Celý článek ("pdf")

Transkript

Celý článek ("pdf")
Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
Tomáš Dostál
První světová válka představovala nejenom zásadní a nenapravitelný přelom v dosavadním
fungování mezinárodních vztahů a velmocenské politiky ale rovněž v oblasti vývoje a inovací vojenských technologií znamenal tento globální konflikt ohromný skok vpřed. Objevila
se celá řada výdobytků moderní techniky, z nichž většina se právě v této nešťastné době
poprvé razantně prosadila a výrazně tak na sebe upozornila. Jednalo se zejména o klíčové
zbraně nepříliš vzdálené budoucnosti, to znamená tanky a letadla. A bylo to především letectvo, které k sobě dokázalo přitáhnout nebývalou pozornost.1 Zbožňovanými a opěvovanými
idoly řady bojujících národů se poměrně záhy stali skuteční „rytíři nebes” svádějící dramatické souboje vysoko na obloze, k níž se s obrovským zájmem upíral zrak široké veřejnosti.
Proslulost těchto „báječných mužů na létajících strojích” daleko přesahovala hranice jejich
rodných zemí. Za připomenutí jistě stojí dvojice „galských kohoutů” René Fonck 2 a Georges
Guynemer, 3 Angličan Albert Ball, 4 jeho krajan Mick Mannock, 5 Kanaďan Billy Bishop, 6 nejlepší
mezi Američany Eddie Rickenbacker 7 či opravdový postrach pozorovacích balonů, Belgičan
Willy Coppens. 8 Nade všemi ovšem ční nedostižný a fenomenální „Rudý baron” Manfred von
Richthofen, 9 s osmdesáti potvrzenými sestřely vůbec nejúspěšnější stíhač celé války, jehož
1
K leteckým bojům v období první světové války podrobně viz John H. Morrow, The Great War in the Air.
Military Aviation from 1909 to 1921, Washington 1993. Dále srovnej Terry C. Treadwell, Alan C. Wood,
The First Air War. A Pictorial History 1914 -1919, London 2003, Lee Kennett, The First Air War 1914 -1918,
New York 1999.
2
René Paul Fonck (27. 3. 1894 -18. 6. 1953). Se 75 sestřely nejúspěšnější mezi všemi letci bojujícími na straně
Dohody. K jeho osobě viz René Fonck, Ace of Aces, ed. Stanley M. Ulanoff, New York 1967.
3
Georges Marie Ludovic Jules Guynemer (24. 12. 1894 -11. 9. 1917), 53 sestřelů. Blíže k němu Henry Camille
Bordeaux, Le Chevalier de l´Air. Vie héroïque de Guynemer, Paris 1918, Jon Guttman, Spad VII Aces of
World War I, London 2001.
4
Albert Ball (14. 8. 1896 - 7. 5. 1917), 44 sestřelů. Blíže k němu Peter G. Cooksley, The Air VCs. VCs of
the First World War Series, Burton upon Trent 1999.
5
Edward Corringham Mannock (24. 5. 1887 - 26. 7. 1918), 61 sestřelů. Podrobně o něm viz Adrian Smith, Mick
Mannock. Fighter Pilot. Myth, Life and Politics, New York 2001, Ira Jones, King of the Air Fighters. The biography of Major „Mick“ Mannock, VC, DSO, MC, London 1934.
6
William Avery Bishop (8. 2. 1894 - 11. 9. 1956), 72 sestřelů. Podrobně k jeho osobě Peter Brereton Greenhous, The Making of Billy Bishop. The First World War Exploits of Billy Bishop, VC, Toronto 2002. Dále srovnej
David Baker, William Avery „Billy“ Bishop. The Man and the Aircraft He Flew, London 1991.
7
Edward Vernon Rickenbacker (8. 10. 1890 - 27. 7. 1973), 26 sestřelů. K jeho osobě viz Harry Paul Jeffers, Ace
of Aces. The Life of Captain Eddie Rickenbacker, New York 2003.
8
Willy Omer François Jean Coppens de Houthulst (6. 7. 1892 - 21. 12. 1986), 35 balonů + 2 letadla. Blíže
o něm Willy Coppens, Days on the Wing. Being The War Memoirs of Major the Chevalier Willy Coppens
de Houthulst, London 1934, Jon Guttman, Ballon Busting Aces of World War I, London 2005.
9
Manfred Albrecht svobodný pán von Richthofen (2. 5. 1892 - 21. 4. 1918). Velice detailně k jeho osudu Joachim Castan, Der Rote Baron. Die ganze Geschichte des Manfred von Richthofen, Stuttgart 2007, Manfred
von Richthofen, einf. von Manfred Wörner, Der rote Kampfflieger. Die persönlichen Aufzeichnungen des
Roten Barons, mit dem „Reglement für Kampfflieger“, Hamburg 1990. Srovnej též Norman L. R. Franks, Hal
Giblin, Nigel Mccrery, Under the Guns of the Red Baron. The Complete Record of Von Richthofen‘s Victories and Victims, London 1995 nebo Richard Townshend Bickers, Von Richthofen. The Legend Evaluated,
Shrewsbury 1997.
349
350
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
nejasný konec je dodnes opředen neproniknutelnou rouškou tajemství.10
Rovněž rakousko-uherské mocnářství se
mohlo pochlubit svými „nebeskými reky”. Více
jak pět desítek pilotů c. a k. letectva se plným
právem pyšnilo honosným titulem stíhací eso.11
Tito muži pocházeli z rozličných koutů mnohonárodnostního podunajského soustátí. Patřil
k nim například Godwin Brumowski 12 narozený v rakouské části Haliče, Vídeňák Benno Fiala
von Fernbrugg 13 nebo rodák z Krakova, syn císařského důstojníka a Angličanky, Frank LinkeCrawford.14 Mistrně a navíc s velkou bravurou
dokázali ovšem stroje těžší než vzduch ovládat i smělí odvážlivci, jejichž domovinou byly
české země. Řada z nich přišla na svět v převážně německých pohraničních oblastech. Ať
už to byl muž s cizokrajně znějícím příjmením
Julius Arigi,15 narozený v Děčíně, Eugen Bönsch z Velké Úpy nedaleko Pece pod Sněžkou
či Ernst Strohschneider z Ústí nad Labem. Co
K. u. k. Oberleutnant – Feldpilot Otto Jäger
do počtu vzdušných vítězství se o čtvrté místo
(* 6. 4. 1890 Krásná u Aše ~ † 19. 8. 1917
mezi sudetskými stíhači se sedmi sestřely dělí
Hermada).
Josef Friedrich ze Cvikova u České Lípy a Otto
Jäger, jenž poprvé spatřil světlo světa 6. dubna 1890 v malé vesničce Krásná, ležící na dohled
od Aše. A právě tomuto muži, nositeli pro stíhacího letce vskutku příznačného jména, budou
věnovány následující řádky.
V počáteční atmosféře proválečné euforie a nadšení, která na přelomu července a srpna 1914, tedy ve dnech bezprostředně následujících po vypuknutí celosvětové konfrontace, ovládala většinu evropské veřejnosti, byl do služby povolán rovněž i Otto Jäger. Jakožto
10 Odpověď na tuto zapeklitou otázku zdařile hledá Pasquale J. Carisella, James W. Ryan, Who killed the Red
Baron? The Final Answer, London 1974 či Norman L. R. Franks, Alan Bennett, The Red Baron´s Last Flight.
A Mystery Investigated, London 1998.
11 Toto označení se začalo v období první světové války používat pro letce, kteří dosáhli vítězství nejméně v pěti
vzdušných soubojích. Termín užily v roce 1915 poprvé francouzské noviny, když esem (francouzsky l´as) nazvaly Adolpha Celestina Pègouda (13. 6. 1889 - 31. 8. 1915), který mezi únorem a červencem 1915 dobyl dokonce šesti vítězství.
