záměru převzít doly společnosti Vattenfall. Jak Lužičtí Srbové, tak
i Němci zastávají názor, že pokračování
provozu hnědouhelných dolů a elektráren
v Lužici by bylo ekonomicky i politicky
riskantní a ve vážném rozporu s veřejným
AneÏka âeská a její pfiedurãení
Počátek třináctého století a konec století předcházejícího je v Evropě poznamenán nebývalým politickým kvasem.
K prosazování mocenských cílů vedle síly sloužilo uzavírání vhodných svazků či
případné rozchody. Nejinak tomu bylo
i na dvoře Přemysla I. Otakara. Takový
osud potkává nejmladší dceru českého
krále, vzešlou ze svazku s královnou
Konstancií Uherskou.
V lednu 1211, na svátek sv. Anežky, přichází na svět Anežka Přemyslovna zvaná
Česká.
Anežka byla poprvé zřejmě zasnoubena
již v raném dětství, kdy byla předána na výchovu a vzdělání do kláštera cisterciáckého
a později k premonstrátkám v Doksanech.
Další zasnoubení či nabídka její ruky se odvíjela podle mocenského zájmu jejího otce.
K významnému zlomu dochází za Václava
I., kdy ponechává své nejmilejší sestře právo svobodné volby. Anežka se rozhodla pro
duchovní dráhu. Pro toto rozhodnutí Anežku vedl charitativní vzor její tety abatyše
Anežky.
narostla orlí křídla. A tak roku
1896 uvedl do provozu tramvajovou trať Karlín-Vysočany
o délce osmi kilometrů, která
ročně přepravovala dva miliony cestujících. Křižík se zapsal
v roce 1903 do dějin i výstavObloukovka, která je‰tû v 70. letech osvûtlovala most bou první elektrické železnice
mezi Velk˘m a Mal˘m Vajgarem v Jindfiichovû Hradci
v Rakousku-Uhersku z Tábora
Foto: Pavel Novák
do Bechyně.
dynama a elektroinstalační materiál. V roce
Každý opravdový Čechoslovák musí
1888 se zasloužil o výstavbu první městské smeknout před dílem a životem Františka
elektrárny pro pražský Žižkov. Zkonstruoval Křižíka, rodáka z pošumavského městečka
tři automobily na elektrický pohon, elektric- Plánice, který se dožil požehnaného věku tékou mlátičku a elektrické lokomotivy. Jezdi- měř 94 let a je pochován na Vyšehradském
ly na trati Praha-Zbraslav.
hřbitově v Praze. Básník Jan Neruda o něm
Roku 1891 Křižík osvětlil Jubilejní výsta- řekl: „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem
vu v Praze a má zásluhu i na osvětlení Ná- a byl příliš skromným. Jedním slovem – byl
rodního divadla. Vybudoval tramvajovou Čech.“ Zajímavým faktem je skutečnost, že
trať na Letnou v délce 800 metrů. Ano. ten- v roce 1932 v rozhlase pronesl varovné pokrát malá vzdálenost, ale velký skok pro bu- selství po boku spisovatele Karla Čapka.
doucnost. Ale na tu dobu byla senzací! Tenkrát zazněla v éteru i tato Křižíkova sloOvšem ještě větší popularitu přinesla Křiží- va: „Profesoru Albertu Einsteinovi věřím, že
kovi jeho světelná fontána na Výstavišti věda sblíží lidi i národy. Jsme si to povinni
v pražských Holešovicích. Poté, jako by mu láskou.“
JAN JELÍNEK
V listopadu 1989 byla po dalším úsilí papežem Janem Pavlem II. „svatořečena“.
Sv. Anežka Přemyslovna Česká má pevné místo v historii a kulturní tradici našich
národů. Její život a podíl na vládě Přemyslovců je bohatě historicky doložen. (sh)
zájmem. Blokovalo by proces trvale užitelné transformace energetiky a bylo by neslučitelné i s německými závazky v oblasti
ochrany klimatu. Více než 3000 obyvatel
Lužice by navíc ztratilo své domovy a mnozí z nich i zdroj obživy. Evropský energetický trh se mění. investujte do obnovitelných zdrojů energie a čisté budoucnosti, ne
do špinavého uhelného prachu.
Před centrálou ČEZ si lidé z Lužice zřídili symbolický obývací pokoj, aby zdůraznili, že se problém přímo dotýká jejich domovů a životů. S sebou si přinesli transparenty se vzkazy: „Nenecháme se prodat“,
„ČEZ, nech Lužici na pokoji“. Andreas
Stahlberg, radní z okresu Spree-Neisse, je
přesvědčený, že by „Vattenfall měl svou
uhelnou divizi postupně uzavírat a přijmout
zodpovědnost za složitou rekultivaci místních dolů. Pokud dojde k prodeji, budeme
všemi prostředky bojovat za to, aby v regionu nevznikly nové doly a aby nebyly bourány další obce.“
Stejně rozhodného názoru jsou též Stahlbergovi kolegové Gert Richter, starosta vesnice Deulowitz, ohrožené rozšířením lomu
Jaenschwalde-Nord, a Christian Huschga,
obyvatel vesnice Atterwasch, nad níž visí
úplný zánik. Také Mike Kess je velice znepokojen těžbou uhlí v dole Welzow-Süd na
jihu Braniborska. Proti plánům na jeho rozšíření se v připomínkovém řízení v roce 2013
postavilo 120 tisíc lidí. Ch. Huschga ještě
uvedl skličující resumé: „V posledních osmdesáti letech v Lužici ztratilo více než 30 tisíc lidí svá obydlí, 136 vesnic bylo zlikvidováno, naposledy vesnice Homo v roce 2005.‘
Před sídlem ČEZ rovněž protestoval proti bourání vesnic v Německu, kde se ještě
obdivuhodně udržují lužickosrbské tradice,
Miloš Malec ze Společnosti přátel Lužice
a Milošova máma. Přinesli s sebou transparent, který nápisem naléhavě volal: „Žádné
další ničení lužických vesnic a měst“. Druhý transparent promlouval v lužické srbštině – slepském nářečí: „Slepský jazyk a kultura jsou sloupem srbství, nechte Srbům
vesnice a domovinu.“ Jak Malec reportéru
Slovanské vzájemnosti vysvětlil, tak Slepsko se nazývá oblast střední Lužice, nejvíce ohrožená těžbou dolů. Totální zánik hrozí obcím Mulkecy, Miloraz, Grabko, Kerkojce a Wótšowaš, Rowno, částečně mají
být přesídleny obce Trjebin a Slepo. Damoklův meč tak visí nad 1700 obyvateli.
Bezprostředně je ohrožena i ves Prožim.
M. Malec našemu listu řekl, že je proti
bourání dalších vesnic a vysídlování obyvatel v Lužici, aby lidé ztráceli své domovy, tuto základní životní jistotu. Pokud bude takových protestních akcí, jako je tato
před sídlem ČEZ, více, tak mohou změnit
mínění politiků, úředníků, představitelů
státní moci. Je třeba dát najevo nesouhlas.
Lužičtí Srbové jsou menšinou v německém
moři, jsou oslabeni a srdnatě se brání,
o čemž svědčí jejich úsilí o záchranu druhého stupně jejich základních škol – například v Pančicích-Kukowě. A pokud by jim
byly vzaty jejich domovy, ohromně by to
Lužické Srby poškodilo. Mohlo by dojít
i k jejich rozptýlení a pohlcení německým
živlem.
JAN JELÍNEK
Národní listy – politick˘m nástrojem
Druhá polovina 19. století důrazně
upozornila na potřebu politického deníku. Na počátku šedesátých let si to uvědomila i česká politická scéna. Význam
denního tisku se dostává do popředí.
Jedním z projevů je myšlenka založení
novin, které by se staly prostorem pro
české liberály.
Již v září 1860 se schází elitní pracovní
skupina politiků a intelektuálů ve složení –
F. L. Rieger, F. Palacký, J. E. Purkyně, F. Šimáček, E. Gréger, E. Tonner a Thurn-Taxis.
Z politických a taktických důvodů žádá
o udělení koncese méně známý advokátní
koncipient Julius Grégr. A Grégr v listopadu 1860 koncesi získává. Dalším postupným úkolem je ustavení a vznik vydavatel-
ského družstva ve složení Palacký, Rieger,
Brauner, Purkyně a Tomek. Byl rovněž realizován důležitý úkol, nový deník pojmenovat.
Byl přijat název „Národní listy“. První
číslo novin vychází 1. ledna 1861 v mimořádném nákladu sedm tisíc (později se náklad ustálí na tisíce čtyři). Dochází k mimořádnému jevu, v čele řízení novin zůstává Julius Grégr po období 33 let. Z řízení
odchází v roce 1894, rodina vlastní noviny
až do roku 1910, kdy přechází do vlastnictví „Pražské akciové tiskárny“. Mimo jiné
řízené Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem.
Národní listy procházejí od svého vzniku
různorodým obdobím. Vždy se ale pyšní
redaktory, kteří představují elitu národa.
Mimo jiné jmenujeme Jana Nerudu, Karla
Matěje Čapka-Choda, Karla Čapka, Josefa
Čapka, Viktora Dyka, Jakuba Arbese a Josefa Anýže.
Národní listy se v prvorepublikovém období stávají nástrojem Československé národní demokracie (Národního sjednocení).
Válečný rok 1941 je pro noviny krizovým, v dubnu je nacistickými okupanty
další vydávání zastaveno.
Poslední úder dostává historie Národních
listů v roce 2013, kdy je demolován dům
v Opletalově ulici, v Praze, bývalé sídlo
Pražské akciové tiskárny a redakce Národních listů.
STANISLAV HRZINA
194/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
Bezv˘chodnost terorismu
V poslední době jsme se stali svědky
teroristických útoků. Došlo k nim ve
francouzské metropoli Paříži, akt teroru
postihl i ruské dopravní letadlo, teror se
nevyhnul ani africkému Bamaku a dalším místům. Postiženi byli nevinní lidé
a tragické události vyvolaly nejen širokou pozornost, ale také odsouzení těchto
zločinných aktů.
Přijímají se různá bezpečnostní opatření
a sílí všeobecné přesvědčení účelnosti široké koalice proti zlu páchanému takzvaným Islámským státem.
Teroristické akty nejsou něčím novým.
V historii lze je zaznamenat průběžně. Ti,
kdož se k teroru uchylují a volí jeho individuální formy za cenu vlastního sebeobětování, sledují jedno, a to vyvolat co největší
ohlas ve veřejnosti tímto činem; navodit
obavy a strach a také lze tyto zločinné akty
považovat za jistý druh exhibicionismu,
jímž se snaží soustředit na sebe pozornost.
Motivace těch, kdož se k teroristickým
akcím uchylují, je rozmanitá a může jí být
i náboženský či jiný extremismus. Lze právem konstatovat, že jedním z cílů nábožensky motivovaného extremismu je vyvolat
intoleranci proti určitému světovému náboženství, jímž je v tomto případě muslimské
náboženství, praktikované dnes více než
1,1 miliardy věřících. Takový důsledek by
pouze podpořil u inspirátorů individuálního
teroru tohoto druhu jen argument, že bojují
proti těm, kdož jim brání v jejich víře.
Boj proti individuálnímu teroru je obtížný,
ale nezbytný. Takzvaný Islámský stát se projevil jako zločinné seskupení, nemající nic
společného s mezinárodním právem
a s uznávanými zásadami jeho uplatňování.
Do Evropy a konkrétně zemí Evropské unie
se chtějí uchýlit k již statisícovým migrantům
další tisíce lidí. Spatřují v evropských zemích
země „zaslíbené“ a stěží lze těm, kdož utíkají před hrůzami války vysvětlit, že ani Evropská unie pro ně nebude rajskou zemí.
K objektivnímu posouzení hlubších příčin současného exodu ze zemí Blízkého
a Středního východu i Afriky do Evropy je
zapotřebí věnovat více pozornosti tomu, co
jej zapříčinilo. Válečné agrese bez mandátu
Rady bezpečnosti OSN, to co lze nazvat
státním terorem, jsou důsledky někdejší politiky koloniálních mocností, které zapříčinily neúnosné životní podmínky obyvatelstva i další faktory, včetně imperiálních zájmů světových mocností v dnešním globálními problémy postiženém světě.
Za současného stavu, kdy přistěhovalecká vlna naráží na stále větší mantinely,
včetně našeho největšího souseda, kdy je
nám vnucováno problematické řešení formou přistěhovaleckých kvót – a to i některým dalším zemím unie, nevybředneme ze
současné situace kritickými výhradami
mezi ústavními činiteli, ale důsledným
prosazováním stěžejních zájmů naší republiky na mezinárodním poli s přiměřenými
bezpečnostními opatřeními vnitrostátní
povahy.
Neměli bychom také ponechávat stranou
našeho zájmu složitou situaci našich slovanských přátel na Ukrajině, která se může
i do budoucna projevit v početnosti ukrajinské menšiny, spatřující možnost svého životního uplatnění a bezpečnosti právě
(da)
u nás.
Stále k nám promlouvají!
Jsou slova, která byla napsána nebo
pronesena před mnoha desetiletími, která dosud k nám hovoří. Zachovala se
v dokumentech a publikacích. A i když
jejich vyjádření z dnešního hlediska jazykově zastaralo, v mnohém nezastaralo
to, co i v současnosti z nich můžeme vytěžit.
