Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho

Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho

KUBEŠ, Jiří (ed.), Šlechtic na cestách v 16. – 18. století,
Pardubice 2007
Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium
v Salcburku v letech 1723-1725
Jiří KUBEŠ
(Katedra historických věd Fakulty filozofické, Univerzita Pardubice)
Colloredové byli velice starým šlechtickým rodem. Již v 11. století působili ve službách císařů Svaté říše římské a postupně se rozrodili do mnoha
větví, jež byly usazeny především na území dnešní severní Itálie v okolí hradu
Mels ve Furlandsku. V Čechách majetkově zakotvili až během třicetileté války,
kdy získali bratři Jeroným a Rudolf za své vojenské služby rozsáhlé východočeské, Trčkům zkonfiskované panství Opočno s přivtělenými statky Doubravicí
a Frymburkem. Významnějším z obou bratrů byl Rudolf (1585-1657), který se
stal velkopřevorem řádu maltézských rytířů a proslul jako vojevůdce. Před svou
smrtí založil z části svých českých panství fideikomis se sídlem v Opočně. Tím
zajistil stabilitu jádra pozemkového majetku, jenž mohl nadále přecházet na další
členy rodu, jimž zajišťoval vítaný odrazový můstek pro významnější uplatnění
v habsburské monarchii.1
Po Rudolfově smrti přešel fideikomis na jeho synovce Ludvíka (16311693) a po něm dále na Ludvíkova vzdáleného italského příbuzného Jeronýma
Colloreda z Wallsee, markýze di Santa Sophia (1674-1726). Oba zmínění muži
se pokusili prosadit ve společnosti panovnického dvora ve Vídni, protože právě
dvorská služba byla od doby třicetileté války zřejmě ideální metou života kaž-
1
Srov. základní genealogická hesla v dílech Johann Heinrich ZEDLER, Grosses vollständiges
Universal Lexikon Aller Wissenschafften und Künste, Bd. 6, Halle – Leipzig 1733, sl. 700-703
(citováno podle digitalizované verze na http://www.zedler-lexikon.de/); Constant von
WURZBACH, Biographisches Lexicon des Kaiserthums Oesterreich..., 2, Wien 1857, s. 416418; Ottův slovník naučný (dále OSN) 5, Praha 1892, s. 517-518 a Antonín MARKUS, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z ColloredoMannsfeldu 1866-1936, Praha 1936, s. 103-112. Moderní pojednání o dějinách rodu přináší
Jiří KUBEŠ, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického
dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), Sborník prací východočeských archivů 11, 2007 (v tisku).
163
dého ambiciózního šlechtice.2 Oba se výhodně oženili s členkami významných
šlechtických rodin, jež se už dokázaly ve dvorské společnosti uchytit – Ludvík si
vzal Marii Zuzanu ze Zinzendorfu († 1704) a Jeroným Johannu Charlottu Kinskou (1675-1755). Oba se nakonec – museli nejdříve projít různými jinými funkcemi – ve Vídni skutečně uplatnili. Ludvík byl na konci svého života hejtmanem
gardy harcířů a Jeroným jako první člen rodu pronikl až mezi samé špičky dvorské společnosti, když se těsně před svou smrtí stal nejvyšším maršálkem dvoru
Karla VI.3
Tato studie pojednává o nejstarším synovi Jeronýma Colloreda Rudolfu
Josefovi (1706-1788),4 o jeho výchově, vzdělání a socializačních strategiích.5
Jeho otec totiž věřil, že nejstarší syn půjde v jeho šlépějích a případně povznese
slávu rodu ještě výše než on, a proto se mu snažil zajistit vynikající výchovu
a vzdělání. Doufal, že právě zejména díky časově náročnému a důkladnému
vzdělání, množství kontaktů a dlouhodobě budované příbuzenské síti bude mít
jeho syn předpoklady uspět u habsburského dvora a zastávat ty nejvyšší dvorské
funkce. Osvojit si vše potřebné a úspěšně se socializovat do dvorské společnosti
byl ale dlouhodobý proces6 a nikdo nemohl vědět, zda vše vyjde tak, jak si otec
přál. Kolikrát se již stalo, že potomci své rodiče zklamali, přestupovali jejich příkazy a dokonce si někteří zvolili zcela jinou cestu životem.7 Také v případě Rudolfa Josefa nebyla realizace otcova výchovného a vzdělávacího plánu úplně
jednoduchá, o čemž svědčí především pobyt jeho syna v Salcburku. Plán navíc
nebyl bezezbytku realizován. To ale předbíhám.
2
Srov. Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha 2004, s. 364-439. K jedné
z jeho tezí se kriticky vyjádřil Rostislav SMÍŠEK, „Dvorská“ kariéra očima knížete Ferdinanda ze Schwarzenberku, JSH 73, 2004, s. 94-120.
3
J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee (v tisku).
4
Základní informace o Rudolfu Josefovi poskytuje C. von WURZBACH, Biographisches Lexicon, 2, s. 418; OSN 5, Praha 1892, s. 518; J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal
Lexikon, 6, sl. 702; Milan BUBEN, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23,
s. 85 či Antonín FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický okresu Opočenského,
Hradec Králové 1895, s. 68-81.
5
Inspirací při koncipování této studie mi byl článek Ivo CERMAN, Vzdělání a socializace
kancléře Rudolfa Chotka, ČČH 101, 2003, s. 818-853.
6
Gernot HEISS, Integration in die höfische Gesellschaft als Bildungsziel: Zur Kavalierstour
des Grafen Johann Sigmund von Hardegg 1646-1650, Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 48/49, 1982/83, s. 99-114.
7
Srov. Mathis LEIBETSEDER, Die Kavalierstour. Adlige Erziehungsreisen im 17. und 18.
Jahrhundert, Köln 2004, s. 50-51; Antje STANNEK, Telemachs Brüder. Die höfische Bildungsreise des 17. Jahrhunderts, Frankfurt – New York 2001, s. 157-158 nebo Eva-Maria
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien zu Kavalierstour österreichischer Adeliger im 17. Jahrhundert, MIÖG 79, 1971, s. 428-434.
164
Obr. 1: Rudolf Colloredo (1585-1657), velkopřevor maltézského řádu v Čechách
a generál – polní maršálek. Mědirytina z roku 1655
(Národní galerie v Praze, Sbírka grafiky, inv. č. 95472).
165
Obr. 2: Jeroným Colloredo (1674-1726), habsburský místodržitel v Miláně.
Mědirytina Martina Bernigerotha z roku 1723
(Národní galerie v Praze, Sbírka grafiky, inv. č. R 72471).
166
Rudolf Josef absolvoval nejdříve základní vzdělání u jezuitů ve Vídni
a posléze v době, kdy byl otec milánským guvernérem (1719-1726), studoval také blíže neurčenou školu v Miláně.8 V srpnu roku 1723 již bylo Rudolfu Josefovi sedmnáct let, opustil Milán a zamířil na sever přes Alpy do střední Evropy.9
Nastával totiž čas, kdy měl absolvovat v duchu soudobých požadavků specializovanou právnickou fakultu a posléze se vydat na kavalírskou cestu do západní
Evropy.10 Byl to plán jeho otce, který se navíc rozhodl, že též nastává vynikající
příležitost poprvé svého nejstaršího syna významněji zviditelnit ve společnosti
dvora císaře Karla VI. Do začátku studijního roku ještě zbývalo poměrně hodně
času a pro obyvatele Českého království se blížily slavnostní okamžiky. Od konce června pobýval v Praze císař Karel VI. se svým dvorem a 5. září měla proběhnout jeho korunovace českým králem, po níž měla následovat i korunovace jeho
manželky (8. září). Česká stavovská reprezentace chtěla využít této příležitosti
k manifestaci slávy, bohatství a loajality své země.11 To si mladý Colloredo nemohl dovolit propást a jeho otec Jeroným si to dobře uvědomoval; bylo zapotřebí prezentovat před očima panovníka a jeho urozených poddaných novou colloredskou krev, která byla příslibem do budoucna.
Strategií, jak na sebe ve dvorské společnosti upozornit, bylo nepřeberné
množství. Vše ale záviselo na tom, aby se Rudolf Josef se svým doprovodem
dostal do Prahy včas. Otec jej vyslal na cestu tak, aby jeho syn přibyl do Čech
alespoň dva týdny před korunovací. Okamžitě po nastěhování do fideikomisního
paláce na Malé Straně přišel čas uplatnit první sociální strategii. Bylo zapotřebí
jako prvního kontaktovat nejvyššího hofmistra dvoru Karla VI. knížete Jana
8
Srov. starý tisk Oedipodionia, Seu Sphingis aenigmata ... Rudolpho De in Colloredo, Baroni
de Waldsee Facultatis Oratoriae Auditori, natu majori Filio ... Hieronymi ... Comitis ...
Colloredo, Baronis de Waldsee, ... in auspicatissimo et gloriosissimo Onomastici diei recursu
Divi eiusdem Tutelaris Rudolphi mense Aprili die 17. Anno MDCCXXI. Praesentata per
P. Franciscum a S. Barbara e Scholis Piis, Mediolani 1721 (uloženo v MZK Brno, sign. ST10955.952).
9
Ještě téhož večera se měl sejít v Defanzanu se svým bratrancem a vrstevníkem Fabiem
Leandrem Colloredem (1705-1772), který pocházel z rodiny, jež vlastnila markyzát St. Sofia
a další statky ve Furlandsku. S tímto mužem měl v následujících letech strávit hodně času
právě na studiích. Srov. SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723 (je též vydána v práci J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee, v tisku).
10
Srov. naposledy Ivo CERMAN, Bildungsziele – Reiseziele. Die Kavalierstour im 18. Jahrhundert, in: Martin SCHEUTZ – Wolfgang SCHMALE – Dana ŠTEFANOVÁ (Hg.), Orte
des Wissens, Wien 2004, s. 49-78, zde s. 77.
11
K tomu zejména Vít VLNAS, Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka,
Praha – Litomyšl 2001, s. 550-566 a Petra LUNIACZKOVÁ, Der Aufenthalt des Wiener
Hofes Kaiser Karls VI. in Böhmen und Mähren anläßlich der königlichen Krönung im Jahre
1723, Frühneuzeit-Info 13, 2002, s. 25-32.
167
Leopolda Donáta z Trautsonu a jeho manželku, pak další nejvyšší dvořany, nesměl ale zapomenout ani na všechny tři strýce z rodu Kinských a švagra Jana
Norberta Libštejnského z Kolovrat.12 Zejména tento pětapadesátiletý hrabě mu
měl jako nejbližší otcův důvěrník a správce rodinného majetku v Čechách pomoci zorganizovat návštěvy v nejvýznamnějších rodinách, jejichž seznamem
Colloredo syna vybavil.13 Hlavně otci záleželo na tom, aby se jeho syn setkal
s princem Evženem Savojským a všemi mocnými „ministry“ Karlova dvora.
