Magicka kucharka - Machart nakladatelství

Magicka kucharka - Machart nakladatelství

MAGICKÁ
KUCHAŘKA
podle receptářů starých čarodějnic
Otomar Dvořák
MAGICKÁ
KUCHAŘKA
tajemství černé kuchyně
podle receptářů starých čarodějnic
Otomar Dvořák
text © Otomar Dvořák, 2011
grafická úprava © Kameel Machart, 2011
ISBN 978-80-87517-07-9
ÚVOD
„V KOTLI COSI BUBLÁ, VAŘÍ,
TAJEMNÉ DÍLO SE DAŘÍ...“
vu vás na výlet proti proudu času: do černé, očazené kuchyně, kde kouř štípe
do očí a tančící plameny vrhají po stěnách pitvorné stíny. Visící svazky bylin, kotle, hmoždíře a zvláštně tvarované nádoby, hořkosladké vůně, možná
i ten černý kocour, který se vyhřívá na peci, a skřítek harašící kdesi mezi
pánvemi, dotvářejí charakter tajné laboratoře vesnické čarodějnice. Skutečná vědma
žila někde za vsí, možná byla ženou uhlíře na lesní mýtině či včelaře brtníka s jeho chaloupkou na muří noze, možná to byla žena kováře, který ovládal démona ohně, nebo
mlynáře, spřáteleného s vodníky a čerty.
Ale magie „vládkyně krbu“ nebyla vyhrazena jen takovýmto specialistkám. Ještě
před sto lety každá hospodyně na vesnici byla tak trochu čarodějnicí a znala staré magické postupy, jimiž zajišťovala prosperitu rodu. To ona proměňovala suroviny, dodávané muži, v energetickou, ale i duchovní a mystickou sílu. Mnohé kuchyňské rituály
nám mohou z dnešního hlediska připadat dětinské a směšné, měly však svou tradicí
ověřenou úlohu při napojení na duše předků a kromě skutečných přesahů do astrálních dimenzí stmelovaly i společenství pokrevních příbuzných kolem „jednoho stolu,
jedné mísy a jednoho ohně“.
autor
Z
3
kapitola první
OHEŇ
OHEŇ
prášek se získával ze sušené dužiny chorošů, cizopasných stromových hub. Jakmile troud začal
nes nám to připadá jako samozřej- doutnat, přiložilo se k němu suché chrastí a jemmost, kterou provádíme jaksi bez- ně se foukalo, dokud nevyskočil plamínek.
Oheň v domácím krbu nesměl nikdy vyhasděčně: vyjmeme z krabičky zápalku
a škrtneme, přidržíme plamínek pod nout; věřilo se, že takový prohřešek by způsobil
těžké pohromy a přivolal by do domu nemoc. Jekusem zmuchlaných novin...
Napadlo vás někdy, že zapálení ohně je čaro- dině když zemřel některý člen rodiny, uhasil se
dějnický úkon, při němž vyvoláváme na svět ne- oheň v krbu a nechaly se plát jen svíčky na prkně
s nebožtíkem. Po návratu z pohřbu přinesla hosklidného a proměnlivého „démona požírače“?
Naši předkové chápali oheň jako živou bytost, podyně nový oheň od sousedů. Ovšem takováto
vzájemná služba byla protělesně přítomného boha,
jevem nejhlubší důvěry;
ke kterému je třeba se
dát oheň někomu neznáchovat s náležitou úctou.
mému by znamenalo vydat
Pronášeli k němu prosby,
se mu na milost a nemilost
házeli do něj symbolické
a riskovat ohrožení samotdary, obětovali mu drobného srdce domácnosti.
ty chleba a kosti, věštili
Planoucí oheň byl totiž nez pohybu a barvy plamezastupitelným energeticnů, z jisker a kouře. Věřili,
kým centrem domu, hořel
že oheň léčí a uzdravuje.
nepřetržitě ve dne i v noci,
Ostatně ani vědci nepopřou jeho desinfekční Dobová rytina zobrazující prodavače troudu. v létě i v zimě. Samozřejmě
vládkyně krbu odlišovala
a koncentrační sílu. Plamen je vlastně hmota ve stádiu prudké, bouřlivé jeho formy udržovací, kdy tvrdé dubové poleno po
přeměny a dokáže proto s sebou strhávat a spalo- dlouhou dobu řežavělo pod hromádkou teplého
popela, od pracovních, jimiž byly vysoký plamen,
vat i různé škodlivé energie.
Pokud tedy chcete rozdělat oheň postaru, nízký plamen, žhavé uhlíky, horký kouř, ale také
potřebujete k tomu křesadlo a troud (práchno). horké kameny a cihly, na které se přímo pokládalo
Křesadla mívala různé konstrukce, ale jejich zá- těsto (což byla technika využívaná v pecích). Horké
kladem bývala vždy ocílka, škrtající o kousek kameny se někdy vkládaly přímo do nádob, jejichž
křemene – podobně jako u dnešních zapalovačů. obsah se měl uvést do varu.
Vykřesané jiskry dopadaly na troud. Tento černý
Zapálení ohně
D
5
OHEŇ
6
OHEŇ
Velikonoční znovuzrození (zmrtvýchvstání) hoda; vesnické domy se dřív rozlišovaly podle pose týkalo i ohně. Na Bílou sobotu býval před kos- čtu ohnišť – od jednoohnišťových až po trojohništelem zapalován „svatý oheň“, který kněz kropil ťové. Dokonce se platila daň podle počtu ohnišť
vodou svěcenou na Tři krále a zapaloval od něj v domě. Počet ohnišť ovšem nijak nesouvisí, jak by
svíci zvanou paškál, se kterou vnášel do chrámu nás snad mohlo napadnout, s počtem vytápěných
nové „světlo Kristovo“ (lumen Christi). Povinností místností. Všechna ohniště byla soustředěna na
hospodyně bylo donést žhavé oharky z tohoto po- jediném místě!
Základem bylo otevřené ohniště, často vyvýsvátného velikonočního ohně domů a jimi znovu
šené na špalku udusaného
rozdělat oheň v domácím
krbu, uhašený při pašijích
jílu obloženého kameny.
na znamení Kristovy smrti.
Tady vařila hospodyně na
Tento obřad má však tradiotevřeném ohni v hliněci již předkřesťanskou; je
ných hrncích, přistrčených
symbolem neustálé obnodo přesně odhadnutých
vy života.
vzdáleností od plamenů,
Za nejmagičtější a jevložených do řeřavých uhdině účinný proti očarování
líků nebo umístěných na
a nemocem byl považován
železné trojnožky. Někdy
takzvaný „živý“ nebo také
visel nad tímto ohništěm
„čistý“ oheň, který musel
železný kotel na řetěze
být rozdělán tím nejpradáva háku (říkávalo se mu
nějším pravěkým způsokumhar).
bem: třením dřeva o dřevo
Ohniště bývalo už
(tedy oheň, jehož zárodky
od pravěku umísťováno
Dávným symbolem ohně byl salamandr.
spí přímo ve dřevě).
v zadním rohu vpravo ode
dveří. Byl to jeden z posvátných prostorů místnosti zvané jizba (odvozeno snad z románského slova estuva = vytápěti;
tedy místnost vytápěná na rozdíl od síně, která
nozí z nás už si nedovedou před- byla chladná). V západoslovanských zemích bylo
stavit správné rozložení ohnišť již od 10. století zvykem, že otevřené ohniště bylo
uvnitř někdejšího domu. To, že umístěno před pecí. Zatímco ohniště tedy sloužiužívám množného čísla není ná- lo k vaření, ať už polévek, kaší, masa atd. (občas
Vznik černé kuchyně
M
7
OHEŇ
prý dalo vyléčit jediným způsobem. Posadili ho
na dřevěnou lopatu a šoupli do pece, vyhřáté po
pečení chleba. Když se vzpouzelo, tak ho k lopatě
přivázali.“ Nedonošené děti dávaly porodní báby
do pece „zapékat“; šlo vlastně o jakousi primitivní
náhražka inkubátoru. Také nemocný, který trpěl
zimnicí a zahleněním, byl namazán tukem a nahý
uložen do vyhřáté pece, aby z něj „horkost nemoc
vytáhla“.
Koncem 18. století
přibyla další vymoženost:
sporák. V podstatě to bylo
ohniště uzavřené dokola
zídkou a svrchu překryté
železnými, litinovými pláty, které se rozpálily a na
nichž se dalo vařit „úsporně“, s menší spotřebou
dřeva. Na rozdíl od pece,
ze které se po rozpálení
uhlíky vymetly, pod pláty sporáku se oheň stále
udržoval – i během vaření
a pečení.
Pro uložení paliva
sloužily takzvané „polenice“. Jsou to dva rovnoběžné trámy asi metr pod
stropem jizby, zasazené do protilehlých roubených stěn. Na nich bylo naskládáno dřevo k topení, vysychalo tam a přitom nezabíralo prostor na
podlaze.
Kouř z pece a ohniště se původně nikam neodváděl; rozlézal se po jizbě, tvořil šedivý oblak
i k opékání masa, ryb a těsta na rožni), pec byla
určena k pečení – především chleba, ale také různých placek, koláčů a dalšího pečiva. Jejím předchůdcem býval plochý kámen, na němž se rozdělal oheň; když se kámen rozpálil, oharky se z něj
smetly a položila se na něj těstová placka. Pec je
ovšem dokonalejší; rozpálená kamenná či cihlová
komora sálá i z boků a shora, takže pečivo se peče
stejnoměrně. U nás bývaly pece dvojího druhu: na
severu spíše hranolovité
s rovnou vrchní plochou,
na níž se spalo a kde se
také sušilo zrní, len a konopí. Na jižní Moravu
a Slovensko zasahoval
z Maďarska a Balkánu typ
kupolovité pece. Kromě
pečení držela pec dlouho teplo a proto zejména
v zimním období byla základem vytápění domu
(a spaní na vyhřáté peci
bylo přímo „protekčním“
privilegiem – často bývalo
toto místo vyhrazeno pro
menší děti).
Vzpomínáte na pohádku O perníkové chaloupce, kde se ježibaba chystá posadit děti na
lopatu a šoupnout je do pece, aby si je upekla?
Nuže, to není žádná pohádková nadsázka, ale obraz jednoho běžného léčebného postupu. Čeněk
Zíbrt píše: „O dětech, které mnoho jedí a přec
nerostou, se říká, že mají ostarka. Takové dítě se
8
OHEŇ
A tak vznikla naše známá kuchyně. Od zbytku síně
ji ještě později oddělili příčkou, takže byla opravdu černá – přece jen stále trochu zakouřená a tajemně zšeřelá (často bez oken nebo jen s jedním
malým okénkem). Většinu místa v ní zaujímalo
ohniště a nad ním sazemi pokrytý odsávací otvor
komína (v pozdější době již kamenného nebo cihlového), jímž stále hučel průvan a za větrného počasí v něm bolestně naříkala meluzína.
Začazené ohniště bylo nutno často vymazávat
jemně rozdělanou hliněnou kaší. Hned za mokra
kreslily ženy pomocí prstů
na čerstvě vymazané stěny
ohniště a do podkomína
pásy a vlnovky a tiskátkem vyřezaným z řepy či
bramboru a namočeným
do vápna mezi ně umisťovaly růžice a hvězdy. Byly
to symboly země, vody
a základních životních
principů (blíže je poznáme
v kapitole o ornamentu).
Fungovaly jako magická
ochrana proti požárům, ale také nebezpečným
démonům, ďáblům a čarodějnicím, které s oblibou vnikají do domu komínem (pozoruhodná jsou
ovšem svědectví o různých typech blesků, zejména kulových, které se vynořily z komína; možná
zde jako důležitý činitel funguje elektrická vodivost sazí a kouře).
pod stropem a unikal dveřmi nebo zvláštním
okénkem, ponechaným nad nimi k tomuto účelu.
Dnešní člověk by zřejmě v takové zakouřené místnosti dlouho nevydržel. Hladina kouře nutila lidi
zdržovat se a vykonávat různé práce co nejníž při
podlaze. Sedávalo se proto na nízkých špalcích
a stoličkách nebo přímo na zemi na otepích slámy
či ovčích kožešinách. Takový stav byl v chalupách
zemědělců ještě ve středověku.
V dalším vývoji se projevovala snaha zbavit se
nepříjemného kouře a tak
došlo k tomu, že teplá pec
sice zůstala v obytné jizbě,
ale její dvířka (čelisti) byly
vyvedeny do síně, jakési
menší místnosti, skrze
kterou se vcházelo do jizby. Tam bylo přemístěno
i otevřené ohniště. Nad ně
byl umístěn lapač kouře,
dřevěné, dole se rozšířující bednění, omazané
hlínou, aby se nevznítilo.
Kupodivu tento prvotní
komín nekončil na střeše, jak je dnes dobrým zvykem, ale na půdě, kde
vrcholil kamenným uzávěrem s bočními otvory
k zachycení jisker. Kouř z půdy odcházel škvírami
mezi došky a „zauzením“ doškové slámy fungoval
jako prevence proti jejímu plesnivění.
Tento typ komína, který oddělil kouř od ohně,
se nazýval koch a prostor pod ním kochyně (kochat, kuchat znamenalo původně oddělovat).
9
OHEŇ
V mnohých hospodářstvích existovaly letní kuchyně: během teplého období bylo ohniště umístěno na dvoře pod otevřeným přístřeškem a také pec
měla další dvířka, vedoucí ven mimo dům.
tvary a přesné určení. Něco napovídají už názvy:
máslák, smetaník, mlékáč, kvašňák, pařák, povidlák. Máte však představu, jak vypadal srostlík? To
byla spojená dvojice džbánovitých nádob se společným kruhovým uchem nahoře. Používal se k nošení
dvou chodů (např. polévky a kaše) na pole. Nebo
koutňák, úzký a hluboký hrnec s uchem nahoře na
způsob košíčku: v něm kmotra obřadně přinášela
šestinedělce silnou slepičí
vybavení otepolévku. Baňaté džbány
vřeného ohniště
se zúženými hrdly sloužily
patřilo několik
k uchovávání tekutých ponezbytných potravin (co nejmenší plocha
můcek. Železný pohrabáč
hladiny přicházela do styku
k manipulaci s hořícím
s okysličujícím vzduchem).
dřevem a uhlíky, dále železHliněné nádoby, které
ný koník, zvaný též kozlík,
nebyly zevnitř glazované,
o nějž se podpírala hořící
se musely pravidelně „věpolena a někdy se na něm
trat“, aby v jejich pórech
také opékalo maso, rožeň
nezahnívaly
organické
a různě tvarované kované
zbytky a nezpůsobovaly netrojnožky, na které se stavěly
příjemný zápach. Po vymytí
nádoby. K peci ještě náležely
horkou vodou a vydrhnutí
dvouzubé vidle lyrovitého
bílým křemičitým pískem
tvaru, jimiž se vkládala doNa sázení chleba a pečiva do pece používala
je hospodyně napichavala
vnitř polena (právě těmito
hospodyně dřevěnou lopatu.
vidlemi jsou vyzbrojeni
dnem vzhůru na plaňky
pohádkoví čerti!), ohřeblo – to byla půlkruhovitá či plotu a nechávala je tam i několik dní na větru
trojúhelníková dřevěná deska na tyči a složila k vy- a slunci „vydýchat“. Tyto džbánky a hrnce na plohrabávání uhlíků a popele z rozpálené pece a samo- tech dvorů a zahrad patřívaly ke koloritu vsí, ale
zřejmě dřevěná lopata na sázení chleba a pečiva.
dnes už je tam uvidíte dost vzácně.