V Praze v roce 1888 byla tehdejším nakladatelem a knihkupcem M. Knappem
v Karlíně vydána při příležitosti čtyřicátého
výročí Slovanského sjezdu v Praze knížečka, jejímž autorem byl Jan M. Černý, která
tomuto sjezdu, konanému v roce 1848 věnovala zevrubnou pozornost. Čteme v ní
i tato slova z provolání, jehož autor byl Ľudovít Štúr a byla i pozváním k tehdy připravovanému sjezdu:
„Slované! Bratři! Kdo z nás nepohlédne
se žalostí na minulost naši? A koho tajno,
že to, co jsme přetrpěli, stalo se v našem nepovědomí a rozdrobenosti, dělící bratry ode
bratří? Ale po dlouhých věkách, v nichž zapomněli jsme jedni na druhé, v nichž tolikeré neštěstí na hlavy naše sesypalo se, přišli jsme k tomu poznání, že jsme bratři. Přichvátili časové důležití, jež osvobodili národy a sňali s nich břímě, pod jehož tíží stonali; časové tito sňali břímě na mnoze
i s nás, a my teď to, co jsme ode dávna cíti-
li, můžeme vysloviti, to, co k prospěchu našemu slouží rozvážiti a uzavírati. Národy
evropejské srozumívají a sjednocují se…
Na nás jest, abychom toho, co nám nejsvětějšího, skutečně hájili, přišel čas, abychom i my Slované s rozumem jednali
a sjednotili úmysly své. A protože ke mnohým žádostem, zaslaným k nám z rozličných krajin slovanských, radostně přivolujíce, činíme pozvání ku všem Slovanům…“
Slovanská vzájemnost, ke které nabádal
i Slovanský sjezd v roce 1848, není jev, který existuje a je dán „sám o sobě“. O slovanskou vzájemnost a bratrské společenství
V zahraničí však Mezinárodní den studentstva zapomenut není. Uvést lze například ruský list Mysl, který tento den v listopadu připomenul, včetně seznámení čtenářů s obětí Jana Opletala a dalších studentů. Vražedná zvůle tehdejších německých okupantů vyvolala širokou odezvu
v celém světě a odsouzení spáchaného zločinu. Tehdejší přepadení studentských kolejí a vysokých škol nelze zapomenout a je
třeba ocenit, že na tento akt násilí se nezapomíná ani v zahraničí.
(ms)
Pohledy do slovansk˘ch zemí: Polsko
Snímek ze
setkání
z Vladivostoku pfievzat
z kanadského listu
Northstar
Compass,
o nûmÏ se
zmiÀujeme
v rubrice
Neu‰lo nám
V˘znamné v˘roãí
Jsou výročí, která je patřičné připomenout. Takovým je i 17. leden v roce
1921, kdy vznikla Československá obec
legionářská. Jak uvádí před časem v roce 2003 v nakladatelství Albatros vydaný
„Rok do kapsy“, Československá obec
legionářská sdružovala bývalé příslušníky československého zahraničního vojska, kteří uvítali vznik nové demokratické republiky a byli odhodláni ji případně nadále bránit, ale i budovat. Obec
tehdy sdružovala okolo 50 000 členů.
Vydávala několik časopisů a měla i svůj
finanční ústav. Legiobanka v Praze, Na Poříčí, byla postavena na počátku dvacátých
let minulého století podle projektu známého architekta Josefa Gočára. Tato budova
dala dokonce název novému architektonickému slohu. „Sloh Legiobanky“ bývá též
nazýván obloučkový podle převážně oblých tvarů, které jej charakterizují nebo
rondokubismus, neboť je většinou chápán
jako specifická forma kubismu.
Významným výročím, jak se lze ve zmíněné publikaci dočíst, které je vhodné připomenout, je i 8. leden roku 1920, kdy
u nás vznikla nová československá církev.
Pozice katolické církve byla v prvních letech první republiky spojována se starým
Rakouskem a všeobecná touha po obrodě
veřejných záležitostí se týkala i církve. Nová církev tehdy vznikla na popud samotných katolických duchovních i laiků, stoupenců reforem, jež tehdy nebylo možné
v římskokatolické církvi prosadit: rehabilitace Jana Husa, užívání češtiny při bohoslužbách a liturgických slavnostech, dobrovolný celibát, účast laiků na řešení církevních záležitostí. Prvním patriarchou církve
se stal Karel Farský. Církev, která existuje
dosud, se od roku 1971 nazývá československá církev husitská a podle údajů měla
na konci dvacátého století okolo 180 000
osob, které se k ní v České republice hlásili.
(ms)
■ Zajímavý názor vyslovil pro MF
Dnes (24. 11.) historik Vlastimil Vondruška, který v úvaze o neodvratnosti konce evropské civilizace mj. řekl: „Zpanštěli jsme
a ztratili úctu k tradicím. Staré civilizace
byly pokorné, protože věděly, že vše má
své hranice. Dneska si myslíme, že můžeme všechno…“ Uvedl též: „Pokud bych já
psal učebnici, snažil bych se zdůraznit, že
český národ musel vždy bojovat o svou
identitu. A rád bych tam napsal, že ji dokázal uhájit i proti unifikačním snahám Evropské unie…“ Lze jen dodat – kéž by!
■ Nový ekonomický obraz ustavil
v rámci Sdružení zemí jihovýchodní Asie
(ASEAN). Jde o jednotné ekonomické společenství (AEC). Zahrnuje více než 630
milionů obyvatel, tj. více než Evropská
unie a celkem deset členských zemí. Jeho
životnost prokáže teprve budoucnost, ale
přehlížet jej nelze. Jak bylo i v našich sdělovacích prostředcích uvedeno: „V případě,
že by ASEAN byl jednotlivou zemí, byl by
sedmou nejvyspělejší ekonomikou světa.“
■ Sněmovní kaple skutečnost. K jejíslovanských národů je nutno usilovat
a podporovat je trvale. Zanedbání tohoto
úsilí přináší škodlivé plody. Názorně se
o tom přesvědčujeme dnes ve světle událostí, poškozujících slovanskou vzájemnost
u východních Slovanů, jejichž bratrské
vztahy jsou ohroženy neporozuměním a cizím zájmům sloužícím střetem.
Úsilí o slovanskou vzájemnost se v současnosti stává významným článkem porozumění a spolupráce mezi národy – nejen
slovanskými – může účinně přispívat i k řešení globálních problémů, před kterými
stojí lidstvo do budoucna, má-li přežít!
MIRKO SVOBODA
Není zapomenut!
Mezinárodní den studentstva, spojený
se 17. listopadem u nás v kalendářích,
ani jako významný den nebo dokonce
státní svátek už dlouho nenajdeme. Snahy o jeho návrat zatím neuspěly, a tak
tento den je u nás v zemi, kde došlo
k perzekuci a vraždění vysokoškoláků
i k uzavření našich vysokých škol; kde
došlo k odcizení a zašantročení univerzitních insignií německými okupanty
v době tzv. protektorátu, je označován
jako Den boje za svobodu a demokracii.
Neu‰lo nám
Nahlédnutí do historie
6. století – v oblasti za Vislou slovanské kmeny ovládly celé území
v pol. 10. století – sjednocení kmenů (Polanů, Slezanů, Vislanů aj.) pod dynastii Piastovců, Měšek I. po sňatku s Doubravkou přijal křest – jejich syn Boleslav I. ovládl Moravu
a načas i Čechy
1000 a 1025 – po zřízení arcibiskupství ve Hnězdně, přijal královský titul
1138 – Boleslav III. rozdělil Polsko mezi své syny
1226 – Konrád Mazovský povolal řád německých rytířů
1241 – v bitvě u Legnice zvítězilo na svém tažení mongolské vojsko
1259 a 1287 – došlo k dalším vpádům Mongolů na území Polska
1320 – země se sjednotila pod vedením Vladislava Lokietka
1370 – smrtí Kazimíra III. vymřeli Piastovci, na trůn zasedli Anjouovci
1386 – sňatkem Jadwigy z Anjou s Vladislavem II. Jagellonským došlo k polsko-litevské
unii, jež lépe čelila řádu německých rytířů
15. 7. 1410 – porážka řádu u Grunwaldu polsko-litevským vojskem s ruskými a českými
sbory (údajně se bojů účastnil i Jan Žižka)
1440-1444 – za Vladislava III. personální unie s Uhry; čelit tureckým vpádům
1454-1466 – pokračuje válka s řádem německých rytířů – po Toruňském míru část území
připojena k Polsku, Prusy polským lénem, unie s Litvou, Jagellonci zasedli i na český trůn
1572 - konec Jagellonské „šlechtické demokracie“
1569 – Polsko-Lubinskou unií si fakticky podřídilo Litvu
1587-1668 - za Vasovců obsadilo západní oblasti Ruska a 1610-12 Moskvu
1655-1660 – došlo k válkám se Švédskem
1683 - Polsko přispívá k osvobození Vídně z tureckého obležení
18. století - úpadek centrální moci ve prospěch šlechty (sejmů s právem veta) způsobil, že
se Polsko stalo cílem zahraničních výbojů
1704 – Švédsko prosadilo volbu Stanislava I. Leszczyńského – Stanislav II. August Poniatovský díky Kateřině II. na trůně
1772, 1793, 1795 – trojí dělení Polska (Prusko, Rakousko a Rusko): zánik státu
1807-1814 – ustavení Varšavského knížectví zásluhou Napoleona I.
1814-1815 – Vídeňským kongresem připojeno Polské království k Rusku
1830-1831 – bezohledně potlačeno listopadové povstání
1846 – po krakovském povstání byla země přičleněna k Rakousku
1863-1864 – povstání v čele s R. Trauguttem neúspěšné, ustavena gubernie
1916-1917 – vytvořen Generální gouvernement Varšava
1918 – obnova Polska na rakouském, ruském a pruském záboru
1920 – po polsko-sovětské válce zabralo část Běloruska a Ukrajiny
1926-1935 – režim sanace pod vedením maršála J. K. Pilsudského
1932 a 1934 – dochází k uzavření smlouvy se SSSR a s Německem
od 1. 9. 1939 – Polsko za 2 týdny dobyto a rozděleno mezi Německo a SSSR
1943 a 1944 – povstání varšavského ghetta potlačeno stejně jako ve Varšavě
1945 - postupimská konference posunula záp. hranice na Odru-Nisu
50. léta - sovětský vliv prosadil komunistickou stranu (B. Bierut)
1980 – Solidarita v čele s L. Walesou získala celonárodní podporu
1989 – Solidarita ve volbách zvítězila
ZBYNĚK KUCHYŇKA
mu otevření dojde v prosinci, a tak se poslancům u nás dostane příležitost rozjímání
o své činnosti i v tomto duchovním prostředí. Snad to přispěje některým z nich aspoň ke kultivovanějšímu vyjadřování v parlamentních diskusích, v rozepřích s kolegy
z parlamentních lavic. Podobu kaple navrhl
architekt Josef Pleskot a vyjde na „pouhých“ 1,5 milionu korun.
■ O vnímání Ruska jako ohrože-
ní uvedl slovenský prezident Andrej Kiska
mj. toto: „U zemí, které bezprostředně sousedí s Ruskem, se projevuje skutečný
strach. U nás, v Maďarsku a v Česku takový pocit nezažíváme. Nemáme potřebu tu
mít alianční základny. Ale je třeba pochopit
ty země, které to cítí jinak a základy NATO
na jejich území podpořit…“ (MF Dnes 18.
11. 2015). Lze namísto komentáře poukázat na starou římskou právnickou zásadu
„Cui prodest?“ Komu na prospěch? Kdo
z toho má zisk? Ostatně dodnes nevyšla
z módy jiná někdejší „zásada“, která zní:
„Kdo má moc, práva se nebojí“. V praxi
současných mezinárodních vztahů jsme toho nezřídka svědci!
■ Světový rozměr ukrajinského
dluhu byl předmětem článku (Haló noviny z 20. 11. m. r.). Vždyť Ukrajina má letos
v prosinci Rusku vrátit tři miliardy dolarů
a při současném stavu ukrajinského hospodářství je otázka, který zahraniční investor
se najde, aby tyto prostředky ukrajinskému
režimu zapůjčil. Dozvíme se to až toto příští vydání Slovanské vzájemnosti budou
v lednu naši čtenáři číst? Jisté je však jedno, největší zátěž ponese nakonec ukrajinský lid!
■ Pozoruhodné řešení problémů Evropské unie s hromadným přílivem migrantů je skryto ve skutečnosti, kdy „celý svět
ví, že Saúdská Arábie a Katar jsou největšími sponzory libyjsko-syrského džihádu,
z něhož se rekrutují evropští atentátníci
a zároveň štědře financují mešity a školy
Koránu ultrakonzervativních sunnitů na našem kontinentě“. (Právo 20. 11. m. r.)
Německý tisk přinesl na počátku imigrantské vlny zprávu, že Saúdská Arábie sice migranty nepřijímá, zato je ale ochotna
v Německu financovat výstavbu dvou set
mešit! Vskutku „velkorysost“ k nedocenění!
■ Northstar Compass je časopisem
reprezentujícím nejen v Kanadě Mezinárodní výbor solidarity a přátelství se sovětským lidem, organizace s mnohaletou tradicí, jejímž zasloužilým představitelem je
Michael Lucas. V listopadovém čísle tohoto měsíčníku, vydávaného v několika jazycích a šířeném do řady zemí je uveřejněno
krédo. V jeho závěru se uvádí: „Northstar
Compass působí jako sjednocující síla ke
konsolidaci a koordinaci protiimperialistických sil ve světě s bojem za socialismus
a obnovu Sovětského svazu. V tomto smyslu působíme jako jednotná fronta, nejsme
však fórem ideologických debat. Sovětský
lid sám si vybere cestu, po které bude kráčet k socialismu.“
(ms)
Stránku 3 připravil a redigoval
Mirko Svoboda.
4
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ Ruský válečný letoun sestřelilo
Turecko uvnitř syrských hranic nedaleko
Antakya-Yayladagi. Turecký prezident Erdogan a zástupci vlády tvrdili, že překročil
na 17 sekund tureckou hranici a že Rusové
v oblasti bombardovali bayirbucakské
Turkmeny. Je jasné, že důvodem k sestřelení ruského letounu není útlocit k bayirbucakským Turkmenům. Vláda nehnula prstem, když byli Turkmeni před nedávnem
masakrováni a jejich ženy zotročovány Islámským státem (IS). Skutečně citlivá je
však na oblasti, vyklizené po ruském bombardování a obsazené silami syrského prezidenta Asada. Turecko nechce, aby zabraly území na jeho syrské hranici, přerušily
by jeho spojení s IS, Nusrou a salafistickými džihádisty. „Jižní hranice Turecka jsou
vážně narušovány. Překračují je gangy
ISIS, překračují je ropné konvoje, sponzorující temnou islamistickou nezkrotnost
a Erdoganovu rodinu; překračují je džihádistické oddíly, které jsou ponechávány
v našich městech; přecházejí přes ně balíky
TNT, aby vybuchovaly na našich náměstích; překračují je zranění džihádističtí psychopati, aby byli ošetřeni v našich nemocnicích“…A o tom hovořil turecký premiér
Davotoglu, že „kdokoli naruší naše vzdušné či pozemní hranice“. Nemá žádný význam, zda prezident Putin, který koná
v souladu s vlastními plány a zájmy, je skutečně osvoboditelem národů v oblasti, či
ne. Důležité je právo Syřanů a jejich legitimní politická činnost na ochranu sama sebe před islamistickým terorem. (Vyjádření
turecké opozice.)
