docORL číslo 201311
download 
Stížnost Transkript
ORL číslo 201311
O tevřený R ozšalovávací L ist kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu číslo 2013-11 Motto: Pokud bude převládat kult konzumu, sobectví a bezohlednost, pak nám není pomoci. Bez hodnotové proměny společnosti to nepůjde. Petr Havlík http://orl.bloger.cz/ Obsah čísla Filozof Cílek: Mám pocit, že nás odírají ze všech stran. Narušují naši svobodu......................................................3 Jen sociální?....................................................................................................................................................................... 4 Co říkají volební hesla (I.)................................................................................................................................................. 6 Morphic Resonance & Morphic Fields: Collective Memory & the Habits of Nature..............................................7 Světu (i nám) vládnou věřitelé...................................................................................................................................... 10 Kde je česká střední třída?............................................................................................................................................. 11 Keller: Odtrhl se vršek pyramidy, neschopní zůstávají na špici...............................................................................12 Too Many Years Of Lies from Mossadeq to 9/11....................................................................................................... 13 NSA a GCHQ mají klíče od vašeho elektronického podpisu....................................................................................16 Pinochet nám vzal nejlepší léta života........................................................................................................................ 17 Český expert popsal "špinavou" roli USA v Sýrii a jinde: Vraždí se nevinní...........................................................19 Česká pravice ve věku tržní civilizace.......................................................................................................................... 21 Jan Keller pro DR: Navrhuji poslat na Bakalu exekutora......................................................................................... 23 Zpráva pro české politiky před volbami...................................................................................................................... 24 Typ dnešní "čtvrté války" vedené USA a Západem.................................................................................................... 25 Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu.......................................................................................... 27 Traktát o postmoderní hlouposti (De stultitia novissimorum)...............................................................................29 1. Metoda zkoumání aneb Rozlišování epochální krize....................................................................................................................................... 30 2. Krize vzdělání aneb Zapomenutí vzdělanostní diference................................................................................................................................ 31 3. Krize vědění aneb Zapomenutí metodologické diference............................................................................................................................... 37 4. Krize vidění aneb Zapomenutí synoptické diference...................................................................................................................................... 40 5. Postmoderna aneb Vítězství binární diference............................................................................................................................................... 45 Crop Circles: Messages From the TimeWave?............................................................................................................ 47 Západ je v pasti a degeneruje. Levicová ekonomka Švihlíková bez servítek........................................................51 Nahý císař Schwarzenberg a volič utažený na nudli. Analytička trestá triky pravice i chyby Zemana..............52 Bakala a ti druzí............................................................................................................................................................... 54 Ivan Hoffman: Rozzlobení horníci vs. Bakala.............................................................................................................. 55 Česká literatura a její fekální vulgarismus ................................................................................................................. 56 Putin svým národům a USA........................................................................................................................................... 57 Váží jen několik kilogramů, ale pořídí fotky, až se tají dech....................................................................................58 ORL číslo 201311 Filozof Cílek: Mám pocit, že nás odírají ze všech stran. Narušují naši svobodu něčem srovnatelná s naší situací. Když je nefunkční nebo málo funkční stát, tak mají lidé tendenci volit nějaké bratrstvo, které ještě stále nějak funguje. Když pak se to bratrstvo dostane k moci, tak to často dopadne velmi špatně. A jsme zpátky u těch stovek lidí zabitých při demonstracích. Byly demokratické volby a svoboda po svržení prezidenta Mubaraka pro Egypťany vůbec nějakým požehnáním? K volbám nejprve trochu obecně. Ve Vašem oblíbeném Egyptě si v rámci Arabského jara zvolili lidé ve svobodných volbách Muslimské bratrstvo a jedním z výsledků jsou stovky mrtvých při násilnostech spojených s politikou. Není pro některé země demokracie a svobodných voleb až škoda? Demokracií je mnoho druhů a ten náš jeden druh demokracie nemůžeme opravdu chtít zavádět všude na světě. Ale Egypt byl odjakživa ne moc funkční stát. Ještě dávno před Arabským jarem byla jediná složka, která jakž takž dobře fungovala, Muslimské bratrstvo. Staralo se o školy, nemocnice. Egypťané jsou nábožensky založení, ale většinou ne radikálové. Ale když po Arabském jaru zjistili, že nemají koho volit, tak bytostně zhnusení bývalou politikou, volili Muslimské bratrstvo jako jedinou masovou organizaci, která něco dělala pro lidi. Ale to pak vedlo Egypt od desíti k pěti. V čem byly hlavní příčiny toho, že demokraticky zvolené vedení země musela svrhnout armáda? Je třeba říci, že ještě před tím posledním převratem docházelo k tomu, že ve velkých městech byla vypínána elektřina několik hodin denně, tvořily se obrovské fronty před benzínovými pumpami. A když nejde elektřina, tak v Egyptě nejde ani voda. Stát tak začal být destabilizovaný. A tehdy se do toho vložila armáda, která jen čekala, kdy nastane vhodný okamžik převzít stát a stabilizovat ho. Tragédie Egypta je v Bude to znít úplně hrozně. Ale já bych se tady vůbec neoháněl pojmy jako demokracie. To, co by mě zajímalo, by byl fungující stát. Pokud znáte orientální despocie, tak tam, abyste všechno udržel pohromadě, musíte kvůli velkému množství frakcí i pro neochotu k vyjednávání nastolit nějaký typ vlády silné ruky. Bohužel. Myslím, že za nějakou dobu arabské i jiné státy dozrají k jinému pojetí světa nebo k jiné mentalitě. Ale zatím je menším zlem mít vládu, která je tvrdá a z našeho pohledu ne příliš demokratická, což odnáší malá skupina lidí, než mít vládu neúčinnou, která může být sice demokratická, ale následkem její slabosti a nefungování může zemřít mnohem více lidí než při formě nějaké despocie. Slova jako svoboda a demokracie znějí veřejným prostorem i u nás. Některé politické strany si právě na nich postaví kampaň pro předčasné volby. Je to vhodné téma po období, kdy se drasticky škrtalo z pomoci zdravotně postiženým, rostla nezaměstnanost a takřka se zmrazila valorizace důchodů? Myslím, že už snad u nás není žádný člověk včetně politiků, kteří by věřili proklamacím tohoto typu. Já naopak vnímám ve společnosti poměrně velkou agresivitu a naštvání lidí. To se pak přenáší na všechny úrovně i do zaměstnání. Jsme svědky konfliktů, k nimž by ještě před časem nedocházelo. Z toho vidím cestu, pokud to jde, být nějak rozumně laskavý nebo normální ke svému okolí. Vidím to spíš na vytváření příznivějšího prostředí zespodu, protože se obávám, že seshora to ani pořádně nejde. Slova o demokracii mě už od politiků unavují. být po předčasných volbách ukráceni na svobodě, jak nás někteří politici straší? Pod pojmem svoboda se zpravidla bere moci si říct, co si myslím. Tuto svobodu v zásadě máme. Jenže součástí svobody říct, co si myslím, také je, že tato slova mají nějaký dopad. To už se ztrácí mnohem víc. Existuje typ svobody jako názoru a vyznání, ale to je v podstatě problém osvícenectví. To má hluboké historické kořeny a jde to ještě před Marxe. Nebo se jedná o pojem ekonomické svobody, jejímž opakem je ekonomický útlak. A tady mám takový pocit, že jsme odíraní ze všech stran. Ať už státem, nebo někdy i firmami. A tím je narušována naše ekonomická svoboda. Státu je sice lhostejné, jestli jste protestant nebo katolík, a stejně tak mu je lhostejné, jestli věříte v Jana Husa nebo někoho jiného. Ale tuto lhostejnost nelze brát jako druh svobody. Svoboda by měla mít v sobě opravný mechanismus. Je-li něco špatně a většina se shodne, že to je špatně, pak by měla být možnost to opravit. Ale tím, jak máme komplikovaný, nepřehledný a neúčinný systém, jak tu je tolik rozbrojů, tak se schopnost samoopravy, myšleno fungování státu, ztrácí. Chápu vás dobře, že si myslíte, že ať u nás dopadnou předčasné volby jakkoli, nic se nezmění? Něco by se změnit mělo, protože tu pozitivní síly jsou. Často se zamýšlím nad tím, koho budu volit. Pořád věřím, že jedna cesta vede přes malé, pokud možno tradiční, strany. Mám trochu utopický sen, že třeba lidovci a zelení se mohou stát nějakými silami ve společnosti. Ale když nad tím přemýšlím, tak u lidovců mám pocit, že se vyznají v otázce potratů, ale už ne v ekonomických otázkách. Já tradičně podporuji zelené, a proto jsem se ptal kolegy z Rakouska, který byl spjat s hnutím zelených. I u nich prý bylo období, někdy v 70. letech, kdy se zelení zmítali ve vzájemných rozbrojích, ideologických. Nestálo to tehdy za moc, ale vyrostli z toho. Tak já s velkým napětím čekám, jestli nejenom zelení, ale i jiné malé tradiční strany už konečně vyrostou. Měli už dost času, ale přesto bych jim ještě nějaký čas dopřál. Nebojíte se tedy, že bychom mohli http://orl.bloger.cz strana 3 ORL číslo 201311 Objevily se už názory, že půjde o nejdůležitější volby za posledních dvacet let. Dají se tak vnímat, nebo je to spíš pokus těch, co to říkají, připoutat na sebe pozornost a získat tím i nějaké hlasy? Já si pamatuji, jak před lety zafungovala ona mobilizace. Politici se snaží vytvořit zdání důležitosti, takže si myslím, že se jedná o politický trik. Ale na druhé straně je situace ve světě nebo Evropské unii poměrně vážná. A jaksi plynule se zhoršuje, protože neustále vytváříme dluhy. Nabývám přesvědčení, že se nasouváme do nějakého jiného světa, jehož jsme součástí. Byl jsem teď nějakou dobu v Indonésii. A z té asijské perspektivy jsem zjistil, že Češi ani nejsou nějaký národ, že jsme jen nějaký obskurní kmen na periférii Evropy. Pak jsem si dál uvědomil, že skutečně nikoho nezajímáme. Možná trochu Slováky. Jsme malinkatý národ na periférii stárnoucí Evropy, do které se pozvolna nasouvá ekonomická krize a pokud sami nezačneme tu situaci přetvářet – a já tu cestu doopravdy teď vidím jen zdola – tak nechci říct, že se dáme egyptskou cestou, ale klidně se můžeme přiblížit Bulharsku. V příštích zhruba osmi týdnech nás budou politické strany oblažovat svými slogany a hesly ze všech koutů. Jak nahlížíte na všudypřítomné billboardy a nechal byste se jimi ovlivnit? Tady je, dejme tomu, kolem dvaceti procent lidí, kteří se spolehnou na svůj úsudek. Pak je hodně nerozhodnutých a pak jsou tu lidé, kteří volí iracionálně, na poslední chvíli a třeba jen na základě toho, že párkrát viděli nějaký billboard. Takhle se to v té iracionální mysli nějak kóduje. Já když vidím velký billboard, tak si řeknu: Jestliže stál tolik a tolik korun, tak strana musela získat tolik a tolik peněz a už za tím cítím boj o státní zakázky a to předražení. Jeden můj známý, který je z advokacie, mi říkal, že z peněz stažených na volební kampaň většinou jen jedna čtvrtina až jedna třetina končí na kontech politických stran a zbytek se ztratí cestou. Abyste někde legálně či nelegálně získali korunu na volební kampaň, tak musí někde zmizet větší část z každé koruny. A když vidím nějaký billboard, tak mám až hrůzu z toho, že jsem okradený, a mám pocit, že ten billboard jde z mé kapsy. A přitom ho já vůbec nechci. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/Filozof-Cilek-Mam-pocit-ze-nasodiraji-ze-vsech-stran-Narusuji-nasisvobodu-284428 Jen sociální? Ivan Štampach Předevčírem večer na mne kolem jedenácté hodiny večerní zazvonil soused, se kterým se po dva roky, co v domě bydlím, jen zdravím na schodišti. Odhaduji, že mu je dost přes osmdesát. Taky říkal, kdyby se zhroutil, že mám zavolat záchranku nebo pohřební ústav. Přišel roztřesený a první věta, kterou pronesl, byla, že asi nejspíš skočí z okna. Příčina jeho značných obav byla prostá. Přišla mu poštovní poukázka z místa, kde má z dřívějších časů domek, ve kterém nikdo nebydlí a který v poslední době vzhledem k potížím věku už nenavštěvuje. Obecní úřad po něm chtěl, aby zaplatil Kč 550.- Neměli tu slušnost, aby mu napsali důvod platby. Na poštovní poukázce byl pouze napsán účel platby „likvidace tko“. Pán byl přesvědčen, že mu domek, ke kterému má od dětství vztah, zlikvidovali, tedy zbourali a že ještě od něj chtějí nějaké peníze. Pomohl jsem mu s využitím internetu dešifrovat zkratku jako „tuhý komunální odpad“. Šlo o pravidelný ročník poplatek za jeho odklízení. Souseda jsem uklidnil, ale sebe příliš ne. Kde jsme se to ocitli, když po čtvrt století údajně demokratických pořádků někdo očekává od úřadu, že mu bez jeho souhlasu sáhne na osobní majetek a rozhodne o něm bez jeho účasti a bez varování? Proč je občan, zákazník a dlužník v extrémně slabé pozici proti úřadu, zaměstnavateli, prodejci a věřiteli? Proč máme zase pocit, že máme formální demokratická práva, ale ve skutečnosti jsme bezprávnými figurhttp://orl.bloger.cz kami posouvanými po mocenské a ekonomické šachovnici mocnými hráči? Kam se poděla občanská důstojnost, o které se tolik mluvilo, když minulý režim předával dobrovolně moc dnešním vládnoucím mafiánům? Nebyla to od počátku fraška na téma fiktivního občanství? Proč se dnes bojíme mocných subjektů, které mohou ze dne na den zlikvidovat hmotné základy našeho života budované třeba po desetiletí? Za šest týdnů bude po volbách a budou se spřádat vládní konstelace. Předpokládá se vítězství sociální demokracie a nesměle doufáme, že to nebude Pyrrhovo vítězství jako ve volbách roku 2010, kdy tato strana zvítězila, její předseda resignoval a vládu sestavily poražené strany. Čtuli pražskou kandidátku ČSSD a doplním si ze spolehlivého zdroje informace k neznámým jménům počínaje druhým místem, tak si říkám, že tuto stranu v hlavním městě může volit jen nepřítel tradiční sociálně demokratické vize. A lídrem je odborový boss, který trousí poznámky, že se sociální demokracií nemá nic společného. Možná alternativa v podobě předvolebního bloku snad obrozených postbursíkovských Zelených se Změnou Jana Korytáře a Klíčovým hnutím Táni Fischerové, o které se šeptalo v informovaných kruzích, padla. Vypadá to, že nebude koho volit. Pokud přece jen se skřípěním zubů hodím do volební urny kandidátku Oranžových, nemám právo mnoho čekat. Popsaná příhoda je jeden lidský příběh, a vlády levé i pravé jsou od něčeho takového na míle daleko. Říkám si však, že minimem by byla aspoň obnova standardního typu evropského sociálního státu. Sociální stát, tedy stát, který mírní dopady ekonomických procesů na jedince, přerozděluje prostředky a poskytuje z přímých i nepřímých daní a dalších plateb občanů a firem aspoň nezbytné prostředky na péči o akutně nemocné, trvale zdravotně postižené, nezaměstnané a lidi z jiných důvodů v hmotné nouzi a umožňuje jim přežít lidsky důstojně. Sociální stát, kdyby se znovu vžil, strana 4 ORL číslo 201311 kdyby se pro prosté občany stal samozřejmostí, by zbavil lidi strachu, z bezprávných a poloprávných přikrčenců by udělal hrdé a důstojné svobodné občany demokratického státu. Pochopitelně za předpokladu, že sociální aspekt by byl těsně spojen se zastupitelskou demokracií, pluralismem, občanskými svobodami a lidskými právy. Sociálním státem totiž byl i komunistický režim a také různé podoby fašismu. Mussolini zavedl v Itálii zákoník práce Carta di lavore, který zajišťoval možnosti zaměstnanců tak silně, že bez velkých změn platil dál po porážce fašismu a nastolení demokratických pořádků, a to až do Berlusconiho asociálních reforem. I v současné české sociální demokracii jsou, a to v zákonodárných sborech a na vysokých stranických pozicích v centru i v krajích lidé sociálně angažovaní, kteří však práva menšin, svobodu slova, podporu kultury a vzdělání a podobná témata považují za rozmar kavárenských intelektuálů, jímž pravý sociální demokrat nemusí věnovat pozornost. Sociální stát je nutné minimum lidsky únosného ekonomického a politického pořádku. Je to vstup humanistického postoje do této sféry. Již na předlidské úrovni života pozorujeme dva aspekty, které se vyvažují. Vedle boje o životní prostor, o přístup k vodě a k potravinám je to vzájemná pomoc jednotlivců tvořících smečku, hejno nebo stádo, ale i mezidruhová symbióza, která nemusí mít charakter parazitismu, ale může být vzájemně výhodná (mutualismus). V biologii najdeme dokonce tvrzení, že život v podobě dnešních rostlin, živočichů, hub, sinic a dalších říší vznikl symbiózou evolučně velmi starých organismů (prokaryot, jako jsou např. dnešní bakterie). Lidé prošli etapou minulosti, kdy se sotva lišili od ostatních živočichů. Duchovní podstata člověka se však projevila kulturou a civilizací. Vedle boje jednotlivců a skupin se prosazuje klidná koexistence, vzájemný respekt a spolupráce. Projevem civilizovanosti je pomoc lidem oslabeným nemocí nebo věkem. Moderní civilizace například bere ohled na fyzicky postižené a vytváří pro ně bezbariérový přístup. Humanizovalo se vězenství. Je zakázáno lidi při výslechu nutit násilím k přiznání. Sociální stát je projevem civilizovanosti. A kdyby nestačily humanistické motivy, mohlo by ve prospěch tohoto modelu soužití mluvit i to, že sociální soudržnost zaručuje pořádek, kdežto sociální napětí může skončit explozí, která neposlouží nikomu. Mohly by stačit pragmatické důvody. Lidské ambice nekončí sociálním státem. Lze ukázat jeho nedostatky. Přijatelný je, jak bylo řečeno, jen za při fungování demokratických a liberálních pořádků. Je-li diktátorský, spíš škodí, než prospívá. Kromě toho je nestabilní. Iracionální držitelé ekonomické a politické moci se za sobě příznivých politických okolností snaží sociální stát redukovat. Vytvářejí ideologie, podle kterých pomoc potřebným je vlastně odměňováním neschopných a trestáním schopných. Za takových okolností údajně nebudou ochotni lidé podnikat a zničí to hospodářství. Snaha, aby se všichni měli lépe, prý povede k tomu, že se budou mít všichni hůř. Tato doktrína je svůdná. Nepřitahuje jen vítěze sociálního konfliktu, ale i poražené, kteří doufají ve své budoucí vítězství. Eroze sociálního státu doprovází naše nejnovější dějiny. Dochází k postupnému opouštění civilizovanosti a společnost se stává stále víc barbarskou. Je to divošství v kulisách moderní techniky. Blízké předpokládané vítězství sociální demokracie by mohlo tento proces zastavit. Některé projevy sociálního státu by se mohly obnovit. Záleží však, na kom bude sociální demokracie ve vládě závislá. Konzervativní revoluce kráčí vítězně kulturou a světem médií. Obnovený sociální stát bude křehkýa bude vystaven útokům. Střídání politických garnitur v pětiletých nebo kratších obdobích může znamenat jeho nestabilit. Důsledným uskutečněním civilizačního pokroku a praktickou aplikací humanismu je stát socialistický. Je však sotva dovoleno to vyslovit. Pokud to http://orl.bloger.cz člověk řekne nahlas ve společnosti lidí slepě sledujících dosud vládnoucí ideologii, ozve se smích nebo si přítomní významně ťukají na čelo, aby naznačili, že byla právě řečena velká hloupost. Dokonce by takové vyjadřování mohlo vést k zařazení mluvčího mezi extremisty. Obavám ze socialismu se nelze divit. Minulý tyranský režim prohlásil roku 1960 Československou republiku za socialistickou. To, co tehdy platilo, byla v nejlepším případě karikatura socialismu. Spíše to byl direktivní státní kapitalismus. Společenské zvyky, preference, tradice byly kapitalistické. Stát pečoval o potřebné, ale zároveň byl člověk práce, stejně jako v tradičním tržním kapitalismu, objektem rozhodování vládnoucí třídy. Ekonomiku ovládala nomenklatura a to zakládalo i její reálnou politickou moc. Marxističtí kritici mluvili o vládnoucí vrstvě „reálného socialismu“ jako o nové buržoazii. Odehrály se však i pokusy o skutečný, tedy demokratický socialismus, o různé modely ekonomické samosprávy pracovníků, jako je distributivismus, komunitarismus, mondragonské hnutí nebo akcionářství práce. Krotkou aplikací by mohly být podnikové rady podle Maastrichtské smlouvy, resp. jejího Sociálního protokolu. Silnější je jejich tradiční pozice v Rakousku, Francii a Švédsku. Významným pokusem o demokratický socialismus byla vláda chilských socialistů (v koalici s komunisty, sociálními radikály a levicovými křesťany) v létech 1970 – 1973. Účast křesťansko-sociálních a komunistických politiků vedle socialistů byla dlouhou tradicí této země. Prezident Salvador Allende Gossens důsledně dbal na zachování pluralitního systému a svobodných voleb a přitom s jen částečným úspěchem zaváděl radikální socialistické reformy. Chyby tohoto systému nutno připsat nevrub nezkušenosti s touto formou státního života. Allende se potýkal s nedůvěrou ze strany tehdejšího východního bloku včetně Castrovy Kuby a stejně tak s obavami USA a jejich spojenců. Dílčí ekonomické neúspěchy socialistické vlády a nepřístrana 5 ORL číslo 201311 znivé vnější ekonomické podmínky vedly ke krizi a před 40 lety (11. září 2013) k vojenskému převratu s následným krvavým terorem, kdy bylo během měsíce pobito přes tři tisíce vězňů a desítky tisíc lidí byly vězněny a mučeny. Smutné výročí konce jednoho pokusu o demokratický socialismus neznamená, že se musíme spokojit s civilizačním regresem. Odpor k demokratickému socialismu zachovává parlamentní procedury, jen pokud se daří jeho úspěch omezovat a oslabovat. Na norský pokus o demokratický socialismus, který by stál za samostatný rozbor, zaútočil individuálně před dvěma lety Anders Behring Breivik náložemi u vládních úřadů v Oslo a pak hromadnou vraždou 69 mladých socialistů na ostrově Utøya. Dnes je strana, jejímž byl do r. 2007 členem, součástí nové vládní koalice. Velmi nesměle pár týdnů púřed volbami doufám, že takové nezdary nemohou znamenat konec civilizačního pokroku. http://ivanstampach.bloger.cz/Politickeaktuality/Jen-socialni Co říkají volební hesla (I.) Ivan Štampach Slavnost demokracie, jíž mají volby, zejména volby do Sněmovny, být, kazí politický byznys. Umisťování kandidátů na volitelná místa se chá- pe jako rozdávání prebend. Takové místo je třeba si vysloužit machiavelistickými triky a úskoky. Sponzorům se musí leccos slíbit, a pak se na získaném mandátu dá něco vydělat. O předvolební kampaň pečují reklamní agentury, marketingové firmy a svou, často špinavou hrou ji deformují různé PR (public relations) služby, které dovedou politickou osobnost „udělat“, nebo zlikvidovat. Letošní volby se připravují narychlo. Mohly být chystány dlouho předtím, než byly oficiálně vyhlášeny, protože mnozí tušili, že katastrofická vláda Petra Nečase neustojí skandál za skandálem, katastrofální zadlužování republiky, škrcení ekonomiky a systematické snižování koupěschopnosti obyvatel. Ale kupodivu, strany toho tolik dopředu nestihly. Podivné postavy pronikly na kandidátní listiny zavedených a tím spíše nových politických subjektů, které se reálně ucházejí o podíl na moci. Již ve volbách roku 2010 se silně projevilo to, že dostatek občanů bere volby vážně. Kroužkováním dostali do Sněmovny nemálo těch, o kterých se zdálo, že na nízkých pozicích seznam jen doplňují nebo zdobí. I letos bude nutné kroužkovat. Například pražští příznivci sociální demokracie jsou ve velkém dilematu. Slyšel jsem jich několik, že než volit tyto vyslance kmotrů ukrytých ve stínu, umístěné od druhé pozice počínaje na několika nadějných pozicích, tak raději budou volit jiné programově příbuzné strany. Snad pomůže důsledné kroužkování přijatelných, seriózních, programu sociální demokracie oddaných uchazečů o poslanecká místa. Snad vypadnou aspoň někteří cyničtí pragmatici. Vzhledem k tragikomickým koncům asociální a ekonomicky dobrodružné Nečasovy vlády bude možná letos méně než zanedbatelné množství voličů číst volební programy. Představa voliče studujícího obsáhlé texty je nepravděpodobná, i když by bylo užitečné, kdyby si voliči ČSSD (nebo aspoň kandidáti za ČSSD) přečetli pozoruhodný obsáhlejší stranický programový dokument z roku 2011 http://orl.bloger.cz pod názvem Sociální demokracie pro 21. století. Je však pravděpodobné, že mnozí uslyšíme nebo uvidíme hesla, do nichž jsou konkretizovány politické priority. Některé strany mají hlavní, obvykle emocionálně nabité, ale nic neříkající hlavní heslo. O úroveň níže jsou hesla k jednotlivým oblastem politiky a pod nimi v bodech jednotlivé závazky voličům. Myslím, že stojí za to, se na tato hesla podívat alespoň u zavedených politických stran. TOP09 TOP 09 v minulých letech věděla lépe, než jsme si mysleli my, obyčejní voliči. Tentokrát dává svou povýšenost nad občany najevo hlavním heslem Víme, kam jdeme, pojďte s námi. Vědí za nás, kam je třeba jít, a na nás je poslušně se připojit. Občan vědomý si své občanské důstojnosti se takto zapřáhnout nedá. Autoritativní model společnosti, který si jádro TOP 09 přineslo od lidovců, se projevuje i v tom, co pokládají za nejdůležitější problém školství. Vyjadřuje to heslo: Vraťme do škol kázeň a učitelům respekt. Že vzdělání není lití vědomostí a správných návyků do hlav žáků a studentů, nýbrž kolegiální proces, jehož nezbytnou podmínkou je svoboda, to příslušní spolutvůrci jejich programu asi netuší. Heslo pro oblast kultury vybízí: Chraňme kulturní tradice a svobodu. Zmínit pouze tradici, to by asi bylo těžko přijatelné, proto je uvedena její protiváha ve svobodě. Nedávno jsem se od křesťanského konzervativního liberála dověděl, že jeho svoboda zahrnuje také svobodu koupit si otroka. Přesně tuto svobodu hájila jižní Konfederace proti „tyranii Washingtonu“ v letech 1861–1865. Občanské svobody, které nedoplňují a nevyvažují lidská práva, mohou opravdu znamenat leccos. Nechme stranou, že tradice nejsou nějaké hotové skutečnosti, jež je třeba chránit, a že je to spíše proces spojující přítomnost s minulostí, ale i s budoucností. Svou sociální politiku označuje tato strana 6 ORL číslo 201311 strana výslovně jako nepopulistickou. Je zřejmé, že v terminologii konzervativců to fakticky znamená asociální. Místopředsedkyně strany Helena Langšádlová to vysvětluje tak, že TOP 09 zdůrazňuje ovšem odpovědnost každého jedince v sociálním systému. Znamená-li sociální dimenze společnosti solidaritu a vzájemnou odpovědnost členů lidské společnosti, pak sociální politika, podle níž se musí každý postarat sám o sebe, je protimluv. Míní se tím, že ten, na koho dopadnou kruté důsledky vybičovaného individualismu a hospodářského egoismu, má prostě smůlu, že prohrál. TOP 09 vsadila ve volbě též na symbol. Evokuje atmosféru z přelomu loňského a letošního roku, kdy se vzedmula mohutná vlna hysterie pro „knížete“. Tentokrát v zájmu voličských hlasů sestoupil Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu dolů mezi lid a zkusil v tramvaji, jak se dopravuje po městě spodina. Během krátké kampaně asi dřímá, a v kampani ho zastupuje jeho lulka. Že by se právě tímto symbolem TOP 09 definitivně měnila ve schwarzenbergovce a doplnila tak seznam stran koncentrovaných kolem jedné postavy, že by se tedy postavili politickou kulturou vedle zemanovců a bloku Bobošíkové? Občanská demokratická strana ODS je těžce poznamenána ekonomickým krachem svého vládnutí a kriminálními delikty v nejvyšších patrech politiky. Od strany se houfně odvracejí sponzoři a tak rozprodává své dosavadní honosné prostory v regionech nebo ukončuje nájem v nich a uskromňuje se. Propadla zřejmě v souvislosti s hrozícím volebním fiaskem panice. pen nebo je jí ukraden. Obojí by bylo pikantní. Dílčí hesla k jednotlivým tématům nestojí za pozornost. Nejsou systematická. Jsou to spíše nahodilá vyjádření postav reprezentujících jednotlivá témata. Některá dostala podobu dětinských veršovánek. Pro školství považují občanští demokraté za důležité sdělit voličům toto: Prvňáčci anglicky mluvící – i proto volím pravici. To je jistě pozoruhodné a hlubokomyslné sdělení. Morphic Resonance & Morphic Fields: Collective Memory & the Habits of Nature By DR. RUPERT SHELDRAKE Tomáš Hajdušek pro změnu neveršuje, pouze lže. Říká: Živnostník pro mne není parazit. Parazituje na nešťastném výroku sociálně demokratického experta pro ekonomiku Jana Mládka, o kterém strana i Mládek sám několikrát řekli, že nevyjadřuje politiku ČSSD. Krom toho se netýkalo skutečných živnostníků, nýbrž obcházení pracovního práva a ohrožování práv zaměstnanců takzvaným švarcsystémem. Občanskou demokratickou stranou není třeba se podrobněji zabývat, protože se sama odepsala a bude ráda, podaří-li se jí překročit pětiprocentní uzavírací klauzuli a dostat se do Sněmovny. Nebude už na rozdíl od TOP 09 konkurencí levicových stran, bude okrajovým politickým subjektem, který bude bez dostatku voličů a bez štědrých sponzorů pozvolna skomírat. (Dokončení k heslům KSČM, KDUČSL, Zelených a ČSSD za týden.) http://ivan-stampach.bloger.cz/_/Corikaji-volebni-hesla-I The word morphic comes from the Greek morphe, meaning form. Morphic fields organise the form, structure and patterned interactions of systems under their influence – including those of animals, plants, cells, proteins, crystals, brains and minds. They are physical in the sense that they are part of nature, though they are not yet mentioned in physics books. All self-organising systems are wholes made up of parts which are in turn lower-level wholes themselves – such as organelles in cells, cells in tissues, tissues in organs, organs in organisms, organisms in social groups. At each level, the morphic field gives each whole its characteristic properties, and coordinates the constituent parts. Za hlavní volební heslo přijala dosavadní slogan jiné politické strany (polofašistické Strany svobodných občanů) a riskuje, že si je budou voliči plést. Jistě by bylo zajímavé zjistit, je-li symbol sociální sítě Twitter na billboardech ODS od této sítě kou- The fields responsible for the development and maintenance of bodily http://orl.bloger.cz strana 7 ORL číslo 201311 form in plants and animals are called morphogenetic fields. The existence of these fields was first proposed in the 1920s and this concept is widely used within biology. But the nature of these fields has remained obscure. I suggest they are part of a larger family of fields called morphic fields. Other kinds of morphic fields include behavioural and mental fields that organise animal behaviour and mental activity, and social and cultural fields that organise societies and cultures. All of these organising fields are different kinds of morphic field.1 Morphic fields are located within and around the systems they organise. Like quantum fields, they work probabilistically. They restrict, or impose order upon, the inherent indeterminism of the systems under their influence. For example, of the many direction in which a fish could swim or a bird fly, the social fields of the school or flock restrict the behaviour of the individuals within them so they move in coordination with each other rather than at random.2 The most controversial feature of this hypothesis is that the structure of morphic fields depends on what has happened before. Morphic fields contain a kind of memory. Through repetition, the patterns they organise become increasingly probable, increasingly habitual. The force these fields exert is the force of habit. Whatever the explanation of its origin, once a new morphic field, a new pattern of organisation, has come into being, the field becomes stronger through repetition. The more often patterns are repeated, the more probable they become. The fields contain a kind of cumulative memory and become increasingly habitual. All nature is essentially habitual. Even what we view as the fixed “laws of nature” may be more like habits, ingrained over long periods of time. Morphic Resonance The means by which information or an activity-pattern is transferred from a previous to a subsequent system of the same kind is called morphic resonance. Any given morphic system, say a squirrel, “tunes in” to previous similar systems, in this case previous squirrels of its species. Morphic resonance thus involves the influence of like upon like, the influence of patterns of activity on subsequent similar patterns of activity, an influence that passes through or across space and time from past to present. These influences do not to fall off with distance in space or time. The greater the degree of similarity of the systems involved, the greater the influence of morphic resonance. Morphic resonance gives an inherent memory in fields at all levels of complexity. In the case of squirrels, each individual squirrel draws upon, and in turn contributes to, a collective or pooled memory of its kind. In the human realm, this kind of collective memory corresponds to what the psychologist C.G. Jung called the collective unconscious. Morphic resonance should be detectable in the realms of physics, chemistry, biology, animal behaviour, psychology and the social sciences. Long-established systems, such as zinc atoms, quartz crystals, insulin molecules and muscle cells are governed by strong morphic fields, with deep grooves of habit established over millions of years, and consequently little change can be observed over a few weeks, or even years, of research. They behave as if they are governed by fixed laws. http://orl.bloger.cz By contrast, new systems should show an increasing tendency to come into being the more often they are repeated. They should become increasingly probable; they should happen more easily as time goes on. For example, when a new chemical compound is synthesized by research chemists and crystallised, it may take a long time for a crystal to form for the first time. There is no preexisting morphic field for the lattice structure. But when the first crystals form, they will make it easier for similar crystals to appear anywhere in the world. The more often the compound is crystallised in one place, the easier it should be to crystallise elsewhere. New compounds do indeed tend to crystallise more easily the more often they are made. Chemists usually explain this effect in terms of crystal “seeds” from the new crystals spreading around the world as invisible dust particles in the atmosphere, or chemists learning from others how to do it. But the hypothesis of morphic fields predicts that this should happen anyway under standardised conditions, even if dust particles are filtered out of the air. Testing for Morphic Fields There are several possible ways in which the hypothesis of morphic fields can be, and has been, investigated by experiment. Some tests attempt to detect the fields as they link together different parts of a system in space; others look for the effects of morphic resonance over time. The easiest way to test for morphic fields directly is to work with societies of organisms. Individual animals, for example, can be separated in such a way that they cannot communicate with each other by normal sensory means. If information still travels between them, this would imply the existence of interconnections of the kind provided by morphic fields. The transfer of information through morphic fields could help strana 8 ORL číslo 201311 provide an explanation for telepathy, which typically takes places between members of groups who share social or emotional bonds. One promising area for this kind of research concerns telepathy between people and domesticated animals, as discussed in my book Dogs That Know When Their Owners Are Coming Home. For example, many dogs and cats seem to know when their owners are returning, even when they come at non-routine times in unfamiliar vehicles such as taxis, and when no one at home knows when they are on the way. The animals seem to be responding telepathically to their owners’ intentions.3 The unsolved problems of animal navigation, migration, and homing may also depend on invisible fields connecting the animals to their destinations.4 In effect, these could act like invisible elastic bands linking them to their homes, which serve as “attractors.”5 (In the branch of mathematics known as dynamics, attractors represent the limits toward which dynamical systems are drawn.) Morphic Resonance in Development & Behaviour The build-up of habits can be observed experimentally only in the case of new patterns of development and of behaviour. There is already evidence from experiments on fruit flies that morphic resonance occurs in developing organisms. When fruit fly eggs were exposed to a chemical (diethyl ether), some of them developed abnormally, turning into flies with four wings instead of two. When this treatment was repeated generation after generation, more and more flies developed four wings, even if their ancestors had never been exposed to the chemical.6 There is much circumstantial evidence that animal behaviour can evolve rapidly as if a collective memory is building up through morphic resonance. In particular, large-scale adaptations have occurred in the behaviour of domesticated animals all over the world. One example concerns cattle guards. Ranchers throughout the American West have found that they can save money on cattle guards by using fake ones instead, consisting of stripes painted across the road. Real cattle guards are made of a series of parallel steel tubes or rails with gaps in between, which make it difficult for cattle to walk across them, and painful to try. However, present-day cattle do not usually even try to cross them. The illusory guards work just like the real ones. When cattle approach them, they “put on brakes with all four feet,” as one rancher expressed it to me. Even calves encountering them for the first times avoid them just as much as cattle previously exposed to real guards, even if they have never seen cattle guards before.7 This aversion may well depend on morphic resonance from previous members of the species that have learned to avoid cattle guards the hard way. There are also data from laboratory experiments on rats and other animals implying that such effects occur. In one series of experiments rats learned how to escape from a water maze. New batches of rats were tested month by month, year by year. As time went on, rats in laboratories all over the world escaped more and more quickly.8 Connections with Quantum Physics Some physicists have been intrigued by the possible connections between morphic fields and quantum theory, including John Bell (of Bell’s theorem) and David Bohm, whose theory of the implicate order, based on the non-locality of quantum systems, turned out to be extraordinarily compatible with the idea of morphic fields.9 These connections have also been http://orl.bloger.cz explored by the American quantum physicist Amit Goswami10 and by the German quantum physicist HansPeter Dürr.11 But it is still not clear exactly how morphic fields might fit in with quantum physics, if only because the implications of quantum theory for complex systems like cells and brains are still unknown. Implications for Human Behaviour & Creativity Morphic resonance has many implications for the understanding of human learning, including the acquisition of languages. Through the collective memory on which individuals draw, and to which they contribute, it should in general be easier to learn what others have learned before. Morphic fields could revolutionise our understanding of cultural inheritance, and the influence of the ancestors. Richard Dawkins has given the name “meme” to “units of cultural transmission,”12 and memes can be seen as cultural morphic fields. Morphic resonance also sheds new light on many religious practices, including rituals.13 The hypothesis of morphic fields has far-reaching implications in all branches of science. In particular, it points to a new understanding of the nature of the mind, which no longer needs to be seen as confined to the inside of the head. Just as magnetic fields extend beyond the surface of a magnet, and electromagnetic fields beyond a cell phone, so the mind extends beyond the brain through mental fields. When we look at something, say a tree, the image of the tree is projected out through these fields to the place where the tree actually is. Our minds touch what we are looking at. This provides an explanation for our ability to sense when someone is looking at us from behind. There is now much evidence for the reality of this sense, discussed in my recent book The Sense of Being Stared At, And Other strana 9 ORL číslo 201311 Aspects of the Extended Mind.14 But the hypothesis of morphic fields has an inherent limitation. It helps explain how patterns of organisation are repeated; but it does not explain how they come into being in the first place. It leaves open the question of evolutionary creativity. This hypothesis is compatible with several different theories of creativity, ranging from the idea that all novelty is a matter of chance, to explanations in terms of divine creative power.15 Evolution, like our own lives, is an interplay between habit and creativity. A new, completely revised edition of Rupert Sheldrake’s book on morphic fields and morphic resonance A New Science of Life was published by Icon Books (UK) and by Inner Traditions (US) under the title Morphic Resonance. 