12 Godwin Brumowski (26. 7. 1889-3. 6. 1936), 35 sestřelů. Problematice c. a k. stíhacích letců se velmi detailně
věnuje Martin O´Connor, Air Aces of the Austro-Hungarian Empire 1914-1918, Mesa 1986. Z dalších prací
lze doporučit Chris Chant, Austro-Hungarian Aces of World War I, Oxford 2002 nebo Norman L. R. Franks,
Russell Guest, Gregory Alegi, Above the War Fronts. A Complete Record of the British Two-Seater Bomber
Pilot and Observer Aces. The British Two-Seater Fighter Observer Aces and the Belgian, Italian, Austro-Hungarian and Russian Fighter Aces 1914 -1918, London 1997.
13 Benno Fiala von Fernbrugg (16. 6. 1890 - 29. 10. 1964), 28 sestřelů.
14 Frank Linke-Crawford (18. 8. 1893 - 30. 7. 1918), 27 sestřelů.
15 Tento příspěvek vychází především z údajů obsažených v následujících odborných publikacích. Martin
O´Connor, c. d. přináší jak detailní medailonky jednotlivých c. a k. stíhačů, tak v přílohách rovněž soupisy
dosažených sestřelů. Na stranách 128-131 je náležitý prostor věnován právě Otto Jägerovi. K jeho osobě dále
konkrétně viz Chris Chant, c. d., s. 51 a 89. Srovnej též Kalender für das Egerland 1918, s. 135 an.
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
záložní důstojník infanterie nastoupil k 67. prešovskému pěšímu pluku Freiherr Kray, s nímž
záhy odjel na východní frontu, kde tato jednotka operovala v rámci 54. pěší brigády 27.
pěší divize, jež náležela do sestavy VI. armádního sboru 4. rakousko-uherské armády generála pěchoty Auffenberga. Toto uskupení přivodilo Rusům v osmidenní bitvě u Komarówa
(26.8. - 2 .9. 1914) těžkou porážku.16 Šťastného vyústění bitvy se však Jäger na bojišti nedočkal. Dne 30. srpna byl totiž poprvé raněn, čímž se roztočil kolotoč zranění, jež ho během
působení u pěchoty s železnou pravidelností pronásledovala. V třetím březnovém týdnu roku
1915 je zasažen znovu, tentokrát do hrudníku a o necelé dva měsíce později vyvázne z krušných střetů se zavilým protivníkem s těžkým průstřelem plic.
Po zotavení a následné rekonvalescenci se dočkal přeložení do týlu. Z pozice výcvikového
důstojníka připravoval v zalitavské části monarchie vojáky k odchodu na frontu. Během dlouhých týdnů a měsíců se stále více prohlubovala Jägerova letitá záliba v moderní technice,
která posléze nabyla vrchu a přivedla mladého důstojníka k rozhodnutí přihlásit se k letectvu. Na podzim 1915 se Jägerovi konečně splnil velký sen. Jeho žádosti bylo vyhověno a tak
byl po úspěšném absolvování základního výcviku Otto Jäger zjara roku 1916 přidělen jakožto
důstojník-pozorovatel (Beobachteroffizier) k letecké rotě Flik 10.17 Na nebi nad širými pláněmi carského Ruska dostal příležitost prokázat své výjimečné dovednosti. Společně s pilotem
Karlem Urbanem,18 s nímž pravidelně usedal do letounu Albatros B.I,19 vytvořil sehranou
dvojici vyvolávající na straně nepřítele oprávněný respekt a nemalou hrůzu. První vítězství ve
vzdušné souboji se dostavilo 5. května 1916, kdy se Jägerovou obětí stal ruský jednomístný
stíhací a průzkumný dvouplošník Sikorsky S. 16, pocházející z konstrukční kanceláře proslulého Igora Sikorského. Po měsíční odmlce následovala v rychlém sledu za sebou série dalších
úspěchů. Dne 3. června v ranních hodinách přemohl nedaleko obce Stepan, ležící ve volyňské části Ukrajiny, průzkumný a lehký bombardovací dvouplošník Farman francouzské provenience. 20 Den poté čtyři ruské armády nečekaně razantní útočnou bouří roztrhly frontu c. a k.
vojsk. Tato ofenzíva, nazvaná podle svého duchovního otce generála Brusilova, 21 přinesla
nejenom poslední velké vítězství carských sil ve světové válce ale také hvězdné chvíle Otty
Jägera. O tři dny později u vsi Klevan během pouhých pěti minut zdolal dva létající aparáty
typu Farman a konečně 2. srpna sestřelil, tentokrát však na stroji Hansa-Brandenburg C.I, pátého nepřítele, čímž se dle dobových zvyklostí zařadil do elitního klubu stíhacích es.
Na podzim 1916 Otto Jäger zdárně prodělal pilotní kurz, což mu umožnilo přesedlat na modernější jednomístné stíhací letouny. V březnu 1917 byl přeložen k jednotce Flik
16 Tato bitva, v níž 4. c. a k. armáda porazila a k ústupu donutila ruskou 5. armádu představuje shodou okolností
jediné čistě rakousko-uherské vítězství na východní frontě. To znamená bez spoluúčasti jakýchkoliv německých jednotek.
17 Základní názvosloví a technické termíny používané c. a k. leteckými silami předkládá příloha – Stručná historie
c. a k. vojenského letectvo, jeho organizace a struktura v době první světové války.
18 Dle zavedené praxe v rakousko-uherském letectvu byl pilotem letounu poddůstojník. Zatímco veli-
telem létajícího aparátu a zároveň pozorovatelem a kulometčíkem byl vždy důstojník. K tomuto viz Peter
Jung, Rakousko-uherská armáda za první světové války, Brno 2007, s. 80. Blíže ke Karlu Urbanovi viz Martin O´Connor, c. d., s. 224-227, Chris Chant, c. d., s. 88 an. Ke společným vzdušným vítězstvím s Ottou
Jägerem viz Martin O´Connor, c. d., s. 226.
19 Přehledné technické popisy letadel, na nichž Otto Jäger létal viz přílohy.
20 Tentokrát ovšem letoun typu Albatros B.I nepilotoval Jägerův nejčastější souputník Karl Urban ale Fritz
Rottmann.
21 Tato útočná operace carských armád probíhala od 4. června do 20. září 1916. Armády centrálních mocností
byly nuceny ustoupit o 60 až 120 kilometrů a ztratily přitom 614 000 vojáků, z toho 327 000 padlých a nezvěstných. Rusové pozbyli 800 000 mužů.
351
352
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
17. Počátkem května ho ovšem potkala další z řady nehod, jež provázely celou jeho vojenskou kariéru. Točící se vrtule mu totiž nešťastně zlomila obě dolní končetiny. Po uzdravení
a kratičkém působení u letecké roty Flik 3, opět změnil působiště. V červenci byl transferován
k oddílu Flik 27, u něhož dobyl poslední vítězství na východní frontě, když 20. července vzlétl
v jednomístné stíhačce Albatros D.III nad bojiště jižně od Zborova a u městečka Berežany poslal v plamenech k zemi blíže neurčený dvoumístný letoun. Bitevním polem v této době zmítala Kerenského ofenzíva,22 po jejímž vyčerpání vojska centrálních mocností přešla do okamžitého protiúderu, jenž do poloviny srpna 1917 do jejich rukou vydal celou východní Halič
a Bukovinu. Otto Jäger si přitom připsal zajímavý primát. Stal se prvním rakousko-uherským
letcem, který přistál ve znovu obsazeném Tarnopolu. Tento odvážný kousek představoval labutí píseň jeho působení na ruské obloze.