■ 17. listopadu na pražském Vác-
lavském náměstí proběhlo shromáždění několika set zastánců imigrace. Na
něm dostal slovo i „sunnitský muslim a bojovník proti terorismu“ M. Alrawi, předseda Ústředí muslimských obcí v ČR. „Nenechte se ovlivnit Rusákama, já jsem
z Kavkazu, já jsem je zažil,“ uvedl své vystoupení. Nemáme se prý nechat zmást takovými událostmi, jako byly útoky na Paříž. Ohledně jejich původce má jasno. „To,
co bylo ve Francii, to je stará ruská taktika,
něco provést a tomu člověku dát cizí doklady. Dělají to stovky let, dělali to i u nás.“
Jako obchodník pak vysvětlil, že Češi by si
měli arabský svět naopak předcházet.
„Muslimové mají prachy, a vám jde ekonomika dolů.“
■ V roku 1942 v Londýne z akýchsi dôvodov netrvali na „svobodných voľbách“ v ZSSS jako podmienke vlastnej
spolupráce s Moskvou a predlženia dodávok zbraní v rámci lend-lease. Teraz ešte
do septembra 2015 SŠA ako preskakujúca
platňa opakovali „Asad musí odstúpiť, hoci
práve on reálne bojuje s teroristami v Sýrii.
Ak sa Washington bude aj naďalej „báť“
Bašara Asada viac jako tých, kto podľa ich
tvrdenia odpaľuje v ich metropolích bomby, bude to znamenať, že Západ kontroluje
ISIL. A len ochota na spoluprácu s Asadom
a Ruskom bez akýchkoľvek predběžných
podmienok bude znamenať, že sa Západom
vytvorení teroristi vymkli spod kontroly
a stali sa pre bývalého pána problémom
„číslo jedna“. Takže po teroristických aktech v Paríži budeme podľa krokov a rétoriky Západu vidieť, nakoľko je ISIL kontrolovaný Amerikou a koho oni považujú za
svoju hlavnú hrozbu. /N. Starikov v překladu T. Korečka)
■ Německo musí skončit s šílenou
transatlantickou politikou konfrontace proti Rusku a namísto toho přijmout nabídku
čínského prezidenta – začít společně se zeměmi BRICS s programem globálního rozvoje. Okamžité zastavení sankcí a provokací vůči Rusku za účelem udržení míru
v Evropě: společný a široký rozvojový program s BRICS zeměmi (Brazílie, Rusko,
Čína, Indie a Jižní Afrika), aby lidé všech
národů a civilizací měli budoucnost.
(Z letáku Egidy v Drážďanech)
■ Bývalý velitel amerických speciálních sil v Afghánistánu a Iráku M.
Flynn řekl německému deníku Der Spiegel, že bez války v Iráku by dnes Islámský
stát neexistoval a také uvedl, že USA zadržely Abú Bakr al-Bagdádiho, vůdce Islámského státu, v únoru 2004, avšak byl prý
vojenskou komisí USA shledán za neškodného a v prosinci téhož roku propuštěn.
194/2016
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
■ Spojené státy od propuknutí
Svût po roce
V lednovém rok starém ãísle na‰eho mûsíãníku nalezneme na první stranû v záhlaví „Vlastenecké fórum
odmítá ‰tvanici na prezidenta“, k ãlánku o tehdej‰ím ostudném zneuÏití 17. listopadu. Dole pak ãlánek
„Ukrajina: oficiální heroizace neofa‰ismu“.
Položíme-li si otázku: Co se změnilo?
Tak asi jen to, že Ukrajinu vystřídali na
prvním místě sdělovacích prostředků
uprchlíci a nebezpečí terorismu.
A opět se hlavním terčem propagandy
médií stal prezident republiky. Nejprve
překrucováním a „vysvětlováním“ jasných
slov jeho projevu, ale hlavně, proto, že na
tribuně nešťastně stál vedle člověka s extrémními názory (zveřejněnými na internetu), se kterým se prý před tím nikdy nesetkal.
Tsunami nejrůznějších vyjádření
k uprchlické vlně (nejednou „upravovaných!) nemohl nikdo uniknout. Ta prezidentská zůstávala konstantní. A neméně
jasně se vyjadřovala i většina lidí. Ať následky své „demokratizační, lidskoprávní,
osvobozenecké“ politiky, prosazované vojenským násilím do muslimských i dalších
zemí nesou ti, kteří ji tam exportovali.
Obyčejný selský rozum přinesl názory,
ke kterým se vybraní politici, školení politologové ani hlídací psi redakcí nedobrali.
Hlavní cesta migrantů logicky směřuje
z Turecka přes Řecko a obě tyto země jim
příliš nebrání. Nevrací tak Turci (kromě
toho, že jim vůbec nevadí posilování islámu v Evropě) evropským politikům taky
ony nekonečné hrátky kolem slibovaného
nereálného vstupu do EU? A obyčejní Řekové? Jaký mají důvod bránit schengenské
hranice po „podpoře“, které se jim dostalo
od A. Merkelové a ostatních spojenců eurozóny v řešení jejich předtím přehlížených problémů ekonomické krize?
Naprosto jasně zní i vyjádření skutečného lidového mluvčího, režiséra Z. Trošky
v Parlamentních listech: „Arogantní
a agresivní vojenská politika USA provokuje celý svět a když se jim někdo vzepře
(teď Rusko), je hned nepřítel číslo jedna.
Přitom neměly žádný vážnější důvod, proto se musel vymyslet a vnutit ho všem,
hlavně Evropské unii a NATO, viz například Ukrajina či všechny ty nesmyslné
sankce proti Rusku. Pokud vím, Rusko nikoho neohrožovalo (tak jako USA). Tudíž
se hledaly nejrůznější záminky, jak a co
a kde rozvrtat, a pak obviňovat a hledat,
koho do toho spolunamočit, aby to vypadalo, jako že i ostatní svět stojí na straně
spravedlivé Ameriky. Jsem přesvědčen, že
až bude Evropa v koncích, Amerika vítězně přispěchá, aby nám podala záchrannou
a pomocnou ruku.“
Z nejrůznějších prognóz vymizelo slůvko „mír“, zato válkou hrozí všichni – a ti
nejprogresivnější hned světovou. Připomeňme si proto sedmdesát let od konce té
druhé.
Těch posledních čtyřicet je spojeno
s vyhlášením „mírového soužití“ v Helsinkách, namísto dosavadní „studené války“.
Pamětníci už jen smutně vzpomenou
ony dohodnuté „tři koše“. Politický
o neměnnosti hranic, ekonomický o vzájemně výhodné spolupráci a ideologický
o volné výměně informací (nerušení rozhlasových vysílačů).
Co následovalo? Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo, Německo! Únik
mozků… komunisté dál kupovali Rudé
právo. odboráři Práci, svazáci Mladou
frontu, všichni poslouchali rozhlasové
a koukali na televizní zpravodajství. Ale
večer polovina národa naladila Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky, aby slyšela
něco jiného. A co dnes? Sledujeme, posloucháme, čteme televizní, rozhlasové,
novinové zpravodajství – sice mnohem
pestřeji sofistikovaně zpracované, ale stejně jednostranné (jenže v opačném gardu).
Máme i pár oficiálně povolených „samizdatů“, ale skutečný souboj – výměna názorů probíhá přes internet. Žel, někdy dosti nevybíravě, ale zní tam pravý „Vox populi“, Hlas lidu – Hlas Pravdy.
I proto budeme nadále přinášet zajímavé zprávy vybrané na počítačích a tlumočit jasné a trefné názory z následných diskusí. O tom, jak se naši středoškoláci budou učit, jak pracuje ruská propaganda, se
dozvíte v následujícím článku.
(kd)
■ Do ukrajinského Mariupolu na
pobřeží Azovského moře, kde lidi převážejí tramvaje v havarijním stavu, plánuje Brněnský dopravní podnik poslat až pětadvacet souprav, které jinak skončí ve šrotu.
■ Vláda a armáda nemají dost
síly vypořádat se s neonacisty, a tak začíná fungovat jakési soustátí, ve kterém působí dvě k sobě nepřátelské administrativy
a dvě ozbrojené síly, při čemž neonacisté
z Pravého sektoru, Svobody, Trojzubu
a dalších extremistických seskupení
a ozbrojenci z praporu DUK a neonacistických batalionů Národních gard se netají
svými sympatiemi k militantnímu islámu,
ve kterém vidí spojence bližšího než Německo a Francii, které prohlašují za zrádce,“ píše analytik a bývalý poradce
V. Klause T. Haas.
■ Dokumentarista F. Remunda,
který natáčel na Ukrajině, říká, že „podstata problému tkví v tom, že tuto bohatou zemi třiadvacet let drancovali oligarchové,
a tak řada lidí tam žije na hranici chudoby
se sto dolary na měsíc“ a domnívá se, že
země je natolik rozdělená, že lidé volají po
federalizaci.
mitu jsem předložil důkazy vyplývající
z našich údajů a svědčící o financování Islámského státu soukromými osobami – tyto peníze pocházejí ze 40 zemí a jsou mezi
nimi i členské země skupiny G20 – svým
kolegům jsem také ukázal snímky pořízené
z vesmíru i z letadel, které jasně ukazují
rozsah nelegálního obchodu s ropou a ropnými produkty – kolona vozidel převážejících ropu se táhne desítky kilometrů daleko
a je třeba ji zachytit z výšky 4000 až 5000
metrů.“
■ Vládní převrat na Ukrajině
v roce 2014 byl názorným příkladem
Spolu v zabíjení – spoleãnû do Evropy
Před deseti lety jsme dováželi téměř polovinu potravin ze zahraničí a byli jsme závislí na importu. Dnes je Rusko mezi vývozci. Minulý rok se vývoz ruských zemědělských produktů vyšplhal na téměř 20
miliard dolarů – o čtvrtinu víc než zisky
z prodeje zbraní a třetina celkového zisku
z vývozu plynu.“
Podle listu Farmers Weakly se rok 2015
stal pro Rusko přelomovým v přístupu
k výrobě jídla a označení potravin. V lednu přijalo zákon, který uvádí nutnost přesných popisků potravinových produktů.
V červnu oznámilo, že nebude pěstovat
geneticky modifikované potraviny. „Rusko si vybralo jinou cestu. Nebudeme používat tyto technologie,“ řekl místopředseda vlády A. Dvorkovič. Ministr zemědělství N. Fjodorov dodal, že vláda „nebude
trávit svoje občany“.
âe‰tí stfiedo‰koláci se budou uãit,
jak pracuje ruská propaganda
Na „zvedavci“, z internetu, jsem tuto
informaci zaznamenal. Zběžně jsem video výukového programu společnosti
Člověk v tísni prolétl a sděluji následující. Bylo to samé propagační žvanění.
Rusy šířené zpravodajství – propaganda existuje, tak jako existuje propaganda USA.
Rusové dříve (a snad i dnes) značně pokulhávali za propagandou USA ze zcela
prostého důvodu. Vlády USA kontrolují
světové události již nějaké to desetiletí
a mají silná soukromá masmédia. Díky
drancování světa mohly rovněž na ovlivňování dávat miliardy dolarů. Kdo si uvědomuje, že USA obrovsky získaly na obou
světových válkách? Rusko však vždy zůstalo v „ruinách“.
Rusko v našich očích diskriminuje (a dá
se říci zatemňuje myšlení) skutečnost, že
nás v roce 1968 okupovali. To je silný argument, který nahrává věřit jedině US
propagandě. Abych rozsoudil, kde je
podle mě více pravdy, předkládám své
zkušenosti s tzv. západní propagandou.
Je mi téměř 68 let, takže nějaký profesor
konfliktu na východě Ukrajiny poslaly
Kyjevu nesmrtící zbraně a vybavení za 260
milionů dolarů (asi 6,6 miliardy korun), ale
část této pomoci představuje sotva více než
haraburdí, upozornil list The Washington
Post.
■ Putin novinářům: „Během sum-
Potravinové plány Ruska
Prezident Putin ve svém projevu k vládě prohlásil, že by chtěl z Ruska udělat
potravinově zcela soběstačnou zemi a zároveň největšího vývozce biopotravin.
„Nejenže jsme schopni nakrmit sami sebe.
Vezmeme-li v potaz naši zem, vodní zdroje – Rusko je schopné stát se největším
světovým dodavatelem zdravých, ekologicky čistých vysoce kvalitních potravin,
o které západní výrobci již dávno přišli.
Jednou vûtou
Klvaňa a další domácí proamerické služky
mne nemůžou oblbnout. A v KSČ jsem
nebyl.
Rozhlasovou stanici Svobodná Evropa
(RFE) šířící údajně jen svobodné názory
a informace jsem poslouchal mnoho let.
Díky tátovi již od padesátých let, kdy jsem
chodil do školy a ladil na krátkých vlnách
„zakázanou“ a tehdy i slušně rušenou
štvavou stanici. Poslouchat RFE pravidelně téměř denně jsem vydržel dlouhých téměř 30 let až do roku 1990, do tzv. revoluce.
Za celou tu dobu jsem o zprávách a politické linii této stanice nezapochyboval,
až do doby po roce 1990, takže dnes mohu konstatovat, jak jsem byl naivní
a ohlupován, manipulován. Poté jsem se
dostal k česky psaným novinám vydávaných 107 let v USA – důsledně antikomunistický Nedělní Hlasatel. A tam byly jiné
informace, než na jaké jsem byl zvyklý.