1. R. Sheldrake, The Presence of the Past: Morphic Resonance and the Habits of Nature, Times Books, New York, 1988 2. Ibid., Chapters 13 and 14. 3. R. Sheldrake and P. Smart, A dog that seems to know when his owner is coming home: Videotaped experiments and observations, Journal of Scientific Exploration 14, 233-255; R. Sheldrake and P. Smart, Testing a return-anticipating dog, Kane, Anthrozoos 13, 203-12. 4. R. Sheldrake, Dogs That Know When their Owners Are Coming Home, And Other Unexplained Powers of Animals, Part V, Crown, New York, 1999 5. For a discussion of this idea, see R. Sheldrake, T. McKenna, and R. Abraham, The Evolutionary Mind, Chapter 4, Trialogue Press, Santa Cruz, 1998. 6. Sheldrake, The Presence of the Past, Chapter 8. 7. R. Sheldrake, Cattle fooled by phoney grids, New Scientist, Feb 11, 1988, 65. 8. Sheldrake, The Presence of the Past, op. cit. Chapter 9. 9. D. Bohm and R. Sheldrake, Morphogenetic fields and the implicate order. In: R. Sheldrake, A New Science of Life (second edition), Blond, London, 1985, 234. 10. A. Goswami, Eine quantentheoretische Erklärung von Sheldrakes morphischer resonanz. In: Rupert Sheldrake in der Diskussion (eds H.P. Dürr and F.T. Gottwald), Scherz Verlag, Bern, 1997 11. H.P. Dürr, Sheldrakes Vorstellungen aus dem Blickwinkel der modernen Physik. In: Rupert Sheldrake in der Diskussion (eds H.P. Dürr and F.T. Gottwald), Scherz Verlag, Bern, 1997. 12. R. Dawkins, The Selfish Gene, Oxford University Press, Oxford, 1976. 13. R. Sheldrake and M. Fox, Natural Grace, Doubleday, New York, 1996. 14. R. Sheldrake, The Sense of Being Stared At, And Other Aspects of the Extended Mind, Crown, New York, 2003. 15. R. Sheldrake, The Rebirth of Nature, Bantam, New York, 1990. http://www.newdawnmagazine.com/ articles/morphic-resonance-morphicfields-collective-memory-the-habitsof-nature Světu (i nám) vládnou věřitelé Petr Havlík Ano, světu vládnou věřitelé. Je to vlastně přirozené. Oni přeci platí. A kdo platí, ten, jak známo, rozhoduje. Nemusí jít vždy pouze o finanční závazek, nýbrž i o protislužbu. Protislužbu nejrůznějších druhů a forem. Dluží jedinci, rodiny, firmy, obce, kraje, státy, politici, politické strany a dluží i věřitelé jiným věřitelům. Pohledávky a nároky věřitelů se stávají zásadní komoditou sou- http://orl.bloger.cz časnosti. Jsou klíčovým byznysem naší doby. Rozumná a korektní půjčka či úvěr prosím, proč ne, to je přeci přirozený nástroj normálních obchodních vztahů a také možného rozvoje jedinců, firem i celé společnosti. Ale o to tady již dávno nejde. Zažíváme exekutorské žně i nebývalý nárůst nejrůznějších vymahačských firem. Kumulované zadlužení státu tvoří státní dluh. Kumulované zadlužení státu, krajů a obcí tvoří veřejný dluh. Místo hmatatelného dědictví zanecháváme potomkům naše dluhy. Dlouhodobější vize byly obětovány na úkor rychlého konzumu a profitu bez zábran. Ale jen pro některé. Stát byl vypumpován. Společnost se rozdělila na kluky, co spolu mluví a na ty ostatní. Mravní relativismus raného období českého novodobého kapitalismu lze dokonce vyčíslit. Reálné a na ně navazující druhotné pohledávky platíme my všichni, a to stále. Jsme nyní zase ve víru volební kampaně. A tak není divu, že opět dluží kandidáti i kandidující strany. Často spoléhají na to, že jejich závazky budou umořeny ze státního příspěvku za získané volební hlasy. A to znamená, že svou troškou přispějí všichni daňoví poplatníci. Za jedno čtyřleté volební období jsou u nás příspěvky státu parlamentním stranám v řádu mnoha stovek milionů Kč. Ale ani to nestačí. Spotřeba je obrovská. Politické strany tak mají za sebou i své věřitele, byť se jim třeba říká donátoři nebo sponzoři. A ti jsou přiznaní i nepřiznaní. Ať tak či onak, minimálně očekávají návratnost své investice, byť by se jednalo o zdánlivý dar či příspěvek, neboť minimálně jde de facto o zřetelný závazek. Financování politických stran a jejich volebních kampaní se stalo systémovým základem korupce. U nás k tomu přispívá i volební systém, který svádí ke kolektivnímu alibismu a utíká od osobní odpovědnosti jednotlivého kandidáta. Byť se nyní všechny strany ohánějí transparentností vlastního financováni a ve svých programech i transparentností hospodaření státu, tak pro naplňování tohoto předvolebního předstrana 10 ORL číslo 201311 sevzetí dlouhodobě nedělají téměř nic. Spíše opak je pravdou. Hospodaření politických stran si parlamentní politické strany kontrolují samy. A podle toho to také vypadá. Vše je naoko OK. Benevolentní pravidla a absentující veřejná kontrola utváří rozbujelé korupční prostředí, které metastázovalo do obludných rozměrů. Stát je tak jen jako řízen zvolenými zástupci lidu, ale ve skutečnosti drží otěže moci jejich nenasytní skrytí věřitelé, kteří si již přivlastnili celý stát. V civilizovaných zemích, které nefungují v modelu posttotalitního východoevropského chaosu, jsou si tohoto latentního nebezpečí dobře vědomi a snaží se jej alespoň eliminovat. Ve většinovém volebním systému, v němž volí svého konkrétního kandidáta například jednomandátový volební okrsek je vidět nejen na kandidáta, ale i na zdroje jeho kampaně, která je navíc limitována definovanou výši nákladů a výčtem mediálních nosičů. Kandidát pak musí odevzdat finanční uzávěrku kampaně, kterou zveřejní a ta navíc podléhá nezávislému soudnímu posouzení. Pokud by se ukázal zásadní rozpor či dokonce podvod ve vyúčtování kampaně, pak následuje přísná sankce, což může být i ztráta mandátu pro příslušný politický subjekt. Jiná země, jiný mrav. U nás vítězí spíše nemrav, a zdá se, že zapustil velmi hluboké kořeny. Komu to vyhovuje? Věřitelé našich zvolených zástupců lidu se těší na další fázi dobývání obsazeného území. Nic jim v tom nebrání. Závazek vůči někomu vytvářel a vytváří přímou závislost. To se pak na nějakou prosbu či rovnou pokyn obtížně říká ne. Straničtí kádři (zcela jedno v jakém momentálním tričku) se stávají v těchto příbězích nesvobodnými, závislými a poslušnými služebníky vůle svých věřitelů. Platí to na všech úrovních. Od těch nadnárodních mega kmotrů, přes ty naše domácí kmotry až po regionální a lokální kmotříčky. Tito věřitelé si kupují nejen různé výhody, moc a vliv, ale nezřídka i beztrestnost. A to doslova. Vzpomeňme třeba na slavné dopravní nehody vyvolených v opilosti, záhadné osvobozující rozsudky, podivně odložené případy ve fázi vyšetřování anebo nejasné milosti či poslední prezidentskou amnestii. Nejvýkonnější a nejhorlivější služebníci svých věřitelů získávají různé bonusy navíc. Mohou jet na golf do Dubaje nebo na jachtu do Chorvatska, Itálie či na ostrov Mauricius. Ale to není vše. Elita mezi nimi získává mnohem více. Jsou to především skryté podíly v anonymních akciovkách. Igelitky pod stolem již nefrčí. A někteří z nich po svém dobrovolně nedobrovolném odchodu z politické funkce zamíří do vysoké manažerské pozice u svého věřitele. A ani tento model není nijak úplně nový. Pamatujete si ještě na jednoho nejmenovaného ministra financí, kterak se stal předsedou dozorčí rady v jedné nejmenované pojišťovně? VIP sorta dlužníků i věřitelů používá pro vzájemnou komunikaci různé prostředníky. Říká se jim všelijak. Nejčastěji a nesprávně lobbyisté. Ve skutečnosti jsou to spíše doručovatelé a „experti“ na špinavou práci. Jména si doplňte sami. Dá se s tím vším něco dělat? Jediným řešením je důsledný tlak na kvalitu, počínaje transparentními pravidly a permanentní občanskou kontrolou veřejné moci. Pokud vás zajímají souvislosti mezi velkým byznysem a velkou politikou v českém provedení v uplynulých dvaceti letech, pak vám doporučuji nový web www.mapovani.cz/. Nudit se nebudete. http://blog.aktualne.centrum.cz/blo gy/petr-havlik.php?itemid=21003 http://orl.bloger.cz Kde je česká střední třída? Petr Havlík V izolaci? V ilegalitě? Nevím, ale každopádně v menšině, která netvoří hybnou sílu současné české společnosti. Ve vyspělých zemích střední třídu charakterizují některé typické znaky a hodnoty. Je to určitá úroveň žití, plánování a vytyčování si cílů v životě, usilování o vyšší vzdělávaní, profesionální kvalifikace, inklinace k vlastnictví nemovitosti a zastávání solidního zaměstnání, angažování se ve společenských, politických a komunitních událostech, participace na řešení problémů, národní cítění, identifikace se svou domovinou, její kulturou a tradicemi, inklinace k dobročinné aktivitě, kvalitní volnočasové aktivity. To vše pak tvoří zárodek i pilíř fungující společnosti. My jsme po roce 1989 začali poznávat svobodný svět. Z modelu, v němž nikdo neměl skoro nic, a nikomu skoro nic nepatřilo, jsme byli střemhlav vrženi do tzv. volné soutěže. A někteří vlčáci byli připraveni lépe a věděli, že přichází jejich chvíle. Ta hra neměla jasná pravidla. To, co by jinde bylo protizákonné, bylo u nás interpretováno jako daň za demokracii a svobodu. Nutno dodat, že daň velmi vysokou. Z minulých let byly převzaty modely a schémata jednání a myšlení. Jen se změnily kulisy. Soudruzi si začali říkat pane a jelo se dál. Vítězili lidé bez zábran, s veksláckou mentalitou. A pedály se sešláply až k podlaze. Rychlý profit se stal evangeliem českého polostátního kapitalismu. „Máš-li slabý žaludek – pak nechoď mezi nás“. Za vzor nám byla předkládána privatizace v Anglii. Ale ve skutečnosti bylo vše jinak. Když privatizovala Thatcherová obří státní podniky, tak dbala na příjmy státu a čistotu právního provedení. Kdežto u strana 11 ORL číslo 201311 nás byla jediným kritériem rychlost. A výsledek? Superman Kožený se stal motorem privatizace a určil její ráz. Ne nadarmo se mu začalo v civilizovaném světě říkat „pirát z Prahy“. A měl i mnoho poněkud sofistikovanějších následovníků, kteří dokázali umně využít éry bankovního socialismu, jež někteří „eufemisticky“ označovali za rané období českého novodobého kapitalismu. A dnes? V ČR přibylo dalších 900 dolarových milionářů. Teď je jich cca 18 tisíc. Tedy těch, jejichž disponibilní majetek má hodnotu minimálně 18 mil. Kč. A pak je tady ještě VIP sorta, která se pohybuje o jeden level výše. Odhadem je v ČR asi 300 korunových miliardářů. Podotýkám, že miliarda je tisíc milionů. Někteří z nich teď občas jezdí na jednání soudu ve švýcarské Bellinzoně. Většina z obou těchto skupin nedaní v ČR, nýbrž v daňových rájích. Mnohé z nich najdete, či spíše nenajdete, v různých anonymních akciovkách. Mnozí z nich stáli v první řadě v období masivní redistribuce majetku, moci a vlivu. Mnozí z nich umí dosáhnout na veřejné zdroje a dotace. Někteří tak činí přímo v pozici manažerů polostátních firem. A mnozí z nich necítí téměř žádnou sounáležitost či spoluodpovědnost se zbytkem společnosti. Čest výjimkám, které potvrzují pravidlo. To vše vede mimo jiné k nebezpečnému rozevírání pomyslných nůžek a ohrožení sociálního smíru. Více než 65 % lidí pobírajících plat nedosáhne na průměrnou mzdu. Nemluvě o mnohých seniorech či lidech, kteří jsou odkázáni na pomoc jiných. O kvalitě života konkrétní společnosti rozhoduje i to, jak se dokáže postarat o ty nemohoucí a potřebné. Pokud bude převládat kult konzumu, sobectví a bezohlednost, pak nám není pomoci. Bez hodnotové proměny společnosti to nepůjde. hled z malebné pražské kavárny. Nabízí se třeba aktuálně některá z ostravských pivnic. V roce 2010 jsem v jednom textu napsal i toto: “Demokracii oslabuje hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, příklady selektivní aplikace práva, korupce vládnoucích „elit“ a sílící pocit většinové společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti“. Doporučoval bych i těm mega úspěšným, aby to brali v potaz. Pokud již není pozdě. Oslabená společnost a oslabená demokracie jsou pak snadným soustem pro různé extremistické tendence. Historie zná podobných příkladů celou řadu. I ta naše. http://outsidermedia.cz/Kde-jeceska-stredni-trida-1.aspx Keller: Odtrhl se vršek pyramidy, neschopní zůstávají na špici Podle Marxe se dnes chovají ti nejbohatší. Žijí kolektivisticky a chrání své zájmy, zatím co středním a těm nejnižším vrstvám říkají, ať se každý snaží sám za sebe, tvrdí sociolog Jan Keller. Vznikla tu nová šlechta, mezi kterou nemá jedinec ani se svojí pílí šanci se dostat. Podle Kellera je tak narušena idea demokracie fungující na tom, že ti neschopní mohou spadnout dolů a ti schopní mohou vyšplhat nahoru. Bylo by vhodné podívat se na naší současnost i z jiného okna, než je pohttp://orl.bloger.cz Na nedávné přednášce sociologa a profesora Jana Kellera v Hradci Králové padla od jednoho z posluchačů otázka: Co když dvě třetiny populace tvořící dnešní společnost svrhne oněch pět až deset procent bohatých nad sebou? Nesouměřitelnost - to je průšvih doby „Já myslím, že o to ani tak nejde, aby někdo někoho strhával. Dnes máme jiné adrenalínové zábavy, než někoho strhávat," začal Keller odpovídat z vesela. Pak už ale zvážněl: „Mohlo by to jakž takž fungovat, pokud bychom se vrátili od nesouměřitelnosti k obyčejné nerovnosti. Ať je nahoře pět až deset procent populace. Ale ať nemají astronomicky více než ostatní. Protože pak už nikdo nemůže uvěřit řečem o otevřené společnosti. Nemůžete se nikdy svým úsilím dostat mezi ty, kteří berou milionkrát více, než vy,“ uvedl Keller definici, kterou následně rozvinul. Odtrhl se vršek pyramidy, neschopní zůstávají na špici „Pokud má společnost tvar pyramidy, tak ať ti nahoře jsou nahoře. Ale společenská pyramida je tu od toho, aby ti neschopní čas od času znova šli shora dolů, a ti schopní, aby mohli jít nahoru. Ale jakmile se vršek pyramidy odtrhne - a k tomu právě došlo tak nahoře zůstanou úplně neschopní. O tom napsal před sro lety Vilfredo Pareto - a nic lepšího se na to téma napsat nedá. Schopní zdola se mezi ty nahoře nikdy nedostanou,“ konstatoval Keller pro ParlamentníListy.cz. „Francouzští sociologové porovnali příjmové rozdíly v rámci střední vrstvy. Čili v rámci pětašedesáti procent populace řadící se ke stření vrstvě porovnali rozdíl v příjmu mezi těmi příslušníky střeních vrstev, kteří berou nejméně a těmi, kteří berou nejvíc,“ uvedl Keller příklad. strana 12 ORL číslo 201311 Střední vrstvy a bohatí? Centimetry proti kilometrům Podle něj pak rozdíl v ročním příjmu mezi spodní hladinou střední třídy a těmi, kteří v rámci této třídy berou nejvíce, znázornili sociologové úsečkou dlouhou jeden metr. „A teď tyto příjmové rozdíly porovnali s majetkovými rozdíly mezi skutečně bohatými a středními vrstvami, které mají příjmy jenom z profesní činnosti – ze zaměstnání. Zatímco ti skutečně bohatí mají ve Francii ze zaměstnání jenom sedm procent svých příjmů. Třiadevadesát procent svých příjmů mají z obrovských majetků,“ podotkl sociolog ještě na vysvětlenou. „Takže to sociologové porovnali. A spor mezi nimi vznikl v tom, jestli skutečně velká bohatství začínají ve vzdálenosti osm nebo třináct kilometrů od té metrové úsečky střední třídy. To je společnost nesouměřitelnosti a celá idea demokracie spočívá na tom, že nerovnost nesmí přejít v nesouměřitelnost,“ dodal Keller varovně. Nejsme v demokracii, funguje tu feudalismus „Demokracie je možná při nerovnosti, pokud ti nahoře jsou za neschopnost ohroženi pádem a ti schopní můžou jít nahoru. Ale demokracie dlouhodobě nemůže fungovat na nesouměřitelnosti. Na nesouměřitelnosti fungoval feudalismus. Kdy, ti, kteří byli urození, byli z úplně jiného světa, a ti pod nimi se mohli snažit každý den. Mohli dělat šestnáctky, ale stejně se mezi ty urozené nedostali,“ shrnul sociolog lapidárně společenský systém. předpisují už, koho si vezmou za manželku manžela, aby se nedělily ty obrovské majetky,“ popisuje jak to chodí ve Francii, sociolog s jasným odkazem na to, že jde o celosvětovou záležitost. Too Many Years Of Lies from Mossadeq to 9/11 Paul Craig Roberts Bohatí jsou kolektivističtí, ostatním ordinují individualismus „Všichni ti bohatí si naprosto přesně uvědomují své zájmy a chovají se přesně tak, jako si myslel Marx, že se bude chovat proletariát. Uvědomují si, že jsou zvláštní třída, a hájí naprosto své zájmy a všechno ostatní tomu podřizují. A těm pod sebou, té střední třídě, a těm úplně dole, říkají, ať se individuálně snaží každý sám za sebe,“ předestřel posluchačům paradox doby Keller. „Čili ti nahoře se chovají kolektivisticky a ty dole vybízejí k tomu, aby si v neustálém individuálním soupeření navzájem sráželi šance. To je úplně ideální způsob. Rozděl a panuj, na to se přišlo už dávno,“ dodal sociolog skepticky. K tomu poznamenal, že individualistickým přístupem středních a nižších vrstev se asymetrie obrovsky umocňuje . „Protože tady máte proti kolektivismu individualismus. Nikdo není tak individualistický, jako levičáci. Pravice je méně individualistická, než levice,“ uzavřel Jan Keller s poznámkou, že právě tuto otázku rozvine více v knize Posvícení bezdomovců, kterou chystá. „Tam chci ukázat, co čeká střední vrstvy." http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/Keller-Odtrhl-se-vrsek-pyramidyneschopni-zustavaji-na-spici-238404 Washington has been at war for 12 years. According to experts such as Joseph Stiglitz and Linda Bilmes, these wars have cost Americans approximately $6 trillion, enough to keep Social Security and Medicare sound for years. All there is to show for 12 years of war is fat bank balances for the armament industries and a list of destroyed countries with millions of dead and dislocated people who never lifted a hand against the United States. The cost paid by American troops and taxpayers is extreme. Secretary of Veteran Affairs Erik Shinseki reported in November 2009 that “more veterans have committed suicide since 2001 than we have lost on the battlefields of Iraq and Afghanistan.” Many thousands of our troops have suffered amputations and traumatic brain injuries. At the Marine Corps War College Jim Lacey calculated that the annual cost of the Afghan war was $1.5 billion for each al-Qaeda member in Afghanistan. Many US and coalition troops paid with their lives for every one al-Qaeda member killed. On no basis has the war ever made sense. Washington’s wars have destroyed the favorable image of the United States created over the decades of the cold war. No longer the hope of mankind, the US today is viewed as a threat whose government cannot be trusted. „Dnes se na bázi těch obrovských planetárních peněz vyvinula novodobá šlechta. Francouzští sociologové dokázali, že ona žije naprosto kolektivisticky. Mezi těmi třemi sty nejbohatšími francouzskými rodinami není žádný individualismus. Oni dětem http://orl.bloger.cz strana 13 ORL číslo 201311 The wars that have left America’s reputation in tatters are the consequence of 9/11. The neoconservatives who advocate America’s hegemony over the world called for “a new Pearl Harbor” that would allow them to launch wars of conquest. Their plan for conquering the Middle East as their starting point was set out in the neoconservative “Project for the New American Century.” It was stated clearly by Commentary editor Norman Podhoretz and also by many neoconservatives. The neocon argument boils down to a claim that history has chosen “democratic capitalism” and not Karl Marx as the future. To comply with history’s choice, the US must beef up its military and impose the American Way on the entire world. In other words, as Claes Ryn wrote, the American neoconservatives are the “new Jacobins,” a reference to the French Revolution of 1789 that intended to overthrow aristocratic Europe and replace it with “Liberty, equality, fraternity,” but instead gave Europe a quarter century of war, death, and destruction. Ideologies are dangerous, because they are immune to facts. Now that the United States is no longer governed by the US Constitution, but by a crazed ideology that has given rise to a domestic police state more complete than that of Communist East Germany and to a warfare state that attacks sovereign countries based on nothing but manufactured lies, we are left with the irony that Russia and China are viewed as constraints on Washington’s ability to inflict evil, death, and destruction on the world. The two pariah states of the 20th century have become the hope of mankind in the 21st century! As Oliver Stone and Peter Kuznick prove in their book, The Untold History of the United States, the American government has never deserved its white hat reputation. Washington has been very successful in dressing up its crimes in moralistic language and hiding them in secrecy. It is only decades after events that the truth comes out. For example, on August 19, 1953, the democratically elected government of Iran was overthrown by a coup instigated by the US government. Sixty years after the event declassified CIA documents detail how the secret CIA operation overthrew a democratic government and imposed Washington’s puppet on the people of Iran. The declassified documents could not have spelled it out any clearer: “The military coup that overthrew Mossadeq and his National Front cabinet was carried out under CIA direction as an act of U.S. foreign policy, conceived and approved at the highest levels of government.” http://www.cnn.com/2013/08/19/po litics/cia-iran-1953-coup In the 21st century Washington is attempting to repeat its 1953 feat of overthrowing the Iranian government, this time using the faux “green revolution” financed by Washington. When that fails, Washington will rely on military action. If 60 years is the time that must pass before Washington’s crimes can be acknowledged, the US government will admit the truth about September 11, 2001 on September 11, 2061. In 2013, on this 12th anniversary of 9/11, we only have 48 years to go before Washington admits the truth. Alas, the members of the 9/11 truth movement will not still be alive to receive their vindication. But just as it has been known for decades that Washington overthrew Mossadeq, we already know that the official story of 9/11 is hogwash. No evidence exists that supports the government’s 9/11 story. The 9/11 Commission was a political gathering run by a neoconservative White House operative. The Commission members sat and listened to the government’s story and wrote it down. No investigation of any kind was made. One member of the Commission resigned, saying that the fix was in. After the report was published, both http://orl.bloger.cz co-chairmen of the Commission and the legal counsel wrote books disassociating themselves from the report. The 9/11 Commission was “set up to fail,” they wrote. NIST’s account of the structural failure of the twin towers is a computer simulation based on assumptions chosen to produce the result. NIST refuses to release its make-believe explanation for expert scrutiny. The reason is obvious. NIST’s explanation of the structural failure of the towers cannot survive scrutiny. There are many 9/11 Truth organizations whose members are high-rise architects, structural engineers, physicists, chemists and nano-chemists, military and civilian airline pilots, firemen and first responders, former prominent government officials, and 9/11 families. The evidence they have amassed overwhelms the feeble official account. It has been proven conclusively that World Trade Center Building 7 fell at free fall which can only be achieved by controlled demolition that removes all resistance below to debris falling from above so that no time is lost in overcoming resistance from intact structures. NIST has acknowledged this fact, but has not changed its story. In other words, still in America today official denial takes precedence over science and known undisputed facts. On this 12th anniversary of a false flag event, it is unnecessary for me to report the voluminous evidence that conclusively proves that the official story is a lie. You can read it for yourself. It is available online. You can read what the architects and engineers have to say. You can read the scientists’ reports. You can hear from the first responders who were in the WTC towers. You can read the pilots who say that the maneuvers associated with the airliner that allegedly hit the Pentagon are beyond their skills and most certainly were not performed by inexperienced pilots. You can read David Griffin’s many books. You can watch the film produstrana 14 ORL číslo 201311 ced by Richard Gage and Architects & Engineers for 9/11 truth. You can read the 9/11 Toronto Report, International Hearings on 9/11. http://www.amazon.com/9-11TorontoReport/dp/1478369205/ref=sr_1_1? s=books&ie=UTF8&qid=1376960447 &sr=11&keywords=The+Toronto+Report You can read this book: http://www.international.to/index.p hp? option=com_content&view=article&i d=9319:hijacking-americas-mind-on911-counterfeitingevidence&catid=66:oped&Itemid=15 1 give-away that 9/11was a false flag event. The government did not want any investigation, because the government’s cover story cannot stand investigation. Actually, you do not need any of the expert evidence to know that the US government’s story is false. As I have previously pointed out, had a few young Saudi Arabians, the alleged 9/11 hijackers, been capable of outwitting, without support from any government and intelligence service, not only the CIA and FBI, but all sixteen US intelligence services, the intelligence services of Washington’s NATO allies and Israel’s Mossad, the National Security Council, NORAD, the Joint Chiefs of Staff, Air Traffic Control, and defeat Airport Security four times in one hour on the same morning, the White House, Congress, and the media would have been demanding an investigation of how the National Security State could so totally fail. Common everyday experiences of Americans refute the government’s story. Consider, for example, selfcleaning ovens. How many American homes have them? Thirty million? More? Do you have one? Instead, the President of the United States and every government office fiercely resisted any investigation. It was only after a year of demands and rising pressure from the 9/11 families that the 9/11 Commission was created to bury the issue. No one in government was held accountable for the astonishing failure. The national security state was defeated by a few rag tag Muslims with box cutters and a sick old man dying from renal failure while holed up in a cave in Afghanistan, and no heads rolled. The total absence from the government for demands for an investigation of an event that is the greatest embarrassment to a “superpower” in world history is a complete The government could rely on the mega-media corporations in whose hands the corrupt Clinton regime concentrated the US media. By supporting rather than investigating the government’s cover story, the media left the majority of Americans, who are sensitive to peer pressure, without any support for their doubts. Effectively, the American Ministry of Propaganda validated the government’s false story. Do you know what temperature selfcleaning ovens reach? The selfcleaning cycle runs for several hours at 900 degrees Fahrenheit or 482 degrees Celsius. Does your selfcleaning oven melt at 482 degrees Celsius. No, it doesn’t. Does the very thin, one-eighth inch steel soften and your oven collapse? No, it doesn’t. Keep that in mind while you read this: According to tests performed by NIST (National Institute of Standards and Technology), only 2% of the WTC steel tested by NIST reached temperatures as high as 250 degrees Celsius, about half the temperature reached by your selfcleaning oven. Do you believe that such low temperatures on such small areas of the WTC towers caused the massive, thick, steel columns in the towers to soften and permit the collapse of the buildings? If you do, please explain why your self-cleaning oven doesn’t weaken and collapse. In Section E.5 of the Executive Summary in this NIST report http://www.nist.gov/customcf/get_p df.cfm?pub_id=101019 it says: “A method was developed using microscopic observations of paint cracking to determine whether steel members had experienced temperatures in excess of 250 degrees C. http://orl.bloger.cz More than 170 areas were examined . . . Only three locations had a positive result indicating that the steel and paint may have reached temperatures in excess of 250 degrees C.” Analysis of steel “microstructures show no evidence of exposure to temperatures above 600 degrees C for any significant time.” In section 3.6 of the NIST report http://www.nist.gov/customcf/get_p df.cfm?pub_id=101019 NIST states: “NIST believes that this collection of steel from the WTC towers is adequate for purposes of the investigation.” How did these truths get out? My explanation is that the NIST scientists, resentful of the threat to their jobs and future employment opportunities and chaffing under the order to produce a false report, revealed the coerced deception by including information that their political masters did not understand. By stating unequivocally the actual temperatures, NIST’s scientists put the lie to the coerced report. The melting point of steel is around 1,500 degrees C. or 2,600 degrees F. Steel can lose strength at lower temperatures, but the NIST scientists reported that only a small part of the steel was even subjected to moderate temperatures less than those obtained by the self-cleaning oven in your home. If you need to think about this a bit more, obtain a copy of The Making of the Atomic Bomb by Richard Rhodes. Have a look at the streetcar in photo 108. The caption reads: “The Hiroshima fireball instantly raised surface temperatures within a mile of the hypocenter well above 1,000 degrees F.” Is the streetcar a melted lump of steel? No, it is structurally intact, although blackened with burnt paint. Washington would have you believe that steel that survived intact the atomic bomb would melt from low temperature, short lived, isolated office fires. What do you think of a government that believes that you are that stupid? strana 15 ORL číslo 201311 Who would support a government that lies every time it opens its mouth? The three WTC buildings that were destroyed were massive heat sinks. I doubt that the limited, short-lived, low temperature fires in the buildings even warmed the massive steel structures to the touch. Moreover, not a single steel column melted or deformed from softening. The columns were severed at specific lengths by extremely high temperature charges placed on the columns. On this 12th anniversary of 9/11, ask yourself if you really want to believe that temperatures half those reached by your self-cleaning oven caused three massive steel structures to crumble into dust. Then ask yourself why your government thinks you are so totally stupid as to believe such a fairy tale as your government has told you about 9/11. http://www.paulcraigroberts.org/20 13/09/10/too-many-years-of-liesfrom-mossadeq-to-911/ NSA a GCHQ mají klíče od vašeho elektronického podpisu Jiří Nápravník Čtenáři, kteří dávají přednost politicky korektním a vyváženým zprávám mne mohou nařknout, že ten nadpis je bulvární. Jejich problém. Těm ostatním chci vysvětlit, že informace, které zveřejnil The Guardian naprosto přesně vystihují možnosti špičkově vybavených technologických firem, pracovišť státních úřadů, ale i teroristických skupin. Zmínku o teroristech vysvětlím dál. Možná si ještě vzpomenete nebo můžete nalézt na Internetu příběh Phila Zimmermanna, který napsal program PGP a dal jej volně k použití, tím umožnil i běžným uživatelům šifrovat své e-maily, soubory. To bylo v letech 1991–1993. Kroky Phila Zimmermanna se nelíbily úřadům USA a obvinili jej z nedovoleného vývozu vojenské technologie, protože šifrovací algoritmy tehdy spadaly pod stejná omezení jako vývoz F16. Po několika letech úřady svoji žalobu stáhly a zrušily i omezení spojená s vývozem šifrovacích algoritmů jako například RSA, DES, AES, atd. Vysvětlení jsou dvě, buď USA chtěly podpořit bezpečnost na internetu (proč ale netlačí na Microsoft kvůli děravým Windows), nebo naopak již v té době měly „klíče“ k šifrovacím algoritmům. Já osobně se přikláním k možnosti, že USA již před rokem 2000 měly nástroje, jak dešifrovat komerční, na internetu běžně používané algoritmy. Samozřejmě, že prolamování šifrování vyžaduje velmi kvalifikované matematiky (kryptoanalytiky) nebo velmi výkonné počítače. Nejlepší je mít k dispozici oboje, odborníky, výkonné počítače a ještě vlastní kolonku ve státním rozpočtu. Osobně mám ale vyzkoušené, že pro některé úkoly může stačit i velmi výkonný počítač a hrubá síla, tedy postup, kdy k nalezení hesla vyzkoušíte všechny možnosti. Před několika lety se na mne obrátili vyšetřovatelé PČR s tím, že mají problém s jednou zašifrovanou flash pamětí (přesněji jeden velký soubor zašifrovaný PGP) a nikdo ze státních úřadů a znalců si s tím nevěděl rady. Nebudu vás zdržovat popisováním detailů. Využil jsem svých kontaktů a získal svolení využít o víkendu velmi výkoný stroj (podobně výkonný stroj v ČR tehdy nebyl). V pátek v noci jsme zapnuli hledání a v sobotu večer jsme heslo skutečně měli. Prostě výkon HPC serveru s 512 procesory byl znát. Tehdy jsem si z toho odnesl dvě zkušenosti: za prvé, že v rámci PČR a celé státní správy ČR není parta, kte- http://orl.bloger.cz rá by byla schopna takový úkol splnit a dále jsem si potvrdil skutečnost, že šifrovací algoritmy, i když se říká, že jsou bezpečné, tak je možné je porazit a nejsou k tomu potřeba nějaké špičkové znalosti šifrování (matematiky a kryptoanalýzy), stačí velký výpočetní výkon. Agentury jako jsou americká NSA nebo britská GCHQ mají odborníky, techniku i peníze. Takže úkol, který nám trval téměř 30 hodin, budou oni zvládat za výrazně kratší bodu. To, že NSA a GCHQ dokáží dešifrovat elektronickou poštu a další dokumenty posílané prostřednictvím internetu, je vážný zásah do soukromí uživatelů. V případě prostého sledování provozu na internetu to bylo vážné, ale když to přirovnám ke klasické poště, tak se jednalo o pročítání vzkazů napsaných na pohlednicích. Sice se to nemá, ale každý doručovatel se občas podívá, kde byl jeho soused na dovolené, kdo mu to píše, apod. V případě schopnosti dešifrovat e-maily i jakékoliv další soubory a druhy komunikace se jedná vlastně o rozlepování obálek a otvírání balíků. Takže se v kombinaci s prostým sledováním provozu jedná o mnohonásobně vyšší zásah do soukromí. Jenže se to děje na území USA a evropské, potažmo české vnímání soukromí a ochrany osobních údajů tam neplatí. Takže s tím, co provádí NSA a GCHQ, nic nezmůžeme. Můžeme změnit naše chování, můžeme změnit používané programy a internetové služby. Informace zveřejněná listem The Guardian obsahuje ještě jedno vážné upozornění. Tím je spolupráce NSA a GCHQ s výrobci šifrovacích zařízení a programů. Spolupráce má být zaměřena na vytvoření slabiny v konkrétním programu nebo vytvoření zadních vrátek, které umožní snazší dešifrování e-mailu nebo jiného souboru. Opět se jedná o informace, o kterých se čas od času šeptalo již mnoho let, ale pokud nemáte možnost důkladně prozkoumat konstrukci (zdrojové kódy) programu, tak vám nezbývá než důvěřovat nebo hledat jiné řešení. Tím jiným řešením může být využívání služeb, které mají data uložená v ČR, hledat a začít používat šifrování, které používá jiné algoritmy, než jsou ty, které obsahují programy amerických firem. A současně na americké výrobce začít konečně tlačit, strana 16 ORL číslo 201311 aby otevřeli své zdrojové kódy k důkladné kontrole. I v počítačích, i pro americké firmy musí platit „Důvěřuj, ale prověřuj!!