Nadační listy č. 18: prosinec 2009 – leden 2010

Nadaèní listy
è. 18/prosinec 2009–leden 2010
osobnost
Radko Haken
Pardubice
vzpomínka Vlasta Fialová
krásy naší zemì
Divadlo Na Jezerce
Divadelní spoleãnost Jana Hru‰ínského
Petr Jarchovsk˘/ Jan Hfiebejk
MUSÍME SI POMÁHAT
Lenka Vlasáková, Jifií Macháãek, Miroslav Vladyka,
Václav Chalupa, Martin Sitta, Roman ·tabrÀák
ReÏie: Jan
Hfiebejk
www.divadlonajezerce.cz
Generální partner
Městská část
Praha 4
Slovo úvodem
Obsah
Jsme moc rádi, že se s vámi mùžeme pøivítat v novém roce –
v roce, ve kterém nevíme co nás èeká, zato však víme, èeho
už jsme se doèkali. Pøívalu snìhové kalamity nebo pøívalu
ladovské zimy? Posouzení necháme na vás, každopádnì my
se pøikláníme k pojmu ladovská zima.
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Pøedvánoèní setkání držitelù
SENIOR PRIX
2
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Hovoøí Ing. Martin Maøan
6
A v souvislosti s tím nás možná právì proto napadlo
i kuriozní téma v rubrice Zdraví, u kterého chybí snad už
jen vodník )) Ale o pohádkové bytosti jsme vás nepøipravili.
Máme pro vás díky rozhovoru s osobností, loutkáøem
a výtvarníkem Radko Hakenem, dokonalou náhradu.
Šśastný nový rok vám tak „pøeje“ Spejbl, Hurvínek
i Mánièka )) A k nim se pøidávají všichni vzácní hosté –
umìlci z pøedvánoèního setkání SENIOR PRIX, pøidává
se také øeditel spoleènosti INTERGRAM, Ing. Martin
Maøan, a v našem prvním „zahranièním“ rozhovoru i mladý
talentovaný hudebník Oleg Sokolov.
Nepøidá se už bohužel jedna z nejkrásnìjších èeských
hereèek, Vlasta Fialová, alespoò na ni tedy vzpomeneme.
Pøi vzpomínkách mùžeme pít horkou èokoládu, nebo si
dát jinou sladkou dobrùtku, tøeba pardubický perník –
chloubu mistra Janoše i samotného mìsta Pardubice,
do kterého jsme se v chladných zimních mìsících vypravili,
abychom si pøipomenuli, že chlad a zima nevadila pøed sto
lety nikomu z tìch, kdo se zúèastnili slavnostního otevøení
pardubického Východoèeského divadla.
A chlad a zima nevadí ani pøi pobytu v takových lázních,
nevìøíte? Tak si zalistujte našimi rubrikami a dozvíte se vše,
co jsme pro vás v prvním lednovém vydání pøichystali.
A že se nám tentokrát sešla pestrá témata...
Tak aś je pestrý i celý rok 2010 ))
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
Nadaèních listù
Nadaèní listy i NADACE ŽIVOT UMÌLCE
dìkují panu režiséru Karlu Rohanovi
za finanèní pomoc a podporu.
TALENT
Oleg Sokolov
10
OSOBNOST
Radko Haken
14
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Služby v našich službách
20
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ
Mìsto Pardubice
22
FENOMÉN
26
Východoèeské divadlo Pardubice
ZDRAVÍ
Èeský kapr
28
HISTORIE
Historie èokolády
30
VZPOMÍNKA
Vlasta Fialová
34
KAM ZA KULTUROU
38
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS. , [email protected]
tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Blanka Roubíčková
Redakce:
Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová, Pavel Sršeň,
Antonín Růžička, Judr. Alena Pazderová
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127
R. č.: MK ČR E 18180
dvouměsíčník prosinec 2009/leden 2010, vychází 17. 1. 2010
příští vydání – měsíčník, vyjde 24. 2. 2010
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
Poděkování inzerentům: Divadlo Na Jezerce, Divadlo Komedie, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Pavel Janoš – výroba a prodej perníku,
Východočeské divadlo Pardubice, Pavel Procházka – čokoládové speciality, Divadlo pod Palmovkou, Muzeum loutek Plzeň.
1
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Prof. Jiøí Hlaváè – profesor HAMU
zástupce Asociace hudebních
umělců a vědců.
Mgr. Vojtìch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
NADAC
Pøedvánoèní set
Měsíc po slavnostním udílení SENIOR PRIX 2009, o kterém jsme vás informovali v předchozím vydání, přichází
na řadu již tradičně další, neméně slavnostní událost,
kterou je předvánoční setkání držitelů SENIOR PRIX.
Správně bychom měli použít přívlastku „všech držitelů“
SENIOR PRIX, bohužel již nelze, neboť řada z nich nás
navždy opustila. Odešli na jiné setkání – na setkání,
ze kterého není návratu... Přesto tito umělci zůstávají
natrvalo ve vzpomínkách těch, kteří na setkání ještě
přijít mohou, i těch, kteří měli možnost již nepřítomné
umělce během jejich života poznat, či se obdivovat jejich umění. Ať už hereckému, tanečnímu, pěveckému,
hudebnímu ad.
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Ing. Michal Krùšek – předseda
člen Pražského filharmonického
sboru, zástupce UNIE Odborový svaz
profesionálních zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníèek – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
A PA R ÁT:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
Letošní předvánoční setkání držitelů SENIOR PRIX se
uskutečnilo v neděli 6. prosince 2009 odpoledne, ve
Velkém sále Národního domu na Smíchově. Kdyby se
stal „zázrak“ a přišlo najednou, spolu se svými rodinnými
doprovody, opravdu všech, téměř 760 držitelů SENIOR
PRIX, sál by jim určitě nestačil. I tak praskal ve švech,
a to je dobře. Bylo krásné pozorovat všechny ty, kteří se
nadačního setkání účastnili. Ať už byli z Prahy, či přijeli
odjinud. Opět se po roce sešli se svými kolegy a přáteli,
zavzpomínali na ty, co s nimi ještě vloni seděli u jednoho
stolu a letos – bohužel, ať už ze zdravotních či jiných důvodů, se setkání účastnit nemohli. Na druhou stranu se
umělci vzájemně mohli přivítat s kolegy „novými“, přesněji řečeno čerstvými držiteli SENIOR PRIX 2009.
CE ŽIVOT UMÌLCE
kání držitelù SENIOR PRIX
1993–2009
Bohuslav Šulc,Stanislav Fišer
a Karel Štìdrý
™™ Stanislav Zindulka a Gustav Oplustil
™ Eduard Hrubeš a Miriam Kantorková
Vìra Nerušilová
a Zdena Procházková
Svatopluk Matyáš,
Antonín Hardt, Oskar Hák
a Boøivoj Navrátil
SENIOR PRIX, ocenění NADACE ŽIVOT UMĚLCE, se udílí umělcům, kteří dovršili věku 70ti
let a více. Jak už tedy vyplývá ze samotného
názvu SENIOR PRIX, na předvánočních setkáních se společně schází umělci z řad seniorů. Když je však chvilku pozorujete a posloucháte, zjistíte, že tito lidé jsou duší stále
mladí. Jsou jako děti. Smějí se, objímají, povídají si veselé historky, některý z nich u stolu zanotuje, ba i v předsálí zaskotačí. Jsou
milí a dobrosrdeční. Ve srovnání s různými
závěrečnými firemními večírky, kterých se
účastní pouze lidé mladí, dynamičtí, perspektivní a in, je na nadačních setkáních už
na první pohled patrno více radosti a upřímnosti. Vzhledem ke zkušenostem a životnímu nadhledu všech pozvaných umělců, zde
nepanuje žádná zášť ani nenávist, všichni
jsou si rovni, přesně v tom smyslu, v jakém
byla založena i SENIOR PRIX.
Gustav Oplustil
a Lubomír Lipský
Jan Pohan,
Vìra Nerušilová
a Karel Urbánek
Standa Procházka
Jaroslav Suchánek
Dalimil Klapka ˜
Na takových vánočních setkáních si člověk najednou více než kdy jindy uvědomí nezastavitelný koloběh života. Spousta pozvaných rok co
rok přichází a najednou je jejich místo prázdné.
Ne však nadlouho. Brzy je zaplní někdo „mladší“, který bude také rok co rok přicházet, až
bude jednou i jeho místo prázdné... a opět přijde někdo nový... a tak to půjde pořád dokola,
doufejme, že za pomoci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, co nejdéle.
Richard Adam ™
Boøivoj Navrátil ˜
3
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Říká se, že každý umělec je svým způsobem
tak trochu „blázen“. Pokud to znamená, že se
člověk raduje a směje se, pak tedy budiž chvála
bláznovství...
Budiž chvála také všem organizátorům těchto setkání, které se pořádají nepřetržitě již
od roku 1993. Na nadačních stránkách
www.nadace-zivot-umelce.cz si tak můžete
prohlédnout známé tváře, dnes bohužel již
zesnulých umělců, například herce Rudolfa
Hrušínského, Josefa Kemra, Jiřího Sováka, herečky Marie Glázrové, Slávky Budínové, zpěvačky Inky Zemánkové, Ljuby Hermanové, Vlasty
Průchové, operního pěvce Eduarda Hakena,
Ivo Žídka, operní pěvkyně Marie Tauberové,
skladatele Gustava Broma, dirigenta Františka
Belfína a řady, řady dalších. Naleznete zde také
fotografii bývalého ministra kultury Pavla Dostála, který se nadačních setkání i SENIOR PRIX
účastnil, a nebo také fotografii nejstaršího držitele SENIOR PRIX, orchestrálního hudebníka
Národního divadla, pana Karla Moudrého, který zemřel vloni, ve věku 102 let!
— Jaroslav Štercl, Gustav Brom a Rudolf Hrušínský
— Svatopluk Beneš,
Josef Bek
a Radovan Lukavský
— Karel Moudrý
™ Martin Rùžek a Vlastimil Brodský
š Ema Skálová, Zdenìk Dítì a Zita Kabátová
™ Vlastimil Brodský s pøítelkyní a Stellou Zázvorkovou
— Vlasta Prùchová,
Karel Zich
a Ljuba Hermanová
4
˜ Jiøí Novotný,
František Peterka,
Jan Teplý
a Josef Vìtrovec
Ale přejděme od vzpomínek zase zpátky k současnosti. K umělcům, jejichž některé tváře vám
předkládáme na stránkách listů NADACE ŽIVOT UMĚLCE – nadace, díky které se mohou
alespoň jednou za rok všichni společně setkat.
Tak, jako tomu bylo i onu zmiňovanou prosincovou neděli. Předvánoční setkání držitelů
SENIOR PRIX začínalo ve 14. hodin. Poté, co se
všichni usadili ke stolům, následoval krátký zahajovací program.
Pøedseda správní rady NŽU
Úsměvnou
forVladimír Prošek
mou, přímo „pod
vánoční baňkou“
přivítal v úvodu
všechny přítomné
předseda správní
rady nadace pan
Vladimír Prošek,
který popřál krásné Vánoce a hodně štěstí a zdraví do Nového
roku. Poté už následoval krátký kulturní program.
Nakonec následovala volná zábava s vánočním
občerstvením, na kterém nechyběly tradiční
vánoční dobroty, včetně cukroví. Volná zábava
byla pro všechny přítomné velmi příjemnou,
některým se ani nechtělo domů, neboť pro
některé je zase další rok dlouhá doba k čekání.
Pro některé se jedná ještě i o období pracovní,
každopádně pro všechny je to doba, po kterou
se určitě budou těšit na setkání příští.
text: Alexandra Stušková, DiS
foto: Antonín Rùžièka a archiv NŽU
Tajemnice nadace
s šéfredaktorkou
nadaèních listù
Jako by se snoubilo stáří s mládím – tak působilo vystoupení roztomilých malých tanečnic
s panenkami v náručí, z dětské baletní školy při Státní opeře Praha. Poté následovalo
vystoupení pěveckého souboru Ensemble
Guillaume, pod vedením sbormistra Lukáše
Vendla, které svým
repertoárem navodilo tu správnou vánoční atmosféru.
Výkonná øeditelka NŽU Ing. Dagmar Hrnèíøová
a tajemnice NŽU Lýdie Soldánová
I králové začínali „korunou“
číslo účtu pro případné dary
25334111/0100
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
5
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Hovoøí
Ing. Martin Maøan
Hlavními zøizovateli NADACE ŽIVOT UMÌLCE je šest
profesních organizací: Herecká asociace, Asociace
hudebních umìlcù a vìdcù, Svaz autorù a interpretù,
UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníkù
ÈR, UNIE – Odborový svaz profesionálních zpìvákù
ÈR a Umìlecké sdružení Artes.
NADACE ŽIVOT UMÌLCE letos úspìšnì vstupuje již do osmnáctého roku své
pùsobnosti..., díky jmenovaným organizacím, ale zejména také díky spoleènosti
INTERGRAM..., spoleènosti, která existenci a èinnost nadace podporuje finanènì už
od samého poèátku. Jejím souèasným øeditelem je Ing. Martin Maøan, mimo jiné i èlen
naší redakèní rady. Vzhledem k významu svého postavení, je nyní také vzácným hostem
novoroèního nadaèního rozhovoru.
Než začnu klást otázky, dovolte mi, abych
Vám dodatečně popřála hodně štěstí a zdraví
do Nového roku..., ostatně od tohoto přání se
můžeme i odrazit. Považujete například takovou formu přání zdraví za pouhou frázi nebo
už také za čím dál větší moudro?
Takové přání může být vnímáno jako fráze jen
tím, kdo si neprošel nějakými vážnějšími problémy, zejména pak zdravotními. Proto i já přeji z celého srdce Vám i Vašim čtenářům do Nového roku vše nejlepší, hodně štěstí a „zdraví“!
Jak jste prožil vánoční svátky? Vás je přes rok
opravdu těžké zastihnout, tak doufám, že
odpočinkem.
Vzhledem k tomu, že nám před několika měsíci
přibyl do rodiny nový člen, má druhá dcerka
Natálka, jednalo se prakticky o dosti aktivní
odpočinek. Tak jako s každým batoletem...,
vánoční svátky jsou v tomto případě vždy
kombinací radosti a zodpovědného plnění povinností. Pro mě osobně jsou vánoční svátky
především obdobím rodinné pohody a lásky...,
ale také krátkým obdobím zklidnění, odpoutání se od každodenních starostí, příležitosti k bilancování úspěchů či proher končícího roku.
Jste ředitelem velmi významné společnosti, byl jste jím už při založení NADACE ŽIVOT
UMĚLCE?
6
Do funkce ředitele společnosti INTERGRAM
jsem nastoupil v roce 1998, na základě konkursu. Již tehdy to byla dobře fungující, stabilizovaná společnost.
Zejména
díky mému
předchůdci,
Jiřímu Novotnému,
který se nemalou měrou
o vše zaslou- Jiøí Novotný a Karel Moudrý,
žil a který stál pøi udílení SENIOR PRIX
také při vzniku NADACE ŽIVOT UMĚLCE.
Přibližte nám prosím, co konkrétně společnost INTERGRAM znamená? Čím se zabývá?
INTERGRAM je nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově
obrazových záznamů. Zastupuje tedy umělce;
herce, muzikanty, zpěváky apod., a také výrobce hudebních nahrávek a filmů. Na základě
smluv v současné době zastupujeme ke dvaceti tisícům českých, a zhruba pět set tisíc zahraničních umělců.
Činnost INTERGRAM má dva základní směry:
prvním z nich je oblast rozhlasového a televizního vysílání, tedy vztahů mezi vysílateli, umělci a výrobci (zejména v otázkách odměňování
za užití hudebních nahrávek, dále reprízného
z České televize, Českého rozhlasu apod.). Druhým základním směrem činnosti INTERGRAM
je pak oblast veřejných produkcí, užití výkonů
výkonných umělců a snímků vyrobených výrobci jejich šířením na veřejnosti (pořádáním
diskoték, hraním v restauracích, hotelech, obchodech apod.).
