AS 2-2006 - Novinky

Transkript

AS 2-2006 - Novinky

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006
DISKUZE NA TÉMA:
Kde vede hranice mezi amatérským
a profesionálním divadlem?
Václav Müller ............................................................................... 3
Kde vede hranice... / Jan Červený .............................................. 5
Kde vede hranice... / Josef Brůček ............................................. 5
Hra na profesionály, hra na amatéry
- a její důsledky / Petr Macháček ................................................ 5
DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY
Na co stůně Pohárek SČDO
Ladislav Vrchovský ...................................................................... 7
POPAD 2006 / František Zborník ............................................... 8
Karlínská Tříska 2006 / Milan Schejbal .................................. 10
Wintrův Rakovník 2006 / Milan Schejbal ............................... 14
VI. Dačické kejklování / Vladimír Zajíc .................................. 16
Horažďovice 2006 / Lenka Lázňovská ..................................... 18
Tři z pěti a zázrak navíc
2. Lounské divadlení / Milan Strotzer ...................................... 19
14. Děčínská brána / Lenka Lázňovská .................................... 22
V Lomnici nad Popelkou zabodoval August
Rudolf Felzmann ........................................................................ 23
Setrvalý stav v Červeném Kostelci
Jan Císař ..................................................................................... 24
Odvaha a víra zvítězily – Zlom vaz v České Třebové
/ Milan Strotzer ........................................................................... 28
Jubilejní 45. Třešťské divadelní jaro
Vladimír Zajíc ............................................................................ 31
Kojetín s převahou průměrné zábavy
Vít Závodský .............................................................................. 33
V Hodoníně se letos Thálii dařilo
Vít Závodský .............................................................................. 35
Karolince stoupá prestiž / Jan Císař ........................................ 38
Slavičín letos bez vrcholů / Jan Šotkovský .............................. 41
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu.
Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 2 / 2006.
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu,
Blanická 4, 120 21 Praha 2.
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer.
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Pavlína Morávková, Mgr. Marie
Poesová.
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková
a ing. Jaroslav Vondruška.
Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga),
Simona Bezoušková a Milan Strotzer.
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha
2.
Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected].
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník.
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1,
e-mail: [email protected],
tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813.
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz).
Cena ročního předplatného 240,- Kč.
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací.
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 19.4.2006.
Příští číslo vyjde 30.6.2006.
© NIPOS PRAHA 2006
ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608.
Hip hip Stodůlky aneb Desátý Stodůlecký píseček
/ Kateřina Čejková ...................................................................... 43
Přijeďte se podívat na Prima setkání ve Stra šecí
/ Jaroslav Kodeš .......................................................................... 45
Pracovní atmosféra bez rivalit a soupeření
v Ostrově / Akram Staněk ......................................................... 46
Životy jepičí a běhy maratonské
Modrý kocour v Turnově / Vladimír Hulec ............................ 47
Ač jsem ve tvém oku rek, sežralas mi okurek
Audimafor Kostelec nad Orlicí
Alena Zemančíková a Vladimír Hulec ....................................... 49
Jedu v tom, pojeď taky / JID 20-06
Petr Christov ............................................................................... 52
Jarní divadelní festival v Brně 2006
P. Hnilička, P. Michele a V. Valentová ...................................... 53
Brněnská prima sezóna 2006 / Petra Kodysová ...................... 56
Olomoucký PODĚS 2006 / Václav Klemens ........................... 57
Střípky z valašskomeziříčského divadelního maratonu
/ Vladimír Fekar ......................................................................... 59
V Novém Jičíně zůstávají v půli cesty
Hana Galetková a Jan Karaffa .................................................... 61
Březen ve znamení slova aneb Co přinesla
krajská kola Wolkrova Prostějova
Jana Štefánková .......................................................................... 62
Divadelní žatva v Jeseníku podesáté
Saša Rychecký ............................................................................ 63
Štítek a Štít města Prachatic / ava ........................................... 64
VČERA, DNES A ZÍTRA
Omladina ve Stavovském divadle
Milena Štráfeldová ..................................................................... 64
Valná hromada Východočechů
Alexandr Gregar ......................................................................... 65
Dobrovický zázrak / Pavlína Morávková ................................. 67
Zemřel Jan V. Dvořák / -pm- ................................................... 67
Kristina Herzinová slaví kulaté narozeniny
Rozhovor s jubilantkou připravil Vít Herzina ............................ 68
SERVIS / Dramaturgický pozorník
ROZHNĚVANÁ GENERACE – 2. část
John Osborne / Vladimír Zajíc ................................................. 70
SERVIS / Legislativa / Informace
Agentura DILIA informuje, radí
a pomáhá amatérským divadelníkům
Část 2. – Autorské právo a autorskoprávní
náležitosti v oblasti divadla / Lukáš Matásek .......................... 72
eSeMeS pro AS ......................................................................... 73
Zprávičky .................................................................................. 74
Kalendář akcí / květen – červenec 2006 ................................. 75
REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS
Divadelní hry prověřené jevištěm
Milan Strotzer ............................................................................... I
Dramaturgický pendant
ke hře Pavla Němce Tak takhle to bylo
Vladimír Zajíc ............................................................................... I
TAK TAKHLE TO BYLO
aneb Život je jen náhoda...
Pavel Němec ................................................................................ II
SERVIS / Dramaturgický pozorník
HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
August Strindberg: Do Damašku I, II
Milan Strotzer ........................................................................... XV
NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
Lidia Amejko: Dvojdřívko
Krzysztof Bizio: Pobavme se o životě a smrti
Tomasz Man: Katarantka
Ingmar Villqist: Kostka sádla s bakaliemi
Pavlína Morávková ............................................................... XVIII
3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006
CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA
KDE VEDE HRANICE
MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM?
aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO,
AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA
Definice pojmů „Amatér“ a
„Profesionál“ jsou obecně známé, nicméně před uvažováním kudy vede mezi
oběma hranice není od věci si připomenout obsah těchto slov. Akademií vydaný
Encyklopedický slovník z roku 1980 charakterizuje amatéra následovně:
„Kdo pěstuje umění, vědu, techniku nebo sport ze zábavy, ne jako své povolání – opak profesionála.“ Z řečeného
vyplývá definice „amatérského divadla“
jako „divadla, pěstovaného ze záliby
(ochotnicky) bez nároků na odměnu.“
„Profesionála“ lze charakterizovat takto: „osoba, která provádí určitou
činnost uměleckou, vědeckou, technickou,
sportovní a pod. za úplatu (mzdu, honorář) - opak amatéra. Profese vyžaduje
jistou přípravu, specializaci, eventuálně
kvalifikační stupně.“
Obdobně jsou oba termíny
charakterizovány ve Slovníku cizích slov
z roku 1993.
Pokud hovoříme o divadle provozovaném ze záliby – tedy ochotnickém
(amatérském) – a jeho odlišení od divadla stálého, s uměleckými a technickými
pracovníky, pracujícími v něm za úplatu
(honorář) – tedy profesionálním, je třeba
ochotnické (amatérské) divadlo rozdělit
minimálně na dvě skupiny.
a) Divadlo, hrané ze záliby, bez
nároků na zvyšování své reprodukční
kvality (toto ochotnické divadlo tvoří na
českém a moravském venkově většinu).
b) Divadlo, usilující o zvyšování
umělecké úrovně svých inscenací (eventuálně s pomocí divadelních odborníků,
vzdělaných v oboru). Jde o soubory,
účastnící se různých soutěží, přehlídek
atd., kde se svými inscenacemi předstu-
pují nejen před běžné obecenstvo, ale i
před hodnotitele (porotu), která rozborem posoudí umělecký výsledek práce
souboru.
V tomto případě se můžeme
pokusit stanovit hranici mezi amatérským
a profesionálním divadlem. Abychom
dosáhli vytčeného cíle je třeba konkrétní
divadelní inscenaci posoudit z několika
pohledů.
Dramaturgie – volba uváděného titulu
U profesionálního divadelního
dramaturga lze předpokládat, že během
svého studia, ale i v běžné praxi se seznámil s velikým množstvím divadelní literatury - textů her a se znalostí uměleckého
souboru a jeho personálního obsazení.
Dramaturg pak navrhuje konkrétní titul vedení divadla k inscenování. Někdy s touto
iniciativou přichází rovnou režisér, který
má zájem nastudovat hru, která jej oslovila
a nevybočuje ze základního směřování
daného divadla.
V amatérském souboru obvykle specializovaný člověk, zabývající
se dramaturgií, chybí. Nejčastěji si hru
k inscenování vybírá sám režisér. Díky
různým kurzům a školením lze u některých amatérů předpokládat určitý přehled
a větší znalost divadelních textů. Nicméně
srovnání amatéra s rozhledem a znalostmi
dramaturga profesionála vždy převáží
v prospěch vzdělaného.
Obecně lze říci, že právě dramaturgie je „Achillovou patou“ amatérského
divadla.
Režie – tvorba scénického obrazu
Nejbližším spolupracovníkem
dramaturga je režisér. I tuto činnost lze
Foto na titulní straně: Ve Velké Bystřici se 8. a 9. dubna 2006 uskutečnil
Pohárek SČDO, národní přehlídka divadelních monologů a dialogů a
individuálních výstupů s loutkou. Nad nevelkou účastí na této přehlídce
a nevyužitými možnostmi v této oblasti divadelní činnosti se zamýšlí Ladislav Vrchovský v článku Na co stůně Pohárek SČDO v tomto čísle AS.
V kategorii divadelní dialog získali první cenu za dialog Romea a Julie ze
stejnojmenné Shakespearovy hry Jonáš Konývka a Jana Tomanová z Ostrova. J. Konývka obdržel navíc cenu za talentovaný mladý herecký výkon.
Foto: Archiv přehlídky.
Václav
Müller
(schematicky) v ochotnickém divadelničení rozdělit minimálně do dvou skupin:
V první jsou ochotníci, kteří
dokáží dát dohromady „partu“ nadšenců,
s nimiž hru „nacvičí“ a spokojí se s tím, že
v dané oblasti vzniklo divadelní představení, které zúčastněným přináší společenské
vyžití, radost a jistou úroveň kulturnosti.
V některých případech to není tak málo.
Do druhé skupiny lze zařadit režiséry, kteří nejen dokáží ochotnické herce
nadchnout pro společný cíl, ale výsledné
inscenaci dokáží vtisknout své vidění
světa, svůj umělecký záměr. Schopnost při
čtení divadelního textu (ale i jiného druhu
umělecké literatury), vidět ve vnitřním
zraku jeho scénický obraz, je „darem“.
Režie se opírá o fantazii, kdo ji nemá, nenaučí se ji. Profesionální vzdělání fantazii
nenahradí, naučí sice „řemeslu“, zvýší
obecnou znalost v oblasti divadla a umění,
ale scénický výsledek bez fantazie bude
vždy jen průměrný. Takový režisér může
Foto na zadní straně obálky: V průběhu měsíce března se uskutečnilo
celkem patnáct krajských (krajových) přehlídek činoherního a hudebního
divadla. Jaká kde byla letošní divadelní žatva v tomto druhu divadla, se
můžete dočíst právě v tomto čísle AS. Například o přehlídce v Červeném
Kostelci profesor Císař napsal: „Standardní inscenační úroveň všech
souborů a jeden fenomén, jež představuje Josef Tejkl s Černými šviháky
z Kostelce nad Orlicí.“ Snímek z archivu červenokostelecké přehlídky nechává nahlédnout onen fenomén v akci, a sice v představení hry J. Tejkla
Bílí andělé pijí Tesavelu.
AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 4
být dobrým aranžérem scénického obrazu,
ale výsledná inscenace bude postrádat vybudování vztahů mezi dramatickými postavami, jejich jednání bude pouze povrchní.
V amatérském divadle české
současnosti je několik režisérských osobností, jejichž divadelní práce je srovnatelná s prací některých profesionálních
režisérů v oblastních divadlech. I když
obvykle nemají nejlepší podmínky pro režijní práci ani kvalitní vzdělaný umělecký
soubor, dosahují s minimem prostředků,
díky jevištní fantazii, zajímavých scénických výsledků. Znám několik amatérských
režisérů, kteří „vyrostli“ mezi amatéry a
stali režiséry profesionálními.
I v profesionálním divadle se
vyskytují režiséři, kteří rezignovali na své
„pedagogické působení“ v práci s uměleckým souborem, o profesní vývoj herců se
nezajímají a spokojí se s tím, co herec „přinese“. Vlivem televize mají často sklon
k tzv. „zcivilnění hereckého projevu“ na
úkor jeho „zdivadelnění“. Tak vznikají na
jevišti tzv. „tiché mše“ nejdoucí přes rampu. Opakem je „režisérismus“, preferující
vnější efekt, v němž je pro režiséra herec
pouhou figurou na šachovnici.
Umělecký soubor – páteř inscenace
Bez dramaturga, režiséra, scénografa i bez technického personálu se divadlo obejde. Ne tak bez herecké osobnosti,
tlumočící z jeviště dramatický text myšlenek autora literární předlohy. Podstatným
artefaktem divadla je tedy herecký soubor
a jeho kvalita. V tzv. „sousedském“ ochotnickém divadle je režijní nadšenec rád, že
dokázal zvolenou hru jakž takž typově
vhodně obsadit, což je základem relativního úspěchu představení.
U ambiciózních souborů, pracujících pod vedením zkušeného a náročného
režiséra, může i v amatérském divadle vyrůst herecká osobnost, o níž projeví zájem
i leckteré profesionální divadlo. Příkladů
z minulosti je celá řada. I herectví je však
„dar z nebes“. Předpokládaný talent lze
sice vzděláváním rozvíjet, ale chybí-li,
nelze ho ničím nahradit. Proto nestačí jen
vůle chtít být hercem. Schopnost, třeba jen
pohledem tlumočit vztah mezi dramatickými postavami, je dána jen málokomu. U
špičkových herců divadla neexistuje hranice, dělící aktéry, co do jevištního účinu,
na amatéry a profesionály. Samozřejmě,
že nemám na mysli ekonomickou stránku,
kdy jedni za svůj jevištní výkon sklidí
pouze potlesk, zatímco druzí krom něj i
finanční ohodnocení, honorář, plat.
Scénografie – spolutvůrce scénického obrazu
Dalším artefaktem, vytvářejícím
divadelní představení je scénografie. V amatérském divadle už je dávno pryč doba, kdy
se hrálo v Mácových kulisách, souborech
dekorací, znázorňující různá prostředí (selská sednice, panský pokoj, náves, les, atd.).
I když leckde se ještě s takto malovanými
kulisami setkáme, ochotníci současnosti se
snaží i v této oblasti jít s dobou. Ochotníci
bohužel postrádají nadšence, kteří by navrhli
a vyrobili scénu odpovídající scénickým i
režijním požadavkům . Bez vedení často
inscenátoři v této oblasti tápají. Navíc je
často rozhodujícím nedostatek finančních
prostředků, které by zajistily výrobu dekorací a mobiliáře. Jen výjimečně je amatérská
scénografie na úrovni ostatních složek inscenace, a to v případech, kdy hmotné nedostatky nahrazuje náznak, charakteristický znak
určující prostředí děje – tedy zase fantazie,
nejen u inscenátorů, ale i u diváků.
Divadelní technika – služebník scénografa
Srovnávání technického a světelného vybavení divadelních budov není
předmětem těchto úvah. Nicméně dobrá
práce s divadelní technikou, zejména se
scénickým osvětlením podstatně ovlivňuje úroveň divadelních přestavení. Vždyť
vhodně režisérem a scénografem ve spolupráci s osvětlovačem připravený světelný
scénář, případně s užitím vhodných diaprojekcí, může nahradit nákladné dekorace. Některé domy kultury mají vybavení
na vysoké úrovni, nicméně nemají soubor,
režiséra ani scénografa, kteří by s technikou a světly uměli divadelně pracovat.
Také v této oblasti lze různými školeními
a praktickými semináři zvýšit úroveň divadelní práce v amatérských souborech. Záslužnou činnost ve vzdělávání divadelních
techniků, osvětlovačů atd. – a to i amatérů
– dělal pražský Scénografický ústav, vedený prof. Ing. Kouřilem.
Hodnocení inscenace – cesta ke
kvalitě
Zastavil bych se ještě u jedné,
podle mého soudu podstatné věci, tvořící
hranici mezi amatérským a profesionálním
divadlem – to je hodnocení inscenačních
výsledků.
Profesionální divadla jsou hodnocena jednak externími kritiky, třeba
zastupujícími různá média, jednak ředitelem (uměleckým šéfem) souboru. Rozbor
inscenace režisérem po premiéře je součástí nastudování, tedy interní, obvykle
bez těch, kdož na inscenaci nepracovali, a
v podstatě tedy není hodnocením.
Moje zkušenost s profesionálním
divadlem je i v tom, že hodnocení inscenace ředitelem divadla (uměleckým šéfem) je
ovlivněno celou řadou okolností. Nezřídka
i osobními důvody, pro které nelze některé pravdy vyslovit nahlas (při chybném
pochopení by bolely), hodnocení výkonu
ovlivňuje v profesionálním divadle i finanční zařazení toho kterého herce či herečky.
Mnohokrát jsem si uvědomil, že
práce odborného hodnocení v amatérském
(ochotnickém) divadle je daleko svobodnější, i když stejně závažná. Při necitlivém
výběru slov hodnotitele se v minulosti stalo, že soubor takové hodnocení „neunesl“
a rozpadl se. Samozřejmě, že by „červenou
nití“ hodnocení měla by být pomoc souboru ke zkvalitnění práce. Hodnotitel by
měl vhodnými slovy vystihnout podstatu
věci, problému, vyvolanému zhlédnutou inscenací a ozřejmit své stanovisko,
upozornit na chyby či omyly ve výkladu
jednání dramatických osob a zdůvodnit
své hodnocení.
Každé představení i v profesionálním divadle podléhá vlivu přítomné
skladbě obecenstva, i když má režisérem
vybudovaný pevný řád a jistou úroveň.
Divák si zaplatil a za své nemalé peníze
chce vidět profesionální výkony ve všech
složkách divadelního představení.
Amatérské (ochotnické) divadlo
je obecenstvem přijímáno zcela jinak.
Obvykle jde „hlediště s jevištěm“, fandí
účinkujícím, jde „s sebou“. Spontánními
reakcemi ovlivňuje jevištní akce i herecký
projev. Fandí svému souboru, neočekává
výkony „národních umělců“, spokojuje se
s „pravdivým“ projevem. Tím se ale stává,
že i ambiciózní soubor může klesnout na
úroveň „sousedského“ divadla a o odborné
hodnocení ztrácí zájem. „Vždyť hrajeme
pro diváka!“ a ten je spokojen. Je však
v Česku několik ochotnických souborů, jejichž vedení věnuje pozornost vzdělávání
svých členů. Pořádají pro herecký soubor
různá školení (např. v jevištní řeči). To
vše, aby se svými inscenacemi dali srovnávat s divadly „kamennými“ a tím, pokud
je to vůbec možné, zrušili v jevištních
výsledcích hranici mezi amatérským a
profesionálním divadlem.
Václav Müller
Jan Červený
KDE VEDE HRANICE…
Kdyby se herci např. Divadla na
Vinohradech domluvili a po večerech u někoho doma nazkoušeli nějakou hru, jen tak
pro radost, dělali by podle mně amatérské divadlo. A ať s tím jdou klidně na Wintrovky!
Přenesený význam slova amatér
– neumětel - je ve slovníku stále ještě na
druhém místě. Možná právě díky divadlu.
Jan Červený,
amatér divadelník, amatér filosof
KDE VEDE HRANICE
MEZI AMATÉRSKÝM ...
A PROFESIONÁLNÍM ...?
aneb POKUS ...
Úvodem chci připomenout snad až
příliš odvážnou domněnku, že kultivace každého člověka by měla být prováděna kultivační masáží zvenčí i zevnitř. Zvenčí konzumací
děl druhých, zevnitř vlastní tvorbou.
Při použití výrazu „vlastní tvorba“
se samozřejmě nedomnívám, že vždy musí
vzniknout umělecké dílo - hudební, literární,
výtvarné, divadelní, taneční, atd. Na druhou
stranu jsem přesvědčen, že bychom se měli
hluboce sklánět před lidmi nazývanými hračičky, kutily, fantasty, blázínky, praštěnými
vynálezci či zlepšovateli a ostatními spoluhráči uvolněné fantazie a nepokojného ducha.
Právě oni svou tvůrčí činností vnitřně masírují (kultivují) svého ducha a prostřednictvím
výsledku své činnosti zevně masírují i občany
svého okolí. Tak pozitivně ovlivňují nejen
sebe a své blízké, ale i místo (region, stát)
ve kterém žijí. A protože při volbách do za-
stupitelstev obvykle kreativní občan občana
kreténa nezvolí, tito blázniví pábitelé mohou
pozitivně ovlivnit i politiku svého státu.
Všimněte si prosím, že jsem se
dosud ani slovem nedotkl ani amatérů, ani
profesionálů. Pokusím se to v následujících
dvou bodech napravit.
BOD JEDNA: Potkal jsem nesmírné množství nepoučených, netvořivých
a hloupých profesionálů, prodávajících své
„umělecké výtvory“ za neslušné peníze. Potkal jsem nesmírné množství poučených, tvořivých a moudrých amatérů, kteří si nedovedli
říci ani o cestovné. To vše platí i naopak.
BOD DVĚ: Budu-li se živit kydáním hnoje a čas od času prodám nějakou tu
symfonii, kterou po večerech při světle svíčky upatlám, budu vždy a všude profesionální
kydač hnoje. A to i přes to, že se mé symfonie
(zvláště pak op.3, Z.W.F. 327 nebo op. 27,
dílo127 Studna uprostřed řeky) budou hrát
v nejslavnějších chrámech hudby po celém
světě.
A naopak: Vystuduji-li pět středních a šest vysokých uměleckých škol se
zámyslem živit se uměním a ve své zpupné
činnosti poplivu fantazii, zpřerážím údy komunikaci a jediným neomaleným direktem k
zemi pošlu citlivost s vnímavostí, možná že se
stále budu nazývat profesionálním umělcem.
Budu jím ale?
V závěru si dovolím vyslovit obavu,
že z diskuze o amatérizmu a profesionalizmu
vznikne chuchvalciózní směrnice natolik
spletitě složitá a komplikovaně svazující, že
jí nikdo zcela nedočte. Všichni se ale její zbytečností budeme muset řídit. Jak? Jak koho
napadne. Jak kdo určí.
BOHOVÉ, PROSÍM, OCHRAŇUJTE:
NÁS NEBOHÉ
NÁS NEVĚDOUCÍ
NÁS NEVIDOUCÍ
Josef Brůček
NÁS BLOUDÍCÍ
NÁS ZMATENÉ
NÁS OSAMĚLÉ
NÁS VYPRAHLÉ
NÁS, skrze páchnoucí odpadky našich neblahých skutků
řítící se vlastní namyšleností zákruty toboganu
tam dolů, dolůůů, dolůůůů
až k neustále rozevřenému (osvobozujícímu?) svěrači.
Josef Brůček
Petr Macháček
HRA NA PROFESIONÁLY,
HRA NA AMATÉRY
- A JEJÍ DŮSLEDKY
Pamatuji dobu, kdy byli na olympijské hry připouštěni pouze takzvaní „amatérští“
sportovci a takzvaní „profesionálové“ předem
diskvalifikováni, protože „to dělali pro peníze“.
Ve sportu je tato divná doba už minulostí.
Podle mého názoru je důsledné rozlišování na amatéry a profesionály podobně
nesmyslné, jako třeba rozlišování na bělochy
a černochy. Stejně jako se běloch často stane
špičkovým jazzmanem, stane se často ten, pro
něhož divadlo není obživou nebo kdo nevystudoval DAMU, špičkovým hercem. A naopak:
ne každý černoch je dobrý jazzman a ne každý
absolvent DAMU dobrý herec.
Tyto typy rozlišování mohou být
prospěšné jako technická údaje: chci-li někomu
na dálku ukázat svého přítele, který je běloch,
a on zrovna stojí vedle černocha, pomohu mu
pochopit, kam přesně ukazuji, když řeknu: „To
je ten běloch“. Zeptá-li se mě nějaký produkční,
zda mohu bez problémů zkoušet v jeho divadle
během dopoledne, mohu mu říci: ne, divadlo
dělám amatérsky, a on lépe porozumí, že každé
dopoledne zkoušet nemohu.
Ovšem rozlišuje-li se nad rámec
technických údajů, vznikají neuvěřitelné paradoxy: po dobrém představení „amatérů“ se
diváci diví, jak je možné, že to jsou jen „amatéři“, když vypadají jako „profesionálové“; když
se „profesionálovi“ něco nezdaří, nemohou to
pochopit, když je za to přece placený; na „amatérská“ představení ani nechtějí chodit, protože
„chtějí kvalitu“; čím je představení dražší, tím
ho podvědomě vnímají jako hodnotnější; a
podobně.
Ale především a zde vidím jeden
ze základních problémů současného českého
divadla, stát a samospráva se rozhodly dosti
štědře podporovat „profesionální divadlo“. Na
jednu vstupenku přispívá stát, kraje a města řádově stovkami korun. Naopak u „amatérského
divadla“ je tento příspěvek maximálně desítky
korun. Instituce naprosto neposuzují kvalitu
představení, dokonce ani ekonomické parametry jako je návštěvnost, procento finanční
soběstačnosti, finanční obrat nebo podobně.
Jakmile je člověk ocejchován jako „amatér“,
nemá šanci na institucionální podporu, která by
mu umožnila konkurovat těm, kteří jsou přijati
mezi „profesionály“.
Tato nemožnost konkurování nespočívá v nedostatečné kvalitě představení - divadlo lze po omezenou dobu, dokud jeho tvůrci
nezkolabují vyčerpáním, hrát kvalitně i bez
financí. Spočívá v tom, že ocejchovaný „amatér“ si nemůže dovolit propagaci srovnatelnou
s „profesionálem“ a nemá tedy šanci na solidní
návštěvnost.
V českém divadle tedy vznikly,
podle mého přesvědčení naprosto nesmyslně,
dvě zřetelně oddělené oblasti: „profesionální“
a „amatérské“ divadlo. Vzájemně spolu minimálně komunikují, existuje mezi nimi velmi
malá výměna tvůrců (režisérů, herců apod.),
vzájemně se vylučují ze svých festivalů, jeden
druhého se bojí („profesionálové“ se bojí, že
by jim „amatéři“ mohli ukrojit z koláče dotací,
„amatéři“ se bojí kvalitativního srovnávání a
předem kapitulují).
Obě obavy jsou přitom naprosto
liché. Spočítal jsem si, že kdyby byly „amatérské“ soubory splňující základní administrativní podmínky (jako je vedení účetnictví nebo
průhledný prodej vstupenek, administrativně
rozumné minimum diváků - např. 1000/rok a
pod.) podporovány na jednoho diváka srovnatelně s „profesionálními“ soubory (tedy alespoň
100 Kč/vstupenku), ukrojilo by se z přídělu
bohatě dotovaných divadel maximálně několik
procent. To proto, že počet „amatérských“ představení je mnohem menší.
Jaké by byly výhody? Nedozírné.
Především zrušení ostré bariéry mezi oběma
světy a možnost růstu pro talentované a pracovité tvůrce „odspodu“. Neméně blahodárná by
ovšem byla svoboda „profesionálních“ tvůrců
účastnit se nezávislé tvorby - buď paralelně k
tvorbě ve velkých divadlech nebo dokonce plně
- kdyby na čas cítili potřebu ustoupit do poloa-
matérského světa a experimentovat. Zmizela by
diskriminace nezávislých tvůrců a napětí mezi
oběma tábory a české divadlo by dostalo bezpočet zajímavých impulzů.
Další nevysvětlitelná obava a omezení: existují festivaly, které jsou definované
jako „amatérské“, a jiné definované jako „profesionální“. Amatéři se uzavírají na svůj píseček a vkročí-li na něj někdo „podezřelý z profesionalismu“, brání se. Jiné festivaly jsou naopak definovány jako čistě „profesionální“. V
nejlepším případě existuje „smíšený“ festival
(například letní Divadlo evropských regionů a
jeho Open Air program v Hradci Králové), v
němž ovšem také probíhá ostré dělení: „profesionálové“ hrají v divadle a „amatéři“ pod otevřeným nebem. Nerozumím, proč by amatéři“
neměli s radostí přijímat účast „profesionálů“
na svých přehlídkách jako motivující impulz a
„profesionálové“ uvažovat o zahrnutí nejlepších „amatérských“ děl do svých přehlídek.
Užitečnost vzájemných impulzů snad ani nemusím popisovat.
Mohlo by se zdát, že český systém
sice diskriminuje „amatéry“, ale je výhodný pro
„profesionály“. I o tom však pochybuji: systém
„profesionálům“ neumožňuje vyskočit z rozjetého vlaku (vleku?) a například se rozhodnout,
že se budou po nějaký čas věnovat experimentu. Kdyby se takový experiment příliš nezdařil
nebo neměl divácký ohlas, nemohou například
načas ustoupit od každodenní produkce, „sestoupit“ na poloprofesionální nebo dokonce
skutečně amatérskou úroveň a kdykoli poté se
zase k intenzivnímu každodennímu divadlu vrátit. V mezidobí by totiž mohli být ocejchováni
jako „amatéři“ a potom by už na velké dotace
nemuseli nikdy dosáhnout.
Český systém podpory divadla nezohledňuje základní fakt: ať jsem amatér, nebo
profesionál (stejně tak běloch nebo černoch,
junior nebo senior, muž nebo žena), musím
na vytvoření srovnatelných hodnot (v případě
divadla na srovnatelně kvalitní inscenace)
vynaložit srovnatelné úsilí, a tím i srovnatelné
prostředky. Opakovaně se setkávám se stesky
„profesionálů“, že nemají pro realizaci svých
projektů dost financí a že mají malé mzdy. Toto
postěžování bývá doplněno zajímavě absurdním
výrokem typu: „Vy amatéři si žijete, vy peníze
nepotřebujete, děláte divadlo jen pro radost a ve
volném čase.“ Jak takovému „profesionálovi“
vysvětlit, že nejdříve osm hodin (spíše deset,
protože musíme ze svých platů svá divadla
dotovat) tvrdě pracujeme, potom po večerech
zkoušíme a po nocích děláme práci, kterou v
jejich divadle dělá přes den placený produkční?
Český systém podpory divadla absolutně nerespektuje rovnost příležitostí v oboru,
a tím deformuje mnohé, co se v českém divadle
děje. Jsem přesvědčen, že tento stav je do velké
míry způsoben právě zbytečným a přehnaným
rozlišováním na „amatéry“ a „profesionály“,
a že dokud většina lidí, kteří o divadle rozhodují, nepřijme zásadu, že toto rozlišení lze používat pouze doplňkově a technicky, stav českého
divadla se nezlepší.
Petr Macháček
Marie Kratochvílová
1. cena za monolog sv. Jany
Foto: archiv přehlídky
KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO
NA CO STŮNĚ
POHÁREK
SČDO
Větu v nadpise slušelo by se ukončit
spíše otazníkem. A otazníků může být i více. Ve
dnech 8. a 9. dubna 2006 proběhlo ve Velké
Bystřici finále soutěže v divadelním monologu,
dialogu a individuálním výstupu s loutkou. A i
když se zdá, že soutěž jako taková nabírá nový
dech, o čemž svědčí vzrůstající úroveň finálových soutěžních výstupů, celý Pohárek stůně.
Příčinou je malý zájem o účast v této soutěži.
Oblastní postupová kola proběhla v západních,
severních a východních Čechách a na jižní a
severní Moravě. Z oblasti jižních Čech a Vysočiny nepřijel nikdo, postupové přehlídky se
vůbec nekonaly. To opravdu v jižních Čechách
a na Vysočině nejsou ochotnické soubory,
v jejichž řadách jsou špičkoví interpreti? Vždyť
pravý opak je pravdou. A i tam, kde proběhla,
byla účast chudobná. Proč asi? Vždyť snad
v každém představení ochotnického či jiného
neprofesionálního divadelního souboru najdeme
představitele, který je výrazným hercem. Proč
nezměřit síly s jinými? Protože sama soutěž na
jevišti je problematická? Ano, to je pravda. Zapomeňme tedy na soutěž a pojďme se podělit o
výsledky své práce. A pojďme se pobavit o jejích
rezervách.
Další otázku je možno začít hledat ve
struktuře soutěžících. Jsou mezi nimi na jedné
straně jednak postupující z Kandrdásku, tedy
spíše mladí adepti hereckého umění, na druhé
straně zralí herci, členové ochotnických divadel.
Svazu českých divadelníků ochotníků se ovšem
nedaří oslovit ty soubory a jednotlivce, kteří se
řadí k mladému netradičnímu divadlu, ty, v jejichž zájmu je spíše Šrámkův Písek, Náchodská
prima sezóna nebo FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, což je ještě pochopitelné, neboť
těmto zájemcům o divadlo jeho tradiční podoba
moc neříká. Že se však v soutěži neobjevují
ani reprezentanti vesnického divadla, a přitom
býváme na jeho národní přehlídce svědky velmi
kvalitních hereckých výkonů, to nabízí další
z otazníků.
V soutěži Pohárku se zatím sporadicky objevují studenti dramatických oborů ZUŠ.
Zejména ti, kteří pracují na rozvoji svých interpretačních schopností, aby mohli s úspěchem
projít přijímacím řízením na některou z konzervatoří nebo vysokých škol (JAMU, DAMU).
I těchto soutěžících je však vzhledem k počtu
každoročních uchazečů o studium velmi málo.
Každé ocenění ve finále Pohárku by přitom bylo
Kateřina Formánková získala 1. cenu za monolog
Ženy ze hry Eve Ensler Vagina monology. Foto:
archiv přehlídky.
pro výběrové komise zprávou o jisté kvalitě.
Další otazník je tedy možno směřovat do řad
pedagogů ZUŠ. Bojí se vysílat do soutěže své
studenty?
SČDO má také rezervy v medializaci
soutěže. Finále proběhlo v obci nedaleko Olomouce, města, ve kterém sídlí regionální studia
Českého rozhlasu i televize. Žádné z těchto
dvou veřejnoprávních médií však nevyslalo na
finálový večer svého redaktora, případně štáb.
Další otazník.
A položme si otázku, co taková účast
v soutěži může jednotlivým soutěžícím přinést.
Porota finálového kola se v průběhu
semináře zabývá kvalitou vybraných předloh,
jejich tématem a poselstvím, rozborem jednotlivých postav a samozřejmě všemi složkami
hereckého výkonu. To vše lze přenášet do práce
mateřských divadelních souborů a zkvalitňovat
tak jejich činnost od zkoušek až po premiéry.
Takže poslední otazník: nestála by účast v Pohárku přece jen za povšimnutí?
Na závěr několik čísel a ocenění.
V kategorii monolog ženy soutěžilo 5 účastnic,
v kategorii monolog muži – 4 účastníci, v kategorii individuální výstup s loutkou – 1 loutkoherec a v dialogu 4 účastníci.
V první kategorii získaly 1. cenu dvě
interpretky: Marie Kratochvílová za monolog
sv. Jany ze hry G.B. Shawa a Kateřina Formánková za monolog ženy ze hry Eve Ensler
Vagina monology. 3. cenu dostala Jitka Mrhalová za monolog Médey ze hry Jeana Anouilha.
V kategorii mužů získal 2. cenu Tomáš Běhal
za monolog Jeníka ze hry Jeden den od Arnošta
Goldflama. V dialogu získali 1. cenu Jana Tomanová a Jonáš Konývka za dialog Romea a
Julie ze stejnojmenné Shakespearovy hry a 2.
cenu Ludmila Panenková a Jitka Mrhalová
za dialog ze hry Edwarda Albeeho Všechno na
zahradě. Další ceny byly uděleny Janě Kyralové za vysokou úroveň interpretačních prostředků v individuálním výstupu s loutkou, Ondřeji
Kopičkovi za dramaturgický počin, Miroslavě
Exnerové za dramatizaci literárního textu,
Ludmile Panenkové za kultivovaný mluvní a
hlasový projev a Jonáši Konývkovi za mladý
herecký výkon..
Ladislav Vrchovský
Tomáš Běhal
2. cena za monolog Jeníka
ze hry A. Goldflama Jeden den
BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK
K jednotlivým inscenacím v pořadí
předvedeném a zhlédnutém:
Nejznámější části Dumasových
Tří mušketýrů (příjezd DÁrtagnana do Paříže, setkání s mušketýry, královniny trable
s kardinálem a přívěsky, cesta do Londýna a
zpět) přepsal do veršů člen hrajícího souboru
Vladislav Pek a spolu s autory písní Markem
Popem a Liborem Jelínkem se je pokusili
inscenovat v souboru Expekus pod názvem
Tré mušketýrů. Slovem „pokusili“ naznačuji neúplnost a nedokonalost viděného. Verše
jsou sice většinou napsané docela zručně a
naznačují autorův cit pro jazyk, nepočítají
KRAJSKÁ
však příliš s dramatickým tvarem. OpovědDIVADELNÍ PŘEHLÍDKA
ník – vypravěč(ka) srozumitelně sděluje
mušketýrská dobrodružství, postavy, o nichž
NEJEN
se hovoří, a které rovněž hovoří, ba dokonce i
PRAŽSKÝCH AMATÉRŮ
zpívají, však jen více méně (to druhé častěji)
ilustrují slovem sdělované. Bohužel ilustrují
to bez nápadu, vtipu, invence, po jevišti se
Tomáš Krejča v inscenaci hry Didiera Kaminky Osamělost fotbalového brankáře. Foto: Otto Smrček pohybují jakoby náhodou, bez zřetelného
a Josef Šedivý.
cíle, zato s nepřehlédnutelnými rozpaky, co
tam vlastně pohledávají. Režisér se soustředil
Popadu, který Amatérská divadelní asociace pořádala letos
na autorské slovo a písně tak, že ostatní skoro pominul. Ale soubor
od roku 1990 už posedmnácté se o víkendu mezi 17. a 19. březnem
je mladý a bude-li mít chuť opravdu „dělat divadlo“, tj. mimo jiné i
zúčastnilo 9 souborů s 11 inscenacemi. Konal se v Zahradě, kulhodně pracovat, je vše ještě před ním.
turním centru Městské části Praha 4. Lektorský sbor pracoval ve
Inscenování Kaminkovy Osamělosti fotbalového bransložení Miroslav Pokorný, Ota Smrček, Vlastimil Venclík (jen v pákáře má u nás už svou tradici (vzpomeňme na skvělého Jaroslava
tek), František Zborník, tajemníkem byl Pavel Hurych, ředitelkou
Kubeše v inscenaci volyňského Studia). Je to jistě pro atraktivní
přehlídky pak Lenka Smrčková. Jako jeden z těchto jmenovaných se
látku z fotbalového prostředí i pro příběh sám, jehož ambicí není
na vyžádání redaktorů AS dělím o tyto dojmy a zážitky:
jen herecká příležitost, ale i sdělení o existenci člověka na tomto
Celkově nejnápadnější byla slabá divácká návštěvnost.
velkém „globe“ hřišti. Tomáš Krejča se herecky popasoval se svým
Na některých představeních tvořili lektoři spolu s pořadateli 100%
brankářem velmi obstojně, má na to figuru i herecké prostředky. Kde
publika. Především ti inscenátoři, kteří přivezli na Zahradu komedii,
jsou, fotbalovým žargonem, rezervy inscenace? V dramaturgickém
kde je divácká reakce nepřeslechnutelnou podmínkou pohodového
přečtení hry a její režii. Zhruba od poloviny představení, jak děj ztrápředstavení, na to dopláceli, a jistě to mohlo mít i vliv na vyznění
cí tempo, je stále zřejmější, že spoleh na Krejčovo samozřejmé bytí
díla.
na jevišti, bez výraznějšího tvůrčího výkladu a uchopení, nestačí.
Nápadná byla i nízká úroveň výtvarného řešení většiny
Najde-li pan Krejča inscenační tým, můžeme se na příští produkce
předvedených inscenací. Asi je možné přijmout vysvětlení těch soujen těšit.
borů, jež nemají vlastní domovskou scénu, a omezují tak z prakticHelverovu noc autora píšícího pod jménem Ingmar
kých důvodů výtvarné řešení včetně mobiliáře na to nejnutnější (co
Villquist (vl. jménem Jaroslav Swieriszcz) předvedl soubor SUse vejde do osobního auta nebo co se dá posbírat na místě produkce),
MUS. Hra pokoušející se analyzovat vznik totalitního násilí (nelze
to by ale nemělo být omluvou za někdy nepoučený, jindy lajdácký
nehledat synonymum v nechvalně známé „křišťálové noci“), na napřístup k vizuální podobě divadelního představení. Jako by tento
šich jevištích ještě nepříliš frekventovaná, je napsaná sice poněkud
díl inscenování byl jen jakýmsi nutným a nezávažným přívažkem
„à la thèse“, dává však mimořádné herecké příležitosti svým dvěma
dalších, „skutečně důležitých součástí“, jako je kupříkladu sdělování
slovy. Jenomže na divadlo se divák dívá a rozhovory s diváky by
možná mohli režiséři získat zajímavou zpětnou vazbu, co publikum
na jevišti vnímá a z čeho čerpá informace pro svůj zážitek. Třeba
by mnozí byli překvapeni rozdílností pohledů inscenátorů a diváků.
A to mám teď na mysli jen informace dokreslující okolnosti děje
(dobu, sociální prostředí, atmosféru) či organizaci prostoru jeviště
jako nutnou podmínku pro dobrou hereckou práci. Nemluvím o
scénografii (metaforické), která svou podobou přináší sama o sobě
významy pro téma hry, pro pohyb a proměňování těchto témat. Této
kritice se zčásti vymykalo řešení kostýmů. Bylo by nespravedlivé
mluvit o nepečlivosti v případě pohádky Trunbezurda a Pomněnka
nebo inscenace Hra lásky a náhody.
Velmi zajímavý byl při čtení programu přehlídky vklad
autorský. Z oněch 11 inscenací jich bylo plných pět napsáno na tělo
přímo hrajícímu souboru. Upřímně řečeno, do budoucího Shakespeara se zatím nikdo z autorů předloh nedral, ale kdy se vám podaří
DS Sumus Praha / Ingmar Villquist: Helverova noc. Foto: Otto Smrček
vidět na divadelní přehlídce skoro polovinu nových, neznámých a
a Josef Šedivý.
nadějíplnících kusů?
POPAD 2006
protagonistům: postiženému chlapci Helverovi a jeho nevlastní matce. Tomáš Vlček jako Helver využil šance velmi dobře. Obdařuje
svého antihrdinu vnějšími znaky fyzického postižení a současně se
mu daří před diváka věrohodně předestřít jeho vnitřní svět, psychickou méněcennost, jež je na straně jedné zneužitelná, na straně druhé
sama manipuluje. Karla Ivany Hurychové už v přehlídkovém představení tuto sílu neměla. Drží svou postavu tak na uzdě, že unikají
motivace jejího chování. Co je podstatnější, oba protagonisté hrají
každý jiným způsobem, v partnerském jednání se tak často míjejí a
divák přijímá vypjatý příběh hry spíše prostřednictvím replik než
vlastní emocí. Nicméně režisérka Věra Mašková se utkala s náročnou látkou Villquistovy hry se ctí a divadelní poučeností. Důslednější scénografické řešení by jistě pomohlo hercům i divákovu
vnímání.
Naopak Hubačova Generálka Jeho Veličenstva patřila
svého času mezi české divadelní hity. Je zručně napsaná, dává nejméně dvě skvělé herecké příležitosti, pracuje se stále žádanou napoleonovskou látkou. Předpoklad k inscenování je vlastně jen tento:
mít typově a herecky vybavené herce pro Josefínu a Napoleona. DS
Maškara to naplnil jen z poloviny. Petr Šístek je slušně vybavený
herec a velmi dobře vypadající mladý muž – to je dobrý vklad pro
jeviště. Jen by neměl hrát generála Napoleona z doby jeho pobytu ve
vyhnanství na ostrově sv. Heleny, dle historie i předlohy zlomeného,
starého, rezignujícího. Josefína Lucie Náměstkové je, na rozdíl od
něj, uvěřitelná dramatická postava. Ale co ti dva mají spolu hrát?
KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO
kladně přijata. Druhá inscenace téhož souboru Vendula Melíšková:
Co se děje na hřbitově je žánrově určená jako černá groteska. Tato
rozehraná anekdota má vtip, groteskní situace, příležitost k hraní i
k hraní si. Herci toho využívají v míře svého talentu. V něm a v temporytmu inscenace jsou také hranice příjemné podívané.
Jediným mimopražským účastníkem Popadu byl brněnský DS TAK JO. V režii Jany Blažkové uvedl nejprve pohádku
(napsanou režisérkou) Trunbezurda a Pomněnka, později pak
inscenaci textu Jiřího Justa Záměna. Obě představení měla mnoho
společného: Chuť mladého souboru dělat divadlo, některé talentované herecké výkony, muzikálnost, pečlivost v přípravě kostýmů (to
více u pohádky), ale také režijní nezkušenost a rozpaky ve výkladu
(to spíše u Záměny). Obě negativa způsobila naprosté spolehnutí
na informaci sdělenou verbálně, rezignaci na dramatickou situaci,
kde jevištní děj byl zprostředkováván ilustrací říkaného bez pokusů
o hledání konfliktu a mimoslovní dramatické jednání. Je počestné
přiznat, že pohádka se konala díky lapsu pracovníků Zahrady bez
dětských diváků. Hrstka dospělých sice snaživě reagovala na výzvy
ke komunikaci, ale to velikou nápomocí hercům jistě nebylo. Spojující monology (původně zamýšlené pravděpodobně jako kontaktní
prostředek s dětmi) čarodějky Saralíny tak byly předlouhé a v samotném ději nakonec nejvíc zaujaly propracované (až muzikálové)
kostýmy ženských pohádkových postav.
Kdo si pamatuje Jiřího Justa s bratrem Vladimírem v excelentních vystoupeních jejich literárního kabaretu, nevěřil by vlast-
ním očím. Totiž uším. J. Just použil známou
povídku R. Dahla Milostná šaráda, připsal
k ní nekonečně upovídaný rámec dvou
českých dvojic a vymyslel „překvapivou
pointu“. Bohužel inscenátoři nic z Justova
omylu neubrali, ba naopak. Poctivě přeříkali všechny prázdné věty, jež ani k ničemu
dramatickému šanci neposkytují, a v tempu
zařazené dvojky plížili se k pointě. Jedinou
skutečnou akcí byl dlouhý zdvojený milostný akt „v přímém přenosu“. Tahle brněnská
parta má velký a upřímný zájem o divadlo,
v herecké práci i zřejmé předpoklady. Teď
by jí prospěl nějaký kvalitní divadelní kurz
(co takhle Klub (nejen) mladých divadelníků
na Jiráskově Hronově?), povědomí a zkušenost, co je situace, co dramatické jednání,
jak hledat konflikt a pracovat s ním. To je
jí potřeba jak slepici drbání (výraz mého
DS Tak jo Brno / Jiří Just: Záměna. Foto: Otto tatínka).
Tradičním účastníkem Popadu je
Smrček a Josef Šedivý.
DS Divadlo a život. Tentokrát předvedl
montáž Čechovových textů pod názvem Jubileum aneb Labutí
píseň Medvěda. Vedoucí a režisér souboru Vladimír Veselý inscenoval tři aktovky A.P. Čechova zčásti jako svou benefici. Proto je
Labutí píseň rámcem, v němž se ocitají i aktovky Medvěd a Jubileum. Inscenace má své těžiště v herecké tvorbě a s ní stoupá i padá
její úroveň i divácké přijetí. V. Veselý vnáší zřetelně do postavy starého herce Světlovidova své osobní pocity, svou současnou životní
a divadelní situaci. Myslím, že jsem v hledišti nebyl jediný, kdo jen
s obtížemi odděloval téma čechovovské a „veselovské“. Zdálo se
však, že někdy to působí potíže i hereckým partnerům. V Medvědovi (V. Veselý jako „medvěd“ Smirnov) byl z viditelného přelívání
obou rolí –dramatické a osobní – místy v rozpacích. Jubileu dominuje Milan Špale jako Šipučin spolu s Chirinem Milana Mendíka.
Tvarově se zdařila tato aktovka v Zahradě nejlépe.
Všeobecně uznávaným vrcholem přehlídky se stala
inscenace hry P. de Marivauxe Hra lásky a náhody inscenovaná
DS Právě začínáme. Marivaux napsal svou hru inspirovanou ději,
DS Máj Praha / Michal Filip: Nemocnice. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý.
Koho to Josefína uzdravuje a pozvedá psychicky i fyzicky? Toho zdravím a optimismem sršícího pana Šístka??? V inscenaci
se mihnou další postavy, z nichž zaujali
Poppleton Marka Grulicha a Vláďa Winkler v obou ztvárněných rolích Guvernéra a
Kuchaře. Zajímavý soubor, škoda té nepříliš
šťastné typové volby při obsazení.
Na žánrové cestě mezi TV seriálem a tragikomickou moralitou se pohybuje autorská inscenace Michala Filipa
Nemocnice v podání DS Máj. Spolupráce
dramaturga by určitě pomohla odstranit
žánrové úlety a vyčistila by tak uchopení režijní (autor), usnadnila hercům jejich práci
(od psychologického herectví ke grotesce)
i pochopení publiku. Soubor disponuje některými talentovanými herci (napříč generacemi - R. Solčány, J. Šebesta, V. Jelínková,
J. Hájíčková, L. Střížovská) a především
jejich zásluhou byla jednoaktovka diváky
DS Právě začínáme Horní Počernice / Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý.
zápletkami a postavami commedie dellárte, ovlivněnou však jazykem
a uměřeností klasicismu, jako příležitost pro herce vyzrálého souboru,
jako příležitost k verbálnímu i situačnímu humoru. Hornopočerničtí
disponují velmi dobře vybavenými herci a v osobě Vladimíra Stoklasy
i zkušeným režisérem. Z jejich spolupráce vznikla žánrově a stylově
čistá komedie, v níž má své místo partnerská souhra, dovednost jednat
slovem i gestem, a to ve vzácně vyrovnaném hereckém kolektivu.
Nadsázka, v počátku jen nesnadno postřehnutelná, v průběhu děje pak
postupně narůstající, živená především postavou Harlekýna v podání
Milana Rutnera, je patrná v herectví i ve stavbě situací. Tématem
inscenace tak není kritika ustálených pořádků rodinných dohod
(otec přislíbí dceru synu svého přítele, aniž se ti dva mladí kdykoli
předtím viděli, a bez ohledu na jejich vůli), ale radost z nalezení lásky
a potěšení ze hry. Divák je ten, který ví, když postavy ještě nevědí,
a herci mu s potěšením nechávají vychutnat si tuto domluvu jeviště
s hledištěm. Na Zahradě měl soubor velmi vstřícné publikum (jedno
z mála slušně navštívených představení), které od počátku živě s herci
komunikovalo, nemusel tedy „tlačit na pilu“ a „vyrábět humor“ za
každou cenu. Vše plynulo přirozeně a nenásilně. Riziko jednotlivých
představení této zdařilé inscenace může vězet právě v nastolení
příznivé komunikace. Dobové kostýmování, galantní verše
upovídaných dam… , autor tohoto článku se přiznává dobrovolně,
že mu trvalo několik minut, než si našel k inscenaci cestu („Tohle se
mi přece nemůže líbit!“). Omlouvám se dodatečně za nevstřícnost.
Tleskal jsem pak silně.
Závěr přehlídky obstaral symbolicky poslední autorský
opus. Miroslav Kantek napsal pro DS Natěsno Plus hru Všechny dámy (by) vraždily. V programu ji charakterizoval slovy:
„Bláznivá komedie s detektivní zápletkou z prostředí sociálního
