Brepta č. 12/podzim 2012

Transkript

BREPTA
Časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka
Vím, co jiní netuší
Listopad 2012 / číslo 8
Brepta v pohybu aneb Jak sportujeme (nejen) v Nové Trojce
Breptův editorial
Jako malá jsem, pokud se týče mého dalšího sportovního
směřování, neměla příliš na výběr. V mém rodném městě
všechny děti buď plavaly, nebo v případě dívek hrály basketbal. Zvolila jsem basketbal.
A protože ženský basketbal měl v našem městě velkou tradici
a trenér byl v jisté době zároveň trenérem reprezentačním,
nenazvala bych jeho pojetí zrovna „rekreačním“. Trénink
čtyřikrát týdně a v sobotu nasednout v pět ráno spolu s ostatními kolegyněmi do vymrzlé Karosy a jet, pokud možno
do co nejošklivějšího města, na utkání… Díky tomuto režimu
jsem se nenaučila pořádně lyžovat, hrát tenis ani golf – ten
navíc nebyl v době mého dětství úplně v kurzu. Vydržela
jsem to od první třídy do prvního ročníku gymnázia. Pak jsem
se vzbouřila, ve snaze zapojit se konečně do společenského
života svých vrstevníků. Navíc mě můj mladý, zcela nesportovní
profesor češtiny naprosto nadchnul pro literaturu a já se začala
bezuzdně věnovat knihám. Moji lásku ke knihám, filozofickým
debatám v hospůdkách, kavárnách či vinárnách prohloubil
i výběr vysoké školy.
Studenti práva veskrze nebyli velkými sportovními nadšenci
a příznivci zdravého životního stylu – na kolegy z FTVS se dívali
s lehkým despektem. A tak mým vrcholným sportovním
výkonem na vysoké škole byl zimní lyžařský kurz a několik
ojedinělých (a velmi, velmi komických) návštěv aerobiku.
Ani mé sedavé zaměstnání mě později nepřimělo k větší sportovní aktivitě.
sprinty za rozjetým odrážedlem, koloběžkou, kolem… Skončilo
to tím, že jsem se dokonce znovu postavila na lyže a koupila
si kolo – ojeté, leč funkční. Kromě toho mě má stárnoucí
a bolavá záda přiměla věnovat se v novotrojkové tělocvičně
alespoň občas cvičení pilates pod laskavým vedením shovívavé a intelektuálně založené sportovkyně Zuzanky.
Ale pozor, happy and nečekejte! Sportovec tělem a duší
se ze mě nestal. Touhy překonat co nejvíc kilometrů
v co nejkratším čase mi stále přijdou poněkud směšné
a nadšení z totálního vyčerpání mě naprosto míjí. Pořád
čekám na okamžik popisovaný těmi sportuchtivými. Okamžik,
kdy moje tělo a duši bude bolet, že jsem ten den ještě
nenavštívila tělocvičnu či neudělala alespoň sto sedů lehů.
Nic takového se mi však v mém dosavadním životě zatím
nepřihodilo. A endorfiny? Ty získávám úplně jinak než ze zpoceného a vyčerpaného těla. Mě zaplavují spíše po návštěvě
kina Aero nebo Venda baru – a když je nouze, tak pomůže
i tabulka bílé Studentské pečeti. Nicméně, „bootcampistům“
zdar a užijte si to!
Edita Janečková
Jistý obrat nastal, jak jinak, po narození našich dětí. Vzhledem k tomu, že byly od samého počátku poněkud živější
(eufemisticky řečeno), stal se pohyb mým denním chlebem.
Nejdříve dlouhé túry s kočárkem po Parukářce, později
Breptův rozhovor
„Ohýbat, ale nezlomit…“
Tak zní jeden z rodičovských postřehů herce
Davida Matáska. Je otcem tří dětí – Lindy (21),
Marušky (6) a Beníčka (2,5) a s Trojkou je spojen
přes prostřední Marušku, která navštěvuje dva
místní kurzy.
Davide, máš dvě malé děti – jak si rodičovství užíváš?
Jako „meducínu“. Jsem starší rodič a snad i klidnější. Netlačím
na pilu, aspoň doufám.
Foto: archiv D. Matáska
BREPTA Listopad 2012 / číslo 8
1
Breptův rozhovor
Brepta Tě neoslovil jen kvůli Tvé herecké slávě, ale také proto,
že vaše Maruška do Trojky dochází a všichni žijete na Žižkově.
Prozradíš, jaký kurz jí učaroval?
Maruška chodí na zpívánky a na cvičení. Má trošku problémy
s páteří a se správným držením, tak jsme dali na doporučení.
Jako třetí dítě se Ti narodil syn Benjamin… Jsi hrdý otec jediného syna? Na čem stavíš jeho výchovu?
Já našemu Benouškovi soukromě říkám „pozdní sběr“. A tam
bych chtěl tu svoji metodu nevměšování dotáhnout k dokonalosti. Žádné „prosím“ a „děkuji“. Jen „jdi a ber!“.
Ne, vážně. Po dvou děvčátkách mě, myslím, čeká opravdový oříšek. Chlapec je zatím dost svéhlavý a bude
vyžadovat mimořádné zacházení. Ohýbat, ale nezlomit.
Máš nějaký konkrétní trik, jak na zlobivé děti?
Záleží na situaci, někdy je lepší šoková terapie, lupanec
přes zadek, někdy to spraví izolace od zbytku rodiny. Zavřít
do pokoje a delikventa ignorovat. Hlavně se nenechat
vyprovokovat a nejednat v afektu. To je asi nejdůležitější
a nejtěžší.
Co s nimi nejraději děláš?
Brepta byl při tom
Cokoli, co děláme spolu. S Maruškou chodíme na výlety,
je zdatný chodec a turista. Česání jablek na chalupě. Válení
na gauči. Přepadení pirátské lodi tamtéž. Hrady, zámky,
hory, řeky. Je toho dost a užíváme si to.
Co Ti na rodičovství připadá nejsložitější?
Nehroutit se z momentálních neúspěchů. Nesrovnávat.
Nemít přehnaná očekávání. Nepanikařit. Ale to platí
obecně, ne?
Brepta se v tomto čísle věnuje sportu – vyhrává u Tebe stále
hot jóga? A proč? A pokud aktuálně ne, tak co?
Kombinuji hot jógu s posilovnou. To je, myslím, ideální mix.
Trochu činky, chvíli rotoped a hodina a půl ve studiu
Hot Yoga 42. Aspoň dvakrát týdně.
Sportuje někdy celá vaše rodina? A kdo z vás nejraději?
Hádej. No, asi já. Neříkáme tomu sportování, ale výlety.
Teď je momentálně trochu složitější období, děti jsou
výkonnostně dost rozdílné, ale až se to srovná a až se oba
naučí jezdit na kole, otevřou se nám nové obzory!
Díky za rozhovor a sportu zdar!
Kateřina Ondroušková
Jak se žije...
Když ráno vstanou, je lepší na ně nemluvit. Vstávání
je náročná činnost. Každý průměrný puberťák potřebuje spát
alespoň do dvanácti, zvláště pokud tráví noci u počítače.
Na pozdrav sotva kývne a odebere se do koupelny,
kde tráví více než hodinu. Následuje oblékání, kdy se z pokoje ozývají věty jako „To je hrozný, vůbec nemám co na sebe,
tady mi totiž nikdo nic nekoupí, nikoho nezajímá,
že potřebuju nový kalhoty, hlavně že ségra dostala minulej
tejden nový“. Nebo „Člověk si potřebuje rozsvítit, aby něco
viděl, ale ne, Míša si spí, tak se musej brát ohledy.
Když já spim o víkendu, tak to se tady mlátí dveřma, křičí,
tancuje…“. Na to je lepší nereagovat, jinak se zapletete
do zbytečné hádky. Do školy odchází pozdě, to taky nekomentujte. Byla by to určitě vaše chyba.
Sobotní ráno 22. září nevypadalo dobře, pršelo.
Snad to odpoledne bude lepší! Nebo si musíme
moc přát, aby podzimní deštík neodradil milovníky hledání pokladů od návštěvy naší akce
Tajuplné putování za trojkovým pokladem.
Přípravy byly velké, fyzicky a hlavně psychicky
náročné (zapojila jsem i svého milovaného muže
Míru).
A jak jinak by mohla akce začít než divadlem? A kdo jiný
by měl mít hlavní roli než Mirka se svou rodinou? Kdo to ještě
neví nebo čirou náhodou u toho nebyl, Mirka právě v sobotu
odpoledne v průběhu divadelního představení porodila
dalšího syna. Otec dítěte neznámý. Bez otce se špatně vede
a Mirka by jen nerada přišla na Žižkově do řečí. Jeden milý,
mladý a krásný muž z obecenstva se role otce ujal (určitě
velmi rád) a tak děťátko dostalo jméno po něm – Honza.
Přesněji tedy Honza Šiška. Rodině se nevedlo nijak valně,
neměli peníze, neměli co jíst a pít. Hodný syn Jenda to vzal
do svých rukou a něco málo po okolí pro rodiče nakradl,
ale chytli ho. Za krádež je trest krutý, ale spravedlivý. Dorazil
kat a už už se chystal Jendovi useknout ruku. Nevypadalo
to s ním moc dobře, ale zachránil ho anděl s tváří bratra…,
nebo to byl bratr s tváří anděla?
No a my jsme si jen mohli přát, aby se nám nikdo neztratil.
Hurá směr Vítkov (jasně že podle GPS)! Putování Vítkovem
bylo celkem dlouhé a hledání ukrytých indicií zabralo více
času, než jsme si mysleli. Ale nakonec jsme se všichni sešli
u sochy Jana Žižky, jak bylo v plánu. Tady každý tým dostal
poslední indicii – fotku s označením místa pokladu. A co dodat na závěr? Technika je nevyzpytatelná, v některých týmech bohužel zklamala. Míra byl asi unaven víc, než si přál,
objížděl na koloběžce všechny týmy volající o pomoc. Skoro
se 100% jistotou se vždy volající tým nacházel na úplně
opačné straně Vítkova než Míra. A co poklad?
