HUM_VSK01_Obecna psychologie - Courseware

Tvorba elektronické studijní opory
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Psychologie jako věda
Psychologie jako věda
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- úvod do studia psychologie
- vysvětlit základní psychologické pojmy
- seznámit s tématy biologická determinace psychiky a socio-kulturní
determinace psychiky
- psychologie v kontextu zdravotnictví
Vlastní opora:
1. PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA.
Vědecká disciplína, která je označovaná jako psychologie, je vymezena jako věda,
která studuje chování a prožívání živých bytostí, včetně jejich vzájemných vztahů a
interakcí. Tyto procesy se snaží popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je
získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, využít je
k léčebným účelům prostřednictvím psychoterapie.
Psychologie popisuje chování jako aktivitu jedince, kterou můžeme pozorovat nebo
zaznamenávat laboratorními přístroji.
Mezi projevy chování řadíme reakce, tj.činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí, které
fungují na vrozeném základě. Jsou to hlavně nepodmíněné reflexy a instinkty. Dále
odpovědi, tj. činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí fungujících na naučeném základě.
Jsou to např. návyky. Dále jednání, tj. činnost, kterou člověk vykonává uvědoměle.
Dále mezi projevy chování řadíme vnější výraz, tj. vegetativní změny (změny
dechu, tepu, pocení), mimika, gestikulace atd. A řeč (tzv. verbální chování), kde
sledujeme obsahovou a formální stránku řeči.
Prožíváním rozumíme všechny vnitřní zážitky, které si uvědomujeme. Prožívání je
naprosto subjektivní a jedinečné. Prožívání se projevuje se v chování, ale nedá se jím
plně vyjádřit.
Předmětem psychologie jsou psychické jevy, které můžeme označit jako psychiku.
Čáp, J. (1992) uvádí hlavní znaky psychiky:
1. Orgánem psychiky je mozek a psychické jevy jsou funkcí mozku.
2. Psychické jevy se formují ve společnosti.
3. Psychické jevy umožňují člověku poznávat svět a působit na něj.
Psychika představuje nejvyšší formu regulace a autoregulace člověka. Psychiku
nemá jen člověk, ale je určitým regulačním mechanismem i u zvířat. Nejvyšší kvalita
psychické činnosti je vědomí, psychika je širší pojem než vědomí.
Psychologie ve svém vývoji čerpala z množství vědních oborů přírodovědných i
společenských. Poznatky z psychologie bývaly dříve obsaženy ve filozofii,
v pedagogice, v medicíně, kde se lékaři setkávali s narušenou psychikou nebo se
vztahem mezi různými tělesnými poškozeními a jejich odrazem v psychice člověka.
Mnoho starých myslitelů si dobře uvědomovalo působení psychických faktorů na
tělesné projevy. Dnes si význam těchto myšlenek znovu uvědomujeme, proto je i této
oblasti, psychosomatice, věnována velká pozornost a je stále rozvíjena.
K
rátce z dějin psychologie.
Lidé se o psychologické poznatky zajímali už od pradávna. Už Platón
prohlásil, že tělo je dočasné vězení duše, mluvil o nesmrtelnosti duše a jejím
převtělování, vzniká jeho filozofie idejí. Aristoteles (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) byl
přesvědčen, že všechno vědění přichází skrze smysly, že vjemy mohou být zkoumány,
že mohou být odhaleny zákonitosti, které myšlení řídí. Zdůrazňoval dualismus duše a
těla. Zabýval se vnímáním, pamětí, spánkem, významem snů, délkou života i
průběhem stárnutí. Uznával existenci věkových a individuálních zvláštností psychiky.
Jeho znalosti o vzniku asociací na principech podobnosti, kontrastu, časové a
prostorové souslednosti osvětlily podstatu zapamatování. Platónovi můžeme dnes
nalézt v psychologii tvarové, celostní, kognitivní. Aristotelovy oblasti bádání jsou
zahrnuty rovněž v obecné psychologii, jejíž obsah bude předmětem následující
kapitoly.
Aristotelova výzva adresovaná člověku: „Staň se, čím jsi“
Počátky vědecké psychologie jsou datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil
první psychologickou laboratoř v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci opíral o
introspekci – pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení
a cítění. Laboratorní práce nabízela záruku objektivní metody experimentální práce.
Díky tomu mohly být poznatky spolehlivě ověřitelné jako v jiných experimentálních
disciplínách.
V raném období psychologie hrály úlohu i jiné směry, strukturalismus, který se
soustředil na analýzu duševních struktur a funkcionalismus, studující operace mysli.
Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie a
psychiatrie. Je spojena se jménem Sigmunda Freuda a znamenala revoluci v pojetí
psychiky. „Věda o nevědomí“, jak ji Freud definoval, zahrnuje téma nevědomí, které
můžeme definovat jako myšlenky, podněty, přání a emoce, kterých si nejsme vědomi.
Projevují se mnoha způsoby, ve snech, přeřeknutích, chybných úkonech. Během
volných asociaci je pacient vyzván, aby říkal cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo
dojít k zvědomení nevědomých přání, a tímto k vyléčení pacienta. Nevědomím rozumí
Freud myšlenky, přání a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho
chování. Upozornil na významný vliv sexuálního pudu. Zabýval se výkladem snů
(dílo: „Výklad snů“, 1900).
„Sen je královská cesta do nevědomí“
2
Freud měl představy o fungování duševního života, které zpracoval do modelů lidské
psychiky. Topografický model lidské psychiky z roku 1900 pracuje s pojmy vědomí,
předvědomí a nevědomí. Obsahem nevědomí jsou vytěsněné obsahy – traumatizující
vytěsněné vzpomínky odsunuté působením obranných mechanismů a dále pudová
přání, sexuální pud, usilující o uspokojení. Předvědomí, cenzura, chrání vědomí před
přívalem pudu, některé pudy se však do vědomí transformují. Vědomí je povrchem,
skutečností, realitou. Známější je strukturální model lidské psychiky z roku 1923, kde
kromě nevědomí v podobě id – ono a ega – já se setkával s nevědomým pocitem viny
a nevěděl, kde ho zařadit. Vzniká superego – nadjá – svědomí, které se dle Freuda
formuje na základě raných dětských konfliktů, zvnitřňování norem. Id i superego je
mimo vědomí, ego kontroluje pudová přání a má funkci sebezáchovnou.
Vliv na vědeckou psychologii měl až do roku 1950 behaviorismus, jejímž
zakladatelem je John B. Watson. Podle Watsona je chování výsledkem podmiňování
a formuje jedince posilováním určitých návyků. Došlo ke vzniku názvu „S-R
psychologie“, (stimulus – response, stimul - reakce), sleduje pouze vstupy a výstupy
a nebere v úvahu duševní procesy. Předností tohoto směru byly jasně vyjádřitelné
výsledky. Neobehaviorismus upravil rovnici S – O – R, kde (object, objekt) je
intervenující proměnná v podobě naší mysli.
Dnes je kladen důraz na využití počítačů a modelování lidské psychiky
prostřednictvím psychometrických postupů. Objevují se směry jako diskurzivní
psychologie, která se zaměřuje na vnímání světa jednotlivcem a budování
individuální zkušenosti a kritická psychologie.
Psychologické disciplíny.
Podle předmětu zkoumání lze obory psychologie rozdělit na tři oblasti
psychologických disciplín (výčet oborů není úplný):
1. Základní disciplíny bývají někdy označovány jako akademické obory,
protože se vyučují na vysokých školách. Patří mezi ně: obecná psychologie,
psychologie osobnosti, sociální psychologie, vývojová psychologie,
psychopatologie.
2. Aplikované disciplíny usilují o využívání psychologických poznatků
v praxi. Patří mezi ně: klinická psychologie, poradenská psychologie,
psychologie práce, psychologie dopravy, psychologie sportu, pedagogická
psychologie, psychologie zdraví, psychologie reklamy, psychologie trhu.
3. Speciální disciplíny mají relativně úzký předmět studia. Patří mezi ně:
dějiny psychologie, psychodiagnostika, psycholingvistika, psychometrika,
zoopsychologie.
1.1 Základní pojmy obecné psychologie.
Psychika je souhrn duševních jevů během celého života; schopnost živých
organismů odrážet svými stavy okolní skutečnost.
3
Prožívání je sled uvědomovaných psychických zážitků. Hlavní složky jsou rozum,
cit a vůle. Každý psychický prožitek má tři složky – rozumovou, citovou a
motivační.
Chování je vnější tělesná aktivita, je souhrnem reakcí a jednání organismu. Lze ho
zaznamenávat a měřit.
Mysl jako psychika. Termín užívají neurologové, biologové, klade důraz na mentální
a nervové děje.
Duše je filozofický a náboženský termín.
Duch má spirituální dimenzi.
Introspekce je schopnost pozorovat své vlastní psychické prožitky probíhající ve
vědomí (dle Wundta zkoumá psychické elementy).
Reflexe, sebereflexe jsou podobné introspekci, jsou schopností lidského vědomí
obrátit se samo k sobě a pozorovat svou vlastní činnost (Locke, představitel
empirismu).
Základní psychické fenomény (procesy, obsahy, stavy).
Procesy vedou ke vzniku obsahů (např. představování vede ke vzniku představ). Na
rozdíl od procesů jsou stavy stabilní, jsou to podmínky nebo pozadí, na kterých
probíhají procesy a vytváří se duševní obsahy. Procesy dělíme na kognitivní,
emocionální a motivační.
1.2 Biologická determinace psychiky.
Biologické základy psychiky. Psychika je součástí biologické evoluce, během níž
probíhá postupný vývoj organismů. Vyjadřuje koncepci adaptace, smyslu a účelu
života.
Psychika je vázána na činnost organismu. Vývoj pohybů a chování umožňuje lepší
adaptaci na prostředí.
Biologická účelnost zahrnuje dva vrozené systémy reagování. Prvním systémem jsou
instinkty, které jsou vrozeny. Jsou to druhově specifické způsoby chování,
umožňující adaptaci na životní situace od začátku života, založené na paměti
živočišného druhu. Druhým systémem je učení, přizpůsobování se biologicky
významným změnám v životní situaci, využívání individuální zkušenosti.
Mezi základní projevy života organismů patří sebezachování, sebereprodukce a
adaptivní seberegulace.
1. sebezachování (přijímání látek z prostředí);
2. sebereprodukce (rozmnožování);
3. adaptivní seberegulace (přizpůsobení se měnícím se podmínkám);
Stavba nervové soustavy a funkce.
Základem jsou psychické procesy, které jsou funkcí mozku. Při různých formách
vnímání je zvýšená aktivita různých částí mozkové kůry. Při poruchách se projevují
poruchy funkcí. Působení chemických látek (drogy, alkohol, nikotin) je příčinou
změn prožívání, pozornosti. Vliv se zejména promítá do emočního prožívání.
4
aždý zevní podnět působí na nervovou buňku, axon se na konci větví do
kolaterál – synaptické zakončení, a mezi tímto zakončením a další buňkou je
synaptická štěrbina. Biochemické procesy v jednom neuronu vedou
k uvolnění nervového přenašeče – neurotransmitera. Chemická látka prochází
štěrbinou, druhý neuron odpovídá jako klíč se zámkem a váží se. Transmitery mají
vzrušivý a tlumivý účinek, signál se šíří k výkonným orgánům.
K
Stavba mozku je složitá (100 miliard neuronů), důležitou úlohu hrají synapse – místo
styku jednoho neuronu s druhým (100 bilionů synapsí v mozku). V prenatálním
období jsou neurony poblíž mozkových komor, přemísťují se do míst budoucích
mozkových center. Pokud se přemisťují na neadekvátní místa, vznikají odchylky ve
vývoji, např. poruchy učení.
Stavba NS – prodloužená mícha, mozeček, retikulární funkce mozkového kmene,
limbický systém, thalamus, mozková kůra.
Mozek je asymetrický, skládá se z pravé a levé hemisféry.
Autonomní NS (funkce žláz a hladkého svalstva). Pracuje nezávisle na vyšších
centrech. Parasympatikus (období klidu, trávení, obnova energie, tlumí pocení).
Sympatikus (aktivace, výdej energie, pocení).
Endokrinní systém (žlázy s vnitřní sekrecí). Hypofýza je centrální endokrinní žláza.
Je regulována a spojena s hypothalamem, např. při stresu vyvolává hypotalamus
v hypofýze produkci adrenokortikotropního hormonu, který se krevním oběhem
dostává do nadledvinek a dalších orgánů (funkce při zátěžové situaci).
Vztah činnosti mozku a psychiky.
Psychika je závislá na činnosti mozku.
Tělesné jevy ovlivňují psychiku (např. bolest v krku ovlivňuje psychiku) a psychika
ovlivňuje tělesné procesy (psychosomatika).
1. 3 Socio – kulturní determinace psychiky.
Člověk je příslušníkem světa přírody a světa kultury.
Kultura je produkt společnosti. Kulturu můžeme vnímat jako materiální, kam patří
civilizace, dále domy, mosty, silnice. V souvislosti s náboženstvím, uměním, tradicí,
lidskou tvořivostí chápeme kulturu jako duchovní.
Svět kultury je světem symbolů, norem, společných států a rolí.
Socializace je včleňování, vrůstání, zařazování do společnosti. Socializací také
rozumíme navazování, prohlubování a rozšiřování sociálních kontaktů jako
předpoklad permanentních změn osobnosti a jejích vztahů k okolí.
Smyslem socializace je humanizace – polidštění, ne tedy pouze vrůstání do
společnosti, ale utvoření lidské individuality.
Sociální učení.
Organismus je aktivován osvojováním si komplexních způsobů chování a jednání
přiměřených určité sociální situaci, produktem jsou sociální role, postoje, hodnoty.
5
Formy sociálního učení obvykle členíme: senzomotorické, verbální, kognitivní a
sociální.
Formy můžeme vymezit:
1. Sociální posilování. Chování či jednání je posíleno podnětem sociální povahy.
Pokud je chování či jednání je přijímáno, je sociálně akceptováno, má pozitivní
účinek, uspokojuje potřebu člověka. Pokud není chování posilováno a přijímáno,
obvykle vyhasíná. Tento stav nazýváme inhibicí.
2. Imitace. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž dosahuje podobných či
dokonce shodných cílů, eventuelně uspokojení potřeb, jako má přebírající jedinec.
Nápodoba je vždy výběrová. Souvisí se sugestibilitou, připraveností podléhat
vnějšímu působení.
3. Identifikace. Opět jedinec přejímá, napodobuje určitého člověka. Při nápodobě se
však přejímá jen efektivní a účelné, při identifikaci je přebírán celek, přebírány jsou
způsoby chování založené na silném citovém vztahu k modelu, nikoliv na účelnosti.
Identifikace může být například rolově –modelová (syn přebírá roli otce).
Adaptace je přijímání podnětů z okolí, přizpůsobování se podmínkám, ale i sám
sobě.
Adjustace je proces přizpůsobování se společenskému prostředí zasahováním na
straně jedné a přijímáním na straně druhé.
Dezirabilita je připravenost chovat se sociálně schvalovaným způsobem, přání být
lidmi akceptován.
Maladaptace je nedokonalý či špatný průběh přizpůsobování.
