almanach 2012

ALMA~
NACH
GYMNÁ~
ZIUM
JANA
NERUDY
ALMANACH ke 145. výročí založení Gymnázia Jana Nerudy
Jsme tu proto, abychom byli jinde.
Markéta Červená
SLOVO ŘEDITELE
„Příteli drahý! Co myslíte, jaké budoucnosti se as dočeká milé naše gymnázium české na Malé Straně? Bude vzkvétati a dožije se 20. věku? Bude
míti hojnost studentů a podporu veřejnosti české? Domníváte se, že zde
kdy i dívenky budou studovati a ryze pánský, leč z předních mužův národa
sestavený sbor pedagogický i některá žena výtečná doplní?“
I takto mohla vypadat na sklonku roku 1865, v národně vypjaté době,
jedna z nesčetných rozprav mezi významnou osobností našeho národního
života, prvním ředitelem reálného gymnázia na Malé Straně, literárním historikem, poslancem českého zemského sněmu - Václavem Zeleným a jeho
přítelem, vlastencem, historikem a vůdčí osobností českého politického
života – Františkem Palackým. Pro zajímavost: V roce 1874 složila na malostranském gymnáziu maturitu první žena, MUDr. Bohuslava Kecková. Mohla
zde studovat jen jako externistka. Krátkým nahlédnutím do nejzazší historie
naší školy bych chtěl uvést svůj postoj či určitou filozofii našeho ústavu, jak
ji vnímám teď já.
Patříme mezi nejstarší gymnázia v zemi. Kulturní tradice školy a její
významná historie skýtá určitou výhodu. Škola může žít ze svého jména
a ze své podstaty. V takovém případě se ale může lehce stát, že nezachytí
pozitivní změny a nové přístupy a ze školy zvučného jména se stane pouze
zakonzervovaná instituce s dlouholetou tradicí.
My nechceme přešlapovat na místě a žít ze své stočtyřicetipětileté existence. Jsme moderní školou, která vychází ze své bohaté historie a která
chce patřit do 21. století. Tak, jak to vyjádřil Jan Neruda v básni Jen dál!
„…Kdo chvíli stál, již stojí opodál…“
Milí čtenáři, máte jedinečnou příležitost ponořit se do literárních děl
našich studentů a načichnout tak duchem „Hellichovky“, jak naši školu
již několik desetiletí studenti a široká pražská veřejnost přezdívají. Proč
jedinečnou? Třeba je toto, řečeno s určitou nadsázkou, jeden z posledních
klasických almanachů – vytištěný na papíře v tiskárně a svázaný v deskách
jako kniha. Mám totiž obavu, že třeba za dalších sto čtyřicet pět let anebo
ještě o mnoho dříve bohatství písemného sdělení, knižní klenoty, budou
již minulostí. A možná, že krásný český jazyk bude nahrazen globálním
jazykem v globálním světě. Je také možné, že krásná majestátní budova
na levém břehu Vltavy bude dosahovat celoevropského či celosvětového
významu, ale studenti v ní již nebudou přítomni fyzicky, zato prostřednictvím
internetu tam budou studovat lidé ze všech koutů světa…
Zatím jsme na prahu 21. století, kdy k nám studenti chodí a kdy se ještě
tisknou klasické knihy. Proto vám přeji příjemný čtenářský zážitek a děkuji
všem kolegům, a zejména studentům, kteří svými literárními pracemi v tomto almanachu zanechali nesmazatelnou stopu v historii Gymnázia Jana
Nerudy.
RNDr. Juraj Liška
9
PAMATUJTE SI TA JMÉNA
Jsou gymnázia, která mají tradici. I ta se sotva zaschlou zřizovací listinou.
Státní, církevní, soukromá. Panelová i cihlová. Pražská. V krajských městech.
Na malých městech. Jednopodlažní. Několikapatrová. Žlutá, bílá, modrá,
šedivá i neomítnutá. Plnící titulní stránky novin úspěchy - i skandály. Všeobecná i výrazně se profilující. Konzervativní i dynamická. Sportovní. Moderně
vybavená. Špatná. Průměrná. Dobrá. Výborná…
Naše je ale jenom jedno. Do této budovy se za věděním chodí už 145 let
– jen tu a tam si ale škola připomene, že kromě každodenní porce výkladů,
diskuzí, zkoušení, písemek, školních akcí i přestávkových historek jsme také
součástí velkého příběhu Gymnázia Jana Nerudy.
Výsledkem toho občasného ohlédnutí jsou na GJN almanachy, tedy dle
Slovníku literární teorie „sborníky obsahující literární příspěvky různých
autorů, často poprvé publikujících, někdy též reprezentační výběr z tvorby
určitého období“, takové, jaký se vám dostává do rukou právě teď.
Přáli bychom si, aby tento almanach byl výpovědí o naší škole v roce
2011, o jejích studentech i ostatních vcelku důležitých postavách, protože
právě ti všichni ji dělají tím, čím je. Aby se stal koláží textů (a obrázků či
fotografií) nás všech na GJN konce roku 2011, aby byl přirozeným mnohohlasem, co nejzajímavější mozaikou…
Budete-li číst almanach postupně, možná postřehnete, že jsme se při
řazení jednotlivých příspěvků, jichž se nám sešlo skutečně přehršel, snažili
vytvářet dvojice textů propojené nějakým jednotícím motivem – pokud možno tak, že se první z dvojice přímo vztahuje k životu školy.
Už od okamžiku, kdy jsme vyhlásili sběr příspěvků do almanachu, nás
provázelo heslo PAMATUJTE SI TA JMÉNA. Chtěli jsme tím vyjádřit pocit
sounáležitosti s absolventy mnoha desítek předchozích ročníků, mezi nimiž
najdete přední umělce, vědce, politiky, lékaře – a zároveň vyjádřit přesvědčení, že i mezi námi teď chodí budoucí velikáni, jen to ještě nevíme. Někdy
to možná už tušíme, ale někdy ani to ne, vždyť ani v minulosti nebyl každý
z těch nejúspěšnějších absolventů vždycky premiantem.
Robert Kadečka
V Hellichově ulici v prosinci 2011
11
Eliška Pavelková
13
Lucie Zemanová
Kristýna Sára Zittová
První příchod po prázdninách
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
PLNO HAVRANŮ
Přes práh překračuji přesně po půl. Pokukuji po prvácích. Postrádám
poklidnou pohodu prázdnin, proto přemýšlím, proč právě prázdniny prodloužit. Přehodím pončo přes přítelčin přinesený počítač. Připravím potřebné
pomůcky – plnicí pero, pravítko. Před počátkem probíráme poutavé příběhy
prázdnin, pojídáme pardubické perníky. Prozatím přestaneme, protože přišla
paní profesorka. Podepisujeme papíry, probíráme povinnosti, píšeme pomůcky potřebné pro předměty. Prostředkem prostoru přivane průvan, proto
paní profesorce popadají podepsané papíry. Přítelkyně popadané předměty
posbírá. Přemýšlím, proč podrážka polobotek praskla. Potom pokreslím papír, párkrát protočím propisku, přitom poslouchám pokyny, poučení, příkazy.
Právě paní profesorka přerušila povídání – přednáška přestala. Přítomní
postávají po prostoru. Přítelkyně prošla prostorem právě po paní profesorce. Pospíchám, přímo pádím. Přes práh přeletím. Potkávám příjemnou
paní profesorku přírodopisu. Pozdravím, pak pokračuji po poschodí. Přitom
pozoruji pošpiněnou podlahu. Protočím podpatek, pádím pryč!!!!!!
14
piju kefírový mlíko a bojímse.
(ze sbírky P jako poesie, P jako porno, P jako plíseň)
15
Tereza Auzká
Michaela Bártová
Elita národa
Na chemii milánkové
a sluníčka na češtině,
zvou nás všichni různě.
Knihy čteme stostránkové,
Caesar trpí o latině –
cítíme se nuzně.
Že je tolik úkolů,
raděj bychom do dolů.
Že nás škola ničí!
majorita křičí.
Ale za pár krátkých let,
to ohlédnem´ se zpátky,
vzpomeneme – a ne naposled!
jak těšily nás pátky.
(Obrácený sonet)
16
17
Lukáš Blaha
Karolína Peterková
Almanach (haiku)
Sama často přemýšlím nad tím, kde vlastně dnes jsem. Jsem studentka
Gymnázia Jana Nerudy. A jsem na to pyšná. Jsem pyšná, že studuji bi‑
lingvní – francouzskou sekci. A upřímně mi vůbec nevadí, když při poznávání nových lidí všem vždy spadne brada až na zem, když řeknu, že mám
fyziku, chemii, matiku, dějepis a zeměpis ve francouzštině. Ano, zní to
krásně, a ten obdiv ostatních zčásti zahojí všechny ty utrpěné rány z neskutečně tvrdé práce, která je často oceněná průměrnou, ne-li horší známkou.
Co na tom, že když přijdu domů, píšu protokol na chemii (který je častokrát
téměř neřešitelný) až do půlnoci. Poté pokračuji psaním „le plan détaillé
de la lecture analytique“, a pokud skončím v posteli dříve, než odbije druhá
hodina ranní, je to pro mě svátek.
V lavici při fyzice sedím a snažím se nespustit oči z tabule zaplňující se
nesvětelnou rychlostí prazvláštními znaky, a už pátým rokem doufám, že
přece jen přijde ten den, ta světlá chvilka, a já to všechno rozluštím a pochopím. Ale stejně pokaždé, když už se člověk začne konečně chytat a vyjde ze třídy s přenádherným pocitem, že to chápe, přijde den testu a monsieur Tartier mu vždy dokáže, že tomu vlastně ani zdaleka nerozumí.
To jsou ty chvilky, kdy si říkám: „Co tady vlastně dělám?! Jak jsem se
sem vůbec dostala???“ A říkám si, že někdo musel zfalšovat mé výsledky
přijímaček, protože do takovéhle mozkové kapacity a kategorie já rozhodně
nepatřím. A přesto se na tomto gymnáziu držím už téměř pět let a doufám,
že teď už mě zde nechají dožít to mé nejkrásnější období života.
Avšak když vylezu z těch zelených vrat ven, v ten moment je jedno, jestli
propadám a nic nezvládám. Jsem studentka GJN, a to už něco, vážení, znamená. Kampak mířím? Stále nemám přesné stanoviště doletu, ale v jednom
mám jasno: Když studujete na GJN, nic pro vás není nemožné.
Každých patnáct let
my, (j)elita národa
almanach tloustne
18
19
Markéta Kačenová
Obyčejný život
Čybeojný vižot.
Ano, čybeojný vižot.
To je obyčejný život naruby.
To oni životy, potvory jedny, rádi vyvádějí svým usedlým dlužníkům, že se
obracejí naruby. Totiž, abychom si rozuměli, dlužník života je každý, komu byl
život zapůjčen, kdo si v něm lebedí a zútulňuje si ho, zkrátka, kdo žije. Ať už
žije na dluh nebo ze svého života nabírá plnými hrstmi, ať už je jeho život
malý a skromný nebo široký a velikášský, každý člověk je dlužníkem života.
Kdo je věřitelem, není nám známé. Nicméně známé nám je, že to vždy začíná právě obyčejným životem.
Člověk ho uchopí, hraje si s ním, zvyká si na něj, pošťuchuje ho. Obyčejný
život se někdy nechá a přes veškeré naše škádlení zůstává i nadále obyčejným.
Zpravidla jsou obyčejné životy vyučení naschválníci. Takový obyčejný život
– naschválník je většinou tím obyčejnější, čím vehementněji se ho snažíme
vyprovokovat k tomu, aby obyčejným být přestal. Jakmile ho ale necháme,
ať si plyne, usadíme se pohodlně v jeho obyčejných zákoutích a libujeme
si, jak pěkně obyčejně se všechno kolem nás děje a skládá dohromady, tu
najednou „PRÁSK!“ řekne si naschválník, trochu to v něm zaklokotá a šup!
Už je naruby.
Já a můj obyčejný život jsme se spolu pošťuchovali už delší dobu. Já snaživě přicházela s nejrůznějšími inovacemi a můj obyčejný život zamítal postupně jednu po druhé. Až jednoho dne jsem se rozhodla pro vítězný úder.
Vycházela jsem z toho, že něco tak stálého a obyčejného, jako je obyčejný
život, jen tak někam nezmizí ani neuteče, zkrátka, jen tak se nevzdá.
Nebude tedy ničemu na škodu, když ho chvilku nechám ve své milované
Praze a rodné zemi a pronajmu si na jeden rok život docela jiný. Tak jsem se
rozhodla, schovala jsem svůj obyčejný život doma pod polštář a odjela jsem
na rok do Texasu.
Život, který mi Texas přichystal, měl mnoho vlastností a mnoho atributů.
Od samého počátku už mi ale bylo jasné, že to by můj obyčejný život koukal, kdyby svého vzdáleného příbuzného jen z dálky zahlédl. To by mrkal na
drát. To by zbledl závistí. Můj propůjčený texaský život nebyl obyčejný snad
ani trochu. Byl Delikátní. Děsivě dostačující. Dětsky divný. Dobrodružný.
A Dočasný. A to jsme jen u D.
I v Texasu jsou obyčejné životy, jen tak se potloukají kolem. A obvykle, ne
vždy, ale obvykle, když trávíte na jednom místě dlouhou dobu a nedáváte
pozor, abyste měli dočasnost toho místa stále na paměti, připlíží se jeden
i k vám. Po několika měsících našel si takový texaský obyčejňák i mě,
a když jsem mu nevěnovala pozornost, bez mého vědomí se ve mně usadil.
20
Zvykla jsem si. Usadila jsem se pohodlně v jeho texaských obyčejných
koutech.
Jedna z vlastností obyčejných životů je také ta, že každý člověk může mít
jedině jeden. Je jedno kde, je jedno jaký. Nezáleží na tom, kolik obyčejných
životů už měl člověk před tím. Ten, který je pro něj obyčejný, může mít vždy
jen jeden.
Z Texasu se mnou přijel jeden a doma vysedával druhý. Čekala jsem, že
dojde k lítému boji. K potyčce. Nebo alespoň k bouřlivé konfrontaci.
Co jsem nečekala, bylo, že já a moje nová texaská partie vstoupíme ruku
v ruce zpět do mé domovské země, s bázní půjdeme předstoupit před můj
obyčejný život český, odklopíme polštář, jenž ho dosud kryl, a... můj původní
obyčejný život bude pryč.
S obyčejnými životy je také potíž, že nezahrnují pouze osudy svých dlužníků. Obyčejný život jednoho zahrnuje kousky a střípky obyčejných životů
spousty jiných. Prolínají se. Proplétají. Běží současně. Žádný z nich se nikdy
nezastaví, a to pohání vpřed i všechny ostatní.
Já přijela po roce domů, ale zatímco já byla pryč, české propletené obyčejné životy se nezastavily. Poskakovaly dál a s nimi kamsi odskákal i ten
můj. Zatoulal se.
Obyčejnému životu, který jsem si přivedla z Texasu, to u nás nesvědčilo.
Prý že je tu nepříznivá vlhkost vzduchu. Jednoho rána si sbalil zavazadla
a vrátil se domů. Letěl přímo. Životy neberou ohledy na letové řády aerolinek. Zvláště ty prchající ne.
Teď každé ráno jezdím metrem a pokukuji po všech okolo, zvědavě,
pátravě, někdy podezíravě. Někde tu přece musí být, někde ho určitě zase
potkám. Svůj obyčejný život, tak známý a vyzkoušený. Někam se schoval.
Nebo si vyšel na zkušenou, někde se potlouká a hledá mě, vím to jistě. Až
ho uvidím, možná bude bohatší a protřelejší, možná ho hned na první pohled
nepoznám, ale bude to on, útulný a usmívající se. Ne nudný, ne stereotypní,
ne upjatý, ale obyčejný a můj.
Nechodím ale po ulicích bez života, jen si nemyslete!
Vyhlédl si mě čybeojný vižot. Říkal, že už mě delší dobu pozoruje. Myslí si, že by nám to dohromady mohlo nějakou dobu klapat. Je zábavný,
možná poněkud pomatený, ale svou práci si splní. Ukazuje mi věci, které
jsem předtím neviděla. Drobné maličkosti. Radostné detaily. Má v sobě od
všeho kousek. Kousek mého obyčejného života českého, kousek texaského a kousek nějakého nového života. Takového, který je naruby, a proto je
těžké se v něm vyznat, ale, jak už to s ruby bývá, je na něm vidět daleko více
podstatných stehů, bez kterých by se výsledné dílo nikdy neobešlo.
21
Kristýna Špirková
Jonáš Kratochvíl
Po dlouhých dnech se nám podařilo rozluštit nepřátelskou zprávu. Text
uvedený níže bude proto přeložen do českého jazyka pro lepší pochopení.
Podporučík Jonáš Kratochvíl, dešifrovací sektor A.
Datum: 22. 12. 2010
Přibližná doba konání: 10:00 -12:00
Místo konání: hlavní odbojová budova Gymnázia Jana Nerudy
Krycí název: Zpívání na schodech
Vážený poručíku Lucasi,
dovoluji si Vám podat hlášení z právě proběhlé akce z hlavního štábu
nepřítele. Jak jistě víte, máme v budově spojku, která nám podává veškeré
informace o dění v inkriminovaném objektu. Proto si bedlivě přečtěte mnou
napsanou podivnou, leč důležitou zprávu:
Právě probíhající sváteční dny jsou mnoha lidmi považovány za předvánoční psychickou přípravu a za dny, při kterých člověk nastřádá dostatek
energie a síly k přežití vánočních svátků. Nepřátelé, nebo jak si oni sami
rádi říkají - studenti, se shromáždili přibližně v 11:06 na hlavním schodišti
objektu a s touhou v očích očekávali velkolepý začátek. Již od rána probíhaly oslavy ke dni Zrození Páně, a tak když přistoupil k zábradlí horního schodiště jakýsi zarostlý podivín s úzkými brýlemi a košilí, propuklo publikum
v jásot a potlesk. Muž však ladným pohybem posluchače utišil a mezitím, co
jacísi poslové roznášeli mezi prostý lid papíry s textem, ujal se slova. Vtom
se za jeho zády začali zjevovat další a další členové bratrstva, nejspíše výše
postavení než lidé dole, protože stáli hned za zarostlým generálem, a s sebou si přinášeli věci podivného tvaru. Mohlo jich být snad dvacet, třicet,
avšak ve zmatku, který nastal dole, jsem nestačil zaznamenat přesný počet.
A vtom! Hrobové ticho... Bylo slyšet jen napjaté oddychování a občasné
zašustění papíru. Co bude dál? Co se bude dít? Na tuto otázku jsem našel
odpověď v následujících pár vteřinách. Obrovský hromotluk třímající v rukou
nástroj, pomalu tak velký jako on sám, začal slabě vybrnkávat líbeznou
melodii, přidávali se další a další, až v tu ránu se celé schodiště rozeznělo
naprosto výbušným a pronikavým zvukem zpěvu mladých děv a ponurým,
hlubokým vokálem chlapců. Publikum nadšeně naslouchalo, když je však
generál dostal do varu, začali se přidávat postupně. Nejdříve se ozývalo jen
několik nejistých odvážlivců, postupem času však zpěv sílil a sílil, až dosáhl
naddimenzionálních hodnot a já jsem jen ohromeně zíral s ústy dokořán.
Lidé, kteří dříve nevěnovali sbormistrovi tolik pozornosti, teď zanechali
všech činností a jako omámení zírali na výjev, který se odehrával na vrchním
patře. Cítil jsem, jak se buňky v mém těle začaly hýbat podle rytmu, cítil
jsem, jak elektrony pobíhající po orbitalových smyčkách zrychlily, cítil jsem,
jak do sebe mé bílé a červené krvinky začínají narážet a mísit se samy se
22
23
sebou v cosi krásného a dokonalého. Když dozněl poslední tón, který jsem
slyšel jakoby z dálky ze tmy, probral jsem se s vědomím, že to byl pouze
sen. Snad jsem jen na chvíli usnul. Opak byl však pravdou, stál jsem pořád
na stejném místě a upřeně se díval na schodiště, odkud se v hloučcích
pomalu vytráceli nepřátelé do nižších pater kamsi do neznáma, do neprobádaných hlubin. Zážitek, který jsem vám právě vylíčil, změnil celé mé vnímání
této podřadné skupiny lidí. Proto bych svou zprávou chtěl apelovat na vás
poručíku - ZASTAVTE VÁLKU, nelze bojovat proti někomu, kdo ovládá tak
mocnou zbraň, jakou je hudba a láska k ní.
Rekrut John Hubmayer, rota C, osmá divize, sektor planet Mléčné dráhy
Iva Kopřivová
SMÍM PROSIT?
Blíží se večer, mám čerstvě umyté vlasy, jsem nalíčená a oblečená do večerních vínových šatů. Už týden jsem se tohoto večera nemohla dočkat, ale
nyní jsem nervózní a mám pocit, že bych raději zůstala doma. Najednou mé
myšlenky naruší naléhavé zvonění mobilního telefonu na poličce. Volá mi
kamarádka. Ptá se mě, za jak dlouho se sejdeme na tramvajové zastávce.
Odpovídám, že za deset minut, a vím, že už nemůžu vycouvat. Venku je již
šero a já, plna nejistoty a očekávání, vyrážím na svůj první taneční kurz.
PRVNÍ TANEC
Vcházím do sálu. Taneční parket se jen blýská. Vše vypadá slavnostně. Ze
stropu se spouští malý pavouček, všiml si ho někdo? Myslím, že ne. Okolo
mne stojí asi čtyřicet stejně starých chlapců a dívek a všichni čekají, co se
bude dít. Taneční mistr se ujímá slova, vítá nás, představuje sebe a svou partnerku. ,,Všechny dívky utvoří řadu na levé straně a chlapci naproti nim,“ pronese mistr a všichni se vydáváme zaujmout své místo. Je nám vysvětleno, jak
proběhne pánská volenka, a vzápětí slyším: ,,Pánové, zadejte se.“ V tu chvíli
se nám chlapci vydávají vstříc. My dívky se snažíme o nejistý úsměv a těkáme
očima ze strany na stranu a vyhlížíme, kdo bude naším prvním tanečním partnerem. ,,Smím prosit?“ ozve se přede mnou. ,,Ano, jistě,“ odpovím a zavěsím
svou levou ruku do jeho pravého rámě. Přidáváme se do promenády a zjišťuji,
že se můj partner jmenuje Martin. Více se toho nedozvím, protože náš mistr
se opět ujímá slova. ,,První tanec, který se naučíme, se jmenuje blues.“ Mistr
se svou partnerkou nám ukazují kroky. Nepřipadají mi těžké, ale Martinův
vyděšený výraz mi napovídá, co si myslí on.
VÝJIMEČNÁ ČESKÁ TRADICE
První zmínky o organizované výuce tance v Čechách se vážou k třicátým
letům 19. století. Lidé se scházeli, chtěli mluvit česky, veselit se a tančit,
museli se tedy tance také naučit. A tehdy ti zkušenější a nadanější začali
působit jako taneční mistři. Ve větších městech se začaly pořádat národní
plesy a bály, oblíbeným místem se stal palác Žofín. Zde se setkávala řada
vlastenců a významných Čechů jako Božena Němcová či Jan Neruda.
Z této tradice se vyvinuly taneční, jak je známe dnes.
TANEC POKRAČUJE
Nejprve zkoušíme kroky každý sám. „Tak to by mohlo stačit, zkusíme to
v páru,“ ozve se opět ten známý hluboký hlas našeho elegantního mistra.
„Při standardním držení má chlapec svou pravou ruku na levé lopatce dámy
a levá ruka dámy lehce leží na partnerově pravé paži. Levá ruka pána a pravá ruka dámy se nachází v úrovni očí partnerky,“ doplňuje. Martin se na mě
zmateně a omluvně podívá. Povzbudivě se na něj usměji a podíváme se, jak
24
25
se drží naši učitelé tance. Není to vůbec tak složité, jak to vyznělo. Zaujmeme standardní držení a hudba začne hrát. „Krok. Přísun. Krok. Přísun. Krok.
Překřížit. Krok. Přísun.“ Trpělivě nám radí. Po pár taktech už to většina z nás
umí. Obličeje se vyjasňují, mizí z nich soustředění a napětí. Objevil se pocit
uspokojení z toho, že jsme zvládli první tanec. Hudba přestala hrát a mistr
prohlásil: „Zvládli jste to výborně, nyní doprovoďte dámy do předsálí a máte
15 minut přestávku.“ V předsálí Martin ulehčeně vydechl. Vše z něj spadlo
a já věděla, že po přestávce si to v klidu užijeme.
JAK TO VIDÍ TANEČNÍ MISTR?
„Tanec a společenskou výchovu vyučuji již 20 let a nemyslím si, že by se
dnešní mládež výrazně lišila od té před dvaceti lety,“ odpovídá mi taneční
mistr. „Do tanečních jsem nechtěl chodit, přihlásili mě kamarádi. Paradoxně jsem to byl nakonec já, koho tanec začal bavit, a stal se mi koníčkem
i zaměstnáním,“ vypráví mi. „Nejprve jsem vytvářel choreografie pro taneční
skupiny a nakonec jsme si s mojí ženou otevřeli taneční školu. Nelitujeme
toho, vyučování tance nás stále baví,“ odpovídá ochotně na mé dotazy. „Ano,
během dvou, tří tanečních hodin poznám, kdo má talent – slyší hudbu, má
dobrou koordinaci pohybu a fyzické předpoklady. Ovšem poznat, jestli má
někdo pevnou vůli se učit, to trvá mnohem déle,“ pokračuje. „Ptáte se, čím
přitahuje tanec současného člověka? Myslím si, že na parketu lidé vyhledávají především zábavu a odpočinek od každodenního stresu.“
Ondřej Klimeš
G
jako hlava zamračená se zavřeným okem.
Mračna před bouří již stahují se, blesk, bum.
Z internetu spoustu informací získat můžem,
pro pravdivé využijeme Gymnázium.
J
jak stařecká hůlka otočená nohama vzhůru.
Ranní ptáče,
dál doskáče.
Skok do výšky tradiční je disciplína,
rekord 245 skočil Javier za Kubu.
24. 5. slaví svátek Jana.
N
Ťuk, ťuk, ťuká, EKG křivku kreslí, srdce.
Vstupte, pojďte dále, stoly jsou již prostřeny.
V Austrálii v naší noci mají Slunce,
U Dvou slunců jest dům narození Nerudy.
(Pro tvorbu básně jsem se inspiroval u Vítězslava Nezvala básní Abeceda.
Pro příklad uvádím vznik „J“:
J můžeme přirovnat ke stařecké holi, která je otočená o 180° - nohama
vzhůru, slovo vzhůru má i druhý význam – probuzený, k tomu se mi vybavilo
pořekadlo ranní ptáče, dál doskáče. Dál doskáče, může skákat i do výšky,
což je skok vysoký a v něm drží světový rekord Javier Sotomayor z Kuby,
který skočil 245 cm vysoko. Z 245 vzniká přidáním dvou teček 24.5. a to je
datum, kdy slaví svátek Jana.)
26
27
Sára HerRmannová
Ondřej Krutilek
Insomnie
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil na gymnáziu.
Text se sype z úst, písmena. Hlásky nejsou, zmizely. Buď jsem to já, nebo
někdo jiný. Zrůda, obluda a gramofon. Střílej mi do čela hvězdný dopisy. Na
řece se vlní světlo, tlamy hlásí znovuzrození světla, už sto let tu světlo není,
zažila jsem ho jen na chvíli, když zapadl měsíc a slunce jako by užuž začalo
vycházet, nakonec – jako vždy – nevyšlo, avšak světlo se zavlnilo a na vteřinu jsem ho zahlédla.
Tuším ho, tuším, jak vypadá světlo, tuším, že světlo je, snad někde jen na
sto let schované, teď už přijde, už konečně musí přijít. Čekala jsem dlouho,
nic se nestalo. Bdím bez světla, v nekonečné noci. Nespavá nemoc. Četla
jsem rukama Marquéze, nebo snad jsem si to vymyslela. I blouznění nás
chrání před šílenstvím nekonečné noci. Insomnie. Pějme ódy na nespavost,
na probuzení z bdění, na usínání spánku, na věčný spánek spánku, který
nás obklopil a my tedy nemůžeme usnout. Buď já, nebo ta stvůra, lekne
se mě, až vytasím tesáky, které ve tmě černě září. Černě září i hrana. Odbíjí
půlnoc, nebo snad poledne.
Říká se, že se člověk celý život učí. Nevím, do jaké míry je to pravda u devadesátiletého staříka, který krmí v parku holuby, já jsem ale ve svých devatenácti letech zatím nepoznal nic jiného. Jako malého mě naučili spoustu
různých věcí. Mluvit, chodit, držet při jídle lokty u těla… Ve škole mi pak
vysvětlili, že všechny tyhle věci musím ještě vypilovat. Naučili mě mluvit,
jen pokud jsem byl vyvolán, chodit všude včas, ve frontě na oběd mít ostré
lokty… Po značném úsilí se pedagogům dokonce povedlo naučit mě číst,
psát a mizerně počítat, a to je v kostce asi tak vše, co jsem uměl, než jsem
nastoupil na gymnázium.