zařízení pro pány (bordelu), kde jsou mužští klienti okrádáni
speciálním způsobem.“ A opravdu, dostavily se na jevišti dámy
různého typu a chování, dámy s různou motivací, dámy však se
stejným řemeslem (včetně bordelmamá, neboť v těchto institucích
prý stále ještě platí, že vedoucí jde příkladem). Dostavil se též detektiv představovaný samotným autorem, dostavil se podnikatel,
nesmělý milovník a vietnamský podnikatel. Též byly přítomny
písně. Potíž tkvěla v tom, že se nedostavil inscenační antibordel
neboli pořádek: Že každá dáma hraje trochu i více jinak, nakonec
tolik nevadí, jde přece o bláznivou komedii a každá holt jde na ty
své šuplíky jinudy, že se motivy opakují bez ozvláštnění znovu a
znovu, už vadí, protože brzy začne být v ději vše jasné a natahující
se příběh bez překvapení začíná nudit, že se zpívá s „playbackem“
by divák přijal, kdyby to nahráli titíž herci, co jsou na jevišti. Tady
začíná značný problém inscenace. Žánrově jde spíše o jakousi revue, kde jednoduchý příběh bývá záminkou ke zpěvu autorských
písní (my starší si to z hnutí malých scén 60. a 70. let pamatujeme),
mezi nimi chytrý humor a třeskuté situace (dle letory autorů), co
je však podmiňující – musí to být teď a tady! M. Kantek chce víc.
Chce mít detektivní příběh, pokud možno se všemi jeho charakteristikami, chce v něm mít humor a písně. K tomu všemu nakročil,
ale nic z toho není dotaženo tak, aby se mohl divák upnout, tím
klíčem to otevřít a pak se jen těšit. Jevištní složky tu jsou k sobě
přiřazovány, aniž by se vzájemně doplňovaly a obohacovaly. Ale
přiznejme závěrem, kdy a kde vás, pánové, pozvou na divadelní
novinku rovnou do veřejného domu?
POPAD naznačil leccos z letošní pražské divadelní úrody.
Především je to chuť hledat vlastní cesty, chuť chvályhodná. Proti
tomu však stojí často nepečlivost a snad i malá poučenost. Jedno bez
druhého ale nemůže přinést úspěch. Básník Miroslav Holub charakterizoval v jednom svém textu talent jako schopnost soustředit se
přesně k jedné věcí a dotáhnout ji do konce. My divadelníci někdy
vnímáme talent jen jako boží dar, s nímž už se pak nějak vystačí.
Dávám tu Holubovu myšlenku k zamyšlení. Něco na ní bude, když
to řekl básník…
František Zborník
KARLÍNSKÁ
TŘÍSKA
2006
NASTOLENÝ TREND
POKRAČUJE
Výrazné autorství, které se promítá do všech inscenačních
složek, bylo dominantním rysem i letošní přehlídky Karlínská Tříska,
která se konala již po šesté v Karlínském Spektru ve dnech 17. - 19.
března 2006 v již tradičně bezchybné organizaci místního DIVADLA
(bez záruky) PRAHA. Divadelní soubory z Prahy či blízkého okolí se
ze známých důvodů mohou jen těžko pouštět do titulů tzv. tradičního
divadla, chtějí-li oslovit širší divácké spektrum. Hledají tak předlohy méně frekventované nebo se pouštějí do dramatizací literárních
předloh, jejichž témata je osloví nebo se dokonce pokoušejí o vlastní
tvorbu. Je to v tomto regionu jistě trend zdravý a správný, chce-li si
zde amatérské divadlo vydobýt své místo, a na Karlínské Třísce jej
můžeme prokazatelně pozorovat již několik ročníků. Letošního karlínského klání se zúčastnilo celkem jedenáct inscenací, z toho čtyři
se ucházely o postup na Popelku Rakovník, národní přehlídku činoherního divadla pro děti a ostatní o účast na FEMADU Poděbrady/
Divadelní Třebíči 2006.
Je nesporně pozitivní, že výše zmíněné autorství se promítlo
i ve všech čtyřech inscenacích určených dětem, neboť v této oblasti je
kvalitních předloh pramálo. Všechny čtyři soubory si totiž vytvořily
svoje vlastní textové předlohy, prostřednictvím nichž chtěly vyjádřit
svá témata a svůj divadelní názor. Již první soutěžní představení Divadla na houpacím koni Praha nabídlo neotřelý příběh o tom, co
způsobila přítomnost první žirafy na evropském kontinentě. Autoři
Daniel Razím a Patrik Kubas jej nazvali Žirafí opera a jedním z jejich inspiračních zdrojů bylo dílo J. Préverta. Předností inscenace je
nesporně její poetičnost a jakási lyrizující atmosféra, podpořená kvalitní scénografií (včetně vyřešení postavy Žirafy). Největší otazníky
však přinesla žánrová a stylová nevyjasněnost, monotónní rytmus a
nevyhrocenost dramatických situací. Na to, že se jedná o začínající
soubor, jsme však byli svědky divadelní práce, která by v budoucnu
mohla přinést velmi dobré výsledky.
Že je stále co objevovat v divadelní tvorbě pro děti, přesvědčil všechny DS Dodo Praha, který zalovil ve vodách nonsensové
literatury a vytvořil kolektivní dílo na motivy E. Leara s názvem
Něco o Edovi. Tři protagonistky nám nabídly milé a divadelně čisté
představení, které vynalézavým způsobem pracuje ve znakové rovině s rekvizitou, kostýmem i loutkou. Důležitou devízou inscenace
je neotřelý a inteligentní humor, včetně improvizačních schopností
účinkujících, který jistě osloví jak malého, tak velkého diváka. Je
škoda, že všechny tři inscenační plány (příběh, learovské nonsensy
a zcizující výstupy samotných hereček) nejsou dosud ještě důsledně
odděleny (především herecky), což způsobuje zamlženost point některých situací a doplácí na to i celkový
temporytmus.
DDS Ty-já-tr Hrobeso Praha přijel na
Třísku s další pohádkou z vlastní dílny autorů Luďka
Horkého a Martina Písaříka Pověsti pro štěstí. Autoři a režisér (L. Horký) se pustili do zpracování Starých
pověstí českých, které zarámovali do putování časem
zprostředkovaného pohádkovou cestovní kanceláří
Bejvávalo. Dominantním tématem (pro Ty-já-tr již
charakteristickým) je zde hravost a spolu s ní nadhled,
parodie, ironie, komentář. Inscenace určená spíše pro
starší děti celkově dosahuje vysoké divadelní kvality,
přesto jsou zde ne vždy zvoleny adekvátní výrazové
prostředky k oddělení příběhu cestovní kanceláře a
„hraní si“ na pověsti, čímž se inscenátoři připravují
o napětí a překvapení. Nedořešené zůstávají i pointy
některých jednotlivých příběhů, včetně samotného
závěru.
Foto v titulku článku: Divadlo Esence Praha / Ivan Fried:
Hrabě Špork. Foto: David Slížek.
Divadlo DODO Praha podle E. Leara:
Něco o Edovi. Foto: David Slížek.
Divadlo na houpacím koni Praha
D. Razím. P. Kubas: Žirafí opera
Foto: David Slížek
Vlastní textovou předlohu si vytvořil i pravidelný účastník
pražských přehlídek DS Máj Praha, který je znám především svým
tradičním interpretačním přístupem s řadou velmi dobře disponovaných
herců. Problémy letošní soutěžní inscenace pohádky Oženíme Vratíka
vycházejí již ze samotné předlohy, kterou pro soubor napsala režisérka
Olga Novotná. Příběh, jehož základní rámec by mohl být nosný, je
bohužel zahlcen spoustou motivů, které se objevují, ale potom se nedořešené ztrácejí, a stejně tak retardující je množství slovních informací,
které příběh spíše rozmělňují, než by ho rozvíjely. Největším problémem, dle mého názoru, je pak absence konfliktu dobra a zla. Přesto nás
DS Máj znovu přesvědčil o svých hereckých kvalitách.
Soutěžní část inscenací směřující na FEMAD Poděbrady/Divadelní
Třebíč zahájilo Divadlo Promiňte
Praha převedením původně rozhlasové hry F. Dürrenmatta Dvojník do
jevištní podoby. Hra má dva paralelní
příběhy: V prvním postava autora přichází za režisérem a probírají, jakým
způsobem autorův námět přenést na
jeviště. V příběhu druhém (vnitřním),
je hlavním tématem vina a nevina, a
to i ve filozofické rovině. Soubor se
soustředil především na tento vnitřní
příběh, který je ale poměrně brzy čitelný a odhadnutelný. Až příliš brzo
opustil příběh autora a režiséra, který
je sám o sobě podobenstvím, neboť,
podle Dürrenmatta, režisér zpočátku
jeví pouze zájem profesní, teprve na
konci se ho zobrazovaný příběh velmi osobně dotkne, a tím je docíleno
nečekané a účinné pointy. V inscenaci
Divadla Promiňte jsou oba až příliš
brzy zaujati námětem autora, čímž se
ztrácí divadelní napětí. Přenos rozhlasové hry na jeviště je vždy problematický, v tomto případě to platí dvojnásob, neboť nezbytná konkretizace a vizualizace je v rozporu s jistou abstrakcí, se kterou Dürrenmatt
záměrně pracuje.
Bezesporu jedním z vrcholů letošní Karlínské Třísky bylo
představení Groteska souboru De Facto Mimo Jihlava. Jak už název
napovídá, jihlavští se tentokrát nechali inspirovat němým filmem a
vytvořili řadu zdařilých skečů, ve kterých ovšem lze vystopovat tematickou linku: pásma Četníka, Trestance, Plačící zhrzené dívky atd.,
která se pak protnou v boji o přízeň Dívky. Režii (Martin Kolář) se
podařilo zvolit přesnou míru nadsázky a stylizace, která nejen kopíruje němé filmové grotesky (včetně charakteristické hudební složky),
ale dokáže filmovou poetiku povýšit na poetiku divadelní. Publikum
se velmi bavilo a sledovalo vyrovnaný herecký kolektiv, který tentokrát prokázal i vysoké pohybové kvality. Je pravda, že ke konci
inscenace již pozornost poněkud slábla, především kvůli stereotypně
opakujícím se honičkám a kvůli přece jen méně vynalézavé dortové
DeFactoMimo Jihlava
Martin Kolář: Groteska
(zde zákuskové) bitce. V tomto případě jsme byli svědky inscenace
ryze autorské a to ve všech směrech.
Láska je zřejmě ústředním tématem souboru Drmol
Praha, který se nám po loňském Tracyho tygru letos představil
s inscenací vlastní dramatizace Jarní vody podle I.S. Turgeněva.
Scénář látku přehledně zpracovává a dává řadu možností k inscenování. Soubor si zvolil princip, ve kterém ústřední postava
Vypravěče na svůj milostný příběh vzpomíná a komentuje jej. Je
škoda, že právě tato postava, přes nesporně silné momenty, spíše
předjímá, jak ta která situace dopadne, než aby jí byla zaujata a
vytvořila si k ní konkrétní vztah. Tím by se jistě posílila rovina
dramatická na úkor vyprávěcí. V příběhu, který nese baladické
prvky, působí nejpřesněji pasáže, kde je využit divadelní znak a
náznak. Naopak tam, kde režie preferuje realizmus, dochází až
k neúnosnému popisu. Hercům neprospěla ani poměrně zmatená
organizace jevištního prostoru.
DS Máj Praha / Olga Novotná: Oženíme Vratíka. Foto: David Slížek.
Příjemným překvapením bylo pro všechny vystoupení DS
TotO Praha, který se pustil do nelehkého úkolu a představil se vlastní
dramatizací „strašidelné“ povídky N.V. Gogola Vij. Haně Jůzlové se
podařilo v dramatizaci obsáhnout všechny přednosti původního díla. Neotřelý a dramatický příběh s magickými prvky, pro Gogola tak typickými.
Student bohosloví Choma je konfrontován s postavou Čarodějnice, brání
se jí a přitom ji ne zcela úmyslně zabije. Není potrestán, avšak začne ho
užírat vlastní svědomí, a to právě proto, že přes své vzdělání použil fyzických prostředků. Samotná inscenace (režie H. Jůzlová a kol.) je pak vzpomínáním na Chomův příběh, ke kterému si ostatní postavy přidávají další
motivy dle své vlastní fantazie a ten tak dál narůstá o nové skutečnosti a
je zahalen čím dál větší magičností. Nejproblematičtěji se v inscenaci jeví
postava Vypravěče, který je zároveň i postavou příběhu, avšak tyto dvě
roviny nejsou dostatečně odděleny, a tím se divákovi zbytečně zamlžuje
již tak nejednoduchý příběh. Rovněž není inscenačními prostředky dostatečně patrné, zda postava Čarodějnice je reálná, tudíž patrná pro všechny,
nebo zda je pouze výplodem fantazie ústřední postavy, což ve struktuře
inscenace hraje poměrně podstatnou roli. Rovněž scéna v hospodě trpí
místy zbytečnou mnohomluvností a jistě by jí prospělo krátit. Přesto jsme
viděli inscenaci, jejíž doménou byla magická atmosféra a ve které jsme se
setkali kromě jiného s vyrovnanými hereckými výkony.
K tomu nejlepšímu, co jsme mohli v Karlíně zhlédnout, patřila
rozhodně inscenace Zabiják Joe autora Tracyho Lettse v podání DS Scéna Kralupy nad Vltavou. Silný příběh, který nese prvky černé komedie
a odehrává se v současnosti v americkém Dallasu, se podařilo kralupským
přehledně a zaujatě převyprávět. Režisérka Michaela Kuptíková rozvíjí
systematicky téma odosobnění dnešního světa, neschopnosti komunikace
a vyprázdněnosti vztahů. Prostředky psychologického realizmu až naturalizmu (včetně scénografického řešení) se jí podařilo udržet po celou dobu
žádoucí napětí. Velkou předností je pak skutečnost, že se režisérka opřela
o velmi vhodně zvolené herecké typy a naložila na ně přesně tolik, kolik
DS TotO Praha / N.V. Gogol: Vij
dob než z období baroka, tj. včetně toho, jak takto smýšlející člověk naráží
na malost okolního prostředí a na mocenské poměry. To vše je patrné.
Problém však spočívá v tom, z jakého úhlu pohledu je toto téma nahlíženo. Máme-li vše „vidět“ úhlem pohledu hlavního hrdiny, není nám toto
inscenačně dostatečně ozřejměno. Máme-li vše sledovat jako pozorovatelé, pak nejsou dostatečně budovány dramatické situace a o většině motivů
se dozvíme pouze ze slovní informace, což může vést až k nežádoucímu
popisu. Např. expozice příběhu odkazuje k tomu, abychom se na vše
dívali s nadhledem, což se ale v průběhu inscenace promění, a zdá se, že
vyprávění o Šporkovi je myšleno zcela vážně. Tím není jasně určen klíč,
podle kterého máme inscenaci chápat, a uniká nám řada souvislostí (příběhových i inscenačních). Přes mnohé přednosti, které inscenace ukázala,
jsme byli tentokrát svědky rozporuplného vyznění.
DDS Ty-já-tr Hrobeso Praha / Luděk Horký: Pověsti pro štěstí. Foto: David
Slížek.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou
Tracy Letts: Zabiják Joe
herecky unesou. Z vyrovnaného souboru na sebe nejvíce upoutala Helena
Plicková jako Vicki (patrně nejlepší herecký výkon celé přehlídky). Škoda
jen několika šumů v závěru inscenace (dostatečně neakcentovaný důvod,
proč se Vicki rozhodne zastřelit svého bratra, nejasná reakce Joea na zjištění, že s Vicki čeká dítě).
Divadlo bez zábran Praha se představilo v Karlíně již po třetí
a nutno říci, že, bez nadsázky, divadelně roste. Tentokrát se soubor rozhodl pro divadelní verzi známého románu Michala Viewegha Účastníci
zájezdu ve vlastní dramatizaci. Nesporným kladem inscenace je přesně
diferencované a jasně rozlišené panoptikum účastníků zájezdu v první polovině inscenace, kde je vhodným a vynalézavým používáním divadelní
zkratky docíleno žádoucí nadsázky a humoru. Zásadní problém nastává
v polovině druhé, kde se již se zmíněnou zkratkou tolik nepracuje a příliš
se rozehrávají problémy jednotlivých postav a kde i herectví upadá do
nežádoucí psychologie. Divák se již nedozvídá žádné nové informace,
ztrácí se tudíž napětí a upadá temporytmus. Není pak zcela patrné, hraje-li se skutečně o panoptiku účastníků zájezdu (čemuž odpovídá i zkratka,
znak, hyperbola a kde je přijatelné, aby muži hráli ženské postavy) nebo
o příběhu Jolany, který se ve druhé polovině rozehrává ze všech nejvíc.
Onomu účinnému principu jistého leporela odpovídá i vhodně zvolená
scénografie, která je založena na variabilním používání bílých plastových
židlí, jimiž lze téměř okamžitě změnit prostředí, čehož režie vynalézavě
využívá.
Vlastním textem se letos prezentoval tradiční účastník Třísky
Divadlo Esence Praha. Inscenace Hrabě Špork autora Ivana Frieda je
bez pochyby zajímavá a ambiciózní, charakteristická pro soubor typickou
poetikou, která se projevuje nejen v herectví, ale i v hudebním plánu,
scéně a kostýmech. Na základě zhlédnutého soutěžního představení se
inscenace zdá být snahou představit postavu hraběte Šporka jako „renesančního“ člověka se vším, co k tomu patří, a co dobře známe i z jiných
Divadlo bez zábran Praha
Michal Viewegh: Účastníci zájezdu
Na závěr mohu směle konstatovat, že Karlínská Tříska 2006
jako celek potvrdila trend ročníků minulých a že drtivá většina amatérských divadelníků pochopila, že chce-li se v tomto regionu prosadit, musí
divákovi nabídnout takové divadelní zážitky, se kterými se jinde nesetká. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska,
Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na
Popelku Rakovník 2006 inscenaci Něco o Edovi DS Dodo a na prvním
místě doporučila Pověsti pro štěstí DS Ty-já-tr Hrobeso. Na FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 pak nominovala inscenaci Zabiják Joe
DS Scéna Kralupy nad Vltavou, na prvním místě doporučila Divadlo
TotO s inscenací Vij a na druhém místě Divadlo bez zábran a jejich
inscenaci Účastníci zájezdu. Programové radě Národní přehlídky pohybového divadla Otevřeno Kolín doporučila zařadit do programu inscenaci
Groteska divadla De Facto Mimo Jihlava.
Milan Schejbal
WINTRŮV
RAKOVNÍK 2006
CESTA OD KVANTITY
KE KVALITĚ
odvíjí celý Molièrův příběh jako sen hlavního představitele. V úvodu se také exponuje
postava Penízek (sličná dívka v černém),
která na konci příběhu odvádí blaženého
Harpagona do „finančního nebe“. V úvodu
i na závěr zazní známá replika z Leoncavallových Komediantů „Finita la commedia!“
Zmíněný prolog i epilog odkazují ke zvolenému inscenačnímu klíči. Režisér hru doplnil rozličnými klasickými hudebními čísly
(od zmíněných Komediantů přes proslulou
Beethovenovu Pro Elišku, až k operetnímu
kankánu), která podtrhují obrazové ztvárnění
jednotlivých situací a nahrazují emocionální
rovinu hereckého projevu. Například vnitřní
Letošní ročník Wintrova Rakovníka, který se konal ve dnech
23. – 25. 3. 2006, potvrdil nejvýraznějším způsobem trend posledních
let, který by se dal nazvat jako cesta od kvantity ke kvalitě. Nekompromisním sítem předvýběru na tuto krajskou přehlídku neprošlo několik
inscenací, které nesplnily kritéria daná významností divadelního festivalu tohoto typu. Díky tomu jsme sice měli možnost vidět na jubilejním
XXX. ročníku přehlídky s výběrem na FEMAD Poděbrady / Divadelní
Třebíč pouze pět soutěžních inscenací (původně jich mělo být šest), ale
zato všechny bez výjimky přinesly nespornou divadelní kvalitu. Tak lze
směle konstatovat, že letošní rakovnický festival nesl jako celek vysokou
pečeť kvality. Přitom každá z inscenací přinesla osobitý způsob divadelního vyjadřování, a tak byly zastoupeny prakticky všechny trendy,
které v současnosti prezentuje amatérské činoherní divadlo. Mám tím
na mysli širokou škálu výrazových prostředků od tzv. tradičních postupů interpretačního divadla na jedné straně, až k zásadnímu autorskému
vkladu ve všech složkách na straně druhé. Zatímco v posledních několika ročnících jsme se setkávali především se stále kvalitnější dramaturgií, ale samotná jevištní realizace pokulhávala, jsem přesvědčen,
že letošní přehlídka ukázala na markantní posun při tvůrčím uchopení
předloh, především ze strany režie, a to při zachování dramaturgické
náročnosti. Neznamená to, že se vždy vše povedlo bez problémů a že
jsme vždy byli svědky dokonalého jevištního tvaru, ale mluvím především o základním divadelním uvažování.
Již úvodní inscenace Wintrova Rakovníka 2006 jako by
předznamenala celkový charakter přehlídky. Komorní studio Áčko
Benešov nám nabídlo text z nejklasičtějších, Molièrova Lakomce
s podtitulem Chyťte zloděje!, avšak ve značně osobitém pojetí. Režisér, profesionální herec a pedagog Miroslav Dvořák uvádí inscenaci
expozicí, v níž Harpagon usíná a poté, jakoby ve snu, pronáší svůj
nejslavnější monolog o ukradené kasičce. A od tohoto momentu se pak
tragika Harpagonovy ztráty kasičky je podtržena slavnou árií Směj se,
paňáco, milostný dialog Valéra a Elišky doprovází klavírní skladba Pro
Elišku atd. V těchto pasážích je benešovská inscenace nejpůsobivější,
značné problémy (a to režijní i herecké) však přinášejí situace, ve
kterých režie nenalezla adekvátní obrazové řešení a ve kterých musejí
postavy jednat v řádu činoherního divadla a kde se nevystačí s pouhou
emocí (výslech Jakuba, dialog Kleanta a Elišky s Harpagonem o vdavkách atd.). Nejproblematičtěji se výše zmíněná stylizace ukazuje na
titulní postavě Harpagona, kde redukce na jedinou výrazovou polohu
jeho lakoty (slovní sdělení) způsobuje, že postava se jeví zploštěle a
monotónně. Přes řadu problémů a nedůsledností jsme viděli zajímavý a
neotřelý pokus benešovského souboru o uchopení tradiční látky, navíc
ve funkční a esteticky neotřelé scénografii.
Z úplně jiného divadelního soudku bylo představení Divadelního spolku Tyl Říčany Dovolená s rizikem autora Davea
Freemana. Jedná se o typickou současnou frašku z anglosaské
provenience, která má nápaditou a nosnou výchozí situaci a řadu
předností (např. simultánní scéna), ale trpí přílišnou mnohomluvností a ústřední motiv je zbytečně rozmělňován mnoha odbočkami,
které nepřinášejí nic nového pro samotný děj a jejichž humor je
minimálně problematický. Přes některé dramaturgické úpravy se
souboru nepodařilo všechny nástrahy textu eliminovat v plné šíři, a
to se projevilo i při samotné jevištní realizaci. Režie (Radana Šimčíková) se pokusila textovou předlohu poctivě přenést na jeviště, ale
příliš jí důvěřovala. Text sám o sobě svádí k nežádoucí psychologické motivaci postav, což odporuje žánru frašky, takže jsme často
byli svědky vnější charakterizace postav a vztahů, místo abychom
se bavili situacemi, do kterých se tyto postavy dostávají. To vedlo
k celkově výrazně pomalému tempu, nehodícímu se ke ztřeštěné
komedii, a byla tím oslabena i záměrná „zpomalenost“ vrátného
Komorní studio Áčko Benešov / J.B. Molière: Lakomec. Foto: Jan Švácha a
Vladislav Bouška.
DS Tyl Říčany / Dave Freeman: Dovolená s rizikem. Foto: Jan Švácha
a Vladislav Bouška.
Karaka v rozkošném podání Miloše Kulhana, která by jinak mohla
tvořit komický kontrast.
O současném způsobu inscenování her z odkazu Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka se
vede řada diskuzí. V zásadě jde o to, zda tyto texty radikálně aktualizovat, či je inscenovat s pokorou a vědomím, v jakých společenských a
divadelních souvislostech byly napsány. DS Jiřího Voskovce Sázava
se vydal druhou z těchto cest a v případě hry Caesar udělal moc dobře.
Jejich inscenace má dvě základní devízy. Tou první je, že se režisér a
zároveň autor úpravy Jiří Janoušek nesnažil hru násilně zesoučasňovat,
pochopil ji v její jisté (z dnešního pohledu) naivitě, kterou spolu se
všemi jevištně podpořil, a podařilo se tak upozornit na stále trvající
aktuálnost hry. Především scéna v senátu působí tak, jako by ji V&W
napsali dnes. Druhou obrovskou předností je fakt, že se přestavitelé
Bulvy (Luboš Malý) a Papulla (Oldřich Randula) v žádném případě
nesnažili kopírovat nezaměnitelnou dvojici Voskovce a Wericha, šli
svou vlastní cestou a dokázali svým autentickým jevištním pojetím
vytvořit adekvátní ekvivalent. Jisté problémy je možné vidět především
v úvodu inscenace, kde přílišné rozehrávání charakterů postav (Kleopatra, Ratata atd.) spíše škodí přímočaré satiře, než by jí pomáhalo.
Stejně tak tanečním číslům by prospěly větší nápaditost a nadhled. I tak
nám sázavští svým, v tom nejlepším slova smyslu pokorným přístupem
DS Jiřího Voskovce Sázava
Jiří Voskovec, Jan Werich: Caesar
Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška
dokázali, že se i dnes dají ve hrách V&W nalézt
nečekané hodnoty.
Dvě aktovky (Na pláži a Krysy) královny detektivky Agathy Christie nám předvedlo
Malé divadlo Kolín pod společným názvem Krysy na pláži aneb Detektivní variace. A skutečně
šlo o dva různé pohledy na detektivní žánr, neboť
zatímco v první aktovce Na pláži využil režisér
Martin Drahovzal principy komediální nadsázky až
fraškovitého charakteru, v aktovce druhé se pokusil
o tvar psychologického dramatu na detektivním
půdorysu. Kolínští jsou však evidentně daleko více
doma v případě prvním, kde mohou využít prvky
pro jejich práci typické jako je nadsázka, odstup,
zkratka atd. a kde detektivní zápletka je pouze prostředkem pro rozehrání panoptikálních komických
situací a vztahů, čemuž pomáhá i stylově přesné
řešení scény a kostýmů. Více problémů nastává
v aktovce Krysy, kde si režie do důsledku neporadila s celkovou stavbou a postupným psychologickým odhalováním charakterů a vztahů jednotlivých
Malé divadlo Kolín / Agatha Christie:
Krysy na pláži aneb Detektivní variace
Foto: Milan Strotzer
postav. Šťastně se nejeví ani přílišné upozorňování na klíčové momenty detektivní zápletky
(včetně zvukových akcentů). Předností této
aktovky však zůstává velmi solidní herecká
úroveň všech protagonistů, z nichž na sebe
nejvíc upozornila Lada Austová v roli Sandry
Grayové. Přes uvedené problémy nám kolínští
nabídli divadelně inteligentně vystavěné a dva
důsledně odlišné pohledy na detektivní žánr.
Na závěr letošního Wintrova
Rakovníku se představil domácí Divadelní
spolek Tyl Rakovník, který si vytyčil úkol
nemalý: převést na jeviště „kultovní“ román
Zdeňka Jirotky Saturnin. Hned v úvodu
je nutné zdůraznit, že se tohoto nelehkého
úkolu soubor zhostil více než dobře. Prvním
velkým vkladem je samotná dramatizace
Adama Doležala, který naštěstí rezignoval na
převedení celého Jirotkova díla na jeviště, ale
vybral si situace divadelně nosné, které svázal
postavou Vypravěče, a tak se mu podařilo
DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal:
Saturnin. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška.
vytvořit předpoklady pro jevištní napětí mezi rovinou vyprávění a
rovinou samotných situací. Tento princip pak režie (Jiří Suk) na jevišti
důsledně realizuje, k čemuž mu napomáhá nejen scénografické řešení, ale
i herecká souhra všech protagonistů, která nepostrádá stylovou jednotu a
čistotu. Rakovničtí vytvořili inscenaci, jejímž cílem není pouhá zábavnost,
ale ve které se podařilo zachytit i nostalgicky poetickou rovinu Jirotkovy
předlohy bez laciného sentimentu. Saturnin se právem stal vrcholem
letošního klání amatérských divadelníků středočeského regionu.
Je škoda, že se ze zdravotních důvodů nemohl přehlídky
zúčastnit DS Tyl Bakov nad Jizerou s inscenací Prolhaná Ketty
Maurice Hennequina. Ve zmíněné škále by to byl jistě další kamínek
do mozaiky divadelního směřování amatérských souborů, neboť, podle
signálů těch, kteří bakovskou inscenaci viděli, lze usuzovat, že bychom
mohli vidět poctivou ukázku tradičního interpretačního přístupu ke klasickému komediálnímu textu.
Jak již bylo řečeno, letošního Wintrova Rakovníku se zúčastnilo pouze pět soutěžních inscenací, což je jeden z nejmenších počtů ve
dnes již třicetileté historii tohoto význačného divadelního festivalu. Je
ale na druhou stranu pravda, že jsme například vzhledem k loňskému
ročníku, kdy se představilo devět soutěžních inscenací, neviděli ani jediný jevištní pokus, nad kterým bychom mohli vznést pochyby o oprávněnosti jeho účasti na krajské přehlídce. Naopak, ani jedno soutěžní
vystoupení letos nepostrádalo žádoucí kvalitu, a každé bylo pro ostatní
divadelníky svým způsobem inspirativní. A to opravdu není málo. Přeji
za sebe i za celou odbornou porotu Wintrovu Rakovníku, aby neslevoval z nastoupené cesty „od kvantity ke kvalitě“ Je to cesta evidentně
správná, kterou si festival s takovou tradicí zaslouží.
Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková, Milan Schejbal a Jan
Šotkovský doporučila na první místě na národní přehlídku FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 inscenaci hry J. Voskovce a J. Wericha Caesar v podání DS Jiřího Voskovce Sázava a nominovala DS Tyl
Rakovník s inscenací hry Zdeňka Jirotky a Adama Doležala Saturnin.
Milan Schejbal
DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal:
Saturnin. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška.
VI. DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ
JIHOČESKÁ KRAJSKÁ
DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA
Proběhla od pátku 3. března do neděle 5. března, lektorský sbor
pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, tajemník
Jiří Anderle.
Šest představení šestého ročníku Dačického kejklování spojovaly tři aspekty. Dramaturgický výběr kvalitních textů ve smyslu obsahu i
žánrové formy; celkem slušné herecké vybavení interpretů; avšak ne zcela
rozmyšlené či dotažené výkladové koncepce, což se projevilo v režijní
složce.
Přehlídku otevíral NaKop Tyjátr Jihlava: Jean-Claude Danaud
– Ach, ta něha našich dam! Eva Čurdová, Květa Přibylová a Ludmila Dostálová nejsou sice státem uznané zasloužilé umělkyně, ale jsou kvalitní
markou amatérského divadla. To potvrdily či měly šanci potvrdit i tentokráte na zajímavém, provokujícím a vícevrstevnatém textu dravé comédie noir
na téma emancipace, ubírající se cestou sexuálního opotřebení mužů místo
sexuálního harašení, plus společenský podtext (život – smrt – peníze – moc
a jejich relativní hodnoty) v plánu dalším. To vše v provedení žen pod režijní taktovkou muže slibovalo divácký zážitek. Bohužel, režie nepostihla,
a tedy neprezentovala ani příběh, ani téma v plné šíři a valérech. V hledišti
jsme si sice užívali tři zajímavé studie tří ženských osobností, které však stály samy o sobě, jen volně propojené základním půdorysem příběhu. Škoda,
že nedůsledností výkladu sklouzávalo třírozměrné a plastické metaforické
podobenství bytí do dvojrozměrné anekdotičnosti.
DDS Ty-já-tr (CO?!) DDM Praha: Georges Feydeau – Dámský krejčí. Představení startovalo ve strhujícím temporytmu, který vydržel
až do konce a udržoval diváckou pozornost. Tím jsme měli možnost plavit
se s příběhem a radovat se z životních kotrmelců postav. Ke tvaru inscenace
jako celku lze mít tři zásadní podotknutí. Dobře napadnutých nápadů je v
Dámském krejčím celá řada, ale jejich realizaci by bylo vhodné dotáhnout,
doladit. Komediální provedení mělo povětšinou správnou míru nadhledu
v pointování humoru situačního i konverzačního; příjemně působila artistnost ve smyslu řešení situací tělesnou klauniádou; od věci nebylo ani několik nonsensových prvků, které však trpěly nesrozumitelným nastartováním,
takže oč šlo, bylo zřejmé až ex post; zato zcela nepatřičně působilo pár
okamžiků hrubozrnného humoru, které v salónu třicátých let nevytvořily
kontrast, ale údiv, až divácký stud. Nejdůležitější však je, že představení
se neotáčelo na čepu obrazu života hlavního hrdiny, ale rozpadalo se na tři
příběhy, které byly volně spojeny postavami. Místo aby větrný mlýn průšvihu doktora Moulinota, ve výtečném provedení Jána Poláka, ovlivňoval
okolí, vtahoval a odmršťoval nedorozumění a záměny, byly zde tři až čtyři
fragmenty. Škoda.
Divadelní soubor Tábor: Carlo Goldoni – Vějíř. O této inscenaci bylo sice mnohé řečeno v článku o Bechyňském Perlení v AS 1/2006,
ale tentokrát jsme měli možnost vidět druhou alternaci, a nutno říci, že obě
jsou vyrovnané. Představení tentokrát začalo ve svižném tempu, ve kterém
lehkonoze pokračovalo až do konce. Nevýhodou svižnosti bylo, že diváci
mnohokrát nedostali možnost vychutnat si slovní nebo situační vtip a gag,
i když byly správně nastartovány a dobře provedeny, neboť jim na konci
scházely nutné es-pauzy k doznění. Na druhou stranu herci dobře vědí, co
a proč hrají, neboť jsou schopni improvizovat na daný motiv, když cokoli
vypadne nebo dopadne namazanou stranou dolů, ba dokonce tato extempore vyvolávala největší odezvu, neboť jim byl poskytnut dostatečný a vnitřně
natajmovaný prostor pro vespolné jednání a vyznění. Též platí, že tělesná
gesta komunikace, gesta významová, vztahující se jak k naturelu, tak k motivům postavy, jsou přesná a smysluplně ozvláštňují, co kdo proč dělá, jen
by mohla/měla být více průběžná, a ne pouze nárazová. Od Perlení se na
tvaru inscenace dále pracovalo, což se projevilo v řadě nových lazzi a zcizení. Prostě platí, že příběh (oč jde a jak to dopadne) je všem vbrzku jasný
a stává se nositelem situací, na kterých nás především zajímá, jak si ta která
postava se situací, v níž se ocitla, poradí. Odtud plyne identifikace diváka
s postavami a zároveň odstup diváka od dění a
následné smíchové zhodnocení zážitku. Zdá se
jisté, že Josef Konrád nalezl dramaturgicko-režijní koncepci, která vytvořila dostatečně pružný
most mezi tehdy a dnes, takže výběr textu i použití prvků commedie dellárte a současných lazzi
je zcela na místě.
„Ti druzí“-Divadlo SUD - České
Budějovice: Jean Paul Sartre - S vyloučením
veřejnosti. Jde o mladé studentské divadlo,
které sáhlo po nesnadném textu, a přes rozličné
nedůslednosti či nepochopení se s ním celkem
porovnalo. Především v rovině verbální, kde
kultivovaný jazykový projev umožnil vnímat,
co protagonisté nejspíše chtěli sdělit, i když v ne
zcela důsledném slovním jednáním. Sartrova
existenciální premisa, že člověk jako bytost metafyzicky neurčená je svobodná, a tudíž nucena
k neustálé volbě, tedy k činu, aby tímtéž činem
dala svému životu smysl, nebyla příliš akceptována. Jinými slovy řečeno, postavy řešily situace
života po životě kdesi v pekle převážně věcnou
DS Tábor / Carlo Goldoni:
argumentací s občasnou emocí. Nic proti tomu, Vejvoda.
dokonce se ukázalo, že volba prostředí, kterým
byla čajovna s příslušnou hudbou a vonnými tyčinkami, šla naproti principu argumentace, který se mnohokrát přibližoval
rozjímání a občas i meditaci. Soudím, že takto uchopený výkladový časoprostor by pro Sartra mohl být legitimní, navíc zde byla dobře vymyšlená
a tématizovaná scénografie. Zásadní roli v ní hraje čajová konvice - život
a poslední šálek čaje - zbytky vědomí, aby pak na konci vyprázdněné
šálky pekelný číšník naložil do kočárku a odvezl do… Inu, nejspíše
k reinkarnaci. Avšak podobně jako předkládání argumentů suplovalo
slovní jednání a rozhodování, tak metaforické a metonymické možnosti
scénografie nebyly využity, ba spíše opomíjeny. Přesto platí, že se jedná
o zajímavou inscenaci.
DS Vltavan - Týn nad Vltavou: Jiří Brdečka - Limonádový
Joe. Jak dnes provést tento kousek a neopisovat od filmu, který je vtisknut do myslí diváků? Jedna z možností je, že se zapomene na původní
divadelní hru, a naopak se do inscenačního tvaru zakomponují všechny
filmové odkazy, přímé citace písňové, textové i situační, a za princip
se zvolí parodická parodie. Zní to podivně, vím, ale přesto lze říci, že
Týnským zvolený přístup celkem vycházel. Dokonce do něho vtáhli další
inovace z jiných westernů, dnešních reklam a ptydepe jazyka TýVý re-
DS J.K. Tyl – Divadlo E.ON a DDM České Budějovice
Daniela Fischerová: Princezna Turandot
Foto: František Vejvoda
Vějíř. Foto: František
daktorů. Hrálo se ve scénografii Luďka Švehly,
která svou jednoduchostí a schopností okamžitě
navodit časoprostor situace šla zparodované
parodii naproti. V důsledku se jednalo o lidové
divadlo v dobrém slova smyslu, což potvrzovaly
i nechtěné karamboly, které však herci zvládali
s bravurou, až se zdálo, že přesně to, co se stalo,
se stát mělo. Problémy aneb co lze vylepšit a
dotáhnout: A) Hrobník, co průvodce dějem, je
v podstatě klasický Opovědník z barokních her,
a měl by mít zásadně větší nadhled, být skutečným tutorem nás diváků, neboť vše ví a zná, a
navíc má na každého a na cokoli funebrácký
metr - jeho provedení je však příliš upozaděno.
B) Najít přístup k playbackům, neboť se zdá,
že se zpívající berou vážně, což potom působí
nepatřičně.
DS J.K. Tyl, o.s. - Divadlo E.ON a
DDM - České Budějovice: Daniela Fischerová
– Princezna Turandot. Valná část mladých interpretů stála na jevišti poprvé. Nutno říci, že to
nebylo příliš poznat, a pouze promluvy postav
vykazovaly zásadní nedostatky co se řeči jako
Ti druzí - Divadlo SUD
České Budějovice
Jean Paul Sartre:
S vyloučením veřejnosti
Foto: F. Vejvoda
výrazového prostředku týče. Předností byly
výstižné a esteticky stylizované kostýmy a též
scénografický princip, který však více připomínal stěhování nábytku než významovou akci,
scénu sice připravovaly správné postavy, ale
bez vztahu k tomu, co dělají. Kamenem úrazu
bylo nedostatečné režijní přečtení či provedení
scénickým výkladem. Výsostné téma o převaze
vůle k moci nad láskou, či o tom, že jedna věc je
předkládaný obraz reality a druhá věc skutečné
pozadí téže reality, se tak proměnilo ve fleše zachycující více orientální pohádku s nečekaným
závěrem, než stále platné podobenství. Avšak,
jde o první inscenaci uskupení E.ON, a tak se
nechme překvapit.
Na Národní přehlídku FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč byla doporučena
inscenace DS Tábor – Carlo Goldoni: VĚJÍŘ.
Programové radě Náchodské Prima sezóny jsme
doporučilis do širšího výběru inscenaci od „Ti
druzí- Divadlo SUD - České Budějovice Jean Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti.
Zatím co jsme se radovali z uměn divadelních, Dačice totálně zapadaly sněhem.
Vladimír Zajíc
doklad oprávněnosti tohoto tvrzení mohu
uvést zájem souborů o rozborový seminář,
tj. o hodnocení dalších inscenací. Chci pochválit místní horažďovický soubor Tyjátr,
který díru vzniklou nečekaným odřeknutím
souboru pohotově vyplnil představením své
loutkářské složky. I ve své 161. sezóně divadlo v Horažďovicích žije.
DS Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov přivezl vlastní hru V našem městě
volně inspirovanou baletem Coppélia. Soubor sotva odrostlý Dětské scéně zpracoval
příběh skupiny mladých lidí, která se musí
vyrovnat s příchodem cizí dívky. Příběhu
i jeho jevištnímu zpracování chyběly kontrasty a také emotivní hloubka, která by
odpovídala na otázku, jaký vztah mají aktéři
k tématu lásky, zrady a přátelství, jež by jim
mohlo být blízké. Pro čtyři dívky a čtyři
chlapce i jejich pedagožku L. Veličkovou to
bylo zatím nad jejich možnosti.
Nový divadelní soubor Bez_e_
všeho ze Sokolova, který se vydělil z Divadla bez zákulisí, nastudoval hru Patricka
Marbera Na dotek a nazval ji Akvárium.
V pořadí třiadvacátá západočeská oblastní přehlídka určeMilostná rošáda čtyř hráčů, kteří se zraňují s předstíraným chladem a
ná činoherním souborům Plzeňského a Karlovarského kraje se uskucynismem, byť ve skutečnosti takoví nejsou, je postavena na čtyřech
tečnila ve dnech 10. – 12. března 2006 na tradičním místě (Kulturní
postavách. Nikdo z nich není oběť ani vítěz. Každá má své viditelné
dům Horažďovice) s tradičními pořadateli (Kulturní středisko, SČDO
rysy a svá skrytá tajemství. Text se v druhé polovině láme, neboť se
a Plzeňská neprofesionální scéna). Ještě několik dnů před začátkem
vytrácí příběh. Ani sokolovští toto úskalí nedokázali překlenout, a
to vypadalo na rekordní počet inscenací. Nakonec jich bylo „pouze“
navíc nemají zcela vyrovnané hráče. Nejlépe vychází Alice Alžběty
sedm. Na rozdíl od minulých ročníků tentokrát převažovaly soubory
Somorovské.
Karlovarského kraje (pět), dva zbývající přijely (jak jinak!) z Plzně.
Hra Davida Eldridge Pod modrým nebem staví podobně
Za plus letošní přehlídky lze považovat dramaturgii. Z autorské dílny
jako Marber na střetnutí snů o životě tří mužů a tří žen s frustrující
souborů vzešly tři tituly, z toho jeden byl dramatizací literární předrealitou. Tři aktovky volně spojené základním tématem a navazující
lohy. Jeden titul představoval českou premiéru na amatérském jevišti
na sebe v čase, místě a některých postavách si vybralo PODIVIDLO
(Drábkovy Hořící žirafy v podání karlovarského D3). Dvakrát se
ažaž Aš. Soubor zradilo typologické obsazení některých postav a jeho
objevila současná anglická dramatika - hořké komedie P. Marbera a
výpověď zůstala v půli cesty. Chybí jí především vnitřní psychologicD. Eldridge. Takže pouze Horníčkův Slaměný klobouk lze považovat
ká pravdivost. Realistické zpracování navíc neodpovídá žánru velmi
za tradiční kus. Dobré herecké výkony bylo možné najít až na úvodní
hořké komedie. Soudím, že dramaturg i režisér věděli, jakou látku
mladičký soubor v každé inscenaci. I to bylo jednoznačně kladem
mají v ruce. Jeden z nich, Petr Vojkůvka, podal totiž v postavě Gratéto přehlídky. Je proto jen dobře, že stále více diváků nachází cestu
hama velmi dobrý výkon.
do hlediště přehlídky, a že většina souborů zůstává po celou dobu,
Divadlo Dialog Plzeň se v poslední době vydalo na cestu
takže akce může naplnit své poslání – být setkáním amatérských
neverbálního divadla. Po takto zpracovaném Přeletu nad kukaččím
divadelníků tohoto regionu, být prostředkem jejich kultivace. Jako
hnízdem se ve spolupráci s mimem a režisérem Michalem Hechtem
pustilo do vlastní autorské předlohy nazvané Plakát Dory Gray. Volná reminiscence
na Obraz Doriana Graye Oscara Wildea
je originální výpovědí o světě showbysnysu, kde člověk ztrácí duši. Pohybové a
výtvarné obrazy jsou emotivně působivé
především tam, kde soubor a M. Hecht
našli pohybové nápady. Až se inscenace
zbaví nečistot v podobě posunčiny, zpřesní se technicky (stínohra) a také stavebně
(např. pokud divák nepostřehne hlavní
postavu v davu obdivovatelů pophvězdy,
propásne klíč k celému příběhu), vykročí
možná k úspěchu.
V pořadí čtvrtá inscenace nazvaná Koně Studia Divadla Dagmar
Karlovy Vary byla absolutním vrcholem
přehlídky. Dramatizace tři povídek ruské
Studio Divadla Dagmar
provenience (N. Tichonov: Čert, M. Šoa pedagogické školy Karlovy Vary
lochov: Hříbě a L.N. Tolstoj: Cholstoměr)
N. Tichonov, M. Šolochov, L.N. Tolstoj: Koně
je scénickou koláží s jasnými tématy, která
Foto: Hana Šiková
svět koní vztahuje na náš lidský svět. Např.
HORAŽĎOVICE
2006
– DOBRÁ PŘEHLÍDKA
patrně nejvíce emotivní příběh hříběte vypovídá o smyslu oběti života
pro život někoho jiného. Režie Hany Frankové s choreografií syna
Jana Hniličky rafinovaně pracuje se čtyřmi plány: hudebním, činoherním, pohybovým a výtvarným. Každý z nich přitom plní několik
funkcí. Např. hudební je jak doprovodem, tak samostatnou složkou,
jež jako mezihra vytváří emotivní a zároveň dramatickou atmosféru. Pohybový plán je nepopisný, jako zkratka příběhy rytmizuje a
zároveň je znakový. Inscenace má formu epického divadla, jehož
jednotlivé sekvence jsou jevištními metaforami s prvky obřadu. Tak
také začíná. Charakteristickým znakem je také napětí mezi hercem
v akci - koněm a chórem, z něhož se protagonisté vydělují. Drobné
rezervy má inscenace v těch pasážích, které více spoléhají na slovní
vyjádření a málo pracují s dalšími složkami. Studio Dagmar získalo
hlavní cenu přehlídky, řadu individuálních cen a bylo nominováno na
národní přehlídku.
Hořící žirafy Davida Drábka si vybralo Divadelní studio D3 Karlovy Vary. Drábek, který patří do nové vlny české
dramatiky, nepíše klasická dramata. Své hry, které programově
ve všech složkách pracují se surrealismem, reálnými prvky fungujícími v absurdních souvislostech a zvláštním metaforickým a
obrazným jazykem, staví jako sled kabaretních čísel, jako velké
křiklavé koláže. Jsou obludnou výpovědí o světě, v němž se člověk
místo citů a vztahů obklopil mýty a představami. Jeho hry vyžadují
simultánní scénu a rychlé střídání - prolínání jednotlivých obrazů.
Drábek nekreslí figury, situace, on si s nimi pohrává. Režisérka
Hlediště nádherného Vrchlického divadla v Lounech bylo
10. března 2006 v 17 hodin zaplněné do posledního místa. Nezbylo
než nasadit přístavky. Na jevišti stanuli ředitel lounské divadelní
stagiony Vladimír Drápal a starosta města ing. Jan Kerner, aby
zahájili 2. ročník Lounského divadlení, krajské postupové přehlídky
činoherního a hudebního divadla. Zahajovací akt byl i příležitostí
k tomu, aby přestřižením pásky otevřeli nejen přehlídku, ale také
cestu nově vytvořeného souboru Nového divadla Louny, který vznikl
po místním divadelním ochotnickém prázdnu zvícím čtvrt století.
Pak už jen Pavel Macák ze spolupořadateského Rádobydivadla
Klapý vysvětlil, proč se ocitáme na 2. ročníku, když ten loňský byl
nultý a představil odbornou porotu (Petr Michálek, Milena Nečesaná, Milan Strotzer, Ladislav Valeš, Milena Zikmundová). Třídenní
přehlídka pěti souborů a jejich inscenací mohla začít.
Divadlo bez_e_všeho Sokolov / Na motivy hry Patricka Marbera Na dotek:
Akvárium. Ze stejné inscenace je snímek v titulku tohoto článku. Foto: Hana
Šiková.
Nové divadlo Louny / František Staněk podle Cabiriných nocí Federica
Felliniho: Sni sladce. Bibi Marešová v hlavní roli Cabirie. Foto: Miroslav
Blažek.
Petra Kohutová a soubor předlohu dobře sice přečetli, avšak na
onu potřebnou lineárnost nenašli vždy odpovídající technické
řešení. Přesvědčivější je inscenace v rovině obludné a strašných
vizích světa, který nemá naději (nepřináší ji ani dítě), než v kontrastní rovině kabaretu. Zaujali představitelé Pána a Paní (Viktor
Braunreiter a Lili Weinlichová).
Posledním kusem přehlídky byla Horníčkova fraška Slaměný klobouk v podání DS Jezírko Plzeň. Pro velký soubor Jezírka,
který může postavit alternaci pro všechny hlavní figury a má i kompars pro kankán, je Slaměný klobouk dobrým uplatněním. V letních
měsících jej hrají v exteriéru, kde patrně funguje lépe. Horníček si
Labichovu hru upravil původně pro sebe (chtěl hrát sluhu Felixe).
Obohatil ji moderním a nápaditým slovním humorem a podstatně
rozšířil o některé postavy. Soubor našel vhodné představitele všech
hlavních figur a pokusil se o nadsázku. Režisér Jaroslav Pára si je
dobře vědom rezerv v jevištní řeči (šumlování a polykání koncovek)
i v temporytmu. Dirigovat těleso o padesáti hlavách není snadné a
v tom je inscenace velmi cenná.
Lenka Lázňovská
Zahajovací představení patřilo nově se zrodivšímu ND
– Novému divadlu Louny, o jehož vznik se zasloužila především
Bibi Marešová, herečka a absolventka pražské DAMU, žijící v Lounech, která se však profesi, kterou vystudovala, léta nevěnovala. Ke
spolupráci přizvala svého někdejšího spolužáka z DAMU, nyní galeristu, režiséra Františka Staňka z Prahy. Ten pro rozjezdový opus
souboru zvolil vlastní jevištní adaptaci filmového scénáře jednoho
z nejvýznamějších představitelů světové kinematografie Federica
Felliniho Cabiriiny noci, nazvanou Sni sladce. Převést neorealistický filmový snímek, notabene slavný a známý, na divadelní scénu,
není úkol zrovna z nejsnazších, neboť jeho výrazové prostředky jsou
z rodu divadlu vzdálenému. Režisér výchozí předlohu redukoval a
vsadil na obraznost a atmosféru, podpořenou bohatou hudební a zvukovou složkou, spolu s tím pak na emotivní herectví představitelky
Cabirie v podání Bibi Marešové (cena za nejlepší ženský herecký
výkon). Nebál se použít filmovou projekci, která byla tematizovaným sestřihem dotáček a sekvencí ze známých filmů a vystoupení
pěveckých hvězd, aniž by však použil cokoli z Cabiriiných nocí.
TŘI Z PĚTI
A ZÁZRAK NAVÍC
2. LOUNSKÉ DIVADLENÍ
Využití obraznosti a hudby napomohlo na jedné straně překlenout
povětšině začátečnické krůčky členů nově utvořeného souboru, na
straně druhé působilo namnoze vnějškově. To se týkalo i scénických
objektů – pohyblivých vozů, sloužících k vytváření prostředí (ulice
s automobilem, restaurace…). Felliniho základní příběh byl divákům
sdělen přehledným způsobem, méně pak již jeho obsahové podloží.
Inscenace by mohla získat na působivosti důslednější stavbou situací,
zvýrazněním konfliktů (např. Cabirie versus Matylda), neméně pak
prohlubováním hereckých dovedností, zejména schopností jednat slovem a průběžného jednání. Ocenění hodných hereckých výkonů by
pak mohlo být daleko více, neboť soubor disponuje nejedním výborným typem. Vedle představitelky Cabirie se dostalo čestného uznání
jednomu z nich, Robertu Machovi za ztvárnění role Zpěvačky Hanky.
Přes vznesené otazníky a doporučení je však třeba konstatovat, že se
stal v Lounech divadelní zázrak. Františku Staňkovi a kolektivu Nového divadla byla v souvislosti s realizací inscenace udělena cena za
divadelní počin.
Divadelní soubor Klas Klášterec nad Ohří se představil komedií Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. Ze snad nejméně zdařilé Procházkovy textové předlohy se snažil
vykřesat maximum. K tomu souboru dopomohlo uchopení komedie
jako crazy, byť ne bezezbytku tak, jak se to povedlo Zdeňce Kovalové
v roli Edity (čestné uznání). Přijatelný výsledek podpořila jednoduchá
a při tom vynalézavá scénografie. Nelze nezmínit pěkný herecký výkon režiséra inscenace Miroslava Nyklíčka v roli Edy (čestné uznání).