S počínajícím srpnem zavál neúprosný osud Ottu Jägera na jihozápadní, to znamená italské bojiště,23 k letecké rotě Flik 42J. 24 Ocitnul se nad úsekem frontové linie na řece Soči, tedy
v povodí toku, jenž vytvářel přirozenou přírodní hranici mezi Itálií a Rakousko-Uherskem,
o níž bylo v předcházejících dvou letech krutě a sveřepě bojováno. 25 Záhy se mu dostalo cti
účastnit se velmi riskantního náletu na Benátky. Tato akce se rovnala příslovečnému píchnutí do vosího hnízda, jelikož cílová oblast byla hájena silným protiletadlovým dělostřelectvem. Protentokrát ještě dokázal vyváznout. Krátce poté, 19. srpna, se tak opět mohl vydat
vstříc nepříteli. Že se jedná o let poslední, netušil. Zatímco Jägerův letoun rozrážel horký letní
vzduch a letci samotnému se nabízel úchvatný pohled na průzračně modré vody poklidně
omývající břehy terstského zálivu na straně jedné či na vápencovou vrchovinu s nevysokými
dominantami Doberdou (dnes Doberdo del Lago) a Hermadou (Monte Ermada, Grmada) na
straně druhé, ze západu, od města Monfalcone se blížila skupinka italských stíhačů pilotujících francouzské jednomístné dvouplošníky Nieuport, letadla vyznačující se především výbornou pohyblivostí a mimořádnou mrštností. Za pár vteřin jsou soupeři na dohled a bez zaváhání se pouštějí do boje. Otto Jäger sráží jednoho z protivníků z nebe. Magické číslo sedm
na kontě vzdušných vítězství mu však příliš štěstí nepřineslo. 26 Fortuna se od něj vzápětí
odvrací. V pokračujícím souboji zachytí na malou chvíli další z italských stíhačů nepřátelský
letoun v zaměřovači svých kulometů. Štěkavé staccato prořízne vzduch a sprška projektilů
22 Ofenzíva pojmenovaná podle ruského ministra války Kerenského probíhala pod vedením vrchního velitele
ruských vojsk generála Brusilova od 1. do 13. července 1917. Patrně nejznámější epizodu z jejího průběhu
představuje slavné vítězství českých legionářů u Zborova.
23 Letecká válka v Itálii, podobně jako v Rusku, zdaleka nedosahovala přímo vražedné intenzity, jakou se vyzna-
čovaly vzdušné boje na západní frontě. Mimo jiné to dokládá svědectví jednoho z pilotů britských leteckých
jednotek nasazených na jihozápadním bojišti k podpoře italského spojence: „Flying in Italy was a holiday by
comparison with that in France. It was a different type of warfare entirely. It was more of a gentleman‘s war.
The scout pilots we encountered in Italy didn‘t seem to have the same viciousness that we met up with on the
Western Front where it was a blood for blood affair. They were not so aggressive in Italy.“ The Eastern Front
Italy. Dostupné z www.wwiaviation.com/eastern2.html (cit. 2008-04-20). Přesto si i střety v této oblasti vyžádaly, jak konec konců dokládá případ Otty Jägera, velké množství zbytečných obětí.
24 Jagd-Fliegerkompanie Nr. 42 se stala vůbec první uherskou ryze stíhací jednotkou. Naproti tomu první rakous-
kou čistě stíhací leteckou rotou byla Flik 41J.
25 Povodí řeky Soči (Isonzo) představovalo nejexponovanější sektor italské fronty. Branná moc italského králov-
ství soustředila v této oblasti většinu svých sil a v rozmezí dvou let (od léta 1915 do léta 1917) zde postupně
podnikla jedenáct ofenzív, jejichž hlavním cílem bylo dobytí strategického přístavu Terst. Tyto útočné operace
ovšem, kromě zcela nesmyslného krveprolití, nepřinesly zhola nic.
26 Přehledný souhrn všech Jägerových sestřelů nabízí Martin O´Connor, c. d., s. 308.
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
Stíhací letoun typu Albatros D. III (Oef.), sériové číslo 153.95. Italská fronta, rok 1917/1918. Jedná se o stroj ze
stejné výrobní série, na níž Otto Jäger dosáhl svého posledního, sedmého vítězství.
v mžiku dopadá na plášť Jägerova Albatrosu. Trhá plátěný potah, drtí a láme dřevěné vzpruhy
a výztuhy. Jedna z kulek si až nezvykle přesně nachází cíl. Zasahuje pilotovu hlavu a předčasně a násilně tak přerve krátký život ašského rodáka. Bezduché tělo se sesune hlouběji do sedačky, letoun sebou ještě párkrát téměř komicky škubne a poté se již, definitivně přemožen
gravitací, nekontrolovaně řítí k zemi. Za pár okamžiků se zarývá do půdy Hermady, nedaleko
od své poslední oběti. Otto Jäger se přidává k tisícům, ba desetitisícům italských a rakouskouherských vojáků, kteří padli v nesmyslném boji o tuto nevelkou terénní nerovnost. Vyjádřením vděčnosti za mimořádné výkony a zásluhy a rovněž výrazem ocenění ze strany panovnického domu se stalo posmrtné udělení císařského Řádu železné koruny III. třídy. 27 Jägerovy
ostatky byly převezeny do Aše, kde tak válečný hrdina, pohřbený na místním hřbitově se všemi vojenskými poctami, nalezl místo posledního odpočinku.
27 Kromě tohoto vyznamenání byl Otto Jäger v průběhu vojenské služby dekorován řadou dalších domácích i za-
hraničních řádů. Nacházíme mezi nimi Vojenský záslužný kříž III. třídy s meči, Karlův vojenský kříž, opakovaně
Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis a Medaili za statečnost, rovněž pak pruský Železný kříž II. třídy
a pruskou Vojenskou záslužnou medaili. K vyjmenovaným řádům a vyznamenáním habsburské monarchie
konkrétně viz Kolektiv autorů, Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 -1918, Praha 2003,
s. 422 an, 428-430, 442 an, 451 a 463. K této problematice lze též doporučit Ivan Koláčný, Řády a vyznamenání habsburské monarchie, Praha 2006.
353
354
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
Stručná historie c. a k. vojenského letectva, jeho organizace a struktura
v době první světové války 28
V době vypuknutí prvního globálního konfliktu mělo za sebou rakousko-uherské vojenské letectvo vývoj trvající již více než dvě desetiletí. Jeho prvopočátky se totiž začaly psát roku
1893, kdy byl v rámci pluku pevnostního dělostřelectva č. 1 (Festungsartillerieregiment Nr. 1)
ustaven první balonový prapor. Jelikož se pozorovací balony v následujících letech, především
během pravidelných armádních manévrů, mimořádně osvědčily, došlo ke zřízení vojenského
aeronautického institutu (Militäraeronautische Anstalt), jenž byl 7. října 1909 přetransformován na oddělení vzducholodí (Luftschifferabteilung). Od sklonku roku 1910 se zájem nejvyššího velení c. a k. ozbrojených sil začíná definitivně obracet k létajícím aparátům těžším než
vzduch. K této změně přispěla mimo jiné inspekce šéfa generálního štábu rakousko-uherské
branné moci Franze hraběte Conrada von Hötzendorf, provedená v polovině září 1910 na letišti ve Vídeňském Novém Městě, při níž se hrabě osobně účastnil řady letů a byl více než
uchvácen. I to byl důvod, proč byl na jaře 1911 zahájen na výše zmíněném letišti první vojenský letecký kurz v podunajské monarchii, který ovšem ze sedmadvaceti přijatých důstojníků
zdárně dokončilo pouze jedenáct. Přesně o rok později vstoupilo c. a k. armádní letectvo do
další vývojové fáze. Balonové oddělení bylo s konečnou platností podřízeno velení pevnostní
dělostřelectva, zatímco oddělení vzducholodí byly svěřeny nejenom vzducholodě samotné
ale i řiditelné letouny. Šéfem takto reorganizované složky se stal zkušený ženijní důstojník
Emil (Milan) Uzelac, pod jehož taktovkou byla záhy zahájena opravdu cílevědomá výstavba
rakousko-uherských leteckých sil. 29 Koncem roku 1913 fungovalo v dualistickém soustátí 5 armádních letišť, na nichž bylo k akci připraveno 15 letadel. V létě roku 1914, tedy na počátku
první světové války, disponovaly c. a k. letecké síly osmi armádními letkami po čtyřech letounech, celkem i se zálohami devětatřiceti letadly, pětaosmdesáti piloty a dvanácti pozorovateli. Počet stálých letišť vzrostl na osm. Základní taktickou jednotku v celém průběhu konfliktu
představovala letecká rota (Flik-Fliegerkompanie), jejichž počet se do konce roku 1915 zvýšil
na šestnáct, v roce 1916 na šestatřicet a v roce 1918 na devětasedmdesát. Základní úkoly leteckých rot spočívaly v plnění široké škály úkolů od navádění dělostřelecké palby, průzkumu,
podpory pozemních jednotek až po souboje s leteckými silami protivníka. Kromě bojových
rot existovaly ještě opravárenské a logistické útvary (letecký etapní park: Flep-Fliegeretappenpark), dále náhradní roty (Flek-Fliegerersatzkompanie) doplňující bojové jednotky jak piloty, tak ostatním leteckým personálem a také letecká výzbrojní základna (Flars-Fliegerarsenal) zajišťující nákup a zalétávání nových strojů a prototypů. Do počátku roku 1917 vypadala
jednotná organizační struktura veškerých leteckých rot následovně – každá měla disponovat
28 K tomuto tématu podrobně viz Jan Zahálka, Velká válka, Svazek 2. Rakousko-uherské armádní letectvo/
Der grosse Krieg, Band 2. Die Österreichische-ungarische Luftfahrtruppen, Brno 2004, s. 7-11. Dále srovnej
Kolektiv autorů, Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 -1918, Praha 2003, s. 372-373,
Libor Nedorost, Češi v I. světové válce, I. Díl. Mým národům, Praha 2006, s. 127 či Peter Jung, Rakouskouherská armáda za první světové války, Brno 2007, s. 79-81. Stav rakousko-uherských leteckých sil na počátku
světového konfliktu přináší Chris Chant, Austro-Hungarian Aces of World War I, Oxford 2002, s. 9 a velmi
stručně též Robert Jackson, Guinnesova kniha leteckého boje, Plzeň 1995, s. 22. Detailní organizaci c. a k.
