Celý článek ("pdf")

Transkript

Celý článek ("pdf")

Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008
Chebská pamětní síň aneb Kamenná Píseň o Nibelunzích
Zbyněk Černý
Prolog
Psal se 15. květen 1942, když Franz Josef Klier 1 dokončil ve svém bytě v Májové ulici vzpomínky na budování Chebské pamětní síně věnované padlým v první světové válce. Byl nejvyšší čas, neboť vrchní štábní lékař ve výslužbě dovršil sedmdesátého třetího roku svého
života a do hledání zmizelého času se vkrádala stále větší nejistota. Jeho obava, zda dílo tak
pracně utvářené neztratí svého opodstatnění, zda nepřijde vniveč samotná idea Pamětní
síně, byla nanejvýš opodstatněná. Generace zakladatelů nezadržitelně vymírala a potenciální
nástupci si zažívali vlastní válku. Bylo možné jen doufat, že se časem někdo k odkazu Pamětní síně přihlásí či jej alespoň připomene. Právě pro „historika či nehistorika” sepsal Franz
Klier několik stránek vzpomínek a shromáždil řadu dokumentů, aby onen pochopil cíl jejich
mnohaletého úsilí. Následujícího květnového dne předal Klier svůj text a balíček písemností
řediteli archivu dr. Heribertu Sturmovi, který jej uzamkl ve skříni určené pro Chebskou pamětní síň. 2
Historie Pamětní síně – bezesporu nejambicióznějšího projektu občanské společnosti
chebských Němců v meziválečném období – sahá do jednoho z březnových dnů roku 1923.
Tehdy se Georg Kummerer (1862 -1935), majitel továrny na výrobu keramických kamen
v Chebu, svěřil v ordinaci doktora Kliera se svou vizí Síně slávy 3 zasvěcené chebským padlým
ve světové válce. Bezprostřední impuls k těmto úvahám dal dopis z 27. února 1923, v němž
Kuno Helmfeld nabízel městu ke koupi nemovitosti na Františkánském náměstí náležející
k velkostatku sv. Klára. Konkrétně se jednalo o sýpku, kostel, klášterní budovy, někdejší starou věznici a hradní příkop mezi klášterem a zdí okresní finanční správy a to vše za 750 000
Kč. 4 Kummerer, podobně jako řada dalších, jen s velkou nevolí sledoval chátrající stavbu barokního kostela sv. Kláry považovanou i přes její neutěšený stav za klenot města. Právě tento
objekt se mu zdál nanejvýš příhodný k vybudování Síně slávy, kde by bylo možné pietně uctít
mrtvé vojáky a poděkovat za navrátivší se. 5 Sám Kummerer byl naplněn vděčností za to, že
1
Franz Josef Klier byl do Chebu převelen v roce 1906. Srov. Státní okresní archiv Cheb (dále SOkA Cheb), Fond
č. 9 – Pamětní síň Cheb (dále jen PSCH), inv. č. 41, kart. č. 1, Franz Klier – Beitrag zur Geschichte der Egerländer Gedenkhalle (dále Beitrag), s. 1.
2
Tamtéž, s. 18.
3
Původně se památník měl nazývat Síň slávy (Ruhmeshalle), což bylo okresním hejtmanem Bedřichem Hejdou
zamítnuto. Oficiálním název tak zněl Pamětní síň (Gedenkhalle). Po roce 1930 Chebská pamětní síň (Egerländer Gedenkhalle). Dr. Hejda byl bezesporu kontroverzní osobností – Čechy vnímaný jako protičeský, Němci
jako protiněmecký. Jeho přísnost až na hraně despotismu se dostala i na projednávání Národního shromáždění Československého dne 14. ledna 1919. Srov: Společná Česko-slovenská digitální parlamentní knihovna.
Zdroj: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/016schuz/s016010.htm [cit. 2008-05-31].
4
Gemeinde-Amtsblatt für die Stadt Eger 4, 1923, s. 36.
5
Georg Kummerer podle svých vlastních slov uvažoval o vybudování pomníku padlým ve sv. Kláře již od roku
1922. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten für ein Konzept zur Chronik
(dále jen Vorarbeiten), s. 3 a 22.
191
192
Historické statě | Zbyněk Černý
Hlavní průčelí kostela sv. Kláry okolo roku 1923. SOkA Cheb.
se mu domů vrátil syn Karl, poručík chebského 73. pěšího pluku, nadosmrti poznamenaný
ztrátou nohy. Myšlenka Síně slávy Kliera nadchla. Ještě téhož večera sepsal na popud Kummerera článek „Eine Anregung. Gedenkhalle für die im Weltkriege Gegallenen in Eger”, který
se oba pánové rozhodli zanést do redakce novin Egerer Zeitung a Egerland. Dne 16. března
1923 se článek v novinách Egerer Zeitung skutečně objevil a záhy následovaly další. 6 Iniciativa začala nabývat konkrétnější podoby. Texty v patosním duchu vyzývaly Chebany k uctění
památky padlých hrdinů vlasti a k vytvoření Pamětní síně přímo v srdci Chebska, tedy v samotném městě Chebu. Jména mrtvých pak měla být „vytesána do mramoru”, aby nebyla již
nikdy zapomenuta. Autor se rovněž obracel na spolky (zejména pěvecké, hasičské, vojenské
a turnery) a představitele města, aby projekt podpořili a dále propagovali.
Odhodlanost, organizační schopnost a všeobecná obliba Georga Kummerera vedla
k tomu, že zakrátko shromáždil kolem sebe okruh lidí odhodlaných dosáhnout stanoveného cíle. Jako obecní zastupitel požíval značné autority a jako předseda prvního válečného
spolku v Chebu tzv. „Černých veteránů” 7 měl mezi vysloužilci mnoho přátel. Dne 23. března
uspořádal Kummerer „kamarádské” posezení ve vinárně Zum ewigen Licht (U věčného světla), kde obeznámil přítomné se svým záměrem Pamětní síně a nastínil situaci kolem prodeje
někdejšího kláštera klarisek. 8 Přítomní pánové došli k závěru, že je čestnou povinností města
Chebu koupit klášterní objekty a umožnit přebudování kostela sv. Kláry na Pamětní síň. Vyjá-
6
Stejný článek (Gedenkhalle für die im Weltkriege Gegallenen in Eger) byl, ovšem tentokrát v nezkrácené podobě, publikován v obdeníku Egerland z 17. 3. 1923, s. 8. Další výzva následovala 23. 4. 1923 v Egerer Zeitung. Za vzor zde byl dáván přístup karlovarské radnice při záměru vybudovat pomník padlým v první světové
válce.
7
Spolek vysloužilých vojáků v Chebu (Verein gedienter Soldaten in Eger) byl založen v roce 1915.
8
Mezi účastníky byl např. Karl rytíř von Catinelli, plukovník, Eduard Bittner a Josef Renner, velkoobchodníci v Chebu, Franz Josef Klier, štábní lékař, Putschögl, velkostatkář, Karl Painz, cukrář, Andreas Michl, nižší
dřili rovněž odhodlání založit k tomuto účelu fond a získat do něj 200 000 Kč. Když se v podvečer společnost rozcházela, měla před sebou jasně vytyčený úkol: vyvinout na městskou
radu a obecní zastupitelstvo soustředěný tlak a přimět je ke koupi kostela sv. Kláry.
Založení Výboru pro zřízení Pamětní síně
Dne 9. května 1923 bylo učiněno na policejním komisařství v Chebu oznámení o založení
výboru, „který prostřednictvím sbírek, dobrovolných darů, společenských akcí apod. usiluje
o zřízení fondu na vybudování Pamětní síně pro padlé, zemřelé a ztracené vojáky z úzkého
i širokého Chebska”. 9 Na zakládajícím shromáždění konaném 3. května byl předsedou výboru jmenován Georg Kummerer.10 Výbor vznikl pouhý den po zasedání městského zastupitelstva, kde se jedním z hlavních bodů jednání stala koupě nemovitostí na Františkánském náměstí.11 Diskuse, která se kolem tohoto bodu rozpoutala, dala tušit, že vývoj celé záležitosti
bude mnohem komplikovanější než se zprvu zdálo. Založení výboru se tak stalo taktickou
záležitostí deklarující odhodlanost jít za svým cílem.
„Po tři hodiny bublala na dnešním zasedání obecního zastupitelstva řečnická bouře okolo koupě Helmfeldských realit na Františkánském náměstí v Chebu,” psaly noviny Egerer
Zeitung o jednání na radnici 15. května 1923.12 Již déle jak čtvrt roku probíhala nejrůznější
sezení, na nichž se zvažovaly všechny případné eventuality spjaté s koupí nemovitostí. Klika
okolo chebského starosty Maxe Künzela byla nabídce rodiny Helmfeldů příznivě nakloněna
a zamlouvala se jí i představa Pamětní síně v kostele sv. Kláry. Jinak tomu ovšem bylo u sociálnědemokratické frakce zastupitelů v čele s druhým místostarostou Adamem Heinrichem.
Znepokojovala je zejména výše kupní částky, která by podle jejich mínění značně zatížila
obecní rozpočet a přispěla tak k nárůstu zadluženosti města. Jako předseda Stavebního výboru vystoupil během zasedání s obhajobou koupě Georg Kummerer. Pokusil se přítomné
přesvědčit, že se jedná o výhodnou transakci, která se časem bezesporu zúročí. Po výčtu
ocenění jednotlivých realit zaměřil svou pozornost na kostel sv. Kláry a Františkánské náměstí. Apeloval na zachování jednoho z nejkrásnějších zákoutí starobylého Chebu a obnovu chátrajících památek, které by měly být chloubou města. V případě kostela informoval o záměru
vybudovat v jeho zdech Pamětní síň věnovanou padlým chebským vojákům ve světové válce
a napravit tak skutečnost, že se v Chebu doposud na uctění padlých „synů vlasti” nemyslelo.
Pokud by město s projektem památníku souhlasilo, zavázala by se již existující komise pro
zbudování síně shromáždit na rekonstrukci a opravu kostela z darů a sbírek 200 000 Kč. Rovněž Státní památkový úřad v Praze přislíbil, pod podmínkou, že kostel bude majetkem města,
uvolnit subvenci ve výši 100 000 Kč na jeho restaurování a obnovu. Investice města do objektu měla tak činit pouhých 70 0 00 Kč. Sociálnědemokratické zastupitele ovšem Kummerer
nepřesvědčil. Během hlasování se vyjádřilo patnáct zastupitelů pro a dvacet proti zakoupení
realit.13
Okolnosti kolem koupě sv. Kláry a vybudování Pamětní síně se staly stěžejním tématem následujících měsíců. Noviny plnily články pranýřující zaslepenost a neprozíravost zapoštovní úředník, Alois Schmidt, odborný učitel a další. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 3
9
SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 44, kart. č. 2.
10 Tamtéž. Žádost o povolení výboru byla policejnímu komisařství předložena 28. dubna 1923. Srov. SOkA Cheb,
PSCH, inv. č. 43, kart. č. 1.
11 Gemeinde-Amtsblatt für die Stadt Eger 4, 1923, s. 36-40.
12 Egerer Zeitung z 18. 5. 1923, s. 4.
13 Gemeinde-Amtsblatt für die Stadt Eger 4, 1923, s. 36-40 a Egerer Zeitung z 18. 5. 1923, s. 4.
193
194
stupitelstva a znovu vypočítávaly výhody plynoucí ze zisku nemovitostí. Volaly po zachování pamětihodností na Františkánském náměstí a připomínaly kolik krásných zákoutí přišlo
díky laxnosti ze strany města vniveč. Také myšlenka pomníku padlým se setkala s mimořádným ohlasem. „Vybudujeme v krásné barokní
stavbě symbol chebské věrnosti a vděčnosti,
vybudujeme chebskou Walhallu”, vyzývali autoři článků a žádali veřejnost o podporu „našich nejlepších mužů” bojujících za správnou
věc.14
Kummerer zdaleka nepovažoval situaci za
ztracenou. Na neděli 3. června svolal do zasedacího sálu Obchodní a živnostenské komory
v Chebu velké shromáždění občanů, na něž
pozval vedle svých spolupracovníků všechny
významné osobnosti chebské společnosti nakloněné myšlence zbudování Pamětní síně.