“. Kroky NSA a GCHQ jsou na jednu stranu jasné. USA a Velká Británie se snaží udržet si technologickou i zpravodajskou nadvládu jak v reálném světě, tak také v kyberprostoru. Tato činnost má několik vážných dopadů. Prvním je fakt, že vlády i občané spřátelených zemí jsou špehováni podobně jako teroristé a další nepřátelé USA a Velké Británie. Dále, prostřednictvím propracovaného PR a marketingu jsou vychováváni „odborníci“ na kyberbezpečnost, kteří nemají vlastní názor a opakují fráze získané z jednoho zdroje a tyto polopravdy pak šíří mezi běžné uživatele. Posledním a nejvážnějším rizikem je to, že pokud dokázal Ed Snowden vynést a zveřejnit informace o tom, jak funguje sledování internetu, tak je velmi pravděpodobné, že se najde jiný zaměstnanec agentury nebo externí firmy, který vynese informace o tom, jak zneužívat zadní vrátka do zašifrovaných souborů, firewallů, atd. Teď už zbývá jenom doufat, že takový člověk nabídne informace o slabinách v šifrování a v bezpečnostních programech nejdříve novinářům a neobrátí se na obchodníky s drogami nebo přímo nějakou teroristickou skupinu. Ed Snowden otevřel pandořinu skřínku internetu a nic okolo bezpečnosti počítačů a sítí nebude jako dříve. P.S. Pokud by chtěl někdo ze státní správy místo alibistického zákona o kybernetické bezpečnosti opravdu a systematicky řešit bezpečnost eGovernmentu a kritické infrastruktury, tak ať napíše. Mé dosavadní zkušenosti s kyberbezpečností ČR jsou alarmující. http://napravnik.blog.ihned.cz/c160614380-nsa-a-gchq-maji-klice-odvaseho-elektronickeho-podpisu Pinochet nám vzal nejlepší léta života v masivní mučírnu. Armáda sem svážela vězně a můj strýc si těmito zvěrstvy prošel spolu s ostatními oběťmi. Jaké máte na tu dobu vzpomínky? Přesně před čtyřiceti lety provedl generál Augusto Pinochet státní převrat v Chile a zavedl zde vojenskou diktaturu, během které byly mučeny a zabíjeny tisíce lidí. O tom, jak vypadal život za diktatury, zda Pinochet opravdu přivedl Chile k prosperitě a proč jej někteří lidé v Česku chválí, vyprávěl ekonom Rodrigo Vázquez, který žije a pracuje v Praze. Byl jsem malé dítě, v hlavě mi utkvěly spíš záblesky. Vzpomínám si na letadla bombardující prezidentský palác, na strýčka, kterého jsme byli navštívit, na mou tetu, se kterou jsme se loučili, když prchala ze země. A vybavuje se mi scéna, jak mi můj otec nařizuje, ať nechodím k oknům – venku se střílelo, a šance, že vás trefí vojáci, byla tedy dost vysoká. Pamatuji si, že můj otec křičel a byl velmi nervózní. Vaši rodiče nebyli pronásledováni? Můžete se krátce představit? Jmenuji se Rodrigo Núñez Vázquez a narodil jsem se v Chile. Když 11. září 1973 proběhl vojenský převrat, bylo mi šest let. Má rodina patřila k té části chilské společnosti, která byla za diktatury perzekvována, případně nucena emigrovat. Můžete se o vaší rodině vyjádřit konkrétněji? Moje rodina podporovala demokratickou socialistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho, kterou Pinochet svrhl. Rodiče byli socialisté, ale nebyli prosovětští – například ostře nesouhlasili s vpádem sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Mí blízcí pracovali jako novináři, státní úředníci, učitelé nebo univerzitní profesoři. Když Pinochet provedl puč, část mé rodiny z Chile uprchla. Nejhůře ze všech dopadl strýc z otcovy strany, jenž byl uvězněn a odvlečen na nechvalně známý Národní stadion v Santiagu de Chile – nejdůležitější fotbalový stadion v hlavním městě, který se po převratu proměnil http://orl.bloger.cz Nějaký čas je sledovala tajná policie, ale nebyli až tak významní. Má matka byla učitelka a otec pracoval jako novinář. I když podporoval Allendeho, nikdy nepsal o politice, dělal reportáže o každodenním životě, především o kriminalitě. To ho zachránilo. Nicméně v novinách, kde pracoval, se už nikdy nemohl dostat do vyšších pozic. Věděl, že je kvůli své dřívější podpoře socialistů na černé listině a že zůstane řadovým novinářem, který si bude muset dávat pozor na to, co píše. Nebyla to žádná legrace. Žili jsme v době velkého a všudypřítomného strachu z tajné policie. Dodnes mám kvůli tomu z policie strach. Jak vypadal převratu? život v Chile po Několik let jsme doma vůbec nemluvili o politice. A taky jsme nemohli poslouchat žádnou kvalitní hudbu. Byl to velký rozdíl oproti šedesátým létům, kdy v Chile nastal boom skvělé rockové a folkové hudby. Jenže tohle všechno s nástupem Pinocheta skončilo. Progresivní hudba byla zakázána. Známější socialisticky smýšlející zpěváci byli buď zabiti, anebo skončili v emigraci. Asi nejznámější obětí byl zpěvák Victor Jara, který byl mučen a zavražděn na Národním stadionu. Další oblíbené kapely jako třeba Inti Illimani byly v době Pinochetova puče na zahraničním turné, takže měly štěstí. Někteří umělci vytvořili undergroundové hnutí, ale to působilo v ilegalitě. Televizi a rádio místo toho zaplavil naprosto stupidní pop. Umělci museli deklarovat loajalitu k novému režimu, zpívat banální písně a podobně. strana 17 ORL číslo 201311 Zní to povědomě – připomíná to nejtěžší léta normalizace v Československu, jenže v mnohem brutálnější podobě… Pinochet přirozeně nemohl pronásledovat všechny, kdo smýšleli jinak. Zaměřil se na politické vůdce a osobnosti, ale obyčejným lidem i tak dokázal život hodně znepříjemnit. Například vyhlásil výjimečný stav. Několik let jsme nesměli vycházet po setmění z domovů a báli se, že nás za porušení zákazu zastřelí. Pro generaci mých rodičů to bylo těžké, protože byli zvyklí chodit do divadel, na koncerty nebo do kabaretů. Kabarety byly v Chile zvlášť populární, navštěvoval je skoro každý. Chile bylo ovlivněno kulturou hippies a šedesátými léty, jenže pak přišla temná éra. Pinochet a jeho lidé byli spojeni s velmi konzervativními proudy v katolické církvi a živou kulturu v podstatě zabili. Zaváděli jakousi „morální revoluci“ a vnucovali lidem novou konzervativní ideologií. Kultura se začala probouzet až v osmdesátých letech. Vy jste v sedmdesátých a osmdesátých letech dospíval a studoval. Jaké pro vás bylo žít v tak sešněrovaném prostředí? Musíte si uvědomit, že Chile je jedna z nejkapitalističtějších zemí na světě. Vše bylo zprivatizováno, včetně školství, takže veřejné školy jsou podfinancované a mimořádně špatné. Jen díky úsilí svých rodičů jsem se dostal na katolickou střední školu, kde studovaly děti ze střední třídy, a pak i na univerzitu, ale nemohl jsem studovat, co jsem chtěl. Chilské univerzity jsou soukromé a školné je opravdu vysoké. Musíte studovat obory, jako je ekonomie, právo, medicína nebo geologie, jinak nemáte šanci školné splatit. A málokdo vám v takovém případě půjčí. Chtěl jsem studovat hudbu, ale musel jsem jít dělat obchod. Mí rodiče a starší příbuzní přitom mohli studovat na kvalitních veřejných školách a dostali díky tomu lepší práci. Jinak by dál žili v chudobě. Chudí jsou díky tomu opravdu chudí; nežijí v panelácích jako v Česku, ale v chatrčích z krabic a plechů. Jak to vypadalo univerzitě? Vezměte si soukromé penzijní pojištění. Jeho autorem je jeden z Pinochetových lidí, ekonom José Piñera. Tento systém, který je prý populární u mnoha ekonomů v Česku, spočívá v tom, že odvádíte deset procent ze své mzdy do soukromého penzijního fondu. Ze zákona povinně. Když je vám pětašedesát let, ve fondu vám podle vašeho zdravotního stavu vypočítají, kolik let budete ještě žít, a podle toho vám rozdělí vaše naspořené peníze. To si ale můžete spořit sám, nepotřebujete k tomu žádný fond, jehož vedení si přijde na pěkné zisky. Vše samozřejmě závisí na výši vašeho platu. V Chile neexistuje solidarita. Pokud jste bohatý, můžete si dovolit kvalitního doktora, krásný pokoj v nemocnici, vše pro vás funguje dobře. Ale to se týká jen patnácti procent populace. Zbytek jde do nemocničního pokoje po deseti patnácti lidech. na chilské Měl jsem strach, který si v sobě dál nesu. Na univerzitě byli tajní agenti, které Pinochetův režim posílal špehovat studenty. Nikdy jste nevěděl, jestli váš spolužák není Pinochetův voják. Musel jste si dávat velký pozor, nemohl jste si se spolužáky povídat otevřeně. Své názory jsem pochopitelně byl nucen skrývat a jediní přátelé, které jsem měl, byli aktivisté, s nimiž jsem koncem osmdesátých let organizoval demonstrace. Stal jste se aktivním odpůrcem Pinochetova režimu? Byl jsem politicky aktivní, i když nás na začátku bylo málo. Měl jsem tajnou přezdívku a organizoval protesty a stávky. Bylo to dost nebezpečné. Pokud by mě chytili, mohli mne mučit a zabít. Někteří mí spolužáci skončili ve vězení, jeden se odtamtud nikdy nevrátil. Nicméně osmdesátá léta byla v něčem volnější. Pinochetova vláda ukončila výjimečný stav a schválila novou ústavu. Když jsme dostali trochu víc svobody, snažili jsme se ji proti Pinochetovi využít a zbavit se ho. Ale armáda a policie proti nám tvrdě zasahovala. I konec osmdesátých let byl velmi drsný. Řada lidí byla zavražděna, například někteří přátelé mého otce. Řada novinářů a dalších postav v Česku si s Pinochetem dodnes spojuje boj proti sovětskému komunismu nebo oživení chilské ekonomiky. Co byste jim vzkázal? Jsou tito lidé ochotni přinést jakoukoli oběť kvůli ekonomice? Umírající ženy a děti, čtyřicetiprocentní chudobu, zničení odborů, čtyřsetprocentní inflaci… Tyto věci nemůžete provádět v demokracii. Chilský ekonomický „zázrak“ je mýtus. S Pinochetem přišla známá parta ekonomů, kteří studovali v USA a jimž se přezdívá „Chicago Boys“. Přebudovali zemi pro sebe a vládnoucí oligarchii tak, aby jim to umožnilo vydělávat co nejvíce peněz. Po letech drsných hospodářských experimentů rozdělili zemi na dvě části: pro bohaté a chudé. http://orl.bloger.cz Jak v Chile fungují zprivatizované veřejné služby? A Pinochet jako bojovník proti komunismu? Předně, Chile bylo před Pinochetem demokratickou zemí. Prezident Allende nechtěl zavést žádnou diktaturu. Probíhaly tu normální volby. Lidé mohli svobodně rozhodnout, zda budou chtít pokračovat s Allendem, nebo s někým jiným po volbách, které se – a to je dobré připomenout – tehdy plánovaly. Takže lidé by za normálních okolností vyjádřili, co chtějí. Často se připomíná, že v Chile nefungovala ekonomika. To je pravda, ale o tom, co bude dál, měli rozhodnout občané. Pinochet nezachránil nikoho před ničím, byl to oportunista, který se dostal k moci s využitím těch nejbrutálnějších metod. Allendeho vláda byla v době puče zcela bezbranná, nemohla se proti chilské armádě bránit. A nikde se neskrývali žádní sovětští nebo kubánští vojáci. Chilské hospodářství přesto dodnes někteří publicisté či ekonomové staví na odiv jako vzor. K tomu mohu říci jediné. Osmdesát procent lidí ve vedoucích pozicích v Chile pochází z pěti elitních středních škol. Zdůrazňuji, středních strana 18 ORL číslo 201311 škol, ne univerzit. O vašem osudu je rozhodnuto ve třinácti letech a vše závisí na výši konta vašich rodičů. O zbylých dvacet procent pozic soupeří lidé, jako jsem já. To opravdu nezní příliš demokraticky, i když Pinochet je už dávno pryč. Existuje ještě nějaké Pinochetovo dědictví? Pinochetova diktatura okradla lidi, jako jsem já, o nejlepší roky života. Přijde mi, že lidé, kteří tvrdí, že Pinochet ozdravil chilskou ekonomiku, mají fašistické sklony. Můžete provádět jakékoli hospodářské experimenty, libovolně privatizovat, zvyšovat nebo snižovat daně a podobně. Ale k tomu nepotřebujete demokracii. Podívejte, sám jsem vystudovaný ekonom, ale jak bych mohl něco takového obhajovat. Pinochet zavedl kapitalistickou diktaturu. Chtěl především obohatit sám sebe a své přátele, nedělal to pro blaho země nebo kvůli něčemu podobnému. Koneckonců, v Česku dnes vidím řadu podobných trendů: slabé odbory, bývalá vláda prosazovala privatizaci veřejného sektoru. Ano, i tak se můžete přiblížit dnešnímu Chile. Opravdu chcete něco podobného? Výroky některých českých osobností o Pinochetovi a jeho diktatuře: Marek Benda, poslanec PS PČR za ODS: „Generál Pinochet dokázal vzít na svá bedra odpovědnost za jednání, na kterém zajisté bylo mnoho sporného, které ovšem zachránilo Chile před hrůzami komunismu.“ (http://euportal.parlamentnilisty.cz/A rticles/1106-pinochet-muz-kteryzachranil-svou-zemi-pred-hruzamikomunismu.aspx) Roman Joch, politik, publicista a bývalý poradce premiéra ČR v oblasti lidských práv: „Demokraticky zvolený prezident Allende (demokraticky byl zvolen i Hitler) v létě 1973 vládl neústavně a v Chile se schylovalo ke komunismu. Generál Pinochet uskutečnil převrat, nastolil autoritativní režim, který později plně demokratizoval, a tak zachránil zemi před komunistickým totalitarismem.“ (http://euportal.parlamentnilisty.cz/P rintArticle/902-augusto-pinochetnikoli-beze-cti.aspx) Martin Vopěnka, spisovatel a nakladatel: „Pro národní ekonomiku i budoucnost země se bohužel jeví jako výhodnější ta cesta, kterou kdysi zvolil chilský generál Pinochet. Velmi nepopulární cesta, při které se armáda chopí absolutní moci v zemi a mnoho lidí na to těžce doplatí, někteří dokonce i životem. (…) V případě chilského scénáře jde v podstatě o to, že země, jejíž lid pozbyl schopnosti racionálně rozhodnout o své budoucnosti, projde desetiletím nepříjemné diktatury, která se později pod tlakem mezinárodního společenství, ale také přirozeným vývojem začne drolit, až ji konečně vystřídá vytoužená demokracie.“ (http://www.sinagl.cz/postrehy-akomentare/1854-recky-soumrak.html) Petr Placák, novinář, spisovatel a bývalý disident: „Vojenská junta nezaváděla ten typ chybné sociální nebo národní ideologie či vymývání mozků, které známe ze všech fašistických nebo komunistických režimů. Naopak, junta jmenovala do vlády prominentní liberální ekonomy, kteří postavili ekonomiku této země na nohy.“ (http://www.praguepost.com/archive scontent/15003-pinochet-s-regimemight-not-have-been-all-bad.html) http://a2larm.cz/2013/09/rozhovors-rodrigem-vazquezem-o-zivote-zapinocheta/ Český expert popsal "špinavou" roli USA v Sýrii a jinde: Vraždí se nevinní Podle odborníka na mezinárodní vztahy Daniela Solise nejde v angažování Spojených států v Sýrii o jejich snahu o mír a zničení chemických zbraní, ale o ropu, snahu oslabit Írán a Čínu a hájit zájmy Izraele. http://orl.bloger.cz Jde prý o architekturu Nového světového řádu, kdy by svět ovládaly finanční elity, které dnes ovládají USA. Kvůli svým zájmům rozpoutávají války a ničí statisíce a miliony lidských životů a spojují se i s teroristy. Otázku chemických zbraní podle Solise USA zneužívají pro své intervenování v Sýrii a pro její případné napadení. Podobně jako v Iráku, kde se zbraně hromadného ničení v době intervence proti Saddámu Hussajnovi nenašly, má falešné obvinění Sýrie z použití chemických zbraní opět ospravedlnit americkou agresi. A Clean Break: Eretz Israel Existuje dlouhodobý plán USA, jak posílit vládu Spojených států a Izraele nad oblastí Blízkého východu. Důvod je zřejmý: Jsou zde obrovská naleziště ropy a zemního plynu. Američanům vadí, že mezi Íránem a Čínou se staví plynovody a ropovody, které mají pokrýt čínskou poptávku. Čína v Barmě a Pákistánu kvůli tomu buduje i přístavy. „Je v zájmu určitých kruhů, které lze nazývat sionistické, již od dvacátých let dvacátého století, vybudovat Velký Izrael, který se měl rozkládal od Nilu až po Eufrat. Čili by kromě dnešního Izraele zabíral část dnešního Egypta, Jordánsko, Libanon, Sýrii, část Saúdské Arábie a asi polovinu Iráku. Tyto staré myšlenky neztratily v určitých kruzích na své relevanci. Když byl poprvé zvolen premiérem Izraele Benjamin Netanjahu v roce 1996, který je jím již potřetí, vznikl dokument s názvem A Clean Break, který hovoří o tom, jaký způsobem je nutné zabezpečit rozvoj tohoto Velkého Izraele,“ řekl ParlamentnímListům.cz Solis. Za dokumentem A Clean Break stojí neokonzervativec Richard Perle z administrativy George Bushe ml., který se rovněž podílel na Projektu pro nové americké století, který má zajistit vůdčí úlohu USA ve světě. USA strana 19 ORL číslo 201311 podle Solise chtějí překreslovat hranice států Blízkého východu. Izrael se potřebuje zbavit spojenců Íránu, aby ho mohl napadnout „Podle dostupných údajů bylo v Sýrii nalezeno obrovské naleziště ropy, zásoby snad ještě větší, než jsou dnes v Saúdské Arábii. Takže jak tento fakt, že Sýrie má velké zásoby ropy, tak i to, že Írán soupeří se Saúdskou Arábií, spojencem USA, ve vývozu ropy, a s Katarem ve vývozu zemního plynu, vedou k angažmá USA v Sýrii. Sýrie je navíc spojencem Íránu. Katar i Saúdská Arábie financují islámské teroristické bojůvky v Sýrii společně s dalšími západními zeměmi včetně USA. V Egyptě se také začaly množit výzvy k útoku na Sýrii spíše gerilovými prostředky, a to v dobách, kdy Mursí z Muslimského bratrstva byl ještě u moci. Asi týden před tím, než byl Mursí svržen, probíhala konference Muslimského bratrstva, které se zúčastnili různí exponenti Ál-Kajdy a kde znělo, že by Egypťani měli bojovat v Sýrii,“ vysvětluje Solis. Podle Solise chtějí USA a Izrael eliminovat Írán, Sýrii a Hizballáh v Libanonu: „Dlouhodobý úder Izraele na Írán nemůže proběhnout do té doby, dokud bude Sýrie bojeschopná a jako spojenec Íránu by provedla odvetu proti Izraeli společně s Hizballáhem v Libanonu. Takže se snaží salámovou metodou odstranit jednotlivé soupeře. V Clean Break se píše, že první krok je odstranění Saddáma Hussajna a podmanění Iráku, druhý krok je neutralizace Sýrie za pomoci Jordánska a třetí krok je vytvořit například Kurdistán a úplně překreslit hranice. Všechno jde podle toho plánu.“ Útok na Írán má oslabit a destabilizovat Činu jako soupeře USA „Zničení Íránu je prioritou pro zbrzdění ekonomického růstu Číny, která je největším věřitelem USA. Pokud by Čína spadla do recese, tak by bylo mnohem jednodušší tam provést nějakou barevnou revoluci a dosadit tam režim povolný USA a Novému světovému řádu. Pokud bude Čína v recesi a chaosu, těžko může aspirovat na supervelmocenské posta- vení, které možná Čínu čeká. V USA totiž hrozí hospodářský kolaps a zavedení totalitní diktatury, ke které se ostatně blíží. Někteří analytici to vidí tak, že Spojené státy melou z posledního a toto je projev poslední agónie impéria,“ říká Solis. Podle Solise došlo prý v Sýrii již zhruba k patnácti chemickým útokům. Ty mají být casus belli, důvodem k válce, pro Spojené státy. „Prezident Obama totiž před rokem, dvěma prohlásil, že červenou linií pro zásah USA v Sýrii je použití chemických zbraní. Čili, když si USA připravily záminku pro zásah v Sýrii, tak již nezbývalo než použít chemické zbraně. A kdo je použil? Cui bono? Bašár Asad by musel být šílenec, kdyby dal Spojeným státům takovou lacinou záminku.“ Chemické zbraně jako záminka. Jako v Iráku „Ruská federace pečlivě monitoruje situaci v Sýrii. Ministr zahraničí Lavrov sdělil, že Rusko má k dispozici satelitní snímky, které dokazují, kdo naposledy použil ty chemické zbraně. Prezident Putin řekl, že kdyby se prokázalo, že oficiální vláda použila chemické zbraně, tak podpoří útok na Sýrii. Toto mohl Putin jako spojenec Sýrie říct jedině v okamžiku, kdy má jistotu, že syrská vláda chemické zbraně nepoužila,“ říká Solis. Podle něho ale řada fotografií, které byly použity jako důkazy, že k chemickému útoku došlo, jsou nevěrohodné: „Na fotkách je vidět, že slunce stojí lidem nad hlavou, zatímco k útoku mělo dojít ráno. Čili je zjevné, že docházelo k mediální manipulaci. Dokonce některé rodiny z Latakie, kde došlo k obrovskému vyvražďování alavitů a kde bylo islamisty, které podporují USA, podřezáno až tisíc lidí, svědčily, že zmizelo mnoho dětí a některé děti na těch obrázcích z toho plynového útoku ty rodiny poznaly. To znamená, že ty mrtvé děti nepocházely z oblasti, kde mělo k chemickému útoku dojít, ale byly tam přivezeny od alavitů. Toto všechno se ví.“ tajné služby saúdské absolutistické monarchie, byl 31. července přijat prezidentem Ruské federace, Vladimírem Putinem, aby si, s plnou podporou Spojených států amerických, koupil ruskou náklonnost ve více než dvouletém útoku na syrskou suverenitu, kterého finálním motivem pro Saúdy může být jen ovládnutí ropných nalezišť v oblasti a vyšachování svého největšího konkurenta, Íránu, ze hry. Putin ho ale odkázal do patřičných mezí. Odmítl vyvražďování syrského vlivu ve jménu nadnárodních ropných korporací a velmocí,“ říká Solis. Spojené státy americké v celém příběhu podle něho hrají velmi špinavou roli: „Celé to bylo ale připravováno mnohem dříve, než se Barack Obama stal prezidentem USA. Ale v popisu práce amerických prezidentů je páchat delikty proti mezinárodnímu právu.“ USA podporují islámské teroristy Solis připomíná, že USA sice používají rétoriku boje proti terorismu, ale samy v Sýrii financují a zbraněmi zásobují islámské teroristy a odnože ÁlKajdy: „Rétorika Spojených států je, že podporují takzvané dobré rebely, ale v Sýrii žádní dobří rebelové nejsou, protože teroristické organizace hlásící se k Ál- Kajdě infiltrovaly Svobodnou syrskou armádu a veškeré sekulární elementy z ní vraždami, atentáty a únosy odstranily. Armáda rebelů je nyní pod totální kontrolou islámských teroristů.“ Američané cvičí v Jordánsku a Turecku teroristické jednotky rebelů, aby svrhli vládu Bašára Asada. Teroristé podporovaní Američany jsou podle Solise známí svou brutalitou, kdy civilistům, křesťanům či zastáncům sekulárního režimu podřezávali hlavy. „Státní pošťáky házeli spojenci USA z devátého patra budov a jásali nad tím. Stříleli popeláře, které považovali za sluhy veřejné správy. Odhady mrtvých jsou statisíce.“ Putin se odmítl upsat ďáblu Jestli je Asad diktátor, je jím i Obama Solis hovoří i o roli Ruska. „Šedá eminence nadnárodního korporátního fašismu, kníže Bandár bin Sultan, šéf Solis připomíná, že do Asadovy vlády vstoupili i opoziční politici z voleb http://orl.bloger.cz strana 20 ORL číslo 201311 2012 a že vláda Bašára Asada má mandát z demokratických voleb: „Bašár Asad je vykreslován jako diktátor, přitom má mandát z demokratických voleb. Pokud je on vykreslován jako diktátor, můžeme jako diktátora označit i Baracka Obamu.“ Nemůže ale Izraeli uškodit, že Sýrii ovládnou islamisté, kteří jsou proti Státu Izrael a proti sionismu? „Jde o složitou zpravodajskou hru. Ale pro Izrael a USA není problém se s těmi islamisty, poté, co za ně vykonají špinavou práci, vypořádat a eliminovat je v rámci boje proti terorismu. Takže Spojené státy zjistí oficiálně – teď dělají, že to nevědí – že Syrská svobodná armáda je ovládána islamisty, a zasáhnou pak i proti nim. Islamisti jsou pro ně užiteční idioti. Víme, že v Afghánistánu byl Taliban také spojenec USA, ale když nepovolil stavbu plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu, tak pod záminkou nevydání Usámy bin Ládina, kterého Taliban vydat nakonec chtěl, přesto došlo k útoku na Afghánistán.“ USA zničí Sýrii stejně jako Libyi Podle Solise má Sýrie účinné chemické zbraně, které jsou velmi ničivé. A toho se Izraelci obávají kvůli svému případnému útoku na Írán a syrské odvetě. Saúdská Arábie je sice protiizraelská a odmítá sionistický režim, ale vyhovuje jí, že Izrael chce napadnout Írán, který je druhým největším dodavatelem ropy Číně. Solis říká, že Sýrie se blíží k tomu, jak to po intervenci USA dopadlo v Libyi: Ke kmenové válce, vraždění, rozpadu země a hospodářskému rozvratu, kdy zahynulo přes dvě stě tisíc lidí během „osvobozování“ Američany. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/kauzy/Cesky-expert-popsalspinavou-roli-USA-v-Syrii-a-jindeVrazdi-se-nevinni-285275 Česká pravice ve věku tržní civilizace Veronika Sušová-Salminen Česká pravice je už skoro čtvrt století nositelem myšlenky, že volný trh vyřeší více méně vše a že regulace a silný stát představují ohrožení pro společnost „svobodných jednotlivců“. Neoliberalismus, respektive některé jeho prvky, představují základ pravicové ideologie a politiky i v České republice. Česká pravice je tak součástí globálního politického projektu, který představuje zcela konkrétní zájmy. V českém kontextu můžeme mluvit o tom, že tento globální projekt má konkrétní lokální důsledky, se kterými se dnes česká společnost musí potýkat. Neoliberalismus se začal ve světě prosazovat před čtyřiceti lety. Jeho základem je víra ve volný trh a důraz na soutěž, které postupně kolonizují veškeré sociální vztahy a mají vést k vytvoření ideální neoliberální společnosti a státu. Neoliberalismus představuje v podstatě triumf radikálně pojatého kapitalismu, který odmítl keynesiánský kompromis mezi kapitálem a prací. Neoliberalismus dnes nepředstavuje už politiku kompromisu, ale daleko spíše politiku diktátu. Jeho sociální základna je ale velmi úzká a představuje ji v tom nejobecnějším smyslu nadnárodní kapitál (především nadnárodní korporace). Jak podotýká David Harvey, jde tu přitom o to obrátit a kontrolovat tok bohatství zdola nahoru, což činí z neoliberálního projektu v podstatě další formu ekonomického predátorství či dobývání renty na úkor společnosti, a to do slova a do písmene. ZDE Česká „nová pravice“ se stala hlavním agentem postkomunistické transformace, která proběhla imitací neoliberálních pouček dovezených a přejatých ze Západu a za souhlasu většiny české společnosti. Také na Západě to byla pravice, kdo neoliberalismu poskytl politickou platformu. Zatímco „stará pravice“ byla politickou silou, která se snažila konzervovat spolehttp://orl.bloger.cz čenská privilegia a moc určitých skupin obyvatelstva (šlechta, církev a později buržoazie či kapitál), „nová pravice“ bojuje za návrat privilegii nadnárodního kapitálu (nezaměňovat s domácími a lokálními živnostníky, drobnými a středními podnikateli!) v době post-keynesiánské (či post-socialistické), a to globálně. Transformace měla ale zároveň potvrdit nadvládu neoliberálního kapitalismu nad alternativami (tj. třetí cestou a socialismem). Všechno a všichni mají cenu Součástí postkomunistické transformace v rámci neoliberální mantry minimálního státu se stala komercionalizace a de fakto i částečná privatizace veřejných statků, jako je zdravotnictví (lidské zdraví), sociální služby (lidská důstojnost), (národní) kultura a vzdělání. D. Harvey hovoří v této souvislosti o procesu akumulace zbavením majetku („accumulation by dispossession“), který představuje klíčový soubor neoliberálních praxí, jež vedou k redistribuci bohatství (především přesun různých forem společného, kolektivního či státního vlastnictví do soukromých rukou) a příjmů. ZDE Logika efektivity, a tedy ziskovosti, byla přenesena i na stát. Ten opustil oblast veřejných statků a přepustil ji volnému trhu a soutěži a jejich neúprosné logice (viz dnešní byznys se sociálním bydlením a exekucemi). Přitom právě tyto oblasti jsou kostrou pro legitimizaci moderního a demokratického státu jako společenské instituce, jejímž cílem je organizovat život společnosti ve prospěch celku a udržovat společnost v určité rovnováze. Bez zdravotní péče dostupné všem, bez sociálních služeb pro všechny, bez kultury a vzdělanosti přístupné všem, nebo alespoň většině, se integrační spoje společnosti a pocity identifikace se státem stále umenšují. Bez nich se moderní stát stává více méně represivním orgánem k udržení pořádku a společnost se vyprazdňuje. Náklady kapitálu platí stát Deregulovaný volný trh (kapitál bez mantinelů) a slabý stát vede k vytváření nových celospolečenských nákladů. Pod heslem úspor a „méně strana 21 ORL číslo 201311 státu“ dochází k dalšímu plýtvání, které má ale daleko závažnější lidskou a morální dimenzi. K těmto nákladům patří například ekologické důsledky (např. znečištění prostředí a devastace krajiny jako důsledky vytváření zisků) či důsledky na zdravotním stavu populace (např. selhávání v dohledu nad potravinami a nad čistotou vzduchu jako důsledek vytváření zisku) se stále větším počtem závažně nemocných. Tyto morální a etické náklady ale „neplatí“ kapitál, ale celá společnost. Logika trhu stojí také za nezaměstnaností. Nezaměstnanost znamená, že trh nemá pro určité lidi uplatnění, protože jejich zaměstnávání mu brání v zisku. Hlavní náklady tu nese opět nezaměstnaný, stát a celá společnost. „Normální je pracovat“ Receptem ODS a TOP 09 jako dvou představitelů české interpretace neoliberalismu je rétorika, která shazuje odpovědnost na jednotlivce. Nemoc, stáří, ztráta práce, diskriminace - ať rasová nebo genderová – nízké a nedůstojné penze – to všechno jsou věci za které nese odpovědnost jednotlivec. Na stáří a nemoc se máme připravit. Práci si máme najít. Platíme daně a sociální pojištění, ale pravice nám sděluje, že na důchod pro nás už prostě nezbude. Postarat se o rodiče máme také sami. Tato rétorika vytrhává jednotlivce ze společnosti a společnost popírá jako kontext, který každého z nás ovlivňuje. Selhání jsou individuální, nikoliv systémová. „Normální je pracovat“, hlásá volební program TOP 09 a nijak se nezajímá o to jestli práce je či o jakou práci se vlastně jedná. Neoliberálové mají největší obavy z toho, aby tito lidé „nezneužívali“ podporu státu, který musí šetřit a nemůže si přece dovolit platit lenochy, asociály, Romy a další „černé pasažéry parazitující na sociálním systému“ (volební bod ODS). Celý systém je uzpůsoben s ohledem na „nebezpečí zneužití“, které je vydáváno za normu, podle které je celý systém přestavěn. K tomu přidává strategii, která staví „úspěšné“ proti „sockám“ a solidaritu personalizuje: přece já nebudu platit na ty lenochy. Solidární pomoc je „brzdou“ v cestě k ideálně tržní společnosti samostatných, za sebe a svoje rodiny odpovědných (samozřejmě především finančně odpovědných) svobodných jednotlivců. Celá tato argumentace zastírá jednu podstatnou skutečnost, a to, že je to ve skutečnosti nadnárodní kapitál, co žije na úkor druhých – různě, hierarchizovaně, ale přesto. Tržní svoboda Víra v trh má další důsledky. Na prvním místě je to skutečnost, že se víceméně všechny oblasti lidského a společenského života převádí do ekonomické řeči. Neoliberálové například tvrdí, že člověk by měl jít studovat takový obor, který mu zajistí pracovní místo. Jinými slovy, vzdělání a studium nejsou otázkami osobního rozhodnutí, talentu a zájmů, ale záležitostí potřeb trhu a nutnosti soutěže. Svobodu jednotlivce do značné míry obsahově určuje trh. Zcela obdobně lze chápat i argument o školném, kde má finanční spoluúčast motivovat. Tento názor v podstatě počítá s tím, že všechno, co je tzv. zadarmo, toho si lidé neváží, popřípadě to vytváří prostor pro parazitismus. Peníze jsou považovány za nejlepší disciplinační prostředek a motivaci. Jak řekl exprezident Klaus, v případě školného jde o „investici do své ceny na trhu práce“ a studium zdarma je svého druhu parazitování. V pozadí je ale jiná skutečnost – další komercionalizace vzdělání, faktická rezignace státu na podporu vzdělání a vědy, rezignace na jiné cíle vzdělání a vědy než je „obsluha“ trhu, proměna studenta v zákazníka, který za svoje peníze očekává konkrétní služby, a vytvoření dalšího prostoru pro soukromý byznys se studentskými půjčkami. Solidární podílení se na veřejném je parazitování, protože už nejde o celek, ale jen a jen o jednotlivce. Neoliberální svoboda na http://orl.bloger.cz prvním místě reguluje a vytváří podnikatele z každého člověka. Rozděl a panuj a politika bez alternativ? Neoliberalismus se poučil z předchozích neúspěchů svého soupeření s levicí a socialismem. V zájmu kapitálu je kontrola společnosti a její dynamiky tak, aby bylo možné pokračovat v maximalizaci zisků kapitálu pomocí akumulace zbavováním majetku. Je to strategie, která stojí na snaze o rozdělování a prevenci kolektivního odporu proti radikálnímu kapitalismu, taktika umrtvení pospolitosti, solidarity a pocitu příslušnosti k celku, nebo sociální skupině či třídě. Homo economicus, který je jeho produktem, je „podnikatel“, ať dělá cokoliv. Výsledkem je sociální izolace a rozptýlení a především oslabení zájmové politiky, které mimo jiné umožňuje sociální prostorové rozšíření výroby (často mimo továrny). Thomas Lemke si všiml ale ještě jednoho znaku neoliberalismu, kterým je to, že neoliberalismus vytváří společenskou realitu, o které tvrdí, že už vlastně existuje. Tím dochází k tomu, že ho považujeme za „normu“, za něco daného. ZDE V postkomunistických společnostech je toto pozorování zvlášť zajímavé vzhledem k normativnímu vztahu těchto společností k Západu jako modelu. Česká „nová pravice“ má přes dvacet let poměrně širokou voličskou základnu, která ale zdaleka neodpovídá její sociální základně, ale spíše neoliberální identitě podnikatele, podtržené často kulturně-symbolicky. Reálnou sociální základnou soudě podle zájmů, které pravice prosazuje, je velmi úzká skupina obyvatelstva v České republice a nadnárodní kapitál. Jedná se o lidi, kteří nikdy nebudou potřebovat ostatní k tomu, aby se mohli léčit, mohli si najít práci, mohli podnikat nebo se mohli vzdělávat a prožít normální důchod. O lidi, kteří se mohou kdykoliv sbalit a odejít za hranice, aniž by to jakkoliv změnilo jejich životní styl a úroveň. Všichni ostatní, včetně malých a středních živnostníků, ji v parametrech, které dnes představuje, volí strana 22 ORL číslo 201311 proti svým zájmům. Toto konstatování ale zdaleka neznamená, že by dnešní levice (včetně té české) představovala plnohodnotnou zájmovou alternativu proti neoliberalismu a nadvládě nadnárodnímu kapitálu. V důsledku krize levice, která je součástí neoliberalizace společnosti, představuje jen měkčí, ke kompromisu směřující, variantu neoliberalismu „s lidskou tváří“. To ale rozhodně neznamená, že by levice jako taková neměla potenciál k tomu alternativy hledat, formulovat a prosazovat. Jen se musí v labyrintu neoliberalismu znova najít. http://blisty.cz/art/70148.html Jan Keller pro DR: Navrhuji poslat na Bakalu exekutora Navzdory protestům horníků mluvčí OKD v úterý oznámil, že se vlastník rozhodl uzavřít důl Paskov. O práci tak může přijít až tři tisíce lidí. O sociálních a ekonomických dopadech na region jsme hovořili s Janem Kellerem. Důl Paskov na Frýdecku-Místecku skončit až v roce 2018. Ponese-li náklady útlumu jen firma OKD, zavře důl k 31. prosinci 2014. Svůj krok společnost zdůvodňuje nerentabilitou. O dopadech uzavření dolu na region jsme hovořili se sociologem Janem Kellerem. hypotéky V poslední části své dva roky staré knihy Nová sociální rizika prezentujete sociologické šetření o sociálně-ekonomické situaci obyvatel v Moravskoslezském kraji. Jak byste výstupy z šetření shrnul pro ty, kteří knihu nečetli? Jednalo se o reprezentativní výzkum obyvatel Ostravy, nikoliv celého kraje. To je důležité. Lidé, kteří v posledních dvou dekádách zbohatli, se z velké části z Ostravy vystěhovali do předhůří Beskyd a Jeseníků. V Ostravě zbyly především střední vrstvy a příjmově nižší vrstvy. V důsledku toho budou krachovat restaurace, menší obchody a další služby. Tady už jsou ve hře desetitisíce pracovních míst. Počet lidí, kteří půjdou s životní úrovní dolů, musíte vynásobit rodinnými příslušníky. Snadno z toho může vzniknout lavina bankrotů pro drobné podnikatele a předlužení pro domácnosti. Když si střední vrstvy vymezíme pomocí určitého intervalu mediánu příjmu, zjistíme, že jsou výrazně chudší, než je zvykem v zemích na západ od nás. Stačí jim ubrat pár tisícovek a klesnou mezi nižší vrstvy. Právě to dnes akutně na Ostravsku hrozí. Zajímavost z výzkumu. Ti, kdo příjmově patří do středních vrstev, bydlí v panelácích, zatímco příjmově nižší vrstvy mají mnohem častěji svůj domek. Jsou to lidé, často bývalí havíři, kteří si ho postavili ještě v minulém režimu. Dnes nemají velmi často peníze a domky jim chátrají. Příslušníci středních vrstev je od nich nemohou odkoupit, protože jejich příjem jim sice umožňuje nakupovat a trávit dovolenou o něco lépe než nižším vrstvám, na pořízení nového bydlení bez drastického zadlužení však nemají. Mluvčí OKD v úterý večer oznámil, že se společnost New World Resources rozhodla uzavřít důl Paskov. Jen několik hodin předtím proběhla demonstrace horníků, kteří proti plánům svého zaměstnavatele protestovali, podle odhadů se jí zúčastnilo okolo tří tisíc lidí. Pokud se bude stát podílet na sociální - tedy dotované - těžbě, může Společnost OKD včera večer oznámila úmysl uzavřít důl Paskov. Těžba prý není rentabilní. O práci tak může přijít okolo tří tisíc lidí. Co to pro ně a jejich rodiny bude znamenat? Jsou to vesměs lidé mladší, mnoho z nich má hypotéky, které by byli schopni splácet, pokud by jim práce zůstala. Jestliže o ni přijdou, mohou čekat exekutora. I v případě, že budou rekvalifikováni, čeká je zpravidla nižší příjem, ze kterých mnozí z nich http://orl.bloger.cz neutáhnou. Nejde však jen o ty, kdo pracují na dole Paskov. Na šachty jsou navázány další provozy, které budou v případě uzavření dolů rovněž utlumeny. To už se bude týkat podstatně většího množství lidí. Předseda hornických odborů Jaromír Pytlík včera řekl, že zavření dolu je katastrofa, ale sociální těžba by mohla být východiskem. Naopak česká pobočka Greenpeace vyzvala vládu, aby peníze dala přímo horníkům a nikoli Bakalovi. Podle ekologů stát nesmí utopit šest miliard ve ztrátových uhelných dolech. „Na dole Paskov pracuje 2,5 tisíce lidí. Pokud jim vláda rozdělí uvažovaných 6 miliard přímo, dostane každý z nich 2,4 miliónů korun. Tato jednorázová pomoc by jim umožnila začít nový život – rozjet vlastní podnikání, doplnit si vzdělání, či nalézt práci jinde,“ tvrdí Jan Rovenský z Greenppeace. Rusnokova vláda bude o situaci jednat dneska. Co by podle vás měla učinit? Myslím si, že oba ty nápady mají vážné slabiny. Pokud rozdáte peníze přímo lidem, pak z nich část uhradí hypotéky a další dluhy, které nadělali v domnění, že o práci nepřijdou. Konkrétně na dole Paskov jim ještě nedávno slibovali udržení provozu na dalších minimálně dvacet let. Zadlužili se tedy v dobré víře. Jiní naletí různým podvodníkům, protože finanční gramotnost není všeobecně rozšířena. Málokdo začne podnikat, protože při očekávaném poklesu kupní síly budou mít problémy i podnikatelé už zkušení a zavedení. Takže zbude možnost vystěhovat se a hledat práci jinde. To regionu příliš nepomůže. Sociální těžba by byla férová vzhledem k horníkům. Znamenala by ale, že stát Bakalovi věnuje z peněz dastrana 23 ORL číslo 201311 ňových poplatníků prostředky, za které si pořídil zpravodajské servery, financoval před posledními volbami všechny tři strany Nečasovy vlády a provozuje s velkou slávou Havlovu knihovnu, zatímco Ostravsko nevzkvétá. Navíc by to byl precedens, na který by se odvolávali ostatní velcí podnikatelé, kteří by si svých zisků užívali až do krachu svých firem tak pompézně jako Zdeněk Bakala. Co by měla vláda učinit, aby se z Ostravy nestal Detroit, to je těžká otázka. Pokud by bylo možno v kapitalismu odepsané regiony zachránit, udělali by to přece už dávno v Detroitu. Já bych navrhoval poslat na Bakalu exekutora a z výnosů jeho majetku hradit sanaci regionu. Proč má chodit exekutor jenom do domácností horníků, zatímco k uhlobaronům, co prohospodařili firmu, kterou jim stát daroval, ho nepustí? Hrozící sociální nepokoje jako reakce na plánované uzavření dolu se kryjí s předvolebním obdobím. Mohou podle vás nějakým způsobem ovlivnit volební výsledek v regionu? A jaké očekáváte návrhy řešení od politické elity zprava doleva? Tipoval bych, že výrazně vzrostou hlasy pro neparlamentní strany a pro ultrapravici. Sociální demokracie, která na Ostravsku vždy triumfovala, by měla rychle něco vymyslet, aby nezažila volební výprask. Co se týče očekávaných návrhů na řešení: Pravice bude zdůrazňovat, že není ekonomické zachraňovat firmy, které jsou prodělečné. Řekne to však nahlas až po volbách, aby nepřišla o hlasy. Do voleb se bude omezovat na kritiku levice, za to, že nemá řešení. uplynuly od privatizace dolů. Prosím čtenáře, aby mi nenadávali do cyniků. Pouze konstatuji, jak to chodí v regionu, kde žiji. Jak vidíte vývoj regionu nikoli pouze v příštích týdnech či měsících, nýbrž i ve středně- a dlouhodobém horizontu. V čem podle vás spočívá naděje na zlepšení sociálních a ekonomických poměrů na Ostravsku? Ostravsko nemůže fungovat bez průmyslové výroby. Ideální řešení je zmodernizovat zdejší průmyslové kapacity a orientovat je na vývoj a výrobu věcí s vysokou přidanou hodnotou. V tomto ohledu se ovšem už ztratilo čtvrt století, tedy celá jedna generace. Mladší a vzdělanější se během té doby z Ostravy a okolí odstěhovávají. V důsledku toho se Ostrava mění v město lidí starších a méně kvalifikovaných. Obávám se, že situace zneužijí ti výrobci, kteří nechtějí investovat do ekologizace výroby. Postaví nás před volbu: buď tady budeme my špinit a vy budete mít z čeho platit nájmy a to nejnutnější, anebo si můžete jit svobodně zažádat o sociální dávky. Nezapomínejte, že žijeme v kapitalismu. Já jsem takovýto druh parazitního systému nechtěl a stále si myslím, že po pádu minulého režimu se promrhala velká šance vymyslet něco humánnějšího a zároveň funkčnějšího, než je to, co nám naordinovali. Ptejte se na řešení těch, kteří udělali z naší země ráj pro Bakaly. http://denikreferendum.cz/clanek/1 6424-jan-keller-pro-dr-navrhujiposlat-na-bakalu-exekutora Levice bude požadovat, aby se záchrany regionu zúčastnil také Bakala. Protože ho však k tomu nikdo nemůže donutit, nakonec nasype do dolů peníze daňových poplatníků, aby jejich útlum zpomalila o několik let. Tím se problémy načas zmírní, takže strany odprava až doleva zapomenou na to, že se po dalších volbách za čtyři roky krize opět projeví naplno. Ty čtyři roky se promrhají tak, jako se promrhalo těch zhruba deset, které Zpráva pro české politiky před volbami Květa Pohlhammer Lauterbachová Nejmocnější banka světa, centrální banka všech centrálních bank, Banka pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji (BIS) fakticky oznamuje další krach finančního systému. Ve své právě zveřejněné čtvrtletní zprávě označila současnou situaci za mnohem horší než před pádem Lehman Brothers. Stejná banka přišla ještě v červnu 2013 s oním geniálním plánem na záchranu bank prostřednictvím střadatelů bail-in, což je návrh nejenom věrolomný a nemorální, nýbrž katastrofální. Viz článek Bankovní únos Evropy II. Plánované vyvlastnění střadatelů prostřednictvím systému bail-in postihne hlavně střední třídu a zejména všechny penzisty, kteří si spořili na stáří. A naopak uchrání ty největší žraloky, kteří už své jmění dobře převedli a ukryli včas do jiného, než finančního typu majetku. Tento článek stojí znovu za přečtení, abychom si uvědomili, jak poslušné jsou EU elity a jak rychle dokázaly tento zoufalý nápad schválit pro eurozónu. 