O to se měli postarat vlivní strýcové František Ferdinand a Štěpán Kinští.14
Představit se osobně šlechtické smetánce však nemělo být jedinou touhou Rudolfa Josefa. Mladý hrabě měl mířit ještě výše. Hlavním cílem jeho pražského pobytu bylo dosáhnout audience u císaře Karla VI., jeho manželky Alžběty Kristýny a obou arcivévodkyň. Otec předpokládal, že by se synovi mělo
nejdříve před večeří císařského páru dostat vysoce ceněné cti políbit jim ruku.15
Při příležitosti následného setkání s císařem na sebe měl mladý hrabě upozornit
ještě tím, že mu věnuje své filozofické teze, jež byly viditelným důkazem mladíkova postupujícího vzdělání a symbolem jeho budoucích ambicí.16
12
Jan Norbert (1668-1736) je v tomto příběhu nadmíru důležitou osobou. Pocházel z linie
Libštejnských Kolovratů, jež vlastnila Zámrsk a další menší panství ve východních Čechách
a na Moravě. Jeho druhou manželkou se v roce 1718 stala starší sestra Rudolfa Josefa hraběnka Marie Anna Josefa (před 1703-1748). Jan Norbert nebyl příliš bohatý, ani nedosáhl
žádné závratné kariéry. Působil jako přísedící dvorského a komorního soudu a celý svůj život
sepjal s Českým královstvím a svými statky. Byl to pravděpodobně zdatný hospodář, a tak
mu Jeroným Colloredo po svém nástupu do funkce milánského guvernéra svěřil správu českých statků. Jan Norbert dohlížel na to, aby Rudolf Josef Colloredo dostával na svých studiích a cestách pravidelně peníze. Srov. V. BORŮVKA – J. KRÁM – J. PAVEL, Dějiny
Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolovrat, Praha 2000, s. 57-58; portrét Marie Anny
Josefy byl publikován v katalogu Andrzej NIEDZIELENKO – Vít VLNAS (eds.), Slezsko.
Perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů, Praha 2006,
s. 381.
13
„...mit welcher Ein Verständtnus in Consequence die übrigen Visiten in ordine beschehen,
gleich es die Anlaage Sub Lit. A des mehreren zeiget“. SOA Zámrsk, RA ColloredoMannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723.
14
Mladý Colloredo putoval přes Innsbruck, Mnichov a Řezno a otec mu nařizoval, aby se
všude pokusil za pomoci známých šlechticů navštívit místní vládce. V Mnichově ho ke dvoru
bavorského vévody měla uvést hraběnka Martinicová, v Řezně k biskupskému dvoru zase
hraběnka Vratislavová. TAMTÉŽ.
15
„...zu den allerunterthänigisten handtkuß gelangen zu können“. TAMTÉŽ. Polibek ruky
byl považován za zvláštní projev milosti. Na jeho symbolický význam bylo již několikrát
upozorněno. Naposledy srov. R. SMÍŠEK, „Dvorská“ kariéra, s. 104-105.
16
Opět se jednalo o běžně využívanou strategii. Stejně se chovali i Jan Václav z Oppersdorfu,
který věnoval své univerzitní teze 31. 12. 1657 knížeti Václavu Eusebiovi z Lobkovic ve
Frankfurtu nad Mohanem, nebo mladí Chotkové, kteří v červenci 1727 předložili své teze
168
Zda byly všechny zamýšlené audience skutečně realizovány, to již prameny neprozradily. Je ale možné předpokládat, že mladého Colloreda si dvorská
společnost i panovník a jeho rodina všimli. Rudolf Josef byl ovšem jen jedním
z mnoha urozených šlechticů, kteří se účastnili korunovací Karla VI. a jeho ženy, kterými žila celá Praha. V druhé polovině září 1723 se hrabě rozloučil
s pražskými radovánkami, aniž by vyčkal odjezdu panovnického dvora do Vídně. Směřoval se svým bratrancem Fabiem Leandrem do Opočna, kde měl podle
otcových rozkazů strávit asi měsíc. Přípravy na jeho další cestu za vzděláním
vrcholily. Na konci října se oba Colloredové vrátili do Prahy, obdrželi od hraběte Kolovrata peníze na půl roku a s nově zformovaným doprovodem vyrazili
3. listopadu na jih. Skupina se skládala ze dvou mladých Colloredů (bylo jim 17
a 18 let), jejich dvou komorníků, dvou lokajů a nového hofmistra Jana Františka
Kaisera. Tento muž byl v Praze vybaven instrukcí, kterou sepsal Jeroným Colloredo v Miláně, a dostal ještě o náplni své funkce ústní ponaučení od barona
Geismayera.17
Novým domovem se této skupince měl na téměř dva roky stát Salcburk,
kde se nacházela rezidence arcibiskupa Františka Antonína z Harrachu (17091727).18 Důvod volby tohoto města Jeroným Colloredo zcela jasně formuloval
i v jedné ze svých instrukcí: „...studium práv je zásadním důvodem toho, proč
posílám syna Rudolfa do Salcburku, takže se musí tamější čas úsporně rozložit
tak, aby se nejhorlivěji věnoval především studiu soukromého, ale i veřejného
mohučskému kurfiřtovi Lotharu Františku Schönbornovi v Bambergu. K tomu SOA Zámrsk,
RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723; Kolowratský zámek Rychnov nad Kněžnou, RA
Kolovratů, inv. č. 125, kart. 4, deník Františka Karla Libštejnského z Kolovrat z cesty do
Frankfurtu nad Mohanem, s. 28-29 a I. CERMAN, Vzdělání, s. 829. K podobě a významu
šlechtických univerzitních tezí blíže Hana SEIFERTOVÁ, Universitní teze Ferdinanda Leopolda z Martinic a její ikonografický program, Umění 20, 1972, s. 276-284; Alena ALSTEROVÁ, Pražská grafika 17. a 18. století v univerzitních tezích, AUC, Philosophica et historica 1, 1987, Příspěvky k dějinám umění IV, s. 103-143 a Anna FECHTNEROVÁ, Soupis
grafických listů univerzitních tezí uložených ve Státní knihovně ČSR v Praze, 1-4, Praha 1984.
17
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce
Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723 a instrukce pro hofmistra Kaisera
z 23. 9. 1723. K nelehkému postavení hofmistrů blíže M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 86-96 nebo A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 197-214.
18
Erwin GATZ – Stephan M. JANKER (Hg.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches,
1648-1803. Ein biographisches Lexikon, Berlin 1990, s. 623; k dějinám salcburského arcibiskupství v 17. a 18. století shrnuje základní literaturu Reinhard Rudolf HEINISCH, Salzburg
und Europa – Das politische und geistige Umfeld in der Barockzeit, in: Christian ROHR
(Hg.), Barocker Geist und Raum. Die Salzburger Benediktineruniversität, Salzburg 2003,
s. 21-29.
169
práva...“19 Specializované studium nově vznikajících směrů práva s důrazem na
aplikaci v prostředí Římskoněmecké říše – a patřilo mezi ně právě zmíněné jus
publicum – se rozvíjelo především na protestantských učilištích a vedlo k emancipaci právních věd od teologie. Takto orientované studium se po ukončení válek o španělské dědictví postupně stalo pro uplatnění šlechty z habsburské monarchie nezbytností. Na domácích školách se však tyto progresivní obory nevyučovaly, a tak musela místní šlechta navštěvovat zahraniční vysoké školy. Delší
pobyt na nich se stal součástí původních kavalírských cest a zásadním způsobem
proměnil jejich podobu. Ve dvacátých letech se velmi oblíbenou školou stala
kromě univerzity v nizozemském Leidenu také Právnická fakulta salcburské
benediktýnské univerzity, jež reagovala na vývoj právních věd daleko pružněji
než ústavy vedené jezuity.20
Plánem založit ve své zemi vysokou školu se zabývali salcburští arcibiskupové již v 16. století, univerzita ale v jejich rezidenčním městě vznikla až na
počátku dvacátých let 17. století za vlády Parise z Lodronu (1619-1653). Již jeho
dva předchůdci na arcibiskupském stolci se pokoušeli dohodnout s františkány
nebo jezuity, kteří by se mohli ujmout vedení školy. Jednání ale ztroskotala,
a tak byli osloveni místní benediktýni z opatství u sv. Petra. Ti po dohodě s ostatními jihoněmeckými benediktýnskými kláštery souhlasili, že vznikající gymnázium, které mělo být záhy povýšeno na univerzitu se všemi fakultami, povedou. Škola byla slavnostně otevřena na podzim roku 1617 a císařským privilegiem z roku 1622 byla povýšena na univerzitu. Hned následujícího roku vytvořil
arcibiskup fundaci, která finančně zajišťovala chod vysoké školy a během několika let byla dokončena i stavba školní budovy u sv. Petra, a tak se nová univerzita mohla brzy těšit z přílivu studentů.21
19
„...das studium Juridicum mein principales absehen ist, warumben Ich Ihm meinen sohn
Rudolphum nacher saltzburg abschike, so muß billiger dingen die zeit alldorten dergestalten
distribuiret seÿn, damit an den Studio sowohl Juridico priuato, als publico, Vor allen anderen, der gröste eÿffer angewendet werden...“ SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera
z 31. 7. 1723.
20
Konstatuje to I. CERMAN, Bildungsziele, s. 59-60 a konkrétní příklad popisuje ve studii
TÝŽ, Zrození osvícenského kavalíra. (Vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina),
ČNM-A 173, 2004, č. 3-4, s. 161-164. Někteří mladí šlechtici z habsburské monarchie ovšem
studovali salcburská práva již dříve. Například od listopadu 1692 do listopadu 1693 zde
pobývali bratři Jan Karel a Ota Václav z Nostic a jeden z nich již 24. listopadu 1693 zakončil
kurz veřejnou disputací. Srov. dopisy jejich služebníků uložené v SOA Plzeň, pracoviště
Nepomuk, RA Nosticů (Planá), kart. 32.
21
Srov. Karl Friedrich HERMANN, Das Werk der Erzbischöfe Markus Sittikus und Paris
Lodron. Die Gründung der Salzburger Schule 1617 und Privilegierung zur Universität
1622/1625, in: Universität Salzburg 1622-1962-1972. Festschrift, Salzburg 1972, s. 3-34;
Peter PUTZER, Die Alma Mater Benedictina als Barockphänomen. Zur Geschichte der
170
Obr. 3: Erb salcburského arcibiskupa Františka Antonína z Harrachu
na jedné z budov salcburské Hohenfestung z roku 1715 (foto autor).
Již během třicetileté války si benediktýnské učiliště získalo dobrou pověst, ale zdaleka největšímu zájmu se těšilo až v první třetině 18. století za arcibiskupa Františka Antonína z Harrachu. Jen tehdy se podařilo v některých letech
překročit počet 300 imatrikulovaných studentů ročně (1715-1718, 1721-1725).
Mezi nimi se též nacházeli šlechtici z habsburské monarchie i odjinud. Jen výjimečně tu studovali členové knížecích rodů. V době největší slávy, jež definitivně
Salzburger Benediktineruniversität, in: Ch. ROHR (Hg.), Barocker Geist, s. 31-44, zde s. 3335.