Na zasedání se dostavil starosta Chebu Max
Künzel, plukovník Franz Josef Zedtwitz, dvorní rada Karl Siegl, plukovník Karl Catinelli, arDvorní průčelí kostela sv. Kláry okolo roku 1923.
ciděkan Johann Ott, budoucí chebský starosta
SOkA Cheb.
dr. Alfons Heinrich, vrchní účetní rada Stephan
Itz, vrchní stavební rada ing. Josef Pascher, stavitel Georg Kreuzer a mnozí další.15 Kummerer
zahájil jednání stručným přehledem o dosavadním vývoji celé záležitosti a zaměřil se na výčet finančních položek spjatých s rekonstrukcí kostela. Opravu střechy, podlahy, chóru, oken
a dveří a zvěčnění tří tisíc jmen padlých v černém mramoru vyčíslil na 275 000 Kč. V duchu
idealismu spjatého s počátkem všech velkých věcí předpokládal od pozůstalých finanční příspěvek (100 Kč na jednoho padlého), který by v konečném součtu vynesl 800 000 Kč.16 Kapitán Rudolf Schönecker představil činnost a potenciál sbírkové komise, jež by působila nejen
v Chebu, ale také ve všech jedenácti doplňovacích oblastech chebského 73. pěšího pluku.
Starosta Max Künzel i plukovník Franz Josef Zedtwitz vyjádřili ze své strany maximální podporu projektu.17 Následující sobotu 9. června zasedal výbor s jediným cílem, vytvořit promyšlenou a akceschopnou strukturu sdružení. Vzhledem k nesmírně rozsáhlému záběru činnosti
bylo nutné rozdělit úkoly do jednotlivých okruhů a ty svěřit specializovaným podvýborům.
Tak byl ustanoven podvýbor pro propagaci a tisk, jehož předsedou se stal chebský radní prof.
Alfons Heinrich († 1926) a členy například štábní rada dr. Franz Josef Klier či vedoucí Chebské
hospodářské komory kapitán Karl Kumpert. Předsedou finančního podvýboru byl jmenován
vrchní účetní rada a chebský radní Stephan Itz, zábavního podvýboru ředitel okresní věznice
kapitán Eugen Drobnik († 1926). Později se v souvislosti s činností komise vyprofilovaly další
podvýbory jako stavební, kde aktivně působil vrchní stavební rada ing. Josef Pascher, umě-
14 Egerer Zeitung z 26. 5. 1923, s. 4; Egerländer Tageblatt z 7. 6. 1923, s. 1.
15 Celkem 51 osob. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 43, kart. č. 1, zápis jednání z 3. 6. 1923.
16 Při předpokladu 8 000 padlých vojáků. Tamtéž.
17 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 43, kart. č. 1.
Předseda výboru Georg Kummerer (v popředí), lékárník Petr Mark (vzadu), stavitel Karel Pascher (sedící) a kapitán
Walter Lehrl (v košili) kontrolují opravu fasády hlavního průčelí kostela sv. Kláry, 1924. SOkA Cheb.
lecký či ženský.18 Během jednání přišel Alfons Heinrich s důležitou myšlenkou, aby potřebná
částka ke koupi kostela byla získána prostřednictvím ručitelů. Upozornil na fakt, že v případě
koupě kostela městem bude zapotřebí mít již otázku financování Pamětní síně vyřešenou. Ve
stejné době byla rovněž zřízena u Chebské spořitelny a u Chebského spořitelního a záložního spolku konta, na něž mohli členové výboru zasílat příspěvky a občané peněžní dary.
Výbor se nyní zaměřil na uzavření dohody s manželi Helmfeldovými, zejména s Hannou
Helmfeldovou. Jednání byla náročná a značně komplikovaná, stížena komunikací s českou
zprostředkovatelskou kanceláří zastupující oba manžele. Problém tkvěl v podmínce, kterou
si Helmfeldové dali, totiž že kostel musí být prodán se všemi nabídnutými realitami, nikoliv
zvlášť. Zástupci výboru se proto snažili zamezit prodeji třetí osobě a korigovat výši ceny. Dne
9. listopadu 1923 obdržela chebská radnice od Výboru pro zřízení Pamětní síně dopis, v kterém oznamoval, že se s Hannou Helmfeldovou dohodl na prodeji velkostatku sv. Klára za
500 000 Kč. Zároveň Hanna Helmfeldová pověřila výbor jednáním o prodeji s termínem nabídky do 30. listopadu 1923. Výbor opět zdůraznil, že poskytne městu Cheb za kostel sv. Kláry 120 000 Kč a sežene na jeho opravu a přeměnu na Pamětní síň další prostředky. Kostel
pak po dokončení pomníku přejde do majetku města. Na zasedání městského zastupitelstva
18 Mezi nejvýznamnější členy výboru patřili např. dr. Alfred Bernardin, ředitel spořitelny, Eduard Bittner, obchod-
ník, Franz Dallendörfer, Anton Luft, chebský radní a odborný učitel, Wenzel Löbl, odborný učitel, Mark Hans,
zámečník, Josef Reichel, odborný učitel, Josef Renner, hejtman pluku, Christoph Riess, učitel, Franz Scharnagel, učitel tělocviku, Alois Schmidt († 1926), profesor chebské Rolnické a lesnické školy, ing. Albert Trötscher,
stavitel. Všichni jmenovaní z Chebu. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten,
s. 4.
195
196
Předseda výboru Georg Kummerer (s hůlkou) obhlíží demolici zděných příček v kostele sv. Kláry, 1925. SOkA
Cheb.
20. listopadu se znovu proti koupi ohradili představitelé sociálnědemokratické frakce. Zcela oprávněně upozornili, že cena se příliš nezměnila, neboť některé položky byly z nabídky
vyňaty. Rovněž předání záležitosti české pražské kanceláři se jim zdálo přinejmenším nekorektní. Pomyslným jazýčkem na misce vah se tak stala nabídnutá částka Výboru pro Pamětní
síň. Oproti květnu shledali zastupitelé, že je finanční zajištění ze strany výboru garantované
a přistoupili tedy na prodejní nabídku Helmfeldů zprostředkovanou výborem.19 Dne 29. listopadu 1923 byla definitivně uzavřena kupní smlouva. Podle ní přecházel někdejší klášter
sv. Klára 1. prosince 1923 v pět hodin odpoledne za 500 000 Kč do vlastnictví města Chebu.
K této částce přispěl Výbor pro zřízení Pamětní síně jako náhradu za kostel sv. Kláry 120 000
Kč. 20 Se zástupci města pak uzavřel dohodu, podle které měl výbor jako jediný právo opravit
kostel a přebudovat jej na Síň slávy pro padlé, zemřelé a ztracené vojáky Chebska ve světové
válce 1914 -1918. 21 Pamětní síň na základě ujednání přejde do vlastnictví města Chebu, a to
teprve tehdy, až výbor oznámí její dokončení a městská rada se o tom osobně přesvědčí. Do
té doby disponuje příslušný starosta města Chebu členským a hlasovací právem ve Výboru
Pamětní síně. Výbor tak dosáhl své první mety. Ale jak Damoklův meč nad ním visel nyní
dluh 150 000 Kč a hlavní investice teprve čekaly.
19 Gemeinde-Amtsblatt für die Stadt Eger 9, 1923, s. 104-107.
20 Výbor přispěl městu také 30 000 Kč jako odškodnění za dům č. p. 20. Tamtéž.
21 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 5.
Budování finančního zázemí
Na základě garančního fondu, v němž se zavázalo ručit pětadvacet osob a korporací ,22 získal výbor od Chebské spořitelny potřebnou hotovost na příspěvek městu. Chebský stavitel
Albert Trötscher odhadl náklady renovace kostela na 514 385 Kč. Výbor tedy svou aktivitu
zaměřil na obstarávání finančních prostředků. V první řadě začal budovat členskou základnu, neboť nejstálejší příjem plynul z členských příspěvků. Propagační podvýbor zahájil mohutnou agitaci s cílem založit místní pobočky v obcích a městech celého Chebska a získat
jejich prostřednictvím aktivní spolupracovníky. 23 S žádostmi o finanční podporu se obrátil
na všechny zástupce politického okresu, obce Chebska a odnože Eghalanda Gmoi(n). Výbor
na základě předchozího příslibu Státního památkového úřadu v Praze zažádal o subvenci na
rekonstrukci a restaurování kostela sv. Kláry. Založena byla rovněž Zlatá pamětní kniha pro
všechny přeživší vojáky Velké války z Chebska. Za vepsání jména do této knihy se vybíral
nejnižší poplatek 5 Kč a zisk putoval do fondu Pamětní síně. Časopisy a noviny zaplňovaly
opakované výzvy k zasílání darů a příspěvků na budování Pamětní síně a zahájeny byly pouliční sbírky, společenské akce a prodeje suvenýrů ve prospěch síně. V tomto ohledu vynikala
zejména aktivita ženské odnože výboru.
Ženská odnož Výboru pro zřízení Pamětní síně
Hlavní zdrojem financování výboru se staly roční příspěvky členů ve výši 3 Kč. Tato částka nemohla pokrýt výdaje, které s přestavbou kostela neustále narůstaly. Zadlužený výbor se proto zoufale snažil získat do pokladny jakýkoliv přísun finančních prostředků. Na podzim roku
1924 přišel Franz Klier na zasedání ve vinárně Zum ewigen Licht s myšlenkou zřídit ženskou
odnož výboru. Přepokládal, že by se tak zapojil do projektu širší okruh obyvatel, než tomu
bylo doposud. Mužský šovinistický hlas zazněl vzápětí: „Jen si nic nezačínat se ženami!” 24
Klier přesto se svou manželkou Margaretou dal dohromady čtyřicet dva adres majetných
i nemajetných žen z Chebu a pozval je písemně na zasedání do kavárny Egerländer Kaffe.
Dorazilo jich stěží sedm. Přesto jim Klier vyložil ideu zřízení Síně slávy pro padlé chebské
vojáky ve světové válce a nastínil, v čem by spočívala jejich role. Dámy nadšené touto myšlenkou přislíbily, že na příští zasedání přivede každá dvě až tři další ženy. O osm dní později
zaplnilo malý salónek Egerländer Kaffe celkem čtyřiadvacet žen. Během krátkého jednání došlo k založení Ženské odnože Výboru Pamětní síň 25 a volbě předsednictva. První předsedkyní
byla jmenována paní Berta Knirschová, vdova po majorovi a sestra poslance Josefa Mayera,
a druhou předsedkyní a pokladní výše jmenovaná Margareta Klierová. 26 Dne 2. října 1924
22 JUDr. Alfred Windischgrätz z Tachova, z Chebu Anton Michl, Georg Gschihay, Christoph a Hans Schmidtovi,
JUDr. Karl Oeffer, Josef Kaffecker, Ing. Ernst Brandsch, Oskar Baumann, Franz Heinrich, Andreas Biedermann,
Kastrup & Swetlik, Josef Lorenz, Moritz Weis, Karl Ernst Köhler, Josef Mayer, Karl Schmidt, Ernst Gschihay.
Dále z Františkových Lázní Eugen Loimann a Max Wolf, z Chlumečku Walter Uebel, z Kopanin Franz Josef
Zedtwitz, z Rájce Josef Kraus, ze Svatého Kříže Karl Putschögl, z Okrouhlé Heinrich Oehmichen a konečně Erwein Hartwig Nostizt z Chlumku. Srov. Karl Kumpert, Die Gedenkhalle des Egerlandes, Eger 1933, s. 28-29.
23 Ke 30. 12. 1923 již oslovil výbor 587 obcí. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 44, kart. č. 1, zápis jednání výboru
z 30. 12. 1923.
24 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Franz Klier – Beitrag, s. 5.