Mimo to INTERGRAM zpracovává agendu nenahraných nosičů a přístrojů, sloužících k rozmnožování, agendu prodeje filmů spravovaných Státním fondem České republiky pro
podporu a rozvoj české kinematografie, agendu prodeje pořadů a filmů prostřednictvím Telexportu, agendy spojené s užitím na nosičích,
v reklamách apod.
Tak to je dokonalé objasnění, děkuji. Čím si
nejvíce vysvětlujete stále dobrou pozici této
společnosti na našem trhu?
Protože jsme organizací, která vybírá od jiných
subjektů peníze (odměny pro výkonné umělce
a výrobce, které jim náleží na základě Autorského zákona), budeme asi jen stěží získávat
nějakou velkou oblíbenost mezi veřejností.
Ale naopak..., snad nás mají rádi alespoň naši
zastupovaní, pro které peníze získáváme. Za
posledních 10
S Václavem Postráneckým,
let se roční obprezidentem Herecké asociace
jem vybraných
peněz
zvýšil
z nějakých 100
milionů na téměř 400 milionů
korun, za rok
2009. Ve vztahu k smluvním
partnerům, i k našim zastupovaným, se snažíme držet několika základních pravidel: profesionalita, korektnost a slušnost. I když se
nikdy nedá zavděčit všem, doufám, že je INTERGRAM vnímán jako seriózní a dobře fungující organizace.
Ze strany NADACE ŽIVOT UMĚLCE určitě. Mimochodem na listopadovém udílení SENIOR
PRIX 2009, jste při projevu také zmínil, že
prostředky, které jsou vynaloženy ze strany
INTERGRAMU na podporu činnosti NADACE
ŽIVOT UMĚLCE, jsou vynaloženy velmi rozumně a užitečně, a jdou tam, kde jsou zapotřebí,
kde je to zasloužené. To jste řekl hezky. Na jakém základě se tyto finanční prostředky udělují? Sám o tom určitě nerozhodujete.
INTERGRAM rozděluje finanční prostředky
na základě Vyúčtovacího řádu. Sami výkonní
umělci a výrobci si tak rozhodují o tom, kam
a v jaké výši tyto prostředky půjdou. Jsem přesvědčen, že toto je jediné správné řešení. Mojí
úlohou je jen tyto peníze získat a poslat na příslušné účty.
„Jen“. To není zrovna malý úkol. Díky Vám
tak může NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporovat mladé, začínající umělce, podporuje různé nové projekty, lhostejný ji není ani osud
umělců starších, bohužel často osamělých.
Kdybyste mohl zazvonit kouzelným zvonečkem a k vánočnímu
stolu si pozvat některého ze
svých nejoblíbenějších umělců,
kdo by to byl?
To by byl dlouhý seznam… Když by to
Luis Bunuel Portolés
měla být ale jen jedna osoba, asi bych
zvolil Luise Buñuela.
(Luis Buñuel Portolés
– španělský filmový
režisér, tvořící nejvíce
v Mexiku a ve Francii. Je považovaný za
jednu z nejvýznamnějších
osobností
dějin kinematografie,
pozn. redakce)
Dobrá volba... A ještě zpět k INTERGRAMU;
podporuje kromě NADACE ŽIVOT UMĚLCE
i jiné podobné organizace?
Výrobci prostřednictvím INTERGRAM podporují českou pobočku IFPI (Mezinárodní federaci hudebního průmyslu) a Českou filmovou
komoru. Na straně umělců jdou prostředky na
NADACI ŽIVOT UMĚLCE a na Sdružení výkonných umělců, které podporuje činnost profesních organizací – zakládajících členů INTERGRAM.
Zeptám se, jaký druh umění nebo kultury
máte nejraději? Hudbu, film, divadlo...?
Jelikož jsem vyrůstal ve výtvarnické rodině,
7
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
mám tedy logicky silný vztah k výtvarnému
umění. V mládí jsem se také amatérsky věnoval
hudbě a dodnes si svůj život bez ní nedokážu
představit. Jsem i vášnivým filmovým fanouškem. V dobách studií jsem častokrát absolvoval
i tři různé filmy za sebou, ve Filmovém klubu či
v Ponrepu. Do divadla se už v poslední době
tak často, jak bych si přál, nedostanu. Nejčastěji na premiéry přátel, jež mám, jak mezi herci
tak i mezi dalšími tvůrci. A nedílnou součástí
mého života je i literatura, koneckonců sám
čas od času i něco napíšu a vydám.
Tak to jsem ani netušila. Máte bohatý život...
k tomu vedení v dobře zavedené organizaci...
Jak jste nám vysvětlil, jedná se o nezávislou
společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. To
znamená třeba i DVD, videokazet, CD apod.
To jsou statisíce záznamů..., našli by se třeba
nějaké, které byste nejraději úplně „vymazal
ze světa“?
Někdy v osmnácti jsem, poprvé a naposledy
ve svém životě, natočil reklamu – na jablečný
štrúdl. A jako naschvál se tato reklama čas od
času odněkud vynoří, například na internetu,
aby mi tuto mladickou nerozvážnost připomněla. (smích) Jinak na nějakém „vymazávání
ze světa“ netrvám; zůstávají po nás různé záznamy našich životů. Důležité je, abychom se
nemuseli stydět za život samotný.
Řekněte mi nyní, jako člověk významný
a úspěšný, jaký máte názor na dnešní společnost? Na vztahy mezi lidmi? Na práci, na nezaměstnanost apod.?
Složitá otázka..., na tu je těžké odpovědět několika větami. Řekl bych, že společnost je taková,
jací jsme my sami. Je tedy zbytečné nad ní bědovat a jen kritizovat negativa (a že jich je). Ano,
vidíme kolem sebe mnoho bezohlednosti, sobectví, agresivity, hlouposti..., všichni jsme před
dvaceti lety měli asi trochu jiné představy, jakým směrem se naše země vydá, jaký v ní bude
život a vztahy mezi lidmi. Nicméně záleží jen
a jen na nás, kam budeme kráčet v dalších letech a jak se k sobě budeme chovat. Přes všechny problémy a krize, které nám život v dnešní
společnosti přináší, bychom neměli zapomínat
na jednu základní skutečnost: miliony lidí dnes
a denně na celém světě bojují o holý život,
8
o přežití. Těmto zkouškám my naštěstí zatím
vystaveni nejsme, a kromě slušných existenčních jistot disponujeme i další nesmírnou hodnotou; žijeme..., a i naše děti snad budou žít,
ve svobodné demokratické společnosti..., se
všemi nedostatky, omyly a chybami, jichž se při
jejím budování bohužel dopouštíme.
Vy jste pro to, abyste se dostal tam, kde nyní
jste, musel určitě mnohé udělat. Jaké byly
Vaše začátky? Dětství, studium?
Po absolvování gymnázia jsem se několikrát
neúspěšně pokoušel dostat na FAMU. Nakonec
jsem před blížící se vojenskou službou „prchnul“ na studia Vysoké školy ekonomické. Ještě
před prací ve společnosti INTERGRAM jsem od
počátku 90. let působil na Pražském hradě, nejprve v Kanceláři prezidenta republiky a poté
v nově založené Správě Pražského hradu. Tam
jsem postupně od ekonomické problematiky
přešel, ke mně bližší, kulturní oblasti. Za šest
let jsme připravili několik set koncertů, divadelních představení (mj. jsme založili tradici
dodnes populárních Shakespearovských slavností) či výstav (včetně velkých výstavních projektů jako byly Rudolf II., Josip Plečnik a Pražský
hrad či Deset století architektury).
A co dětství? Jak dlouho jste jako dítě například věřil na Ježíška?
To si opravdu nepamatuji. Ovšem Ježíška vnímám jako symbol..., souhrn krásných idejí, ve
které je dobré věřit po celý život.
Co byste na závěr, jako host novoročního rozhovoru, popřál všem našim čtenářům do nového roku?
A jsme obloukem zpět u těch frází… Přeji všem
lidem dobré vůle štěstí, zdraví, lásku, přátelství
a naplněný život!
za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, DiS.
foto: archiv ŽU
2009
DIVADLO KOMEDIE
2010
STAŘÍ HRDINOVÉ, NOVÉ SVĚTY - NOVÍ HRDINOVÉ, STARÉ SVĚTY
Ivana Uhlířová
Martin Pechlát
O. Reese / D. D. Pařízek
O. Bukowski
GOEBBELS / BAAROVÁ
HOSTÉ
Nad tímhle světem by člověk brečel i umřel smíchy. Zároveň.
Vzduchem a láskou se nenasytíš, zejména ne tím vzduchem.
Martin Finger
Jiří Štrébl
T. Brussig / K. Polívková
J. Urzidil / D. Jařab
HRDINOVÉ JAKO MY
WEISSENSTEIN
Všichni jsme byli tak nějak proti. Přesto existovala zeď.
Za všechno, ať je to cokoliv, se na tomto světě musí pykat.
rezervace, informace, brána do divadla na www.prakomdiv.cz, Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1,
pokladna otevřena: ve všední dny 12.00 – 20.00 h, so, ne 2 h před začátkem představení rezervace na tel.: 224 222 734, e-mailem:
[email protected], prodej také v síti: Ticketportal: www.ticketportal.cz
mediální partneři:
Činnost Pražského komorního divadla v Divadle Komedie podporuje hl. m. Praha příspěvkem ve výši 14,5 mil. Kč
talent
Pøi slavnostním listopadovém udílení SENIOR PRIX 2009 mì
kromì oceòovaných umìlcù zaujalo také vystoupení posluchaèe
3. roèníku hudební fakulty AMU v Praze, Olega Sokolova,
který zahrál všem pøítomným na hudební nástroj zvaný marimba.
Spolu s lidmi v sále jsme byli hrou na tento nástroj mile pøekvapeni. Ještì pøed vánoèními svátky se mi podaøilo Olega sehnat
a pøipravit s ním zajímavý rozhovor, nejen o marimbì...
Oleg Sokolov
Podle jména nepocházíte z Čech.
Pocházím z Kyjeva, hlavního města Ukrajiny. Je
to krásné město, bohaté na zeleň, vždyť se mu
také říká; město zeleně.
Chce to odvahu jít do jiné země, do neznáma..., navíc bohužel, v očích mnoha našinců
nemají Vaši krajané právě tu nejlepší pověst.
Jsem Ukrajinec – a buď to tak lidi berou nebo
neberou. Já o sobě nikoho přesvědčovat nebudu. Nikomu jsem nic špatného neudělal. Vím,
že spousta našich lidí nám tady nedělá právě
nejlepší pověst, ale nemůžete házet všechny
do jednoho pytle. Všude jsou lidé dobří a špatní, v každé zemi.
To ano, Vám ale nelze nic vytýkat. Jste chytrý,
vzdělaný, dokonce prý studujete dvě hudební
akademie zároveň?
Ano, studuji Kyjevskou hudební akademii
a také pražskou hudební fakultu AMU.
Líbí se Vám v Praze?
Je to nejkrásnější město na světě. Například
pro mého tatínka je Praha hlavním městem
Evropy, tak to říká. Když jsem tu s ním byl před
šesti lety poprvé, říkal jsem si, že jednou bych
tu chtěl bydlet.
A to se Vám podařilo.
Ano. A poznal jsem nejenom Prahu, ale i jiná
města. Já hraji totiž také na bicí, u nás na Ukrajině, ve známém souboru bicích nástrojů. Tady
v České republice, v Liberci, mám známého
Sergeje Grigorenka, který hraje na bicí nástroje
také. Má vynikající soubor ARIES. V roce 2003
pozval naši skupinu na společnou šňůru koncertů po České republice. Když jsem sem přijel,
tak mě hned od počátku zajímalo všechno dění
10
v českém showbyznysu, jak to chodí v této oblasti u vás, jaký je rozdíl oproti našemu.
A je?
Ukrajinský a ruský showbyznys je obrovský.
U nás je spousta různých škol, pořád spousta
nějakých soutěží, tady se mi to zdá takové více
omezené. Jednou za rok se objeví Superstar
a to je pak událost roku. U nás je třeba takových soutěží za rok i deset. Samozřejmě je to
dáno i tím, že spolu s Ruskem jsme několikanásobně větší země, ale také je tam zase několikanásobně větší konkurence.
A tak abyste blíže poznal český showbyznys,
zůstal jste v Praze.
I to byl jeden důvod, a pak samozřejmě studium na AMU, to mě velmi zajímalo. Na akademii studuji u prof. Vladimíra Vlasáka, Daniela
Mikuláška a Tomáše Ondruška. Všech si velmi
vážím a hodně se od nich učím.
Mluvíte velmi dobře česky. Češtinu jste ovládal už při zkouškách?
(smích) Když jsem jel dělat zkoušky na pražskou akademii, tak jsem se předtím učil pouze
měsíc. A víte, jak jsem se učil otázky a odpovědi? Jako básničku jsem se to naučil. Ale bylo
to těžké, naučil jsem se třeba prvních dvacet,
ale pak jsem zapomněl, co byla ta první. Na
Kyjevskou akademii jsem se dostal poměrně
snadno. Když jsem přijel sem, zahrál jsem na
zkoušce na klavír a byl jsem přijat. Moje maminka je totiž klavíristka a klavír patří k mým
nejoblíbenějším hudebním nástrojům.
Já myslela, že marimba.
Marimba je můj hlavní nástroj, ale jinak hraju
téměř na všechno.
Přibližte nám trochu marimbu.
Ten nástroj má velkou historii, pochází z Afriky,
kde ho vyráběli ze dřeva. Při hraní na marimbu je velmi důležitá volba paliček. Na každou
skladbu musíte mít jiný druh paličky. Vezmete
třeba tvrdší, a už je jiný zvuk. Pro mě je nejlepší
zvuk, který je měkký.
Čím vás tento neobvyklý nástroj zaujal?
Barvou zvuku.
Zmínil jste také bicí, klavír..., pocházíte určitě
z hudebně založené rodiny.
Ano, maminka je profesorkou na Hudební akademii v Kyjevě, hraje na klavír. Já mám dva tatínky, jednoho vlastního a jednoho nevlastního, kterého si maminka vzala, když mi byl rok.
První tatínek hraje na bicí a druhý na basu v Kyjevské filharmonii – jemu vděčím za všechno,
co jsem. To on mě dostal k hudbě, přesvědčil
mě, abych studoval. Já jsem zpočátku hudbu
dělat nechtěl. Bavil mě jen fotbal, nic jiného.
Když jsem šel do první třídy, do druhé, do třetí... jen fotbal, hrál jsem dokonce i za Dynamo
Kyjev. Pak jsem si ale musel zvolit – hudba
nebo fotbal. Doufám, že jsem zvolil dobře.
A fotbal si ještě někdy zahrajete?
Úplně jsem na něj nezanevřel. Tři roky hraju
fotbal za tzv. ukrajinské celebrity, něco jako
je třeba tady fotbalový klub Amfora, jen
s tím rozdílem, že jsme
v mladším týmu, věkově kolem dvaceti let.
Vám je kolik let?
Je mi 21 let.
A v Praze jste...
Dva roky. Do Kyjeva jezdím jenom dělat zkoušky. Zatím to jde. Ale nevím, co se stane zítra,
pozítří, skončí mi studentské vízum, třeba mi
nedají pracovní, nevím. Nevím co bude dál.
Máte tady přítelkyni?
Ano mám. Jmenuje se Olga
a studuje bankovnictví. V Praze je už 12 let. Od
začátku mi moc
pomáhá. Velmi si
ji vážím a za moc
ji vděčím.
Bydlíte v podnájmu, studujete, finančně Vás
podporují rodiče?
Od svých sedmnácti let od rodičů žádné peníze neberu. I když mi je nabízejí. Vidím, jak žila
moje maminka, jak žil můj tatínek. Když přijeli do Kyjeva, neměli nic, museli se starat sami
o sebe. Člověk už by měl v osmnácti dělat něco
sám a ne být závislý na svých rodičích.
Vzpomenete si na Vaše první velké vystoupení či na první výdělek?