Ten nezůstal ukryt dalším generacím, děti ho našly.
Hanka Hemerková
A mohlo se vyrazit. Týmy pohromadě, instrukce v rukou
zkušených hledačů pokladů, technika rozdělena, nápovědy
uděleny a pro případ nouze předáno i telefonní číslo Míry.
S puberťákem
V tomto příběhu jsou všechny postavy smyšlené
a všechny podobnosti se skutečnými lidmi jsou
čistě náhodné.
Mirčin žižkovský poklad
Foto: Rejka Balcarová
(věk roli nehraje), ale nic jiného vám asi nezbyde. Přijde
někdy v noci. Přistavte kýbl a vodu a ráno nebuďte, na lince
nechte ideálně kebab nebo jiné kocovinové jídlo.
Žižkovské létání aneb Kdo přemůže draky
Vychovat se nedá. Mlčte, plaťte a zbytečně se nerozčilujte.
Ono to přejde.
Kikča Rudišová
Drakiáda 2012
Jak už je poslední dobou tradicí, uskutečnila se Drakiáda
i letos na Židovských pecích. Děti si mohly obejít pět dračích
stanovišť a pro tatínky byla připravena soutěž v hodu.
Na půlhodinky nás přijeli navštívit i hasiči, draci vzlétli při komentované přehlídce a nakonec jsme se pobavili u divadýlka. Doufáme, že nám bude příští rok více přát počasí
a že se sejdeme v ještě hojnějším počtu. A třeba někdo
překoná rekord v hodu talířem – ten současný se pyšní
délkou letu 38,5 metru.
Kikča Rudišová
Školní dopoledne probíhají docela v pořádku. Většina „dětí“
v pubertálním věku je sice drzá a – učitel neučitel – říká svůj
názor, ale tyto problémy se naštěstí řešily jen na třídních
schůzkách, které si musí prožít každý rodič. Rodiče
v podstatě nevědí, co se ve škole děje. Na střední škole
se už nic neřeší – studenty podepsané omluvenky, kouření,
drogy, nepřítomnost na určitých hodinách. A vy taky
nic nevíte. Věci jim prohledávat nemůžete, hledat jizvy
na rukách taky ne. Je to přece jejich soukromí.
Odpoledne je někde s kamarády. Když přijde, neptejte
se, kde a s kým byl/byla. Trefíte se do odpoledne s někým
opačného pohlaví a o tom vám vyprávět nebude.
Páteční a sobotní večery se doma netráví. Platí pravidlo
neptat se. Pokud chcete mít jistotu, že dojede v pořádku
domů, dejte peníze na taxíka. Nemáte jistotu, že je nepropije
2
Foto: Kikča Rudišová
Fota: Hanka Brožová
3
Brepta šmíruje lektorky
Brepta šmíruje lektorky
Anička Švecová
Usměvavá a milá lektorka klavíru a akordeonu
(čili fňukny, drštěk, zednickýho piána či harmoniky) už v Nové Trojce nějaký čas působí. Je tedy
nejvyšší čas seznámit se s ní blíže.
No a od té doby je mi výborně. Trochu mi vždycky pustí žilou – a jsem
jako rybička, neomdlévám.
Co ráda čteš, když se nemusíš učit?
Nejradši mám osobní výpovědi,
příběhy, které se opravdu staly
(něco jako Bez dcerky neodejdu
a podobně).
Aničko, co to vlastně všechno studuješ a děláš?
Dokončuju šestý ročník konzervatoře, píšu absolventskou práci
na téma „Vliv zpěvu na logopedické problémy, zejména
na koktavost a afázii“. K tomu kombinovaně studuju v Ostravě
speciální pedagogiku (tam jezdím každý pátek) a chodím
na dvouletý kurz varhan při liturgii v Praze. Budu certifikovaná
varhanice a budu moci hrát při mších. Třikrát týdně učím
v Trojce hrát děti na klavír…
Jak to, probůh, stíháš?
Našla jsem si ještě brigádu, budu skládat noviny…
Zadrž! Abys nám vydržela! Kdy se učíš?
A co si nejraději dáš k jídlu?
Těstoviny a salát. V tom jsem
nenáročná. Ale tatínek je řezník,
tak když nám koza ožrala všechny
stromky na zahradě a šla do klobásek, u vegetariánství jsem
nezůstala.
Panečku, tatínek řezník, máte zvířectvo… Jak ses dostala
k muzice?
Psát?
Tu jsem vlastně zdědila. Nejstarší sestra hrála na akordeon
po dědečkovi a pak dostala nový, větší, a ten její jsem zdědila
já. A tak to šlo pořád, vždycky jsem dorostla do sestřina
akordeonu…, až jsem se přihlásila na konzervatoř.
Kupodivu. Je to z teorie. Ale už se těším, že se začnu učit víc,
už to bude lepší.
Takže kdybys zdědila lyže, byla by teď z tebe Záhrobská? (komentuje od svých rozpočtových tabulek Markéta, pozn. J. K.)
Kdy jezdíš domů? Jsi z Netvořic, to máš v Praze intr?
No… (váhá Anička) Koníčky sice mám, kromě hudby
je to příroda a focení, ale na lyžích jsem stála jen jednou
v životě, na povinném výcviku.
Všechno mě to baví! A zatím se moc neučím. No, teď budu
psát test z tělesné výchovy.
Přesně tak. A domů to stíhám tak jednou za měsíc. Mám dva
bratry a sestru. Maminka je taková rodící babička.
Cože? Kolik jí je?
No sestra měla synovce dřív než maminka mého nejmladšího
bratra. Jednomu bráchovi je čtyři a půl roku a druhému
jedenáct měsíců. Mamince je čtyřicet. Takže synovec je starší
než jeho strýček.
No pane jo. To jste tedy na dnešní poměry netradiční rodinka.
Co ty sama, máš nějakou zvláštnost?
Mám úplně jinou termoregulaci než ostatní lidé. Mám nízký tlak,
a když ostatním je horko, mně je zima. A když oni navlékají
svetry, já je svlékám. Kvůli tlaku jsem i omdlévala, dokud jsem
nezačala dávat krevní plazmu.
A máš hudební sluch, to se ti to hraje a zpívá… (zazávidí J. K.)
No, ale výzkumy říkají, že i rodiče bez sluchu mohou svým
dětem zpívat. Dětem to nevadí, nenaučí se to blbě. Je lepší
dětem zpívat falešně než vůbec.
Catherine, odkud jsi?
Z Londýna, z místa, které je vzdálené centru asi jako Kralupy
od Prahy. Ale je to pořád Londýn. Je oproti Praze veliký. Praha
je vlastně taková vesnice…
4
A jak vám to funguje?
No…, funguje, nefunguje. Někdy
dobrý, někdy je spíš jako host
ve vlastním domě. My už máme
zajeté rituály, nějak to doma děláme
a to on tolik nezná, není zvyklý na náš
režim, tak z toho můžou být trochu
problémy. Ale pro děti jsou ty jeho
příjezdy jako návraty marnotratného syna: všechno mu odpustí a jsou z něj nadšené. Ale radši
bychom byli, kdyby s námi byl víc. Znám lidi, kteří jsou rádi,
že je muž pryč, ale to není náš případ. Těšíme se na sebe
a občas jsme o víkendu jen my dva spolu a to je skoro jako
druhá svatební cesta. Před narozením Ríši jsme měli takovou
druhou svatební cestu v Paříži a moc se těšíme na třetí!
Když jsi s dětmi přes týden sama, jak to zvládáš?
Zvládám. Zoe je přes den ve školce a jednou za měsíc o víkendu hlídají prarodiče. To je ten týden, kdy manžel nejezdí domů.
To pak mám volno…
A jezdíš za ním a užíváte si.
Kdepak (směje se). To mám čas na takové věci jako vyprat
a vyžehlit, co chci prodat na burze, vymalovat pokoj a tak…
Ani když manžel přijede domů, tak to nejsou samé výlety
a zábava. Taky musíme udělat spoustu věcí, které sama
se dvěma dětmi nezvládám.
No jo, jasně. A máš nějaké hlídání přes týden?
To nemám. Ale úklid mám, abyste si nemysleli, že jsem úplně
na všechno sama.
Jak děti zvládají oba jazyky najednou, zvlášť když táta
na ně asi tedy mluví méně?
A co plány do budoucna? Chceš být varhanice, klavíristka,
muzikoterapeutka?
Kdepak. Vzpomeň na tu moji absolventskou práci. Mám
nasměrováno trochu jinam, chci pracovat jako logopedka.
Tak držím palce. Když tě tak vidím, nikterak o splnění tohoto
cíle nepochybuju. Děkuju za rozhovor!
Jolča Kurzweilová
Catherine Land
O naší nové cizojazyčné letorce angličtiny hrou
pro malé děti – Catherine Land – si můžete přečíst
v lektorském medailonu, že vystudovala historii
umění, učila angličtinu, sepsala knihu „Nemluvte
czenglicky“ a miluje své dvě děti… Brepta ale vyzvídal ještě víc.
a to není pro mne). Manžel pracuje
jako IT projektový manažer. Domů
jezdí na víkendy.
No jo, jsi zvyklá na velikou metropoli.
Jak se ti v Praze žije?
Už si nedovedu představit, že bych v Londýně pracovala nebo
žila, teď když mám děti. Jedině že bych tam bydlela jako
bohatá dáma. Něco jako Nová Trojka tam neexistuje, tady
je to pro děti lepší. I zoo tady máte lepší. V Praze se cítím doma.