Viděli jsme divácky vděčné představení, které bylo pro soubor, dle
slov režiséra, odpočinutím od závažnějších témat.
Klášterec nad Ohří měl v Lounech dvojité zastoupení.
Z šesti současných kláštereckých souborů přijelo také Divadlo Zdrhovadlo, vítěz nultého Lounského divadlení (Rolland: Petr a Lucie),
s inscenací dramatizace románu Choderlose de Laclose Nebezpečné
známosti. Autorem dramatizace byl režisér souboru Václav Polda.
Přepis slavného románu v dopisech z roku 1782 lze označit za zdařilý,
přistoupíme-li na to, že jeho tvůrci šlo především o vyjádření mravů
nejvýše postavených společenských vrstev, zejména však podob
lásky – zhýralé a stravující i lásky chromé, slepé a nemohoucí – a
z toho plynoucího naučení, že tahle „láska“ hory nepřenáší. Poldova
dramatizace odhlíží od sociálně kritické dimenze románu i od otázek
spjatých se společenskou emancipací žen. Konečně, toto zúžení lze
chápat jako snahu o soustředění se na téma, které inscenátory zajímá
právě dnes. S tím souvisí i redukce postav příběhu, a to i takových,
které jsou v románové předloze důležité (paní de Rosemonde, paní
de Volanges aj.). Méně pochopitelné ale je to, že se dramatizace
zřekla vyostření osudů jednotlivých protagonistů románového pří-
Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří
Choderlose de Laclos: Nebezpečné známosti
běhu. Zůstává pouze tragický souboj vikomta de Valmont a rytíře
Dancenyho. Opuštěny jsou takové osudové rány, jakými je potrat
Cecilie de Volanges, smrt paní de Tourvel, společenské znemožnění
a posléze znetvoření pravými neštovicemi markýzy de Marteuil a
její soudní majetková prohra, vedoucí k útěku z Paříže s ukradenými cennostmi.
Inscenaci zdobila účelně vymyšlená a členěná simultánní
scéna s prvky umožňujícími významové akční jednání. Stejně tak
kostýmní výprava inspirovaná dobovým oblečením, vykazující
značnou míru vlastní tvořivosti, dovedenou ve zpracování do
DS Klas Klášterec n. O. / A. Procházka:
Přes přísný zákaz dotýká se sněhu
Foto: M. Strotzer
Divadlo Zdrhovadlo Klášterec n. O.
Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti
posledních detailů (cena za scénografii
Kristýně Jarešové, Dádě Radové a Václavu
Poldovi). Režie Václava Poldy (cena) dala
inscenaci zřetelný řád, založený na jakési
sošnosti a váze slova, nepostrádající však
v řadě scén působivé obraznosti, těžící ze
scénografického potenciálu. Ještě větší působivosti hry by přispěla důslednější práce
při temporytmickém členění a budování inscenace. Nejproblematičtějším se však jevila
práce herecká, zejména pokud jde o schopnost jednat slovem. Namnoze totiž zůstala u
deklamativního slovního projevu (co slovo,
to perla). Tady je ještě značný kus práce
před téměř celým hereckým kolektivem.
Vymykala se z něj zřetelně pouze Dita Jandová v roli paní de Tourvel a do značné míry
Dáda Radová coby Cecilie (čestná uznání).
Navzdory handicapu slovního jednání jsme
viděli zajímavý a svébytný pokus o jevištní
adaptaci románové předlohy, proslavené
navíc nejméně třemi známými zpracováními filmovými, inscenaci
v mnoha ohledech mimořádnou a ocenění hodnou.
Divadelní soubor DK Krupka Olympie uvedl své nastudování hry Pavla Kohouta August August, august v režii Jany
Urbanové. Zkušenému souboru, který je tzv. doma v oblasti psychologicko-realistického divadelního kánonu, Kohoutova modelová hra
příliš nesedla. Setrval v ní u postupů a hereckých prostředků, které
jsou mu vlastní. Nepodařilo se rozehrát situace tak, aby nabyly na
významovosti přesahující slovní sdělení. Z inscenace vznikl dojem,
jakoby nešlo o cirkusové představení, které se nesmí zadrhnout,
jakoby se hrálo mimo čas a jeho tlak. Chyběla patřičná míra cirkuDS DK Krupka / P. Kohout:
August August, august
Foto: M. Strotzer
DS Luna Stochov
Velký styl
přes několikeré krácení hráno na ploše více jak dvouhodinového
představení. Zdlouhavost, zejména první části hry, odehrávající se
na městské radnici, je hlavním a patrně jen těžko odstranitelným
problémem. Přitom jde o inscenaci, která měla očividně pevné
režijní vedení hostujícího Jaroslava Kodeše (čestné uznání) a zřetelně z tohoto hlediska převyšovala ostatní inscenace přehlídky.
Mimořádnou péči věnoval soubor scénografii, včetně náročných a
významotvorných kostýmů, evokujících díky šrafování dojem karikovaných postaviček (návrhy Kateřina Baranowská). Úctyhodná
byla herecká vybavenost souboru. Marie Benešová rozzářila jeviště
svým uchopením role Giovanny Bambuti (cena), Radek Doubrava,
který ztvárnil roli radničního sluhy Krajíčka, získal cenu za nejlepší
mužský herecký výkon. Čestné uznání bylo uděleno za roli Náměstka Volánka Luboši Fleischmannovi.
Nevím, je-li pro soubor únosné sáhnout již k pátému krácení
hry, jakkoli po tom volá ohled na pozornost diváka. Jedno by bylo
užitečné bezesporu, a to nejméně pro vnitřní efekty v rozvíjení hereckých dovedností členů souboru, a sice pokusit se o stylovou jednotu
hereckých prostředků, především u pánské části souboru. Myslím si,
že sjednocovacím vzorcem by mohly být prostředky, které v epizodní
roli Občanky používá Nataša Gáčová, herečka z profese, která patřila
k zakládajícím členům souboru. Ostatně, nemají tak daleko k těm,
kterými vládne Radek Doubrava, jen jsou výraznější, ostřejší.
2. Lounské divadlení bylo přehlídkou sice nevelkou, zato
však ve výsledcích práce souborů ne zcela obvyklou. Z osmi přihlášených inscenací vybrali organizátoři pět takových, z nichž ani o jedné
nelze říci, že by se propadala směrem k uměleckému dnu. Nelze sice
ani konstatovat, že by některá mohla být nepochybně nominována
k účasti na celostátní přehlídce. Avšak z těch pěti byly tři inscenace
souměřitelné s tím, s čím se setkáváme v Poděbradech a Třebíči. Ty
tři také porota doporučila k výběru do programu celostátní přehlídky.
Navíc se udál onen zkraje líčený zázrak znovuzrození ochotnického
– amatérského divadla v Lounech. Tři z pěti, to je impozantní skóre.
Doporučení pro FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč
2006
g
Na 1. místě: Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří s hrou
Václava Poldy, dramatizací románu Choderlose de Laclose
Nebezpečné známosti.
g
Na 2. místě: ND - Nové divadlo Louny s inscenací hry Františka Staňka podle scénáře Federica Felliniho Sni sladce.
g
Na 3. místě: Divadlo Luna Stochov s inscenací hry Rudolfa
Krupičky Velký styl.
Milan Strotzer
sáckého dryáčnictví, hrané okázalosti atp.,
aby se na jejím rubu mohl vyjevit hořký a
tragický úděl klaunů v zajetí svévolného
jednání mocných a jejich nohsledů. Víceméně slovní poloha sdělování se ukázala
nedostatečnou k tomu, aby zazněl naplno již
zase potřebný apel, obsažený v Kohoutově
hře. Čestné uznání za roli Bumbula obdržel
František Rýsl.
Pětici soutěžních inscenací uzavřelo Divadlo Luna Stochov s inscenací
hry po desítky let nehraného autora Rudolfa
Krupičky Velký styl. Krupičkova komedie
je satirou na komunální politiku a její nekalé
praktiky, vedoucí naposledy k tomu, že domácí bohatství ovládnou protřelí zahraniční
podnikatelé, takže nezbývá, než se němě
opíjet. Hra, poznamenaná dobou vzniku
(1915) a tehdy panující divadelní konvencí,
je pro současného diváka nezvykle dlouhá.
To, co by vydalo na rozsáhlejší skeč, je
DS Luna Stochov
Rudolf Krupička:
Velký styl
Foto: M. Strotzer
14. DĚČÍNSKÁ
BRÁNA
Na tradičním místě (Městské divadlo Děčín), v tradičním čase
(24. – 26. 3.) a s tradičními pořadateli (SČDO, DS Karel Čapek a Městské divadlo) se uskutečnila v pořadí čtrnáctá přehlídka severočeských
divadelních souborů, již po třetí jako Memoriál Josefa Doležala. Mimochodem domácí soubor K. Čapek využil jako záskoku služeb ředitele
Městského divadla R. Michálka. Finančně přehlídku podpořily město
Děčín a Ústecký kraj.
Jedna ze dvou krajských postupových přehlídek na FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč v Ústeckém kraji představila pět inscenací od
pěti souborů. DS Domu kultury Rumburk (nástupce někdejšího Hraničáře)
se objevil na přehlídce po řadě let. (Soubor sice pracuje, avšak o přehlídky
nemá zájem.) Až na Mrożkovu aktovku Na širém moři tu byly k vidění
dvouhodinové či o málo kratší kusy. V titulech se objevila světová klasika
(A. Casona a S. Mrożek) byť rozdílných žánrů, dvě dobré komedie (E. Kishona a R. Conneye) a současný irský autor B.
Friel, byť s úpravou L. Valeše. Řekla bych, že
ve všech případech jde o kvalitní předlohy. Je
potěšitelné, že na každé inscenaci lze najít nějaký klad a že tvůrci svedli poctivý zápas. Nejdále především díky mimořádné herecké složce
podpořené hudebním a scénografickým plánem
došlo Rádobydivadlo Klapý a jejich Hřbitůvek
v Ballybeg. Inscenace byla nominována.
DS Karel Čapek Děčín - Alejandro
Casona: Dům se sedmi balkóny. Děčínský
soubor se mohl opřít o některé slušné herecké
výkony a čistou scénu Jany Stejskalové, avšak
problém byl v dramaturgicko-režijní koncepci. Režisérská prvotina čerstvé maminky Evy
Staňkové nerozkryla záludnosti v samotné
dramatické předloze. Ta má povahu konstrukce symbolů a rozehrává řadu témat a motivů,
z nichž některé nejsou ani autorem uzavřeny.
Děčínští hrají situace jako sérii obrazů se spíše demonstrovanými vztahy, než jako dramatické situace vyplývající z vývoje vztahů mezi
postavami. Neprospívá ani různorodost hereckých stylů a u některých
postav i jejich celková robustnost ve výrazu.
Bílinské divadelní minimum - Ephraim Kishon: Oddací
list. Hluboce lidská komedie nahlížející s příměsí ironie na manželský
vztah po dvaceti pěti letech. Hra je jedinou rozvedenou dramatickou
situací se spoustou slovní komiky. Soubor našel typově velmi dobré
představitele pro všechny figury, byť mladá část zatím svou hereckou
zkušeností nestačí. Představitelé manželského páru vědí, co hrají, a kdyby představitelka Elly neplýtvala gestikou, bylo by to ještě lepší. Soubor
doplatil na přílišnou snahu, v níž hrají všechno ve stejném temporytmu,
se stejným důrazem, takže si nepřipravují pozice pro klíčová sdělení. To
platí i pro kaskády slovních vtipů, z nichž však pouze jeden je pro další
vývoj vztahu manželského páru skutečně důležitý. Nejpřesvědčivější
jsou dialogy obou hlavních postav, a naopak nejslabšími místy jsou situace, kdy je na scéně postav více. Zdálo se, jakoby se herci neposlouchali
a vlastně spolu ani nekomunikovali.
D.S. The Spis - Hovězí králíci Košťaty: Slawomir Mrożek:
Na širém moři. Modelová hra existenciálního typu s prvky absurdního
divadla nebyla pro soubor převážně dívčí prvním setkáním s tímto autorem. Role Trosečníků obsadila Iva Šimková výhradně dívkami, které
v pánských oblecích hrají muže, což je samo o sobě absurdním prvkem.
Také pošťák přinášející zprávu je žena, pouze komorník je naopak muž
(že by ženy králíkům došly?). Soubor hraje téma tří mužů v ohrožení
Rádobydivadlo Klapý / Ladislav Valeš podle hry B. Friela Tanec na konci léta:
Hřbitůvek v Ballybeg. Foto: Archiv přehlídky.
DS Karla Čapka Děčín / Alejandro Casona: Dům se sedmi balkony. Foto:
archiv přehlídky.
života a v řádu tohoto tématu první trosečník zabije nejen třetího, nýbrž
i druhého. Plocha jeviště byla pokryta modrou plachtou a také diváci dostali modré límce. Tvrdím však, že nejde o vytvoření pocitu moře, nýbrž
voru, z nějž není úniku, což límce naplnit nemohou. Pocit absurdnosti se
inscenace snaží navodit i pomocí různé komiky, především pohybové,
z níž však větší část má podobu spíše jednotlivých čísel než příspěvku
k tématu. Např. jako estrádní skeč je udělán výstup komorníka s pohybovou a hlasovou stylizací dementního dědečka.
DS DK Rumburk - Ray Conney, John Chapman: Teď ne,
darling. Fraška z prostředí kožešnického salonu přináší gejzír zápletek
tří mužů, tří žen a neviditelného vrátného, který svými katastrofickými
telefonáty děj roztáčí. Rumburští mají ambici hrát zábavné divadlo, a
byť nejsou schopni obsadit všechny figury typově odpovídajícími herci
(to platí spíše o pánské části), nejdou pod míru vkusu. Věc si zkomplikovali scénou, v níž je např. důležitý telefonní přístroj v zadním plánu
a volající se obracejí zády k publiku, takže to nevidí jejich mimoslovní
reakci, a také malou odvahou škrtat zejména na počátku, který přemíra
slov naprosto přehltila. Víc musí cítit a respektovat žánr, který nenese
psychologickou pravděpodobnost jednání, a naopak vyžaduje rychlé
tempo, kdy se jedna situace překrývá s druhou, takže divák nemá
šanci ani vydechnout. Přesná v komediální nadsázce byla pouze jedna
postava, a to slečna Tipdaleová, dobrá místa měl také Arnold Crouch.
Myslím, že i přes tyto výhrady soubor udělal dobře, když zrušil svou
klausuru a přijel na přehlídku.
Rádobydivadlo Klapý - Ladislav Valeš: Hřbitůvek v Ballybeg. Inscenace na motivy divadelní hry Briana Friela Tanec na konci léta.
Valeš původní předlohu výrazně zkrátil (part vypravěče), dopsal postavu
dcery a malého Michaela a dotvořil epický rámec ve formě rozhovoru
otce a dcery na hřbitově v Ballybeg, kam spolu ukládají popel dvou
sester, které zemřely mimo rodný kraj. Je otázka, zda tyto úpravy jsou
tak zásadní, že opravňují inscenátory k vlastnímu autorství. Doufám, že
tato věc není pro ně uzavřena. Titulek je z písně na text Michala Horáčka
napsané přímo pro Rádobydivadlo a interpretované jeho dcerou. Hřbitůvek je zvláštní text s prvky epického vyprávění, který není dramatický, tj.
nepředvádí děj, nýbrž imprese. Valeš v provedení staví na drobnokresbě,
velmi civilním herectví, které však respektuje charakter jednotlivých postav, především pěti žen a je vnitřně pravdivé. Soubor se vrací k tématům,
která už zpracovával např. k obrazu žen uzavřených v domě (Lorca) či
přirozeného koloběhu obyčejného života (T. Wilder - Naše městečko).
Nejde o Irsko před druhou světovou válkou, jde o smysl lidského života
kdekoliv na světě. Inscenace odehraná na variabilní tj. velmi funkční scéně K. Baranowské a s mimořádně přesně vybranou hudbou (V. Týcová),
která se neuchyluje k prvoplánové irské etnické hudbě, neilustruje, nýbrž
dotváří atmosféru, má neobyčejně poetický rozměr. Trochu problémem
je onen zmiňovaný epický rámec, který sice přináší nutné informace,
ale na druhé straně inscenaci retarduje. Je rovněž otázkou, zda rámování
hřbitovem není v rozporu s tématem, kterým je radost ze života a odvaha
se s ním poprat, ať přináší cokoliv. I přes tyto výhrady se domnívám, že
kvalita herectví staví tuto inscenaci vysoko.
Lenka Lázňovská
jícím z dobových poměrů (karikování církve), ale zároveň vynecháním scén v pekle potlačili
pohádkovost. Z inscenace, v níž
soubor teprve hledal sjednocení
hereckých prostředků, neokázale
zazníval motiv potřeby vzájemné
lidské pomoci, přátelství a lásky.
Proto pak shovívavý divák rád
prominul neumělost ve scénografickém řešení, které především
ve scénách na faře zužovalo
aranžmá postav do jediné linie, ztěžující vzájemný kontakt či akci
s rekvizitou. Představení si nekladlo vysoké cíle, proto snad ve své
prostotě a jednoduchosti působilo vkusně a sympaticky.
Ani Divadelní spolek J.K. Tyl Lomnice nad Popelkou
neusiloval o složitou myšlenkovou výpověď, ale v cestě za pobavením diváka zvolil šťastnou předlohu, byť zdánlivě nijak objevnou. Štechovo Třetí zvonění můžeme zařadit do komediální české
klasiky, v níž sice najdeme pouze shovívavý úsměv nad morálními
poklesky a slabůstkami měšťanské společnosti, ale která nám může
být nepoměrně bližší než módní komedie z vyšších kruhů v Anglii, Francii či zámoří. A budí-li Štechova zápletka kolem ženicha,
který nemůže vysvětlit, kde a s kým strávil svou předsvatební noc,
lehké pousmání, pak ona „zašmodrchanost“ bláznivých okolností
až nápadně aktuálně připomene dnešní morálku tzv. vyšších společenských či politických kruhů. V jednoduše, ale funkčně i esteticky
dobře působící scéně zazářilo několik pěkných hereckých výkonů, jimž nechyběla
lehkost i sebeironie. Škoda, že těmito
hereckými prostředky nevládli všichni,
v některých případech také vadila neodpovídající typologie herců a jako nedořešený
problém se jevilo neorganické zasazení
písniček do děje.
Všechny vystupující soubory byly
z libereckého kraje, jediným hostem byl DS
(a)Maťák z Pardubic. Ten zvolil náročnou
předlohu W. Saroyana Divadlo Svět. Možná, kdyby se tento titul hrál pod původním
názvem Jeskynní lidé, nemuselo do dění
V LOMNICI NAD POPELKOU
ZABODOVAL
AUGUST
Devátý ročník Krajské přehlídky
ochotnického divadla Jizerské oblasti se
odehrál na počátku března v půvabné Lomnici nad Popelkou, městečku na rozhraní
Podkrkonoší a Českého ráje. Vládla ještě
drsná zima a šest inscenací zabíralo značnou časovou plochu, takže nikdo neobdivoval krásy přírody, zato plně využíval prostor
Tylova divadla, v němž členové místního
divadelního spolku byli příjemnými a spolehlivými hostiteli. V pátek 3. března se
uskutečnila první dvě představení, další čtyři jsme zhlédli v průběhu soboty, přičemž po
každém vystoupení hrající soubor absolvoval besedu s porotou a vše se uzavřelo v neděli 5. března, kdy proběhl krátký shrnující
seminář a po něm zakončení s vyhlášením
výsledků.
Divadelní spolek E.F. Burian
z Tanvaldu uvedl oblíbenou Drdovu komedii Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Tanvaldští nepochybili,
když zestručnili původní textovou předlohu,
vyhnuli se tak některým motivům, vycháze-
PODIO při KC Golf Semily
Pavel Kohout: August, August, august
na jevišti proniknout tolik opojení z tajemného kouzla divadla.
Nepříliš složitá dějová linka shromáždila na jevišti jakéhosi
opuštěného a zdevastovaného divadla několik lidí, kteří hledají
pomoc i vzájemné porozumění. Deklamační styl zvolený jako
hlavní inscenační prostředek, navíc determinovaný nepříliš kvalitní jevištní řečí, strhával k sentimentu a málo srozumitelnému
ponoru, až metafora o rozkládající se společnosti zůstala zamlžena. Nutno ale zdůraznit, že herecký ansámbl působil kompaktně
a jeho snaha o zvládnutí nevšední obrazivosti předlohy si i přes
problematické výsledné vyznění zasluhuje respekt.
Zcela opačnou cestou se vydal Divadelní spolek Vojan z Hrádku nad Nisou, když hledal jednoduchý komediální
text, zakotvený v současnosti. Výsledek nebyl přesvědčující,
zřejmě i proto, že Víkend z pera I. Krause, má dosti daleko do
formy dramatického textu. Jedná se spíše o zručně řazené skeče
o manželské nevěře, to vše v příjemně rozvíjeném dialogu, řetězícím vtipné bonmoty mezi čtyřmi protagonisty a přihrávajícím
číšníkem. Režie i herci se více spolehli na reprodukci textu, aniž
by statičnost dialogu nahradili nápaditější charakteristikou postav, dotvořením vztahů či výraznou jevištní akcí. Víkend jen
potvrdil, že cesta za současnou českou komedií je spíše pěšinkou
v nepřehledné džungli, kde snadno lze klopýtnout.
To Divadlo V Roztocké z Jilemnice vsadilo na jistotu,
když zvolilo základní kámen ruské klasiky, Gogolova Revizora.
Režisér sice po představení formuloval základní myšlenku své
inscenace, ale její naplnění nebylo v představení příliš čitelné.
Místo hereckých úkolů jako by představitelům postav měla stačit
pouhá slova. O zneužití moci a o korupci se sice mluvilo, ale
vše bylo hráno v povšechných gestech i náhodné intonaci. V hierarchii postav se téměř ztrácel jak Hejtman, tak i Chlestakov,
spojením Dobčinského a Bobčinského do jedné postavy se ztratil
úvodní impuls zápletky, a ta dále plynula v poklidné linii bez
jakékoli temporytmické změny. Obvykle se říká, že divadelně
prověřený text zaručuje dobrou inscenaci. U Revizora jsme ale
měli pocit teprve rozpracované inscenace, kde právě skončilo
základní naaranžování scén.
Vysoké ambice měl divadelní soubor Podio při KC Golf
Semily, když zvolil hru P. Kohouta August August, august. Režiséra Zdeňka Lindnera zaujala jak vnější forma uplatňující jeviště jako cirkusovou arénu, tak metafora sváru fantazie s mocí.
Vznikla inscenace, v níž potěší hravé herectví, které v postavách
klaunů vnímáme jako výraz volnosti a svobody, zatímco postavy
Ředitele cirkusu a Inspektora arény mají představovat mocenské
nebezpečí. Jestliže oceníme půvabnou jednoduchost hraní si na
cirkus (pohybové kreace celého souboru), pak v kontrastu stojí
Divadelní spolek E.F. Burian Tanvald / Jan Drda: Dalskabáty, hříšná ves
aneb Zapomenutý čert. Foto: archiv přehlídky.
příliš velká závislost na původní textové předloze, která v několikrát opakovaných jinotajích se zdá být silněji vázána k politickým poměrům šedesátých let minulého století. Stereotypně předváděný motiv moci by se dal proměnit do postupného rozvíjení
nepřátelské manipulace, což by také umožnilo větší variabilitu
v použití hereckých prostředků. Celkové mírné zkrácení textu by
bylo ku prospěchu temporytmu a dosti radikální redukce závěrečné scény by podtrhla myšlenkové i emocionální vyvrcholení
celé hry, zvlášť proto, že jinak v pohybovém i scénografickém
řešení je závěr představení působivý. Soubor v diskuzi souhlasil
s názory poroty a lze očekávat, že na inscenaci Kohoutovy hry
ještě bude pracovat. August August, august semilského souboru
Podio patří k vážným pokusům překročit hranici interpretačního
divadla a jít směrem k metaforické sdělnosti, proto porota tuto
inscenaci nominovala na národní přehlídku.
Rudolf Felzmann
V ČERVENÉM KOSTELCI
STANDARD
A JEDEN FENOMÉN NAVÍC
Pojem setrvalý definuje Příruční slovník jazyka českého
jako označení trvale neměnného stavu. Devět představení, která 9.-12.
března 2006 přinesla Východočeská přehlídka amatérského divadla
v Červeném Kostelci potvrdilo, že tímto slovem lze zřejmě nejpřesněji
pojmenovat její podobu. Platí to i pro všechny ostatní jevy, které tuto
podobu vytvářejí jako její zázemí, jež lze charakterizovat jako setrvale
vynikající; včetně tradičních věnečků. Setrvalost její divadelní úrovně
by se dala vyjádřit nejlépe takto: standardní inscenační úroveň všech
souborů a jeden fenomén, jejž představuje Josef Tejkl s Černými šviháky z Kostelce nad Orlicí.
Standard znamená ustálenou normální míru jako základ
hodnocení, proto je třeba na počátku říci, že všechny standardní
přehlídkové inscenace se pohybují v rámci tradičního činoherního i
hudebního divadla, které scénuje na bázi režijně-dramaturgické koncepce text, jejž se snaží podle svých záměrů interpretovat. Snad jediné
představení se dostalo pod tento standard. DS Jirásek z Týniště nad
Orlicí zahrál „lidový muzikál“ Miloně Čepelky Pavouček pro štěstí,
„v němž zvítězila láska nad penězi“ naprosto vážně a seriózně, i když
text, jak to už naznačuje citovaný podtitul, si zřejmě vyžaduje nějakou
interpretaci, která by takový tklivě dojemný příběh odněkud na jevišti
po svém nasvítila. A tak největším kladem této inscenace zůstala taneční čísla a některé pěvecké výkony.
DS Kolár z Police se pustil do inscenace Někdo to rád horké, která podle režiséra J. Součka měla být „jednoznačně poctou filmu,
ačkoliv vychází z muzikálové předlohy Sugar“ (P. Stone, J. Styne, B.
Merrill). A povedlo se. Nikoliv tím, že by se pokoušeli napodobovat
filmové zpracování ani tím, že by se opřeli o muzikálové konvence.
Ale tím, že představení je prezentováno s náramným gustem a má
svou osobitě a temperamentně hranou ústřední dvojici převlečených
muzikantů (J. Trnovský a J. Škop). Všechno se na jevišti odvíjí v jednoduchém scénickém tvaru, který neskrývá, že jeho základem jsou
energicky a intenzívně využité nejvlastnější možnosti souboru. Tyto
možnosti mají zajisté svá omezení i své propady. Ale to nic nemění na
tom, že je to představení příjemné, milé a radostné svým potěšením z
hraní divadla.
Inscenace Skleněného zvěřince DS (a)Maťáku z Pardubic šla úplně jinou cestou. Jeho podoba je výsledkem cílevědomého
režijně-scénografického záměru, jenž vyložil text T. Williamse jako
lyrickou vzpomínku na dávné časy. Dal mu proto stříbrem jakýchsi
dekorativních tvarů ireálného prostředí, bílou barvou kostýmů a umným svícením výraznou poetickou polohu. Bylo by nespravedlivé
nepřiznat, že tato vizuální atmosféra představení má svou sdělnost a
účinnost, ale vnitřní svět postav, jeho složitost a dramatická rozporuplnost až drásavost vztahů se
takto silně oslabuje. A někdy
až ztrácí.
Farma pod jilmy DS
Vrchlický z Jaroměře je inscenace poctivá, pečlivá, již režisér
Z. Hovorka důsledně koncipuje
a realizuje v realistické poloze,
které nechybí věcná střízlivost.
Chybí však dravá smyslovost
i smyslnost, posedlost a vášnivost temných hlubin lidské
duše, jež spolutvoří OŃeillův
text. Někdy se dokonce tato
rovina láme do sentimentu či
romantiky.
DS Jiráskova divadla Hronov přijel do Červeného Kostelce s dvěma představeními. Prvním z nich soubor vzpomněl
stého výročí premiéry Lucerny. A tak je to inscenace, jež pokorně
dává textu všechno, co vyžaduje a co vytvořilo jeho inscenační tradici
i diváckou oblibu. Hrají tu nejenom hronovští herci, ale i herci z jiných
souborů; herci zkušení, kteří mnohokrát osvědčili své schopnosti. Přesto však jako by jen letmo, v jemných obrysech své postavy jen naznačovali, jako by se báli rozehrát plně a osobitě situace. A tak je vlastně
jen cítit, že třeba Mladá kněžna Lucie Peterkové je interpretována jako
inteligentní, bystrá, přemýšlející, svým způsobem věcná žena, která na
cestě s mlynářem a pod lípou skutečně pochopí, že se setkala s něčím
neznámým, krajně důležitým, a snaží se opravdu poznat a rozumět.
Ale k tomu, aby této charakteristice dala zaznít s plnou intenzitou, jí
inscenace nedává šance. Nepochybně se na tom podepsaly i nelehké
podmínky, v nichž soubor zkoušel. Ovšem druhá hronovská inscenace
– Andersenova Sněhová královna v úpravě Jevgenije Švarce – některými svými polohami jako by naznačovala, že jde o rysy, jež jsou
SETRVALÝ
STAV
DS Jirásek Týniště nad Orlicí / Miloň Čepelka:
Pavouček pro štěstí. Foto: archiv přehlídky
DS (a)Maťák Pardubice / Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec. Foto: archiv přehlídky.
společné tvorbě Miroslava Houšťka, který režíroval obě inscenace.
Především je třeba ocenit, že hronovští se do této pohádky pustili
jako do „velkého divadla“, jemuž usilovali dát všechny náležité atributy, které taková koncepce vyžaduje; počínají si seriózně, pečlivě,
přesně, důkladně. V hereckém obsazení se spojily všechny generace,
včetně nejstarší, jejíž představitele jsme vídali ve velkých rolích a
nyní oddaně slouží v malých i nejmenších figurkách beze slov. Jenže
jako by tato reálná, realistická poloha opět bránila rozvinout výrazně
divadelnost a hlavně obraznost, kterou pohádka potřebuje. A tak tyto
kvality probleskují jen tam, kde se zrodí zajímavá herecké akce,
jakou jsou stylizovaný pohyb Vrány (L. Peterková) a Havrana (R.
Kašpara) či razantní cílevědomé jednání Malé loupežnice (P. Rainová). A především se tím vyznačuje postava Babičky M. Houšťkové,
která s prostou, leč pevnou a nelomenou laskavostí jednání vyjevuje
hlubinné hodnoty, jež jsou jistotou lidství proti nelidskému světu
Sněhové Královny.
Dvě inscenace dospěly na červenokostelecké přehlídce
k nejvyšší hranici onoho standardu: Těžká Barbora V&W Divadla A.
Jiráska Jednoty divadelních ochotníků z Úpice a Goldoniho Lhář
domácího DS MěKS. Úpičtí udělali dynamické, živé představení, které s patřičnou energií, temperamentem i přehledností předvádí události
fabule a buduje z nich jednotlivé situace. Oporou je jim zkušenost herců, kteří vytvářejí svým zjevem, chováním i jednáním zajímavé postavy a obracejí pozornost k počínání eidamských měšťanů, a především
jejich představitelů v městské radě. Tím se potlačuje do značné míry
„politická“ poloha textu vyprávějící o malém státu ohroženém velkým
agresivním sousedem, svrchovaně aktuální v době jeho vzniku (1937).
A do popředí se dostává obraz politických poměrů „kocourkovských“
bližší dnešku. I když, upřímně řečeno, vždycky tato aktualizace nefunguje, některé situace proto ztrácejí zajímavost a propadají se svou
délkou do šedivosti. Druhým rysem, jenž se podílí na přitažlivosti a
divadelnosti této inscenace, je herecká dvojice hrající postavy V&W.
DS Kolár Police / Wilder, Diamond, Stone: Někdo to rád horké.
Foto: archiv přehlídky.
Ladislav Tomm (zároveň režisér) a Jaroslav
Jebousek dnes už legendární klauny nenapodobují, ale spontánně, přirozeně, lehce a suverénně si hrají se slovy slavných předscén, až
to někdy vypadá, že jejich dialog vznikl právě
teď. Nicméně: obratně a chytře sestavená linie těchto dialogů převzatých i z jiných her
je tak bohatá, že se stále více osamostatňuje,
až posléze utvoří vlastní linii, která se jen
letmo zapojuje do příběhu eidamských. Tím
se představení rozbíhá do velké šířky, která
opět přispívá k určité zdlouhavosti a snižuje
účinnost inscenace. Ta je ovšem i tak zábavným divadlem dobré úrovně. A na závěr ještě
jeden povzdech: Škoda, že hudební složka je
v této inscenaci jaksi jen okrajová a vskutku
jen připomene, že k Voskovci a Werichovi
ještě patřil Ježek a že jejich představení byly
revue svého druhu.
Lhář červenokosteleckého souboru
je Jiřím Kubinou pevně, důsledně, promyšleně a cílevědomě režírovaná inscenace ve
všech komponentech scénického tvaru. Do-
DS Jiráskova divadla Hronov / Alois Jirásek: Lucerna. Foto: archiv přehlídky.
DS Vrchlický Jaroměř / Eugen OŃeill: Farma pod jilmy. Foto: archiv přehlídky.
třetí přistoupilo doporučení inscenace textu
Josefa Tejkla souborem DS Černí šviháci
z Kostelce nad Orlicí; tedy onoho východočeského fenoménu v tom nejvlastnějším
významu toho slova: fenomén jako výjimečný, vzácný úkaz. Roste nesporně z velkého
a dlouhého usilování autora Tejkla poskytnout obci, tj. naší současné pospolitosti (jak
říká v jedné své stati Václav Bělohradský)
polemické obrazy, jež vyvolávají v tomto
společenství otřesy a činí ji otevřenou moderní společnosti. Tejkl jde už dlouho za
tímto cílem neúprosně a nekompromisně. Své
náměty a svá témata sbírá doslova v nejspodnějších vrstvách současného života, vrhá je
hltavě do svých textů a potom pomocí jeviště
do hlediště ve vší syrovosti drsné, brutální, až
k děsivosti zašpiněné skutečnosti. Takový je i
jeho poslední text: Bílí andělé pijí Tesavelu.
Jeho slovník se nevyhýbá sprostým slovům,
situace jsou rozvíjeny v burleskní extrémní
rovině jakési skoro šíleně komické vymknutosti, v níž nechybí neustále konzumované
spívá tak k pozoruhodně a disciplinovaně dodržovanému stylu, který
se snad dá nejlépe nazvat „poetickým realismem“. Jsou to, výpravou
L. Jančíka počínaje, přes kostýmy M. a O. Labíkových a hudbou O.
Zeleného konče, samozřejmě Benátky 18. století, ale tato dobová a lokální konkrétní určenost je i podnětem k divadelní stylizaci, umělosti,
která formuje ovzduší rokokové jemnosti, elegance, půvabnosti. Tak
vede režie i herce; ukázněně, se snahou o tvorbu reálného charakteru,
ale jen v hlavních konturách, jež nedovolují jakoukoliv detailní žánrovou kresbu, ale umožňují čitelně a přesně realizovat jednotlivé situace.
A asi odtud roste základní problém této inscenace. Lhaní je v tomto
Goldoniho textu vysoce výkonným motorem, který žene kupředu
překvapivé obraty děje, a tím i neméně impulsivní jednání postav.
Ukázněný „poetický realismus“ jako by však nedovoloval intenzivně a
razantně uskutečňovat tuto dynamickou komediální rovinu. Až na některé výjimky je všechno hráno tlumeně, někdy až na hranici jakéhosi
intelektuálního odstupu, který proměňuje postavu spíše v komentátora
děje, než aby ji činil jeho vášnivým účastníkem a tvůrcem.
Úpická a červenokostelecká inscenace byly doporučeny na
národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč; k ním jako
DS Jiráskova divadla Hronov / H.Ch. Andersen: Sněhová královna. Foto: archiv přehlídky.
Divadlo A. Jiráska Úpice – Jednota divadelních ochotníků / Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek:
Těžká Barbora. Foto: archiv přehlídky.
množství alkoholu, protože prostředí, z něhož se rekrutují a zároveň
v něm báječně vegetují Tejklem líčené vrstvy je venkovská zaplivaná a
zakouřená hospoda nejhorší sorty. Tentokrát v takové hospodě nechal
žít malý venkovský, vlastně už umírající fotbalový klub a skrze jeho
osudy i osudy jeho členů nahlédl jednu podobu českého maloměsta
přítomnosti. Nikoliv náhodou a nikoliv asi jen proto, že Karel Poláček
pocházel z téhož kraje, v němž leží Kostelec nad Orlicí, uvádí tuto
„abecedu venkovského kopáče“ motem z jeho románové tetralogie,
která začíná Okresním městem, jehož předlohou byl Rychnov nad
Kněžnou. Jenže to, co u Poláčka působí děsivě až zrůdně jen místy,
vidí Tejkl jako výraz trvalého životního způsobu. Je to temně divoký humor hlásící se jednou rovinou k „supranaturalistické“ brutalitě
cool textů, s níž líčí hrůzu tohoto bytí. V závěru představení pije
Blažena, manželka jednoho z hráčů, z akvária podivuhodný nápoj,
v němž jsou nakrájené banány. Slovo pije je ovšem slabé – chlemtá
je nejpříhodnější. Je to odporně panoptikální – ale k tomu říká skoro
tragicky monolog o mužském světě, jenž je sice hrůzný, ale zároveň
lze z něho uniknout do světa hry - třeba fotbalu. Tady někde se otevírá
smysl, jenž přesahuje maloměsto a míří dál; k něčemu širšímu, obec-
nějšímu. Koneckonců inscenace je divadelní
zkouškou, na ten fotbalový „manšaft“ si hraje
jakýsi divadelní, pravděpodobně ochotnický
spolek, dostaví se dokonce autor textu. Jednoduše by se dalo napsat, že jde o princip divadla na divadle. Jenže se zdá, že jde o víc, o
svět hry, fikce, jenž nabízí alternativu k bídě
tohoto života, k úniku z tohoto světa. (O tom
měl a chtěl být na plno a jenom jiný Tejklův
text a jiná inscenace Černých šviháků – Čilimník.) Ovšem jen Petr Malý jako Blažena
(mimochodem téma ženství a vztahů k ženám
je téma, které má v Tejklových inscenacích
s Černými šviháky své nezastupitelné a zcela
zvláštní postavení) hraje v Andělích tuto situaci s koncentrací, jež uspořádává její podobu
tak, že vyjevuje tento smysl. Bohužel, stane
se tak až na konec představení. Jinak existuje
tato inscenace v podobě jakési koule, do níž
je bez ladu a skladu zabaleno všechno; mluvit
o nějakém tvaru a nějaké skladbě inscenace
se nedá. Tejkl režisér jistě ví, o čem je jeho
hra a její uspořádaná struktura, ale na jevišti
DS MěKS Červený Kostelec / Carlo Goldoni: Lhář. Foto: archiv přehlídky.
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí Tesavelu. Foto: archiv přehlídky.
na to nedbá. Z hlediska norem, které například platí pro standardní divadlo, jež tvořilo
drtivou většinu červenokostelecké přehlídky,
tohle scénování ani v nejmenším neobstojí.
Všichni jen trochu divadelních konvencí
znalí diváci budou nutně doporučovat této
inscenaci menší či větší řád, nebo alespoň jakýsi elementární pořádek. Z jistého hlediska
plným právem. Je tu však jedna fundamentální otázka. Není tento, řečeno slovníkem textu,
bordel na jevišti vlastně poetikou Černých
šviháků, jež dovoluje jejich členům, včetně
autora a režiséra Tejkla, uvolnit stavidla duše
a jako prudká neregulovaná bystřina divadlem vtrhnout do světa, v níž úděsnost všedního žití je hrou povznášena do alternativní
skutečnosti? Ať tak nebo onak, jedno je jisté:
tohle představení Černých šviháků je vskutku fenoménem, který mohou mnozí zásadně
z důvodu estetických, divadelních i etických
zcela odmítnout. A vlastně se ani nebude
čemu divit. Ale na druhé straně: východočeská přehlídka by mnohé ztratila, kdyby Černí
šviháci nepatřili do jejího setrvalého stavu.
Jan Císař
ODVAHA A VÍRA
ZVÍTĚZILY
ZLOM VAZ V ČESKÉ TŘEBOVÉ
Krajská postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla v Pardubickém kraji
ZLOM VAZ změnila po pěti ročnících uskutečněných v Ústí nad Orlicí místo konání. ZLOM VAZ
po VI. se konal v Kulturním centru v České Třebové, které souborům poskytlo pod jednou střechou
výborné zázemí. Hrálo se v pěkném prostředí
v dobře vybaveném velkém sále a pro inscenace
vyžadující menší jeviště a komornější prostředí
byl k dispozici malý sál s kukátkovým hracím prostorem, který lze uspořádat i jiným způsobem.
Přehlídka se uskutečnila ve dnech 24.
– 26.3.2006. Zúčastnilo se jí osm souborů se
soutěžními inscenacemi a devátý jako host (DS
J.N. Štěpánka z Chrudimi s inscenací hry Michaela Frayna ...není nad talíř sardinek!). Přehlídku
připravily Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí n. Orl. a DS Hýbl Česká Třebová ve
spolupráci s Kulturním centrem Česká Třebová,
za finanční podpory města, kraje a ministerstva
kultury.
K inscenacím soutěžního programu
se uskutečnily rozborové semináře vedené odbornou porotou (doc. Mgr. František Preisler,
Karel Semerád, PhDr. Milan Strotzer, ing. Dušan
Zakopal).
V zahajovací den přehlídky byla ve výstavních prostorách kulturního centra otevřena vernisáží
výstava z prací Alexandra Babraje, scénografa, šéfa
výpravy Národního divadla Moravskoslezského
v Ostravě.
3x3
Program ZLOM VAZu by býval mohl
nést název 3 x 3, neboť třetina inscenací vycházela
z předloh divadelní klasiky, druhá třetina ze současné světové dramatiky a ta poslední představovala
autorské počiny členů zúčastněných souborů. Počítáme-li původní autorské předlohy, bylo na programu
5 inscenací tuzemské dramatické provenience a 4
hry zahraničních autorů. Zajímavým, a patrně ne
nevýznamným jevem bylo, že se v soutěžní části přehlídky objevila pouze jedna inscenace komediálního
zábavného charakteru, zatímco ostatní se dotýkaly
závažných až existenciálních témat.
Inscenační výsledky se pohybovaly ve
škále, která na jedné straně vykazovala začátečnické
pokusy, uprostřed jistou míru poučenosti a divadelního myšlení a invence, byť ve výsledcích ne zcela
zúročené, a konečně na své opačné straně inscenace
v kontextu amatérského divadla nepochybně nadprůměrné. Poměr dosažených inscenačních výsledků by
DS OSDO Ústí nad Orlicí
Martin Zahálka: O Sněhurce
mohl být, podobně jako dramaturgická skladba, vyjádřený označením 3 : 3 : 3.
Nyní blíže k soutěžním přehlídkovým inscenacím podle předznamenané škály,
a to v kapitolách pro zjednodušení nazvaných
Nakročení, Zlatý střed, Nadstandard.
DS ŠOK Staré Město / A. Christie: Neočekávaný host.
Foto: Milan Strotzer.
NAKROČENÍ
Bezpochybným nakročením do
sféry Thálie bylo představení souboru Dramatik Domova mládeže a školní jídelny
z Pardubic. Soubor si pro ně zvolil textovou
předlohu svého mladičkého soukmenovce
Patrika Vejrycha nazvanou Přechodný ráj.
Autor v ní prokázal schopnost vnímání okolního světa a jeho vtisknutí do dramatického
textu. Líčení sociálních rozdílů a z nich pramenících vztahů dvou mladých děvčat, nevyhýbající se osidlům užívání alkoholu a drog,
zůstalo však v rovině prvních hereckých a
režijních krůčků.
DS (a)Maťák Pardubice
L. Hašková
podle V. Nezvala:
Hříšná Manon
Foto: M. Strotzer
U nakročení, jak dramatizátorského, tak divadelního zůstalo
při jevištní adaptaci pohádky O Sněhurce divadelního souboru OSDO
Ústí nad Orlicí, jejíž textovou předlohu připravil člen souboru Martin
Zahálka. Vícegenerační soubor se zde zaměřil více na mimodivadelní
cíl, kterým bylo zprostředkování možnosti aktivního setkání dětí předškolního věku s divadlem, a to jejich obsazením do rolí trpaslíků.
Divadelní soubor ŠOK ze Starého Města nakročil poprvé ve své desetileté historii na přehlídkovou půdu s inscenací hry
Agathy Christie Neočekávaný host. Kvalitní předloha mu umožnila
přehledně sdělit příběh, ale režijní a herecká zkušenost již nestačila
na obtížnost žánru detektivní hry, její jevištní realizaci v potřebném
tempu a rytmu, ve zpracování situací, ve vytváření napětí až k překvapivému rozuzlení. Překážkou k tomu, aby toho mohlo být dosaženo, bylo i to, že režisér Jindřich Ondrouch se obsadil do hlavní
role Michaela Strakweddera, byť byl pro tento úkol typově a herecky
přímo předurčen. V inscenaci jsme měli možnost zaznamenat ocenění hodný výkon Barbory Hubíkové v roli Jane Warwickové (čestné
uznání).
ZLATÝ STŘED
Ke zlatému středu českotřebovského Zlomvazu lze počítat
DS Lyra Jeseník, jeho sekci Jirka, a to především pro výjimečný
příspěvek dramaturgický. Soubor uvedl
v české, ne-li středoevropské premiéře velice
zajímavou hru Nezvaná návštěva, jejímž
autorem je Raul Damont Botana Copi,
humorista, spisovatel, kreslíř, dramatik a
herec argentinského původu, žijící od r.
1963 v Paříži. Nezvaná návštěva je poslední
Copiho hrou (zemřel r. 1987 na AIDS) a nese
autobiografické rysy. Autor její děj umístil
do sanatoria, v němž tráví své poslední dny
bývalý herec Cyril, nyní pacient zasažený
virem H.I.V., kterému není pomoci. Je
vydán na pospas nejen svému smrtelnému
onemocnění, ale i experimentujícímu profesorovi kliniky, dalšímu osazenstvu ústavu a
nečekaným návštěvám. Nejde při tom o hru,
která by byla realistickým zpodobněním,
natož popisem Cyrilovy situace. Naopak, je
vedena v závratné hyperbole, nechybí jí humor, samozřejmě ten nejčernější, fantasknost
Divadelní studio mladých
při Divadle v Šumperku
Yasmina Reza: Obraz
a ironický nadhled. Kdosi o Copiho hře výstižně napsal, že je „mrazivým karnevalem šílenství“. Je to varovný výkřik nad „souřadnicemi“
samotné lidské existence.
Představení jesenických začalo velice slibně, a to především
díky hereckému výkonu Jiřího Chovance v roli Cyrila (čestné uznání). Zhruba v třetině však nastal téměř nepochopitelný propad. Byli
jsme pojednou svědky nevystavěných situací, zahozených slovních
gagů a replik, včetně klíčových. Vypadalo to, jakoby byla větší část
inscenace pouze nahozena, a nezbyl čas na její dozkoušení. Výsledek
podlomila i eliminace jedné z postav (Novinář), u jiné postavy pak
okleštění podstatných výrazových prostředků (Regina Morti). Škoda,
přeškoda...
Divadelní spolek (a)Maťák Pardubice sehrál namísto
původně ohlášeného Gogolova Revizora adaptaci Manon Lescaut
Vítězslava Nezvala pod názvem Hříšná Manon, jejíž autorkou byla
režisérka a představitelka titulní role Lucie Hašková (čestné uznání
za herecký výkon). Adaptace Lucie Haškové víceméně pominula poetistický rozměr hry, rezignovala na Nezvalovy refrény, na stavbu hry
založenou na villonské baladě a principu ozvěny. Zato režie uvedla na
scénu zdvojení postavy Manon. Vedle Manon čisté – milující, Manon
temnou – hříšnou. Používala frekventovaně stínohry a na mikrofon
poněkud nevýrazně francouzsky zpívaných šansonů. Nastolila v in-
Zámecké divadlo Milislav z Litomyšle / Jiří Čapoun: Strakatá komedie. Foto:
Milan Strotzer.
scenaci princip, v němž jsou některé rekvizity
reálné (evokující materiální bohatství) a ostatní záměrně imaginární, leč ne zcela důsledně
jej dodržovala. Ve snaze přiblížit příběh rytíře
des Grieux tak, jak jej líčí původní předloha,
román Françoise Prévosta, se režisérka snažila zejména u postavy des Grieuxe o uplatnění
psychologicky motivovaného herectví. To
v určitých pasážích přejala i pro ztvárnění
role Manon. Pokus realizovat hru nově a
zaujmout především mladé publikum se příliš
nevydařil. Nezvalův text, byť okleštěný, se
takovému uchopení nutně vzepřel.
Zámecké divadlo Milislav z Litomyšle přijelo s hrou Jiřího Čapouna Strakatá komedie. Čapounova textová předloha
těží z commedie dellárte, je však zacílena na
dětské publikum. Tuto adresu inscenátoři překročili zejména tím, že posunuli vyhraněné
typy do poloh vnímatelných spíše dospělým
publikem. Např. Pantalone vykazuje znaky
bisexuality, Kapitán Matamoro není hřmotným vojákem, ale je veden v obráceném
gardu, Fanteska je zpodobněna jako chtivá prsnatka atp. To by ještě
nemuselo být překážkou, pokud by typy byly takto exponovány.
Režie Jany Paulové a Milana „Huga“ Formana se však rozhodla
pro jejich expozici prostřednictvím Harlekýna, který představuje
postavy komedie pomocí maňáskových loutek pouze slovně mimo
hereckou akci v situacích. Tím se zřekla nejedné, v Čapounově
předloze připravené, lazzi. Na některé rezignovala i ve hře samotné, aniž by je nahradila atraktivnějšími. Říká se, že bez lazzi není
commedie dellárte, stejně jako se říká, že bez situace není divadla.
Tyto zákonitosti litomyšlská inscenace jen potvrdila, a to navzdory
vybavenosti souboru a péči, kterou musel jejímu vytvoření věnovat.
Přesto se souboru dostalo oprávněně čestného uznání za příspěvek
k uchopení obtížného žánru.
NADSTANDARD
Nadstandard představovaly dvě inscenace. První vytvořilo
Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku nastudováním
hry Obraz francouzské autorky rusko-maďarsko-židovského původu
Yasminy Rezy. V režii Zdeňka Stejskala, herce šumperského divadla,
jsme viděli velice zdařilé představení, založené na herecké práci
Alexandra Stankuše (Marek), Aleše Kanera (Boris) a Jiřího Tyšlice
(Ivan). Všem třem byly uděleny ceny za herecké výkony. Kdyby
mohla porota udělovat ceny profesionálům, získal by ji i režisér. Díky
výtečně vybudovaným postavám, ztvárnění jejich individuálních rozdílných charakterů a jejich vzájemnému jednání v situacích vypjatých
i zklidněných, ale i zřetelným zpracováním komentářů jednotlivých
postav, se podařilo sdělit nejen základní téma hry o přátelství a intoleranci. Hercům a režisérovi se povedlo dojít polohy konkrétnější.
Představení poukazovalo na ošidnost a zranitelnost kamarádství (partnerství) založeném na egoistickém uspokojování vlastních potřeb, na
to, že v takovém případě partnerství funguje jen do té chvíle, kdy jsou
ony potřeby saturovány. Sebemenší záminka, hloupost se pak stává
spouštěcím momentem rozpadu až potud pevně vyhlížejících vztahů.
Režie Zdeňka Stejskala podpořila inscenační výsledek nejedním nápadem podtrhujícím významovost situace (např. pojídání oliv). Určité
rezervy měla inscenace v prostorovém řešení scény a v této souvislosti i ve významotvorném aranžmá postav, které se tu a tam dostávaly
„mimo obraz“.
Druhým nadstandardem Zlomvazu po VI. byla inscenace
hry Ludmily Liberdové V plamenech času. Hru nastudovalo Divadelní společenství Mandatum v Jeseníku. Autorský počin Ludmily
Divadelní společenství Mandatum Jeseník / Ludmila Liberdová: V plamenech času. Foto: Milan
Strotzer.
Liberdové (čestné uznání za scénář) propojuje historické události
spjaté s životem, skutky a osudem Johanky z Arku se situacemi ze života současné rodiny. Události evropského formátu jsou v něm pendantem k starostem a problémům docela obyčejné rodiny. Tématem
hry je odvaha založená na víře, jejím posláním pak výzva k nalezení
odvahy k jednání ve jménu nápravy pochroumaných lidských vztahů.
Poselství hry tkví ve víře, že zdánlivě nepatrný odvážný čin v mikrosvětě rodiny, jímž dojde k nápravě vztahů, je neméně cenný, jako
světodějné činny vyvolených.
Inscenace v autorčině režii (cena) sdělila přehledným a
působivým způsobem jak příběh Johanky z Arku, tak současné
rodiny a přesvědčivě tlumočila téma hry i její poslání. Režisérka
vedla herce k věcnému jednání v daných situacích, vytvořila řadu
působivých obrazů a nebála se ve vypjatých scénách účinného patosu. Inscenace má na první pohled jednoduchou, leč promyšlenou
scénografii, umožňující rychlé proměny i prolínání historických scén
se současnými. Vadou na kráse bylo použití současných židlí, které
jsou anachronické v historických scénách. Velice dobrou úroveň
měla významná hudební složka inscenace, a to včetně interpretace
samotným autorem Martinem Rýznarem (cena) a členy souboru
ve zpěvním partu. V inscenaci se objevila řada ocenění hodných
hereckých výkonů. Jen ojediněle bylo možné zaznamenat tendenci
DS Lyra Jeseník, sekce Jirka
Copi: Nezvaná návštěva
k nadbytečnému prožívání, vedoucímu k expresi. Nejvíce zaujala
v roli Johanky z Arku Kristýna Liberdová (cena) a Luděk Jehlička
coby Otec a Generál (čestné uznání).
Velice zdařilá inscenace jesenického souboru měla však
jeden klíčový problém, který by bylo záhodno vyřešit. Byla jím