letectva k 1. říjnu 1918 viz Austro-Hungarian Army – k.u.k. Luftfahrtruppe. Dostupné z www.austro-hungarianarmy.co.uk/lft.htm (cit. 2008-04-19).
29 Nespornou zajímavostí zůstává skutečnost, že Uzelac ve své funkci vydržel až téměř do úplného konce světo-
vého konfliktu. Nahrazen byl teprve 1. října 1918, kdy se novým velitelem c. a k. letectva stal Otto svobodný
pán Ellison von Nidlef, jehož předek velel 3. července 1866 v závěru bitvy u Hradce Králové, rozhodujícího
střetnutí prusko-rakouské války, 22. praporu polních myslivců, to znamená jednotce, jejíž osud byl od roku
1873 až do rozpadu habsburské monarchie pevně spjat s Chebskem.
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
Stíhací letoun typu Albatros D. III (Oef.), sériové číslo 53.50. Východní fronta, rok 1917. Jedná se o stroj ze stejné
výrobní série, na níž Otto Jäger dobyl šesté vítězství.
šesti průzkumnými letouny s osádkami a dvěma rezervními stroji uloženými v leteckém etapním parku. Personál dle předpisů sestával z velitele, pilota-důstojníka, jenž ve funkci „Chefpilota” zalétával nově dodané stroje, osmi důstojníků-pozorovatelů, technického důstojníka,
sedmi pilotů-poddůstojníků a 163 osob pozemního personálů. Tohoto zamýšleného tabulkového stavu ovšem nebylo pokaždé dosaženo. Rozkazem z 25. července 1917 bylo nařízeno
rozlišovat jednotlivé letecké roty podle kategorie úkolů, které nad bojištěm plnily. Byl zaveden systém značení rot písmeny, přičemž každé písmeno určovalo konkrétní specializaci:
Písmenný systém členění leteckých rot:
„D“ (Divisions-Fliegerkompanie) sloužila k podpoře pozemních vojsk a k dělostřeleckému průzkumu na stupni divize se čtyřmi (na východní frontě), respektive s pěti (na italské
frontě) operačními a dvěma uloženými pozorovacími a několika stíhacími letouny. K 30. lednu 1918 byl počet operačních strojů u všech „D-rot” změněn na šest, z toho byly čtyři letouny průzkumné a dva stíhací, všechny určeny k ochraně a podpoře infanterie.
„F“ (Fernaufklärungs-Fliegerkompanie) plnila průzkumné úkoly se šesti dvoumístnými
pozorovacími a dvěma stíhacími letouny, od 30. ledna 1918 pak teoreticky s osmi moderními
průzkumnými stroji.
„J“ (Jagd-Fliegerkompanie) jednalo se o čistě stíhací jednotku, která měla být tvořena
třemi menšími podskupinami zvanými „Kette” se šesti letouny, celkem tedy osmnácti stíhacími letadly. Každá „J-rota” měla sestávat ze šesti pilotů-důstojníků (velitel a zástupce u každé
„Kette”), technického důstojníka, administrativního důstojníka, dvanácti pilotů-poddůstojníků, osmnácti mechaniků a čtyřiapadesáti osob pomocného personálů. Minimální nutný
počet mužstva byl později oficiálně snížen na velitele (pilota-důstojníka), administrativního
důstojníka, technického důstojníka, šest pilotů-poddůstojníků a 138 členů pozemního personálu, z toho čtyřiadvacet poddůstojníků.
355
356
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
Letadlo typu Albatros D. III (Oef.), sériové číslo 153.66. Italská fronta 1917/1918. Jedná se o stroj ze stejné výrobní
série, na níž Otto Jäger dosáhl svého posledního, sedmého vítězství.
„G“ (Grossflugzeug-Geschwader / G-Flik) byl určen k bombardování se dvěma „Staffel”
po šesti vícemotorových letounech a celkem se čtyřmi doprovodnými stíhačkami. V praxi
ovšem funkci bombardérů často přebíraly víceúčelové a velice rozšířené stroje typu HansaBrandenburg C.I.
„Rb“ (Rheinenbild-Fliegerkompanie) byla určena k pásovému fotografování – pořízené
letecké snímky bylo možné uspořádat v řadě za sebou tak, že zabíraly značnou část sledovaného území a vytvářely tak výřez, který je dnes možné srovnávat s leteckými fotomapami.
„P“ (Photoaufklärungs-Fliegerkompanie) sloužily výhradně k fotografickému průzkumu. Využívaly upravené jedno či dvoumístné stíhačky s fotografickým přístrojem na palubě.
„K“ (Korps-Fliegerkompanie) byly nasazovány k podpoře pozemních sil na úrovni sboru.
Disponovaly devíti moderními průzkumnými letouny. Část z nich byla v posledním válečném
roce zformována nově, část vznikla přeměnou z „D-rot”.
Jednotlivé letecké roty podléhaly velení pozemních jednotek (divizí, armádních sborů
a armád). Na technické a disciplinární úrovni byly u každé armády podřízeny štábnímu leteckému důstojníkovi (Stofl-Stabsoffizier der Luftfahrtruppen). V listopadu 1917 byla tato
funkce přejmenována na Koluft (Kommandant der Luftstreitkräfte) a na podzim 1918 na Kafl
(Kommandant der Armeeflieger).
Počet letadel a leteckých motorů, vyprodukovaných pro potřeby c. a k. letectva v období první světové války: 4768 armádních a 413 námořních strojů, 125 doložitelných rozličných
prototypů, 4902 leteckých motorů.
Závěrem se sluší připomenout, že během prvního globálního konfliktu zahynulo na 360
rakousko-uherských pilotů, mezi nimi pak i nemálo Čechů.
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
Letadlo typu Albatros D. III (Oef.), sériové číslo 53.47. Východní fronta, rok 1917/1918. Jedná se o stroj ze stejné
výrobní série, na níž Otto Jäger dobyl šesté vítězství.