Vy máte s mužem takové víkendové manželství, že ano?
To jo. Můj muž bydlí přes týden v Německu. Ale já bych tam
s ním žít nechtěla, není to pěkné místo pro děti. Hřiště jsou
ošklivá, špinavá. Plná střepů, žádné mateřské centrum, které
bych chtěla navštěvovat (jediná dostupná jsou církevní
Úplně v pohodě. Zoe mluvila dřív česky, chodili jsme sem
do Trojky na program, poslouchala české písničky. První její
slovo možná bylo „houpy“, chtěla pohoupat. Ríša mluví
pěkně půl na půl.
Přemýšlela jsi už o škole pro děti?
Na to máme ještě čas… No vlastně ne! Už za rok! Ale ještě jsem
o tom nepřemýšlela.
A dala bys dceru do nějaké takové té pravé anglické
internátní školy, co je známe z filmů?
Na to bychom ani neměli peníze (směje se). Ty jsou jenom
soukromé a hrozně drahé. Ale nedala. Chci být s dětmi. A státní
školy jsou v Anglii různé, dobré i špatné, jako všude.
Tak se zeptám na něco lehčího. Co tak nejraději jíš?
No… Kari. Ale už jsem ho snad čtyři roky neměla.
Děti to nejedí…
Vybodni se na děti a uvař si kari. (Radí krkavčí matka
puberťáků.)
Ale ne, půjdeme do nějakého indického bufetu (zasněně praví).
Ale nesmí být moc drahý…
A pravé anglické jídlo ti nějaké chybí?
No, chybí mi taková zvláštní uzená ryba, zvaná „haddock“
(česky se jmenuje skvrnitá treska). Jí se s bramborovou kaší
a tmavozelenou zeleninou, něco mezi kapustou a zelím…
Tak to bych si tedy dala! Česká jídla ale zase moc nemusím.
Nejhorší je to třeba týden na horách, to už mám úplný absťák
po ovoci a zelenině.
To ti rozumím. Chtěla bych se tě zeptat ještě na spoustu dalších
věcí… (a některé z nich prásknout Breptovi). Ale až příště.
Teď moc děkuju za rozhovor a přeju hodně sil do toho tvého
mámovo-lektorského maratónu!
Jolča Kurzweilová
Brepta byl při tom
Příměstský tábor aneb Po stopách žižkovských strašidel
Stalo se již tradicí, že v době prázdnin, kdy školská zařízení
na Praze 3 omezují svůj provoz, naše rodinné centrum nabízí
dětem možnost strávit volný čas pod vedením svých lektorů,
dobrovolníků a studentů-praktikantů v prostorách Nové Trojky.
Právě z těchto důvodů prožilo 12 dětí dva dny na konci října
na tzv. příměstském táboře Nová Trojka. Do čela tábora byla
postavena osvědčená trojka: Péťa Kupková, zkušená lektorka,
Honza Červeňák, student Vyšší odborné školy sociální
a právní, který se osvědčil při školičce o letních prázdninách,
a já, nadšený dědeček. Hodně z našich zážitků vyfotografovala
Hanka Brožková, taktéž studentka zmíněné VOŠ.
památek a restaurací, kde naše skupina dětí ve věkovém
rozpětí od 6 do 12 let budila úsměvný rozruch. Zaujala nás
televizní věž svými miminky a Národní památník na Vítkově,
kde jsme trochu vyrušili spící hrdiny našich dějin. Při lovu razítek
jsme zjistili, že naše městská část na děti pamatuje moderně vybavenými hřišti a na třech z nich jsme si užili všech atrakcí, které
nabízejí. Běhalo se, soutěžilo, a když byly vyjedeny všechny
svačinkové zásoby z batohů, museli jsme se rychle vrátit zpátky
do Nové Trojky, kde nám další kolegyně – Helenka Kovářová,
Leonka Poletínová a Edita Janečková – připravovaly obědy
a odpolední svačinky.
V hlavní táborové hře se Péťa Kupková velmi vtipně napojila
na akci Městské části Prahy 3 o žižkovských strašidlech, jejichž
razítka se měla sbírat do knížky po provozovnách Prahy 3.
Takže naše finanční ředitelka Markéta Vokrouhlíková operativně
obstarala všem knížku Žižkovské strašidelno, kterou vydala MČ
Prahy 3, a my jsme mohli ve čtvrtek 25. října hned ráno vyrazit
na trasu, kterou Honza Červeňák velmi pečlivě vytyčil. Ve dvou
dnech jsme poctivě navštívili 20 žižkovských prodejen,
Po obědě vytvořily děti krásné keramické modely Žižkovské
televizní věže a hrozná strašidla z kukuřičných klasů, se kterými
nám sehrály vlastní divadlo. A protože se nám podařilo sesbírat
všech 20 razítek, mohli jsme si vyzvednout na žižkovské radnici
cédéčka s příběhy o strašidlech vyprávěnými panem Lábusem
a trička potištěná zmíněnými strašidly, aby bylo na co vzpomínat. A co jsem vlastně dělal já? No, hrál si, cvičil a poučoval
děti tak, jako to dělám celý rok.
Váš děda Petr Hájek
5
Breptovy srdeční záležitosti
Breptovy srdeční záležitosti
Anika, Koletka a Andrea Dohnalovy
Andreu Dohnalovou v Trojce ani na tradičních
akcích nepřehlédnete. Nejen pro její vysokou
štíhlou postavu, ale také pro neutuchající schoppnost a potřebu být všem po ruce a v neposlední řadě pro stálý úsměv na rtech. Kolem
ní se zpravidla pohybují dvě black&white
holčičky – druhačka Koletka a pětiletá Anika.
Právě s Anikou Andrea prošla náročnou
a dlouhou cestu, během níž se z předčasně
narozeného miminka stala veselá holčička, která
se na táboře účastní běžeckých závodů. Když
Andreu pozoruji, často myslím na to, že určitě
platí, že děti si své rodiče vybírají. A Anika si zkrátka vybrala extra dobře… Nesmíme v této souvislosti zapomenout ani na charismatického tatínka
Káju, který pro trojkové děti pravidelně organizuje turnaje v pétanque, rozumí vínu a – jen tak
na okraj – umí připravovat skvělé sushi.
zapomněla, ale umí je potlačit. Motol je její „druhý domov“ –
lékaři, rehabilitace, zákroky… A ona stejně řekne, že mají
v „domečku“, jak říká oddělením motolské nemocnice,
kde už spala, pěkné nové chodby. Mám ráda, když
mi vysvětluje, že bude v Motole doktorkou, ale bude mít svoji
vlastní tramvaj a tou tam bude jezdit…
Co jsi dělala před narozením Aniky a jak se změnil tvůj život
po jejím narození?
Naší velkou motivací současné rehabilitace je nástup
do školky, obě se moc těšíme. Anika půjde za Helenkou Vokrouhlíkovou do Rybiček, kam chodila i její sestra Koletka.
Před narozením Aniky jsem pracovala na francouzské
ambasádě. Byla jsem ředitelkou PR oddělení pro podporu
francouzských potravinářských komodit (francouzská vína,
sýry, ovoce, zelenina atd.) a Francie jako takové v České
republice a na Slovensku. Koletka měla necelé tři roky
a chystala se na svůj první velký krok bez rodičů, do školky.
Líbila se mi představa, jak si pěkně od září zvykne na školku
a v listopadu se jí narodí sestřička, že to bude vše v poklidu…
Ale Anulka rozhodla jinak. Měla být listopadový Štír, ale zvolila si červencovou Lvici, stejně jako její starší sestřička. Narodila se ve 26. týdnu těhotenství jako těžce nezralé miminko
a měla mnoho zdravotních problémů – se srdíčkem, plícemi
a levou částí těla. Ruku jsme rozcvičily do úplného uzdravení
a nožce se letos pomohlo operativně, prodloužením
Achillovy šlachy.
Co pro tebe bylo nejtěžší?
Skutečnost, že mé dítě bojuje o život, a když ten boj vyhraje,
tak aby ten život byl kvalitní. Sáhly jsme si obě až na dno.
Opustila jsem milovanou práci a společenský život. Najednou
jsem žila permanentně ve stresu a šíleném strachu. Poprvé
v životě jsem musela neustále potlačovat emoce. Velký boj
s každodenní rehabilitací, čtyřikrát denně Vojtova metoda,
kterou Anika neustále odmítala. A byla tu malá Koletka,
která také ještě hodně potřebovala maminku, a najednou
se vše točilo kolem Aniky.
Co máš na Anice nejvíce ráda? Za co ji obdivuješ?
Miluji Aničin smích, úsměv, její hlášky. Anulka mě strašně dobíjí
svojí srdečností a neuvěřitelnou statečností. Je velmi tvrdá,
vydrží strašně moc na to, jak je malá. Často mě napadlo,
že když už si ten život vybojovala, tak se nevzdá. Má odzbrojující smích. Je to největší komik v naší rodině a není
den, abychom se všichni nesmáli od srdce, když Anika mluví
nebo koná. Je velmi šikovná na ruce, hezky a ráda a stále
zpívá, miluji její taneční kreace u zrcadla. Když jsme dnes
jely z hiporehabilitace, řekla mi v autě, že se hodně mám,
že mi každou písničku může nyní přezpívat do angličtiny, když
se v Trojce učí anglicky.
Miluje Koletku a umí ji neuvěřitelně bránit. Má velký dar vymazat rychle špatné a smutné zážitky, ne že by na ně zcela
6
Jakou roli hraje ve vaší rodině a jaký vztah má se starší sestrou
Koletkou?
Anika je bavič a stmelovač, pozitivní veselá holčička, která
šíří optimismus. Jsou s Koletkou nerozlučná dvojka a velmi
hezky spolu vycházejí. Koletka mi s Anikou odmala hodně
pomáhá a Anika často přijímá některé pokyny od Koletky
přirozeněji a lépe než ode mě.