linie příběhu, která se dotýká současné rodiny. Nejde ani tak o to,
že je proporčně menší, ale o to, že se v ní příběh historický otiskuje
poněkud komplikovaně. Nadto, přes společný tematický základ, vyznívá současný příběh akcentem na smíření otce a rodiny odlišně. I
v příběhu Johanky z Arku je smíření obsaženo (je to však smíření jiného druhu), ale hlavně, akcent je v něm na odvaze a víře. Dosažený
inscenační výsledek přímo volá po dopracování, ne-li po přepsání
příběhu současné rodiny. Stálo by to určitě za to. Když ne už pro
nastudování hry souborem Mandatum, tak pro možnost budoucího
využití textové předlohy. Nelze než popřát Ludmile Liberdové odvahu a víru.
CENY ZA INSCENACE, DOPORUČENÍ A NOMINACE
NA CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKU
Cenu za inscenaci hry Yasminy Rezy Obraz získalo Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk a zároveň doporučení
k výběru do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče.
Cenu za inscenaci hry Ludmily Liberdové V plamenech
času získalo Divadelní společenství Mandatum Jeseník a spolu s ní
nominaci do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče.
Milan Strotzer
JUBILEJNÍ
45. TŘEŠŤSKÉ
DIVADELNÍ JARO
Letošní ročník mezidruhové přehlídky byl zasvěcen bohům
Olympijských her a klání s postupem na národní divadelní přehlídky se
uprostřed závějí a zamrzlých stromů účastnilo ve dnech 16. – 25.3.2006
deset divadelních souborů a sedm hostů. Lektorský sbor pracoval ve
složení Marie Kotisová, Josef Brůček a Vladimír Zajíc.
DS „DK“ při SPŠ a SOU Pelhřimov: Carlo Goldoni - Sluha dvou pánů. Dát dohromady studenty od prvého do čtvrtého ročníku, bydlící přes týden na internátě, a připravit s nimi inscenaci, není nic
jednoduchého. Na toto téma lze rozvíjet rozličné úvahy, včetně té, která
v mysli diváka více upřednostňuje samotný fakt přípravy inscenace,
než představení samo. Z pelhřimovského uskupení mladých (na přehlídce byli vůbec poprvé) vyzařuje mimo jeviště příjemná vzájemnost
a na jevišti nefalšované zaujetí i upřímné přesvědčení v to, co činí. O to
větší zodpovědnost padá na paní režisérku, která by se měla zaměřit jak
na hlasová cvičení, tak na výklad textu: tedy obvyklá Co a Jak a Proč.
Ořechovské divadlo Ořechov: Voskovec & Werich &
Ježek & Peška - Nebe na zemi. Představení pevně drží linii stylu ořechovských, která patří do proudu lidového divadla v duchu té nejlepší
smíchové kultury. Nakonec i pánové V&W v případě tohoto titulu (a
nejen jeho) z estetiky téže kultury vycházeli. Vlastimil Peška úpravou
textu zhutnil příběh záletného Jupitera a jeho zkorumpovaných služebníků, takže získal větší tah a soudržnost. Výtečně dopsal několik
předscén jak v duchu původních autorů, tak v duchu dnešní doby, a co
se týče hudební složky, tak ta je, jak jsme u Ořechova zvyklí, na úrovni, pouze Ježkova harmonie jako by občas byla zamlžena. Žánr revue
není striktně dodržován, nýbrž je ku prospěchu divadelní komunikace
kombinován s prvky kabaretu. Výsledný tvar má podobu barevného
spektáklu, grotesky a jemné ironie intelektového ping-pongu, což lze
pregnantně dokumentovat na některých gagech, jako je letící bažant,
hudební tečka z tří akordů la,la,la, buchty od cukrování po kulečník,
milostná scéna v kádi etc. Tomu všemu jde naproti ad absurdum
dotažená scénografie, která je celá hranatá co antický znak labyrintu:
hranatý buben, hranaté konce rukávů, klobouky..., včetně toho, že na
počátku je z oněch třiceti krychlí-prvků složená stěna, a na ní obličej
klauna. Příběh záletného Jupitera výtečně zprostředkoval Marek Příkazský jako Camilio, kterému sekundovala Amaranta Heleny Peškové.
Co se týče rolí Horáce a Scipia, chrámových služebníků a stavitelů
mostů (pontifiků) mezi jevištěm a hledištěm a mezi antikou a dneškem,
se málo využívá zcizování, onen skvělý nápad, že lotrasové lehkým odstoupením z rolí se stávají současníky či komentátory. Tím je, u Dia!,
oslaben názor interpretů. Být dramaturgem této inscenace, nutil bych
režiséra, aby hudební uskupení od horizontu předsunul na forbínu či do
jakéhosi pomyslného „orchestřiště“, a škrtl ruské citace (Mrazík a.j.),
které nic nepřináší a pro ořechovský styl a tuto hru jsou nadbytečně
zbytečné, jsou vtipem pro vtip.
Scéna mladých při DS Čelakovský Strakonice: Maurice
Hennequin - Lhářka. Václav Slanař již drahně let pracuje se studenty,
což jeho divadelní partě přináší obvyklé problémy cirkulace interpretů:
každá jeho/jejich inscenace je tím limitována. Na druhou stranu však
platí, že své herce vždy vede k čistému hlasovému a tělesnému projevu.
To je evidentní na každém jeho představení, tedy i na Lhářce. Přínosem
byla úprava textu škrty směřujícími k zhuštění příběhu. Hudba, výprava
a kostýmy posunuly děj do poslední třetiny XX. století, a kdyby k nim
byl nalezen odpovídající výklad v odpovídajícím komediálním žánru,
tak by inscenace zajiskřila. Společenské chování americké odnože belle
époque, které nastolilo paradoxní normy partnerských vztahů - z nichž
autor promyšleně příběh staví - zde nebylo naplněno či přesněji proměněno, a zůstaly jen nepochopitelné interakce mezi postavami. Na druhou
stranu občas v postavách a též ve dvou situacích probleskla komedie typů
(prvky podobná commedii dellárte), kterou by bylo možné neskutečně se
lží zamotávající příběh realizovat. Škoda, že zůstalo jen u náznaku.
Ochotnický soubor Moravské Budějovice: Věra Pokorná
- Penzion Růžový červánek. Divadelní hra se zpěvy je autorským textem
napsaným na tělo šesti ženám autorku v to počítaje. Příběh je anekdotkou
a vůbec nevadí, že trvá 90 minut, neboť v sobě obsahuje všechny správné
ingredience: veřejný dům, v něm šestice dam za zenitem slávy, přihřátý
slepý pianista, mrtvola ministra vnitra a prozrazení hříchu z mládí, které na
sebe bere podobu nevinného syna studujícího na Sorboně. Z toho pro děvky s dobrým srdcem vyplyne nutnost učinit z hampejzu penzion pro ubohé
vdovy, čímž si na sebe, na své přirozené sklony, připraví pěkně drsnou
past. Kladem bylo, že soubor, především dámy, byl schopen důsledného
sebeshození, přestupu do jiné sociální role než ve městě zastávají, bez kterého by jinak nebylo možné Penzion realizovat. Problémem byla režijní
složka, která se soustředila na směšnost jako takovou, a příběh ani výklad
postav neuchopila v duchu crazy comedy. Neakceptování pidisituací, ve
kterých se postavy dostávají do střetu se svým naturelem - ať už samy
mezi sebou, nebo později s tím, kdo jsou a koho jsou nuceny představovat
- tak sklouzávalo do pouhého zprostředkování textu, který však oprávněně
sklízel smíchové reakce. Paradoxní bylo, že přesná hlasová typizace postav
byla udržena po celý čas, ať se dělo cokoli, i když právě přes tento prostředek mohlo dojít v postojích postav k tomu, co prožívají. V realizaci je tedy
dost vhodných ingrediencí, jen je správně namíchat. Text i herci by si to
zasloužili, o divácích nemluvě.
Ochotnický divadelní soubor Budišov: Karel Melíšek, Jaroslav Mottl, Josef Stelibský - Ostrov milování. Uvádět tříhodinovou
operetu, jejíž příběh a humor pramení z prvorepublikových vyprávěnek u
ohně trampské osady Ztracenka, je poněkud kamikadze, asi jako kdyby za
100 let vesnický soubor uvedl Nagano. Vzhledem k divadelním a společenským konvencím tehdy a dnes a též specifickému humoru, je otázkou
či spíše problémem výběr vhodného inscenačního klíče, který interpreti, a
s nimi i diváci, zvládnou. Jistě, je i možnost rezignovat na story a vydat se
cestou písní Z babiččiny krabičky - jenže to znamená mít pěvecké zázemí.
Představení budišovských postrádalo pevnou interpretační základnu a na
místě by též byla péče o jevištní mluvu.
Divadelní studio „V“ Brno: Antonín Procházka - Přes
přísný zákaz dotýká se sněhu. I když Véčko nějaký ten rok už existuje,
tato inscenace je prvním počinem mladého režiséra. Není tedy divu, že v
představení není úplně vše v patřičných proporcích, jak by mělo. Temporytmus by mohl být/měl by být výraznější, a především herecké výrazové
Ořechovské divadlo Ořechov / Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek:
Nebe na zemi. Foto: archiv přehlídky.
prostředky včetně jejich ukotvení v žánru by měly být sjednocené, aby některé dramatické osoby nevypadaly, že přišly na návštěvu z jiné komedie.
Záměrně to píši vyhroceně, protože na druhou stranu část ansámblu bez
problémů dostála při ztvárňování postavy extemporování, onomu balancování na hraně humoru individuálního a obecného, balancování s textem
podle právě panující společenské nálady, které žánr lidového divadla páně
Procházky nejpřesněji postihuje. Neméně tak platí, že režie se s motivem
sexu vyrovnala nejen cudně a s přehledem, ale především postihla fakt, že
není primárním tématem, ale pouze jedním z nosičů toho, oč v této hře jde.
I když se tato inscenace už nějaký čas hraje, zdá se, že soubor nezůstává na
jednou nazkoušeném, a do tvaru dál zasahuje.
DS Domino Pelhřimov: Jan Werich - Fimfárum. Přes bohulibou divadelní práci s mládeží na pohádkách Lakomá Barka a Fimfárum
jsme byli svědky neujasněné, neutříděné a jevištně neartikulované produkce.
De Facto Mimo Jihlava: E. Westphal - Příměří. Režisérka
Dáša Brtnická sice opodstatněně z textu vyškrtla revoluční motivace roku
1789, reminiscence na věčný boj lůzy s aristokracií, ale nenabídla za ně
adekvátní náhradu, přes kterou by původní téma boje a posléze nutnosti se
domluvit zprostředkovala. Ani trochu by nevadilo, kdyby střet domovnice
z dělnické čtvrti a správcové ze čtvrti noblesní
- každá je vybavena pověřovacími papíry, aby
Ořechovské divadlo
se pařížské okresy dohodly na značce smetáku
V+W+J: Nebe na zemi
a typu zdravotního pojištění - převedla do ryze
osobní roviny, z níž by pak obecné vyplynulo.
Dámy Přibylová a Čurdová by, soudím, měly
být schopny zobrazit jak postavu, tak nekompromisní postoje, kdy usilují o mentální i fyzickou
převahu jedna nad druhou, aby prosadily svou
značku smetáku, přeneseně to obraz současného
dění na české politické scéně. Škoda, že místo
hutného souboje pábitelského ražení jsme zažili
jen kultivované špitání.
D.E.B.A.K.L. DS bratří Mrštíků
– Boleradice: Oskar Wilde, Fingal O´Flahertie Wills - Jak je důležité míti Filipa. Inscenace
má jednoduchou, dobře napadnutou scénografii,
která v mobiliáři a kostýmech čistě a zároveň
úsměvně označuje prostředí i společenskou hierarchii postav. Režie zdárně vychytává autorem
nabídnuté absurdnosti projevující se v motivacích postav, tryskající v situacích a vybuchující
v slovních kalambúrech. Představení má celkem
svižné tempo, avšak paradoxně poněkud monotónní či spíše nevzrušivý rytmus, který padá na
vrub nejednotné stylizace postav. Tím není míněna skutečnost, jak si který
herec se stylizací postavy poradil, ale to, jaký projev mu přidělená stylizace
dovolila. Řeč je především o mladých slečnách Gvendolíně a Cecílii, které
jsou natolik sevřené v daném hlasovém projevu, že na sdělení podtextu - a
právě tyto postavy mají co nabízet - jim skoro nezbývá prostor. Stereotyp
se jim občas daří narušit plastikou pohybu, skutečnou řečí těla, a tehdy
pouze přes ni sdělují, oč jim ve skutečnosti jde. Přesný a obdivuhodný byl
John Worting Libora Stehlíka, takže zbývá lehké povzdechnutí, že se tak
nedařilo všem.
DS Stonařov: Carlo Goldoni - Zvědavé ženy. Stonařovští se
opět ponořili do renesanční slunné Itálie a ve výtečné scéně a s písněmi
na rtech nabídli temperamentní příběh o pálivé ženské zvědavosti, kterým
nás provázela dopsaná Principálka. Jistým problémem bylo, že žánr commedie dellárte byl posunut do konverzační komedie s prvky revue. Nic
proti tomu, posuny jsou nejen možné, ba dokonce vítané, neboť většinou
ozřejmí cosi nečekaného, zapomenutého, avšak v tomto případě nedošlo
k naplnění příběhu přes situace. Typy postav až na výjimky zůstávaly v
sošných postojích za doprovodu expresivně tryskajícího textu. Přes slova
bylo tedy zřejmé Co, ale ne už Proč. Nejzajímavější pak celkem logicky
byly čtyři situace, které se provedením, to jest obsahem i formou, navrátily
do lůna žánru dellárte, a tu chvíli nastal divadelní ohňostroj. Dále se sluší
podotknout, že divadelníci ze Stonařova neustále stoupají po schodišti
dovedností.
Letošní Třešťské jaro mezi závějemi mělo olympijské heslo:
Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ve svých pětačtyřiceti navíc porodilo mediální batole, kterým byl Zpravodajský denník OKO. Toto robě
reflektovalo soubory a jejich inscenace, divácké názory včetně zpovědi
totální divačky Květy Věčné, fotografie rozličné, prostě bylo tím správným jarním osvěžením.
Vladimír Zajíc
KOJETÍN S PŘEVAHOU
PRŮMĚRNÉ ZÁBAVY
Nejsme-li právě zarytí cykloturisté, známe desetitisícový Kojetín, centrum mikroregionu Střední Haná, nejspíš jako důležitou železniční
křižovatku, případně díky významným památkám zaniklé hebrejské komunity. Na prahu letošního, tak toužebně očekávaného jara (místní záplavová
vlna zatím ještě nezahrozila), se stala tato vcelku nenápadná obec od 14.
do 19. března 2006 již po čtrnácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské
kulturní středisko (jedno z mála dosud nezrušených v širokém okolí) ve
spolupráci s hostitelskou obcí (její představitelé v čele se starostou ing.
Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou aktivní pozornost) uspořádalo už tradiční přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně
jako v minulých letech byl o ni mezi blízkými i vzdálenějšími kolektivy velký
zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 14 představení od 11 souborů ze tří sousedících krajů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen
na střední Moravu (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první
polovina a poté závěr se šesti tituly patřily hostům (trojí „donquijotské“
vystoupení Divadla klauniky Brno, pohádky Malé scény Zlín a brněnského Divadla Koráb, Madagaskarské želvy Brno, Studentský divadelní
spolek „Pod mostem“ Kojetín, Ořechovské divadlo Ořechov u Brna s
roztančeným a rozezpívaným Nebem na zemi). Tvůrci šestice soutěžních
nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli častěji amatérští režiséři nežli divadelníci profesionální. Asi polovina souborů přivezla
čerstvé premiéry, ostatní přijely s inscenacemi již reprizováním usazenějšími. Při zachování pochopitelné tematické různorodosti se poněkud zúžila
žánrová pestrost, když obecenstvem přednostně vyhledávaný rekreativní
repertoár jen zčásti vyvážily předlohy myšlenkově závažné. Zásluhou
dobré organizace i propagace se dařilo udržet sice kolísavou, ale vcelku
solidní návštěvnost a rozlehlý sál nedávno zrenovované sokolovny byl ně-
OS Štěk a spol. Hranice / Jean Gênet: Služky. Foto: archiv přehlídky.
kolikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení
v přátelsky chápavé, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila devět individuálních, především hereckých, ale také
dramaturgických, režijních a hudebních ocenění.V porovnání s některými
dřívějšími ročníky jich přece jen ubylo. Již druhým rokem se tu odrazila
kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle jednoho či dvou
výraznějších scénických počinů dosáhla letos spíše jen průměrné úrovně.
„Oddechový čas“ si tentokrát vybrala místní Hanácká scéna,
takže divadelní reputaci Kojetína zachraňovala zmíněná začátečnická
gymnaziální parta se snaživým provedením původní satiry Hany Hásové
a Jakuba Šírka na komunální funkcionáře husákovských let Kladivem i
srpem.
Hned dva kolektivy sáhly ke konverzačním hrám osvědčených
autorů, kde se nabízela možnost jevištního přechýlení do frašky nebo crazzy. Známý DS J.K. Tyl z Brodku u Přerova, chlubící se více nežli stoletou a obnovenou padesátiletou aktivitou, nebyl v Kojetíně zdaleka poprvé.
Vsadil na jistotu volbou populární prvotiny „plzeňského Molièra“ Antonína Procházky Klíče na neděli. Komedii z rodu francouzské labicheovské,
resp. novější anglické veselohry režisér Vlastimil Krejčiřík mírně zkrátil
a se střídavým úspěchem usiloval o simultánní kumulaci choulostivých
trapasů, vznikajících z klasické vaudevillové záměny osob při víkendovém
opileckém prohození spřátelených manželských párů. Kurážní a celkem
přirození interpreti (diplom Karlu Kratochvílovi za postavu Karla Kartoucha) místy zápolili nejen s pečlivostí dikce a technickým zaskřípěním
výstupů, ale též s patřičnou gradací dvouhodinového večera. Z obdobného
tradičního kadlubu čerpala zhruba v téže době napsaná situační komedie
Dave Freemana. Dovolená s rizikem, opět založená na principu „qui pro
quo“ v chátrajícím francouzském provinčním hotýlku. Režisér Petr Stryk
z nedlouho pracujícího, ale na tento repertoár soustředěného DS Amadis
Brno se přece jen poněkud míjel s bláznivým žánrem (patrně i proto, že
striktně respektoval údajný agenturní zákaz potřebných škrtů do kvalitního
překladu Ludmily Jánské), rovněž ztělesnil diplomem odměněnou klíčovou roli Stanleyho Parkera, a tudíž neuhlídal temporytmické rozkolísání
nejdelšího představení přehlídky.
Divadelní soubor Sokola Litovel, kojetínský nováček, ostřílený
ovšem speciálními sokolskými festivaly a hojnou reprízovostí, odvážel
si anketní Cenu studentského diváka za Foglarovy mírně aktualizované
Rychlé šípy. Živě přijímané nastudování hrajících režisérů Pavla Soldána
a Petra Lindušky, kde si řada typově dobře obsazených, věkově ovšem
starších účinkujících zkusila více roliček (diplom Michalu Schmalzovi v
úloze „klaďase“ Mirka Dušína), vystihlo vkusně parodický zgroteskňující
přístup k populární comicsové předloze, avšak neskrývaně, málem až k
prosté replice přebíralo postupy a gagy uherskohradištského dramatizátora
Roberta Bellana. Jediný letošní zástupce hudebních žánrů, múzicky zdatné
Divadlo Dostavník Přerov, po předchozí nápadité premiéře O zrození, milování a umírání vrátilo se opět do vyjetých rutinních kolejí. Olomoucká
herečka Vlasta Hartlová ve funkci scenáristky, režisérky i choreografky ve
spolupráci s hudebníkem Vladimírem Čechem sáhla po upraveném textu
Pavla Dostála ze sedmdesátých let pod názvem Klášterní tajemství aneb
David a Dominika. Vyčpěle nepřínosné, motivicky eklektické klášterně
špionážní pásmo ulpělo na prostředcích podbízivě chytlavých, zaujalo
však porotou oceněnými spirituálovými a gospelovými sbory.
Vážnější, vnímatelsky obtížnější notu vnesly do přehlídky dvě
zbylé inscenace. Prořídnutí členské základny pragmaticky donutilo Občanské sdružení Štěk & spol. Hranice k odvážnému pokusu (cena za
dramaturgický přínos) o komorní Služky francouzského vyděděnce Jeana
Gêneta. Překlad Anny Fárové a Jaroslava Gillara inscenoval poučený
Michael Heger v hledišti uprostřed publika. Trojice pamětně zdatných
mladých interpretek v usilovné expresivitě demonstrovala autorovu zašifrovanou poetiku s prvky hledání identity, zrcadlovosti a rituálnosti, leč
kolísala mezi realistickou scénografií a hereckou stylizací v nezvyklém
arénovém prostoru.
Pověsti očekávaného favorita nezůstala nic dlužna pravidelně
sem jezdící Malá scéna Zlín, zdejší loňský vítěz, který se s trojicí aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině probojoval až na minulý
75. JH. Renomovaný, systematicky a koncepčně pracující kolektiv se
vedle nabídky pro děti programově orientuje na textově kvalitní, divácky
náročnou dramaturgii závažného existenciálního ladění (L. Gyurkó, T.
Bernhard, F. García Lorca, J.-P. Daumas, I. Bergman, W. Shakespeare, W.
Allen aj.) a loňského podzimu dokonce uspořádal velkoryse pojatý mezinárodní divadelní festival Techtle UteBe. Po připomenutém nesoutěžním
představení pohádky Bedřicha Svatoně U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová) přivezl do Kojetína biograficky pojatou
hru amerického, v Londýně naturalizovaného dramatika starší generace a
rusko-židovských kořenů Martina Shermana Když tančila…, v překladu
Alice Neklid, uváděnou mj. v pražském Divadle Bez zábradlí. Textově ne
právě nadprůměrné předlohy s výstižným podtitulem „romantická, bouřlivá, zničující láska slavné americké tanečnice Isadory Duncanové a ruského
básníka Sergeje Jesenina v kosmopolitní Paříži roku 1923“ se ujal rovněž
účinkující a poté oceněný režisér Petr Nýdrle. S klasickou trojí jednotou
a obdobným rámujícím výjevem vylíčil jeden den v nekonvenční domác-
Malá scéna Zlín
Martin Sherman:
Když tančila...
nosti dvou protikladných, věkem odlišných, leč bohémstvím spřízněných
umělců, který začíná polední kocovinou a končí nepovedeným večírkem.
Konkrétní téma promyšlené inscenace, zvýrazněné jednoduchými, avšak
vyváženými jevištními prostředky (dialogy dokonce v šesti jazycích, vertikální odstupňování nepopisné výpravy s barevnými polštáři a imaginárním
klavírem, vynalézavé mizanscény, světelnou a hudební složkou atp.) povýšil do zobecňující roviny úvah o čase, který nám byl vyměřen (oběma protagonistům zbývalo už jen málo let do tragické smrti), o nezachytitelnosti
a racionální nepojmenovatelnosti takových život určujících faktorů jako je
láska, fantazie, umění a nesmrtelná krása. Nad nonstop představením jako
by se vznášel magický pocitový opar tajemství, spoluvytvářený vyrovnanými výkony ve ztvárnění bezdomovecky vykořeněných, vnitřně rozklížených a mírně kuriózních figur. Vedle Marcela Kotíka (buransky běsovský
Jesenin), Tomáše Čermáka (homosexuální řecký pianista Alexandros),
Michaely Holíkové (francouzská komorná Jeane) nebo Lucie Burianové
(mladičká švédská baletka Christine) se blýskly diplomem oceněné interpretky Irena Garlíková (svou „filozofií tance“ mimopohybově sdělující Isadora), Renata Švrčková (mimořádně přesvědčivá ruská tlumočnice Hana
Belzer) a Blanka Kovandová (praktická Mary Desti).
Vítězem 14. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na
letošní celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč se tedy
stala inscenace Když tančila… Malé scény Zlín. Druhé místo zůstalo neobsazeno, třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Občanské
sdružení Štěk & spol. Hranice za provedení Gênetových Služek.
Vít Závodský
Malá scéna Zlín
Když tančila...
V HODONÍNĚ SE LETOS
THÁLII DAŘILO
aj.). Veškeré festivalové dění
(s přesahy do profesionálního
divadelnictví i jinam) především
formou recenzí, rozhovorů a
fotografií odrážel Zpravodaj,
řízený Dagmar Šperkovou.
Mezi teprve nedlouho pořádanými soutěžními akcemi získala si již zasloužené renomé jihomoravská krajská dvojpřehlídka
s označením Divadelní Hobblík (zahrnuje činoherní a hudební
soubory s výběrem na národní FEMAD Poděbrady/Divadelní
Třebíč) a Mumraj! (pro věkem 15-20 roků limitované studentské
kolektivy, s možností postupu na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek). Do Masarykova rodiště se totiž definitivně přesunula z
dřívějšího dlouholetého působiště Blanska (odsud trochu krkolomná
etymologie názvu z propojení jmen obou obcí se slovy „hobby“ a
„hoblovat“), když od původního úmyslu svorné kooperace Blansko
odstoupilo. Nyní byl tedy pod záštitou hejtmana ing. Stanislava
Juránka hlavním pořadatelem 4. ročníku v součinnosti oblastního
předsednictva SČDO, NIPOS ARTAMA i dalších podpůrných složek
(Mumraj! Production Ivy Zavadilíkové, místní Studentský parlament, domácí ansámbl Svatopluk) – hodonínský Dům kultury v čele
s obětavým ředitelem instituce i obou soutěží Mgr. Zdeňkem Grombiříkem a jeho týmem, a to za vlídné přízně tamní radnice.
MUMRAJ!
2006
– Slibný Nástup -Náctiletých
Z někdejšího hobblíkového „off-programu“ hbitě
vykrystalizovala regulérní rovnoprávná přehlídková linie, jejíž vystoupení se zpravidla odehrávala dopoledne či brzy po obědě, aby bylo zajištěno vrstevnické
publikum z místních škol. Po odřeknutí jednoho ze dvou ohlášených
představení brněnského Racka jsme tu zhlédli sedm souborů ze čtyř
měst.
Bez ohledu na skutečný časový sled vystoupení všimněme
si nejprve dvojice, která sem vážila nejdelší cestu, což se však v obou
případech vyplatilo. Nováček přehlídky Divadelní studio Škorně
Gymnázia Botičská Praha přivezl vlastní hru s písničkami Řekněte to Tonymu od režisérky i skladatelky Dany Novákové. Sled
výjevů z posledních měsíců maturitního ročníku nezapřel sice vliv,
až klišé podobných starších vzorů, včetně oblíbených „rebelských“
DS Čára Brno / Karel Čapek: Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna.
Foto: Bohunka Mikulicová.
DS Čára Brno / Ladislav Stýblo podle Karla Čapka: Vzpomínky na život a dílo
skladatele Foltýna. Foto: Bohunka Mikulicová.
Festivalovými staly se letos raně jarní dny 22 . - 25. března 2006 a jejich program s celkovou účastí 17 soutěžících souborů
(většinou z jižní Moravy, ale třeba též z Prahy nebo Opavy) byl
velmi nabitý. Mezi sympatická specifika „akce Hodonín“ náleží
nejen neběžná repertoárová pestrost s přirozeným střídáním, až
propojováním nejrůznějších žánrů, ale také při vzájemném respektu
generační sbližování věkově disparátních účinkujících – od ochotnických matadorů po dětské „kandrdasy“. Vynalézavost pořadatelů
a organizátorů umožnila další výraznější změny v prostorovém
uspořádání interiéru rozlehlého „kulturáku“ předlistopadového
typu: zmenšením a elevací rozměrného sálu vznikla nová lokalita
originálně vyzdobené obsluhované čajovny a současně místo pro
veřejnosti přístupné tzv. „čajové řečičky“, které se nejednou protáhly přes půlnoc, a v nichž se porotci v přátelsky vstřícných, ale
kriticky věcných rozborech všem vystoupením podrobně věnovali.
Možnost spartánského noclehování na galerii a přilehlých chodbách
přímo v DK, kde se vytvořila věru svérázná atmosféra, dala zejména
mladým partám šanci zdržet se déle nebo i po celou dobu, a tedy absolvovat některá další představení, včetně doprovodných programů
(promítání amatérských filmů, kurz břišního tance, exhibice alchymisty, závěrečný koncert kapely brněnské Čáry, foyerová výstavka
filmů o študácích a kantorech, dokázal však udržet jednoduchou
příběhovou linii vztahu žákyně i mladé profesorky k sympatickému
kamarádskému češtináři (cena kolektivu „za autentickou generační
výpověď“ a představiteli titulní role Lukáši Rokosovi) a v dobrém
typovém obsazení s minimalistickou výpravou respektoval příslušné
školní reálie. Přes mnohé začátečnické, hlavně pěvecké nedostatky
zaujal přirozenou, nic nepředstírající autenticitou, nadto umocněnou
myšlenkou, že našprtané osudy hrdinů světových romantických děl
nejsou citovým problémům současných teenagerů nijak vzdáleny.
Dětský divadelní soubor Štěk z Opavy po loňském
úspěšném sitkomu Šílený Sylwestr u Slimáčků přivezl erbenovskou
adaptaci Otesánek svého zdatného vedoucího Daniela Kollmanna.
Nedlouhá, mírně ironizovaná hororová komedie s nedotaženým
rámcem „divadla na divadle“ a řadou nápadů umožnila získat první
zkušenosti v práci s loutkami (uznání poroty za jejich tvořivou animaci a také cena dramaturgické rady), když scénografie Michaely
Zychové např. vtipně uplatnila hyperbolizující podoby bobtnající,
posléze zlikvidované obludky.
Zcela z jiného soudku nabral DK Naboso Gymnázia
Boskovice, vedený scenáristou a režisérem Tomášem Trumpešem,
který si odvážel cenu mladého talentu. Dramaturgicky poučené
krátké pásmo Magorův sbor sestavil z vězeňské poezie kontroverzního undergroundového autora Ivana Martina Jirouse kontrastem
buřičství s religiózními motivy ve villonovském tónu, zachycujícími krušný úděl vyděděnce valdické cely. Smíšený jedenáctičlenný,
jednotně černě kostýmovaný a vertikálně rozmístěný ansámbl se
lžícemi a ešusy v rukou spíše nežli voicebandových principů (srov.
komínský ÚstaF) využíval postupů kolektivní recitace à la někdejší Honzlův Dědrasbor. Záměrný zcela statický postoj maximálně
ukázněných, koncentrovaných účinkujících, s přesnými synchronizovanými nástupy sdruženě rýmovaných veršů, byl vyvážen vnitřní
dynamičností i gradací projevu a zřetelným zápalem pro naléhavost
sdělení. Podle mínění poroty by se kolektiv tentokrát nejlépe uplatnil na Wolkrově Prostějovu a napříště se mohl pokusit také o moderní poezii epickou.
Působištěm zbylé čtveřice je Brno. DS Mínus při Domově mládeže na Údolní ulici, vedený Tomášem Dorazilem, absolvoval již nedávné Brněnské kolo montáží několika výjevů z prózy
Michala Viewegha Účastníci zájezdu, nazvanou Pamela. Studenti
rozličných škol neuměle a ležérně předvedli, či dokonce jen klopýtavě přečetli pár banálních etud bez nápadu i patřičného dramatického tahu, týkajících se povrchní parádivé blondýnky (vystřídaly se tu
tři představitelky), a zůstali tak bohužel mumrajovým outsiderem.
Chrám Matky boží v Paříži. Hoffmannovo nynější nastudování se
snaží vyrovnat s eklektickou rozbíhavostí původní verze, v níž je
postava mentálně retardovaného Quasimoda „upozaděna“ ve prospěch méně přehledného tragického osudu Dívky (Monika Reifová),
procházející prostředím drogových dealerů, náboženských sekt, promiskuity, rozvratu rodiny a vůbec rozkolísaných mravních hodnot
dneška. Ambiciózní, herecky, pěvecky i choreograficky snaživé
provedení v sobě sice skrývá nejeden předem zakódovaný rozpor,
tlumočí však naléhavou osvobodivou výzvu proti soudobým amorálním svodům, i k odpovědnosti za druhé v okolním světě. Získalo
doporučení na Náchodskou Prima sezónu.
Nominace tamtéž připadla vítězi Mumraje, brněnskému
Studiu Racek, které nabídlo původní Pověsti v obrazech, jak je
podle Aloise Jiráska pro režisérku Pavlu Rackovou zpracoval člen
skupiny Pavel Hugo Tamáš. Nedlouhý, jednoduše zveršovaný
apokryf, vzdáleně upomínající na přístup loutkáře Luďka Richtra
k Vančurovým Obrazům, věnuje se za doprovodu Vypravěčky začátkům naší historie od příchodu praotce Čecha po jevištně rozbujelou dívčí válku. Dětským, leč ostříleně neztrémovaným hercům,
používajícím anachronických rekvizit a postupů „chudého“ divadla,
umožňuje k perzifláži dějinných faktů a mžikovému střídání prostředí až marnotratně využít velmi pestrých prostředků – dramatickou
DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: Bohunka
Mikulicová.
Ořechovské divadlo Ořechov u Brna / Vlastimil Peška: Po všem hovno, po
včelách med aneb Vostatkové sód. Foto: Bohunka Mikulicová.
Lépe si vedl zdejší loňský úspěšný soutěžící, CéeM div.
Brno, početná parta složená ze žáků Cyrilometodějské ZŠ a sousední střední pedagogické školy na Lerchově ulici, v čele s agilní mladou řeholní sestrou Lenkou Navrátilovou. Tentokrát se svými svěřenci napsala a nastudovala původní text Danza en el ritmo – mírně
moralizující didaktický příběh skupiny sebevědomých newyorských
středoškoláků, kteří se při výměnném pobytu v Buenos Aires setkají
v národnostně i sociálně odlišném exotickém prostředí nejen se
španělštinou, nýbrž i s projevy xenofobie a narkomanie. Tempově
zadrhávající předloha s cizojazyčnými replikami, zřetelně inspirovaná West Side Story, znamenala pro mladičké účinkující (herecká
cena představitelce Juany Janě Ovčáčkové) novou zkušenost např.
při zvládání jihoamerických tanců, ale také opětný podnět k tomu,
aby si napříště více hleděli improvizačního rozvíjení samostatné
kreativity.
Pravidelný účastník Mumraje, Divadelní studio Dialog II
tentokrát z krajského města přivezlo obnovenou podobu muzikálu
profesionálních divadelníků, libretisty Karla Hoffmanna a hudebníka Ladislava Koláře Dvůr divů, vytvořeného ještě před vlnou komerčních megaprodukcí v uherskohradišťském Slováckém divadle,
a to modernisticky volně na motivy romantické prózy Victora Huga
výchovu, improvizaci, parodii, zcizující slovní i pohybové gagy,
folklorní prvky, živé obrazy, poněkud zdržující písničky atd. I když
by dynamickému vystoupení neškodil konciznější jevištní tvar, v
nakažlivě spontánním komediantském apetytu dokázalo přenést
radost ze hry do hlediště a provokovat i jeho fantazii.
HOBBLÍK 2006 – OD SOUSEDSKÉHO DIVADLA K
AUTORSKÝM EXPERIMENTŮM
Oproti loňsku zřetelně vzrostl počet „hobblíkovských“
představení (deset inscenací ze stejného počtu výhradně jihomoravských míst), zařazovaných zpravidla na hodiny večerní, ba až noční.
Již připomenutý žánrový rozptyl dovolil každému divákovi vybrat si
podle vlastní chuti, přičemž zhruba polovina soutěžních vystoupení
zaujala dramaturgickou i inscenátorskou osobitostí a vcelku prokázala nadprůměrnou kvalitu.
Dva soubory z menších obcí zůstaly věrny tradičnímu interpretačnímu uchopení textu. Vybraly si domácí klasická dramata z
období nástupu kritického realismu a naturalismu konce 19. století,
která nyní zaznamenávají konjunkturu na profesionálních scénách;
nešly však ve stopách jejich experimentujících režisérů, nýbrž je
pojaly v pokorném duchu venkovského „sousedského“ divadla.
Teprve sedmiletý Divadelní spolek Dolní Bojanovice si pro Maryšu
bratří Mrštíků pořídil nezvyklou kombinaci archaických malovaných
„mácovských“ kulis a moderních mikroportů. Režisérka Markéta
Maláníková při jazykových i dalších úpravách (pominula bohužel i
postavu Babičky) vytvořila nastudování sice s mnoha neumělostmi a
slabinami, avšak v základním přístupu poctivé, etnograficky uměřené
a do opravdovosti prožívané. Zkušenější režisér Jaromír Jakubec s
dramaturgem Ludvíkem Pečínkou z Divadla J.K. Tyla Újezd u Brna
v případě Stroupežnického Našich furiantů vhodně volili čtvrtstoletí
osvědčenou Macháčkovu úpravu, do níž dále zasáhli vypuštěním nebo
sloučením několika vedlejších figur. Prostinký příběh s věrohodnými
typy a situacemi, kde nad satirickým ostnem převažoval harmonizující pohled s pochopením pro negativní povahové rysy členů přece
jen soudržné selské komunity, umístili do skromného hospodského
lokálu s živou kapelou. Ve starším, hladivou člověčinou podloženém
nastudování, které již sklidilo vavříny např. na němčické přehlídce,
obdržel v replikami obohacené roli výměnkáře Dubského „Zvláštní
cenu poroty za moudré a laskavé herectví“ třiaosmdesátiletý senior a
dlouholetý tamní režisér Jiří Doležal.
Jinou dramaturgickou linii reprezentovaly dvě konverzačky cizí provenience. Pro zahajovací, a to zároveň premiérový večer
zvolil hostitelský Svatopluk Hodonín komorní hru Francouze
nonstop útvar – jakési abstraktně rébusovité veršované oratorium
na reprodukovanou hudbu, počínající coby prehistorická fantasy,
pokračující v duchu středověké morality a přes etudové nebo primitivně neumělé sekvence ústící do propagandisticky náboženského
vyznění. Snahu o mikroportový pěvecký perfekcionismus a neběžné
ansámblové nasazení handicapovaly začátečnické nedostatky; motivicky i realizačně nesourodý slepenec tak namísto alegorického
hledání smyslu bytí sugeroval neodbytný dojem chaotického bloudění. V porovnání s „misionářským“ zápalem ochotníků z Kobylí a
okolních vesnic mělo představení rovněž původního textu Penzion
Růžový červánek hrající a za roli Pipi oceněné Věry Pokorné v
podání DS Moravské Budějovice naopak nepokrytě rekreativní
poslání. Černohumorná, v dialozích místy dvojsmyslná, leč nikoli
vulgární fraška labicheovského rodokmenu nás zavedla do vykřičeného domu, jehož obstarožní personál včetně slepého homosexuálního pianisty má sice prominentní klientelu, ale je překotně nucen
kamuflovat svou pravou tvář při náhlé návštěvě nezasvěceného
syna jedné z žen. Mladý režisér Marek Horký mohl naplno počítat
s neostýchavě sebeshazující uvolněností rozparáděného dámského
ansámblu v karikaturním negližé a dát pevné kontury jak osobnostně
vyhraněným zaměstnankyním, tak jejich společným kabaretně pitoreskním výstupům.
DS Haná a Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle Vladimira
Nabokova: Lolita. Foto: Bohunka Mikulicová.
DS Haná a Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle Vladimira
Nabokova: Lolita. Foto: Bohunka Mikulicová.
Jeana Noela Fenwicka Řád pana Schutze. Ostřílená herečka a
nyní režijní debutantka Běta Švancerová si dobře poradila nejen
s dobovými laboratorními či kostýmními reáliemi, ale především
s profesním i charakterovým sbližováním oceněných protagonistů
(Petra Kulčárová a Jiří Pavúček), nositelů Nobelovy ceny za fyziku manželů Marie a Pierra Curieových. Renomované, v minulých
desetiletích na poetistické, semaforské nebo absurdistické předlohy
zaměřené Blanenské divadlo přivezlo kdysi oblíbenou „komedii
swingového času“ od Američana Neila Simona Vstupte! Mírně
groteskní epizody ze sklonku kariéry dvou vysloužilých, malicherně
se škorpících, ale neutěšeným stařeckým údělem spojených varietních kumštýřů vystavěl zkušený režisér a scénograf Jiří Polášek na
slovním humoru i kurážně spolehlivé kamarádské souhře Vladimíra
Vrtěla (Willie Clark) a Radomíra Kincla (Al Lewis).
Jiné dva pozdní večery při naprosté tematické i žánrové
odlišnosti paradoxně sbližovala jistá kurióznost jejich náplně. Prozatím blíže neznámý „divadelně hudební“ soubor Loutky bez nitek
z nedalekého Kobylí vyprovokoval rušnou výměnu protichůdných
diváckých názorů scénářem svého člena Iva Kovaříka Jsem, kdo
jsem. V údajně kolektivní režii se před poněkud zaskočeným hledištěm prezentoval obtížně pojmenovatelný hybridní dvouhodinový
Čtveřice zbývajících inscenací se vyznačovala experimentujícím, případně též autorsko-adaptujícím pojetím a v porotcovských verdiktech se začlenila mezi hobblíkovské favority. Čtyři
roky pracující Divadlo Čára Brno, orientované na dramaturgicky
náročný repertoár, přivezlo starší, nyní výrazně přeobsazené Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Poučený adaptátor a současně režisér Ladislav Stýblo sáhl k poslední, nedokončené próze
Karla Čapka.V mozaikovitém portrétu pozérského pseudoskladatele Bedy Foltena se úspěšně pokusil o etickou polemiku s ní, když
spisovatelův chápavý humanistický pohled přechýlil do polohy
odsuzující tragigrotesky. Stísněný prostor s diváky umístěnými na
jeviště evokoval prostředí kavárny (diplom za autorský, hudební a
herecký výkon pianistce Janě Cindlerové), kde jednotlivé postavy
vzpomínají na zemřelého protagonistu. V neobyčejně expresivním,
až agresivním ztělesnění individuálně oceněného Jiřího Bartoně šlo
o gradovaný modelový obraz zákeřného podvodníka, vyrůstajícího
v démonicky obludně sobecké monstrum, ne nepodobné Jarryho
Králi Ubu. Spontánně přijímané antiiluzivní nastudování získalo
třetí místo s doporučením na FEMAD/DT.
Druhou příčku s obdobným postupovým doporučením
obsadilo celostátně známé Ořechovské divadlo Ořechov u Brna
s bezmála pět let uváděnou (má za sebou již sedmdesát repríz!) rozpustilou fraškou svého všestranného principála Vlastimila Pešky Po
všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód. Rejem masopustních maškar rámovaná, jadrným místním nářečím oživená trojice
výjevů o sousedských pomluvách, hamižnosti a otcovské krutovládě
se již patřičné publicity tuším dočkala. Ve variabilní scénografii si
stále uchovává invenční stylizaci, barvitou šťavnatost dynamických
hudebních a tanečních čísel, i nevšední hereckou spontaneitu, která
se ihned přenáší na rozjařené obecenstvo.
Po loňské úspěšné Macourkově předloze Zuzanka Reloaded obrátilo se průbojné, právě desetileté Prkno Veverská Bítýška
ke hře Francouze Philippa Minyany Inventury. Zdánlivě jevištně
málo vděčnou „rozhlasovou“ tragikomedii s joyceovskými asociativními monology proměnil režisér Pavel Vašíček pro publikum
usazené na jevišti v nonverbálně působivý divadelní artefakt. Trojici
společně oceněných aktérek (Saskia Mišová, Eva Jakubcová a Jaroslava Rozsypalová) nechal v parodii chytlavé televizní reality show s
minimem rekvizit napřeskáčku naléhavě vyprávět jejich prokrácené
zpovědi, a to na determinujícím pozadí poválečných dějin země.
Zásluhou věrohodné, detailně propracované interpretace oscilovala
tato čerstvá česká premiéra mezi vnějškovou, moderátorem provokovanou rádobyzábavností a horečnatým úsilím jeho všelijak úkolovaných „obětí“ vysvobodit se z vlastních životních traumat (doporučení
k postupu na prvním místě).
Už na loňském bítýšském Setkání Na prknech vzbudila
zaslouženou pozornost další původní dramatizace prozaické látky
– tabuizovaně světoznámý, též zfilmovaný román Lolita od ruského
emigranta Vladimira Nabokova. Kamila Přikrylová promyšleně připravila pro společný projekt Divadelního spolku Haná a Divadla
bez střechy Vyškov kvalitní předlohu, které se ujali v Hodoníně
vyzdvižený „mladý talent“ režisér Tomáš Dorazil a odměněná choreografka Petra Šarhanová. Komornímu provedení, uzavírajícímu čtyři
herce spolu s diváky na jeviště se třemi kufry a paravánovými listy
románu, se plně zdařilo převést stylisticky rafinovanou epiku do svébytného metaforického divadelního tvaru. Křehká obrazivost a hravá
odlehčenost pomohly vyjádřit jak psychologické nuance střetávání a
míjení ve vztazích postav, tak cudnou, avšak eroticky zřetelně vibrující strunu. Půldruhahodinová nonstop inscenace získala zásluhou
typově ideální „nymfičky“ Petry Lorencové (Dolores) a Tomáše
Bézy (Humbert) rovněž herecká ocenění, cenu dramaturgické rady a
především nominaci na poděbradsko-třebíčskou národní přehlídku.
A JAK DÁL?
4. ročník Divadelního Hobblíku a Mumraje 2006 zaznamenal zřetelné zvýšení dramaturgické a inscenační úrovně, takže
společná porota mohla nejen využít práva dvou nominací, ale také
uplatnit několik doporučení. Z jeho průběhu zároveň vyplývá pro organizátory toho příštího jubilejního trocha zkušeností a doporučení.
Vysoký počet přihlášených souborů by napříště neměl vést k větší
nahuštěnosti přehlídky, nýbrž naopak k případné výběrové selekci.
Časem by snad nevyhlíželo příliš utopicky ani přizvání některého
zahraničního hosta. Podle stanovených propozic musejí pořadatelé
striktně trvat na včasném zaslání všech dokumentačních náležitostí
(scénáře, programové letáky, fotografie atd.), aby bylo možno předem vydat nějaký souhrnný festivalový tisk, takže by ve všech případech nejen porota, ale i diváci věděli, s kým mají tu čest.
Stranou ponecháváme rezervy v komunikaci a dělbě práce
rozličných managementových složek (promyšlenější zapojení Studentského parlamentu), další profilování Zpravodaje nebo získávání
grantů či štědrých sponzorů. Dobré atmosféře většiny vystoupení by
nepochybně napomohla hojnější divácká přízeň ze strany hodonínských občanů (už teď se jim nabízely permanentky), aby se vzrůstající prestiž regionální soutěže stala věcí nejen samotné ochotnické
komunity, ale také kulturně vyspělých obyvatel hostitelského města.
Vít Závodský
KAROLINCE
STOUPÁ
PRESTIŽ
Minulý rok mezi soutěžní krajské přehlídky amatérských
souborů vstoupila Karolinka, známá léta české amatérské obci svým
souborem, jenž patřil a patří k nejlepším venkovským souborům a na
té první přehlídce (a nejenom na ní) doslova triumfoval inscenací
Doma. Ta loňská přehlídka začínala skromně a pokorně, leč odhodlaně a soustředěně v úsilí dobýt si místo na slunci. Letošní II. ročník
učinil v tomto směru krok kupředu a dokázal, že karolínské přehlídce
roste prestiž.
Vloni jsme například jako porota nemohli nominovat, protože tu nebyl předepsaný počet souborů, tentokrát jsme ve dvou a půl
dnech (31. 3. - 2. 4. ) viděli 8 – slovy osm - soutěžních představení;
z toho dvě nadprůměrné. Zbývajících šest se dá rozdělit na dvě části.
První tvořily inscenace souborů mladých, začínajících. Což svým
způsobem bylo velmi sympatické a příjemné, byť se to projevovalo
na úrovni kvality.
Vystoupení DS ZUŠ z Rožnova pod Radhoštěm Na programu program... a nic víc? mělo zajímavý výchozí nápad - mladá
dívka získá nadpřirozenou vlastnost: dokáže lidem plnit jejich přání,
ale nikdo ji nechce slyšet, nikdo se s ní nebaví, nemá pro ni čas. Navíc
je její příběh lokalizovaný převážně do prostředí televize, což dává
další možnosti rozehrát nové další situace. Je to autorské divadlo, hrané se zaujetím a přirozeným výrazem; zatím však šlo o soubor etud,
ne o celistvý scénický tvar.
DS Madagarské želvy z Brna přijel rovněž s autorským
divadlem Co se to mrcasí v trojúhelníku. Začalo to jako sci-fi, jak
tento žánr charakterizuje program: různí lidé z různých věků a krajů
se sejdou v jednom čase na jednom místě. Když však fabule přes
množství slov, v nichž autor J. Harnach chtěl vypovědět mnohé, ne-li všechno, a které režisér J. Harnach nedokázal v prostoru (mizanscéna nebo chcete-li aranžmá) zvládnout, doklopýtala do konce, zjistili
jsme, že je to „reality-show“ z roku 2300 a ještě několika let navíc.
Tam se objevila příležitost rozvinout velké téma. Když se ti „vyvolení“ chtěli vrátit do své doby a svého prostředí, bylo jim moderátorkou
řečeno, že to je jen jejich starost. Neboli: jestli dnes činí reality-show
DS ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm:
Na programu program... a nic víc?
Foto: Simona Bezoušková
z lidí málem (nebo úplně) celebrity, tatáž zábava o nějaký čas později
je bude ničit. Jenže tohle téma přijde bohužel pozdě. A hlavně: jako
jen na okraji.
DS Zrcadlo ze Vsetína zahrálo Hubačův Dům na nebesích, text, jenž byl nad herecké síly souboru. Nestačily jejich herecké
ani lidské zkušenosti, aby se podařilo vytvořit bohaté a věrohodné
charaktery, a navíc ještě někdy tuto věrohodnost podrážel zjev mladých interpretů, kterému se prostě nedalo věřit, že mají nejlepší léta
života za sebou.
DS DiGoknu z Rožnova pod Radhoštěm inscenoval Goldoniho Mirandolinu s jistým přirozeným půvabem a spontánním
cítěním divadelnosti, i když až na zkušeného Štěpána Macha v roli
markýze Forlimpopoliho jim na plastické a bohatší budování situací i
charakterů také chyběly zkušenosti. Ale i tak to všechno byla představení, která svou divadelní naivitou (nejde jen o neumělost, ale především o ono už zmíněné spontánní cítění divadelnosti, chápání divadla
jako bezprostředního naléhavého smyslového sdělení) vždycky nabídl skoro očistnou atmosféru nadšení z toho, že se hraje na jevišti pro
diváky v hledišti.
Vrcholu tento „mládežnický“ proud na přehlídce v Karolince dosáhl inscenací DS Masarykova gymnázia ze Vsetína.
Jeho dlouholetý režisér a „spiritus agens“ Miroslav Urubek (jinak
vynikající herec souboru z Karolinky) vstoupil na nejistou půdu.
Inscenoval text P. Trtílka a M. Mojžíška Átreovci jako divadlo „velkého stylu“; jako příběh, jemuž nechtěl nic ubrat z jeho mytologické
DS Zrcadlo Vsetín
Jiří Hubač: Dům na nebesích
DS Madagaskarské želvy Brno / Jiří Harnach:
Co se to mrcasí v trojúhelníku
porota doporučili pozornosti výběru na Náchodskou prima sezónu. Mimo to: kromě
vlastní hodnoty divadelní dá se hovořit také
o hodnotě pedagogické, která míří dovnitř
souboru.
Tři inscenace patřily v Karolince
souborům zkušeným, jejichž herci nejsou
mladými začátečníky. DS Schod z Valašského Meziříčí vystoupil s programem
Tam a zpátky. Je to řízná „čundr-country
estráda“ s příslušně namíchanými přísadami všeho druhu, které mají pobavit diváka,
jenž miluje přiboudlou zábavu. S divákem,
jenž má tuto zábavu rád, to zřejmě tenhle
soubor dovede. Hodnotit však vlastně nebylo co, jenom jsme si mohli říci, že jsme
se na přehlídce v Karolince sešli omylem.
DS Chaos z Valašské Bytřice
předvedl standardní komediální inscenaci
a dramatické mohutné dimenze, jež se stala základem řecké antické
tragédie. Pro někoho může být tato inscenace tradiční, a možná až
konvenční, byť její důraz na slovo a čitelnost děje, což je realizováno
ostře stylizovanými postavami, je provázen poučeností z obrazné vizuálnosti dnešního divadla. Ale co je pro mne hlavní: je to nejenom
režijně promyšlený a důsledný tvar, ale především ansámblová souhra
mladých herců, rostoucí z dobrovolně, protože vědomě přijaté, kázně
pramenící z porozumění smyslu inscenace. Nebývá to v této oblasti
studentského divadla častý jev. Dokonce se dá říci, že je výjimkou.
