Amatér David Lynch si zpívá - Ostravské centrum nové hudby

ORIENTACE ZKUŠEBNA
28 VIII
Sobota 3. srpna 2013
LIDOVÉ NOVINY
Plyšáci
v kostele
PAVEL
KLU SÁ K
hudební publicista
J
ODPOSLECHY
e načase začít vyprávět neuvěřitelná dobrodružství umělců, kteří přiletí na Ostravské dny Nové hudby.
„Hvězdou“, což je samo o sobě pro
tuhle akci netypické, je letos Philip
Glass, jehož pětihodinový koncert se
uskuteční 16. srpna v bývalém vítkovickém plynojemu Gong. Glass se prý těší,
že se v Ostravě sejde s hudebníkem, který je u nás mnohem méně známý. Když
se ale zmíníme o jeho plyšácích, vysvitne, proč jeho legendární pověst narůstá
už čtyřicet let.
Newyorčan, který si říká Charlemagne Palestine, je typem umělce, u jehož živých vystoupení se víceméně ví
předem, co čekat. A přece se na ty kousky sjíždí publikum ze všech stran. Narodil se v Brooklynu jako Charles Martin.
Jeho přátelé vzpomínají, že když koncem 60. let pracoval v obchodě s hudbou, s oblibou po práci lezl po žebříku
k zavěšeným reprobednám a poslouchal Messiaena nebo indonéské gamelany přímo u nich. A hlasitě. Zajímala ho
hudba zvonů a jako zvoník u svatého
Tomáše na Páté avenui měl přístup
k jedné z největších zvonkoher v USA.
Chodci občas udiveně zdvíhali hlavy ke
kostelní věži, protože minimalistické
struktury, proplétající dokola v rychlém
opakování několik tónů, se nepodobaly
žádnému z žalmů, které tamější „loretánské zvonky“ obvykle cinkají.
Charlemagne Palestine si
k varhanám pravidelně nosí
koňak a část
své sbírky
plyšových zvířat
Palestine dobře znal ten efekt: když
se dostane do delší interakce několik rytmicky opakovaných tónů, začneme po
chvíli slyšet jakési „duchy“; střetávání
zvukových vln vede k novým zvukům,
které vytváří živá situace v prostoru.
Žádná empétrojka to neumí zachytit:
musíte být na místě. Druhá věc, která
Palestina po celý život zajímá, je tělesná nutnost opřít se do klávesnice, zápas
s nástrojem. Jeho klíčové dílo má název
Strumming, což spíš než jako „drnkání“
by se dalo přeložit jako Bušení do kláves. Charlemagne tu sedí mezi dvěma
klavíry, na každém jednu ruku, na začátku hraje jen dva tóny. Zvuk se ale rozrůstá a klastry se do sebe opojně zakusují. Když Nick Cave pozval v roce 1999
pozapomenutého hudebníka, jehož po
léta obdivoval, na londýnský festival
Meltdown, nastartoval jeho druhou kariéru. Palestine se mu odvděčil tím, že
jeho extatický strumming nevydrželo
při produkci několik klavírních strun.
Časem se dostal Charlemagne Palestine k nástroji, který se vedle zvonů stal
jeho druhým triumfem a na který bude
hrát i v Ostravě. Varhany používá k testovací střemhlavé jízdě: postupně uvolňuje skupiny tónů, aby přes opalizující
meandry nakonec dospěl ke stavu, kdy
řvou pokud možno všechny píšťaly královského nástroje. Zažil jsem tu produkci na berlínském Transmediale, a tehdy
poprvé jsem se zbavil váhání, jestli není
Palestine tak trochu hochštapler, který
si z jediného nápadu udělal obživu. Zní
totiž jedinečně. Cesta od několika překrývaných tónů až k výslednému třeštění přímo vybuchuje akustickými kouzly, skrytými pulsacemi, bůhvíjak vznikajícími melodiemi. Není to přidrzlé zneužití varhan: je to jejich velká oslava.