171
skončila na počátku čtyřicátých let 18. století, se zato na univerzitu zapisovalo
mezi 20 až 35 příslušníky hraběcích a baronských rodin ročně. Lákala je sem
nejen inovovaná studia práv, ale i arcibiskupský dvůr a dobré zázemí pro trénink
oblíbených šlechtických cvičení – jízdy na koni, šermu a tanci.22 Studijní rok zde
po roce 1678 začínal 4. listopadu na svátek univerzitního patrona sv. Karla Boromejského a oficiálně končil až 8. září, kdy se slavilo Narození Panny Marie.23
Tabulka 1: Profesoři pěti stolic právnické fakulty salcburské univerzity
v době pobytu Rudolfa Josefa Colloreda24
stolice
kanonické právo
instituce
codex
pandekten
jus publicum
profesor
Böckhn, Placidius
Schlosgangl z Edlenbachu, Franz
Josef Karl
Franz, Johann Bonaventura
Herz, Franz Josef
Franz, Johann Bonaventura
léta působení
1720-1733
1723-1730
1717-1730
1722-1730
1717-1730
Právnická fakulta salcburské univerzity představovala pro šlechtice
z habsburské monarchie vítanou alternativu k jezuitským školám. Narozdíl od
nich byla otevřená inovacím studijního systému. K první velké změně došlo již
v roce 1652, který se považuje za datum znovuobnovení univerzity po neklidných válečných letech. Tehdy zde byla zřízena stolice jus publica. Pochopení benediktýnů pro další modernizaci přineslo plody v letech 1718 a 1730, kdy byly
ustaveny stolice obecného jus gentium a jus naturae. První z nich se ujal významný znalec práva Franz Schmier, jenž proslul jako autor základních právnických syntéz Jurisprudentia Canonico-Civilis (1716) a Jurisprudentia publica
22
Když chtěl Kryštof Václav z Nostic, aby jeho synové odjeli na počátku roku 1693 ze
Salcburku do Ingolstadtu kvůli údajně hrozící morové nákaze, jeden z jejich služebníků tomu
rázně odporoval. Namítal, že „Ingolstatt dem salzburg ganz nit zuvergleichen ist“, protože
zde mohou pěstovat šlechtická cvičení, sídlí zde knížecí dvůr a pobývají zde urozenější lidé.
To vše rozhodně nelze najít v Ingolstadtu, který je podle něj „von dem adl ganz entblesten
orth“. Doporučoval proto v Salcburku zůstat, a tak to nakonec i dopadlo. Srov. SOA Plzeň,
pracoviště Nepomuk, RA Nosticů (Planá), kart. 32, dopis Zikmunda Bischofa z 26. 2. 1693.
23
Matriky se dochovaly z let 1639-1811. Srov. Hans WAGNER, Die Studenten an der Alten
Universität, in: Universität Salzburg, s. 67-84 a edici matrik v práci Virgil REDLICH (Hg.),
Die Matrikel der Universität Salzburg 1639-1810, 1-2, Salzburg 1933-1935.
24
Sestaveno podle tabulek v práci Peter PUTZER, Aspekte der Wissenschaftspflege an der
Alten Salzburger Juristenfakultät, in: Universität Salzburg, s. 128-132.
172
(1722). Vysokou úrovní se pyšnila i zdejší historie; nabízely se tu přednášky
o dějinách Říše a sami benediktýni sepisovali původní historická díla.25
Hlavním cílem Colloredova pobytu v Salcburku sice bylo studium jus
publica, ale nebyl to cíl jediný. Požadavky, jež na něj jeho otec v instrukcích
kladl,26 připomínaly svou komplexností ideál klasické kavalírské cesty.27 Jednalo
se o pět základních bodů, jež měl mladý hrabě v Salcburku dodržovat. Zaprvé
měl žít jako řádný katolík.28 Zadruhé se téměř každý den měl věnovat studiím
(„studia“). V obou instrukcích to bylo vyjádřeno zcela jasně. Nejvíce času měl
sice Rudolf Josef věnovat studiu veřejného a soukromého práva, ale ve zbylých
hodinách se měl zajímat o zeměpis, historii, matematiku – „protože počítání je
velmi potřebná věc“29 – a případně se mohl se svým bratrancem zabývat dalšími
předměty, které by jej bavily. Zatřetí leželo otci hodně na srdci také praktické
používání čtyř nejpotřebnějších jazyků, totiž němčiny, latiny, francouzštiny
25
Srov. I. CERMAN, Zrození, s. 163; P. PUTZER, Die Alma Mater, s. 36-37 a nejpodrobněji
TÝŽ, Aspekte, zejm. s. 132-135. O Schmierovi jsou k dispozici základní informace TAMTÉŽ, s. 146-147 a Peter PUTZER, Franz Schmier, in: Wilhelm BRAUNEDER (Hg.), Juristen
in Österreich 1200-1980, Wien 1987, s. 63-67.
26
Výpovědní možnosti instrukcí pro kavalírské cesty nedávno analyzoval Tomáš FOLTÝN,
Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest (1640-1740), in: Historie 2005.
Celostátní studentská vědecká konference, Liberec 8. – 9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 74116.
27
Základní literaturou k tomuto fenoménu je M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, passim;
A. STANNEK, Telemachs Brüder, passim a objemný sborník Rainer BABEL – Werner PARAVICINI (Hg.), Grand Tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18.
Jahrhundert, Ostfildern 2005. V českém prostředí zatím monografie chybí, nahrazují ji studie
Zdeněk HOJDA, “Kavalírské cesty” v 17. století a zájem české šlechty o Itálii, in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1986, s. 216-239; TÝŽ, Le grandezze d'Italia. Die Kavalierstouren der böhmischen Adeligen, die Kunstbetrachtung und die Kunstsammlungen im 17. Jahrhundert, in: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern. III, Köln - Weimar Wien 1993, s. 151-160; Martin HOLÝ, Výchova a vzdělání české a moravské šlechty v 16. a
v první třetině 17. století, FHB 21, 2005, zejm. s. 178-203 a pro pozdější dobu I. CERMAN,
Bildungsziele, passim.
28
Hofmistr Kaiser měl nařízeno, aby oba mladé šlechtice „...Vor allen in der forcht Gottes
/als wahre Christlich Cathol[ische] qualifierte Religion/ erziehen, selbte auch weithers dahin
wirdt, auf daß [...] ausser ihren ordinair Morgens, undt nacht gebetten, sie taglich d[as] officium B[eatae] M[ariae] Virginis betten, Ihre heÿligen Mas auch täglich hören, dann ihre
außerordentliche andachten an allen frau= undt sonstgrossen fest tägen Verrichten, undt in
übrig[en] alle 14 täge [...] die heÿlige beicht undt Com[m]union [...] mögten.“ SOA Zámrsk,
RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce pro hofmistra
Kaisera z 23. 9. 1723. Téměř stejné pasáže obsahovaly i ostatní starší instrukce. K tomu
T. FOLTÝN, Cestovní instrukce, s. 87-90.
29
„...weillen d[as] Rechnen eine sehr nutzliche sache ist...“ SOA Zámrsk, RA ColloredoMannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723.
173
a italštiny. Byl si vědomý především toho, že jeho syn dobře nezvládá písemný
projev,30 a tak hofmistrovi nařizoval, co vše má Rudolf Josef trénovat, aby se
stal skutečným kavalírem: „...musí se hodně zlepšit v psaní a hlavně ve tvoření
konceptů, aby byl sám schopen sepisovat nejen dopisy, ale i zprávy ve všech
těchto 4 jazycích. Pro kavalíra je nezbytně nutné, aby uměl stvořit dobrý dopis
a dobře propracovanou zprávu.“31 Za čtvrté neměl syn zapomínat ani na šlechtická cvičení („exercitia“). Tady otec doporučoval zdokonalit se v jízdě na koni,
šermu nebo tanci a též se procvičit v hudbě. Konečně zapáté se měl Rudolf Josef
naučit pohybovat ve dvorské společnosti soustředěné okolo salcburského arcibiskupa a dosáhnout u něj audience. Do společnosti však měl vyrážet jen v doprovodu hofmistra, a to pouze v neděli, o svátcích a v době, kdy neměl žádná
kolegia.32
Taková byla otcova přání. Otázkou ovšem zůstává, jestli byla v praxi
dodržována. Zde se musí historik odpoutat od normativních pramenů a prozkoumat zcela jiné písemnosti, jež přinášejí kvalitativně jiné typy informací.
Nejvýhodnější je osobní korespondence, deníkové zápisy, účetní materiál nebo
univerzitní matriky. Ne vše je ale v případě studií Rudolfa Josefa Colloreda
v Salcburku k dispozici. Deník se nedochoval a není ani jisté, zda si jej vůbec
mladý hrabě při pobytu v arcibiskupské rezidenci vedl, protože v instrukcích
o něm není ani zmínka.33 Také účetní materiál pravděpodobně podlehl zubu
času, nebo se jej v dosud neinvetarizovaném rodinném archivu nepodařilo nalézt. Zato existuje alespoň část osobní korespondence.34 Dochovala se zejména
30
„...Mein sohn mit den schreiben in etwas schlecht Vorthkom[m]et...“ TAMTÉŽ.
31
„...in der schrifft, undt haubtsächlich in den Concept so Vieles profittire, wordurch Er in
standt seÿe, dermahleinst, so wohl brieffe, als Relationen in allen diesen 4 sprachen, Von sich
selbsten, zu Pappier zuentwerffen, anerwogen Einem Cauallier eine sonderbahre Nutzligkeit,
undt ihme Vieles darangelegen ist, daß Er zu seiner gelegenheit Einen gutten brieff, undt Eine
wohl elaborirter Relation, Verfassen können.“ TAMTÉŽ.
32
TAMTÉŽ, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723 a instrukce
pro hofmistra Kaisera z 23. 9. 1723.
33
Teprve v instrukci sepsané u příležitosti jeho další cesty do západní Evropy dne 20. 8. 1725
se objevuje požadavek na vedení deníku: „Item wierd auch gahr nutzlich seÿn, daß du ein Itinerarium machen sollest, umb d. remarcablesten dorinen zu anotieren und einzuschreiben
von allen deme, waß man in der frembden lender sehen tuhet; seÿn von siten der frembden
nazionen, Von Regierungs orth der Regierenden frembden fürsten und Republiquen; wie auch
in anderen, waß sich in der frembde ereignen kahn.“ TAMTÉŽ, instrukce Jeronýma Colloreda z 20. 8. 1725.
34
Velmi vysoké výpovědní možnosti osobní korespondence pro poznání kavalírských cest
potvrdili ve svých studiích v českém prostředí Vladimír VOLDÁN, Cesta hofmistra Morgentallera jižní a západní Evropou, Brno v minulosti a dnes 4, Brno 1970, s. 104-115 (cesta
Adama Františka z Valdštejna v letech 1649-1652); I. CERMAN, Vzdělání, passim; TÝŽ,
Zrození, passim; v rakouské literatuře pracovali s korespondencí podnětně např. G. HEISS,
174
pro druhou část pobytu v Salcburku (konec 1724 – léto 1725) a jedná se o tři
desítky originálních dopisů, jež psal hofmistr Kaiser jednou týdně Jeronýmovi
Colloredovi do Milána, a také o přibližně stejný počet konceptů listů, které
posílal milánský guvernér Kaiserovi do Salcburku. Vzájemná korespondence
otce a syna je pouze torzovitá.35
Příchod obou mladých hrabat do arcibiskupské rezidence je zase dokumentován v univerzitní matrice. Oficiálně byli Rudolf Josef a Fabio Leandro
Colloredové imatrikulováni 17. prosince 1723, tzn. že propásli první oficiální
termín imatrikulace dne 5. listopadu.36 Mezi jejich spolužáky na právech se nacházela celá řada urozených mladíků v jejich věku z habsburské monarchie, se
kterými mohli navázat kontakty. Studovali tu například Emerich Ernst Batthiány
(imatrikulován 14. 1. 1724), Jan František z Khünburgu (24. 12. 1723), Jan Antonín z Lambergu (1. 12. 1724), olomoučtí kanovníci Rudolf ze Schrattenbachu
a Wolfgang Leopold z Wildensteinu (oba 30. 9. 1723) a celá řada členů dalších
významných říšských rodů.37 Žádný jiný český šlechtic se tu sice momentálně
nenacházel, ale někteří významní již za sebou zdejší studium měli nebo sem měli
teprve brzy přijít.38
Na začátku poměrně dlouhého pobytu v Salcburku bylo zapotřebí –
stejně jako v případech dalších mladých šlechtických posluchačů – sestavit studijní plán, což byl také jeden z otcových požadavků. Předpokládal, že všechna
jeho přání z instrukcí budou zohledněna při jednání s univerzitními profesory,
kteří měli hofmistrovi po příjezdu do města pomoci vytvořit denní rozvrh pro
mladého hraběte.39 Jeroným Colloredo o tom chtěl být neprodleně informován,
Integration, passim nebo E.-M. CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien, zejm. s. 428-434 (cesta
Maxmiliána z Trauttmansdorfu v letech 1651-1656).
