ORL číslo 201311

Transkript

ORL číslo 201311
O
tevřený
R
ozšalovávací
L
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu
číslo 2013-11
Motto:
Pokud bude převládat kult konzumu, sobectví a bezohlednost, pak nám není pomoci. Bez hodnotové proměny společnosti
to nepůjde.
Petr Havlík
http://orl.bloger.cz/
Obsah čísla
Filozof Cílek: Mám pocit, že nás odírají ze všech stran. Narušují naši svobodu......................................................3
Jen sociální?....................................................................................................................................................................... 4
Co říkají volební hesla (I.)................................................................................................................................................. 6
Morphic Resonance & Morphic Fields: Collective Memory & the Habits of Nature..............................................7
Světu (i nám) vládnou věřitelé...................................................................................................................................... 10
Kde je česká střední třída?............................................................................................................................................. 11
Keller: Odtrhl se vršek pyramidy, neschopní zůstávají na špici...............................................................................12
Too Many Years Of Lies from Mossadeq to 9/11....................................................................................................... 13
NSA a GCHQ mají klíče od vašeho elektronického podpisu....................................................................................16
Pinochet nám vzal nejlepší léta života........................................................................................................................ 17
Český expert popsal "špinavou" roli USA v Sýrii a jinde: Vraždí se nevinní...........................................................19
Česká pravice ve věku tržní civilizace.......................................................................................................................... 21
Jan Keller pro DR: Navrhuji poslat na Bakalu exekutora......................................................................................... 23
Zpráva pro české politiky před volbami...................................................................................................................... 24
Typ dnešní "čtvrté války" vedené USA a Západem.................................................................................................... 25
Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu.......................................................................................... 27
Traktát o postmoderní hlouposti (De stultitia novissimorum)...............................................................................29
1. Metoda zkoumání aneb Rozlišování epochální krize....................................................................................................................................... 30
2. Krize vzdělání aneb Zapomenutí vzdělanostní diference................................................................................................................................ 31
3. Krize vědění aneb Zapomenutí metodologické diference............................................................................................................................... 37
4. Krize vidění aneb Zapomenutí synoptické diference...................................................................................................................................... 40
5. Postmoderna aneb Vítězství binární diference............................................................................................................................................... 45
Crop Circles: Messages From the TimeWave?............................................................................................................ 47
Západ je v pasti a degeneruje. Levicová ekonomka Švihlíková bez servítek........................................................51
Nahý císař Schwarzenberg a volič utažený na nudli. Analytička trestá triky pravice i chyby Zemana..............52
Bakala a ti druzí............................................................................................................................................................... 54
Ivan Hoffman: Rozzlobení horníci vs. Bakala.............................................................................................................. 55
Česká literatura a její fekální vulgarismus ................................................................................................................. 56
Putin svým národům a USA........................................................................................................................................... 57
Váží jen několik kilogramů, ale pořídí fotky, až se tají dech....................................................................................58
ORL číslo 2013­11
Filozof Cílek: Mám
pocit, že nás odírají
ze všech stran.
Narušují naši
svobodu
něčem srovnatelná s naší situací.
Když je nefunkční nebo málo funkční
stát, tak mají lidé tendenci volit nějaké bratrstvo, které ještě stále nějak
funguje. Když pak se to bratrstvo
dostane k moci, tak to často dopadne velmi špatně.
A jsme zpátky u těch stovek lidí zabitých při demonstracích. Byly
demokratické volby a svoboda po
svržení prezidenta Mubaraka pro
Egypťany vůbec nějakým požehnáním?
K volbám nejprve trochu obecně.
Ve Vašem oblíbeném Egyptě si v
rámci Arabského jara zvolili lidé ve
svobodných volbách Muslimské
bratrstvo a jedním z výsledků jsou
stovky mrtvých při násilnostech
spojených s politikou. Není pro některé země demokracie a svobodných voleb až škoda?
Demokracií je mnoho druhů a ten náš
jeden druh demokracie nemůžeme
opravdu chtít zavádět všude na světě. Ale Egypt byl odjakživa ne moc
funkční stát. Ještě dávno před
Arabským jarem byla jediná složka,
která jakž takž dobře fungovala,
Muslimské bratrstvo. Staralo se o
školy, nemocnice. Egypťané jsou nábožensky založení, ale většinou ne
radikálové. Ale když po Arabském
jaru zjistili, že nemají koho volit, tak
bytostně zhnusení bývalou politikou,
volili Muslimské bratrstvo jako jedinou masovou organizaci, která něco
dělala pro lidi. Ale to pak vedlo Egypt
od desíti k pěti.
V čem byly hlavní příčiny toho, že
demokraticky zvolené vedení země
musela svrhnout armáda?
Je třeba říci, že ještě před tím posledním převratem docházelo k
tomu, že ve velkých městech byla vypínána elektřina několik hodin
denně, tvořily se obrovské fronty
před benzínovými pumpami. A když
nejde elektřina, tak v Egyptě nejde
ani voda. Stát tak začal být destabilizovaný. A tehdy se do toho vložila
armáda, která jen čekala, kdy nastane vhodný okamžik převzít stát a
stabilizovat ho. Tragédie Egypta je v
Bude to znít úplně hrozně. Ale já
bych se tady vůbec neoháněl pojmy
jako demokracie. To, co by mě zajímalo, by byl fungující stát. Pokud
znáte orientální despocie, tak tam,
abyste všechno udržel pohromadě,
musíte kvůli velkému množství frakcí
i pro neochotu k vyjednávání nastolit
nějaký typ vlády silné ruky. Bohužel.
Myslím, že za nějakou dobu arabské i
jiné státy dozrají k jinému pojetí světa nebo k jiné mentalitě. Ale zatím je
menším zlem mít vládu, která je tvrdá a z našeho pohledu ne příliš
demokratická, což odnáší malá skupina lidí, než mít vládu neúčinnou, která může být sice demokratická, ale
následkem její slabosti a nefungování může zemřít mnohem více lidí
než při formě nějaké despocie.
Slova jako svoboda a demokracie
znějí veřejným prostorem i u nás.
Některé politické strany si právě
na nich postaví kampaň pro předčasné volby. Je to vhodné téma po
období, kdy se drasticky škrtalo z
pomoci zdravotně postiženým,
rostla nezaměstnanost a takřka se
zmrazila valorizace důchodů?
Myslím, že už snad u nás není žádný
člověk včetně politiků, kteří by věřili
proklamacím tohoto typu. Já naopak
vnímám ve společnosti poměrně
velkou agresivitu a naštvání lidí. To
se pak přenáší na všechny úrovně i
do zaměstnání. Jsme svědky konfliktů, k nimž by ještě před časem nedocházelo. Z toho vidím cestu, pokud to
jde, být nějak rozumně laskavý nebo
normální ke svému okolí. Vidím to
spíš na vytváření příznivějšího
prostředí zespodu, protože se
obávám, že seshora to ani pořádně
nejde. Slova o demokracii mě už od
politiků unavují.
být po předčasných volbách ukráceni na svobodě, jak nás někteří
politici straší?
Pod pojmem svoboda se zpravidla
bere moci si říct, co si myslím. Tuto
svobodu v zásadě máme. Jenže součástí svobody říct, co si myslím, také
je, že tato slova mají nějaký dopad.
To už se ztrácí mnohem víc. Existuje
typ svobody jako názoru a vyznání,
ale to je v podstatě problém osvícenectví. To má hluboké historické kořeny a jde to ještě před Marxe. Nebo
se jedná o pojem ekonomické svobody, jejímž opakem je ekonomický
útlak. A tady mám takový pocit, že
jsme odíraní ze všech stran. Ať už státem, nebo někdy i firmami. A tím je
narušována naše ekonomická svoboda.
Státu je sice lhostejné, jestli jste protestant nebo katolík, a stejně tak mu
je lhostejné, jestli věříte v Jana Husa
nebo někoho jiného. Ale tuto
lhostejnost nelze brát jako druh svobody. Svoboda by měla mít v sobě
opravný mechanismus. Je-li něco
špatně a většina se shodne, že to je
špatně, pak by měla být možnost to
opravit. Ale tím, jak máme komplikovaný, nepřehledný a neúčinný systém, jak tu je tolik rozbrojů, tak se
schopnost samoopravy, myšleno
fungování státu, ztrácí.
Chápu vás dobře, že si myslíte, že
ať u nás dopadnou předčasné volby
jakkoli, nic se nezmění?
Něco by se změnit mělo, protože tu
pozitivní síly jsou. Často se zamýšlím
nad tím, koho budu volit. Pořád věřím, že jedna cesta vede přes malé,
pokud možno tradiční, strany. Mám
trochu utopický sen, že třeba lidovci
a zelení se mohou stát nějakými silami ve společnosti. Ale když nad tím
přemýšlím, tak u lidovců mám pocit,
že se vyznají v otázce potratů, ale už
ne v ekonomických otázkách. Já tradičně podporuji zelené, a proto jsem
se ptal kolegy z Rakouska, který byl
spjat s hnutím zelených. I u nich prý
bylo období, někdy v 70. letech, kdy
se zelení zmítali ve vzájemných rozbrojích, ideologických. Nestálo to
tehdy za moc, ale vyrostli z toho. Tak
já s velkým napětím čekám, jestli
nejenom zelení, ale i jiné malé tradiční strany už konečně vyrostou.
Měli už dost času, ale přesto bych jim
ještě nějaký čas dopřál.
Nebojíte se tedy, že bychom mohli
http://orl.bloger.cz
strana 3
ORL číslo 2013­11
Objevily se už názory, že půjde o
nejdůležitější volby za posledních
dvacet let. Dají se tak vnímat, nebo
je to spíš pokus těch, co to říkají,
připoutat na sebe pozornost a získat tím i nějaké hlasy?
Já si pamatuji, jak před lety zafungovala ona mobilizace. Politici se snaží
vytvořit zdání důležitosti, takže si
myslím, že se jedná o politický trik.
Ale na druhé straně je situace ve světě nebo Evropské unii poměrně
vážná. A jaksi plynule se zhoršuje,
protože neustále vytváříme dluhy.
Nabývám přesvědčení, že se nasouváme do nějakého jiného světa, jehož
jsme součástí. Byl jsem teď nějakou
dobu v Indonésii. A z té asijské perspektivy jsem zjistil, že Češi ani
nejsou nějaký národ, že jsme jen nějaký obskurní kmen na periférii Evropy.
Pak jsem si dál uvědomil, že skutečně
nikoho nezajímáme. Možná trochu
Slováky. Jsme malinkatý národ na
periférii stárnoucí Evropy, do které
se pozvolna nasouvá ekonomická
krize a pokud sami nezačneme tu
situaci přetvářet – a já tu cestu doopravdy teď vidím jen zdola – tak nechci říct, že se dáme egyptskou
cestou, ale klidně se můžeme přiblížit Bulharsku.
V příštích zhruba osmi týdnech nás
budou politické strany oblažovat
svými slogany a hesly ze všech koutů. Jak nahlížíte na všudypřítomné
billboardy a nechal byste se jimi
ovlivnit?
Tady je, dejme tomu, kolem dvaceti
procent lidí, kteří se spolehnou na
svůj úsudek. Pak je hodně nerozhodnutých a pak jsou tu lidé, kteří
volí iracionálně, na poslední chvíli a
třeba jen na základě toho, že párkrát
viděli nějaký billboard. Takhle se to v
té iracionální mysli nějak kóduje. Já
když vidím velký billboard, tak si
řeknu: Jestliže stál tolik a tolik korun,
tak strana musela získat tolik a tolik
peněz a už za tím cítím boj o státní
zakázky a to předražení.
Jeden můj známý, který je z advokacie, mi říkal, že z peněz stažených na
volební kampaň většinou jen jedna
čtvrtina až jedna třetina končí na
kontech politických stran a zbytek se
ztratí cestou. Abyste někde legálně
či nelegálně získali korunu na volební
kampaň, tak musí někde zmizet větší
část z každé koruny. A když vidím nějaký billboard, tak mám až hrůzu z
toho, že jsem okradený, a mám pocit,
že ten billboard jde z mé kapsy. A přitom ho já vůbec nechci.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/Filozof-Cilek-Mam-pocit-ze-nasodiraji-ze-vsech-stran-Narusuji-nasisvobodu-284428
Jen sociální?
Ivan Štampach
Předevčírem večer na mne kolem jedenácté hodiny večerní zazvonil soused, se kterým se po dva roky, co v
domě bydlím, jen zdravím na
schodišti. Odhaduji, že mu je dost
přes osmdesát. Taky říkal, kdyby se
zhroutil, že mám zavolat záchranku
nebo pohřební ústav. Přišel roztřesený a první věta, kterou pronesl,
byla, že asi nejspíš skočí z okna. Příčina jeho značných obav byla prostá.
Přišla mu poštovní poukázka z místa,
kde má z dřívějších časů domek, ve
kterém nikdo nebydlí a který v poslední době vzhledem k potížím věku
už nenavštěvuje. Obecní úřad po
něm chtěl, aby zaplatil Kč 550.- Neměli tu slušnost, aby mu napsali důvod platby. Na poštovní poukázce byl
pouze napsán účel platby „likvidace
tko“. Pán byl přesvědčen, že mu domek, ke kterému má od dětství
vztah, zlikvidovali, tedy zbourali a že
ještě od něj chtějí nějaké peníze. Pomohl jsem mu s využitím internetu
dešifrovat zkratku jako „tuhý komunální odpad“. Šlo o pravidelný ročník
poplatek za jeho odklízení. Souseda
jsem uklidnil, ale sebe příliš ne.
Kde jsme se to ocitli, když po čtvrt
století
údajně
demokratických
pořádků někdo očekává od úřadu, že
mu bez jeho souhlasu sáhne na
osobní majetek a rozhodne o něm
bez jeho účasti a bez varování? Proč
je občan, zákazník a dlužník v
extrémně slabé pozici proti úřadu,
zaměstnavateli, prodejci a věřiteli?
Proč máme zase pocit, že máme formální demokratická práva, ale ve
skutečnosti jsme bezprávnými figurhttp://orl.bloger.cz
kami posouvanými po mocenské a
ekonomické šachovnici mocnými hráči? Kam se poděla občanská důstojnost, o které se tolik mluvilo,
když
minulý
režim
předával
dobrovolně moc dnešním vládnoucím mafiánům? Nebyla to od počátku
fraška na téma fiktivního občanství?
Proč se dnes bojíme mocných subjektů, které mohou ze dne na den zlikvidovat hmotné základy našeho života
budované třeba po desetiletí?
Za šest týdnů bude po volbách a budou se spřádat vládní konstelace.
Předpokládá se vítězství sociální
demokracie a nesměle doufáme, že
to nebude Pyrrhovo vítězství jako ve
volbách roku 2010, kdy tato strana
zvítězila, její předseda resignoval a
vládu sestavily poražené strany. Čtuli pražskou kandidátku ČSSD a doplním si ze spolehlivého zdroje informace k neznámým jménům počínaje
druhým místem, tak si říkám, že tuto
stranu v hlavním městě může volit
jen nepřítel tradiční sociálně demokratické vize. A lídrem je odborový
boss, který trousí poznámky, že se
sociální
demokracií
nemá
nic
společného. Možná alternativa v
podobě předvolebního bloku snad
obrozených postbursíkovských Zelených se Změnou Jana Korytáře a
Klíčovým hnutím Táni Fischerové, o
které se šeptalo v informovaných
kruzích, padla. Vypadá to, že nebude
koho volit.
Pokud přece jen se skřípěním zubů
hodím do volební urny kandidátku
Oranžových, nemám právo mnoho
čekat. Popsaná příhoda je jeden lidský příběh, a vlády levé i pravé jsou
od něčeho takového na míle daleko.
Říkám si však, že minimem by byla
aspoň obnova standardního typu evropského sociálního státu. Sociální
stát, tedy stát, který mírní dopady
ekonomických procesů na jedince,
přerozděluje prostředky a poskytuje
z přímých i nepřímých daní a dalších
plateb občanů a firem aspoň nezbytné prostředky na péči o akutně
nemocné, trvale zdravotně postižené, nezaměstnané a lidi z jiných
důvodů v hmotné nouzi a umožňuje
jim přežít lidsky důstojně.
Sociální stát, kdyby se znovu vžil,
strana 4
ORL číslo 2013­11
kdyby se pro prosté občany stal
samozřejmostí, by zbavil lidi strachu,
z bezprávných a poloprávných přikrčenců by udělal hrdé a důstojné svobodné občany demokratického státu.
Pochopitelně za předpokladu, že sociální aspekt by byl těsně spojen se
zastupitelskou demokracií, pluralismem, občanskými svobodami a lidskými právy.
Sociálním státem totiž byl i komunistický režim a také různé podoby fašismu. Mussolini zavedl v Itálii zákoník práce Carta di lavore, který zajišťoval možnosti zaměstnanců tak silně, že bez velkých změn platil dál po
porážce fašismu a nastolení demokratických pořádků, a to až do Berlusconiho asociálních reforem. I v
současné české sociální demokracii
jsou, a to v zákonodárných sborech a
na vysokých stranických pozicích v
centru i v krajích lidé sociálně angažovaní, kteří však práva menšin, svobodu slova, podporu kultury a vzdělání a podobná témata považují za
rozmar kavárenských intelektuálů,
jímž pravý sociální demokrat nemusí
věnovat pozornost.
Sociální stát je nutné minimum lidsky
únosného ekonomického a politického pořádku. Je to vstup humanistického postoje do této sféry. Již na
předlidské úrovni života pozorujeme
dva aspekty, které se vyvažují. Vedle
boje o životní prostor, o přístup k
vodě a k potravinám je to vzájemná
pomoc jednotlivců tvořících smečku,
hejno nebo stádo, ale i mezidruhová
symbióza, která nemusí mít charakter parazitismu, ale může být vzájemně výhodná (mutualismus). V biologii najdeme dokonce tvrzení, že
život v podobě dnešních rostlin, živočichů, hub, sinic a dalších říší vznikl
symbiózou evolučně velmi starých
organismů (prokaryot, jako jsou např.
dnešní bakterie).
Lidé prošli etapou minulosti, kdy se
sotva lišili od ostatních živočichů.
Duchovní podstata člověka se však
projevila kulturou a civilizací. Vedle
boje jednotlivců a skupin se prosazuje klidná koexistence, vzájemný
respekt a spolupráce. Projevem civilizovanosti
je
pomoc
lidem
oslabeným nemocí nebo věkem.
Moderní civilizace například bere
ohled na fyzicky postižené a vytváří
pro ně bezbariérový přístup. Humanizovalo se vězenství. Je zakázáno
lidi při výslechu nutit násilím k přiznání. Sociální stát je projevem civilizovanosti. A kdyby nestačily humanistické motivy, mohlo by ve
prospěch tohoto modelu soužití mluvit i to, že sociální soudržnost zaručuje pořádek, kdežto sociální napětí
může skončit explozí, která neposlouží nikomu. Mohly by stačit pragmatické důvody.
Lidské ambice nekončí sociálním státem. Lze ukázat jeho nedostatky. Přijatelný je, jak bylo řečeno, jen za při
fungování demokratických a liberálních pořádků. Je-li diktátorský,
spíš škodí, než prospívá. Kromě toho
je nestabilní. Iracionální držitelé ekonomické a politické moci se za sobě
příznivých politických okolností snaží
sociální stát redukovat. Vytvářejí
ideologie, podle kterých pomoc potřebným je vlastně odměňováním neschopných a trestáním schopných. Za
takových okolností údajně nebudou
ochotni lidé podnikat a zničí to hospodářství. Snaha, aby se všichni měli
lépe, prý povede k tomu, že se budou mít všichni hůř. Tato doktrína je
svůdná. Nepřitahuje jen vítěze sociálního konfliktu, ale i poražené, kteří
doufají ve své budoucí vítězství.
Eroze sociálního státu doprovází
naše nejnovější dějiny. Dochází k postupnému opouštění civilizovanosti a
společnost se stává stále víc barbarskou. Je to divošství v kulisách
moderní techniky. Blízké předpokládané vítězství sociální demokracie by
mohlo tento proces zastavit. Některé projevy sociálního státu by se
mohly obnovit. Záleží však, na kom
bude sociální demokracie ve vládě
závislá. Konzervativní revoluce kráčí
vítězně kulturou a světem médií.
Obnovený sociální stát bude křehkýa
bude vystaven útokům. Střídání politických garnitur v pětiletých nebo
kratších obdobích může znamenat
jeho nestabilit.
Důsledným uskutečněním civilizačního pokroku a praktickou aplikací humanismu je stát socialistický. Je však
sotva dovoleno to vyslovit. Pokud to
http://orl.bloger.cz
člověk řekne nahlas ve společnosti
lidí slepě sledujících dosud vládnoucí
ideologii, ozve se smích nebo si přítomní významně ťukají na čelo, aby naznačili, že byla právě řečena velká
hloupost. Dokonce by takové vyjadřování mohlo vést k zařazení mluvčího mezi extremisty.
Obavám ze socialismu se nelze divit.
Minulý tyranský režim prohlásil roku
1960 Československou republiku za
socialistickou. To, co tehdy platilo,
byla v nejlepším případě karikatura
socialismu. Spíše to byl direktivní
státní kapitalismus. Společenské
zvyky, preference, tradice byly kapitalistické. Stát pečoval o potřebné,
ale zároveň byl člověk práce, stejně
jako v tradičním tržním kapitalismu,
objektem rozhodování vládnoucí třídy. Ekonomiku ovládala nomenklatura a to zakládalo i její reálnou politickou moc. Marxističtí kritici mluvili
o vládnoucí vrstvě „reálného socialismu“ jako o nové buržoazii.
Odehrály se však i pokusy o skutečný, tedy demokratický socialismus, o různé modely ekonomické
samosprávy pracovníků, jako je distributivismus, komunitarismus, mondragonské hnutí nebo akcionářství
práce. Krotkou aplikací by mohly být
podnikové rady podle Maastrichtské
smlouvy, resp. jejího Sociálního protokolu. Silnější je jejich tradiční pozice v Rakousku, Francii a Švédsku.
Významným pokusem o demokratický socialismus byla vláda chilských
socialistů (v koalici s komunisty, sociálními radikály a levicovými křesťany)
v létech 1970 – 1973. Účast
křesťansko-sociálních a komunistických politiků vedle socialistů byla
dlouhou tradicí této země. Prezident
Salvador Allende Gossens důsledně
dbal na zachování pluralitního systému a svobodných voleb a přitom s
jen částečným úspěchem zaváděl radikální socialistické reformy. Chyby
tohoto systému nutno připsat nevrub nezkušenosti s touto formou
státního života. Allende se potýkal s
nedůvěrou ze strany tehdejšího východního bloku včetně Castrovy
Kuby a stejně tak s obavami USA a
jejich spojenců. Dílčí ekonomické
neúspěchy socialistické vlády a nepřístrana 5
ORL číslo 2013­11
znivé vnější ekonomické podmínky
vedly ke krizi a před 40 lety (11. září
2013) k vojenskému převratu s následným krvavým terorem, kdy bylo
během měsíce pobito přes tři tisíce
vězňů a desítky tisíc lidí byly vězněny
a mučeny.
Smutné výročí konce jednoho pokusu o demokratický socialismus neznamená, že se musíme spokojit s
civilizačním regresem. Odpor k
demokratickému
socialismu
zachovává parlamentní procedury, jen
pokud se daří jeho úspěch omezovat
a oslabovat. Na norský pokus o
demokratický socialismus, který by
stál za samostatný rozbor, zaútočil
individuálně před dvěma lety Anders
Behring Breivik náložemi u vládních
úřadů v Oslo a pak hromadnou vraždou 69 mladých socialistů na ostrově
Utøya. Dnes je strana, jejímž byl do r.
2007 členem, součástí nové vládní
koalice.
Velmi nesměle pár týdnů púřed volbami doufám, že takové nezdary
nemohou znamenat konec civilizačního pokroku.
http://ivanstampach.bloger.cz/Politickeaktuality/Jen-socialni
Co říkají volební
hesla (I.)
Ivan Štampach
Slavnost demokracie, jíž mají volby,
zejména volby do Sněmovny, být,
kazí politický byznys. Umisťování
kandidátů na volitelná místa se chá-
pe jako rozdávání prebend. Takové
místo je třeba si vysloužit machiavelistickými triky a úskoky. Sponzorům
se musí leccos slíbit, a pak se na získaném mandátu dá něco vydělat.
O předvolební kampaň pečují reklamní agentury, marketingové firmy
a svou, často špinavou hrou ji deformují různé PR (public relations) služby,
které
dovedou
politickou
osobnost „udělat“, nebo zlikvidovat.
Letošní volby se připravují narychlo.
Mohly být chystány dlouho předtím,
než byly oficiálně vyhlášeny, protože
mnozí tušili, že katastrofická vláda
Petra Nečase neustojí skandál za
skandálem, katastrofální zadlužování
republiky, škrcení ekonomiky a systematické snižování koupěschopnosti
obyvatel. Ale kupodivu, strany toho
tolik dopředu nestihly. Podivné postavy pronikly na kandidátní listiny
zavedených a tím spíše nových politických subjektů, které se reálně
ucházejí o podíl na moci.
Již ve volbách roku 2010 se silně
projevilo to, že dostatek občanů
bere volby vážně. Kroužkováním
dostali do Sněmovny nemálo těch, o
kterých se zdálo, že na nízkých pozicích seznam jen doplňují nebo zdobí.
I letos bude nutné kroužkovat. Například pražští příznivci sociální
demokracie jsou ve velkém dilematu.
Slyšel jsem jich několik, že než volit
tyto vyslance kmotrů ukrytých ve
stínu, umístěné od druhé pozice počínaje na několika nadějných pozicích, tak raději budou volit jiné
programově příbuzné strany. Snad
pomůže důsledné kroužkování přijatelných, seriózních, programu sociální demokracie oddaných uchazečů
o poslanecká místa. Snad vypadnou
aspoň někteří cyničtí pragmatici.
Vzhledem k tragikomickým koncům
asociální a ekonomicky dobrodružné
Nečasovy vlády bude možná letos
méně než zanedbatelné množství voličů číst volební programy. Představa
voliče studujícího obsáhlé texty je
nepravděpodobná, i když by bylo užitečné, kdyby si voliči ČSSD (nebo
aspoň kandidáti za ČSSD) přečetli pozoruhodný
obsáhlejší
stranický
programový dokument z roku 2011
http://orl.bloger.cz
pod názvem Sociální demokracie pro
21.
století.
Je však pravděpodobné, že mnozí
uslyšíme nebo uvidíme hesla, do
nichž jsou konkretizovány politické
priority. Některé strany mají hlavní,
obvykle emocionálně nabité, ale nic
neříkající hlavní heslo. O úroveň níže
jsou hesla k jednotlivým oblastem
politiky a pod nimi v bodech jednotlivé závazky voličům. Myslím, že stojí
za to, se na tato hesla podívat
alespoň u zavedených politických
stran.
TOP09
TOP 09 v minulých letech věděla
lépe, než jsme si mysleli my, obyčejní
voliči. Tentokrát dává svou povýšenost nad občany najevo hlavním
heslem Víme, kam jdeme, pojďte s
námi. Vědí za nás, kam je třeba jít, a
na nás je poslušně se připojit. Občan
vědomý si své občanské důstojnosti
se takto zapřáhnout nedá.
Autoritativní model společnosti, který si jádro TOP 09 přineslo od lidovců, se projevuje i v tom, co pokládají
za nejdůležitější problém školství.
Vyjadřuje to heslo: Vraťme do škol
kázeň a učitelům respekt. Že vzdělání
není lití vědomostí a správných návyků do hlav žáků a studentů, nýbrž kolegiální proces, jehož nezbytnou podmínkou je svoboda, to příslušní
spolutvůrci jejich programu asi netuší.
Heslo pro oblast kultury vybízí:
Chraňme kulturní tradice a svobodu.
Zmínit pouze tradici, to by asi bylo
těžko přijatelné, proto je uvedena její
protiváha ve svobodě. Nedávno jsem
se od křesťanského konzervativního
liberála dověděl, že jeho svoboda zahrnuje také svobodu koupit si otroka.
Přesně tuto svobodu hájila jižní
Konfederace proti „tyranii Washingtonu“
v
letech
1861–1865.
Občanské svobody, které nedoplňují
a nevyvažují lidská práva, mohou
opravdu znamenat leccos. Nechme
stranou, že tradice nejsou nějaké hotové skutečnosti, jež je třeba chránit,
a že je to spíše proces spojující přítomnost s minulostí, ale i s budoucností.
Svou sociální politiku označuje tato
strana 6
ORL číslo 2013­11
strana výslovně jako nepopulistickou. Je zřejmé, že v terminologii
konzervativců to fakticky znamená
asociální. Místopředsedkyně strany
Helena Langšádlová to vysvětluje
tak, že TOP 09 zdůrazňuje ovšem odpovědnost každého jedince v sociálním
systému.
Znamená-li
sociální
dimenze
společnosti solidaritu a vzájemnou
odpovědnost
členů
lidské
společnosti, pak sociální politika,
podle níž se musí každý postarat sám
o sebe, je protimluv. Míní se tím, že
ten, na koho dopadnou kruté důsledky vybičovaného individualismu
a hospodářského egoismu, má
prostě
smůlu,
že
prohrál.
TOP 09 vsadila ve volbě též na symbol. Evokuje atmosféru z přelomu
loňského a letošního roku, kdy se
vzedmula mohutná vlna hysterie pro
„knížete“. Tentokrát v zájmu voličských hlasů sestoupil Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu dolů mezi lid a zkusil v
tramvaji, jak se dopravuje po městě
spodina.
Během krátké kampaně asi dřímá, a v
kampani ho zastupuje jeho lulka. Že
by se právě tímto symbolem TOP 09
definitivně měnila ve schwarzenbergovce a doplnila tak seznam stran
koncentrovaných kolem jedné postavy, že by se tedy postavili politickou kulturou vedle zemanovců a
bloku
Bobošíkové?
Občanská
demokratická
strana
ODS je těžce poznamenána ekonomickým krachem svého vládnutí a
kriminálními delikty v nejvyšších patrech politiky. Od strany se houfně
odvracejí sponzoři a tak rozprodává
své dosavadní honosné prostory v
regionech nebo ukončuje nájem v
nich a uskromňuje se. Propadla zřejmě v souvislosti s hrozícím volebním
fiaskem
panice.
pen nebo je jí ukraden. Obojí by bylo
pikantní.
Dílčí hesla k jednotlivým tématům
nestojí za pozornost. Nejsou systematická. Jsou to spíše nahodilá vyjádření
postav
reprezentujících
jednotlivá témata. Některá dostala
podobu dětinských veršovánek. Pro
školství považují občanští demokraté
za důležité sdělit voličům toto:
Prvňáčci anglicky mluvící – i proto volím pravici. To je jistě pozoruhodné a
hlubokomyslné
sdělení.
Morphic Resonance
& Morphic Fields:
Collective Memory
& the Habits of
Nature
By DR. RUPERT SHELDRAKE
Tomáš Hajdušek pro změnu neveršuje, pouze lže. Říká: Živnostník pro
mne není parazit. Parazituje na nešťastném výroku sociálně demokratického experta pro ekonomiku Jana
Mládka, o kterém strana i Mládek
sám několikrát řekli, že nevyjadřuje
politiku ČSSD. Krom toho se netýkalo
skutečných živnostníků, nýbrž obcházení
pracovního
práva
a
ohrožování práv zaměstnanců takzvaným
švarcsystémem.
Občanskou demokratickou stranou
není třeba se podrobněji zabývat,
protože se sama odepsala a bude
ráda, podaří-li se jí překročit pětiprocentní uzavírací klauzuli a dostat se
do Sněmovny. Nebude už na rozdíl
od TOP 09 konkurencí levicových
stran, bude okrajovým politickým
subjektem, který bude bez dostatku
voličů a bez štědrých sponzorů pozvolna
skomírat.
(Dokončení k heslům KSČM, KDUČSL, Zelených a ČSSD za týden.)
http://ivan-stampach.bloger.cz/_/Corikaji-volebni-hesla-I
The word morphic comes from the
Greek morphe, meaning form.
Morphic fields organise the form,
structure and patterned interactions
of systems under their influence –
including those of animals, plants,
cells, proteins, crystals, brains and
minds. They are physical in the sense
that they are part of nature, though
they are not yet mentioned in physics books.
All self-organising systems are wholes made up of parts which are in
turn lower-level wholes themselves –
such as organelles in cells, cells in tissues, tissues in organs, organs in organisms, organisms in social groups.
At each level, the morphic field gives
each whole its characteristic properties, and coordinates the constituent
parts.
Za hlavní volební heslo přijala dosavadní slogan jiné politické strany
(polofašistické Strany svobodných
občanů) a riskuje, že si je budou voliči
plést. Jistě by bylo zajímavé zjistit,
je-li symbol sociální sítě Twitter na
billboardech ODS od této sítě kou-
The fields responsible for the development and maintenance of bodily
http://orl.bloger.cz
strana 7
ORL číslo 2013­11
form in plants and animals are called
morphogenetic fields.
The existence of these fields was
first proposed in the 1920s and this
concept is widely used within biology. But the nature of these fields
has remained obscure.
I suggest they are part of a larger family of fields called morphic fields.
Other kinds of morphic fields include
behavioural and mental fields that
organise animal behaviour and
mental activity, and social and cultural fields that organise societies and
cultures. All of these organising
fields are different kinds of morphic
field.1
Morphic fields are located within and
around the systems they organise.
Like quantum fields, they work probabilistically. They restrict, or
impose order upon, the inherent indeterminism of the systems under
their influence.
For example, of the many direction
in which a fish could swim or a bird
fly, the social fields of the school or
flock restrict the behaviour of the individuals within them so they move
in coordination with each other
rather than at random.2
The most controversial feature of
this hypothesis is that the structure
of morphic fields depends on what
has happened before. Morphic fields
contain a kind of memory. Through
repetition, the patterns they organise become increasingly probable,
increasingly habitual. The force
these fields exert is the force of habit.
Whatever the explanation of its origin, once a new morphic field, a new
pattern of organisation, has come
into being, the field becomes
stronger through repetition. The
more often patterns are repeated,
the more probable they become.
The fields contain a kind of cumulative memory and become increasingly habitual. All nature is essentially
habitual. Even what we view as the
fixed “laws of nature” may be more
like habits, ingrained over long periods of time.
Morphic Resonance
The means by which information or
an activity-pattern is transferred
from a previous to a subsequent system of the same kind is called
morphic resonance. Any given
morphic system, say a squirrel, “tunes in” to previous similar systems, in
this case previous squirrels of its
species. Morphic resonance thus involves the influence of like upon like,
the influence of patterns of activity
on subsequent similar patterns of
activity, an influence that passes
through or across space and time
from past to present. These influences do not to fall off with distance in
space or time. The greater the
degree of similarity of the systems
involved, the greater the influence
of morphic resonance.
Morphic resonance gives an inherent
memory in fields at all levels of
complexity. In the case of squirrels,
each individual squirrel draws upon,
and in turn contributes to, a
collective or pooled memory of its
kind. In the human realm, this kind of
collective memory corresponds to
what the psychologist C.G. Jung
called the collective unconscious.
Morphic resonance should be detectable in the realms of physics,
chemistry, biology, animal behaviour,
psychology and the social sciences.
Long-established systems, such as
zinc atoms, quartz crystals, insulin
molecules and muscle cells are governed by strong morphic fields,
with deep grooves of habit established over millions of years, and
consequently little change can be
observed over a few weeks, or even
years, of research. They behave as if
they are governed by fixed laws.
http://orl.bloger.cz
By contrast, new systems should
show an increasing tendency to
come into being the more often they
are repeated. They should become
increasingly probable; they should
happen more easily as time goes on.
For example, when a new chemical
compound is synthesized by research
chemists and crystallised, it may take
a long time for a crystal to form for
the first time. There is no preexisting
morphic field for the lattice structure. But when the first crystals form,
they will make it easier for similar
crystals to appear anywhere in the
world. The more often the
compound is crystallised in one place, the easier it should be to crystallise elsewhere.
New compounds do indeed tend to
crystallise more easily the more often they are made. Chemists usually
explain this effect in terms of crystal
“seeds” from the new crystals spreading around the world as invisible
dust particles in the atmosphere, or
chemists learning from others how
to do it. But the hypothesis of
morphic fields predicts that this
should happen anyway under standardised conditions, even if dust particles are filtered out of the air.
Testing for Morphic Fields
There are several possible ways in
which the hypothesis of morphic
fields can be, and has been, investigated by experiment. Some
tests attempt to detect the fields as
they link together different parts of
a system in space; others look for
the effects of morphic resonance
over time.
The easiest way to test for morphic
fields directly is to work with societies of organisms. Individual animals,
for example, can be separated in
such a way that they cannot communicate with each other by normal
sensory means. If information still
travels between them, this would
imply the existence of interconnections of the kind provided by morphic
fields. The transfer of information
through morphic fields could help
strana 8
ORL číslo 2013­11
provide an explanation for telepathy,
which typically takes places between
members of groups who share social
or emotional bonds.
One promising area for this kind of
research concerns telepathy between people and domesticated animals, as discussed in my book Dogs
That Know When Their Owners Are
Coming Home. For example, many
dogs and cats seem to know when
their owners are returning, even
when they come at non-routine times in unfamiliar vehicles such as
taxis, and when no one at home
knows when they are on the way.
The animals seem to be responding
telepathically to their owners’ intentions.3
The unsolved problems of animal
navigation, migration, and homing
may also depend on invisible fields
connecting the animals to their
destinations.4 In effect, these could
act like invisible elastic bands linking
them to their homes, which serve as
“attractors.”5 (In the branch of
mathematics known as dynamics,
attractors represent the limits toward which dynamical systems are
drawn.)
Morphic Resonance in Development
& Behaviour
The build-up of habits can be observed experimentally only in the
case of new patterns of development and of behaviour.
There is already evidence from experiments on fruit flies that morphic
resonance occurs in developing organisms. When fruit fly eggs were
exposed to a chemical (diethyl
ether), some of them developed
abnormally, turning into flies with
four wings instead of two. When this
treatment was repeated generation
after generation, more and more
flies developed four wings, even if
their ancestors had never been exposed to the chemical.6
There is much circumstantial evidence that animal behaviour can evolve
rapidly as if a collective memory is
building up through morphic resonance. In particular, large-scale adaptations have occurred in the behaviour of domesticated animals all over
the world.
One example concerns cattle guards.
Ranchers throughout the American
West have found that they can save
money on cattle guards by using
fake ones instead, consisting of
stripes painted across the road. Real
cattle guards are made of a series of
parallel steel tubes or rails with gaps
in between, which make it difficult
for cattle to walk across them, and
painful to try. However, present-day
cattle do not usually even try to
cross them. The illusory guards work
just like the real ones. When cattle
approach them, they “put on brakes
with all four feet,” as one rancher expressed it to me. Even calves encountering them for the first times avoid
them just as much as cattle previously exposed to real guards, even if
they have never seen cattle guards
before.7 This aversion may well
depend on morphic resonance from
previous members of the species
that have learned to avoid cattle
guards the hard way.
There are also data from laboratory
experiments on rats and other animals implying that such effects
occur. In one series of experiments
rats learned how to escape from a
water maze. New batches of rats
were tested month by month, year
by year. As time went on, rats in laboratories all over the world escaped more and more quickly.8
Connections with Quantum Physics
Some physicists have been intrigued
by the possible connections between
morphic fields and quantum theory,
including John Bell (of Bell’s theorem) and David Bohm, whose theory
of the implicate order, based on the
non-locality of quantum systems,
turned out to be extraordinarily
compatible with the idea of morphic
fields.9
These connections have also been
http://orl.bloger.cz
explored by the American quantum
physicist Amit Goswami10 and by the
German quantum physicist HansPeter Dürr.11
But it is still not clear exactly how
morphic fields might fit in with
quantum physics, if only because the
implications of quantum theory for
complex systems like cells and brains
are still unknown.
Implications for Human Behaviour &
Creativity
Morphic resonance has many implications for the understanding of human learning, including the acquisition of languages. Through the
collective memory on which individuals draw, and to which they
contribute, it should in general be
easier to learn what others have
learned before.
Morphic fields could revolutionise
our understanding of cultural inheritance, and the influence of the ancestors. Richard Dawkins has given
the name “meme” to “units of cultural transmission,”12 and memes can
be seen as cultural morphic fields.
Morphic resonance also sheds new
light on many religious practices,
including rituals.13
The hypothesis of morphic fields has
far-reaching implications in all branches of science. In particular, it
points to a new understanding of the
nature of the mind, which no longer
needs to be seen as confined to the
inside of the head. Just as magnetic
fields extend beyond the surface of
a magnet, and electromagnetic
fields beyond a cell phone, so the
mind extends beyond the brain
through mental fields. When we look
at something, say a tree, the image
of the tree is projected out through
these fields to the place where the
tree actually is. Our minds touch
what we are looking at. This provides
an explanation for our ability to sense when someone is looking at us
from behind. There is now much
evidence for the reality of this sense,
discussed in my recent book The
Sense of Being Stared At, And Other
strana 9
ORL číslo 2013­11
Aspects of the Extended Mind.14
But the hypothesis of morphic fields
has an inherent limitation. It helps
explain how patterns of organisation
are repeated; but it does not explain
how they come into being in the first
place. It leaves open the question of
evolutionary creativity. This hypothesis is compatible with several different theories of creativity, ranging
from the idea that all novelty is a
matter of chance, to explanations in
terms of divine creative power.15
Evolution, like our own lives, is an interplay between habit and creativity.
A new, completely revised edition of
Rupert Sheldrake’s book on morphic
fields and morphic resonance A New
Science of Life was published by Icon
Books (UK) and by Inner Traditions
(US) under the title Morphic Resonance.
1. R. Sheldrake, The Presence of the
Past: Morphic Resonance and the Habits of Nature, Times Books, New
York, 1988
2. Ibid., Chapters 13 and 14.
3. R. Sheldrake and P. Smart, A dog
that seems to know when his owner
is coming home: Videotaped experiments and observations, Journal of
Scientific Exploration 14, 233-255; R.
Sheldrake and P. Smart, Testing a
return-anticipating
dog,
Kane,
Anthrozoos 13, 203-12.
4. R. Sheldrake, Dogs That Know
When their Owners Are Coming
Home, And Other Unexplained
Powers of Animals, Part V, Crown,
New York, 1999
5. For a discussion of this idea, see R.
Sheldrake, T. McKenna, and R.
Abraham, The Evolutionary Mind,
Chapter 4, Trialogue Press, Santa
Cruz, 1998.
6. Sheldrake, The Presence of the
Past, Chapter 8.
7. R. Sheldrake, Cattle fooled by phoney grids, New Scientist, Feb 11,
1988, 65.
8. Sheldrake, The Presence of the
Past, op. cit. Chapter 9.
9. D. Bohm and R. Sheldrake,
Morphogenetic fields and the implicate order. In: R. Sheldrake, A New
Science of Life (second edition),
Blond, London, 1985, 234.
10. A. Goswami, Eine quantentheoretische Erklärung von Sheldrakes
morphischer resonanz. In: Rupert
Sheldrake in der Diskussion (eds H.P.
Dürr and F.T. Gottwald), Scherz Verlag, Bern, 1997
11. H.P. Dürr, Sheldrakes Vorstellungen aus dem Blickwinkel der
modernen Physik. In: Rupert Sheldrake in der Diskussion (eds H.P. Dürr
and F.T. Gottwald), Scherz Verlag,
Bern, 1997.
12. R. Dawkins, The Selfish Gene,
Oxford University Press, Oxford,
1976.
13. R. Sheldrake and M. Fox, Natural
Grace, Doubleday, New York, 1996.
14. R. Sheldrake, The Sense of Being
Stared At, And Other Aspects of the
Extended Mind, Crown, New York,
2003.
15. R. Sheldrake, The Rebirth of Nature, Bantam, New York, 1990.
http://www.newdawnmagazine.com/
articles/morphic-resonance-morphicfields-collective-memory-the-habitsof-nature
Světu (i nám)
vládnou věřitelé
Petr Havlík
Ano, světu vládnou věřitelé. Je to
vlastně přirozené. Oni přeci platí. A
kdo platí, ten, jak známo, rozhoduje.
Nemusí jít vždy pouze o finanční závazek, nýbrž i o protislužbu. Protislužbu nejrůznějších druhů a forem.
Dluží jedinci, rodiny, firmy, obce,
kraje, státy, politici, politické strany a
dluží i věřitelé jiným věřitelům.
Pohledávky a nároky věřitelů se
stávají zásadní komoditou sou-
http://orl.bloger.cz
časnosti. Jsou klíčovým byznysem