Maladjustace je vnitřní nevyváženost, jednostranné přizpůsobování, neadekvátní
citová reakce vůči sobě i jiným, neadekvátní poznávání, neadekvátní volní regulace.
Struktura a dynamika socializace.
Socializace zahrnuje všechny stránky duševní činnosti, oblast kognitivní, emotivní,
konativní i biologické změny.
Průběh socializace může být rozdělen do etap, například podle věku jedince:
např. etapy socializace dle Ondejoviče:
1. sociabilizace a počátek individualizace – dítě se začíná odlišovat od matky
2. individualizace a personalizace – dítě si osvojuje normy
3. enkulturace a societizace – vrůstá do kulturní společnosti
Průběh socializace podle prostředí:
např. dle autorky Monatové: elementární socializace (prvních šest měsíců – sociálně
pasivní, druhých šest měsíců – sociálně aktivní), rodinná socializace – pocit bezpečí,
vztah k matce (do 4 let), socializace veřejná – styk s dětmi stejného věku.
Průběh socializace dle integrující životní role v aktuální pozici. Sociální aktivita,
která má dominující úlohu pro utváření osobnosti:
6
•
1. etapa – kontakt s matkou (chápání místa mezi blízkými). Postupně dochází
k vydělení JÁ a objevnému NE-JÁ. Bezprostřední sociální kontakt
prostřednictvím činnosti.
•
2. etapa – hra – objev obecnosti rolí (MY děti, ONI dospělí). Pronikání ze
světa primární skupiny do širší společnosti (fixace na výkon, ne
sebeobjevování).
•
3. etapa – učení. Žák a student poznává svět očima různých vědních oborů,
vytváří si postoje k oborům lidské činnosti, zpracovává hodnoty spojené
s různými náhledy světa.
•
4. etapa – objev dospělosti. Dominující činnost, práce, produktivní
zabezpečující činnost. V roli rodičovské je hlavní činností péče a výchova.
Produkty socializace:
1. vědomí sebe sama – „sociální zrcadlo“, v němž se člověk skrze ostatní lidi a
jejich prostřednictvím nahlíží.
2. sebehodnocení – formuje se přímou činností, nepřímou zkušeností,
komunikací, emocionálním prožíváním.
3. sebereflexe – obraz sebe sama, který člověk získává v interakci s okolím.
4. sebepojetí – sebeobraz, představa o sobě samém, neodráží skutečnost, ale
představu o sobě samém. Úsilí o tzv. sebekonzistenci (člověk je věrný sám
sobě uvnitř limitů svého sebepojetí, obraz se mění obtížně).
5. sebeocenění, sebeúcta – nízké a vysoké sebehodnocení.
6. sebekoncepce, seberealizace – obdoba sebepojetí, vize do budoucna, přání.
7. aspirace – vyjádření vztahu k cíli skrze hodnocení sebe sama, chci něčeho
dosáhnout.
8. svědomí – internalizované morální řízení individuálního chování nebo forma
prožívání morálního hodnocení sebe sama. Svědomí je spojeno s pocity viny
(při nedodržování pravidel se ozývá svědomí, objevuje se tenze, vnitřní
rozladěnost, pocity viny).
Normativy jsou zásady chování a jednání, které si člověk utváří a modifikuje
vlastní zkušeností. Zahrnuje i vnější normy, kterými je člověk inspirován.
9. sociální rysy – komplex vnitřních zvláštností osobnosti (základní,
povrchové), a dovednosti (souhrn rozvinutých vnitřních předpokladů
vztahující se k určité vnější činnosti - interakční, percepční, komunikační,
organizační, behaviorální).
Socializace z hlediska funkčnosti:
•
Funkční socializace – jedinec si přisvojuje hodnoty a normy napomáhající
k individuální personalizaci.
•
Nefunkční socializace – člověk je ovládán hodnotami a normami proti
druhým lidem, či na jejich úkor, je sociálně mrzačen.
7
Nabývá-li nefunkční socializace závažných podob, označujeme defekty za
deviace – odchýlení od soustavy hodnot, norem a zvyklostí. Společnost
sankcionuje osoby, které deviují, společnost aplikuje nápravná opatření –
léčbu, resocializaci, převýchovu.
Nefunkční socializace - příčiny prostředí:
1. Raná deviace.
Pokud není uspokojováno rané připoutání, symbiotický vztah k mateřské osobě,
dochází k citově sociální deprivaci (deprivační syndrom). Jedinec ztrácí způsobilost
vnímat lásku druhých lidí k sobě a projevovat ji vůči nim, nedokáže se vciťovat do
druhých lidí, nedokáže rozpoznávat city u druhých a komunikovat své vlastní citové
stavy ( alexitymie – „bez znalosti způsobu, jak vyjádřit emoce“, spjaté s deviací ).
2. Nezpracované traumatické a životní krize.
Traumatická krize je vyvolaná náhlou, otřesnou událostí vrhající jedince do
nezvládnutelné situace (úraz, zmrzačení, nemoc, odloučení dítěte, rozvod rodičů,
smrtí blízké osoby, zneužití, hluboké zklamání). V důsledku životních změn se může
objevit pocit bezmoci, marnosti, např. i změna bydliště, změna povolání, prázdné
hnízdo, pubertální děti, důchod a jiné.
3. Deviace na základě anomie.
Jedinec shledává, že dodržování pravidel a norem, které si osvojil, jej nedovede
k cílům, které považuje za nezbytné pro společenské sebeetablování. Anomie je tedy
specifický druh konfliktu, k jehož řešení se nabízí alternativa porušení norem (např.
poctivou prací nikdo nezbohatl; kdo nekrade, okrádá rodinu).
4. Deviace na základě osvojené subkultury (subkultura – seskupení
v rámci majoritní společnosti, které se řídí většinou hodnotami jinými
než majoritní společnost).
Vzniká napětí mezi majoritní a minoritní kulturou, jedinec má ztíženou integraci do
majoritní společnosti, zvyšuje se pravděpodobnost deviace.
Socio-kulturní determinace je v různých kulturách odlišná a proměnlivá.
Od narození probíhá socializace zpravidla v rodinném prostředí.
Rodina je malá skupina s pokrevními svazky a citovými vazbami. V průběhu dějin
se měnilo postavení členů. Základem je dyadický pár, muž a žena, forma partnerství
opačného pohlaví. Rodina může být i rozšířená (soužití s ostatními členy rodiny).
Funkce rodiny: biologicko-reprodukční,
výchovná, sociálně – podpůrná.
sociálně-ekonomická, socializačně-
Charakteristika nejčastějších typů problémově zatížených rodin:
rodiny funkční – kvalitní socializační podmínky;
rodiny s přechodnými, více či méně závažnými problémy – většina rodin, co
život přináší;
8
rodiny problémové – hrozba rozpadu; rozchod a hledání řešení, aby děti
trpěly co nejméně;
rodiny dysfunkční – funkce jsou dlouhodobě a vážně narušeny; rodina
nechápe účinná opatření; rozchod zanechává traumatické následky(např.
rodiny s alkoholismem);
rodiny afunkční – rodina neplní účel (patologické projevy, nenávist vůči
dítěti); nutné řešení mimo rodinu (soud, např. umístění dítěte v dětském
domově).
Konflikt životních stylů partnerů v rodině.
Po prvním období zamilovanosti, nastává období rolí partnerských a rodičovských,
kde milenecká role ustupuje do pozadí. Zde se projeví silný vliv životních stylů
výchozích rodin, nastává zjevný či latentní rozpor, který se projevuje např. při
výchově dětí (nejednotná výchova).
Interakce mezi rodiči.
Formativní vliv na meziosobní vztahy dítěte v rodině i mimo rodinu. Do budoucna
má vliv na stabilitu vztahů, které jedinec naváže v budoucnu. Patrný je vliv
sourozeneckých vztahů, vliv výchovy (záměrnost, cílenost a systematičnost).
Významnou úlohu při formování osobnosti jedince hraje spontánní interakce
v rodině.
Charakteristika rodiny v současnosti (rodina ztrácí ritualizovanou podobu, snižuje se
stabilita, mění se struktura, prodlužuje se délka života, mění se organizace rodinného
cyklu, zvyšují se nároky na čas strávený v práci).
Shrnutí:
Vědecká disciplína, která je označovaná jako psychologie, je vymezena jako věda,
která studuje chování a prožívání živých bytostí, včetně jejich vzájemných vztahů a
interakcí. Psychologie ve svém vývoji čerpala z množství vědních oborů
přírodovědných i společenských. Cílem psychologie je získané poznatky využít ke
zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, využít je k léčebným účelům prostřednictvím
psychoterapie.
Psychika je součástí biologické evoluce, během níž probíhá postupný vývoj
organismů, v psychologii umožnila studium individuálních rozdílů. Vyjadřuje
koncepci adaptace, smyslu a účelu života.
Člověk je příslušníkem světa přírody a světa kultury. Smyslem socializace je
humanizace – polidštění, ne tedy pouze vrůstání do společnosti, ale utvoření lidské
individuality. Socio-kulturní determinace je v různých kulturách odlišná a
proměnlivá.
Rodina je malá skupina s pokrevními svazky a citovými vazbami. Rodina plní funkci
biologicko-reprodukční, sociálně-ekonomickou, socializačně-výchovnou, sociálně podpůrnou.
9
Kontrolní otázky:
1. Charakterizujte období počátku vědecké psychologie.
2. Jaký je vztah činnosti mozku a psychiky?
3. Vysvětlete pojem socializace a jmenujte její produkty.
Klíčová slova:
chování, prožívání, instinkt, učení, stavba nervové soustavy, socializace, sociální
učení, funkční socializace, nefunkční socializace, rodina
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
Faleide, A., O. Vliv psychiky na zdraví. 2010. Praha: Portál. ISBN 978-80-2472864-3.
Helus, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. 2007. Praha: Grada Publishing, a.s.
ISBN 978-80-247-1168-3.
Kraus, B., Poláčková,V.Člověk-prostředí-výchova. 2001. Brno: Paido. ISBN 807315- 004-2.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-09930.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Řezáč, J. Sociální psychologie. 1998. Brno: Paido. ISBN 80-85931-48-6.
10
Úkol:
Popište vlastní prožívání a chování.
Charakterizujte produkty socializace u vlastní osoby a zapište je do tabulky.
vědomí sebe sama
sebehodnocení
sebereflexe
sebepojetí
sebekoncepce
aspirace
svědomí
sociální rysy
11
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Vědomí
Vědomí
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- vysvětlit pojmy vědomí, nevědomí
- seznámit studenty s typy a vlastnostmi pozornosti
- charakteristika, průběh a poruchy spánku
- propojení tématu se zdravotnickou praxí
Vlastní opora:
2. OBECNÁ PSYCHOLOGIE.
2. 1 Vědomí.
2. 1. 1 Vědomí, nevědomí, pozornost.
Základním předpokladem prožívání a chování je to, aby byl člověk „při vědomí“.
Vědomí je uvědomování si svého prožívání, sebe sama a okolního světa.
Vědomí lze charakterizovat mírou vigility – bdělosti, od plné jasnosti přes uvolněnou
bdělost k zastřenému vědomí a ospalosti až k hlubokému bezvědomí.
Definice základních pojmů:
Vědomí - být při vědomí, bdělost neboli vigilance. Úroveň vigilance neboli vigility
určuje luciditu (jasnost).
Protipólem vědomí je bezvědomí (pozměnění duševního stavu, které zahrnuje
kompletní nebo téměř kompletní ztrátu citlivosti na stimulaci lidí nebo prostředí),
dále spánek (přirozený psychosomatický stav), dále narkóza (uměle navozený stav
bezvědomí, který slouží především k bolestivému provádění chirurgických zákroků).
Somnolence (zvýšená spavost, polospánek) a sopor (pevný, hluboký spánek) jsou
kvantitativní poruchy vědomí, které se projevují snížením lucidity.
Kóma je hluboké bezvědomí, které vzniká při narušení funkcí retikulárněaktivačního systému.
Funkce vědomí.
Mezi funkce vědomí patří monitoring – sledování sebe sama. Další funkcí je
ovládání – controlling.
Vědomí je nositelem osobní identity a disponuje řečovými prostředky. Vědomí se
podílí na komunikaci s druhými.
12
Normální je bdělý stav vědomí.
Mnohé stavy vědomí jsou poruchové, patologické (delirantní stavy provázející
somatická onemocnění; stavy špatné orientace v čase a prostoru; narušená identita či
halucinace).
Existují také mentální stavy, které se liší od bdělého stavu, ale nemusí být
patologické. Tyto stavy vznikají spontánně nebo si je můžeme záměrně navodit
(užívání drog, meditace, relaxace, hypnotizace aj.). Účelem navození změněných
stavů vědomí může být obohacení životní zkušenosti, hlubší sebepoznání či získání
podnětů k tvůrčím výkonům.
Změněné stavy vědomí:
1. kognitivní procesy jsou povrchní;
2. nastává změna v sebepojetí a vnímání okolního světa;
3. je oslabeno řízení a inhibice.
eurologické výzkumy a teorie vědomí.
Broca (Brocova oblast) – objev řečového centra;
Wernicke – objev senzorické sluchové oblasti;
Sperry (1981 – Nobelova cena) objevil, že každá hemisféra přijímá senzorické
informace z opačné poloviny těla. Pravá a levá hemisféra si běžně vyměňují
informace pomocí asi 200 milionů axonů nervových vláken – corpus callosum.
N
Nevědomí.
Psychické obsahy a procesy, které probíhají mimo vědomí, ale mohou ovládat
chování a prožívání.
Psychoanalýza (Freud), pojímá nevědomí jako vrozené libidinózní nebo agresivní
síly, které jsou mentální reprezentací tělesných procesů.
Pozornost je proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací a
chránit před zahlcením.
Základní vlastností je výběrovost (selektivita), vybíráme podněty, které potřebujeme.
Dvě fáze pozornosti:
1. zaměření, výběr (selekce);
2. soustředění vědomí na obsah a aktivitu;
Pozornost má souvislost s vědomím, vnímáním, pamětí, učením. Pozornost
umožňuje získání nových poznatků, uchování informací v krátkodobé a dlouhodobé
paměti. Předpokladem je učení. Pozornost ovládá kvalitu myšlení, souvisí
s emocionálními a motivačními procesy.
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je RAS (retikulárně-aktivační systém).
Má tlumivý a povzbudivý vliv na mozkové funkce. Významná role RAS v řízení
spánku a bdění, soustředění a pouštění informací.
Typy pozornosti:
Bezděčná (neúmyslná) pozornost.
13
Bezděčnou pozornost vyvolávají nové a nebezpečné podněty; intenzivní a měnící se
podněty; změny známých podnětů; nezvyklé podněty; kontrastující podněty; podněty
s osobním a sociálním významem.
Záměrná (úmyslná) pozornost.
Záměrem je snaha soustředěně sledovat.
Vlastnosti pozornosti: selektivita, koncentrace, kapacita, tenacita, iritabilita,
intenzita, oscilace, vigilita, flexibilita, roztržitost.
Teorie selektivní pozornosti:
1. Teorie filtru – selektivní filtr působí už v receptoru, uplatňuje se omezenost
kapacity senzoru.