35
Jedná se celkem o 29 Kaiserových dopisů Jeronýmu Colloredovi z 29. 11. 1724 – 13. 7.
1725, o 28 dopisů Jeronýmových Kaiserovi z 6. 1. – 7. 7. 1725, o šest dopisů Rudolfa Josefa
otci z 12. 1. – 22. 6. 1725 a čtyři dopisy Jeronýma synovi z 20. 1. – 30. 6. 1725. Celkově se
tedy jedná o 67 listů, které byly pro potřeby této studie analyzovány. Srov. SOA Zámrsk, RA
Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31.
36
U prvního stojí v matrice upřesňující přívlastek „Pragensis“ a u druhého „Romanus“.
Imatrikulace je každého stála 4 zl. K tomu V. REDLICH (Hg.), Die Matrikel, 1, s. 385.
37
TAMTÉŽ, s. 370-399 (léta 1722-1725).
38
V letech 1710-1730 zde různé obory studovali například František Antonín Černín
z Chudenic (od 1726), Filip Gallas (od 1721), Karel Josef a Jan Adam Hrzánové z Harasova
(od 1719), František Václav z Nostic (od 1711), Josef a Antonín z Nostic (od 1726), František
Jindřich Šlik (od 1712) nebo František Josef z Trauttmansdorfu (od 1711). Z Moravanů sem
zavítali např. Karel Maxmilián a Jan Leopold z Ditrichštejna (od 1719). K tomu TAMTÉŽ
a I. CERMAN, Zrození, s. 163-164.
39
Byl to obvyklý postup. Takový plán sestavil pro dva mladé Ditrichštejny na léta 1719-1721
profesor Franz Josef Herz. Srov. I. CERMAN, Zrození, s. 164.
175
a tak hofmistrovi nařídil, aby mu obratem tento návrh poslal. Tak se i stalo,
a proto je „Předběžný návrh zamýšleného studia jistého mladého kavalíra“ od
profesora Franze Josefa Herze dodnes zachován v rodinném archivu. Studium
mělo být rozvrženo na tři roky. V prvním se měl Rudolf Josef soustředit na
zvládnutí jakéhosi úvodu do problematiky fungování Svaté říše římské (národa
německého), tzv. institucí („institutiones imperiales“). Vyžadovalo to třikrát týdně navštěvovat u profesora Franze Josefa Herze elitářská kolegia na fakultě
a absolvovat s ním další čtyři soukromé hodiny. Nebyla to vůbec levná záležitost
– jen za první rok si měl profesor vydělat 400 zlatých a za každý další 500
zlatých. Kromě toho si měl mladý Colloredo najmout ještě jednoho korepetitora,
jenž by s ním vše pravidelně opakoval. V druhém roce ležely před Colloredem
dva základní cíle. Měl podobnou formou studovat nejen procesní právo („processus judiciario“), ale i digesta, tj. obecné dějiny Svaté říše římské národa
německého („Historia universali Romano-Germanica“). V případě zájmu si
mohl hrabě rozšířit obzor o kanonické právo. To vše mělo být nutným odrazovým můstkem ke třetímu roku, kdy mělo přijít na řadu vlastní jus publicum.
Návrh studijního plánu v tomto místě obsahuje krátkou, leč ne zcela jasnou
pasáž: „Dále se předpokládá studium veřejného práva: buď se musí dvakrát
projít, nebo může být podle možností před tím vyložen výtah z Huga Grotia De
jure natur et gentium.“40 Jednou z možností tedy pravděpodobně bylo seznámit
Rudolfa Josefa s myšlenkami protestantských právníků 17. století, kteří přicházeli s novým pojetím tzv. přirozeného práva. Základem tudíž měla být díla Huga
Grotia a jeho následovníků. Zejména se jednalo o De jure naturae et gentium
libri octo, to však nenapsal Grotius, nýbrž v roce 1672 ho vydal Samuel Pufendorf (1632-1694).41
Plán byl sice tříletý, ale Rudolf Josef jej musel spolu s profesorem Franzem Josefem Herzem zvládnout, jak dokládá korespondence hofmistra Kaisera
s Jeronýmem Colloredem, za roky dva. V praxi se pobyt v arcibiskupské rezidenci skutečně neustále točil okolo studia práv. Otec přistupoval ke vzdělání
svého nejstaršího syna smrtelně vážně a svým důrazem na absolvování kurzů se
řadil k progresivnímu trendu v tehdejším šlechtickém vzdělávání, jak je znám
40
Citované místo zní v originále takto: „Weisete einfolglich das Studium Juris publici vor:
welches entweders zweÿmahl durchgegangen: oder aber nach befund der Capacitet ehevor
eine Synopsis ex Hugone Grotio de jure natur et Gentium explicirt werden khennte.“ Návrh
studijního plánu s originálním názvem „Unvorgreiffl[icher] Entwurff Ÿber eines gewisen jungen Cavaliers Vorhabendes studium“ je založen mezi korespondencí hofmistra Kaisera. Není
sice podepsán, ale jeho autorem je skutečně profesor Herz, což dokládá dopis Jeronýma Colloreda hofmistru Kaiserovi z 23. 6. 1725. Srov. SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů,
neinventarizováno, provizorně kart. 31.
Srov. Pufendorfův životopis na http://en.wikipedia.org/wiki/Samuel_von_Pufendorf [staženo 11. 2. 2006] nebo podrobnější pojednání v Horst DENZER (Hg.), Samuel von Pufendorf,
Die Verfassung des deutschen Reiches, Frankfurt am Main – Leipzig 1994, zejm. s. 281-322.
41
176
z příkladů rodin Chotků z Vojnína nebo Kouniců.42 Často ve svých listech hofmistrovi opakoval, že Salcburk prý nebyl vybrán pro zábavu, ale pouze a jedině
z výukových důvodů, protože tamější škola bude pro budoucnost Rudolfa Josefa
více než prospěšná. Jeroným Colloredo proto trval na přesném dodržování všech
předepsaných hodin, neustále hofmistra upozorňoval, co přesně se má jeho syn
učit, zdůrazňoval nutnost průběžného opakování a dokonce mu posílal některé
materiály a knihy k rozšíření potomkova obzoru. Hofmistr Kaiser zase téměř
v každém dopise otce informoval, čemu se právě jeho syn věnuje a jak prospívá.
Informace o sebemenším nedostatku v synových studiích nebo o nedostatečném
zápalu pro věc dokázala Jeronýma vždy značně rozladit.
Rudolf Josef sice chápal, že hlavní náplní jeho salcburského pobytu je
studium, ale ne vždy jej učení dokázalo plně zaujmout. Zejména jej nebavilo
kanonické právo, které si skutečně podle plánu přibral v druhém roce studia
a jehož kurz dokončil v březnu 1725. Otec ovšem – zcela v duchu známé zásady
Repetitio est mater studiorum – lpěl i po ukončení kurzu na jeho průběžném
několikerém opakování a Rudolf Josef se tomu podvoloval jen nerad. Hofmistr
o tom v dubnu psal: „...ale tato studia jej moc nebaví...“43 Každé takové vyjádření ale otec nesl velmi těžce a apeloval na syna i na hofmistra, aby byla zjednána
náprava. Syn se většinou snažil otci vyhovět, ale přeci jen se několikrát odvážil
trochu oponovat. Argumentoval hlavně tím, že bez přestání leží nad knihami
a že je jedním z nejpilnějších zdejších šlechtických studentů. Hofmistr s jeho
druhým vyjádřením sice souhlasil, ale domníval se, že to hraběte vůbec neomlouvá. Rudolf Josef měl přece sledovat své osobní cíle, své vlastní „budoucí
štěstí“ a s nikým se neměl srovnávat: „Často jsem ale panu hraběti namítal, že
se vůbec nemůže řídit ostatními, nýbrž že má dobře využívat čas ke své vlastní
potřebě podle rozkazu a záměru Jeho hraběcí excelence.“44
Studium práv bylo podle Jeronýma Colloreda jednou ze základních
strategií, jak tohoto „budoucího štěstí“ dosáhnout. Proto byl rád, když mu hof42
Srov. I. CERMAN, Vzdělání, passim a Grete KLINGENSTEIN, Der Aufstieg des Hauses
Kaunitz. Studien zur Herkunft und Bildung des Staatskanzlers Wenzel Anton, Göttingen 1975,
zejm. s. 227-253. Ne všichni se ale vydali touto cestou a zůstávali raději u tradičnějšího přístupu. Srov. I. CERMAN, Zrození, s. 161-164 a Jiří KUBEŠ, Fragmenty písemností z kavalírské cesty hrabat z Clary-Aldringenu z roku 1727, Theatrum historiae 1, Pardubice 2006,
s. 83-108.
43
„...aber der lust zu diesen studien ist beÿ Ihm nit allzu gros...“ SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův dopis z 20. 4. 1725.
O velkém důrazu na opakování svědčí též dopis Jeronýma Colloreda hofmistrovi z 17. 3.
1725, v němž se otec zmiňoval již o třetím ukončeném opakování institucí a digest.
44
„Ich hab aber dem herrn grafen schon offters remonstrirt, das Er sich gar nit auf andern
zurichten, sondern seine zeit dahier zu seinem selbst eÿgenen nuzen nach Ihro hochgräffl[ichen] Excell[enz] befehl und intention wohl zuverwenden habe.“ TAMTÉŽ, Kaiserovy dopisy z 11. 5. a 1. 6. 1725.