Bylo mi 16 let, když jsem hrál poprvé na velké
akci pro ukrajinskou premiérku Julii Timoshenko. Hrál jsem na marimbu a ona za mnou po
koncertě přišla, obejmula mě, dala mi pusu
a řekla mi, že jsem její nejlepší muzikant. A můj
první placený „kšeft“? Ten jsem měl v šestnácti
letech s Kyjevskou filharmonií, od té doby pak
pořád něco. Hrál jsem i pro prezidenta Václava
Klause, včera jsem zase hrál na setkání politiků
na pražském magistrátě, a tak různě.
Jak Vás tak poslouchám, už
je mi jasné, že se uživíte.
Vždyť Vy hrajete pro samou
elitu.
(smích) Pro koho já hraju?
Já můžu dnes hrát pro prezidenta a zítra za dvacetikorunu pro babičku. Já vím,
že ta babička už prožila kus
života, přišla na můj koncert a možná mě už
nikdy více neuslyší, v tu chvíli hraji jen pro ni.
11
talent
Marimbu a zpěv dělám hlavně pro lidi, ze srdce. A když děláte něco ze srdce, nemůžete to
dělat zároveň jen pro peníze.
Ze srdce jste hrál i pro „babičky a dědečky“
z řad umělců na SENIOR PRIX 2009.
Ano, třeba tak. Toho vystoupení jsem si moc
vážil. Bylo tam velmi milé a vzácné obecenstvo
a jsem rád, že jsem pro ně mohl zahrát.
Kdo Vám účinkování zprostředkovává?
Domlouvám si vystoupení sám, neboť vím,
jak to funguje. Na Ukrajině jsem se pohyboval
čtyři roky v showbyznysu, zajímalo mě veškeré
dění, takže se v tom umím trochu pohybovat...
A nebo také lidi zavolají na akademii, jako třeba nadace, že by chtěli nějaký hudební program. Například na to vánoční setkání politiků
napsali paní Zárubové na pražskou akademii
a ona pak vybrala a poslala mě. Za tyto příležitosti jsem vždy moc vděčný. Z akademie mám
také moc rád paní profesorku Loudovou, která
mi s koncerty od začátku velmi pomáhá.
Zmínil jste také zpěv.
Mám velmi rád zpěv. Všichni známí mi říkají, že
bych se mu měl věnovat více. Miluji lyriku, takové ty romantické písně... podobně jako zpívá třeba Phil Collins, Sting nebo Lionel Richie.
Také nedám dopustit na Michaela Jacksona, to
byl opravdový král popu, nejen zpěvem, on byl
vzorem pro tanečníky, choreografy, hudebníky..., všechno dělal na 100 %. Jinak já zpěv nedělám profesionálně, spíš jen tak pro sebe, pro
známé, jak se říká „do šuplíku“.
Třeba jednou ty písníčky z šuplíku vytáhnete.
Třeba ano. Jeden známý tady chce založit kapelu a nabídl mi, abych u něj zpíval. Já jsem
navrhnul, aby přizval také nějakou holku, aby
to byl duet, ty se k romantickým písním hodí
přece nejlépe. Tady zpívá většinou každý sólo.
To je škoda. V lednu máme začít zkoušet, tak
uvidíme.
Já myslela, že studenti hudebních akademií
hrají a poslouchají převážně vážnou hudbu.
Tu hudbu hraji každý den – a ještě ji poslouchat... Doma na poslech je potřeba něco odlehčenějšího. Proto ten pop a romantika. I když
na druhou stranu, na takovou Dvořákovu No-
12
vosvětskou symfonii nedám dopustit. To je
něco nádherného!
Umíte ji zahrát?
Umím, ale něco Vám řeknu. Každý národ rozumí nejlépe tomu svému. Jak říká můj profesor
tady v Čechách, skladbu od ruského skladatele
zahraje nejlépe Rus, skladbu od českého skladatele může zahrát dobře zase jenom Čech.
Každý národ do hraní vkládá své srdce, své
vlastní pocity, neboť ví, jaké přesně jsou. Ať miluji Novosvětskou sebevíc, vždy ji zahraji jinak
než bych měl, rozumíte mi.
Rozumím... Hrajete i na bicí, je to sice trošku
podobné hraní na marimbu, přesto si Vás jako
bubeníka nedokážu představit.
(smích) My máme na Ukrajině známou skupinu Ars-Nova, jejímž skorozakladatelem je můj
táta. Je to takové velké show bicích nástrojů. Hráli jsme například také pro prezidenta
Ukrajiny Viktora Juščenka. Hra na marimbu je
podobná, jemnější než na bicí, ale jedno mají
společné... já když hraju, pokaždé tu samou
skladbu zahraju trochu jinak. Každou beru tak,
že něco představuje, vložím do ní děj, který si
představuju. Příběhem pak ožívá i ta samotná
hudba. Zní jinak, ale nikdy ne stejně. Každou
skladbu dělám srdcem a je jedno, jestli hraju
na bicí, na marimbu, nebo na klavír.
Ve dvaceti letech hrajete prezidentům, studujete dvě akademie, hrajete na elitních večírcích, stýkáte se s celebritami, čeho více chcete
v budoucnosti dosáhnout?
To mně říká spousta lidí, co Ty ještě chceš? Znají Tě na Ukrajině, pomalu i v Čechách, občas jsi
v televizi, v rádiu, hrál jsi pro prezidenty..., je ti
teprve 21 let, co Ty ještě chceš? A já říkám, nevím... Žít úplně normálně, mít na základní věci,
na nájem, na jídlo, mít rodinu, to mně stačí.
Nemít strach co bude dál, budoucnost je pro
každého tak jiná...
Po setkání s Olegem Sokolovem jsem si více
než kdy jindy uvědomila moudrost starých
dobrých pořekadel: že Lidé by se neměli házet
do jednoho pytle, že Bez práce nejsou koláče
a že Odvážnému štěstí přeje...
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto poskytl: Oleg Sokolov
13
osobnost
Dlouho jsem pøemýšlela, koho z umìlcù
oslovit do novoroèního vydání. Mìl
by to být nìkdo, kdo je známý, úspìšný,
koho lidé mají rádi, komu pøání do
Nového roku upøímnì uvìøí. Nakonec
mi osud pøihrál do cesty osobností hned
nìkolik... známých daleko za hranicemi
naší vlasti. Osobnosti, které mají rádi
dìti i dospìlí a kterým jejich upøímnost
ve tváøích bezesporu uvìøí. Za Spejbla,
Hurvínka, Mánièku... i za všechny
ostatní, nyní promluví
loutkář a výtvarník
pan Radko Haken
Měli bychom vysvětlit spojitost mezi již zmiňo- hrál s dětmi – a pro děti. Ptám se pana Hakevanými slavnými loutkami a panem Hakenem, na, jestli hrával s tatínkem divadlo také. „To ne,
neboť jak známo, Spejbl a Hurvínek jsou neod- my jsme byli s bratrem ještě moc malí, když on
myslitelně spjati se jménem Josef Skupa. Kdo hrával. Dívali jsme se hlavně, jak loutky vyje tedy loutkář a výtvarník Radko Haken? Na tvářel. Vzpomínám si, že jsme mu také jednou
shrnutí bych použila větu: je to člověk, který nechtíc rozbili draka, který nebyl ještě zaschlý.
za svůj život navrhl více než 200 loutkových Tatínek bohužel zemřel velmi mlád, bylo mu
postav, včetně souteprve 44 let. My jsme pak s bratčasné podoby Spejbla
rem to divadélko podědili a loutky
a Hurvínka, člověk
se staly hlavní náplní našich mlamilý a velmi skromný...,
distvých her. V otcově tradici jsme
a možná právě proto,
pokračovali i za studentských let,
S bratrem Milošem
(Radko vpravo) r.
pro mnohé neznámý.
hráli jsme také s amatérským sou1933
Ne však pro nás...
borem v Mladé Boleslavi, který
„Narodil jsem se 27.
vedl pan Šulc, tatínek loutkoherce
července 1927 v Mladé
a mého celoživotního kamaráBoleslavi. Můj otec Anda, se kterým jsme později spotonín byl venkovským
lupracovali, ale k němu se ještě
učitelem v nedaleké
dostaneme.“
obci Řepov, kde vedl také kulturMaminka pana Hakena; Růžení a spolkový život. Hrál ochotna, rozená Vítková, pocházela
nické divadlo, založil pěvecký
z hostince v Řepově, ve kterém
sbor, učil hře na housle apod.
tatínek vedl místní kulturní spoPro školu zakoupil také loutkové
lečnost. Byla velmi mladá, když
divadlo. To tehdy patřilo k záse spolu seznámili. Loutkové
kladům pedagogické výchovy,
divadlo nikdy nehrála, přesto
neboť v těch dobách prožívalo
však oba své synky v této zálibě
loutkové divadlo rozvoj a těšipodporovala. Netrvalo dlouS bratrem a rodièi r. 1933
lo se velké oblibě. A tak tatínek
ho a k její podpoře se přidalo
14
i samo štěstí. To když se v červenci roku 1948
konal v Praze na Výstavišti Sjezd československých amatérských loutkářů, kde se bratři
Hakenovi seznámili se slavným českým loutkářem Josefem Skupou. „Profesor Skupa právě
hledal nové mladé adepty pro svoje divadlo.
Zaujaly ho naše vystavené loutky, které jsme
s bratrem sami vyráběli, a pozval nás do jeho
divadla, kde jsme pak na jevišti i přenocovali.
Při svitu jedné žárovky u stropu, jsme v zákulisí obdivovali Skupovi loutky a nemohli jsme
dojmem ani usnout, když v temném hledišti
praskaly židle“, vzpomíná krásně pan Haken.
V té době mu bylo 21 let, bratrovi o rok a půl
méně. „Ráno přinesl Skupa ke snídani buchtu
a kávu, cukr zamíchal kapesním šroubovákem,
zapomenuv lžičky, a pak si nás, jak on říkal
„očuchal“. Předvedli jsme mu ovládání loutek
z divadelního fundusu, např. Hurvínkovu jízdu
na koloběžce. Zřejmě jsme ho tím zaujali, neboť nám v jeho souboru nabídl angažmá. A tak
jsme se já a můj bratr Miloš stali od září roku
1948 členy Divadla Spejbla a Hurvínka. Když
jsme tam nastoupili, měl Skupa ve svém arzenálu tyto hlavní typy: první Spejbl tzv. „hrací“,
druhého Spejbla
klavíristu a třetího
Spejbla
s harmonikou.
Hurvínek byl tzv.
„hrací – koloběžkový“, dále byl
Hurvínek patičkový, tozn., že
mohl chodit pozadu, a Hurvínek
housličkový. Jiné Josef Skupa s pùvodními podobami
varianty nebyly.“ Spejbla a Hurvínka
Určitě
mnohé
z nás zajímá, kdy a za jakých okolností vlastně
původní taťulda Spejbl a nezdárný synek Hurvínek vznikli, jak se vyvíjeli. Jen takový pamětník, jako je Radko Haken, nás může přenést vyprávěním daleko do minulosti a celou situaci
kolem vzniku loutek objasnit. „Když jsme přišli
s bratrem ke Skupovi, v tu dobu měl v divadle
už plno loutek, např. i od svého někdejšího
žáka Jiřího Trnky. Skupa tíhl k loutkám od dětství a provázely ho i na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Za 1. světové války, když
narukoval, byl shodou šťastných okolností
převelen do Plzně. Tam mu byla později nabídnuta externí spolupráce s Městským divadlem
ve funkci scénografa. Skupu přitahovalo sice
velké divadlo, ale na to zapomněl ve chvíli,
kdy v plzeňské Měšťanské besedě nahlédl do
zákulisí „Loutkového divadla českých feriálních osad“. Tehdy zde hostoval lidový loutkář
Karel Novák, jehož divadlo mělo nádherné, až
půlmetrové loutky, od těch nejlepších řezbářů.
Postupem času se stal Skupa, pro své bohaté
tvůrčí schopnosti, vedoucím pracovníkem souboru LDFO. Později se mu však tradiční, realistické loutky už tolik nelíbily, vznikla kvůli tomu
v souboru dokonce i rozepře, neboť píšící autoři
měli tendenci hrát něco nového a k tomu bylo
zapotřebí i nových loutek.“ A tak přišel na řadu
Spejbl a Hurvínek! Vpadnu panu Hakenovi
do řeči. „No, ono to hned tak jednoduché
nebylo“, odpoví mi: „já se domnívám, že to bylo asi takto; Skupa chtěl nějakou tu novou,
moderní loutku. Je mi jen
dodnes s podivem, že on –
výtvarník, si tu představu nenamaloval hned na papír, ale
přinesl starému truhláři, panu
Noskovi, maňásky, které dělal ještě, když byl na vojně. Tam už vymodeloval loutky pro pohádku Princezna Čárypíše, a to byly právě loutky už nově pojaté,
ve stylu dadaistickém. Když je Skupa panu
Noskovi předložil, ten se zděsil. On byl totiž
truhlářem zvyklým vyřezávat loutky klasické, různé sedláky, čerty apod. Zpočátku
se také vymlouval, že na ty moderní tvary
nemá dláta apod. Až mu to Skupa ulehčil
a údajně mu tedy tu skicu Spejblovy hlavy
nakreslil na balicí papír. Karel Nosek to
pak nakonec, částečně ještě i podle sebe,
zrealizoval. Jak to bylo úplně přesně, to
se dnes už asi nedovíme, jisté ale je, že
roku 1920 přišel na svět Spejbl.“
A co Hurvínek? „Ten přišel až o šest let
později. Díky synovci Karla Noska, Gustavovi. Loutka Spejbl totiž hrával zpočátku jen
takové..., tomu se říkalo; žbrblaninky. Neměli
pro něho žádný vhodný text. Většinou byl partnerem Kašpárkovi..., a také cvičil na hrazdě,
což se dětem velmi líbilo. A tak tu se Spejblovi
utrhla noha, tu zase ruka..., měl to chudák těžké (smích). Mezi ostatní loutky se prostě pořád
15
osobnost
nějak nehodil, potřeboval partnera. A to právě
jednou ten Gustav Nosek přinesl loutku
chlapečka, který měl být původně
Spejblovým kamarádem. Soubor
mu však přiřkl roli syna. To si
pak také dělali loutkáři v zákulisí
dlouho legraci, jak k němu Spejbl
přišel, že ho odložila nějaká pofiderní maminka apod. (smích).
A zase byly další témata pro satirické
výstupy. Od roku 1926 tak vznikla dvojice Spejbl / Hurvínek. Josef Skupa na psaní
nikdy moc nebyl, spíš jen předložil nějaký
námět, hlavním ústředním dramatikem byl
v té době Frank Wenig, který psal pro dvojici Spejbl a Hurvínek i první dialogy.“
Zrodila se jedna z nejpopulárnějších
divadelních dvojic. Skupovo pojetí se
však stále více vzdalovalo Novákovu tradičnímu pohledu na divadlo, což nakonec
vedlo k jejich rozchodu. Roku 1930 založil
prof. Skupa první profesionální loutkovou
scénu nového typu, jako zájezdové divadlo.
Spejblova rodina se postupně rozrostla ještě
o další členy, Hurvínkovu věrnou kamarádku
Máničku a pejska Žeryka. S tímto souborem
„plzeňáků“ jezdil Skupa po celé republice. Činnost ukončil až za války. Po válce obnovil svoji
divadelní činnost v Praze, v Římské ulici, kde
soubor postupně doplňoval mladými loutkáři. Ti hledali nové umělecké směry. Za
tímto účelem vytvořili tvůrčí skupinu
Salamandr. Jejími členy byli Honza
Dvořák, Miloslav Kirschner, Mirek Vomela, Luboš Homola a bratr pana Hakena
– Miloš Haken.
„Velké oživení dramaturgie přinesla revuální
pásma“, vzpomíná pan Haken: „navrhl jsem
loutky a scénu do scénického pásma Cirkus v divadle s živým Paňácou na předscéně, kterého jsem
si zahrál také já. Pásma cirkusových scének se Spejblem, Hurvínkem a zlobícím Žerykem, určené
zejména dětskému divákovi, se Paòáca,
Cirkus v divadle,
střídala s novátorskými hrami r. 1959
z dílny Salamandr – pro dospělé
obecenstvo. Podle mých návrhů vznikly také
loutky pro revue Velegrandteátr Spejbl, v níž
Spejbl organizoval mezinárodní účast umělců z různých končin světa. Revue Amorosiada
a následné Srdečné metamorfóry pak přinesly převratnou změnu ve stylu inscenačním
i loutkohereckém, Amorosiáda
s využitím principu r. 1966
černého divadla.