25 V rámci Spolku Chebská pamětní síň se ženská odnož, vnímaná též jako podvýbor, stala Ženským výborem.
26 Zapisovatelkou byla zvolena Poldi Marklová, někdejší úřednice Obchodní a živnostenské komory (dále OŽK),
přísedícími Anna Wöhlová, vdova po lékárníkovi a majitelka lékárny, Klara R. von Catinelli, manželka plukovníka, paní Hublová, manželka prokuristy. Všechny jmenované z Chebu. Dále Barbara Hodlerová a Tauerová,
ženy úředníků. Po přestěhování Berty Knirschové do Karlových Varů se předsednictví ujala Margareta Klierová
a po jejím onemocnění v roce 1934 či 1935 lékárnice Anna Wöhlová (od roku 1937). Tamtéž, s. 6-8.
197
198
referovala na zasedání hlavního v ýboru
v hotelu Viktoria předsedkyně Knirschová
o založení Ženské odnože při Výboru Pamětní síň a oznámila, že se v nejbližší době
vynasnaží uspořádat sbírku. 27
Záhy se tak stalo. Každá dvojice žen si
vzala na starost několik ulic, v nichž dům od
domu žádala o drobný příspěvek a objasňovala účel sbírky. Horlivost a neúnavnost
dam vynesla do spolkové pokladny plných
34 000 Kč. Byl to vůbec první větší kapitál,
který měl výbor k dispozici. Díky takto nabytým finančním prostředkům mohl výbor
zahájit vyklízení interiéru kostela. 28 Dámy
povzbuzené tímto úspěchem doslova překypovaly aktivitou. Zaměřily se zejména
na drobné společenské akce pro veřejnost.
V rámci kulturního vyžití tak mohly nenásilně propagovat ideu Pamětní síně a vytěžit
Vyklizený interiér kostela sv. Kláry, 1925. SOkA Cheb.
finanční prostředky k její podpoře. Značné
oblibě se těšily zejména „svačinové” koncerty, které byly pořádány v zimních měsících přibližně každý druhý týden v hotelu Stern (Hvězda) na náměstí. Výtěžek plynul zejména z prodeje koncertních programů. Ustálený kvartet tvořil kapelník Grünner z Chebu (první housle),
hudební ředitel Kernich z Františkových Lázní (klavír), pan Berger z Chebu (cello) a u druhých
houslí se nezištně střídali různí umělci. 29 Později se koncerty odehrávaly rovněž v Kreuzingerově lidové knihovně, v Pamětní síni a na různých veřejných místech jako např. na Divadelním náměstí. V podobném duchu se nesly také různé bály a plesy. Na louce zvané Brühlwiese za řekou Ohří pořádaly ženy lidové slavnosti a dětské dny. Každoročně na jaře se pod
jejich patronací konal květinový den, kdy členky výboru prodávaly po městě květiny. Nejen
pro veřejnost, ale také pro vlastní potěchu pořádaly v hostinci Frankenthal hojně navštěvované módní přehlídky. Nezaostávaly ani za požadavky moderní doby a uváděly filmová představení v chebských biografech Apollo a Central-Theater. 30 Dále organizovaly přednáškové večery a recitace převážně německých autorů. Vytrvale se zaměřovaly na různé sbírky, do nichž
zapojovaly i mládež. V jejich režii se odehrával prodej pohlednic, odznaků, plaket a dalších
upomínkových předmětů. Jejich dílem byly sbírkové pokladničky v síni i po městě a náborové
dopisy. 31 Chebský ženský výbor pro zřízení Pamětní síně tak zajistil svou ustavičnou drobnou
prací tolik potřené peněžní prostředky, které umožnily stavební úpravy budovy. Mužský ideál,
sahající kamsi do nebes, tak musel být ve své životnosti podepřen ženskou praktičností.
27 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 43, kart. č. 1, zápis jednání výboru z 2. 10. 1924.
28 Tamtéž, inv. č. 41, kart. č. 1, Franz Klier – Beitrag, s. 7.
29 Tamtéž, s. 8.
30 Tamtéž, s. 17. Ke kinu Central blíže Zbyněk Černý, Valdštejnská tradice v městě Chebu, in: Vzestup a pád
„Proradné šelmy“. Albrecht z Valdštejna a Cheb, Cheb 2007, ISBN 978-80-85018-61-5, s. 64.
31 K. Kumpert, c. d., s. 6.
Renovace kostela sv. Kláry
Koupě kostela byla pro výbor jen malým krůčkem k uskutečnění velkého cíle. Nyní čekalo
na členy výboru náročné období jeho rekonstrukce a obnovy. S vědomím značné historické
i umělecké hodnoty sv. Kláry kladli značný důraz na odborné vedení stavebních prací. Neocenitelnou službu jim v tomto ohledu poskytl stavební rada dr. Karl Kühn, konzervátor Státního
památkového úřadu pro Čechy. Ochotně a neúnavně konzultoval s výborem všechny chystané úpravy kostela, aby „do symfonie [architektonických] forem nepronikl žádný nesoulad.” 32
Výbor se pustil do úprav zdevastované budovy, jejíž pohnutá historie se začala psát
v roce 1782. Tehdy byl klášter klarisek v Chebu zrušen dekretem císaře Josefa II. z 28. ledna.
Veškerý mobiliář kostela byl rozptýlen po okolních kostelech, zvony předány Náboženskému
fondu a knihovna s mešním náčiním převezena do Prahy. Po dobu, kdy nemovitý majetek
spravoval Náboženský fond, se v klášteře nacházel výchovný ústav pro syny vojenských hodnostářů a v samotném kostele sv. Kláry solnice. Roku 1812 koupil velkostatek sv. Klára ve veřejné dražbě pražský měšťan Lorenz Wolf za 226 500 zlatých konvenční měny. O několik let
později, přesněji roku 1829, získal někdejší klášterní zboží Kaspar Wilhelm von Helmfeld za
150 100 zl. Vlastníkovi velkostatku náleželo od roku 1789 právo várečné a šenkovní. Helmfeldové toho využili a vybudovali v areálu kláštera menší pivovar provozovaný až do roku 1924.
V chóru a oratoriu někdejšího kostela sv. Kláry vznikly byty, v kterých přebývali pivovarští
kočí. Kostel sám byl rozdělen zděnými příčkami na několik pater a místností. Část byla využívána jako lednice, zbytek jako sklad pivních sudů, zásob ječmene a dalšího materiálu. V horním podlaží se skladovalo seno. V průběhu jednoho století byla barokní stavba tak zpustošena, že se členové chebské městské rady o ní v roce 1923 vyjádřili, že je „haldou kamení”
(Stoahafn) dobrou tak akorát ke stržení. 33
Výbor nejprve nechal v hlavní lodi vyklidit suť, vybourat zazděná okna a odstranit několik
příček. Poté dělníci otevřeli hrobku, kde se ke všeobecnému překvapení nenacházeli žádné
kosterní pozůstatky. Vyklízecí práce, které prováděla firma stavitele Alberta Trötschera, postoupily koncem prosince 1923 tak daleko, že se již 10. ledna 1924 mohla konat inspekce
a konzultace dalšího postupu restaurování kostela. Před chórem a oratoriem se práce dočasně zastavily, neboť se zde stále nacházely byty s nájemníky, kterým chebská radnice musela nejprve připravit náhradní bydlení v klášterních budovách. I tak byl účinek vyklizeného
vnitřního prostoru mimořádný. Světlo dopadající otevřenými okny dalo vyniknout složité hře
vlnících se říms a zdobnosti hlavic pilastrů. Kdo z Chebských vstoupil o vánocích do kostela sv. Kláry, žasl, jelikož povědomí o jeho kráse bylo již dávno ztraceno. Pro výbor samotný
znamenal rozruch kolem kostela další impuls k horečnaté činnosti. Nyní se roztočil kolotoč
náročné administrativy spjaté s nepřeberným množstvím poptávek a vyhodnocování předběžných kalkulací. Na práci se podařilo najmout nezaměstnané, za jejichž využití získal výbor
státní příspěvek 9 Kč na osobu. Počátkem dubna zahájil výbor přípravné práce druhé fáze rekonstrukce zaměřené na obnovu vnějších fasád, očistu a doplnění říms, pemrlování granitových okenních a dveřních ostění a doplnění chórového zábradlí. Dne 8. září 1924 bylo započato s omítáním průčelí otočeného do Františkánského náměstí. Práce byla zadána firmě Ing.
Karl Pascher & Kurt Zatloukal, která přišla s nejlevnější nabídkou. V polovině října byla fasáda
kostela sv. Kláry hotova. Při terénních úpravách okolí budovy došlo přímo před kostelními
dveřmi k objevení zakryté studny s kvalitní vodou. Ačkoliv výbor i Státní památkový úřad zamýšlel její podrobné prozkoumání, nepodařilo se sehnat vhodnou pumpu k odčerpání vody
a studna tak byla opětovně zakryta. V následujícím roce se přistoupilo k opravě dvorního
33 Prager Montagsblatt ze 7. 10. 1935, s. 6.
199
200
průčelí kostela. Dne 4. května svěřil výbor renovaci fasády chebskému staviteli Friedrichu
G. Blomannovi. V létě na žádost Státního památkového úřadu v Praze zahájil stavební podvýbor rozsáhlé práce v prostoru chóru a oratoria, kde se doposud nacházely byty. Stavební
aktivita výboru vrcholila. V rámci demoličních prací odstranili dělníci uvnitř kostelní lodě cca
80 cm silné zděné příčky někdejší lednice, ve skladu pivních sudů vybourali zděné podložky
a strhnuli klenby krypty. Staré dolní sklepy určené ke skladování ledu byly zasypány a podlahová krytina seskládaná z různých materiálů byla odklizena. V prostoru chóru a oratoria
nařídíl výbor demolovat všechny příčky a segmentové klenby, otevřít zazděné okenní otvory
a strhnout dřevěné schody a schodiště z žulových stupňů. Nově vybudované schodiště ústilo do prvního patra oratoře, kde zedníci vestavěli tři metry vysokou zeď k získání prostoru
pro orchestr. 34 Josef Rief z Chebu-Maškova provedl restaurování štukatérské výzdoby kostela
a Franz Krautmann rekonstruoval chórové zábradlí. Opraven byl rovněž krov a položena nová
střešní krytina.
Již 5. října 1925 oznámil výbor dokončení všech zmíněných prací Státnímu památkovému
úřadu v Praze a požádal o proplacení subvence 35 a vyslání kolaudační komise. První kolaudace se konala 4. prosince 1925 a uzavřela tak jednu z nejvýznamnějších etap náročné rekonstrukce kostela. Bez finančních prostředků, ale s pocitem dobře vykonané práce, si výbor
naplánoval další stavební činnost až na konec června 1926. Mezitím zahájil chebský malíř
Anton Friedl restaurování fresky na stropu oratoria. Ukřižování od Jeana Claudea Monnota,
objevené pod starou malbou ve štukovém zrcadle, bylo v překvapivě dobrém stavu a nevyžadovalo si větších domaleb. V polovině července Friedl restaurování dokončil. 36
Velmi dlouho se vedla nejrůznější jednání okolo vyhotovení nových okenních výplní. Již
v květnu 1923, tedy v době, kdy byl osud kostela ještě značně nejistý, rozeslal výbor firmám
poptávku na vyhotovení okenních profilů z olova. Dne 12. září 1924 velkoryse nabídla firma
Montan- u. Industrialwerke z Dolního Rychnova zdarma okenní sklo. 37 Firma Bleiwarenfabrik
(dříve Jung & Lindig) v Mlýnech-Hrobu projevila ochotu bezplatně zpracovat staré olovo na
okenní. Vypočítala přitom, že je zapotřebí dodat zhruba 500 kg starého olova a 50 kg starého cínu. Výbor proto uspořádal na Chebsku sbírku olova. K 16. dubnu 1925 se však podařilo
shromáždit jen 180 kg materiálu. Protože zasklení oken z pochopitelných důvodů spěchalo,
musel výbor firmu vyrozumět, že rozdíl bude zaplacen v hotovosti, zvláště pak, když se navýšila potřeba olova z 500 kg na 800 kg. 38 Vlastní sklenářské práce provedla do konce července
1926 chebská firma Josef Karl Ertl. Po čtyř a půl letech náročných stavebních prací byla rekonstrukce interiéru i exteriéru kostela dokončena. Dne 21. ledna 1927 se tak mohla konat
druhá kolaudace objektu Státním památkovým úřadem v Praze.