Až do zavedení „sporáků“ se nejen k uchovávání potravin, ale i k vaření na otevřeném ohni používalo především hliněné nádobí. Mělo specifické
Pomůcky a nádoby
K
10
OHEŇ
11
kapitola druhá
VODA
VODA
menům v lesích a na lukách, se ve sváteční dny
přinášely obřadní dary. Ačkoliv již roku 1092 kníže
Břetislav II. ve svém výnosu přísně zakázal přinášet oběti pramenům, nikdo na to nedbal. Etnograf
povinnostem žen kromě ochrany do- Antonín Václavík dokládá, jak se ještě na konci
mácího krbu patřila i péče o vodu. 19. století dodržoval na českém venkově zvyk, že
Dnešní člověk už mnohdy ani nevnímá jedna z dcer (panna), odcházela o štědrovečerní
pozoruhodnost této zázračné kapa- půlnoci ke studni a házela do ní oplatku mazanou
liny; prostě otočí kohoutkem a voda teče. Dříve medem, kousek vánočky, půl jablka a ořech se slovy: „Studničko, studničko,
však přinášení vody do
nesu ti štědrého večera,
domu patřilo k významabys nám dobrou vodu dáným rituálům. Příruční
vala.“ Na Vysočině se házezásobu vody bylo nutno
lo na velikonoční neděli do
pravidelně doplňovat. Ze
studny malované vejce.
svého dětství vzpomínám
Studna se mohla zkana velkou nádobu z červezit, když se v ní usídlil zlý
né kameniny, která stála
démon, zobrazovaný jako
v temné síňce babiččiny
ohyzdná, bradavčitá rovenkovské chalupy. Byla
pucha (žába na prameni),
přiklopena
prkenným
černý had nebo kohout
„deklem“ a temná hladina
s hadím ocasem a čtyřma
pod ním dýchala zakletým
nohama (bazilišek). Staré
chladem. Každý pátek odHospodaření s vodou by nebylo myslitelné
zanesené studny, v nichž
poledne se s dřevěným
bez práce mistrů bednářů.
docházelo k tlení živočišsoudkem jezdilo k obecní
studni pro vodu. K přenášení menšího množství ných zbytků, bylo opravdu obtížné znovu vyčistit, protože ten, kdo se do takové studny spustil,
vody sloužily různé štoudve, konve a vědra.
Aby voda zůstávala dobrá a zdravá, bylo nutno byl ohrožen nedostatkem vzduchu a koncentrací
chovat se ke studnám a pramenům s maximální jedovatých plynů, což bylo označováno jako baúctou. Pro ochranného vodního ducha, který pů- ziliškův jedovatý dech. Pravdou však je, že zanevodně míval v domácích studnách podobu ženské dbaná studna má cosi společného s opuštěným,
bytosti zvané studénečka či morijánka, marjánka rozpadajícím se domem; v onom mezidobí, kdy už
a byl obdobou rusalky, vládnoucí přirozeným pra- stavba nepatří člověku, ale ještě se jí plně nezmoc-
Ochránci pramenů
a démoni studní
K
13
VODA
spoustou drobných mincí. Je úžasné, jak je tento
zvyk oběti vodních duchům hluboko zafixován
v lidském podvědomí. Děti napodobují rodiče, líbí
se jim hodit desetník do kašny. Když se lidí zeptáte, proč to dělají, odpoví, že „pro štěstí“ nebo „aby
se sem ještě někdy vrátili“.
Cosi napovídají zmínky o „vodě poutníků“,
které zaznamenal v minulém století polský badatel Poniatowski. Zjistil, že karpatští Huculové vykopávali při cestách studny pro pocestné, kteří za to
byli povinni modlit se při pití za duše zemřelých.
Odtud též stavění křížů u studen, nebo obráceně
byly stavěny nádoby s vodou na zvláštním sloup-
nila příroda, stává se silným ohniskem negativní
energie.
Proto pravidelné čištění lesních studánek
a pramenů bývalo nedílnou součástí jarních obřadů. Čerstvá voda byla mocným symbolem čistoty,
zdraví a hojnosti. Hospodyně o Štědrém večeru
stloukala v máselnici proudnou vodu, aby v nastávajícím roce měla „tolik mléka jako vody v potoce“. Tento akt je odborně nazýván „sympatetická
magie“ – tj. snaha určitou činností navodit vznik
něčeho jiného, ale podobného.
Je zvláštní, když se na náměstí historických
měst podíváte do starobylých kašen. Dno se třpytí
Voda a hospodaření s ní na vyobrazení z Komenského Orbis Pictus.
14
VODA
úplňku. Zcela specifickým typem magického ovlivňování vody je její svěcení.
ku opatřeném stříškou, zejména na křižovatkách
cest. Vida, proč na náměstí, kde se křižují všechny
cesty, patří kašna! Voda je nabídnuta k pití ptákům a duším předků, které bývají v lidových představách do ptáků často vtěleny. A vhozená mince
je tedy obětí nejen vodním nymfám, ale také duchům předků, aby dobře střežili naše kroky na
cestě životem.
Čarodějnice z „černé kuchyně“ ovšem přesně
rozlišovala různé druhy vody. Ne každá voda je
vhodná ke každému účelu. Zejména pro zadělání
těsta na kouzelné a věštecké pečivo (jak si o tom
budeme ještě podrobněji povídat) bylo nutno brát
vodu z přesně předepsaného místa; například
z lesní studánky, z polní studánky, z brodu, z pramene, který prýští ze skály a pod. Záleželo také
na době, v níž se voda nabírá. Jiná je voda před
úsvitem, jiná v poledne a jiná v noci za měsíčního
Desatero způsobů
svěcení vody
ádoba se svěcenou vodou vítá každého křesťana při vstupu do kostela,
aby ze sebe symbolickým gestem
smyl vlivy hříšného světa; také židé
se myjí po styku s duchovně nečistými prvky (například i po návratu z pohřbu) a muslim bez omytí
nohou nesmí vstoupit do mešity.
Ale ani pro pohany nebyla svěcená voda žádnou novinkou a používali ji jako účinný prostředek k zahánění zlých duchů, nemocí a k různému
čarování. Tato dávná pohanská tradice se v našem
N
Voda ve studni se mohla zkazit, když se v ní usídlil zlý démon zobrazovaný často jako bazilišek
– kohout s hadím ocasem a osmi nebo čtyřma nohama.
15
VODA
lidovém prostředí udržela souběžně s křesťan- dřeva. Podobný význam měla voda z kovářského
stvím. Proto se zřejmě Jan Křtitel (později i sv. Jan kadlubu, ovšem nesmělo se o ni požádat, kovář ji
Nepomucký) stal tak oblíbenou postavou vodní musil sám nabídnout.
Dobré bylo, když se na dně nádoby nechávaly
magie a nymfa střežící prameny se proměnila
v Pannu Marii. Folkloristé a etnografové nasbírali ležet stříbrné mince (je chemicky prokázáno, že
řadu poznatků o lidovém využívání vody. Mnohé stříbro působí ve vodě desinfekčně). Voda určená
se nám mohou z pohledu dnešního moderního k exaktickým nebo věšteckým praktikám se necháčlověka zdát bizarní a nesmyslné; ukážeme si vala stát nepřikrytá pod hvězdným nebem, aby do
ní napadaly „nebeské jiskry“.
však, že v sobě obsahují velice racionální základ.
„Ostrá voda“ byla ta,
Nejmocnější voda se
která se přelévala přes osnabírala v místech, kde se
tří sekery a „odražená“ se
slévaly tři prameny, kde
nabírala z potoka, do jehož
bylo u pramene trojcestí,
dna se zabodl nůž, plužné
nebo alepoň na hranici tří
krojidlo, vidle, šavle nebo
katastrů. Říkalo se jí trojjakýkoliv špičatý předmět.
hraničná. Musela se nabíVelmi ceněná byla
rat těsně před východem
„voda střelná“, jejíž získáslunce, dřív, než nějaký
ní bylo spojeno se značpták přeletí vodu, protože
ným nebezpečím. Marie
tím by už byla poskvrněna
Vaňharová zapsala svěa znehodnocena, a nesmělo
dectví z Velké Bíteše, kde
se přitom promluvit jediné
střelnou vodu pro léčení
slovo. Ke kladným úkonům
Měsíc v úplňku dával na Velký pátek vodě
těžce nemocného opatřil
byla nabírána po proudu,
zvláštní moc.
místní hajný. Šlo o vodu ze
k negativním proti proudu.
Zvlášť mocná byla voda nabíraná na Velký pátek, studánky, do které se střelilo z pušky nebo pistopři úplňku. Ma zmizení vyrážky byla však účinněj- le, když se předtím odprosila Panna Maria a poší voda nabíraná při ubývajícím měsíci a zvlášť ta, modlil „bolestný růženec“. Výstřelem do studánky se totiž Panně Marii (někdy též víle či rusalce)
která přepadávala přes mlýnské kolo.
„Hašená“ nebo-li „uhlenková voda“ se tvoři- způsobila bolest. Když však touto vodou omývali
la tak, že do nádoby, přes kterou položili křížem nemocného, do týdne se postavil na nohy.
Velmi účinná byla rosa, sbíraná před úsvitem
dva proutky, se po devaterém opakování zaříkávací formule vhazovaly žhavé uhlíky z jalovcového tím způsobem, že se z trávy a listů keřů střásala
16
VODA
jemných vibrací mění molekuly vody dost podstatně své vlastnosti. Zmíněnými manipulacemi
se z čisté vody stává cosi podobného tolik vysmívaným a přesto účinným homeopatickým lékům.
Voda je totiž skvělým nositelem vložené informace
a lze ji skutečně nabít mocnou, ať už kladnou či
zápornou energií.
Řeklo by se „obyčejná voda“ – a přesto je to
úžasná, tajemná a ve všech aspektech působení
dosud ne dost prozkoumaná látka. A tak k ní přistupujme s úctou, jaká jí náleží. Ani její očistnou
sílu nesmíme přetěžovat – starý zvyk našich předků, házet věci zlé a nečisté do vody, protože ta už
si s nimi poradí, je při dnešních kvantech odpadu
zcela neúnosný. Většina našich řek (zejména na
dolních tocích) už nemá očistnou sílu, ba právě
naopak – kromě chemického a biologického znečištění v sobě nesou i spoustu negativní energie;
proto koupání v nich je nebezpečné i pro duševní
rovnováhu člověka.
Čím lépe zakončit tuto „vodní kapitolu“, než
krásnou modlitbou huculských děvčat, kterou
pronášejí nad vodou ve chvíli, kdy se ráno na
sv. Jana Křtitele objeví Jitřenka:
„Dobrý den, vodičko, jardánečko, nejstarší
matičko. Omýváš hory, kořeně, kameně, obmyj
i mne narozenou, pokřtěnou, od vší nečistoty,
abych byla spanilá jak vesna, pěkná jak zora jasná; jak se lidé radují z vesny, tak aby i mne milovali; abych byla syta jak podzim a bohatá jak země.“
na bílý jemný šátek a ten se pak ždímal do nádoby
na dojení. Samozřejmě záleželo na tom, z jakého
druhu rostlin se rosa střásá, protože léčivé a kouzelné byliny umocňovaly její vlastnosti. Nejlepší
byla ta nasbíraná na Zelený čtvrtek či ráno ve svátek sv. Jana Křtitele.
Voda svěcená křesťanským knězem v kostele
byla též ceněna, ale lidé si k ní doma přidávali
svoje vlastní magické svěcení nebo se snažili jinými způsoby zvýšit její sílu. K nejobvyklejším
způsobům lidového umocňování náleželo míšení
kostelní svěcené vody z různých let. Na Slovensku
míchali svěcenou vodu až z dvanácti let; čím míchanější, tím prý byla účinnější, hlavně proti čarodějnicím a upírům.
Umytím zemřelého bylo možno vodu změnit
ve vodu mrtvou. Ocelové zbraně, které byly kaleny v takové „mrtvé vodě“, působily prý zhoubněji, než kdyby měly ostří napuštěna jedem. Voda
z mrtvého se musela vylít na kamenité a vyprahlé
místo nebo na skálu.
Naopak „živá voda“ je ta, ve které vykoupali novorozence. Lila se ke stromům a dítě se tak
stávalo pokrevním bratrem stromu. Na Horácku
zakopávali k témuž stromu i placentu.
Všechny tyto „úpravy“ vody mohou dnešnímu
vědecky založenému člověku připadat absurdní.
Ovšem nejde jen u subjektivní pocity těch, kdo
v moc svěcené vody věří (i když jsou také velmi
důležité!). Prudkým úderem, čeřením, provzdušněním, stykem s ohněm, elektrickým výbojem, dotekem nerostů, kovů, rostlin, lidského či zvířecího
těla, určitým způsobem kondenzace a zachycením
17
kapitola třetí
OBILÍ
OBILÍ
semena, která se musela před dalším zpracováním otlouct, omlít, zbavit ostrých tvrdých slupek
a osin. Naproti tomu rež takové loupání a čištění
nepotřebovala.
Vzhledem k tomu, že ostatní pšenové trávy
(např. oves a ječmen) neměly v potravě našich
předků tak zásadní význam, zůstalo nakonec tohle označení pro jediný druh obiloviny – pšenici.
Tráva života
ědci se dnes již shodují v názoru, že
člověk je sice „všežravec“, ale ve své
prapůvodní podstatě je především „pojídačem semen“. Odpovídá tomu i lidský
chrup, jehož stoličky fungují podobně jako mlýnské kameny. Je pravděpodobné, že ve stepních oblastech byly už od pravěku lidské populace závislé
na výživě, kterou jim poskytovala moučná semena některých trav. Není divu, že tajemství obilnin
bylo spojeno s božským principem „Velké Matky“,
jejíž kosti jsou pohřbívány do země, aby se znovu obalily „masem“ a vrátily se na povrch nasytit
vlastním tělem hladovějící „děti“. Zrození obilného klasu z temnot podsvětí patřilo k nejhlubším
tajemstvím eleuzínských mystérií ve starověkém
Řecku. Jeho prozrazení se trestalo smrtí.
Staří Slované rozlišovali dva druhy obilnin,
jimž souhrně říkali pšeno a rež. Pšeno – to byla
V
Pšenice je plodinou přicházející z božské zahrady ráje, z biblického Edenu mezi řekami Tigridem a Eufratem. Mimo jiné byla ceněna pro jednu
pozoruhodnou vlastnost: její rozemletá semena
se dobře spojují s vodou a vytvářejí lepivou hmotu
(kaše a těsta). Následným odpařením vody vzniká
soudržná látka zcela nových vlastností (pečivo).
Vliv na „pečivost“ má obsah lepku, což je zvláštní
směs bílkovin přítomná v obilkách. Lepek po na-
Zleva: pšenice, oves, žito, ječmen, kukuřice, pohanka a rýže.
19
OBILÍ
označením pro veškeré pečivo z obilné mouky.
O magickém procesu pečení si budeme vyprávět
v samostatné kapitole.
sycení vodou bobtná a váže moučná zrna k sobě.
Kde lepek chybí, tam při pečení vzniknou jen různé „zapékané kaše“, které musíte jíst lžící a mají
hodně daleko ke klasickému pečivu. Jako pojiva
nelepkových těst se většinou používá vaječných
bílků, ale i tak vzniknou pouze „nákypy a pudinky“. Dají se sice krájet nožem na plátky, ale ke klasickému „chlebu“ mají hodně daleko.
Ano, chlebu! Slovo chléb totiž původně vyjadřovalo onu tajemnou proměnu a bylo souhrným
Možná vás překvapí, že pšenici považovali naši
předci ještě na konci prvního tisíciletí po Kristu za
cosi luxusního a exotického. Původní obilninou Slovanů, od nichž ji převzali i Germáni, bylo – jak sám
Sedlák při setbě obilí z vyobrazení v Orbis Pictus Jana Ámose Komenského.
