přednáška IV

Generativní orgány a
rozmnožování vyšších
rostlin
Květ
Květ
soubor listů vyrůstajících na zkrácené ose
a metamorfovaných k účelům pohlavního
rozmnožování směřujícího k vytvoření
semen a plodů.
 na květním lůžku vyrůstají květní obaly –
kališní a korunní lístky – chrání tyčinky a
pestíky.

Květní lůžko
jednotlivé květní části jsou na květním
lůžku uspořádané šroubovitě
(pryskyřníkovité) nebo v kruzích.
 Někdy jsou některé části ve šroubovici,
jiné v kruzích, pak se jedná o květ
hemicyklický (blatouch)

Květní obaly
u
krytosemenných rostlin jsou volné
nebo srostlé, někdy mohou chybět
(vrba).
 Jsou-li květní obaly stejné, označujeme
je jako okvětní plátky a jejich soubor
jako okvětí (perigon).
Kalich
 kališní
lístky (sepala) vznikly z listenů, tvoří
vnější kruh rozlišeného okvětí
 zelené, ochranná funkce
 volné nebo srostlé
 u některých rostlin může být kalich zvětšený a
zbarvený a přebírá funkci koruny (fuchsie).
 Někdy se kalich stává součástí plodu (chmýr u
hvězdnicovitých).
Koruna
 tvořena
korunními plátky, často papily a
trichomy – sametový vzhled.
 Koruna láká opylovače – barevnost chromoplasty, vůně - silice
 Volné nebo srůstají
 Květy
s jednou rovinou souměrnosti =
souměrné (hluchavkovité, vikvovité)
 Květy s žádnou rovinou souměrnosti =
asymetrické (kozlík)
Tyčinka (Stamen)
 výtrusný
list, vytvářející samčí výtrusy, pylová
zrna
 typická tyčinka sestává z nitky a prašníků –
různé tvary, délky
 tyčinky mohou srůstat spolu, i s květními
obaly a plodolisty.
 Některé tyčinky zakrňují a vytvářejí tzv.
Medníky – žlázky vylučující nektar.
medník, nectarium – místo v rostlině
(v květu nebo na listech či
palistech), kde žláznaté pletivo
vylučuje nektar. Při vyhledávání
nektaru hmyz zprostředkuje opylení
květu.
Škornice (Epimediu alpinum)
 Prašník
je tvořen dvěma prašnými váčky,
v každém váčku jsou dvě prašná pouzdra. Ve
zralosti splývají v prašném váčku a produkují
pylová zrna.
 Zralé prašníky se otevírají, nejčastěji praskají
podélnou trhlinou mezi prašnými pouzdry, a
uvolňuje se z nich pyl.
Plodolisty (Gynaeceum)
 samičí
výtrusné listy.
 Srůstem plodolistů vzniká pestík, jeho spodní
rozšířená část, která uzavírá vajíčka, je
semeník. Horní část se nazývá blizna a část,
která tyto dvě spojuje, je čnělka.
 Jeden pestík z jednoho plodolistu (vikvovité)
 V důsledku srůstání plodolistů vnikají
přehrádky, které rozdělují semeník na několik
pouzder.
Svrchní semeník je původnějším typem, kde tyčinky a květní obaly
jsou umístěné pod ním. U květů se spodním semeníkem srůstají
květní obaly a tyčinky se stěnou semeníku, někdy i s pohárkovitou
češulí (receptaculum), např. šípek u růže.
Vznik a vývoj vajíčka
 vajíčko
je samičí výtrusnicí.
 Dělením pokožkových a podpokožkových
buněk placenty se nejprve zakládá hrbolek –
základ jádra. Na jeho bázi vzniká základ
obalů, které postupně přerůstají jádro. Na
vrcholu obaly nesrůstají, ponechávají otvor
klový (mikropyle). Na semenici je vajíčko
přichyceno poutkem.
Z jedné buňky nucellu vzniká mateřská buňka megaspory a z ní
redukčním dělením čtyři haploidní buňky. Tři obyčejně zanikají a zbývající
buňka se třikrát dělí za vzniku osmijaderného aparátu zárodečného
vaku typu Polygonum, který je u rostlin nejrozšířenejší a vyskytuje se asi
u 80% krytosemenných rostlin. Jedná se tedy o zárodečný vak
monosporický, bipolární a osmijaderný.
Vývoj a organizace zárodečného vaku
 formování
zárodečného vaku začíná
rozdělením jádra. Obě části se přesunují
k opačným pólům a mezi nimi se vytváří
vakuola. Každé takto vzniklé jádro se ještě
dvakrát dělí – na každém pólu 4 jádra.
 Po
jednom jádru z každé čtveřice se přesune
do centrální oblasti, kde splývají a vzniká
centrální jádro zárodečného vaku (diploidní)
 Okolo
třech jader u mikropyle se nahloučí
protoplazma, vytvoří se jemná bílkovinná
stěna a vznikají tři buňky vaječného souboru
– vaječná buňka (oosféra) a dvě pomocné
buňky (synergidy)