Do října 1927 proinvestoval výbor na rekonstrukci budovy okolo 400 000 Kč ! Jako závěrečnou tečku za touto etapou budování Pamětní síně nechal výbor v jedné z postranních nik
oratoria zazdít v tajné přihrádce dokumenty o historii Pamětní síně. Psal se duben 1928.
34 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 11-12.
35 Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze schválilo prostřednictvím Státního památkového úřadu v Praze
výboru subvenci 108 000 Kč. Jednalo se o 1/3 předpokládaných výdajů. První splátku dostal výbor k dispozici
teprve 3. května 1927 ve výši 36 000 Kč. Tamtéž, s. 9.
36 Restaurování stálo 10 000 Kč. Památkový ústav byl ovšem s prací nespokojen, neboť Friedl v rohu proti signa-
tuře Monnota učinil záznam o renovaci. Srov. Tamtéž, inv. č. 48, kart. č. 2, dopis Památkového úřadu v Praze
z 31. 8. 1927.
37 Jednalo se o 160 m2 skla, konkrétně o 4 550 kusů šestibokých terčů. Srov. Tamtéž, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl
Kumpert – Vorarbeiten, s. 12.
38 Celkem se jednalo o 3 500 m taženého okenního olova. Tamtéž.
Návrh interiéru Pamětní síně od drážďanského architekta Rudolfa Bitzana, 1924. SOkA Cheb.
Epizoda do ztracena – Rudolf Bitzan
Současně s rekonstrukcí objektu připravoval výbor projekt výtvarně-architektonického řešení
interiéru s cílem proměnit kostel na vlastní Pamětní síň. Krátce po získání kostela sv. Kláry proto oslovil vrchní stavební rada Josef Pascher (1850 -1932) 39 drážďanského architekta
Rudolfa Bitzana (1872 -1938) s žádostí o spolupráci. Rodák ze Stráže pod Ralskem byl v té
době již váženým architektem s řadou významných realizací. Proslul mimo jiné experimentálním návrhem pavilónu Ansiedlung und Wohnung na Mezinárodní výstavě hygieny v Drážďanech (1911), kde si v jednotlivých sálech pohrával s prvky pozdní secese a expresionismu.
Ve vstupní hale pak dal vyniknout klasicizujícímu monumentalismu, z něhož čerpal po celý
zbytek svého tvůrčího života. K moderním architektonickým formám se přiklonil i v realizaci evangelického kostela Kříže ve Zhořelci (1913 -1916) či krematoria v Liberci (1915 -1917).
V době, kdy probíhala korespondence mezi ním a Pascherem, vyrůstala v Teplicích-Šanově
podle jeho projektu rozsáhlá budova Nového divadla (1923 -1924).
Dne 17. dubna 1924 zaslal architekt Pascherovi dva návrhy interiéru Pamětní síně s nastíněním svého architektonického záměru. Podlahu doporučil Bitzan vyskládat z mramorových
desek v šedo-černé kombinaci, po obvodu centrálního prostoru zbudovat kamenné lavice
v segmentových nikách a okna vyplnit barevným sklem sestaveným do ornamentů. Výmalbu do výše římsy navrhl v šedo-fialové barvě zdůrazněné zlatými linkami, klenbu pak v bílé
barvě se zlatými lištami. V první variantě projektu tvořil dominantu síně pomník bojovníka situovaný do středu prostoru. Mohutný podstavec kruhového půdorysu byl po obvodě členěn
vystupujícími hroty, mezi nimiž byly v horní části umístěny znaky měst z Chebska. Bojovník
39 K osobě Josefa Paschera srov. Zbyněk Černý, Cheb v době secese 1898 -1914, Cheb 2006, ISBN 80-85018-
54-3, s. 105.
201
202
měl mít podobu jedné ze soch Franze Metznera vystavené na zmíněné Mezinárodní výstavě
hygieny v Drážďanech. 40 V místě chóru zamýšlel Bitzan na kamenném pulpitu vystavit „zlatou” knihu 41 padlých s bohatě zdobenou uzamykatelnou vazbou. Druhá varianta předkládala jednoduší a méně nákladné řešení. Zaměřila se na prostor chóru. Stěnu, kde kdysi býval
hlavní oltář, rozčlenil Bitzan hrotitými pilíři. Mezi ně umístil opět znaky měst z Chebska. Opakoval tak princip z podstavce sochy první varianty. V oblouku nad pilíři předpokládal zlatý
nápis s věnováním na modrém podkladě. Před stěnu umístil architektonicky pojatý sarkofág
s ležícím mrtvým vojákem v kombinaci se „zlatou” knihou. Návrh s přídechem pozdního neoklasicismu a monumentalismu hodlal Bitzan po schválení městskou radou dále rozpracovat.
Proč však k realizaci nedošlo, se již nedovídáme. Zápisy ze schůzí výboru o návrzích Bitzana
mlčí, jako by architektův projekt vůbec neexistoval.
Nad hrdinou písně – Walter Ditz
Jen na relativně krátkou dobu se dějiny Pamětní síně propojily také se jménem Walter Ditz.
Setkání to však bylo mimořádně významné a oboustranně silné. Akademický malíř Walter
Ditz přinesl do projektu Pamětní síně novou vizi výtvarného ztvárnění. Členy výboru, poněkud již unavené tvrdou „přízemní” prací na přestavbě kostela, strhl svým entuziasmem
k novému nabrání sil a horečnější aktivitě. Navíc se v jeho osobě jaksi samovolně skloubily
všechny požadavky výboru na tvůrce ideového návrhu výzdoby síně. Předně jako syn vrchního učitele v Lokti pocházel z Chebska a hrdě se ke své domovině a lásce k ní hlásil. Jako voják
prošel peklem první světové války a viděl umírat vojáky chebského pěšího pluku přímo na
bojišti a v neposlední řadě byl sám nadšen myšlenkou Pamětní síně.
Ditz se narodil 29. února 1888 v Chodově, navštěvoval státní reálnou školu v Lokti, poté
Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a konečně od roku 1908 Akademii výtvarných umění v Mnichově. 42 Zde byl žákem tamního profesora Carla von Marra (1858 -1936), ceněného
mistra realismu. Po absolvování mnichovského studia, vyznamenán za své dílo první cenou
akademie, odchází roku 1909 do centra moderního umění – Paříže. Po čase se vrací zpět do
Mnichova, kde již setrvává. Zcela se oddává svému umění, které si získávalo krok za krokem
širší ohlas a postupně pronikalo do četných obrazových sbírek. Mnichovská galerie například
získala jeho ranní malbu „Pastýř” („Der Hirt”) a pozdní práci „Pohřeb” („Die Grablegung”).
Úspěch zaznamenal i jako portrétista, ilustrátor významných knih, autor četných plakátů,
čestných listin a diplomů. V soutěži na nástěnnou malbu, vypsané Říšským ministerstvem
války ve Vídni roku 1914, zvítězil mezi padesáti účastníky jeho návrh „Maxmiliánovy vojenské
přehlídky v Tridentu roku 1508” („Maxmilians Heerschau in Trient 1508”). Roku 1916 si otevřel v Mnichově svůj vlastní ateliér. 43 V roce 1923 pak podnikl cestu do Itálie za uměním, kde
pro sebe objevil dílo Hanse von Maréese (1837 -1887). 44 Německý malíř náležející ke skupině
Deutschrömer zapůsobil na Ditze svou vizionářskou vizí i svými formálními postupy. Umělec se nechal ovlivnit jeho temnou paletou barev, uvolněním kompoziční perspektivy a zejména schematickým naznačováním obrysových linií. Ditz došel v Mnichově uznání a mimo
40 V dopise se Bitzan zmiňuje o umírajícím bojovníkovi (Metznerově soše), v perspektivním plánu je však vyob-
razen stojící bojovník. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 95, kart. č. 8, dopis ze 17. 4. 1924.
41 Bitzan měl na mysli výčet jmen padlých vojáků. Nejednalo se tedy o Zlatou knihu Pamětní síně, v níž byla
shromážděna jména přeživších účastníků první světové války z Chebska.
42 Ve školní matrice uvedeno v kolonce odborné vzdělání malířská škola Otto von Seitz.
43 J. Frank, Walter Ditz, Unser Egerland 26, 6. sešit, 1922, s. 72.
44 Hans Vollmer (ed.), Allgemeindes Lexikon der Bildenden Künstler des XX. Jahrhunderts, I., Leipzig 1953,
s. 570.
jiné zasedal také v předsednictvu Mnichovské umělecké společnosti (Münchener Künstlergenossenschaft). Chebané, patřičně hrdí na každého krajana, který dosáhl za hranicemi vlasti úspěchu, bedlivě sledovali nakolik je dotyčný propojen se svou domovinou a jak jí vzdává
hold. V případě Ditze nebylo pochyb o jeho vlastenectví. Rodné město Loket a okolní chebské statky se staly objektem mnoha jeho skic a obrazů. 45
Ačkoliv těžiště malířova umění spočívalo poněkud jinde, v jednom bodě byla shoda mezi
umělcem a jeho krajany více jak zřejmá – v důstojném uctění padlých vojáků první světové
války. Ditz se válečným motivům věnoval s náležitou péčí, jak ostatně dokládá jeho proslulý
grafický cyklus Vaterland-Familie-Zukunft vyzývající k válečným půjčkám. Také ve svém rodišti vytvořil Ditz roku 1922 pro pomník padlým v kostele sv. Václava olejomalbu se symbolickým výjevem ženské postavy na bojišti. Bylo jen otázkou času, kdy členové Pamětní síně
osloví umělce s nabídkou spolupráce.
Stalo se tak v průběhu roku 1924, když bylo Ditzovi nabídnuto členství v soutěžní porotě.
Ditz nadšeně souhlasil a s nezadržitelnou kreativitou začal výboru předkládat své představy o výzdobě síně. Na počátku roku 1925 výbor opustil myšlenku soutěže a požádal Ditze,
zda by se ujal návrhu interiéru. Ditz neváhal a ihned se pustil do práce. Realizaci od počátku
považoval za věc cti a tak velkoryse odmítl za svou práci finanční odměnu. Členové výboru
neskrývali své nadšení – „slavný umělec” bude korunovat jejich dílo a to bez momentálního
zatížení rozpočtu Pamětní síně! Dne 20. února 1925 zaslal Ditz z Mnichova dopis, v němž výboru představil svůj ideový záměr. Předně podtrhl harmonické a vyvážené proporce vnitřního prostoru sv. Kláry a doporučil výboru zachovat stavební styl kostela a provést jen drobné
korekce poškozených kleneb, říms, pilastrů a jejich hlavic. Stěny kostela navrhl natřít v různých tónech šedé, která měla propůjčit prostoru slavnostní ráz. Podlahu doporučil pokrýt
granitovými deskami a podél zdí vést těžké dřevěné lavice vyzývající k poklidnému rozjímání
o mrtvých. Výzdobu, jinak ztvárněnou ve strohém duchu, gradoval umělec v jednom jediném
bodě – někdejší oltářní stěně. Diváka, který vstoupil do síně, měla v pohledové ose ohromit
mohutná výtvarná kompozice, v duchu jakéhosi oltáře, s ústředním obrazem Ukřižovaného
Krista na plátně. Ditz zasadil tento osm metrů vysoký a tři metry široký obraz do granitového
rámu, přičemž dolní část stěny byla obložena žulovými deskami do výše pěti metrů. 46 Nad
obrazem se vyjímal reliéf klečících andělů držících pochodeň a uprostřed nápis „1914 -1918”.
Původní motiv obrazu musel Ditz po objevení Monnotovy fresky se stejným námětem změnit. Tentokrát se rozhodl pro složitější kompozici s vícero figurami a těžším vnitřním obsahem. Okolo malého polního kříže, symbolizujícího hřbitov padlých chebských vojáků, shromáždil ke zbožné pohřební tryzně Chebany v hlubokém usebrání a smutku. Vynikal zejména
stařec ponořený do modlitby a rozjímání, neboť „mládí musí jít před ním do hrobu”. 47 Skupinu typů chebského lidu doplňoval v pozadí chebský statek v krajině. Vlastenecké uctění hrdinů obdrželo své potřebné posvěcení prostřednictvím zjevení Krista, který se objevuje jako
vize z mračna nad modlícími se. Na něho ukazoval muž v nejlepších letech s vysoko zdviženou pravicí. V horním oblouku okolo obrazu se vinul nápis s textem: „Musste nicht Christus
45 Dr. Fürth v díle Deutsch-Böhmen im Bilde k Ditzovi poznamenává: „Dem Kinde und dem Knaben wurde das
erinnerungsreiche Elbogen zur zweiten, wahren Vaterstadt. Hier entstand und wuchs seine unwiderstehliche
Liebe zu Kunst... sein Talet zeigt eine glückliche Mischung plasticher Wirklichkeitskunst und modern-dekorative vor Linienführung; so geben denn auch seine Landschaften die Natur in ihrer ganzenwahren Schönheit wieder, idealisiert durch einen Haus von Stilisierung.” SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 19.