naší doby. Rozumná a korektní půjčka či úvěr prosím, proč ne, to je přeci
přirozený nástroj normálních obchodních vztahů a také možného rozvoje jedinců, firem i celé společnosti.
Ale o to tady již dávno nejde. Zažíváme exekutorské žně i nebývalý nárůst nejrůznějších vymahačských firem. Kumulované zadlužení státu
tvoří státní dluh. Kumulované zadlužení státu, krajů a obcí tvoří veřejný
dluh.
Místo hmatatelného dědictví zanecháváme potomkům naše dluhy.
Dlouhodobější vize byly obětovány
na úkor rychlého konzumu a profitu
bez zábran. Ale jen pro některé. Stát
byl vypumpován. Společnost se rozdělila na kluky, co spolu mluví a na ty
ostatní. Mravní relativismus raného
období českého novodobého kapitalismu lze dokonce vyčíslit. Reálné a
na ně navazující druhotné pohledávky platíme my všichni, a to stále.
Jsme nyní zase ve víru volební
kampaně. A tak není divu, že opět
dluží kandidáti i kandidující strany.
Často spoléhají na to, že jejich závazky budou umořeny ze státního příspěvku za získané volební hlasy. A to
znamená, že svou troškou přispějí
všichni daňoví poplatníci. Za jedno
čtyřleté volební období jsou u nás
příspěvky
státu
parlamentním
stranám v řádu mnoha stovek milionů Kč. Ale ani to nestačí. Spotřeba je
obrovská. Politické strany tak mají za
sebou i své věřitele, byť se jim třeba
říká donátoři nebo sponzoři. A ti jsou
přiznaní i nepřiznaní. Ať tak či onak,
minimálně očekávají návratnost své
investice, byť by se jednalo o zdánlivý
dar či příspěvek, neboť minimálně
jde de facto o zřetelný závazek.
Financování politických stran a jejich
volebních kampaní se stalo systémovým základem korupce. U nás k
tomu přispívá i volební systém, který
svádí ke kolektivnímu alibismu a
utíká od osobní odpovědnosti
jednotlivého kandidáta. Byť se nyní
všechny strany ohánějí transparentností vlastního financováni a ve
svých programech i transparentností
hospodaření státu, tak pro naplňování tohoto předvolebního předstrana 10
ORL číslo 2013­11
sevzetí dlouhodobě nedělají téměř
nic. Spíše opak je pravdou.
Hospodaření politických stran si parlamentní politické strany kontrolují
samy. A podle toho to také vypadá.
Vše je naoko OK. Benevolentní
pravidla a absentující veřejná kontrola utváří rozbujelé korupční prostředí, které metastázovalo do obludných rozměrů. Stát je tak jen jako
řízen zvolenými zástupci lidu, ale ve
skutečnosti drží otěže moci jejich
nenasytní skrytí věřitelé, kteří si již
přivlastnili celý stát.
V civilizovaných zemích, které nefungují v modelu posttotalitního východoevropského chaosu, jsou si
tohoto latentního nebezpečí dobře
vědomi a snaží se jej alespoň eliminovat. Ve většinovém volebním systému, v němž volí svého konkrétního
kandidáta například jednomandátový
volební okrsek je vidět nejen na kandidáta, ale i na zdroje jeho kampaně,
která je navíc limitována definovanou výši nákladů a výčtem mediálních nosičů. Kandidát pak musí
odevzdat
finanční
uzávěrku
kampaně, kterou zveřejní a ta navíc
podléhá nezávislému soudnímu posouzení. Pokud by se ukázal zásadní
rozpor či dokonce podvod ve vyúčtování kampaně, pak následuje
přísná sankce, což může být i ztráta
mandátu pro příslušný politický subjekt. Jiná země, jiný mrav.
U nás vítězí spíše nemrav, a zdá se, že
zapustil velmi hluboké kořeny. Komu
to vyhovuje? Věřitelé našich zvolených zástupců lidu se těší na další
fázi dobývání obsazeného území. Nic
jim v tom nebrání. Závazek vůči někomu vytvářel a vytváří přímou závislost. To se pak na nějakou prosbu či
rovnou pokyn obtížně říká ne.
Straničtí kádři (zcela jedno v jakém
momentálním tričku) se stávají v
těchto příbězích nesvobodnými, závislými a poslušnými služebníky vůle
svých věřitelů. Platí to na všech
úrovních. Od těch nadnárodních
mega kmotrů, přes ty naše domácí
kmotry až po regionální a lokální
kmotříčky. Tito věřitelé si kupují
nejen různé výhody, moc a vliv, ale
nezřídka i beztrestnost. A to doslova.
Vzpomeňme třeba na slavné dopravní nehody vyvolených v opilosti,
záhadné osvobozující rozsudky, podivně odložené případy ve fázi vyšetřování anebo nejasné milosti či poslední prezidentskou amnestii.
Nejvýkonnější a nejhorlivější služebníci svých věřitelů získávají různé bonusy navíc. Mohou jet na golf do Dubaje nebo na jachtu do Chorvatska,
Itálie či na ostrov Mauricius. Ale to
není vše. Elita mezi nimi získává
mnohem více. Jsou to především
skryté podíly v anonymních akciovkách. Igelitky pod stolem již nefrčí. A
někteří z nich po svém dobrovolně
nedobrovolném odchodu z politické
funkce zamíří do vysoké manažerské
pozice u svého věřitele. A ani tento
model není nijak úplně nový. Pamatujete si ještě na jednoho nejmenovaného ministra financí, kterak
se stal předsedou dozorčí rady v
jedné nejmenované pojišťovně?
VIP sorta dlužníků i věřitelů používá
pro vzájemnou komunikaci různé
prostředníky. Říká se jim všelijak.
Nejčastěji a nesprávně lobbyisté. Ve
skutečnosti jsou to spíše doručovatelé a „experti“ na špinavou práci. Jména si doplňte sami.
Dá se s tím vším něco dělat? Jediným
řešením je důsledný tlak na kvalitu,
počínaje transparentními pravidly a
permanentní občanskou kontrolou
veřejné moci.
Pokud vás zajímají souvislosti mezi
velkým byznysem a velkou politikou
v českém provedení v uplynulých
dvaceti letech, pak vám doporučuji
nový web www.mapovani.cz/.
Nudit se nebudete.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blo
gy/petr-havlik.php?itemid=21003
http://orl.bloger.cz
Kde je česká střední
třída?
Petr Havlík
V izolaci? V ilegalitě? Nevím, ale každopádně v menšině, která netvoří
hybnou
sílu
současné
české
společnosti. Ve vyspělých zemích
střední třídu charakterizují některé
typické znaky a hodnoty. Je to určitá
úroveň žití, plánování a vytyčování si
cílů v životě, usilování o vyšší vzdělávaní, profesionální kvalifikace, inklinace k vlastnictví nemovitosti a zastávání solidního zaměstnání, angažování se ve společenských, politických a komunitních událostech,
participace na řešení problémů, národní cítění, identifikace se svou
domovinou, její kulturou a tradicemi,
inklinace k dobročinné aktivitě, kvalitní volnočasové aktivity. To vše pak
tvoří zárodek i pilíř fungující
společnosti.
My jsme po roce 1989 začali poznávat svobodný svět. Z modelu, v
němž nikdo neměl skoro nic, a nikomu skoro nic nepatřilo, jsme byli
střemhlav vrženi do tzv. volné soutěže. A někteří vlčáci byli připraveni
lépe a věděli, že přichází jejich chvíle.
Ta hra neměla jasná pravidla. To, co
by jinde bylo protizákonné, bylo u
nás interpretováno jako daň za
demokracii a svobodu. Nutno dodat,
že daň velmi vysokou.
Z minulých let byly převzaty modely
a schémata jednání a myšlení. Jen se
změnily kulisy. Soudruzi si začali říkat
pane a jelo se dál. Vítězili lidé bez zábran, s veksláckou mentalitou. A pedály se sešláply až k podlaze. Rychlý
profit se stal evangeliem českého
polostátního kapitalismu. „Máš-li
slabý žaludek – pak nechoď mezi
nás“. Za vzor nám byla předkládána
privatizace v Anglii. Ale ve skutečnosti bylo vše jinak. Když privatizovala Thatcherová obří státní
podniky, tak dbala na příjmy státu a
čistotu právního provedení. Kdežto u
strana 11
ORL číslo 2013­11
nás byla jediným kritériem rychlost.
A výsledek? Superman Kožený se stal
motorem privatizace a určil její ráz.
Ne nadarmo se mu začalo v civilizovaném světě říkat „pirát z Prahy“.
A měl i mnoho poněkud sofistikovanějších
následovníků,
kteří
dokázali umně využít éry bankovního
socialismu, jež někteří „eufemisticky“
označovali za rané období českého
novodobého kapitalismu.
A dnes? V ČR přibylo dalších 900
dolarových milionářů. Teď je jich cca
18 tisíc. Tedy těch, jejichž disponibilní majetek má hodnotu minimálně
18 mil. Kč. A pak je tady ještě VIP sorta, která se pohybuje o jeden level
výše. Odhadem je v ČR asi 300 korunových miliardářů. Podotýkám, že
miliarda je tisíc milionů. Někteří z
nich teď občas jezdí na jednání soudu
ve švýcarské Bellinzoně. Většina z
obou těchto skupin nedaní v ČR, nýbrž v daňových rájích. Mnohé z nich
najdete, či spíše nenajdete, v různých
anonymních akciovkách. Mnozí z nich
stáli v první řadě v období masivní redistribuce majetku, moci a vlivu.
Mnozí z nich umí dosáhnout na veřejné zdroje a dotace. Někteří tak
činí přímo v pozici manažerů polostátních firem. A mnozí z nich necítí téměř žádnou sounáležitost či
spoluodpovědnost
se
zbytkem
společnosti. Čest výjimkám, které potvrzují pravidlo.
To vše vede mimo jiné k nebezpečnému rozevírání pomyslných nůžek a
ohrožení sociálního smíru. Více než
65 % lidí pobírajících plat nedosáhne
na průměrnou mzdu. Nemluvě o
mnohých seniorech či lidech, kteří
jsou odkázáni na pomoc jiných. O
kvalitě života konkrétní společnosti
rozhoduje i to, jak se dokáže postarat o ty nemohoucí a potřebné.
Pokud bude převládat kult konzumu,
sobectví a bezohlednost, pak nám
není pomoci. Bez hodnotové proměny společnosti to nepůjde.
hled z malebné pražské kavárny. Nabízí se třeba aktuálně některá z ostravských pivnic.
V roce 2010 jsem v jednom textu napsal i toto: “Demokracii oslabuje
hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, příklady selektivní
aplikace práva, korupce vládnoucích
„elit“ a sílící pocit většinové
společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti“.
Doporučoval bych i těm mega
úspěšným, aby to brali v potaz.
Pokud již není pozdě. Oslabená
společnost a oslabená demokracie
jsou pak snadným soustem pro různé
extremistické tendence. Historie zná
podobných příkladů celou řadu. I ta
naše.
http://outsidermedia.cz/Kde-jeceska-stredni-trida-1.aspx
Keller: Odtrhl se
vršek pyramidy,
neschopní zůstávají
na špici
Podle Marxe se dnes chovají ti nejbohatší. Žijí kolektivisticky a chrání své
zájmy, zatím co středním a těm
nejnižším vrstvám říkají, ať se každý
snaží sám za sebe, tvrdí sociolog Jan
Keller. Vznikla tu nová šlechta, mezi
kterou nemá jedinec ani se svojí pílí
šanci se dostat. Podle Kellera je tak
narušena idea demokracie fungující
na tom, že ti neschopní mohou
spadnout dolů a ti schopní mohou
vyšplhat nahoru.
Bylo by vhodné podívat se na naší
současnost i z jiného okna, než je pohttp://orl.bloger.cz
Na nedávné přednášce sociologa a
profesora Jana Kellera v Hradci Králové padla od jednoho z posluchačů
otázka: Co když dvě třetiny populace
tvořící
dnešní společnost svrhne
oněch pět až deset procent bohatých
nad sebou?
Nesouměřitelnost - to je průšvih
doby
„Já myslím, že o to ani tak nejde, aby
někdo někoho strhával. Dnes máme
jiné adrenalínové zábavy, než někoho
strhávat," začal Keller odpovídat z
vesela.
Pak už ale zvážněl: „Mohlo by to jakž
takž fungovat, pokud bychom se vrátili od nesouměřitelnosti k obyčejné
nerovnosti. Ať je nahoře pět až deset
procent populace. Ale ať nemají astronomicky více než ostatní. Protože
pak už nikdo nemůže uvěřit řečem o
otevřené společnosti. Nemůžete se
nikdy svým úsilím dostat mezi ty, kteří berou milionkrát více, než vy,“ uvedl Keller definici, kterou následně
rozvinul.
Odtrhl se vršek pyramidy, neschopní
zůstávají na špici
„Pokud má společnost tvar pyramidy,
tak ať ti nahoře jsou nahoře. Ale
společenská pyramida je tu od toho,
aby ti neschopní čas od času znova šli
shora dolů, a ti schopní, aby mohli jít
nahoru. Ale jakmile se vršek pyramidy odtrhne - a k tomu právě došlo tak nahoře zůstanou úplně neschopní. O tom napsal před sro lety
Vilfredo Pareto - a nic lepšího se na
to téma napsat nedá. Schopní zdola
se
mezi
ty
nahoře
nikdy
nedostanou,“ konstatoval Keller pro
ParlamentníListy.cz.
„Francouzští sociologové porovnali
příjmové rozdíly v rámci střední vrstvy. Čili v rámci pětašedesáti procent
populace řadící se ke stření vrstvě
porovnali rozdíl v příjmu mezi těmi
příslušníky střeních vrstev, kteří berou nejméně a těmi, kteří berou nejvíc,“ uvedl Keller příklad.
strana 12
ORL číslo 2013­11
Střední vrstvy a bohatí? Centimetry
proti kilometrům
Podle něj pak rozdíl v ročním příjmu
mezi spodní hladinou střední třídy a
těmi, kteří v rámci této třídy berou
nejvíce, znázornili sociologové úsečkou dlouhou jeden metr.
„A teď tyto příjmové rozdíly porovnali s majetkovými rozdíly mezi skutečně bohatými a středními vrstvami,
které mají příjmy jenom z profesní
činnosti – ze zaměstnání. Zatímco ti
skutečně bohatí mají ve Francii ze zaměstnání jenom sedm procent svých
příjmů. Třiadevadesát procent svých
příjmů mají z obrovských majetků,“
podotkl sociolog ještě na vysvětlenou.
„Takže to sociologové porovnali. A
spor mezi nimi vznikl v tom, jestli
skutečně velká bohatství začínají ve
vzdálenosti osm nebo třináct kilometrů od té metrové úsečky střední
třídy. To je společnost nesouměřitelnosti a celá idea demokracie spočívá na tom, že nerovnost nesmí přejít v nesouměřitelnost,“ dodal Keller
varovně.
Nejsme v demokracii, funguje tu feudalismus
„Demokracie je možná při nerovnosti, pokud ti nahoře jsou za neschopnost ohroženi pádem a ti
schopní můžou jít nahoru. Ale demokracie dlouhodobě nemůže fungovat
na nesouměřitelnosti. Na nesouměřitelnosti fungoval feudalismus. Kdy,
ti, kteří byli urození, byli z úplně jiného světa, a ti pod nimi se mohli
snažit každý den. Mohli dělat
šestnáctky, ale stejně se mezi ty urozené nedostali,“ shrnul sociolog lapidárně společenský systém.
předpisují už, koho si vezmou za
manželku manžela, aby se nedělily ty
obrovské majetky,“ popisuje jak to
chodí ve Francii, sociolog s jasným
odkazem na to, že jde o celosvětovou
záležitost.
Too Many Years Of
Lies from Mossadeq
to 9/11
Paul Craig Roberts
Bohatí jsou kolektivističtí, ostatním
ordinují individualismus
„Všichni ti bohatí si naprosto přesně
uvědomují své zájmy a chovají se
přesně tak, jako si myslel Marx, že se
bude chovat proletariát. Uvědomují
si, že jsou zvláštní třída, a hájí naprosto své zájmy a všechno ostatní
tomu podřizují. A těm pod sebou, té
střední třídě, a těm úplně dole, říkají,
ať se individuálně snaží každý sám za
sebe,“ předestřel posluchačům paradox doby Keller.
„Čili ti nahoře se chovají kolektivisticky a ty dole vybízejí k tomu, aby si
v neustálém individuálním soupeření
navzájem sráželi šance. To je úplně
ideální způsob. Rozděl a panuj, na to
se přišlo už dávno,“ dodal sociolog
skepticky.
K tomu poznamenal, že individualistickým přístupem středních a nižších
vrstev se asymetrie obrovsky
umocňuje . „Protože tady máte proti
kolektivismu individualismus. Nikdo
není tak individualistický, jako levičáci. Pravice je méně individualistická,
než levice,“ uzavřel Jan Keller s poznámkou, že právě tuto otázku rozvine více v knize Posvícení bezdomovců, kterou chystá. „Tam chci ukázat,
co čeká střední vrstvy."
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/Keller-Odtrhl-se-vrsek-pyramidyneschopni-zustavaji-na-spici-238404
Washington has been at war for 12
years. According to experts such as
Joseph Stiglitz and Linda Bilmes,
these wars have cost Americans
approximately $6 trillion, enough to
keep Social Security and Medicare
sound for years. All there is to show
for 12 years of war is fat bank balances for the armament industries and
a list of destroyed countries with millions of dead and dislocated people
who never lifted a hand against the
United States.
The cost paid by American troops
and taxpayers is extreme. Secretary
of Veteran Affairs Erik Shinseki
reported in November 2009 that
“more veterans have committed suicide since 2001 than we have lost on
the battlefields of Iraq and Afghanistan.” Many thousands of our
troops have suffered amputations
and traumatic brain injuries. At the
Marine Corps War College Jim Lacey
calculated that the annual cost of
the Afghan war was $1.5 billion for
each al-Qaeda member in Afghanistan. Many US and coalition troops paid with their lives for every
one al-Qaeda member killed. On no
basis has the war ever made sense.
Washington’s wars have destroyed
the favorable image of the United
States created over the decades of
the cold war. No longer the hope of
mankind, the US today is viewed as a
threat whose government cannot be
trusted.
„Dnes se na bázi těch obrovských
planetárních peněz vyvinula novodobá šlechta. Francouzští sociologové
dokázali, že ona žije naprosto kolektivisticky. Mezi těmi třemi sty nejbohatšími francouzskými rodinami není
žádný individualismus. Oni dětem
http://orl.bloger.cz
strana 13
ORL číslo 2013­11
The wars that have left America’s
reputation in tatters are the consequence of 9/11. The neoconservatives who advocate America’s
hegemony over the world called for
“a new Pearl Harbor” that would
allow them to launch wars of
conquest. Their plan for conquering
the Middle East as their starting
point was set out in the neoconservative “Project for the New American Century.” It was stated clearly
by Commentary editor Norman Podhoretz and also by many neoconservatives.
The neocon argument boils down to
a claim that history has chosen
“democratic capitalism” and not Karl
Marx as the future. To comply with
history’s choice, the US must beef up
its military and impose the American
Way on the entire world.
In other words, as Claes Ryn wrote,
the American neoconservatives are
the “new Jacobins,” a reference to
the French Revolution of 1789 that
intended to overthrow aristocratic
Europe and replace it with “Liberty,
equality, fraternity,” but instead
gave Europe a quarter century of
war, death, and destruction.
Ideologies are dangerous, because
they are immune to facts. Now that
the United States is no longer governed by the US Constitution, but
by a crazed ideology that has given
rise to a domestic police state more
complete than that of Communist
East Germany and to a warfare state
that attacks sovereign countries
based on nothing but manufactured
lies, we are left with the irony that
Russia and China are viewed as constraints on Washington’s ability to
inflict evil, death, and destruction on
the world.
The two pariah states of the 20th
century have become the hope of
mankind in the 21st century!
As Oliver Stone and Peter Kuznick
prove in their book, The Untold History of the United States, the American government has never deserved
its white hat reputation. Washington
has been very successful in dressing
up its crimes in moralistic language
and hiding them in secrecy. It is only
decades after events that the truth
comes out.
For example, on August 19, 1953, the
democratically elected government
of Iran was overthrown by a coup instigated by the US government. Sixty
years after the event declassified
CIA documents detail how the secret
CIA operation overthrew a democratic government and imposed Washington’s puppet on the people of
Iran.
The declassified documents could
not have spelled it out any clearer:
“The military coup that overthrew
Mossadeq and his National Front cabinet was carried out under CIA direction as an act of U.S. foreign policy, conceived and approved at the
highest levels of government.”
http://www.cnn.com/2013/08/19/po
litics/cia-iran-1953-coup
In the 21st century Washington is attempting to repeat its 1953 feat of
overthrowing the Iranian government, this time using the faux
“green revolution” financed by Washington.
When that fails, Washington will rely
on military action.
If 60 years is the time that must pass
before Washington’s crimes can be
acknowledged, the US government
will admit the truth about September 11, 2001 on September 11, 2061.
In 2013, on this 12th anniversary of
9/11, we only have 48 years to go before Washington admits the truth.
Alas, the members of the 9/11 truth
movement will not still be alive to receive their vindication.
But just as it has been known for decades that Washington overthrew
Mossadeq,
we already know that the official story of 9/11 is hogwash.
No evidence exists that supports the
government’s 9/11 story. The 9/11
Commission was a political gathering
run by a neoconservative White House operative. The Commission members sat and listened to the government’s story and wrote it down. No
investigation of any kind was made.
One member of the Commission resigned, saying that the fix was in. After the report was published, both
http://orl.bloger.cz
co-chairmen of the Commission and
the legal counsel wrote books disassociating themselves from the
report. The 9/11 Commission was
“set up to fail,” they wrote.
NIST’s account of the structural failure of the twin towers is a computer
simulation based on assumptions
chosen to produce the result. NIST
refuses to release its make-believe
explanation for expert scrutiny. The
reason is obvious. NIST’s explanation
of the structural failure of the
towers cannot survive scrutiny.
There are many 9/11 Truth organizations whose members are
high-rise architects,
structural engineers, physicists, chemists and nano-chemists, military
and civilian airline pilots, firemen
and first responders, former prominent government officials, and 9/11
families. The evidence they have
amassed overwhelms the feeble official account.
It has been proven conclusively that
World Trade Center Building 7 fell at
free fall which can only be achieved
by controlled demolition that
removes all resistance below to
debris falling from above so that no
time is lost in overcoming resistance
from intact structures. NIST has
acknowledged this fact, but has not
changed its story.
In other words, still in America today
official denial takes precedence over
science and
known undisputed facts.
On this 12th anniversary of a false
flag event, it is unnecessary for me
to report the voluminous evidence
that conclusively proves that the official story is a lie. You can read it for
yourself. It is available online. You
can read what the architects and engineers have to say. You can read the
scientists’ reports. You can hear from
the first responders who were in the
WTC towers. You can read the pilots
who say that the maneuvers associated with the airliner that allegedly
hit the Pentagon are beyond their
skills and most certainly were not
performed by inexperienced pilots.
You can read David Griffin’s many
books. You can watch the film produstrana 14
ORL číslo 2013­11
ced by Richard Gage and Architects &
Engineers for 9/11 truth. You can
read the 9/11 Toronto Report, International Hearings on 9/11.
http://www.amazon.com/9-11TorontoReport/dp/1478369205/ref=sr_1_1?
s=books&ie=UTF8&qid=1376960447
&sr=11&keywords=The+Toronto+Report
You can read this book:
http://www.international.to/index.p
hp?
option=com_content&view=article&i
d=9319:hijacking-americas-mind-on911-counterfeitingevidence&catid=66:oped&Itemid=15
1
give-away that 9/11was a false flag
event. The government did not want
any investigation, because the government’s cover story cannot stand
investigation.
Actually, you do not need any of the
expert evidence to know that the US
government’s story is false. As I have
previously pointed out, had a few
young Saudi Arabians, the alleged
9/11 hijackers, been capable of
outwitting, without support from
any government and intelligence
service, not only the CIA and FBI, but
all sixteen US intelligence services,
the intelligence services of Washington’s NATO allies and Israel’s
Mossad, the National Security Council, NORAD, the Joint Chiefs of Staff,
Air Traffic Control, and defeat
Airport Security four times in one
hour on the same morning, the White House, Congress, and the media
would have been demanding an investigation of how the National
Security State could so totally fail.
Common everyday experiences of
Americans refute the government’s
story. Consider, for example, selfcleaning ovens. How many American
homes have them? Thirty million?
More? Do you have one?
Instead, the President of the United
States and every government office
fiercely resisted any investigation. It
was only after a year of demands
and rising pressure from the 9/11 families that the 9/11 Commission was
created to bury the issue.
No one in government was held accountable for the astonishing failure.
The national security state was defeated by a few rag tag Muslims with
box cutters and a sick old man dying
from renal failure while holed up in a
cave in Afghanistan, and no heads
rolled.
The total absence from the government for demands for an investigation of an event that is the
greatest embarrassment to a “superpower” in world history is a complete
The government could rely on the
mega-media corporations in whose
hands the corrupt Clinton regime
concentrated the US media. By
supporting rather than investigating
the government’s cover story, the
media left the majority of Americans, who are sensitive to peer pressure, without any support for their
doubts. Effectively, the American Ministry of Propaganda validated the
government’s false story.
Do you know what temperature selfcleaning ovens reach? The selfcleaning cycle runs for several hours
at 900 degrees Fahrenheit or 482
degrees Celsius. Does your selfcleaning oven melt at 482 degrees
Celsius. No, it doesn’t. Does the very
thin, one-eighth inch steel soften
and your oven collapse? No, it doesn’t.
Keep that in mind while you read
this: According to tests performed
by NIST (National Institute of Standards and Technology), only 2% of
the WTC steel tested by NIST reached temperatures as high as 250
degrees Celsius, about half the
temperature reached by your selfcleaning oven. Do you believe that
such low temperatures on such small
areas of the WTC towers caused the
massive, thick, steel columns in the
towers to soften and permit the
collapse of the buildings? If you do,
please explain why your self-cleaning
oven doesn’t weaken and collapse.
In Section E.5 of the Executive Summary in this NIST report
http://www.nist.gov/customcf/get_p
df.cfm?pub_id=101019 it says: “A
method was developed using
microscopic observations of paint
cracking to determine whether steel
members had experienced temperatures in excess of 250 degrees C.
http://orl.bloger.cz
More than 170 areas were
examined . . . Only three locations
had a positive result indicating that
the steel and paint may have reached
temperatures in excess of 250
degrees C.” Analysis of steel
“microstructures show no evidence
of exposure to temperatures above
600 degrees C for any significant
time.”
In section 3.6 of the NIST report
http://www.nist.gov/customcf/get_p
df.cfm?pub_id=101019 NIST states:
“NIST believes that this collection of
steel from the WTC towers is
adequate for purposes of the investigation.”
How did these truths get out? My explanation is that the NIST scientists,
resentful of the threat to their jobs
and future employment opportunities and chaffing under the order to
produce a false report, revealed the
coerced deception by including information that their political masters
did not understand. By stating
unequivocally the actual temperatures, NIST’s scientists put the lie to
the coerced report.
The melting point of steel is around
1,500 degrees C. or 2,600 degrees F.
Steel can lose strength at lower
temperatures, but the NIST scientists reported that only a small part
of the steel was even subjected to
moderate temperatures less than
those obtained by the self-cleaning
oven in your home.
If you need to think about this a bit
more, obtain a copy of The Making of
the Atomic Bomb by Richard Rhodes.
Have a look at the streetcar in photo
108. The caption reads: “The Hiroshima fireball instantly raised surface
temperatures within a mile of the
hypocenter well above 1,000
degrees F.” Is the streetcar a melted
lump of steel? No, it is structurally intact, although blackened with burnt
paint.
Washington would have you believe
that steel that survived intact the
atomic bomb would melt from low
temperature, short lived, isolated office fires. What do you think of a government that believes that you are
that stupid?
strana 15
ORL číslo 2013­11
Who would support a government
that lies every time it opens its
mouth?
The three WTC buildings that were
destroyed were massive heat sinks. I
doubt that
the limited, short-lived, low temperature fires in the buildings even warmed the massive steel structures to
the touch.
Moreover, not a single steel column
melted or deformed from softening.
The columns
were severed at specific lengths by
extremely high temperature charges
placed on the columns.
On this 12th anniversary of 9/11, ask
yourself if you really want to believe
that temperatures half those reached by your self-cleaning oven caused three massive steel structures to
crumble into dust.
Then ask yourself why your government thinks you are so totally stupid
as to believe such a fairy tale as your
government has told you about 9/11.
http://www.paulcraigroberts.org/20
13/09/10/too-many-years-of-liesfrom-mossadeq-to-911/
NSA a GCHQ mají
klíče od vašeho
elektronického
podpisu
Jiří Nápravník
Čtenáři, kteří dávají přednost politicky
korektním
a
vyváženým
zprávám mne mohou nařknout, že
ten nadpis je bulvární. Jejich
problém. Těm ostatním chci vysvětlit, že informace, které zveřejnil The
Guardian naprosto přesně vystihují
možnosti špičkově vybavených technologických firem, pracovišť státních
úřadů, ale i teroristických skupin.
Zmínku o teroristech vysvětlím dál.
Možná si ještě vzpomenete nebo můžete nalézt na Internetu příběh Phila
Zimmermanna, který napsal program
PGP a dal jej volně k použití, tím
umožnil i běžným uživatelům šifrovat
své e-maily, soubory. To bylo v letech
1991–1993. Kroky Phila Zimmermanna se nelíbily úřadům USA a obvinili
jej z nedovoleného vývozu vojenské
technologie, protože šifrovací algoritmy tehdy spadaly pod stejná omezení jako vývoz F16. Po několika letech úřady svoji žalobu stáhly a zrušily i omezení spojená s vývozem šifrovacích algoritmů jako například
RSA, DES, AES, atd.
Vysvětlení jsou dvě, buď USA chtěly
podpořit bezpečnost na internetu
(proč ale netlačí na Microsoft kvůli
děravým Windows), nebo naopak již
v té době měly „klíče“ k šifrovacím
algoritmům. Já osobně se přikláním
k možnosti, že USA již před rokem
2000 měly nástroje, jak dešifrovat
komerční, na internetu běžně používané algoritmy.
Samozřejmě, že prolamování šifrování vyžaduje velmi kvalifikované
matematiky (kryptoanalytiky) nebo
velmi výkonné počítače. Nejlepší je
mít k dispozici oboje, odborníky, výkonné počítače a ještě vlastní kolonku ve státním rozpočtu.
Osobně mám ale vyzkoušené, že pro
některé úkoly může stačit i velmi výkonný počítač a hrubá síla, tedy postup, kdy k nalezení hesla vyzkoušíte
všechny možnosti. Před několika lety
se na mne obrátili vyšetřovatelé PČR
s tím, že mají problém s jednou zašifrovanou flash pamětí (přesněji jeden
velký soubor zašifrovaný PGP) a
nikdo ze státních úřadů a znalců si s
tím nevěděl rady. Nebudu vás zdržovat popisováním detailů. Využil
jsem svých kontaktů a získal svolení
využít o víkendu velmi výkoný stroj
(podobně výkonný stroj v ČR tehdy
nebyl). V pátek v noci jsme zapnuli
hledání a v sobotu večer jsme heslo
skutečně měli. Prostě výkon HPC
serveru s 512 procesory byl znát.
Tehdy jsem si z toho odnesl dvě zkušenosti: za prvé, že v rámci PČR a
celé státní správy ČR není parta, kte-
http://orl.bloger.cz
rá by byla schopna takový úkol splnit
a dále jsem si potvrdil skutečnost, že
šifrovací algoritmy, i když se říká, že
jsou bezpečné, tak je možné je porazit a nejsou k tomu potřeba nějaké
špičkové znalosti šifrování (matematiky a kryptoanalýzy), stačí velký výpočetní výkon. Agentury jako jsou
americká NSA nebo britská GCHQ
mají odborníky, techniku i peníze.
Takže úkol, který nám trval téměř 30
hodin, budou oni zvládat za výrazně
kratší bodu.
To, že NSA a GCHQ dokáží dešifrovat
elektronickou poštu a další dokumenty posílané prostřednictvím internetu, je vážný zásah do soukromí
uživatelů. V případě prostého sledování provozu na internetu to bylo
vážné, ale když to přirovnám ke klasické poště, tak se jednalo o pročítání vzkazů napsaných na pohlednicích. Sice se to nemá, ale každý doručovatel se občas podívá, kde byl jeho
soused na dovolené, kdo mu to píše,
apod. V případě schopnosti dešifrovat e-maily i jakékoliv další soubory
a druhy komunikace se jedná vlastně
o rozlepování obálek a otvírání balíků. Takže se v kombinaci s prostým
sledováním provozu jedná o mnohonásobně vyšší zásah do soukromí.
Jenže se to děje na území USA a evropské, potažmo české vnímání soukromí a ochrany osobních údajů tam
neplatí. Takže s tím, co provádí NSA a
GCHQ, nic nezmůžeme. Můžeme
změnit naše chování, můžeme
změnit používané programy a internetové služby.
Informace zveřejněná listem The
Guardian obsahuje ještě jedno vážné
upozornění. Tím je spolupráce NSA a
GCHQ s výrobci šifrovacích zařízení a
programů. Spolupráce má být zaměřena na vytvoření slabiny v konkrétním programu nebo vytvoření
zadních vrátek, které umožní snazší
dešifrování e-mailu nebo jiného souboru. Opět se jedná o informace, o
kterých se čas od času šeptalo již
mnoho let, ale pokud nemáte
možnost důkladně prozkoumat konstrukci (zdrojové kódy) programu,
tak vám nezbývá než důvěřovat nebo
hledat jiné řešení.
Tím jiným řešením může být využívání služeb, které mají data uložená v
ČR, hledat a začít používat šifrování,
které používá jiné algoritmy, než jsou
ty, které obsahují programy amerických firem. A současně na americké výrobce začít konečně tlačit,
strana 16
ORL číslo 2013­11
aby otevřeli své zdrojové kódy k důkladné kontrole. I v počítačích, i pro
americké firmy musí platit „Důvěřuj,
ale prověřuj!!“.
Kroky NSA a GCHQ jsou na jednu
stranu jasné. USA a Velká Británie se
snaží udržet si technologickou i
zpravodajskou nadvládu jak v reálném světě, tak také v kyberprostoru. Tato činnost má několik vážných
dopadů. Prvním je fakt, že vlády i občané spřátelených zemí jsou špehováni podobně jako teroristé a další
nepřátelé USA a Velké Británie. Dále,
prostřednictvím propracovaného PR
a marketingu jsou vychováváni „odborníci“ na kyberbezpečnost, kteří
nemají vlastní názor a opakují fráze
získané z jednoho zdroje a tyto
polopravdy pak šíří mezi běžné uživatele. Posledním a nejvážnějším
rizikem je to, že pokud dokázal Ed
Snowden vynést a zveřejnit informace o tom, jak funguje sledování internetu, tak je velmi pravděpodobné,
že se najde jiný zaměstnanec agentury nebo externí firmy, který vynese
informace o tom, jak zneužívat zadní
vrátka do zašifrovaných souborů, firewallů, atd. Teď už zbývá jenom
doufat, že takový člověk nabídne
informace o slabinách v šifrování a v
bezpečnostních programech nejdříve
novinářům a neobrátí se na obchodníky s drogami nebo přímo nějakou teroristickou skupinu.
Ed Snowden otevřel pandořinu
skřínku internetu a nic okolo bezpečnosti počítačů a sítí nebude jako
dříve.
P.S.
Pokud by chtěl někdo ze státní
správy místo alibistického zákona o
kybernetické bezpečnosti opravdu a
systematicky řešit bezpečnost eGovernmentu a kritické infrastruktury,
tak ať napíše. Mé dosavadní zkušenosti s kyberbezpečností ČR jsou
alarmující.
http://napravnik.blog.ihned.cz/c160614380-nsa-a-gchq-maji-klice-odvaseho-elektronickeho-podpisu
Pinochet nám vzal
nejlepší léta života
v masivní mučírnu. Armáda sem svážela vězně a můj strýc si těmito zvěrstvy prošel spolu s ostatními oběťmi.
Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Přesně před čtyřiceti lety provedl
generál Augusto Pinochet státní
převrat
v Chile
a zavedl
zde
vojenskou diktaturu, během které
byly mučeny a zabíjeny tisíce lidí.
O tom, jak vypadal život za diktatury,
zda Pinochet opravdu přivedl Chile
k prosperitě a proč jej někteří lidé
v Česku chválí, vyprávěl ekonom Rodrigo Vázquez, který žije a pracuje
v Praze.
Byl jsem malé dítě, v hlavě mi utkvěly
spíš záblesky. Vzpomínám si na letadla bombardující prezidentský palác,
na strýčka, kterého jsme byli navštívit, na mou tetu, se kterou jsme se
loučili, když prchala ze země. A vybavuje se mi scéna, jak mi můj otec
nařizuje, ať nechodím k oknům –
venku se střílelo, a šance, že vás trefí
vojáci, byla tedy dost vysoká. Pamatuji si, že můj otec křičel a byl velmi
nervózní.
Vaši rodiče nebyli pronásledováni?
Můžete se krátce představit?
Jmenuji se Rodrigo Núñez Vázquez
a narodil jsem se v Chile. Když 11.
září 1973 proběhl vojenský převrat,
bylo mi šest let. Má rodina patřila
k té části chilské společnosti, která
byla za diktatury perzekvována, případně nucena emigrovat.
Můžete se o vaší rodině vyjádřit
konkrétněji?
Moje rodina podporovala demokratickou socialistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho, kterou Pinochet svrhl. Rodiče byli socialisté, ale
nebyli prosovětští – například ostře
nesouhlasili s vpádem sovětských
vojsk do Československa v roce 1968.
Mí blízcí pracovali jako novináři, státní úředníci, učitelé nebo univerzitní
profesoři. Když Pinochet provedl
puč, část mé rodiny z Chile uprchla.
Nejhůře ze všech dopadl strýc z otcovy strany, jenž byl uvězněn a odvlečen na nechvalně známý Národní
stadion v Santiagu de Chile – nejdůležitější fotbalový stadion v hlavním
městě, který se po převratu proměnil
http://orl.bloger.cz
Nějaký čas je sledovala tajná policie,
ale nebyli až tak významní. Má matka
byla učitelka a otec pracoval jako
novinář. I když podporoval Allendeho, nikdy nepsal o politice, dělal
reportáže o každodenním životě,
především o kriminalitě. To ho zachránilo. Nicméně v novinách, kde
pracoval, se už nikdy nemohl dostat
do vyšších pozic. Věděl, že je kvůli
své dřívější podpoře socialistů na
černé listině a že zůstane řadovým
novinářem, který si bude muset
dávat pozor na to, co píše. Nebyla to
žádná legrace. Žili jsme v době velkého
a všudypřítomného
strachu
z tajné policie. Dodnes mám kvůli
tomu z policie strach.
Jak vypadal
převratu?
život
v Chile
po
Několik let jsme doma vůbec nemluvili o politice. A taky jsme nemohli
poslouchat žádnou kvalitní hudbu.
Byl to velký rozdíl oproti šedesátým
létům, kdy v Chile nastal boom skvělé rockové a folkové hudby. Jenže
tohle všechno s nástupem Pinocheta
skončilo. Progresivní hudba byla zakázána. Známější socialisticky smýšlející zpěváci byli buď zabiti, anebo
skončili v emigraci. Asi nejznámější
obětí byl zpěvák Victor Jara, který
byl mučen a zavražděn na Národním
stadionu. Další oblíbené kapely jako
třeba Inti Illimani byly v době Pinochetova puče na zahraničním turné,
takže měly štěstí. Někteří umělci vytvořili undergroundové hnutí, ale to
působilo v ilegalitě. Televizi a rádio
místo toho zaplavil naprosto stupidní
pop. Umělci museli deklarovat loajalitu k novému režimu, zpívat banální
písně a podobně.
strana 17
ORL číslo 2013­11
Zní to povědomě – připomíná to
nejtěžší léta normalizace v Československu,
jenže
v mnohem
brutálnější podobě…
Pinochet přirozeně nemohl pronásledovat všechny, kdo smýšleli jinak. Zaměřil se na politické vůdce
a osobnosti, ale obyčejným lidem
i tak dokázal život hodně znepříjemnit. Například vyhlásil výjimečný
stav. Několik let jsme nesměli vycházet po setmění z domovů a báli
se, že nás za porušení zákazu zastřelí.
Pro generaci mých rodičů to bylo
těžké, protože byli zvyklí chodit do
divadel, na koncerty nebo do kabaretů. Kabarety byly v Chile zvlášť populární, navštěvoval je skoro každý.
Chile bylo ovlivněno kulturou hippies
a šedesátými léty, jenže pak přišla
temná éra. Pinochet a jeho lidé byli
spojeni s velmi konzervativními proudy v katolické církvi a živou kulturu
v podstatě zabili. Zaváděli jakousi
„morální revoluci“ a vnucovali lidem
novou konzervativní ideologií. Kultura se začala probouzet až v osmdesátých letech.
Vy jste v sedmdesátých a osmdesátých letech dospíval a studoval.
Jaké pro vás bylo žít v tak sešněrovaném prostředí?
Musíte si uvědomit, že Chile je jedna
z nejkapitalističtějších zemí na světě.
Vše bylo zprivatizováno, včetně školství, takže veřejné školy jsou podfinancované a mimořádně špatné. Jen
díky úsilí svých rodičů jsem se dostal
na katolickou střední školu, kde studovaly děti ze střední třídy, a pak i na
univerzitu, ale nemohl jsem studovat, co jsem chtěl. Chilské univerzity jsou soukromé a školné je opravdu
vysoké. Musíte studovat obory, jako
je ekonomie, právo, medicína nebo
geologie, jinak nemáte šanci školné
splatit. A málokdo vám v takovém
případě půjčí. Chtěl jsem studovat
hudbu, ale musel jsem jít dělat obchod. Mí rodiče a starší příbuzní přitom mohli studovat na kvalitních veřejných školách a dostali díky tomu
lepší práci. Jinak by dál žili v chudobě.
Chudí jsou díky tomu opravdu chudí;
nežijí v panelácích jako v Česku, ale
v chatrčích z krabic a plechů.
Jak to vypadalo
univerzitě?
Vezměte si soukromé penzijní pojištění. Jeho autorem je jeden z Pinochetových lidí, ekonom José Piñera.
Tento systém, který je prý populární
u mnoha ekonomů v Česku, spočívá
v tom, že odvádíte deset procent ze
své mzdy do soukromého penzijního
fondu. Ze zákona povinně. Když je
vám pětašedesát let, ve fondu vám
podle vašeho zdravotního stavu vypočítají, kolik let budete ještě žít,
a podle toho vám rozdělí vaše naspořené peníze. To si ale můžete spořit sám, nepotřebujete k tomu žádný
fond, jehož vedení si přijde na pěkné
zisky. Vše samozřejmě závisí na výši
vašeho platu. V Chile neexistuje solidarita. Pokud jste bohatý, můžete si
dovolit kvalitního doktora, krásný
pokoj v nemocnici, vše pro vás
funguje dobře. Ale to se týká jen
patnácti procent populace. Zbytek
jde do nemocničního pokoje po deseti patnácti lidech.
na
chilské
Měl jsem strach, který si v sobě dál
nesu. Na univerzitě byli tajní agenti,
které Pinochetův režim posílal špehovat studenty. Nikdy jste nevěděl,
jestli váš spolužák není Pinochetův
voják. Musel jste si dávat velký pozor,
nemohl jste si se spolužáky povídat
otevřeně. Své názory jsem pochopitelně byl nucen skrývat a jediní přátelé, které jsem měl, byli aktivisté,
s nimiž jsem koncem osmdesátých
let organizoval demonstrace.
Stal jste se aktivním odpůrcem Pinochetova režimu?
Byl jsem politicky aktivní, i když nás
na začátku bylo málo. Měl jsem
tajnou přezdívku a organizoval protesty a stávky. Bylo to dost nebezpečné. Pokud by mě chytili, mohli
mne mučit a zabít. Někteří mí spolužáci skončili ve vězení, jeden se odtamtud nikdy nevrátil. Nicméně osmdesátá léta byla v něčem volnější. Pinochetova vláda ukončila výjimečný
stav a schválila novou ústavu. Když
jsme dostali trochu víc svobody, snažili jsme se ji proti Pinochetovi využít
a zbavit se ho. Ale armáda a policie
proti nám tvrdě zasahovala. I konec
osmdesátých let byl velmi drsný.
Řada lidí byla zavražděna, například
někteří přátelé mého otce.
Řada novinářů a dalších postav
v Česku si s Pinochetem dodnes
spojuje boj proti sovětskému komunismu nebo oživení chilské ekonomiky. Co byste jim vzkázal?
Jsou tito lidé ochotni přinést jakoukoli oběť kvůli ekonomice? Umírající
ženy a děti, čtyřicetiprocentní chudobu, zničení odborů, čtyřsetprocentní
inflaci… Tyto věci nemůžete provádět v demokracii. Chilský ekonomický „zázrak“ je mýtus. S Pinochetem přišla známá parta ekonomů,
kteří studovali v USA a jimž se přezdívá „Chicago Boys“. Přebudovali zemi
pro sebe a vládnoucí oligarchii tak,
aby jim to umožnilo vydělávat co nejvíce peněz. Po letech drsných hospodářských experimentů rozdělili zemi
na dvě části: pro bohaté a chudé.
http://orl.bloger.cz
Jak v Chile fungují zprivatizované
veřejné služby?
A Pinochet jako bojovník proti komunismu?
Předně, Chile bylo před Pinochetem
demokratickou
zemí.
Prezident
Allende nechtěl zavést žádnou diktaturu. Probíhaly tu normální volby.
Lidé mohli svobodně rozhodnout,
zda budou chtít pokračovat s Allendem, nebo s někým jiným po volbách,
které se – a to je dobré připomenout
– tehdy plánovaly. Takže lidé by za
normálních okolností vyjádřili, co
chtějí. Často se připomíná, že v Chile
nefungovala ekonomika. To je pravda, ale o tom, co bude dál, měli rozhodnout občané. Pinochet nezachránil nikoho před ničím, byl to
oportunista, který se dostal k moci
s využitím těch nejbrutálnějších metod. Allendeho vláda byla v době
puče zcela bezbranná, nemohla se
proti chilské armádě bránit. A nikde
se neskrývali žádní sovětští nebo kubánští vojáci.
Chilské hospodářství přesto dodnes někteří publicisté či ekonomové staví na odiv jako vzor.
K tomu mohu říci jediné. Osmdesát
procent lidí ve vedoucích pozicích
v Chile pochází z pěti
elitních
středních škol. Zdůrazňuji, středních
strana 18
ORL číslo 2013­11
škol, ne univerzit. O vašem osudu je
rozhodnuto ve třinácti letech a vše
závisí na výši konta vašich rodičů.
O zbylých dvacet procent pozic soupeří lidé, jako jsem já. To opravdu nezní příliš demokraticky, i když Pinochet je už dávno pryč.
Existuje ještě nějaké Pinochetovo
dědictví?
Pinochetova diktatura okradla lidi,
jako jsem já, o nejlepší roky života.
Přijde mi, že lidé, kteří tvrdí, že Pinochet ozdravil chilskou ekonomiku,
mají fašistické sklony. Můžete provádět jakékoli hospodářské experimenty, libovolně privatizovat, zvyšovat
nebo snižovat daně a podobně. Ale
k tomu nepotřebujete demokracii.
Podívejte, sám jsem vystudovaný
ekonom, ale jak bych mohl něco takového obhajovat. Pinochet zavedl
kapitalistickou diktaturu. Chtěl především obohatit sám sebe a své přátele, nedělal to pro blaho země nebo
kvůli něčemu podobnému. Koneckonců, v Česku dnes vidím řadu
podobných trendů: slabé odbory,
bývalá vláda prosazovala privatizaci
veřejného sektoru. Ano, i tak se můžete přiblížit dnešnímu Chile. Opravdu chcete něco podobného?
Výroky některých českých osobností
o Pinochetovi a jeho diktatuře:
Marek Benda, poslanec PS PČR za
ODS: „Generál Pinochet dokázal vzít