Co jsem se naučil tam? Z obecného učiva střední školy se mi toho, pravda, podařilo vstřebat jen zlomek. Vím, že mi kyselina chlorovodíková vyžere
díru do ruky, když si nedám pozor, že integrál není druh kytovce, který žije
v Severním ledovém oceánu, nebo že kdysi dávno existovali hrozně důležití
lidé jako Vercingetorix, Platon, Descartes, Nero nebo Stachanov. Zato jsem
se ale naučil spoustu jiných věcí. Sám za sebe musím říct, že nejpřínosnější
pro mě byly hodiny chemie a fyziky. Při chemii jsem si totiž kreslil a při fyzice psal básničky. Kdo ví, co bych se naučil během hodin matematiky, kdyby
maturita z ní nebyla povinná. Možná by teď ze mě byl slavný sochař.
Gymnaziální vzdělání člověk ovšem nezískává pouze ve školní budově.
Dokonce bych řekl, že nejdůležitější část středoškolské výuky probíhá
v bezpečné vzdálenosti od ní. Většinu nejlepších věcí, si člověk vyzkouší
v době dospívání, která se (bohužel pro profesory) protíná právě se studiem
na gymnáziu. Kdo může zapomenout na první ilegální pivo nalité v putyce
nevalné pověsti, na první cigaretu zapálenou se strachem a nedůvěrou,
na první velké tragické i šťastné lásky nebo na první na vlastní kůži prožité
rockové koncerty. Když se do tohohle kompotu zamíchá ještě Kampa, Malá
Strana, zatuchlá pivnice Pod Petřínem a rozkvetlý Petřín nad pivnicí, je pak
jednoduché nepouštět si zbytečně blízko k tělu tak přízemní a všední nesmysly jako čtvrtletní písemné práce nebo dlouhé francouzské eseje. Což
jsme všichni, i přes neskrývané zděšení našich kantorů, pravidelně dělali.
Co nejcennějšího jsem si odnesl z gymnázia? Hromadu kamarádů, se
kterými se vždycky rád uvidím, a profesory, na které budu rád vzpomínat.
Lásku k rocku, pivu a holkám. Jo, a abych nezapomněl, kus papíru, kterému
se říká maturitní vysvědčení. Prý je to mocná zbraň. (Nikdy jsem dost dobře
nepochopil, jak je tohle myšleno. Je pravda, že ten papír má celkem ostré
hrany, ale zbraň mi připadá jako zbytečně silné slovo.) No a konec konců,
taky vědomí, že až budu jako vetchý stařík sedět v parku na lavičce a krmit
nenažrané holuby, budu mít na co vzpomínat. A budu se při tom přiblble
nostalgicky usmívat.
28
29
Hana Klupáková
Odpuštění
Existovaly dva světy, které se nikdy neměly prolnout. Dva světy natolik
odlišné, že jejich střetnutí vyvolalo svět nynější. Svět lží a nespravedlnosti,
v němž přežijí jen ti, kteří se mu dokáží přizpůsobit.
Ten první ze dvou světů překypoval klidem, mírem, láskou a pokorou. Svět,
jehož součástí byl každý rád. Jeho obyvatelé žili ve vzájemném souznění
a umění odpouštět se považovalo za samozřejmé. Lidé se s touto schopností rodili. Měli ji zakořeněnou někde hluboko ve svých srdcích.
V tom druhém světě nic takového neexistovalo. Zde byla jen nenávist,
touha po moci, zášť a pohrdání. Lidé odtud neznali nic jiného než tu negativní část života. Krutost a závist byly na denním pořádku.
Jednoho dne se král Temné noci dozvěděl o existenci země Jasného dne
a jeho touha po moci nad něčím pro něj neznámým jej natolik ovládla, že se
rozhodl ho získat. Chtěl si podmanit ten svět, protože jej fascinoval. Snad
ho za ta léta začal unavovat každodenní teror a potřeboval si odpočinout
a snad jen viděl v druhé zemi soupeře, který pro něj mohl být až přespříliš
nebezpečným.
Vydal se tedy na hranice, o nichž jej informovali jeho zvědové, a jakmile
na nich stanul, jeho družina strachu, zoufalství a lhostejnosti začala troubit
na své rohy, jež měly v soupeři vyvolat ty největší strasti, kterých byla lidská
duše schopna. Avšak král nevěděl, že v tomto světě nic špatného není.
Nemuseli čekat dlouho. Oproti nim hned vykročil král Jasného dne se
svou vlastní družinou skládající se z naděje, upřímnosti a odpuštění. Jejich
členové příliš nezaháleli a i oni nyní spustili svou píseň, jejíž tóny spočívaly
v jemnosti a ladnosti harf.
„Čeho si žádáš, králi?“ promluvil muž s blonďatou kšticí a modrýma očima,
který byl oděný celý v bílém. Za opaskem se mu leskl stříbrný meč.
Černě oděný král na druhé straně hranice s havraními vlasy a tmavýma
očima se ušklíbl. „Boj. To jest cíl naší cesty.“
Na důkaz svých slov vytáhl svůj meč, který však nepůsobil tak vznešeným
dojmem, jakým působil meč jasného krále. Jako by se v něm odrážela historie krveprolití způsobeného rukou jeho majitele.
„My s tebou ale nehodláme bojovat,“ zavrtěl hlavou král Jasného dne.
„Nic jiného vám nezbude,“ zamračil se temný král. V následujícím okamžiku se mu však po tváři rozlil vítězoslavný úsměv. „Možná by tu ovšem byla
možnost. Nebudete bojovat všichni, a aby byly síly vyrovnané, my také ne.
Snad by mi postačilo zvítězit pouze nad tebou samotným.“
Jasný král se zamyslel nad jeho nabídkou a nakonec pouze kývl hlavou.
„Mám však podmínku. Když vyhraješ ty, budeš nám vládnout a budeš jediným králem. Když však zvítězím já, podrobíš se světu mému.“
Králi Temné noci se ta dohoda nelíbila, ale když pomyslel na moc, kterou
mohl získat, bez rozmyslu souhlasil.
30
A tak stanuli proti sobě král Jasného dne a Temné noci, král dobra a král
zla. Byl to boj neúprosný a oba soupeři si vedli skvěle, avšak vítěz mohl být
pouze jeden. Po chvíli začal mít značnou převahu král Jasného dne. Nakonec krále Temné noci srazil na kolena a přiložil stříbrné ostří svého meče na
jeho hrdlo.
„Přiznáváš porážku?“ zeptal se vítězný král s mečem ve stále stejné
poloze.
„Ne, dokud neukončíš můj život, králi,“ propaloval jej pohledem temný
vládce.
„Pak tedy uzavřeme tento souboj jako vyrovnaný,“ prohlásil. „Žádný vítěz,
žádný poražený. Budeme žít stejně jako doposud.“
Se svým posledním slovem sklopil meč a uložil si jej za opasek. Král
Temné noci, který pod tíhou své prohry klečel před vítězným králem, pouze
přikývl na souhlas. Jakmile se však král Jasného dne otočil ke svému
soupeři zády, popadl dýku skrytou v pravé botě a jedním hbitým pohybem ji
mrštil proti němu. Dýka se zabodla do králových zad a on klesl na kolena.
Když král Temné noci vstal a došel k raněnému, výsměšně pronesl: „Vítězem jsem já, protože jsem měl dostatek odvahy k tomu tě zabít.“
„Zabít jiného člověka není projevem odvahy, ale té největší zbabělosti,“
špitl stále žijící král Jasného dne. „Já ti to však odpustím. Celý svůj proradný život jsi žil ve světě, ve kterém nebylo nic jiného než to, co jsi mi právě
předvedl. Tys nikdy nepoznal odpuštění. Jsem poctěn, že to mohu být právě
já, kdo ti jej ukáže.“
Temný král na něj shlížel nechápavě, a tak král jasna z posledních sil
dodal: „Odpouštím ti.“
Pak vydechl naposledy a jeho bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Král
Temné noci si až příliš pozdě uvědomil, co jeho protivník učinil.
„Ne!“ vykřikl rozezlen svým velkým poznáním. „Co jsi to udělal?“
Všichni kolem, kteří dosud ani nedutali, se na sebe zmateně otáčeli. Nechápali, co se stalo a proč tedy temný král tak vyvádí, avšak po chvíli ucítili
jakýsi zvláštní tlak u srdce.
Temná družina obdržela dar odpuštění, upřímnosti a naděje. Ta jasná
naopak prokletí strachu, zoufalství a lhostejnosti. Král temna ten nápor
nevydržel a o chvíli později padl vedle svého soka mrtev.
A tak se spojily dva světy, svět dobra a svět zla. Vznikl svět dnešní, ve
kterém žijeme, a již to nic nemůže změnit. Moudrý král Jasného dne měl ale
patřičný důvod, proč tyto dva světy promísil. Cožpak by bylo dobré, kdyby
lidstvo ovládlo zlo? Byla by porušena rovnováha a to by bylo mnohem horší
než svět, který známe. Ať už v něm občas prožíváme jakkoliv velké strasti,
musíme si uvědomit, že nás i v takových chvílích doprovází něco z toho
dobrého.
31
Julie Kopová
Jan Hecht
Vidím vše
Vine-li se tímto almanachem jako červená nit myšlenka: „Pamatujte si naše
jména“, pak je třeba zmínit jedno, které všichni držíme v elitních patrech
našich vzpomínek. Totiž jméno Jiří Kárný. Neboť kdybychom přirovnali celý
náš ústav i s jeho návštěvníky a pedagogy k lidskému tělu, pak on by jistě
splňoval funkci bílé krvinky.
Tento muž, nastoupivší k nám na Gymnázium Jana Nerudy v dobách
porevolučních, beze zbytku naplňuje pojem „křižák podlahových krytin“,
který k němu již dávno přilnul. Je to zpravidla první člověk, kterého potkáte,
když ráno vstoupíte do chodeb našeho ústavu, a jste-li ještě rozespalí, jeho
halasné „Dobré ráno!“ vám dá jasně najevo, kde se už nacházíte.
V otázkách kázně a pořádku je až otcovsky nekompromisní, což je také
důvod, proč se nám z hloubi duše příčí jednat v otázkách technických proti
řádu školy. Víme totiž, že zásluhou jeho tiché a řádné práce jsou všechny
nástěnky pevně přimontovány, žárovky po zapnutí svítí, záchod po stisknutí
splachuje, elektronické přístroje po zapojení fungují a výtah na požádání
jezdí.
Je to zkrátka radost chodit do školy, jež funguje jako dobře namazané soukolí, které již pamatuje kdekoho a leckde. A tak v současné době je to on,
kdo nad tím vším bdí a nedá tak vědomostně zahynouti nám ni budoucím.
Na závěr snad jen malou radu všem budoucím studentům našeho gymnázia, stejně tak i všem jeho návštěvníkům a plátcům SRPŠ, epigram, který by
měl být vyryt půlmetrovými zlatými písmeny do průčelí školy:
Abych vám pravdu řekla, jsem celkem šťastná. Žiji si docela zábavný a pohodlný život se svým milým šéfem, kterého jsem si za tu dobu už docela
ochočila. Už z dálky ho poznám. Vysokého a štíhlého muže s přísným
pohledem, ale jiskrnýma očima nejde přece přehlédnout. Je specifický svou
pomalou a jistou chůzí i výraznou uniformou. Také jeho hluboký hlas a knír
mu dodávají na autoritě, mně by však snesl první poslední.
Mým největším dobrodružstvím jsou zejména procházky po mém hradě,
kterých se účastním tak jednou týdně. Vlastně to není tak úplně můj hrad,
jelikož zde zároveň nervózně proudí davy všemožných individuí. Někdy mě
vynuceně pohladí za zcela jasným účelem. Většinou nejsou přezuta, a to se
pak můj šéf zlobí. Pestrost výmluv vyřčených za tu dobu, co tady bydlím, je
až neuvěřitelná. Tomu se už se šéfem jenom smějeme.
Mě to však nejvíce táhne k jídelně, ale tam bohužel nikdy nezamíříme.
Nerada však vstupuji do oddělení řevu, kde mi přímo zaléhají ouška. Chápu
radosti pubescentů, ale práskání dveřmi skříněk už méně.
Tohle jsou možná všechno samozřejmosti, ale já znám i věci, které jste
nikdy nemohli spatřit. Každé části dne vládne na modro-žlutém hradě někdo jiný. Ráno jsem to především já a můj šéf, přes den se hrad celý rozsvítí
a vykonává svou pravou funkci – slouží jako jedno velké mraveniště, tudíž
vládnou mravenci. Když se setmí, nastoupí četa pořádkumilovných dam
a pánů. Ta se pak potichu ztratí a přijde chvíle mé nadvlády. Avšak nejradši
mám chvíli, kdy můj šéf zalije celý hrad tmou.
Možná na mě všichni časem zapomenete, ale myslím, že jsem nedílnou
součástí tohoto malého světa.
ZDE SE VYPLATÍ
NOSIT PŘEZUTÍ!
Vaše Matylda (fenka pana Kárného)
32
33
Jindřiška Dudziaková
Dvacátého října – dopis přátelům, kteří jsou mimo první bojovou linii.
ÚRYVKY Z KORESPONDENCE A DENÍKOVÝCH ZÁZNAMŮ
NEZNÁMÉHO VOJÍNA Z PRVNÍ BOJOVÉ LINIE VE VÁLCE
GLOSOVANÉ JEN NEVZDĚLANCI (ZKR. GJN)
Milí přátelé!
Bojuji zde na frontě již čtvrtým rokem. Ačkoliv veškeré hrůzy této války deptají mé duševní i fyzické zdraví, věřte či ne, fronta se stala mým domovem.
Nedokážu si bez ní věru představit svůj běžný život. Samozřejmě, neúspěchy
mne mrzí, a o to více mé rodiče, ale nesmím se jimi nechat srazit na kolena!
Velitelé jsou tu zdánlivě nepřístupní, ale za tu dobu naučil jsem se znát jejich
požadavky, a od té doby, co je plním, stalo se mi pobývání zde o mnoho příjemnějším. Jsou to dobří lidé, někteří tvrdí a neoblomní, ale když vidí výsledky
poctivé práce, vždy to dokáží ocenit. Je mi líto, že tu se mnou nejste, drazí
přátelé, tato válka stala se mi jednou z hlavních položek mého zájmu. Slibuji
tedy Vám, i svým rodičům, kterým tento slib laskavě vyřiďte, že se pokusím
tuto válku bitvu po bitvě vyhrát. Však už mi toho tolik nezbývá. A ještě, drazí
přátelé, litujte, že nebojujete právě zde. Touto válkou si nejspíš projdeme
všichni a dlouho na ni budeme vzpomínat, ale myslím, že bojiště mám z vás
všech nejlepší. Až vyhraji, prý se stanu elitním generálem!
Sbohem! Váš milý kamarád a syn.
Prvního září. Scházíme se ve třídě, nadšení, že se zase vidíme, a prorokujeme docela dobrý rok. Přece jen, jsme už ve dvou třetinách téhle zdánlivě
nekonečné šestileté války, pochvalujeme si. Znamená to pro nás ještě
necelé dva roky, než budeme muset začít „hrotit“ státní maturity, a zároveň
už jsme dosáhli na post ostřílených bojovníků, kterým se zatím daří uhýbat
před smrtelnými údery reparátů a jiných školních zákeřností. Nadšení ale
docela rychle opadá, všem nám začíná docházet jedna podstatná věc: Srovnáme-li tuto pochybnou čest, které se nám za tato těsná vítězství dostává,
s tím, že ještě skoro tři roky budeme muset docházet na osmou, čachrovat
s omluvenkami, trapně předstírat, že nekouříme, přezouvat se, a vůbec se
účastnit tohoto všeobecně degradujícího procesu, zdá se těchto pět pololetí
nepřežitelných, nehumánních, a naprosto vyloučených.
Osmého září. Celá tahle záležitost s touhle válkou nám připadá na hlavu
postavená a proklínáme den, kdy jsme jásali nad výsledky přijímacích
zkoušek. Do pléna hozené návrhy, že by bylo lepší zběhnout, rostou geometrickou řadou. Po celkem hladkém začátku začala bitva stíhat bitvu. Teskně
vzpomínáme na klidné dvouměsíční období míru. Tyto vzpomínky jsou jedinými ostrůvky, které nás drží při životě v této pojednou zběsilé vřavě.
Patnáctého září. Stačilo pár dní, a už nechceme jeden druhého ani vidět.
Ostatní vojáci jsou hloupí, nudní, celkově naprosto nedostačující našim
kritériím pro výběr přátel. Cokoliv, co kdokoliv udělá, je v lepším případě
klasifikováno jako nehodno naší pozornosti. Velitelé vyrukují s větou: „Určitě
jste si během toho míru cvičně zkusili zastřílet,“ na kterou se, čistě jenom
proto, že teď si fakt naběhli, chce odpovědět: „Jasně, a vy jste si během
míru taky jen tak cvičně zkusil napsat hlášení vrchnímu veliteli.“ Hladina
stresu a všeobecné ponorky dosáhla velmi nebezpečných hodnot.
Dvacátého devátého září. Apatie se ukázala účinnou zbraní. Byl vymyšlen
nový způsob spaní v přítomnosti velitele – s rukou položenou na stole v pohotovostní poloze, opřený o zeď a se slunečními brýlemi na očích. Opravdu,
jsme jen malí vojáčci, snažící se ve vlastním zájmu dobojovat tuhle válku do
konce. Jen nás to nějak zmáhá. Konec týdne je v nedohlednu.
Prvního října. Všechno je ve starých kolejích. Zvykli jsme si na nactiutrhačné poznámky mladších ročníků, lehkou ironii velitelů, obědy v (ško/po)
lní jídelně i ciráty s včasným nástupem na bojiště. Úplně stejně jako minulý
rok. A úplně stejně jako si znova zvykneme ten další. Spolubojovníci se
najednou ukazují v jiném světle – místo nudných partnerů k povinné banální
konverzaci se z nich v tomto světle stávají hrdinní „parťáci“, zábavní a empatičtí, ochotní se podělit o denní příděl potravin i šťavnatých novinek. Všechno se najednou obrací k lepšímu.
34
35
Vítězslava Jarolímková
Dominika Vřešťálová
Křehkost
Z modrých plátků padá voda
polovzdušná voda
A chvíli po prolití
stéká
po okrajích dlaně
tak nech ji v dlani třpytit
a předstírej si, že se koříš
blbé kapce jako slze
rozpuštěné v moři.
Anebo křehkost ženy
Křivky
krouženého těla
ukájely ho snad víc
a fascinovaly snad víc
než jak je ona zbabělá?
A než se ta hra rozpadla
Než se prozrazena robustními gesty rozpadla
na tenoulinkých strunách rána
nechávala
stékat květ
a hleděla do zrcadla.
36
37
Evelína Koptišová
Sára HerRmannová
Romantický výlet do Máchova kraje
Šla jsem
V pátek 30. 9. 2011 se v ranní mlze na Hlavním nádraží v Praze rozjíždí
spěšný vlak se sedmnácti studenty a jejich dvouapůlčlenným doprovodem.
Nejsou to žádní suchaři, k batohům přibalili ještě dvě kytary v naivním domnění, že je hned nechají na ubytovně – místo toho si hezky zpestří výstup
na Bezděz.
Cesta nahoru není nijak zvlášť příjemná, jelikož začíná být opravdu horko
a silnici vedoucí nahoru k hradu lemuje jen pár jabloní (které okamžitě
přicházejí o svůj zlatorudý poklad). Na hradě nás uchvacuje skvělý výhled
z věže, pouhým okem můžeme přelétnout krajinu od Máchova jezera až
k Ještědu.
Někdo na ubytovně odloží batohy, jiný obrečí odchod ze hřiště. Když přicházíme k Jarmilině skále, stále ještě je teplo, což některé svádí k brouzdání ve vodě - pokračuje se i po jízlivé poznámce „bacha, tady už jednou
někdo umřel!“ (myšlena tím Jarmila). Jelikož jsme lidé všeteční, brzy se
rozvíjí debata, jak a jestli vůbec ona Jarmila do jezera skočila (nebo zda ji
tam někdo strčil).
Protože už padá tma, máme čas jen na chvatnou večeři a rychle se
vydáváme na Šibeniční vrch, kde byl slavný Lesů pán vpleten ve svůj „smrti
stán“, zde v tichu posloucháme recitaci Máje. Nejdřív však selhává technika
a posledních pár veršů se koktavě ztrácí v tichu; poté zklame i lidský faktor,
když ve tmě zabloudíme v malém lesíku a poslepu natrefíme na koleje, kde
nás oslňuje projíždějící vlak. Brzy ale nacházíme cestu a posléze i kýženou
střechu nad hlavou.
V sobotu nás brzo probírá ranní zima, tak se zahříváme rychlým pochodem na vlak, zatímco nám v uších zní rytmy kytary, kterou chlapci předtím
pošimrali po strunách. V Litoměřicích už v poledním parnu hledíme k dnešnímu cíli: vrchu Radobýlu. Vrcholu dosahujeme překvapivě brzy. Tedy alespoň ti z nás, kteří se cestou neztratili…
Druhou vrchařskou prémii jsme tedy zdolali a konečně můžeme prohlásit:
„Vzhůru dolů!“ Cestou do Litoměřic přichází jedna z místních hrušní o část
svých plodů a studentské tváře se rozjasňují. Následně podnikáme - slovy
pana profesora - „trochu hřbitovní turistiky“, vydáváme se k původnímu
místu Máchova hrobu.
Později odpoledne naše kroky už míří k nádraží. Teskné tóny kytary se
ztrácí v pableskujícím slunci a ve vzdáleném hřmotu přibližujícího se vlaku.
Mrtvé stromy
mezi nimi
srna.
38
Les mokvá.
Nikdo
jej nepije.
Mrtvý les
mezi
stromy.
Srna
mokvá, nepije.
Mezi-les,
strom mokvá.
Srna.
39
Hana Kloudová
Michaela Svobodová
Nastoupíme. Dveře se za námi zavřou. Náš prostor je nově vymezen. Je
vymezen, omezen, vyplněn, napuštěn, ohraničen, naplněn. Jsme v modré
budově, plné pater, oken, dveří, lidí. Přesto si připadáme jako v podzemním
bunkru, který je přeplněný a nemůže se rozšířit. Všechno se na nás valí.
Sklíčenost. Ta nás nutí tvořit si prostor, hledat v davu sebe samého. Postupně však zjišťujeme, že záleží na tom, jak vnímáme to, co před sebou
máme, kde se nacházíme. Prostor není uzavřený. Náš prostor není omezen.
Jsme mladí. Postava na prázdném jevišti. Modrá škola nám nabízí. Nenutí.
Nemůže. Záleží na každém z nás, jak vnímá tento rozdíl. Škola nám napomáhá nahlédnout do mnoha zákoutí lidského vědění. Tím nám pomáhá ve
formování sebe samého. GJN je inspirativní. Lidé i prostředí. Okolí.
O trochu víc času
40
Na klíně mi sedí má malá sestřenka. Jsou jí tři roky. Plavé vlásky jí vlají
okolo půvabného obličejíku a ve spojení se sluncem jí nad hlavou vytvářejí
okouzlující svatozář. Hledí na mě a její blankytně modré oči, dva zvědavé
oceány, mě probodávají, jako by mi viděly až do duše. Chtěla bych se jí
zeptat, co tam vidí. Nemůžu.
K obličeji se mi zvedá malá ručka a obkresluje mé rysy. Její dotek do mě
vpaluje až neuvěřitelnou energii. Je tak maličká, tak zvědavá, tak toužící
poznat celý svět.
Zažívám nejlepší léta, aspoň si to říkám. Nicméně nejlépe se mám vždycky
v přítomnosti. Na budoucnost zas tak moc nemyslím. To minulost mě trápí
o něco víc.
Tři roky. Proč si já nepamatuji tuhle krásnou fázi života. Chtěla bych si vzpomenout na ten pocit neustálého údivu. Chtěla bych zase objevovat všechna
tajemství života a neustále žasnout nad tím, že je to vůbec možné.
Opakujeme spolu zvířátka. Už je umí hezky. Podívá se na obrázek, imituje
zvuk, jaký dotyčné zvíře vydává, a pak je i bravurně pojmenovává. Je šikovná. Pro mě je to však naprosto normální. Nikdo už mě asi nepochválí, že
jsem na obrázku poznala krávu nebo oslíka.
Prosí mě o barvy. Podávám jí krvavě rudou pastelku a ona ji s radostí bere
do rukou, aby mi něco nakreslila. Chvíli čekám, co mi tohle malé děvčátko
namaluje. Čekání ubíjím koukáním z okna. Na ulici není ani noha, slunce se
odráží od asfaltu a vítr si pohrává s korunami stromů. Za chvíli bude zapadat
slunce. To je krásná část dne. Jedna z nejhezčích.
Mrňavé nožky mě nenápadně šťouchají do kolen, aby připoutaly mou pozornost. Podívám se na obrázek. Jsou na něm čtyři osoby, jdoucí od nejvyššího
po nejmenšího. Na papíru se najednou objeví prstík a ukazuje na jednotlivé
červené človíčky. Táta, máma, ty a já – řekne. Podívám se na to, jak zobrazila
mě. Nejsem o moc menší než ti dva dospělí. Také si všímám, že mě a svou
maminku kreslí s rovnými vlasy k ramenům, zatímco sobě přimalovala dva
hravé cůpky. Už nejsem dítě.
Možná bych to chtěla zpátky. Tu zvědavost, prozíravé oči, to sladké nevědomí. Chtěla bych zpět ty malé ručičky a nožičky, rozcuchané vlásky zamotané
do copů a pastelku do ruky. Nakreslila bych dům. Dům a strom. Nevím proč.
Navrhuje vybarvování omalovánek. Neumím ji odmítnout. Se vším jí pomůžu,
aby je jednou uměla vymalovat sama. Však to nebude dlouho trvat.
Přála bych si, aby mohla být tímhle dítětem o něco déle, než jím bude. Aby
dospěla, až na to bude připravená, ne až to bude nutné. Aby měla na všechno čas. Aby měla čas, který jí jednou bude chybět.
41
Ondřej David
Natálie Nováková
Za relativně krátké období, co jsem jedním ze studentů Gymnázia Jana
Nerudy, si docela často sám sobě pokládám jednu otázku. Proč tu vůbec
jsem? Nebo lépe řečeno: Proč jsem se vlastně rozhodl sem jít? Po jakkoliv
dlouhém přemýšlení se mi stejně vždy vybaví jen jeden důvod, sice prostý, ale dost dobrý k tomu, aby mi stačil jako odpověď. Nutno podotknout,
že za tím vším stojí naše bilingvní francouzská sekce. Jsem totiž doslova
posedlý Francií, francouzskou kulturou a čímkoliv, co s ní má alespoň něco
málo společného. Nazývat to můžeme různě, mně se třeba velmi líbí slovo
obsese. Občas se lidem se stejnou adikcí říká frankofilové. Je to poněkud
nadsazené, ale zároveň výstižné. Tím, že studuji na této vzdělávací instituci, si tedy plním přání přiblížit se lidem z oné vysněné země, kterým v krvi
koluje vkus, elegance a šarm.
Studium na GJN (a nemyslím si to jen já) není žádná procházka růžovým
sadem, leháro, brnkačka nebo snad lážo plážo. Je to záležitost, jež znamená emocionální, časové a energetické vypětí. Nechci si jen naříkat, takže
je třeba zmínit také jednu z těch příjemných věcí, která nám je díky škole
dopřána. Takový výměnný pobyt ve Francii mi například zanechal vzpomínky
na (doposud) nejhezčí týden strávený s mojí třídou. A co je podle mě důležité mít stále na mysli? Bez práce nejsou koláče. A ti, kteří si to uvědomují,
dobře vědí, že aby něčeho v budoucnu dosáhli, musí proto také něco dělat
(obětovat) už teď. Rád bych řekl, že nelituji toho, kde teď jsem, a jestli mi to
nepřinese očekávaný úspěch, budu alespoň mluvit plynule francouzsky.
42
43
Aneta Hustolesová
Michaela Snopková
Ztraceni v mlze
Mrholí. Tiše kráčím známou ulicí, dům naproti ozářený teplým oranžovým
světlem pouliční lampy vypadá jako namalovaný. Tak jako každý den. Filmová kulisa umně postavená do prostoru, tak aby vytvářela dojem reality.