2. Teorie jednoho zdroje – limitovaný přísun vstupních podnětů.
Poruchy pozornosti:
roztržitost (nadměrná koncentrace na vnitřní psychické obsahy), těkavost (pozornost
rychle přebíhá z jednoho předmětu na druhý), zúžení pozornosti neboli tunelové
vidění (soustředění na bezvýznamné detaily), narušení vhodného scénáře
(zapomeneme, co jsme měli v úmyslu), pozměnění rutinního postupu (zařazení
neobvyklého úkonu do rutinních postupů).
2. 1. 2 Spánek.
Spánek je přirozený psychosomatický stav, který slouží k obnově tělesných a
duševních sil. Nedostatek spánku narušuje průběh psychického dění a vede k
tělesnému vyčerpání.
V průběhu spánku probíhají různé mentální aktivity (snění), dochází ke snížení
motorických a senzorických funkcí, nikoliv k jejich pasivitě (činnost motorická a
senzorická).
Spánek je charakterizovaný:
- stereotypní polohou těla;
- minimálním pohybem;
- sníženou reaktivitou na vnější podněty;
- sníženou tělesnou teplotou;
- relativně snadnou reverzibilitou;
Ve spánku retikulárně-aktivační systém zastavuje přenos impulsů, mění se produkce
neurotransmiterů (acetylchololin, serotonin).
Cyklus bdění a spánku, doba spánku.
14
Střídání větší a menší fyziologické, behaviorální a psychické aktivity –
cirkadiánní cyklus, souvisí se střídáním dne a noci. Významná role je připisována
hormonu spánku – melatoninu. Produkce melatoninu stoupá ve večerních
hodinách a jeho tvorba je vzestupná též v zimních měsících, kdy je den kratší a
intenzita slunečního svitu menší. Melatonin může jednou z příčin poruch spánku,
ve smyslu nižší potřeby spánku ve stáří, jelikož jeho produkce ve starším věku
klesá.
Existují rozdíly u lidí v ranní psychosomatické aktivitě. „Ranní ptáčata“- skupina
jedinců, kteří obvykle vstávají brzy ráno a ulehají večer ke spánku dříve, a „noční
ptáci“, pro něž jsou typické potíže s brzkým ranním vstáváním.
Průběh spánku lze spolehlivě zaznamenat na EEG, k tomuto účelu jsou vytvořeny
spánkové laboratoře, v nichž je obvykle problémový spánek sledován a následně
diagnostikován. Nejčastější poruchy spánku jsou popsány na konci této kapitoly.
Poté následují 4 spánková stádia (non-REM spánek):
I.
II.
stádium - usínání, hypnagogický stav – theta vlny
stádium - lehký spánek – pomalé vlny přerušované spánkovými vřeteny a K
– komplexy
III.
stádium - hluboký spánek – delta-vlny, 20-50% EEG záznam
IV.
stádium - hluboký spánek – delta-vlny, více jak 50% EEG záznamu
V roce 1953 Kleitman a Aserinsky publikovali svůj objev rychlých očních pohybů a
současně vytvořili domněnku o jejich souvislosti se sněním.
Rychlé oční pohyby však nejsou vždy doprovázeny sněním. Člověk začne v této fázi
těžce a nepravidelně dýchat, jeho srdeční frekvence se zvyšuje. Mozková aktivita se
podobá aktivitě v bdělém stavu, převládají beta a theta vlny. Probudit spícího
člověka v této fázi je obtížnější, ubývá svalového napětí. Pracuje pouze srdeční sval,
okohybné svaly, hladká svalovina, bránice.
Francouzký badatel Michal Jouvet označil tento spánek za paradoxní, narozdíl od
spánku opravdového (non – REM spánku) ortodoxního.
S
pánek dětí je odlišný od spánku dospělých. U kojenců neprobíhají klasické
cykly nonREM a REM spánku. Střídají fáze aktivního a klidného
spánku. Jeden cyklus zahrnující aktivní a klidný spánek trvá pouze 50 až 60
minut.
Spánek kojence začíná aktivní fází, která je podobná REM. V aktivní fázi spánku
stráví kojenci zhruba polovinu každého spánkového cyklu. Druhou polovinu
15
představuje klidný spánek. Klidný spánek zakončuje spánkový cyklus. Po skončení
spánkového cyklu se dítě buď probudí nebo pokračuje dalším cyklem spánku.
Stádia non-REM spánku se sice u dětí objevují již v 6 měsících, ovšem
jeden spánkový cyklus dosahuje doby trvání obvyklé u dospělých až ve školním věku.
Mezi hlavní příčiny problémů se spánkem kojenců a batolat patří: dítě nemá
nastavený 24 hodinový spánkový cyklus, dítě má v noci hlad, dítě je před spánkem
příliš stimulováno, dítě je ukládáno ke spánku příliš brzy, dítě je ukládáno ke spánku
příliš pozdě, odpolední spánek dítěte končí pozdě, dítě má vytvořenou asociaci mezi
nějakou činností a usnutím, dítě má zdravotní problémy (např. kojenecké koliky,
infekce dýchacích cest, gastroezofageální reflux, horečka).
Spánková deprivace.
Hluboký non-REM spánek slouží k obnově tělesných sil. Narušení REM fáze naproti
tomu ovlivňuje psychickou činnost. I přes spánkové deprivaci mohou jedinci
provádět běžné denní úkony, nejvíce je narušena koncentrace pozornosti. Po delší
spánkové deprivaci vznikají tzv. mikrospánky, kdy je narušena bdělá aktivita na
několik sekund a typické zírání do prázdna (příčina dopravní nehody).
Snová deprivace.
Při narušení REM fáze se začíná objevovat po několika dnech úzkost, poruchy
paměti, zvýšená podrážděnost. Člověk má potřebu nahradit chybějící REM fáze.
Alkohol narušuje REM spánek, projevuje se tendence doplnit REM fáze.
V 60. letech se s mnohými pokusy objevila teorie psychické potřeby snu. Snění
začalo být pokládáno za významného mentálně-hygienického činitele, který
napomáhá k udržení optimální duševní rovnováhy.
Poruchy spánku.
Příčinou dlouhodobé nespavosti může být stres, nadměrná konzumace kávy,
endokrinní poruchy. Nejběžnějšími poruchami spánku jsou dlouhé usínání a časné
probuzení. Člověk by neměl před spaním vyvíjet velké duševní úsilí, neměl by užívat
léky na spaní, které narušují spánkový cyklus. Prevence nespavosti je dostatek
pohybu během dne, relaxace před ulehnutím.
Poruchy spánku:
Nespavost – insomnie.
Hypersomnie – zvýšená spavost.
Dlouhé usínání, časné probuzení.
Noční můra, REM spánková porucha chování, živé sny.
16
Noční děs – krátký děsivý sen v non-REM spánku.
Somnambulismus – náměsíčnost.
Somnilokvie – mluvení ze spaní.
Shrnutí:
Vědomí je uvědomování si svého prožívání, sebe sama a okolního světa. Vědomí lze
charakterizovat mírou vigility. Funkce vědomí - sledování sebe sama(monitoring),
ovládání (controlling).
Nevědomí – psychické obsahy a procesy, které probíhají mimo vědomí, ale mohou
ovládat chování a prožívání.
Pozornost – proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací a
chránit vědomí před zahlcením.
Spánek je přirozený psychosomatický stav, který slouží k obnově tělesných a
duševních sil. Nedostatek spánku narušuje průběh psychického dění a vede k
tělesnému vyčerpání.
Kontrolní otázky:
1. Jaké jsou změněné stavy vědomí a čím jsou charakteristické?
2. Vysvětlete pojem nevědomí.
3. Jaké jsou typy a vlastnosti pozornosti?
4. Popište průběh spánku.
Klíčová slova:
vědomí, vigilita, bezvědomí, somnolence, kóma, monitoring, controlling,
neurologické výzkumy, nevědomí, svobodná vůle, pozornost, selekce, bezděčná
pozornost, záměrná pozornost, teorie filtru, teorie jednoho zdroje, poruchy
pozornosti, snění, cirkadiánní cyklus, spánková stádia, non-REM, REM, spánek dětí,
spánková deprivace, snová deprivace, poruchy spánku
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
17
Hill, G. Moderní psychologie. 2004. Praha: Portál. ISBN 80-7178-641-1.
Kern, H. Přehled psychologie. 2000. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-0993-0.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Úkol:
Zamyslete se nad vlastnostmi pozornosti u vlastní osoby.
Jak významné jsou vlastnosti pozornosti v péči o pacienta? Uveďte ke každé
vlastnosti pozornosti praktický příklad ze zdravotnické praxe nebo doporučení pro
zdravotnickou praxi.
18
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Vnímání
Senzorické procesy a vnímání
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- seznámit studenty s procesy čití a vnímání
- vysvětlit a popsat funkce smyslových orgánů
- objasnit význam senzorických procesů v psychologii a ve zdravotnictví
Vlastní opora:
2. 2 Senzorické procesy, vnímání.
2. 2. 1 Čití a vnímání.
Psychologie poznávání umožňuje člověku zachycovat, registrovat a zpracovávat a
hodnotit informace o okolním světě a o sobě samém.
Rozlišujeme dva stupně poznávání. První je přímé, bezprostřední, smyslové, jehož
výsledkem je názorný obraz skutečnosti. Druhé je zprostředkované rozumové
poznání, které se uplatňuje při zobecňování a odvozování vztahů mezi jevy.
Čití je proces získávání informací z vnitřního a vnějšího světa smysly. Výsledkem je
počitek, nedělitelná jednotka. Je základním elementem, má svou kvalitu a intenzitu.
Kombinací počitků vzniká vjem. Základní vlastností vjemu je citlivost.
Senzorickou adaptací rozumíme schopnost přijmout signály.
Senzorická habituace je forma učení, přivykání. Jedinec věnuje menší pozornost
známým podnětům. Senzitivita lidských smyslů má své hranice, které označujeme
jako prahy. Dolní práh je nejnižší intenzita vnímání. Horní práh je nejvyšší intenzita
vnímání. A rozdílový práh je nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty různé intenzity.
Mění se v závislosti na velikosti a intenzitě standardního podnětu.
Vnímání je organizace získaných informací, která umožňuje pochopit význam.
Výsledkem vnímání je vjem, zobrazení celého předmětu nebo děje, který působí na
naše smysly. Počitek je jeden element.
Počitek je elementem, vjem je zobrazením celého jevu, předmětu.
Percepce neboli vnímání označujeme jako organizaci a interpretaci senzorických
informací.
Organizace percepčního pole.
Existuje tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků. Části přitom
nevytvářejí celek, celek vtiskuje svůj ráz částem.
Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony, které popsal v roce 1912
Max Wertheimer. Jedná se o zákon pregnantnosti, zákon proximity, zákon kontinuity,
19
zákon podobnosti, zákon společného osudu a zákon uzavřenosti. Uvádím dva zákony
s vysvětlením. Zákon pregnantnosti se projevuje tendencí k přesnosti, tendencí
k dobrému tvaru (neúplný kruh si představíme jako úplný). A dále zákon proximity
(blízkosti). Jako jeden tvar vnímáme ty prvky percepčního pole, které jsou blízko
sebe. Písmena v knize vnímáme jako řádky, a nikoliv jako sloupce, protože se
písmena v řádcích nacházejí v těsné blízkosti.
Detektory rysů v mozkové kůře (Wiesel 1981 – Nobelova cena).
Hubel a Wiesel zjistili, že existují tři typy buněk, které reagují na vizuální podněty.
Jednoduché buňky reagují na pruhy a světelné rozhraní, svírání úhlu do 45 stupňů.
Jiné reagují na vodorovné pruhy. Skupiny jednoduchých buněk přivádějí informace
do tzv. komplexních buněk, které je zpracovávají a koordinují. Hyperkomplexní
buňky reagují pouze na specifické podněty, např. na pohybující se úsečky určité
délky a směru.
Rozpoznávání.
Prvním krokem je vnímání, vyčlenění figury. Dalším krokem rozpoznávání,
pochopení významu objektů a jejich pojmenování, co to je. Vnímání probíhá na
základě vrozených tvarovacích vzorců, které se dotvářejí v prvních letech života,
naproti tomu rozpoznávání je proces, ke kterému je třeba dřívější zkušenosti, tedy
učení.
Transpozice je schopnost poznat určitý smysluplný percepční celek, který je
znázorněn různými způsoby.
Prostorové vidění (monokulární a binokulární vodítka). Vizuální podněty dopadají
na dvourozměrnou sítnici a nervové impulsy směřující do mozku. Jsou zpracovány
trojrozměrně. Některé informace jsou zprostředkovány jedním okem – monokulární
vodítka, některé oběma – binokulární vodítka.
Z monokulárních vodítek uvádím například vodítko interpozice (překrývání objektů
v percepčním poli). Blízké předměty brání ve výhledu na vzdálenější, a tím poskytují
informace o jejich umístění v prostoru. Další monokulárni vodítko, lineární
perspektivu, lze pozorovat při pohledu na železniční kolejnice. Sledujeme
přibližování linií ve větší vzdálenosti.
Příkladem binokulárních vodítek je binokulární konvergence, kterou můžeme
registrovat při pohledu na blízký předmět. Obě oči se k sobě stáčejí blíž tak, aby
obraz sledovaného předmětu dopadal na žlutou skvrnu obou očí.
Vnímání pohybu je složitý proces, při kterém se zpracovává celá řada informací.
Skutečný pohyb. Objekt se pohybuje po nehybném pozadí. Nebo sítnicový obraz
objektu je neměnný, ale pohybuje se pozadí. Nebo při chůzi a pohybech hlavy a očí
přebíhají obrazy vnějšího světa po sítnici.
Zdánlivý (stroboskopický pohyb). Člověk vnímá dva zrakové podněty v rychlém
časovém sledu.
20
Indukovaný pohyb vzniká, když sledujeme malý předmět a na pozadí velký pohyb
(dojem, že se předmět pohybuje).
Pokud sledujeme malé světlo v tmavé místnosti, může vzniknout autokinetická iluze.
Připadá nám, že se světlo pohybuje.
Stálost vnímání.
Předměty vysílají proximální podnětové vzorce. Stálost je zajištěna různými
mechanismy – vrozenými procesy a učením. Stálost tvaru je ustálená mentální
reprezentace určitého objektu (např. trávu i při západu slunce vnímáme jako
zelenou). Vnímaná velikost zůstává relativně stálá, nezávisle na vzdálenosti
pozorovatele.
Vjemová zkušenost naopak nemusí korespondovat s vlastnostmi předmětů v okolním
světě, může docházet k chybnému posouzení.
ak daný člověk chápe svůj zdravotní stav a jeho změny.
Ukazuje se, že pacientovy představy o tom, co mu je, ovlivňují daného člověka
při jeho vnímání jeho vlastního zdravotního stavu a zároveň ho i ovlivňují při
jeho interpretaci toho, jak je ne tom zdravotně a co se s ním ze zdravotního hlediska
děje.
Jde například o to, zda příznaky, které se u něho objevily, vidí jako příznaky nemoci,
nebo drobnosti, kterých není třeba si všímat. Jde pak i o to, zda vidí návštěvu u
lékaře, případně hospitalizaci jako nejvhodnější způsob, jak změnit to, co
negativního se u něho objevilo.