na svá bedra odpovědnost za jednání,
na kterém zajisté bylo mnoho sporného, které ovšem zachránilo Chile před
hrůzami
komunismu.“
(http://euportal.parlamentnilisty.cz/A
rticles/1106-pinochet-muz-kteryzachranil-svou-zemi-pred-hruzamikomunismu.aspx)
Roman Joch, politik, publicista
a bývalý poradce premiéra ČR v oblasti lidských práv: „Demokraticky
zvolený prezident Allende (demokraticky byl zvolen i Hitler) v létě 1973
vládl neústavně a v Chile se schylovalo
ke komunismu. Generál Pinochet
uskutečnil převrat, nastolil autoritativní režim, který později plně demokratizoval, a tak zachránil zemi před
komunistickým
totalitarismem.“
(http://euportal.parlamentnilisty.cz/P
rintArticle/902-augusto-pinochetnikoli-beze-cti.aspx)
Martin Vopěnka, spisovatel a nakladatel: „Pro národní ekonomiku
i budoucnost země se bohužel jeví
jako výhodnější ta cesta, kterou kdysi
zvolil chilský generál Pinochet. Velmi
nepopulární cesta, při které se armáda chopí absolutní moci v zemi
a mnoho lidí na to těžce doplatí, někteří dokonce i životem. (…) V případě
chilského scénáře jde v podstatě o to,
že země, jejíž lid pozbyl schopnosti racionálně rozhodnout o své budoucnosti, projde desetiletím nepříjemné diktatury, která se později pod
tlakem mezinárodního společenství,
ale také přirozeným vývojem začne
drolit, až ji konečně vystřídá vytoužená
demokracie.“
(http://www.sinagl.cz/postrehy-akomentare/1854-recky-soumrak.html)
Petr Placák, novinář, spisovatel
a bývalý disident: „Vojenská junta
nezaváděla ten typ chybné sociální
nebo národní ideologie či vymývání
mozků, které známe ze všech fašistických nebo komunistických režimů.
Naopak, junta jmenovala do vlády
prominentní liberální ekonomy, kteří
postavili ekonomiku této země na
nohy.“
(http://www.praguepost.com/archive
scontent/15003-pinochet-s-regimemight-not-have-been-all-bad.html)
http://a2larm.cz/2013/09/rozhovors-rodrigem-vazquezem-o-zivote-zapinocheta/
Český expert popsal
"špinavou" roli USA
v Sýrii a jinde: Vraždí
se nevinní
Podle odborníka na mezinárodní
vztahy Daniela Solise nejde v angažování Spojených států v Sýrii o jejich
snahu o mír a zničení chemických
zbraní, ale o ropu, snahu oslabit Írán
a Čínu a hájit zájmy Izraele.
http://orl.bloger.cz
Jde prý o architekturu Nového světového řádu, kdy by svět ovládaly finanční elity, které dnes ovládají USA.
Kvůli svým zájmům rozpoutávají
války a ničí statisíce a miliony lidských životů a spojují se i s teroristy.
Otázku chemických zbraní podle Solise USA zneužívají pro své intervenování v Sýrii a pro její případné
napadení. Podobně jako v Iráku, kde
se zbraně hromadného ničení v době
intervence proti Saddámu Hussajnovi
nenašly, má falešné obvinění Sýrie z
použití chemických zbraní opět
ospravedlnit americkou agresi.
A Clean Break: Eretz Israel
Existuje dlouhodobý plán USA, jak
posílit vládu Spojených států a Izraele nad oblastí Blízkého východu. Důvod je zřejmý: Jsou zde obrovská
naleziště ropy a zemního plynu. Američanům vadí, že mezi Íránem a Čínou
se staví plynovody a ropovody, které
mají pokrýt čínskou poptávku. Čína v
Barmě a Pákistánu kvůli tomu buduje
i přístavy.
„Je v zájmu určitých kruhů, které lze
nazývat sionistické, již od dvacátých
let dvacátého století, vybudovat
Velký Izrael, který se měl rozkládal
od Nilu až po Eufrat. Čili by kromě
dnešního Izraele zabíral část dnešního Egypta, Jordánsko, Libanon, Sýrii,
část Saúdské Arábie a asi polovinu
Iráku. Tyto staré myšlenky neztratily
v určitých kruzích na své relevanci.
Když byl poprvé zvolen premiérem
Izraele Benjamin Netanjahu v roce
1996, který je jím již potřetí, vznikl
dokument s názvem A Clean Break,
který hovoří o tom, jaký způsobem je
nutné zabezpečit rozvoj tohoto
Velkého Izraele,“ řekl ParlamentnímListům.cz Solis.
Za dokumentem A Clean Break stojí
neokonzervativec Richard Perle z administrativy George Bushe ml., který
se rovněž podílel na Projektu pro
nové americké století, který má zajistit vůdčí úlohu USA ve světě. USA
strana 19
ORL číslo 2013­11
podle Solise chtějí překreslovat
hranice států Blízkého východu.
Izrael se potřebuje zbavit spojenců
Íránu, aby ho mohl napadnout
„Podle dostupných údajů bylo v Sýrii
nalezeno obrovské naleziště ropy,
zásoby snad ještě větší, než jsou
dnes v Saúdské Arábii. Takže jak tento fakt, že Sýrie má velké zásoby
ropy, tak i to, že Írán soupeří se Saúdskou Arábií, spojencem USA, ve vývozu ropy, a s Katarem ve vývozu
zemního plynu, vedou k angažmá
USA v Sýrii. Sýrie je navíc spojencem
Íránu. Katar i Saúdská Arábie financují islámské teroristické bojůvky v Sýrii
společně s dalšími západními zeměmi včetně USA. V Egyptě se také začaly množit výzvy k útoku na Sýrii spíše gerilovými prostředky, a to v dobách, kdy Mursí z Muslimského bratrstva byl ještě u moci. Asi týden
před tím, než byl Mursí svržen, probíhala konference Muslimského bratrstva, které se zúčastnili různí exponenti Ál-Kajdy a kde znělo, že by
Egypťani měli bojovat v Sýrii,“ vysvětluje Solis.
Podle Solise chtějí USA a Izrael eliminovat Írán, Sýrii a Hizballáh v Libanonu: „Dlouhodobý úder Izraele na Írán
nemůže proběhnout do té doby,
dokud bude Sýrie bojeschopná a jako
spojenec Íránu by provedla odvetu
proti Izraeli společně s Hizballáhem v
Libanonu. Takže se snaží salámovou
metodou odstranit jednotlivé soupeře. V Clean Break se píše, že první
krok je odstranění Saddáma Hussajna a podmanění Iráku, druhý krok je
neutralizace Sýrie za pomoci Jordánska a třetí krok je vytvořit například
Kurdistán a úplně překreslit hranice.
Všechno jde podle toho plánu.“
Útok na Írán má oslabit a destabilizovat Činu jako soupeře USA
„Zničení Íránu je prioritou pro zbrzdění ekonomického růstu Číny, která
je největším věřitelem USA. Pokud by
Čína spadla do recese, tak by bylo
mnohem jednodušší tam provést nějakou barevnou revoluci a dosadit
tam režim povolný USA a Novému
světovému řádu. Pokud bude Čína v
recesi a chaosu, těžko může aspirovat na supervelmocenské posta-
vení, které možná Čínu čeká. V USA
totiž hrozí hospodářský kolaps a zavedení totalitní diktatury, ke které se
ostatně blíží. Někteří analytici to vidí
tak, že Spojené státy melou z posledního a toto je projev poslední
agónie impéria,“ říká Solis.
Podle Solise došlo prý v Sýrii již zhruba k patnácti chemickým útokům. Ty
mají být casus belli, důvodem k válce,
pro Spojené státy. „Prezident Obama
totiž před rokem, dvěma prohlásil, že
červenou linií pro zásah USA v Sýrii je
použití chemických zbraní. Čili, když
si USA připravily záminku pro zásah v
Sýrii, tak již nezbývalo než použít
chemické zbraně. A kdo je použil? Cui
bono? Bašár Asad by musel být šílenec, kdyby dal Spojeným státům takovou lacinou záminku.“
Chemické zbraně jako záminka.
Jako v Iráku
„Ruská federace pečlivě monitoruje
situaci v Sýrii. Ministr zahraničí Lavrov sdělil, že Rusko má k dispozici satelitní snímky, které dokazují, kdo naposledy použil ty chemické zbraně.
Prezident Putin řekl, že kdyby se
prokázalo, že oficiální vláda použila
chemické zbraně, tak podpoří útok
na Sýrii. Toto mohl Putin jako spojenec Sýrie říct jedině v okamžiku,
kdy má jistotu, že syrská vláda chemické zbraně nepoužila,“ říká Solis.
Podle něho ale řada fotografií, které
byly použity jako důkazy, že k chemickému útoku došlo, jsou nevěrohodné: „Na fotkách je vidět, že slunce stojí lidem nad hlavou, zatímco k
útoku mělo dojít ráno. Čili je zjevné,
že docházelo k mediální manipulaci.
Dokonce některé rodiny z Latakie,
kde došlo k obrovskému vyvražďování alavitů a kde bylo islamisty,
které podporují USA, podřezáno až
tisíc lidí, svědčily, že zmizelo mnoho
dětí a některé děti na těch obrázcích
z toho plynového útoku ty rodiny poznaly. To znamená, že ty mrtvé děti
nepocházely z oblasti, kde mělo k
chemickému útoku dojít, ale byly tam
přivezeny od alavitů. Toto všechno se
ví.“
tajné služby saúdské absolutistické
monarchie, byl 31. července přijat
prezidentem Ruské federace, Vladimírem Putinem, aby si, s plnou podporou Spojených států amerických,
koupil ruskou náklonnost ve více než
dvouletém útoku na syrskou suverenitu, kterého finálním motivem pro
Saúdy může být jen ovládnutí
ropných nalezišť v oblasti a vyšachování svého největšího konkurenta, Íránu, ze hry. Putin ho ale
odkázal do patřičných mezí. Odmítl
vyvražďování syrského vlivu ve jménu
nadnárodních ropných korporací a
velmocí,“ říká Solis.
Spojené státy americké v celém příběhu podle něho hrají velmi špinavou
roli: „Celé to bylo ale připravováno
mnohem dříve, než se Barack Obama
stal prezidentem USA. Ale v popisu
práce amerických prezidentů je
páchat delikty proti mezinárodnímu
právu.“
USA podporují islámské teroristy
Solis připomíná, že USA sice používají
rétoriku boje proti terorismu, ale
samy v Sýrii financují a zbraněmi zásobují islámské teroristy a odnože ÁlKajdy: „Rétorika Spojených států je,
že podporují takzvané dobré rebely,
ale v Sýrii žádní dobří rebelové
nejsou, protože teroristické organizace hlásící se k Ál- Kajdě infiltrovaly Svobodnou syrskou armádu a
veškeré sekulární elementy z ní vraždami, atentáty a únosy odstranily.
Armáda rebelů je nyní pod totální
kontrolou islámských teroristů.“
Američané cvičí v Jordánsku a Turecku teroristické jednotky rebelů,
aby svrhli vládu Bašára Asada. Teroristé podporovaní Američany jsou
podle Solise známí svou brutalitou,
kdy civilistům, křesťanům či zastáncům sekulárního režimu podřezávali
hlavy. „Státní pošťáky házeli spojenci
USA z devátého patra budov a jásali
nad tím. Stříleli popeláře, které považovali za sluhy veřejné správy. Odhady mrtvých jsou statisíce.“
Putin se odmítl upsat ďáblu
Jestli je Asad diktátor, je jím i Obama
Solis hovoří i o roli Ruska. „Šedá eminence nadnárodního korporátního
fašismu, kníže Bandár bin Sultan, šéf
Solis připomíná, že do Asadovy vlády
vstoupili i opoziční politici z voleb
http://orl.bloger.cz
strana 20
ORL číslo 2013­11
2012 a že vláda Bašára Asada má
mandát z demokratických voleb:
„Bašár Asad je vykreslován jako diktátor, přitom má mandát z demokratických voleb. Pokud je on vykreslován jako diktátor, můžeme jako diktátora označit i Baracka Obamu.“
Nemůže ale Izraeli uškodit, že Sýrii
ovládnou islamisté, kteří jsou proti
Státu Izrael a proti sionismu? „Jde o
složitou zpravodajskou hru. Ale pro
Izrael a USA není problém se s těmi
islamisty, poté, co za ně vykonají špinavou práci, vypořádat a eliminovat
je v rámci boje proti terorismu. Takže
Spojené státy zjistí oficiálně – teď dělají, že to nevědí – že Syrská svobodná armáda je ovládána islamisty,
a zasáhnou pak i proti nim. Islamisti
jsou pro ně užiteční idioti. Víme, že v
Afghánistánu byl Taliban také spojenec USA, ale když nepovolil stavbu
plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu, tak pod záminkou nevydání
Usámy bin Ládina, kterého Taliban
vydat nakonec chtěl, přesto došlo k
útoku na Afghánistán.“
USA zničí Sýrii stejně jako Libyi
Podle Solise má Sýrie účinné chemické zbraně, které jsou velmi ničivé.
A toho se Izraelci obávají kvůli svému
případnému útoku na Írán a syrské
odvetě. Saúdská Arábie je sice protiizraelská a odmítá sionistický režim,
ale vyhovuje jí, že Izrael chce napadnout Írán, který je druhým největším dodavatelem ropy Číně.
Solis říká, že Sýrie se blíží k tomu, jak
to po intervenci USA dopadlo v Libyi:
Ke kmenové válce, vraždění, rozpadu
země a hospodářskému rozvratu, kdy
zahynulo přes dvě stě tisíc lidí během
„osvobozování“ Američany.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/kauzy/Cesky-expert-popsalspinavou-roli-USA-v-Syrii-a-jindeVrazdi-se-nevinni-285275
Česká pravice ve
věku tržní civilizace
Veronika Sušová-Salminen
Česká pravice je už skoro čtvrt století
nositelem myšlenky, že volný trh vyřeší více méně vše a že regulace a silný stát představují ohrožení pro
společnost
„svobodných
jednotlivců“. Neoliberalismus, respektive některé jeho prvky, představují základ pravicové ideologie a
politiky i v České republice. Česká
pravice je tak součástí globálního politického projektu, který představuje
zcela konkrétní zájmy. V českém
kontextu můžeme mluvit o tom, že
tento globální projekt má konkrétní
lokální důsledky, se kterými se dnes
česká společnost musí potýkat.
Neoliberalismus se začal ve světě
prosazovat před čtyřiceti lety. Jeho
základem je víra ve volný trh a důraz
na soutěž, které postupně kolonizují
veškeré sociální vztahy a mají vést k
vytvoření
ideální
neoliberální
společnosti a státu. Neoliberalismus
představuje v podstatě triumf radikálně pojatého kapitalismu, který
odmítl keynesiánský kompromis
mezi kapitálem a prací. Neoliberalismus dnes nepředstavuje už politiku
kompromisu, ale daleko spíše politiku diktátu. Jeho sociální základna
je ale velmi úzká a představuje ji v
tom nejobecnějším smyslu nadnárodní kapitál (především nadnárodní
korporace). Jak podotýká David
Harvey, jde tu přitom o to obrátit a
kontrolovat tok bohatství zdola nahoru, což činí z neoliberálního projektu v podstatě další formu ekonomického predátorství či dobývání
renty na úkor společnosti, a to do
slova a do písmene. ZDE
Česká „nová pravice“ se stala hlavním
agentem postkomunistické transformace, která proběhla imitací neoliberálních pouček dovezených a přejatých ze Západu a za souhlasu většiny
české společnosti. Také na Západě to
byla pravice, kdo neoliberalismu poskytl politickou platformu. Zatímco
„stará pravice“ byla politickou silou,
která se snažila konzervovat spolehttp://orl.bloger.cz
čenská privilegia a moc určitých skupin obyvatelstva (šlechta, církev a
později buržoazie či kapitál), „nová
pravice“ bojuje za návrat privilegii
nadnárodního kapitálu (nezaměňovat s domácími a lokálními živnostníky, drobnými a středními podnikateli!) v době post-keynesiánské (či
post-socialistické), a to globálně.
Transformace měla ale zároveň potvrdit nadvládu neoliberálního kapitalismu nad alternativami (tj. třetí
cestou a socialismem).
Všechno a všichni mají cenu
Součástí postkomunistické transformace v rámci neoliberální mantry minimálního státu se stala komercionalizace a de fakto i částečná privatizace veřejných statků, jako je
zdravotnictví (lidské zdraví), sociální
služby (lidská důstojnost), (národní)
kultura a vzdělání. D. Harvey hovoří v
této souvislosti o procesu akumulace
zbavením majetku („accumulation by
dispossession“), který představuje
klíčový soubor neoliberálních praxí,
jež vedou k redistribuci bohatství
(především přesun různých forem
společného, kolektivního či státního
vlastnictví do soukromých rukou) a
příjmů. ZDE Logika efektivity, a tedy
ziskovosti, byla přenesena i na stát.
Ten opustil oblast veřejných statků a
přepustil ji volnému trhu a soutěži a
jejich neúprosné logice (viz dnešní
byznys se sociálním bydlením a exekucemi). Přitom právě tyto oblasti
jsou
kostrou
pro
legitimizaci
moderního a demokratického státu
jako společenské instituce, jejímž cílem je organizovat život společnosti
ve prospěch celku a udržovat
společnost v určité rovnováze. Bez
zdravotní péče dostupné všem, bez
sociálních služeb pro všechny, bez
kultury a vzdělanosti přístupné
všem, nebo alespoň většině, se integrační spoje společnosti a pocity
identifikace se státem stále umenšují. Bez nich se moderní stát stává více
méně represivním orgánem k udržení pořádku a společnost se vyprazdňuje.
Náklady kapitálu platí stát
Deregulovaný volný trh (kapitál bez
mantinelů) a slabý stát vede k vytváření nových celospolečenských nákladů. Pod heslem úspor a „méně
strana 21
ORL číslo 2013­11
státu“ dochází k dalšímu plýtvání,
které má ale daleko závažnější lidskou a morální dimenzi. K těmto nákladům patří například ekologické
důsledky (např. znečištění prostředí
a devastace krajiny jako důsledky vytváření zisků) či důsledky na zdravotním stavu populace (např. selhávání v
dohledu nad potravinami a nad čistotou vzduchu jako důsledek vytváření
zisku) se stále větším počtem závažně nemocných. Tyto morální a
etické náklady ale „neplatí“ kapitál,
ale celá společnost. Logika trhu stojí
také za nezaměstnaností. Nezaměstnanost znamená, že trh nemá
pro určité lidi uplatnění, protože
jejich zaměstnávání mu brání v zisku.
Hlavní náklady tu nese opět nezaměstnaný, stát a celá společnost.
„Normální je pracovat“
Receptem ODS a TOP 09 jako dvou
představitelů české interpretace neoliberalismu je rétorika, která
shazuje odpovědnost na jednotlivce.
Nemoc, stáří, ztráta práce, diskriminace - ať rasová nebo genderová –
nízké a nedůstojné penze – to všechno jsou věci za které nese odpovědnost jednotlivec. Na stáří a
nemoc se máme připravit. Práci si
máme najít. Platíme daně a sociální
pojištění, ale pravice nám sděluje, že
na důchod pro nás už prostě nezbude. Postarat se o rodiče máme také
sami.
Tato rétorika vytrhává jednotlivce ze
společnosti a společnost popírá jako
kontext, který každého z nás ovlivňuje. Selhání jsou individuální, nikoliv
systémová. „Normální je pracovat“,
hlásá volební program TOP 09 a nijak
se nezajímá o to jestli práce je či o jakou práci se vlastně jedná.
Neoliberálové mají největší obavy z
toho, aby tito lidé „nezneužívali“
podporu státu, který musí šetřit a nemůže si přece dovolit platit lenochy,
asociály, Romy a další „černé pasažéry parazitující na sociálním systému“
(volební bod ODS). Celý systém je
uzpůsoben s ohledem na „nebezpečí
zneužití“, které je vydáváno za normu, podle které je celý systém přestavěn. K tomu přidává strategii, která staví „úspěšné“ proti „sockám“ a
solidaritu personalizuje: přece já nebudu platit na ty lenochy. Solidární
pomoc je „brzdou“ v cestě k ideálně
tržní společnosti samostatných, za
sebe a svoje rodiny odpovědných
(samozřejmě především finančně odpovědných) svobodných jednotlivců.
Celá tato argumentace zastírá jednu
podstatnou skutečnost, a to, že je to
ve skutečnosti nadnárodní kapitál, co
žije na úkor druhých – různě, hierarchizovaně, ale přesto.
Tržní svoboda
Víra v trh má další důsledky. Na
prvním místě je to skutečnost, že se
víceméně všechny oblasti lidského a
společenského života převádí do
ekonomické řeči. Neoliberálové například tvrdí, že člověk by měl jít studovat takový obor, který mu zajistí
pracovní místo. Jinými slovy, vzdělání
a studium nejsou otázkami osobního
rozhodnutí, talentu a zájmů, ale záležitostí potřeb trhu a nutnosti soutěže.
Svobodu jednotlivce do značné míry
obsahově určuje trh. Zcela obdobně
lze chápat i argument o školném, kde
má finanční spoluúčast motivovat.
Tento názor v podstatě počítá s tím,
že všechno, co je tzv. zadarmo, toho
si lidé neváží, popřípadě to vytváří
prostor pro parazitismus. Peníze jsou
považovány za nejlepší disciplinační
prostředek a motivaci.
Jak řekl exprezident Klaus, v případě
školného jde o „investici do své ceny
na trhu práce“ a studium zdarma je
svého druhu parazitování.
V pozadí je ale jiná skutečnost – další
komercionalizace vzdělání, faktická
rezignace státu na podporu vzdělání
a vědy, rezignace na jiné cíle vzdělání
a vědy než je „obsluha“ trhu, proměna studenta v zákazníka, který za
svoje peníze očekává konkrétní služby, a vytvoření dalšího prostoru pro
soukromý byznys se studentskými
půjčkami. Solidární podílení se na veřejném je parazitování, protože už
nejde o celek, ale jen a jen o jednotlivce. Neoliberální svoboda na
http://orl.bloger.cz
prvním místě reguluje a vytváří
podnikatele z každého člověka.
Rozděl a panuj a politika bez alternativ?
Neoliberalismus se poučil z předchozích neúspěchů svého soupeření s
levicí a socialismem. V zájmu kapitálu
je kontrola společnosti a její dynamiky tak, aby bylo možné pokračovat
v maximalizaci zisků kapitálu pomocí
akumulace zbavováním majetku. Je
to strategie, která stojí na snaze o
rozdělování a prevenci kolektivního
odporu proti radikálnímu kapitalismu, taktika umrtvení pospolitosti,
solidarity a pocitu příslušnosti k
celku, nebo sociální skupině či třídě.
Homo economicus, který je jeho produktem, je „podnikatel“, ať dělá
cokoliv. Výsledkem je sociální izolace
a rozptýlení a především oslabení zájmové politiky, které mimo jiné
umožňuje sociální prostorové rozšíření výroby (často mimo továrny).
Thomas Lemke si všiml ale ještě
jednoho znaku neoliberalismu, kterým je to, že neoliberalismus vytváří
společenskou realitu, o které tvrdí,
že už vlastně existuje. Tím dochází k
tomu, že ho považujeme za „normu“,
za něco daného. ZDE V postkomunistických společnostech je toto pozorování zvlášť zajímavé vzhledem k
normativnímu
vztahu
těchto
společností k Západu jako modelu.
Česká „nová pravice“ má přes dvacet
let poměrně širokou voličskou základnu, která ale zdaleka neodpovídá
její sociální základně, ale spíše neoliberální identitě podnikatele, podtržené často kulturně-symbolicky. Reálnou sociální základnou soudě podle zájmů, které pravice prosazuje, je
velmi úzká skupina obyvatelstva v
České republice a nadnárodní kapitál. Jedná se o lidi, kteří nikdy nebudou potřebovat ostatní k tomu, aby
se mohli léčit, mohli si najít práci,
mohli podnikat nebo se mohli vzdělávat a prožít normální důchod. O
lidi, kteří se mohou kdykoliv sbalit a
odejít za hranice, aniž by to jakkoliv
změnilo jejich životní styl a úroveň.
Všichni ostatní, včetně malých a
středních živnostníků, ji v parametrech, které dnes představuje, volí
strana 22
ORL číslo 2013­11
proti svým zájmům.
Toto konstatování ale zdaleka neznamená, že by dnešní levice (včetně té
české) představovala plnohodnotnou
zájmovou alternativu proti neoliberalismu a nadvládě nadnárodnímu
kapitálu. V důsledku krize levice, která
je
součástí
neoliberalizace
společnosti, představuje jen měkčí,
ke kompromisu směřující, variantu
neoliberalismu „s lidskou tváří“. To
ale rozhodně neznamená, že by levice jako taková neměla potenciál k
tomu alternativy hledat, formulovat
a prosazovat. Jen se musí v labyrintu
neoliberalismu znova najít.
http://blisty.cz/art/70148.html
Jan Keller pro DR:
Navrhuji poslat na
Bakalu exekutora
Navzdory protestům horníků mluvčí
OKD v úterý oznámil, že se vlastník
rozhodl uzavřít důl Paskov. O práci
tak může přijít až tři tisíce lidí. O sociálních a ekonomických dopadech na
region jsme hovořili s Janem Kellerem.
Důl Paskov na Frýdecku-Místecku
skončit až v roce 2018. Ponese-li náklady útlumu jen firma OKD, zavře
důl k 31. prosinci 2014. Svůj krok
společnost zdůvodňuje nerentabilitou. O dopadech uzavření dolu na
region jsme hovořili se sociologem
Janem
Kellerem.
hypotéky
V poslední části své dva roky staré
knihy Nová sociální rizika prezentujete sociologické šetření o sociálně-ekonomické situaci obyvatel v
Moravskoslezském kraji. Jak byste
výstupy z šetření shrnul pro ty,
kteří
knihu
nečetli?
Jednalo se o reprezentativní výzkum
obyvatel Ostravy, nikoliv celého
kraje. To je důležité. Lidé, kteří v posledních dvou dekádách zbohatli, se
z velké části z Ostravy vystěhovali do
předhůří Beskyd a Jeseníků. V Ostravě zbyly především střední vrstvy a
příjmově
nižší
vrstvy.
V důsledku toho budou krachovat restaurace, menší obchody a další služby. Tady už jsou ve hře desetitisíce
pracovních míst. Počet lidí, kteří půjdou s životní úrovní dolů, musíte vynásobit
rodinnými
příslušníky.
Snadno z toho může vzniknout lavina
bankrotů pro drobné podnikatele a
předlužení
pro
domácnosti.
Když si střední vrstvy vymezíme pomocí určitého intervalu mediánu příjmu, zjistíme, že jsou výrazně chudší,
než je zvykem v zemích na západ od
nás. Stačí jim ubrat pár tisícovek a
klesnou mezi nižší vrstvy. Právě to
dnes akutně na Ostravsku hrozí.
Zajímavost z výzkumu. Ti, kdo příjmově patří do středních vrstev, bydlí
v panelácích, zatímco příjmově nižší
vrstvy mají mnohem častěji svůj domek. Jsou to lidé, často bývalí havíři,
kteří si ho postavili ještě v minulém
režimu. Dnes nemají velmi často
peníze a domky jim chátrají.
Příslušníci středních vrstev je od nich
nemohou odkoupit, protože jejich
příjem jim sice umožňuje nakupovat
a trávit dovolenou o něco lépe než
nižším vrstvám, na pořízení nového
bydlení bez drastického zadlužení
však
nemají.
Mluvčí OKD v úterý večer oznámil, že
se společnost New World Resources
rozhodla uzavřít důl Paskov. Jen
několik hodin předtím proběhla
demonstrace horníků, kteří proti
plánům svého zaměstnavatele protestovali, podle odhadů se jí zúčastnilo
okolo
tří
tisíc
lidí.
Pokud se bude stát podílet na sociální - tedy dotované - těžbě, může
Společnost OKD včera večer oznámila úmysl uzavřít důl Paskov. Těžba prý není rentabilní. O práci tak
může přijít okolo tří tisíc lidí. Co to
pro ně a jejich rodiny bude znamenat?
Jsou to vesměs lidé mladší, mnoho z
nich má hypotéky, které by byli
schopni splácet, pokud by jim práce
zůstala. Jestliže o ni přijdou, mohou
čekat exekutora. I v případě, že budou rekvalifikováni, čeká je zpravidla
nižší příjem, ze kterých mnozí z nich
http://orl.bloger.cz
neutáhnou.
Nejde však jen o ty, kdo pracují na
dole Paskov. Na šachty jsou navázány
další provozy, které budou v případě
uzavření dolů rovněž utlumeny. To už
se bude týkat podstatně většího
množství
lidí.
Předseda hornických odborů Jaromír Pytlík včera řekl, že zavření
dolu je katastrofa, ale sociální těžba by mohla být východiskem.
Naopak česká pobočka Greenpeace
vyzvala vládu, aby peníze dala přímo horníkům a nikoli Bakalovi.
Podle ekologů stát nesmí utopit
šest miliard ve ztrátových uhelných
dolech. „Na dole Paskov pracuje 2,5
tisíce lidí. Pokud jim vláda rozdělí
uvažovaných 6 miliard přímo,
dostane každý z nich 2,4 miliónů
korun. Tato jednorázová pomoc by
jim umožnila začít nový život – rozjet vlastní podnikání, doplnit si
vzdělání, či nalézt práci jinde,“ tvrdí Jan Rovenský z Greenppeace.
Rusnokova vláda bude o situaci
jednat dneska. Co by podle vás
měla
učinit?
Myslím si, že oba ty nápady mají
vážné slabiny. Pokud rozdáte peníze
přímo lidem, pak z nich část uhradí
hypotéky a další dluhy, které nadělali
v domnění, že o práci nepřijdou.
Konkrétně na dole Paskov jim ještě
nedávno slibovali udržení provozu na
dalších minimálně dvacet let. Zadlužili se tedy v dobré víře.
Jiní naletí různým podvodníkům, protože finanční gramotnost není všeobecně rozšířena. Málokdo začne
podnikat, protože při očekávaném
poklesu kupní síly budou mít
problémy i podnikatelé už zkušení a
zavedení. Takže zbude možnost vystěhovat se a hledat práci jinde. To
regionu
příliš
nepomůže.
Sociální těžba by byla férová vzhledem k horníkům. Znamenala by ale,
že stát Bakalovi věnuje z peněz dastrana 23
ORL číslo 2013­11
ňových poplatníků prostředky, za
které si pořídil zpravodajské servery,
financoval před posledními volbami
všechny tři strany Nečasovy vlády a
provozuje s velkou slávou Havlovu
knihovnu, zatímco Ostravsko nevzkvétá.
Navíc by to byl precedens, na který
by se odvolávali ostatní velcí podnikatelé, kteří by si svých zisků užívali
až do krachu svých firem tak
pompézně jako Zdeněk Bakala. Co by
měla vláda učinit, aby se z Ostravy
nestal Detroit, to je těžká otázka.
Pokud by bylo možno v kapitalismu
odepsané regiony zachránit, udělali
by to přece už dávno v Detroitu.
Já bych navrhoval poslat na Bakalu
exekutora a z výnosů jeho majetku
hradit sanaci regionu. Proč má chodit
exekutor jenom do domácností
horníků, zatímco k uhlobaronům, co
prohospodařili firmu, kterou jim stát
daroval,
ho
nepustí?
Hrozící sociální nepokoje jako reakce na plánované uzavření dolu se
kryjí s předvolebním obdobím.
Mohou podle vás nějakým způsobem ovlivnit volební výsledek v
regionu? A jaké očekáváte návrhy
řešení od politické elity zprava
doleva?
Tipoval bych, že výrazně vzrostou
hlasy pro neparlamentní strany a pro
ultrapravici. Sociální demokracie,
která na Ostravsku vždy triumfovala,
by měla rychle něco vymyslet, aby
nezažila
volební
výprask.
Co se týče očekávaných návrhů na řešení: Pravice bude zdůrazňovat, že
není ekonomické zachraňovat firmy,
které jsou prodělečné. Řekne to však
nahlas až po volbách, aby nepřišla o
hlasy. Do voleb se bude omezovat na
kritiku levice, za to, že nemá řešení.
uplynuly od privatizace dolů. Prosím
čtenáře, aby mi nenadávali do cyniků.
Pouze konstatuji, jak to chodí v regionu,
kde
žiji.
Jak vidíte vývoj regionu nikoli pouze v příštích týdnech či měsících,
nýbrž i ve středně- a dlouhodobém
horizontu. V čem podle vás spočívá
naděje na zlepšení sociálních a
ekonomických poměrů na Ostravsku?
Ostravsko nemůže fungovat bez průmyslové výroby. Ideální řešení je
zmodernizovat zdejší průmyslové
kapacity a orientovat je na vývoj a výrobu věcí s vysokou přidanou
hodnotou. V tomto ohledu se ovšem
už ztratilo čtvrt století, tedy celá jedna
generace.
Mladší a vzdělanější se během té
doby z Ostravy a okolí odstěhovávají.
V důsledku toho se Ostrava mění v
město lidí starších a méně kvalifikovaných. Obávám se, že situace
zneužijí ti výrobci, kteří nechtějí investovat do ekologizace výroby. Postaví nás před volbu: buď tady budeme my špinit a vy budete mít z čeho
platit nájmy a to nejnutnější, anebo
si můžete jit svobodně zažádat o sociální
dávky.
Nezapomínejte, že žijeme v kapitalismu. Já jsem takovýto druh parazitního systému nechtěl a stále si myslím,
že po pádu minulého režimu se
promrhala velká šance vymyslet něco
humánnějšího a zároveň funkčnějšího, než je to, co nám naordinovali.
Ptejte se na řešení těch, kteří udělali
z naší země ráj pro Bakaly.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
6424-jan-keller-pro-dr-navrhujiposlat-na-bakalu-exekutora
Levice bude požadovat, aby se záchrany regionu zúčastnil také Bakala.
Protože ho však k tomu nikdo nemůže donutit, nakonec nasype do dolů
peníze daňových poplatníků, aby
jejich útlum zpomalila o několik let.
Tím se problémy načas zmírní, takže
strany odprava až doleva zapomenou
na to, že se po dalších volbách za
čtyři roky krize opět projeví naplno.
Ty čtyři roky se promrhají tak, jako se
promrhalo těch zhruba deset, které
Zpráva pro české
politiky před
volbami
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Nejmocnější banka světa, centrální
banka všech centrálních bank, Banka
pro mezinárodní platby
se sídlem
v Basileji (BIS) fakticky oznamuje
další krach finančního systému. Ve
své právě zveřejněné čtvrtletní
zprávě označila současnou situaci za
mnohem horší než před pádem
Lehman Brothers. Stejná banka přišla
ještě v červnu 2013 s oním geniálním
plánem
na
záchranu
bank
prostřednictvím střadatelů bail-in,
což je návrh nejenom věrolomný a
nemorální, nýbrž katastrofální. Viz
článek Bankovní únos Evropy II.
Plánované vyvlastnění střadatelů
prostřednictvím systému bail-in postihne hlavně střední třídu a zejména
všechny penzisty, kteří si spořili na
stáří. A naopak uchrání ty největší
žraloky, kteří už své jmění dobře
převedli a ukryli včas do jiného, než
finančního typu majetku. Tento
článek
stojí znovu za přečtení,
abychom si uvědomili, jak poslušné
jsou EU elity a jak rychle dokázaly
tento zoufalý nápad schválit pro eurozónu.
1. Fiat money ničí svět
http://orl.bloger.cz
strana 24
ORL číslo 2013­11
Zřejmě bankéřům nedošlo, že ani
veškeré úspory tohoto světa nespasí
měnu, která si tiskne peníze z ničeho,
ve formě fiat money. Americký FED
oznamuje prostřednictvím všech
dnešních hlavních médií, že bude neomezeně tisknout peníze dál a Evropská centrální banka bude dělat
totéž. Centrální bankéři ztratili
kontrolu nad toky dluhů. Jenže mají
ještě větší strach ze zastavení tisku
peněz, protože to by asi velmi brzo
způsobilo pád jejich finančního letadla. Nikdo nechce planetárně přiznat, že je hlupák, nebo dokonce
podvodník, a to na úkor celých vlád,
USA a EU. Proto centrální banky
chmurně pokračují ve stávající politice tzv. „kvantitativního uvolňování“.
Může politika tisknutí bezcenných
papírků postavit na nohy hospodářství? Podobný blábol přivádí jen trochu informovaného daňového poplatníka k pláči. Přesto média neustále omílají tuto zázračnou mantru.
Vždyť centrální bankéři do nynějška
nedělali nic jiného. Dluhy vesele
stoupají, investiční banky mají pořád
vysoké zisky. Jenže úměrně s touto
devastující politikou bank stoupá i
nezaměstnanost a podniky krachují
jeden za druhým. Nabízená likvidita
za téměř nulové sazby pro banky pomohla finančnímu kasinu, aby o to
rychleji točilo ruletu a zvedalo sázky.
Šéf FEDU se rozhodl na varování BIS
nereagovat a poslal USA na cestu Výmarské republiky. Jenže zasaženi budou i všichni ostatní, a to velmi citelně. Američanům je to zřejmě
jedno, protože od nynějška platí známé bankovní heslo: „Bližší košile než
kabát“. Podle některých expertů,
kteří byli dřív již činní v BIS, lze očekávat obrovské problémy centrálních
bank, které drží dolarové rezervy.
Centrální banky Itálie, Francie, Velké
Británie a Japonska by mohly utrpět
ztráty ve výši 15-35 % HDP svých
zemí.
2. Co bude dál?
Na E-republice jsme již několikrát
psali, že proti zastavení této laviny se
neudělalo vůbec nic. Neexistuje
žádná přísná kontrola kapitálových
toků, žádná přísná regulace a rozdělení investičního a klasického komerčního bankovnictví. Ztroskotalo
úsilí o zavedení Tobinovy daně z finančních transakcí. Díky perfektnímu
lobbingu londýnské City byl dokonce
označen za nezákonný i poslední
zoufalý pokus zakázat spekulativní
prodeje nakrátko a prázdné prodeje.
Kdo jsou vlastně všichni ti geniální a
dobře placení centrální bankéři? Podíváme-li se blíže, jedná se o dvě skupiny: první jsou ekonomové teoretici,
věrní svým dogmatickým, životu nebezpečným ekonomickým teoriím,
například Ben Shalom Bernanke,
profesor ekonomie z Harvardu a
dnes šéf amerického FEDu. Druhá
sorta jsou investiční bankéři pocházející z líhní bank jako Goldman
Sachs. Viz šéf Evropské centrální
banky Mario Draghi nebo šéf britské
centrální banky Mark Carney. Jedni
se drží svých teorií, druzí zase chrání
zájmy elitního klubu investičních
bankéřů. Co však mají společné: reálná ekonomika je jim naprosto vzdálená a životy lidí jsou jim ukradené.
„Zachraň se tedy, kdo můžeš!“ Centrální banky přiznávají, že už nedokážou zastavit krach. Země BRICS se již
připravily a šíitské režimy nyní v bojují v Sýrii s Ruskem, Íránem a Čínou o
právo vyvážet ropu mimo dolar. Nejhorší dopady se týkají především západní Evropy a rozvojových zemí.
ECB hloupě vsadila na stejnou cestu
do záhuby jako dolar, protože Evropu
zradily její bankéřské elity. A stejné
elity vnutily dolarové dluhy a úvěrovou lichvu rozvojovým zemím.
Čeští politici hlásají na volebních billboardech, že bude líp, nebo že dají
tuto zemi do pořádku. To udělal Fidész a Viktor Orbán v Maďarsku, ale
o tom se mimo náš web nikde nemluví. Tady není ani politik, ani strana,
ani vize podobného reformního formátu. Rok 2014 a 2015 nebudou
roky oživení, nýbrž roky velkých hospodářských otřesů. Podle toho by
měly strany připravit své krizové plány. Jenže velké strany toho nejsou
schopné. A nám voličům nezbývá,
než se nějak spojit a vzájemně si začít pomáhat. Jako nyní v Řecku,
Španělsku, Portugalsku a celé Jižní
Americe s jejími indiánskými komunitními tradicemi. Proto se také těmto zemím tak podrobně věnujeme.
http://news.erepublika.cz/article2104-Zprava-proeske-politiky-p-ed-volbami
http://orl.bloger.cz
Typ dnešní "čtvrté
války" vedené USA a
Západem
Česká média si povšimla posledního
incidentu mezi Venezuelou a USA,
které
USA
nepovolily
přelet
venezuelského
prezidentského
speciálu
nad Portorikem. Ironie
tkví v tom, že Portoriko je bývalá kolonie USA, která kvůli placení daní
odmítla status 51. státu USA, ale podržela si americké občanství. Protože
česká média už musí v poslední době
lavírovat mezi loajalitou k ruskému
medvědovi a k americkému dolaru
současně, jejich zahraniční zprávy začínají mít téměř objektivní charakter.
Uvidíme, na kterou stranu je to
zvrtne.
1. Americké důvody nevraživosti
Incident není náhodný, protože americká vláda, CIA a Pentagon srdečně
nesnášejí nově zvoleného prezidenta
Nicoláse Maduru, nástupce diabolizovaného Hugo Cháveze. Mezi USA
a Venezuelou již po desetiletí zuří tichá válka, která má úplně jednoduchý důvod: jde o ropu a další přírodní bohatství. Proto také byl USA
poslední stát na americkém kontinentě, který po dlouhou dobu odmítal uznat těsně volební vítězství
Chávezova nástupce. Příklad americké propagandy očerňující Venezuelu je zajímavý v tom, že podobný
scénář se aplikuje na Írán a pochopitelně na Sýrii, kde USA již konfliktu
strana 25
ORL číslo 2013­11
otevřeně vyhlásila a nepřímo se
účastní bojů, stejně jako Rusko a Írán.
Článek
Chávezovo
rozporuplné
dědictví
upozornil na dvě věci.
Venezuela má jedny z nejbohatších
ropných zásob na světě, které předtím bezostyšně vykrádaly západní těžební společnosti, hlavně ty z USA.
Chávez skutečně zestátnil surovinové zdroje, část ze zisku rozdělil
nejchudším obyvatelům, a tím zásadně pomohl domácí ekonomice.
Další socialistické vymoženosti jsou
bezplatné zdravotnictví, potravinová
pomoc chudým a vládní pomoc zemědělcům. Venezuela se může chlubit 93 % alfabetismem, což je americký rekord, i pro USA. Mýtu
chudého chlapce ovšem dosti odporoval Chávesův životní styl. Chávez si
létal na vládní návštěvy v prezidentském speciálu od Airbusu za 65 miliónů dolarů, flirtoval se světem Hollywoodu a na svém prezidentském
dvoře si platil nejdražší módní návrháře z Caracasu. Opozice mu právem
vytýkala luxusní životní styl, který
přerušila až zákeřná rakovina. Lidový
hrdina dovedl žít na vysoké noze.
2. Válka čtvrtého typu
Útoky proti USA, zestátnění nerostného bohatství předtím drancovaného cizími firmami a zavedení
socialismu pro indiány představuje v
očích neoliberálních jestřábů USA
kombinaci hned několika smrtelných
hříchů najednou. Útok na Rusy vyzbrojenou zemi není možný, převrat,
teror, včetně pokusů o atentát na
Cháveze a jeho nástupce se tzv.
"opozičním silám" zatím nezdařil. Nezbývá než trvalý propagandistický
boj, který má zajímavý charakter.
Americká novinářka Eva Golinger-ová
žije v Caracasu 20 let. Díky svému
americkému zázemí a znalostí chávismu přímo u zdroje nazývá současný
stav agrese válkou čtvrté generace
. Podívejme se na strukturu této
mediální mašiny.
Cílem je vytvořit ve světové veřejnosti Pavlovův podmíněný reflex
odporu proti socialistické venezuelské vládě. Média musí spojit Chávese
a Maduru s následujícími jevy:
•
prodej drog (vyhodil ze
země DEA , která se
údajně spojila s narkomafií,
aby svrhla Cháveze)
•
•
•
•
•
terorismus (podporuje levicové režimy ve světě a
Kubu)
diktatura (Chávez a jeho příznivci už příliš dlouho
vládnou přes demokratické
volby)
závody ve zbrojení (Venezuela nekupuje americké
zbraně, ale ruské, včetně
nejlepších stíhaček SU-37)
praní
špinavých
peněz
(Venezuela stáhla do země
zlaté
zásoby,
které
spravovali zahraniční bankéři, viz náš článek Planetární
hrnce zlata se daly do
pohybu )
hrozba lokální bezpečnosti
(spojením s Ekvádorem se
vytvořil blok andských zemí,
k němuž se postupně ad hoc
přidávají další státy v některých otázkách).
Až do roku 2004, kdy Chávez vyhrál
celonárodní referendum o svém odvolání, následovaly i přímé vojenské
akce proti jeho vládě. Vyjmenujme
alespoň některé z let 2002-2005.
•
•
•
•
•
Pokus o státní převrat proti
Chávezovi (2002);
částečná
hospodářská
blokáda a průmyslové sabotáže; totéž se možná děje
i dnes, viz exploze v hlavní
rafinerii a blackouty sítě, ale
ty mohou být způsobeny i
špatným stavem "socialistické" infrastruktrury;
poslední
odtajněné
dokumenty USA
ukázaly,
že tento typ průmyslové a
ekonomické sabotáže nařídil
prezident Nixon provést v
Chile za vlády později svrženého presidenta Allenda;
pokusy narušit volby a rozbít násilnými nepokoji volební systém v roce 2004
(tzv. guarimbas);
masivní
prezence
amerických vojsk v regionu od
roku 2006-2007.
Kampaň očerňování má dvojí cíl.
Jednak systematicky vytváří u světové veřejnosti obraz země "potížisty", o níž se musí jiné "dospělé" státy
jako USA otcovsky starat s přísnou
rukou. Interní válka pak najde v zemi
opoziční jádro jako v Sýrii, tomu dodá
http://orl.bloger.cz
zbraně a mediálně vyvolá dojem, že v
zemi konečně vypukla "demokratická
revoluce", která daný "diktátorský"
režim svrhne. A světová veřejnost s
nemyslícími médii jako u někdy nás
to v klidu zbaští, ani nemrkne.
3. Celkový přehled strategie čtvrtého typu války
V posledních letech se USA strategie
"čtvrtého typu války" daří v různých
zemích více či méně úspěšně. Na rozdíl od přímé podpory místních diktátorských režimů (do 70.let) jde o mediálně připravený puč, který provedou žoldnéři, teroristé a místní povstalci. Ti společně, ale pod různými
ideologickými hesly a záminkami rozvrátí daný stát, a tím umožní velmocím jeho faktické převzetí skrze ustavenou loutkovou vládu tzv. "demokratických sil".
•
•
•
•
V Afghánistánu, Libyi a v
Iráku byl původní režim
kompletně svržen. Bushova
"osa zla" byla nahrazena
hrůzami občanské války a
rozvratem státu. Viz tematické číslo Irák: deset let
vraždění .
V Sýrii vyšla pouze první
část scénáře, kdy se podařilo
povstalcům
podporovaných režimy z Perského
zálivu a USA ve spojení AlKájdou a lidojedy rozvrátit
stát, ale nikoliv vyhrát
"osvobozovací" válku. Viz
analýzy "Fakta o Sýrii".
V Jemenu a v Egyptě bylo
třeba, aby roli "osvoboditele" sehrála armáda a nastolila klasickou vojenskou diktaturu. Viz naše články o těchto zemích.
V Íránu se nepodařilo vůbec
nic z interního rozvratu
země. Vyspělá perská kultura je opřena o místní formu
islámu; ideologie přinesená
zvnějšku zde nezabírá; opozice v zemi není schopna
uspět ve vezdejší formě
demokracie, kterou obyvatelstvo přijímá za vlastní;
země je ekonomicky nezávislá na dolaru. Zbývá jen
externí ekonomická blokáda
a mediální válka vytvářející u
světové veřejnosti Pavlovův
strana 26
ORL číslo 2013­11
slintací reflex negativně reagující na zemi "vyrábějící jadernou bombu".
Jenže v poslední době (Jemen, Egypt) se vracíme do tzv. "třetí vlny" válek, které USA vedly na jihoamerickém kontinentě pod krycím názvem "Operace Kondor". Oficiálně
vraždily od roku 1975 pravicové diktatury v Argentině, Chile, Uruguayi,
Paraguayi, Bolívii a Brazílii, později se
připojil Ekvádor a Peru. Politický
útlak a vraždy proti tzv. "nebezpečí
komunismu" neoficiálně řídila CIA.
Není divu, že po demokratických
revolucích nemá USA v těchto zemích dobrý zvuk. Několikrát jsme
zmínili jméno amerického investigativního novináře jménem Jeremy
Scahill a jeho nový film Dirty Wars
, který popisuje tyto špinavé války
Západu.
Piketty aneb
Zhroucení
zakládajícího mýtu
kapitalismu
Václav Umlauf
http://news.erepublika.cz/article2105-Typ-dne-nitvrte-valky-vedene-USA-a-Zapadem
Francouzské literární salony
pro odbornou veřejnost
pochvalují knihu známého
francouzského ekonoma
"Thomas Piketty: Le capital au
XXIe siècle " jako knižní
událost letošního podzimu.
Jeho metodickou analýzu
nerovností v současném
neoliberálním systému jsme
používali v několika
rozborech, viz např. článek
Kam mizí bohatství vytvořené
vyšší produktivitou práce?
nebo studii Distribuce státního
bohatství v USA . O co jde v
nové knize?
Teze je naprosto jednoduchá: zabijácká forma kapitalismu 21. století
způsobila, že je lépe žít z cizího než
ze své vlastní práce (Mieux vaut hériter que mériter). Nashromážděné bohttp://orl.bloger.cz
hatství určuje dnešní systém stejně
jako za dob Otce Goriota , slavného to lakomce a ničitele lidských osudů z Balzacova románu.
Francie se dnes stala zemí více či
méně chudých rentiérů, stejně jako
Velká Británie nebo USA, a to zejména díky stoupajícím cenám nemovitostí. Spekulativní bublina a pád
hypoték v USA výmluvně ukazuje, jak
je toto rentiérství křehké. Výsledek
rentiérství je ovšem devastující pro
ekonomiku země. Zisky z uloženého
kapitálu přesahují zisky získané z poctivé práce a z investic do klasických
způsobů podnikání. Jedině ty generují pracovní místa a zisk pro celou
společnost. Celý tento neblahý vývoj
začíná podle autora na přelomu 70. a
80. let. Dnes vrcholí rozvracením celých států kvůli dluhům a surovinám
jako Řecko, Kongo, Libye nebo Sýrie.
Společenský výsledek tohoto vývoje
popisuje známý francouzský sociolog
Pierre Bourdieu . Život z renty vytvořil skupinu vlastníků majetku a
politicko-sociálního
kapitálu
podobnou feudální třídě velkostatkářů a prvních podnikatelů. Vznikají
planetární či národní ghetta zbohatlíků na jedné straně a zchudlá místa či
zbankrotovaná města jako Detroit na
straně druhé. Viz naši dvojdílnou studii Vědomě placené daně a skryté
výpalné .
Výsledkem kapitalismu 21. století je
zhroucení zakládajícího mýtu meritokracie,
který
tvoří
základní
ospravedlnění kapitalismu. Prostě už
v současném systému bankovních a
jiných rentiérů obecně neplatí, že
kdo pracuje, podniká, přemýšlí a riskuje, ten si také v tomto systému
více vydělá. Vydělávají jen ti, kteří už
peníze a kapitál mají, ale nikoliv díky
vlastní práci. Stačí se podívat na české politiky posledních deseti let, kteří odešli na svůj ekonomický výměnek, o politických a mafiánských
kmotrech nemluvě. Kapitalismus vinou vládnoucí rentiérské třídy přišel
ve 21. století o svůj zakládající mýtus,
a tím i o své faktické dějinné
ospravedlnění. U nás je tento nihilismus kapitalistických hodnot uspíšen
rozkrádáním státu skrze tzv. neoneokoloniální systém koncesních zakázek.
Viz
hesla
"neoneokolonialismus " a "koncesní
stát " k odkazům na články estrana 27
ORL číslo 2013­11
republiky. Normální kapitalismus
tady po sametu nikdy nevznikl, protože zde nebyl vybudován právní a
politický systém, který by slušné
podnikání po zásluze odměnil.
Klíčovou hodnotu knihy mají zejména
statistiky distribuce bohatství za poslední tři století, z nichž je jasně vidět