Zatlačím do zeleně natřených dveří. Tiše pozdravím rozespalého vrátného. Šero. Ticho. Dohromady nás tu může být pět, deset? A ona, ona ještě
spí. Pokojně podřimuje, jen nerada se probouzí ze svého sladkého spánku a nerada se připravuje na to mravenčí hemžení během dne. Všude je
posvátné ticho. Upuštěný špendlík by vytvořil stonásobnou ozvěnu. Tahle
chvíle je jen její. Nerušeně mohu obdivovat její velikost, majestátnost, volně
dýchám atmosféru této stoleté krásky. Po ránu je ještě taková čistá, svěží,
hebká, čerstvě vyloupnutá jako voňavé jarní ráno. Pomalu se začínají trousit
další a další lidé, vždy malé skupinky několika dětí, tak jak spolu přijely
tramvají. Moje sladká chvíle se vytrácí do nenávratna. Pro dnešek ti to snad
už stačilo, ne? Během minuty se z majestátní dřímající krásky stává hučící
úl, prostředek. Už je úplně vzhůru, připravená na dnešní nápor vědomostí,
výkřiků, rozhovorů, úsměvů a napsaných testů. Celý den je v pozoru, jestli se
nic zlého nikomu nic nestalo, jako zpovzdálí sleduje celé to snažení malých
i velkých, zkoušených i zkoušejících.
Den se rychle přehoupne přes poledne a už je tu odpoledne. Všichni
vědomostí chtiví studenti se pomalu vytrácejí, tu ještě nahonem odevzdají
úkol nebo dopočítají poslední příklad a užuž uhánějí vstříc dalším dobrodružstvím tohoto dne. Den se pomalu chýlí ke konci, na chodbách je opět
pusto a prázdno, celý prostor se opět pomalu noří do šera a ticha. Jen to
ticho je jiné, těžší, úlevné, vzduch je stále naplněn tichou ozvěnou všech
pronesených slov, vše je jakoby ukolébané do klidu, sladké netečnosti, snad
až spánku.
I pan vrátný nakonec sbalí svou tašku, pozhasíná a i on se vydá ke svému
domovu. A ona se s radostí protáhne, usměje a plna dojmů z radostí i starostí z uplynulého dne uléhá ke spánku, očistnému spánku, který jí dodá
dostatek sil do dalšího dne.
Jsem malá holka, nevím, kolik mi je, ani jak se jmenuji, a skoro nic si nepamatuji. Ale něco jsem si přece zapamatovala.
Nevím, kde a kdy to bylo, ale tuším, že v nějakém městě. Pršelo, byla mlha
a nikde nebyli žádní lidé, tedy kromě mě a mého táty.
Opravdu hustě pršelo, byla hustá mlha a nebylo vidět na krok. Pevně jsem
se držela otce, který držel deštník s puntíky.
Nevím, jak to bylo možné, ale v té husté mlze jsem viděla věžičku nějakého
domu. Vypadala jako z pohádky. Byly na ní hodiny, ale nebylo vidět, kolik
ukazují. Dokonce jsem nemohla ani odhadnout, jestli byl den nebo noc.
Sice jsem byla celá mokrá, byla mi zima a nic, kromě té zvláštně krásné
věžičky, jsem neviděla, ale cítila jsem se dobře.
Měla jsem u sebe tátu, krásný výhled na věžičku a to bylo vše. Nic víc a nic
míň si nepamatuji, ale to, co jsem viděla, mi stačilo.
Všichni to možná neocení, vždyť je to obyčejné, ale pro mne ne. Pro mne je
to zážitek na celý život.
44
45
Gabriela Emanovská
Klára Eliášová
Škola je místo, ze kterého každému samotáři vstávají vlasy na hlavě. Koncentrace lidí je v ní totiž daleko větší, než je zdrávo. Mám samozřejmě na
mysli koncentraci jako množství, nikoli jako soustředění se - ta občas lehce
pokulhává. Přestože nejsem žádný poustevník, přistihuji se, že mě v určitých situacích přemáhají silně misantropické pocity, doprovázené lehkým
cukáním koutku a povážlivě vytřeštěnýma očima. Když k večeru konečně
vyklouznu ze školního mraveniště, šťastně pomyslím na to, že už mě čeká
jen podobně přecpaná tramvaj a metro a octnu se v klidu domova.
Studenti – tedy ty osoby, které plní chodby, švitoří, sem tam se učí, zkrátka svou přítomností opodstatňují existenci naší milé šmoulové budovy, totiž
svými kvalitami plně odpovídají normě gymnázia, které mi bylo už při dni
otevřených dveří uvedeno jako „prestižní“. Jsou extrémně nadaní na duchu
i na těle. Projevuje se to zejména v době oběda, kdy se chodbou řítí rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani Usain Bolt, a následně konstruují
komplexní strategie, jak se do svatyně plné výkvětů gastronomie probojovat
co nejdříve. Ačkoli bych se v tu chvíli nejraději kolem sebe oháněla vidličkou, o které však ve frontě můžu jen platonicky snít, a konkrétní jedince obdarovala přesně mířeným šťouchem do ještě konkrétnějších partií, většina
studentů pro mě zůstává zahalena hávem tajemství.
Když si tak čtu seznam slavných osobností, které prošly naší školou,
říkám si, že ti lidé, které omezeně přehlížím, možná budou jednoho dne
známi celému národu. To pak budu moci jen litovat, že jsem jim na chodbě
nepodala propisku. Co vyroste z chlapce, který před učebnou chemie zkoumavě prohlíží obsah svého sendviče? A co z dívky, testující znalosti biologie
co možná nejhlasitějším pokřikováním anatomických pojmů? Třeba bude za
pár let podobným způsobem deklamovat projevy k masám zpoza řečnického pultu.
Abych na ni pak nevytáhla historku o tom, jak mi ve frontě loktem přerovnala obsah žaludku...
Síla kamenných zdí
46
Zády se opírám o chladnou, tlustou zeď, která nikdy není teplá, a to ani za
dnů největších veder. Přemýšlím nad sílou této zdi. Nemyslím sílu po fyzické
stránce, to již všichni studenti a profesoři našeho gymnázia vědí, že tyto zdi
jsou nesmrtelné, já mám na mysli její paměť a sílu, kterou již dodala tolika
studentům přede mnou.
Možná právě před sto lety se o tuto samou zeď opírala dívka s problémy,
které má i dnes mnoho z nás. Možná to byla blondýna, bruneta nebo zrzka.
Možná jí šla matika, nebo naopak jazyky. Možná byla šťastně zamilovaná
a možná taky nešťastně. Možná se jednou stala dobrou matkou a byla se
svým životem spokojená a to, i když umírala stářím, doma v obklopení své
rodiny, nebo zemřela velice mladá, třeba na tuberkulózu. A mohla to být právě tahle zeď, která jí dala sílu jít dál, a teď jsem to právě já, kdo si bere sílu
této zdi na to, abych si stála pevně za svým rozhodnutím a bojovala za něj.
Tyto zdi byly u toho, když jsem prožívala nejlepší a také nejhorší chvíle
svého života. Vedle těchto zdí jsem dospívala a ony si mě budou pamatovat
a budou znát jména nás všech, i když my už tu nebudeme, protože jsme to
byli právě my, kdo si odsud vzali do života kus té jejich síly. Jednou to možná
budou právě ony, kdo dodají sílu naším potomkům.
47
Markéta Kubečková
Aleš Jan Pavlíček
Na hodinách
Boty do roboty
23:61
Čas – pomatený blázen
Padám zase na zem
Duše u dna.
Vrátný: Kam to jdete, mladý pane?
Žák: Do své školy zaslíbené.
Vrátný: Máte vy ty vaše boty?
Žák: Myslíte ty do roboty? Já je dneska s sebou nemám.
Vrátný: Ach ty krutý světe, sténám!
Žák: Tak si to tak neberte.
Vrátný: Raději se seberte!
Na konci abecedy u „žet“
umírám dnešnímu dni
A ty se, prosím, rozhodni,
jestli mě necháš ležet.
48
49
Dominika Vřešťálová
Eliška Slavíčková
Přemýšlení x souhra
FYZIKA – MĚŘENÍ
Kdo přemýšlí, vzdává se naděje na porozumění. Skutečná souhra totiž
nastává jen v masovém šílenství davu, který je svým fanatismem oproštěn
od veškerého samostatného myšlení. Souhra závisí na dogmatech, jež jsou
nezpochybnitelná, vzdálená a svatá. Jen ta mohou vnímat dva lidé stejně.
Jakmile se však tito dva opováží reagovat na téma svou vlastní myšlenkou,
nevyhnutelně dojdou k závěru, který se více či méně liší. Oba budou stavět
své polemiky na jiných obrazech. Nenechme se vyvést z míry, ani pokud
prohlásí, že jeden s druhým souhlasí. Slova nejsou dokonalá. V hlavě jim zuří
jiné představy a ve skutečnosti si nerozumí.
To, že na Nerudově gymnáziu lze fyziku zasnoubit i s literaturou, dokazuje
popis jednoho fyzikálního experimentu, jehož autorkou je studentka Eliška
Slavíčková.
Je úterý čtvrtá vyučovací hodina. Ve třídě číslo 117 se okolo katedry tísní
hlouček žáků. Mezi hlavami napnutých studentů je vidět postava stojící za
katedrou, třímající v pravé ruce plastovou tyč. Napětí spojené s očekáváním
zcela zaplnilo třídu. Vzduch zhoustl, že by se dal nožem krájet. V místnosti je
téměř hrobové ticho, jen občasné “vrznutí” obuvi nedočkavých přihlížejících
je přerušuje. Avšak netrvalo dlouho. Po několika málo vteřinách, možná sedmi, možná osmi, které se ovšem bez dechu očekávajícímu obecenstvu zdály
jako věčnost, protnulo třídu několik málo slov, jimiž profesor uvedl následující pokus, na který všichni čekají. Pokus, na němž nám měl předvést nabíjení
elektrostatickou indukcí. Jeho slovům se zpočátku nedostalo sebemenší
odezvy, ale jen napjatého očekávání.
Konečně, profesor začal! Nejprve uchopil do druhé ruky kus srsti nějakého drobného zvířete a chvíli s ním přejížděl po tyči. Třídou znělo tiché, jemné
šustění a šoupání. Mnozí zadržovali dech, aby jim nic, ani ten nejmenší
šustot a škrabot, neuniklo. Za okamžik zanechal profesor své dosavadní
činnosti a vložil tyč do kovové plechovky, ale nedotkl se jí. Na plechovce připevněný alobalový proužek se s vložením tyče zvedl od plechovky!
Veškeré obecenstvo bylo naplněno úžasem, odněkud ze zadní části třídy
se ozvaly udivené výkřiky. Následovalo vyjmutí tyčky, provázené okamžitým
poklesnutím proužku. Následovalo ale pokračování. Profesor opět vložil
tyč do plechovky, proužek opět stoupl, avšak dotekem ruky, jenž vzápětí
následoval, spadl do původní polohy. To ale nebyl ani zdaleka závěr tohoto
pokusu! Když byla tyčka znovu vyňata, volný konec proužku opět vyskočil
od plechovky! Ohlas, který následoval, se ani zdaleka nemohl rovnat tomu,
jenž doprovázel první zvednutí proužku. Napětí, jenž až dosud vládlo ve třídě,
vyprchalo škvírami v oknech někam do oblak, zavládla jakási podivná euforie, která uhasla s řinčením zvonku. Dokážeme nad obrázkem zachycujícím
pokus vysvětlit děje, které jsme právě viděli?
PRŮBĚH POKUSU.
50
51
Společně jsme to zvládli:
Tření srsti o novodurovou tyč způsobilo nabití tyče záporným nábojem,
zatímco na srsti zůstal náboj kladný. Připravená plechovka, na níž byl připevněn alobalový proužek, byla položena na nevodivém podkladu. Vložení
tyče do plechovky (tyč se ovšem v žádném místě plechovky nedotýkala)
způsobilo přitažení kladného náboje v plechovce na vnitřní stěnu co nejblíže
k tyči, zatímco záporné částice byly vytlačeny na vnější povrch plechovky a
na alobalový proužek. Následkem bylo jeho zvednutí – souhlasné náboje se
přece odpuzují. Vyjmutí tyče přivodilo návrat kladných i záporných nábojů
do jejich původní polohy - tj. rovnoměrně po celé plechovce, a tím jejich
vyrovnání.
Ve druhé fázi se pokus opakuje, ovšem ve chvíli, kdy původně došlo k vyjmutí tyče z plechovky, profesor, jenž je uzemněný, se prstem, který je vodivý,
dotkne plechovky. To zapříčiní útěk záporných částic z povrchu plechovky.
Ty nejenže nejsou ničím vázány, ale dokonce elektrickým polem souhlasně
nabité tyče odpuzovány. Proto následuje poklesnutí proužku do původní
polohy – nemá již v sobě žádný náboj. Nyní jsou uvnitř v plechovce kladné
náboje, které jsou vázány polem vytvářeným záporným nábojem tyče. Pak
následovalo vyjmutí tyče. Ovšem tentokrát v plechovce převážil kladný náboj a ten se rozutekl na venkovní povrch a proužek. Výsledek? Protože měla
plechovka i proužek náboj stejného znaménka, proužek se zvedl odtlačován
kladným nábojem plechovky.
Obrázek vše vysvětluje i beze slov.
INTERPRETACE POKUSU
52
Pavel Bušta
Pochmurný příběh paní Apolinářové
„Tak už je to jisté, paní Apolinářová,“ pronesl jednoho zářijového dne doktor
Lafata. „Jste příliš plochá. Nebo nevysoká, chcete-li. Dlouho jsme na to
nemohli přijít, ale díky posledním testům, kdy jsme použili moderní - a velice
nákladnou, to mi věřte - metodu ERFAS, je vše jasné. Vyrostla jste sotva
jeden milimetr do výšky. Neříkal bych, že jste malá, to mi přijde jako invektiva. Jste pouze...ehm...méně rozměrná. Bohužel současná medicína si s tímto
stavem nedovede poradit. Je mi to líto. Ale být vámi, snažil bych se vnímat
především pozitivní aspekty tohoto vašeho rozpoložení. Ano, do tradiční
výšky modelek jste sice nedorostla, ale...ale...ale kdeco jiného by vám mohla
kdejaká závidět!“
Po těchto slovech paní Apolinářová zalitovala, že nemá po ruce nabitou
zbraň (i když k čemu by jí byla? Svojí dvojrozměrnou rukou by těžko stiskla
kohoutek...). Pak se ale uklidnila a nechala se převézt sanitou do svého
bytu.
Uplynulo několik dní a spousta beznadějných telefonátů, když se jí konečně povedlo sehnat práci. Zaměstnali ji v jedné hospodě jako pivní podtácek (pro tuto práci byla zcela vyhovující; do šířky nikdy moc nenarostla).
Řečený podnik byl sice poměrně daleko od jejího bydliště, pročež musela
denně absolvovat několikahodinovou cestu za pomoci poštovního holuba,
ale to byla ochotna snášet. Pokud tento dopravní prostředek nemusela
sdílet s nějakým smrdutým bezdomovcem, neměla sebemenší problém.
Netrvalo však dlouho a paní Apolinářová upadla do depresí. Čím dál
víc se uzavírala do sebe, utápěla se v alkoholu, který na ní ulpěl z pivních
půllitrů, a lízala si rány. Jediný, komu se byla ochotna svěřovat, byla její
imaginární kamarádka hraběnka von Hochspitz, jež narozdíl od ní vyrostla
do výšky sto padesáti metrů. Bohužel, díky tomuto hraběnka paní Apolinářovou neměla možnost slyšet, dokonce ani nevěděla o jejím bytí, tudíž sama
pro sebe ani neexistovala, když neměla žádnou představivost, která by ji
mohla vytvořit. Touto skutečností se hraběnka při pravidelných pátečních
partičkách golfu velmi trápila. Nač je člověku skvělý handicap, když nejspíš
ani neexistuje?
I přes všechny tyto problémy si jí paní Apolinářová často a s chutí
stěžovala. Prý se jí v jejím zaměstnání vůbec nelíbí. A to hlavně kvůli těm
strašným mužům. Věčně s ní jen zametají, hází, smýkají, buší do ní, vůbec
si jí neváží. A jakmile začnou pít, ona proti svojí vůli vlhne, což už jí vyneslo
nemálo chlípných pohledů. Ona je slušné děvče, nerada by si zkazila pověst
a dostala se na šikmou plochu. Leč jak již bylo řečeno, všechny tyto nářky
nemohly být vyslyšeny a hraběnka von Hochspitz nikdy nemohla paní Apolinářové poskytnout slova útěchy. Proto se také stalo, co se stát muselo.
„Hrůza, je to hrůza, taková strašlivá smrt,“ říkali lidé ve městě hlasitým
šepotem, akorát tak, aby je nikdo nepřeslechl. „Už to nemohla unést, tak
53
skočila do skartovačky na papíry. Pár vteřin a bylo po všem. Stará Macháčková, její sousedka, říkala, že když se dostala k ní domů...“
A přitom byla smrt paní Apolinářové (a v neposlední řadě i paní hraběnky)
úplně zbytečná. Jen několik dní po její smrti zjistil doktor Lafata z ERFAS
protokolu, že nebyla malá, zakrnělá či nevyrostlá. Svět se na ni díval pouze
ze špatného pohledu. Ve skutečnosti byla úplně normální, pouze vše ostatní
bylo pokřivené. „Ale stojí za to poukazovat na zdraví jednoho, když nemocní jsou všichni ostatní?“ přemítal doktor Lafata. „Ne, pravděpodobně ne.
Pravda je velice subjektivní a křehká, někdy je lepší prohlásit ji za lež, podle
toho, kolika lidem ta lež bude ku prospěchu.“
Nakonec se rozhodl, že už si s tím nebude tížit hlavu, a nalil si sklenku
skotské. Když ji pomalu usrkával, napadlo ho, že přece jenom něco paní
Apolinářové dluží. Jelikož věděl, že neměla žádné příbuzné, rozhodl se, že jí
zařídí pohřeb.
Obřad byl velice pěkný, i když se ho zúčastnil jen on sám. Po jeho skončení farář ihned odešel, ale doktor Lafata ještě chvíli zůstal. S pocitem
odplouvající viny si prohlížel náhrobek. Byl moc pěkně vyvedený - uprostřed
se skvěl vyrytý věnec a pod ním bylo ozdobným zlatým písmem psáno: Výjimečná, leč rozervaná. Doktor Lafata se zarazil. Možná tento epitaf vzhledem
k způsobu smrti paní Apolinářové vybírat neměl. Ale pak jen pokrčil rameny,
narazil si na hlavu klobouk a spěšným krokem vyrazil po únikové cestě své
postmortální existence. Tak jako všechny utkvělé představy paní Apolinářové, které si s sebou odnesla do hrobu.
Ale čert ví, jestli ten hrob vůbec existoval.
54
Kamila Boháčová
Každodenní utrpení
Je ráno. Nebo ještě noc. Osobně dávám přednost tomu druhému. Venku je
ještě tma, uvnitř všichni spí, a přesto mě budík upozorňuje na skutečnost, že
spánek je sice věc krásná, leč velmi krátká. Můj mozek se teprve vzpamatovává z nenadálé změny (z náruče snových obrazů někde v tropickém
deštném lese rovnou do postele a ven), a už musí řešit první problém: tričko
červené nebo modré s puntíky? A následují další… Řada malých, ale velmi
závažných (a v tuto noční/ranní hodinu občas i neřešitelných) problémů se
staví do fronty a čeká na vyřešení, případně odložení a následné zapomenutí. Jen co seběhnu po schodech dolů, už si uvědomuji, co všechno jsem
nechala nahoře, a místo abych si čistila zuby, stojím v předsíni s hrnkem
a hledám myčku. V mezičase se koukám na hodinky a v mysli už si představuji, jak se moje kartička bude hezky vyjímat mezi ostatními opozdilci na
privilegovaném místě ve vrátnici. Pokud se samozřejmě nenaučím létat…
Jako ve snu (který byl před chvílí tak násilně přerušen) si obuji boty, navleču kabát a vypotácím se z bytu nejasně si vybavujíc polohu své svačiny,
a to nikoli na dně tašky, nýbrž stále na stole v kuchyni. „No co,“ řeknu si,
a se slovy: ona se neztratí, spěchám na tramvaj. A právě když doběhnu na
zastávku, dveře se zavírají a na mě se z okénka smějí dvě dvojky, bezpečně
určující vůz, který mi právě ujíždí. Dobrá, počkám na další… Po několika
minutách, kdy se snažím marně si vzpomenout, kde jen jsem nechala knížku
z knihovny a co že je to dneska za den, konečně přijíždí tramvaj. Po mírné
strkanici se nakonec dostávám dovnitř, a dokonce na mě čeká i jedno volné
místo. Rozhlédnu se, a když vidím, že konkurenci tvoří pouze pár malých
studentů a vysoký pán s novinami, vrhám se kupředu a zabírám si sedadlo
pro sebe. Mám štěstí. Venku je pořád ještě tma, a tak mě odraz v okně
nenápadně upozorní, že příště bych možná mohla použít i hřeben. Po marných pokusech zkrotit tu pohromu se raději odvracím a snažím se přemluvit
hodiny, aby mi dopřály pár minutek navíc.
Poslední úsek dobíhám sprintem. Úmorně těžká taška mi přeskakuje po
zádech a pokaždé, když došlápnu, uhodí mě způsobem to-máš-za-to-příště-vstaň-dřív. Pokusím se. Trochu mě uklidní, že nejsem jediná, koho trápí
stejný problém, a spolu s ostatními nešťastníky vcházím do budovy. Vyplazím
se po schodech nahoru, zapadnu do třídy a nevyspalá, potlučená a vyčerpaná se skácím do lavice. Nultá hodina může začít.
55
Markéta Kubečková
Jan Stibitz
Muž
Ateliérový portréte
živoucí vášně
hledíš prostopášně
a jazyk se ti plete
Staticky zasněný
hříšnosti plná ústa
pod drsností
tenká krusta
kůže
• živočicha
• muže
• břicha.
56
57
Anna Polášková
Labyrint světa a ráj GJN
Již čtvrtým rokem bloudíme modro-žlutým Labyrintem tajemných komnat
a nespočtem chodeb. Již čtvrtým rokem, v rytmu našeho na smrt bušícího
srdce zdoláváme, unaveni jako prvolezci Mount Everestu, bludiště schodů
a podílíme se tak na erozi ojedinělého schodiště. Bolestného, Nekonečně
Dlouhého a Vytrvale Stoupajícího… Ano. Již tak dlouho kráčíme palácem
šedých, překrásných schodů a z vršku hradebních věží pak za odměnu
hledíme do oken Karlu IV.; dost možná i do obýváku pana prezidenta. Spolu
s ptáky v oblacích pak pozorujeme Prahu Stověžatou a také „Paříž Jednověžatou“, která se tyčí hned vedle na kopci. Doškové, hliněné, omšelé,
červené a zelené…, střechy. Střechy zlaté Zlaté Prahy, jak se píše v každém
průvodci naší malinké matičky vlasti.
Cítíte to? „Bum, bum, bum…“ (čtěte, jak nejrychleji dokážete, budete
mít alespoň matnou představu té astronomické rychlosti)! To zlaté srdce
Evropy buší jako o závod, tolik podobné těm našim, neb při každém dalším
schodu nahoru se rozbuší více. Výtah pouze pro vyučující, nám studentům
přísně zakázán. Ovšem když jsem měla zlomenou nohu, vozila se jím snad
celá třída, dokud jsme nepotkali Pana Školníka; ale o tom se nemluví…
Snad proto s každým schodem vzhůru stoupají i naše ambice. Stoupají
stále výš a výš, až na samotný vrcholek věže… (Ano! jedné ze sta Stověžaté
Prahy). Nejsou však samy. Spolu s nimi stoupají i zběsilá srdce budoucích
géniů, držitelů Nobelových cen, předních světových vědců v bílých pláštích,
prezidentů světa, galaxie a snad i vesmíru… Náš zámek z dob renesance
a se dvěma atrii se tak rázem rozplývá v továrnu na „chytré děti“. Odpusťte,
všechno je relativní.
Fabrika na děti s hlavou plnou k přecpání encyklopedickými vědomostmi,
děti úspěšné, děti permanentně pod stresem, s velkými ambicemi či myslící
ve francouzštině, TAKÉ…
…ZÁHADA…
Opravdu!
Fabrika naší budoucnosti (nebo chcete-li: Labyrint Jana Nerudy), která píše
dějiny České republiky, nezapomněla za svá léta života dýchat… Přemnoho
nezapomenutelných zážitků, skvělých výletů, sportovních kurzů, divadel,
muzikálů, nenapodobitelných momentů… Spoustu matematických „ne“vtipů
a jiných vtipů kolujících bludištěm schodů. Atmosféra podobna té, se kterou
se setkáme v každém jiném bludišti. Nespočet nových poznání, moře užitečných zkušeností a brána možností. Chvilky upřímného smíchu, odrážející
se ode všech zdí. Nechybí ani nepřekvapující množství všemožných a světla
rychlých, či o něco pomalejších tlachů… Sečteno a podtrženo (v řádu přibližném, přesto astronomickém): „devět celých devět krát deset na osmou“
milisekund. Právě tolik, kolik jsme potřebovali ke zdolání
58
poloviny těch nekonečných schodů během tří let. Už jen jednou tolik a vesmír je náš!
„RÁJ…“? Ráj Bolestný, Nekonečně Dlouhý a Vytrvale Stoupající? Tolik
podobný šedému schodišti Labyrintu…! Tolik podobný jeho studentům, či
spíše jejich studiím…
Snad tedy výstižněji: „PEKLO…“?
Nevím. Vím jen, že vděčím mnoho a mnoho tomuto Ráji!
A proto: Merci, Monsieur Peklo!
59
Magdalena Tejkalová
Proměny
Dveře hlasitě práskly, to asi chtěly přehlušit všechen ten křik, zlobu a hněv.
Z okna se dívám za tatínkem, jak nazlobeně odchází. „Tak si běž, ale už
se nevracej!“ slyším již po několikáté volat maminku za tátou. Vždycky se
vrátí. Pokaždé jen odejde na pár skleniček do hospody, aby se uklidnil,
jak říkává, a máma pracuje celý den. Jak to však snáším já, je všem úplně
jedno. Můj starší bratr studuje v cizině a moje mladší sestřička ještě nemá
moc rozumu, vždyť je jí teprve rok a půl. A já, jakožto patnáctiletá, jsem tedy
vystavena všem těmto rozporům a hádkám, práskání dveřmi, tichým večeřím
a neúnavnému křiku, sama.
Potichu sejdu dolů po schodech ze svého podkrovního pokojíku, který
mám společný s bratrem, sestra spí naštěstí či bohužel u rodičů. Rozhlédnu
se po pokoji, vše je na svém místě, a přece je tu něco jinak. Tátovy košile
nikdo neuklidil, máminy střevíce nikdo neumyl, sestřička si hraje sama a se
mnou nikdo nemluví. Máma právě zachází do pracovny. Bude tam až do
večera, takže si ani nevšimne, že tu nejsem. Rychle se vytratím z domu. Proběhnu zahrádkou a běžím kolem domků ve vesnici, u hospody ještě přidám,
nechci potkat tátu.
Zastavím se teprve až u lesa. Je tu tak krásné ticho a mír. Vstoupím do
tajemného ticha, které přeruší jen tu tam zpěv ptáčka, šumění větru mezi
větvemi nebo zurčení potůčku. Nemusím chodit daleko, abych našla své oblíbené smířlivé místečko. Usadím se pod strom a sleduji bublající potůček,
zaposlouchám se do šumění lesa a na chvíli zapomenu na okolní svět.
Vracím se zpět ve vzpomínkách. Není to tak dávno, co jsme všichni seděli
u jednoho stolu při večeři, maminka měla dobrou náladu, tak nám udělala
palačinky, a vyprávěli si vtipy. Na výletě jsme dělali hlouposti a krmili jsme
labutě svým obědem. Jak rychle se může domácí pohoda, klid a mír, láska
a vlídnost proměnit v křik, zlobu, zášť, nenávist, pláč, bolest a napětí. To
všechno se mi honí hlavou, zatímco se doma schyluje nejspíš k další hádce.
Ani jsem si nevšimla chlapce, který přišel určitě již před hodnou chvílí
a prohlíží si mě. Nemám ráda, když si mne někdo prohlíží, ale tentokrát to
bylo něco jiného. Díval se na mě pohledem tak vlídným jako už dlouho nikdo ne. Jeho oči byly olivově zelené a jeho rty sváděly k polibku, já ho však
nechtěla políbit. Chtěla jsem si s ním povídat a zároveň jsem nechtěla zkazit
to kouzlo mlčenlivosti, té tajemné chvilky.