Později, až v roce 2011, jsem v u nás neznámé knize T. Wernera „Dějiny CIA“ nalezl těžko uvěřitelné informace o tom, jak
CIA dostala k dispozici z fondů Marshal-
lova plánu 5 %, tedy 685 milionů dolarů
a vysílání rádia RFE ovlivňovala. V knize
je popsáno sta tajných operací CIA schválených prezidenty. Všem též doporučuji
pročíst knihu německého autora
K. Deschnera „Moloch o amerikanizaci
světa“. Tam je popsán vývoj USA od jejich vzniku.
Tato fakta málokdo z Čechů vůbec trošku zná. Samé války, úklady, podfuky či
„osvobozenecké akce“. Sledujme i jiné
zdroje na internetu: zvedavce, e.republiku,
AC24, PL, Prisonplanet, protiproud atd.
Jinak nebudeme ničemu rozumět a mnoho
dění ve světě nepochopíme. Kdo ze studentů dnes třeba ví, že USA měly v padesátých letech minulého století ve světě asi
400 vojenských základen? Rusové jen asi
čtyři: v NDR a u nás po roce 1968. Dle
Wikipedie v současnosti mají asi deset, ve
Vietnamu, Sýrii, Arménii a dalších (jižních) státech kolem Ruska. „Demokratické“ USA mají asi 1000 základen ve 130
zemích světa, aby udržely ve světě „demokracii, svobodu“ a svůj ekonomický
systém.
Redakčně kráceno
využití terorismu v zájmu USA a NATO,
kde Západ věnoval veškerou podporu radikálům na Majdanu, kteří použili zbraně
proti bezpečnostním silám a cynicky tutlali
tragédii v „oděské Marině“, kde extremisté
zaživa upálili desítky lidí v samém centru
města a šéfové NATO si ani dnes nevšímají smrtícího ostřelování obytných domů
v Doněcké a v Lučanské lidové republice,
protože bratrovražedný svár na Ukrajině se
shoduje s jeho geopolitickými zájmy –
a tak nejsou ustaveny žádné mezinárodní
tribunály, nejsou uvaleny žádné sankce na
banderovce, kteří páchají teroristické činy,
a nezaznívá ani slovo odsouzení části předních politiků USA, ani jejich spojenců. (Z
ruského tisku)
■ Rusko pamatuje teroristickou
válku v Severním Kavkazu, tragédie
v Buďonovsku, Kizlyaru a Beslanu, kde jejich organizátoři používali tytéž metody, jaké jsou dnes používány ve Francii, leč v té
době USA a Evropská unie vyvíjely tlak na
ruské úřady, popisujíce protiteroristické
operace jako „přehnané použití síly“, když
navíc západní experti i celé organizace pomáhali extremistickým skupinám. (tamtéž)
■ Jestliže Západ pokládá za daleko důležitější vyostřovat vztahy s Ruskem
nad únosnou míru, a namísto efektivního
boje proti islámskému státu mu jde jen
a jen o porážku syrského prezidenta Asada,
tak jako kdysi iráckého prezidenta Husajna
a libyjského představitele Kaddáfiho a naposledy ukrajinského prezidenta Janukovyče, bude to pro Západ smrtící… Rusko vložilo do bojů proti islámskému státu v Sýrii
celé srdce, dokonalou organizaci a nejskvělejší vojenskou techniku a chápou to jako
novou Velkou vlasteneckou válku.. a Velkou vlasteneckou válku prostě Rusové prohrát neumí, v zájmu svém, Sýrie, Blízkého
východu i celého světa. (J. Vyvadil, Klub
Přátelé Ruska v ČR)
Stránku 4 připravil a rediguje
Karel Dostál.
194/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
■ Do armády chtûjí stovky lidí
Kosovo a ãlenství v UNESCO
Tûsnû pfied uzávûrkou
prosincového ãísla jsme získali
informaci o neúspû‰ném pokusu
samozvaného Kosova
o zviditelnûní pomocí ãlenství
v Organizaci spojen˘ch národÛ
pro v˘chovu, vûdu a kulturu
(UNESCO). Vzhledem k závaÏnosti
problému se k vûci je‰tû jednou
vracíme.
Na zasedání členských států v Paříži nepřijalo UNESCO do svých řad Kosovo.
Hlasování bylo sice velice těsné, ale byl
dosažen průkazný a rozhodující výsledek.
Pro přijetí se nevyslovily potřebné dvě třetiny přítomných. Chyběly hlasy zejména
těch, kteří samozvaný stát Kosovo neuznávají. Kvůli rozhodování o členství Kosova
vládla na zasedání velmi vzrušená atmosféra.
Srbsko plénu předložilo rezoluci, která
by hlasování o Kosovu odsunula až do roku 2017. Díky lobbování ve prospěch Kosova tato rezoluce neprošla. Přesto je možno považovat výsledek hlasování jako úspěch podle představ Bělehradu. Světová
média a agentury si byly tak jisty výsledkem, že předčasně vypustily zprávu, že Ko-
sovo členství získalo. Nakonec ale musely
informaci o kosovském úspěchu dementovat.
Nezávislost své provincie a tím samostatně vystupovat, nadále neuznává Srbsko,
jehož odmítavé stanovisko sdílí i Rusko,
Čína a pět dalších členů EU, mezi nimi
i Slovensko.
Přípravy a lobbování ve prospěch Kosova vyvolalo široký odpor těch, kdo si uvědomují, jaké škody na památkách i lidech
byly ze strany albánských bojůvek a UCK
napáchány.
Převážně šlo o škody na památkách souvisejících s pravoslavím a dějinami Srbska.
Netřeba připomínat, že se mnohdy jednalo
o zničené chrámy a kláštery patřící do prvé
kategorie „světových“ památek. Jen pro zajímavost. Na Kosovu je podstatně víc tureckých a srbských památek než památek
albánských. Období albánské ofenzivy na
Kosovu lze přirovnat ke vztahu Islámského
státu k památkám, tedy znič, co můžeš.
Již prezident Masaryk se zabýval problémem vztahu Srbů a Albánců. Ve svém
spise „Slovanské problémy“ konstatoval:
„Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny
a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem, přibližně od roku 1877-78 (válka Turecka
proti Černé Hoře, Rusku a Srbsku) bylo vyhnáno na 150 tisíc Srbů
ze Starého Srbska.“
Neúprosný tlak Albánců proti Srbům se
nesoustředil pouze na
půdu a majetek, tento
tlak se projevil i v oblasti kulturně-historické
a ničil církevní i jiné
památky.
Bylo zásadní chybou, za daných okolností neustávajících,
i když snad menších
zločinů proti tamním Srbům, Romům
a dalším Nealbáncům, že bylo doporučeno přijetí Kosova do rodiny UNESCO.
„Trapné bylo a je, že pro přijetí hlasovala
poslušně i Česká republika, i když její diplomacii jistě jsou známy skutečnosti zejména posledních desetiletí a porušování
lidských práv kosovských menšin a stálé
ničení srbských kulturních památek.“
„Je to spravedlivé a morální vítězství
v téměř nemožných podmínkách,“ uvedl
srbský prezident Tomislav Nikolič. Kosovu jako samozvanému státu se nedaří dostat do řady mezinárodních organizací.
V OSN naráží jeho snahy na odpor stálých
Do armády se denně hlásí dvě stě lidí.
Počet se znásobil po zveřejnění záměru ministerstva obrany přijmout do tří let pět tisíc
vojáků. Nápor je tak velký, že generální štáb
musel o tři měsíce uspíšit otevření nového
rekrutního střediska v Praze.
■ ¤ecké Ïeny mají hlad
členů Rady bezpečnosti Číny a Ruska.
Ovšem již se podařilo Kosovu stát se členem Mezinárodního olympijského výboru, Mezinárodního měnového fondu
a Světové banky.
Tak jak je na jedné straně lobbováno ve
prospěch Kosova, je zapotřebí soustředit
síly na straně odpůrců. K tomu je organizována petice „proti přijetí uloupené a okupované jižní srbské provincie Kosovo do
UNESCO“. Tedy petice za zachování
a ochranu srbského kulturního dědictví
v Kosovu a Metohiji. K tomu je zapotřebí
získat 100 000 signatářů před předložením
petice OSN.
STANISLAV HRZINA
■ âT ãelí dal‰í ostré kritice
Česká televize opět čelí kritice. Člen
ODS a bývalý člen a místopředseda Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV)
Petr Štěpánek si stěžuje na publicistický pořad 168 hodin, který je podle něj nechutný
a propagandistický.
„To, co předvádí Nora Fridrichová v magazinu 168 hodin, už je, chcete-li veřejnoprávní, onanie smyslů zbavené pravdoláskovní kurtizány,“ uvedl na sociálních sítích.
Několik zbraní použitých muslimskými
radikály při krvavých pařížských útocích
z 13. listopadu bylo podle identifikace vyrobeno ve Zbrojovce Zastava v srbském
městě Kragujevac. Zbraně firma vyprodukovala ještě před rozpadem bývalé Jugoslávie v 90. letech minulého století. Dva dny
po atentátech srbský ministr vnitra Nebojša
Stefanovič poslal řediteli společnosti Zastava sériová čísla zbraní, nalezených v Paříži
během útoků, ke zkoumání a vyjádření.
■ Hanba nebo neomalenost
Tisíce protestních dopisů proudí Norské
tiskové radě, kvůli jejímu nedávnému rozhodnutí používat pro vyhlazovací tábory
z druhé světové války na území Polska výraz „polské tábory smrti“. Jedná se o totální
neznalost nebo o úmysl?
Tento výraz uráží všechny Poláky! Polský ministr zahraničí: „U nás nejsou žádné
polské tábory smrti.“
Chrám sv. Mikulá‰e pfied a po bombardování
Byly zničeny nejenom památky či sakrální objekty – pohaněna byla duše celého
národa s bohatými tradicemi a skvělou historií národa, jenž spolu s jinými osvobodil
Evropu od fašismu a přinesl přitom na oltář
vítězství asi milion životů svých lidí.
Dnes v Kosovu, jak uznávají mnozí experti, o minulosti země mlčky svědčí jen
nemnohé chrámy, které ještě zůstaly nedotčeny, a ruiny těch chrámů, které neměly to
štěstí přečkat nové barbarské časy začátku
21. století
(Z internetu)
včetně například Pákistánu, ale i na Balkán
a míří do Evropy. Nejmladší světové monoteistické náboženství nyní vyznává na 1,2
miliardy muslimů na celém světě. Sunnitští
a šíitští muslimové (sunnitů je asi 90 procent) tvoří většinu v 36 zemích a v dalších
pěti téměř polovinu obyvatel, v pásu zemí
od západní a severní Afriky přes Blízký východ, Střední Asii až po Bangladéš, Indonésii a Filipíny.
Četné muslimské komunity jsou ale roztroušeny po celém západním světě, nejvíce
muslimů je ve Francii (přes pět milionů).
Islám, který je třetím nejrozšířenějším náboženstvím na světě (po křesťanství a buddhismu), je často vnímán jako náboženství
Arabů – ti ale nyní tvoří jen asi 25 procent
jeho vyznavačů.
Srbsko a Bosna-Hercegovina řeší útoky
fundamentalistů z prostředí vahhábistů.
Rozsáhlé zátahy vedou za zajištění mobilů,
počítačů, radikální literatury a CD. Zajištěny jsou zbraně a další prostředky. Na zajištěné radikály je uvalována vazba.
Policie balkánských zemí posiluje ochranu zastupitelských úřadů a citlivých veřejných míst. A tato zvýšená bezpečnostní
opatření nejsou pouze motivována útoky
z konce roku, od napadení ruského dopravního letadla či útoku na Paříž.
Nárůst vlivu a činnosti této ortodoxní
větve islámu a její prorůstání do Evropy se
jeví jako akutní ohrožení bezpečnosti a bude postupně vyžadovat koordinaci mezi EU
a ostatními zeměmi v Evropě.
(sh)
ZÛstane Balkán v klidu?
Poslední mûsíce se Balkán
dostává do popfiedí informaãního
zájmu. Na jedné stranû jsou to
informace o problémech zemí od
¤ecka aÏ po Slovinsko,
pramenících z gradace migraãní
krize. Na druhé stranû jsou
závaÏné informace o mobilizaci
„vahhábismu“, zejména na území
Bosny-Hercegoviny a Srbska.
Finanční krize a úsporná opatření v Řecku mají dopady také na nejstarší řemeslo na
světě. Zatímco před několika lety nabízely
v Řecku sex za peníze dívky z východní Evropy, dnes se k prostituci uchylují samy Řekyně.
„Některé ženy to dělají za sýrový koláč
nebo sendvič, který potřebují, protože mají
hlad,“ řekl listu The Times Gregory Lazos,
profesor sociologie na aténské Univerzitě
Panteon, který shromáždil údaje o více než
17 000 sexuálních pracovnicích poskytujících v Řecku své služby. „Jiné to dělají, aby
zaplatily daně nebo účty, kvůli naléhavým
výdajům, anebo aby měly na drogy.“
■ Krvavé zbranû
Kosovská tragédie
Na začátku roku 2001 byl svět vyburcován zprávou, že afghánský Taliban
zničil obrovské sochy Buddhy – jedinečné památky dávné kultury. Toto téma se
objevilo na prvních stránkách nejznámějších novin a ve zprávách největších
televizních stanic. Při tom zůstala prakticky bez povšimnutí jiná tragédie, která
začala o trochu dříve a pokračuje dosud
– ničení kosovských křesťanských monastýrů (klášterů) a chrámů.
Nestalo se to v nějaké daleké zemi, kde
neomezeně vládl Taliban – ukřižování Kosova se dělo uprostřed Evropy, před očima
mírových misí, které sem přijely z nejrozvinutějších zemí. To, co albánští extremisté
nestihli „dodělat“ v době druhé světové války, dokončili dnes. Podle údajů Srbské
pravoslavné církve bylo za posledních
pět let v Kosovu a Metohiji zničeno přibližně 150 chrámů a monastýrů (klášterů), které byly v tomto kraji, nazývaném
kolébkou srbského pravoslaví.