Ostravské varhanní vystoupení
(27. 8.) se nebude konat v chrámu, ale
ve vítkovické koncertní síni. Bude tedy
o napětí míň: ritualista Palestine si totiž
k varhanám pravidelně nosí koňak
a část své sbírky plyšových zvířat. Též
kouří ve velkém množství indonéské
hřebíčkové cigarety. V kovbojském klobouku, obklopený pejsky a medvědy,
působí jako hrabalovská postava. Jen je
třeba nezapomenout, že když spustí,
dělá ta bizarní ambaláž jeho varhanní
ohňostroj ještě překvapivější.
Nejsem režisér, spíš zvukař, říká muž, jehož si veřejnost spojuje především se seriálem Městečko Twin Peaks
FOTO ČTK
Amatér David Lynch si zpívá
Rozhodnutí Davida Lynche, že se
už nebude věnovat filmu, trvá.
Zato pokračuje ve svých tématech
(a formálních experimentech) na
novém albu Big Dream. Vstupujeme
do věku, kdy alba jako koníček budou
točit obyčejní i slavní amatéři?
I
P A V E L K L USÁ K
sland, jaro 2013. Davy fanoušků nadšeně vítají účinkující na hudebním
festivalu: je to režisér Jim Jarmusch,
s nímž přijala pozvání i Tilda Swintonová. Herečka čte nedlouhé texty do
kytarových struktur, které začal Jarmusch
v poslední době nahrávat a nyní s nimi i koncertuje. V týchž dnech vydává už druhé sólové album David Lynch – režisér, který od
Inland Empire (2006) nic nenatočil, ale
zato participoval na řadě desek.
Co je to za jev? Je to pozdní splněné přání dospělých kluků stát se na chvíli rockovou hvězdou? Nebo je to pokračování v dosavadním díle jinými prostředky? Snad trocha od obojího, ale je tu ještě silný třetí motiv. Věk, který dovoluje na síti publikovat
každému a obratem, připomíná víc než
dřív: kdokoli může natočit a vyslat do světa album. Pro ty, kdo zažili léta monopolu
velkých firem a exkluzivitu drahých studií,
je nová situace docela lákadlem.
Démon uvnitř šlágru
„Lidi mě pokládají za režiséra, ale já jsem
se vlastně vždycky vnímal jako zvukař,“
řekl Lynch. Svět jej objevil se seriálem Městečko Twin Peaks (1990–1991), který ukázal banalitu amerického maloměsta důkladně zasnoubenou s šílenstvím, osobními posedlostmi a extrémy. Televize takový žánrový ústřel, jakým bylo vyšetřování smrti studentky Laury Palmerové agentem Dalem
Cooperem, předtím nezažila.
Diváky už od prvních vteřin znejišťovala
pomalá, pro televizi netypická hudba Angela
Badalamentiho. Lynch sázel na fyzicky hmatatelné skluzy bezpražcové basy a jedovatě
echované chvění vibrafonu. Jazzové nálady
tu na „americkou tradici“ prozrazovaly cosi,
co se říká spíš neočekávaně na psychoanalytikově křesle. Přesně tutéž roli mělo
v seriálu „příjemné retro“, songy evokující
padesátá léta, usměvavé chlapecké hvězdy
typu Bobbyho Darina a Paula Anky. Nedivili
se tomu ti, kdo v té době znali Lynchův Modrý samet, v němž se psychopat Frank Booth
(hraje ho Dennis Hopper) vzrušuje baladou
In Dreams. Její autor, zpěvák Roy Orbison,
se cítil velmi dotčen: snad si ho Lynch usmířil, když do filmu Mulholland Drive napsal
vypjatou scénu, kdy při jeho písni Crying,
zpívané v prázdném kabaretu španělsky, dochází k jakési magické proměně.
Písně a zvuk byly pro Lynche živlem,
v němž byl doma už od radikálních začátků,
filmů Babička (1970) a Mazací hlava
(1977): soundtrack Mazací hlavy dokonce
vyšel vloni jako skvěle vypravený vinyl
u newyorského labelu pro současný nezávislý pop Sacred Bones. Není to písňová deska:
noříme se tu do vyvážené neurčité koláže,
úspěch tu slaví disciplína, kterou Lynch
pozdvihl na vyšší úroveň: takzvaný sound
design, uspořádání všech zvukových složek
díla, tedy hudby, lidských promluv a zvuků
skutečného světa.