46 Ditz tak použil výtvarné schéma z kostela sv. Václava v Lokti.
203
204
dies leiden und so in seine Herrlichkeit eingehen?”. 48 Slova, která měla tragiku světové války
usmířit. 49
Dne 21. února 1925 byl projekt na společném zasedání pracovního a dámského podvýboru v přítomnosti zemského konzervátora dr. Karla Kühna jednohlasně schválen a přijat. 50
Obě umělcovy skici byly po dobu jednoho týdne veřejně vystaveny v chebském knihkupectví
J. Kobrtsch & Gschihay, později v Libé a Karlových Varech. Dne 5. března potvrdil rozhodnutí
také hlavní výbor, který označil Ditze za „jednoho z našich nejlepších umělců”. Upřesnil, že
práce na obraze bude trvat rok a částka potřebná k jeho vyhotovení činí 10 000 marek. 51 Nezapomněl zdůraznit, že umělec předložený projekt, všechny konzultace i práci na obraze poskytuje bez nároku na honorář. 52 Plánované vypsání soutěže na výtvarné řešení interiéru tak
shledal výbor jako zbytečné. Ditz převzal umělecké vedení stavby a v souladu se Státním památkovým úřadem v Praze řešil další výzdobu interiéru, zejména bočních stěn. Idylická spolupráce však netrvala ani dva měsíce, když se Výbor pro zřízení Pamětní síně i umělec ocitli
v nelítostné palbě kritiky.
Walter Ditz versus Metznerbund
Umělcovy návrhy ústředního obrazu vyvolaly v některých kruzích značnou nevoli. V novinách
se začaly množit útoky, které napadaly jak námět obrazu, tak jeho formu. „Příliš katolické,
příliš konfesní”, horovali kritici citliví i na slovo „modlitba”. 53 Výzdoba se jim jevila také bez
nápadu a příliš prostá a laciná. Ke kritice se přidal také západní okrsek Metznerbundu 54 sídlící v Karlových Varech: „Starý kostel sv. Kláry v Chebu se stále více proměňuje na zamýšlenou
Pamětní síň pro Chebany padlé ve světové válce. Při tak úspěšně započaté práci se však
musí litovat, že se při zadávání velkých fresek na výzdobu vnitřních stěn síně nepostupovalo
jednoznačně. Vzhledem k významu a velikosti tohoto úkolu je nanejvýš nezbytné vypsání veřejné soutěže. Je zde ovšem upřednostňován loketský umělec Walter Ditz, kterému je ihned
[zakázka] k definitivnímu provedení zadána. Mějme umění tohoto umělce v úctě! Ale ostatní,
a ví Bůh, že zdatní umělci, kteří si především techniku fresky s úspěchem vyzkoušeli (jmenuji
nyní namátkou Franze Dietla – Cheb, Franze Gruße – Kraslice, Augusta Brömse – Praha, občas Františkovy Lázně) jsou tak jednoduše obcházeni, ti, kteří jsou rovněž po dlouhá léta léta
činní v oboru, a přesto se jich tato záležitost netýká. V zájmu velkého úkolu by bylo bezesporu vhodné, nechat všechny tyto a také jiné umělce utkat v soutěži.” 55 Právě otázka soutěže
se stala hlavním předmětem sváru. V případě výboru byl tento výpad Metznerbundu považován za ránu pod pás, neboť Metznerbund měl svého zástupce na jednáních, kde byl Ditz
jednohlasně schválen za hlavního tvůrce a uměleckého poradce Pamětní síně. Navíc členové
svazu dobře věděli, že se pracovní výbor na svém zasedání 27. října 1924 rozhodl vypsat soutěž i s cenami. Nelze popřít, a sám Karl Kumpert tuto skutečnost připouštěl, že přijetí Ditze
48 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 42, kart. č. 1, dopis Waltra Ditze Pamětní síni v Chebu z 20. 2. 1925.
49 Nápis byl členy výboru variován např. na „Klaget nicht, Eueren Sohn werdet ihr wiedersehen!“. Srov. Tamtéž,
inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 17.
50 Tamtéž.
51 Umělec si vymínil, že obraz bude půl roku vystaven v Mnichově. Srov. Tamtéž, inv. č. 43, kart. č. 1, zápis jedná-
ní výboru z 5. 3. 1925.
52 Tamtéž.
53 Tamtéž, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 17-18.
54 Spolek německých umělců založený v Liberci roce 1919 Karlem Krattnerem. Nesl jméno podle sochaře Fran-
ze Metznera.
55 Sudetendeutsche Tages-Zeitung z 9. 5. 1925, s. 7.
a ustoupení od soutěže bylo záležitostí do
značné míry ekonomickou. Navíc svou roli
sehrála i sympatie k mladému umělci a jeho
souznění s ideovou náplní síně. Nutno podotknout, že Ditz přistoupil k výzdobě prostoru
zcela záměrně v konzervativnějším duchu.
Jednak ctil jeho architektonické ztvárnění,
jednak se snažil vycházet z původní funkce
stavby, která se v mnohém kryla s filosofií
Pamětní síně.
Waltra Ditze tato vlna odporu zaskočila.
Byl vystaven útokům ze stran, odkud by to
nikdy neočekával, a to za velkorysý a nezištný čin v duchu „věrného syna Chebska”. Jeho
nadmíru citlivý a vytříbený charakter mu nedovoloval projevit zklamání a odpovídat na
tyto výpady nevraživě. Karl Kumpert vzpomíná, jak mu dlouho zněla v uších Ditzova zarmoucená slova o osočování Metznerbundem, která při svém posledním pobytu
v Chebu pronesl: „Ještě před dvěma lety mě
Metznerbund v Karlových Varech nepřiměřeným způsobem oslavoval a nyní – tyto hanebné útoky ze zadu!” 56 Výbor zahájil intenzivní korespondenci s Metznerbundem, v níž
si obě strany vyjasnily svá stanoviska. Ditz
i nadále pracoval na úpravách interiéru a navrhl dřevěná pole se jmény mrtvých ve štuAkademický malíř Walter Ditz, 1924.
kových rámech. Chystal i další změny. Dne
5. srpna 1925 však přišla z Mnichova nečekaná zpráva, že Walter Ditz nenadále zemřel. Již
následujícího dne se tato zvěst rozšířila po Chebu. Jelikož informace byla na tolik překvapivá,
obrátila se chebská radnice s dotazem na loketského starostu, zda ji může potvrdit. Tentokrát však fáma nevzlétla do mraků. Ditz, který byl vášnivým alpinistou, prochladl na výstupu
do Alp a dostal zápal plic. 57 Po krátkém pobytu na lůžku podlehl nemoci ve věku třiceti osmi
let. Zpráva hluboce zasáhla nejen jeho rodné město Loket, ale také všechny členy výboru,
neboť Ditz pro Pamětní síň „udělal a ještě chtěl udělat to, co žádný jiný umělec.”58 Ještě po
dlouhých letech psali zakladatelé Pamětní síně Kumpert 59 a Klier o Ditzovi s neskrývanými
sympatiemi, láskou a obdivem a o jeho smrti jako o těžké ráně, která jimi otřásla. V základech se otřásla také vlastní koncepce výzdoby Pamětní síně, jak muselo být nanejvýš zřejmé v okamžiku, kdy všechny skici navržené pro Pamětní síň byly předány otci malíře Antonu
Ditzovi. 60
57 Tamtéž, Franz Klier – Beitrag, s. 11.
58 Tamtéž, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 19.
59 Dne 21. prosince 1925 držel Karl Kumpert na zasedání výboru vzpomínku na zemřelého umělce. Srov. Tam-
též, s. 18.
60 Srov. Tamtéž, Franz Klier – Beitrag, s. 11.
205
206
Vítězný návrh ústřední fresky od malíře Franze Gruße, 1926.
Veřejná soutěž na výzdobu interiéru Pamětní síně
Výbor Pamětní síň se po ztrátě svého favorita vrátil k původnímu záměru vyhlásit veřejnou
soutěž na uměleckou adaptaci renovovaného kostela. Po předchozích zkušenostech aktivně
zapojil do celé záležitosti karlovarskou odnož Metznerbundu a později také hlavní předsednictvo sídlící v Liberci. Výbor upustil od svého prvotního požadavku zužujícího výběr aktérů
pouze na umělce z Chebska a rozšířil soutěž na všechny sudetoněmecké výtvarníky působící
doma i v zahraničí. Soutěž na přeměnu kostela sv. Kláry byla vyhlášena 26. května 1926. Realizace projektu se musela vejít do částky 400 000 Kč, z toho 240 000 Kč mělo být použito na
zvěčnění jmen mrtvých vojáků. Návrhy měly být zasílány do 31. července téhož roku. Soutěžní podklady si vyžádalo celkem čtyřiadvacet uchazečů, z nichž projekt dodalo pouze sedmnáct. V úterý 3. srpna 1926 zasedala v někdejším oratoriu kostela sv. Kláry porota ve složení
zemský konzervátor doc. dr. Karl Kühn (za Státní památkový úřad v Praze), akad. malíř Rudolf
Karasek z Jabloneckých Pasek, akad. sochař Emil Schwantner z Trutnova (oba za Metznerbund), vrchní stavební rada ing. Josef Pascher (za město Cheb), Georg Kummerer, dr. prof.
Alfons Heinrich a kapitán Karl Kumpert (za Výbor Pamětní síně). 61 Po hodinovém rokování
se porota rozhodla udělit společnou první a druhou (3 500 Kč + 2 000 Kč) cenu „umělecky
vyzrálému” projektu „Heimat” akad. malíře Franze Gruße a architekta Heinricha Scherera
61 Zástupce Společnosti německých architektů nedorazil. Srov. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Franz
Klier – Beitrag, s. 11.
Sarkofágy navržené architektem Heinrichem Schererem (bez nápisových desek), 1928. SOkA Cheb.
a třetí cenu (1 500 Kč) projektu „Unentwegt” sochaře Wilhelma Srb-Schlossbauera a ing.
Karla Riedela. 62 Vzhledem k tomu, že Heinrich Scherer byl Švýcarem, musela porota zvážit
právoplatnost jeho účasti. Proti spolupráci však nebylo mezi členy jury námitek, neboť architekt byl usedlý a činný na Chebsku více jak osm let a úspěšně se podílel na řadě tuzemských
soutěží. Výsledek jednání komise byl zveřejněn v hlavních chebských novinách a dopředu
avizována také výstava návrhů v Chebu a ve všech velkých městech Chebska.
Od úterý 10. srpna byly návrhy zpřístupněny veřejnosti v Pamětní síni. V neděli k této příležitosti zorganizoval výbor společnou prohlídku Pamětní síně a pěvecké vystoupení Chebského mužského pěveckého spolku. 63 Ohlas na vítězný projekt byl všeobecně příznivý. Scherer, přívrženec moderny, přistoupil k minimalistickému řešení. Navrhl do prostoru síně dva
kamenné bloky 64 v podobě sarkofágů vyvýšené na třech stupních. K hlavní hmotě každého
sarkofágu přistupovala po delších stranách trojice hranolů krytá deskami s okosenou hranou.
Svrchu zdobily sarkofágy bronzové miskovité svícny umístěné na hlavní krycí desce. Na stěnách sarkofágů pak byly uchyceny kovové čestné desky se jmény padlých hrdinů. Strohé tvary v ušlechtilé kombinaci kovu a kamene důstojným způsobem akcentovaly pietní charakter
místa. Scherer zasadil sarkofágy do prostoru vlastní lodě a vymezil jimi hlavní komunikační
prostor v ose místnosti. Citlivě přizpůsobil výšku bloků do úrovně soklu pilastrů a nechal tak
vyniknout přednosti původní barokní stavby.