Co dává tobě a celé vaší rodině?
Anika mě posunula mnohem dál, k lepšímu, mnohé jsem
se naučila mezi lékaři; díky ní jsem potkala tolik skvělých lidí,
které bych jinak nepoznala.
Na co se nejvíce těšíte v blízké budoucnosti?
Koletka o Anice
Angažuješ se ve sdružení Nedoklubko. Můžeš nám prozradit,
čemu se věnujete a jak jsi k němu přišla?
Nedoklubko je sdružení, které se snaží pomáhat rodinám
s předčasně narozenými dětmi. A pomáhá nejen maminkám
a jejich dětem, ale i oddělením neonatologie. Když jsme
po Aničině narození žily čtvrt roku v nemocnici U Apolináře,
chyběla mi tam jako matce i ženě pomoc odborníka.
Překvapilo mě, že není na neonatologii psycholožka. Ptala
jsem se lékařů i sester a dostávalo se mi odpovědí, že by psycholog byl třeba, ale že jim ho nemocnice neumožní.
A protože jsem se ptala často a na různé věci, jedna
z lékařek se zmínila o Nedoklubku… Tak jsem se s nimi spojila a začala pomáhat. Do sdružení jsem naskočila v roce
2008 a v současnosti jsem koordinátorkou pro neonatologii
Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 a pro neonatologii
ve Fakultní nemocnici v Motole. Zároveň s tím jsem se pustila i do pomoci jedné lékařce, která moc bojovala o to,
aby U Apolináře měly maminky na neonatologii psycholožku.
Během roku se to podařilo a psycholožka už tam má své
důležité místo. Koncem října se chystám do Apolináře
na předávání potřebných věcí pro oddělení i pro maminky
a miminka a v listopadu půjdu s věcmi do Motola. V Nové
Trojce jsem našla dobré duše, které Nedoklubku pomáhají,
patří jim velké díky!
Fota: archiv rodiny Dohnalů
Brepta byl při tom
Podzimní burza Nové Trojky
Přidělený redakční úkol – napsat Breptovi o burzovních rekordech – jsem přijala s neskrývanou nevolí. Dokonce jsem tento
požadavek kolegyním rozmlouvala. Argumentovala jsem tím,
že burzovní laťka je již tak vysoko, že budeme rádi, když ji přeskočíme, natož abychom ji chtěli zvyšovat! Neubránila jsem se.
Prý jsem měla psát o nejdražší prodávané mikině, o nejvyšší
útratě či nejúspěšnějším prodejci… Již týden před burzou padly
první rekordy: nejvíce přihlášených prodejců a dosažení stanoveného maxima (189), nejvíce odmítnutých (cca 20 – na tento
údaj nejsem pyšná, protože odmítat zájemce o prodej
mi skutečně rvalo srdce, znám však naše lidské i prostorové
možnosti). Průběh burzy mě utvrdil v opodstatněnosti mého
rozhodnutí. Zvládli jsme: během 6 hodin převzít 5401 kusů
prodávaného zboží, tentýž večer/noc vše roztřídit a rozvěsit,
v průběhu 13 hodin prodat 2253 kusů všeho možného
a obsloužit tak 264 nakupujících, za 2 hodiny roztřídit 3148 kusů
zbylého zboží a za další 2 hodiny vyplatit tržby všem prodávajícím. O to vše se postaralo 55 dobrovolníků, dřeli celkem
555,5 hodiny. Uf!
VŠECHNA výše uvedená čísla jsou REKORDNÍ. Úkol splněn!
Výtěžek podzimní dobročinné burzy činí 53 000 Kč. Jak jsme slibovali, Nová Trojka bude mít krásnou novou kuchyňku. V lednu
uvidíte!
Děkujeme všem, kteří prodávali, nakupovali a pomáhali.
Na jaře se zase uvidíme.
Markéta Vokrouhlíková
7
Breptův rozhovor
Breptova anketa
S Kateřinou
Brepta si dal rande s Kateřinou Ondrouškovou,
aby zjistil, kdo je tato, pro mnohé možná tajemná, žena. Inu, dejme si na začátek malý kvíz.
Kateřina je: a) blonďatá super top modelka,
b) nová šéfredaktorka Brepty. Důvtipný čtenář
jistě tuší a nemýlí se, že b) je správně! Což ovšem
nevyvrací fakt, že Katka je super kočka!
Katko, prozraď nám něco o sobě. Co jsi dělala, než tě cesta
zavála na hlavní post oblíbeného trojkového časopisu?
Narodila jsem se v Olomouci ve znamení Vah, na prvním
stupni základní školy jsem toužila stát se herečkou, od páté
třídy jsem chtěla mít vlastní lékárnu, na gymplu jsem toužila
jít na medicínu, ale jelikož jsem nejprve udělala talentovky
na JAMU, k přijímačkám na medinu jsem už ani nešla.
Vystudovala jsem obor RTDS (rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika), v závěru studia jsem začala pracovat jako mluvčí činohry Národního divadla, kde jsem
vydržela dlouhých osm let, až do narození našich dvojčat
Ondry a Kryštofa. Mezitím jsem dělala ještě spoustu dalších
věcí – třeba dokumenty pro Český rozhlas, PR k různým
kulturním akcím a také pro Nadaci Fórum 2000 Václava
Havla, kde jsem poznala otce svých dětí… Po mateřské jsem
se do divadla vrátila, pracuji nyní na zahraničních projektech, mimo to jsem šéfredaktorkou časopisu Jóga Dnes.
Proč tě baví zrovna jóga? Jsi typ asketické jogínky?
Ne, to snad, proboha, nejsem. Jako dítě jsem dělala naprosto běžné sporty, jako gymnastiku, judo, orientační běh…
V dospělosti jsem začala chodit na kick-box, ale s nikým
jsem se nemlátila, jen simulovala bojové pohyby. Mám ráda
ostré zlomy (i v životě) a to s tímto sportem souvisí. Jóga
se mi vždycky líbila a díky partě přátel k ní byl od kick-boxu
jen krůček. Už několik let je mou velikou láskou.
A umíš se při cvičení do toho takzvaně dostat?
Jestli myslíš zklidnit se, soustředit se na prováděné pohyby
a prožít si je, tak jo. Ale tohle „umění“ potřebuje svůj čas.
Asi víš, že tohle číslo je celé o sportu, to nosím dříví do lesa,
promiň… Zajímá mě, jaké sporty se ti líbí a jaké tě naopak
odpuzují?
V televizi si určitě vychutnám krasobruslení a moderní gymnastiku, je to elegantní a ženské. A nebaví mě rychlobruslení,
fotbal a takový to cosi na kole, mohl by to být cyklokros.
Nemůžu se nezeptat – běháš?
Ale jo, chodila bych ráda i na bootcamp, ale to by musel
muž včas přijít domů a pohlídat děti. Běhám na chalupě
na Vysočině, máme tam takovou osmikilometrovou trasu,
která vede naprostou samotou, přes obýváky divočáků.
To mi dělá dobře. A v zimě vášnivě ráda lyžuju, na sjezdovkách trochu vášnivěji, ale jak stárnu, dávám za vděk
i běžkám. Taky ráda plavu, ale ne v chloru, to se mi přímo
hnusí, jen v moři a jihočeských rybnících.
Co tě ještě baví? Že by nějaká kultura?
Divadlo, výstavy, knihy (Žítkovské bohyně, Mistr a Markétka,
Spolčení hlupců). Mám ráda hory – Jeseníky, Alpy a Dolomity – a nedělní snídaně… Jen kdyby čas trochu postál…
Jak jsi přišla k Trojce, resp. jak Trojka přišla k tobě?
Šuškandou… Doporučila mi ji jedna matka stejně starých
dvojčat na pískovišti a vyprávěla mi o ní nadšeně v krátkých intervalech, kdy jsme zrovna nevybíhaly hvězdicovitě
k našim čtyřem dětem. Vedle nás seděly jiné maminky,
které si třeba četly časopis… Klukům byl tehdy rok a půl,
asi nejhorší věk na to, abych je uhlídala, a Trojka mi fakt
hodně pomohla udržet si zdravou mysl. Začali jsme chodit
na cvičení k Mirce, které bylo super, i když jsem někdy měla
pocit, že jsem si zacvičila více než moji kluci. Ale líbilo se mi,
že si můžou hrát a já je mám na tom poměrně malém prostoru pod kontrolou.
Jak ses vlastně cítila, když ses dozvěděla, že čekáš dvojčata?
No, to mi přišlo jako hodně ironický vtip.
A co tomu říkal tvůj muž Milan?
Předvedeš mi svou oblíbenou jógovou pozici?
Taky se tomu smál.
(Katka předvádí „tanečníka“, škoda, že to nevidíte,
ono se to dost těžko popisuje.)
Jak bys popsala životní období, které zrovna prožíváš?
Jsem hodně zrychlená, ale to za pár let přejde, až mě ti dva
moji raubíři nebudou potřebovat, to mi pak bude smutno.
Takže jsem vlastně spokojená. Jen mi je líto některých věcí,
které mi utečou mezi prsty, třeba z letošního Designblocku
jsem viděla jen jednu expozici, navíc s dětmi, takže náročnost
vysoká. Vím, že by mě i ten zbytek hodně bavil. Ale zase jsem
místo oběda stihla World Press Photo, na což jsem dost pyšná.
Jaké máš plány do budoucna? Které sny by sis chtěla splnit?
Dělat jen věci, které mě těší, ve kterých vidím smysl.
To potřebuju. Měla bych si zajet do Thajska, chtěla bych
vidět buddhistické chrámy, a v jižní Indii absolvovat kurz
jógy. Táhne mě to do Mexika a na Kapverdské ostrovy. Cítím,
že bych tam prostě měla jet.
A Žižkov? Zůstaneš mu věrná?