Odborně se zde hovoří o dvou základních úkolech:
a/ vnímání příznaků a jejich rozpoznávání jako závažných příznaků nemoci (symptom
perception and recognition).
b/porozumění, pochopení a výklad (interpretace) toho, co dané příznaky znamenají,
tj. toho, oč jde (symptom interpretation) (Křivohlavý, s. 23)
J
2. 2. 2 Smyslové orgány.
Smyslové orgány (receptory) tvoří nervové buňky nebo nervová zakončení. Reagují
na určité podněty – fyzikální, chemické, biochemické . Transdukce je převod do
podob elektrických impulsů. Impulsy jsou aferentními nervovými drahami převáděny
do mozku.
Ze všech smyslových orgánů proudí informace do thalamu (zadní část mezimozku),
pak do různých částí mozkové kůry.
EXTERORECEPTORY – přejímají informace z vnějšku (zrak, chuť, čich, sluch,
kožní smysly).
INTERORECEPTORY – přejímají informace o tělesných změnách, dělí se na
proprioreceptory, receptory pro pohyb, polohu, rovnováhu a visceroreceptory, které
reagují na vnitřní změny – trávení, dýchání, vylučování, sexuální aktivity.
21
Zrak, fyziologie vidění.
Zrak je nejdůležitější smysl se sluchem. Zrakovým podnětem je elektromagnetické
vlnění, na které sítnice oka reaguje.
Recepčním orgánem je sítnice, tenká vrstva buněk, do ní jsou podněty přiváděny
optickým aparátem oka.
Rohovka je průhledný povrch oka.
Zornice je kruhový otvor v duhovce, velikost se mění se světlem (široká – šero, jas –
úzká).
Sítnice je síť buněk transformujících světlo do nervových vzruchů:
Tyčinky (120 milionů) jsou rovné, tenké a umožňují černobílé vidění;
Čípky (6-8 milionů) mají klínovitý tvar a jsou silnější. Umožňují barevné vidění.
Velký počet čípků je ve středu , v místě žluté skvrny. Oko se otáčí tak, aby podnět
dopadal na žlutou skvrnu a došlo k zaostření.
Pigment RHODOSIN (zrakový purpur). Rhodosin je červený, během působení světla
vybledá na žlutavě bílý.
Tyčinky i čípky obsahují chemické látky fotoreceptory, které vyvolávají nervový
vzruch a optickými nervy putují do mozku (zadní část týlního laloku).
Slepá skvrna je místo bez receptoru, kde zrakový nerv opouští oko. Mozek doplňuje
informace do celistvých vjemů.
Podněty jsou zpracovány i v asociační části mozku. Spodní část temporálních laloků
– rozpoznávání a rozlišování tvarů.
Adaptace zraku.
Adaptace oka na světlo - snížení senzitivity zrakových receptorů, (např. vycházíme
z kina na ulici), aktivují se čípky.
Adaptace na tmu - zvýšení senzitivity zraku (např. za slunného dne vcházíme do
divadla) aktivují se tyčinky.
Paobrazy.
Různé stimulace různých oblastí sítnice (např. díváme se na tmavý kruh , poté
zaměření očí na bílou plochu, na které vidíme šedý obraz).
Barevné vidění.
Různé fyzikální vlastnosti elektromagnetického vlnění mají své psychické koreláty.
Důležitá je vlnová délka, která koresponduje se subjektivním zážitkem určité barvy.
Issak Newton v roce 1672 zjistil, že světlo procházející skleněným hranolem se
rozkládá do duhových barev. Jsou to tzv. monochromatické barvy, které jsou
vyvolány světelnými paprsky s jedinou vlnovou délkou. Přechodem krátkovlnného
elektromagnetického kmitání k dlouhovlnnému kmitání se mění barevné odstíny.
Podněty s krátkodobými vlnovými délkami jsou vnímány jako – fialové - 390 nm,
dále následuje modrá, modrozelená, zelená, žlutozelená, žlutá, oranžová, červená –
760 nm. Počet odstínů monochromatických barev je 159 – 200. Výška vlnové délky,
její amplituda, určuje jasnost barvy. Čím větší amplituda, tím je barva více jasnější.
22
Sytost barvy souvisí s druhem barvy (modrá, červená, purpurová jsou syté i při
malém osvětlení).
Míšení barev.
Při různých vlnových délkách vznikají různé barevné počitky, které se kombinují a
vzniká nová zkušenost, nový odstín. Aditivním míšením se kombinují světla různé
vlnové délky, vzniká nový vjem. Subtraktivním míšením se mění fyzikální podněty
ve vnější realitě (malíř míchá na paletě).
Následné barevné obrazy (paobrazy)
Vznikají dlouhodobým pozorováním barvy. Barvu vidíme i po odstranění.
Barvoslepost.
Na tento jev upozornil John Dalton v roce 1794.
Lidé s normálním barevným viděním bývají označení jako trichromati, dichromati
nedovedou rozlišit červenou od zelené nebo modrou od žluté a monochromati
vnímají svět jako černobílý film.
U nás se barevným viděním zabýval Jan Evangelista Purkyně. Zjistit, že při menším
osvětlení se čití posunuje od červeno-oranžovo-žlutého spektra do spektra zelenomodro-fialového. Při denním vidění se červený podnět jeví jako světlejší než modrý.
Při stmívání se modrý podnět jeví jako jasnější než červený. Tento efekt, tzv.
Purkyňův fenomén, se vysvětluje tím, že tyčinky jsou citlivější než čípky.
Sluch, auditivní smysl, fyziologie slyšení.
Sluchový orgán se skládá z vnějšího ucha, středního ucha a vnitřního ucha.
Sluchový orgán transformuje fyzikální podněty do nervových impulsů, vznikají
zvukové vjemy. Zvukovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním
předmětů. To má za následek stlačování (kompresi) a rozpínání (expanzi)
vzduchových molekul.
Ve vnitřním uchu je receptor, tzv. Cortiho ústrojí s vláskovými řasinkovými
buňkami. Cortiho orgán se rozechvívá s pohyby bazilární membrány, řasinkové
buňky se ohýbají, vznikají nervové impulsy, které směřují do temporálních laloků.
Uši jsou bilaterální orgán – každé ucho má svoji polokouli.
Zvukové vlnění má dvě fyzikální vlastnosti:
1. Frekvence zvukových vln (počet cyklů rozpínání a stlačování vzduchu za
sekundu). Pokud vlna ukončí cyklus za 1 sekundu, má frekvenci 1 Hz. Lidé jsou
schopni vnímat frekvenci 20 – 20 000 Hz, psi 15 – 50 000 Hz, delfíni 110 000 Hz.
2. Amplituda zvukové vlny (výška vlny) je vzdáleností mezi nejvyšším a nejnižším
bodem. Amplitudy jsou určeny změnou tlaku zvuku. Projevují se jako hlasitost (čím
větší změna tlaku, tím hlasitější vjem). Jednotkou je dB. Nad 90 dB působí hlasitost
rušivě, 125 dB způsobuje bolest až ztrátu sluchu.
23
Hluk.
Zvukové vlny s různou frekvencí, nežádoucí, nečekané a hlasité zvuky. Patrné jsou
rozdíly mezi lidmi v adaptaci na hluk a hlučné chování.
Čich, fyziologie čichu.
Čich je nejstarší smysl.
Senzorické orgány čichu se skládají ze dvou žlutošedých plátků tkáně – čichové
membrány, které jsou umístěny vysoko v nosní dutině. Receptorem podnětů jsou
nervové buňky (řasinky), které jsou obklopeny sekretem nosní sliznice. Zde se
částice látek rozpouštějí a setkávají se s pachovými molekulami.
Nervový impuls vzniká při nádechu a dále je veden senzorickými vlákny do
čichového bulbu pod čelními laloky, dále do senzorické kůry v temporálních
lalocích.
Čichový bulbus je spojen s částí limbického systému – hypokampem (zde dochází k
zapamatování zážitků).
Čichové receptory se regenerují, jejich obnova je nutná, protože během 4-8 týdnů
odumírají. Čich dotváří chuť.
Hennig v roce 1915 rozlišil šest základních čichových kvalit (připálený pach,
hnilobný zápach, kořeněná, květinová, ovocná, pryskyřičná vůně).
Feromony jsou chemické substance vylučované tělesnými žlázami, u stejného druhu
slouží k označování teritoria. Mohou podněcovat agresi. Jsou prostředkem svolávání
členů. Působí jako sexuální signály nebo nebezpečí).
Lidé mají 10 milionů čichových receptorů, v porovnání psi mají 200 milionů
čichových receptorů. Nejlepší čich mají lidé mezi 20 a 40 rokem. U starších lidí
dochází ke zpomalení regenerace. Děti mají rády sladké vůně. Je prokázané, že dítě
pozná po čichu svou matku 45 hodin po narození.
Chuť, fyziologie chuti.
Chuť vzniká stimulací receptorů v chuťových pohárcích, uložených v papilách
jazyka, v epitelu dutiny ústní a hltanové.
Dospělí lidé mají obvykle 10 000 chuťových pohárků. Každý pohárek obsahuje
svazek receptorů, které během týdne odumírají a jsou nahrazovány. Starší lidé mívají
sníženou chuťovou citlivost.
Chuťovým podnětem jsou chemické látky rozpuštěné v slinách či vodě. V pohárku
je pórovitý otvor, tam jsou vlásková zakončení receptorů. Vzniká nervový výboj
směřující do mozkových laloků – limbického systému.
Rozlišujeme čtyři základní chutě – sladkou, slanou, hořkou a kyselou.
24
Výrazná chuťová kvalita mění chuť dalších poživatin.
Kožní smysly, fyziologie.
Kůže je nejrozsáhlejší smyslový orgán reagující na dotyk, tlak, teplo, bolest.
V jednotlivých vrstvách jsou nejméně čtyři typy receptorů (rozvětvená volná nervová
zakončení, termoreceptory registrující chlad a teplo, zakončení nervů ve vlasových
váčcích atd).
Nervové vzruchy putují nervovými drahami do rozsáhlé somatosenzitivní kůry
v parietálních lalocích.
Většina nervových drah se kříží, takže senzorické podněty z pravé poloviny těla
přecházejí do somatosenzitivní kůry levé hemisféry.
Dotyk a tlak, hmat.
Kožní čití umožňuje detekovat fyzikální podněty setkávající se s povrchem těla
(receptory dotyku - Meissnerova tělíska).
Receptory tlaku (Pacciniho tělíska), umožňují rychlou adaptaci a vyskytují se na
konečcích prstů, rtech, rukou, obličeji, zejména na špičce nosu, nejméně na zádech.
Mezi termoreceptory patří Kauseho tělíska (receptory pro chlad) a Ruffiniho tělíska
(receptory tepla).
Udržování teploty 37 stupňů je nezbytné pro činnost orgánů.
Bolest.
Smyslem vnímání bolesti je ochrana organismu. V receptorech jsou volná nervová
zakončení. Biochemické látky uvolněné z poškozených tkání transformují volná
nervová zakončení, z receptorů doteku a tlaku se stávají receptory bolesti.
Interoreceptory reagují na změny uvnitř těla. Orgány uvnitř těla, které jsou ovládány
autonomním nervovým systémem, mají malý počet receptorů. Vzniká tupá,
viscerální bolest.
Intenzitu bolesti regulují endogenní opiáty, které se uvolňují se nervovým systémem.
Jsou to endorfiny a enkefaliny, které se vyplavují při namáhavých tělesných
aktivitách do krve a působí tlumivě (např. poranění sportovci cítí bolest až v klidu).
Tzv. fantomové bolesti vznikají např. po amputaci. Lidem, kterým byla amputována
ruka nebo noha, někdy cítí bolest v oblasti chybějící končetiny.
Akupunktura je léčebná metoda, při níž dochází ke zmírňování bolesti. Dále
relaxační metody a koncentrační techniky mohou bolest potlačit a zmírnit.
25
B
olest a reakce nemocného.
Bolest je varovným signálem a má ochrannou funkci. Upozorňuje, že došlo
k poškození organismu nebo že poškození může záhy nastat. Jedince svým
nepříjemným emočním doprovodem nutí k jejímu odstranění, tedy i k odstranění
příčiny bolesti. V určitém okamžiku přestává být signálem poškození, tedy příznakem
a stává se sama nemocí vyžadující léčení.
Bolest tvoří komplexní tj. smyslový a emoční zážitek, jehož kvalita a intenzita jsou
dány i jedinečnou a předchozí zkušeností individua s bolestí, významem, jenž situaci
přikládá, a způsobem, jakým se člověk naučil s bolestí vyrovnat. Tyto okolnosti
zdůvodňuje značnou rozmanitostí ve vnímání, prožívání, hodnocení a reagování na
bolest. Bolest je tak především subjektivní zkušeností a stavem (Zacharová, s. 67).
Kinestetický smysl, fyziologie.
Kinestetický smysl reguluje směr, velikost a rychlost tělesných pohybů, polohu těla a
napětí svalstva.
Receptory buněk jsou ve svalech, kůži, vazivu, tkáni. Dále směřují do míchy a také
do mozku, mozečku (regulace koordinace, podpora informace ze zrakového a
vestibulárního smyslu).
Polohu a rovnováhu zaznamenává vestibulární aparát. Ve vnitřním uchu ho tvoří
komůrky a kanálky, do nichž vyčnívají vláskové nervové buňky.
Dva druhy vestibulárního čití:
1. Informace o rychlosti a směru otáčení těla (3 polokruhové
kanálky ve vnitřním uchu vyplněné lymfou). Vláskové buňky se
ohýbají, vznikají nervové impulsy. Při rovnoměrném pohybu se
lymfa zastaví a pohyb nevnímáme.
2. Informace o gravitaci. Sídlem jsou dva vestibulární váčky mezi
vestibulárními kanálky a hlemýžděm, které jsou vyplněny
tekutinou. Obsahují krystalky uhličitanu vápenatého. Při pohybu
těla horizontálně nebo vertikálně krystalky ohýbají vláskové
receptory a vzniká nervový impuls. Hlavním úkolem
vestibulárního aparátu je udržení rovnováhy.
Některé nervové impulsy putují do mozečku, který řídí koordinaci pohybů.
Další informace směřují do senzorické kůry v parietálních (temenních lalocích).
Nevolnost vzniká, když mozek integruje neslučitelné informace ze třech systémů –
kinestetického, vestibulárního a zrakového systému (např. při jízdě v autě tělo
zaznamenává vestibulární a kinestetické informace, ale zrak žádný pohyb
neregistruje).
26
Individuální rozdíly ve vnímání.
Každý člověk vnímá jedinečným způsobem, každý má vlastní percepční realitu.
1. Percepční očekávání. Lidé mají tendenci vidět to, co očekávají i tehdy, když
to neodpovídá reálu.
2. Kognitivní styl. Lidé závislí na poli, vnímají prostředí jako celek; neoznačují
tvary, barvu, velikost. Lidé nezávislí na poli, prvky vnímají odděleně.
3. Motivace. Potřeby a tužby mají vliv na vnímání. Sociální hodnota předmětu
ovládá vnímání jeho velikosti (využití v reklamě).