62 K soutěži: Egerer Zeitung z 5. 8. 1926, s. 6 a SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbei-
ten, s. 20.
64 Architekt doporučoval lasturový vápenec.
207
208
Návrh fresky pro boční niku od malíře Franze Gruße, okolo 1927. SOkA Cheb.
Sarkofágy tvořily předstupeň k hlavnímu bodu výzdoby – velkoplošné nástěnné fresce.
Franz Gruß (1891 -1979) ve svém návrhu vyobrazil mrtvého vojáka ležícího přes celou šíři výjevu. Nad ním v kolenou klesající manželku, které hlava padá těžce na prsa a jejíž paže visí
bezvládně u těla. Asi tříletý hoch se pevně tiskne k zdrcené matce, hledí vyděšeně se široce
otevřenýma očima na mrtvého otce. V pozadí je naznačen starý chebský statek a v horní části obrazu rozzářený duch mrtvého symbolizující ideu, kvůli které voják nasadil pro svou ženu,
dítě a vlast život. 65
Výbor na svém zasedání 30. srpna 1926 jednohlasně přijal vítězný projekt a bylo rozhodnuto, že s jeho realizací se započne ihned po dokončení restaurování interiéru. 66 S tím jak
byla veřejnost Chebska postupně obeznamována s projektem, začaly se stále častěji vyskytovat námitky proti Grußově fresce. O kvalitě obrazu nebylo mezi hodnotiteli pochyb, avšak
námět se jevil jako málo heroický, málo oslavný a příliš posmutnělý a komorní. 67 Gruß, který
se vyhnul přepjatým gestům a soustředil se spíše na jímavost scény, se v následujících letech
dostal pod silný tlak kritiky 68 a byl nucen na žádost výboru námět přepracovat. Pamětní síň
se v tomto ohledu stala věcí veřejnou se všemi klady a zápory.
65 Egerland z 11. 8. 1927, s. 3.
68 Zprvu se soustředily diskuse na ženskou postavu pojatou Grußem v moderní zkratce. Např. Egerer Zeitung
z 11. 10. 1927, s. 5.
Boj o každou desku
Rekonstrukce kostela i umělecké ztvárnění interiéru náležely k těm náročnějším plánům
mnohovrstevnatého projektu budování Pamětní síně. Vlastní podstatu síně však ještě neutvářely. Tou měly být nápisové desky se jmény všech padlých, zemřelých či ztracených vojáků z Chebska v první světové válce. Představa o jejich podobě se v průběhu budování síně
mnohokráte proměnila. Prvotní idea zakladatelů byla vytesat zlatým písmem jména padlých
do černého mramoru či leštěné žuly, Rudolf Bitzan doporučoval sepsat jména vojáků do
pergamenové knihy se zdobnými deskami, Walter Ditz navrhoval dřevěné nápisové desky ve
štukových rámech a konečně Heinrich Scherer předložil projekt kovových desek zavěšených
na kamenném sarkofágu. Protože obnova kostela zdárně postupovala kupředu, neváhal výbor přistoupit na velmi nákladnou variantu desek z kovu. Po dlouhých jednání přijal výbor
nabídku proslulé německé firmy Württembergische Mettalwarenfabrik v Geislingen-Steige
z 17. prosince 1927 na výrobu desek ze zinkové slitiny. Jedna deska vyšla podle velikosti na
1 625-3 250 Kč. 69 Město Cheb vzápětí přispělo na jejich výrobu 50 000 Kč, takže na svatodušní svátky 1928 mohla být připevněna na sarkofág první pamětní deska se jmény obětí války.
Vzhledem k finanční náročnosti podniku žádal výbor po příbuzných padlých, potažmo po
obcích, režijní poplatek 50 Kč za jméno.70 Záhy se ukázalo, že obce nejsou schopny tyto prostředky opatřit, a tak se musela výroba desek pokrýt převážně z členských příspěvků.
Každá deska obsahovala název obce, jméno padlého, šarži, rok úmrtí a místo, kde padl.
Jména byla na deskách řazena abecedně podle obcí a obce zase podle soudních okresů.
Ustanovené řazení však značně komplikovalo výrobu desek, neboť soupis jmen se ne vždy
dařilo zkompletovat. Navíc se výbor snažil chovat ekonomicky a zaplňovat desky do posledního místa. Jestliže například na desce zbývaly tří řádky, vyhledával ve stejném soudním
okrese takovou obec, kde by byly jen dva záznamy a její název. Soupis jmen padlých se časem stal pro výbor skutečně černou můrou. Nejenže práce na něm postupovaly pomalu, ale
stále zřetelněji se vyjevovalo, že počáteční odhad 12 000 padlých byl značně podhodnocený.
Jestliže v roce 1927 se hovořilo ještě o 12 500 mrtvých, v roce 1929 stoupl jejich předpokládaný počet již na 17 000 a o rok později na 24 000- 25 000 jmen (ve skutečnosti padlo 20 178
vojáků). Nárůst byl tak markantní, že se z řad veřejnosti opět po nějaké době vynořily kritické
ostny. Ing. arch. Wilhelm Weiß ve svém článku o Chebské pamětní síni šel přímo in media
res.71 Prostými matematickými úkony došel k závěru, že vlastně projekt není po technické
stránce realizovatelný. I v případě prodloužení sarkofágů po celé délce síně se na ně vejde
stěží 9 500 jmen. Honbu za jmény tak spatřoval jako chorobnou. Podle jeho názoru se jen
stěží podaří dokončit soupis všech padlých vojáků a navíc je velmi nepravděpodobné, že se
přitom výbor vyvaruje všech chyb a přehmatů. Weiß doporučil zamyslet se znovu nad ideou
Pamětní síně a zaměřit se na obecnou oslavu hrdinství vojáků.
Čas dal autorovi článku za pravdu. Soupis postupoval i přes neuvěřitelné úsilí členů výboru jen pomalu. Do září 1933 se podařilo zvěčnit na deskách pouhých 1 555 mrtvých ze 48
obcí.72 O rok později se stěží povedlo zkompletovat seznamy devíti obcí. „Opravdu, nebylo by
se čemu divit, kdyby člověk ztratil naději a vzhledem k lhostejnosti a ještě k tomu se přidávajícím těžkostem ruce do klína složil”, posteskl si v roce 1934 Karl Kumpert nad výsledkem
69 Výbor objednal dva rozměry desek. Na větší desky se vešlo zhruba 120 řádků, na menší zhruba 60 řádků.
Srov. K. Kumpert, c. d., s. 7.
70 U méně zámožných obyvatel byl výbor ochoten poplatek odpustit a financovat jej z vlastního rozpočtu.
71 Egerer Zeitung z 13. 1. 1930.
72 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 54, kart. č. 3, zpráva o činnosti Spolku Chebská pamětní síň pro období 12. září
1932 - 16. září 1933.
209
210
snažení a povzbuzoval své druhy: „Kdo jiný by měl v tak velkém díle pokračovat – při nynějším tempu ovšem nemůže na [jeho] ukončení pomyslet žádný z těch, kteří jej kdysi zahájili
. . . – když ne my, iniciátoři a zakladatelé?” 73 Zdůraznil, že zvěčnění hrdinů na nápisových deskách zůstává i nadále prvořadým úkolem spolku. Do konce roku 1936 byla osazena deskami
první polovina Schererových sarkofágů, druhá část však byla kvůli finančním potížím v nedohlednu.74 Přesto mohlo být vedení spolku mnohem optimističtější než v předchozích letech.
Během jednoho roku se podařilo zkompletovat sedmnáct obcí a od dokončení soudního
okresu Cheb dělily spolek pouhé dvě obce (Třebeň a Maškov) a v případě okresu Mariánské
Lázně čtyři (Ovesné Kladruby, Skláře, Úšovice, Zádub).75 V následujících dvou letech musel
spolek řešit problém, který předpověděl architekt Weiß, totiž nedostatek místa na zavěšení
desek. V polovině roku 1938 se přiklonil spolek ke zdvojnásobení délky sarkofágů. Zbývalo
však stále ještě vyřešit zvěčnění 8 800 jmen. K tomu měly posloužit nápisové desky ze solenhoferské břidlice zavěšené v nikách bočních zdí. I toto řešení bylo nedostačující.76 Spolek
nadále hledal každou volnou plochu a do jeho počínání se pomalu a jistě začal vkrádat rys
„chorobné” posedlosti. Zprávy z jednání stále více zaplňovaly nová výsledná čísla, koeficienty,
průměry a z každé řádky čišela urputná snaha dospět k co nejpřesnějšímu odhadu jmen padlých. Hrůza obcházela členy při představě, že stále není hotový soupis padlých ve městech
Aš, Karlovy Vary a Kraslice. Rok 1938 však pohřbil všechny naděje na dokončení pamětních
desek. Spolek začal bojovat o svou vlastní existenci a jen s velkými těžkostmi se mu podařilo
získat povolení likvidačního a prolongačního komisaře k odebrání již dříve objednaného zboží. Pomalé tempo se ještě více zpomalilo. Dlouhá a náročná cesta spolku za zvěčněním všech
mrtvých nedosáhla svého cíle. „Nadto přišla [druhá] světová válka a vše se opakovalo. Nyní
se k tomu musí ještě vytvořit místo pro jména padlých v této válce.” 77
Freska Franze Gruße aneb Peklo podle Danta
„Cože?”, vzkřikl poděšeně, „obraz? Na tuto zeď?” S červenými tvářemi řekl přísným tónem:
„Cožpak jste se zbláznili? Chcete tento vynikající účinek sloupů, této jedinečné klenby a těchto bílých ploch zničit?” 78 Tak reagoval slavný rakouský básník Franz Karl Ginzkey (1871 -1963)
v jednom listopadovém dni roku 1928 při návštěvě Pamětní síně. Nebyl sám, komu se zdála
malba na oltářní stěnu příliš radikálním řešením výzdoby. Prostor kostela sv. Kláry po dokončení prací v interiéru vyvolával doslova výbuchy nadšení a okázalých ovací génia Christopha
Dientzenhofera (1655 -1722). Schererovy sarkofágy se jmény tisíců mrtvých se jevily jako dostatečně důstojným uctěním jejich památky a výřečným mementem. Po celé následující desetiletí se tak freska stala jednou z nejdiskutovanějších otázek v procesu budování Pamětní
síně. V rámci výboru a později spolku se postupně utvořily frakce formované do značné míry
také tlakem veřejného mínění. Jedni se přikláněli k zachování interiéru v jeho původní čistotě
pouze s nápisovými deskami, druzí k monumentální fresce. Postupně však diskuse o existenci či neexistenci fresky utichaly. Naopak stále živá zůstávala polemika okolo jejího námětu,
i přesto, že realizace ambiciózního díla uvízla po dlouhá léta na nedostatku financí.
73 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 55, kart. č. 4, zpráva o činnosti Spolku Chebská pamětní síň z roku 1934.
74 Předpokládaný odhad na dokončení desek na sarkofágy se pohyboval okolo 25 000 Kč. Tamtéž.
75 Tamtéž, zpráva o činnosti vedení Spolku Chebská pamětní síň pro období 7. říjen 1935- 29. listopad 1936.
76 Tamtéž, zpráva o činnosti vedení Spolku Chebská pamětní síň pro období 29. listopad 1935-30. červenec
1938.
Detail realizované ústřední fresky malíře Franze Gruße, 1937.