1. Fiat money ničí svět http://orl.bloger.cz strana 24 ORL číslo 201311 Zřejmě bankéřům nedošlo, že ani veškeré úspory tohoto světa nespasí měnu, která si tiskne peníze z ničeho, ve formě fiat money. Americký FED oznamuje prostřednictvím všech dnešních hlavních médií, že bude neomezeně tisknout peníze dál a Evropská centrální banka bude dělat totéž. Centrální bankéři ztratili kontrolu nad toky dluhů. Jenže mají ještě větší strach ze zastavení tisku peněz, protože to by asi velmi brzo způsobilo pád jejich finančního letadla. Nikdo nechce planetárně přiznat, že je hlupák, nebo dokonce podvodník, a to na úkor celých vlád, USA a EU. Proto centrální banky chmurně pokračují ve stávající politice tzv. „kvantitativního uvolňování“. Může politika tisknutí bezcenných papírků postavit na nohy hospodářství? Podobný blábol přivádí jen trochu informovaného daňového poplatníka k pláči. Přesto média neustále omílají tuto zázračnou mantru. Vždyť centrální bankéři do nynějška nedělali nic jiného. Dluhy vesele stoupají, investiční banky mají pořád vysoké zisky. Jenže úměrně s touto devastující politikou bank stoupá i nezaměstnanost a podniky krachují jeden za druhým. Nabízená likvidita za téměř nulové sazby pro banky pomohla finančnímu kasinu, aby o to rychleji točilo ruletu a zvedalo sázky. Šéf FEDU se rozhodl na varování BIS nereagovat a poslal USA na cestu Výmarské republiky. Jenže zasaženi budou i všichni ostatní, a to velmi citelně. Američanům je to zřejmě jedno, protože od nynějška platí známé bankovní heslo: „Bližší košile než kabát“. Podle některých expertů, kteří byli dřív již činní v BIS, lze očekávat obrovské problémy centrálních bank, které drží dolarové rezervy. Centrální banky Itálie, Francie, Velké Británie a Japonska by mohly utrpět ztráty ve výši 15-35 % HDP svých zemí. 2. Co bude dál? Na E-republice jsme již několikrát psali, že proti zastavení této laviny se neudělalo vůbec nic. Neexistuje žádná přísná kontrola kapitálových toků, žádná přísná regulace a rozdělení investičního a klasického komerčního bankovnictví. Ztroskotalo úsilí o zavedení Tobinovy daně z finančních transakcí. Díky perfektnímu lobbingu londýnské City byl dokonce označen za nezákonný i poslední zoufalý pokus zakázat spekulativní prodeje nakrátko a prázdné prodeje. Kdo jsou vlastně všichni ti geniální a dobře placení centrální bankéři? Podíváme-li se blíže, jedná se o dvě skupiny: první jsou ekonomové teoretici, věrní svým dogmatickým, životu nebezpečným ekonomickým teoriím, například Ben Shalom Bernanke, profesor ekonomie z Harvardu a dnes šéf amerického FEDu. Druhá sorta jsou investiční bankéři pocházející z líhní bank jako Goldman Sachs. Viz šéf Evropské centrální banky Mario Draghi nebo šéf britské centrální banky Mark Carney. Jedni se drží svých teorií, druzí zase chrání zájmy elitního klubu investičních bankéřů. Co však mají společné: reálná ekonomika je jim naprosto vzdálená a životy lidí jsou jim ukradené. „Zachraň se tedy, kdo můžeš!“ Centrální banky přiznávají, že už nedokážou zastavit krach. Země BRICS se již připravily a šíitské režimy nyní v bojují v Sýrii s Ruskem, Íránem a Čínou o právo vyvážet ropu mimo dolar. Nejhorší dopady se týkají především západní Evropy a rozvojových zemí. ECB hloupě vsadila na stejnou cestu do záhuby jako dolar, protože Evropu zradily její bankéřské elity. A stejné elity vnutily dolarové dluhy a úvěrovou lichvu rozvojovým zemím. Čeští politici hlásají na volebních billboardech, že bude líp, nebo že dají tuto zemi do pořádku. To udělal Fidész a Viktor Orbán v Maďarsku, ale o tom se mimo náš web nikde nemluví. Tady není ani politik, ani strana, ani vize podobného reformního formátu. Rok 2014 a 2015 nebudou roky oživení, nýbrž roky velkých hospodářských otřesů. Podle toho by měly strany připravit své krizové plány. Jenže velké strany toho nejsou schopné. A nám voličům nezbývá, než se nějak spojit a vzájemně si začít pomáhat. Jako nyní v Řecku, Španělsku, Portugalsku a celé Jižní Americe s jejími indiánskými komunitními tradicemi. Proto se také těmto zemím tak podrobně věnujeme. http://news.erepublika.cz/article2104-Zprava-proeske-politiky-p-ed-volbami http://orl.bloger.cz Typ dnešní "čtvrté války" vedené USA a Západem Česká média si povšimla posledního incidentu mezi Venezuelou a USA, které USA nepovolily přelet venezuelského prezidentského speciálu nad Portorikem. Ironie tkví v tom, že Portoriko je bývalá kolonie USA, která kvůli placení daní odmítla status 51. státu USA, ale podržela si americké občanství. Protože česká média už musí v poslední době lavírovat mezi loajalitou k ruskému medvědovi a k americkému dolaru současně, jejich zahraniční zprávy začínají mít téměř objektivní charakter. Uvidíme, na kterou stranu je to zvrtne. 1. Americké důvody nevraživosti Incident není náhodný, protože americká vláda, CIA a Pentagon srdečně nesnášejí nově zvoleného prezidenta Nicoláse Maduru, nástupce diabolizovaného Hugo Cháveze. Mezi USA a Venezuelou již po desetiletí zuří tichá válka, která má úplně jednoduchý důvod: jde o ropu a další přírodní bohatství. Proto také byl USA poslední stát na americkém kontinentě, který po dlouhou dobu odmítal uznat těsně volební vítězství Chávezova nástupce. Příklad americké propagandy očerňující Venezuelu je zajímavý v tom, že podobný scénář se aplikuje na Írán a pochopitelně na Sýrii, kde USA již konfliktu strana 25 ORL číslo 201311 otevřeně vyhlásila a nepřímo se účastní bojů, stejně jako Rusko a Írán. Článek Chávezovo rozporuplné dědictví upozornil na dvě věci. Venezuela má jedny z nejbohatších ropných zásob na světě, které předtím bezostyšně vykrádaly západní těžební společnosti, hlavně ty z USA. Chávez skutečně zestátnil surovinové zdroje, část ze zisku rozdělil nejchudším obyvatelům, a tím zásadně pomohl domácí ekonomice. Další socialistické vymoženosti jsou bezplatné zdravotnictví, potravinová pomoc chudým a vládní pomoc zemědělcům. Venezuela se může chlubit 93 % alfabetismem, což je americký rekord, i pro USA. Mýtu chudého chlapce ovšem dosti odporoval Chávesův životní styl. Chávez si létal na vládní návštěvy v prezidentském speciálu od Airbusu za 65 miliónů dolarů, flirtoval se světem Hollywoodu a na svém prezidentském dvoře si platil nejdražší módní návrháře z Caracasu. Opozice mu právem vytýkala luxusní životní styl, který přerušila až zákeřná rakovina. Lidový hrdina dovedl žít na vysoké noze. 2. Válka čtvrtého typu Útoky proti USA, zestátnění nerostného bohatství předtím drancovaného cizími firmami a zavedení socialismu pro indiány představuje v očích neoliberálních jestřábů USA kombinaci hned několika smrtelných hříchů najednou. Útok na Rusy vyzbrojenou zemi není možný, převrat, teror, včetně pokusů o atentát na Cháveze a jeho nástupce se tzv. "opozičním silám" zatím nezdařil. Nezbývá než trvalý propagandistický boj, který má zajímavý charakter. Americká novinářka Eva Golinger-ová žije v Caracasu 20 let. Díky svému americkému zázemí a znalostí chávismu přímo u zdroje nazývá současný stav agrese válkou čtvrté generace . Podívejme se na strukturu této mediální mašiny. Cílem je vytvořit ve světové veřejnosti Pavlovův podmíněný reflex odporu proti socialistické venezuelské vládě. Média musí spojit Chávese a Maduru s následujícími jevy: • prodej drog (vyhodil ze země DEA , která se údajně spojila s narkomafií, aby svrhla Cháveze) • • • • • terorismus (podporuje levicové režimy ve světě a Kubu) diktatura (Chávez a jeho příznivci už příliš dlouho vládnou přes demokratické volby) závody ve zbrojení (Venezuela nekupuje americké zbraně, ale ruské, včetně nejlepších stíhaček SU-37) praní špinavých peněz (Venezuela stáhla do země zlaté zásoby, které spravovali zahraniční bankéři, viz náš článek Planetární hrnce zlata se daly do pohybu ) hrozba lokální bezpečnosti (spojením s Ekvádorem se vytvořil blok andských zemí, k němuž se postupně ad hoc přidávají další státy v některých otázkách). Až do roku 2004, kdy Chávez vyhrál celonárodní referendum o svém odvolání, následovaly i přímé vojenské akce proti jeho vládě. Vyjmenujme alespoň některé z let 2002-2005. • • • • • Pokus o státní převrat proti Chávezovi (2002); částečná hospodářská blokáda a průmyslové sabotáže; totéž se možná děje i dnes, viz exploze v hlavní rafinerii a blackouty sítě, ale ty mohou být způsobeny i špatným stavem "socialistické" infrastruktrury; poslední odtajněné dokumenty USA ukázaly, že tento typ průmyslové a ekonomické sabotáže nařídil prezident Nixon provést v Chile za vlády později svrženého presidenta Allenda; pokusy narušit volby a rozbít násilnými nepokoji volební systém v roce 2004 (tzv. guarimbas); masivní prezence amerických vojsk v regionu od roku 2006-2007. Kampaň očerňování má dvojí cíl. Jednak systematicky vytváří u světové veřejnosti obraz země "potížisty", o níž se musí jiné "dospělé" státy jako USA otcovsky starat s přísnou rukou. Interní válka pak najde v zemi opoziční jádro jako v Sýrii, tomu dodá http://orl.bloger.cz zbraně a mediálně vyvolá dojem, že v zemi konečně vypukla "demokratická revoluce", která daný "diktátorský" režim svrhne. A světová veřejnost s nemyslícími médii jako u někdy nás to v klidu zbaští, ani nemrkne. 3. Celkový přehled strategie čtvrtého typu války V posledních letech se USA strategie "čtvrtého typu války" daří v různých zemích více či méně úspěšně. Na rozdíl od přímé podpory místních diktátorských režimů (do 70.let) jde o mediálně připravený puč, který provedou žoldnéři, teroristé a místní povstalci. Ti společně, ale pod různými ideologickými hesly a záminkami rozvrátí daný stát, a tím umožní velmocím jeho faktické převzetí skrze ustavenou loutkovou vládu tzv. "demokratických sil". • • • • V Afghánistánu, Libyi a v Iráku byl původní režim kompletně svržen. Bushova "osa zla" byla nahrazena hrůzami občanské války a rozvratem státu. Viz tematické číslo Irák: deset let vraždění . V Sýrii vyšla pouze první část scénáře, kdy se podařilo povstalcům podporovaných režimy z Perského zálivu a USA ve spojení AlKájdou a lidojedy rozvrátit stát, ale nikoliv vyhrát "osvobozovací" válku. Viz analýzy "Fakta o Sýrii". V Jemenu a v Egyptě bylo třeba, aby roli "osvoboditele" sehrála armáda a nastolila klasickou vojenskou diktaturu. Viz naše články o těchto zemích. V Íránu se nepodařilo vůbec nic z interního rozvratu země. Vyspělá perská kultura je opřena o místní formu islámu; ideologie přinesená zvnějšku zde nezabírá; opozice v zemi není schopna uspět ve vezdejší formě demokracie, kterou obyvatelstvo přijímá za vlastní; země je ekonomicky nezávislá na dolaru. Zbývá jen externí ekonomická blokáda a mediální válka vytvářející u světové veřejnosti Pavlovův strana 26 ORL číslo 201311 slintací reflex negativně reagující na zemi "vyrábějící jadernou bombu". Jenže v poslední době (Jemen, Egypt) se vracíme do tzv. "třetí vlny" válek, které USA vedly na jihoamerickém kontinentě pod krycím názvem "Operace Kondor". Oficiálně vraždily od roku 1975 pravicové diktatury v Argentině, Chile, Uruguayi, Paraguayi, Bolívii a Brazílii, později se připojil Ekvádor a Peru. Politický útlak a vraždy proti tzv. "nebezpečí komunismu" neoficiálně řídila CIA. Není divu, že po demokratických revolucích nemá USA v těchto zemích dobrý zvuk. Několikrát jsme zmínili jméno amerického investigativního novináře jménem Jeremy Scahill a jeho nový film Dirty Wars , který popisuje tyto špinavé války Západu. Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu Václav Umlauf http://news.erepublika.cz/article2105-Typ-dne-nitvrte-valky-vedene-USA-a-Zapadem Francouzské literární salony pro odbornou veřejnost pochvalují knihu známého francouzského ekonoma "Thomas Piketty: Le capital au XXIe siècle " jako knižní událost letošního podzimu. Jeho metodickou analýzu nerovností v současném neoliberálním systému jsme používali v několika rozborech, viz např. článek Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce? nebo studii Distribuce státního bohatství v USA . O co jde v nové knize? Teze je naprosto jednoduchá: zabijácká forma kapitalismu 21. století způsobila, že je lépe žít z cizího než ze své vlastní práce (Mieux vaut hériter que mériter). Nashromážděné bohttp://orl.bloger.cz hatství určuje dnešní systém stejně jako za dob Otce Goriota , slavného to lakomce a ničitele lidských osudů z Balzacova románu. Francie se dnes stala zemí více či méně chudých rentiérů, stejně jako Velká Británie nebo USA, a to zejména díky stoupajícím cenám nemovitostí. Spekulativní bublina a pád hypoték v USA výmluvně ukazuje, jak je toto rentiérství křehké. Výsledek rentiérství je ovšem devastující pro ekonomiku země. Zisky z uloženého kapitálu přesahují zisky získané z poctivé práce a z investic do klasických způsobů podnikání. Jedině ty generují pracovní místa a zisk pro celou společnost. Celý tento neblahý vývoj začíná podle autora na přelomu 70. a 80. let. Dnes vrcholí rozvracením celých států kvůli dluhům a surovinám jako Řecko, Kongo, Libye nebo Sýrie. Společenský výsledek tohoto vývoje popisuje známý francouzský sociolog Pierre Bourdieu . Život z renty vytvořil skupinu vlastníků majetku a politicko-sociálního kapitálu podobnou feudální třídě velkostatkářů a prvních podnikatelů. Vznikají planetární či národní ghetta zbohatlíků na jedné straně a zchudlá místa či zbankrotovaná města jako Detroit na straně druhé. Viz naši dvojdílnou studii Vědomě placené daně a skryté výpalné . Výsledkem kapitalismu 21. století je zhroucení zakládajícího mýtu meritokracie, který tvoří základní ospravedlnění kapitalismu. Prostě už v současném systému bankovních a jiných rentiérů obecně neplatí, že kdo pracuje, podniká, přemýšlí a riskuje, ten si také v tomto systému více vydělá. Vydělávají jen ti, kteří už peníze a kapitál mají, ale nikoliv díky vlastní práci. Stačí se podívat na české politiky posledních deseti let, kteří odešli na svůj ekonomický výměnek, o politických a mafiánských kmotrech nemluvě. Kapitalismus vinou vládnoucí rentiérské třídy přišel ve 21. století o svůj zakládající mýtus, a tím i o své faktické dějinné ospravedlnění. U nás je tento nihilismus kapitalistických hodnot uspíšen rozkrádáním státu skrze tzv. neoneokoloniální systém koncesních zakázek. Viz hesla "neoneokolonialismus " a "koncesní stát " k odkazům na články estrana 27 ORL číslo 201311 republiky. Normální kapitalismus tady po sametu nikdy nevznikl, protože zde nebyl vybudován právní a politický systém, který by slušné podnikání po zásluze odměnil. Klíčovou hodnotu knihy mají zejména statistiky distribuce bohatství za poslední tři století, z nichž je jasně vidět celkový vývoj kapitalistického systému a jeho dnešní podoba. Autor připomíná, že pro politickou a pro teoretickou ekonomii byla distribuce bohatství základní ekonomickou otázkou v 19. století (Ricardo, Marx) i ve 20. věku (Kuznets). Dnešní mytická víra v ideologické floskule typu "neviditelná ruka trhu" jen ukazuje bídu myšlení současné ekonomie, podotýká Piketty. Jeho kniha je zajímavá spojením několika faktorů, které dokazují rozhled současných francouzských intelektuálů, včetně ekonomů. Mezioborový výzkum do sebe zahrnuje znalost historických souvislostí, filosofie, ekonomie a sociologie. Knihu zcela pochopitelně charakterizuje kritický osvícenský pohled na současné selhání ekonomického myšlení neoliberalismu. http://news.erepublika.cz/article2056-Pikettyaneb-Zhrouceni-zakladajiciho-mytukapitalismu http://orl.bloger.cz strana 28 ORL číslo 201311 Traktát o postmoderní hlouposti (De stultitia novissimorum) Václav Umlauf Pastevec Mojžíš vidí na poušti ve 2. tisíciletí př. Kr. hořící keř a dostává se mu božího zjevení, které založilo biblické židovství; Buddha v 5. stol. př. Kr. rozjímá pod fíkovníkem a přijde k osvícení, jež zakládá buddhismus; v Athénách 5. a 4. století působí zvláštní skupina řečníků jako Sókrates a myslitelů jako Platón a Aristotelés, kteří zakládají současnou podobu filosofie; kolem roku 30 umírá na Golgotě u Jeruzaléma Ježíš Nazaretský a po jeho smrti vzniká křesťanství; kolem roku 620 po Kr. dostává osvícení prorok Mohamed a následuje vznik islámu; roku 1517 Martin Luther píše teze o reformě křesťanské církve a zahajuje proces novověké reformace. Všechny tyto události mají společné dvě věci. V době svého vzniku nebyly ničím zvláštním. Buď tyto události vnímali pouze jejich autoři, nebo šlo v očích současníků o marginální věci nanejvýš lokálního významu. Ale dnes, s odstupem staletí a tisíciletí víme, že tyto události představovaly změny ve způsobu, jak nazíráme svět. Pozdější generace totiž viděly, že tyto události založily nové civilizace a kultury a staly se mezníkem, epochálním rokem „nula“, odkud se nová éra začala počítat. Křesťanský letopočet si vzal za základ nové epochy narození Krista, muslimové Hidžru neboli útěk Mohameda z Mekky do Mediny (622 po Kr.). Stejným způsobem může vědec nebo epistemolog vědy datovat hlavní objevy a vynálezy, které založily technickou civilizaci: první kamenné nástroje, rozdělávání ohně, pastevectví, zemědělství, objev kola. Podobně se můžeme soustředit na západní civilizaci od průmyslové revoluce na konci 18. století, kdy se objevily první moderní technologie umožňující hromadnou průmyslovou výrobu železa a oceli, průmyslového textilu, elektrické energie atd., jež vedly k současným letům do kosmu, počítačům a planetárnímu přenosu dat. I zde platí, že tyto objevy byly ve své době často podceňovány. Ale jejich působení bylo umožněno díky již etablovanému obrazu světa. Ten do sebe zahrnul vědu a technický um a nastolil civilizaci „globální vesnice“, ve které nyní žijeme. Příklady vzaté z oblasti náboženství a filosofie na jedné straně a z vědy a techniky na straně druhé ukazují, že filosof musí vyložit prolnutí dvou rozdílných pohybů ducha. V první fázi lidstvo nazírá novou konfiguraci světa skrze osvícené reformátory a vizionáře; ve druhé fázi vědci a technici vychází z této nově dané vize světa a realizují všechny možnosti, které jsou v ní implicitně dány. Jistěže by bylo možno namítnout, že je tomu právě opačně, ale toto je naše pracovní hypotéza. Vznik nového vidění světa je primární, protože zakládá novou dějinnou epochu. V ní se dává novým způsobem to, co „jest“, tj. co existuje a co je tím pádem viditelné, pochopitelné, manipulovatelné. Krize vzdělání a hodnot viděná z hlediska filosofa do sebe zahrnuje akt krísis, tedy oddělení či rozlišení dvou zásadně odlišných procesů: nové intuice světa a vědeckého či praktického využití této intuice. Krizi nemůže pravdivě určit typ vědění, které je vždy usazeno už v nějakém obrazu světa, tj. v dané konstelaci moudrosti a pozitivního vědění. Nový obraz světa umožňuje exploataci nově viděného jsoucna jako toho, co je zde pro nás, abychom epochálně novým způsobem „mohli být“ a také mohli novým způsobem „něco mít“, například pomocí vědy a techniky. A vzdělání předává všechny tyto možnosti dalším generacím z hlediska toho, co daná http://orl.bloger.cz epocha pokládá za smysluplné a užitečné. Tím dostáváme základní trio jevů, které je třeba vyložit: nový obraz světa; z něj vycházející podobu vědění a vědy; formu vzdělání předávající jak obraz světa, tak i stav vědy. Rozprava o současné nevzdělanosti je ve skutečnosti až posledním v řadě jevů, které je třeba poznat a vyložit ve vzájemné návaznosti. Z hlediska krísis jako aktu filosofického souzení nestačí vědecký výměr toho, co je svět, vědění a vzdělání. To by bylo jen částečné řešení problému, který leží svou podstatou za hranicí pozitivního vědění. Filosofické zamyšlení nad původem krize musí vysvětlit způsob, jak epochálně založené vědění (např. v rámci západní civilizace) vůbec vzniká v závislosti na nových obrazech světa a jak zakládá a nese určitý typ vědy, vzdělanosti a výchovy. Takové vysvětlení může podat dějinné myšlení vztažené k zakládajícímu dění počátku, čili hermeneutika. Původním výkonem hermeneutiky byla věštba, tedy určení aktuálního významu věcí vzhledem ke smyslu daného v božském světě. Pýthie v Delfách například říká lýdskému králi Kroisovi, jaké dějinné možnosti jsou z hlediska boha Apollóna skryté v jeho konkrétním jednání: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Král si věštbu vyložil tak, že řeku překročil a šel do války proti nově se formující Persii. V bitvě s Kýrem (547 př. Kr.) zničil svou vlastní říši a umožnil světový nástup Peršanů. Pýthie a tehdejší kněží v Delfách viděli nástup nové epochy v určitém typu rozlišování a přemýšlení, které král Kroisos považoval za zbytečné. Delfy rozlišily triviální přechod řeky jako epochální jev. Skrze tento jev vyložily budoucí, tj. v přítomnosti již poodkrytou dynamiku tehdejší politiky dvou velmocí. Athéňané před bitvou u Salamíny (480 př. Kr.) dlouho rokovali o smyslu jiné Delfské věštby. Ta pravila, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které vydrží nápor Peršanů. Vojevůdce Themistoklés vyložil věštbu tak, že navrhl svým spoluobčanům, aby opustili Athény a nechali město vyplenit Peršany. Místo obrany hradeb vybojovali vítěznou lodní bitvu za pomoci athénských triér. Delfská věštba ohledně Kroisa či Athén platí pro výklad smyslu strana 29 ORL číslo 201311 obecně. Hermeneutika má za úkol vyložit, jak se zakládající dění projevuje zde a nyní, jak je činné. Způsob, jak se věci dávají ze skrytosti do otevřenosti světa, se liší od toho, co je skrze toto skryté dění založeno jako viditelná historická událost. Výklad musí rozlišit operaci zakládajícího dění (božský svět, událost bytí) od pozitivní danosti věcí zjevených jako viditelný opus. Výkonem rozlišování mezi tím, jak věci přicházejí do bytí a tím, co jsou ve své danosti, ukáže věštba čili hermeneutické vidění skrytého smysl zjevné věci (fainoménón) nebo upozorní na smysl konkrétního lidského jednání (factum). Věštba z Delf byla pravdivá proto, že naváděla rozum ke správnému rozlišování mezi skrytým a částečně poodkrytým. Někdo byl tohoto rozlišování schopen, jiný nikoliv. Archaická hermeneutika vidí odkryté dílo skrze skryté zakládající dění, které není zřetelně vidět, protože pozitivně vnímané věci se zdají důležitější a zřetelnější. Přechod hraniční říčky Halys byl pro Kroisovu armádu jistě banalitou, ale plný význam tohoto přechodu byl zjevný až po zničení Lýdie a vznikem nové konstelace světa. Pythický význam slova „dřevěná hradba“ bylo třeba nalézt v zoufalé vojenské situaci Athéňanů, kdy jim hrozila porážka. Tomuto procesu rozlišování říkali staří Řekové „alétheia“ neboli odkrývání toho, co bylo původně skryté. Být pravdivý znamená pro archaickou hermeneutiku, že musí stále znovu provádět akt rozkrývání, rozlišování (krísis) skrytého počátku, který je dán pro pozorné oči, podobně jako skupina kamínků indikující na horách správnou cestu (hérma). To platí i pro filosofickou hermeneutiku, pokud chce být pravdivá v tomto zakládajícím, tj. původním „delfském“ smyslu. A nezapomeňme, že Delfská věštírna byla po staletí institucí vrcholného politického a dějinného významu. 1. Metoda zkoumání aneb Rozlišování epochální krize Archaická hermeneutika se snaží vidět skrytý význam jevů. Ty přicházejí do bytí a nesou si v sobě stopu svého skrytého původu, který spoluurčuje, jak jsou dány. I moderní forma hermeneutiky musí rozlišit původní událost bytí formující obraz světa a ná- sledné porozumění jsoucna, které se dává v nově vzniklém vidění celku (epoché). Slovo „epoché“ znamenalo v řecké astronomii zmizení světla při zatmění slunce, kdy se svět na chvíli ponořil do původního stavu chaosu. Řecký výraz ukazuje na ukončení současného stavu skrze zásadní zvrat v dějinách, třeba válečný, náboženský nebo myšlenkový. Oba poslední významy jsou pro nás rozhodující, protože mění vidění světa. Změněný obraz světa nemůže mít jiný charakter než epochální, protože primárně sleduje změnu v pojetí bytí (jak se svět dává), a ne sekundární danost „takto“ zjeveného jsoucna (co se v něm dává). Epochální obraty ve vidění světa jsou vzácné a vyskytují tak jednou, dvakrát během celých tisíciletí. Protože epoché v řádu bytí není dána pozitivně či objektivně, pro pozitivní vědu neexistuje. Jednoduše „není“ ve smyslu zde a nyní vykazatelného a definovatelného faktu nebo jsoucna. Žádný rozumný historik se dnes nezabývá Pýthií tak, že by zkoumal původní pravdivost jejích slov. Bohové přece nejsou, takže k nám nemohou mluvit. A je otázka, jestli vůbec kdy nějací bohové byli. Věda a jí podobná filosofie zkoumá pouze pozitivní význam Delf v náboženských či politických dějinách Řecka. Řekli jsme, že hermeneutika vykládající působení skrytých sil tvořících epochu předchází pozitivní filosofii danou v rámci té či oné civilizační vlny nebo období. Hermeneutika nejprve zkoumá, jak jsou ustaveny obrazy světa a teprve pak sleduje, co technika či věda definuje jako jsoucí a důležité v rámci nově vzniklé epochy. Epochální myšlení jen metaforicky znamená epochu ohně, kola, parního stroje nebo raketoplánu. Epochální hermeneutika sleduje z podstaty věci nezjevné dění epochy a musí provést rozlišení (krísis) obrazu světa vznikajícího a obrazu světa zanikajícího. Vyložení tohoto skrytého obratu se provádí stejně jako u Pýthie na historickém čili zjevném materiálu, kterým tehdy byly Perské války a nyní to je krize vědění a myšlení. Je jasné, že „pythická“ hermeneutika epochálních obratů dějin nemůže nabídnout žádnou vědeckou či pozitivní záruku pravdivosti. Vybízí však k zásadnímu zamyšlení skrze známé heslo napsané na vchodu do Delf: „Poznej sebe sama!“ Filosof Sóhttp://orl.bloger.cz krates až do své smrti bádal nad slavným Delfským výrokem o tom, že je „nejmoudřejší ze všech lidí“. Tento výrok mu z Delf přinesl jeho přítel Chaiferón, který se šel do věštírny zeptat na význam Sokrata. Delfy označily Sokratovu lásku k moudrosti (filosofía) za absolutně nejcennější věc tehdejší doby, což platí dodnes. Despota Kroisos nechtěl poznávat. Král chtěl od Delf pouze ujištění o tom, co už stejně věděl. Proto postupoval pozitivně správně, ale nikoliv v souladu s poodkrytým významem věštby. Neviděl základ dění, jen dané jevy, proto zničil sebe i svou říši. Naopak Athéňané byli moudří a dlouho přemýšleli o Delfské věštbě, která jim byla určena. Udělali překvapivou věc a vyhráli bitvu u Salamíny. Tato bitva znamenala definitivní porážku perské despocie a vítězství nového, demokratického způsobu života řecké polis. Plody této epoché uvedené proroctvím z Delf ohledně Sokrata a bitvy u Salamíny dodnes považujeme za základní stavební kameny pro moderní civilizaci Západu. Jsou dodnes účinné tím, že někdo moudrý byl schopen správného rozlišování. Pozitivní vědění se ustavuje až v oblasti zjevného a daného. Nemá na to, aby postihlo dění skrytě zakládající to, co je zjevné a samozřejmé nám všem. Proto hermeneutika staví na historicky mnohem starším pojetí pravdivosti, daném nikoliv jako metafyzická shoda rozumu a věci (veritas), ale jako způsob věšteckého vidění, které ve viditelném dění jsoucna odkrývá neviditelné působení bytí (alétheia). Toto vidění je synoptické, protože vidí celek světa. Takové vidění pravdy původně znamenalo umění a techniku v jednom (téchné, ars), protože bylo vztaženo ke schopnosti jedince jít v řadě smyslu až k zakládajícímu počátku daného bohy. A každý začátek je temný a nejasný ze své podstaty, protože teprve skrze něj věci přicházejí do zjevnosti. Proto Pýthie a její následovnice seděly na trojnožce v temnotě Delfské jeskyně, odkud pronášely své věštby. Z temnoty posvátného adytonu šly pouze výkřiky, které interpretovali zkušení delfští kněží. Naše epocha techniky a instrumentálního rozumu se naopak nachází na samém konci světa námi zhotoveného a daného (factum). A stejně jako král Kroisos už nechceme nic vidět, protože všechno strana 30 ORL číslo 201311 už víme, nebo se to zajisté jednou dozvíme. A tuto neschopnost vidět předává moderna skrze současnou epochální formu vzdělání, které je založeno na faktografickém vědění. Po úvodním nástinu cesty (hodós) od skrytého k odkrytému prováděné prostřednictvím (metá) hermeneutického myšlení se vraťme k původní triádě jevů, které máme „met-hodicky“ vyložit myslitelským putováním: nazírání světa, proměny vědění a krizi vzdělání. Začněme od konce, protože jdeme vždy od známého k neznámému, od výchozího bodu k cíli, kam chceme přijít. A někdy se také chceme vrátit zpět, jako Odysseus do rodné Ithaky. Krize vzdělání je faktem daným na základě určitého druhu racionality. Stala se vážným společenským problémem a tvoří součást naší současné historie. Historicky konstatovaná krize vzdělání v moderní společnosti indikuje hlubší krizi, totiž epistemologickou a metodickou. Věda se děje tím, že poznává pravdu a toto dění určuje charakter moderní doby. Věda neví, čím vlastně je z hlediska své specifické metodiky zkoumání světa. Problematický vztah vědy a vědění indikuje krizi pravdy, která předchází krizi vzdělání. Myšlení nakonec musí jít až k pythickému porozumění bytí z hlediska jeho epochálního obratu, kdy se svět dává epochálně nově, v našem případě jako předmět vědeckého poznání. Předtím se skutečnost poznávala jinak, třeba skrze Delfské výroky. Parmenidův filosofický epos a výroky Hérakleita z Efezu ukazují na nový typ moudrosti vzniklé v řecké polis někdy v 6. století př. Kristem. Poprvé dosvědčují původní sílu slova sdělovaného bohyní pravdy nebo božskými mystérii (mýthos), která se při změně světa přeměňuje na vědecky zajištěný smysl jsoucího (lógos). Bytí a myšlení si začalo odpovídat, což je shoda daná v novém epochálním obratu, který založil západní myšlení a civilizaci. V tomto přechodu od mýtu k logu spočívá osud západního myšlení. Vzniká nová definice člověka jako bytosti vztažené k takto dané moudrosti. Člověk je definovaný vztahem k plnosti smyslu (zoón logón echón), který se uskutečňuje v politické obci směřující k pravdě (zoón polítikon). Proces rozlišování vztažený k poslednímu druhu krize musí najít současnou formu tohoto původního založení člověka. Tím se odhalí ultimativní smysl dnešní krize vzdělanosti. Cesta hermeneutiky začíná u rozlišení stavu společnosti na základě krize vzdělání (historie vzdělání jako krize I). Historie společnosti daná krizí vzdělání ukazuje na hlubší krizi v dějinách vědy. Žijeme v moderní době, kdy dění vědy určuje historii společnosti. Krize vzdělání je dána stavem vědy, tedy krizí pravdy jako posledního měřítka poznání (dějiny vědy jako krize II). A nezakryté rozlišení stavu vědy vede k poslednímu rozlišení obratu ve vidění bytí, tedy ke způsobu, jak se změnil obraz světa (dějinnost epochy jako krize III). Hermeneutický kruh znamená, že klidně můžeme začít na konci a jít zase k počátku. Poodkrytost dějinnosti je dána jako obrat od bytí k metafyzickému jsoucnu, což nás zavede k porozumění dějin jako vědecky poznaného a technikou manipulovaného jsoucna. Od krize tohoto druhu poznání lze jít až k historické formě vzdělání, kterou se předává vědecké vidění světa. Cesta myšlení tam a zase zpět, od počátku dějinnosti přes dějiny vědy k historické krizi vzdělání, a od tohoto faktu zase k počátku, se tím stane jasnou a známou. Ony tři horské trpaslíky čili hermy musíme postavit na správných místech cesty, aby byly dobře vidět. 2. Krize vzdělání aneb Zapomenutí vzdělanostní diference Představte si firmu, která stále znovu staví byty v záplavovém území, jak se dnes běžně děje v developerském provozu velkých měst. Její šéf může být pilný, inteligentní, velmi pracovitý a vytrvalý, ale sotva bychom jej nazvali moudrým člověkem. Staví proto, že mu tato činnost nese zisk. Profit je prvním a posledním účelem této nesmyslné činnosti, která postiženým lidem škodí. Z příkladu je vidět rozdíl mezi praktickou inteligencí opřenou o technický um, ekonomiku, management, komunální či státní politiku a mezi životní moudrostí. Instrumentální racionalita může dělat nemoudré věci, a přesto zůstává sama sebou, tj. zůstává racionálním uvažováním vztaženým k dílčím cílům a účelům. Developer po záplavách pokrčí rameny a řekne, že mu nevyšel jeden podnikatelský záměr. Ale další projekt bude dělat stejně. http://orl.bloger.cz Naopak moudrý člověk nemůže dělat pošetilosti, protože by přestal být moudrý. Být moudrý je totiž celostní určení člověka: buď je moudrý, nebo není. Existuje tedy zásadní rozdíl mezi racionalitou a moudrostí. Racionalita se bez moudrosti klidně obejde. A naopak jsme viděli, že moudrost Delfské věštírny vůbec není na první pohled racionální. Proto její slova nevyložil racionálně uvažující Kroisos, ale politicky moudří Athéňané a zejména Sókrates, nejmoudřejší ze všech lidí. Pokud vzdělání na tuto diferenci mezi moudrostí a pouhou racionalitou zcela zapomene jako dnes, ztrácí schopnost rozlišovat (krínein) mezi moudrostí a mezi pouhým racionálním kalkulem možností a daností. Ztrátou schopnosti rozlišovat moudrost vznikne skutečná krize, protože nikdo z dané generace není dostatečně moudrý, aby něco rozumného viděl. Vinou ztracené schopnosti rozlišovat nastane krize čili „oddělení“ (krísis) dané epochy či civilizace od moudrosti. V dlouhodobé perspektivě to znamená zánik dané kultury či epochy. Zapomenutím diference mezi moudrostí a racionalitou jako základního úsudku ve „věci“ (prágma) vzdělání vznikla současná planetární krize vzdělání. Vzdělání je v krizi proto, že zapomnělo na svou skutečnou věc a stalo se pragmatickým procesem řízeným instrumentální racionalitou. Projděme si v kostce základní způsob tohoto tragického vytěsnění vzdělanosti vzhledem k jeho důležitým mezníkům (hérma), protože metodologicky sledujeme cestu epochálního rozumu. Na začátku evropské cesty vzdělání stojí mimo jiné velké postavy také arabský filosof Ibn-Sína (Avicenna, 980–1037), který staví do protikladu dva jevy. Ve svých spisech mluví o tzv. „vnitřním smyslu“ (wahm) daném smyslově a vázaném na mozek. Na druhé straně stojí rozum nebo intelekt v různých formách, který tehdejší filosofové považovali za nehmotný, věčný, nezničitelný, oddělený od těla a přímo vázaný na božský svět a na svět kosmických sfér. Rozdělení mezi konativní (tj. praktickou) a intelektuální (tj. teoretickou) moudrostí poprvé kodifikoval Aristotelés v knize Etika Nikomachova. Schopnost rozumné volby a jednání (prohaíresis) přiřadil k výkonu intelektu, a ne k nižším poznávacím strana 31 ORL číslo 201311 složkám duše založených biologicky a definovaných vzhledem k pudu sebezáchovy. Člověk je bytostně spojený s nadsmyslovým intelektem, proto existuje díky vztahu k plnosti smyslu (zoón logón echón) hledaného v rámci polis svobodných a rozumných občanů (zoón polítikon). Tato určení nejsou společným jmenovatelem člověka ve smyslu statistické průměrnosti; naopak představují naše poslední a nejvyšší cíle. Antika a následné epochy moudrosti určují člověka z hlediska toho nejvyššího, čeho je schopen nebo co jej zakládá. Jen tím se liší od zvířat a jen tím je sám sebou ve smyslu specifické diference, která jej odděluje od ostatních tvorů. Hlavním úkolem člověka je podle Avicenny myšlení jako blažené spojení s božským rozumem a moudrostí (ittisál, conjunctio). Toto spojení s osobním Bohem zásadně přesahuje pouhou animální danost a určuje člověka v jeho lidství. Avicenna jako věřící muslim přidal ke klasickému filosofickému určení člověka i spojení s božským Intelektem a novým způsobem spojil dvojí tradici teologické a filosofické moudrosti. Již židovská moudrost v Genesis 1, 26‒27 praví, že člověk je stvořen k „Boží podobě a obrazu“ (imago Dei). Avicenna dodává, že člověk je navíc definován nejvyšší schopností své duše, totiž intelektuálního poznání naroubovaného na původní animalitu. Přebráním řecké filosofie do monoteistické kultury křesťanství a islámu vzniklo dvojí určení člověka, které přebírá středověk. Filosofický výkon intelektuálního nazírání jako nejvyšší formy moudrosti tím naplňuje náboženské určení člověka jako imago Dei. Arabský filosof Al-Ghazálí (Algazel, 1058–1111) převzal Avicennovu klasifikaci poznání a oddělil schopnost smyslového odhadu od činnosti nemateriálního intelektu. Avicennův vnitřní smysl definoval jako „schopnost odhadu“ (quwat alwahm). Například ovce vidí vlka, učiní „závěr“ (tj. smyslový odhad), že je to vlk, a reaguje útěkem; holub vidí na skle budovy nalepenou siluetu dravce a vyhne se jí stejným způsobem. Zvířata jsou schopna jednání na základě smyslové zkušenosti a mohou toto jednání do jisté míry stále zdokonalovat. Mají tedy jakousi prvotní formu „uvažování“ nebo „kalkulace“ nebo „schopnosti odhadu“ vázanou na smyslovou před- stavu. Kalkulace vázaná na smysly a na mozek podle Algazela nerozlišuje člověka od zvířete. Naopak vyznačuje tu část duševních schopností, které máme se zvířaty společné, totiž schopnost dělat závěry nutné k přežití. Oddělením obou schopností vznikl zásadní rozdíl mezi dvěma stupni jednání a myšlení. Scholastická tradice myšlení v návaznosti na Algazela převzala toto rozlišení pod pojmem vis aestimativa a vis cogitativa. Diference mezi užitečným kalkulem a moudrostí byla pro systém středověkého vzdělání naprosto klíčová. Vycházela z epochální definice člověka jako tvora vztaženého k vrcholné formě myšlení vázaného na božskou formu intelektu a moudrosti. Toto určení člověka přebírá i novověká věda. Desáté vydání díla Systema Naturae (1758‒1759), v němž Karel Linné (Carl Linnaeus) položil základy moderní biologické taxonomie, dalo člověku vědecké pojmenování Homo sapiens. Tím humanista a biolog Linné odpověděl na kritiku předešlých vydání díla ohledně postavení člověka a integroval novověké přírodní a humanitní vědy do původní formy moudrosti. Filosoficko-náboženská a nyní i moderní vědecká definice člověka jako homo sapiens se výslovně vztahuje k moudrosti jako nejvyšší činnosti intelektu zaměřeného na hledání absolutní moudrosti a dokonalého štěstí. Antika, středověk a začátek moderní vědy rozlišily vzdělanost a nevzdělanost důrazem na moudrost jako poslední cíl a první určení člověka. Epochy rozlišené vzdělanosti daly každému rozumnému člověku na vybranou: buď půjde cestou lidské moudrosti, nebo cestou animálního kalkulu. Pak může být zajisté bohatý a mocný jako Kroisos. Nebude-li však moudrý, v epochálním zvratu dějin o všechno přijde. Spojením antické, byzantské, arabské a humanistické kultury dostal Západ ideál vzdělanosti na základě epochálního určení člověka jako bytosti schopné rozlišit, co je moudré nebo dokonce co je nejvyšší moudrost vůbec. Vědecká definice člověka jako homo sapiens je z hlediska hermeneutiky vzdělanosti založena na rozlišení arabských filosofů mezi prací intelektu a mezi výkonem kalkulace. Viz dnešní podobu této vis aestimativa na příkladu „High-Frequency http://orl.bloger.cz Trading“ (HFT), kdy počítače automaticky spouští určité burzovní operace podle klíčových slov, které se objeví v agenturních zprávách, například typu „katastrofa“ nebo „atentát“. Vzdělání v klasickém smyslu stojí na diferenci, odstupu nebo rozlišování (krísis) mezi tím, co je člověku absolutně vlastní a co je pouhá racionální nástavba smyslové schopnosti přežít tím, že buď zvíře a člověk vybavený počítačem dělají rychlé, až instinktivní závěry v dané situaci. Epochálně viděno začal zapomenutí diference mezi kalkulem a moudrostí filosof Gottfried Wilhelm von Leibniz. Tento vynikající učenec a moudrý muž v rukopise zvaném Dialogus (1677) určil schopnost kalkulu jako hlavní božskou vlastnost a dal ji na počátek všeho jsoucího: „Když se Bůh věnoval kombinatorice a racionálnímu uvažování, vznikl svět“ (cum Deus calculat et cogitationem exercet, fit mundus). Racionální odhad podaný v podobě matematického a logického kalkulu (calculus) byl povýšený na základ Božího intelektu. Stejný výrok ztotožňuje kalkulativní typ s rozvažováním stvořitelských možností (cogitatio) a obojí typ racionality byl ztotožněn s Boží moudrostí (sapientia). Tato glorifikace kalkulu povýšeného skrze Boha do role univerzální vědy (mathesis universalis) nastolila novu éru vzdělání. Smazala totiž v moderní filosofii tisíciletou diferenci mezi moudrostí a mezi pouhou odhadující a kalkulující racionalitou jako činěním závěrů nutných k přežití člověka nebo zvířete. Racionální kalkul původně vztažený k účelu přežít a v novověku zbožštěný Leibnizem dostal další význam v průmyslové revoluci zahájené na sklonku 18. století. Díky organizované dělbě práce a skrze postupnou automatizaci výroby se lidské tělo stalo součástí průmyslového aparátu. A nakonec i moderní stát začíná fungovat jako stále složitější hierarchie vzájemně oddělených funkcí a služeb. Sociolog Max Weber (1864– 1920) tuto schopnost organizujícího rozumu ocenil kladně. Snaha dosáhnout maximální efekt za minimum prostředků tvoří podle něj základ moderního úřednického a byrokratického státu chránícího liberální svobody a věcný výkon politiky. V posmrtně vydaném díle Wirtschaft und Gesellschaft (1921) charakterizuje strana 32 ORL číslo 201311 Weber účelovou racionalitu (Zweckrationalität) následovně: „Účelově-racionálně jedná ten, kdo své jednání orientuje podle účelu, prostředku a vedlejších následků a přitom porovnává (abwägt) prostředky vůči účelům, účely vůči vedlejším následkům a konečně i všechny možné účely mezi sebou.