Stíhací esa c. a k. letectva
Jméno, příjmení a počet sestřelů
Godwin Brumowski . . . . . . . . . . . 35
Julius Arigi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Benno Fiala von Fernbrugg . . . . . 28
Frank Linke-Crawford. . . . . . . . . . 27
Josef Kiss. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Franz Gräser. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Eugen Bönsch. . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Stefan Fejes. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Ernst Strohschneider. . . . . . . . . . . . 15
Adolf Heyrowsky. . . . . . . . . . . . . . . 12
Kurt Gruber . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Franz Rudorfer. . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Friedrich Navratil. . . . . . . . . . . . . . . 10
Raoul Stojsavljevic. . . . . . . . . . . . . . 10
Gottfried von Banfield . . . . . . . . . . . 9
Otto Jindra. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Georg Kenzian. . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Ferdinand Udvardy. . . . . . . . . . . . . . 9
Karl Kaszala. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Heinrich Kostrba. . . . . . . . . . . . . . . . 8
Alexander Tahy . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Josef Friedrich. . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Ludwig Hautzmayer . . . . . . . . . . . . . 7
Otto Jäger. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Josef von Maier. . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Johann Risztics . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Andreas Dombrowski. . . . . . . . . . . . 6
Johann Frint. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Alexander Kasza . . . . . . . . . . . . . . . .
Karl Nikitsch. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Franz Peter. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Josef Pürer. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Roman Schmidt. . . . . . . . . . . . . . . . .
Rudolf Weber. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Julius Busa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Friedrich Hefty. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Julius Kowalczik. . . . . . . . . . . . . . . . .
Franz Lahner . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Friedrich Lang . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Johann Lasi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bela Macourek. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kurt Nachod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Augustin Novak. . . . . . . . . . . . . . . . .
Karl Patzelt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Alois Rodlauer. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rudolf Szepessy-Sokoll. . . . . . . . . . .
Karl Teichmann. . . . . . . . . . . . . . . . .
Karl Urban . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Franz Wognar. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Wedige Froreich. . . . . . . . . . . . . . . . .
Benko Karoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vinzenz Magerl . . . . . . . . . . . . . . . . .
Franz Oberst. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Josef Siegel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
6
6
6
6
6
6
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
5
357
358
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
Vlečení letadla koňmi na východní frontě v roce 1916. Jednalo se o běžnou praxi při manipulaci s letadly.
Technické parametry letounů, na nichž Otto Jäger létal
Výrobce
Phönix-Flugzeugwerke A.G. Wien-Stadlau
Typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albatros B.I (Ph)
Rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1913
Motor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mercedes, 160HP
Výzbroj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 x 8 mm Schwarzlose M.7/12
Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3000 m
Rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 km/h
Série . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22.10-22.32
Počet vyrobených strojů . . . . . . . . . . 33
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14,3 m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8,55 m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3,5 m
Hmotnost prázdného letounu . . . . . 600 kg
Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . 800 kg
Dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 650 km
Počet členů posádky . . . . . . . . . . . . . 2
Výrobce
Ungarische-Flugzeugfabrik (UFAG) A.G. Budapest-Albertfálva
Typ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hansa Brandenburg C.I (U)
Rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1916
Motor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Austro-Daimler, 230 HP
Výzbroj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 x 8 mm Schwarzlose M.7/12, 60 kg pum
Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5800 m
Rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 km/h
Série . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64.01-64.48
Počet vyrobených strojů . . . . . . . . . 48
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12,25 m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8,45 m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3,32 m
Nejvyšší hmotnost . . . . . . . . . . . . . . 1310 kg
Vytrvalost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 hodiny
Počet členů posádky . . . . . . . . . . . . 2
Otto Jäger „C. a k. rytíř nebes“
Letadlo typu Hansa-Brandenburg C.I (U), sériové číslo 64.01. Jedná se o stroj ze stejné výrobní série, na níž Otto
Jäger dosáhl pátého vítězství, čímž se stal stíhacím esem.
Výrobce:
Östereichisch-Flugzeugfabrik (ÖEFFAG) A.G. Wiener Neustadt
Typ:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albatros D.III (Oef.)
Rok:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1917
Motor:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Austro-Daimler, 185 HP
Výzbroj:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 x 8 mm Schwarzlose M.7/12 (M.7/16)
Dostup:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3000 m/14-19 min
Rychlost:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 km/h
Série:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53.20-53.64
Počet vyrobených strojů:. . . . . . . . . . 45
Rozpětí:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9/8,73 m
Délka:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7,43 m
Výška:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2,8 m
Hmotnost prázdného letounu: . . . . . 694 kg
Vzletová hmotnost:. . . . . . . . . . . . . . . 965 kg
Počet členů posádky:. . . . . . . . . . . . . 1
Výrobce:
Östereichisch-Flugzeugfabrik (ÖEFFAG) A.G. Wiener Neustadt
Typ:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albatros D.III (Oef.)
Rok:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1917/1918
Motor:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Austro-Daimler, 200 HP
Výzbroj:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 x 8 mm Schwarzlose M.7/16 (M.16R)
Dostup:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5000 m/31 min
Rychlost:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 km/h
Série:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153.01-153.281
Počet vyrobených strojů:. . . . . . . . . . 281
Rozpětí:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9/8,73 m
Délka:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7,35 m
Výška:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2,8 m
Hmotnost prázdného letounu: . . . . . 708 kg
Vzletová hmotnost:. . . . . . . . . . . . . . . 964 kg
Počet členů posádky:. . . . . . . . . . . . . 1
359
360
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | Tomáš Dostál
Resümee
Otto Jäger „K. und K. Ritter des Himmels“
Tomáš Dostál
Der Erste Weltkrieg stellte eine grundlegende Zäsur in den bisherigen internationalen Beziehungen und in der Großmachtpolitik dar, und trug dazu bei, dass im Bereich der Entwicklung und der
Innovation von militärischen Technologien ein großer Sprung nach vorne gemacht wurde. Zu den
Errungenschaften der damaligen modernen Technik zählten Panzer und Flugzeuge. Insbesondere
die Luftwaffe zog ungewöhnliche Aufmerksamkeit auf sich. Die Flieger führten wie richtige „Ritter des Himmels” dramatische Kämpfe hoch am Himmel, auf den sich Blicke der breiten Öffentlichkeit mit großem Interesse richteten, und sie wurden ziemlich bald zu vergötterten und viel
besungenen Idolen. Auch die Österreichisch-Ungarische Monarchie durfte auf ihre „Helden des
Himmels” stolz sein. Mit Fug und Recht durften sich mehr als 50 Piloten der K. und k. Luftfahrtruppen des glanzvollen Titels „Jagdfliegeras” rühmen. Diese Männer kamen aus verschiedenen
Winkeln der multinationalen Donaumonarchie. Einer von ihnen war auch Otto Jäger aus Schönbach (Krásná) bei Asch (Aš). Kurz nach dem Ausbruch des Weltkriegs kam er im Sommer 1914 als
Reserveoffizier der Infanterie an die Front, wo er sich sehr wacker hielt. Nachdem er im Mai 1915
zum wiederholten Male verwundet worden war, wurde er endlich ins Hinterland versetzt. Während der langen Monate, die er im Transleithanien als Ausbildungsoffizier verbrachte, verstärkte
sich seine langjährige Vorliebe für die moderne Technik, und veranlasste ihn, sich zur Luftwaffe
zu melden. Im Herbst 1915 erfüllte sich sein Traum. Seinem Gesuch, bei der Luftwaffe dienen zu
können, wurde entsprochen, und nachdem er im Frühjahr 1916 die gründliche Ausbildung zum
Flieger abgeschlossen hatte, wurde er den K. und k. Luftfahrtruppen zugeteilt. In den fünfzehn
darauffolgenden Monaten gelang es ihm, sieben Luftsiege an der russischen und anschließend
an der italienischen Front zu erzielen und dadurch den vierten Platz unter den aus dem Sudetenland stammenden K. und k. Jagdfliegern zu belegen. Im August 1917 fand er seinen vorzeitigen
Tod im Kampf gegen die Übermacht der italienischen Jagdflieger. Jägers menschliche Überreste
wurden nach Asch übergeführt, wo der Kriegsheld mit allen militärischen Ehren auf dem örtlichen Friedhof beigesetzt wurde und seine letzte Ruhestätte fand.