Franz Gruß tak byl ustavičně nucen obhajovat svůj prvotní námět, o němž byl bytostně
přesvědčen, že je tím nejpříhodnějším. Práce se ovšem neúnosně oddalovala a malíř byl stále ochotnější přizpůsobit výjev na fresce představám kritiků i mnohých členů spolku. O deset
let později, 10. října 1936, předložil vedení Pamětní síně nový návrh fresky. Tentokrát pojal
malbu jako velkolepou Apotheosu vojáků – oslavu jejich hrdinství s výrazným prvkem zbožštění. Námět byl přijat s uspokojením a všeobecným souhlasem. Nepochybně by však realizace fresky opět ztroskotala na finančních prostředcích, kdyby se do celé záležitosti nevložil
sudetoněmecký spisovatel Franz Höller, přítel a ctitel Franze Gruße. Postupně se mu podařilo
sehnat dostatečně velký obnos, aby mohly práce na fresce začít. Vzápětí přispěl „na vyhotovení fresky a podporu umělce” významnou částkou 40 000 Kč Konrad Henlein a definitivně
tím umožnil její vznik.79
Tak mohl v roce 1937 Franz Gruß přistoupit k uskutečnění svého životního díla. V apsidě
Dientzenhoferova prostoru ztvárnil umělec na 120 m2 fresku vskutku barokního rozmachu. 80
Dílo pojal ve dvou kompozičních celcích. Spodní část malby vyobrazovala skupinu vojáků
v momentě začínajícícího útoku. V jejich tvářích i gestech se zračilo soustředěné napětí předznamenávající dramatický sled dalších událostí. Předsunutá ruka prostředního vojáka podtrhovala dokonalou iluzi prostorovosti a plasticity výjevu – jako by figury vystupovaly z malby.
Popelavé obličeje vojáků a jejich k zemi schýlené postavy odrážely tíživou únavu osudového
okamžiku. Rovinu reálného děje oddělil malíř rudou sférou – ohnivým peklem válečné vřavy. Nad ní v zakřivené dynamické kompozici vystupovaly vzhůru zemí pohlcená těla mrtvých
vojáků. S postupující vertikálou se postavy odpoutávaly od bídné tělesné schránky a prosvět-
80 Ernst Schremmer, Malerei und Plastik im 19. und 20. Jahrhundert, in: Kunst in Eger. Stadt und Land, Mün-
chen-Wien 1992, ISBN 3-7844-2385-X, s. 498.
211
212
Apotheosa vojáků – ústřední freska malíře Franze Gruße z roku 1937, po roce 1945. SOkA Cheb.
lovaly se v mlžném oparu. Mlhu protrhával v ústřední ose malby světlem zalitý Kristus vítězný, zcela osvobozený od pozemských pout, naděje to mrtvých. Řada sarkofágů po stranách
haly vytvářela hmotnou ouverturu k tomuto symbolickému odhmotnění umírajících vojáků
na Grußově výjevu.
Slavnostní odhalení fresky se konalo 21. srpna 1937. Po hudebním úvodu pozdravil hosty
předseda spolku Moritz Weis, nato pronesl slavnostní řeč Franz Höller opěvující dílo svého
přítele. 81 Program vyvrcholil proslovem mecenáše Konrada Henleina a jeho předáním fresky do péče spolku. Pro členy sdružení to byla mimořádná událost. Završila se první část nanejvýš obtížného a mimořádného úkolu, který si kdysi Výbor pro zřízení Pamětní síně vytyčil. Dne 12. září 1937 uspořádal spolek v prostorách Pamětní síně výstavu o vzniku a vývoji
fresky.
Během několika málo let vymezených její existenci si tato freska našla jak své bezmezné
příznivce, tak i zaryté odpůrce. Svou autoritou zaštítil umělecké dílo zejména slavný sudetoněmecký spisovatel Bruno Brehm, Grußův přítel, který o něm napsal pochvalný článek. 82 Po
roce 1945 byla malba zabílena a dnes se nachází skryta pod nánosy barvy za rozměrnými
varhanami.
81 Původně měl slavnostní řeč pronést spisovatel Bruno Brehm (Vídeň), který se pro svou zaneprázdněnost
omluvil. Jeho náhradníkem měl být senátor SDP Ludwig Frank z Mariánských Lázní. Chebský policejní úřad požadoval přesné znění textu slavnostní řeči, proti čemuž Frank protestoval. Slavnostní řeč tak nakonec pronesl
další aktivní činitel SDP Franz Höller. Srov. např. Egerer Zeitung z 22. srpna 1937, s. 4.
82 Bruno Brehm, Franz Gruß- Das Fresko in der Egerer Gedenkhalle, Der Ackermann aus Böhmen, 1. sešit,
1938, s. 60-61. Rovněž Unser Egerland 42, 1938, s. 116-120.
213
214
Založení Spolku Chebská pamětní síň a jeho hořký konec
Dne 16. listopadu 1930 se konalo v hotelu Wachtmeister v Rybářích ustavující shromáždění Spolku Chebská pamětní síň. Spolek si předsevzal pokračovat v dosavadní práci Výboru pro zřízení Pamětní síně a postavit ji na co nejširší bázi. Předsedou spolku byl zvolen Georg Kummerer (Cheb), prvním zástupcem předsedy vícestarosta prof. Josef Becker
(Karlovy Vary), druhým zástupcem městský radní Rudolf Habermann (Mariánské Lázně)
a jednatelem Karl Kumpert (Cheb). Volby proběhly také do hlavního výboru a jednotlivých
podvýborů. 83 Spolek se měl v prvé řadě zaměřit na nábor nových členů a zřízení místních
83 Hlavní výbor: Georg Kummerer, Karl Kumpert, Heinrich Meißner (všichni bytem Cheb), Stefan Itz (Skalná),
Richard Siegl (Podmokly), starosta K. Fuchs (Kraslice), zemský zastupitel Fritz Rölz (Jindřichovice), dr. Eduard
Nadler, městský radní Rudolf Habermann (oba Mariánské Lázně), starosta Wilhelm Schmelzer (Loket), učitel
Heinrich Egerer (Čistá), dr. Hans Klinger (Bochov), továrník Hugo Schulder (Stružná), poslanec Georg Scharnagl (Březí u Tachova), stavitel Franz Fischer (Staré Sedliště), starosta Karl Bischof (Kynšperk nad Ohří), horní úředník Ch. Kummerth (Citice), starosta Kasimir Baumgarten (Skalná), hospodář Adolf Stingl (Nová Ves),
vicestarosta prof. Josef Becker, plukovník Julius Winkler, hlavní pokladní kapitán Johann Neubauer, ředitel
Josef Türmer, obchodník Franz Lehrl, úředník Richard Wagner (všichni Karlovy Vary), vrchní správce F. Schöttner (Doubí), starosta ing. Ottomar Grimm (Stará Role), vicestarosta Richard Ritter (Aš), plukovník Franz Josef
Zedtwitz (Kopaniny), obuvník Alois Grimm (Hřebečná), starosta Josef Knauschner (Horní Blatná), dr. Franz
Hnitlischka a ředitel měšťanské školy Josef Piltz (Nejdek), plukovník Josef Brehm (Chyše), vrchní učitel Josef
Schneider (Lubenec), starosta a notář dr. Ignaz Heidl a učitel Karl Blechsmidt (Lázně Kynžvart), dr. Josef Frank
a obecní sekretář Alois Harbauer (Bezdružice), dr. Fridrich Tischer (Bečov nad Teplou), vrchní učitel Wilhelm
Pothorn (Toužim), hospodář Engelbert Zaha (Vidžín), strážmistr Baierl (Teplá) a vrchní účetní Pascher (Vysoké Sedliště). K hlavnímu výboru náleželi rovněž předsedové jednotlivých podvýborů: za umělecký podvýbor
poboček, neboť z devatenácti soudních okresu jich zůstávalo stále deset bez zastoupení. 84
I nadále pokračovaly práce na veškerých dílčích projektech Pamětní síně. Předně na sepisování všech přeživších účastníků války z Chebska do Zlaté pamětní knihy založené roku
1924. 85 Při sepisování jmen poskytly spolku neocenitelné služby členové Svazu německé
venkovské mládeže (Bund der deutschen Landjugend). Čas však neúprosně pracoval proti jejich úsilí. S postupujícími lety se stále více jmen ztrácelo v zapomnění a realizace knihy se tím oddalovala. Do roku 1933 se podařil vyhotovit pouze jeden jediný svazek a to
pro okres Cheb. 86 Uměleckou výzdobu knihy z pergamenu navrhl akademický malíř Franz
Dietl (1892 -1945) z Chebu. Soupis válečných účastníků byl proveden v barevné kombinaci černá, červená a hnědá. Vazba vynikala zejména přední dubovou deskou s vyřezávaným
chebským motivem, který pocházel od sokolovského akademického malíře Toni Schöneckera (1893 -1979). Vedle Zlaté pamětní knihy začal spolek vytvářet alba s fotografiemi válečných
pomníků Chebska spolu s jejich základním popisem. 87 Ať již se jednalo o pamětní desky,
Zlatou knihu či alba pomníků, byla práce spjatá s těmito úkoly neuvěřitelně náročná. Členové spolku shromažďovali doslova tisíce dat, přičemž operovali na nesmírně širokém území.
Ustavičná korespondence a vyčerpávající terénní práce zabírala těmto nadšencům veškerý
volný čas. Pamětní síň se postupně stávala jejich skutečnou posedlostí. Idealismus prostupující tyto aktivity se projevil nejmarkantněji v prostém faktu, že žádný z těchto projektů se
nepodařilo během existence spolku zcela dokončit. Návštěvník Pamětní síně si mohl alespoň prohlédnout rozpracovanou Zlatou pamětní knihu, alba pomníků a knihu čestných členů
spolku v prostorách chóru. 88
vícestarosta prof. dr. Alfons Heinrich (Cheb), za stavební architekt Heinrich Scherer (Sokolov), za podvýbor pro
zřízení Zlaté pamětní knihy úředník Hans Schaffer (Cheb), za ženský podvýbor Margarethe Klier (Cheb), za
náborový podvýbor okresu Bochov stavitel ing. Alois Pörner (Horní Tašovice), okresu Sokolov ing. Franz Weißbach (Sokolov), za Cheb ředitel Alois Wohnout (Františkovy Lázně), za Loket advokát dr. Josef Radler (Loket),
za Žlutice starosta Hugo Leihm (Žlutice), za Mariánské Lázně major Ludwig Frank (Mariánské Lázně), za Horní
Blatnou výrobce obuvi Johann Kragl (Abertamy), za Teplou výrobce mýdla Reinhold Bartelde (Teplá), za Karlovy Vary obchodník Willy Rödl (Dalovice), za náborový podvýbor pro město Karlovy Vary plukovník Adalbert
Knötgen (Karlovy Vary). Ve zbylých okresech se náborové výbory vytvářely postupem času. Srov. např. Ascher
Zeitung z 24. listopadu 1930, s. 2.
84 Výbor vymezil svou činnost na původní doplňovací obvod chebských jednotek. Do něj spadalo celkem
19 soudních okresů a to Aš, Lázně Kynžvart, Bochov, Cheb, Skalná, Loket, Sokolov, Kraslice, Karlovy Vary, Žlutice, Mariánské Lázně, Nejdek, Horní Blatná, Bečov, Tachov, Teplá, Bezdružice, Planá a Přimda. Místní pobočky stále chyběly v soudním okrese Aš, Skalná, Lázně Kynžvart, Kraslice, Nejdek, Bečov, Planá, Přimda, Tachov
a Bezdružice. Tamtéž.
85 Jednalo se o značně utopistický projekt, neboť chebskými jednotkami prošlo během Velké války více jak
150 000 mužů z chebského doplňovacího obvodu. Srov. Zbyněk Černý, Tomáš Dostál, Bolest v kameni. Pomníky vojákům z chebských jednotek padlým v první světové válce / Schmerz in Stein, Denkmäle für im Ersten
Weltkrieg gefallene Soldaten der Egerer Einheiten, ISBN 978-80-85018-60-8, Cheb 2007, s. 44.
86 Výbor, potažmo spolek, zamýšlel pro každý soudní okres vytvořit zvláštní knižní svazek. Srov. K. Kumpert,
c. d., s. 9.
87 Alba jsou členěna podle soudních okresů. V plném zápisu je u fotografie zaznamenáno datum odhalení, slav-
nostní řečník, autor návrhu a tvůrce pomníků. Data se stala podkladem pro soupisovou část publikace Zbyněk
Černý, Tomáš Dostál, Bolest v kameni. Pomníky vojákům z chebských jednotek padlým v první světové válce / Schmerz in Stein, Denkmäle für im Ersten Weltkrieg gefallene Soldaten der Egerer Einheiten, ISBN 97880-85018-60-8, Cheb 2007.