“ (Wirtschaft und Gesellschaft 1921, s. 13) Toto racionální porovnávání představuje formu společenského kalkulu racionálně vztaženého k cílům a prostředkům. Weber mluví o tzv. „ideálním typu“ (Idealtypus) této racionality, který se vyskytuje jen jako teoretický model vědy. Účelová racionalita stojí v protikladu k hierarchizujícímu rozumu, který je orientovaný směrem k hodnotám (Wertrationalität). Ale harmonické soužití těchto dvou racionalit rychle zaniklo. Německý spisovatel Ernst Jünger, přímý účastník První světové války rozpoutané touto účelovou racionalitou, hned v další generaci poznal, že tato schopnost racionalizace vyjádřená ve figuře tzv. „dělníka“ zosobňuje moc planetárního charakteru. Moc vědy a techniky řízená účelovou racionalitou je schopná totální mobilizace všech prostředků a všech lidí jako prostředků (dílo Der Arbeiter, 1933). Jünger žijící v Německu odmítl Hitlerův fašismus, ale sílu planetární techniky ve figuře dělníka přijal kladně. Ve stejné době nástupu fašismu popisuje skupina sociologů sdružená kolem tzv. Frankfurtské školy způsob, jak se tato účelová racionalita nenápadně zmocňuje celé společnosti prostřednictvím médií, masové kultury, vzdělání a státní ideologie. Technický rozum si zvláštním způsobem podmanil člověka a ohnul jej zpět do říše animality, k přežívání v rámci pouhého pudu sebezáchovy. Zastánci myšlení typu „Kritické teorie“ (Kritische Theorie) včas rozlišili nástup fašismu a utekli do USA, kde přežili holocaust a porážku hitlerovského nacismu. Max Horkheimer a Theodor Adorno dlouze diskutovali v Los Angeles v letech 1939–1944 o obou světových válkách a o nihilistické civilizaci, kterou tato zvláštní racionalita zplodila. Jejich společná kniha nazvaná Dialektika osvícenství vyšla až po válce v roce 1947, a u nás byla vydaná teprve nedávno (2009). Oba myslitelé hledají důležité milníky fašistické raciona- lizace světa, jejíž model nacházejí již v Homérově díle Odyssea. Po skončení Druhé světové války autoři inspirovaní Kritickou teorií popisují z různých stránek systém reprezentace světa vytvořený touto zvláštní totalitní racionalitou. Max Horkheimer používá pro tuto sílu tiše organizující svět na základě biologické vůle k životu termín „instrumentální rozum“ (Zur Kritik der instrumentellen Vernunft, 1947). Instrumentální rozum používá lidské vůle k přežití a sklonu k pohodlnému konzumnímu životu, tváří se jako rozumný a pravdivý. Instrumentální racionalita postupně vytváří odcizený svět zdání, v němž nyní žijeme, aniž to víme. Instrumentální rozum je v pravém smyslu slova normalizační síla, protože správně odhaduje přání pudu sebezáchovy a podle nich normuje náš život. Viz Algazelův termín vis aestimativa označující schopnost, kterou máme společnou se zvířaty. Odhadovací síla moderny se snaží učinit náš život „normální“, tj. takový, jak ho chce mít plně realizovaný pud sebezáchovy skrze masový konzum a masovou kulturu současné společnosti. Od 20. století je tento instrumentální rozum i fašistický, neboť do boje za přežití mobilizuje celou společnost pomocí státního aparátu, vědecké, vzdělávací, průmyslové a bankovní elity. Termín „fašismus“ odkazuje na výsledné spojení těchto mocenských nástrojů (fasces) do typu epochální jednoty zvláštního typu racionality, která se snaží dosáhnout ad hoc daných mocenských cílů skrze totální mobilizaci celé planety. Sekera jako symbol smrti a svazek spojených prutů ukazuje, že mantrou fašistického instrumentálního rozumu byla a je pouhá účinnost a moc, nikoliv svět hodnot. Český filosof Jan Patočka mluví v samizdatovém díle Kacířské eseje o filosofii dějin (1975) o tzv. „silách dne“, které mobilizují naši každodennost proto, aby nám zajistily co nejracionálnější a co nejpohodlnější způsob obživy. Už citovaný filosof Hérakleitos z Efezu viděl, že stejné síly nesou den i noc, život a smrt, válku i mír. Pro tyto anonymní síly globálního kalkulu zaměřeného k přežití byla První a Druhá světová válka jen další příležitost, jak po jejím skončení nově organizovat celoplanetární „boj za mír“. Tento typ mocenské racionahttp://orl.bloger.cz lizace zajišťuje v současné podobě globální války (Global War on Terrorism) aktuální způsob reprodukce života v rámci masové kultury a státu sociálního blahobytu (welfare state). Protože pud sebezáchovy máme všichni a chceme žít věčně a bez námahy, jsme také těmito silami dne plně mobilizovatelní. Tento způsob života je charakteristický pro současnou dobu pouze lokálních válek, ale již globálního odposlechu, globální informační války a globální války proti tzv. „terorismu“. Válka, Rozvrat a Teror číhají za dveřmi, tak nás dnes a denně straší masová média. Proto máme být „normální“ a musíme dělat to, co je tzv. „rozumné“ a co dělají všichni „normální“ lidé vybavení platební kartou a osobní stránkou v sociálních sítích. Ale ne všichni se dají normalizovat a zastrašit instrumentálním rozumem dnes daným jako nástroj tzv. „realistické politiky“ bojující za všeobecný mír a blahobyt. Někteří občané polis umí vzdorovat normalizační racionalitě tím, že si připustí možnost vlastní smrti jako Sókrates. V této svobodě vůči smrti tvoří dějiny, nikoliv jen anonymní přežívání v každodennosti. Podle disidenta Jana Patočky takoví lidé žijí na straně „sil noci“ a vytvářejí tzv. „solidaritu otřesených“. Proti masově organizovanému pudu sebezáchovy stojí hrstka těch, kteří mají náhled skutečného dění epochy a vidí dění světa vcelku. Takoví občané polis jsou podobni Sókratovi a sdílejí jeho způsob života, který je trvale prověřovaný vzhledem k pravdě. Disidenti bojující proti nadvládě instrumentálnímu rozumu klidně mohou mít platební kartu, protože neberou zdání světa, který tato karta nabízí svou svůdnou účelovou racionalitou. Jsou normalizačně nenormální a tímto postojem tvoří skutečné dějiny. Je jasné, že síly instrumentálního rozumu, které tvoří základ státní byrokracie a kontrolují totální nasazení techno-vědy, se zmocnily i státem organizované výchovy a školství. Věda, výzkum, školství, výchova – to vše moderní státní moc kontroluje z hlediska tzv. „společenského „dopadu“ či „společenské účinnosti“. Škola se stala „vzdělávacím procesem“, protože ji ovládla instrumentální racionalita, která nezná nic jiného než nekonečné procesy. Tento typ uvažování jako mocenského kalkulu postrana 33 ORL číslo 201311 čítá a kvantifikuje čas a prostředky určené k výchově: školním rozpočtem, plynoměrem a elektroměrem, odučenými hodinami, vyplněnými studentskými indexy a naplněnými databázemi, vydanými publikacemi a výslednými citačními body ve vědeckých indexech. Tím se idea neklidné normalizace ve smyslu nekonečného procesu prosazuje místo ideálu klidné moudrosti. Klid moudrosti a rozumu tedy stojí proti neklidu racionalizace a proti normalizační vůli dané skrze instrumentální rozum. vztažené k poslednímu smyslu dění. Ideálem racionality jako výkonu moderního negotium je trvalá kontrola lidí tím, že se zapojí do nekonečného procesu dějů řízených pomocí anonymní racionality. Moderní škola vinou negociace s instrumentálním rozumem zapomněla na svůj původ. Vzdělanec přestal být moudrým člověkem a začal pilně grantovat, aby byl racionálně jednajícím akademikem. Poslední smysl člověka a světa je naopak nehybný a věčně pravdivý, jinak by nebyl svrchovaně rozumný. Instrumentální rozum má z moudrosti strach a snaží se za každou cenu bránit ve výkonu její sokratovské svobody myslet pravdu. Místo klidné moudrosti kontemplující poslední cíl, tedy moudrost, nechává vládnout neklidnou instrumentální racionalitu vztaženou k dílčím cílům. Rozum osvícený moudrostí chce zastavit nekonečnou, a tím i nesmyslnou cestu pouhého rozumování, protože vrcholem kontemplace je nehybnost, splynutí s absolutní božskou moudrostí. Proto Aristotelés v knize Metafyzika definuje boha jako nehybné a soběstačné sebenazírání intelektu. Ideálem moudrosti je poznání a klid svobodného ducha, který žije v nejlepší možné formě polis s maximální mírou svobody a moudrosti. Přitom poznává nejdůležitější věc vůbec: čím božské, svět, lidé a věci doopravdy jsou. Tuto schopnost ducha Platón v dialogu Theaitétos označuje termínem scholé a odděluje ji od tehdejší akademické činnosti, kterou prováděli sofisté. Ti nežili ve scholé, protože museli za velké peníze stihnout mnoho věcí. Sókrates v citovaném dialogu říká, že přemýšlení v rámci scholé neurčuje délka promlouvání, nýbrž pouze snaha dosáhnout pravdivého bytí (172d9). Kdo žije v této svobodné, přemýšlivé existenci vztažené k pravdě, ten zaslouží titul „milovník moudrosti“ (filósofon, 175e2). Latina přeložila slovo scholé termínem otium a jeho negaci známe pod vševládným termínem negotium. Vyjednávání je o zájmech, za peníze, a nikdy nemá čas na podstatné. Instrumentální rozum maskuje svůj procesuální neklid řadou zdánlivě užitečných důvodů, které se neustále kladou na pořad jednání. Tím mají kolečka systému stále co dělat a nemohou se zastavit, aby byli dějinně jednajícími lidmi ve výkonu scholé Francouzský filosof Jean-François Mattéi v eseji věnovaném moderním formám barbarství (La barbarie intérieure, 1999) a rakouský sociolog Konrad Paul Liessmann v knize nazvané Teorie nevzdělanosti (česky 2012) systematicky ukazují, jak pod heslem „společnosti vědění“ nebo „vzdělanostní společnosti“ se ve skutečnosti prosazuje panství systematické nevzdělanosti, až úplného barbarství založeného na vědomém a reflexivním zdůvodnění aktivních forem iracionality. Černá ruka instrumentálního rozumu postupně zotročila i univerzity, které po tisíciletí sloužily jako útočiště světské kontemplace moudrosti (theoría, scholé). Proto se na začátku epochy rozumu, tj. po obratu k logu, staly univerzity útočištěm svobody a pravdy. Nyní se na vysokých školách všeho druhu prosazuje procesuální nemyšlení jako systematická organizace a manipulace těch, kteří myslí. Společnost, tj. instrumentální rozum organizující obživu, nemůže přece nechat tyto lidi „jen tak“. Mají prý myslet „lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“. Přitom univerzity jako autonomní (svézákonné) útočiště rozumu po tisíciletí produkovaly typ vědění, které v každé v době přinášelo jako vedlejší produkt i nemalý materiální zisk. Viz arabské „domy moudrosti“, které od 10. století sloužily ve všech chalífátech jako písárny, archivy, nemocnice, právnické poradny a nižší soudní instance. Stejně tak fungovaly i středověké kláštery a klášterní školy. O dnešních univerzitách je zbytečné mluvit, jejich zotročení je dáno mimo jiné i ekonomickými důvody. Síly dne se dnes snaží ovládnout univerzitu jako poslední institucionální baštu meditativní moudrosti, která nese od starověku různá jména: scholé, bíos theorétikos nebo vita http://orl.bloger.cz contemplativa. V současné době racionálně organizované nevzdělanosti povýšené na státní doktrínu bylo kritérium moudrosti nahrazeno cizími měřítky importovanými z průmyslové dílny 19. století. Citovaná hesla „lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“ stála na počátku průmyslové revoluce a organizovala masové zabíjení v obou světových válkách. Úvodní příklad činnosti městského developera ukázal, racionalita vůbec nemusí být moudrá. Její základní obhajobou je fakt, že věci fungují. Dnes přestává existovat rozdíl mezi výzkumnými centry vojenských či průmyslových podniků a univerzitou. Až bude univerzita a demokratická společnost plně podrobena vládě globálně účinného instrumentálního rozumu (a není to vyloučeno), pak se myšlení opět vrátí v jednotlivcích na svůj začátek a bude znovu připravovat epochální obrat ve vidění světa. Po „temném století“ lokálních konfliktů či globální války možná bude univerzita a svobodný kontemplativní život zase možný. Vzpomeňme si na tragické vidění světa dané Delfskými věštbami. Vraťme se k citovanému Leibnizovi, který stojí u epochálního povýšení kalkulu na božskou vlastnost. Glorifikace kalkulu povýšeného skrze moc a vliv virtuálních financí do role současné mathesis universalis nastolila éru dravé a sebevědomé nevzdělanosti. První rozlišení (krize I) chce vládu nerozumnosti skrytou pod pláštíkem ekonomické racionality vrátit zpět k původnímu rozlišení mezi animálním kalkulem a božskou moudrostí sdílenou rozumným člověkem (homo sapiens). Tato diference nalezená v rámci první cesty k rozlišení (krínein) odděluje kvantitativní schopnost kalkulace od kvalitativně odlišné moudrosti. Po vzoru Heideggerovy „ontologické diference“ mezi bytím a jsoucnem nazvěme tento kritický rozdíl či rozlišení (krísis) mezi vzdělaností a nevzdělaností termínem „vzdělanostní diference“. Odlišuje smyslový kalkul zvířete a racionální kalkul člověka jako zvířete od skutečně lidské moudrosti. Tuto diferenci tak či onak respektují všechny skutečně civilizované doby a kultury, ať již v amazonském pralese nebo na západní univerzitě. Moudrý člověk se pozná, protože vyzařuje moudrost jako zvláštní formu Dobra. Moudrost nemůže být jen částečně strana 34 ORL číslo 201311 rozumná: je buď celistvá nebo není vůbec. Její zapomenutí je tragické, protože zakládá vzdělání mimo moudrost. Vzniká proces nekonečného kalkulativního přemýšlení a z něj vyplývajícího frenetického jednání. Slovo „frén“ vyjadřuje u Homéra formu zvířecí či lidské inteligence schopné bystře rozlišit situaci a spřádat plány tak, aby se dosáhlo daného cíle. Frenetická chytristika neustále zvažuje výhody nutné k individuálnímu či kolektivnímu přežití. Jenže tyto zájmy jsou svou podstatou jen částečné, což vždy vede ke konfliktu. Instrumentálně organizovaná forma pudu sebezáchovy ohrožuje zájmy jiné skupiny, která chce také dosáhnout maximum výhod za minimum prostředků. Globální instrumentální racionalita je svou podstatou apolitická a sleduje pouze to, co je jí vlastní z hlediska privátního a dílčího zájmu (tó ídion). A společenskou smlouvu tyto síly uzavřít nemohou. Samotná vis aestimativa v podobě instrumentální racionality k tomu není dostatečně rozumná, protože ji žene pouze biologický pud sebezáchovy. Globální společnost chytrých idiotů musí skončit v globální válce privátních zájmů pojatých jako nejvyšší racionální účel všech individuí organizovaných touto formou státní racionality (raison d'état). Účely pasované instrumentální racionalitou na státní zájmy jsou nutně konfliktní. Zato planeta Země určená k exploataci silami dne je jen jedna a všem společná. Určení instrumentálního rozumu nebo sil dne je tedy v posledku tragické, protože je založeno totalitně a válečně. A to se už dvakrát stalo v minulém století a v globálním měřítku. Naopak moudrost je celistvá, svobodná a vyhledává obecní spor (pólemos) jen proto, aby skrze něj obhájila sílu společného rozumu. Proto je moudrost vedena polemickým zájmem o to, co je všem společné (tó koinón, res publica). Už Hérakleitos viděl, že polemos se ukazuje v tom, co je všem společné a opačně. Moudrá civilizace je kosmopolitní a komunitně-polemická; moderní instrumentální rozum je globální a idiotsky-konfliktní. Určení polemické moudrosti je tedy komunální, republikánské a mírotvorné vědomí spravedlnosti jako kosmického spočinutí v řádu věcí (tranquilitas ordinis). Rozlišení mezi globálně-konfliktními idioty instrumentálního rozumu a kosmopolitními mírotvorci společného smyslu ukazuje královskou cestu ke smyslu vzdělání jako dosazení a držení moudrosti. A pochopitelně přináší i východisko z dnešní krize vzdělání. I znormalizovaní lidé tohoto začínajícího století, zcela poddaní účelovému jednání, zůstávají někde ve svém nitru věrni určení člověka jako homo sapiens. Chtějí také být a nejen něco mít a animálně žít v globálním supermarketu. Od časů Aristotela, Avicenny a Algazela se kalkul zvířete a člověka liší pouze kvantitou, nikoliv kvalitou. Je úplně jedno, jestli jej organizuje malý mozek holuba nebo superpočítač ve špionážním centru obsluhovaný mozky o něco výkonnějšími. Výpočet prostředků nutných k přežití dnes organizuje ekonomie, proto je onou královskou vědou, které se všichni klaní. Pokud se moudrost vyskytne, tak je vidět ve smyslu bonum diffusivum sui, protože je jiná než animálně založený kalkul výhod nutných k pohodlnému přežití. Vzdělání se musí vrátit k ideálu původní scholé a musí se stát scholastickým v původním smyslu slova. Tím dnešní „škola“ jako upadlá forma klasické scholé podrobené totalitním zájmům instrumentálního rozumu najde původní smysl dnes vytěsněné vzdělanostní diference. Kritické vzdělání se vrátí na svůj dějinně daný počátek. A počátek znamená řecky arché neboli vláda. Archaicky pojatá škola se musí vrátit pod vládu rozumu a moudrosti. Jinak skončí jako v těchto „posledních časech“ (tó éschaton, novissimum), tedy v eschatologii pudu sebezáchovy daného skrze instrumentální rozum, který uplynulému dvacátému století přinesl epochální novinku sui generis: státní a politický totalitarismus prováděný za pomocí dvou světových válek. Dnes prosazované vzdělání jako nekonečný proces permutace a kalkulace informací bohužel živoří na samém konci toho, čím je člověk z hlediska svých možností. Ty určuje instrumentální rozum pilně tvořící nesmysl současné epochy. Postmoderní racionalita má eschatologický charakter, protože došla na samotný konec možností rozumu. Stala se frenetickou formou racionálního kalkulu provozovaného v rámci globálně pojaté ekonomie ustavené jako věda o přežití silnějšího a výkonnějšího jedince či skupiny vedených indivihttp://orl.bloger.cz duálním či kolektivním pudem sebezáchovy. Člověk však není pouhý přírodní tvor ve smyslu bezprostřední animality a rozumem zprostředkované frenetické procesuality. Krize vzdělání viděná z hlediska archaické hermeneutiky není nic jiného než způsob, jakým rozlišujeme to, co je podstatné. Delfy ovšem ví, že tatáž věc se jeví jinak hlupákovi a jinak moudrému člověku. Instrumentální hlupák moderny je frenetický, moudrý člověk všech dob je metodický. Jeden poutník vidí pouhý kámen a druhý jej interpretuje jako hérma, neboli znamení na cestě. Škola posledních časů uspěchaného nerozumu neumí rozlišovat mezi kamenem a znamením, a proto je v krizi. Moderní vzdělávací proces nevidí znamení na cestě, protože příliš spěchá. Frenetické zvířecí dychtění dané pudem sebezáchovy (conatus) jej nutí ke spěchu a ke sledování toho, co je již uděláno nebo se má udělat (factum). Proto je instrumentální rozum idiotsky-konfliktní. Na něm založené nekritické vzdělání nutně pomíjí podstatné, totiž staronové určení člověka jako homo sapiens. Toto určení člověka má eschatologickou a tragickou povahu stejně jako Delfská věštba. Kdo ho nevyloží správně, ten nakonec zahyne. A s ním bohužel i všichni hlupáci, kteří následovali tento způsob racionálního kalkulu idiotských výhod. Tragédie pragmatického přístupu ke vzdělání řízeného idiotskou formou racionality spočívá v tom, že nemůže vidět podstatné určení čili vlastní věc výchovy, kterou je nazíravý klid moudrého člověka. Viz citovaní arabští filosofové a jejich scholastičtí následovníci. Postmoderna vytěsnila vzdělanostní diferenci a nahradila ji „reformou vzdělání“, nekonečným procesem, který suverénně řídí a manipuluje instrumentální rozum. Ten normativně stanovuje dílčí cíle jako falešné orientační kameny na cestě vzdělání. Takový rozum není hermeneutický, protože neví, kam by měl jít. On jen musí jít, aby tím podal důkaz o tom, že žije ve smyslu původního animálního chtění (Homérův frén, Aristotelova órexis). Tímto konáním založeným jako pudový conatus vzhledem k racionálnímu dychtění moderna poslouchající instrumentální rozum dokazuje svou zvířeckost, barbarství a původní strana 35 ORL číslo 201311 brutalitu. I zvíře pořád šmejdí po potravě v rámci svého osvětí, protože chce žít a přežít za cenu minimální námahy. I zvíře neustále prověřuje své osvětí podle vlastních kritérií užitečnosti a bezpečnosti. Stejně to dělají internetové vyhledávače na lidské úrovni odhadovací a indexovací schopnosti, včetně vědeckých a vzdělávacích indexů, které spravují privátní firmy jako svůj soukromý majetek nadaný globálním významem. Citovaná vis aestimativa nebo moderní účelová racionalita ovšem nevytváří společný svět, jen sumu generalizovaných zájmů orientovaných k přežití určitých skupin na úkor jiných. V brutalitě zvířecky neklidné čili reformní racionality přestalo být humanistické určení výchovy základní „věcí“ (prágma) moderního vzdělání. Dnešní „vzdělávací proces“ má vinou reforem v hlavě tisíc jiných, mnohem důležitějších věcí. Manipulativně odhaduje kalkulativním rozumem, jak přežít na úkor ostatních, a nikoliv společně s nimi. Minout šípem cíl se řecky nazývalo hamartéma; později z tohoto slova vzniklo latinské slovo pro „hřích“ (peccatum) definující formu zásadního provinění z hlediska rozumného života před Boží moudrostí. Tragickým hříchem moderního vzdělání je skutečnost, že se minulo cílem výchovy a už o tom ani neví, a hlavně ani nechce vědět. Zapomenutí respektu k moudrosti (pokud někde existuje) a destrukce institucionálního tradování této moudrosti (pokud ji někdo má) nutně přináší zkázu dané kultury a civilizace. Naše doba pomocí účelové racionality globálně organizuje zapomenutí vzdělanostní diference tím, že tvoří intelektuála nové doby. Postmoderní bankéř a počítačový expert sloužící pro špionážní vládní firmy nebo pro americký Wall Street či londýnskou City nahradil Jüngerova dělníka fašistických 30tých let. Správci globálních indexů všeho druhu jsou hrdinové dnešní doby, obdivovaní pro svou chytrost a kvůli schopnosti vydělat velké peníze. Jejich animální a často i brutální vis aestimativa má v současné epoše nevzdělanosti a bankovního nihilismu nejvyšší ekonomickou, a tím i společenskou hodnotu. Vinou globální idiocie je tato elita posledního výplodu instrumentálního rozumu také fundamentálním zdrojem globálních konfliktů. Vykolejená škola se dostala do vleku frenetické lži-racionality, která se tváří jako vzdělání, a dokonce se vnucuje jako jakási vyšší forma moudrosti. Konativní a faktický rozum moderny a postmoderny se nesmí zastavit, protože pak by začal přemýšlet, kam má vlastně jít. Tím by pud šel za sebe, do oblasti transcendence, kde už by už nevládl on sám, ale moudrost. Animální racionalita nemůže něco takového připustit. Vedena bičem instrumentálního rozumu, škola pořád mění svou formu, protože vzdělání nesmí za žádnou cenu spočinout v klidné moudrosti. Reformní úsilí na poli vzdělání je neustálé konání vedené instrumentálním, tedy nespolečenským rozumem budujícím totalitní panství ad hoc daných účelů nařízených normativně, vrchnostensky jako tzv. „cíle“ či „aspekty“ výchovy. Jenže cíl výchovy byl, je a bude jen jeden: být moudrým člověkem. Moudrost je kosmopolitní, republikánská; chytrost je totalitní hnutí všech živých bytostí hnaných pudem sebezáchovy. A ten nutí všechny živé tvory být stále v pohybu, stále něco konat. Pominutí moudrosti znamená tragické konání, protože nás všechny zničí v naší společně sdílené lidskosti. Druhově, biologicky, sice zůstaneme lidmi, ale budeme postrádat lidské určení humanitas nebo sapientia. Tím přestaneme být bytostí vztaženou ke společně sdílenému univerzálnímu smyslu věcí (zoón logón echón). Univerzita a vzdělání nemohou bez tohoto zaměření rozumu existovat, jinak budou zničeny ve své podstatě. Výsledkem nejnovější či dokonce poslední formy vzdělání je nihilismus systematicky provozované nevzdělanosti a různé formy barbarství, jejímž aktivním centrem se stávají univerzity a vysoké školy řízené vševládným managementem a fakultami ekonomie. Takto utvářená centra nevzdělanosti se nyní množí samy od sebe, protože to přikazuje síla jejich sebezáchovného nerozumu. V centrech vzdělání a výchovy vládne frenetický rozum sebezáchovné kalkulace, který se stal nejvyšším zákonem a formuje sám sebe: lépe, efektivněji a stále rychleji. Školy se dostaly do vleku instrumentální idiocie, dnes povýšené na státní doktrínu. Tato hloupost nás v historicky nedávné době zavedla do obou světových válek a nyní organizuje privátně-antisociální, tedy idiotské http://orl.bloger.cz dění lidstva na celé planetě. Nezapomeňme, že instrumentální rozum je freneticky pilný, jeho smysl tvoří aktivní vůle nevidět celkový či poslední smysl jeho konání. Míře této globální nevzdělavatelnosti odpovídá na planetární úrovni míra globálního oteplování, intenzita lokálních válek, bankovních krizí, kumulace různých forem ideologického či individuálního barbarství, až státního teroru, který dnes ničí celé státy. V epoše vysokoškolských chytrolínů, kteří se starají jen o to, co je jim vlastní z hlediska stupňovaného pudu individuální sebezáchovy, má akt globální nevzdělanosti tragický, téměř nevratný charakter. Máme nikoliv krizi vzdělanosti, ale krizi ideologické nevzdělavatelnosti. Jde vskutku o neoliberální novinku rozumu. V poslední době (novissimum) ideologicky zaslepený rozum novým způsobem (neo-) překročil své možnosti být svobodný v moudrosti (původní význam slova liberalitas), a to směrem k přežití jednoho procenta vyvolených za cenu zničení zbytku světa. Vraťme se na samotný počátek liberalismu, ke vzniku symbolické sedmičky svobodných umění (artes liberales). Na respektu ke vzdělanostní diferenci za vlády perské dynastie Abbásovců, k nimž patřil i legendární perský chalíf Harún al Rašíd (zemřel 809), vznikla v Bagdádu první komunita vzdělanců v arabštině nazvaná „Dům moudrosti“ (bait al hikmat). Meditací nad povahou moudrosti vznikla první res publica intelektuálů Západu, jejíž tradici převzala na začátku 13. století křesťanská univerzitní centra, především v Paříži. Klíčovou historickou roli v obraně moudrosti sehrála muslimsko-křesťanská Sicílie a Španělsko, kde se obě kultury potkaly a vzájemně poznaly během 11.‒12. století. Scholastická centra moudrosti působila mimo moc městských patricijů a mimo slávu papežství či císařství. Jejich protagonisté však dobře věděli, jakou hodnotu má intelektuální vita contemplativa. To dokazuje svědectví mocného kardinála Jacques de Vitry, jenž poměry na první filosofické fakultě sídlem ve Slaměné ulici (Rue du Fouarre) v Paříži kolem roku 1240 popsal se značným despektem: „Ve stejném domě je v prvním patře studovna a v přízemí nevěstinec. V horní části magistři konají své přednášky, o strana 36 ORL číslo 201311 patro níže prostitutky vykonávají své mrzké řemeslo. Prostitutky se hádají mezi sebou a se svými pasáky, učenci na sebe vykřikují, argumentují a vedou disputace.“ (Alain de Libera, Penser au Moyen Âge 1991, s. 192). Hned další generace filosofů jako Siger z Brabantu a Tomáš Akvinský na stejné půdě v letech 1260–1270 vybojovávají boj o určení člověka z hlediska svobodné a rozumné osoby, který určil osud křesťanského a později i sekularizovaného Západu. Hledá-li filosofie moudrost jako to, co je jí vlastní, klidně může přebývat ve společném domě s prostitutkami. Tragické je, pokud si postaví „paláce vědy“ a pak skončí jako prostitutka instrumentálního rozumu. Pokud tradici moudrosti v naší či v další generaci ztratíme, přijdeme o podstatnou část určení homo sapiens. V tomto zápase o skutečnou povahu vzdělání spočívá rozlišení podstatného, čili krize moderní vzdělanosti. Musíme znovu obnovit prastarou vzdělanostní diferenci mezi moudrostí a mezi racionalitou nutnou k pouhému biologickému přežití. Člověk je druhové určení živočicha; sapientia je jeho poslání a poslední cíl, kterým se odlišuje od pouhého animálního přežívání. 3. Krize vědění aneb Zapomenutí metodologické diference Druhá část cesty směrem k pravdivému určení moderní krize vzdělanosti se zabývá krizí vědeckého poznání. Současné poznání předává podstatné určení člověka dané na počátku moderní vědy (homo sapiens). Ukázali jsme v první části, že svobodná univerzita jako ultimativní garant vzdělání je svou podstatou konzervativní a republikánská instituce založená na antické a středověké scholé. Společenství lidí žijících v rámci této zvláštní existenciální volby (universitas studiuorum) dělá to, co nemůže zajistit nikdo jiný. Univerzita má za úkol uchovávat teoretický náhled na svět jako kosmopolitní res publica společného, tj. komunálního smyslu, protože pouze tento celistvý smysl (lógos) zajišťuje bytostný vztah k pravdě jako posledního měřítka poznání. Je tomu mimo jiné i proto, že takto pojatá moudrost definuje epochální určení člověka jako Aristotelova zoón logón echón. Tím se otázka pravdy stává předmětem vědy. Z předchozího rozlišování krize vzdělání je zřejmé, že teoretický čili nazíravý pohled na svět (scholé) je to nejcennější, co je třeba skrze vzdělání uchovávat a předávat. K tomu je třeba být svobodný, protože nikdo hned neví, jak se moudrost dává v té či oné době. Jednou může být skryta v obraně instrumentálního rozumu jako na konci 19. století (Max Weber), jindy v jeho kritice jako v první polovině 20. století (Frankfurtská škola). Krize vědy spočívá v základním rozlišování (krísis) mezi pravdou a omylem. Co je pravda ve vědeckém smyslu? Již citovaní arabští myslitelé tradovaní skrze Tomáše Akvinského nám zanechali základní definici pravdy. Středověká metafyzika definuje veritas jako shodu věci a intelektu (adaequatio rei et intellectus). Pořadí pojmů je důležité. Akvinský jasně stanovuje, že nejprve je dána aktualita věci, která účinně působí na naše smysly a pak nepřímo, tj. formálně, určuje poznání dané v intelektu. Charakter věcí jako „pravdivých“ (verum) je tedy zásadním způsobem vázán na zvláštní formu zaměření intelektu směrem k věcem (intentio). Intelektuální poznání světa představuje zvláštní formu vidění světa pomocí re-prezentace, abstraktního znovuzpřítomnění věci v intelektu. Věc existuje mimo nás ve své substanční jsoucnosti (substantia) a vnímají ji smysly. Lidé ji navíc poznávají rozumem v její esenciální bytnosti (essentia, quidditas). Věda založená na výkonu intelektu musí zaujmout esenciální, tj. podstatný vztah k realitě, aby mohla založit vztah skutečné adekvace, tedy pravdy dané v rozumu a skrze rozum. Předešlá kapitola ukázala, že krize vzdělání se týká globálně organizovaného vytěsnění moudrosti (obdoba Freudova Verdrängung), které cíleně organizuje instrumentální rozum, aby zničil zacílení na pravdu pod zorným úhlem nazíravého, tj. teoretického života (Platónova scholé, Aristotelův bíos theorétikos, Avicennův ittisál, scholastická vita contemplativa). Garantem pravdivého vztahu k realitě je intelekt, proto zakládá i poslední určení vědecké pravdy jako adekvace rozumu vzhledem k věci. Znovu se tím potvrzuje zakládající podstavení moudrosti vázané na klidný intelekt v rámci epochálního určení člověka jako http://orl.bloger.cz homo sapiens. Existují různé druhy pravdivosti věcí podle toho, o jaké adekvaci mluvíme. Teoretický intelekt garantuje nejvyšší stupeň vědecké pravdy. Ale stejně tak se může zkoumaná věc shodovat pouze s Leibnizovým kalkulem jako dostatečným důvodem k existenci věci, nebo s manipulativním a ekonomickým rozumem moderny. Tím se svět zjevuje v jiné modalitě pravdy, než je kontemplativní, čili intelektuální shoda věci a intelektu. Zapomenutí vzdělanostní diference způsobilo, že instrumentální rozum od průmyslové revoluce vidí věci, energii a tzv. „lidské zdroje“ jen za účelem přežití diktovaného pudem sebezáchovy. Věci jsou tedy poměřovány jinou racionalitou, než jakou představuje kontemplativní intelekt zakládající vztah pravdy jako scholastické veritas. Věci nazírané v jiném modu rozumu nejsou „jen“ pravdivé, ale jsou „navíc“ měřitelné, užitečné, efektivní, využitelné, energeticky či ekonomicky kvantifikovatelné a podobně. A v tomto rozlišení mezi pravdou a částečnou pravdou, čili nepravdou, spočívá další důležité rozlišení, tedy krize pravdy dané vzhledem k vědeckému poznání (krize II). Cesta myšlení vzhledem ke krizi vědy musí najít vhodný orientační kámen na cestě k moderní podobě pravdy. První moderní dílo o vědecké metodě napsal René Descartes a jeho zkrácený název zní Rozprava o metodě (Discours de la méthode, 1637). V úvodu díla o tom, jak správně vést svůj rozum a jak hledat pravdu ve vědách, autor praví: „A tak mým úmyslem není učit zde metodě, jíž musí každý následovat, aby správně vedl svůj rozum (raison), nýbrž toliko ukázat, jakým způsobem jsem se snažil vést svůj vlastní.“ (Rozprava I) Kartéziův postup zkoumání od začátku nabízí jiný druh cesty, než jakým šli jeho vrstevníci. Ti poslouchali tehdejší formu instrumentálního rozumu, který je vedl k učené nabubřelosti a k opakování tradičních cest a gest poznání. Descartes zaměřil kroky svého rozumu směrem k moudrosti: „A měl jsem vždy svrchovanou touhu, abych se naučil rozeznávat pravdivé od klamného, abych viděl jasně do svých činů a kráčel s jistotou tímto životem.