Z jistého hlediska je to inscenace, která prokazuje, že i tradiční inscenační divadlo může být pro velké množství mladých začínajících
herců (v představení je jich skoro 40) přitažlivou záležitostí, protože
jim dává něco nezvyklého, zvláštního. Především jako model málokdy vídaného takového studentského divadla jsme tuto inscenaci jako
komedie P. Yeldhama a D. Churchilla Moje přítelkyně slečna
Flintová. Situace byly jasné, sdělovaly žádoucí význam, herci rozuměli svým postavám a adekvátním i přirozeným způsobem realizovali jejich komediální polohu. Problém inscenace byl vlastně v přílišné
důvěře k textu, který je příliš rozvláčný, tone v přemíře slov a dlouho,
těžko se propracovává k pointám a překvapivým obratům, které tento
typ komedie potřebuje.
Inscenace DS BLIC z Ostrožské Nové Vsi v této „kategorii“ karolínské přehlídky zazářila. Už dramaturgickou volbou. A.N.
Ostrovskij, kdysi nazývaný „Balzakem ruského kupectva“, stojí vlastně na začátku evropské realistické dramatiky, která svou kritičností
v 19. věku znepokojovala; ještě v roce 1870 psal Jan Neruda, že takové hořké pilulky jaké dává Ostrovskij, naše společnost nepotřebuje.
Svého času jeho Les či Bouře nebo tvrdá komedie mravů I chytrák se
DS Masarykova gymnázia Vsetín
P. Trtílek, M. Mojžíšek: Átreovci
spálí byly často hrány. Dnes Ostrovskij z našich jevišť zmizel. Snad
pro ten svůj poněkud „bytelný“ realismus i možná pro svá témata je
pokládán za zastaralého autora. Svatba Balzaminova je navíc text,
jenž nepatřil nikdy ke známým a hojně hraným; o to odvážnější
byla volba BLICu. Samozřejmě, text prošel velkou proměnou, která
začíná už úpravou Vojtěcha Vackeho a provádí ji potom rasantně
scénická podoba. Režisérka Andrea Helmichová nezapřela, že patří
ke generaci, která se opírá o divadelní zkratku, montáž, obraznost.
Což všechno má ovšem na půdě BLICu svou zvláštní polohu, která
spočívá v zálibě v radostné hravosti, imaginativnosti projevující se
nejvýrazněji v pohybové složce. Z těchto zdrojů vyrostla inscenace,
která se odpoutala od podrobností a faktografie přece jen v ledasčem
popisného Ostrovského textu a soustředila se ne na detailně a psy-
DS Chaos Valašská Bystřice / P. Yeldham, D. Churchill: Moje přítelkyně slečna Flintová. Foto: Simona Bezoušková.
chologicky důsledné motivované jednání, ale přesto srozumitelné
sledování situací, které sledují příběh Balzamina. Na jedné straně
snílka, jenž si lucidním sněním kdykoliv dovede vyvolat obrazy
svého štěstí, na straně druhé také nepraktického, prostomyslného
naivky, jehož lze snadno oklamat a zneužít. Jeho vidiny vstupují
v inscenaci vysoce stylizovaným pohybem do reálných situací a
konfrontovány s hořkou realitou vytvářejí obrazy, v nichž se jejich
rozkošnická sladkost propojuje s hořkostí skutečnosti. Odtud se
zdvihá potom smysl i tvar scénického celku; komplexní smysl, jenž
překračuje zpodobení dávné minulosti a chce komediálním, lehce
ironickým, lehce parodickým způsobem vyslovit i rozporuplnosti
existence dnešního člověka. Rozehrává v tomto duchu i další situace
a snaží se odstranit i přesné časoprostorové umístění v 19. století carského Ruska. Nevytrhuje hru z ruských souvislostí, ale ponechává je
ve zcela volném propojení času od carského Ruska až po konec 20.
století s tím, že takto buduje atmosféru nudy, marnosti, beznaděje,
jež se vlastně stává hlavní motivací jednání všech postav i příčinou
Balzaminova snění. Pro její objevnost i pro zvolené scénické postupy
a jejich účinnost považovala porota přehlídky inscenaci především
za natolik inspirativní, že ji nominovala na přehlídku FEMAD
Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006.
Jak doporučení Átreovci, tak nominace Svatby Balzaminovy, stejně jako pohostinské představení DS České besedy z Daruvaru s inscenací Shakespearových Veselých paniček windsorských zajisté přispěly ke zvýšení prestiže II. ročníku krajské
přehlídky v Karolince. Ale především se tak stalo díky atmosféře,
která byla naplněna zájmem o divadlo a pevnou důvěrou v jeho
účinnost, přitažlivost, prospěšnost, v jeho sílu, která je nezdolatelná. Řekl bych, že tato atmosféra odpovídá i tomu, s jakým nadšením, vůlí a starostlivostí je tato přehlídka ve Valašském Národním
divadle pořádána.
Jan Císař
DS BLIC Ostrožská Nová Ves
A.N. Ostrovskij:
Svatba Balzaminova
Foto: archiv BLIC
SLAVIČÍN LETOS BEZ VRCHOLŮ
aneb
I KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY MAJÍ SVÉ DNY
Je vcelku přirozené, že v divadle obdobně jako v životě se
míra úspěchů vyjadřuje jakousi sinusoidou, čili, jak zpívali naši bardi
z největších „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Loni jsem tady vyjadřoval
své uspokojení z Valašského křoví, neboť jeho druhý soutěžní ročník byl
korunován dvojicí inscenací, které bez jakýchkoli pochyb dosahovaly
úrovně poděbradsko – třebíčské národní přehlídky činoherního divadla,
na níž, společně s rakovnickou Popelkou, je Valašské křoví postupově
orientováno. Letos jsem nucen (a to za celé „trio magistrů“, které ve
Slavičíně letos porotovalo, tj. Mgr. Milan Schejbal, MgA. Vladimír Fekar a MgA. Jan Šotkovský) konstatovat, že se na Valašském křoví 2006
žádná taková inscenace neobjevila a že můžeme hovořit o jednoznačném výkonnostním propadu oproti loňskému roku. Není v tom ovšem
DS Nová scéna Hustopeče / P. Ryan, M, Schejbal, H, Bouček:
Jak jsem vyhrál válku, Foto: S. Bezoušková.
nic tragického, divadelní umění coby činnost bytostně kreativní se nedá
plánovat a letošní nížina zakládá naději budoucích vrcholů. Nadto se
překvapivě stalo, že i přes tento evidentní „propad“ se porota rozhodla
většinu na přehlídce zúčastněných inscenací doporučit na různé národní
přehlídky. Vysvětlit tento zdánlivý paradox je v podstatě úkolem tohoto
článku.
Jen stručně se zmíním o trojici inscenací, které jsme se ze Slavičína rozhodli nikam „výš“ nesměrovat. Inscenace Strašidlo souboru
Kšandy I Brno, vycházející fabulačně ze známé a s oblibou dramatizované Wildeovy povídky o cantervillském strašidle, byla pokusem převyprávět nonverbálními prostředky základní dějová fakta příběhu. Pro nezkušenost a malou divadelní poučenost tvůrců (soubor byl i kolektivním
režisérem), stojících evidentně na samém počátku své divadelní cesty,
tak zůstalo opravdu jen u pokusu, který nadto ve chvílích, kdy dějová
linie začala vyžadovat nezbytnou zkušenost v práci s pantomimickými
prvky, přešel rázem do dosti statické činohry. Větší poučenost byla znát
na práci hustopečské Nové scény, která se chopila románu Patricka
Ryana Jak jsem vyhrál válku (v dramatizaci Milana Schejbala a
Hynka Boučka). Tento text (o němž se před představením v kuloárech
hovořilo jako o zapomenutém klenotu české dramatiky) se jim ovšem
stal takřka pouze záminkou k rozehrávání často dosti prvoplánových a
hrubozrnných fórů a špílců (z nichž kupříkladu scéna v africkém nevěstinci se dle nás pohybovala již dosti za hranicí vkusu), z čehož základní
smysl příběhu, který přes všechnu odlehčenou humornost v základu
apelativně předvádí absurditu válečného hemžení, vyšel dosti pošramocen. Evidentní momentální indispozice představitele ústřední role Goodbodyho pak hustopečským také příliš nepomohla. Konečně Roman
Švehlík, režisér Divadla Brod Uherský Brod, se chopil monodramatu
Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu... (Zpráva o pohřbívání
v Čechách) a podrobil jej poměrně zásadním zásahům. Rozčlenil totiž
Pavlíčkův text, psaný původně pro Vlastu Chramostovou, mezi šest
herců svého souboru. Nepostřehl zcela, že právě fakt, že jedna herečka
hraje u Pavlíčka nejen ústřední postavu Boženy Němcové, ale i postavy jejích protivníků,
a zprostředkovává nadto autorovy reflexe
jejího osudu, je prostředek, kterým se Dávno, dávno již tomu... vcelku účinně brání
sentimentalizaci osudu „naší paní“. Právě k
sentimentu pohříchu inscenace Brodských
poměrně často sklouzávala a (občas prvoplánové) poetizace svícením, tylovými závěsy a
vznícenou klasickou hudbou v ní bylo mnohem více než skutečného dramatična.
Nepřehlédnutelný byl na přehlídce
vklad domácího souboru SemTamFór, který
představil hned dvě své inscenace. Cesta
kolem světa (režie Jan Julínek), kterou Jiří
Janků sepsal kdysi pro pražský soubor CD
94, je v podstatě kabaretně-revuálním libretem, jednoduchou kostrou, jejímž hlavním
smyslem je nabídnutí dostatečného prostoru
pro invenci a hravost zúčastněných. V tomto smyslu jsme v inscenaci slavičínských
shledali ještě dosti velké rezervy, svázanost
pevným režijním konceptem, který se spíše
DS Delirium Ostrava
A. Hoffmanová: No end
Foto: S. Bezoušková
soustřeďuje na přehledné odehrání základního příběhu. Přáli bychom
si více individuální hravosti a divadelnosti v pravém slova smyslu.
Inscenace však nenudí, je vcelku dovedně a přehledně vystavěna a jako
práce s divadelně začínající částí souboru má také nepominutelný pedagogický efekt, neboť ansámbl v ní působí kompaktním dojmem, z něhož
netrčí (to je míněno v pozitivním smyslu) ani zkušenější Dalibor Balák
v ústřední roli inspektora Shermana, která by jistě mnohé herce sváděla
k jednoznačné sólové exhibici na úkor ostatních. Vzhledem k tomu, že
inscenace měla na přehlídce svou premiéru, skýtá možnost dalšího rozvíjení dobře vystavěného základu – což platí i o druhé na přehlídce premiérované inscenaci domácích, anglické detektivní hře Krysy (Agatha
Christie) v režii Dalibora Baláka. Nemalý úkol v podobě psychologicky náročného dramatu si režisér ještě ztížil volbou komorního prostoru.
Diváckému vnímání gradujícího napětí textu tím zajisté pomohl, položil
tím však vysoké nároky na pravdivost hereckého projevu v podobě takřka filmového detailu, kterému zejména představitelka menší role Jennifer (i vinou nedůsledného výkladu postavy) příliš nedostojí. Režisér také
neuvěřil zcela výhodám komorního prostoru a jistě chvályhodnou snahou po budování významotvorných mizanscén vstup hry příliš „rozpohyboval“, čímž si omezil prostor pro akci postav v dalším rozvoji děje.
Ústřední pár „krys“ je nám pak představen v psychologicky věrohodné
poloze, která však není dále gradována, a postupné zjišťování toho, že
se obě postavy ocitly v pasti, není doplňováno adekvátním
rozkrýváním jejich charakterů. Přes všechny výhrady se
domníváme, že herecké i režijní možnosti k rozvinutí
současného materiálu, na němž je už teď vidět množství
intenzivní a promyšleně vedené práce, do podoby kvalitní
inscenace zde nepochybně jsou (za předpokladu, že režisér
„vychytá“ i pihy na kráse jinak zdařilé scény – truhla, v níž
leží mrtvý John, vzbuzuje dojem, že se jedná o zavražděného trpaslíka). S tímto vědomím jsme se rozhodli přes
všechny zmiňované nedostatky doporučit Krysy na 1.
místě na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč a totéž učinit s Cestou kolem světa, ale (coby s inscenací v podstatě
ryze studentskou) směrem na náchodskou Prima sezónu,
neboť se domníváme, že by v jejím programu měla své
místo.
V oblasti divadla pro děti se letos ve Slavičíně
objevila pouze inscenace jediná – pohádka U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová)
již tradičního účastníka této přehlídky, Malé scény Zlín.
Zlínští jsou zkušený soubor s řadou výrazných hereckých
individualit a i z řiďounké zápletky původně loutkového
textu (upravil kolektiv souboru) vykřesali vcelku půvabné
a příjemné představení, které je silné v momentech, kdy
divadelnost a jevištní invenčnost souboru jde „nad text“ (např. úvodní
výtečná bitka sousedů Štířila a Hádala, kteří používají své ženy coby
středověká kopí) a slabé tam, kde je najednou jednoduchá fabule pouze
ilustrována iluzivními prostředky, které navíc nepůsobí příliš přesvědčivě (většina scén s drakem, který je sice exponován zcizujícím způsobem, ale posléze se snaží „pouštět skutečnou hrůzu“). Přes tyto výhrady
porota vzhledem k tomu, jak zná úroveň rakovnické Popelky, se rozhodla inscenaci U nás v Nesvárově na tuto národní přehlídku doporučit
s pocitem, že by se v jejím programu určitě neztratila.
Je už možná zřejmé, že výrazným a překvapivým rysem slavičínské přehlídky coby festivalu v podstatě interpretačního divadla,
byl výrazný podíl autorství samotných souborů v rovině herecké, ale
i autorské. Na závěr svého článku se tedy zmíním o dvou inscenacích,
kterými tento trend vyvrcholil.
Andrea Hoffmannová napsala pro ostravský soubor Delirium celovečerní hru NO END (a sama ji také zrežírovala ztvárnila
v ní jednu z hlavních rolí). V prostředí jakéhosi studentského privátu
se odehrává příběh plný neustálého sebeobelhávání a obelhávání. Jedna
z dívek se vydává za spisovatelku, ale nikdy nic nenapsala, druhá se
tváří jako cílevědomá herečka, ale jediná pro ni možná cesta k divadlu
vede skrze režisérovu postel, třetí neustále řeční o rodinném štěstí, ale
vztah se ji zcela hroutí. Všechny postavy se nadto postupně zpovídají
svému příteli psychiatrovi, který se ovšem v závěru vyzná z toho, že
jej jejich problémy vůbec nezajímají a za peníze z pacientů „vydřené“
si staví luxusní vilu za městem. Celá hra vyvrcholí mejdanem, v němž
se všechny postavy navzájem vyznají ze své neúspěšnosti, ráno po něm
se však všechny tváří jakoby nic a raději si navzájem „uznávají“ své
lži. Už z popisu této základní situace je zřejmě zřetelná jistá tezovitost
v pohledu na svět. Základní téma sebeobelhávání je v textu i v inscenaci
opravdu podáváno v dosti přímočaré podobě, kdy nás přiznání lží jednotlivými postavami ve scéně mejdanu už v ničem nepřekvapí, protože
z jednotlivých situací i rozvláčných rozhovorů z psychiatrem byla jejich
životní faleš a frázovitost zřejmá již dávno. I tvar hry působí dojmem,
jakoby jednotlivé situace vznikaly jen z potřeby demonstrovat základní
psychologickou charakteristiku postav, jakoby autorka úkolovala „své“
postavy ve smyslu „Za žádnou cenu nejednat a se svou pasivitou nebojovat!“. Groteskní nadsázku, která by možná jediná dokázala tuto charakterovou redukci figur na tezi ospravedlnit, jsme dokázali najít pouze
u jediné postavy. Přesto jsme se rozhodli ocenit svébytný (byť ve své
podstatě nedramatický) autorský pohled na současnost a inscenaci jsme
na 2. místě doporučili na národní přehlídku činoherního divadla.
Vrcholem přehlídky se alespoň pro porotu stala inscenace Život
nedoceníš Radia IVO Hranice. Pokud vám název tohoto souboru nic
neříká, jména dvou zkušených matadorů v oblasti té části amatérského
divadla, která se cíleně zabývá improvizací, Petra Marka a Johanky
DS SemTamFór Slavičín: Krysy
Švarcové, by už mohla. Právě tito dva se pokoušejí v inscenaci (či spíše
sérii stejně pojmenovaných představení) o jednu z nejtěžších divadelních
disciplín obecně, o totální improvizaci takzvaně „od nuly“. Tuto oblast je
vždy obtížné hodnotit, zmíním tedy na jejich slavičínském vystoupení několik ocenění hodných faktorů. Je jím především šťastně zvolený formát
jakoby rozhlasové hry, kterou protagonisté, sedíce u stolku s mikrofony,
živě vytvářejí. Tento způsob, který provokuje vydatně diváckou fantazii a
umožňuje vytvořit potřebně intimní atmosféru, jim dovoluje soustředit se
na tvarování příběhu a na jeho důsledné rozvíjení, které se (další pozoruhodnost) nikdy nesnaží sklouznout k exhibici vypravěčské dovednosti ani
k fantazijně „svobodnému“ vrstvení nápadů. Tragikomický příběh milostného štvance, který prchá před svými životními problémy coby pedagog
na střední školu do pohraničí, aby se tam zamotal do dalších milostných
trablů, tak měl nejen vtip a spád, ale i adekvátní vyklenutí a především
realistickou pravděpodobnost, která mimo zábavu umožňovala divákům
i neustálé pochopení a soucit s Markovým outsiderským hrdinou. Vcelku
bez pochyb jsme tak inscenaci doporučili na Šrámkův Písek.
Na závěr je nutno zmínit, že přehlídka byla znovu velmi kvalitně zorganizována (na třetím ročníku se již projevuje rutina v pozitivním smyslu), solidně navštívena a nad produkty místní tradičně výtečné
kuchyně se členové poroty olizují ještě teď. Tím raport z letošního Valašského křoví končím. V úctě váš
Jan Šotkovský
HIP HIP STODŮLKY
aneb
Jubilejní 10. Stodůlecký Píseček
se odehrál 3. - 5.3.2006 v Domu kultury
Prahy 13 zvaném klub Mlejn. Přehlídka
studentského a experimentujícího divadla
s výběrem na Šrámkův Písek a Náchodskou
prima sezónu nabídla letos 17 inscenací. Na
Šrámkův Písek byla nominována jedna inscenace a šest dalších, které se svou kvalitou
příliš nevzdalovaly té nominované, získalo
doporučení. Avšak do Náchoda se ze Stodůlek neprodralo nic.
A z jakých že inscenací porota ve
složení Vladimír Hulec, Karel Tománek a
Kateřina Čejková vybírala?
PÁTEK A SRDCE V PLAMENECH
Přehlídku zahájil v pátek odpoledne tradiční účastník přehlídky soubor
Kocábka Chocerady s autorskými Drobky
Jiřího Cinkeise. Jednalo se o sled půvabných scének lidového kabaretu. Druhým
představením byla inscenace školního
souboru Šlamastyka Praha, který působí
při gymnáziu Christiana Dopplera. Soubor
si pro inscenování upravil povídku Marka
Twaina Adam a Eva. Jednalo se spíše o
scénické čtení než o inscenaci o pobytu
DS Ztracená existence Praha
Dentální rapsódie
DESÁTÝ
STODŮLECKÝ
PÍSEČEK
v ráji a vyhnání z něho. Protagonisté jako
scénické prvky použili na šedo nabarvené
kartonové krabice „banánovky“, které nejen
že byly dokonale neutrální na to, aby s nimi
studenti mohli opravdu hrát, ale navíc se s
nimi těžko směstnali do prostoru malého
sálu klubu Mlejn.
Páteční večer ve Mlejně patřil především pražskému souboru Oldstars, který
tvoří převážně středoškolští studenti. Zvolili
si náročnou hru M. von Mayenburga Tvář
v plameni a popasovali se s ní velmi dobře.
Pro jevištní ztvárnění vytvořili mansionové
širokoúhlé jeviště a vnitřní monology Olgy
a Kurta se odehrávaly na vyčleněném stupni.
I herecké výkony mladých lidí byly pozoruhodné a vynesly souboru druhé doporučení
na Šrámkův Písek. Možná jen těch ohňů
mohlo být více, avšak těžko říci, jak by
se na to tvářil požární dozor. Po neveselé
tematice nás rozptýlil soubor DS Monde
Praha inscenací Výrobce bomb aneb Útěk
srdce ne příliš známého polského autora A.
Sterna. Zaujaly surrealistické kostýmy, erotická stínohra a zvláště technické nedostatky
způsobené špatnou komunikací s osvětlova-
čem a zvukařem. Tato nedorozumění, která
vedla až k zastavení představení a návratu
o obraz zpět, nezpůsobila protagonistům
ani představení žádnou újmu, neboť jsou na
podobné situace zvyklí a berou je jako součást představení. A pro diváky to znamenalo
další zdroj vydařené komiky.
ZUBAŘSKÁ SOBOTA
V sobotu dopoledne zahájil program u.s. Marvin Praha původně rozhlasovou inscenací Milana Uhdeho Zubařovo
pokoušení. Rozhlasový text se ovšem nedá
na jeviště převést bez úprav. O ty se však
soubor ani nepokoušel. Pražský soubor
Oldstars v sobotu předvedl ještě druhé
želízko v ohni, a to Dvouhru G. Neveuxe
v překladu a úpravě E. Outratové. Technicky perfektně zvládnutá inscenace však vedla
porotu k úvaze, zda talentovaný soubor neplýtvá zbytečně své síly na bulvární divadlo.
Intelektuální pásmo Surovosti laskavosti
bývalých členů KDS Puchmajer, nyní vystupujících pod názvem Antonín, DS, Praha,
nadchl publikum svými precizně vypracovanými kabaretními scénkami. Možná by
inscenátoři mohli dopsat ještě i roli kabaretiéra. Scénky byly řazeny zdánlivě nahodile,
avšak měly téměř neznatelný dramatický
oblouk. Pointy nebyly zcela čitelné, bylo ponecháno na divácích, jak si situace domyslí.
Antonín, DS, získal první doporučení na
Šrámkův Písek.
110 minut včetně přestávky trvala
inscenace Marmeláda z dílny Petra Macháčka a jeho pražského divadla Kámen.
Pro Marmeládu platí vše co o loňském
Mlejnku, tedy promyšlená kompozice scény,
kostýmů a textu. Příběh byl tentokrát značně
tíživý, neboť podobný souboj komerčních
firem se může klidně odehrát v realitě (na
rozdíl od detektivního příběhu Mlejnek).
Nálada v krachující firmě byla vyjádřena
rytmizací textu a jeho opakováním. Ve vypjatých situacích docházelo až na alikvotní
tóny. Ale bezvýchodnost zaměstnanců firmy
Marmeláda International směřující k hysterii postupně začala být pro diváky zvukově
neúnosná. Přesně vyladěný hrací strojek
divadla Kámen byl tentokrát oživen neřízenou, volně se pohybující postavou barové
slečny Agáty, cumlající becherovku, která
však byla v rozhodujících situacích zároveň
hybatelkou děje. Divadlo Kámen bylo nominováno na Šrámkův Písek.
DS Načerno Ty-já-tr Praha pro
svůj první vstup na studentskou přehlídku
zvolil hru Spor od Marivauxe pod názvem
Pokus. Účinkující si vystačili s prázdným
jevištěm a předvedli skvělou hereckou
mluvu a celkem slušný pohyb po jevišti.
Neměli bychom ale čekat od mladých,
14-16letých lidí, trochu jiné divadlo?
Dr. Mol Praha uvedl veselohru Dariny
Martinovské Nádražní bufet. Veseloherní tón však příliš nevyšel, protože převládaly nedostatky inscenační i herecké.
Málo rozpracovaná zápletka podle vzoru
Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Marmeláda
červené knihovny temporytmu také příliš
nepřidala.
Sobotní večer patřil pražskému
vysokoškolskému souboru Ztracená existence. Uvedl veselý, energií nabitý kabaret,
plný studentské recese, pod názvem Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue.
Vedle poučných obrazů, např. že svěžího dechu v ústech dosáhneme pomocí zubní pasty, přinášel i obrazy do 18 let nepřístupné.
Závěrečný souboj Zubního kazu a MUDr.
Řezáka vedl diváky k bouřlivým ovacím
a vynesl souboru doporučení na Šrámkův
Písek na třetím až čtvrtém místě.
OTÁZKA NA NEDĚLI: KDO JE DYMORÁK?
Nedělní program zahájilo zdařilé
divadlo na divadle souboru Divadlo na
jevišti z Prahy. Jednalo se o povedenou
dramatizaci povídky Ivana Vyskočila
Neuvěřitelný vzestup Alberta Uruka.
Bohužel síly souboru se vyčerpaly dramatizací a na jevištní akci a režijní nápady
už nezbylo. Přehlídkový maraton zpestřily
dvě desetiminutové jednoaktovky souboru
Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. První z nich, Zvukař, vystihla věrně
výbušnou atmosféru v ozvučovací kabině
během divadelního představení (za což
inscenátoři dostali individuální cenu Markéty Hoskovcové). Druhá, Most, potvrdila
jevištní zkušenost zručských hostů. Autorský detektivní thriller DS Drámota Praha
s názvem Charles aneb Na zdraví! byl
přehlídkou pravého amatérského divadla
bez jakéhokoli poučení o jevištní situaci,
hereckém výrazu a v některých případech
i bez srozumitelné mluvy. Přesto se zde
našel pěkný nápad „oživlých fotografií“,
které posouvaly příběh. Útvar totálního
divadla Vydrž! Praha nabídl natolik intelektuálně dekadentní truchlohru Venku!, že
většina diváků bojovala s tím, aby neprchla
ven. Přesto porota po delší diskuzi udělila
souboru doporučení na Šrámkův Písek na
třetím až čtvrtém místě.
Divadílna Krvik Totr Praha na
závěr přehlídky uvedla autorskou inscenaci
Návrat z proutí aneb Co se stalo a jak to
dopadlo na motivy Foglarových Hochů od
Bobří řeky. Ústřední postavou se stal duch
Dymoráka, o jehož „backroundech“ jsme
se však nedozvěděli téměř nic. Jednalo se
o pěkné promyšlené divadlo s kultivovaným
herectvím a vydařenými hudebními vstupy.
Spolu s Homotronním neškvorem ze Zruče
nad Sázavou se Krvik Totr podělil o paté až
šesté doporučení na Šrámkův Písek.
Stodůlecký píseček, jehož zakladatelkou a neúnavnou a objevitelskou
organizátorkou je Markéta Hoskovcová, a
který vždy přinášel svěží vítr do amatérského divadla, se letos ve Stodůlkách konal
naposled. Nezbývá než doufat, že přehlídka
pro příští roky získá nové sídlo.
Kateřina Čejková
DS Ztracená existence Praha / Dentální rapsódie
aneb Stomatologická revue. Foto: archiv přehlídky.
Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Marmeláda
PŘIJEĎTE SE PODÍVAT
NA PRIMA SETKÁNÍ
VE STRAŠECÍ
Přijeďte se podívat na Prima setkání ve Strašecí, zvala profesorka místního gymnázia a nadšená divadelní organizátorka Iva Dvořáková na krajskou soutěžní
přehlídku studentského a mladého divadla
do Nového Strašecí. Pozvání přijali: Divadlo Mrsťa Prsťa z Kouřimi s inscenací
hry svého vedoucího Martina Drahovzala
„…a ochraň nás před šelmou“. DS Přestupní stanice Neratovice přijel se třemi
improvizovanými autorskými představení-
Divadlo Zazelena utržená
ZUŠ Nové Strašecí
Diane di Prima: Noční můry
Foto: Robert Kiss
mi – Zrození, Tváří v tvář a Ochotné strašení. Divadlo Bára a já, taktéž z Neratovic,
přivezlo rovněž autorské pásmo s názvem
Dialogy. DS Šimáček z Kladna nastudoval část hry Robina Hawdona Úžasná
svatba. Dramaklub z Hluboše, jinak učňovské truhlářského učiliště, se představil
s Poslední bludičkou, což je část Kytice
zpracované J. Suchým. Divadlo Zazelena
utržená, domácí strašecký soubor ZUŠ, autorsky jevištně zpracoval několik básní od
Diane di Prima pod názvem Noční můry.
DS Jiří z Poděbrad potěšil vlastní úpravou
známé frašky Lumpacivagabundus od J.N.
Nestroye a Vrtule ze Slaného autorsky
zpracovala povídku Karla Houby Čekárna.
A tak jsme měli během celého víkendu od
17. do 19. března možnost zhlédnout deset
představení, která usilovala o postup na
národní přehlídku Prima sezóna v Náchodě
nebo na Šrámkův Písek. Soutěžní program
doplnily tvůrčí dílny pro členy hrajících
souborů, které vedly zkušené lektorky z
domácího souboru a pracovní část zavr-
šily nezbytné rozborové semináře Ireny
Konývkové, Luďka Richtera a Jaroslava
Kodeše. Víkend strávený mezi mladými
lidmi, toužícími se bavit divadlem, byl pro
nás velmi příjemný.
Samotné jevištní výsledky práce
vycházely z hotového textu, nebo z autorské tvorby, která už tak jednoznačná
nebyla. Vedle poučených kolektivů, jako
jsou studenti ZUŠ v Novém Strašecí či kolektivů z Kouřimi, Poděbrad nebo Kladna,
jsme při rozborech
hovořili i k úplným
začátečníkům, jejichž představení
svědčila o absenci
základní divadelní
zkušenosti.
Nicméně i u nich bylo
vždy o čem hovořit
a diskuze proběhly
v pozitivní atmosféře. Maje na
mysli tento kontext,
zmíním se proto jen
o čtyřech inscenacích, která dle našeho soudu představovala ve Strašecí
vyšší kvalitu.
Tři děvčata z Divadla Zazelena
utržená ZUŠ v Novém Strašecí se s velkým osobním zaujetím pokusila ve dvacetiminutovém představení Noční můry
zachytit agresivitu doby prostřednictvím
beatnické poezie Diane di Prima. V představení se používá především jevištní znak
pro hrůzné sny a představy (masky), které
na sebe stále důrazněji útočí, kolektivní
pohybové kreace a pochopitelně kultivovaná řeč básníka. Vadou tohoto představení
je významová neujasněnost při předávání
masek a příliš lineární stupňování agresivity - tudíž stereotypní temporytmus.
Martin Drahovzal napsal pro své
studenty původní příběh „…a ochraň nás
před šelmou“, inspirovaný dobou honu na
čarodějnice, příběh o lidské nesnášenlivosti, falši, pokrytectví a zneužívání moci.
Ujal se i režie a vytvořil slušné, poučené a
přehledné představení, které se vyznačuje
hereckou jistotou plynoucí z dobře řešených mizanscén. Rezervy jsou v nalezení
přesnějších charakterů u některých postav,
dramaturgickém dotažení vývoje postavy
Jakuba a v eliminování některých nepodstatných motivů v expozici hry.
DS Jiří z Poděbrad se pokusil
pro své vrstevníky převyprávět ve vlastní
úpravě (L. Langer) jednoduchý příběh tří
chudých tovaryšů, kteří šťastnou náhodou k velkému bohatství přijdou. Soubor
vytvořil velmi energické představení se
spoustou pěkných nápadů zahraných šikovnými herci, kteří ví a umí tyto nápady
a gagy uplatňovat. A to na věk herců velmi
suverénně. Zařádit si, to byl hlavní smysl
představení, jak se vyjádřil autor úpravy
a současně režisér. Příběh Lumpacivagabundus mu přišel pro dnešní dobu příliš
naivní, a proto připsal spousty různých
odboček, vsuvek, komentářů a aktualizací, jejichž jediným spojujícím motivem je
„sranda za každou cenu“. O logice jednání
a kauzalitě si proto musí divák nechat jen
zdát.
Zajímavé autorské představení
Čekárna souboru Vrtule Slaný je ukázkou tvořivosti a poučenosti celého mladého kolektivu při hledání metaforického
jevištního tvaru pro sdělení hlavní myšlenky. Novodobé „čekání na Godota“ kdy čekajícími je skupinka lidí, která se chce jen
bavit, a současně se pasivně spoléhá na to,
že jejich problém (stále nejede vlak) někdo
vyřeší za ně. Tato pasivita paradoxně zaviní tragédii. Obraz skutečně působivý a přesvědčivě podaný. Ovšem to může být jen
jeden z výkladů. Při diskuzi se souborem
jsme pak dospěli ještě k dalším. Zvláště
konec představení není dotažen z hlediska
celkového myšlenkového vyznění tak, aby
nenabízel různá řešení.
I když se letos divadelně neudál
žádný zázrak, přehlídka splnila svůj účel
a u většiny představení bylo vždy o čem
hovořit. Jak jinak nabýt nové zkušenosti,
než tím, že jdu do konfrontace s druhými
a že se mohu o viděném i pobavit. A za to
patří dík všem, kteří nám Prima setkání ve
Strašecím připravili.
Jaroslav Kodeš
PRACOVNÍ ATMOSFÉRA
BEZ RIVALIT A SOUPEŘENÍ
MĚSTO OSTROV
31.3 - 2. 4. 2006
V Ostrově se již tradičně konala postupová přehlídka určená souborům aspirujícím na účast na Šrámkově
Písku a na Náchodské prima sezóně.
Přehlídka je zajímavá tím, že reprezentuje hned dva kraje - Plzeňský a Karlovarský. Většina tvůrců se jí zúčastňuje
pravidelně a její atmosféra je tradičně
velmi tolerantní a přátelská, bez projevů
přehnané soutěživosti.
Festivalu se zúčastnilo pět
představení s ambicemi zúčastnit se
Náchodské prima sezóny. Čtyři z nich
představil domácí soubor Hop-Hop
Ireny Konývkové, s jedním do Ostrova
přijel divadelní soubor Divadlo z chodby z Aše.
Odborná porota ve složení
Alena Zemančíková, Petra Kohutová a
Akram Staněk využila svého práva nominace v případě představení souboru
Hop-Hop z Ostrova V bludišti mého
srdce, vytvořené na základě textů experimentální poezie více autorů – začasté
v originále. Přestože soubor vlastně nedokázal, jak konstatovala předsedkyně
poroty Alena Zemančíková, zobrazit
abstraktní sdělení experimentálních
(konkrétních) textů skutečně abstraktním scénickým obrazem, nalezl pod
režijním vedením Ireny Konývkové
zdařilý klíč k jejich inscenování prostřednictvím drobných stylizovaných
situací propojených společnou dějovou
linií. Soubor projevil velkou sehranost i
zkušenost, z představení dýchá vzájemná důvěra představitelů a jistota opírající se o dlouholetou spolupráci. Na
hudebním podkladě (Jablkoň) vytvořil
zajímavé pohybově rytmické představení opírající se o výrazný osobnostní
herecký výkon hlavního představitele
a o suverénní kolektivní výraz celé
skupiny.
Odborná porota dále doporučila
k postupu dramatickou drobničku (cca
15 minut) stejného souboru s názvem
Prase (autora textu nebyl soubor schopen rozkrýt, k textu se tvůrci dostali na
internetu). Tři členové souboru Hop-Hop
hrají lehce absurdní příběh přátelství
mezi řeznickým tovaryšem a prasetem
církevního hodnostáře. S lehkostí stylizované představení začíná okamžikem,
kdy by mělo dojít k zabíjačce. Namísto
toho se řeznický tovaryš společně
s prasetem opije a ve zmatku kolem
porážky je omylem namísto prasete
zabit jeho majitel. Představení staví na
radosti z absurdní
hry, vyznačuje
se hereckou lehkostí a zdařilým
budováním
komických
situací.
O postup na Šrámkův písek
se utkala představení souborů Pachýř
Pačejov, Rámus Plzeň, 4 Improverti Plzeň, Everybáby Plzeň, Štace Kaznějov
z Kaznějova a Divadelní soubor Zamračené děti z Plzně. Představení souboru
Everybáby stejně jako představení divadla Rámus měla vlastně na festivalu
premiéru a jejich tvůrci je sami považovali za nedokončená. Andrejevova Fixní
idea Zamračených dětí z Plzně byla
nominována k postupu na Wolkerův
prostějov o týden dříve – z přehlídky
v Klatovech.
Odborná porota nominovala k postupu na Šrámkův Písek dílo
souboru Pachýř Pačejov z Plzně s názvem
Koláž
sledovanosti.
Představení
reaguje
na
nereálný
obraz světa,
jak nám jej
předkládají
masmédia,
inteli-
gentním humorem. Záměrně pracuje
s obehranými divadelními rutinami i s
porušováním zažitých stereotypů a zavedených postupů. Naivní projev protagonistů i spoluautorů scénáře a celé inscenace Tomáše Kutka, Ondřeje Müllera a
Jakuba Vašíčka je ve výtvarné složce
doplněn „ošklivými“ papundeklovými
kulisami a společně s poloimprovizovaným projevem vytváří vlastní svébytný
„nepořádný“ divadelní svět, který baví
i provokuje.
Odborná porota dále doporučila k postupu na Šrámkův Písek poněkud
kontroverzní představení Nepohodlný
Indián souboru Štace Kaznějov. Režisérka Olga Pašková dokázala vytvořit zábavnou inscenaci absurdního
textu Zdeňka Plachého a Jiřího
Šimáčka prostředky vlastními
spíše tradičnímu vesnickému divadlu. Jedná se tedy o inspirující
setkání velice netradičního textu
s tradičními postupy, na kterém
je vystavěn (především) humor
představení. Odborná porota
konstatovala s jistou nadsázkou zrod nové
divadelní
kategorie
„country“ divadla.
Přestože
se zdálo, že soubor
zcela neakceptoval
v mnoha směrech
zvláštní text, což
se projevilo na ne
úplně
sourodém
hereckém stylu,
na mnoha místech
se podařilo vytvořit nečekanou
atmosféru i metaforické obrazy.
Zkušenost z Ostrova říká, že
ne každý divák
je naladěn na
svébytný „nepohodlný“ humor
inscenace.
Kromě soutěžních
inscenací byla
do
programu
přehlídky zařazena také
výjimečná inscenace Koně
Studia divadla Dagmar z Karlových Varů Hany Frankové.
Přehlídka přinesla velmi pestrý, různorodý program. Nejsvětlejší
vzpomínkou ale zůstane především její
pracovní atmosféra bez rivalit a soupeření, umožňující souborům bez obav
konzultovat i nedokončenou práci.
Akram Staněk
ŽIVOTY JEPIČÍ
A BĚHY MARATONSKÉ
MODRÝ KOCOUR V TURNOVĚ
Již pojedenácté se konal v Turnově
ve dnech 24. – 26. 2. zásluhou tamnějšího
divadelního fantasty Petra Hakena festival
experimentujícího, mladého, studentského či
jakého –ého chcete divadla Modrý kocour.
Za tu dobu se do světa rozběhlo již mnoho
modrých kocourků – tradičních cen festivalu
vyráběných v keramické dílně místní ZUŠ – a
Hakenově ženě se narodily tři lidští kocourci,
divadlem kojené děti. Jeden z nich, tříletý syn
Vojtěch, letošní ročník otevíral: „Vážení
přátelé, vítám vás na divadelním festivalu
Modrý kocour.“ Snad si svou zděděnou
kocouří barvu uchová a festival bude i nadále
pln aristokratické modré krve, jež pod svá
křídla dokáže přijmout tak rozdílné soubory
a jejich inscenační výsledky jako mystické
anarchisty z Náchoda, modeláře z Prahy, rádobyklasicáře z Klapý či úderníky z Liberce.
U KRÁLE BEZ KRÁLE
Jelikož se většinou střídavě hraje
v místním divadle a ve zhruba půl kilometru
vzdáleném kině, stává se festival pro jeho
účastníky třídenním maratónem, na kterém
ujdou hezkou řádku kilometrů. Letos se odehrálo patnáct představení v úhrnné délce 855
minut. Postupovalo se na náchodskou Prima
sezónu a Šrámkův Písek, tři představení
byla uvedena mimo soutěž. V porotě spolu
s autorem tohoto textu zasedli divadelní akademik, lékař věd divadelních a hlídač práv
autorských agentury DILIA Petr Christov a
praktikující divadelník, absolvent věd režijních Jaroslav Šilas Stuchlík. Diskuze odehrávající se v čase popůlnočním v místním
pubu U krále Jindřicha se tak vedly plamenné
a z různých stran sršivé. Jak důležitá je pro
vás předloha?, ptával se Christov. Co mi to
sakra chtějí říct?, lamentoval Stuchlík. Co ze
sebe do inscenace vložili?, pídil jsem se já.
Byly to líté otázky a ještě lítější a rozpornější
se objevovaly odpovědi. A tak jsme nakonec
žádnou inscenaci ani na jednu přehlídku
nenominovali, což se myslím stalo za celou
existenci Kocoura poprvé. Chtěli jsme tím dát
příklad i jiným porotám. Není myslím dobré
„za každou cenu“ udělit nominaci, lépe je být
kritický a umožnit skrze doporučení a přesná
zdůvodnění samotným dramaturgům národních přehlídek vytvořit z celonárodní „úrody“
hodnotnou píseckou či náchodskou skladbu.
Ale zpět k festivalu. Z řečeného
je zřejmé, že neměl jasných favoritů. Žádná
z předvedených prací nebyla natolik výrazná,
aby si řekla o nominaci, byť je klidně možné,
že se nakonec nějaká dostane až na Hronov.
Inscenace tohoto typu divadla totiž mívají
buď život jepičí, nebo překonají úvodní
krizové stavy a vydají se na běh maratónský-hronovský.
MARATON NÁCHODSKÝ
Na Prima sezónu mělo nakročeno
sedm inscenací. Pokud by to záleželo na
mně, za největšího favorita bych pokládal
soubor Oldstars Praha a jejich zpracování
hry Maria von Mayenburga Tvář v ohni.
Jednogenerační mladý soubor se „po hlavě“
vrhl do klasiky žánru coolness. S jistými
pochopitelnými omezeními a z nich
vyplývajícími významovými zploštěními
původní předlohy (vztah rodičů a jejich dětí
řeší z důvodu věku spíše v rovině verbální)
DS Hop-Hop Ostrov
V bludišti mého srdce
Divadlo Vydýcháno při ZUŠ Liberec / Podle hry Ze
života hmyzu K. Čapka: Jepičí život. Foto: archiv
souboru.
lze říci, že jde o generační výpověď, soudobý
pocit mladých lidí. Bez bázně a předsudků
jej na otevřené scéně víceméně tradičními
režijními i hereckými postupy ztvárňují.
Dobré herecké výkony a odhodlání jít po
smyslu textu činí z inscenace v amatérských
podmínkách cenný příspěvek k tomu, co je
a co mladým lidem říká coolness dramatika.
Inscenace má šanci zaujmout generačně
spřízněné diváky a vyvolat polemiky jak po
obsahové, tak formální stránce jejího výběru a
zpracování. Jelikož se na festivalu Stodůlečský
píseček účastnila i klání o ŠP a také tam
získala doporučení, má šanci zasáhnout široké
spektrum diváků, což je – vzhledem k tématu
i k u nás stále přehlížené coolness dramatice
– velmi dobře. Nicméně v porotě i v diskuzi
zazněly i silně problematizující názory, takže
si mladé „staré hvězdy“ odnesly až třetí
doporučení. Přeskočili je študáci z Liberce.
Na pomyslném druhém postupo-
DS LI-DI Liberec: Zastávka
vém (doporučujícím) místě se umístilo Li-Di (prý to jednoznačně znamená Liberecké
divadlo, mně se spíš zamlouvalo tajemnější
propojení Literatura a divadlo-Libé divadlo-Liberec a divadlo-Lidi) s etudou Zastávka.
Herci využili dnes téměř vymřelý žánr moderní pantomimy k rozehrání přehršle situací, jež se mohou odehrát na jedné zastávce
MHD. Právě zvolená neverbální pohybová
forma, byť technicky nevyrovnaná a ne zcela
zvládnutá, a její až dětsky hravé zpracování,
bylo a je devízou této typicky studentské
školní hříčky, jejíž základy údajně vznikly na
loňském JH.
První doporučení získala inscenace
Jepičí život, autorské zpracování několika
scén a motivů z Čapkových Ze života hmyzu
v podání Divadla Vydýcháno, existujícím
při ZUŠ Liberec. Děje se v přítomnosti,
postavy jsou současní mladí lidé, humor je
provokativní, hraní pikantní, plné erotiky a
milostných hrátek. I když je výsledek dramaturgicky trochu nedotažený, režijně i herecky
různorodý, „graffiti scéna“ nevyužitá, je celek až překvapivě živý a divácky, chtělo by se
říct, strhující. Tož uvidíme, co řeknou diváci
v Náchodě.
MARATON PÍSECKÝ
O Písek se letos „utkalo“ překvapivě málo souborů, volba tak byla poměrně jasná. Feldekova Hrůza v hájovně čili Horor
v horárni mladoboleslavského Divadýlka
na dlani a Koenigsmarkův Tlalok Kamdivadla Česká Kamenice sice byly cennými
příspěvky do studnice současného amatérského divadla, běžely však jiným směrem než je
Písek. Jejich směrovka ukazovala na moderně
pojatou, víceméně ale klasickou činohru. Obě
inscenace ale nabídly dobré divadelní řemeslo, solidní, někdy až vynikající (P. Matoušek,
S. Hájková, M. Herrmann ve Feldekovi, J.
Střelka v Koenigsmarkovi) herecké výkony,
obě byly odvážnou a objevnou dramaturgickou volbou. V prvém případě šlo dokonce o
českou premiéru ve vlastním překladu (Radek
Kotlaba) a inscenace si rozhodně zaslouží
pozornost a hlubší rozbor, na nějž zde není
Divadlo Vydýcháno při ZUŠ Liberec / Podle hry Ze
života hmyzu K. Čapka: Jepičí život. Foto: archiv
souboru.
místa. Tlalok byl o dost problematičtější,
neb, obávám se, tvůrci přecenili kvalitu textu
(původně jde o rozhlasovou hru), příliš se mu
„vydali všanc“, a tak mnohé motivy působily
nevěrohodně, uměle, falešně. Třetím píseckým běžcem pak byla Anička Duchaňová
(Vyrob si své letadýlko Praha) a její divadelní vernisáž vlastních artefaktů Otevřená
hodina. Improvizované divadlo, při kterém
hojně využívala spolupráci s diváky, bylo
sympatické, ale takových setkání s divadlem-nedivadlem je dnes snad až příliš. Doufejme,
že se v budoucnu skrze ně dočkáme nalezení
nových forem. Anička Duchaňová by mohla
být jednou z průkopnic, a tak si započítejme,
že jsme byli svědky jejího první setkání s úplnou, dopředu nepřipravenou improvizací.
Obdobně, ale daleko razantněji a zkušeněji,
na festivalu vystoupili mimo soutěž pražští
Vosto5, tentokrát s Nestan dártním kabaretem. Jsou nyní ve skvělé formě, dokážou
LI-DI Liberec
Zastávka
Foto: archiv
rozehrát a vypointovat snad každou situaci,
předmět, příběh. Teď jen tu přehršli invence a
skvělou souhru někam nasměrovat!
Vosto5 ale už směruje do profesionálních vod. V těch amatérských směřují
z Turnova do Písku dva soubory. První doporučení získali Artyžok a Dred Náchod
s performancí vedoucího Dredu Ondřeje
Pumra Lehká zemitá plocha. Náročný tvar
mystického symbolického divadla zpracovávaného antropologickými a minimalistickými
postupy je přesně to, co by se mělo na ŠP objevovat, co by se mělo zkoumat a o čem by se
mělo diskutovat a přít. Formálně i obsahově
ryze experimentální divadelní tvar zaměřený
na úzkou skupinu „spřízněných“ komunit je
něco, co českému divadlu dnes velmi chybí.
A Dred takový je. Tematicky se v této práci
zaměřuje na postavu Ježíše Krista a symbol
(smysl?) jeho oběti. Typická performance
čerpající z přítomné chvíle, ale dopředu
pečlivě připravená a promyšlená, byla plná
až nesnesitelného patosu, jejž jen ztěží vyvažovala jistá ironie a odstup, vytvářené pomocí
různých hudebních, výtvarných i hereckých
„zcizováků“. Cenná je i spolupráce s polskými divadelníky z Kudowa Zdrój (Artyžok),
kteří se na inscenaci podílejí herecky i autorsky (objevují se v ní polsky mluvené pasáže,
úryvky z Tadeusze Kantora a dalších autorů).
S druhým doporučením pak do
dramaturgického kotle ŠP směřuje Krátké
úderné divadlo Liberec s kabaretním pásmem Punk není mrkev. Jde již o zkušené
tvůrce tohoto směru divadla, kterým není příliš
co vytknout. Jednotlivé scénky mají různý
charakter, někdy jde o skeče, jindy o parodie,
satiru, vše je propojeno hudbou i tancem a
neseno v mírném recesistickém duchu. Vzdáleně připomíná tento krátký a úderný kabaret
sklepácké Besídky. I zde se zřejmě scénky proměňují dle časových a prostorových možností i
přítomných herců. Ti žánr zvládají s bravurou
a nadhledem, některá již „vycizelovaná“ čísla
a písně jsou jasnými hity souboru, jiná ještě
potřebují zrát.
SMĚR ŠIRÝ PROSTOR
Vynechal jsem tentokrát ve své reportáži část zúčastněných souborů a inscenací.
Neznamená to však, že by nebylo o čem psát,
že by snahy jejich členů byly plané a směřovaly vniveč. Někdy šlo pro tvůrce o cenná první
setkání s jevištěm: Odisea Semily – Alenka
v říši divů (autorské zpracování L. Carrolla),
Vydýcháno Liberec – Atelophobia (kolektiv
autorů). Jindy si naopak ověřovali, jaké jsou
jejich možnosti a dosah jejich práce: DiK Praha – Ryba ve čtyřech (W. Kohlhaase, R. Zimmerová), Rádobydivadlo Klapý – Hřbitůvek
v Ballybeg (na motivy hry B. Friela Tanec na
konci léta upravil L. Valeš). Skvělé inscenace
tradičně nabídli Poláci (Surya Jawor – Nuda,
Walny Teatr Varšava – Kameník). Divadlo
je zkrátka širý, nekonečný prostor, který jedním textem neobsáhnete.
Vladimír Hulec
AČ JSEM VE TVÉM OKU REK
SEŽRALAS MI OKUREK
Dvojice
autorů
referuje
o přehlídce AUDIMAFOR
aneb Kostelecký kostlivec
Kostelec nad Orlicí 24. – 26. 3. 2006
V Kostelci nad Orlicí soutěžila východočeská amatérská divadla o postup na tři
přehlídky: Náchodskou prima sezónu, Šrámkův
Písek a Wolkrův Prostějov. Hned na začátku je
třeba říci, že v Kostelci divadelní experimenty
pracovaly básnickými a obraznými prostředky
a že divadla poezie byla současně experimentující.
Na přehlídce se projevil silný vliv
dlouhodobě pracujících a systematicky vedených základních uměleckých škol a jejich
vůdčích osobností: dvě inscenace vzešly z dílny
ZUŠ v Ústí nad Orlicí, čtyři vznikly v různých
dílnách divadla Jesličky v Hradci Králové,
Základní umělecká škola ve Vysokém Mýtě
přivezla jednu inscenaci. Vedle nich se ovšem
jako silný tvůrčí element představil zcela nezávislý, „ne-školní“ soubor Triarius z České
Třebové (dvě inscenace) a hyper-nezávislý,
vůči veškerému „spoutanému“ divadlu se vymezující soubor Dred z Náchoda, který svými
provokativními postoji (spíše mimo představení
než v něm) jako by maskoval vlastní bezradnost
a zranitelnost na poli divadelního umění. Autentická tvorba souboru DNO z Hradce Králové
těží z výchovy, jíž se herečkám dostalo v ZUŠ
Na Střezině – Jesličkách, jejich inscenace však
už je nesena charakteristickou vlastní poetikou,
která představuje v divadelnictví Hradce Králové samostatný fenomén. Za překvapení přehlídky je pak třeba považovat pardubický DS
(a)Maťák, byť měl nastoupit na zcela jinou postupovou linii. Doufejme, že se na ni dostane.
O DOBĚ. A O SOBĚ...
Samostatný fenomén je v Hradci
vedle zmíněných Jesliček a DNO také divadlo
Dospělá embrya, jež pracuje pod střechou
Jesliček, ale stylem, věkem a složením souboru
je rovněž samostatným tělesem s vyhraněnou
vlastní poetikou. Ta spočívá do značné míry
na autorství Jana Dvořáka, který osobitým
způsobem pracuje s literárními texty, jejichž
motivy vtěluje do vlastních her šitých na míru
početnému a co do typů značně různotvarému
souboru.
Že literatura a vůbec umění 50. let
20. století má vedle tehdy oficiálního proudu
stupidně budovatelské a agitační linie tvoře-
né autory – kulturními prominenty režimu a
vedle povýtce duchovně orientované literatury
vzniklé pod tíhou komunistických koncentráků
a perzekucí ještě třetí, umělecky silný proud, už
sice není popíráno, ale přesto si to ještě málo
uvědomujeme. Umění inspirované periférií, estetikou a etikou práce a sociálního cítění, umění, které stalinismus a papalášský socialismus
odmítlo spojit s levicovými ideály permanentní revoluce, je přitom reprezentováno zcela
zásadními jmény: Bohumil Hrabal, Jiří Kolář,
sestry Válovy, Vladimír Boudník a Egon
Bondy, ve filozofii známý pod vlastním jménem Zbyněk Fišer, jsou jen někteří významní
tvůrci té doby. Jejich svět neúnavného hledání
smyslu existence i umění, plný hledání, sebezničujících gest a vášnivého, vskutku (řečeno
s Boudníkem) explozivního výrazu, spojuje
Jan Dvořák ve své „pesimistické komedii
z let padesátých a sedmdesátých“ O době. A o
sobě... s umírněně lyrizujícími texty Ludvíka
Aškenazyho a s vlastním osudem. Výsledkem
je monumentální freska pro 22 herců, sestavená z motivů Hrabalových slavných existenciálních próz Něžný barbar a Příliš hlučná
samota, veršů sbírky Totální realismus Egona
Bondyho a z již zmíněných Aškenazyho Dětských etud a Milenců z bedny. V osobním
příběhu vojáka, t.č. v základní službě v roce
počínající normalizace let sedmdesátých,
figuruje poslední pražský soukromý výčep
strýce Františka, „Hráz věčnosti“ s Bondym a
Vladimírkem, „sběrné surovosti“ s Hanťou, tatínek intelektuál, poslaný za trest do výroby a
vykazující některé životopisné rysy „doktora“
Bohumila Hrabala, a jemná, slušná maminka,
která si s dobou, v níž žije, vůbec neví rady.
V základním rozvrhu předkládá Jan Dvořák
téma dvaceti let komunistické totality výrazně
osobitým autorským gestem. Velký citový i
poetický potenciál však si sám sobě do značné
míry ničí: dílem proto, že se inscenace rozpadá vlastní vahou, neunese početnost svého
obsazení, je herecky nevyrovnaná, v situacích
nevyložená a dramaturgicko-režijně nedomyšlená a nedůsledná, a druhým dílem proto, že