Moje
umělecká
činnost se, vedle
vodění loutek, přesunula do výtvarné
činnosti. Ta začala
již v polovině padesátých let, když jsem debutoval satirickou scénkou, parodující současnou hudební skupinu s mondénní zpěvačkou
a dvojicí tanečníků tehdejší zlaté mládeže:
Páskem a Břehulí. Toto číslo bylo překvapením
ke Skupovým narozeninám, přineslo osvěžení
repertoáru a sklidilo také úspěch na zájezdu
do Francie, v roce 1956.“
Ale my se vraťme zpět k panu Radko Hakenovi. Ten byl roku 1952 přijat na právě založenou
Loutkářskou fakultu při DAMU. (Tuto školu
mu doporučil sám profesor Josef Skupa, který
zde vyučoval.) Absolvoval v roce 1956 v oboru
loutkoherectví a scénografie. Po škole se vrátil
do Divadla Spejbla a Hurvínka a jeho spolupráce pro tvůrčí skupinu Salamandr
návazně pokračovala. Do divadla
přivedl také svého kamaráda Bohuslava Šulce, syna již zmíněného
pana Šulce, vedoucího boleslav- Celoživotní pøátelé
R. Haken a B. Šulc, r. 2009
ského amatérského souboru.
Pásek a Bøehule
Tøi housloví
virtuosové
Tanec Osla na bubnu z poøadu
Cirkus v divadle
Sólové èíslo Flamenko
Velkou ránu utrpělo divadlo náhlým skonem
profesora Josefa Skupy dne 8. ledna 1957. Ten
však již prozřetelně hledal svého hlasového
pokračovatele, kterým se stal nakonec Miloš
Kirschner, jenž se pod Skupovým vedením vypracoval v představitele obou hlavních loutkových protagonistů divadla.
Salamandr se kvůli neshodám časem rozpadl,
ale divadlo jelo dál. Úspěšné vizuální scény
Miloše Hakena a dialogy Spejbla a Hurvínka
od Miloslava Kirschnera, přinesly novum i ve
vzhledu obou loutek. Pantomimické scénky se
totiž odehrávaly na vlastním jevišti, na pojízdných vozech, a tato situace vnukla Miloši Hakenovi (bratrovi) režijní záměr; přenést loutkové
dialogy Spejbla a Hurvínka na forbýnu, tozn.
na volný prostor na předscéně, kde by byly
konfrontovány s jejich vodiči a hlavními interprety. Ukázalo se však, že Skupovy loutky z řezbářské dílny Karla a jeho synovce Gustava Nosků, se v předscénovém prostoru jeví moc malé,
a jejich dadaistický vzhled, poplatný době
jejich vzniku, je nevýrazný a nevhodný pro
daný režijní záměr. Jako výtvarník inscenace
byl pověřen uzpůsobit oba dřevěné protagonisty nově vzniklým požadavkům pan
Radko Haken. „Po schválení paní ředitelky Jiřinky Skupové, manželky zesnulého profesora
Skupy, slovy: „Racku, tak s tím něco udělejte“
(Racek je v uměleckých kruzích přezdívka pana
Hakena pozn.) jsem se tedy ujal řešení tohoto
úkolu“, vypráví mi pan Haken o jednom z nejzásadnějších období svého života. „V sochařském ateliéru přítele prof. Jaroslava Bartoše,
na Hollarově škole, jsem vymodeloval nové
hlavy podle svých představ a přetvořil tak oba
fenomény do jejich nové podoby.“
Pavel Grym, historik Divadla
va
a
Spejbla
ejbla
ejb
a Hurvínka, novou podobu
bu obou znáb
znázná
k
kni
mých postaviček vyjádřill ve své knize „Klauni v dřevácích“ těmito
těmito sslovy:
tě
y:
V šedesátých letech se svým vstupem
na předscénu dočkali určité vnější proměny i slavní protagonisté – Spejbl
a Hurvínek. Díky citlivému výtvarnému
ar é
arném
zušlechtění Radko Hakena ve svém vý
výý
razu zjemněli a zpolidčtěli. Rozdíl je, při
srovnání s původními loutkami z dílny
Karla a Gustava Noskových, velmi výrazný... Obě loutky jakoby ztratily něco
ze své dřívější kostrbatosti, ale naopak
získaly nádech jakéhosi půvabu. Přitom
neztratily svou komičnost, působí však
navíc milým dojmem a vzbuzují pojednou i pocit určité
libosti. Jejich výraz je tak trochu
záhadný: lze jim
věřit vše. Smutek
i radost, souhlas
i odpor..., jsou až
zázračně univerzální.
citace z knihy Pavla Gryma, Klauni v dřevácích,
Praha – Panorama 1988)
S loutkami Spejbla a Hurvínka, ve výtvarné
úpravě Radko Hakena, se hraje již od roku
1964! Původní Skupovy loutky jsou uloženy
„na uměleckém odpočinku“ v depozitáři Národního muzea v Praze, v Městském muzeu
v Plzni, v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi a ve skladišti loutek Divadla Spejbla a Hurvínka.
Výtvarná činnost pana Radko Hakena pro Divadlo Spejbla a Hurvínka přinesla téměř dvě
stovky návrhů loutek. Obsáhla také rozmanité
grafické práce, jako například plakáty, přebaly
na gramodesky, logo s postavičkami S+H reprezentující divadlo, dále dětské omalovánky,
spoustu komiksových kreseb do divadelního
magazínu apod. Josef Skupa se nové podoby
loutek nedočkal, pan Haken k tomu dodává:
„Jistě by se mu líbily, měl rád povedené věci,
vždyť jim na začátku jako zakladatel moderního loutkového divadla vdechl život, charaktery
17
osobnost
– a v neměnné formě hrály s mistrem až do jeho
konce. Snad to nebude působit jako chlouba,
ale považuji za čest, že svou scénografickou
činností, započatou v polovině padesátých let,
jsem mohl navázat na výtvarnou tvorbu Skupovu a Trnkovu. Oba byli mými velkými vzory,
uměleckými i lidskými.“
R. Haken v ateliéru, záøí 1971
Profesor Josef Skupa, nezpochybnitelný zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka, prvního
profesionálního loutkového divadla u nás,
proslavil od roku 1930 české loutkářství doma
i v zahraničí. Svým uměleckým talentem, jak
výtvarným, tak hereckým, dal vzniknout modernímu loutkářství, a jako tvůrce této tradice
odkázal své dílo další generaci. Bohužel, toto
dědictví se stalo předmětem letitého soudního sporu o přiznání dědických práv.
Ale to už je jiná kapitola, soudy a pře do našeho povídání nepatří.
Radko Haken byl členem Divadla Spejbla
a Hurvínka od roku 1948 až do svého odchodu
do důchodu, v roce 1987. Krátce, v letech 1978
– 1980, působil také jako šéf výpravy v ostravském loutkovém divadle, ale táhlo ho to zpátky do Prahy, odkud pochází i jeho manželka
Blanka. Tu přivedl pan Radko k loutkářství také.
V současnosti hraje pro děti v mateřských školkách se svým divadlem jednoho herce – Pražské marionety. Mimo jiné vystupovala také
v Polsku na festivale sólových loutkářů, úspěch
slavila i na nedávném loutkovém zájezdu ve
Francii. Zpočátku vystupovali společně s manželem, představení si sami zprostředkovávali,
loutky sami vodili i za ně mluvili. Dodnes si
nové loutky sami vyrábějí, sami si také píší
dialogy. Bohužel zákeřná nemoc, včetně čtyř
18
operací páteře, vyřadila pana Hakena z uměleckého
provozu a paní
Blanka nyní, jak
s úsměvem tvrdí:
„sama táhne káru
dál“.
Pár svých loutek
mi předvedla, musím konstatovat,
že jejich vodění
není žádná legrace, jsou pěkně těž- Manželka Blanka
ké, k tomu je ještě
rozpohybovat, záda mě bolela za pět minut.
A to, i když jsem držela roztomilou holčičku
Apolenku, hlavní moderátorku všech vystoupení. Tu navrhoval také pan Haken. Malinko
mi připomíná Máničku, ale tu původní, ne tu
novou brýlatou. „No vždyť původní Máničku
jsem navrhoval já, také jsem ji vodil, například
při natáčení Večerníčku. Jenomže pak přišel jeden soudruh, utrhl ji hlavičku a tělíčko Máničky předělal na Bábulinku. Jiný výtvarník pak
navrhl novou Máničku, tu brýlatou“, vysvětluje
mi pan Haken, a já se tak teprve po několika
desetiletích dozvídám, proč se Mánička najednou „bez vysvětlení přeměnila“. Škoda, ta
původní byla hezčí. (A tak ji máme alespoň na
titulní straně pozn.)
Mánièka pro TV veèerníèky 1974
Pan Radko Haken je už téměř třicet let šťastně ženatý. Z předchozího manželství má čtyři
děti. Tři dcery a jednoho syna. „Moje nynější
paní je pro mě velkou životní oporou. Velmi
si ji vážím a za mnohé ji vděčím, mimo jiné
i za to, že alespoň ona pokračuje v loutkářské
tradici, protože bohužel ani jedno z mých dětí
k tomu vztah nemá, co se pak s tím vším stane,
nevím“, dodává smutně pan Radko. Manželé
Hakenovi spolu vlastní děti nemají, mají však
společnou ještě jednu krásnou zálibu,
a to folklór. O tom mi
vypráví paní Blanka.
„My jsme se s mužem
seznámili v roce 1979,
na Moravském fašaňku na Slovanském
Ostrově. On umí také
hrát krásně na housle, a tehdy dělal primáše ve Slováckém
krůžku, to je spolek,
který vznikl v Praze
už v roce 1896. Můj
tatínek s nevlastní matkou mě tehdy na ten
fašank vzali, s tím, že tam pro mě měli vyhlídnutého ženicha, nějakého houslistu. A jak jsme
tak seděli u stolu, najednou k nám přišel můj
budoucí muž, který se znal s tatínkem z divadla, poněvadž můj tatínek uměl velmi dobře
francouzsky a pro divadelní zájezdy jim dělal
překladatele, a hned: „Jé, co tady děláte?“ No
a přeskočila vzájemná jiskra... a bylo to. I když na- Svatební foto
konec s úplně jiným houslistou.“ (smích)
1974, veèerníèky pro TV
Nemoc si nevybírá a dnešní život loutkáře, výtvarníka, a jak jsme se dozvěděli,
také „houslisty“ Radko
Hakena, už sice není tak
veselý jako dřív, ale díky své milující ženě je
stále smysluplný. Díky ní je neustále v dění
s loutkami, se kterými manželka vystupuje.
Avšak, jak paní Blanka podotýká, je to někdy
opravdu těžká řehole a rozhodně to není na
uživení. „Problém je také v tom, že mladá generace jakoby na tu starou zanevřela. Loutkové postavy skomírají zejména autorsky. Je
pravda, že dřívější výborní spisovatelé, kteří
měli většinou zakázáno psát, tak psali alespoň
pro děti. Dnes může psát sice každý co chce,
ale také to podle toho vypadá. Autor, který
píše dialogy pro loutkové divadlo, musí o tom
divadle hodně vědět, musí počítat s loutkovou
scénou, musí si umět ty loutky vybavit. Takových autorů dnes ubývá“, dodává na závěr pan
Haken, který se však se svou paní snaží dělat
dialogy stále poctivě.
V roce 2009 obdržel Radko Haken SENIOR
PRIX. Cenu, kterou uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za
dlouholetou uměleckou činnost.
Doby, kdy tatínek pana Hakena, venkovský učitel, zakoupil pro školu loutkové
divadlo, protože to patřilo k základům
pedagogické výchovy, jsou nenávratně pryč... Škoda, děti jsou vděčné publikum, jsou v každé době stejné. Záleží na dospělých. Možná, kdyby se
ve školkách a také, alespoň na prvním základním stupni ve školách,
k počítačovým základům přidalo
i seznámení s loutkami, dnešní
děti by dokázali lépe rozlišit dobro a zlo, pravdu a lež, lásku a nenávist. Možná by to více podnítilo jejich
rozvoj a fantazii..., stejně jako byla podnícena u většiny starých dobrých loutkářů,
výtvarníků, dramatických
autorů a podobných kumštýřů. Ti všichni měli své
vzory a jejich zásluhou se
tak dnes můžeme pyšnit Kašpárkem, drakem
a princeznou, a nebo
právě „nesmrtelnou dvojicí –
Spejblem a Hurvínkem“...
text: Alexandra Stušková, DiS
foto poskytl: Radko Haken
co možná nevíte
Další díl projektu České televize a Ministerstva pro místní rozvoj české republiky – odborem cestovního ruchu – Služby v našich službách je věnován lázeňství. Zajímá Vás například jaké je k pobytu
v lázních nejvhodnější roční období? Odpověď je jednoduchá – jakékoliv. Záleží, ve kterém se cítíte Vy sami
nejlépe. Zda máte raději procházky kvetoucí jarní přírodou, či upřednostňujete atmosféru horkých letních
večerů, nebo naopak chladnějšího barevného podzimu. Řada z nás také nedá dopustit na kouzlo zasněžené
krajiny. Takže ať už se rozhodnete pro kterékoliv roční období, důležité je, se hlavně rozhodnout.
Láznì – pobyt v každé dobì
Nejčastějším obrazem dnešní společnosti je
nedostatek pohybu, nevhodná strava, všudypřítomný stres a nemoci. Důsledkem toho již
dlouho neplatí, že věkový průměr hostů, kteří
lázně navštěvují, je důchodový. Naopak, tyto
„oázy zdraví“ vyhledávají čím dál častěji lidé
mladí, v produktivním věku, kteří jsou jmenovaným zátěžovým situacím vystavováni
nejvíce. Jezdí preventivně, aby načerpali sílu
a zabránili tak předem vzniku tzv.civilizačních
chorob.
Stručná historie lázeňství
Pobyt v lázních je pro každého z nás velice
osvěžující a odpočinkovou záležitostí. Kde
se ale lázně poprvé objevily a kam
až sahá jejich původ? – Lázně byly
známy již v antice. Lidé si tehdy
velice potrpěli na čistotu a tak lázně
neplnily léčebný, nýbrž očistný úkol.
Koupel v horké vodě byla sice příjemná a uvolňující, nelze však ještě
hovořit o formě léčby. Ve středověku lidé také
často pili minerální vodu z různých termálních
pramenů, avšak vůbec si jejích blahodárných
účinků nebyli vědomi. Jako první začali minerální vodu využívat k léčbě různí léčitelé a šarlatáni a teprve v pozdním středověku přišli
těmto léčebným metodám na chuť také lékaři. Minerální voda se tehdy používala k léčbě všech neduhů.
20
Rozkvětu se lázně jako takové dočkaly až
na přelomu 17. a 18. století, kdy se kolem
pramenů začaly stavět města a vesnice. Hojně
se začalo využívat také ložisek rašeliny, slatiny
a bahna. Různé koupele a zábaly se staly častou součástí léčebných procedur. Lázeňská
města vzkvétala a největší oblibu a slávu si
začala získávat v 18. a 19. století. V této době
také dostávala podobu, kterou známe dnes.
Nejstarší tradice lázeňství nalezneme tedy
v Evropě, a to nejvíce v Itálii, Německu, Francii, Španělsku, u nás a v Rusku. I když minerální prameny vyvěrají všude po světě, v takové
Americe a angloamerických zemích je tato tradice mizivá, v Asii se s ní můžeme setkat v malé
míře v Číně, Japonsku a Indii.
České lázeňství
Slavnou dobu Českého lázeňství představovala první Československá republika. To se
k nám jezdili léčit hosté z celého světa a lázně
se staly významnými kulturními a společenskými centry. Pak ale přišla společenská krize a 2. světová válka – a glanc lázní byl pryč.