177
mistr Kaiser psal, že jeho syna daleko více těší studium dějin Římskoněmecké
říše a zejména jus publica, které se začal učit po Velikonocích v březnu 1725.45
Jako katolíka jej však zneklidňoval výběr knih, se kterými se měl Rudolf Josef
seznámit. Profesor Herz totiž mladému hraběti doporučil proslulou příručku
veřejného práva od luteránského autora Johanna Brunnemanna,46 na jejíž „nedostatky“ hofmistr obratem upozorňoval: „...jestli si ale dobře vzpomínám, tento
autor je sice uznávaným znalcem veřejného práva, ale kvůli mylným a neudržitelným závěrům, které vycházejí z Hippolitha a Lapide a tzv. Monzambana neboli Pufendorfa, byl již ve Vídni zavržen a zakázán...“47
Zde se ukazuje jistá rozpolcenost názorů šlechty z habsburské monarchie. Na jedné straně si mocní ve Vídni uvědomovali, že nejkvalitnější výuku
veřejného práva zajišťují ty školy, jež se otevíraly progresivním trendům ve
vývoji přirozeného práva. Jednalo se především o protestantské učence, jako byli
Hugo Grotius, Samuel Pufendorf nebo tzv. Hippolithus a Lapide,48 kteří nejvíce
ovlivňovali rozvoj tolik žádoucích nových směrů. Na druhé straně však oba posledně zmínění lidé ve svých spisech kritizovali současnou císařskou politiku
v Říši, prosazovali protikatolické a protihabsburské názory, a proto se jejich díla
dostala ve Vídni na index. Univerzitní profesoři v Salcburku pak stáli před nelehkým úkolem. Cítili, že své katolické studenty musí s názory věhlasných protestantských právníků blíže seznámit, aby jim z katolických a císařských pozic
45
TAMTÉŽ, Kaiserovy dopisy z 30. 3. a 6. 4. 1725.
46
Johannes Brunnemann (1608-1672) byl od roku 1638 profesorem práva na univerzitě ve
Frankfurtu nad Odrou. Byl velmi uznávaným autorem celé řady právnických spisů. Mezi jeho
nejznámější a často reeditované patří Anleitung zur vorsichtigen Anstellung des Inquisitionsprozesses, Commentarius in codicem Justinianeum a zcela jistě nejvýznamnějším dílem, které
bylo patrně doporučeno i Colloredovi, je rozsáhlý Commentarius in quinquaginta libros pandectarum (Frankfurt an der Oder 1670). Tato práce, jež představuje největší systematický
komentář knih o digestech ze 17. století, se záhy rozšířila po celé střední Evropě. Během následujících sto let byla několikrát vydána nejen ve Frankfurtu nad Odrou, ale i ve Wittenberku, Ženevě a dokonce i ve francouzském Lyonu. Pozdější vydání byla rozšířena ještě
o komentáře Brunnemannova zetě Samuela Stryka. Srov. Allgemeine Deutsche Biographie 3,
Leipzig 1876, s. 444-445.
47
„...da ich mich aber erinnerte, das sothaner autor, welcher in der that in publicis wohl versirt, aber wegen seiner irrigen und insoutenabler aus dem Hypolito a lapide und den sogenanten Monzambano oder Puffendorf hergenohmenen positionen zu Wien ehedessen verworfen und verbotten worden...“ SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno,
provizorně kart. 31, Kaiserův dopis z 16. 3. 1725.
48
Hippolithus a Lapide bylo pseudonym Philippa Bogislawa von Chemnitz (1605-1678), jenž
působil od roku 1644 jako švédský královský historiograf. Byl autorem díla Dissertatio de
ratione status in imperio nostro Romano-Germanico (1640), v němž dospěl v kritice habsburské říšské politiky a v obhajobě nezávislosti říšských stavů tak daleko, že považoval za nejlepší řešení panujícího špatného stavu zásah Francie a Švédska. Srov. Brockhaus Enzyklopädie, 3. Band, Wiesbaden 1967, s. 737.
178
ukázali, v čem se mýlili. Otcové studujících mladíků z toho ovšem velkou radost
neměli a na vše se podrobně informovali. Je pravděpodobné, že Jeroným Colloredo nesouhlasil již s formulacemi z návrhu studijního plánu na třetí rok, kde se
odkazovalo také na Pufendorfa, a proto asi profesor Herz zvolil jinou taktiku,
když chtěl Rudolfa Josefa seznámit s myšlenkami protestantských právníků
skrze neutrálnější Brunnemannovo dílo. Hofmistr Kaiser se jej přesto zeptal,
proč hraběti doporučil zmíněnou knihu, a dostalo se mu následující odpovědi:
„...aby mu ukázal nekatolické a proticísařské nepravdivé teze, vyvrátil je a tím
mu vštípil správné principy veřejného práva...“49
Jeronýma Colloreda tato odpověď uklidnila jen částečně. Brunnemannovo dílo synovi studovat povolil, protože se shodně s profesorem Herzem domníval, že jej lze využít k odmítnutí Hippolithových a Pufendorfových „mylných“ tezí.50 Na druhou stranu se ale obával, aby se jeho potomek pod vlivem
myšlenek protestantských právníků nedostal na scestí. Již dříve mu nařizoval
občas si číst ve spisech katolických duchovních; například v roce 1724 mu doporučoval zejména Cathechismus historicum od jistého abbé Theuryho. Ani nyní
neváhal a ve snaze podpořit synovu pravověrnost mu hned následující poštou
poslal další dvě blíže neurčené duchovní knihy, jež prý obsahovaly „úplný souhrn všech bodů nauky naší svaté katolické víry“. Rudolf Josef si v nich měl minimálně dvakrát týdně číst.51
Nedostatek studijního zápalu nebyl tím jediným, co Jeronýmovi Colloredovi na chování jeho syna v Salcburku vadilo. Občas se také stalo, že Rudolf
Josef vynechal některé odpolední hodiny a omlouval to tím, že si uloží výjimečné opakování a vše dožene.52 Více než studium lákala Colloreda v těchto
dnech společnost mladých šlechticů. V prosinci 1724 se pravidelně stýkal s Karlem Maxmiliánem a Janem Leopoldem z Ditrichštejnu, kteří se v Salcburku za-
49
„...umb Ihme durch zeigung und widerlegung der von acatholicis und antiimperatoriis
aufbringenden unwahrn positionen die rechte wahrhaffte principia Iur. publ. beÿzubringen...“
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův
dopis z 16. 3. 1725.
50
TAMTÉŽ, dopis Jeronýma Colloreda Kaiserovi z 24. 3. 1725: „Es kann schon dabeÿ beruhen, daß Er [Brunnemann, pozn. J. K.] hierinn die Authores Hypolitum a Lapide undt den
Buffendorff untermische, iedoch allezeit mit den bedinge, daß der Auditori nicht zum complectirung ihrer Cententien, wo sie irrig seÿnd, wohl aber zu deren refusion unterweisen
werde. Mir wirdt lib seÿn, wannen mein sohn ad haec studium sich mit extraordinarium eÿfer
appliciret, iedoch stetts mit solcher arth, daß hiebeÿ auch d[as] jus ciuile in kein Vergessenheit kom[m]e.“
51
„ein vollständigen bericht aller lehrpuncten unseres heÿl[igen] cathol[ischen] glaubens.“
TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 23. 3. 1725.
52
TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 27. 4. 1725.
179
stavili po absolvování své kavalírské cesty a strávili tu necelý měsíc.53 Rudolfa
Josefa přitahovala společnost těchto o něco málo starších a zkušenějších kavalírů, kteří již neměli tak přísný rozvrh jako on. Snažil se jim přizpůsobit, a proto
několikrát vynechal odpolední výuku. Hofmistr Kaiser to nesl nelibě a o všem
informoval otce. Mladý Colloredo podle něj neměl na takovou svobodu čas:
„...vážně jsem mu oponoval a řekl jsem mu, že mu nelze dopřát takovou svobodu,
jakou mají kavalíři, kteří už absolvovali svá studia a cestu po zemích.“54
Jiným velkým lákadlem byly pro Rudolfa Josefa různé druhy slavností
a zejména pak jízda na koni. Zatímco velké slavnosti, jako byly například oslavy
masopustu v rezidenci bavorských vévodů v Mnichově, otec synovi nepovolil,55
prostornou a náročně vyzdobenou arcibiskupskou letní i zimní jízdárnu navštěvoval mladý hrabě v rámci šlechtických cvičení poměrně často.56 Vynechat ji
musel pouze v případě, že byl nemocný.57 Podle svědectví hofmistra Kaisera byl
Colloredo dokonce nejlepším jezdcem mezi šlechtici, kteří v té době navštěvovali benediktýnskou univerzitu: „Horlivě se ale věnuje jízdě na koni a také je
mezi všemi žáky jízdárny bezpochyby ten nejlepší.“58
K největší rozepři mezi otcem a synem Colloredy došlo v lednu 1725.
Příčinou byly styky Rudolfa Josefa s nevhodnou společností. Před tím jednohlasně varovaly mladé kavalíry všechny otcovské instrukce.59 Nevhodní, zejména stavovsky nerovní společníci dávali nezkušeným šlechticům špatný příklad a byli příčinou toho, že mladí šlechtici začali v opojení dosud nepoznanou
svobodou zanedbávat své povinnosti a vést špatný život („ein übles leben“, „die
üble aufführung“). Také hofmistr Kaiser se ve svých zprávách několikrát vyjád-
53
Oba zde strávili na začátku své kavalírské cesty dva roky studiem práv (1719-1721) a nyní
se vraceli z Itálie domů. Srov. I. CERMAN, Zrození, s. 163-164.
54
„...ohneracht ich mich ernstlich dargegen [...] opponieret habe, anbeÿ Ihme vorgestellet,
das es keine zeit seye sich dergleichen freÿheit, als man cavalliern, die schon Ihre Studien
und länderreis absolviert, passirn kan, anzumasen...“ SOA Zámrsk, RA ColloredoMannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův dopis z 5. 1. 1725.
55
TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 29. 11. 1724.
56
Zimní jízdárna byla stavěna od roku 1662 a v roce 1690 se dočkala rozměrné nástropní
fresky od J. M. Rottmayra a Chr. Lederwasche. Letní jízdárna ji brzy následovala a na jejím
plánování se podílel i J. B. Fischer z Erlachu. K tomu Wolfgang GÖTZ, Deutsche Marställe
des Barock, Deutscher Kunstverlag 1964, s. 14-16 a Hans TIETZE, Die profanen Denkmale
der Stadt Salzburg, Wien 1914, zejm. s. 134-138, 226-229.
57
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův
dopis z 13. 4. 1725. Nemoc však trvala jen krátce, takže zmeškal pouze dva učební dny.
58
„Gleich aber die application auf das reüten beÿ Ihm eiferig ist, so ist er auch unter allen
reitschuhlscholaren ohne wiederred der stärckste.“ TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 27. 4. 1725.
59
180
T. FOLTÝN, Cestovní instrukce, s. 92-93.
řil, že se v Salcburku setkává s příliš velkou svobodomyslností („libertinach“)
některých dvořanů i studující mládeže a Rudolfa Josefa před takovým chováním
varoval.60
Obr. 4: Univerzitní kostel v Salcburku, který vznikl podle návrhu Johanna Bernharda
Fischera z Erlachu v letech 1696-1707. Mědiryt F. A. Danreitera, který byl převzat
z práce Universität Salzburg 1622-1962-1972. Festschrift, Salzburg 1972, s. 63.