“ (Rozprava I). Kartézius chtěl být milovníkem moudrosti, na rozdíl od strana 37 ORL číslo 201311 upadlých scholastických intelektuálů své doby. Jeho filosofická cesta sledující klidnou sílu rozumu provedla epochální obrat ve vědecké metodě. Začátek moderní formy vědecké veritas představuje archaický čin v tom smyslu, že Kartézius hledá životní moudrost jako základ adekvátního čili pravdivého postoje ke světu. A toto osobně ověřené hledání pak nabízí literární formou meditace jako životní cestu všem rozumným lidem. Moudrý filosof sledující pravdu byl schopný postavit orientační kameny i pro ostatní. Stejně postupovali i jeho předchůdci, viz například pozdně antické dílo Vyznání od Augustina napsané kolem roku 397. Nová forma intelektuálního vyznání pravdy nabídla epochálně odlišnou cestu rozumu, která primárně sledovala cestu moudrosti. Tak lze v kostce shrnout vědeckou metodu nabízenou zakladatelem moderní filosofie. Kartéziova cesta životem ukázala původní vztah adekvace, který upadlé myšlení jeho doby nebylo schopno rozlišit. Jako dnes i tehdy měli učenci na starosti jiné, prý mnohem důležitější věci. Na začátku moderního určení veritas jako spolehlivé cesty rozumu stojí metodický konflikt. Descartes stojí na rozcestí mezi upadlou scholastikou a moderní vědou. Veden rozumem (metá) se má vydat tou správnou cestou (hódos), což je archaický čili původní typ rozlišování. Delfy říkají, že člověk má hlavně a nejprve poznat sám sebe a totéž prohlašuje Descartes. Krize jeho doby spočívala v nekritickém opakování známého vědění, k němuž se přidalo něco kvantitativně nového navíc. Cesta vědění daného pod vládu metodické moudrosti provedla skok do původní závislosti rozumu na věci, který nesmí být zkreslený žádným omylem. Kartéziův výkon reflexivního poznání (raison) jako první novověký úkon moudrosti přesně vykázal počet ze svých myšlenkových kroků (ratio) na cestě k pravdě. Racionálně ustavené vědění (epistémé) se tedy vrátilo na začátek cesty k moudrosti a vytvořilo moderní typ vědy. Na jedné straně byla kumulace známého vědění manipulovaná tehdejší formou instrumentální racionality, která se nestarala o pravdu radikálně, tj. metodickým způsobem. Na druhé straně stála nová metoda zkoumání a vědění, které díky lásce k pravdě šlo k původní formě adekvace intelektu a věci. Stejný konflikt mezi frenetickou kumulací vědění a pravdivou radikalitou vědy dosvědčuje druhá polovina 20. století. Carl Hempel a Paul Oppenheim vydali v roce 1948 článek nazvaný Studie k logice vysvětlení (Studies in the Logic of Explanation). Studie obhajuje formu vědeckého vysvětlení na základě argumentace, jejíž závěr deduktivně vyplývá z předpokladů. Dedukce je možná jen tehdy, pokud předpoklady obsahují alespoň jeden obecný zákon. Pak je možné daný jev zařadit pod obecné pravidlo rozumu. Metoda tzv. deduktivně-nomologického modelu (deductive-nomological model) vychází z obecného zákona, pak vezme jednotlivé zkoumané jevy a zase je podřídí obecnému zákonu. Logos tohoto myšlení se točí v kruhu, od obecného k obecnému. Logika vědy (logic of science) díky tomuto kruhovému pohybu vstřebává dané poznatky tím, že je podřizuje obecným zákonům, které již zná. Myšlení běží v logickém kruhu, ale může jej po libosti rozšiřovat (circulus vitiosus). Rozum sám sebe už poznávat nemusí, je si více méně jist svou pravdou a vědeckostí. Z tohoto dogmatického daného sebepoznání pak logika vědy dedukuje a vědecky předpovídá další zákonitosti. Deduktivně-nomologický model vědy předpokládá, že všechny poznatky vědy mají kumulativní charakter, protože je lze umístit do uzavřeného kruhu takto určené deduktivní logiky vědeckého zkoumání. Začarovaný kruh byl rozetnut v roce 1962, kdy Thomas Kuhn vydává knihu Struktura vědeckých revolucí (The Structure of Scientific Revolutions). Historie vědy ukazuje, že není pouhou kumulací vědění, jako to předpokládala logika vědeckého pozitivismu. Každá vědecká komunita se v dané době drží určitého souboru pravidel, který příslušné skupině vědců zajišťuje pokrok v jejich bádání. Tato pragmatická víra v platnost daného paradigmatu ovšem skončí v momentu, kdy se radikálně změní dění vědy vzhledem k její fundamentální pravdivosti (paradigm shift). Pak se například přestane v alchymii hledat kámen mudrců a začne existovat moderní chemie. Vědecká fakta platná v době hledání kamene mudrců dnes patří do epochy překonaného pseudo-vědění, na rozdíl od http://orl.bloger.cz dnes platné Mendělejevovy tabulky prvků. Historie vědy obsahuje epochální zvraty, kdy dění pravdy zasáhne do frenetické kumulace poznatků, v níž dominuje instrumentální rozum. Viděli jsme, jak Descartes zasáhl do dění tehdejší vědy, aby jí ukázal novou metodu hledání pravdy. Logika vědy není totéž jako logos vědy, čili smysl vědění. Epistemologický rozdíl mezi epochálním děním vědy daným skrze paradigmatické změny smyslu vědy a mezi pragmatickým růstem vědění daným v rámci platného paradigmatu opatrovaného logikou vědy ukazuje na autonomní, čili svézákonné dění pravdy jako radikálního základu vědy (veritas scientiae radix). Radikální rozum vědy od Aristotela fundamentálně vztažený ke zjevování pravdy samotné substance (lógos apofantikós) je třeba odlišit od frenetického či akademického provozu vědy (logic of science). V rozdílu mezi logem a logikou vědy spočívá krize současné vědy. Výkon rozlišení (krínein) pragmaticky postihuje historii vědy v jejím pozitivním významu a odlišuje ji od skutečného dění vědy jako radikálního pohybu pravdy. Hermeneutický rozdíl mezi logikou vědy a mezi radikálním pohybem pravdy čili logem vědění je zásadní věcí (prágma) vědy. Krize vědy má tedy jinou povahu než krize vzdělání. Věda má svou vlastní dějinnost, protože je specifickým děním pravdy. Pravdivá věda se netočí v bludném kruhu instrumentální logiky vědy. Nezůstává na stále stejném místě, odkud do svého pole zkoumání vztahuje kvantitativně stále větší množství poznatků. Změny paradigmatu zakládají vědu novým způsobem, a dokonce i tak, že anulují celá zkoumání předešlých epoch jako nepravdivé. To dosvědčuje novověký spor mezi heliocentrickým a geocentrickým systémem. Stále nové a leckdy zcela překvapivé dění pravdy jako hledání původního smyslu (lógos) zakládá historii vědy v její vědecké smysluplnosti. Dnes do pravdivé epistemologie patří i určitá anarchie metody, viz Paul Feyerabend a jeho dílo Against method (1975). Na straně logiky vědy stojí provoz vědy ovládaný pragmatickou kumulací poznatků v tom rámci, který dané epoše připadá jako plně platný a neotřesitelný. Změny paradigmatu ukazují dějinný moment strana 38 ORL číslo 201311 (kaíros), kdy dění pravdy stojí v konfliktní situaci k danému provozu vědy, což se ve velkém dělo na začátku 17. století. Vědění vědy (epistémé) je tedy dáno ve zvláštním putování rozumu, který transcenduje začarovaný kruh instrumentální racionality. Tuto formu uvažování determinuje pud sebezáchovy, proto freneticky organizuje jakýkoliv provoz, třeba akademický. Účelové myšlení nemá skutečně racionální základ, proto pilně šlape vodu, aby mohlo zůstat na místě, tj. uvnitř zkoumání vymezeném již určenou podobou pravdy. Pravdivé poznání je ovšem metodické v původním, klidovém způsobu vědy jako racionální lásce k moudrosti. Takové zkoumání bedlivě sleduje cestu pravdy jako veritas, která jej v té či oné epoše volá k původní formě adekvace mezi světem věcí a světem myšlení. Novověké myšlení se ohnulo k sobě samotnému (reflexio) a v této reflexivitě našlo svůj počátek čili moudrost moderní vědy. Výkon reflexivního poznání je schopen přesně vykázat počet (ratio) ze svých myšlenkových kroků na cestě k pravdě. Původním výkonem moderního epistemického vědění je reflexe čili ohnutí se zpět na výkon adekvace tak, aby byl pravdivý, tj. aby plně reprezentoval reálnou věc (Kartésiův raison). Věc je skrze tento akt formální adekvace (representatio) zpřítomněna jako zvláštní forma rozumnosti, která je schopna vykázat univerzálně-racionální počet ze svého vědění. V krizovém momentu, kdy převáží primární moudrost jako radikálně nové určení pravdy (logos vědy), nutně se změní i soubor sekundárních zákonů a norem (logika vědy). Vědecká láska k moudrosti je víc než věrnost k aktuálně platnému vysvětlujícímu paradigmatu. Rozdíl mezi nadčasově nazíraným smyslem vědy a akademickým cirkusem instrumentální racionality je zásadní, protože jej fundamentálně určuje epochální pojetí vědy dané směrem od vlády pravdy jako veritas. Změnou paradigmatu čili opětovnou vládou této specifické moudrosti jako původní epistémé se ustavuje nová forma vědění, která dřívější stav epistemické adekvace vidí jako neadekvátní, tedy nepravdivý a mylný. Věda se stává hermeneutickou v tom smyslu, že je schopna rozlišování (krísis) nového počátku vědění, který je dán pro pozorné oči vědce jako ona již zmíněná skupina kamínků indikující na horách správnou cestu (hérma). V čem spočívá krize vědy z hlediska epochální hermeneutiky? V nedostatečné kritičnosti vzhledem k původnímu smyslu a vzhledem k radikálně rozumovému úkonu poznání. Vědu vede na cestě pravdy adekvační úkon nazíravého rozumu (intellectus), a nikoliv racionalizovaný pud akademické sebezáchovy (conatus). Předešlý výklad ukázal, že existuje diference mezi logem vědy a mezi logikou vědy. Cesta obou forem racionality není stejná, protože jedna forma myšlení hledá orientační kameny na cestě a druhá jen freneticky sleduje již zadanou cestu. A navíc je jí úplně jedno, kam vlastně cesta vede. Instrumentální akademický rozum má po ztrátě moudrosti jako jediného a posledního cíle vědění tolik jiných, strašně důležitých cílů, že jako hloupý pes honí vždy několik zajíců najednou. Proto je frenetický, aniž by měl skutečný „frén“. Po vzoru „vzdělanostní diference“ z minulé části určeme bytostný rozdíl mezi frenetickým akademikem a soustředěným chodcem v háji zasvěceném bohyni Athéně a hrdinovi Akadémovi. Rozum svou podstatou transcenduje pouhou racionální chytrost. Kritický rozdíl přesažnosti odděluje cestu (hodós), kterou se ubírá moudrý logos vědy, od frenetického konání diktovaného instrumentální logikou vědeckého provozu. Obě cesty se zásadně liší. Termín „metodologická diference“ rozlišuje cílesměrné putování rozumu od bezcílného bloudění nerozumu. Descartes hledal životní moudrost a přitom našel vědeckou metodu. Na příkladu historicky první moderní cesty vědění navržené Kartéziem bylo vidět originální, tedy původní rozlišování myšlení vzhledem k pravdě. Tento počátek ustavil vládu moderní vědy a dal jí rovněž epochální poslání vzhledem k pravdě. Věda má být moudrá, protože jen tím naplňuje vědeckou kategorizaci člověka jako homo sapiens. Pravda ve vědě se ukazuje jako racionální forma odkrytosti vyměřené metodickou reflexí od konce (de fine), tedy směrem od dění pravdy formálně vázané na samotnou věc. Při tomto výkonu adekvace je věda schopná výměru sebe sama, proto je racionálním typem poznání. Bytí věci a forma rozumu si musí odpovídat, http://orl.bloger.cz protože věda je dítětem nové epochy smyslu, kdy bytí a myšlení začalo být totéž (viz Parmenidův fragment B 3). Metodologická diference vědy se tedy liší od vzdělanostní diference tím, že má schopnost radikální reflexe revidující sebe sama. Věc volá racionální myšlení k tomu, aby vyslyšelo apel její nezastřené věcnosti. Věda je racionální a pragmatická v tom, že chápe věci v jejich původní věcnosti, což je základním povoláním vědy (vocatio). Apel rozumu vědě přikazuje, že se musí za každou cenu držet této cesty pravdy. Kde se pravda adekvace děje, tam má být i kritické, tj. rozlišující vědění mezi pravdivým logem vědy a mezi užitečnou logikou vědeckého pachtění. To první je třeba bezpodmínečně dělat a to druhé pokud možno nezanedbávat. Vědění vědy musí primárně určit, co věc nebo zkoumaný jev jest a nikoliv, čím je nebo může být užitečný. Transcendentní povaha vědy nemůže být určena kalkulem instrumentální racionality, protože věda trvale reviduje své principy podle nevypočitatelného pohybu samotné pravdy. Logos vědy je determinovaný díky externímu určení svého konání, protože jeho poznávací forma a úkon je dán adekvací k Jinému, čili k vnější věci či jevu. Proto je logos vědy transcendentní. Pro instrumentální rozum jsou naopak principy a účely dogmaticky závazné v rámci dané logiky vědy. Mění se pouze zaměření či náhled (aspectus) na různé dílčí cíle. Jenže tyto cíle jsou určené zevnitř, jsou dány jako interní conatus, k němuž je instrumentální rozum sebezáchovně připoután. Proto je instrumentální rozum imanentní. Minulá část věnovaná krizi vzdělání ukázala, že frenetický kalkul je dogmatický a nesvobodný, protože jej určuje animální volání pudu sebezáchovy. Rozum vědy naopak putuje cestou pravdy, transcenduje sám sebe směrem k Jinému. Pokud začne logos být jen sám sebou a organizuje vlastní přežití mimo pravdu, pak z hlediska vlastní rozumnosti také zahyne, nebo jen sebezáchovně živoří v podobě účelové logiky vědeckého provozu. Z rozlišení obou forem myšlení je zřejmé, že aspekt frenetické racionality vidí věci jinak než celostní vidění rozumu. Logika vědy představuje pouze určitý aspekt jsoucna jako užitečného a manipulovatelného či dále zkoumatelného. Instrumentální racistrana 39 ORL číslo 201311 onalita vidí věc egocentricky, ve vztahu daném směrem k sobě a ne směrem od samotné věci. Frenetická racionalita není a nemůže být transcendentní, protože jí to nedovolí její conatus řízený pudem sebezáchovy. Aspekt poznání nejde radikálně k úkonu adekvace ke světu jako Jinému, ale naopak zůstává v osvětí akademické animality dané jako stále Totéž, a ještě mnohem Více. Plus ça change, plus c'est la même chose. Adekvátní reprezentace věci v racionalitě vědění (veritas) nenazírá pouze aspekt věci, ale to, čím věc je z hlediska své jsoucnosti (essentia). Pud akademické sebezáchovy řízený vlastním zájmem (tó ídion) naopak hledí pouze na aspekt věci, proto postrádá vědecké vidění radikálně orientované na samotnou věc. To je také historický důvod proč idiotský conatus ekonomicky založeného pudu sebezáchovy tak snadno ovládl logiku vědy od druhé poloviny 20. století. Instrumentální rozum nabídl vědě své vlastní, tj. ekonomické vidění věcí, jímž prý lze udržovat na živu vědecký provoz jako jednu velkou sebezáchovnou domácnost (oikonomía), a to bez ohledu na hledání pravdy. Školy nejprve ztratily vztah k pravdě, tím přišly o rozum a o klid ve scholé. A nyní, posledním kole boje o ekonomické přežití, přicházejí nakonec o samotné finance. Konání instrumentálního rozumu je důsledné a řídí jej idiotská logika vlastního přežití. V této racionalizaci sebezáchovy nemá univerzitní vzdělanost díky absolutně odlišné podstaty obou racionalit žádné místo. Ještě v 19. století to bylo při vzniku moderních univerzit typu Berlínské univerzity všem akademickým duchům zcela jasné. Humboldtovu ideu jednoty vzdělání a výzkumu (Einheit von Lehre und Forschung) prosazovanou díky jejich univerzitní prestiži a společenské autoritě přijal i zbytek společnosti a politická reprezentace. Tím vznikl ideál univerzitního Bildung, který dnes zaniká na nedostatek akademické soudnosti. Skutečné vědění je teoretické, protože jde cestou poznání tak, aby formou svého nazíravého myšlení zpřítomnilo věc v její podstatě. Věda je semper reformanda vzhledem k poznávané věci, protože proměnlivost zkoumané věci určuje i proměnlivost odpovídající intelektuální formy. Věda má radikálně-komunitní charakter, protože musí jít ke kořenu toho, čím je věc o sobě. Věc adekvátně reprezentovaná v kontemplativním nazírání (theoría) se tím zbaví nadvlády sekundárních pohledů instrumentálního rozumu, čímž se stane racionálně pravdivou. Dostane definici, výměr, čímž se poznání pravdivě zaměří k věci. Pak je poznání schopné výčtu vlastních kroků vzhledem k věci (ratio) a k sobě samému (reflexio). Podobna dobrému honícímu psu musí věda sledovat stopy skryté pravdy, aby ji učinila odkrytou ve zkoumané věci. To je její základní intence a známka její vědeckosti, kterou se liší od frenetické zvířeckosti. Trvalá reflexivita spojená s úkonem adekvace a reformace není primárním charakterem vzdělání, které je svou podstatou konzervativní. Vzdělání má vědecky vykázané dění pravdy dále předávat ve výchově a ve vzdělání. Povaha vědy jako semper reformanda není tradicionalistická jako u konzervativního vzdělání, ale je naopak radikální, dynamická, protože jde na samotný kořen dění pravdy jako veritas věci. Vzdělání následně předává a udržuje v povědomí generací takto dané dění vědy. Obě formy rozumnosti mají něco zásadně společného. Vzdělání i věda vytváří univerzální komunitu, protože moudrost je jen jedna a vytváří kosmopolitní svět, který je všem společný. Společně komunikovaná věc vědců a vzdělanců dostala od 16. století v románských zemích výstižný název République des Lettres. Filosof Immanuel Kant nazývá komunitu těchto intelektuálů přiléhavým latinským termínem publicum, čímž myslí kosmopolitní skupinu moudrých lidí, kteří mají schopnost univerzálního úsudku a pravdivě vidí svět. Citované termíny představují komunitu vzdělanců planetárně schopných rozlišit společnou věc pravdivého smyslu od pouhých aspektů poznání čili od pouhého zdání pravdy. Jen oni jsou schopni vzkřísit ideál novověkého vzdělání jako univerzálního Bildung. Takto daná metodika vědy a tradovaného vzdělání epochálně naplňuje určení člověka jako homo sapiens. Dnes je to ohrožený druh existující na samé hranici vyhynutí, a to hlavně vinou akademického provozu a slepé vědy. http://orl.bloger.cz 4. Krize vidění aneb Zapomenutí synoptické diference Ve třetím rozlišení zaměřeném na zkoumání epochálních obrazů světa se vraťme na úplný počátek moudrosti, až do Delfské věštírny nebo do nejvyšší řecké svatyně v Eleusis, v níž se uskutečňovalo kontemplativní završení pohledu na božská mystéria (epopteía). Řada vidoucích žen a mužů vykládala dění pravdy jako nezastřenosti či poodkrytosti božského (alétheia) v našem světě možná stejně dlouho jako naše civilizace, to jest asi dvě tisíciletí. Extatické výkřiky Pýthie či vrcholné vidění božského v Eleusině navazovaly na neolitické a možná i na paleolitické šamanské rituály, o nichž se nepřímo dozvídáme z jeskynních kreseb starých 40 tisíc let. Tato nejstarší tradice lidstva ukazuje, že metafyzická či moderní podoba pravdy jako adekvace věci a rozumu (veritas) v žádném případě není jediným děním pravdy. Naopak stojí až na samotném konci toho, čím pravda vždy byla, je, a snad i bude. Čeká nás tedy poslední rozlišování dějin vzhledem k archaické podobě pravdy. Epochální hermeneutika sledující cestu rozumu až k jeho zdroji musí vyložit poslední diferenci, kterou známe od Martina Heideggera pod názvem „ontologická diference“ rozlišující mezi bytím a jsoucnem. Krize jsoucího je vnímatelná jen tehdy, pokud víme, jak se jsoucí dává poznat z hlediska skrytého bytí. Rozlišování čili krize vzdělání musí tuto poslední a nejhlubší krizi vyložit z pohledu oněch dvou již explikovaných diferencí: vzdělanostní a metodologické. Souzení v rámci vědecké epistemologie šlo k samotné věci, aby naplnilo požadavek vědecké pravdivosti. A nyní, v posledním kroku, musí rozlišování jít až za samotnou věc danou v její jsoucnosti. Musíme sestoupit do temného adytonu Delf či k epoptickému vidění Eleusínských mystérií, abychom našli původní formu nezastřenosti samotného bytí. Tento poslední metodický krok rozumu musí být pravdivým ve smyslu původní podoby pravdy jako nezastřenosti či poodkrytosti (alétheia). Tato pravda sleduje poodkrytost něčeho svou postatou úplně temného, což byly a jsou božské síly a božské dění dlící v říši Léthé, radikálně oddělené od pomíjivého času a prostoru smrtelníků. strana 40 ORL číslo 201311 Tato nezastřenost daná archaickou krísis čili odlišením mezi smrtelníky a mezi božskými silami tvoří poslední rovinu pravdy. Její poodkrytost následně (tj. epochálně) ukazuje jsoucno v jeho veritativním aspektu zkoumaného pozitivní vědou. Proto byla hermeneutika základním způsobem výkladu smyslu a moudrosti dávno před vznikem filosofie. Jistěže dnes platí, že jsoucno musí být poznatelné v tom, čím je o sobě, jinak by poznání nebylo pravdivé. Ale pravdivost vědy nezachycuje plnost dění pravdy, protože definitivnost vědy je zásadně ohraničená bytím jsoucna. Takto dané bytí tvoří počátek a konec toho, odkud věda bere své bytostné určení toho, čím je de fine. Cesta vědy epochálně začíná a končí u „takto“ daného jsoucna. Jeho esenciální danost (eídos) ustavuje od moudrého Sókrata a jeho žáka Platóna počátek moderní vědy. Jak to, že je jsoucno dáno pro vědu „takto“, čili eideticky? Otázka ukazuje, že hermeneutika není definitivní vědeckým způsobem. Pravdu vědy chápe jako pouhý ontický aspekt jsoucna, který ovšem nese zakládající (ontologický) charakter. Rozdíl mezi ontickým a ontologickým se zakládá na pythickém či eleusinském pohledu na celek světa z hlediska skrytosti. Vraťme se k původnímu hermeneutickému rozlišení mezi pouhým shlukem kamenů a jejich smyslem jako hérma na cestě. Rozlišení běží mezi tím, co se dává (kámen) a jak se to dává (znamení). První filosofickou pravdu vykládá smrtelníkovi bohyně pravdy, která nabádá osvíceného Parmenida, aby dbal na formální znamení (sémata), která jsou zde pro zkoumající rozum, ale kterých nedbají hlupáci (fragment B 8, 53‒56). Poodkrytost posledního zdroje reality má svou vlastní sémantiku pravdy. Její proměna z hlediska epochální hermeneutiky ukazuje jsoucno v nové zjevnosti. Umění výkladu rozlišuje mezi tím, co je jsoucno ve své danosti (positum) a mezi tím, jak je dáno směrem od temného de-positum, čili od epochální události samotného bytí. Po obratu k metafyzické filosofii se věc stává zjevnou v novém druhu náhledu (eídos), a tím dostává nový smysl díky činnosti odhalujícího logu (lógos apofantikós). Apofantický logos všeobecně známý v podobě aristotelské logiky zakládá scholastický výměr vě- decké pravdy jako veritas a od metodického Kartézia dává moderní epistemologii vědy. Jak jsoucno dostává tuto metafyzickou pozitivitu? Jak přichází do sobě vlastního bytí určeného předešlými epochálními obraty vědění? Čeho je věc znamením z hlediska depozitního vidění, které charakterizuje zásadní přelom mezi dvěma epochami pravdy? Výklad poslední krize musí ukázat, v jakém smyslu se jsoucno ukazuje nikoliv jako positum, ale naopak jako depositum. Aristotelova apófansis, čili zjevování pravdy založené na rozumné mluvě dané v rámci logického soudu, musí být vztažena k poslednímu, tj. depozitnímu místu, odkud se zjevuje smysl a pravda. Epochálně viděno, antický logos vědy a instrumentální logika vědy existují právě proto, že se nějak ukazuje i původní logos, v němž obě formy logu berou svůj počátek. Hermeneutika dbalá Parmenidovy božské sémantiky musí vyložit archaický způsob, „jak“ se jsoucno dostává do „takto“ daného vidění vědy ustaveného skrze apofantický logos. Epoptický čili depozitní pohled archaické hermeneutiky na jsoucno má nutně jiný charakter než pozitivní pohled vyměřený z hlediska logické adekvace rozumu k již jsoucí věci. Viděno z hlediska celku jsoucna je pravda jako depositum zajisté poklad svěřený někým Jiným, než jsme my sami a než je naše vlastní schopnost formální či praktické adekvace rozumu a věci. Depozitní pohled tedy zajišťuje poslední rovinu transcendence vědeckého poznání. Bez něj se věda točí v bludném kruhu, protože je připoutána pouze k bytí věci a nemůže dohlédnout na svůj původ daný od Jiného. Vraťme se k epochálnímu vidění prorokovaného Delfskou věštírnou vzhledem k Perským válkám a vzhledem k Sokratovi. V extatickém výkonu věštění se věštkyně a věštci dostali mimo smrtelný čas, o čemž svědčí klasické úsloví z Homérovy Iliady ohledně věštce Kalcháse. Ten viděl osud Trójské války z pozice toho, „co jest (tá eónta), co bude, a co předtím bylo“ (Ilias 1.70). To, co je jsoucí (ontós) tvoří v extatickém vidění věštce celek jsoucna daný de-pozitně, tedy směrem „od“ (apó, de) božských sil Paměti jako ultimativní hranice zjevování toho, co je viditelné a jsoucí (apo-faneín, de-termihttp://orl.bloger.cz no). Pohled na jsoucí směrem od synoptického vidění šamana či věštce ukazuje, že celek přítomného jsoucna (tá eónta) se vynořuje v rámci celého pole reality vnímané v extatickém vidění. Věštec nejprve vidí v rámci synoptického vidění celek všeho a pak teprve ostatním vykládá, co toto vidění znamená vzhledem k určité události. Ostatní správně vědí díky tomu, že věštec poodhaleně vidí. Tím vzniká úplně jiná determinace jsoucna než v případě vědecky daného poznání. Citovaní Athéňané a Sókrates jsou schopni Delfskému orákulu rozumět a podle něj i moudře jednat. Mají schopnost původní iniciativy zakládání (arché, initium) jako vhledu do božského čili depozitního původu věcí, a tím mohou počít moudré jednání (conceptus). Lidé archaické doby byli moudří proto, že mezi nimi žil věštec, který uměl synopticky vidět celek jsoucího v tom, co bylo, co je a co bude. Jak to viděl, to bylo ostatním skryto. Ostatní už synopticky neviděli, ale věděli z hlediska úspěšně počaté moudrosti. Sókrates během své obranné řeči na athénském soudě říká, že jeho iniciativní hledání moudrosti bylo dáno na základě věštby z Delf (Apologie 21a‒ 21c). Pýthie o něm něco podstatného viděla, což bylo všem Athéňanům známo. On se snažil toto viděné také racionálně poznat tím, že bavil s jinými občany Athén o tom, co je moudrost. Hloupý a mocný Kroisos naopak zemřel jako racionální despota v prohrané bitvě, protože o božskou moudrost nestál, i když mu byla zvěstována. Moudrý člověk archaické doby tedy spočívá jednou nohou ve vidění a jednou nohou ve vědění jako správném poznání a iniciativním jednání. Archaická hermeneutika je synopticky-iniciativní. Vidí něco podstatného a ve své moudrosti je schopna toto viděné učinit začátkem vědění (arché, initium). Slovo arché znamená v řečtině nejen počátek, ale i vládu. Synoptické vědění je archaické v tom, že má vládu nad počátkem jednání, protože do něj opravdu vidí směrem od božského Počátku všeho. V takto daném depozitním vidění se po tisíciletí skrýval epochální postoj vzhledem k vědění. Nazvěme tuto zvláštní pozici rozumu termínem „synoptická diference“ mezi viděním a věděním. Její základní model tvoří vyprávění mystastrana 41 ORL číslo 201311 gožky Diotimy v Platónově dialogu Symposion, která Sokratovi vydává počet (ratio) ze svého extatického vidění Krásy (210e2‒211b5). Dalším důležitým textem popisujícím toto určení hermeneutiky ukazuje Sókratův dialog s extatickým rapsódem jménem Ión (534b‒535a). Citovaná pasáž ukazuje epochální předěl mezi viděním rapsóda ovládaného božskými silami a věděním filosofa ovládaného jiným typem moudrosti. Poslední či spíše první epochální obrat v rámci synoptické diference ukazuje něco zvláštního, totiž ztrátu schopnosti rozlišovat mezi viděním a věděním. Obě slovesa, tj. „vidět“ (eídomai) a „vědět“ (oída), mají v archaické řečtině stejný základ slova. Odkazují na akt vidění, jehož proměnou vznikla nová epocha. Lingvisticky viděno došlo ke změně významu daného vzhledem k présentnímu mediálnímu slovesu eídesthai, které znamená „vidět“ pro druhého a pro sebe. Jeho význam se posunul do již uzavřené a působivé přítomnosti vyjádřené přítomným perfektem slovesa oída. Proces vidění dospěl ke konci a stal se „věděním“ ve smyslu mít, podržet viděné u sebe a pro sebe. Homér používá častý obrat „hle, jak podivuhodné k vidění“ (thaúma idésthai) ve významu mocného vidění určité věci, jevu nebo události. Je poznána tím, že je viděna v božském světle původní síly atakující věštecké nebo rapsódické vidění tak, aby vidělo věc v její nezakrytosti (alétheia) a stejně tak ji podalo ostatním. Archaický důraz na věštecký výkon vidění se časem ztratil a zůstal pouze působivý jev jako to, co je viděno. Pokladem čili depozitem nové epochy se stalo nikoliv samotné vidění v aktu jeho výkonu, ale pouze uviděný výsledek. Jev se stal poznaným, protože jsme ho všichni uviděli skrze zjevující (apofantický) logos nového vědění. Protože od epochy metafyziky vidíme novým způsobem, přestali jsme hledat starou sémantiku pravdy jako alétheia. Ta musí být viděna, protože jinak se o ní nic neví. Epochálně nový, „logicky“ viděný svět univerzality konceptu daného ideově nahradil individuální věštecký dar vidění determinovaného neviditelným počátkem viditelných jevů. Nová metafyzická epocha se přestala starat o to, jak se věci vidí, ale zajímá ji jen to, co je věděno perfektním, tj. již dokonaným aktem vidění, kdy tento výkon ustal, zmizel a nechal jen zjevenou substanci jako svůj perfektní výsledek. Kdy a jak dochází k zapomenutí či dokonce k vytěsnění diference mezi viděním a věděním? Kdy jsme přestali vidět v archaickém věšteckém smyslu, abychom mohli pouze vědět v moderním ideovém či postmoderním informatickém smyslu? První autoři divadelních her jako např. Aischylos (asi 525‒456 př. Kr.) viděli přechod od ztráty vidění k nabývání pouhého vědění jako tragickou záležitost. Ztráta schopnosti vidět je hlavním námětem všech antických tragédií, viz Sofoklovu tragédii Oidipus tyran poprvé hranou roku 429 př. Kristem. Začarovaný kruh moderního myšlení ukazuje stejně slepé a stejně chytré vidění, jako měl mocný vládce Oidipus v Thébách. Svým vlastním důvtipem zvítězil nad démonickou Sfingou, ale odmítl poznat svůj skrytý osud. Ten mu nejprve poodhalila Delfská věštírna známým orákulem. Geniální a odvážný samovládce jménem svého nadřazeného vědění a šikovnosti (téchné téchnés hyperférusa, v. 380381) odmítá varování věštce Teirésiáse, který vidí do jeho osudu. Když Oidipús na konci svých činů uviděl svůj neskrytý, tj. pravdivý život, oslepil sám sebe. Jeho tyranské, faktické vědění přešlo v tragické vidění slepého a bezmocného člověka. Pravda Delf bývá pro sebevědomé tvůrce všeho druhu často tragická a za svůj osud si mohou sami. Vinou zaujetí proto, co chronicky vytvářeli vlastním úsilím (factum), nevidí skryté dění, které vydává trpké plody v okamžiku tragického prozření. Řecká filosofie i tragédie potvrzují, že poodkrytý náhled do lidského dění musí jít ke smyslu toho, co je účinné, ale skryté. Tato poodhalenost (alétheia) božských sil tvoří hybnou, ale skrytou sílu dění epochálních dějin, protože stojí u počátku obratu, kdy se mění celé vidění světa. Tím je dění pravdy spojeno s poslední rovinou existence smrtelníků, tedy s dějinností. Nazíraná skrytost dění pravdy ve smyslu perfektního slovesa oída pak zakládá pravdivou povahu epochálního dění jako toho, co je již uviděné, a tím i poznané. Viz věštci viděné a jednotlivými dějinnými aktéry poznané dění, čili dějiny jednotlivých generací královské rodiny mykénských Atreovců nebo Labdakovců v Thébách. Reflexí http://orl.bloger.cz viděného a dramatickým ztvárněním těchto dějin pak vzniká dané dílo toho či onoho řeckého dramatika (Aischylos, Sofoklés), jež známe z historie řeckého divadla. Historicky se obrat od vidění k vědění uskutečnil během 6. a 5. století př. Kr. v oblasti zvané Magna Graeca, čili v samotném Řecku a v jeho četných koloniích v Malé Asii, jižní Itálii, Sicílii a jinde. Božské síly odcházejí do skrytosti a samotná Delfská věštírna zaniká kolem roku 396 po Kristu. Toto skryté působení dějinnosti iniciuje dějiny novověké vědy. Výrok Pýthie o Sókratovi v rámci božského slova věštby (tó legómenon) zahajuje novou epochu, v níž se jsoucno stává poznatelné epochálně novým způsobem, pomocí zkoumajícího dialogu. Jsoucno jako původní poklad božských sil (depositum) poznávaných archaickou hermeneutikou věštců a skrze zasvěcení mystérií se začalo dávat směrem od rozumu vtěleného do nově vzniklé filosofie a do celku přírodních věd (positum). Nejhlubší epochální obrat pravdy se tedy týká změny, v níž se hledání moudrosti jako pokladu zjeveného bohy či božskými silami změnilo na pozitivní výčet vědění vykazatelného rozumem vzniklým v rámci nové vědecké racionality. Na světě se přestala dít Homérova či Ježíšova thaumata, protože zázraky vidění nahradila moderní facta činného vědění. Neumíme vzkřísit mrtvé k životu, jako to uměli prorok Eliáš či Ježíš z Nazareta, ale zato jsme vědecky vyhubili nemoc černých neštovic (variola), jejichž poslední planetární výskyt byl hlášen v roce 1977. Poslední rozlišení se tedy týká moudrosti řecké tragédie. Tragikové žijící v epoše zapomínání synoptické diference, tj. v již uskutečněném přechodu z vidění věštce na vědění logu, vydali poslední historicky známé svědectví o dopadu této změny na moudrost člověka. V jejich dramatickém vidění synoptické diference mezi viděním a věděním vzniká theoría jako epochálně nový způsob vidění světa. Výraz „teoretizovat“ se vůbec poprvé objevuje v Aischylově dramatu Spoutaný Prométheus (theóréson, v. 302) a rovněž i substantivum „teorie“ (theórían, v. 802). Prvními teoretiky Evropy byli diváci antického dramatu nebo náboženských her provozovaných v strana 42 ORL číslo 201311 okrsku známých řeckých svatyň. Tito občané řecké polis měli teoretickou schopnost, tj. uměli rozlišit (krínein) synoptickou diferenci mezi viděním a věděním, protože ji spoluprožívali v čase dramatu. Tragikové jako poslední mudrci v historii Západu viděli zásadní význam této již zapomenuté krísis. Úvodní část eseje zmínila, že krize vzdělání má tragický charakter, protože je založena globálně-konfliktně. Nyní je třeba tuto tragiku ukázat z hlediska posledního rozlišení, které jde ke skrytému dění samotné dějinnosti, jež zakládá následné dění vědy. Svatyně a věštírny předcházely období vědy a mnozí filosofové jako Pythágorás, Hérakleitos z Efezu, Platón a další byli zasvěcenci mystérií. Klíčová je především přechodná epocha během 6. až 5. století př. Kr., kdy existovalo paralelně vedle sebe synoptické vidění celku světa ve věštírnách, drama „teoretické“ tragédie a konceptuální vědění nově vzniklé vědy.Svědkem synoptické diference mezi viděním a věděním jsou citovaní filosofové Parmenidés z Eleje, Hérakleitos z Efezu, athénský Sókrates či zmínění tvůrci antických tragédií jako Aischylos a Sofoklés. Nejhlubší krize moudrosti spočívá v tomto ultimativním dění pravdy zakládajícím dokonce i samotné dění vědy. Svatyně v Eleusis a v Delfách, depozitní strážce vidění po celou antiku, se odmlčely a zanikly. Z antické tragédie vzniklo moderní dramatické divadlo, kdy se jen díváme na scénické jednání nalíčených herců, ale skrze jejich odmaskované postavy (prosópon, persona) už nevidíme nic synoptického. V původním amfiteátru nosili herci masku, protože divák byl schopný přímo vnímat samotné dění tragické pravdy a herci jej nezajímali. Proto známe jen jména dramatiků, ale nikoliv herců, kteří začali poprvé hrát na scéně za poety Thepsise a dramatika Aischyla. Tragické vidění a vědění dosvědčuje Aischylovo úsloví páthei máthos, aneb cesta skrze utrpení k poznání, která je vlastní všem moudrým smrtelníkům (Agamemnón, v. 177). Divák vychovaný touto archaickou mathesis universalis synopticky viděl do děje a tím i věděl, proto nepotřeboval vidět tvář herce. Po zapomenutí synoptické diference zanikl i původní věštecký a tragický zdroj, který zajišťoval epoptické a teoretické vidění celku jsoucna. Naše epocha vědecké vzdělanosti už není schopna rozlišit mezi depozitním viděním a pozitivním věděním. Po zapomenutí synoptické diference se západní vzdělanost stala slepou tragickým způsobem, protože přestala vidět původ smyslu. A když slepý vede slepého, oba padnou do jámy. Jejich vědění jim nijak nepomůže. Znalci archaického způsobu vidění jako Jean-Pierre Vernant připomínají, že zrak v antice není pasivním příjemcem světla, ale naopak vyzařuje vlastní světlo, jímž poznává svět. Platón v dialogu Tímaios mluví o „zářících očích“ (fósfóra ómmata, 45b3), které aktivně vidí tím, že procházejí formu daných věcí. Archetypem tohoto vidění je pohled do tváře Medúzy, který přináší smrt. Archaické vidění věci proměňuje tím, že vytváří nové vztahové pole, v němž se věci mohou odkrývat v původním, a někdy dokonce i v božském významu. Viz židovsko-křesťanské dějiny spásy. Ale také se svět odkrývat nemusí, pokud někdo nechce nebo nemůže vidět. Viz tragický příklad podávaný Euripidem v tragédii Bakchantky poprvé hrané až po dramatikově smrti v roce 405 před Kristem. Bůh Dionýsos přichází do Théb, které mu oficiálně odmítlo poskytnout božské pocty. Dionýsos v podobě anonymního cizince oznamuje příchod své božské síly. Král Pentheus se ho ptá, zda Dionýsia viděl. Posel alias Dionýsos pythicky, a tudíž pravdivě odpovídá: „Viděl jsem vidícího“ (horón horónta, v. 470). Král se poslovi dívá z očí do očí a nevidí nic. Jen ví, že má před sebou někoho neznámého. Akt vidění se tedy naplnil perfektní slepotou. Skrytý cizinec vidí sám sebe, ale to mohou jen bohové, kterým je pravda zjevena v plné odkrytosti. Ale král má být vidoucí alespoň ve smyslu archaické moudrosti vázané na vidoucího. Jestliže je někdo někde vidoucí, což cizinec zvěstuje proklamací suverénního vidění jako plnosti alétheia, král se má starat, aby také viděl tím, že boha poodkrytě pozná. Nedostatek schopnosti vidět a následná zvědavost vědění přivedou Penthea k tragické smrti. Král chce vidět božské jen vlastní chytrostí. Tajně špehuje obřady žen konané k poctě Dionýsa a přitom jej za živa roztrhá průvod žen vedený jeho vlastní matkou. V bakchantské extázi vyvolané vidoucím http://orl.bloger.cz božstvem královna Agaué utrhne synovi hlavu, orgán vidění i vědění. Jeho matka vidí aktem vidoucího božstva, v extázi není sama sebou. Takové vidění je absolutně nelidské, oddělené (absolutum) od lidské moudrosti tím, že se plně nachází pouze na straně vidícího božstva. Z hlediska člověka mu chybí rozlišovací vědění, takže příběh končí nevědomou vraždou. Dvojí krize, absolutizovaného vidění a absolutizovaného vědění neschopného buď aktu vidění nebo vědění, představuje epochálně poslední slovo tragédie, protože Euripidés je jejím posledním velkým představitelem. Po zániku Tragiků začíná moderní tragédie daná nikoliv dramaticky, ale historicky. V epoše Tragiků začíná i konceptuální vědění zahájené mimo jiné Hérodotovou Historíes apódeixis psanou někdy kolem 450‒420 př. Kristem. Hérodotem objevené vědění podané jako apodiktické zkoumání minulosti dostalo po jeho slavném díle název „historie“. Díky novému typu zjevování minulosti došlo k tomu, že typ apodiktického zkoumání minulosti a přítomnosti postupně nahradil vidění Delfské věštírny. Vědecký koncept ukazuje dění Perských válek jiným způsobem, než Hérotodem citované věštby Pýthie. Hned v následující generaci po posledním velkém tragikovi Euripidovi píše Platón (427–347 př. Kr.) nejznámější filosofický mýtus o jeskyni. Dialog Ústava jím začíná sedmou knihu vykládající podstatu spravedlivé obce (Ústava 514–517). Vztah mezi viděním a věděním zde reprezentuje cesta člověka, který se vymanil z pout. Pak mohl otočit hlavu a viděl světlo ohně, který vytvářel hru stínů promítanou na stěnu jeskyně. Tento falešný obraz světa se mu koriguje ještě jednou, protože rozezná denní světlo a vyjde ven, kde vidí reálné věci a nakonec se podívá i přímo do slunce. Tím přestane vidět, protože je oslepen z dlouhého pobytu ve tmě, kde bylo jen světlo umělého ohně. Ale zvykne si na nový svět nezakrytosti věcí v denním světle a toto vidění přináší zpět do jeskyně ve formě nového vědění. Tím riskuje smrt jako Sókrates. Vědoucí technici v jeskyni nic nového nevidí a nemají chuť ho poslouchat. Jejich vědění je dáno na základě umělého ohně, jenž zakládá typ troglodytického vidění. Vězni strana 43 ORL číslo 201311 v jeskyni ani nepotřebují vidět jinak, umělé světlo ohně smíchané s troškou venkovního světla slunce jim úplně stačí. Zajistili si vidění pouze svým věděním; nejsou úplně slepí a nepotřebují vidět jinak než skrze svou manipulativní dovednost (téchné). Martin Heidegger během zimního semestru 1931/32 ve Freiburgu rozebírá tento nejznámější filosofický příběh (Gesamtausgabe 9, 203-238). Své myšlenky vydal pod názvem Platónovo učení o pravdě (Platons Lehre von der Wahrheit). Naše zamyšlení nejvíce zajímá Heideggerem vyložený vztah mezi vzděláním (paideía) a pravdou jako nezakrytostí celku jsoucího (alétheia). Vztah vzdělání a pravdy se zjeví novým způsobem po každém obratu poznání (stíny věcí na zdi / oheň ozařující umělé věci / vycházení z jeskyně ven / viditelné věci venku / zář samotného slunce / návrat do jeskyně). V každé fázi je něco jiného odkryto a něco jiného skryto, což ukazuje na změny v pojetí pravdy jako nezakrytosti jsoucna. Výkon vzdělání je chápán jako obrat duše v celku toho, čím je vzhledem k celostnímu obrazu světa (paideía). Každá fáze ukazuje jiný epochální obrat a s ním spojené vidění celku. A každá vize světa v epochálním obratu odkrývá určité vidění celku jsoucna a zároveň skrývá jiné vidění celku jsoucna. Pojďme ke klíčovému bodu západní pedagogiky, kterým je pochopitelně pohled na slunce a na svět věcí ozářených sluncem. Tento obrat totiž do sebe zahrnuje všechny tři citované diference. Vidění se zaměří na svět idejí, protože ty jsou maximálně viditelné a jsoucí. Nové vidění se tím definitivně změní na vědění, později definované jako adekvace věci a rozumu (veritas). Věda zakládá novou formu života v jeskyni po provedeném obratu ve vidění (paideía), protože vědoucí filosof se do jeskyně dobrovolně vrací, aby vzdělal ostatní vězně. Jeho pedagogika vědy jako ideového vidění přinesla technicky založeným troglodytům nový druh vzdělanosti. Někteří z nich byli totiž natolik moudří, že byli schopni rozlišování a přijali epochálně nový typ vidění. Idea Dobra je podle Platóna sluncem proto, že je nejvyšším a nejzářivějším jsoucnem. Z podobenství je jasné, že slunce jako idea Dobra ozařuje všechno ostatní z titulu své absolutní kvality bytí. Vědění takto vidoucího filosofa se stává ideově založeným a v tomto obratu spočívá možnost založení vědy. Heidegger upozorňuje na dvojí formu epochálního obratu ve vidění světa. Idea Dobra uschopňuje vidění věcí z hlediska nového pohledu vidoucího filosofa na jsoucno. A díky své maximální jsoucnosti a zářivosti umožňuje ostatním věcem, aby byly zjevné. Je tedy vlastní příčinou vidění filosofa a zároveň univerzální mírou správnosti viděného. Dialog Ústava říká, že ideový pohled na jsoucno „vidí přesněji, správněji“ (orthóteron blépoi, 515d3). Správně zaměřený pohled totiž poměřuje jsoucnost věcí s jejich ideovým modelem a nakonec i se samotnou ideou Dobra jako poslední příčinou vidění. Vidění se stává věděním z hlediska poznání idejí jako pravé podstaty věcí. Heidegger připomíná, že v tomto rozhodujícím obratu západní civilizace vzniká metafyzický pohled na věci, v němž se pravda jako původní nezastřenost jsoucna (alétheia) mění na správnost (orthótés) ve smyslu adekvátního pojímání a vidění (GA 9, 231). Nastolení ideového druhu vidění určilo ontologický způsob, jak se celek všeho dává v epochálně změněné konstelaci rozumu. Způsob, jak vidíme svět ve smyslu ideově dané dráhy pohledu (Blickbahn) zásadně určuje metafyzickou definici věci jako toho, co vidíme ve smyslu „takto“ nazíraného jsoucna. Nově ustavené vědění matematicky přesně vykáže počet svých kroků (ratio) od původní příčiny světla a světa, tedy od první ideje. Nová mathesis universalis je tedy založena ideově, racionálně a metodicky. Epochálně novým krokováním od První příčiny čili racionalizací poznání vytváří intelekt ideovou adekvaci rozumu (veritas) k „takto“ dané věci poznání, čili ideji (res). Víme, co je skutečná idea (eídos) a co je její falešné zdání (eídólon) dané stále vyšším počtem matematicky určených kroků, které rozum urazil od původní ideje Dobra. Nově vzniklá metafyzika tímto epochálně novým způsobem oddělila pravdu a omyl. Bytí věci se stalo vědecky poznatelným jsoucnem, protože vidění zahlédlo epochálně novou adekvaci věci k ideovému způsobu viděného jako perfektně viděného, a tím i správně http://orl.bloger.cz věděného. Platónem založený obrat vědění (paideía) se stal klíčovým pokladem „takto“ ustavené metafyziky, která pedagogicky vzdělala Západ do současné podoby. Vraťme se k obratu vidění ve vědění, které se děje v momentu, kdy mysl vidí věci ozářené sluncem, tedy ideou Dobra. Klíčový moment krize je v tom, že Platón přiřknul této ideji jsoucnost, dokonce v absolutní míře. Platón ve svém pohybu souzení (krínein) rozeznal ideu Dobra jako maximálně jsoucí a tím i maximálně zjevnou pro intelekt. Skryté dění bytí se tedy kompletně zaměnilo za dění maximálně Jsoucího, které v dnešní epoše akademického nerozumu nese různá jména: Osud, Užitek, Účel, Zájem, Grantování, Science Citation Index, Google Scholar atd. Toto poznání nejvyšší Ideje se postavilo jako oddělená, tj. absolutní míra, k níž je třeba adekvovat všechno ostatní, co jest, co bylo, nebo co může být. Pravda ve smyslu veritas je věděním proto, že si vědoucí kdykoliv vybaví nejvyšší míru celku jsoucna a danost věci porovná s ideální mírou, která je maximálně zjevná v dané epoše osvíceného rozumu či postmoderní indexace. Hermeneutika postavená na synoptické diferenci mezi viděním a věděním je tedy nahrazena metafyzickou iniciativou porovnávání mezi absolutně a relativně uviděným, a tím i poznaným (eídos / eídolon). Nové poznání tedy vytvořilo epochálně novou pravdu a současně i její idol. Tato poměřovací iniciativa aktivně, tedy konceptuálně, počíná všechno další vědění od normativní ideje, která je v současné slepotě perfektního čili dokonaného vědění rovněž počátkem i koncem všeho jsoucího (de fine). Epochálně nová definitiva metafyzického rozumu tedy vnímá věci v jejich jsoucnosti poměřované tím, co je Jsoucí par excellence. Protože obojí, míra i měřené je nabíledni, není potřeba nic dalšího vidět. Vidění Eleusis, Delf a na něj napojené vědění antické tragédie a filosofie se změnilo na evidenci vědeckého rozumu, kterou v této nové podobě kodifikoval Aristotelés jako logický nástroj poznání (órganon). Intelekt začal v nové epoše zjevování pracovat s logikou jako apofantickým nástrojem poznání. Oddělení pravdy od idolu dostalo metodická pravidla odvozená od fungování samotného strana 44 ORL číslo 201311 jazyka. Věta logického soudu nahradila tajemný výrok Delf. Tím rozum uviděl nový svět a přestal vidět to, co bylo předtím nazíráno teoreticky a tragicky. Moderní věda založená na evidenci stále ještě obsahuje latinský kořen slova „vidět“, ale ve skutečnosti už nic vidět nepotřebuje. Přestali jsme vnímat synoptickou diferenci mezi viděním a věděním, kterou antická tragédie považovala za původní zdroj moudrosti. Vědoucí a vidoucí intelekt se zaměřil na svět racionální jasnosti a směrem od takto dané jasnozřivosti poměřuje celek jsoucna. Tragika obou světových válek a totalitních vyhlazovacích táborů XX. století ukázala, že jsme podobni tyranovi Oidipovi nebo thébskému králi Pentheovi. Viděli jsme hodně hrůz a víme neuvěřitelné množství faktů, ale nikam jsme nedohlédli. Utrpením jsme nijak nezmoudřeli, protože ideální mathesis moderní matematiky a informatiky nic takého nezná. 