Korunu tomu všemu pak nasadil ještě odsun
německého obyvatelstva po 2. světové válce,
které převažovalo právě v lázeňských místech,
a také následné začlenění lázeňství do systému všeobecné zdravotní péče. Až privatizace
po roce 1989 dala českým lázním znovu tu pravou energii.
V současné době máme v České republice
celkem 37 lázeňských míst. 24 z nich využívá
jako přírodní zdroj minerální vody nejrůznějšího složení, 10 z nich pak využívá tzv. peloidy,
to jsou všelijaká anorganická bahna, rašeliny
a slatiny. Zbylá 3 lázeňská místa mají jako přírodní léčivý prostředek klimatické poměry. Za
dobrou dovolenou tedy
Františkovy Láznì
nemusíme
jezdit na druhý konec světa. Ve výběru
českých lázní
najdeme
velmi dobrou příležitost, jak si
odpočinout
i načerpat
nové síly.
Kolonáda Luhaèovice
Lázeňské pobyty
– zpravidla dělíme na léčebné a relaxační.
Léčebné jsou z větší části hrazeny zdravotními pojišťovnami, pokud je pobyt hrazen zcela,
mluvíme o komplexní lázeňské péči a klient
nebo pacient je v tu chvíli na neschopence.
V případě tzv. příspěvkové lázeňské péče si
pacient ubytování a stravování hradí sám
a pojišťovna mu proplácí pouze léčení nebo
proceduru, pacient je v tu chvíli na své dovolené, ne na neschopence. Další pobyty jsou pak
přímo od samoplátců, tedy pobyty soukromé,
kdy se místo dovolené u moře, rozhodneme
pro „dovolenou“ v lázních. Při pobytu navíc
nepotřebujeme ani žádný cizojazyčný slovník.
Kvalifikovaný a přátelský personál je od toho,
aby nám vyšel maximálně vstříc. Jsou to lidé,
kteří mají za úkol se o nás v lázních nejen dobře postarat, ale měli by mít také dobrý přehled
o svém oboru, a v neposlední řadě i dobré povědomí o pravidlech společenského chování.
Lázeňství všeobecně
Aby se nějaké místo mohlo nazývat léčebnými
lázněmi, musí být prohlášeno vládou za lázeňské místo. Děje se tak na základě návrhu Ministerstva zdravotnictví.
• Každé lázeňské místo musí přírodní léčivý
zdroj, což je pro lázeňství zcela zásadní pojem.
• Lázeňství má dokonce i svůj vědní obor, který
se nazývá se balneologie – vedle přírodních
léčivých zdrojů využívá léčbu vhodnou dietou,
léčbu pohybem, vycházkami do přírody apod.
• Lázně se zaměřují podle svého přírodního
léčivého zdroje na léčbu různých onemocnění nebo dalších jiných problémů které máme.
Nejčastější problémy, které lázně léčí, jsou problémy pohybového aparátu.
• Lázně lze také rozdělit podle toho, jak jsou
které velké. Jsou lázně, které jsou městy plné
kolonád, jsou také lázně, které jsou malinkými
vesničkami, skoro až sanatorii uprostřed zeleně.
Lázně nabízejí obrovskou barevnou škálu,
ať už co do velikosti, tak co do léčení. To co
dělá lázně lázněmi jsou ale zejména přírodní léčivé zdroje, většinou jde
o minerální vody. Podle toho
jaký mají obsah a chemické
složení, se dále mohou dělit na
kyselky, podle teploty na vody
studené, teplé, termální, vřídla
ad. S obsahem síry jsou vody
sirnaté, jodobromové ad.
Co možná nevíte
• Nejteplejší minerální pramen v České republice je Vřídlo v Karlových Varech, které má 73,4 °C stupně
a tryská do výše 14 metrů.
• Nejstudenější kyselky s teplotou 7–10 °C vyvěrají v Mariánských lázních.
• Za jedny z nejúčinějších minerálních vod v Evropě, s vysokým obsahem minerálních látek a s teplotou
kolem 10–12 °C, jsou považovány minerální
vody v Luhačovicích.
Závěrem
Ať už si v lázních dáte minerální vodu teplou
či studenou, ať už jedete relaxovat, sportovat
či rehabilitovat, ať už jedete v zimě či v létě, na
vlastní náklady nebo na pojišťovnu, věřte, že
lázně byly založeny pro každého z vás a každému z vás určitě prospějí.
redakènì zpracováno
zdroj a foto: wikipedia a archiv ŽU
21
krásy naší země
Inspirací pøi výbìru mìsta do novoroèního vydání nám byla ponìkud úsmìvná
prosincová historka, kdy jsme ještì
v pøedvánoèní atmosféøe pekli rùzné
druhy cukroví, vèetnì perníèkù, u kterých jsme se vzájemnì dobírali, kdo je má
nejlépe nazdobené. Vtom nìkdo prohlásil: „No jo, Ty už to máš skoro jako
pardubický perník.“ A bylo rozhodnuto.
Voòavé mìsto s krásnou atmosférou, navíc také s nedávnou významnou událostí
stého výroèí otevøení Východoèeského
divadla, prostì všechno nás smìøovalo
do Pardubic... a tak jsme se tam rozjeli.
Pardubice
Cestovní
kanceláře nabízejí lákavé
dovolené i poznávací zájezdy
téměř po celém světě. Kdo má
dostatek financí, může si bez problémů
zaletět skoro do všech koutů planety.
Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí
své vlastní země? Česká (a také Slovenská)
republika má tolik přírodních krás,
historických památek, měst a vesnic,
že určitě stojí za to je navštívit.
A nebudete k tomu potřebovat ani
drahou letenku… ani vízum.
Podle dobových pramenů byl na počátku
14. století prvním vlastníkem Pardubic Púta
z Dubé. Po něm pak Arnošt z Hostýna, jehož
syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským
arcibiskupem. Na scénu přišel šlechtický rod:
páni z Pardubic, kteří měli ve svém znaku
přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť
z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města. Povýšení Pardubic
na městečko se uskutečnilo někdy v letech
1332–1340. V roce 1390 byla část panství po-
mìstonejen
Město se rozkládá
v Polabské nížině
na obou březích
řeky Labe u soutoku s řekou Chrudimkou. Má necelých
91 000 obyvatel, jejichž
prapředci se zde usadili už
hodně dávno. První dochovaná
zmínka o existenci Pardubic pochází z roku
1295, kdy se ještě užíval název Pordoby. Místní
jméno tedy znělo Pordobice, tj. „ves lidí Pordobových“. Jméno přinesli do Polabí polští mniši
řádu cyriaků, kteří spravovali zdejší kapli sv.
Jiljí. Hláskovou změnu, Pordob na Pardub, lze
vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o-, a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“,
popřípadě osobním jménem Pardus. Výklad
není zcela jistý. Jisté je však to, že dnes je pod
názvem Pardubice – město známé i daleko za
hranicemi našeho státu.
22
s vùní perníku
stoupena Hanušovi z Milheimu, po jeho smrti
se stal majitelem panství Viktorín Boček z Kunštátu. V době husitských válek získal Pardubice
moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova.
V roce 1491 koupil Pardubice Vilém z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího Českého království. Vedle zvelebování města
a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, který se stal rovinným vodním zámkem, v současnosti jedním
z nejzachovalejších u nás. Výjimečný objekt,
jehož renesanční architektura opravňuje sice
k pojmenování zámek, současně dokumentuje
i jeden z nejlépe opevněných objektů doby přelomu středověku a novověku v Čechách. Právě
Pernštejnům vděčí město i za celé městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami, a s dominantou
Pardubic – Zelenou
bránou. Pardubické
staré město je od
roku 1964 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Po
slavné éře Pernštejnů
nastal úpadek, který
ještě více zbídačila třicetiletá válka.
K novému rozmachu města došlo až v polovině 19. století, kdy 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak po první české parní železnici
z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině 19.
století bylo město postupně napojeno na další
železniční tratě a došlo tak k postupnému rozkvětu celého města. Vznikaly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, Prokopova továrna
na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Došlo i k velkému rozvoji
kultury a sportu. Roku 1874 se v Pardubicích
poprvé běžel dnes světoznámý dostih Velká
pardubická. Závod, konající se každou druhou říjnovou neděli na dostihovém závodišti
v Pardubicích, je označován jako nejtěžší a nejprestižnější dostih v kontinentální části Evropy.
Jeho průběh vzbuzuje ohlasy po celém světě.
Velká pardubická se od dob svého vzniku koná
každoročně, s výjimkou válečných let, z důvodu politických událostí byla také přerušena
v roce v 1968
a kvůli nepřízni počasí
v letech 1876
a 1908.
Na počátku 20.
století se staly
Pardubice také kolébkou českého letectví, to
když roku 1910 uskutečnil ing. Jan Kašpar
první dálkový let z Pardubic do Prahy. Roku
1903 se např. zase v Bubeníkových sadech konala Východočeská výstava. Centrem kultury
města se stal dnes již neexistující hotel Veselka a roku 1909 bylo postaveno také městské
divadlo, jehož základní kámen byl položen
v květnu roku 1907. Po dvou a půl letech byla
pak stavba šťastně dokončena a 11. prosince
1909 bylo Městské divadlo v Pardubicích slavnostně otevřeno. O jeho staleté historii se podrobněji dočtete na našich dalších stránkách.
Kromě Východočeského divadla existují v Pardubicích
ještě i další divadla:
Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové
divadlo Radost DK
Dukla.
V období po první světové válce došlo v Pardubicích k dalšímu rozmachu významného průmyslu. Vznikly závody Explosia (dnes Semtín),
a také Telegrafia (později Tesla). V roce 1931
byly Pardubice i dějištěm Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven
také hotel Grand nebo muzeum (dnes střední
průmyslová škola potravinářské technologie). V období druhé světové války, konkrétně
v roce 1944, byly Pardubice terčem tří náletů
spojeneckého letectva. Po válce se tedy muselo započat i s výstavbou nových čtvrtí. Ještě ve
čtyřicátých letech vzniklo sídliště Dukla. Roku
1951 byla v Pardubicích zavedena trolejbusová doprava, o osm let později vzniklo i nové
vlakové nádraží, jelikož stará budova byla při
náletu amerického letectva poškozena. V šedesátých letech se začalo se stavbou sídliště
Polabiny na pravém břehu řeky Labe, poté byla
ještě vybudována sídliště Dubina a Cihelna.
Ze sídlišť se ale vraťme zase zpátky ke kultuře. Významné postavení zaujímá v Pardubicích
také hudební svět. Působí zde uznávaná profesionální Komorní filharmonie Pardubice
či amatérský Pardubický komorní orchestr.
Oblast sborové hudby zastupuje Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický
dětský sbor Iuventus Cantans či smíšený sbor
Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. Ve
městě působí také známé hudební skupiny:
trampská skupina Stopa, folková Pouta, folkový Marien či populární pop punková skupina
Vypsaná fiXa.
23
krásy naší země
Stejně jako každé větší město, tak i Pardubice
mají svoje galerie, k nejznámějším patří Východočeská galerie v Pardubicích, která sídlí
na zámku a v domě U Jonáše. Působí zde také
Krajská knihovna Pardubice a knihovna Univerzity Pardubice.
K dominantám
města, navazujících vizuálně svojí monstrózitou
na zámek rodu
Pernštejnů, patří
Winternitzovy
mlýny. Jedná se
o automatické
mlýny vyprojektované architektem Josefem Gočárem, postavené na pravém břehu řeky Chrudimky, před
soutokem s Labem, v Bílém Předměstí v těsné
blízkosti renesančního historického centra.
Pardubice jsou známé také množstvím historických kamenných vil. My jsme si za všechny
prohlédli Messanyho vilu, v Bulharské (původně Sadové) ulici čp. 119, která byla postavena architektem Bóžou Dvořákem v letech
1900–1901 pro MUDr. F. Messanyho, pardubického lékaře a pozdějšího primáře nemocnice, a také vilu
Viktora Kříže (původně Vila
Eva), která byla postavena
pro stavitele Kříže roku 1925.
Je situována v relaxační části
Pardubic na břehu Matičního
jezera a v bezprostřední blízkosti Bubeníkových sadů.
Nakonec nám to nedalo a navštívili jsme i slavné
pardubické krematorium, kde natočil v roce
1968 režisér Juraj Herz film jeden z nejlepších
filmů zlaté éry let šedesátých – Spalovače mrtvol. Krematorium v Pardubicích bylo postaveno v letech
1921–1923
na jižní straně tehdejší
periferie
města, ve
stylu
art
deco,
za
podpory
24
členů Společnosti přátel žehu na rozlehlém
parkovitém prostranství.
Jedná se opravdu o unikátní budovu, ale pojďme z krematoria raději ještě zpět k životu...
a oslaďme si ho, třeba perníkem. Jeho výrobou
jsou Pardubice proslulé. Historie výroby perníku je sledována až do 16. století. Právo vyrábět perník potvrdila již v roce 1759 Marie
Terezie. Ve dvacátém století, v období rozkvětu výroby, kdy byla řemeslná výroba doplněna
i průmyslovou výrobou, se už setkáváme s názvy firem: Kapo (nyní Goldfein cz), Melartos,
Východočeské pekárny a cukrárny Pardubice,
Jiba, Perníkář apod. Ve firmách po celou dlouhou dobu pracovali a byli vychováváni odborníci, kteří své znalosti a zkušenosti předávají
svým následovníkům. Mezi největší dovednosti patří bezesporu charakteristické motivy používané při zdobení perníku.
Díky těmto skutečnostem
patří Pardubický perník
mezi nejžádanější výrobky
doma i v zahraničí.
K dalším významným objektům města patří i místní pivovar. Pivo se
v Pardubicích vyrábělo již
ve 14. století, jeho největší
rozvoj pak nastal v 15. a 16.
století za vlády Viléma z Pernštejna. A aby se Vám po pivu
netočila hlava, můžete si ještě
udělat procházku pod pardubickými památnými stromy.
Jsou velmi vzácné a krásné, a je jich tady hodně. Jejich nalezení však už necháme na Vás. Až
se do města (nejen) s vůní perníku vypravíte,
určitě je uvidíte...
text: Alexandra Stušková, DiS.
zdroj a foto: www.pardubice.cz a Vl. Stuška
Perník Janoš
Tradice, kvalita a kreativita
Pardubický perník, vyrábějící se u Janošů, navazuje na staletou rodinnou tradici cukrářské
perníkářské výroby a městu Pardubice i pardubickému kraji dělá velmi dobré jméno.
Josef Janoš – držitel řádu Sv. Ambrože a Medaile města Pardubice za zásluhy, zasvětil do tajů
uměleckého řemesla svého syna, který se stal vítězem soutěže Podnikatel pardubického kraje
v kategorii Živnostník roku a získal také vícenásobně titul Cukrář perníkář roku.
Perníky od Janošů jsou vyráběny z domácích surovin a bez přidávání konzervačních látek. Mimo
základní suroviny obsahují pravý včelí med, meruňkový džem a speciální směs koření do perníku.
Jsou vhodným dárkem a potěšením pro děti i dospělé, ke dnům všedním i svátečním...
V roce 1958 vytvořil pan Josef Janoš umělecky zdobené perníkové srdce na světovou výstavu
v Bruselu, kde ho obdivovala sama belgická královna. Také britská princezna Anna dostala
při návštěvě Pardubic perník od Janošů – v podobě perníkové chaloupky, ve které se skrývala
šperkovnice s krásnými perníčky, zdobenými jako jemné šperky.
V roce 2009 byl Pavel Janoš s doporučením Muzea perníku právem korunován
na Krále perníku! Vyrábí přece „královsky dobrý“ perník. Z jeho mistrovské
dílny vzešlo také již šest Královen perníku, oceněných na slavnostech perníku na
Pardubickém zámku. Vzorů v sortimentu je nepočítaně a nechybí v něm ani perníčky
s uměleckou a divadelní tématikou.