v interpretaci slavných hrabalovských postav
jde cestou bodrosti a povšechného realismu,
v němž se myšlenkový i poetický náboj rozplývá. Inscenace pak nepůsobí ani jako drama
(na to z ní příliš trčí literatura). Bohužel ani
nepracuje s autentickým básnickým potenciálem použitých textů, takže se sama zříká metaforického přesahu, jenž by ji přiblížil divadlu
poezie. Tento pokus o vystižení podstaty věci
však rozhodně nemá být odsudkem. Inscenace
totiž říká nejenom zjevné pravdy o komunistickém režimu, ale i hlubší skryté pravdy o
důstojnosti lidské práce, o velikosti životního
díla, které podle druhu nadání může být dobrou hospodou i moderní grafikou, o hodnotě
zvané rodina, tradice, kultura. O tom, že umělec a filozof nemůže nikdy být maloměšťák. Že
krása a pravda jsou sestry (to vyznívá nejlépe
ve zhudebněných Bondyho básních zpívaných
harmonikářkou). Inscenace je sama sobě příliš
hmotná, potřebovala by širší tvůrčí tým, prospěla by jí přesnější dramaturgie a pevná režie
(to vše – a k tomu ještě jednu z předních rolí
má na sobě autor Jan Dvořák). Výběrovým
kritériím zmíněných národních přehlídek
nestačila, „nesoutěžní“ publikum však bude
oslovovat a dokážou-li se její početní herci
sejít k dostatečnému počtu repríz, jistě se ještě
dotáhne a zpřesní.
OKNA A JISTÝ POČET ROZHOVORŮ
Nominaci na Wolkrův Prostějov
získala inscenace Divadla Jesličky, skupiny
Emy Zámečníkové Okna. I tato inscenace je
výrazně autorským projektem, texty, pokud
jsou
použity,
jsou dílem herců nebo
jsou vybrány z běžného
prostředí (v jednom z oken je
použito komunikačně teoretického
verbálního smetí). Každému z herců
souboru patří jedno „okno“, v němž hraje svou
postavu, příběh, hru. Výrazná osobnost (momentální protagonista) hraje svůj příběh vždy
v interakci s dalšími postavami. Inscenace je
velmi působivá svou kontaktností i souhrou, ač
postavena na sólech, působí výrazně kolektivní
energií. Poezie v ní vzniká souhrou výtvarných,
hereckých i textových prostředků, výpovědi
jsou dotvářeny světlem a přesnou prací s výborně vybranou hudbou. Výstupy jednotlivých
herců v „oknech“ jsou co do obsahu nevyhýbavé, konkrétní, nezazní žádná obecně lyrizující
banalita, herci, a zejména herečky jsou ve svém
výkonu až krutě otevření. V inscenaci se spojuje autentický osobnostní přístup s vůlí a schopností k vytvoření esteticky vyhraněného tvaru.
Soubor Triarius z České Třebové
byl na Wolkrův Prostějov doporučen s inscenací textů Alexandra Vvěděnského Jistý počet
rozhovorů. Tři muži hrají texty Charmsova
souputníka ve skupině Činari s minimem vnějších prostředků, účinek spočívá zejména na
robustním herectví rozdílných typů (jako by se
tvůrci odkazovali ke klasickým modelům ruské
literatury typu Bratři Karmazovi a podobně),
nezúčastněně komentovaném distancovanou
ženou. Tři muži hrají v domě, kolem domu,
v místnosti, kolem stolu, kolem točícího se
gramofonu, jenž v kombinaci se sklenicemi a
čirou tekutinou přináší výtvarná a poetická překvapení. Absurdní, poněkud morbidní, zemité
představení, jež dokládá, že poezie není totožná
s tenkou, astenickou lyrikou, ale současně je i
robustní, násilnická, tělesná. K nedostatkům
inscenace patří ne úplně zvládnutá textová a
mluvní složka, herci, jimž je evidentně bližší
fyzická akce, někdy zanedbávají význam textu
nejen ledabylou dikcí, ale i nezřetelným významovým členěním. Jako celek však inscenace
zasahuje schopností objevit poezii nečekaným
způsobem na neočekávaných místech. Navíc
některé své chyby může ještě napravit.
Další inscenací, aspirující na postup
na Wolkrův Prostějov, byla adaptace Dykova
Krysaře souboru Fikariáti ZUŠ z Vysokého
Mýta. Inscenace působila jako bohužel dost typický výsledek práce základní umělecké školy.
Jednotlivé pěkné motivy a složky v ní zůstaly
jakoby nepochopeny, s výtvarným řešením,
nabízejícím různé plány rozehrávání, se nepracovalo (výtvarka a dramaťák se nepropojily),
analýza klasického textu a dramaturgicko- režijní příprava jako by se zastavily v prvním momentě, kde klasická předloha zahrála na strunu
citové zkušenosti a vnímavosti souboru. Došlo
pak neodvratně k tomu, že místo, aby vnitřním
souzněním s Dykovým Krysařem udělal soubor
krok výše, naopak si Dyka stáhl a přizpůsobil
k sobě. Úprava (a pak i interpretace) postrádaly
místy elementární logiku a vedly k nahodilým
řešením jakoby z nouze.
OFÉLIE, MARU A JARU
Tvůrčí prostředí LDO ZUŠ z Ústí
nad Orlicí (pod vedením Markéty Světlíkové)
se představilo v Kostelci nad Orlicí dvěma
inscenacemi. Zatímco Utopení Ofélie bylo
divadelně vkusnou, ale nevzrušivou jevištní
kreací podprůměrného textu Aleny Prokopové (autorku, knižně publikující v 70. letech,
dnes nikdo nezná), z níž vyčnívala výuka a
účel, inscenace textu Rusky Musy Pavlovové
V e s e - lá skleróza aneb Řek okouzlila
jednoduchostí a vervním
herectvím. Hříčku bychom
mohli nazvat absurditou,
svojí zálibou ve stařeckých
myšlenkových bizarnostech
připomíná Smočkovo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Jednoduchá inscenace se
odehrává mezi třemi herci kolem jednoho stolu,
kromě oproštěného herectví slouží jen potrhlé
kostýmy a příruční výbava dotyčného Řeka ze
sousedství. Herecké výkony Anny Kukuczkové a Magdalény Tkačíkové (sousedky Maru a
Jaru) jdou z podstaty situace, humor celé věci
spočívá v důslednosti, s jakou se pohybují herci
v souřadnicích absurdity. Oprávněná nominace
na Náchodskou Prima sezónu.
Alena Zemančíková
NEPOKOJÍČKY, NORWAY.TODAY
Třetí přehlídkou, o kterou se tradičně
v Kostelci soubory ucházejí, je Šrámkův Písek.
A je vždy uvnitř poroty diskuze, jaké divadlo se
vlastně v Písku má prezentovat, jaké tam nominovat či doporučovat, zda tam přináleží pouze
věci experimentálního charakteru, nebo zda je
ŠP otevřen i tradičnějšímu divadlu v provedení
mladých tvůrců (divadlo mladých), či zda…
Ne, tuto diskuzi nebudu dál rozvíjet, neb jde
o nekonečný příběh, stejně nekonečný, jako je
nekonečný příběh samotného divadla. I letos
byla tak porota postavena před nejednoduchou
volbu. Na jedné straně razantní experimenty,
odvážné či naopak velmi jemné cesty k otevřenému, neuchopitelnému divadlu (Dred Náchod,
Triarius Česká Třebová, DNO a Jesličky Hradec Králové), na druhé straně moderní současný text ve vynikajícím, ale víceméně divadelně
tradičním podání mladých herců (DS (a)Maťák
Pardubice) a někde úplně jinde satirické autorské divadlo (Idy a Otík Svitavy) či sympatický
pokus nahlédnout dobu nedávno minulou skrze
osud perzekuované rodiny a skrze díla perzekuovaných autorů (Dospělá embrya Hradec
Králové).
Nominaci si nakonec odnesly Nepokojíčky hradeckého divadla DNO. To po odchodu rozhodující části svého souboru (Jiřího
Jelínka, Johany Švarcové, Jiřího Knihy a manželů Kratochvílových) do Brna a Prahy hledá
nové cesty, jak uchovat a rozvíjet vlastní poetiku, jak nepřešlapovat na místě a vytvářet stále
něco originálního, jedinečného. Nepokojíčky
svou formou navazují na inscenaci Ani Anička,
ale Alenka souboru (tentokrát) PES z Městečka
Trnávka, jež se před dvěma lety probojovala až
na Jiráskův Hronov. I tu tehdy vytvořili členové
a přátelé divadla DNO, byť sdružení pod jiným
jménem. Tehdy i teď přinášejí herci na jeviště
sebe samé, své dětství, své hračky, šminky,
vzpomínky, bizarní příběhy, vztahy, které na
místě rozvíjejí. Zatímco před dvěma lety čtveřice dvou dívek a dvou mladíků na jevišti z velké
části improvizovala, je současná inscenace tvarově i režijně pevnější. Čtyři dívky se v různých
etudách-(ne)pokojíčcích na (opět otevřeném)
jevišti střídají. Někdy jsou samy, jindy ve dvou,
ve třech. Každá přináší trochu jinou poetiku,
trochu jiný úhel pohledu na sebe i svět kolem.
Zuzana Vítková je jemná, hravá, stále jako by
překvapená a neskonale zvídavá. Diana Čičmanová je naopak robustní a přímočará, Dominika
Špalková zas razantní, neustále usměvavá, vždy
praktická a pragmatická. A Markéta Stránská
vyrovnaná, klidná, komunikativní a ironická.
Někdy to divadelně ještě skřípe, ne vždy dokážou herečky (a autorky inscenace) rekvizity
či situace dostatečně rozehrát a zvládnout, ale
nasazení všech a „odevzdání se“ svým příběhům jsou natolik silná a přesvědčivá, že jim
divák rád tyto prohřešky promine. Zvlášť když
v dlouhých mezihrách zní z reproduktorů krásné písničky Matěje Pospíšila a Jiřího Jelínka
(ten měl navíc nad inscenací režijní dohled).
Ostatně rým jedné z nich jsme zvolili i jako titul
této reportáže. Buďme zvědavi, jak se do Písku
inscenace promění a jak tam uspěje. Nepokojíčky jsou totiž velmi křehké zboží. Více než u
jiných inscenací totiž záleží nejen na hercích (na
nich hlavně), ale také na atmosféře a prostředí,
kde se bude hrát. Nejlepší by byly skutečné
dívčí pokojíčky…
To hra Norway.Today do žádného
pokojíčku nepatří, ale jedině na dobře vybavené
divadelní jeviště. Text současného německého
dramatika Igora Bauersimy, blízký Topolově
Kočce na kolejích, ovšem odehrávající se dnes
a posouvající téma pocitu životní prázdnoty
a marnosti do tragičtějších poloh, zpracovali
představitelé hlavních rolí a současně režiséři
Kristýna Hypšová a Mirek Bažant, členové DS
DNO Hradec Králové / Kolektiv souboru:
Nepokojíčky. Foto: Tomáš Roček.
(a)Maťák Pardubice, s bravurou a hereckou i
režijní suverénností, jíž nelze moc co vytknout.
Příběh vzali za svůj, s postavami se generačně i
způsobem myšlení a chování ztotožnili, přitom
nebyli nijak naturalističtí ani popisní. Dokázali
zahrát mnohé proměny nálad i vztahu, vnímali
temporytmus, poradili si i s některými technickými úskalími, kdy nemohli využít autorem
předepsané videoprojekce. Vznikla tak inscenace, jež předčí mnohé z profesionálních českých
jevišť a mohla by se hrdě měřit i s velmi kvalitní inscenací téže hry v Divadle Kašpar v Praze.
Z plného srdce přeju této inscenaci dlouhý život
a úspěch. Porota na ni upozornila programovou
radu FEMADu Poděbrady/Divadelní Třebíče,
kam tato práce (jak by řekl ministr kultury) sedne jako… V Písku by se jí asi tak nedařilo, ale i
tak nakonec obdržela druhé doporučení na ŠP,
a to proto, aby se programová rada mohla sama
rozhodnout, jaký by měl ŠP vlastně být.
První doporučení získala inscenace
Okna královéhradeckého Divadla Jesličky, o
které z festivalu referuje Alena Zemančíková.
MAZACÍ HLAVA A TI DALŠÍ
Nedá mi to, abych aspoň nezmínil
některé další účastníky přehlídky. Milou parodii na marlowovské detektivky s pokusem o
netradiční způsob zpracování a provedení nabídl soubor Idy a Otík z Dramatické školičky
Svitavy. Se zjevným gustem napsaná a zahraná
komedie Jackń Jill byla (aspoň pro mne) příjemnou ukázkou typicky studentského divadla.
Herci se znají, využívají svých schopností, při
psaní textu i přípravě inscenace se evidentně
bavili. I když byl výsledek v mnoha ohledech
nedomyšlený a nedotažený, byla ona výsledná
„nezkušenost“ spíše kladem, nebo, přesněji,
právě výrazem toho, čím by studentské divadlo mělo být. Nevedeno zkušenějšími, děláno
z libosti a přátelství a myšleno hlavně pro sebe
a spolužáky, čímž vytváří svůj vlastní, insitní,
jedinečný svět. S divadelními prohřešky a
chybami. No a co?
Obdobně, a přitom úplně jinak a
z jiných příčin insitní (čti laický, naivní) je
soubor Dred Náchod. Jeho performance
jsou odrazy intelektuálních a existenciálních
frustrací vedoucího souboru Ondřeje Pumra a
jeho blízkých přátel. V této sezóně se k nim
přidali ještě obdobně zatížení divadelníci
J.S.T.E. Artyžok z polské Kudowa Zdrój,
což je z Náchoda coby kamenem dohodil. Na
Modrém kocourovi v Turnově přesně před
měsícem nabídli ještě divadelní zákonitosti
aspoň zčásti respektující performanci Lehká
zemitá plocha. To se ale už o zpracování
textu polského filmového režiséra Jana
Jakuba Kolského (1956) Grający z tałerza
– Jenž hraje z talíře říct nedá. Předlohou
byl režiséru a zřejmě i autorovi úprav Ondřeji Pumrovi scénář k stejnojmennému a
mezinárodně úspěšnému Kolského filmu
z roku 1995 (Cena jury na VIII. MFF v Tokiu, v roce 2000 jej odvysílala ČT). Jelikož
neznám původní film ani scénář, nemohu
s plnou odpovědností říct, kde a jak se Pumr
předloze blíží a kde a jak odchyluje. Ambice
velkého symbolického divadla, zdá se, Pumr
měl. Výsledek byl ale v Kostelci na hranici
režijní a herecké fušeřiny. Herci se na jevišti
motali, neuměli nosit připravené kostýmy,
nedokázali pořádně přijít ani odejít, pletli
text, překážely jim rekvizity i scéna, vše se
dělo zoufale monotónně a pomalu. A tak se
dalo mluvit pouze o sympatických záměrech
všech účastněných zabývat se na divadle
zásadními existenciálními a spirituálními
otázkami a používat k tomu silné symbolické
obrazy. Některá výtvarná řešení a symbolika
byly samy o sobě silné, ve výsledku však
právě tato ambice tragicky troskotala na
zoufalém neumětelství režiséra, výtvarníka i
herců. Jedině snad živě provozovaná hudba
obstála.
Jinou zase insitnost nabízí Triarius Česká Třebová. Zatímco při inscenování
literárně kvalitních textů mapujících temné
stránky lidských duší a dob – tentokrát
Vveděnského Jistý počet rozhovorů – jim
výsledek vždy vyjde přinejmenším atraktivní a působivý, při pokusu o původní text
– vzhledem k Lynchově filmu, se kterým
ale nemá nic společného, zavádějícím způsobem nazvaný Mazací hlava – je vlastní
ambice zradily. Efektní futuristická forma
nebyla naplněná odpovídající hereckou ani
obsahovou a literární (textovou) kvalitou,
což při spolehnutí se na vážnost a serióznost
sdělení vedlo ke křečovitému, tezovitému a
vlastně i banálnímu výsledku. Přesto právě
tyto soubory – Dred, Triarius, Idy a Otík
– jsou možná přesně těmi, které by měly
mít na Šrámkově Písku svou platformu. Je
velmi dobře, že takoví mimózní šílenci mezi
českými divadelníky vůbec jsou. Bez nich by
se nedalo snad ani dýchat. A na ŠP by mělo
divadlo především dýchat.
Vladimír Hulec
JEDU V TOM,
POJEĎ TAKY
JID 20-06
Regionální přehlídka mladého a
studentského divadla v jihlavském Divadle
Na Kopečku má už slušnou šestiletou soutěžní
tradici a letos poprvé ji dokonce provázel živý
maskot – Anděl. Festival tentokrát probíhal již
od čtvrtečního rána a za hojné účasti publika.
DS Spoušť Gymnázia Jihlava se
představil s dramatizací Orwellovy Farmy zvířat v režii hlavní organizátorky festivalu Ivany
Fexové. Známé téma bylo zasazeno do aktuálního kontextu televizního zpravodajství s živými vstupy přímo z farmy. Nicméně zvolené
prostorové a výtvarné řešení společně s větším
počtem herců kladlo souboru jisté překážky a
omezovalo jejich herecký projev.
Dalším jihlavským souborem byl
DS Hobit (taktéž z místního gymnázia)
s autorským textem tamního studenta a herce
Luboše Brabence Houby. Příběh humorný,
gymnaziálně recesistní, který v sobě mísil
prvky výtečně suchého britského humoru
(takřka montypythonovského) s odlehčenými
variacemi na dobrodružné filmy – herci nás
zavedli mezi černochy i mezi lupiče a překupníky. Bylo to hravé, místy zmatené – kdo
vlastně koho sleduje a proč? – ale objevily
se zajímavé nápady i slušné herecké výkony.
Inscenace byla jako 1. v pořadí doporučena na
Náchodskou Prima sezónu.
První den pak soutěžně zakončilo
chlapecké duo ze SUGŠ v Jihlavě, které si
momentálně říká Paruka nakřivo. Dominik
Garajský a Jakub Klíma se posadili na lavičku a povídali si – o čůrání ve vesmíru, o tom,
kdo vystoupí na povrch měsíce první… Ano,
byli to dva američtí astronauti v družném, leč
tichém rozhovoru před letem na měsíc. Částečně improvizovaný, čtvrthodinový výstup
Hobit Jihlava / L. Brabenec: Houby
s názvem Buzzy, máme problém… lze snad
beztrestně nazvat „intelektuální šaškárnou“.
Oba interpreti se na scéně výtečně doplňovali
a do publika dokázali předat velkou dávku
radosti. Inscenace (byť pouhá hříčka) byla
přímo nominována na Náchodskou Prima
sezónu.
Prvním vrcholem festivalu byla
páteční inscenace z dílny DS Obludárium
Nové Město na Moravě. Režisérka Klára Dvořáková přivezla Svatebčany na Eiffelce Jeana
Cocteaua a na scéně za pomoci několika málo
stolů a černých hadrů dokázala společně s celým souborem vytvořit skutečně dadaistickou
podívanou. Zaznamenání hodná je především
práce s výtvarnými předměty (ba loutkami),
kdy se z loutkové hlavy pštrosa stala prostým
otočením v rukou herečky puška, kterou lovec
pštrosa loví, či maska ve tvaru krychle, jejíž
čtyři stěny mají na sobě různé tváře a jsouc posazena na hlavě herečky, představuje skupinku
svatebčanů. Inscenace je výtečným důkazem,
že pokusy o dada či surrealistické divadlo mají
i dnes svůj smysl, a byla po právu přímo nominována na Šrámkův Písek.
DS Ambrozia z Hradce Králové
přivezla Tři muže na špatné adrese od italského dramatika Luigi Lunariho. Lukáš Kobrle
jako režisér i jeden z herců v jedné osobě si
dlouhodobě klade velké cíle a zakusuje se
do poměrně tradičních dramatických tvarů.
Bohužel mu však z pozice herce čím dál tím
více chybí režijní odstup. Již tradičním účastníkem festivalu je Gymnázium Chotěboř, kde
je zvykem, že třetí ročník každý rok inscenuje
nějaký (často autorský) kus. Letošní adaptace Wildeova Obrazu Doriana Graye byla
sice nedotaženým, ale odvážným pokusem o
zdivadelnění tajuplného příběhu, a navíc překvapila oku lahodícím (gymnaziálně svěžím)
kankánem. Goldoniho Sluha dvou pánů DK
Pelhřimov byl sice do jisté míry okoukaný
z pražského Národního divadla, nicméně
v něm byla vidět herecká radost, která dokázala pobavit i diváka.
Fimfárum a Lakomá Barka DS
Středomino Pelhřimov byly sympatickými
pokusy o pohádky, které však narazily na
specifičnost Werichova textu a nedokázaly mu
najít adekvátní scénické vyjádření.
Paruka nakřivo Jihlava
Buzzy, máme problém
To DS Volná Asociace Přibyslav
přijel opět s adaptací Borise Viana, tentokrát
s Podzimem v Pekingu – a v jejich případě se
naopak náležité divadelní vyjádření vianovské
poetiky nalézt podařilo a mohlo se opřít i o
výborné herecké výkony (především pohybové) režiséra a herce Dominika Linky či Jiřího
Přibyla, který získal cenu za herecký výkon a
soubor pak doporučení 2. v pořadí na Šrámkův
Písek.
Jihlavský režírující herec Petr Soumar představil dvě své nové inscenace. Pokus
o jevištní ztvárnění pocitů mladé ruské generace na podkladě povídek Iriny Deněžkinové
s názvem Dej mi! v podání DS troyka Jihlava se příliš nepovedla (přes dobré herecké výkony). Zato pohybově-herecká jevištní kreace
vycházející z poezie Vratislava Effenbergra
Úsvit andělů (adagio F) NaKopTyjátru
Jihlava byla svébytnou snahou o scénickou
pohybovou báseň za doprovodu hudby. Byl
to tvar křehký (lyrický) a básnivý, který nás
zavedl do krajiny na pomezí smrti a snů. Inscenace byla doporučena jako 3. v pořadí na
Šrámkův Písek.
Druhá inscenace z Nového Města na
Moravě byla od stejné režisérky (K. Dvořáková), jenom soubor se částečně proměnil – DS
Chandraradar uvedl adaptaci Saroyanova
Tracyho tygra. Inscenace velmi dobře pracuje s barevnou scénou, režisérce se velmi dobře
podařilo využít drobných předmětů a rekvizit
(kytara, flétna či keramické hrníčky), které
v rámci inscenace fungují jako významotvorné elementy. Celkový výborný dojem snad
jen místy narušuje technický boj s jinak velmi
půvabnými projekcemi či drobné zádrhely
v samotné dramatizaci. Inscenace byla jako 1.
v pořadí doporučena na Šrámkův Písek.
Závěrečný den festivalu uzavřely
dvě kratší inscenace – nejprve studentská
Bláznivá melodie (v programu však uvedená
jako Bláznivá komedie), kterou režisér Lukáš
Kobrle secvičil s žáky 2. stupně ZŠ Pouchov
v Hradci Králové. Měl to být pokus o autentické vyjádření názoru skupiny -náctiletých,
kteří již nejsou dětmi, ale zatím ještě nedospěli. Autenticita zpovědí však byla – ke škodě
celku - přehlušena dospěláckým názorem režiséra. Popelnicová Odyssea od DS Pádomino
Pelhřimov byla hravou variací na legendární
příběh. Sled několika výstupů dokázal pobavit, zasloužil by si však větší péči ve výstavbě
inscenačního celku.
Festival JID 20-06 v Jihlavě má
velmi dobrou úroveň, výtečné zázemí, a navíc
skvostný doprovodný program – inspirativní
představení, pouliční divadlo, rozmanité dílny,
festivalová trička. A na rozborové semináře se
tam chodí – světe, div se – ve velkém. Letošní
festivalové motto bylo: „JEDU V TOM
– POJEĎ TAKY!“ A řeknu vám, že já jezdím
do Jihlavy rád.
Petr Christov
JARNÍ DIVADELNÍ
FESTIVAL V BRNĚ 2006
Osmý ročník soutěžní přehlídky
amatérského alternativního a experimentálního divadla Jihomoravského kraje s optimistickým názvem Jarní divadelní festival
proběhl v letošním roce v nezvyklém časovém
rozpětí od 9. do 11. března s jednodenním dodatkem 29. března. Pořádalo jej, stejně jako
loni, občanské sdružení Klub přátel umění ve
spolupráci s OS Kulička a Inspirace. Klání
šesti inscenací (dvě představení divadelního
spolku JaMY byla, bohužel, ze zdravotních důvodů na poslední chvíli zrušena) se
uskutečnilo ve třech různých brněnských
divadelních stáncích v Centru volného času
Ulita, v Kulturním centru Stará hasička a na
domovské scéně DS Dialog ve Staré radnici.
A jako každý rok bylo pořádáno za účelem
nominace některého ze souborů na celostátní
přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek.
Útulek č. 63 představil další ze
svých klasických kreací, tentokráte nazvanou
Kde domov můj? Účastníci improvizace
pod vedením Josefa Zajíčka volně rozvíjeli
DS Obludárium
Nové Město na Mor.
Jean Cocteau:
Svatebčané na Eiffelce
téma domova, prostředkem jim byly asociace
a pocity plynoucí ze slov, falešné a lidové
etymologie, které dostávají tvar v mnohdy
zcela doslovném tělovém provedení. Obsah i
úroveň „útulných“ představení kolísá závisle
na příchozích spoluhráčích. Celkové naladění
tentokrát zcela přetvořila Klára Stehlíková,
která svým jazykovým ostrovtipem a rychlými reakcemi přistřihla Zajíčkovi ouška a
jako vichřice smetla promluvy ostatních, které
začínaly být těžkopádné. Právě zde lze spatřit
největší Zajíčkův přínos. Ačkoli mnozí jeho
poetiku jen přebírají nebo napodobují, zjevně
to není povinné. Zajíček nechává vlastní volbu
těm, kteří o to jeví zájem, nevytváří své kopie,
ale dopřává svým spoluhráčům nahlédnout do
sebe a prodat kus svého nitra.
Jako
„veselé
rytmopohybové
představení“ označil svou produkci spolek
Cyranovy boty, pracující při Domu dětí
a mládeže v Brně-Lužánkách. Představení
Vesmírný úlet, se kterým na Jarní divadelní
festival dorazil, začínalo jako lehká parodie
na nekonečnou řadu hyperakčních televizních
soutěží typu „Udělám cokoliv“. Moderátorem
vylosovaní dobrovolníci se stali prvními cestujícími v novém vesmírném plavidle. Snad až
příliš mnohomluvný úvod však klame, protože
po něm již následuje v rychlém sledu několik
kolektivních bubenických vystoupení, zasazených do velmi volně návazného „děje“. Jsou
to spíše jednotlivá zastavení, občas vtipně a
nápaditě využívající třeba název Mléčná dráha
k exhibici nekonečné řady mléčných výrobků,
navázaných na dlouhý provázek. Přes některé
zajímavé režijní nápady však nejde o skutečné
divadlo, spíše jen o divadelně koncipovaný
koncert, nabíjející ovšem pro diváky i porotce
silnou dávkou energie.
Dalším brněnským souborem, který
není na jihomoravských festivalech nováčkem, je DS Dialog II, sídlící v sálku na Staré
radnici. Tentokrát nabídlo velmi svéráznou
inscenaci klasického Gogolova textu Ženitba
v režii Roberta Krále. Podtitul Neofeministická chlívárna vyvolává zdání provokace, ve
skutečnosti však jen předjímá základní dramaturgicko-režijní koncepci. Mužské postavy
hrají dívky, ženské zas muži. Tato záměna
samozřejmě vyvolává komické situace, nutno
však podotknout, že není nijak nová. Ke škodě
inscenace se režisér i herci zaměřili jen na komiku a grotesknost textu, čímž jej významově
silně ochudili. Diskutabilní je i určitá modernizace a „zglajchšaltování“ Suchařípova překladu do současné hovorové češtiny. Navzdory
těmto výtkám však inscenace nabízí několik
zajímavých hereckých výkonů.
Nominací na celostátní přehlídku
Šrámkův Písek si zasloužil a tudíž i vítězem
osmého ročníku JDF se stal divadelní spolek
Prkno z Veverské Bítýšky s čerstvým nastudováním hry současného francouzského dramatika Philippa Minyany Inventury v režii
Pavla Vašíčka. Diváci se v ní stávají součástí
soutěžní televizní reality show, do které jsou
častými vstupy moderátora přirozeně a bezprostředně zahrnováni
do hry, a zároveň se stávají svědky tří odhalujících a syrových
výpovědí zcela odlišných osudů
žen ve středním věku. Aktuální
dramaturgický počin podkreslily
i hlavní ženské herecké výkony
(Jarky Rozsypalové v roli Jacqueline, Saskie Mikešové jako Angele
a Evy Jakubcové coby Barbary),
které porota festivalu neobvykle
ocenila „hromadnou“ cenou za
mimořádný ženský herecký výkon.
V roli moderátora aktérkám skvěle
sekundoval Jaroslav Hemala. Důvtipně řešená strohá scéna Marty
Hošťálkové, na níž dominují
výrazné portréty tří soutěžících, a
Studio Stará hasička Brno / Jiří Pastýř: Smutek
Sebesám. Foto: archiv přehlídky.
DS Dialog II Brno / N.V. Gogol: Ženitba. Foto:
archiv přehlídky.
hudební podklad Pavla Helana jen podbarvují
a doplňují tragikomičnost svědectví o naší
žhavé současnosti.
Studio Staré hasičky převedlo na
scénu deníky Jiřího Pastýře Smutek Sebesám vydané knižně v 90. letech. Doslova a
do písmene, protože scénu tvoří nepopsané i
roztrhané stránky deníku, z jejichž pozadí se
vynořuje osmero chlapců, ztělesňujících osobnostní aspekty autora, který píše o svém životě
v jinakosti. Stránky ožívají tlukotem kapek
deště i stínohrou, doprovázející a doplňující
textovou metaforu. Některé lyrické momenty
zaznívají v písních, celý hudební doprovod je
dílem dvou členů souboru. Jevištní akce cyklizovaná opakováním několika veršů je redukována na živé obrazy, mnohdy jakoby důvěrně
známé z ikonografie. Samotnou předlohu tvoří
poetický záznam nálad, vztahů a okolností,
formujících subjekt. Inscenace mladičkého
režiséra Romana Macha se nese v podobném
duchu. Protože se však opakují tytéž typy
obrazů, zdá se představení, ke kterému herci
přistoupili s obrovským citem a osobním za-
DS Dialog II Brno / N.V. Gogol: Ženitba
DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana:
Inventury. Foto: archiv přehlídky.
ujetím, bohužel poněkud zdlouhavé. Tuto táhnoucí se pomalost
ale rozpouští přítomné vědomí,
že se několik mladých herců
pustilo do rozplétání uzlu identity, osahávání si jinakosti, tázání
se po „já“.
Posledním soutěžícím
kusem, jakýmsi dynamickým
apendixem na samotném konci
přehlídky, se stala improvizovaná studie napětí a strachu
Past…,
druhé
festivalové
představení Divadelního studia
Dialog II. Inscenaci na motivy
detektivní hry Agathy Christie
v dramaturgické úpravě Miluše
Kudličkové nastudoval osmičlenný soubor v kolektivní režii
DS Cyranovy boty Brno
Vesmírný úlet
již před rokem a půl. Vyšetřování vraždy,
k níž došlo za záhadných okolností v penzionu odříznutém od ostatního světa sněhovou vánicí, končí nečekaným rozuzlením
a divák neznalý původní předlohy zůstává
v příjemném napětí až do samotného závěru,
a to především díky přesvědčivým hereckým výkonům většiny představitelů. Porota
ocenila výkon Karla Čecha v roli detektiva
seržanta Bakera. I přes záživnost příběhu je
konverzační Past … určena především kon-
Soubor Útulek č. 63 Brno
Kde domov můj?
zervativnějšímu publiku. Experimentálnost a
novátorství rozhodně nejsou hlavními devízami této inscenace.
Letošní ročník Jarního divadelního
festivalu ukázal i přes skromnější účast souborů než na jakou jsme zvyklí z uplynulých let,
že amatérské divadlo má na jižní Moravě své
pevné místo a kvalitní zástupce, kteří se přehlídky účastní s téměř železnou pravidelností.
I tentokrát soubory zaujaly rozmanitostí zvolených předloh a žánrů, odvahou experimentovat
i hereckým entuziasmem a velkou dávkou životní energie, kterou umí předávat dál.
Přemysl Hnilička, Pavel Michele
a Veronika Valentová
Divadelní studio Dialog II Brno / Agatha Christie:
Past... Foto: archiv přehlídky.
BRNĚNSKÁ PRIMA SEZÓNA 2006
Diskuze na Brněnské Prima sezóně
Na letošním 4. ročníku krajského
kola přehlídky studentského divadla v Brně
bylo 13. – 14. března 2006 k vidění celkem
pět velmi rozmanitých představení. V každém byly akcentovány jiné prostředky sdělení: charakterové herectví, hudba, pohyb,
živé obrazy, scénografie, typové herectví,
kostýmy, stínohra, groteska, sportovní výkony…
První den se v Bezbariérovém
divadle Barka představila ZUŠ A. Doležala
hned se dvěma inscenacemi po 90 minutách.
V Popelce (Janusz Gowacki) nechyběl strhující příběh vyprávěný velmi disciplinovaným hereckým projevem. Všichni účinkující byli schopni uchopit roli a udržet napětí.
Situace byly rozpracované do detailu jak po
příběhové stránce, tak v „mikrosituačním“
hereckém dohrávání. Příběh byl zarámován živými obrazy, které vyvolávaly silné
emoce. Čistotu příběhu narušovaly občasné
nepochopitelné motivace postav. V představení Paní Kaplanová má stále třídu
ráda (Antonín Přidal) herci s naprostou
suverenitou přesvědčili diváky a vytvořili
plastické postavy. Nabídli nám velkou škálu
typů, se kterými se celou dobu doslova mazlili. Bohužel se ale uprostřed výborných hereckých výkonů nepodařilo dostatečně vyzdvihnout postavu paní Kaplanové, která se
„ztratila v davu“. I přes vysokou hereckou
stránku tak bylo 90 minut představení příliš
dlouhých a jednotvárných. I přes některé
výhrady porota nominovala soubor ZUŠ
Antonína Doležala Brno s incenací Popelka na národní přehlídku Náchodská prima
sezóna. Také představení Paní Kaplanová
má stále třídu ráda nevyšlo naprázdno.
Oceněni byli hned dva herci, L. Odrazil a
J. Dočkal.
Druhý den se přehlídka přesunula do CVČ Ulita. Na programu byla tři
představení. První, z tvůrčí dílny Cyrilometodějské střední pedagogické školy a
gymnázia v Brně s názvem Ooka a dva
poctivci (V. Hrdličková a kolektiv souboru), bylo v diskuzi nazváno pokusem o divadlo ve výchově. Nejvýraznějším prvkem
zde byla práce se stínohrou, inspirovaná
starým japonským příběhem. Zvláštní cenu
za sportovní herecké výkony udělila porota dalšímu souboru z Cyrilometodějské
střední pedagogické školy a gymnázia
Brno v inscenaci Maraton (Cloude Confortés). Představitelky tří žen, které svůj
život demonstrují jako běžecký závod, se
téměř za 70 minut nezastavily. Pot, únava
a vyčerpání dodalo hře barvitou atmosféru
ženského života. Posledním představením
přehlídky bylo autorské -ExCOOLzivně
DS Emanuela Krumpáče
Rosice: ExCOOLzivně
(DS Emanuela Krumpáče Rosice), které s groteskním nádechem pohlédlo do
současného ženského světa. Úspěšné, ale
„prázdné“ modelky versus obyčejné ženy,
které jsou pohlceny reklamním průmyslem.
Ukázka našeho života, který možná ani nechceme vidět.
V diváckých řadách usedli žáci
brněnských základních škol, studenti Pedagogické fakulty MU Brno a studenti JAMU,
kteří se aktivně zapojili do diskuze o zhlédnutých představeních. Tím podpořili zpětnou vazbu pro vedoucí souborů a účinkující,
i když v některých myšlenkách se s porotou
rozcházeli. Nejčastěji diváci poukazovali
na nedotaženost situací, které ovlivňovaly
čistotu celého představení. Kritika také
padla na samoúčelné divadelní prostředky
a monotónnost jednání. Diskuze byla živá,
nejednotná, a tím velmi inspirující.
V lektorském sboru se letos v Brně
sešli Akram Staněk, zkušený režisér a herec
mnoha divadelních seskupení profesionálních či amatérských, Jarka Rozsypalová,
výrazná a zkušená herecká osobnost divadla
Prkno z Veverské Bítýšky a Petra Kodysová, studentka 4. ročníku Ateliéru dramatické
výchovy JAMU.
Petra Kodysová
(redakčně upraveno)
Cyrilometodějská SPgŠ a gymnázium Brno
Cloude Confortés: Maratón
DS Pod mostem Gymnázia Kojetín
H. Hásová, J. Šírek: Kladivem i srpem
Foto: archiv přehlídky v Kojetíně
OLOMOUCKÝ
PODĚS
2006
Přehlídka studentských divadel
Olomouckého kraje se odehrála s docela
potěšlivou úrovní o aprílové sobotě v olomouckém Divadle hudby.
Slovanský Tyátr ze Slovanského
gymnázia v Olomouci nastudoval u nás asi
nejhranější kus Woodyho Allena Zahraj to
znovu, Same. Šlo v jistém smyslu o platný
pokus o tradiční činoherní divadlo. Z hlediska dramaturgického je však otázkou, zda
problematika středního věku (sice mladšího
středního věku, ale přece jenom středního)
je tím, co se může beze zbytku potkat s životní zkušeností -náctiletých představitelů.
Inscenace samotná dokládá, že výstupy, ve
kterých se rozehrává motiv „balení“, jsou
představitelům nejbližší a tudíž i nejzdařilejší. Pro představitele je pochopitelně
obtížné dosáhnout zobrazení nenaplněných
manželských vztahů. A taky, pokud se
tato témata rozehrávala na psychologicko-realistickém základě, vycházely scény
méně přesvědčivě než v momentech, kdy se
vyjádření dovedlo ke stylizované zkratce a
určité nadsázce. Inscenace začíná projekcí
sestříhaného filmu Casablanca, aby diváky
seznámila s Bogardem, filmovým idolem
ústřední postavy hry. Idolem, který to tak
skvěle umí s ženami. Projekce má sólo proLDO ZUŠ Uničov
Pavla Traub: Víc a víc
Foto: Pavel Němeček
stor, v rámci jeviště už k ní není vytvářen
žádný další vztah (vidíme jenom, že v poslední části projekce si hlavní hrdina sedne
do křesla a bez vcelku zjevného vztahu se na
film dívá). Inscenace bohužel počítá s tím,
že ta významová spojení mezi filmem a
samotnou hrou vzniknou jaksi sama o sobě.
Scénografie této inscenace se nedokázala
rozhodnout pro výtvarné řešení: prostor
pojednává jak realisticky, tak iluzivně a
v některých momentech jenom prostřednictvím znaků. Soubor vládne vesměs přirozeným jevištním projevem se srozumitelnou
mluvou. A mimořádné pohybové dispozice
hlavního přestavitele jsou právě tím, co je
v jeho výkonu schopno inscenaci posunout
ke kýženému žánrovému naplnění. Zdá se,
že tento soubor, kdyby se utkal s příhodnějším tématem, asi by nás dokázal na jevišti
překvapovat ještě víc.
Víc a víc se jmenovala inscenace
LDO ZUŠ z Uničova. Vycházela z knížečky
bajek O volovi a funkci Pavla Trauba. Inscenace dostala název podle jedné z jevištně
realizovaných bajek, která zároveň vcelku
přiléhavě tvoří společného jmenovatele pro
všechny vybrané bajky. Šestice dívek rozehrávala podobenství ze zvířecího světa na
prázdné scéně za pomoci několika židlí a
jednoduchých rekvizit. První bajka s názvem
Politická, jejíž předvedení se počínalo vyřazovací hrou, ve které je menší počet židliček
než účastníků hry, přinesla i organizační
princip inscenace. Tato hra jednotlivé bajky
uvozovala: ta z dívek, která vypadla, se stala
tou, jež bajku uvedla a stala se zároveň její
ústřední postavou. Zdálo se sice, že smysl
této rozehrávky je ještě jiný než ten zamýšlený, ale souboru zvolený princip posloužil
docela dobře. Bajky byly jevištně převypravovány tak, že dějové motivy, jež se staly
inspirací pro názorné předvedení, soubor
rozehrával. Tedy ne vždy váha padala na
momenty klíčové, ale sám autor bajek si nedělá velké starosti s proporcionalitou svých
sdělení ani se stylotvornou jednotou. Nicméně, soubor dokázal v některých případech
dostat se od jednoduchých zobrazení až metaforickému vyjádření. (Želva - alkoholička,
která platila za pití svými vajíčky - snášela
vajíčka tak, že nafukovala balónek nasazený
na trubičce, jež velmi nápadně připomínala
trubičku detekční.) Souboru se dostalo jako
druhému v pořadí doporučení do širšího výběru na Prima sezónu.
Studentský divadelní spolek Pod
mostem z kojetínského gymnázia přivezl inscenaci autorského textu H. Hásové
Slovanský Tyátr Slovanského gymnázia Olomouc
Woody Allen: Zahraj to znovu, Same
Foto: Pavel Němeček
Divadlo Point
Gymnázia J. Wolkera
Prostějov
J. M. Synge:
Studna světců
a J. Šírka Kladivem i srpem, která nás
zavádí na jeden venkovský národní výbor
bývalého Československa 70. let minulého
století. Dlouhý zasedací stůl s telefonem a
zařízením pro hlášení místního rozhlasu,
výzdoba z éry normalizace (včetně portrétu
prezidenta Svobody). Groteskně pojaté postavy jak místních funkcionářů i obyčejné
družstevnice, tak ráčkující slečny z ústředí
či alkoholizované ženščiny ze Sovětského
svazu. Budovatelské písně. To vše jako
atributy satirické nadsázky. Satirický tón ale
podstatnou měrou padal do nejnižších pater
vyvanulé satiry komunální a nezříkal se i
lascivních vtipů. Po celé představení se vtírala otázka, jaké pohnutky mají aktéři, kteří
ono hrubě totalitní období mohou znát jenom
zprostředkovaně, k tomu, dělat na jevišti právě takovou předlohu. Předlohu, která si snad
našla vzor ve filmových Kameňácích – řadě
vtipů pospojovaných v neústrojný děj. Představení chtělo budit v hledišti smích, a místo
toho budilo rozpaky a pocity trapnosti.
John Millington Synge je autorem
u nás málo uváděné hry Studna světců, kterou nastudovalo Divadlo Point z Gymnázia
J. Wolkera Prostějov. Inscenace s uměleckými ambicemi je v mnoha
ohledech působivá a především těží ze silného tématu hry o manželském páru slepců, který k sobě navzájem choval něžný cit, dokud jim
zázrak nevrátil zrak a oni uviděli svou nevzhlednost. Oba se k sobě
navracejí až opět o zrak přijdou a paradoxně uvidí krásu toho druhého.
Skutečná slepota netkví v prázdných očích, ale v prázdném srdci. Inscenace se snaží některé momenty i výrazně interpretovat, např. svatý
muž, který vrátí starouškům zrak, je představen jako showman, jež je
doprovázen zfanatizovaným průvodem. Inscenace interpretuje i další
situace hry a zdá se, že se tak leckdy děje z potřeby sáhnout po efektním
řešení, protože ne vždy ta řešení jsou pak obhájena v motivacích jednání postav. Přes uvedené výhrady inscenace byla doporučena do širšího
výběru na celostátní přehlídku do Náchoda.
Přehlídku uzavíralo představení DS Třeba i… s příchutí
jablka s vlastní hrou Mise O2 , což je sci-fi příběh, který s parodickou nadsázkou vypráví o posádce kosmické lodi, která putuje
ke vzdálené planetě, na níž přestala fungovat továrna dodávající
Zemi kyslík. Soubor si našel pro svou hru živnou půdu v amerických akčních filmech. Hra se z těchto filmů napájí jak v detailním
vykreslování technické vyspělosti budoucí civilizace, tak v rozehrávání toho, jak se city hrdinů začnou proplétat s jejich nadosobním
posláním. Nechybí ani velké akční scény. (Velice zdařilou scénou je
ta, ve které při oslavě vítězství nad gonadotropními příšerami zátka
DS Třeba i… s příchutí jablka Olomouc / Kolektiv souboru: Mise O2. Foto: archiv přehlídky.
z láhve šampaňského definitivně proděraví
poškozený plášť lodi a vzniklá díra začne
všechny vysávat ven z lodi.). Ale především
souboru nechybí jasný úhel pohledu na tento
žánr akčních filmů. Ten klíč je obsažen už
v samotné scénografii inscenace. Jak se totiž skromné podmínky divadelního souboru
ani nemohou rovnat vysokým filmařským
rozpočtům, tak veškerá výtvarná řešení spočívají v úplně obyčejných materiálech jako
je lepenka, alobal, odpadní plasty atd., ze
kterých je uděláno to supermoderní prostředí
kosmické lodi a overaly členů posádky, jako
zbraně se používají dětské plastikové hračky.
Scénografické provedení je v tomto ohledu
velmi invenční. A základně poukazuje k tomu, že to, co se bude na jevišti odvíjet, je
především hrou na velký akční příběh. Hrou,
která se hraje s naprostou vážností, a tím baví
nejenom ty na jevišti, ale i diváky. Zdařileji
vychází souboru druhá polovina hry, kdy posádka lodi dosáhla svého planetárního cíle a
plní svěřený úkol. V druhé polovině už totiž
inscenace nemusí budovat žánrové základy,
ale naopak vše, co bylo připraveno, zúročuje
v parodicky dojemný happy-end. Soubor
hrající s chutí a nasazením byl porotou nominován na Celostátní přehlídku studentského
divadla v Náchodě.
Václav Klemens
STŘÍPKY
Z VALAŠSKOMEZIŘÍČSKÉHO
DIVADELNÍHO MARATONU
Setkání divadel malých jevištních
forem, které proběhlo ve dnech 24. a 25. března 2006 ve Valašském Meziříčí, je spíše než
soutěžní a postupovou přehlídkou na Šrámkův
Písek, opravdovým setkáním amatérských
divadelníků s diváky. Diváci takřka přebíhají
během dvou dnů z velkého sálu do malého,
jsou prováděni „labyrintem” různých přístupů
k experimentování či neexperimentování na
divadle. Postupové ambice většiny souborů
jakoby nebyly ani důležité.
Organizátoři přehlídky se při výběru
zdaleka nedrží toho, aby uváděná představení
splňovala podmínky experimentujícího divadla a měla ambice na Šrámkův Písek. Vedle
sebe a spolu se tedy setkalo tanečně-pohybové
pódiové vystoupení (Iluze: Vztahy, vztahy,
vztahy), klasická francouzská konverzační
komedie (Divadlo Amadis, Brno-Zlín: Francis Weber: Blbec k večeři), spíše psychologicky laděná interpretace současné ruské hry
(ZSVOŠU Zlín: Mord-O na motivy Nikolaje
Koljady), víceméně tradičně interpretované
autorské texty (Neformální divadelní skupina
Heřmánek z Frýdku-Místku: Potkani a krysy;
Jiříkovo vidění: Kat a bázeň), s nadsázkou a
hravostí uchopená pohádka (NDZŠ Tom a Jeff
Havířov: O Šípkové Růžence) či hrubozrnná,
vulgárně primitivní hospodská autorská parodie na církevní fanatismus (Crepácy, s.r.o.
Ostrava - Comeback).
Na přehlídce také najdeme samozřejmě inscenace, které jsou improvizační
metodou rozeny a tvořeny přímo na jevišti
(Láhor/soundsystem), nebo jsou předvedením
jakési více či méně zafixované improvizace,
která vznikala na zkouškách. (Údivadlo Vendelín, Duonasekyru). Přehlídka tedy odrážela
různé tvůrčí metody a přístupy.
Poslední tři jmenované soubory
spjaté s improvizací se dočkaly nominace a
doporučení. Právě těmto se budeme obšírněji
věnovat.
OD IMPROVIZACE NA TÉMA
K TAKŘKA PEVNÉ INSCENACI - FEMINISMUS JAKO PŘÍLEŽITOST K
HRAVOSTI
Jako kus dřeva. Tak vidí v inscenaci
Nemůže může čtyři děvčata z Kopřivnice,
která si říkají Vendelín, své mužské protějšky.
Soubor patřící pod křídla Údivadla, pracuje
podobnou tvůrčí metodou jako Duonasekyru.
Fixují v průběhu zkoušek improvizace na
zvolené téma, až dojdou ke zcela autorskému
představení. Inscenace je komediální a parodickou variací Dívčí války nebo Lysistraty.
Trojice žen založí feministické sdružení. Jeho
úkolem je, jak se na konci vyjeví, mstít se na
potkání mužům a sbírat za úspěšné „zásahy” a
pokoření muže kladné body. Jen jediná z účinkujících k nim nepatří, ale události v partnerském vztahu ji nakonec také dovedou do klubu
zarputilých feministek. Inscenace přitahuje
svou hravostí; herečky se pokouší rozehrávat
dialog s pomyslným mužem, kterého ztělesňuje dřevěný objekt, v různých prostředích,
na diskotéce, v posilovně apod. Vznikají tak
často oddělené monology hereček. Sympatická schopnost udělat si ze sebe samých legraci,
která se někdy ku škodě věci pohybuje na hranici pouhé studentské recese, činí z inscenace
nenáročný, avšak s divákem komunikativní
kus, za nímž je ale jasně patrné společné téma
všech čtyř účinkujících.
Ačkoli vidíme velmi nevyrovnané
herecké výkony (mezi nimi vyniká zejména
závěrečný plamenný projev Lenky Hrdinové,
namířený proti chlapům) a ne všechny motivy
jsou ve výsledném scénáři umně propojeny,
představení si zaslouží, aby bylo uvedeno na
Náchodské Prima sezóně a ukázalo možnosti
dívčích studentských souborů.
KDYŽ JE PŮVAB IMPROVIZACE UBIT DETEKTIVKOU A LOGIKOU
V inscenačních pokusech těch
uskupení, v nichž se jako ústřední tvůrčí
osobnost objevuje Petr Marek, nadále zůstává
snaha o experimentování, a zejména neustálá
potřeba předvádět na jevišti živý, před očima
diváka vznikající tvar. Ostatně tato tendence
byla a nadále je pro amatérské soubory ze
severu Moravy příznačná. Dalo by se hovořit
o regionálním fenoménu improvizovaného
divadla. Petr Marek před několika lety spojil
nejaktivnější členy souborů Divadlo v soukolí, DNO Hradec Králové, Kašel miminka
v nový Láhor/soundsystem. Je patrné, že ani
v hledání možností improvizovaného divadla
nechce ustrnout na již ověřených postupech.
Poslední dobou jej láká neustálé zreálňování
improvizovaných příběhů, což je patrné také
z „rozhlasových her” dvojice Radio Ivo, které
tvoří Petr Marek s Johankou Švarcovou, ale i
z posledních produkcí souboru Láhor/soundsystem.
Láhor/soundsystem předvedl ve
Valašském Meziříčí už improvizaci s mnohem pevnější příběhovou kostrou. Nazval ji
Sto procent alibi. Jeho vystoupení skutečně
k naplnění názvu pak mířilo. Vyprávělo o
osudech mladých lidí, kteří se sejdou na
internetovém chatu pod různými nicky, ale
se společnou pohnutkou: hledají kamarády
pro skupinovou sebevraždu. Nakonec jeden
z nich nabídne volný prostor. Chata, kterou
spravuje v Jizerkách, je volná. Všichni sebevrahové se na ní nakonec sjedou v domluveném čase. Zjistí, že s výjimkou jediného
člověka pochází ze stejného gymnázia, a
že se na sraz „klubu sebevrahů” dostavil i
DS Vendelín Údivadla Kopřivnice / Nemůže může.
Foto: Vlastimil Navrátil.
Láhor/soundsystem
Sto procent alibi
Foto: V. Navrátil
Láhor/soundsystem
Sto procent alibi
Foto: V. Navrátil
jejich profesor občanské nauky. Následně
pak pojmenovávají, jaké důvody je vedou k
sebevraždě.
Do té doby mělo představení Láhoru určité napětí. Pak však přichází skok
v čase. Po sebevražedné noci došlo k úmrtí
pouze jedné osoby, ostatní přežili. Policisté, kteří do chaty přijdou, se snaží vypátrat
vraha. A právě v tomto okamžiku začíná
princip improvizace značně pokulhávat.
Lahor/soundsystem byl tentokrát chycen do
pasti své vlastní příběhové kostry, byl ubit
logikou detektivního pátrání. Souboru se pak
už nepodařilo seznamovat nás s niterným
stavem jednotlivých postav. Improvizující
herci, kteří v první půli nastínili zajímavé
charaktery, o ně v detektivním pátrání bohužel postupně přicházeli. Z improvizace
se zcela vytratily magické prvky, které tolik
oživovaly jejich předchozí improvizace. Takovýto způsob zacházení s příběhem, v němž
máme být svědky odhalování vraha, vyžaduje
totiž umně prokomponovaný a strukturovaný
hotový text. Vzpírá se improvizaci. Přesto
patří Láhor/soundsystem k nejzajímavějším
souborům regionu právě pro své ustavičné
hledačství, ale i určitou profesionalitu ve
zvolené formě improvizovaného divadla. Doporučení na Šrámkův Písek si zaslouží.
OD IMPROVIZACE K DIVADELNÍMU HAPPENINGU
Nominace se nakonec dočkala divadelně improvizující dvojice Dudy&Rezi, která
tvoří soubor Duonasekyru z Příbora. Skryta pod
tajuplným, ale podle mě ve vztahu k inscenaci
nic neříkajícím názvem Protekce údělu předvedla sérii bizarních skečů bez jasné příběhové linie.
Svůj projekt, který nejspíše má mít kontinuitu,
nazývají „kolaps reality”. Jakoby tak vyhlašovali
program svých představení - vzdálit se realitě.
Spojujícím elementem jsou dvě
postavy - dva surrealističtí klauni žijící ve svébytné divadelní realitě, Karel a Karel. Inscenaci lze snad nazvat surrealistickým kabaretem,
ačkoli i toto označení je jen velmi přibližné.
Oběma protagonistům šlo, domnívám se, především o prezentaci své fantazie, o předvedení
„the best of” vlastních nápadů.
Na představení Protekce údělu je
třeba spíše pohlížet jako na divadelní performanci. Zapamatujeme si z ní několik výrazných výtvarných momentů. Jeho ambice
není podle mého větší. Do paměti se zaryje
například operace prskavkou, do akvaria ponořená hlava s hadičkou na tak dlouhou dobu, že
začneme jinak vnímat čas nebo naopak zcela
nevýtvarné pořvávání dvou Karlů ve tmě tak
dlouho, až oba Karlové nakonec takřka zapomenou, kým jsou.
Tato cesta divadelního happeningu
však zatím zůstává u dua někde na půli cesty, je z ní patrno, že zrání výsledného tvaru
nebylo podrobeno pohledu zvenčí, pohledu
člověka, který by pojmenoval nejen divadelní
účinnost jednotlivých obrazů, ale i možné konotace, které nabízí.
Každopádně Dudy a Rezi hrají své
fixované improvizace s přesvědčivou konkrét-
Duonasekyru Dudy&Rezi Příbor
Protekce údělu. Foto: V. Navrátil
ností, nepokouší se o předvedení nějakého