Nebyl nijak zvlášť krásný, ale každý kousek mé mysli i mého těla mi sliboval jeho porozumění. Mohlo mu být tak kolem sedmnácti. „Taky problémy
ve škole?“ zeptá se mě najednou, čímž mě vytrhne z mého přemítání. „Ne,
spíš…spíš doma,“ odpovím tiše a vzpomenu si na domov. „Aha.“ Tím náš
rozhovor utichl. Avšak po chvíli jsem nevydržela a zeptala se ho, jestli sem
chodí často. Místo odpovědi ke mně přišel, položil mi ruku na rameno a podíval se mi s jemným úsměvem do očí. „Odteď sem budu chodit častěji.“
60
Povídali jsme si pak spolu o čemkoli, o všem a o ničem, o našich problémech i o naprosto bezvýznamných věcech. Scházeli jsme se tu každý den
a povídali si až do setmění. Jednou ale nepřišel. Už nějaký čas chodíval
pozdě, ale nyní nepřišel vůbec. Nejprve mě to mrzelo. Upřímně a opravdově
mě to mrzelo, ale pak jsem se spíš naštvala. Ani ne tak na něj jako spíš na
sebe. Druhý den jsem se i přesto rozhodla jít do lesa znovu. Od chvíle, kdy
jsem vstoupila do ztemnělého lesního porostu, jsem měla zvláštní pocit.
Jakousi předtuchu, na kterou jsem nebrala ohledy.
S napětím si prohlížím oba břehy potůčku i okolní hvozd. Mé oči se zastaví na jednom blízkém místě. Sedí tam. Jen tak si tam sedí pod stromem
na místě, kde jsem byla já, když jsme se potkali poprvé. Jakoby nic si mlčky
prohlíží své ruce složení v klíně. „Včera jsi nepřišel,“ osmělím se a promluvím na něj. Žádná odpověď. „Tak co se stalo, žes nepřišel?“ Bez zaujetí
zabloudí svým pohledem ke mně. Mlčky mi rukou naznačí, abych si k němu
přisedla. Kleknu si tedy k němu a dívám se mu zpříma do očí. „Omlouvám
se, měl jsem…musel jsem být doma. Na, vezmi si bonbon, na usmířenou,“
tiše promluví, poprvé za dnešek. „Co je to?“ zeptám se, ale to již lákavý
bonbon ochutnávám jazykem v ústech. Chutná trochu po vanilce, trochu
po malinách a trochu a jako nějaký prášek, jako penicilin. „Uvidíš, neboj se.
Je dobrej, viď? Taky si jeden vezmu,“ prohodí s mírným úsměvem a vloží
si také jeden do úst. Náhle se mi začne točit hlava, mám těžké oči a jazyk
se mi zadrhává za zuby. Celé mé tělo ztěžklo. Nemohu se pohnout. „Já…
je mi špatně,“ podaří se mi ze sebe vyloudit. „To nic,“ přisune se ke mně blíž
a položí si mou hlavu do klína, jemně mě přitom hladí po vlasech. „Uvolni se.
Cítíš tu volnost, jak prochází tvým tělem? Tu lehkost, kterou nepocítíš nikdy
jindy než nyní?“ Točí se mi hlava, ale pomalu všechno znovu nabývá svých
tvarů. Ale už ne jako dřív. Krásnějších. Všude kolem jsou motýli a ptáci
zpívají ve větvích stromů. Zurčení potůčku již není pouhým zurčením. Je to
příboj. Mořský příboj plný zpěněné vody.
Nadále jsme se scházeli, ale už ne jako dřív. Tyhle „bonbonky“, jak jsme
jim říkali, jsme měli stále u sebe. Začala jsem si je brát i doma, ve škole,
prostě všude.
Prospěch ve škole je stále horší a horší, v podstatě už tam skoro nechodím. Situaci doma už neřeším. Ne, že by se snad zlepšila, spíš naopak, jen
ji prostě neřeším. Není to pro mě důležité, stejně tak jako škola a stejně
tak jako narážky přátel. Přátel… Jací to jsou přátelé, když mi chtějí vzít to
jediné, co mi zbylo, co mi dělá radost. Mé malé bonbonky, co chutnají trochu
po vanilce, trochu po malinách a trochu jako penicilin.
Během pár měsíců přešli rodiče z hádek k rozvodovému řízení a od rozvodového řízení k rozvodu jako takovému. Soud mě přiřadil tátovi a ségru
mámě. Stejně doma skoro nejsem, tak mi to bylo jedno, kam půjdu. Mám
svoji partu. Své opravdové přátele v lese. S těmi chci zůstat.
Občas se doma přece jen zastavím, ale spíš jen abych si vzala nějaké
peníze a přečetla poštu. Nikdy mi nic nepřijde. Až jednou. Na obálce je
úhledným písmem napsané mé jméno a vedle poštovní známka s nápisem
61
CZECH REPUBLIC. Takže je to z ciziny, pomyslím si. Roztřesenými prsty
otevírám obálku a vytahuji pečlivě složený list papíru, na kterém stojí:
Hana Lišniková
No čau ségra,
chtěl jsem ti popřát všechno nejlepší k svátku a říct ti, aby sis z rodičů nic
nedělala. Ono se to uklidní, uvidíš. Několikrát jsem ti proto volal, nikdy jsem
tě ale nezastihl doma. V šest ráno, ve dvě odpoledne i v deset večer. Ani
jednou. Tak jsem se ptal táty, co se děje a chci ti říct tohle: VZPAMATUJ SE
UŽ KONEČNĚ!!! Přece nechceš promarnit celé mládí, nebo hůř celý život.
Nevím, jak moc vnímáš, co ti píšu, protože nevím, v jakém jsi teď stavu, ale
doufám, že to chápeš. To, co bereš, je pěkný svinstvo. Dělá z lidí zvířata, ne
něco hůře než zvířata, ta by se toho ani nedotkla.
Propadáš ve škole! Chtěla jsi jít přece studovat vysokou do Anglie a známky jsi na to měla. Tvoje rodina a přátelé pro tebe znamenali všechno. Vyměnila jsi je za drogy. Ano, DROGY!!! Nechceš to slyšet a nechceš si to přiznat,
ale je to tak. Měla bys to všechno vyhodit. Musíš se vzpamatovat.
Mám tě rád. Ještě dnes přiletím za tebou, chci ti pomoct.
Tvůj milující bratr Štěpán
Vyschlo mi v ústech při těchto slovech. Tohle není pravda, není to možné.
A ať už je to jakkoli, já se nechci vzdát života, který teď žiju. Ať je jakýkoli,
je můj. Jenom můj a já se ho nevzdám. Jsem spokojená jako nikdy dřív.
Jenomže s tou školou má pravdu, poslední dobou mám skutečně menší
problémy. A rodina. Moje malá sestřička, co asi dělá, jak se má. A maminka,
musí to pro ni být bez táty těžké. Tatínek, nechala jsem ho samotného, když
mě potřeboval. Úplně jsem na ně zapomněla. Musím něco udělat. Musím je
vidět. Vždyť už nemusím dostat druhou šanci. Vždyť život je jen jeden.
62
63
Štěpánka Havlíková
64
65
Sára HerRmannová
Josef Dostál
Ne-schopnost my-slít
Čím budu kdy, tím budu rád
Rozbily mě rozvaliny mého života, jako láska je odraz v zrcadle. Láska má
v sobě tu zářnou krásu a plnost a já teď cítím NIC. Rozbily mě ty rozvaliny,
které se povalují po návsích a náměstích. Rozbily jste mě vy, Vy bídní, jejichž
láska je nadevše a dokáže zahrnout i lásku božskou a menší je možná jen
na objemu, nikoliv však hodnotou. Zlí, zlí lidé, zhynete, stejně jako já a já dříve než vy všichni. Zemřu a zůstane po mě jen prázdno. Nebo prázdnota ve
vašich srdcích, ničím nikdy nezaplněná, nebo prázdnota srdce mého ničím
nikdy nezaplněná, protože tento svět nemá smyslu, žádného sebemenšího
smyslu. Spoustu transcedence, a přitom nic nepřijde, neboť to neumíme vidět. Osvícení je cesta plnosti, po které nedokážu jít, neboť se neumím vzdát
lásky k pár několika vyvoleným, ani neumím milovat celý svět, protože je tak
zvrhlý a já v něm zvrhlá nejvíce. Resignace, nic víc. Vše mi uniká s lehkostí
mého krutého smíchu, protože tento svět nemá svět.
Přijďte blíž a prohlédněte si výstavní kousek, to jsem já, ano já. Člověk,
který ztratil svůj smysl, smysl v lásce k životu, ČLOVĚK. Smysl rozvrácený
v rozvalinách svého života se znenadání ztratil. Pojďte blíž a prohlédněte
si mě do posledního detailu, protože tohoto pohledu se vám dostane jen
pětsetkrát za minutu. Pokaždé, když pohlédnete na člověka. Člověk, který
ztratil smysl. Uzavřete se ve svých chorých myslích a braňte se, braňte se ze
všech sil, vy přece vidíte svůj smysl, svůj nesmyslný, přesto však jasný smysl.
Vzdělání? Touha? Práce? Ano, to je smysl vašich drobounkých životů, které,
jen když milují, se možná trochu povznesou. Ale proč se nechat povznášet,
když život nemá smysl? Proč se uzavírat v mylné schránce štěstí? Proč se
uzavírat v jakékoliv schránce? Jako každý útěk - je to pohodlné - ale život
tím nenabude smyslu.
Rozvaliny se valí a nedají se zastavit, valí se a valí v ústrety člověku, jsou
větší a znovu a znovu bodají a zraňují až do morku kostí, vyhlodají ti schránku v tvém těle, malou nicotnou schránku, kam se vejde trocha nenávisti.
Zraňují tě tak, až křičíš, pryč, ale smrt není řešení, jen další útěk. Raděj
vpadni do trhliny, kterou budeš osvícen, až proměníš své vnímání na práh
všech prahů, až odstoupí od tebe satan anebo vstoupí do nejniternějšího,
nejjemnějšího nitra tvého nitra a stane se tebou a ty jím. A ty pak budeš
ten, kdo bude řídit jeho paže, ty budeš trestat jeho trestem, ty budeš pozvedat jeho mohutnou hlavu svojí silou. Pak už nebude nic. Anebo vstoupíš na
láskyplnou cestu andělů a půjdeš všem andělům po boku a budeš pomáhat
lidem v jejich utrpení, které je nekonečné a veliké. Ty se vymaníš z koloběhu
života a společně ve své intenzitě popluješ světem, který bude srozumitelným. Tohoto bodu však nikdy nedosáhneš, protože nejsi schopný se ve
svých rozvalinách, v rozvalinách svého těla i duše skloubit a rozhodnout se
pro jednu z cest.
Nejednou se mi stávalo, že jsem přemýšlel, jestli jsem vůbec spokojený se
svým životem. Bylo to v dobách, kdy nás učitelé přímo mučili písemkami,
testy, zkoušením a já v tom plaval a nevěděl jsem, jestli to vůbec mohu
někdy zvládnout. A zatím žiju, a docela dobře. Z nadprůměrného studenta
ze základní školy se ze mě stal průměrný student GJN a z „hobby“ sportovce se ze mě stal profesionál. Denní dřina jak ve škole, tak na tréninku
se zúročila a přinesla bohaté ovoce do mého života. Na naší prestižní škole
pořád studuji a v rychlostní kanoistice (můj sport) jsem se stal nejúspěšnějším juniorským kajakářem v celé historii České republiky tím, že jsem letos
vyhrál Mistrovství světa.
Teď už je dětství za mnou, a když se podívám zpět, jsem s ním velice
spokojený nejen proto, že jsem vyhrál spousty titulů Mistra ČR, ale že jsem
dokázal v každodenním stresu najít svůj klid a zvládnout školní výuku. Uvidíme jak dál. Čeká mě zatím nejdůležitější školní zkouška, a to maturita.
Měl bych se zaměřit i na to, kde jsem právě dnes. Protože žiju spíš životem sportovce, tak budu psát o sportu. Nezadržitelnost a píle mých sportovních rodičů mě tenkrát ještě pobízela do sportu, ke kterému jsem měl
lehkou nechuť, protože to bolelo. Až postupem času, kdy jsem našel pro mě
správný sport, mě to začalo bavit. Prošel jsem hokejem, judem, atletikou,
fotbalem, ale nakonec zvítězila kanoistika. Nelituji toho, že jsem tyto sporty
dělal, protože jsem v nich získal obratnost a schopnost dobře koordinovat
pohyby svého těla, které jsou velice důležité pro správnou techniku pádlování. Tréninky více než devětkrát týdně mě někdy dokázaly i srazit na kolena. Neúprosné hodiny pádlování, běhání, plavání, posilování, ale i bezvadné
chvíle s kamarády u vody ze mě udělaly právě to, co teď jsem. Zjistil jsem,
že dobrého člověka nedělají hromady medailí, ale chování k ostatním lidem,
a zvláště k jeho blízkým a kamarádům. Přáním každého z vás, ať už si to
připouštíte nebo ne, je, aby tu po nás něco zbylo a aby se naše památka
zachovala co nejdéle. Já osobně bych se chtěl zapsat do dějin jako sportovní legenda, ale i do srdcí svých blízkých jako příjemný, skromný a hodný člověk. Mohl bych tu psát jen o tom, že mým snem je vyhrát olympiádu, ale pak
bych nabyl obrazu člověka, který se žene za výsledkem „přes mrtvoly“, a to
já nejsem. Moje jméno si zapamatujte, protože o mně ještě uslyšíte, jmenuji
se totiž JOSEF DOSTÁL, a když o mně neuslyšíte, tak budu jen bláhovým
člověkem, který mířil moc vysoko.
66
67
Kateřina Řasová
Noemi Gauthier
Život je zajímavý pro možnost uskutečnit nějaký sen
Na škole mám ráda:
Život je krásný. Stává se krásným už na prvopočátku, už když jsme dětmi.
Jako děti pak míváme vlastní sny. Chtěli bychom být motýlem, zlatou rybkou, lístečkem, který se nechává unášet vodním proudem. Někomu dětské
sny vydrží až do dospělosti. Jinému se mění ze dne na den. Ale kolik z nás
své sny nakonec uskuteční? Kolik lidí na planetě Zemi stane se těmi šťastnými, když jednou opravdu dosáhnou svého snu?
Osob, které uskutečnily své sny a touhy, je poskrovnu. Spousta z nás sedí
nakonec v kanceláři, od rána přepisuje data do počítače, v poledne si jde
dát s kolegy oběd, pak zase píše, ve tři hodiny káva z automatu, píše, v pět
hodin konec, zvedá se, bere si věci, cestou domů nakoupí, doma si stěžuje
na vedoucího oddělení, kritizuje, sedí na pohovce, dívá se na televizi, jí slané
sušenky. A druhý den vypadá pak stejně jako ten předešlý. Zdá se nám to
příliš stereotypní? Nezajímavé a nudné? Když čteme tyto řádky, napadají
nás myšlenky jako: „Nesmysl, takhle já nežiju.“ Opravdu takhle nežijeme?
V koutku naší mysli krčí se malý pichlavý bodláček. Malinko jako by vykukuje, ale my ho tam chceme schovat, zadupat! Toť svědomí, upozorňuje nás na
svou přítomnost. Svědomí jako malá myška uhryzává naši mysl.
Ti z nás, kteří jsou mladí, na začátku své životní cesty, mají celou budoucnost před sebou. Avšak nejprve ji neumí řádně uchopit, zhmotnit, plácají
z budoucnosti beztvaré koule myšlenek, které nakonec stejně rozboří jako
děti bábovky na písku. Jsou mezi námi ale tací, kteří jsou vytrvalí a jdou
za svými sny. Někteří jsou i tvrdohlaví. Jsou to hrdinové. Hrdinové svých
vlastních snů a vizí. Jsou to bojovníci, schopní rvát se za své cíle. Takové lidi
obdivujeme. Když takové lidi potkáme, když před nimi sedíme na pracovním
pohovoru, užasle je pozorujeme, tážeme se - proč v tom křesle naproti nesedíme my? Co jsme komu udělali, že jsme to my, kdo bude pracovat a ne
sedět v šéfově křesle a jen na všechno dohlížet?
Zamysleme se. Kdo byl ten, který neuskutečnil svůj sen a jen se nechal
unášet proudem života jako malý lístek na řece? A kdo byl ten hrdina, který
se za svůj sen rval a teď sedí proti nám a posuzuje nás jako kandidáta na
ono pracovní místo? Ano, odpověď je přece prostá! Já byl ten, který zahodil
své dětské sny. Já byl ten, který neuskutečnil svůj sen, a teď tady jsem
a obdivuji toho, který to naopak udělal. A že jsme se mu tenkrát smáli?
Smáli jsme se mu, že nad svým snem tráví tolik času, že za něj bojuje, jak
jen může. Nebuďme neteční ke svým snům. Uskutečňujme je, bojujme za
ně tak, jak bojují hrdinové s draky, aby vysvobodili princeznu. Princezna je
jejich snem. Staňme se udatnými rytíři a vysvoboďme každý tu svou zakletou princeznu!
kamarády,
přestávky,
matematiku,
dějepis,
českou literaturu (tj. literaturu, která se probírá v hodinách jazyka českého),
být ve škole brzo ráno (nikdo tu ještě není),
být ve škole pozdě večer (už tu nikdo není),
být ve škole v sobotu (skoro nikdo tu není)
zeměpis (občas),
chemii (občas),
to že Štěpán od nás ze třídy všechny zdraví slovy „Dobré ráno vespolek!“,
to že Štěpánovo zdravení vytáčí skoro všechny do nepříčetnosti,
biologii,
vtipy spolužáků,
nevtipné vtipy profesorů,
vtipné vtipy profesorů,
některé profesory,
rozviklané topení mezi učebnami 313 a 314,
filozofické debaty u jídla (většinou na velmi nefilozofické téma),
možnosti, které máme,
každoroční výlet na Berounku,
…….
68
Vlastně mám ráda školu celkově.
69
Pavel Bušta
Duchaplný básně!
A pak si sednou
k psacímu stolu zalitujou
že nemaj dost dioptrií
na to aby si mohli nasadit brejle vypadat inteligentně
a s pocitem samaritánství
si vytahujou ze zadku duchaplný básně
už mám toho jejich ducha plný zuby
revoltu najdu v dolním šuplíku
vedle hromádky svých nehtů
které s láskou skladuji
na časy atomové války
funkční mechanismus vzpoury
existuje jen v dementních recyklačních básních
napíšu poému o tračníku
nejtlustší části
lidského střeva trávenino
posledních dnů vyčerpaný féces
tuhé kompaktnosti
koňovití! celulózo! Molochu! symbiotické mikroorganismy!
Viděl jsem nejlepší tračníky své generace
(příčný (c. transversum), sestupný (c. descendens) a esovitou kličku
(c. sigmoideum))
kterak hledají pandemonium tuhé stolice
andělské hipstery
kteří zbožňovali Ginsberga
přestože ho nikdy nečetli
jeden a půl metru dlouzí
72 hodin od požití
nastává konec
Svatý! Svatý! Svatý!
Svatý tračníku! Svatý Bušto! Svatá mikroflóro! Svatí svatí! Svatý apendix!
Svatý kyčelníku! Molochu, molochu, zhoubo hoven! Svatý svatý svatý!
a stačilo
zadat heslo tračník
do wikipedie modly současných
básnických on-line intelektuálů
mít pofidérní znalosti o literárním undergroundu
tvářit se znechuceně
Ne
nikdo nemůže prohlásit
že tohle je duchaplný
že já jsem duchaplnej
70
to je proč
nacházím útěchu
v dementních
recyklačních básních
71
Tereza Homolová
Berenika Sedláčková
Ohlédnutí
Přátelé na život a na smrt.
Osudová setkání.
Navždy spolu.
Nejlepší kamarádi na světě.
Jsi v mém srdci.
Nikdy na tebe nezapomenu.
Fuj, řeknete si pravděpodobně. Ošklivá, ohraná, přeslazená a sentimentální
klišé. Možná máte pravdu. Ale co když ne? Co když všechny tyhle „hloupé“
věty mají svůj důvod, svůj vlastní význam?
Přátelé na život a na smrt – Zní vám to hloupě? Mně to znělo taky. Ale
když se pořádně zamyslíte… Copak vy neznáte nikoho, pro koho byste
udělali první poslední? Neznáte někoho, pro koho byste si pro smrt šli sami
a dobrovolně, aniž by vás o to dotyčný požádal? Že mu vidíte na očích, když
mu něco je, i když to neřekne? Já myslím, že každý máme někoho takového. Rodinu, přátele…
Osudová setkání – Snad jedna z nejohranějších vět. Ale co když i na ní
přece jen něco je? Samozřejmě nevěřím, že někoho uvidíte na ulici a okamžitě vám v hlavě zabliká červená kontrolka. Některá setkání jsou osudová,
i když o tom nevíte. Možná teď někoho potkáte na ulici, seznámíte se jen
krátce, a stejně vám může jednou změnit život. Ale to můžeme i my někomu,
takže bychom si měli dávat pozor na to, co děláme. Nikdy nevíme, jaké to
může mít následky.
Navždy spolu – Hloupost? Nesmysl? Nerealizovatelné? Fyzicky stoprocentně. Každý tu jednou skončí a pak nebude. Tak jak může zůstat s někým
navždy? Ale co když touhle větou nebylo původně myšleno nic fyzického?
Co když tady jde spíš o psychiku? Je to pravděpodobné. Proč by s námi
v hlavě nemohl být někdo pořád? Copak my víme, co se děje po smrti?
Nevíme. A jakmile to zjistíme, už to dál asi těžko řekneme…
Nejlepší kamarádi na světě – Často používaná věta. A ta má význam
velký. Samozřejmě nemůžeme vědět o všech lidech na světě. A nikdo není
nejlepší a nikdo naopak nejhorší. Každý má své plusy a mínusy. A já osobně, když tuhle větu říkám, nemyslím na celé planetě. Myslím SVŮJ svět. Svůj
vlastní svět, kam můžeme pustit jen toho, koho tam chceme. A ano, tam
máme skutečně ty nejlepší kamarády. A na celém světě. Na celém NAŠEM
světě, protože každý potřebuje místo, kde může říct všechno.
Jsi v mém srdci – Dobře, přiznávám, určitě se nám nepovede dát někoho
do srdce, do toho orgánu schovaného někde pod žebry. Nad významem téhle věty jsem přemýšlela hodně dlouho, ale jakéhosi konce jsem se dobrala.
Takže když vím, že není myšleno srdce fyzicky, zkusila jsem to zase z té
psychické stránky. Je to zřejmě myšleno tak, že srdce je snad nejdůležitější
orgán, bez něj bychom nežili. A tak bychom měli tuhle větu říkat jen těm
nejdůležitějším lidem. Protože bez přátel bychom také nepřežili.
Nikdy na tebe nezapomenu – K téhle větě mám na vás jen jediný dotaz.
Byl to rok 2006 (vážně už je to tak dávno?), kdy jsem poprvé stoupala
po téměř nekonečných schodech Gymnázia Jana Nerudy jako student
této školy. Ten první den si pamatuji, jako by to bylo včera. Pan vrátný stojí
u vrátnice jako hradní stráž střežící své útočiště, dlouhé kamenné schodiště,
které určitě pamatuje tisíce přezutých, ale i nepřezutých nohou, sborovna,
která vždy disponovala ztracenými a znovu nalezenými třídnicemi (obzvlášť
ta naše tam trávila až příliš mnoho času), a konečně učebna 110, která
kromě výuky fungovala i jako výstavní galerie fotografií školního pěveckého sboru. Tehdy jsem si na této škole připadala příliš malá – prostě jako
začátečník. Všechno ve mně vzbuzovalo pýchu a radost z toho, že tu budu
studovat, ale zároveň i lehké mrazení a strach z neznáma, které mne čekalo
v budoucích šesti letech.
Nejkrásnější, největší, ale zároveň i nejnáročnější akcí pro mne, ale troufám si říci - i pro celou naši třídu byl hned první výlet do Mozolova. Jeli
jsme tam jako noví spolužáci, navzájem se poznávající, a vraceli jsme se
jako staří známí, kteří jsou připraveni společnými silami překonat překážky,
které nám to naše GJN přichystá (a že jich nebylo málo!). Je to docela
zvláštní pocit přemýšlet o tom teď, po šesti letech. Tehdy jsme si navzájem
říkali: „Už se těším, až se sem za šest let vrátím!“ A teď je to tady! Ještě pár
měsíců a jedeme tam znovu – podruhé a naposledy jako se školou. Bude to
pro nás odměna po maturitě – poslední, ale zároveň jedny z nejlepších dnů,
které společně strávíme. Naposledy se společně oblékneme do barevných
školních triček, abychom soutěžili třída proti třídě.
A jak tu naši školu vnímám teď? Když se ohlédnu, nic nebylo tak zlé
a náročné, jako se zpočátku zdálo být. Všechno nějak vyplynulo a nás to
jenom posílilo. Když teď chodím o přestávkách z učebny do učebny a rozhlížím se kolem sebe, zjišťuji, že to školní prostředí a profesorský sbor vnímám
jinak, než když jsem tu jako čtrnáctiletá začínala. Už tady nejsem ta mladší
v prostředí dospělých. Ve škole pořád panuje mladý duch, který je pořád
stejný a nestárnoucí, zatímco já jsem starší a starší, a teď je řada na mně,
abych tu uvolnila místo dalším. Teď se musím i já rozhodnout, kam dál - kam
na vysokou školu, kde si budu znovu připadat jako začátečník, kde na sebe
budu pyšná, ale zároveň budu mít strach z toho, co přijde. Tentokrát to ale
nebude tak bezstarostné…
72
73
Je lepší zapomenout, že jsme ten sliby kdysi dávno (nebo i klidně včera)
někomu dali, a s tím člověkem se pořád vídat, nebo je lepší vědět, že jsme
to někomu slíbili a nemoci si vzpomenout komu? Já jsem rozhodně pro
první variantu, ale záleží na úhlu pohledu.
Myslím, že teď už se na „sentimentální hloupé“ řeči budu dívat jinak. Jako
na něco, v čem je skrytý význam. Jen ho najít…
Filip Řehák
Bod zlomu
Přemýšlím.
Spím?
Alfa, beta!
Je sen, realita?
Bod zlomu, křičím.
Radostí?
Snad.
Přijat!
Bod zlomu, křičím.
Vcházím dál.
Sám.
Sám za sebe!
Povídám.
GJN je tím bodem.
Pochopil jsem.
Emuju! *
*počeštělý výraz od francouzského
slovesa aimer (mít rád, milovat)
74
75
Kateřina Řasová
Žij svůj život tak, abys byl šťastný
Představte si, že se dozvíte nečekanou zprávu - astronomové z NASA
potvrdili, že za pět týdnů dojde ke srážce naší Země s meteoritem, což
bude mít pro život na Zemi fatální následky. Během srážky obou těles dojde
k obrovskému výbuchu. Naše planeta se znetvoří a život zde zanikne. Dojde
k výbuchům po celém povrchu zemském, zvedne se obrovská spousta prachu, který naprosto znemožní paprskům slunce proniknout až zem. Rostliny
přestanou fotosyntetizovat. Zvířata nebudou mít potravu. Život zahyne.
Jak myslíte, že by tuto zprávu přijala naše společnost? Co by se dělo?
Nastal by všude chaos, panika, lidé by utíkali domů, snažili by se někam
uprchnout. Jenže by neměli kam. Máme jen jednu planetu, jiný domov pro
nás neexistuje. Lidé by přestali chodit do práce. Zavřené obchody by byly
vyrabovány. Přísun potravin by byl zastaven. Lidé by se snažili vymyslet nějaké zdárné řešení. Všichni by chtěli zůstat doma s rodinou. Lidé by přestali
pracovat. Tím bychom si pod sebou podřezali větev, protože by se náš zánik
ještě více přiblížil. Lidé by ihned podlehli větším zraněním, protože by nebylo
lékařů, kteří by pomohli. Politici a prezidenti by se pokoušeli „vymyslet“
nějaké racionální řešení. Jenže žádné takové řešení by nebylo. Takže by
se snažili pronést nějakou soucitnou řeč ke svému lidu. Jenže by je skoro
nikdo neslyšel, nebo by nefungovala elektřina. Uměli byste v takové situaci
dobře využít zbývající čas svého života?
Po takové hrozivé zprávě bych se nejprve na okamžik zastavila. Šla bych
se projít ven. Prohlédla bych si naši zahradu, pohladila živou trávu, dotkla
bych se kůry stromu. Večer bychom se sešli celá naše rodina a společně si
zahráli nějakou hru. Člověče, nezlob se. A pak karty, kvarteto, aby hra nebyla příliš náročná pro nejmenší členy rodiny. Se západem slunce bychom
šli všichni spát. Spali bychom v jedné velké místnosti, i s naší kočičkou.
A neopomenuli bychom do toho pokoje přinést i klec s naším papouškem.
Byli bychom spolu. Nebylo by světla, byla by černá tma. Ale černá tma není
nikdy tak černá, aby v ní nic nebylo. Děti by usnuly, my dospělí bychom si
vyprávěli, co jsme kdy v životě zažili. Radovali bychom se z každého okamžiku. Smáli bychom se nad společnými vzpomínkami. Tu najednou se pohnula
ručka malé sestřičky. Přišla bych k ní a utěšila ji, že to byl jen sen, ať klidně
dál spí. Pak bych šla spát i já. Nechala bych své kočičce místo vedle sebe.