Neu‰lo nám
Co je vahhábismus?
Vahhábovské hnutí sunnitské větve islámu, které ve značně striktní podobě vyznává afghánské vládnoucí hnutí Talibán, je
přísná doktrína islámu, která vznikla v Saúdské Arábii (rodišti nejhledanějšího teroristy světa Usámy bin Ládina), kde je státním náboženstvím.
Vahhábismus, který je někdy považován
za jeden ze zdrojů islámského fundamentalismu, se šíří do dalších zemí Střední Asie
Pohledy do slovansk˘ch zemí: Slovinsko
Nahlédnutí do historie
ve starověku – osídleno Ilyry a do přelomu letopočtu bylo součástí Římské říše
395 – stoupilo do svazku států Západořímské říše
od 6.-7. století – osídleno Slovany, je pod vlivem Franské a poté Římskoněmecké říše,
které tu vytvářely svá nárazníková pohraniční území (marky)
od 13. století – se území postupně zmocnili Habsburkové (Kraňsko, Gorice, část Korutan, Štýrska a Istrie)
1867-1918 - stává se součástí Předlitavska (území Rakouska-Uherska ležící západně
od řeky Litavy)
1918 – začleňuje se do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS)
od 1929 – je jedním ze států Jugoslávie
2. světová válka – v jejím období je území Slovinska rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Itálii
1945 po válce – se stalo součástí socialistické Jugoslávie jako svazová republika
80. léta - hospodářsky prosperující země, čerpající zdroje z modernizace techniky
a soustavy řízení
1990 – požaduje konfederaci, po odmítnutí vyhlašuje svrchovanost, ale dojde ke krátkým vojenským střetům s jugoslávskou armádou
1991 – po smírné dohodě s Jugoslávií a EU vyhlášena samostatnost
2004 – přijato za člena NATO a EU
ZBYNĚK KUCHYŇKA
Nikdo nechápe Francouze víc
neÏ Srbové
Nikdo po 13. listopadu 2015 nechápe
Francouze lépe než Srbové. Protože to,
co Francouzi utrpěli od teroristů 13. listopadu, zažili Srbové před 25 lety.
Islámští teroristé, kteří v roce 2015 na
Blízkém východě stínají hlavy nevinným
lidem, již v roce 1994 na Crnom Vrchu rituálně uřízli hlavy zajatým srbským vojákům. Stínání hlav zajatých srbských vojáků
bylo pro rekruty z Bosny a Hercegoviny
vstupenkou mezi řady mudžahedinů.
Ti, kdo jsou dnes zděšeni z uťatých hlav
obětí islámských teroristů, v roce 1999 potichu sledovali stínání zajatých srbských
vojáků a civilistů. Neviděli v tom nic kontroverzního, vždyť oběťmi byli Srbové, pravoslavní křesťané.
Po celou dobu války několik tisíc mudžahedinů ve stavu armády Bosny a Hercegoviny pod velením Alije Izetbegoviče útočilo na srbské vesnice v Bosně a Hercegovině, zabíjelo srbské civilisty. Rovněž v roce 1999, po stažení jugoslávské armády
z Kosova, islámští teroristé v řadách UCK
vyhnali z jižní srbské provincie přes
200 000 srbských civilistů. A to v součinnosti s „mírovými silami“.
(Kosovoonline, kráceno)
■ Demokracie je i to, Ïe
zvítûzí ten, kdo se nám
nelíbí
Neškodilo by si připomenout množství
lidí, za něž náš prezident hovoří. V prvém
kole prezidentské volby oslovil Miloš Zeman celkem 24,24 procenta. „V kole druhém získal Miloš Zeman 54,8 procenta, tedy více než 2,7 milionu hlasů.“ Možná by
neškodilo si tato čísla tu a tam zopakovat.
■ âesk˘ gang
Pašování a s tím pravděpodobně spojený
obchod s lidmi řeší Útvar pro odhalování
organizovaného zločinu. Před časem v kooperaci s jednotkami policistů ze čtyř zemí
rozprášil gang pašeráků. Akce nemá v Česku obdoby. Jednou z hlavních postav má
být Češka, která čeká na vydání do Belgie,
kde tamní policie případ dozoruje.
■ Slovanství
O slovanství nestačí psát. Slovanství je
nutné provozovat. Pluralita a vyváženost
vysílání ČT a ČRo nespočívá pouze ve vyváženosti prezentace názorů vlády a opozice, ale také v pluralitě předvádění kulturních statků Západu i Východu. Vždyť u nás
na sto filmů z USA připadá jeden z jiné provenience a vůči Rusku je snad poměr jedna
ku pěti stům.
■ Generál Lazareviã je zpût
Srbský generál Vladimír Lazarevič byl
propuštěn z vězení poté, co si v Haagu odseděl dvě třetiny z celkových 14 let vězení,
ke kterým ho odsoudil Soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Generál byl slavnostně přivítán na letišti v jihosrbské Niši. V letadle,
kterým se vracel do vlasti, spolu s ním cestovali srbský ministr obrany Bratislav Gošič a ministr spravedlnosti Nikola Selakovič.
Stranu 5 připravil a rediguje
Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
194/2016
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
V‰estrann˘ K. Svolinsk˘
Narodil se v poutním Svatém Kopečku
u Olomouce (1896). Vyučil se řezbářem
a poté na Uměleckoprůnyslové škole řezbářství studoval, ale i sochařství u B.
Kafky, odkud přešel k F. Kyselovi.
V r. 1945 se na škole stal profesorem
a působil zde 26 let. Věnoval se malbě,
grafice, ilustraci, scénickému výtvarnictví, monumentální dekorativní malbě,
plakátové i známkové tvorbě. Svými
mnohostrannými zájmy zasáhl do mnoha oblastí. Vždy se však projevoval jeho
vyhraněný a osobitý názor.
Rodné poutní místo působilo na chlapce
od dětství svou slavnostní kouzelnou i bizarní atmosférou. Po přestěhování rodiny do
Lošova poznal chudou vesnici, ze které odcházeli dělníci do okolních továren. Pro jeho tvorbu je příznačné povědomí tradice rodinné, národní a slovanské.
Jeho dílo je prostoupeno vztahem k přírodě a lidem. Jeho herci, kejklíři a komedianti – to jsou oživlé vzpomínky, stejně jako
např. motivy lidových tanců. Léta války připomínají tušové kresby: Žal a Na smrt Vladislava Vančury (1942).
Ještě jako student byl pověřen závažnou
prací pro pařížskou výstavu světovou dekorativního umění (1925), vytvořil ilustrace
k Máchovu Máji, k nimž navrhl sazbu
i vlastní písmo. Tím také zahájil formování
tradice ilustrování krásných knih, která se
Svolinsk˘: Po válce
udržuje dodnes. V r. 1945 začíná známková
tvorba Svolinského. Bylo to k 5. výročí vyhlazení Lidic německými fašisty. Následovaly další návrhy – Národní divadlo (1968),
portrétní série významných osobností a cyklus Lidové umění Československa (1963).
Pro Národní divadlo připravil Svolinský
návrhy kostýmní a scénické ke Smetanovým operám. Následovaly návrhy barevných oken pro zahraniční výstavy. K nejvýznamnějším monumentálním dílům patří
rekonstrukce olomouckého vypáleného orloje, na níž pracoval se svou ženou. Nové
pojetí orloji vtiskly mozaiky, malby i figurální osazení. Zemřel v r. 1986.
(pn)
Legenda Eduard Haken
Legenda české opery Eduard Haken se
narodil 22. března 1910 v obci Šklíň, dnešní severozápadní Ukrajině, v rodině volyňských Čechů. Maturoval na gymnáziu
v Lucku a pak řádně studoval lékařství na
Univerzitě Karlově. Soukromě se v letech
1930-37 učil zpěv u D. Levitského,
v r. 1957 několik měsíců v Itálii u A. Granforteho, jakož i v Praze, kde později Granforte pobýval. Po třech letech tak nakonec
u něj hudba nad medicínou zvítězila.
Nejprve působil v operním souboru Českého divadla v Olomouci, odkud byl Václa-
vem Talichem angažován do Národního divadla. Václav Talich v r. 1935 při Hakenově
konkurzu do sboru Národního divadla napsal: „Zcela zvláštním případem mezi kandidáty, kteří se dnes představili, je pan Ha-
ken. Krásný zjev, hudební, hlasové prostředky velmi krásné. Doporučuji umožnit
mu sustenční (elévskou – pozn. autora) gáži, další studium, poněvadž v tomto případě
jde o sólový bas.“
V olomouckém angažmá měl stěžejní role basové sekce, jako jsou Kecal z Prodané
nevěsty, Paloucký (Hubička), Vodník v ope-
ře Rusalka, Beneš z Dalibora, Mefistofeles
(Faust a Markéta), Zachariáš z Verdiho Nabucca a mnohé další, prostě dvacet nastudovaných rolí. Nu a v pražském ND vytvořil
více než sto rolí, v bezmála dvou stovkách
premiér. Úctyhodné! Nejčastěji zpíval Kecala a nejvíc miloval Vodníka. Jen málokterému zpěvákovi se poštěstí zpívat v ND více než padesát let.
Eduard Haken spolupracoval rovněž
s rozhlasem (vzpomínám na pořad Jak
jsem prošvih premiéru) a s televizí, kde vystoupil jako „dobrý pěvec“ z Mozartovy
opery Don Giovanni ve Filipově seriálu
F. L. Věk.
Pořádal rovněž koncerty jak u nás, tak
i v zahraničí. Za mimořádnou zmínku stojí
součinnost Mistra Hakena s Pěveckým sborem jihočeských učitelek z Českých Budějovic, a to již od roku 1972, kdy za téměř 25
let bylo uskutečněno 70 společných koncertů a v nich přes 40 provedení Otvírání studánek B. \Martinů, kde zazníval Hakenův
lidsky vroucí přednes závěrečné části „z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od
domova“…
Existuje též mnoho nahrávek, ať už se
jedná ve výběru o Rusalku, Biblické písně,
Dvě vdovy a další, s Hakenovým výrazným
až naříkavým hlasem jednající postavy.
Eduard Haken byl v roce 1964 oceněn titulem národní umělec a in memoriam Cenou Thálie za rok 1995. Dvanáctého ledna
2016 uplyne již dlouhých dvacet let, kdy
Mistr Haken ve svých téměř 86 letech zemřel a je pochován se svou manželkou, herečkou ND Marií Glázrovou, na Vyšehradském hřbitově.
MILOSLAV SAMEK
Pan fotograf Franti‰ek Drtikol
Nadaný umělec František Drtikol
(1883-1961) studoval v Mnichově, později prošel několika ateliéry, aby si
s otcovou pomocí v r. 1907 založil svůj
vlastní v Příbrami. Posléze až do r. 1935
provozoval další v Praze, kam se odstěhoval, když mu Příbram byla příliš malá, specializovaný ateliér pro portrétní
fotografii. Před jeho fotoaparátem usedaly významné osobnosti jako např.
TGM, E. Beneš, L. Janáček, J. Čapek
a jiní.
Ve volné tvorbě se zaměřoval především
na akty, s nimiž slavil mezinárodní úspěchy.
Akty intenzivně fotografoval i různě upravoval až do r. 1930 a vytvořil tak mimořádně
rozsáhlé dílo. V Příbrami to byly fotografie
pubertálních chlapců a dívek. Toto období
svou polaritou mezi nevinným dětstvím
a erotickou touhou byly oblíbeným tématem
řady známých umělců (Edvard Munch, Egon
Schiele), ale průkopníkem ve foto byl bezesporu F. Drtikol. Možná to byl i nedostatek
dospělých modelů na maloměstě – kdo ví?
V Příbrami vydržel tři roky. Tento výjimečně
vzdělaný a talentovaný umělec začal hledat
své štěstí v Praze, kde si po roce za pomoci
společníka otevřel svůj renomovaný ateliér,
kde vznikaly portréty v secesním stylu.
Tehdy oblíbené „fatální“ ženy v uměleckých kruzích v období symbolismu, dekadence a secese se staly dominantní i u Drtikola. Jeho častým námětem byla biblická
Salome, démonická postava pudovosti ženy,
sexu a smrti (1912). Poté se objevuje Eva,
Stránku 6 připravil a rediguje Pavel Novák.
Monumentalista Karel Pokorn˘
Vynikající sochař Karel Pokorný (18911962) se narodil v Pavlovicích u Znojma.
Na Uměleckoprůmyslové škole se vzdělával u prof. J. Drahoňovského, na AVU u J.
V. Myslbeka. Zde se naučil ovládnout poctivě řemeslo – to je to, co většině současných výtvarníků bohužel chybí. Byla to
i podpora touhy po ovládnutí tajů monumentálního sochařského projevu i tvárných možnostech bronzových plastik.
Hledání životní pravdy v umění i roli svého talentu se projevilo především v jeho sociálních plastikách z 20. let minulého století.
Vliv na celou sochařskou generaci měl Otto
Gutfreund. Pokorný začal experimentovat
s kubismem, všímal si vyčerpávající práce
dělných lidí, což mělo odraz v díle (Země),
pomník zasypaným havířům a další.
I když Pokorný ctil svého učitele Myslbeka, nesnažil se napodobovat svůj vzor. Zdůrazňoval robustnost, dynamičnost a neidealizovaný výraz. V předválečném období to byly především sochy horníků a hutníků,
splňujících jeho představy. Dílem Hlava
matky reagoval umělec na bestialitu fašistů
ve Španělsku. Za okupace vytvářel jinotajné
sochy (Plačící žena, Zima, Pieta).
Po osvobození došlo Pokorného monumentální umění konečně rozkvětu. K nejvýznamnějšímu monumentu Sbratření pro
Českou Třebovou není co dodat. Je symbolem radostných májových dnů 1945, na který dnes mladá generace neproživší válku se
udiveně dívá… Následují pomníky věnované boji našeho lidu proti nenáviděným okupantům, pamětní desky. Ale také pomníky
našich velikánů a vlastenců (Božena Němcová, Alois Jirásek). Při cestě po hlavním
městě najdeme na mnoha domech reliéf
s přísahající rukou na věčnou paměť známých i neznámých hrdinů, kteří ve dnech
Pražského povstání položili život za šťastnější naši budoucnost.