60
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův
dopis z 12. 1. 1725. Zcela stejně si na salcburské poměry stěžoval již o přibližně dvacet let
dříve komorník mladých Nosticů. Tentokráte však spatřoval zásadní problém v chování svých
vlastních svěřenců, zejména mladšího Oty Václava, který se choval daleko hůře než zmíněný
Colloredo. Mladý Nostic nejenže po nocích chodil do společnosti, opíjel se („ein zihmlichen
Rausch bekommen“), vyhrával ve ztichlých ulicích na loutnu pod okny dam, ale také se
v tomto stavu chtěl se svým mečem zúčastnit hromadné šarvátky. Ba co více: Ota Václav se
zamiloval do ženy jednoho dvorského rady („in höchsten gradt Verliebet“), všude za ní chodil, ztratil prý docela stud a vodil se s ní otevřeně po ulicích za ruku. Navštěvoval s ní dokonce společně kostel, kde vedle sebe klečeli jako muž a žena (i v den zpovědi a přijímání)
a začal jí psát květnaté milostné dopisy. Když se o této situaci dozvěděla Nosticova matka,
napsala varovný dopis hofmistrovi. Na to konto se ovšem prý Ota Václav před svědky vyjádřil, že kdyby byl takový dopis adresován přímo jemu, „Er, salva venia, sein hinttern darmit
putzen wolte, so viel hat er selben aestimirt“. Otec mladých Nosticů sice tento problém zažehnal, ale již o rok později na cestě do západní Evropy se Ota Václav choval úplně stejně
a dokonce plánoval sňatek proti vůli svých rodičů. Srov. SOA Plzeň, pracoviště Nepomuk,
RA Nosticů (Planá), kart. 32, dopisy komorníka a dalších osob z let 1693-1694.
181
Obr. 5: Vrcholně barokní brána do salcburské arcibiskupské městské rezidence, která
vznikla na popud Františka Antonína z Harrachu v roce 1710 (foto autor).
Bylo to však marné, o čemž svědčí Kaiserova vůbec nejdelší zpráva
z 19. ledna. Mladý Colloredo měl zejména během svátků pravidelně navštěvovat
dvůr arcibiskupa Harracha, kde se měl pozorováním naučit správně se chovat ve
dvorské společnosti. Hofmistr tu na něj ale nemohl důsledně dohlížet, protože
jako neurozený neměl přístup ani do prvního předpokoje reprezentačního apartmá. Kaiser to řešil tak, že se o chování Rudolfa Josefa nechal informovat.
Zejména jej zajímalo, jestli se aktivně účastní dvorského života a zda tamější
společnost bezdůvodně neopouští. Již na podzim se ale několikrát dozvěděl, že
Colloredo odešel z paláce na údajné procházky. Kaiser jej prý před takových
chováním důrazně varoval, ale na konci roku 1724 hrabě své chování opakoval
182
a odešel od dvora do podezřelého domu („verdächtiges haus“) nejmenovaného
salcburského dvorského rady, kde se setkal s jeho synem, dcerou a služebníky.
Hofmistrovi se to vůbec nelíbilo a hrozil svému svěřenci, že to napíše otci do
Milána. Osmnáctiletého Rudolfa Josefa to prý natolik rozrušilo, že nemohl několik nocí dobře spát. Prosil Kaisera, aby otce o ničem neinformoval a sliboval,
že se bude lépe chovat. V první polovině ledna 1725 se však hofmistr dozvěděl,
že hrabě opět z neznámých důvodů dvakrát odešel od dvora a pohár jeho trpělivosti přetekl. Zjistil, že poprvé opustil společnost během operního představení
a o pár dní později v neděli to udělal znovu, když dvůr oslavoval jmeniny salcburského kapitulního děkana zvláštní serenádou. Tehdy šel Kaiser svého svěřence osobně hledat, ale nenalezl jej. Lokaj, kterého nechal hofmistr čekat v předsálí arcibiskupského paláce, mu ale řekl, že v sedm hodin se hrabě vrátil a všem
řekl, že byl u pana nejvyššího kuchmistra. Kaiser se na tohoto muže informoval
a zjistil, že je to svobodný čtyřicátník a že navštívil spolu s Rudolfem Josefem
onoho nedělního večera dům již zmiňovaného dvorského rady. Nic víc hofmistr
nezjistil, a tak uzavřel svou lamentaci nad chováním mladého Colloreda slovy
„...jestli se ale stalo něco špatného, to nemohu vědět, natož povědět.“61 Příčinu
jeho jednání spatřoval zejména ve špatných vzorech, které mu poskytovali někteří mladí a svobodní členové arcibiskupského dvora a varoval jej okřídleným
latinským rčením: „...cum bono bonus eris, cum perverto perverteris...“62 Kaiser
si při této příležitosti opět povzdechl, že „svoboda tu není právě malá a není
možné mladého pána dostatečně ohlídat...“ Ujišťoval však Jeronýma Colloreda,
že ve svém úsilí vytrvá a pokusí se hraběte držet co možná nejvíce stranou takových lidí.63
Otec jako hlava domu a osoba zodpovědná za chování všech jeho členů
byl po obdržení této zprávy velmi rozčarovaný a smutný. Psal hofmistrovi, že
syna několikrát upozorňoval na nevhodnost konverzace se špatnou společností.
Bylo mu líto, že jejich mírný postoj k potomkovi přinesl tak špatné plody. Rudolf Josef od něj prý již dostal ostře formulovaný dopis, v kterém mu hrozil
upadnutím do otcovské nemilosti a v němž jej žádal o nápravu jeho špatného
chování. Nemilost vlastního otce mohla mít pro nejstaršího syna vážné následky,
protože mohla vést nejen k zastavení financování jeho cesty, ale případně
i k dalším postihům.64 Náprava měla být zjednána především zvýšeným studij61
„...ob aber übles geschehen, das kan ich nit wisen, noch sagen...“ SOA Zámrsk, RA
Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserův dopis z 19. 1. 1725.
62
„...s dobrým budeš dobrý, se špatným se zničíš...“ TAMTÉŽ.
63
„...die libertinage hier nit gering seÿe und man einen jungen herrn nit g[e]nug hüten
könne...“ TAMTÉŽ.
64
Jernoným Colloredo však nikdy nemusel použít tak silné argumenty jako někteří další otcové, kteří se snažili prosadit svou vůli. Například již v roce 1551 se snažil Julius z Hardeggu
183
ním úsilím: „V takovém případě má 2, 3 a více dní strávit ve svém pokoji několikahodinovým studiem...“65
Kaiser se domníval, že otcovo rázné zakročení udělalo na mladého hraběte velký dojem a účinkovalo, protože k němu cítil velký respekt: „...otcovská
domluva Vaší excelence bude na pana hraběte působit o to více, že k vám navzdory všemu chová velký respekt a bázeň a nechce se vůbec dostat do otcovské
nemilosti...“66 Sám hofmistr se také přidal k nátlaku na svého svěřence a v dlouhém rozhovoru mu vysvětloval škodlivost jeho chování. Rudolf Josef se jej prý
dokonce zeptal, co má dělat, aby si zase zasloužil otcovu milost. Kaiser mu odpověděl, že nejlepší bude dodržovat otcovy příkazy a apeloval na to, aby se nadále choval jako správný křesťan a kavalír. Kromě toho ale hraběte upozorňoval,
že by si měl vážit velkých investic do jeho vzdělání a užitečně využívat drahocenný čas.67 Ve svých dalších zprávách se hofmistr několikrát zmínil, že Rudolf
Josef se již chová daleko lépe a že přesně dodržuje všechny předepsané hodiny,
pilně opakuje a vůbec jej k ničemu nemusí nutit. K žádnému otevřenému konfliktu tedy vůbec nedošlo a mladý hrabě nadále respektoval autoritu svého otce.68
Ve zmíněné argumentaci použil Kaiser odkaz na velké náklady, které
musely být na zajištění vzdělání jeho svěřence vynaloženy. Byly opravdu tak
„umravnit“ svého syna Bernharda hrozbami toho, že jej vydědí. Jeho potomek prý pošpinil
čest jejich rodu a jestli se nenapraví, pak jej bude muset vlastnoručně zabít. Srov. G. HEISS,
Integration, s. 107-108.
65
„Er also in solchen fall auch 2. 3. undt mehr tage in seinen zimmer unter application seiner
studien [...] einige Vhre gehalten werden...“ Srov. SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů,
neinventarizováno, provizorně kart. 31, Jeroným Colloredo Kaiserovi, 27. 1. 1725 a podobně
i další jeho dopisy z 3. 2., 10. 2. a 17. 2. 1725. Otcovy dopisy synovi se z tohoto období nezachovaly.
66
„...gleich dan Ihro Excell[enz] vätterliche correction uber solches verhalten beÿ den herrn
grafen umb so vil mehr auswürcken wird, als Er gegen dieselbe doch allen respect und forcht
heget, und sich die vätterliche ungnadt gar nit übern hals ziehen wolte...“ TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 26. 1. 1725.
67
„..ich Ihme geantwortet, mit nichst anderst, als durch eine genaue erfüllung deroselben zu
seinen guten und aufnehmen allein abziedenden willen und befehl, durch eine christl[iche],
einem Cavalier von seiner gebuch wohl anstehenden aufführung und durch nüzliche verwendung der kostbahrn zeit und der so grossen auf Ihn anwendenden unkosten.“ TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 16. 2. 1725 a v podobném duchu se nesl i list Jeronýma Colloreda hofmistrovi
z 24. 2. 1725.
68
Srov. TAMTÉŽ, Kaiserovy dopisy z 26. 1., 2. 2., 9. 2. nebo 16. 2. 1725. K obratu v otcově
smýšlení došlo až v listech z 3. a 10. 3. 1725, v nichž se poprvé vyjádřil, že oceňuje synovu
snahu se zlepšit, a oznámil též hofmistrovi, že se Rudolf Josef zase vrátil do jeho milosti. Ke
vztahům mezi otci a syny a k problémům s prosazováním autority hlavy domu blíže
A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 197-201; G. HEISS, Integration, s. 107-112 či E.-M.
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien, s. 428-434.
184
vysoké, že představovaly pro rodinné statky vážnou zátěž?69 V té době patřili
Colloredové v habsburské monarchii mezi nejbohatší smetánku. Vlastnili poměrně velký fideikomis s centrem v Opočně a kromě toho se cena jejich alodních statků odhadovala na více jak 800000 zlatých. Na nich však v době smrti
Jeronýma Colloreda vázlo asi 460000 zlatých dluhů. Tato situace se nedala
dlouhodobě udržet, což potvrdil i osud některých alodních statků po Jeronýmově
smrti.70
V polovině dvacátých let tedy nebylo moc žádoucí nadměrně zatěžovat
již napjatý rozpočet. Jeroným tehdy navíc působil v prestižní, leč z reprezentačního hlediska dost náročné funkci milánského guvernéra. V této situaci přesto
plánoval nejen studium svého nejstaršího syna Rudolfa Josefa v Salcburku, ale
myslel i na vzdělání jeho dalších dvou mladších bratrů na benediktýnské akademii v bavorském Ettalu.71 Již dopředu dokonce blíže promýšlel jejich rozpočet
a v případě Rudolfa Josefa jej dokonce vtělil do cestovní instrukce. Podle propočtu si měl jeho syn s doprovodem v Salcburku ročně vystačit s 3000 zlatými.72
Peníze jim měl pravidelně pololetně posílat hrabě Kolovrat coby správce rodinných statků v Čechách z příjmů panství Opočno a zdá se, že jim je skutečně
v požadované výši na požádání zasílal. Ve skutečnosti ale utratili ještě více než
plánovaných 3000 zlatých, protože „se tu jí drahý chléb...“73 Kaiser se za to rozladěnému Jeronýmu Colloredovi velmi omlouval, ale jednalo se prý o nezbytně
nutné výdaje.