5. Postmoderna aneb Vítězství binární diference Shrňme celkovou cestu čili metodu hermeneutického výkladu z hlediska stále hlubšího pojetí pravdy. Cesta vedla od historické krize vzdělanosti k epochálnímu dění vědy určeného pravdivostí jsoucna (veritas). Aby epochální hermeneutika porozuměla krizi vědecké pravdy čili dějinám poznání, musí na cestě výkladu jít až k archaické pravdě jako pythické poodhalenosti samotné dějinnosti. Dějiny primárně existují v jejich fundamentálním „jak“ se dávají ve zvláštním druhu vidění směrem od poodkrytosti bytí, jehož znamení můžeme nazírat jako událost či obrat na cestě myšlení (Heideggerův Ereignis). Pokud pohled archaické hermeneutiky začíná v tomto depozitním vidění, pak rozliší v dění pravdy jako epochální nezastřenosti (alétheia) i klíčový moment změny ve vidění světa, kdy jsoucno vstupuje do epochální manifestace jako ideově viditelná a poznatelná veritas. Tímto epochálním obratem ve vidění (paideía) začíná zapomenutí synoptické diference mezi viděním a věděním. Po Platónově obratu k metafyzice, čili k ideovému světu existujícímu za věcmi, jsme přestali vidět, protože vše jsoucí ideově nazíráme, a tím i správně víme. Dějinnost pravdy jako globálně organizovaného eidetického vidění a jeho postmoderního idolu zakládá metafyzické dějiny vědy a následně i historii vzdělání. A kde jsme dnes, v epoše posledních časů nerozumu, vítězně vládnoucího světem po zapomenutí všech tří diferencí? Turisté chodí v Delfách, všechno fotografují a nic epochálního nevidí, jen hodně zajímavého. Jsou zaujati hromadou trosek a stojí v jejich středu (inter-esse), protože je tam zavezla cestovní kancelář vedená neviditelnou rukou trhu. Jejich skutečný zájem se soustředí na fakta, čili na zhotovená videa. Akt rozlišení (krínein) je dán vyšším počtem pixelů určujících digitální kvalitu viděného. Navíc je možné dát toto mrtvé místo do karteziánských souřadnic planetárního významu, udělat z něj hypertext a podívat se, jak dané faktum vypadá z ptačího pohledu snímkovací družice. Chrám boha Apollóna v Delfské věštírně má z tohoto synoptického hlediska tvořeného daty GPS, hypertextu a na něj napojených informací, snímků a diváckých komentářů výslednou hodnotu 38°28'56.277"N 22°30'4.701"E . Kliknutím na linkovaný text navede vyhledávač zvědavce nejprve na seznam firem lokalizovaných na uvedených souřadnicích, a posléze i na turistickou pamětihodnost známou jako chrám boha Apollóna v Delfách. V časech postmoderny je Delfské orákulum nahrazeno daty GPS s přidruženými reklamami na hotely a firmy. Hypertext je doplněn encyklopedickými znalostmi z Wikipedie, obrazovými galeriemi a debatními fóry turistů či filosofů. Tato postmoderní konjunkce dat vytváří současné pojetí božského. Posvátný okrsek Delf faktograficky vystupuje maximálním způsobem, ale nemůže zjevovat žádný smysl. Digitálně koncipované Delfy nemají, odkud by jej zjevovaly. Konkrétní fenomén vzatý z ekonomiky à la Google a z historie vzdělání à la Wikipedie ukazuje na poslední dění vědění a na krizi jeho digitální pravdivosti. Binární diference postmoderní nevzdělanosti dané jedničkou a nulou zakládá už jen stín reality, pod nímž se maskuje eschatologická figura instrumentálního rozumu posledních časů. Návratem k troglodytům se uzavírá kruh nevidění a z něj plynoucího nevědění. http://orl.bloger.cz Hypertext neumožňuje na rozumné slovo, na rozdíl od scholastického komentáře a scholia, které trvale prohlubovaly počáteční vědění. Algoritmus odkazuje pouze na další fakt, nikoliv na konečný smysl, v němž má moudrost spočinout. Spojení s božskou silou Apollóna prováděné Pýthií a kněžími (sýmbolon) se stalo čistě lidským symbolem abstraktních souřadnic, na které se zredukovala Kartéziem objevená cesta rozumu. Každý z těchto kroků vzdaluje postmodernu od původní synoptické diference mezi viděním a věděním. Scholastické vidění jsoucna nahradilo moderní epistemické vědění vázané na text Rozpravy o metodě. Z racionality vědy se stalo pseudovědění kartesiánských souřadnic a informace hypertextu koncipovaného jako algoritmus, který určuje následný proces komputerové kalkulace. Diference mezi moudrostí a kalkulem zmizela tím, že nakonec nezůstal ani Leibnizem zbožštělý kalkul. Ten se přeměnil na počítačový program operativně pracující pouze s jedničkou a nulou. Binární diference mezi jedničkou a nulou nahradila vzdělanostní diferenci mezi moudrostí a kalkulem, čímž uzavřela proces degradace rozumu. Depozitum postmoderní racionality už tedy nepatří ani lidskému rozumu, ale paměťovému médiu a procesorovému zpracování. Všichni okamžitě vidíme, čím Delfy a cokoliv jiného dnes jsou, protože to víme z digitální databáze. A toto vědění je uložené v univerzální formě cloud computing, které na základě individuálního požadavku generuje potřebnou informaci vizualizovanou na počítačové obrazovce. Vznikl začarovaný kruh binárně určené racionality, v níž vidění a vědění vystupuje jako jeden souvislý proces zahalený globálním závojem indexovaného nevědění. Temnotě Delf dnes odpovídá „oblak“ (cloud) informatiky jako postmoderní říše stínů (Léthé), v níž slepě bloudí novodobý druh informovaných šamanů. Mistři klávesnicového prstokladu už vědí jen to, co vidí na displeji a opačně. Digitálně založený instrumentální rozum spravuje databáze jako klíčové depozitum postmoderní verze Leibnizova kalkulu. Pravda se zjeví pouhým pohybem jednoho prstu (digitus), hle jaký div. Informatik, postmoderní figura Jüngerova Dělníka, suverénně strana 45 ORL číslo 201311 spravuje takto dané depozitní vědění. Postmoderní dělník laborující dnem i nocí u PC-stroje může shromáždit a dodat jakékoliv informace komukoliv oprávněnému, a to okamžitě a s planetární působností. Depozitní strážce databází a nového druhu kalkulu navíc může kohokoliv kontrolovat a odposlouchávat, viz informační teror světových velmocí v poslední době globální války za mír. Žijeme ve světě informatiky, která určuje epochu postmoderního vědění. Postmoderní nevzdělanost se přenesla i za poslední diferenci mezi textem a hypertextem a zrušila diferenci mezi realitou a jejím postmoderním obrazem utvořeným lidskýma rukama. Humanista Giambattista Vico v díle Scienza Nuova (1725) revolučně tvrdí, že to, co je utvořené lidskýma rukama a duchem, rovněž zakládá míru pravdivosti (factum et verum convertuntur). Od humanistické adekvace faktu k osvícenému duchu jsme přešli k současné adekvaci faktu a jiného faktu. Dnešní moudrost je pouze faktografická, protože si vystačí se zdáním pravdy dané jako ideologie (Karel Marx), nebo jako mediální spektákl (Guy Ernest Debord) či dokonce jako digitální simulákrum (Jean Baudrillard). Tyto globální poklady masové kultury a informovanosti spravuje technokraticky pojatá moc manipulující depozitní vědění uložené v databázích globálního počítačového mraku. Z mystérijního depozita se stalo moderní factum, skutečnost vytvořená lidskýma rukama, čímž zmizel pohyb smyslu jako daru dávaného směrem od Jiného. V posledních časech nerozumu slepého na obě oči (čili binárně) k nám už nemůže přijít žádný cizinec jako Dionýsos do Théb. Mystérijní a děsivé Jiné přestalo být nejprve božským, pak přišlo o vztah k bytí. Nakonec přestalo být i sobě vlastní věcí a v posledních časech moderního vědění se stalo pouhým faktem. Postmoderní racionalita zredukovala moudrost na mlžný oblak globálně zpracovávaných jedniček a nul. Vítězství informatiky nad věděním způsobilo, že jsme se stali cizinci sami sobě. Rekapitulujme degradaci vidění a vědění. Mystérijní vidění božského v Eleusis (epopteía) se změnilo na konceptuálně-synoptický pohled diváka řecké tragédie (theoría). Tragické na- zírání lidského osudu se změnilo na Platónův eídos metafyzického rozumu a pak na idol (eídolon) moderní racionality dané Leibnizovým povýšením kalkulu na božskou úroveň. Technokratickým zbožštěním instrumentálního rozumu nakonec novověký kalkul digitálně mění sám sebe on-line, ve stálém přeformovávání (informatio), kdy jedna informace nahrazuje druhou. V tomto racionálním běhu informatiky za vlastním ocasem přešlo vidění beze zbytku do formálního vědění, které v postmoderním procesu frenetické reformace vzdělání a informatické vědy neustále anuluje samo sebe. Krize způsobená diferenciací vzdělání ve smyslu poodstoupení od původního zdroje smyslu (differo) má epochální charakter. Žijeme v epoše postmoderní idiocie, kdy si vědění a vzdělání vystačí s digitálním idolem Delf stlačeným do poslední fyzikálně možné diference mezi jedničkou a nulou. Význam nazíravé moudrosti je v posledních časech lidstva určený tím, že elektrický proud vrstvou polovodiče buď prochází, nebo neprochází. Tím postmoderně naplňujeme archaické heslo „Poznej sám sebe!“ Digitální epocha, v níž pohyb prstu zjevuje informaci jako absolutní pravdu, se manifestuje v tomto posledním rozlišování jako ultimativní vize nesmyslu. To dokazuje i současná krizová historie vědy a vzdělání. Nejprve se odmlčelo bytí a následovalo moderní mlčení jsoucna nahrazeného postmoderní ne/činností čisté energie. Hmota se stala pouhým ekvivalentem energie (E=mc2). Energie božského světa předtím uchopená ve vidění, se nyní stala elektrickou či magnetickou energií uchopenou ve vědění elementárních částic. Současná GellMannova systematika elementárních částic nahradila novověkou Mendělejevovu tabulku prvků. Kvantová mechanika utváří svět ke svému obrazu ultimativně daného Heisenbergovým principem neurčitosti a fyzika chápe realitu jako kvantový proces daný diferenciálními rovnicemi. Postmoderní diference tedy podává binární obraz světa, jenž ukazuje na vítězství neurčitosti vědeckého rozumu vzhledem k poznávané věci (res). A zákonu neurčitosti odpovídá i forma depozitního vědění, dnes neurčitě uskladněného v planetárním mrahttp://orl.bloger.cz ku dat. A binární relace založená na frenetickém dělení (fractio) zlomků času a prostoru ovládla v posledních časech i možnost smysluplného jazyka. Čistý pohyb diference tvoří od vzniku strukturalismu daného ustavením Pražského lingvistického kroužku (1926) i základ fonologické struktury každé řeči. Humanitní vědy a fyzika tak společně dokazují, že od postmoderní Léthé vyjádřené prázdnotou nuly nás dělí pouze digitální ne-nula. Souběh nuly a jedničky v epoše fragmentované racionality indikuje postmoderní symbolon, tedy poslední rozlišování (krísis) mezi nicotou a její negací. Toto kritické rozlišení pravdy jako dění Diference se dává v postmoderní éře významu jako ultima ratio, odkud není kam jít, jedině do nicoty. Mezi jedničkou a nulou existuje v budoucí kvantové či současné digitální informatice diference pouze fyzikálního druhu, odkud svrchovaný rozum (nús, intellectus) nemůže vzejít. Intelekt není podle klasické vzdělanosti určen ani čistě biologicky, natož čistě fyzikálně. V binární diferenci zato pevně zakořenil kalkul, který konečně našel absolutně univerzální základ všeho dění, totiž fýsis. Vždyť život a nakonec i člověk z hmoty vychází a zase se tam vrací. Tak nás učí pravda mýtu a faktické poznatky postmoderní vědy, v níž idol a mýtus splynuly v jeden nekonečný Proces. Výraz „symbolon“ znamenal tradičně i vyznání víry. Postmoderní vyznání víry v binární diferenci ukazuje, že jsme ještě nikdy nedrželi tak málo smyslu a tak ohromnou kvantitu vědění. Dějinnost zmizela, přešla na ahistorické dění procesuálního vědění, a to se redukovalo na iracionální posloupnost strukturálních diferencí. Proto historikové tzv. Školy análů (École des Annales) mohli ve 20. století škrtnout z dějin i jednání svobodného subjektu. Zrušením člověka jako tvůrce dějin, Foucaultovou archeologií vědění a Derridovým pohybem nejsoucí différance se tedy uzavírá cesta historie, filosofie a humanitních věd. Díky neostrukturalismu pojatého jako původní arché rozumu a dekonstrukcí centrálního místa logu v lidské existenci jsme došli až na samý konec toho, co je člověk jako nekonečná Diference mezi slovy a věcmi. Postmoderní věda je fascinována idolem nabízejícím radikálně odlišný druh dění než strana 46 ORL číslo 201311 to, které odpovídá klasickému výměru člověka jako homo sapiens. Frakční a diferencované pseudo-dění vytlačilo dějinnost, dějiny a nakonec i historii, aby nechalo vládnout sérii faktů jako vševládný Proces, bez konce a bez počátku. Od umlknutí Delf a následné smrti Boha jsme skončili v popření homo sapiens. Ušlechtilé určení staré epochy humanismu nahradil pilný homo faber obsluhující fabriky na pásovou výrobu, nyní vystřídaný eschatologickou figurou postmoderního animal laborans (Hannah Arendt) jako pilného informatika a kryptografa sloužícího globálním zájmům korporací a velmocí. Neustálá informace rozumu a reformace vzdělání se stala spektáklem a simulákrem posledního věku vzývajícího božstvo Informované Síly zahalené do mraku cloud computing. Epochální výtvor binárního nerozumu vydává tento globální idol za nový obraz světa. K němu přiřadil podobně neurčité pojetí člověka legitimované skrze úkon tzv. kognitivních věd. Epochální hermeneutika vzdělaná antickou tragédií konstatuje, že v době globální vlády čistého faktu a čisté objektivity vznikl podobný idol zcela nevyhnutelně. Nový člověk vidí už jen objektivní realitu, čili předmět technické a mocenské manipulace (obiectum), které je před ním jako factum, čili věc zhotovená vlastním umem a poznáním. Tvor definovaný platební kartou a personálním profilem na webu existuje jako poddaný čili subiectum světa faktů. Jeho totální fakticitu beze zbytku potvrzují kognitivní vědy. Základ objektivní idolatrie tvoří informatika a ekonomie v databázové konjunkci. Hermeneutika napojená na Tragiky navíc připomíná, že základem objektivity ve věku informatiky je animální pud sebezáchovy vládnoucí v posledních časech nerozumu skrze burzu a skrze cloud computing, vrcholný kombinatorický a ideový výtvor naší doby. Postmoderní subjekt v nich potkal sám sebe a v tomto spojení, daném jako parodie na Avicennův ittisál či mystické conjunctio, se mu absolutně zalíbilo. Proto je spekulativní postmoderna i říší svrchované subjektivity a narcismu, neboť v zrcadle (speculum) binárního nerozumu nazírá pouze a výhradně sama sebe. Hermeneutický výklad současné slepoty rozumu začal od historické krize vzdělání a šel ke krizi dějin vědy tím, že rozlišil ve vědeckém poznání skrytou podobu pravdy (alétheia) a odkrytou podobu pravdivosti (veritas). Tímto rozlišením (krísis) pravdy vzhledem k moudrosti vyložil z hlediska skrytého původu pravdy i epochální proměny vědění a vzdělání. Binární proměna pravdy ukázala postmoderní epochu totálně informovaného Západu (tó éschaton, novissimum). Kruh výkladu jsme uzavřeli eschatologicky. Šli jsme cestu moudrosti tam a zase zpět, od počátku lidství až k jeho postmoderní novince. Vyšli jsme z vlasti pod ochranou bohyně Moudrosti, jako Odysseus iniciující evropskou dějinnou epochu Trójských válek. Jeho nesmírná moudrost a chytrost (métis) podobná Diovi jej neustále spojovala s bohyní Athénou, skrytým průvodcem a hybnou silou tehdejšího epochálního dění. Díky skrytému působení společně vnímané dějinnosti se stal Odysseus i naším současníkem v dějinném dialogu. Znamení na cestě rozumu jsme snad četli správně, poslušni Hérakleitova výroku: „Vládce, jehož věštírna je v Delfách ani nemluví, ani neskrývá (oúte légei oúte krýptei), nýbrž dává znamení (alla semaínei, B 93). Možná byla některá námi položená znamení (hérma) poněkud kryptická, ale taková je už pythická povaha epochální hermeneutiky. Metoda je dána a moudrý umí číst, protože usebraně vidí, viděné rozlišuje a takto rozlišené sbírá do celku synoptického smyslu (Homérovo léxó, latinské legere), nyní odděleného třemi zapomenutými diferencemi od globálně vládnoucího information processing. Lexikálním vyložením smyslu eschatologické novinky se uzavírá cesta hermeneutiky archetypálně rozlišující trojí typ krize: krizi epochálního vidění, krizi vědeckého poznání a krizi aktuálního vzdělání. http://news.erepublika.cz/article1954-Traktat-opostmoderni-hlouposti-De-stultitianovissimorum Crop Circles: Messages From the TimeWave? By PHILIP COPPENS When Hernando Cortés landed on Mexico’s Yucatan in CE 1519, ambassadors from the local ruler Montezuma II soon arrived with gifts. Cortés said that he learned he was considered by the Aztecs to be either an emissary of Quetzalcoatl or Quetzalcoatl himself. According to a prophecy, the god Quetzalcoatl would return on a day in one of the One-Reed years; 1519 was a One-Reed year. In Bernal Diaz’s The Conquest of New Spain, he outlines that Montezuma truly believed that they were those whom his Aztec ancestors had prophesied about. Montezuma elaborated about the arrival of those from the ‘direction of the sunrise’ who would have tremendous military success and rule over them. In 1519 the prophecy came true, and even though most in retrospect will be hard-pressed to consider that Cortés was Quetzalcoatl, he nevertheless did indeed bring great change and ruled over ‘his’ former homeland. Had the Mayan priests correctly prophesied the future? Or was their calendar – with cycles of 52 years – a recipe for disaster? It meant that *** http://orl.bloger.cz strana 47 ORL číslo 201311 sections of the population would long for the return of this deity every 52 years – and anyone, like Cortés, could be mistaken, or promoted, as the return of this legendary figure. In one of his most specific, yet least understood prophecies (Century X, Quatrain 72), Nostradamus wrote: “In the year 1999 and 7 months; From the sky will come a great King of Terror; He will resurrect the great King of Angolmois; Before which Mars rules happily.” With the forward correction from the Julian calendar of Nostradamus’ day to the current Gregorian calendar, Nostradamus seemed to refer to the total solar eclipse of August 11, 1999. Nostradamus’ Centuries hardly mentioned specific dates, and hence, this specific verse became the cornerstone of debates as to who the ‘King of Terror’ was, and what would happen during the summer of 1999. The date being so close to a new millennium, apocalyptic prophecies and predictions of comets colliding with Earth, an alien invasion, a nuclear war, or the return of the plutonium filled Cassini spacecraft, were all listed as possible terrors. Others interpreted it as the awakening of the spirit of Jesus within the masses, or the opening of the Hall of Records under the Sphinx – who, in Arab tradition, was called ‘the Father of Terror’. Less than a decade later, the new ‘August 11, 1999’ is December 21, 2012, the end of the Mayan Calendar, and linked with another astronomical event: the conjunction of the December Solstice Sun with the crossing point of the Galactic Equator. The new date for a new hope for a better future – and/or the demise of this earth – is therefore reprogrammed from 1999 to 2012. Nostradamus has been exchanged for the often self-proclaimed heirs of Mayan priests, who claim that the end of the Mayan calendar marks the apocalypse. In truth, though it is a fact that the Mayan calendar will end, there are no Mayan accounts that argue doom, or great change of any nature, will coincide with the finish of this calendar. The Crop Circle Connection Indeed, the question remains what – and specifically if – something will happen on that day in 2012. In 2012, The Return of Quetzalcoatl, Daniel Pinchbeck advances a radical theory: “That human consciousness is rapidly transitioning to a new state, a new intensity of awareness that will manifest as a different understanding, a transformed realisation, of time and space and self.” In his exploration of whether we are indeed evolving into this new state, Pinchbeck spoke to British crop circle researcher Michael Glickman, who holds that some of the crop circle formations found in England and elsewhere were in fact calendars. He points towards the ‘Grid Square’ that appeared in Etchilhampton in August 1997, which he interprets as a map of time. A square within a circle, it was made up of 26 rows of 30 squares, the total number of squares of which, Glickman noted, coincided with the number of weeks remaining from the date of the circle’s appearance until the end of 2012. For Glickman, that year too marks a dimensional shift. As to the purpose of crop circles in this, Glickman believes they are both there to key us in to this change, and to give us clues as to how this shift in dimension will manifest itself in our world. Prophecies of doom and gloom, or the hope of a new world, are ageold. In the Western world, this event is linked with the Apocalypse, which is a series of events that is presumed to involve the arrival of both the AntiChrist and the Second Coming of Christ, before the dead are resurrected and the ‘end of time’ occurs. Within Christian eschatology, the ‘End of Days’ is linked with the socalled ‘Signs of the End’. Matthew 24:3-8 is quite specific about these, stating they will be famines, pestilences and earthquakes, as well as people proclaiming they are Christ. http://orl.bloger.cz But for many others, any phenomenon of an anomalous nature is often seen as the precursor to the Apocalypse. Marshall Applewhite and Bonnie Nettles led the American religious group Heaven’s Gate. Applewhite convinced 38 followers to commit suicide when the Comet Hale-Bopp appeared in 1997. He apparently believed their souls would take a ride on a spaceship that was hiding behind the comet – a spaceship that was carrying Jesus. They believed that planet Earth was about to be recycled and the only chance to survive was to leave it immediately – i.e. die. Whereas most UFO and crop circle researchers have spent more than five decades trying to ‘prove’ these phenomena, others have merely taken the phenomena for what they are: anomalous events and signs of potential divine or diabolical nature – and part of the end times. Internet web sites such as ‘Return of the Nephilim’ are typical of a modern – largely American – mindset, in which biblical eschatology is mixed with everything else. Hence, on the group’s site, one can read: “To link the rebellious Sons of Elohim who inhabited the heavenly places, the atmosphere and beyond, to the current non-human intelligent beings we see more and more frequently, so-called ‘aliens’, is not such a large step. Not only do many advanced beings hint at angelic origin in their contact with humans through abductions and channelling, but the crop circle phenomena attributed to UFOs proves their interest in the planets and asteroid belt — the areas which the Sons of Elohim still have dominion over. If the so-called aliens and their UFO craft are not themselves the rebel b’nei Elohim of the Scriptures, they are under the jurisdiction of Satan, the Prince of the Powers of the Air.” Indeed, for many Christians, these ‘signs’ are not signs of God, but of Satan – here to deceive us. strana 48 ORL číslo 201311 Thus, whether signs of the Second Coming, or the Coming of the Saucers – whether an alien invasion or friendly contact – Christians and ufologists alike interpret these signs, whether in the skies or in the fields, as the precursor for a major event. This imagery has made the transition into popular culture: in the French television series “Mystère,” crop formations are seen as coded messages, indecipherable for the military that is trying to crack them, but legible for those ‘special people’, the end product of an extraterrestrial interbreeding experiment, which will result in their return to their extra-terrestrial family; the crop formations are ‘notes’ left in the field, which tell these people where to meet, and when, for their intergalactic taxi back home. The plot is somewhat similar to Spielberg’s “Taken,” in which there is also a – though much smaller – role for crop circles. If UFOs marked the major new anomaly of the latter half of the 20th century, the new anomaly of the last quarter of that century was no doubt the crop circle phenomenon. As the countdown to the new millennium progressed, the numbers of circles appearing in the fields of England – and soon elsewhere – increased. It is therefore not surprising to note that, just like Glickman has worked the circles into 2012, in the 1990s, they were worked into the August 11, 1999 hype. Some even made a link with the Great Planetary Alignment that was to occur on May 3, 2000, and noted how on May 3, 1999, a crop circle appeared in the fields in Wallop, near Andover, England, offering a pattern that ‘strongly suggested’ a solar eclipse. Today, the nature of the crop circle phenomenon – whether man-made or somehow made by ‘something else’ – remains hotly debated, but this has not stopped its incorporation in various end times prophecies. If they are messages to be read by special people, i.e. the scenario offered in “Mystère,” it is clear that their message is not straightforward to decipher. arrival of ‘new things’, such as crop circles and UFOs, irrelevant of what they are, could thus be incorporated into this approach. In an age where tea leaves, animal intestines or urine have become less favourite mechanisms of interpreting the desires of the beyond and the gods, and specifically the future they have in mind for us on an individual and global level, crop circles have become the basis for a new modern form of divination. McKenna said he was given this information when he and his brother Dennis partook in entheogenic experiences in the Columbian Amazon, at a site known as La Chorrera; details of his exploits are written down in the books True Hallucinations and The Invisible Landscape. McKenna described the moment as “an encounter with an insectoid intelligence who had curious things to say about the nature of time.” He also felt that these creatures were the real occupants of the UFOs, stating, “We are part of a symbiotic relationship with something which disguises itself as an extra-terrestrial invasion so as not to alarm us.” We seek meaning in the circles, from alchemy, as was the case in Barbury Castle, to other topical notions, such as the Mayan calendar. Gerard Hawkins and John Michell both followed this approach for many years and today, enigmatically shaped designs continue to function as a Rorschach test on the cerealogists – the crop circle researchers. Some circles, such as Barbury Castle, as well as the Stantonbury Hill yinyang inspired circle that was reported on July 7, 2007, lend themselves easily to divination. The ‘art’ is somewhat discredited, in my opinion, when people try to apply it to dissecting a stylised depiction of a dog, as occurred with another formation of 2007. Whatever crop circles might be, a separate question is whether there is a countdown to 2012, of which crop circles are not necessarily a required ingredient, as Pinchbeck and Glickman seem to believe. ‘TimeWave Zero’ & ‘Novelty Theory’ One person, Terence McKenna, believed there was nevertheless a definite countdown. McKenna’s model is known as ‘TimeWave Zero’, and is part of his ‘Novelty theory’, which attempted to calculate the ebb and flow of novelty in the universe as an inherent quality of time. The fractal waveform, the TimeWave, was simply a wave, mapping how much novelty – new things – made their appearances in the universe. The http://orl.bloger.cz McKenna believed that the proliferation of UFO reports was indicative of the approach of “a transcendental object from beyond the end of history”; the future was breaking into the present. And the origin of this rupture – or rapture – was this “something,” this “transcendental object,” that had revealed the TimeWave equations to him. Though McKenna now possessed this “gift of the gods,” what was lacking was a mechanism by which he was able to map the fractal wave pattern onto the historical timeline. This anchoring was important, for the wave came with an omega point, in which infinite novelty occurred at a tremendous rate; literally, the end of time. After much study, McKenna decided to use December 21, 2012, the end of the Long Count of the Mayan calendar, as this point – point Zero of his TimeWave. Some have seen the TimeWave and its related computer programs as a gimmick, there to help McKenna in conveying the message that certain hallucinogenic substances, used in a ritual setting, as practiced by shamans, brought mankind in contact with another intelligence in another dimension. But on the occasions I strana 49 ORL číslo 201311 had the pleasure of meeting and seeing McKenna lecture, he actually did not use the TimeWave as such. If anything, he downplayed the TimeWave, as he knew it was an unproven possibility. Still, he was largely convinced that it existed, and that he was right in its anchoring to 2012. He was convinced because he felt it had accurately predicted the past: the precise moments of great novelty that corresponded to known upheavals in history, both ancient and modern. The TimeWave’s ability to model the past was, for McKenna, a good reason to trust that it would model the future, and 2012 was key in that. For McKenna, the end times would be when anything and everything conceivable to the human imagination occurs simultaneously. Pinchbeck’s opinions are therefore largely in agreement with McKenna. The question, of course, is whether the Maya were supposedly aware of this, yet why no-one else – including modern science – seems to be. Furthermore, linking such prophecies with the crop circle phenomenon is tenuous, as the phenomenon has never been present in the Mayan heartland; if anything, it should be linked to the Celtic harvest calendar, native to England and the megalithic monuments around which the most ingenious formations appear each year. However much we make of 2012, the Mayans themselves never saw it as an end of time, or the return of Quetzalcoatl, as Pinchbeck subtitles his book. They ‘merely’ saw it as the end of one of their calendars – others continuing beyond. After all, the Mayans did not see August 12, 3114 BCE as the literal date when Earth was created, but ‘merely’ as the start of that calendar round. Originally, McKenna had anchored novelty with an event in recent history, using it as the beginning of the final 67.29 year cycle. The event he chose was the atomic bombing of Hiroshima, which gave an end date in mid-November 2012. Then, he discovered the proximity of this date to the end of the current 13-baktun cycle of the Mayan calendar and adjusted the end date to match this point in the calendar. It makes the science behind TimeWave Zero less precise. of their machinery of cosmic time keeping. Their myth […] chose our time as the quintessential moment of creation.” A year before his own death, McKenna wrote how the world was perhaps not meant to end, but was to be born, on December 21, 2012. So what can we expect from December 21, 2012? What is it? John Major Jenkins wrote Maya Cosmogenesis 2012, with a foreword by Terence McKenna. In this introduction, McKenna underlines that he was the first person to suggest in print, in 1975, that in our time, the winter (northern hemisphere) solstice was moving closer and closer to the point on the ecliptic where it will eclipse the galactic centre. It coincides with John Major Jenkins’ conclusion, that “the ancient Maya understood something about the nature of the cosmos and the spiritual evolution of humanity that has gone unrecognised in our own worldview. This understanding involves our alignment with the centre of our Galaxy, our cosmic centre and source, and identifies A.D. 2012 as a time of tremendous transformation and opportunity for spiritual growth, a transition from one World Age to another.” By the early 1990s, Jenkins and McKenna became more and more convinced that the end-date of the Mayan 13 baktun cycle was linked with the conjunction of the sun with the intersection of the ecliptic and the plane of the Milky Way. It is indeed a major astronomical event, and one does stand perplexed by the conclusion that the Mayans were aware of this centuries before science was able to confirm this fact. And what to make of the ‘coincidence’ of our physicists’ discovery of a black hole at the centre of our galaxy and the Maya belief in a great black hole in the same spot? McKenna also noted that it was remarkable the Maya were fascinated less by their own time, and more by the time we live in, a time that lay more than two millennia in the future at the time the first Long Count dates were recorded. McKenna added that, “over millennia, the Maya observed the drama of the approach of father sun toward the vagina of mother sky and, though the cosmic event itself was calculated to occur many centuries in the future, the Maya made the future conjunction the anchor point http://orl.bloger.cz Indeed, if ever there is a call for spiritual awakening required, it might be that science and legend, at the close of the 20th century, were beginning to reveal the same ‘truths’, where the real challenge of 2012 might be that each side of the debate needs to learn to embrace the other: the marriage of history with legend, of age-old ‘truths’ with modern scientific discoveries – resulting in new insights – novelty. 