20
OBILÍ
chutný; je suchý a drobivý. Proto se ječmen častěji
než na mouku zpracovával do podoby oloupaných
a čištěných zrn – krup. Ještě ve středověké kuchyni
ječmen patřil k základním surovinám: ječné obilky
se pražily, drtily a z drti se
vařily polévky i kaše a pekly se z nich placky. Nejzajímavější je však schopnost
ječmene měnit v zrně při
klíčení zásobní škroby na
cukry. Následným opražením takto naklíčených
zrn dojde ke karamelizaci – vzniká slad. Ten měl
různorodé využití, ale pro
nás je důležitý jako základ
k výrobě tradičního evropského piva.
jeho název napovídá – žito (čili životodárné, požívané). Často se pro něj, podobně jako pro pšenici,
užívalo souhrné označení „rež“ (dodnes se mu tak
říká na Slovensku). Jde zřejmě o jediný druh obilí,
který vznikl a byl vyšlechtěn na území Evropy. Žitný
chléb pro dny všední a žitný perník pro dny sváteční
– tak vypadal prapůvodní
výběr pečiva ve vsích i na
hradištích. Žitná mouka
obsahuje méně lepků než
pšeničná, ale přesto dost
na to, aby se těsto dobře
vázalo. Je tmavší a na chuť
sladší. A pevná žitná (režná) sláma měla význam
i ve stavebnictví; po dlouhá tisíciletí byla v podobě
došků hlavní krytinou na
střechách venkovských stavení. Využívala se i k pletení rohoží.
Podle mínění odborníků byl oves původně plevelem v žitných a pšeničných
polích. Jezdecké národy
Střední Asie, zejména Skythové, brzy rozpoznali jeho
užitečnost pro výživu koní.
Zvířata krmená ovsem mají
krásnou lesklou srst a hřívu, živé oko, jsou bujnější, ale především výkonnější. Proto oves brzy zdomácněl v Evropě mezi Kelty a Germány a začal být
samostatně pěstován a šlechtěn. V severozápadní
Naproti tomu ječmen
je hostem z Afriky. Už před
10 000 lety se pěstoval na
území dnešní Etiopie a dodnes patří v Africe spolu
s prosem k základním obilninám. K nám se však
dostal velikánskou oklikou přes Čínu a území
dnešního Ruska. Chléb z ječné mouky není příliš
21
OBILÍ
Evropě a na Britských ostrovech, kde se jiným obil- druhy prosa hlavní obilninou Afriky. Zrnka mají
ninám příliš nedařilo, zatímco oves si ve zdejším velice tvrdé obaly (pluchy) a proto se z nich v javlhkém a chladném klimatu přímo liboval, začali helcích, zvláštních ručních mlýncích s hrotitými
si z něj Skandinávci a britští Anglosasové – vlast- kameny tyto pluchy strhávaly. Oloupané obilky
ně z nouze – připravovat pokrmy a stal se jedním se nazývají jáhly. Na rozdíl od rýžové mouky, ktez hlavních zdrojů jejich potravy. Dokonce z něj vařili rá nemá lepek a nehodí se tudíž na pečení, lze
pivo (v Belgii se ovesné pivo vaří dodnes). Nejtypič- z prosné mouky péct placky a chléb. Dokonce se
tějším způsobem úpravy ovesných obilek je vločko- vařilo prosné pivo a pálila prosná kořalka.
vání, při němž se obilky spaří v páře nebo horké
vodě, usuší, zbaví obalů (plušek) a slisují.
eloupané proso je velmi tvrdé a proNaši předkové nepovažovali oves za potravito, když si ho chcete uvařit opravdu
nu pro člověka. Například
po hodně starodávmoje babička vzpomínala,
ném způsobu, musíte
jak se ve svém dětství na
ho v dostatečném,
šumavské samotě podivonejméně několikahovala, když jí starší bratr
dinovém
předstihu
po návratu z první světové
namočit do vody. Pak
války vyprávěl, že Angličaho scedíte a rozvaříné jedí oves. Představovate v mírně osoleném
la si anglické gentlemany,
mléce na kaši. Ta se jíjak se živí ze žlabu spolu
dala sypaná perníkem
se svými koňmi, a velice se
a maštěná máslem.
Středověké zobrazení práce na poli
tomu smála.
N
a ve mlýně.
Proso bývalo kdysi evropskou obdobou rýže;
ostatně tato tráva s rozložitými latami jednokvětných klásků je rýži velice podobná (a také luční
trávě lipnici, s níž jsou příbuzné). Od nepaměti se
proso pěstovalo v oblastech kolem Dunaje. Dnes
už ho ovšem málokdo zná, protože rýže ho z našeho jídelníčku vytlačila. Dodnes jsou však různé
Pohanka – jak už název napovídá, je to plodina, která přišla od pohanů, podobně jako její
příbuzná rebarbora (původně re barbara – od barbarů). Pochází z Mongolska, Mandžuska a přilehlých oblastí Sibiře. Do Evropy ji patrně ve 13. století
přinesli křižáci ze svých výprav. Ti ji poznali od Arabů. Tehdy se jí také říkalo „saracénské obilí“. Nemá
22
OBILÍ
ce“. Rýže začala být známa až v 16. století, kdy se
začala pěstovat v jižní Itálii a u nás byla dlouho jen
exotickou pochoutkou šlechty a bohatších měšťanských vrstev. Protože se v našich podmínkách
nedala pěstovat, venkov se o ni nezajímal.
A víte, co je to „turecké žito“? Tuto zvláštní plodinu údajně přinesli na jižní Slovensko a Moravu
Rómové z Turecka a Rumunska někdy v 17. století.
Mattioli ve svém proslulém herbáři však správně
odhalil, že „toto žito, kteréž tureckým nazývají,
slušně slauti má indyánské, nebo v Západní Indii
a ne v turecké zemi roste“. Už je vám to jasnější?
Ještě ne? Nuže, Západní Indie je tehdejší zeměpisné označení pro Ameriku. A „turecké žito“ známe
dnes pod původním indiánským názvem „cucuroco“. Ano, kukuřice. Vědělo se o ní, ale přesto v české kuchyni nikdy nezdomácněla.
však s obilnými trávami vůbec nic společného, její
rozložitá lupena připomínají spíše jakýsi lopuch
a nad nimi rozkvétají trsy bílých kvítků. Ty po oplození dozrávají v plody, ostře trojboké nažky, které
pod slupkou skrývají škrobnatý obsah. Po vyloupání se z nich mele pohanková krupice nebo se lámou
na krupky. V době bídy se z pohankové krupice pekl
velmi tmavý chléb; byl však mazlavý a působil nadýmání. Pro nízký obsah lepků se totiž pohanka
nehodí k pečení. Ještě v 18. století bývala u nás běžnou plodinou a pohanková kaše patřila k tradiční
součásti českého jídelníčku. Poté však postupně
vymizela; dosud se častěji jídá ve Švýcarsku, Polsku
a Rusku. V Itálii z pohankové mouky připravují polentu, tuhou kaši, která se dá krájet.
Pohanková kaše
ohanku nasypte do studené pražnice
(nebo litinové nádoby) a za stálého
míchání ji pražte na středně silném ohni
asi 10 minut. Pak ji nasypte do vroucí
osolené vody. Když voda vzkypí, vařte 20
až 30 minut na mírném ohni. Pohanka
silně bobtná, proto nešetřte vodou. Na
talířích polijte rozškvařenou slaninou,
v níž jste osmažili cibulku.
P
Jídlo Obilné matky
ředstavme si čas, kdy léto vrcholilo
a do zlátnoucích lánů se chystali vyrazit ženci se srpy (ano, se srpy, obilí se
pečlivě odsekávalo po hrstkách, jít na
něj s kosou by se považovalo za barbarství, ta se
se užívala jen ke kosení trávy). Žena v černé kuchyni měla v tu dobu napilno; nejen, že musela
zásobit jídlem pracovníky na poli, ale také vyndala z komory a vyčistila starou, po několik generací
děděnou pražnici. Podoba této nádoby by se dala
nejlépe přirovnat k velké hliněné pánvi, mnohdy
o průměru až půl metru. Četné pražnice nachá-
P
To jsou zhruba všechny základní obilniny,
s nimiž pracovala dávná „kuchyňská čarodějni-
23
OBILÍ
zrníček v každé makovici). Ale jde také o vztah ke
světu duchů a zemřelých, jak o tom budeme hovořit v dalších kapitolách.
zejí archeologové už ve zbytcích pravěkých zemědělských sídlišť, z čehož usuzují, že jde o jeden
z nejstarších způsobů přípravy obilné potravy.
Opražením rozdrceného zrna se získával trvanlivý
základ mnoha jídel, ovšem před zahájením žní šlo
o významný rituál. Ne zcela dozrálá zrna, sklizená v takzvané „voskové zralosti“, někdy dokonce
celé klasy byly zvolna praženy nad ohněm, až získaly typickou oříškově nasládlou chuť. Pojídaly se
s medem a mlékem na počest Obilné matky a většinou šlo o slavnostní jídlo v době, kdy se blížily
žně. Toto jídlo nazývané „pražmo“ bylo považováno za nesmírně posilující, očišťující tělo i duši.
Což potvrzují i odborníci, jinak skeptičtí k esoterickým úvahám o „duchovní auře potravin“, neboť
v tomto období má klas nejvyšší obsah aktivních
bílkovin, vitamínů a minerálů.
Ale i ze zralých zrn se vařila některá „magická jídla“. Například zcela zvláštní nám dnes může
připadat staroslovanský vánoční pokrm – pšenice
s mákem. Chcete ji zkusit?
Tajemství mouky
všem pražmo bylo jídlo úzce sezónní
a tedy výjimečné, protože konzumovat nedozrálé klasy na úkor tvrdého
zrna, to byla svým způsobem určitá
marnotratnost, nežádoucí hodování „na dluh“. Většina zrna se měla změnit v běložlutý či žlutohnědý
prášek – mouku. Možná si ani neuvědomujeme,
že mouka je dodnes hlavní surovinou při přípravě lidské stravy. Každá hospodyně již od pohledu
pozná mouku hrubou, polohrubou, hladkou, bílou
(obsahující jenom jádra zrn) a tmavou (kde jsou rozemlety i povrchové vrstvy zrna). Větší zkušenost už
potřebuje, aby pouhým pohledem, přičichnutím,
ochutnáním zjistila, jestli jde o mouku žitnou nebo
pšeničnou. Jenže staří mlynáři rozeznávali desítky
druhů mouky zdánlivě stejného původu, například pšeničné. Přesto se každý z těch typů pšeničné mouky odlišoval nejen strukturou, ale i chutí
a vůní. Při těch drobných rozdílech záleží na počasí
a vláze během růstu a zrání obilí, na složení půdy
pole a nadmořské výšce, na způsobu sklizně a skladování, na technice mletí. Děda mi vyprávěl historku o mlynáři, který se pomstil jednomu člověku za
nějaké příkoří tím, že mu namlel mouku z čerstvě
sklizeného, ještě poloměkkého zrní; když dotyčný
pojedl chléb z této mouky, myslel, že nastala jeho
O
Pšenice s mákem
amočte tedy pšeničné zrní přes noc,
pak ho uvařte v mírně osolené vodě
doměkka, zceďte, omastěte máslem, polijte rozpuštěným medem a hustě posypte umletým, lehce opraženým mákem.
N
Spojení máku s obilným zrnem ukazuje, že
jde o kouzlo, mající zajistit hojnost tohoto zrna
při příští sklizni (aby ho bylo tolik, jako makových
24
OBILÍ
poslední hodinka. Tak silné křeče a nadýmání mu Vzpomínám, jak jsem jako dítě z uctivé vzdálenosti přihlížel, když babička nabírala tu bílou záplavu
sevřely útroby.
Ačkoli mlýny klapaly na českých potocích od dřevěnou lopatkou a sypala ji na síto, které pak
ranného středověku, většina vesnických kuchařek uvedla do pohybu zručnými krouživými pohyby
si ještě koncem 18. století mlela mouku sama. a mezi jeho drobnými oky se začal sypat dolů do
Bylo to praktičtější se skladovacích důvodů. Lépe díže jemný prach. Přitom už mouku nemlela ani
se uchová v zásobě celé zrno než mouka, která nepřinášela z obecního mlýna, ale kupovala ji
v obchodě. Přesto dodržorychleji žlukne, hořkne
vala starý zvyk, papírové
a je napadána moučnými
pytlíky roztrhla a jejich občervy. Ruční žernovy se
sah vsypala do moučnice,
skládaly ze dvou kamenů
jejíž vnitřek byl dřevěnými
navlečených na společné
přepážkami rozdělen na
ose; jeden byl pevný a drupřihrádky: pro hladkou
hý otočný, opatřený rukomouku, hrubou, krupičjetí. Otvorem uprostřed
ku, krupici... Vzpomínám,
se do nich sypalo zrní
že na dně síta zůstávalo
a na obvodu vypadávala
cosi ošklivého, jakési vlákvymílaná mouka a otruby.
nité žmolky, slupky, plevy,
Mouka byla velmi hrubá.
Pokud ji chtěla mít hospoobčas zrnko, které uniklo
dyně jemnější, musela ji
rozemletí. Když se tam
vracet do žernovu a znovu
objevili drobní, zmítající
přemílat. Byla to práce těžse červíci, babička si těžce
ká a namáhavá.
povzdechla: znamenalo to,
Namletá mouka se
že moučnice je napadeuchovávala v moučnicích,
na a její obsah musí celý
Mlýny klapaly na českých potocích
bytelných truhlách stojících
projít sítem, aby se očistil.
od ranného středověku.
na dřevěných hranolech,
Jinak by červi mouku „zaaby se dnem nedotýkaly země a mouka v nich od- mořili“, což znamená, že by ji přežvýkali, změnili
v odporné chuchvalce a především by i ta zbývající
spodu nevlhla.
Ta pravá alchymie začínala před zahájením načichla nakyslým, karbolovým pachem.
Úkolem síta nebyla však jen čištění. Původně
pečení. Dnes už v kuchyních skoro nenajdete velké
moučné síto, nezbytnou rekvizitu každé kuchařky. se teprve přesíváním oddělovala jemná, hladká
25
OBILÍ
mouka od hrubších zlomků, které zůstaly na sítě
S přesíváním mouky souvisela další, ještě důa které hospodyně využila do kaší, omáček nebo ležitější činnost – její míchání. Možná víte, že napolévek.
příklad čajové lístky nebo kávová zrna se míchají
Moučné síto, vypletené žíněmi nebo konop- z různých druhů k dosažení zcela specifických chunými vlákny, mělo pro svojí čisticí schopnost vel- tí, že se právě tak míchají vína. Nuže, stejný proces
ký význam jako magická rekvizita. Etnografové se dodržoval u mouky. Nejběžnější bylo míchání
dokládají, že u Slovanů a Ugrofinů bývalo síto staré mouky s novou, aby se zlepšila chuť té stanejtypičtější pomůckou
ré. Mícháním se však
k věštění budoucnosti.
především dosahovalo
Odborně se této činpotřebné koncentrace
nosti říká koskinomanlepků, které jsou záklacie. Používalo se také
dem úspěšného pečení.
k odhalování zlodějů.
Na správných poměrech
Skrz síto prý neprojde
závisela chuť i struktužádné zlo, protože jeho
ra budoucího pečiva.
plocha je vlastně tvořeNejčastější bývala směs
na ze samých malých
mouky pšeničné a žitné,
křížků. A kříže jsou matakzvaná mouka chlegické zámky, uzavírající
bová. Ovšem kuchyňská
prostor před volným
čarodějnice třeba mípohybem neviditelných
chala správnou „koláčoenergií.
vou mouku“ z pěti druA tak se hrací kosthů mouky pšeničné a tří
ky, ořechy, žaludy a daldruhů žitné. Některé
Obilí bylo pečlivě odsekáváno srpy po
ší předměty natřásaly
směsi byly tajemstvím
hrstkách – nikoli kosou.
na sítě a z jejich vzájemmlynářů či hospodyň,
né polohy se odhadovala budoucnost. Pod síto se předávané z generace na generaci, včetně zcela
schovával novorozenec, aby se ho nezmocnily „di- specifických přísad, jako třeba rada přidat do směvoženky a strigy“, přes síto se cedila očistná voda si „pár lžic mouky hrachové či bukvicové, brambona dobytek před první pastvou a skrze jeho oka rového škrobu a podobně“.
bylo možno pozorovat duchy a čarodějnice a zůstat jimi nespatřen.