Ona by se schoulila do klubíčka a spokojeně podřimovala. Nevadilo by mi,
že bych měla celou deku od jejích chlupů, vděčně bych je hladila, stejně
jako ji. Možná bych pak ve tmě uronila pár slz nad tím hrozným koncem,
který mě čeká. Oddala bych se svým snům. Následující den bych řekla
každému svému příbuznému, že ho mám opravdu ráda. „Mami, jsi ta nejlepší
maminka, jakou jsem kdy mohla mít. Utěšovala jsi mě, když mě něco bolelo,
hladila mě po vlasech a zpívala mi, abych se cítila lépe. Vzala jsi mě za ruku,
když jsem nemohla vstát. Jsem moc ráda, že tě mám.“ „ Tati, jsi mým velkým
76
vzorem, jednou bych chtěla dosáhnout takových vědomostí, jaké máš jen
ty. Vždycky jsi tu byl pro mě a nikdy jsi mě od sebe neodstrčil, vždycky jsi
mě vyslechl a poradil mi.“ „Moje lásko, miláčku, miluju tě, pojď sem, líbej mě,
chci si užít každou vteřinu, kterou můžeme strávit společně.“
Proč tohle všechno, všechno příjemné, neděláme každý den? Proč jen
pod hrozbou blížící se zkázy zjihneme jako jehňátka a najednou chceme
být s lidmi, které milujeme? Proč v našem životě trávíme tolik času tím, co
nechceme dělat, proč si tolik komplikujeme všechny svoje dny? Když už
máme to štěstí, že žijeme, že tu není válka, že máme co jíst a pít, že slunce
září den co den na obloze? Zamyslete se…Buďme šťastní z každého daru,
který nám naše matka příroda dá, ať už v podobě slunce, trávy, jídla nebo
vzduchu. A co víc! Dostáváme i lásku od těch, kteří nás mají rádi, ti, kteří
s námi sdílejí naše životy. Vyjádřeme jim, že je máme také v oblibě, řekněme
jim, že jsou naší oporou. Buďme šťastní ze života, který můžeme žít.
77
Agáta Hošnová
Lucie Křížová
Co pro mě znamená gjn?
(P(r ) b(lo)uz(n)ění)
…„Hell in Hell“
…vstávání o půl páté, abych „stihla, co jsem nestihla“
…ranní kafe o půl osmé v Trafice
…radost?
…ségra Marjánka
…image
…tramvaj číslo 22
…pocit, že chodím na „jedno z nejprestižnějších gymnázií v ČR“
…stres z francouzštiny, stres ze všeho
…třetí patro
…slastný & nesnesitelný zvonek
…volné hodiny
…„brošot“, „komán“, „zápo“, „axa“, „bleška“ a další
…pětky
…zírání doblba
…miliony papírů & miliony úkolů
…pohovka ve druhém patře
…sbor!
…přetvářka…
…Trafika & máslové pity & mangový džus
…poslední lavice
…přátelé… & „přátelé“
…Petřín & Kampa
…zas to neumím
…paní profesorka Akselrodová
…hlášky & přeřeky učitelů
… šest let úkolů, stresu, učení a nespavosti, ale i přesto jsem za to všechno
ráda!
„Zdály se mi sny. To Humboldtovi tučňáci tisknouce se k sobě na stráních
Atlantidy objevili skalní průrvu a zavinili zácpu. Ne, to je jen ucpaný nos. Po
stěnách stékaly minerální látky a usychajíce tvořily krápníky. Ne, to jsou jen
sople a suché z nosu. Již po chvíli dostali tučňáci klaustrofobii, ne že by se
snad klonovali, stěny se zmenšovaly. Ne, to mě jen zlobí zduřelá sliznice.
Nudu tučňáci zahánějí vícehlasými koncerty a malováním po stěnách. Ne, to
jsou jen kruhy pod očima a pískání v uších. Ze smrdutých katakomb utíkají
mravenci, prokopávají se do jeskyně. Ne, to jen mě škrábe v krku. Mladí
dovádějí na hřištích. Ne, to jen mě šimrá v krku. Hmyz se zavděčuje savcům
a slepuje svými slinami skulinky ve stěnách. Ne, to jen mě trápí zalehlé uši.
Čím by byly táborové písně bez fatry. Ne, to jen horečka prostupuje celým
mým tělem. Tučňáci i mravenci pospolu čůrají. Ne, to mi jen teče z nosu.
V dáli cosi zvoní. To je můj budík, musím s chřipkou do školy.“„Ceníme si
vaší otevřenosti. A proč jste tady vy, pane Kopřivo? Podělte se i vy s námi
o svůj příběh.“
„Zítra je taky den, přeju ti jen ten nejkrásnější sen.“
78
79
David Štěpán
Otevřený dopis ministru školství
Mgr. Josef Dobeš
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Karmelitská 7
118 12 Praha 1
Jsem studentem 3. ročníku víceletého gymnázia, a tato problematika
se mě tedy velmi týká. Budu sledovat všechny Vaše další kroky a věřím, že
se Vám podaří s pomocí odborníků a s použitím zdravého rozumu dořešit
problematiku státních maturit, potažmo celého školského systému.
S pozdravem
David Štěpán
V Praze 18. ledna 2011
Vážený pane ministře,
tento otevřený dopis Vám píši z důvodu dlouhodobě neutěšené situace
ohledně státních maturit.
Je všeobecně známo, že státní maturity mají za úkol zvýšit úroveň českého školství. Mají pomoci absolventům středních škol s maturitou snáze
se dostat na vysokou školu, popřípadě jim mají pomoci najít lepší pracovní
uplatnění. Bohužel pouze bezmyšlenkovitě sjednotit výstupní hodnocení
studentů dnes nestačí.
Je nezbytně nutné nejprve všechno řádně projednat a připravit. Pokud
budou státní maturity opravdu zavedeny takto narychlo, nebudou mít kýženou váhu a pouze poškodí studenty a znesnadní jim přípravu. Jistě, připravují se již 14 let, ale právě proto studenti stále nevědí, zda tentokrát už to
opravdu „vyjde“, a na co se tedy mají připravovat.
Kdykoli vejde v platnost nová úprava či zákon týkající se školství, ročník, kterého se to týká, je nevyhnutelně určitým „pokusným králíkem“. Na
druhou stranu mi jistě dáte za pravdu, že žádat po studentech připravenost,
když se obsah maturit studenti dozvědí s jistotou pouhý půlrok předem
(tedy maximálně osminu délky studia), není reálné. Nejen seznamy probírané literatury se totiž v různých školách diametrálně liší.
Na nedotaženost a celkovou nepřipravenost státních maturit poukazuje
i jeden zcela pragmatický příklad. Jak víte, v říjnu 2010 proběhly maturity
nanečisto, jejichž účelem bylo odhalit nedokonalosti a připravit na ně studenty a kantory. Ještě že k této zkoušce došlo, jelikož společnost CERMAT,
která zajišťuje maturity po technické stránce, naprosto pohořela. 12 000
testů, čili více než 10%, totiž vyhodnotila chybně! Takové selhání by pro
všech 12 000 studentů znamenalo znepříjemnění, či dokonce úplné znemožnění přijetí na vysoké školy. Dále také testy ukázaly, že někteří studenti
opravdu nejsou ze svých škol připraveni na tato konkrétní zadání.
Je jasné, že školství je potřeba reformovat, výsledky českých studentů
jsou pod celoevropským průměrem. Ale není možné takto nakvap změnit
maturitu a pouze čekat, jak se s tím studenti „poperou“. Řešením by bylo
začít se změnami už od základních škol a potom hlavně náležitě seznámit
s podobou maturity studenty i kantory už v prvním ročníku SŠ. V mezidobí
by zajisté byl také čas vybrat na maturity bez korupce takovou firmu, která
nebude v žádném případě předražená a zároveň bude schopna rychle
a kvalitně odvést svou práci.
80
81
Karolína Ticháčková
Vážený a drahý pane,
svět se posunul téměř o celé století, ale lidé zůstali stejní. Je v nás mnoho
špatného, lžeme, podvádíme, krademe a vraždíme se, bojujeme v dalekých
zemích a uctíváme boha Mamonu. Ale jak Vy mezi všemi lidmi jistě nejlépe
víte, je v nás stále i mnoho dobrého. Mluvíme pravdu, plníme sliby, pomáháme, vychováváme, stavíme nemocnice a školy a vodárny a uctíváme bohy
Lásky. Jak jste sám řekl, je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti
ve světě. Opravdu se toho v uvažování a chování lidí příliš nezměnilo.
Divil byste se, kolik z toho, co jste napsal, je dnes skutečností. Už roky
máme Krakatit. Všichni ho chtějí, aby měli ochranu, všichni se ho bojí, protože ho mají jejich nepřátelé… i spojenci. Krakatit prý rozhoduje o míru ve
světě a jednou už prý ukončil válku – to když kvůli němu zmizela dvě města
z mapy. Spolu s nimi spousta synů, které oplakávala spousta matek. A tak
se ho bojíme použít znovu. Možná jsme o něco chytřejší, než byly postavy ve
Vaší knize. Máme dost silný pud sebezáchovy (anebo nás možná jen poučili
tlustý pán a malý chlapeček) na to, abychom nechali Krakatit, ať si tiše
pospává. Zatím a snad navždy.
Vážený a drahý pane, divil byste se, kdybyste nás dnes viděl. Divil byste
se, k čemu všemu používáme vaše roboty. Jak moc jsme je vyvinuli. Vlastně jsou s námi od ranního svítání do hluboké noci. Pomáhají milionům lidí
i zvířat, usnadňují práci a prodlužují život, dávají nám možnost komunikovat
s lidmi na druhém konci světa.
Divil byste se, jak je lidstvo neschopné se poučit z minulosti a jak zoufale
lpí na tom, co přijde. Věda a budoucnost se staly naším absolutnem. Divil
byste se, kolik z nás je schopných se poučit. Jak se snažíme neopakovat
stejné chyby pořád dokola a jak každá chyba, kterou uděláme, nás posune
kousek dopředu, kde na nás čekají jiné, rafinovanější a zákeřnější chyby,
kterým se budeme muset postavit s o to větší kuráží a odhodláním.
Snažím se na svět dívat s tím laskavým nadhledem, s jakým jste to dělával vy, ale často selhávám. Přesto jsou i v dnešní době chvíle, kdy člověk
může být hrdý na to, že je člověkem. Všichni v sobě máme něco pozitivního.
Touhu a schopnost pomáhat i tam, kde bychom se nikdy nenadáli, že pomoci můžeme. Postavili jsme klášter v Japonsku a školu v Africe a v Pákistánu.
Postavili jsme nemocnici v Somálsku a taky jsme nakrmili spoustu hladových dětí. Očkovali jsme lidi proti nemocem, kterými jsme se při tom sami
nakazili. Ošetřili jsme vážně hodně lidí, z nichž mnozí byli zranění z bojů proti
nám. Staráme se o příliš staré a taky o příliš mladé. Pomáháme chudým
a v duchu starých zbojníků si pro sebe necháváme jen velmi málo. Někdy
a někteří. V tomhle nejsme jiní než lidé Vaší doby.
Vážený a drahý pane, dlouho jsem přemýšlela, jestli se mám odvážit Vám
tenhle dopis napsat. Bezpochyby máte svých starostí i radostí dost. Ale měl
byste to vědět. Mělo by se to vědět i tam, kde dnes jste, ať je to kdekoli. Měl
82
byste všem vzkázat, že ještě nejsme úplně ztracení. Bojujeme s nemocemi
všech barev a bereme si domů opuštěné Dášenky. Snažíme se vést naši
válku s mloky, v níž někdy slavíme úspěchy, někdy ne tolik, ale rozhodně ji
nehodláme vzdát. I když občas sejdeme z cesty.
Už před nějakou dobou jsme přestali spoléhat na Boha i bohy, ztratili
jsme víru ve vyšší moc a oddali jsme se víře v lidi. Dneska se prý už ani
tahle víra nenosí. Na odbyt už nejdou intelektuálové a spisovatelé, ale
zpěváci pro masy, sportovci a ti, jejichž jediným úspěchem je, že jsou úplně
neúspěšní. Lidé, kteří věřili v lidi a bojovali za svou víru, jsou světu neznámí
a umírali sami, bez naděje, že se něco změní k lepšímu.
Vaše manželka řekla už v roce 1939, že je ráda, že jste se toho roku
nedožil. Že jste se nedožil dne, kdy Německo spolklo zbytek Československa. Možná měla pravdu. Možná je lepší, že jste neviděl, jak Vašeho bratra
uvěznili v koncentračním táboře, ani jak tam zemřel. Až do konce prý věřil
v člověka, až do konce kreslil a psal básničky. Je dobře, že jste na tohle
nemusel koukat. Řekl jste, že po Mnichovu Vám umřel svět, že jste se stal
jen směšnou figurkou bez místa ve světě. Se vší úctou, vážený pane, s tím
ale nesouhlasím. Věřím Vám snad každé slovo, které jste kdy řekl, ale tohle
Vám nevěřím. Lidé jako Vy mají místo v jakémkoli světě. Vždycky jsou potřeba, dnes možná ještě naléhavěji než tenkrát. Jak absurdní a nemyslitelná je
představa, že by se někomu člověčímu, ať už by to byl nacista, komunista,
kapitalista nebo jakýkoli jiný -ista, podařilo zlomit Vaši víru, Vaši laskavost,
Váš humanismus, Vás. Vás, který jste věděl, proč nebýt komunistou celá
desetiletí před tím, než to pochopil i zbytek světa. Prostě proto, že jste předběhl svou dobu. Předběhl jste i naši dobu. Prostě proto, že jste přemýšlel
především srdcem.
Vy i Váš bratr jste pro některé z nás stále hrdiny. Byli jste symbolem své
doby. Byli jste tím posledním, co zbylo z První republiky, když ona sama zmizela z mapy. Vedli jste boj, ačkoli jste se neoháněli zbraněmi a pěstmi. Bojovali jste slovy a obrazy. Bojovali jste za člověka. Dnes nám takoví lidé chybí.
Ze všech stran se na nás valí katastrofy. Vraždy, znásilnění, loupeže, rvačky,
války, genocidy, živelní pohromy, týrání dětí a žen a mužů a zvířat. A upřímně,
už toho máme plné zuby. Unavuje nás to. A s únavou ztrácíme i schopnost
dívat se na svět pozitivně nebo alespoň ne negativně. Soustředíme se na
smrt, ale nevšímáme si života. Vidíme lidi, kteří ubližují, ale přehlížíme ty,
kteří se snaží pomoci. Celé naše okolí se nás ze všech sil snaží přesvědčit,
že svět je ohavné zlé místo bez světla, kvetoucích stromů a dobrých lidí.
A my se ze všech sil snažíme svému okolí vysvětlit, že to není pravda. Že na
světě taky kvetou stromy, zpívají ptáci, lidé se usmívají, je tu plno koloušků
a kachňátek a sluníčka a taky ranní rosy. I když se tím občas vystavujeme
riziku, že budeme pro srandu králíkům jako nenapravitelní snílci. Že nám
nikdo neuvěří.
Proto nám tolik chybíte. Nemáme nikoho, kdo by nám ukázal, že člověk
není dokonalý, ale že právě v té nedokonalosti je obrovská možnost. Že
každý máme své chyby, ale máme schopnost se z nich poučit a své omyly
83
neopakovat podruhé. Nemáme nikoho, kdo by nás každým slovem znovu
ujišťoval, že jako druh ještě máme naději. Že v nás věří a že je si svou vírou
jistý. Že ani všechny ty katastrofy a hnusy a bolesti dohromady ho nejsou
schopni připravit byť i jen o zlomeček té víry. Moc nám chybíte, vážený pane
Čapku, protože s Vámi jsme ztratili pana Člověka a těch je v každé době
nedostatek. A proto jsem musela napsat tenhle dopis.
S hlubokou úctou
Karolína Ticháčková
P. S. Doufám, že svou víru neztratíte ani v budoucnu a že zůstanete stále
takový, jakého Vás známe.
P. P. S. Vyřiďte, prosím, mé srdečné pozdravy i svému bratrovi.
84
Žofie Klenerová
Cesta
To snad není možné! Pět dní v týdnu, 31 minut denně, 155 minut týdně, 620
minut měsíčně, asi 5735 minut ročně a zhruba 34410 minut za 6 let. To je,
myslím, 24 dní. Tolik času!
Za tuto dobu míjím pořád dokola tak krásné stavby, ulice, a navíc v různém počasí. V mlze se rozptyluje světlo pouličních lamp. Je krásně teple
žluté, ale v mlze i mrazivé. Míjím světla, jdu pořád dolů z kopce směřujícího
k Vltavě. Přiřítilo se něco velkého, klouzajícího se pod nevzhledným trolejovým vedením. Slyším zacinkání − někdo uskočil, někdo za tím běží a já jsem
mezi nimi. Vstoupím a sednu si na sedadlo.
Vzápětí se mé oči upřou na obrovskou, zářivě modrou stavbu, v níž se
ukrývá bazén − podolský plavecký stadion. Je velký, prudce elegantní
a svěží. Před stadionem pobíhá bílý pejsek, který se naposledy ohlédne po
tom modrém a peláší zase dál. Já jsem ale rychlejší a na chvíli se zastavím.
Všimla jsem si podolské vodárny, monumentální bělostné budovy, připomínající spíše katedrálu. Je tak stydlivá a důstojná. Vždy si stojí za svým;
hledí na mne a já na ni přes její vysoká zmrzlá okna s ledovými ornamenty.
Sotva mě pejsek doběhne, cukne to se mnou, opět zaslechnu zacinkání
a zase jsem v pohybu. U podolské porodnice v kopečku se na moment
zasním a snažím se vzpomenout si, jaké to bylo, když jsem se tam narodila.
Bylo teplo? Zima? Asi jako teď. Sníh nepadal, zato byla břečka na silnicích
a někde namrzlé chodníky. Dnes všichni chodí v čepicích a jde jim pára
od úst. Mihnu se vyšehradským tunelem a najednou-už nejsem doma ve
své čtvrti, už mířím do centra Prahy. Hned mě vítají čtyři kubistické domy −
dva červené, třetí šedivý a čtvrtý sněhově bílý. Jsou tak krásné. Jejich hra
geometrických tvarů mi připomíná čokoládu Toblerone. V jejich oknech se
odráží protější železniční most, pod kterým pokračuji na Výtoň, kde se chvíli
zdržím společně s bílým pejskem pohledem na vorařské muzeum v Podskalské celnici. Takový malý, miniaturní domeček jako z pohádky upíná ze
svého dolíku svůj pohled nahoru na bájný Vyšehrad. Já ale se svým psím
společníkem musím dál dopředu, na Palackého náměstí. František Palacký
alias Otec národa a jeho múzy na mě z dálky mávají. Na chvíli se před ním
zastavím. Po zacinkání peláším dál. Na čtverhranném náměstí potkávám
pana Jiráska, jak přísně hledí na Tančící dům. U Národního divadla bílý
pejsek zaštěká na vzpínající se trigy. Přehoupnu se přes Vltavu. Nemusím
plavat- přesunu se po mostě Legií nad Střeleckým ostrovem kolem Žofína,
svého jmenovce. I v zasmušilém počasí je Žofín zřetelně vidět díky jeho zuřivě zářivé žluté barvě. Za řekou na úpatí Petřína se po schodech dolů hrne
skupinka soch. Vypadají smutně. U Tyršova domu slyším „Nazdar! a Tužme
se!“ Je čas vystoupit. Rychlým pohledem se loučím s bílým pejskem.
Dojela jsem do školy. Myslím, že mě tahle ranní cesta Prahou neomrzí, ani
když jí strávím celých 24 dní ….
85
David Makovský
Maria Nina Václavková
Porozumění světa
PROJEKT HERODES
Obešel jsem spoustu domů v jednom dni
Obešel jsem spoustu rodin v jednom dni
Obešel jsem spoustu lidí v jednom dni
Obešel jsem spoustu zvířat v jednom dni.
Salve! Jmenuji se Cornelia Paetina, jsem manželkou Afrania Paetina, který
pochází z jezdeckého stavu, stejně jako má vlastní rodina Corneliů. Do
Caesareie Stratonis jsme přijeli teprve nedávno, můj muž byl totiž zvolen do
úřadu prefekta pro provincii Judea, která se ovšem stala římskou provincií
teprve v roce 759 ab urbe condita.
Zatím nevím, co si přesně mám o Judeji myslet, předně je tu děsné
podnebí, nebýt větru od přístavu, jeden by se tady zadusil, neustále musím
mít po boku otrokyni s vějířem, což je dost otravné. Ovšem hned při našem
příjezdu mě ohromil Herodův přístav, skutečně velkolepá podívaná, a to se
tu nezmiňuji o jeho samotném paláci na druhé straně zálivu! Jeden by tu ani
takové divy nečekal, vždyť teprve právě Herodes Veliký z toho tady udělal
jakés takés město. Ale aspoň tu mají divadlo, zrovna včera jsme byli s mým
Afraniem na Faidře, představení to bylo pěkné, ale Mnéster je zkrátka
Mnéster. Aspoň jsem si mohla vzít svou novou fialkovou pallu, ale nějaký
řecký hejsek mi přišlápl a natrhl stolu, když jsem nastupovala do lektiky.
To mi připomíná, že bych měla jít dohlédnout na otroky, jestli všechny
přípravy na večer probíhají řádně. Pozvali jsme dnes totiž menší společnost
na cenu. Je třeba abychom se trochu uvedli mezi zdejšími Římany, Afranius říkal, že možná přijde i procurator! Nad vymýšlením jídelníčku jsme
s kuchařem strávili div ne mládí, máme totiž nového, nějakého Řeka, ale je
dost kreativní, tak se necháme překvapit. Zlatým hřebem hostiny ale bude
papouščí ragú a plameňáčí jazýčky, dokonce se mým lidem podařilo sehnat
i staré dobré falernské, ročník 743 ab urbe condita. Časem ale budu muset
dát předělat tu mozaiku v tricliniu, ta stávající je příšerná, líbil by se mi motiv
lovu a zvěřiny.
Abych nezapomněla, pozvali jsme i jednoho talentovaného a nadějného
Římana, aby nám mohl předčítat své verše a prózu, s kterou prý experimentuje. Můj muž jej zná ještě z Říma, ale před pár dny se potkali v podvečer
v lázních v caldáriu, a tak jej hned k nám pozval. Gaius Petronius je totiž
zrovna na cestě do Bithynie, kde má zastávat úřad propraetora.
No, popravdě, když člověk právě nechystá hostinu, celkem se tu nudí,
chybí mi ten římský společenský chaos. Stýská se mi po návštěvách u přítelkyň a našich diskuzích. Afranius se nám vždycky smál, že si prý hrajeme
na učenkyně, ale cožpak žena nemůže být vzdělaná a odborně diskutovat
o politice, umění nebo filosofii? Doby, kdy jsme si musely hledět jen tkaní
a výchovy ratolestí, jsou už dávno pryč! Mimochodem můj malý Titus byl radostí celý bez sebe, když zjistil, že tu mají i cirk, pořád prý přemlouvá svého
paidagoga, aby se místo vyučování šli podívat do místních stájí, nezbedník
jeden! Ale jeho vychovatel mi taky žaloval, že Titus ztratil bullu, tím mě
pořádně rozzlobil, byla totiž památeční po jeho dědečkovi a byl v ní uložen
kousek hadí kůže jako ochrana proti všemu zlému.
A co z toho mám?
Porozuměl jsem jim jako nikdo jiný
Slyšel jsem domy si povídat.
Vždy večer jsem byl často bdělý
když světlo tmy začalo si s nimi hrát.
Zjistil jsem, jak to na světě chodí
Zjistil jsem, že ho mám rád.
Zjistil jsem, že nic ho nerozhodí
A přestal jsem se navždy bát.
86
87
Kristýna Hurychová
Michaela Forinová, Marie Nováčková
Kdybych měl státy přirovnat k lidskému tělu,
tak Německo by bylo ruce,
Japonsko mozek,
Česká republika srdce,
Itálie duše a
Španělsko celková krása.
Máš pravdu, Španělsko by byla krev.
A Francie?
Čekal jsem, že se na to zeptáš.
Francie by byla oblast od pupíku ke krajce podvazků. Někde tam, kde končí
nahota a začíná samota.
A srdce? To se nedá obléknout.
Ruce si vykasaly rukávy.
Mozek má svůj krunýř i pleny.
Srdce je vždy nahé.
Krev prosákne každou látkou.
Duše je všude, hmota nevládne myšlence.
Krajka a samet potvrzují místo, kde končí a tam právě přechází v odhalenou nahotu. Obvykle spořádaně zahalováno coby špinavé, ostudné (patrně
neobřezané). Stačí kapka frustrace a z něžného pohlaví je lovec perel se
všemi pokrokovými zbraněmi.
88
89
Pavla Poláková
Eva Pláničková
90
91
Štěpán Krutilek
Anna Kráčmarová
Co bude dnes k obědu?
Fejeton o nosních dírkách: Hlídači marnosti
Když člověk usilovně celé dopoledne pracuje jako my, tak mu pořádně
vyhládne, a proto se v pauze na oběd vypraví i do naší školní jídelny. Jak už
to tak u školních jídelen bývá, táhne se před ní dlouhá fronta až k záchodům
a člověk už zdáli cítí, co bude dnes k obědu. Například, když cítíte rybinu,
můžete si být jistí, že dneska bude filé, když cítíte podivnou sladkokyselou
vůni, tak už víte, že nejspíš bude „znojemská“, a když už zdáli cítíte štiplavý
odér pepře, tak máte 100% jistotu, že bude „bratislavské rizoto“.
Nejradši do jídelny chodím, když mám špatnou náladu, jelikož mě vždycky
rozveselí kreativita v názvech jídel i jejich úpravy mými spolužáky, jako „(ze)
leninový vývar“ či „(bo)loňské špagety“. Ale nejlépe se bavím, když pod
různými názvy najdu stejné, nebo podobné jídlo, třeba jediný rozdíl mezi
„svíčkovou“, „znojemskou“ a „hamburskou“ je v tom, že „svíčková“ je čistá
„UPO“ (univerzální průhledná omáčka), ve „znojemské“ jsou navíc kyselé
okurky a v „hamburské“ je ještě pokrájená levná uzenina. Ale kreativita se
kuchařkám rozhodně nedá odepřít, to když jeden den máme hrachovou
kaši a hned následující den hrachovou polévku, zvláštní shoda náhod, že?
Nemluvě o jídlech jako „moravský vrabec“ neboli „vepřový vrabec“, jinak
„hanácké vepřové kostky se zelím a knedlíky“, či polévka „risi-bisi“, která je
pokaždé úplně jiná a rozhodně nemá nic společného s originálním italským
receptem.
Skoro ke každému jídlu mám nějaký osobní vztah. Vždy když vidím těstoviny sypané cukrem a mákem, vzpomenu si na krušné chvilky, kdy naši
korespondenti z Francie byli natolik zaskočeni chutí jídla, že se za každou
cenu domáhali výměny „dezertu“ (ve Francii neexistují sladká jídla) za hlavní
chod. A asi nikdy nezapomenu na vánoční menu, kde kromě filé v „trojobalu“ byl i bramborový salát z brambor, majonézy a levného „jemného“ salámu,
na který jsem vzpomínal ještě tři týdny.
Stejně mám naši jídelnu rád nejenom proto, že se zde můžeme levně
(a jen levně) najíst, ale především kvůli tomu, že sdružuje studenty, kteří se
díky ní mají neustále o čem bavit.
Zavěšeny v prostoru nicoty hlídají bubliny slov a první cítí jejich pomíjivost.
Ne uším bylo dopřáno ochutnávat slova, ale onomu drobnému páru ničeho
– nosním dírkám.
Kde bychom byli, kdyby nám zarostly jako třeba dírky v uších po odložení
náušnic!
Asistují při každém přivonění, nádechu, jemném posmrkávání či nepřehlédnutelném troubení v kapesník.
Kolik bylo díky nim zachráněno pálících se koláčů, vyhozeno zkažených
potravin!
Bez nosních dírek by si leckdo nevybavil vzácnou vzpomínku.
Přesto vlastně neexistují, tedy lépe řečeno, zprostředkovávají něco právě
tím, že ustoupily nikam a vytvořily místo ničemu. Inspirace neboli nádech
přichází právě díky jejich skromnému upozadění. Kolik lidí by asi muselo
dýchat pouze pusou, kdyby inspirace nádechu závisela jen na tom, co je,
a ne hlavně na tom, co není.
Buďme tedy ke svým nosním dírkám vlídní a berme si je za příklad.
Pokud jde o inspiraci, je lepší ustoupit a vzduch nechat proudit volně.