snového neuchopitelného světa. Naopak,
sebou samými stvořenou divadelní realitu zabydlují s takovou samozřejmostí, že divákům
pak nezbývá než přijmout prskavku jako ten
nejlepší a jediný možný nástroj na svařování
vnitřností a potápění se v akváriu jako běžnou,
takřka každodenní činnost.
Nominaci dostala tato inscenace
především proto, že předvedla statečný
pokus o osobité hledání vlastní divadelně-výtvarné poetiky. V tomto smyslu bylo
Duonasekyru nejvíce experimentujícím divadlem festivalu.
JAK ROZVÍJET MOŽNOSTI
HERECKÉHO DIVADLA, KTERÉ PĚSTUJE IMPROVIZACI
Ačkoli nebyl festival věnován pouze divadlům spjatým s hereckou improvizací,
věnoval jsem jim největší pozornost. Jak už
jsem řekl, divadla, která tvoří autorská představení vzniklá z improvizací, patří v tomto
regionu skutečně k velmi specifickým, silným a zajímavým fenoménům. Domnívám
se však, že určitá metodika vzniku konečného
představení, ale i školení v herecké kultuře by
všem těmto souborům prospěla. I z rozborových seminářů vyplynulo, že většina souborů
nemá nikoho, kdo by dokázal podněty vznikající na zkouškách pojmenovat a poradit
jim, jakým způsobem je do mozaiky výsledné
– zpravidla již jistým způsobem fixované - inscenace ústrojně zasadit.
Vladimír Fekar
Duonasekyru Příbor
Protekce údělu
Foto: V. Navrátil
V NOVÉM JIČÍNĚ
ZŮSTÁVAJÍ V PŮLI CESTY
V posledních letech se na přehlídkách
v Novém Jičíně v Moravskoslezském kraji
jasně projevuje velký tvořivý potenciál u
mladých divadelníků. Každým rokem se to
potvrzuje na krajské přehlídce experimentálního
divadla a studentského divadla, které pořádá
Středisko volného času Fokus. Vlastní tvorba,
režisérské pokusy mladých režisérů a inscenační
experimentování jsou toho jen dokladem.
Čtvrtý ročník obou přehlídek, na kterých se
představilo devět soborů s dvanácti inscenacemi,
byl však také důkazem stavu „v půli cesty“.
Mnohé soubory tohoto kraje dosáhly svou
zkušeností, společnou prací a několikaletou
tvorbou určité kvalitativní úrovně, většina
inscenací v předvedených tvarech měla dobře
„nakročeno“, avšak byla nedotažená. Divák
vnímal záměr, radost herců z bytí na jevišti,
tvořivý potenciál, někdy i divadelní zkušenost,
ale inscenace byly na začátku procesu hledání
přesvědčivého výsledného tvaru. Objevovala
se zahlcenost nápady, kdy byl přijat a začleněn
do inscenace každý, bez ohledu na celkový tvar.
Výsledek pak působil chaoticky a neuspořádaně,
na hraně perfektně divadelně vystavěné situace
a lacinosti, až podbízivosti - svízele inscenace
Balada o jednom zrození a Ježíš to není aneb
Cesta do mělčin studentovy duše Party z Bronxu
z Českého Těšína.
Z výše zmíněných důvodů se porota
ve složení Jan Karaffa, Hana Galetková a Roman
Manda, rozhodla tento rok neurčit k přímému
postupu na Šrámkův písek a na Náchodskou
prima sezónu ani jeden soubor. Toto rozhodnutí
může být pro soubory i pořadatele pobídkou
učinit další krok a zkusit do budoucna postoupit o
příčku výš, k větší důslednosti a přesvědčivějším
inscenačním tvarům. Na přehlídce se vyskytly
také dva narychlo vytvořené krátké skeče (Moli
a Perníková chaloupka) postavené pouze na pár
prvních nápadech, kterými se tvůrci nechali až
přehnaně okouzlit. Byly však těžko srovnatelné
s ostatními inscenacemi.
Na prvním místě porota navrhla
na celostátní přehlídku experimentálního
divadla Šrámkův Písek Divadlo Na Pokraji
z Nového Jičína s autorskou inscenací
Koneckoncůdomečekzkaret. Mladý soubor se
Divadlo Na Kraji Nový Jičín
Aldo Nicolaj: Postel
Foto: Věra Matýsková
což se projevilo například v inscenaci Balada
o jednom zrození a Ježíš to není aneb Cesta
do mělčin studentovy duše Party z Bronxu z
Českého Těšína a v inscenaci Profesionálové
souboru ING Kolektiv divadla Čtyřlístek z
Frýdku-Místku. U inscenací Profesionálové
a Bebbe Umba není ÚDivadla DS Rýpadlo
přívětivé pádlo a tanečního Zrození rukou
souboru Iluze z Kopřivnice se často stalo, že
divák zůstal v přemýšlení, co mu asi chtěli tvůrci
sdělit, jak se vlastně příběh odvíjel, v čem tkvěly
motivace jednotlivých postav k jednání (aktovky
Chci zpátky školné souboru Bez názvu z
Opavy). O tom, že u většiny souborů je potenciál
tyto nedostatky dotáhnout, není pochyb.
V inscenacích byly části velmi vydařené,
divadelní, promlouvající metaforickým jazykem
divadelního kouzla. Někdy ale dílo oscilovalo
z Frýdku-Místku s inscenací Profesionálové.
Jevištní groteska, která vznikla na základě
improvizací a stále si její určitou míru udržuje
v každém představení, je parodií na známý
gangsterský seriál. Velkým vkladem je původnost
textu, postavy psané na tělo hercům, což s sebou
přináší autentické herecké výkony, které vtahují
diváka a drží jeho pozornost. Bohužel ji narušuje
nepřehlednost děje a nesnadná orientace v něm.
Temporytmicky se inscenace často zadrhává,
aby v zápětí opět nabrala ztracený spád. Absence
odhledu od výsledného tvaru a režijní selekce
nápadů pak dává vzniknout tvaru zahlcenému
nápady i slovy.
Na Náchodskou prima sezónu na
prvním místě lektorský sbor doporučil Divadlo
Na Pokraji z Nového Jičína s inscenací Postel.
Soubor sáhl po dramatickém textu Aldo Nikolaje
pro dvě osoby. Z režie Věry Matýskové je cítit
pokora a obdiv k autorovi, což je jistě kladem,
pokud nechybí motivace postav k jednání a
mimoslovní jednání. Výklad a interpretace textu
a umění číst mezi řádky je velmi nesnadné a
někdy přehnaná důvěra v autora může potlačit
odvahu režiséra o výraznější inscenační pojetí.
Zajímavá byla také klauniáda
Klauni a narozeniny DS Dosud není na
světě z Ostravy–Hrabůvky. Zde šlo o setkání
s náročným úkolem, s nímž se tvůrci snažili
velmi slibně vyrovnat, tzn. „stát se klauny“.
Podobně to bylo s náročností vzhledem ke
zkušenostem tvůrců u představení Havrane
Divadlo Na Pokraji Nový Jičín
Koneckoncůdomečekzkaret
Foto: Věra Matýsková
pokusil o vlastní tvorbu a divadelně ztvárnil čtyři
poeticky laděné výpovědi lidí, kteří se zpovídají
ze svých nelehkých životních osudů. Postavy
jsou propojeny pouze prostředím, ve kterém se
nacházejí a jednou konkrétní chvílí. Inscenace
vtahuje svou intimitou a oplývá křehkou
atmosférou. Do popředí vystupuje herecký výkon
ve čtvrtém monologu. K autenticitě postav však
často chybí větší herecká zkušenost především
protagonistek. Gradace a pointování malinko
pokulhává jak v jednotlivých příbězích, tak v
celku inscenace. Z mizanscén není zcela čitelné
prostředí, které spojuje všechny postavy. A právě
prostředí jednoho domu vnímané jako metafora
jednoho světa, jedné lodi je důležité pro celkové
vyznění inscenace a umocnění diváckého zážitku.
Na druhém místě porota doporučila
soubor ING Kolektiv divadla Čtyřlístek
z kamene od Tomáše Pěkného Divadelního
souboru WICCA z Ostravy.
Letošní přehlídka potvrdila ještě
jedno. V Novém Jičíně, konkrétně SVČ Fokus,
rostou výrazné herecké i režisérské osobnosti.
Vytvořený okruh známých a příznivců jim dává
pocit výjimečnosti, který však může být zrádný.
Většina souborů je ve svém domácím prostředí tak
trochu favoritem a tvůrci nemohou mít objektivní
odezvu od publika. Kvalita se většinou prokáže v
cizím prostředí u nezaujatých diváků. Důležité je
tento fakt alespoň vědět a nenechat se přívětivým
publikem uchlácholit. S růstem osobností stojí
a padá právě otevřenost vůči sbírání dalších,
nových zkušeností, podnětů a inspirací, které
mohou soubory posunout dál. Podhoubí je zdravé,
uvidíme, co vyroste příští rok.
Hana Galetková a Jan Karaffa
BYLO / KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
BŘEZEN VE ZNAMENÍ SLOVA
aneb CO PŘINESLA KRAJSKÁ KOLA
WOLKROVA PROSTĚJOVA
Březen byl ve znamení slova,
a ne ledajakého, ale prozaického a
básnického ve 13 krajských přehlídkách
uměleckého přednesu. Pro mnohé je
účast na jarních setkáních recitátorů a
divadel poezie téměř životní potřebou.
Přijít s něčím novým, podělit se o
výsledek svého hledání a nalezení.
Těch, kteří nalezli, se sešlo na tři sta
vedle cca dvaceti divadel poezie.
V Praze, Pardubicích, Hradci
Králové, Plzni, Ústí nad Labem, Brně
a Prostějově nabízejí pořadatelé krajských přehlídek odborné semináře a
zajišťují výběrová kola. Výsledkem
je bohatší nabídka textů a vyšší úroveň interpretací. Velmi mě potěšil
výběr Barbory Štefanové z Teplic,
která si v díle J. Préverta našla interpretačně neotřelý text Pod modrou
oblohou methylalkoholu, nebo Lucie
Diviakové ze Žatce s textem Toma
Robbinse Nabídka dne v překladu
Tomáše Hrácha nebo Ludmily Müllerové z Prahy s Citlivostí čísel F.T.
Marinettiho. Vedle
Suchého
textu Děvče z Chebu nebo Prévertových básní Obejmi mě,
Jsem jaká jsem apod. je tento
dramaturgický příslib osvěžením
a inspirací pro ostatní zúčastněné.Vedle stále oblíbených autorů
jako jsou Miloš Macourek, Josef
Kainar, Ilja Hurník. J. Prévert,
A.P. Čechov, Marina Cvetajevová, Daniil Charms se stále
více prosazuje Michal Viewegh,
Daniela Fischerová a snad pod
vlivem loňské publikace Není
překlad jako překlad si vybrala
Lenka Hrabalová z Hustopeče
Fugu smrti Paula Celana, tentokrát v překladu Jana Skácela.
Stále však je málo těch, kteří se
dostatečně orientují v současné
české literatuře, aby si v ní našli
svého autora. Dobrý výběr textu
je polovina práce na přípravě recitátora. To potvrdí každý lektor
a každý zkušený interpret. Podívám-li se na oceněné recitátory v krajích,
čtu známá jména.
V Praze a v Sezimově Ústí
je letošní výsledek jako přes kopírák
loňského. Z obou krajských přehlídek
opět postupují na Wolkrův Prostějov
českobudějovické Lucie Končoková
a Hana Marie Maroušková, pražská
Ludmila Müllerová a její kolega Jonáš
Zbořil. Svědčí to o systematické odborné práci pedagogů ZUŠ, jejichž jsou
jmenovaní studenty. Další ZUŠ, která
se jednoznačně prosadila v krajském
kole, je v Uherském Hradišti. Z práce
studentů, kteří se v letošním roce rozcházejí do škol mimo své město, jsme
viděli zdařilé představení Aucassin a
Nicoletta v překladu Hanuše Jelínka.
Na tomto místě je třeba připomenout,
že pořadateli krajských přehlídek
bývají často dřívější recitátoři, nebo
členové některého z divadel poezie.
Na přehlídce je pak běžně velmi citlivě
vybraný prostor, zejména pro sólovou
recitaci. Letošním „nováčkem“ je Mgr.
Lucie Semančíková z Bruntálu, která
připravila krajskou přehlídku v Karviné, a to s velkou chutí. Pro oceněné
vytvořila i keramické ceny. Zkušená
manažerka paní Dagmar Brtnická pořádá krajské kolo pro kraj Vysočina
v jihlavském divadle za účasti lektorů
celostátního festivalu poezie Wolkrův
Prostějov. Jihlavská přehlídka má
nejlepší propagaci a velmi dobrou
recitátorskou úroveň i divadla poezie.
Jihomoravská přehlídka v Brně je známá divadlem poezie. I v letošním roce
zde byly k vidění tři soubory. Zkušený
Zdeněk Šturma se představil s novým
souborem, tentokrát v komorním obsazení devíti mladých mužů v inscenaci z
textů Jiřího Pastýře Smutek Sebesám.
Ani dramatický kroužek NABOSO
z Boskovic není na scéně divadel
poezie nováčkem. Tomáš Trumpeš
tentokrát vybral texty Ivana Martina
Jirouse a představení nazval Magorův
sbor. Třetím souborem na brněnské
přehlídce bylo Divadlo hudby a poezie
Agadir s představením Tančila jsem
v synagoze. Západočeská přehlídka
by se dala charakterizovat jako příkladná spolupráce dvou krajů, plzeňského a karlovarského. Na základě
smlouvy pořádají krajskou přehlídku
uměleckého přednesu s výběrem na
Wolkrův Prostějov společně. I v letošním roce na ní vystoupilo šest
souborů – Křížaly ( …a lidské
cesty), HOP-HOP Ostrov (Mouchy a V bludišti mého srdce),
SMOG (Pohřeb), Na poslední
chvíli (Dcera Evina) a známý
plzeňský soubor Zamračené děti
uvedl Fixní ideu. Západočeská
přehlídka byla tradičně zakončena soutěží Poštovní schránka
Jiřího Wolkra o prestižní putovní
cenu „poštovní schránku (Jiřího
Wolkra)“.
Krajské přehlídky uměleckého přednesu s výběrem na
celostátní festival poezie Wolkrův
Prostějov měly v letošním roce
opět vyšší úroveň oproti loňskému roku, a třebaže v některých
krajích nebyla účast tak velká, jak
pořadatelé předpokládali, našly se
v nich interpretace, na které se
nezapomíná.
Jana Štefánková
DIVADELNÍ ŽATVA
V JESENÍKU
PODESÁTÉ
V sobotu 8. dubna 2006 proběhla v Jeseníku další – už
desátá – Jesenická divadelní Žatva nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Jesenicka a pozvaných spřátelených divadelních
souborů. Jaro ne a ne se dostavit, tak se dostavily alespoň zúčastněné soubory (a někteří diváci), snažící se nevnímat hory sněhu po
okolí a výtluky, předstíraje jarní náladu.
Moderátoři 10. Divadelní žatvy v Jeseníku. Foto: archiv přehlídky.
Letos tedy stručně: Dopolední blok dětských představení
zahájili studenti Gymnázia Jeseník s anglickou verzí pohádky O
veliké řepě. Jen drobnička – ale skvělá! Jednoduché prostředky,
přesně sdělující téma, děti, hrající si s významy slov (byť v angličtině) a s přesně nastolenými situacemi! Dokonalý příklad dramatické výchovy, či snad lépe výchovy divadlem v praxi. Na JAMU
v Brně by asi měli radost. Je to naplnění nejsmělejších snů o oboru
– a fakt to funguje! O Kašpárkovi DS Petrklíč Červená Voda
je přesně protikladem a důkazem, že vše, je-li to poctivé sdělení,
může u diváků fungovat. Ano, je to ukecané, a kdyby polovina
slov byla, dobře by bylo. Ale slovíčka scénáře jsou hezky, vtipně
poskládána a občas zafungují, Kašpárek (holčička) je skvělá, nejen ona, a všichni umí zpívat. Proč ne. Jsou uvolnění a přirození
a já se bavím! Červená Karkulka DO ZUŠ Jeseník je skvěle
vymyšleným divadelním scénářem, přesně respektující diváckou
adresu, počítá s kontaktem diváků. Na tom je vše postaveno, trochu kinoautomat, ale ono to funguje! Jen se musí uvolnit, protože
počítají s reakcí diváků a musí se s ní naučit pracovat. Jsou ovšem
šikovní a talentovaní a až se ohrají… Ekologicko zelená moralita
Ať zvířátka nežalují DS Průvan DDM Jeseník jen potvrdila, že
když někdo umí a ví jak na to, pak ani stupidní texty toho moc nepokazí. Protože děti si hrají a ze hry mají radost, na jevišti jednají
a tím SDĚLUJÍ! Jemné a čisté výtvarné znaky, schopnost užít si
své role a podělit se s diváky! Opět DV v praxi!
A nastala pauza (děti si malovaly a povídaly a hodnotily
– velmi poctivě, jako „nezaujatí diváci“) a pak nastalo odpoled-
KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO
ne. U představení DS Kantoři Mikulovice pod názvem Kdo je
hloupější jsem konečně pochopil, že to je ten, kdo včas neuteče!
Po loňském Horníčkovi se tento soubor ocitl skutečně v pisoáru
divadla. Šarže a předstírání něčeho, čemu sami nerozumí, a k tomu totálně vyděšení diváci! Probůh! Jste dospělí, citliví, poučení,
kreativní a chytří lidé, tak WARUM? Naštěstí po nich přišli hosté
z Bojnic (SR) a jako obvykle, ani letos nezklamali! Ty holky jsou
smršť a jsou geniální v hereckém projevu! Představení Janko
v Haluškovom královstve velmi a moc doporučuji k objednání si
a k radosti z DIVADLA!
DS Lyra Jeseník s představením Tetka Vševědka a
Děd Všudybyl završil odpoledne. A krásně! Film Vojtěcha Jasného a hlavně Jana Wericha „Až přijde kocour“ mi celou dobu
běžel za očima – střet pohádkových postav s realitou současnosti
byl naprosto šokující, pravdivý, dost stresující, a hlavně herecké
výkony obou protagonistů jsou ABSOLUTNÍ! Jen pozor, ať to
není jen moralitka! Ať je to pravda!
Sen se mi splnil v představení Splněný sen DS Dokolečka Gymnázium Jeseník. Došlo k divadlu. Jen pozor na
předstírání emocí, protože pak nemůžu věřit tomu, čemu bych
tolik věřit chtěl! Vynikající kytara, která přesně dokáže ilustrovat,
ale i posunout děj a sdělení! Pozor taky na realitu a sen – je třeba
najít rozdílné a jasné herectví, aby bylo jasno. Ale jinak je moc
dobře, že se v Jeseníku konečně na gymnáziu něco děje. A něco
moc dobrého!
A nakonec Neočekávaný host DS ŠOK Staré Město.
Už byl večer, bylo toho za ten den moc a čekal bych NĚCO! Jenže
– zvolit si konverzačku Aghaty Christie je úkol nad síly mnoha
profesionálních divadel, natož tohoto souboru. Vše se přece vždy
odvíjí od vědomí toho o čem, jak a proč to hrajeme. A tady jsem
měl chvílemi jen pocit deklamace, odříkaných textů, bez obsahu,
bez dialogu, bez napětí, bez překvapení. Žádné vztahy, anebo velmi „klišé“. Ono to pak nefunguje! Chtělo se mi domů. Ne, nebyl
to šok, jen trochu nuda! Ale je někdy dobře vzít si úkol nad své
síly, protože je na čem dělat a co se učit!
A celkově? Žatva je tradice, už asi doufám nezničitelná.
Moc posouvá ty soubory, které vidí, slyší a vnímají. Moc pomáhá
divákům, aby se naučili vidět, slyšet, hodnotit. Moc pomáhá mně,
protože mohu jednou do roka přijet mezi kamarády, kteří to, co
dělají, dělají pro lidi. Moc se od nich všech učím. Děkuji a moc se
těším za rok zase do Jeseníku na Žatvu a na výtluky.
Saša Rychecký
DS Lyra Jeseník / Ludmila Liberdová a Luděk Jehlička alias Tetka Vševědka
a Děd Všudybyl v nově nastudované stejnojmenné inscenaci. Foto: archiv
přehlídky.
ŠTÍTEK A ŠTÍT
OMLADINA
MĚSTA PRACHATIC
VE STAVOVSKÉM DIVADLE
Letošní jubilejní 10. Štítek města Prachatic, tradiční divadelní přehlídka amatérských souborů, zahájil v neděli 19. března.
Dětské diváky a jejich rodiče bavily opět tři soubory. Ražický
hravý spolek přijel s pohádkou od Zdeňka Kozáka Český Honza.
Druhá neděle 26. března patřila Divadelnímu spolku Stachy, který do městského divadla přivezl nejen princeznu Žofii, ale i draka
Dynamita. V neděli 2. dubna se po roční odmlce představil s pohádkou O Popelákovi místní divadelní soubor Rarášek při SPgŠ
Prachatice.
34. Štít města Prachatic odstartoval v úterý 21. března a po
slavnostním zahájení se představil vítěz Štítu v roce 1998 DS Tyl
Dačice s hořkou komedií ze současnosti Bengta Ahlforse Popel a
pálenka. Páteční večer 24. března bylo na jevišti veselo. Zasloužil
se o to DS Vltavan Týn nad Vltavou se hrou Jiřího Brdečky Limonádový Joe. Třetí soutěžní večer v úterý 28. března patřil hercům
respektive herečkám z Jihlavy. Přivezli hru Jeana-Clauda Danauda Ach, ta něha našich dam. Loňský vítěz a držitel dalších tří individuální cen 33. Štítu Rádobydivadlo Klapý se představil v pátek
31. března s vlastní adaptací hry Briana Friela Tanec na konci léta,
kterou nazvali Hřbitůvek v Ballybeg. Na závěrečné soutěžní představení v úterý 4. dubna přijeli herci z Českého Krumlova. Divadelní soubor Českokrumlovská divadelní scéna si vybral krásnou
klasickou ruskou hru Antona Pavloviče Čechova Racek.
V pátek 7. dubna v 19. 30 hodin 34. Štít skončil slavnostním závěrem a předáním krásných cen těm nejlepším. A aby divadlu
NaKop Tyjátr Jihlava / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam! Foto:
František Vejvoda.
bylo zadosti učiněno, uzavřel celý divadelní
maraton loňský účastník Jiráskova Hronova
divadelní soubor Ty-já-tr – Hrobeso Praha
s jednou s nejkrásnějších a nejveselejších
her W. Shakespeara Mnoho povyku pro
nic.
Letošní dramaturgický výběr
přilákal mnoho diváků a milovníků dobré
zábavy, kteří svým potleskem ocenili amatérské divadelní umění všech účinkujících.
ava
ČEŠTÍ OCHOTNÍCI Z VÍDNĚ
VYSTOUPILI NA SCÉNĚ
PRAŽSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA
Až na scénu pražského Národního divadla se podařilo
proniknout českým ochotníkům z Vídně. Soubor Vlastenecká
omladina, který už před sto dvaceti lety založili vídeňští Češi,
uvedl 4. února 2006 v Praze hru rakouského dramatika Hermanna
Bahra Koncert.
V 19. a zčásti i ve 20. století by se ve světě sotva našla
česká komunita, kde se nehrálo ochotnické divadlo. Platí téměř bez
výjimky, že kdekoliv se naši krajané usadili, tam brzy vznikl i divadelní spolek. Dnešní realita je jiná – ochotnické spolky českých
krajanů fungují už jen na několika místech. K těm tradičním patří
kanadské Toronto, chorvatské Daruvarsko a především Vlastenecká omladina z Vídně. K vrcholům dosavadní existence tohoto
souboru patřilo sobotní vystoupení ve Stavovském divadle. Ředitel
Národního divadla Daniel Dvořák pozval české ochotníky do Prahy
na divadelní festival menšin a menšinových žánrů.
„Dostali jsme jednoho dne telefonát z Národního divadla,
jestli bychom nechtěli vystupovat v rámci festivalu Otevřená náruč. Soubor na to reagoval samozřejmě polekaně, s velkou trémou,
všichni nakonec ale cítili, že je to pro nás velká pocta. A taková
výzva se neodmítá,“ přiznala po představení vedoucí Vlastenecké
omladiny Anna Vaďurová. V minulosti se soubor zaměřoval především na lehčí repertoár, hrál i operety, v posledních letech ale uvedl
i Voskovcův a Werichův Divotvorný hrnec nebo Thomasovu detektivku Osm žen. Velký úspěch u publika měl Labichův Slaměný
klobouk. O víkendu Omladina do Prahy přijela se svou nedávnou
novinkou: Bahrovou komedií Koncert. Soubor ji poprvé uvedl ve
Vídni loni v listopadu. A jak pražské vystoupení hodnotí představitel titulní role Vlastimil Janča?
„Já jsem ve Stavovském divadle vlastně poprvé v životě.
A ještě navíc tady hrát! - Takže mne to dost drtilo, ale pak jsem
tu trému překonal. Bylo to díky vynikajícímu publiku, které je tak
vnímavé, že jsem tím překvapen. Ve Vídni takové vnímavé publikum opravdu asi není. Je vidět, že tady jsou lidé s kulturou asi víc
spjatí.“
Festival Otevřená náruč v Národním divadle pokračoval
vystoupením českého souboru Na blízko, v němž hrají sluchově
postižení, nebo skupiny Dhoad Gypsies z indického Rádžastánu,
kteří předvádějí umění fakírů, tanečníků, hudebníků i polykačů
ohně.
Milena Štráfeldová, radio.cz
VALNÁ
HROMADA
VÝCHODOČECHŮ
Valná hromada Volného sdružení
východočeských divadelníků se jako každoročně
konala o posledním únorovém víkendu v královéhradeckých Jesličkách. A jak jinak o takové sešlosti referovat, než dát nahlédnout do (zkrácené)
výroční zprávy, bývá to vždycky, kromě dalších
zábavných částí takové schůze, její hlavní bod.
Konečně, jak říkají i přespolní, valná hromada
VSVD není nikdy nudná…
Honza Volf, jenž neumí hrát golf, ve
svém Sluníčkovém vizitkáři píše: „Potkal jsem
sluníčko a ono mě zahřálo. Potkal jsem ptáčka
a on mi zazpíval. Potkal jsem vodu a ona mě
zchladila. A pak jsem potkal člověka – a on mě
nasral.“
Ano přátelé, každému z nás se tak stalo
za uplynulý rok určitě mnohokrát. Ale rok se neúprosně s rokem sešel a naše společenství, které má
členskou základnu ne menší, než kdejaká ta strana
politická, poslance nemaje, do politiky pořád nic.
Minulá valná hromada nebyla volební – a tak
rada VSVD pracovala ve stejném složení od roku
2004, sešla se šestkrát, od loňského února třikrát.
Mnoho diskuzí vedla např. o novele statutu našich regionálních přehlídek činoherního divadla,
dosud nás stresovalo nezvládnutelné množství
premiér, časová a organizační omezení pořadatelů i ekonomická náročnost. Také nás iritovaly
některé nešvary, např. na přehlídkách uváděly
některé soubory premiéry či považovaly účast
za nezávazné rozšíření reprízovosti. Proto novela
zahrnula dvě hlavní zásady: stanovila dřívější
termíny pro podávání přihlášek a zavedla statut
výběrové komise. Ta do 20. ledna (pro přehlídku
činoherního divadla v Červeném Kostelci) a do
20. února (pro přehlídku venkovských souborů
v Miletíně) zhlédla všechna přihlášená představení a pak pořadatelům navrhla program přehlídek.
Nekupovali jsme zajíce v pytli a žádné představení nebylo třeba vyřazovat. Ti, co mají ještě
rozděláno, mohou klidně počkat na příští zimu,
až inscenaci dopečou. Devět členů Rady VSVD
zhlédlo 18 inscenací.
V průběhu roku došlo k úpravě celostátních propozic. Z nich vyplynulo, že soubory
usilující o účast na FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíči, se nemohou soutěžně účastnit
krajských přehlídek směřujících na jiné celostátní
přehlídky (např. Šrámkův Písek či Krakonošův
divadelní podzim). Musí si prostě vybrat, zda jsou
černoši, nebo Japonci. A ještě poznámka k propozicím Krakonošova divadelního podzimu (KDP).
Není nám úplně jasné, kdo a jak nakonec rozhodl,
že tato národní přehlídka vesnických souborů nebude součástí celostátních přehlídek. Rozumějte,
že nebude podporována ministerstvem a NIPOSem jako „postupová“. S tím jsme na odborné
radě my jako VSVD souhlasili, přimlouvali jsme
se, aby KDP neměl postavení národní přehlídky,
z níž se nominuje na Jiráskův Hronov. Praxe totiž
ukázala, že venkovské soubory s takovými ambicemi využívají např. FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Ale že tímto opatřením budou trpět
všechny krajské přehlídky v této sezóně, z nichž
se postupovalo na KDP, že přijdou o ministerský
grant, o mizerných 10 tisíc, stanovených jako
základní „příspěvek“ státu? Na tyto přehlídky je
tak shlíženo z ministerských oken hůř než na jiné
přehlídky, nepostupové, kde se scházejí třebas jen
kamarádské soubory. Ty ovšem mohou dostat
třeba dvakrát až pětkrát víc (!). Což je situace
skutečně absurdní, a to jsem té komise grantové
čerstvým předsedou.
Své námitky jsem při jednání grantové
komise sdělil novému řediteli odboru NRK, domnívám se totiž, že o ochotnickém divadelnictví
mají rozhodovat odborné rady, a ne jen úředníci
na ministerstvu a NIPOS. A ministr svůj poradní orgán nemá, ani úředníky-odborníky! A že
bychom se ve sdruženích mohli třeba domluvit,
že si vymyslíme vlastní celostátní systém bez
ministerských berliček a úřednického rozhodování. Kdo četl zpravodaj NIPOSu dÁrtaman č.
6/2005, který vyšel v listopadu, nedozvěděl se,
že KDP jako postupová přehlídka končí, ale že o
tom rozhodne Festivalový výbor JH, a ten se tím,
jak víme, nezabýval. Grantové řízení MK mělo
uzávěrku 31. listopadu a teprve poté nebyl KDP
do nominačních přehlídek zařazen!
VĚCNÁ POZNÁMKA
REDAKCE AS
Ke kauze KDP byla v referátu valné
hromady VSVD podána přinejmenším matoucí
informace. Věc se má takto: Tvorba základního
programu Jiráskova Hronova (JH) je vymezena
propozicemi JH, které stanoví vždy po skončení
jednoho ročníku festivalu pro ročník příští festivalový výbor JH. Festivalový výbor je složen
ze zástupců občanských sdružení zabývajících
se s celostátní působností amatérským divadlem
(včetně VSVD) a ze zástupců pořadatelských
institucí, přičemž každá ze zastoupených institucí
má jeden hlas. V propozicích jsou vyjmenovány
tyto zdroje výběru inscenací: 1. klíčové celostátní
divadelní přehlídky s právem nominovat do programu JH; 2. další celostátní přehlídky s právem
doporučovat inscenace k výběru; 3. další zdroje
výběru rovněž s právem doporučovat. V propozicích JH 2006 je KDP uveden pod č. 1, tj. mezi
klíčovými přehlídkami s právem nominace. Propozice pro JH 2007 budou stanoveny po realizaci
JH 2006 na základě zhodnocení aktuálního stavu
v jednotlivých druzích a oblastech amatérského
divadla a jejich potřeb. Může se stát, že některá
ze stávajících klíčových celostátních přehlídek
bude zařazena mezi „další celostátní přehlídky“,
ale také naopak. Pokud nepřestane být KDP celostátní přehlídkou venkovského divadla, bude vždy
pro JH přehlídkou postupovou. Maximálně může
ztratit právo nominace. (Takové doporučení ostatně učinila festivalovému výboru JH odborná rada
pro amatérské činoherní divadlo NIPOS-ARTA-
MA na základě skutečnosti, že NIPOS-ARTAMA
nebude od roku 2006 odborným garantem KDP.
A nebude jím proto, že pořadatelé KDP nepřiznali
NIPOS-ARTAMA v plném rozsahu požadované
pravomoci potřebné pro výkon odborné garance.)
Poskytnutí grantového příspěvku
ministerstvem kultury (oněch „mizerných 10
tisíc“) s otázkou statutu postupové přehlídky pro
JH nemá nic společného. Nesouvisí ani s propozicemi KDP či JH, ani s termínem uzávěrky
grantového řízení ministerstva kultury (MK),
natož s jednáním festivalového výboru JH. MK
se počínaje rokem 2006 muselo na základě rozpočtových pravidel vzdát poskytování příspěvků
na projekty s regionální (krajskou) působností,
neboť ty mohou poskytovat výhradně kraje. Učinilo výjimku, zdůvodněnou potřebou částečného
zabezpečení krajských přehlídek, bez nichž by
celostátní existovaly velice obtížně. O příspěvek
10 tis. Kč na jednu přehlídku mohly díky tomu
požádat pořadatelé krajských kol celostátních
přehlídek, jejichž realizací pověřilo MK NIPOS-Artamu (FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč,
Šrámkův Písek, Dětská scéna Trutnov, Wolkrův
Prostějov, Loutkářská Chrudim, POPELKA
Rakovník) a pořadatelé krajských kol Náchodské prima sezóny (většina jich je totiž společná
s krajskými koly Šrámkova Písku). Výběr těchto
přehlídek byl veden zásadou, že za příslušný
druh divadla (uměleckého oboru) půjde pouze o
podporu jedné celostátní přehlídky. V tomto výběru KDP nikdy nebyl a není. NIPOS-ARTAMA
nikdy nebyl a není pověřen MK pořádáním KDP.
Přehlídku vyhlašuje Svaz českých divadelních
ochotníků a vazba pořadatelů krajských přehlídek tudíž není na NIPOS-ARTAMA, nýbrž na
SČDO. Tudy by mohla, obdobně jako je tomu u
výše uvedených vybraných přehlídek, vést cesta
k jejich finanční podpoře.
Milan Strotzer
Systém postupových přehlídek na
území bývalého východočeského kraje odpovídá
potřebám naší oblasti. V Pardubickém kraji se
na organizaci podílí oddělení kulturních služeb
Krajské knihovny, např. na přehlídce venkovského divadla v Brněnci (pozor, nedostala grant
MK!) a dětského divadla v Chrudimi. Pardubice
přispívají na účast svých souborů na loutkářské
přehlídce v Hradci Králové, ale již nepodporují
svou krajskou loutkářskou přehlídku v Chrudimi! V krajích, kde VSVD a Impuls spolupracuje, má činohra a hudební divadlo krajskou
přehlídku v Červeném Kostelci, přehlídku divadelních ochotnických souborů Jizerské oblasti
pořádá Divadelní spolek J.K. Tyl v Lomnici nad
Popelkou, postupovou přehlídku divadelních
ochotnických souborů v Pardubickém kraji pořádá Občanské sdružení divadelních ochotníků
Ústí nad Orlicí, venkovské soubory mají přehlídku Miletínské divadelní jaro v Miletíně, Sněhový
Brněnec pořádá Divadelní soubor E. Vojana
Brněnec a Krajská knihovna v Pardubicích. Přehlídku činoherního divadla pro děti pořádá
Sdružení Adivadlo v Havlíčkově Brodu, ovšem
soubory z Královéhradeckého kraje mohou představit své inscenace na přehlídkách v Červeném
Kostelci nebo Miletíně, jejich poroty mají právo
doporučení na celostátní přehlídku.
Za krajské přehlídky experimentujícího
a studentského divadla a divadla poesie je považován Audimafor v Kostelci nad Orlicí, Modrý
kocour v Turnově (pro Liberecký kraj), pořadatelem je Turnovská Bohéma a Turnovské divadelní
studio. A loutkové divadlo má svou regionální
přehlídku v Hradci Králové, dále Turnovský
drahokam (pro Liberecký kraj), kde ji pořádá
Loutkářský soubor Na židli Turnov. A loutkářská
přehlídka Pardubického kraje, jejímž pořadatelem
je Loutkářský soubor AHOJ Chrudim, nezískala
ve svém kraji finanční podporu.
Přehlídka sólových recitátorů Královéhradeckého kraje pro Wolkrův Prostějov
se pořádá v Jesličkách, pardubickou přehlídku
pořádá krajská knihovna, přehlídku dětských
divadelních, loutkářských a recitačních souborů
Královéhradeckého kraje máme rovněž v Jesličkách a pardubickou garantuje tamní krajská
knihovna, stejné pořadatele mají i přehlídky dětských recitátorů. Na našich přehlídkách se podíleli
i místní pořadatelé. VSVD a SAK Impuls se odborně i finančně podíleli i na přehlídkách Štronzo
v Moravské Třebové a na přehlídce O cenu M.
Kopeckého v Libčanech.
V roce 2005 jsme organizovali pět
krajských postupových přehlídek, jejichž celostátní úroveň pořádá NIPOS-ARTAMA z pověření
MK, bylo na nich uvedeno 97 představení a vystoupilo 940 účinkujících! Když připočteme Open
Air program při královéhradeckém mezinárodním
divadelním festivalu, Štronzo i přehlídku O cenu
Matěje Kopeckého, je to dalších 120 představení
a 726 účinkujících. Takže součet: pořádali jsme 9
přehlídek a na nich bylo 217 představení či vystoupení a celkem 1 666 účinkujících. A to ještě
není všechno - na přehlídkách dětských recitátorů
či s postupem na Wolkrův Prostějov vystoupilo
dalších 110 recitátorů. Právě jsme se dostali k
počtu 1 776 (!) divadelníků a recitátorů, kteří na
akcích pořádaných ve spolupráci s naším sdružením vystoupili. Na listopadovém slavnostním
Cenění v Jesličkách jsme předali 81 ocenění za
mimořádné a inspirativní výkony. Podrobné zprávy o přehlídkách přinesl náš největší a nejčtenější
bulletin Divadelní Hromada.
VSVD také zajistilo některé vzdělávací
kurzy, především Dílnu uměleckého přednesu,
které se zúčastnilo 39 recitátorů, konal se i seminář s názvem Není malých rolí jako součást
miletínské přehlídky. Po předloňském úspěchu
semináře o jevištní situaci si účastníci vyžádali
pokračování, a tak opět pod vedením prof. Císaře
a Saši Gregara se tentokrát frekventanti učili, jak
pracovat s komparzem. Byla to pěkná švanda,
situaci z Našich furiantů přímo na jevišti Sousedského domu ztvárňovalo na čtyřicet režisérů a
herců! Na JH se konal již po sedmé Fedotovův herecký seminář, přijelo čtrnáct seminaristů, z toho
osm podruhé. Do druhého ročníku vstoupil Klub
dětského divadla pro pedagogy a zájemce o práci
s dětským divadelním souborem, patnáct frekventantů se zaměřilo na vlastní tvorbu a Klub uzavřel
roční práci „minifestiválkem“ v divadle Jesličky,
Členové klubu si navzájem předvedli 8 inscenací
a bylo u toho 70 účastníků. Nabídli jsme tzv.
„metodickou pomoc“ i přímo v souborech, návštěv byly téměř dvě desítky, při zkouškách, při
představeních, na různých místních přehlídkách.
Divadelní Hromada je základní zdroj
aktuálních informací o VSVD a pilíř naší komunikace. Loni vyšla tři čísla celkem o 192 stranách
a v nákladu 370 ks. Letos načínáme její 15. ročník
jarním 46. číslem.
A jak jsme si vedli jako spolek? Stran
financí to nebylo tak špatné. Získali jsme řadu
finančních prostředků prostřednictvím grantů.
Celkem to bylo 653 tisíc a s dalšími příjmy např.
z členských příspěvků jsme dosáhli téměř 680 tisíc
Kč. Všechny náklady si však vyžádaly kolem 760
tisíc Kč, ale přesto nám na běžném účtu zůstává kolem 120 tisíc Kč. Největší náklady spolyká samozřejmě Open Air program, ale ten je pro nás plněním „zakázky“ pro město Hradec Králové, a proto
je zcela sponzorsky pokryt městem, Klicperovým
divadlem, něco přidal i Státní fond kultury.
Pro rok 2006 jsme přes úspěšné
hospodaření museli zvolit úsporná ekonomická
opatření. Jsme vděčni za finanční podporu Královéhradeckého kraje a SAK Impuls, ale např.
personální podpora Impulsu se v budoucnu neobejde bez našeho přispění, takže získávání peněz
z grantů by mělo být naší ctižádostí. Rada VSVD
schválila, že se VSVD (ani SAK Impuls) nadále
nebude podílet na financování přehlídek místního
významu, např. na Štronzu v Moravské Třebové,
na přehlídce O cenu Matěje Kopeckého v Libčanech, na přehlídce Dospělí dětem v Havlíčkově
Brodu, nebudeme se podílet ani na finanční podpoře dílny Sergeje Fedotova při JH. Navíc valné
hromadě navrhujeme úpravu členských příspěvků
s platností od roku 2007, a to zvýšení pro jednotlivce na 250 Kč ročně, na 120 Kč pro studenty a
důchodce a pro tzv. kolektivní členy na 750 Kč.
Přátelé, členský příspěvek tak dosáhne ceny dvou
vstupenek do multikina či jednoho obědu pro dva
v normální restauraci, či pěti krabiček cigaret
běžné značky. K 26. únoru 2006 je nás celkem
145 individuálních členů a 15 členů kolektivních,
ti jsou reprezentovány vždy třemi členy souborů.
Členská základna tedy vládne 188 legitimacemi.
Ovšem mohlo by nás být víc a je to na vás, milí
přátelé, abyste se o rozmnožování postarali.
Chceme tomu pomoci i vkusným propagačním
letákem.
Od minulé valné hromady jsme z vašeho pověření usilovali o vznik Koordinačního sdružení českých amatérských divadelních organizací
s celorepublikovou působností. Námi vypracovaný statut i název Matice českých divadelníků byl
akceptován SČDO, byla formulována smlouva o
součinnosti podle sdružovacího zákona, ale snaha
naše a SČDO narazila na ADA, a proto jsme tuto
myšlenku zatím odložili. Byť společný postup
vůči úřadům, NIPOSu a MK, by byl v této době
víc než účinný.
Rada VSVD také rokovala o udělování
Zlatého odznaku J.K. Tyla. Od obnovení této tradice nabylo ocenění na vážnosti. Proto si myslíme,
že je třeba přehodnotit a zpřesnit kritéria pro jeho
udělování. Rada VSVD se jednomyslně připojila
k návrhu NIPOS-ARTAMA Praha na udělení
Ceny Ministerstva kultury v roce 2006 PhDr.
Slávce Šrámkové.
Pokoušeli jsme se také o vytvoření společného registru divadelních textů, ale ze souborů
jsme nedosáhli žádné reakce. Rovněž jsme se
pokoušeli reagovat na řadu podnětů k rozšíření
vzdělávacích aktivit, zatím bez hmatatelnějšího
výsledku.
Rada VSVD se také měla vyjádřit k
Organizačnímu řádu JH, předseda ho měl podepsat jako účastník managementu JH. Ale podepsat
by znamenalo petrifikovat situaci z roku 2004 a
nerespektovat změny, které od té doby na jednání
odborných rad Artamy proběhly. Konzultovali
jsme své připomínky s SČDO, i tato organizace
se k nim přiklonila. A proto předseda VSVD
dokument nepodepsal a bez podpisu vrátil jeho
zpracovatelům. Situaci prošetří náš zástupce ve
Festivalovém výboru JH, Jiří Pošepný.
Rada se rovněž vyjádřila k návrhu poděbradských pořadatelů FEMADu, kteří navrhují
organizovat Festival Druhá šance. Rada VSVD
tento návrh nepodpořila.
Na minulé valné hromadě jsme udělili
čestné členství prof. Františku Laurinovi, Máriovi
Alfierimu, výtvarníkovi Impulsu, a také tehdejšímu
nám milému ministrovi kultury a kamarádovi,
Pavlu Dostálovi. Jak hrál svou nejtěžší roli všichni
víme. V červenci jsme ho s Naďou a dalšími přáteli
naposled pozdravili v Národním divadle, z jehož
jeviště se vydal na svou cestu poslední. Také nás
před několika týdny opustil navždycky další přítel
a vynikající člověk, loutkář tělem, srdcem a vírou,
oplývající umem předávat své životní zkušenosti
mladým, bývalý ředitel Draku a docent DAMU,
Jan Dvořák. Myslím, že „Čest jejich památce“
v tuto chvíli neznamená ani trochu otřepanou frázi.
A prosím proto za ně za oba o minutu ticha.
Tato valná hromada je volební. Všichni
členové rady právě, i já jako předseda odstupují.
Všem děkuji za krásnou spolupráci a účast, kdy
omlouvala pouze nemoc nebo účinkování v divadle. Poděkování patří členům redakční rady Hromady, spolupracujícímu SAK Impuls a jeho paní
ředitelce. Pro jistotu děkuji i všem našim milým
sponzorům a Královéhradeckému kraji, který ví, že
zájmová činnost je součástí a kořením společnosti
a že by bez ní bylo smutno. Rád bych popřál příští
Radě VSVD a příštímu předsedovi a dalším činovníkům, které si rada vyvolí, aby pro amatérské divadlo v těchto našich končinách pracovali s vervou
a do roztrhání těla, jak to maminka vždycky chtěla.
A nenechte se otrávit, radost je dar.
Rada VSVD pak byla zvolena v podobném složení a doplněna na návrhy členů o další
„radní“. Po skončení valné hromady si všichni
užili videozáznamu Vévodkyně valdštejnských
vojsk, kterážto inscenace letos slaví dvacet let od
premiéry.
Alexandr Gregar
DOBROVICKÝ ZÁZRAK
Město Dobrovice se nachází ve středočeském kraji asi 10 km
jihovýchodně od Mladé Boleslavi. I s přilehlými obcemi má 3154 obyvatel. Jeho radnice se loni rozhodla s pomocí státní dotace a úvěru zahájit
opravu divadelního sálu (město dalo dohromady 12 milionů korun).
Především proto, aby se zlepšily podmínky pro pořádání každoročního
festivalu Pojizerské hry. Ty jsou po Jiráskově Hronovu nejstarší přehlídkou amatérských divadel v České republice. Letos se uskuteční již
57. ročník. Opravený sál bude ovšem využívat i zdejší amatérský divadelní soubor Dobrovít, pěvecký sbor Dobrovan a poslouží i jako kinosál.
Tolik z tisku. A co k tomu dodají divadelníci z Dobrovic?
Bylo to v roce 1834, když kněžna Isabela požádala Dobrovičáky, aby sehráli představení Der Wirrwar. Oni si v sále na radnici
postavili jeviště, z dřevěných rámů polepených papíry vyrobili kulisy a
z plátna sešili a namalovali oponu. Německy ale hráli jen tuto hru a ještě
jednu: Die drei Tanten. Pak už hráli jenom česky. Tak vznikl spolek
Dobrovít. Ale až asi v roce 1858
si divadelní soubor vypracoval
stanovy a zvolil název. Papírové
kulisy však používali až do roku
1861 a k líčení měli hlavně křídu,
pudr a opálený špunt. Tehdy to
soubor ve městě neměl vůbec
lehké. Nepřátelství úřadů vyvrcholilo roku 1868, kdy byl při
představení zatčen a na 14 dní
za pobuřování uvězněn režisér
Barcal. Přitom soubor dělal tolik
pro veřejné blaho. Tak například
hráli pro chudobinec, na polévku pro školní děti, soubor přispěl na pomníky Tyla, Škroupa a Smetany. Také na opravu sokolovny. Až do roku
1904, čili celých 70 let hráli divadlo na radnici. Potom ale okres hraní
na radnici zakázal.
V roce 1911 při schvalování rozpočtu rozhodlo zastupitelstvo
o stavbě hotelu, tanečního sálu a divadla v Dobrovici. Stavba měla být
zahájena roku 1914. Po jarních záplavách skutečně stavba začala a velmi slibně probíhala až do vyhlášení mobilizace 26. 7. 1914, kdy ihned
odešlo 39 dělníků. Z celé stavby byl podle původních plánů dokončen
v roce 1918 pouze hotel. Divadlo s elektrikou a provazištěm bylo
dokončeno až roku 1921. Pak byly v roce 1933 pověšeny reflektory
a zřízeno kino. Bohužel, původní malovaná opona shořela při požáru
začátkem šedesátých let minulého století. První zvukovou aparaturu
koupili členové Dobrovíta v roce 1969.
Na repertoáru souboru byly divadelní hry nejrozličnějších
žánrů a v letech 1851 – 1853 sehrál Dobrovít i pět náboženských představení pod vedením kněží. V 80. letech 19. století se společně s pěveckým sborem věnoval dokonce operám. Nejúspěšnější byla Blodkova
V studni a Smetanova Prodaná nevěsta. Několik velkých představení
sehrál Dobrovít také s jinými ochotnickými soubory, a dokonce pod
širým nebem. Tak například hra Před odchodem líčící situaci v Dobrovici v roce 1629. Účinkovalo v ní 100 herců a 20 jezdců. Autorem byl
dobrovický režisér pan Havlín a hru režíroval další nadaný Dobrovičák
Jaroslav Král. Dalším velikým představením byl Jan Výrava ke stému
jubileu souboru a tu třetí zorganizoval boleslavský režisér Kuna v roce
1979. Bylo to Ze života hmyzu bratří Čapků a Dobrovít se výborně
zhostil epizody Motýli.
Festival Pojizerské hry vznikl 16. 6. 1949 na schůzi boleslavských ochotníků. Představitelé Dobrovíta prosadili, že každý rok
bude přehlídka, kde boleslavští ochotníci předvedou své úspěchy. Přehlídky se měly konat v Benátkách n. J., Mladé Boleslavi a Dobrovici.
Odtud název Pojizerské hry. Ale jen Dobrovít zvládl realizaci tohoto
rozhodnutí. Letos se koná již 57. ročník a dosud bylo na přehlídce uvedeno 507 divadelních her.
Z tiskových informací a materiálů poskytnutých režisérem souboru
panem Janem Dytrychem napsala Pavlína Morávková
ZEMŘEL JAN V. DVOŘÁK
(1925 – 2006)
Vynikající loutkář, pedagog, dlouholetý ředitel hradeckého divadla DRAK. Jeho 80. narozeniny spolu s českými loutkáři v srpnu 2005
slavili i jeho žáci a přátelé v zahraničí.
Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad
Nisou a po skončení vojenské služby roku 1951 nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka k Josefu Skupovi, který tehdy angažoval hned několik mladíků. Jan Dvořák pak společně s Milošem Kirschnerem vytvořil v polovině
padesátých let uvnitř divadla tvůrčí skupinu Salamandr, která přinesla tradičně znamenité hře s marionetou nové impulsy. Zkoušeli techniku černého
divadla, vymýšleli a tvořili nové varietní výstupy, stáli u nastudování jedné
z nejproslulejších her Spejbl na Venuši. Jan Dvořák tyto projekty vedl jako
výtvarník a režisér, ale uplatňoval se čím dál víc i jako znamenitý loutkoherec. Po šťastné éře v Divadle S+H zvolil radikální změnu a nastoupil do
Východočeského loutkového divadla, později přejmenovaného na DRAK,
jako umělecký ředitel. Divadlo v té době nabíralo dech a Dvořákovo nadšení a profesní zkušenosti (získávané navíc na řadě zahraničních turné
s Divadlem S+H) je hnaly dál a výš. Kromě režisérské a výtvarnické práce
se Jan Dvořák svědomitě staral o uměleckou perspektivu tohoto divadla. To
on pro DRAK vyhledal režiséra Josefa Kroftu, výtvarníka Petra Matáska,
herce a muzikanta Jiřího Vyšohlída. a dal prostor řadě znamenitých herců.
Nemalé množství jich také vychovával na loutkářské katedře AMU a na
Lidové konzervatoři pořádané KKS při Divadle DRAK
I s jejich pomocí stvořil z loutkového divadla jedinečný fenomén, přitažlivý doma i kdekoliv ve světě nejen pro dětského, ale i
dospělého diváka. V jeho budoucnost nikdy nepřestal věřit: „Loutky
dokáží tlumočit naše nejniternější pocity. Žijí v umělém světě, který nás
okouzluje. Jistě i proto, že ten reálný je stále ošklivější. Loutky jsou čistý
artikl. Loutky budou, protože je lidi potřebujou.“
-pm-
Jan V. Dvořák (vpravo) na snímku z archivu Divadla DRAK v Hradci
Králové.
Co na to říct? Duchem jsem zralá třicítka, ale když se v šatně
převlékám nebo líčím a vidím vedle sebe ty děti,
je to hrůza! Vrásky jak koleje, všude faldy...
Vzpomeneš si na svůj první divadelní
zážitek?
Má paměť sahá samozřejmě daleko,
ale svoje úplně první vystoupení znám od rodičů
z vyprávění. To bylo v roce 1959. Slavil se Den
matek a já recitovala básničku. Aplaus jsem
potom odměnila přídavkem, na který se v naší
rodině vzpomíná dodnes.
Zarecituj...
To byla písnička: „Anko vstávej, zadělávej, táta kosu brousí. / Anka vstala, z okna
(domyslete si sloveso), / po… (domyslete si
totéž sloveso) mu fousy.“ A když jsem potom
hlasitě přiznala, že mě ji naučil tatínek, maminka lezla pod lavici. Táta ne, ten se smál spolu
s ostatními.
Tak tam ses rozhodla být herečkou?
Později ve školce jsem zpívala, recitovala a byla hvězdou všech
školních besídek. Můj sen stát se herečkou podporovaly všechny učitelky.
Přihlásila jsem se do dramatického kroužku, do kterého jsem chodila až
do 15 let, kdy jsem se rozhodla zkusit přijímačky na konzervatoř. Vedoucí
kroužku pozvala svého přítele, Zdeňka Buchvaldka, aby se na mě podíval,
jestli to má cenu. Líbila jsem se mu a řekl, že by bylo škoda to nezkusit.
Jak to dopadlo?
Z talentovek jsem přijela nadšená a myslela jsem si, že to mám
v kapse. Ale pak mi přišel dopis, že mě pro velký počet uchazečů nevzali.
Samozřejmě jsem to obrečela, ani odvolání jsem nepodala, protože jsem
byla přesvědčená, že bez protekce se tam stejně nedostanu. Byla jsem tak
zklamaná, že jsem se zařekla, že divadlo nikdy dělat nebudu. Zavrhla
jsem i možnost vystudovat gymnázium a pak zkusit DAMU nebo JAMU
a z trucu jsem šla do učení na drogistku. Tím pro mě divadlo skončilo na
hodně dlouho.
Na patnáct let, jak jsi to vydržela?
No, to víš že mě to úplně nepustilo. Na učňáku jsem byla šaškem třídy, zúčastňovala jsem se různých recitačních soutěží a v praxi jsem
za pultem přímo excelovala. To bylo to pravé divadlo!
A pak jsi taky dělala divadlo mně a sestře. Nezapomenu, jak
jsi vždycky při čtení pohádek měnila hlasy.
„Máma z vrátek ještě není, už se perou o lupení: Mé je, mé, mé
je, mé! Né-e né, né-e né!“
No a jak to bylo s Mladou scénou? To je hodně vtipná historka.
Dělala jsem zrovna něco ve skladu a vtom za mnou přišla kolegyně a říká: „Přišel za tebou nějakej chlap, ale je takovej divnej.“ Vešla
jsem do krámu a vidím, že měla kolegyně pravdu. Šusťákový kabát, na hlavě nějakou placatici,
no prostě „fešák“! Úplně jsem se vyděsila, co
po mně může chtít. A když mi řekl, že je režisér
divadelního souboru a že hledá novou herečku,
to byl teprve šok! Vzpomínám si, co mi tehdy
prolétlo hlavou: Tohle že je režisér? Proboha,
co to musí být za soubor? Řekl mi, že dostal
doporučení od mého kamaráda, se kterým jsem
dlouhá léta závodně tancovala a pozval mě na
zkoušku, abych se přišla podívat.
A ty ses nechala tím somrákem
zlákat?
Tehdy jsem se sice docela aktivně věnovala sportu, přesněji tělovýchově, dělala jsem
cvičitelku blížící se spartakiády a na divadlo