(pn)
Dlouhá Zeyerova cesta
Smích
motivy ukřižovaných žen představujících
symbiózu pohanství a křesťanství.
Drtikol obdivoval ženy a zároveň jim vyčítal snahu ovládnout muže. Vznikaly i lyrické akty akcentující melancholii, zasněnost a milostnou touhu. Později přichází pohyb postav, typický pro tvorbu druhé poloviny dvacátých let minulého století, kdy nastupuje avantgarda. vlna kubismu, futurismu a konstruktivismu. Drtikol nebyl v tomto směru vyhraněným autorem, a tak si vytvořil svůj originální styl. Dominantní byly
symbolické a metaforické významy.
V r. 1925 získal Grand Prix na pařížské výstavě, řadu výstav měl v USA, o jeho snímky měli zájem sběratelé i časopisy. Přišla
však doba, kdy prožíval rozpad manželství,
nezájem mladší generace a krach na newyorské burze. Drtikol ztratil zájem o foto
a přiklonil se k malířství. A také k spirituálnímu hledání správné životní cesty a studium buddhismu. V r. 1935 zavřel ateliér, část
sbírek odkázal Uměleckoprůmyslovému
muzeu. Zemřel téměř zapomenut. Dnes je
však zřejmé, jaké impozantní dílo vytvořil.
PAVEL NOVÁK
Prozaik, epický
i lyrický básník
a dramatik lumírovské generace – to
vše je Julius Zeyer
(1841-1904). Narodil se v rodině německo-francouzského původu. Otec
byl bohatý obchodník s dřívím a syn byl veden k úkolu převzít
rodinný podnik. Začal, ale nedokončil techniku, ve Vídni se učil tesařství.
Byla to však matka, která synovi zajistila
vyučování v češtině, měli i českou chůvu.
Matčin vliv silně ovlivňoval české uvědomování, v mládí se také seznámil s lidovou
poezií. Časté obchodní cesty do zahraničí
prohlubovaly umělecké zájmy i poznání cizích odlišností. Nějaký čas působil jako vychovatel v Rusku.
Z uvedeného vyplývá, že se Zeyer musel
na rozdíl od jiných dlouze propracovávat
k dokonalému českému slovesnému výrazu.
Aby v osmdesátých letech devatenáctého
století zaujal přední místo v naší literatuře.
Uchvacovala ho česká minulost i poezie
staré Prahy. Své filozofické vzdělání si doháněl jako mimořádný posluchač studiem
i starověké kultury. Při každé příležitosti prchal do ciziny z tehdejšího „žaláře národů“.
Ani měšťácká Praha mu příliš nevoněla. Odstěhoval se do Vodňan, kde našel své přátele básníka Otakara Mokrého a spisovatele
Františka Heritese.
Zeyer si vytvořil svůj vlastní svět – vysněný a šťastný. Jeho dílo vyvěrá z domácích tradic, jeho vesměs nerýmovaný verš se
liší od zavedeného Vrchlickým a Čechem.
Z obsáhlého díla připomeňme básnický
epický cyklus Vyšehrad (1880) s výrazným
a společenským posláním. Akcentuje úctu
k lidové tradici i lásku k lidové slovesnosti.
To vše vyciťujeme z jeho nejznámějšího
a nejoblíbenějšího díla – dramatické báchorky na motivy slovenské pohádky Radúz
a Mahulena (1898).
Uměleckým vrcholným prozaickým dílem je román Jan Maria Plojhar (1891). Pro
Národní divadlo vznikla díla čerpající ze
starobylého mytického nebo historického
prostředí, z českého dávnověku.
(pn)
194/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Válka skonãila, otazníky zÛstaly (5)
NevÛle k naplnûní dohod
V Evropě zavládl konečně mír, především díky Rudé armádě i spojencům. S blížícím se vítězstvím jednali spojenci
o dalším postupu koncem r. 1943 v Teheránu – otevření druhé fronty a koordinace akcí, na Jaltě pak koordinace v konci války – únor 1945. Třetí setkání představitelů SSSR, USA a Velké Británie se uskutečnilo v červenci a srpnu 1945 v Postupimi. Jen složení bylo jiné. Za zesnulého F. D. Roosevelta zasedl H. S. Truman a v průběhu konference W. Churchilla nahradil nový premiér C. S. Attlee.
Kam se ztratil Churchill, který po napa- německých, které Britové cvičili ve SchlesTři D
Hlavními postuláty postupimské konfe- dení Sovětského svazu německými fašisty wig-Holštýnsku a jižním Dánsku. Počítalo
rence byla ona Tři D – tedy denacifikace, vyjádřil podporu a všestrannou pomoc? Ja- se s vojsky Kanady, Polska a Maďarska.
demilitarizace a dekartelizace. Znamenalo ko pragmatik si tenkrát uvědomil, že po pří- Byly uzavřeny nejrůznější dohody západto zrušit všechny německé ozbrojené síly padném pádu SSSR by se Hitler snadno vy- ních spojenců a německého velení o bezpa všechny militaristické organizace, roz- pořádal s Velkou Británií – proto se jeho ze- roblémovém přesunu do americké zóny,
pustit všechny nacistické organizace, zni- mě spolupodílela na vítězství nad fašis- aby po jejich boku mohli „zajatci“ znovu
čit nacistickou socialistickou stranu mem. Přesto se tomuto stratégovi podařilo táhnout na SSSR.
Churchill našel pochopení jen u gen. Pata všechny její přidružené organizace. Dá- přimět USA vést úder ze severní Afriky přes
le bylo řešeno poválečné uspořádání Ně- Itálii, Vídeň do Prahy. Sověti tak měli být tona, stejně smýšlejícího. Tento ambiciózní
mecka a dohoda o Polsku, které se mělo drženi mimo střední Evropu. Úder měl vést voják nemínil respektovat demarkační linii
vrátit ke starým územím. Tato konference přes Jugoslávii, Maďarsko a tak odstřihnout a jít dále přes Polsko, Ukrajinu, Bělorusko
se měla stát symbolem nadějí lidstva v bu- Rudou armádu v postupu do Německa. až do Stalingradu. Chtěl „potomky DžinKvůli tomu byla stále odkládána příprava gischána“ vyhnat z Evropy. Připravovaný
doucnost a světový mír.
a otevření Stalinem požadovaná druhá fron- britský plán byl 22. 5. 1945 prohlášen za
ta.
„nebezpečný“. Britové se však nevzdali
Cinknuté karty
Hitler se však rozhodl bránit svými voj- a požadovali uvažovat o případné válce
Karbaníci tento výraz znají velice dobsky Itálii, a tak zastavil postup spojenců. s Ruskem.
ře – znamená „poznamenané“ karty či faTeprve pak byla připravena a otevřena druStalin však byl o plánu informován a nalešné, sloužící nepoctivému výherci k zishá fronta. Po kapitulaci Německa Churchill vzdory dohodě z Jalty vydal rozkaz k útoku
ku. Nejinak tomu bylo mezi válečnými „zapomněl“ na vstřícné kroky vůči SSSR
na Berlín. Ale vraťme se do Postupimi. Britspojenci. V průběhu bojů nešetřil W. a vrátil se k myšlence zničit jediný socialisský premiér nervózně očekával výsledky
Churchill pochvalnými slovy na sovětské- tický stát. Záhy v r. 1945 nechal vypracovat
ho vůdce J. V. Stalina, oceňoval i stateč- plán bez vyhlášení napadnout Rusko nálenost Rudé armády. Předchozí britský pre- ty, aby zahynulo co nejvíce civilistů (obmiér Chamberlain přivezl z Mnichova dobně jako v Drážďanech) a donutit SSSR
Jako starý člověk bych rád zanechal
místo míru budoucí válku, která zachváti- ke kapitulaci. Informace Operation Unthintla i jeho zemi. Teď, když Rudá armáda vy- kable (Nemyslitelné) se dostala také ke svědectví o tom bouřlivém minulém stobojovala mír spolu s dalšími i pro jeho ze- zrádci a kolaborantovi Vlasovovi do štábu letí, které změnilo tvář světa, ve kterém
mi, mohl Churchill odložit zdvořilou mas- 1. ukrajinského frontu wehrmachtu. Jako jsem prožil svůj život. Chodil jsem už do
ku a zvednout znovu prapor antikomunis- voják si spočítal budoucí porážku Německa školy, kdy se na nás z obrazu díval T. G.
mu. Za vrcholící sovětské ofenzivy začát- a chtěl se probít přes Prahu za demarkační Masaryk. První republiku jsem prožil
kem r. 1945 v Německu přikázal polnímu čáru k Američanům. Své jednotky ROA pak jako školák a nechápal jsem dění okolo
maršálu Montgomerimu, veliteli britského chtěl soustředit v jižním Německu a čekat nás, i když jsem viděl stavět opevnění na
a kanadského vojska, „pilně sbírat němec- na vypuknutí 3. světové války. S návrhem našich hranicích. Ale přišla válka, ta
strašná válka, po naší kapitulaci, která
ké zbraně a skladovat, aby je bylo možné však u západních spojenců neuspěl.
snadno a rychle rozdat německým vojáPo létech byly otevřeny některé archivy. byla nezbytná po zradě našich západkům, s nimiž bychom museli spolupraco- Zprávy uvádějí 1. červenec jako začátek ních sousedů Anglie a Francie.
Hitler slíbil Němcům jako národu nadlivat, pokud by sovětská ofenziva pokračo- bleskového útoku na SSSR. Mělo zaútočit
dí
tisíciletou říši. Po přepadení Polska návala.“
47 amerických a britských divizí a dalších
sledovaly další státy, včetně proradné
Francie. Bylo třeba dalších území, průmyslu a surovin a levné pracovní síly. Hitler poblouzněn svými úspěchy napadl SoByl hřibový podzim 1944. Po SNP a po partyzánech ani památka, a to díky větský svaz. Po počátečním rychlém popřešly stovky partyzánů ze Slovenska mladé cérky Jarky Škrabánkové z Háje, stupu přišel Stalingrad. Největší bitva
a největší porážka Němců, z níž se už nedo Beskyd a Vsetínských vrchů, aby po- která přišla k Manišům včas.
vzpamatovali.
Němečtí vojáci udělali ve všech chalusílily odboj proti fašistům.
Německé jednotky dislokované na Vse- pách razie, propichovali seno vidlemi atd.,
tíně, Vizovicích a dalších místech nebyly hledali stopy po partyzánech, naštěstí na
nečinné. Z krutých výslechů se dozvěděly, nic nepřišli. Nepřišli ani na nemocného
že pasekáři v Hrábí pomáhají partyzánům partyzána ukrytého pod senem u Laštovia nechávají je v domech odpočívat. Ně- ců – díky důvtipu pana Laštovice. Němci
mecké velitelství rozhodlo, že tomu uděla- prováděli kruté výslechy mužů a žen u paPod tímto názvem vydal letošního rojí konec a rázně proti pasekářům zakročí. sekáře Laštovice. Pan Laštovica znal vel- ku PhDr. Jiří Jaroš-Nickelli, předseda
Prakticky ze všech stran německé vojsko mi dobře německy a tím se dozvěděl hod- okresní organizace odbojářů Blanenska
ně o záměrech Němců. Němci tvrdě vy- a Boskovicka, pozoruhodnou knihu.
obkličovalo paseku Hrábí.
O tom se dozvěděla Veronika Škrabán- slýchali stařenku Manišovou. Byla stateč- Sám určil její poslání: „Aby se vědělo.
ková z Háje-Liptál. Ihned se rozhodla. Vě- ná, zapírala, zapírala, Němci se nic nedo- Aby se nezapomnělo. A aby se varovalo.“
děla, že v Hrábí partyzáni často odpočíva- zvěděli.
Autor vytvořil na základě vzpomínek
Obdobně to bylo i u dalších pasekářů.
jí. Uvědomila si, co by se s Hrábím a paa vyprávění v rodině a mezi známými, na
sekáři stalo: vypálení pasekářských domů Při výsleších přišel německý voják se
základě studia archivních materiálů
a postřílení jejich obyvatel. Zavolala dce- zprávou, že viděl dalekohledem z Hlévia dokladů a na základě výpisků z odborru Jarku, měla 15 let a řekla jí: „Tady máš sek, jak muž odchází od Laštoviců do lené i krásné literatury „lidský dokuuzlíček s chlebem a nožem, jdeš jako na sa. Pan Laštovica pohotově odpověděl,
ment“, strhující zprávu o životě prostých
hřiby, ale co ti nohy stačí, musíš co nejdří- ano byl u mne švagr Josef Maniš z Kobellidí v těžkých dobách, o jejich věrnosti
ve dojít do Hrábí k Manišům a jim říct, že ného-Ratiboře a požádal mne, abych mu
jsou německými vojáky obkličováni. Utí- přišel pomoct mlátit cepama obilí. Skuteč- a statečnosti. Autorův dědeček, ruský lekej, jde o životy pasekářů.“ Jarka pochopi- nost byla jiná. Do domu pana Laštovice se gionář, byl zabit gestapem. Další příbuzla a rychlým krokem se vydala na cestu do vrátil partyzán, který zde zapomněl věc, ný sťat na Pankráci, již krátce před konHrábí. V lese byla zaskočena německou která by Němcům prozradila přítomnost cem války. A další dva přišli o život v nejpředsunutou hlídkou. Když spatřila Něm- partyzánů. Až vše v Hrábí utichlo, pan strašnější mučírně všech dob – v Osvětimi. A další a další odbojáři a další a dalce, rozbušilo se jí srdce. „Je zle, do Hrábí Laštovica se hned vydal na cestu za švaší oběti nelidských okupantů, o kterých
zprávu už nedonesu.“ Vzpomněla si na grem do Kobelného, aby mluvil shodně
se dovídal na zastávkách svých cest z Brvšechna přikázání své matky, aby se cho- s ním – Němci si často výpovědi pasekářů
na po Blanensku a Boskovicku.
vala přirozeně, že jde na hřiby, že o cílech ověřovali.