92
93
Adela Syslová
Marek Szeles
Škola
Epigramy
Soubor nadsazených epigramů
inspirovaných skutečnými charaktery.
Jdu šedivou tmou,
zaslepena raději.
Kolem mě stejní lidé jdou,
se stejně malou nadějí.
Zkouším si sundat pásku z očí,
to abych věděla, co dělat mám.
Ona se stejně zpátky stočí.
A jak potom jít rovně,
když ani nevím kam?
Jen občas mě totiž někdo vede,
často však musím jít s davem.
Za sebou černé,
před sebou šedé.
Smířím se někdy s tímto stavem?
A co každý ze zástupu by si přál,
je, aby tu byl někdo další,
kdo šátek z očí by mu sňal.
Protože ve dvou je to vždycky snazší,
protože ve dvou dojdeš vždycky dál.
Naivka
Sobota, či Neděle?
Domov má u postele.
Testy, látku neznaje?
Pak probdí noc u čaje.
Hráč
V šeru, hezky u futer,
jeho přítel komputer.
V krizi, však, zlý osude!
Komputer tam nebude.
Kariérista
Křečovitě konzultuje
s kamarády veškeré,
dojde-li však k rivalitě,
tak se na ně vy.....
Drzoun
Vzadu, hezky otevřeně,
hihňá se a kecá křeně,
Když však přijde na zkoušení,
nevěděním svým zkamení.
Oldřich
Olda, zvláštní to stvoření,
třídě dodává koření.
Při hodině génie,
o přestávkách – bestie.
Dívky
Neoblomná parta,
mají snad i nářečí,
nevyjde-li karta,
tak si aspoň pobrečí.
94
95
Martin Domanský
Antonín Kotrba
Malý princ – vložený vlastní příběh ve stylu A. de Saint- Exupéryho
Toník a továrna na vzdělání
Na sedmé planetě bydlel podvodník. Hned jakmile malý princ dopadl na
pevnou zem, už ho zdravil. „Dobrý den, odkudpak se zde bereš?“ ptal se
ho slušně oblečený muž v saku. „Dobrý den, jsem ze vzdálené planetky,“
odpověděl. „No, máte pěkné sako,“ pokračoval malý princ. „Děkuji, mohu ti
ho dát, chceš ho?“ „Vaše sako se mi moc líbí, ale já mám radši svůj kabátek,
a navíc, nechtěl bych, abyste o něj přišel. V čem byste pak chodil? Nebylo
by vám ho líto? I když z takového sáčka by určitě měla radost moje květina.
Víte, když je na mojí planetě zima, tak má ráda, když se s ní podělím o svůj
kabátek, vždy jí ho omotám okolo stonku a ona mi pak za to neumrzne.
Škoda, že potom je zima mně…“ „Tak se vsadíme! Pokud prohraji, dám ti
ho, ale když vyhraji, dáš mi svůj kabátek,“ nabídl mu s dobráckým úsměvem
ten muž. „Co to znamená, když se někdo vsadí?“ tázal se ho se zájmem
malý princ. „Znamená to, že uděláš dobrou věc a určitě se ti to vyplatí. Bez
risku není zisk. Kdybych se nevsázel a zároveň neriskoval…tak bych neměl
sako a ani tuto planetku.“ „Vy jste to vše vyhrál?“ „No jistě, musíš se umět
dobře vsadit a pak umět vyhrát. To znamená být mazanější,“ vysvětloval mu.
„Myslíte, že budu také mazanější, jak říkáte, když se s vámi vsadím? Když se
vsadíme a budeme oba mazanější, tak co se pak stane? Vyhráváme oba?“
nechápavě se ho ptal malý princ. „Každý určitě něco vyhraje, to se neboj.
No tak dobrá, vsaďme se!“ šťastně vykřikl ten muž. Malý princ souhlasil.
„Tak tedy, vyhrává ten, kdo… nejdřív spočítá všechny hvězdy na celé obloze.
Souhlasíš?“ „Dobře, ale nebude to trvat moc dlouho?“ „Ne, tak tedy domluveno?“ „Ano, jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest…“ začal poctivě počítat malý
princ. „Je jich přesně pět milionů dvě stě tisíc třicet pět. Cha, jsem první,
vyhrávám!“ řekl ten muž. „To není možné, vždyť to jste už musel mít spočítané!“ divil se malý princ. „No, ale sázka je sázka a já už to spočítané mám.
Kabátek prosím!“ „Vy jste podváděl!“ rozplakal se malý princ. „Jste zlý! Říkal
jste, že každý vyhraje, tak co jsem pak vyhrál já?“ „Ponaučení, abys nevěřil podvodníkům,“ zlomyslně se zasmál a už natahoval ruku pro kabátek.
„Dospělí jsou opravdu moc divní lidé,“ řekl si smutně princ a raději rychle
z planetky zmizel.
Další všední den na základní škole. Přezuji se, sednu do lavice a připravím
si učení. Po zvonění přišla učitelka a oznámila nám, že se tento rok dělají
zkoušky na gymnázium, a rozdala nám papíry s instrukcemi. Jako vždy
duchem nepřítomný žák s bujnou fantazií jsem se zasnil o svém oblíbeném
filmu i knize: Karlík a továrna na čokoládu. Rázem jsem se přenesl do příběhu a celý den se mi začal přetvářet:
Ráno jsem přišel do školy, přezul se a sedl do lavice. Po zvonění přišla
paní učitelka a oznámila nám, že továrny na vzdělání vypsaly soutěž o zlaté
kupony, které výhercům umožní studovat v jejich institutu, a rozdala papíry s instrukcemi. Došel jsem domů a vše začal probírat s rodiči. Po pár
měsících příprav jsem konečně zasedl do lavice, dostal test a s ním i šanci
kupón získat. To se nakonec povedlo a já pelášil domů, seč mi nohy stačily,
abych všem sdělil tu novinu.
Prvního září se to stalo, všichni výherci se sešli před továrnou a poté si na
vývěsné tabuli našli svou kategorii. Když jsme se všichni usadili ve třídě,
přišel náš třídní umpalumpa, paní profesorka a začala nám osvětlovat náš
budoucí život v továrně na vzdělání. Po chvilce někdo zaťukal na dveře,
pomalu je otevřel a vstoupil do místnosti. Nejprve zpoza dveří vykoukla
jeho hůl, poté první noha a po ní se vynořil i jeho obličej. Byl to on! On, sám
naživo a jen pár metrů přede mnou. Ředitel a nejvýše postavený člověk této
instituce. Byl to sám Willy Wonka.
96
97
Pavel Bušta
Barbora Doksanská
Dívenka Na boku V.
Andělovy zápisky
Knihu mi vytrhla z dvou dlaní studených
a ňadra nezralá pak do nich vložila
pod nehty roztál mi z jejího tepla sníh
to krev má zkažená zas jednou ožila
Po špičkách jazykem došla mi do ucha
pak zase o dost níž (bezbožná kabala!)
oči jí sevřela nervózní předtucha
nasucho polkla a trochu se zasmála
Snad byla jen mojí horečnou vizí
přišla a odešla...zmizela s ránem
tak vše v mém životě postupně mizí
už ani libido není svým pánem
S řehotem zoufalým běžím si na pomoc
mé bytí jedna je horečná vize
Slaďoučká Lolito...
řekni mi; Bolí to?
mě totiž nesmírně vesmírně hrozně moc
- srdce a pohlaví skřípnuté v knize
Svázaný déšť
Voněly vám někdy knihy? Často se mi stává, že prahnu po parfému, co by
mi půjčil vůni zbrusu nových knih. Třeba by mi půjčil i jejich důvtip, smysluplnost, krásu a tu velkou chytrost, humor, ale i prožitek, možná cítění a pochopení pro druhé, slovní zásobu, když nemůžu hlásku ze sebe vydat. Jsem si
jistá, že kdyby takový parfém byl, daruje mi všechny tyto věci, protože o nich
sním.
Když otevřete knihu, kterou jste si právě koupili, nevíte, co čekáte, že ne?
Můžete vědět, o čem příběh je z vyprávění, ale nikdy jste z něj nemohli mít
takový požitek, jako když tu těžkou věc držíte v ruce.
Kolikrát vám kniha spadla z rukou? Spadla vám někdy do louže? Mně
se to stalo. Bála jsem se svoji knihu vzít zpátky do rukou. Co když se tolik
stránek namočilo a tím se i smyla slova na nich napsaná, co když se nedozvím něco důležitého, co když mi unikne něco, co mi unikat nemá, klíčová
věc! V hlavě se mi motaly otázky, jestli si třeba nemám koupit rovnou novou
knihu, tuhle nechat ležet. Možná bych se rozbrečela, že si nemůžu dočíst
(nejlépe) jednu stránku. Bylo by mi té knihy líto, tak krásně voněla, opravdu
krásně. Najednou jako by ztratila svoje kouzlo, a nejenom proto, že ztratila
pár svých řádek, najednou by to asi nebyla ona. Nevoněla by. Ne, tak to
není, ne že bych knihy porovnávala podle vůně, ale copak můžou vonět
prázdné řádky?
Tehdy jsem po dlouhém váhání tu knihu opravdu zvedla. Rozbrečela jsem
se. Radostí. Stránky nebyly nijak dotčené. Nějaká slova se zdála nečitelná,
ale dala se přečíst. Věděla jsem, že tu knihu tu nemusím nechávat samotnou do té doby, než opravdu ztratí pod vlivem přívalového deště všechen ten
inkoust, který zapsal moudré věty, jež mi rozšířily tu slovní zásobu, způsob
myšlenkového pochodu.
Tehdy jsem se nadechla, ale necítila její vůni. Cítila jsem déšť. Jak krásně
voní tyto vůně dohromady... Tu knihu si často čtu, a i když jsou časy, kdy ji
číst nechci, jen si ji prolistuji. Vždy prvně narazím na už sice vysušené, ale
stále deštěm poznamenané stránky. Přečtu si slova zdající se nečitelná,
protože mi připomenou můj šťastný okamžik. Ale kam se poděla ta vůně
deště?
98
99
Markéta Kubečková
Vojtěch Karen
V šachu
Setmělým, ponurým městem šel poutník. Student. Procházel jeho zpustlými,
sněhovým popraškem pokrytými ulicemi, k hrudi si tiskl svůj nejdražší majetek - knihy. Sníh při každém kroku vydával jemný zvuk. Každý, koho míjel, se
najednou začal dívat jinam a zrychlil krok. Procházel kolem hradu, vznešeného a útulného, a brány a dvířka se před ním zavíraly. Slyšel břinkot příborů
a talířů, zvuky hradní kuchyně, a pokračoval v chůzi. Stejně by nic nedostal.
Procházel kolem katedrály, kde slyšel přípravy na večerní mši, a nezastavil
se. Církev v tuto dobu myslela jen na své plné žaludky. Slyšel přibližující se
hlasité kroky. Stráž. Schoval se do nejbližšího průchodu a čekal. Stálo ho
dost úsilí dostat se až sem a nehodlal se nechat chytit a vyhodit zpět za
hradby. Prošli bez povšimnutí.
Pokračoval dál, dávaje si pozor na všechny neobvyklé zvuky, ale bylo
ticho. Tak, zahnout doprava, ano, tady, a projít okolo domu se dvěma klíči. Už
jen kousek. Na náměstí se otočit v opačném směru, než kam ukazuje anděl.
Výstižné. Zimou, hladem a únavou se mu už motaly nohy, ale pokračoval.
A teď pouze projít ulicí a odpočítat třetí dům vpravo. Zaťukat na menší dveře
skryté v průchodu. Třikrát.
Nohy se mu podlomily, ale naštěstí na zemi byly nějaké zbytky slámy,
takže si moc nenatloukl. Stejně by si toho ani nevšiml. Dveře se pomalu
otevřely a za nimi už bylo vidět útulné, teplé světlo. A knihy. A další. Konečně. Muž mu pomohl na nohy a odvedl ho do vedlejší místnosti. Beze slova,
nebylo to ani potřeba. Konečně se najedl a po krátkém, uvítacím rozhovoru
s Profesorem konečně ulehl.
Ještě před tím, než usnul, si poznamenal do svého deníku: „Mohou nás
zakazovat, ale nikdy nás nedonutí přestat myslet. A nejlepší možnost, jak
myslet ještě víc, je číst. A proto vznikla Škola, abychom se mohli dozvědět
věci. Věci, co tvoří svět.“
Temnota hlubiny bezedné
blýská se pozlátkem noci i dne.
Za Slunce bodá a štípe,
Měsíc – pozřen, zachumlán skřípe.
Racci krouží
bezstarostně,
stíny plouží
se bolestně.
Skutečnost – malátná mlha,
euforie, co zevnitř mě trhá.
Srdcová dáma
bez krále – sama.
Naděje zaklíněny
- v šachu,
teorie proměnný
- patří prachu.
Věnováno všem, co rádi něco vědí.
100
101
Barbora Doksanská
Říše Alenčiných hodnot
Někdo se ke mně posadil. Aha…To je motýl. Prázdné místo na lavičce jako
by pomalu hnilo, jako by mi svět nedovoloval, aby vedle mě někdo seděl,
jako by mi přikazoval zůstat sama. Jenže teď tam seděl ten motýl, jako by
byl můj dávný přítel, který mě nemůže obejmout, protože nám to naše osobní historie nedovoluje.
Najednou se vznesl a letěl pomalinku pryč. Nechtěla jsem zůstat sama,
a tak jsem vstala a běžela za ním. Vybíral si nejzvláštnější cesty, kterými
bych se asi nikdy nevydala. Vysoká tráva mě obepínala, mohla bych se v ní
lehce ztratit, mohla bych ztratit i motýla, ale on na mě snad i čekal. Nemusela jsem pospíchat, protože jsem cítila, že mi neuletí. Vedl mě lesem, ve
kterém nežilo žádné zatoulané zvířátko, stromy v něm nešuměly tak, jako to
dělávaly. V tom lese bylo zvláštní ticho, a kdyby slunce nepražilo tolik, jako
v ten den, jsem si jistá, že by koruny, se skoro opadaným listím, nepropustily
ani jeden ze slunečních paprsků. Začala jsem se trochu bát toho, co mě
čeká, a taky, jestli mě vůbec něco čeká, jestli se vůbec dostanu z tohohle
černého bludiště.
Postačilo by jediné světlo. Čím hlouběji jsem vstupovala do lesa, tím větší
tma mě obklopovala. Postačil by jediný škrt sirkou, abych viděla na cestu,
měla jsem strach, že ztratím motýla z dohledu, že o něco zakopnu a... Jak
jsem se jenom nad těmito obavami pozastavila, všechno se to rázem stalo.
Motýlí křídla, která mi do té doby poskytovala bezpečí a i zářivé bílé světlo,
najednou zmizela, ztratila se ve tmě a já zakopla o rozlehlé kořeny nejstaršího stromu v lese. Přepadla jsem dopředu a čekala tvrdý a bolestivý pád,
kořeny stromů byly všude. Jenže já padala dál. Hrozně dlouho jsem padala
a neměla jsem odvahu otevřít oči. Bývala bych je měla otevřít, ale něco
mě děsilo. Slyšela jsem hlasy a zvláštní zvuky, které mi nepasovaly k tomu,
kde bych se měla zrovna ocitat. Umřela jsem? Umřela jsem, a proto mám
slyšiny?
Nic jiného, než otevřít oči, mi nezbylo. Opravdu jsem padala. Věci kolem
mě se vznášely. Mohla jsem rozsvítit lampičku, sednout si k otevřenému pianu, popíjet čaj... ale pořád jsem padala. Připadala jsem si jako Alenka, která
padala dolů, dolů, dolů králičí norou.
Jenže čím déle jsem takhle padala, tak tím se věci kolem mě zdály divnější a divnější. Kolem mě poletovaly zapálené svíčky, ohavní brouci... Vyhnula
jsem se několika dokonale ostrým nožům, ostré, ale krátké kudle a obrovskému středověkému meči, který si ale vzal s sebou několik pramenů mých
tmavých vlasů. Začala jsem z toho všeho mít divný pocit, chtěla jsem pryč,
chtěla jsem utéct. Lituju toho, že jsem na klíč svého útěku nepomyslela
dřív, než kolem mě přelétlo mrtvé tělo jednoho z mých dětí - dvojčat. Viděla
jsem to samé prokrvácené oblečení, co měl Martin v ten den... v den, kdy ho
napadli..
102
Nejsem náhodou Alenka? Pokud ji znáte, víte, že ona měla sny, ze kterých
se mohla probudit, protože to byl její sen a sny si řídíme sami. A to byl můj
klíč útěku.
„Prostě se probuď.“
Otevřela jsem oči, ale tentokrát do oslňujícího východu slunce. Oddychla
jsem si. Východ slunce existuje. Musím si toho víc vážit, řekla jsem si. Ležela
jsem na posteli, ležím tam. Nezbývá mi, než pootočit hlavu a...
Znáte ten pocit, kdy se probudíte z nejhorší noční můry, která se zdála
tak pravdivá? Oddychnete si, protože jste se probudili z nejhorší prázdnoty
do říše hodnot. Poznáte to lehce. Já třeba, když pootočím hlavu na pravou
stranu, uvidím svá dvojčátka a Martina. Hodnoty, které nemůžete s ničím
jiným vyměnit. Jsou to moje klenoty, vzácné klenoty, které můžu vyměnit za
hromady částek peněz, ale jak bych něco takového mohla udělat? Peněz je
na širém světě moře, oceán a každý den se tisknou další a další, ale tyhle
klenoty... ty jsou na celém světě všeho všudy jenom jedny.
103
Pavel Bušta
Kateřina Řasová
Letošní sezóna hurikánů
Kdysi jsme byli naftalínem
na odložišti mrtvých fraků
pak časy pominuly
a my se stali nutným omylem
jak nechtěné dítě
zeptej se, synku, zeptej se pohřebáků
a uvidíš že nevyléčí tě
Těžko jít někam když cestu jsi ztratil
s důvodem hledat ji pospolu
říká se
že vesmír krvácí
když se chytáš za myšlenky moc křečovitě
zeptej se synku, zeptej se doktorů
a uvidíš, že nepohřbí tě
Jak se do lesa volá, tak se z lesa umírá
všichni se užíráme a smějeme navenek
a uvnitř všechno pospíchá
pálí se, zaniká, vzniká
skomírá, utíká a letí
zeptej se, synku, zeptej se myšlenek
a uvidíš, že nevysmějou se ti
Ustal vítr, ustala bouře...ten muž je zklidnil pohybem ruky
ticho se rozlilo se solí po přídi
už nemám odvahu ptát se
zeptej se ty
kam dál se ten koráb řítí
zeptej se, synku, zeptej se lidí
a uvidíš, že neodpoví ti
Maják
Nad hladinou
myšlenky plynou
zakázanou mluvou
Udělá si z tebe představu
Filosofa, který volá
Jak siréna modrá
Do tmy
Blikají světýlka mlhavá
Nadějí odmítavou
Chce být ve snu
Chce tě zabít a znovu vzkřísit
Chce tě rozbít a smísit
Na malinkou chvilku tě sníst
Chce tě rozdrolit, rozmočit, rozstříhat
Poznat opět tu chuť
Při který vzdouvá se ti hruď
Jak myšlenka modrá
Ta niť co vede ti city
Zamyká je ve verších
Představou bodrou
Modrou a stříbrnou
Zakousává se ti do krku
Dýchá ti na kůži
Mrazí tě, mizí tě
Naplnění prostupuje buněčnou stěnou
Vlákna pavučin ohmatávají smysly
Tahle noc je jejich
Na chvilku na snivou chvilku
Do tmy se noří
Siréna řvavá
Maják co stává
Teď hoří
104
105
Pavel Bušta
Markéta Kubečková
Psychobotomie
Moje představy
tančí
Moje postavy
jančí
Moje stavy
jsou jich sta. Vy?
Jste mi nějaká podvědomá...
v této perorální pauze.
Das Ende! Otevřte, Freud je doma.
Der Arzt ist zu Hause.
Mrzne
Život zamrzl
v nudě a skleněnu
Vynalezl
mimoprostor
• stojatou nezměnu
Zatuhlý naděje
Zásek v (ne)čase
Bez zásahu do děje
čekání na vzdor
v zápase
V zápase o život,
o lásku – o iluzi
Boj bez jistot
a bez pravidel,
život, co zamr(a)zí
Život mě zebe!
Vzdávám ty boje!
Ó, Bože bez Tebe
kdo by vydržel?
Ty život jsi a láska moje!
106
107
Hana Kopecká
Pavel Bušta
Bez inspirace
V nedohlednu
Je to jedna z těch
chvil kdy vám smutek
nedovolí nic
než přejíždět štětcem po dlaních
nažhaveným hrotem
po puchýřích
rty po strupech
a koukat po pohledu svých očí
v nedohlednu
Tak si přejíždím štětcem po dlaních
nažhaveným hrotem
po puchýřích
rty po strupech
a koukám po pohledu svých očí
v nedohlednu
Nedohlédnu
Perfektní tvary všedního dne
a hnilobný zápach doby,
nesmělý úsměv pomine
a vystřídán pocitem zloby.
A častokrát k nebi volaje
souženě pozvedne zraky,
puklou zem slzami prolije
a vědomí zaoblí mraky.
Čekám a zázrak se neděje,
leč šancí je všude spoustu,
odcházím, nemám naděje - mám prsty od inkoustu.
108
109
Markéta Kubečková
Pavel Bušta
Jsme
Zlatý věk plamenů
S třískami za nehty
a senem v ústech svých
(Neveni, nevidi, a hlavně nevici)
ležím tu obložen střeženou hranicí
ležím tu za šera, jen trochu při svíci
a můry večery planou mi na líci
Politý, zmáčený, dštím slzy benzínu
bláznivost života kladu si za vinu
a v zubech vesmíru hlodám jak černý kaz
co kdysi těžko šlo, to jde dnes mnohem snáz
neschopni citu, jsme bez zprávy poslové
miluji tak tvůj hlas
mé tělo zažehlas
zmítam se v ohni však - srdce dál ledové
Jsem tvým bezradným činem
slovy, co měly ranit,
jako dvě slzy se řinem,
nemá smysl jim bránit.
Jsem tvým zapomenutým přáním,
rozehranou partií,
kdy skončíme s tím hraním?
Až podlehnu a dámu zabiji?
Jsi mým deštivým dnem,
prázdnými gesty.
Svoje pózy uhodnem,
až sejdeme z cesty.
110
111
Dominika Vřešťálová
Pavel Bušta
Ze zápisků umírajícího materialisty:
Stejně jako tehdy
Jednolité zraky vyprázdněných oken
s vyhaslými šepoty vlak ujíždí po pláži.
V nekuřáckém kupé sešel se rok s rokem
chromá můra na zemi sní že v něco naráží
Čtyři černí pasažéři
vše nutné je prožito.
Každému se v duši šeří
Čtyři černí pasažéři
DĚKUJEME, PROŽITO!
tak se jim to nyní jeví
tím že o nich nikdo neví
nejsou vlastně ani to
Neskutečné vzdechy čísi
a na zemi zaschlá krev.
S toužením se potmě mísí
ulepená vůně rozžvýkaných jahod.
Ulepená vůně neprožitých náhod.
vytřídil jsem mnoho papíru, skla a plastů
zahltil jsem kus země skládkou odpadu, který prošel mýma rukama
věnoval jsem mnoho peněz charitativním organizacím
zatížil jsem čističky odpadních vod hektolitry strávených potravin
vyprodukoval jsem oxid uhličitý, z něhož by dokázaly lány květin dýchat celé
roky
vydýchal jsem kyslík nějaké budoucí lidské bytosti
podpořil jsem koloběh, kterým se peníze prolévají skrze majetek
podpořil jsem koloběh, kterým se peníze prolévají skrze služby
zvedl jsem státní a další jiné statistiky o jednu bůhvíkolikátinu
poskytl jsem svou genetickou informaci ke vzniku dvou čerstvějších jedinců
– postaral jsem se tedy o zachování svého druhu
svýma nohama, rukama, svým tělem jsem přispěl k proměně tvaru nesčetných staveb a věcí
stejně tak jako mravenci, i já jsem přenesl kvanta materiálu – jako třeba
zlomky kamení, které se mi zachytily v podrážkách
dal jsem popud k tomu, aby vznikla jedna mramorová deska se zlatou hvězdičkou a křížkem posloužil jsem jako přenašeč bakterií a virů.
Myslím, že ve výsledku nezbývá než věřit ve spirituální šarády.
112
113
David Lukeš
Dva texty o mytických tvorech žijících mezi námi
Le Mauvézeuil
Aujourd‘hui, dans notre quart d‘heure de vulgarisation scientifique, nous
n‘allons pas apprendre à prononcer des formules chimiques en rotant
comme nous l‘avons fait la fois passée; nous allons parler de l‘animal le
plus singulier qui soit : le mauvézeuil, qui, soit dit en passant, porte bien son
nom.
que cela entraîne ont été au cours des siècles attribués à un regard soi disant maléfique du porteur; on a commencé à dire de ce dernier qu‘il avait le
mauvézeuil. la transmission originalement orale de cette tradition a causé la
mutilation orthographique du terme. Donc, on dit aujourd‘hui de quelqu‘un
qu‘il a le mauvais œil. Ce qui est totalement absurde et superstitieux (on
sait bien qu‘il n‘en a fait qu‘en embryon).
On ne sait pas grand chose sur l‘origine de la bête. Elle semble être en
relation lointaine avec des escargots et autres limaces par son style de
déplacement (elle rampe, quoique beaucoup plus vite que ses cousins,
et peut sauter). On suppose que son apparition s‘est faite au cours de la
décomposition d‘un cadavre de dinosaure. Un des yeux du lézard a, par une
fermentation sublime et grandiose, repris vie. Cet ancestral globe oculaire
s‘est libéré de ses liens musculaires et a entrepris le long et périlleux travail
de libération de ses camarades réduits en esclavage par les autres créatures. „Yeux de tous pays, unissez-vous !“, telle était (et est encore) sa dévise.
Vie et mœurs. Le mauvézeuil a un corps bâti pour la chasse. Au cours des
millénaires, il a développé une technique de chasse remarquable, qui est
étroitement liée à sa manière de reproduction caractéristique. Son corps,
de consistance molle et élastique, renferme une sorte d‘airbags avant la
lettre qui peuvent se gonfler instantanément et lui procurer des dimensions étonnantes. Sa tactique est rusée : il s‘approche subrepticement de sa
victime, de façon à ce qu‘elle ait des frissons mais ne sache pas exactement ce qui lui arrive, puis augmente brusquement son volume et inflige à
l‘infortunée la dernière trouille de sa vie. La réaction hystérique qui s‘ensuit
achève le travail : la majorité d‘accidents de voiture, de piétons écrasés,
d‘attaques cardiaques, et même de chutes du haut d‘immeubles (souvent
faussement considérées comme suicides) vient d‘attaques féroces de
mauvézeuils.
Après une chasse réussie arrive enfin le moment mérité de la reproduction. Le mauvézeuil n‘y participe pas activement; tout ce qu‘il peut faire,
c‘est espérer que les yeux de sa victime soient touchés par la mystérieuse
fermentation oculaire.
Il arrive parfois qu‘un individu survit à une attaque du prédateur et que la
fermentation n‘ait lieu que partiellement. L‘homme (car c‘est le plus souvent
d‘un homme qu‘il s‘agit) est alors porteur d‘un embryon de mauvézeuil qui
n‘a pas achevé son développement, mais qui a déjà acquis des instincts
mauvézeuillaques primaires - il se gonfle à diverses occasions. Les décès
114
115
Barbora Bartůňková
Marie Janoušková
Le dauson, la dausonne
DAUSON, DAUSONNE [ dosō, doson] n.m.
(hermaphrodite; lat.dunis, denisus; en 1971)
C‘est un animal rare qui vit seulement en ville. On le trouve dans les maisons anciennes. Le dauson est très sensible à la lumière du soleil. Alors, il
recherche des pièces sombres ou des caves.
Ses yeux peuvent voir dans une obscurité complète. Ils ressemblent aux
yeux d‘un chat. Le dauson a une tête de lion. On pensait qu‘il était de la
même famille que les tigres et les lions. Mais le dauson n‘est pas un animal
carnivore. Il adore manger des photos en noir et blanc. Mais il n‘a jamais
mangé de photo ratée. Souvent, on peut voir le dauson dans les laboratoires de photo. C‘est un milieu idéal pour lui parce qu‘il y a de la nourriture en
abondance.
Le dauson a un bec de perrroquet et une langue de serpent. Sa particularité, ce sont les oreilles d‘un lynx. Il a un corps de zèbre. Son pelage est rayé.
Le dauson a des pattes de chien et une queue de cheval pour éloigner les
insectes.
On a supposé qu‘il n‘était pas agressif. Mais ce dauson peut être dangereux ! En cas d‘attaque, il lâche un gaz pour asphyxier ses ennemis. Ses
ennemis [par exemple : le chat, la champhon, le ouimon...] n‘ont pas de
chance. Le gaz peut être dangereux pour l‘homme...