celkový vývoj kapitalistického systému a jeho dnešní podoba. Autor připomíná, že pro politickou a pro teoretickou ekonomii byla distribuce bohatství základní ekonomickou otázkou v 19. století (Ricardo, Marx) i ve
20. věku (Kuznets). Dnešní mytická
víra v ideologické floskule typu "neviditelná ruka trhu" jen ukazuje bídu
myšlení současné ekonomie, podotýká Piketty.
Jeho kniha je zajímavá spojením
několika faktorů, které dokazují rozhled současných francouzských intelektuálů, včetně ekonomů. Mezioborový výzkum do sebe zahrnuje znalost historických souvislostí, filosofie, ekonomie a sociologie. Knihu
zcela pochopitelně charakterizuje
kritický osvícenský pohled na současné selhání ekonomického myšlení
neoliberalismu.
http://news.erepublika.cz/article2056-Pikettyaneb-Zhrouceni-zakladajiciho-mytukapitalismu
http://orl.bloger.cz
strana 28
ORL číslo 2013­11
Traktát o
postmoderní
hlouposti (De
stultitia
novissimorum)
Václav Umlauf
Pastevec Mojžíš vidí na poušti ve 2.
tisíciletí př. Kr. hořící keř a dostává se
mu božího zjevení, které založilo biblické židovství; Buddha v 5. stol. př.
Kr. rozjímá pod fíkovníkem a přijde k
osvícení, jež zakládá buddhismus; v
Athénách 5. a 4. století působí zvláštní skupina řečníků jako Sókrates a
myslitelů jako Platón a Aristotelés,
kteří zakládají současnou podobu filosofie; kolem roku 30 umírá na Golgotě u Jeruzaléma Ježíš Nazaretský
a po jeho smrti vzniká křesťanství;
kolem roku 620 po Kr. dostává
osvícení prorok Mohamed a následuje vznik islámu; roku 1517 Martin
Luther píše teze o reformě
křesťanské církve a zahajuje proces
novověké reformace.
Všechny tyto události mají společné
dvě věci. V době svého vzniku nebyly
ničím zvláštním. Buď tyto události
vnímali pouze jejich autoři, nebo šlo
v očích současníků o marginální věci
nanejvýš lokálního významu. Ale
dnes, s odstupem staletí a tisíciletí
víme, že tyto události představovaly
změny ve způsobu, jak nazíráme
svět. Pozdější generace totiž viděly,
že tyto události založily nové civilizace a kultury a staly se mezníkem,
epochálním rokem „nula“, odkud se
nová éra začala počítat. Křesťanský
letopočet si vzal za základ nové epochy narození Krista, muslimové Hidžru neboli útěk Mohameda z Mekky
do Mediny (622 po Kr.). Stejným způsobem může vědec nebo epistemolog vědy datovat hlavní objevy a vynálezy, které založily technickou civilizaci: první kamenné nástroje, rozdělávání ohně, pastevectví, zemědělství, objev kola. Podobně se můžeme
soustředit na západní civilizaci od
průmyslové revoluce na konci 18.
století, kdy se objevily první moderní
technologie umožňující hromadnou
průmyslovou výrobu železa a oceli,
průmyslového textilu, elektrické
energie atd., jež vedly k současným
letům do kosmu, počítačům a
planetárnímu přenosu dat. I zde platí, že tyto objevy byly ve své době
často podceňovány. Ale jejich působení bylo umožněno díky již
etablovanému obrazu světa. Ten do
sebe zahrnul vědu a technický um a
nastolil civilizaci „globální vesnice“,
ve které nyní žijeme.
Příklady vzaté z oblasti náboženství a
filosofie na jedné straně a z vědy a
techniky na straně druhé ukazují, že
filosof musí vyložit prolnutí dvou rozdílných pohybů ducha. V první fázi
lidstvo nazírá novou konfiguraci světa skrze osvícené reformátory a vizionáře; ve druhé fázi vědci a technici
vychází z této nově dané vize světa a
realizují všechny možnosti, které jsou
v ní implicitně dány. Jistěže by bylo
možno namítnout, že je tomu právě
opačně, ale toto je naše pracovní
hypotéza. Vznik nového vidění světa
je primární, protože zakládá novou
dějinnou epochu. V ní se dává novým
způsobem to, co „jest“, tj. co existuje
a co je tím pádem viditelné, pochopitelné, manipulovatelné. Krize vzdělání a hodnot viděná z hlediska filosofa do sebe zahrnuje akt krísis, tedy
oddělení či rozlišení dvou zásadně
odlišných procesů: nové intuice světa
a vědeckého či praktického využití
této intuice. Krizi nemůže pravdivě
určit typ vědění, které je vždy
usazeno už v nějakém obrazu světa,
tj. v dané konstelaci moudrosti a pozitivního vědění. Nový obraz světa
umožňuje exploataci nově viděného
jsoucna jako toho, co je zde pro nás,
abychom epochálně novým způsobem „mohli být“ a také mohli novým
způsobem „něco mít“, například pomocí vědy a techniky. A vzdělání předává všechny tyto možnosti dalším
generacím z hlediska toho, co daná
http://orl.bloger.cz
epocha pokládá za smysluplné a užitečné. Tím dostáváme základní trio
jevů, které je třeba vyložit: nový obraz světa; z něj vycházející podobu
vědění a vědy; formu vzdělání předávající jak obraz světa, tak i stav
vědy. Rozprava o současné nevzdělanosti je ve skutečnosti až posledním v řadě jevů, které je třeba
poznat a vyložit ve vzájemné návaznosti.
Z hlediska krísis jako aktu filosofického souzení nestačí vědecký výměr
toho, co je svět, vědění a vzdělání. To
by bylo jen částečné řešení problému, který leží svou podstatou za
hranicí pozitivního vědění. Filosofické zamyšlení nad původem krize
musí vysvětlit způsob, jak epochálně
založené vědění (např. v rámci západní civilizace) vůbec vzniká v závislosti na nových obrazech světa a jak
zakládá a nese určitý typ vědy, vzdělanosti a výchovy. Takové vysvětlení
může podat dějinné myšlení vztažené k zakládajícímu dění počátku,
čili hermeneutika. Původním výkonem hermeneutiky byla věštba, tedy
určení aktuálního významu věcí
vzhledem ke smyslu daného v božském světě. Pýthie v Delfách například říká lýdskému králi Kroisovi,
jaké dějinné možnosti jsou z hlediska
boha Apollóna skryté v jeho konkrétním jednání: „Překročíš-li řeku Halys,
zničíš velkou říši.“ Král si věštbu vyložil tak, že řeku překročil a šel do
války proti nově se formující Persii. V
bitvě s Kýrem (547 př. Kr.) zničil svou
vlastní říši a umožnil světový nástup
Peršanů. Pýthie a tehdejší kněží v
Delfách viděli nástup nové epochy v
určitém typu rozlišování a přemýšlení, které král Kroisos považoval za
zbytečné. Delfy rozlišily triviální přechod řeky jako epochální jev. Skrze
tento jev vyložily budoucí, tj. v přítomnosti již poodkrytou dynamiku tehdejší politiky dvou velmocí. Athéňané
před bitvou u Salamíny (480 př. Kr.)
dlouho rokovali o smyslu jiné Delfské
věštby. Ta pravila, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které vydrží
nápor Peršanů. Vojevůdce Themistoklés vyložil věštbu tak, že navrhl
svým spoluobčanům, aby opustili
Athény a nechali město vyplenit
Peršany. Místo obrany hradeb vybojovali vítěznou lodní bitvu za pomoci athénských triér.
Delfská věštba ohledně Kroisa či
Athén platí pro výklad smyslu
strana 29
ORL číslo 2013­11
obecně. Hermeneutika má za úkol
vyložit, jak se zakládající dění
projevuje zde a nyní, jak je činné.
Způsob, jak se věci dávají ze skrytosti
do otevřenosti světa, se liší od toho,
co je skrze toto skryté dění založeno
jako viditelná historická událost. Výklad musí rozlišit operaci zakládajícího dění (božský svět, událost bytí) od
pozitivní danosti věcí zjevených jako
viditelný opus. Výkonem rozlišování
mezi tím, jak věci přicházejí do bytí a
tím, co jsou ve své danosti, ukáže
věštba čili hermeneutické vidění
skrytého smysl zjevné věci (fainoménón) nebo upozorní na smysl
konkrétního
lidského
jednání
(factum). Věštba z Delf byla pravdivá
proto, že naváděla rozum ke správnému rozlišování mezi skrytým a
částečně poodkrytým. Někdo byl
tohoto rozlišování schopen, jiný nikoliv. Archaická hermeneutika vidí
odkryté dílo skrze skryté zakládající
dění, které není zřetelně vidět, protože pozitivně vnímané věci se zdají
důležitější a zřetelnější. Přechod
hraniční říčky Halys byl pro Kroisovu
armádu jistě banalitou, ale plný význam tohoto přechodu byl zjevný až
po zničení Lýdie a vznikem nové konstelace světa. Pythický význam slova
„dřevěná hradba“ bylo třeba nalézt
v zoufalé vojenské situaci Athéňanů,
kdy jim hrozila porážka. Tomuto procesu rozlišování říkali staří Řekové
„alétheia“ neboli odkrývání toho, co
bylo původně skryté. Být pravdivý
znamená pro archaickou hermeneutiku, že musí stále znovu provádět
akt rozkrývání, rozlišování (krísis)
skrytého počátku, který je dán pro
pozorné oči, podobně jako skupina
kamínků
indikující
na
horách
správnou cestu (hérma). To platí i pro
filosofickou hermeneutiku, pokud
chce být pravdivá v tomto zakládajícím, tj. původním „delfském“ smyslu.
A nezapomeňme, že Delfská věštírna
byla po staletí institucí vrcholného
politického a dějinného významu.
1. Metoda zkoumání aneb
Rozlišování epochální krize
Archaická hermeneutika se snaží vidět skrytý význam jevů. Ty přicházejí
do bytí a nesou si v sobě stopu svého
skrytého původu, který spoluurčuje,
jak jsou dány. I moderní forma hermeneutiky musí rozlišit původní událost bytí formující obraz světa a ná-
sledné porozumění jsoucna, které se
dává v nově vzniklém vidění celku
(epoché). Slovo „epoché“ znamenalo
v řecké astronomii zmizení světla při
zatmění slunce, kdy se svět na chvíli
ponořil do původního stavu chaosu.
Řecký výraz ukazuje na ukončení současného stavu skrze zásadní zvrat v
dějinách, třeba válečný, náboženský
nebo myšlenkový. Oba poslední významy jsou pro nás rozhodující, protože mění vidění světa. Změněný obraz světa nemůže mít jiný charakter
než epochální, protože primárně sleduje změnu v pojetí bytí (jak se svět
dává), a ne sekundární danost
„takto“ zjeveného jsoucna (co se v
něm dává). Epochální obraty ve vidění světa jsou vzácné a vyskytují tak
jednou, dvakrát během celých tisíciletí. Protože epoché v řádu bytí není
dána pozitivně či objektivně, pro pozitivní vědu neexistuje. Jednoduše
„není“ ve smyslu zde a nyní vykazatelného a definovatelného faktu
nebo jsoucna. Žádný rozumný historik se dnes nezabývá Pýthií tak, že by
zkoumal původní pravdivost jejích
slov. Bohové přece nejsou, takže k
nám nemohou mluvit. A je otázka,
jestli vůbec kdy nějací bohové byli.
Věda a jí podobná filosofie zkoumá
pouze pozitivní význam Delf v náboženských či politických dějinách
Řecka. Řekli jsme, že hermeneutika
vykládající působení skrytých sil tvořících epochu předchází pozitivní filosofii danou v rámci té či oné civilizační vlny nebo období. Hermeneutika nejprve zkoumá, jak jsou ustaveny obrazy světa a teprve pak sleduje,
co technika či věda definuje jako
jsoucí a důležité v rámci nově vzniklé
epochy. Epochální myšlení jen
metaforicky znamená epochu ohně,
kola, parního stroje nebo raketoplánu.
Epochální hermeneutika sleduje z
podstaty věci nezjevné dění epochy a
musí provést rozlišení (krísis) obrazu
světa vznikajícího a obrazu světa zanikajícího. Vyložení tohoto skrytého
obratu se provádí stejně jako u Pýthie na historickém čili zjevném materiálu, kterým tehdy byly Perské
války a nyní to je krize vědění a myšlení. Je jasné, že „pythická“ hermeneutika epochálních obratů dějin
nemůže nabídnout žádnou vědeckou
či pozitivní záruku pravdivosti. Vybízí
však k zásadnímu zamyšlení skrze
známé heslo napsané na vchodu do
Delf: „Poznej sebe sama!“ Filosof Sóhttp://orl.bloger.cz
krates až do své smrti bádal nad
slavným Delfským výrokem o tom, že
je „nejmoudřejší ze všech lidí“. Tento
výrok mu z Delf přinesl jeho přítel
Chaiferón, který se šel do věštírny
zeptat na význam Sokrata. Delfy
označily Sokratovu lásku k moudrosti
(filosofía) za absolutně nejcennější
věc tehdejší doby, což platí dodnes.
Despota Kroisos nechtěl poznávat.
Král chtěl od Delf pouze ujištění o
tom, co už stejně věděl. Proto postupoval pozitivně správně, ale nikoliv v
souladu s poodkrytým významem
věštby. Neviděl základ dění, jen dané
jevy, proto zničil sebe i svou říši.
Naopak Athéňané byli moudří a
dlouho přemýšleli o Delfské věštbě,
která jim byla určena. Udělali překvapivou věc a vyhráli bitvu u Salamíny. Tato bitva znamenala definitivní
porážku perské despocie a vítězství
nového, demokratického způsobu
života řecké polis. Plody této epoché
uvedené proroctvím z Delf ohledně
Sokrata a bitvy u Salamíny dodnes
považujeme za základní stavební kameny pro moderní civilizaci Západu.
Jsou dodnes účinné tím, že někdo
moudrý byl schopen správného rozlišování.
Pozitivní vědění se ustavuje až v oblasti zjevného a daného. Nemá na to,
aby postihlo dění skrytě zakládající
to, co je zjevné a samozřejmé nám
všem. Proto hermeneutika staví na
historicky mnohem starším pojetí
pravdivosti, daném nikoliv jako
metafyzická shoda rozumu a věci (veritas), ale jako způsob věšteckého vidění, které ve viditelném dění jsoucna odkrývá neviditelné působení bytí
(alétheia). Toto vidění je synoptické,
protože vidí celek světa. Takové vidění pravdy původně znamenalo umění
a techniku v jednom (téchné, ars),
protože bylo vztaženo ke schopnosti
jedince jít v řadě smyslu až k zakládajícímu počátku daného bohy. A každý
začátek je temný a nejasný ze své
podstaty, protože teprve skrze něj
věci přicházejí do zjevnosti. Proto Pýthie a její následovnice seděly na
trojnožce v temnotě Delfské jeskyně,
odkud pronášely své věštby. Z
temnoty posvátného adytonu šly
pouze výkřiky, které interpretovali
zkušení delfští kněží. Naše epocha
techniky a instrumentálního rozumu
se naopak nachází na samém konci
světa námi zhotoveného a daného
(factum). A stejně jako král Kroisos už
nechceme nic vidět, protože všechno
strana 30
ORL číslo 2013­11
už víme, nebo se to zajisté jednou
dozvíme. A tuto neschopnost vidět
předává moderna skrze současnou
epochální formu vzdělání, které je
založeno na faktografickém vědění.
Po úvodním nástinu cesty (hodós) od
skrytého k odkrytému prováděné
prostřednictvím (metá) hermeneutického myšlení se vraťme k původní
triádě
jevů,
které
máme
„met-hodicky“ vyložit myslitelským
putováním: nazírání světa, proměny
vědění a krizi vzdělání. Začněme od
konce, protože jdeme vždy od známého k neznámému, od výchozího
bodu k cíli, kam chceme přijít. A
někdy se také chceme vrátit zpět,
jako Odysseus do rodné Ithaky. Krize
vzdělání je faktem daným na základě
určitého druhu racionality. Stala se
vážným společenským problémem a
tvoří součást naší současné historie.
Historicky konstatovaná krize vzdělání v moderní společnosti indikuje
hlubší krizi, totiž epistemologickou a
metodickou. Věda se děje tím, že poznává pravdu a toto dění určuje charakter moderní doby. Věda neví, čím
vlastně je z hlediska své specifické
metodiky zkoumání světa. Problematický vztah vědy a vědění indikuje
krizi pravdy, která předchází krizi
vzdělání. Myšlení nakonec musí jít až
k pythickému porozumění bytí z hlediska jeho epochálního obratu, kdy
se svět dává epochálně nově, v našem případě jako předmět vědeckého poznání. Předtím se skutečnost
poznávala jinak, třeba skrze Delfské
výroky. Parmenidův filosofický epos
a výroky Hérakleita z Efezu ukazují
na nový typ moudrosti vzniklé v
řecké polis někdy v 6. století př. Kristem. Poprvé dosvědčují původní sílu
slova sdělovaného bohyní pravdy
nebo božskými mystérii (mýthos),
která se při změně světa přeměňuje
na vědecky zajištěný smysl jsoucího
(lógos). Bytí a myšlení si začalo odpovídat, což je shoda daná v novém
epochálním obratu, který založil západní myšlení a civilizaci. V tomto
přechodu od mýtu k logu spočívá
osud západního myšlení. Vzniká nová
definice člověka jako bytosti vztažené k takto dané moudrosti. Člověk
je definovaný vztahem k plnosti
smyslu (zoón logón echón), který se
uskutečňuje v politické obci směřující
k pravdě (zoón polítikon). Proces rozlišování vztažený k poslednímu druhu
krize musí najít současnou formu
tohoto původního založení člověka.
Tím se odhalí ultimativní smysl
dnešní krize vzdělanosti.
Cesta hermeneutiky začíná u rozlišení stavu společnosti na základě
krize vzdělání (historie vzdělání jako
krize I). Historie společnosti daná
krizí vzdělání ukazuje na hlubší krizi v
dějinách vědy. Žijeme v moderní
době, kdy dění vědy určuje historii
společnosti. Krize vzdělání je dána
stavem vědy, tedy krizí pravdy jako
posledního měřítka poznání (dějiny
vědy jako krize II). A nezakryté rozlišení stavu vědy vede k poslednímu
rozlišení obratu ve vidění bytí, tedy
ke způsobu, jak se změnil obraz světa
(dějinnost epochy jako krize III). Hermeneutický kruh znamená, že klidně
můžeme začít na konci a jít zase k počátku. Poodkrytost dějinnosti je dána
jako obrat od bytí k metafyzickému
jsoucnu, což nás zavede k porozumění dějin jako vědecky poznaného a
technikou manipulovaného jsoucna.
Od krize tohoto druhu poznání lze jít
až k historické formě vzdělání, kterou se předává vědecké vidění světa.
Cesta myšlení tam a zase zpět, od
počátku dějinnosti přes dějiny vědy
k historické krizi vzdělání, a od tohoto faktu zase k počátku, se tím stane
jasnou a známou. Ony tři horské
trpaslíky čili hermy musíme postavit
na správných místech cesty, aby byly
dobře vidět.
2. Krize vzdělání aneb Zapomenutí
vzdělanostní diference
Představte si firmu, která stále znovu
staví byty v záplavovém území, jak se
dnes běžně děje v developerském
provozu velkých měst. Její šéf může
být pilný, inteligentní, velmi pracovitý a vytrvalý, ale sotva bychom jej nazvali moudrým člověkem. Staví proto, že mu tato činnost nese zisk.
Profit je prvním a posledním účelem
této nesmyslné činnosti, která postiženým lidem škodí. Z příkladu je vidět rozdíl mezi praktickou inteligencí
opřenou o technický um, ekonomiku,
management, komunální či státní politiku a mezi životní moudrostí. Instrumentální racionalita může dělat
nemoudré věci, a přesto zůstává
sama sebou, tj. zůstává racionálním
uvažováním vztaženým k dílčím cílům
a účelům. Developer po záplavách
pokrčí rameny a řekne, že mu nevyšel jeden podnikatelský záměr. Ale
další projekt bude dělat stejně.
http://orl.bloger.cz
Naopak moudrý člověk nemůže dělat
pošetilosti, protože by přestal být
moudrý. Být moudrý je totiž celostní
určení člověka: buď je moudrý, nebo
není. Existuje tedy zásadní rozdíl
mezi racionalitou a moudrostí. Racionalita se bez moudrosti klidně obejde. A naopak jsme viděli, že moudrost Delfské věštírny vůbec není na
první pohled racionální. Proto její
slova nevyložil racionálně uvažující
Kroisos,
ale
politicky
moudří
Athéňané a zejména Sókrates, nejmoudřejší ze všech lidí. Pokud vzdělání na tuto diferenci mezi moudrostí
a pouhou racionalitou zcela zapomene jako dnes, ztrácí schopnost
rozlišovat (krínein) mezi moudrostí a
mezi pouhým racionálním kalkulem
možností
a
daností.
Ztrátou
schopnosti
rozlišovat
moudrost
vznikne skutečná krize, protože
nikdo z dané generace není dostatečně moudrý, aby něco rozumného
viděl. Vinou ztracené schopnosti rozlišovat nastane krize čili „oddělení“
(krísis) dané epochy či civilizace od
moudrosti. V dlouhodobé perspektivě to znamená zánik dané kultury či
epochy. Zapomenutím diference
mezi moudrostí a racionalitou jako
základního úsudku ve „věci“ (prágma)
vzdělání vznikla současná planetární
krize vzdělání. Vzdělání je v krizi proto, že zapomnělo na svou skutečnou
věc a stalo se pragmatickým procesem řízeným instrumentální racionalitou. Projděme si v kostce základní
způsob tohoto tragického vytěsnění
vzdělanosti vzhledem k jeho důležitým mezníkům (hérma), protože metodologicky sledujeme cestu epochálního rozumu.
Na začátku evropské cesty vzdělání
stojí mimo jiné velké postavy také
arabský filosof Ibn-Sína (Avicenna,
980–1037), který staví do protikladu
dva jevy. Ve svých spisech mluví o
tzv. „vnitřním smyslu“ (wahm) daném
smyslově a vázaném na mozek. Na
druhé straně stojí rozum nebo intelekt v různých formách, který tehdejší filosofové považovali za nehmotný, věčný, nezničitelný, oddělený od těla a přímo vázaný na božský svět a na svět kosmických sfér.
Rozdělení mezi konativní (tj. praktickou) a intelektuální (tj. teoretickou) moudrostí poprvé kodifikoval Aristotelés v knize Etika Nikomachova. Schopnost rozumné volby a
jednání (prohaíresis) přiřadil k výkonu
intelektu, a ne k nižším poznávacím
strana 31
ORL číslo 2013­11
složkám duše založených biologicky
a definovaných vzhledem k pudu sebezáchovy. Člověk je bytostně spojený s nadsmyslovým intelektem,
proto existuje díky vztahu k plnosti
smyslu (zoón logón echón) hledaného
v rámci polis svobodných a rozumných občanů (zoón polítikon). Tato určení nejsou společným jmenovatelem člověka ve smyslu statistické
průměrnosti; naopak představují
naše poslední a nejvyšší cíle. Antika a
následné epochy moudrosti určují
člověka z hlediska toho nejvyššího,
čeho je schopen nebo co jej zakládá.
Jen tím se liší od zvířat a jen tím je
sám sebou ve smyslu specifické diference, která jej odděluje od ostatních
tvorů. Hlavním úkolem člověka je
podle Avicenny myšlení jako blažené
spojení s božským rozumem a moudrostí (ittisál, conjunctio). Toto spojení
s osobním Bohem zásadně přesahuje
pouhou animální danost a určuje
člověka v jeho lidství. Avicenna jako
věřící muslim přidal ke klasickému filosofickému určení člověka i spojení
s božským Intelektem a novým způsobem spojil dvojí tradici teologické
a filosofické moudrosti. Již židovská
moudrost v Genesis 1, 26‒27 praví,
že člověk je stvořen k „Boží podobě a
obrazu“ (imago Dei). Avicenna dodává, že člověk je navíc definován
nejvyšší schopností své duše, totiž intelektuálního poznání naroubovaného na původní animalitu. Přebráním
řecké filosofie do monoteistické kultury křesťanství a islámu vzniklo dvojí určení člověka, které přebírá
středověk. Filosofický výkon intelektuálního nazírání jako nejvyšší formy
moudrosti tím naplňuje náboženské
určení člověka jako imago Dei.
Arabský filosof Al-Ghazálí (Algazel,
1058–1111) převzal Avicennovu klasifikaci poznání a oddělil schopnost
smyslového odhadu od činnosti nemateriálního intelektu. Avicennův
vnitřní
smysl
definoval
jako
„schopnost odhadu“ (quwat alwahm). Například ovce vidí vlka, učiní
„závěr“ (tj. smyslový odhad), že je to
vlk, a reaguje útěkem; holub vidí na
skle budovy nalepenou siluetu dravce a vyhne se jí stejným způsobem.
Zvířata jsou schopna jednání na základě smyslové zkušenosti a mohou
toto jednání do jisté míry stále
zdokonalovat. Mají tedy jakousi
prvotní formu „uvažování“ nebo
„kalkulace“ nebo „schopnosti odhadu“ vázanou na smyslovou před-
stavu. Kalkulace vázaná na smysly a
na mozek podle Algazela nerozlišuje
člověka od zvířete. Naopak vyznačuje
tu část duševních schopností, které
máme se zvířaty společné, totiž
schopnost dělat závěry nutné
k přežití. Oddělením obou schopností vznikl zásadní rozdíl mezi dvěma
stupni jednání a myšlení. Scholastická tradice myšlení v návaznosti
na Algazela převzala toto rozlišení
pod pojmem vis aestimativa a vis
cogitativa. Diference mezi užitečným
kalkulem a moudrostí byla pro systém středověkého vzdělání naprosto
klíčová. Vycházela z epochální definice člověka jako tvora vztaženého k
vrcholné formě myšlení vázaného na
božskou formu intelektu a moudrosti. Toto určení člověka přebírá i
novověká věda. Desáté vydání díla
Systema Naturae (1758‒1759), v
němž Karel Linné (Carl Linnaeus)
položil základy moderní biologické
taxonomie, dalo člověku vědecké pojmenování Homo sapiens. Tím humanista a biolog Linné odpověděl na
kritiku předešlých vydání díla
ohledně postavení člověka a integroval novověké přírodní a humanitní vědy do původní formy
moudrosti. Filosoficko-náboženská a
nyní i moderní vědecká definice
člověka jako homo sapiens se výslovně vztahuje k moudrosti jako nejvyšší činnosti intelektu zaměřeného
na hledání absolutní moudrosti a
dokonalého štěstí. Antika, středověk
a začátek moderní vědy rozlišily
vzdělanost a nevzdělanost důrazem
na moudrost jako poslední cíl a první
určení člověka. Epochy rozlišené
vzdělanosti daly každému rozumnému člověku na vybranou: buď půjde
cestou lidské moudrosti, nebo
cestou animálního kalkulu. Pak může
být zajisté bohatý a mocný jako Kroisos. Nebude-li však moudrý, v epochálním zvratu dějin o všechno přijde.
Spojením antické, byzantské, arabské
a humanistické kultury dostal Západ
ideál vzdělanosti na základě epochálního určení člověka jako bytosti
schopné rozlišit, co je moudré nebo
dokonce co je nejvyšší moudrost vůbec. Vědecká definice člověka jako
homo sapiens je z hlediska hermeneutiky vzdělanosti založena na
rozlišení arabských filosofů mezi prací intelektu a mezi výkonem kalkulace. Viz dnešní podobu této vis aestimativa na příkladu „High-Frequency
http://orl.bloger.cz
Trading“ (HFT), kdy počítače automaticky spouští určité burzovní operace
podle klíčových slov, které se objeví v
agenturních zprávách, například typu
„katastrofa“ nebo „atentát“. Vzdělání v klasickém smyslu stojí na diferenci, odstupu nebo rozlišování (krísis) mezi tím, co je člověku absolutně
vlastní a co je pouhá racionální nástavba smyslové schopnosti přežít
tím, že buď zvíře a člověk vybavený
počítačem dělají rychlé, až instinktivní závěry v dané situaci. Epochálně
viděno začal zapomenutí diference
mezi kalkulem a moudrostí filosof
Gottfried Wilhelm von Leibniz. Tento
vynikající učenec a moudrý muž v rukopise zvaném Dialogus (1677) určil
schopnost kalkulu jako hlavní božskou vlastnost a dal ji na počátek
všeho jsoucího: „Když se Bůh věnoval
kombinatorice a racionálnímu uvažování, vznikl svět“ (cum Deus calculat et cogitationem exercet, fit
mundus). Racionální odhad podaný v
podobě matematického a logického
kalkulu (calculus) byl povýšený na základ Božího intelektu. Stejný výrok
ztotožňuje kalkulativní typ s rozvažováním stvořitelských možností
(cogitatio) a obojí typ racionality byl
ztotožněn s Boží moudrostí (sapientia). Tato glorifikace kalkulu povýšeného skrze Boha do role
univerzální vědy (mathesis universalis) nastolila novu éru vzdělání.
Smazala totiž v moderní filosofii tisíciletou diferenci mezi moudrostí a
mezi pouhou odhadující a kalkulující
racionalitou jako činěním závěrů
nutných k přežití člověka nebo zvířete.
Racionální kalkul původně vztažený k
účelu přežít a v novověku zbožštěný
Leibnizem dostal další význam v průmyslové revoluci zahájené na
sklonku 18. století. Díky organizované dělbě práce a skrze postupnou automatizaci výroby se lidské tělo stalo součástí průmyslového
aparátu. A nakonec i moderní stát začíná fungovat jako stále složitější hierarchie vzájemně oddělených funkcí
a služeb. Sociolog Max Weber (1864–
1920) tuto schopnost organizujícího
rozumu ocenil kladně. Snaha dosáhnout maximální efekt za minimum
prostředků tvoří podle něj základ
moderního úřednického a byrokratického státu chránícího liberální svobody a věcný výkon politiky. V posmrtně vydaném díle Wirtschaft und
Gesellschaft (1921) charakterizuje
strana 32
ORL číslo 2013­11
Weber
účelovou
racionalitu
(Zweckrationalität)
následovně:
„Účelově-racionálně jedná ten, kdo
své jednání orientuje podle účelu,
prostředku a vedlejších následků a
přitom
porovnává
(abwägt)
prostředky vůči účelům, účely vůči
vedlejším následkům a konečně i
všechny možné účely mezi sebou.“
(Wirtschaft und Gesellschaft 1921, s.
13) Toto racionální porovnávání
představuje formu společenského
kalkulu racionálně vztaženého k cílům a prostředkům. Weber mluví o
tzv. „ideálním typu“ (Idealtypus) této
racionality, který se vyskytuje jen
jako teoretický model vědy. Účelová
racionalita stojí v protikladu k hierarchizujícímu rozumu, který je orientovaný směrem k hodnotám (Wertrationalität). Ale harmonické soužití
těchto dvou racionalit rychle zaniklo.
Německý spisovatel Ernst Jünger,
přímý účastník První světové války
rozpoutané touto účelovou racionalitou, hned v další generaci poznal, že
tato schopnost racionalizace vyjádřená ve figuře tzv. „dělníka“ zosobňuje moc planetárního charakteru. Moc vědy a techniky řízená účelovou racionalitou je schopná totální
mobilizace všech prostředků a všech
lidí jako prostředků (dílo Der Arbeiter, 1933). Jünger žijící v Německu
odmítl Hitlerův fašismus, ale sílu
planetární techniky ve figuře dělníka
přijal kladně.
Ve stejné době nástupu fašismu popisuje skupina sociologů sdružená
kolem tzv. Frankfurtské školy způsob, jak se tato účelová racionalita
nenápadně
zmocňuje
celé
společnosti prostřednictvím médií,
masové kultury, vzdělání a státní
ideologie. Technický rozum si zvláštním způsobem podmanil člověka a
ohnul jej zpět do říše animality, k
přežívání v rámci pouhého pudu sebezáchovy. Zastánci myšlení typu
„Kritické teorie“ (Kritische Theorie)
včas rozlišili nástup fašismu a utekli
do USA, kde přežili holocaust a porážku hitlerovského nacismu. Max
Horkheimer a Theodor Adorno dlouze diskutovali v Los Angeles v letech
1939–1944 o obou světových válkách
a o nihilistické civilizaci, kterou tato
zvláštní racionalita zplodila. Jejich
společná kniha nazvaná Dialektika
osvícenství vyšla až po válce v roce
1947, a u nás byla vydaná teprve nedávno (2009). Oba myslitelé hledají
důležité milníky fašistické raciona-
lizace světa, jejíž model nacházejí již
v Homérově díle Odyssea. Po skončení Druhé světové války autoři inspirovaní Kritickou teorií popisují z různých stránek systém reprezentace
světa vytvořený touto zvláštní totalitní racionalitou. Max Horkheimer
používá pro tuto sílu tiše organizující
svět na základě biologické vůle k
životu
termín
„instrumentální
rozum“ (Zur Kritik der instrumentellen Vernunft, 1947). Instrumentální rozum používá lidské vůle k
přežití a sklonu k pohodlnému
konzumnímu životu, tváří se jako rozumný a pravdivý. Instrumentální racionalita postupně vytváří odcizený
svět zdání, v němž nyní žijeme, aniž
to víme. Instrumentální rozum je v
pravém smyslu slova normalizační
síla, protože správně odhaduje přání
pudu sebezáchovy a podle nich normuje náš život. Viz Algazelův termín
vis aestimativa označující schopnost,
kterou máme společnou se zvířaty.
Odhadovací síla moderny se snaží
učinit náš život „normální“, tj. takový,
jak ho chce mít plně realizovaný pud
sebezáchovy skrze masový konzum a
masovou
kulturu
současné
společnosti. Od 20. století je tento
instrumentální rozum i fašistický, neboť do boje za přežití mobilizuje
celou společnost pomocí státního
aparátu, vědecké, vzdělávací, průmyslové a bankovní elity. Termín „fašismus“ odkazuje na výsledné spojení těchto mocenských nástrojů
(fasces) do typu epochální jednoty
zvláštního typu racionality, která se
snaží dosáhnout ad hoc daných mocenských cílů skrze totální mobilizaci
celé planety. Sekera jako symbol
smrti a svazek spojených prutů
ukazuje, že mantrou fašistického instrumentálního rozumu byla a je
pouhá účinnost a moc, nikoliv svět
hodnot.
Český filosof Jan Patočka mluví v samizdatovém díle Kacířské eseje o filosofii dějin (1975) o tzv. „silách dne“,
které mobilizují naši každodennost
proto, aby nám zajistily co nejracionálnější a co nejpohodlnější způsob
obživy. Už citovaný filosof Hérakleitos z Efezu viděl, že stejné síly nesou
den i noc, život a smrt, válku i mír.
Pro tyto anonymní síly globálního
kalkulu zaměřeného k přežití byla
První a Druhá světová válka jen další
příležitost, jak po jejím skončení
nově organizovat celoplanetární „boj
za mír“. Tento typ mocenské racionahttp://orl.bloger.cz
lizace zajišťuje v současné podobě
globální války (Global War on Terrorism) aktuální způsob reprodukce
života v rámci masové kultury a státu
sociálního blahobytu (welfare state).
Protože pud sebezáchovy máme
všichni a chceme žít věčně a bez námahy, jsme také těmito silami dne
plně mobilizovatelní. Tento způsob
života je charakteristický pro současnou dobu pouze lokálních válek,
ale již globálního odposlechu, globální informační války a globální
války proti tzv. „terorismu“.
Válka, Rozvrat a Teror číhají za dveřmi, tak nás dnes a denně straší masová média. Proto máme být „normální“ a musíme dělat to, co je tzv.
„rozumné“ a co dělají všichni „normální“ lidé vybavení platební kartou
a osobní stránkou v sociálních sítích.
Ale ne všichni se dají normalizovat a
zastrašit instrumentálním rozumem
dnes daným jako nástroj tzv. „realistické politiky“ bojující za všeobecný
mír a blahobyt. Někteří občané polis
umí vzdorovat normalizační racionalitě tím, že si připustí možnost vlastní
smrti jako Sókrates. V této svobodě
vůči smrti tvoří dějiny, nikoliv jen
anonymní přežívání v každodennosti.
Podle disidenta Jana Patočky takoví
lidé žijí na straně „sil noci“ a vytvářejí
tzv. „solidaritu otřesených“. Proti masově organizovanému pudu sebezáchovy stojí hrstka těch, kteří mají náhled skutečného dění epochy a vidí
dění světa vcelku. Takoví občané polis jsou podobni Sókratovi a sdílejí
jeho způsob života, který je trvale
prověřovaný vzhledem k pravdě. Disidenti bojující proti nadvládě instrumentálnímu rozumu klidně mohou
mít platební kartu, protože neberou
zdání světa, který tato karta nabízí
svou svůdnou účelovou racionalitou.
Jsou normalizačně nenormální a tímto postojem tvoří skutečné dějiny.
Je jasné, že síly instrumentálního rozumu, které tvoří základ státní
byrokracie a kontrolují totální nasazení techno-vědy, se zmocnily i státem organizované výchovy a školství.
Věda, výzkum, školství, výchova – to
vše moderní státní moc kontroluje z
hlediska tzv. „společenského „dopadu“ či „společenské účinnosti“. Škola
se stala „vzdělávacím procesem“,
protože ji ovládla instrumentální racionalita, která nezná nic jiného než
nekonečné procesy. Tento typ uvažování jako mocenského kalkulu postrana 33
ORL číslo 2013­11
čítá a kvantifikuje čas a prostředky
určené k výchově: školním rozpočtem, plynoměrem a elektroměrem,
odučenými hodinami, vyplněnými
studentskými indexy a naplněnými
databázemi, vydanými publikacemi a
výslednými citačními body ve vědeckých indexech. Tím se idea neklidné normalizace ve smyslu nekonečného procesu prosazuje místo
ideálu klidné moudrosti. Klid moudrosti a rozumu tedy stojí proti neklidu racionalizace a proti normalizační
vůli dané skrze instrumentální rozum.
vztažené k poslednímu smyslu dění.
Ideálem racionality jako výkonu
moderního negotium je trvalá kontrola lidí tím, že se zapojí do nekonečného procesu dějů řízených pomocí anonymní racionality. Moderní
škola vinou negociace s instrumentálním rozumem zapomněla na
svůj původ. Vzdělanec přestal být
moudrým člověkem a začal pilně
grantovat, aby byl racionálně jednajícím akademikem. Poslední smysl
člověka a světa je naopak nehybný a
věčně pravdivý, jinak by nebyl svrchovaně rozumný.
Instrumentální rozum má z moudrosti strach a snaží se za každou cenu
bránit ve výkonu její sokratovské svobody myslet pravdu. Místo klidné
moudrosti kontemplující poslední cíl,
tedy moudrost, nechává vládnout
neklidnou instrumentální racionalitu
vztaženou k dílčím cílům. Rozum
osvícený moudrostí chce zastavit nekonečnou, a tím i nesmyslnou cestu
pouhého rozumování, protože vrcholem kontemplace je nehybnost, splynutí s absolutní božskou moudrostí.
Proto Aristotelés v knize Metafyzika
definuje boha jako nehybné a
soběstačné sebenazírání intelektu.
Ideálem moudrosti je poznání a klid
svobodného ducha, který žije v nejlepší možné formě polis s maximální
mírou svobody a moudrosti. Přitom
poznává nejdůležitější věc vůbec: čím
božské, svět, lidé a věci doopravdy
jsou. Tuto schopnost ducha Platón v
dialogu Theaitétos označuje termínem scholé a odděluje ji od tehdejší
akademické činnosti, kterou prováděli sofisté. Ti nežili ve scholé, protože museli za velké peníze stihnout
mnoho věcí. Sókrates v citovaném dialogu říká, že přemýšlení v rámci
scholé neurčuje délka promlouvání,
nýbrž pouze snaha dosáhnout pravdivého bytí (172d9). Kdo žije v této
svobodné, přemýšlivé existenci vztažené k pravdě, ten zaslouží titul „milovník moudrosti“ (filósofon, 175e2).
Latina přeložila slovo scholé termínem otium a jeho negaci známe pod
vševládným termínem negotium. Vyjednávání je o zájmech, za peníze, a
nikdy nemá čas na podstatné. Instrumentální rozum maskuje svůj procesuální neklid řadou zdánlivě užitečných důvodů, které se neustále
kladou na pořad jednání. Tím mají kolečka systému stále co dělat a
nemohou se zastavit, aby byli dějinně
jednajícími lidmi ve výkonu scholé
Francouzský filosof Jean-François
Mattéi v eseji věnovaném moderním
formám barbarství (La barbarie intérieure, 1999) a rakouský sociolog
Konrad Paul Liessmann v knize nazvané Teorie nevzdělanosti (česky
2012) systematicky ukazují, jak pod
heslem „společnosti vědění“ nebo
„vzdělanostní společnosti“ se ve skutečnosti prosazuje panství systematické nevzdělanosti, až úplného barbarství založeného na vědomém a reflexivním zdůvodnění aktivních forem iracionality. Černá ruka instrumentálního rozumu postupně zotročila i univerzity, které po tisíciletí
sloužily
jako útočiště
světské
kontemplace moudrosti (theoría,
scholé). Proto se na začátku epochy
rozumu, tj. po obratu k logu, staly
univerzity útočištěm svobody a pravdy. Nyní se na vysokých školách všeho druhu prosazuje procesuální nemyšlení jako systematická organizace a manipulace těch, kteří myslí.
Společnost, tj. instrumentální rozum
organizující obživu, nemůže přece
nechat tyto lidi „jen tak“. Mají prý
myslet „lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“. Přitom univerzity jako autonomní (svézákonné) útočiště rozumu
po tisíciletí produkovaly typ vědění,
které v každé v době přinášelo jako
vedlejší produkt i nemalý materiální
zisk. Viz arabské „domy moudrosti“,
které od 10. století sloužily ve všech
chalífátech jako písárny, archivy,
nemocnice, právnické poradny a nižší
soudní instance. Stejně tak fungovaly
i středověké kláštery a klášterní školy. O dnešních univerzitách je zbytečné mluvit, jejich zotročení je dáno
mimo jiné i ekonomickými důvody.
Síly dne se dnes snaží ovládnout
univerzitu jako poslední institucionální baštu meditativní moudrosti,
která nese od starověku různá jména: scholé, bíos theorétikos nebo vita
http://orl.bloger.cz
contemplativa. V současné době racionálně organizované nevzdělanosti
povýšené na státní doktrínu bylo kritérium moudrosti nahrazeno cizími
měřítky importovanými z průmyslové
dílny 19. století. Citovaná hesla
„lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“
stála na počátku průmyslové revoluce a organizovala masové zabíjení v
obou světových válkách. Úvodní
příklad činnosti městského developera ukázal, racionalita vůbec nemusí být moudrá. Její základní obhajobou je fakt, že věci fungují. Dnes
přestává existovat rozdíl mezi výzkumnými centry vojenských či průmyslových podniků a univerzitou. Až
bude univerzita a demokratická
společnost plně podrobena vládě
globálně účinného instrumentálního
rozumu (a není to vyloučeno), pak se
myšlení opět vrátí v jednotlivcích na
svůj začátek a bude znovu připravovat epochální obrat ve vidění
světa. Po „temném století“ lokálních
konfliktů či globální války možná
bude
univerzita
a
svobodný
kontemplativní život zase možný.
Vzpomeňme si na tragické vidění
světa dané Delfskými věštbami.
Vraťme se k citovanému Leibnizovi,
který stojí u epochálního povýšení
kalkulu na božskou vlastnost. Glorifikace kalkulu povýšeného skrze
moc a vliv virtuálních financí do role
současné mathesis universalis nastolila éru dravé a sebevědomé nevzdělanosti. První rozlišení (krize I) chce
vládu nerozumnosti skrytou pod
pláštíkem ekonomické racionality
vrátit zpět k původnímu rozlišení
mezi animálním kalkulem a božskou
moudrostí
sdílenou
rozumným
člověkem (homo sapiens). Tato diference nalezená v rámci první cesty k
rozlišení (krínein) odděluje kvantitativní schopnost kalkulace od kvalitativně odlišné moudrosti. Po vzoru
Heideggerovy „ontologické diference“ mezi bytím a jsoucnem nazvěme
tento kritický rozdíl či rozlišení (krísis) mezi vzdělaností a nevzdělaností
termínem „vzdělanostní diference“.
Odlišuje smyslový kalkul zvířete a racionální kalkul člověka jako zvířete
od skutečně lidské moudrosti. Tuto
diferenci tak či onak respektují
všechny skutečně civilizované doby a
kultury, ať již v amazonském pralese
nebo na západní univerzitě. Moudrý
člověk se pozná, protože vyzařuje
moudrost jako zvláštní formu Dobra.
Moudrost nemůže být jen částečně
strana 34
ORL číslo 2013­11
rozumná: je buď celistvá nebo není
vůbec. Její zapomenutí je tragické,
protože zakládá vzdělání mimo
moudrost. Vzniká proces nekonečného kalkulativního přemýšlení a z něj
vyplývajícího frenetického jednání.
Slovo „frén“ vyjadřuje u Homéra formu zvířecí či lidské inteligence
schopné bystře rozlišit situaci a spřádat plány tak, aby se dosáhlo daného
cíle. Frenetická chytristika neustále
zvažuje výhody nutné k individuálnímu či kolektivnímu přežití. Jenže
tyto zájmy jsou svou podstatou jen
částečné, což vždy vede ke konfliktu.
Instrumentálně organizovaná forma
pudu sebezáchovy ohrožuje zájmy
jiné skupiny, která chce také dosáhnout maximum výhod za minimum
prostředků. Globální instrumentální
racionalita je svou podstatou apolitická a sleduje pouze to, co je jí vlastní z hlediska privátního a dílčího
zájmu (tó ídion). A společenskou
smlouvu tyto síly uzavřít nemohou.
Samotná vis aestimativa v podobě instrumentální racionality k tomu není
dostatečně rozumná, protože ji žene
pouze biologický pud sebezáchovy.
Globální společnost chytrých idiotů
musí skončit v globální válce privátních zájmů pojatých jako nejvyšší racionální účel všech individuí organizovaných touto formou státní racionality (raison d'état). Účely pasované instrumentální racionalitou
na státní zájmy jsou nutně konfliktní.
Zato planeta Země určená k exploataci silami dne je jen jedna a všem
společná. Určení instrumentálního
rozumu nebo sil dne je tedy v posledku tragické, protože je založeno
totalitně a válečně. A to se už dvakrát stalo v minulém století a v globálním měřítku. Naopak moudrost je
celistvá, svobodná a vyhledává
obecní spor (pólemos) jen proto, aby
skrze něj obhájila sílu společného rozumu. Proto je moudrost vedena
polemickým zájmem o to, co je všem
společné (tó koinón, res publica). Už
Hérakleitos viděl, že polemos se
ukazuje v tom, co je všem společné a
opačně. Moudrá civilizace je kosmopolitní a komunitně-polemická;
moderní instrumentální rozum je globální a idiotsky-konfliktní. Určení
polemické moudrosti je tedy komunální, republikánské a mírotvorné vědomí spravedlnosti jako kosmického
spočinutí v řádu věcí (tranquilitas ordinis).
Rozlišení mezi globálně-konfliktními
idioty instrumentálního rozumu a
kosmopolitními mírotvorci společného smyslu ukazuje královskou cestu
ke smyslu vzdělání jako dosazení a
držení moudrosti. A pochopitelně
přináší i východisko z dnešní krize
vzdělání. I znormalizovaní lidé tohoto
začínajícího století, zcela poddaní
účelovému jednání, zůstávají někde
ve svém nitru věrni určení člověka
jako homo sapiens. Chtějí také být a
nejen něco mít a animálně žít v globálním supermarketu. Od časů Aristotela, Avicenny a Algazela se kalkul
zvířete a člověka liší pouze kvantitou,
nikoliv kvalitou. Je úplně jedno, jestli
jej organizuje malý mozek holuba
nebo superpočítač ve špionážním
centru obsluhovaný mozky o něco
výkonnějšími. Výpočet prostředků
nutných k přežití dnes organizuje
ekonomie, proto je onou královskou
vědou, které se všichni klaní. Pokud
se moudrost vyskytne, tak je vidět ve
smyslu bonum diffusivum sui, protože
je jiná než animálně založený kalkul
výhod nutných k pohodlnému přežití.
Vzdělání se musí vrátit k ideálu původní scholé a musí se stát scholastickým v původním smyslu slova.
Tím dnešní „škola“ jako upadlá forma
klasické scholé podrobené totalitním
zájmům instrumentálního rozumu
najde původní smysl dnes vytěsněné
vzdělanostní
diference.
Kritické
vzdělání se vrátí na svůj dějinně daný
počátek. A počátek znamená řecky
arché neboli vláda. Archaicky pojatá
škola se musí vrátit pod vládu rozumu a moudrosti. Jinak skončí jako v
těchto „posledních časech“ (tó
éschaton, novissimum), tedy v eschatologii pudu sebezáchovy daného
skrze instrumentální rozum, který
uplynulému dvacátému století přinesl epochální novinku sui generis: státní a politický totalitarismus prováděný za pomocí dvou světových válek.
Dnes prosazované vzdělání jako nekonečný proces permutace a kalkulace informací bohužel živoří na
samém konci toho, čím je člověk z
hlediska svých možností. Ty určuje instrumentální rozum pilně tvořící nesmysl současné epochy. Postmoderní
racionalita má eschatologický charakter, protože došla na samotný konec možností rozumu. Stala se frenetickou formou racionálního kalkulu
provozovaného v rámci globálně pojaté ekonomie ustavené jako věda o
přežití silnějšího a výkonnějšího jedince či skupiny vedených indivihttp://orl.bloger.cz
duálním či kolektivním pudem sebezáchovy. Člověk však není pouhý
přírodní tvor ve smyslu bezprostřední animality a rozumem zprostředkované frenetické procesuality.
Krize vzdělání viděná z hlediska archaické hermeneutiky není nic jiného
než způsob, jakým rozlišujeme to, co
je podstatné. Delfy ovšem ví, že tatáž věc se jeví jinak hlupákovi a jinak
moudrému člověku. Instrumentální
hlupák moderny je frenetický, moudrý člověk všech dob je metodický. Jeden poutník vidí pouhý kámen a
druhý jej interpretuje jako hérma, neboli znamení na cestě. Škola posledních časů uspěchaného nerozumu neumí rozlišovat mezi kamenem
a znamením, a proto je v krizi.
Moderní vzdělávací proces nevidí
znamení na cestě, protože příliš spěchá. Frenetické zvířecí dychtění dané
pudem sebezáchovy (conatus) jej
nutí ke spěchu a ke sledování toho,
co je již uděláno nebo se má udělat
(factum). Proto je instrumentální rozum idiotsky-konfliktní. Na něm založené nekritické vzdělání nutně pomíjí podstatné, totiž staronové určení člověka jako homo sapiens. Toto
určení člověka má eschatologickou a
tragickou povahu stejně jako Delfská
věštba. Kdo ho nevyloží správně, ten
nakonec zahyne. A s ním bohužel i