26
kapitola čtvrtá
CHLÉB
CHLÉB
dodržovali svátky nekvašených chlebů? Nekvašené pečivo bývalo totiž považován za čisté, panenské, dosud neposkvrněné. Například oráči,
když zjara poprvé vyjeli do polí, dostávali s sebou
k jídlu takzvané „přesňáky“, vroubkované obdélníky z nekvašeného těsta, což byl symbol pole, do
něhož teprve mají vniknout rádlem a oplodnit ho
k nové úrodě. Kynoucí bochník chleba býval naproti tomu přirovnáván
k těhotné ženě a jejímu
narůstajícímu břichu.
Oplodnění
a zrod „božího těla“
ožná jste se ještě nezamýšleli nad
významem chleba a vína, považovaných za tělo a krev Boží a symbolicky přijímaných v kostelích ústy věřících. Tento takzvaný chléb
není ovšem žádný skutečný
chléb; hostie je oplatka,
naprosto čistá směs z vody
a mouky, nekynutá, nekvašená. Zato víno je výsledkem kvašení. Tyto dva prvky jsou zde demonstrovány
odděleně, aby se ukázalo,
že oplatka je projevem
pevné hmoty, kdežto víno
ojďme se spoje neustále se přelévající
lečně podívat
duchovní energií. Kvašení
do doškové chabývalo vždy chápáno jako
lupy před takovými čtyřmi stoletími. Hosvstup přetvářejícího ducha
podyně se chystá k pečení
do hmoty.
chleba. Dělá to stejně, jako
Kvasný proces je rituto dělávala její matka, baál, náročný a složitý. I zde
bička a prababička. K přímusí být trvale přechováKynutý bochník chleba byl přirovnáván
pravě těsta má speciální
váno semeno, oplodňující
k břichu těhotné ženy.
chlebové necky, podlouhlý
zárodek, kvásek, který
způsobí bobtnání, nabývání a růst. Látky, které žlab vydlabaný z jednoho kusu stromového kmeprošly kvašením, jsou vlastně živé, aktivní. Je to ne. Tyto necky nikdy nevymývá – na jejich dně jsou
výsledek spolupráce s mikroorganismy, ale má zaschlé zbytky starého těsta. Zdánlivě nehygiehluboké duchovní přesahy. Proč asi židé přísně nické, ale nezbytné. Žena nalije do necek trochu
M
Dřina
u chlebových
necek
P
28
CHLÉB
vlažné vody – a spící zbytky ožijí. Když nabobtnají, směřovaly nahoru, ve směru stoupání kynoucího
přisype přesátou mouku a důkladně míchá velkou těsta. Před mísením dělala hospodyně kopistí nad
dřevěnou lopatou – „kopistí“. Nakonec promísené díží tři kříže a do jejího okraje zabodla nůž, aby
těsto v neckách urovná a necky zakryje třeba ovčí odradila těsto od úmyslu překynout a utéct. Při
houní, aby bylo pěkně v teple. Kvasinky začnou kynutí se nesmělo kolem díže chodit, dotýkat se jí,
zametat ve světnici, boupracovat a vytvářejí plyn,
chat, křičet nebo hlasitě
jehož bubliny přemění
mluvit, aby se těsto „nemoučnou kaši v hmotu
polekalo a nespadlo“.
plnou miniaturních dutiZatímco těsto kynulo,
nek.
musela hospodyně roztoNěkteří badatelé soupit pec, pak vkleče na zemi
dí, že v ranně středověkých
v neckách nadělala bopodmínkách byla v zimě
chánky a nechala je dokypříprava kvašeného chlenout na pomoučených slaba obtížná a je možné, že
měných ošatkách. Jakmile
v největších mrazech se
se vnitřek pece rozpálil,
kvašený chléb vůbec nedal
vhodila dovnitř tři hrachopéci.
vá zrnka, aby „uklidnila saŘada různých žehnání
lamandry“, pak vyhrabala
a zaříkadel, používaných
pohřeblem a pečlivě vyběhem práce nepřímo
metla namočeným pometsvědčí o tom, jak náročlem zbytek žhavých uhlíků
ný, složitý a delikátní to
a dřevěnou lopatou tam
byl proces. Celý průběh
vsadila tři až pět chlebů.
se mohl pokazit jak špatPrvní bochník před
ným kynutím, tak během
Středověká rytina zachycuje hospodyni při
sázením
požehnala třemi
pečení. Na počátku novopřípravě chleba.
křížky a aby ho později pověku se chlebové necky,
vytesané z půlky stromového pně, začaly použí- znala, udělala v horní kůrce tři dolíčky. Při vkládávat jen k vyválení bochníků, zatímco těsto kynulo ní do pece ho provázela slovy: „Pán Bůh napřed
v oválné díži, jakémsi sudu s víkem, vyráběném a chlebíček za ním.“ Tento „žehnaný“ bochník se
z prkének bednářským způsobem. Mistr bednář často používal při domácím léčení. Běda, kdyby
je musel skládat tak, aby letokruhy („růst roků“) hospodyní nějaký bochník upadl na zem, když
29
CHLÉB
zovaný, a žádné strašidlo ani čarodějnice nebude
mít k tvému domu přístup.“
Chléb se vždy pekl do zásoby, byť krátkodobě, a nikdy se nekonzumoval čerstvý. Způsobů
uložení chleba je známa řada a mezi nejstarobylejší patří jeho umístění v „kolébce“, v dostateně
vysoko na provazech zavěšené ošatce, aby nevlhl
a neplesnivěl, a také aby k němu nemohly myši
a děti. Dnes už si ani nedovedeme představit, že
bychom chléb ukrývali před dětmi, aby nám ho
nechodily mlsat; díky snadné dostupnosti nám
zevšedněl a přestal být považován za pochoutku.
A je to možná škoda...
ho nesla k peci! Větší neštěstí si snad ani nelze
představit. V takové chvíli bylo téměř jisto, že do
měsíce někdo z rodiny umře.
Naplněnou pec pak se slovy „svěřujeme ti boží
dárek“ uzavřela prknem, v pozdějších dobách již
železnými dvířky. Asi za půl hodiny pecny „přesazovala“. Vyndala je z pece, rychle omyla vodou a ty
méně pečené dala na místa více pečených. Zda je
již chléb dobře propečený zjišťovala poklepem. Hotové bochníčky vkládala do ošatky, vrchní kůrkou
dolů, spodní kůrku ometla od případných zbytků
popelu, a chléb odnesla k vychladnutí do komory.
Energie lidská a přírodní se násobí v chlebovém bochníčku a činí z něj opravdu cosi velice
mocného. Rozdělit se s někým o svůj chléb je činem
velkého symbolického významu, je to totéž jako dát
kus sebe, kus svého těla a duše. Proto v pohádkách
kouzelná bytost obdarovaná chlebem se stane
mocným ochráncem hrdiny. Právě tak byl host přijímán do rodiny tím, že snědl kousek chleba z rukou pána domu; teprve pak směl překročit práh,
aniž by vnesl do domu zlo a neštěstí. Věřilo se totiž,
že zlý démon, můra nebo čarodějnice nedokáže nabídnutý chléb pozřít: buď ho odmítne nebo se na
něm začne dusit. Pokud ho přijme, nemůže už nikdy tomu, kdo ji chlebem obdaroval, uškodit. Zde
lze spatřovat původ staroslovanské tradice vítání
hostů chlebem a solí (což je další magická látka,
jak si povíme později). Také voda, kterou chléb hospodyně omývala při sázení do pece, měla mocné
vlastnosti vody svěcené. Staré čarodějnické knihy
doporučují: „Vykrop kolem stavení kruh vodou,
kterou byl třikrát vlažen chléb třikrát v peci přesa-
Příprava chlebového kvásku
bychom si předem ujasnili pojmy: kvásek a kvas jsou dvě různé věci. Kvásek je
ono „semeno kvašení“, v němž necháváme neustále přežívat potřebné mikroorganismy. Kvas je „pracující“ základ těsta.
A
akže: do větší mísy dáme 250 g žitné
mouky, 1/4 litru vlažné vody a dvě
lžíce šťávy z kysaného zelí (možno nahradit nastrouhanou cibulí). Vše dobře promícháme, přikryjeme utěrkou a necháme
na teplém místě (na peci) v teplotě kolem
30 stupňů po dobu tří dnů.
T
Po třech dnech smícháme kvásek s dalšími 300 g žitné mouky a 1/4 litrem teplé
30
CHLÉB
vody (30 stupňů). Povrch uhladíme, přikryjeme a necháme 14 hodin při teplotě
20 stupňů. A máme kvas.
vysypal drobečky z kapsy. Ale ne všechny; mohl je
ještě potřebovat, kdyby, nedej Bůh, potkal hejkala,
narazil na mokřině na světýlka, nebo kdyby ho tančící víly vtáhly mezi sebe do smrtícího kola. I v takovém případě hrst chlebových drobků rozhozených
do vzduchu ruší veškerá mámení. A pokud je zrovna
svatojánská noc a kdesi pod skalami či v hradní zřícenině před vámi ze země nenadále vyskočí modravé plamínky, neváhejte, sáhněte do kapsy pro chlebové drobty a směle je vrhněte do pekelného ohně.
Země se s rachotem otevře a na její povrch se vyvalí
zářivé hromady zlaťáků, neboť jste právě zlomili
moc zlých duchů nad zakletým pokladem.
A proč se má chléb krájet nad bílým ubrusem?
Právě proto, aby se ani jeden drobeček neztratil.
Drobečky, které nepoužijete k čarování, patří jako
daň a potrava ohni. A když hospodyně po pečení
čistily vál, musely smetenou mouku a zbytky těsta
vysypat k ovocným stromům, aby dobře rodily, nebo
hodit na vyhrazené místo smetiště jako dárek pro
lesní ženy. Ty si pro ně v noci přijdou, aby jimi nakrmily své děti a nekradly pak novorozeňata lidem.
Lidé žijící na okrajích hlubokých lesů prý také
v noci nechávali na stole bochník chleba a nůž, aby
se uchránili před hejkalem. Ten, když v noci vešel
do domu a spatřil bochník, hned ho rozkrojil na dvě
poloviny a zase v klidu odešel. Patrně jde o jakýsi
rituál vybití energie, která by jinak mohla být spícím
nebezpečná.
Kdo při sobě nosil dvakrát pečený chléb (tedy
suchar, biscuit nebo-li sušenku), byl bezpečný před
vodníkem i tehdy, když zvonili večerní klekání, což
Desetinu kvasu před započetím výroby
chleba odebereme a schováme jako další kvásek. Pak uděláme chlebové těsto,
které ochutíme solí a kmínem, tvoříme
bochánky a před pečením je necháme na
prkně ještě chvíli dokynout.
Z kvásku si podle potřeby znovu uděláme
kvas tak, že k němu přidáme 300 g mouky
a 1/4 litru teplé vody... a proces se opakuje pořád dokola. Třeba do nekonečna.
Malá škola chlebové magie
léb nechyběl při žádném z magických obřadů v průběhu roku,
ani při významných předělech
lidského života, jako je zrození,
svatba, přivedení dětí na svět a smrt. Také do nově
postaveného domu vstupovali hospodář a hospodyně s bochníkem čerstvého chleba a miskou
soli v ruce – a jeho položením na stůl a zapálením
ohně zasvětili obydlí. Chléb zahalený bílým lněným
ubrouskem ležel na stole vedle planoucí hromničky
i při bouřce, aby odvrátil zlobu zuřících živlů.
Kdo nosil při sobě neustále chléb a sůl, byl
chráněn před veškerým zlem. Nikde také nezabloudil. Dokonce ani v lese, jestliže hned při jeho okraji
Ch
31
CHLÉB
Příčina zázraku je však docela prozaická. Jde
je jinak doba, kdy vodní démon má největší sílu
o druh baktérie (Bacterium prodigiosum), která si
a moc.
Žádnou moc také neměla a nikdy neublížila libuje ve vlhkém temném prostředí, napadá látky
z ručnice vystřelená koule tomu, kdo snědl kousek organického původu a při své látkové výměně vytváchleba omočený ve vlastní krvi. Podle staré pověry ří červené barvivo prodigiosin. To je prý zdravotně
se takový člověk v časech válek stal nezranitelným. neškodné, ale jistě mi dáte za pravdu, že pohled
na chléb prosáklý krvavýJe to opět další varianta
mi skvrnami člověku chuti
dávného rituálu „božského
nepřidá.
těla a krve“ – násobení zárodků života.
Ovšem nejvyšším potvrzením přítomnosti Boží
býval chléb, který začal
krvácet sám od sebe. Ptáte
od tímto pose, jestli je něco takového
jmem si mnohý
možné? Ano, takových přípivař předstapadů je doloženo po celý
vuje svůj zlatastředověk velké množství.
vý mok, ale původně šlo
Dovedete si představit vzruo staroslovanský nápoj
šení věřících, když kněz
„kvas“, dodnes oblíbený
vyňal ze schránky v oltáři
v Rusku. Při jeho výrobě
hostii – a ona byla pokryta
byly ztvrdlé chlebové odskvrnami temně rudé krve,
krojky znovu oplodněny
která z ní dokonce někdy
kvasným procesem a doodkapávala? Daniel Sedlnuceny vydat i poslední
čanský napsal roku 1592:
zbytky energie:
Mnich při tradiční výrobě kvasu.
„Velký zázrak, kterýž Pán
Bůh v Čechách ve vsi ChrteKvas
nici při jednom chudém člověku učinil, neboť když
manželka jeho chleba napekla, třetího dne, když jej
e velkém hrnci přiveď do varu asi
krájela, krev z něho vyrazila.“ Jindy byla ovšem krev
dvacet pět litrů vody, do které přidáš
v chlebu nebo mléce přičítána zlověstným kouzlům
400 g žitné mouky, 400 g žitného sladu
nepřátelských čarodějnic.
a 800 g tence nakrájeného žitného chle-
Tekutý chléb
P
V
32
CHLÉB
nem, do téže vody přidáme těsto, dobře
rozmícháme a vaříme ještě čtvrt hodiny.
Polévkou se na talířích zalévají míchaná
vajíčka, usmažená na másle.
ba. Převař a nech ustát. Vychladlý přečerpej do jiné nádoby, kam přidáš 600 g
cukru a kousek kvasnic. Když se cukr
a kvasnice dobře rozpustí, slij kvas do
lahví a za 3 až 4 dny ho můžeš pít.
Dorazit se můžete „vosáklým chlebem“:
Chudší lidé svůj kvas dělali pouze z krajíců
žitného chleba, které nechali ve vodě rozpustit
a zakvasit. V každé domácnosti bývala nádoba, ve
které se takový kvas připravoval a kde každá spotřeba byla hned doplňována dalším chlebem a vodou. To byl takzvaný hnědý kvas. Bledý kvas, který
obsahoval hodně kyseliny uhličité, a proto také
hodně pěnil, byl nazýván obilným šampaňským.
Vzpomínám, že moje babička mívala za oknem
velkou láhev od okurek, ve které kvasilo „chlebové víno“. Brzy po ránu v něm zlatě jiskřily sluneční
paprsky; ten obraz patřil ke koloritu kuchyně. Tvrdila, že se chutí vyrovná tokajskému.
o kvásku z chlebového těsta rozmícháte vejce a rozředíte ho trochou
horké vody. Zbytky ztvrdlého chleba
v něm obalíte jako řízky, a když pořádně
nasáknou těstem, ponoříte je na pár vteřin do vroucí vody (aby těsto ztuhlo, ale
chléb se nerozmočil). Vyndají se na mísu
a posypou tvarohem nebo strouhaným
perníkem. Omastí se kalovou kaší, což je
pěna, která se sbírá z povrchu přepouštěného másla.