116
117
Julie Kopová
Eva Pechová
Reklamní plakáty (studenti česko-francouzské sekce)
Les affiches publicitaires (les élèves de la section franco-tchèque)
Paris
118
Paris est une main de ton ami. Paris est une main.
Paris est tout ce qui est comme un verre de vin.
Paris est première et dernière ma caresse.
Qui ne le connaît pas, il na pas la tendresse.
Paris est une lumière, Paris est un soir.
Paris est un nouveau monde quand il fait noir.
Paris est tout ce qui va toujours vivre.
Paris est une femme qui est libre!
Paris est une chance. Paris est doré.
Paris est intéressant et toujours très coloré.
Paris, Paris, Paris-mon amour.
Paris est une ville qui a la vieille tour.
119
Adèle de Lacoste
Maria Bogdanová
Ma première rentrée à GJN ?
Comme si c’était hier !
J’étais avec mon amie Tamara, la célèbre Tamara B. Nous étions là, toutes les deux, ce 1er septembre 2010, devant la porte d’entrée imposante
de cet immense bâtiment tout aussi imposant. Perdues au milieu de ces
génies, nous cherchions notre classe. Hahaa !!! Nous ne savions pas alors
ce qui nous attendait !
Les premiers jours… Un silence inquiétant dans la salle… Cela n’a heureusement pas duré ! Le bruit qui émanait de notre grand troupeau était
toujours repérable sur tout l’étage. Des rires s’échappaient, deçà, delà…
Des tas de rires ! Evidemment, puisque nous avions parmi nous les meilleurs acteurs qui sont maintenant mondialement connus. Imaginez-vous
la splendide Veronika K. à 15 ans ! Ou Jan A., à la tête de ce magnifique
pays, Oto M., prix Nobel d’Histoire à seulement 30 ans !!! Et j’en passe…
Vous avez sûrement entendu parler de l’éminente mathématicienne Ji-Yun C., de Ekaterina S., Ivana K., Abaseen A. ou encore de Zuzana H. ! Et
oui, nous étions tous ensemble, ce 1er septembre ! De Paris à Séoul, en
passant par Moscou, Belgrade, Kaboul, le Caire, etc… Quelle diversité,
n’est-ce pas !
Bref, je suis à Prague depuis quelques jours, et je rêve d’aller feuilleter le
tout premier Almanach. Que de souvenirs ! Que de souvenirs !
Eau - bon maître, mauvais serviteur
Voda - dobrý sluha, špatný pán
120
121
Anna Routová, Ester Novotná
Studenti 3. C
Calligrammes sur l‘eau - Kaligramy inspirované vodou
122
123
Pamatujte si jejich jména
Přečetli jste si sborník plný slibných textů. Ti prozíravější z vás si almanach pečlivě uložili: Jednou může mít značnou hodnotu, obsahuje juvenilie
příštích osobností, příštích velikánů. Tento almanach – to je naděje, energie,
vitalita.Chuť a schopnost něco dokázat. Budoucnost. Rozepjatá křídla.
Se studenty dějepisných seminářů jsme, chtějíce se dozvědět více o naší
(milované) škole, bádali v archivu. Zaměřili jsme se na jména profesorů
a studentů, kteří zahynuli za druhé světové války ( tak, jak je uvádí pamětní
deska, kolem níž denně všichni chodíme a které si, obávám se, málokdo
všimne) .
Nechali jsme si vyhledat staré třídní knihy, ukázky vysvědčení, katalogy. Jak
jsme tak procházeli těmito dokumenty (a bavili se a divili se a srovnávali),
narazili jsme i na tento katalogový list:
Arnošt Thiele: Transport Ba číslo 601 z 10.8.1942 Praha-Terezín.
Transport Bk číslo 430 z 8.9.1942 Terezín-Malý Trostinec.
Zahynul.
…..Stačí. Nechci se opakovat.
Nedostudovali. Nepřežili. Ukradli jim křídla. Ukradli nám jejich křídla.
Pamatujte si, prosím, jejich jména. Na zmíněné desce nejsou.
P.S. Vlasta přežila. Jak a kde, nevíme. Její rodiče zahynuli v Osvětimi. Jak asi
vzpomínala (možná ještě vzpomíná) na svou (naši) školu?
Věra Hanzlíková
Vlasta Feldmannová
Všimněte si: 7.A - brzy by maturovala. Učila se dobře (tenkrát byli profesoři
přísnější, známka výborná se vyskytovala zřídka). Vysvědčení na 2. pololetí
už není. „Žákyně…z ústavu vystupuje“. Je 27. 3. 1939. Náboženství: izraelské. Tak. Naše bádání dostalo další rozměr. Listovali jsme a našli podobných
případů více. Byli to:
Ludvík Berger z 1.A (narozený 12.10.1927)
Tomáš Glucklich z 2.A (narozený 1.5.1926)
Ernest Thiele z 3.B (narozený 26.4.1925)
Ervín Nalos z 4.B (narozený 10.9.1924)
Eva Friedmannová z 6.A (narozená 4.3.1922)
Jiří Klein z 1.A (narozený 7.6.1928)
Hanuš Rossler z 1.B (narozený 2.6.1928)
Jindřich Maendl z 3.B (narozený 4.9.1926
Štěpán Rappay z 3.B (narozený 30.7.1927)
…a Vlasta.
Dnes existuje mnoho možností, jak zjistit osudy českých židů (Osvětimská
kniha, databáze Památníku Terezín…). A my jsme začali pátrat.
Pavel Glucklich: Transport AAu číslo 905 z 27.7.1942 Praha-Terezín.
Transport Aaz číslo 729 z 4.8.1942 Praha-Malý Trostinec.
Zahynul.
Štěpán Rappay: Transport De číslo 331 z 5.7.1943 Praha-Terezín.
Transport Dm číslo 4056 z 6.9.1943 Terezín-Osvětim.
Zahynul.
Jindřich Mandl: Transport De číslo 333 z 5.3.1943 Praha-Terezín
Transport Dm číslo 4058 z 6.9.1943 Praha-Osvětim.
Zahynul.
124
125
Seznam Pedagogů (Budova v helLichově ulici)
Školní rok 1998/1999
UČITELŮM A ŽÁKŮM ŠKOLY - OBĚTEM NACISMU
1938 - 1945
Prof. VOJTĚCH ČÍŽEK
Prof. ALOIS KAMENICKÝ
BORIS BALZAR
JAN ELEDER
ZDENĚK BOŘEK – DOHALSKÝ
ThDr. ANTONÍN BOŘEK – DOHALSKÝ
VÁCLAV ENGELMÚLLER
PETR FAFEK
BOHUMIL IMRAMOVSKÝ
SLAVOMÍR KINDL
JAROMÍR MÁRA
JOSEF MATĚJOVEC
RNDr. JAROSLAV MRKOS
VLADIMÍR NÁPRSTEK
KAREL OKTÁBEC
RUDOLF RIEGL – HNĚVSA
Ing. FRANTIŠEK STOČES
MUDr. VLADISLAV VANČURA
GABRIEL VONDRÁČEK
JIŘÍ JUKL
KAREL JAROŠ
JAROMÍR DUBSKÝ
VÁCLAV HLAVÁČEK
VÁCLAV MICHALÍČEK
126
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Besse Claire, Mgr. Bílý Michal, Blechová
Jaroslava, Černá Lýdia, Černá Šárka, Červová Lubomíra, Dumoulin Michel, Ing.
Dušek Jan, Ing. Faltýnová Regina, Fischerová Libuše, Hanzlíková Věra, Herry Cécile,
RNDr. Hlásenský Jiří, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, RNDr. Koktová Jana,
RNDr. Kopecký František, Kostelecká Zdeňka, Mgr. Kousalová Irena, Kubánek
Vít, Mgr. Kubíková Věra, RNDr. Kučerová Olga, Lapšanská Nataša, Mgr. Liška
Juraj, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Nováková Věra, PhDr. Otmarová
Ludmila, Páleníčková Anne, PaedDr. Pipková Ludmila, Piskáčková Martina, Plášek
Zdeněk, Plášková Alena, Podzimek Jiří, Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra,
Mgr. Rejmíšová Renáta, Mgr. Skálová Kamila, Mgr. Součková Petra, Mgr. Sušková
Kateřina, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela,
RNDr. Šantrůčková Marie, Tetourová Markéta, Mgr. Vachatová Dagmar, Vermachová
Marie, Větrovcová Věra, Warton Alizabeth, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka, Mgr. Zornigová Jitka
Školní rok 1999/2000
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Besse Claire, Mgr. Bílý Michal, Mgr. Blechová Jaroslava, Mgr. Černá Lýdia, Černá Šárka, Červová Lubomíra, Ing. Dušek Jan,
Ing. Faltýnová Regina, Fischerová Libuše, Gauvin Laurent, Hanzlíková Věra, RNDr.
Hlásenský Jiří, Mgr. Holubová Květa, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, RNDr.
Koktová Jana, RNDr. Kopecký František, Kostelecká Zdeňka, Mgr. Kousalová Irena,
Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, RNDr. Kučerová Olga, Lapšanská Nataša, Mgr.
Liška Juraj, Moosová Pavla, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra, PhDr. Otmarová Ludmila, Páleníčková Anne, PaedDr. Pipková Ludmila,
Piskáčková Martina, Plášek Zdeněk, Plášková Alena, Mgr. Podpěra Jan, Podzimek
Jiří, Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr.
Rojko Milan, Mgr. Skálová Kamila, Mgr. Součková Petra, Svatošová Simona, PaedDr.
Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr. Šantrůčková Marie, Tartier Luc,
Tetourová Markéta, Mgr. Vachatová Dagmar, Vermachová Marie, Walters Alizabeth,
PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2000/2001
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Beahan Alan, Besse Claire, Mgr. Bílý Michal, Mgr. Blechová Jaroslava, Mgr. Brochot David, Mgr. Černá Lýdia, Mgr. Černá
Šárka, Červová Lubomíra, Dumoulin Michel, Ing. Dušek Jan, Ing. Faltýnová Regina,
Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Gauvin Laurent, Hanzlíková Věra,
Herry Cécile, RNDr. Hlásenský Jiří, Mgr. Holubová Květa, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, RNDr. Koktová Jana, RNDr. Kopecký František, Kostelecká Zdeňka, Mgr.
Kousalová Irena, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Lapšanská Nataša, Mgr.
Liška Juraj, RNDr. Mokrejšová Olga, Moosová Pavla, RNDr. Nečasová Eva, RNDr.
Novák Lumír, Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila,
Páleníčková Anne, Pánková Miriam, PaedDr. Pipková Ludmila, Piskáčková Martina,
Mgr. Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Podpěra Jan, Podzimek Jiří, Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr. Rojko Milan,
Mgr. Skálová Kamila, PaedDr Sladká Jaroslava , Mgr. Součková Petra, Svatošová
Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr. Šantrůčková
127
Marie, Mgr. Śecová Martina, Tartier Luc, Mgr. Tatíček Pavel, Tetourová Markéta, Mgr.
Trusková Alena, Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová
Marie, Větrovcová Věra, Walters Alizabeth, Warton Alizabeth, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka, Mgr. Zornigová Jitka
Školní rok 2001/2002
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Beahan Alan, Besse Claire, Mgr. Bílý Michal,
Mgr. Blechová Jaroslava, Mgr. Brochot David, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá
Lýdia, Mgr. Červová Lubomíra, Ing. Dušek Jan, Mgr. Fischerová Libuše, prom.fil.
Fuchsová Quiduše, Hanzlíková Věra, RNDr. Hlásenský Jiří, RNDr. Jelínková Alena,
Mgr. Kadlec Jiří, Ing. Kapasná Radmila, Mgr. Kašparová Pavla, Mgr. Kekule Jaromír,
RNDr. Koktová Jana, RNDr. Kopecký František, PhDr. Koronthályová Markéta, Mgr.
Kousalová Irena, Kristensen Lars, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Lapšanská Nataša, Mgr. Liška Juraj, Miková Dita, RNDr. Mokrejšová Olga, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan,
PhDr. Otmarová Ludmila, Páleníčková Anne, PaedDr. Pipková Ludmila, Piskáčková
Martina, Plášek Zdeněk, Plášková Alena, Mgr. Podpěra Jan, Podzimek Jiří, Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr. Rojko Milan,
Selezneva Elena, Mgr. Skálová Kamila, Mgr. Součková Petra, Svatošová Simona,
PaedDr. Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr.
Śecová Martina, Tartier Luc, Mgr. Tatíček Pavel, Tetourová Markéta, Mgr. Trusková
Alena, Mgr. Ullschmiedová Kateřina, Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora,
Vermachová Marie, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2002/2003
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Beahan Alan, Bennett James, Mgr. Bílý Michal,
Mgr. Blechová Jaroslava, Mgr. Brochot David, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá
Lýdia, Červová Lubomíra, Debailly Claire, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Mgr.
Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Hanzlíková Věra, RNDr. Hlásenský
Jiří, Hochová Irena, RNDr. Jelínková Alena, Mgr. Kadlec Jiří, Ing. Kapasná Radmila,
Mgr. Kašparová Pavla, Mgr. Kekule Jaromír, Kohoutová Klára, RNDr. Koktová Jana,
RNDr. Kopecký František, Mgr. Kousalová Irena, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková
Věra, Mgr. Lapšanská Nataša, Mgr. Liška Juraj, Lukavská Klára, Mgr. Matasová
Martina, RNDr. Mokrejšová Olga, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr.
Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, PaedDr.
Pipková Ludmila, Plášek Zdeněk, Plášková Alena, Mgr. Podpěra Jan, Podzimek Jiří,
Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr. Rojko
Milan, Selezneva Elena, Mgr. Součková Petra, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda
Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva,
Tartier Luc, Mgr. Tatíček Pavel, Tetourová Markéta, Mgr. Ullschmiedová Kateřina,
Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Mgr. Vermachová Marie, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2003/2004
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Beahan Alan, Bennett James, Mgr. Bílý Michal,
Mgr. Blechová Jaroslava, Briere Catherine, Mgr. Brochot David, Mgr. Coufalíková
Šárka, Mgr. Černá Lýdia, Červová Lubomíra, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana,
Mgr. Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Hanzlíková Věra, RNDr. Hlásenský Jiří, RNDr. Jelínková Alena, Kadlec Jiří, Ing. Kapasná Radmila, Mgr. Kašparo128
vá Pavla, Mgr. Kekule Jaromír, RNDr. Koktová Jana, RNDr. Kopecký František, Mgr.
Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Lapšanská Nataša, Mgr. Liška Juraj, Mgr.
Lukavská Klára, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Málková Tereza, RNDr. Mokrejšová
Olga, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, Mgr. Pavelková Veronika, PaedDr. Pipková
Ludmila, Mgr. Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Podpěra Jan, Podzimek Jiří,
Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr. Rojko
Milan, Selezneva Elena, Mgr. Irena Sokolová, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská
Irena, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr.
Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva, Tartier Luc, Mgr. Tatíček Pavel, Tetourová
Markéta, Mgr. Ullschmiedová Kateřina, Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Mgr. Vermachová Marie, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2004/2005
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Beahan Alan, Bennett James, Mgr. Bílý Michal,
Mgr. Blechová Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Briere Catherine, Mgr. Brochot David, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia, Červenková Klára, Červová
Lubomíra, Dandelot Gael, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Mgr. Fischerová
Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Hanzlíková Věra, RNDr. Hlásenský Jiří, RNDr.
Jelínková Alena, Kadlec Jiří, Ing. Kapasná Radmila, Mgr. Kašparová Pavla, Mgr.
Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký František, Mgr. Kubánek Vít,
Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Lapšanská Nataša, Mgr. Liška Juraj, Mgr. Lukavská Klára,
Mgr. Matasová Martina, Mgr. Málková Tereza, Mgr. Miková Dita, RNDr. Nečasová
Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr.
Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, Mgr. Pavelková Veronika, PaedDr.
Pipková Ludmila, Plášek Zdeněk, Plášková Alena, Podzimková Eva, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc., RNDr. Rojko Milan, Selezneva Elena, Mgr.
Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská Irena, Mgr. Svatošová Simona,
PaedDr. Svoboda Pavel, PhDr. Svobodová Daniela, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr.
Štěpánová Eva, Tartier Luc, Tetourová Markéta, Tomeš Jaroslav, Mgr. Ullschmiedová
Kateřina, Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová Marie, PhDr.
Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2005/2006
Adde Eloise, Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Mgr. Bílý Michal, Mgr. Blechová
Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Briere Catherine, Brochot David, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia, Červová Lubomíra, Dandelot Gael, Ing. Dušek Jan, Ing.
Faryadová Jana, Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Hanzlíková Věra,
RNDr. Jelínková Alena, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, Mgr. Kekule Jaromír,
RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký František, Mgr. Krulikovská Hana, Mgr.
Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Lapšanská Nataša, Mgr. Liška Juraj, Mgr. Lukavská Klára, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Málková Tereza, Mgr. Miková Dita, RNDr.
Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma
Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, Mgr. Pavelková Veronika,
B.A. Perry Zabrina, PaedDr. Pipková Ludmila, Plášek Zdeněk, Plášková Alena, PhDr.
Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, Selezneva Elena,
Mgr. Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská Irena, Svatošová Simona,
PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva, Tetourová
Markéta, Tomeš Jaroslav, Mgr. Ullschmiedová Kateřina, Mgr. Vachatová Dagmar,
129
PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová Marie, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr.
Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2006/2007
Adde Eloise, Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Mgr. Bílý Michal, Mgr. Blechová
Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Briere Catherine, Mgr. Brochot David, Mgr.
Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia, Červová Lubomíra, Dandelot Gael, Ing. Dušek
Jan, Ing. Faryadová Jana, Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová Quiduše, Mgr.
Guellaoui Věra, Hanzlíková Věra, RNDr. Jelínková Alena, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová
Pavla, Mgr. Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký František, PhDr.
Krulikovská Hana, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška Juraj, Malechová Marie, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Málková Tereza,
Mgr. Mička Štěpán, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra,
RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, Mgr.
Pavelková Veronika, B.A. Perry Zabrina, PaedDr. Pipková Ludmila, Plášek Zdeněk,
Plášková Alena, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko
Milan, Selezneva Elena, Mgr. Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská
Irena, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr.
Štěpánová Eva, Tetourová Markéta, Tomeš Jaroslav, Mgr. Ullschmiedová Kateřina,
Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová Marie, Větrovcová
Věra, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká Zdeňka, Zenkerová Nela
Školní rok 2007/2008
Adde Eloise, Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Mgr. Bílý Michal, Mgr. Blechová
Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Briere Catherine, Mgr. Brochot David, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia, Červová Lubomíra, Dandelot Gael, Mgr. Dlouhá
Lenka, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Fischerová Libuše, prom.fil. Fuchsová
Quiduše, PhDr. Grätzová Marta, Mgr. Guellaoui Věra, Hanzlíková Věra, Mgr. Hochová Jana, RNDr. Jelínková Alena, Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, RNDr., Ph.D.
Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký František, PhDr. Krulikovská
Hana, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška
Juraj, Mgr. Malechová Marie, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Mička Štěpán, PhDr. Nápravníková Blanka, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák Lumír, Mgr. Nováková Věra,
RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, PhDr.
Pastorová Markéta, Mgr. Pavelková Veronika, B.A. Perry Zabrina, PaedDr. Pipková
Ludmila, Mgr. Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Poddaná Tereza, PhDr.
Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, Selezněva Elena,
Mgr. Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská Irena, PhDr., Ph.D. Strouhal Martin, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie,
Mgr. Šteklová Petra, Mgr. Štěpánová Eva, Tetourová Markéta, Mgr. Tomeš Jaroslav,
Mgr. Ullschmiedová Kateřina, Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora,
Vermachová Marie, Větrovcová Věra, PhDr. Wienerová Zuzana, PhDr. Zápotocká
Zdeňka
Školní rok 2008/2009
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Belondrade Johanna, Mgr. Bílý Michal, Mgr.
Blechová Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Bonnetto Jerome, Mgr. Brochot David,
Mgr. Brochot Kateřina, Mgr. Bureš Jiří, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia,
Červová Lubomíra, Dandelot Gael, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Fischerová
130
Libuše, Fontijn Elena, prom.fil. Fuchsová Quiduše, PhDr. Grätzová Marta, Grunshaw Luke, Mgr. Guellaoui Věra, Hanzlíková Věra, PhDr. Homolková Hana, RNDr.
Jelínková Alena, Mgr. Kadečka Robert, Mgr. Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, Mgr.
Kekrtová Jana, RNDr., Ph.D. Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký
František, Mgr. Kozlovská Lenka, Mgr. Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška Juraj, Mgr. Malechová Marie, Mgr. Matasová Martina,
Mgr. Mička Štěpán, PhDr. Nápravníková Blanka, RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novák
Lumír, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila,
RNDr. Parobková Jana, Mgr. Pavelková Veronika, PaedDr. Pipková Ludmila, Mgr.
Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Poddaná Tereza, Bc. Quittnerová Lucia,
PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, MgA. Smetana Matěj, Smith Wayne, Mgr. Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská
Irena, PhDr., Ph.D. Strouhal Martin, Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, Mgr.
Sýkorová Jaroslava, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva, Tetourová Markéta, Mgr. Tomeš Jaroslav, Mgr. Vadasová Rebeka, Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr.
Velebná Barbora, Vermachová Marie, Větrovcová Věra, PhDr. Wienerová Zuzana,
PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2009/2010
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Belondrade Johanna, Mgr. Bílý Michal, Mgr.
Blechová Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Bonnetto Jerome, Brochot David,
Mgr. Brochot Kateřina, Mgr. Bureš Jiří, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá Lýdia,
Červová Lubomíra, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Fischerová Libuše, Fontijn
Elena, PhDr. Grätzová Marta, Grunshaw Luke, Mgr. Guellaoui Věra, Hanzlíková
Věra, PhDr. Homolková Hana, Mgr. Ibehejová Tamara, RNDr. Jelínková Alena, Mgr.
Kadečka Robert, Mgr. Kadlec Jiří, Mgr. Kašparová Pavla, RNDr., Ph.D. Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, RNDr. Kopecký František, Mgr. Kozlovská Lenka, Mgr.
Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška Juraj, Mgr.
Malechová Marie, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Mička Štěpán, PhDr. Nápravníková
Blanka, RNDr. Nečasová Eva, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan,
PhDr. Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, Mgr. Pavelková Veronika, PaedDr.
Pipková Ludmila, Mgr. Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Poddaná Tereza,
Pospíšilová Petra, Mgr. Quittnerová Lucia, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová
Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, MgA. Smetana Matěj, Smith Wayne, Mgr. Sokolová
Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská Irena, Svatošová Simona, Ph.D. Svoboda
David, PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva, Tartier Luc, Mgr. Tomeš Jaroslav, JUDr. Urban Michal, Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr.
Velebná Barbora, Vermachová Marie, PhDr. Vraná Marta, PhDr. Wienerová Zuzana,
Mgr. Zaorálková Tamara, PhDr. Zápotocká Zdeňka
Školní rok 2010/2011
Mgr. Akselrodová Zdeňka, Bärtl Petr, Belondrade Johanna, Mgr. Bílý Michal, Mgr.
Blechová Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Bonnetto Jerome, Mgr. Brochot
David, Mgr. Brochot Kateřina, Mgr. Bureš Jiří, Mgr. Coufalíková Šárka, Mgr. Černá
Lýdia, Červová Lubomíra, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Mgr. Fendrychová
Anna, Fischerová Libuše, Fontijn Elena, PhDr. Grätzová Marta, Grunshaw Luke,
Mgr. Guellaoui Věra, Hanzlíková Věra, PhDr. Homolková Hana, RNDr. Jelínková
Alena, Mgr. Kadečka Robert, Mgr. Kadlec Jiří, Kašparová Anna, Mgr. Kašparová
Pavla, RNDr., Ph.D. Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, Koudelková Lenka, Mgr.
131
Kubánek Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška Juraj, Mgr.
Marešová Michaela, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Mička Štěpán, PhDr. Nápravníková Blanka, RNDr. Nečasová Eva, Mgr. Nováková Věra, RNDr. Novotný-Kuzma Jan,
PhDr. Otmarová Ludmila, RNDr. Parobková Jana, PaedDr. Pipková Ludmila, Mgr.
Plášek Zdeněk, Mgr. Plášková Alena, Mgr. Poddaná Tereza, Mgr. Quittnerová Lucia,
PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, RNDr.
Simonianová Lenka, MgA. Smetana Matěj, Smith Wayne, Mgr. Sokolová Irena, Mgr.
Součková Petra, Mgr. Stránská Irena, Mgr. Svatošová Simona, Ph.D. Svoboda David,
PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie, Mgr. Štěpánová Eva, Tartier Luc,
Mgr. Tartier Veronika, Tomeš Jaroslav, JUDr. Urban Michal, Mgr. Vachatová Dagmar,
PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová Marie, Mgr. Vozka Jiří, PhDr. Vraná Marta,
PhDr. Wienerová Zuzana, Mgr. Zaorálková Tamara, PhDr. Zápotocká Zdeňka, Mgr.
Zboranová Veronika
Školní rok 2011/2012
Mgr. Akselrodová Zdeňka, MgA. Bárta Tomáš, Bärtl Petr, Belondrade Johanna, Mgr.
Bílý Michal, Mgr. Blechová Jaroslava, RNDr. Bludská Markéta, Mgr. Brochot David,
Mgr. Brochot Kateřina, Mgr. Bureš Jiří, Coufalík František, Mgr. Coufalíková Šárka,
Mgr. Černá Hana, Mgr. Černá Lýdia, Červová Lubomíra, Mgr. Dočekalová Michaela, Ing. Dušek Jan, Ing. Faryadová Jana, Fischerová Libuše, Fontijn Elena, PhDr.
Grätzová Marta, Grunshaw Luke, Mgr. Guellaoui Věra, Hanzlíková Věra, PhDr. Homolková Hana, RNDr. Jelínková Alena, Mgr. Kadečka Robert, Mgr. Kadlec Jiří, Mgr.
Kašparová Pavla, RNDr., Ph.D. Kekule Jaromír, RNDr. Kličková Marie, Mgr. Kubánek
Vít, Mgr. Kubíková Věra, Mgr. Kučerová Magdalena, Mgr. Liška Juraj, Mgr. Machová
Blanka, Mgr. Matasová Martina, Mgr. Mička Štěpán, PhDr. Nápravníková Blanka,
RNDr. Nečasová Eva, RNDr. Novotný-Kuzma Jan, PhDr. Otmarová Ludmila, Pagani
Christelle, RNDr. Parobková Jana, PaedDr. Pipková Ludmila, Mgr. Plášek Zdeněk,
Mgr. Plášková Alena, Mgr. Poddaná Tereza, Mgr. Quittnerová Lucia, PhDr. Radváková Věra, Mgr. Rejmíšová Renáta, doc. RNDr. Rojko Milan, RNDr. Simonianová
Lenka, Smith Wayne, Mgr. Sokolová Irena, Mgr. Součková Petra, Mgr. Stránská Irena
Svatošová Simona, PaedDr. Svoboda Pavel, RNDr. Šantrůčková Marie, Bc. Šípková
Petra, Mgr. Štěpánová Eva, Tartier Luc, Mgr. Tartier Veronika, Mgr. Tomeš Jaroslav,
JUDr. Urban Michal, Mgr. Vachatová Dagmar, PaedDr. Velebná Barbora, Vermachová Marie, PhDr. Vraná Marta, PhDr. Wienerová Zuzana, Wittbergerová Jana, PhDr.