všichni hlupáci, kteří následovali tento způsob racionálního kalkulu idiotských výhod.
Tragédie pragmatického přístupu ke
vzdělání řízeného idiotskou formou
racionality spočívá v tom, že nemůže
vidět podstatné určení čili vlastní věc
výchovy, kterou je nazíravý klid
moudrého člověka. Viz citovaní
arabští filosofové a jejich scholastičtí
následovníci. Postmoderna vytěsnila
vzdělanostní diferenci a nahradila ji
„reformou vzdělání“, nekonečným
procesem, který suverénně řídí a
manipuluje instrumentální rozum.
Ten normativně stanovuje dílčí cíle
jako falešné orientační kameny na
cestě vzdělání. Takový rozum není
hermeneutický, protože neví, kam by
měl jít. On jen musí jít, aby tím podal
důkaz o tom, že žije ve smyslu původního animálního chtění (Homérův
frén, Aristotelova órexis). Tímto konáním založeným jako pudový conatus
vzhledem
k
racionálnímu
dychtění moderna poslouchající instrumentální rozum dokazuje svou
zvířeckost, barbarství a původní
strana 35
ORL číslo 2013­11
brutalitu. I zvíře pořád šmejdí po potravě v rámci svého osvětí, protože
chce žít a přežít za cenu minimální
námahy. I zvíře neustále prověřuje
své osvětí podle vlastních kritérií užitečnosti a bezpečnosti. Stejně to dělají internetové vyhledávače na lidské úrovni odhadovací a indexovací
schopnosti, včetně vědeckých a vzdělávacích indexů, které spravují privátní firmy jako svůj soukromý majetek
nadaný globálním významem. Citovaná vis aestimativa nebo moderní
účelová racionalita ovšem nevytváří
společný svět, jen sumu generalizovaných zájmů orientovaných k
přežití určitých skupin na úkor jiných.
V brutalitě zvířecky neklidné čili reformní racionality přestalo být humanistické určení výchovy základní
„věcí“ (prágma) moderního vzdělání.
Dnešní „vzdělávací proces“ má vinou
reforem v hlavě tisíc jiných, mnohem
důležitějších věcí. Manipulativně odhaduje kalkulativním rozumem, jak
přežít na úkor ostatních, a nikoliv
společně s nimi. Minout šípem cíl se
řecky nazývalo hamartéma; později z
tohoto slova vzniklo latinské slovo
pro „hřích“ (peccatum) definující formu zásadního provinění z hlediska
rozumného života před Boží moudrostí. Tragickým hříchem moderního
vzdělání je skutečnost, že se minulo
cílem výchovy a už o tom ani neví, a
hlavně ani nechce vědět. Zapomenutí
respektu k moudrosti (pokud někde
existuje) a destrukce institucionálního tradování této moudrosti (pokud
ji někdo má) nutně přináší zkázu
dané kultury a civilizace. Naše doba
pomocí účelové racionality globálně
organizuje zapomenutí vzdělanostní
diference tím, že tvoří intelektuála
nové doby. Postmoderní bankéř a
počítačový expert sloužící pro špionážní vládní firmy nebo pro americký
Wall Street či londýnskou City nahradil Jüngerova dělníka fašistických 30tých let. Správci globálních indexů
všeho druhu jsou hrdinové dnešní
doby, obdivovaní pro svou chytrost a
kvůli schopnosti vydělat velké
peníze. Jejich animální a často i
brutální vis aestimativa má v současné epoše nevzdělanosti a bankovního nihilismu nejvyšší ekonomickou, a tím i společenskou hodnotu. Vinou globální idiocie je tato elita
posledního výplodu instrumentálního rozumu také fundamentálním
zdrojem globálních konfliktů.
Vykolejená škola se dostala do vleku
frenetické lži-racionality, která se
tváří jako vzdělání, a dokonce se
vnucuje jako jakási vyšší forma
moudrosti. Konativní a faktický rozum moderny a postmoderny se nesmí zastavit, protože pak by začal
přemýšlet, kam má vlastně jít. Tím by
pud šel za sebe, do oblasti transcendence, kde už by už nevládl on sám,
ale moudrost. Animální racionalita
nemůže něco takového připustit. Vedena bičem instrumentálního rozumu, škola pořád mění svou formu,
protože vzdělání nesmí za žádnou
cenu spočinout v klidné moudrosti.
Reformní úsilí na poli vzdělání je neustálé
konání
vedené
instrumentálním, tedy nespolečenským rozumem budujícím totalitní panství ad
hoc daných účelů nařízených normativně, vrchnostensky jako tzv. „cíle“ či
„aspekty“ výchovy. Jenže cíl výchovy
byl, je a bude jen jeden: být moudrým člověkem. Moudrost je kosmopolitní, republikánská; chytrost je
totalitní hnutí všech živých bytostí
hnaných pudem sebezáchovy. A ten
nutí všechny živé tvory být stále v
pohybu, stále něco konat. Pominutí
moudrosti znamená tragické konání,
protože nás všechny zničí v naší
společně sdílené lidskosti. Druhově,
biologicky, sice zůstaneme lidmi, ale
budeme postrádat lidské určení humanitas nebo sapientia. Tím přestaneme být bytostí vztaženou ke
společně sdílenému univerzálnímu
smyslu věcí (zoón logón echón).
Univerzita a vzdělání nemohou bez
tohoto zaměření rozumu existovat,
jinak budou zničeny ve své podstatě.
Výsledkem nejnovější či dokonce poslední formy vzdělání je nihilismus
systematicky provozované nevzdělanosti a různé formy barbarství, jejímž aktivním centrem se stávají
univerzity a vysoké školy řízené
vševládným managementem a fakultami ekonomie. Takto utvářená centra nevzdělanosti se nyní množí samy
od sebe, protože to přikazuje síla
jejich sebezáchovného nerozumu. V
centrech vzdělání a výchovy vládne
frenetický rozum sebezáchovné
kalkulace, který se stal nejvyšším zákonem a formuje sám sebe: lépe,
efektivněji a stále rychleji. Školy se
dostaly do vleku instrumentální idiocie, dnes povýšené na státní doktrínu. Tato hloupost nás v historicky nedávné době zavedla do obou světových válek a nyní organizuje
privátně-antisociální, tedy idiotské
http://orl.bloger.cz
dění lidstva na celé planetě. Nezapomeňme, že instrumentální rozum je
freneticky pilný, jeho smysl tvoří aktivní vůle nevidět celkový či poslední
smysl jeho konání. Míře této globální
nevzdělavatelnosti odpovídá na
planetární úrovni míra globálního
oteplování, intenzita lokálních válek,
bankovních krizí, kumulace různých
forem ideologického či individuálního barbarství, až státního teroru,
který dnes ničí celé státy. V epoše vysokoškolských chytrolínů, kteří se
starají jen o to, co je jim vlastní z hlediska stupňovaného pudu individuální sebezáchovy, má akt globální
nevzdělanosti tragický, téměř nevratný charakter. Máme nikoliv krizi
vzdělanosti, ale krizi ideologické nevzdělavatelnosti. Jde vskutku o neoliberální novinku rozumu. V poslední
době (novissimum) ideologicky zaslepený rozum novým způsobem
(neo-) překročil své možnosti být svobodný v moudrosti (původní význam
slova liberalitas), a to směrem k
přežití jednoho procenta vyvolených
za cenu zničení zbytku světa.
Vraťme se na samotný počátek liberalismu, ke vzniku symbolické sedmičky svobodných umění (artes liberales). Na respektu ke vzdělanostní
diferenci za vlády perské dynastie
Abbásovců, k nimž patřil i legendární
perský chalíf Harún al Rašíd (zemřel
809), vznikla v Bagdádu první komunita vzdělanců v arabštině nazvaná
„Dům moudrosti“ (bait al hikmat).
Meditací nad povahou moudrosti
vznikla první res publica intelektuálů
Západu, jejíž tradici převzala na začátku
13.
století
křesťanská
univerzitní centra, především v Paříži. Klíčovou historickou roli v obraně
moudrosti
sehrála
muslimsko-křesťanská Sicílie a Španělsko,
kde se obě kultury potkaly a vzájemně poznaly během 11.‒12.
století. Scholastická centra moudrosti působila mimo moc městských
patricijů a mimo slávu papežství či císařství. Jejich protagonisté však dobře věděli, jakou hodnotu má intelektuální
vita
contemplativa.
To
dokazuje svědectví mocného kardinála Jacques de Vitry, jenž poměry
na první filosofické fakultě sídlem ve
Slaměné ulici (Rue du Fouarre) v Paříži kolem roku 1240 popsal se
značným despektem: „Ve stejném
domě je v prvním patře studovna a v
přízemí nevěstinec. V horní části
magistři konají své přednášky, o
strana 36
ORL číslo 2013­11
patro níže prostitutky vykonávají své
mrzké řemeslo. Prostitutky se hádají
mezi sebou a se svými pasáky, učenci
na sebe vykřikují, argumentují a vedou disputace.“ (Alain de Libera,
Penser au Moyen Âge 1991, s. 192).
Hned další generace filosofů jako
Siger z Brabantu a Tomáš Akvinský
na stejné půdě v letech 1260–1270
vybojovávají boj o určení člověka z
hlediska svobodné a rozumné osoby,
který určil osud křesťanského a později i sekularizovaného Západu.
Hledá-li filosofie moudrost jako to,
co je jí vlastní, klidně může přebývat
ve společném domě s prostitutkami.
Tragické je, pokud si postaví „paláce
vědy“ a pak skončí jako prostitutka
instrumentálního rozumu. Pokud tradici moudrosti v naší či v další generaci ztratíme, přijdeme o podstatnou
část určení homo sapiens. V tomto zápase o skutečnou povahu vzdělání
spočívá rozlišení podstatného, čili
krize moderní vzdělanosti. Musíme
znovu obnovit prastarou vzdělanostní diferenci mezi moudrostí a mezi
racionalitou nutnou k pouhému biologickému přežití. Člověk je druhové
určení živočicha; sapientia je jeho poslání a poslední cíl, kterým se odlišuje od pouhého animálního přežívání.
3. Krize vědění aneb Zapomenutí
metodologické diference
Druhá část cesty směrem k pravdivému určení moderní krize vzdělanosti
se zabývá krizí vědeckého poznání.
Současné poznání předává podstatné určení člověka dané na počátku moderní vědy (homo sapiens).
Ukázali jsme v první části, že svobodná univerzita jako ultimativní garant vzdělání je svou podstatou
konzervativní a republikánská instituce založená na antické a
středověké scholé. Společenství lidí
žijících v rámci této zvláštní existenciální volby (universitas studiuorum)
dělá to, co nemůže zajistit nikdo jiný.
Univerzita má za úkol uchovávat teoretický náhled na svět jako kosmopolitní res publica společného, tj. komunálního smyslu, protože pouze tento
celistvý smysl (lógos) zajišťuje bytostný vztah k pravdě jako posledního měřítka poznání. Je tomu mimo
jiné i proto, že takto pojatá moudrost definuje epochální určení
člověka jako Aristotelova zoón logón
echón. Tím se otázka pravdy stává
předmětem vědy. Z předchozího rozlišování krize vzdělání je zřejmé, že
teoretický čili nazíravý pohled na
svět (scholé) je to nejcennější, co je
třeba skrze vzdělání uchovávat a předávat. K tomu je třeba být svobodný,
protože nikdo hned neví, jak se
moudrost dává v té či oné době.
Jednou může být skryta v obraně instrumentálního rozumu jako na konci
19. století (Max Weber), jindy v jeho
kritice jako v první polovině 20.
století (Frankfurtská škola).
Krize vědy spočívá v základním rozlišování (krísis) mezi pravdou a
omylem. Co je pravda ve vědeckém
smyslu? Již citovaní arabští myslitelé
tradovaní skrze Tomáše Akvinského
nám zanechali základní definici pravdy. Středověká metafyzika definuje
veritas jako shodu věci a intelektu
(adaequatio rei et intellectus). Pořadí
pojmů je důležité. Akvinský jasně
stanovuje, že nejprve je dána aktualita věci, která účinně působí na naše
smysly a pak nepřímo, tj. formálně,
určuje poznání dané v intelektu. Charakter věcí jako „pravdivých“ (verum)
je tedy zásadním způsobem vázán na
zvláštní formu zaměření intelektu
směrem k věcem (intentio). Intelektuální poznání světa představuje
zvláštní formu vidění světa pomocí
re-prezentace, abstraktního znovuzpřítomnění věci v intelektu. Věc
existuje mimo nás ve své substanční
jsoucnosti (substantia) a vnímají ji
smysly. Lidé ji navíc poznávají rozumem v její esenciální bytnosti (essentia, quidditas). Věda založená na výkonu intelektu musí zaujmout esenciální, tj. podstatný vztah k realitě, aby
mohla založit vztah skutečné adekvace, tedy pravdy dané v rozumu a
skrze rozum. Předešlá kapitola
ukázala, že krize vzdělání se týká globálně organizovaného vytěsnění
moudrosti (obdoba Freudova Verdrängung), které cíleně organizuje instrumentální rozum, aby zničil zacílení na pravdu pod zorným úhlem nazíravého, tj. teoretického života (Platónova scholé, Aristotelův bíos theorétikos, Avicennův ittisál, scholastická
vita contemplativa). Garantem pravdivého vztahu k realitě je intelekt,
proto zakládá i poslední určení vědecké pravdy jako adekvace rozumu
vzhledem k věci. Znovu se tím potvrzuje zakládající podstavení moudrosti vázané na klidný intelekt v rámci epochálního určení člověka jako
http://orl.bloger.cz
homo sapiens.
Existují různé druhy pravdivosti věcí
podle toho, o jaké adekvaci mluvíme.
Teoretický intelekt garantuje nejvyšší stupeň vědecké pravdy. Ale stejně
tak se může zkoumaná věc shodovat
pouze s Leibnizovým kalkulem jako
dostatečným důvodem k existenci
věci, nebo s manipulativním a ekonomickým rozumem moderny. Tím se
svět zjevuje v jiné modalitě pravdy,
než je kontemplativní, čili intelektuální shoda věci a intelektu. Zapomenutí vzdělanostní diference způsobilo, že instrumentální rozum od
průmyslové revoluce vidí věci, energii a tzv. „lidské zdroje“ jen za účelem
přežití diktovaného pudem sebezáchovy. Věci jsou tedy poměřovány jinou racionalitou, než jakou představuje kontemplativní intelekt zakládající vztah pravdy jako scholastické veritas. Věci nazírané v jiném
modu rozumu nejsou „jen“ pravdivé,
ale jsou „navíc“ měřitelné, užitečné,
efektivní, využitelné, energeticky či
ekonomicky
kvantifikovatelné
a
podobně. A v tomto rozlišení mezi
pravdou a částečnou pravdou, čili nepravdou, spočívá další důležité rozlišení, tedy krize pravdy dané vzhledem k vědeckému poznání (krize II).
Cesta myšlení vzhledem ke krizi vědy
musí najít vhodný orientační kámen
na cestě k moderní podobě pravdy.
První moderní dílo o vědecké metodě napsal René Descartes a jeho
zkrácený název zní Rozprava o metodě (Discours de la méthode, 1637). V
úvodu díla o tom, jak správně vést
svůj rozum a jak hledat pravdu ve vědách, autor praví: „A tak mým úmyslem není učit zde metodě, jíž musí
každý následovat, aby správně vedl
svůj rozum (raison), nýbrž toliko
ukázat, jakým způsobem jsem se snažil vést svůj vlastní.“ (Rozprava I) Kartéziův postup zkoumání od začátku
nabízí jiný druh cesty, než jakým šli
jeho vrstevníci. Ti poslouchali tehdejší formu instrumentálního rozumu, který je vedl k učené nabubřelosti a k opakování tradičních cest a
gest poznání. Descartes zaměřil
kroky svého rozumu směrem k
moudrosti: „A měl jsem vždy svrchovanou touhu, abych se naučil
rozeznávat pravdivé od klamného,
abych viděl jasně do svých činů a kráčel s jistotou tímto životem.“ (Rozprava I). Kartézius chtěl být milovníkem moudrosti, na rozdíl od
strana 37
ORL číslo 2013­11
upadlých scholastických intelektuálů
své doby. Jeho filosofická cesta sledující klidnou sílu rozumu provedla
epochální obrat ve vědecké metodě.
Začátek moderní formy vědecké veritas představuje archaický čin v tom
smyslu, že Kartézius hledá životní
moudrost jako základ adekvátního
čili pravdivého postoje ke světu. A
toto osobně ověřené hledání pak nabízí literární formou meditace jako
životní cestu všem rozumným lidem.
Moudrý filosof sledující pravdu byl
schopný postavit orientační kameny i
pro ostatní. Stejně postupovali i jeho
předchůdci, viz například pozdně antické dílo Vyznání od Augustina napsané kolem roku 397. Nová forma
intelektuálního vyznání pravdy nabídla epochálně odlišnou cestu rozumu, která primárně sledovala cestu
moudrosti. Tak lze v kostce shrnout
vědeckou metodu nabízenou zakladatelem moderní filosofie.
Kartéziova cesta životem ukázala původní vztah adekvace, který upadlé
myšlení jeho doby nebylo schopno
rozlišit. Jako dnes i tehdy měli učenci
na starosti jiné, prý mnohem důležitější věci. Na začátku moderního určení veritas jako spolehlivé cesty rozumu stojí metodický konflikt. Descartes stojí na rozcestí mezi upadlou
scholastikou a moderní vědou. Veden rozumem (metá) se má vydat tou
správnou cestou (hódos), což je archaický čili původní typ rozlišování.
Delfy říkají, že člověk má hlavně a
nejprve poznat sám sebe a totéž prohlašuje Descartes. Krize jeho doby
spočívala v nekritickém opakování
známého vědění, k němuž se přidalo
něco kvantitativně nového navíc.
Cesta vědění daného pod vládu metodické moudrosti provedla skok do
původní závislosti rozumu na věci,
který nesmí být zkreslený žádným
omylem. Kartéziův výkon reflexivního poznání (raison) jako první
novověký úkon moudrosti přesně vykázal počet ze svých myšlenkových
kroků (ratio) na cestě k pravdě. Racionálně ustavené vědění (epistémé) se
tedy vrátilo na začátek cesty k moudrosti a vytvořilo moderní typ vědy.
Na jedné straně byla kumulace známého vědění manipulovaná tehdejší
formou instrumentální racionality,
která se nestarala o pravdu radikálně, tj. metodickým způsobem.
Na druhé straně stála nová metoda
zkoumání a vědění, které díky lásce k
pravdě šlo k původní formě adekvace
intelektu a věci. Stejný konflikt mezi
frenetickou kumulací vědění a pravdivou radikalitou vědy dosvědčuje
druhá polovina 20. století.
Carl Hempel a Paul Oppenheim vydali v roce 1948 článek nazvaný Studie
k logice vysvětlení (Studies in the Logic of Explanation). Studie obhajuje
formu vědeckého vysvětlení na základě argumentace, jejíž závěr deduktivně vyplývá z předpokladů. Dedukce je možná jen tehdy, pokud
předpoklady obsahují alespoň jeden
obecný zákon. Pak je možné daný jev
zařadit pod obecné pravidlo rozumu.
Metoda tzv. deduktivně-nomologického modelu (deductive-nomological model) vychází z obecného zákona, pak vezme jednotlivé zkoumané
jevy a zase je podřídí obecnému zákonu. Logos tohoto myšlení se točí v
kruhu, od obecného k obecnému.
Logika vědy (logic of science) díky tomuto kruhovému pohybu vstřebává
dané poznatky tím, že je podřizuje
obecným zákonům, které již zná.
Myšlení běží v logickém kruhu, ale
může jej po libosti rozšiřovat (circulus vitiosus). Rozum sám sebe už
poznávat nemusí, je si více méně jist
svou pravdou a vědeckostí. Z tohoto
dogmatického daného sebepoznání
pak logika vědy dedukuje a vědecky
předpovídá další zákonitosti. Deduktivně-nomologický model vědy předpokládá, že všechny poznatky vědy
mají kumulativní charakter, protože
je lze umístit do uzavřeného kruhu
takto určené deduktivní logiky vědeckého zkoumání.
Začarovaný kruh byl rozetnut v roce
1962, kdy Thomas Kuhn vydává knihu
Struktura vědeckých revolucí (The
Structure of Scientific Revolutions).
Historie vědy ukazuje, že není
pouhou kumulací vědění, jako to
předpokládala logika vědeckého pozitivismu. Každá vědecká komunita
se v dané době drží určitého souboru
pravidel, který příslušné skupině vědců zajišťuje pokrok v jejich bádání.
Tato pragmatická víra v platnost
daného paradigmatu ovšem skončí v
momentu, kdy se radikálně změní
dění vědy vzhledem k její fundamentální pravdivosti (paradigm shift).
Pak se například přestane v alchymii
hledat kámen mudrců a začne existovat moderní chemie. Vědecká fakta platná v době hledání kamene
mudrců dnes patří do epochy překonaného pseudo-vědění, na rozdíl od
http://orl.bloger.cz
dnes platné Mendělejevovy tabulky
prvků. Historie vědy obsahuje epochální zvraty, kdy dění pravdy zasáhne do frenetické kumulace poznatků,
v níž dominuje instrumentální rozum.
Viděli jsme, jak Descartes zasáhl do
dění tehdejší vědy, aby jí ukázal
novou metodu hledání pravdy.
Logika vědy není totéž jako logos
vědy, čili smysl vědění. Epistemologický rozdíl mezi epochálním děním
vědy daným skrze paradigmatické
změny smyslu vědy a mezi pragmatickým růstem vědění daným v rámci
platného paradigmatu opatrovaného
logikou vědy ukazuje na autonomní,
čili svézákonné dění pravdy jako radikálního základu vědy (veritas scientiae radix). Radikální rozum vědy od
Aristotela fundamentálně vztažený
ke
zjevování
pravdy
samotné
substance (lógos apofantikós) je třeba odlišit od frenetického či akademického provozu vědy (logic of
science). V rozdílu mezi logem a
logikou vědy spočívá krize současné
vědy. Výkon rozlišení (krínein) pragmaticky postihuje historii vědy v jejím pozitivním významu a odlišuje ji
od skutečného dění vědy jako radikálního pohybu pravdy. Hermeneutický rozdíl mezi logikou vědy a mezi
radikálním pohybem pravdy čili
logem vědění je zásadní věcí (prágma) vědy.
Krize vědy má tedy jinou povahu než
krize vzdělání. Věda má svou vlastní
dějinnost, protože je specifickým děním pravdy. Pravdivá věda se netočí v
bludném kruhu instrumentální logiky
vědy. Nezůstává na stále stejném
místě, odkud do svého pole zkoumání vztahuje kvantitativně stále
větší množství poznatků. Změny paradigmatu zakládají vědu novým způsobem, a dokonce i tak, že anulují
celá zkoumání předešlých epoch jako
nepravdivé. To dosvědčuje novověký
spor mezi heliocentrickým a geocentrickým systémem. Stále nové a
leckdy zcela překvapivé dění pravdy
jako hledání původního smyslu (lógos) zakládá historii vědy v její vědecké smysluplnosti. Dnes do pravdivé epistemologie patří i určitá
anarchie metody, viz Paul Feyerabend a jeho dílo Against method
(1975). Na straně logiky vědy stojí
provoz vědy ovládaný pragmatickou
kumulací poznatků v tom rámci, který dané epoše připadá jako plně
platný a neotřesitelný. Změny paradigmatu ukazují dějinný moment
strana 38
ORL číslo 2013­11
(kaíros), kdy dění pravdy stojí v
konfliktní situaci k danému provozu
vědy, což se ve velkém dělo na začátku 17. století.
Vědění vědy (epistémé) je tedy dáno
ve zvláštním putování rozumu, který
transcenduje začarovaný kruh instrumentální racionality. Tuto formu uvažování determinuje pud sebezáchovy, proto freneticky organizuje jakýkoliv provoz, třeba akademický.
Účelové myšlení nemá skutečně racionální základ, proto pilně šlape vodu,
aby mohlo zůstat na místě, tj. uvnitř
zkoumání vymezeném již určenou
podobou pravdy. Pravdivé poznání je
ovšem metodické v původním, klidovém způsobu vědy jako racionální
lásce k moudrosti. Takové zkoumání
bedlivě sleduje cestu pravdy jako veritas, která jej v té či oné epoše volá k
původní formě adekvace mezi světem věcí a světem myšlení. Novověké
myšlení se ohnulo k sobě samotnému (reflexio) a v této reflexivitě našlo
svůj počátek čili moudrost moderní
vědy. Výkon reflexivního poznání je
schopen přesně vykázat počet (ratio)
ze svých myšlenkových kroků na
cestě k pravdě. Původním výkonem
moderního epistemického vědění je
reflexe čili ohnutí se zpět na výkon
adekvace tak, aby byl pravdivý, tj.
aby plně reprezentoval reálnou věc
(Kartésiův raison). Věc je skrze tento
akt formální adekvace (representatio)
zpřítomněna jako zvláštní forma rozumnosti, která je schopna vykázat
univerzálně-racionální počet ze svého vědění. V krizovém momentu, kdy
převáží primární moudrost jako radikálně nové určení pravdy (logos
vědy), nutně se změní i soubor
sekundárních zákonů a norem (logika
vědy). Vědecká láska k moudrosti je
víc než věrnost k aktuálně platnému
vysvětlujícímu paradigmatu. Rozdíl
mezi nadčasově nazíraným smyslem
vědy a akademickým cirkusem instrumentální racionality je zásadní, protože jej fundamentálně určuje epochální pojetí vědy dané směrem od
vlády pravdy jako veritas. Změnou paradigmatu čili opětovnou vládou této
specifické moudrosti jako původní
epistémé se ustavuje nová forma vědění, která dřívější stav epistemické
adekvace vidí jako neadekvátní, tedy
nepravdivý a mylný. Věda se stává
hermeneutickou v tom smyslu, že je
schopna rozlišování (krísis) nového
počátku vědění, který je dán pro pozorné oči vědce jako ona již zmíněná
skupina kamínků indikující na horách
správnou cestu (hérma).
V čem spočívá krize vědy z hlediska
epochální hermeneutiky? V nedostatečné kritičnosti vzhledem k původnímu smyslu a vzhledem k radikálně rozumovému úkonu poznání.
Vědu vede na cestě pravdy adekvační
úkon nazíravého rozumu (intellectus),
a nikoliv racionalizovaný pud akademické sebezáchovy (conatus). Předešlý výklad ukázal, že existuje diference mezi logem vědy a mezi logikou
vědy. Cesta obou forem racionality
není stejná, protože jedna forma
myšlení hledá orientační kameny na
cestě a druhá jen freneticky sleduje
již zadanou cestu. A navíc je jí úplně
jedno, kam vlastně cesta vede. Instrumentální akademický rozum má
po ztrátě moudrosti jako jediného a
posledního cíle vědění tolik jiných,
strašně důležitých cílů, že jako
hloupý pes honí vždy několik zajíců
najednou. Proto je frenetický, aniž by
měl skutečný „frén“. Po vzoru „vzdělanostní diference“ z minulé části určeme bytostný rozdíl mezi frenetickým akademikem a soustředěným
chodcem v háji zasvěceném bohyni
Athéně a hrdinovi Akadémovi. Rozum svou podstatou transcenduje
pouhou racionální chytrost. Kritický
rozdíl přesažnosti odděluje cestu
(hodós), kterou se ubírá moudrý
logos vědy, od frenetického konání
diktovaného instrumentální logikou
vědeckého provozu. Obě cesty se zásadně liší. Termín „metodologická
diference“ rozlišuje cílesměrné putování rozumu od bezcílného bloudění nerozumu. Descartes hledal životní moudrost a přitom našel vědeckou
metodu. Na příkladu historicky první
moderní cesty vědění navržené Kartéziem bylo vidět originální, tedy původní rozlišování myšlení vzhledem k
pravdě. Tento počátek ustavil vládu
moderní vědy a dal jí rovněž epochální poslání vzhledem k pravdě.
Věda má být moudrá, protože jen tím
naplňuje
vědeckou
kategorizaci
člověka jako homo sapiens.
Pravda ve vědě se ukazuje jako racionální forma odkrytosti vyměřené metodickou reflexí od konce (de fine),
tedy směrem od dění pravdy formálně vázané na samotnou věc. Při
tomto výkonu adekvace je věda
schopná výměru sebe sama, proto je
racionálním typem poznání. Bytí věci
a forma rozumu si musí odpovídat,
http://orl.bloger.cz
protože věda je dítětem nové epochy
smyslu, kdy bytí a myšlení začalo být
totéž (viz Parmenidův fragment B 3).
Metodologická diference vědy se
tedy liší od vzdělanostní diference
tím, že má schopnost radikální reflexe revidující sebe sama. Věc volá
racionální myšlení k tomu, aby vyslyšelo apel její nezastřené věcnosti.
Věda je racionální a pragmatická v
tom, že chápe věci v jejich původní
věcnosti, což je základním povoláním
vědy (vocatio). Apel rozumu vědě přikazuje, že se musí za každou cenu držet této cesty pravdy. Kde se pravda
adekvace děje, tam má být i kritické,
tj. rozlišující vědění mezi pravdivým
logem vědy a mezi užitečnou logikou
vědeckého pachtění. To první je třeba bezpodmínečně dělat a to druhé
pokud možno nezanedbávat.
Vědění vědy musí primárně určit, co
věc nebo zkoumaný jev jest a nikoliv,
čím je nebo může být užitečný.
Transcendentní povaha vědy nemůže
být určena kalkulem instrumentální
racionality, protože věda trvale reviduje své principy podle nevypočitatelného pohybu samotné pravdy.
Logos vědy je determinovaný díky
externímu určení svého konání, protože jeho poznávací forma a úkon je
dán adekvací k Jinému, čili k vnější
věci či jevu. Proto je logos vědy
transcendentní. Pro instrumentální
rozum jsou naopak principy a účely
dogmaticky závazné v rámci dané
logiky vědy. Mění se pouze zaměření
či náhled (aspectus) na různé dílčí
cíle. Jenže tyto cíle jsou určené zevnitř, jsou dány jako interní conatus, k
němuž je instrumentální rozum sebezáchovně připoután. Proto je instrumentální rozum imanentní. Minulá část věnovaná krizi vzdělání ukázala, že frenetický kalkul je dogmatický
a nesvobodný, protože jej určuje
animální volání pudu sebezáchovy.
Rozum vědy naopak putuje cestou
pravdy, transcenduje sám sebe směrem k Jinému. Pokud začne logos být
jen sám sebou a organizuje vlastní
přežití mimo pravdu, pak z hlediska
vlastní rozumnosti také zahyne, nebo
jen sebezáchovně živoří v podobě
účelové logiky vědeckého provozu. Z
rozlišení obou forem myšlení je zřejmé, že aspekt frenetické racionality
vidí věci jinak než celostní vidění rozumu. Logika vědy představuje pouze určitý aspekt jsoucna jako užitečného a manipulovatelného či dále
zkoumatelného. Instrumentální racistrana 39
ORL číslo 2013­11
onalita vidí věc egocentricky, ve
vztahu daném směrem k sobě a ne
směrem od samotné věci. Frenetická
racionalita není a nemůže být
transcendentní, protože jí to nedovolí její conatus řízený pudem sebezáchovy. Aspekt poznání nejde radikálně k úkonu adekvace ke světu
jako Jinému, ale naopak zůstává v
osvětí akademické animality dané
jako stále Totéž, a ještě mnohem
Více. Plus ça change, plus c'est la
même chose. Adekvátní reprezentace
věci v racionalitě vědění (veritas)
nenazírá pouze aspekt věci, ale to,
čím věc je z hlediska své jsoucnosti
(essentia). Pud akademické sebezáchovy řízený vlastním zájmem (tó ídion) naopak hledí pouze na aspekt
věci, proto postrádá vědecké vidění
radikálně orientované na samotnou
věc. To je také historický důvod proč
idiotský conatus ekonomicky založeného pudu sebezáchovy tak
snadno ovládl logiku vědy od druhé
poloviny 20. století. Instrumentální
rozum nabídl vědě své vlastní, tj. ekonomické vidění věcí, jímž prý lze udržovat na živu vědecký provoz jako
jednu
velkou
sebezáchovnou
domácnost (oikonomía), a to bez
ohledu na hledání pravdy. Školy
nejprve ztratily vztah k pravdě, tím
přišly o rozum a o klid ve scholé. A
nyní, posledním kole boje o ekonomické přežití, přicházejí nakonec o
samotné finance. Konání instrumentálního rozumu je důsledné a řídí
jej idiotská logika vlastního přežití. V
této racionalizaci sebezáchovy nemá
univerzitní vzdělanost díky absolutně
odlišné podstaty obou racionalit
žádné místo. Ještě v 19. století to
bylo při vzniku moderních univerzit
typu Berlínské univerzity všem akademickým duchům zcela jasné. Humboldtovu ideu jednoty vzdělání a výzkumu (Einheit von Lehre und
Forschung) prosazovanou díky jejich
univerzitní prestiži a společenské autoritě přijal i zbytek společnosti a politická reprezentace. Tím vznikl ideál
univerzitního Bildung, který dnes zaniká na nedostatek akademické
soudnosti.
Skutečné vědění je teoretické, protože jde cestou poznání tak, aby formou svého nazíravého myšlení zpřítomnilo věc v její podstatě. Věda je
semper reformanda vzhledem k poznávané věci, protože proměnlivost
zkoumané věci určuje i proměnlivost
odpovídající intelektuální formy.
Věda má radikálně-komunitní charakter, protože musí jít ke kořenu toho,
čím je věc o sobě. Věc adekvátně
reprezentovaná v kontemplativním
nazírání (theoría) se tím zbaví nadvlády sekundárních pohledů instrumentálního rozumu, čímž se stane racionálně pravdivou. Dostane definici,
výměr, čímž se poznání pravdivě zaměří k věci. Pak je poznání schopné
výčtu vlastních kroků vzhledem k
věci (ratio) a k sobě samému (reflexio). Podobna dobrému honícímu psu
musí věda sledovat stopy skryté
pravdy, aby ji učinila odkrytou ve
zkoumané věci. To je její základní intence a známka její vědeckosti, kterou se liší od frenetické zvířeckosti.
Trvalá reflexivita spojená s úkonem
adekvace a reformace není primárním charakterem vzdělání, které
je svou podstatou konzervativní.
Vzdělání má vědecky vykázané dění
pravdy dále předávat ve výchově a ve
vzdělání. Povaha vědy jako semper
reformanda není tradicionalistická
jako u konzervativního vzdělání, ale
je naopak radikální, dynamická, protože jde na samotný kořen dění pravdy jako veritas věci. Vzdělání následně předává a udržuje v povědomí
generací takto dané dění vědy. Obě
formy rozumnosti mají něco zásadně
společného. Vzdělání i věda vytváří
univerzální komunitu, protože moudrost je jen jedna a vytváří kosmopolitní svět, který je všem společný.
Společně komunikovaná věc vědců a
vzdělanců dostala od 16. století v
románských zemích výstižný název
République des Lettres. Filosof Immanuel Kant nazývá komunitu těchto
intelektuálů přiléhavým latinským
termínem publicum, čímž myslí kosmopolitní skupinu moudrých lidí, kteří mají schopnost univerzálního
úsudku a pravdivě vidí svět. Citované
termíny představují komunitu vzdělanců planetárně schopných rozlišit
společnou věc pravdivého smyslu od
pouhých aspektů poznání čili od
pouhého zdání pravdy. Jen oni jsou
schopni vzkřísit ideál novověkého
vzdělání jako univerzálního Bildung.
Takto daná metodika vědy a tradovaného vzdělání epochálně naplňuje určení člověka jako homo sapiens. Dnes je to ohrožený druh existující na samé hranici vyhynutí, a to
hlavně vinou akademického provozu
a slepé vědy.
http://orl.bloger.cz
4. Krize vidění aneb Zapomenutí
synoptické diference
Ve třetím rozlišení zaměřeném na
zkoumání epochálních obrazů světa
se vraťme na úplný počátek moudrosti, až do Delfské věštírny nebo do
nejvyšší řecké svatyně v Eleusis, v níž
se uskutečňovalo kontemplativní završení pohledu na božská mystéria
(epopteía). Řada vidoucích žen a
mužů vykládala dění pravdy jako nezastřenosti či poodkrytosti božského
(alétheia) v našem světě možná
stejně dlouho jako naše civilizace, to
jest asi dvě tisíciletí. Extatické výkřiky Pýthie či vrcholné vidění božského
v Eleusině navazovaly na neolitické a
možná i na paleolitické šamanské rituály, o nichž se nepřímo dozvídáme
z jeskynních kreseb starých 40 tisíc
let. Tato nejstarší tradice lidstva
ukazuje, že metafyzická či moderní
podoba pravdy jako adekvace věci a
rozumu (veritas) v žádném případě
není jediným děním pravdy. Naopak
stojí až na samotném konci toho, čím
pravda vždy byla, je, a snad i bude.
Čeká nás tedy poslední rozlišování
dějin vzhledem k archaické podobě
pravdy.
Epochální hermeneutika sledující
cestu rozumu až k jeho zdroji musí
vyložit poslední diferenci, kterou
známe od Martina Heideggera pod
názvem „ontologická diference“ rozlišující mezi bytím a jsoucnem. Krize
jsoucího je vnímatelná jen tehdy,
pokud víme, jak se jsoucí dává poznat
z hlediska skrytého bytí. Rozlišování
čili krize vzdělání musí tuto poslední
a nejhlubší krizi vyložit z pohledu
oněch dvou již explikovaných diferencí: vzdělanostní a metodologické.
Souzení v rámci vědecké epistemologie šlo k samotné věci, aby naplnilo
požadavek vědecké pravdivosti. A
nyní, v posledním kroku, musí rozlišování jít až za samotnou věc danou v
její jsoucnosti. Musíme sestoupit do
temného adytonu Delf či k epoptickému vidění Eleusínských mystérií,
abychom našli původní formu nezastřenosti samotného bytí. Tento poslední metodický krok rozumu musí
být pravdivým ve smyslu původní
podoby pravdy jako nezastřenosti či
poodkrytosti (alétheia). Tato pravda
sleduje poodkrytost něčeho svou postatou úplně temného, což byly a
jsou božské síly a božské dění dlící v
říši Léthé, radikálně oddělené od pomíjivého času a prostoru smrtelníků.
strana 40
ORL číslo 2013­11
Tato nezastřenost daná archaickou
krísis čili odlišením mezi smrtelníky a
mezi božskými silami tvoří poslední
rovinu pravdy. Její poodkrytost následně (tj. epochálně) ukazuje
jsoucno v jeho veritativním aspektu
zkoumaného pozitivní vědou. Proto
byla hermeneutika základním způsobem výkladu smyslu a moudrosti
dávno před vznikem filosofie. Jistěže
dnes platí, že jsoucno musí být poznatelné v tom, čím je o sobě, jinak
by poznání nebylo pravdivé. Ale pravdivost vědy nezachycuje plnost dění
pravdy, protože definitivnost vědy je
zásadně ohraničená bytím jsoucna.
Takto dané bytí tvoří počátek a konec toho, odkud věda bere své bytostné určení toho, čím je de fine.
Cesta vědy epochálně začíná a končí
u „takto“ daného jsoucna. Jeho esenciální danost (eídos) ustavuje od
moudrého Sókrata a jeho žáka Platóna počátek moderní vědy.
Jak to, že je jsoucno dáno pro vědu
„takto“, čili eideticky? Otázka
ukazuje, že hermeneutika není definitivní vědeckým způsobem. Pravdu
vědy chápe jako pouhý ontický
aspekt jsoucna, který ovšem nese zakládající (ontologický) charakter. Rozdíl mezi ontickým a ontologickým se
zakládá na pythickém či eleusinském
pohledu na celek světa z hlediska
skrytosti. Vraťme se k původnímu
hermeneutickému rozlišení mezi
pouhým shlukem kamenů a jejich
smyslem jako hérma na cestě. Rozlišení běží mezi tím, co se dává (kámen) a jak se to dává (znamení).
První filosofickou pravdu vykládá
smrtelníkovi bohyně pravdy, která
nabádá osvíceného Parmenida, aby
dbal na formální znamení (sémata),
která jsou zde pro zkoumající rozum,
ale kterých nedbají hlupáci (fragment B 8, 53‒56). Poodkrytost posledního zdroje reality má svou vlastní sémantiku pravdy. Její proměna z
hlediska epochální hermeneutiky
ukazuje jsoucno v nové zjevnosti.
Umění výkladu rozlišuje mezi tím, co
je jsoucno ve své danosti (positum) a
mezi tím, jak je dáno směrem od
temného de-positum, čili od epochální události samotného bytí. Po
obratu k metafyzické filosofii se věc
stává zjevnou v novém druhu náhledu (eídos), a tím dostává nový smysl
díky činnosti odhalujícího logu (lógos
apofantikós). Apofantický logos všeobecně známý v podobě aristotelské
logiky zakládá scholastický výměr vě-
decké pravdy jako veritas a od metodického Kartézia dává moderní epistemologii vědy. Jak jsoucno dostává
tuto metafyzickou pozitivitu? Jak přichází do sobě vlastního bytí určeného předešlými epochálními obraty
vědění? Čeho je věc znamením z hlediska depozitního vidění, které charakterizuje zásadní přelom mezi dvěma epochami pravdy?
Výklad poslední krize musí ukázat, v
jakém smyslu se jsoucno ukazuje
nikoliv jako positum, ale naopak jako
depositum. Aristotelova apófansis, čili
zjevování pravdy založené na rozumné mluvě dané v rámci logického soudu, musí být vztažena k poslednímu,
tj. depozitnímu místu, odkud se
zjevuje smysl a pravda. Epochálně viděno, antický logos vědy a instrumentální logika vědy existují právě
proto, že se nějak ukazuje i původní
logos, v němž obě formy logu berou
svůj počátek. Hermeneutika dbalá
Parmenidovy božské sémantiky musí
vyložit archaický způsob, „jak“ se
jsoucno dostává do „takto“ daného
vidění vědy ustaveného skrze apofantický logos. Epoptický čili depozitní
pohled archaické hermeneutiky na
jsoucno má nutně jiný charakter než
pozitivní pohled vyměřený z hlediska
logické adekvace rozumu k již jsoucí
věci. Viděno z hlediska celku jsoucna
je pravda jako depositum zajisté
poklad svěřený někým Jiným, než
jsme my sami a než je naše vlastní
schopnost formální či praktické adekvace rozumu a věci. Depozitní pohled tedy zajišťuje poslední rovinu
transcendence vědeckého poznání.
Bez něj se věda točí v bludném
kruhu, protože je připoutána pouze k
bytí věci a nemůže dohlédnout na
svůj původ daný od Jiného.
Vraťme se k epochálnímu vidění prorokovaného
Delfskou
věštírnou
vzhledem k Perským válkám a vzhledem k Sokratovi. V extatickém výkonu věštění se věštkyně a věštci
dostali mimo smrtelný čas, o čemž
svědčí klasické úsloví z Homérovy
Iliady ohledně věštce Kalcháse. Ten
viděl osud Trójské války z pozice
toho, „co jest (tá eónta), co bude, a
co předtím bylo“ (Ilias 1.70). To, co je
jsoucí (ontós) tvoří v extatickém vidění věštce celek jsoucna daný de-pozitně, tedy směrem „od“ (apó, de)
božských sil Paměti jako ultimativní
hranice zjevování toho, co je viditelné a jsoucí (apo-faneín, de-termihttp://orl.bloger.cz
no). Pohled na jsoucí směrem od
synoptického vidění šamana či věštce
ukazuje, že celek přítomného jsoucna
(tá eónta) se vynořuje v rámci celého
pole reality vnímané v extatickém vidění. Věštec nejprve vidí v rámci
synoptického vidění celek všeho a
pak teprve ostatním vykládá, co toto
vidění znamená vzhledem k určité
události. Ostatní správně vědí díky
tomu, že věštec poodhaleně vidí. Tím
vzniká úplně jiná determinace jsoucna než v případě vědecky daného poznání.
Citovaní Athéňané a Sókrates jsou
schopni Delfskému orákulu rozumět
a podle něj i moudře jednat. Mají
schopnost původní iniciativy zakládání (arché, initium) jako vhledu do
božského čili depozitního původu
věcí, a tím mohou počít moudré
jednání (conceptus). Lidé archaické
doby byli moudří proto, že mezi nimi
žil věštec, který uměl synopticky vidět celek jsoucího v tom, co bylo, co
je a co bude. Jak to viděl, to bylo
ostatním skryto. Ostatní už synopticky neviděli, ale věděli z hlediska
úspěšně počaté moudrosti. Sókrates
během své obranné řeči na athénském soudě říká, že jeho iniciativní
hledání moudrosti bylo dáno na základě věštby z Delf (Apologie 21a‒
21c). Pýthie o něm něco podstatného
viděla, což bylo všem Athéňanům
známo. On se snažil toto viděné také
racionálně poznat tím, že bavil s jinými občany Athén o tom, co je moudrost. Hloupý a mocný Kroisos naopak
zemřel jako racionální despota v prohrané bitvě, protože o božskou
moudrost nestál, i když mu byla
zvěstována. Moudrý člověk archaické
doby tedy spočívá jednou nohou ve
vidění a jednou nohou ve vědění jako
správném poznání a iniciativním
jednání. Archaická hermeneutika je
synopticky-iniciativní. Vidí něco podstatného a ve své moudrosti je
schopna toto viděné učinit začátkem
vědění (arché, initium). Slovo arché
znamená v řečtině nejen počátek, ale
i vládu. Synoptické vědění je archaické v tom, že má vládu nad počátkem jednání, protože do něj
opravdu vidí směrem od božského
Počátku všeho. V takto daném depozitním vidění se po tisíciletí skrýval
epochální postoj vzhledem k vědění.
Nazvěme tuto zvláštní pozici rozumu
termínem „synoptická diference“
mezi viděním a věděním. Její základní model tvoří vyprávění mystastrana 41
ORL číslo 2013­11
gožky Diotimy v Platónově dialogu
Symposion, která Sokratovi vydává
počet (ratio) ze svého extatického vidění Krásy (210e2‒211b5). Dalším
důležitým textem popisujícím toto
určení hermeneutiky ukazuje Sókratův dialog s extatickým rapsódem
jménem Ión (534b‒535a). Citovaná
pasáž ukazuje epochální předěl mezi
viděním rapsóda ovládaného božskými silami a věděním filosofa ovládaného jiným typem moudrosti.
Poslední či spíše první epochální obrat v rámci synoptické diference
ukazuje něco zvláštního, totiž ztrátu
schopnosti rozlišovat mezi viděním a
věděním. Obě slovesa, tj. „vidět“ (eídomai) a „vědět“ (oída), mají v archaické řečtině stejný základ slova.
Odkazují na akt vidění, jehož proměnou vznikla nová epocha. Lingvisticky
viděno došlo ke změně významu
daného vzhledem k présentnímu mediálnímu slovesu eídesthai, které znamená „vidět“ pro druhého a pro
sebe. Jeho význam se posunul do již
uzavřené a působivé přítomnosti vyjádřené
přítomným
perfektem
slovesa oída. Proces vidění dospěl ke
konci a stal se „věděním“ ve smyslu
mít, podržet viděné u sebe a pro
sebe. Homér používá častý obrat
„hle, jak podivuhodné k vidění“
(thaúma idésthai) ve významu
mocného vidění určité věci, jevu
nebo události. Je poznána tím, že je
viděna v božském světle původní síly
atakující věštecké nebo rapsódické
vidění tak, aby vidělo věc v její nezakrytosti (alétheia) a stejně tak ji podalo ostatním. Archaický důraz na
věštecký výkon vidění se časem ztratil a zůstal pouze působivý jev jako
to, co je viděno. Pokladem čili depozitem nové epochy se stalo nikoliv
samotné vidění v aktu jeho výkonu,
ale pouze uviděný výsledek. Jev se
stal poznaným, protože jsme ho
všichni uviděli skrze zjevující (apofantický) logos nového vědění. Protože
od epochy metafyziky vidíme novým
způsobem, přestali jsme hledat starou sémantiku pravdy jako alétheia.
Ta musí být viděna, protože jinak se o
ní nic neví. Epochálně nový, „logicky“
viděný svět univerzality konceptu
daného ideově nahradil individuální
věštecký dar vidění determinovaného neviditelným počátkem viditelných jevů. Nová metafyzická epocha se přestala starat o to, jak se věci
vidí, ale zajímá ji jen to, co je věděno
perfektním, tj. již dokonaným aktem
vidění, kdy tento výkon ustal, zmizel
a nechal jen zjevenou substanci jako
svůj perfektní výsledek. Kdy a jak dochází k zapomenutí či dokonce k vytěsnění diference mezi viděním a věděním? Kdy jsme přestali vidět v archaickém
věšteckém
smyslu,
abychom mohli pouze vědět v
moderním ideovém či postmoderním
informatickém smyslu?
První autoři divadelních her jako
např. Aischylos (asi 525‒456 př. Kr.)
viděli přechod od ztráty vidění k
nabývání pouhého vědění jako tragickou záležitost. Ztráta schopnosti
vidět je hlavním námětem všech antických tragédií, viz Sofoklovu tragédii Oidipus tyran poprvé hranou roku
429 př. Kristem. Začarovaný kruh
moderního myšlení ukazuje stejně
slepé a stejně chytré vidění, jako měl
mocný vládce Oidipus v Thébách.
Svým vlastním důvtipem zvítězil nad
démonickou Sfingou, ale odmítl poznat svůj skrytý osud. Ten mu
nejprve poodhalila Delfská věštírna
známým orákulem. Geniální a odvážný samovládce jménem svého
nadřazeného vědění a šikovnosti
(téchné téchnés hyperférusa, v. 380381) odmítá varování věštce Teirésiáse, který vidí do jeho osudu. Když Oidipús na konci svých činů uviděl svůj
neskrytý, tj. pravdivý život, oslepil
sám sebe. Jeho tyranské, faktické vědění přešlo v tragické vidění slepého
a bezmocného člověka. Pravda Delf
bývá pro sebevědomé tvůrce všeho
druhu často tragická a za svůj osud si
mohou sami. Vinou zaujetí proto, co
chronicky vytvářeli vlastním úsilím
(factum), nevidí skryté dění, které vydává trpké plody v okamžiku tragického prozření. Řecká filosofie i
tragédie potvrzují, že poodkrytý náhled do lidského dění musí jít ke
smyslu toho, co je účinné, ale skryté.
Tato poodhalenost (alétheia) božských sil tvoří hybnou, ale skrytou
sílu dění epochálních dějin, protože
stojí u počátku obratu, kdy se mění
celé vidění světa. Tím je dění pravdy
spojeno s poslední rovinou existence
smrtelníků, tedy s dějinností. Nazíraná skrytost dění pravdy ve smyslu
perfektního slovesa oída pak zakládá
pravdivou povahu epochálního dění
jako toho, co je již uviděné, a tím i poznané. Viz věštci viděné a jednotlivými dějinnými aktéry poznané dění,
čili dějiny jednotlivých generací královské rodiny mykénských Atreovců
nebo Labdakovců v Thébách. Reflexí
http://orl.bloger.cz
viděného a dramatickým ztvárněním
těchto dějin pak vzniká dané dílo
toho či onoho řeckého dramatika
(Aischylos, Sofoklés), jež známe z historie řeckého divadla.
Historicky se obrat od vidění k vědění uskutečnil během 6. a 5. století př.
Kr. v oblasti zvané Magna Graeca, čili
v samotném Řecku a v jeho četných
koloniích v Malé Asii, jižní Itálii, Sicílii