88 Členové spolku se dlouho zabývali myšlenkou zřídit v prostorách síně muzeum věnované historii chebských
vojenských jednotek za první světové války. SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 41, kart. č. 1, Karl Kumpert – Vorarbeiten, s. 16 či Egerer Zeitung z 13. 1. 1930.
215
216
Pohled do interiéru Pamětní síně, nalevo štít 73. pěšího pluku a štít 6. zeměbraneckého (střeleckého) pěšího
pluku, okolo roku 1935. SOkA Cheb.
Postupně se také zaplňoval interiér Pamětní síně a to předměty spjatými s válečnou tématikou. Své místo zde našel jak chebský Železný bojovník (Wehrmann) potlučený kovovými
hřeby roku 1914, tak i rytíř z roku 1915 darovaný Německým domem v Praze. Výklenky zdobil železný štít 6. zeměbraneckého (střeleckého) pěšího pluku a štít 73. pěšího pluku. 89 Na
stěnách byly zavěšeny mapy a sádrové modely nejvýznamnějších bojišť, jimiž chebské jednotky prošly. 90 Franz Gruß připravoval další návrhy pro výmalbu bočních stěn, v nichž rozvíjel
chebské motivy původně zamýšlené pro ústřední fresku. Okolo roku 1934 začala být aktuální otázka nových varhan, jež měly nahradily zapůjčené staré varhany z kaple místního gymnázia. První vklad ve výši 10 000 Kč věnoval na stavbu nového nástroje vládní rada a ředitel
chebského archivu dr. Karel Siegl. 91
Nejtěžší chvíle prožíval spolek v letech 1931 -1933, kdy hospodářská krize upozornila na
neveselé dědictví spolku z dob někdejšího výboru, totiž na dluh ve výši 120 000 Kč. Koncem
roku 1931 se ozvala Chebská spořitelna, která po revizi svého hospodaření dospěla k závěru,
že je nezbytné vymáhat po garantech spolku částky ručení. Spolek se tak dostal do úzkých,
jednak potřebnou sumou nedisponoval, jednak si netroufal v době krize tlačit na své ručitele.
Situace se vyhrotila 8. října 1932 na jednání spolku, garantů a zástupců spořitelny. V dusné
atmosféře nakonec došlo k uzavření dohody, že spolek ihned poukáže spořitelně 25 000 Kč
89 Blíže Z. Černý – T. Dostál, c. d., s. 36-38.
90 Mezi nimi vynikal mohutný sádrový reliéf skalního masivu Lovčenu, kde se při jeho dobývání 10. ledna 1916
vyznamenal 45 chebský domobranecký pěší prapor. Autorem makety bojiště byl plukovník Heinrich Meißner.
Srov. K. Kumpert, c. d., s. 14.
Pohled do interiéru slavnostně vyzdobené Pamětní síně, okolo roku 1935. SOkA Cheb.
a ručitelé uhradí z upsané částky 20-33 %. Spolkové vedení se zavázalo splácet v následujících letech 10 000 Kč ročně na umoření dluhu. Podle tohoto ujednání zaplatil spolek roku
1932 spořitelně 25 000 Kč a o rok později 10 000 Kč. Ručitelé postupně složili částku 18 470
Kč, ale s dalším obnosem již nebylo možné v nejbližší době počítat. 92 Veškeré příjmy obstarané ženským výborem v těchto letech sloužily k uhrazení půjčky. Činnost spolku tak byla prakticky na tři roky ochromena. 93 V roce 1934 se k potížím přidala ještě vleklá choroba předsedy
spolku Kummerera, který nebyl již s to vykonávat svoji funkci. Vše vyústilo rezignací pokladního kvůli značné přetíženosti. Teprve v roce 1935 se situace díky nárůstu příjmů zlepšila.
Dluh poklesl na 49 000 Kč a tlak Chebské spořitelny polevil. Spolek však zasáhla další těžká
rána. První předseda a zakladatel Výboru Pamětní síň, pozdější předseda Spolku Chebská
pamětní síň, Georg Kummerer dne 18. dubna 1935 zemřel. Nahradil jej chebský velkodrogista Moritz Weis, jenž spolek vedl až do připojení Sudetoněmecké župy k Říši. Od roku 1936
zaměřil spolek své síly na realizaci fresky Franze Gruße. Její odhalení 21. srpna 1937 se stalo
pro spolek velkým zadostiučiněním a odměnou za vytrvalost, píli a nezlomnost. Vše nasvědčovalo tomu, že spolek má nejhorší časy za sebou a pomalu nabírá druhý dech. O rok později
však uvízl v neúprosném soukolí dějin.
Dne 14. října 1938 byl jmenován vedoucí říšské kanceláře NSDAP Adolf Hoffmann likvidačním a prolongačním komisařem pro organizace na sudetoněmeckých územích. Do jeho
působnosti spadala veškerá spolková aktivita v této oblasti. Od tohoto okamžiku byla činnost
92 SOkA Cheb, PSCH, inv. č. 54, kart. č. 3, zpráva o činnosti Chebského spolku Pamětní síň pro období 12. září
1932-16. září 1933.
93 V roce 1934 činil dluh cca 62 000 Kč. Tamtéž, zpráva o činnosti Spolku Chebská pamětní síň z 23. září 1934.
217
218
všech spolků, nadací a fondů závislá na povolení komisaře. Práce Spolku Chebská pamětní
síň se zastavila. Ještě pár prosebných a objasňujících dopisů oddalovalo hořký konec. 94 V lednu 1939 sezval starosta Chebu Siegbert Schneider k závěrečnému sezení do Městské domu
všechny ty, kteří se významné přičinili o zřízení Pamětní síně. Devatenácti přítomným účastníkům vyslovil jménem města poděkování za jejich zásluhy a přislíbil dokončit rozdělanou
práci. Pamětní síň tímto přešla do správy města a spolek definitivně zanikl. Starosta požádal
ještě prof. Alfonse Heinricha, kapitána Karla Kumperta a Josefa Beckera, aby byli městu k dispozici jako konzultanti a odborní poradci. Ať již byl konec spolku jakýkoliv, podařilo se mu
přece jen dosáhnout svého nejdůležitějšího cíle – stvořit důstojné místo k uctění památky
padlých hrdinů v první světové válce.
Resumé
Die Egerer Gedenkhalle oder auch das Steinerne Lied von Nibelungen
Zbyněk Černý
Am 27. Februar 1923 bat Kuno Helmfeld der Stadt Eger das Gut St. Klara zum Kauf an. Unter den angebotenen Liegenschaften befand sich auch die barocke St. Klarakirche. Seit längerer Zeit beschäftigte sich damals Georg Kummerer (1862-1935), der Inhaber der Fabrik für Kachelofenherstellung in Eger, mit dem Gedanken, ein Denkmal für die Egerländer Gefallenen
im Ersten Weltkrieg zu bauen. Gerade die St. Klarakirche schien ihm für die Errichtung eines würdevollen Denkmals am besten geeignet zu sein. Am 3. Mai 1923 gründete er den Gedenkhalleausschuss zu Eger. In erster Linie drängte der Ausschuss den Stadtrat und die Stadtversammlung, die Immobilien zu kaufen. Hätte die Stadt erlaubt, in der St. Klarakirche eine Gedenkhalle
zu errichten, hätte der Ausschuss eine Summe von 200 000 Kronen bezahlt. Leider stimmte die
Stadtversammlung am 15. Mai 1923 dem Kauf nicht zu. In kurzer Zeit gelang es allerdings dem
Ausschuss, einige einflussreiche Persönlichkeiten für sein Vorhaben zu gewinnen, und am 20.
November 1923 billigte die Stadtversammlung endlich den Kauf der Immobilien von Kuno Helmfeld. Der Ausschuss steuerte für den Kauf der Kirche 120 000 Kronen bei. Diesen Betrag lieh er
sich bei der Egerer Sparkasse. Anschließend erfolgte ein umfangreicher Wiederaufbau der baufälligen Kirche, die viele Jahre lang als Kühlraum für die Brauerei benutzt wurde. Außerdem gab es
hier auch Lagerräume und Wohnungen für Brauereikutscher. Im Inneren wurden die gemauerten
Trennwände beseitigt und die zugemauerten Fenster und Türen wieder geöffnet. Schrittweise
wurden Gesimse, Pilaster, Stuckverzierung, Fassaden, Fußboden und Dach renoviert. Die Arbeiten beaufsichtigte das Staatliche Denkmalschutzinstitut in Prag. Bei den Abbrucharbeiten wurde
im Oratorium ein barockes Freskogemälde von J. C. Monnot entdeckt, das ebenfalls restauriert
wurde. Am 21. Januar 1927 fand die Bauabnahme der renovierten Kirche statt. Die Kosten beliefen sich auf über 400 000 Kronen. Der Ausschuss erwarb die nötigen Finanzmittel zum einen aus
Mitgliedsbeiträgen und Spenden, zum anderen aus Veranstaltungen, die der Frauenausschuss
organisierte. Es handelte sich um öffentliche Sammlungen, zahlreiche Konzerte, Vorträge sowie
Blumen- und Kindertage. Der Frauenausschuss sorgte auch für den Verkauf von kleinen Souvenirs (Ansichtskarten, Abzeichen usw.). Nach dem Wiederaufbau der Kirche konzentrierte sich
der Gedenkhalleausschuss auf die Umwandlung des Kircheninneren zu einem Denkmal für die
94 Spolek, zřejmě také kvůli své zadluženosti, byl zrušen. Prameny ohledně této záležitosti mlčí, či jsou značně
kusé.
Egerländer Gefallenen im Ersten Weltkrieg. Der erste Entwurf für die Gestaltung des Inneren, der
aber nicht umgesetzt wurde, stammt vom Dresdner Architekten Rudolf Bitzan (1872 -1938). Einen zweiten Entwurf fertigte der akademische Maler Walter Ditz (1888 -1925) an, der in Elbogen
geboren wurde, aber zu dieser Zeit in München lebte. Der Ausschuss wurde von der Zusammenarbeit mit dem Maler begeistert. Einen Schatten auf die idyllische Zusammenarbeit warfen erst
mehrere kritische Äußerungen des Metznerbundes, der einen offenen Wettbewerb verlangte. Die
Arbeit an den Plänen für die Innenausschmückung der Gedenkhalle wurde plötzlich durch den
Tod von Walter Ditz unterbrochen. Der Ausschuss schrieb deshalb im Jahre 1926 einen Wettbewerb aus, in dem ein gemeinsames Projekt des Architekten Heinrich Scherer aus Falkenau (Sokolov) und des akademischen Malers Franz Gruß (1891 -1979) aus Graslitz (Kraslice) gewann. Den
ursprünglichen Siegentwurf eines großartigen Freskos musste Franz Gruß im Jahre 1936 umarbeiten. Die Bearbeitung des Themas schien allzu bescheiden und wenig eindrucksvoll zu sein.
Das vollendete Fresko wurde dem Ausschuss durch den Hauptmäzen Konrad Henlein am 21. August 1937 feierlich übergeben. Bestandteil der Innenausschmückung waren zwei steinerne Sarkophage, die Heinrich Scherer für den Raum des Kirchenschiffes entwarf. An den Sarkophagen
sollten schrittweise Eisentafel mit den Namen der gefallenen Soldaten aus dem Egerland angebracht werden. Die Aufstellung der Liste der gefallenen Soldaten schritt aber nur langsam voran,
und deshalb gelang es bis 1938 nur einen Teil von den vorgesehenen Tafeln anzufertigen. Der
Gedenkhalleausschuss wandelte im Jahre 1930 in den Egerländer Gedenkhalleverein um. Gegen
Ende des Jahres 1938 beendete der Verein seine Tätigkeit und übergab die Gedenkhalle in die
Verwaltung der Stadt Eger. Sein Vorhaben führte er also nicht zu Ende. Der Anschluss des Sudetendeutschen Gaus an das Deutsche Reich war für ihn fatal.
219

Celý článek ("pdf")

Transkript

Podobné dokumenty

propagační skládačka muzea cheb

Mapa Chebu ke stažení - Interaktivní encyklopedie města Chebu