4. Osobnost jako celek. Například do nejasných podnětů člověk promítá aspekty
vnitřního dění. Promítání vnitřních psychických obsahů do vnějšího světa
také hraje roli při vzniku halucinací.
5. Percepční obrana. Očekávání nepříjemných podnětů může ovlivňovat
vnímání (např. při odběru krve člověk odvrátí zrak). Jedinec se chrání před
vnímáním nepříjemných podnětů.
Existuje nevědomý obranný mechanismus – popření, kterým se jedinec chrání před
vnímáním nepříjemných podnětů, aniž by si to uvědomoval.
Stádium popření a následné stažení se do izolace je běžnou součástí vyrovnávání se
s terminálním onemocněním.
Shrnutí:
Psychologie poznávání umožňuje člověku zachycovat, registrovat a zpracovávat a
hodnotit informace o okolním světě a o sobě samém.
Čití je proces získávání informací z vnitřního a vnějšího světa smysly, výsledkem je
počitek. Kombinací počitků vzniká vjem. Vjem je zobrazení celého předmětu nebo
děje.
Smyslové orgány (receptory) tvoří nervové buňky nebo nervová zakončení. Reagují
na určité podněty – fyzikální, chemické, biochemické .
Zrak je nejdůležitější smysl se sluchem. Zrakovým podnětem je elektromagnetické
vlnění, na které sítnice oka reaguje.
Sluchový orgán transformuje fyzikální podněty do nervových impulsů, vznikají
zvukové vjemy.
Podnětem pro čich jsou molekuly chemických látek rozptýlených ve vzduchu.
K aktivaci chuti dochází stimulací receptorů v chuťových pohárcích, uložených
v papilách jazyka, v epitelu dutiny ústní a hltanové.
Kůže je nejrozsáhlejší smyslový orgán reagující na dotyk, tlak, teplo, bolest.
V jednotlivých vrstvách jsou nejméně čtyři typy receptorů (rozvětvená volná nervová
zakončení, termoreceptory registrující chlad a teplo, zakončení nervů ve vlasových
váčcích atd).
Kinestetický smysl reguluje směr, velikost a rychlost tělesných pohybů, polohu těla,
napětí svalstva.
Každý člověk vnímá jedinečným způsobem, každý má vlastní percepční realitu.
27
Kontrolní otázky:
1. Co je to senzorická adaptace a senzorická habituace?
2. Jmenujte zákony organizace percepčního pole.
3. Které smysly jsou nejdůležitější při vnímání? Popište jejich funkci.
4. Jaké jsou individuální rozdíly ve vnímání?
Klíčová slova:
čití, vnímání, senzorická adaptace, senzorická habituace, organizace percepčního
pole, rozpoznávání, prostorové vidění, smyslové orgány, exteroreceptory,
interoreceptory, zrak, sluch, čich, chuť, kožní smysly, dotyk a tlak, hmat, bolest,
kinestetický smysl, individuální rozdíly ve vnímání
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
Hill, G. Moderní psychologie. 2004. Praha: Portál. ISBN 80-7178-641-1.
Kern, H. Přehled psychologie. 2000. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Křivohlavý, J. Psychologie nemoci. 2002. Praha: Grada. ISBN 80-247-0179-0.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-0993-0.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Zacharová, E. Úvod do studia zdravotnické psychologie. Ostrava: Ostravská
univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta. ISBN 80-7368-091-2.
28
Úkol:
Zapište do tabulky, jak a co vnímáte nebo můžete vnímat u pacienta při komunikaci,
prostřednictvím vašich smyslů. Seřaďte smysly dle významnosti ve smyslu efektivní
a účinné komunikace s pacientem.
zrak
sluch
čich
chuť
dotyk,
hmat
tlak,
29
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Imaginace
imaginace
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- vysvětlit pojem imaginace
- objasnit asociační zákony
- vysvětlení pojmů fantazie a představivost
- význam imaginace ve zdravotnické praxi
Vlastní opora:
2. 3 Imaginace.
Imaginace je schopnost člověka vytvářet představy, které jsou vázány k předchozí
zkušenosti, a zároveň i schopnost na základě těchto představ vytvářet představy
nové.
Před vznikem psychologie jako samostatné vědy se zabýval představivostí tzv.
asocianismus – psychické dění chtěl vysvětlit na základě asociací spojů mezi
psychickými obsahy (pokud jeden z obsahů vstoupí do vědomí, často si vybavíme
obsah, který je s ním spojen).
Síla asociace je dána rychlostí a častostí vybavení.
Asociační zákony:
1. zákon podobnosti (vidíme obraz, vybavíme si další podobný).
2. zákon kontrastu (představa dne a noci, bílé a černé).
3. zákon dotyku v prostoru (spoje mezi představami, které vznikly na stejném
místě).
4. zákon dotyku v čase (propojeny představy, které vznikly současně – dotyk
simultánní, nebo v časové následnosti – dotyk sukcesivní).
5. zákon příčinnosti (kauzality; vybavíme si příčinu jevu).
Ve schopnostech vytvářet představy existují značné rozdíly. Některé představy jsou
jasné, jiné živé, některé zřetelné sluchové, jiné zrakové.
30
Pamětní představy.
Předmět není vnímán, ale je ve vědomí. Pamětní představy jsou méně jasné a živé
než vjem.
Fantazijní představy.
Události, které jsme nikdy neprožili (algutinace – nová představa – spojení několika
samostatných představ).
Funkce imaginace: vytváření mentálních reprezentací vnějšího světa.
Psychoterapeutické využití imaginace – schopnost vytvářet fantazijní představy
pro terapeutické účely (technika tvůrčí představivosti, Silvova metoda ovládání
vědomí, Simontova metoda – návrat ke zdraví).
Ontogeneze tvořivosti.
V období předškolním je fantazie důležitou součástí psychického dění dítěte,
předchází vývoji logického myšlení.
Eidetické představy.
Eidetické představy jsou druhem vizuální paměťové představy, v níž jsou informace
o určitém podnětu uchovány detailním způsobem nějakou dobu poté, co bylo
ukončeno vnímání (u dětí do puberty, pak mizí a umělci).
Představy využíváme: při vytváření metafor, přirovnání, metonymie.
Denní snění.
Pozornost se přesunuje k vnitřnímu psychickému světu. Spontánní proud představ a
myšlenek, které mají emočně zabarvený obsah. Týkají se přání jedince a mají
relaxační a psychoterapeutický efekt. Únik z reálného světa může být i nebezpečný,
může docházet k uzavírání se do sebe.
Freudovy myšlenky:
Hnacím motorem vzniku fantazijních představ jsou pudová přání. Cenzura provádí
transformaci pudových přání do pudových derivátů, které lze vyjádřit slovy.
Předvědomí zpracovává pudové deriváty do podoby uměleckých děl, básní, hudby,
malování. Tento proces označil Freud jako sublimaci. Schopnost „sublimovat“ se
rozvíjí především v období latence, od 6 let do puberty.
Dle Freuda denní sny souvisí s přáním a erotickou fantazií. Rozdílné je pojetí
sexuální fantazie (aktivizující představy doprovázející masturbaci, rozvoj pohlavního
vzrušení, vypovídá též o sexuální orientaci a deviacích).
Fantazie se sebedestruktivními a hostilními obrazy mohou vyústit v akci (vražda,
sebevražda).
„Oidipovský komplex“(Freud) – žárlivost a nenávist k rodiči téhož pohlaví (souvisí
s fantazií o incestu s rodičem druhého pohlaví, u dětí předškolního věku).
P
acientovo vlastní laické přesvědčení o nemoci.
Levanthal a Nerenz (1985) se pokusili vyjádřit celkem pět laických představ o
zdravotním stavu:
31
1. Identifikace (přesné určení nemoci podle příznaků, které pacient na sobě pozoruje
- např. mám žaludeční vředy, protože mne stále bolí žaludek.
2. Představa příčin změněného zdravotního stavu – např. byl jsem dlouho ve velkém
stresu a žaludeční vředy jsou důsledkem.
3. Časové dimenze změněného zdravotního stavu – např. bude trvat týden, když se
budu léčit, nebo 7 dní, když se léčit nebudu.
4. Následky změněného zdravotního stavu – např. budu muset tři dny ležet a potit se
a pak ještě další tři dny budu muset nosit na hlavě šátek.
5. Léčitelnost změněného zdravotního stavu – např. není to žádné vážné onemocnění,
tyto příznaky nemoci se za několik dní ztratí (Křivohlavý, s. 20).
Shrnutí:
Před vznikem psychologie jako samostatné vědy se zabýval představivostí tzv.
asocianismus. Síla asociace je dána rychlostí a častostí vybavení. Ve schopnostech
vytvářet představy existují značné rozdíly. Denní snění lze označit jako spontánní
proud představ a myšlenek, které mají emočně zabarvený obsah. Psychoterapeutické
využití imaginace – schopnost vytvářet fantazijní představy pro terapeutické účely.
Kontrolní otázky:
1. Vyjmenujte a popište asociační zákony.
2. Které procesy jsou spojeny s imaginací?
3. Popište vybranou relaxační techniku pro psychoterapeutické využití
imaginace.
Klíčová slova:
asocianismus, asociační zákony, pamětní představy, fantazijní představy, ontogeneze
tvořivosti, eidetické představy, denní snění, „Oidipovský komplex“,
psychoterapeutické využití imaginace
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
Drotárová, E., Drotárová, L. Relaxační metody. 2003. Praha: Epocha. ISBN 8086328-12-0.
Hill, G. Moderní psychologie. 2004. Praha: Portál. ISBN 80-7178-641-1.
32
Kern, H. Přehled psychologie. 2000. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Křivohlavý, J. Psychologie nemoci. 2002. Praha: Grada. ISBN 80-247-0179-0.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-09930.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Úkol:
Nácvik tvůrčí představivosti pod vedením vyučujícího (vybrané techniky s příklady
praktických instrukcí – vytváření útočiště, technika růžové bubliny, technika
průvodce).
33
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Paměť
Paměť
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- vysvětlit pojem paměť, fáze a druhy paměti, modely paměti
- objasnit proces zapomínání
- seznámit studenty s poruchami paměti
Vlastní opora:
2. 4 Paměť.
Paměť je schopnost zaznamenávat životní zkušenosti.
Fáze paměti.
Paměť umožňuje zapamatování (vštípení), přetvoření informace do podoby, která je
pro lidskou psychiku srozumitelná. Uchování (retence) je podržení informace
v různých časových intervalech. V dlouhodobé paměti jsou informace dále tříděny
k vybavování. Reprodukce je vyhledávání v paměti a vyvolávání do vědomí, kdy to
potřebujeme. Vybavování probíhá formou rekognice (znovupoznání). Vybavování
vyžaduje receptivní znalost. Vybyvování může probíhat i spontánně. V paměti
nacházíme údaje bez percepčních vodítek, vybavování vyžaduje expresivní znalosti.
Modely paměti:
1. Ultrakrátká, senzorická paměť. Přetrvává tak dlouho,
pokud nevytěžíme potřebné informace (ikonická paměť –
vizuální informace, echoická paměť – sluchové
informace).
2. Krátkodobá paměť. Rychlost rozpadu obsahů krátkodobé
paměti se pohybuje kolem 15 – 30 sekund. Krátkodobá
paměť má nejméně 2 subsystémy. Je to fenologická
smyčka – okamžitá paměť pro čísla a slova, která se opírá
o jejich zvukovou podobu. Fenologický zásobník
zaznamenává zvukovou podobu slov. Mechanismus
opakování umožňuje udržovat obsah fenologického
zásobníku na základě
bezmyšlenkovitého hlasitého
opakování (např. telefonní čísla). Druhým subsystémem
krátkodobé paměti je konceptuální paměť, v níž
uchováváme významy nebo myšlenky obsažené především
v mluvené řeči a psaných textech.
34
3. Dlouhodobá paměť. Slouží k uskladnění velkého množství
informací. Je relativně pasivní a její kapacita je téměř
neomezená. Proces konsolidace, zpevnění paměťových
stop trvá asi 30 minut. Pokud se v této době odehraje
emoční zážitek, dochází k nepřesnému zapamatování.
Vštěpování do dlouhodobé paměti probíhá bezděčně nebo
záměrně. Při záměrném ukládání používáme mechanické
opakování neboli memorování. Tato metoda není příliš
efektivní, pokud se opírá pouze o akustickou podobu slov.
Údaje přecházejí do dlouhodobé paměti především na
základě tzv. sémantického kódování, což je zapamatování
celkového významu slov.
Explicitní paměť.
V explicitní paměti si uchováváme vzpomínky na různé životní události a faktické
znalosti o světě.
Rozpoznáváme dva subsystémy explicitní paměti:
1. Epizodická paměť. Součástí je tzv. autobiografická paměť, v níž
uchováváme vzpomínky na různé osobní zážitky v různých obdobích
našeho života. Mezi nejtrvalejší obsahy autobiografické paměti patří
silné emocionální zážitky, významné životní události, zážitky intimní
povahy.
2. Sémantická paměť. Složí k uchovávání znalostí o slovech a pojmech,
jejich vlastnostech a vzájemných vztazích. Ukládání se především
opírá o verbální kódování, někdy si vybavujeme i obrazné znázornění.
Takové spojení verbálního znaku s vizuální představou označujeme
jako tzv. duální kódování. Slabostí sémantické paměti je proces
vybavování. Musíme rozlišovat mezi tím, zda je informace v paměti
uložena a jak je dostupná. Intelektuální výkony závisí na momentální
schopnosti najít příslušný údaj v paměti.
Poruchy explicitní paměti:
Anterográdní amnézie – neschopnost vštěpování po poruše, retrográdní amnézie –
neschopnost vštěpování před poruchou Implicitní paměť je nejméně postižena
amnézií.
Dětská amnézie – neschopnost vybavovat si vzpomínky na události prvních tří let
života. Freud předpokládal, že je to způsobeno vytěsněním traumatických obsahů do
nevědomí. Neurologové konstatovali, že hipokampus není zralý přibližně do jednoho
či dvou let po porodu. Události z prvních dvou let tedy nemohou být uloženy do
paměti a později vybaveny.
35
Implicitní paměť.
Implicitní paměť je obtížně verbalizovaná. Jsou zde ukládány postupy původně
explicitní, dochází k transformaci explicitních postupů na bezděčné.
K subsystémům implicitní paměti patří například senzibilizace – „priming“, tj.
zcitlivění vůči relativně novým podnětům, které zajišťují senzorické oblasti mozkové
kůry.
Dalším subsystémem implicitní paměti je procedurální paměť (zautomatizované
senzomotorické dovednosti, jízda na kole, lyžování, psaní na klávesnici počítače
atd).
Zapomínání:
1. Teorie rozpadu paměťových stop. Pokud nejsou spoje v průběhu času
reaktivovány učením, využívají se k novějším paměťovým záznamům.
2. Účelné zapomínání. Odstranění nepřesných nepotřebných a mylných
informací. Nemožné je zapomínat pohlaví, věk.
3. Teorie interference. Podobné duševní obsahy působí rušivě. Proaktivní
útlum – dřívější učení brání vybavování nových znalostí. Retroaktivní útlum
– vybavování dříve osvojených informací narušuje nové poznatky.