a jinde. Božské síly odcházejí do skrytosti a samotná Delfská věštírna zaniká kolem roku 396 po Kristu. Toto
skryté působení dějinnosti iniciuje
dějiny novověké vědy. Výrok Pýthie o
Sókratovi v rámci božského slova
věštby (tó legómenon) zahajuje
novou epochu, v níž se jsoucno stává
poznatelné epochálně novým způsobem, pomocí zkoumajícího dialogu.
Jsoucno jako původní poklad božských sil (depositum) poznávaných archaickou hermeneutikou věštců a
skrze zasvěcení mystérií se začalo
dávat směrem od rozumu vtěleného
do nově vzniklé filosofie a do celku
přírodních věd (positum). Nejhlubší
epochální obrat pravdy se tedy týká
změny, v níž se hledání moudrosti
jako pokladu zjeveného bohy či božskými silami změnilo na pozitivní výčet vědění vykazatelného rozumem
vzniklým v rámci nové vědecké racionality. Na světě se přestala dít Homérova či Ježíšova thaumata, protože
zázraky vidění nahradila moderní
facta činného vědění. Neumíme
vzkřísit mrtvé k životu, jako to uměli
prorok Eliáš či Ježíš z Nazareta, ale
zato jsme vědecky vyhubili nemoc
černých neštovic (variola), jejichž poslední planetární výskyt byl hlášen v
roce 1977.
Poslední rozlišení se tedy týká moudrosti řecké tragédie. Tragikové žijící v
epoše zapomínání synoptické diference, tj. v již uskutečněném přechodu z vidění věštce na vědění logu, vydali poslední historicky známé svědectví o dopadu této změny na
moudrost člověka. V jejich dramatickém vidění synoptické diference
mezi viděním a věděním vzniká theoría jako epochálně nový způsob vidění světa. Výraz „teoretizovat“ se
vůbec poprvé objevuje v Aischylově
dramatu
Spoutaný
Prométheus
(theóréson, v. 302) a rovněž i substantivum „teorie“ (theórían, v. 802).
Prvními teoretiky Evropy byli diváci
antického
dramatu
nebo
náboženských her provozovaných v
strana 42
ORL číslo 2013­11
okrsku známých řeckých svatyň. Tito
občané řecké polis měli teoretickou
schopnost, tj. uměli rozlišit (krínein)
synoptickou diferenci mezi viděním a
věděním, protože ji spoluprožívali v
čase dramatu. Tragikové jako poslední mudrci v historii Západu viděli
zásadní význam této již zapomenuté
krísis. Úvodní část eseje zmínila, že
krize vzdělání má tragický charakter,
protože
je
založena
globálně-konfliktně. Nyní je třeba tuto
tragiku ukázat z hlediska posledního
rozlišení, které jde ke skrytému dění
samotné dějinnosti, jež zakládá následné dění vědy.
Svatyně a věštírny předcházely období vědy a mnozí filosofové jako
Pythágorás, Hérakleitos z Efezu, Platón a další byli zasvěcenci mystérií.
Klíčová je především přechodná epocha během 6. až 5. století př. Kr., kdy
existovalo paralelně vedle sebe
synoptické vidění celku světa ve
věštírnách, drama „teoretické“ tragédie a konceptuální vědění nově vzniklé vědy.Svědkem synoptické diference mezi viděním a věděním jsou citovaní filosofové Parmenidés z Eleje,
Hérakleitos z Efezu, athénský Sókrates či zmínění tvůrci antických tragédií jako Aischylos a Sofoklés. Nejhlubší krize moudrosti spočívá v tomto ultimativním dění pravdy zakládajícím dokonce i samotné dění vědy.
Svatyně v Eleusis a v Delfách, depozitní strážce vidění po celou antiku,
se odmlčely a zanikly. Z antické
tragédie vzniklo moderní dramatické
divadlo, kdy se jen díváme na scénické jednání nalíčených herců, ale
skrze jejich odmaskované postavy
(prosópon, persona) už nevidíme nic
synoptického. V původním amfiteátru nosili herci masku, protože divák
byl schopný přímo vnímat samotné
dění tragické pravdy a herci jej nezajímali. Proto známe jen jména dramatiků, ale nikoliv herců, kteří začali poprvé hrát na scéně za poety Thepsise
a dramatika Aischyla. Tragické vidění
a vědění dosvědčuje Aischylovo
úsloví páthei máthos, aneb cesta
skrze utrpení k poznání, která je
vlastní všem moudrým smrtelníkům
(Agamemnón, v. 177). Divák vychovaný touto archaickou mathesis
universalis synopticky viděl do děje a
tím i věděl, proto nepotřeboval vidět
tvář herce. Po zapomenutí synoptické diference zanikl i původní věštecký a tragický zdroj, který zajišťoval epoptické a teoretické vidění
celku jsoucna. Naše epocha vědecké
vzdělanosti už není schopna rozlišit
mezi depozitním viděním a pozitivním věděním. Po zapomenutí
synoptické diference se západní
vzdělanost stala slepou tragickým
způsobem, protože přestala vidět
původ smyslu. A když slepý vede
slepého, oba padnou do jámy. Jejich
vědění jim nijak nepomůže.
Znalci archaického způsobu vidění
jako Jean-Pierre Vernant připomínají,
že zrak v antice není pasivním příjemcem světla, ale naopak vyzařuje
vlastní světlo, jímž poznává svět. Platón v dialogu Tímaios mluví o „zářících očích“ (fósfóra ómmata, 45b3),
které aktivně vidí tím, že procházejí
formu daných věcí. Archetypem
tohoto vidění je pohled do tváře
Medúzy, který přináší smrt. Archaické vidění věci proměňuje tím, že
vytváří nové vztahové pole, v němž
se věci mohou odkrývat v původním,
a někdy dokonce i v božském významu. Viz židovsko-křesťanské dějiny
spásy. Ale také se svět odkrývat nemusí, pokud někdo nechce nebo nemůže vidět. Viz tragický příklad podávaný Euripidem v tragédii Bakchantky poprvé hrané až po dramatikově smrti v roce 405 před Kristem.
Bůh Dionýsos přichází do Théb, které
mu oficiálně odmítlo poskytnout
božské pocty. Dionýsos v podobě
anonymního cizince oznamuje příchod své božské síly. Král Pentheus
se ho ptá, zda Dionýsia viděl. Posel
alias Dionýsos pythicky, a tudíž pravdivě odpovídá: „Viděl jsem vidícího“
(horón horónta, v. 470). Král se poslovi dívá z očí do očí a nevidí nic. Jen
ví, že má před sebou někoho neznámého. Akt vidění se tedy naplnil perfektní slepotou. Skrytý cizinec vidí
sám sebe, ale to mohou jen bohové,
kterým je pravda zjevena v plné
odkrytosti. Ale král má být vidoucí
alespoň ve smyslu archaické moudrosti vázané na vidoucího. Jestliže je
někdo někde vidoucí, což cizinec
zvěstuje proklamací suverénního vidění jako plnosti alétheia, král se má
starat, aby také viděl tím, že boha
poodkrytě
pozná.
Nedostatek
schopnosti vidět a následná zvědavost vědění přivedou Penthea k
tragické smrti. Král chce vidět božské
jen vlastní chytrostí. Tajně špehuje
obřady žen konané k poctě Dionýsa a
přitom jej za živa roztrhá průvod žen
vedený jeho vlastní matkou. V bakchantské extázi vyvolané vidoucím
http://orl.bloger.cz
božstvem královna Agaué utrhne
synovi hlavu, orgán vidění i vědění.
Jeho matka vidí aktem vidoucího
božstva, v extázi není sama sebou.
Takové vidění je absolutně nelidské,
oddělené (absolutum) od lidské
moudrosti tím, že se plně nachází
pouze na straně vidícího božstva. Z
hlediska člověka mu chybí rozlišovací
vědění, takže příběh končí nevědomou vraždou. Dvojí krize, absolutizovaného vidění a absolutizovaného vědění neschopného buď aktu vidění nebo vědění, představuje epochálně poslední slovo tragédie, protože Euripidés je jejím posledním
velkým představitelem. Po zániku
Tragiků začíná moderní tragédie
daná nikoliv dramaticky, ale historicky.
V epoše Tragiků začíná i konceptuální vědění zahájené mimo jiné
Hérodotovou Historíes apódeixis
psanou někdy kolem 450‒420 př.
Kristem. Hérodotem objevené vědění podané jako apodiktické zkoumání
minulosti dostalo po jeho slavném
díle název „historie“. Díky novému
typu zjevování minulosti došlo k
tomu, že typ apodiktického zkoumání minulosti a přítomnosti postupně nahradil vidění Delfské věštírny. Vědecký koncept ukazuje dění
Perských válek jiným způsobem, než
Hérotodem citované věštby Pýthie.
Hned v následující generaci po posledním velkém tragikovi Euripidovi
píše Platón (427–347 př. Kr.) nejznámější filosofický mýtus o jeskyni. Dialog Ústava jím začíná sedmou knihu
vykládající podstatu spravedlivé obce
(Ústava 514–517). Vztah mezi viděním a věděním zde reprezentuje
cesta člověka, který se vymanil z
pout. Pak mohl otočit hlavu a viděl
světlo ohně, který vytvářel hru stínů
promítanou na stěnu jeskyně. Tento
falešný obraz světa se mu koriguje
ještě jednou, protože rozezná denní
světlo a vyjde ven, kde vidí reálné
věci a nakonec se podívá i přímo do
slunce. Tím přestane vidět, protože
je oslepen z dlouhého pobytu ve
tmě, kde bylo jen světlo umělého
ohně. Ale zvykne si na nový svět nezakrytosti věcí v denním světle a toto
vidění přináší zpět do jeskyně ve formě nového vědění. Tím riskuje smrt
jako Sókrates. Vědoucí technici v jeskyni nic nového nevidí a nemají chuť
ho poslouchat. Jejich vědění je dáno
na základě umělého ohně, jenž zakládá typ troglodytického vidění. Vězni
strana 43
ORL číslo 2013­11
v jeskyni ani nepotřebují vidět jinak,
umělé světlo ohně smíchané s troškou venkovního světla slunce jim
úplně stačí. Zajistili si vidění pouze
svým věděním; nejsou úplně slepí a
nepotřebují vidět jinak než skrze
svou manipulativní dovednost (téchné).
Martin Heidegger během zimního semestru 1931/32 ve Freiburgu rozebírá tento nejznámější filosofický příběh (Gesamtausgabe 9, 203-238). Své
myšlenky vydal pod názvem Platónovo učení o pravdě (Platons Lehre
von der Wahrheit). Naše zamyšlení
nejvíce zajímá Heideggerem vyložený vztah mezi vzděláním (paideía) a pravdou jako nezakrytostí
celku jsoucího (alétheia). Vztah vzdělání a pravdy se zjeví novým způsobem po každém obratu poznání (stíny věcí na zdi / oheň ozařující umělé
věci / vycházení z jeskyně ven / viditelné věci venku / zář samotného
slunce / návrat do jeskyně). V každé
fázi je něco jiného odkryto a něco jiného skryto, což ukazuje na změny v
pojetí pravdy jako nezakrytosti jsoucna. Výkon vzdělání je chápán jako obrat duše v celku toho, čím je vzhledem k celostnímu obrazu světa (paideía). Každá fáze ukazuje jiný epochální obrat a s ním spojené vidění
celku. A každá vize světa v epochálním obratu odkrývá určité vidění
celku jsoucna a zároveň skrývá jiné
vidění celku jsoucna. Pojďme ke klíčovému bodu západní pedagogiky,
kterým je pochopitelně pohled na
slunce a na svět věcí ozářených sluncem. Tento obrat totiž do sebe zahrnuje všechny tři citované diference. Vidění se zaměří na svět idejí,
protože ty jsou maximálně viditelné
a jsoucí. Nové vidění se tím definitivně změní na vědění, později definované jako adekvace věci a rozumu
(veritas). Věda zakládá novou formu
života v jeskyni po provedeném obratu ve vidění (paideía), protože vědoucí filosof se do jeskyně dobrovolně
vrací, aby vzdělal ostatní vězně. Jeho
pedagogika vědy jako ideového vidění přinesla technicky založeným
troglodytům nový druh vzdělanosti.
Někteří z nich byli totiž natolik
moudří, že byli schopni rozlišování a
přijali epochálně nový typ vidění.
Idea Dobra je podle Platóna sluncem
proto, že je nejvyšším a nejzářivějším
jsoucnem. Z podobenství je jasné, že
slunce jako idea Dobra ozařuje
všechno ostatní z titulu své absolutní
kvality bytí. Vědění takto vidoucího
filosofa se stává ideově založeným a
v tomto obratu spočívá možnost založení vědy. Heidegger upozorňuje
na dvojí formu epochálního obratu
ve vidění světa. Idea Dobra uschopňuje vidění věcí z hlediska nového
pohledu vidoucího filosofa na
jsoucno. A díky své maximální
jsoucnosti a zářivosti umožňuje
ostatním věcem, aby byly zjevné. Je
tedy vlastní příčinou vidění filosofa a
zároveň univerzální mírou správnosti
viděného. Dialog Ústava říká, že
ideový pohled na jsoucno „vidí
přesněji, správněji“ (orthóteron blépoi, 515d3). Správně zaměřený pohled totiž poměřuje jsoucnost věcí s
jejich ideovým modelem a nakonec i
se samotnou ideou Dobra jako poslední příčinou vidění. Vidění se stává
věděním z hlediska poznání idejí jako
pravé podstaty věcí. Heidegger připomíná, že v tomto rozhodujícím obratu západní civilizace vzniká metafyzický pohled na věci, v němž se pravda jako původní nezastřenost jsoucna (alétheia) mění na správnost
(orthótés) ve smyslu adekvátního pojímání a vidění (GA 9, 231). Nastolení
ideového druhu vidění určilo ontologický způsob, jak se celek všeho dává
v epochálně změněné konstelaci rozumu.
Způsob, jak vidíme svět ve smyslu
ideově
dané
dráhy
pohledu
(Blickbahn) zásadně určuje metafyzickou definici věci jako toho, co vidíme ve smyslu „takto“ nazíraného
jsoucna. Nově ustavené vědění matematicky přesně vykáže počet svých
kroků (ratio) od původní příčiny světla a světa, tedy od první ideje. Nová
mathesis universalis je tedy založena
ideově, racionálně a metodicky. Epochálně novým krokováním od První
příčiny čili racionalizací poznání vytváří intelekt ideovou adekvaci rozumu (veritas) k „takto“ dané věci poznání, čili ideji (res). Víme, co je skutečná idea (eídos) a co je její falešné
zdání (eídólon) dané stále vyšším počtem matematicky určených kroků,
které rozum urazil od původní ideje
Dobra. Nově vzniklá metafyzika tímto epochálně novým způsobem oddělila pravdu a omyl. Bytí věci se
stalo
vědecky
poznatelným
jsoucnem, protože vidění zahlédlo
epochálně novou adekvaci věci k
ideovému způsobu viděného jako
perfektně viděného, a tím i správně
http://orl.bloger.cz
věděného. Platónem založený obrat
vědění (paideía) se stal klíčovým
pokladem „takto“ ustavené metafyziky, která pedagogicky vzdělala Západ do současné podoby.
Vraťme se k obratu vidění ve vědění,
které se děje v momentu, kdy mysl
vidí věci ozářené sluncem, tedy ideou
Dobra. Klíčový moment krize je v
tom, že Platón přiřknul této ideji
jsoucnost, dokonce v absolutní míře.
Platón ve svém pohybu souzení (krínein) rozeznal ideu Dobra jako maximálně jsoucí a tím i maximálně
zjevnou pro intelekt. Skryté dění bytí
se tedy kompletně zaměnilo za dění
maximálně Jsoucího, které v dnešní
epoše akademického nerozumu nese
různá jména: Osud, Užitek, Účel, Zájem, Grantování, Science Citation Index, Google Scholar atd. Toto poznání
nejvyšší Ideje se postavilo jako oddělená, tj. absolutní míra, k níž je třeba
adekvovat všechno ostatní, co jest,
co bylo, nebo co může být. Pravda ve
smyslu veritas je věděním proto, že si
vědoucí kdykoliv vybaví nejvyšší míru
celku jsoucna a danost věci porovná s
ideální mírou, která je maximálně
zjevná v dané epoše osvíceného rozumu či postmoderní indexace. Hermeneutika postavená na synoptické
diferenci mezi viděním a věděním je
tedy nahrazena metafyzickou iniciativou porovnávání mezi absolutně a
relativně uviděným, a tím i poznaným
(eídos / eídolon). Nové poznání tedy
vytvořilo epochálně novou pravdu a
současně i její idol. Tato poměřovací
iniciativa aktivně, tedy konceptuálně,
počíná všechno další vědění od normativní ideje, která je v současné
slepotě perfektního čili dokonaného
vědění rovněž počátkem i koncem
všeho jsoucího (de fine). Epochálně
nová definitiva metafyzického rozumu tedy vnímá věci v jejich jsoucnosti
poměřované tím, co je Jsoucí par excellence. Protože obojí, míra i měřené je nabíledni, není potřeba nic
dalšího vidět.
Vidění Eleusis, Delf a na něj napojené
vědění antické tragédie a filosofie se
změnilo na evidenci vědeckého rozumu, kterou v této nové podobě kodifikoval Aristotelés jako logický nástroj poznání (órganon). Intelekt začal v nové epoše zjevování pracovat s
logikou jako apofantickým nástrojem
poznání. Oddělení pravdy od idolu
dostalo metodická pravidla odvozená od fungování samotného
strana 44
ORL číslo 2013­11
jazyka. Věta logického soudu nahradila tajemný výrok Delf. Tím rozum
uviděl nový svět a přestal vidět to, co
bylo předtím nazíráno teoreticky a
tragicky. Moderní věda založená na
evidenci stále ještě obsahuje latinský
kořen slova „vidět“, ale ve skutečnosti už nic vidět nepotřebuje.
Přestali jsme vnímat synoptickou
diferenci mezi viděním a věděním,
kterou antická tragédie považovala
za původní zdroj moudrosti. Vědoucí
a vidoucí intelekt se zaměřil na svět
racionální jasnosti a směrem od takto dané jasnozřivosti poměřuje celek
jsoucna. Tragika obou světových válek a totalitních vyhlazovacích táborů
XX. století ukázala, že jsme podobni
tyranovi Oidipovi nebo thébskému
králi Pentheovi. Viděli jsme hodně
hrůz a víme neuvěřitelné množství
faktů, ale nikam jsme nedohlédli.
Utrpením jsme nijak nezmoudřeli,
protože ideální mathesis moderní
matematiky a informatiky nic takého
nezná.
5. Postmoderna aneb Vítězství
binární diference
Shrňme celkovou cestu čili metodu
hermeneutického výkladu z hlediska
stále hlubšího pojetí pravdy. Cesta
vedla od historické krize vzdělanosti
k epochálnímu dění vědy určeného
pravdivostí jsoucna (veritas). Aby
epochální hermeneutika porozuměla
krizi vědecké pravdy čili dějinám poznání, musí na cestě výkladu jít až k
archaické pravdě jako pythické poodhalenosti samotné dějinnosti. Dějiny
primárně existují v jejich fundamentálním „jak“ se dávají ve zvláštním druhu vidění směrem od
poodkrytosti bytí, jehož znamení můžeme nazírat jako událost či obrat na
cestě myšlení (Heideggerův Ereignis).
Pokud pohled archaické hermeneutiky začíná v tomto depozitním vidění, pak rozliší v dění pravdy jako epochální nezastřenosti (alétheia) i klíčový moment změny ve vidění světa,
kdy jsoucno vstupuje do epochální
manifestace jako ideově viditelná a
poznatelná veritas. Tímto epochálním obratem ve vidění (paideía)
začíná zapomenutí synoptické diference mezi viděním a věděním. Po
Platónově obratu k metafyzice, čili k
ideovému světu existujícímu za věcmi, jsme přestali vidět, protože vše
jsoucí ideově nazíráme, a tím i
správně víme. Dějinnost pravdy jako
globálně organizovaného eidetického vidění a jeho postmoderního
idolu zakládá metafyzické dějiny
vědy a následně i historii vzdělání.
A kde jsme dnes, v epoše posledních
časů nerozumu, vítězně vládnoucího
světem po zapomenutí všech tří diferencí? Turisté chodí v Delfách, všechno fotografují a nic epochálního nevidí, jen hodně zajímavého. Jsou zaujati hromadou trosek a stojí v jejich
středu (inter-esse), protože je tam zavezla cestovní kancelář vedená neviditelnou rukou trhu. Jejich skutečný
zájem se soustředí na fakta, čili na
zhotovená videa. Akt rozlišení (krínein) je dán vyšším počtem pixelů určujících digitální kvalitu viděného.
Navíc je možné dát toto mrtvé místo
do
karteziánských
souřadnic
planetárního významu, udělat z něj
hypertext a podívat se, jak dané faktum vypadá z ptačího pohledu snímkovací družice. Chrám boha Apollóna
v Delfské věštírně má z tohoto
synoptického hlediska tvořeného
daty GPS, hypertextu a na něj napojených informací, snímků a diváckých
komentářů
výslednou
hodnotu
38°28'56.277"N
22°30'4.701"E .
Kliknutím na linkovaný text navede
vyhledávač zvědavce nejprve na seznam firem lokalizovaných na uvedených souřadnicích, a posléze i na
turistickou pamětihodnost známou
jako chrám boha Apollóna v Delfách.
V časech postmoderny je Delfské
orákulum nahrazeno daty GPS s přidruženými reklamami na hotely a firmy. Hypertext je doplněn encyklopedickými znalostmi z Wikipedie, obrazovými galeriemi a debatními fóry
turistů či filosofů. Tato postmoderní
konjunkce dat vytváří současné pojetí božského. Posvátný okrsek Delf
faktograficky vystupuje maximálním
způsobem, ale nemůže zjevovat
žádný smysl. Digitálně koncipované
Delfy nemají, odkud by jej zjevovaly.
Konkrétní fenomén vzatý z ekonomiky à la Google a z historie vzdělání
à la Wikipedie ukazuje na poslední
dění vědění a na krizi jeho digitální
pravdivosti. Binární diference postmoderní nevzdělanosti dané jedničkou a nulou zakládá už jen stín reality, pod nímž se maskuje eschatologická figura instrumentálního rozumu posledních časů. Návratem k
troglodytům se uzavírá kruh nevidění a z něj plynoucího nevědění.
http://orl.bloger.cz
Hypertext neumožňuje na rozumné
slovo, na rozdíl od scholastického komentáře a scholia, které trvale prohlubovaly počáteční vědění. Algoritmus odkazuje pouze na další fakt,
nikoliv na konečný smysl, v němž má
moudrost spočinout. Spojení s božskou silou Apollóna prováděné Pýthií
a kněžími (sýmbolon) se stalo čistě
lidským
symbolem
abstraktních
souřadnic, na které se zredukovala
Kartéziem objevená cesta rozumu.
Každý z těchto kroků vzdaluje postmodernu od původní synoptické
diference mezi viděním a věděním.
Scholastické vidění jsoucna nahradilo
moderní epistemické vědění vázané
na text Rozpravy o metodě. Z racionality vědy se stalo pseudovědění kartesiánských souřadnic a informace
hypertextu koncipovaného jako algoritmus, který určuje následný proces
komputerové kalkulace. Diference
mezi moudrostí a kalkulem zmizela
tím, že nakonec nezůstal ani
Leibnizem zbožštělý kalkul. Ten se
přeměnil na počítačový program
operativně pracující pouze s jedničkou a nulou. Binární diference mezi
jedničkou a nulou nahradila vzdělanostní diferenci mezi moudrostí a
kalkulem, čímž uzavřela proces
degradace rozumu.
Depozitum postmoderní racionality
už tedy nepatří ani lidskému rozumu,
ale paměťovému médiu a procesorovému zpracování. Všichni okamžitě
vidíme, čím Delfy a cokoliv jiného
dnes jsou, protože to víme z digitální
databáze. A toto vědění je uložené v
univerzální formě cloud computing,
které na základě individuálního požadavku generuje potřebnou informaci
vizualizovanou na počítačové obrazovce. Vznikl začarovaný kruh binárně určené racionality, v níž vidění
a vědění vystupuje jako jeden souvislý proces zahalený globálním závojem
indexovaného
nevědění.
Temnotě Delf dnes odpovídá „oblak“
(cloud) informatiky jako postmoderní
říše stínů (Léthé), v níž slepě bloudí
novodobý druh informovaných šamanů.
Mistři
klávesnicového
prstokladu už vědí jen to, co vidí na
displeji a opačně. Digitálně založený
instrumentální rozum spravuje databáze jako klíčové depozitum postmoderní verze Leibnizova kalkulu.
Pravda se zjeví pouhým pohybem
jednoho prstu (digitus), hle jaký div.
Informatik,
postmoderní
figura
Jüngerova
Dělníka,
suverénně
strana 45
ORL číslo 2013­11
spravuje takto dané depozitní vědění. Postmoderní dělník laborující
dnem i nocí u PC-stroje může
shromáždit a dodat jakékoliv informace komukoliv oprávněnému, a to
okamžitě a s planetární působností.
Depozitní strážce databází a nového
druhu kalkulu navíc může kohokoliv
kontrolovat a odposlouchávat, viz
informační teror světových velmocí v
poslední době globální války za mír.
Žijeme ve světě informatiky, která
určuje epochu postmoderního vědění. Postmoderní nevzdělanost se
přenesla i za poslední diferenci mezi
textem a hypertextem a zrušila diferenci mezi realitou a jejím postmoderním obrazem utvořeným lidskýma rukama.
Humanista Giambattista Vico v díle
Scienza Nuova (1725) revolučně tvrdí,
že to, co je utvořené lidskýma rukama a duchem, rovněž zakládá míru
pravdivosti (factum et verum convertuntur). Od humanistické adekvace
faktu k osvícenému duchu jsme přešli k současné adekvaci faktu a jiného
faktu. Dnešní moudrost je pouze faktografická, protože si vystačí se
zdáním pravdy dané jako ideologie
(Karel Marx), nebo jako mediální
spektákl (Guy Ernest Debord) či
dokonce jako digitální simulákrum
(Jean Baudrillard). Tyto globální
poklady masové kultury a informovanosti spravuje technokraticky
pojatá moc manipulující depozitní vědění uložené v databázích globálního
počítačového mraku. Z mystérijního
depozita se stalo moderní factum,
skutečnost vytvořená lidskýma rukama, čímž zmizel pohyb smyslu jako
daru dávaného směrem od Jiného. V
posledních časech nerozumu slepého
na obě oči (čili binárně) k nám už nemůže přijít žádný cizinec jako Dionýsos do Théb. Mystérijní a děsivé Jiné
přestalo být nejprve božským, pak
přišlo o vztah k bytí. Nakonec přestalo být i sobě vlastní věcí a v posledních časech moderního vědění se
stalo pouhým faktem. Postmoderní
racionalita zredukovala moudrost na
mlžný
oblak
globálně
zpracovávaných jedniček a nul. Vítězství
informatiky nad věděním způsobilo,
že jsme se stali cizinci sami sobě.
Rekapitulujme degradaci vidění a vědění. Mystérijní vidění božského v
Eleusis (epopteía) se změnilo na konceptuálně-synoptický pohled diváka
řecké tragédie (theoría). Tragické na-
zírání lidského osudu se změnilo na
Platónův eídos metafyzického rozumu a pak na idol (eídolon) moderní
racionality dané Leibnizovým povýšením kalkulu na božskou úroveň.
Technokratickým zbožštěním instrumentálního
rozumu
nakonec
novověký kalkul digitálně mění sám
sebe on-line, ve stálém přeformovávání (informatio), kdy jedna
informace nahrazuje druhou. V tomto racionálním běhu informatiky za
vlastním ocasem přešlo vidění beze
zbytku do formálního vědění, které v
postmoderním procesu frenetické
reformace vzdělání a informatické
vědy neustále anuluje samo sebe.
Krize způsobená diferenciací vzdělání ve smyslu poodstoupení od původního zdroje smyslu (differo) má
epochální charakter. Žijeme v epoše
postmoderní idiocie, kdy si vědění a
vzdělání vystačí s digitálním idolem
Delf stlačeným do poslední fyzikálně
možné diference mezi jedničkou a
nulou. Význam nazíravé moudrosti je
v posledních časech lidstva určený
tím, že elektrický proud vrstvou
polovodiče buď prochází, nebo neprochází. Tím postmoderně naplňujeme archaické heslo „Poznej sám
sebe!“
Digitální epocha, v níž pohyb prstu
zjevuje informaci jako absolutní pravdu, se manifestuje v tomto posledním rozlišování jako ultimativní
vize nesmyslu. To dokazuje i současná krizová historie vědy a vzdělání.
Nejprve se odmlčelo bytí a následovalo moderní mlčení jsoucna nahrazeného postmoderní ne/činností
čisté energie. Hmota se stala
pouhým
ekvivalentem
energie
(E=mc2). Energie božského světa
předtím uchopená ve vidění, se nyní
stala elektrickou či magnetickou
energií uchopenou ve vědění elementárních částic. Současná GellMannova systematika elementárních
částic nahradila novověkou Mendělejevovu tabulku prvků. Kvantová mechanika utváří svět ke svému obrazu
ultimativně daného Heisenbergovým
principem neurčitosti a fyzika chápe
realitu jako kvantový proces daný
diferenciálními
rovnicemi.
Postmoderní diference tedy podává binární obraz světa, jenž ukazuje na vítězství neurčitosti vědeckého rozumu vzhledem k poznávané věci (res).
A zákonu neurčitosti odpovídá i forma depozitního vědění, dnes neurčitě uskladněného v planetárním mrahttp://orl.bloger.cz
ku dat. A binární relace založená na
frenetickém dělení (fractio) zlomků
času a prostoru ovládla v posledních
časech i možnost smysluplného
jazyka. Čistý pohyb diference tvoří
od vzniku strukturalismu daného
ustavením Pražského lingvistického
kroužku (1926) i základ fonologické
struktury každé řeči. Humanitní vědy
a fyzika tak společně dokazují, že od
postmoderní
Léthé
vyjádřené
prázdnotou nuly nás dělí pouze digitální ne-nula. Souběh nuly a jedničky
v epoše fragmentované racionality
indikuje postmoderní symbolon, tedy
poslední rozlišování (krísis) mezi nicotou a její negací. Toto kritické rozlišení pravdy jako dění Diference se
dává v postmoderní éře významu
jako ultima ratio, odkud není kam jít,
jedině do nicoty. Mezi jedničkou a
nulou existuje v budoucí kvantové či
současné digitální informatice diference pouze fyzikálního druhu,
odkud svrchovaný rozum (nús, intellectus) nemůže vzejít. Intelekt není
podle klasické vzdělanosti určen ani
čistě biologicky, natož čistě fyzikálně. V binární diferenci zato
pevně zakořenil kalkul, který konečně našel absolutně univerzální základ všeho dění, totiž fýsis. Vždyť
život a nakonec i člověk z hmoty vychází a zase se tam vrací. Tak nás učí
pravda mýtu a faktické poznatky
postmoderní vědy, v níž idol a mýtus
splynuly v jeden nekonečný Proces.
Výraz „symbolon“ znamenal tradičně
i vyznání víry. Postmoderní vyznání
víry v binární diferenci ukazuje, že
jsme ještě nikdy nedrželi tak málo
smyslu a tak ohromnou kvantitu vědění. Dějinnost zmizela, přešla na
ahistorické dění procesuálního vědění, a to se redukovalo na iracionální
posloupnost strukturálních diferencí.
Proto historikové tzv. Školy análů
(École des Annales) mohli ve 20.
století škrtnout z dějin i jednání svobodného subjektu. Zrušením člověka
jako tvůrce dějin, Foucaultovou archeologií vědění a Derridovým pohybem nejsoucí différance se tedy
uzavírá cesta historie, filosofie a humanitních věd. Díky neostrukturalismu pojatého jako původní arché rozumu a dekonstrukcí centrálního
místa logu v lidské existenci jsme došli až na samý konec toho, co je
člověk jako nekonečná Diference
mezi slovy a věcmi. Postmoderní
věda je fascinována idolem nabízejícím radikálně odlišný druh dění než
strana 46
ORL číslo 2013­11
to, které odpovídá klasickému výměru člověka jako homo sapiens. Frakční
a diferencované pseudo-dění vytlačilo dějinnost, dějiny a nakonec i historii, aby nechalo vládnout sérii faktů
jako vševládný Proces, bez konce a
bez počátku. Od umlknutí Delf a následné smrti Boha jsme skončili v popření homo sapiens. Ušlechtilé určení
staré epochy humanismu nahradil pilný homo faber obsluhující fabriky na
pásovou výrobu, nyní vystřídaný eschatologickou figurou postmoderního animal laborans (Hannah Arendt)
jako pilného informatika a kryptografa sloužícího globálním zájmům
korporací a velmocí. Neustálá informace rozumu a reformace vzdělání
se stala spektáklem a simulákrem
posledního věku vzývajícího božstvo
Informované Síly zahalené do mraku
cloud computing. Epochální výtvor binárního nerozumu vydává tento globální idol za nový obraz světa. K
němu přiřadil podobně neurčité pojetí člověka legitimované skrze úkon
tzv. kognitivních věd.
Epochální hermeneutika vzdělaná
antickou tragédií konstatuje, že v
době globální vlády čistého faktu a
čisté objektivity vznikl podobný idol
zcela nevyhnutelně. Nový člověk vidí
už jen objektivní realitu, čili předmět
technické a mocenské manipulace
(obiectum), které je před ním jako
factum, čili věc zhotovená vlastním
umem a poznáním. Tvor definovaný
platební kartou a personálním profilem na webu existuje jako poddaný
čili subiectum světa faktů. Jeho totální fakticitu beze zbytku potvrzují
kognitivní vědy. Základ objektivní
idolatrie tvoří informatika a ekonomie v databázové konjunkci. Hermeneutika napojená na Tragiky navíc
připomíná, že základem objektivity
ve věku informatiky je animální pud
sebezáchovy vládnoucí v posledních
časech nerozumu skrze burzu a skrze
cloud computing, vrcholný kombinatorický a ideový výtvor naší doby.
Postmoderní subjekt v nich potkal
sám sebe a v tomto spojení, daném
jako parodie na Avicennův ittisál či
mystické conjunctio, se mu absolutně
zalíbilo. Proto je spekulativní postmoderna i říší svrchované subjektivity a narcismu, neboť v zrcadle
(speculum) binárního nerozumu nazírá pouze a výhradně sama sebe.
Hermeneutický výklad současné
slepoty rozumu začal od historické
krize vzdělání a šel ke krizi dějin vědy
tím, že rozlišil ve vědeckém poznání
skrytou podobu pravdy (alétheia) a
odkrytou podobu pravdivosti (veritas). Tímto rozlišením (krísis) pravdy
vzhledem k moudrosti vyložil z hlediska skrytého původu pravdy i epochální proměny vědění a vzdělání. Binární proměna pravdy ukázala postmoderní epochu totálně informovaného Západu (tó éschaton,
novissimum). Kruh výkladu jsme
uzavřeli eschatologicky. Šli jsme cestu moudrosti tam a zase zpět, od počátku lidství až k jeho postmoderní
novince. Vyšli jsme z vlasti pod
ochranou bohyně Moudrosti, jako
Odysseus iniciující evropskou dějinnou epochu Trójských válek. Jeho
nesmírná moudrost a chytrost
(métis) podobná Diovi jej neustále
spojovala s bohyní Athénou, skrytým
průvodcem a hybnou silou tehdejšího epochálního dění. Díky skrytému
působení společně vnímané dějinnosti se stal Odysseus i naším současníkem v dějinném dialogu. Znamení na cestě rozumu jsme snad četli
správně, poslušni Hérakleitova výroku: „Vládce, jehož věštírna je v
Delfách ani nemluví, ani neskrývá
(oúte légei oúte krýptei), nýbrž dává
znamení (alla semaínei, B 93). Možná
byla některá námi položená znamení
(hérma) poněkud kryptická, ale taková je už pythická povaha epochální
hermeneutiky. Metoda je dána a
moudrý umí číst, protože usebraně
vidí, viděné rozlišuje a takto rozlišené sbírá do celku synoptického
smyslu (Homérovo léxó, latinské
legere), nyní odděleného třemi zapomenutými diferencemi od globálně
vládnoucího information processing.
Lexikálním vyložením smyslu eschatologické novinky se uzavírá cesta
hermeneutiky archetypálně rozlišující trojí typ krize: krizi epochálního vidění, krizi vědeckého poznání a krizi
aktuálního vzdělání.
http://news.erepublika.cz/article1954-Traktat-opostmoderni-hlouposti-De-stultitianovissimorum
Crop Circles:
Messages From the
TimeWave?
By PHILIP COPPENS
When Hernando Cortés landed on
Mexico’s Yucatan in CE 1519,
ambassadors from the local ruler
Montezuma II soon arrived with gifts.
Cortés said that he learned he was
considered by the Aztecs to be either an emissary of Quetzalcoatl or
Quetzalcoatl himself.
According to a prophecy, the god
Quetzalcoatl would return on a day
in one of the One-Reed years; 1519
was a One-Reed year. In Bernal Diaz’s
The Conquest of New Spain, he outlines that Montezuma truly believed
that they were those whom his Aztec
ancestors had prophesied about.
Montezuma elaborated about the
arrival of those from the ‘direction of
the sunrise’ who would have tremendous military success and rule
over them.
In 1519 the prophecy came true, and
even though most in retrospect will
be hard-pressed to consider that
Cortés was Quetzalcoatl, he nevertheless did indeed bring great
change and ruled over ‘his’ former
homeland.
Had the Mayan priests correctly prophesied the future? Or was their
calendar – with cycles of 52 years – a
recipe for disaster? It meant that
***
http://orl.bloger.cz
strana 47
ORL číslo 2013­11
sections of the population would
long for the return of this deity every 52 years – and anyone, like Cortés,
could be mistaken, or promoted, as
the return of this legendary figure.
In one of his most specific, yet least
understood prophecies (Century X,
Quatrain 72), Nostradamus wrote:
“In the year 1999 and 7 months;
From the sky will come a great King
of Terror; He will resurrect the great
King of Angolmois; Before which
Mars rules happily.” With the forward correction from the Julian
calendar of Nostradamus’ day to the
current Gregorian calendar, Nostradamus seemed to refer to the total
solar eclipse of August 11, 1999.
Nostradamus’ Centuries hardly mentioned specific dates, and hence, this
specific verse became the cornerstone of debates as to who the ‘King of
Terror’ was, and what would happen
during the summer of 1999. The date
being so close to a new millennium,
apocalyptic prophecies and predictions of comets colliding with Earth,
an alien invasion, a nuclear war, or
the return of the plutonium filled
Cassini spacecraft, were all listed as
possible terrors. Others interpreted
it as the awakening of the spirit of
Jesus within the masses, or the
opening of the Hall of Records under
the Sphinx – who, in Arab tradition,
was called ‘the Father of Terror’.
Less than a decade later, the new
‘August 11, 1999’ is December 21,
2012, the end of the Mayan Calendar, and linked with another astronomical event: the conjunction of the
December Solstice Sun with the crossing point of the Galactic Equator.
The new date for a new hope for a
better future – and/or the demise of
this earth – is therefore reprogrammed from 1999 to 2012. Nostradamus has been exchanged for the often self-proclaimed heirs of Mayan
priests, who claim that the end of
the Mayan calendar marks the apocalypse. In truth, though it is a fact
that the Mayan calendar will end,
there are no Mayan accounts that
argue doom, or great change of any
nature, will coincide with the finish
of this calendar.
The Crop Circle Connection
Indeed, the question remains what –
and specifically if – something will
happen on that day in 2012. In 2012,
The Return of Quetzalcoatl, Daniel
Pinchbeck advances a radical theory:
“That human consciousness is rapidly
transitioning to a new state, a new
intensity of awareness that will
manifest as a different understanding, a transformed realisation, of
time and space and self.”
In his exploration of whether we are
indeed evolving into this new state,
Pinchbeck spoke to British crop circle
researcher Michael Glickman, who
holds that some of the crop circle
formations found in England and elsewhere were in fact calendars. He
points towards the ‘Grid Square’ that
appeared in Etchilhampton in August
1997, which he interprets as a map
of time. A square within a circle, it
was made up of 26 rows of 30 squares, the total number of squares of
which, Glickman noted, coincided
with the number of weeks remaining
from the date of the circle’s appearance until the end of 2012. For
Glickman, that year too marks a dimensional shift. As to the purpose of
crop circles in this, Glickman believes
they are both there to key us in to
this change, and to give us clues as
to how this shift in dimension will
manifest itself in our world.
Prophecies of doom and gloom, or
the hope of a new world, are ageold. In the Western world, this event
is linked with the Apocalypse, which
is a series of events that is presumed
to involve the arrival of both the AntiChrist and the Second Coming of
Christ, before the dead are resurrected and the ‘end of time’ occurs.
Within Christian eschatology, the
‘End of Days’ is linked with the socalled ‘Signs of the End’. Matthew
24:3-8 is quite specific about these,
stating they will be famines, pestilences and earthquakes, as well as
people proclaiming they are Christ.
http://orl.bloger.cz
But for many others, any phenomenon of an anomalous nature is often seen as the precursor to the Apocalypse.
Marshall Applewhite and Bonnie
Nettles led the American religious
group Heaven’s Gate. Applewhite
convinced 38 followers to commit
suicide when the Comet Hale-Bopp
appeared in 1997. He apparently believed their souls would take a ride
on a spaceship that was hiding
behind the comet – a spaceship that
was carrying Jesus. They believed
that planet Earth was about to be
recycled and the only chance to
survive was to leave it immediately –
i.e. die.
Whereas most UFO and crop circle
researchers have spent more than
five decades trying to ‘prove’ these
phenomena, others have merely taken the phenomena for what they
are: anomalous events and signs of
potential divine or diabolical nature
– and part of the end times.
Internet web sites such as ‘Return of
the Nephilim’ are typical of a modern
– largely American – mindset, in
which biblical eschatology is mixed
with everything else. Hence, on the
group’s site, one can read: “To link
the rebellious Sons of Elohim who
inhabited the heavenly places, the
atmosphere and beyond, to the
current non-human intelligent beings we see more and more
frequently, so-called ‘aliens’, is not
such a large step. Not only do many
advanced beings hint at angelic origin in their contact with humans
through abductions and channelling,
but the crop circle phenomena
attributed to UFOs proves their interest in the planets and asteroid belt
— the areas which the Sons of Elohim still have dominion over. If the
so-called aliens and their UFO craft
are not themselves the rebel b’nei
Elohim of the Scriptures, they are under the jurisdiction of Satan, the
Prince of the Powers of the Air.”
Indeed, for many Christians, these
‘signs’ are not signs of God, but of
Satan – here to deceive us.
strana 48
ORL číslo 2013­11
Thus, whether signs of the Second
Coming, or the Coming of the Saucers – whether an alien invasion or
friendly contact – Christians and ufologists alike interpret these signs,
whether in the skies or in the fields,
as the precursor for a major event.
This imagery has made the transition
into popular culture: in the French
television series “Mystère,” crop formations are seen as coded
messages, indecipherable for the military that is trying to crack them,
but legible for those ‘special people’,
the end product of an extraterrestrial interbreeding experiment,
which will result in their return to
their extra-terrestrial family; the
crop formations are ‘notes’ left in
the field, which tell these people
where to meet, and when, for their
intergalactic taxi back home. The
plot is somewhat similar to Spielberg’s “Taken,” in which there is also
a – though much smaller – role for
crop circles.
If UFOs marked the major new anomaly of the latter half of the 20th
century, the new anomaly of the last
quarter of that century was no doubt
the crop circle phenomenon. As the
countdown to the new millennium
progressed, the numbers of circles
appearing in the fields of England –
and soon elsewhere – increased. It is
therefore not surprising to note
that, just like Glickman has worked
the circles into 2012, in the 1990s,
they were worked into the August
11, 1999 hype.
Some even made a link with the
Great Planetary Alignment that was
to occur on May 3, 2000, and noted
how on May 3, 1999, a crop circle
appeared in the fields in Wallop,
near Andover, England, offering a
pattern that ‘strongly suggested’ a
solar eclipse.
Today, the nature of the crop circle
phenomenon – whether man-made
or somehow made by ‘something
else’ – remains hotly debated, but
this has not stopped its incorporation in various end times prophecies. If they are messages to be read
by special people, i.e. the scenario
offered in “Mystère,” it is clear that
their message is not straightforward
to decipher.
arrival of ‘new things’, such as crop
circles and UFOs, irrelevant of what
they are, could thus be incorporated
into this approach.
In an age where tea leaves, animal intestines or urine have become less
favourite
mechanisms
of
interpreting the desires of the beyond
and the gods, and specifically the
future they have in mind for us on an
individual and global level, crop circles have become the basis for a
new modern form of divination.
McKenna said he was given this
information when he and his brother
Dennis partook in entheogenic experiences in the Columbian Amazon,
at a site known as La Chorrera; details of his exploits are written down
in the books True Hallucinations and
The Invisible Landscape. McKenna
described the moment as “an encounter with an insectoid intelligence who had curious things to say
about the nature of time.” He also
felt that these creatures were the
real occupants of the UFOs, stating,
“We are part of a symbiotic relationship with something which disguises
itself as an extra-terrestrial invasion
so as not to alarm us.”
We seek meaning in the circles, from
alchemy, as was the case in Barbury
Castle, to other topical notions, such
as the Mayan calendar. Gerard Hawkins and John Michell both followed
this approach for many years and today, enigmatically shaped designs
continue to function as a Rorschach
test on the cerealogists – the crop circle researchers.
Some circles, such as Barbury Castle,
as well as the Stantonbury Hill yinyang inspired circle that was reported on July 7, 2007, lend themselves
easily to divination. The ‘art’ is somewhat discredited, in my opinion,
when people try to apply it to dissecting a stylised depiction of a dog,
as occurred with another formation
of 2007.
Whatever crop circles might be, a
separate question is whether there
is a countdown to 2012, of which
crop circles are not necessarily a
required ingredient, as Pinchbeck
and Glickman seem to believe.
‘TimeWave Zero’ & ‘Novelty Theory’
One person, Terence McKenna, believed there was nevertheless a definite countdown. McKenna’s model is
known as ‘TimeWave Zero’, and is
part of his ‘Novelty theory’, which attempted to calculate the ebb and
flow of novelty in the universe as an
inherent quality of time. The fractal
waveform, the TimeWave, was
simply a wave, mapping how much
novelty – new things – made their
appearances in the universe. The
http://orl.bloger.cz
McKenna believed that the proliferation of UFO reports was indicative
of the approach of “a transcendental
object from beyond the end of history”; the future was breaking into the
present. And the origin of this rupture – or rapture – was this “something,” this “transcendental object,” that had revealed the TimeWave equations to him.
Though McKenna now possessed
this “gift of the gods,” what was
lacking was a mechanism by which he
was able to map the fractal wave
pattern onto the historical timeline.
This anchoring was important, for
the wave came with an omega point,
in which infinite novelty occurred at
a tremendous rate; literally, the end
of time. After much study, McKenna
decided to use December 21, 2012,
the end of the Long Count of the
Mayan calendar, as this point – point
Zero of his TimeWave.
Some have seen the TimeWave and
its related computer programs as a
gimmick, there to help McKenna in
conveying the message that certain
hallucinogenic substances, used in a
ritual setting, as practiced by shamans, brought mankind in contact
with another intelligence in another
dimension. But on the occasions I
strana 49
ORL číslo 2013­11
had the pleasure of meeting and seeing McKenna lecture, he actually
did not use the TimeWave as such. If
anything, he downplayed the TimeWave, as he knew it was an unproven possibility. Still, he was largely
convinced that it existed, and that he
was right in its anchoring to 2012. He
was convinced because he felt it had
accurately predicted the past: the
precise moments of great novelty
that
corresponded
to
known
upheavals in history, both ancient
and modern. The TimeWave’s ability
to model the past was, for McKenna,
a good reason to trust that it would
model the future, and 2012 was key
in that.
For McKenna, the end times would
be when anything and everything
conceivable to the human imagination
occurs
simultaneously.
Pinchbeck’s opinions are therefore
largely in agreement with McKenna.