Ano. Jen k úplné spokojenosti potřebuju větší byt, a hlavně
s velkou terasou.
Foto: Gabriela Albrechtová
8
Katko, hodně štěstí a velké díky za rozhovor!
Zuzka Sadílková
ANKETA aneb Řekni mi, jaký sport je tvému srdci blízký,
a já ti řeknu, jaký jsi…
Jaký máte vztah ke sportu? Zajímáte se o něj, jste dokonce
aktivními sportovci, nebo obdivujete sportovní televizní přenosy
z pohodlí obývákové sedačky? Případně vás třeba sport
vyloženě irituje a nechápete to nesmyslné snažení podivných
upocených figur? Ať je to tak či onak, jistě vás zaujme anketa,
která v průběhu letošního krásného podzimu proběhla mezi
návštěvníky a lidmi blízkými Nové Trojce.
Průzkumu se zúčastnilo velké množství žen, menší množství mužů
a též nezanedbatelné množství dětí. Tomuto prozkoumáníhodnému vzorku dotazovaných jsem pokládala následující
tři otázky.
Kterému sportu se věnuješ, a pokud se žádnému nevěnuješ,
který sport tě fascinuje?
tují dokonce i podivínky, jež obdivují týpky, kteří se honí
za koženou mičudou a žení se s modelkami a kadeřnicemi!
A nemohu též opomenout, jak jinak ji nazvat, voyaerku, která
prostě ráda pozoruje chlapy při sportu, zejména když plavou
kraula!
V tom, co se nám ženám nelíbí, jsme byly razantní, nekompromisní a jednotné. Box! Fotbal! Curling a dráhová cyklistika!
Dotazovaní muži byli (ne)překvapivě struční. Vyhrává u nich
fotbal a na celé čáře to projíždí krasobruslení.
A naše milé děti byly ve svých odpovědích mile přímočaré…
Líbí i nelíbí se jim všechno, líbí i nelíbí se jim olympiáda,
nač to prostě zbytečně konkretizovat?
Existuje sport, který tě vyloženě odpuzuje a připadá ti naprosto
nesmyslný?
Nejobdivovanější sportovní ikonou se napříč všemi kategoriemi,
bez ohledu na pohlaví a věk dotazovaných, stali se shodným
počtem hlasů krásný Roman Šebrle a fenomenální Emil Zátopek.
Koho bys označil/označila za svou sportovní ikonu?
Resumé? „Zelená je tráva, fotbal to je hra…“
Dotazované ženy odpovídaly vskutku šalamounsky… Vybíraly
tzv. umělecké sporty – krasobruslení, synchronizované plavání,
gymnastiku, i sporty víceméně neumělecké – veslování, rugby,
cyklistiku, karate, atletiku, sumo či pozemní hokej. Považte, exis-
Ať děláme, co děláme, stejně s tím nic nenaděláme, fotbal
hýbe světem, fotbal hýbe i Trojkou a vyhrává plusové i minusové kategorie. Ale mezi námi děvčaty – Maradona dostal
jen jeden hlas!
Zuzka Sadílková
Breptovo poučení
Jak jsem se stala mediátorkou
Na začátku jsem si, jako spousta jiných lidí, pletla
mediaci s meditací a toto slovo mi zavánělo
tak trochu šarlatánstvím. Moje nedůvěra k mediaci snad ještě vzrostla poté, co se mé kolegyně
Jolana s Mílou účastnily kurzu, jehož cílem bylo
seznámit účastníky s tím, co to mediace vlastně je.
Jednoho dne totiž odcházely na seminář obě dvě
nezvykle v sukni, aby prý mohly pracovat s ženskou
energií. To mě, přiznám se, trochu vyděsilo.
Ale uběhl nějaký čas, já si o mediaci něco málo přečetla
a konečně jsem se zbavila dojmu, že mediace je cosi neuchopitelného a hodně, hodně alternativního. Je to prostě pouze
způsob, jak řešit některé spory za pomoci třetí – nezávislé – osoby. Jde o jasně popsaný proces, který má svá pravidla a zákonitosti. Ve světě se již dlouho běžně využívá, u nás se snad také
pomalu dostává do obliby. Protože se pomocí mediace často
a poměrně úspěšně řeší rodinné spory, bylo jasné, že by mohla
fungovat i v Nové Trojce. A tak – podpořena názory svých
kolegyň, že jako právnička jsem vlastně už půl mediátorky – jsem se přihlásila na stohodinový výcvik pořádaný Asociací
mediátorů ČR. Hned na začátku mě lektorky, obě zkušené
mediátorky, vyvedly z omylu. Být právníkem neznamená
automaticky být dobrým mediátorem. Někdy právnické myšlení
zaměřené na jednoho klienta a jeho výhru může být naopak
na škodu.
Výcvik u Asociace mediátorů ČR předčil veškerá má očekávání.
Naprostá profesionalita, zkušené lektorky používající i selský
rozum a humor, stoprocentní využití času. Trochu mě šokovalo,
když nás hned druhý den rozdělily do trojic a přiměly mediovat
nebo alespoň pokoušet se o to. S odstupem času jsem ale pochopila, že praxe je jediný způsob, jak se to opravdu naučit.
Během výcviku jsem se potácela od pocitu naprosté vlastní
nedostatečnosti a neschopnosti až v závěru k lehké euforii.
Okamžik, kdy jsem zdárně dovedla svou první cvičnou mediaci
k cíli a mí kolegové – pokusní králíci – se cítili dobře a byli spokojeni, byl jedinečný! I když vše bylo proti mně (zkolabovala mi záda, propukla viróza), výcvik jsem nakonec úspěšně dokončila.
Po čase jsem ještě prošla tréninkovým workshopem, což neznamená nic jiného, než že tři dny probíhá jedna cvičná mediace za druhou. Velkou výhodou je fakt, že vás přitom sledují
ty nejlepší mediátorky u nás, které vám nakonec dají velmi
užitečnou zpětnou vazbu. Za to, že jsem mohla absolvovat
tohle úžasné vzdělávání, děkuji Nové Trojce, protože mi poskytla
potřebné finance, které v případě takovéhoto výcviku nejsou
vůbec zanedbatelné.
V současné době jsem ve fázi, kdy se chystám a psychicky
připravuji na složení akreditační zkoušky u Asociace mediátorů
ČR tak, abych mohla být zapsána v seznamu akreditovaných
mediátorů. Se svými kolegy z výcviku jsem strávila několik
odpolední, kdy jsme se vzájemně střídali v rolích mediátorů
a klientů a nahrávali na video cvičné kauzy. Právě tyto nahrávky jsou podkladem pro zkoušku. Ještě mě čeká video
sestříhat, aby na něm byly podstatné části mediace, a napsat
práci o tom, jak mediace probíhala, co se mi jako mediátorce
povedlo a co mi dělalo potíže. Ráda bych si složení akreditační
zkoušky nadělila ještě k letošním Vánocům. A pak už vzhůru
do praxe! A mediovat a mediovat a mediovat…
Edita Janečková
9
Breptovy objevy
Breptovy objevy
Já a sport
„Evo, sport, to je život! Žádnej blbej film, žádný
předstírání.” Těmito slovy doprovázel můj otec
každé handrkování o televizi v dobách dřevních,
kdy jedna rodina vlastnila pouze jeden televizor. Dvojice ve složení já a matka skálopevně
prosazovala týdenní dávku Bakalářů, kdežto
táta s bráchou vyžadovali okamžité přepnutí
na hokejové mistrovství světa. Bylo to šílené, bylo
to hlučné a plné nevyvážených argumentů, bylo
to naprosto absurdní. Obvykle nás vysvobodila
varianta půjčit si k Bakalářům, Chalupářům,
Sanitkám a jiným hovadinám osmdesátiletou
sousedku a její televizor vydat všanc hrubým
nadávkám mého fandícího táty.
abych jeden kilometr měla pod půl hodinu. Neznám lepší
relaxaci a žádnou jinou už ani nehledám. Jsem sama, jsem
ve vodě, kde se cítím nejlépe, každý pohyb mi přináší nové
endorfiny. Budiž má závislost stvrzena koupí nové permanentky.
Jednu celoroční jsem již vyplavala.
Život nám determinují poučky našich rodičů. Pochopila jsem,
že kvalita osobnosti je proseta i sítem sportovních dovedností.
Stále však čekám, kdo to konečně ocení. Můj muž očividně
ne, ten daleko více bere na zřetel moje filmové znalosti. Tedy
znalosti „předstírání“ mám dostatečné. Sportovat se mnou
nechce, protože ví, že ho předplavu. A on zas umí lépe házet
petanqovými koulemi, hrát ping pong a nebrat všechny
poučky vážně. Za to ho mám upřímně ráda.
Vaše Eva Procházková
Těch několik dní v jižních Čechách, které jsem deset let
předtím opustila pobitá, bylo úchvatných. A protože jsem
již byla spinningem a chalupovými výlety trénována, jezdilo
se jako po másle. Též do Třeboně.
Víte, co mají v Třeboni? Náměstí, lázně, zámek, to ano.
Ale taky Regenta. Však víte, speciální řezaná třináctka. Majitel
plátěné čepičky objednává, já chci limonádu. „Zbláznila ses?
Dvě velký!“ obrací se na lepou číšnici.
Co udělá správná manželka (a účastnice provozu)? Pošle
svůdce do pryč. Avšak ještě třináct let po svatbě nejsem
manželka správná, ale blbá. Zato pivo je excelentní.
Po třech kouscích se (někteří poněkud omámeně) zvedáme,
nasedáme na kola a jedeme. Jedeme přes náměstí, krása!
Ty domy, ta kašna, ta dlažba..., kočičí hlavy, lesklé, velké…,
kolo se smyká a lup! Naštěstí se tenkrát už nosily helmy.