U Lynche je ovšem třeba připočíst ještě
něco. „Domnívám se, že zvukové efekty
jsou druhem hudby,“ řekl v rozhovoru. „Někdy můžete mít pro něco slabost a ani nevíte
proč: já osobně nesmírně rád používám zvukové efekty jako hudbu.“ Zvuk je u Lynche
odrazem pokřiveného vnějšího i vnitřního
světa: odděluje se od svých zdrojů, prochází
stěnami, kroutí se v ozvěnách pod tlakem neznámých sil, zůstává po doznění jako nesmytá vina či nenaplněná touha, zní hlasy jiných
bytostí zevnitř posedlých lidských těl, obrací se naruby a syčí pozpátku, jako by stahoval postavy do bažiny času tekoucího špatným směrem.
Je zvláštní, jak nadgeneračně
zní Lynchův hlas. Když
sedmašedesátiletý filmař zpívá
„chladný vítr vane mým srdcem,
hra skončila“,
zní to vlastně
docela mladě.
Nejsou to legendy: Lynch nechával smyčcový orchestr natáčet mikrofonem umístěným do větracího průduchu, aby dosáhl svébytných dozvuků. Osádka pražského studia
Smečky zase podává svědectví, jak chtěl
Lynch snímat zvuk přes klaustrofobicky
malý prostor: nakonec vypůjčili v jednom ze
sousedních denních barů moravský demižon
a kus hudby Angela Badalamentiho byl skutečně zaznamenán mikrofonem zevnitř demižonu. Při natáčení Lost Highway zase nechával režisér přímo na place pouštět hudbu,
aby se herci dostatečně ponořili do nálady,
kterou chtěl scénám vtisknout. „Zvuk je skoro jako droga,“ říká. „Je to něco tak čistého,
že když vám vstoupí do uší, obratem to
s vámi něco udělá. A sami poznáte, jestli ve
váš prospěch, nebo ne.“
Lynchovi, jehož fantazie si prý ke zvukům permanentně přidává obrazy, na akustické složce filmu vždycky záleželo. Své
snímky vybavoval vysokou hladinou zvuku: divák prý v kině nemá film sledovat
před sebou, ale cítit, že je do něj vnořený.
Lynchovi diváci si dobře vybavují škrtnutí
sirkou zesílená až k osudovému otřesu: je
to účinné a po Lynchovi převzala tuhle taktiku řada méně originálních filmařů.
Ještě v době videopůjčoven Lynch bez
nadšení komentoval zvyky publika: „Zvuk
toho k filmu tolik přidá! Všichni se dívají
na vypůjčené kazety, ale kdyby to slyšeli
na velkém plátně, tak, jak to má být... Tam
člověku vstanou chlupy vzadu na krku.“
Jeho hudba nemohla zůstat bez tohoto vlivu. Jakmile na Lynchově prvním albu Crazy
Clown Time (2011) zarezonovala zkreslená
kytara, zavanul démonický průvan nejasných hukotů v pozadí a ozvaly se skřetovsky
pokroucené hlasy, bylo jasno: jde o přímé
pokračování jeho filmového světa. „Začali
jsme společným jamováním, našli jsme dobrý motiv a potom se odchýlili z normálních
cest,“ říká Lynch o dnešním albu a pro předloňský debut to muselo platit ještě víc. Na
americké žánry tak naráží typicky svým způsobem. „Nemám rád slovo ironie. Radši
mám slovo absurdita – a přiznám se, že slovu ironie moc nerozumím. Ironie přichází
ve chvíli, kdy se snažíte vyjádřit absurdno
slovy. Když se ironie odehrává beze slov, je
daleko pronikavější.“
Další písně z Twin Peaks
Nové album Big Dream navazuje na Lynchovo pohrávání v Crazy Clown Time – s jedním rozdílem: deska, kterou Lynch označuje
jako „moderní blues“, je zvukově a žánrově
prostší. Lynch sice zcela neodložil zvukové
efekty, s nimiž se každá melodie stávala podivným, znepokojivě neurčitým mikropříběhem. Ale přece jen, když se spolu se svým
dlouhodobým spolupracovníkem Deanem
Hurleym zavřel ve studiu v Los Angeles,
soustředili se víc na „písničky“. Posluchače,
kteří od Lynche čekali novou kombinaci filmařského sound designu s muzikou, to zklame; jiní si oddechnou, protože výsledkem je
nejpřístupnější z Lynchových alb.