Zápotocká Zdeňka
Seznam Absolventů (Budova v heLlichově ulici)
6A, 1994–2002, RNDr. Jana Koktová
Dagmar Kocandová, Ivana Adámková, Svatava Balíková, Barbora Červená, Silvie
Demartini, Daniela Dénešová, Veronika Dufková, Michaela Dvořáková, Hanna Krystyna
Dzurendová, Matěj Fišar, Cyril Höschl, Catherine Janurová, Adéla Jenšovská, Veronika
Jirčíková, Jakub Kokoška, Vojtěch Kusý, Petr Michal, Kateřina Nosková, Hana Pražáková,
Alena Sýkorová, Julius Štuller, Alžběta Tomková, Šárka Tuková, Michal Turek, Rebeka
Vadasová, Eliška Udatná
6B, 1994–2002, Mgr. Irena Kousalová
Adéla Balzerová, Magdalena Bánská, Alžběta Ciprová, Matyáš Flemr, Martin Halada,
Veronika Hladká, Kryštof Holeyšovský, Haruna Honcoopová, Linda Horáčková, Zuzana
Hyniová, Jana Kimlová, Jana Kramulová, Eliška Krapková, Tereza Krausová, Jiří Král, Jitka Marelová, Kateřina Matolová, Petra Mládková, Zdeněk Pauler, Kristýna Pohlová, Anna
Rážová, Veronika Rezková, Luisa Robovská, Pavel Šmíd, Halina Štorkánová, Marcela
Šumanová, Olga Vítková, Eliška Vobrubová, Jakub Říha, Matěj Stropnický, Lenka Vávrová
6C, 1994–2002, Mgr. Nataša Lapšanská
Anna Budínská, Veronika Cerhová, Tomáš Císař, Peter Dráber, Ivana Dudáčková, Zuzana
Eislerová, Linda Fibigerová, Tereza Hejmová, Veronika Hernychová, Lucie Holá, Jan
Hraba, Zuzana Hrubešová, Milan Hrubý, Petra Jandová, Kateřina Jelínková, Klára Jirková,
Mariana Koutská, Irena Kozáková, Hana Líčeníková, David Machoň, Radka Malá, Štěpánka Mužíková, Michal Novák, Ludmila Porschová, Petra Samková, Jana Slámová, Štěpán
Starosta, Martin Tesař, Ondřej Trunečka, Michaela Vlasáková, Olga Hanková
6D, 1994–2002, Mgr. Jaroslava Blechová
Tomáš Cach, Jana Ejemová, Dagmar Goldmannová, Barbora Hartigová, Šárka Holubářová, Eva Chalupová, Taťána Jančárková, Kateřina Kestlerová, Michaela Köhlerová, Eva
Kučerová, Jaroslav Mach, Jiří Matura, Pavla Nikolovová, Milena Obhlídalová, Lukáš Paluzga, Dagmar Plešmídová, Matěj Podzimek, Veronika Rajdlová, Michaela Řeřichová, Anna
Sobotová, Kateřina Štěpánková, Barbora Vohnoutová, Kira Zentnerová, Anna Čmejrková,
Iva Kleinová, Petra Kocábová, Helena Pichová, Ria Hrušovská
6A, 1995–2003, Mgr. Libuše Fischerová
Zdeněk Bareš, Jakub Císař, Jan Cmíral, Otakar Člupek, Jana Dobrovská, Zdeněk Fík,
Renata Francová, Michal Grosz, David Kohout, Dana Lukavská, Filip Mařík, Petr Nováček,
Miroslav Rada, Martin Seyček, Marek Schäferling, Veronika Smetanová, Anna Steinerová, Veronika Strelcová, Vojtěch Svoboda, Jana Šebestová, Václav Škoda, Tereza Tylová,
Pavlína Vacková, Markéta Vohnoutová, Martin Vyleťal, Jiří Wild, Jana Zelingrová, Elena
Hrbková
6B, 1995–2003, Mgr. Lýdia Černá
Markéta Háčková, Petra Hasmanová, Anna Hofmanová, Petra Hojovcová, Andrea
Hudečková, Petra Janďourková, Helena Kadlecová, Jana Kadlecová, Anna Kárníková,
Tereza Klimešová, Linda Kovářová, Kristýna Křížová, Katarína Legemzová, Karolína Lhotová, Zuzana Lukešová, Martina Máchová, Jana Poláková, Markéta Sedlářová, Barbora
Soukupová, Marika Stuchlíková, Martina Šulcová, Daniela Šupová, Zdeněk Vašek, Denisa
Víznerová, Jana Vydrová, Hana Žáčková, Irena Bartáková, Miriam Finková, Ileana Florea
132
133
6C, 1995–2003, PaedDr. Pavel Svoboda
Lukáš Černoušek, Vojtěch Černý, Kateřina Čmakalová, Zuzana Čmakalová, Karin
Dufková, Marianna Gabzdilová, Johana Hündlová, Zuzana Jirkovská, Karina Kubelková,
Vítězslav Kuntoš, Lenka Lašutová, Michal Petráň, Karel Posolda, Barbora Serbusová,
Radka Stezková, Eliška Svobodová, Kateřina Vejsadová, Vendula Veselá, Petr Vinš, Vanda
Zavoralová, Tereza Ježková
6D, 1995–2003, PaedDr. Ludmila PipkovÁ
Julie Lipská, Adéla Běláčková, Monika Brenišínová, Helena Dražná, Markéta Hájková, Rut Hedánková, Veronika Hladíková, Michaela Humlová, Pavla Kacbalová, Václav
Kasalický, Helena Kebrtová, Kateřina Králová, Alžběta Mirvaldová, Denisa Murinová, Zlata
Palkovičová, Eva Pařízková, Jan Plajner, Martina Potůčková, Eliška Zemanová, Vojtěch
Železný, Barbora Bencová, Magdalena Slezáková
6A, 1996–2004, RNDr. Eva Nečasová
Josef Brůna, Anna Fričová, Eva Fučíková, Tomáš Hraško, Lucie Jarolímková, Lenka
Jenčíková, Veronika Knápková, Veronika Korgerová, Petr Korous, Michal Kroupa, Kateřina
Kuklíková, Petra Lacinová, Luboš Malý, Petra Marcišinová, Erika Marková, Johana Nová,
Petra Pazderová, Martina Pichrtová, Hana Piskalíková, Marian Plieštik, Jan Pojer, Tomáš
Rieb, Anna Roubíčková, Jana Schovánková, Zdenka Staňková, Martin Škoda, Pavel Švarc,
Alice Taufmannová, Lucie Tůmová, Martin Vachata, Libuše Vejrová, Elena Stoyanová
6B, 1996–2004, Mgr. Věra Hanzlíková
Olga Benešová, Marek Demčák, Denisa Dlouhá, Klára Dvořáková, Jana Hofštetrová,
Lydie Hušková, Tereza Jelínková, Kristýna Kočí, Barbora Kochová, Michal Kovařík, Lola
Laštovičková, Iva Maráková, Hana Mátlová, Lucie Sadílková, Jana Stárková, Jana Sýsová,
Ondřej Šíbl, Pavel Štempin, David Šulc, Michal Švehla, Michal Vaněk, Lukáš Veselý, Zdeňka
Vitková, Anna Wagnerová, Kristýna Císlerová, Pavlína Vančová
6C, 1996–2004, Mgr. Alena Plášková
Štěpán Černý, Helena Hampejsová, Lenka Hlaváčková, Romana Jelínková, Magdalena Koutská, Milada Křížovská, Ferdinand Los, Anna Mahlerová, Hana Mayerová, Petra
Mrázková, Eva Němcová, Petra Procházková, Martin Rejmíš, Michaela Řezáčová, Tereza
Sieglová, Lenka Slámová, Tereza Sovová, Anna Suchánková, Štěpán Svoboda, Irena
Štěpánková, Martina Tlamsová, Eliška Trnková, Markéta Vondřichová, Tereza Wienerová,
Hana Ziklová, Viktor Židlický, Jan Jeřábek, Ondřej Kuželka, Jana Levitnerová
6D, 1996–2004, Mgr. Dagmar Vachatová
Kateřina Bičovská, Michaela Blahovcová, Markéta Čadková, Martin Čech, Evelýna
Dreiseitlová, Martina Golasíková, Martin Hák, Tereza Jägerová, Eva Kalvodová, Eva
Karousová, Lukáš Kopenec, Michal Křenek, Zuzana Kubešová, Lukáš Malý, Kristýna Nečekalová, Klára Nettlová, Robert Němeček, Lenka Nováková, Martin Palkovský, Kateřina
Proroková, Lucie Rožníčková, Silvie Šírová, Jan Zajíček, Daniel Dreiseitl, Zuzana Kuldová,
Kristýna Jarolímková, Jana Kolínová
6A, 1997–2005, Mgr. Pavla Kašparová
Anna Anděrová, Jana Binderová, Eva Brabcová, Jiří Dziedzic, Jana Fillová, Daniel Fučík,
Petra Gletová, Anna Hodoušková, Jana Holubářová, Aleš Horna, Ivan Hrabánek, Jan
Krátký, Tomáš Kupec, Zuzana Kvíčalová, Zdeněk Majer, Lucie Málková, Lucie Marková,
Kateřina Medková, Pavel Minárik, Anna Pivetzová, Josef Reiter, Martin Rendl, Pavel
134
Selement, Pavel Šlapák, Eva Šmahlíková, Lucie Taublerová, Jan Tůma, Kristina Vokáčová,
Richard Vokůrka, Markéta Blochová
6B, 1997–2005, Mgr. Renáta Rejmíšová
Jaromír Beránek, Ivana Bláhová, Ondřej Brach, Karolina Codrová, Filip Červený, Veronika
Fialková, Sarah Geislerová, Zuzana Grieslerová, Svatopluk Herc, Klára Hodačová, Radka
Homolová, Kristýna Hořánková, Anna Kopečná, Alžběta Králková, Aleš Kubíček, Lenka
Kubištová, Jana Kuklíková, Zuzana Loučková, Eva Manoušková, Dana Manová, Vendula
Matoušková, Marie Petýrková, Martina Podzimková, Barbora Pospíšilová, Ludmila Rusá,
Nikola Říhová, Jan Straka, Karolína Šmídová, Marie Valentová, Michaela Žemlová, Tereza
Dubovcová, Petr Smyczek, Markéta Širlová
6C, 1997–2005, Mgr. Lubomíra Červová
Barbora Bokšteflová, Klára Budová, Kateřina Danihelková, Jana Deworetzká, Martin Dobiáš, Ivana Floriánová, Jana Gregorová, Eva Hejralová, Petra Homolková, Martin Jelínek,
Zuzana Kalná, Václav Karban, Barbora Kavanová, Martina Knoblochová, Lucie Nováková,
Klára Mergerová, Lenka Somolová, Soňa Součková, Jana Stiborová, Lenka Tenglerová,
Vendula Zábranská, Kristýna Zíková, Jakub Faryad, Alice Taberyová, Tomáš Bým
6D, 1997–2005, Mgr. Markéta Tetourová
Eva Cihlářová, Renata Kotlářová, Michaela Kůželová, Marie Lacmanová, Helena Lecová,
Lucie Malinová, Barbora Mališová, Marie Martinásková, Anastasia Medveďko, Klára
Neumannová, Lucie Nováková, Petr Nyč, Marie Rutarová, Lucie Samková, Dominika
Severinová, Martin Severýn, Jana Skřivánková, Kristýna Stará, Martin Suchopár, Vojtěch
Šmíd, Kristýna Štorková, Petr Švarný, Berenika Vávrová, Jovanka Vlčková, Markéta Vlková, Viktor Bakštein
6A, 1998–2006, RNDr. Jan Novotný - Kuzma
Přemysl Bartoš, Miroslav Benáček, Petr Beneš, Adéla Brčáková, Ondřej Fremunt, Juliána
Fulajtárová, Michal Gabaš, Viktor Chvátal, Petra Javůrková, Jakub Jurenka, Ondřej
Kapasný, Petr Knapp, Kristýna Kolářová, Jana Koudelková, Marek Linhart, Zuzana
Marešová, Klára Mikušová, Hana Nezvedová, Lucie Pilátová, Markéta Radová, Lenka
Srbová, Lucie Starcová, Martina Suková, Věra Šťastná, Ondřej Štrba, Petra Vašků, Michaela Zelingrová, Ondřej Zíma, Martina Kindlová, Barbora Králiková, Michaela Dittertová,
Kristýna Mixová
6B, 1998–2006, Mgr. Eva Štěpánová
Vendula Augustová, Lenka Černoušková, Monika Erbenová, Ilona Hodovníková, Alice
Chupíková, Zuzana Kajňáková, Kateřina Kučerová, Eva Lejsalová, Václav Malý, Monika
Markovská, Tomáš Maršál, Martin Matuška, Renáta Novotná, Vít Palacký, Lucie Pecková,
Klára Pertilová, Veronika Petráňová, Dominika Plochová, Anna Polanská, Jana Rosmusová, Lucie Rubenová, Zuzana Schubertová, Klára Syrůčková, Karolina Štochlová, Jan
Vaněk, Anežka Veselá, Linda Zachystalová, Jana Zemková, Kryštof Chaloupek
6C, 1998–2006, PhDr. Zuzana Wienerová
Kateřina Bártová, David Blažek, Ondřej Černý, Jana Dorňáková, Helena Fikerová, Michal
Chrobok, Ivan Shvechikov, Alžběta Jechová, Lucie Karenová, Dominika Kříhová, Kristýna
Lhotská, Igor Němec, Karolína Párová, Martina Pavlíčková, Anna Piskáčková, Barbora
Poddaná, Renáta Pražská, Daniela Půtová, Tereza Radváková, Eva Riebová, Ctibor Sysel,
Anna Šrámková, Helena Šrámková, Lucie Šteflová, Dagmar Tkadlecová, Pavla Trůblová,
Marie Vaculíková, Jiří Vermach, Jan Král, Eliška Dušková
135
6A, 1999–2007, RNDr. Marie Kličková
Jakub Balhar, Radek Balvín, Anna Bartoňová, Jakub Benda, Markéta Boháčová, Kateřina
Čechová, Marek Dvořák, Klára Farkačová, Aneta Gáborová, Jan Honců, Pavel Hrabák,
Martin Kahoun, Jiří Kessler, Irena Kočí, Veronika Krátká, Štěpán Kubát, Tomáš Lukeš,
Blanka Machová, Michaela Málková, Benjamín Mareček, Kateřina Novotná, Karel Novotný, Lenka Panušová, Martin Šnajdr, Kateřina Štefanová, Šárka Tintěrová, Petr Vošahlík,
Štěpán Weinlich
6B, 1999–2007, Mgr. Petra Součková
Hana Benešová, Kryštof Bořkovec, Veronika Burešová, Natálie Císařovská, Zora
Čechová, Lucie Drechselová, Kristýna Fischerová, Eliška Hánková, Jiří Haša, Michaela
Houštecká, Kateřina Hrádková, Eva Hryzbylová, Michaela Krátká, Denisa Lukášová, Linda Matějovská, Oldřich Poděbradský, Tereza Pražáková, Valentin Radu, Pavel Raus, Anna
Sedláčková, Martina Skřivanová, Silvie Sochorová, Alena Stibralová, Jana Sůvová, Martina
Švábiková, Kristýna Tesařová, Tereza Vlková, Michaela Vobořilová, Pavla Vyskočová
6C, 1999–2007, Mgr. Zdenka Akselrodová
Lucie Bokšteflová, Irena Brabcová, Šimon Grimmich, Lenka Harantová, Ondřej Hlaváč,
Mariana Hošnová, Lukáš Hrabánek, Jan Hrubý, Eliška Chudáčková, Šárka Jadrná,
Zuzana Kováříková, Vít Kučera, Aneta Kulišťáková, Vít Neznal, Lenka Pichrtová, Barbora
Prošková, Filip Sedlák, Nina Semorádová, Petra Stibitzová, Eva Šikulová, Jan Štícha,
Michal Švarný, Martina Velíšková, Kateřina Wienerová, Daniel Zmátlo
6A, 2000–2008, RNDr. Markéta Bludská
Jan Antoš, Petr Bartoš, Ludmila Boháčová, Jan Burian, Martin Černý, Katarína Faryadová, Lenka Fenclová, Lukáš Horák, Monika Horázná, Kamila Hudcová, Matěj Kříž, Eliška
Míkovcová, Štěpán Novák, Vojtěch Palouš, Michal Pokorný, Petr Poldauf, David Polydor,
Martin Pospíšil, Vojtěch Prušák, Ondřej Sezemský, Radek Stegbauer, Kateřina Šálková,
Jitka Šlegerová, Veronika Štaflová, Adam Trska, Kamila Tvrdíková, Tomáš Ulrich, Tereza
Vašinová, Radka Votavová, Eva Vydrová, Xiao Min Wang
6B, 2000–2008, Mgr. Marie Vermachová
Tereza Bartůňková, Martin Dytrych, Daniel Fayad, Alena Formánková, Kristýna Genttnerová,
Jan Gregar, Filip Hanuš Härtel, Josef Heriban, Karolína Houšková, Markéta Kočnarová,
Johana Krbcová, Terezie Křížkovská, Lenka Květová, Barbora Lyčková, Lucie Melounová,
Tomáš Mudra, Nikola Navrátilová, Eliška Netopilová, Jana Nová, Jan Paclt, Jan Růžička,
Tadeáš Říha, Jasňa Šlédrová, Veronika Vichnarová
6C, 2000–2008, PhDr. Zdenka Zápotocká
Barbora Bartůňková, Olga Bautina, Kristýna Dolejšová, Jan Hegenbart, Kryštof Herrmann, Kamila Hůrková, Patricie Chrásková, Martin Isoz, Sandra Klouzová, Tereza Kopecká, Tomáš Kulda, David Lukeš, Pavla Markupová, Jana Minářová, Alexandra Moralesová,
Adéla Münzbergerová, Kamila Nováková, Tereza Pavlíková, Jakub Pinkava, Dominika
Prokopcová, Barbora Prokopová, Marta Smutná, Tereza Svobodová, Jana Šafránková,
Eva Trněná, Zuzana Trnková, Dominika Vyhnánková, Lucie Zárubová
6A, 2001–2009, PhDr. Blanka Nápravníková
Kateřina Černá, Markéta Černá, Agáta Duřtová, Kateřina Englerová, Tomáš Fiala, Martin
Gabaš, Simona Halamová, František Hejl, Miloš Hlaváček, Zuzana Horáčková, Klára
Hudecová, Milan Janů, Štěpán Junek, Vojtěch Kovařík, Kristýna Kytnarová, Veronika
136
Lekešová, Václav Machuta, Miroslav Mixa, Jiří Pavelka, Martin Pelant, Ondřej Pelech, Helena Ryšavá, Šárka Sokolová, Michaela Strážnická, Tereza Šajnerová, Kateřina Šimonová,
Adéla Štefková, Kryštof Tietz, Jan Vošahlík, Tomáš Witzany, Alena Wróblová
6B, 2001–2009, Mgr. Libuše Fischerová
Kateřina Čermáková, Jiří Drahota, Agáta Dušková, Tereza Dvořáková, Magdalena
Havlová, Matouš Hejl, Ondřej Koutný, Kateřina Krebsová, Martin Kříž, Jakub Lelek, Lucie
Lučanská, Marie Micková, Tomáš Munzar, Petra Mutinová, Tomáš Nečas, Lucie Nedvědová, Zuzana Nováková, Lucie Papoušková, Hana Pechmanová, Tereza Rudová, Markéta
Sedláčková, Barbora Slaběňáková, Helena Sladovníková, Eliška Slavíčková, Markéta
Studená, Martin Světlík, Zuzana Šimonová, David Šupej, Martin Tauber, Marie Tsivosová,
Adéla Vašková, Jiří Volák, Silvie Žaludková
6C, 2001–2009, Mgr. Jaroslava Blechová
Jana Crkovská, Kristina Dunajová, Jana Kefurtová, Tomáš Kopečný, Jan Kuderna, Markéta Lišková, Jana Marková, Tereza Němečková, Václav Pavlík, Lucie Peclinovská, Edvard
Rejthar, Matěj Sedláček, Magdalena Sládková, Natálie Šourková, Gabriela Šumpelová,
Eliška Tuzarová, Lucie Tvrzníková, Kateřina Urbancová, Dominika Vavřinová, Anna Vojáčková, Radek Vyhnal, Kristýna Zámostná, Tereza Zběžková
6D, 2001–2009, PaedDr. Ludmila Pipková
Aleta Alekbarová, Petra Bízová, Anna Burianová, Jana Davidová, Hendé-Lukáš Djakoualno, Garik Dohnal, Tereza Holešovská, Jakub Horňák, Daniela Hotmarová, Martin Hůla,
Michaela Jedličková, Alexandra Lichá, Anna Němcová, Petra Otčenášková, Dominika
Otevřelová, Jana Ptáčková, Yvette Sanderová, Filip Sázavský, Aneta Szewczyková, Sabina
Šonková, Kristina Špirková, Tomáš Trnka, Lucie Turcajová, Eva Vergosová
6A, 2002–2010, PaedDr. Pavel Svoboda
David Černohorský, Anna Dostálová, Pavla Dvořáková, Zuzana Fučíková, Vojtěch Haur,
Lukáš Hejduk, Vojtěch Chalupa, Štěpán Kadlec, Jakub Kočárek, Tomáš Kuzin, Markéta
Macholdová, Kateřina Mikyšková, Eliška Nosková, Eugen Pechanec, Markéta Poděbradská, Dita Pospíšilová, Iveta Prchalová, Hana Pultarová, Lucie Rožková, Martin Staněk,
Anna Stárková, Jana Stehlíková, Dominik Straňák, Michaela Tvrdíková, Barbora Vostradovská
6B, 2002–2010, Mgr. Marie Vermachová
Zuzana Blascheová, Margarita Bondarenko, Kateřina Bořkovcová, Eliška Boudová,
Michal Černohorský, Martin Dunaj, Marek Dvořák, Barbora Goláňová, Víta Jarolímková,
Jakub Kožíšek, Barbora Kudějová, Tomáš Machálek, Magdaléna Matějková, Anna Müllerová, Magdalena Pártlová, Mariana Pípalová, Alena Prokešová, Adéla Pudláková, Tomáš
Richter, Jaroslava Řáhová, Kristýna Sládečková, Tamara Sopková, Anna Šimerdová,
Monika Vašíčková, Veronika Vysloužilová, Lucie Wdowyczynová, Karolína Ženíšková
6C, 2002–2010, RNDr. Marie Šantrůčková
Michaela Bártová, Klára Cihlová, Jakub Erényi, Tereza Haasová, Andrea Hauerová, Eliška
Hedbávná, Dominika Ježková, Monika Klaudyová, Jan Kolmaš, Kristýna Krásová, Anna
Lukešová, Klára Martinů, Anna Mohaplová, Alexandra Moravčíková, Michaela Opravilová,
Andrea Puppová, Jan Stibitz, Martin Tušl, Kristýna Tužilová, Ivana Viková, Klára Waldová,
Marta Ženčuchová
137
6A, 2003–2011, Mgr. Dagmar Vachatová
Tereza Anýžová, Vojtěch Bahenský, Libor Bánok, Klára-Noemi Bělorová, Evelyn Bendová,
Pavel Bušta, Viktorie Čermochová, Jiří Daniel, Alžběta Dutková, Renáta Farkašová, Jan
Grebík, Adéla Hložková, Kateřina Hodková, Štěpán Jordánek, Vladimír Košík, Anna Krejčířová, Magdalena Labanczová, Kristina Ludvíková, Matěj Novák, Jan Paroubek, Martin
Potůček, Miroslav Smola, Anna Stiburková, Alžběta Šilhavá, Cyril Šuraň, Iveta Todorová,
Gabriela Trněná, Veronika Vondráčková, Vojtěch Výravský
6B, 2003–2011, Mgr. Lucia Quittnerová
Kateřina Brabcová, Markéta Čehovská, Kristýna Fingerlandová, Gabriela Göttelová,
Karolína Hanáková, Jan Jabůrek, Miroslava Jadrná, Jan Jelínek, Dominika Jettmarová,
Anežka Kafková, Jana Kalinová, Tereza Kopecká, David Košťák, Julie Kovaříková, Tereza
Krásová, Kateřina Krupičková, Monika Kubásková, Anna Kudernová, Anna Lepišová, Michael Miňovský, Robin Pánek, Kristýna Pavlíčková, Anna Pilařová, Tomáš Pospíšil, Andrea
Prochásková, Magdalena Svobodná, Pavla Šedivá, Barbora Šonková, Markéta Vlková
6C, 2003–2011, PhDr. Blanka Nápravníková
Ondřej Bajgar, Vojtěch Bažant, Barbora Belvončíková, Zdislava Boštíková, Klára Burianová, Frederika Fuxová, Anna Hůlková, Barbora Jarošová, Tadeáš Kadlec, Daniel Kinkor,
Tereza Kortusová, Štěpánka Kramářová, Lenka Kratochvílová, Ada Nanić, Šimon Pecka,
Barbora Pelechová, Veronika Pražská, Jana Rambousková, Matěj Šarapatka, Šárka Šemíková, Thu Thuy Truongová, Tomáš Urban, Andrea Vápeníková, Tomáš Vrbenský, Debora
Wünschová
6D, 2003–2011, Mgr. Alena Plášková
Pavel Bakovský, Veronika Bokšteflová, Nina Brejchová, Kristýna Čermáková, Martin
Dušátko, Kateřina Filipová, Uršula Ráchel Hájková, Matouš Janota, Petra Jeřábková,
Alžběta Kopecká, Helena Kratochvílová, Ondřej Krutilek, Barbora Lívancová, Kateřina
Nováková, Lukáš Novotný, Helena Pikhartová, Ondřej Procházka, Adéla Provazníková,
Helena Sokolová, Kryštof Starý, Šárka Tomášková, Aneta Váchová, Natalie Vicenová,
Alena Zikmundová
138
František Fencl
Víc
než
jen
modrá budova, uprostřed Prahy
stojící,
sva
ty
ně
pro
nás
do
slo
va,
mís
to
ško
le sloužící. V noci tichá, přes den
ži
vá, v zi
mě
mi
le
hře
ji
vá,
po
řád
ale
ma
je stá
tná,
pro
nás vždy
jen
posvátná. I když občas ranní vstá
vá
ní,
jde
nám
dos
ti
ztě
žka,
srd
cím
na
šim to
zabrání, první hodinu zameškat.
Již
145
let.
139
Obsah
9. Juraj Liška: Slovo ředitele
11. Robert Kadečka:
Pamatujte si ta jména
13. Eliška Pavelková
14. Lucie Zemanová
15. Kristýna Sára Zittová
16. Tereza Auzká
17. Michaela Bártová
18. Lukáš Blaha
19. Karolína Peterková
20. Markéta Kačenová
22. Kristýna Špirková
23. Jonáš Kratochvíl
25. Iva Kopřivová
27. Ondřej Klimeš
28. Sára Herrrmannová
29. Ondřej Krutilek
30. Hana Klupáková
32. Julie Kopová
33. Jan Hecht
34. Jindřiška Dudziaková
36. Vítězslava Jarolímková
37. Dominika Vřešťálová
38. Evelína Koptišová
39. Sára Herrmannová
40. Hana Kloudová
41. Michaela Svobodová
42. Ondřej David
43. Natálie Nováková
44. Aneta Hustolesová
45. Michaela Snopková
46. Gabriela Emanovská
47. Klára Eliášová
48. Markéta Kubečková
49. Aleš Jan Pavlíček
50. Dominika Vřešťálová
51. Eliška Slavíčková
52. Pavel Bušta
55. Kamila Boháčová
56. Markéta Kubečková
57. Jan Stibitz
58. Anna Polášková
60. Magdalena Tejkalová
63. Hana Lišniková
64. Štěpánka Havlíková
66. Sára Herrmannová
67. Josef Dostál
68. Kateřina Řasová
69. Noemi Gauthier
70. Pavel Bušta
72. Tereza Homolová
73. Berenika Sedláčková
75. Filip Řehák
76. Kateřina Řasová
78. Agáta Hošnová
79. Lucie Křížová
80. David Štěpán
82. Karolína Ticháčková
85. Žofie Klenerová
86. David Makovský
87. Maria Nina Václavková
88. Kristýna Hurychová
89. Michaela Forinová,
Marie Nováčková
90. Pavla Poláková
91. Eva Pláničková
92. Štěpán Krutilek
93. Anna Kráčmarová
94. Adela Syslová
95. Marek Szeles
96. Martin Domanský
97. Antonín Kotrba
98. Pavel Bušta
99. Barbora Doksanská
100. M
arkéta Kubečková
101. Vojtěch Karen
102. B
arbora Doksanská
104. P
avel Bušta
105. K
ateřina Řasová
106. Pavel Bušta
107. M
arkéta Kubečková
108. Hana Kopecká
109. Pavel Bušta
110. M
arkéta Kubečková
111. Pavel Bušta
112. Dominika Vřešťálová
113. Pavel Bušta
115. David Lukeš
116. Barbora Bartůňková
117. Marie Janoušková
118. Julie Kopová
119. Eva Pechová
120. A
dèle De Lacoste
121. M
aria Bogdanová
122. A
nna Routová,
Ester Novotná
123. S
tudenti 3C
124. V
ěra Hanzlíková:
Pamatujte si jejich jména
127. S
eznam pedagogů
133. S
eznam absolventů
139. František Fencl
141
Odpovědný redaktor:
Juraj Liška
Redakce
Česká část:
Robert Kadečka
Michaela Dočekalová
Blanka Nápravníková
Dagmar Vachatová
Marta Grätzová
Vít Kubánek
Francouzská část:
Jiří Bureš
Zdeňka Akselrodová
David Brochot
Johanna Belondrade
Grafická úprava:
Tomáš Bárta
Matouš Mědílek
Simona Svatošová
Na sestavení seznamů profesorů a abiturientů se podíleli Věra Kubíková,
Simona Svatošová, Zdeněk Plášek a Věra Třebická.
Za finanční podporu děkujeme Magistrátu hlavního města
Prahy, zřizovateli Gymnázia Jana Nerudy, a Sdružení rodičů
a přátel školy při GJN.
Vydalo Gymnázium Jana Nerudy, Praha 2012