Provedení perníků od Janošů je originální, kreativní a čisté. Musíte si však pro ně přímo
do Pardubic, nebo si je objednat. „Jsme malá firmička a děláme ruční práci, takže zahraniční
trhy rozhodně nedobýváme... I když pravdou je, že naše perníky už svět obletěly, ať už v podobě
maloseriových, nebo jednotlivých zakázek, pro konkrétní osobu. Dělali jsme například perníkový
kostel pro arcibiskupa Johna Vlazneho do USA nebo srdce jako dárek do Japonska i s nápisem
v japonštině“: říká pan Janoš, který Vám zároveň přeje potěšení z jejich perníčků, jak pochutnáním,
tak hlavně pohledem.
Výroba a prodej perníku – Věry Junkové 306, 530 03 Pardubice , tel: 466 261 167
Prodejny v ul. Jindřišská (za divadlem) a K Polabinám (u OD Tesco)
25
www.pernikjanos.cz, [email protected]
fenomén
Každé větší město má zpravidla svůj, jak se říká, kulturní svatostánek. Co například
znamená pro Prahu Národní divadlo, to znamená pro město Pardubice Východočeské
divadlo. A že se nejedná o divadlo ledajaké, o tom svědčí i nedávné, již sté výročí! jeho
otevření. Kdyby stěny této krásné budovy mohly promluvit... promluvily by. A určitě by
to byl příběh velmi poutavý. Vždyť byly svědky tolika historických událostí, naslouchaly
hlasům tolika uměleckých osobností, prošly kolem nich tisíce diváků... Bohužel
nepromluví…, a tak to s dovolením uděláme za ně... Fenoménem novoročního vydání je
100let_logo_vcd_color.eps
1
12/4/08
8:11 AM
Východočeské divadlo
Pardubice
Na konci 19. století panoval v Pardubicích čilý divadelní ruch, stále však
chyběla důstojná divadelní budova.
V roce 1880 vznikl Spolek pro zřízení
divadelního domu v Pardubicích, o dva
roky později se pak sešla jeho valná
hromada a byl upsán základní kapitál
2 980 zlatých. Od tohoto kroku však
uplynulo celých 29 let, než bylo divadlo otevřeno. Nejprve se hledala
vhodná parcela, ta byla zakoupena
v březnu 1884. Pak byl vypsán konkurz na stavbu, který vyhrál architekt
Jindřich Fialka. Následovala však léta
plná dohadů o tom, co se má vlastně
stavět: zda divadlo, nebo divadelní
dům s „vedlejšími místnostmi hostinMěstské divadlo v Pardubicích slavnostně otevřeno.
skými“. V roce 1893 byl tedy vyhlášen
Oponu a vlisy na průčelí divadla namaloval akademický
konkurz nový, ale ani jeden z šesti námalíř František Urban, autorem sochy Genia, na čele
vrhů v něm neuspěl, a tak, pravděpobudovy, je akademický sochař Bohumil Kaa. Reperdobně následkem toho, činnost spolku
toár Městského divadla byl sice převážně činoherní,
postupně upadala, až
ale nechyběly v něm ani inscenace
téměř ustala. Po deseti
operní a operetní.
letech nečinnosti spolku
se městská rada usnesPrvním ředitelem se tehdy stal zkula, že nakonec převezšený divadelník Antoš Frýda. V roce
me stavbu na svá bedra.
1914 ho vystřídal mladý Bedřich JeSpolek jí odevzdal své
řábek, který přišel s vysokými umějmění i stavební parleckými ambicemi a kvalitním činoDIVADLO S PARKOVOU ÚPRAVOU, 1910
celu s podmínkou, aby
herním souborem. K hostování zval
stavba začala co nejdříve. Městská
i takové významné herce, jako byli např. Leopolda Dorada vyzvala Antonína Balšánka,
stalová či Eduard Vojan. Od roku 1927, až do konce mezijednoho z renomovaných architektů
válečné éry, působil ve funkci ředitele Vladimír Wursecese, aby vypracoval plány. Po ješer, renomovaný operní pěvec a dirigent. Jeho divadelní
jich schválení městské zastupitelstvo
společnost dosáhla úrovně stálých mimopražských scén
povolilo zahájení stavby. Základní
a od roku 1934 vystupovala pod názvem Východočeské
kámen pardubického divadla byl
národní divadlo.
slavnostně položen 16. května 1907.
Avšak ještě tři roky předtím postihla divadlo nepříjemPo dvou a půl letech byla stavba šťastná událost, to když v březnu roku 1931 vyhořelo. Oheň
ně dokončena a 11. prosince 1909 bylo
zničil jeviště, zákulisí se skladem dekorací, a bohužel
26
také nádhernou Urbanovu oponu. Náklady na
rekonstrukci byly velmi nákladné, a proto se na
čas objevovala v repertoáru divadla i opereta
a bulvár.
tická hora. Každoročně připravuje okolo sedmi premiér. Na jevišti můžete spatřit pohádky,
muzikály, dramata i komedie. Stálý herecký
soubor divadla čítá 24 hereckých osobností.
Ve stálém angažmá působí dva režiséři – Jiří
Seydler a Petr Novotný, v poslední době v divadle hostuje i řada jiných špičkových českých
režisérů např. Michael Tarant, Lída Engelová, Martin Glaser, Zdeněk Dušek či slovenský režisér Marián Pecko.
Východočeské divadlo je činorodé v mnoha
směrech. Na jaře bývá také pořadatelem, dnes
již velmi známého a úspěšného soutěžního festivalu nejlepších českých a moravských komedií; GRAND Festivalu smíchu.
A veselo bylo i v minulém měsíci prosinci,
kdy si občané města Pardubic připomenuli
již zmiňované sté výročí otevření budovy
svého divadla. Z této slavnostní události
Vám nabízíme několik fotografií zajímavých hostů... A do samotného divadla si už
zajděte (nebo zajeďte) sami. Nebudete litovat... a až budete procházet podél stěn,
vzpomeňte si, co by Vám asi řekly...
Východočeské divadlo hraje v Městském divadle, v letních měsících pak využívá možnosti
hraní v amfiteátru na vyhlídce hradu Kuně-
»
»
»
»
V roce 1940 ředitel Wuršer, pod nátlakem protektorátního ministerstva školství, na svou
funkci rezignoval. Jeho následníkem se stal
Karel Jičínský, po něm pak následoval první
poválečný ředitel Miloslav Holub. Od srpna
1948 do roku 1953 byl ředitelem Rostislav Volf,
poté Karel Novák. Za Novákova vedení se stalo pardubické divadlo doslova líhní hereckých
talentů. Začínaly zde budoucí divadelní i filmové hvězdy: Slávka Budínová, Josef Vinklář,
Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová, Petr
Haničinec, Jana Štěpánková ad. Silnými léty, co
se týká do počtu hereckých osobností, pak byla
také léta šedesátá. Na prknech Východočeského
divadla dozrávaly takové osobnosti
jako: Jiří Hrzán, Pavel Landovský,
Josef Somr, Věra Galatíková, Jiří
Císler, Jiří Kodet, Gabriela Wilhelmová, Milan Sandhaus ad.
Ve funkci ředitele divadla se, ať už
redakènì zpracováno
z politických či reorganizačních
zdroj: www.vcd.cz, foto: Východoèeské divadlo Pardubice
důvodů, pár jmen ještě vystřídalo.
To však není podstatné, podstatnější je to, že současným ředitelem
je již od roku 1999 Mgr. Petr
Dohnal, zároveň také herec
divadla. Pod jeho vedením se
Východočeské divadlo Pardubice dostalo na prestižní úroveň mezi českými
divadly. Sklízí úspěch nejen na domovské scéHLEDIŠTĚ PŘI GALAVEČERU KE
HERCI KAREL URBÁNEK
ně, ale i na zájezdech a festivalech po celé České
STÉMU VÝROČÍ
A LIBUŠE ŠVORMOVÁ
republice i v zahraničí. V posledních
letech prošlo také několika nákladnými rekonstrukcemi, jak interiéru, tak
exteriéru. Jeviště opět zdobí krásná malovaná opona
a v hledišti svítí
lustr, který byl
ještě v původ- ŘEDITEL DIVADLA PETR DOHNAL
PRIMÁTOR MĚSTA ING. JAROSLAV DEML,
PANÍ LIVIA KLAUSOVÁ A ŘEDITEL DIVADLA
ních Balšánko- S PANÍ LIVIÍ KLAUSOVOU
PETR DOHNAL
REPLIKA MALOVANÉ OPONY
vých návrzích.
skbié dicevadlo
VýchoPdoarčedu
se těší na Vaši návštěvu
VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE, U DIVADLA 50, 531 62 PARDUBICE, WWW.VCD.CZ, [email protected]
PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: PONDĚLÍ–ČTVRTEK: 10.00–18.00, PÁTEK: 10.00–15.30
TEL: 466 616 432, TEL: 466 616 430 – VEČERNÍ POKLADNA
27
zdraví
Rubriku Zdraví jsme tentokrát pojali poněkud netradičně a tematicky
možná, jak se říká – s křížkem po funusu. I když..., možná právě díky
těmto řádkům se už nebude jednat o téma pouze vánoční...
Český kapr
Nekrásnější dny v roce – Vánoce, máme za sebou. V posledních letech se však tyto svátky
stávají převážné svátky konzumními. Ale i přesto..., v přívalu cukroví, chlebíčků, řízků a salátů, nalézáme také ovoce, zeleninu a... kapra.
Zázračnou rybu, jejíž chuť i vliv na zdraví našeho organismu jsou v záplavě přímořských
lákadel často podceňovány. .
Odkud k nám připlaval?
Domovinou kapra je povodí Černého, Kaspického a Aralského moře, a také povodí Tichého
oceánu od Amuru po Barmu. V období mladších třetihor se pak kapr začal šířit dále na
západ a v této době také pravděpodobně
pronikl povodím Dunaje na naše dnešní
území. V Čechách byl kapr dlouhou dobu
rybou neznámou. První kapři k nám dorazili až v 11. století s příchodem mnišského
řádů Cisterciánů. Ti uměli stavět vodní nádrže a rybníky, a navíc od svých řádových bratrů
z bavorských klášterů dostali násadu i cenné
rady pro rybný chov. (Rybí maso bylo totiž to
jediné, co mohli mniši jíst ve dnech náboženského půstu.)
V době Karla IV. se už rybníky zřizovaly nejen
na klášterních pozemcích, ale i na panstvích
podnikavých šlechticů nebo na královských
statcích. V jižních Čechách byla vybudována
v rožmberských državách dokonalá rybniční
soustava, jinde, na hradeckém
panství, bylo už před vypuknutím třicetileté války až kolem
tisíce rybníků. Ryby z panských,
měšťanských, farních a selských
rybníků se prodávaly na trzích
„na džbery“. Kapr stál o polovinu
méně, než třeba štika.
Kapr býval na jídelníčku často.
V 17. století však přestal být běžnou potravou
chudých, neboť vrchnost na sebe převedla
všechna práva rybolovu a pytláctví tvrdě tresta-
28
la. Následná třicetiletá válka, rušení klášterů či
Napoleonova tažení, vyvolaly postupný úpadek rybníkářství. K rušení rybníků přispěl i rozvoj zemědělství. Kdysi běžné postní jídlo se tak
stávalo postupně drahou a vybranou lahůdkou
a kapr mizel i z vánočních stolů. Mohli si ho dopřát jen bohatí. Výrazněji se na vánočním stole
začal objevovat až od poloviny 19. století, byť
v jiné úpravě než dnes, a to hlavně na modro
nebo na černo. Recept na smaženého kapra
s bramborovým salátem je v české kuchařce
zapsán až v roce 1924. Jako štědrovečerní menu bylo toto jídlo pak
všeobecně přijato v českých domácnostech dokonce až o čtvrt
století později.
Kapr – naše pýcha
Kapr obecný, tak jak ho známe dnes, je do
značné míry odlišný od původní říční formy
z povodí Dunaje. Vyšlechtěný kapr – Cyprinus
Carpio – se vyznačuje především rychlým růstem a výrazně větší odolností proti chorobám.
Produkce tržních kaprů se v ČR pohybuje okolo 16 – 18 tisíc tun kapra ročně, což představuje zhruba 90% celkové produkce sladkovodních ryb v České republice. Naše republika je
významným exportérem kapra do mnoha
zemí Evropy. V České republice se sní 80 %
kaprů o Vánocích. Škoda, že tak velkou spotřebu máme jen jednou do roka.
Kapr a zdraví
Sladkovodní ryby, včetně kapra, by se měly
vedle mořských ryb na našem jídelníčku objevovat pravidelně. Jejich maso obsahuje více
živin, než kterékoliv jiné. Z pohledu obsahu
bílkovin (16–20 %) je kapr srovnatelný s kvalitním masem teplokrevných zvířat, bílkoviny rybí svaloviny mají pro člověka mimořádný
význam. Rybí maso obsahuje také celou řadu
minerálních látek, vitamínů, vzácný jód, rybí
tuk a další. Někteří z nás dodnes vzpomínají,
jak v dětství s odporem polykali lžičku rybího tuku. Dobrý
nebyl, ale zdravý ano. Je totiž
koncentrovaným zdrojem
omega 3 mastných kyselin,
látek, které výrazně snižují riziko srdečních chorob
a nemocí krevního oběhu,
zmírňují některé příznaky
lupénky, jsou nezbytné pro zdravý vývoj očí.
Poslední studia efektu těchto kyselin ověřila,
že také napomáhají rozvoji mozku dítěte v těle
matky a redukují rizika předčasného porodu.
Je třeba zmínit i vynikající stravitelnost rybího
masa. Ta je dána jeho příznivou strukturou,
tedy kratšími svalovými vlákny a zanedbatelným množstvím nestravitelného vaziva. Toho
je v rybí svalovině jen 2 až 5 %, tedy zhruba čtyřikrát méně než ve velice kvalitním hovězím.
Proto také maso sladkovodních ryb opouští náš
žaludek už za 2 až 3 hodiny po požití. U sladkovodních ryb stojí za zmínku i přítomná skupina
extraktivních látek, které dodávají masu jejich
typickou chuť a vůni, výrazně jemnější ve srovnání s rybami mořskými.
Chov dominantně konzumovaného kapra,
členy Rybářského sdružení České republiky,
lze označit za organický (dříve biologicky čistý
či ekologický) produkt, navíc garantovaný i registrovanou ochrannou známkou Český kapr.
Tato naše chovná „rybička“ je vysoce jakostní
a mnoha odborníky na zdravou výživu je pokládána za jeden ze základních kamenů, na
kterém by zdravá výživa měla být postavena.
A závěrem trochu kapřích tradic...
Jedním z nejznámějších tradičních zvyků je
položení kapří šupiny pod talíře na štědrovečerním stole, jak pro štěstí, tak také pro to, abychom měli v příštím roce dostatek peněz. Ze
stejného důvodu si někteří lidé schovávají kapří šupinu z vánočního kapra i do peněženky.
Dalším zvykem bývá pouštění vánočního kapra na svobodu. Nicméně o této tradici se vedou
již dlouho rozporuplné debaty, neboť většina
ryb tento bohulibý čin často nepřežije.
Ještě bychom také zmínili kapra jako hlavní chod tradiční štědrovečerní večeře. Jeho
klasická vánoční úprava se v různých domácnostech liší. Nejčastější bývá smažený v trojobalu; hladká mouka, vejce,
strouhanka, doporučuje se smažit na
sádle.
A na ostatní recepty si už otevřete
kuchařku, my totiž spěcháme...
pořídit si rybářský lístek ))
redakce
zdroj a foto: wikipedia.cz a archiv ŽU
29
historie
Historie èokolády
30
Až budete po Vánocích postupnì
otrhávat ze stromeèku rùzné èokoládové figurky, mìli byste si pøitom
uvìdomit, že není èokoláda jako
èokoláda, že ta pravá je jen jedna a Vy
ji možná po pøeètení historie jejího
vzniku už poznáte také.
val denně až 50 šálků čokolády, která mu byla
servírována pouze ve zlatých (!) nádobách na
jedno použití.