Nouzové přistání letadla typu Albatros B.I (Ph), sériové číslo 22.06. Východní fronta, rok 1915. Jedná se o stroj ze
stejné výrobní série, na níž Otto Jäger dobyl čtyři vítězství.
Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008
50 let rekreace dětí zaměstnanců sokolovských
dolů 1954 - 2004
Petr Beran
V době předmnichovské republiky nabízeli dětem smysluplné využití volného času u nás
hlavně skauti, kteří turisticko-zálesácký program obohatili o službu bližnímu podle myšlenek
zakladatele hnutí českého skautingu profesora Antonína Svojsíka, a některé duchovní řády.
V letech 1935 -1937 byly uspořádány letní prázdninové tábory pro děti nezaměstnaných na
majetku velkostatkářky Františky Kopalové v Hřebenech, zúčastnilo se jich kolem 300 dětí
ročně. Na 120 až 150 dětí levicově zaměřených rodičů tábořilo v letech 1933 -1938 u Jindřichovic a Rotavy, dojížděla k nim známá kulturní skupina Louise Fürnberga se skupinou Nový
život z Kraslic. 1 V roce 1927 zakoupila Revírní rada v Sokolově v Děpoltovicích vhodný pozemek, a pak zde vybudovala podle projektu architekta Rudolfa Welse ozdravovnu pro horníky
sokolovského revíru a jejich děti. Další prázdninový domov zřídila v roce 1929 v Radošově,
v atraktivním prostředí blízko řeky Ohře. 2 V době okupace převzala péči o děti a mladistvé
nacistickou ideologií prosáklá Hitlerova mládež, která např. v letních měsících 1942 -1943 pořádala desetidenní pobyty pro pracující mládež ve mlýně ve Stanovicích. 3
Po roce 1945, v době nedostatku potravin v poválečném období a nevalného zdravotního stavu dětí a mládeže především reemigrantů, kteří přišli na Sokolovsko z různého sociálního prostředí, uspořádalo vedení tehdejšího národního podniku Falknovské hnědouhelné
doly v letech 1946 -1947 v domě č. p. 137 v Radošově u Karlových Varů ozdravné pobyty dětí
svých zaměstnanců. Ozdravovna Radošov, patřící dříve Revírní radě, byla uvedena do provozu dne 23. 6. 1946 pod vedením správce Václava Doležala a do 28. 8. 1946 v ní pobývalo 163
dětí ve věku 6-14 let, z toho polovina byly děti horníků. V následujícím roce se v ní vystřídalo
180 dětí. Dne 1. 4. 1948 předal podnik ozdravovnu odborům. V roce 1947 se také 12 hornických dětí rekreovalo na náklady nemocenské pojišťovny v Jugoslávii. 4
Po roce 1948 získala monopol na práci s dětmi Pionýrská organizace Československého
svazu mládeže, založená na slučovacím sjezdu v roce 1949. Řada dětí z tehdejšího Karlovarského kraje trávila léto v nově vybudovaném táboře v Pionýrském u Svatošských skal, kde
jezdila velká atrakce – pionýrská železnice. V písemných dokumentech je doloženo, že v roce
1954 uspořádaly Hnědouhelné doly a briketárny Sokolov dětský tábor v sídle podnikové školy na zámku Chlumek u Dasnic. V době od 28. června do 28. srpna 1954 se zde vystřídaly tři
1
Jaroslava Hoffmannová, K vývoji sociální péče o děti a mládež v Čechách. In: Sborník archivních prací
1982, s. 419-445. Karel Velek, Vývoj pionýrského a mládežnického hnutí na Sokolovsku 1917 -1945. 35 let
pionýrského hnutí na Sokolovsku 1949 -1984, Sokolov 1984, s. 13. Erich Kříž, Data a fakta k dějinám Sokolovska v letech 1918-1938, Sokolov 1987, s. 22-23. Petr Beran, O zámku Hartenberk v Hřebenech, Sokolov
1992, s. 17.
2
Revírní rada v Sokolově byla zřízena na základě zákona o závodních a revírních radách při hornictví č. 144/1920
Sb. ze dne 25. 2. 1920. Na vybudování ozdravovny v Děpoltovicích na pozemkové parcele č. k. 855/2 si např.
od Hornického a hutnického spolku v Sokolově zapůjčila 200.000,- korun. Michal Rund, Po stopách Rudolfa
Welse, Sokolov 2006, s. 56-57 a 70. Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., archiv společnosti (dále jen
Archiv SU Sokolov), fond DPZ Dolní Rychnov, inv. č. 409.
3
Tamtéž, fond DPD Karlovy Vary, inv. č. 172/2.
4
Tamtéž, fond Hnědouhelné doly a briketárny (dále HDB) Sokolov, inv. č. 1645, 1647, 1822 a 1924.
361
362
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | petr Beran
Zotavovna Radošov (Práce 27. 6. 1948).
turnusy asi o 250 dětech celkem. Vedoucím tábora se stal pedagog Ludvík Votoček a hospodářským správcem Matěj Benda. Děti se učily žít v kolektivu, dostávaly pravidelnou stravu, shlédly film, představení kouzelníka a Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého,
uspořádaly výlet na nedaleký Chlum Svaté Maří a do pražské zoologické zahrady, koupaly se
v řece Ohři, bavily se při besídce a dětském karnevalu a zápolily ve sportovních soutěžích.
Vedoucí tábora kontrolovali pravidelně pořádek v místnostech. Z tábora odešlo však z různých důvodů předčasně 13 dětí. 5
V roce 1956 získal tehdy prosperující národní podnik Důl Silvestr v Dolním Rychnově od
Státního statku Cheb opuštěný zámek Mostov u Chebu a od konce června 1956 zde uspořádal první dětský tábor. Počátečního turnusu se účastnilo 120 dětí. V dalších letech podnik
pronajal objekt odborářům a ti zajistili provozování tábora. V roce 1958 pořádal tábor Dům
kultury Revolučního odborového hnutí v Sokolově ve dnech 30. 6.- 30. 8. 1958. Ve třech turnusech se vystřídalo celkem 300 dětí. Rekreovaly se, sportovaly, pořádaly výlety, pracovaly
v zájmových kroužcích, dívaly se na filmy a seděly u táboráku. Kronikář zapsal, že například
dne 23. 8. 1958 se večer konala beseda s příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří vyprávěli,
jak mají děti správně chodit přes silnici a jak mají zacházet s případně nalezenými zbraněmi.
Následujícího dne odešly děti na výlet do Františkových Lázní, kolem rozhledny se vydaly na
chebský hrad a v Chebu se setkaly s hercem Ladislavem Peškem. Program zakončily ve dnech
26.- 27. srpna náročným výletem do Prahy, parníkem do Slap, na zámek Konopiště a hrad Křivoklát. Vzhledem k využití zámku jen v létě a náročnosti běžné údržby zámeckého areálu
5
Archiv SU Sokolov, fond HDB, inv. č. 1825.