Ta moje břinká o dlažbu a páni středního věku se sbíhají,
Další poučka, která létala nad mou dětskou hlavou, zněla:
„Evo, musíš umět všechno, jinak budeš za blbce.” Takže jsem
v osmi letech vyfasovala svoji hokejku, malou raketu na tenis
a dědila po bráchovi kopačky. Umím bruslit popředu i pozadu,
brzdit smykem a občas vzít přihrávku. Umím kopat placírkou
a nadhodit si míč, brát hlavičku i kolínko. Umím jezdit šusem
z kopce i makat na běžkách, co to dá. Umím skákat salto
do vody a šipku pozadu. Umím zahrát forhand, backhand beru
pořád obouručně. V osmnácti jsem konečně dostala svého
favorita se šesti převody a trojtácem. Mojí specializací se stal
nohejbal, jsem dobrá u sítě i skvěle beru míče ze zadní lajny…
Zkrátka nejsem blbec, alespoň v očích mého táty. Dlužno dodat, že na mámu měl při výběru zcela jiná kritéria.
Sportování bylo zkrátka nedílnou součástí rodinné výbavy,
kterou jsme s bráchou vyfasovali. A každý si věkem vycizeloval
tu svou.
10
Následovala další spousta výletů. Těch historek, co bych vám
mohla vyprávět! Jak jsme pili jedno pivo za druhým (zase,
i když jsem se přeorientovala na kofolu) a pak se plazili
v pěta-třiceti stupních vedra do kopce na Šobes, jak jsem
málem umřela hlady v okrese Pelhřimov, jak jsem pomstila
sama sebe a donutila mého chudáka jet šedesát kilometrů
s vyhřezlou plotýnkou… Kilometry v dešti, cesty do kopce,
jízdy s kamarádkami, dětmi, s již ohelmovaným mužem,
kilometry ujeté sólo – kolo prostě miluju. A svého šílence, toho
miluju taky.
Už se těším na jaro!
Jolča Kurzweilová
Foto: archiv rodiny Kurzweilových
Malá houbařská
Foto: archiv Evy Procházkové
Kolo a já
Miluju ježdění na kole úchvatnou
českomoravskou krajinou. Šlapu, funím
do kopců, dávám si rychlé rovinky, ujedu
spoustu kilometrů a kochám se. Kam se dívám,
tam taky jedu. Kochám se a auta brzdí…
Zatím jsem naživu. Miluju kolo tak, že kvůli
němu (a kvůli endorfinům) chodím na spinning – abych pak na jaře nebyla nemožná.
Ale vždycky to tak nebylo.
Druhý rok nato, už ženatý a vdaná, jsme jeli zas.
Jižní Čechy, dlouhé rovinky, to nemůže být problém, říkám
si bezelstně. A taky dlouhé sjezdy, těší se můj šílenec. Jeden
takový přišel hned druhý den našeho výjezdu. Jedu pěkně,
střídmě.
Okolo mne se mihne plátěná čepička (helmy se tenkrát ještě
nenosily) a haleká:
„Přidej! Pusť to!“
Co udělá správná manželka? Pošle šílence do někam. Avšak
tři měsíce po svatbě jsem nebyla správná, ale blbá. A pustila
jsem to.
Už jste někdy brzdili v zatáčce na písku? Že je to sebevražda?
No… Když jsme mne dopravili k lékaři a paní doktorka mi
ošetřovala pomlácená kolena, ramena, lokty, záda a
dlaně, už bylo jasné, že jsem zase přežila. A překvapivě –
nezanevřela.
aby pomohli. Jen ten můj stojí a čučí – ne, on nečučí,
on se chechtá!
A vidíte, přežil. A já to rozjela s bicyklem naplno.
Další léta jsme měli malinké děti a ty já v nosiči nevozím.
Od toho jsou tatínci (a maminky dvojčat ). Takže výlety byly
malé a střídmé, avšak krásné. Nakonec jsme se přece jen
dočkali (slibuju, dočkáte se taky): oba miláčci jeli na tři týdny
do lágru.
I my jsme jeli!
Pasivní sportování je kapitola sama pro sebe. Já jsem však
pramálo poznamenaná. Umím fandit a hlasitě komentovat,
zuřivě gestikulovat, ale výšin svých mužských příbuzných
zdaleka nedosahuji. A hlavně nemám vypěstovanou
patřičnou závislost. Nikdo mě holt nebudil ve dvě ráno, abych
na německých kanálech sledovala v přímém přenosu Davis
Cup či NHL.
Mojí vášní se stala padesátka v podolském bazénu. Nelením,
a pokud mám večer čas, nasednu do auta, pustím si Vivaldiho a za 20 minut už vstupuji turniketem do bran svého ráje.
První ponoření do vody spláchne všechnu únavu, kterou
za celý den nashromáždím. Pak podplavu třetinu bazénu
a potom už jen mechanicky a naprosto uvolněně makám,
A zůstala jsem naživu.
Kupodivu, vyklubal se z toho nakonec první z úchvatných cyklistických výletů – desetidenní putování po zemi moravské.
Byla jsem lapena.
Půl roku poté, co jsme se s mým mužem seznámili, dostal nápad: pojedeme na kola. Asi to myslel jako nějaký předsvatební
test. Byla jsem lehkomyslná a šla do toho.
Nebyla jsem lehkomyslná, byla jsem šílená!
Do té doby jsem ujela nanejvýš tři kilometry ke koupališti a zpět.
První den jsme vyložili kola z vlaku a jeli. Kilometry přibývaly a já,
tenkrát padesátikilová, ubývala. Když jsme (někteří z nás plačící
únavou) dorazili do tábořiště, upadla jsem z kola na zem.
Vlastně na karimatku, kterou tam strůjce této zábavy umístil.
Ke cti mu přičítám, že postavil stan, do nějž jsem se následně
(po čtyřech) přemístila.
Podzim a houby a les.
„Kam dneska pojedem?“
„Ty řekni.“
„Ne, ty.“
„Je mi to jedno.“
„A mně je to u p…le.“
Nikdo nechce říct, kam dneska jet. Protože co kdyby
tam NEROSTLY? Viník blbého výběru lesa je pravidelně
pranýřován. Měli jsme jet na Strašík. To tys chtěl do Hutin!
Nakonec v tom lese jsme. Pravda, nálada není ideální.
Naštvaní jsme oba, protiva se courá, schválně jde pomalu…,
no jen si mě ztrať. Ještě prstíčkem budeš hrabat, až budeš
doma hledat ponožky nebo máslo v lednici!
V lese je nádherně, ztraceni jsme oba a nikomu to nevadí.
Konečně nikdo nepíská, nehučí, nefuní… Nebo funí? Je tady?
Něco se sem žene…
Panebože!
Přímo na mne se žene kanec! Ne rozvášněný manžel, ale fakt
divočák. A za ním druhý, třetí…
Hlavou mi střelí poučka z hodin přírodopisu na základce: neprchat, postavit se zády ke stromu a dělat jakoby nic.
Kterej blbec to vymyslel?
Stoupám si zády ke smrku s kmínkem polovičním, než jsem já,
a… Ježišmarjá, běží sem, v řadě za sebou a jejich víc než deset.
Možná čtrnáct. Ani je nestačím počítat. Co když je mezi nimi
bachyně a roztrhá mě? Strachy se klepu, chci se aspoň modlit,
ale nevzpomínám si ani na Andělíčku, můj strážníčku. Prasata
mne však ve vzdálenosti tak pěti metrů míjejí a mizí v poli.
Je zase ticho, jenom kolena a zuby drkotají na půl lesa.
Třesoucí se rukou vyťukávám číslo na mobilu…
„Představ si! Teď jsem vyplašil divočáky! Běží směrem
ke Křížovu,“ vytahuje se atentátník.
„Kde jsi?“
„V lese, u stromu,“ snažím se udat svou polohu a zároveň vylíčit
vážnost situace.
Směje se a chce vědět směr. Myslí si snad, že mu řeknu
souřadnice? Prý aspoň jestli spíš na západ, nebo na východ
od Křížova.
Vzdávám to. Ten mě nezachrání.
Cestu zpět znám, ale trvá mi dlouho. Musím sbírat hříbky
a klouzky, přece jen jsem ten les vybrala dobře.
A Malí myslivečci mi tentokrát mohou jen závidět.
Jolča Kurzweilová
11
Poradci Nové Trojky – vážně i nevážně
Poradci Nové Trojky – vážně i nevážně
Pohovor se zájemcem o pozici poradce Nové Trojky
aneb Kdo se chce stát poradcem, bude cele prověřen!
Projekt Poradenství a mediace v Nové Trojce
se pilotně rozbíhal od podzimu 2011 a naplno
běží od začátku roku 2012. Nová Trojka
postupně rozšiřuje tým poradců, se kterými
spolupracuje, a ty si pečlivě vybírá. Brepta vám
přináší střípky z procesu prověřování jednoho
potenciálního poradce, který se Nové Trojce
sám nabídl.
Ahoj, omlouvám se, ale jsem hrozně vytížený, navíc mám
rozhozený metabolismus z prohibice, teď v baru až do středy
nebudu, mohu sloužit jen jako teleoperátor. Vašek
Ach jo.
Jakou máš představu o průběhu poradenství?
Doufám, že ke mně budete přepojovat zhroucené manželky
závisláků.
A co zhroucení manželé závislaček a mužské obětí
domácího násilí? Ty taky vezmeš?
To je moc náročný. Já si představuju, že budu dělat obdobu
sexu po telefonu, že budu pořád chodit s těma sluchátkama
s mikrofonem a při všech běžných činnostech budu klábosit
se sesypanýma matkama o jejich vylitých manželích a budu
je utěšovat, že moje manželka je na tom mnohem hůř,
ať si z toho nic nedělaj a začnou taky pít.