Je zvláštní, jak nadgeneračně zní Lynchův hlas. Když sedmašedesátiletý filmař
zpívá „chladný vítr vane mým srdcem, hra
skončila“, zní to vlastně docela mladě.
A může se tak připomenout Wicked Game,
slavný cajdák Chrise Isaaka, kterému dal
nový náboj Lynchův film Zběsilost v srdci.
Studie ukazují, že ve většině snímků odkazuje Lynch na 50. léta nebo jejich retro – uměle prodlužovaný poválečný „americký sen“
o bezstarostném životě v prosperující a svobodné zemi. V příbězích má tahle idyla
(nebo křečovitá snaha o ni) silnou, napínavou pozici: na jednu stranu přiznává obyčejným lidem právo na tuhle „americkou průměrnost“, na druhou stranu hlásí, že pod jejím povrchem se skrývají démoni.
Kritika už stihla albu The Big Dream vytknout přílišnou rozháranost. Desku opravdu nespojuje žádný koncept, songy zpívá
Lynch vlastně za různé fiktivní postavy: sledujeme „jeho obvyklé obsazení naivních
snílků, úchylných vrahů a fatálních žen“,
jak napsal hudební web Drowned in Sound.
Přitom na celkový tvar Lynch myslel: právě „kvůli pořadí“ sem prý vetkl svou verzi
Dylanovy písně The Ballad of Hollis
Brown, kterou objevil díky podání afroamerické zpěvačky Niny Simone. Právě atmo-
sféra na rozhraní konvence a katastrofy ale
desku nakonec spojuje: a ospravedlňuje
žánrové návraty, které jiní autoři dnes podnikají z mnohem slabších důvodů.
Dnes si každý v počítači přeskupí album
do výběru oblíbených tracků. Pokud zachováte Lynchovo pořadí, The Big Dream pro
vás bude končit hlasem Lykke Li – mladé
švédské autorské zpěvačky usazené v Americe. Její dyšný hlas dobře evokuje krásnou
oběť poměrů v Twin Peaks, postavu Laury
Palmerové z legendárního seriálu. V tomhle smyslu zůstává Lynch svůj – ale jedinečný, nutno říci.
Snad je „twinpeaksovská“ atmosféra záplatou pro všechny, koho vzrušila nedávná
zpráva, že by Lynch se scenáristou Markem Frostem měli – po více než dvaceti letech – pokračovat novou sérií Městečka
Twin Peaks. Byla to čirá kachna. Lynch,
který kdysi během třetí desítky dílů ztratil
o seriál zájem (a je to na něm vidět), dnes
žádné natáčení nechystá: snad by měl jen
vytvořit klip pro Nine Inch Nails. Ohlásil
také, že s Big Dream nehodlá koncertovat,
což už stihl porušit vystoupením v sanfranciském kultovním nezávislém obchodu
s hudbou Amoeba. Jinak připravuje podzimní výstavy svých maleb a kreseb:
„Transcendentální meditace vede ke všem
druhům umění.“
Jeho deska je pro dnešek v čemsi charakteristická: je to vlastně relaxační činnost
člověka, který působí jinde a k formátu hudebního alba si odskočil jako ke koníčku.
Takových lidí je dnes plný web. Lynch navíc po komplikovaných velkých filmových produkcích oceňuje intimní a nezávislý rozměr tvorby alba ve dvou lidech. Charakteristické je i to, že si tu dopřává určitou
samomluvu, jako mnozí další dnešní „amatéři“. Dotýká se svého osobního tématu –
americké retro krásy. Ale je to Lynch: takže mu nakonec rádi hledíme přes rameno
i na albu, které ničím nepřesahuje to, co vytvořil před ním.
ALBUM TÝDNE
Big Dream
David Lynch
CD, 2 LP a download
vydaly Sacred Bones (v USA) a Sunday
Best (v Evropě) 2013, 50:19 minut.