4. Represe. Primární represe brání, aby mentální reprezentace pudového
impulsu nevstoupila do vědomí. Sekundární represe brání, aby byly mimo
vědomí tzv. pudové deriváty, změněné projevy pudových impulsů, které se
transformují v afekt a úzkost.
5. Teorie ztráty vodítek. Informace v paměti utříděny do kategorií, sítí. Spoje
umožňují vybavování. Pokud se informaci nedaří v dlouhodobé paměti najít,
volní úsilí působí rušivě. Obvykle informace poté spontánně vstoupí do
vědomí.
Poruchy paměti:
Paměť je postižena různými poruchami.
Amnézie je ztráta paměti, projevující se jako mezera ve vzpomínkách. Paramnézie
je porucha související s vybavováním. Vybavování je nepřesné a nesprávné. Při
konfabulaci (smyšlenkách) si jedinec vymýšlí údaje, aby doplnil mezery ve
vzpomínkách. Kryptomnézie je neúmyslné plagiátství. Člověk zapomíná odkud
myšlenku získal a považuje ji za vlastní. Vzpomínkový klam je neskutečná událost
se jeví ve vzpomínkách jako skutečná.
Shrnutí:
Paměť je schopnost zaznamenávat životní zkušenosti.
36
Paměť umožňuje zapamatování – vštípení. Uchování – retence – podržení informace
a vybavování. Reprodukce - vyhledávání v paměti a vyvolávání do vědomí.
Modely paměti: ultrakrátká, senzorická; krátkodobá – krátkodobé podržení
informace, dlouhodobá – uskladnění velkého množství informací.
Explicitní paměť – vštěpování za účasti vědomí. Implicitní paměť – obtížně
verbalizovaná, bez účasti vědomí.
Zapomínání: teorie rozpadu paměťových stop, účelné zapomínání, teorie
interference, represe, teorie ztráty vodítek.
Poruchy paměti: amnézie, paramnézie, konfabulace, kryptomnézie, vzpomínkový
klam.
Kontrolní otázky:
1. Popište modely paměti.
2. Jaký je rozdíl mezi explicitní a implicitní pamětí?
3. Popište proces zapomínání.
Klíčová slova:
vštípení, retence, reprodukce; ultrakrátká, krátkodobá a dlouhodobá paměť; bezděčná
a záměrná paměť, implicitní paměť, explicitní paměť, anterográdní amnézie,
retrográdní amnézie, dětská amnézie, zapomínání, poruchy paměti
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367273-7.
Hill, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.
Kern, H. Přehled psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-426-5.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 2003. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-0993-0.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. Brno: Paido, 1997. ISBN 80-85931-46-X.
37
Říčan, P. Přehled psychologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-426-5.
Úkol:
Test epizodické paměti (vlastní vyprávění z minulosti) a test sémantické paměti
(vybavování na základě verbálního nebo vizuálního znázornění – slova a obrazy ze
zdravotnické oblasti).
Test krátkodobé a dlouhodobé paměti (verbální a vizuální znázornění).
38
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Učení a motivace
Učení a motivace
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- vysvětlit pojem učení, seznámit studenty s druhy učení
- význam edukce ve zdravotnictví
- vysvětlit pojem motivace
- zdroje motivace
Vlastní opora:
2. 5 Učení a motivace.
2.5.1 Učení.
Učení jsou veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních
zkušeností. Dispoziční strukturou je paměť, schopnost organismu uchovávat
informace.
Některým reakcím a vzorcům chování se nemusí člověk učit. K takovým vrozeným
reakcím patří:
Reflexy.
Reflexy jsou vrozené reakce, které umožňují rychlé přizpůsobení se změnám
(spadne-li nám něco do oka, začneme mrkat).
Instinkty.
Instinkty jsou geneticky dané tendence provádět určité aktivity nebo specificky
reagovat na typické podnětové vzorce. Instinkty se vyskytují u všech členů
živočišného druhu nebo u všech příslušníků téhož pohlaví v rámci jednoho druhu.
Instinktivní chování je stereotypní a biologicky účelné. Umožňuje přežití druhu.
Zděděné automatismy lidského chování se uplatňují v oblasti sexuálního chování,
péče o děti a teritoriálního chování. Lidé si chrání nejen trvalé, ale i dočasné
teritorium.
Geneticky naprogramované typy učení.
1. habituace (přivykání) se projevuje tak, že živé organismy postupně
přestávají reagovat na podněty, které nejsou užitečné, ani škodlivé (např.
přivyknutí spaní v panelovém bytě). Habituace je účelný proces chránící
jedince před zbytečnými aktivitami. Je výsledkem životních zkušeností.
39
2. senzibilizace (zcitlivění), tzv. zahřívací efekt (warm-up-effect). Opakované
působení určitého podnětu vede k postupnému narůstání reakce vůči tomuto
podnětu (zcitlivění vůči nebezpečným podnětům má obranný charakter).
3. imprintace (vtiskování). Jediná expozice klíčového podnětu postačí k
trvalému uložení. Živočich tento podnět poté s jistotou poznává a reaguje na
něj vrozenými způsoby chování. Vtiskování u člověka probíhá zpravidla
v raném dětství, toto období se nazývá senzitivní neboli kritická vývojová
fáze. Existuje kritická vývojová fáze pro osvojení mateřštiny, která začíná
mezi 18. a 24. měsícem a končí v pubertě.
4. exlorační chování (spontánní prozkoumání prostředí). Tyto spontánní
aktivity souvisí se zvídavostí a podílí se na osvojování nových dovedností.
Klasické podmiňování.
Klasické podmiňování je forma asociačního učení, při kterém vznikají asociace na
základě dotyku v čase mezi neutrálním podnětem, který původně žádnou reakci
nevyvolával a podnětem, který příslušnou odezvu vyvolává. Mechanismy klasického
podmiňování objevil Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936).
Pavlov prováděl pokusy se psy, kterým byl chirurgicky implantován vývod slinných
žláz. Pavlov chtěl původně zkoumat trávící procesy. Po několika dnech si všiml, že
psi začínají slinit dříve, než maso ucítili, např. v okamžiku, kdy slyšeli kroky
přicházejícího zřízence s potravou.
Termín podmiňování je odvozen z toho, že vnější podmínky, původně neutrální,
vyvolávají vrozenou reflexní reakci.
Nepodmíněný podnět evokuje vrozenou rekci bez předchozího učení (podnětem je
mleté maso).
Nepodmíněný reflex je nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět (reakce
je slinění).
Podmíněný podnět je původně neutrální stimul, který během podmiňování získává
schopnost vyvolávat vrozenou reakci (slinění).
Podmíněný reflex
podnět (kroky).
je nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný
Procesy provázející klasické podmiňování:
Generalizace. Reakci vyvolávají podněty podobné stimulu. Intenzita
naučené reakce klesá se snižující se podobností mezi oběma podněty.
Diskriminace. Diskriminační chování se projevuje tak, že organismus
se učí reagovat jen na určité podněty, ostatní ignoruje.
Vyhasínání a spontánní obnova podmíněných reflexů. Při vyhasínání
reflex postupně slábne, k odstranění odezvy dochází postupně. Po
aktivaci známým podnětem dochází ke spontánnímu obnovení.
40
Klasické podmiňování u lidí.
Příkladem naučené pohybové reakce je přivření víček při silném závanu vzduchu.
Výsledkem emočního podmiňování jsou citové reakce vůči původně neutrálním
podnětům. Podmíněné podněty, jako je zvuk zubařské vrtačky, pohled na injekční
stříkačku, vyvolávají u většiny lidí pocity strachu, které se vytvořily na základě
dřívějších nepříjemných zážitků. Podmíněné emoce mohou být i pozitivní, např. při
pohledu na dobrého přítele.
Operantní podmiňování.
Operantní podmiňování je druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky
určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu (např.
zvýšení pracovního úsilí při získání vyšší odměny).
Edward L. Thorndike označil tento druh podmiňování jako učení pokusem a omylem
(trial-and-error learning). Akty chování, které vedou v určité situaci k uspokojení, se
v ní později vyskytnou s větší pravděpodobností, než akty chování, které
k uspokojení nevedou.
Na Thorndikovy výzkumy navázal Skinner, který rozlišil dva důsledky chování, a to
posílení, což je kladný důsledek, a trest, což je záporný důsledek. Pozitivní posílení
je proces, při kterém je určitý projev odměněn něčím, co vyvolává příjemné pocity
(pochvala, uznání, dárky, peníze, jídlo, pití). Při negativním posílení jsou důsledky
chování kladné v tom, že vedou ke zmírnění nebo zastavení nepříjemných podnětů
(otevření okna v přetopené místnosti). Negativní posílení vede ke zvýšení frekvence
určitého chování, zatímco tresty by měly vést k úbytku nežádoucích projevů.
Rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním je v aktivitě učícího se
organismu (při klasickém podmiňování je jedinec pasivní, při operantním
podmiňování jej jedinec aktivní) a ve výsledcích učení (při klasickém podmiňování
se jedinec učí spojovat vrozené reakce s novými podněty; při operantním
podmiňování jedinec vybírá takové projevy svého chování, které vedly ke kladným
důsledkům nebo má tendenci dosáhnout změny).
Učení vhledem.
Při řešení problému dochází k určité kognitivní změně, tzv. vhledu, jehož podstatou
je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci. Organismus musí
mít možnost vnímat vztahy mezi jednotlivými složkami problémové situace. Jedině
pak je schopen ji řešit na základě vhledu.
Při učení vhledem dojde ke spontánnímu a náhlému pochopení situace. Podstatou je,
že jedinec v určitém momentu řešení problému najednou celou situaci "uchopí" - vidí
ji jako komplex a chápe její logiku.
Teorie sociálního učení.
Teorie observačního učení probíhá na základě zástupného zpevňování – pozorování
chování druhých lidí a důsledků (Bandura). Vzory vedou ke vzniku subjektivních
přesvědčení a očekávání týkající se efektivity určitých aktivit (kulturní vzorce, styl
41
oblékání, trávení volného času. Lidé ve větší míře napodobují model, jehož chování
je odměněno.
Bandura věnoval pozornost výzkumu subjektivního přesvědčení o vlastní zdatnosti
(self- efficacy). Lidé s vysokou mírou přesvědčení věří, že překonají překážky a
zvládnou životní problémy. Vyhledávají i obtížné úkoly.
E
dukace ve zdravotnictví.
Edukační proces je činnost lidí, při které dochází k učení, a to buď záměrně
(intencionálně), nebo nezáměrně (incidentálně). Edukační procesy probíhají
od prenatálního života až do smrti. Příkladem edukačního procesu může být osvojení
si mateřského jazyka dítětem. Dítě se učí komunikačním dovednostem při kontaktu s
matkou a ostatními lidmi, kdy tito jedinci dítěti předávají své dovednosti záměrně i
bezděčně.
Edukantem je subjekt učení bez rozdílu věku a prostředí, ve kterém edukace probíhá.
Ve zdravotnickém prostředí bývá nejčastějším subjektem učení buď zdravý, nebo
nemocný klient. Edukantem může být samozřejmě i zdravotník, který si prohlubuje v
rámci celoživotního vzdělávání své vědomosti a dovednosti. Každý edukant je
individuální osobnost, která je charakterizována svými fyzickými (např. věk,
zdravotní stav, pohlaví), afektivními (např. motivace, postoje) a kognitivními
vlastnostmi (např. schopnost učit se). Charakteristiku edukanta ovlivňuje i etnická
příslušnost, víra, sociální prostředí, ve kterém daný jedinec žije, tedy i sociálněkulturní podmínky.
Edukátor je aktér edukační aktivity. Ve zdravotnictví to bývají nejčastěji lékař,
všeobecná sestra, porodní asistentka, fyzioterapeut, nutriční terapeut atd.
Edukace ve zdravotnictví má přispět k předcházení nemoci, udržení nebo navrácení
zdraví či přispět ke zkvalitnění života jedince. Edukace hraje významnou roli v rámci
primární, sekundární a terciální prevence.
Primární prevence – edukace je zaměřena na zdravé jedince, především na prevenci
nemocí a zdraví prospěšná opatření, aby došlo k udržení jejich zdraví a zlepšení
kvality života.
Sekundární prevence – edukace probíhá u již nemocných jedinců, u kterých se snaží
ovlivnit vědomosti, dovednosti a postoje jedince tak, aby došlo k pozitivnímu vlivu na
jeho uzdravení a nedošlo k možným komplikacím (např. odvykání kouření). Edukace
je převážně zaměřena na dodržování léčebného režimu, udržení soběstačnosti a na
prevenci recidivy onemocnění.
Terciární prevence – edukace v terciární prevenci je zaměřena na jedince, kteří mají
již trvalé a nevratné změny ve svém zdravotním stavu.
Zaměřuje se na zlepšení kvality života, kterou lze u jedince ovlivnit edukací tak, aby
nedošlo k dalším možným komplikacím.
2.5.2 Motivace.
42
Motivace je vnitřní hnací síla činnosti, která usměrňuje jednání a prožívání. Člověk
jedná určitým způsobem, směřuje k dosažení cílů. Proč se takhle chová je dáno
strukturou chování a směřováním k cíli, motivace je tedy proces, kterým aktivujeme
chování.
Má tři složky: aktivace – energetizace, zaměření na cíl a udržování aktivity.
Funkce motivace – prosazení určité tendence z hlediska naléhavosti, rozlišení
vědomé a nevědomé motivace.
Vnitřní motivy jsou potřeby, pudy, zájmy, ambice a aspirace (vyjádření vztahu k cíli
skrze hodnocení sebe sama). Vnější motivy, incentivy vyvolávají nebo zesilují již
existující motivaci.
Ne každý motivační stav vede k určitému chování, chování je spuštěno za určitých
okolností. Podstata motivace je emocionální, s vývojem jedince dochází
k zpředmětňování potřeb. Vedle konkrétní motivace jsou emocionální, kognitivní a
behaviorální komponenty.
Motivační stav může vyjadřovat také anticipace – očekávání budoucí odměny a
trestu, nebo očekávání překážek k aktuální situaci. Pak je např. jednání odloženo, až
nastanou vhodné podmínky.
Vývoj motivačního systému.
Vývoj probíhá od vrozených tzv. instinktivních tendencí k volní regulaci chování. S
narůstajícím věkem stoupá sebekontrola, zvyšuje se zřetel k výběru prostředků k cíli
a zřetel k negativním důsledkům.
Úkolová motivace je motivace k pracovnímu výdělku, ale i motivace k uspokojování
základních životních potřeb, motivace k existenční jistotě, motivace ke kulturnímu
stylu života.
Na vzniku nových potřeb se podílí zkušenosti, dochází k vytvoření individuální
specifické hierarchie hodnot .
Principy motivace:
1. Princip hedonismu.
Maximalizace příjemného a minimalizace nepříjemného. Člověk je ochoten
podstoupit útrapy, aby dosáhl příjemného.
2. Princip psychického ekvilibria (rovnováhy).
Jednání směřuje k udržení psychické rovnováhy a obnovení (rozpor mezi situací
danou a žádoucí).
Základní motivační systém (hierarchie potřeb dle Maslowa 1954).
Vychází z humanistické psychologie. Vyšší jsou uspokojeny, pokud jsou uspokojeny
nižší (potřeby fyziologické, jistoty a bezpečí, sounáležitosti a lásky, sebeocenění a
úcty, seberealizace).