D
A na závěr naší chlebové hostiny mírně opojný desert, který je jednou z desítek chlebových
kaší, jimiž oplývala staročeská kuchyně:
Nepřišli jste na chuť ruskému kvasu? Tak si
uvařte chlebové kyselo, které se dělalo ze zbytků
těsta, když se pekl chléb:
smaž něco topének chlebových, pak
je přelej červeným vínem a dobře
rozetři na hustou kaši. Okořeň jalovcem
a kmínem a dobře oslaď medem.
O
o vyššího hrnečku dáme kus syrového chlebového těsta, polijeme
vlahou vodou a necháme v teple asi 4
hodiny státi. Čerstvé hříbky nakrájíme
na plátky a podusíme na másle, sušené
povaříme předem v mléce. Houby pak
vhodíme do vroucí slané vody s kmí-
D
33
CHLÉB
ka, polohrubé mouky, krupicového cukru a necháte stát dalších 5 dní. Desátý
den přidáte totéž ještě jednou, důkladně
promícháte a rozdělíte na 4 díly. Jeden si
necháte a tři dáte třem různým lidem.
Těsto, které ušlo
stovky kilometrů
řed pár lety nám jedna známá přinesla
kelímek s nepříliš vábně vonící hmotou
a k tomu umaštěný lísteček s návodem.
Byla z toho trochu v rozpacích; že prý ten
neobvyklý dar dostala od známých, že je to zárodek jakéhosi posvátného chleba, jehož cesta začala
před desetiletími ve Vatikánu, kde prvnímu těstu
požehnal sám papež. Každý si prý má to zvláštní
pečivo upéct jen jednou za život, přinese mu to
štěstí. Zárodky těsta pak má rozdat všem ostatním
lidem, které má rád a na nichž mu záleží. Připadalo
jí to podivné, něco jako známé pyramidové hry typu
„letadlo“. Přesto si nakonec koláč upekla.
Zaujalo mě to. Určitě to nemělo nic společného
s papežem, ale přesto mi připadalo zvláštní, kdo
asi přišel na nápad obnovit dávné mystérium nepřerušeného řetězce oplodněných chlebových zárodků, které jsou pojídány „v kruhu sbratření“. Je
to ovšem chléb sladký, který má blíž k mystickému
koláči, o kterém si budeme brzy také vyprávět.
P
Do svého dílu živého těsta přidáte 3 vejce, 2 dcl polohrubé mouky, 1 prášek do
pečiva, vanilkový cukr, 1/4 sklenky oleje,
hrst strouhaných oříšků, hrst rozinek
a upečete na vymazaném plechu...
Chuť je docela dobrá, starý kvásek jí dodává
jemně nakyslý nádech. Důležité je ovšem duševní
rozpoložení, v jakém toto pečivo jíte. To se ostaně
týká všech obřadních jídel.
Pozor na koláče!
dyž se chystáte péct vánoční cukroví,
koláče, velikonoční mazance, vdolky,
koblihy, bábovky a další z bezpočtu
známých druhů pečiva, jistě vás ani nenapadne, že vás čeká veliké čarování, že v tu chvíli máte v rukou osudy členů své rodiny, že možná
ovlivníte běh času a zasáhnete do soukolí samotného vesmíru. Nevěříte? Opravdu ne? Tak dříve než
zaděláte na těsto si přečtěte něco o tom, co se vlastně chystáte dělat.
K
uže, jak onen posvátný chléb vzniká? Od někoho dostanete těsto
(nebo si ho můžete udělat, jak psáno
dále, a začít ten kruh sami). Těsto necháte v pokojové teplotě na jednom místě,
zakryté utěrkou 5 dní. Jednou denně ho
zamícháte dřevěnou vařečkou. Pátého
dne k němu přidáte 3 dcl vlažného mlé-
N
34
CHLÉB
ho koláče byl přesný rituál a načínala ho nevěsta
před prvním tancem. Napřed podělila družičky,
aby se také do roka vdaly. Svatební koláče se dělaly poschoďové, zdobené snítkami jalovce a ověšené ovocem, ořechy a drobným figurálním pečivem. Národopisec prof. Václavík zaznamenal, jak
na Luhačovicku ještě koncem 19. století posazovali na střed svatebního koláče takzvanou „chuť“,
keříček bylinky máčky
rolní, která byla považována za účinné afrodisiacum (zvyšující sexuální
výkonnost). Keřík ovíjelo
šest těstových válečků.
Zřejmě šlo o symbol stromu života a jeho ochránce, moudré hady. Častěji
však seděla na vrcholu
svatebního koláče holubička, nebo dva „líbající
se“ holoubci.
Koláč byl především
symbolem obnovujícího
se kruhového cyklu a hospodářské prosperity. Měl
dvě základní formy: věnec a mazanec.
Věnec, do jehož středu se vkládaly další dary
se postupně vyvinul v jakýsi těstový koš plněný
ovocem, tvarohem, mákem, máslem a různými bylinami a tento symbol hojnosti byl jako oběť předkládán božstvům. Náplň pak byla za neustálého
chvalořečení obřadně pojídána, zatímco okolní
těsto se většinou schovávalo. Jeho kousků se pak
Čekáte hosty a tak jste se rozhodli upéct jim
ke kávě koláč. Ale pozor! U starých Slovanů darovat
někomu koláč znamenalo nabídnout mu uzavření
závazné smlouvy – a pokud dotyčný koláč přijal,
smlouvu tím potvrdil. Jíst společně koláč znamenalo zpečetění pokrevního bratrství. Není to ještě tak
dávno, co se o družbadlné neděli (třetí neděli před
prvním jarním měsíčním úplňkem) scházely dosud
svobodné dívky ve spolku vrstevnic (družiček),
aby pořádaly mezi sebou
zvláštní hry a obřady. Při
krájení koláče družbance, který společně upekly
z přinesených surovin
a na němž každá čtvrtka
byla s jiným mazáním, si
navzájem přísahaly věrné
sesterství až do smrti. Jde
zřejmě o pozůstatek někdejších „děvích klanů“,
vykonávajících v rámci
občiny významné magické
funkce, protože se věřilo,
že panny jsou ve velmi
těsném spojení s přírodními silami a zlo nad nimi
dosud nemá žádnou moc.
Z podobných důvodů jsou tak významné svatební a pouťové koláče. Rozesílání koláčků před
svatbou je vlastně zajišťováním přízně a podpory
všech obyvatel obce novomanželům. Pokud by
někdo svatební koláčky odmítl, je to vyhlášení nesmiřitelného nepřátelství. Také krájení svatební-
35
CHLÉB
měl být vždy z té nejbělejší pšeničné mouky a při
pečení se hojně potíral tukem. Jeho těsto se barvilo šafránem, aby bylo co nejžlutší. Mazance se
o velikonocích přinášely zabalené v zeleném šátku
do kostela a kladly na stupně oltáře, kde je kněz
posvětil. Je to typické pečivo slunovratu, tvář slunečního boha.
Usoudili jste, že s hosty se nechcete pobratřit a tak společné pojídání
koláčů si raději odpustíte
a zůstanete při staré dobré bábovce. To byste tomu
dali!
Bábovka, babůvka,
baba nebo též babka je vůbec nejmagičtější pečivo.
Vždyť má tvar hvězdy s otvorem uprostřed! Také se
jí na rozdíl od vánočky říkalo novoročka a původně
se vázala k zimnímu slunovratu. Když si uvědomíme
její pohanský původ, pak
nás může překvapit, jak
úzce souvisí s betlémskou
hvězdou a Pannou Marií.
Baba je rodička, matka matek, dárkyně bytí i nebytí. Je také manželkou a současně matkou slunce
(vzpomeňte na pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda). Jako stříbrovlasá stařena Večernice ukládá
stařečka Slunce k spánku, bdí nad ním a ráno jako
zlatovlasá panna Jitřenka ho vypouští z náruče na
užívalo při léčení lidí i dobytka, drobty se sypaly
při setí obilí do brázd ke zvýšení úrody, kus koláče
za trámem dovedl zabránit požárům a vhozen do
studny zajistil nezávadnost vody. Při významných
událostech se pekl opravdu významný koláč. Dosud se vzpomíná na moravské svatební koláče,
které bývaly tak veliké, že se musela probourat
větší dvířka do pece, aby se tam mohly vsadit.
Přímo monumentální prý
bývaly dožínkové koláče
starých Slovanů. Mnich
Saxo Grammaticus se
zmiňuje o obětním koláči
předkládaném
Svantovítovi v proslulé Arkoně,
který v přepočtu vážil asi
85 kg a měl v průměru dva
metry. Byl vezen na zvláštním voze taženém párem
bílých volů.
Také koleda znamená kruhovou obchůzku
s prosbou o koláče. Naproti tomu mazanec je modelem slunce, proto má být
na povrchu zlatavý a pěkně kruhový. Do jeho středu před vsazením do pece
vyryla hospodyně ostrým dřívkem (nikdy nožem!)
rovnoramenný křížek nebo svastiku. V Rumunsku a Bulharsku naopak dělají kříž vystouplý ze
dvou válečků těsta položených přes sebe. To není
křesťanský symbol, ale prastarý magický zámek,
uzavírající vstup zlým a nečistým silám. Mazanec
36
CHLÉB
Staroslovanská postružeň
nebe v podobě zářivého pacholátka. Je patronkou
věštkyň a tkadlen osudu.
Otvor uprostřed bábovky slouží k jejímu zavěšení nad prahem domu. Pod hvězdou – babou
musí projít každý příchozí. Ale otvorem uprostřed
upečené hvězdy se můžete také dívat do budoucnosti. Proto bývala bábovka z hutného kynutého
těsta přinášena jako dárek ke křtinám a zavěšována nad kolébku novorozence. Bábovkou bývala
tradičně pohoštěna žena, která pomáhala rodičce.
Samozřejmě, co jiného by měla jíst porodní bába
než bábovku?
To už se pro nezávazné hosty hodí spíš koblihy, které se dávají pro štěstí a hojnost. Proto
jsou smažené v omastku, zadělávané smetanou
a uvnitř plněné dobrými povidly rozředěnými slivovicí nebo jeřabinami či brusinkami „svářenými
s medem“. Ale pro jistotu hostům nepřipomínejte,
že je to model skutečného koňského trusu (starší
tvar jejich názvu je kobylihy, tedy to, co zůstává ležet za kobylou). Jsou symbolickým dárkem klibny,
veselé koňské příšery masopustních průvodů.
Máte to marné. Ať se pokusíte upéct cokoli,
vždycky vám vyjde něco magického. A tak odhoďte
předsudky a pojďte upéct něco tak magického, až
z toho všichni úžasem zkamení. Udělejte si pravou postružeň. Je to placka na strouhání, tedy důkladně tvrdá, ale nesmírně účinná. Lžička prášku
z této placky zvýší dojivost krávy i potenci vašeho
muže. Nevěříte? Zkuste, zde je recept:
lej do kotle vodu se sedmi různých
studní (jedna z nich by měla být studánka v polích a jedna studánka lesní).
Neuškodí též přidat malou misku čerstvě
střásané rosy. V této vodě pak vyvař byliny,
natrhané toho dne před východem slunce
zčásti v lese a zčásti na říčním (potočním)
brodu, kde jezdívá mnoho vozů a dobytka.
Z bylin ať jsou to hlavně jahodník, podražec, hlohové větévky, plody šípku, jehnědy
a lísky. Vývarem zadělej husté těsto z žitné
mouky a při jeho válení nepromluv jediného slova a neohlížej se, i kdyby ti za zády
zněly nejpodivnější zvuky. Upeč z těsta nekynutou placku. Za ranního šera ji vynes
na kopec a podrž tak, aby na ni padl první
paprsek vycházejícího slunce. Budeš-li
při tom nahá, tím lépe. Placku pak doma
schovej do bílého lněného ubrousku a používej dle potřeby.
S
Není houska jako houska
ožná jste se, milé pekařky, unavily
sháněním vody ze sedmi studní při
pokusu vyzkoušet můj recept na
postružeň, a tak jste se tentokrát
zařekly, že už se k žádnému pečení vyprovokovat
nenecháte, a nakoupily jste pro rodinu v samoobsluze ty nejobyčejnější housky.
M
37
CHLÉB
věštbou: co kdo našel ve své porci, to předurčovalo
jeho budoucí osud. O velikonocích se v některých
krajích vkládala do pletence na jednom konci „hlavička“ z obarveného vejce. Takovou „kukelku“ často dostávala nevěsta od kmotry nebo družiček jako
magický příslib budoucího potomka. Vždyť pevně
zavinutá nemluvňata tehdy opravdu připomínala
vánočky. Představa malého človíčka jako zrajícího
zrna v klasu měla hluboký esoterní význam, i když
z praktického hlediska pevné zavinutí dítěte mělo
u něj zabránit „pokřivení kostí“.
Vydržte ještě chvíli, než se do nich zakousnete! Chci vám připomenout, že jako houska se původně označovalo pečivo ve tvaru osmičky. Prostě
takové schematické housátko. Je to znak nekonečna a také prý lidské duše. Ani podobnost s houslemi není náhodná. Věci prostě mají mnohem
hlubší souvislosti, než si myslíme. Máte opravdu
v ruce housku? Nebo některou z jejích příbuzných:
pletýnku, uzel, žemli či veku?
Ukrojte si lásku,
peníze nebo smrt!
Co nabízely panny
k „okoštování“?
letýnka je obdobou provazu, spojuje
minulé, současné i budoucí, připomíná ony tři navzájem se ovíjející hady ze
starověkých Delf. Navršením pletýnek na
sebe od nejširší po nejužší vznikl model obilného
klasu, používaný jako obřadní pečivo při zimním
slunovratu. Ano, je to naše důvěrně známá tradiční
vánočka. Do vánočkového těsta hospodyně ukrývaly různé poklady: zrnka hrášku, kousky sušeného
ovoce, rozinky, oříšky, ale také mince, přívěsky,
prstýnky nebo miniaturní zvířátka a panáčky. Společné pojídání vánočky se tak současně stávalo
P
letené pečivo také úzce souviselo s obřady postřižin, kdy byli dospívající přijímáni do kruhu dospělých. Konávaly
se o letnicích a zachovalo se o nich jen
málo útržkovitých údajů. Je však jisté, že dlouhé
pletené vrkoče z „přesného“ (nekvašeného) těsta,
které se stáčely do věnečků a po upečení se zdobily pentlemi a lučním kvítím, měly znázorňovat
ustřižený dívčí cop.
P
Velikonoční pečiva nazývané „jidáše“
38
CHLÉB
S obřady dospělosti souviselo vzájemné načínání a koštování zvláštního pečiva roznášeného
po vsi dvanácti až čtrnáctiletými chlapci a dívkami. Podle vyprávění pamětníků se tento obřad
dodržoval na Moravě ještě ve třicátých letech
dvacátého století. Matky pro své dcery napekly
kruchánky, což byly bochníčky přeťaté napříč hlubokou rýhou a hojně posypané mákem. I tento
druh housek najdeme dodnes v pekařstvích a ani
nás nenapadne, jak erotické je to pečivo. Napodobuje totiž tvar krušinky, což je moc hezký a poetický lidový název pro onen orgán rozkoše a rození
v ženském klíně. Pro dospívající chlapce pak pekly
uzel, také dodnes známý druh houskového pečiva.
Jen se zamyslete, co vám jeho tvar – dva obloučky a výbojně trčící špice – připomíná. Makované
kruchánky se sypaly hrubým cukrem, kmínované
uzly krystalky soli. Symbolika mužského a ženského principu tak byla dotažena až do detailů.