50 let rekreace dětí zaměstnanců sokolovských dolů 1954 - 2004
Tábor Boží Dar 1959. Archiv SU Sokolov.
podnik v roce 1960 objekt převedl k využití jiné organizaci (Pramen Plzeň). 6 V témže roce
zakoupil tehdejší národní podnik Velkodůl Přátelství v Tisové rekreační chatu v Zelené Lhotě
u Hojsovy Stráže na Šumavě. Zrekonstruoval ji a vybudoval u ní koupaliště. V budově s kuchyní a jídelnou pobývalo pak na letním táboře kolem 30 malých a ve stanech na 100 větších
dětí. Kvůli velké vzdálenosti od Sokolova předal následně podnik chatu v roce 1966 Lachemě
Kaznějov. Později, v roce 1974, se podařilo Dolu Přátelství v Březové získat hájovnu č. p. 214
s velkou zahradou ve Vícově u Přeštic, kde bylo možné umístit 60 stanů pro 120 dětí.7
Rozmach pionýrských táborů nastal na přelomu 50. a 60. let minulého století. Pracující rodiče do nich děti rádi posílali, pobyt nebyl drahý, děti dostaly zaopatření, prožily různá
dobrodružství, pořádaly vlastivědné výlety, snažily se žít společně, ale musely se podřídit
dennímu řádu a ideové výchově pionýrské organizace. V té době by stejně musely zůstat
o prázdninách doma nebo u příbuzných, masová turistika rodin směřující do ciziny tehdy
neexistovala. Objekty táborů a jejich vybavení patřily vesměs dolovým podnikům, provoz táborů a výběr účastníků zajišťovaly závodní výbory ROH. Tábory vedli buď zkušení zaměstnanci dolů, nebo učitelé podle směrnic pro pionýrské tábory ROH. Vedoucí je buď bez nápadu
dodržovali, nebo volně uplatnili a vychovávali děti podle obecně platných lidských hodnot
a učinili pobyt zajímavým, ovšem s povinným přídechem komunistické ideologie.
6
Archiv SU Sokolov, fond Důl Přátelství Březová, inv. č. 418, fond ZO ROH Dukla Habartov, inv. č. 8 (kronika pionýrského tábora Mostov 1958 -1963).
7
Tamtéž, fond Důl Přátelství Březová, inv. č. 382/5.
363
364
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | petr Beran
Z tábora na Želivce 1961. Archiv SU Sokolov.
Důl Dukla v Habartově zřídil v roce 1959 dětský tábor v Podlesí u Mariánských Lázní.
V roce 1960 se prvního turnusu účastnilo 67 dětí ve věku 7-14 let a druhého 54 dětí. Dne
1. 8. 1960 navštívily děti tamní statek. Kronikář poznamenal, že je předseda družstva přivedl
do kravína a do konírny a ukázal jim čuňátka s prasnicemi. Městské dítě napsalo, že to tam
velmi zapáchalo, „až jsme z toho málem zvraceli”. Nevýhodou tohoto tábora bylo, že u něj
nebylo koupaliště. Počátkem 60. let bydlely menší děti (40) obvykle v budově a starší ve
stanech (35 dětí). V roce 1961 se některé děti účastnily výměnné rekreace v Josefově Dole
u Jablonce nad Nisou a v roce 1963 tábora na Želivce, aby nemusely stále jezdit na stejné
místo. K průběhu tábora v Josefově Dole měli pak rodiče zúčastněných dětí závažné připomínky, stěžovali si, že tam prý děti bili, že se při ukončení tábora někteří vedoucí opili a při
cestě vlakem zpět děti nevěděly, kde mají přestupovat atd. 8
Důl Pohraniční stráž ve Svatavě zřizoval v letech 1959 -1960 pionýrský tábor v Poštovním
domě v Božím Daru. V roce 1959 se tří turnusů účastnilo asi 150 dětí. Vzhledem k blízkosti
státní hranice byly do programu zařazeny i některé akce. Vedoucí třetího turnusu Vlasta Pokludová zapsala, že jim velitel Pohraniční stráže soudruh Michna velmi vycházel vstříc. Povolil
jim například svoz dříví na táborák, setkání s pionýry z Německé demokratické republiky, či
předvedení scény zadržení diverzanta. Poznamenala, že kvůli ubytování v budově měly děti
až příliš komfortu, nicméně ubytování ve stanech by bylo vzhledem k horskému prostředí
8
Archiv SU Sokolov, fond ZO ROH Dukla Habartov, inv. č. 8 (mmj. záznam z 1. 8. 1960).
50 let rekreace dětí zaměstnanců sokolovských dolů 1954 - 2004
Svojšín – tábor Radar 1964. Archiv SU Sokolov.
poněkud problematické. Okresní hygienik po prohlídce domu prohlásil, že tento tábor je
nejlepší, co dosud viděl. 9 Vedení podniku se potom podařilo nalézt vhodné místo pro letní
táboření a v roce 1961 zřídilo ve větší vzdálenosti pionýrský tábor 12. dubna na řece Želivce u Kožlí u Ledče nad Sázavou, kde postavilo objekt s 65 stany, v nichž roku 1961 pobývalo
přes 430 a o rok později 297 dětí. Dne 8. 7. 1963 odešel večer oddíl na vycházku a při přechodu mostu spadl 11letý chlapec Jiří Helebrand do řeky. Neuměl plavat a začal se topit. Do vody
za ním ihned skočila čtrnáctiletá Věra Švarcová a podařilo se jí ho vytáhnout. Jinak by asi tato
příhoda skončila tragicky.10
Jelikož se začala budovat přehrada na pitnou vodu na Želivce, musel podnik tento tábor
zrušit a v náhradu zakoupil Pilský mlýn u Sedlice u Písku. První tábor se zde uskutečnil v roce
1964. Vedle starého mlýna bylo postaveno 50 stanů pro 100 dětí, v roce 1967 k nim přibylo
25 chatek. V letech 1970-1974 přestavěli brigádníci ze šachty mlýn, zřídili 27 nových chatek
a tím zvýšili kapacitu tábora na 180 míst. Při tom odpracovali 53.300 hodin, aby mohli rekonstruovaný tábor dne 16. 6. 1974 slavnostně otevřít.11
Ředitelství Sdružení hnědouhelných dolů a briketáren v Sokolově zřídilo pro děti svých
zaměstnanců v roce 1960 první stanový tábor v odlehlé krajině u bývalého mlýna na samotě
9
Archiv SU Sokolov, fond ZO ROH Důl PS Svatava, inv. č. 11.
10 Tamtéž, inv. č. 65, fond ZO ROH Dukla Habartov, inv. č. 8.
11 Tamtéž, fond Důl PS Svatava, inv. č. 66 a 68.
365
366
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | petr Beran
Tábor Sedlice 1974. Archiv SU Sokolov.
Mnichovství u Hoštky u Tachova, vedený Luďkem Vojtou. Tábora se účastnily 104 děti ve
věku 7-14 let ve dnech 27. 6. až 18. 7. 1960. Hlavní atrakcí bylo, že se některé děti naučily plavat a mohly jezdit loďkou na rybníce.12 Následujícího roku tábor přenesli do dopravně přístupnější osady Branka u Tachova. Dne 25. 4. 1961 se konal úřední výběr staveniště. Stanový tábor o 57 dvoulůžkových a 4 čtyřlůžkových stanech byl založen na pastvině
u Olšového rybníka nedaleko od vsi. Blízký kulturní dům sloužil jako kuchyně s jídelnou
a sklad. Hlavním problémem bylo zajištění nezávadné vody, tu museli podle pokynů hygienika chlórovat. Všechny úkoly se podařilo splnit a dne 3. 7. 1961 mohl být tábor zahájen podle směrnic pro pionýrské tábory ROH. Jeho vedoucím se stal osvědčený Luděk Vojta s učitelem Ludvíkem Votočkem. V táboře žilo v prvním turnuse 106 a ve druhém 101 dětí, celkem
207 dětí ve věku 7-14 let. Vedoucí doporučil pro příště brát na tábor dětí až od 9 let věku,
protože se malým musela věnovat větší péče. Děti měly aktivní program. Doplnily potřebné
zařízení nového tábora, sbíraly jahody a dřevo do kuchyně, naučily se řezat pilou a vyřezávat
ze dřeva, při tom vynikl Stanislav Zykán, plavaly, šly na výlet do Tachova a konala se beseda s pohraničníky, střežícími nedalekou státní hranici. Jako vedoucí oddílů se zaučovali žáci
pedagogického institutu v Karlových Varech. Tábor byl v provozu ještě v roce 1964.13 Později, počátkem 70. let (1971), jezdily děti zaměstnanců ředitelství do Sedlice a některé i do
Německé demokratické republiky. V roce 1974 provozovalo ředitelství Hnědouhelných dolů
a briketáren Sokolov tábor Horník v Hamrech u Hojsovy Stráže na Šumavě. V budově i ve stanech pobývalo ročně na 280 dětí. Pořádaly výlety, sportovní a branné hry, besedy s pracovníky Chráněné krajinné oblasti Šumava a též s členy Pohraniční stráže a Lidových milicí.14
Na podnět odboru mladých turistů Tělovýchovné jednoty Baník Vintířov a pionýrů uspořádal závod Jednota národního podniku Důl 25. únor v Novém Sedle v červenci 1962 putovní pionýrský tábor na Slovensku, byl první akcí svého druhu v okrese. Zúčastnily se ho starší
děti ve věku 11-15 let a musely se naučit starat o zajištění táboření a stravy samy. Neměly
nic připraveno jako ostatní děti v pevných táborech. Obětaví vedoucí zorganizovali o rok poz-