43
Zdroje lidské motivace jsou potřeby, zájmy, ideály, hodnoty.
Potřeby – prožívaný nebo pociťovaný nedostatek nebo nadbytek něčeho, co je
důležité pro život jedince.
Základní biologické potřeby (potřeba tekutin, jídla, vzduchu, spánku, pohybu,
potřeba sexuální, rodičovská atd.
Společenské potřeby (potřeba společenského styku, potřeba bezpečí, jistoty, potřeby
poznávací, estetické atd.)
Potřeby související s vlastní osobností: výkonu, úspěchu, dosažení dokonalosti,
seberealizace, smyslu.
Zájmy charakterizujeme jako trvalejší kladný vztah člověka v určité oblasti předmětů
a činností. Zájmy jsou silným motivem a člověka aktivizují a tím rozvíjí jeho
schopnosti.
Ideály chápeme ve vztahu k osobnosti jako vzorové cíle či příklady. Ideálem mohou
být osobnosti, normy, pravidla i myšlenky. Ideály charakterizují zaměřenost
osobnosti a vyjadřují morální profil člověka.
Hodnoty jsou vyjádřením názoru na to, co je žádoucí a co je nežádoucí. Hodnota je
vždy nějaká vlastnost předmětu, jevu, bytosti situace nebo činnosti ve spojitosti
s uspokojováním motivačních činitelů jedince. U osobnosti můžeme mluvit o tzv.
hodnotové orientaci. Hodnoty vyjadřují celkový životní smysl osobnosti člověka.
mezení životních potřeb v nemoci:
Podoba potřeb nemocného je závislá na nemoci, sociálních poměrech
nemocného a osobnosti nemocného.
Potřeby, které se nemocí nemění, ale jejich potřeba může být intenzivnější (např.
potřeba přijímání potravy, vylučování atd.). Vlivem nemoci se mohou některé
potřeby modifikovat a redukovat (např. potřeba sociálního kontaktu, komunikace
atd.). Určité potřeby vlivem nemoci vznikají (např. potřeba obnovení funkcí,
příprava na nové sociální funkce atd.) (Zacharová, s. 26).
O
Shrnutí:
Učení je záměrné, cílevědomé osvojování vědomostí, dovedností, návyků.
Dispoziční strukturou je paměť – schopnost organismu uchovávat informace.
K základním typům učení patří geneticky naprogramované typy učení, klasické
podmiňování – forma asociačního učení a operantní podmiňování.
Teorie observačního učení probíhá na základě zástupného zpevňování – pozorování
chování druhých lidí a důsledků.
44
Motivace je vnitřní hnací síla činnosti, která usměrňuje jednání a prožívání. Má tři
složky: aktivace – energetizace, zaměření na cíl a udržování aktivity. Funkcí
motivace je prosazení určité tendence z hlediska naléhavosti, rozlišení vědomé a
nevědomé motivace. Zdroje lidské motivace jsou potřeby, zájmy, ideály, hodnoty.
Kontrolní otázky:
1. Vyjmenujte typy učení. Jaký je rozdíl mezi klasickým a operantním
podmiňováním?
2. Jaké jsou zdroje lidské motivace?
Klíčová slova:
habituace, senzibilizace, imprintace, explorační chování, nepodmíněný reflex,
podmíněný reflex, klasické podmiňování, operantní podmiňování, teorie sociálního
učení, motivace, složky motivace, funkce motivace, vnitřní motivy, vnější motivy,
hierarchie hodnot, motivační systém, potřeby, zájmy, ideály, hodnoty
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367273-7.
Hill, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.
Kern, H. Přehled psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-426-5.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 2003. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-0993-0.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. Brno: Paido, 1997. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-426-5.
Zacharová, E. Úvod do studia zdravotnické psychologie. Ostrava: Ostravská
univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta. ISBN 80-7368-091-2.
Úkol:
45
Zamyslete se, jaké jsou zdroje Vaší motivace.
Uveďte Vaše potřeby, zájmy, ideály i hodnoty. Zaznamenejte je do tabulky.
potřeby
zájmy
ideály
46
hodnoty
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Myšlení a řeč
Myšlení a řeč
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- objasnit myšlenkové operace
- uvést druhy myšlení
- objasnit poruchy myšlení
- funkce řeči, komunikace ve zdravotnictví
- význam ve zdravotnictví
Vlastní opora:
2. 6 Myšlení a řeč.
2. 6. 1 Myšlení.
Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů skutečnosti
lidským mozkem, odhalování jevů a souvislostí. Opírá se o zobecněné poznatky.
Nástrojem myšlení je řeč.
K základním funkcím myšlení patří formování pojmů, rozpoznávání a nacházení
vztahů, vyvozování závěrů z výchozích předpokladů, řešení problémů a vytváření
něčeho nového.
Proces myšlení při řešení nežádoucí situace: nežádoucí situace – myšlení – žádoucí
situace.
Myšlenkové operace.
Myšlenkové operace jsou účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které
směřují k řešení rozmanitých teoretických i praktických problémů.
Postup při řešení problémů: rozpoznání problému – přesná definice – vytvoření
hypotéz o řešení – testování hypotéz o řešení – vyřešení problému.
Podle převládajících mentálních operací můžeme členit myšlení na analýzu a
syntézu. Analýza je členění nebo rozbor předmětu nebo jevu na jednotlivé prvky a
části. Syntéza je naopak myšlenkové spojování jednotlivých prvků, skutečností nebo
vlastností v celek. Srovnávání je myšlenková operace, s jejíž pomocí zjišťujeme
podobnost a rozdílnost mezi dvěma nebo více předměty nebo jevy.
47
Mezi další myšlenkové operace patří:
abstrakce (vydělování podstatných znaků),
konkretizace (aplikace obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů - určité
skupiny - na konkrétní předmět, který patří do této skupiny předmětů a jevů),
zobecňování (zjišťování a spojování společných vlastností předmětů a jevů
patřících k určité skupině),
analogie (vyvozování poznatku o předmětu nebo jevu na základě jeho podobnosti
s jinými předměty nebo jevy).
Druhy myšlení.
Myšlení můžeme rozdělit na tři základní druhy. Rozlišovacím kritériem jsou
psychické obsahy.
1. Myšlení konkrétní, při kterém manipulujeme s vjemy (vaření,
přestavba nábytku, opravy přístrojů atd.).
2. Myšlení názorné, při kterém operujeme s představami (při řešení
neverbálních úloh, při tvorbě hudební skladby, při plánování
rozmístění nábytku atd.)
3. Myšlení abstraktní, při kterém provádíme operace se znaky
verbálními, matematickými nebo logickými.
Jiné rozdělení:
-
konvergentní (jedno řešení) a divergentní (objevná originalita);
-
diskursivní (založena na vědomě prováděných krocích) a intuitivní (subjekt
se problémem podvědomě zabývá, řešení jako nápad, náhlá inspirace);
-
obrazově - názorné (operace s vjemy a představami, řešení praktických
úkolů);
-
pojmově - logické (nejvyšší forma – operace s pojmy, při řešení abstraktních
problémů);
Řecký učenec Aristoteles (384-322 př.n.l.) ve svých spisech o logice zavedl řadu
pojmů, které se používají dodnes. Podle Aristotela probíhá myšlení ve třech
základních formách, kterými jsou pojmy, soudy a úsudky.
Myšlení se opírá o zobecněné poznatky a překračuje hranice bezprostředního
poznávání. Základním elementem řeči je slovo, které je nositelem POJMU, což je
slovně vyjádřený souhrn obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů (např.
strom, obsahuje všechny obecné poznatky třídy stromů).
Při utváření pojmů hraje roli zkušenost, přijímání pojmů od dalších osob a
prostřednictvím vzdělávání.
48
Jednotlivé pojmy můžeme srovnávat a nacházet mezi nimi vztahy – t. j. SOUDY
(např. strom je zelený).
Můžeme srovnávat i soudy, vznikají ÚSUDKY – z několika soudů vzniká soud
nový.
Operace s pojmy (2 formy):
Indukce je vyvozování obecného závěru na základě znalostí jednotlivých faktů.
Dedukce je odvození zvláštního případu z obecného; kritériem takového úsudku je
stupeň jistoty, se kterým přechází pravdivost z obecného soudu na soud speciální.
Vlastnosti myšlení.
Souhrn vlastností myšlení, kterými se člověk odlišuje od ostatních, nazýváme
individuálními zvláštnostmi myšlení. K významným vlastnostem myšlení patří:
šířka, hloubka, pružnost, přesnost, kritičnost, rychlost.
Vliv emocí na myšlení je deformující i aktivizující. Emoce podporují nebo snižují
motivaci k vyřešení problému (radost z úspěchu, i zklamání).
Poruchy myšlení.
Zpomalené (vyznačuje se pomalým psychickým tempem), překotné (vzniká dojem
inkoherence, nesouvislosti), zabíhavé (myšlení obšírné a zdlouhavé), ulpívavé
(ulpívání na jedné myšlence nebo slově), vtíravé (objevují se proti vůli jedince, bývají
nepříjemné), kontrérní myšlenky (nutkání k jednání opačnému než je obvyklé, např.
smát se na pohřbu), blud (vznik z nesprávných premis, ovládá chování nemocného).
Mnoho poruch myšlení není projevem psychické choroby, korigujeme je
sebevýchovou a kultivací. Péče o myšlenkové procesy je důležitá, je předpokladem
pro účelné jednání a plánování.
2. 6. 2 Řeč
Řeč je prostředkem komunikace. Rozlišujeme řeč verbální a neverbální. V užším
slova smyslu označujeme řeč jako mluvený a psaný jazyk.
Psycholingvistika je speciální odvětví psychologie, které zkoumá řeč jako zvláštní
druh lidské mentální aktivity.
Jazyk je systém znaků. Součástí jazyka je gramatika – ohýbání slov, syntax – větná
skladba a sémantická struktura – obsahová stránka jazyka.
Funkce jazyka:
- poskytování informací
-
vyjadřuje apel
-
vyjadřuje stav subjektu
49
Komunikace - sdělování informace prostřednictvím signálů a prostředků.
Druhy komunikace:
verbální
neverbální
Motivace ke komunikaci:
- kognitivní, zjišťovací, sdružovací, sebepotvrzovací, adaptační, přesilová,
požitkářská, existenciální
Verbální komunikace má obsahovou a formální stránku.
Složky verbálního projevu – formální stránka řeči: přízvuk, hlasitost, mlčení,
rychlost řeči, tón hlasu, plynulost řeči, řečové defekty, slangová slova.
K
omunikace ve zdravotnictví.
Funkce řeči: zdravotník poskytuje informace, poskytuje návod a vede
pacienta k osvojení konkrétního výkonu, přesvědčuje pacienta o účelnosti odborného
postupu, má vliv na utváření pozitivního vztahu.
Požadavky na řečový projev zdravotníka: jednoduchost, přehlednost, výstižnost,
načasovanost a závažnost, důvěryhodnost, přizpůsobení, oboustrannost.
Pláč:
-vyjádření momentálního nebo dlouhodobějšího citového stavu;
-je odpovědí na negativní události, ojediněle na pozitivní;
Funkce pláče: emoční, sociální
Druhy pláče: hysterický, tichý, zlostný, pláč hlubokého smutku, pláč štěstí a radosti.
Struktura rozhovoru:
1. Přípravná fáze: s kým, proč, co, jak, kdy a kde
2. Otevření rozhovoru: navázání kontaktu, uvedení tématu rozhovoru
3. Průběh rozhovoru: oslovovat pacienta jménem; oznámit délku rozhovoru; získat
důvěru; přiměřený zrakový kontakt; upřímný zájem; nepoužívat zdrobněliny;
neovlivňovat svými názory; nemluvit o svých problémech; přiměřený neverbální
projev, atd.
4. Ukončení rozhovoru.
Zásady: náznak ukončení, splnění cíle, shrnutí, poděkování, naplánování dalšího
setkání podle potřeby, vysvětlení důvodu ukončení.
Empatie:
50
-vcítění se do duševního stavu pacienta;
-pochopení prožívání pacienta;
-schopnost citového porozumění pacienta;
-pozitivní ladění bez podmínek;
Nevědomá empatie – automatické přizpůsobení vnějším projevům chování pacienta.
Vědomá empatie – záměrné řízení vlastních projevů, vědomá empatie je
intenzivnější.
Pozitivní účinky empatie:
získání jistoty a bezpečí, citová opora, spoluúčast, podmínky pro rozhovor,
rozpoznání psychických potřeb, porozumění odchylkám v jednání pacienta,
porozumění životní situaci.
Činitelé ovlivňující empatii:
Empatii zvyšuje: pozitivní klima, zkušenosti, životní orientace, rodinná výchova,
mezilidské vztahy, dobrovolný výběr povolání.
Empatii snižuje: choroba, pesimismus, egoismus, závist, neurotické stavy, nadměrná
zodpovědnost, stresové situace, společenská nadřazenost, alkohol, drogy, léky.
Neverbální komunikace, řeč těla (proxemika – přibližování a oddálení; mimika –
výraz tváře; pohledy; haptika – doteky; posturologie – postoje; kinetika – pohyby;
gestika - pohyby rukou).
Pozitivní vliv neverbální komunikace při práci zdravotníka: ovlivňuje komunikaci
správným směrem; zvyšuje efektivitu vlastní komunikace; pomáhá zvládat subjektivní
a objektivní komunikační překážky; ovlivňuje dojem; umožňuje pochopit prožívání,
náladu a citový stav; umožňuje lepší porozumění pacientovi, který nemůže verbálně
komunikovat.
Shrnutí:
Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů skutečnosti
lidským mozkem, odhalování jevů a souvislostí. Myšlenkové operace jsou analýza a
syntéza; abstrakce a zobecňování, srovnávání a třídění. Druhy myšlení: konvergentní
a divergentní; diskursivní a intuitivní, obrazově-názorné a pojmově – logické.
Poruchy myšlení – zpomalené, překotné, zabíhavé, ulpívavé, vtíravé, kontrérní
myšlenky.
51
Řeč je prostředek komunikace, verbální a neverbální. Funkce jazyka: poskytování
informací, vyjadřuje apel , vyjadřuje stav subjektu.
Kontrolní otázky:
1. Uveďte příklady myšlenkových operací.
2. Jaké jsou druhy myšlení, uveďte příklady.
3. Vysvětlete: pojem, soud, úsudek.
4. Charakterizujte neverbální komunikaci.
5. Jaké je funkce řeči při komunikaci v ošetřovatelském procesu?
Klíčová slova:
analýza, syntéza, abstrakce, zobecňování, srovnávání, třídění, konvergentní myšlení,
divergentní myšlení, diskurzivní myšlení, intuitivní myšlení, obrazově-názorné
myšlení, pojmově-logické myšlení. Indikce, dedukce, pojem, soud, úsudek, poruchy
myšlení, verbální komunikace, neverbální komunikace, motivace ke komunikaci,
formální stránka řeči, pláč, struktura rozhovoru, empatie, vnitřní řeč.
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
Hartl, P. Psychologický slovník. 1993. Praha: Budka. ISBN 80-90 15 49-0-5.
Hill, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.