2012 is close, and the challenge, listening to the news on television, seems already lost; 2012 seems like it will pass, just like 1999, and it will be substituted with another set of prophecies, no doubt linked with 2033, the alleged 2,000th anniversary of Jesus’ assumed death. For centuries, the ‘end of times’ has failed to occur. Messages like those of the apocalyptic preacher Vincent Ferrer, that the apocalypse was not a passive event, but something for which all of mankind needed to work together in order to achieve it, remain anathema to our modern consumer society in which we continue to demand that a new world is given to us, rather than worked for. To quote strana 50 ORL číslo 201311 Pinchbeck at the conclusion of his book: “As the Hopi also say: We are the ones we have been waiting for.” Each piece of the puzzle – 2012, McKenna’s TimeWave, crop circles, etc. – are all worthy causes of further study. But mixing all of these ingredients together, before we understand the separate pieces, is unlikely to lead to a greater understanding. To this, we need to add that even though time is the prime organiser of our daily lives, we know little about it. Is it merely a human construct, to organise – divide – that great flow from alpha to omega, from birth to death, on a global, social and individual level? Or is there more to it? Noting that space and time are intimately linked, and that space has demonstrable physical qualities, what about time? Isn’t it time that science begins to address the nature of time? And when it does, perhaps then will we better understand the nature of prophecies and predictions – and whether or not, if not where and how, we need to slot in Mayan calendars and time-waves. Consciousness & Humanity This is where a true new hope for a genuine new age may lie: quantum physics does tell us that above space and time, stands consciousness. And it is towards consciousness that all prophecies and predictions look. For one, it is certain notables, the Nostradamuses, who are said to rise above time and space, and see into the beyond, what the future holds for us. Secondly, alas, out of this triple set, we have only looked into space; the frontiers of time and consciousness remain beyond everyday scientific exploration and looking towards the scientific establishment, it seems they are literally afraid to properly analyse the role of consciousness. ousness is ‘baselined’ according to the time and location of our birth. Similarly, Wim Zitman has studied the dates given by Nostradamus in his Centuries, and argues they reveal a familiarity with certain calendars, a so-called rhythm of the universe, that is similar in concept to the Mayan calendars. But neither Zitman nor Jenkins expect cosmic catastrophes or alien invaders to arrive; the past milestones of these calendars have similarly never led to the end – or beginning – of time, the world, or an alien invasion. What these milestones dates do seem to represent are… milestones: marks in time whereby an inventory is made of where humanity, or the universe as a whole, is, and challenges for the next period are either set out, or a new ‘episode’ in the drama (or soap opera) of the universe, begins. Hence, perhaps 2012 might signal the time when ‘we’ began to understand that it is indeed ‘we’ who hold the key, and not the stars, aliens, or ‘something’ in another dimension. If so, Pinchbeck might be right after all that we are transitioning to a new state of awareness. It also echoes McKenna’s opening statement in The Invisible Landscape, that “the search for liberation, a paradisiacal state of freedom that mythology insists is the ahistorical root of the historical process, has always been the raison d’être of the human species’ conscious pilgrimage through time.” http://www.newdawnmagazine.com/ articles/crop-circles-messages-fromthe-timewave Západ je v pasti a degeneruje. Levicová ekonomka Švihlíková bez servítek „Demografický pohled nám říká, že když se nějaký region nebo civilizace nedokáže populačně obnovovat, je to důkaz, že degeneruje. A Západ se očividně obnovovat nedokáže. Z ekonomického hlediska se Západ dostal do pasti, kdy jeho vysoká technologická vyspělost není v souladu s ekonomickým systémem,“ říká ekonomka. Zároveň však varuje před porovnáním se zeměmi ekonomicky rychle rostoucími, jako je Čína, Indie či Rusko. Ony země dnes řeší jiné problémy než Západ, a tyto bloky nelze tak snadno srovnat. Ekonomická jednota nebude fungovat bez federace Evropská unie by podle Švihlíkové měla nastavit mechanismy, které by zohlednily různou ekonomickou výkonnost jednotlivých členských států, a to především u těch, které jsou členy eurozóny. K zohlednění této skutečnosti EU ještě nepřikročila a podle ekonomky je to zásadní chyba. „Měnová unie vyžaduje federaci, ale na to nejsou připraveni ani občané, ani samotní političtí lídři. V tuhle chvíli se Evropská unie zasekla v mezipatře – zpátky se jí nechce, protože by to bylo hodně nákladné, a navíc nikdo pořádně neví, jak by se vlastně mělo couvat, prudce nahoru to ale taky nejde, protože si to v téhle chvíli nemůže většina zemí dovolit,“ pokračuje expertka. Jednou z cest je i existence více současně platících měn v jednom prostoru. The triple constraint of time, space and consciousness is nothing new. It is extremely old, and the basis of astrology which argues that our conscihttp://orl.bloger.cz strana 51 ORL číslo 201311 Např. v Řecku by paralelně mohla fungovat drachma s eurem. V Řecku však již delší čas panuje velké sociální napětí a nelze vyloučit ani to, že se v zemi jednoho dne vylodí nějaká armáda, která bude dohlížet na klid v ulicích. Německo stlačilo mzdy a bohatne Následně se Švihlíková vyjadřuje i k situaci v Německu. Této zemi se dnes ekonomicky daří, ale podle ekonomky je to za cenu stlačení mezd vlastních pracovních sil a pak také levné pracovní síly z Východu, která generuje slušné zisky v německých dceřiných firmách. Německá politika, která vede k vytváření přebytků, však na straně druhé vede k zadlužování jiných států. Z toho podle Švihlíkové plyne, že by se s německými finančními přebytky mělo nakládat efektivněji. Boj s daňovými ráji jen na oko Nejen naši ekonomiku trápí také vyvádění zisků do daňových rájů. S těmi je podle Švihlíkové třeba bojovat. Politický boj se však zatím příliš nedaří, protože vrcholní představitelé státu bojují s tímto fenoménem v podstatě jen na oko. Klasickým příkladem je podle ekonomky britský premiér David Cameron. Ten se sice staví proti daňovým rájům, ale dělá to prý jen tak, aby nepoškodil sponzory své vlastní strany. Druhou možností boje proti daňovým rájům je společenský bojkot zboží od firem, které své zisky do oněch rájů převádějí. V britské společnosti k tomuto bojkotu již dochází, ale Švihlíková si není jistá, zda je česká společnost zralá na něco podobného. „Je pravda, že Britové jsou v tomhle ohledu mnohem dál. Na druhou stranu i v Česku zaznamenávám jistý posun. Už to tady není tak hrozné jako před lety. Lidé jsou už schopní se určitým způsobem aktivizovat a sdružovat. Když vidí, že se děje něco špatného, tak se proti tomu nebojí veřejně vystoupit,“ uzavírá Švihjlíková s tím, že česká společnost má před sebou stále ještě kus cesty v otázce vlastní emancipace. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/ekonomika/Zapad-je-v-pasti-adegeneruje-Levicova-ekonomkaSvihlikova-bez-servitek-284781 Nahý císař Schwarzenberg a volič utažený na nudli. Analytička trestá triky pravice i chyby Zemana Strašením, že levice nastolí diktaturu, nás prý česká pravice v čele s Miroslavem Kalouskem drží stále na postkomunistickém Východě. Na Západě se totiž vlády střídají v klidu a bez hysterie, uvádí pro ParlamentníListy.cz politická analytička a historička Veronika Sušová - Salminen. Výčitky však má i vůči Miloši Zemanovi: Někdy by mu neškodilo víc empatie. I nadále sledujeme volební kampaň, ve které TOP 09 sděluje občanům, že prezident Zeman ohrožuje demokracii v Česku a nadcházející volby nebudou dle Miroslava Kalouska o ničem jiném než o zachování svobody. Vy jste ve svém nedávném článku uvedla, že Kalousek nabízí voličům jakousi "novou pravici" a Schwarzenberg je "císařem, který je nahý, nicméně si to nikdo nedovolí říci nahlas". Co přesně by si pod tím měl čtenář představit? A jak nyní, dva měsíce před volbami, vypadají šance TOP 09 na to, že úspěšně využije tuto protizemanovskou notu "obrany demokracie"? http://orl.bloger.cz Miroslav Kalousek ale voličům nesděluje jenom to, že prezident Zeman je ohrožením demokracie a svobody. On voličům sděluje, že ohrožením svobody je také sociální demokracie. Nedávno řekl na adresu volebního hesla ČSSD, že „Fungující stát může být klidně i diktatura. Ale nám půjde o plně demokratický fungující stát a o to svedeme střet“, čímž zcela očividně zpochybnil demokratičnost svého politického oponenta a naznačil, že ČSSD by mohla snad eventuálně zavádět diktaturu. Tady je přesně vidět to, co jsem popisovala v minulém článku: manipulace s významy. TOP 09 a pan Kalousek jako konkrétní mluvčí tohoto výroku se tím snaží v podstatě šířit pocit o neustálém ohrožení české demokracie a stavět tím TOP 09 do role samozvaných spasitelů svobody a demokracie. Je to zcela očividná manipulace, kde má použití slov jako svoboda a demokracie zakrýt skutečnost: Například to, že TOP 09 byla ve vládě, která fungující stát opravdu nebudovala (viz projekt sKaret, DONEZ), a zároveň očerňovat sociální demokracii. Osobně bych od TOP 09 ráda slyšela spíše konkrétní slovo o tom, jak se staví ke svojí zodpovědnosti za minulé vládnutí. A jestli je její současný volební program programem nápravy a přijetí odpovědnosti, nebo programem pokračování dosavadního stylu bez jakékoliv reflexe. To je myslím pro voliče to podstatné. Nehraje se tu o „svobodu“, ale o to, jestli dát nebo nedat po konkrétních zkušenostech TOP 09 ještě příležitost. Musíme se jako voliči naučit vyvozovat závěry z chyb zvolených politiků a nenechat se „utáhnout na vařenou nudli“ nepodloženými řečmi o ohrožení svobody. Andersonovskou metaforu o „nahém císaři“ jsem použila nikoliv jako nějakou osobní invektivu, ale jako popis situace K. Schwarzenberga. Myslím, že je očividné, že Karel Schwarzenberg na politiku už ve svém věku nestačí. Často mu není vůbec rozumět, není schopen dobře formulovat a dokončit větu. K tomu má chronické problémy s koncentrací a udržením pozornosti. V poslední době má tendenci přirovnávat dění v strana 52 ORL číslo 201311 ČR k minulosti, což ukazuje na to, že je to člověk, který už zřejmě není zaměřený na budoucnost – jeho program, stejně jako program TOP 09, se jaksi smrskává do boje proti „opakování minulosti“. Navíc Schwarzenberg v poslední době zcela nediplomaticky kritizuje cizí státníky a řeší vnitropolitické problémy ČR v zahraničním, především rakouském, tisku. To je přece vysoce neprofesionální chování, navíc od bývalého šéfdiplomata. Málokdo to ale řekne nahlas, i když je to mnohem podstatnější než jeho motýlek nebo „vtípky“. Pakliže bychom připustili, že to Miroslav Kalousek se strachem o českou demokracii myslí upřímně: Jak vyvrátit obavy z posílení moci prezidenta? Mohla by vláda a Parlament (s ústavní většinou levice) ovládané prezidentem omezit svobodu projevu, shromažďování, médií? Mohl by takto silný prezident zajistit, že volby nebudou zcela férové? Jak rozptýlit obavy, které nastoluje Kalousek? Upřímně řečeno, posílení pozice prezidenta je dnes už realitou a odvíjí se z české Ústavy, která to Zemanovi umožňuje. Zeman měl tento cíl ve svém volebním programu v prezidentských volbách, takže opravdu nedělá nic překvapivého. Předpokládám, že kdyby překračoval svoje ústavní pravomoci a porušoval Ústavu, tak v ČR fungují standardní mechanismy jak tomu zabránit. Tyto obavy o „osud parlamentní demokracie“ stojí na dost nepodložené psychologizující představě, že Zeman se chce stát diktátorem a že není prostě demokrat. Jejich podhoubím je základní předsudek proti levici, který v Česku je a který její oponenti využívají, a dále narace Taberyho „Vládneme, nerušit“ a připomínání Zemanovy kariéry v 90. letech a let opoziční smlouvy. Tuto naraci ale zatím nikdo nepodrobil důkladné kritice. Je to v podstatě jednostranná interpretace Taberyho a Respektu. Tím neříkám, že v Zemanově kariéře nejsou problema- tické momenty – jen se ptám na to, čím se významově či kvalitativně liší třeba od Václava Klause a dalších, včetně třeba Miroslava Kalouska? Vedle toho představa, že vítězství levice automaticky znamená další posílení Zemana, se mi zdá jako dost naivní. Rovnice levice = Zeman rozhodně neplatí. Může to být právě naopak. Levicová ústavní většina může Zemana oslabit bez ohledu na autonomii prezidenta jmenovat premiéra. Nemělo by se zapomínat, že i levicové parlamentní strany mají zájem na tom, aby centrum moci zůstalo v Parlamentu. Proč by se svojí moci vzdávaly ve prospěch prezidenta? Jen proto, že jsou levice? Myslím si, že ty obavy nejde jednoduše rozptýlit, protože staví na předsudcích a dohadech a v podstatě nereagují na věcnou kritiku. Politici TOP 09 svoje teze o „obraně demokracie“ a o „boji za svobodu“ opakují bez reakce na kritiku. Na druhou stranu vůbec existence těchto obav ve skutečnosti drží Česko mimo západní demokracie v postkomunistické Evropě. Je to také rétorika, která ignoruje naše členství v EU a NATO a cíleně šíří nejistotu ohledně fungování politického systému. Nastolení prezidentské diktatury v ČR by vedlo k vyloučení z EU, což by pro Českou republiku znamenalo bez přehánění geopolitickou a ekonomickou katastrofu, kterou by žádný diktátor politicky nepřežil. Takže abych parafrázovala slova Miroslava Kalouska a další politiky TOP 09: Tyto volby budou o tom, jestli voliči konečně odmítnou, aby jejich pravicoví politici udržovali Českou republiku svojí argumentací na postkomunistickém Východě nebo jestli se z ní konečně stane demokracie západního typu, kde dochází k výměně moci bez hysterie. Nejsem tím nekritická k levicovým politikům, ale argumentační schémata tohoto typu jsou opravdu typická pro českou pravici. http://orl.bloger.cz Prezident Zeman v poslední době dovolil svému kancléři Mynářovi kandidovat ve volbách, volal po revizi církevních restitucí, Schwarzenberga označil za Kalouskova "maskota" a dal ČSSD najevo, že by nemusel jmenovat její vládu spolupracující s TOP 09. Jak hodnotit počínání Miloše Zemana a jeho sebeprezentaci? Dopouští se chyb? Vystačí mu do voleb dech? Zeman, jak jsem již řekla, posílil roli prezidenta a posouvá ho v rámci ústavního pořádku do role aktivního politika, nikoliv jen glosátora či moderátora politického dění. Je to nový hráč, se kterým se musí počítat, ne „fíkus v koutě“ a ceremoniář. Já hodnotím pozitivně to, že ukončil agónii minulé vlády, a to nikoliv proto, že byla pravicová, ale protože evidentně na vládnutí nestačila a byla zdrojem destabilizace české politiky a společnosti. Pokud o tom přemýšlíte, tak Zeman ve skutečnosti, tedy v důsledcích svého jednání, donutil tyto politiky převzít odpovědnost a odejít. V otázce sebereprezentace Miloš Zeman evidentně chybuje. Jako příklad uvedu nevhodný vtip v Německu ohledně dvou unesených českých turistek v Pákistánu. Osobně to přikládám Zemanově osobnosti. On nemá v některých momentech sociální empatii. Další obrovskou chybu dělá v tom, že špatně vysvětluje svoje kroky a není schopen je zasadit do konkrétní vize. To vede ke spekulacím typu, že si chce uzurpovat moc, že je diktátor, český Putin atp.. Měl by tomu předcházet a mít větší trpělivost při vysvětlování toho, co dělá a jaký je jeho záměr. Samozřejmě si uvědomuji, že má velice těžkou pozici, protože cokoliv řekne, tak je vyloženo negativně. Možná se mýlím, ale myslím si, že prezident Zeman není v pozici, kdy by musel řešit to, jestli mu do voleb vydrží dech. On už prezidentem je. Myslím si, že i kdyby SPOZ byla ve volbách neúspěšná, tak Zeman si politické spojence vždycky najde. A ani bych se nedivila tomu, kdyby potom strana 53 ORL číslo 201311 SPOZ prostě elegantně (nebo méně elegantně) hodil přes palubu. Ale to je jenom můj dohad. V jakém stavu je dnes ČSSD? Jakkoliv Miloš Zeman může vítat, že křídlo Michala Haška drží svou sílu, nemůže latentní spor mezi ním a Sobotkou probublávat do voleb tak, že je ČSSD nevyhraje příliš suverénně? Co je, pokud jde o výsledek ČSSD, dle Vás zájmem levicového voliče? Pokud jsou v sociální demokracii opravdu profesionální politici – tedy pokud jsou pan Hašek a pan Sobotka profesionálové, tak nedopustí, aby jejich spory ovlivňovaly volby a strategický cíl vyhrát je. Nejednotnost samozřejmě na voliče nepůsobí dobře. Budu tvrdá. Pokud toho nebudou schopni, potom si ty hlasy prostě nezaslouží. Ve vládě před nimi budou stát totiž mnohem složitější a zásadnější rozhodnutí. Myslím si, že si to snad oba pánové (a obě skupiny) uvědomují. Obecným zájmem levicového voliče, bez ohledu na výsledek voleb, je, aby levice konečně vyšla z obležení antikomunismu a mohla začít opravdu dělat levicovou politiku. Toto je strategický zájem. Sociální demokracie je v permanentní defenzívě a vedle toho má velice slabý koaliční potenciál směrem nalevo. Tam jsou v ČR jenom komunisté, se kterými sociální demokracie na vládní úrovni spolupracovat nesmí. Tato situace není normální vzhledem k tomu, že se jedná o legální stranu. Jestliže nebyla zrušena hned v roce 1990 ani později, potom je její dnešní marginalizace absolutně mimo a vlastně popírá principy liberální demokracie. Nakonec exprezident Klaus se nechal podpořit hlasy komunistů a nevadilo to. Tato dosavadní situace vede, nebo doslova nutí, ČSSD k tíhnutí k pravicovým kompromisům, které nejsou v zájmu levicově volícího a identifikujícího se voliče. V posledních týdnech se odehrála hra o "kandidaturu-nekandidaturu" Václava Klause po boku Jany Bobošíkové, nyní debata doznívá v podobě debaty o Klausově "podpoře-nepodpoře" tohoto uskupení. Co jsme se touto anabází dozvěděli o Klausovi, ale i o české pravici jako takové? Návrat do politiky je u Václava Klause poměrně nepřekvapivý a dá se očekávat. Dění kolem něj v minulém týdnu z mého pohledu ukázalo na to, že Klaus je opatrný a že bude mít nejspíše zájem o místo v Evropském parlamentu, kde bude mít větší šanci na zvolení. Zřejmě si dobře spočítal, že v předčasných volbách riskuje blamáž. Jeho koketování s uskupením Jany Bobošíkové není moc překvapivé. V posledních letech bylo možné si všimnout toho, že se Klaus ve svých názorech na EU, zastáváním nacionalistických pozic, podporou lidí kolem D.O.S.T., výroky o homosexuálech a nebo názory na globální oteplení posouvá radikálněji napravo. O pravici, respektive o ODS, toto dění jasně signalizovalo, že je to strana v krizi a že někteří její politici ztrácejí nervy a opouštějí potápějící se loď. Na co se dle Vás občan má do voleb ještě připravit? Do jaké míry jsou karty již rozdané a jak moc bude i letos rozhodovat pověstná "koncovka" kampaně, tedy poslední týden před volbami? Já osobně nemám moc velkou důvěru ve volební odhady, takže se mi velmi těžko říká, jestli jsou karty rozdány a jaká část voličů je ještě nerozhodnuta nebo podlehne kampani a otočí. Mám ale pocit, že většina lidí je s minulou vládou nespokojena a že rozumní pravicoví voliči by mohli dojít k názoru, že pobyt v opozici české pravici prospěje a že výměna u moci na následující 4 roky je nutná. Je také otázka, jestli voliči ještě uvěří na „nové alternativy“ v podobě ANO nebo SPOZ, protože je tu stín Věcí veřejných. Myslím, že kampaň bude vyhrocená, protože česká pravice cítí bezprecendentní porážku. Lze tedy očekávat, že se bude uchylovat k emotivně vedené kampani, kterou se bude snažit maskovat svoje selhání a blokovat debatu o tom podstatném (tj. jak z celkové krize ven), a třeba i ke skanhttp://orl.bloger.cz dalizování oponentů á la Kubiceho zpráva. Pokusy o skandalizaci a volební alarmismus bych doporučila brát s rezervou a opravdu pečlivě si je rozebrat a nepodlehnout prvnímu dojmu. Mgr. Veronika Sušová-Salminen, Ph. D. je povoláním historička. Vedle moderních dějin Ruska a střední a východní Evropy se zajímá také o současnou postkoloniální kritiku, věnuje se též psaní politických analýz. Trvale žije ve Finsku. http://www.parlamentnilisty.cz/aren a/rozhovory/Nahy-cisarSchwarzenberg-a-volic-utazeny-nanudli-Analyticka-tresta-triky-pravicei-chyby-Zemana-284306 Bakala a ti druzí Pan "podnikatel" Bakala podle odhadů analytiků "vydělal" (rozuměj okradl) na českém státu a "odkupu" dolů 38 miliard korun. Nyní doly údajně 1 miliardu ročně prodělávají a pan Bakala a jeho přátelé je chce nechat zavřít, čímž ztratí práci tisíce lidí na Ostravsku. Většina peněz při velkých zlodějnách v bývalém ost-bloku teče do Londýna těm, jejichž jména nesmíme vyslovovat. Pan "podnikatel" Bakala podle odhadů analytiků "vydělal" (rozuměj okradl) na českém státu a "odkupu" dolů 38 miliard korun. Nyní doly údajně 1 strana 54 ORL číslo 201311 miliardu ročně prodělávají a pan Bakala a jeho přátelé je chce nechat zavřít, čímž ztratí práci tisíce lidí na Ostravsku. Většina peněz při velkých zlodějnách v bývalém ost-bloku teče do Londýna těm, jejichž jména nesmíme vyslovovat. Nastrčení bílí koně pak dostávají kolem 20%, politici pak maximálně do 5% za "zprostředkování". Za převodem dolů jsou podepsáni zejména pan Kalousek a současný šéf ČSSD Sobotka. Samozřejmě Bakala není sám, podobným způsobem zbohatli Kellner, Babiš a další. Podobným způsobem byly realizován i podnikatelský záměr tzv. "církevních restitucí", kdy organizovaná skupina zločinců okradla jednorázově české občany o zhruba 70 miliard korun. Tam jsou podepsány zejména pan Kalousek (v podstatě byl u všech velkých převodů majetku v ČR již od devadesátých let) a Nečasova ODS spolu s uplacenou přeběhlicí z VV Peake. Zdeněk Bakala byl jedním z hlavních mozků u ukradené Investiční a poštovní banky, "podnikatel" Bakala byl hlavním sponzorem a ekonomickým impresionáriem Václava Havla, ještě stále většiny Čechů přetrvávajícího revolučního idolu, jež nasadil porevolučnímu Československu tak krutý kult osobnosti, že by mu mohl závidět skoro i samotný Josef Visarionovič. Jenže v 89. roce nešlo o politiku a ideály, ale o zhruba 3-5 bil. korun, které se rozhodlo londýnské globální ústředí z bývalého Československa odsát. To se jim také politickým marketingem a téměř 100% kontrolou tuzemských masmédií, která ke všem nekalým praktikám ekonomických zločinců v podstatě 24 let mlčela, nebo je dokonce kryla co by "pravicovou jedině možnou cestu" zcela podle záměru podařilo. Jediným řešením je 1) zákaz politických stran jako zločinných uskupení zákonem, 2) zabavení ukradeného majetku a potrestání zlodějů (cestu ukázalo u některých velkých kauz "podnikatelů" např. Rusko, 3) výrazná změna ekonomických zákonů v ČR, 4) zvážení vystoupení ze zločinných uskupení typu EU a NATO. Skokově by vzrostla cca o 25% nezaměstnanost, ale věřím, že Češi by se znovu ve světě prosadili a jejich šance by rostly, zatímco dnes národní státnost umírá, české nejlepší hlavy a ruce míří do zahraničí a z ČR se stala montovna. Že ze smrtícího sevření mafie lze stále ještě uniknout ukazuje příklad Maďarska, avšak žádná z 24 kandidujících stran a uskupení v podstatě podobnou možnost nenabízí. Češi jsou nyní odsouzeni upadnout v prach a možná i zapomnění.. dostanou se tam však výhradně sami, vlastní nevědomostí, hloupostí, xenofobií a rusofobií. Pokud je někdo podveden, musí k tomu být dva. Jeden vychytralý a jeden vyloženě hloupý. Češi sehráli historickou úlohu těch hloupých. Můžeme proti tomu i protestovat a to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. http://www.osud.cz/bakala-ti-druzi Ivan Hoffman: Rozzlobení horníci vs. Bakala Existuje fotografie rozesmátého miliardáře Bakaly, jak si vyšňořen za horníka zblízka prohlíží svůj byznys. Horníky si ale nejspíše nezískal, soudě podle výmluvné poznámky jednoho z nich, že by měl být zavřen, až zčerná. To se panu Bakalovi nestane a ani mu nehrozí, že by jako jeden z tisícovky nejbohatších lidí na této planetě musel pracovat, a dokonce se přitom zašpinit jako horník. Horníci mají smůlu a to rovnou dvojnásobnou. Nepomůže jim Bakala, protože ho jako kapitalistu logicky zajímá pouze vlastní zisk. Nepomůže jim ale ani stát, protože nejsou státními zaměstnanci. Právě proto, aby jim nemusel pomáhat, je stát i s uhlím prodal Bakalovi. Co se aktuálně děje kolem OKD není jenom téma pro ekonomy, kteří mudrují nad vývojem cen surovin a pohybem kurzů na burzách. Nyní je také pravá chvíle k diskusi o takzvané společenské odpovědnosti firem, neboli ochotě boháčů zohledňovat v honbě za ziskem i sociální či ekologické aspekty jejich byznysu. Zkušenost s Bakalou dává za pravdu těm, kdo na společenskou odpovědnost firem nevěří. I obyčejnému havíři bez vysokoškolského titulu je jasné, že zatímco my se Bakalovi hodíme, nám je Bakala k ničemu. Není z něj společenský užitek. V rovnici o privatizaci zisků a socializaci nákladů jsou role jasně rozděleny. Bakala je zde od toho, aby vydělával peníze, státu přísluší vyplacení podpor horníkům, které už Bakala nepotřebuje. Tak to končí, když politici místo na rozum vsadí na ideologii. Místo osvíceného uhlobarona zde mají rozzuřené horníky. http://www.parlamentnilisty.cz/aren a/nazory-a-petice/Ivan-HoffmanRozzlobeni-hornici-vs-Bakala-286597 Horníci jsou pro Bakalu zajímaví, dokud z jejich práce bohatne. Doplácet na ně nemá zapotřebí. Když už se rozhodne někoho sponzorovat, upřednostňuje před černými upocenými havíři politické strany. Naposledy to byly ODS, TOP-09 a Věci veřejné. Je-li pak pan Bakala ochoten na někom prodělávat, budou to spíše novináři v jeho médiích, než horníci v jeho dole, anebo nájemníci v jeho bytech. http://orl.bloger.cz strana 55 ORL číslo 201311 Česká literatura a její fekální vulgarismus Mirko Raduševič Podnět k následujícím řádkům dala původně kniha polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła „Udělej si ráj" a kniha známého srbského režiséra Emira Kusturici „Kde jsem v tom příběhu já". Oba autoři jsou znalci českého prostředí, Szczygieł jako překladatel z češtiny, často zde pobývá a Kusturica zde studoval a rovněž se v Čechách mnohokrát vyskytuje. Za zmínku stojí jejich údiv nad českým jazykem, jeho vulgarismy, kdy v nadávkách Češi namísto používání sexuálních symbolů a intimního života jako u jiných národů dávají přednost výrazům spojených se zadnicí a s exkrementy. Proto mluvíme o fekalismu. Pochopitelně, že i u jiných jazyků najdeme toto obecně známého výrazu jako shit, scheiße nebo u národů hovořících španělsky zazní občas nadávka mierda profunda. (česky průs...). Zatímco Kusturista se krátce podivil, tak se Szczygieł zastavil nad tímto fenoménem déle, neboť jej zarazil odraz v české literatuře. Je to tak - česká písemná tvořivost se ke slovu „h o v n o" a k fekalismu hlásí bez uzardění a odedávna. Slovesný projev přitom kopíruje běžné užití vulgarismu ve společnosti a to ve všech jeho funkcích: od osobního postoje, přes přesvědčovací funkci a zesílení výrazu až po zábavnou funkci. Nemysleme si, že role tohoto vulgarismu je jaksi vedlejší, spíše naopak z hlediska jazykovědy a analýzy společnosti může být podstatná, když si uvědomíme, že se vulgarismy a u nás fekalismus vyvíjí a tím, že překračují společenské normy a jsou tak leckdy svobodným vyjádřením naší vůle. Použití vulgarismu v literatuře musí být umné, neboť jistě víme, že nadměrné jejich použití stírá jejich další funkci, kterou je negace. Tak výrazy do prdele, stojí to za hovno, posrat něco, to je prd atd. můžeme takto vnímat. To, že Petr Šabach nazval knihu Hovno hoří, není tvůrčí novinka, ani odvaz. Boj s komunismem na této úrovni svedl již velký básník Vladimír Holan v roce 1949, když v básni Nepřátelům píše: „A už mám dost vaší sprostoty/ a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem si nedal život/ a že ještě kohosi miluji, protože miluji sebe.../Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice/ a raněného Achila jen Briseovna/ Být není lehké... Lehká jsou jen hovna." Ovšemže můžeme jít dále do historie pro použití fekálního vulgarismu jako postoje a nalezneme jej třeba u Karla Havlíčka Borovského v satiře - básni „Křest svatého Vladimíra":Cár necár, svátek nesvátek, /že mi všechno rovno,/ne a ne a nebudu hřmít,/co z toho mám? Hovno!". Mezi národem je snad nejrozšířenější a nejznámější způsob vulgarismu zábavného, například od Jaroslava Vrchlického. Přičítána je mu Balada o hovně, ale vzhledem k tomu, že to není fundovaně dokázáno, citujme jeho jinou vulgární „bravurnost" v Rytíři Smilovi: „Vlez jen v postel, pane milý, /zůstanu u tebe chvíli,/u stolu spát nevhodno/to přec stojí za hovno." Svoji specifickou roli vulgarismu v literatuře sehrály dva směry „totální realismus" a tzv. „beat generation". Totální realismus používá vulgarismus jako expresi pro vyjádření každodennosti – všední reality se vším všudy, tedy i v prosté řeči. Snad není chybou zařadit sem Ivana Diviše např. z Veršů starého muže: „Je to zem, kde básník je hovno,/ pravil Antonín Sova, učitel Hrubínův. / Je to zem, kde ze tří největších z nich / vydal svědectví jedině Zahradníček, / Seifert pozdě, Holan nikdy." Do této kategorie patří zcela určitě Bohumil Hrabal a za příklad se dává jeho „Jarmilka" (Pražská imaginace, 1992): „Kráčím podle ní a šeptám: Jarmilko, http://orl.bloger.cz kdypak budeme mít svatbu? A ona mi odpovídá. Až pokvetou hovna! Rozhorluji se naoko: Ale, ale, jak to tak, to už mne nemáte ráda? A ona beze zbytku tvrdí. Ne... protože pořád lítáte, jako byste měl v prdeli šípy! U beatnických literátů se leckomu vyloudí na tváři úsměv při vzpomínce na četbu již klasika Charlese Bukowského. U beatniků byl vulgarismus vyjádřením vnitřní svobody, až rozkoše z ní, proložené sexuální svobodou a tuláctvím. Proto má zde navrch slang se vším všudy. U nás jsou určitě nejznámějšími představiteli Egon Bondy (někdo jej řadí mezi totální realisty) a Ivan Martin Jirous Magor. U Bondyho se setkáváme až s tvrdou útočnou protirežimní poezií: „Avšak všechno si to bude stejně rovno. / Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno / Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda / hovno skvělá hospodářská prosperita národa..". Zato Magor mluvil dost vulgárně, ale když psal, tak to bylo jinak. Když vulgární, tak vulgárně poetický: Z básně Hluchavky bílé (sbírka Rok krysy):Když/čekal jsem na tebe/do vázy vložil jsem/hluchavky bílé tři/abych si ověřil/a tobě dokázal/jdi s těma znameníma/a pověrama do piči". Zde jsme tuto ukázku vybrali pro její ojedinělost, přestože nebylo použito slovo „hovno". Básníkovi se zřejmě právě nehodilo. Ivan Martin Jirous je spojován s Plastic Peoples a zde najdeme básníka s textem nejvíce citovaným. Jde o Pavla Zajíčka a často zmiňovaný koncert Plastiků, který se konal 1. prosince 1973 ve Veleni u Prahy, zde se Pavel Zajíček proslavil, když recitoval svůj, později StB zneužívaný text: „Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu." Tento text z básně Anti se stal mezi lidem velmi oblíbený, ale Zajíček jich má celou řadu jako např. „„Čemu se podobáš ve svý velikosti, hovnu, hovnu, hovnu." Zajíčkovým písňovým textem „Podoba" jsme se dostali poněkud mimo literaturu a pátrání mimo ni by nás dovedl k dalším příkladům vulgarimus a fekalismu. Z mimo literární tvorby vyzdvihněme filosofickou esej klinického psychologa a filosofa Vladimíra Boreckého „Fragmenty fekalismu", který vytvořil rozebírané tvor- strana 56 ORL číslo 201311 bě až teoretický základ. Odtud čerpal a citoval na začátku článku zmiňovaný polský autor Mariusz Szczygieł. Nakonec úryvek z části zvané Manifest fekalismu: 1. Jeden sral na všechny – toto období již naštěstí pominulo. 2. Všichni srali na jednoho – vzniklo kvalitativní přeměnou prvního a je již také překonáno. Historici se dosud neshodují v době, kdy k přeměně došlo. 3. Všichni serou na všechno – rovněž není přesně známo, kdy k přeměně došlo. Toto období však trvá dosud a přechod k dalším vyšším formacím se teprve očekává. 4. Nebude na co srát. 5.. Nebude co srát. 6. Nebude čím srát. Jde o Boreckého filosoficko-historizující diskurs, ve kterém autor dochází k mnoha závěrům: Po vítězství socialismu na celém světě se proti černému horizontu setkávají dvě poslední žijící lidské bytosti, z nichž jedna se obrací na druhou s prosbou: "Nepůjčil bys mi hovno, abych se mohl vysrat?" http://www.literarky.cz/kultura/liter atura/15751-eska-literatura-a-jejifekalni-vulgarismus Putin svým národům a USA Václav Umlauf Na symbolický den 11. září 2013 se objevil v NYT dopis prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina. Naprosto věcně upozorňuje Američany, že spor v Sýrii není o demokracii, protože takových "šampiónů" tam mnoho není. Jde o konflikt "mezi vládou a ozbrojenou opozicí v mnohonárodnostní krajině". Pokud vynecháme chválu ruské moudrosti a prozíravosti (v případě Sýrie oprávněné), zůstane základní jádro, které dnes patří k doktríně Ruska. Putin vysvětluje USA, že její pocit mocenské výji- mečnosti, kdy si uzurpuje roli světového četníka a zasahuje, kdy chce a kam chce, tento arogantní postoj musí skončit. USA nejsou vždy v právu, protože jsou USA. V otázkách války a míru se musí podřídit kolektivnímu světovému rozhodnutí Rady bezpečnosti. A následující část epištoly zvedla ze židle americké komentátory. V. Putin napsal(a): Je velmi nebezpečné podněcovat lidi, aby se viděli jako výjimeční, ať už k tomu mají jakoukoliv motivaci. Existují velké a malé země, bohaté a chudé, země s dlouhou demokratickou tradicí a ty, které svou cestu k demokracii teprve hledají. Také mají odlišnou politiku. Jsme různí, a když prosíme o boží požehnání nesmíme zapomenout, že bůh nás všechny stvořil jako sobě rovné bytosti. Putin tedy obhájil ruský postoj k Sýrii, vzýval boha, demokracii a zásadní rovnost všech lidí. Od sovětského důstojníka KGB urazil hezký kus cesty. Jeho dopis lze srovnat s propagandistickým cvičením McCaina poslaným Putinovi skrze list Pravda. Jeho dopis byl trapný už tím, že senátor nevěděl, kam jej správně poslat. Putinův dopis přesně rozlišil velké noviny, které nejsou ekonomicky napojené na neoliberalismus jako centrální doktrínu listu, viz Washington Post. Má však Rusko doopravdy nějakou Putinovskou doktrínu? A čem se liší od pravicových nacionalismů 20. století? Putinův projev v diskuzním klubu Valdaj • • • • • • • • který Rusko ovládal od roku 1917 a který definitivně skončil. Západní liberalismus historicky a ideově není základní ruskou volbou. Duchovní, národní a kulturní sebeurčení umožnilo Rusku najít vlastní cestu a obstát v globální soutěži. Suverenita, sebezachování a územní integrita Ruska tvoří základní "red line", kterou nikdo nesmí překročit. Národní ideje a mocenské doktríny nejdou v dnešním světě "instalovat" shora jako nějaký počítačový program. Jde o jasnou narážku na americký velmocenský postoj od roku 1990, viz Putinův dopis do USA. Rusko prosazuje a vždy bude prosazovat na mezinárodním poli konsensuální řešení opřená o Radu bezpečnosti. Rusové si svou cestu k demokracii vyberou sami a nikdo jim ji nebude nutit zvnějšku. Stejně tak Putin odmítl jakékoliv separatistické snahy, protože historicky tvořilo Rusko (i bývalé SSSR) velké množství národů a kultur. Možnou základnou pro novou ruskou ideu budou tradiční křesťanské a morální hodnoty; bez těchto po tisíciletí prověřených hodnot by lidí nevyhnutelně ztratili lidskou důstojnost. Rusové marně pozvali McCaina právě do klubu Valdaj , který sdružuje pohlaváry všeho druhu, kteří tak či onak musí nebo chtějí rozumět ruské zahraniční politice. Ruský president končil letošní zasedání klubu projevem , který vzhledem k okolnostem formálně vystihl základní pozici Ruska. Shrňme v bodech Putinovy teze, které v mnohém připomínají Mussoliniho nacionální fašismus, viz článek O fašismu, racionálně . Závěr je jasný. Ve starším článku našeho ruského dopisovatele Největší Rus Alexandr Něvský jako zrcadlo politických diskuzí v Rusku je tato linie jasně vidět i z lidového hlasování o největšího Rusa. Proto jsou pro křesťansko-nacionálně-pravicového Putina největším nepřítelem právě ruští komunisté, protože ti reprezentují pravý opak jeho doktríny: jsou ateisté, věří na internacionalismus, lid chápou jako materiál k pohybu dějin a vyznávají osvícenské hodnoty a ideologie napojené na tradiční ruský mesianismus. Komunistická doktrína marxismus-leninismu je charakterizovaná jako "fundamentální konzervativismus", Rusko už dávno ovládá velkou část českého ekonomického prostoru a od začátku sametu přes KSČ, StB a • http://orl.bloger.cz strana 57 ORL číslo 201311 KGB určuje směřování hlavních mafiánsko-ekonomických vazeb. Mnozí oligarchové a další političtí agenti Ruska nyní kandidují nebo si zakládají vlastní politické partaje na jedno použití. Znát Putinovu vizi Ruska a ideovou strategii se pro nás stalo zásadní věcí. Je jen s podivem, že se o to u nás nikdo z nezávislého tisku nezajímá. http://news.erepublika.cz/article2113-Putin-svymnarod-m-a-USA Váží jen několik kilogramů, ale pořídí fotky, až se tají dech Říkají si Vertical Images. Malá společnost z Ostrova na Karlovarsku zabývající se fotografováním a natáčením z letecké perspektivy s využitím dálkově řízených malých vrtulníků - takzvaných hexacoptér - neexistuje dlouho, ale za sebou toho má už hodně. Třeba spolupráci se CNN, nebo kapelou Chinaski. Kromě obrazového záznamu událostí, památek a přírodních dominant pro Karlovarský kraj, pořadatele akcí a města v regionu štáby Vertical Images stále častěji cestují po republice i za hranice. Díky fascinujícím výsledkům jejich práce jsou už tito nadšenci považováni za jednu ze špiček oboru v České republice. Když počátkem roku s létáním začínali, jedny z prvních obrázků jeli pořídit do Kyselky. Zachytili zoufalý stav lázeňských budov z dosud neviděné ptačí perspektivy. Unikátní fotky a video tehdy následně publikovaly i zpravodajské servery. Od té doby získali řadu nových zkušeností a díky všeobecně rostoucí oblibě záběrů z nevšední letecké perspektivy se jim daří pracovat i na projektech mimo své hlavní zaměření. "Před dvěma týdny jsme pořizovali letecké záběry pro nový videoklip skupiny Chinaski ke skladbě Stížnost. S kapelou jsme natáčeli celý den a klip je hodně založený na našich obrázcích," pochlubil se kameraman a fotograf Petr Lněnička, který je hlavní osobností Vertical Images. Spolupracovali i s filmaři a štábem televize CNN V létě se u větrných elektráren nedaleko krušnohorského Božího Daru podíleli na zachycení několika záběrů pro česko-německý film Julius Schmitke a stále stejný černý les. Spolupracovali také s televizí CNN, když nedávno natáčela spoty o České republice. Díky dálkově řízeným létajícím strojům se jim daří točit scény s nevšední perspektivou. Ostrovský tým fotografů a pilotů jezdí natáčet téměř každý den. Mají "coptry" různých velikostí. Dvojici hlavních největších šestiramenných hexakoptér doplňuje i několik menších strojů. "Ty najdou uplatnění hlavně v extrémnějších podmínkách, uzavřených prostorech a tam, kde z libovolného důvodu není praktické nebo možné startovat s hlavními coptry," upřesnil pilot Tomáš Lněnička. http://orl.bloger.cz Oficiálně se coptry označují jako UAV. Kompletní stroje i s fotoaparátem váží od jednoho do sedmi kilogramů. Záběry mohou pořizovat ve výšce od několika desítek centimetrů nad zemí až do 300 metrů nad úrovní terénu. Díky moderním systémům stabilizace jsou výsledné záběry "ledově" klidné. "Létají na baterie, na jedno nabití se dokážou pohybovat ve vzduchu osm až patnáct minut v závislosti na teplotě a způsobu letu," upřesnil kameraman Petr Lněnička. Při samotném letu jsou na místě z bezpečnostních důvodů vždy minimálně dva lidé. Jeden má na starosti samotné řízení stroje, druhý dálkově pomocí monitoru ovládá fotoaparát. Výhodou lidí z Vertical Images je, že nejsou jen piloti, ale především zkušení fotografové a kameramani. "Proto hodně uvažujeme i v rovině, kterou řada podobných pilotů nebere v potaz. Kdy bude na scéně nejvhodnější světlo? Stihneme tam dojet? Často vstáváme velmi brzy ráno, abychom byli na místě ještě před východem slunce, a mohli tak zaznamenat scénu v jeho úžasném světle. Na některá místa se přitom strana 58 ORL číslo 201311 vracíme i desetkrát, než jsme s podmínkami a výsledkem absolutně spokojeni," popsal přístup týmu Petr Lněnička. Kromě běžných klientů už několikrát projevili zájem o služby Vertical Images i bulvární novináři. "Natočte pro nás vybranou celebritu, přeleťte plot a koukněte se do oken známé osobnosti a podobně. Takové zakázky ovšem bez výjimky odmítáme." Coptry mají štítek a vlastní volací značku, stejně jako běžné letadlo. Legálně je lze pro komerční účely používat jen s registrací u Úřadu pro civilní letectví, zaplaceným pojištěním a pilotními zkouškami. "Dnes už je dokonce možné naprogramovat trasu letu a vrtulník pomocí GPS udělá záběry sám. Naše zákony to však neumožňují," naznačil možnosti systému Petr Lněnička. http://technet.idnes.cz/fotografov e-a-piloti-vertical-images-porizujizabery-hexakopterami1g8-/tec_foto.aspx? c=A130914_1977105_varyzpravy_ba http://orl.bloger.cz strana 59
Podobné dokumenty
Radniční listy 2/2016
školních lavic jsou pokaždé tak kruté?
Prostě to tak musí být, abychom se měli
zase na co těšit!
Pročtením nejnovějších Radničních
listů zjistíte, že jste se vrátili do toho
správného města. Uvědom...
víra - Jozef Miko
mohli získat o středověké filosofii a theologii bližší informace nebo informace z první ruky; odsoudili to, co neviděli a neslyšeli, bez znalosti obrovské šíře středověkého
myšlení a jeho pronikav...
Traktát o postmoderní hlouposti
světa. Cesta myšlení tam a zase zpět, od počátku dějinnosti přes dějiny vědy k historické krizi
vzdělání, a od tohoto faktu zase k počátku, se tím stane jasnou a známou. Ony tři horské
trpaslíky či...
TRAKTÁT O BOHU TÉMĚŘ NEJSOUCÍM
titul „koncilní teologové“. Dnešní podoba sporu mezi tzv. tradicionalisty a progresisty vyniká urputností a bezvýchodností právě proto, že
chybí nová teologie vybavená nepopiratelným nárokem na uni...
číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List
ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení,“ připomněl pro ParlamentníListy.cz Václav
Cílek.
Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List
To by mě zajimalo, kde zrobili sudruzi z brusele s embargem chybu?.............................................................27
Fregovo místo v dějinách logiky a západní filosofie
představu ani názor?Slova něco znamenají pouze v kontextu věty.
Jde tedy o to vysvětlit smysl věty, v níž se vyskytuje číslovka.“
na nelingvistickou otázku lingvistická odpověď, číslo je význam výr...