Autor sice prožil radost z konce strašliNěmečtí vojáci opustili Hrábí, aniž by
cesty nesmí nic říci, ani při mučení.
vé druhé světové války a ze slavného
To se Jarce podařilo, Němci uvěřili, že narazili na partyzány. Pasekáři si oddechli
osvobození r. 1945, ale během doby se stal
cérka z pasek hledá hřiby, uzlíček s chle- – ti utéct nemohli. Že vše dobře dopadlo,
svědkem účelově neobjektivních výkladů
bem a křivákem byl její důkaz a Jarku pro- na tom měla zásluhu rozhodnost Veroniky
minulosti. Nebylo těžké uhodnout, že propustili. Když byla z dohledu německých Škrabánkové z Háje a také její obětavá
tiprávní nároky dříve nacizující a kolabovojáků, utíkala a utíkala – hnalo ji vědomí, dcera Jarka, která přišla do Hrábí včas.
rantské šlechty na restituce majetku, konPasekáři fašisty nenáviděli, protože přiže musí zachránit pasekáře před represí fafiskovaných podle platných dekretů, bylo
šistů. Přišla do Hrábí k Manišům a vše jim nesli okupaci, nesvobodu, a krutý útlak.
možno obhájit jen skrýváním a falšováním
řekla. Byl vyhlášen poplach a rychlý únik Bohužel, dodnes není oceněno vlastenecúčasti žadatelů na dějinách okupace: „Nipartyzánů z chalup pasekářů v Hrábí. Aby tví, statečnost a pomoc pasekářů 1. českokdo z nich přece nebyl nacista, nikdo neNěmci nepoznali, že partyzáni leželi na slovenské partyzánské brigádě Jana Žižky
byl kolaborant,“(!) se nám tvrdilo.
seně, seno natřepali a také zahlazovali a dalším odbojovým skupinám, které boKdyž se autor postavil proti neúctě
jovaly proti nenáviděným německým fai další možné stopy, že zde byli.
k historické pravdě, k zamlčování obětí
Když za určitou dobu dorazili do Hrábí šistům.
VIKTOR SPURNÝ, Vsetín
němečtí vojáci, byl zde již čistý vzduch
a k neuvěřitelnému očišťování bývalých
voleb. Ty ukončily jeho kariéru a na jednání
přijel nový muž – Clement Attlee. Novopečený prezident USA potřeboval na jednání
ukázat silné svaly. Ještě jako senátor
v r. 1941 se proslavil výrokem: „Jestliže
uvidíme, že vyhrává Německo, pak je potřebné pomáhat Rusku, ale bude-li vyhrávat
Rusko, je potřeba pomáhat Německu – ať se
vyvraždí navzájem.“ Po svém zvolení prohlašoval: „Rusové budou brzy postaveni do
patřičných mezí. Potom Spojené státy převezmou řízení vývoje světa tou cestou, kterou je třeba vést… Pokud se Rusové nechtějí připojit k nám, ať táhnou k čertu.“
V Postupimi Truman nespěchal. Naléhavě však čekal na sdělení výsledku testů Abomby a tím „uzemnit“ Stalina. Ten zareagoval zcela nečekaně. Informaci přešel Stalin mlčením. Nezalekl se zřejmé výhrůžky.
Truman se domníval, že Stalin nic nepochopil. Ale sovětská tajná služba předem zapracovala a také vojenské velení pravidelně informovalo o vývoji ruské A-bomby. V sázce však bylo mnoho. Stalin totiž již dříve
přislíbil pomoci USA svou armádou v Tichomoří, což také učinil. Rudá armáda porazila Kuantungskou armádu v Číně.
Přes všechna úskalí a rozdílné plány spojenců se podařilo usměrnit některé procesy.
Co se však v praxi i z již uvedených důvodů ukázalo, byla nedůslednost při denacifikaci. Proběhl za velké pozornosti norimberský proces s patřičnými tresty, ale v praxi
nefungovalo vyšetřování dalších válečných
Pracovní prÛkaz z protektorátu
zločinců. Vždyť v každém koncentračním
táboře bylo tisíce fašistických hrdlořezů,
odpovědných za likvidaci Židů, Cikánů, politických vězňů. Odvolávali se na plnění
rozkazů a zapomněli na vlastní iniciativu
a bestialitu. Protože každý Němec i ten sudetský zdviháním pravice a pozdravem
Heil Hitler posunoval zrůdného člověka na
špici systému. Byla to svým způsobem kolektivní vina, za niž u jednotlivců nebyla
zkoumána odpovědnost.
Vojenský správce Bavorska, kam se přesunulo množství zajatců, gen. Patton vůbec
nerespektoval dohodu, ponechal ve funkcích původní nacisty a zajatí němečtí vojáci
museli cvičit, aby byli připraveni znovu vyrazit na východ. Mnozí vysoce postavení
nacisté získali postavení v západoněmecké
vládě, tajných službách. Válečný zločinec
Werner von Braun řídil americký raketový
program. Ale to už je jiná kapitola.
PAVEL NOVÁK
Zanechané svûdectví
Podzim 1944
Ruský národ musel obětovat miliony
lidských obětí, než se probojoval k Berlínu. Válečné tažení osvobodilo další porobené národy včetně naší vlasti. Společně
s prezidentem Benešem jsme začali napravovat škody, které napáchali nacisté. Začaly se uplatňovat představy o budování
socialismu. Neobešlo se to bez násilí a bez
obětí. Po nejtemnějších letech se začal
systém zlidšťovat.
Příchodem A. Dubčeka do nejvyšší
stranické funkce šly za ním miliony, lidé
začínali rozumět ideálům socialismu.
Vzpomínám na ty slavné prvomájové průvody, kterých jsem se jako třídní nepřítel
nikdy neúčastnil, ale viděl jsem tu nefalšovanou radost z vykonané práce, to nadšení.
Další vývoj cestu značně zpomalil. Úspěchy byly trnem v oku západnímu kapitálu, protože by mohl jejich občany inspirovat. Hledaly se cesty, jak náš vývoj
ochromit nebo zničit a na to byly vynaloženy značné prostředky. Líbivá hesla
o svobodě, humanismu, volnosti nestačila
a bylo nutné použít i sílu peněz. Hledali se
přeběhlíci ochotní za odměnu i ochranu
dopustit se takřka všeho.
Byla zpracovávaná mládež, která neměla zkušenosti ze života první republiky.
Pomocí prodejných politiků se podařilo
Československo předat západnímu velkokapitálu a rozkrást jeho bohatství a později podle hesla rozděl a panuj oddělit Čechy
a Slováky. Původně jsem nebyl proti změně pořádků, ale další vývoj mě přesvědčil,
že se do čela státu dostali lidé, kterým je
lhostejný osud našich národů a sledují
pouze vlastní zájmy. Proto jsem se se současným režimem rozešel. Je však třeba zachovat vlastenectví (nazývané „demokraty“ čecháčkovstvím) a také svůj rodný jazyk – obojí je v ohrožení.
VÁCLAV DOSTÁL
Umlãená Osvûtim
Memoáry a zápisky potomka odbojáfie
nacistů a kolaborantů, octl se v soukolí nepříznivých soudních řízení. Octl se tváří
v tvář režimům, které vycházely úslužně
vstříc samozvaným restituentům a podporovaly pokusy vymazat z dějin jejich viny
stejně jako činy bojovníků za svobodu.
Nestaraly se o památku a odkaz českých
obětí nacismu, metaforicky řečeno – zamlčovaly Osvětim. Osvětim je jméno vyhlazovacího tábora, pekla, které znamenalo „konečné řešení židovské otázky“,
a které pohltilo i množství bezbranných
příslušníků slovanských národů. Slované
byli také určeni k vyhlazení, hned po Židech.
Bohatý faktografický materiál knihy je
rozdělen do 10 kapitol s epilogem. Autor
si všímá srdci nízkého koutu země a jeho
půvabů, ale zejména jeho obyvatel a jejich
osudů, poznamenaných oběma válkami.
Klíčové téma se týká po léta se vracejících
soudních sporů kolem pamětních desek
obětí nacismu a kolem neoprávněných
restitučních nároků na dědictví šlechtického rodu Salmů v Rájci. V knize najdete
přímo detektivní hledání důkazů, napínavé
vedení soudních pří, pochybné výroky nedůvěryhodných protivníků, protokoly
z jednání, právní korespondenci, utajované usvědčující fotografie a zapíraná nacistická vyznamenání apod. Celek je dokumentárně podrobně doložen a zcela přesvědčivý. Ovšem, kdo dokáže zastavit protičeská tažení, vedená v zájmu neoprávněného uchvácení majetku?
Výmluvným způsobem souvisí s rájeckým případem soudní kauza psychického
násilí, prováděného prostřednictvím počítačové pošty. Zabijácky výhrůžné zprávy
dostával profesor filozofie Masarykovy
univerzity a posílal je anonym, jak se později ukázalo, kolega adresáta. Posílal je
pod vypůjčeným jménem význačného rakouského nacisty Philippa von Schoellera,
víckrát vyznamenaného důstojníka nepřátelského wehrmachtu. Připomeňme ještě,
že adresát zničujícího výhrůžného tažení
byl vlastenec a odbojář, a odesilatel antihumánních nenávistných projevů se podepisoval jménem nacisty, zetě pana Salmy,
manžela jeho dcery.
V popsaných dějích vystupují řady postav – z obou táborů. Všechna jejich závažná vystoupení, všechny jejich závažné
projevy jsou řádně doloženy, čtenář si je
může ověřit. Při tom ovšem se nezbaví
úžasu, jak při takové dokumentaci jsou nespravedlivé soudní pře u nás stále ještě
možné. Zvláštního ocenění si zaslouží pátrací metody autorovy, které mu pomohly
rozkrýt obě uvedené kauzy. Jsou to nejen
metody archivního i orálního historika, ale
i metody etnografa, který sbíral svědectví
pamětníků a který objevil i usvědčující fotografie, medaile a odznaky maximální
výpovědní hodnoty.
Úctyhodná kniha – „lidský dokument“
– patří do rukou každého čtenáře, který má
smysl pro dnešní zápas o pravdu dějin
a o zachování těžce vybojovaného dědictví naší republiky.
PhDr. STANISLAVA KUČEROVÁ
Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
194/2016
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
âlovûk Ludvík Svoboda
(Pokračování z č. 193)
24. prosince 1941: středa
Štědrý den. S myšlenkami jsem doma –
u Tebe, moje nejdražší Iruško, u Vás, moje
nejdražší děti, Zoenko a Mirečku, u Vás,
moje nejdražší a starostlivá maminko,
u Vás, drazí rodiče Irenčiny, u Vás, sourozenci moji i Iruščini, u všech Vás, naši stateční mučedníci v koncentračních táborech,
žalářích, u Vás, statečné matky, ženy, mužové, u Tebe, statečná mládeži, zvláště u Vás,
studenti a studentky, u Vás u všech poctivých dobrých českých lidí, u Vás, Oranští.
26. května 1942: úterý
Dnes přijeli na mé pozvání k vojenské
jednotce do Buzuluku poslanci Národního
shromáždění Československé republiky –
Klement Gottwald, Kopecký Václav a Josef
Dopis Ludvíka Svobody
pfied odchodem na frontu
Buzuluk 29. 1. 1943
Moje nejdražší Iruško, Zoenko
a Mirku!!!
28. prosince 1941: neděle
Odjezd do Buzuluku. O 16. hodině mně
sdělil vojenský velitel stanice Kujbyševa, že
mohu odjet sanitním vlakem… Velitel sanitního vlaku mně poskytl místo ve svém kupé.
Krosnář, aby se přesvědčili na místě samém
o stavu jednotky.
29. prosince 1941: pondělí
V 6 hod. přijel jsem do Buzuluku – do
místa, kde se má organizovat československá
armáda. Je to 50tisícové město, bez průmyslu a zvláštního obchodního ruchu. Na telefonickou prosbu poslal mi dozorčí důstojník
štábu polské armády, který je též v Buzuluku, osobní auto pro převoz do města…
27. května 1942: středa
Přednáška poslance Gottwalda pro celou
jednotku v městském kině na téma „Mezinárodní situace a boj československého národa o svoji svobodu“. Přednáška vysoké
úrovně… Při přednášce Gottwald prohlásil,
že po válce československý národ o státním
zřízení rozhodne sám…
1. ledna 1942: čtvrtek
Nový rok jsem přivítal v malé česko-polské společnosti… celý den jsem byl téměř
sám a vzpomínal všech nejdražších doma –
zvláště mé nejdražší ženušky Irušky, děti –
Zoe a Mirka – a starou pracovitou moji maminku. Cítil jsem, jak i oni na mne vzpomínají.
kou. Němci nám je ukradli – bratrská Sovětská armáda nám je vrací. Slibujeme, že
jich v boji za osvobození čs. národa použijeme dobře, že jich použijeme tak, abychom si zasloužili uznání našich statečných
lidí doma, abychom si zasloužili žíti v Československé republice.
28. října 1942: středa
Státní svátek Československé republiky.
Věříme, že již naposledy jej oslavujeme mimo svou vlast. Jednotka oslavila státní svátek slavnostním způsobem za účasti představitelů Rudé armády, ministerstva vnitra
a státní bezpečnosti. města Buzuluku a strany.
26. prosince 1941
Navštívil jsem plukovníka Jestignějeva,
jemuž jsem oznámil, že 28. prosince odjíždím do Buzuluku, kde již zůstanu, abych
dozíral nad přípravami ubikací pro jednotku
a převzal výstroj od Poláků zaslanou pro
naši jednotku z Anglie.
31. prosince: středa
Dokončují se práce na velitelské budově.
Učinil jsem opatření, aby byla urychleně
postavena kuchyň důstojnické jídelny.