12 Archiv SU Sokolov, fond ZO ROH HDB Sokolov, inv. č. 52.
13 Tamtéž, inv. č. 35 a 52.
14 Tamtéž, inv. č. 80.
50 let rekreace dětí zaměstnanců sokolovských dolů 1954 - 2004
ději, v srpnu 1963, další putovní tábor pro 36 dětí v Krkonoších, ostatní odjely do Branky.
V roce 1964 založil podnik v údolí Mže u Svojšína pionýrský tábor Radar. K jídelně s kuchyní a skladem přibyly stany pro stovku dětí. Ty během pobytu sportovaly, koupaly se v řece,
pořádaly výlety např. do Horšovského Týna a na Chodsko do Klenčí pod Čerchovem, chodily do kina a zpívaly u táboráku. Jako nejlépe vyhovující základna byl tábor počátkem 70. let
rekonstruován.15
Posledním podnikem sokolovského revíru, který zřídil svůj pionýrský tábor, byl Kombinát pro využití hnědého uhlí ve Vřesové. V roce 1971 pronajal dům čp. 69 s mlýnem, hospodářskými budovami a pozemky na řece Berounce pod hradem Libštejn u Liblína na Rokycansku a postavil tam stanový tábor pro 100 dětí. O rok později podnik objekty zakoupil
a pro havarijní stav mlýn zboural. Jelikož by si zlepšení vybavení tábora vyžádalo značné finanční prostředky, převedl podnik v roce 1980 tábor jiné organizaci. V roce 1973 byl založen
v lese tábor Jitřenka u Bezdružic s chatkami pro 50 malých dětí ve věku 6-9 let, pak se dále
rozšiřoval.16
V 70. a 80. letech 20. století provozovala odborová organizace Dolu Pohraniční stráž
v Březové velké tábory v Sedlici a Vícově. V nich ročně pobývalo 300 až 400 dětí. V roce
1978 byl založen putovní tábor Podolí u Orlické přehrady s vodáckým výcvikem pro starší
děti, kde se vystřídalo 130-150 dětí ročně. Aby nemusely jezdit stále na stejná místa, zajistili odboráři výměnné pobyty dětí v Německé demokratické republice i zimní rekreaci rodin
v podnikových střediscích Můstek v Jáchymově a v Božím Daru. Potomci zaměstnanců Palivového kombinátu Vřesová odjížděli do táborů Svojšín (400) a Bezdružice (300 dětí ročně),
pak se kapacita obou zařízení zvýšila až na 500 a více dětí ročně. Mohli se účastnit i zimní
rekreace v Krušných horách a pobytů v Německé demokratické republice a Polsku. Odboráři
Dolu Marie Majerová v Královském Poříčí provozovali v roce 1986 tábor Horníček, pronajatý
od Místního národního výboru Teplá, s 60 lůžky ve stanech (120 dětí ročně) a v roce 1985
důl zakoupil objekt ve Studánce u Aše a hodlal tam zřídit pionýrský tábor. Děti zaměstnanců generálního ředitelství HDB Sokolov jezdily do tábora v Hamrech (necelých 300 dětí ročně), kde je např. v roce 1979 navštívili sovětští pionýři. V pozdějších letech nastal problém
se získáním výchovných pracovníků. Koncem 70. let organizovalo federální ministerstvo paliv
a energetiky pobyty pro děti ze zamořených oblastí uhelných revírů severozápadních Čech
v Jugoslávii a Itálii; např. roku 1979 se jich účastnilo 365 dětí a 122 učňů ze Sokolovska.17
V současné době ve změněné společenské situaci pořádání dětských táborů nezaniklo,
konají se v režii Sdružení odborových organizací Sokolovské uhelné ve Svojšíně a Bezdružicích v duchu skauta i prvních pionýrů se zaměřením na poznávání přírody a sportování.
Současná kapacita tábora ve Svojšíně je 3 x 100 dětí, tábora v Bezdružicích 3 x 130 dětí, ve
Svojšíně probíhá též po ukončení tábora oblíbená týdenní rekreace rodičů s dětmi. Dětská
rekreace si žádala celkově ročně 4 až 4,5 mil. Kč, jako poplatek od rodičů získal provozovatel
při plném využití zhruba jen 1,4 mil. korun, nutnou finanční dotaci poskytlo vedení Sokolovské uhelné.18
15 Archiv SU Sokolov, fond ZO ROH Důl 25. 2. Vintířov, inv. č. 4. Závodní časopis Rozvoj 7, 1964, č. 30, 30. 7.
1964, s. 1.
16 Tamtéž, fond ZO ROH KVUH Vřesová, inv. č. 5.
17 Tamtéž, fond ZO ROH HDB Sokolov, inv. č. 80, fond HDB Sokolov, inv. č. 2847 a 3192.
18 Informace od paní Jany Hamplové, zaměstnance Sdružení odborových organizací Sokolovské uhelné, z 6. 8.
2003 a 21. 6. 2004.
367
368
EDICE, MATERIÁLY, DROBNOSTI | petr Beran
Resümee
Fünfzig Jahre Ferienlager für Kinder der Mitarbeiter der Falkenauer Bergwerke
(1954-2004)
Petr Beran
In den Jahren 1946 und 1947 veranstaltete die Leitung des damaligen Volksbetriebes Falkenauer
Braunkohlenbergwerke die ersten Erholungsaufenthalte für Kinder der Mitarbeiter in einem Haus
in Radisfort (Radošov) bei Karlsbad (Karlovy Vary). Nach 1948 wurde die Kinder- und Jugendfürsorge offiziell von der Pionierorganisation des Tschechoslowakischen Jugendverbandes übernommen. Im Jahre 1954 organisierten die Braunkohlenbergwerke Falkenau (Sokolov) das erste
Ferienlager im Schloss Perglas (Chlumek) bei Daßnitz (Dasnice). Ende der 50er und Anfang der
60er Jahre erfreuten sich die Pionierlager großer Aufmerksamkeit seitens der Volksbetriebe des
Falkenauer Reviers wie auch der Gewerkschaften. Die Pionierlager wurden im Geiste der kommunistischen Ideologie geführt und fanden im Sommer an insgesamt sechzehn, überwiegend in
Westböhmen gelegenen Orten statt. Die Kinder wurden entweder in Gebäuden untergebracht,
z. B. in Gottesgab und Hammern (Boží Dar, Hamry), oder sie hausten in Zelten. Die Pionierleiter
bereiteten für die Kinder ein mannigfaltiges Programm wie Besuche bedeutender Persönlichkeiten, Erkundung der Natur und Besichtigungen von Sehenswürdigkeiten, Ausflüge sowie Sportund Geländespiele vor. Die Kinder mussten einen festen Tagesablauf einhalten und unterstanden
der Erziehung durch die Pionierleiter. Zu den am meisten besuchten Ferienlagern zählten die Anlagen in Schweißing (Svojšín 1964) bei Mies (Stříbro) und bei Weseritz (Bezdružice 1973), die bis
heute betrieben werden.

Podobné dokumenty