A vzal bys třeba taky kuchařskou pohotovost? Zachraňovat
vyhladovělé manželky, to taky není špatné… Projekt TÁTA
VAŘÍ čeká v šuplíku!
Dobrá víla, nedobrovolník
a majitel Venda baru – pan Václav Č.
To sice zní zajímavě, ale moje recepty jsou tajné. Když prozradím, jak naložit maso na steaky, tak se všichni najedí
doma před tím, než půjdou do Venda baru, a já přijdu
o kšeft.
Mám radu, která je vyzkoušená ve spoustě rodin. Ať pije
taky! S alkoholem jí bude život připadat snesitelnější.
Hmmm. Tak my tvoji nabídku ještě probereme s koordinátorkou poradenství, statutární zástupkyní, revizorkou, supervizorem, tvojí manželkou a pak se ti ozveme.
Po důkladném zvážení se Nová Trojka rozhodla prověřit poradenské schopnosti, připravenost, flexibilitu a empatii pana
Vaška formou assesment centra, která je velmi oblíbená
zejména mezi personalisty. Najatá odbornice Nové Trojky
požádá pana Vaška o radu, průběh poradenství zaznamená, své poznatky vyhodnotí a závěry pak předá vedení
Nové Trojky.
Assesment č. 1: telefonická komunikace
Vašku, trápí mě situace mojí kamarádky. Začala pracovat
na plný úvazek, nestíhá domácnost, cítí se vyčerpaná,
manžel pracuje jen nárazově, pije, už svoji ženu několikrát
uhodil tak, že měla modřiny a styděla se vycházet.
Co má dělat? Poradíš?
12
Výňatek z odborného vyhodnocení assesment centra
Resumé: Pan Vašek se jeví jako nevhodný kandidát na pozici
poradce Nové Trojky. Jeho rady mohou ohrozit psychické
i fyzické zdraví klientů. Pan Vašek je patrně obětavý nedobrovolník, otec, manžel, vtipný přispěvatel Brepty, šikovný
kuchař a nákupčí, ale nechť se drží svého kopyta a – proboha – ať nikomu nic neradí.
Vysvětlení: Má omezený repertoár poradenských nástrojů.
Evidentně ho fascinuje slovo teleoperátor, což je v analýzách dle Freuda hodnoceno jako znak hraničních rysů osobnosti, sexuální úchylky a závislosti na alkoholu. Zodpovědné
orgány by měly přezkoumat, zda je způsobilý pro řízení
motorových vozidel.
Ing. MK
Dobrá rada nad zlato
Nabízím se jako specialista na návykové látky v rodině,
případně sexuální harassment.
Žádnou. Jsem Dobrá víla, nedobrovolník. Pokud bude linka,
tak budu i dobrovolník.
Opakovaný kontakt cca po týdnu, kdy nepřišla žádná
odpověď.
Vašku, tak co s tou poradnou? Kdy mi můžeš poradit? MK
Vašku, projevil jsi zájem o to být poradcem v Nové Trojce.
V čem bys chtěl trojkovým klientům radit? Co umíš?
Nesmíme opomenout ujednání o ceně.
Jakou si představuješ za svoje poradenství odměnu?
P.S. Co všechno je možné dělat díky Skype, je pouze
na tvé fantazii. Kybersex je určitě moderní, ale ani já,
ani moje kamarádka ho nepěstujeme.
Aha. Zajímavá rada. Děkuju.
V Nové Trojce se radí odborně, laicky, se zápalem, často, často i dobře, a hlavně radí
kdokoli a kdekoli – v malé herně, ve velké herně,
na chodbě, v šatně, v předsíňce před WC, mezi
dveřmi, za dveřmi i před vchodem na chodníku.
Pokud se vás někdo snaží přesvědčit, že projekt
Poradenství začal na podzim 2011, musím vás
vyvést z omylu.
Postupně se šíře problematiky probíraná mezi ženami-maminkami velmi rozrostla. A tak nadešel čas specializace,
kdy se dotazům a radám určitého typu věnovaly konkrétní
ženy. Štěpánka a později Leah byly připravené pomoci s
angličtinou. Pohádku nebo písničku měla vždy po ruce Daniela. Martina P. se ochotně podělila o zkušenosti, jak se připravit na porod doma. Jana poradila s lecčíms včetně výběru
kočky do domácnosti („Vysvoboďte ji z útulku!“). S Jolčou jste
mohly probrat, jak upéct tu nejšťavnatější krkovičku. Martina M.
vám pomohla vybrat glazuru na výtvor z keramiky. Atd. Atd.
Rady patří k Nové Trojce odjakživa. Trojkové ženy, které
si v prehistorické době někdy okolo roku 2003–2005 říkaly
jednoduše maminky, si předávaly nejednu dobrou radu:
Jaké polívčičky vařit batoleti. Proč nemít těžkou hlavu
ze společného spaní s dítětem. Do kolika let dítě kojit. Jaké
pohádky číst před spaním. Co uvařit k večeři, aby to bylo
za 12 minut hotové. S kým se jít poradit, jak lépe snášet nesnesitelné zlobení dítěte. Jaké lino používat na rytí linorytů. Které
lepidlo je nejlepší na ubrouskovou techniku. Zda jde skloubit
role matky, manželky a dobrovolnice Nové Trojky bez hádek
s manželem. Jak ve Wordu nadefinovat styly odstavců. Proč
chodit se spolupracovnicemi na supervizi. Co můžeme udělat
pro záchranu planety. Atd.
Ale Nová Trojka je stále profesionálnější a sofistikovanější,
takže i radění se postupně proměnilo. Tým Nové Trojky sepsal
metodiku poradenství, vybral a oslovil zkušené odborné
poradkyně, resp. poradce. Vyhlásil termíny poraden a určil
cenu za jednu poradu (cena je součinem druhé mocniny
finančního přínosu rady a koeficientu zvýšení rodinného
blaha, čili obvykle 50 Kč).
Chcete si vyzkoušet úvazy na nošení dítěte v šátku?
Na to máme v N3 Mariku.
Rozvádíte se a potřebujete sepsat návrh na uspořádání péče
o děti? Je vám k dispozici Vlasta.
Nejste si jisti co dát do přílohy Přiznání k dani z příjmu? Přijďte
za paní Hájkovou.
Potřebujete se zorientovat sami v sobě a v tom, co od života
chcete? Jednou za měsíc přichází do N3 Jana, která se vyzná
v psychoterapii.
Šílíte, že vaše nemluvně v šesti měsících ještě nesedí? Jasno
a klid do problému vnese Lenka. Atd. Atd. Atd.
Assesment č. 2: e-mailová komunikace (pokus
o neformální kontakt)
A v Nové Trojce můžete dostat i nejednu radu, za kterou
se neplatí, ale je k nezaplacení.
Na co zajít do divadla, aby to opravdu stálo za to? Dejte
na doporučení Kateřiny.
Na kolik oček začít háčkovat čepičku? Podrobný popis dodá
Iva.
Jak si najít partnera, který je silný, chytrý, obětavý, oddaný
rodině a dobře vydělává? To má zmáknuté Markéta.
Komu zavolat do ČT, když chcete být hostkou pořadu Sama
doma? „Brnkni paní Losové,“ doporučí vám Hanka.
Kde správně napsat čárky ve složitém souvětí? Plně můžete
důvěřovat názoru Zuzky.
Vašku, potřebovala bych opět poradu pro svou kamarádku.
Nemám ale velký rozpočet na volání mobilem – poskytuješ
poradenství osobně? MK
Záleží, jak daleko mne Mirka pustí. Teleoperátor Václav
A na Skype tě Mirka pouští? Dotaz je vážný. Rodinná situace
se tam vyhrocuje, hrozí psychické zhroucení. MK
To je nějaká poloha nebo alkohol, to Skype? Zní to jako
likér nebo hodně skákavý sex (skipi klokan). Nic jiného
mi manželka nedovolí. Mám to doma dost přísný, přesto
se stanu rád teleoperátorem. Je-li zhroucená Asiatka
a mladší 16 let, rád bych ji vyslechl a terapizoval. Jinak
zůstanu u telefonu, mám i pevnou linku, ale nevím číslo,
často se stěhujeme. Vašek
Pokud máš pevnou linku od O2, moje finanční bariéra padá.
Napiš číslo, zavolám po 19 hod. Manželka může určit maximální délku hovoru, já to tipuju tak na 45–75 minut. Moje
kamarádka je opravdu cizinka, ale Evropanka. Snad to není
překážka pro poskytnutí odborné konzultace. MK Věc má drobný háček: ty nejmoudřejší rady a zkušenosti,
které jsou zadarmo, úplně lehce k mání nejsou. Na ně je dobré mít konexe… A ty nejlépe získáte jako pravidelný
návštěvník Nové Trojky, jako členka či člen dobrovolnického
týmu nebo jako lektorka, lektor či jiný aktivní spolupracovník.
„Ondřeji, poraď mi, hodí se mi tenhle
lak na nehty k triku, který mi máma
Hela dneska oblíkla?“
Vplujte mezi ně a budete mít ke zdroji trojkové moudrosti neomezený přístup! Dobrá rada je zkrátka nad zlato.
Hodně štěstí!
Míla Kramná
13
Breptův kaleidoskop
Breptův kaleidoskop
Ze zákulisí náročných příprav na výjezdní terénní výcvik
dětských frekventantů kurzu „Malý mysliveček“
Kaleidoskop aneb Co Breptovy kamarádky mají
a nemají rády
E-mailová komunikace lektora a jeho asistenta
Jolana Kurzweilová
Kikča Rudišová
Nemohu doporučovat nic jiného než četbu. Já čtu furt. Na záchodě a u jídla, když jsem kojila i v tramvaji (tam je mi z toho
trochu blbě). A jsou knihy, které jsem s to číst třeba podesáté,
nejen kvůli jejich obsahu, ale hlavně kvůli kráse jazyka, jímž jsou
napsané.