Se starým rokem jsem se rozloučil v malém česko-polském kroužku v malé světničce naší velitelské budovy…
Myšlenkami jsem byl doma u svých drahých s přesvědčením, že i oni všichni na
mne vzpomínají. Dosud nemám o nich žádných zpráv, ačkoliv jsem prosil Londýn
dvakrát, aby mi třeba sebemenší zprávy
o mé nejdražší rodině opatřili. Domnívám
se, že není doma vše v pořádku a že mně
nechtějí nepříjemné zprávy sdělit. Přes
všechny tyto úvahy je ve mně nezdolná víra, že doma je vše v pořádku, že všichni
jsou zdrávi a že se se všemi svými drahými
sejdu, a to již v roce 1942.
Doporuãená ãetba
28. května1942: čtvrtek
Oslava 58. narozenin prezidenta ČSR
dr. E. Beneše za účasti poslance Gottwalda,
Kopeckého, Krosnáře, redaktora Borka, člena státní rady Dr. Vrbenského a oficiálních
hostí místní posádky, města a strany. Byla
provedena slavnostní přehlídka… Dr. Benešovi odeslány pozdravné telegramy…
8. června 1942: pondělí
Odpověď dr. Beneše na náš telegram
u příležitosti jeho 58. narozenin. Telegram
zní: „Pluk. Svoboda: Děkuji upřímně za pozdrav a přání k narozeninám Vám, i celé jednotce v SSSR a vyjadřuji svou opravdovou
radost nad Vaším odhodláním a pevností jíti
v boji proti barbarskému hitlerismu až do vítězného konce. Společně se Sovětským svazem, jehož armáda ukázala tak veliké skutky hrdinství a válečného umění, dobudeme
vítězství, přispějeme k osvobození své vlasti a budeme budovat lepší a spravedlivější
Evropu a svět. Váš dr. Edvard Beneš.
23. října 1942: pátek
Výcvik se zbraněmi v plném proudu.
Konečně vypadáme jako skuteční vojáci –
po 3 a půl roce se vrací zbraně do našich ru-
Zasílám Vám mnoho a mnoho srdečných
pozdravů a vzpomínek. Jsem stále a stále
s Vámi a zůstal jsem jenom a jenom Váš. Již
plné 3 a půl roku nemám o Vás žádných
zpráv. Neodvažuji se je ani získat, abych
Vám případně neublížil. Je známo, jak řádí
katanská ruka Hitlerova v českém národě,
a proto máme o Vás všechny doma velké
obavy. Přesto však stále věřím a doufám, že
se s Vámi, moji nejdražší, se všemi sejdu
a že budeme pokračovat v překrásném
a šťastném našem rodinném životě, v krásnější, větší a slavnější naší drahé a milované vlasti, která byla tak ponížena a mučena
německými zločinci plné čtyři roky.
O svoji činnosti za hranicemi psát nebudu,
to přísluší druhým, jenom chci Tobě, moje
nejdražší Iruško, a Vám, milé dětí – Zoe
a Mirku, říci, že vše, co jsem dělal, dělal
jsem čestně a poctivě jen a jen pro osvobození naší nejkrásnější na světě drahé vlasti. Jí
patří naše životy, které jí také chceme dát.
Zítra odjíždím s první československou
voj. jednotkou na bojiště, abychom po boku
statečné sovětské armády bojovali za osvobození našeho drahého národa. Budeme
bojovat čestně a nekompromisně až do úplného vítězství. Snad se moje Iruško a děti,
k Vám nevrátím – nedojdu, padnu, pak buďte si vědomi toho, že to muselo být, je to jen
ode mne malá oběť pro národ, který musí
žít. V takovém případě buďte hrdi na svého
tátu, tak jak on je hrdý na Vás, a věřte, že
poslední moje slova jsou, nebo byla slova
modlitby za Vás, moji drazí, za naši překrásnou vlast. Buďte čestní, pracovití, poctiví, milujte se i náš veliký a slavný národ,
pro který obětujte celý život.
Líbá Vás, Vám věrný Váš Ludva, táta
Dcera ãlovûka
(Pokračování z č. 193)
Vrátím se ještě k 25. listopadu 1941.
Ten den bylo Ludvíku Svobodovi 46 let
a vzpomínal na své drahé doma. Netušil,
že mnozí z nich prožívají nejhorší chvíle
života. Netušil, že ty hrozné chvíle zažívají díky zradě parašutistů, se kterými se
před jejich seskokem na naše území tak srdečně loučil, s velkou vírou je vyprovázel
a oni zradili.
Právě 25. listopadu jeho syn Mirek přemluvil maminku, aby ho pustila do Brna varovat spolupracovníky a do Nezamyslic Jana Kasíka. To se mu stalo osudným. Z Jana
Kasíka se stal spolupracovník gestapa. Paní
Irena Svobodová si to svolení vyčítala do
konce života. O popravě Mirka se dověděla
až po osvobození.
Skončila válka a Zoe Svobodové bylo 20
let. Když válka začala, bylo jí třináct a půl.
Z toho tři a půl roku ukrývání před gestapem. Vždy, když s paní Zoe hovořím, vidím
útlou dívenku krčící se se svojí maminkou
v díře pod podlahou, když nad nimi dupaly
okované boty esesáků.
Setkání s otcem kalila radost zprávy
o utrpení jejich blízkých. Co se dělo dál,
o tom se hodně hovořilo a hovoří. Rodina
Ludvíka Svobody všechny pády a vzkříšení
nesla s ním.
Zoe Svobodová studovala v Moskvě,
provdala se za Milana Klusáka, který byl tajemníkem Vlado Clementise, což nebyla
zrovna dobrá vizitka v době politických
procesů v padesátých letech.
Manželé se znali od dětství. Zoe do něj
byla podle jejích slov dětsky zamilovaná.
Vystudoval práva (v r. 1945 v Brně na právnické fakultě). Od 18. září 1941 byl se svojí maminkou vězněn jako rukojmí za otce,
který stále unikal gestapu.
V roce 1948 Zoe Svobodová druhou
státní zkoušku na Vysoké škole obchodní
složila 31. srpna a 1. září byla svatba. Zoe
odjela do Moskvy na další studia a manžel
odjel s ministrem dr. Vladem Clementisem
do New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN. Po návratu nastal šok, když
byl zatčen Vlado Clementis, přímo před jeho očima.
21. září 1950 se jim narodila dcera, která
dostala jméno Luďa. Po otřesech na ministerstvu dr. Klusák přijal návrh ministra Širokého odejít na velvyslanectví do Moskvy ve
funkci prvního tajemníka. Manželé tuto nabídku uvítali, vzhledem k tomu, že Zoe ještě v Moskvě studovala.
O zatčení tatínka se dověděla od maminky. Nemohla tomu uvěřit, věděla však, že je
ve velkém nebezpečí. Že nebyl souzen a byl
z vazby propuštěn, bylo jen díky intervenci
jeho frontových velitelů, jako byl maršál G.
Koněv a S. Žukov a podle jejich osobního
svědectví i J. V. Stalina.
„Tatínek nekapituloval, nezanevřel na život,“ říká jeho dcera Zoe. „V době zvolení
Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.
tatínka prezidentem, byl můj manžel jmenován velvyslancem a vedoucím stálé mise
při Organizaci spojených národů v New
Yorku. To již měli i syna Mirka. Bylo pro
mě velkým překvapením, když jsem se
z novin dověděla, že má být tatínek kandidátem na prezidenta. Dva dny před volbou
jsem dostala výzvu z ministerstva zahraničí, abych přijela na volby. (Den volby byl
určen na 30. března 1968.)
Bylo dobře, že jsem byla doma, tatínek
po volbě valnou část noci nespal. Hned ráno jsem byla u branky a hovořila s novináři. V domě nebyla ještě žádná ochranka, ani
kdo by posloužil jako vrátný.“
Rok 1968. Rok tolik diskutovaný a pořád
dokola omílaný všelijakými historiky. Jedno je jisté: Prezident republiky Ludvík Svoboda zabránil krveprolití, když dal rozkaz
nepoužít zbraně proti Sovětské armádě.
To všechno nese po celý život Ing. Zoe
Svobodová-Klusáková, CSc., profesorka
ekonomie, v sobě. Ve svém profesním životě bohatě zúročila své znalosti, vydala kolem pětadvaceti odborných publikací, které
napsala. Je to opravdová dcera člověka, který pro náš národ tolik vykonal.
Nejde několika slovy vypovědět o tak
bohatém životě.
Nezbývá než Ing. Zoe Svobodové-Klusákové popřát k jejímu jubileu vše nejlepší,
hodně zdraví, lásky v kruhu rodinném. Bydlí s dcerou Luďou Klusákovou a vnukem
Mirkem Klusákem, kteří jsou jí v životě velikou oporou.
NATAŠA WEBEROVÁ
Fejeton
Přátelé na mně vyzvídají, zda se také
těším na multikulturu. Prý obohatí snad
celou evropskou civilizaci. Nemám rád
takové provokativní otázky a tak raději
doporučuji přečíst si chytřejší autory.
Samotného mě upoutala například kniha
německého sociologa a politika Ralfa
Dahrendorfa Hledání nového řádu. Nedávno vyšla v českém překladu. Anebo
ještě také jeho knihu Překonávat hranice
– též v českém překladu. Mě zaujala mj.
tato myšlenka: „Možná se tolik vzývaná
globalizace ukáže jako epizoda, jako
přechodně bludná cesta kapitalismu
s jen málo trvalými následky. Možná také hranice odstraněné po roce 1989
vzniknou novým způsobem a na jiných
místech.“
Dahrendorf dále upozorňuje, že „globalizace současně znamená mizení de-
mokracie, neboť neexistuje žádný postup
pro střídání těch, kdo rozhodují. Vždyť
rozhodují místně neodpovědní, demokratickými mechanismy nekontrolovaní manažeři.“
Za zmínku stojí též úvaha izraelského
politologa profesora Dana Schueftana,
kterou nedávno uveřejnil týdeník Reflex.
Zní spíše jako varování na evropskou adresu: „Arabští běženci, kteří se domáhají vstupu do Evropy, nechtějí být jedněmi z vás, nechtějí sdílet vaši kulturu,
chtějí vaši kulturu změnit do té míry, že
Evropa už nebude Evropou. Není to jednoduché říct jasně a nahlas, že kultura,
jež uznává, že ženy jsou rovnocenné lidské bytosti, je nadřazena kultuře, která
se k ženám chová jako k dobytku.“
Své přátele přesvědčovat nebudu. Oba
jmenovaní pánové jsou světové uznávanými autoritami. Četbu jejich knih, případně přednášek, mohu jen doporučit.
MIROSLAV KUBÍN
Blahopfiejeme!
● Libuše Panáková ve Valašském Meziříčí oslaví 1. ledna 73. narozeniny.
● Ve Valašském Meziříčí oslaví 2. ledna 72. narozeniny Libuše Pospíšilová.
● Hana Kolářová v Jirkově bude slavit 5. ledna 73. narozeniny.
● Antonín Rychlík ze Znojma oslaví 5. ledna 75. narozeniny.
● Stanislav Hrzina z Prahy, člen redakční rady Slovanské vzájemnosti, bude slavit
73. narozeniny 8. ledna.
● V Příbrami se dožívá 81 let, 9. ledna Marta Bílková.
● Mária Homolková z Prahy oslaví 9. ledna 64. narozeniny.
● 78. narozeniny bude slavit v Plzni 12. ledna Dagmar Tyrychová.
● Václav Krejcar ze Dvora Králové n/Labem oslaví 77. narozeniny 13. ledna.
● Také 13. ledna bude slavit 70. narozeniny Valerij Krejčí ve Znojmě.
● Dr. Lubojacká z Liberce se dožívá 82 let 15. ledna.
● Člen předsednictva Slovanského výboru ČR Čeněk Kadlec z Prahy oslaví
84. narozeniny dne 18. ledna.
● Eva Coganová ve Valašském Meziříčí bude slavit 75. narozeniny 20. ledna.
● Člen předsednictva Slovanského výboru ČR Vladimír Sedláček z Loun, oslaví
80. narozeniny 24. ledna.
● Ve Zbůchu u Plzně oslaví 50. narozeniny 26. ledna Olga Pelantová.l
● Člen Celostátní rady SV ČR Ivan Schächter z Prahy bude slavit 26. ledna
75. narozeniny.
● Olga Novotná, také členka Celostátní rady SV ČR z Plzně, bude slavit
71. narozeniny 28. ledna.
● Jiří Stano z Prahy, bývalý člen redakční rady Slovanské vzájemnosti, oslaví
90. narozeniny 29. ledna.
● V Jirkově se dožívá 86 let Hana Prošková dne 30. ledna.
● Místopředseda Slovanského výboru ČR a člen redakční rady Slovanské vzájemnosti
Mirko Svoboda z Prahy oslaví 30. ledna 90 let.
Všem jmenovaným i těm nejmenovaným oslavencům
blahopřejeme!!!
Jan ·verma – národní hrdina
Město Mnichovo Hradiště a Městské
muzeum uspořádalo panelovou diskusi
pořádanou u příležitosti 70. výročí státního pohřbu Jana Švermy. Diskuse se konala v úterý 10. listopadu 2015 v městském
kině. Úvodní slovo pronesl starosta města
Mgr. Ondřej Lochman, PhD. Poté byl promítnut film ze záznamu státního pohřbu
Jana Švermy. Mimo jiné vystoupil
PhDr. Zdeněk Doskočil, PhD., z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Moderoval PhDr. Ondřej Matějka PhD.,
z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Veřejnosti byla zpřístupněna hrobka rodiny Švermovy a Hendrichovy.
(nw)
Pfiedplatné
Slovanskou vzájemnost lze objednat i telefonicky (Eva Holečková, 728-009-737).
Díky za spolupráci!
(red.)
SLOVANSK¯ V¯BOR, POLITICK¯CH VùZ≈Ò 9, 111 21 PRAHA 1
Objednávám si ................. výtisk(ů) Slovanské vzájemnosti
na jméno ...............................................................................................................................
adresu .....................................................................................................................................
.............................................................. PSČ ........................................................................
...............................................
podpis
Předplatné a poštovné uhradím poštovní poukázkou, případně osobně.
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 194/2015, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák,
Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek,
Mirko Svoboda, Nataša Weberová.
Distribuci vede Eva Holečková.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral).
Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 14. 12. 2015.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.