The question, of course, is whether
the Maya were supposedly aware of
this, yet why no-one else – including
modern science – seems to be.
Furthermore, linking such prophecies with the crop circle phenomenon is tenuous, as the phenomenon has never been present in
the Mayan heartland; if anything, it
should be linked to the Celtic harvest
calendar, native to England and the
megalithic monuments around which
the most ingenious formations
appear each year.
However much we make of 2012, the
Mayans themselves never saw it as
an end of time, or the return of Quetzalcoatl, as Pinchbeck subtitles his
book. They ‘merely’ saw it as the end
of one of their calendars – others
continuing beyond. After all, the
Mayans did not see August 12, 3114
BCE as the literal date when Earth
was created, but ‘merely’ as the start
of that calendar round.
Originally, McKenna had anchored
novelty with an event in recent history, using it as the beginning of the final 67.29 year cycle. The event he
chose was the atomic bombing of
Hiroshima, which gave an end date in
mid-November 2012. Then, he discovered the proximity of this date to
the end of the current 13-baktun
cycle of the Mayan calendar and adjusted the end date to match this
point in the calendar. It makes the
science behind TimeWave Zero less
precise.
of their machinery of cosmic time keeping. Their myth […] chose our time
as the quintessential moment of
creation.” A year before his own death, McKenna wrote how the world
was perhaps not meant to end, but
was to be born, on December 21,
2012.
So what can we expect from December 21, 2012? What is it? John Major
Jenkins wrote Maya Cosmogenesis
2012, with a foreword by Terence
McKenna. In this introduction,
McKenna underlines that he was the
first person to suggest in print, in
1975, that in our time, the winter
(northern hemisphere) solstice was
moving closer and closer to the point
on the ecliptic where it will eclipse
the galactic centre.
It coincides with John Major Jenkins’
conclusion, that “the ancient Maya
understood something about the nature of the cosmos and the spiritual
evolution of humanity that has gone
unrecognised in our own worldview.
This understanding involves our
alignment with the centre of our
Galaxy, our cosmic centre and source, and identifies A.D. 2012 as a time
of tremendous transformation and
opportunity for spiritual growth, a
transition from one World Age to
another.”
By the early 1990s, Jenkins and
McKenna became more and more
convinced that the end-date of the
Mayan 13 baktun cycle was linked
with the conjunction of the sun with
the intersection of the ecliptic and
the plane of the Milky Way. It is indeed a major astronomical event, and
one does stand perplexed by the
conclusion that the Mayans were
aware of this centuries before
science was able to confirm this fact.
And what to make of the ‘coincidence’ of our physicists’ discovery of a
black hole at the centre of our
galaxy and the Maya belief in a great
black hole in the same spot?
McKenna also noted that it was remarkable the Maya were fascinated
less by their own time, and more by
the time we live in, a time that lay
more than two millennia in the future at the time the first Long Count
dates were recorded.
McKenna
added
that,
“over
millennia, the Maya observed the
drama of the approach of father sun
toward the vagina of mother sky
and, though the cosmic event itself
was calculated to occur many centuries in the future, the Maya made the
future conjunction the anchor point
http://orl.bloger.cz
Indeed, if ever there is a call for spiritual awakening required, it might be
that science and legend, at the close
of the 20th century, were beginning
to reveal the same ‘truths’, where
the real challenge of 2012 might be
that each side of the debate needs
to learn to embrace the other: the
marriage of history with legend, of
age-old ‘truths’ with modern scientific discoveries – resulting in new insights – novelty.
2012 is close, and the challenge, listening to the news on television, seems already lost; 2012 seems like it
will pass, just like 1999, and it will be
substituted with another set of prophecies, no doubt linked with 2033,
the alleged 2,000th anniversary of
Jesus’ assumed death.
For centuries, the ‘end of times’ has
failed to occur. Messages like those
of the apocalyptic preacher Vincent
Ferrer, that the apocalypse was not a
passive event, but something for
which all of mankind needed to work
together in order to achieve it, remain anathema to our modern consumer society in which we continue to
demand that a new world is given to
us, rather than worked for. To quote
strana 50
ORL číslo 2013­11
Pinchbeck at the conclusion of his
book: “As the Hopi also say: We are
the ones we have been waiting for.”
Each piece of the puzzle – 2012,
McKenna’s TimeWave, crop circles,
etc. – are all worthy causes of further
study. But mixing all of these ingredients together, before we understand the separate pieces, is unlikely
to lead to a greater understanding.
To this, we need to add that even
though time is the prime organiser
of our daily lives, we know little
about it.
Is it merely a human construct, to organise – divide – that great flow
from alpha to omega, from birth to
death, on a global, social and individual level? Or is there more to it? Noting that space and time are intimately linked, and that space has
demonstrable physical qualities,
what about time? Isn’t it time that
science begins to address the nature
of time? And when it does, perhaps
then will we better understand the
nature of prophecies and predictions
– and whether or not, if not where
and how, we need to slot in Mayan
calendars and time-waves.
Consciousness & Humanity
This is where a true new hope for a
genuine new age may lie: quantum
physics does tell us that above space
and time, stands consciousness. And
it is towards consciousness that all
prophecies and predictions look. For
one, it is certain notables, the Nostradamuses, who are said to rise
above time and space, and see into
the beyond, what the future holds
for us. Secondly, alas, out of this
triple set, we have only looked into
space; the frontiers of time and consciousness remain beyond everyday
scientific exploration and looking towards the scientific establishment, it
seems they are literally afraid to properly analyse the role of consciousness.
ousness is ‘baselined’ according to
the time and location of our birth.
Similarly, Wim Zitman has studied
the dates given by Nostradamus in
his Centuries, and argues they reveal
a familiarity with certain calendars, a
so-called rhythm of the universe,
that is similar in concept to the
Mayan calendars. But neither Zitman
nor Jenkins expect cosmic catastrophes or alien invaders to arrive;
the past milestones of these calendars have similarly never led to the
end – or beginning – of time, the
world, or an alien invasion. What
these milestones dates do seem to
represent are… milestones: marks in
time whereby an inventory is made
of where humanity, or the universe
as a whole, is, and challenges for the
next period are either set out, or a
new ‘episode’ in the drama (or soap
opera) of the universe, begins.
Hence, perhaps 2012 might signal
the time when ‘we’ began to understand that it is indeed ‘we’ who hold
the key, and not the stars, aliens, or
‘something’ in another dimension. If
so, Pinchbeck might be right after all
that we are transitioning to a new
state of awareness. It also echoes
McKenna’s opening statement in The
Invisible Landscape, that “the search
for liberation, a paradisiacal state of
freedom that mythology insists is
the ahistorical root of the historical
process, has always been the raison
d’être of the human species’ conscious pilgrimage through time.”
http://www.newdawnmagazine.com/
articles/crop-circles-messages-fromthe-timewave
Západ je v pasti a
degeneruje.
Levicová ekonomka
Švihlíková bez
servítek
„Demografický pohled nám říká, že
když se nějaký region nebo civilizace
nedokáže populačně obnovovat, je
to důkaz, že degeneruje. A Západ se
očividně obnovovat nedokáže. Z ekonomického hlediska se Západ dostal
do pasti, kdy jeho vysoká technologická vyspělost není v souladu s ekonomickým systémem,“ říká ekonomka. Zároveň však varuje před porovnáním se zeměmi ekonomicky
rychle rostoucími, jako je Čína, Indie
či Rusko. Ony země dnes řeší jiné
problémy než Západ, a tyto bloky
nelze tak snadno srovnat.
Ekonomická jednota nebude fungovat bez federace
Evropská unie by podle Švihlíkové
měla nastavit mechanismy, které by
zohlednily různou ekonomickou výkonnost jednotlivých členských států, a to především u těch, které jsou
členy eurozóny. K zohlednění této
skutečnosti EU ještě nepřikročila a
podle ekonomky je to zásadní chyba.
„Měnová unie vyžaduje federaci, ale
na to nejsou připraveni ani občané,
ani samotní političtí lídři. V tuhle
chvíli se Evropská unie zasekla v
mezipatře – zpátky se jí nechce, protože by to bylo hodně nákladné, a
navíc nikdo pořádně neví, jak by se
vlastně mělo couvat, prudce nahoru
to ale taky nejde, protože si to v
téhle chvíli nemůže většina zemí
dovolit,“ pokračuje expertka. Jednou
z cest je i existence více současně
platících měn v jednom prostoru.
The triple constraint of time, space
and consciousness is nothing new. It
is extremely old, and the basis of astrology which argues that our conscihttp://orl.bloger.cz
strana 51
ORL číslo 2013­11
Např. v Řecku by paralelně mohla
fungovat drachma s eurem. V Řecku
však již delší čas panuje velké sociální
napětí a nelze vyloučit ani to, že se v
zemi jednoho dne vylodí nějaká armáda, která bude dohlížet na klid v
ulicích.
Německo stlačilo mzdy a bohatne
Následně se Švihlíková vyjadřuje i k
situaci v Německu. Této zemi se dnes
ekonomicky daří, ale podle ekonomky je to za cenu stlačení mezd
vlastních pracovních sil a pak také
levné pracovní síly z Východu, která
generuje slušné zisky v německých
dceřiných firmách. Německá politika,
která vede k vytváření přebytků,
však na straně druhé vede k zadlužování jiných států. Z toho podle
Švihlíkové plyne, že by se s německými finančními přebytky mělo nakládat efektivněji.
Boj s daňovými ráji jen na oko
Nejen naši ekonomiku trápí také vyvádění zisků do daňových rájů. S těmi
je podle Švihlíkové třeba bojovat. Politický boj se však zatím příliš nedaří,
protože vrcholní představitelé státu
bojují s tímto fenoménem v podstatě
jen na oko. Klasickým příkladem je
podle ekonomky britský premiér
David Cameron. Ten se sice staví proti daňovým rájům, ale dělá to prý jen
tak, aby nepoškodil sponzory své
vlastní strany.
Druhou možností boje proti daňovým rájům je společenský bojkot
zboží od firem, které své zisky do
oněch rájů převádějí. V britské
společnosti k tomuto bojkotu již dochází, ale Švihlíková si není jistá, zda
je česká společnost zralá na něco
podobného.
„Je pravda, že Britové jsou v tomhle
ohledu mnohem dál. Na druhou
stranu i v Česku zaznamenávám jistý
posun. Už to tady není tak hrozné
jako před lety. Lidé jsou už schopní
se určitým způsobem aktivizovat a
sdružovat. Když vidí, že se děje něco
špatného, tak se proti tomu nebojí
veřejně vystoupit,“ uzavírá Švihjlíková s tím, že česká společnost má
před sebou stále ještě kus cesty v
otázce vlastní emancipace.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/ekonomika/Zapad-je-v-pasti-adegeneruje-Levicova-ekonomkaSvihlikova-bez-servitek-284781
Nahý císař
Schwarzenberg a
volič utažený na
nudli. Analytička
trestá triky pravice i
chyby Zemana
Strašením, že levice nastolí diktaturu, nás prý česká pravice v čele s Miroslavem Kalouskem drží stále na postkomunistickém Východě. Na Západě se totiž vlády střídají v klidu a bez
hysterie, uvádí pro ParlamentníListy.cz politická analytička a historička
Veronika Sušová - Salminen. Výčitky
však má i vůči Miloši Zemanovi:
Někdy by mu neškodilo víc empatie.
I nadále sledujeme volební kampaň,
ve které TOP 09 sděluje občanům, že
prezident Zeman ohrožuje demokracii v Česku a nadcházející volby nebudou dle Miroslava Kalouska o ničem
jiném než o zachování svobody. Vy
jste ve svém nedávném článku uvedla, že Kalousek nabízí voličům jakousi
"novou pravici" a Schwarzenberg je
"císařem, který je nahý, nicméně si to
nikdo nedovolí říci nahlas". Co přesně
by si pod tím měl čtenář představit?
A jak nyní, dva měsíce před volbami,
vypadají šance TOP 09 na to, že
úspěšně využije tuto protizemanovskou notu "obrany demokracie"?
http://orl.bloger.cz
Miroslav Kalousek ale voličům nesděluje jenom to, že prezident Zeman je
ohrožením demokracie a svobody.
On voličům sděluje, že ohrožením
svobody je také sociální demokracie.
Nedávno řekl na adresu volebního
hesla ČSSD, že „Fungující stát může
být klidně i diktatura. Ale nám půjde
o plně demokratický fungující stát a
o to svedeme střet“, čímž zcela
očividně zpochybnil demokratičnost
svého politického oponenta a naznačil, že ČSSD by mohla snad
eventuálně zavádět diktaturu. Tady
je přesně vidět to, co jsem popisovala v minulém článku: manipulace s významy. TOP 09 a pan Kalousek jako
konkrétní mluvčí tohoto výroku se
tím snaží v podstatě šířit pocit o neustálém ohrožení české demokracie a
stavět tím TOP 09 do role
samozvaných spasitelů svobody a
demokracie. Je to zcela očividná
manipulace, kde má použití slov jako
svoboda a demokracie zakrýt skutečnost: Například to, že TOP 09 byla
ve vládě, která fungující stát opravdu
nebudovala (viz projekt sKaret, DONEZ), a zároveň očerňovat sociální
demokracii.
Osobně bych od TOP 09 ráda slyšela
spíše konkrétní slovo o tom, jak se
staví ke svojí zodpovědnosti za minulé vládnutí. A jestli je její současný
volební program programem nápravy a přijetí odpovědnosti, nebo
programem pokračování dosavadního stylu bez jakékoliv reflexe. To je
myslím pro voliče to podstatné. Nehraje se tu o „svobodu“, ale o to, jestli dát nebo nedat po konkrétních
zkušenostech TOP 09 ještě příležitost. Musíme se jako voliči naučit vyvozovat závěry z chyb zvolených politiků a nenechat se „utáhnout na
vařenou nudli“ nepodloženými řečmi
o ohrožení svobody.
Andersonovskou metaforu o „nahém císaři“ jsem použila nikoliv jako
nějakou osobní invektivu, ale jako popis situace K. Schwarzenberga. Myslím, že je očividné, že Karel Schwarzenberg na politiku už ve svém
věku nestačí. Často mu není vůbec
rozumět, není schopen dobře formulovat a dokončit větu. K tomu má
chronické problémy s koncentrací a
udržením pozornosti. V poslední
době má tendenci přirovnávat dění v
strana 52
ORL číslo 2013­11
ČR k minulosti, což ukazuje na to, že
je to člověk, který už zřejmě není zaměřený na budoucnost – jeho
program, stejně jako program TOP
09, se jaksi smrskává do boje proti
„opakování minulosti“.
Navíc Schwarzenberg v poslední
době zcela nediplomaticky kritizuje
cizí státníky a řeší vnitropolitické
problémy ČR v zahraničním, především rakouském, tisku. To je přece
vysoce neprofesionální chování,
navíc od bývalého šéfdiplomata.
Málokdo to ale řekne nahlas, i když je
to mnohem podstatnější než jeho
motýlek nebo „vtípky“.
Pakliže bychom připustili, že to Miroslav Kalousek se strachem o českou demokracii myslí upřímně: Jak
vyvrátit obavy z posílení moci prezidenta? Mohla by vláda a Parlament (s
ústavní většinou levice) ovládané
prezidentem
omezit
svobodu
projevu, shromažďování, médií? Mohl
by takto silný prezident zajistit, že
volby nebudou zcela férové? Jak rozptýlit obavy, které nastoluje Kalousek?
Upřímně řečeno, posílení pozice
prezidenta je dnes už realitou a odvíjí se z české Ústavy, která to Zemanovi umožňuje. Zeman měl tento
cíl ve svém volebním programu v
prezidentských volbách, takže opravdu nedělá nic překvapivého. Předpokládám, že kdyby překračoval
svoje ústavní pravomoci a porušoval
Ústavu, tak v ČR fungují standardní
mechanismy jak tomu zabránit.
Tyto obavy o „osud parlamentní
demokracie“ stojí na dost nepodložené psychologizující představě, že
Zeman se chce stát diktátorem a že
není prostě demokrat. Jejich podhoubím je základní předsudek proti
levici, který v Česku je a který její
oponenti využívají, a dále narace
Taberyho „Vládneme, nerušit“ a připomínání Zemanovy kariéry v 90. letech a let opoziční smlouvy. Tuto naraci ale zatím nikdo nepodrobil důkladné kritice. Je to v podstatě
jednostranná interpretace Taberyho
a Respektu. Tím neříkám, že v Zemanově kariéře nejsou problema-
tické momenty – jen se ptám na to,
čím se významově či kvalitativně liší
třeba od Václava Klause a dalších,
včetně třeba Miroslava Kalouska?
Vedle toho představa, že vítězství
levice automaticky znamená další posílení Zemana, se mi zdá jako dost naivní. Rovnice levice = Zeman rozhodně neplatí. Může to být právě
naopak. Levicová ústavní většina
může Zemana oslabit bez ohledu na
autonomii prezidenta jmenovat premiéra. Nemělo by se zapomínat, že i
levicové parlamentní strany mají zájem na tom, aby centrum moci zůstalo v Parlamentu. Proč by se svojí
moci vzdávaly ve prospěch prezidenta? Jen proto, že jsou levice?
Myslím si, že ty obavy nejde jednoduše rozptýlit, protože staví na předsudcích a dohadech a v podstatě nereagují na věcnou kritiku. Politici TOP
09 svoje teze o „obraně demokracie“
a o „boji za svobodu“ opakují bez
reakce na kritiku. Na druhou stranu
vůbec existence těchto obav ve skutečnosti drží Česko mimo západní
demokracie v postkomunistické Evropě.
Je to také rétorika, která ignoruje
naše členství v EU a NATO a cíleně
šíří nejistotu ohledně fungování politického systému. Nastolení prezidentské diktatury v ČR by vedlo k vyloučení z EU, což by pro Českou
republiku znamenalo bez přehánění
geopolitickou a ekonomickou katastrofu, kterou by žádný diktátor politicky nepřežil.
Takže abych parafrázovala slova Miroslava Kalouska a další politiky TOP
09: Tyto volby budou o tom, jestli voliči konečně odmítnou, aby jejich
pravicoví politici udržovali Českou
republiku svojí argumentací na postkomunistickém Východě nebo jestli
se z ní konečně stane demokracie západního typu, kde dochází k výměně
moci bez hysterie. Nejsem tím nekritická k levicovým politikům, ale argumentační schémata tohoto typu jsou
opravdu typická pro českou pravici.
http://orl.bloger.cz
Prezident Zeman v poslední době
dovolil svému kancléři Mynářovi kandidovat ve volbách, volal po revizi
církevních restitucí, Schwarzenberga
označil za Kalouskova "maskota" a
dal ČSSD najevo, že by nemusel
jmenovat její vládu spolupracující s
TOP 09. Jak hodnotit počínání Miloše
Zemana a jeho sebeprezentaci? Dopouští se chyb? Vystačí mu do voleb
dech?
Zeman, jak jsem již řekla, posílil roli
prezidenta a posouvá ho v rámci
ústavního pořádku do role aktivního
politika, nikoliv jen glosátora či
moderátora politického dění. Je to
nový hráč, se kterým se musí počítat,
ne „fíkus v koutě“ a ceremoniář. Já
hodnotím pozitivně to, že ukončil
agónii minulé vlády, a to nikoliv proto, že byla pravicová, ale protože
evidentně na vládnutí nestačila a
byla zdrojem destabilizace české politiky a společnosti. Pokud o tom přemýšlíte, tak Zeman ve skutečnosti,
tedy v důsledcích svého jednání, donutil tyto politiky převzít odpovědnost a odejít.
V otázce sebereprezentace Miloš Zeman evidentně chybuje. Jako příklad
uvedu nevhodný vtip v Německu
ohledně dvou unesených českých turistek v Pákistánu. Osobně to přikládám Zemanově osobnosti. On nemá
v některých momentech sociální
empatii. Další obrovskou chybu dělá
v tom, že špatně vysvětluje svoje
kroky a není schopen je zasadit do
konkrétní vize. To vede ke spekulacím typu, že si chce uzurpovat moc,
že je diktátor, český Putin atp.. Měl
by tomu předcházet a mít větší trpělivost při vysvětlování toho, co dělá a
jaký je jeho záměr. Samozřejmě si
uvědomuji, že má velice těžkou pozici, protože cokoliv řekne, tak je vyloženo negativně.
Možná se mýlím, ale myslím si, že
prezident Zeman není v pozici, kdy by
musel řešit to, jestli mu do voleb vydrží dech. On už prezidentem je.
Myslím si, že i kdyby SPOZ byla ve
volbách neúspěšná, tak Zeman si politické spojence vždycky najde. A ani
bych se nedivila tomu, kdyby potom
strana 53
ORL číslo 2013­11
SPOZ prostě elegantně (nebo méně
elegantně) hodil přes palubu. Ale to
je jenom můj dohad.
V jakém stavu je dnes ČSSD? Jakkoliv
Miloš Zeman může vítat, že křídlo Michala Haška drží svou sílu, nemůže latentní spor mezi ním a Sobotkou probublávat do voleb tak, že je ČSSD nevyhraje příliš suverénně? Co je,
pokud jde o výsledek ČSSD, dle Vás
zájmem levicového voliče?
Pokud jsou v sociální demokracii
opravdu profesionální politici – tedy
pokud jsou pan Hašek a pan Sobotka
profesionálové, tak nedopustí, aby
jejich spory ovlivňovaly volby a strategický cíl vyhrát je. Nejednotnost
samozřejmě na voliče nepůsobí dobře. Budu tvrdá. Pokud toho nebudou
schopni, potom si ty hlasy prostě nezaslouží. Ve vládě před nimi budou
stát totiž mnohem složitější a zásadnější rozhodnutí. Myslím si, že si
to snad oba pánové (a obě skupiny)
uvědomují.
Obecným zájmem levicového voliče,
bez ohledu na výsledek voleb, je, aby
levice konečně vyšla z obležení antikomunismu a mohla začít opravdu
dělat levicovou politiku. Toto je strategický zájem. Sociální demokracie je
v permanentní defenzívě a vedle
toho má velice slabý koaliční potenciál směrem nalevo. Tam jsou v ČR
jenom komunisté, se kterými sociální
demokracie na vládní úrovni spolupracovat nesmí. Tato situace není
normální vzhledem k tomu, že se
jedná o legální stranu. Jestliže nebyla zrušena hned v roce 1990 ani později, potom je její dnešní marginalizace absolutně mimo a vlastně popírá
principy liberální demokracie. Nakonec exprezident Klaus se nechal podpořit hlasy komunistů a nevadilo to.
Tato dosavadní situace vede, nebo
doslova nutí, ČSSD k tíhnutí k pravicovým kompromisům, které nejsou v
zájmu levicově volícího a identifikujícího se voliče.
V posledních týdnech se odehrála
hra o "kandidaturu-nekandidaturu"
Václava Klause po boku Jany Bobošíkové, nyní debata doznívá v podobě
debaty o Klausově "podpoře-nepodpoře" tohoto uskupení. Co jsme se
touto anabází dozvěděli o Klausovi,
ale i o české pravici jako takové?
Návrat do politiky je u Václava Klause
poměrně nepřekvapivý a dá se očekávat. Dění kolem něj v minulém
týdnu z mého pohledu ukázalo na to,
že Klaus je opatrný a že bude mít nejspíše zájem o místo v Evropském parlamentu, kde bude mít větší šanci na
zvolení. Zřejmě si dobře spočítal, že v
předčasných volbách riskuje blamáž.
Jeho koketování s uskupením Jany
Bobošíkové není moc překvapivé. V
posledních letech bylo možné si
všimnout toho, že se Klaus ve svých
názorech na EU, zastáváním nacionalistických pozic, podporou lidí kolem
D.O.S.T., výroky o homosexuálech a
nebo názory na globální oteplení posouvá radikálněji napravo.
O pravici, respektive o ODS, toto
dění jasně signalizovalo, že je to strana v krizi a že někteří její politici ztrácejí nervy a opouštějí potápějící se
loď.
Na co se dle Vás občan má do voleb
ještě připravit? Do jaké míry jsou karty již rozdané a jak moc bude i letos
rozhodovat pověstná "koncovka"
kampaně, tedy poslední týden před
volbami?
Já osobně nemám moc velkou důvěru ve volební odhady, takže se mi velmi těžko říká, jestli jsou karty rozdány a jaká část voličů je ještě nerozhodnuta nebo podlehne kampani a
otočí. Mám ale pocit, že většina lidí je
s minulou vládou nespokojena a že
rozumní pravicoví voliči by mohli dojít k názoru, že pobyt v opozici české
pravici prospěje a že výměna u moci
na následující 4 roky je nutná. Je také
otázka, jestli voliči ještě uvěří na
„nové alternativy“ v podobě ANO
nebo SPOZ, protože je tu stín Věcí
veřejných.
Myslím, že kampaň bude vyhrocená,
protože česká pravice cítí bezprecendentní porážku. Lze tedy očekávat,
že se bude uchylovat k emotivně vedené kampani, kterou se bude snažit
maskovat svoje selhání a blokovat
debatu o tom podstatném (tj. jak z
celkové krize ven), a třeba i ke skanhttp://orl.bloger.cz
dalizování oponentů á la Kubiceho
zpráva. Pokusy o skandalizaci a volební alarmismus bych doporučila
brát s rezervou a opravdu pečlivě si
je rozebrat a nepodlehnout prvnímu
dojmu.
Mgr. Veronika Sušová-Salminen, Ph.
D. je povoláním historička. Vedle
moderních dějin Ruska a střední a východní Evropy se zajímá také o současnou postkoloniální kritiku, věnuje
se též psaní politických analýz. Trvale
žije ve Finsku.
http://www.parlamentnilisty.cz/aren
a/rozhovory/Nahy-cisarSchwarzenberg-a-volic-utazeny-nanudli-Analyticka-tresta-triky-pravicei-chyby-Zemana-284306
Bakala a ti druzí
Pan "podnikatel" Bakala podle odhadů analytiků "vydělal" (rozuměj okradl) na českém státu a "odkupu" dolů
38 miliard korun. Nyní doly údajně 1
miliardu ročně prodělávají a pan Bakala a jeho přátelé je chce nechat zavřít, čímž ztratí práci tisíce lidí na Ostravsku. Většina peněz při velkých
zlodějnách v bývalém ost-bloku teče
do Londýna těm, jejichž jména nesmíme vyslovovat.
Pan "podnikatel" Bakala podle odhadů analytiků "vydělal" (rozuměj okradl) na českém státu a "odkupu" dolů
38 miliard korun. Nyní doly údajně 1
strana 54
ORL číslo 2013­11
miliardu ročně prodělávají a pan Bakala a jeho přátelé je chce nechat zavřít, čímž ztratí práci tisíce lidí na Ostravsku. Většina peněz při velkých
zlodějnách v bývalém ost-bloku teče
do Londýna těm, jejichž jména nesmíme vyslovovat. Nastrčení bílí
koně pak dostávají kolem 20%, politici pak maximálně do 5% za "zprostředkování". Za převodem dolů jsou
podepsáni zejména pan Kalousek a
současný šéf ČSSD Sobotka. Samozřejmě Bakala není sám, podobným
způsobem zbohatli Kellner, Babiš a
další. Podobným způsobem byly realizován i podnikatelský záměr tzv.
"církevních
restitucí",
kdy
organizovaná skupina zločinců okradla
jednorázově české občany o zhruba
70 miliard korun. Tam jsou podepsány zejména pan Kalousek (v podstatě
byl u všech velkých převodů majetku
v ČR již od devadesátých let) a Nečasova ODS spolu s uplacenou přeběhlicí z VV Peake. Zdeněk Bakala
byl jedním z hlavních mozků u ukradené Investiční a poštovní banky,
"podnikatel" Bakala byl hlavním
sponzorem a ekonomickým impresionáriem Václava Havla, ještě stále
většiny Čechů přetrvávajícího revolučního idolu, jež nasadil porevolučnímu Československu tak krutý
kult osobnosti, že by mu mohl závidět skoro i samotný Josef Visarionovič. Jenže v 89. roce nešlo o politiku a ideály, ale o zhruba 3-5 bil. korun, které se rozhodlo londýnské globální ústředí z bývalého Československa odsát. To se jim také politickým marketingem a téměř 100%
kontrolou tuzemských masmédií,
která ke všem nekalým praktikám
ekonomických zločinců v podstatě 24
let mlčela, nebo je dokonce kryla co
by "pravicovou jedině možnou cestu"
zcela podle záměru podařilo. Jediným řešením je 1) zákaz politických
stran jako zločinných uskupení zákonem, 2) zabavení ukradeného majetku a potrestání zlodějů (cestu
ukázalo u některých velkých kauz
"podnikatelů" např. Rusko, 3) výrazná změna ekonomických zákonů v
ČR, 4) zvážení vystoupení ze zločinných uskupení typu EU a NATO.
Skokově by vzrostla cca o 25% nezaměstnanost, ale věřím, že Češi by
se znovu ve světě prosadili a jejich
šance by rostly, zatímco dnes národní státnost umírá, české nejlepší
hlavy a ruce míří do zahraničí a z ČR
se stala montovna. Že ze smrtícího
sevření mafie lze stále ještě uniknout
ukazuje příklad Maďarska, avšak
žádná z 24 kandidujících stran a
uskupení v podstatě podobnou
možnost nenabízí. Češi jsou nyní odsouzeni upadnout v prach a možná i
zapomnění.. dostanou se tam však
výhradně sami, vlastní nevědomostí,
hloupostí, xenofobií a rusofobií.
Pokud je někdo podveden, musí k
tomu být dva. Jeden vychytralý a jeden vyloženě hloupý. Češi sehráli historickou úlohu těch hloupých. Můžeme proti tomu i protestovat a to je
tak všechno, co s tím můžeme dělat.
http://www.osud.cz/bakala-ti-druzi
Ivan Hoffman:
Rozzlobení horníci
vs. Bakala
Existuje fotografie rozesmátého miliardáře Bakaly, jak si vyšňořen za
horníka zblízka prohlíží svůj byznys.
Horníky si ale nejspíše nezískal, soudě podle výmluvné poznámky
jednoho z nich, že by měl být zavřen,
až zčerná. To se panu Bakalovi nestane a ani mu nehrozí, že by jako jeden z tisícovky nejbohatších lidí na
této planetě musel pracovat, a
dokonce se přitom zašpinit jako
horník.
Horníci mají smůlu a to rovnou
dvojnásobnou. Nepomůže jim Bakala, protože ho jako kapitalistu logicky
zajímá pouze vlastní zisk. Nepomůže
jim ale ani stát, protože nejsou státními zaměstnanci. Právě proto, aby
jim nemusel pomáhat, je stát i s
uhlím prodal Bakalovi.
Co se aktuálně děje kolem OKD není
jenom téma pro ekonomy, kteří mudrují nad vývojem cen surovin a pohybem kurzů na burzách. Nyní je také
pravá chvíle k diskusi o takzvané
společenské odpovědnosti firem, neboli ochotě boháčů zohledňovat v
honbě za ziskem i sociální či ekologické aspekty jejich byznysu.
Zkušenost s Bakalou dává za pravdu
těm, kdo na společenskou odpovědnost firem nevěří. I obyčejnému
havíři bez vysokoškolského titulu je
jasné, že zatímco my se Bakalovi hodíme, nám je Bakala k ničemu. Není z
něj společenský užitek. V rovnici o
privatizaci zisků a socializaci nákladů
jsou role jasně rozděleny. Bakala je
zde od toho, aby vydělával peníze,
státu přísluší vyplacení podpor
horníkům, které už Bakala nepotřebuje. Tak to končí, když politici
místo na rozum vsadí na ideologii.
Místo osvíceného uhlobarona zde
mají rozzuřené horníky.
http://www.parlamentnilisty.cz/aren
a/nazory-a-petice/Ivan-HoffmanRozzlobeni-hornici-vs-Bakala-286597
Horníci jsou pro Bakalu zajímaví,
dokud z jejich práce bohatne. Doplácet na ně nemá zapotřebí. Když už se
rozhodne
někoho
sponzorovat,
upřednostňuje před černými upocenými havíři politické strany. Naposledy to byly ODS, TOP-09 a Věci veřejné. Je-li pak pan Bakala ochoten
na někom prodělávat, budou to spíše
novináři v jeho médiích, než horníci v
jeho dole, anebo nájemníci v jeho bytech.
http://orl.bloger.cz
strana 55
ORL číslo 2013­11
Česká literatura a
její fekální
vulgarismus
Mirko Raduševič
Podnět k následujícím řádkům dala
původně kniha polského novináře a
spisovatele
Mariusze
Szczygieła
„Udělej si ráj" a kniha známého srbského režiséra Emira Kusturici „Kde
jsem v tom příběhu já".
Oba autoři jsou znalci českého
prostředí, Szczygieł jako překladatel
z češtiny, často zde pobývá a Kusturica zde studoval a rovněž se v Čechách mnohokrát vyskytuje. Za
zmínku stojí jejich údiv nad českým
jazykem, jeho vulgarismy, kdy v nadávkách Češi namísto používání sexuálních symbolů a intimního života
jako u jiných národů dávají přednost
výrazům spojených se zadnicí a s exkrementy. Proto mluvíme o fekalismu. Pochopitelně, že i u jiných jazyků
najdeme toto obecně známého výrazu jako shit, scheiße nebo u národů
hovořících španělsky zazní občas nadávka mierda profunda. (česky
průs...). Zatímco Kusturista se krátce
podivil, tak se Szczygieł zastavil nad
tímto fenoménem déle, neboť jej zarazil odraz v české literatuře.
Je to tak - česká písemná tvořivost se
ke slovu „h o v n o" a k fekalismu hlásí bez uzardění a odedávna. Slovesný
projev přitom kopíruje běžné užití
vulgarismu ve společnosti a to ve
všech jeho funkcích: od osobního postoje, přes přesvědčovací funkci a zesílení výrazu až po zábavnou funkci.
Nemysleme si, že role tohoto vulgarismu je jaksi vedlejší, spíše naopak z
hlediska jazykovědy a analýzy
společnosti může být podstatná,
když si uvědomíme, že se vulgarismy
a u nás fekalismus vyvíjí a tím, že překračují společenské normy a jsou tak
leckdy svobodným vyjádřením naší
vůle. Použití vulgarismu v literatuře
musí být umné, neboť jistě víme, že
nadměrné jejich použití stírá jejich
další funkci, kterou je negace.
Tak výrazy do prdele, stojí to za
hovno, posrat něco, to je prd atd.
můžeme takto vnímat. To, že Petr
Šabach nazval knihu Hovno hoří, není
tvůrčí novinka, ani odvaz. Boj s komunismem na této úrovni svedl již velký
básník Vladimír Holan v roce 1949,
když v básni Nepřátelům píše: „A už
mám dost vaší sprostoty/ a nezabil-li
jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem
si nedal život/ a že ještě kohosi miluji, protože miluji sebe.../Můžete se
smát, ale orla napadne jen orlice/ a
raněného Achila jen Briseovna/ Být
není lehké... Lehká jsou jen hovna."
Ovšemže můžeme jít dále do historie
pro použití fekálního vulgarismu jako
postoje a nalezneme jej třeba u Karla
Havlíčka Borovského v satiře - básni
„Křest svatého Vladimíra":Cár necár,
svátek nesvátek, /že mi všechno
rovno,/ne a ne a nebudu hřmít,/co z
toho mám? Hovno!".
Mezi národem je snad nejrozšířenější
a nejznámější způsob vulgarismu zábavného, například od Jaroslava
Vrchlického. Přičítána je mu Balada o
hovně, ale vzhledem k tomu, že to
není fundovaně dokázáno, citujme
jeho jinou vulgární „bravurnost" v
Rytíři Smilovi: „Vlez jen v postel,
pane milý, /zůstanu u tebe chvíli,/u
stolu spát nevhodno/to přec stojí za
hovno."
Svoji specifickou roli vulgarismu v literatuře sehrály dva směry „totální
realismus" a tzv. „beat generation".
Totální realismus používá vulgarismus jako expresi pro vyjádření každodennosti – všední reality se vším
všudy, tedy i v prosté řeči. Snad není
chybou zařadit sem Ivana Diviše
např. z Veršů starého muže: „Je to
zem, kde básník je hovno,/ pravil Antonín Sova, učitel Hrubínův. / Je to
zem, kde ze tří největších z nich / vydal svědectví jedině Zahradníček, /
Seifert pozdě, Holan nikdy." Do této
kategorie patří zcela určitě Bohumil
Hrabal a za příklad se dává jeho „Jarmilka" (Pražská imaginace, 1992):
„Kráčím podle ní a šeptám: Jarmilko,
http://orl.bloger.cz
kdypak budeme mít svatbu? A ona mi
odpovídá. Až pokvetou hovna! Rozhorluji se naoko: Ale, ale, jak to tak,
to už mne nemáte ráda? A ona beze
zbytku tvrdí. Ne... protože pořád lítáte, jako byste měl v prdeli šípy!
U beatnických literátů se leckomu vyloudí na tváři úsměv při vzpomínce
na četbu již klasika Charlese Bukowského. U beatniků byl vulgarismus vyjádřením vnitřní svobody, až
rozkoše z ní, proložené sexuální svobodou a tuláctvím. Proto má zde
navrch slang se vším všudy. U nás
jsou určitě nejznámějšími představiteli Egon Bondy (někdo jej řadí mezi
totální realisty) a Ivan Martin Jirous Magor. U Bondyho se setkáváme až s
tvrdou útočnou protirežimní poezií:
„Avšak všechno si to bude stejně
rovno. / Na Hradčanech přesto stojí
psáno: Hovno / Hovno vláda hovno
demokracie a hovno svoboda / hovno
skvělá hospodářská prosperita národa..". Zato Magor mluvil dost
vulgárně, ale když psal, tak to bylo
jinak. Když vulgární, tak vulgárně poetický: Z básně Hluchavky bílé (sbírka
Rok krysy):Když/čekal jsem na
tebe/do vázy vložil jsem/hluchavky
bílé tři/abych si ověřil/a tobě
dokázal/jdi s těma znameníma/a pověrama do piči". Zde jsme tuto ukázku vybrali pro její ojedinělost,
přestože nebylo použito slovo
„hovno". Básníkovi se zřejmě právě
nehodilo.
Ivan Martin Jirous je spojován s
Plastic Peoples a zde najdeme
básníka s textem nejvíce citovaným.
Jde o Pavla Zajíčka a často zmiňovaný koncert Plastiků, který se konal 1. prosince 1973 ve Veleni u
Prahy, zde se Pavel Zajíček proslavil,
když recitoval svůj, později StB zneužívaný text: „Běžím s hovnem proti
plátnu, do plátna to hovno zatnu."
Tento text z básně Anti se stal mezi
lidem velmi oblíbený, ale Zajíček jich
má celou řadu jako např. „„Čemu se
podobáš ve svý velikosti, hovnu,
hovnu, hovnu."
Zajíčkovým písňovým textem „Podoba" jsme se dostali poněkud mimo literaturu a pátrání mimo ni by nás
dovedl k dalším příkladům vulgarimus a fekalismu. Z mimo literární
tvorby vyzdvihněme filosofickou esej
klinického psychologa a filosofa Vladimíra Boreckého „Fragmenty fekalismu", který vytvořil rozebírané tvor-
strana 56
ORL číslo 2013­11
bě až teoretický základ. Odtud čerpal
a citoval na začátku článku zmiňovaný polský autor Mariusz Szczygieł. Nakonec úryvek z části zvané
Manifest fekalismu:
1. Jeden sral na všechny – toto období již naštěstí pominulo.
2. Všichni srali na jednoho – vzniklo
kvalitativní přeměnou prvního a je již
také překonáno. Historici se dosud
neshodují v době, kdy k přeměně došlo.
3. Všichni serou na všechno – rovněž
není přesně známo, kdy k přeměně
došlo. Toto období však trvá dosud a
přechod k dalším vyšším formacím se
teprve očekává.
4. Nebude na co srát.
5.. Nebude co srát.
6. Nebude čím srát.
Jde o Boreckého filosoficko-historizující diskurs, ve kterém autor dochází k mnoha závěrům: Po vítězství
socialismu na celém světě se proti
černému horizontu setkávají dvě poslední žijící lidské bytosti, z nichž jedna se obrací na druhou s prosbou:
"Nepůjčil bys mi hovno, abych se
mohl vysrat?"
http://www.literarky.cz/kultura/liter
atura/15751-eska-literatura-a-jejifekalni-vulgarismus
Putin svým
národům a USA
Václav Umlauf
Na symbolický den 11. září 2013 se
objevil v NYT
dopis prezidenta
Ruské federace Vladimíra Putina. Naprosto věcně upozorňuje Američany,
že spor v Sýrii není o demokracii, protože takových "šampiónů" tam
mnoho není. Jde o konflikt "mezi vládou a ozbrojenou opozicí v mnohonárodnostní krajině". Pokud vynecháme chválu ruské moudrosti a prozíravosti (v případě Sýrie oprávněné),
zůstane základní jádro, které dnes
patří k doktríně Ruska. Putin vysvětluje USA, že její pocit mocenské výji-
mečnosti, kdy si uzurpuje roli světového četníka a zasahuje, kdy chce a
kam chce, tento arogantní postoj
musí skončit. USA nejsou vždy v
právu, protože jsou USA. V otázkách
války a míru se musí podřídit kolektivnímu světovému rozhodnutí Rady
bezpečnosti. A následující část
epištoly zvedla ze židle americké komentátory.
V. Putin napsal(a):
Je velmi nebezpečné podněcovat
lidi, aby se viděli jako výjimeční, ať už
k tomu mají jakoukoliv motivaci. Existují velké a malé země, bohaté a
chudé, země s dlouhou demokratickou tradicí a ty, které svou cestu k
demokracii teprve hledají. Také mají
odlišnou politiku. Jsme různí, a když
prosíme o boží požehnání nesmíme
zapomenout, že bůh nás všechny
stvořil jako sobě rovné bytosti.
Putin tedy obhájil ruský postoj k Sýrii, vzýval boha, demokracii a zásadní
rovnost všech lidí. Od sovětského důstojníka KGB urazil hezký kus cesty.
Jeho dopis lze srovnat s propagandistickým
cvičením
McCaina
poslaným Putinovi
skrze list Pravda. Jeho dopis byl trapný už tím, že
senátor nevěděl, kam jej správně poslat. Putinův dopis přesně rozlišil
velké noviny, které nejsou ekonomicky napojené na neoliberalismus
jako centrální doktrínu listu, viz Washington Post. Má však Rusko doopravdy nějakou Putinovskou doktrínu? A čem se liší od pravicových nacionalismů 20. století?
Putinův projev v diskuzním klubu
Valdaj
•
•
•
•
•
•
•
•
který Rusko ovládal od roku
1917 a který definitivně
skončil.
Západní liberalismus historicky a ideově není základní
ruskou volbou.
Duchovní, národní a kulturní
sebeurčení umožnilo Rusku
najít vlastní cestu a obstát v
globální soutěži.
Suverenita, sebezachování a
územní integrita Ruska tvoří
základní "red line", kterou
nikdo nesmí překročit.
Národní ideje a mocenské
doktríny nejdou v dnešním
světě "instalovat" shora jako
nějaký počítačový program.
Jde o jasnou narážku na
americký velmocenský postoj od roku 1990, viz Putinův dopis do USA.
Rusko prosazuje a vždy
bude prosazovat na mezinárodním poli konsensuální řešení opřená o Radu bezpečnosti.
Rusové si svou cestu k
demokracii vyberou sami a
nikdo jim ji nebude nutit
zvnějšku.
Stejně tak Putin odmítl jakékoliv separatistické snahy,
protože historicky tvořilo
Rusko (i bývalé SSSR) velké
množství národů a kultur.
Možnou
základnou
pro
novou ruskou ideu budou
tradiční křesťanské a morální hodnoty; bez těchto po
tisíciletí
prověřených
hodnot by lidí nevyhnutelně
ztratili lidskou důstojnost.
Rusové marně pozvali McCaina právě
do klubu Valdaj , který sdružuje
pohlaváry všeho druhu, kteří tak či
onak musí nebo chtějí rozumět ruské
zahraniční politice. Ruský president
končil
letošní
zasedání
klubu
projevem , který vzhledem k
okolnostem formálně vystihl základní pozici Ruska. Shrňme v bodech
Putinovy teze, které v mnohém připomínají Mussoliniho nacionální fašismus, viz článek O fašismu,
racionálně .
Závěr je jasný. Ve starším článku našeho ruského dopisovatele Největší
Rus Alexandr Něvský jako zrcadlo
politických diskuzí v Rusku
je tato
linie jasně vidět i z lidového hlasování o největšího Rusa. Proto jsou
pro
křesťansko-nacionálně-pravicového Putina největším nepřítelem
právě ruští komunisté, protože ti
reprezentují pravý opak jeho doktríny: jsou ateisté, věří na internacionalismus, lid chápou jako materiál k pohybu dějin a vyznávají osvícenské
hodnoty a ideologie napojené na tradiční ruský mesianismus.
Komunistická doktrína marxismus-leninismu je charakterizovaná jako "fundamentální konzervativismus",
Rusko už dávno ovládá velkou část
českého ekonomického prostoru a
od začátku sametu přes KSČ, StB a
•
http://orl.bloger.cz
strana 57
ORL číslo 2013­11
KGB určuje směřování hlavních mafiánsko-ekonomických vazeb. Mnozí
oligarchové a další političtí agenti
Ruska nyní kandidují nebo si zakládají
vlastní politické partaje na jedno použití. Znát Putinovu vizi Ruska a
ideovou strategii se pro nás stalo zásadní věcí. Je jen s podivem, že se o
to u nás nikdo z nezávislého tisku nezajímá.
http://news.erepublika.cz/article2113-Putin-svymnarod-m-a-USA
Váží jen několik
kilogramů, ale pořídí
fotky, až se tají dech
Říkají si Vertical Images. Malá
společnost z Ostrova na Karlovarsku
zabývající se fotografováním a natáčením z letecké perspektivy s využitím dálkově řízených malých vrtulníků - takzvaných hexacoptér - neexistuje dlouho, ale za sebou toho má už
hodně. Třeba spolupráci se CNN,
nebo kapelou Chinaski.
Kromě obrazového záznamu událostí, památek a přírodních dominant
pro Karlovarský kraj, pořadatele akcí
a města v regionu štáby Vertical
Images stále častěji cestují po republice i za hranice. Díky fascinujícím výsledkům jejich práce jsou už tito
nadšenci považováni za jednu ze špiček oboru v České republice.
Když počátkem roku s létáním
začínali, jedny z prvních obrázků jeli
pořídit do Kyselky. Zachytili zoufalý
stav lázeňských budov z dosud neviděné ptačí perspektivy. Unikátní fotky a video tehdy následně publikovaly i zpravodajské servery.
Od té doby získali řadu nových zkušeností a díky všeobecně rostoucí
oblibě záběrů z nevšední letecké perspektivy se jim daří pracovat i na
projektech mimo své hlavní zaměření.
"Před dvěma týdny jsme pořizovali
letecké záběry pro nový videoklip
skupiny Chinaski ke skladbě Stížnost.
S kapelou jsme natáčeli celý den a
klip je hodně založený na našich obrázcích," pochlubil se kameraman a
fotograf Petr Lněnička, který je
hlavní osobností Vertical Images.
Spolupracovali i s filmaři a štábem
televize CNN
V létě se u větrných elektráren nedaleko krušnohorského Božího Daru
podíleli na zachycení několika záběrů
pro česko-německý film Julius Schmitke a stále stejný černý les. Spolupracovali také s televizí CNN, když
nedávno natáčela spoty o České
republice.
Díky dálkově řízeným létajícím
strojům se jim daří točit scény s nevšední perspektivou. Ostrovský tým
fotografů a pilotů jezdí natáčet
téměř každý den. Mají "coptry" různých velikostí. Dvojici hlavních největších šestiramenných hexakoptér
doplňuje i několik menších strojů.
"Ty najdou uplatnění hlavně v
extrémnějších
podmínkách,
uzavřených prostorech a tam, kde z
libovolného důvodu není praktické
nebo možné startovat s hlavními
coptry," upřesnil pilot Tomáš Lněnička.
http://orl.bloger.cz
Oficiálně se coptry označují jako
UAV. Kompletní stroje i s fotoaparátem váží od jednoho do sedmi kilogramů.
Záběry mohou pořizovat ve výšce
od několika desítek centimetrů nad
zemí až do 300 metrů nad úrovní terénu. Díky moderním systémům stabilizace jsou výsledné záběry "ledově" klidné.
"Létají na baterie, na jedno nabití
se dokážou pohybovat ve vzduchu
osm až patnáct minut v závislosti na
teplotě a způsobu letu," upřesnil kameraman
Petr
Lněnička.
Při
samotném letu jsou na místě z bezpečnostních důvodů vždy minimálně
dva lidé. Jeden má na starosti
samotné řízení stroje, druhý dálkově
pomocí monitoru ovládá fotoaparát.
Výhodou lidí z Vertical Images je,
že nejsou jen piloti, ale především
zkušení fotografové a kameramani.
"Proto hodně uvažujeme i v rovině,
kterou řada podobných pilotů nebere v potaz. Kdy bude na scéně nejvhodnější světlo? Stihneme tam
dojet? Často vstáváme velmi brzy
ráno, abychom byli na místě ještě
před východem slunce, a mohli tak
zaznamenat scénu v jeho úžasném
světle. Na některá místa se přitom
strana 58
ORL číslo 2013­11
vracíme i desetkrát, než jsme s podmínkami a výsledkem absolutně
spokojeni," popsal přístup týmu Petr
Lněnička.
Kromě běžných klientů už několikrát projevili zájem o služby Vertical
Images i bulvární novináři. "Natočte
pro nás vybranou celebritu, přeleťte
plot a koukněte se do oken známé
osobnosti a podobně. Takové zakázky ovšem bez výjimky odmítáme."
Coptry mají štítek a vlastní volací
značku, stejně jako běžné letadlo.
Legálně je lze pro komerční účely používat jen s registrací u Úřadu pro
civilní letectví, zaplaceným pojištěním a pilotními zkouškami. "Dnes
už je dokonce možné naprogramovat
trasu letu a vrtulník pomocí GPS udělá záběry sám. Naše zákony to však
neumožňují," naznačil možnosti systému Petr Lněnička.
http://technet.idnes.cz/fotografov
e-a-piloti-vertical-images-porizujizabery-hexakopterami1g8-/tec_foto.aspx?
c=A130914_1977105_varyzpravy_ba
http://orl.bloger.cz
strana 59