Doporučuju: Zrzavý Orm: I. Plavci na západ, II. Doma a znovu
na lodi
Desáté století, drsné výpravy Vikingů za drancováním
na dračích lodích a vybroušený styl, dokonalý jazyk a nadhled hodný seveřana. Neuvěřitelný požitek a sranda zároveň.
Těžké drsňárny, plenění a loupení popsané tak, že si musíte
některé věty číst nahlas, abyste se víc pokochali jejich vtipem a půvabem. Ani jedno slovo navíc. Pronikání křesťanství
na drsný sever: Pak k ní přišel a rozvázal jí pouta, ale k jídlu ani
k pití nepřinesl nic. Když usnul, Torgunn potichu vylezla z kožešin
a popadla do obou rukou válek na těsto. A když dostal Saxulf
válkem do hlavy, ani nehlesl, jen trochu zatřepal nohama. Sílu
jí prý dodala touha pomstít Rappa a taky vztek, že musí spát
s mužem, který se k ní tak chová.
Co mám ráda:
DIÁŘ
Je to něco, bez čeho si nedokážu představit jediný den. Líbí
se mi mít všechny stránky barevně popsané a polepené.
Tip: albi.cz
Od: Radim Procházka
Komu: Edita a Vlastimil Janečkovi
Předmět: Vlasto, co fotbal?
Ahoj Vlasto,
ještě mě napadlo, jestli bude v nabitém programu místo na
sledování fotbalu. To by děti mrzelo, kdybychom jim neumožnili
sledovat fotbal…
Díky a těším se, R
Od: Edita a Vlastimil Janečkovi
Komu: Radim Procházka
Předmět: Re: Vlasto, co fotbal?
Tento mail přepošlu tvé ženě a ta tě náležitě poučí… ,
ale jinak to vypadá pro nás dobře, David je hostitel a garant akce, Tomáš má 10 připravených aktivit… tak ty, Milan
a já budeme relaxovat… Třeba při fotbale, ale ženy se to nesmí
dozvědět.
vj
Od: Radim Procházka
Komu: Edita a Vlastimil Janečkovi
Předmět: Re: Re: Vlasto, co fotbal?
Ženě už jsem svoje obavy o hladký průběh posledního zápasu
ve skupině svěřil… Nechci relaxovat celý víkend, rád se do programu zapojím, ale v sobotu hrají Češi, … do toho!
Díky, R
Pozor, soutěž!!!
Chcete vyhrát permici na letošní kurzovní hit bootcamp? Nikdy
to nebylo snazší!
Odhadněte nejvyšší hodnotu tepové frekvence nejstaršího
účastníka trojkového bootcampu při maximální sportovní
zátěži.
Nápověda: Měření probíhalo při výběhu na Vítkov
a sledovanému jedinci je 46 let.
Své tipy zasílejte e-mailem do 31. 12. 2012 na e-mailovou
adresu: [email protected].
Tři výherce vylosujeme, kontaktujeme a předáme permice.
Co Brepta připravuje
PROMÍTÁNÍ S RADIMEM PROCHÁZKOU V NOVÉ TROJCE
Nechceme sice konkurovat Aeru, ale jsme přesvědčeni, že atmosféra trojkového filmového klubu, který povede producent,
režisér, oblíbený manžel, otec, dobrovolník a inspirativní člověk
Radim Procházka, bude dokonalá. Výběr filmů je na Radimovi,
o zajištění pohoštění si v kanceláři střihneme a o pestrou barovou nabídku se jistě rádi postarají Radimovi kumpáni.
Sledujte měsíční program Nové Trojky, aby vám neunikl termín
prvního promítání, které je plánováno na leden 2013!
NOVOROČNÍ VEČÍREK NOVÉ TROJKY
Znáte Vendu? Nějakého určitě… Ale co toho našeho, který
v Želivského ulici provozuje populární Venda bar? Srdečně
zveme všechny na trojkový mejdan do tohoto podniku. Bude
to jízda! Těšíme se na vás v pátek 11. 1. 2013 ve 20 hodin.
Propojení s Pyžámkovým večírkem je samozřejmostí aneb
o vaše děti se postaráme my.
SPORTUJTE S NOVOU TROJKOU
Cvičit v Nové Trojce můžete se Zuzkou, Lenkou, Ivou nebo Karin. Od pondělí do čtvrtka, ráno či večer můžete v Trojce
nebo jejím okolí posilovat, běhat, tančit, protahovat se či relaxovat při bodystylingu, bootcampu, pilates s balóny
i bez a při relaxačním tanci.
Bludiště pro Breptovy čtenáře, kteří ještě neumějí číst
Prostě požitek!
Kromě toho, že už NIKDY nechci jezdit s tchýní na lochnesce,
mě napadlo pouze toto: Pro ty, kteří chtějí ve svých dětech
vzbudit zájem o klasickou hudbu nebo jim nenápadně
představit hru na různé hudební nástroje, doporučuje (Brepta) návštěvu pravidelných školních koncertů v blízké hudební
škole. Koncerty začínají obvykle v 18 hodin, jsou zdarma,
nikdy není plno, atmosféra v sálech je opravdová, poslechnout si můžete malé děti i dospělé umělce-maturanty
(v pondělí smyčce, v úterý dechaře a zpěváky, ve středu mix
a ve čtvrtek klavíristy).
Edita Janečková
Můj tip, co mám ráda: salát s gorgonzolou a jahodami
z bufetu Ambiente – Pizza Nuovo v Revoluční u Kotvy
a skleničku ledového prosecca k tomu. Navíc si to mohu
v klidu sníst, i když moje děti běhají číšníkům pod nohama
a špiní kečupem ubrus, a NIKDO z personálu se na mě kvůli
tomu ošklivě nedívá.
Co nesnáším: hektická rána, kdy po mně všichni členové
rodiny něco chtějí, a zimu.
Co nemám ráda:
HLAVNÍ NÁDRAŽÍ
Ať už ho modernizují, jak chtějí, ten park je hrozný.
Bez sluchátek v uších se tam projít nedá, pořád vás někdo
oslovuje a něco chce. S dětmi bych se tam bála i za dne.
Tip: Jezděte jinudy!
Zuzana Sadílková
Wabi a Ďáblovo stádo
Pokud máte jen trochu rádi country, nenechte si ujít tuto
horkou CD novinku. Wabiho projev je jedinečný, civilní
a přitom citlivý a jeho hlas medový. Spolu s dalšími ďábly
(Radůza, Aneta Langerová) nahrál a přezpíval úžasný,
letitý a místy neprávem opomíjený country a folk pecky.
Především starší ročníky zaručeně chytne za srdce!
Michail Bulgakov: O prospěšnosti alkoholismu
Možná jste obdivovateli velkých ruských autorů, ale přece
jen si netroufáte na mnohasetstránkové popisné romány…
Právě vám se nabízí tato útlá a svěží četba. Zalezte
si do teplého pelíšku, něco dobrého si nalijte (třeba vodku),
na chvilku unikněte realitě; vždyť: „Umírněné pití, dlouhé
žití“, „Vodka mysl rozjasní, historii objasní“ a „Když si trochu
přihneš, problémům se vyhneš!“
Blíží se zima – takže můj tip zní lyžování na Stubaiském ledovci v rakouských Alpách. Nejen že je tam z Prahy dobrá cesta, ale i skvěle zařízený areál v duchu „kids friendly.“ Třeba
restaurace má dětský koutek, kde si děti mohou odpočinout.
Pozor! Může tam ale být i minus 18 a to pak dětská lyžařská
výbava z Tchiba nestačí!
Kids Friendly pro změnu není Baťa na Floře. Kromě toho,
že tam nevedou téměř žádné dětské boty, ještě se před
vámi prodavačky schovávají.
BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka
Vychází 2krát ročně v Praze
Evid. č. period. tisku: MK ČR E 18531.
Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161.
Vydavatele zastupuje Edita Janečková.
Brepta poprvé spatřil světlo světa v roce 2007. Číslo 12 vychází v listopadu 2012.
Breptu č. 12 koordinovala Kateřina Ondroušková. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Rejka Balcarová, Hanka Hemerková, Edita
Janečková, Jolča Kurzweilová, Míla Kramná, Eva Procházková, Kikča Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Vašek Černý, Petr Hájek a další
oslovení.
Pro Breptu fotila Rejka Balcarová a další.
Chyby a překlepy odstraňovaly Zuzana Ježková a Edita Janečková.
Grafické zpracování: Karolína Matušková
Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou
desáté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu.
Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete na webu
www.novatrojka.cz v sekci „ke stažení“.
Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected].
Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i v roce 2013!
14
15
Breptův fotoeditorial
Fotoreportáž z běžeckých závodů na táboře pro rodiče
s dětmi v Kytlici 2012
A zde přinášíme důkaz, že my Trojkové ženy-sportovkyně a naše neméně nadané děti do toho umíme šlápnout. Závod se uskutečnil
v Kytlici pod rozhodcovským dohledem sportovkyně z největších Zuzky Sadílkové. A běželi zkrátka všichni – kategorie volitelná byla, délka
dráhy nikoli… A protože drtivou většinu táborníků tvořily duše spřízněné pracovně, volbou či láskou s N3, archivních důkazů máme dosti:
Až culíky vlály… Ema
S neutuchající silou… Anežka
S úsměvem … Verča
Matky startovaly zákeřně po večeři
Běželo se v různých kategoriích…
Janka s dětmi
16
A statečná Mirka,
s Vendelínem na zádech
Helča – ta se přihlásila do kategorie
žen jako první – nebo že by ji přihlásil její
nápadník Rytíř Vendelín?
Matky nejen běžely, ale i nadšeně fandily…
Fota: Kikča Rudišová

Brepta č. 12/podzim 2012

Transkript

Podobné dokumenty