Tři jádra u opačného pólu vytvářejí
antipody s krátkou životností
Pohlavnost květu
 oboupohlavné
(hermafroditické) – přítomny
tyčinky i pestík
 samčí – pouze tyčinky
 samičí – pouze pestíky
 na
rostlině se odděleně vytvářejí samčí i
samičí květy – jednodomá
 na rostlině se vytvářejí pouze samičí květy,
samčí se vytvářejí na rostlině jiné – dvoudomá
 může nastat situace, kdy na jedné rostlině
nacházíme květy oboupohlavné, samčí i
samičí (jasan)
Květní stavba, vzorec, diagram
V květním vzorci vyjadřujeme strukturu, pohlaví a počet květních částí
pomocí znaků, písmen a čísel.
Květní diagram
1 - listen, 2 - okvětní lístek (tepala), 3 - kališní lístek (sepala), 4 - korunní
plátek (petala), 5 - tyčinka, 6 - semeník svrchní, 7 - semeník spodní, 8 apokarpní gyneceum, 9 - 12 - příklady coenokarpních gynaeceí
Květní stavba, shrnutí
 květy
existují samostatně nebo v soukvětích
 květní diagram znázorňuje graficky složení
květu, je to v podstatě jakýsi půdorys, osa
květu probíhá vertikálně.
 Květní části sousedních cyklů se nevyvíjejí nad
sebou, ale střídají se.
 Květní vzorec slouží k rychlému vyjádření
základní charakteristiky květu.
 Symboly pro pohlavnost, souměrnost,
uspořádání květních orgánů.
Květenství

Definice: souhrn květů sestavených podle
určitých pravidel na společné ose za
účelem pohlavního rozmnožování,
s vegetativními listy redukovanými
obyčejně na listeny nebo zcela
potlačenými.
Květy jsou na rostlině jednotlivě,
terminální nebo úžlabní, nebo se sdružují
v souborech – květenstvích.
 Květenství dělíme na dvě základní
skupiny: hroznovitá, vrcholičnatá.

Hroznovitá květenství
 základním
je hrozen – rybíz, hyacint
 chocholík
– postranní větve prodloužené,
všechny květy rozkvétají ve stejné výšce –
jabloň, hrušeň, brukvovité
 klas
– hrozen s přisedlými květy – rdesno,
jitrocel
 klásek
květy
– typ klasu, kde pluchy uzavírají jednotlivé
 jehněda
– typ klas, který celý opadává – bříza
 palice – typ klasu s tlustou, dužnatou osou, na
které jsou hustě přisedlé květy – orobinec,
áronovité
 okolík
– vzniká zkrácením větve hroznu na
minimum. Listeny pod květními stopkami
vytváří obaly a obalíčky. Rozkvétání
dostředivé – miříkovité
 strboul
– zkrácení vřetene květenství na nulu,
přisedlé květy směstnány na vrcholu osy – jetel

hlávka – u hvězdnicovitých vytvářejí listeny imitaci
kalicha a celé květenství se na zývá úbor.
 Lata
– nejdelší hlavní osa nese kratší
rozvětvené osy postranní – žabník, šeřík
 Kytka
– postraní větve umisťují rozkvétající květy
do stejné roviny – javor mléč
Vrcholičnatá květenství

Postraní osy
přerůstají osu
hlavní,
zakončenou
květem.
 dvouramenný
vrcholík – pod terminálním
květem odbočují ve střídavé poloze dvě
květonosné osy
 víceramenný vrcholík – hlavní osa
zakončena jedním květem, má tři či více
postranních os – bez černý
 kružel
– obrácená lata – sítina, bika
 trojan – vrcholík o třech přeslenitých větvích
– vzácný
 vidlan – větve odbočují po dvou v přeslenu –
silenkovité
 jednoramenný vidlan – jedna ze vstřícných
větví se nevyvíjí
Eriogonum umbellatum
(Polygonaceae)
 srpek
– redukce listenu – mečík
 vějířek – z obou vstřícných listenů se vyvíjí
vždy jeden – kosatec
 vijan
– z párových listenů zůstává jeden,
střídavě, výsledkem je na jedné straně dvě
řady listenů, na druhé straně dvě řady květů.
V mládí je květenství spirálně svinuté –
pomněnka.
 šroubel – listen se o určitý úhel odchyluje od
původního směru – třezalka

okolík a hlávka – rozdíl od hroznu je
v postupu rozkvétání květů – zde
odstředivě – svízel, kozlík
Složená květenství

Jednoduchá květenství se rozmanitě
mohou skládat a kombinovat.
 složený
okolík – miříkovité
 složený klas – lipnicovité – žito, ječmen
 lata z klásků – lipnicovité – oves, lipnice,
samčí květenství kukuřice
 kytka
ze strboulů (úborů) – hvězdnicovité,
řebříček
 palice z klásků – lipnicovité – samičí
květenství kukuřice
 hrozen z vidlanů – kohoutek luční
 klas (jehněda) z vidlanů – břízovité – bříza,
olše
Rozmnožování vyšších rostlin

Nepohlavní – vegetativní, sporami,
partenogeneze

Pohlavní
Vegetativní rozmnožování

Dělení – u jednobuněčných organismů
(sinice, řasy, bakterie), mateřský jedinec
se rozděluje na dceřiné.