Na Štěpána nebo na Nový rok pak mladí lidé
obcházeli vsí a dávali sousedům a sousedkám „načít“ či „okoštovat“ makůvku nebo kmíňáka. Ten,
jemuž bylo pečivo nabídnuto, odkrojil si z něj nožem plátek a snědl ho. Mládenci přitom pronášeli
tradiční žádost „aby je dobří ludé pochválili a vzali
je na službu“, děvčata si přála, aby je „někdo v nastupujúcím roku dobře načál a aby nedostala načatého“. Když se jim dostalo pochvaly a přání šťastného života, někdy i drobných dárků a přípitku
„na kuráž“ (a často též dvojsmyslných vtípků), šli
o dům dál. Vypadá to jako vzpomínka na někdejší
schvalování pohlavní zralosti celou občinou.
Máte chuť na mrváň?
emle a veka jsou jen jiné názvy pro původní kruchánek a vždycky mají vaginovitý tvar děleného bochníčku. Naše
prababičky však pekly i jiné houskové
útvary. Byly to především „mrváně“, pozapomenuté pečivo, které kdysi patřilo k nejoblíbenějším
a nesmělo chybět při žádném obřadu od narození
až po smrt. Nemocný byl často léčen „protahováním přes mrváň“, pomocí mrváňů se věštilo. Jak
vlastně takový mrváň vypadal?
Ž
rváň se pekl z tuhého kynutého těsta, které se vyválelo do podlouhlé
šišky a ta se svinula do kroužku o průměru asi 30 cm a trochu přimáčkla, aby se
zploštila. Vnější okraje se kolem dokola
hluboko nařezaly nožem. Při pečení se
jizvy roztáhly a vzniklo husté vroubkování. Staré hospodyně říkaly, že správný
mrváň má být „zúbkovaný“ nebo ještě
lépe „chlupatý“. Možná je napodobeninou dožínkového věnce z klasů. Jinou
variantou je ozdobení hladkého okraje
řetízky z těsta.
M
39
CHLÉB
těmi a dalšími významnými svátky. Ovšem nedá se
srovnat s tím, které nastávalo za časů našich babiček, kdy se kolem roztopené pece shromáždily
všechny ženy z příbuzenstva, kmotry a sousedky.
Na některé náročnější druhy pečiva byly zvány
profesionálky, kterým se říkalo koláčnice nebo
také koláčové baby. Během pečení měly hlavní
slovo: kromě pracovních postupů znaly i veškeré
potřebné magické a věštecké praktiky. Často objížděly celé okolí, putovaly ze svatby na svatbu
a z poutě na pouť a některé byly pro věhlas svého
jména zvány i do velmi vzdálených obcí. Úpadek
jejich řemesla nastal teprve s rozvojem cukrářských a pekařských dílen.
Magická spirála
rváně souvisely s obyčeji vážícími
se k přivolávání jara a zajišťování
budoucí úrody. Kromě nich pojídali naši předkové o Zeleném čtvrtku
ležaté osmičky „housky“ a na Velký pátek mnohem
známější „jidáše“ nazývané také „zavíjance“ nebo
„točenice“. Tyto hadovitě stáčené spirály jsou prý
symbolem života. Je pozoruhodné, kde naši dávní
předkové na tuto myšlenku přišli. Základní kód života, informační spirála DNA, je právě takto stočena
uprostřed každé živočišné buňky. Zvláštní kámen
u vchodu proslulé pravěké hrobky Newgrange v Irsku je celý pokryt rytinami zavinutých spirál. To něco
napovídá. Těstové spirály se jedí v den smrti boha
– v křesťanském pojetí je to ukřižování Krista. A každý s pojídajících si maže „jidáše“ medem, magickou
látkou nabitou silným energetickým potenciálem,
která je schopná nadlouho uchovat a konzervovat to,
co do ní bylo ponořeno. Jidáše byly zřejmě původním
pečivem pohřebních hostin. Ze starých záznamů vyplývá, že mrváně a točenice vhazovali pozůstalí za
nebožtíkem při zasypávání hrobu a přinášeli je na
mohylu ve výroční den, jako oběť zemřelým.
M
Zpíváte při pečení
správnou píseň?
olklorista D. Marinov popsal čarování,
jaké se provozovalo při přípravě novoročního pečiva na ukrajinských vesnicích. Mouka se prosívala třikrát přes tři
síta v kouři, který se valil ze sušených čarovných
bylin, házených na rozpálené dřevěné uhlí. K mísení těsta se užívalo vody přinesené ze studny
v bílém kotlíku, na jehož dně byly položeny sušené květy mateřídoušky a vřesu a list kapradí. Toto
nošení bylo vyhrazeno ženě, která se provdala
v posledním podzimu a ještě nerodila: při nesení
vody nesmělo se na ni promluvit. Těsto pak mísila
nejstarší žena jehlicí z jařma.
F
Baby koláčnice
y z vás, milé čtenářky, které žijí na
venkově, určitě vědí, co je to „velké
pečení“. Dochází k němu dodnes v některých vesnicích před svatbami, pou-
T
40
CHLÉB
ce, švestková povidla, rozvařená jablka atd. Velmi
důležitá je barva podkladu, protože si k ní musíte
připravit kontrastní „drobenku“ z tvrdého tvarohu,
sekaných oříšků, makového a lněného semínka, sušených červených jeřabin a černých borůvek nebo
bezinek, hrachu vařeného v karamelu, rozinek atd.
Proces má dvě fáze. V té první stříkáte na plochu
koláče kašovité substance pomocí plátěného sáčku
s ustřiženým rohem (čili tvoříte takzvanou náložku),
v té druhé pak po povrchu
ornamentujete sypáním (čemuž se právě říká voprava).
Jistě teď chcete namítnout: ale to přece není
vůbec nic zvláštního! To je
naprosto běžné zdobení
koláčů!
Jenže dávná baba koláčnice vytvářela na koláči
tajemnou strukturu tvarů,
která je velmi příbuzná
s indickými mandalami či
e slovenského
obrazci z různobarevných
Pováží je dopísků, pomocí nichž léčí
ložena tvorba
a věští indiánští šamani. Je
takzvaných voSvatební koláč z jihočeských blat.
to vlastně diagramatické
pravených koláčů – což je
staroslovanská varianta čarování, o němž etno- znázornění vesmíru a symbolicky vymezuje jednotgrafové soudí, že bylo kdysi vlastní všem indoev- livé sféry duchovního světa. Základem, podobně
jako u mandaly, je rozdělení velkého kruhu do řady
ropským národům.
Chcete to také zkusit? Vyválely jste z těsta dosta- postupně se zmenšujících soustředných mezikruží,
tečně velký kruhový koláč? Tak si připravte řadu ko- zobrazujících posvátné okrsky ducha – od těla tělesláčových náplní s kašovitou konzistencí, které běžně ného na okraji až ke sféře nejvyšší a božské uproznáte: rozdělaný tvaroh, mletý mák uvařený v mlé- střed. Spojení jednotlivých sfér pak naznačují příč-
Během mísení a pečení se zpívaly zvláštní
popěvky (Např. „Krivále a vočepec, rozpalte nám
dobře pec, na slavíčka, na růžičku, rzivou lišku,
veveřičku...“). Byla to zaříkávání, aby se pečení
podařilo, ale současně i způsob odměřování času:
po přezpívání určité písně bylo těsto správně
vykynuté nebo byl tak akorát čas vytáhnout ho
z pece. S rukama umazanýma od těsta vybíhaly
ženy do sadu a otíraly si je o kmeny ovocných stromů se slovy: „Stromečku,
obroď!“, což nebylo jen
zajišťování hojnosti ovoce
v příštím létě, ale upevňovala se tím zvláštní vazba
mezi plodností stromů
a budoucích rodiček.
Udělejte si
vopravený koláč
Z
41
CHLÉB
né linie, které koláč dělí na čtvrtky – trojúhelníky cimentovat“ aby nikdo nic nepoznal, protože tato
dotýkající se navzájem svými vrcholy. Vnitřní plochy trhlina byla znamením, že ani její panenství už není
výsečí jsou vyplňovány růžičkami, kosočtverečnými neposkvrněné.
bránami a ležatými křížky – zámky. Středový kříž
bývá zdůrazněn, například celými půlkami mandlí
(v dřívějších dobách fazolí). V jeho centru pak leží
bod, pupek světa (označovaný hinduisty jako hora
Méro, mystický střed vesmíru). Pokládalo se tam
ohle zvláštní pečivo se chystalo pro
jablíčko, růže nebo z těsta upečený ptáček – symbopoutníky, vydávající se na cestu k poly věčného Svatého Ducha.
svátným místům a také
Dobře „vopravený“ kopro oráče, než z jara
láč je ohniskem obrovské
poprvé vyjeli do polí.
energetické síly a právě
Boží milosti se pekly
tak, jako písečné kruhy
z nekynutého těsta zaindiánů jsou po dokončedělávaného smetanou
ní obřadně rozmetány, je
a měly tvar čtverců, koi koláč rozkrájen a sněden.
sodélníků nebo i kroužŘezy se vedou podle siločar
ků ve velikosti od 10 do
„načarované“ sítě (mnohdy
30 cm. Pozoruhodné
si už neuvědomujeme, že
bylo ozubení okrajů
původní význam slova „ča(připomínalo ozubená
rování“ je naplňování kreskola z nějakého strolené čáry kosmickou silou).
je). Vytvářelo se tak, že
okraje se nařízly a sudý
Ano, dodnes krájíme velký
Tvar koláče může být diagramatickým
plátek se vždy přehnul
kulatý koláč na čtvrtky, na
znázorněním vesmíru.
a přilepil zpět. Středy
trojúhelníkové výseče a ani
těchto „milostí“ byly ozdobeny buďto třemi
nás nenapadne, že bychom ho mohli krájet jinak,
kruhovými okénky vykrojenými náprstkem,
třeba na podélné proužky.
nebo třemi řezy, takže vznikly tři podélné
Podle toho, jak se upečení koláče a jeho zdoprůlomy. V některých krajích existovala
bení podařilo, se dalo soudit na přízeň či nepřízeň
neozubená varianta koláčků s kruhovými
osudu pro budoucí čas. Když svatební koláč při
otvory kolem dokola, takže připomínala
pečení pukl, byla to téměř tragédie a uplakaná
kotouč tlouku na stloukání másla.
nevěsta se ho snažila pomocí bílku s cukrem „za-
Tajemné Boží milosti
T
42
CHLÉB
Způsob použití „božích milostí“ je zahalen
tajemstvím. Soudí se, že při pohledu skrze otvory
v pečivu mohl zbloudilý poutník poznat „správnou
cestu“ a také odhalit zlého ducha, skrytého v cizím
člověku. Když pečivem otáčel tak, že mu jednotlivé
otvory kolovaly před očima, spatřil prý za nimi jiný
svět: buď budoucnost nebo minulost.
Něco o užívání „děravého pečiva“ napovídá
zachovalý popis původní huculské svatby v Karpatech. Při odchodu z cerkve (kostela) líbali se novomanželé, otáčeli se třikrát kolem sebe a vzájemně se
na sebe dívali přes koláček „boží milosti“, aby prý
„stihli své štěstí a smrt je nerozloučila“. V dalším
průběhu svatby se nevěsta křižovala koláčkem a dívala se skrz něj k východu slunce, točila se třikrát
kolem dokola k slunci. Když vešla do domu (ženich
zůstal na dvoře), položily jí družičky na oči ženichův
koláček a ptaly se: „Kam je nejlépe vidět?“ Nevěsta
odpověděla: „Na všech stranách jsou krásní lidé,
ale nejkrásnější je měsíc nad nádvořím se sklánící.“
Nato otec odvázal nevěstě její koláček, který měla
červenou stužkou připevněný k zápěstí, a odnesl ho
na dvůr k ženichovi, kterému ho také přiložil na oči
s otázkou: „Kam je nejlépe vidět?“ Ženich odvětil:
„Na všech stranách jsou krásní lidé, ale nejkrásnější je hvězda, která v domě svítí.“
Oba koláčky pak družba s mládenci zavěsili
nad práh domu novomanželů.
„Boží milosti“ však byly využívány ještě mnoha
dalšími způsoby. Například skládáním vzájemně posunutých ozubených placek na sebe vznikaly „růžičky“, symboly panenství a tvůrčího ducha přírody.
Také chystáte na vánoce
věšteckou mísu?
okud chcete říct ne, hned vás vyvedu
z omylu. V každé rodině je přece o vánocích na stole mísa vánočního cukroví. Co tam vidíme? Miniaturní věnečky,
hvězdičky, smrkové šišky, oblíbené „pracny“, jejichž tradičním tvarem je poutnická mušle sv. Jakuba, ryby, zajíčky, vosí hnízda (nebo spíš modely
původního tvaru včelích úlů), podkovy, nafouklé
polštářky, vanilkové rohlíčky obalované v cukru
(vlastně měsíční srpky) a spoustu dalších bizarních tvarů s různými polevami či náplněmi.
A právě na Nový rok bývalo tradicí, že se rodina sesedla kolem stolu, všichni její členové
postupně sahali do mísy a naslepo lovili různá
pečiva. Čeho se kdo napoprvé dotkl, to si musel
vzít. A podle symbolu, jaký si vytáhl, se soudilo,
co ho v příštím roce očekává. Ovšem některé tvary
vánočního pečiva našich předků by nám možná
dnes připadaly poněkud bizarní až šokující.
Zkuste například předložit hostům „vianočný bosman“, zvláštní sváteční koláč, který se
připravoval v okolí slovenského Zvolena, kde se
obřadně jedl k snídani o prvním vánočním hodu.
Na povrchu byl pomazán medem a oblepen drobným pečivem ve tvaru žab, ještěrek, hadů, šneků a svastik (hákových křížů). Nevím, jestli by se
hosté neotřásli odporem a nezačali vás podezírat
z černé magie. A přesto všechny tyto figury jsou
P
43
CHLÉB
velice pozitivními symboly Matky Země a zárukou
její budoucí plodnosti.
Z podobných důvodů se na Moravě v den
svátku sv. Jiří pekly trdelníci. Byly to dlouzí, z těsta vyválení hadi, navíjení na kovový válec zvaný
trdlo. Na něm se pak opékali nad plameny ohně
stejným způsobem jako maso na rožni. Také v jižních Čechách pekly hospodyně těstového hada
vpleteného do „žebříčku“. O Velikonocích kladly toto pečivo do polní brázdy, aby tak ovlivnily
budoucí bohatou úrodu. Proč zrovna hada, zvíře
obávané a vzbuzující odpor? Toto mínění o hadech
je však poměrně novodobé. Pro naše dávné předky byl had vyslancem podsvětí, posvátným synem
země, jíž se neustále dotýká celým povrchem těla,
bytostí, která zná tajemství života a smrti. Ještě na
něho narazíme v dalších souvislostech.
Pečené figurky zvířat často nebývaly určeny
k jídlu, ale pouze k čarování. Jistě znáte proslulé
„vizovické pečivo“, které se zavěšovalo na ratolesti
(ochranné větve – ratovat znamená chránit), májky,
létéčka a vánoční stromky. V Rusku kolem 20. března pekly selky těstové ptáky, natíraly je medem,
křídla a hlavičky jim polepovaly bronzovým pozlátkem. Říkalo se jim žavoronky. Chlapci a děvčata je
zavěšovali na ploty nebo je přehazovali přes střechy, zpívajíce přitom: „Dobří ptáčkové, přileťte do
naší země, hej! Vlci a medvědi, uskočte do cizích
zemí, hej!“ Přivolávání jara se tu spojovalo s představou ptáků jako dobrých duší zemřelých předků.