jsem tak trochu zapomněla. Nakonec jsem se ale
rozhodla, že se tam přece jenom pojedu podívat.
Kristina Herzinová v roli majitelky nevěstince v inscenaci hry Bertolta Brechta
Lux in tenebris aneb Světlo v temnotách. Inscenaci v režii Pavla Trdly uvedla
Mladá scéna v 2. polovině 90. let. Autorem snímku z představení i současného
civilního fota je Pavel Trdla.
Mladá scéna tehdy sídlila v Předlicích, kde nebylo radno chodit sama, ale
zvědavost byla silnější než strach. Když jsem se objevila ve dveřích, Pavel
Trdla, ten zjev z rána, se rozzářil jak měsíček. Hned mě všem představil a
požádal je, aby mi ukázali, co zrovna dělají. A já stála s pusou dokořán a
dívala se na kouzlo černého divadla. Tím si mě získal. Ale hlavně tou svou
energií, se kterou lítal po celém sále jako pometlo a sršel nápady.
Nechci předbíhat, ale nezískal si jenom tebe, že ne?
Doma jsem všechno vylíčila v nejlepších barvách a ukecala
Bohouše, svého muže, aby tam šel příště se mnou. Moc se mu nechtělo,
ale já ho utáhla na to, že hledají i techniky. No a zrovna nepřišel na
zkoušku jeden z herců, Pavel ho vystrčil na jeviště a bylo to. Později
jsme začali brát sebou i naše děti, tedy tebe a Lucku. Ta s námi koneckonců hraje dodnes.
Ano, rodinný podnik byl založen. A jak vznikl ten pověstný
umělecký tandem Trdla-Herzinová? To bylo hned?
Kdepak. I když musím přiznat, že se to začalo vyvíjet docela
brzo. Hned po prvních zkouškách, byla to hra O ptáku Ohniváku a lišce
Ryšce, jsem potichu začala kibicovat. Pavel to sice neslyšel, ale ostatní herečky mu to donesly a při jeho povaze byl hned oheň na střeše. Nenechala
jsem si nic líbit a první prudká výměna názorů byla na světě. Probulela
jsem pak celou noc a na další zkoušce jsem se chtěla Pavlovi omluvit. Ten
mě však předešel a řekl, že jestli mám nějaké výhrady, ať to řeknu přímo
jemu. Posadil si mě při zkouškách vedle sebe a tím to začalo.
KRISTINA HERZINOVÁ
SLAVÍ
KULATÉ NAROZENINY
Hned na začátek musím říct pravdu - ke Kristině mám zvláštní vztah. Vděčím jí opravdu za mnohé, vážím si jí a mám ji skutečně
upřímně rád. Nečekejte tedy ode mě objektivitu. A nedivte se, že si
v rozhovoru tykáme, známe se déle než osmadvacet let. Málokdo ji zná
tak dobře jako já. Jak jsem řekl, nebudu lhát - Kristina Herzinová je
moje máma.
Většina rozhovorů začíná takovým nějakým krátkým popisem,
s kým to vlastně má čtenář čest. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli je to
v tomto případě úplně nezbytné, a nakonec jsem se rozhodl nic nezdržovat a rovnou se do toho té naší jubilantky pustit. A kdyby se snad našel
v malé rodině českého amatérského divadla někdo, kdo by netušil, kdo
Kristina Herzinová je, určitě se to během rozhovoru dozví.
si stará?
Tak hned k věci: letos slavíš padesáté narozeniny. Připadáš
Letos slavíš kromě padesátky taky dvacet let na jevišti. Za tu
dobu jsi zvládla pěknou řádku rolí. Nedá mi to a musím se tě zeptat na
takovou tu tradiční otázku, co se dává herečkám - na kterou vzpomínáš
nejraději?
No samozřejmě na tu první. Na lišku Ryšku. Možná právě
proto, že byla první. Ale jinak jsem měla spoustu krásných rolí. Kromě
různých královen a moudrých vil také další zvířecí postavu - vlčici Rakšás v Mauglím, čarodějnici Hexateru v Malé mořské víle, nebo třeba Paní
z bažin v Mokré říši. V posledních letech jsem si odskočila od dramatických postav ke komickým. Z těch posledních rolí to je bláznivá chůva z
Kocoura v botách a stárnoucí sestra Dorota v Popelce.
Ale ty jsi nezůstala jenom u herectví.
Pavel mi svěřil nejprve škrty a úpravy textů a když viděl, že
mi to jde, požádal mě abych napsala něco sama. Pustila jsem se nejdřív
do dramatizací. Nejúspěšnější dílo byl zřejmě Mauglí, kterého jsme hráli
dokonce až na Hronově. Dneska už ale píšu svoje vlastní hry, i když na
motivy klasických pohádek.
Jaké to je, vidět svoje texty na jevišti?
Tím, že jsem se vždycky podílela na celkové inscenaci - dramaturgii, výtvarném řešení, dekoracích, kostýmech, a hlavně ve všech hraju,
tak vlastně ani nevím...
A co Pavel, nekazí ti to?
Někdy se utkáváme, to je jasné, protože já píšu texty už s
určitým viděním, ale pak si to Pavel pojme po svém. Já ho pak musím
přesvědčovat a vysvětlovat, co tím chtěl autor říct. Někdy je to jak v italském filmu - on řve, já brečím, ale nakonec jeden z nás ustoupí a vždycky
to dobře dopadne. Jako autor trpím nejvíc, když mi řekne: Musí se škrtat!
Víš jak to bolí?
Mimochodem, ty si píšeš role na tělo, viď?
Nejen sobě. Dneska už předem vím, koho obsadíme, jaký je to
herec a co mu sedí. Já si vždycky myslela, že moje parketa jsou dramatické postavy, ale poslední dobou zkouším komické a moc mě to baví. Mám
radost, že jsem si zkusila změnit „obor“.
V Mladé scéně se hraje divadlo hlavně pro děti. To ale není
pravidlem, že ne?
To je pravda. Zkusili jsme si i pár věcí pro dospělé, například
R.U.R., to se opravdu povedlo a dodnes se na ně vzpomíná. Nebo Brechtovu aktovku Lux in tenebris.
Ty víš, kam mířím...
No jistěže vím. Napsala jsem jednoaktovku Výzva osudu.
Ano! To je ta hra s opravdovým sexem?
Já za to nemůžu! Erotická zápletka v té hře sice je, ale já se zuby
nehty bránila, aby se všechno odehrávalo takhle přímo na jevišti. Ve scénických poznámkách jsou jen vzdechy a výkřiky ze stínů blízkého lesíka.
Ale Pavel mě nakonec umlátil svými argumenty a sex je tu. Ale neříkej,
že opravdový! I když to tak vypadá.
Ty jsi slavila spoustu úspěchů v amatérském divadle - dostala
jsi i nějaké ceny. Které si vážíš nejvíc?
Těch ocenění byla na různých přehlídkách celá řada. Za dramaturgii, herectví, kostýmy... Teď v březnu jsem například převzala na
přehlídce Děčínská brána zlatý odznak SČDO. Všechny ceny byly pro mě
pohlazením, všechny mě vždycky dojaly k slzám a všech si velice vážím,
ale přesto je pro mě největší odměnou - teď to možná bude znít jako fráze,
ale každý herec mi to potvrdí - plné hlediště a bouřlivý potlesk. A u dětí
to platí dvojnásob. A největší pochvalou je, že je pořád o Mladou scénu
takový zájem.
Máš nějaký sen?
Můj sen se mi vlastně splnil. Po dvanácti letech práce výtvarnice v kulturním domě Corso jsem kvůli úsporám dostala výpověď a po půl
roce nezaměstnanosti jsem se rozhodla, že se konečně budu živit tím, co
mě baví nejvíc. Divadlem. Finančně to sice není žádná sláva, ale jelikož
mám podporu a pochopení v rodině a hrajeme docela dost... prostě jsem
šťastná!
Kristina Herzinová v roli vlčice Rakšás v inscenaci vlastní dramatizace
Kiplingova Mauglího v souboru Mladá scéna Ústí n. L. v roce 1997. Foto:
archiv FEMAD.
Takže se divadlem živíš. Cítíš se tedy být profesionálkou?
Už vím co to obnáší. Nejen růže a ovace, ale spoustu práce a
úsilí a málo času na něco jiného než je divadlo.
Dobře, ale v čem je podle tebe ta pověstná profesionalita? V
tom, že ti za to platí?
Dost lidí to tak chápe. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváš.
Já myslím, že je to hlavně v přístupu. Profesionál to myslí s divadlem opravdu vážně a pracuje na sobě. A je jedno, jestli hraje ve Vinohradském divadle, nebo v divadle Jiráskově. V tom směru je leckterý amatér skutečným
profesionálem, bez ohledu na to, čím se živí. Jistě, amatér si může dovolit
dělat chyby a jsou mu odpouštěny, on sám si je ale odpouštět nesmí.
Padesát let, to je věk, kdy člověk trošku hodnotí, čeho všeho
dosáhl a na co mu ještě zbývá čas. Taky bilancuješ?
Jistě, tomu nikdo neunikne. Vždycky jsem se bála stáří a své
čtyřicáté narozeniny jsem obrečela. Říkala jsem si: tak půlku života mám
za sebou a teď už budu jenom stárnout. Ale díky divadlu a fofru kolem
něho to nějak nestíhám sledovat. A když bych se po ránu nepodívala do
zrcadla a občas mě něco nezabolelo, snad bych ani netušila, že je mi už
tolik. Někdy mi ale přijde, že žiju strašně rychle a mám trochu strach,
co budu dělat, až tomu tempu nebudu stačit, až mi dojdou nápady, až
nebudu moct hrát, až nebudu moct psát... Toho se opravdu bojím. Jinak
jsem ale spokojená. Jsem 31 let vdaná za jednoho muže, vychovala jsem
dvě talentované děti, na které jsem velice pyšná, mám přes 20 let po svém
boku věrného a skvělého kamaráda, díky kterému jsem dosáhla svých
divadelních úspěchů. Snad ta padesátka nebude tak špatná, když se cítím
na třicet, co říkáš?
K narozeninám se sluší něco popřát. Kromě všech těch obligátních úspěchů, peněz, zdraví, lásky a podobně, co by sis přála ze všeho
nejvíc?
Ještě dlouho hrát a umřít na prknech, která znamenají svět.
Rozhovor připravil Vít Herzina
SERVIS / DRAMATURGIE
ROZHNĚVANÁ GENERACE
ANGRY YOUNG MEN
ALBERT CAMUS: OTÁZKA PO SMYSLU ŽIVOTA
JE NEJNALÉHAVĚJŠÍ ZE VŠECH OTÁZEK.
2. ČÁST
Po druhé světové válce do sebe anglický román vtahoval gejzíry modernistického experimentu včetně utopií a
antiutopií (L. Durrel, A. Huxley, G. Orwell) i výrazný proud
tradičních postupů a hodnot (G. Green), aby nakonec dospěl k
absolutní syntéze zdrojů (W. Golding). Rozhněvaná generace
v románech, básních, dramatech a filmových scénářích postihovala ztrátu autentičnosti v marné revoltě proti konvencím.
Žánrově se pohybovala v čirém realismu (I. McEwan, G. Swift),
expandovala v ženské zkušenosti (F. Weldonová), prolínala
skutečnost a fantastiku (I. Murdochová), nabídla nový dělnický
román (A. Sillitoe), mýtické aplikace (P. Larkink), a posléze metafikce (J. Fowles), v nichž se při hledání základních životních
hodnot problematizuje rozdíl mezi fikcí a realitou. Nejvýraznějšími či možná nejznámějšími romanopisci a posléze spoluautory
scénářů jsou: John Brain, John Waine, Kingsley Amis, Malcolm
Bradbury, a bude vhodné podívat se i na některé režiséry jako
je Peter Brook, Joan Littlewoodová aj. Z dramatiků je na prvém
místě John Osborne a jeho drama Ohlédni se v hněvu. Podle této
hry dostalo hnutí jméno, a hrdina Jimmy Porter je považován za
netypičtějšího představitele Rozhněvaných mladých mužů. Dalšími, stejně výraznými dramatiky jsou Brendan Beham, Shelagh
Delaneyová, Ch. Marowitze. E. Bond, a z následovníků, kteří se
projevili v konci hnutí, pak Peter Shaffer a Tom Stoppard. Tento
výčet je sice střídmý, ale pro obraz doby a jejích uměleckých
trendů dostačující.
Než se budeme zabývat texty ještě něco slov o anglickém divadle a publiku, neboť jde o zcela jiné vidění a vnímání
tohoto druhu komunikace než u nás. Nejsrozumitelněji to vyjádřil Benjamin Kuras, český dramatik žijící skoro 40 let ve Spojeném království: Zatímco kontinentální Evropan chodí do divadla
s pocitem jakési kulturní povinnosti, s cílem obohatit se kulturně,
intelektuálně či politicky, anebo se esteticky vzdělávat, Angličan
se chce v divadle zcela nestydatě bavit. Když se nebaví, rovněž
zcela nestydatě odejde uprostřed představení, poradí známým,
aby na to nechodili, a protože za lístek zaplatil 15 liber, dobře
si rozmyslí, než na něco půjde příště. V Anglii divadlo patří do
sféry show-business. To, že se mu daří produkovat komerčně i
umělecky pravděpodobně nejlepší a v každém případě nejúspěšnější inscenace na světě, je estetická záhada... Diváka nudit je
neodpustitelný zločin. Nesmíme ho ani poučovat či vzdělávat,
protože nejsme o nic moudřejší... Výsledkem je, že neexistuje viditelná hranice mezi divadlem bulvárním a intelektuálním, mezi
zábavou a kulturou. Staří i moderní klasici se hrávají úspěšně
v komerčních divadlech vedle frašek, detektivek, muzikálů.
Národní divadlo zase inscenuje muzikál či lehkou komedii...
Z tohoto postřehu
a zároveň objektivního faktu vyplývá
pro čtení a výklad
anglických
her
jistý předpoklad, a sice to, že ač to na první pohled nevypadá,
jsou témata už v textové podobě podávaná s jistým nadhledem a
humorem, byť někdy až temně černým. Tentýž postoj pak sluší
jejich realizaci, neboť přes smích a úšklebek zasáhne lidský
osud a patos člověčiny diváka daleko razantněji, než zaumně
zadumaná tragičnost, nebo principiální spílání publiku, kterým
se většinou vyznačuje drama německé.
JOHN OSBORNE
A nyní konečně John Osborne (*1929 - †1994) a jeho
texty: Ohlédni se v hněvu, Důkazy se zamítají, Komik. Když se
s odstupem půl století znovu probíráte jeho dramaty, je zřejmé,
proč ve své době tak zaujaly a provokovaly a proč jejich síla
nevyprchala. Dnes diváci obdivují Samotáře, Knoflíkáře, Příběhy obyčejného šílenství a jim podobné záležitosti, baví se jimi,
citují z nich hlášky etc. Nic proti tomu, ani náhodou, ale pokud
vás v nich zobrazovaná témata zaujala, tak je v krystalické podobě (beze všech těch atrakcí, které stejně do týdne zapomenete)
naleznete právě v hrách Johna Osborna. Tím chci říci, že je lze
dnes nejen hrát, ale že si návrat na jeviště více než zaslouží, a
nejen proto, že doba povýtce šílí, vymknuta z kloubů. Tyto hry
zobrazují zoufalý stav duše a těla, který koření jak z podvědomí
- z nenaplněného či promarněného bytí, tak z vědomého šílenství - z nenalezení odpovědí na otázku proč a k čemu jsme tady a
v téhle společnosti. To vše ale podané se suchým humorem a na
vysoké úrovni, takže si velmi snadno uvědomíte přemostění od
individuálního zoufalství k podivné náladě ve společnosti. Dále
bez nadsázky platí, že když sáhnete po kterémkoli textu, saháte
po klasice v tom nejlepším slova smyslu, ne po strnulém muzejním exponátu. Co se podmínek amatérského divadla týče, výhodou her je menší obsazení (5 až 8 osob), a pro mnohé soubory by
neměl být problém vyložit a interpretovat Ohlédni se v hněvu i
Důkazy se zamítají, tedy režijně a herecky zvládnout jejich úskalí. Znovu připomínám, že byť obsahem (čím se zabývají) náleží
k „vážným dramatům“, formou (divácky a divadelně) náleží ke
„komediím“.
OHLÉDNI SE V HNĚVU
Drama Ohlédni se v hněvu (Look Back in Anger 1956)
je považováno za manifest a jeho hrdina Jimmy Porter má mluvící jméno: co se týče vnějšího projevu, pak platí, že je silné
černé pivo, vnitřně ovšem inklinuje k pojmu vrátný či nosič.
V základní rovině je zde pojednán jev zvaný nemožnost přizpůsobit se podmínkám, které člověka svazují. Hrdinové sice
svá omezení ještě neumí zcela artikulovat, ale ví, že jsou nepříznivá, nelidská. Probíhající vzpoura či chcete-li rebelování,
se však zatím obrací dovnitř rodiny, takže postihuje hrdinovy
nejbližší, a to je právě onen problém, o kterém hra pojednává.
Svým způsobem jde i o výzvu dnešnímu inscenování, neboť
tehdejší posty nepřátelských linií byly známy. Jen na okraj: hrdinovo rebelování se odehrává v kontextu deseti let po II. svě-
tové válce a ztrátě Indie, během Suezské krize a před Alžírskou
a Berlínskou krizí, kdy se ve společnosti teprve formují axiomy
celosvětové, ale především celoevropské vzpoury mladých,
která přichází v druhé polovině let šedesátých. Zajímavé je,
že kritika toto drama zpočátku charakterizovala jako kuchyňské drama, neboť bylo zaměřeno - ale jak se vbrzku ukázalo,
zaměřeno jen zdánlivě - na každodenní život s jeho únavnou a
ubíjející banalitou a melodramatičností. Avšak právě v tomto
milieu člověčího mikrokosmu nalezl Osborne dostatečný dramatický potenciál k zachycení úpadku mezilidských vztahů
v nastupující moderní britské, potažmo evropské společnosti.
Tato hra nic neztratila na průraznosti, neboť Evropa se opět nachází v situaci, kterou lze označit jako prázdnotu duše člověka i
národů, a kdesi už kypí a kvasí genová substance nové rebelie,
která, a na to vemte jed, nezpochybnitelně přijde. V tom se rok
1956 shoduje s rokem 2006.
Pro otevření hry je dobré si uvědomit dva obrazy,
přesněji: jaký smysl nesou. Prvním je anglická neděle, která
hru otvírá a v dalších dějstvích se stále vrací, přičemž anglická neděle evokuje pocit stojaté těžké vody, pocit nehybnosti,
nemožnosti a nechuti cokoli podnikat. Čas se v reálu takovéto
neděle skutečně vleče, tudíž její zásadní použití ve hře je metaforou života, se kterým si těžko co v daných okolnostech, vynucených společenskými konvencemi, počít. Druhou metaforou,
kterou pro sebe dokonce musíte vyřešit jako úplně první, je závěr hry, kdy Jimmy (dle autora: směsice do rozpaků přivádějící
upřímnosti a otevřené zlovolnosti, něhy a násilnické krutosti) se
svou ženou projdou močálem ponížení a bolesti ze ztráty dítěte
i z možné ztráty sebe, a uzavírají se do hnízda, do medvědího
doupěte před...? A to je právě ta otázka pro režijní interpretaci.
Skutečně se uzavřou před světem? Nebo, podle uchopení dějových faktů, jde spíše o výsměch, ironizování takového řešení?
Nebo je to...? Vy sami si musíte říci, musíte vědět, jak Jimmy
a Alice budou dál žít, jak se budou rvát a milovat mezi sebou,
jaký vztah zaujmou ke světu v němž musí žít. A od vaší odpovědi na tuto otázku závisí výklad hry a motivace jednání postav
v daných okolnostech od prvních slov až po ta poslední. K tomu
přidejte Jimmyho zkušenost se smrtí nejbližších, před kterou
ostatní jaksi zavírají oči, nechtějí s ní nic mít. A tak paradoxně,
jak je autorovým zvykem, má Jimmy nejblíže k plukovníkovi
Redfernovi (v dramatu se přímo nesetkají), představiteli toho,
proti čemu se v něm vaří krev, neboť je spojuje zkušenost zániku, byť se k ní každý staví jinak, či z ní vyvozuje jiné postuláty.
Nuže, to je v základu k této hře vše.
DŮKAZY SE ZAMÍTAJÍ
Důkazy se zamítají (Inadmissible Evidence 1964) aneb
prázdný život nadaného a úspěšného advokáta, který se v sobě
snaží vyvolat pocit, že skutečně žije střídáním partnerek, ale
na svém divoce plujícím šífu má dvě stálé kotvy - manželku a
milenku. Přes všechny zálety, vyvolávající falešný pocit tepotu
bytí, nosí v sobě hrdina Bill Crawford touhu z tohoto kolotoče
vyskočit, a to tak, že bude odhalen, souzen a odsouzen. Ví,
myslí si, je přesvědčen, že jedině tak může být zastaven, že mu
bude dopřán vnitřní pocit, že jako vězeň se už nemůže vzbouřit
proti nesmyslnosti a nepochopitelnosti života, který je pro něho
utrpením, a kterým zároveň prochází jako nekonečnou avantýrou. Dále platí, že si je vědom i toho, že trest jej očistí a bude
moci začít znovu. Jak znovu a s jakými hodnotami, to samozřejmě neřeší, to ani nejde, to se může pokusit vyřešit divák někdy
doma, když bude chtít. I zde se přes individuální osud, podaný
s humorem ve šťavnatých (ne eroticky) situacích, vynořuje
DRAMATURGIE / SERVIS
otázka proč takto žijeme. Proč dovolíme, abychom takto museli
žít. Proč sami sobě připravujeme nástrahy, a je jedno, jak líbivá
či vznešená nálepka je umístěna nad vstupem pasti na život.
A opět platí, že nic z toho není divákovi strkáno moralistně
pod nos. Naopak, divák se baví jak na frašce, sleduje úkroky a
otočky torera Billa, úkroky víceméně marné, neboť plnokrevný
andaluský býk život ho vždy nabere na rohy. To platí pro každého, kdo se snaží život-osud ošálit, místo ho prožít. Jistě, lépe
se to napíše a hůře skutečně provede-prožije, ale právě proto je
tohle věčné téma nahlíženo z mnoha úhlů v mnoha rozličných
souvislostech.
Důsledkem Billova přístupu k životu je, že ho všichni
postupně opouštějí. Z mnohého jednání v situacích dokonce
vyplývá, jako by hrdina chtěl být opuštěn, aby se mohl cítit
méně vinný. Oscilace hrdiny mezi potřebou být zastaven a
touhou svalit odpovědnost za druhé, se - podobna Brownovu
pohybu - valí celou hrou. Tento princip, myslím, umožňuje
divákovi, aby hrdinovi přál vše, co ho potká, aby ho litoval i
odsuzoval, aniž by se s ním musel bolestně identifikovat eticky
či racionálně. A přesto, či právě proto - díky způsobu jak je text
napsán - k pochopení životního stylu hrdiny a rozpoznání úseků
z vlastního života u diváka dochází.
A nyní něco poznámek k uvedení hry na jeviště.
Jistý návod, jak smysl textu odkrýt, naleznete na
konci hry, v dialogu Billa s milenkou Lízou, a to nejen proto,
že v 99% musíte vždy mít vyřešen konec hry, abyste ji mohli
začít stavět od prologu. Klíčová slova pronáší Líza: Zatím jsem
vždycky dokázala nemít pocit viny. Víš, pocit viny dělá radost
jen hlupákovi. Člověku, který není schopen sebepoznání a není
statečný. Nebo: Věř mi, že... nic nedovede způsobit větší pohromu než zásada upřímnosti. Nebo: Předstíráš, že jsi nešťastný,
jen aby ses vyhnul výčitkám. Děláš ze sebe chudáka a podceňuješ se, abys mohl vypadnout ze hry. Na konci hry pak hrdina
končí sám ve snové lavici obžalovaných. Z textu skoro sálá
představa, že je na ní schoulen ve fetální poloze.
Inscenátoři si též musí vyřešit problém snových scén
na začátku prvního a druhého jednání. Musí se rozhodnout, zda
je to více představa, či více realita. A dalším jednáním to odůvodnit - jde o dlouhé monology, které lze s rozmyslem škrtat.
Obdobná situace, ale reálná, je ke konci druhého jednání, kdy
Bill vede dialog s dcerou Jane, která neodpovídá.
Stejný obsah a forma rozhovorů s manželkou a milenkou, ona nerozhodnost mezi dvěma ženami, je metonymickým obrazem nerozhodnosti jak naložit se životem. Stereotyp
bytí je zase zobrazen metaforicky přes stereotyp výslechů,
kdy autor předepisuje, kdo a proč má hrát více rolí, což se
týká žen i mužů. Upozorňuji na to, že při inscenování musí
být zřejmé, že táž herečka pokaždé ztvárňuje jinou osobu, ale
se stejnými problémy. Pokud byste ony tři ženy v rozvodovém řízení nechali hrát třemi herečkami, vznikne blábol: jak
co se týče významu, tak i co se týče smyslu, neboť platí, že
hrdina Bill do hovoru s nimi projektuje své problémy, svůj
život, pochyby etc.
Nuže, i z této poslední, sice drobné, avšak podstatné poznámky je zřejmé, že byť se hra obsahově pohybuje v
psychologicko-realistickém dramatu, ve formě a prostředcích
a v žánru je posunuta do stylizované komedie, navíc záměrně
stylizované i v promluvách. To je nutné mít na paměti.
Příště si popovídáme o hře Komik, kterou se rozloučíme se zakladatelem žánru Angry Young Men, a dalším autorem
bude Shelagh Delaneyová a její Chuť medu.
Vladimír Zajíc
SERVIS / LEGISLATIVA
Autorské právo se vztahuje i na díla vzniklá tvůrčím
zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka.
K tomu, aby mohlo být dílo takto zpracováno, je potřeba získat
souhlas autora díla původního, pokud ovšem nejde o dílo již volné.
Autorem díla je fyzická osoba, která dílo vytvořila,
případně, jde-li o dílo souborné, tvůrčím způsobem vybrala nebo
uspořádala. V případě, že dílo vzniklo společnou tvůrčí činností
dvou nebo více autorů, autorské právo přísluší všem spoluautorům
společně a nerozdílně. O nakládání s dílem rozhodují spoluautoři
jednomyslně.
AGENTURA DILIA
INFORMUJE, RADÍ A POMÁHÁ
AMATÉRSKÝM DIVADELNÍKŮM
ČÁST II.
AUTORSKÉ PRÁVO
A AUTORSKOPRÁVNÍ NÁLEŽITOSTI
V OBLASTI DIVADLA
V prvním díle našeho seriálu (vyšel v minulém čísle
Amatérské scény) jste se dozvěděli základní informace o agentuře DILIA a jejím divadelním oddělení a také jsme vám přinesli výčet možností, jak získat divadelní hru, resp. text.
Představme si tedy, že sedíte u pěkné hromádky textů
a vybrali jste si z nich pár adeptů, které byste chtěli uvádět.
Je vám jasné, že jedním z důležitých faktorů rozhodování při
výběru hry jsou podmínky, za jakých se dané dílo může uvádět.
Tyto podmínky vycházejí z autorského práva, následně pak
z vyjednávání mezi agenturou a nositeli práv (autor, jeho dědicové, jeho agentura aj.). V tomto díle vám přineseme trochu
právní teorie v návaznosti na divadelní praxi.
V souvislosti se změnami, které s sebou přinesl nový
autorský zákon platný od 1. 12. 2000 se množí dotazy amatérských divadelníků a nejenom jich. V nové verzi zákona nejde
přitom zdaleka jen o prodloužení ochranné lhůty autorů, ale
také o celou řadu drobných i významnějších úprav, které přinášejí jisté zpřísnění „pravidel hry“ převážně ve prospěch autorů.
Aby bylo vyhověno požadavkům platné úpravy autorského práva obsažené zejména v hlavním pramenu autorského
práva, tedy v zákonu č. 121/2000 Sb., v platném znění, je třeba
si při výběru díla do repertoáru uvědomit následující skutečnosti.
CO JE TO DÍLO A KDO JE AUTOR
Nejprve je nutno zjistit, zda se jedná o dílo chráněné platným autorským zákonem, tj. o dílo, které je „jedinečným výsledkem
tvůrčí duševní činnosti autora“ (skupiny autorů, příp. i úpravců).
Autorské právo se přitom vztahuje jak na celé dokončené dílo, tak
na jeho jednotlivé vývojové části, včetně názvu a jmen v díle zachycených postav.
CO JE OBSAHEM AUTORSKÉHO PRÁVA
Autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo
vyjádřeno v jakékoli objektivně smysly vnímatelné podobě (např.
text divadelní hry, kniha, notový záznam apod.).
Autorské právo zahrnuje jednak výlučná práva osobnostní, jednak výlučná práva majetková.
Mezi osobnostní práva patří zejména právo autora
rozhodnout o zveřejnění díla a právo osobovat si autorství, (sem
patří i právo rozhodnout, zda a jakým způsobem má být autorství
uvedeno při zveřejnění díla). Dalším osobnostním právem je právo na nedotknutelnost díla, které zahrnuje zejména právo udělit
svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do díla. Pokud tedy
chce někdo upravit cizí autorské dílo, musí k tomu nutně získat
autorův souhlas.
K osobnostním právům dále patří právo, aby v případě
užívání díla jinou osobou se tak dělo pouze způsobem nesnižujícím hodnotu díla.
Osobnostních práv se autor nemůže vzdát a jsou nepřevoditelná. Ani po autorově smrti si nikdo nesmí osobovat jeho
autorství k dílu. Nadále smí být autorské dílo užito jen způsobem
nesnižujícím jeho hodnotu a je třeba vždy uvádět jméno autora
v souvislosti s užitím díla.
Základem majetkových práv je právo autora užít své
dílo, případně udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (udělit licenci). Majetkových autorských práv jako takových se autor nemůže vzdát a sama o sobě jsou nepřevoditelná.
Licenční smlouvou, o které bude pojednáno níže, nabyvatel pouze
získává oprávnění k výkonu majetkového práva dílo užít.
Majetková autorská práva jsou, na rozdíl od práv osobnostních, předmětem dědictví. Zdědí-li majetková práva k dílu
více dědiců, jsou z právních úkonů týkajících se díla oprávněni a
povinni všichni společně a nerozdílně.
Majetková autorská práva obecně trvají, pokud zákon
nestanoví jinak, po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti.
U děl spoluautorů se počítá doba trvání ochrany od smrti spoluautora, který ostatní přežil. Doba trvání majetkových práv se počítá
vždy od prvého dne roku následujícího po roce, v němž došlo
k události rozhodné pro její počítání, (tou totiž nemusí být jen
smrt autora, ale také např. první oprávněné vydání anonymního či
pseudonymního díla).
UŽITÍ DÍLA
Obsah práva dílo užít tvoří následující způsoby užití:
rozmnožování díla; rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny
díla; pronájem, půjčování nebo vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a sdělování díla veřejnosti. Mezi způsoby užití
díla sdělováním veřejnosti patří zejména: provozování díla živě
(tj. divadelní provozování) nebo ze záznamu a přenos provozování díla; vysílání díla rozhlasem nebo televizí; přenos rozhlasového nebo televizního vysílání díla; provozování rozhlasového
nebo televizního díla a další způsoby užití díla v nehmotné
podobě.
Jak bylo uvedeno výše, autor má výlučné právo udělit
smlouvou jiné osobě oprávnění k užití díla. Zákon však stanoví
některé případy, kdy lze dílo užít i bez autorova svolení. Jde o případy tzv. volného užití díla pro osobní potřebu a o tzv. bezúplatné
zákonné licence (např. školní představení, občanské a náboženské
obřady, některé nevýdělečné akce apod.). V podobných případech
je však nejlepší vyžádat si právní radu, protože ustanovení zákona
týkající se omezení autorských práv je nutno vykládat vždy zcela
přesně.
LICENČNÍ SMLOUVA
Podle současné právní úpravy autor uděluje nabyvateli
oprávnění k výkonu práva dílo užít na základě licenční smlouvy.
Touto smlouvou autor uděluje nabyvateli oprávnění k jednotlivým
nebo ke všem (ke dni uzavření smlouvy známým) způsobům užití
díla, a to v rozsahu buď omezeném nebo neomezeném. Nabyvatel se zavazuje poskytnout autorovi za dané užití odměnu. Výše
odměny musí být ve smlouvě dohodnuta, nebo musí být alespoň
stanoven způsob jejího určení.
Z pohledu nabyvatele je důležité, aby získal oprávnění
k užití ke všem složkám díla. Přesněji řečeno, některá díla sestávají z více spojených částí. Na příklad, při provozování scénického díla může docházet k užití jednak divadelní hry jako takové,
její případné úpravy, jejího překladu, scénické hudby, výtvarných
dekorací a pod. Všechny tyto části mají své autory (samozřejmě
to může být i jedna osoba), a proto je potřeba získat ode všech
souhlas k užití jejich díla na základě náležité licenční smlouvy.
Souhlas uděluje autor buď sám nebo prostřednictvím
jiné osoby, která autora ve věci udělování patřičného souhlasu zastupuje na základě plné moci či smlouvy o zastupování. V těchto
případech právě funguje jako prostředník DILIA.
Licence může být poskytnuta jako výhradní nebo nevýhradní. Autor také může udělit licenci buď omezeně na jednotlivý
způsob či jednotlivé způsoby užití nebo licenci neomezenou – ke
všem způsobům užití. Rozdíly vyplývající z těchto rozdělení vám
na požádání vysvětlí divadelní oddělení DILIA.
Nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout zcela nebo zčásti třetí osobě, jde o tzv. podlicenci. Taková možnost však musí být sjednána mezi autorem a původním
nabyvatelem v jimi uzavřené licenční smlouvě.
Postoupit licenci, to znamená převést celou licenci jako
takovou na třetí osobu, může původní nabyvatel pouze s písemným souhlasem autora.
Pokud jde o zánik licence, při zániku právnické osoby
jako nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího právního nástupce, pokud takový přechod licenční
smlouva nevylučuje. Je-li nabyvatelem fyzická osoba, přecházejí
v případě její smrti práva a povinnosti z licenční smlouvy na dědice, ovšem jen pokud to daná licenční smlouva připouští.
V případě jakýchkoli nejasností v souvislosti s užíváním
autorských děl nebo při výkladu příslušných právních předpisů se
obraťte na právní oddělení DILIA.
JAK TO FUNGUJE V PRAXI
Z výše uvedeného je jasné, že pro komplexnost a složitost této problematiky je pro drtivou většinu amatérských spolků
nutné veškeré získávání licencí pro užití děl svěřit do rukou
agentury DILIA. Ta zajistí licence k užití děl jak tuzemských,
tak zahraničních autorů, ošetří práva autorů hudby (ať už použité
LEGISLATIVA / SERVIS
z nahrávek či z not), zajistí souhlas autorů k překladu či jiné úpravě díla aj.
Rozhodování při výběru konkrétního titulu se tedy nemůže zúžit jen na zjištění, zda je autor hry „volný“ či nikoli – k dílu
se často váží práva i dalších autorů (překlad, úprava, dramatizace,
hudba aj.). Způsob, jak zjistit podmínky a následně pak i licenci
k užití díla vám přineseme v příštím pokračování našeho seriálu.
Lukáš Matásek
KONTAKTY NA AGENTURU DILIA
DILIA – Divadelní a literární agentura
občanské sdružení
Krátkého 1
190 03 Praha 9 – Vysočany
Tel. ústředna 283 891 587 nebo 606 614 658
Tel. záznamník 283 893 603
www.dilia.cz
AGENTÁŽNÍ ODDĚLENÍ
Vedoucí:
Mgr. Lukáš Matásek
Tel. a fax: 266 199 823
E-mail: [email protected]
PRÁVNÍ ODDĚLENÍ
Právničky:
Mgr. Monika Gunawanová
Mgr. Marcela Mužíková
Tel. 283 891 586
[email protected]
[email protected]
Dědictví, úschova a registrace děl:
Jana Hořínková
Tel. 266 199 834
[email protected]
eSeMeS pro AS 2 / 2006
Jan Červený pro AS: Jestli má být PC na JH diskuze, musí moderátor moderovat.
Milan Strotzer, programový ředitel JH k eSeMeSce Jana Červeného: V příloze dÁRTAMAn v tomto čísle AS si lze v propozicích Klubu (nejen) mladých divadelníků Jiráskova Hronova 2006
přečíst v příslušné anonci PC (Problémového clubu) jaké je poslání
tohoto veřejného hronovského fóra. V jádru netkví v obligátní
formě přehlídkových diskuzí ke zhlédnutým inscenacím à la líbilo nelíbilo. Akcent je na slovech poznání, inspirace, nadstavba. Ano,
je zde vymezena i forma, a to slovy „rozprava-disputace /…/ odborníků, do níž mohou vstupovat účastníci z pléna“. Takže při zachování vymezených premis je tu otevřený prostor jak pro odborná
ZPRÁVIČKY
pojednání, tak pro učenou hádku. Pokud se podaří, aby k nim dala
„matérie“ hronovských představení nenechavé podněty, tj. aby byl
vůbec k disputacím důvod, pak musí moderátor moderovat, nic jiného mu nezbude. Kéž by se musel každý den v PC řádně zapotit.
PODMÍNKY PRO ZASÍLÁNÍ SMS viz bulletin dÁRTAMAn
v tomto čísle AS.
VYBRÁNO
Z DATABÁZE NIPOS
BOLERADICE (870 obyv., okres
Břeclav): Divadelní spolek bratří
Mrštíků Boleradice získal na konci
r. 2005 od Nadace Duhová energie
cca 0,5 mil. Kč na opravu scénického osvětlení svého nového divadla. (Rovnost-Deník Břeclavska,
12.1.2006)
BRNO (368 tis. obyv.): Dne 18.3.
vyvrcholila v brněnském Středisku
volného času Lužánky soutěžní
přehlídka dětských divadel. Na
závěr byly odehrány inscenace
Pověsti v obrazech a pohádka Čert
to nemá nikdy lehké, poté byly vyhlášeny nejlepší soubory. (MF Dnes,
17.3.2006)
CHRUDIM (23 tis. obyv.): Rada
města Chrudim schválila 11.1. záměr
využití loutkového divadla na Spolkový dům, který bude po rekonstrukci a stavebních úpravách sloužit pro
neziskové organizace a pro pořádání
besed. Dům bude rozšířen o sousední bytovou jednotku. Bude odstraněn
podjevištní prostor a sníženo jeviště.
(Noviny Chrudimska, 13.1.2006)
CHRUDIM (23600 obyv.): Ve
středu 12.dubna byla v galerii Muzea loutkářských kultur v Chrudimi
zahájena výstava z díla hodonínského výtvarníka Aloise Sikory
nazvaná „Cestou fantazie“. Fantazie však nemusí pracovat jen u
pasívních návštěvníků výstavy,
ale především u dětí, které chtějí
tvořit a malovat. Kdo má chuť si
zasoutěžit, může namalovat obrázek
skřítka a doručit ho do 4.6.2006,
kdy výstava končí, do muzea. Adresa: Muzeum loutkařských kultur
v Chrudimi, Břetislavova 74, 537
60 Chrudim. Absolutní vítěz pak
obdrží originální obrázek skřítka od
pana malíře a všichni ostatní malé
překvapení. (MLK)
ČESKÉ BUDĚJOVICE (95 tis.
obyv.): V objektu Česko-anglického
gymnázia v Českých Budějovicích se
22.2. konal 7. ročník recitační soutěže
Vrbenský rohlík. (Českobudějovické
listy, 23.2.2006)
ČR: Třetí kolo preventivního projektu
Svět očima dětí, které pravidelně realizuje odbor tisku a public relations
ministerstva vnitra, se tentokrát zaměřilo na oblast trestní odpovědnosti
dětí a mladistvých. Cílem projektu je
nejen prevence, ale především snaha
rozšířit informovanost dětí. Záštitu
nad projektem převzal ministr vnitra. Uzávěrka pro příjem soutěžních
prací účastníků je 31.5. Soutěžní téma
společné pro všechny děti zní Trestní
odpvědnost a mladistvých. Má tyto
okruhy: Extrémismus; Divácké násilí; Gamblerství; Návykové látky;
Týrání, sexuální zneužívání; Přestupek, trestný čin nebo jen legrace?
Děti si mohou vybrat a zpracovat svůj
příspěvek v některé z 5 kategorií - v
hudební, dramatické, literární a výtvarné nebo v oboru výpočetní technika. Jejich práce budou hodnoceny
v každé kategorii zvlášť. (Učitelské
noviny, č.4, 2006)
DESNÁ (3500 obyv., okres Jablonec
nad Nisou): Dne 11.3. se v Kulturním domě Sklář v Desné konal 4.
ročník oblastní přehlídky dětských,
divadelních, loutkářských a recitačních souborů Dětská scéna 2006
- O desenského medvěda. Účinkující
bojují o postup do krajského kola v
Liberci. Na programu bylo 6 inscenací, v nichž se představily např.
nově vzniklý DDS Strč prst skrz
krk při DS Vojan Desná, dramatický
kroužek při DDM Větrník Liberec,
Taneční a pohybové studio Magdalena Rychnov u Jablonce nad Nisou aj.
(Deník Jablonecka, 6.3.2006)
HORŠOVSKÝ TÝN (4900 obyv.,
okres Domažlice): Dne 18.2. se v
kinosále v Horšovském Týně uskutečnila západočeská oblastní přehlídka Svazu českých divadelních
ochotníků Kandrdásek a Pohárek.
(MF Dnes, 17.2.2006)
JAROMĚŘ (13 tis. obyv., okres
Náchod): Tradiční přehlídka loutkového divadla Boučkova Jaroměř
se uskutečnilo 25.2. Letošního - již
24. ročníku - se vedle domácího souboru BOĎI zúčastnili také loutkáři z
Napajedel, Liberce a Turnova. (MF
Dnes, 24.2.2006)
JILEMNICE (6000 obyv., okres
Semily): Od 3.3. pořádal Společenský dům Jilm Jilemnice 12. ročník
festivalu Březen - měsíc divadla,
v jehož dramaturgii se tradičně
prolínají představení amatérských i
profesionálních souborů. Do 27.3. se
kromě domácích divadelníků představily např. DS Vicena Ústí nad
Orlicí, DS J.K. Tyla Lomnice nad
Popelkou, Divadlo Bolka Polívky
a Divadelní společnost Frída, DS
Kolár Police nad Metují, Divadlo
Drak Hradec Králové, DS MěKS
Červený Kostelec atd. (Deník Pojizeří, 1.3.2006)
LIBEREC (97 tis. obyv.): Liberecké
občanské sdružení Schody oznámilo
záměr založit ochotnické divadlo pro
handicapované. Cílem je začlenění
postižených lidí do společnosti.
Nový divadelní spolek by se měl
jmenovat Divadlo v Oblačné a měl
by začít fungovat v září v prostorách
Krátkého úderného divadla nebo
Malého divadla. První inscenací
bude autorská hra. (Divadelní noviny, č.3, 2006)
OPAVA (60 tis. obyv.): V Loutkovém divadle v Opavě se ve dnech 16.
a 17.2. konala přehlídka dětských
divadelních a loutkářských souborů
Dětská scéna 2006. Přehlídka byla
postupová. (Opavský a hlučínský
deník, 14.2.2006)
OSTRAVA (311 tis. obyv.): Na Zelený čtvrtek 13.4.2006 připadlo 100.
výročí narození Samuela Becketta,
světoznámého spisovatele a dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1969. Ostravské Bílé
divadlo hraje od roku 1997 Beckettovy hry Šťastné dny a Krappovu poslední pásku. V roce 2002 připravilo
a v rámci francouzského podzimu
uvedlo beckettovský projekt, v jehož rámci pražský Činoherní klub
sehrál v Ostravě Čekání na Godota,
Bílé divadlo kromě Šťastných dnů
a Krappovy poslední pásky uvedlo
premiéru jednoaktovky Matei Visniece Poslední Godot (o setkání
Godota s Beckettem). V roce 2004
v rámci divadelní přehlídky Ostravar
proběhla další beckettovská akce.
V Galerii Budoucnost sehrála společně s Bílým divadlem Martincova
pražská divadelní skupina NO-NE
Beckettovy Šťastné dny, v nichž roli
Winnie hrála Antonie Hegerlíková.
Pro 100. výročí narození Samuela
Becketta připravilo Bílé divadlo v
Ostravě projekt nazvaný jednoduše
BECKETT. V 17 hodin 13.4.2006
začala na Masarykově náměstí v
centru města akce Čekání na Godota. Poté Bílé divadlo připravilo do
přilehlé bývalé Arény (někdejšího
Divadla hudby) uvedení svého nastudování Šťastných dnů, Krappovy
poslední pásky a hry Godot přišel.
Pozvalo Antonína Novotného z
Prahy s beckettovskými variacemi
Poslední Godot, zprostředkovalo
projekci filmového dokumentu BBC
Samuel Beckett. Návštěvníci projektu mohli zhlédnout výstavu fotografií
Františka Řezníčka s názvem Beckett
- Beckett – Beckett. (Jan Číhal)
PRACHATICE (12 tis. obyv.):
Muzeum loutek, které v Prachaticích
vytvoří ministerstvo kultury, se návštěvníkům otevře v polovině května. Expozice unikátní sbírky loutek
a loutkového divadla Národního
muzea a dějin českých cirkusů bude
umístěna v budově bývalého archivu
na Velkém náměstí. Ministerstvo na
její instalaci a na úpravy interiérů
uvolní 5 mil. Kč. Termín slavnostního otevření je předběžně naplánován
na 18.5. k Mezinárodnímu dni muzeí. (Loutkář, č.1, 2006)
PRAHA: Festival Malá inventura
je unikátní přehlídka alternativního
divadla. Vzniká ve spolupráci 6
pražských scén, které se dlouhodobě věnují podpoře a prezentaci
nezávislé kultury. Hlavními iniciátory jsou občanské sdružení
Motus a produkce Divadla Alfred
ve dvoře, spoluorganizátory Divadlo Archa a Divadlo Nablízko.
Letošní festival, který začal 24.2.,
se odehrával v Eliadově knihovně
Divadla Na zábradlí, v Universálním prostoru NoD a v Duncan
Centru. Představil více než 18
divadelních projektů, které uvedla
nezávislá divadelní scéna v loňském roce. Mnozí z účinkujících
byli oceněni nebo nominováni na
prestižní Ceny Alfréda Radoka,
Cenu Sazky a Cenu Divadelních
novin. Malá inventura je součástí
projektu Nová síť, zaměřeného na
decentralizaci a distribuci projektů
z oblasti nezávislé scénické tvorby. Nová síť spolupořádá putovní
festival Velká inventura v krajích
ČR. Právě na pražské přehlídce si
zástupci regionálních divadel vybírají programy, které jim vyhovují.
(Lidové noviny, 23.2.2006)
PRAHA: Divadelní oddělení Národního muzea v Praze, vedení DAMU a
Sdružení profesionálních loutkářů si
v dubnu společně připomenou 100.
výročí narození prof. JUDr. Erika
Kolára. Národní muzeum připravilo
výstavu Erik Kolár a svět loutek,
která je instalována ve výstavních
prostorách Lobkovického paláce na
Pražském hradě a slavnostně byla
otevřena 7.4. Potrvá do konce června. Den po její vernisáži se konalo
sympozium o životě a díle E. Kolára,
které připravilo vedení Divadelní fakulty společně s katedrou alternativního a loutkového divadla. (Loutkář,
č.1, 2006)
RAJHRAD (2700 obyv., okres Brno-venkov): Od 4.3. byla otevřena
výstava mapující historii ochotnického kroužku při Kulturním klubu
v Šelepově ulici v Brně. Kroužek
byl ve 2. polovině 80. let 20. století
centrem brněnského experimentálního divadla. Výstava umístěná v
rajhradském Památníku písemnictví
na Moravě trvala do 12.3. (Rovnost-noviny pro město Brno a okres
Brno-venkov, 4.3.2006)
SLOUP V ČECHÁCH (710 obyv.,
okres Česká Lípa): Lesní divadlo
ve Sloupu v Čechách vstoupilo již
do třetí sezony. V letošním roce
bude přistavěno zázemí pro herce a
další účinkující. (Českolipský deník,
11.1.2006)
TŘEBOŇ (9000 obyv., okres Jindřichův Hradec): Tradici loutkářství v
Třeboni připomněla výstava, která
byla otevřena 25.2. v tamním sále
Pod věží. Umožnila prezentaci více
než 60 loutek včetně dekorací k
představením a seznamení s historií
místního divadelního souboru. Na
začátku 2. světové války patřilo
třeboňské loutkové divadlo k nejlepším v Čechách - mělo nejen kvalitní
repertoár, ale i osvětlení a zvukovou
techniku. Na jeho věhlasu měl velký
podíl žák M. Švabinského P. Martínek, jehož loutky z 20. let byly
nejvzácnějšími exponáty výstavy.
(Lidové noviny, 25. 2.2006)
ÚSTÍ NAD ORLICÍ (15 tis. obyv.):
Malá scéna v Ústí nad Orlicí se chystá na celkovou rekonstrukci, která
přijde na zhruba 10 mil. Kč. Další 2
mil. Kč bude stát audiovizuální technika. (Orlické noviny, 11.1.2006)
VARNSDORF (16 tis. obyv., okres
Děčín): V letošním roce si Varnsdorf
připomíná 50. výročí otevření nové
divadelní budovy. Při této příležitosti
se chystá prezentace materiálů, které
padesátiletou historii varnsdorfského
divadla dokumentují. Organizátoři se
proto obrátili na občany a pamětníky
s prosbou o zapůjčení archivních
materiálů, sdělení vzpomínek, názorů atd. (Hlas severu, č.3, 2006)
VSETÍN (28 tis. obyv.): Divadelní soubor Masarykova gymnázia
Vsetín vznikl v r. 1993 a za dobu
svého trvání se představil mnoha výraznými inscenacemi (např. Romeo
a Julie, Markéta Lazarová, Manon
Lescaut či muzikál Nejkrásnější válka). Účastí na řadě přehlídek, včetně
národních, se zapsal mezi významné
soubory v republice. Mnozí gymnazisté si dokonce herectví zvolili jako
své povolání. Soubor se zúčastnil i
letošní postupové přehlídky v Karolince, kde spolu s ostatními divadelníky z Valašska usiloval o postup
na národní přehlídku. (Učitelské
noviny, č.13, 2006)
VYŠKOV (22 tis. obyv.): Od 3. do
5.2. se v Městském kulturním středisku ve Vyškově konala divadelní
přehlídka Trdlinky, která představila
dětské soubory z celé republiky.
Kromě divadla čekalo návštěvníky
povídání o představeních, dílny,
noční i denní dobrodružné hry a
velká závěrečná slavnost. (MF Dnes,
3.2.2006)
KALENDÁŘ
25. – 28.5.
26. – 28.5.
27. – 28.5.
27. – 28.5.
29.5.
1.6.
1.6.
1. – 4.6.
Žlutice – Žlutické divadelní léto, krajská postupová
přehlídka venkovských souborů Plzeňského
a Karlovarského kraje
2. – 4.6.
Kopřivnice – Kopřivnická bedna, VI. ročník
nesoutěžní přehlídky dětských
a studentských divadel
Praha – Kaškova Zbraslav, regionální přehlídka
jednoaktových her
9. – 11.6.
15.6.
KVĚTEN – ČERVENEC 2006
19.5.
19. – 20.5.
Třebíč – DIVADELNÍ TŘEBÍČ, celostátní
přehlídka činoherního a hudebního divadla
(2. část)
Praha, Ruské středisko vědy a kultury – Ars
poetica – Puškinův památník, ústřední kolo
soutěže v uměleckém přednesu děl ruských autorů
Praha (CTD Praha 6) – Kurz Hlas jako
individualita aneb Cesta k autenticitě hlasového
projevu
19. – 21.5.
Nový Bor – Dospělí dětem, krajská postupová
přehlídka činoherního divadla pro děti
19. – 21.5.
Praha (CTD Praha 6) – Herecká průprava, kurz
pro vedoucí dětských a mladých divadelních
souborů a učitele dramatické výchovy
16. – 18.6.
17.6.
Veverská Bítýška – IX. Setkání amatérských
divadel Na prknech
Plzeň – Aktovky, západočeská oblastní postupová
přehlídka jednoaktových her
PROSTĚJOV – WOLKRŮV PROSTĚJOV, 49.
celostátní festival poezie
21. – 30.6.
Hradec Králové – Open Air Program při XII.
mezinárodním festivalu Divadlo evropských
regionů
Programová rada 76. Jiráskova Hronova
Poděbrady - Letní divadelní slavnosti, nesoutěžní
přehlídka amatérských středočeských divadelních
souborů se zahraniční účastí
Praha – VIII. APOSTROF, mezinárodní festival
nezávislých a amatérských divadel
Chrudim – 55. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM,
celostátní přehlídka amatérského loutkářství
spojená se semináři a dílnami
Sobotka – 50. Šrámkova Sobotka, přehlídka
a dílna uměleckého přednesu
24.6.
29.6. – 2.7.
30.6. – 4.7.
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova
pro současnou školu 2005 – 2007, základní
třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy
1. – 7.7.
19. – 21.5.
Praha (CTD Praha 6) – Základy dětského
divadla, celoroční cyklus praktických seminářů
zaměřených na vybrané aspekty divadla s dětmi
a mládeží
Praha (ARTAMA) – Seminář uměleckého
přednesu před Wolkrovým Prostějovem
Libochovice – 49. Libochovické divadelní
léto, přehlídka komediálního divadla (st. 7.6.
představení pro děti;
místo so. 10.6. se hraje v ne. 11.6.)
1. – 8.7.
25.5.
– 24.6.
(pá. a so.)
Varnsdorf – Tanambourrée 2006, VIII. otevřený
celostátní festival scénického tance
Uzávěrka přihlášek na Krakonošův divadelní
podzim ve Vysokém n. Jiz., národní přehlídku
venkovského divadla
20. – 24.6.
19. – 21.5.
20. – 21.5.
Uzávěrka přihlášek na Jiráskův Hronov, celostátní
mezidruhovou přehlídku českého amatérského
divadla se zahraniční účastí (s výjimkou Dětské
scény, WP a LCH)
Brno, CVČ Lužánky – XIII. Brnkání, nesoutěžní
přehlídka a dílna dětského divadla
2. – 4.6.
9. – 12.6.
17. – 21.5.
Poděbrady – Poděbradské dny poezie
PÍSEK – 45. ŠRÁMKŮV PÍSEK, celostátní
přehlídka experimentujícího divadla
Hradec Králové – Festival Klubu dětského divadla
Rakovník – Loutkářské letnice, loutkářská
nesoutěžní přehlídka spojená s tematickým
seminářem
Uzávěrka přihlášek na Popelku Rakovník,
celostátní přehlídku amatérského činoherního
divadla pro děti
Ostrava – Mariánské Hory, DDM Korunka
– Přehlídka divadelních pokusů mateřských škol
Ostravy a okolí
8. – 23.7.
9. – 23.7.
11. – 22.7.
Dačice – O dačickou kostku cukru, nesoutěžní
festival divadelních a hudebních souborů
Plumlov – Plumlovský festival scénické tvorby
– Plumlovské léto 2006, V. Mezinárodní divadelní
workshop
Mladá Boleslav – Léto na dlani aneb
Mladoboleslavská plenérová scéna, nesoutěžní
přehlídka amatérského divadla

AS 2-2006 - Novinky

Transkript

Podobné dokumenty

Mladá na malý 3

Seznam autorizovaných osob (stav k 5.1.2011)

prázdniny 2011 - Činoherní klub

Nadační listy č. 22: květen 2010

AS 1-2006 - Novinky

Těch 26 Loutkářských Chrudimí,

V tomto čísle d´ARTAMAna naleznete - Novinky

Ukázka stati

AS 4-2008 - Novinky

Magazin_Vas_Zlin_2015_04_web

AS 2-2005 - Novinky

oponka 1/2010 - SETKÁNÍ DIVADEL

text

sborník příspěvků

Radniční listy 02/2015

Beatnik Hanes Reegen ( 0,4 MB)

Katalog/Catalogue - Malá inventura 2016

elektronicky.

AS 6-2006 - Novinky

PROBLEMATIKA PŘÍJMU DIGITÁLNÍHO

Zpravodaj 01-2016 - Veverská Bítýška

AS 5-2006 - Novinky