Dávná historie
Cesta do Evropy
Čokoláda je bez nadsázky starší než leckteré
světové náboženství. První zmínky o ní se objevily již u olmécké civilizace, přibližně tisíc let
před Kristem, ačkoliv vynález čokolády se oficiálně připisuje až pozdějším civilizacím Mayů
a Aztéků. Olmékové žili na pobřeží Mexického
zálivu, kde byli pro pěstování kakaovníku velmi
příznivé podmínky. Čokoláda se vyrábí z kakaových bobů, rostoucích na kakaovníku, který
se původně nacházel pouze v pralesích Jižní
a Střední Ameriky. Mayové rozšířili pěstování
kakaovníku i do dalších oblastí Střední Ameriky. Z kakaových bobů uvařili hořkou tekutinu prý jako první. Tento „čokoládový“ nápoj
pak používali při různých rituálech. Kakau též
přisuzovali zvláštního Boha, na jehož počest
slavili svátek výsadby, při které obětovali psa,
nebo drželi třináct nocí celibát, čtrnáctou noc
strávili s manželkami a teprve potom boby zaseli. Aztékové označovali kakaovou „pochutinu“ jako zdroj energie s afrodiziakálními účinky
a duchovní moudrostí. Původní chuť čokolády
byla velice hořká, proto kakaové boby nejdříve
fermentovaly, pražily a drtily. Rozdrcené je pak
zahušťovaly kukuřičnou moukou, přidávaly do
nich také med nebo různé koření (vanilku, chilli). Tuto pochoutku nazývali chocolatl. Původní hustý nápoj nebyl zdaleka tak lahodný jako
dnešní kakao, přesto byl velmi vzácný a pít ho
mohli jen vyvolení, chudá vrstva k němu přístup neměla. Aztécký král Montezuma II. dokonce nepil nic jiného, traduje se, že konzumo-
Prvním Evropanem, který se s kakaovými boby
seznámil, byl Kryštof Kolumbus. Ten v roce
1502 na své čtvrté a poslední cestě do Ameriky potkal blízko Hondurasu velkou kanoi
plnou kakaových bobů. Třebaže jemu ani posádce hořký nápoj nechutnal, vzal při zpáteční
cestě několik bobů i sebou do Evropy. Svého
času měli kakaové boby kromě využití nápoje
i funkci platidla, za které se dalo
nakoupit prakticky cokoliv, což
správně pochopil až španělský
dobyvatel Fernando Cortéz po
neúspěchu Kolumba, který přivezl „čokoládu“ do Evropy sice
jako první, ale bez valného úspěchu. Dějiny samotné „čokolády“ bychom tak
mohli datovat „až“ od 15. března 1519, kdy
Cortéz přistál u mexických břehů a zmocnil se
kvetoucí říše Aztéků. Avšak aztécký míchaný
nápoj se u Evropanů hned obliby nedočkal.
Teprve v polovině 16. století, když misionářky
v Mexiku vymyslely nový recept a do kakaové
hmoty začaly přidávat cukr, vznikl tak nápoj
nejen výživný, ale také chutný. Trvalo pak jen
krátce, kdy se rozšířil po všech šlechtických sídlech ve Španělsku. Ta si však tento objev zpočátku úzkostlivě chránila. Trvalo značnou dobu,
než se čokoláda dostala i do dalších zemí, a to
především díky pokrevním svazkům se španělskými rody. Nápoj byl ale opět pouze výsadou
vyšších vrstev. V 16. století například doporučil
horkou čokoládu Casanova jako afrodisiakum
Madame du Barry (s jejím portrétem se můžeme setkat na řadě
bonboniér), milence Ludvíka XV.
Dvořané pozdějšího krále, Ludvíka
XVI. už pili čokoládu i několikrát
denně. V polovině 17. století patřily patřily kakaové boby k tak vzácnému
zboží, že se za jejich jeden kilogram
platilo až 3 kg zlata! V polovině 18.
století francouzské
šlechtičny ve velké
míře napájely čokoládou nejen sebe,
ale zejména své milence. Pití čokolády
se začalo stávat moderní záležitostí.
První továrna na èokoládu
Byla založena v Holandsku v roce 1815 firmou van Houten. Holanďané si také roku
1828 nechali patentovat výrobu kakaového
prášku z kakaových bobů, zbavených asi dvou
třetin tuku. Tak se poprvé na trhu objevil výrobek známý dodnes jako kakao v prášku. V roce
1847 objevili pracovníci anglické firmy J. S. Fry
§ Sons, že spojením kakaového prášku, cukru
a rozpuštěného kakaového másla lze vyrobit
čokoládu v pevném stavu. První tabulková
čokoláda tak byla vyrobena v roce 1847
v Anglii, nejprve však byla dostupná jen jako
medicína v lékárně. Nový vynález se hned
od počátku těšil ohromné oblibě
a rozšířil se i do dalších evropských
zemí, včetně Belgie. V 19. století
nastal velký rozmach čokoládových
inovací. Po vynalezení kondenzovaného mléka ve Švýcarsku byl vyvinut
dnes nejpopulárnější druh čokolády, mléčná
čokoláda. Ta první se objevila v roce 1879.
První plněné čokoládové bonbony se objevily v roce 1913. Naší největší čokoládovnou
byla Orionka, založená v roce 1896 Františkem Maršnerem, který v Praze na Vinohradech
původně vyráběl turecký med.
Výroba èokolády
Dnes je čokoláda běžným produktem k dostání v nejrůznějších tvarech a obměnách. Avšak od sklizně
kakaových bobů vede dlouhá cesta.
Výroba čokolády je prakticky plně
mechanizována. Začíná na kakaových plantážích, kde plody kakaovníku obrůstají kmen mateřské rostliny. Uvnitř
plodu bývá 15 až 40 bobů, které se před zpracováním vylupují a suší, následně praží, drtí
a zbavují slupek. Mletím se jádra mění v řídkou
kaši, která obsahuje velké množství kakaového
másla žluté barvy. To se postupně odděluje od
zbylé hmoty, která se zpracovává na hnědý kakaový prášek. V hnětacím stroji se poté kakaová hmota znovu smísí s kakaovým máslem, přidá se cukr a další přísady. Vše se provzdušňuje
a zušlechťuje tepelným zpracováním a přetvořením do čokoládových tabulek, tyčinek, hrudek apod.
I
slupky
a plevy kakaového
bobu se
zužitkují.
Mletím
a pročišt ě n í m
se z nich
získává
kakao.
Vzhledem
k tomu, že příprava čokolády přímo ze suroviny je velmi náročná, celý tento technologický
řetězec nezvládá pouze jedna firma. Jsou společnosti, které se zabývají pěstováním kakaovníku, další připravují čokoládové polotovary,
posledním článkem ve výrobě jsou firmy, které
z čokoládových polotovarů připravují již finální
podobu čokolády. Způsobem přípravy a dávkováním jednotlivých složek čokolády dostáváme klasickou čokoládu, kterou rozdělujeme
na hořkou a mléčnou. Setkáváme se také
s různými náhražkami, jako jsou např. čokoládová poleva nebo bílá čokoláda. Nic na světě
však nemůže nahradit neodolatelnou a lahodnou chuť pravé čokolády! A jak ji poznáme?
31
historie
Druhy èokolád
Podle poměru základních výrobních surovin se čokoláda
dělí do několika druhů.
Pravá (tmavá, hořká) čokoláda: vzniká výhradně zpracováním bobů kakaovníku (kakaová hmota, kakaové máslo, kakaový
prášek) s přísadou cukru (sacharózy) a lecitinu. Lesk, tvrdost a rozpouštění na jazyku jsou
výsledkem použití čistého kakaového másla
jako jediného tuku, bez použití jakýchkoliv jiných tuků.
Imitace čokolády: zatímco pravá čokoláda
obsahuje výhradně přísady, které vznikají při
přeměně bobů kakaovníku, obsahuje imitace čokolády pouze kakaový prášek s nízkým
obsahem tuků. Kakaové máslo se nahrazuje
rostlinnými nebo živočišnými tuky. Imitace se
používá hlavně jako čokoládová poleva na sušenky, zmrzlinu apod.
Mléčná čokoláda: vzniká přidáním sušeného
mléka do čisté čokolády. Čokoláda má sladší
chuť.
Bílá čokoláda: obsahuje zpravidla jen kakaové máslo a žádnou kakaovou sušinu, navíc se
doplňuje karamelizovaným sušeným mlékem.
Méně kvalitní druhy postrádají i chuť pravé čokolády.
Jednotlivé druhy čokolády tedy obsahují různé
podíly kakaové sušiny a kakaového másla. Nejjemnější druhy mají vždy
vysoký podíl obojího, v průměru kolem 35 % z celkové
hmotnosti (ale může to být
i 50 nebo dokonce i 70 %).
V méně kvalitních druzích
čokolády bývá kakaové
máslo nahrazeno rostlinným olejem nebo jiným potravinářským tukem.
Vliv èokolády na organismus
Ať už si dopřejeme čokoládu hořkou
či mléčnou (s tou však opatrněji), její
nezaměnitelná chuť nás už neopustí.
Pravá čokoláda navíc obsahuje prvky
prospěšné našemu zdraví. Tím prvním je alkaloid theobromin – hořký
alkaloid kakaovníku, který zahrnuje
podobné látky jako theofylin a kofein,
32
tedy látky známé svými povzbuzujícími účinky. Výzkumy potvrzují, že theobromin například také úspěšně
potlačuje kašel. Pravidelné
užívání malého množství
čokolády s vysokým obsahem kakaa, snižuje rovněž
riziko vzniku krevních sraženin. Čokoláda je také zdrojem hořčíku, který
příznivě působí na funkce mozku, chrání tělo
před srdečními chorobami, mrtvicí, vysokým
krevním tlakem a ledvinovými kameny, podporuje také růst kostí. V kakaových bobech je
kromě toho obsažen i tryptofan, látka zvyšující hladinu takzvaného hormonu dobré nálady mozku. Příjemné pocity z čokolády mohou
souviset i s určitým obsahem fenyletylaminu,
látky zmírňující pocity strachu, úzkosti, napětí
a vyčerpání (zvláště ve stáří). Tato látka dokáže
vyvolat silné pocity spokojenosti, jaké mívají
například milenci. Flavanoly, další ze skupin
látek obsažených v kakau a v čokoládě, zase
uvolňují svaly kolem cév a působí na jejich
rozšiřování. Během 2. světové války patřila tabulka pravé čokolády v energetické hodnotě
2500 kJ také k dennímu přídělu vojáků.
Všeho moc škodí
Čokoláda, to jsou také tuky a cukry. Ty srdci,
pokud je konzumujeme v nerozumném množství, určitě neprospívají. Zvláště pokud výrobci
levnějších druhů čokolád nahrazují kvalitnější,
ale drahé rostlinné tuky (kakaové máslo), problematičtějšími náhražkami, ne právě zdravými. Čokoládu by měli jíst s největší opatrností
diabetici, lidé obézní a lidé náchylní k potravinovým alergiím. Například epileptici by ji neměli konzumovat vůbec. Opatrní by měli být
také lidé se zažívacími potížemi nebo s chorobami žaludku, případně žlučníku. Ale těmto
problémům se vyhnete, když si místo desítek
levných náhražek, koupíte jednou za čas, sice
o něco dražší, ale opravdovou čokoládu. Její požitek se pak pro Vás stane
stejným rituálem, jako
kdysi u Mayů a Aztéků.
redakènì zpracováno
zdroj a foto: wikipedia a archiv ŽU
z lásky k čokoládě
Tajemství dokonalé čokolády firmy HACHEZ spočívá v použitých odrůdách kakaa, které se již po staletí vyskytují pouze na několika málo
místech naší planety. Čokolády Cocoa d´ Arriba a Cocoa de Maracaibo v sobě spojují vysoký podíl kakaa s jemnou, ovšem
kakaově intenzivní chutí.
Špičkové odrůdy kakaa z Ekvádoru a Venezuely,
které zpracováváme v souladu s jakostními
požadavky Josefa Emile Hachez, jsou
příčinou, proč se naše čokoládové
kreace staly mimořádnou
pochoutkou i pro ty
nejnáročnější
znalce čokolády.
Zastoupení pro Českou republiku:
Procházka-čokoládové speciality, tel./fax: +420 235 300 607
Email: [email protected], www.cokoladove-speciality.cz
33
vzpomínka
Vlasta Fialová
Pøi vyslovení
love názvu filmu Divá Bára,
se nám ihn
ihned vybaví tváø jedné
jkr
z nejkrásnìjších
èeských hereèek.
N
Narodila se i zemøela v mìsíci lednu
a my ji proto právì nyní vìnujeme
Vzpomínku... A také proto, abychom si pøipomenuli, že krásných
rolí v životì této umìlkynì bylo
daleko více.
S maminou
Vlasta Fialová se narodila 20. ledna 1928
v Brně. Její rodiče, kteří působili v brněnské
opeře, ji od narození brávali s sebou do divadla.
Spávala tam v koši na kostýmy a možná už tehdy snívala sen o své první roli. Přání se vyplnilo
velmi záhy, neboť poprvé vstoupila na jeviště,
když jí byly teprve čtyři roky, jako „Dívenka
s panenkou“ v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. V dětství dále vystupovala
ve školním divadle, baletní škole Ivo Váni Pso- řehole ochránit. Jeho argumenty však mladou
ty a dětském
a cílevědomou slečnu dostatečS rodièi a bratrem
sboru pod veně nepřesvědčily. Oporu pro své
dením Rafaela
umělecké ambice našla u manželů
Kubelíka. Úzké
Waltrových. Ti ji také připravili na
sepětí s divaúspěšné složení přijímacích zkoudelním
prošek na konzervatoř.
středím u ní
brzy vyústilo
Nedlouho na to byl vyhlášen prov touhu pokutektorát a vysoké školy, konzersit se o studia
vatoře nevyjímaje, byly uzavřeny.
na
herecké
Vlasta Fialová si jako náhradu
konzervatoři.
zvolila studia na učitelském ústaRodiče ji však
vu. Příprava na pedagogickou
od jejího záměru zrazovali. Proti byl především činnost ji však příliš nebavila a s obtížemi si
tatínek, který ji chtěl před negativy umělecké hledala i vztah k malým dětem. Svůj postoj
34
však změnila v době velkého náletu na Brno,
kdy náhle pocítila obrovskou zodpovědnost.
Neuposlechla tehdy rozkazu a na znamení sirén neposlala svěřené děti domů. Místo toho
se s nimi ukryla v malé továrně a tím možná
některým z nich zachránila život.
Tragický zážitek z válečných let, kdy jako zázrakem unikla před bombardováním Brna, se hluboce vepsal do její mysli a měl jistě významný
podíl na dalším utváření její osobnosti. Následkem ničivého náletu byl srovnán se zemí i dům
v Brně-Židenicích, v němž vyrůstala. Osud
tomu chtěl, že společně
se svými rodiči nalezla
dočasné útočiště v hledišti Mahenova divadla.
Celý život vzpomínala
na těch několik týdnů
přímé
provázanosti
s milovaným divadlem,
kdy byla jejím jediným
domovem jedna z diváckých lóží.
Posluchaèka konzervatoøe
Válečná léta byla smutná, nicméně Vlasta Fialová i její nejbližší je ve zdraví přežili. Po válce
měla příležitost dostudovat vytouženou konzervatoř a vrhnout se do pracovního života.
Přestože brány brněnského Zemského divadla
jí byly otevřeny dokořán, touha po potvrzení
talentu i čerstvě nabitých znalostí hnala Vlastu Fialovou na oblast. První angažmá získala
v Opavě, kde dlouhá léta působili její rodiče.
Počáteční nesnadné podmínky rychle překonala a vychutnávala si zde řadu pracovních
příležitostí. V opavském divadle objevila také
krásu melodramu, který ji provázel po celý její
profesní život. Později ho vyučovala dokonce
na JAMU.
Ještě jako členka
opavského divadla
natočila v roce 1949
svůj první a nejznámější film Divá
Bára. Do povědomí
široké
veřejnosti
tak Vlasta Fialová vstoupila v okamžiku, kdy
česká kinematografie umělecky stagnovala
pod tíhou socialistického realismu. Kvantita
převažovala nad kvalitou a znárodněná kine-
matografie pohrdala uznávanými osobnostmi.
