Postmoderní architektura

Postmoderní architektura
architektonický směr v poslední třetině 20. stol.; součást širokého proudu postmoderny. - Postmoderní architektura vznikla v USA na
počátku 60. let. Jejími protagonisty jsou R. Venturi a Ph. Johnson, Ch. Moore, M. Graves. V Evropě se postmoderní architektura prosadila
až v 1. polovině 70. let v díle A. Rossiho, Ch. de Portzamparc, R. Bofilla, H. Holleina, O. M. Ungerse, M. Botty. V Japonsku se výrazněji
projevila v 80. letech, zejm. v dílech Fumihiko Makiho a A. Isozakiho. Významnými teoretiky postmoderní architektury jsou zejm. Ch.
Jencks a R. Venturi.
Hlavní rysy postmoderní architektury. Společným rysem různých směrů a projevů postmodernismu je zaměření vůči dosavadnímu
(modernímu) umění, exkluzivnímu, obecně nesrozumitelnému, zaměřenému převážně na kulturní elitu (viz též moderna). Postmoderní
architektura se snaží překonat elitářský charakter rozšířením jazyka architektury do různých směrů. Základním principem je tzv. dvojí
kódování - vytvoření takových architektonických znaků, které oslovují elitu i lidi z ulice. Dvojí kódování (pro odborníky a pro laiky) je
chápáno jako východisko k mnohočetnému kódování čili k vícejazyčnosti. Např.
v novostavbě stuttgartské státní galerie (J. F. Stirling)
odborník rozpozná inspiraci Miesem van der Rohe, tradicionista je potěšen citací Schinkelova klasicismu, místní patriot ocení připomínku
stuttgarské nádražní budovy, další s uspokojením přijme např. detail zábradlí a jiné prvky kódované ve stylu pop-artu. Architektura se však
má vyvarovat povrchního eklekticismu. Představitelé postmoderní architektury odmítají citově neutrální abstraktní funkcionalismus s jeho
byty chápanými jako „stroje k bydlení“. Usilují o tvarovou pestrost a barevnost (používají mj. postupy pop-artu), rehabilitují ornament (R.
Venturi v protikladu k Miesovi van der Rohe, jenž řekl, že „víc je méně“, razí tezi, že „víc je víc“, anebo že „méně je nuda“ - v angličtině je
to slovní hříčka: „less is more" - „less is bore"), projevují cit pro monumentalitu i pro intimitu místa (genius loci). V reakci na uniformitu
internacionálního stylu usilují o prosazení lokálních stylů, kladoucích důraz na místní zvláštnost a jedinečnost.
Postmoderní historismus - Pro postmoderní architekturu je dále příznačné úsilí obnovit architektonickou figuru, kterou abstraktní moderna
odmítala. Architektonická figura se projevuje v archetypech jako věž, rotunda, kupole, průčelí, oblouk, brána, ulice, náměstí. Skládá se z
nich „řeč architektury“, která, je-li užívána s pochopením, naplňuje naše prostředí významy. Postmoderní architektura prolomila hráz
antihistorismu moderní architektury. Její představitelé vědomě čerpají („citují“) z předchozích uměleckých stylů i jejich místních variant.
Pestrosti výběru a vzájemným kombinacím různorodých prvků se nekladou meze. Důraz je kladen na rozvíjení tvarosloví v různých
měřítcích (mj. inspirace fraktální geometrií) i na barevnost. V tomto smyslu se postmoderní historismus označuje za radikální
eklekticismus. Citace nebývají doslovné a jsou využity v jiných souvislostech a tím získávají nové významy. Nemají evokovat zašlé, rádoby
zlaté časy (jak tomu často bylo u „neo-stylů“ 19. a 20. stol.), ale historičnost člověka obecně. Ukazují, že dějiny jsou stálým kontextem
aktuálního života. Proto se postmoderní architektura mohla sama inspirovat nejen klasickými historickými slohy, ale též původní, ještě
nezprofanovanou modernou (revivalismus; viz též neoklasicismus, neoracionalismus,). Oblíbenými motivy historizující postmoderní
architektury je uplatnění osové symetrie, vytváření zdobnějšího průčelí oproti jiným stranám stavby, uplatnění antikizujícího sloupu a
segmentového okna. (Paralelně s postmoderním rozmělňováním historických stylů – anebo i v přímé reakci na něj – se prosazují tendence
high-tech a dekonstruktivismu).
Vyústění postmoderní architektury. Ve 2. pol. 80. let byla postmoderní architektura často identifikována s nostalgickým historismem a
radikální, promyšlený eklekticismus se měnil v nezávaznou hru. Pokleslá část postmoderny stylový pluralismus nadužívá - všechno je
nezávazná hra, svoboda umělce je chápána jako libovůle; nežádá se od něj opravdovost a přesvědčivost, ale schopnost šokovat, ohromit
(komerční tendence a souvislost s reklamou je zcela zřejmá). Vzhledem k tomu, že věci šokují obvykle jen napoprvé, se efekt
postmoderny snadno „opotřebovává“ a nutí architekty a umělce ke stále novým a novým manýristickým obměnám zcela analogicky jako je
tomu při prezentaci běžného konzumního zboží. Paradoxní je, že největším ohrožením postmoderny se stalo zejména její masové přijetí v
obecném (ne)vkusu, tedy to, co teoretici postmodernismu prosazovali a vítali. Sterilní bezbřehá „rokoková“ líbivost zdánlivě historizujících
a romantických prvků je silně patrná např. v bytové a hotelové výstavbě (hravý styl s oblouky, arkýři ap.). Protiklad mezi intelektualizující a
elitářskou modernou, kterou obecný vkus nikdy zcela nepřijal, a popularizující až vulgarizující postmodernou se vyhranil způsobem ne
příliš plodným. Lze-li nalézt ve vývoji architektury určité zákonitosti, můžeme snad, jako reakci na pokleslou postmodernu i abstraktní
modernu, očekávat určitou obdobu hnutí Arts and Crafts pro 21. století. Ostatně tato tendence se již nyní do jisté míry projevuje ve směru
nové jednoduchosti.
Z dnešního hlediska lze říci, že postmoderna jako celek, ač oprávněně poukázala na totalizující tendence moderny, se sama stala součástí
totalizujícího konzumu západní společnosti a v průběhu 90. let 20. stol. ztrácí svůj inspirativní náboj. (Příznačné je, že umělci i myslitelé
zemí tzv. třetího světa zůstávají vůči postmoderně vesměs v odstupu.)
Benešov: Střední odborné učiliště a interiér Městského divadla