69
Touto otázkou se zabývá např. M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 55-64. Na několika příkladech ukazuje, že náklady na cestu tvořily značný zásah do rodinných rozpočtů a že
se různily podle sociálního postavení jednotlivých rodin. Zatímco ne tolik zámožní šlechtici
investovali do cest svých potomků okolo 1000 zlatých ročně, pozdější saský vévoda a polský
král Fridrich August II. spotřeboval v letech 1712-1719 okolo 40000 zlatých ročně!
70
J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee (v tisku).
71
Antonín a Filip Colloredové se měli dohromady vydat na cestu z Milána do Ettalu na začátku října (pravděpodobně roku 1724) a zůstat tam až do podzimu 1725. Srov. SOA Zámrsk,
RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, nedatovaná instrukce pro
hofmistra Philippiho a instrukce pro Johanna Baptistu Stocherheima z 28. 8. 1725. K Ettalu,
který leží blízko Garmisch-Partenkirchenu a kde se dodnes nachází benediktýnské gymnázium, blíže i s odkazem na další literaturu I. CERMAN, Bildungsziele, s. 60, pozn. 49.
72
TAMTÉŽ, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31. 7. 1723. Doprovod
sestával z hofmistra, komorníka, dvou lokajů (k nim měl v Salcburku přibýt ještě jeden)
a kočího, který měl být najat také až v Salcburku. Podrobné účty o vydání těchto sedmi osob
měl vést komorník Linz a v žádném případě neměl nic hradit druhému Colloredovi Fabiu
Leandrovi, který měl mít vlastní rozpočet.
73
„...man hier theüres broth iset...“ TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 6. 7. 1725.
185
Osobně odhaduji, že dvouletý pobyt v Salcburku přišel Colloreda asi na
8000 zlatých.74 To rozhodně nebyly ani v porovnání s ostatními kavalíry zanedbatelné náklady75 a navíc se počítalo s další cestou mladého hraběte do západní
Evropy, která měla také něco stát. V Salcburku představovaly největší výdaje
honoráře univerzitních profesorů (jen vysoce ceněný Franz Josef Herz si za dva
roky přišel na 900 zlatých),76 platy korepetitorů nebo personálu v jízdárně,77
pronájem kočáru se dvěma koni, zadarmo nebylo ani protekčně sehnané ubytování78 a mimo to se ještě objevily problémy týkající se dluhů jednoho Colloredova komorníka.79
74
V polovině února 1725 jej hofmistr žádal o zaslání 1500 zlatých na zaplacení platu profesora kanonického práva. Peníze dorazily až na počátku května. V polovině června ovšem žádal Kaiser další 3000-4000 zlatých, jež byly určeny především na zaplacení zbytku platu profesora, ubytování, opravu nábytku a na zajištění další cesty. Jeronýma Colloreda tato částka
svou výší velmi nemile překvapila a dokonce pochyboval o tom, zda tolik peněz Kolovrat vůbec narychlo sežene. Hrabě Kolovrat jej však překvapil a na začátku července poslal do Salcburku požadovaných 3500 zlatých. Srov. TAMTÉŽ, Kaiserovy dopisy z 16. 2., 5. 5., 15. 6.
a 6. 7. 1725 a dopis Jeronýma Colloreda hofmistrovi z 23. 6. 1725.
Z příkladů knížecích potomků (Maxmilián Jakub z Lichtenštejna, Ferdinand August z Lobkovic) nebo pro bratry Františka Leopolda a Karla Jakuba Buquoye (1726-1731) se ví, že rok
strávený na kavalírské cestě měl přijít (respektive přišel) na asi 5000-8000 zlatých ročně.
Tyto sumy se tolik od plánovaných nákladů v případě Colloredů neliší. Salcburský pobyt Rudolfa Josefa Colloreda byl tedy zajištěn nadstandardně. Srov. T. FOLTÝN, Cestovní instrukce, zejm. s. 106-107; k Buquoyům srov. vyúčtování uložené v SOA Třeboň, RA
Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95 (za 4,5 roku bylo utraceno 32514 zlatých).
75
76
V první roce si měl vydělat 400 zlatých a v následujícím dalších 500 zlatých. Ve skutečnosti mu ale hofmistr v roce 1724 vyplatil pouze 250 zlatých, a tak se Herz v dubnu 1725
ozval a trval na dodržení původní úmluvy. Kaiser mu záhy vyplatil dalších 300 zlatých a zbývajících 350 zlatých obdržel Herz v červenci. K tomu SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, Kaiserovy dopisy z 6. 4., 15. 6. a 6. 7. 1725.
77
Arcibiskupský „oberbereüter“, který se o Rudolfa Josefa v jízdárně staral, očekával spropitné. Podle Kaisera nemělo přesáhnout 18 dukátů. Jeroným Colloredo s tím souhlasil, zvláště
proto, že „ich mir durch leüthe, die reithen gesehen, sagen lassen, daß Er [Rudolf Josef,
pozn. J. K.] in solchen Exercitio Viels profittiret hätte...“ Srov. TAMTÉŽ, Kaiserův dopis
z 29. 6. 1725 a dopis Jeronýma Colloreda z 7. 7. 1725.
78
V instrukci stálo, že kvartýr v Salcburku zajistil pro mladého pána Josef Osvald z Attemsu,
který se zakrátko stal lavantským biskupem a salcburským generálním vikářem pro Horní
a Dolní Korutany (1724-1744). Za toto ubytování prý hrabě nic nepožadoval. Místo peněz mu
měl hofmistr dát nějaký hodnotný dar. Z Kaiserových dopisů dále vyplývá, že biskup jim zajistil velmi pěkný podnájem. Hofmistr také zjistil, že za průměrný kvartýr se v Salcburku platí
včetně vybavení nábytkem a nádobím 400 zlatých ročně a že biskup velmi potřebuje peníze
(„...das aber weis ich, das Er geld sehr bedürftig seÿe...“). Proto doporučoval dát jeho domovnímu inspektorovi asi 150 dukátů nebo stříbrné nádobí v této ceně, které by objednal
z Augsburku. Kromě toho Kaiser počítal s tím, že dalších až 100 zlatých bude stát oprava použitého nábytku. Srov. TAMTÉŽ, instrukce Jeronýma Colloreda pro barona Geismayera z 31.
186
Jak se blížilo léto roku 1725, kdy měl pobyt v Salcburku skončit, bylo
pro Rudolfa Josefa stále těžší a těžší soustředit se na studium. Ostatní mladí
šlechtici, jejichž otcové nekladli na vzdělání svých potomků takový důraz, se již
chystali odjet a také hrabě byl jak na trní, protože chtěl opustil město v jejich
doprovodu.80 Před tím však musel dokončit naplánované studium. V polovině
června již měl sice hotový kurz jus publica, ale otec i hofmistr naléhali na to, aby
profesor Herz „...s panem hrabětem znovu prošel důležitější a těžší látky zmíněného veřejného práva...“81 Kromě toho měl též znovu – pokolikáté už? – zopakovat digesta, takže konec studia se očekával až mezi 15. a 20. červencem. Rudolf Josef tehdy otci slíbil, že využije každou čtvrthodinu a že se bude řádně učit
až do konce. Hofmistr mu ale tento slib musel ještě několikrát připomenout.82
Přípravy k odjezdu zahájil hofmistr Kaiser na žádost Jeronýma Colloreda již v polovině června. Napsal hraběti Kolovratovi o potřebné peníze, zaplatil zbytek honoráře profesora Herze, vyrovnal se s majitelem podnájmu hrabětem
Attemsem, nechal opravit použitý nábytek a poslal spropitné do arcibiskupské
jízdárny. Kromě toho bylo nutné ještě prodat kočár a dva kočovské koně, které
celé dva roky používali, a místo toho si koupit zcela nový dopravní prostředek
na cestu.83 Žádný vhodný vůz ale nebyl momentálně k dispozici, a tak musel
hofmistr jeho výrobu objednat. Kočár měl být podle dohody hotový v polovině
července. Nakonec se vše ještě trochu protáhlo, protože se čekalo na jeho dokončení a na rozloučení Rudolfa Josefa s arcibiskupem Harrachem, jenž pobýval
v první polovině měsíce července v nedalekých lázních. Devatenáctiletý hrabě
Colloredo opustil se svým doprovodem město na řece Salzach, které mu bylo téměř dva roky domovem a kde se poprvé zevrubně seznámil s obsahem veřejného
práva, až 15. nebo 16. července a směřoval za otcem do Milána.84
7. 1723 a Kaiserův dopis z 15. 6. 1725. K biskupovi srov. E. GATZ – S. M. JANKER (Hg.),
Die Bischöfe, s. 609.
79
Komorník jménem Max prý udělal v Salcburku dluhy ve výši 150 zlatých. Kaiser na to již
před Velikonocemi upozorňoval jeho otce do Vídně, který slíbil dluhy zaplatit, ale do konce
června se tak nestalo. Jeroným Colloredo se nakonec rozhodl, že Max zůstane v Salcburku,
dokud jeho otec celou věc nevyrovná, a že s Rudolfem Josefem na kavalírskou cestu nepojede. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že mladý Colloredo měl již komorníka Linze, který se
osvědčil. Srov. TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 29. 6. 1725 a Jeronýmův dopis z 23. 6. 1725.
80
TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 8. 6. 1725.
81
„...die wichtigere und schwärere materien besagten Juris publ[icum] mit herrn grafen von
newen durchgehe...“ TAMTÉŽ, Kaiserův dopis z 22. 6. 1725.
82
TAMTÉŽ.
83
„Comode chaise, od[er] kleines wagerle auf die Reÿse...“ TAMTÉŽ, dopis Jeronýma
Colloreda Kaiserovi z 2. 6. 1725.
84
Hofmistr ještě dohlédl na to, aby se jeho svěčenec až do 18. 7. učil. V posledním dopise
ovšem konstatoval: „...der herr graff kein rechten eifer mehr bezeiget, die stunden aber noch
187
Nyní jej po krátkém oddechu čekala další vzdělávací a socializační
etapa, která z něj definitivně měla udělat ideálního kavalíra. Cílem jeho dalšího
putování byla západní Evropa a nejdůležitějšími zastávkami na jeho cestě měly
být Leiden a Lunéville. Na proslulé univerzitě v nizozemském Leidenu85 se měl
Rudolf Josef „...pilně věnovat veřejnému právu, které mu přinese očekávaný
zisk...“86 Rezidence lotrinských vévodů v Lunéville87 zase byla vybrána, „...protože lotrinský dvůr je velmi hodně propojen s naším, a tak je nutné se tam chovat
moudře a rozumně, protože zprávy z Lunéville se rychle dostávají do Vídně. Pro
to se musíš od začátku snažit dobře chovat a udělat si dobré jméno...“88 Příběh
o průběhu plánované kavalírské cesty mladého Colloreda je však zastřen rouškou tajemství, protože prameny, na jejichž základě by bylo možné vše zrekonstruovat, dosud nebyly nalezeny či se nedochovaly. Každopádně je téměř jisté,
haltet...“ Zároveň sice nedočkavému mladému pánovi ze zdravotních důvodů na otcovo přání
zakázal jízdu poštou, ale zato měl pochopení pro nechuť Rudolfa Josefa osobně se rozloučit
s arcibiskupem. To šlo vyřídit i písemnou formou. Otec byl však proti a nařídil synovi, aby se
s arcibiskupem Harrachem i biskupem Attemsem rozloučil osobně a předal jim otcova děkovná psaní. Nakonec se ještě vedla krátká diskuse o přesném datu odjezdu, protože hofmistr
a profesor Herz kladli datum odjezdu kvůli dokončení opakování k 18. 7. Jeroným Colloredo
byl tentokráte netrpělivý a nařídil vyjet nejpozději 16. 7., protože chtěl, aby jeho potomek
přibyl do Milána 21. 7. večer. Srov. TAMTÉŽ, Kaiserovy dopisy z 15. 6., 29. 6. a 13. 7. 1725
a listy Jeronýma Colloreda z 2. 6., 9. 6., 16. 6., 23. 6., 30. 6. a obě psaní z 7. 7. 1725.