Říčice, srdcata a očepák
a můj článek o magickém pečivu reagovala paní magistra Pakostová ze Soběslavi. Napsala mi: Pocházím z jižních
Čech a ve zdejší oblasti soběslavských
blat byla v minulosti tradice lidového rituálního pečiva velmi rozvinutá. V místním muzeu v Soběslavi
je možno vidět obrovské koláče – říčice, zhotovované pro blatské svatby, posvícení i pohřby a svatební „srdcata“. Zajímavý mi připadá pletený útvar na
hrotu srdce svatebního koláče. Nazývají ho pramen.
Vypadá, jako by tryskal ze zamilovaného srdce do
vyšších sfér. Zvláštním typem jihočeského svatebního koláče byl také tzv. očepák. Tradiční univerzální
kruhový tvar se v tomto případě nahrazoval tvarem
srdcovým; šlo totiž o koláč určený speciálně pouze
pro ženy, a to pro ty, které se podílely na „ženské
práci“ – očepení nevěsty při svatebním obřadu.
Paní Pakostová mě také upozornila na pozoruhodnou symboliku perníkové Římské podkovy.
Skládá se z dvanácti podkůvek, spojených v uspořádání po třech do čtvrtí, které dohromady tvoří jednu
velkou podkovu. Souhlasím s jejím názorem, že se
jedná o znázornění cyklů roku, slunečních i měsíčních (čtyř ročních období po třech měsících). A proč
zrovna tvar podkovy? Kůň je posvátným zvířetem
slunečních bohů (např. staroslovanského Svantovíta) a také symbolem osudu. A zajištění šťastné budoucnosti bylo hlavním úkolem obřadního pečiva.
N
44
kapitola pátá
MED
MED
energetickou složku, jíž se vyživuje duše (a proto
je jako obětní potraviny nabízeli duším zemřelých). Každý čtvrtek nechávaly hospodyně trochu
mléka, medu a obilné kaše, v mimořádných situacích i krve, na misce za pecí nebo za trámem pro
domácího ochranného skřítka. Kdyby na něj někdy zapomněly, mohl by se rozzlobit a celou rodinu potrestat nemocí.
Mocná trojice
J
ak víme ze Starých pověstí českých, praotec
Čech slíbil svým potomkům zemi oplývající
mlékem a strdím. Pokud netušíte, co je strdí,
pak upřesňuji, že se jedná o staročeský název pro tekutý med. Hojnost medu a mléka
byla zkrátka považována za znamení blahobytu,
což nám dnes může připadat divné. Jenže med,
mléko a vejce (a také krev, jejíž postavení je však
trochu zvláštní) nejsou jen tak ledajaké látky: jsou
to energetické koncentráty, obsahující všechny
nutné složky pro stavbu a správné fungování těla.
Hmyz, savci a ptáci tvoří med, mléko a vejce jako
zdroj výživy pro první chvíle života svých mláďat.
Je zajímavé, že v této mocné triádě jsou zastoupeny tři základní druhy pozemských živočichů. Naši
dávní předci správně postřehli, že med, mléko
a vejce neobsahují jen stavební látky potřebné pro
tělo (proto je dávali dětem), ale také nehmotnou
Zázračný med
ložitý vztah mezi květy, včelami a člověkem se vytvářel po celá tisíciletí. Med
byl nejzákladnějším zdrojem cukrů a zahuštěné vývary z ovoce, mrkve, lékořice,
javorové či březové mízy mu nikdy nemohly konkurovat. Sice už za císaře Karla IV. k nám byl jako
exotická pochoutka dovezen třtinový cukr, ale
prostý vesnický člověk zřejmě neměl o jeho exis-
S
Med je spolu s mlékem a vejci součástí mocné triády energetických prvků obsahujících všechny složky
nutné pro stavbu a fungování těla.
46
MED
tenci ani tušení. Teprve počátkem 19. století se vyzkoumali způsob, jímž včely zakládají nový rod,
začal cukr získávat ze speciálně vyšlechtěné řepy. odnesli čerstvě zrozenou královnu i s jejím rojem
Mimochodem na celosvětovém rozšíření řepného do připraveného dutého špalku u svého bydliště.
cukru mají zásluhu Poláci a Češi, neboť na jejich Je zajímavé, že staré úly mají antropomorfní, t.j.
území byl v době nouze o třtinový cukr rychle uve- zlidšťující podoby: jsou vyřezány do tvaru figur,
den do praxe objev slezského chemika F. K. Achar- které snad původně znázorňovaly lesní démony.
Typická bývá „břichatá baba“, těhotná žena, v jeda a zbudovány první řepné cukrovary na světě.
Vraťme se však zpátky do časů, kdy se do hus- jímž břiše je vletový otvor úlu. Často na vrchol
tých pralesních hvozdů vydávali odvážní muži, úlu pokládali zvířecí lebku, ať už koňskou, kravskou nebo ovčí. Proč naši
zvaní brtníci. Ti vyhledávapředkové považovali úl za
li brti – tak se říkalo dutitajemnou bytost?
nám starých stromů, osaVčely jsou totiž cosi
zeným divokými včelami.
nepostižitelného. Ano, žijí
Brtníci uměli „stopovat“
s člověkem, ale přesto je
včely, sledovat dráhy jenelze považovat za domácí
jich letů z rozkvetlých lesči ochočené. Je to svět sám
ních pasek až k brti, která
pro sebe, tajemný a vzruvšak často byla vysoko nad
šující, vlastně jakýsi kolekzemí. Nezbývalo než k ní
tivní organismus, propovyšplhat; proti útokům
jený podobnými vazbami
včel, bojovně hájících svůj
jako buňky v lidském těle.
majetek, se bránili kouPodle brti (dutina stromu s divokými
Vědci to nazývají „superřem (složení vykuřovadel
včelami) získal své jméno i medvěd brtník.
organismus“ a dokonce
patřilo k jejich cechovním
tajemstvím). Nevítaným konkurentem jim byl už změřili poměrně silné elektrické pole, které se
medvěd, přesto k němu pociťovali hlubokou úctu kolem úlů vytváří. Každá včela má v přední části
jako ke starodávnému lesnímu bohu, prapředku bříška síťově uspořádáno kolem miliónu nepačlověka. Ostatně již v názvu zvířete (je to název zá- trných krystalků magnetitu. Je to zařízení, které
stupný, protože původní jméno šelmy se nesmělo zřejmě slouží k její orientaci podle magnetického
z rituálních důvodů vyslovovat) slyšíme, že je to pole Země a také ke komunikaci s ostatními včelami. Elektrostatický náboj uvnitř úlu je tak významten, který ví o medu.
Později si brtníci „své úly“ označovali různými ný, že když vložíte do úlu magnet, včely začnou být
znameními vysekanými do stromu a posléze, když zmatené a své plásty začnou stavět křivě a chaotic-
47
MED
ly ke konzervaci potravin. Ze stejného důvodu se
také využíval při balzamování – kronikáři například zaznamenali, že mrtvola Alexandra Velikého, který zemřel na válečném tažení, byla zpátky
domů přepravena v sudu s medem.
ky. Naši předci i bez vědeckých měřicích přístrojů
přesně chápali, že včelstvo, s královnou matkou
jako srdcem ve svém centru, tvoří jedinou bytost,
a tento fakt zdůrazňovali vnější podobou úlů.
Je pochopitelné, že med vznikající v tak silném energetickém ohnisku má zcela mimořádné
vlastnosti (a stejně tak vosk, propolis a dokonce
voda; časně ráno chodívaly ženy sbírat rosu usazenou na úlech – ta byla ceněna jako velice mocný
lék).
Med je také velmi trvanlivý; nejen díky vysoké koncentraci rostlinných cukrů, ale i proto, že
obsahuje inhibiny, což jsou látky zamezující růstu
baktérií. Proto ho naše prababičky často používa-
Jak rozeznat
různé druhy medu
N
ejvzácnější je med lipový: Je jasně
žlutý s příznačnou lipovou vůní. Bývá
k vidění jen zřídka, protože lípa sice
kvete každoročně, ale meduje (má
Kapitola o chovu včel nechybí ani v Komenského spise Orbis Pictus.
48
MED
dostatečné množství cukerného nektaru ve květech) jen jednou za pět až sedm let a potřebuje
k tomu teplé a vlhké noci. Ta, která roste na vlhčím místě, meduje častěji. Je to jedno z tajemství
lípy. A protože kvete koncem června, po sv. Jánu,
bývala též nazývána letniční strom.
Černý med (může být též tmavohnědý nebo
tmavočervený) – je medovicový. Medovice je natrávená míza, kterou vylučují mšice a červci na
rostlinách (vlastně jsou to jejich výkaly) a včely ji
sbírají. Také se jí říká „mravenčí mléko“, protože
ji s oblibou chodí lízat mravenci. V medovicovém
medu převažuje cukerná sloučenina dextrin. Černý med býval určen jako obětní pokrm pro duše
zemřelých a podsvětní démony.
Med vřesový je červený, silné vůně, velmi
hustý.
Med z černého bezu je hnědý, kašovitý.
Med borůvkový je zlatožlutý, tekutý.
Slaměný úl
Med z řepky, hořčice a ohnice je citrónově
žlutý s olejnatou příchutí.
Med z vrbovky má světle nažloutlou barvu,
lahodnou vůni a chuť, rychle krystalizuje. Vyskytuje se v lesnatých krajích, kde jsou velké paseky,
které každoročně pokrývá kvetoucí vrbovka.
Nejběžnějším typem je med luční. Bývá žlutý
až světle hnědý, tekutý, časem krystalizuje.
Med jetelový, vojtěškový a víčenový je barvy vodojasné až zlatožluté, krystalizuje sněhobíle
v celé hmotě, takže se dá krájet nožem.
Med akátový je vodojasný až nepatrně nažloutlý s nazelenalým odstínem, voní po akátových květech. Zůstává dlouho tekutý díky velkému
obsahu fruktosy.
Med ovocný z kvetoucích ovocných stromů
(také z jehněd a kočiček hned na jaře) se většinou
vůbec neprodává. Je spotřebován včelami ke krmení plodu. Je velmi světlý, silně voní a snadno
krystalizuje.
Plástev medu
49
Matka, dělnice a trubec včely medonosné
MED
a kousek uloupne, ten padne do spárů strašlivé,
lidožravé ježibaby. Jistě, jde tu o symbol pokušení,
jemuž je třeba odolat, o hledání skutečné matky
a skutečné lásky... Psychoanalytici pohádku rozebrali a našli v ní řadu prastarých, vlastně už od
pravěku tradovaných vzorců chování, takzvaných
archetypů. Nás ovšem teď
pohádka zajímá z jediného
hlediska: Proč je záludná lesní chaloupka právě
z perníku?
Již jsme si říkali, že
mnohé druhy pečiva (např.
velikonoční jidáše) se při
pojídání mazaly medem.
Když však je těsto s medem
přímo smíšeno (v jiných,
ale obdobných případech
pak s mlékem nebo vejci),
stává se magicky mnohem
účinnějším. V perníkovém
těstě se násobí síla živého
chlebového kvasu se silou
Chaloupka lidožravé ježibaby byla
medu. Je to vlastně medopostavena z medového perníku.
vý chléb, posvátný pokrm
bohů. Děti, které loupají perníček ze střechy svatyně, se vlastně dopouštějí svatokrádeže a trest
hned následuje. Mají být vsazeny do pece a upečeen příběh známe od nejrannějšího ny jako náhrada za pečivo, které tak neprozřetelně
dětství: uprostřed strašidelného, tem- pozřely. Lze si docela reálně představit, že zblouného lesa se skrývá chaloupka, od níž dilé děti se dostaly do posvátného háje, z hladu
se šíří opojná, sladce kořenná vůně. se pustily do připravených obětin a byly přistiženy
Ano, je celá, celičká z perníku! Jenže kdo neodolá
Zcela zvláštním typem, se kterým se můžete
setkat jen vzácně – a ono není skutečně o co stát – je
takzvaný med smrti. Včely ho nedopatřením vytvoří, když v jejich okolí hromadně kvetou některé
jedovaté byliny. Včelímu potomstvu to zřejmě tolik
nevadí, ale pro člověka je takový med jedovatý. Většinou je to med podzimní,
hlavně z luk, na nichž kvetou ocúny. Naprostou pohromou se staly v době baroka takzvané alpské růže
(dnes je známe jako rododendrony), které si šlechtici vysazovali v zámeckých
parcích. Včely se houfně
vrhaly na tuto hojnou pastvu a vyráběly nebezpečný
med, způsobující i v malém
množství závratě a silnou
žaludeční nevolnost.
Med smrti býval využíván k velmi zlověstným
kouzlům.
Mýtus
perníkové chaloupky
T
50
MED
Současně však med tmelící těsto byl symbolem síly, která zajišťuje trvalé duchovní spojení
– ať už se zemřelými předky, na jejichž hrobech
se perník obřadně pojídal, tak mezi živými lidmi.
Odtud plyne velký význam perníku a vůbec medu
v milostné magii. Perníkové srdce se stalo symbolem spojení dvou milenců.
Často také dávné hospodyně předkládaly perník
ochranným
domácím
skřítkům a pokud chcete
spatřit opravdového trpaslíka, můžete ho přilákat jedině na perníkové
koláčky zkropené krví černého kohouta.
obětníkem – žrecem. Základ pohádky o perníkové
chaloupce může být opravdu velice starý...
Pečivo z mouky, medu a koření se totiž nachází už v egyptských hrobech a také antičtí spisovatelé se zmiňují o obyčejích starých Řeků rozdávat
perníky různých tvarů o určitých svátcích. To platí
i o Římanech; v Itálii byly
ve vykopávkách objeveny
hliněné formy na medové
pečivo, které měly symbolickou podobu a tedy
i význam. Mnohé tyto tvary přetrvaly až do dnešní
doby – např. oblíbené srdce. Medový chléb (někdy
též označovaný jako medový koláč) býval přinášen jako oběť válečnému
bohu Martovi. Ani v době
křesťanství však Římané
nehodlali ustoupit od starodávného zvyku a nosili
dál medový koláč – tentokrát sv. Markovi. Označovali ho jako Marci panis
(Markova oběť). Naši předkové si to počeštili na
marcipán. Církev tento název více doporučovala,
protože slovo perník jí zavánělo pohanstvím. Je
prý odvozeno od pána blesku Peruna a původní
perníky se vyráběly ve tvaru Perunových hromových seker. Byly na Perunův svátek (20. července)
obětovány pod posvátnými duby na ochranu před
ničivými letními bouřemi.
Vyrobte si
tradiční perník
(například
klatovský)
pravdu klasický nestihnete, protože
byste ho musely zadělat už před deseti lety. Ano, tak dlouho se má nechávat odležet perníkové těsto. Skutečně klasický perník zraje jako víno. Dokonce se
zachovaly závěti perníkářů, kde svým potomkům
odkazují nejen po celé generace děděné perníkové formy, ale i dobře vyzrálé těsto! Ale vy ho zvlád-
O
51
MED
rozmíchejte po lžičce tlučené skořice,
badyánu, hřebíčku, muškátového květu, anýzu, na špičku nože jedlé sody, 5 g
amonia, 60 g strouhaných mandlí a špetku citrónové kůry. Potřete tím rozválenou
placku, stočte jí a prohnětávejte, čím déle
tím lépe. Nechte vychladnout a znovu rozválejte na tlouštku asi 0,75 cm (říkávalo
se na dvě stébla nebo na brk). Vykrájejte
potřebné magické tvary zvířátek či symbolů a každý z nich potřete žloutkem. Pak je
nasázejte na vyhřátý,
voskem potřený plech
a upečte.
nete i za měsíc. Jen s odvahou do toho a půl je
hotovo!
rvní půlku těsta zvanou záděl vyrobíte takto: smícháte v míse 250 g hladké
pšeničné a 250 g žitné mouky. Poté 250 g
medu a tolikéž cukru svaříte s šestnáctinou litru vody v parní lázni. Vařicí nalijete
na mouku v míse, promícháte a půl hodiny důkladně hnětete na vále. Přitom podsypáváte moukou, aby
se vám nelepilo. No,
a pak už nezbývá, než
dát těsto do studena
odpočinout. Alespoň
na 1 měsíc, když už
nemáte tu trpělivost
Původně se zpracočekat celá léta. Staří
vané těsto vtlačovalo do
pernikáři samozřejmě
formy vysypané hrachovou
záděl rozdělávali ve
moukou. Až do 16. století
velkém, uchovávali ho
se užívalo tvořítek z pálené
ve sklepě v dřevěné
hlíny,
pak je nahradily dřeHojnost medu a mléka byla považována
za známku blahobytu.
kádi, pokaždé odebravěné, ozdobně vyřezávané.
li jen množství potřebMnohé z nich, zejména ze
né k pečení a zbytek nechávali dál zrát.