Filmový průmysl dával přednost novým „neokoukaným“ tvářím, které nabíral ve velkém
měřítku podle jednotného kritéria: splnit alespoň vizuální představu socialistického umělce
a tvůrce. Vlasta Fialová vyhověla všem dobovým požadavkům. Svým uměleckým výkonem
i osobním postojem je však mnohonásobně
převýšila. Divadelní zkušenost ji naučila ctít
herecké řemeslo a ke každé roli přistupovat
s velkou precizností a analytičností. Stejné návyky promítla i do filmu, který
jí navíc dal příležitost uplatnit
i její sportovní nadání – létání
a skoky do vody. Po úspěchu
Divé Báry natočila několik
dalších snímků, z nichž asi největšího diváckého úspěchu
dosáhl sportovní dokument
režiséra Čeňka Duby Vítězná
křídla (1950). Za zmínku stojí také epizodní role ve filmu
Václava Kršky Z mého života
(1955), v němž si zahrála paní
Fröjdu – Švédku, která hostí Bedřicha Smetanu v Praze. Tento film byl dokonce oceněn na
benátském filmovém festivalu. Svou nevšední
krásou okouzlila Vlasta Fialová filmové diváky
např. také v koprodukční filmové pohádce Legenda o lásce (1957), kde hrála vládkyni orientálního města Arzenu a zároveň i starší sestru princezny Širín, kterou ztvárnila mladičká
Jana Rybářová.
Po opavském angažmá přijala Vlasta Fialová
ještě nabídku do Olomouce, odkud se v roce
1950 na přímluvu tehdejšího ředitele Národního divadla, Aleše Podhorského, vrátila zpět
do Brna. V tamním souboru tehdy převládala
starší generace umělců a bylo ho třeba doplnit
mladými herci. Společně s Vlastou Fialovou nastoupila do souboru například Viola Zinková
nebo Helena Kružíková. Činohře brněnského
Národního divadla pak Vlasta Fialová zůstala věrná po celý zbytek svého profesního života. Její první rolí po jejím „návratu“ do
Brna byla Anička v Jarišově hře Patnáctý březen, kterou si zahrála po boku svého kolegy,
Martina Růžka. Významnější úlohou však byla
kněžna v Jiráskově Lucerně, v nepříliš vydařené inscenaci Miroslava Janečka j.h.. Kněžnu si
35
vzpomínka
❮❮ Pašije,
1965,
ND Brno
Strakonický dudák, 1951, ND Brno
❯❯
❮❮ Totalní kuropìní,
1961, ND Brno
36
Matka Kuráž, 1964,
ND Brno
❯❯
❯❯
Vlasta Fialová zahrála dokonce několikrát, a to
jak na divadle, tak v televizi. V prvních deseti
letech v Mahenově činohře prověřovala své
umělecké schopnosti a hledala svůj osobitý výraz i místo v zaběhnutém souboru. Svůj
temperament a spontánní projev využila nejprve v komediálních kusech, například jako
Marie v Shakespearově Večeru tříkrálovém.
O něco později už vystoupila jako Jánošíkova Anka a nebo Tatjana Voroncovová z Paustovského Puškina. Na přelomu padesátých
a šedesátých let se zařadila po bok agilních
členů souboru čekajících na nástup nového
uměleckého vedení Miloše Hynšta. Prosadila se svojí schopností nadhledu a odstupu,
i schopností aktivovat vztah mezi jevištěm
a hledištěm. V roli německé dívky – šansoniérky, zazářila v dramatické prvotině Ludvíka
Kundery Totální kuropění. Svým drsným, ale
příjemně zabarveným hlasem, si podmanila
mnoho obdivovatelů. Výjimečná přitažlivost
společně s nenuceným pohybem i gestem, ji
zajistila množství krásných rolí. Za všechny ještě nezapomeňme zmínit, Alžbětu I. Tudorovnu
ve stejnojmenné hře Alžběta Anglická nebo
Ježíšovu matku v Komedii o umučení.
Stromy, 1993, ND Brno
V roce 1964 byla jako šestatřicetiletá jmenována zasloužilou umělkyní a stala se tak nejmladší zasloužilou umělkyní na území tehdejšího
Československa. Vrcholem výrazové zralosti
pro ni byla titulní role v Brechtově Matce Kuráži a jejích dětech v režii Miloše Hynšta. Za
zmínku stojí jistě také její vdova Aase v Ibsenově Peeru Gyntovi, Káča z Drdových Hrátek
s čertem a Celestýna z Calábkova zpracování
španělské předlohy pod názvem Zavraždění
svaté Celestýny. Každé z výše uvedených postav dokázala Vlasta Fialová vtisknout i něco
ze své osobnosti, což mělo za následek, že její
charaktery se vždy odlišovali od tradičního
pohledu. Snad nejzřejměji se tato skutečnost
projevila v alternacích s jinými herečkami. Mám na mysli především
slavné brechtovské inscenace
Kavkazský křídový kruh nebo již
zmiňovanou Matku Kuráž.
Zatímco na jevišti upoutala především v alternacích, ve filmu
zaujala svou jedinečnou a nepřekonatelnou osobností. Ani sebevětší úspěch na filmovém plátně
ji však nepřivedl k rozhodnutí
odstěhovat se do Prahy a stát se
hvězdou vzešlou z filmových ateliérů. Důvody, které rozhodli o upřednostnění
divadla před filmem, shrnula Vlasta Fialová
ve své autobiografii: „Myslím si, že každý herec
má stát na jevišti před publikem. Kamera nikdy
nenahradí atmosféru, která se vytváří přímým
stykem s divákem, a je rozhodně inspirativnější
❮❮ ❮❮
Moralka paní Dulské,
1973, ND Brno
❮❮ Alžbìta Angická,
1972, ND Brno
než klapka nebo červené světýlko nad režijním
pultem“. Argumentů však bylo mnohem více.
Vlasta Fialová byla obsazována do krásných
rolí, těšila se velké oblibě u publika i v zákulisí
mezi svými spolupracovníky. Inspirativní pro
ni byla například setkání s kolegy Helenou Krtičkovou a Karlem Högerem. A nedala dopustit
ani na ostatní členy souboru; Jaroslava Lokšu,
Františka Šlégra, Františka Kliku nebo Jarmilu
Kurandovou.
Její tvůrčí práce, se mimo divadlo a film, projevila také v televizi a v rozhlase. Pamětníci jistě
nezapomněli na roli kněžny v televizním přepisu Jiráskovy Lucerny z roku 1967. Rozhlasovým posluchačům se při vyřčení jejího jména
možná vybaví recitace básní, melodramů, studovaných pod režijním dohledem Vladimíra
Vozáka nebo její krásný šansonový zpěv. Skvělým výkonem byla Elina Makropulos z televizní
nahrávky Janáčkovy opery, kde obdivuhodným způsobem zvládla herecký part. Hlas Vlasty Fialové je zaznamenán i na gramofonových
deskách.
V roce 1993 obdržela Vlasta Fialová SENIOR PRIX.
Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT
UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.
Ačkoli v polovině 70. let zápasila Vlasta Fialová
s vážnými zdravotními problémy, zůstávala na
jevišti do pozdního věku, neboť jak sama říkala, neustále toužila po naplnění pocitu z dobře
odvedené umělecké práce. Na jevišti naposledy vystoupila i v den svého úmrtí 13. ledna
1998, jako Stařenka v dramatizaci Roku na vsi,
bratří Mrštíků.
Vlasta Fialová ctila herecké řemeslo, šla si vždy
za svým cílem a zůstala neoblomná ve svých
zásadách. Vzpomeňme společně její překrásnou tvář, ušlechtilou povahu i umělecký odkaz, který k nám, alespoň z obrazovky, čas od
času stále promlouvá.
Text: Mgr. Justina Kašparová
Foto poskytl: archiv ND Brno a archiv A. Rùžièky
Náročné povolání herečky však Vlasta Fialová nikdy nenadřazovala svému soukromému
životu, ten byl pro ni stejně důležitý, jako kariérní vzestup. Byla přesvědčena o vzájemné
propojenosti a harmonii těchto dvou pólů. Během svého života se dvakrát provdala. Poprvé
uzavřela sňatek se svým spolužákem z JAMU,
Jiřím Tomkem. Ve druhém manželském svazku
setrvala se svým dlouholetým přítelem a spolužákem z konzervatoře, Zdeňkem Kampfem,
s nímž má jediné dítě, syna Jiřího. Kromě osobních sympatií je spojoval i společný zájem, jímž
bylo cestování. Jedním z nezapomenutelných
zážitků Vlasty Fialové byla návštěva Říma, při
níž se náhodou osobně setkala se svými filmovými idoly – Marcellem Mastroiannim a Jamesem Masonem.
37
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
únor–duben / Výstava 200 let od narození Karla Hynka Máchy. Mapy. Máchův kraj – jedinečná
přehlídka map a kreseb souvisejících s Máchovými cestami je v Galerii Klementinum.
www.macha-2010.cz
10.–18. března / Jeden svět – 12. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech.
Festival bude zahájen v Praze a poté, v průběhu března a dubna navštíví dalších 28 měst ČR. Kromě
projekcí jsou pro návštěvníky připraveny panelové diskuse, výstavy, koncerty a doprovodné akce.
www.jedensvet.cz
Třebíč
2.–28. března 2010 / Festival divadla 2-3-4 herců – VIII. ročník přehlídky profesionálních divadel
v Třebíči. Pořádá Městské kulturní středisko v Národním domě.
www.upm.cz
Pardubice
13. a 14. února / Johann Strauss ml. – Karl Haffner – Richard Genée – Netopýr. Návrat operety
na pardubické jeviště. Plesová atmosféra Vídně, operetní melodičnost, působivá výprava, nosné
komediální situace. Bližší informace o premiéře na internetových stránkách.
www.vcd.cz
Litoměřice
3. února 2010 / Vzácné setkání legendární dvojice bratrů Honzy a Františka Nedvědů – koncert
při němž se oba bratři opět setkají na jednom podiu, aby zazpívali písničky ze svého sólového
i společného období. Začátek v 19.30 hod. ve velkém sále Domu kultury.
www.mkz-ltm.cz
Plzeň
15. února–21. března / Smetanovské dny – 30. ročník největšího plzeňského hudebního festivalu
klasické i alternativní hudby. V rámci jubilejního ročníku zazní koncert Messa da Requiem od italského
skladatele Giuseppe Verdiho. Informace o programu a předprodeji vstupenek na
www.smetanovskedny.cz
13. února / Zoltán Egressy – Portugálie. Poetická tragikomedie rozehrává vztahy a události, jimiž žijí
štamgasti jedné vesnické hospody. Příběh lásky a mladických ideálů potěší příznivce poetiky Bohumila
Hrabala. Premiéra v Komorním divadle od 19.00 hod.
www.djkt-plzen.cz
Mikulčice
20.–21. března / Festival otevřených sklepů na Slovácku – příležitost k osobnímu setkání s vinaři,
jejich víny, sklepními uličkami, místní gastronomií i folklórem. Milovníci vína mohou navštívit více jak
50 sklepů v několika sousedních obcích.
www.czechtourism.cz
Hluboká
listopad 09–březen 10 / Zimní prohlídková trasa pro ty, kteří nechtějí čekat až do otevření
turistické sezony. Vzhledem k omezenému počtu návštěvníků je nutné objednat se předem.
www.zamek-hluboka.cz
Olomouc
11. února / Arnošt Goldflam – Ženy a panenky – Moravské divadlo Olomouc od 19.00 hod.
Rodinný život je komplikovaný. V inscenaci výhradně o ženách se představí známé i nové tváře dámské
části souboru činohry pod režijním vedením Hany Mikoláškové.
www.moravskedivadlo.cz
kulturní výbìr sestavila: Mgr. Justina Kašparová
38
Kalendárium
SENIOR PRIX – cena,
kterou udìluje NADACE
ŽIVOT UMÌLCE jako
podìkování za celoživotní
umìleckou èinnost.
Paní Zdeòka Balounová (Herecká asociace)
narozena 6.12.1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1996
Prosinec 2009
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
dodateènì blahopøeje všem
uvedeným jubilantùm k jejich
narozeninám.
Pan Milan Dvoøák (Umělecké sdružení ARTES)
narozen 6.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2007
Pan Jiøí Kratochví l (Společnost koncertních umělců)
narozen 8.12.1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1996
Pan Josef Bastl (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
narozen 12.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1999
Paní Dagmar Baloghová (Společnost koncertních umělců)
narozena 13.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Paní Jarmila Mrázová (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 14.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2005
Paní Anna Krejèí (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 22.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2002
Paní Marie Polášková (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 22.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2002
Pan Ivo Niederle (Herecká asociace)
narozen 26.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1999
Pan Lubomír Šterc (Umělecké sdružení ARTES)
narozen 29.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2002
_ ___ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________
PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
Nadaèní
listy
Nadaèní listy
Nadaè
N
d è níí listy
Nadaèní listy
Na daè ní list
y
JAR OS LAV
ÈEJKA
básník
pohybu
ZITA
TOVÁvíínnk
u...
KABÁles
ou vee n
e ou
obbl
no
s no
slo 2 final.indd
JJiøí
Jiø
øøíí
S
SUC
SU
U
UC HÝ
Ý
SUCHÝ
Gentlemanem
Ge
entlemanem
KAREL
FIALA
v kkaždé
aždé dobì
zpíval lidem
ze støech...
28.5.2008 9:33:41
zpíval lidem
ze støech...
Zo rk a Ko
Antonie
nie
oho
h outo vá
dech
e ovky
r l íkko
o v á Královna èeské dde
Hegerlíková
o
Dáma (nejen)
nneejen) s kam
kaméliemi ...
è.4/08 èervenec
srpen
è.6/08
è.6/0
08–øíjen
Nadaèní listy
è.4/08
8 èervenecc – srpen
è. 18/prosinec
2009–leden 2010
1
è. 11/duben 2009
è.7/08
èè.7/0
è.7
.7/0
7/08
7/08
/0
08 listopad
llis
listo
isto
stoppad
paad
ad
8 8:41:18
15.4.200
Nadaèní listy
ty
è. 14/èervenec–srpen
14/èerven
/èervenec–srp
èervenec–srpen
pen 2
2009
009
Nadaèní
N
Nad
d
listy
è. 16/øijen 2009
Nadaèní listy
Jaroslav
Jarosla
Jaro
oslav
slav
l vS
Suchánek
á n ek
Eva Hruškováá
Eva Pilarová
ill a rová
… ctí
ct èeský
skýý jjazyk
azyk
az
– šśastná Popelka
ellk a
èè. 13/èerven 2009
9
è.8/prosinec 08–leden 09
osobnost
Radko Haken
Nadaèní listy
è 15/záøí
è.
15// áøí 2009
2009
osob
osobnost
vzpomínka Waldemar
vzp
ar Matuška
fenomén Z
Zlatý
latý Slavík
la
Pardubice
vzpomínka Vlasta Fialová
Nadaèní listy
osobnost
Krása a temperament...
osobnost
talent
è. 12/kvìten 2009
200
09
Mikulov
Václav Žilka
krásy naší zemì
krá
vzpomínka
vzpo
krásy naší zemì
Ema Skálová
Soòa
S
oò Èervená
Nina Jiránková
Jan Hofman • vzpomínka Nelly Gaierová
Kalendárium
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
dodateènì blahopøeje všem
uvedeným jubilantùm k jejich
narozeninám.
narozen 12.1.1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1999
Leden 2010
SENIOR PRIX – cena,
kterou udìluje NADACE
ŽIVOT UMÌLCE jako
podìkování za celoživotní
umìleckou èinnost.
Pan Gustav Vondráèek (Herecká asociace)
Pan Milan Riehs (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 17.1.1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2006
Paní Jarmila Hylasová-Kovalová (Herecká asociace)
narozena 25.1.1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1993
_____ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________
PØEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 150 Kč
roční předplatné 300 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum ......................................................
40
Podpis ..................................................................
HRA DANA GORDONA
podle filmu společnosti MGM, námět Barry Morrow
scénář Ronald Bass a Barry Morrow
uváděno po dohodě se společnosti MGM ON STAGE,
zastoupenou Darcie Denkert a Deanem Stolberem.
režie Petr Kracik
V hlavních rolích Radek Valenta a Jan Konečný
Premiéra 20. a 27. února 2010
www. divadlopodpalmovkou.cz