85
Srov. Heinz SCHNEPPEN, Niederländische Universitäten und deutsches Geistesleben.
Von der Gründung der Universität Leiden bis ins späte 18. Jahrhundert, Münster 1960, s. 1617, 31-32, 48-49; Anja CHALES de BEAULIEU, Deutsche Reisende in den Niederlanden.
Das Bild eines Nachbarn zwischen 1648 und 1795, Frankfurt am Main u. a. 2000, s. 167-178.
K návštěvám šlechticů z habsburské monarchie blíže I. CERMAN, Vzdělání, s. 828-835;
TÝŽ, Zrození, s. 165-167; J. KUBEŠ, Fragmenty, s. 93-95.
86
„...in dem Jure Publico fleißig anwenden, damit der verlangte profit erfolge...“ SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma
Colloreda pro syna Rudolfa Josefa z 20. 8. 1725.
87
O návštěvách šlechticů z habsburské monarchie v Lotrinsku (Lunéville, Nancy) v první třetině 18. století se zatím mnoho neví. Jejich význam se zatím poměrně podceňuje, ale pravděpodobně to nebyl zas tak zanedbatelný fenomén. Srov. I. CERMAN, Zrození, s. 168 (Karel
Maxmilián a Jan Leopold z Ditrichštejnu zde pobývali téměř celý rok 1723); TÝŽ, Vzdělání,
s. 835 (bratři Chotkové strávili v Lunéville říjen roku 1728); MZA Brno, RA Berchtoldů, inv.
č. 136, kart. 9 (Amand Antonín Petřvaldský z Petřvaldu pobýval na akademii v Nancy
v dubnu až červnu 1717); SOA Třeboň, RA Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95 (bratři Ferdinand
Leopold a Karel Jakub Buquoyové strávili v Lunéville a okolí období srpen 1727 až červen
1728).
88
„...Weillen der lotteringische hoff in sehr große Verbindnuß mit den unßrigen stehet, alß ist
sich wohl in acht zu nehmen, sich geschaid und vernünfftig aldorten auffzuführen umb so
mehr, alß zum öfftern die relazionen von luneuil nacher Wien pflegen einzulauffen, alß mueß
du durch deine guede auff=führung zeitlich trachten, in einem guden concept zu komen.“
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce
Jeronýma Colloreda pro syna Rudolfa Josefa z 20. 8. 1725.
188
že cesta do západní Evropy nebyla uskutečněna v plném rozsahu, protože již na
počátku roku 1726 Jeroným Colloredo zemřel a jeho nejstarší syn stál půl roku
po ukončení pobytu v Salcburku před zcela jinými problémy.
Díky dochovaným pramenům v colloredo-mannsfeldském rodinném archivu se poměrně detailně podařilo poznat především Jeronýmovy představy
o dokonalém vzdělání jeho potomka, který měl mít ty nejvyšší ambice, tzn. že se
měl uplatnit u habsburského dvora ve Vídni. Obecně formulovaným cílem celého procesu bylo – řečeno slovy stárnoucího Colloreda – „položit základ tvého
budoucího štěstí“.89 Nalézt recept na to, jak lze dosáhnout štěstí v životě, bylo
cílem snah francouzských osvícenců 18. století, kteří na toto téma napsali řadu
prací. Nejvýznamnější z nich byl zřejmě Claude Adrien Helvétius, který přišel
s konceptem hledání lidského štěstí. Jeho práce však Jeroným Colloredo nemohl
znát, protože Helvétius žil v letech 1715-1771 a jeho myšlenky ovlivnily šlechtickou společnost ve střední Evropě až po roce 1758, kdy vyšla jeho slavná a zatracovaná kniha De l´esprit.90
Zdá se, že Colloredo si ono štěstí svého syna představoval ještě částečně
v duchu předchozího šlechtického výchovného a vzdělávacího ideálu. Předpokladem bylo být urozený a bohatý, ale to samotné nestačilo.91 Tohoto cíle bylo
možné dosáhnout jen za pomoci několika různých vzdělávacích a výchovných
strategií. Základem úspěšného nastartování kariéry Rudolfa Josefa Colloreda
měla být znalost čtyř jazyků (němčiny, italštiny, francouzštiny a latiny) a narozdíl od předchozí doby především důkladné právnické vzdělání a schopnost psát
dokonalé dopisy a sestavovat dobré relace. Zároveň bylo ale – stejně jako dříve
– nutné se včlenit do dvorské společnosti soustředěné okolo panovníka a jeho
rodiny. Proto bylo nezbytné věnovat se také pečlivě různým šlechtickým cvičením, navštívit některé významné dvory, setkat se s nejmocnějšími té které země
89
„...ein fundament zu dein kunfftiges glük zu legen“. TAMTÉŽ.
90
Dalším jeho významným dílem, v němž předestírá vzdělávací teorii, byla kniha De
l´homme z roku 1772. Srov. Claude Adrien HELVÉTIUS, Výbor z díla, Praha 1953; Jiří
KROUPA, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810, Brno 1987,
s. 13, 28-30.
91
Srov. vyjádření Humprechta Jana Černína z Chudenic, který byl čekatelem velkého dědictví po svém prastrýci Heřmanovi a dobře si uvědomoval, že teprve toto bohatství mu otevře
další kariérní postup. Před prastrýcovou smrtí napsal své matce: „Neb předně kdykolivěc jaká
proměna se stane s starým panem strejcem, hned se taky se mnou zde stane. A potom [= po
jeho smrti, pozn. J. K.] sem, čím jen chci a budu moci činiti, co sám budu chtít! Neb již tento
svět a všechny dvory jsou tak pokaženy, že ani cnost ani rozum ani dobrá povaha bez bohatství nic neplatí. A proto jako s hedvábím s mejm panem tátou zacházeti a po jeho vůli ... kráčeti ještě jen některý čas muším, abych pro ten některej rok ... sobě mého Pána Boha předně
a potom skrz tak velké prostředky budoucího štěstí nezmrhal...“ Cituje například Josef
PEKAŘ, Kniha o Kosti. Kus české historie, Praha 19764, s. 132.
189
a chovat se ve dvorské společnosti rozumně a čestně. Nestačilo cizí země jen
navštívit! Mladý Colloredo musel vstřebat velké množství cíleně vybraných
informací o mocenských strukturách konkrétních zemí, které měly být potřebné
pro jeho další uplatnění: „...nestačí cizí země jen vidět, na tom tak moc nezáleží;
spíše je nutné získat informace o knížecích domech, o ministrech, národních
zvycích a co možná nejvíce o životě každého dvora a také o obecných zásadách,
které ovlivňují výkon jejich vlády...“92 Kromě vlastního pozorování měl takové
informace získat též pravidelnou četbou tištěných novin. Nejdůležitější však podle Jeronýma Colloreda bylo, aby jeho syn dělal vše, co si předsevzal, s láskou
a radostí.93
Ambiciózní vzdělávací a výchovný projekt se nakonec v celém původně
plánovaném rozsahu neuskutečnil. Rudolf Josef ale přesto svému záhy zesnulému otci ostudu neudělal a vytčeného cíle dosáhl. Nejenže poměrně mlád dosáhl jednoho z nejvýznamnějších a nejprestižnějších úřadů (říšský vicekancléř),
ale podařilo se mu také výrazným způsobem se prosadit i v nadnárodní dvorské
společnosti. Pomohla mu k tomu nejen jeho předky systematicky vybudovaná
vztahová síť šlechtických rodin (Kinští, Rabatové), ale též její další rozšíření,
o které se sám postaral. Využil především kontaktů s mocnými Starhemberky,
z jejichž klanu pocházela jeho žena, a díky rozsáhlému potomstvu, které spolu
měli, se pokrevně spojili s celou řadou dalších významných rodin (Černínové
z Chudenic, Mansfeldové, Pálffyové, Schönbornové, Trauttmansdorfové, Wallisové). Potvrzením významného úředního i společenského postavení Rudolfa Josefa Colloreda se stalo zejména jeho povýšení do říšského knížecího stavu, kterého dosáhl v roce 1763. V tomto roce se Colloredové definitivně zařadili mezi
elitu, která dlouhodobě ovládala habsbursko-lotrinskou monarchii.
92
„...nicht genug seÿe, daß material der frembden lenderen zu sehen, woran nicht Viel gelegen, sonderen man muß sich informieren von denen fürstlichen heÿßeren, von Ministerio, siten der nazionen und so Viel meglich von Jeden hoffstaats affairen und an wenigsten von hieren general maximen die sie in hiere Regierung halten...“ SOA Zámrsk, RA ColloredoMannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma Colloreda pro syna
Rudolfa Josefa z 20. 8. 1725.
93
„Daß principaleste von allen ist, daß man alles daß Jenige, waß man Vornihmt, mit guden
lieb und lust von sich selbst ohne anderes hiere errinderung vornehme...“ TAMTÉŽ.
190
Obr. 6: Rudolf Josef Colloredo (1706-1788) v hávu Řádu zlatého rouna, mědirytina
vzniklá před rokem 1763 (Archiv Národního muzea, Genealogická sbírka CH, kart. 4).
191
Summary:
Rudolph Joseph Count Colloredo of Wallsee and His Study in Salzburg
between 1723 and 1725
Jiří Kubeš
This article deals with the upbringing, education and other strategies of socialization of Rudolph Joseph Count Colloredo (1706-1788). His noble, wealthy and mighty
father Hieronymo (the governor in Habsburg Milano 1719-1726) hoped that his eldest
son would follow his example and maybe he would also more advance the glory of the
Colloredo family. That was why he tried to provide him with excellent upbringing and
education. He believed that his son could succeed in fight for the highest court functions
mainly due to the time-consuming and thorough law education (jus publico) in Salzburg
and Leiden and the long-time created net of family relationships. The Hieronymo´s conception of his son´s education is mirrored mainly in three instructions that he gave to his
son or his Hofmeister before their journey. However, the real course of the journey to
Salzburg is reflected in private correspondence among the Hofmeister, Hieronymo and
his son. It is the unique resource to realize that the father´s plan was sometimes hard to
fullfill. The correspondence tells us that Rudolph Joseph studied very hard at the Benedictine university in Salzburg between 1723 and 1725 and then he travelled to Leiden in
the United Provinces. However, the intensive course of jus publico was not finished
because Hieronymo died at the beginning of February 1726 in Vienna and his eldest son
had to return to the Habsburg monarchy. The ambitious educational project was not
completed in the end but Rudolph Joseph did not discredit his family. He became the
Reichvizekanzler (1746) and he was finally promoted to the rank of prince (1763). The
integration of the Colloredo family to the society of the Habsburg court was after more
than 100 years successfully finished.
192