Fragmentace – vícebuněční jedinci mohou
z mateřského oddělovat jen určitou část
(nadzemní a podzemní výhony u trav).

Rozmnožovací tělíska – vícebuněčné
útvary, u některých řas a lišejníků. Vznikají
vnitřním pučením. Umožňují přežít
nepříznivé životní období.
Porostnice
mnohotvará
(Marchantia
polymorpha)

Výtrusy - realizuje se nepohlavními výtrusy
uvnitř výtrusnice

Pacibulky – vytvářejí se v úžlabí listů nebo
v květenství, po vypadnutí se z nich vyvíjí
nová rostlina.

Hřížení, očkování, roubování, řízkování,
kopčení – umělé způsoby
oddenky - (podzemní stonky – pýr)
 oddenkové hlízy – brambory
 kořenové hlízy – jiřiny, pivoňky
 šlahouny – jahodník

Pohlavní rozmnožování
 splynutí
pohlavních buněk
 při oplození dochází ke splynutí cytoplasmy a
jader obou gamet, pouze chromosomy
nesplývají.
K pohlavnímu rozmnožování je potřeba 2
rostlin, genotyp vzniklého potomka je
kombinací genotypu matky a otce.
 Pohlavní rozmnožování vede k větší
různorodosti populace a vzniku nových
variant genotypu.
 V konečném důsledku také dochází k
urychlení fylogeneze (evolučního vývoje
druhu).

Pohlavní reprodukce je známa u všech
nižších i vyšších rostlin. U nižších je velice
rozmanitá, u vyšších jednodušší.
 Pohlavní rozmnožování započne v
rozmnožovacích orgánech rostliny, která
nejdříve vytvoří meotickým dělením z
diploidních buněk pohlavní - haploidní
buňky - gamety (buď samčí, či samičí).

Pokud dojde k splynutí samčí a samičí gamety,
vytvoří se diploidní zygota, jež je základem
nového organismu, který se dále dělí mitózou,
vyvíjí a roste.
 Pohlavní rozmnožování probíhá u každé rostliny
jen v určité části jejího individuálního vývoje (u
každého druhu v odlišném čase). Dochází také
ke střídání generace nepohlavní (sporofyt) a
pohlavní (gametofyt) - tento proces se nazývá
Rodozměna.

Opylení

přenesení pylu na bliznu nebo k mikropyle,
vlastní pyl = autogamie, pyl jiné rostliny =
allogamie – za pomoci hmyzu, větru,
vody, živočichů
Ekologie květu

Ekologie = vědní obor, zabývající se
vztahem organismů a prostředí, popřípadě
vztahem organismů mezi sebou.
Hovoříme-li o květní ekologii, chápeme ji
jako vztah květu k živému a neživému
prostředí s významem tohoto prostředí pro
splnění základní funkce květu – opylení.
Autogamie (samosprašnost) –
kleistogamie – k opylení dochází ještě
v poupěti
 Allogamie (cizosprašnost) – pro zachování
druhu je nutné občasné křížení s jiným
jedincem téhož druhu

Zprostředkování opylení – větrem, vodou,
zemskou přitažlivostí, dotykem při růstu,
pohybem tyčinek, živočichy, člověkem.
 Nejrozšířenějšími způsoby jsou vítr a
živočichové.

Anemogamie – přenos pylu větrem. Podmínkou
je, aby se pyl vznášel ve vzduchu, bylo ho
dostatečné množství, byl dostatečně rozptýlen,
blizna květu byla připravena ho zachytit a
příznivé vzdušné proudy.
 Zoidiogamie – opylování za pomoci živočichů. Pyl
je uzpůsoben přenosu, květ láká opylovače, i
opylovač je stavbou těla uzpůsoben návštěvám
květu.

Oplození
klíčení pylu na blizně.
 Pyl vytváří pylovou láčku, která prorůstá
čnělkou do semeníku.
 Generativní jádro se cestou dělí.

 Prvé
z nich splývá s oosférou za vzniku
diploidního embrya.
 Druhé splývá s jádrem zárodečného vaku a
dává vznik triploidnímu vyživovacímu pletivu –
endospermu.
 Vaječné
obaly se mění v osemení, většinou
třívrstvé – první vrstva sklerenchymatických
buněk (Malpigiho vrstva),
 druhá vrstva pigmentová,
 třetí vrstva je schopná poutat vodu a
rosolovatět (len).
 Plumula
– první pupen nové rostliny, první
nadděložní článek se nazývá epikotyl
 Radicula (kořínek) – je základem budoucího
kořene, orientován ke klíčnímu otvoru, první
podděložní článek se nazývá hypokotyl.
 Dělohy
– ploché listové útvary
 Endosperm – vyživovací triploidní pletivo, kde
se hromadí zásobní látky.
Příště …

Semena a plody