17. a 18. století, patří k nejkrásnějším projevům
řezbářského umění. Používalo se tvrdé dřevo, přeKonečně těsto celé natěšené vytáhnete.
devším z hrušně, ale i švestky, ořechu či třešně.
Jestli jste ho udělaly dobře, bude pěkně
Potom se perník vyklopil z formy na plech
tvrdé. Ale žádný strach: postavíte ho do
a dával do pece. Staré perníky se na povrchu
páry nad hrnec, v němž vaříte vodu, a ono
nijak nezdobily, vypadaly jako kachle s reliéfem
vám za nějakou tu hodinku změkne natoa s lesklým, zlatavě hnědým povrchem. Potíraly
lik, že ho dokážete rozválet na válu. Pak ve
se během pečení cukrovou nebo medovou vodou.
lžíci sádla (eventuelně ve dvou žloutcích)
Teprve s příchodem jarmareční velkovýroby v mi-
P
52
MED
Chcete mít vlastní medovinu? Zde je asi
dvě stě let starý recept na jeden z četných tradičních druhů:
nulém století, kdy se začaly vykrajovat plechovými
tvořítky z rozválené placky, takže vznikl jen plochý obrys, se výzdoba na ně začala malovat různě
barvenými polevami, nebo se na ně lepily papíry
s natištěnými obrázky.
Ve výzdobě perníků přetrvala tradice zobrazení obětních zvířat a mocných bytostí, démonů. Proč
asi je zobrazován čert a Mikuláš právě na pernících?
A také kdysi oblíbeny husar je vlastně vtělením
dávného bojovníka Marta,
a možná i jeho slovanské
obdoby Peruna. O srdci
jsme se již zmiňovali. Dále
se v perníkových tvarech
a ornamentech v široké
škále uplatňovaly prvky,
o kterých budeme podrobněji hovořit v souvislosti
s velikonočními vejci.
a medovinu se nejlépe hodí akátový
nebo vřesový med. 10 litrů medu
a 50 litrů měkké vody se vaří 3 hodiny,
přičemž se stále sbírá pěna na povrchu se
objevující. Když se žádná pěna více neukazuje, odstaví se nádoba z ohně a vychladlý
roztok se slije do soudku. Hrst chmele s čistým oblázkem se dá do
mušelínového sáčku
a ponoří do sudu. Asi
za 10 dnů začne tekutina kvasit a kvas potrvá
asi 14 dnů. Sud má ležet s otevřenou špuntovnicí v chladném,
nikoli však studeném
sklepě. Jakmile přešel
prvý kvas, přetáhne se
medovina opatrně do jiného čistého sudu
a ponechá se opět kvasit. Po druhém zkvašení se stáčí do lahví, které se dobře zazátkují, zapečetí voskem a uloží ve sklepě.
Teprve za rok jest vhodná k pití.
N
Nemusí kvasit
jen těsto
odle pověstí se staří Čechové opájeli
medovinou. Není to tak jednoznačně
pravda, běžnějším nápojem už v oněch
legendárních dobách bylo pivo, vyráběla se i různá ovocná vína. Medovina byla především nápojem svátečním a rituálním; kvašením
se z ní uvolňovala „skrytá síla medu“, aby mohla
vstoupit do pijícího.
P
53
OKOLO JEDNÉ MÍSY...
kupina lidí sedí v kruhu kolem ohně a opéká si kusy masa nabodnuté na prutech; je to chvíle pohody, bezpečí, doplňování energie, pocit vzájemné sounáležitosti a narůstající síly. Tenhle prastarý rituál pračlověka přežívá hluboko
v našem podvědomí; když si chceme udělat radost, rozděláme si ohýnek, opékáme buřty a opět se cítíme volní, fascinovaní pomíjivým životem plamenů a zázračnou
proměnou jedlé hmoty.
Staroslovanský výraz „oběd“ naznačuje, že se jedná o jídlo v kruhu (ob-jed; předložka ob znamená dokola, např. i ve slovech objížďka, obhlídka, obejmout, obsáhnout
apod.). Oběd tedy původně neznamenal pouze polední jídlo, ale jakékoli společné jídlo. Má blízko k oběti, odevzdání něčeho ze sebe velkému kruhu, všeobjímající moci.
V chaloupkách rolníků, v měšťanských domech i na panských hradech se lidé vždy
scházeli kolem ohně a mísy. Jíst z jedné mísy, z jednoho kotle, čerpat společnou sílu...
Mýtus grálu, posvátné nádoby, která všechny nasytí a napojí – tělesně i duševně – nemluví o ničem jiném. Žádné důležité jednání, žádná smlouva se neobejde bez jídla.
I Kristus pečetí své pozemské poslání Poslední večeří.
Náš výlet proti proudu času pomalu končí. Oheň pohasl a změnil se v hromádku
řežavých uhlíků, černá kuchyně ještě víc potemněla, rozvěšené nádoby připomínají
podivné bájné tvory a ve vzduchu tkví dráždivé vůně. Drobní skřítci koboldi sbírají
pod lavicí zakutálené drobečky a děd hospodáříček se hrabe z pelíšku za trámem, aby
zkontroloval, jestli na něj hospodyně tentokrát nezapomněla. Je uspokojen, když najde
na své misce trochu kaše.
Je čas zavřít knihu, sfouknout svíčku a ulehnout v teplém tichu plném magické
síly. Snad budeme snít o tajemství jídla, o kuchyňském čarování, které nás mnoha
nitkami propojuje s přírodou, s mystériem času a s mezníky lidského osudu.
S
124
Autor o sobě
menuji se Otomar Dvořák, žiji v Praze ve Vršovicích, moje manželka Eva Zajícová je výtvarnice. Kdysi jsem vystudoval FAMU, obor
dramaturgie a scénáristiky a poté jsem vykonával mnoho různých povolání, od uklízeče ve škole, přes dělníka v továrně až po
vedoucího kulturního domu, což mi umožnilo poznat život ze všech
stran. Zhruba před patnácti až dvaceti lety jsem se nejčastěji vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách, zkušebnách, dílnách (a barech, samozřejmě!), například v pražském Semaforu,
v Městském divadle Zlín nebo v loutkovém divadle Lampión v Kladně – a to jako herec, dramaturg či autor. Ještě
před „sametovou revolucí“ jsme s Michaelem
Kocábem natáčeli ilegální videoklip „Snaživec“ a během ní oficiální baranndovský film
„Pražákům, těm je hej“. V „Tankovém praporu“ jsem popíjel vodku v roli jednookého ruského generála a Jiřího Wimmera jsem děsil
v komedii „Horor aneb Četba na dobrou noc“,
kterou jsme společně napsali pro ostravskou
televizi. Ve Zlíně jsme s Milanem Nytrou (nyní
klávesista skupiny Buty) napsali a s režisérem
Morávkem inscenovali velkolepě výpravný
muzikál Frankenštein, což byl v roce 1993 jeden z prvních českých muzikálů – a patrně se
líbil, protože dostal cenu diváků a hrál se dva
roky. V televizi jste mohli má dílka také kdysi
vídat na stanici Prima, kde jsem připravoval několik dílů publicistického seriálu „Záhady a mystéria“.
Čtenáři mě zprvu znali hlavně z novin, neboť jsem nějaký čas
pracoval jako novinář v regionálních denících či v různých časopisech, které ovšem zanikaly dříve, než jsme se stačili opít na počest
prvního čísla. Osudové bylo zřejmě mé setkání s partou nadšenců,
která se shromáždila kolem redakce časopisu „Fantastická fakta“
(jména jako Mackerle, Mareš, Česal, Mátl, Stingl, Vokáč nebo Šiška
zasvěcencům napoví, že se tam tehdy sešel skutečný výkvět české
„záhadologie“). S Fantastickými fakty jsem prožil sedm krásných
let. Výpravy na záhadná místa, stopování duchů, přízraků a mimozemšťanů, podivné předměty, zvířata, která by neměla existovat,
kruhy v obilí, kamenné linie, pyramidy... To byl podivuhodný svět,
J
ve kterém jsem se vrátil do let klukovských objevů a dobrodružství.
Jenže všechno hezké má svůj konec...
Naštěstí v době, kdy časopis zanikal, jsem začal vydávat knížky. Bestsellerem se stal projekt „Utajené dějiny Čech“, na němž
jsem spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Naše
fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů, takže
kniha letos vyšla již v pátém vydání a nakladatel nás přemluvil,
abychom ji rozšířili o třetí díl.
Odhalování různých tajemství mě přivedlo i k novému úhlu pohledu na svět. A tak
moje další cesta vedla docela zákonitě k odhalování „génia loci“, skrytého ducha krajiny,
k hledání překvapivých souvislostí mezi podobou skal, hor a údolí, lidskými stavbami,
toky řek, osudy lidí, kteří na určitých místech
žili a příběhy a pověstmi, které si o nich vyprávěli. Z toho vznikla celá série netradičních
cestopisů: Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy...
A protože krajina a lidé v ní vyprávějí
příběhy, zkouším tyto příběhy vyprávět formou povídek a románů; z nichž největšího
ohlasu dosáhl příběh z Rudolfinské Prahy
„Císař alchymistů“ nebo tragická historie největšího teroristického útoku na Prahu, organizovaného francouzským králem Ludvíkem IV. (každý, komu o této epizodě našich dějin vyprávím, bývá
překvapen, že ve školní výuce dějepisu o tom nic neslyšel).
Nyní jsem tedy spisovatelem na „volné noze“. Napsal jsem už
asi kolem třiceti knížek; také jsem „spáchal“ několik divadelních
her, televizních scénářů a písňových textů. Často jsem zván na různé besedy a přednášky do knihoven, regionálních sdružení, muzeí
či na „cony (účastníci vědí, o co jde – prostě srazy přívrženců určitého žánru literatury). Dokonce občas dělám průvodce při speciálních výletech po různých zajímavých místech naší země, zahajuji
výstavy výtvarníků, a kdo ví, co ještě...
125
Obsah knihy
I. OHEŇ ............................................4
II. VODA ............................................12
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
OBILÍ ............................................18
CHLÉB ........................................27
MED ..............................................45
KREV a MLÉKO ...................54
SŮL ................................................61
VEJCE ..........................................64
BYLINY .....................................81
MASO .........................................103
VÁNOCE ..................................111
OBŘADY .................................115
Seznam receptů
Prosná kaše ......................................................22
Pohanková kaše ...............................................23
Pšenice s mákem .............................................24
Chlebový kvásek ...............................................30
Staroslovanský kvas ........................................32
Chlebové kyselo ................................................33
Vosáklý chléb ....................................................33
Chlebová kaše s vínem ....................................33
Posvátný chléb ,,vatikánský" ..........................34
Staroslovanská postružeň ..............................37
Mrváň ................................................................39
Boží milosti ......................................................42
Tradiční klatovský perník ..............................52
Staročeská medovina ......................................53
Polévka proti upírům (celer a česnek) ...........57
Černá omáčka (z piva a krve) ...........................60
Vaječný syrek ....................................................80
Salát vodních duchů (z potočnice a řešetnice) ...82
Velikonoční polévka s bylinkami ...................83
Kysané zelí ........................................................84
Domácí pivo ......................................................87
Hořký elixír staré čarodějnice .......................88
Novoroční jablka s hovězím masem ..............90
Jablečný ocet .....................................................90
Švestková povidla .............................................92
Trnkový likér ....................................................92
Hrachová pučálka ............................................93
Liščí kaše (z hrášku) .........................................93
Liščí preclíky ....................................................94
Omáčka pro duše předků (maková) ...............94
Kvašené houby .................................................97
Houbové škubánky ..........................................97
Hadí mord ......................................................100
Nápoj stoletých (z česneku a mléka)..............101
Bramboráčky s jablky ...................................102
Vraní polévka (z mladých vran) .....................107
Moravští vrabci (z vrabců) .............................107
Vrabci s perníkem .........................................108
Lék na kýlu z hlemýžďů ................................109
Mast starých čarodějnic (kosmetická)..........109
Chlebovník......................................................114
Polabská omáčka (černá) ..............................114
Černý kuba......................................................114
Staročeský kapr s černou omáčkou ............114
Věštecká solná placka....................................118
použitá literatura
Československá vlastivěda III. – Lidová kultura; Orbis, Praha 1968 * Frolec Václav: Vánoce v české kultuře; Vyšehrad, Praha 1988 * Václavík
Antonín: Výroční obyčeje a lidové umění; ČAV, Praha 1959 * Karrer Iso: Zvěrokruh a lidový rok; Eugenika, Praha 1998* Krolmus Václav:
Staročeské pověsti, zpěvy, hry a obyčeje; Praha 1845 * Pennick Nigel: Rok, tradice a svátky; Dita, Praha 1994 * Sallmann Jean Michel:
Čarodějnice, ďáblovy nevěsty; Slovart, Bratislava 1994 * Skorňakov, Věník, Větvička: Zelená kuchyně; Lid. nakl. Praha 1988 * Staněk Josef:
Ukrojte si u nás; Práce, Praha 1989 * Vlčková, Dienstbier: Koření, houby, víno; Lid.nakl. Praha 1986 * Vondruška Vlastimil: Církevní rok
a lidové obyčeje; Dona, Praha 1991 * Vitebsky Piers: Svět šamanů; Práh, Praha 1995 * Zíbrt Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého;
Vyšehrad, Praha 1950...
...a především zažloutlé a otrhané kuchařky bez titulního listu a „zaručené recepty“ psané do školních sešitů podivně krouceným písmem
dávno zemřelých prababiček, které jsem nalézal mezi zaprášenými poklady na půdách starých domů.
autor
MAGICKÁ KUCHAŘKA
tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic
Otomar Dvořák
Vydalo nakladatelství Machart jako svoji 29. publikaci v dubnu 2011. Vydání druhé.
Grafická úprava: Kameel Machart
ISBN 978-80-87517-07-9
ehledejte zde návody k výrobě alchymistických elixírů. Tahle kniha vás zavede do
tajemně zakouřené černé kuchyně našich prababiček, do barokní a středověké
vesnice, aby vám ukázala, že příprava jídla byla rituálem, udržujícím prosperitu rodu
i řád světa. Málokoho dnes napadne, že zdobení koláče je vlastně vytváření mandaly, že
koblihy jsou modelem koňského trusu, že ornament na velikonočním vejci je zaklínadlem a magickým záznamem, který lze přečíst a jímž dárce cosi sděluje obdarovanému.
Najdete zde přehled rituálních jídel pro všechny svátky roku, z nichž některé jsou známé (velikonoce, vánoce), jiné zapomenuté (např. liščí neděle, rusalčí dny, apod.). A víte,
že moravští vrabci se původně dělali opravdu z vrabců? Kromě zajímavého vyprávění
zde naleznete i desítky méně známých receptů. Ať už se rozhodnete uvařit „Hadí mord“,
„Kaši pro duše nebožtíků“ nebo „Polévku proti upírům“, pokusíte se o „domácí pivo“
nebo „medovinu“, určitě poznáte, že vaření je nedílnou částí dávné lidové magie, která
má co říci i nám, v době chvatně hltaných hamburgerů.
N