Podobné dokumenty

Radniční listy 2/2016

Radniční listy 2/2016 školních lavic jsou pokaždé tak kruté? Prostě to tak musí být, abychom se měli zase na co těšit! Pročtením nejnovějších Radničních listů zjistíte, že jste se vrátili do toho správného města. Uvědom...

Více

víra - Jozef Miko

víra - Jozef Miko mohli získat o středověké filosofii a theologii bližší informace nebo informace z první ruky; odsoudili to, co neviděli a neslyšeli, bez znalosti obrovské šíře středověkého myšlení a jeho pronikav...

Více

Traktát o postmoderní hlouposti

Traktát o postmoderní hlouposti světa. Cesta myšlení tam a zase zpět, od počátku dějinnosti přes dějiny vědy k historické krizi vzdělání, a od tohoto faktu zase k počátku, se tím stane jasnou a známou. Ony tři horské trpaslíky či...

Více

TRAKTÁT O BOHU TÉMĚŘ NEJSOUCÍM

TRAKTÁT O BOHU TÉMĚŘ NEJSOUCÍM titul „koncilní teologové“. Dnešní podoba sporu mezi tzv. tradicionalisty a progresisty vyniká urputností a bezvýchodností právě proto, že chybí nová teologie vybavená nepopiratelným nárokem na uni...

Více

číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List

číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení,“ připomněl pro ParlamentníListy.cz Václav Cílek.

Více

Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List

Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List To by mě zajimalo, kde zrobili sudruzi z brusele s embargem chybu?.............................................................27

Více

Fregovo místo v dějinách logiky a západní filosofie

Fregovo místo v dějinách logiky a západní filosofie představu ani názor?Slova něco znamenají pouze v kontextu věty. Jde tedy o to vysvětlit smysl věty, v níž se vyskytuje číslovka.“ na nelingvistickou otázku lingvistická odpověď, číslo je význam výr...

Více