Janáčková, L., Weiss, P. 2008. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál.
ISBN 978-80-7367-477-9.
Kelnerová, J., Matějková, E. Psychologie 1. díl. 2010. Praha: Grada. ISBN 978-80247-3270-1.
Kern, H. Přehled psychologie. 2000. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Kristová, J. Komunikácia v ošetrovatelstve. 2009. Martin: Osveta. ISBN 80-8063160-3.
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-0993-0.
52
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005: Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Venglářová, M., Mahrová, G. Komunikace pro zdravotní sestry. 2006. Praha: Grada.
ISBN 80-247-1262-8.
Úkol:
Uveďte příklady analýzy, syntézy, srovnávání, abstrakce, konkretizace, zobecňování
a analogie. Vyberte příklady ze zdravotnické praxe.
Uveďte příklady pojmu, soudů a úsudků. Zaznamenejte je do tabulky.
pojem
úsudky
soudy
53
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Obecná psychologie
Emotivita
Emotivita
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- seznámit studenty s pojmy emoce a city
- objasnit formy a funkce emocí
- vyšší a nižší city v životě člověka
- význam emocí ve zdravotnictví
Vlastní opora:
2.7 Emotivita.
Emoce jsou součástí prožívání osobnosti. Projevují se jako plně subjektivní vztah
člověka k tomu, co dělá a co poznává.
Emoce mají tři složky:
1. Motorika, tělesné změny.
2. Cítění, vnitřní prožívání.
3. Útrobní - periferní projevy emocí: kožně-galvanické reakce, pocení,
krevní tlak, frekvence srdeční činnosti, svalové napětí kosterního
svalstva, respirace - rytmus a hloubka dýchání, tremor – třes, silné
vzrušení, mrkací reflex - frekvence mrkání – vzrušení, těkavé –
nejistota, klopení – rozpaky, odvrácení – rozpaky, lhaní. Útrobní,
viscerální projevy emocí: gastro-intestinální trakt, změny v kyselosti
žaludečních šťáv, pohyby střev, stav psychické lability, souvislost
emocionální lability s labilitou vegetativní NS u neurotiků.
Neurofyziologickým centrem emocí je limbický systém. Výraz emocí je řízen z
hypothalamu, z hipokampu – emocionální paměti. Limbický systém je spojen s
autonomním nervovým systémem.
Emoce tvoří základnu, existují formy emocí – city, afekty, nálady, vášně.
Formy emocí:
Pocity jsou jednoduché emocionální fenomény spojené s pocity hladu, únavy, i
širší, např. pocit viny.
Nálada je relativně trvalý psychický stav, ovlivňuje psychické ladění a vytváří
kulisu pro aktuální psychické dění. Rozlišujeme: intenzitu, délku trvání, vztah
k podnětům, které ji vyvolaly, možnost změny, přerušení, vliv na ostatní duševní
54
dění. Chorobné nálady dle Vondráčka: euforie, manická, expanzivní, exaltovaná,
apatie, depresivní, úzkostná, dráždivá, bezradná, morózní, rezonantní.
Afekt je rychlé citové vzplanutí, prudké, silné, krátkodobé. Afekty jsou
doprovázeny změnami chování, fyziologickými změnami. Po odeznění afektu
nastává vyčerpání (afekty zlosti, vzteku, hanby, strachu).
Citové vztahy jsou více či méně dlouho, setrvávající citové stavy – láska,
nenávist, aj. Mohou měnit svou strukturu, ale svou podstatnou charakteristiku si
ponechají (např. v průběhu erotické lásky pocity zklamání).
Vášeň je citový vztah afektivní povahy. Předmětem jsou lidé i činnosti (hráčská
vášeň - nízká sebekontrola).
City (vyšší) vyjadřují vztah jedince k základním kulturním podmínkám,
hodnotám. (vývojově vyšší etické city, hodnota dobra, estetické city – hodnota
krásy, intelektuální city – hodnota pravdy). Citové vztahy jsou k předmětům
významné hodnoty. Mohou být kladné, záporné (láska, žárlivost, závist, odpor,
obavy). Citové vztahy jsou typické pro člověka a jsou výsledkem socializace
(city společenského vědomí – intelektuální, estetické, etické, sociální).
City (nižší) jsou vývojově starší (tělesné, reakce na změny v prostředí – bolest;
citová reakce na změny v prostředí – údiv, radost, hněv).
Funkce emocí.
Hodnotící. Hodnocení podnětů a situací na základě biologické účelnosti podnětů.
Člověk, který prožívá emoce si uvědomuje řadu tělesných změn (zrychlený srdeční
tep, dýchání, sucho v ústech, svalové napětí, chvění končetin, stažení žaludku). Je to
způsobeno aktivací sympatického oddílu autonomního nervového systému, který je
podporován hormonální reprodukcí – připravuje organismus na boj, útěk.
Hodnocení podnětů a situací na základě geneticky zakotvených postojů živé bytosti.
Důležité jsou chtěné cíle, škodlivé jsou odmítány.
Zátěžová situace aktivuje autonomní nervový systému. Hypofýza produkuje
adrenokortikotropní hormon (ACTH), který podněcuje nadledvinky k uvolňování
katecholaminů – adrenalinu (aktivita svalů, zvýšení tlaku, pocení) nebo
noradrenalinu.
Aktivace sympatiku se projevuje stavem vysoké ostražitosti. Oční zornice se
rozšiřují, percepční prahy se snižují, takže je člověk citlivější vůči vnějším
podnětům.
55
Aktivita parasympatického oddílu autonomního nervového systému se neprojevuje
dramatickými změnami. Typický je pokles tepu, zúžení zornic, obnova tělesných
zdrojů, ukládání tuků a cukrů.
ans Selye (1907-1982) vytvořil koncepci obecného adaptačního syndromu.
H
Adaptační syndrom (někdy též generalizovaný adaptační syndrom, tzv.
GAS) je termín použitý Hansem Selyem pro označení tří stupňů biologické
reakce na stres:
1. Poplachová reakce. Začínají pracovat obranné mechanismy a člověk se pokouší
svůj stres zvládnout.
2. Fáze rezistence. Člověk se na stresovou zátěž pomalu začíná adaptovat. Stres se
pro něj stává přirozenou věcí, šok ustupuje a obranné mechanismy úspěšně pracují.
3. Fáze vyčerpání je přímým důsledkem dlouhodobého zvládání stresu. Adaptivní
reakce selhává, tělo se dostává do krize, protože záložní zdroje energie jsou nutné
pro zajištění běžných tělesných pochodů. Energetické výdaje jsou ukončeny až ve
chvíli, kdy jsou tyto rezervní zdroje vyčerpány, což může vést k těžkým zdravotním
onemocněním a ke smrti.
Tělesné změny byly považovány za objektivní ukazatel emoční aktivace. Fyziologická
měření hrála významnou roli v řadě psychologických výzkumů. K fyziologickým
projevům patří: změna krevního tlaku, dýchání, tzv. kožně-galvanická reakce –
měření elektrické vodivosti kůže. Člověk se více potí při prožívání intenzivních emocí,
vodivost kůže se zvyšuje. Polygraf se stal základem pro vytvoření detektoru lži.
Člověk při lhaní zakouší velkou úzkost. U citlivých osob však vyvolá samotná účast
fyziologické projevy, proto není detektor lži přesvědčivý právnický důkaz.
Emoce vznikají při procesu hodnocení podnětů z hlediska subjektivního významu
Důležitý je znak podnětu, který jej činí pozitivně nebo negativně emociogenním. Co
má pro nás subjektivní význam, vyvolává emoce.
Ve spojení s procesy kognitivního hodnocení jsou emoce důležité aktivátory,
motivátory a organizátory chování.
Hédonický princip (tendence dosahovat příjemného, tedy i příjemných emocí –
nasycení, odpočinek, sexuální uspokojení, duchovně příjemné zážitky, pocity štěstí,
naplnění aj.).
Mezi vnitřní zdroje emocí patří potřeby (hlad, žízeň, únava, sociální zázemí).
Mezi vnější zdroje emocí patří emocionální situace (např. budoucnost odměny a
trestu, frustrace, nadměrná motivace- důležitá jednání s nejistým výsledkem).
Iracionální povaha emocí – protiklad citu a rozumu.
56
Emoce rozhodují o vytváření životních cílů, kognice o prostředcích k jejich dosažení.
City zasahují i do volby prostředků, některé z nich, např. oklamání, nejsou morálně
přípustné.
Základní emoce (především radost, smutek, strach, hněv, odpor) jsou geneticky
„naprogramované“. S kulturní evolucí a socializací se city diferencují ve vztahu
k morálce a sociálnímu aspektu sebehodnocení (pocit zahanbení, pocit studu, hlas
svědomí – zvnitřnění etických imperativů; sexuální stud, stud morální).
Emocionálním fenoménem je tzv. empatie – vcítění se do psychického stavu jiného
člověka, spoluprožívání smutku, lítosti i radost z úspěchu. Vychází z napodobení
mimického výrazu druhého, psychické blízkosti, estetické empatie – vcítění se do
uměleckých děl.
City nižší, vyšší.
Vlastnosti citů:
1. citlivost, citová dráždivost, senzitivita (jak lehce vznikají nové city).
2. citovost – stupeň rozvoje, šířka, bohatství, chudost citového života.
3. citová labilita, stabilita.
4. intenzita – hloubka, mělkost prožívaného citu.
5. citová zralost – rovnováha mezi rozumovou a citovou složkou.
6. citová ovlivnitelnost, sugestibilita – jak člověk podléhá citům, jak mění city.
7. citová zranitelnost – míra citové odolnosti, zejména vůči podnětům, které
vyvolávají nepříjemné pocity
8. stupeň citové ovladatelnosti – míra řízení, ovládání citového života.
9. výrazovost citů – např. mimika.
10. citový optimismus, pesimismus – tendence
(posilujících) a astenických (oslabujících citů).
k prožívání
stenických
Dále city dělíme na intelektuální, etické, estetické. City jsou společensky a historicky
podmíněny, mají regulativní charakter, jsou biologicky účelné, mnoha citům se
člověk učí v průběhu ontogeneze.
Výraz citů (projevy v mimice). Výraz má komunikativní funkci, sděluje stav
subjektu, má funkci informativní.
Nevhodný cit, např. vztek bývá potlačován, případně jiný cit předstírán ve formě
konvenčního vzorce – formální seznamování.
57
Základní dimenze – zážitky příjemné a nepříjemné (apetence a averze), bipolární
dimenze citů: libost - nelibost, napětí - uvolnění, aj.
Výrazovost emocí.
Expresivní výraz emocí – spontánní.
Stylizovaný výraz emocí – záměrně vytvořený.
1. výrazovost je individuální.
2. určují ji kulturní vzorce – přípustnost a nepřípustnost výrazů, např. smích.
3. individuální vzorec je naučen nápodobou.
4. ženy jsou ve správné interpretaci úspěšnější.
5. identifikace emoce – oblast kolem úst.
6. mimický výraz – kombinace křivky úst a obočí.
7. úmyslný výraz nekoresponduje se spontánním výrazem téže emoce.
8. nutná znalost situace, která výraz vyvolala.
9. vědomá sebekontrola je možná.
10. s přibývajícím věkem ubývá spontánnosti.
Strach je reakce na skutečné ohrožení, nebezpečí. Je to nepříjemný prožitek, který
má předmět. Strach je doprovázený neurovegetativními změnami - zblednutí, zvýšení
krevního tlaku, může být i příjemné vzrušení – horory.
Úzkost, anxieta nemá předmět. Je to difúzní obava před něčím neurčitým, často je
projevem neurózy.
Patologický strach neboli fobie. Při fobii si jedinec je vědom strachu, ale nedovede
se ho zbavit (klaustrofobie, aichmofobie, agorafobie, aj).
P
rožitky strachu a úzkosti v nemoci.
Nemocný nebo nemocí ohrožený člověk se bojí řady věcí. Předmětem strachu
může být: bolest, ztráta životních možností, odloučení od svých nejbližších,
vzhled, nutnost změny způsobu života, strach ze smrti a z umírání a strach z léčení.
Úzkost v nemoci je bezpředmětná, má ráz neurčitého ohrožení. Nemusí být
psychickou reakcí, ale takzvaným primárním příznakem, například u infarktu
myokardu, plícní embolie, angíny pectoris. Vzhledem k tomu, že úzkost nemá
předmět, nejsme si vědomi, co ji působí, je neurčitá, i když někdy velmi silná. Velmi
častá je úzkost při duševních poruchách. Někteří lidé jsou svým typem osobnosti
disponováni ke strachu, označujeme je jako osoby úzkostlivé. Čím více je někdo
úzkostliví, tím více situace vnímá jako nebezpečné, tím větším strachem reaguje.
58
Úzkost běžně přechází ve strach a naopak. Nelze je od sebe oddělit, protože se
vzájemně podmiňují a splývají (Zacharová, s. 78-80).
Shrnutí:
Emoce jsou součástí prožívání osobnosti, projevuje se jako plně subjektivní vztah
člověka k tomu, co dělá a co poznává. Emoce má tři složky: motorika, tělesné
změny; cítění, vnitřní prožívání; útrobní - periferní projevy emocí. Emoce tvoří
základnu. Existují formy emocí – city, afekty, nálady, vášně. Emoce – proces
hodnocení podnětů z hlediska subjektivního významu. Sledujeme expresivní výraz
emocí – spontánní a stylizovaný výraz emocí.
Kontrolní otázky:
1. Jaký je rozdíl mezi emocí a citem? Vyjmenujte tři složky emocí.
2. Jaké jsou vnitřní a vnější zdroje emocí?
3. Jmenujte vlastnosti citů.
4. Charakterizujte výrazy emocí.
5. Jaký je rozdíl mezi strachem, úzkostí a fóbií.
Klíčová slova:
motorika, cítění, útrobní – periferní projevy emocí, útrobní – viscerální projevy
emocí, limbický systém, pocity, nálada, afekty, vášně, citové vztahy, city vyšší, city
nižší, hodnotící systém, hédonický princip, apetence, averze, iracionální povaha
emocí, empatie, vlastnosti citů, expresivní výraz emocí, stylizovaný výraz emocí,
strach, úzkost, fóbie
Seznam literatury:
Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. 2007. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367273-7.
Hill, G. Moderní psychologie. 2004. Praha: Portál. ISBN 80-7178-641-1.
Kern, H. Přehled psychologie. 2000. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
59
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN
80-200-0625-7.
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. 2003. Praha: Academia. ISBN 80-200-0993-0.
Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 2010. Praha: Academia. ISBN 978-80200-1499-3.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Říčan, P. Přehled psychologie. 2005. Praha: Portál. ISBN 80-7178-426-5.
Zacharová, E. Úvod do studia zdravotnické psychologie. Ostrava: Ostravská
univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta. ISBN 80-7368-091-2.
Úkol:
Uveďte, s jakými projevy emocí se můžete setkat u pacienta. Jaká by měla být reakce
profesionálního zdravotnického pracovníka na tyto projevy? Do tabulky
zaznamenejte projevy emocí u pacienta i reakce zdravotnického pracovníka.
projevy emocí u pacienta
reakce zdravotnického pracovníka
Charakterizujte význam emocí ve zdravotnictví.
60
61
62